{"src_title": "The Visitors", "tgt_title": "The Visitors", "src_document": [{"title": "Seznam skladeb na LP.", "content": "Všechny písně napsali a složili Benny Andersson & Björn Ulvaeus. (P) 1981 Polar Music International AB, Stockholm \"Should I Laugh or Cry\" byla nahrána 4. září 1981 na album The Visitors, ale nakonec z alba vyřazena a použita pouze jako B - strana k singlům \"One of Us\" & \"When All Is Said and Done\".", "section_level": 1}, {"title": "Seznam skladeb na CD.", "content": "THE VISITORS - DELUXE EDITION (CD + DVD) [2012] Všechny písně napsali a složili Benny Andersson & Björn Ulvaeus. DISC 01: CD Bonusové skladby: Extra bonusová skladba: DISC 02: DVD Písně 1 - 10, 16 nahrány 16. března - 14. listopadu 1981. Písně 11 - 15 nahrány 3. května - 26. srpna 1982 pro plánované 9. studiové album ABBA, jehož nahrávání bylo na konci srpna 1982 zastaveno (bylo nahráno a dokončeno pouze šest nových písní). Čtyři z těchto šesti písní vydány jako finální singly ABBA. 18. října 1982 vyšel singl \"The Day Before You Came\" / \"Cassandra\" a 21. února 1983 \"Under Attack\" / \"You Owe Me One\" (v některých zemích vydán už 3. prosince 1982). Píseň \"I Am The City\" byla vydána až po rozpadu skupiny ABBA a to v rámci jejich kompilačního alba \"More ABBA Gold\" v květnu 1993. \"From A Twinkling Star To A Passing Angel\" je devítiminutová směs šesti různých demo a raných verzí písně \"Like An Angel Passing Through My Room\" z období nahrávání alba The Visitors v roce 1981. Jde o první vydání doposud nezveřejněných nahrávek skupiny ABBA od roku 1994, kdy byl vydán 4 CD box set \"ABBA Thank You For The Music\" obsahující hity spolu s nevydanými písněmi. Album The Visitors bylo dále vydáno a remasterováno v roce 1997 s bonusy \"Should I Laugh or Cry\", \"The Day Before You Came\", \"Under Attack\", \"You Owe Me One\". 2001 nový mastering s bonusy \"Should I Laugh or Cry\", \"The Day Before You Came\", \"Cassandra\" a \"Under Attack\". V roce 2005 další remastering a vydání v rámci ABBA The Complete Studio Recordings s bonusy \"Should I Laugh Or Cry\", \"No Hay A Quien Culpar\" (Španělská verze \"When All Is Said And Done\"), \"Se Me Está Escapando\" (Španělská verze \"Slipping Through My Fingers\"), \"The Day Before You Came\", \"Cassandra\", \"Under Attack\" a \"You Owe Me One\". Album The Visitors ještě vyšlo i v roce 2008 jako součást box setu ABBA The Albums ovšem bez bonusových skladeb.", "section_level": 1}, {"title": "Další skladby z období alba The Visitors a posledních nahrávek 1982.", "content": "Všechny písně napsali a složili Benny Andersson & Björn Ulvaeus.", "section_level": 1}, {"title": "Hitparády.", "content": "Album Singly - Australská singlová hitparáda Singly - Belgická singlová hitparáda Singly - Německá singlová hitparáda Singly - Novozélandská singlová hitparáda Singly - Norská singlová hitparáda Singly - Švédská singlová hitparáda Singly - Britská singlová hitparáda Singly - Billboard (Severní Amerika)", "section_level": 1}], "src_summary": "The Visitors je osmé a poslední studiové album švédské hudební skupiny ABBA, vydané 30. listopadu 1981 ve Švédsku. Na této desce učinila kapela odklon od lehčí pop music a zaměřila se na komplexnější vyznění. Úvodní skladba \"The Visitors\" s nejasným syntetizátorovým zvukem a charakteristickými vokály Fridy, ohlásila změnu hudebního stylu. ", "tgt_summary": "The Visitors ist das achte und letzte Studioalbum der schwedischen Popgruppe ABBA. Es wurde erstmals am 30. November 1981 in Schweden veröffentlicht. Die Aufnahmen im Studio dauerten von März bis November 1981. Etwa gleichzeitig mit der LP wurde \"One of Us\" als Single herausgegeben und zum letzten internationalen Charterfolg der Gruppe, während die nachfolgende Singleauskopplung \"Head over Heels\" floppte. \"The Visitors\" war zudem die erste veröffentlichte Audio-CD der Musikgeschichte und wurde am 17. August 1982 vorgestellt. Im Vergleich zu den Vorgängeralben von ABBA weist dieses einige musikalische Eigenheiten auf, die zuvor in den Produktionen der Gruppe kaum Anwendung fanden. So wird kein einziges Stück auf der gesamten LP von den beiden ABBA-Sängerinnen Agnetha Fältskog und Anni-Frid Lyngstad durchgehend gemeinsam gesungen. Die Lead Vocals wurden in jedem der neun Lieder auf eine der beiden aufgeteilt. Zudem wurden viele Elemente, die bis dato charakteristisch für die Musik der Gruppe gewesen waren, durch neue ersetzt. So handeln die Texte von Trennung, Abschiedschmerz und Kriegsangst.", "id": 1886693} {"src_title": "Auteurská teorie", "tgt_title": "Auteur-Theorie", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Auteurská teorie byla rozvedena skupinou filmových kritiků, budoucích představitelů Francouzské nové vlny, kteří psali pro francouzský časopis Cahiers du Cinéma. Claude Chabrol, Éric Rohmer, Jean-Luc Godard, François Truffaut a Jacques Rivette psali o prominentních filmařích, jako byli Akira Kurosawa, Satjádžit Ráj, Alfred Hitchcock, Howard Hawks a Jean Renoir, jako o absolutních autorech svých filmů. Vichistická vláda za nacistické okupace Francie zakázala promítání amerických filmů, jako např. snímků Maltézský sokol (1941) nebo Občan Kane (1941). V roce 1946, když francouzští filmoví kritici mohli konečně vidět tyto americké filmy z první poloviny 40. let, tak jimi byli nadšeni a mnoho z těchto filmů inspirovalo vznik auteurské teorie. O rozšíření auteurské teorie ve filmové kritice se významnou měrou zasloužil filmový kritik a teoretik André Bazin, který ovšem později ve svém článku \"„O Auteurské teorii“\" (\"Cahiers du Cinema, č. 70, 1957\") vyjádřil znepokojení nad tím, že tato teorie přiznává režisérům až příliš individuálního autorství jejich filmů.", "section_level": 1}, {"title": "Auteurská teorie.", "content": "Ve své slavné eseji z roku 1954 \"„Jistá tendence francouzského filmu“\" Francois Truffaut poprvé použil frázi „politika autorů“. Přičemž ona „politika“ označuje určitý způsob, jakým se dívat na filmy a následně je hodnotit. Tedy nahlížet na režiséry, kteří užívají osobitý styl či specifický mód narace jako na „auteury“. Truffaut termín „politika autorů“ vtipně vystihl v následujícím citátu: \"„Nejhorší film Jeana Renoira bude vždy více zajímavým než nejlepší film Jeana Delannoya.“\" Truffaut tímto článkem kritizoval tzv. „tradici kvality“, filmový proud ve francouzské kinematografii, jež jako námětu často využíval klasických literárních děl. Tvrdil, že tyto filmy byly filmy scenáristické, naprosto neinvenční a neoriginální po režijní stránce. Podle Truffauta tedy byl režisér těchto filmů pouhým inscenátorem a realizátorem scénáře. Truffaut k tomu provokativně řekl: \"„Nejsou žádné dobré nebo špatné filmy, jenom dobří nebo špatní režiséři.“\" Truffautův článek však kritizoval hlavně scenáristy, kteří podle něj často zjednodušovali a mrzačili mnoho velkých děl francouzské literatury. Truffaut použil termínu „auteur“ pro režiséry jako Jean Renoir, Max Ophüls, Jacques Tati a Robert Bresson, kteří, kromě toho, že rozvíjeli svůj specifický styl, také psali scénáře svých filmů nebo na nich alespoň spolupracovali. Auteurská teorie předpokládá, že dobrý režisér (a mnoho špatných) rozvíjí určitý osobitý styl nebo se zaměřuje na nějaká specifická témata a že tedy režisérův umělecký vliv je v jeho díle nepřehlédnutelný a nezaměnitelný. Filmoví kritici propagující auteurskou teorii oceňovali jednak ty režiséry, jejichž práce se vyznačovala specifickým vizuálním stylem (jako tomu bylo u Alfreda Hitchcocka) a jednak ty, jejichž vizuální styl byl sice méně výrazný, ale jejichž filmy reflektovaly nějaká konstantní témata (jako humanismus u Jeana Renoira). Truffaut a další kritici tedy rozlišovali mezi \"„auteury“\" a \"„inscenátory“\", přičemž ti druzí nebyli vnímáni jako podřadní režiséři, kteří natáčejí špatné filmy, nýbrž „pouze“ jako ti, kteří postrádají autorský podpis ve svém díle.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv.", "content": "Auteurská teorie byla v 60. letech využívána kritiky a režiséry Francouzské nové vlny jako ospravedlnění jejich velmi osobních a idiosynkratických filmů. V anglicky psané filmové kritice byl auteurský přístup adoptován na počátku 60. let. Ve Spojených státech teorii představil filmový kritik Andrew Sarris ve svojí eseji \"„Poznámky k auteurské teorii“\" z roku 1962. V této eseji byl poprvé užit termín „auteurská teorie“. Sarris se stal hlavním propagátorem teorie v USA a později publikoval práci \"„American Cinema: Directors and Directions, 1929-1968“\", která se stala neoficiální biblí \"„auteurismu“\". Jednou z ironií této teorie je to, že v období, kdy Truffaut psal svůj článek, došlo ke zhroucení Hollywoodského studiového systému, doprovázené nejistotou a konzervatismem v americkém filmu, což mělo za následek, že těch filmů, které Truffaut a ostatní mladí filmoví kritici obdivovali, zde následně vznikalo mnohem méně.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Počátkem 60. let někteří filmoví kritici začali kritizovat auteurskou teorii. Jedním z důvodů pro odmítnutí teorie je skutečnost, že natáčení filmů je kolektivní proces, na kterém tradičně spolupracuje velké množství lidí, zatímco teorie přiznává privilegovanou roli pouze jednomu člověku, režisérovi. Mezi odpůrce teorie patřila například vlivná americká filmová kritička Pauline Kael, která ve svém článku o Občanu Kaneovi, u něhož auteurský přístup přiznává téměř veškeré kredity Orsonu Wellesovi, poukazuje na to, jak moc se na celkové podobě filmu podíleli scenárista Herman J. Mankiewicz a kameraman Gregg Toland. Významní scenáristé, jako například Ernest Lehman a William Goldman, nesouhlasí s tím, že by režisér mohl být více autorem filmu než scenárista, zatímco filmový historik Aljean Harmetz poukazuje na kreativní roli producentů a vedoucích pracovníků v období Klasického Hollywoodu a dodává, že auteurská teorie se hroutí oproti realitě studiového systému. V roce 2006 David Kipen ve své knize \"„The Schreiber Theory: A Radical Rewrite of American Film History“\" zavedl termín \"„schreiberovská teorie“\" pro označení kritického přístupu, který považuje za hlavního autora filmu scenáristu, spíše než režiséra.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako auteurská teorie se označuje specifický přístup k filmu, který předpokládá, že filmy autorského tvůrce reflektují jeho osobité umělecké vize, jako by tedy režisér byl primární auteur (francouzský výraz pro autora) filmu. Auteurská teorie se uplatňuje ve filmové kritice od poloviny 50. let minulého století, přičemž tento specifický autorský přístup k filmu byl původně asociován s Francouzskou novou vlnou a filmovým časopisem Cahiers du Cinéma. V Americe byla auteurská teorie rozvinuta o několik let později, hlavním propagátorem teorie ve Spojených státech byl Andrew Sarris, filmový kritik časopisu The Village Voice. Skutečnost, že z právního hlediska je film nahlížen jako umělecké dílo, přičemž režisér je považován za autora nebo jednoho z autorů filmu a jako takový je apriorním držitelem autorských práv, je převážně výsledkem vlivu právě auteurské teorie.", "tgt_summary": "Die Auteur-Theorie (von frz. „Auteur“ = Autor) ist eine Filmtheorie und die theoretische Grundlage für den Autorenfilm – insbesondere den französischen – in den 1950er Jahren, der sich vom „Produzenten-Kino“ abgrenzte. Auch heute noch wird die Definition des \"Auteur\"-Begriffs ständig weiterentwickelt. Im Zentrum des Films steht für die Auteur-Theorie der Regisseur oder Filmemacher als geistiger Urheber und zentraler Gestalter des Kunstwerks.", "id": 522622} {"src_title": "ASCII", "tgt_title": "American Standard Code for Information Interchange", "src_document": [{"title": "Tabulka ASCII kódů.", "content": "V první tabulce (kódy 0h až 1Fh) jsou řídicí kódy, speciální netisknutelné znaky, sloužící k řízení datového přenosu, k formátování tisku, případně k jiným účelům (např. escape se používal pro sekvence sloužící ke konfiguraci tiskárny). V druhé, třetí a čtvrté tabulce jsou běžné tisknutelné znaky. Výjimkou je znak mezera na začátku druhé tabulky (decimální kód 32, hexadecimální 20h, zkratka SP) který může být počítán jak k řídicím, tak k tisknutelným znakům a řídicí znak DEL (decimální kód 127, hexadecimální 7Fh) na konci poslední tabulky. Tip: Tyto ASCII kódy se dají napsat v české klávesnici.", "section_level": 1}, {"title": "Popis speciálních a řídicích znaků.", "content": "Tyto neviditelné znaky byly určeny pro řízení dálnopisu nebo tiskárny, ale v současnosti se z nich využívá jen poměrně malá část. Nejčastěji používané speciální znaky jsou: Ani pro používání těchto kódů neexistuje všeobecně přijímaný standard. Například unixové operační systémy včetně Linux a Apple Mac OS X používají pro odřádkování kód \"LF\", systémy DOS a Windows používají kombinaci \"CR\"+\"LF\", Apple systémy z období před Mac OS X používají kód \"CR\". (viz Nový řádek) Ostatní speciální znaky se používají například pro definici komunikačních protokolů při komunikaci mezi počítači. Zde je význam speciálních znaků podle původního standardu.", "section_level": 1}, {"title": "Odvozená kódování.", "content": "První verze znakové sady ASCII z roku 1963 se výrazně odlišovala od verze publikované v roce 1967 – neobsahovala malá písmena a některé řídicí znaky měly jiné významy nebo kódy. Znaková sada ASCII z roku 1967 se stala základem většiny kódování znaků (význačnější výjimkou je kódování EBCDIC, které vyvinula firma IBM pro své sálové počítače přibližně ve stejné době, kdy vznikal kód ASCII). Představuje rozumný kompromis mezi minimalistickými sadami obsahujícími pouze písmena základní latinské abecedy, číslice a několik málo interpunkčních symbolů a bohatými znakovými sadami, jejichž příkladem je sada symbolů používaných programovacím jazykem APL. Prvním směrem úprav ASCII bylo vytváření sedmibitových národních sad popsané v normách CCITT V.3 (později CCITT nebo ITU-T T.50), ISO/IEC 646 a ECMA-6. Tyto sady také zaváděly mezinárodní abecedu jako mírně upravenou verzi verzi amerického ASCII kódování (nahrazením znaku dolar znakem měnové jednotky a znaku tilda nadtržítkem). Čeština používá tolik znaků s diakritikou, že pro ni nebylo možné vytvořit sedmibitovou znakovou sadu podle ITU-T T.50 nebo ISO-646. Pro výstup na tiskárny však bylo možné použít jiný postup popsaný v těchto normách – přetisk písmene jiným znakem, který vytváří diakritické znaménko; znak apostrof je použitelný jako čárka, znak nadtržítko (případně vlnovka) lze nouzově použít místo háčku. Okolo roku 1980 se začínají ve větší míře používat a definovat osmibitové znakové sady. Tyto sady mají mnoho výhod, díky kterým se používaly přibližně tři desetiletí – umožňují vytvořit funkční národní prostředí pro jeden nebo několik jazyků, nemají velké nároky na systémové prostředky, identita jeden oktet = jeden znak = jedna tisková pozice zjednodušuje programování. Problémem bylo, že mezinárodní normy pro osmibitové sady vznikly poměrně pozdě, takže mnoho dodavatelů software a hardware vytvořilo svoje vlastní sady, které často dosáhly většího rozšíření než mezinárodní normy. Existence nejméně šesti kódování češtiny vedla k problémům při komunikaci po síti a výměně dat. K dalším nevýhodám patří nemožnost používání jednoho kódování pro texty ve více jazycích a špatná podpora asijských jazyků. Snaha odstranit tyto nevýhody vedla k vytvoření jednotného standardu ISO/IEC 10646 – Unicode. Většina osmibitových kódování používala pro prvních 128 kódů kód ASCII, případně jeho mezinárodní variantu. Rozšíření osmibitových kódování a zahájením práce na univerzální znakové sadě v roce 1991 vedlo k tomu, že do nových verzí mezinárodních standardů byla nakonec převzata sada ASCII bez jakýchkoli změn. Většina kódování vzniklých po roce 1970 tak zahrnuje ASCII kód nebo jeho nějakou modifikaci. Poměrně časté je rozšíření kódování o semigrafické znaky, které se překrývají se znaky řídicími, systém pak může poskytovat dvě metody výpisu na obrazovku; jedna vypisuje semigrafické znaky, druhá interpretuje tytéž znaky jako řídicí. Další kódování z ASCII pouze volně vycházejí – mnoho kódování nedodržuje rozdělení na oblast řídicích a tisknutelných znaků, některá zachovávají pouze kódy písmen a číslic, případně některých speciálních znaků. Příkladem takových kódování je kódování Cork evropských fontů pro sázecí program TeX nebo sedmibitová abeceda pro GSM definovaná v GSM 03.38.", "section_level": 1}, {"title": "Escape sekvence.", "content": "Znak ESC (escape) se používá např. pro definici tzv. escape sekvencí používaných pro rozšíření ASCII kódu pro různé účely. Jeden nebo několik znaků následujících znak ESC nejsou interpretovány jako ASCII kódy, ale mohou mít speciální význam – například mohou definovat novou pozici kurzoru na obrazovce terminálu nebo mohou definovat velikost fontu používaného tiskárnou, přepnout tiskárnu ze znakového do grafického módu atd. Organizace ANSI definovala sekvence určené pro ovládání znakových terminálů. Tyto sekvence zahrnují např. posun kurzoru na určitý řádek a sloupec obrazovky. Faktickým standardem pro starší jehličkové tiskárny jsou escape sekvence používané firmou Epson.", "section_level": 1}], "src_summary": "ASCII je anglická zkratka pro \"American Standard Code for Information Interchange\" („americký standardní kód pro výměnu informací“). V podstatě jde o kódovou tabulku, která definuje znaky anglické abecedy a jiné znaky používané v informatice. Jde o historicky nejúspěšnější znakovou sadu, ze které vychází většina současných standardů pro kódování textu přinejmenším v euro-americké zóně. ", "tgt_summary": "Der (ASCII, alternativ US-ASCII, oft [] ausgesprochen, ) ist eine 7-Bit-Zeichenkodierung; sie entspricht der US-Variante von ISO 646 und dient als Grundlage für spätere, auf mehr Bits basierende Kodierungen für Zeichensätze. ", "id": 1127061} {"src_title": "Alan Turing", "tgt_title": "Alan Turing", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Poté, co se Alan Turing narodil, jeho rodiče se vrátili z Anglie zpátky do Indie, ale malého Alana s sebou nevzali, vychovávali ho chůvy a příbuzní. Alan ani ve svém dětství nevykazoval výjimečnou inteligenci, byl průměrným žákem. Bavily ho šachy, ale nebyl zvlášť dobrým hráčem. Když měl Alan nastoupit na střední školu Sherborne, ochromila Británii devítidenní všeobecná stávka, a tak Alan vzal kolo a během dvou dnů dojel do školy, která byla vzdálena asi 100 km. Na střední škole se seznámil s Christopherem Morcomem, bavili se spolu o vědeckých novinkách a prováděli vlastní pokusy. Morcomova smrt v roce 1930 Alana těžce zasáhla. V letech 1931 až 1934 studoval Turing matematiku na King's College v Cambridge a v roce 1935 zde byl zvolen členem univerzitní koleje (\"fellow\") na základě své disertace o centrální limitní větě. Turingovy největší vědecké zásluhy tkví v jeho článku „\"On Computable Numbers, with an Application to the Entscheidungsproblem\"“ z roku 1936. Zavádí v něm pojem Turingova stroje, teoretického modelu obecného výpočetního stroje, který se stal jedním ze základů informatiky, a dokázal, že problém zastavení Turingova stroje není rozhodnutelný. Na základě Churchovy-Turingovy teze pak lze toto zjištění aplikovat na Hilbertem formulovaný tzv. \"Entscheidungsproblem\" neboli problém rozhodnutelnosti. V letech 1937 a 1938 studoval na univerzitě v Princetonu pod vedením Alonza Churche a získal zde doktorát. Za druhé světové války byl Turing jedním z nejdůležitějších vědců, kteří v Bletchley Parku luštili německé tajné kódy šifrované stroji Enigma a Tunny. Toto úsilí bylo velice úspěšné a Angličané měli po větší část války k dispozici „tajné“ nepřátelské komunikace. Ani po válce ovšem o této své práci nemohl mluvit, jelikož by tím porušil státní tajemství. Nesprávně je zmiňován přímý podíl Turinga na sestrojení počítače Colossus, ve skutečnosti k němu nepřímo přispěl výzkumem kryptoanalýzy Lorenzovy šifry pomocí statistických metod. Od roku 1948 pracoval na univerzitě v Manchesteru. Turing dlouhodobě uvažoval o možnostech inteligentních strojů a je autorem myšlenky tzv. Turingova testu, která tvrdí, že za inteligentní můžeme stroj považovat tehdy, když nejsme schopni odlišit jeho výstup (například jeho odpovědi) od výstupu člověka. Po druhé světové válce byly myšlenky Turingova stroje využity při konstrukci prvních počítačů řízených programem uloženým ve vnitřní paměti. Tyto počítače Turing prakticky využíval v 50. letech, kdy pracoval na teoretickém vysvětlení morfogeneze.", "section_level": 1}, {"title": "Odsouzení a smrt.", "content": "O Turingově osobním životě je známo málo. V lednu 1952 se Turing seznámil s devatenáctiletým nezaměstnaným Arnoldem Murrayem a pozval jej k sobě domů. Dne 23. ledna byl dům vykraden. Murray sdělil Turingovi, že zlodějem byl pravděpodobně jeho známý, a Turing nahlásil vloupání na policii. Během vyšetřování se přiznal, že s Murrayem měl sexuální vztah. Následně byl obviněn ze sexuálního deliktu (\"gross indecency\") a čelil soudnímu procesu. V souvislosti s tím mu byl odepřen další přístup k utajovaným informacím a tedy i jeho účast na šifrování ve Vládním komunikačním centru (GCHQ). Přišel rovněž o možnost cestovat do USA. Své místo na univerzitě v Manchesteru si ale udržel. Alan Turing byl odsouzen a musel volit mezi (až dvouletým) vězením a probací – podmíněným prominutím trestu, které ovšem bylo vázáno na podstoupení hormonální „léčby“ (\"organo-therapic treatment\"). Rozhodl se pro druhou možnost: po dobu jednoho roku dostával ke snížení libida dávky syntetického ženského hormonu estrogenu diethylstilbestrolu, který navíc běžně způsoboval gynekomastii (růst prsů): nevítaný příklad morfogeneze, jíž se zrovna zabýval. Dne 7. června 1954 Turing zemřel na otravu kyanidem draselným. Tím mělo být napuštěno jablko, ze kterého trochu snědl. Přítomnost kyanidu v jablku nebyla testována, jako příčina smrti byl kyanid určen až při pitvě. Podle oficiálního stanoviska se jednalo o sebevraždu, čímž byly odmítnuty spekulace o náhodě (neopatrné zacházení s chemikáliemi) nebo o vraždě (politické, špionážní).", "section_level": 2}, {"title": "Vládní omluva.", "content": "V září 2009 se britský premiér Gordon Brown jménem vlády omluvil Alanu Turingovi za příkoří, které mu bylo způsobeno, když byl odsouzen pro homosexualitu. Omluvu zveřejnil list \"The Daily Telegraph\". „Jménem britské vlády a všech těch, kdo díky Alanově práci žijí svobodně, říkám: Je nám to líto. Zasloužil jste si něco lepšího,“ napsal Brown. „Není přehnané říci, že bez jeho mimořádného přispění mohly být dějiny druhé světové války velice odlišné. To, za co mu musíme být vděčni, staví do ještě hroznějšího světla fakt, že se s ním jednalo tak nelidsky.“ Dne 24. prosince 2013 udělila britská královna Alžběta II. Alanu Turingovi královskou posmrtnou milost. Britský ministr spravedlnosti Grayling k milosti uvedl: „Jeho genialita pomohla ukončit válku a zachránila tisíce životů. Jeho pozdější život byl zastíněn jeho odsouzením za homosexualitu. Tento rozsudek bychom nyní považovali za nespravedlivý a diskriminační, a proto byl rozsudek odvolán. Alan Turing si zaslouží být uznáván za jeho přínosy ve válečném tažení a ve vědě o počítačích. Milost od královny je adekvátní hold tomuto skvělému muži.“ V roce 2019 britská centrální banka oznámila, že pro novou bankovku s nejvyšší nominální hodnotou, tj. 50 liber, zvolila Turingův portrét, doplněný jeho citátem „Toto je pouze předzvěst toho, co přijde, a stín toho, co bude.“ Vybrán byl ze seznamu 200 tisíc vědeckých osobností britské historie, nahradil vynálezce parního stroje Jamese Watta a Matthewa Boultona. Nová plastová a hůře padělatelná bankovka byla bankou připravována k vypuštění do oběhu v roce 2021. Na počest Alana Turinga je od roku 1966 udílena Turingova cena, jedno z nejvýznamnějších informatických ocenění. Mezi mezinárodní svátky byl zařazen Mezinárodní den počítačů - 25. 5. \"Mezinárodní den počítačů byl vyhlášen na popud anglického matematika Alana Mathisona Turinga, který publikoval článek „On Computable Numbers, with an Application to the Entscheidungsproblem“ dopomohl a podpořil výrobu dnešních počítačů, se kterými se dnes setkáme na každém kroku.\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Alan Mathison Turing, OBE (23. června 1912 – 7. června 1954) byl britský matematik, logik, kryptoanalytik a zakladatel moderní informatiky. Veřejně známý je pro své zásluhy o dešifrování nacistických tajných kódů během 2. světové války - Enigmy, v 50. letech byl však odsouzen pro sexuální delikt, posmrtně pak rehabilitován.", "tgt_summary": "Alan Mathison Turing OBE, FRS [] (* 23. Juni 1912 in London; † 7. Juni 1954 in Wilmslow, Cheshire) war ein britischer Logiker, Mathematiker, Kryptoanalytiker und Informatiker. Er gilt heute als einer der einflussreichsten Theoretiker der frühen Computerentwicklung und Informatik. Turing schuf einen großen Teil der theoretischen Grundlagen für die moderne Informations- und Computertechnologie. Als richtungsweisend erwiesen sich auch seine Beiträge zur theoretischen Biologie. ", "id": 1537458} {"src_title": "Program Apollo", "tgt_title": "Apollo-Programm", "src_document": [{"title": "Vznik a koncepce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stanovení cíle.", "content": "Program Apollo byl připravován na přelomu 50. a 60. let 20. století jako následník programu Mercury. Zatímco kosmická loď Mercury byla jednomístná a schopná pouze krátkodobého letu na nízké oběžné dráze Země, uvažovaná loď Apollo měla být dostatečná k dopravě tří astronautů až k Měsíci, případně i na jeho povrch. Nový program pojmenoval manažer Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku (NASA) Abe Silverstein po starořeckém bohu Apollónovi. Zatímco NASA pokračovala v plánování programu Apollo, finance pro něj byly, kvůli slabé podpoře pilotovaných kosmických letů ze strany tehdejšího prezidenta Eisenhowera, uvolňovány jen pomalu. V listopadu 1960 byl John Fitzgerald Kennedy zvolen prezidentem Spojených států po agresívní protisovětské kampani, slibující mimo jiné obnovení americké nadřazenosti na poli výzkumu vesmíru. Zavázal se získat vůdčí pozici bez podmínek a vytáček, udělat Spojené státy „ne,první, jestliže‘, ne,první, ale‘, ani,první, když‘, ale,první‘ a hotovo“ (), Navzdory své předvolební rétorice s konkrétními rozhodnutími ohledně vesmírného programu nespěchal. Věděl jen málo o technických detailech programu a vyhýbal se velkým finančním závazkům, které vyžadovala příprava pilotovaných letů na Měsíc. Když jím jmenovaný nový ředitel NASA James Webb požádal o 30% zvýšení rozpočtu, Kennedy podpořil urychlení vývoje nosných raket, ale rozhodnutí o celkové koncepci odložil. Dne 12. dubna 1961 jako první člověk vzlétl na oběžnou dráhu Země sovětský kosmonaut Jurij Gagarin a americká prestiž i pocit nadřazenosti dostaly velkou ránu. Na setkání výboru Kongresu pro vědu a vesmír den po Gagarinově letu řada účastníků slíbila podpořit nové vesmírné programy. Kennedy však zachovával opatrnost. O několik dní později, 20. dubna, Kennedy požádal viceprezidenta Johnsona o zhodnocení amerického vesmírného snažení a programů, které by Spojeným státům daly možnost dohnat a předehnat Sovětský svaz. Johnson po týdnu přišel se závěrem, že Spojené státy mohou dosáhnout vůdcovství, pokud vynaloží dostatečné úsilí. Dospěl k závěru, že přistání na Měsíci je dostatečně daleko v budoucnosti a dostatečně obtížné, aby ho mohly Spojené státy dosáhnout první. Dne 25. května 1961 Kennedy ohlásil svou podporu programu Apollo v řeči před Kongresem: Cíl vyhlášený Kennedym byl ambiciózní – ke dni prezidentovy řeči pobýval ve vesmíru dosud pouze jeden Američan (Alan Shepard), a to méně než měsíc předtím a pouze na několik minut při suborbitálním letu. Dokonce i někteří zaměstnanci NASA pochybovali o splnitelnosti závazku. Vyslání lidí na Měsíc do konce 60. let si vyžádalo rozsáhlý vzestup technologické tvořivosti a masivní soustředění zdrojů (24 miliard dolarů). Na vrcholu aktivit spojených s programem Apollo se na něm podílelo na 400 tisíc zaměstnanců ve 20 tisících podnicích a univerzitách. Během 60. let se podstatným způsobem rozšířila i americká vesmírná agentura realizující program – NASA. Skupina NASA pro řízení pilotovaných programů v Langleyho výzkumném středisku se přestěhovala do texaského Houstonu, kde vznikl nový rozsáhlý vědecký komplex – dnešní Johnsonovo vesmírné středisko.", "section_level": 2}, {"title": "Koncepce misí.", "content": "Jakmile Kennedy definoval cíl kosmického programu, NASA začala zvažovat způsoby jeho naplnění. Snažila se přitom minimalizovat riziko pro astronauty i náklady či technickou náročnost letů. Vybírala ze čtyř možných variant: Začátkem roku 1961 měl přímý let nejsilnější podporu uvnitř NASA. Mnoho odborníků se obávalo i setkávacího manévru, natožpak spojování lodí, i kdyby mělo být uskutečněno na oběžné dráze Země. Setkání a spojení na oběžné dráze Měsíce považovali za vyloženě hazardní. Nicméně skupina kolem Johna Houbolta v Langleyho výzkumném středisku zdůrazňovala významnou úsporu hmotnosti kosmické lodě ve variantě LOR. Během roku 1960 a první poloviny následujícího roku Houbolt urputně, ale bezúspěšně, bojoval za setkání na oběžné dráze Měsíce. Zlom přineslo až ustanovení Golovinova výboru v červenci 1961. Výbor měl doporučit nosič, ale uznal, že výběr nosné rakety závisí na architektuře mise. Nakonec doporučil kombinaci EOR a LOR přístupu, čímž se setkání na oběžné dráze Měsíce konečně vymanilo z postavení okrajového návrhu skupinky nadšenců. Na přelomu let 1961/1962 si získalo podporu mezi osazenstvem pracovní skupiny pro řízení pilotovaných letů v Langleyho výzkumném středisku, právě tehdy transformované ve Středisko pilotovaných letů v Houstonu. Inženýrům z Marshallova střediska vesmírných letů trvalo déle, než přijali koncepci LOR (oficiálně ji podpořil Wernher von Braun až na tiskové konferenci v červnu 1962). NASA formálně rozhodla ve prospěch mise typu LOR 11. července 1962. Historik James Hansen k tomu poznamenal: Koncepce LOR měla tu výhodu, že lunární modul mohl být použit jako záchranný člun v případě selhání velitelského modulu. To se stalo při letu Apolla 13, kdy výbuch kyslíkové nádrže připravil velitelský modul o elektrickou energii. Zdroje lunárního modulu – pohon, elektrická energie a podpora života – umožnily bezpečný návrat posádky.", "section_level": 2}, {"title": "Kosmická loď.", "content": "Předběžné studie lodi Apollo ji modelovaly jako trojmístný velitelský modul doplněný několika servisními moduly s pohonem a zdroji elektrického proudu. Předpokládalo se její využití v různorodých misích – letech k vesmírné stanici, obletu Měsíce, nebo návratu na Zemi z povrchu Měsíce. Poté, co se přistání na Měsíci stalo oficiálním cílem, byla rozpracována koncepce velitelského/servisního modulu (CSM, ), ve kterém posádka doletěla na Měsíc, a po startu z Měsíce se v něm vrátila na Zemi, přičemž ještě větší další pohonný modul byl potřeba pro přistání na Měsíci. Výběr „setkání na oběžné dráze“ jako konceptu letu změnil úlohu CSM v „měsíční tahač“, přičemž pro přistání na Měsíci a návrat k CSM použila posádka nově přidaný dvoumístný lunární modul (LM, ). Velitelský modul (CM, \"Command Module\") měl tvar kužele s výškou 3,66 metru, největším průměrem 3,9 metru a hmotností 5,5 tun. Na vrcholu kabiny byl průlez o průměru 736 mm. Posádka do velitelského modulu nastupovala dalším průlezem, ve kterém bylo okno. Na stěnách kabiny se nacházela další čtyři okna. Kabina obsahovala tři křesla pro posádku, modul byl vybaven i částí manévrovacích motorků systému RCS (\"Reactive Control System\"), který zajišťoval stabilizaci a orientaci lodě, a palubním počítačem. Velitelský modul byl jedinou částí lodi, která byla vybavena tepelným štítem, protože jako jediná část se vracela skrz zemskou atmosféru a přistávala v moři. Servisní modul (SM, \"Service Module\") měl tvar válce dlouhého přibližně 6,71 m s průměrem 3,61 m. Obsahoval nádrže na okysličovadlo a palivo pro motor (SPS), palivové články a nádrže na kyslík, vodík a dusík. Motor servisního modulu o tahu 91,2 kN zajišťoval všechny manévry: navedení na oběžnou dráhu Měsíce, opuštění oběžné dráhy Měsíce a větší korekce dráhy. Servisní modul nesl také většinu trysek systému RCS. Prázdný vážil 3850 kg, mohl nést 19 440 kg pohonných hmot. Zakázku na stavbu velitelského a servisního modulu získala společnost North American Aviation. V důsledku zpoždění, problémů s kvalitou a překročení nákladů byly v zimě 1965–1966 vztahy mezi North American a NASA napjaté. Vztahy se zhoršily ještě více o rok později, když v kabině při pozemním testu uhořela posádka Apolla 1. Lunární modul měl výšku 6,985 m a rozpětí 9,449 m při vyklopených přistávacích nohách; plně naložený vážil přibližně 15 100 kg. Skládal se ze dvou částí; z přistávacího a startovacího stupně. Při startu z povrchu Měsíce přistávací stupeň zůstal na povrchu. Startovací stupeň tvořila přetlaková kabina o objemu 6,65 m3 (z toho 4,5 m3 obyvatelných) a přístrojový úsek. Ve vlastní pilotní kabině se nacházely palubní přístroje, počítače, klimatizace, systém zásobování elektrickou energií, kryt startovacího motoru a po stranách nádrže pohonných hmot. V přístrojovém úseku byly nádrže s heliem pro tlakování pohonného systému a nádrže s kyslíkem a vodou. Voda sloužila k pití, ale také k chlazení a v případě nouze i na uhašení požáru. K přestupu astronautů mezi velitelským a lunárním modulem během letu sloužil průlez ve stropě kabiny. Druhý, čtvercový průlez, sloužící k výstupu na měsíční povrch, byl na dně kabiny. Přetlaková kabina měla 3 okna, dvě po stranách hlavní paluby, třetí nad hlavou velitele. Moduly určené k přistání na Měsíci byly vybaveny soupravami vědeckých přístrojů ALSEP, případně i vozidly Lunar Rover. Uprostřed přistávacího stupně byl přistávací motor (DPS, \"Descent Propulsion System\"). Maximální tah motoru byl 46,8 kN. Startovací motor (APS, \"Ascent Propulsion System\") dokázal ve vakuu vyvinout maximální tah 15,6 kN. Tah obou motorů bylo možné regulovat. Ke stabilizaci lodě sloužily dva nezávislé stabilizační systémy, každý s osmi motory. Za normálních podmínek pracovaly oba systémy paralelně, v případě nouze však bylo možné loď stabilizovat jen jedním z nich. Elektrickou energii lunárnímu modulu, na rozdíl od modulu velitelského a servisního, dodávaly zinko-stříbrné palivové články, protože byly lehčí a spolehlivější než vodíkovo-kyslíkové. Čtyři články byly v přistávacím, dva ve startovacím stupni. Kontrakt na konstrukci a výrobu lunárního modulu získala společnost Grumman Aircraft Engineering Corporation. Společnost měla problémy s dodržením termínů. První funkční lunární modul nebyl včas hotový pro plánovaný zkušební let v prosinci 1968, aby se zabránilo zdržení programu, musel být změněn plán letů a jeden zrušen.", "section_level": 1}, {"title": "Nosné rakety.", "content": "Když se tým inženýrů vedený Wernherem von Braunem zapojil do programu Apollo, nebylo ještě jasné, jaké úkoly bude mít jejich raketa. Přímý let Apolla na Měsíc potřeboval mnohem silnější nosnou raketu, plánovanou Novu. Rozhodnutí ve prospěch setkání na oběžné dráze Měsíce přeorientovalo tým Marshallova střediska vesmírných letů na vývoj raket Saturn I, Saturn IB a Saturn V. I když byl Saturn V slabší než plánovaná Nova, stal se přesto největší kdy používanou raketou.", "section_level": 1}, {"title": "Saturn I a IB.", "content": "Saturn IB byla dvoustupňová raketa, zdokonalená verze rakety Saturn I, užívané pro testy vybavení programu Apollo, provedení experimentu Highwater a vypouštění družic Pegasus. Saturn IB se od Saturnu I odlišoval silnějšími motory H-1 v prvním stupni, novým systémem řízení letu a přepracovaným druhým stupněm, který měl jeden motor J-2, namísto šesti malých motorů. Na nízkou oběžnou dráhu dokázal dopravit náklad o hmotnosti více než 18 tun a byl tak schopen vynést velitelský i servisní modul Apolla, nebo samotný lunární modul. Použit byl ve čtyřech bezpilotních testech a k vynesení Apolla 7, první pilotované lodi programu. Po skončení programu Apollo rakety Saturn IB vynášely astronauty v lodích Apollo ke stanici Skylab, raketa byla použita i v programu Sojuz-Apollo.", "section_level": 2}, {"title": "Saturn V.", "content": "Saturn V byla třístupňová nosná raketa schopná vynést až 120 tun užitečného zatížení na nízkou oběžnou dráhu Země a 47 tun k Měsíci. První stupeň měl pět motorů F-1, druhý pět J-2, třetí jeden J-2. Raketa byla použita ke dvěma bezpilotním testům lodí Apollo (Apollo 4 a 6) a pilotovanému letu Apolla 9 (zkoušky lunárního modulu na oběžné dráze Země). Vynesla lodě Apollo ke všem devíti letům k Měsíci a roku 1973 též stanici Skylab.", "section_level": 2}, {"title": "Lety.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bezpilotní.", "content": "Před prvními pilotovanými lety byly nosné rakety Saturn a loď Apollo šest let zkoušeny v bezpilotních misích. Letové testy rakety Saturn I začaly čtyřmi suborbitálními lety od října 1961 do března 1963. Následovalo šest orbitálních letů, pět z nich s maketami lodi Apollo, poslední proběhl v červenci 1965. V letech 1963 a 1965 proběhly na základně White Sands zkoušky záchranného systému Apolla. Během roku 1966 byla loď Apollo třikrát vynesena do vesmíru raketou Saturn IB v misích AS-201, AS-202 a AS-203. Následující let, označený Apollo 1 a plánovaný na 21. února 1967, měl být pilotovaný. Při nácviku předstartovního odpočítávání a nouzového opuštění lodi 27. ledna vypukl ve velitelském modulu požár. Oheň se rychle rozšířil, protože kabina byla naplněna čistým kyslíkem a bylo v ní množství hořlavých materiálů. Astronauti – Virgil Grissom, Edward White a Roger Chaffee neměli šanci na záchranu a uhořeli. V důsledku tragédie bylo pozměněno vnitřní vybavení lodi a při pozemních zkouškách používána atmosféra ze dvou třetin kyslíku a třetiny dusíku. Další bezpilotní mise už měly název Apollo, totiž Apollo 4, Apollo 5 a Apollo 6. Koncem roku 1967 proběhl první letový test rakety Saturn V s lodí Apollo 4, a sice velitelského a servisního modulu. Start 9. listopadu 1967 proběhl úspěšně, taktéž úspěšný byl test tepelného štítu Apolla při vstupu do atmosféry 2. kosmickou rychlostí, na kterou loď urychlil motor servisního modulu, i vlastní přistání Apolla. Při misi Apollo 5 v lednu 1968 se poprvé do vesmíru dostal lunární modul, testovány byly zejména jeho motory. Let proběhl úspěšně, takže další bezpilotní test lunárního modulu byl zrušen. Apollo 6 v dubnu 1968 byl poslední bezpilotní let Saturnu V. Cílem letu bylo vyzkoušení nosné rakety, restart jejího třetího stupně a navedení Apolla na otestování návratu Apolla po simulovaném obletu Měsíce do atmosféry Země druhou kosmickou rychlostí. Kvůli předčasnému vypnutí motorů 2. stupně a neúspěchu restartu 3. stupně muselo být pro navedení lodi na excentrickou dráhu s apogeem ve výši 22 274 km použito motorů Apolla, jejichž výkon pak chyběl při plánovaném urychlení na 2. kosmickou rychlost. Přistávací manévr proběhl už bez potíží.", "section_level": 2}, {"title": "Pilotované.", "content": "V pilotovaných letech programu Apollo byly posádky lodi tříčlenné – skládaly se z velitele (CDR, ), pilota velitelského modulu (CMP, ) a pilota lunárního modulu (LMP, ). Velitel byl zodpovědný za celkový průběh letu. Byl pilotem lodi, tj. velitelského modulu, byl-li přítomen, a lunárního modulu (LM), první vycházel na povrch Měsíce. Pilot velitelského modulu sloužil jako navigátor, detailně znal systémy velitelského a servisního modulu, řídil počáteční spojení s LM, zodpovídal za zážehy motorů a korekce dráhy a zůstával ve velitelském modulu, když jeho kolegové přistáli na Měsíci. Pilot lunárního modulu zastával povinnosti palubního inženýra, když sledoval systémy obou modulů, byl povinen detailně znát systémy LM. Při samostatném letu LM pomáhal veliteli v roli navigátora, po přistání na Měsíci doprovázel velitele na vycházkách. Apollo 7 v říjnu 1968 bylo první pilotovanou misí programu. Během jedenáctidenního letu na oběžné dráze Země posádka vyzkoušela velitelský/servisní modul, upravený po požáru Apolla 1. Byl první pilotovaný start Saturnu IB a první americký let trojčlenné posádky. Od prosince 1968 do května 1969 NASA plánovala provedení tří pilotovaných letů s použitím rakety Saturn V, které měly vyzkoušet loď Apollo včetně lunárního modulu. Nicméně v létě 1968 bylo zřejmé, že lunární modul nebude v prosinci k dispozici. Vedení NASA se proto rozhodlo vyslat v misi Apollo 8 na oběžnou dráhu Měsíce sestavu tvořenou velitelským a servisním modulem. Následoval let Apollo 9, během něhož byl vyzkoušen pilotovaný let lunárního modulu, zatím na oběžné dráze Země. Let Apollo 10 byl poslední přípravný před přistáním na Měsíci. Thomas Stafford a Eugene Cernan se v lunárním modulu spustili až na necelých 15 km nad povrch Měsíce. Mise Apollo 11 byla vyvrcholením celého programu. Dne 19. července 1969 Neil Armstrong a Buzz Aldrin přistáli na Měsíci a 20. července vystoupili na jeho povrch. Apollo 12 byl druhý let s přistáním na Měsíci. Na cestě Apolla 13 k Měsíci však vybuchla jedna z nádrží s kyslíkem a vážně poškodila loď. Přesto se posádce po obletu Měsíce podařilo přistát na Zemi. Následující čtyři mise – Apollo 14, 15, 16 a 17 – proběhly úspěšně. V posledních třech astronauti k pohybu po Měsíci používali vozidlo Lunar Rover. Posledním letem k Měsíci bylo Apollo 17, jehož velitel Eugene Cernan byl posledním člověkem stojícím na povrchu Měsíce. Ve funkci pilota lunárního modulu se letu na Měsíc poprvé zúčastnil profesionální vědec – geolog Harrison Schmitt. Posádka Apolla 17 přistála na Zemi 19. prosince 1972. Původně byly plánovány tři další lety na Měsíc, Apollo 18 až 20. Po drastickém snížení rozpočtu NASA a rozhodnutí zrušit druhou sérii raket Saturn V byly roku 1970 tyto mise zrušeny. Ušetřené prostředky pohltil program Space Shuttle, zbylé lodi Apollo a rakety Saturn byly využity v programech Skylab a Sojuz-Apollo, případně umístěny v muzeích.", "section_level": 2}, {"title": "Závěrečná hodnocení.", "content": "Po splnění Kennedyho úkolu dopravit člověka na Měsíc podpora pro americký kosmický program ochabla. To se projevilo i předčasným ukončením měsíčních misí Apollo – ačkoli byly plánovány ještě tři další lety, program byl ukončen v prosinci 1972 letem Apolla 17. Jednou z příčin předčasného ukončení programu byly i rozpočtové škrty vyvolané válkou ve Vietnamu. Zbylé rakety Saturn a kosmické lodi Apollo byly po zastavení programu využity v projektech Skylab a Sojuz-Apollo. Bez zajímavosti také není to, že od programu Apollo se žádný člověk nevydal do vesmíru dál, než na nízkou oběžnou dráhu. Tento fakt je častým argumentem zastánců názoru, že přistání na Měsíci bylo fingované (viz níže). Šest letů (Apollo 11, Apollo 12, Apollo 14, Apollo 15, Apollo 16 a Apollo 17) dosáhlo povrchu Měsíce. Apollo 7 a 9 vzlétly pouze na oběžnou dráhu Země, aby otestovaly velitelský a lunární modul. Apollo 8 a 10 testovaly různé komponenty na oběžné dráze Měsíce a fotografovaly jeho povrch. Porouchané Apollo 13 na Měsíci nepřistálo, ale získalo také jeho fotografie. Měsíční mise získaly cenná vědecká data a 382 kilogramů měsíčních vzorků. Prováděné pokusy a pozorování zkoumaly mechaniku hornin, meteoroidy, šíření seismických vln, šíření tepla, měřily vzdálenost Měsíce od Země, magnetická pole a sluneční vítr. Zanechané měřící aparatury pracovaly do září 1977, pasivní koutové odražeče je možno pro měření vzdálenosti Měsíce používat dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Měsíční vzorky.", "content": "Šest měsíčních misí programu Apollo přivezlo 381,7 kg měsíčních hornin. Většina je uložena v Lunar Receiving Laboratory v Houstonu. Horniny dopravené z Měsíce jsou ve srovnání s běžnými pozemskými materiály extrémně staré. Jejich stáří je od 3,2 miliard let u bazaltů z měsíčních moří, až po 4,6 miliard let u vzorků z vysočin. Jako takové představují vzorky z velmi raných období existence sluneční soustavy, které na Zemi téměř chybí. Analýza složení měsíčních vzorků podpořila teorii velkého impaktu, podle které vznikl Měsíc po srážce Země s tělesem velikosti Marsu. Tato srážka způsobila vyvržení materiálu ze Země a onoho tělesa na oběžnou dráhu Prazemě. Z tohoto materiálu se vytvořil prstenec, který se postupně zformoval do Měsíce.", "section_level": 2}, {"title": "Náklady.", "content": "Roku 1961, kdy prezident Kennedy ohlásil program, byly náklady odhadnuty na 7 miliard dolarů. Tehdejší administrátor NASA James Webb považoval tento odhad za nerealistický a v podkladech pro viceprezidenta Johnsona uvedl částku 20 miliard. Webbův odhad šokoval mnohé činitele, včetně prezidenta, ale ve zpětném pohledu se ukázal být poměrně přesný. V lednu 1969 NASA srovnala náklady na programy Mercury, Gemini a Apollo. Náklady na program Apollo tehdy odhadla na 23,9 miliard dolarů, rozdělených na položky (v miliónech dolarů): Konečné náklady programu Apollo byly, podle zprávy z roku 1973 určené pro Kongres, 25,4 miliard dolarů. Náklady na program Apollo tvořily po dobu jeho trvání většinu rozpočtu NASA. Například roku 1966 bylo pro Apollo určeno 60 % z 5,2 miliard přidělených NASA. Roku 2009 NASA zveřejnila odhad nákladů na program Apollo v dolarech roku 2005 – zaokrouhleně 170 miliard. Započítány byly náklady na výzkum a vývoj, dodání 15 raket Saturn V, 16 velitelských a servisních modulů, 12 lunárních modulů, náklady na provoz a řízení, výdaje na výstavbu a rekonstrukci pozemních zařízení a na letové operace. Odhad byl založen na zprávě Kongresového rozpočtového úřadu ze září 2004.", "section_level": 2}, {"title": "Následné programy.", "content": "Během rozvoje programu Apollo se NASA zamýšlela nad otázkou, co přijde po letech na Měsíc. V srpnu 1965 vzniklo v NASA oddělení programu aplikací Saturnu a Apolla, jehož zaměstnanci, ve spolupráci s hlavními dodavateli, připravovali pokračování amerického kosmického programu. Ze všech projektů Apollo applications se uskutečnil pouze program Skylab a let Sojuz-Apollo. Vesmírná stanice Skylab byla postavena z upraveného stupně S-IVB, druhého stupně rakety Saturn IB. Osídlena byla třikrát (mezi roky 1973 a 1974) a astronauti na ni létali loděmi Apollo (velitelský a servisní modul), které vynášely rakety Saturn IB. Stanice zanikla v červenci 1979. Při mezinárodním letu Sojuz-Apollo se v červenci 1975 setkaly a spojily americké Apollo a sovětský Sojuz 19. Tento let byl poslední pilotovanou misí NASA před prvním letem raketoplánu Space Shuttle roku 1981 (mise STS-1).", "section_level": 1}, {"title": "Konspirační teorie.", "content": "Existují konspirační teorie, že celý program Apollo byl podvod a záběry z Měsíce byly natočeny v pozemských studiích. Inicioval je především Bill Kaysing svou knihou \"We Never Went to the Moon\" v roce 1974. Teorie předpokládají utajení stavu věcí ze strany desítek tisíc pracovníků zapojených do lunárního programu, stejně jako aktivní spolupráci Sovětského svazu. Odmítači reálnosti letů na Měsíc hledají potvrzení pro své přesvědčení například ve fotografiích pořízených astronauty na Měsíci – podle nich jsou na fotografiích špatné směry a tvary stínů, měly by být vidět hvězdy, americká vlajka nemůže na Měsíci vlát... Tvrdí, že nelze přežít průlet Van Allenovými pásy, nebo že motor lunárního modulu by při přistání vytvořil kráter. Jejich argumenty vycházejí z neznalosti a nepochopení fyzikálních zákonů a byly vědci odmítnuty. Přes rozsáhlou vysvětlovací kampaň NASA je tento názor stále poměrně populární. Podle průzkumů veřejného mínění z let 1995 a 1999 si 6 % Američanů myslelo, že přistání byl podvrh.", "section_level": 1}], "src_summary": "Program Apollo, probíhající v letech 1961–1972, byl americký program pilotovaných kosmických letů realizovaný Národním úřadem pro letectví a kosmonautiku (NASA). Jeho cílem bylo přistání lidí na Měsíci a jejich návrat na Zemi. Tohoto cíle bylo poprvé dosaženo v roce 1969. ", "tgt_summary": "Das Apollo-Programm war ein Raumfahrt-Projekt der USA. Es brachte mit den Apollo-Raumschiffen zum ersten und bislang einzigen Mal Menschen auf den Mond. Das Programm wurde von der \"National Aeronautics and Space Administration\" (NASA) zwischen 1961 und 1972 betrieben. ", "id": 127745} {"src_title": "Aritmetické kódování", "tgt_title": "Arithmetisches Kodieren", "src_document": [{"title": "Jak funguje aritmetické kódování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Definice modelu.", "content": "Aritmetické kodéry mají téměř optimální výstup pro danou množinu symbolů a pravděpodobností (optimální hodnota je −log\"P\" bitů pro každý symbol s pravděpodobností \"P\". Kompresní algoritmy, které používají aritmetické kódování, začínají určením modelu dat – v podstatě předpovědi, které vzorky budou nalezeny ve vstupním textu. Čím přesnější je tato předpověď, tím blíže optimalitě bude výstup. Příklad: jednoduchý, statický model pro popis výstupu určitého monitorovacího zařízení v čase může být: Modely též mohou pracovat s abecedami jinými než je jednoduchá čtyřsymbolová množina pro tento příklad. Modely však mohou být i složitější: změny v modelování \"vyššího řádu\", kdy se určuje pravděpodobnost aktuálního symbolu podle, symbolů, které mu předcházely (kontext). V modelu pro anglický text, by například pravděpodobnost výskytu \"u\" byla mnohem vyšší, pokud následuje za \"Q\" nebo \"q\". Modely dokonce mohou být \"adaptivní\" tím, že nepřetržitě mění své předpovědi, podle dat, které zrovna obsahuje proud. Dekodér musí mít stejný model jako kodér.", "section_level": 2}, {"title": "Zjednodušený příklad.", "content": "Jako příklad toho, jak se zakóduje posloupnost symbolů, uvažme toto: máme posloupnost tří symbolů, A,B a C, každé se stejnou pravděpodobností výskytu. Jednoduché blokové kódování by použilo 2 bity na symbol, což je plýtvání: jedna z bitových variací není nikdy použita. Místo toho reprezentujeme posloupnost jako racionální číslo mezi 0 a 2 o základu 3, kde každá číslice reprezentuje jeden symbol. Například z posloupnosti \"ABBCAB\" se stane 0.011201. Potom zakódujeme toto trojkové číslo do odpovídajícího dvojkového s dostatečným počtem míst pro případnou obnovu, tj. 0.001011001 — toto je jenom 9 bitů, o 25% méně než při naivním blokovém kódování. To je výhodné pro dlouhé posloupnosti, díky efektivním in-place algoritmům převodu mezi číselnými soustavami na číslech s libovolným počtem míst za čárkou. Nakonec, protože víme, že řetězec měl délku 6, můžeme převést číslo zpět do trojkové soustavy, zaokrouhlit na 6 míst a odtud znovu získáme řetězec.", "section_level": 2}, {"title": "Kódování a dekódování.", "content": "Obecně, každý krok kódovacího procesu, vyjma úplně posledního, je stejný; kodér uvažuje v zásadě jen troje různá data: Kodér rozdělí aktuální interval na podintervaly, z nichž každý je zlomkem aktuálního intervalu velkým úměrně pravděpodobnosti symbolu ve stávajícím kontextu. Každý interval odpovídající aktuálními symbolu (tj. tomu který se má zrovna zakódovat), se stane intervalem použitým v dalším kroku. Příklad: pro čtyřsymbolový model výše: Po zakódování všech symbolů výsledný interval jednoznačně identifikuje posloupnost symbolů, z kterých vznikl. Kdokoli má tento výsledný interval a použitý model, může znovu získat původní posloupnost symbolů zakódovanou jako tento interval. Není nutné předávat dál výsledný interval, nicméně; je potřeba předat dál \"jeden zlomek\", který leží v intervalu. Zvláště je nutné předat dál číslice (v kterékoli soustavě) tohoto zlomku tak, aby všechny zlomky začínající těmito číslicemi patřily do výsledného intervalu.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Dejme tomu, že se pokusíme dekódovat zprávu zakódovanou čtyřsymbolovým modelem popsaným výše. Zpráva bude zakódována do zlomku 0.538 (pro přehlednost používáme desítkovou soustavu místo dvojkové; také předpokládáme, že kdokoli nám dá zakódovanou zprávu dá nám jenom tolik číslic, kolik je potřeba k dekódování zprávy. Obě záležitosti si vysvětlíme později.) Začínáme, tak jako kodér, s intervalem ⟨0,1), který rozdělíme s použitím našeho modelu na známé čtyři podintervaly. Náš zlomek 0.538 padne do podintervalu pro NEUTRAL, ⟨0, 0.6); což nám ukazuje, že první symbol, který přečetl kodér musel být NEUTRAL, takže si můžeme poznamenat první symbol zprávy. Potom rozdělíme interval ⟨0, 0.6) na podintervaly: Náš zlomek 0.538 je v intervalu ⟨0.48, 0.54); proto druhý symbol zprávy musí být NEGATIVE. Ještě jednou rozdělíme náš aktuální interval do podintervalů: Náš zlomek 0.538 padne do intervalu pro symbol END-OF-DATA; což tím pádem musí být náš další symbol. Protože je též symbol vnitřního ukončení, je dekódování hotové. Kdyby proud nebyl interně ukončen, potřebovali bychom vědět z jiného zdroje, kde proud skončí. Jinak bychom pokračovali v dekódování navždy tím, že bychom chybně četli ze zlomku více znaků, než do něj bylo zakódováno. Stejná zpráva by mohla být zakódována stejně dlouhými čísly 0.534, 0.535, 0.536, 0.537, nebo 0.539. To svědčí o tom, že naše použití desítkové soustavy místo dvojkové způsobilo neefektivitu. To je správně; informace obsažená ve třech desítkových číslicích je přibližně 9.966 bits; stejnou zprávu bychom mohli zakódovat do dvojkového zlomku 0.10001010 (jež se rovná 0.5390625 desítkově) za cenu pouze 8 bitů. (Poznamenejme, že poslední nula musí v zápisu dvojkového čísla figurovat, jinak bude zpráva nejednoznačná bez vnější informace jako je např. velikost komprimovaného proudu.) Tento 8 bitový výstup je větší než obsažená informace (Informační entropie) naší zprávy, která je 1.57 * 3 nebo 4.71 bitů. Ten velký rozdíl v příkladu mezi 8(nebo 7 s vnější informací o velikosti komprimovaného textu) bity výstupu a entropií 4.71 bitů je způsoben tím, že ukázková zpráva je tak krátká, že nedokáže využít kodér efektivně. Požadovali jsme pravděpodobnosti symbolů [0.6, 0.2, 0.1, 0.1], ale skutečné četnosti v tomto příkladě jsou [.33, 0,.33.33]. Pokud jsou intervaly upraveny pro tyto frekvence, entropie zprávy je 1.58 bitů a tato zpráva NEUTRAL NEGATIVE ENDOFDATA může být zakódována jako intervaly ⟨0, 1/3); ⟨1/9, 2/9); ⟨5/27, 6/27); a dvojkové intervaly ⟨1011110, 1110001). Výstup je pak 111, neboli 3 bity. Toto je také příklad, jak statistické kódovací metody jako aritmetické kódování mohou produkovat výstup větší než vstup, zvláště když je pravděpodobnostní model mimo.", "section_level": 2}], "src_summary": "Aritmetické kódování je metoda pro bezztrátovou kompresi dat. Obvykle zabere reprezentace řetězce znaků jako např. slov \"nazdar bazar\" pevný počet bitů na znak, tak jako v ASCII kódu. Podobně jako Huffmanovo kódování, aritmetické kódování je forma entropického kódování s proměnlivou délkou kódového slova. To konvertuje řetězce do jiného tvaru tak, že pro časté znaky použije méně bitů a pro vzácné použije více bitů s cílem zabrat celkově méně bitů. Na rozdíl od technik entropického kódování, které rozdělí vstupní text na jeho dílčí symboly a každý symbol nahradí kódovým slovem, zakóduje aritmetické kódování celý vstupní text do jednoho čísla, zlomku \"n\", kde (0.0 ≤ \"n\" < 1.0).", "tgt_summary": "Die arithmetische Kodierung ist eine Form der Entropiekodierung, die bei der verlustfreien Datenkompression verwendet wird und erzielt Kompressionsraten welche sehr nahe am theoretischen Limit der Entropie liegen. Als Begründer der arithmetischen Kodierung zählt Jorma Rissanen, welcher ab 1976 bis Anfang der 1980er Jahre wesentliche Arbeiten zu diesem Teilgebiet der Informationstheorie leistete. ", "id": 1825843} {"src_title": "Automobil", "tgt_title": "Automobil", "src_document": [{"title": "Původ a etymologický význam slova.", "content": "Slovo \"automobil\" (zastarale \"kolojezd\") pochází z řeckého'(„áuto“), \"samostatně\" a latinského've významu \"pohyblivý\". Často se používá zkrácený tvar \"auto\", ve starší češtině byl rovněž užíván doslovný překlad slova automobil – \"samohyb\". Automobil je tedy etymologicky definován jako samostatně se pohybující pozemní dopravní prostředek, který je nezávislý na kolejích nebo trolejích a k jehož pohybu není třeba tažných zvířat či lidské síly a je schopen se po zemi pohybovat díky svému vlastnímu pohonu. Této definici, která zahrnuje i motorová jednostopá vozidla (motorky, mopedy, motorová jízdní kola), autobusy a pojízdné pracovní stroje, však odpovídá v právních předpisech termín motorové vozidlo. Slovo automobil (auto) se používá v užším významu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Nejvýznamnější část historie automobilů se začala psát koncem 18. století, kdy byly realizovány první úspěšné pokusy s vozidly poháněnými parním strojem. K jejich prvním konstruktérům patřili Skot James Watt a nebo Francouz Nicolas Joseph Cugnot. Jeho parní stroj uvezl v roce 1769 čtyři pasažéry a dokázal vyvinout rychlost až 9 km za hodinu. Počátek 19. století byl stále doménou parních strojů, které se postupně zlepšovaly a zrychlovaly. Nic to ovšem neměnilo na jejich provozní náročnosti a těžkopádnosti. Zvrat nastal ve druhé polovině 19. století, kdy se konstruktérům podařilo zprovoznit první spalovací motory. V letech 1862 až 1866 vyvinul Nicolaus Otto první čtyřdobý spalovací motor. Vlastní vývoj dnešních automobilů začal v roce 1885 v německém Mannheimu u Karla Benze, který si nechal patentovat svoji motorovou tříkolku. První dálkovou jízdu s automobilem podnikla Bertha Benzová 5. srpna 1888, a to cestu z Mannheimu do Pforzheimu. V roce 1887 zcela nezávisle na Karlu Benzovi začal automobily stavět také Gottlieb Daimler, který při výrobě motorů spolupracoval s Wilhelmem Maybachem. V roce 1897 pak Němec Rudolf Diesel sestrojil první provozuschopný vznětový motor. Prvním automobilem vyrobeným na území dnešní České republiky byl v letech 1888-1889 druhý Marcusův automobil vyrobený v adamovském podniku. Prvním funkčním automobilem vyrobeným na území dnešní České republiky byl v roce 1897 Präsident (na počest prezidenta rakouského autoklubu) postavený v Kopřivnické vozovce, tehdy \"Nesselsdorfer Wagenbaufabriksgesellschaft\" – ve zkratce \"NW\", (dnešní automobilka Tatra). V roce 1898 následoval první nákladní automobil. Automobily Benz začaly být roku 1898 vybavovány otočným řídicím čepem. Počátkem 20. století se rovněž objevily první elektromobily. Soutěž mezi automobily s parním, elektrickým a spalovacím motorem trvala téměř až do konce prvního desetiletí 20. století. Poté začaly dominovat automobily se spalovacím motorem i když z hlediska efektivity přenosu energie je i po století vývoje dvakrát výhodnější elektromobil. Elektromobil je zároveň mnohem šetrnější k životnímu prostředí. Jsou s ním spojovány následující výhody: snížení emisí znečišťujících látek vypouštěných do ovzduší, snížení hlukové zátěže vznikající při provozu vozidla, snížení emisí skleníkových plynů s cílem snížit dopady dopravy na změny klimatu a snížení spotřeby fosilních paliv. Na druhou stranu jsou jako hlavní bariéry rozšíření používání elektromobilů uváděny zejména technické parametry, např. vlastnosti baterie (vysoká cena, doba nabíjení, kapacita), nejistá životnost a bezpečnost. Další významnou bariérou je dobíjecí infrastruktura a její dostupnost a flexibilita, ale také standardizace dobíjecích systémů a stanic (v současnosti se používají dva hlavní systémy: CHAdeMO a CCS). V České republice lze dostupnost nabíjecích stanic zjistit pomocí aplikace Nabijto.cz, která poskytuje mapu dostupných nabíjecích stanic pro elektromobily v ČR. Ve dvacátém století se benzínem či naftou poháněné automobily staly nejvýznamnějším dopravním prostředkem. Revoluci ve výrobě a masové rozšíření automobilů odstartoval v USA Henry Ford tím, že vymyslel a vyrobil lidově dostupný automobil. Slavný Ford model T byl uveden na trh v roce 1908 a byl vyráběn až do roku 1927.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristické rozměry osobních automobilů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rozvor náprav.", "content": "Vzdálenost os přední a zadní nápravy.", "section_level": 2}, {"title": "Rozchod nápravy.", "content": "Vzdálenost středů otisků pneumatik jedné nápravy. Rozchod přední a zadní nápravy vozidla se zpravidla liší.", "section_level": 2}, {"title": "Délka.", "content": "Vzdálenost svislých rovin, které se dotýkají předního a zadního konce vozidla.", "section_level": 2}, {"title": "Šířka.", "content": "Do šířky se nezapočítávají zpětná zrcátka, obrysová a směrová světla, pružné části apod.", "section_level": 2}, {"title": "Výška.", "content": "Výška se měří při pohotovostní hmotnosti automobilu.", "section_level": 2}, {"title": "Převis přední a zadní.", "content": "Vzdálenost od svislé roviny procházející osou kola k nejvzdálenějšímu bodu na přední/zadní části vozidla.", "section_level": 2}, {"title": "Nájezdový úhel přední a zadní.", "content": "Určuje se při maximálním zatížení vozidla. Je to úhel mezi podložkou a rovinou, která je tečná k pneumatikám a neleží pod ní žádný bod karoserie před/za nápravou.", "section_level": 2}, {"title": "Světlá výška.", "content": "Vzdálenost nejnižšího bodu podvozku nebo karoserie od vozovky, měří se při zatížení automobilu maximální povolenou užitečnou hmotností.", "section_level": 2}, {"title": "Třídy osobních automobilů.", "content": "Podle charakteristických rozměrů jsou osobní automobily rozděleny do tříd. V současnosti je možné pozorovat tendenci neustálého nárůstu jak velikosti automobilů, tak výkonu jejich motorů. Hranice jednotlivých tříd se proto stále posunují. Rozdělení jednotlivých modelů v roce 2014:", "section_level": 1}, {"title": "Základní části automobilu.", "content": "Základními technickými částmi současných osobních automobilů jsou karoserie, podvozek, hnací soustava, příslušenství, výstroj a výbava.", "section_level": 1}, {"title": "Karoserie.", "content": "Karoserie představuje u většiny současných automobilů jeho nosnou část. Poskytuje prostor pro posádku a náklad a umožňuje montáž všech ostatních částí vozidla. Karoserie historicky starších vozidel byla pojata jako podvozková. Byla tvořena nosným rámem z (převážně ocelových) nosníků, na které byly přivařeny kapotovací plechy, které tvořily uzavřený prostor vozidla. Karoserie dnešních vozidel je koncipována jako samonosná, to znamená, že neobsahuje nosný rám. Nosnou funkci přebírají samotné kapotovací plechy. Mezistupněm je karoserie polonosná. Různé části karoserie jsou vyrobeny z různých materiálů. Používány jsou běžné konstrukční oceli, nízko a vysokolegované oceli, oceli s transformačně indukovanou pevností, nerezové oceli, tvárná litina, hliníkové slitiny, plasty aj. Karoserie hraje velmi důležitou roli při zajišťování aktivní i pasivní bezpečnosti vozidla. Proto obsahuje deformační zóny, jejichž účelem je pohltit při nehodě co největší množství energie. Podle způsobu, jakým jsou v karoserii odděleny prostory pro motor, posádku a náklad rozdělujeme osobní vozy na:", "section_level": 2}, {"title": "Jednoprostorové.", "content": "Motor, posádka i náklad od sebe nejsou odděleny pevnými příčkami karoserie. Tato konstrukce se dnes již nepoužívá.", "section_level": 3}, {"title": "Dvouprostorové.", "content": "Prostor pro motor je oddělen od prostoru pro posádku a náklad.", "section_level": 3}, {"title": "Tříprostorové.", "content": "Oddělené prostory pro motor, posádku i náklad. Podle tvaru karoserie rozlišujeme tyto typy osobních automobilů:", "section_level": 3}, {"title": "Podvozek.", "content": "Podvozek vozidla se skládá z přední a zadní nápravy, odpružení, vozidlových kol, brzdové soustavy a řízení. Podvozek zásadním způsobem ovlivňuje jízdní vlastnosti vozidla. Přední náprava osobních automobilů je řídící. Podle toho, jaká náprava je hnací a kde je uložen motor, rozlišujeme koncepci vozidla:", "section_level": 2}, {"title": "Klasická koncepce.", "content": "Motor, spojka a převodovka jsou umístěny vpředu, většinou podélně, rozvodovka vzadu. Hnací náprava je zadní. Přenos hnacího momentu z převodovky na rozvodovku je kardanovým hřídelem. Výhodou je rovnoměrnější rozložení hmotnosti na nápravy a oddělení řízení a pohonu na jednotlivé nápravy. Tuto koncepci používají např. vozy Mercedes-Benz, BMW a také např. vozy VAZ Lada 2101-2107.", "section_level": 3}, {"title": "Přední pohon.", "content": "Všechny části pohonu jsou umístěny u přední hnací nápravy. Výhodou je větší variabilita prostoru posádky a nákladového prostoru. Tuto koncepci používá v současnosti velké množství výrobců. Motor je uložen většinou napříč, někdy též podélně (Audi).", "section_level": 3}, {"title": "Zadní pohon.", "content": "Všechny části pohonu jsou umístěny u zadní hnací nápravy. Výhodou je většinou lepší trakce. Motor může být uložen před zadní nápravou (označuje se jako provedení s motorem uprostřed) s lepším rozložením hmotnosti blíže středu vozidla. Většinou se využívá u supersportovních vozů. Také může být motor umístěn nad nebo až za zadní nápravou, s větší variabilitou prostoru posádky oproti předchozímu, ale s horším poměrem rozložení hmotnosti.", "section_level": 3}, {"title": "Nápravy.", "content": "Přenášejí tíhovou sílu karoserie, hnací, brzdné a setrvačné síly. Svým pohybem umožňují řízení vozidla a odpružení. Nápravy podle řiditelnosti: Nápravy podle brzditelnosti: Nápravy podle pohonu: V souvislosti s pohonem náprav se používá tzv. znak náprav obsahující informaci o celkovém počtu náprav a o tom, kolik jich je hnaných. Nejběžnější uspořádání má znak náprav 4x2 (čtyři kola celkem a z toho dvě hnaná). Pohon obou náprav je označován 4x4. Zmatení může nastat u náprav s dvojmontáží. Toto zaužívané označování tedy používá zjednodušení 1 náprava = 2 kola. Podle konstrukce rozlišujeme:", "section_level": 3}, {"title": "Brzdová soustava.", "content": "Brzdová soustava slouží k úpravě rychlosti pohybujícího se automobilu na nižší hodnotu (případně k udržení rychlosti na určité hodnotě při jízdě ze svahu) a k zabezpečení parkujícího vozidla před samovolným rozjetím ze svahu nebo odtlačením nenechavci. Během brzdění vozidla dochází k přeměně jeho kinetické energie disipací nebo rekuperací. Protože rekuperace je problematické řešení, běžně se používají disipační třecí brzdy kotoučové a bubnové. Pohybová energie vozidla se u nich mění v teplo projevující se vzrůstem teploty činných ploch třecích elementů. Z nich dále teplo přechází do okolního vzduchu. Brzdy bývají umístěny v každém kole a jsou dimenzovány pro požadovaný brzdný výkon. V zásadě lze intenzivněji brzdit přední kola, protože točivý moment vzniklý při brzdění převrací vozidlo na předek a zadní kola odlehčuje. Zatížené kolo se začíná smýkat při větší brzdné síle, než kolo odlehčené a naopak odlehčené kolo nelze příliš brzdit, neboť se snadněji smekne. Významné bývá i umístění hnacího agregátu, který podstatně zatěžuje přilehlou nápravu. U dnes nejběžnějšího uspořádání motoru vpředu vycházejí přední brzdy mnohem výkonnější než brzdy zadních kol. Kotoučové brzdy se používají na přední, někdy i na zadní kola. Holé kotouče se snáze ochlazují okolním vzduchem a tak při stejném výkonu vycházejí rozměrově menší než bubnové. Výhodná je i snadná výměna brzdných elementů. Pro brzdění zadních kol není příliš vhodná (komplikovaná konstrukce ruční brzdy, koroze kotoučů). Bubnové brzdy mají výhodu v uzavřené konstrukci do jisté míry chráněné před korozí. Dodnes se používají u některých aut k brzdění zadních kol i pro jednoduchost realizace mechanizmu ruční parkovací brzdy. Zadní bubnové brzdy se navrhují rozměrově větší, než by bylo nutné pro provozní brzdění, aby ruční mechanická (parkovací) brzda byla účinná. K provoznímu brzdění se však používá hydraulický tlak snížený redukčními ventily a tak je výkon zadních brzd snížen ve prospěch životnosti jejich obložení. Zejména u užitkových vozidel je zadní náprava zatížena různě podle hmotnosti nákladu. Ke korekci brzdného tlaku pak slouží redukční ventily s mechanickou regulací redukčního účinku podle zatížení zadní nápravy. Pro absenci vůlí, spolehlivost a jednoduchost realizace se používají brzdy s hydraulickým rozvodem brzdné síly. Pro zvýšení spolehlivosti se rozvody rozdělují do dvou relativně samostatných okruhů. Ztráta tlaku v jednom okruhu nezpůsobí úplné selhání brzd. Většinou jsou v jednom okruhu levé přední s pravým zadním a pravé přední s levým zadním kolem. Při selhání jednoho z okruhů je brzdění dost nesymetrické, takže poruchu nelze přehlédnout, jak by se to mohlo stát, kdyby byly v jednom okruhu zadní a v druhém přední kola. Větší nákladní vozidla a traktory mají vzduchový kompresor jako zdroj tlaku pro pneumatické brzdové rozvody. Není-li v soustavě tlak, brzdy plně brzdí. Zvýšením tlaku se odbrzdí. Během jízdy se přibrzďuje odpouštěním tlaku z pracovních válců. Vozidlo může zahájit jízdu až po natlakování soustavy. Vzduch je dokonale ekologické a stále dostupné médium, takže jeho únik při zapojování a odpojování vlečných souprav není problém. Proto se vzduchové brzdy používají u vozidel určených k vlečení přívěsů a návěsů. Často tato vozidla mají svou vlastní brzdovou soustavu hydraulickou a soustavu pneumatickou mají jen pro brzdění přívěsů. Hlavní nevýhodou vzduchových brzd je možnost zamrzání za nízkých teplot. Když z tohoto nebo jiného důvodu dojde k úniku tlaku ze soustavy během jízdy, jsou kola přibrzďována. Když si toho řidič včas nevšimne, může dojít k takovému zahřátí brzd, že explodují pneumatiky. U osobních vozidel se běžně používá podtlakový posilovač brzd využívající sníženého tlaku v sacím potrubí motoru k usnadnění ovládání brzdového pedálu řidičem. U automobilů, určených pro převoz těžkých nákladů, by bylo neekonomické dimenzovat běžné brzdy na tak enormní zatížení, jakému by byly vystaveny při sjíždění táhlých svahů. Pro takové situace jsou nákladní automobily a autobusy vybaveny motorovým retardérem. Rovněž běžný čtyřdobý spalovací motor má při deceleraci brzdící účinek.", "section_level": 2}, {"title": "ABS.", "content": "Bezpečnostní systém ABS zabraňuje zablokování kola při brzdění. Snaha uplatnit elektroniku k řízení brzdného procesu vedly v nedávné době k prosazení systémů ABS ve výbavě běžných osobních automobilů. Je-li elektronika systému ABS nefunkční, brzdová soustava by měla fungovat klasicky. ABS ale většinou zahrnuje i EBD jako elektronickou náhradu mechanických reduktorů tlaku pro zadní kola. Při vysazení elektroniky jsou pak zadní kola přebrzďována. Dokonalejší elektronické systémy řízení brzd jsou nadstavbami ABS a spolupracují s řídícími systémy motoru. Jsou to systémy MSR, ASR a ESP. MSR brání smyku při brzdění motorem, ASR brání prokluzu kol při akceleraci. ESP stabilizuje vozidlo podle čidel zrychlení v různých směrech. Systém EDL (něm. EDS), přidává k ABS funkci elektronické závěrky diferenciálu. Přibrzdí prokluzující se kolo a tím umožní přenos hnacího momentu na protější kolo. Další přidanou funkcí je HSA (Hill Start Assist), bránící couvnutí vozidla při rozjezdu do kopce.", "section_level": 3}, {"title": "Hnací soustava.", "content": "Hnací soustavu tvoří motor, spojka, převodovka, rozvodovka a hnací hřídele. Většinou tyto součásti tvoří kompaktní celek pohánějící blízkou nápravu. U vozidel s náhonem na vzdálenou nápravu rozvodovka není součástí převodovky a točivý moment z převodovky se do rozvodovky přenáší torzní tyčí, tzv. Kardanovou hřídelí. Mezi motor a převodovku je vložena spojka zabezpečující bezrázové připojení motoru ke zbytku hnací soustavy. V současnosti se automobily opatřují převážně kotoučovou spojkou s talířovou pružinou. Kotouč takové spojky je unášen čelní plochou setrvačníku motoru a pohání vstupní drážkovaný hřídel převodovky. Převodovka ať již manuální, nebo automatická, slouží k volbě převodu otáček motoru na otáčky kol automobilu. V současnosti se automobily opatřují převážně manuální synchronizovanou převodovkou. Automatické převodovky se prosazují pomalu a největší tradici mají v USA. Převodovka skutečných terénních a některých nákladních vozidel je vybavena redukcí. To je převod, jehož zařazením lze vynásobit převodový poměr celé převodovky a zdvojnásobit tak počet převodových stupňů. Pro pohyb v náročném terénu a převážení těžkých nákladů je takové řešení nezbytné. Dvoudobému motoru mazanému olejem v palivové směsi neprospívá brzdění motorem. Do motoru pak nepřichází benzín, ale ani žádný olej. Motoru tak může hrozit zadření. Proto se automobily s dvoudobými motory opatřovaly volnoběžkou účinkující na všechny, nebo u pokročilejších konstrukcí jen na nejvyšší rychlostní stupeň. S volnoběžkou není třeba vyřazovat rychlost při jízdě z kopce. Určitou nevýhodou je nemožnost brzdit motorem, nebo nahodit motor roztlačením auta. Pro použití v automobilech musí být převodovky minimálně hlučné, maximálně účinné a nepříliš výrobně náročné. Ozubená kola převodů jsou většinou čelní s šikmým evolventním ozubením. Přímá ozubení se pro svou hlučnost používají pouze u zpátečky a na věnci setrvačníku, tedy u ozubení, která jsou v činnosti jen po omezenou dobu. Vyrábějí se obrážením, zatímco šikmá ozubení se vyrábějí metodou odvalovacího frézování. Pro další omezení hlučnosti převodů se na ozubení aplikuje tzv. \"shaving\", díky němuž předtím kosodélníkový průřez zubu získá mírně soudkovitý tvar. Rozvodovka zabezpečuje přenos hnacího momentu od převodovky na hnací hřídele nápravy. Zabezpečuje základní převodový poměr, který se násobením skládá s převodovým poměrem převodovky a tvoří tak celkový převodový poměr. Důležitou součástí rozvodovky je diferenciál zabezpečující rozdělení hnacího momentu mezi levé a pravé kolo. U pohonů obou náprav se používá též mezinápravový diferenciál se spojkou, která umožňuje vypnout pohon druhé nápravy. Při prokluzu kola je znemožněn přenos hnací síly na kola. K zamezení tomuto jevu slouží uzávěrka diferenciálu. Používá se u terénních automobilů. Diferenciál může být i samosvorný (resp. s omezenou svorností, většinou lamelový, nebo se šnekovými ozubenými koly typ torsen). Funkci uzávěrky může částečně suplovat systém EDL (něm. EDS), což je nadstavba elektronického řízení brzd ABS, a sice přibržďováním prokluzujícího kola s nízkou trakcí (z principu funkce ale nemůže dosáhnout stejné účinnosti přenosu kroutícího momentu, jako mechanická uzávěrka) Hnací hřídele (též poloosy) přenášejí točivý moment od rozvodovky na kola. Je-li poháněna řiditelná náprava, musí být hřídele opatřeny stejnoběžnými klouby. Na vnitřní klouby (u převodovky) se používají stejnoběžné klouby typu tripode a jako takové nepřenášejí axiální sílu na ložiska rozvodovky. Klouby jsou naplněny plastickým mazivem a zakryty prachovkami. Tyto prachovky brání kloub proti prachu a vodě. Při poškození prachovky dojde brzy ke zničení drahého kloubu. Protože prachovky se nalézají často v blízkosti výfukového potrubí, jsou i mechanicky hodně namáhány a jejich výměna není snadná, musí být vyrobeny z velmi kvalitního materiálu. Homokinetické klouby jsou výrobně náročné a ve světě je produkuje jen několik specializovaných firem. Od známé značky Löbro (Löhr & Bromkamp GmbH, dnes součást GKN) pochází slangový název pro hnací hřídel se stejnoběžným kloubem 'lebro'. Za zmínku stojí ještě CIFAM se sídlem v Cologne v Itálii (dnes součást Metelli S.p.A.) a značka KAMOKA® zastupující produkci z USA, Japonska, Hongkongu a zemí Dálného východu. U běžných osobních automobilů poloosa pohání přímo kolo. U některých konstrukcí nákladních a terénních vozidel poloosa pohání jednoduchý ozubený převod umístěný v prostoru kola (tzv. kolová redukce). Díky tomu se daří umístit poloosu výš než je samotná osa kola a vozidlo má lepší průchodnost terénem. Hnací hřídele také vycházejí tenčí. Pohon automobilu může být vybaven funkcí tempomat. Ve hnací soustavě plní důležitou roli maziva.", "section_level": 2}, {"title": "Statistika.", "content": "Roku 1986 bylo na světě přibližně půl miliardy automobilů a roku 2010 miliarda. Roku 2015 pak 947 miliónů osobních aut a 335 miliónů nákladních aut. V EU28 vzrostl počet osobních aut z 163 miliónů v roce 1990 na 254 miliónů v roce 2015 (tedy nárůst o 55 %). V ČR, ale i v celé EU, bylo roku 2016 průměrně půl osobního auta na obyvatele.", "section_level": 1}], "src_summary": "Automobil (zkráceně auto, z řeckého αυτός autos, sám) je dvoustopé osobní nebo nákladní silniční motorové vozidlo. Oproti této definici se mezi automobily obvykle neřadí autobusy. Jedná se o jeden z mnoha dopravních prostředků. Rozdělují se dle druhu pohonu, např. parní stroj, dieselové, zážehové, elektro aj.", "tgt_summary": "Ein Automobil, kurz Auto (auch Kraftwagen, in der Schweiz amtlich Motorwagen), ist ein mehrspuriges Kraftfahrzeug (also ein von einem Motor angetriebenes Straßenfahrzeug), das zur Beförderung von Personen (Personenkraftwagen „Pkw“ und Bus) oder Frachtgütern (Lastkraftwagen „Lkw“) dient. Umgangssprachlich – und auch in diesem Artikel – werden mit dem Begriff \"Auto\" meist Fahrzeuge bezeichnet, deren Bauart überwiegend zur Personenbeförderung bestimmt ist und die mit einem Automobil-Führerschein auf öffentlichem Verkehrsgrund geführt werden dürfen. ", "id": 1330426} {"src_title": "Matematická analýza", "tgt_title": "Analysis", "src_document": [{"title": "Předmět zkoumání.", "content": "Základními oblastmi matematické analýzy jsou teorie posloupností, limit, integrální počet a diferenciální počet na množině reálných čísel. Dále sem patří teorie obyčejných i parciálních diferenciálních rovnic, integrálních rovnic, funkcí komplexní proměnné, diferenciální geometrie, variační počet a další obory. Původně se matematická analýza studovala v oboru reálných, později komplexních čísel. V současnosti se však její metody aplikují v široké třídě topologických prostorů. Důvodem je jednak možnost aplikace na širší třídu problémů (například studium funkcionální analýzy), jednak hlubší porozumění analýze v abstraktnějších prostorech, jež se už mnohokrát ukázalo být přímo aplikovatelné na klasické problémy. Jedním z příkladů by mohla být Fourierova analýza, kde jsou funkce vyjádřeny jako určité nekonečné řady (s komplexním exponentem nebo řady trigonometrických funkcí). V reálném světě je tato dekompozice užitečná k rozložení libovolné (zvukové) vlny až na jednotlivé frekvenční součásti. Koeficienty výrazu ve Fourierově rozvoji funkce mohou být také uvažovány jako vektory nekonečně-dimenzionálního prostoru, který je známý jako Hilbertův prostor. Studium funkcí definovaných v takto dostatečně obecných podmínkách také poskytuje pohodlnou metodu získávání informací o tom, jak se funkce mění v prostoru, stejně jako v čase. Při řešení parciálních diferenciálních rovnic se tato technika nazývá oddělení proměnných.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První kroky v analýze byly učiněny již v počátcích řecké matematiky v období antiky. Například nekonečná geometrická řada byla známa již tehdy díky Zénonovým aporiím. Později řečtí matematici jako například Eudoxos a Archimédés vytvořili ještě jasnější, ovšem zatím neformální, použití konceptu limit a konvergence, když používali metodu vyčerpání ke spočtení plochy a obsahu/objemu dvou- a třírozměrných objektů. V 12. století v Indii vytvořil matematik Bháskara II. koncepci diferenciálního počtu, příklady derivačního a diferenciálního koeficientu a také tvrzení, které je dnes známé jako Rolleova věta. Základy matematické analýzy vznikají až v době, kdy byl přesně definován infinitezimální počet, nezávisle na sobě Leibnizem a Newtonem. Úspěch infinitesimálního počtu se vyvinul časem na diferenciální rovnice, vektorový počet, variační počet, komplexní analýzu a diferenciální topologii.", "section_level": 1}, {"title": "Aplikace.", "content": "Vývoj a použití kalkulu (diferenciálního a integrálního počtu) a matematické analýzy měl a má dalekosáhlé důsledky pro téměř všechny aspekty života v moderním světě. Je používán téměř ve všech vědách, především ve fyzice. Prakticky všechny moderní výdobytky, například různé stavební techniky, letectví a jiné technologie používají infinitezimální počet přímo ve svých základech. Mnoho algebraických vzorců, které jsou dnes používané v balistice, energetice a jiných praktických vědách, byly odvozené prostřednictvím kalkulu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Matematická analýza ( [] „řešení“, starořecky ἀναλύειν \"ánalýein\" „řešit“) je jednou ze základních disciplín matematiky. Jejími základními pojmy jsou funkce, limita (posloupností a funkcí), derivace a integrál. Zahrnuje však také teorii míry, nekonečných řad a analytických funkcí. Metody matematické analýzy mají velký význam v přírodních a technických vědách. Základy matematické analýzy (infinitezimální počet) se zejména v anglosaských zemích označují jako calculus, kalkul(us), což se po roce 2000 prosazuje někde i do češtiny. (Existuje však i logický kalkulus.) Toto označení pochází z latinského slova \"calculus\", oblázek. Ve starověkém Římě se oblázky používaly v abacích, což byly desky s drážkami, ve kterých se kaménky posunovaly obdobně jako korálky na drátěném počítadle.", "tgt_summary": "Die Analysis [] (, \"analýein\" ‚auflösen‘) ist ein Teilgebiet der Mathematik, dessen Grundlagen von Gottfried Wilhelm Leibniz und Isaac Newton als Infinitesimalrechnung unabhängig voneinander entwickelt wurden. Als eigenständiges Teilgebiet der Mathematik neben den klassischen Teilgebieten der Geometrie und der Algebra existiert die Analysis seit Leonhard Euler. ", "id": 240394} {"src_title": "Antoni van Leeuwenhoek", "tgt_title": "Antoni van Leeuwenhoek", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se do vážené, dobře situované měšťanské rodiny v Delftu. Otec brzy zemřel, Antoni ukončil školu v šestnácti letech. Zprvu byl zaměstnán v Amsterdamu v obchodě s látkami. Poté ve svých 22 letech odešel nazpět do rodného města, kde si založil obchod a zůstal zde celých 70 let. Dvakrát se oženil a měl několik dětí, z nich se dožila dospělého věku jen dcera Maria. O jeho životě není mnoho přesných zpráv. V roce 1660 získal sinekuru na městském úřadě, což mu umožnilo věnovat se své celoživotní vášni – výrobě čoček, mikroskopů a pozorování různých přírodních objektů a materiálů. O svých pozorováních začal, povzbuzen svým přítelem anatomem Ragnierem de Graaf, psát do Královské společnosti v Londýně. Během následujících padesáti let napsal stovky dopisů. Van Leeuwenhoek neměl příslušné vědecké vzdělání, a tak jeho popisy mikroskopického světa byly často neobratné a naivní. Členové společnosti jeho pozorování přijímali zpočátku s nedůvěrou. Časem si sami ověřili, že jeho objevy mají reálný základ a v roce 1677 byl přijat za člena Královské společnosti. Stal se známým v celém světě, navštívil ho ruský car Petr Veliký i anglická královna Anna, kteří se zajímali o jeho práci. Zemřel ve věku 90 let a ještě na smrtelné posteli diktoval dopis členům Královské společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mikroskop.", "content": "Své mikroskopy a čočky si sám vyráběl, dochované kusy mají zvětšení až 275×, spekuluje se však, že svými nejlepšími výrobky mohl dosáhnout až asi pětisetnásobného zvětšení. Objevil jednoduchou metodu, jak vyrábět přesné skleněné kuličky nepatrných rozměrů, které používal jako čočky svých přístrojů, a tak překonal úroveň tehdy dostupné mikroskopické techniky. Tajemství výroby si ovšem celý život držel pro sebe, aby si zajistil vědecké prvenství a prestiž.", "section_level": 2}, {"title": "Objev mikroorganismů.", "content": "Zkoumal pod mikroskopem listy květin, drobný hmyz a poté i vlasy, lidskou krev, kůži, sliny, vodu, pepřový nálev, sperma a mnoho dalších materiálů. Jako prvnímu člověku se mu podařilo objevit, že lidská krev protéká tenkými cévkami (kapilárami), a popsat krevní buňky. Další jeho velký přínos mikrobiologii byl v tom, že roku 1676 poprvé uviděl pod mikroskopem bakterie, které označil jako \"animalcules\" („zvířátka“). V roce 1703 objevil sladkovodní polypy. Své výsledky, doprovázené kvalitními kresbami mikroskopických preparátů, publikoval od roku 1673 v časopise \"Philosophical Transactions\" britské Královské společnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Jeho jméno nese planetka (2766) Leeuwenhoek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Antoni van Leeuwenhoek [\"le:uvnhuk\"] (24. října 1632, Delft – 27. srpna 1723, Delft) byl nizozemský přírodovědec a průkopník mikroskopie. Občanským povoláním byl obchodník s textilem, vrátný na radnici a výrobce mikroskopů. Vědeckému výzkumu se věnoval pouze jako amatér, dosáhl v něm však výsledků prvořadé důležitosti. Stal se objevitelem mikroorganismů, krevních buněk, spermií, svalových vláken a dalších mikroskopických útvarů a je nazýván „otcem mikrobiologie“.", "tgt_summary": "Antoni van Leeuwenhoek [] () (auch \"Antony\", \"Anthonie\" oder \"Antonie\"; * 24. Oktober 1632 in Delft; 4. November 1632 getauft als \"Thonis Philipszoon\"; † 26. August 1723 ebenda) war ein niederländischer Naturforscher, Erbauer und Nutzer von Lichtmikroskopen.", "id": 213256} {"src_title": "Amnesty International", "tgt_title": "Amnesty International", "src_document": [{"title": "Profil.", "content": "Amnesty International se řídí vizí západního světa, ve kterém každý člověk požívá menšinová lidská práva, která jsou zakotvena ve Všeobecné deklaraci lidských práv a dalších mezinárodních aktech o lidských právech. AI porovnává aktuální praxi lidských práv s mezinárodně přijatými standardy a požaduje jejich dodržování. Při své práci AI provádí výzkumy, různé aktivity zaměřené na prevenci a ukončování vážných porušování takových práv. Amnesty International si vytyčila zásadu nestrannosti a objektivnosti, nezávislosti na jakékoli vládě, politické ideologii, ekonomickém zájmu či náboženství – AI se zaměřuje pouze na jednostrannou ochranu lidských práv. V současné době má hnutí 7 miliónu členů, sponzorů a pravidelných přispěvatelů z více než 150 zemí a regionů světa. Financování hnutí závisí především na národních sekcích a místních dobrovolnických skupinách. AI pro svou činnost nepřijímá finanční pomoc od vlád. Za svou činnost organizace dostala v roce 1977 Nobelovu cenu míru. V roce 1978 získala organizace Cenu OSN na poli lidských práv.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Amnesty International založil roku 1961 britský právník Peter Benenson. Benenson byl šokovaný článkem v novinách o dvou portugalských studentech, kteří byli odsouzeni na 7 roků za to, že si připili na svobodu. Benenson zveřejnil v The Observer článek \"Zapomenutí vězni\", ve kterém žádal čtenáře, aby psali a posílali dopisy vyjadřující podporu uvězněným a mučeným lidem kvůli svému vyznání či nepřijatelnosti pro vládu. Mezi těmito prvními tzv. \"vězni svědomí\" byl i český arcibiskup Josef Beran. Výsledkem byla snaha \"Appeal for Amnesty\" (1961), která měla mobilizovat veřejné mínění. Z krátkého apelu se záhy stalo mezinárodní hnutí, které pracovalo na ochranu těch, kteří byli uvězněni za nenásilné vyjadřování svých názorů. V různých zemích začaly vznikat skupiny pisatelů dopisů na obranu obětí nespravedlivostí a během prvního roku začala nová organizace pracovat na 210 případech. Členská základna organizace začala růst (15 000 členů v roce 1969, 200 000 členů v roce 1979), což umožnilo práci na dalších lidskoprávních tématech. V roce 1977 dostala organizace Nobelovu cenu míru. V osmdesátých letech se začala organizace dostávat do tlaku vlád. Podle Sovětského svazu Amnesty International vedla špionáž, v Argentině byla v roce 1983 zakázána její výroční zpráva, pro komunistické Československo byla Amnesty International západní buržoazní organizace. Během 80.let organizace pracovala na kampaních věnující se vězňům svědomí, mučení, mimosoudním popravám, „zmizení“ a dalším.", "section_level": 1}, {"title": "Generální tajemníci.", "content": "Generální tajemníci Amnesty International:", "section_level": 1}, {"title": "Organizační struktura.", "content": "\"Mezinárodní rada\" (International Council) se skládá z členů mezinárodního výkonného výboru a zástupců sekcí. Hlasovací právo mají jen zástupci sekcí. \"Mezinárodní výkonný výbor\" (International Executive Committee) má 9 členů, z toho 8 členů volených mezinárodní radou, a 1 člena, kterého volí zaměstnanci mezinárodního sekretariátu. Setkává se nejméně dvakrát ročně. \"Mezinárodní sekretariát\" (International Secretariat) sídlí v Londýně. V jeho čele stojí \"generální tajemník\" jmenovaný mezinárodním výkonným výborem. Úlohou generálního tajemníka je řídit zaměstnance a implementovat rozhodnutí mezinárodní rady. \"Sekce\" jsou pobočky AI v rámci zemí. \"Skupiny\" jsou menší útvary v rámci sekcí, které sdružují aktivisty. Skupina má obvykle 5 až 20 členů. \"Člen\" je základní jednotka Amnesty International.", "section_level": 1}, {"title": "Amnesty International ve světě.", "content": "Základní témata a kampaně, na kterých AI pracuje, jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Kritiku vyvolala v roce 2007 přijatá politika Amnesty International, která se týká některých aspektů problematiky interrupcí. AI k tomu uvedla, že \"AI nehájí potraty, ale právo žen beze strachu, hrozeb a nátlaku řešit problémy vystávající ze znásilnění nebo jiného porušování lidských práv.\" Amnesty International zdůvodňuje svoje rozhodnutí stigmatizací žen po znásilnění umocněnou následným těhotenstvím. Kritériem pro podporu umělého přerušení těhotenství je rovněž těhotenství, které ohrožuje zdraví ženy. Dle názorů některých je zabití nenarozeného dítěte ztotožněno s \"vyřešením problému\" a Amnesty International provádí aktivní propotratový lobbing. Pro některé křesťany je kvůli tomu podpora Amnesty International vyloučena. Papežská rada pro spravedlnost a mír vyzvala v reakci na novou výše zmíněnou politiku AI všechny katolíky, aby ji přestali finančně podporovat. Řada představitelů a orgánů katolické církve podpořila toto stanovisko výslovným prohlášením, že podpora Amnesty international již není slučitelná s katolickou vírou (např. kardinál Martino či Australská biskupská konference ). Anthony Browne ve své knize \"Úprk rozumu\" o Amnesty International napsal, že se ze zasloužilého bojovníka za práva politických vězňů po celém světě na organizaci, která se vzdálila svým původním principům a neúnavně agituje proti všem západním vládám. Piotr Skwieciński označil v komentáři věnujícím se procesu s Pussy Riot AI za organizaci, která kdysi chránila politické vězně, ale nyní dala přednost prosazování kulturní revoluce. V květnu 2019 vyšly najevo skandální informace o šikaně pracovníků AI ze strany jejich nadřízených. Zdroj https://www.info.cz/svet/zemetreseni-v-amnesty-international-sefove-lidskopravni-organizace-konci-kvuli-sikane-zamestnancu-41799.html.", "section_level": 1}, {"title": "Amnesty International v ČR.", "content": "Před rokem 1989 nemohla Amnesty International v ČR oficiálně vykonávat svou činnost a neexistovala ani žádná jiná forma její činnosti, např. individuální mezinárodní členství. AI adoptovala jako vězně svědomí několik představitelů tehdejšího disentu, zejména signatáře Charty 77. Jednalo se o zhruba 400 lidí a ročně chodilo do Československa na jejich podporu až 40.000 dopisů. Nejznámějším vězněm svědomí byl Václav Havel. V České republice byla pobočka Amnesty International založena až po listopadu 1989. Koordinuje ji pětičlenná Správní rada v čele s předsedou nebo předsedkyní. Správní rada je složena z volených zástupců a úkoluje kancelář, která v současné době pracuje s 10 zaměstnanci a několika dobrovolnými koordinátory. AI ČR má v současnosti 10 dobrovolnických skupin, které se nacházejí v Praze, Brně, Olomouci, Pardubicích, Ostravě, Plzni, Jihlavě, Chotěboři, Hradci Králové a v Českých Budějovicích. Kancelář AI ČR se nachází na adrese: Kampaně, na nichž pracuje česká pobočka Amnesty International:", "section_level": 1}, {"title": "Vězni a vězeňkyně svědomí AI v ČSSR.", "content": "Mezi první vězně svědomí v roce 1961 byl zařazen pražský arcibiskup Josef Beran. Od roku 1973 se rozšířily tzv. Urgent Appeal – tedy urgentní akce na podporu lidí nespravedlivě stíhaných. První akce pro vězně z bývalé ČSSR byla v roce 1978 na podporu Miloslava Černého z Liberce. Od té doby proběhly až do roku 1989 akce na podporu zhruba 400 lidí z ČSSR. Jmenný seznam vězňů a vězeňkyň svědomí z bývalé ČSSR, na jejichž podporu pracovala AI či proběhly petiční a urgentní akce Amnesty International: Josef Adámek, Jiří Andreska, Michael Bahner, Josef Bárta, Rudolf Battěk, Pavel Bazdo, Otta Bednářová, Jarmila Bělíková, Dr. Václav Benda, Stanislav Beneš, Dr. Josef Beneš – Lodl, Václav Milan Beran, Rolf Berger, Edmund Blaschko, Jiří Boháč, Bronislav Borovský, Jaroslav Brázda, Aleš Březina, Josef Brychta, Pavel Büchler, Jan Burian, Dr. Ján Čarnogurský, Petr Cibulka, Vítězslav Čermák, Albert Černý, Miloslav Černý, Zbyněk Čeřovský, Zdeněk Červeňák, Jitka Daňhelová, Milan Daniel, Dr. Josef Danisz, Viktor Dedera, Ivan Dejmal, Stanislav Devátý, Jiří Dientsbier, Antonín Dobner, Adrian Dobrovodský, Svatopluk Doležal, Josef Dolista, Miloš Drda, Vlastimil Drda, Pavel Dudr, Jaroslav Duka, Miklós Duray, Jan Dus, Jaroslav Dvořák, Helena Eretová, Jiří Fajmon, Drahomíra Fajtlová, Milan Frič, Vladimír Fučík, Alois Gabaj, Tomáš Gavlas, Petr Geffert, Werner Gengenbach, Stefan Gerboc, Berhard Gläser, Robert Gombík, Helena Gondová, Viktor Groh, Josef Grohman, Jiří Gruntorád, Jiří Gruša, Emil Hauptman, Petr Hauptmann, Václav Havel, Karel Havelka, Josef Hegr, Josef Hejlek, Dalibor Helštýn, Milan Hendrich. Otec Radim Hložánka, Georg Hohl, Michal Holeček, Ivana Holotová, Jaroslav Honzírek, Pavel Horák, Lenka Horáková, Jaromír Hořec, František Hrabal, Jan Hrabina, Milan Hübl, Karel Hübsch, Vladimír Hučín, Čestmír Huňát, Michal Hýbek, Libor Chloupek, Jiří Chmel, Heřman Chromý, Zdeněk Churaň, Jaroslav Jáchym, Cyril Bystřík Janík, Jaroslav Jaroš, Karel Jaroš, Jaroslav Javorský, Štefan Javorský, Otec Štefan Javorský, Jiří Jelínek, Ivan Jirous, Ján Juhaščík, Ivo Jureček, František Jurečka, Josef Kajnek, Edward Kalinowsky, Roland Kaltenbach, Walter Kania, Ivo Kantoš, Eva Kantůrková, Jiří Kaplan, Zdeněk Kašťák, Peter Keleti, Jan Keller, Michael Keller, Josef Klier, Krystyna Kluska, Tadeusz Kobrzynski, Vladan Kočí, Ernest Kolcun, Andrzej Kolodziej, Vladimir Komada, Tomáš Konc, Michal Kopal, Dr. Milan Kopřiva, Karel a Jindřiška Kořínkovi, Maria Kotrisová, Vladimír Kouřil, Jan Kozák, Petr Kozánek, Dr. Jaroslav Krejčí, Tomáš Křivánek, Pavel Křivka, Dr. Ing. Karel Kritz, Jan Krumpholc, Bohumír Kuba, František Inocenc Kubíček, Dr. Milan Kudla, Dr. Miroslav Kusý, Květoslava Kuželová, Štefan Kvič, Karel Kynčl, Pavel Landovský, Vladimír Laštůvka, Jiří Lederer, Pavel Lhota, Vladimír Liberda, Ladislav Lis, Jaromír Litera, Jan Litomiský, František Lízna, Miloslav Lojek, Ivan Macek, Aleš Macháček, Václav Malý, Ivan Maňásek, Lenka Marečková, Vlastimil Marek, Josef Martínek, Hana Marvanová, René Matoušek, František Matula, František Maxera, Robert Merganz, Dr. Jaroslav Mezník, Juraj Milenka, Ján Mlynárik, Ervín Motl, Daniel Mráz, Michal Mrtvý, Jiří Müller, Dr. Matthias von Mülmann, Dr. Pavel Muraško, Augustin Navrátil, Pavel Nauman, Julius Nejedlý, Dana Němcová, Jaromír Němec, Dr. Jiří Němec, Václav Neťuka, Helga Neukirchner, Miluna Nitschneiderová, František Novajovský, Pavel Novák, Václav Novotný, Miroslav Nový, Milan Oboda, Petr Obšil, Ota Ornest, Petr Ouda, Josef Ouroda, Jiří Panáček, Renata Pananová, Danuše Partlová, Ladislav Paulovics, František Pavlíček, Jan Pavlíček, Antonín Pernický, Dr. Antonín Petrasek, Jana Petrová (Marková), Mirek Petrů, Tomáš Petřivý, Stanislav Pitáš, František Pitor, Peter Plach, Štefan Podolínský, Peter Pohl, Zdeněk Pokorný, Ivan Polanský, František (Michal) Pometlo, Jaroslav Popelka, Petr Pospíchal, Getruda Pospíšilová, Dr. Zdeněk Přikryl, Jan Princ, Václav Procházka, Vladislav Rakay, Jiří Rataj, Adolf Rázek, Zdeněk Reitz, Marek Roháček, Josef Römer, Günther Rompf, Pavel Roubal, Peter Ručka, Jan Ruml, Jiří Ruml, Dr. Antonín Rusek, Prof. Jaroslav Šabata, Gejza Šándor, Petr Šantora, Dr. Jaromír Šavrda, Jiřina Šiklová, Zdeněk Sila, Milan Šilhán, Milan Šimečka, Jan Šimsa, Jan Šinágl, Drahomíra Šinoglová, Dušan Skála, Pavel Skála, Miroslav Skalický, Josef Skalník, Pavel Škoda, Petr Škuta, Rudolf Šmahel, Anton Šmíd, Rudolf Sabanoš, Karel Soukup, Václav Soukup, Věra Spáčilová, Karel Srp, Dr. Vladimír Staněk, František Stárek, Dr. Jaroslav Studený, Jan Šubrt, Jaroslav Švestka, Ivanovna Syrovátková, Dr. Jan Tesař, Vlastimila Tesařová, Zdeněk Těšínský, Jiří Tichý, Oldřich Tomek, Jindřich Tomeš, Daniel Topič, Jitka Tůmová, Petr Uhl, Václav Umlauf, Eduard Vacek, Vojtěch Vala, Ján Vecan, Otakar Veverka, Jiljí Vitouš, Jiří Veselý, Stanislav Vlasák, Gustav Vlasatý, Josef Vicek, Alexandr Vondra, Jaroslav Vozniak, Luboš Vydra, Milan Vyhnálek, Jiří Wolf, Jiří Wonka, Pavel Wonka, Jan Wünsch, Josef Wünsch, Fridolín Zahradník, Marián Zajíček, Pavel Zajíček, Rudolf Zeman, Anton Zlatohlavý, Jan Zmatlík ... a řada dalších.", "section_level": 1}, {"title": "Metody a práce.", "content": "Amnesty International používá několik metod pro publikování informací a mobilizování veřejného mínění. Jedna z důležitých částí práce je vydávání nestranných a přesných zpráv. Ty jsou zpracovávány na základě rozhovorů s oběťmi, úřady, účastí na soudních přelíčeních, práce s lidskoprávními aktivisty a sledování médií. Kampaně, které směřují k mobilizaci veřejného mínění mohou mít formu individuální, oblastní či tematickou. Mnoho případů je směřováno přímo úřadům v podobě dopisů (tzv. urgentní apely), dalšími možnostmi jsou např. veřejné demonstrace či mediální práce. V každém případě hnutí spoléhá na velmi rozsáhlou základnu svých členů.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělávání k lidským právům.", "content": "Amnesty International se dlouhodobě věnuje lidskoprávnímu vzdělávání. Organizuje workshopy pro studenty základních a středních škol, semináře pro učitele a spravuje také vzdělávací portál o lidských právech www.lidskaprava.cz. V současné době nabízí organizace školám projekt FAIR PLAY – Studenti za rovnoprávnost. Jeho součástí jsou také Živé knihovny, kde si mohou návštěvníci místo knih půjčit osobu se zajímavým životním příběhem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Amnesty International (známá také jako Amnesty či AI) je celosvětové hnutí, které monitoruje porušování lidských práv a iniciuje kampaně proti jejich porušování.", "tgt_summary": "Amnesty International (von, Begnadigung, Straferlass, Amnestie) ist eine nichtstaatliche (NGO) und Non-Profit-Organisation, die sich weltweit für Menschenrechte einsetzt. Grundlage ihrer Arbeit sind die Allgemeine Erklärung der Menschenrechte und andere Menschenrechtsdokumente, wie beispielsweise der Internationale Pakt über bürgerliche und politische Rechte und der Internationale Pakt über wirtschaftliche, soziale und kulturelle Rechte. Die Organisation recherchiert Menschenrechtsverletzungen, betreibt Öffentlichkeits- und Lobbyarbeit und organisiert unter anderem Brief- und Unterschriftenaktionen für alle Bereiche ihrer Tätigkeit.", "id": 1502698} {"src_title": "Pelyněk", "tgt_title": "Artemisia (Gattung)", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Rostliny rodu pelyněk jsou jednoleté, dvouleté nebo vytrvalé byliny, polokeře i keře. Bývají nejčastěji aromatické, jsou jemně chlupaté nebo lysé a mohou dorůst do výšky až přes 300 cm. Lodyhy nebo větve porůstají střídavými listy, které jsou častěji členěné než celistvé. Přízemní a spodní listy mívají řapíky, horní jsou obvykle přisedlé, čepele mívají nitkovité, lineární, kopinaté, vejčité nebo podlouhlé a obvykle jsou zpeřené nebo laločnaté. Drobné květní úbory bývají početné, vyrůstají v klasech nebo hroznech a společně vytvářejí mnohočetná latovitá květenství. Vejcovité nebo kulovité úbory jsou vztyčené nebo převislé. Obsahují květy s pěticípou korunou žluté nebo načervenalé barvy. Květy ve středu terče mají trubkovitou nebo nálevkovitou korunu a jsou oboupohlavné nebo funkčně jen samčí. Po obvodu jsou květy s úzkou, niťovitě trubkovitou korunou a bývají jen samičí. Dvou- až pětiřadé zvonkovité, kulovité nebo vejčité zákrovy mají střechovitě uspořádané vejčité až kopinaté listeny, které často bývají po okrajích suchomázdřité. Květy jsou opylovány větrem, popřípadě i hmyzem. Plody jsou válcovité nebo obvejčité nažky posazené v bezplevném lůžku. Nejčastěji jsou hladké, jemně rýhované nebo mají dvě vystouplá žebra. Rozšiřují se větrem, nemají však chmýr.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahované látky.", "content": "Rostliny rodu pelyněk jsou většinou bohaté na hořčiny, hlavně artemisin, artemisinin, artabsin a dimerní absinthin. V olejových žlázkách listů, lodyh i květů bývají monoterpenické nebo seskviterpenické silice jako thujon, thujylalkohol, kafr a 1,8-cineol, dále jsou přítomny třísloviny, organické kyseliny, flavonoidy luteolin a apigenin, kumariny a cholin. Jejich obsah je u jednotlivých druhů pelyňku rozdílný a závisí také na půdě, ve které rostou, i na ročním období sběru.", "section_level": 2}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V rámci čeledi hvězdnicovitých rod přísluší do podčeledi \"Asteroideae\", tribu \"Anthemideae\" a subtribu \"Artemisiinae\", kde jsou jeho blízkými příbuznými například rody chryzantéma (\"Chrysanthemum\"), kopretinec (\"Dendranthema\") nebo luhovnice (\"Leucanthemella\"). Typovým druhem je pelyněk černobýl (\"Artemisia vulgaris\"). Vnitrodruhové uspořádání rodu je složité a dosud ne zcela vyjasněné; existují přístupy preferující široký rod \"Artemisia\" sensu lato s několika podrody, nebo naopak jeho dělení do vícera menších rodů, z nichž nejvíce zástupců by měl rod \"Seriphidium\", obsahující dřevnaté keříky rostoucí ve Starém světě.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie a rozšíření.", "content": "Těžištěm rozšíření rodu jsou stepní až polopouštní oblasti Evropy a Asie; jen ve stepích Střední Asie vyrůstá více než 100 druhů a tvoří zde dominantu suchých, případně zasolených plání a druhově chudých pelyňkových stepí. Ve vyprahlých oblastech Středomoří a severní Afriky hojně roste \"Artemisia herba-alba\", keřovitý pelyněk \"Artemisia tridentata\" je významnou porostotvornou rostlinou suchých oblastí západu Severní Ameriky od Britské Kolumbie až po Sonorskou poušť v Mexiku. Obývají též západ Jižní Ameriky (celou oblast And od severu až na jih), v Africe se vyskytují mimo její tropickou rovníkovou část. Cirkumpolárním druhem rostoucím mimo stepi též v arktické a vysokohorské tundře je \"Artemisia frigida\". Pouze introdukovaně vyrůstají pelyňky v Brazílii, v Austrálii a na Novém Zélandu. Pelyňky vyhledávají převážně stanoviště s plným osluněním, na lehčích, spíše vysychavých půdách s obsahem vápníku, rostou též na rumištích, navážkách a dalších ruderalizovaných místech, podél cest, na železničních náspech a nádražích, jako polní plevele apod. Vzhledem k vysokému obsahu silic a hořčin uvolňovaných z rostlin a absorbovaných do půdy mohou některé druhy působit alelopaticky na okolní vegetaci.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Některé druhy (v evropských podmínách hlavně pelyněk černobýl a pelyněk pravý) se pro své hořčiny dosud používají v lidovém léčitelství, hlavně při nemocech trávicího ústrojí, jako digestivum při nechutenství, nadýmání, gastritidách, dyspepsiích a žaludečních křečích, též proti střevním parazitům. V poslední době byl prokázán antimalarický účinek hořčiny artemisininu, pelyněk roční je pěstován pro své působení proti rakovinným buňkám. Aromatické druhy pelyňku mají význam jako koření, především k tučným masitým pokrmům, jejich hořkých výtažků se též používá k dochucení vín a likérů (vermut, absint). V současnosti je používání těchto dráždivých látek v potravinářství omezeno; při neuváženém dlouhoddobém užívání mohou poškodit nerovou soustavu a nesmí se užívat v těhotenství. Vybrané druhy tohoto bohatého rodu se používají pro stabilizaci dun na okrajích pouštních oblastí nebo slouží jako krmivo pro domácí zvířata. Pelyněk bílý, pelyněk Ludvíkův, pelyněk pontický, pelyněk protnicovitý nebo pelyněk mléčný (\"Artemisia lactiflora\"), pelyněk stromovitý (\"Artemisia arborescens\") i pelyněk stříbřitý (\"Artemisia stelleriana\") se používají v okrasném zahradnictví. Naopak pelyněk černobýl je mnohde považován za nepříjemný plevel. Pyl některých druhů pelyňku také způsobuje silnou pylovou alergii. Ve starých kulturách měly některé pelyňky význam též jako rostliny magické, mimo jiné pro své psychoaktivní účinky, zvláště v kombinaci a alkoholem. Byly užívány jako talismany chránící před zlem, při okultních praktikách věštění a páleny jako vykuřovadlo. Několikrát je pelyněk zmiňován v Bibli, převážně jako symbol hořkosti a nepříjemností, v Apokalypse jeho jméno nese jeden z andělů zkázy.", "section_level": 1}, {"title": "Vybrané druhy.", "content": "V České republice vyrůstá 5–7 původních nebo zdomácnělých archeofytů, dalších cca 10 jsou neofyty rozšířené lidským přičiněním a přechodně nebo trvale zde zplaňují. Řada dalších se pěstuje v kultuře.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Z výše uvedených druhů jsou v ČR za kriticky ohrožené považovány: a za zranitelný:", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Pelyněk (\"Artemisia\") je rozsáhlý rod rostlin z čeledi hvězdnicovitých, čítající v různých taxonomických pojetích 360–550 druhů. Jeho zástupci se vyskytují hlavně v mírném a subtropickém pásu na severní polokouli, rostou hlavně ve stepních až polopouštních oblastech Eurasie, Afriky a Ameriky. V přírodě České republiky se vyskytuje 17 druhů. Patří ke starým léčivým a magickým rostlinám, některé aromatické druhy jsou využívány jako koření a k výrobě alkoholických nápojů. Pyl pelyňků může být nepříjemným alergenem. Vědecký název \"Artemisia\" je odvozen od řecké bohyně Artemis, případně od královny Artemísie z Holokarnasu, ovládající léčitelstké umění.", "tgt_summary": "Artemisia ist eine Pflanzengattung in der Familie der Korbblütler (Asteraceae). Einzelne Arten werden Beifuß, Wermut, Stabwurz oder Edelraute genannt. Zu dieser artenreichen Gattung gehören 250 bis 500 Arten, die hauptsächlich in den gemäßigten Gebieten vorkommen. Fast alle Arten haben ihre Verbreitungsgebiete auf der Nordhalbkugel in Nordamerika und Eurasien. Nur wenige Arten findet man in Südamerika und Afrika.", "id": 2048674} {"src_title": "Billy Wilder", "tgt_title": "Billy Wilder", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se jako Samuel Wilder 22. června 1906 v Sucha v Rakousko-Uhersku (dnešní Polsko). Studoval nejprve práva ve Vídni a živil se při tom jako filmový kritik a novinář. Od roku 1926 se datuje jeho spolupráce s americkým jazzmanem Paulem Whitemanem a i v Berlíně pracoval jako novinář. Od roku 1929 začal spolupracovat i s německými filmaři. V Německu pracoval zprvu jakožto scenárista a pomocný režisér. V roce 1929 napsal scénář k významnému německému dokumentárnímu snímku \"Lidé v neděli\" (\"Menschen am Sonntag\"; 1930). Jako scenárista spolupracoval také na snímcích \"Emil a detektivové\" (\"Emil und die Detektive\"; 1931) a kriminální komedii \"O čem ženy sní\" (\"Was Frauen träumen\"; 1933). Kvůli nástupu Adolfa Hitlera k moci přesídlil v roce 1934 nejprve do Francie, kde režijně debutoval filmem \"Postrach Paříže\" (\"Mauvaise graine\"; 1934), a zakrátko poté do USA, neboť pocházel z židovské rodiny. Jeho matka, babička a nevlastní otec byli zavražděni za 2. světové války v Osvětimi. V USA si nejprve získal jméno jako scenárista. Napsal scénáře k úspěšným filmům jako \"Osmá žena Modrovousova\" (\"Bluebeard's Eighth Wife\"; 1938), \"Ninočka\" (\"Ninotchka\"; 1939), \"Brána ke štěstí\" (\"Hold Back the Dawn\"; 1941) a jiné, často ve spolupráci s Charlesem Brackettem, s nímž pak spolupracoval 20 let. Od roku 1939 je pak datována jeho trvalá spolupráce pro hollywoodská studia firmy Paramount Pictures. Jako režisér se prosadil v roce 1943 s filmem \"Pět hrobů u Káhiry\" (\"Five Graves to Cairo\"; 1943), vyprávějícím o bojích Spojenců v severní Africe. V následujících letech vytvořil sérii psychologických snímků - \"Pojistka smrti\" (\"Double Indemnity\"; 1944) podle scénáře Raymonda Chandlera, studii muže, který propadl démonu alkoholu \"Ztracený víkend\" (\"The Lost Weekend\"; 1945) nebo příběh stárnoucí hvězdy němého filmu \"Sunset Blvd.\" (\"Sunset Blvd.\"; 1950).", "section_level": 1}], "src_summary": "Billy Wilder (22. června 1906 Sucha, Halič, Rakousko-Uhersko – 27. března 2002 Beverly Hills, Kalifornie, USA) byl americký filmový scenárista a režisér židovského původu, který je dnes považován za jednoho z největších klasiků amerického filmu. Jedná se o šestinásobného držitele ceny Americké filmové akademie Oscar.", "tgt_summary": "Billy Wilder (* 22. Juni 1906 als \"Samuel Wilder\" in Sucha, Galizien, Österreich-Ungarn; † 27. März 2002 in Los Angeles, Kalifornien) war ein in Österreich geborener Drehbuchautor, Filmregisseur und Filmproduzent. ", "id": 2376690} {"src_title": "Beryllium", "tgt_title": "Beryllium", "src_document": [{"title": "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "content": "Beryllium je tvrdý (rýpe do skla), křehký (za normální teploty) a poměrně těžce tavitelný kov. Za červeného žáru je beryllium tažné. Vede špatně elektrický proud a teplo. Je supravodičem I. typu za teplot pod 0,26 K. Práškovité beryllium vyvolává kožní ekzémy a poškozuje dýchací cesty. Elementární kovové beryllium lze dlouhodobě uchovávat např. překryté vrstvou alifatických uhlovodíků jako petrolej nebo nafta, s kterými nereaguje. Beryllium je na suchém vzduchu stabilní (nereaguje s kyslíkem za pokojové teploty). S vodou reaguje pouze na povrchu a pokrývá se tenkou vrstvou oxidu berylnatého, oxidace dále za normální teploty neprobíhá. V přírodě se setkáváme pouze se sloučeninami. Kovové beryllium se za normální teploty nerozpouští v kyselině dusičné (ve zředěné kyselině se pouze pasivuje), za vyšší teploty se oxiduje velmi živě. S ostatními kyselinami se beryllium slučuje už za normální teploty. Beryllium se také rozpouští v roztocích hydroxidů. Se zředěnými roztoky hydroxidů reaguje teprve za tepla a s koncentrovanými již za pokojové teploty. Beryllium je nejlehčí prvek, který má jediný stabilní izotop, a to Be.", "section_level": 1}, {"title": "Historický vývoj.", "content": "Beryllium v roce 1798 objevil francouzský chemik Louis Nicolas Vauquelin jako součást minerálu berylu a ve smaragdech, které mají stejné struktury (smaragd obsahuje pouze o 2 % více chromu) (je zajímavé, že k závěru, že beryl a smaragd jsou podobné, dospěl přibližně 2000 let před objevem tohoto prvku i Plinius starší). Při objevu beryllia nebylo jasné jeho oxidační číslo a relativní atomová hmotnost – uvažovalo se Be o hmotnosti 9,4 nebo Be o hmotnosti 14,1. Tuto nejasnost objasnil o 70 let později teprve Dmitrij Ivanovič Mendělejev na základě svého periodického zákona. Podle něj nemá trojmocný prvek s relativní atomovou hmotností okolo 14 v blízkosti dusíku v periodické tabulce prvků místo, ale dvojmocný prvek s relativní atomovou hmotností okolo 9 by dokonale zaplnil mezeru mezi lithiem a borem. Tento kov se v mnohých vlastnostech podobal hliníku, ale nebyl schopný tvořit kamence (podvojné sloučeniny, které se ve středověku používaly k barvení látek). Kov dostal ve Francii název \"glucinium\", který upomíná na sladkou chuť berylnatých solí (všechny berylnaté soli jsou prudce jedovaté). Kovové beryllium bylo poprvé připraveno roku 1828 nezávisle dvěma vědci. Friedrich Wöhler i Antoine Bussy provedli nezávisle na sobě redukcí chloridu berylnatého kovovým draslíkem. Příprava čistého beryllia se povedla teprve roku 1898 Lebeauovi, který elektrolyzoval taveninu fluoridu berylnatého s fluoridem sodným.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v přírodě.", "content": "Díky jeho poměrně velké reaktivitě se v přírodě setkáváme pouze se sloučeninami beryllia. Ve všech svých sloučeninách se vyskytuje pouze v mocenství Be. Kromě berylnatých solí vytváří beryllium i komplexy [BeO] a [Be(OH)]. V zemské kůře je beryllium obsaženo v množství 3–10 mg/kg, mořská voda vykazuje mimořádně nízký obsah beryllia – přibližně 0,6 ppt Be (nanogram/litr) – a ve výskytu se řadí na stejnou úroveň jako cín, europium nebo arsen. Ve vesmíru patří beryllium přes svoji velmi nízkou atomovou hmotnost mezi poměrně vzácné prvky – na jeden jeho atom připadá přibližně 4,5 miliardy atomů vodíku. Nejdůležitějším minerálem s obsahem beryllia je aluminosilikát beryl, jehož složení popisuje následující sumární vzorec: BeAl(SiO). Mineralogie zná mnoho různých odrůd berylu, z nichž nejznámější jsou jistě drahé kameny zelený smaragd a modrý akvamarín (beryl je součástí koruny britské královny). Z dalších minerálů s větším obsahem berylia lze uvést například chryzoberyl Al[BeO], bromellit BeO, herderit CaBe(F, OH)PO, euklas BeAlSiO(OH), fenakit Be[SiO] a gadolinit YFeBeSiO. Další vzácné minerály beryllia jsou například helvín (Fe, Mn)[BeSiO]S, danalit [Fe, Zn][BeSiO]S, leukofán CaNaBe(SiO)F, melinofan (Ca, Na)Be(Si, Al)(O, F), trimerit MnBeSiO a bertrandit Be[SiO]. [SiO](OH). Beryl je lehce získatelný, protože tvoří povrchová ložiska a těží se v Brazílii, Severní Americe, Africe, Indii, Anglii, Norsku, Španělsku a na Urale. V České republice se beryl vyskytuje v těžitelném množství na Šumavě. Zásoby beryllia jsou odhadovány na 4×10 tun.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Beryllium se získává pražením berylu s hexafluorokřemičitanem sodným při teplotě 700 až 750 °C, vyloužením rozpustného fluoridu vodou a následným srážením hydroxidem barnatým při pH asi 12. Beryllium se nejčastěji připravuje redukcí fluoridu berylnatého hořčíkem při teplotě okolo 1300 °C. Druhá nejčastější průmyslová výroba kovové berylia probíhá elektrolýzou směsi roztaveného chloridu berylnatého a sodného na rtuťové katodě v ochranné atmosféře plynného argonu. Beryllium lze připravit také elektrolýzou taveniny směsi fluoridu berylnatosodného NaBeF a trifluoroberylnatanu barnatého Ba[BeF]. Malé množství beryllia se dá také připravit rozkladem azidu berylnatého BeN", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Minerály beryllia se využívají ve šperkařství jako drahokamy a polodrahokamy. Nejznámější a největší drahokamy berylu jsou usazeny v anglické koruně. Mimořádně důležitou vlastností kovového berylia je jeho velmi vysoká propustnost pro rentgenové záření a nízkoenergetické neutrony. Proto je cenným materiálem především v jaderné energetice, kde slouží v jaderných reaktorech ke konstrukci neutronových zrcadel a je součástí moderátorových tyčí. Vysoká propustnost pro rentgenové záření se úspěšně využívá jak při kontrole provozu jaderných reaktorů, tak především při konstrukci rentgenových analyzátorů kovů. Vzorek analyzovaného materiálu je přitom umístěn tak, aby jej od zdroje rentgenového záření oddělovalo okénko z čistého beryllia o síle pouze několika mikrometrů. Tím se dosahuje maximálního průchodu všech vysoce energetických fotonů použitého rentgenova záření a silně tak roste citlivost analýzy. V metalurgii jsou slitiny beryllia především s mědí ceněny především pro svoji vysokou tvrdost, pevnost a zároveň dobrou elektrickou a tepelnou vodivost (např. Cu + 2 % Be = beryliový bronz, který se vyrovná nejkvalitnější nemagnetické oceli). Slitiny se používají často v elektronice pro výrobu odolných elektrických kontaktů nebo speciálních elektrod pro obloukové svařování. Nízká hustota a vysoká pevnost slitin beryllia vede k jejich využití pro konstrukci součástí letadel a kosmických lodí. Speciální slitiny s mědí se používají na výrobu nejiskřivého ručního nářadí; kladiv ap. určených pro používání v provozech, ve kterých hrozí nebezpečí výbuchu. Pro svou nízkou hmotnost (o třetinu nižší než hliník a o 60% než titan), vysokou tuhost a rychlost zvuku v tomto materiálu (vlastní rezonance membrány jsou v neslyšitelném spektru) se využívá pro konstrukci špičkových elektrodynamických vysokotónových reproduktorů. Oxid berylnatý BeO se využívá na lisování žáruvzdorných tyglíků, které odolávají teplotě do 2500 °C; je katalyzátorem při výrobě některých organických látek.", "section_level": 1}, {"title": "Sloučeniny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Anorganické sloučeniny.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Soli.", "content": "Soli a sloučeniny beryllia se velmi podobají solím a sloučeninám hliníku. Většina berylnatých solí se ve vodě rozpuští a jen část se rozpouští hůře nebo vůbec, všechny soli mají bílou barvu (nebo jsou bezbarvé), pokud není anion soli barevný (manganistany, chromany). Berylnaté soli vytváří snadno podvojné soli i komplexy. Je to díky toho, že má beryllium amfoterní povahu – reaguje s kyselinami za vzniku berylnatých solí Be a s hydroxidy za vzniku komplexních anionů tetrahydroxyberylnatanových [Be(OH)] a jejich zahříváním („rozkladem“) lze vytvořit berylnatanový anion BeO, tyto aniony jsou také bezbarvé. Berylnatany nemají praktické využití a ve vodném roztoku nejsou příliš stabilní.", "section_level": 3}, {"title": "Organické sloučeniny.", "content": "Mezi organické sloučeniny beryllia patří zejména berylnaté soli organických kyselin a berylnaté alkoholáty. K dalším berylnatým sloučeninám patří nejrůznější organické komplexy berylnatých sloučenin. Zcela zvláštní skupinu organických berylnatých sloučenin tvoří organokovové sloučeniny.", "section_level": 2}, {"title": "Zdravotní rizika.", "content": "Beryllium a především jeho soli jsou ze zdravotního hlediska velmi rizikové. Jsou jak přímo toxické, tak potenciálně karcinogenní, tedy schopné vyvolat rakovinu nebo alespoň zvýšit riziko jejího výskytu. Vysoká toxicita beryllia je nejspíše způsobena jeho schopností vytěsnit hořčík z enzymů. Při dlouhodobém vdechování zvýšeného množství aerosolu a mikroskopických částeček s obsahem beryllia vzniká plicní choroba – chronická berylióza. Je známa již z první poloviny 20. století a prokazatelně postihuje pracovníky, kteří byli dlouhodobě vystaveni pobytu v prostředí s vysokým obsahem prachových částic na bázi beryllia. Jisté procento případů beryliózy obvykle bohužel přerůstá v plicní rakovinu. Největší zdravotní riziko pro organismus ale představuje příjem berylnatých solí v potravě nebo pitné vodě. Zvýšený příjem solí beryllia způsobuje prokazatelně značné riziko vzniku rakovinného bujení. Z tohoto důvodu je beryllium považováno za jeden z velmi vážných rizikových faktorů a jeho výskyt v pitné vodě a potravinách je neustále monitorován, přičemž povolené limity koncentrací patří k nejnižším z běžně sledovaných prvků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Beryllium (chemická značka Be, ) někdy také berylium, je nejlehčím z řady kovů s2, tvrdý, šedý kov o značně vysoké teplotě tání. Velmi dobře propouští rentgenové záření a radioaktivní záření gama. Jeho soli jsou mimořádně toxické. Samotný kov je také toxický.", "tgt_summary": "Beryllium ist ein chemisches Element mit dem Symbol Be und der Ordnungszahl 4. Sein Name lässt sich vom Mineral Beryll, einem berylliumhaltigen Edelstein, ableiten ( \"beryllos,\" ). In diesem Mineral sowie im Bertrandit ist auch der größte Teil des in der Erdkruste vorhandenen Berylliums gebunden. Beryllium gehört zu den seltener vorkommenden Metallen. ", "id": 1897174} {"src_title": "Botanika", "tgt_title": "Botanik", "src_document": [{"title": "Dělení oboru.", "content": "Klasicky se botanika dělí na: Podle podobných otázek a metod lze rozlišit pět hlavních oblastí uvnitř botaniky:", "section_level": 1}, {"title": "Název a původ.", "content": "Název botanika, odvozený z řeckého \"botané\" (tráva, pastvina) a \"botaniké techné\", svědčí o tom, že nevznikla jako spekulativní věda, nýbrž technika či umění zacházet s rostlinami, zejména užitkovými a léčivými. Rostliny a jejich plody byly dlouho hlavní potravou člověka a téměř jediným prostředkem léčitelů, kteří shromažďovali a předávali znalosti o jednotlivých druzích rostlin a jejich léčebném použití. První známý náznak nějaké teorie rostlin zaznamenal Aristotelův žák a nástupce ve vedení jeho školy Theofrastos, ale ještě o 3 století mladší lékař Pedanius Dioscorides shromáždil své znalosti o asi 600 léčivých rostlinách ve spise \"Materia medica\". Dioskoridův spis se hojně opisoval a zůstal hlavní autoritou ohledně rostlin až do 16. století. V pozdním středověku se rostlinopisné znalosti staly součástí lékařského studia a při univerzitách se začaly zakládat botanické zahrady, až do 18. století ovšem omezené na rostliny užitkové a léčivé. Nejstarší zachovaná botanická zahrada v Padově byla založena roku 1545. Roku 1537 vydal Otto Brunfels první „herbář“ s dřevoryty významných léčivých rostlin a následovala řada dalších. V češtině – to znamená pro laiky - vydal roku 1562 Tadeáš Hájek z Hájku překlad velkého herbáře Ondřeje Matthioliho. Oblíbené herbáře vycházely se stále dokonalejšími obrázky (mědirytinami), byla to však jen \"florilegia\" (katalogy rostlin) a nekladly si otázky systematické botaniky. Roku 1583 vydal Ital Andrea Caesalpino knihu „O rostlinách“, kde si začal všímat obecnějších vlastností rostlin, ale teprve francouzský lékař, botanik a cestovatel Joseph Pitton de Tournefort položil základy botanického systému, když na základě podobnosti květů a plodů zavedl pevné rody (\"genera\"). Podobným směrem se vydal i lékař Adam Zalužanský ze Zalužan na konci 16. století, který jako jeden z prvních hájil názor, že i rostliny mají dvě pohlaví. Vynález mikroskopu v 17. století byl převratný objev, který umožnil nahlédnout do anatomie rostlin. Tím se otevřela cesta k vědečtějšímu studiu botaniky. Na jejím začátku stojí švédský lékař a přírodovědec Carl Linné (\"Linnaeus\", 1707-1778), autor rozsáhlých katalogů rostlin i živočichů, tvůrce binomiální nomenklatury a prvního vědeckého systému botaniky, i když budovaného podle nahodilých kritérií. Linnéův systém rozšířil a zdokonalil francouzský vědec Antoine Laurent de Jussieu (1748-1836). V této podobě se užíval téměř sto let. Stále běžnější užívání mikroskopu dovolilo rozvoj buněčné teorie (Jan Evangelista Purkyně) i řady nových botanických disciplin (anatomie, fyziologie, biochemie, atd.) a už v roce 1851 německý botanik Wilhelm Hofmeister studiem reprodukce kvetoucích rostlin a jejich křížení prokázal skutečnost evoluce. Bartlich a Endlicher zavedli vyšší taxonomické jednotky a v letech 1820-1838 položil Kašpar Šternberk základy paleobotaniky. V téže době začal vydávat Jan Svatopluk Presl (1791-1849) svůj velkolepý „Rostlinář“, který nemohl dokončit, a roku 1846 vydal „Všeobecný rostlinopis“, jimiž vytvořil českou botanickou terminologii. Mezi českými botaniky – vedle Purkyně – vynikli například Gregor Mendel, Ladislav Čelakovský, Ctibor Blattný, Karel Kavina, Karel Domin, Josef Dostál, a Josef Velenovský. Během 20. století se botanika významně proměnila, hlavně pod vlivem myšlenky evoluce, molekulární genetiky a na ně navazující kladistiky. Dosavadní taxonomie řadila jednotlivé taxony (druhy, rody, čeledi atd.) podle vnější podobnosti a celkového fenotypu. Původní Linnéova klasifikace se sice měnila a modernizovala, byla však stále značně subjektivní. Ve 20. století se objevilo několik pokusů uspořádat taxony určité oblasti (druhy, rody, čeledi atd.) do stromového grafu (kladogramu), jehož uzly jsou nejmladší společní předkové. Zjednodušeně lze říci, že kladogram představuje vztahy mezi taxony tak, aby se jejich pozorovaná rozmanitost dala vysvětlit co nejmenším počtem mutací. Struktura větví kladogramu tedy vzniká mechanicky (obvykle s použitím počítače), jen s využitím pozorovaných fenoménů, a je tedy podstatně objektivnější.", "section_level": 1}], "src_summary": "Botanika neboli rostlinopis či fytologie je přírodní věda spadající do velkého okruhu věd biologických. Zkoumá tu část přírody, kterou označujeme termínem flóra, tedy rostliny a ze spíše tradičních důvodů i houby, lišejníky a většinu řas. Naproti tomu prokaryota a další mikroorganismy patří do oblasti mikrobiologie. Za zakladatele botaniky je tradičně považován řecký myslitel Theofrastos.", "tgt_summary": "Die Botanik (, von \"botáne\"‚ ‚Weide-, Futterpflanze‘ [epistéme -Wissenschaft], auch Phytologie und Pflanzenkunde) erforscht einen Teil der Natur, die Pflanzen. Sie befasst sich mit dem Lebenszyklus, Stoffwechsel, Wachstum und Aufbau der Pflanzen; ferner mit ihren Inhaltsstoffen (siehe Heilkunde), ihrer Ökologie (siehe Biozönose) und ihrem wirtschaftlichen Nutzen (siehe Nutzpflanze) sowie ihrer Systematik. In ihren Ursprüngen geht die Botanik auf das medizinisch/heilkundliche Befassen mit Heilpflanzen zurück. Von einer ersten abstrakt-wissenschaftlichen Untersuchung und Systematisierung des Pflanzenreiches zeugen die Schriften von Theophrastos aus dem 3. und 2. Jahrhundert v. Chr. ", "id": 1656682} {"src_title": "Bavorsko", "tgt_title": "Bayern", "src_document": [{"title": "Svobodný stát.", "content": "Označení „svobodný stát“ („Freistaat“) má demonstrovat demokratický a republikánský charakter země, nikoliv, jak je často mylně uváděno, nějaké zvláštní postavení mezi ostatními spolkovými zeměmi SRN (toto označení používá ze spolkových zemí ještě Sasko a Durynsko). Jde především o historické označení; podobně jako označení „svobodné hanzovní město“, resp. svobodné a hanzovní město (Freie Hansestadt, Freie und Hansestadt), které používají spolkové země Hamburk a Brémy, má jiný (středověký) původ, souvisí se středověkými výsadami pro města.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Povrch území je převážně kopcovitého rázu, který zde zůstal jako památka na prvohorní hercynské vrásnění. Pahorkatiny severního Bavorska jsou tvořeny břidlicemi, granity a rulami, které místy vystupují v zajímavé skalní útvary. Jedná se o Fichtelgebirge (česky Smrčiny) s nejvyšší horou Schneeberg (1051 m n. m.) a Frankenwald (Franský les). Porost býval kdysi jedlový, ale pro svou hospodářské nedůležitost byl nahrazen smrkovým porostem. I smrky podléhají populační explozi. Proto byl v roce 1973 zřízen ve Frankenwaldu na ploše o rozloze 972 km2 přírodní park. Přestože lesy pokrývají pouze polovinu území, je park lákadlem pro mnoho turistů. Na jihu se táhne vnější vápencová linie nejvyššího horského systému v Evropě, Alp (nepočítáme-li ovšem Kavkaz). Hřeben na bavorsko-tyrolských hranicích se vlivem působení tektonických desek posunul oproti původní poloze asi o 80 až 200 km. Možná právě to je jedna z příčin, proč reliéf u okraje tak prudce mění charakter z velehor na rovinu. V pleistocénu formoval krajinu Alp ledovec, který nám zanechal četná jezera, např. Chiemsee nebo Ammersee. Bavorsko je obdivováno mnohými zahraničními návštěvníky díky svojí krásné a čisté přírodě, pivu a klobásám a tradiční lidové architektuře. Na jihu, v Alpách jsou lyžařská centra z nichž nejvýznamnější je Garmisch-Partenkirchen. V Alpách se také nachází řada krásných jezer a na hranicích s rakouskou spolkovou zemí Tyrolskem leží i nejvyšší hora Německa Zugspitze (2962 m). Územím Bavorska protéká evropský veletok Dunaj i řada jiných řek jako je Inn, Lech, Mohan (Main) a další Bavoři se tradičně dělí na 4 „kmeny“: Hovoří se zde několika hornoněmeckými dialekty, které patří ke dvěma skupinám:", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství, kmeny a jazyk.", "content": "Vedle toho jsou rozšířená i francká nářečí (\"Fränkisch\"): asi 3 miliony převážně na území Dolních, Horních a Středních Frank.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní členění, politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vládní obvody.", "content": "Svobodný stát Bavorsko se člení na 7 vládních obvodů (Regierungsbezirke):", "section_level": 2}, {"title": "Zemské okresy.", "content": "Výše jmenovaných 7 vládních obvodů se dále člení na 71 zemských okresů (Landkreise) a 25 městských okresů (\"Kreisfreie Städte\"):", "section_level": 2}, {"title": "Městské okresy.", "content": "25 bavorských městských okresů:", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "Bavorsko má jednokomorový sněm (Landtag). Až do prosince 1999, existovala i druhá komora, senát, jehož členové byli vybráni společenskými a ekonomickými skupinami v Bavorsku, která byla referendem v roce 1998 zrušena. Hlavou vlády je předseda vlády (\"Ministerpräsident\"). V politice země dominuje konzervativní strana CSU, jež je „sesterskou“ stranou celoněmecké CDU, se kterou úzce spolupracuje. CSU v zemských volbách nekandiduje v žádné jiné spolkové zemi, CDU nikdy nekandiduje v zemských volbách v Bavorsku. Od roku 1962 vládne v Bavorsku CSU nepřetržitě a absolutní většinou křesel v parlamentu, v několika volbách podíl hlasů pro CSU přesáhl 60 %, v roce 2003 dokonce dosáhla ve volbách dvoutřetinové většiny mandátů, čehož nedosáhla žádná jiná strana v žádné jiné spolkové zemi. Ve volbách v roce 2008 ovšem absolutní většinu těsně ztratila, i nadále ale zůstává daleko nejsilnější stranou.", "section_level": 2}, {"title": "Literatura.", "content": "NOVOTNÝ, Lukáš. \"Bavorsko\". Praha: Libri, 2012.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svobodný stát Bavorsko (německy \"Freistaat Bayern\") je územně největší ze šestnácti spolkových zemí Spolkové republiky Německo, co do obyvatelstva pak druhá nejlidnatější spolková země. Hraničí na východě s Českem a rakouskými spolkovými zeměmi Salcburskem a Horními Rakousy, na jihu s rakouskými spolkovými zeměmi Tyrolskem, Vorarlberskem a Solnohradskem, na západě s německou spolkovou zemí Bádenskem-Württemberskem, na severu s německými spolkovými zeměmi Hesenskem, Svobodným státem Durynsko a Svobodným státem Sasko. Bavorsko patří mezi nejbohatší spolkové země Německa. Pochází odtud i emeritní papež Benedikt XVI. Hlavním městem je Mnichov (München).", "tgt_summary": "Der Freistaat Bayern (; \"BY\") ist mit mehr als 70.500 Quadratkilometern das flächengrößte der 16 Länder in Deutschland und liegt in dessen Südosten. Mit rund 13 Millionen Einwohnern ist es nach Nordrhein-Westfalen das zweitbevölkerungsreichste deutsche Land. ", "id": 717753} {"src_title": "Basketbal", "tgt_title": "Basketball", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1891 pracoval Dr. James Naismith jako učitel tělesné výchovy na Springfieldské YMCA International Training School. Byl požádán, zdali by se pokusil vymyslet kolektivní sport, který by mohl být v čase nepříznivého počasí provozován v tělocvičně. V prosinci James Naismith představil svým studentům novou hru, jejíž pravidla shrnul do 13 bodů. Na protilehlé strany tělocvičny přibil ve výšce 10 stop koše na sběr broskví, k nim přistavil žebříky a dva žáky pověřil vyndaváním míče z košů. Naismith vysvětlil pravidla osmnácti žákům své třídy a vyzval Franka Mahana a Duncana Pattona, aby si vybrali osm spoluhráčů a stranu, kdo kam bude hrát. R. Chase proměnil střelecký pokus ze střední části hřiště a historicky první zápas skončil výsledkem 1:0. U studentů si nový sport okamžitě získal oblibu a i z dalších škol brzy začaly chodit dotazy na pravidla. To vedlo k jejich vydání ve školním časopisu „Triangle“ 15. ledna 1892. Záhy se sport rozšířil i mimo území USA. V roce 1893 se hrál ve Francii, 1896 v Brazílii, 1897 v Čechách, 1900 v Austrálii, Číně, Japonsku, 1901 v Íránu.", "section_level": 1}, {"title": "NBA.", "content": "Americká NBA je nejprestižnější basketbalovou ligou světa. Vznikla v roce 1949, nejúspěšnějšími kluby její historie jsou Boston Celtics, Los Angeles Lakers a Chicago Bulls.V současnosti hraje v NBA 30 týmů rozdělených do dvou konferencí, které se nazývají Western(Západní) a Eastern (Východní). Po skončení základní části postoupí nejlepších 8 týmů z každé konference do playoff. Z každého kola v playoff postupuje tým, který dosáhl 4 vítězství. Playoff má celkem 3 kola z nichž postoupí do finále ten nejlepší tým z každé konference.", "section_level": 1}, {"title": "Basketbal v Českých zemích.", "content": "České veřejnosti poprvé basketbal představil učitel tělocviku Jaroslav Karásek v budově gymnázia ve Vysokém Mýtě v roce 1897, česká pravidla vyšla o rok později. Nejvyšší česká soutěž je Kooperativa NBL (Národní basketbalová liga) mužů, kterou v sezóně 2006/2007 hrálo 12 klubů, a ženská basketbalová Trocal liga, ve které se utkává 10 klubů. Nižší soutěží je 2. liga jak mužů tak žen. V sezoně 2006/2007 hrálo mužskou ligu 14 klubů a ženskou ligu 10 klubů. Dále je 3. liga, která se u mužů dělí na 3 skupiny a u žen na 2 skupiny. Od další sezony 2007/2008 dochází k přejmenování lig. Mužská nejvyšší zůstává stejná (Mattoni NBL)a ženská (Trocal ŽBL). Změna nastává u názvů nižších soutěží, když ze druhé ligy se stává liga první a k posunu dochází i z třetí ligy na druhou ligu. V současnosti je nejúspěšnějším mužstvem ČEZ Basketball Nymburk. Mezi ženami je historicky nejúspěšnějším klubem BK IMOS Brno, který od roku 1996 nepřetržitě vítězí v Ženské basketbalové lize a v Českém poháru. V sezóně 2005/2006 navíc vyhrál nejprestižnější soutěž - Evropskou ligu. Dále Sparta Praha která se probojovala 7× do finále Euroligy, z čehož jedenkrát zvítězila, následována týmem Gambrinus Sika Brno s třemi účastmi, z toho jednou vítěznou a Slovian Orbis Praha, který se do finále probojoval 3×, ale ani jednou nezvítězil. Olympijských her se mužská basketbalová reprezentace účastnila 7× a nejlepšího umístění, 5. místa, dosáhli v roce 1960. Naposledy se však olympijského turnaje zúčastnili v roce 1980. Ženy se olympijského turnaje zúčastnily 2×, v roce 2004 se umístily na 5. místě, v roce 2008 na 7. místě a v roce 2010 se umístily na Mistrovství světa pořádaném v Česku na druhém místě za USA. Mezi momentálně nejúspěšnější české hráče patří především trojice hráčů, která si zahrála slavnou NBA(National Basketball Association). Jako prvnímu se to povedlo Jiřímu Zídkovi juniorovi, jako druhý se objevil v zámoří Jiří Welsch a v letech 2011-14 i Jan Veselý, který dnes hraje za Fenerbahce Ulker Istanbul. Jiří Welsch a Jan Veselý si v NBA odbyli tříleté kontrakty, a poté se vrátili zpět do Evropy. Poslední Čech, který se dostal do NBA je Tomáš Satoranský, který nyní (2020) hraje v týmu Chicago Bulls. Mezi nejlepší české hráčky patří Eva Horáková – nejlepší basketbalistka Evropy 1996 a první Češka ve WNBA, Hana Horáková, Ivana Večeřová, Jana Veselá, Petra Kulichová či Eva Vítečková.", "section_level": 1}, {"title": "Parametry.", "content": "Obroučka basketbalového koše o průměru 45 cm je zavěšena ve výšce 3,05 metru nad zemí. Tlošťka obroučky je 2 cm a je vzdálená 13 cm od desky. Oficiální šířka desky je 180 cm a výška desky 105 cm. Oficiální délka hrací plochy měří 28 metrů a oficiální šířka plochy je 15 metrů. Dále jsou schváleny rozměry minimálně 26 metrů na délku a 14 metrů na šířku.", "section_level": 1}, {"title": "Zisk bodů- pravidla.", "content": "Existují tři základní způsoby, jak dosáhnout bodů. Prvním (nejčastějším) způsobem je koš, který hráč hodí do koše ze střední nebo blízké vzdálenosti. Tento koš je následně ohodnocen 2 body. Druhým způsobem, je koš za tři body, kterého hráč dosáhne, jestliže dá koš za tzv. trojkovým obloukem. Posledním způsobem jak dát koš je tzv. trestný hod (slangově \"šestka\"), který hráč hází po faulu při střelbě. Který je za jeden bod. zaniklé evropské klubové soutěže:", "section_level": 1}], "src_summary": "Basketbal, česky též košíková, je kolektivní míčový sport, ve kterém se dva týmy s pěti hráči na hřišti snaží získat co nejvíce bodů vhazováním míče do obroučky basketbalového koše a zabránit protihráčům, aby body získali. ", "tgt_summary": "Basketball ist eine meist in der Halle betriebene Ballsportart, bei der zwei Mannschaften versuchen, den Ball in den jeweils gegnerischen Korb zu werfen. Die Körbe sind 3,05 Meter hoch an den beiden Schmalseiten des Spielfelds angebracht. Eine Mannschaft besteht in der Regel aus fünf Feldspielern (wobei es auch andere Variationen wie die zunehmend populäre 3 gegen 3-Variante gibt) und bis zu sieben Auswechselspielern, die beliebig oft wechseln können. Jeder Treffer in den Korb aus dem Spiel heraus zählt je nach Entfernung zwei oder drei Punkte. Ein getroffener Freiwurf zählt einen Punkt. Es gewinnt die Mannschaft mit der höheren Punktzahl. ", "id": 1609609} {"src_title": "Čechy", "tgt_title": "Böhmen", "src_document": [{"title": "Území.", "content": "Od roku 2000 jsou Čechy rozděleny mezi kraje Jihočeský (většina území kraje), Karlovarský (celé území kraje), Královéhradecký (s výjimkou pozemků patřících původně k polské části Slezska v katastru města Pec pod Sněžkou, celé území kraje), Liberecký (s výjimkou pozemků patřících původně k polské části Slezska v katastru města Harrachova a obce Kořenova, celé území kraje), Pardubický (většina území kraje), Plzeňský (celé území kraje), Středočeský (celé území kraje), Ústecký (celé území kraje), Hlavní město Prahu, Vysočinu (necelá polovina území kraje), a Jihomoravský (pouze Jobova Lhota). Historické území Čech na severozápadě sousedí s německou spolkovou zemí Svobodným státem Sasko (zabírajícím i většinu Horní Lužice); na severu se Slezskem (resp. s tou jeho částí, která dnes patří Polsku, do roku 1945 Prusku, tedy Německu a do vlády Marie Terezie Rakousku resp. Česku (tehdy země Koruny české), na východě s Moravou, na jihu s rakouskými spolkovými zeměmi Dolní a Horní Rakousy, na jihozápadě s německou spolkovou zemí Svobodný stát Bavorsko. Do r. 1742 k Čechám patřící Kladsko, hraničící na severovýchodě, je dnes také součást Polska. Kladsko bylo až do 70. let 20. století součástí Arcidiecése pražské.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní podmínky.", "content": "Většinu území tvoří pahorkatiny, v severní polovině pak úrodná nížina kolem Labe, nad níž se vypíná pro Čechy významná, byť nijak zvlášť vysoká hora Říp (456 m). Přirozené hranice pak ze všech stran vytyčuje věnec hor: (od jihovýchodu po směru hodinových ručiček) Novohradské hory, Šumava, Český les, Krušné hory, Lužické hory, Jizerské hory, Krkonoše s nejvyšší horou Sněžkou (1603 m), Orlické hory a na východě rozsáhlá oblast Českomoravské vrchoviny. Geomorfologicky patří celé území k Českému masívu v soustavě Hercynských pohoří. Víceméně celé území Čech spadá do povodí Labe a úmoří Severního moře. Nejdelší českou řekou nicméně není Labe, ale Vltava (430 km; Labe má na českém území 364 km, z toho od pramene k soutoku s Vltavou 255 km). K dalším důležitým řekám patří Berounka, Otava, Malše, Lužnice, Sázava (částečně na Moravě), Úpa, Orlice, Jizera a Ohře (částečně v Německu, resp. Bavorsku). Největším jezerem je Černé jezero na Šumavě.", "section_level": 2}, {"title": "Významná města.", "content": "Deset nejvýznamnějších měst podle počtu obyvatel (k 1. 1. 2019):", "section_level": 2}, {"title": "Dějiny.", "content": "Od 3. století př. n. l. žili v Čechách Keltové (kmen Bójů), od 1. století n. l. Germáni (kmen Markomanů). Slované přicházeli ze severovýchodu od 5. století. Podle tradiční historiografie se na území Čech usídlily kmeny Čechů (levý břeh Vltavy ve středních Čechách), Doudlebi (jižní Čechy), Chebané (Chebsko nebo odvození od hradiště Chbany na Lounsku), Sedlčané v horním Poohří, Lučané (Žatecko), na severu Čech Děčané (možná okolí Děčína, ale spíš odvození od hradiště Děčany v Českém středohoří), Milčané, Litoměřici, Pšované a Lemúzi, na severovýchodě Charváti, na východě Zličané. V 7. století se Čechy staly součástí Sámovy říše. Roku 890 se Čechy staly součástí Velkomoravské říše.", "section_level": 1}, {"title": "Přemyslovský stát (10.–14. století).", "content": "Roku 895 se Čechy odtrhly od Velkomoravské říše, která byla rozvrácena Maďary. V 9. století si v Čechách knížata z dynastie Přemyslovců podrobila většinu ostatních českých kmenových knížat pod svou svrchovanou moc. Tento proces byl dokončen v roce 995, kdy byl vyvražděn rod Slavníkovců. Morava (pravděpodobně jen její severní část) byla k Čechám poprvé připojena Boleslavem I. kolem roku 965; do té doby byla ve sféře vlivu Maďarů. Po rozpadu říše Boleslavů koncem 10. století připadla pod svrchovanost nově vzniklého polského státu. Nakonec byla připojena k Čechám v roce 1019 (či 1029) Oldřichem. Obě země se dále vyvíjely společně a až do konce 12. stol. byly chápány (a nazývány) jako jedno panství (\"terra Bohemiae\", \"regnum Bohemiae\"). V roce 1002 připadly pod svrchovanost Říše římské (později nazývané „Svatá“); v jejím rámci si ale uchovaly mimořádné postavení. Přes velké úsilí se nezdařilo až do r. 1198 získat pro Čechy královský titul (dva panovníci, Vratislav II. a Vladislav II., jej obdrželi od císařů Říše jen pro svou osobu); zřízení arcibiskupství (jeden ze znaků středověké státnosti) se dokonce povedlo až r. 1344.", "section_level": 2}, {"title": "V rámci České koruny (14.–19. století).", "content": "Za panování Karla IV. se Čechy roku 1348 staly centrem („hlavou“) nově ustaveného soustátí Koruny české. V 15. století Čechy zachvátily husitské války, jež měly dopad i na ostatní korunní celky. Po jejich skončení zůstala země (spolu s Moravou a Opavskem) nábožensky rozdělena na utrakvistickou/protestantskou a katolickou část obyvatel (poměr cca 85:15 %). Politicky byla izolována (evropská reformace začala až o století později) a hospodářsky zchudla. Po dlouhém bezvládí (1419–1453; s krátkými epizodami vlády Zikmunda Lucemburského a Albrechta Habsburského) nastoupila konečně etapa zklidnění a hospodářského rozmachu za éry Jiřího z Poděbrad, nejprve jako zemského správce, později krále. Jeho snaha o stmelení uvolněných vazeb mezi zeměmi Koruny a posílení mezinárodního významu českého státu však nedošla trvalého úspěchu, kvůli neustálému tlaku papežství a následným válkám s jeho bývalým zetěm, uherským králem Matyášem Korvínem. Jiří nestačil boj se samozvaným vzdorokrálem završit a na jeho doporučení zvolený syn polského krále a zároveň synovec Ladislava Pohrobka Vladislav II. Jagellonský se ukázal být neschopným panovníkem. Kvality (po)husitských válečníků zachránily zemi od porážky, ale na vytlačení Korvínových perfektně cvičených vojsk z ostatních zemí Koruny to nestačilo. Nakonec si vládu rozdělili Olomouckým mírem, který stvrdil patovou situaci a roztržení českých zemí (Morava v letech 1469/71–1490 spadala, spolu se Slezskem a obojí Lužicí, pod vládu Uher).", "section_level": 2}, {"title": "Pobělohorské období.", "content": "Za dynastie Habsburků se Čechy staly jednou z autonomních korunních zemí rozsáhlé Habsburské monarchie. Morava a Slezsko byly mezi habsburskými zeměmi sice vyjmenovávány samostatně, ale byly vedlejšími zeměmi České koruny. Panovník byl markrabětem moravským a vévodou slezským z titulu českého krále. (Habsburkové v době vlády v Čechách používali současně titulu \"císař\", tím se však myslel císař Svaté říše římské, později císař rakouský). V 19. století docházelo na území Čech k národnostním rozepřím mezi Čechy a Němci, které se projevovaly také v Českém zemském sněmu, jehož akceschopnost vážně narušovaly. V důsledku těchto rozepří proto roku 1913 císař František Josef I. Anenskými patenty volený zemský sněm a jeho výkonný orgán, zemský výbor, rozpustil a nahradil je jím jmenovanou zemskou správní komisí, což fakticky znamenalo konec politické autonomie Čech.", "section_level": 3}, {"title": "Po vzniku ČSR.", "content": "Na konci první světové války se 28. října 1918 Čechy jako země Česká staly součástí nově vzniklého Československa. 31. července 1920 pak byly k Čechám připojeny i do té doby dolnorakouské České Velenice s okolím, Západní Vitorazsko \"(dnes nazývané Vitorazsko)\". Vládním nařízením č. 315/1924 z 23. prosince 1924 byla k 1. lednu 1925 k Čechám připojena do té doby moravská osada Nedvězíčko. Za první republiky byla v roce 1927 opuštěna myšlenka rozdělit historické země na župy. Od 1. prosince 1928 bylo do čela země České postaveno volené zemské zastupitelstvo. Čechy byly jednou ze čtyř zemí, na které se území republiky dělilo (země Česká, země Moravskoslezská, země Slovenská a země Podkarpatoruská. Roku 1938 bylo po podpisu Mnichovské dohody Československo nuceno odstoupit nacistickému Německu i pohraniční území Čech. Zbytek Čech pak byl německými vojsky obsazen 15. března 1939 a následující den se stal součástí Protektorátu Čechy a Morava. Nařízením protektorátní vlády č. 388/1940 \"O některých změnách obvodů zemských úřadů v Praze a v Brně\" z 26. září 1940 byly k 1. listopadu 1940 východní a jihovýchodní části Čech v okolí Polné, Přibyslavi, Štoků, Svojanova a Jindřichova Hradce připojeny k zemi Moravskoslezské. Důvodem pro tyto změny byl především tlak obyvatelstva německého ostrůvku na Jihlavsku. S koncem druhé světové války se Čechy ve svých původních hranicích staly opět zemí obnoveného Československa. Po únoru 1948 byla v Československu schválena radikální správní reforma a k 1. lednu 1949 přestaly Čechy existovat jako územně správní celek. Území Čech bylo rozděleno mezi nově vytvořené centralisticky spravované kraje, které již nerespektovaly původní zemské hranice s Moravou. Tento stav byl konzervován i ve správní reformě zavedené od 1. července 1960 a v roce 2000.", "section_level": 2}, {"title": "Územní správa.", "content": "Na konci 14. století se začaly rodit zárodky pozdějších krajů. Nejprve vzniklo 12 berních obvodů, které se po polovině 15. století přeměnily na stálé kraje. V čele krajů stáli tzv. poprávci \"(iudices provinciales)\" a dva krajští hejtmani. Jména krajů: K tomu existovaly ještě 4 tzv. vnější kraje: Zvláštní správní jednotkou bylo také (až do 18. století) Chebsko, s Čechami svázané pouze personální unií. V roce 1714 byla provedena územní reforma: V roce 1751 bechyňský kraj rozdělen na podíl táborský a budějovický, plzeňský na podíl plzeňský a klatovský, žatecký na podíl žatecký a loketský a hradecký na podíl hradecký a bydžovský. V roce 1849 byla provedena radikální reforma, kdy zůstalo pouze 7 krajů (krajských vlád) a 13 zemských (tj. krajských) soudů. V roce 1854 byla provedena nová reforma: bylo zřízeno 13 krajů a 15 krajských soudů. V roce 1862 bylo krajské zřízení zrušeno. Roku 1920 byl přijat zákon o župním členění Československa, který byl však realizován pouze na Slovensku a Podkarpatské Rusi. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku se však proti němu zvedla vlna nevole, a tak v těchto zemích nevstoupil v platnost. Na jeho základě měly být Čechy rozděleny na 9 žup a území Prahy, přičemž měla být i nadále důsledně respektována historická zemská hranice Čech a Moravy, ovšem země by jako správní celky byly zrušeny. Dne 24. prosince 1948 bylo zavedeno členění na kraje, které však již nemělo s historickými kraji nic společného rozsahem krajů, ani jejich postavením či pravomocemi. K 1. červenci 1960 pak vstoupila v platnost další správní reforma, kterou byly hranice krajů i počet krajů změněny. V roce 1990 byly zrušeny krajské národní výbory, které byly obecnými správními úřady, avšak kraje jako takové zrušeny nebyly. V nové podobě byly kraje vytvořeny roku 2000 na základě zákona z roku 1997, přičemž se nové kraje do určité míry kryjí s kraji existujícími v letech 1948–1960. Členění na kraje z roku 1960 dodnes existuje ve vymezení územních obvodů soudů a správních obvodů pro zvláštní státní správu (např. daňovou).", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podobně jako v rozloze, i v počtu obyvatel představují Čechy přibližně 2/3 dnešního Česka. Etnicky jsou Čechy poměrně jednolité, ale do roku 1945 tomu bylo jinak. Od 11. století se datuje židovské osídlení (zpočátku výlučně v Praze, v dalších staletích rozrostlé i do jiných měst a vesnic). Již od 2. čtvrtiny 13. století byly neobydlené pohraniční hvozdy na pozvání českých panovníků kolonizovány německým obyvatelstvem. Před 2. světovou válkou tvořili velmi významnou menšinu, po válce však byla většina z nich odsunuta. Pohraničí osiřelo, místo Němců tam částečně zaujali např. Slováci, slovenští a maďarští Romové, Maďaři, repatriovaní Volyňští Češi, Rumuni, Řekové a další obyvatelé Východní Evropy. Stovky měst a obcí byly úplně zbořeny, nebo zůstaly opuštěnými místy a spolu s rozsáhlými polnostmi, loukami a rekreačními centry zarostly lesem. U hranic se západním Německem a s Rakouskem bylo vytvořeno nepřístupné pohraniční pásmo.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Stejně jako celá Česká republika, patří Čechy k evropským regionům vykazujícím nejmenší procento obyvatelstva hlásící se k náboženskému vyznání. Nejpočetnější církví v Čechách s úplnou farní organisací je církev římskokatolická, ke které se hlásí asi 10 % obyvatelstva, druhou nejpočetnější církví je pak na většině míst v Čechách církev československá (husitská), někde českobratrská církev evangelická, přičemž v Plzeňském kraji je druhou nejsilnější církví pravoslavná církev. Religiosnější jsou obecně oblasti na jih a jihovýchod od Prahy, především západní část kraje Vysočina, část Pardubického kraje, ve středních Čechách okres Benešov a část jižních Čech, především na jih a jihozápad od Českých Budějovic. Za nejméně religiosní oblasti se považují okresy především na severozápad od Prahy a obecně tzv. Sudety (Karlovarský, Ústecký či Liberecký kraj). V nejreligiosnějších oblastech je podíl věřících okolo 25–30 %, v nejméně náboženských krajích pak pod 10 %. V římskokatolické církvi patří celé Čechy (jako historická zem) do české církevní provincie a dělí se na arcidiecési pražskou, diecési českobudějovickou, královéhradeckou, plzeňskou a litoměřickou. Dříve též existovala diecése litomyšlská. Hlavou katolické církve v Čechách (primasem českým) je J.Em. Dominik kardinál Duka, arcibiskup pražský.", "section_level": 1}, {"title": "Znak a vlajka.", "content": "Znakem Českého knížectví a později království byla od poslední čtvrtiny 12. století černá orlice se zlatou zbrojí položená na stříbrný štít; později obdařená „plaménky“ (nejasného heraldického původu) – odtud označení „plaménková orlice“. Jakožto osobní znamení panovníka se orlice objevovala na štítě hlavního dynastického patrona sv. Václava (zobrazovaného na pečetích a mincích) a proto dostala také název svatováclavská orlice. Postupně se však erb Přemyslovců stával znakem celé země, reprezentované \"čeledí sv. Václava\", tj. vysokou šlechtou. V souvislosti s politickými boji posledních Přemyslovců se zemskou obcí se královský rod začal od užívání plaménkové orlice odklánět a hledat erb nový. Poprvé se znamení lva (či lvice) objevilo na pečeti moravského markraběte Vladislava Jindřicha z r. 1213. Roku 1247 přijal Přemysl Otakar II. ve stejné funkci tento znak znovu, když se stal králem erb si ponechal. Po jeho smrti si dvouocasého lva přivlastnila česká zemská šlechtická obec. Později se nový symbol státu prosadil definitivně. Od roku 1918 se český lev stal hlavním znakem Československa (v malé, střední i velké verzi), což bylo z právního hlediska výslovně potvrzeno zákonem č. 252/1920 Sb. Stříbrný český lev je dnes součástí velkého státního znaku České republiky, jakož i znaků krajů Jihočeského, Plzeňského, Karlovarského, Ústeckého, Libereckého, Královéhradeckého, Pardubického, Vysočiny a Středočeského (ten má ve svém znaku i starší znak Čech, plaménkovou orlici umístěnou ve 2. poli). Dvouocasý lev je zobrazen v městských znacích mnoha českých a také několika moravských (Slavkov u Brna, Jihlava, Rousínov, Tišnov, Rožnov pod Radhoštěm) měst. Objevuje se i ve znacích řady jiných měst v sousedních státech, které kdysi náležely pod moc českých králů (např. Žitava, Zhořelec, Kamenec v Německu; Kladsko, Vratislav, Hlubčice v Polsku). Vlajka Čech byla obdélníkového tvaru s poměry délky a šířky 3:2 s dvěma stejně širokými vodorovnými pruhy. Horní pruh byl bílý a dolní červený. Na rozdíl od moravské a slezské je podstatně starobylejší – praporec těchto barev byl používán už v polovině 12. století, za dob krále Vladislava II.; možná ještě dříve (to ale nejspíše v celočerveném provedení). Používala se do konce 1. sv. války. Československá republika vlajku Čech používala jako provizorní státní vlajku do r. 1920; k této vlajce se v rámci ČSFR na krátkou dobu vrátila Česká republika (1990–92). Převratné události a neklidný politický vývoj závěrečné fáze federace však způsobil, že vlajka se téměř neužívala a řada občanů ani nevěděla že bíločervená vlajka je nyní symbolem České republiky. Vlajka Čech je barvami, uspořádáním (ale nikoli poměrem stran) totožná s nynější vlajkou Polské republiky. Také je velmi podobná vlajce slovenské Bratislavy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čechy (,, ) jsou historické území na západě České republiky. Dříve byly jako království centrem Koruny české. Kořen slova Čech pravděpodobně odpovídá významu člověk. Latinský ekvivalent \"Bohemia\", původně \"Boiohaemum\" (doslova „země Bojů“), jenž časem ovlivnil i názvy v jiných jazycích, je odvozen od keltského kmene Bójů, kteří na tomto území žili od 4. do 1. století př. n. l. Čechy na západě hraničí s Německem, na jihu s Rakouskem, na východě s Moravou a na severu s Polskem. Geograficky jsou ze severu, západu i jihu ohraničeny řetězem hor, z nichž nejvyšší jsou Krkonoše, v nichž se nalézá i nejvyšší hora Čech Sněžka. Nejdůležitější řeky jsou Labe a Vltava, přičemž kolem Labe se rozprostírá úrodná Polabská nížina. Hlavní a největší město Čech je Praha, k dalším důležitým městům patří například Plzeň, Karlovy Vary, Ústí nad Labem, Liberec, Hradec Králové, Pardubice a České Budějovice, zčásti na historickém území Čech leží také Jihlava. ", "tgt_summary": "Böhmen (, ) war eines der Länder der böhmischen Krone. Als ehemaliges Königreich Böhmen bildet es mit Mähren und dem tschechischen Teil Schlesiens das Staatsgebiet des heutigen Tschechiens, ist aber keine eigenständige administrative Einheit mehr. Die historische Hauptstadt Böhmens ist Prag, seit 1918 die Hauptstadt der Tschechoslowakei bzw. Tschechiens. Der böhmische Landespatron ist der heilige Wenzel, dem die Wenzelskrone gewidmet ist. Ein weiterer Schutzpatron des Landes ist Johannes von Nepomuk. Die Bewohner werden unabhängig von ihrer Nationalität \"Böhmen\" (Plural von \"Böhme\") genannt, daneben wurde aber bis zum Zerfall der Habsburgermonarchie die tschechische Sprache als „böhmisch“ bezeichnet.", "id": 2484486} {"src_title": "Balon", "tgt_title": "Ballon", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Za počátek balonového létání je považován 4. červen 1783, kdy se vznesl horkovzdušný balon bratrů Montgolfiérů před zraky dvora Ludvíka XVI. Prvními pasažéry byly ovce, kachna a kohout. Ještě tentýž rok se vznesl i první plynem plněný balon profesora Charlese. Plynové balony pak byly využívány v civilní a hlavně vojenské sféře. Byly plněny vodíkem nebo svítiplynem a nakonec bezpečným heliem. Koncem 19. století se objevily i první použitelné řiditelné balony – vzducholodě.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenské využití.", "content": "První návrh na vojenské využití balonu podal už v roce 1783 Francouz Giroud de Villette po svém letu montgolfiérou. První praktické použití je připisováno jinému Francouzi. Guiton de Morveau, poradce Výboru pro státní blaho francouzské první republiky, se pokusil balonem přepravit v roce 1793 depeše z obléhaného města Condré. Netěsný balon však spadl do ležení nepřátel. V témže roce však přesto získal podporu pro své záměry a už o rok později se svým balonem \"Entreprenant\" (podnikavý) zasáhl do bojů u Maubeuge. Před tím ale bylo nutné za pomoci chemika A. Lavoisiera a fyzika Coutelle objevit a zvládnout nový způsob výroby vodíku. Během pruského obléhání Paříže v roce 1870 byly balony jediným prostředkem pro spojení obránců města a zbytku Francie. Během obléhání odstartovalo 66 balonů, z nichž většina dorazila s poštou a pasažéry mimo pruské obklíčení. Upoutané balony byly v devatenáctém a první polovině dvacátého století využívány v armádě jako pozorovací prostředek – především pro řízení dělostřelecké palby, od první světové války jako protiletadlová baráž, za druhé světové války pak jako protiponorková stráž.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum a rekordy.", "content": "V září 1901 dosáhli němečtí vzduchoplavci Berson a Suerig výšky 10 800 m, což zůstalo rekordem až do roku 1931. Ve 30. letech pak byly výškové rekordy několikrát překonány různými týmy z různých zemí. Prvním, kdo překonal výškový rekord z roku 1901, byl Švýcar Auguste Piccard. Ve speciálně vyrobeném balónu o objemu 14 130 m3 dosáhl 27. května 1931 výšky 15 780 m. Závody o nejvyšší dosaženou výšku však také měly své oběti - například posádku sovětského stratostatu Osoaviachim-1. Felix Baumgartner 14. října 2012 vystoupal ve speciálním heliovém balónu do výšky 39 044 m. Odtud seskočil s padákem a pokořil tím další 3 světové rekordy - seskok z nejvyšší výšky (39 km), nejvyšší pádová rychlost (1342 km/h) a byl první, kdo volným pádem překonal rychlost zvuku. Balón s gondolou následně přistál na svém padáku a byl rekuperován. Baumgartnerův výškový rekord překonal 24. října 2014 Alan Eustace (*1951, viceprezident společnosti Google). Celý pokus zajišťoval z vlastních zdrojů bez pomoci společnosti Google, technickou podporu a asistenci poskytla Eustacemu firma Paragon Space Development Corporation. Mediální zájem byl však menší než u Felixe Baumgartnera. Eustace vyskočil z výšky 41 425 m, při letu dosáhl rychlost 1322 km/h a volný pád za pomoci stabilizačního padáčku trval 4 minuty 27 sekund, rychlost zvuku překonal po zhruba minutě a půl. Eustace stoupal vzhůru po dobu 2,5 hodiny pouze ve skafandru, ve kterém byl zavěšen přímo pod balónem, na rozdíl od Baumgartnera, jenž měl k dispozici speciální modul.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Renesanci horkovzdušných balonů v polovině 20. století umožnil dostupný stlačený propan-butan jako zdroj tepla pro ohřev vzduchu i dostatečně lehká a pevná nylonová tkanina pro výrobu obalu balónu. Vývoj byl nejprve v režii armády, jako rychlý a mobilní pozorovací prostředek. Na začátku 60. let byl projekt uvolněn k civilnímu využití a postupem času se stal koníčkem mnoha nadšenců. První český horkovzdušný balón byl vyroben brněnským Aviatik Klubem a veřejnosti byl představen v roce 1983.", "section_level": 2}, {"title": "V kultuře.", "content": "Balóny se objevily i v řadě uměleckých děl. Často vystupují například v románech Julese Vernea (Pět neděl v balóně, Tajuplný ostrov).", "section_level": 1}], "src_summary": "Balon (správně také balón, odborně aerostat) je zařízení lehčí vzduchu, které se na principu Archimédova zákona pohybuje vzduchem. Skládá se z vlastního balónu a koše posádky. Nejčastějším typem balónu používaným v dnešní době je horkovzdušný balon, plněný zahřátým vzduchem, u řiditelných balónů pak vzducholodě plněné netečným plynem heliem.", "tgt_summary": "Ein Ballon (; von \"ballo\" ‚werfen‘) ist im heutigen Sprachgebrauch eine (zumindest im gefüllten Zustand) selbsttragende, gasdichte Hülle mit einer bauchigen, runden Form, die mit Gas oder Flüssigkeit gefüllt ist oder werden kann. ", "id": 1843499} {"src_title": "Bosna a Hercegovina", "tgt_title": "Bosnien und Herzegowina", "src_document": [{"title": "Hranice.", "content": "Na severu, západě a na jihu hraničí s Chorvatskem, na východě se Srbskem a na jihovýchodě s Černou Horou. Hranice tvoří řeky (hlavně na severu a na východě), na jihozápadní straně je přirozenou hranicí soustava horských pásem. Hranice státu se z velké části nekryjí s hranicemi etnickými. Země má přístup k Jaderskému moři a rozděluje tak Chorvatsko na dvě části.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Raná historie.", "content": "Původně římskou provincii Ilyricum obsadili v 6.–7. století Slované. Území Bosny bylo nejdříve součástí Byzantské říše, později Chorvatského království, srbských království Duklji (Zety) a Rašky a Uher.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Ve 12. století se Bosna za vlády bána Kulina \"de facto\" osamostatnila a odolávala snahám Srbska, Uher, Chorvatska a Benátek o její ovládnutí. Po roce 1353 nakrátko rozkvetla za bána, později krále, Tvrtka I. Kotromaniće. V roce 1463 byla Bosna dobyta Turky, následujícího léta některé části země obsadil uherský král Matyáš Korvín a vytvořil zde dvě bánoviny, stejně jako roku 1482 hornatější Hercegovina (Hum).", "section_level": 2}, {"title": "Osmanská Bosna (1463–1878).", "content": "Za vlády Osmanské říše mnoho bosenských křesťanů přešlo na islám, čímž později došlo ke vzniku specifického etnika – bosenských Muslimů (Bosňáků).", "section_level": 2}, {"title": "Rakousko-Uherská vláda (1878–1918).", "content": "Roku 1875 se zejména pravoslavní Bosňané vzbouřili proti osmanské nadvládě. V roce 1878 se tak Bosna stala protektorátem Rakouska-Uherska. Rakouskouherská vojska vstoupila do Bosny a Hercegoviny 29. července 1878. Roku 1908 došlo k anexi Bosny a Hercegoviny Rakouskem-Uherskem.", "section_level": 2}, {"title": "Království Jugoslávie (1918–1941).", "content": "V Království Srbů, Chorvatů a Slovinců vzniklém v r. 1918 (1929 přejmenovaném na Jugoslávii) byly bosenské národnosti zahrnuty do sjednoceného státu.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka (1941–1945).", "content": "Během druhé světové války bylo Království Jugoslávie rozbito nacistickým Německem a oblast Bosny a Hercegoviny přičleněna k vzniklému Nezávislému státu Chorvatsko, jednomu ze satelitů Třetí říše. V Bosně a Hercegovině pod vládou Ustašovců tak začalo hromadné vyvražďování Srbů, Černohorců, Židů a Romů. Jako státní náboženství byl uznán jen římský katolicismus a také islám, zatímco pravoslaví jakožto symbol Srbů bylo tvrdě potlačováno. Během ustašovské nadvlády v koncentračních táborech a během čistek zahynulo jen v Bosně a Hercegovině asi 209 000 Srbů a Černohorců.", "section_level": 2}, {"title": "Socialistická Jugoslávie (1945–1992).", "content": "V jugoslávské federaci (od r.1945) se stala Bosna a Hercegovina jednou ze 6 svazových republik, vymezenou na národnostním základě (s rovnoprávným postavením všech tří etnik).", "section_level": 2}, {"title": "Válka v Bosně (1992–1995).", "content": "V době krize federace na začátku devadesátých let se mezi vedoucími představiteli bosenských Muslimů, Chorvatů a Srbů projevily rozpory ve věci formováni nezávislého státu. V březnu 1991 se sešli v Karadjordjevu ve Vojvodině Slobodan Milošević a Franjo Tuđman, aby si dohodli rozdělení země mezi Srbsko a Chorvatsko. V důsledku pozdějšího vývoje jejich vzájemných vztahů však k tomu nedošlo. Bosňáci a Chorvati vyhlásili 3. března 1992 nezávislost Bosny a Hercegoviny na základě vůle bosenského a chorvatského obyvatelstva vyjádřené v referendu dne 1. března 1992. Srbové referendum bojkotovali a 7. dubna 1992 vyhlásili vlastní republiku. Politický konflikt přerostl v ozbrojené srážky, kterým padlo za oběť mnoho obyvatel Bosny a Hercegoviny (mj. v tzv. etnických čistkách) a které velmi posílily vzájemnou nevraživost mezi národnostmi země. V této válce bojoval prakticky každý proti každému. OSN vyslala do Bosny a Hercegoviny jednotky, které rozdělily bojující strany. Nadace Lidových novin se významně podílela na humanitární pomoci pro Bosnu a Hercegovinu. V rámci sbírky SOS Sarajevo se podařilo vybrat více než 30 milionů korun, což umožnilo vypravit humanitární konvoje s potravinami a hygienickými potřebami do Sarajeva, Tuzly, Goražde a Maglaje. Mezi lety 1995 až 1998 představoval celkový objem pomoci 150 milionů korun. Po 42 měsících bojů byla pod tlakem Spojených států amerických 21. listopadu v Daytonu uzavřena mírová dohoda, která byla slavnostně ratifikována všemi bojujícími stranami v Paříži 14. prosince 1995. V roce 2007 vstoupila Bosna a Hercegovina do Středoevropské zóny volného obchodu.", "section_level": 2}, {"title": "Protesty 2014.", "content": "Více informací naleznete v samostatném článku Sociální nepokoje v Bosně a Hercegovině (2014)", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Bosna a Hercegovina leží na jihovýchodě Evropy, v západní části Balkánu. Hraničí s Chorvatskem na severu, severozápadě a na jihu; se Srbskem potom na východě a s Černou Horou na jihovýchodě. Skládá se ze dvou geografických a historických oblastí: větší Bosny (okolo 42 000 km2) a menší Hercegoviny na jihu. Bosna je velice hornatá země, totéž platí i o Hercegovině (okolo 9 000 km2). Na severu se horské oblasti přeměňují v nížinaté Posáví, resp. v Panonskou nížinu. Dinárské části Bosny se táhnou od západu na východ. Hercegovina se skládá ze dvou částí: horské (vysoké) a jadranské (nízké) Hercegoviny, která se dotýká Jadranského moře v oblastech od Neumu po poloostrov Klek. Významná jsou rovněž tzv. polje, rozsáhlejší horská údolí, která se objevují při povodí bosenských řek (Uny, Vrbasu, Bosny, Driny), od jihu k severu, resp. na Neretvě od severu k jihu. Hlavní město státu je Sarajevo (275 524, v metropolitní oblasti kolem 460 000), dalšími velkými městy jsou: Banja Luka (185 042), Tuzla (110 979), Zenica (110 663), Bijeljina (107 715), Mostar (105 797), Prijedor (89.397), Brčko, Bihać a Travnik. Nejvyšším vrcholem je Maglić (2 386 m n. m.), který se nachází v jihovýchodní části země. Klima je mírné kontinentální; léta jsou teplá a zimy naopak chladné.", "section_level": 1}, {"title": "Klima.", "content": "Země se člení dle klimatických charakteristik na tři části: Panonská nížina, Horské a polohorské oblasti a Jaderské moře. Panonská nížina leží na severu země a převládá v ní kontinentální klima. Zimy jsou mírné s průměrnou teplotou v nejchladnějším měsíci lednu od -0,2 do -0,9 °C. Naopak léta bývají dlouhá a teplá s průměrnou teplotou v nejteplejším měsíci červenci od 21 do 23 °C. Roční úhrn srážek se pohybuje od 1 050 mm na západě území do 750 mm na východě území. Horské a polohorské oblasti (známé v bosenštině jako planiny) zabírají většinu plochy Bosny a Hercegoviny. Jsou charakteristické krátkým teplým létem a dlouhou chladnou zimou. Průměrná celoroční teplota je 5 až 7 °C. Nejchladnější teplota je v lednu a pohybuje se od 2,5 do -3 °C. Minimální teploty mohou klesnout až na -35 °C. Roční úhrn srážek se pohybuje kolem 1 200 mm. Klimatická oblast Jaderského moře zabírá jen velmi malou plochu na území kolem města Neum na jihu země. Je charakteristická dlouhými teplými léty a mírnou zimou. Průměrná celoroční teplota vzduchu se pohybuje od 14 do 14,7 °C. V oblasti jsou poměrně velké roční srážkové úhrny, které dosahují od 1 500 do 2 000 mm. Srážky jsou nejčastější v období zimy a jara, zatímco léta bývají poměrně suchá.", "section_level": 2}, {"title": "Vnitřní politika.", "content": "Bosna a Hercegovina se skládá ze dvou entit – Federace Bosny a Hercegoviny a Republika srbská. Zvláštní postavení zaujímá distrikt Brčko, který je společně spravován oběma entitami.", "section_level": 1}, {"title": "Výkonná moc.", "content": "V čele země \"de facto \"stojí Vysoký představitel pro Bosnu a Hercegovinu, který je volený Radou pro implementaci míru (PIC) v souladu s Daytonskými mírovými dohodami. Nejvyšším správním orgánem země je Předsednictvo Bosny a Hercegoviny neboli Prezídium (\"Predsjedništvo\"). To má tři členy (Bosňáka, Srba a Chorvata), kteří jsou do funkce voleni každé 4 roky. Na postu předsedy Předsednictva BaH se střídají každých 8 měsíců. Voleni jsou přímo (dva z Federace BaH a jeden z Republiky srbské). Předsedu Rady ministrů (\"Vijeće ministara, Savjet ministara\") jmenuje Předsednictvo BaH na návrh Parlamentu. Předseda Rady ministrů pak jmenuje celostátní ministry.", "section_level": 2}, {"title": "Parlament.", "content": "Zákonodárným orgánem je Parlament Bosny a Hercegoviny (\"Parlamentarna skupština\"), který má dvě komory: Sněmovnu národů (\"Dom naroda\") a Poslaneckou sněmovnu (\"Predstavnički/Zastupnički dom\"). Sněmovna národů se skládá z 15 delegátů, kteří jsou ze dvou třetin voleni ve Federace BaH (5 Chorvatů a 5 Bosňáků) a z jedné třetiny v Republice srbské (5 Srbů). Poslanecká sněmovna se skládá ze 42 členů, kteří jsou ze dvou třetin voleni ve Federací BaH a z jedné třetiny v Republice srbské.", "section_level": 2}, {"title": "Ústavní soud.", "content": "Ústavní soud Bosny a Hercegoviny (\"Ustavni sud Bosne i Hercegovine\") je nejvyšší a konečná instance v právním systému Bosny a Hercegoviny. Má devět členů; čtyři jsou voleni Poslaneckou sněmovnou Federace BaH (2 Bosňáci a 2 Chorvati), dva jsou voleni Národní sněmovnou Republiky srbské (2 Srbové) a tři členy volí předseda Evropského soudu pro lidská práva po konzultacích s Předsednictvem BaH.", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční vztahy.", "content": "Integrace do EU je jedním z hlavních politických cílů Bosny a Hercegoviny; proces stabilizace a přidružení zahájila v roce 2007. Zemím zapojených do procesu stabilizace a přidružení byla nabídnuta možnost se stát členskými státy EU, poté co splní nezbytné podmínky. Bosna a Hercegovina je tedy potenciální kandidátskou zemí pro vstup do EU.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Bosna a Hercegovina je rozdělena na dvě, resp. tři, samosprávní jednotky (entity); těmi jsou Federace Bosny a Hercegoviny (25 989 km2), Republika srbská (25 208 km2) a oběma entitami spravovaný Distrikt Brčko (493 km2). Federace Bosny a Hercegoviny se skládá z 10 vysoce autonomních kantonů. Republika srbská je centralizovaný region.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Bosna a Hercegovina byla vedle Makedonie nejzaostalejší republikou v bývalé socialistické Jugoslávii. Zemědělství bylo většinou v soukromých rukou, ale bylo nemechanizované, velmi nevýkonné a potraviny se musely dovážet. V době socialismu bylo v BaH umístěno velké množství těžkého průmyslu. Závody, které se tu nacházely, byly významnou částí průmyslu celé SFRJ: zbrojovky, hutní a strojírenské továrny, stavební firmy. Dnes trpí zastaralým vybavením a nekonkurenceschopností svých výrobků na vyspělých trzích. Přesto ještě stále živí velkou část obyvatel; sektor služeb zatím nedosahuje podílu na hospodářství srovnatelného se západními zeměmi. Tři roky války zničily většinu bosenského hospodářství a infrastruktury. Po ukončení bojů se výroba sice mírně zvýšila (1996–1998), zato ale růst se značně zpomalil (1999). HDP je i nadále pod úrovní z roku 1990. Nezaměstnanost činila v roce 2002 okolo 40 %. Na rozvoji ekonomiky BaH se podílí v rámci zahraniční rozvojové spolupráce (ZRS) i Česká republika (BaH byla zařazena mezi prioritní země české ZRS).", "section_level": 1}, {"title": "Dědictví války: minová pole.", "content": "Obrovským problémem pro rozvoj hospodářství, a také turistiky ale zůstává kolem 2 000 objevených (a zhruba dvojnásobku neobjevených) minových polí rozesetých hlavně v oblasti fronty (ta odpovídala velmi zhruba současnému členění na FBaH a RS); nejvíce zaminované pak je okolí Sarajeva, které bylo několik let obléháno. Mnoho min je však také rozeseto i po celém zbytku území státu. Viz bosenské stránky o problematice minových polí..", "section_level": 2}, {"title": "Silniční síť.", "content": "Nyní se díky mohutné pomoci západních (hlavně evropských) zemí situace zlepšuje. Silniční síť je na většině hlavních tahů dobře obnovena. Přesto však vzhledem k sílící motorizaci země na mnoha místech nedostačuje; výstavba dálnic, či jiných moderních silničních komunikací, postupuje velmi pomalu (pouze krátké úseku u Sarajeva a Banja Luky jsou v provozu).", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání z roku 1991 žilo v Bosně a Hercegovině 4 377 000 obyvatel. Velké migrace během války v Jugoslávii v 90. letech způsobily v zemi velké demografické změny. Mezi lety 1991 a 2013 provést sčítání lidu znemožnily politické neshody. Sčítání lidu bylo nejprve naplánováno na rok 2011, pak 2012, ale nakonec k němu došlo v říjnu 2013. Podle sčítání v roce 2013 žilo v Bosně a Hercegovině celkem 3 791 622 obyvatel v 1,16 milionu domácnostech, tedy o 585 411 lidí méně než od posledního sčítání v roce 1991. Statistické informace se od té doby velmi změnily, jelikož během války v letech 1992–1995 zahynulo dle odhadů 100 000 obyvatel země (z toho 70 % Bosňáků, 25 % Srbů a 5 % Chorvatů), skoro polovina obyvatelstva byla přesídlena, a to jak v rámci země, tak i do zahraničí.", "section_level": 1}, {"title": "Etnické skupiny.", "content": "Bosna a Hercegovina je domovem tří \"konstitutivních národů\", mezi které patří Bosňáci, Srbové a Chorvati, plus několik menších skupin, včetně Židů a Romů. Sčítání lidu roku 2013 ukázalo, že Bosnu a Hercegovinu obývá 50,1 % Bosňáků, 30,8 % Srbů, 15,4 % Chorvatů a 2,7 % ostatních. Podle sčítání z roku 1991 v Bosně a Hercegovině žilo 44 % Bosňáků (kteří se tehdy deklarovali jako Muslimové), 31 % Srbů, 17 % Chorvatů a 6 % Jugoslávců. Náboženské rozdělení kopírovalo etnické složení: 88 % Chorvatů byli katolíci, přes 90 % Bosňáků muslimy a 99 % Srbů pravoslavnými.", "section_level": 2}, {"title": "Jazyky.", "content": "Bosenská ústava nespecifikuje žádný oficiální jazyk. Stejný status bosenštiny, srbštiny a chorvatštiny potvrdil ústavní soud v roce 2000. Mluvčí tří daných jazyků si navzájem rozumějí, jazyky jsou dohromady známé jako srbochorvatština. Užívání jednoho z nich se stalo znakem etnické identity. Bosenština a srbština se píší latinkou i cyrilicí, zatímco chorvatština jen latinkou.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Podle sčítání lidu z roku 2013 je v Bosně a Hercegovině většinové náboženství islám, které vyznává 51% populace a drtivá většina patří k sunnitům, 46% populace se identifikovalo jako křesťané, z nichž nejvíce přísluší k srbské pravoslavné církvi, což představuje 31% populace (většina z nich se identifikovala jako Srbové). Po nich následuje římskokatolická církev s 15 % (z nichž se většina identifikovala jako Chorvati), agnostici tvoří 0,3%, ateisté 0,8% a ostatní 1,15%, přičemž zbytek (1,1%) své náboženství nedeklaroval. Průzkum v roce 2012 zjistil, že 54% z bosenských muslimů jsou nepraktikující muslimové, zatímco 38% následuje sunnu.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "V Bosně se narodil nositel Nobelovy ceny za literaturu Ivo Andrić. K významným spisovatelům za jugoslávské éry patřil též Meša Selimović, Mak Dizdar nebo Branko Ćopić. Ke klasikům 19. století patří satirik Petar Kočić. Moderní prvky vnesl do bosenské poezie Jovan Dučić na konci 19. století. K současným autorům patří Miljenko Jergović. V žánru world music se stal mezinárodní hvězdou Goran Bregović. Začínal v kapele Bijelo dugme, která se stala nejpopulárnější rockovou skupinou v Jugoslávii. V jugoslávské populární hudbě se prosadil také Dino Merlin, Zdravko Čolić či Lepa Brena. Tomo Miličević je kytaristou známé americké skupiny Thirty Seconds to Mars. Režisér Danis Tanović získal roku 2001 Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film. Režisérka Jasmila Žbanićová Zlatého medvěda na Berlinale. Emir Kusturica dvakrát získal Zlatou palmu v Cannes. Andreja Pejićová se proslavila jako transsexuální modelka.", "section_level": 1}, {"title": "Kuchyně.", "content": "Kuchyně Bosny a Hercegoviny je rozkročena mezi západními a východními vlivy. Kuchyně je blízko příbuzná turecké kuchyni, kuchyni středního Východu a dalším středomořským kuchyním. Díky vlivů Rakouska-Uherska je tu nicméně také mnoho kulinářských vlivů ze střední Evropy. Používá mnoho koření, ale obvykle v mírném množství. Typické suroviny jsou rajčata, brambory, cibule, česnek, paprika, okurka, mrkev, zelí, houby, špenát, cuketa, sušené čerstvé fazole, švestky, mléko a zakysaná smetana nazývaná pavlaka a kajmak. Mezi typické pokrmy z masa patří především hovězí a jehněčí. Místními specialitami jsou čevabčiči, burek, dolma, sarma, pilaf, guláš, ajvar a celá řada východních sladkostí. Nejlepší místní vína pocházejí z Hercegoviny, kde je klima vhodné pro pěstování vinné révy. Naopak v Bosně se vyrábí švestková nebo jablečná pálenka, rakija.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Samostatná Bosna a Hercegovina zatím nedosáhla na žádnou olympijskou medaili. Bosenští sportovci však dosáhli řady úspěchů v barvách bývalé Jugoslávie. Boxer Anton Josipović získal zlato na olympiádě v Los Angeles roku 1984. V jugoslávském fotbalovém týmu, který bral zlato na OH v Římě roku 1960 byli dva Bosňané, Tomislav Knez a Velimir Sombolac. V basketbalovém mužstvu, jež vyhrálo olympijský turnaj v Moskvě roku 1980, byli tři zástupci Socialistické republiky Bosna a Hercegovina: Mirza Delibašić, Dražen Dalipagić a Ratko Radovanović. Delibašić a Dalipagić byli navíc uvedeni do Síně slávy Mezinárodní basketbalové federace. Basketbalistka Razija Mujanovićová byla třikrát zvolena nejlepší hráčkou Evropy (1991, 1994, 1995). Na třech jugoslávských olympijských zlatýchv házené má podíl dokonce deset Bosňanů, mezi nimi dvě ženy: Svetlana Kitićová a Jasna Kolar-Merdanová. Kitićová byla navíc vyhlášena nejen nejlepší házenkářkou světa roku 1988, ale v roce 2010 dokonce nejlepší házenkářkou všech dob. Kolar-Merdanová titul nejlepší házenkářky světa získala v roce 1990. Z mužů lze jmenovat Zdravka Zovka, který po rozpadu Jugoslávie reprezentoval i Chorvatsko, či Abaze Arslanagiće, který byl u prvé zlaté z Mnichova 1972 jako hráč a u druhé z roku 1984 jako trenér. Házená má v Bosně velkou tradici, klub RK Borac Banja Luka sedmkrát vyhrál jugoslávskou ligu a v roce 1976 dokonce nejprestižnější klubovou soutěž Evropy, Pohár mistrů evropských zemí (dnes Liga mistrů). Basketbalovému týmu ze Sarajeva, jež dnes nese jméno KK Bosna Royal, se stejný úspěch povedl ve svém sportu roku 1979, ženskému družstvu ŽKK Jedinstvo Tuzla v roce 1989. Jednu medaili, bronzovou, samostatná Bosna a Hercegovina již získala na mistrovství světa v atletice, díky běžci na 800 metrů Amelu Tukovi. Judista Amel Mekić se v roce 2011 stal mistrem Evropy. Bosna a Hercegovina se probojovala na Mistrovství světa ve fotbale 2014, kde získala 3 body proti Íránu a skončila třetí v základní skupině. Nejúspěšnějším bosenským fotbalistou je Edin Džeko, který strávil několik let i v české fotbalové lize. Nejúspěšnějším trenérem je Ivica Osim. Nejlepším bosenským fotbalistou posledních padesáti let byl v roce 2003 zvolen Safet Sušić. Elvir Baljić vyhrál Ligu mistrů UEFA s Realem Madrid, Hasan Salihamidžić s Bayernem Mnichov. Elvir Rahimić zvedl nad hlavu Pohár UEFA s CSKA Moskva. Největší sportovní událostí konanou na území Bosny a Hercegoviny byly zimní olympijské hry roku 1984, jež hostilo Sarajevo. Šlo o první zimní hry v některé ze zemí východního bloku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bosna a Hercegovina (\"BiH\") (bosensky/srbsky/chorvatsky \"Bosna i Hercegovina\", cyrilicí bosensky/srbsky \"Босна и Херцеговина\"), někdy zvaná jednoduše Bosna, je přímořská země v jihovýchodní Evropě, na Balkánském poloostrově. Jejím hlavním a zároveň největším městem je Sarajevo s 275 524 obyvatel (2013). Bosna hraničí na severu, západě a jihu s Chorvatskem, na východě se Srbskem a na jihovýchodě s Černou Horou. Bosna a Hercegovina je téměř vnitrozemský stát, s výjimkou pásu 20 km na pobřeží Jaderského moře kolem města Neum. Střední a jižní část země je hornatá, na severozápadě je mírně kopcovitá a na severovýchodě převážně rovinatá. Vnitrozemí, resp. Bosna, má mírné kontinentální klima, ohraničené horkými léty a chladnými a sněhovými zimami, kdežto jižní cíp země, Hercegovina, má středozemní klima a nízký reliéf. ", "tgt_summary": "Bosnien und Herzegowina (//serbisch-lateinisch \"Bosna i Hercegovina\" [],, Abkürzungen: BiH/БиХ; auch Bosnien-Herzegowina oder verkürzt Bosnien genannt) ist ein südosteuropäischer Bundesstaat. Er besteht geografisch aus der Region Bosnien im Norden, die rund 80 Prozent des Staatsgebiets einnimmt, und der kleineren Region Herzegowina im Süden. Politische Teilgebiete des Bundesstaates sind die Republika Srpska, die Föderation Bosnien und Herzegowina sowie der Distrikt Brčko als Sonderverwaltungsgebiet. ", "id": 589350} {"src_title": "Bulharsko", "tgt_title": "Bulgarien", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rané dějiny.", "content": "Z období 150 000 let př. n. l. pocházejí stopy po komunitách neandrtálců. Karanovská kultura, kterou archeologové umísťují do období okolo roku 6 500 př. n. l., již dospěla k zemědělství, jako jedna z mála neolitických kultur v této oblasti. O něco mladší kultura varnská (asi 4400-4100 př. n. l.) pak ke zpracování kovů, ba dokonce patrně právě tato kultura jako první na světě začala zpracovávat zlato. V hrobech blízko Varny se našly nejstarší zlaté šperky světa. Nejstarším známým kmenem Bulharska byli Thrákové. Působili na území současného Bulharska ve 12. století př. n. l. a stali se tak jedním ze tří etnik, z nichž byl složen bulharský národ, spolu s turkickými Protobulhary a Slovany. Od 8. století př. n. l. vznikaly na černomořském pobřeží početné řecké osady. Perská Achaimenovská říše dobyla většinu současného Bulharska v 6. století př. n. l. a udržovala si nad tímto územím kontrolu až do roku 479 př. n. l. Odpor k Peršanům Thráky sjednotil a vedeni Teresem I. vytvořili Odryské království. To bylo roku 341 ovládnuto Filipem II. Makedonským, ve 3. století bylo napadeno Kelty, aby se nakonec roku 45 stalo součástí Římské říše, jakožto provincie Thrákie. Ve 4. století na území dnešního Bulharska, v římské osadě Nikopolis ad Istrum (asi 30 km severně od Veliko Tarnovo), působil křesťanský ariánský kněz Wulfila a přeložil zde značnou část Bible z řečtiny do gótštiny. Po pádu Říma, od roku 476, oblast ovládala Byzanc, ale vytížena boji s Peršany nedokázala zabránit vpádu nových kmenů. V 6. století tudíž vstoupili na území dnešního Bulharska první Slované, v 7. století pak kočovní turkičtí Protobulhaři, kteří přišli z útvaru zvaného Velké Bulharsko (též Onogurský chanát), které založil kagan Kuvrat, avšak leželo na území dnešní Ukrajiny. Vůdcem těchto migrujících Protobulharů byl Asparuch.", "section_level": 2}, {"title": "První bulharská říše.", "content": "První bulharský stát založil v roce 681 chán Asparuch poté, co uzavřel smlouvu s byzantským císařem, jíž bylo Protobulharům (vládnoucí menšině) a Slovanům (ovládané většině) dovoleno sídlit v Moesii. Hlavním městem bulharského státu byla Pliska, která se nacházela na severovýchodě dnešního Bulharska. Pod vládou Kruma Bulharsko zdvojnásobilo své území. Krum též nechal sepsat první zákoník a zastavil byzantskou invazi v bitvě u Plisky, v níž byl zabit byzantský císař Nikeforos I. Král Omurtag začal politicky pracovat na spojení Protobulharů a Slovanů do jednoho národa. Symeon I., za jehož vlády dosáhl bulharský stát největšího rozmachu a politického významu, jeho dílo dokončil a dal Bulharům natrvalo slovanský jazyk. V polovině 9. století, za Borise I., přijali Bulhaři křesťanství jako státní náboženství. V 10. století kulturní klima a náboženské obyčeje značně ovlivnilo bogomilství. V této době také zesílil tlak Byzance. Posledním panovníkem, který dokázal ještě čelit jejímu náporu, byl Samuel I. Krátce po jeho smrti první bulharské carství zaniklo (1018) a jeho území bylo začleněno do Byzantské říše.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá bulharská říše.", "content": "Bulhaři se několikrát pokoušeli byzantské nadvládě vzepřít, největší vzpouru vedl roku 1040 Petr Deljan. Samostatnost získalo Bulharsko ovšem až v roce 1185 v důsledku povstání bratrů Asena, Petra a Kalojana, budoucích panovníků Bulharska. Tak vznikla takzvaná Druhá Bulharská říše s centrem ve Velikém Tarnovu. Kalojan mj. dobyl Bělehrad a uznal svrchovanost římského papeže. Vrcholu dosáhla říše za vlády cara Ivana Asena II. (1218–1241), který ji rozšířil o Albánii a část Řecka (Epirus). V náboženských záležitostech se odklonil od Říma. Roku 1257 říši dobyli Mongolové. Proti nim vypuklo selské povstání, které vedl pastýř Ivajlo. Mongoly se podařilo vyhnat a Ivajlo usedl na trůn. S tím se však nesmířili šlechtici, cara svrhli a říše se rozdrobila na malá feudální panství. Car Ivan Alexandr se navíc ve druhé polovině 14. století dostal pod tlak nového mocného souseda z jihu, Osmanské říše. Sultán Murad I. dobyl roku 1382 Sofii. S pádem Vidinu v roce 1396 bylo Bulharsko do Osmanské říše začleněno, a to na téměř pět dalších století. Bulharská šlechta byla zničena, rolnictvo podrobeno osmanským vládcům, mnoho vzdělaných duchovních uprchlo do ciziny. Křesťané byli považováni za podřadnou třídu a Bulhaři byli podrobeni těžkým daním (včetně devširme, neboli krevní daně). Většina obyvatelstva ztratila národní povědomí a identifikovala se pouze s pravoslavnou vírou. Bulharská identita se uchovávala jen u některých duchovních v izolovaných klášterech a v militantním katolickém společenství na severozápadě země. Zpočátku beznadějná situace se zlepšila poté, co začali Bulhary jako potenciální zbraň proti Turkům vnímat Rusové a Rakušané. Ti skrytě podporovali řadu bulharských povstání - v Tarnově v letech 1598 a 1686, Čiprovské povstání v roce 1688 a nakonec Karpošovo povstání v roce 1689.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí bulharský stát.", "content": "Na konci 18. století začíná bulharské národní obrození, jehož klíčovým politickým představitelem byl Vasil Levski, intelektuálním pak Paisij Chilendarski. Zpočátku čistě kulturní hnutí se postupně měnilo v hnutí s politickými požadavky. V roce 1876 bylo krvavě potlačeno protiosmanské Dubnové povstání, při němž padl i další z vůdců národního hnutí, Christo Botev, vedle 30 000 dalších Bulharů. O rok později propukla Rusko-turecká válka (1877–1878). Jedním z důsledků ruského vítězství v ní byl i vznik Bulharského knížectví v roce 1878 (viz též Sanstefanská mírová smlouva, Berlínský kongres). Prvním knížetem se stal Alexandr I., klíčovou osobností premiér Stefan Stambolov. V roce 1885 byla ke knížectví připojena i do té doby autonomní součást Osmanské říše, Berlínským kongresem vytvořená Východní Rumélie. Obyvatelstvo nového knížectví bylo i přesto velmi nespokojeno s faktem, že část Bulharů zůstala stále na území Turecka. Aktivní odpůrci založili hnutí Vnitřní makedonská revoluční organizace (Goce Delčev, Jane Sandanski ad.), které proti Osmanům provádělo bombové útoky a atentáty, ale páchalo i vraždy na nevinném obyvatelstvu. V roce 1908, dne 22. září, vyhlásil bulharský kníže Ferdinand ve Velikém Tǎrnovu nezávislost Bulharska na Osmanské říši a přijal titul cara. Roku 1912 se Bulharsko zapojilo spolu se spojenci z Balkánského spolku do první balkánské války s Osmanskou říší. Bulharská armáda dobyla město Odrin (dnes Edirne v Turecku) a jen o několik hodin prohrála s Řeckem \"závod\" o obsazení Soluně. Vzhledem ke sporům se Srbskem o Makedonii (Srbové odmítli vydat tzv. nesporné pásmo) a bezvýsledným mírovým jednáním vydal bulharský car Ferdinand I. v červnu 1913 rozkaz zaútočit na srbské pozice. Druhá balkánská válka dopadla pro Bulhary katastrofálně, Osmanské říši museli odstoupit Odrin, Rumunsko si vynutilo předání jižní Dobrudže. Po počáteční neutralitě vstoupilo na podzim roku 1915 Bulharsko do první světové války na straně ústředních mocností a vyhlásilo válku Srbsku. Cílem bylo zvrátit výsledky druhé balkánské války. První světová válka však skončila pro Bulharsko další národní katastrofou. Přestože mu byl smluvně garantován přístup k Egejskému moři, po řecko-turecké válce o něj v důsledku přesídlování maloasijských Řeků přišlo. V roce 1918 car Ferdinand abdikoval a na trůn dosedl jeho syn, car Boris III. (1918–1943). Klíčovou osobností se stal agrárnický politik a premiér Aleksandar Stambolijski, jehož však smetl státní převrat nacionalistických radikálů z VMRO, nespokojených se ztrátou mnohých území, zejména Makedonie, po prohrané válce. Na začátku druhé světové války vyhlásilo Bulharsko neutralitu, pod tlakem ekonomických okolností ale v roce 1941 vstoupilo do válečného konfliktu na straně nacistického Německa. Podařilo se nicméně zabránit, zejména zásluhou aktivity předsedy parlamentu Dimitara Peševa, deportaci 40 000 bulharských Židů do německých táborů smrti. Bulharsko také nevyhlásilo formálně válku Sovětskému svazu. V září 1944 naopak vyhlásil válku Bulharsku Sovětský svaz a Rudá armáda vstoupila bez jakéhokoliv odporu a za nadšeného vítání lidu na území Bulharska. Bylo uzavřeno příměří se SSSR, Velkou Británií a USA. Konce světové války už se Bulharsko zúčastnilo na straně Spojenců.", "section_level": 2}, {"title": "Bulharsko od roku 1945.", "content": "V roce 1945 následovalo vyřizování starých účtů pod heslem odstranění „monarchofašistické diktatury“. Popraveno bylo mnoho významných politiků i všichni tři carští regenti, včetně carova bratra Kirila. Brutalita a rozsah represí nemá obdoby u žádné jiné východoevropské země, historikové počet poprav odhadují na 1000-3000. Po referendu v roce 1946 organizovaném bulharskou komunistickou stranou za dohledu Rudé armády bylo zrušeno carství a vyhlášena republika. V Bulharské lidové republice od roku 1947 až do roku 1989 vládla komunistická strana. Bulharsko bylo součástí východního bloku, politicky a ekonomicky spjaté se Sovětským svazem. Známou postavou novodobých bulharských dějin je Georgi Dimitrov, který byl předsedou vlády v bouřlivých letech 1946–1949 a zemřel v SSSR poté, co on a jugoslávský vůdce Josip Broz Tito vedli rozhovory se Stalinem. Posléze vládl v Bulharsku dlouhá léta Valko Červenkov. Posledním dlouholetým komunistickým vůdcem Bulharska byl Todor Živkov. Po roce 1989 procházela země procesem demokratizace směrem k parlamentní republice. V roce 2004 vstoupila do NATO a v roce 2007 se stala členským státem Evropské unie. Bulharsko hostilo předsednictví Rady Evropské unie v roce 2018, v renovovaném Národním paláci kultury v Sofii, postaveném v Živkovově éře.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Bulharsko je země ve východní části Balkánského poloostrova, kde ho obklopuje pět zemí. Na jihovýchodě má 240 km dlouhou hranici s Tureckem, na jihu 494 km s Řeckem, na západě 148 km s Makedonií a 318 km se Srbskem, na severu 608 km s Rumunskem. 470 km hranice s Rumunskem tvoří řeka Dunaj. Suchozemská hranice je dlouhá 1 808 km. Na východě má Bulharsko 354 km dlouhé pobřeží Černého moře. S rozlohou 110 994 km2 je 11. největší zemí Evropské unie a tvoří 2,5 % jejího území. Je 1,4× větší než Česká republika. Velká část povrchu Bulharska je hornatá. Centrální částí země se táhne ve směru ze západu na východ pohoří Stara planina. Jižně od hlavního města vystupuje masiv Vitoša měřící 2 290 m n. m. Jihozápad země vyplňuje mohutný horský masiv s pohořími Rila, kde je také nejvyšší hora Bulharska a také Balkánského poloostrova Musala měřící 2 925 m n. m., dále Pirin a plošně rozsáhlejší Rodopy. Pirin a Rodopy patří do starobylého rodopského horského systému. Zhruba prostředkem Bulharska se táhne od srbských hranic na západě po Černé moře na východě pohoří Stara planina (česky Staré hory), které patří do systému Balkanid. Na sever od něj leží Dolnodunajská nížina, na jih Hornothrácká nížina. Stara planina je pokračováním Karpat a na rozdíl od Rodop patří do Alpsko-himálajského systému. Do Černého moře odvádí své vody největší řeka země Dunaj, k úmoří Egejského moře patří Marica. Podnebí má na severu ráz kontinentální, na jihu a východě středomořský. Průměrné lednové teploty se pohybují od -2 do 2 °C, červencové od 21 do 25 °C. Průměrný roční úhrn srážek kolísá mezi 450–850 mm, na horách přes 1 000 mm. Vzájemné působení klimatických, hydrologických, geologických a topografických podmínek dalo Bulharsku širokou škálu rostlinných a živočišných druhů. Bulharsko tak vykazuje jednu z nejvyšších úrovní biodiverzity v Evropě. Cenné přírodní celky jsou uchovávány ve třech národních parcích, 11 přírodních parcích, 10 biosférických rezervacích a 565 chráněných oblastech. Bulharsko má na svém území některé z největších oblastí Natura 2000, pokrývají 33,8% jeho území. Z celkového počtu 233 druhů evropských savců se v Bulharsku vyskytuje 93 z nich, stejně jako 49% evropských druhů motýlů. Celkově je evidováno 41 493 druhů rostlin a živočichů. Většími savci se značnou populací jsou jeleni (106 323 jedinců), divoká prasata (88 948), šakalové (47 293) a lišky (32 326). Populace koroptví činí 328 000 jedinců, jde o nejrozšířenější druh loveného ptáka. Třetina všech hnízdících ptáků v Bulharsku se nachází v Národním parku Rila, který také hostí ve vysokých polohách arktické a alpské druhy. Více než 35% plochy země je pokryto lesem. V roce 1998 přijala bulharská vláda národní strategii ochrany biologické rozmanitosti a komplexní program zaměřený na ochranu místních ekosystémů, ochranu ohrožených druhů a ochranu genetických zdrojů. Rovněž dosáhla cíle Kjótského protokolu snížit emise oxidu uhličitého o 30%. Problémem však je znečištění ovzduší pevnými částicemi, které je nejhorší v Evropě, zejména v městských oblastech postižených automobilovou dopravou a uhelnými elektrárnami. Jedna z nich, Marica Iztok-2, způsobuje největší škody na zdraví a životním prostředí v Evropské unii.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Bulharsko je parlamentní republikou. Hlavou státu je prezident volený přímou volbou na pětileté volební období. Neustále činným zákonodárným orgánem, složeným ze 240 poslanců volených na 4 roky, je Národní shromáždění. Výkonná moc je v rukou vlády. Po parlamentních volbách v zemi (25. června 2005) dosavadní konzervativní vláda utrpěla porážku, když klíčová politická síla Národní hnutí Simeona II. ([bulharsky: \" Национално движение Симеон II., НДСВ \") dosáhla kolem 22%. Největší vliv získaly bulharští socialisté vedení Sergejem Staniševem, kteří nakonec vytvořili velkou koalici s NDSV a Hnutím za práva a svobody (bulharsky: \"Движение за права и свободи, ДПС\"), které je v zemi podporováno zejména bulharskými Turky. Největším překvapením voleb byl úspěch strany Ataka, která svůj program postavila na nacionalistických heslech a odporu vůči Evropské unii a získala téměř 9%. Od ledna 2017 je prezidentem Rumen Radev a od května stejného roku je předsedou vlády Bojko Borisov. Velkým problémem Bulharska je korupce. Do korupčních skandálů byli zapleteni i bulharský premiér Bojko Borisov a jeho předchůdce Sergej Stanišev.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Od roku 1999 se Bulharsko dělí na 28 oblastí, nazvaných podle jejich hlavního města:", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Odvĕtvová struktura a výkonnost.", "content": "Bulharsko je průmyslově-zemědělský stát. Hlavní průmyslová odvětví jsou hutnictví, strojírenství, chemie, textilní průmysl a potravinářství. Těží se zde hnědé uhlí a barevné kovy. Nejdůležitější průmyslová centra jsou Sofie, Plovdiv, Burgas, Pernik a Stara Zagora. V zemědělství převládá rostlinná produkce nad živočišnou. Využití půdy: orná půda 37 %, louky a pastviny 18 % a lesy 35 %. Pěstuje se zde pšenice, ječmen, kukuřice, slunečnice, brambory, cukrová řepa, zelenina, broskve, vinná réva, rajčata, melouny a tabák. Chovají se ovce, prasata, skot, buvoli, koně, osli, kozy a drůbež. Rozvinutá je též produkce vlny, medu a rybích výrobků.", "section_level": 2}, {"title": "Turistický ruch.", "content": "V posledních letech příjmy z turistického ruchu v Bulharsku rapidně vzrostly. Přímořská letoviska (Sozopol, Nesebar, Zlaté písky, Slunečné pobřeží, Primorsko, Albena, Varna, Burgas, Kranevo a Balčik) jsou oblíbená turisty ze západních evropských zemí i z Česka. V zimní sezoně jsou populární lyžařská střediska Bansko v Pirinu, Pamporovo v Rodopech a Borovec v Rile. Turistický ruch se však v posledních letech potýká s rostoucím nedostatkem kvalifikovaných pracovních sil. Zatímco bulharští kuchaři, servírky a pracovnice v hotelech odcházejí na západ Evropy i do Řecka, bulharské restaurace a hotely jsou nuceny hledat za ně náhradu na Ukrajině a v Moldavsku, zemích s obdobně nízkou nebo ještě nižší životní úrovní.", "section_level": 2}, {"title": "Letectví.", "content": "Bulharsko má pět mezinárodních letišť s pravidelným mezinárodním provozem. Největší letiště Sofie přepravilo v roce 2016 5 milionů cestujících, dále se zde nachází letiště Burgas, Varna, Plovdiv a Letiště Gorna Oryahovitsa (u města Veliko Tarnovo). Vlajková letecká společnost se jmenuje Bulgaria Air, mezi další letecké společnosti patří BH Air či Bulgarian Air Charter.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Bulharsko má od poloviny 80. let značně negativní populační růst. Ten byl způsoben jednak malou porodností, ale také významnou emigrací kvůli špatnému hospodářskému vývoji po roce 1989. Od roku 1984 probíhalo rozsáhlé vystěhovalectví Turků, poté, co vláda Todora Živkova přijala zákon o pobulharštění jejich jmen. Přes 320 tisíc příslušníků turecké menšiny odešlo z Bulharska do sousedního Turecka. Exodus ovšem pokračoval i po pádu komunismu a po vstupu Bulharska do Evropské unie (EU), kdy se řadě Bulharů otevřela možnost pracovat v jiných zemích EU. Od roku 2005 zemi opustilo 937 000 až 1 200 000 lidí, převážně mladých dospělých, takže v současné době má země sotva 7 milionů trvale bydlících obyvatel, což je méně než v roce 1934. Masovou emigraci způsobují zhruba pětinásobně vyšší mzdy ve vyspělých západoevropských zemích ve srovnání s Bulharskem. Hustota osídlení je 65 lidí na kilometr čtvereční, což je téměř polovina průměru Evropské unie. Míra porodnosti byla v roce 2017 odhadnuta na 1,46 dětí na ženu. Většina dětí se narodí svobodným matkám. Jednu třetinu všech domácností tvoří pouze jedna osoba a 75,5% rodin nemá děti mladší 16 let. Průměrná délka života je 74,7 let. Míra úmrtnosti patří mezi nejvyšší v Evropě. Vysoká úmrtnost vyplývá z kombinace stárnoucí populace, vysokého počtu osob ohrožených chudobou a slabého systému zdravotní péče. Odborníci odhadli, že téměř pětině úmrtí by se dalo předejít kvalitní péčí a včasným přístupem k ní. Problémy, které narušují poskytování péče, jsou emigrace lékařů kvůli nízké mzdě, nedostatečný počet zdravotnického personálu a nedostatečně vybavené regionální nemocnice. Základní balíček služeb pro pojištěnce se také často mění, protože systém se dostává do deficitů. Bloomberg Health Efficiency Index zařadil Bulharsko na poslední místo z 56 zemí v kvalitě lékařské péče.", "section_level": 1}, {"title": "Etnické složení.", "content": "Romská menšina je však obvykle při sčítání lidu podceňována a podle alternativních odhadů může představovat až 11% obyvatelstva. To znamená nejméně 800 tisíc Romů. Všechny etnické skupiny hovoří bulharsky, mají bulharštinu buď jako první, nebo jako druhý jazyk. Bulharština je jediným oficiálním jazykem v zemi. Bulhaři nebyli původně zcela Slované, z etnického hlediska, ale bulharština, jíž přijali, je slovanským jazykem. Od ostatních slovanských jazyků se liší určitými gramatickými zvláštnostmi, jako je neskloňování podstatných jmen a neexistence infinitivů.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Kromě etnických Turků se k islámu hlásí také část Romů a Bulhaři, kteří během turecké nadvlády přijali islám, takzvaní Pomaci. Bulharská pravoslavná církev získala autokefální status již v roce 927. Za hlavního patrona Bulharska a nejdůležitějšího svatého bulharské pravoslavné církve je považován Ivan Rilský. Už za svého života se těšil vážnosti, jež za ním přiváděla žáky, kteří založili nedaleko jeskyně, v niž žil, Rilský klášter.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Bulharská literatura má hluboké kořeny, preslavská a ochridská škola učinily v 10. století Bulharskou říši středem slovanské kultury. Ke hlavním osobnostem patřil žák Cyrila a Metoděje, Kliment Ochridský. V Preslavi bylo vyvinuto písmo cyrilice, které pak ovlivnilo celou východoevropskou kulturu. Preslavsko-ochridská éra je někdy nazývána zlatým věkem bulharské literatury. Věkem stříbrným bývá nazýváno dílo pozdější tarnovské literární školy. Důležitými postavami národního obrození, nejen literárního, byli Ljuben Karavelov a Georgi Rakovski. Aleko Konstantinov je tvůrcem jedné z nejpopulárnějších postav bulharské literatury - Baj Gaňa. Klasiky realistické prózy jsou Elin Pelin a Jordan Jovkov. Nejvýznamnějším bulharsky píšícím autorem je Ivan Vazov. Komunistický básník Nikola Vapcarov se stal legendou jako oběť fašismu. Ve druhé polovině 20. století se prosadil Stanislav Stratiev či disident Georgi Markov, zavražděný bulharskou tajnou službou v Londýně (tzv. Deštníková vražda). V Bulharsku se narodil nositel Nobelovy ceny za literaturu Elias Canetti, který však z Bulharska odešel s rodinou ještě jako dítě. Celosvětové proslulosti dosáhla harfistka a hudební skladatelka Anna-Maria Ravnopolska-Dean. Také operní pěvci Boris Christov, Nikolaj Gjaurov a Raina Kabaivanska dosáhli mezinárodního věhlasu. Unikátní je bulharská lidová hudba, jejíž rozšířený rytmický čas nemá v Evropě obdoby. Folklórní motivy se ve vážné hudbě pokoušel využít zejména Pančo Vladigerov. Ke klíčovým osobnostem bulharské pop-music patří Lili Ivanovová či Sylvie Vartanová. V zámořském televizním průmyslu se prosadila herečka Nina Dobrevová (zejm. \"Upíří deníky\"), v sérii o Harrym Potterovi se proslavil Stanislav Janevski. Z výtvarných umělců dosáhl největšího úspěchu představitel land artu Christo Javačev. Stavy bohémy na pařížském Montparnassu doplnil malíř Jules Pascin. Výjimečným artefaktem je tzv. Madarský jezdec, raně středověký skalní reliéf (patrně z 8. století), který se nachází jižně od města Šumen. Zobrazuje přes dvacet metrů velkého jezdce na koni, který je vytesán až ve sto metrové výšce nad povrchem země. Ještě starší jsou nástěnné malby v thrácké hrobce v Kazanlaku, spadají až do antického, přesněji helénského období. V thrácké hrobce ve Sveštari, ze stejného období, se zase zachovala unikátní sochařská výzdoba. Největší sbírkou výtvarného umění v Bulharsku disponuje Národní umělecká galerie, sídlící od pádu monarchie v bývalém královském paláci v Sofii. Architektonickými památkami zapsanými na seznam světového kulturního dědictví UNESCO jsou Bojanský kostel, Skalní kostely v Ivanovu, antické město Nesebar či Rilský klášter, největší klášter pravoslavné církve a klíčové centrum duchovního a společenského životě středověkého Bulharska. K nejvýznamnějším sakrálním stavbám patří Katedrála svatého Alexandra Něvského v Sofii postavená v 19. století v novobyzantinském slohu, která slouží jako hlavní svatyně a sídlo patriarchy bulharské pravoslavné církve, a Mešita Banja Baši v Sofii z dílny slavného architekta Mimara Sinana. Ze středověkých hradů zbyly většinou ruiny, jako Bělogradčiská pevnost nebo Pevnost Carevec ve Velikem Tarnovu. Na thráckou epochu upomínají zbytky pevnosti Perperikon. Živý je také bulharský folklór. Na seznamu nehmotného kulturního světového dědictví UNESCO jsou tyto památky: rituál nestinarstvo (2009) zahrnující tanec po žhavých uhlících, který je tradicí zejména v pohoří Strandža na jihovýchodě Bulharska, dále soubor Bistriškite babi (2008), tradiční výroba koberců (2014), nebo uvazování martenici (červeno-bílé panenky) na stromy k uvítání jara (2017).. Mezi památky nehmotného dědictví UNESCO patří také fesivaly v Koprivštici (2016) a Surva v Perniku (2015). V roce 2017 byla zapsána na seznam Čitalište (kulturní instituce). Známý je také rituál zahánění zlých duchů kukeri.", "section_level": 1}, {"title": "Věda.", "content": "Z Bulharska pocházejí dva významní představitelé humanitních a sociálních věd, byť se oba stali emigranty: feministická sémiotička Julia Kristeva a literární teoretik Tzvetan Todorov. Oba nakonec zakořenili ve francouzském intelektuálním prostředí. Bulhaři mají tradici kosmického výzkumu. Georgi Ivanov byl prvním bulharským kosmonautem, Alexandr Panajotov Alexandrov druhým. Bulharsko bylo rovněž první zemí, která pěstovala pšenici a zeleninu ve vesmíru, ve sklenících na vesmírné stanici Mir. Se Sověty Bulhaři spolupracovali na projektu Vega, od 90. let se rozvíjí spolupráce i se Spojenými státy, bulharská zařízení byla použita při průzkumu Marsu, bulharský spektrometr používaly například sondy Phobos a Phobos 2. V červnu 2017 americká společnost SpaceX vynesla na oběžnou dráhu první bulharskou geostacionární komunikační družici BulgariaSat-1, která má sloužit především pro televizní vysílání ve vysokém rozlišení. Satelit je napájen šesti solárními panely, které dohromady generují 10 kW elektrické energie. Předpokládaná životnost je 15 let a palivo by mělo stačit na 20 let provozu. Tři procenta ekonomické produkce Bulharska generuje odvětví informačních a komunikačních technologií. Je v něm zaměstnáno 40 000 až 50 000 softwarových inženýrů. Více než čtvrtinu z nich tvoří ženy, což je nejvyšší procento žen v tomto oboru ze všech zemí EU. Vysoká úroveň bulharské informatiky je dědictvím už komunistické éry, kdy bylo Bulharsko nazýváno \"rudé Silicon Valley\", kvůli své produkci výpočetní techniky. Bulharsko je také regionálním lídrem ve vysoce výkonných počítačích a provozuje Avitohol, největší superpočítač v jihovýchodní Evropě.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Nejpopulárnějším sportovcem všech časů je v Bulharsku fotbalista Christo Stoičkov. Roku 1994 získal Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy, ve stejném roce dotáhl bulharskou reprezentaci k jejímu největšímu úspěchu na světovém šampionátu (4. místo) a se španělským klubem FC Barcelona vyhrál Ligu mistrů (1992). Mimořádnou tradici má v Bulharsku zápas řecko-římský a vzpírání. Zápasníci přivezli již 16 zlatých medailí z olympijských her, vzpěrači 12 (z toho tři Naim Süleymanoğlu), zejména díky inovativním tréninkovým metodám Ivana Abadžieva. První zlatou z jiného sportu, než jsou tyto, přivezl roku 1972 boxer Georgi Kostadinov. První atletickou pak z Montrealu roku 1976 koulařka Ivanka Christovová. Bulharům se daří v trojskoku, olympijské zlato mají Christo Markov a Tereza Marinovová. Asi nejpopulárnější bulharskou atletkou byla skokanka do výšky Stefka Kostadinovová, jež od roku 1987 drží světový výškařský rekord mezi ženami (209 cm). Výjimečnou žeň zažili Bulhaři na olympiádě v Soulu roku 1988, odkud přivezli rekordních deset zlatých. Jedinou zlatou ze zimních olympiád Bulhaři získali díky biatlonistce Ekaterině Dafovské. Do síně slávy Mezinárodní volejbalové federace byl uveden Dimitar Zlatanov. Na 64 polích se výrazně prosadil šachový velmistr Veselin Topalov. V jeho stopách jde Antoaneta Stefanovová.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bulharsko ( / ) je stát v jihovýchodní Evropě, na Balkánském poloostrově. Země sousedí na severu s Rumunskem (hranici tvoří převážně Dunaj), na západě se Srbskem a Severní Makedonií, na jihu s Řeckem a na jihovýchodě s Tureckem. Východní hranici tvoří Černé moře. ", "tgt_summary": "Bulgarien (; amtliche Bezeichnung Republik Bulgarien\",\" bulgarisch ) ist eine Republik in Südosteuropa mit etwa 7,1 Millionen Einwohnern. Bulgarien ist seit 14. Dezember 1955 Mitglied der Vereinten Nationen, seit 29. März 2004 Mitglied der NATO und seit 1. Januar 2007 Mitglied der Europäischen Union (EU).", "id": 891154} {"src_title": "Céva", "tgt_title": "Blutgefäß", "src_document": [{"title": "Krevní cévy.", "content": "Krevní cévy rozvádějí po těle živočichů krev. Dělí se na:", "section_level": 1}, {"title": "Tepny.", "content": "Tepny (artérie) jsou cévy, které vedou krev směrem od srdce. Vnitřní povrch je vystlán jednovrstevným epitelem. Vnější vrstvu tvoří silná a pružná vazivová tkáň, která dále obsahuje vlákna hladké svaloviny. Největší vnitřní průměr (asi 25 mm) má srdečnice (aorta). Větvením klesá průměr tepen až na 1 mm. Větvením těchto tepen vznikají tepénky (arterioly), jejichž vnitřní průměr je asi 20 μm. Tepny vycházející přímo ze srdce mají velmi pružné stěny. To jim umožňuje pojmout množství krve vypuzené při stahu (systole) srdečních komor. Pružné stěny pak tuto vlnu posouvají dále, v srdečnici rychlostí asi 30 cm/s. Svalovina v tenkých tepnách a tepénkách reguluje stažením (vazokonstrikce) nebo rozšířením (vazodilatace) průsvitu cévy průtok krve orgány dle potřeby organismu. Je inervována vegetativními nervy. Ve stěnách srdečnice a krkavice se nacházejí baroreceptory - receptory, které registrují napětí jejich stěn. Překročení určité hranice vede k podráždění cévohybného (vazomotorického, kardiovaskulárního) centra v prodloužené míše, které způsobí reflexivní pokles krevního tlaku utlumením srdeční činnosti a snížením napětí hladké svaloviny tepének.", "section_level": 2}, {"title": "Vlásečnice.", "content": "Vlásečnice (kapiláry) jsou tenkostěnné a jemné cévy, které propojují tepny (artérie) a žíly (vény). Všechny funkce krve se dějí ve vlásečnicích (v těle jich je asi 40 miliard s celkovou funkční plochou zhruba 1000 m. Jejich průměr se pohybuje mezi 5 a 20 μm a délka kolem 0,5 mm. Krev v nich proudí rychlostí asi 0,5 mm/sec. V těle nejsou rozloženy rovnoměrně. Na začátku vlásečnicí prostupuje tekutina obsahující kyslík a živiny z krve do mezibuněčného prostoru. Na konci vlásečnice se do krve vrací tekutina obsahující zplodiny metabolismu.", "section_level": 2}, {"title": "Žíly.", "content": "Žíly (vény) jsou cévy, které vedou krev směrem k srdci. Vlásečnice se spojují v drobné žilky a ty pak dále do stále větších žil. Do pravé srdeční síně pak vstupují dvě hlavní žíly: horní (vena cava superior) a dolní dutá žíla (vena cava inferior). S tím, jak se průsvit žil zmenšuje, stoupá rychlost průtoku krve v nich a blíží se rychlosti krve v srdečnici. Stavbou jsou žíly podobné tepnám, mají však tenčí a poddajnější stěny, ve stěnách mají méně svalových vláken a v žílách dolních končetin jsou kapsovité chlopně, které usměrňují tok krve. Proudění krve napomáhají také stahy svalů a v hrudníku podtlak, který vzniká při nádechu. Pokud dojde k isometrickému stažení svalu (stav, kdy sval nemění při zatížení délku), hromadí se krev v žilách a ty vystupují pod povrchem kůže (jev, kterého využívají kulturisté apod.). Pokud krev špatně odtéká z dolních končetin, může díky hydrostatickému tlaku krve v žílách dojít k oslabení a následnému vydutí stěny žíly, které je pod kůží vidět. Tak vznikají tzv. křečové žíly (varixy), které se mohou stát zdrojem zánětlivých procesů. Náchylnost ke vzniku křečových žil je dána geneticky a také druhem vykonávané činnosti. Jsou to povolání, kde se převážnou část pracovní doby postává - prodavači za pultem, kadeřnice apod.", "section_level": 2}, {"title": "Mízní cévy.", "content": "Mízní cévy sbírají po těle živočichů mízu (lymfu). Dělí se na:", "section_level": 1}, {"title": "Mízní vlásečnice.", "content": "Mízní vlásečnice začínají slepými výběžky. Najdeme je s výjimkou mozku, míchy, chrupavky a oční koule ve všech orgánech. Stavbu mají shodnou s krevními vlásečnicemi - jsou tvořeny jednovrstevným epitelem. Mízní vlásečnice odvádějí z tkání přebytečný tkáňový mok a látky, které neprojdou stěnou krevních vlásečnic (např tuky z trávicí soustavy).", "section_level": 2}, {"title": "Mízní cévy.", "content": "Mízní cévy vznikají spojováním mízních vlásečnic. Stavbou se podobají žílám, ve stěně však mají více svalových vláken a také chlopně usměrňující proudění mízy jsou četnější. Kromě stahů mízních cév uvádějí mízu do pohybu také stahy svalů končetin a podtlak vzniklý při vyústění hlavních mízních kmenů do žil. Mízní cévy procházejí mízními uzlinami (nodi lymphatici). Uzliny mají velký význam při ochraně organismu před cizorodými látkami (imunita). Dochází zde k filtraci mízy a vznikají tu lymfocyty (druh bílých krvinek).", "section_level": 2}, {"title": "Mízní kmeny.", "content": "Mízní kmeny vznikají spojením mízních cév. Stavbou se podobají žílám. Hlavní mízní kmeny jsou hrudní mízovod (ductus thoracicus) a pravostranný kmen mízní (ductus lymphaticus dexter). Oba dva ústí do žil v blízkosti srdce.", "section_level": 2}], "src_summary": "Céva je trubicovitý útvar, který u živočichů rozvádí po těle tělní tekutiny (krev, mízu). Cévy však najdeme také u rostlin, kde tvoří vodivé pletivo. V tomto článku jsou popsány cévy se zaměřením na savce (člověka). Další informace lze nalézt v článku oběhová soustava. Cévy zkoumá medicínský obor zvaný angiologie.", "tgt_summary": "Als ein Blutgefäß (lateinisch-anatomisch das \"Vas sanguineum\") oder eine Ader bezeichnet man im menschlichen oder tierischen Körper eine röhrenförmige Struktur, ein Gefäß, in der das Blut transportiert wird. Alle Blutgefäße zusammengenommen mit dem Herz als Pumporgan bilden den Blutkreislauf. Intakte Blutgefäße sind eine Bedingung für den Transport des Blutes bis in die Peripherie des Körpers und den ungestörten Blutfluss zurück zum Herzen. ", "id": 108371} {"src_title": "Bejrút", "tgt_title": "Beirut", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fénické období.", "content": "Původní název města zněl Bêrūt – česky „\"Studně\"“. Tento název mu dali Féničané a to už v dobách 15. století př. n. l. Ve starověku byl také znám pod názvem \"Berytus\", na tento název přišli archeologové v roce 1934. Roku 140 př. n. l. město obsadil a později zničil Diodotus Tryfon, král tehdejší Sýrie a Seleukovské říše. Poté bylo město přestavěno v helénském stylu a přejmenováno na Laodicea, na počest seleukovské královny. Dnešní město se rozkládá na místě právě tohoto starého. Proto se také přímo v centru Bejrútu nacházejí historická naleziště, na kterých bylo možno pracovat až po ukončení občanské války v roce 1991. Díky průzkumu se zjistilo, že některé současné ulice kopírují tvar těch starověkých.", "section_level": 2}, {"title": "Římské období.", "content": "V této době zde existovala velmi významná právnická škola, a to i za dob císaře Justiniána, tedy po pádu Západořímské říše. V Byzantské říši se stala jednou ze tří oficiálních právnických škol (roku 553). Přesto o dalších 20 let později musela být přestěhována do Sidonu, protože Beirút postihlo silné zemětřesení.", "section_level": 2}, {"title": "Arabské a turecké období.", "content": "V roce 635 padlo město do rukou Arabům. Přesto svůj význam jako centrum východního středomoří nezískalo, bylo totiž zastíněno městem Akko, jehož rozvoj byl větší. Mezi lety 1110 a 1291 Bejrút obsadila vojska křížových výprav. Poté se ho zmocnili drúzští emírové. Jedním z nejdůležitějších byl Fakr ed-Din Maan II., který postavil kolem města silné opevnění. Roku 1763 se městu podařilo stát se konečně centrem Východního středomoří, protože v Akku propukly nepokoje. Během doby, kdy byl Bejrút pod nadvládou různých pašů, počet obyvatel prudce klesl, z kvetoucího obchodního města se stalo městečko s pouhými 10 000 obyvateli. Až rok 1888 přinesl zvrat. Město se stalo centrem Vilájetu Sýrie (turecké Syrské provincie), což odstartovalo hospodářský i obchodní růst. Vznikly vztahy s Evropou a Spojenými státy. Po masakru křesťanů roku 1860 tu byla zintenzivněna činnost západních misionářů. Snaha obrátit ke křesťanství další místní obyvatele však skončila neúspěchem. Jediný z výsledků práce amerických misionářů, který se ujal, byl nový systém škol. Vznikla Syrská protestantská univerzita, která se později přeměnila v Americkou Bejrútskou univerzitu. Díky těmto školám se tu koncem 19. století objevila i arabská inteligence. Angličtí a francouzští inženýři zde stavěli moderní stavby (přístav v roce 1894, železnice Bejrút – Damašek – Halab v roce 1907). Zboží se vyváželo většinou do Francie, ve městě postupně rostl francouzský vliv.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní období.", "content": "Po pádu Osmanské říše po 1. světové válce se města zmocnili Francouzi. Ti velmi podporovali komunitu maronitských křesťanů a zajistili mírný rozvoj. Po 2. světové válce vyhlásil Libanon nezávislost s Bejrútem jako svým hlavním městem. Až do roku 1975, kdy vypukla občanská válka, se městu říkalo „Paříž blízkého východu“, kdy stále zůstávalo centrem arabské inteligence, obchodu a turismu.", "section_level": 2}, {"title": "Období občanské války.", "content": "V této době se město rozdělilo. Křesťané na východě se s muslimy v západní části Bejrútu oddělili Zelenou linii, vedoucí přes náměstí Mučedníků (Place des Martyrs) v samotném centru města. Toto rozdělení pomyslně funguje dodnes.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečné období.", "content": "V roce 1991 byl podepsán mír. V této době bylo celé město prakticky zničeno. V centru byly sutiny obchodních domů a administrativních budov. I 20 let po válce jsou rány stále vidět. Centrum je sice opravené, ale v létě roku 2006 v druhé libanonské válce byly Izraelem bombardovány jižní čtvrtě ovládané Hizballáhem. Časté jsou taky atentáty na významné politické osobnosti, ten nejznámější se odehrál v únoru roku 2005 - atentát na bývalého premiéra Rafíka Harírího v západním Bejrútu u hotelu St. George. Tento akt vedl k tzv. Cedrové revoluci a stažení Syrských vojsk z Libanonu.", "section_level": 2}, {"title": "Osobnosti.", "content": "V Bejrútu se například narodili:", "section_level": 1}], "src_summary": "Bejrút ( \"Bajrút\", \"\") je hlavní a největší město Libanonské republiky. Podle posledních předpokladů z roku 2007 žilo v Bejrútu a přiléhajících městech přibližně 2,1 miliónu obyvatel, což byla téměř polovina všech obyvatel Libanonu. V samotném Bejrútu, který se nachází na poloostrově v Středozemním moři, žije přes 360 tisíc obyvatel, zástavba bejrútských předměstí se však rozpínají na pobřeží od Mezinárodního letiště Rafíka Harírího až po historické městečko Byblos, ležící asi 50 kilometrů od sebe. ", "tgt_summary": "Beirut (, auch, gelegentlich oder, \"Bayrūt\", mundartlich \"Beyrūt\") ist die Hauptstadt des Libanon. Sie liegt am östlichen Mittelmeer, an der Levanteküste, ungefähr in der Mitte von deren Ausdehnung in Nord-Süd-Richtung. ", "id": 2131461} {"src_title": "B (programovací jazyk)", "tgt_title": "B (Programmiersprache)", "src_document": [{"title": "Popis jazyka.", "content": "Jazyk B byl vytvořen hlavně pro systémové programování. Programovalo se v něm jednodušeji než v Jazyce symbolických adres, ale kód byl skoro stejně efektivní. Ken Thompson odstranil některé prvky z BCPL, které mu připadaly zbytečné. B má pouze jeden datový typ: slovo. Většina operátorů jako s ním pracují jako s celým číslem, ale některé ho interpretují jako adresu v paměti počítače. Jazyk B nepodporuje desetinná čísla. Komentáře začínají codice_1 a končí codice_2.", "section_level": 1}, {"title": "R-hodnoty a l-hodnoty.", "content": "R-hodnota je konstantní hodnota, která nemůže stát na levé straně přiřazení. Je to například volání funkce nebo číselná konstanta. L-hodnota je hodnota, která se smí měnit, může tedy stát na levé i pravé straně přiřazení (může r-hodnotu kdykoli nahradit). Je to proměnná, nebo výsledek operátoru codice_3. Operátoru codice_3 předáváme r-hodnotu, kterou interpretuje jako adresu v paměti a vrátí l-hodnotu: proměnnou na té adrese. Operátoru codice_5 naopak předáme l-hodnotu a on vrátí r-hodnotu: adresu té l-hodnoty.", "section_level": 2}, {"title": "Příkazy.", "content": "Blok: codice_6 příkazy oddělené středníky codice_7. Podmínka: codice_8r-hodnota(podmínka)codice_9 příkaz/blok codice_10 příkaz/blok. Větev codice_10 je nepovinná. Příkaz goto: codice_12 r-hodnota(očekává se návěstí). Příkaz switch: switch(r-hodnota) Cyklus while: codice_13r-hodnota(podmínka)codice_9 příkaz/blok. Příkaz break: codice_15. Slouží k vyskočení z cyklu while. Příkaz return: codice_16 r-hodnota(nepovinné). Ukončí funkci. Pokud se mu předá r-hodnota, bude to návratová hodnota té funkce. R-hodnota ukončená středníkem je příkaz. Pokud před středník nic nenapíšeme, je to prázdný příkaz. Nemá žádný efekt.", "section_level": 2}, {"title": "Deklarace proměnných.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Paměťové třídy.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Externí.", "content": "Proměnná je alokována před spuštěním programu a je dostupná ve všech funkcích. Deklaruje se: codice_17.", "section_level": 4}, {"title": "Automatická.", "content": "Proměnná je alokována v nějaké funkci a je dostupná jen v té funkci (než ta funkce skončí). Deklaruje se: codice_18.", "section_level": 4}, {"title": "Vektor.", "content": "Podobný poli z C a jiných jazyků. Deklaruje se: codice_19. Velikost vektoru bude codice_20.", "section_level": 5}, {"title": "Interní.", "content": "Proměnná je alokována před spuštěním programu a je dostupná jen v jedné funkci. Deklaruje se tak, že se použije ve funkci proměnná, která ještě nebyla deklarována jako externí nebo automatická. Interní proměnné se používají hlavně pro návěstí.", "section_level": 4}, {"title": "Definice externí proměnné.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Jednoduchá.", "content": "Syntaxe: codice_21, nebo codice_22. První způsob proměnnou inicializuje na nulu, druhý proměnnou inicializuje na hodnotu codice_23.", "section_level": 4}, {"title": "Vektorová.", "content": "Syntaxe: codice_24. Inicializuje proměnnou na l-hodnotu: začátek externího vektoru. Vektor bude mít velikost jako vyšší z: codice_20 a velikost v inicializačního seznamu(codice_26). Pokud není zadána konstanta, je to totéž, jako když se zadá nula. Pokud má inicializační seznam menší velikost než codice_20, budou některé prvky vektoru neinicializované (budou mít nedefinovanou hodnotu).", "section_level": 4}, {"title": "Definice funkce.", "content": "Syntaxe: codice_28. Příklad: min(a, b) /*Funkce vrátí menší číslo*/", "section_level": 3}, {"title": "Znaky.", "content": "Jsou uzavřeny v jednoduchých uvozovkách. V jedné proměnné lze uchovávat až 4 znaky. Příklad: auto a; a='Ahoj';", "section_level": 2}, {"title": "Textové řetězce.", "content": "Jsou uzavřeny v uvozovkách. Textový řetězec je základ vektoru znaků (v jednom prvku vektoru jsou 4). Jsou ukončeny znakem s escape sekvencí codice_29. Escape sekvence:", "section_level": 2}, {"title": "Vstup a výstup.", "content": "Funkce codice_30 načte vrátí jeden načtený znak. Funkce codice_31 vypíše znak, který je jí předán a vrátí ho. Funkce codice_32 načte do řetězce, který je jí předán celý řádek a vrátí ho. Funkce codice_33 vypíše řetězec, který jí předán. Funkce codice_34 přebírá 1 až 11 parametrů. První parametr je formátovací řetězec. Formátovací řetězec se vypíše, ale některé dvojice znaků se nahradí dalšími parametry funkce.", "section_level": 2}, {"title": "Ukázka kódu.", "content": "Hello world: main() a 'hell'; /*Definice externích proměnných*/ b 'o, w'; c 'orld'; Jednoduché počítání: main() /*Tento program vypíše součet a+b*/", "section_level": 1}], "src_summary": "B je programovací jazyk odvozený od jazyka BCPL. Autory jsou Ken Thompson a Dennis Ritchie. Jazyk B je předchůdcem velmi populárního jazyka C.", "tgt_summary": "Die Programmiersprache B wurde 1969 von Ken Thompson und Dennis Ritchie entwickelt. B ist stark beeinflusst von BCPL und ist Vorgänger der Programmiersprache C. ", "id": 123406} {"src_title": "Charles Lindbergh", "tgt_title": "Charles Lindbergh", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Lindbergh se narodil v Detroitu ve státě Michigan jako syn švédských přistěhovalců. Vyrůstal v Little Falls v Minnesotě. Jeho otcem byl právník a pozdější kongresman (bojující rozhodně proti vstupu USA do první světové války), jeho matka byla učitelkou chemie. Od mládí projevoval zájem o techniku a stroje, především letadla. V roce 1922 po ukončení studia strojního inženýrství se připojil k výcviku pilotů a mechaniků ve společnosti \"Nebraska Aircraft\". Koupil si také své první vlastní letadlo - Curtiss JN4 z přebytečných zásob armády po první světové válce, a začal se s ním věnovat tehdy populárnímu \"kaskadérství\". V roce 1924 začal výcvik v Army Air Service (\"Armádní letecké služby Spojených států\"). V této době rovněž pracoval jako letecký mechanik aerolinií v Billings v Montaně na Loganově mezinárodním letišti. Po ukončení výcviku – jako premiant – nastoupil jako hlavní pilot letecké poštovní společnosti \"Robertson Aircraft Co.\" v St. Louis v Missouri. Zde létal s poštovním dvouplošníkem de Havilland D.H.4 do měst Springfield, Peoria a Chicago v Illinois. Během této služby se stal proslulý tím, že doručil poštu za všech okolností. Při jednom z letů zachránil pytle s poštou z hořícího letadla tím, že je shodil dolů a okamžitě zavolal na letiště v Peorii, aby pro ně poslali nákladní vůz. V dubnu 1923 během návštěvy přátel v Lake Village v Arkansasu, uskutečnil svůj první noční let, při kterém přeletěl místní jezera \"Village\" a \"Chicot\".", "section_level": 1}, {"title": "První sólový přelet Atlantiku.", "content": "Lindbergh získal obrovskou celosvětovou popularitu jako první člověk, který sám nonstop letem překonal Atlantik. Se svým jednomotorovým strojem \"Spirit of St. Louis\" vzlétl z \"Rooseveltova letiště\" na Long Islandu 20. května 1927 a za 33,5 hodin přistál v Paříži (jeho vnuk Erik Lindbergh zopakoval tento let o 75 let později v roce 2002 v čase 17 hodin a 17 minut). Francouzský prezident Lindberghovi udělil Řád čestné legie. Při zpáteční cestě do Spojených států jej doprovázela celá flotila válečných lodí a letadel až do Washingtonu, kde převzal od prezidenta Calvina Coolidge vyznamenání Záslužný letecký kříž. Lindbergh svým letem také vyhrál Orteigovu cenu – 25 000 dolarů – vypsanou v roce 1919. Dne 13. června 1927 se v New Yorku na 5. Avenue konala bombastická přehlídka na Lindberghovu počest. Význam jeho letu pro veřejnost byl tak velký, že Lindberghův názor sloužil jako všeobecně uznávaný ve vývoji letectví až do jeho smrti. Lindbergh také vystupoval v mnoha národních i mezinárodních organizacích a komisích, včetně NACA (předchůdce současné NASA). Poměrně často je Lindberghův let chybně uváděn jako první přelet Atlantiku letounem těžším než vzduch; toto prvenství však patří J. Alcockovi a A. W. Brownovi, kteří Atlantik překonali již 14. a 15. června 1919. 21. března 1929 byl za svůj přelet Atlantiku vyznamenán nejvyšším armádním vyznamenáním USA – Medailí cti. Do té doby nevídaná publicita okolo něj a jeho letu odstartovala překotný rozvoj leteckého průmyslu a přesvědčila také skeptiky o tom, že leteckou dopravu je třeba začít brát vážně. Lindberghův let je považován za počáteční impuls k letům na polárních linkách, k zdokonalování techniky létání ve velkých výškách a zvyšování doletu letadel díky snižování spotřeby paliva. Tyto inovace byly základem moderní mezikontinentální letecké dopravy. Po svém letu napsal Lindbergh dopis řediteli firmy Longines, v němž detailně popisoval svůj návrh vylepšení hodinek pro piloty tak aby umožňovaly lepší a snadnější navigaci. Hodinky podle jeho návrhu byly sestrojeny a vyrábí se až do současnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství, děti, únos.", "content": "Lindbergh se 27. května 1929 oženil s Anne Morrowovou, americkou pilotkou a dcerou diplomata Dwighta Morrowa v jeho domě v Engelwoodu. Měli spolu šest dětí: Prvorozený syn Charles III. se ve věku dvaceti měsíců 1. března 1932 stal obětí únosu. Po desetitýdenním neúspěšném vyjednávání s únosci a celonárodním horečném hledání uneseného chlapce bylo 12. května nalezeno dětské tělíčko v Hopewellu v New Jersey (jen několika mil od místa únosu). Později bylo tělo identifikováno Lindberghem jako tělo jejich syna Charlese (byl mrtvý již během únosu – spadl únosci ze žebříku). O více než tři roky později se zvedla mediální bouře v případu Bruno Hauptmanna, obviněného z únosu a vraždy jejich syna. Proces se konal v Flemingtonu v New Jersey. Unaveni neustálou pozorností médií a veřejnosti a stále zdrceni ztrátou svého syna se Lindberghovi rozhodli odstěhovat v roce 1936 do Evropy. Hauptmann, který neustále prohlašoval svou nevinu, byl shledán vinným a 3. dubna 1936 popraven.", "section_level": 1}, {"title": "Období mezi válkami.", "content": "Lindbergh v meziválečném období několikrát z pověření americké armády navštívil nacistické Německo aby referoval o německém letectví a zejména o Luftwaffe. Zaujalo jej, že Německo postupně přebíralo vedoucí úlohu v moderní konstrukci letadel, vyznačující se používáním celokovové konstrukce, stavby dolnoplošníků, vzducholodí a využitím vznětových motorů. Uskutečnil také podobnou cestu po Sovětském svazu, kde se také zajímal o rozvoj letectví. Ze všech cest podal podrobné informace kompetentním vojenským orgánům. Lindberghovi v třicátých letech žili v Anglii a v Bretani aby nalezli ztracený klid a vyhnuli se medializaci, která je pronásledovala po celé Americe po procesu s Hauptmannem. Lindbergh zde také pokračoval ve spolupráci s francouzským držitelem Nobelovy ceny, lékařem A. Carrelem. Protože v roce 1930 Lindberghova švagrová podlehla srdeční chorobě, začal se zajímat o to, proč nikdo není schopen medicínsky takovou chorobu léčit. Zjistil, že příčinou je nemožnost uchovat orgány mimo tělo v přijatelném stavu. Proto začal s Carrelem pracovat na řešení tohoto problému. Jejich nápady později pomohly budoucí léčbě srdečních chorob, ačkoliv byly podstatně pozměněny. Carrel také uvedl Lindbergha do teorií eugeniky a vědeckého rasismu, což pravděpodobně mělo hlavní vliv na pozdější Lindberghův kontroverzní pohled na zahraniční politiku a řešení světových problémů. Od roku 1929 se také Lindbergh zajímal o práci amerického průkopníka v oblasti raket, Roberta Goddarda, který byl jeho hlubokým zájmem a znalostmi také potěšen. Neměl ale dostatek financí a tak mu Lindbergh pomohl získat skoro 100 tisíc dolarů od zámožného Daniela Guggenheima a jeho nadace, na další výzkumy a rozvoj. Lindbergh zůstal po celý Godddardův život jeho přítelem a usilovně jej podporoval. Carrel a Lindbergh vydali v roce 1938 knihu \"The Culture of Organs\", ve které shrnuli svou práci v medicíně na poli \"promývání orgánů vně lidského těla pomocí skleněné pumpy\", kterou společně vymysleli. Společně také diskutovali o \"umělém srdci\" mnohem dříve než bylo skutečně \"vyrobeno\". (Od roku 2002 je každoročně udělována \"Lindbergh-Carrelova cena\" za mimořádný přínos v rozvoji biotechnologií pro uchovávání orgánů.) Zájem o německé letectvo Lindbergha v roce 1938 opět přivedl do středu zájmů veřejnosti. Americký velvyslanec v Německu Hugh Wilson jej pozval na večeři s Hermannem Göringem na americké ambasádě v Berlíně. Večeře se mimo diplomatů zúčastnili také tři největší „mozky“ německého letectví: Ernst Heinkel, Adolf Baeumker a Willy Messerschmitt. Göring dekoroval Lindbergha Řádem německého orla za jeho služby letectví a za jeho průkopnický přelet z roku 1927. (Henry Ford obdržel toto vyznamenání v 30. července téhož roku ke svým 75. narozeninám.) Toto ocenění později vyvolalo ve Spojených státech ostré protesty. Lindbergh odmítl vrátit Němcům vyznamenání, protože jak věřil, dopustil by se tím zbytečné urážky nacistické vlády v Německu. Vrátil se do USA ihned po vypuknutí války.", "section_level": 1}, {"title": "Předválečné období.", "content": "Lindbergh přijel do Německa na urgentní požadavek amerického atašé v Berlíně pověřeného zjistit vše o nových německých válečných plánech. Z tohoto důvodu Lindbergh opakovaně procestoval všechny německé letecké základny. Při těchto cestách se jej Němci i Göring snažili přesvědčit, že Luftwaffe je daleko silnější než byla ve skutečnosti. Díky své prestiži získal mnohem větší znalosti o německých plánech než kterýkoli jiný Američan. Na žádost nového velvyslance Kennedyho sepsal tajnou zprávu pro Brity, ve které dal jasně najevo, že pokud se Británie a Francie pokusí zastavit Hitlerovu agresi, bude to jejich vojenská sebevražda. Někteří historici soudí, že Lindbergh vycházel z přesných poznatků a svým varováním uchránil Británii od zničující porážky v roce 1938. Jiní jsou názoru, že Lindbergh jen „sedl na lep“ plánu Třetí říše, aby Francie a Británie zůstaly stranou během německých operací ve východní Evropě. Pro obě verze existují argumenty, zejména to že Lindbergh nic neměl proti válce Německa se Sovětským svazem a \"asijským komunismem\", ale byl rozhodně proti válce na Západě.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Když začala válka v Evropě, Lindbergh se stal předním obhájcem politiky nevměšování se. Přidal se k protiválečnému výboru America First a brzy se stal jeho prominentním mluvčím. Promlouval na masových shromážděních konaných v Madison Square Garden v New Yorku a na Soldier Field v Chicagu. V řeči 11. září 1941 v Des Moines v Iowě označil tři skupiny, \"tlačící tuto zemi rovnou do války\" – Rooseveltovu administrativu, Brity a Židy, kteří Ameriku ovlivňují prostřednictvím svého vlastnictví a vlivu ve filmu, rozhlase, tisku i vládě. Tento jeho projev vyvolal ostrou a širokou kritiku a Lindbergh se rozhodl rezignovat na všechny funkce v armádě a letectvu. Po japonském útoku na Pearl Harbor, se znovu pokoušel vrátit k letectvu, jeho žádost byla však zamítnuta kvůli námitkám některých členů vlády. Odešel tedy pomáhat ve válečném úsilí jako civilní konzultant leteckých společností a vlády, taktéž ale jako civilista uskutečnil asi 50 bojových letů v roce 1944 v Pacifiku. Jeho návrhy zahrnující lepší využití paliva na letounech P-38 Lightning dovolovaly létat mise s větším doletem. Také předváděl pilotům Corsairů jak vzlétnout z paluby letadlové lodě s více než dvojnásobným nákladem bomb, než na jaký byl letoun stavěný. Z této doby je také doložen jeho sestřel nepřátelského letadla. Námořníci i vojáci, kteří s ním sloužili si jej nesmírně vážili pro jeho odvahu a vlastenectví. Jeho vylepšení P-38 zaujala i generála MacArthura.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečný život.", "content": "Po skončení války žil klidný život ve státě Connecticut a pracoval jako konzultant USAF a PanAm. Poté co značná část Evropy spadla do sovětské sféry vlivu, věřil, že jeho předválečné představy a předpovědi byly správné, ale protože se na vlastní oči přesvědčil o porážce Německa i hrůzách Holocaustu, poznal, že americká veřejnost by přesto jeho tehdejší názory už nesdílela. V roce 1953 vydal autobiografickou knihu \"The Spirit of St. Louis\", popisující i jeho slavný let, za kterou následující rok získal Pulitzerovu cenu. Prezident Eisenhower potvrdil jeho armádní hodnost a povýšil jej na brigádního generála. Poslední léta svého života žil na Havajském ostrově Maui, kde také 26. srpna 1974 zemřel. Jeho kniha \"Autobiography of Values\" byla vydána posmrtně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Charles Augustus Lindbergh, ml. (4. února 1902 Detroit – 26. srpna 1974 Maui) známý také jako \"Lucky Lindy\" nebo \"Osamělý orel\" byl americký letec, známý především prvním sólovým přeletem Atlantského oceánu v roce 1927. Později se angažoval na straně izolacionistů, kteří odmítali vstup USA do druhé světové války.", "tgt_summary": "Charles Augustus Lindbergh, Jr. (* 4. Februar 1902 in Detroit, Michigan; † 26. August 1974 in Kīpahulu, Maui, Hawaii) war ein US-amerikanischer Pilot, Schriftsteller und Träger der Medal of Honor. Ihm gelang vom 20. bis 21. Mai 1927 der Nonstopflug von New York nach Paris, für den 1919 der Orteig-Preis von Raymond Orteig gestiftet worden war, und quasi nebenbei die erste Alleinüberquerung des Atlantiks, wodurch er zu einer der bekanntesten Personen der Luftfahrt wurde. Lindbergh schrieb mehrere Bücher über seinen Flug, darunter \"The Spirit of St. Louis\" (1953). Für dieses Werk erhielt er 1954 den Pulitzer-Preis. ", "id": 1804842} {"src_title": "Počítačový program", "tgt_title": "Computerprogramm", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Počítačový program dnes vytváří programátor zápisem algoritmu v nějakém programovacím jazyce. Zdrojový kód je buď nejprve přeložen překladačem do strojového kódu, který je pak přímo vykonáván procesorem, nebo je zdrojový kód vykonáván interpretem (bez existence spustitelného strojového kódu). V dřívějších dobách mohl být program realizován přímo v hardwaru zapojením vodičů, děrným štítkem a podobně.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První programovatelná zařízení.", "content": "Nejčasnější programovatelná zařízení předchází vynálezu digitálního počítače. V roce 1801 Joseph-Marie Jacquard vymyslel tkalcovský stav, který tkal vzor (květy, listy a jiné symboly) podle předem určených a seřazených děrných štítků Pouhou změnou pořadí štítků byl změněn celý vzor.", "section_level": 2}, {"title": "Analytický stroj.", "content": "Charles Babbage se roku 1837 inspiroval „programovatelným“ tkalcovským strojem a pokusil se sestavit první analytický stroj. Zařízení mělo možnost uložit až 1000 čísel o délce až 40 číslic, se kterými se mohlo dále pracovat. Zařízení bylo programovatelné pomocí dvou sad děrných štítků. Jedna sada řídila provoz zařízení a druhá sloužila k nastavení vstupních hodnot. I přes velmi slibný návrh, mnoho využitých finančních zdrojů a hodiny práce se tento projekt nepodařilo zcela dokončit. Mezi lety 1842-1843 Ada Lovelace přeložila monografii italského generála a matematika hraběte Menabrea, která mimo jiné detailně popisovala metodu pro výpočet Bernoulliho čísla pomocí analytického stroje. Tato poznámka v monografii je mnoha historiky považována za první počítačový program na světě.", "section_level": 2}, {"title": "Univerzální Turingův stroj.", "content": "Alan Turing roku 1936 představil univerzální Turingův stroj. Jednalo se o teoretické zařízení, které bylo schopné modelovat všechny výpočetní operace proveditelné na Turingově úplném výpočetním stroji. Jedná se o stroj s nekonečně dlouhou páskou určenou pro zápis a čtení s konečným počtem stavů. Stroj může pohybovat páskou libovolným směrem a měnit její obsah dle zadaného algoritmu. Zařízení začíná v počátečním stavu, prochází sekvencí po sobě jdoucích operací a zastaví při výskytu stavu zastavení. Některými specialisty je tento stroj označován za předchůdce programovatelného počítače využívající Von Neumannovu architekturu.", "section_level": 2}, {"title": "Programovatelné počítače.", "content": "První vývoj programovatelných počítačů byl zaznamenán v 40. až 50. letech 20. století. Za zmínku stojí například počítač Z3 od německého inženýra Konráda Zuse. Jednalo se o programovatelný binární kalkulátor s plovoucí řádovou čárkou, obsahoval smyčky, ale nevyužíval podmíněné skoky. Měl také paměť a výpočetní jednotku založenou na telefonních relé. Dalším významným představitelem je malé Manchesterské experimentální zařízení (anglicky Manchester Small-Scale Experimental Machine), označované jako Baby, které jako první ukládalo své programové instrukce o velikosti pouze 3 bity do paměti v podobě čísel, a ze kterého později vznikl jeden z prvních počítačů Manchester Mark I. Počítače vyrobené do roku 1970 měly na svém předním panelu přepínače určené k programování. Samotný program byl napsán na papíře a jednotlivé instrukce byly posléze reprezentován konfigurací přepínačů. Tento proces se pak opakoval pro celý program. Počítačový program bylo také možné „nahrát“ pomocí děrných štítků či papírové pásky. V roce 1961 byl sestrojen unikátní stroj své doby, počítač Burroughs B5000, který byl programován v jazyce ALGOL 60. V roce 1964 vznikl IBM System/360, který se stal na trhu extrémně úspěšným. Skládal se z řady šesti počítačů majících stejnou instrukční sadu. Model 30 byl nejmenší a nejlevnější. Zákazníci mohli upgradovat a obdržet stejný aplikační software. Každý System/360 podporoval multiprogramování. Díky podpoře operačního systému mohlo být v paměti více programů. Pokud jeden z nich čekal na vstup či výstup, jiný mohl pracovat. Každý model dokázal také emulovat jiné počítače. Pokud zákazníci upgradovali na System/360, mohli obdržet také aplikační software IBM 7094 nebo IBM 1401. Počítače IBM System/360 byly skutečně průlomové, vyráběly se po tisících a byly komerčně i prakticky využívány.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělení programů.", "content": "Všechny počítačové programy označujeme souhrnně jako software (mezi software jsou někdy zahrnována i data). Programy můžeme rozdělit na dvě základní skupiny:", "section_level": 1}, {"title": "Systémový software.", "content": "V současné době je základním programem v počítači jádro, které je součástí operačního systému (například jádro Linuxu, jádro některé verze systému Windows NT, jádro Symbian OS...). Toto jádro je do paměti počítače zaváděno při startu počítače (viz bootování), na čemž se v IBM PC kompatibilních počítačích podílí BIOS (tj. firmware) a zavaděč (oboje jsou speciální programy). Během startu počítače se uplatňují další speciální programy. Vše se označuje jako systémový software.", "section_level": 2}, {"title": "Aplikační software.", "content": "Operační systém umožňuje uživateli počítač ovládat, spouštět další aplikační software a komunikovat s ním (předávat mu vstupy a získávat výstupy, resp. výsledky jeho činnosti). Typickým aplikačním softwarem je například Microsoft Word, LibreOffice, ale i drobné aplikace (tzv. gadgety).", "section_level": 2}, {"title": "Programovací jazyky.", "content": "První počítače byly programovány buď přímým zapojením obvodů nebo ve strojovém kódu procesoru. V současné době se programy obvykle zapisují v některém z programovacích jazyků ve formě zdrojového kódu, aby byl zápis srozumitelný pro člověka. Úpravy zdrojového kódu zahrnují testování, analýzu či ladění, a velice často probíhá ve spolupráci s ostatními programátory na společném projektu. Osoba, která tuto činnost vykonává, je označována jako programátor, vývojář softwaru či softwarový architekt, v závislosti na náplni práce, která se u jednotlivých pozic liší. Běžný trend je, že z kvalitních vývojářů se stávají analytici či softwaroví architekti, kteří navrhují komplexní informační systémy. Tato velice často zdlouhavá činnost se nazývá vývoj softwaru.", "section_level": 1}, {"title": "Spouštění programu.", "content": "Počítačové programy jsou obvykle uchovány ve stálé, nevolatilní paměti (např. pevný disk) do té doby, dokud nejsou vyžádány uživatelem ke zpracování, a to buď přímo či nepřímo jiným procesem. Na základě tohoto požadavku je program operačním systémem načten do operační paměti, kde je jeho posloupnost instrukcí přímo dosažitelná procesorem. Spuštěný program, který je vykonáván, se nazývá proces. Proces se v operační paměti skládá z vlastního programu a dynamicky se měnících dat.", "section_level": 1}, {"title": "Souběžné zpracování.", "content": "V současných multitaskingových systémech je spuštěno zároveň více různých programů (resp. procesů). Jeden program může být spuštěn vícekrát a vytvořit tak více procesů (např. dvakrát spuštěný webový prohlížeč, přičemž v každém je zobrazena jiná webová stránka). Jeden proces může být složen z více vláken, která obvykle navzájem spolupracují. Většina současných operačních systémů podporuje multitasking, který umožňuje zpracování několika programů (resp. procesů) zároveň, které jsou zdánlivě prováděny současně. Jádro operačního systému ve skutečnosti všechny procesy velmi rychle střídá (změna kontextu zhruba sto až několik tisíc přepnutí za sekundu), takže pro uživatele vzniká dojem jejich současného běhu. V dnešní době umožňují víceprocesorové nebo vícejádrové počítače zpracování více programů naráz bez ztráty výkonu.", "section_level": 2}, {"title": "Ukončení procesu.", "content": "Procesor vykonává instrukce běžícího programu (procesu) instrukci za instrukcí až do jeho ukončení. K ukončení procesu dochází buď standardně (dojde k vykonání instrukce, která má za úkol program ukončit) nebo pokud nastane nějaká chyba, například programátorská nebo hardwarová.", "section_level": 2}, {"title": "Vznik programu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vestavěný program.", "content": "Některé počítačové programy, případně celé vestavěné systémy, jsou zabudované do hardware napevno. Aby mohl nějaký systém naběhnout (tzv. nabootovat z angl. \"boot\"), vyžaduje uložený počítačový program tzv. vestavěný program, uložený v paměti ROM. Proces bootování je nezbytný k inicializaci všech částí systému, od registrů procesoru, přes ovladače zařízení až po obsah volatilní paměti. Po procesu zavádění načte tento zabudovaný program operační systém, a nastaví čítač instrukcí pro započetí běžných operací. Periferní zařízení mohou mít zabudovaný program, tzv. firmware, pro ovládání jejich činnosti nezávisle na hostitelském počítači. Firmware se používá v případech, kdy se neočekává jeho změna nebo pokud je taková změna výjimečná; případně tehdy, kdy je nutné zajistit, že nedojde ke ztrátě programu při výpadku energie.", "section_level": 2}, {"title": "Ruční programování.", "content": "Počítačové programy byly dříve vkládány do hlavního procesoru ručně, prostřednictvím zásuvek k tomu určených. Instrukce pro procesor byly reprezentovány nastavením polohy zapnuto/vypnuto. Poté, co byla nastavena potřebná konfigurace, stisklo se tlačítko pro vykonání programu. Poté byl program vykonán a tento proces se několikrát opakoval. Dříve byly pro tyto ruční vstupy používány zejména děrné štítky, ale také děrné pásky.", "section_level": 2}, {"title": "Automatické generování programu.", "content": "Automatické generování kódu je styl programování, který vytváří zdrojový kód prostřednictvím generických tříd, prototypů či šablon za účelem zvýšení produktivity programátora. Zdrojový kód je generován programovacími nástroji nebo integrovaným vývojovým prostředím. Nejjednodušší formou generátoru zdrojového kódu jsou tzv. makra, jakými je například preprocesor jazyka C, který nahrazuje šablony částí zdrojových kódů na základě poměrně jednoduchých pravidel. Tzv. software engine generuje zdrojový kód nebo značkovací kód, který se současně stává vstupem do dalšího procesu. Analogicky bychom mohli říci, že jeden proces pohání další, používaje počítačový kód jako palivo. Aplikační server může například dodávat aplikace ke klientským počítačům. Příkladem takového \"enginu\" je Wiki, což je aplikační server, který umožňuje uživatelům tvořit dynamický obsah webu prostřednictvím článků. Wiki generují HTML kód, CSS definice, Java applety, a skripty v jazyce JavaScript, které jsou poté interpretovány internetovým prohlížečem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Počítačový program (též jen program, obecně pak software) je v informatice posloupnost instrukcí (ne nutně strojových instrukcí), která popisuje realizaci dané úlohy počítačem. Aby počítač mohl vykonávat nějakou činnost, potřebuje mít ve své operační paměti alespoň jeden program. V současné době je v počítači základním programem jádro, které řídí jeho chod a uživatel pak pracuje s aplikačním softwarem.", "tgt_summary": "Ein Computerprogramm oder kurz Programm ist eine den Regeln einer bestimmten Programmiersprache genügende Folge von Anweisungen (bestehend aus Deklarationen und Instruktionen), um bestimmte Funktionen bzw. Aufgaben oder Probleme mithilfe eines Computers zu bearbeiten oder zu lösen.", "id": 416449} {"src_title": "Dysprosium", "tgt_title": "Dysprosium", "src_document": [{"title": "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "content": "Dysprosium je stříbřitě bílý, měkký přechodný kov. Chemicky je dysprosium méně reaktivní než předchozí prvky ze skupiny lanthanoidů. Na suchém vzduchu je prakticky stálé, ve vlhkém prostředí se pomalu pokrývá vrstvičkou oxidu. Snadno se rozpouští v běžných minerálních kyselinách za vývoje vodíku. Ve sloučeninách se vyskytuje pouze v mocenství Dy. Soli Dy vykazují vlastnosti podobné sloučeninám ostatních lanthanoidů a hliníku. Všechny tyto prvky tvoří například vysoce stabilní oxidy, které nereagují s vodou a jen velmi obtížně se redukují. Ze solí anorganických kyselin jsou důležité především fluoridy a fosforečnany, jejich nerozpustnost ve vodě se používá k separaci lanthanoidů od jiných kovových iontů. Dysprosité soli mají obvykle žlutou barvu. Dysprosium objevil roku 1886 francouzský chemik Paul-Emile Lecoq de Boisbaudran jako nečistotu ve zkoumaném oxidu erbitém. Elementární čisté dysprosium bylo vyrobeno teprve kolem roku 1950 užitím techniky ionexové separace.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt a výroba.", "content": "Dysprosium je v zemské kůře obsaženo v koncentraci přibližně 3 – 4,5 mg/kg, o jeho obsahu v mořské vodě údaje chybí. Ve vesmíru připadá jeden atom dysprosia na 100 miliard atomů vodíku. V přírodě se dysprosium vyskytuje pouze ve formě sloučenin. Neexistují však ani minerály, v nichž by se některé lanthanoidy (prvky vzácných zemin) vyskytovaly samostatně, ale vždy se jedná o minerály směsné, které obsahují prakticky všechny prvky této skupiny. Mezi nejznámější patří monazity (Ce, La, Th, Nd, Y)PO a xenotim, chemicky fosforečnany lanthanoidů, dále bastnäsity (Ce, La, Y)COF– směsné flourouhličitany prvků vzácných zemin a např. minerál euxenit (Y,Ca,Ce,U,Th)(Nb,Ta,Ti)O. Velká ložiska těchto rud se nalézají ve Skandinávii, USA, Číně a Vietnamu. Významným zdrojem jsou i fosfátové suroviny – \"apatity\" z poloostrova Kola v Rusku. V roce 2018 byl ohlášen nález ložiska bohatého na yttrium, dysprosium, europium a terbium poblíž japonského ostrůvku Minamitori (asi 1 850 km jihovýchodně od Tokia) Vzhledem k omezené dostupnosti hrozí v nejbližších letech kritický nedostatek zdrojů prvku pro technologické využití. Výše uvedený nález by mohl tuto situaci změnit. Při průmyslové výrobě prvků vzácných se jejich rudy nejprve louží směsí kyseliny sírové a chlorovodíkové a ze vzniklého roztoku solí se přídavkem hydroxidu sodného vysráží hydroxidy. Separace jednotlivých prvků se provádí řadou různých postupů – kapalinovou extrakcí, za použití ionexových kolon nebo selektivním srážením nerozpustných komplexních solí. Příprava čistého kovu se obvykle provádí redukcí oxidu dysprosia DyO elementárním vápníkem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dysprosium (chemická značka Dy, \"Dysprosium\") je měkký stříbřitě bílý, přechodný kovový prvek, 10. člen skupiny lanthanoidů. Nachází využití při výrobě speciálních slitin pro jadernou energetiku a při výrobě laserů.", "tgt_summary": "Dysprosium (von griech. δυσπρόσιτος „unzugänglich“) ist ein chemisches Element mit dem Elementsymbol Dy und der Ordnungszahl 66. Im Periodensystem steht es in der Gruppe der Lanthanoide und zählt damit auch zu den Metallen der Seltenen Erden.", "id": 173319} {"src_title": "Chile", "tgt_title": "Chile", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Jméno země pochází z původního domorodého názvu \"chilli\", který měl znamenat „studený, zima“, případně „tam, kde končí země“. Další význam slova, pocházející z kečuánského jazyka, znamenal „to nejlepší z nějaké", "section_level": 1}, {"title": "Chilská vlajka.", "content": "Vlajka Chile se dělí na dva vodorovné pruhy. Spodní pruh vlajky je červený a vrchní pruh vlajky je bílý. Na vrchním bílém pruhu je vlevo, asi", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nejstarší dějiny Chile.", "content": "Podle některých archeologických nálezů se nejstarší lidská osídlení v Chile nalézala v oblastech pobřeží, ale rovněž i v poušti Atacama, už před 33 000 lety. Spolehlivější archeologické nálezy však pochází z doby před 13 000 lety, kdy se jednalo o osídlení v oblasti dnešního Valdivia. Podobně jako v sousedním Peru byly první lidské komunity orientovány na lov ryb nebo na lov a sběr a obývaly hlavně oblasti kolem", "section_level": 2}, {"title": "Koloniální období mezi roky 1500–1800.", "content": "Španělé se o území dnešního Chile začali intenzivněji zajímat na počátku 16. století. Diego de Almagro, jeden z členů Pizarrovy výpravy do Peru, se jako první zaměřil právě na objevení a dobytí jižních oblastí incké říše označovaných Španěly jako Nueva Toledo. Jeho výprava, přestože přišla poprvé do kontaktu s oblastmi dnešního Chile, nebyla příliš úspěšná. Dalším objevitelem a conquistadorem Chile se stal Pedro de Valdivia, pověřený Pizarrem v roce 1540 dobytím a kolonizací všech oblastí Nueva Toledo. Valvidia založil město Santiago de la Nueva Extramadura (1541) a zahájil postupnou kolonizaci dnešního Chile. V roce 1550 se u řeky Bío-Bío střetl s vojskem Araukánů a", "section_level": 2}, {"title": "Nezávislost Chile.", "content": "Na začátku 19. století se také v chilském prostředí ocitala španělská koloniální moc v krizi. Revoluce ve Spojených státech a ve Francii, stejně jako dění v samotném Španělsku podkopávaly tradiční základy, na kterých koloniální moc stála. Chilské elity se v roce 1808 postavily nejprve na stranu krále Ferdinanda VII. Později v zemi sílily snahy o zisk větší autonomie,", "section_level": 2}, {"title": "Samostatné Chile v 19. století.", "content": "Nový stát stál od počátku před problémem vnitřní konsolidace a udržení, popřípadě rozšíření svého území v konfrontaci s především severními sousedy Peru a Bolívii. Aristokrat Diego Portales ve 30. letech 19. století významně ovlivnil uspořádání nového státu v duchu konzervativních hodnot s důrazem na řád a silnou exekutivu. Tyto principy byly potom zabudovány do nové chilské ústavy z roku 1833. V rámci postupné konsolidace nového státu na chilské politické scéně vznikaly politické strany. Politické spektrum zahrnovalo liberály a konzervativce. Sousední Peru a Bolívie uzavřely v roce 1836 konfederaci a spory mezi konfederací a Chile vyústily ve válku, která skončila v roce 1839 ve prospěch Chile. Válka se rovněž pozitivně odrazila na vnitřní soudržnosti země. V roce 1865 Chile jako spojenec Peru vyhlásilo válku Španělsku, které zabralo peruánské ostrovy a odmítalo uznat nezávislost Peru. Konflikt skončil porážkou Španělska. V letech 1841 až 1861 byl politický vývoj země", "section_level": 2}, {"title": "Chile v prvních letech 20. století.", "content": "V prvních dvou desetiletích 20. století byl vnitropolitický vývoj Chile ovlivněn zdlouhavou krizí portalesovského uspořádání. Po první světové válce klesla významně poptávka po chilském ledku a Chile se muselo postupně přeorientovat zejména na těžbu mědi. Země se potýkala s rostoucími sociálními problémy, nezaměstnaností, chudobou a hospodářskou závislostí. Klíčovou otázkou byla také v Chile pozemková reforma, která by ukončila nerovnoměrnou distribuci a", "section_level": 2}, {"title": "Chile v letech 1938–1970.", "content": "V letech 1938–1952 vládla Chile Radikální strana. V roce 1937 vznikla koalice (\"Frente Popular\"), ve které byli vedle radikálů také liberálové, demokraté a komunisté. Její prezidenti se zaměřili na řešení sociálních a hospodářských problémů, vzdělávání, výstavbu nových bytů a podobně. Když v roce 1946 vstoupili komunisté do vládního kabinetu, vzbudilo to antikomunistické reakce, v důsledku čehož museli z vlády odejít hned v roce 1947. Zákon o ochraně demokracie z roku 1948 komunistickou stranu na několik let zakázal. Řada jejích představitelů, jako například básník Pablo Neruda, odešla do exilu. Na počátku 50. let 20. století vládla v Chile rozjitřená politická a sociální situace. Zemi tížila především vysoká inflace (80% v roce 1955). Demonstrace a stávky byly na", "section_level": 2}, {"title": "Allendeho Chile a nástup vojenské junty (1970–1973).", "content": "V roce 1970 byl do prezidentského úřadu zvolen socialista Salvador Allende Gossens (v úřadě 1970–1973) s programem, v rámci něhož chtěl nový prezident zavést v Chile nenásilně socialismus. Jeho zvolení do úřadu vyvolalo obavy mezi podnikateli, latifundisty, mezi některými rolníky a také v USA, obávajících se další socialistické revoluce na západní hemisféře. Allendeho vláda začala realizovat hospodářský program, který byl založen na znárodňování nerostného bohatství a dolů, řady dalších podniků, zvyšování platů, zmrazení cen základních potravin a nebo na dalším přerozdělování půdy v rámci pozemkové reformy. Tato hospodářská politika se ukázala i přes počáteční dobré výsledky jako neúspěšná. Z Chile unikal kapitál a devizové rezervy, vláda vydávala nekryté emise bankovek, země nebyla schopna sama vyprodukovat dostatek konzumního zboží, byla stále závislejší na dovozu a potýkala se s nedostatkem zboží. Jako", "section_level": 2}, {"title": "Vláda vojenské junty 1973–1989.", "content": "V situaci kolabující ekonomiky, nedostatku potravin, vzrůstajícího násilí a teroristických útoků levicových radikálů provedla armáda pod velením jejího vrchního velitele Augusta Pinocheta v roce 1973 státní převrat. Armádní junta rozpustila v září 1973 parlament, převzala veškeré exekutivní a legislativní pravomoci a zrušila ústavu z roku 1925. Její vůdce Pinochet vládl pomocí dekretů. V zemi byla zakázána politická opozice. Během roku 1974 Pinochet koncentroval veškerou politickou moc ve svých rukou a stal se prezidentem republiky, vrchním velitelem pozemního vojska a tzv. Nejvyšší hlavou národa (). Až v roce 1980 Chile dostalo novou ústavu zavádějící systém Pinochetovy „kontrolované“ demokracie, která prodlužovala prezidentské období na osm let. Od roku 1975 začal Pinochetův režim ekonomickou, politickou a sociální transformaci Chile podle principů navržených neoliberální chicagskou školou. Augusto Pinochet, za výrazné ekonomické a vojenské podpory USA, udělal ze země ostrov ekonomické stability, v jinak problémy zmítaném sektoru zemí jako Argentina či Brazílie, což platilo ještě 30 let po převratu. Někdy se tomu, co nastalo po spuštění ekonomických reforem, říkalo \"ekonomický zázrak Chile\". Pinochet přilákal zahraniční investory, rozvolnil trh", "section_level": 2}, {"title": "Chile od roku 1990.", "content": "První demokratická vláda Patricia Aylwina (v úřadě 1990–1994) měla před sebou náročný úkol zachovat politický konsensus včetně vyvážených vztahů mezi civilní vládou a armádou, udržet hospodářský růst, ale pokusit se řešit sociální problémy zanechané minulým režimem a konečně adresovat palčivou otázku potlačování lidských práv za Pinochetova režimu. V oblasti ekonomiky vláda navázala na předchozí vývoj s tím, že kladla důraz na růst s rovností a provedla některé korekce neoliberálního modelu. V otázce vyrovnání se s nedávnou minulostí nebyla úspěšná. Dohoda o přechodu k demokracii z roku 1989 uznávala legitimitu pinochetovské ústavy a institucí, což dávalo poměrně malý prostor pro vyrovnání s minulostí. Mimo to si generál Pinochet do roku 1998 podržel post velitele pozemních vojsk. Komise pravdy a usmíření (1991) zdokumentovala více než 2 000 případů zabitých a kritizovala například soudnictví za jeho spolupráci", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Chilský stát se rozkládá v jihozápadní části Jižní Ameriky, v regionu Cono Sur. Většinu jeho hranic tvoří pacifické pobřeží na západě a vysoké hřebeny And na východě. Profil chilského území je unikátní zejména v porovnání jeho délky od severu k jihu, která měří 4 329 kilometrů, se šířkou dosahující od západu na východ v průměru 144 kilometrů. Součástí Chile je rovněž Velikonoční ostrov zvaný v tamějším domorodém jazyce \"Rapa Nui\". Celková rozloha je 756 626 km2. Země sousedí s Peru a Bolívií na severu, na východě pak s Argentinou. Chilská vláda si rovněž nárokuje část antarktického území (tzv. Chilské antarktické území), čítajícího 1 250 000 km2. Povrch Chile je velmi rozmanitý a členitý. Od severu na jih probíhají zemí čtyři pásma – pás And na východě, Pobřežní pohoří na západě, mezi nimi vklíněná nížina a úzký pás pobřeží mezi východním pohořím a Tichým oceánem. Andské pohoří tvoří téměř celou hranici s Argentinou. V severních částech Chile dosahují Andy až 6500 metrů nad mořem, v těchto oblastech tak bývá celoroční sněhová pokrývka. Nejvyšší horou je Ojos del Salado, měřící 6 885 metrů. Zhruba od 34°30' jižní šířky se vyskytuje v andském pásu množství vyhaslých i činných sopek. Za 42° jižní šířky se Andy směrem do Patagonie postupně snižují. Oproti vysokým Andám Pobřežní pohoří, oddělující prostřední nížinu od Tichého oceánu, téměř nepřesahují výšku 2 000 metrů. Vedle náhorní plošiny Altiplano, která sem částečně zasahuje, vévodí severním částem prostřední nížiny poušť Atacama, jedno z nejsušších a nejneúrodnějších míst na Zemi. Směrem na jih poušť ustupuje a objevují se první řidší lesní porosty. Od údolí řeky Aconcaguy začíná Centrální údolí (), nejúrodnější oblast Chile s mírným podnebím, kde žijí tři čtvrtiny chilské populace. Tuto oblast ohraničuje z jihu řeka Bío-Bío. Za ní se rozprostírá krajina, jíž dominují husté jehličnaté lesy a četná jezera. Nejjižnější část země spadá do oblasti Patagonie a je tvořená stovkami ostrovů, průlivů a fjordů.. V Patagonských Andách se nacházejí rozlehlá zaledněná území - Jihopatagonské ledovcové pole a Severopatagonské ledovcové pole. Velkou část Patagonie tvoří souostroví Ohňová země, jehož hlavní ostrov Isla Grande de Tierra del Fuego je největším jihoamerickým ostrovem. Co se týče pobřeží na západě, převažují zde strmé útesy, takže Chile má k dispozici jen málo dobrých přirozených přístavů. K pěstování plodin se využívá přibližně 4,05 % půdy. Rozsáhlá deforestace a důlní aktivity způsobují úbytek přirozených zdrojů. Další velký problém představuje znečištění ovzduší z průmyslových podniků a vozidel. Rovněž nedostatečná kanalizace vede k znečištění vodních zdrojů. Na druhou stranu se chilská vláda zavázala významně snížit do roku 2020 produkci skleníkových plynů. O ochranu přírodního bohatství země se stará státní organizace Conaf, národní parky a rezervace pod její správou dnes představují téměř 20 % chilského území. Určité nebezpečí souvisí s tektonickou aktivitou v chilské oblasti. Vedle více jak tří tuctů aktivních sopek bylo během 20. století zaznamenáno na 30 000 zemětřesení, z toho více jak 50 způsobilo vážné škody. Poslední rozsáhlé zemětřesení zasáhlo Chile v únoru 2010. Vzhledem ke geografickému profilu Chile jsou jeho řeky většinou velmi krátké a jejich charakter značně závisí na podnebném pásu, v němž se nacházejí. Na severu jsou zásobeny letními dešti z plošiny Antiplano, jejich průtok je ale tak malý, že se většinou vsáknou do půdy nebo vypaří. Pouze jediná řeka protéká celou oblastí a ústí do Tichého oceánu. Tou je Loa, se svými 440 km zároveň nejdelší vodní tok na chilském území. V centrálním Chile mají řeky trvalejší charakter, což je způsobeno častějšími silnými dešti a táním sněhové pokrývky, která se nashromáždí v Andách během zimního období trvajícího přibližně od května do srpna. Na jih od řeky Bio-Bío jsou řeky udržovány pravidelnými dešti, které částečně polevují během letních měsíců, zvláště v období od prosince do března. Rovněž se zde nachází množství jezer, jež jsou vítaným cílem turistů. V oblasti Patagonie a Ohňové země se o dostatečný tok starají časté intenzivní deště a sněhové bouře. Velká část chilských řek není splavná, ale jsou hojně užívané pro stavbu vodních elektráren.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda a politika.", "content": "Chile je prezidentská republika. Prezident, který je hlavní představitel exekutivní moci, má rozsáhlé pravomoci a je zároveň i hlavou státu. Od změny ústavy v roce 2004 trvá jeho funkční období 4 roky a je volen přímou volbou. Prezident nemůže ve funkci působit v dalším období. Od roku 2018 tento úřad zastává Sebastián Piñera. Zákonodárnou moc představuje parlament, tvořený dvěma komorami – poslaneckou sněmovnou tvořenou 120 poslanci a senátem, v němž zasedá 38 senátorů. Na rozdíl od prezidenta, který sídlí v Santiagu, zasedá zákonodárný sbor ve Valparaísu. Volební právo má každý občan Chile starší 18 let nebo člověk, který udržuje trvalý pobyt na území Chile po více než 5 let. Nadace Bertelsmann i americké ministerstvo zahraničí shodně tvrdí, že chilská soudní moc je na zákonodárné i exekutivní moci nezávislá. Základ soudního systému tvoří nejvyšší soud, se 17 členy jmenovanými doživotně, a 17 odvolacích soudů. Soudci a prokurátoři nejvyššího soudu jsou jmenováni prezidentem ze seznamu nominovaných, který hlavě státu předkládá nejvyšší soud. V zemi platí ústava přijatá roku 1981, tedy ještě za Pinochetova režimu, ovšem opakovaně upravovaná. Na politické scéně dominují dvě velké koalice, levicová Koalice stran za demokracii () a středopravicová Koalice za změnu (). V rámci Koalice stran za demokracii působí Křesťansko-demokratická strana, Strana za demokracii, Radikální sociálnědemokratická strana, Socialistická strana Chile a Komunistická strana Chile. Nejvýznamnějšími součástmi Koalice za změnu jsou Nezávislá demokratická unie a Národní obnova. V posledních prezidentských volbách konaných v prosinci 2013 a lednu 2014 vyhrála kandidátka Nové většiny Michelle Bachelet, která podporovala Salvadora Allendeho a požadovala sestavení nové ústavy. K oficiálnímu započetí nového vládního období došlo 11. března 2010. Dle organizace Freedom House proběhly volby svobodně a spravedlivě. V zemi jsou dodržována práva na svobodu shromažďování, slova i náboženského vyznání, není omezována ani akademická svoboda. Přestože v tisku dominují dvě větší k pravici se přichylující společnosti, v případě televizního vysílání je zastoupena široká škála názorů. Není omezen ani internet. Vláda vydala několik zákonů na ochranu pracovníků i odborů, přesto stále dochází k protiodborovým praktikám ze stran soukromých zaměstnavatelů. Chile má silný potenciál pro boj s kriminalitou a korupcí, dochází však k zneužívání moci a porušování lidských práv ze strany Karabiníků.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní systém.", "content": "Území Chile je rozděleno do 16 administrativních celků, zvaných „Regiones“ (regiony). Hlavním městem je Santiago de Chile čítající kolem 6 milionů obyvatel, které je zároveň centrem metropolitního regionu Santiago. Pořadí regionů geograficky seřazených od severu k jihu je následující: Arica y Parinacota, Tarapacá, Antofagasta, Atacama, Coquimbo, Valparaíso, Región Metropolitana", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční vztahy.", "content": "Poté, co byl v zemi obnoven demokratický režim, se Chile aktivněji zapojilo do mezinárodního dění. Velká otevřenost a zapojení do globální ekonomiky zvyšuje zájem chilské diplomacie na globálních hospodářských problémech, jakkoliv nemá v rámci mezinárodní komunity tak silný vliv. Chilský stát je členem mnoha mezinárodních organizací, v některých z nichž zastává nebo zastával významnou úlohu. V letech 2003 až 2004 bylo Chile jedním z nestálých členů Rady bezpečnosti OSN, v letech 2010 až 2012 zasedala v radě guvernérů Mezinárodní agentury pro atomovou energii, do srpna 2009 předsedalo Unii jihoamerických národů a od února 2010 bylo Chile předsedou skupiny Rio, sdružující státy Latinské Ameriky a Karibské oblasti. Chile je členským státem Pacifické aliance a je též přidruženým členem Mercosuru a působí v mnoha organizacích OSN. K roku 2011 sloužili příslušníci chilských mírových jednotek v mírových misích na Haiti a Kypru. Od vítězství v druhé tichomořské válce proti Peru a Bolívii v letech 1879 až 1883 nevedlo Chile s žádným ze svých sousedů", "section_level": 2}, {"title": "Obrana a bezpečnost.", "content": "Chilské ozbrojené síly sestávají ze tří částí: pozemní armády, námořnictva a letectva. Vojenská služba je dobrovolná a mohou do ní vstupovat muži i ženy ve věku od 18 do 45 let. Vláda si ovšem ponechává právo k vyhlášení povinných náborů. Armáda měla v roce 2011 celkem 36 250 mužů, prošla důkladnou modernizací a dnes představuje jednu z nejprofesionálnějších a technologicky nejvyspělejších Latinské Ameriky. Chilské námořnictvo je tradičně nejslabší ze tří jihoamerických regionálních námořních mocností (po Brazílii a Argentině). Sestává z 21 773 mužů a žen. Hlavní sílu námořnictva tvoří 15 hladinových lodí – z toho osm fregat s domovským přístavem ve Valparaísu a sedm raketových hlídkových člunů. Provozuje též čtyři ponorky. Námořní síly dále disponují několika desítkami", "section_level": 2}, {"title": "Vztahy s Českem a Československem.", "content": "První oficiální vztahy mezi Chilem a Československem byly navázány na úrovni konzulárních úřadů. V roce 1921 vznikl v Praze chilský konzulát, v Santiagu byl český otevřen o čtyři roky později. Po Mnichovské dohodě byly vztahy mezi oběma zeměmi přerušeny, obnovily se až roku 1943. Následující období vztahů mezi československou komunistickou vládou a většinou protikomunisticky orientovanými chilskými kabinety nebyly příliš intenzivní. Vývoj se změnil za prezidenta Allendeho, kdy se Chile stalo nejvýznamnějším partnerem Československa v Latinské Americe. Přes množství uzavřených bilaterálních smluv nebyly žádné projekty realizovány, neboť Allendeho vládu záhy nahradila Pinochetova vojenská diktatura. Až do revoluce v Československu i Chile zůstávaly vztahy mezi oběma", "section_level": 3}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Chilská ekonomika je jednou z nejúspěšnějších v Jižní Americe. V roce 2010 se jako první jihoamerická země stalo Chile členem OECD. Hrubý domácí produkt v paritě kupní síly dosáhl k roku 2010 částky 257,9 miliardy dolarů a jeho růst se pohyboval v témže roce na úrovni 5,3 %. Co se týče distribuce pracovní síly v jednotlivých sektorech, v zemědělství pracuje 13,2 %, v průmyslu 23 % a ve službách 63,9 % chilských zaměstnanců. Za rok 2010 činila výška HDP na obyvatele 15 400 dolarů. Posledních 30 let udržuje Chile úspěšnou hospodářskou politiku nastavenou Chicago boys v 70 a 80. letech 20. století. Vláda neprovádí žádné rozsáhlejší zásahy do ekonomiky a omezuje se pouze na roli regulátora. Jen menší množství podniků, například měděný těžební gigant Codelco či Banco Estado, je ve vlastnictví státu. Otevřenost volnému obchodu a velmi přívětivé podnikatelské prostředí pomáhá získávat značné zahraniční investice. Chilská měna se nazývá peso, jež se rovná 100 centavos. V roce 2010 dosahovala inflace hodnoty 3 %. Následky nedávného zemětřesení a zejména výdaje na rekonstrukci vláda zvládá bez nutnosti přílišného zadlužení, vyšší státní výdaje do jisté míry kryjí vysoké zisky z vývozu mědi. Problémem pro chilskou ekonomiku zůstává menší produktivita práce, což se vláda snaží řešit pomocí reforem zaměřených na vzdělání a modernizaci, dále úpravami pracovního zákonodárství a omezením byrokracie. Nezaměstnanost činila k roku 2010 zhruba 7,1 %, ovšem během roku 2011 se podle výhledů měla snížit pod 7 % hranici. Významnou součástí chilské ekonomiky je těžba nerostů, jimž dominuje zejména měď. Z 10 největších měděných dolů na světě je 5 v Chile a celkem se chilské hornictví podílí na světové produkci mědi 34 %. Dále se v Chile těží ledek, železná ruda, vzácné kovy a molybden. Jistá závislost chilské ekonomiky na měnících se cenách mědi může být do budoucna překážkou doposud velmi úspěšného ekonomického vývoje. Právě v případě těžby mědi si stát zachovává významné postavení, a ačkoliv v tomto oboru působí i privátní sektor, velká část chilských měděných dolů je stále pod správou státního podniku Codelco. Ve velkém množství se vedle nerostů těží dřevo především z hustých lesů na jih od řeky Bío-Bío, případně i z centrálních oblastí. Mezi těžené druhy patří například coigue, dub, rauli, ulmo, tepa a blahočet chilský. Export představuje více než čtvrtinu celkového HDP země. Vedle mědi se vyváží ze země jak čerstvé, tak konzervované ovoce, zelenina, ryby, rybí moučka, papír a dřevní buničina, rovněž také chemikálie a víno. Největšími exportními partnery jsou Čína (23,8 %), Japonsko (10,2 %), Spojené státy (10 %), Brazílie (6 %) a Jižní Korea (5,9 %). Naopak v importu převažují produkty z USA (17 %), následované Čínou (13,6 %), Argentinou (8,5 %), Brazílií (7,9 %), Jižní Koreou (5,8 %), Japonskem (5 %) a Německem (4 %). Mezi dovážené výrobky patří ropa a ropné produkty, chemikálie, elektronické a telekomunikační zařízení, průmyslové stroje, auta a zemní plyn. Bilance zahraničního obchodu Chile je trvale kladná, k roku 2010 dosáhl export hodnoty 69,6 miliard amerických dolarů, zatímco import pouze 54,5 miliardy.", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "Roku 2011 mělo Chile podle odhadů 17 248 450 obyvatel. Roční přirozený přírůstek za rok 2008 činil 1 %, úhrnná plodnost dosahovala v roce 2011 přibližně 1,88 narozeného dítěte na jednu ženu. Celkem 93 % obyvatelstva má evropské předky, především španělské, 5 % indiánské a 2 % především židovské či palestinské. Chilská společnost je silně urbanizovaná, v roce 2010 žilo ve městech 89 % populace. V průměru stoupá podíl městského obyvatelstva ročně o 1,1 %. Úředním jazykem je místní dialekt španělštiny, v určitých oblastech se mluví původními domorodými jazyky. Z cizích jazyků se hojně užívá angličtina, francouzština a italština. Od 60. let 20. století se výrazně prodloužila střední délka života. Zatímco před více než padesáti lety dosahovala 57 let, na počátku 21. století se již díky zlepšujícímu se zdravotnictví a modernizaci životního stylu převážně městské populace dožívají Chilané v průměru o 20 let více. Za rok 2008 bylo z celkové populace 22,3 % mladších 15 let, téměř 68,1 % obyvatelstva 65 let a hranici 65. roku překročilo zatím cca 9,6 % obyvatelstva. Ačkoliv země nemá takové problémy s infekcemi nemocí jako je například AIDS způsobená virem HIV, rozšířená je naopak obezita, kterou trpí téměř 22 % Chilanů. Přístup k čisté pitné vodě má 96 % obyvatelstva, v oblasti lékařské péče připadá na 1000 obyvatel 1,09 doktora. Vláda vydává na zdravotnictví 8,2 % HDP. Příslušníci domorodých kmenů čelí v zemi v mnoha ohledech diskriminaci, ačkoliv se jejich situace díky podpoře vlády postupně zlepšuje. V posledních letech narůstají národnostní nepokoje, zejména kvůli sporům o vlastnictví půdy a ochraně životního prostředí. Podle zprávy o lidských právech vydaných roku 2008 Univerzitou Diega Portalese je stále třeba řešit problémy práv žen, které jsou často spolu s dětmi oběťmi násilí. Nadále není v zemi příliš řešena otázka tolerance sexuálních menšin. Naprosto nedostatečné je i vybavení vězeňských zařízení. V zemi přetrvávají rovněž velké sociální rozdíly – zhruba 2,4 % chilské populace žije za méně než 2 dolary na den, nejchudších 10 % obyvatel se podílí na příjmech chilské ekonomiky 1 %, naopak 10 % nejbohatších 41 %.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Chile je sekulární stát. V zemi má silný vliv katolická církev, k níž se hlásí 75–76 % populace. Přetrvávající silné postavení církve má mimo jiné své příčiny i v přístupu předních osobností katolické církve k Pinochetovu režimu, který", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Chilská kultura odráží historický vývoj země. Mísí se v ní jednak vlivy kultur původních obyvatel, hispánské vlivy kolonizátora a konečně vlivy kultury imigrantů, kteří do Chile přicházeli především během 19. a 20. století. Chilská literatura psaná ve španělštině má své začátky ke konci 16. století, kdy Alonso de Ercilla napsal básnický epos, popisující dobývání Chile. V následujících staletích byla chilská literatura eklektická, inspirovaná evropskými vzory. Ústřední postavou chilské literatury byl v 19. století Andrés Bello. Ve 20. století zvláště vyniklo dílo básnířky Gabriely Mistral (1889–1957), za které byla oceněna v roce 1945 Nobelovou cenou za literaturu a také dílo básníka Pabla Nerudy (1903–1973), jenž se dočkal stejného ocenění v roce 1971. V současné době patří mezi světově proslulé autory například Isabel Allende. V 90. letech 20. století vystoupala do výšin též literární hvězda Roberta Bolaña, díky románům \"Divocí detektivové\" a \"2666\". Z básníků se prosadil Sergio Badilla Castillo, tvůrce „poetického transrealizmu“. Básník Nicanor Parra získal v roce 2011 Cervantesovu cenu, nejprestižnější literární ocenění pro španělsky píšící autory. Chilská hudba má bohatou folklórní tvorbu mísící hispánské prvky s hudbou místního obyvatelstva Mapučů (Mapucho), Kečuů (Quechua) a Ajmarů (Aymara). Zvláště v 60. letech 20. století si získala popularitu popularizace kečuánské a ajmarské hudby v rámci hnutí „nové chilské písně“ (). Za národní tanec se považuje cueca, která se objevila v Chile v roce 1824. Nejznámějším chilským skladatelem vážné hudby byl Pedro Humberto Allende (1885–1957), který čerpal inspiraci z chilského folklóru. V moderní hudbě mají zastoupení všechny žánry. K nejznámějším rockovým skupinám v Chile, ale i v celé Latinské Americe, patří například skupina Los Ángeles Negros. Zpěvačka Violeta Parraová je legendou chilského folku. Komunistický zpěvák Víctor Jara se stal politickým symbolem poté, co byl po puči v roce 1973 zatčen, mučen a poté zastřelen. Ke známým zpěvačkám současnosti patří například Nicole (vlastním jménem Denisse Lillian Laval Soza). Chilan Tom Araya se proslavil v americké metalové skupině Slayer. K nejznámějším chilským filmařům patří esoterik a surrealista Alejandro Jodorowsky, který se proslavil zejména snímkem \"La Montaña Sagrada\" z roku 1973. Experimentálnímu filmu se věnoval i Raúl Ruiz. Dvě Evropské filmové ceny si odnesl chilský rodák Alejandro Amenábar. Seriály \"Hra o trůny\" nebo \"Narcos\" proslavily chilského herce Pedro Pascala. V amerických produkcích se prosadila i herečky Leonor Varela či Cote de Pablo. Z výtvarníků získal mezinárodní uznání Roberto Matta, jehož dílo bývá řazeno k abstraktnímu expresionismu nebo surrealismu. Architektura v Chile byla od počátku koloniálního období pod vlivem evropských a hispanoamerických vzorů. Vzhledem ke své poloze na okraji španělské říše, neustálému nebezpečí ze strany nepřátelských Mapučů na jihu a především přírodním katastrofám (povodně a zemětřesení) se četné koloniální stavby nezachovaly. Například metropolitní katedrála v Santiago de Chile postavená mezi roky 1566 až 1600 byla zničena zemětřesením a nahradila ji stavba z let 1748–1800. Dnešní prezidentský palác \"La Moneda\" (Mincovna) byl navržen a postaven v letech 1788–1799 Italem Joaquinem Toescou v klasicistním stylu. Santiago de Chile dnes, vedle rozsáhlé moderní výstavby, tvoří především eklektické stavby z 19. a počátku 20. století (například Městské divadlo, Národní knihovna nebo bývalá budova Kongresu). K architektonicky významným patří vedle Santiaga také Valparaíso, proslavené viktoriánským stylem, který do Chile přinesli zdejší imigranti z Britských ostrovů. Historická čtvrť přístavu ve Valparaísu je zařazena do seznamu Světového dědictví UNESCO. Na seznam památek UNESCO patří také dřevěné kostely na ostrově Chiloé, postavené během 18. a 19. století z místního dřeva jako další ukázka míšení domorodé kultury s hispánskou. Architekt Alejandro Aravena získal v roce 2016 Pritzkerovu cenu, nejprestižnější ocenění v oblasti architektury zvané často „Nobelova cena za architekturu“. Chilská kuchyně ukazuje na celou řadu kulturních vlivů. Jejím základem je španělská kuchyně, která se ale přizpůsobila místním podmínkám a plodinám, stejně jako se promísila s kuchyněmi místního domorodého obyvatelstva a vesměs evropských imigrantů. Typickými plodinami, užívanými v chilské kuchyni jsou vedle brambor a kukuřice také merlík čilský, čerimola, z Evropy dovezené olivy, lukuma a další. Vzhledem k poloze na pobřeží tvoří ryby a mořské plody významnou součást chilské stravy. Chilská kuchyně se liší podle regionů. Z některých jídel lze zmínit například chilskou \"cazuelu\". Jde o například kuřecí nebo hovězí maso dušené v hrnci společně s různými druhy zeleniny, bramborami a kořením. Kuchyni původního obyvatelstva reprezentují například \"humitas\", připravované v Chile z kukuřičných listů plněných kukuřicí, bazalkou, máslem nebo tukem, někdy také s chilli papričkami a dalším kořením. Na jihu Chile je populární \"asado\" – různé druhy grilovaného masa a uzenin (například \"chorizo\" nebo \"morcillas\", druh klobásy z krevní tučnice). Mezi nápoji je populární víno, jehož je Chile významným producentem, nebo místní nápoj z fermentovaných jablek nebo hroznů \"chicha\".", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání a věda.", "content": "Chilský školní systém vychází z původních vzdělávacích systémů Francie a Německa a v rámci Latinské Ameriky má vysokou prestiž. Základní škola je povinná a trvá 8 let. V rámci dalšího studia je možnost navštěvovat odborná učiliště a další druhy středních škol. Rovněž je k dispozici rozsáhlá síť institucí zajišťujících vysokoškolské vzdělávání, mezi jinými zejména Chilská univerzita, založená v roce 1738. Kromě státních škol jsou v Chile hojně k dispozici i školy soukromé, vedené nejen soukromými vlastníky, ale v", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Tenista Marcelo Ríos se dokázal stát světovou jedničkou. Anita Lizanaová v roce 1937 vyhrála US Open, jako první latinskoamerická tenistka. Chilané získali dvě zlaté olympijské medaile a na obou se podílel jiný tenista, Nicolás Massú. Jednu získal v singlu a druhou ve čtyřhře, spolu s Fernando Gonzálezem, který získal v singlu stříbro a bronz. Nejúspěšnějšími atlety jsou oštěpařka Marlene Ahrensová (stříbro z OH 1956) a maratonec Manuel Plaza, který na olympiádě v Amsterdamu roku", "section_level": 2}], "src_summary": "Chile, plným názvem Chilská republika (španělsky \"República de Chile\"), je přímořský stát ležící v jihozápadní části Jižní Ameriky při pobřeží Tichého oceánu. Na severu sousedí s Peru a Bolívií, takřka celé své východní hranice sdílí s Argentinou. Podle odhadů v roce 2018 mělo 18 151 502 obyvatel, z nichž velká část žije především ve střední části země. Hlavním městem je Santiago de Chile a úředním jazykem je španělština. Země je mimo jiné unikátní svým geografickým profilem – ačkoliv měří v průměru 144 kilometrů na šířku, celkově dosahuje od nejsevernějšího do nejjižnější bodu 4 329 kilometrů. Kromě hlavní části země patří pod chilskou správu i několik ostrovních území v Tichém oceánu, především Velikonoční ostrov. Geograficky se Chile dělí na čtyři části – Andy na východě, úzké pobřeží spolu s Pobřežním pohořím na západě a uprostřed mezi oběma horskými pásy vklíněnou nížinu. ", "tgt_summary": "Chile (Aussprache: [], dt. auch [], []), amtlich (), ist ein Staat im Südwesten Südamerikas, der den westlichen Rand des Südkegels \"(Cono Sur)\" des Kontinents bildet. Chile erstreckt sich in Nord-Süd-Richtung zwischen den Breitengraden 17° 30′ S und 56° 0′ S; somit beträgt die Nord-Süd-Ausdehnung rund 4200 Kilometer. In west-östlicher Richtung liegt Chile zwischen dem 76. und dem 64. westlichen Längengrad und besitzt eine Ausdehnung von durchschnittlich weniger als 200 Kilometern. Wegen dieser – durch seine Lage am Westhang der Andenkordillere bedingten – ungewöhnlichen Form wird Chile schon seit seiner Entdeckung häufig „das langgestreckte Land“ genannt. Das Land grenzt im Westen und Süden an den Pazifischen Ozean, im Norden an Peru (auf einer Länge von 160 Kilometern), im Nordosten an Bolivien (861 km) und im Osten an Argentinien (5308 km). Die Gesamtlänge der Landgrenzen beträgt 6329 Kilometer. Daneben zählen die im Pazifik gelegene Osterinsel (Rapa Nui), die Insel Salas y Gómez, die Juan-Fernández-Inseln (einschließlich der \"Robinson-Crusoe-Insel\"), die Desventuradas-Inseln sowie im Süden die Ildefonso-Inseln und die Diego-Ramírez-Inseln zum Staatsgebiet Chiles. Ferner beansprucht Chile einen Teil der Antarktis. Über die vollständig zu Chile gehörende Magellanstraße hat das Land Zugang zum Atlantischen Ozean. ", "id": 332963} {"src_title": "Německá říše", "tgt_title": "Deutsches Reich", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Roku 1871 založené Německé císařství bylo sice považováno za jednotný národní stát všech Němců, nezahrnoval však během své existence všechna území, jež sebe sama považovala za součást Německa, jako německé soustátí vznikl také roku 1867 mnohonárodnostní stát Rakousko-Uhersko, jež až do prusko-rakouské války v roce 1866 tvořilo součást Německého spolku. Zde také existuje souvislost s okolnostmi založení Říše, která vzešla ze Severoněmeckého spolku, spadajícího pod pruskou nadvládu. Za Březnové revoluce roku 1848 existovaly nacionální snahy Pruska usilující o německý národní stát. Později posloužilo Prusku a jeho kancléři Otto von Bismarckovi národně liberální hnutí k tomu, aby vyčlenil Rakousko z Říše a dosáhl tím pruské nadvlády. Díky podobným nacionalistickým náladám v Dánsku došlo v roce 1864 ke střetům o Šlesvicko v dánsko-německé válce, první ze tří pozdějších „Říšských válek za sjednocení“. Bismarck si v roce 1866 vynutil proti odporu Františka Josefa I. rozpuštění Německého spolku. Prusko anektovalo, až na některé výjimky – německé země, které se ve spolkovém sněmu spojily proti Prusku a požadovali pro krále Viléma I. císařskou korunu budoucí prusko-německé říše. Roznětkou prusko-rakouské války bylo porušení úmluvy (Gasteinská konvence) o provincii Šlesvicko-Holštýnsko ze strany Pruska. Spolek na Prusko uvalil spolkové exekuce, načež Prusko z Německého spolku vystoupilo. Prusové porazili Rakouské císařství a Saské království v bitvě u Hradce Králové a Německý spolek byl stvrzením Pražského míru dne 23. srpna 1866 rozpuštěn. Následkem toho se severoněmecké státy pod pruským vedením sjednotily do Severoněmeckého spolku. Prusko zamezilo expanzi přes Mohanskou linii, aby nedošlo k otevřené provokaci Francie. Bavorsko, Württembersko, Bádensko a Hesenské velkovévodství utvořily Jihoněmecký spolek, který však prakticky nedosáhl žádného významu. Hesensko-Darmstadtsko se se svou, severně od Mohanu ležící provincií Horní Hesensko, stalo částečným členem Severoněmeckého spolku. Rakousko, Lucembursko a Lichtenštejnsko se nepřipojilo k žádnému z obou spolků. Německý jazykový prostor (Německo), tak byl fakticky rozdělen na tři části, což se velmi hodilo francouzskému císaři Napoleonovi III., neboť mu nezáleželo, zda nechá svého soupeře rozrůst do rozměrů vnitroevropské hegemonie. Severo- a Jihoněmecké státy uzavřely z důvodu hrozby francouzské intervence tajné ochranné a odbojové svazky. Francie cítila ohrožení vycházející z těchto německých spojenectví, zvláště Prusko a jeho spojenci svou vojenskou sílu demonstrovaly hned dvakrát. Na základě Emžské depeše a kandidatury Hohenzollernů na španělský trůn se Francie cítila provokována a v roce 1870 začala preventivní prusko-francouzskou válku. Ta pro Francouze dopadla katastrofálně a již v roce 1871 obsadila vojska Severoněmeckého spolku Paříž. Posílen euforií z vítězství a pruskou nadvládou, vyhlásil pruský král Vilém I., nyní již německý císař, Německou říši dne 18. ledna 1871 ve \"Zrcadlovém sále\" ve Versailles.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Dějiny Německé říše se dělí na tři, resp. čtyři (počítáme-li i období okupace) období: Když byla v roce 1868 svržena španělská královna Isabela II., nabídl dědičný princ Leopold královského rodu Hohenzollern-Sigmaringen (jenž byl se španělským královským domem spojen příbuzensky) své služby jako budoucí král. Francie se ovšem nastávajícím převzetím moci Pruskem ve Španělsku cítila ohrožená a snažila se situaci vyřešit vojensky. Vypukla prusko-francouzská válka. Toho Bismarck využil ke svému záměru prosadit sjednocení německých států skrze hrozbu společného nepřítele. Dosáhl svého cíle a poté následovala triumfální porážka Francie v bitvě u Sedanu. Dne 25. ledna 1871 byla na zámku Versailles u Paříže vyhlášena Německá říše. Na konci druhé světové války v roce 1945 byla Německá říše obsazena americkými, sovětskými, britskými a francouzskými vojsky. Území na východ od Odry a Nisy, a západně od této linie ležící město Swinemünde (podle ujednání Postupimské dohody) rovněž tak město Štětín (celkem asi 1/4 rozlohy z roku 1937) byla od Říše odtržena a na základě Postupimské dohody „předběžně“ svěřena pod polskou resp. sovětskou správu – a nakonec také anektována. Usazené německé obyvatelstvo na těchto územích, jež v přímém důsledku válečných událostí dosud neuprchlo na západ, bylo v následujících letech dalekosáhle odsunuto.", "section_level": 1}, {"title": "Chronologie.", "content": "U Německé říše 19. a 20. století se všeobecně rozlišují tři období:", "section_level": 1}], "src_summary": "Německá říše () je historický oficiální název prvního německého národního státu používaný od 25. ledna 1871 do roku 1943, kdy byl dne 26. června zaveden oficiální název Velkoněmecká říše (\"Großdeutsches Reich\"). ", "tgt_summary": "Deutsches Reich war der Name des deutschen Nationalstaates zwischen 1871 und 1945. Anfangs nicht deckungsgleich, wurde der Name zugleich auch die staatsrechtliche Bezeichnung Deutschlands. Nach dem „Anschluss“ Österreichs im März 1938 kam die Bezeichnung „Großdeutsches Reich“ in den propagandistischen und amtlichen Gebrauch. Ein Führererlass wies die Institutionen des Staates im Juni 1943 an, zukünftig diese Benennung zu verwenden. ", "id": 877895} {"src_title": "Soubor", "tgt_title": "Datei", "src_document": [{"title": "Jméno souboru.", "content": "Každý operační systém stanovuje vlastní pravidla pro jména souborů. Tato pravidla mohou být dále omezena konkrétním systémem souborů. Jenom výjimečně soubory nemají jména (například na magnetických páskách mohou mít jenom pořadová čísla). Starší operační systémy obvykle podporovaly jen krátká jména souborů (CP/M 6+3 znaky, MS-DOS 8+3 znaky, Unixy 14 znaků) a ve jménech souborů nebyly dovoleny národní znaky, mezery ani speciální znaky. Moderní operační systémy uživatele při volbě jména souborů příliš neomezují – jméno může mít desítky nebo stovky znaků, včetně národních a speciálních. Přestože některé operační systémy skrývají a některé nevyžadují používání přípon ve jménech souborů, konvence nebo povinnost rozlišovat typy souborů poslední částí jména je dosti rozšířená. Protože současná datová média (viz např. pevný disk, disketa, CD, flash disk) mohou obsahovat množství souborů, používají hierarchický systém adresářů nebo složek, který uživateli umožňuje třídit soubory podle potřeby. Úplné jméno souboru pak zahrnuje i cestu v systému souborů.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah souboru.", "content": "Typ souboru se v různých operačních systémech zjišťuje různým způsobem (či kombinací způsobů, viz formát souboru):", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana souborů.", "content": "Víceuživatelské operační systémy mají prostředky pro omezení přístupu uživatelů a programů k souborům. Jejich cílem je zabránit, aby uživatelé mohli číst, měnit, přepisovat, mazat, přejmenovávat a spouštět cizí soubory nebo soubory operačního systému.", "section_level": 1}, {"title": "Metadata souborů.", "content": "Metadata souborů, která OS nejčastěji uchovává:", "section_level": 1}, {"title": "Správa souborů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Programová.", "content": "Operační systém poskytuje programátorovi vhodné programové rozhraní, které zpřístupňuje služby pro správu a práci se soubory. Nejzákladnější primitiva jsou: Primitiva obvykle využívají pro přístup k souboru souborový deskriptor nebo handle (\"manipulátor\").", "section_level": 2}, {"title": "Uživatelská.", "content": "Každý operační systém (který používá nějaký souborový systém) poskytuje uživateli vhodnou formu správy souborů jako je mazání, kopírování, přejmenování názvu souboru apod. Prostředkem mohou být jak příkazy (viz příkazový řádek), tak programy v grafickém uživatelském rozhraní.", "section_level": 2}], "src_summary": "Soubor v informatice označuje pojmenovanou sadu dat uloženou na nějakém datovém médiu, se kterou lze pracovat nástroji operačního systému jako s jedním celkem. ", "tgt_summary": "Eine Datei () ist ein Bestand meist inhaltlich zusammengehöriger Daten, der auf einem Datenträger oder Speichermedium gespeichert ist. Diese Daten können somit über die Laufzeit eines Programms hinaus existieren und werden als \"persistent\" bezeichnet. Der deutsche Begriff „Datei“ ist deutlich enger gefasst als die englische Übersetzung \"file\", welche oft auch eine (Papier-)Akte, eine (Papier-)Kartei oder einen Karteikasten beschreibt. Evtl. ist eine Präzisierung auf'oder'notwendig. Der Duden lässt eine Bedeutung von „Datei“ als (Papier-)Sammlung von Informationen zu, diese Verwendung ist aber wohl selten.", "id": 515215} {"src_title": "Enrico Fermi", "tgt_title": "Enrico Fermi", "src_document": [{"title": "Dětství a studia.", "content": "Narodil se v Římě jako nejmladší ze tří dětí v rodině Alberta Fermiho – hlavního inspektora ministerstva komunikací. Ačkoli byla jeho rodina římsko-katolického vyznání a na přání svých prarodičů byl pokřtěn, po celý svůj dospělý život byl Fermi agnostik. Už od dětství se zajímal o přírodní vědy a jeho zájem o fyziku byl rodinou podporován. Se svým o rok starším bratrem Giuliem sestavovali elektrické motory a hráli si s mechanickými hračkami. Jeho bratr však zemřel při operaci krku během podávání anestezie v roce 1915. Fermiho zájem o fyziku později podpořil kolega jeho otce, který mu dal několik tematických knih, což vedlo až ke studiu fyziky na univerzitě v Pise. Univerzita poskytovala studentům ubytování zdarma, ale zájemci museli zvládnout obtížné přijímací zkoušky, které zahrnovaly esej. Na uvedené téma „ Specifické charakteristiky zvuku“ se sedmnáctiletý Fermi rozhodl odvodit parciální diferenciální rovnici pro vibrační tyč s využitím Fouriérovy analýzy. Profesor Giuseppe Pittarelli, který práci posuzoval, ji shledal natolik kvalitní, že by stačila i pro přijetí do doktorského studia. Fermi se tak umístil v přijímacím řízení na prvním místě. Na univerzitě se seznámil s Francem Rasettim, který se později stal jeho blízkým přítelem a spolupracovníkem. V průběhu studia také publikoval svou první vědeckou práci v italském časopise Nuovo Cimento pod názvem „Dynamika tuhého systému elektrických nábojů v translačním pohybu“. Roku 1922 promoval a získal italský vysokoškolský titul v nezvykle nízkém věku 21 let. Doktorát z fyziky získal obhájením disertační práce, v níž předložil závěry svých experimentů s rentgenovými paprsky. O rok později získal mladý fyzik stipendium, a tak mohl studovat několik měsíců na univerzitě v Göttingenu, kde byl jeho profesorem také Max Born. V roce 1924 se přestěhoval do Leidenu, kde na místní univerzitě spolupracoval s Paulem Ehrenfestem. V letech 1924–1926 pak Fermi přednášel jako soukromý docent matematickou fyziku a mechaniku na univerzitě ve Florencii. Od roku 1926 vyučoval teoretickou fyziku na univerzitě v Římě, kde byl o rok později jmenován profesorem. Vytvořil zde tým mladých spolupracovníků, který dosáhl mezinárodního věhlasu. V roce 1928 se Fermi oženil se studentkou Laurou Capon, později spolu měli dvě děti.", "section_level": 1}, {"title": "Raný výzkum.", "content": "V roce 1926 se podílel na objevu statistických zákonů známých dnes jako \"Fermiho-Diracovo rozdělení,\" kterými se řídí volné elektrony v kovech. Částice, které lze podle této teorie určovat, se na Fermiho počest nazývají fermiony. V roce 1929 se stal členem Královské italské akademie a následně vstoupil do Národní fašistické strany. Později, roku 1938, však oponoval ideologii této strany, když byly přijaty rasové zákony. Tyto zákony zastrašovaly jeho ženu Lauru, která byla Židovka, a také znemožnily pokračování ve výzkumu několika jeho asistentům a spolupracovníkům. Fermi se od roku 1932 intenzivně zabýval radioaktivním rozpadem a zavedl název neutrino pro jeden z produktů beta rozpadu. Na jaře roku 1934 zahájil v Římě sérii experimentů v oblasti štěpení atomu. Když 22. října 1934 Fermi mezi zdroj neutronů a stříbrnou fólii na zkoušku vložil vosk, indukovaná radioaktivita stříbra se zvýšila stokrát. Srážkami s lehkými atomy vosku se neutrony zpomalily. První Fermiho publikace na toto téma byla \"Radioattivita indotta dal bombardamento di neutroni\" (Radioaktivita indukovaná bombardováním neutronů) přibližně z r. 1934. Tento výzkum byl v roce 1938 korunován Nobelovou cenou za fyziku za potvrzení existence nových radioaktivních izotopů vytvořených neutronovým ozařováním a objev jaderných reakcí způsobovaných ozařováním tepelnými neutrony.", "section_level": 1}, {"title": "Emigrace do USA.", "content": "Poté co obdržel cenu ve Stockholmu, se nevrátil zpět do Itálie, ale emigroval s celou rodinou do USA, aby se vyhnuli pronásledování ze strany fašistů. Zprvu působil v New Yorku jako profesor na Kolumbijské univerzitě (1939–1942). Roku 1941 se zapojil do jaderného výzkumu vyhlášeného vládou USA. V prosinci 1942 poprvé uskutečnil jeho tým na fotbalovém stadionu v Chicagu kontrolovanou řetězovou reakci při štěpení jádra atomu v prvním jaderném reaktoru Chicago Pile-1. V roce 1944 se Fermi stal občanem USA a podílel se na Projektu Manhattan, který měl za cíl zkonstruovat atomovou bombu. Po válce se stal profesorem na Univerzitě v Chicagu, kde se zabýval interakcí elementárních částic a vlastnostmi kosmického záření. Díky krátké vzdálenosti zároveň pracoval v Argonnské národní laboratoři. Projekt Manhattan se roku 1947 přejmenoval na Atomic Energy Commission a Fermi se stal členem generálního poradního výboru. Současně se věnoval neutronové optice a zkoumal problém nukleon-mezonové interakce. Koncem života se zasloužil o vybudování synchrocyklotronu na chicagském Ústavu jaderných studií. Zemřel 28. listopadu 1954 na rakovinu žaludku ve svém domě v Chicagu a byl pohřben v Oak Woods Cemetery. Podle Fermiho je pojmenován stý prvek periodické tabulky – \"fermium\" –, který byl objeven roku 1952. \"Fermi\" je také délková jednotka, 1 fermi = 10 metru, značka \"fm\", je neoficiální název femtometru, který je užíván jadernými fyziky. Na jeho počest se v USA od r. 1956 uděluje Fermiho cena za významné vědecké zásluhy v oblasti energetiky. Podobnou cenu uděluje od r. 2001 také Italská fyzikální společnost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Enrico Fermi (29. září 1901 Řím – 28. listopadu 1954 Chicago) byl italský fyzik, známý svými výzkumy jaderných reakcí, kvantové teorie, částicové fyziky a statistické mechaniky. Jako jeden z mála fyziků se zabýval výzkumem jak teoretickým, tak i experimentálním. Zkoumal vlastnosti beta- a gamazáření. Podílel se na vývoji prvního jaderného reaktoru Chicago Pile-1. Podal několik patentů v oblasti využití jaderné energie a byl oceněn Nobelovou cenou za práci o indukované radioaktivitě. Bývá označován jako jeden z „otců“ atomové bomby. Je také autorem tzv. Fermiho paradoxu, který si klade otázku, kolik je ve vesmíru inteligentních mimozemských civilizací.", "tgt_summary": "Enrico Fermi (* 29. September 1901 in Rom; † 28. November 1954 in Chicago, Illinois) war einer der bedeutendsten Kernphysiker des 20. Jahrhunderts. 1938 erhielt er den Nobelpreis für Physik.", "id": 2419816} {"src_title": "Exponenciální funkce", "tgt_title": "Exponentialfunktion", "src_document": [{"title": "Formální definice.", "content": "Exponenciální funkce může být charakterizována různými ekvivalentními způsoby. Zejména může být definována následující mocninnou řadou: Méně často je definováno jako řešení rovnice Lze ji definovat také následující limitou:", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti exponenciální funkce.", "content": "Pro každou exponenciální funkci formula_16 (formula_17) platí:", "section_level": 1}, {"title": "Exponenciála o základu e.", "content": "Často používaný základ exponenciální funkce je Eulerovo číslo formula_7. Funkce formula_23 je až na násobek jediné řešení diferenciální rovnice Funkce formula_25 se obvykle definuje mocninnou řadou která konverguje pro každé reálné i komplexní formula_4. Obecná exponenciální funkce se pak dá definovat jako kde formula_29 je přirozený logaritmus čísla formula_2. Dosazením čistě imaginárního čísla formula_31 do definice exponenciály dostáváme vztah formula_32", "section_level": 1}, {"title": "Derivace a diferenciální rovnice.", "content": "Důležitost exponenciální funkce v matematice a přírodních vědách pramení hlavně z vlastností její derivace, zejména: Důkaz: To znamená, že je svou vlastní derivací a tedy je jednoduchým příkladem pfaffovské funkce. Funkce tvaru (kde je konstanta) jsou jediné funkce s touto vlastností (podle Picardovy–Lindelöfovy věty). Tato vlastnost se dá vyjádřit i následujícími způsoby: Krom toho u diferencovatelné funkce používáme řetízkové pravidlo:", "section_level": 1}, {"title": "Vztah logaritmické a exponenciální funkce.", "content": "Exponenciální a logaritmická funkce jsou navzájem inverzní, tedy platí: Grafy těchto funkcí jsou osově souměrné podle přímky formula_38.", "section_level": 1}, {"title": "Řetězové zlomky pro formula_12.", "content": "Řetězový zlomek pro lze získat prostřednictvím Eulerovy rovnosti: Následující celkový řetězový zlomek pro konverguje mnohem rychleji: nebo použitím substituce formula_42: zvláštní případ pro : Tento vzorec také konverguje, ale pomaleji, protože. Například:", "section_level": 1}, {"title": "Exponenciála operátorů.", "content": "Mocninná řada v definici exponenciály umožňuje definovat exponenciálu i mnohem komplikovanějších objektů, než jsou komplexní čísla, zejména matic a operátorů. Mocniny a součty operátorů, respektive matic, jsou dobře definované a příslušná řada konverguje.", "section_level": 1}, {"title": "Komplexní rovina.", "content": "Stejně jako v reálném případě, exponenciální funkce může být definována na komplexní rovině několika ekvivalentními formami. Jedna taková definice je ekvivalentní definicí mocninnou řadou, kde je reálná proměnná nahrazena komplexní: Exponenciální funkce je periodická s imaginární periodou a může být psána jako kde a a b jsou reálné hodnoty a kde na pravé straně se vyskytují reálné funkce, pokud je tento předpis použit jako definice (Eulerův vzorec). Tento vzorec propojuje exponenciální funkci s goniometrickými a hyperbolickými funkcemi. Uvažujeme-li funkci definovanou na komplexní rovině, pak exponenciální funkce zachovává tyto vlastnosti: Pak můžeme definovat obecnou mocninu: pro všechna komplexní čísla a. To je také vícehodnotová funkce, a to i když je reálné. Tento fakt je poněkud problematický, neboť vícehodnotové funkce a lze lehce zaměnit s jejich jednohodnotovými ekvivalenty dosazením reálného čísla za. Pravidlo o násobení exponentů v případě pozitivních reálných čísel musí být upraveno pro vícehodnotový kontext: Exponenciální funkce zobrazuje každou přímku v komplexní rovině na logaritmické spirály v komplexní rovině se středem v počátku. Existují dva zvláštní případy: když původní přímka je rovnoběžná s reálnou osou, výsledná spirála se nikdy neuzavírá do sebe; a když původní přímka je rovnoběžná s imaginární osou, výsledná spirála je kruh o nějakém poloměru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Exponenciální funkce je matematická funkce ve tvaru kde formula_2 je kladné číslo různé od formula_3, které se nazývá základ. Číslu formula_4 se říká exponent, grafem je exponenciála. ", "tgt_summary": "In der Mathematik bezeichnet man als Exponentialfunktion eine Funktion der Form formula_1 mit einer reellen Zahl formula_2 als Basis (Grundzahl). In der gebräuchlichsten Form sind dabei für den Exponenten formula_3 die reellen Zahlen zugelassen. Im Gegensatz zu den Potenzfunktionen, bei denen die Basis die unabhängige Größe (Variable) und der Exponent fest vorgegeben ist, ist bei Exponentialfunktionen der Exponent (auch Hochzahl) des Potenzausdrucks die Variable und die Basis fest vorgegeben. Darauf bezieht sich auch die Namensgebung. Exponentialfunktionen haben in den Naturwissenschaften, z. B. bei der mathematischen Beschreibung von Wachstumsvorgängen, eine herausragende Bedeutung (siehe exponentielles Wachstum). ", "id": 189498} {"src_title": "Europa (měsíc)", "tgt_title": "Europa (Mond)", "src_document": [{"title": "Fyzikální charakteristiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vnitřní stavba.", "content": "Europa je vnitřním složením nejspíše podobná velkým terestrickým planetám, hlavní minerální zastoupení v horninách pak připadá na silikáty. Okolo silikátové kůry a pláště se nachází nejspíše obrovský oceán tekuté vody mocný přibližně 100 km obepínající celé těleso. Na povrchu se nachází vrstva zmrzlé vody v podobě vodního ledu vystaveného interakcí s okolním kosmickým prostředím. Nedávné měření sondy Galileo ukázalo, že Europa má stálé indukované magnetické pole, které vzniká interakcí s Jupiterovým magnetickým polem a současně napovídá, že se na Europě musí vyskytovat podpovrchová vodivá vrstva. Tato vrstva je pravděpodobně tvořená slanou vodou v oceánu. Předpokládá se, že krusta se otočila o 80°, téměř se převrátila, což by bylo nepravděpodobné, pokud by led byl pevně spojen s pláštěm. Europa má pravděpodobně kovové jádro tvořené nejspíše železem a niklem.", "section_level": 2}, {"title": "Povrchové útvary.", "content": "Europa patří mezi tělesa s nejhladším povrchem ve sluneční soustavě. Nejviditelnější křížem krážem procházející linie jsou nejspíše albedové útvary, které zdůrazňují nízkou topografii povrchu. Na povrchu měsíce se nachází jen velice malé množství impaktních kráterů, jelikož povrch je nejspíše tektonicky aktivní a tedy relativně mladý. Ledová kůra na povrchu měsíce současně způsobuje jedno z největších albed dosahující hodnoty 0,64 – jedné z nejvyšších mezi všemi měsíci ve sluneční soustavě. Na základě četnosti impaktních kráterů na povrchu vzniklých bombardováním kometami se zdá, že celý povrch je velice mladý a aktivní. Odhaduje se, že věk povrchu měsíce je pouze 20 až 180 miliónů let. V současné době neexistuje konsenzus mezi vědeckou obcí u celé řady povrchových útvarů a vlastností povrchu, často jsou vysvětlovány zcela protichůdnými teoriemi.", "section_level": 2}, {"title": "Lineární praskliny.", "content": "Nejviditelnější povrchové útvary na Europě jsou série tmavších prasklin, které křižují nahodile a ve všech směrech povrch měsíce. Bližší pozorování ukázalo, že na obou stranách těchto prasklin mohou být útvary, které dříve byly spolu spojené a které se oddělily vlivem posunu části ledu směrem od sebe. Praskliny mohou být tisíce kilometrů dlouhé a desítky kilometrů široké. Nejpřijímanější teorie naznačuje, že trhliny vznikly pravděpodobně popraskáním ledové kůry v důsledku série erupcí teplejšího ledu směrem k povrchu, který pak oslabil povrchový led a umožnil vznik prasklin. Jednalo by se o proces, který by se velmi podobal vzniku a existence středooceánských hřbetů na Zemi. Vzhledem k tomu, že Europa má k Jupiteru vázanou rotaci a tedy má přivrácenou k planetě stále stejnou stranu, musely by mít praskliny pravidelnou strukturu v určitých snadno předvídatelných směrech. Nicméně pouze nejmladší praskliny mají tuto orientaci, starší praskliny jsou nahodile orientované, což vede k závěru, že se povrch měsíce pohybuje jinou rychlostí než vnitřek. Rozdílné rychlosti jednotlivých částí by nebyly možné, kdyby byl led pevně uchycen k podloží, což podporuje existenci kapalné vrstvy mezi ledem a horninou umožňující rozdílně rychlý pohyb. Srovnání fotografií ze sond Voyager a Galileo umožnilo určit horní hranici tohoto hypotetického skluzu, která byla určena na 12 tisíc let, kdy by mělo dojít k celkovému skluzu ledového krunýře vůči horninovému povrchu.", "section_level": 3}, {"title": "Další geologické útvary.", "content": "Další útvary přítomné na povrchu Europy jsou kruhové či eliptické skvrny tzv. \"lentikuly\", které mohou mít různé tvary od dómů, přes kruhové deprese až po hladké tmavé skvrny. Jiné mohou mít neuspořádanou či hrubou nerovnoměrnou texturu. Některé dómy vypadají jako oblasti starších planin, které byly vytlačeny nahoru silou působící zespoda. Jedna hypotéza předpokládá, že lentikuly vznikly jako diapiry teplejšího ledu, který stoupal k povrchu skrze studený led podobně jako magmatický krb v pozemské kůře. Hladké temné skvrny mohly vzniknout jako reakce na tento teplejší led, který roztavil okolní studený led a zanechal bazén teplejší vody. Neuspořádané lentikuly by pak mohly být tvořeny znovu zmrzlou vodou a velkým množstvím malých fragmentu ledových ker, podobně jako je tomu u zamrzlého moře s ledovými krami na Zemi. Alternativní vysvětlení říká, že lentikuly jsou vlastně malé oblasti nahodilého chaotického terénu a že deprese, skvrny a dómy jsou výsledkem nízkého rozlišení snímků ze sondy Galileo a že se nejedná o žádné přírodní útvary. Argumentuje se, že led není dostatečně tlustý na to, aby umožnil vznik konvektivního přenosu tepla diapirem.", "section_level": 3}, {"title": "Podpovrchový oceán.", "content": "Velká část planetologů věří, že se pod ledovým krunýřem Europy nachází oceán kapalné vody, který je zahříván a udržován tekutý za pomoci slapových jevů. Teplo uvolňované radioaktivním rozpadem, které je téměř stejné jako na Zemi (na kilogram horniny), nedokáže dodávat dostatečné množství tepla pro udržení kapalného oceánu, jelikož průměr měsíce je mnohem menší než například u Země a těleso je tak na generování potřebného množství tepla příliš malé. Teploty na povrchu Europy jsou mezi -160 °C v oblasti rovníku a v oblasti pólů klesají pouze na -220 °C, což udržuje led silně podchlazený a velice tvrdý (přibližně o tvrdosti žuly). První náznaky tekutého podpovrchového oceánu pocházejí z teoretických úvah o teple vznikajícím slapovým působením (důsledek mírně excentrické oběžné dráhy Europy a Laplaceovy resonance s ostatními Galileovými měsíci). Tým vyhodnocující snímky ze sondy Galileo podporuje myšlenku existence kapalného oceánu a snaží se jí doložit analýzou snímků povrchu sond Voyager a Galileo. Nejvíce průkazné jsou snímky chaotického terénu, častých útvarů na povrchu Europy, které jsou některými vědci vyhodnocovány jako oblasti, kde se podpovrchový oceán protavil na povrch měsíce skrze ledovou krustu. Tato interpretace ale vzbuzuje mezi vědeckými kruhy velkou kontroverzi. Část geologů studující Europu tuto hypotézu zatracuje, namítají, že ledový obal není silný jen několik kilometrů, ale že dosahuje mnohem větší hloubky, či případně na neexistenci oceánu. Rozdílné modely pak dávají hodnoty ledového obalu mezi několika kilometry až po desítky kilometrů. Nejvhodnější místa pro zkoumání tloušťky ledu na povrchu Europy jsou velké impaktní krátery. Ty největší jsou obklopeny kruhovými koncentrickými kruhy a zdá se, že jsou vyplněny relativně hladkým čerstvým ledem. V závislosti na těchto pozorováních a výpočtech množství tepla generovaného slapovými jevy se odhaduje, že vnější kůra pevného ledu může být 10 až 30 km mocná včetně vrstvy teplejšího ledu, což by znamenalo, že oceán tekuté vody by byl pak hluboký okolo 100 km. Na základě těchto závěrů byly učiněny pokusy odhadnout celkové množství vody v oceánu, který by měl obsahovat 3×10 m, což je přibližně 2 krát více než je množství vody ve světovém oceánu na Zemi. Existuje i další model, který naznačuje, že ledová pokrývka na měsíci může být jen několik kilometrů tlustá. Nicméně, většina planetologů soudí, že tento model zahrnuje pouze nejvyšší vrstvy kůry Europy, která se chová pružně, když je ovlivněna slapovými jevy Jupiteru. Příkladem budiž ohybová analýza, u které je rovina nebo koule zatěžována a ohýbána velkým závažím. Modely jako tento podporují, že vnější pružná část ledového příkrovu může být slabá jen 200 m. Pokud je ale krusta skutečně silná jen několik kilometrů, existuje reálná šance, že povrch měsíce je v interakci s oceánem skrze zlomy a praskliny v ledovém obalu, čímž by mohlo docházet ke vzniku chaotického terénu při průvalu vody na povrch. Na konci roku 2008 se objevila myšlenka, že Jupiter může udržovat oceány Europy teplé vytvářením velkých planetárních slapových vln na měsíc v důsledku malého, ale nenulového sklonu její rotační osy. Tyto původně neuvažované slapové síly, nazývané Rossbyho vlny, se šíří poměrně pomalu, pouze několik kilometrů za den, ale mohou mít velkou kinetickou energii. V případě sklonu rotační osy 0,1° by mohly uchovávat až 7,3×10 J kinetické energie, což je 200krát více než v případě vln vyvolaných dominantními slapovými silami. Tato energie by mohla být nejdůležitějším zdrojem tepla pro oceány na Europě. Sonda \"Galileo\" objevila, že Europa má slabý magnetický moment, který je vyvoláván různými částmi Jupiterova magnetického pole. Síla pole v oblasti magnetického rovníku dosahuje okolo 120 nT, což je přibližně šestina magnetického momentu Ganymédu a šestkrát silnější než u Callista. Existence indukovaného pole vyžaduje vrstvu vysoce elektricky vodivého materiálu ve vnitřní stavbě měsíce. Nejvíce vhodným kandidátem v současnosti se jeví rozsáhlý podpovrchový oceán slané vody. Spektroskopické měření naznačují, že tmavé skvrny a další útvary by mohly být bohaté na soli jako např. síran hořečnatý, který by se ukládal během vypařování vody. Soli kyseliny sírové jsou dalším možným vysvětlením pro spektroskopická pozorování. Jelikož obě zmiňované látky jsou bílé či bezbarvé, musí se v ledu vyskytovat i nějaké další sloučeniny síry, tvořící červené oblasti na povrchu.", "section_level": 2}, {"title": "Složení oceánu.", "content": "Oceán, který se potenciálně ukrývá pod ledovým krunýřem Europy, může být tvořen vodou obohacenou o kyseliny a peroxid vodíku, které z oceánu mohou vytvořit velice agresivní prostředí pro jakýkoliv případný život. Po vyhodnocení měření odraženého záření od povrchu měsíce provedeného sondou Galileo se zdá, že se na povrchu vyskytuje peroxid vodíku a koncentrované kyseliny. V současnosti není potvrzeno, jestli tyto látky pocházejí z vnitřku tělesa a nebo jestli vznikly interakcí s nabitými částicemi dopadajícími na povrch. V případě vnitřního zdroje by se mohly látky potřebné pro vznik těchto kyselin dostávat do oceánu sopečnou činností probíhající na skalnatém povrchu měsíce. Podvodní sopky by mohly teoreticky vyvrhovat značné množství síry a kyslíku a Europa by se tak velice podobala měsíci Io se svým pevným povrchem. Jiným potenciálním zdrojem by mohly být samotné soli rozpuštěné ve vodě tvořené hlavně z hořčíku a síranu sodného.", "section_level": 3}, {"title": "Atmosféra.", "content": "Pozorováním pomoci Goddard High Resolution Spectrograph na palubě Hubbleova vesmírného teleskopu přineslo již v roce 1995 poznatky, že měsíc má slabou atmosféru, která je tvořená hlavně z molekul kyslíku (O). Atmosférický tlak na povrchu Europy je okolo 0,1 μPa. V roce 1997 sonda Galileo potvrdila přítomnost slabé ionosféry okolo Europy, která vzniká interakcí slunečních částic a energetických částic z Jupiterovy magnetosféry, což opět dokázalo existenci atmosféry měsíce. Oproti kyslíku v atmosféře Země, kyslík na Europě není biologického původu. Atmosféra při povrchu tělesa vzniká radiolýzou, což je rozkladný proces molekul vyvolaný vlivem radiace, která na povrch měsíce dopadá. Sluneční ultrafialové záření a nabité částice (ionty a elektrony) z Jupiterovy magnetosféry kolidují s ledovým povrchem Europy, což vede k rozštěpení molekuly vody na kyslík a vodík, jenž následně unikají vlivem dalšího působení radiace do řídké atmosféry měsíce. Molekulární kyslík je nejčetnější složkou atmosféry, jelikož uvolněný molekulární kyslík se jen pomalu z atmosféry dostává pryč. Když se po zvíření opět vrátí k povrchu, na rozdíl od vody či peroxidu vodíku nezmrzne, ale od povrchu se odrazí a pokračuje v pohybu v atmosféře po další balistické křivce. Oproti tomu molekulární vodík se nikdy k povrchu nevrátí, jelikož je dostatečně lehký na to, aby mohl utéci z gravitačního působení Europy do okolního kosmu. Pozorování povrchu ukázalo, že ne všechen kyslík vzniklý radiolýzou je z povrchu vystřelen do atmosféry. Některé molekuly se mohou dostat desorpcí do pravděpodobného podpovrchového oceánu tektonickými pochody, kde by se mohly následně podílet na teoretických biologických procesech uvnitř oceánu. Jedna studie naznačuje, že v závislosti na rychlosti obměny povrchu měsíce a maximálního stáří okolo 0,5 miliardy let, subdukce radiolýzou uvolněného kyslíku může zvyšovat obsah volného kyslíku v oceánu až na hodnoty, které se dají srovnat s hodnotami v pozemských oceánech ve velkých hloubkách. Molekulární vodík uniklý z gravitační studně Europy společně s atomárním a molekulárním kyslíkem vytváří torus plynu v blízkosti oběžné dráhy Europy okolo Jupiteru. Oblak neutrálně nabitých částic se podařilo detekovat jak sondou Cassini tak i sondou Galileo. Z měření vyplynulo, že torus Europy má více částic (atomů a molekul) než torus, který obklopuje vulkanický měsíc Io. Modely předpovídají, že téměř každý atom nebo molekula v torusu Europy je nakonec ionizována, což tvoří významný zdroj plazmatu v magnetosféře Jupiteru. Měření teploty povrchu naznačují, že Europa vykazuje podobně jako jiná tělesa sluneční soustavy, změnu teplot s rostoucí zeměpisnou šířkou. V oblasti rovníku dosahují teploty okolo -160 °C, v oblastech pólů klesají až na -220 °C.", "section_level": 2}, {"title": "Oběžná dráha.", "content": "Europa obíhá okolo Jupiteru ve vzdálenosti 670 900 km. Jedná se o druhý nejvnitřnější z Galileových měsíců Jupiteru, jeho oběžná dráha leží mezi drahami měsíce Io a Ganymed. Včetně malých (známých) měsíců je Europa šestým měsícem v pořadí od Jupiteru. Její rotace kolem Jupiteru je v oběžné rezonanci v poměru 2:1 s měsícem Io a 1:2 s Ganymedem, což znamená, že stihne vykonat dva oběhy kolem planety, než Ganymed jednou oběhne Jupiter. Vzájemná rezonance pomáhá udržet sklon oběžné osy, který je 0,009, a současně pomáhá generovat vnitřní teplo potřebné pro možnou sopečnou činnost měsíce.", "section_level": 1}, {"title": "Rotace.", "content": "Oběh Europě trvá 3,551181 dne při průměrné rychlosti 13,740 km/s. Podobně jako ostatní Galileovy měsíce či pozemský Měsíc obíhá i Europa vzhledem k planetě stále stejnou stranou a Europa má vázanou rotaci.", "section_level": 2}, {"title": "Možný život.", "content": "Vnitřní oblasti Europy jsou v současnosti považovány za nejžhavějšího kandidáta na objevení mimozemského života ve sluneční soustavě. Život by mohl existovat v případném oceánu pod ledovou krustou, kde by se mohl vyvinout a adaptovat na podmínky bez slunečního světla podobně jako některé organismy na dně oceánů na Zemi v oblasti černých kuřáků či jezera Vostok. Dosud sice neexistují žádné důkazy, že se na Europě vyskytuje život, nicméně předpokládaný výskyt vody na tomto měsíci je silným argumentem, aby na Europu byla vyslána sonda. Až do 70. let 20. století se věřilo, že život musí být závislý na zdroji energie ze Slunce. Rostliny na povrchu Země zachytávají energii ze Slunce a za pomoci fotosyntézy jí přeměňují na cukry z oxidu uhličitého a vody uvolňujíce přitom kyslík jako odpadní produkt. Tento proces následně umožnil vznik a vývoj dalších organismů, kteří kyslík naopak přijímají (dýchají), neboť jim umožňuje efektivně získávat energii z potravy. Věřilo se, že i hlubokomořské organismy v bentosu potřebují ke svému životu kyslík a látky, které vznikají v zóně se slunečním světlem. V roce 1977 se ale podařilo učinit objev, který změnil chápání a možnosti existence života. Během průzkumu Galapážského riftu vědci objevili kolonie zvláštních organismů, které se vyskytovaly v okolí hydrotermálních průduchů, z nichž získávaly jak živiny, tak i zdroj energie pro život. Ke svému životu tak tyto společenstva nepotřebují žádné sluneční paprsky a i jejich potravní řetězec je na Slunci zcela nezávislý. Namísto rostlin základ potravního řetězce tvoří bakterie, které jsou schopné získávat energii oxidací sloučenin, jako je vodík či sulfan. Tento objev znamenal zvrat v hledání míst ve sluneční soustavě, kde by mohl existovat život, jelikož pro jeho existenci zřejmě stačí pouze voda, živiny a zdroj energie. I když totiž některé organismy ve zmíněných hydrotermálních oblastech na Zemi dýchají kyslík, existují zde i bakterie, které jsou anaerobní – ke svému životu kyslík nepotřebují. Tyto organismy nezávislé na kyslíku jsou tak velkou nadějí pro možný život na Europě. Ke všemu nejspíše volné atomy kyslíku i na Europě existují – pronikají z povrchu ledové krusty do oceánu, takže by teoreticky mohly vytvořit i vhodné prostředí pro organismy vyžadující kyslík. Energie uvolňovaná slapovými silami řídí geologické procesy uvnitř měsíce podobně jako na sesterském měsíci Io, a i když má měsíc nejspíše vlastní zásoby energie získávané radioaktivním rozpadem prvků, je energie získávána ze slapů několikanásobně větší. Nicméně život založený na podobném zdroji energie nedokáže vytvořit tak velký a bohatý ekosystém jako ten pozemský založený na fotosyntéze. Předpokládá se, že život na Europě by tedy byl nejspíše jen ve formě bakterií, které by žily poblíž geotermálních oblastí, jelikož by zde měly dostatek energie pro život, či by se volně vznášely v oceánu. Pokud by byl ale oceán na Europě příliš studený, biologické procesy známé ze Země by nemohly probíhat. Podobně, pokud je voda na Europě příliš slaná, mohly by zde žít pouze extrémně odolné organismy. V roce 2006 Robert T. Pappalardo z Laboratory for Atmospheric and Space Physics při Univerzitě Colorado řekl:", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování a pojmenování.", "content": "Europa společně se třemi dalšími velkými měsíci Jupiteru, kterými jsou Io, Ganymede a Callisto, byla objevena italským astronomem Galileo Galileim v roce 1610. Jako všechny Galileovy měsíce, i Europa je pojmenována po milence Dia Európě z řecké mytologie. Európa či též Európé byla dcera sídónského krále Agénora (v Ovidiových Proměnách zvána „Agénorovna“) a jeho manželky Télefassy. Pojmenovat všechny měsíce po milenkách Dia navrhl současník německý astronom Simon Marius, který objevil satelity nezávisle na Galileovi a kterého Galileo podezíral z plagiátorství v jejich objevu. Návrh na pojmenování předal Marius Keplerovi. Jména postupně zapadla do ústraní zájmu a nebyly rozšířeně používány do polovičky 20. století, kdy došlo k jejich vzkříšení. Ve starší odborné astronomické literatuře je Europa popisována jednoduše pomocí římské číslice (dle systému navrženým Galileem) či jako „druhý satelit Jupiteru“. V roce 1892 došlo k objevení dalšího satelitu Jupiteru, měsíce Amalthea, který obíhá po bližší oběžné dráze k Jupiteru, než všechny Galileovy měsíce. Tento objev vedl k posunutí Europy z druhé pozice na třetí. Americké sondy z programu Voyager na konci 70. let 20. století později objevily další 3 satelity ležící blíže k planetě než Europa, což Europu odsunulo až na šestou pozici. V literatuře se občas ale vyskytuje i v dnešních dnech starší Galileovo označení.", "section_level": 1}, {"title": "Průzkum.", "content": "Většina lidských znalostí o Europě pochází ze série přeletů sond v 70. letech 20. století, kdy kolem měsíce prolétly americké sondy Pioneer 10 a Pioneer 11, které jako první navštívily planetu Jupiter v roce 1973 respektive druhá sonda o rok později v roce 1974. První pořízené snímky měsíce od sond Pioneer zaslané zpět na Zemi byly neostré a tmavé. Následující dvě sondy Voyager 1 a Voyager 2 proletěly soustavou Jupitera v roce 1979, během průletu získaly kvalitnější fotografie měsíce. V 90. letech zkoumala Europu další americká sonda Galileo určená primárně pro výzkum planety a obíhajících měsíců. K Jupiteru pak úspěšně dorazila 7. prosince 1995, aby po osm let zkoumala Jupiter a jeho měsíce. Sonda nakonec ukončila svůj provoz až 21. září 2003, kdy vstoupila do atmosféry Jupiteru, kde shořela. Před svým zánikem proletěla kolem Europy pouze 12 krát a ne vždy se jednalo o průlet v bezprostřední vzdálenosti, vlivem čehož se podařilo detailně nafotit jenom malou část povrchu. Pro budoucí plánované mise bylo navrženo mnoho řešení, jak tyto mise provést a jak by měly Europu nejlépe prozkoumat. V současnosti je jasné, že jakákoliv mise k Europě si bude muset poradit s extrémně vysokou radiací, která okolo měsíce panuje vlivem pozice uvnitř radiačních pásů Jupiteru. Europa obdrží okolo 5,4 Sv radiace za den. Úkolem budoucích misí by mělo být pátrat po potenciálních známkách života v oceánu.", "section_level": 1}, {"title": "Budoucí výzkum.", "content": "Plány USA na vyslání sondy určené ke studiu případných známek tekuté vody a možného života byly po dlouhou dobu sužovány škrty v rozpočtu. V současnosti je na rok 2020 naplánován start sondy Europa Jupiter System Mission (EJSM) ve spolupráci americké a evropské kosmické agentury určené pro průzkum Jupiterových měsíců. V únoru 2009 bylo oznámeno, že tato mise dostala od agentur přednost před startem mise Titan Saturn System Mission určené pro průzkum Saturnova měsíce Titanu. I tak ale bude evropská účast na projektu čelit možným rozpočtovým potížím, jelikož i nadále soupeří o dotaci s dalšími projekty. EJSM by se měla skládat z amerického modulu Jupiter Europa Orbiter a evropského modulu Jupiter Ganymede Orbiter. Současně je možné, že se do projektu připojí i japonská kosmická agentura JAXA se svým plánovaným modulem Jupiter Magnetospheric Orbiter. Před misí EJSM byla v roce 2005 zrušena příliš ambiciózní mise \"Jupiter Icy Moons Orbiter\". Existují další plány na průzkum měsíce, jako například návrh na misi s názvem \"Ice Clipper\". Mělo by se jednat o sondu s impaktorem podobnému tomu, jaký použila sonda Deep Impact, jehož úkolem by bylo vyvrhnout materiál z povrchu pro průzkum orbitálním modulem či případně pro odběr vzorků tohoto oblaku zachycených prolétající sondou. Existují i mnohem odvážnější plány na průzkum Europy jako například návrh vyslat k měsíci přistávací modul, který by měl hledat stopy potenciálního života zmrzlého v povrchovém ledu či plány na přímý průzkum případného oceánu rozkládajícího se pod ledem. Jeden z konceptů navrhuje vyslat kryobota s atomovým reaktorem, která by byla schopna se protavit skrz vrstvu ledu až k oceánu. Po protavení k oceánu, by sonda vypustila hydrobota, který by měl prozkoumat oceán a získaná data poslat zpět na Zemi. V návrhu se počítá zamezení kontaminace oceánu pozemskými organismy, obě dvě sondy by proto prošly důkladnou sterilizací. Návrh se ale nikdy nedostal do fáze seriozních příprav, jedná se jen o pracovní koncepci inženýrů.", "section_level": 2}, {"title": "Europa v kultuře.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sci-fi.", "content": "Jelikož má pravděpodobně Europa pod povrchem oceán kapalné vody, přitahoval pozornost spisovatelů pro možnost potenciálního extraterestrického života. Mezi nejznámější díla, ve kterých Europa figuruje, patří dvě knihy britského spisovatele Arthura C. Clarka v podobě (z roku 1982) a (1988), kdy mimozemské monolity způsobí přeměnu Jupiteru na hvězdu, což má za následek roztátí ledové pokrývky Europy a nastartování evoluce původního podpovrchového života. V pozdějším pokračování je měsíc přeměněn natolik, že má tropické klima, ale vstup lidem je na něj zapovězen. Mezi další spisovatele pojednávající o Europě patří například Greg Bear v knize The Forge of God (1987) popisující mimozemskou rasu využívající kusy ledu k terraformování jiné planety. Další kniha Europa Strike (2000) od Iana Douglase popisuje objevení mimozemské lodi v oceánu Europy a následnou bitvu mezi Číňany a Američany. O misi na Europu pojednává sci-fi thriller ekvádorského režiséra Sebastiána Cordera \"Zpráva o Europě\" z roku 2013.", "section_level": 2}], "src_summary": "Europa (též Jupiter II) je měsíc planety Jupiter, druhý nejbližší a současně nejmenší z Galileovských měsíců. Při zahrnutí malých měsíců je v pořadí od planety šestý. Objevili ji už v 17. století Galileo Galilei a nezávisle na něm i jeho současník Simon Marius. Byla pojmenována podle Európy, jedné z milenek boha Dia, dcery vládce Týru, právě na základě Mariova návrhu. ", "tgt_summary": "Europa (auch \"Jupiter II\") ist der zweitinnerste Mond des Planeten Jupiter. Sie ist mit einem Durchmesser von 3121 km der kleinste der vier großen Jupitermonde und der sechstgrößte Mond im Sonnensystem. ", "id": 2124618} {"src_title": "Emmy Noetherová", "tgt_title": "Emmy Noether", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se v bavorském Erlangenu v Německu. Její otec Prof. Dr. Max Noether byl vynikající známý matematik své doby a profesor na Univerzitě v Erlangenu. Matka Ida Amalie (roz. Kaufmannová) pocházela z bohaté kolínské rodiny. Oba rodiče byli židovského vyznání. Emmy byla nejstarší z jejich čtyř dětí (tři bratři), pouze dvě však přežily dětství. Její bratr Fritz se taktéž proslavil jako matematik, synovec Gottfried byl statistik. Emmy navštěvovala Vyšší dívčí školu (Höhere Töchter Schule, 1889–1897) v Erlangenu. Jako dítě se nesoustředila na matematiku. Studovala aritmetiku, převážně ale jazyky se zaměřením na angličtinu a francouzštinu. Matka ji učila tradiční dovednosti mladé ženy té doby. Učila se vařit, uklízet a hrát na klavír. Milovala tancování a těšila se na večírky s dětmi tatínkových kolegů z univerzity. V tomto období bylo jejím cílem stát se učitelkou jazyků. Po dalším studiu angličtiny a francouzštiny složila v roce 1900 zkoušky bavorského státu a stala se aprobovanou učitelkou obou jazyků na bavorských dívčích školách. Emmy se však učitelkou jazyků nikdy nestala. Místo toho se ve věku osmnácti let rozhodla pro pro ženu tehdejší doby náročnou dráhu – studovat matematiku na Univerzitě v Erlangenu. V Německu tehdy neexistovalo gymnázium, kde by dívky mohly složit maturitní zkoušku, a ženy ještě nemohly být na německých univerzitách imatrikulovány. A tak přestože její bratr Fritz studoval v Erlangenu matematiku a otec tam byl profesorem matematiky, nemohla být na univerzitě zapsána, protože byla žena. Ženy studovaly neoficiálně, od každého přednášejícího musely získat povolení, aby mohly jeho přednášky navštěvovat (jako hostující posluchačky). Zda pak směla posluchačka složit zkoušku, záviselo na blahovůli zkoušejícího. Emmy tato povolení získala a v letech 1900–1903 navštěvovala přednášky z matematiky, romanistiky a dějin. Mimo to se připravovala na maturitu. 14. července 1903 složila jako soukromý student maturitu na Královském reálném gymnáziu (Königliches Realgymnasium) v Norimberku. Na jaře 1903 došel vývoj tak daleko, že na bavorských univerzitách směly být ženy, které měly maturitu, imatrikulovány. V zimním semestru 1903 – 1904 již studovala na univerzitě v Göttingenu. Jejími akademickými učiteli byli Otto Blumenthal, Felix Klein, David Hilbert, Herbert Minkowski, Karl Schwarzschild a další. Pak onemocněla a vrátila se zpět do Erlangenu. Zde se v roce 1904 už mohla zapsat na studium matematiky na místní univerzitě. V roce 1907 získala pod vedením Paula Gordana doktorát (druhý, který kdy v oblasti matematiky získala žena; první byl udělen o rok dříve). Teď byla připravena učit. Univerzita v Erlangenu ji nechtěla zaměstnat, měli politiku proti ženám–profesorkám. Rozhodla se, že bude pomáhat otci na Matematickém institutu v Erlangenu. Prováděla zde výzkum a pomáhala otci s učením, když byl nemocný, bez smlouvy či místa. Brzy začala publikovat a její reputace rychle rostla. V roce 1908 byla zvolena do Circolo Matematico di Palermo, v 1909 se stala členem Německého matematického spolku (Deutsche Mathematiker-Vereinigung), v témže roce byla pozvána a jako první žena měla přednášku na výroční setkání Společnosti v Salcburku. V roce 1913 učila ve Vídni. V této době spolupracovala s vynikajícími matematiky Fischerem, Minkowskim, Hilbertem a Kleinem, které potkala v Göttingenu. Během deseti let, kdy Emmy pracovala se svým otcem, se Německo zapletlo do první světové války. Emmy byla od srdce pacifistka a nenáviděla válku. Toužila po Německu, které nebylo ve válce. V roce 1918 jí bylo přání splněno, válka skončila. Německá monarchie byla zrušena a ze země se stala republika. Noetherová a všechny ženy v Německu získaly poprvé volební právo. I když ženy získaly nová práva, Noetherová nebyla za svou práci (učení) placena. V této době Hilbert a Klein pracovali na Univerzitě v Göttingenu na dalším definování Einsteinových teorií (obecné teorii relativity). Cítili, že Emmyiny odborné znalosti by jim mohly pomoci v jejich práci. Požádali ji, aby přišla a připojila se k nim, ale na fakultě nebyly ještě žádné ženy, nebyla si tedy jistá, zda by byla vítaná. Mnozí z fakulty ji nechtěli. Hilbert a Klein bojovali, aby ji mohli na fakultě oficiálně mít, nakonec přišla. V r. 1918 dokázala dva teorémy základní pro fyziku obecné relativity i fyziku elementárních částic. Jeden z nich je stále znám jako „teorém Noetherové“. Učit ale nemohla. Spor vznikl, když se její protivníci ptali, co si němečtí vojáci pomyslí, když se vrátí domů a bude se očekávat, že se budou učit u nohou ženy. Povolení její přítomnosti na fakultě taktéž znamenalo, že bude volit v akademickém senátu. Prof. Hilbert řekl: „Nevidím, proč by pohlaví kandidáta mělo být argumentem proti jejímu zvolení jako soukromého docenta. Konec konců univerzitní senát nejsou lázně.“ V dlouhé bitvě s autoritami univerzity o dovolení Noetherové získat habilitaci bylo mnoho nezdarů a povolení jí bylo uděleno až v r. 1919. Edmund Landau se chtěl uchýlit k jejímu popisu jako dcery Maxe Noethera, ale raději prohlásil: „Max Noether byl otec Emmy Noetherové. Emmy je počátek souřadnic v rodině Noetherů.“ Během této doby Hilbert Noetherové dovolil učit inzerováním jejích kurzů pod svým vlastním jménem. Např. kurz ze zimního semestru 1916–1917 se v seznamu objevil jako: Seminář matematické fyziky: Prof. Hilbert, za asistence Dr. E. Noetherové, Pondělí 4–6, zdarma. Hilbert a Albert Einstein se přimluvili v její prospěch a v roce 1919 získala povolení učit (ač stále bez platu). V roce 1922 se stala „výpomocnou profesorkou bez funkčního období v úřadě“ a začala dostávat malou mzdu. Zatím co byla v Göttingenu, její status se nezměnil, nejen vzhledem k jejich předsudkům vůči ženám, ale také proto, že byla Židovka, sociální demokratka a pacifistka. Ve dvacátých letech udělala základní práci na teoretické algebře, pracovala na teoriích grup, okruhů, čísel a skupinových zobrazení. Její matematika mohla být velmi užitečná pro fyziky a krystalografy, ale bylo to kontroverzní téma. Diskutovalo se, zda by matematika měla být pojmová a teoretická nebo více fyzikálně založená a aplikovaná. Pojmové pojetí algebry Noetherové vedlo k základům zákonů jednotné algebry, geometrie, lineární algebry, topologie a logiky. Okolo sebe shromáždila několik studentů známých jako „chlapci Noetherové“. Tito studenti cestovali třeba až z Ruska, aby u ní mohli studovat. Noetherová považovala své studenty za něco jako rodinu a byla vždy ochotná naslouchat jejich problémům. Její učební styl bylo velmi složité sledovat, ale ti, kteří její rychlý styl pochopili, se stali věrnými přívrženci. Její učební metoda vedla studenty k tomu, aby přicházeli s vlastními nápady, mnozí vytrvali a sami se stali velkými matematiky. Mnozí ji ocenili za úlohu naučit je učit se od sebe samých. V letech 1928–1929 působila jako hostující profesor v Moskvě. V roce 1930 učila ve Frankfurtu. Další uznání jejích skvělých matematických příspěvků přišlo s pozváními přednášet na Mezinárodním matematickém kongresu v Boloni v r. 1928 a opět v Curychu v r. 1932. V r. 1932 také získala spolu s Emilem Artinem prestižní Pamětní cenu Alfreda Ackermanna-Teubnera za pokrok v matematice. V roce 1933 získal v Německu moc Hitler a nacisté. Nacisté požadovali, aby byli všichni Židé z univerzit vyhozeni. Fritz, její bratr, byl tehdy taktéž profesorem. Když mu na Sibiři nabídli učitelské místo, přestěhoval se tam i s rodinou (1934). 10. září 1941 byl zastřelen za protisovětskou propagandu v Orëlu. Přestože se přátelé snažili získat Emmy místo na moskevské univerzitě, zvolila si přestěhování se do Spojených států (1933), kde jí na ženské koleji Bryn Mawr College v Pensylvánii nabídli místo hostující profesorky, taktéž učila na Institutu pokročilých studií (Institute for Advanced Study) v Princetonu. Na Bryn Mawr College učila Emmy Noetherová až do své smrti v r. 1935. Učit na ženské koleji pro ni bylo velmi rozdílné. Poprvé měla za kolegy ženy, plnohodnotné a placené místo. Anna Pell Wheelerová, další matematička a vedoucí katedry, se stala její velkou přítelkyní. Wheelerová chápala, jak musela Emmy bojovat o kariéru matematičky v Německu a jaké to je, být vykořeněna ze své vlasti. Emmy byla stále starající se a soucitnou učitelkou. Udržela si svůj charismatický učební styl, často sklouzávala do němčiny, když měla potíže vyložit své myšlenky studentům. Její smrt ve věku 53 let 14. dubna 1935 překvapila téměř každého. Lékař jí sdělil, že potřebuje operaci k odstranění nádoru na děloze. Téměř nikomu to neřekla a operaci si zařadila během kolejních prázdnin Bryn Mawr College. Zemřela během nebo krátce po operaci na pooperační infekci. Nikdy se nevdala, v USA neměla příbuzné. Byla pohřbena v klášteře Thomas Great Hall v kampusu Bryn Mawr. Albert Einstein napsal do novin \"New York Times\" nekrolog, ve kterém se mimo jiné uvádí: „V říši algebry, jíž se po století zabývali nejnadanější matematici, objevila metody, které mají nesmírnou důležitost. Čistá matematika je v jistém smyslu poezií logických myšlenek. Ve snaze dosáhnout logické krásy, jsou objevovány duchovní formule nezbytné k hlubšímu průniku do zákonů přírody... Existuje, naštěstí, několik lidí, kteří ve svém životě včas poznají, že nekrásnější a nejuspokojivější prožitky dostupné lidstvu nepocházejí odněkud z vnějšku, ale souvisejí s rozvojem vlastního cítění, myšlení a práce jednotlivce. Skuteční umělci, objevitelé a myslitelé byli vždy lidmi tohoto druhu. Přestože životy těchto lidí probíhají nenápadně, plody jejich úsilí jsou nejcennějším přínosem, který nějaká generace může zanechat svým potomkům.“", "section_level": 1}], "src_summary": "Amalie Emmy Noetherová, nepřechýleně Emmy Noether, (23. března 1882 – 14. dubna 1935) byla německá matematička, která významně přispěla na poli abstraktní algebry a teoretické fyziky. Slovy Alberta Einsteina byla „...podle názoru největších žijících matematiků,...nejvýznačnější matematický génius od dob, kdy se mohly ženy začít vzdělávat na univerzitách...“ Proslula obdivuhodnou schopností náhledu na problémy a elegantními abstrakcemi.", "tgt_summary": "Amalie Emmy Noether (\"Emmy\" war der Rufname; geb. am 23. März 1882 in Erlangen; gest. am 14. April 1935 in Bryn Mawr, Pennsylvania) war eine deutsche Mathematikerin, die grundlegende Beiträge zur abstrakten Algebra und zur theoretischen Physik lieferte. Insbesondere hat Noether die Theorie der Ringe, Körper und Algebren revolutioniert. Das nach ihr benannte Noether-Theorem gibt die Verbindung zwischen Symmetrien von physikalischen Naturgesetzen und Erhaltungsgrößen an.", "id": 683049} {"src_title": "Tisovité", "tgt_title": "Eibengewächse", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Většina taxonů roste jen omezeně a v mnoha případech jsou to ohrožené druhy. Vyskytují se převážně na severní polokouli. Rod tis v Severní Americe, Evropě a v Asii, toreja v Severní Americe a jižní Asii, rod \"Austrotaxus\" na Nové Kaledonii a ostatní hlavně v Číně a ve východní a jihovýchodní Asii.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jsou to keře, dřeviny nízkého vzrůstu i vzrostlé stromy dosahující výšek až 20 m, kromě hlavotisů bez pryskyřičných kanálků. Borka bývá šupinovitá nebo rýhovaná, letorosty kulaté, boční větve husté, dobře vyvinuté. Kořeny mají hodně vlásečnicového kořání. Čárkovité nebo kopinaté jehlicovité listy, vytrvávající několik let, jsou uspořádány dvouřadě, spirálovitě nebo křížatě. Jsou to rostliny nahosemenné, obvykle dvoudomé, tj. zvlášť rostliny samčí a zvlášť samičí. Samčí šištice, kulovité nebo vejcovité, vyrůstají jednotlivě v úžlabí listenů nebo jsou nahloučeny v klasovitých útvarech na vrcholcích větví. Vyrůstají na ročních výhonech, jsou složené ze 2 až 16 tyčinek, pylová zrna jsou bez vzdušných váčků. Samičí šištice, přisedlé nebo stopkaté, vyrůstají v párech nebo jednotlivě v úžlabí listů, mají jedno vajíčko (bývalé hlavotisovité 2 vajíčka). Po větrosnubném opylení šištice se semenem dozrává za 6 až 8 měsíců (u bývalých hlavotisovitých za 18 až 20 měsíců). Během toho šištice zdužnatí a zralé semeno je uloženo v nepravém dužnatém nebo kožovitém míšku (epimatiu), který je částečně otevřen (u bývalých hlavotisovitých zcela uzavřen). Zralé semeno je velké 5 až 8 mm, výjimečně 25 mm (u bývalých hlavotisovitých 12 až 40 mm), klíčí se 2 děložními lístky. Rostliny některých rodů (např. tis) jsou až na míšek se semenem jedovaté.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Existovaly tendence vytvořit téměř pro každý rod samostatnou čeleď. Na základě kladistické klasifikace rostlin byly tyto pokusy zamítnuty jako neopodstatněné. Molekulárními výzkumy byly tisovité opakovaně prokázány jako monofyletický taxon včetně vnořených hlavotisovitých a společně tvoří sesterskou skupinu k cypřišovitým (\"Cupressaceae\"). Čeleď tisovité tvoří těchto šest rodů: Vzájemná příbuznost v čeledi je následující:", "section_level": 1}], "src_summary": "Tisovité (\"Taxaceae\") je malá čeleď řádu borovicotvarých z třídy jehličnanů. Na základě fylogenetických rozborů byla zavedením taxonomického systému APG III do čeledě tisovité vřazena i bývalá čeleď hlavotisovité (\"Cephalotaxaceae\"). Stejně tak bylo odmítnuto i časté vyčleňování čeledě tisovitých do samostatného řádu.", "tgt_summary": "Die Eibengewächse (Taxaceae) bilden eine Pflanzenfamilie in der Ordnung der Koniferen (Coniferales). Einige Arten werden weltweit als Zierpflanzen in Parks und Gärten verwendet.", "id": 1139405} {"src_title": "Emulátor", "tgt_title": "Emulator", "src_document": [{"title": "Emulátory ve výpočetní technice.", "content": "Emulátory se všeobecně odkazují na schopnost počítačového programu nebo konkrétního zařízení napodobit, emulovat jiný program či zařízení. Typický příklad lze najít ve světě tiskáren. Mnoho tiskáren je navrženo tak, aby dokázaly napodobit tiskárny společnosti Hewlett-Packard, protože jsou popsané ve velkém počtu programů. Pokud tiskárny jiných výrobců dokáží emulovat tiskárny HP, jsou schopné tisknout z programů, které by s těmito tiskárnami normálně nepracovaly. Emulátor nemusí vystupovat jen jako software, který napodobuje, emuluje jiné prostředí, ale také jako hardwarový emulátor. Jedná se například o DOS kompatibilní karty, které se vyskytly v dřívějších verzích Macintoshů pod názvem Centris 610 nebo Performa 630. Díky tomu byli majitelé takového počítače schopni spouštět programy známé z PC.", "section_level": 1}, {"title": "Emulace využitá pro uchování dat.", "content": "Emulace se zabývá obnovováním původního počítačového prostředí, které již například na nových platformách nemusí být dostupné, toho se dá využít i pro uchovávání zastaralejších souborových typů. Díky tomu je možné původní (starší) software provozovat i na aktuálních typech operačních systémů. Emulovaná aplikace přináší uživateli původní vzhled i funkčnost softwaru na aktuální platformě. Díky tomu má uživatel přístup k jakémukoliv softwaru nebo operačnímu systému na současné platformě, zatímco emulovaný objekt běží ve svém typickém prostředí. Jeffery Rothenberg, je jedním z prvních zastánců emulace, který vyřkl myšlenku, že by se emulace měla využít k udržování digitálních informací. Jednalo by se tak podle Rothenberga o „ideální rozšiřitelné a dlouhodobé řešení, které by zajišťovalo interoperabilitu jednotlivých souborových verzí“. Kdyby tedy byla v praxi vytvořena nová verze nějakého softwaru, spíše než migrace starších podporovaných souborů by se dal vytvořit jednoduchý emulátor pro aplikace, který by umožnil přístup i ke starším typům souborů.", "section_level": 1}, {"title": "Emulátory v moderních médiích.", "content": "Na emulaci je často nahlíženo jako na jistotu a strategii k uchování stávajících digitálních objektů a dat. Toho se využívá i v moderních médiích. Například Cory Arcangel se specializuje na oživení zastaralých technologií a jeho práce je uznávaná hlavně z hlediska významu uchování digitální kultury. Největším významem emulace v moderních médiích je uchování dat na dobu neurčitou a jejich zpětná a bezchybná interpretace. Pozdější interpretace dat není závislá na žádném konkrétním hardwaru, který taktéž s postupem času významně zastarává. Paradoxem zůstává, že emulátory musí být schopny běžet i na budoucích platformách tak, aby byla možnost starší data kdykoliv v budoucnu obnovit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Emulátor je v informatice druh softwaru umožňující běh počítačových programů na jiné platformě (architektuře, operačním systému), než pro kterou byly původně vytvořeny a kterou samy od sebe podporují. Typickým příkladem emulátoru je program umožňující běh videoher známých z herních konzolí na běžném PC pod Microsoft Windows či Linuxem. Emulace je speciálním případem virtualizace (někdy je však chápána jako silnější pojem). ", "tgt_summary": "Als Emulator (von, „nachahmen“) wird in der Computertechnik ein System bezeichnet, das ein anderes in bestimmten Teilaspekten nachbildet. Das nachgebildete System erhält die gleichen Daten, führt vergleichbare Programme aus und erzielt die möglichst gleichen Ergebnisse in Bezug auf bestimmte Fragestellungen wie das zu emulierende System. ", "id": 806496} {"src_title": "Hořcovité", "tgt_title": "Enziangewächse", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Hořcovité jsou byliny, keře a malé stromy, vzácněji i liány. Jsou mezi nimi i nezelené mykoheterotrofní byliny s redukovanými nezelenými listy (\"Voyria\" aj.) a jednoleté byliny (\"Curtia\", \"Coutoubea\"). Stonek je často křídlatý. Listy jsou vstřícné, výjimečně střídavé nebo přeslenité, jednoduché, se zpeřenou žilnatinou, často kožovité, celokrajné nebo zřídka zubaté, často přisedlé. Palisty nejsou přítomny, u většiny zástupců je však zřetelná linie nebo nízká pochva (ochrea) spojující báze řapíků. Častá je kořenová symbióza s houbami (mykorhiza). Květenství jsou vrcholová nebo úžlabní, nejčastěji vidličnatě větvené vrcholíky, řidčeji hrozny, laty ap., někdy jsou redukována na přisedlý svazeček květů nebo jsou květy jednotlivé. Květy jsou obvykle pravidelné, oboupohlavné, 4 nebo 5četné (výjimečně až 10četné). Kalich je krátce nebo dlouze trubkovitý, řidčeji jsou kališní lístky téměř volné, často křídlatý, za plodu vytrvalý nebo opadavý. Koruna je většinou jasně zbarvená, srostlá, nejčastěji trubkovitá, řepicovitá, nálevkovitá nebo kolovitá. Tyčinky jsou v počtu odpovídajícím počtu korunních cípů, volné, přirostlé v korunní trubce nebo mezi korunními cípy. Pokud jsou v květech nektária, jsou na bázi koruny nebo semeníku. Semeník je svrchní, srostlý ze 2 plodolistů, s 1 nebo 2 komůrkami a jedinou čnělkou. Vajíček je obvykle mnoho, placentace je axilární nebo parietální nebo něco mezi. Plody jsou bobule, tobolky nebo suché a nepukavé plody. Semena jsou většinou drobná a početná, někdy křídlatá.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Hořcovité jsou nejčastěji opylovány hmyzem, některé tropické druhy i kolibříky a netopýry. Drobná semena z tobolek jsou pravděpodobně nejčastěji šířena větrem a deštěm, semena z dužnatých bobulí zvířaty. Duté stonky rostlin rodu \"Tachia\" jsou obývány mravenci.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď zahrnuje celkem přes 1650 druhů v 87 rodech. Je rozšířena celosvětově mimo pouští, polárních oblastí a extrémních poloh velehor, na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy, je však zastoupena na ostrovech v jejím okolí. Chybí na velké většině Austrálie. Většina bylinných druhů roste v mírném až subtropickém pásu a v tropických horách (Andy, Himálaj aj.), zatímco dřevnatí zástupci jsou převážně tropičtí. Největší rody jsou hořec (\"Gentiana\", asi 360 druhů), hořeček (\"Gentianella\", 250), kropenáč (\"Swertia\", 135), \"Macrocarpaea\" (110), \"Halenia\" (80), \"Fagraea\" (75), \"Exacum\" (70), \"Sebaea\" (60), zeměžluč (\"Centaurium\", 50 druhů). V České květeně je čeleď zastoupena 5 rody: hořec (\"Gentiana\", 7 druhů), hořeček (\"Gentianella\", 5 + 1 vymřelý), zeměžluč (\"Centaurium\", 3 druhy), trličník brvitý (\"Gentianopsis ciliata\") a kropenáč vytrvalý (\"Swertia perennis\"). V evropské květeně jsou dále zastoupeny rody žlutnice (\"Blackstonia\") a hořepnička (\"Lomatogonium\") a druhy \"Cicendia filiformis\" a \"Halenia corniculata\".", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Čeleď byla v historických systémech řazena do různě široce pojatého řádu hořcotvaré (\"Gentianales\"). V dnešní taxonomii je členěna do 6 tribů: Taxonomické výzkumy ukazují blízkost rodů \"Gentiana\", \"Gentianella\" a \"Swertia\" na jedné straně a příslušnost rodu \"Gentianopsis\" k odlišné skupině rodů na straně druhé.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Pro čeleď je charakteristický obsah hořčin ze skupiny iridoidů a žlutých barviv xanthonů. U pyridinového alkaloidu gentianinu byly prokázány účinky proti malárii, amébové úplavici a antipsychotické účinky. Další alkaloidy pocházející z hořcovitých jsou např. entianadin, gentianamin a erythrocentaurin.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Čeleď je důležitá farmakologicky při léčení horeček, trávicích potíží a plísňových onemocnění. Nejčastěji jsou užívány rody \"Gentiana\", \"Swertia\", \"Centaurium\" a \"Gentinella\". Rostliny rodu \"Potalia\" jsou v tropické Americe používány na hadí uštknutí, otravy, sifylis a horečky, \"Tachia\" při léčení malárie. V Evropě je jako léčivka nejvíce využíván hořec žlutý a zeměžluč okolíkatá. V čínské medicíně je spíše okrajově využíván hořec \"Gentiana barbata\", v Koreji \"Gentiana scabra\". Některé hořcovité jsou využívány jako okrasné rostliny. Celá řada hořců se pěstuje jako skalničky. Květy jícnovky velkokvěté (\"Eustoma grandiflorum\") se prodávají řezané. Hořepník pomezní (\"Exacum affine\") je pěstován jako pokojová rostlina.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam rodů.", "content": "\"Anthocleista\", \"Bartonia\", \"Bisgoeppertia\", \"Blackstonia\", \"Canscora\", \"Celiantha\", \"Centaurium\", \"Chironia\", \"Chorisepalum\", \"Cicendia\", \"Comastoma\", \"Congolanthus\", \"Cotylanthera\", \"Coutoubea\", \"Cracosna\", \"Crawfurdia\", \"Curtia\", \"Deianira\", \"Djaloniella\", \"Enicostema\", \"Eustoma\", \"Exaculum\", \"Exacum\", \"Fagraea\", \"Faroa\", \"Frasera\", \"Geniostemon\", \"Gentiana\", \"Gentianella\", \"Gentianopsis\", \"Gentianothamnus\", \"Halenia\", \"Hockinia\", \"Hoppea\", \"Irlbachia\", \"Ixanthus\", \"Jaeschkea\", \"Karina\", \"Lapithea\", \"Latouchea\", \"Lehmanniella\", \"Lisianthius\", \"Lomatogoniopsis\", \"Lomatogonium\", \"Macrocarpaea\", \"Megacodon\", \"Microrphium\", \"Monodiella\", \"Neblinantha\", \"Neurotheca\", \"Obolaria\", \"Oreonesion\", \"Ornichia\", \"Orphium\", \"Potalia\", \"Prepusa\", \"Pterygocalyx\", \"Pycnosphaera\", \"Rogersonanthus\", \"Sabatia\", \"Saccifolium\", \"Schinziella\", \"Schultesia\", \"Sebaea\", \"Senaea\", \"Sipapoantha\", \"Swertia\", \"Symbolanthus\", \"Symphyllophyton\", \"Tachia\", \"Tachiadenus\", \"Tapeinostemon\", \"Tetrapollinia\", \"Tripterospermum\", \"Urogentias\", \"Veratrilla\", \"Voyria\", \"Voyriella\", \"Wurdackanthus\", \"Zonanthus\", \"Zygostigma\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Hořcovité (\"Gentianaceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu hořcotvaré (\"Gentianales\"). Zahrnuje byliny i dřeviny vesměs se vstřícnými jednoduchými listy a čtyř nebo pětičetnými květy se srostlou korunou. Jsou rozšířeny po celém světě. Největší a nejznámější rod je hořec. Některé druhy mají význam v lékařství či v bylinném léčení. V České republice se vyskytuje 7 druhů hořců, hořečky, zeměžluč, trličník brvitý a kropenáč vytrvalý.", "tgt_summary": "Die Enziangewächse (Gentianaceae) sind eine Pflanzenfamilie in der Ordnung der Enzianartigen (Gentianales). Die etwa 80 bis 87 Gattungen mit 900 bis 1655 Arten sind weltweit vertreten.", "id": 896279} {"src_title": "Tis červený", "tgt_title": "Europäische Eibe", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Tis může dorůst výšky až 20 metrů a šířky 17 m. V přírodě rostoucí jedinci pocházející ze semene mají vzrůst stromovitý, při vegetativním množení nabývá tis charakteru keře. Roste velmi pomalu – letokruhy jsou nahloučené a i velmi staré stromy si zachovávají neobvyklou štíhlost. Jde o velice dlouhověký strom, jsou známi jedinci staří přes tisíc let; určování věku tisů je ovšem složité vzhledem k srůstajícím kmenům a vyhníváním jejich vnitřku. Je hluboko kořenící dřevinou se srdčitým, všestranně rozvinutým kořenovým systémem, který tis dobře ukotvuje i na skalnatých a suťových stanovištích. Z našich jehličnanů má nejtmavší zabarvení. Asi 2 mm široké a 20–30 mm dlouhé špičaté a měkké jehlice mají leskle tmavozelenou svrchní stranu, spodní strana je světlejší, matně žlutozelená. Na svislých výhonech obrůstají větvičku dokola, na bočních a vodorovných jsou dvouřadě uspořádané, na stromě vytrvávají 5–8 let. Stejně jako dřevo tisu postrádají pryskyřičné kanálky. Kůra je zpočátku červenohnědá a hladká, posléze se mění na červenohnědošedou a odlupuje se v plátech. Kulovité samčí šištice vyrůstají na spodu loňských větviček, samičí jsou značně redukované, obsahují pouze jedno vajíčko podepřené třemi páry křižmostojných listenů. O rozšiřování semen se starají ptáci a savci, kteří konzumují dužnaté míšky. Semeno před vyklíčením obvykle 2-4 roky přeléhá. Klíčí dvěma dělohami.", "section_level": 1}, {"title": "Záměny.", "content": "Jediný druh, u kterého na území České republice připadá v úvahu záměna s tisem červeným, je v našich parcích často vysazovaný příbuzný tis prostřední (\"Taxus × media\"). Tis prostřední je křížencem tisu červeného s tisem japonským. Jako rozlišovací znak nejlépe poslouží právě výše zmíněná kůra. Zatímco kůra tisu červeného postupně přechází na červenohnědošedočernou a odlupuje se v plátech, kůra tisu prostředního s postupem času tmavne a rýhovitě praská. Staré větve pak mají kůru více či méně černou (projevuje se však i u nich v různé míře rodičovský vliv tisu červeného). Druhy se ještě liší několika drobnostmi, např. jiným zakončením jehlic (pozvolně se zužující u tisu červeného, náhle zašpičatělé u tisu prostředního), celkově je však tis prostřední jinak dost podobný svému rodičovskému druhu.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření a ekologie.", "content": "Vyskytuje se převážně v suťových lesích v Evropě od Středomoří až po jižní Švédsko a Norsko, od Velké Británie až po Litvu, Lotyšsko a Estonsko, dále v Malé Asii a v Zakavkazí, kde se vyskytují největší a nejstarší jedinci. Je dřevinou mírného oceanického klimatu, vyhovují mu vlhčí, stinná až polostinná stanoviště s hlubší živnou půdou, která je dostatečně vlhká a provzdušněná. Podloží může být vápencové i silikátové. Nesnáší přílišné sucho ani zamokření a kontinentální klima s letními vedry a mrazivými zimami. V lesích nevytváří souvislé porosty, vyskytuje se jako příměs ve spodních patrech porostu. Ačkoli jde již o druh v České republice roztroušený až vzácný, bývá považován za domácí složku naší květeny. Je však třeba dodat, že jeho recentní rozšíření úzce souvisí s přítomností člověka – tis má pro evropské bájesloví (od antického přes keltské až po křesťanské) zvláštní význam a je pravděpodobné, že na svých nejvýznamnějších lokalitách – na Křivoklátsku u Týřova, v Povltaví u Štěchovic a v Moravském krasu – byl vysazen. Ve středověku býval o poznání hojnější, s těžištěm v termofytiku, ve spodním patru listnatých a smíšených lesů, na sutích a skalnatých svazích v nadmořské výšce 400–1000 m např. na Šumavě. Je považován za silně ohrožený druh a je přísně chráněn. Jedna z nejbohatších lokalit na výskyt tisu červeného v Česku je přírodní rezervace V Horách u vsi Terešovská Huť (dnes již sloučená s Terešovem). Nachází se zde až 3400 jedinců a majitelé lesa chrání toto území již od první poloviny 19. století. Další významnou lokalitou je přírodní památka Jílovské tisy u Jílového v okrese Děčín, národní přírodní rezervace Chlumská stráň v okrese Rokycany, přírodní rezervace Drbákov-Albertovy skály ve Středním Povltaví či přírodní památka Tisy u Chrobol v okrese Prachatice. Na Hřebečovském hřbetu (okres Svitavy) na jihovýchodních svazích Červené hory (606 m n. m.) se nachází přírodní památka Pod Skálou (Mladějovské tisy). Vyskytuje se zde několik desítek přírodně rostoucích exemplářů tisu červeného. Za pozornost stojí i jeho hojný výskyt na Slovensku v okolí Velké Fatry, především v národní přírodní rezervaci Harmanecká tisina, kde se nalézá až 160 000 tisů (největší výskyt ve střední Evropě).", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Celá rostlina je až na sladce chutnající červený dužnatý obal okolo semene (nepravý míšek, dozrávající v září až v říjnu), prudce jedovatá. Hlavním jedem je velice účinná směs alkaloidů, souhrnně nazývaná taxin. myricylalkohol kyselina gallová, jablečnan vápenatý sacharosa, rafinosa taxin A, taxin B, milosin, lykopin, efedrin, baccatin III, 10-deacetylbaccatin III sitosterin", "section_level": 1}, {"title": "Otravy.", "content": "Zralý nepravý míšek, který je sladký a červený, není jedovatý. Jedovaté semeno se doporučuje vyplivnout, ale ani při jeho pozření by se nemělo nic stát, pokud je člověk nerozkouše. Jed se snadno vstřebává trávicím ústrojím a působí velice rychle (výplach žaludku musí být co nejrychleji); zpomaluje srdeční činnost do té míry, až způsobí jeho zástavu. Smrt může nastat v řádu desítek minut po požití rostliny. Zaznamenány jsou smrtelné otravy po čaji z jehličí tisu nebo po žvýkání jeho větviček či jehličí. Rovněž se lze otrávit odvarem ze semen. Jed rostliny může být nebezpečný i pro nezkušená či zdomácnělá zvířata (kůň, skot), která někdy umírají ještě dřív, než stihnou své hodování dokončit.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dřevo.", "content": "Protože velmi pomalu roste, má velmi husté dřevo – nejhustší, a tedy i nejtěžší z našich domácích dřevin. Má krásný vzhled, široké červenohnědé jádro a úzkou světlejší běl. Špatně se štípe, ale snadno leští, moří a soustruží. Dříve se používalo na výrobu vzácného nábytku a vyřezávaných šperků. Tak jako téměř celá rostlina je i dřevo tisu jedovaté. Z tohoto důvodu je mnohem trvanlivější než ostatní, protože je jed chrání před parazity. V dávné minulosti byl tis vzhledem k velice pružnému dřevu používán především na výrobu luků a z tohoto důvodu byl také téměř vyhuben. Kromě toho se jedovatý extrakt z tisového jehličí u Keltů údajně používal k otrávení hrotů šípů, případně bodných zbraní.", "section_level": 2}, {"title": "Lékařství.", "content": "Derivát paclitaxel, vyráběný polosynteticky z baccatinu III, se užívá jako cytostatikum u rakoviny vaječníků a plic.", "section_level": 2}, {"title": "Zahradnictví.", "content": "Ačkoliv byl dříve hojnou dřevinou našich smíšených lesů, v současné době se téměř výlučně používá jako okrasná dřevina v sadech a zahradách v celé řadě různých kultivarů. Významem jej však v sadovnické tvorbě předčil jeho kříženec \"Taxus × media\" s japonským tisem \"Taxus cuspidata\". Kříženec \"T. media\" vykazuje ve svých kultivarech značnou variabilitu a je oblíben zejména ve všech moderních městských výsadbách. U tisu červeného si pro sadovnickou tvorbu udržely význam především jeho mohutnější formy (a i některé speciální – variegované a barevné), které jsou použitelné do volnějších a historických parkových výsadeb. Původní botanický druh tisu se vyskytuje nejčastěji právě v historických zámeckých zahradách. Mnoho krásných, věkovitých exemplářů roste například v Lednickém parku a i v celém Lednicko-valtickém areálu.", "section_level": 2}, {"title": "Charakter růstu.", "content": "Typ růstu tisu je významně ovlivněn způsobem, kterým byl namnožen. Jsou-li tisy (botanická forma) pěstovány ze semene, vyrostou z nich relativně velké, vzpřímeně rostoucí stromy. Jsou-li rozmnožovány vegetativně – řízkováním, dceřiná rostlina si poměrně dlouhou dobu uchovává typ růstu který měla původní větvička, ze které byl odebírán řízek. Záleží na pozici v koruně mateřské rostliny, kde byl řízek odebrán. Tedy, byl-li odebrán z bočních, do strany rostoucích větviček, výsledná rostlina bude postrádat terminál (růstový vrchol) a bude mít spíše křovitý růst s vodorovnými anebo šikmými větvemi. Byl-li řízek odebrán z terminálních – vzhůru rostoucích výhonů, výsledný habitus bude podobný jako u semenáčů, jen se slabším vzrůstem. Všeobecně ale platí (i u ostatních vegetativně množených rostlin), že po určité době bude mít namnožená rostlina stejný habitus, jako rostlina mateřská. U okrasných forem je množení stonkovými řízky jediným možným způsobem množení, kterým je možné uchovat vlastnosti mateřské rostliny. Protože velice dobře regeneruje i na starém dřevě (hluboký zmlazovací řez), velmi dobře se hodí na stříhané živé ploty, pěstované v zástinu.", "section_level": 3}, {"title": "Pověsti.", "content": "Tis je opředený pověstmi. Odedávna je považován za dřevinu regenerace. Když hlavní kmen zestárne, obraší zakrátko mladými zelenými výhonky. Proto byl vždy vysazovaný na hřbitovech a tradovalo se, že kořeny těchto hřbitovních tisů sahají až k ústům nebožtíků a napájejí je životem. Irská pověst Noise a Deire zase vypráví o nenaplněné lásce milenců, kterým rodiny nepřály manželské štěstí a raději je zabily, než by něco takového připustily. Aby se milenci nemohli setkat ani v posmrtném životě, probodli jejich těla nepřející příbuzní tisovými kůly. Jejich láska však překonala všechno. Kůly obrašily mladými větvičkami, vyrostly z nich krásné a vysoké stromy a ve větvích se pevně propletly. Tak skončili Noise a Deire ve věčném objetí.", "section_level": 2}, {"title": "Památné a významné tisy červené.", "content": "Protože tis v našich podnebných podmínkách roste poněkud rychleji než například v Anglii, býval některým vzrostlým tisovým stromům přisuzovaný vyšší věk, než jakému odpovídají výsledky moderních výzkumů. Kolem roku 1900 byl přisuzován věk zhruba 2000 let následujícím tuzemským tisům: tis u Macochy (zaniklý, 2000 let podle prof. Kolenatého), Vilémovický tis (1500-2000 let), tis v Krompachu (1800 let podle botanika \"Huga Wilhelma Conwentze\", 2000 let podle starých map, pohlednic apod.), Pernštejnský tis (1000-1500 let). Přes 15 tisů přesahuje svým obvodem 300 centimetrů: Obvod v rozmezí 200-300 cm je běžnější, dosahuje ho přes 25 stromů. \"Další památné stromy naleznete v.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Tis červený (výslovnost [ťis]; \"Taxus baccata\"), nebo tis obecný, je dvoudomá stálezelená jehličnatá dřevina z čeledi tisovitých. Je stínomilná, velmi pomalu rostoucí, vyskytuje se ve formě keře či relativně nízkého stromu. Jde o silně ohrožený třetihorní relikt, ve většině zemí náleží mezi přísně chráněné druhy. ", "tgt_summary": "Die Europäische Eibe (\"Taxus baccata\"), auch Gemeine Eibe oder nur Eibe genannt, früher auch Bogenbaum, Eue, Eve, Ibe, If, Ifen, ist die einzige europäische Art in der Pflanzengattung der Eiben (\"Taxus\"). Sie ist die älteste (Tertiärrelikt) und schattenverträglichste Baumart Europas. Sie kann ein sehr hohes Alter erreichen. Bis auf den bei Reife durch Karotinoide lebhaft rot gefärbten Samenmantel, den Arillus, der becherartig den Samen umgibt, und den Eibenpollen, sind alle Pflanzenteile der Europäischen Eibe stark giftig. In allen europäischen Ländern gehört die Europäische Eibe zu den geschützten Pflanzenarten. In Deutschland steht sie auf der Roten Liste der gefährdeten Arten (Gefährdungsklasse 3: gefährdet) und war im Jahre 1994 Baum des Jahres sowie Giftpflanze des Jahres 2011. In Österreich war sie im Jahr 2013 Baum des Jahres. ", "id": 1039970} {"src_title": "Stopa (jednotka délky)", "tgt_title": "Fuß (Einheit)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Stopa jako jednotka pro měření délky byla zřejmě poprvé použita v Sumerské říši, její (přibližná) délka byla definována sochou Gudei v Lagaši přibližně roku 2575 př. n. l. Tato stopa (26,45 cm) se dělila na 16 palců. Dále je ještě známá stopa nippurská (27,58 cm), která byla čtvrtinou loktu. Stopa je doložena též u Vikingů s hodnotou 29,5 cm, v Babylonii 30,83 cm a středověké Palestině 32,3 cm. V našich zemích je stopa poprvé zmiňována v roce 1579 jako střevíc (29,57 cm). V 18. století podle J. Steplinga 29,82 cm a patentem Marie Terezie z 30.7. 1764 stanovena stopa na 29,82 cm. Stopa jako míra délky byla později používána i ve starověkém Egyptě, antickém Řecku a starověkém Římě (pes). Ve středověku byla tato míra rozšířena po celé Evropě. Závazná definice jednotky neexistovala, v různých státech (a také na různých územích těchto států jako např. v Německu) byla stopa různě dlouhá.", "section_level": 1}, {"title": "Stopa v dnešním angloamerickém měrném systému.", "content": "Stopa, anglicky \"foot\" (množné číslo \"feet\", zkratka ft), také standardní imperiální stopa (\"standard imperial foot\"), je tzv. imperiální délková jednotka, používaná ve Velké Británii (zde i po zavedení soustavy SI, je však její užívání na ústupu) a v USA, zde pak pod názvem americká běžná stopa (\"U.S. customary foot\"). 1. června 1959 byl definován v USA, Británii a zemích Commonwealthu mezinárodní yard jako 0,9144 metrů. Stopa je 1/3 yardu tj. 1ft = 0,3048 metrů nebo 30,48 cm (přesně), palec je 1/12 stopy, tj. 2,54 cm (přesně). To je o 2 ppm kratší než předchozí definice v USA a o 1,7 ppm delší než předchozí britská definice. Téměř bezvýznamná je dnes již tzv. americká zeměměřická stopa, měřící 0,304800609 m (\"U.S. survey foot\"), užívaná pouze Národním geodetickým zeměměřickým ústavem (\"National Geodetic Survey (NGS)\", do r. 1970 \"U.S. Coast and Geodetic Survey\") pro potřeby pouze sedmi federálních států. Interně NGS od roku 1986, stejně jako 42 států Unie a Velká Británie používá v geodézii metrickou soustavu SI.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stopa je historická jednotka pro měření délky, která byla používána v téměř všech kulturách. Vznik názvu je možno vysvětlit tím, že se jednalo o délku otisku lidské nohy (chodidla), tedy stopy. V jiných jazycích \"Fuß\" (německy), \"foot\" (anglicky), \"pes\" (latinsky), \"pied\" (francouzsky) atd. ", "tgt_summary": "Ein Fuß () (engl. \",\" Plural ') bzw. Schuh ist ein früher in vielen Teilen der Welt verwendetes Längenmaß, das je nach Land meist 28 bis 32 cm maß, in Extremfällen auch 25 und 34 cm. ", "id": 1781050} {"src_title": "Letoun", "tgt_title": "Flugzeug", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Významný krok učinil benediktinský mnich Eilmer počátkem 11. století, který letěl 200 metrů kluzákem. Dalším, kdo se aktivně zajímal o konstrukci létajících strojů, byl Leonardo da Vinci, jehož návrhy předběhly ostatní konstruktéry asi o 400 let. Ti se snažili zprvu jen napodobovat let ptáků a jejich obléknutelná křídla žádný úspěch nezaznamenala. Pro aeronautiku byl zlomovým rok 1738, kdy švýcarský matematik Daniel Bernoulli objevil princip vztlaku. V podstatě jde o to, že plyny a kapaliny pohybující se rychle vytváří menší tlak než ty pomalejší. Tento objev dal vzniknout tvaru křídla v takové podobě, v níž ho známe dodnes. Prakticky jde o to, že vzduch se rozdělí na hraně křídla na dvě části. Ta část, která obtéká horní (vyklenutou) část křídla, musí urazit větší vzdálenost a proto se pohybuje větší rychlostí než vzduch proudící pod spodní plochou stranou křídla. Díky tomu je nad křídlem menší tlak než pod ním. Tento rozdíl se nazývá vztlak. Vztlaku se snažilo v 19. století využít mnoho leteckých průkopníků při konstrukci primitivních kluzáků. Prvním, komu se to povedlo, byl roku 1853 sir George Cayley, který je často titulován jako \"otec létání\". Ovšem na skutečné letadlo muselo počkat až do 90. let 19. století, kdy bratři Wrightové zkonstruovali křídlo umožňující plně kontrolovaný let. To mělo v řezu tvar kapky, tedy široké a zaoblené na náběžné hraně a úzké na hraně odtokové. Poslední překážkou letu strojů těžších než vzduch již byla jen otázka, jak dosáhnout potřebného vztlaku, tedy rychlosti proudění vzduchu kolem křídel. Bratři Wrightové to vyřešili lehkým motorem, který poháněl vrtuli složenou z několika listů tvaru křídel umístěných na letadle ve svislé poloze. Tím vytvářeli \"tah\", který poháněl letadlo dopředu; tím bylo dosaženo dostatečné rychlosti a tím i proudění vzduchu k vzniku vztlaku umožňujícího let. První let uskutečnili bratři Wrightové s takovýmto strojem pojmenovaným Flyer I (avšak dnes je známý spíš jako Kitty Hawk) 17. prosince 1903 v Severní Karolíně. Let trval 12 sekund, za nichž stroj uletěl 36 metrů. Stejný princip, který použili bratři Wrightové, se začal používat u všech poté konstruovaných letadel, a to až po ta dnešní. Rozdílné je dnes jen použití materiálů a proudových motorů vynalezených ve 40. letech 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení letounů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podle pohonu.", "content": "Letouny používají tyto pohonné jednotky:", "section_level": 2}, {"title": "Podle nosných ploch.", "content": "Toto dělení vychází z počtu a uspořádání nosných ploch:", "section_level": 2}, {"title": "Podle způsobu vzletu a přistání.", "content": "Podle druhu vzletové a přistávací dráhy na", "section_level": 2}, {"title": "Podle speciálního způsobu vzletu.", "content": "Zde existují některé speciální typy:", "section_level": 2}], "src_summary": "Letoun je motorové letadlo těžší než vzduch, používající ke svému pohybu aerodynamických sil (tedy aerodyn, na rozdíl od aerostatů, využívajících k letu aerostatických sil), s pevnými nosnými plochami (obvykle s pevnými křídly). Letouny spolu s kluzáky patří do skupiny plošníků.", "tgt_summary": "Ein Flugzeug ist ein Luftfahrzeug, das schwerer als Luft ist und den zu seinem Fliegen nötigen dynamischen Auftrieb mit nicht-rotierenden Auftriebsflächen erzeugt. Der Betrieb von Flugzeugen, die am Luftverkehr teilnehmen, wird durch Luftverkehrsgesetze geregelt. ", "id": 426980} {"src_title": "Florencie", "tgt_title": "Florenz", "src_document": [{"title": "Dějiny města.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Římské období.", "content": "Florencie byla založena roku 59 př. n. l. na pravém břehu Arna římskými vojáky – veterány Julia Caesara a získala název \"Colonia Florentia\" – Kvetoucí. Sídlo typu vojenského tábora mělo obdélníkový tvar se čtyřmi branami na každou světovou stranu. Hradby procházely dnešním Piazza del Duomo na severu, Piazza della Signoria na jihu, Via del Tornabuoni na západě a Via del Proconsolo na východě. Do roku 150 n. l. bylo ve městě vybudováno forum (na místě dnešní Piazza della Repubblica), kapitol, chrám, lázně, akvadukt a amfiteátr. Ekonomický rozvoj antického města byl spojen s blízkostí silnice Via Cassia vedoucí z Říma do severní Itálie. Dále měla nová kolonie spojení se zdejšími etruskými městy a po Arnu také se Středozemním mořem. Díky tomu se z Florencie stalo v prvních dvou staletích významné obchodní středisko. Ve městě se začali usazovat obchodníci přicházející z východu, kteří přinesli do kraje ve 3. století křesťanství. Nová víra se zpočátku šířila pomalu. Významnější nástup nastal až po roce 393, kdy se do Florencie uchýlil sv. Ambrož, vyhnaný z Milána. Ambrož zasvětil roku 393 nejstarší kostel na severním předměstí sv. Vavřinci (San Lorenzo) a ustavil tu biskupa. To znamená, že se San Lorenzo stal původní florentskou katedrálou. Na přelomu 4. a 5. století vznikl další kostel na levém břehu Arna – Santa Felicita (někdy bývá považován za nejstarší kostel ve městě). Po smrti prvního biskupa roku 433 bylo biskupské sídlo přeneseno do Baptisteria San Giovanni, které se poté stalo na dlouhá léta florentskou katedrálou.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Po pádu Západořímské říše byla za barbarských vpádů pustošena Florencie i celé Toskánsko, následoval hospodářský a politický úpadek. Ke krátkému rozmachu došlo až za vlády Byzantských císařů v letech 553–569. Germánští nájezdníci Langobardi přišli do severní Itálie roku 568 a měli o zničenou Toskánu zájem především z obranného hlediska proti jižním državám Byzantinců. Toskánsko \"Tuscia\" se v té době stalo vévodstvím rozčleněným na menší podvévodství. Nejvýznamnějším střediskem byla Lucca, kterou Langobardi zřejmě dobyli jako první toskánské město. Vedle Luccy prosperovala Pisa jako obchodní, námořní i strategický bod. Ostatní toskánská města včetně Florencie byla zanedbávána. V 6. století žilo ve městě sotva tisíc obyvatel, v 7. století jejich počet ještě poklesl. Toskánsko a Florencie se začaly znovu vzmáhat v 8. století, poté, co 774 dobyl Langobardskou říši Karel Veliký. Došlo zde k rozvoji řemesel, obchodu, zemědělství a měst. V polovině 9. století byla založena Toskánská marka s centrem v Lucce; poprvé je v pramenech zmíněna k roku 934. V té době zde již panovaly feudální poměry a města byla v moci feudální vrchnosti, především biskupů. Roku 1032 získala markrabství hrabata z Canossy. Poslední členka rodu Matylda Toskánská se stala toskánskou markraběnkou roku 1076 po smrti svého otce a bratra a přesídlila z Luccy do Florencie. Věhlas města jako oblíbeného sídla markraběnky začal stoupat a Florencie se znovu začala přeměňovat v kvetoucí obchodní středisko. Ve sporu papeže Řehoře VII. s císařem Jindřichem IV. poskytla Florencie podporu markraběnce Matyldě, která byla horlivou přívrženkyní papeže. Rivalita císařů a papežů nadále významně poznamenala dějiny Florencie. Matylda odkázala své državy papeži. Toskánská města včetně Florencie využila po její smrti (1115) zápasu mezi císařstvím a papežstvím a během 12. století se z moci feudálních pánů emancipovala. Ve Florencii bylo důležitým obdobím pro formování samosprávy 13. století.", "section_level": 2}, {"title": "Historické a umělecké památky.", "content": "K hlavním uměleckým památkám ve Florencii náleží gotická katedrála \"Santa Maria del Fiore\", stavba z let 1296 až 1436, na \"Piazza del Duomo\". Vedle ní stojí 82 metrů vysoká \"Giottova zvonice\" dokončená roku 1359. Druhou dominantní florentskou stavbou je radnice \"Palazzo Vecchio\" na \"Piazza della Signoria\", jižně od katedrály. Třetí významnou historickou stavbou je most přes řeku Arno \"Ponte Vecchio\". Trojici slavných staveb doplňuje umělecká galerie \"Galleria degli Uffizi\", budova postavená v letech 1560–80, se 4 000 vystavovanými obrazy jedna z nejvýznamnějších sbírek na světě. K dalším nejvíce navštěvovaným památkám náleží rozlehlý \"Palazzo Pitti\", kostel \"Santa Maria Novella\" nebo chrám \"Santa Croce\".", "section_level": 1}, {"title": "Umění.", "content": "Florencie byla pověstná významnými malíři, sochaři, architekty a hudebníky a uměleckými dílnami Uffizi, které na dvoře vévodů Medicejských založil Giorgio Vasari.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Ve Florencii byla a jsou operní představení uváděna na mnoha místech: palác Pitti, zahrady Boboli, Uffizi, Teatro della Pergola, Teatro Politeama Fiorentino Vittorio Emmanuele. Opera také tvoří důležitou součást každoročního festivalu Maggio Musicale (od roku 1928). Premiéru zde měly opery Dafné (1598) a Euridice (1600) Jacopa Periho a roku 1847 Macbeth Giuseppe Verdiho. Zemřel zde Vittorio Gui, dirigent a skladatel, který roku 1928 založil florentský orchestr Stabile a Teodulo Mabellini, skladatel a dirigent, ředitel Teatro della Pergola; narodila se zde sopranistka Medea Figner; rodákem byl italský tenorista Giuseppe Fancelli a operní skladatel Marco da Gagliano.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "\"Počet obyvatel\"", "section_level": 1}, {"title": "Svátky, oslavy a festivaly.", "content": "Ve Florencii probíhají oslavy různých událostí po celý rok. Část z nich je náboženského charakteru.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Ve Florencii sídlí fotbalový klub Fiorentina.", "section_level": 1}], "src_summary": "Florencie ( ) je metropole italského Toskánska, ležící na řece Arno. Ve středověku byla Florencie centrem významné městské republiky, která se za vlády rodu Medicejských přeměnila na toskánské vévodství (1531), které se později stalo velkovévodstvím (1569). V dobách republiky a především za Medicejských došlo k velkému kulturnímu rozkvětu města. V 15. století se Florencie stala kolébkou renesance a kulturním centrem severní Itálie. ", "tgt_summary": "Florenz ( ) ist eine italienische Großstadt mit Einwohnern (Stand ). In der Metropolregion leben etwa eine Million Menschen. Florenz ist Hauptstadt sowie größte Stadt der Toskana und der Metropolitanstadt Florenz. In Italien ist Florenz die nach Einwohnern achtgrößte Stadt. ", "id": 421632} {"src_title": "Faktoriál", "tgt_title": "Fakultät (Mathematik)", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Faktoriál je formálně definován takto: Například: Jako speciální případ prázdného součinu platí, že", "section_level": 1}, {"title": "Rekurzivní výpočet.", "content": "Pro je možné faktoriál definovat rekurzivně takto:", "section_level": 2}, {"title": "Zobecnění pro komplexní čísla.", "content": "Zobecněním faktoriálu pro obor komplexních čísel je gama funkce, používaná v mnoha oblastech matematiky, například ve statistice: Ačkoliv uvedený integrál konverguje pouze pro formula_6, lze zobecněný faktoriál holomorfně rozšířit na celou komplexní rovinu kromě celých záporných čísel (−1, −2,...). Posloupnost faktoriálů čísel 0, 1, 2,... začíná", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Faktoriály se hojně vyskytují v kombinatorice. Faktoriál čísla \"n\" udává počet permutací množiny \"n\" prvků, tzn. počet způsobů, jak seřadit \"n\" různých objektů. Pomocí faktoriálů lze také spočítat kombinační číslo:", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Faktoriál je velice rychle rostoucí funkce. Jeho přibližnou hodnotu pro velká \"n\" lze vypočítat Stirlingovým vzorcem:", "section_level": 1}, {"title": "Dvojitý faktoriál, multifaktoriál.", "content": "Kromě běžného faktoriálu je možné definovat také dvojitý faktoriál, značený \"n\"!!, ve kterém se činitelé snižují po dvou namísto po jedné. Je možno ho rekurzivně definovat jako Například formula_10, nebo formula_11. Posloupnost dvojitých faktoriálů čísel 0, 1, 2,... začíná I dvojitý faktoriál váže vztahy ke gama funkci, např. Kromě dvojitého faktoriálu lze tuto ideu dále zobecnit na (již nepříliš používané) multifaktoriály \"n\"!!!, \"n\"!!!! atd. (obecně \"n\"!).", "section_level": 1}, {"title": "Výpočet v informatice.", "content": "Rekurzivní definice je často užívána i v programování, protože vede na jednoduchý zápis algoritmu využívající rekurzivní volání funkce. Takový výpočet však je z hlediska náročnosti na systémové prostředky (velikost zásobníku) velmi nevhodný (takový počítačový program lze použít jen pro malá čísla, protože obvykle dojde paměť pro zásobník). Proto je vhodnější místo rekurze použít cyklus.", "section_level": 1}], "src_summary": "V matematice je faktoriál čísla \"n\" (značeno pomocí vykřičníku: \"n\"!) číslo, rovné součinu všech kladných celých čísel menších nebo rovných \"n\", pokud je \"n\" kladné, a rovno 1 pro \"n = 0\". Značení \"n\"! vyslovujeme jako „\"n\" faktoriál“. Toto značení zavedl Christian Kramp v roce 1808.", "tgt_summary": "Die Fakultät (manchmal, besonders in Österreich, auch Faktorielle genannt) ist in der Mathematik eine Funktion, die einer natürlichen Zahl das Produkt aller natürlichen Zahlen (ohne Null) kleiner und gleich dieser Zahl zuordnet. Sie wird durch ein dem Argument nachgestelltes Ausrufezeichen („!“) abgekürzt. Diese Notation wurde erstmals 1808 von dem elsässischen Mathematiker Christian Kramp (1760–1826) verwendet, der um 1798 auch die Bezeichnung \"faculté\" „Fähigkeit“ dafür einführte.", "id": 2481209} {"src_title": "Geografie", "tgt_title": "Geographie", "src_document": [{"title": "Geografické disciplíny.", "content": "Soustava zeměpisných věd Objektem geografie (= zeměpisu) je \"krajinná sféra\", popisovaná na několika úrovních. Podle těchto úrovní se dělí geografie na čtyři základní části:", "section_level": 1}, {"title": "Geografie vs. zeměpis.", "content": "Někdy se rozlišuje pojem \"geografie\" jakožto soubor vědních disciplín a pojem \"zeměpis\" (\"školská geografie\") jakožto vyučovací předmět.", "section_level": 1}, {"title": "Subjekt a objekt studia.", "content": "Subjektem studia geografie je krajinná sféra. Objektem (předmětem) výzkumu geografie jsou například změny ve složení obyvatelstva, velikost, struktura a vývoj lidské populace, demografická reprodukce, zdraví populace, problémy regionálního rozvoje, územní administrativy, sociální ekologie, migrací, urbanizace, socio-patogenních jevů, rozvojové pomoci, zemědělství, průmyslu, dopravy, cestovního ruchu, ozbrojených konfliktů, jakož i přírodních zdrojů, funkčního využívání krajiny, kvality životního prostředí, přírodních ohrožení a rizik, změn klimatu, kvality vod a další.", "section_level": 1}, {"title": "Historie geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starověk.", "content": "Starověké státy zahrnovaly na svou dobu obrovské masy lidí. Vytvářely velká sídla s vysokou kulturou stavebnictví, písemnictví, vědy i umění. Sdružovaly zástupce různých rasových typů i etnických skupin. Státníci se museli seznamovat s územími a národy, nejen se svými, ale i v jiných regionech. Realizovaly se dlouhé cesty i vojenská tažení, doprovázená vzájemným objevováním národů. Docházelo k plodnému sbližování kultur, k přebírání shromážděných poznatků i představ, návyků i vynálezů. Víme o dalekých výpravách Egypťanů, Mínojců (obyvatelé Kréty), Foiničanů, Kartaginců, dávných indických mořeplavců aj. Kladly si vesměs praktické cíle – rozšiřování poznatků i zdrojů surovin (mědi, cínu, dřeva, pryskyřice, lnu, kůže, vosku, slonoviny) a potravin (obilí, datlí). Velký význam měly svazky se zeměmi, které oplývaly zlatem, stříbrem, drahokamy. Už v antice – ve Starém Řecku a později v Římě – vznikaly významné geografické práce. Dlouhou dobu byly součástí filozofie, historie či medicíny. Iónská škola je nejstarší známou řeckou filozofickou školou (z 6. stol. př. n. l.). Jejím představitelům – Tháletovi (první filozof, matematik a astronom), Anaximandrovi, Anaximenovi aj. – patří množství objevů v matematice, astronomii či geografii. V rámci nerozčleněné iónské vědy se vytvářely mj. i prvky fyzickogeografických koncepcí, zárodky obecné zeměvědy. Rozvoj mořeplavby a obchodu stimuloval vznik prvních geografických popisů. Říkalo se jim \"gés periodos\" (objezdy země). Členily se na periply (\"periplous\" jako obeplutí) – popisy pobřeží, praktické návody k navigaci podél mořských břehů; a periegezy – popis pevniny.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Ve středověku geografie v evropských zemích prakticky zanikla. Dědictví antiky chránili, překládali a rozmnožovali především v arabském světě a dalších regionech Blízkého východu i Střední Asie. Mapy raného středověku nejčastěji ilustrovaly Bibli. Země měla tvar obdélníků (podle Kosmy), oválu či kruhu rozčleněného na tři části. (Noe prý po potopě rozdělil Zemi mezi tři syny). Tyto mapy bývají nejčastěji orientovány na východ; uprostřed leží Jeruzalém; nechybí na nich označení ráje, mytické říše Magog (severně od Kavkazu – jejím vládcem byl údajně Noemův syn Gog), různé fantastické země – i příšery. Charakteristické jsou rozsáhlé texty (legendy) na velmi schematických kresbách. Ani v Evropě se vývoj vědy ve středověku úplně nezastavil. Po mnohá staletí tam probíhal složitý proces zemědělského využívání vnitřních rovin; orná půda se vytvářela i v nejodlehlejších koutech, velmi vzdálených od moře. Formoval se pevný svazek rolníků s půdou. Na vrcholech hor, ochraňujících přístupy do rozoraných rovin a údolí, vznikaly hrady a zámky feudálních rytířů. Při úpatích se vytvářela řemeslnická a obchodní sídla, v nichž bohatli středověcí měšťané. Poznatky z geografie, potřebné při rozvíjení geografické dělby práce uvnitř antických států i mezi nimi, pečlivě shrnuté Strabónem a Ptolemaiem, byly středověkým vládcům Evropy po dlouhá staletí prakticky k ničemu. Časem však vznikala potřeba rozšiřovat obchod. Začalo se obchodovat s východem, vytvářely se daleké a riskantní cesty. Velké objevné cesty v 16. a 17. století zvýšily zájem o přesné geografické údaje z prozkoumaných oblastí a během 18. století dochází k etablování se geografie jako moderní vědy na evropských univerzitách.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní geografie.", "content": "V období 19. a hlavně od poloviny 20. století dochází v geografii k velkému nárůstu poznání i k rozvoji teoreticko-metodologického aparátu. Během tohoto období prošla geografie čtyřmi významnými obdobími: environmentální determinismus, regionální geografie, kvantitativní revoluce a kritická geografie. Moderní geografie se zabývá rozložením jevů a procesů v prostoru a v čase, zajímá ji nejen současný stav, ale i jeho historické příčiny a budoucí důsledky. Pomocí sofistikovaných metod sleduje sociálně-geografické i fyzicko-geografické jevy v prostoru a ve vzájemných vazbách i hodnotí prostorové dopady různých jevů na společnost a přírodu. Současná geografie si již nevystačí s pouhým popisem stavu věcí, ale usiluje o nalezení pravidelností, vývojových trendů, vysvětlování příčin a důsledků problémů, formulování hypotéz a prognóz budoucího vývoje apod. Zabývá nejen základním, ale i v praxi využitelným výzkumem, který reaguje na aktuální problémy dynamicky se měnící společnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Metody.", "content": "Geografická data se získávají prostřednictvím globálních družicových polohových systémech, dálkového průzkumu Země (DPZ) či měřením přímo v terénu pomocí speciálních přístrojů. Rozsáhlé soubory dat se zpracovávají za pomoci moderních počítačových technik geografického informačního systému (GIS) umožňujícího pokročilou geostatistickou analýzu či 3D vizualizaci prostorových dat. Součástí geografického výzkumu jsou i další kvantitativní a kvalitativní výzkumné metody používané při sběru a analýze dat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Geografie (z řeckého γεός \"geos\" pozemský, zemský + γράφειν \"grafein\" psáti), česky též zeměpis, je věda studující prostorové rozšíření jevů na Zemi (přesněji části Země, nazývané „krajinná sféra“), jejich vzájemnou interakci a vývoj v čase. Geografie studuje aktuální problémy dynamicky se měnící společnosti a její interakce s krajinou. Označení se poprvé objevuje ve 3. stol. př. n. l. v díle \"Geografíka\" sepsaném Eratosthenem z Kyrény. Geografie se nachází na rozhraní přírodních, společenských a technických oborů, jde o vědu syntetickou a komplexní. Geografie se dělí na fyzickou geografii, sociální geografii, regionální geografii a kartografii. Geografové jsou schopni sociálně geografické i fyzicko-geografické jevy sledovat v prostoru, hodnotit příčiny a prostorové dopady některých činností a sledovat a hodnotit prostorové rozdíly a podobnosti mezi regiony.", "tgt_summary": "Die Geographie oder Geografie (, zusammengesetzt aus γῆ \"gē\" ‚Erde‘ und γράφειν \"gráphein\" ‚(be-)schreiben‘) oder Erdkunde ist die sich mit der Erdoberfläche befassende Wissenschaft, sowohl in ihrer physischen Beschaffenheit wie auch als Raum und Ort des menschlichen Lebens und Handelns. Sie bewegt sich dabei an der Schnittstelle zwischen den Naturwissenschaften, Geistes- und Sozialwissenschaften. ", "id": 661491} {"src_title": "Francouzština", "tgt_title": "Französische Sprache", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Prvopočátky vývoje francouzštiny jako románského jazyka jsou spojovány s postupným pronikáním římského vojevůdce Julia Caesara do Galie v letech 58 až 52 př. n. l. Vítězní Římané se ujali administrativy v zemi a úředním jazykem se stala latina (především ve formě mluvené \"vulgární latiny\"). Původní keltský jazyk Galů přežíval i nadále, a to převážně v mluvené podobě na venkově, zčásti i v městských domácnostech. Tento proces, který se označuje jako romanizace, probíhal od jihu země a rozdíly v nářečích lze pozorovat ještě dnes. Tzv. provençal, nářečí kraje Provence, je svou výslovností velmi podobné italštině.", "section_level": 2}, {"title": "Období Germánů.", "content": "Germáni pronikali na galská území v pozdním starověku. Vulgární latina se postupně vytrácela a přežívala pouze ve formě latiny klasické, která se stala od roku 313 vyhlášením Ediktu milánského jediným jazykem bohoslužeb. Země byla relativně roztříštěná a vyvíjela se místní nářečí (\"patois\"), z nichž nejvýznamnější je nářečí 'Île-de-France. Postupně se utvořily tři hlavní jazykové oblasti:", "section_level": 2}, {"title": "Období šíření křesťanství.", "content": "V roce 496 se franský král Chlodvík I. oženil s burgundskou kněžnou Klotildou a přijal i její katolickou víru. Tak se katolické křesťanství stalo oficiálním náboženstvím Franské říše. Znovu se vrátil vliv latiny, která se vyvinula do různých nářečí.", "section_level": 2}, {"title": "Karel Veliký a počátky francouzštiny.", "content": "Ještě v období vlády Karla Velikého se nedalo mluvit o francouzštině jako takové. Jazyk, kterým se v té době mluvilo, byl složen z mnoha nářečí a souhrnně jej francouzština označuje jako \"la langue romaine\". Karel Veliký dbal na šíření kultury a miloval klasickou latinu. Zakládal školy jak pro obyčejný lid při každé farnosti, tak školy pro vzdělance při každém klášteře, kde se vyučovalo klasické latině. (Tato tradice však po jeho smrti zanikla a mnoho škol bylo zrušeno a opuštěno.) Z Anglie si pozval mnicha Alquina, jehož úkolem bylo postarat se o znovunalezení pravidel klasické latiny. Ta se stává jediným jazykem vzdělanců a jediným psaným jazykem. Pro tyto účely vzniklo nové písmo, které se nazývá karolinská minuskula. Z karolinské minuskuly vznikla později malá písmena abecedy, kterou používáme dnes i my – nazývá se latinka. Velká písmena (majuskule) byla převzata z antických nápisů. Po smrti Ludvíka Pobožného, syna Karla Velikého, byla země rozdělena. Mezi Ludvíkovými syny dochází k bojům o moc a Ludvík Němec a Karel Holý uzavírají alianci proti staršímu bratru Lotharovi. Za tímto účelem vzniká \"Štrasburská přísaha\", dokument, který jako první v písemné podobě dokládá podobu staré francouzštiny (\"la langue romaine\"). Jazyk, který díky šíření kultury vzniknul v období karolinské renesance, se ve francouzštině nazývá \"la langue franque\" nebo \"la langue francienne\", tedy základ moderní francouzštiny.", "section_level": 3}, {"title": "Změny jazyka v tomto období.", "content": "Obnova klasické latiny měla vliv především na slovní zásobu. Vznikala tzv. \"dubleta\", tedy dvě slova různé pravopisné i fonetické formy, která pocházela ze stejného latinského základu. Příčinou je dvojí podoba latiny. Vulgární latina, kterou používal prostý lid, dala za vznik jednomu tvaru, vznikajícímu přirozenou cestou, a latina klasická, kterou používali učenci, dala za vznik druhému tvaru. Tato slova vznikala uměle a vyplňovala mezery ve slovní zásobě, bylo-li třeba popsat nový jev. Např. z latinského hospitalem vzniklo přirozeným vývojem \"hôte\" (hostitel) nebo \"hôtel\" (hotel) a uměle bylo vytvořeno \"hôpital\" (nemocnice). Změny v pravopise:", "section_level": 3}, {"title": "Francouzština ve světě.", "content": "Z francouzštiny pochází velká část mezinárodních slov – 45 % slov v dnešní angličtině má francouzský (a zprostředkovaně přes francouzštinu vlastně latinský) původ. Francouzština je mezinárodním diplomatickým jazykem, komunikačním jazykem EU, NATO, OSN a dalších mezinárodních organizací; po 2. světové válce je však vytlačována angličtinou a její celosvětový význam je menší (přes snahu francouzské vlády podporovat šíření jazyka v zahraničí).", "section_level": 2}, {"title": "Abeceda a výslovnost.", "content": "Francouzština se píše latinkou s diakritickými znaménky. Písmena s diakritikou se v abecedním pořadí řadí tak, jako by diakritiku neobsahovala, tj. např. slovo \"mère\" je v abecedě mezi slovy \"merci\" a \"mettre\". Francouzština používá částečně spřežkový pravopis – \"ch\" [ʃ], \"gn\" [ɲ], \"ou\" [u], \"tch\" [tʃ], \"que\" [kɛ, k], \"gue\" [gɛ, g], \"aux\" [o] atd. Dále používá systém přízvuků (fr: \"accent\"), čtyři pro samohlásky a jeden pro souhlásky: Jazyk se vyznačuje silnou fonetickou redukcí slova – koncové souhlásky se většinou vůbec nevyslovují. Ve francouzštině máme i pár takových výrazů, které si spousta lidí plete, jelikož znějí skoro stejně, ale je mezi nimi zásadní rozdíl. Např. Le poisson (ryba) X Le poison(jed), nebo Le dessert (dezert) X Le désert(poušť). Ve francouzštině tedy musíme rozlišovat, kolik se ve slově píše \"s\", protože to pak má zásadní vliv na výslovnost.", "section_level": 1}, {"title": "Gramatika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zájmena.", "content": "Francouzština používá následující osobní zájmena:", "section_level": 2}, {"title": "Číslovky.", "content": "Francouzský systém číslovek je komplikovaný a nevychází zcela z desítkové soustavy. Např. číslovka „sedmdesát“ není odvozena z číslovky „sedm“, místo toho se řekne „soixante-dix“, tedy doslova „šedesát deset“. Doslovný překlad osmdesátky je „čtyři dvacítky“, 92 se řekne „čtyři dvacet dvanáct“, 99 potom dokonce „čtyři dvacet deset devět“. Tento tradiční systém se ale v některých oblastech zpravidelňuje. Výjimkou jsou čísla končící na jedničku, která se připojuje spojkou \"et\" (vingt et un). Výrazy septante (70) a nonante (90) se používají oficiálně ve Švýcarsku a Belgii, jsou běžné také v Itálii (Val d'Aoste), Kongu a Rwandě. Huitante (80) se používá ve Švýcarsku, v některých kantonech i oficiálně. Původ tohoto systému není jednoznačný. Může se jednat o pozůstatek historického počítání (podobně jako české pár, půltucet, tucet, veletucet, kopa). Může se ale také jednat o důvod ten, že výrazy septante (70), huitante (80) a nonante (90) zní podobně jako jiné číslovky a může dojít k záměně.", "section_level": 2}, {"title": "Slovesa.", "content": "Systém slovesných časů je mnohem bohatší než v češtině. Francouzština rozlišuje šest minulých časů (passé composé, imparfait, plus-que-parfait, passé simple, passé antérieur a passé récent), jeden přítomný a tři budoucí (futur simple, futur antérieur a futur proche). V běžné francouzštině se však používají jen některé z nich.", "section_level": 2}, {"title": "Počet slov.", "content": "Běžná francouzština používá asi 32 000 slov, z nichž 20 000 je vědeckého nebo cizího původu a 12 000 je francouzského původu. Nejobsáhlejší francouzské slovníky obsahují až 90 000 slov.", "section_level": 1}], "src_summary": "Francouzština (dříve též nazývaná franština) je románský jazyk, je státním jazykem např. ve Francii, Belgii, Švýcarsku, Kanadě a v některých afrických zemích.", "tgt_summary": "Französisch beziehungsweise die französische Sprache (Eigenbezeichnung \"(le) français\" [], \"(la) langue française\" []) gehört zu der romanischen Gruppe des italischen Zweigs der indogermanischen Sprachen. Damit ist diese Sprache unter anderem mit dem Italienischen, Spanischen, Okzitanischen, Katalanischen, Portugiesischen und Rumänischen näher verwandt. ", "id": 1891780} {"src_title": "Greenpeace", "tgt_title": "Greenpeace", "src_document": [{"title": "Historie Greenpeace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Na konci 60. let 20. století přišly USA s plány na podpovrchový test jaderné zbraně na tektonicky nestabilním ostrově Amčitka na Aljašce. Kvůli zemětřesení, ke kterému na Aljašce došlo v roce 1964, vznikly obavy, že uskutečnění těchto plánů a provedení jaderného testu by mohlo spustit další zemětřesení a vyvolat tsunami. V roce 1969 zablokovala demonstrace 7 000 lidí hlavní hraniční přechod mezi USA a Kanadou v Britské Kolumbii pod heslem “Nedělejte vlny\". Protesty však Spojeným státům v odpálení bomby nezabránily. I když jaderný test nevyvolal zemětřesení ani tsunami, odpor vzrostl poté, co USA oznámily svůj plán na odpálení bomby pětkrát silnější, než byla její předchůdkyně. Mezi odpůrci byli Jim Bohlen, veterán, který sloužil u amerického námořnictva, Irving Stowe a Dorothy Stowe, kteří se nedávno předtím stali kvakery. Jako členové Sierra Club Canada byli frustrovaní nedostatkem zájmu své mateřské environmentální organizace. Od Irvinga Stowa se Jim Bohlen naučil metody pasivní rezistence neboli “přinášení svědectví”, kdy je protestováno proti nežádoucí", "section_level": 2}, {"title": "Zakladatelé a začátky Greenpeace.", "content": "Environmentální historik Frank Zelko datuje vznik spolku \"Don't Make a Wave Committee\" do roku 1969, další zmiňují pozdější data. Greenpeace samo považuje za začátek protestní plavbu v roce 1971. Podle Patricka Moorea, jednoho z prvních členů, který se později od Greenpeace distancoval, a Rexe Weylera se název \"Don't Make a Wave Committee\" změnil oficiálně na Greenpeace Foundation až v roce 1972. Vanessa Timmer mluví o prvních členech jako o “nepravděpodobné skupině volně organizovaných protestujících”. Frank Zelko řekl, že “na rozdíl od Přátel Země, kupříkladu, kteří začali plně zformovaní pod vedením Davida Browera, Greenpeace se vyvíjelo postupněji. Nebyl tam žádný jediný zakladatel”. Greenpeace samo na svých webových stránkách uvádí, že “existuje vtip o tom, že ať si sednete ve Vancouveru v Kanadě do jakéhokoliv baru, sednete si vedle někoho, kdo bude tvrdit, že založil Greenpeace. Ve skutečnosti však nebyl žádný jednotlivý zakladatel: jméno, nápad, podstata a taktika”. Patrick Moore řekl, že “je pravda, že Greenpeace bylo vždy dílo", "section_level": 2}, {"title": "Po Amčitce.", "content": "Když jaderné testy na Amčitce skončily, Greenpeace přesunulo svou pozornost na atmosférické testování jaderných zbraní Francie u atolu Moruroa ve Francouzské Polynésii. Mladá organizace potřebovala se svými protesty pomoci, proto se s ní spojil David McTaggart, bývalý obchodník žijící na Novém Zélandu. V roce 1972 byla jachta \"Vega\", 12,5 metru dlouhé plavidlo Davida McTaggarta, přejmenována na \"Greenpeace III\", načež vyplula na protest do zakázané zóny u atolu Mururoa, aby se pokusila zabránit francouzským jaderným testům. Tato plavba byla sponzorována a organizována novozélandskou pobočkou kampaně", "section_level": 2}, {"title": "Rozvoj organizace.", "content": "Greenpeace se vyvinulo z malé skupiny kanadských a amerických protestujících ve skupinu environmentalistů navázaných na alternativní a hippies hnutí mladých lidí v 60. a 70. letech 20. století. Sociální a kulturní pozadí, z něhož Greenpeace vzniklo, zahájilo novou dobu oprošťování se od starosvětských kořenů a snahy o vytvoření nových vzorců společenského, environmentálního a politického chování. Během 70. let se nezávislé skupiny používající jméno Greenpeace začaly rozšiřovat po celém světě. V roce 1977 ve světě existovalo 15-20 skupin Greenpeace. V tu samou dobu byla kanadská kancelář Greenpeace ve", "section_level": 2}, {"title": "Organizační struktura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vedení.", "content": "Greenpeace se skládá z mezinárodní pobočky \"Greenpeace International\" (oficiálně Stichting Greenpeace Council) se sídlem v Amsterdamu v Nizozemí a z 26 regionálních kanceláří působících v 55 zemích. Regionální kanceláře pracují do velké míry nezávisle pod dohledem Greenpeace International. Výkonný ředitel Greenpeace je pak volen členy představenstva Greenpeace International. Současnými", "section_level": 2}, {"title": "Financování.", "content": "Greenpeace získává své finance od jednotlivých podporovatelů a nadací. Greenpeace prověřuje všechny velké darované částky, aby se ujistilo, že nedostává nechtěné dary. Organizace nepřijímá peníze od vlád, mezivládních organizací, politických stran ani korporací, aby byla zachována nestrannost. Greenpeace však přijímá finance od National Postcode Lottery, největší vládou sponzorované loterie v Nizozemí. Dary od nadací finančně podporovaných politickými stranami nebo od nadací, které získávají většinu svých peněz od vlád či mezivládních organizací, jsou odmítány. Dary od nadací jsou rovněž odmítnuty v případě, že tyto nadace připojí nepřiměřené podmínky, omezení či překážky pro aktivity Greenpeace, nebo pokud by jejich dar zpochybnil nezávislost a cíle Greenpeace. Jelikož se od 90. let začal počet podporovatelů snižovat, Greenpeace zavedlo tzv. direct dialogue fundraising, kdy fundraiseři aktivně hledají nové podporovatele na veřejných místech, informují je o aktuálních kampaních Greenpeace a žádají je o pravidelné měsíční příspěvky pomocí inkasa. V roce 2008 byla většina z částky 202,5 milionu euro, kterou organizace získala, darována asi 2,6 miliony pravidelných podporovatelů, především z Evropy. V roce 2014 byl roční zisk Greenpeace vyčíslen na 300 milionů EUR.", "section_level": 2}, {"title": "Audity v USA.", "content": "V září 2003 podala organizace Public Interest Watch (PIW) stížnost k americkému finančnímu úřadu (IRS), že daňová přiznání Greenpeace USA byla nepřesná a porušovala zákon. IRS provedla rozsáhlé šetření a v prosinci 2005 šetření uzavřela s tím, že Greenpeace USA má i nadále právo být osvobozeno od daní. V březnu roku 2006 deník \"The Wall Street Journal\" zveřejnil informaci, že “federální daňová evidence ukazuje, že organizace PIW v období od srpna 2003 do července 2004 přijala z celkových 124 095 dolarů darovaných této skupině během daného období, 120 000 dolarů od společnosti Exxon Mobil.\" V roce 2013, poté, co IRS provedlo další audit, který byl opět v pořádku, a na základě tvrzení politicky motivovaných auditů prováděných IRS u hnutí Tea Party, se výkonný ředitel Greenpeace USA Phil Radford dožadoval kongresového vyšetřování všech politicky motivovaných auditů – včetně těch, které měly údajně cílit na hnutí Tea Party, NAACP a Greenpeace.", "section_level": 3}, {"title": "Kampaně.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Priority.", "content": "Na své webové stránce Greenpeace definuje své poslání takto: Greenpeace je nezávislá globální organizace,", "section_level": 2}, {"title": "Klima a energetika.", "content": "Greenpeace bylo jednou z prvních skupin, které formulovaly scénář udržitelného rozvoje pro boj se změnou klimatu, a to v roce 1993. Podle sociologů Marca Mormonta a Christine Dasnoy sehrálo Greenpeace v 90. letech významnou roli ve zvyšování veřejného povědomí o globálním oteplování. Organizace se rovněž zaměřila na Chlor-fluorované uhlovodíky, známé jako freony – kvůli jejich vlivu na globální oteplování i na ozónovou vrstvu. Greenpeace bylo jedním z klíčových účastníků obhajujících Montrealský protokol a co nejrychlejší vyřazení výroby látek poškozujících ozónovou vrstvu. Na začátku 90. let Greenpeace společně s výrobci chladniček vyvinulo technologii chladniček bez CFC – tzv. \"Greenfreeze\" – pro masovou výrobu. V roce 1997 ocenil Program OSN pro životní prostředí Greenpeace za “mimořádný přínos k ochraně ozónové vrstvy Země”. V roce 2011 byly dvě pětiny celkové světové produkce chladniček založeny na technologii Greenfreeze a více než 600 milionů jich bylo v provozu.", "section_level": 2}, {"title": "Fosilní paliva.", "content": "V současné době Greenpeace považuje změnu klimatu za největší ekologický problém, kterému Země čelí. Greenpeace proto v minulosti představila plán, podle něhož mají globální emise skleníkových plynů dosáhnout svého vrcholu v roce 2015 a k roku 2050 již klesají co nejvíce k nule. Aby toho bylo dosaženo, Greenpeace usiluje o to, aby rozvinuté průmyslové země snížily do roku 2020 své emise nejméně o 40 % (oproti jejich množství v roce 1990) a poskytly dostatečné finance rozvojovým zemím, aby mohly získávat energii udržitelným způsobem, přizpůsobit se nevyhnutelným důsledkům globálního oteplování a do roku 2020 zastavit odlesňování. Společně s Evropskou radou pro obnovitelné zdroje Greenpeace vytvořilo globální energetický plán, tzv. \"Energetickou [R]evoluci\", podle kterého má být do roku 2050 80 % světové energie získáváno z obnovitelných zdrojů a emise z energetického sektoru mají být sníženy o více než 80 % oproti úrovni z roku 1990. Fro přímé akce Greenpeace mnohokrát protestovalo proti uhlí obsazením uhelných elektráren a blokováním jeho přepravy a těžby, například na Novém Zélandu, Špicberkách, v Austrálii, České republice a Velké Británii. Greenpeace také kritizuje těžbu ropy z dehtových písků a v minulosti blokovalo těžbu dehtových písků v Athabasce v Kanadě.", "section_level": 3}, {"title": "Ozónová vrstva a Greenfreeze.", "content": "Ozónová vrstva obklopující Zemi pohlcuje významné množství ultrafialového záření. Zpráva z roku 1976 vytvořená Akademií věd USA podpořila “hypotézu vyčerpání” ozónu. V roce 1985 byly hlášeny její obrovské úbytky zapříčiněné chlorovanými a dusíkatými sloučeninami. Na základě dřívějších studií některé země uzákonily zákaz používání sprejů s aerosoly, což v roce 1985 vedlo k podepsání Vídeňské úmluvy na ochranu ozónové vrstvy. Montrealský protokol byl podepsán v roce 1987 a vešel v platnost o dva roky později. Používání chlór-fluorovaných uhlovodíků", "section_level": 3}, {"title": "Jaderná energie.", "content": "Greenpeace považuje jadernou energii za relativně malé průmyslové odvětví spojené s velkými problémy, jako je poškozování životního prostředí a rizika těžby uranu, rozšíření jaderných zbraní a nevyřešené otázky ohledně jaderného odpadu. Podle organizace je potenciál jaderné energie zmírňovat globální oteplování jen okrajový, což dokazuje energetický scénář Mezinárodní energetické agentury (IEA), podle kterého by vzrůst světové jaderné kapacity z 2608 TWh v roce 2007 na 9857 TWh do roku 2050 snížil emise skleníkových plynů o méně než 5 % a vyžadoval by výstavbu 32 jaderných reaktorů o výkonu 1000 MW ročně do roku 2050. Podle Greenpeace pomalé stavební lhůty, zpoždění ve výstavbě a skryté náklady vylučují schopnost jaderné energetiky zmírnit změnu klimatu. Kvůli tomu je scénář IEA technicky i finančně nereálný. Organizace rovněž argumentuje tím, že závazné masivní investice do jaderné energie by odklonily finance od efektivnějších řešení. Za příklad problémů spojených s novými jadernými elektrárnami považuje Greenpeace například výstavbu jaderných elektráren Hinkley Point C ve Velké Británii či Olkiluoto 3 ve Finsku. V roce 1994 Greenpeace zveřejnilo v novinách proti-jadernou reklamu, která obsahovala tvrzení, že závody na zpracování jaderného paliva v Sellafieldu během příštích 10 let zabijí", "section_level": 3}, {"title": "Obnovitelné zdroje v digitálním světě.", "content": "Kromě jiných projektů na podporu obnovitelných zdrojů energie začalo Greenpeace v květnu roku 2009 hodnotit IT společnosti skrze žebříček Cool IT Leaderboard. Centrální role, kterou tyto společnosti mají, vytváří příležitost ke změnám v energetickém sektoru a k významnému snížení skleníkových plynů, které způsobují klimatickou změnu. Žebříček hodnotí, jak vůdčí IT společnosti dokáží využít svůj vliv k pohánění těchto změn. V šestém vydání sektor vykazuje pomalá, ale stabilní zlepšení v nabízení nových řešení, která mohou znamenat důležitý pokrok. Některé společnosti jsou ochotné učinit velké investice k rozvoji čisté energie a počet společností, které zvětšují své závazky a sázejí na obnovitelné energie, rovněž stoupá. Velké společnosti jako Google, Wipro, Sprint a Softbank dávají přednost změně zákonů a politik, které řídí energetický systém a pohánějí investice do pokročilých energeticky účinných technologií a obnovitelných zdrojů energie, jež budou mít v mnoha zemích rozhodující vliv na stanovení smysluplného zlomového bodu energetické politiky. V žebříčku lze nalézt jedno hlavní hodnocení s celkovým skóre a tři další žebříčky pro každou z hodnocených oblastí.", "section_level": 3}, {"title": "Kampaň na ochranu lesů a pralesů.", "content": "Greenpeace usiluje o ochranu nedotčených primárních lesů před kácením a degradací s cílem dosáhnout nulového odlesňování do roku 2020. Komoditami, proti jejichž neudržitelnému čerpání a dopadu na světové lesy a pralesy Greenpeace vede kampaně, jsou především palmový olej, sója, dobytek, papír a ilegálně vykácené dřevo. Například v Brazílii se podílela na prosazení tzv. sojového moratoria. Velká část světových značek v čele s největšími korporacemi, jako jsou například Unilever, Nike, KFC, KitKat, Mars a McDonald's, se v důsledku tlaku ze strany Greenpeace i široké veřejnosti zavázala k dodržování tzv. “Politiky nulového odlesňování”, v rámci níž by měly být komodity čerpány udržitelným způsobem, bez kácení lesů. Greenpeace také společně s dalšími ekologickými nevládními organizacemi vedlo 10 let kampaň za to, aby EU zakázala dovoz ilegálně vytěženého dřeva. To se", "section_level": 2}, {"title": "Oceány.", "content": "Již od první plavby Greenpeace na Amčitku se organizace věnuje oceánům a jejich ochraně. V průběhu let vedla organizace kampaně proti destruktivním formám rybolovu, proti ilegálnímu rybolovu či za proměnu světového rybářství v udržitelné a sociálně spravedlivé průmyslové", "section_level": 2}, {"title": "Geneticky modifikované organismy (GMO).", "content": "Greenpeace nesouhlasí s tím, že genetické inženýrství umožňuje vědcům vyvíjet rostliny a živočichy pomocí úpravy genů způsobem, který se v přírodě nevyskytuje. GMO se mohou v přírodě šířit pylem z pole na pole a křížit se s přirozeně žijícími organismy, kvůli čemuž je nemožné kontrolovat, jak se GMO plodiny šíří, a tím pádem není možné jejich šíření zastavit. Podle Greenpeace je nezbytné chránit biologickou rozmanitost a respektovat naše společné světové dědictví. Vlády se snaží reagovat na nebezpečí geneticky modifikovaných plodin pomocí mezinárodních regulací, jako je například Cartagenský protokol o biologické bezpečnosti. Greenpeace vyžaduje, aby GMO nebyly distribuovány, dokud nebude adekvátně zhodnocen jejich dopad na životní prostředí a lidské zdraví. Prosazuje opatření jako jasné značení GMO složek a oddělení geneticky upravených plodin a semen od těch konvenčních. Greenpeace je také proti všem patentům na rostliny, zvířata a lidi, a stejně tak i proti patentům na jejich geny - odmítá biologii jako průmyslovou komoditu. Podle organizace by lidstvo nemělo násilím přetvářet životní formy a světové potravní zdroje k obrazu svých ekonomických modelů.", "section_level": 2}, {"title": "Greenpeace o zlaté rýži.", "content": "Greenpeace je proti plánům na využívání zlaté rýže, variace rostliny \"Oryza sativa\" upravené pomocí genetického inženýrství tak, že v jedlých částech biosyntetizuje beta-karoten, prekurzor pro-vitamínu A. Přídavek beta-karotenu do rýže má preventivně zabraňovat ztrátě zraku v chudých zemích, kde se má zlatá rýže distribuovat. Podle Greenpeace zlatá rýže s podvýživou za 20 let vývoje, během kterých již alternativní metody podvýživu řeší, neudělala nic. Alternativou Greenpeace je přejít od pěstování monokulturních plodin k diverzifikovanému zemědělství a zvýšit produkci plodin bohatých na živiny (obsahujících další živiny kromě beta-karotenu, které se ve zlaté", "section_level": 3}, {"title": "Toxické odpady.", "content": "V červenci roku 2011 Greenpeace zveřejnilo svou zprávu Špinavé prádlo (Dirty Laundry) obviňující některé z největších světových značek módy a sportovního oblečení z vypouštění toxického odpadu do čínských řek. Zpráva popisuje problém vodního znečištění v důsledku vypouštění toxických chemikálií spojených s oděvním průmyslem v této zemi. Vyšetřování se zaměřovala na vypouštění odpadní vody ze dvou továren v Číně; jedna patří společnosti Youngor Group a je umístěná v deltě řeky Jang-c ́-ťiang, druhá je vlastněná společností Well Dyeing Factory Ltd. a je umístěná na přítoku delty Perlové řeky. Vědecké analýzy vzorků z obou továren odhalily přítomnost nebezpečných a odolných chemikálií typu endokrinních disruptorů, včetně alkylfenolů, perfluorovaných částic a PFOS. Zpráva dále tvrdí, že Youngor Group a Well Dyeing Factory Ltd. mají obchodní vazby na velké oděvní značky, jako jsou Abercrombie & Fitch, Adidas, Bauer Hockey, Calvin Klein, Converse, Cortefiel, H&M, Lacoste, Li Ning, Metersbonwe Group, Nike, Phillips-Van Heusen a Puma AG. V roce 2013 Greenpeace spustilo kampaň Detox, pod kterou se podepsaly některé oděvní značky ve snaze zastavit vypouštění toxických chemikálií vzniklých při výrobě jejich oblečení do řek.", "section_level": 2}, {"title": "Průvodce zelenější elektronikou.", "content": "V současnosti je jedním ze značných problémů skutečnost, že každý se čím dál více spoléhá na elektronické vymoženosti, které mají udělat život produktivnějším a zábavnějším, ale rychlost, jakou tyto výrobky nakupujeme a vyhazujeme, má velký dopad na naši planetu. V srpnu roku 2006 Greenpeace zveřejnilo první vydání svého Průvodce zelenější elektronikou, příručku, v níž jsou společnosti seřazeny podle své šetrnosti k životnímu prostředí, a to především na základě spotřeby toxických materiálů v jejich výrobcích a na základě množství elektronického odpadu. První vydání příručky v srpnu 2006 srovnávalo přední výrobce mobilních telefonů a PC. Použitá kritéria odrážela požadavky kampaně proti toxickým technologiím, která po společnostech vyrábějících elektroniku vyžadovala, aby své výrobky vyráběly bez toxických látek a aby je přijímaly zpět a recyklovaly, jakmile již nebudou používány. Jelikož se průmysl od roku 2006 posunul kupředu, v listopadu 2011 byla kritéria aktualizována s cílem donutit firmy, aby si stanovily ambiciózní cíle k redukci", "section_level": 3}, {"title": "Zachraňme Arktidu.", "content": "V návaznosti na úspěšnou kampaň k dosažení Protokolu o ochraně životního prostředí ke Smlouvě o Antarktidě byly v roce 2012 a 2013 zahájena kampaň “Save the Arctic” (Zachraňme Arktidu) požadující, aby byla zastavena těžba ropy a plynu, průmyslový rybolov a vojenské operace v oblastech za polárním kruhem. Greenpeace vyžadovalo od světových lídrů na Valném shromáždění OSN vytvoření “globální chráněné rezervace v mezinárodních arktických vodách”, která by chránila zranitelné živočichy a celý ekosystém.", "section_level": 2}, {"title": "Arktická třicítka.", "content": "30 aktivistů na lodi \"Arctic Sunrise\" bylo 19. září 2013 zatčeno v Pečorském moři ruskou pobřežní stráží, když protestovali proti právě probíhající těžbě ropy na plošině Prirazlomnaya společnosti Gazprom. Členové Greenpeace byli nejprve obviněni z pirátství, později se", "section_level": 3}, {"title": "Kampaň proti Shellu.", "content": "Plány společnosti Royal Dutch Shell na těžbu ropy v Arktidě vedly k protestům ekologických skupin, především Greenpeace. Analytici z oblasti energetiky i souvisejících průmyslových odvětví navíc rovněž vyjádřili pochybnosti kvůli tomu, že těžba v tomto regionu je “příliš nebezpečná vzhledem k drsným podmínkám a vzdáleným oblastem”. 16. března 2012 se 52 aktivistů Greenpeace z pěti různých států dostalo na paluby lodí \"Fennica\" a \"Nordica\", víceúčelových ledoborců vypravených podpořit ropné vrty Shellu poblíž Aljašky. V červenci roku 2012 uzavřeli aktivisté Greenpeace 53 čerpacích stanic Shell v Edinburku a Londýně při protestu proti plánům společnosti na těžbu ropy v Arktidě. Poté, co v prosinci 2012", "section_level": 3}, {"title": "Aktivity v Norsku.", "content": "Mezi norskou vládou a Greenpeace panují spory kvůli ropným vrtům v Severním ledovém oceánu. V roce 2013 se tři aktivisté Greenpeace dostali na ropnou plošinu společnosti Statoil (dnes Equinor) oblečeni v medvědím kostýmu. Podle mluvčího Greenpeace Rusko zůstali na plošině asi tři hodiny. Poté byli aktivisté v medvědích oblecích “eskortováni” na břeh. Statoil proti nim prý neplánoval podat žalobu. Greenpeace argumentovalo, že těžební plány Statoilu představovaly hrozbu pro Medvědí ostrov, neobydlenou přírodní rezervaci obývanou různými živočichy včetně ledních medvědů, protože případné úniky ropy by kvůli drsným podmínkám v Arktidě bylo téměř nemožné vyčistit. Greenpeace považuje ropné aktivity Statoilu za “ilegální”. Statoil výrok Greenpeace odmítá. Podle časopisu The Maritime Executive (2014) Statoil tvrdí, že \"Statoil respektuje právo lidí na legální protest a podle nás je důležité vést o ropném průmyslu demokratickou debatu. Kvůli operaci jsme vytvořili robustní plány, o kterých jsme si jistí, že mohou být provedeny bezpečně a bez nehod.” 27. května 2014 loď Greenpeace Esperanza zabrala ropnou plošinu společnosti Statoil Transocean Spitsbergen v Barentsově moři, v důsledku čehož nebyla schopná provozu. Poté manažer Greenpeace Norsko Truls Gulowsen poskytl telefonický rozhovor, v němž uvedl, že “pět aktivistů opustilo vrtnou plošinu minulou noc helikoptérou a tři se vrátili na nedalekou loď Greenpeace\". Na plošině bylo", "section_level": 3}, {"title": "Lodě.", "content": "Od založení Greenpeace hrály lodě na mořích v kampaních této organizace zcela klíčovou roli. Greenpeace vlastní v současné době tři velké zaoceánské lodě", "section_level": 2}, {"title": "V provozu.", "content": "Krom toho některé kanceláře Greenpeace mají k dispozici vlastní námořní", "section_level": 2}, {"title": "Bývalé lodě.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "První Rainbow Warrior.", "content": "V roce 1978 Greenpeace uvedlo do provozu původní \"Rainbow Warrior\", 40 metrů dlouhou bývalou rybářskou loď pojmenovanou podle knihy \"Warriors of the Rainbow\", která inspirovala jednoho z prvních aktivistů Roberta Huntera během první plavby na Amčitku. Greenpeace koupilo \"Rainbow Warrior,\" která původně vyplula jako \"Sir William Hardy\" v roce 1955, za cenu 40 000 liber. Dobrovolníci ji opravili během čtyř měsíců. Poprvé se jako loď Greenpeace vypravila přerušit lov islandské velrybářské flotily a rychle se stala pilířem kampaní Greenpeace. Mezi lety 1978 a 1985 se členové posádky zapojili do přímé akce proti znečišťování oceánů toxickými a radioaktivními odpady, lovu tuleňů kuželozubých na Orknejích a jadernému testování v Pacifiku. V květnu 1985 loď pomáhala při “Operaci Exodus”, evakuaci asi 300 obyvatel atolu Rongelap, jejichž domov byl zamořen jaderným spadem z jaderného testu USA, který byl proveden o dvacet let", "section_level": 3}, {"title": "Rainbow Warrior II.", "content": "V roce 1989 Greenpeace přistoupilo k nahrazení lodi \"Rainbow Warrior\" novou lodí, někdy označovanou také jako \"Rainbow Warrior II\". V roce 2005 \"Rainbow Warrior II\" narazila na mělčinu útesu Tubbataha na Filipínách a poškodila ho, když útes zkoumala kvůli blednutí korálů, načež Greenpeace dostalo za poškození korálů pokutu 7 000 amerických dolarů. S jejím zaplacením organizace souhlasila, protože se cítila za poškození odpovědná, i když uvedla, že jí filipínská vláda poskytla zastaralé mapy. Manažer parku Tubbataha ocenil rychlé kroky Greenpeace při zhodnocování poškození útesu. Mimo provoz byl Rainbow Warrior II uveden 16. srpna 2011 a byl nahrazena lodí třetí generace.", "section_level": 3}, {"title": "Greenpeace v Českoslovesku.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Před rokem 1989.", "content": "Ačkoli česká pobočka byla oficiálně založena až v roce 1991, mezinárodní organizace provedla na území tehdejšího Československa dvě přímé akce již v době, kdy byla u moci komunistická strana. V obou případech byli aktivisté Greenpeace zatčeni a vyhoštěni. V dubnu", "section_level": 2}, {"title": "Porevoluční aktivity.", "content": "Už v listopadu 1989 přijíždí do Prahy na Václavské náměstí duhový autobus Greenpeace Rakousko. Na náměstí ho navštěvují davy zvědavých Čechů a podepisují se pod petici proti jaderné energetice. Během krátké doby nasbírají aktivisté přes 80 tisíc podpisů. Na jaře 1990 se autobus vydává na cesty. Pojízdná laboratoř, která je", "section_level": 2}, {"title": "Greenpeace v Česku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Během rozdělení Československa se rozdělila i kancelář na českou a slovenskou část. Zatímco slovenská pobočka se později spojila s dalšími státy střední a východní Evropy do Greenpeace CEE, česká kancelář zůstává zatím samostatná. Prvním ředitelem Greenpeace v Československu se stal Ivo Šilhavý - jeden ze zakladatelů Dětí Země. Druhou ředitelkou byla Hana Pernicová (později Nadace VIA a HCWH) a třetím Jiří Tutter (1999–2010), který odešel do Správy Národního parku České Švýcarsko. Od roku 2010 vedl pobočku Čestmír Hrdinka, bývalý odborný pracovník ministerstva životního prostředí a bývalý ředitel evropské pobočky mezinárodní nevládní organizace Health Care Without Harm. Od roku 2013 vede Greenpeace v České republice David Murphy, který", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "V současnosti se Greenpeace v Česku věnuje zejména klimatické kampaní, jejíž součástí je úsilí o zachování územních limitů těžby hnědého uhlí v severních Čechách a o odepsání zásob uhlí pod městem Horní Jiřetín a obcí Černice. Pro školu v Horním Jiřetíně vybrala organizace Greenpeace v roce", "section_level": 2}, {"title": "Financování.", "content": "Greenpeace zveřejňuje každoročně výroční zprávy o své činnosti a podrobuje své účetnictví auditu. Podle Výroční zprávy 2005 činil roční rozpočet české pobočky Greenpeace asi", "section_level": 2}, {"title": "Reakce a odpovědi na aktivity Greenpeace.", "content": "Proti Greenpeace bylo podáno množství žalob kvůli ušlým ziskům, poškození pověsti a neoprávněnému vstupu na cizí plavidlo. V roce 2004 vyšlo najevo, že australská vláda nabídla dotaci společnosti Southern Pacific Petroleum pod podmínkou, že započne právní kroky proti", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze a kritika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Patrick Moore.", "content": "Kanadský ekolog Patrick Moore, jeden z prvních členů Greenpeace, opustil organizaci v roce 1986 poté, co se podle Moora rozhodla podpořit univerzální zákaz používání chlóru v pitné vodě. Moore argumentoval tím, že Greenpeace je dnes motivováno spíše politikou než vědou a že žádný z jeho “kolegů ředitelů nemá žádné formální vědecké vzdělání”. Bruce Cox, ředitel Greenpeace Kanada, odpověděl, že Greenpeace univerzální zákaz chlóru nikdy nepožadovalo a není proti používání chlóru v pitné vodě nebo pro farmaceutické použití, a dodal, že “Pan Moore je ve svém rozjímání nad bojem proti chlóru a/nebo využití vědy jako svého důvodu pro odchod z Greenpeace sám”. Paul Watson, jeden z prvních členů Greenpeace, řekl, že Moore “využívá svůj status tzv. zakladatele Greenpeace k tomu, aby mohl dodávat", "section_level": 2}, {"title": "Tanker Brent Spar.", "content": "Výzkum zveřejněný v přírodovědeckém časopise \"Nature\" obvinil Greenpeace z toho, že nedbalo fakt, když kritizovalo likvidaci tankeru Brent Spar, a obvinil skupinu z nadhodnocování objemu ropy uložené v tankeru. Greenpeace tvrdilo, že tanker obsahoval 5 500 tun surové ropy, zatímco společnost Shell objem odhadla na pouhých 50 tun. Během protestního obléhání paluby byla však na nátlak provedena měření, protože Shell odmítl poskytnout povolení. Na Greenpeace bylo zaútočeno vodními děly. BBC se poté Greenpeace omluvilo za své tvrzení, že tato nevládní organizace lhala. Britský Shell si nechal tři roky na zhodnocení možnosti likvidace tankeru a nakonec došel ke", "section_level": 2}, {"title": "Tokyo Two.", "content": "V roce 2008 ukradli dva aktivisté usilující o konec lovu velryb, Junichi Sato a Toru Suzuki, dodávku velrybího masa ze skladiště v prefektuře Aomori v Japonsku. Jejich záměrem bylo odhalit veřejnosti to, co považovali za zpronevěru masa získaného", "section_level": 2}, {"title": "Létání Pascala Hustinga.", "content": "V roce 2013 se objevily zprávy, že Pascal Husting, programový ředitel Greenpeace International, několikrát letěl pracovně 400 km letadlem, a to navzdory kampani Greenpeace za omezování cest", "section_level": 2}, {"title": "Obrazce v Nazce.", "content": "V prosinci roku 2014 aktivisté Greenpeace poškodili skálu, která je součástí obrazců na planině Nazca v Peru, když mezi liniemi jednoho ze slavných obrazců napínali transparent. Vznikly také obavy, že poškození by mohlo být nevratné. Aktivisté poškodili místo kolem obrazce kolibříka tím, že blízko něho kráčeli bez správné obuvi. Přístup na lokalitu okolo obrazců je zakázán a je povinné nosit speciální obuv, aby se předešlo poškození tohoto místa, zapsaného", "section_level": 2}, {"title": "Protivelrybářská kampaň v 90. letech v Norsku.", "content": "Během devadesátých let Greenpeace podniklo mnoho výprav proti lovu velryb do Norska. Proti organizaci se zvedla kritika, podle níž Greenpeace vedlo tyto kampaně jen proto, aby získalo finanční podporu od amerických přispěvatelů, a že jejich motivace nemá moc společného se záchranou přírody. Podle kritiků byl v té době lov žraloků v USA mnohem větší problém pro", "section_level": 2}, {"title": "Otevřený dopis laureátů Nobelovy ceny.", "content": "V červnu 2016 podepsalo 107 laureátů Nobelovy ceny otevřený dopis vyzývající Greenpeace, aby ukončilo svou opozici vůči geneticky modifikovaným organismům (GMO). V dopise bylo uvedeno: “Vyzýváme Greenpeace a jeho příznivce, aby přehodnotili zkušenosti farmářů a spotřebitelů po celém světě s úrodou a potravinami upravenými pomocí biotechnologie, vzali v úvahu zjištění předních vědců a regulačních úřadů a upustili od kampaně proti GMO jako takovým, a konkrétně proti zlaté rýži. Vědecké a regulační instituce po celém světě opakovaně hodnotí plodiny a potraviny vylepšené pomocí biotechnologií jako stejně bezpečné, ne-li bezpečnější než plodiny a potraviny získané jakoukoliv jinou metodou produkce. Nikdy nebyl potvrzen ani jeden případ negativních dopadů konzumace GMO na zdraví lidí nebo zvířat. Jejich environmentální dopady jsou opakovaně zhodnocovány jako méně škodlivé pro", "section_level": 2}], "src_summary": "Greenpeace je nevládní environmentální organizace s kancelářemi ve více než 50 zemích světa a mezinárodním sídlem v Amsterdamu v Nizozemsku, založena kanadskými a americkými environmentálními aktivisty v roce 1971. Greenpeace považuje za svůj cíl “zajištění schopnosti Země udržovat život ve vší jeho rozmanitosti” a své kampaně zaměřuje na celosvětové problémy, jako jsou například změna klimatu, odlesňování, nadměrný rybolov, komerční Lov velryb, šíření geneticky modifikovaných organismů či jaderné hrozby. K dosažení svých cílů využívá metody přímé akce, lobbování, vědeckých výzkumů a aktů občanské neposlušnosti. Tato globální organizace nepřijímá finanční podporu od vlád, korporací ani politických stran, nýbrž spoléhá na 2,9 milionů jednotlivých podporovatelů a nadační granty. Greenpeace má poradní status u Ekonomické a sociální rady OSN a je zakládajícím členem platformy International Non-Governmental Organisations Accountability Charter, která se snaží podporovat odpovědnost a transparentnost v neziskovém sektoru. ", "tgt_summary": "Greenpeace [] (deutsch: „grüner Frieden“) ist eine 1971 von Friedensaktivisten in Vancouver, Kanada, gegründete transnationale politische Non-Profit-Organisation, die den Umweltschutz zum Thema hat. Sie wurde vor allem durch Kampagnen gegen Kernwaffentests und Aktionen gegen den Walfang bekannt. Später konzentrierte sich die Organisation darüber hinaus auf weitere Themen wie Überfischung, die globale Erwärmung, die Zerstörung von Urwäldern, die Atomenergie und die Gentechnik. Zudem weist Greenpeace auch auf Alternativen durch technische Innovationen hin. ", "id": 664919} {"src_title": "Garbage collection", "tgt_title": "Garbage Collection", "src_document": [{"title": "Algoritmus počítání referencí.", "content": "Vůbec první algoritmus pro garbage collection je znám jako „počítání referencí“ (\"reference counting\"). Funguje následovně: Ke každému objektu je přiřazen čítač referencí. Když je objekt vytvořen, jeho čítači je nastavena hodnota 1. V okamžiku, kdy si nějaký jiný objekt nebo \"kořen programu\" (kořeny jsou hledány v programových registrech, v lokálních proměnných uložených v zásobnících jednotlivých vláken a ve statických proměnných) uloží referenci na tento objekt, hodnota čítače je zvětšena o 1. Ve chvíli, kdy je reference mimo rozsah platnosti (např. po opuštění funkce, která si referenci uložila), nebo když je referenci přiřazena nová hodnota, čítač je snížen o 1. Jestliže je hodnota čítače některého objektu nulová, může být tento objekt uvolněn z paměti. Když je uvolňován z paměti, všem objektům, na něž má objekt referenci, se sníží hodnota o 1 – tedy uvolnění jednoho objektu může vést k uvolnění dalších objektů. Nevýhoda této metody spočívá ve faktu, že neumí detekovat cykly. Cyklus nastává v okamžiku, kdy dva a více objektů ukazují samy na sebe, například když rodičovská třída odkazuje na svého potomka a ten odkazuje zpátky na rodiče. Tyto dva objekty nebudou mít nikdy čítač roven nule, i když jsou z kořene programu nedosažitelné. Další nevýhoda spočívá v režii, která je nutná pro zvyšování a snižování čítačů u každého objektu. Kvůli těmto nedostatkům se počítání referencí v dnešní době jako univerzální garbage collector nepoužívá.", "section_level": 1}, {"title": "Sledovací algoritmy.", "content": "Sledovací (\"tracing\") algoritmy tzv. „zastaví svět“ (v tomto smyslu tedy běh programu) a začnou vyhledávat objekty. Začínají v kořenu programu a pokračují po referencích, dokud neprozkoumají všechny dosažitelné objekty. Algoritmy, založené na tomto principu, se používají pro implementaci garbage collectorů v dnešních programovacích jazycích téměř výlučně. Jako první byla tato metoda použita v jazyce Lisp v roce 1960, kde ji využíval algoritmus nazvaný \"mark and sweep\".", "section_level": 1}, {"title": "Algoritmus \"mark and sweep\".", "content": "Algoritmus \"mark and sweep\" nejdříve nastaví všem objektům, které jsou v paměti, speciální příznak „navštíven“ na hodnotu „ne“. Poté projde všechny objekty, ke kterým se lze dostat. Těm, které takto navštívil, nastaví příznak na hodnotu „ano“. V okamžiku, kdy se už nemůže dostat k žádnému dalšímu objektu, znamená to, že všechny objekty s příznakem „navštíven“ majícím hodnotu „ne“ jsou odpad – a mohou být tedy uvolněny z paměti. Tato metoda má několik nevýhod. Největší je, že během garbage collection je pozastaven běh programu. To znamená, že se programy pravidelně „zmrazí“; tato metoda se tedy nehodí pro aplikace běžící v reálném čase. Jednoduchá implementace mark and sweep, která nechává živé objekty na místě, trpí fragmentací uvolněné paměti. Proto je součástí této implementace GC obvykle defragmentování paměti.", "section_level": 2}, {"title": "Kopírovací algoritmus.", "content": "Kopírovací algoritmus nejprve rozdělí prostor na haldě na dvě části, kdy jedna je aktivní a s druhou se nepracuje. Vždy můžeme alokovat objekty v celkové velikosti, která je poloviční velikost haldy. Pokud se při alokaci nevejdeme do místa na části haldy, je potřeba provést úklid. Ten spočívá v prohození aktivní a neaktivní části. Do nově aktivní části se překopírují živé objekty ze staré, již neaktivní, části. Mrtvé objekty se nekopírují. Při dalším prohození aktivní a neaktivní části jsou zastaralá data jednoduše přepsána. Nevýhodou tohoto algoritmu je jeho velká paměťová náročnost (potřebuje dvojnásobný prostor pro objekty). Další nevýhodou je potřeba kopírovat objekty, které přežijí úklid. Oproti tomu algoritmus nemá vůbec žádnou práci s objekty, které úklid nepřežijí. Vhodný je tedy v případě, kdy má být velká část objektů smazána, což se u nově vzniklých objektů často stává. Při běhu algoritmu je při kopírování objektů do druhé části haldy paměť automaticky defragmentována. V praxi bývá tento algoritmus používán pro nově vzniklé objekty a je kombinován s dalšími algoritmy, což eliminuje jeho nevýhody.", "section_level": 2}, {"title": "Generační algoritmus.", "content": "Při použití garbage collection se dají empiricky vypozorovat dva důležité fakty. Tím prvním je, že mnoho objektů se stane odpadem krátce po svém vzniku. Tím druhým je skutečnost, že jen malé procento referencí ve starších objektech ukazuje na objekty mladší. U tracing collectoru, kde se využívá celá halda, musel collector při každé „čistce“ procházet mezi objekty a všechny živé objekty buďto překopírovat do jiné části haldy, nebo je označit a dále projít celou haldu a uvolnit mrtvé. A právě z důvodu brzkého „úmrtí“ většiny objektů je tato metoda velice neefektivní. Generační garbage collector využívá těchto skutečností a rozděluje si paměť programu do několika částí, tzv. „generací“. Objekty jsou vytvářeny ve spodní (nejmladší) generaci a po splnění určité podmínky, obvykle stáří, jsou přeřazeny do starší generace. Pro každou generaci může být úklid prováděn v rozdílných časových intervalech (nejkratší intervaly obvykle budou platit pro nejmladší generaci) a dokonce pro rozdílné generace mohou být použity rozdílné algoritmy úklidu. V okamžiku, kdy se prostor pro spodní generaci zaplní, všechny dosažitelné objekty v nejmladší generaci jsou zkopírovány do starší generace. I tak bude množství kopírovaných objektů pouze zlomkem z celkového množství mladších objektů, jelikož většina z nich se již stala odpadem.", "section_level": 1}, {"title": "Použití v dnešních jazycích.", "content": "Garbage collector se obvykle implementuje jako část běhového prostředí (programovacího) jazyka, nebo jako přídavná knihovna, podporovaná překladačem, hardwarem, operačním systémem nebo jejich kombinací. Zřejmě nejznámějším jazykem, který používá garbage collection, je jazyk Java – ten ve verzi JDK 1.5 používá hned čtyři druhy garbage collectorů, přičemž všechny jsou generační. Další známou platformou je.NET, který používá obdobu algoritmu mark and sweep. Lze říci, že u vyšších jazyků je garbage collector napsán jako standardní funkce. Pro jazyky C a C++ se používá knihovna Boehm garbage collector, která využívá metodu mark and sweep pro stanovení živosti a uvolnění objektů. Starší programovací jazyky, jako C a Pascal, používají explicitní spravování paměti. Funkcionální programovací jazyky jako ML, Haskell a APL mají automatickou správu paměti s garbage collection. Dynamicky typované jazyky jako Ruby také používají garbage collection. Objektově orientované programovací jazyky, mezi něž patří Java, Smalltalk či ECMAScript, mají integrované garbage collectory.", "section_level": 1}], "src_summary": "Garbage collection (zkratka GC, v původním významu „odvoz odpadu“) je způsob automatické správy paměti. Funguje tak, že speciální algoritmus (\"garbage collector\") vyhledává a uvolňuje úseky paměti, které již program nebo proces nepoužívá. Za autora garbage collection metody je považován John McCarthy, jenž metodu vyvinul kolem r. 1960 pro řešení problémů v Lispu. ", "tgt_summary": "Die Garbage Collection, kurz GC ( für \"Müllabfuhr\", auch automatische Speicherbereinigung oder Freispeichersammlung genannt) bezeichnet in der Software- und Informationstechnik eine automatische Speicherverwaltung, die zur Vermeidung von Speicherproblemen beiträgt; der Vorteil wird mit einem erhöhten Ressourcenverbrauch erkauft. Unter anderem wird der Speicherbedarf eines Computerprogramms minimiert. Dabei wird zur Laufzeit versucht, nicht länger benötigte Speicherbereiche automatisch zu identifizieren, um diese dann freizugeben. Manche automatische Speicherbereinigungen führen darüber hinaus die noch verwendeten Speicherbereiche zusammen (\"Defragmentierung\").", "id": 1178766} {"src_title": "Velká Británie (ostrov)", "tgt_title": "Großbritannien (Insel)", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Na východ od Velké Británie se nachází Severní moře. Na jihu ji dělí od evropské pevniny Lamanšský průliv, na jihozápad od ní se rozkládá Keltské moře. Na západní straně dělí Velkou Británii a Irsko Irské moře se Svatojiřským a Severním průlivem a na severozápadě lemuje Velkou Británii pás Hebridských ostrovů, za nimiž se prostírá Atlantský oceán. Klima ostrova je výrazně ovlivňováno teplým Golfským proudem. Ostrov je politicky je rozdělen mezi tři země, Anglii, Skotsko a Wales, které jsou součástí Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.", "section_level": 1}, {"title": "Historie názvu.", "content": "Samo slovo \"Británie\" má velmi starobylý původ. Ve druhé polovině 4. století př. n. l. navštívil řecký mořeplavec Pýtheás z Massalie \"Pretanské\", tj. Britské ostrovy. Za Julia Caesara v 1. století př. n. l. byl ostrov označován latinským názvem \"Britannia\". Kolem 5. století se mnoho pořímštěných keltských obyvatel Británie uchýlilo před příchodem Anglosasů za moře do Armoriky v Galii. Z této doby pochází rozlišení na \"Velkou Británii\" a \"Malou Británii\", dnešní Bretaň. Termín \"Velká Británie\" se začal šířeji užívat poté, co skotský král Jakub VI. nastoupil roku 1603 coby Jakub I. také na anglický trůn. Oba dosud samostatné státy – království Anglie (zahrnující také knížectví Wales) a království Skotsko – se tak ocitly v personální unii. K jejich neformálnímu spojení došlo roku 1707, kdy bylo Zákonem o unii ustaveno \"Království Velké Británie\". Další Zákon o unii z roku 1800 (s účinností od r. 1801) přičlenil k Velké Británii také Irsko, čímž vzniklo \"Spojené království Velké Británie a Irska\". Poté, co byl roku 1922 na většině území Irska zřízen Svobodný irský stát a součástí Spojeného království zůstalo pouze šest hrabství v severoirské provincii Ulster, došlo v roce 1927 k odpovídající změně názvu na současné Spojené království Velké Británie a Severního Irska.", "section_level": 1}], "src_summary": "Velká Británie (anglicky \"Great Britain\") je ostrov na severozápadě Evropy, největší ostrov ze souostroví Britských ostrovů na severozápadě Evropy. S rozlohou 216 325 km2 je největším ostrovem celé Evropy a devátým na světě. Nejvzdálenější body ostrova (Land's End a John o' Groats) jsou 968 km od sebe. Ostrov je hlavní součástí Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a rozkládají se na něm tři z jeho zemí – Anglie, Wales a Skotsko.", "tgt_summary": "Die Insel Großbritannien liegt im Atlantischen Ozean, zwischen der Irischen See und dem Nordatlantik im Westen, der Nordsee im Osten und dem Ärmelkanal im Südosten, an der nordwestlichen Küste des europäischen Kontinents. ", "id": 1891236} {"src_title": "George W. Bush", "tgt_title": "George W. Bush", "src_document": [{"title": "Osobní život, vojenská služba a vzdělání.", "content": "George W. Bush se narodil ve městě New Haven ve státě Connecticut, avšak vyrůstal v Midlandu a Houstonu v Texasu. Přes léta a většinu prázdnin trávila rodina v Bush Compound v Maine. Stejně jako otec vystudoval G. W. Bush Phillips Academy (září 1961 – červen 1964) a posléze univerzitu Yale (září 1964 – květen 1968). Na Yale se přidal k studentské skupině Delta Kappa Epsilon (jejímž prezidentem byl od října 1965 do svojí promoce) a tajné společnosti Skull and Bones. Byl studentem kategorie „C“, dosáhl skóre 77 procent (bez „A“ hodnocení a s jedním hodnocením „D“ z astronomie), s průměrným ročním hodnocením 2,35 ze 4,00. Působil jako roztleskávač (cheerleader) u univerzitního týmu. Získal titul „Bakalář filosofických věd“ z historie v roce 1968. Po promoci z Yale nastoupil v roce 1968 vojenskou službu u texaské Národní letecké gardy jako pilot vojenských letadel F-102. Z tohoto důvodu se nezúčastnil války ve Vietnamu. Byl jednou povýšen na prvního důstojníka. Podle deníku \"Boston Globe\" v záznamech Národní letecké gardy je rok a půl dlouhé „bílé místo“ (mezi lety 1972 a 1973), ve kterém není o Georgi W. Bushovi žádná zmínka. V září 1973 dostal povolení ukončit svoji šestiletou vojenskou službu 6 měsíců před termínem, aby mohl začít navštěvovat Harvardskou obchodní školu. Dvouleté studium na Harvardské obchodní škole zakončil v roce 1975 diplomem MBA (Masters of Business Administration), a tím je prvním prezidentem USA, který získal tento diplom. 4. září 1976 zastavila Bushe policie blízko letoviska jeho rodiny v Maine a zatkla jej za řízení auta pod vlivem alkoholu. Bush přiznal svoji vinu, zaplatil pokutu 150 dolarů a po 30 dnů nesměl řídit. Zprávy týkající se tohoto zatčení objevil tisk 5 dní před prezidentskými volbami v roce 2000. Celkově byl Bush zatčen třikrát – krom jízdy v opilosti ještě za výtržnictví a krádež. Bush označil dny předcházející jeho náboženské konverzi jako svoje „nomádské“ období a „nezodpovědné mládí“. Dokonce i přiznal že v této době pil na zdejší poměry až „příliš“. \"„Přestal jsem pít v roce 1986 a od té doby jsem nevypil ani kapku“\". Tuto proměnu zčásti připsal svému setkání s reverendem Billy Grahamem v roce 1985.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "George Walker je nejstarší z dětí George H. W. Bushe a jeho ženy Barbary Piercové-Bushové. Jeho sourozenci jsou Dorothy, John (Jeb), Marvin Pierce, Neil a Robin Bushovi (Robin zemřela ve věku tří let na leukémii (1953). Jeb Bush byl guvernérem státu Florida. Bratr Marvin podniká v investiční firmě a na burze. Byl ředitelem společnosti mající na starost bezpečnost Světového obchodního centra", "section_level": 2}, {"title": "Podnikatelská kariéra a politické začátky.", "content": "V roce 1978 se Bush ucházel o post ve Sněmovně reprezentantů, ale prohrál v souboji s demokratickým senátorem Kentem Hancem. Začal tedy svoji kariéru v oblasti ropného průmyslu založením podniku \"Arbusto Energy\" (\"arbusto\" je španělsky \"keř\", tedy \"bush\" v angličtině), zaměřeným na hledání a těžbu ropy a zemního plynu. Tento podnik musel čelit energetické krizi v roce 1979. Po tom, co Bush podnik přejmenoval na \"Bush Exploration\", ho v roce 1984 prodal konkurenční firmě \"Spektrum 7\". Součástí podmínek bylo, že se Bush stane generálním ředitelem (CEO) této firmy. S podobným scénářem se firma sloučila v roce 1986 s \"Harken Energy Corporation\". Někteří obviňují jeho otce (toho času viceprezidenta USA), že vyvinul nátlak, aby se některé údajně podezřelé prvky tohoto prodeje nestaly předmětem vyšetřování. V průběhu prezidentské kandidatury svého otce (1988) se rozhodl zapojit do volební kampaně. Pomáhal navazovat vztahy s organizacemi a hnutími náboženské pravice, zejména křesťanské koalice, ke kterým jeho otec nevěděl, jak přistupovat. Poté se spojil se svými", "section_level": 1}, {"title": "Prezidentské volby roku 2000.", "content": "George Bush před volbami porazil své protikandidáty a získal nominaci republikánské strany. Kandidátem demokratů a Bushovým protivníkem se stal (rovněž bez větších problémů) viceprezident Billa Clintona Al Gore. V kampani Bush vyzdvihl svoji vůli zabývat se zejména vnitřními záležitostmi země a snížit zahraniční angažovanost Spojených států, což bylo v souladu s izolacionistickou tradicí Republikánské strany. Opakovaně prohlásil, že je proti zahraničním národně-budovatelským („nation-building“) pokusům (rozuměj zásahům do vnitřních záležitostí jiných států v oblasti lidských práv a státního zřízení). Názor změnil po útocích z 11. září 2001. Během kampaně prosazoval povolení náboženským charitativním spolkům zúčastňovat se federálně podporovaných programů, používání vzdělávacích lístků, těžbu ropy v národním parku Arctic National Wildlife Refuge na Aljašce, restrukturalizaci armády USA atd. Průběh voleb a zejména jejich vyhodnocení se ukázalo být velice kontroverzní. Výsledky byly v některých státech velmi těsné, například v Novém Mexiku a na Floridě. Nemalé emoce vzbudily i deklarace některých televizních stanic, které ve snaze první přinést výsledky voleb oznámily Gorovo vítězství již v době, kdy se na Floridě ještě volilo, což podle některých demokratů na poslední chvíli vybudilo značné množství republikánů k účasti ve volbách. Zásadní", "section_level": 1}, {"title": "Funkční období 2001–2005.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Domácí politika.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Bush začínal své první funkční období v komplikované ekonomické situaci po zhroucení „internetové bubliny“, kdy USA vážně hrozila recese. S úmyslem oživit spotřebu a splnit své předvolební sliby prosadil v Kongresu sérii zákonů snižujících daně. Jednalo se zejména o tyto tři věci: snížení Daně z příjmu pro sezdané dvojice, zrušení Daně z nemovitostí a snížení Hlavní daně. Podle Kongresového rozpočtového centra tato snížení daní snížily do roku 2003 celkový federální příjem, jako podíl z hrubého domácího produktu (HDP) na nejnižší míru od roku 1959. Toto snížení se ale z 43 procent týká nejbohatšího jednoho procenta Američanů. Následkem byl rekordní deficit státního rozpočtu (ovšem jen v absolutních číslech, nikoliv v procentech HDP). Zatímco v posledním roce vlády Billa Clintona vykazoval federální rozpočet roční přebytek", "section_level": 3}, {"title": "Životní prostředí.", "content": "Jedním z bodů v Bushově předvolebním programu bylo to, že Spojené státy pod jeho vedením darují každoročně 100 milionů dolarů na ochranu deštných pralesů. Dalším jeho slibem byl závazek snížení emisí oxidu uhličitého. Ani jeden z těchto slibů však nedodržel – jedno z jeho prvních rozhodnutí v této oblasti bylo odmítnutí postoupit Kjótský protokol k ratifikaci Senátu USA. Přitom ze 178 států, které se zúčastnily konference v japonském městě Kjóto, neratifikovaly protokol nakonec pouze Spojené státy a Austrálie. Cílem protokolu je mj. právě omezení emisí oxidu uhličitého. Bush argumentoval tím, že podepsání Kjótského protokolu by vedlo k ohrožení ekonomiky USA a nadnesl jiný způsob řešení ekologických problémů, spočívající zejména v technických inovacích šetřících životní prostředí. Druhou výhradou je nezahrnutí rozvojových zemí (konkrétně zejména Číny a Indie) do protokolu. Tím silně znevýhodňuje vyspělé země oproti rychle se rozvíjejícím ekonomikám zmíněných zemí. V rámci svého ekologického programu George W. Bush výrazně zvýšil příspěvky vlády na vývoj nových technologií šetřících životní", "section_level": 3}, {"title": "Morální tradice a lidská práva.", "content": "Bush je příznivcem „hnutí pro-life“. Do funkce ministra spravedlnosti jmenoval Johna Ashcrofta známého svým nepřátelským postojem vůči interrupcím. Zrušil federální pomoc zahraničním sdružením nakloněným interrupcím a umělé antikoncepci. Bush dále zrušil pomoc fondům nabádajícím k používání kondomů a pomáhajícím prostitutkám, a to ve prospěch fondů propagujících sexuální abstinenci. V červenci 2002 Bush zrušil podporu Populačnímu fondu OSN (UNFPA). Odůvodnil to tím, že UNFPA podporuje násilné", "section_level": 3}, {"title": "Náboženství.", "content": "George W. Bush sám sebe považuje za „znovuzrozeného křesťana“. Jeho konverze je spojena se jménem reverenda Billyho Grahama, neoficiálně nazývaného „evangelikální papež“. Právě k „modernímu evangelismu“ má George W. Bush asi nejblíž. Bush se netají tím, že se vícekrát denně modlí a ve svých projevech cituje verše z Bible nebo na ně odkazuje. Studium bible je jeho velkou vášní, se kterou začal kolem roku 1985 návštěvami komunitní skupiny (Community Bible Study), věnující se katechezi a výkladem Nového zákona. Studium Bible zavedl i v Bílém domě. Několikrát se v projevech zmiňoval i o Koránu, případně z něj citoval nebo ho dokonce označil za slova pocházející od Boha. K jeho vítězství ve volbách přispělo, že dokázal na svoji stranu přivést široké masy evangelikálů a dalších silně křesťansky orientovaných voličů. V prezidentských volbách v roce 2004 podle", "section_level": 3}, {"title": "Menšiny a imigrační politika.", "content": "Bush navrhl imigrační zákon, který by podstatně rozšířil použití cizineckých pracovních víz. Jeho návrh by zrovnoprávnil zahraniční pracovníky, i kdyby tito neměli právo na trvalý pobyt nebo občanství. Zároveň se postavil proti amnestii", "section_level": 3}, {"title": "Zdravotnictví.", "content": "Bush prosazoval i ve zdravotnictví přístupy založené na konkurenci a volném trhu (osobní účty na zdravotní spoření). Hlavním zákonem, na který se zaměřil, byl \"Medicare Act of 2003\". Tento zákon představuje největší změnu programu Medicare za jeho existenci (běží od roku 1965). V prvním desetiletí se díky změnám do programu vloží o 395 miliard dolarů více, než bylo plánováno. Schválení tohoto zákona předcházely dlouhé diskuse a Kongresem prošel až poté, co s ním souhlasila i Americká asociace důchodců (\"American Association of Retired", "section_level": 3}, {"title": "Školství.", "content": "Ve Spojených státech je velký rozdíl mezi soukromými a státními školami. Od roku 1974 například nejsou státní školní knihovny financovány přímo ale přes tzv. grantové balíčky, které jednotlivé státy mohou rozdělit, jak uznají za vhodné. Prakticky nikdy však nejsou do knihoven investovány v plné výši a tak je stav učebnic a ostatních pomůcek tristní – nezřídka pocházejí z konce šedesátých let. Během prvních 100 dnů v úřadu George W. Bush výdaje na státní knihovny snížil a to o 39", "section_level": 3}, {"title": "Věda a výzkum.", "content": "Prezident Bush stanovil omezení podpory výzkumu kmenových buněk. Financování tohoto výzkumu federální vládou schválil jeho předchůdce Clinton (19. ledna 1999), ale peníze nebyly přiděleny žádnému programu až do vytvoření rozpočtových pravidel 23. srpna 2000. Avšak již 9. srpna 2001, ještě před prvním rozdělením peněz, Bush ohlásil, že rozpočtová pravidla budou změněna tak, aby umožnila podporovat jen výzkum na již existujících kmenových buňkách. Koncem roku 2002 Bush podepsal zákon, který zabezpečil zdvojnásobení finančních prostředků pro \"National Science Foundation\" (Nadace národní vědy) v příštích 5 letech. Cílem bylo vytvořit nové", "section_level": 3}, {"title": "Zahraniční politika.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Všeobecný přehled.", "content": "Ve volební kampani v roce 2000 se definoval jako „soucitný konzervativec“. Vliv na zahraniční politiku jeho administrativy má neokonzervativní think-tank \"Project for the New American Century\" (Projekt pro nové americké století, PNAC). Někteří proponenti PNAC (Dick Cheney, Donald Rumsfeld a Paul Wolfovitz) zastávají nebo zastávali vysoké posty v Bushově administrativě. Během volební kampaně v roce 2000 Bush prosazoval větší míru ekonomické spolupráce a lepší politické vztahy se zeměmi Latinské Ameriky, zejména s Mexikem, a omezení snah o „budování národů“. Názor změnil po teroristických", "section_level": 3}, {"title": "Reakce na útoky z 11. září 2001.", "content": "11. září 2001 byly Spojené státy šokovány svou zranitelností. Zahynulo přes 3000 lidí. Prezident Bush byl v okamžik prvního útoku na cestě na návštěvu floridské základní školy Emmy E. Bookerové, o tom druhém se dozvěděl od Andy Carda již ve třídě a až po sedmi minutách poté ji opustil, aby improvizovaným prohlášením oznámil, že došlo k útokům na americké půdě. Zbytek toho dne strávil spolu s viceprezidentem Dickem Cheneym a dalšími v Air Force One a teprve k večeru promluvil na", "section_level": 3}, {"title": "Invaze do Afghánistánu a operace Trvalá svoboda.", "content": "Za původce útoků označila Bushova administrativa Usámu bin Ládina a jeho organizaci Al-Kajda, která měla své hlavní základny v Talibanem ovládaném Afghánistánu. Bush dal afghánské vládě ultimátum, aby vydala bin Ládina Spojeným státům (spolu s dalšími požadavky, týkajících se zejména teroristických výcvikových táborů). Taliban žádal předložení důkazů o tom, že bin Ládin skutečně stojí za útoky. Později, s blížícím se útokem, Taliban nabídl vydání bin Ládina do Pákistánu, kde by byl souzený podle islámského práva. Dodnes není zcela jasné, zda vůbec bylo v moci vlády bin Ládina vydat, navíc, týden po zahájení operace, kdy Tálibán vydání bin Ládina Americe nabídl, Bush osobně tuto nabídku odmítl se slovy „Když říkám ‚žádné vyjednávání‘ tak míním ‚žádné vyjednávání‘“.", "section_level": 3}, {"title": "Guantánamo.", "content": "Bushova administrativa je kritizovaná pro zadržování několika stovek vězňů v táboře Camp X-Ray v Zátoce Guantanámo na Kubě bez řádného soudu (věznice na této vojenské", "section_level": 3}, {"title": "Válka v Iráku.", "content": "Od schválení \"Zákona o osvobození Iráku\" (Iraq Liberation Act) z 31. října 1998 podepsaného ještě Billem Clintonem bylo oficiálním cílem americké politiky zbavit diktátora Iráku Saddáma Husajna moci. Po útocích z 11. září 2001 hledala Bushova administrativa způsob, jak zabránit dalším možným útokům. Vytvořená koncepce zahrnovala snahu omezit „manévrovací prostor“ pro teroristické skupiny (zmrazení účtů,...), tlak na všechny země, aby aktivně vyhledávaly teroristy a snaha zamezit tomu, aby takzvané „neposlušné“ státy mohly podporovat terorismus, nebo aby teroristé mohli získat nebezpečné zbraně od těchto států. Dalším z vybraných směrů byla i změna poměrů na Blízkém východě, odkud pocházeli všichni útočníci. Americká vláda vyhlásila, že situace ve vztazích k Iráku je kvůli těmto důvodům vážná. Irák se údajně snažil získat jaderný materiál a neuvedl přesnou dokumentaci o svém zbrojním programu v oblasti biologických a chemických látek, které je možné využít jako základ pro zbraně hromadného ničení (dále jen ZHN). Ty měl dle rezolucí OSN vydaných po invazi do Kuvajtu zakázané vyrábět i vlastnit. Mezi další uváděné důvody patřilo i to, že Irák nedodržoval podmínky dohodnuté v předcházejících rezolucích Rady bezpečnosti OSN (RB OSN), vydaných po první válce v Zálivu (uváděny", "section_level": 3}, {"title": "Izraelsko-palestinský konflikt.", "content": "Bush se snažil o obnovení mírového procesu mezi Izraelem a Palestinci. Cílem bylo vytvořit samostatný palestinský stát do roku 2005. Navrhl ve spolupráci s Ruskem, některými evropskými zeměmi a OSN plán, takzvanou Cestovní mapu, která obsahovala ústupky z obou stran a časový harmonogram kroků vedoucích ke vzniku palestinského státu. 29. dubna 2003 byl v Palestině jmenován nový předseda vlády Mahmúd Abbás. Cestovní mapa však upadla v zapomenutí po", "section_level": 3}, {"title": "Vztahy s Evropou.", "content": "V úřadu poprvé Bush navštívil Evropu v červnu 2001. Už tehdy se zde setkal s tvrdou kritikou svého odmítavého postoje ke Kjótskému protokolu. Vztahy mezi USA a podstatnou částí evropských zemí se i nadále zhoršovaly, zejména pak po projevech, ve kterých Bush hovořil o „Ose zla“, a na nejhorší úroveň klesly, když USA a jejich spojenci zasáhli v Iráku. V této době ministr obrany Donald Rumsfeld ve svém projevu rozdělil Evropu na tzv. „starou Evropu“, tvořenou „protiamerickou“ skupinu v čele s Německem, Francií a Belgií a na „novou“ (proamerickou) Evropu, kterou tvořily zejména země východní Evropy a některé další země (Velká Británie, Itálie, Dánsko a Španělsko). V roce 2004 se zhoršily vztahy se Španělskem poté, co ve volbách zvítězili socialisté, v jejichž čele stál José Luis Rodríguez Zapatero, který stáhl španělské jednotky z Iráku a mimo to veřejně a nepředvídavě popřál vítězství v prezidentských volbách 2004 Johnu Kerrymu, tlumočíc tak přání vůdců některých evropských zemí (Francie, Německo).", "section_level": 3}, {"title": "Prezidentské volby roku 2004.", "content": "Hlavním soupeřem Bushe ve volbách v roce 2004 byl kandidát demokratů John Kerry, americký senátor za stát Massachusetts. Mezi prioritní témata kampaně patřila Válka proti terorismu a Válka v Iráku. Bush obhajoval svá rozhodnutí a Kerry je naopak kritizoval jako nekompetentní. Republikáni toho využili, aby vykreslili Kerryho jako člověka, který mění své názory, jak se mu to hodí. Například upozorňovali na to, že v roce 1991 hlasoval proti Válce v zálivu, pak podporoval válku v Iráku v roce 2003 a poté ve volební kampani vstup do války kritizoval. Druhým důležitým tématem byly tzv. morální hodnoty, zejména pokud šlo o interrupce, sňatky homosexuálů etc. Kampaň", "section_level": 2}, {"title": "Druhé funkční období.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Domácí politika.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Prognózy Kongresového rozpočtového úřadu z ledna 2005 naznačují, že trend narůstajícího deficitu z prvního Bushova volebního období bude vystřídaný klesajícím deficitem v druhém období. Podle této předpovědi klesne deficit na 368 miliard dolarů v roce 2005, 261 miliard v roce 2007, a 207 miliard v roce 2009, s malým nárůstem v roce 2012 (tyto odhady ovšem nezohlednily následky hurikánu Katrina. Naznačuje též, že výdaje spojené s vojenskými operacemi v Iráku a v Afghánistánu a s dalšími aktivitami v rámci Války proti terorismu, se mohou navzdory velkým rezervám v prognózách podílet na dalším zvýšení.", "section_level": 3}, {"title": "Sociální péče.", "content": "Hned po své druhé inauguraci se Bush obrátil k národu s návrhem osobních účtů sociálního zabezpečení. Bush vyzýval k principiálním změnám v sociálním zabezpečení, a tento problém stanovil za prioritu ve svém druhém volebním období. Od ledna do dubna 2005 cestoval po Spojených státech, zastavil se ve více než 50 městech, aby podpořil svůj názor na důležitost", "section_level": 3}, {"title": "Věda a výzkum.", "content": "V lednu 2005 vydal Bílý dům novou \"Zprávu o vesmírné dopravní politice\", která zdůrazňovala význam všeobecné vládní vesmírné politiky a propojila rozvoj vesmírné dopravy s národními bezpečnostními požadavky. Dne 8. června 2005 časopis The New York Times oznámil, že získal interní dokumenty Bílého domu, které dokazovaly, že Philip A. Cooney, úředník Bushovy vlády s kontakty na", "section_level": 3}, {"title": "Životní prostředí.", "content": "6. července 2005 na 31. summitu průmyslově nejvyspělejších demokratických zemí G8 Bush uznal, že „povrch Země se otepluje a že zvyšující se množství emisí skleníkových plynů přispívá k tomuto problému“. Avšak také oznámil, že Kjótský protokol není řešením. Prohlásil: „Chceme redukovat skleníkové plyny... Ale co se mého názoru týká, jedna věc za druhou. Naše strategie musí zabezpečit, aby pracující lidé v Americe nepřišli o svou práci. “ Snahou hostitelského britského premiéra Tonyho Blaira, jehož environmentálním poradcem je klimatolog David King, bylo v oblasti globálního oteplování na summitu dospět k podpisu konkrétní dohody. Toto se kvůli odmítavému postoji USA nepodařilo, přes fakt, že ostatní státy G8 se v rámci Kjótského protokolu zavázaly snížit emise do roku 2010. USA však souhlasily s připojením se k závěrečnému komuniké, které uvádělo, že „globální oteplování existuje a že lidské aktivity mohou přinejmenším částečně být jeho příčinou“. Spojené státy americké také omezily finanční zálohy na podporu sítí regionálních klimatických center v Africe, jejichž účelem mělo byt monitorování rozvíjejících se následků globálního oteplování.", "section_level": 3}, {"title": "Zahraniční politika.", "content": "Bush kritizoval Írán a označil ho za „hlavního státního sponzora teroru“ a přislíbil íránským reformátorům podporu USA. V Íránu se dostal k moci během jeho vlády Mahmúd Ahmadínedžád a po jeho nástupu se vyostřil spor ohledně íránského atomového programu. Varoval Sýrii, aby přestala podporovat teroristy. Vyzval Egypt a Saúdskou Arábii, aby pracovaly na silnější demokratizaci. Jeho nominaci Johna Boltona na velvyslance USA v OSN úspěšně zablokovali demokraté v Kongresu na několik měsíců.", "section_level": 2}, {"title": "Situace v Iráku.", "content": "31. ledna 2005 se v Iráku uskutečnily svobodné volby do dočasného parlamentu, který měl vytvořit novou regulérní ústavu. Přestože volby poznamenalo drobné násilí a slabá účast Sunnitů, většina Kurdů a Šíitů projevila silný zájem. 4. ledna Paul Wolfowitz ohlásil, že 15 000 amerických vojáků, jejichž služba v Iráku byla prodloužena z důvodu zabezpečení pořádku během voleb, bude stáhnuto zpět.. Měl to být začátek postupného snižování amerických stavů", "section_level": 3}, {"title": "Vztahy s Evropou.", "content": "20. února 2005 Bush zahájil své „turné“ po Evropě. Cílem bylo napravit vztahy s některými státy, které se zhoršily před válkou v Iráku. Jeho 5 dní trvající cesta začala v Bruselu a skončila na Slovensku. Setkal se takřka se všemi důležitými politiky. Patřili mezi ně Jacques Chirac, Gerhard Schröder, Viktor Juščenko, Tony Blair, Silvio Berlusconi, dále se střetl s členy Evropské rady, vedením NATO a s Vladimírem Putinem. Po Bruselu se prezident Bush zastavil v Mohuči v Německu, kde navštívil i americkou základnu. Následně cestoval na Slovensko, kde se setkal s ruským prezidentem a představiteli Slovenska.", "section_level": 3}, {"title": "Složení vlády pro dvě volební období.", "content": "Bushova vláda, v prvním i ve druhém volebním období, je nejotevřenější vládou vůči národnostním menšinám v historii. Národnostní různorodost vládního kabinetu ho zařadila do nové Guinessovy knihy rekordů. Podle Guinessovy knihy", "section_level": 2}, {"title": "Po prezidentství.", "content": "Po skončení prezidentské funkce Bush veřejně vystupuje před různými skupinami, před", "section_level": 1}, {"title": "Názory veřejnosti a ocenění.", "content": "Popularita prezidenta Bushe se po dobu jeho funkce dostala jak na historická maxima, tak i minima. Od začátku roku 2001 až do září pozvolna upadala (přibližně z 50 na 44 %). Po útocích z 11. září ale došlo k semknutí amerických občanů a podpoře jejich vlády a prezidenta, a tak se jeho preference na několik měsíců zdvojnásobily. Ještě na jaře roku 2002 byl G. W. Bush převážně předmětem chvály (zejména za svůj image rozhodného prezidenta, odhodlaného vyvést odpovědnost za útoky na jeho zemi), s postupem dalších měsíců ale začal být spíše kritizován (nejvíce asi za Válku v Iráku resp. deziluzi výhledu na její zdárné dokončení). Sympatizanti se zaměřili na domácí úspěchy v ekonomické oblasti, vnitřní bezpečnost, pomoc Africe. Odpůrci zejména kritizovali nejen některé části protiústavního legislativního výnosu USA PATRIOT Act, zaměřili se i na kontroverzní volby v roce 2000, a válku v Iráku, kritizován byl rovněž za pomalé a neefektivní řešení následků hurikánu Katrina. Dále za nelegální (tj. bez povolení soudu) odposlouchávání telefonních hovorů amerických občanů. Vysloužil si také přezdívku „The Leaker in Chief“ (Vrchní vynašeč) za vyzrazování tajných informací mediím za účelem osobního politického zisku. Magazín \"TIME\" označil Bushe za „Osobnost roku“ dvakrát: v roce 2000 a v roce 2004.", "section_level": 1}, {"title": "Domácí.", "content": "V měsících následujících po teroristických útocích na New York v září 2001, občané USA pravidelně vyjadřovali vysokou podporu prezidentu Bushovi. Z původních 44 ihned stoupla nad 80 %. Žádnému americkému prezidentovi se nepodařilo získat tak silnou podporu od roku 1938, kdy se pravidelně začaly dělat průzkumy. Popularitu si udržel několik měsíců po útocích. Později klesla na nižší úroveň, ale překračovala hranici 50% dva", "section_level": 2}, {"title": "Mimo USA.", "content": "Bushova popularita mimo USA výrazně klesla po změně zahraniční politiky, nastolení „Bushovy doktríny“ a invazi do Iráku, kterou mnoho lidí považovalo za akt unilateralismu. Průzkumy v Evropě ukazovaly „transatlantické rozdělení kvůli válce v Iráku“. Průzkum uskutečněný v roce 2004 ukázal jeho negativní obraz u většiny občanů na Slovensku, ve Spojeném království (tam jeho popularita klesla z původních 83 % na 56 %),", "section_level": 2}, {"title": "Trestní stíhání.", "content": "Na zasedání Tribunálu pro válečné zločiny v Kuala Lumpur (soukromé iniciativy založené bývalým malajským předsedou vlády Mahathirem Mohamadem) byl spolu s několika členy jeho vlády a mj. Tonym Blairem označen „vinným v plném rozsahu“ z „genocidy a zločinů proti lidskosti“ během války v Iráku. V květnu 2012 se malajský tribunál", "section_level": 2}], "src_summary": "George Walker Bush (* 6. července 1946) je bývalý 43. prezident Spojených států amerických, člen Republikánské strany, pocházející z prominentní rodiny Bushů. Mezi dalšími vlivnými členy této rodiny jsou jeho děd, senátor Prescott Bush, jeho otec George H. W. Bush, 41. prezident USA, a jeho bratr Jeb Bush, exguvernér státu Florida. ", "tgt_summary": "George Walker Bush, meist abgekürzt George W. Bush [] (* 6. Juli 1946 in New Haven, Connecticut), ist ein US-amerikanischer Politiker der Republikanischen Partei und war von 2001 bis 2009 der 43. Präsident der Vereinigten Staaten. ", "id": 91147} {"src_title": "Gregoriánský kalendář", "tgt_title": "Gregorianischer Kalender", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Předchůdce gregoriánského kalendáře, později nazvaný juliánský kalendář, fungoval po mnoho století poměrně dobře, Césarova reforma římského kalendáře z roku 45 př. n. l. se osvědčila. Tropický rok má ale délku 365,2422 dne, a je tedy o 11 minut kratší, než předpokládá juliánský kalendář (365,25 dne) s přechodným (o 1 den delším) rokem každé 4 roky. Docházelo tak k postupnému opožďování kalendáře vůči okamžikům, kdy nastává rovnodennost nebo slunovrat. Roku 453 byla diference ještě jen 1 den, roku 581 byla diference 2 dny atd. Nesoulad kalendáře se skutečností, zejména s tropickým rokem, byl v období vrcholného středověku již výrazně patrný. Zhruba od roku 1000 postupně v návaznosti na zpřesňující se možnosti techniky a nové znalosti učenci docházeli k názoru, že tuto chybu je třeba opravit. A např. v roce reformy 1582 už byla diference 10 dnů (přesněji 9,809 dne) a největší svátek křesťanství, Velikonoční neděle, ani zdaleka nebyla tou první nedělí po prvním jarním úplňku, jak bylo stanoveno, což pro římskou církev byl stav neúnosný. Od 14. století se papežové a koncily, stejně jako astronomové včetně Regiomontana a Koperníka přípravou reformy kalendáře s větší či menší intenzitou zaobírali. Rozhodující návrh \"Compendium novae rationis restituendi kalendarium\" předložil roku 1575 papeži Řehoři XIII. lékař a astronom z kalabrijského Cirò Luigi Giglio (latinsky též Aloisius Lilius, 1510–1576). Papežská komise složená z církevních i laických odborníků po několikaletém zkoumání alternativních řešení návrh s drobnými úpravami schválila a 24. února 1582 Řehoř XIII. podle jejího návrhu vydal bulu \"Inter gravissimas\", vyhlašující kalendářní reformu. Základem opravy mělo být jednorázové vynechání 10 dní. Alternativou bylo postupné vyrovnání neuplatňováním přestupných dnů. Jiným požadavkem bylo zachování neporušeného týdenního cyklu podle biblického pravidla o svěcení sedmého dne. K provedení tohoto kroku bylo vybráno období, kdy byl zásah do liturgického roku pro malý počet přeskočených významných svátků nejmenší. Reforma měla proto být provedena bezprostředně po svátku sv. Františka, připadajícím na čtvrtek 4. října. Následující den měl být považován za pátek 15. října. Tato svátková šetrnost se ale uplatnila jen v několika málo zemích, které reformu přijaly přesně podle papežské buly, která také stanovila, že každý poslední rok století bude přestupný jen tehdy, bude-li dělitelný číslem 400 a tím se chyba neobnoví (přinejmenším řadu tisíciletí). V dnešní době je rozdíl mezi kalendářem juliánským a gregoriánským 13 dní. Proto např. Vánoce ortodoxního křesťanství (převažujícího např. v Rusku, Srbsku a Řecku), řídícího se juliánským kalendářem, nastávají až 13 dní po Vánocích podle ostatních křesťanů.", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí v jednotlivých zemích.", "content": "Gregoriánský kalendář nebyl všude přijat ihned. Stanoveného dne byla reforma provedena jen v některých katolických zemích – větší části Itálie, Španělsku, Portugalsku a Polsku. I v těchto zemích ovšem v některých místech zavedení reformy přinášelo veliké potíže, prostí lidé důvodu reformy nerozuměli a někteří se dokonce domnívali, že jim vypuštěné dny byly ukradeny. Problémy způsobilo také obtížné vypočítání daní, mezd apod.", "section_level": 1}, {"title": "České země.", "content": "V Čechách původně pražský arcibiskup Martin Medek z Mohelnice oznámil změnu data ze 14. na 25. listopadu 1582. Jeho návrh však protestantsky smýšlející obyvatelstvo, šlechta i astronomové odmítli. V roce 1583 přijetí nového kalendáře zamítl i zemský sněm. Reformu tak realizoval svým mandátem ze 3. prosince 1583 až Rudolf II. (skok z pondělí 6. ledna na úterý 17. ledna 1584) již bez ohledu na sněm. Ve Slezsku byla změna provedena z neděle 12. ledna na pondělí 23. ledna 1584. Moravští stavové ale mandát neuposlechli a dále na Moravě platil juliánský kalendář. Druhé císařské rozhodnutí v červenci téhož roku již odmítnout nemohli a kalendář byl zaveden i na Moravě (po sobotě 3. října následovala neděle 14. října 1584). Protože na kalendáři závisí výpočet data Velikonoc, v Čechách se v roce 1584 slavily Velikonoce o čtyři týdny dříve než na Moravě. Poslední město v Českém království, které přijalo gregoriánský kalendář, byla v roce 1588 Kadaň.", "section_level": 2}, {"title": "Evropa.", "content": "Také ostatní země s převládajícím protestantským a pravoslavným obyvatelstvem na reformu přistupovaly později a nejednotně v různých ročních obdobích.", "section_level": 2}, {"title": "Mimoevropské země.", "content": "Mimoevropské země pod nadvládou evropských koloniálních mocností nebo s převládajícím křesťanským obyvatelstvem přijaly zpravidla kalendářní reformu spolu s mateřskými zeměmi. Tak v současnosti gregoriánský kalendář s naším letopočtem jako občanský kalendář používají všechny země světa kromě čtyř zemí, kde ovšem v mezinárodním styku náš letopočet a kalendář nutně užívat musí také: Dvě země kromě Gregoránského kalendáře používají i tradiční kalendář a letopočet: Další dvě země používají modifikovanou verzi gregoriánského kalendáře:", "section_level": 2}, {"title": "Astronomie.", "content": "Gregoriánský kalendář se řídí podle délky tropického roku, která v současnosti činí 365,242 192 129 dne (365 dní 5 h 48 min 45,4 s). Průměrná délka juliánského roku je 365,25 dne (365 dní 6 h). Gregoriánský kalendář ustanovením přestupných století délku roku upravil na 365,2425 dne (365 dní 5 h 49 min 12 s), což od délky tropického roku činí rozdíl pouze 26,6 s (zatímco rozdíl délky tropického roku s juliánským kalendářem je až 11 min 14,6 s; rozdíl délky obou kalendářů tedy činí 10 min 48 s). Gregoriánský kalendář se proto od tropického roku odchýlí o jeden den nejdříve za několik tisíciletí a diskuse o jeho reformě ohledně přestupných dnů jsou jen teoretické. Chybu pak opět na řadu tisíciletí snadno odstraní jednorázové vynechání přestupného dne, pokud ji budou lidé považovat za významnou.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla přestupného roku.", "content": "Pravidla jsou tedy následující: Tím se ustavil čtyřsetletý stálý cyklus shodného uspořádání dnů v jednotlivých létech. Za tu dobu naroste rozdíl oproti juliánskému kalendáři přesně o tři dny. Rozprostření dnů do roků je všeobecně akceptované. Oproti tomu uspořádání dnů v roce do měsíců a týdnů je, bylo a jistě nadále bude předmětem mnoha diskusí a návrhů na změny a reformy.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "V Česku a na Slovensku je rozšířena mylná domněnka, že existuje další pravidlo – o nepřestupnosti roku 4840 n.l. Tento omyl zřejmě pochází z knihy o astronomii z roku 1942, odkud ho následně převzala řada dalších autorů populárně-naučné literatury i autorů na českém a slovenském internetu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gregoriánský kalendář je juliánský kalendář s křesťanským letopočtem a korekcí přestupnosti, který je v současnosti celosvětově používaným systémem pro počítání času (kalendářem). Nazývá se podle papeže Řehoře XIII. (lat. \"Gregorius\"), který roku 1582 bulou \"Inter gravissimas\" korigoval nepřesnosti přestupných let juliánského kalendáře. Jednotlivé země korekci zaváděly postupně v následujících letech, některé až ve 20. století. Různé kultury vedle tohoto občanského kalendáře používají i jiné kalendáře, zejména pro určení náboženských nebo tradičních svátků. ", "tgt_summary": "Der gregorianische Kalender, auch bürgerlicher Kalender, ist der weltweit meistgebrauchte Kalender. Er entstand Ende des 16. Jahrhunderts durch eine Reform des julianischen Kalenders. Benannt ist er nach Papst Gregor XIII., der ihn 1582 mit der päpstlichen Bulle \"Inter gravissimas\" verordnete. Der gregorianische ist wie schon der julianische Kalender ein Sonnenkalender (Solarkalender) mit einer gegenüber dem julianischen Kalender verbesserten Schaltjahresregelung (→Interkalation). Damit liegt ihm eine durchschnittliche Jahreslänge von 365,2425 Tagen zugrunde, die den etwa 365,2422 Tagen des Sonnenjahres (Tropisches Jahr) näherkommt als noch die 365,25 Tage des julianischen Kalenders. Der gregorianische Kalender löste im Laufe der Zeit sowohl den julianischen als auch zahlreiche andere Kalender ab. Auf dem gregorianischen Kalender beruht auch die Datumsdarstellung nach ISO 8601. ", "id": 950665} {"src_title": "Globální oteplování", "tgt_title": "Globale Erwärmung", "src_document": [{"title": "Pozorované změny teploty.", "content": "Mnoho nezávisle vytvořených datových souborů potvrzuje, že od roku 1880 do roku 2012 se globální průměrná (povrchová a oceánská) povrchová teplota zvýšila o 1,0 (0,8 až 1,2) °C. Od roku 1906 do roku 2005 vzrostla průměrná povrchová teplota Země o 0,74 ± 0,18 °C. Rychlost oteplování se v druhé polovině tohoto období téměř zdvojnásobila (0,13 ± 0,03 °C za desetiletí, oproti 0,07 ± 0,02 °C za desetiletí). Přestože média často uvádí jako měřítko globálního oteplování nárůst průměrné atmosférické teploty, většina dodatečné energie uložené v klimatickém systému od roku 1970 se nahromadila v oceánech. Teprve zbytek způsobil tání ledu a zvýšení teploty kontinentů a atmosféry.Nejzávažnějším projevem globálního oteplování je zvyšování teploty oceánů, protože v nich se zachycuje cca 93 % nárůstu tepelné energie klimatického systému Země, který vzniká díky antropogenním skleníkovým plynům. Zatímco teploty vzduchu rostou čím dál rychleji, teplota povrchových i hlubších vrstev oceánu roste konstantním tempem. Je prakticky jisté, že se horní vrstvy oceánu (0–700 m) ohřály v období 1971–2010, a je pravděpodobné, že došlo k ohřevu mezi lety 1870 a 1971. V globálním měřítku se nejvíce ohřívaly povrchové vody (do hloubky 75 m) a to rychlostí 0,11 °C (0,09 až 0,14 °C) za dekádu. Průměrná teplota spodní troposféry se podle satelitních měření teploty od roku 1979 zvýšila mezi 0,13 a 0,22 °C za každé desetiletí. Klimatické proxy data ukazují, že teplota byla před rokem 1850 během jednoho nebo dvou tisíc let poměrně stabilní s měnícími se regionálními výkyvy, jako bylo středověké klimatické optimum a malá doba ledová. Oteplení, které je patrné na instrumentálních záznamech teplot, je v souladu s celou řadou pozorování, jak dokumentuje mnoho nezávislých vědeckých skupin. Indikátory oteplení zahrnují zvýšení hladiny moří, rozsáhlé tání sněhu a pozemního ledu, navýšení akumulované tepelné energie v oceánech, zvýšení vlhkosti vzduchu, a dřívější načasování jarních událostí, jako např. kvetení rostlin. Pravděpodobnost, že by tyto změny mohly vzniknout nezávisle, je v podstatě nulová.", "section_level": 1}, {"title": "Regionální trendy a krátkodobé výkyvy.", "content": "Globální oteplování je definováno celosvětovými průměrnými teplotami. Trendy ale nejsou na celém světě stejné: účinky se mohou lišit podle oblastí. Od roku 1979 vzrostly celosvětové průměrné teploty zemského povrchu přibližně dvakrát rychleji než průměrné průměrné teploty oceánu (0,25 °C za desetiletí oproti 0,13 °C za desetiletí). Ačkoliv na severu vzniká více antropogenních skleníkových plynů než na jižní polokouli, nepřispívá to k rozdílu v oteplování, protože hlavní skleníkové plyny přetrvávají v atmosféře tak dlouho, že jsou rozptýleny v rámci každé polokoule i mezi oběma polokoulemi. Existují různé faktory, které způsobují klimatickou změnu, ale vzhledem k tomu, že klimatický systém", "section_level": 2}, {"title": "Nejteplejší roky vs. celkový trend.", "content": "Devatenáct ze dvaceti nejteplejších roků za posledních 150 let bylo zaznamenáno od roku 2000; šest nejteplejších let bylo během posledních šesti let (poslední údaje pro rok 2019). Zatímco rekordní roky přitahují značný zájem veřejnosti, pro globální oteplování jsou jednotlivé roky méně významné než", "section_level": 2}, {"title": "Počáteční příčiny teplotních změn (vnější působení).", "content": "Klimatický systém sám o sobě může generovat náhodné změny globálních teplot po celá léta až desetiletí, ale dlouhodobé změny vycházejí pouze z tzv. vnějšího působení. Toto působení je „vnější“ vůči klimatickému systému, ale ne nutně vnější vůči Zemi. Příklady vnějšího působení zahrnují změny složení atmosféry (např. zvýšené koncentrace skleníkových plynů), sluneční záření, vulkanické erupce a změny oběžné dráhy Země kolem Slunce.", "section_level": 1}, {"title": "Skleníkové plyny.", "content": "Skleníkový efekt je proces, při kterém plyny způsobují absorpci a vyzařování infračerveného záření a tím ohřívání dolních vrstev atmosféry a povrchu Země. Tento jev prvně popsal Joseph Fourier v roce 1824, podrobněji ho popsal v roce 1860 John Tyndall. Kvantitativně ho prvně vyčíslil v roce 1896 Svante Arrhenius, když ve své práci uvedl, že při zdvojnásobení koncentrací CO narostou povrchové teploty o 4 °C. Dále problém rozvinul v letech 1930–1960 Gue Steward Callendar. Přirozený skleníkový efekt je podmínkou života na Zemi tak, jak ho známe. Bez zemské atmosféry by teploty prakticky na celém povrchu Země byly pod bodem mrazu. Přirozeně se vyskytující skleníkové plyny způsobují nárůst teplot o cca 33 °C.", "section_level": 2}, {"title": "Změny ve využívání krajiny.", "content": "Lidé mění povrch Země hlavně proto, aby získali více zemědělské půdy. V současné době zemědělství zabírá 50 % veškeré obyvatelné pevniny, zatímco lesy zabírají 37 % pevniny; podíl lesů přitom neustále klesá, zejména kvůli pokračujícím odlesňování v tropech. Toto odlesňování je nejvýznamnějším aspektem změny využívání krajiny, ovlivňujícím globální oteplování. Hlavní příčiny odlesňování je přeměna lesů na plochy pro zemědělskou výrobu hovězího masa a pro výrobu palmového oleje (27 %), pro lesnictví/lesní produkty (26 %), pro krátkodobou zemědělskou produkci (24 %) a také požáry zmenšují plochy lesů (23 %). Současné způsoby využití půdy ovlivňují globální oteplování různými způsoby. Zatímco některé formy využívání způsobují značné emise skleníkových plynů, jiné procesy využití půdy fungují jako významný propad uhlíku, což více než", "section_level": 2}, {"title": "Částice a saze.", "content": "Pevné a kapalné částice známé jako aerosoly – z vulkánů, planktonu a z člověkem vyrobených znečišťujících látek – odrážejí příchozí sluneční světlo a ochlazují podnebí. Od roku 1961 do roku 1990 bylo pozorováno postupné snižování množství slunečního světla dopadajícího na zemský povrch, což je jev známý jako globální stmívání, typicky připisovaný aerosolům ze spalování fosilních paliv a biopaliv. Troposférické aerosoly zůstávají v atmosféře jen asi týden, zatímco stratosférické aerosoly mohou zůstat v atmosféře několik let. Globálně množství aerosolů od roku 1990 klesá díky snižování jejich emisí a tím klesá maskování globálního oteplování, které poskytovaly. Kromě přímého účinku rozptylu a absorpce slunečního záření mají aerosoly nepřímé účinky na radiační bilanci Země. Sulfátové aerosoly fungují jako", "section_level": 2}, {"title": "Minoritní vnější působení: Slunce a krátkodobě působící skleníkové plyny.", "content": "Protože Slunce je primární zdroj energie Země, změny v dopadajícím slunečním světle přímo ovlivňují klimatický systém. Intenzita slunečního záření je přímo měřena satelity a nepřímá měření jsou k dispozici od počátku 17. století. Tyto záznamy neukazují žádný vzestupný trend v množství energie Slunce, které dopadá na Zemi, takže Slunce nemůže být zodpovědné za aktuální oteplování. Také klimatické modely nedokážou reprodukovat rychlé oteplování pozorované v posledních desetiletích, když berou v", "section_level": 2}, {"title": "Změny oběžné dráhy Země.", "content": "Změny sklonu osy Země a tvar oběžné dráhy kolem Slunce se mění pomalu za desítky tisíc let. Díky těmto změnám dochází ke změnám sezónního a zeměpisného rozložení příchozí sluneční energie na povrchu Země a tím", "section_level": 2}, {"title": "Klimatická zpětná vazba.", "content": "Klimatický systém obsahuje celou řadu zpětných vazeb, které mění reakce systému na změny ve vnějším působení. Pozitivní zpětná vazba způsobuje zvýšení odezvy klimatického systému, zatímco negativní zpětná vazba tyto odezvy snižuje. Mezi zpětné vazby klimatického systému se řadí vodní páry, změny na ledovém a sněhovém povrchu (sněhový a ledový kryt ovlivňuje množství pohlceného nebo odráženého slunečního záření), mraky a změny v koloběhu uhlíku na Zemi (např. uvolňování uhlíku z půdy). Hlavní negativní zpětnou vazbou je energie, kterou zemský povrch vyzařuje do prostoru jako infračervené záření. Toto vyzařování narůstá silně s rostoucí teplotou. Zpětné vazby jsou důležitým faktorem při určování citlivosti klimatického systému na zvýšení koncentrací atmosférických skleníkových plynů. Vyšší klimatická citlivost znamená, že při daném zvýšení účinku skleníkových plynů dojde díky zpětným vazbám k většímu oteplování. Nejistoty ohledně vlivu zpětných vazeb jsou hlavním důvodem, proč různé klimatické modely vykazují různé velikosti oteplování pro daný scénář.", "section_level": 1}, {"title": "Klimatické modely.", "content": "Klimatický model představuje fyzikální, chemické a biologické procesy, které ovlivňují klimatický systém. Počítačové modely provozované na superpočítačích, reprodukují a předpovídají cirkulaci oceánů, cyklus ročních období a toky uhlíku mezi povrchem Země a atmosférou. Existují více než dvě desítky vědeckých institucí, které vyvíjejí klimatické modely. Modely promítají různé budoucí teploty v závislosti na různých budoucích emisích skleníkových plynů; různé modely se přitom úplně neshodují na síle různých zpětných vazeb na citlivost na klima a na setrvačnost systému. Část klimatických modelů přidává k jednoduchému fyzikálnímu klimatickému modelu i společenské faktory. Tyto modely simulují, jak populace, ekonomický růst a spotřeba energie ovlivňují – a budou ovlivňovat – fyzické klima. Na základě těchto informací mohou vědci vytvořit scénáře toho, jak se", "section_level": 1}, {"title": "Dopady.", "content": "V posledních desetiletích způsobily změny klimatu změny v přírodních i antropogenních systémech napříč všemi kontinenty i oceány. Důkazy dopadů změny klimatu jsou nejsilnější a nejrozsáhlejší pro přírodní systémy. V případě antropogenních systémů lze také pozorovat některé vlivy, postupně získáváme znalosti o tom, které změny tohoto systému jsou skutečně způsobeny změnou klimatu. V největší míře jsou ovlivňovány ekosystémy pevnin a oceánů, pobřežní systémy, vodní zdroje a kryosféra. V mnoha oblastech dochází ke změnám srážkové bilance nebo tání sněhu a ledu a díky tomu dochází ke změnám hydrologických systémů a ovlivnění kvalitativních i kvantitativních parametrů vodních zdrojů. Po celém světě dochází k výraznému úbytku ledovců a tím je ovlivňován odtok z nich a navazující vodní zdroje. Změna klimatu způsobuje oteplování a rozmrazování permafrostu v regionech v blízkosti pólů a v oblastech s vysokými nadmořskými výškami. Mnoho suchozemských, sladkovodních a mořských druhů živočichů změnilo v reakci na klimatické změny své geografické působiště, sezónní aktivity, migrační modely, hojnosti výskytu a také druhové interakce. I když zatím je změně klimatu přisuzováno jen malé množství zániku druhů, z historie (v řádu tisíců až milionů let) víme, že výrazně menší změny klimatu, než jsou současné antropogenní změny, způsobily významné posuny v ekosystémech a významná vymírání druhů. Na základě mnoha studií, které pokrývají celou řadu regionů a plodin, se ukazuje, že negativní dopady změny klimatu na výnosy budou častější než pozitivní dopady. Některé studie vykazují pozitivní dopady na zemědělské výnosy v oblastech daleko od rovníku. Zatím není jasné, jaký byl poměr kladných a záporných dopadů v těchto regionech. Změna klimatu negativně ovlivnila v mnoha regionech výnosy pšenice a kukuřice. Účinky na výnosy rýže a sójových bobů byly v hlavních výrobních oblastech a celosvětově menší, v některých oblastech byly i příznivé. Rychlé nárůsty cen potravin a cereálií ukazují na vysokou citlivost současných trhů na klimatické extrémy.", "section_level": 1}, {"title": "Sociální dopady.", "content": "Přímý vliv klimatických změn na lidské zdraví není doposud dostatečně kvantifikovatelný. Bylo zaznamenáno zvýšení úmrtnosti související s teplem a snížení úmrtnosti související s chladem. Místní změny teploty a srážky změnily distribuci některých vodních zdrojů a s těmito změnami lze pozorovat i výskyt nemocí. Rozdíly ve zranitelnosti obyvatel vznikají z neklimatických faktorů a z vícerozměrných nerovností často způsobovaných nerovnoměrným vývojem v různých oblastech. Lidé, kteří jsou sociálně, ekonomicky, kulturně, politicky, institucionálně nebo jinak marginalizováni, jsou zvláště ohroženi změnou klimatu a také některými adaptačními a mitigačními opatřeními. Zvýšená zranitelnost má většinou více důvodů najednou, například diskriminaci na základě pohlaví, třídy, etnického původu, věku a schopností. Dopady", "section_level": 2}, {"title": "Vzestup hladin moří a oceánů.", "content": "Hladina moře rostla v letech 1961–2003, hlavně vlivem teplotní roztažnosti vody a táním pevninských ledovců, o 1,7 (1,5 až 1,9) mm·rok. Celkově stoupla hladina oceánů za období 1901–2010 o 19 (17 až", "section_level": 2}, {"title": "Tání ledovců.", "content": "Během posledních dvou desetiletí došlo podle vyhodnocení měření k úbytku zalednění v Grónsku a v Antarktidě. Ledovce ubývají na většině míst na světě a na severní polokouli dochází k úbytku sněhové pokrývky v jarních měsících. Úbytek masy ledu v ledovcích byl podle IPCC celosvětově odhadován na 275 (140 až 410) Gt/rok v období let 1993–2009. V Antarktidě, s výjimkou Východní Antarktidy, podle studií dochází k úbytkům pevninského ledovce (rychlost úbytku je asi 70 Gt/rok). Naopak mořský led obklopující Antarktidu roste, i když teplota moře roste obdobným tempem. Odborníci vysvětlují tento protiklad působením ozonové díry nad Antarktidou, změnami mořských proudů, a také k němu pravděpodobně přispívá sladká voda z tajících pevninských", "section_level": 2}, {"title": "Změny uhlíkového cyklu a ostatních biogeochemických cyklů.", "content": "Atmosférické koncentrace oxidu uhličitého, methanu a oxidu dusného se zvýšily na nejvyšší úroveň za posledních minimálně 800 tisíc let. Koncentrace CO", "section_level": 2}, {"title": "Acidifikace moří.", "content": "Rostoucí kyselostí mořské vody, která stoupá díky nárůstu CO v ovzduší, dochází ke změnám v mořských ekosystémech. Nejde jen o výrazný vliv na korály, ale také na celé potravní řetězce a tím ke snížení výnosů z rybolovu apod. Vliv na korály ale nemusí být takový. Zvýšení těchto hodnot by mohlo být nebezpečné pro organismy ovlivněním", "section_level": 2}, {"title": "Reakce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mitigační opatření (zmírňování následků).", "content": "Snížení rozsahu budoucí změny klimatu se nazývá mitigace (zmírňování následků). IPCC definuje mitigaci jako činnosti, které snižují emise skleníkových plynů nebo zvyšují kapacitu propadů uhlíku pohlcovat skleníkové plyny z atmosféry. Studie", "section_level": 2}, {"title": "Adaptační opatření (přizpůsobení).", "content": "Další politická reakce zahrnuje adaptaci na změnu klimatu (přizpůsobení klimatické změně). Adaptace na změnu klimatu může být plánována a to buď v reakci nebo v předvídání klimatických změn a nebo může být spontánní, tj. bez zásahu oficiálních míst. Již v současnosti probíhají v omezené míře plánované adaptace. Ještě však nejsou plně pochopeny překážky, limity a náklady na budoucí adaptace. Příkladem takových strategií může být obrana", "section_level": 2}, {"title": "Geoinženýrství.", "content": "Geoinženýrství (klimatické inženýrství, klimatické intervence) je výraz používaný pro záměrné změny klimatu. Byla zkoumána jako možná reakce na globální oteplování, např. NASA a Royal Society. Techniky, které jsou předmětem výzkumu, obecně spadají do", "section_level": 1}, {"title": "Společnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Politické diskuse.", "content": "Politickou reakcí na vědecké zprávy o globálním oteplování je Rámcová úmluva OSN o změně klimatu, kterou ratifikovalo již 197 států a subjektů (všechny členské země OSN, dále pak také Niue, Cookovy ostrovy, Stát Palestina a Evropská unie). Cílem této konvence je zabránit změnám klimatu, způsobeným člověkem. Signatářské země Rámcové úmluvy s shodly na tom, že je třeba přijmout rázná opatření ke snížení emisí skleníkových plynů a přijaly i řadu opatření k jejich omezení. Panuje shoda, že budoucí globální oteplení by mělo být omezeno na hodnotu pod 2,0 °C vzhledem k hodnotám v předindustriálním období.", "section_level": 2}, {"title": "Mezivládní panel pro změny klimatu.", "content": "Ke studiu otázek změny klimatu založil Program OSN pro životní prostředí ve spolupráci se Světovou meteorologickou organizací v roce 1988 Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC) jako vědecký orgán pod záštitou Organizace spojených národů. Tento panel v období od konce roku 2013 do listopadu 2014 vydal svou již Pátou hodnotící zprávu, ve které shrnuje současné vědecké poznatky. Zpráva uvádí, že vědci jsou si na 95–100 % jisti, že většina současného globálního oteplování je způsobena zvýšenými koncentracemi skleníkových plynů a že k navyšování koncentrací dochází v důsledku lidských aktivit a že primární příčinou nárůstu teplot jsou emise CO v důsledku lidské činnosti především spalováním fosilních paliv a změnami využití krajiny jako je odlesňování.", "section_level": 3}, {"title": "Vědecká diskuse.", "content": "Vědecká diskuse pokračuje ve vědeckých článcích, které jsou recenzovány a hodnoceny vědci, kteří pracují v příslušných oborech. Vědecký konsensus z roku 2013 uvedl v páté hodnotící zprávě IPCC, že „je velmi pravděpodobné, že lidský vliv byl dominantní příčinou pozorovaného oteplování od poloviny 20. století“. Zpráva Americké národní akademie věd z roku 2008 uvádí, že většina vědců se tehdy shodla na tom, že pozorované oteplování v posledních desetiletích bylo primárně způsobeno lidskými aktivitami zvyšujícími množství skleníkových plynů v atmosféře. Královská společnost v roce 2005 uvedla, že i když drtivá většina vědců souhlasila s hlavními body, někteří jednotlivci a organizace, které se postavily proti konsensu o naléhavých opatřeních potřebných ke snížení emisí skleníkových plynů, se pokusily podkopat vědu a práci IPCC. Národní vědecké akademie vyzývají světové vůdce k politikám ke snížení globálních emisí. V roce 2018 vydal IPCC zprávu SR15, která", "section_level": 2}, {"title": "Veřejné mínění a spory.", "content": "Diskuse o globálním oteplování se týká řady sporů, které jsou v médiích daleko výraznější než ve vědecké literatuře. Tyto spory se týkají povahy, příčin a důsledků globálního oteplování. Mezi sporné otázky patří příčiny zvýšené globální průměrné teploty vzduchu, zejména od poloviny 20. století, zda je tento oteplovací trend bezprecedentní nebo v normálních klimatických mezích, zda k němu člověk významně přispěl a zda je toto zvýšení zcela nebo částečně artefakt špatných měření. Další spory se týkají odhadu klimatické citlivosti, předpovědí dalšího oteplování a také toho, jaké budou následky globálního oteplování. Část politiků, především", "section_level": 2}, {"title": "Situace v České republice.", "content": "\"Atlas podnebí Česka\" uvádí, že v období 1961–2000 roční průměrná teplota v ČR (průměr z 311 stanic) silně kolísala, nicméně měla statisticky významný oteplovací trend 0,28 °C za dekádu. Oteplování bylo nejvýraznější v zimě a na jaře, nevýznamné na podzim. Nejteplejší rok v historii měření byl rok 2018 s průměrnou teplotou 9,6 °C (mimořádně nadnormální; s odchylkou +1,7 °C od normálu 1981–2010), druhým nejteplejším byl rok 2019 s průměrnou teplotou 9,5 °C, dále to byly roky 2014 a 2015, oba s průměrnou teplotou 9,4 °C. Oteplování, obdobné se světovými pozorováními, potvrzují i další práce. Celkový trend oteplování byl v letech 1961–2000 překryt kratšími výkyvy, takže i v nejteplejším posledním desetiletí tohoto období se vyskytl jeden ze tří nejchladnějších roků celého", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "V padesátých letech dvacátého století výzkumníci nejprve naznačili nárůst teplot a v roce 1952 noviny psaly o „změně klimatu“. Tento výraz se následně objevil ve zprávě v deníku \"The Hammond Times\" (Indiana, USA) z listopadu 1957, který popsal výzkum Rogera Revelleho zaměřený na zvýšené účinky emisí CO způsobené člověkem na skleníkový efekt, který „může mít za následek ve velkém měřítku globální oteplování, s radikálními změnami klimatu“. Oba pojmy byly používány pouze příležitostně až do roku 1975, kdy Wallace Smith Broecker publikoval vědecký článek na toto téma; „Klimatické změny: jsme na pokraji výrazného globálního oteplování?“ Obě fráze se začaly běžně používat a začalo se široce šířit prohlášení Michaila Budyka z roku 1976, že „globální oteplování začalo“. Jiné studie, jako je například zpráva MIT z roku 1971, odkazovaly na vliv člověka jako na „neúmyslnou změnu klimatu“, ale vlivná studie Národní akademie", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Česky:", "section_level": 2}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Oficiální instituce: Populární stránky", "section_level": 2}], "src_summary": "Globální oteplování představuje dlouhodobý nárůst průměrné teploty klimatického systému Země; tento aspekt změny klimatu se projevuje jak v přístrojových měřeních teploty, tak i dalšími projevy oteplování. Termín se všeobecně používá pro pozorované oteplování způsobené především člověkem od doby průmyslové revoluce a jeho předpokládané pokračování. Období globálního oteplování existovaly i v dávnější historii Země. V současnosti se pro tyto jevy používají termíny globální oteplování i globální změna klimatu a jsou vzájemně zaměnitelné, pojem klimatická změna však šířeji zahrnuje jak globální oteplování, tak i jeho další účinky, jako jsou změny srážek a různé regionální dopady. Mnohé z pozorovaných změn od padesátých let dvacátého století jsou v rámci instrumentálních teplotních měření bezprecedentní a nemají obdoby ani v historických a paleoklimatických proxy záznamech klimatických změn po tisíce až milióny let. ", "tgt_summary": "Die gegenwärtige globale Erwärmung oder Erderwärmung (umgangssprachlich auch \"„der“ Klimawandel\") ist der Anstieg der Durchschnittstemperatur der erdnahen Atmosphäre und der Meere seit Beginn der Industrialisierung. Es handelt sich um einen Klimawandel durch anthropogene (= menschengemachte) Einflüsse. ", "id": 2375927} {"src_title": "Grónsko", "tgt_title": "Grönland", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Oficiální název země v grónštině zní \"Kalaallit Nunaat,\" přičemž první slovo, \"kalaallit,\" je plurál od \"kalaaleq,\" což znamená \"obyvatel Grónska\" či \"Gróňan,\" a druhé slovo, \"Nunaat,\" má význam \"země\" (v množném čísle). \"Kalaallit Nunaat\" se proto dá přeložit jako \"Země Kalaallitů,\" čili \"země Gróňanů.\" Český výraz Grónsko je převzat z dánského \"Grønland,\" \"Zelená země.\" Podle příběhu z tzv. \"Ságy o Gróňanech\" (\"Groenlendiga Saga\") ze začátku 12. století (nejstarší zachovaný exemplář ovšem datuje rok 1380) se jedná o pojmenování, které dal tomuto ostrovu Erik Rudý ve snaze přilákat sem další osadníky poté, co tuto zemi kolem roku 985 objevil.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Z geologického hlediska Grónsko sousedí s Kanadským štítem a stejně jako tento se skládá zejména z ruly a žuly, které prošly vrásněním a dalšími proměnami. Na severu země, kde se nachází kambricko-silurský vápenec a břidlice, se dají určit části kaledonského zvrásněného pohoří, podobné, jaké se nalézají v jižní části Ellesmerova ostrova, na Špicberkách, v Norsku a Skotsku. V severní části východního pobřeží je další velké sedimentační území s usazeninami z karbonu, triasu, jury, křídy a třetihor. V celém Grónsku se nachází bohaté zásoby minerálů. Bylo zde objeveno kolem 500 různých minerálů, z čehož 50 druhů bylo poprvé nalezeno a popsáno právě v Grónsku. Na minerály nejbohatší území je Ilimmaasaq nacházející se 11 km východně od jihogrónského města Narsaq, kde bylo zjištěno na 200 různých minerálů, z čehož jsou více než polovina křemičitany. Několik zdejších minerálů (např. naujakasit) nebylo doposud objeveno jinde než zde. Z různých minerálů stojí za pozornost sorensenit, tundrit, semenovit, villiaumit a zejména tuttupit, který se používá jako zdobný kámen. Grónské nerostné bohatství, které je v současnosti hospodářsky využíváno, zahrnuje hlavně kryolit, galenit neboli leštěnec olověný, sfalerit neboli blejno zinkové, uran a uhlí. Mimo to se v moři obklopující grónské pobřeží předpokládají zásoby ropy a zemního plynu, o něž probíhaly dlouhé spory mezi grónskou samosprávou a dánskou vládou. Po ustanovení autonomie bylo vydáno zvláštní \"Ustanovení o nerostném bohatství\", které obsahuje bližší podmínky částečně v Zákoně o autonomii (\"Lov om Grønlands hjemmestyre\"), dále v revidovaném \"Zákoně o zásobách minerálů v Grónsku\". Základní ustanovení těchto zákonů vychází z toho, že grónský lid má právo nakládat se svými přírodními zdroji. Dále je ustanoveno, že o budoucím využívání těchto zdrojů má rozhodovat společný grónsko-dánský výbor. Mimo to jsou vydávány koncese na pokusné vrty v mořích v okolí Grónska.", "section_level": 1}, {"title": "Zalednění.", "content": "Grónský ledovec má dvě hlavní elevace, kupole, jejichž styk je kolizní a tvoří se zde vnitřní ledovcové proudy, které se pohybují neobvyklou rychlostí až 10 km/rok. Rozloha grónského zalednění je 1,79 milionů kilometrů čtverečních, objem ledu je 2,6 mililonů kilometrů krychlových. Nejvyšší ledový vrchol severní (větší) elevace je 3270 m n. m., nejvyšší skalní bod Gunnbjörnskjöld dosahuje výšky 3734 m. Největší známá mocnost ledovce v centrální části je 3410 m. Stáří grónského zalednění sahá daleko do třetihor (miocén, zhruba před 7 milióny lety), ovšem samotný led díky koloběhu tak starý není, nejstarší části jsou staré něco přes 100 000 let.", "section_level": 2}, {"title": "Tání ledovců.", "content": "V minulých letech bylo pozorováno zrychlení pohybu a tání grónských ledovců spojené se ztenčováním jejich spodní vrstvy, jakmile dosáhnou moře. V prvním desetiletí 21. století se povrchové tání grónských ledovců urychlilo tak, že ledová masa se v letech 1996 až 2007 zmenšila asi o třetinu. Studie amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír publikovaná v roce 2010 v časopise Nature Geoscience ukázala, že ledovce v západním Grónsku tají stokrát rychleji ve své spodní části pod hladinou oceánu než na povrchu. Oceánská voda o teplotě 3 °C může rozpouštět ledovec rychlostí několik metrů za den. Další z důvodů tání je tmavnutí Grónského ledovce, který ztrácí svou odrazovou schopnost a více vstřebává sluneční paprsky. Zešednutí povrchu ledovce způsobily saze z průmyslové výroby, prach, písek a popel z požárů a sopečných výbuchů. Písek, vznikající při tání, může být pro Grónsko ekonomickým přínosem.", "section_level": 3}, {"title": "Fauna.", "content": "Nejznámější zástupce grónské fauny je lední medvěd (grónsky \"nanoq\"). Žije převážně na nejzazším severu a v Severogrónském národním parku, který je největším národním parkem na světě. Na krách unášených Východogrónským proudem, se může dostat na lovu tuleňů až na jih (Nanortalik) a s jiným prouděním ledových ker až do Upernaviku v severozápadním Grónsku. Druhý největší grónský savec je tur pižmový (pižmoň), který se původně vyskytoval jen na severu Grónska, často ve velkých skupinách. Několik jedinců bylo ale nasazeno i na západním pobřeží, např. v Kangerlussuaq, Ivittuut nebo u Upernavik a rozmnožili se tam. Sobi se vyskytují převážně ve velkých stádech na západním pobřeží. Menší savci jako hranostaj či lumík žijí jen na severovýchodě Grónska, vlk polární zase jen na nejvzdálenějším severu. Velmi rozšíření jsou zajíc polární a liška polární. Druhově bohaté je obzvláště moře, kde se vyskytuje několik druhů velryb (mimo jiné narval jednorohý, velryba grónská, běluhy a jiné), v moři a na pobřeží dále mroži a tuleni (tuleň grónský, tuleň vousatý, tuleň kroužkovaný). Inuité za mořské živočichy považují i lední medvědy, protože převážnou většinu svého života prožijí na moři nebo na ledu. Mnoho mořských ptáků hnízdí na skalách podél jihozápadního pobřeží (Upernavik, Qaanaaq a Ittoqqortoormiit). Nejrozšířenější jsou havrani, alkoun obecný, racek tříprstý, sněhule severní, kajky; na ptačích skalách se vyskytují též kormoráni. Důležitým druhem je i alkoun tlustozobý, který má velke kolonie v okolí Upernaviku a dále v distriktech Qaanaaq, Ilulissat, Maniitsoq, Nuuk, Ivittuut, Ittoqqortoormiit a na souostroví Ydre Kitsitsut. Alkoun úzkozobý se vyskytuje relativně málo, jen na několika pračích skálách v jihozápadním Grónsku. Papuchalk ploskozobý má na severoarktické poměry spíše malé kolonie u Aasiaat, Upernavik, Nuuk, na Ydre Kitsitsut (Qaqortoq) jako u Nanortalik, Ittoqqortoormiit a Qaanaaq. V zátoce Grönne Ejland se mimo alkounů nachází i největší kolonie rybáka dlouhoocasého a také lyskonoha a kajky královské. V Grónsku žije i více druhů kachen a hus (mimo jiné berneška bělolící, husa sněžní, husa běločelá, různé mořské kachny a další). Sněžné sovy žijí hlavně v severním a severovýchodním Grónsku, pouze na nejzazším severu hnízdí racek růžový. Zatímco sokol se vyskytuje v mnoha oblastech, je orel mořský zastoupen zejména na jihozápadě Grónska.", "section_level": 2}, {"title": "Politický systém.", "content": "V zemi sídlí parlament (\"Landsting/Inatsisartut\") volený na 4 roky, který ze svých 31 poslanců volí premiéra a vládu (\"Selvstyre/Naalakkersuisut\"). Ty řídí veškeré záležitosti týkající se grónské domácí politiky včetně zákonodárství. Dánsku přísluší jen obrana země a zahraniční politika, přičemž ovšem mnoho různých aspektů zahraniční politiky spravují sami Gróňané (např. vztahy s ostatními Inuity či s nečlenskými státy EU). Hlavou státu je dánský monarcha, v současné době Margrethe II. Premiérem je obvykle předseda nejsilnější strany v grónském parlamentu. Grónsko bylo od roku 1973, jakožto teritorium Dánska, součástí Evropské unie. V roce 1982 ale jeho obyvatelé v referendu rozhodli o vyčlenění se z unijního území a Grónsko tak roku 1985 přestalo být přímou součástí Evropské unie a stalo se zámořským územím. Jeho obyvatelé zůstávají, díky svému dánskému občanství, i nadále občany Evropské unie.", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční vztahy.", "content": "V roce 1972 se Grónsko spolu s Dánskem stalo členem Evropského společenství. O sedm let později, 1979, byla v Grónsku ovšem zavedena samospráva a v následném národním referendu (1982) se občané vyslovili pro odchod z ES, který právně vstoupil v platnost roku 1985. Grónská vláda ovšem pro svou zemi vyjednala s Evropskou unií smlouvu o daňových úlevách a právech na lov ryb. Mimo to je Grónsko členem řady mezinárodních institucí. Roku 1984 se připojilo k Severské radě a od té doby se účastní jednání Severské rady ministrů. Grónský parlament vysílá dva členy do dánské delegace v Severské radě. V roce 1985 vznikla Západoseverská rada (\"West-Nordic Council\") jako zvláštní fórum k jednání nadací \"Nordic Atlantic Cooperation\" a \"West-Nordic Foundation\" usilující o podporu vzájemného obchodu a průmyslu. Jejími členy jsou mimo Grónska ještě Island a Faerské ostrovy. Grónsko uzavřelo s některými zeměmi bilaterální smlouvy o rybaření (EU, Norskem, Ruskem, Faerskymi ostrovy, Islandem). S Islandem a Norskem existuje smlouva o lovu huňáčka severního (\"capelin\") a s Kanadou o lovu narvala a běluhy mořské. Grónsko je aktivním členem v mezinárodních organizacích jako třeba NAFO, NEAFC, NASCO, NAMMCO, WCW. Je členem dánské delegace u IWC. V roce 1996 vznikla z finské iniciativy mezinárodní organizace Arktická rada, která je zaměřena na regionální spolupráci v otázkách životního prostředí. Jeho členy je osm arktických zemí (Rusko, Kanada, USA, Island, Dánsko/Grónsko, Švédsko, Norsko, Finsko). Grónsko je zapojeno v ICC, což je organizace grónských, aljašských, kanadských a sibiřských Inuitů zaměřená na zlepšování životních a kulturních podmínek. ICC ma oficiální status nevládní organizace a je zastoupen v systému OSN i stálým členem v Arktické radě. Od roku 1992 je grónský samosprávní parlament dvěma členy zastoupen v dánské delegaci při OSN. Grónsko je zastoupeno při Evropské unii v Bruselu a v Kanadě (Ottawa). Dánsko/Grónsko se aktivně zasazovalo o zřízení stálého fóra OSN pro domorodé národy (Indigenous Peoples). Ve spolupráci s dánským ministerstvem zahraničí začal grónský expert na otázky domorodých národů pracovat v Mezinárodní organizaci práce. Tento post byl zřízen roku 1996.", "section_level": 2}, {"title": "Vztahy s USA.", "content": "Spojené státy mají na území Grónska, poblíž zaniklé inuitské osady Narsaarsuk, svou nejsevernější základnu Thule, vybavenou radarem a odposlechovým stanovištěm. Základna byla vybudována během studené války v roce 1951 za účelem sledování vojenských aktivit Sovětského svazu. V 90. letech vypukla v Dánsku aféra Thulegate, když vyšlo z odtajněných dokumentů U.S. Air Force najevo, že americké bombardéry s jadernými zbraněmi na palubě přelétaly přes Grónsko téměř celá šedesátá léta dvacátého století nejméně 2× denně a byl tak porušován dánský zákaz umístění jaderných zbraní na dánském území. V lednu 1968 byla při havárii amerického bombardéru poblíž základny Thule ztracena vodíková bomba. Událost, která byla před veřejností na dlouhá desetiletí utajena, byla americkým ministerstvem obrany označena kódem Zlomený šíp. V průběhu roku 2019 prezident Donald Trump opakovaně vyslovil myšlenku, že USA by měly zájem o koupi tohoto území od Dánska. Tento zájem Spojených státu se neobjevuje náhodně – Američané jej projevili poprvé již v roce 1946 v době vlády prezidenta Harryho S. Trumana. V roce 1867 tento zájem vyjádřil i americký ministr zahraničí William Seward. Dánská premiérka Mette Frederiksenová na to reagovala prohlášením, že Grónsko není na prodej, načež Donald Trump vzápětí odložil svou plánovanou cestu do Dánska, která se měla uskutečnit 2. a 3. září 2019, a posléze ji zcela zrušil. Spojené státy vybudovaly během studené války přímo v grónském ledovci tajnou základnu poháněnou jaderným reaktorem, o které nevěděla ani dánská vláda. Základna byla vybudována v roce 1959 zhruba 200 kilometrů směrem na východ od americké letecké základny Thule. Panují obavy, že v důsledku tání ledovce může ze základny uniknout radioaktivní odpad.", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Grónsko je administrativně rozděleno do pěti krajů - Sermersooq, Avannaata, Kujalleq, Qeqertalik a Qeqqata. Současné administrativní dělení je v platnosti od 1. ledna 2018. Kromě krajů je v Grónsku ještě Pituffická oblast, která spadá pod USA, a Národní park Severovýchodní Grónsko, který není začleněný do žádného z krajů.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Grónská ekonomika závisí převážně na rybaření. Ryby tvoří přes 90 % grónského exportu. V zemi se nacházejí velká ložiska minerálů, vzhledem ke klimatickým podmínkám se však těží jen omezeně (např. rubíny). Elektrická energie je tradičně získávána v elektrárnách spalujících naftu nebo oleje, ale v přípravě jsou projekty pro výstavbu vodních elektráren.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "V zemi nejsou železnice a prakticky žádné silnice mezi jednotlivými městy či obydlenými oblastmi. Význam proto má letecká a námořní doprava.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V lednu 2016 zde žilo 55 847 obyvatel, z toho 88 % Inuité a dánsko-inuitští míšenci a 12 % Evropané, většinou Dánové. Počet obyvatelstva stagnuje či velmi mírně klesá.", "section_level": 1}, {"title": "Osídlení.", "content": "Osídlení je soustředěno při pobřeží. Hlavní město Nuuk na jihozápadním pobřeží má přibližně 17 300 obyvatel (2016). Tato nejstarší a největší dánská osada byla založena roku 1721 jako Godthaab. Druhé největší grónské město je Sisimiut (Holsteinsborg) na západním pobřeží. Další osady jsou Qaqortoq (Julianehaab), Paamiut (Frederikshaab) a Narsaq na jižním pobřeží, Qaanaaq (Thule) na severozápadním a Ammassalik na východním pobřeží. Mezi jednotlivými osadami je čilá letadlová, vrtulníková a lodní doprava. Používají se i motorové saně nebo psí spřežení.", "section_level": 2}, {"title": "Jazyky.", "content": "Oficiálním jazykem v Grónsku je grónština. Mimo ni se zde běžně používá i dánština, obzvláště v hlavním městě Nuuku. Grónštinu se učí jen malý počet cizinců, takže hlavním jazykem na pracovištích je dánština. Třetí jazyk, angličtinu, ovládá většina mladších Gróňanů i Dánů. Někteří další lidé pak ovládají i jiné jazyky.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Za nejstarší, ač \"preliterární\", projevy inuitské kultury se dají považovat písně, obvykle zpívané s bubínky, a nejrůznější pověsti, ságy, mýty a pohádky tradované z generace na generaci. Tyto, spolu s jejich západními záznamy, tvoří základ grónské kultury. Písemné zaznamenání této nejstarší, ústně tradované grónské literatury je poměrně nedávné. Začalo v době prvních evropských misií (přímo se na tomto poli angažoval i Hans Egede), další záznamy této literatury probíhaly v následujících desetiletích. Za významné badatele tohoto oboru jsou považováni zejména Heinrich Rink, který do dánštiny přeložil velké množství eskymáckých pohádek a ság (viz \"Eskimoiske Eventyr og Sagn\", 1866 a 1871) a Knud Rasmussen, jehož veledílo \"Myter og Sagn fra Grønland, I-III\" vycházelo v letech 1921–1925. (Později bylo rozšířeno a doplněno, pod názvem \"Inuit fortæller\" ho v roce 1981 vydal Regitze Sæby.) Jako další reprezentativní díla bývají dále uváděny ještě sbírka východogrónských pohádek a ság Jense Rosinga (\"Sagn og saga fra Angmagssalik\", 1963) a zápis staré eskymácké poezie Knuda Rasmussena (\"Snehyttens Sange\", 1961 2. vydání, částečně se ovšem zabývá i starými písněmi Inuitů z Aljašky a Kanady).", "section_level": 2}], "src_summary": "Grónsko je autonomní součást Dánského království, jehož hlavou státu je dánský monarcha, ovšem země je řízena vlastní vládou a parlamentem. Hlavním městem je Nuuk. Z velké části se rozprostírá na stejnojmenném ostrově ležícím na rozhraní Atlantiku a Severního ledového oceánu. Nachází se severovýchodně od Kanady a geograficky je součástí Severní Ameriky, ovšem historicky, politicky a ekonomicky se jedná o zemi velmi propojenou s Evropou. ", "tgt_summary": "Grönland (, ) ist die größte Insel der Erde und wird geografisch zu Nordamerika und geologisch zu dessen arktischer Teilregion gezählt. Aus politischer Sicht ist es ein autonomer Bestandteil des Königreichs Dänemark. Die Insel hat, abgesehen von Antarktika, die geringste Bevölkerungsdichte der Welt.", "id": 1508651} {"src_title": "Hypertext Transfer Protocol", "tgt_title": "Hypertext Transfer Protocol", "src_document": [{"title": "Činnost protokolu.", "content": "Protokol funguje způsobem dotaz-odpověď. Uživatel (pomocí programu, obvykle internetového prohlížeče) pošle serveru dotaz ve formě čistého textu, obsahujícího označení požadovaného dokumentu, informace o schopnostech prohlížeče apod. Server poté odpoví pomocí několika řádků textu popisujících výsledek dotazu (zda se dokument podařilo najít, jakého typu dokument je atd.), za kterými následují data samotného požadovaného dokumentu. Pokud uživatel bude mít po chvíli další dotaz na stejný server (např. proto, že uživatel v dokumentu kliknul na hypertextový odkaz), bude se jednat o další, nezávislý dotaz a odpověď. Z hlediska serveru nelze poznat, jestli tento druhý dotaz jakkoli souvisí s předchozím. Kvůli této vlastnosti se protokolu HTTP říká \"bezestavový protokol\" – protokol neumí uchovávat stav komunikace, dotazy spolu nemají souvislost. Tato vlastnost je nepříjemná pro implementaci složitějších procesů přes HTTP (např. internetový obchod potřebuje uchovávat informaci o identitě zákazníka, o obsahu jeho „nákupního košíku“ apod.). K tomuto účelu byl protokol HTTP rozšířen o tzv. HTTP cookies, které umožňují serveru uchovávat si informace o stavu spojení na počítači uživatele.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázka komunikace.", "content": "Uživatelský program (klient) se připojí na server cs.wikipedia.org a zašle následující dotaz: Tímto dotazem žádá o dokument /wiki/Wikipedie na serveru cs.wikipedia.org, sděluje svou totožnost (Opera verze 10.60) a oznamuje, že podporuje kódování UTF-8 (ve skutečném dotazu je podobných informací ještě více, toto je zjednodušený příklad). Server pak odpoví: První řádek odpovědi je stavový řádek obsahující verzi protokolu a informaci, zda byl dotaz úspěšný ve stylu FTP („200 OK“), další řádky jsou hlavičky, za nimi následuje jeden prázdný řádek (označující konec hlaviček) a požadovaný soubor. Hlavičky obsahují datum a čas vyřízení dotazu, popis serveru, informace o typu vráceného dokumentu (MIME typ text/html v kódování UTF-8) a další informace.", "section_level": 2}, {"title": "Verze HTTP.", "content": "Nejstarší verze protokolu HTTP byla zpětně označena číslem verze 0.9 a její popis z roku 1991 lze nalézt na webu w3.org. Používala pouze metodu GET s jediným parametrem, a to názvem požadovaného dokumentu. Server jako odpověď vrátil přímo požadovaný dokument bez hlaviček (HTTP/... 200 OK...) uvedené v předchozí kapitole. Případná chybová hlášení vracel server také ve formě HTML dokumentu. Kvůli svým omezením byl rychle nahrazen postupně vyvíjeným protokolem HTTP/1.0. První popisy protokolu HTTP/1.0 byly publikovány již v roce 1992, definitivní standard byl vydán v květnu 1996 jako. Protokol zavádí stavový řádek v odpovědi, HTTP hlavičky v požadavku i odpovědi, nové metody HEAD a POST, a pro rozlišení typu dokumentů používá MIME. HTTP/1.1 bylo původně popsáno v (leden 1997), v červnu 1999 nahrazeno. Tato verze umožňuje mimo jiné provozovat více WWW serverů na jedné adrese, přenos více souborů po sobě v jednom spojení a udržování TCP spojení (tzv. keep-alive connection). Dále přidává další metody OPTIONS, PUT, DELETE, TRACE a CONNECT. Existuje experimentální rozšíření PEP (Protocol Extension Protocol, viz nebo ), které bylo jeden čas označováno jako HTTP/1.2, ale v praxi se zřejmě nepoužívá. HTTP/2 je verze protokolu přijatá 14. května 2015 jako. Podíl serverů, které jsou schopny komunikovat touto verzí HTTP, v září roku 2018 překročil 30 %., podíl na provozu stoupá a je zatím v řádu jednotek procent. HTTP/3 je nově vyvíjená verze protokolu, označovaná také „HTTP over QUIC“, která byla publikována jako Internet draft dne 24. října 2018.", "section_level": 1}, {"title": "Dotazovací metody.", "content": "HTTP definuje několik metod, které se mají provést nad uvedeným objektem (dokumentem). HTTP/", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečné metody.", "content": "Některé metody (například, HEAD, GET,OPTIONS a TRACE) jsou definovány jako bezpečné, což znamená, že jsou určeny pouze k získávání informací a neměly by změnit stav serveru: Bezpečné z pohledu změny dat, tedy \"Pouze ke čtení\" (read only). Jinými slovy, neměly by mít vedlejší účinky, mimo relativně neškodných účinků, jako je protokolování, ukládání do vyrovnávací paměti, které slouží pro bannerové reklamy, případně zvyšování web counter. Tvorba libovolných GET požadavků bez ohledu na souvislost aplikace může být proto považována za bezpečnou. Naproti tomu metody jako POST, PUT a DELETE jsou určeny pro akce, které mohou způsobovat nežádoucí účinky třeba na serveru: \"k zápisu\" (write). Tyto metody jsou proto obvykle používány v souladu webových robotů nebo webového prohledávače, některé, které neodpovídají, obvykle podávají žádosti bez ohledu na kontext nebo důsledky. Navzdory stanovené bezpečnosti GET požadavků, v praxi jejich zpracování na serveru není technicky omezeno žádným způsobem. Proto může neopatrným nebo záměrným programováním způsobit netriviální změny na serveru. Toto se nedoporučuje, protože to může způsobit problémy pro webovou mezipaměť, vyhledávačům a jiným automatickým prostředkům, které můžou způsobovat nežádoucí změny na serveru. Kromě toho jsou metody TRACE, TRACK a DEBUG některými profesionály v oblasti bezpečnosti považovány za potenciálně \"nebezpečné\" (z pohledu útoku na server, jiný pohled), protože mohou být použity útočníky k získání informací, nebo k obejití bezpečnostní kontroly při útocích. Bezpečnostní softwarové nástroje, jako je Tenable Nessus a Microsoft URLScan informují o přítomnosti těchto metod jako bezpečnostních problémech.", "section_level": 2}, {"title": "Idempotentní metody.", "content": "Metody PUT a DELETE jsou definovány jako idempotentní, což znamená, že více totožných požadavků by mělo mít stejný účinek jako jeden požadavek: \"Idempotence 1\". Již zmíněné metody GET, HEAD, OPTIONS a TRACE, jsou předepsány jako bezpečné, tedy jsou idempotentní implicitně, když data vůbec nemění: \"Idempotence 0\". Oproti tomu metoda POST idempotentní být nutně nemusí: Zaslání shodného POST požadavku vícekrát může stav na serveru ovlivňovat opakovaně a způsobit tak i nežádoucí účinky. V některých případech může být opakování stejného požadavku vhodné a žádoucí, většinou to však bývá zdroj problémů: Například když si uživatel neuvědomí, že jeho činnost bude mít za následek odeslání další žádosti na server, potom nedostane přiměřenou odpověď, že jeho první žádost byla úspěšná, typicky při zdvojeném kliknutí na tlačítko. I když webové prohlížeče mohou zobrazovat upozornění v dialogových oknech a tím uživatele varovat, v některých případech se například i pouhým aktualizováním stránky stejný požadavek odešle znovu, což už může způsobit problém.", "section_level": 2}, {"title": "Nedodržení účelu metod.", "content": "Zda je metoda idempotentní či bezpečná není určeno protokolem ani webovým serverem. Technicky vskutku je možné psát webové aplikace s takovými vnitřními mechanismy, že například databázové operace INSERT, či jiné neidempotentní akce, budou spouštěny voláním metodou GET, či jiné HTTP metody, která běžně bývá považována za bezpečnou. Jenže ignorováním doporučení na bezpečnost/idempotentnost metod riskujeme nežádoucí následky, kdy uživatel předpokládá, že opakování stejného požadavku bezpečné je. Ale ono není, a dojde k nechtěnému zpracování. Je tedy vhodné nejen vycházet vstříc očekáváním uživatelů, ba dokonce riziku nepochopení, nejednoznačnosti a střetu nevyjádřených předpokladů již v zárodku předcházet, a to volbou vhodné architektury a technologie, které by předcházení vůbec umožňovaly.", "section_level": 2}, {"title": "Zabezpečené HTTP.", "content": "Existují dvě metody zabezpečeného http připojení: HTTPS URI a nadstavba HTTP 1.1 představená v RFC 2817. Druhou metodu ovšem zatím prohlížeče moc nepodporují, takže HTTPS se k vytvoření zabezpečené komunikace používá nejčastěji.", "section_level": 1}, {"title": "HTTPS URI.", "content": "Je syntakticky identické jako http, pouze přidává signalizaci prohlížeči, aby použil šifrovací metodu SSL/TLS k přenosu dat. SSL je vhodné pro HTTP, protože dokáže poskytnout ochranu přenosu, i když je pouze jedna strana komunikace ověřená. Typicky je ověřen pouze server (např. uživatel potvrdí certifikát). Aby pomocí HTTPS bylo možné rozlišovat virtuální servery, existuje rozšíření SNI.", "section_level": 2}, {"title": "HTTP 1.1 Aktualizovaná hlavička.", "content": "HTTP 1.1 představilo podporu pro aktualizaci hlavičky. Klient začíná komunikaci prostým textem, který je později nahrazen TLS. Buď server nebo klient mohou vyžadovat (na požádání), aby byla komunikace převedena na zabezpečenou. Nejběžněji klient začíná prostým textem a to je následováno požadavkem serveru na převod na zabezpečenou komunikaci. Vypadá to následovně: Klient: Server: Server vrátí kód 426, protože kódy začínající čtyřkou značí selhání klienta (viz seznam http status kódů) Výhody použití této metody zabezpečení spočívají v: Slabina této metody je v tom, že požadavek na zabezpečený http přenos nemůže být specifikován v URI. V praxi je pak (neověřený) server zodpovědný za aktivaci zabezpečené komunikace, místo aby za ni byl odpovědný (ověřený) klient.", "section_level": 2}], "src_summary": "HTTP (Hypertext Transfer Protocol) je internetový protokol určený pro komunikaci s WWW servery. Slouží pro přenos hypertextových dokumentů ve formátu HTML, XML, i jiných typů souborů. Používá obvykle port TCP/80, verze 1.1 protokolu je definována v. Společně s elektronickou poštou je HTTP nejvíce používaným protokolem, který se zasloužil o obrovský rozmach internetu v posledních letech. ", "tgt_summary": "Das Hypertext Transfer Protocol (HTTP, für \"Hypertext-Übertragungsprotokoll\") ist ein zustandsloses Protokoll zur Übertragung von Daten auf der Anwendungsschicht über ein Rechnernetz. Es wird hauptsächlich eingesetzt, um Webseiten (Hypertext-Dokumente) aus dem World Wide Web (WWW) in einen Webbrowser zu laden. Es ist jedoch nicht prinzipiell darauf beschränkt und auch als allgemeines Dateiübertragungsprotokoll sehr verbreitet. ", "id": 1767745} {"src_title": "Horkovzdušný balon", "tgt_title": "Heißluftballon", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Za počátek balónového létání se považuje 5. červen 1783, kdy se z Annonay vznesl první horkovzdušný balon bratří Montgolfierů (Joseph-Michel Montgolfier a Jacques Étienne Mongolfier) s „pasažéry“ (ovcí, kachnou a kohoutem) na palubě. Jejich návratem se prokázalo, že v atmosféře nejsou jedovaté plyny a otevřeli tím létání i pro lidské posádky. Tou první byli Jean-François Pilâtre de Rozier a François Laurent d'Arlandes, kteří se vznesli 21. listopadu 1783 a odstartovali tak éru vzduchoplavby. Jako první v Čechách roku 1784 vypustil montgolfiéru bez posádky Tadeáš Haenke. O dva roky později vzlétla další, tentokráte na Moravě v zámeckém parku v Židlochovicích, na popud Marie Kristiny z Dietrichštejna, která na tuto slavnost pozvala mnoho hostů z vídeňského dvora. První montgolfiéra s posádkou odstartovala v Čechách v roce 1790. Balóny se úspěšně vyvíjely více než století, než byly víceméně vytlačeny letadly těžšími vzduchu. K renesanci balónů došlo zase až v 70. letech v souvislosti s jejich využitím pro rekreaci a reklamu. První úspěšný oblet země v horkovzdušném balónu dokončili 21. března 1999 Bertrand Piccard a Brian Jones.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obal.", "content": "Obal je základní součástí balónu. Je vyroben ze speciální polyesterové či polyamidové (též nylonové) textilie, která je ve spodní části v blízkosti hořáku nahrazena nehořlavou nomexovou textilií. Pevnost obalu zvyšují nosné popruhy, pokračující pod obal ocelovými lanky, na nichž je zavěšen koš. V horní části obalu je \"paraventil\" (též parašut z angl. parachute), uzavíratelný otvor pro vypouštění přebytečného horkého vzduchu pro uvedení balónu do klesání. Paraventil může být nahrazen \"zařízením pro rychlé vypouštění vzduchu\" (Smart Vent či obdobná konstrukce). Rovněž může být po straně vybaven \"rotačním ventilem\", jenž směrovým vypouštěním vzduchu způsobí otáčení balónu ve vzduchu (nezajišťuje řízení směru letu). Velikost obalu může být od 600 m do 17000 m, běžná velikost pro pilota + 4 pasažéry je 3000 m.", "section_level": 2}, {"title": "Koš.", "content": "Nese posádku, palivové lahve, přístroje atd. Je vyroben z ratanu, má ocelový rám a dřevěnou podlahu, po straně je stup pro snadnější nastupování, horní okraj je polstrován a čalouněn kůží kvůli pohodlí a ochraně pasažérů. Koš může být též vybaven dvířky pro snadnější nastupování.", "section_level": 2}, {"title": "Hořák.", "content": "Zajišťuje ohřívání vzduchu v obalu. Spaluje propan či LPG. Skládá se nejčastěji ze dvou samostatných jednotek (může být 1 až 5), každá má výkon přibližně 3 MW.", "section_level": 2}, {"title": "Palivové lahve.", "content": "Láhve na plyn z nerezové oceli (též titanu, dříve i hliníku) obsahují zásobu paliva na let. Vyrábějí se ve velikostech od 40 do 80 litrů, běžně jsou v koši 3–4, spotřeba při běžném letu se podle délky a podmínek pohybuje mezi 60–150 litry.", "section_level": 2}, {"title": "Ventilátor.", "content": "Slouží k primárnímu naplnění obalu studeným vzduchem před započetím jeho ohřívání. Během letu není třeba, zůstává proto na zemi.", "section_level": 2}, {"title": "Výrobci.", "content": "Horkovzdušné balóny vyrábí mnoho výrobců po celém světě, z nichž ti největší sídlí v Evropě. Největším výrobcem na světě je Cameron Balloons v Bristolu (Spojené království), dalšími pak Ultramagic (Španělsko), Balóny Kubíček (Brno, ČR), Schroeder Fire Balloons (Německo), Lindstrand (Spojené království). Několik menších výrobců je v USA, velkou neznámou je pak Čína, o které se ví, že balóny vyrábí a to ve velkém, ale není známo kolik přesně a kdo jsou výrobci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Horkovzdušný balón patří mezi letadla lehčí než vzduch a je to první prostředek, díky kterému se člověk dokázal vznést do vzduchu. Skládá se z \"obalu\", textilní části, která je naplněna horkým vzduchem a vyvíjí potřebný vztlak, dále pak z \"koše\" pro posádku, \"hořáku\", ohřívajícího vzduch v obalu, a \"lahví na palivo\" (propan či směs propanu a butanu, též LPG).", "tgt_summary": "Ein Heißluftballon ist ein Luftfahrzeug, das den statischen Auftrieb heißer Luft in seinem Inneren nutzt. In der Ballonhülle wird eine große Luftmenge erwärmt. Dadurch dehnt sich die Luft aus, was ihr spezifisches Gewicht reduziert. Der Ballon hebt ab, wenn der Auftrieb der erwärmten Luftmenge der Gewichtskraft von Hülle, Korb und Nutzlast entspricht. Der Heißluftballon besitzt keine Tragestruktur – der Korb hängt (über Seile) an der Hülle oder diese wird von Seilen umspannt, an denen der Korb hängt. ", "id": 381074} {"src_title": "Jindřich Mořeplavec", "tgt_title": "Heinrich der Seefahrer", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Jindřich se narodil jako čtvrtý syn portugalského krále Jana I. a anglické princezny Filipy Lancasterské. Žil převážně ve svém sídle v Sagres a v Lisabonu. Dne 20. srpna 1415 uskutečnil výpravu proti Ceutě, ovládané arabskými piráty. Do bitvy vyplulo 212 portugalských lodí. Po dobytí Ceuty byl spolu se svými bratry pasován na rytíře. Získali majetek a posílili svůj vliv v severní Africe. V roce 1417 byl jmenován velmistrem Kristova řádu (Lopo Dias de Sousa). Užíval tituly governador a administrator, pán Gouvelly, správce rytířů z Avisu, starosta Gardy a dalších měst. V řádu zbohatl a zisky investoval do objevitelských cest. Zemřel 13. listopadu 1460 v Sagresu.", "section_level": 1}, {"title": "Zájem o zámořské objevy.", "content": "Počátkem 15. století usilovali Portugalci o přenesení války s Maury na jejich území a o ovládnutí obchodu se slonovinou, zlatem a otroky, které přivážely karavany přes Saharu z nitra Afriky. Představovali si, že kdyby pluli dostatečně dlouho podél břehů „černého kontinentu“, mohli by objevit cestu do Indie a zapojit se do výnosného obchodu s kořením a jiným luxusním orientálním zbožím, který doposud monopolně ovládali Benátčané a Janované. Hledání této nové cesty se stalo velkým životním dílem prince Jindřicha, ačkoli se sám kolem západoafrických břehů nikdy neplavil a přídomek „Mořeplavec“ dostal teprve v 19. století. Pro dlouhotrvající plavby do neznámých vod chyběly v té době vhodné lodi a navigační metody. Pověrčiví námořníci navíc věřili, že mořská voda na rovníku vře a palčivé slunce mění bělochy v černochy, a obávali se, že na vlnách oceánu narazí spíše na příšery a mořské hady než na „rajské ostrovy“. Princ však na ně neustále naléhal, odměňoval odvážné a povzbuzoval bázlivé. Až do konce života všechny portugalské výpravy nejen inspiroval, ale i organizoval a především financoval, přičemž využíval i značných prostředků rytířského Kristova řádu, jehož velmistrem se stal. Každoročně vyslal jednu až dvě lodi na korzárské či výzvědné plavby k jihu. Postupně se těmto expedicím podařilo znovuobjevit a ovládnout atlantické ostrovy: Kanárské ostrovy, Madeiru, Kapverdy a Azory, které pak sloužily jako námořní základny. Roku 1434 po patnácti předešlých neúspěšných výpravách se kapitánovi Gilovi Eanesovi podařilo obeplul mys Bojador, neblaze proslulé místo asi 1500 km severně od nejzápadnějšího výběžku Afriky, za nímž prý bylo jen mělké moře a strašlivé proudy. Nakonec strach předčily výnosný obchod s pepřem, zlatem, slonovinou a otroky, což připomínají názvy částí pobřeží – \"Pepřonosné, Slonoviny, Zlatonosné\" a \"Otročí\". Přes svou výjimečnost a nadšení pro objevy zůstával Jindřich Mořeplavec člověkem své doby. Sám se násilně snažil šířit křesťanství a v zotročování afrických domorodců nespatřoval nic nepatřičného, ačkoli papež Evžen IV. ve své encyklice \"Sicut dudum\" z roku 1435 otrokářství všem křesťanům pod hrozbou exkomunikace přísně zapověděl. V době jeho smrti pronikli už Portugalci na africké pobřeží až k 8° s. š. do oblasti dnešní Sierry Leone), roku 1471 dosáhli rovníku, v roce 1485 ústí řeky Kongo a pouhé tři roky je dělily od překonání mysu Dobré naděje.", "section_level": 1}, {"title": "Objevy výprav, které financoval.", "content": "V Sagresu shromáždil kapitány, kartografy, stavitele lodí a založil Námořní akademii, kde dohlížel na stavbu lodí. Zásluhou akademie později se Portugalsko stalo velmocí v zámořských objevech. V roce 1418 byl objeven ostrov Porto Santo a Madeira. Poté podnikl výpravu proti marockému Tangeru, kde byl poražen. Jeden z bratrů padl do arabského zajetí, v němž zemřel. Další výpravy mezitím objevily Bílý mys, Senegambii, Zelený mys. V roce 1441 založil společnost pro obchod s Kanárskými ostrovy a v roce 1444 další koloniální obchodní společnost, která měla monopol pro obchod s Afrikou. Jeho lodě v následujících letech pronikly až k ústí řeky Senegal, do Gambie a do míst, kde dnes leží město Conakry.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "V televizní anketě Naši velcí Portugalci v roce 2007 se umístil na sedmém místě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Princ Jindřich Mořeplavec či Jindřich Plavec (; 4. března 1394 Porto – 13. listopadu 1460 Sagres) byl člen portugalského vládnoucího rodu Avizů (Avis), mladší bratr krále Eduarda I. Proslavil se jako podporovatel námořních objevitelských cest a obchodu, čímž položil základy portugalské koloniální říše. V rozporu se svou přezdívkou se osobně zřejmě nikdy nikam neplavil.", "tgt_summary": "Heinrich der Seefahrer (* 4. März 1394 in Porto; † 13. November 1460 in Sagres; portugiesisch Infante Dom Henrique de Avis, genannt O Navegador) war Initiator, Schirmherr und Auftraggeber der portugiesischen Entdeckungsreisen in der ersten Hälfte des 15. Jahrhunderts. Die von ihm initiierten Entdeckungsfahrten entlang der westafrikanischen Küste begründeten die portugiesische See- und Kolonialmacht und stellen den Beginn der europäischen Expansion dar.", "id": 374294} {"src_title": "Vřesovec", "tgt_title": "Heidekräuter", "src_document": [{"title": "Názvy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vědecký název.", "content": "Název \"erica\" pochází z řeckého slova ereikein (rozlomiti) a vztahuje se na křehkost dřeva mnohých druhů.", "section_level": 2}, {"title": "Lidové názvy.", "content": "Vřesovec (\"Erica\") je lidově nazýván erika, šedivník či jindavec, avšak protože byl dříve vřes a vřesovec často zaměňován a i botaniky byly řazeny do stejného rodu, je jisté, že stejná rostlina (vzhledem k malým odlišnostem) je (resp. byla) na území ČR lidově nazývána i břasa, břes, hnidavec, suchotinka, chvojčina, řes, břesňák, hyndavec, modrý rozchod, vřes skotský, což jsou lidové názvy pro vřes.", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "Většina druhů jsou malé, drobné keře, plazivé, šlahounovité, keříčkovité, převislé nebo vzpřímené, většinou 0,2-1.5 m vysoké, se světle hnědou kůrou a tenkými větvičkami. Přesto některé vřesovce dorůstají vzácně i 30 m výšky. Nejvyššími z těchto trpaslíků jsou \"E. arborea\" a \"E. scoparia\", které mohou dorůstat až 6–7 m výšky. Všechny vřesovce jsou stálezelené, s nevelkými kratšími nebo delšími jehlicovitými listy 2–15 mm dlouhými. Listy jsou většinou po čtyřech v nepravých přeslenech, krátce řapíkaté, lysé a lesklé, různě husté. Jsou pěstovány i kultivary s žlutopestrými listy. Květy jsou bílé (\"E. capensis\"), žluté, žlutooranžové (\"E. patersoniana\"), růžové (\"E. carnea\"), fialkové, červené (\"E. coccinea\"), ale i zelené (\"E. viridis\"). Květ je nící, džbánkovitý nebo kulovitý či válcovitý, většinou v mnohokvětých, vrcholových hroznech. Kališní lístky jsou obvykle čtyři, zřídka jeden až pět, korunní plátky jsou srostlé v trubkovitý nebo džbánkovitý květ. Všechny květy na vřesovcích kvetou současně a rostliny jsou jimi obaleny. Proto jsou vřesovce pěstovány v parcích nebo zahradách. Květy většinou mají čtyři, zřídka jeden až osm plodolistů, s obvykle více než jedním semenem. Semena v tobolce jsou velmi malá, u některých druhů mohou přetrvávat v půdě až celá desetiletí. Tobolka je pukající, nebo nepukající. Kořenový systém je jemný, nahuštěný, má bohaté vlášení. Část kmene vřesovce zůstává pod zemí, tento kořen je velmi pevný, odolný proti požárům, které na vřesovištích bývají, a i proti okusu zvěří. Zajišťuje přežití pro rostlinu. Na požářišti tak vřesovce obrůstají jako první. Počet chromozomů je n = 12, n = 18 vzácných. Blízce příbuzný rod vřes obecný (\"Calluna\") byl dříve zahrnut v tomto rodu. Liší se velmi málo listy (méně než 2–3 mm dlouhé) a květy (koruna je rozdělena do více samostatných lístků).", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Přibližně 600 druhů vřesovců je endemity v Jižní Africe. Zbývajících cca 70 druhů se vyskytuje v další části Afriky, ve středomořském regionu a Evropě. U nás se vyskytuje vřesovec pleťový (\"Erica carnea\") a zplaněle v Jizerských horách vřesovec čtyřřadý (\"Erica tetralix\"). Předpokládá se, že vřesovec čtyřřadý byl do ČR zavlečen ze zahraničí se sazenicemi dřevin. Na Šumavě je vřesovec čtyřřadý považován za jeden z nejvzácnějších druhů rostlin. Na lokalitě Mrtvý luh u Volar se nalézá několik desítek jedinců vřesovce čtyřřadého. Otázka původnosti lokality však není uspokojivě vyřešena. Už v 19. století byl výskyt vřesovce čtyřřadého udáván z oblasti horního toku Vltavy zatopeného dnes Lipenskou nádrží. Podobně jako většina ostatních vřesovcovitých (\"Rhododendron\", borůvka, vřes, brusinka) jsou především kalcifobní rostliny, jejichž výskyt je omezen na kyselé nebo velmi kyselé půdy. Najdeme je od suchých, písčitých půd po extrémně mokré rašeliniště. Často jsou dominantním druhem stanovišť (vřesovišť a rašelinišť). Nebo mohou zcela vytlačit jinou vegetaci v kyselých lesích.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Vřesovce slouží jako dekorativní dřevina, často půdokryvná pod stromy a keře, ozdobná květem a stálezelenými listy.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Vzhledem k tomu že nejlépe rostou v chudé půdě, rašelině a zcela vyplní plochu, snižuje se i potřeba odplevelování. Roste v polostínu, dokonce i ve stínu (kde méně kvete), ale nejlépe se mu daří na slunci. Většina druhů nesnáší vápník a špatně snáší přemokření nebo sucho. Sucho snese lépe jen vřesovec pleťový (\"E. carnea\"). Vřesovec pleťový také snese více vápníku v půdě. \"C\"houlostivější druhy vyžadují zimní kryt. Po odkvětu se doporučuje rostliny seříznout. Vřesovce jsou vděčné, pokud jsou ponechány několik let bez přesazování. Zálivka je vhodná dešťovou vodou (nebo upravenou vodou), při zalévání nevhodnou vodou se může pH půdy změnit.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Množí se řízkováním v červenci až srpnu, do rašeliny nebo směsi písku (či perlitu) a rašeliny. Nejlépe koření dvouleté větévky. Při množení můžeme použít i hřížení (přiháčkování k zemi a zasypání). Lze použít výsev semene do misky.", "section_level": 2}, {"title": "Choroby.", "content": "Chorobami trpí vzácně, pokud ano, pak vlivem nevhodných podmínek a spíše než patogeny, tak fyziologickými chorobami z nedostatku nebo nadbytku vláhy, světla a nevhodného pH.", "section_level": 2}, {"title": "Symbióza.", "content": "U vřesovce se podobně, jako u ostatních vřesovcovitých, vyskytuje erikoidní mykorhiza nejčastěji s vřeckovýtrusou houbou \"Hymenoscyphus ericae\". Tato houba zajišťuje v nepříznivých podmínkách vřesoviště pro vřesovec dostatek vláhy a živin.. Bylo zjištěno, že tato houba produkuje enzym, který rozkládá buněčné stěny,celulózu a dokáže tak využít zbytky rostlin v půdě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vřesovec (\"Erica\") je rod nízkých stálezelených keřů zahrnující až 860 druhů. Většinou se nacházejí v Jižní Africe, pouze několik zástupců proniklo do Evropy a Asie. Vřesovce patří do skupiny kalcifobních a kalcifilních rostlin, tedy buď vyžadují, nebo nesnášejí vápník v půdě, obvykle rostou na acidických, kyselých půdách.", "tgt_summary": "Die Heidekräuter (\"Erica,\" v. griech\". ereike\" ‚Heide‘), auch Heiden oder Eriken genannt, sind eine Pflanzengattung aus der Familie der Heidekrautgewächse (Ericaceae), die rund 860 Arten umfasst. Sie sind mehrheitlich in Südafrika beheimatet, nur wenige Vertreter strahlen aus bis nach Europa und Vorderasien. ", "id": 1300849} {"src_title": "Vřesovcovité", "tgt_title": "Heidekrautgewächse", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Čeleď je velmi různorodá, zahrnuje stálezelené nebo řidčeji opadavé keře, polokeře, liány i epifyty, v některých případech i stromy a parazitické nezelené byliny. Odění je z jednoduchých, větvených, štítkovitých nebo žlaznatých, avšak nikoliv hvězdovitých chlupů. Listy jsou nejčastěji střídavé, řidčeji vstřícné nebo přeslenité, jednoduché, celokrajné nebo zubaté. Žilnatina je zpeřená a často paralelní nebo dlanitá. U parazitických rodů jsou listy redukované. Květy jsou většinou oboupohlavné, pětičetné, pravidelné nebo poněkud souměrné, obvykle víceméně převislé. Kalich je volný nebo poněkud srostlý, korunní lístky jsou srostlé. U některých větrosprašných zástupců je okvětí redukováno v počtu. Tyčinky jsou volné nebo přirostlé ke koruně, v počtu nejčastěji 8 až 10, u některých zástupců jen 2 nebo 3. Semeník je svrchní až spodní, srostlý ze 2 až 10 plodolistů, s 1 až mnoha vajíčky v každém plodolistu a jedinou čnělkou. Placentace je parietální. Plodem je tobolka, bobule nebo peckovice.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Vřesovcovité rostou na celé škále stanovišť, všeobecně však preferují výslunná stanoviště na chudých kyselých půdách. Jedna část zástupců jsou tvrdolisté keře subtropického klimatu, zvláště ve Středomoří a jižní Africe. Další jsou drobnolisté keříky typické pro rašeliniště a vřesoviště, další ekologickou skupinou jsou keře a stromy tropických horských mlžných lesů. Největší rody jsou pěnišník (\"Rhododendron\", asi 800 druhů), vřesovec (\"Erica\", asi 600 druhů), brusnice (\"Vaccinium\", 400 druhů), libavka (\"Gaultheria\", 150 druhů), bělovlas (\"Leucopogon\", 140 druhů) a \"Cavendishia\" (100 druhů). V České republice rostou zástupci rodů vřesovec (\"Erica\"), brusnice (\"Vaccinium\"), klikva (\"Oxycoccum\"), hruštička (\"Pyrola\"), hnilák (\"Monotropa\"), šicha (\"Empetrum\"), jedním druhem jsou zastoupeny rody vřes (\"Calluna\"), rojovník (\"Rhododendron\", dříve \"Ledum\"), kyhanka (\"Andromeda\"), medvědice (\"Arctostaphylos\"), jednokvítek (\"Moneses\"), zimozelen (\"Chimaphila\") a hruštice (\"Orthilia\"). V jižní Evropě je dále zastoupen rod planika (\"Arbutus\") a brukentálie klasnatá (\"Erica spiculifolia\"), v severní a západní Evropě rody kasiope (\"Cassiope\"), lýkoveček (\"Chamaedaphne\"), dabécie (\"Daboecia\"), skalenka (\"Loiseleuria\") a fylodoce (\"Phyllodoce\").", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Do čeledi vřesovcovité byly v současném pojetí vřazeny dřívější čeledi šichovité (\"Empetraceae\"), hnilákovité (\"Monotropaceae\"), hruštičkovité (\"Pyrolaceae\"), \"Epacridaceae\" a někdy rozlišované brusnicovité (\"Vacciniaceae\"). Při molekulárních studiích bylo totiž zjištěno, že čeleď vřesovcovité, jak byla dosud chápána, je parafyletická. Bazální větví čeledi je rod \"Enkianthus\". Většina vřesovcovitých, kromě \"Monotropaceae\", \"Prionotaceae\" a \"Pyrolaceae\", využívá erikoidní mykorhizu. Tento symbiotický vztah s houbou žijící v půdě je považován za klíčový pro úspěch příslušníků čeledi a je spojencem v náročném prostředí na celém světě. V současné taxonomii je čeleď členěna na 9 podčeledí:", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Pěnišníky náleží mezi ceněné okrasné dřeviny. Dále jsou pěstovány zejména rody vřesovec (\"Erica\"), libavka (\"Gaultheria\"), pieris (\"Pieris\"), enkiantus (\"Enkianthus\") aj.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled rodů.", "content": "\"Acrostemon\", \"Acrotriche\", \"Agapetes\", \"Agarista\", \"Allotropa\", \"Andersonia\", \"Andromeda\", \"Aniserica\", \"Anomalanthus\", \"Anthopteropsis\", \"Anthopterus\", \"Arbutus\", \"Archeria\", \"Arctostaphylos\", \"Astroloma\", \"Bejaria\", \"Botryostege\", \"Brachyloma\", \"Bryanthus\", \"Calluna\", \"Calopteryx\", \"Cassiope\", \"Cavendishia\", \"Ceratiola\", \"Ceratostema\", \"Chamaedaphne\", \"Cheilotheca\", \"Chimaphila\", \"Choristemon\", \"Coccosperma\", \"Codonostigma\", \"Coleanthera\", \"Comarostaphylis\", \"Conostephium\", \"Corema\", \"Cosmelia\", \"Costera\", \"Craibiodendron\", \"Cyathodes\", \"Cyathopsis\", \"Daboecia\", \"Decatoca\", \"Demosthenesia\", \"Didonica\", \"Dimorphanthera\", \"Diogenesia\", \"Diplarche\", \"Disterigma\", \"Dracophyllum\", \"Elliottia\", \"Empetrum\", \"Enkianthus\", \"Epacris\", \"Epigaea\", \"Eremia\", \"Eremiella\", \"Erica\", \"Gaultheria\", \"Gaylussacia\", \"Gonocalyx\", \"Grisebachia\", \"Harrimanella\", \"Hemitomes\", \"Kalmia\", \"Kalmiopsis\", \"Lateropora\", \"Lebetanthus\", \"Ledothamnus\", \"Lepterica\", \"Leucopogon\", \"Leucothoe\", \"Lissanthe\", \"Loiseleuria\", \"Lyonia \", \"Lysinema\", \"Macleania\", \"Malea\", \"Melichrus\", \"Menziesia\", \"Mischopleura\", \"Moneses\", \"Monotoca\", \"Monotropa\", \"Monotropastrum\", \"Monotropsis\", \"Mycerinus\", \"Nagelocarpus\", \"Needhamiella\", \"Notopora\", \"Oligarrhena\", \"Oreanthes\", \"Ornithostaphylos\", \"Orthaea\", \"Orthilia\", \"Oxycoccus\", \"Oxydendrum\", \"Paphia\", \"Pellegrinia\", \"Pentachondra\", \"Phyllodoce\", \"Pieris\", \"Pityopus\", \"Platycalyx\", \"Pleuricospora\", \"Plutarchia\", \"Polyclita\", \"Prionotes\", \"Psammisia\", \"Pseudogonocalyx\", \"Pterospora\", \"Pyrola\", \"Rhododendron\", \"Rhodothamnus\", \"Richea\", \"Rupicola\", \"Rusbya\", \"Sarcodes\", \"Satyria\", \"Scyphogyne\", \"Semiramisia\", \"Siphonandra\", \"Sphenotoma\", \"Sphyrospermum\", \"Sprengelia\", \"Styphelia\", \"Symphysia\", \"Sympieza\", \"Themistoclesia\", \"Therorhodion\", \"Thibaudia\", \"Thoracosperma\", \"Trochocarpa\", \"Utleya\", \"Vaccinium\", \"Woollsia\", \"Zenobia\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Vřesovcovité (\"Ericaceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu vřesovcotvaré (\"Ericales\"). Zahrnuje dřeviny i byliny s jednoduchými listy a pětičetnými květy se srostlými korunními lístky. Jsou rozšířeny téměř po celém světě. V České republice se vyskytuje celkem 13 rodů, mezi nejběžnější zástupce náleží vřesovec pleťový, vřes obecný a brusnice borůvka.", "tgt_summary": "Die Heidekrautgewächse (Ericaceae) bilden eine Familie in der Ordnung der Heidekrautartigen (Ericales) innerhalb der Bedecktsamigen Pflanzen (Magnoliopsida). Mit etwa 126 Gattungen und etwa 4000 Arten besitzen sie eine weltweite Verbreitung. Arten aus dieser Familie werden als Zierpflanzen, Nahrung und Arzneimittel verwendet.", "id": 2308974} {"src_title": "Havana", "tgt_title": "Havanna", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Záliv, na jehož břehu se Havana rozkládá, byl Evropany prozkoumán roku 1509. O šest let později, 25. srpna 1515, pak bylo založeno současné město. Jeho zakladatelem se stal tehdejší španělský conquistador Diego Velázquez de Cuéllar, vznikla zde pevnost. Právě z Havany byly vysílány další dobyvatelské výpravy do všech koutů Karibiku. V 18. a 19. století Havana vzkvétala jako centrum koloniální Kuby a velmi rychle se rozrůstala; dokonce byla známa i jako \"Paříž Antil\". Tehdy vzniklo mnoho dnes známých koloniálních památek. V první polovině 20. století přibyly různé hotely a herny. Na jednu stranu vzrostla zločinnost, prosperitu však přinášeli američtí turisté, kterých sem jezdily statisíce. Během druhé světové války, v den prvního výročí vypálení Lidic, bylo jedno havanské náměstí pojmenováno \"Plaza Lidice\". V roce 1944 byla v havanském hotelu \"Hotel Nacional\" založena mezinárodní letecká asociace IATA. V padesátých letech 20. století byly na nábřežních komunikacích Havany pořádány automobilové závody Formule 1. Po roce 1961 se situace změnila. Poté co přišel k moci Fidel Castro a Kuba získala pomoc od SSSR, byly vybudovány moderní stavby. Staré město Havany však začalo postupně chátrat. Ekonomická krize v 80. a 90. letech, zapříčiněná rozpadem SSSR, hlavního hospodářského partnera Kuby, vedla k dalšímu zhoršení stavu mnoha budov, jak nových, tak i historicky chráněných.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Americký spisovatel Ernest Hemingway strávil v kubánském hlavním městě s přestávkami 20 let svého života. V havanské čtvrti El Vedado se pak nachází Havanská univerzita, mezi jejíž frekventanty patřila např. kubánská spisovatelka Daína Chavianová. V městě se také nalézá hřbitov Kryštofa Kolumba (\"Cementerio Cristóbal Colón\"), kde leží pochováni např. Máximo Gómez, Alejo Carpentier, José Lezama Lima, Alberto Korda, Ibrahim Ferrer, José Raúl Capablanca, Rubén González, Teófilo Stevenson, či Carlos Juan Finlay.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Havana je dopravním uzlem celé Kuby; má významný přístav i mezinárodní letiště Jose Martího. Vede sem i Carretera Central – hlavní kubánská silnice. Samozřejmostí je i železniční napojení, na karibské poměry však poněkud kvalitnější (existuje rozsáhlá síť předměstské železnice). Městskou dopravu obstarávají pouze autobusy, drážní druhy dopravy zastoupeny nejsou. Vzhledem k špatné ekonomické situaci Kuby byly nasazeny do provozu speciální návěsové autobusy (\"Camello\"), avšak ty jsou již pomalu nahrazovány modernějšími vozidly postavenými podle konstrukce vozů od společnosti Mercedes-Benz a plánuje se nákup nových autobusů z ČLR.", "section_level": 1}], "src_summary": "Havana (španělsky: San Cristóbal de La Habana, obvykle zkracováno na La Habana, IPA: ) je hlavní město Kuby. Havana se nachází pouze 160 km jižně od floridského Key West (město). Je jednou z 15 kubánských provincií a podle údajů z roku 2005 má 2,3 milionu obyvatel. Město se vyznačuje španělskou koloniální architekturou a je proto na seznamu světových památek UNESCO.", "tgt_summary": "Havanna (), vollständige Bezeichnung Villa de San Cristóbal de la Habana, ist die Hauptstadt der Republik Kuba und zugleich eigenständige Provinz. Mit rund 2,10 Millionen Einwohnern und einer Fläche von 728,26 km2 ist sie die zweitgrößte Metropole der Karibik nach Santo Domingo. Die Stadt grenzt im Norden an den Atlantischen Ozean bzw. die Straße von Florida und erstreckt sich südlich und westlich der Bucht von Havanna („\"Bahía de La Habana\"“). Der Fluss Río Almendares durchquert die Stadt von Süden nach Norden und mündet schließlich westlich der Bucht in die Floridastraße. Die östlich des Zentrums gelegene Bucht beheimatet die drei großen Häfen der Stadt: Marimelena, Guanabacoa und Atarés. ", "id": 1990392} {"src_title": "Humboldtova univerzita", "tgt_title": "Humboldt-Universität zu Berlin", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Pruský král a braniborský markrabě Fridrich Vilém III. školu založil v roce 1809 jako Berlínskou univerzitu (\"Universität zu Berlin\"). Od roku 1828 do roku 1945 nesla na počest svého zakladatele jméno Univerzita Fridricha Viléma (\"Friedrich-Wilhelms-Universität\"). V té době se též neoficiálně nazývala Univerzita pod lipami (\"Universität unter den Linden\") podle umístění bývalého paláce prince Jindřicha Pruského (1726–1802), který se stal hlavní univerzitní budovou. V roce 1949 změnila po odštěpení Svobodné univerzity Berlín jméno na současnou Humboldtovu univerzitu, neboť historické jméno Univerzita Fridricha Viléma mělo příliš feudální původ. Byl tak vzdán hold jednomu z jejích zakladatelů a jeho bratru, přírodovědci Alexandru von Humboldtovi.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky.", "content": "K založení univerzity došlo 16. srpna 1809 především z podnětu Wilhelma von Humboldta. Další významné osobnosti, jež se o založení školy zasloužily, byli přední němečtí učenci té doby, zejména pak filozof Johann Gottlieb Fichte a protestantský teolog Friedrich Daniel Ernst Schleiermacher. Univerzita obdržela od svého královského zakladatele palác po jeho zesnulém prastrýci a mladším bratru krále Bedřicha Velikého, princi Jindřichu Pruském, postavený v letech 1748–1766, který stál na bulváru Unter den Linden. První, neoficiální přednášky zde proběhly již v zimě téhož roku, poté co se odstěhovala vdova po princovi a její devadesátičlenný dvůr. První studenti byli přijati 6. října roku 1810 a první semestr začal hned 10. října s 256 studenty a 52 přednášejícími. Školu tvořily 4 fakulty, a sice právnická, lékařská, teologická a filozofická. Během uplynulých dvou století prošla univerzitou celá řada velkých německých myslitelů, mezi nimi například subjektivně idealistický filozof Johann Gottlieb Fichte, teolog Friedrich Schleiermacher, absolutně idealistický filozof G. W. F. Hegel, teoretik práva Friedrich Carl von Savigny, pesimistický filozof Arthur Schopenhauer, objektivně idealistický filozof Friedrich Schelling, literární kritik Walter Benjamin a slavní fyzici Albert Einstein a Max Planck. Školu kromě toho navštěvovali i významný lékař první poloviny 19. století Johann Friedrich Dieffenbach, zakladatelé marxismu Karel Marx a Bedřich Engels, básník Heinrich Heine, sjednotitel Německa Otto von Bismarck, spisovatel a lékař Alfred Döblin, jeden ze zakladatelů strukturalistické lingvistiky Ferdinand de Saussure, bojovník za lidská práva W. E. B. Du Bois a zakladatel Evropské unie Robert Schuman.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšiřování.", "content": "Kromě vyučování zavedených tradičních oborů, jako je přírodopis, právo, filozofie, dějepis, teologie a lékařství, se Berlínská univerzita stávala též průkopnicí v zavádění četných nových přírodovědných oborů. Vděčila za to zejména podpoře bratra svého zakladatele, přírodovědce Alexandera von Humboldta. Výstavbu moderních výzkumných pracovišť v druhé polovině 19. století rychle následovala i výuka těchto oborů. K vědecké proslulosti školy přispívali i přední badatelé, jako byli chemik August Wilhelm von Hofmann, matematici Ernst Eduard Kummer, Leopold Kronecker a Karl Weierstrass nebo lékaři Hermann von Helmholtz, Johannes Peter Müller, Albrecht von Graefe, Rudolf Virchow a Robert Koch. Během tohoto období se univerzita postupně rozrůstala a včleňovala do svých řad i jiné, dříve samostatné koleje a školy. Příkladem je lékařská fakulta Charité, kterou v roce 1709 založil za berlínskými hradbami král Fridrich I. jako karanténní zařízení proti morové epidemii. Roku 1727 ji král Fridrich Vilém I. překřtil na \"Charité\" ( charita). Během dvou let se stala nemocničním zařízením Lékařské fakulty Univerzity Fridricha Viléma, jímž zůstala až do roku 1927, kdy byla vybudována modernější univerzitní nemocnice. Univerzitní přírodopisná sbírka vznikla v době založení univerzity. Do roku 1889 se natolik rozrostla, že potřebovala novou budovu. Tak se zrodilo berlínské Muzeum přírodní historie. Zvěrolékařská škola založená již v roce 1790 se roku 1934 stala základem fakulty veterinární medicíny. Podobně Vysoká škola polnohospodářská v Berlíně, založená roku 1881 a v roce 1918 přejmenovaná na Zemědělskou univerzitu v Berlíně, byla v roce 1934 sloučena s Agrotechnickou fakultou Univerzity Fridricha Viléma.", "section_level": 2}, {"title": "Období Třetí říše.", "content": "Také Univerzita Fridricha Viléma byla po roce 1933 jako všechny německé vysoké školy ovlivněna nacistickým režimem. Desátého května téhož roku bylo na náměstí mezi univerzitní knihovnou a Berlínskou státní operou spáleno 20 000 knih takzvaných zvrhlých autorů a odpůrců režimu. Při této akci v režii SA pronesl řeč říšský ministr propagandy Joseph Goebbels. Dnes se uprostřed náměstí nachází památník této smutné události tvořený bílým prostorem s prázdnými policemi pro 20 000 knih krytým skleněným panelem a pamětní deskou s textem: „To byla jen předehra, tam, kde se pálí knihy, pálí se posléze i lidé.“ ( \"Das war ein Vorspiel nur, dort wo man Bücher verbrennt, verbrennt man am Ende auch Menschen\"), jehož autorem je básník Heinrich Heine (1820). Podle Zákona o státní službě schváleného 7. dubna 1933, jen 2 měsíce po jmenování Adolfa Hitlera říšským kancléřem, bylo z Univerzity Fridricha Viléma v období 1933/1934 vypuzeno 250 židovských profesorů a zaměstnanců, jakož i celá řada studentů. Ať se jednalo o osoby takzvaně neárijského původu, nebo o politické odpůrce režimu, všichni museli školu opustit. Řada z nich byla posléze deportována do koncentračních a vyhlazovacích táborů. Nacisté tak vyhnali téměř třetinu osazenstva univerzity.", "section_level": 2}, {"title": "Období studené války.", "content": "Po skončení 2. světové války byla univerzita, jejíž areál se nacházel na území Východního Berlína, znovuotevřena v roce 1946 jako Berlínská univerzita. Již od samého počátku se však musela potýkat s nevraživostí ze strany vojenské vlády sovětské okupační zóny Německa. Ta zahrnovala i neustálé pronásledování svobodomyslných a sociálně demokratických studentů. Sovětská správa začala téměř okamžitě pronásledovat nekomunisty a omezovat akademické svobody na univerzitě, mimo jiné tím, že vyžadovala, aby byly veškeré přednášky předkládány ke schválení funkcionářům Sjednocené socialistické strany Německa, a prováděla na akademické půdě prosovětskou propagandu. To vyvolalo vážné protesty mezi studenty a akademiky. V březnu 1947 pozatýkala NKVD řadu studentů. Sovětský vojenský tribunál je obvinil z podvratné činnosti a špionáže a odsoudil je k 25 letům nucených prací. V průběhu let 1945 až 1948 byli uvězněni či odvlečeni další studenti a pedagogové, někteří z nich byli odvezeni do Sovětského svazu a tam popraveni. Mnozí studenti, kteří se stali cílem sovětské perzekuce, se aktivně účastnili liberálního či sociálně demokratického odporu proti sověty dosazené komunistické „diktatuře“. Německá komunistická strana totiž považovala sociální demokraty za své hlavní nepřátele již od počátků Výmarské republiky. Během Berlínské blokády byla v roce 1948 s podporou Spojených států založena Svobodná univerzita Berlín coby de facto nástupce Berlínské univerzity v Západním Berlíně. Podržela si přitom tradice a učitelský sbor staré Univerzity Fridricha Viléma. Název Svobodná univerzita je odkazem na status Západního Berlína jako součásti svobodného západního světa v protikladu s nesvobodným světem komunismu jako takovým a zejména pak s nesvobodnou, komunisty ovládanou univerzitou ve Východním Berlíně. Berlínská univerzita se tak v období studené války prakticky rozdělila na dvě svébytné vysoké školy. Historické jméno Univerzita Fridricha Viléma mělo pro nové mocipány příliš feudální kořeny, proto byla škola v roce 1949 oficiálně přejmenována. Správa sovětské okupační zóny se sice snažila pojmenovat univerzitu po některém z komunistických vůdců, vedení školy se však podařilo prosadit pojmenování po bratřích Humboldtových, Wilhelmovi a Alexandrovi, jejichž jméno bylo nekontroverzní i na Západě a odkazovalo na Humboldtovský model vysokoškolského vzdělání, jenž ovlivnil evropské a americké univerzity.", "section_level": 2}, {"title": "Znovusjednocené Německo.", "content": "Po znovusjednocení Německa došlo k radikální reorganizaci Humboldtovy univerzity. Pracovní poměry všech zaměstnanců byly ukončeny a na uvolněná místa byla vypsána výběrová řízení. Důvodem pro ukončení pracovních poměrů bylo, že univerzitní činnost byla za komunistického režimu silně zpolitizovaná a že hlavním měřítkem pro zaměstnání bylo členství v komunistické Sjednocené socialistické straně Německa, čímž byli nekomunisté systematicky diskriminováni. Profesorský sbor byl téměř kompletně nahrazen západoněmeckými profesory (několik jich přišlo ze západoberlínské Svobodné univerzity), kteří nebyli spojeni s komunismem. Řada obzvlášť zpolitizovaných a komunistickou ideologií pošramocených fakult, jako právnická, filozofická, historická a ekonomická, byla zcela zrušena a nahrazena novými, jež neměly žádnou spojitost s předchozím obdobím. Výsledkem této čistky byla nová univerzita podle západoněmecké tradice s minimální návazností na školu, která existovala ve Východním Německu. Humboldtova univerzita má dnes tři kampusy, a sice Mitte (Střed), Nord (Sever) a Adlershof. Hlavní budova je umístěna v srdci kampusu Mitte na bulváru Unter den Linden v centru Berlína. Kolem ní se nacházejí veškerá zařízení společenskovědních a humanitních kateder včetně právnické a ekonomické fakulty. Kampus Nord je situován severně od hlavní budovy poblíž nového berlínského hlavního nádraží a soustřeďuje fakulty biologických přírodních věd a sdílenou lékařskou fakultu Charité. Nebiologické přírodní vědy sídlí společně s počítačovou vědou a matematikou v areálu kampusu Adlershof na jihovýchodě Berlína.", "section_level": 2}, {"title": "Fakulty.", "content": "Humboldtova univerzita je rozdělena na následujících 9 fakult: Součástí univerzity jsou mimo to ještě tři nezávislé instituce:", "section_level": 1}, {"title": "Nositelé Nobelovy ceny.", "content": "Mezi absolventy, přednášejícími a badateli spjatými s univerzitou je celkem 55 nositelů Nobelovy ceny:", "section_level": 1}], "src_summary": "Humboldtova univerzita v Berlíně ( \"Humboldt-Universität zu Berlin\", \"Alma Universitas Humboldtiana Berolinensis\", zkráceně HU Berlin) je nejstarší berlínská univerzita. Její hlavní areál se nachází v samém srdci Berlína, v obvodu Berlin-Mitte, přičemž hlavní budova stojí přímo na bulváru Unter den Linden. Na popud liberálního pruského reformátora školství a jazykovědce Wilhelma von Humboldta ji v roce 1809 jako Berlínskou univerzitu založil pruský král a braniborský markrabě Fridrich Vilém III. Škola byla otevřena již následujícího roku, čímž se stala nejstarší ze čtyř berlínských univerzit. ", "tgt_summary": "Die Humboldt-Universität zu Berlin (kurz HU Berlin, 1828–1945: \"Friedrich-Wilhelms-Universität zu Berlin\") wurde im Sommer 1809 vom preußischen König Friedrich Wilhelm III. als \"Universität zu Berlin\" (lateinisch \"Alma Mater Berolinensis\") gegründet und nahm im Herbst 1810 den Lehrbetrieb auf. Die größte und älteste Hochschule in Berlin ist seit 1949 nach den preußischen Wissenschaftlern Wilhelm und Alexander von Humboldt benannt. Sie hat ihren Hauptsitz im Palais des Prinzen Heinrich an der Straße Unter den Linden 6 im Ortsteil Mitte. ", "id": 2065973} {"src_title": "Jod", "tgt_title": "Iod", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "Jod je velmi vzácný prvek, který se v přírodě vyskytuje pouze ve sloučeninách. Byl objeven roku 1811 francouzským chemikem Bernardem Courtoisem. Pochybný je uváděný přírodní výskyt elementárního jodu z italských sopek jako minerálu. Elementární jod je tmavě fialová až černá látka, která za atmosférického tlaku přechází přímo do plynné fáze, sublimuje. Jeho páry mají fialovou barvu a charakteristický dráždivý zápach. Ve vodě se rozpouští velmi slabě, lépe je rozpustný v ethanolu nebo nepolárních rozpouštědlech jako sirouhlík (CS), tetrachlormethan (CCl) nebo benzen (CH). Je rozpustný ve vodném roztoku jodidu draselného, s kterým tvoří trijodidový anion, tohoto se využívá v jodometrických titracích. V literatuře bývá jod někdy označován jako příklad látky neschopné tát, ale pouze sublimovat. Jod se však může vyskytovat v kapalné fázi v rozmezí 113,7–184,3 °C, lze ji demonstrovat v uzavřené zkumavce s jodem ponořené do glycerolu a ohřevem na teplotu přibližně 140 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt a výroba.", "content": "Na Zemi je jód přítomen pouze ve formě sloučenin, většina z nich je rozpuštěna v mořské vodě. Je zde přítomen nejen jako jodid, ale také ve formě jodičnanu. Mineralogicky doprovázejí sloučeniny jodu analogické sloučeniny chloru a bromu, ovšem pouze ve velmi nízkých koncentracích. Relativní zastoupení jodu v zemské kůře i ve vesmíru je velmi nízké. V zemské kůře je jod přítomen v koncentraci 0,1 až 0,5 ppm (mg/kg). V mořské vodě, kde se vyskytuje většina jodu přítomného na Zemi, dosahuje jeho koncentrace průměrné hodnoty 0,06 mg/l. Předpokládá se, že ve vesmíru na 1 atom jódu připadá 70 miliard atomů vodíku. Základní surovinou pro výrobu jodu jsou mořské řasy, v jejichž pletivech se jod koncentruje. Oxidací jodidů, obsažených v popelu ze spálených řas, se získá elementární jod, který se rafinuje sublimací, tedy přeměnou látky z pevného do plynného skupenství. Přírodní výskyt jodu jako minerálu je pochybný. Je uváděn bez dalších podrobnějších informací z Vesuvu a ostrova Vulcano (Liparské ostrovy) v Itálii.", "section_level": 1}, {"title": "Sloučeniny a využití.", "content": "Roztok jodu ve směsi alkohol-voda je nazýván jodová tinktura a slouží v medicíně jako dezinfekční činidlo. Jod a jodid draselný se užívá k přípravě podobně účinkujícího Lugolova činidla. V poslední době se však jako antiseptikum obvykle používá šetrnější a stabilnější jodovaný povidon, což je komplex jodu a polyvinylpyrrolidonu. Se škrobem stvoří intenzivně zbarvený modrý komplex, který v analytické chemii slouží jako důkaz jodu nebo polysacharidů. Tvorba zmíněného komplexu je využívána jako indikace bodu ekvivalence při jodometrických titracích, při nichž je základní reakcí oxidace thiosíranu sodného roztokem elementárního jódu. Ve sloučeninách se jod vyskytuje v mocenství I, I, I, I a I. Praktický význam mají pouze některé jeho soli. Například nerozpustný jodid stříbrný, AgI, nachází využití ve fotografickém průmyslu. S amoniakem tvoří jod velmi nestálou sloučeninu, jododusík, NI, která se v suchém stavu explozivně rozkládá i při velmi slabém podnětu. Její praktické využití spadá spíše do oblasti chemických „žertů“.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní významnost.", "content": "Jod patří mezi prvky nezbytné pro vývoj lidského organizmu. Je součástí hormonů vylučovaných štítnou žlázou, z nichž nejdůležitější je thyroxin (viz strukturní vzorec). Skupina hormonů štítné žlázy ovlivňuje především vývoj pohybové soustavy a mozku v raných fázích vývoje, a proto může jejich nedostatek negativně ovlivnit inteligenci (kretenismus). Navenek se nedostatek jodu projevuje jako vole neboli struma. Jod se obtížně stanovuje v krevním oběhu, kde jeho koncentrace je velice nízká a navíc extrémně kolísá podle příjmu potravy. Základní metodou saturace jodem je koncentrace jodu v moči. Umožňuje to fakt, že asi 80 % přijatého jodu se z organizmu vylučuje močí (zbytek v potu, dechu, stolici). Stanovuje se koncentrace jodu v moči (jodurie) v prvním ranním vzorku moči (což je metoda doporučovaná pro epidemiologický průzkum). Protože jod je přítomen v mořské vodě, jsou mořské ryby a plody moře jeho dobrým zdrojem. Pro vegany jsou dobrými zdroji jodizovaná sůl (ačkoliv u té není snadné zjistit, na jaké úrovni je jodizovaná), mořské řasy a minerální doplňky. Jod je také ve zvýšené koncentraci přítomen v některých minerálních vodách. V současné době se uměle přidává do řady mléčných výrobků (jogurty, mléčné nápoje, mléčné krémy), které jsou pravidelně konzumovány dětmi. Obvykle se jedná o miligramová množství jodistanu sodného, která zajišťují pravidelný přísun potřebného množství jodu pro dospívající organizmus. Jodidové tablety dokáží v případě kritického stupně radiace zabránit poškození štítné žlázy, avšak mohou mít i vedlejší vážné zdravotní důsledky. Primárně se jod nachází v mořských řasách, ale tam je jeho množství velice proměnlivé (Řasa Nori 16 μg/g, Wakame 42 μg/g, Kombu nazývaná také Kelp 2 353 μg/g, ). Více než 90 % jódu v mořských řasách je ve formě rozpustné ve vodě, tedy dobře využitelné lidským organismem. Doporučená denní dávka pro dospělé je 150 μg, pro těhotné ženy 220 μg a pro kojící ženy 290 μg.", "section_level": 1}, {"title": "Důkaz škrobu.", "content": "Rozpuštěním jodu v ethanolu vznikne tmavěoranžová jodová tinktura. Po kápnutí tinktury na škrob (stačí rozemletá brambora) by se měl škrob obarvit do modrofialových odstínů.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Dnem jodu je 6. březen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jod (též \"jód\"; z řeckého ιώδης, \"iódés\", „fialový“), chemická značka I, \"Iodum\", je prvek ze skupiny halogenů, tvoří tmavě fialové destičkovité krystalky. Je to důležitý biogenní prvek, jehož přítomnost v potravě je nezbytná pro správný vývoj organismu.", "tgt_summary": "Iod (standardsprachlich, aber fachsprachlich veraltet Jod) ist ein chemisches Element mit dem Elementsymbol I (vor der internationalen Elementsymboleinführung war es J) und der Ordnungszahl 53. Im Periodensystem steht es in der 7. Hauptgruppe bzw. der 17. IUPAC-Gruppe und gehört somit zu den Halogenen. Der Name leitet sich vom altgriechischen Wort „ioeides“ (ιο-ειδής) für „veilchenfarbig, violett“ ab. Beim Erhitzen entstehende Dämpfe sind charakteristisch violett. ", "id": 1255831} {"src_title": "International Standard Book Number", "tgt_title": "Internationale Standardbuchnummer", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Když se v roce 1965 britská knihkupecká firma W H Smith rozhodla zavést do roku 1967 počítačový systém řízení, potřebovala jednoznačný systém číslování knih. O jeho návrh požádala sdružení britských vydavatelů, které tímto úkolem pověřilo profesora Gordona Fostera z London School of Economics. Ten s týmem odborníků v roce 1966 navrhl systém používající devíticiferné kódy, který byl posléze pojmenován SBN (\"Standard Book Numbering\"). Systém se následujícího roku začal používat a mezinárodní organizace pro standardizaci (ISO) začala zvažovat jeho mezinárodní využití. Výsledkem jednání technické komise bylo převzetí SBN jako mezinárodního standardu (už pod označením ISBN) ISO 2108 v roce 1970. Od SBN se ISBN liší v doplnění označení oblasti na začátek kódu (pro SBN se předpokládala anglicky mluvící oblast, ze SBN lze platné ISBN vytvořit přidáním číslice 0 na začátek). V červenci 1972 vznikla v Berlíně Mezinárodní agentura ISBN, která systém ISBN koordinuje. Do roku 2007 měl ISBN kód deset cifer (devět významových a kontrolní číslici). Počínaje 1. lednem 2007 byl kód rozšířen na třináct číslic, pro sjednocení s reprezentaci ISBN v čárovém kódu a pro rozšíření kapacity systému. EAN prefix 978 byl doplněn o prefix 979, čímž kapacita stoupla na dvojnásobek. V souvislosti s těmito změnami byla Mezinárodní agentura ISBN přestěhována do Londýna.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "ISBN má pevně danou strukturu, z jednotlivých částí identifikátoru lze získat základní informace o původu knihy. Označení je složeno z částí proměnlivé délky spojených spojovníky nebo oddělených mezerami; před kódem se (povinně) uvádí označení ISBN. Původní deseticiferné ISBN (označované dnes jako ISBN-10) obsahuje čtyři skupiny, nové třináctimístné (ISBN-13) má na začátku skupinu navíc. ISBN-13 má nyní identickou strukturu jako čárový kód EAN-13, takže je na knihách jako čárový kód uvedeno přímo ISBN. (U staršího ISBN-10 byla potřeba drobná úprava.) První částí je u ISBN-13 nově přidaný prefix: konstanta 978 (pro knihy) nebo 979 (pro hudebniny), která označuje prefix čárového kódu podle GS1. Zbytek kódu je u ISBN-13 i ISBN-10 v principu shodný. Druhou částí ISBN (u ISBN-10 první) je tzv. \"identifikátor skupiny\", který popisuje zemi, případně zeměpisný či jazykový region. Tato část obsahuje jednu až pět cifer, významy přiděluje Mezinárodní agentura ISBN. Kódy 0 a 1 označují anglicky mluvící země, 2 francouzsky mluvící země, 3 němčinu, 4 japonštinu, 5 ruštinu, 7 čínštinu atd., pro Česko a Slovensko se používá identifikátor 80. Identifikátor skupiny může mít až pět číslic, např. Bhútán má kód 99936. Identifikátory skupiny tvoří prefixový kód, takže délku této části lze jednoznačně určit i bez pomlček. Další částí je identifikace vydavatele, která určuje vydavatele knihy pomocí kódu, který je v rámci dané skupiny jednoznačný. Kód vydavatele může být max. sedmimístný, kódy přidělují úřady ISBN v jednotlivých skupinách (státech, regionech). V Česku je tímto úřadem Národní agentura ISBN, která funguje při Národní knihovně ČR. Seznam všech registrovaných vydavatelů na světě si lze ve formě knihy či CD-ROM zakoupit od Mezinárodní agentury ISBN, stojí však více než € 500. Předposlední část popisuje již konkrétní vydání příslušné knihy u daného vydavatele. Toto číslo může mít max. šest číslic, kvůli pevné délce ISBN je zarovnáno zleva nulami. Číslování pro tuto část si určuje sám vydavatel. Poslední částí ISBN je kontrolní číslice: vždy právě jeden znak, který je připojen pro kontrolu platnosti ISBN čísla (zajišťuje, že pokud dojde např. k překlepu při zadávání, není nalezena zcela jiná kniha, ale je detekována chyba). Výpočet kontrolní číslice se mírně liší u ISBN-10 a ISBN-13.", "section_level": 1}, {"title": "Kontrolní číslice u ISBN-10.", "content": "U ISBN-10 se kontrolní číslice získá tak, aby zbytek po dělení váženého součtu všech číslic jedenácti byl nulový. Kontrolní číslice tedy může mít i hodnotu 10, ta se zapisuje znakem \"X\". Jako váhy se používají čísla (zleva doprava) 10 (pro první cifru kódu skupiny), 9, 8,..., 3, 2, 1 (pro kontrolní číslici). Výsledný součet je 143, kontrola: 143 mod 11 = 0 (143 = 13 · 11), je platné.", "section_level": 2}, {"title": "Kontrolní číslice u ISBN-13.", "content": "Algoritmus pro kontrolní číslici pro ISBN-13 je shodný s výpočtem kontrolní číslice u čárových kódů EAN-13. Kontrolní číslice se zde volí tak, aby zbytek po dělení váženého součtu všech číslic deseti byl nulový, přičemž jako váhy se používají střídavě čísla 1 a 3. (Jelikož se používá dělení deseti namísto dělení jedenácti, již se tedy na rozdíl od ISBN-10 nepoužívá znak \"X\".) Výsledný součet je 140, kontrola: 140 mod 10 = 0 (140 = 14 · 10), je platné. Od ISBN-10 se tento algoritmus liší použitým dělitelem (deset namísto jedenácti) a váhami. Nevýhodou je horší schopnost odhalování chyb – algoritmus u EAN-13 nedokáže rozpoznat některé záměny sousedních cifer (např. a 978-0-306-40165-7 se liší jen záměnou dvou následujících znaků, přesto jsou oba platné).", "section_level": 2}, {"title": "Užití ISBN-10 v čárovém kódu.", "content": "Pokud se kniha s přiděleným kódem ISBN-10 označovala čárovým kódem EAN-13, odvodil se tento kód přímo z ISBN tím, že se z deseticiferného ISBN odstranila poslední (kontrolní) číslice a na začátek se doplnil prefix 978. (Třináctou číslicí výsledného kódu je kontrolní číslice, která se vypočítá standardním postupem definovaným v EAN-13.) Například kniha s má čárový kód 9788020009807. Postupovat lze i opačně: z čárového kódu se odstraní prefix 978 a kontrolní číslice, po doplnění kontrolní číslice ISBN je výsledkem ISBN kód bez rozdělení na jednotlivé skupiny. U ISBN-13 již tato úprava není potřeba, čárovým kódem je přímo ISBN číslo.", "section_level": 2}], "src_summary": "ISBN (International Standard Book Number, \"mezinárodní standardní číslo knihy\") je číselný kód určený pro jednoznačnou identifikaci knižních vydání. Kromě arabských číslic se v něm objevuje znak X (římská číslice 10) a rozčleňující spojovníky či mezery. ISBN je specifikováno mezinárodním standardem ISO 2108, v Česku převzatým jako ČSN ISO 2108 (původně bylo ISBN v ČSSR zavedeno k 1. 1. 1989 v ČSN 01 0189). V českých knihách bývá ISBN zpravidla uvedeno na rubu titulního listu a v čárovém kódu na obálce.", "tgt_summary": "Die Internationale Standardbuchnummer (, ISBN) ist eine Nummer zur eindeutigen Kennzeichnung von Büchern und anderen selbstständigen Veröffentlichungen mit redaktionellem Anteil, wie beispielsweise Multimedia-Produkten und Software. ", "id": 2115714} {"src_title": "Isaac Newton", "tgt_title": "Isaac Newton", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Isaac Newton se narodil 4. ledna 1643 (podle tehdy užívaného Juliánského kalendáře 25. prosince 1642) ve Woolsthorpu poblíž Granthamu v Lincolnshire ve východní Anglii. Otec, který se jmenoval také Isaac Newton, byl zámožným vlastníkem půdy, ale neměl žádné vzdělání. Zemřel tři měsíce před narozením syna. Když byly Newtonovi tři roky, provdala se jeho matka, Hannah Ayscough, ještě jednou a přestěhovala se do sousední vesnice North Withamu. Za manžela si vzala rev. Barnabase Smithe. Od té doby, až do otčímovy smrti, se o Newtona starali matčini rodiče. Rodina Ayscoughů stála výše na společenském žebříčku než Newtonové (Newtonův dědeček James Ayscough byl šlechticem a matčin bratr William farářem, který studoval na Trinity College v Cambridge) a proto se díky nim Newtonovi dostalo vzdělání. V roce 1653, po smrti druhého manžela, se matka vrátila zpět do Woolsthorpu a desetiletý Isaac opět bydlel se svou matkou a se třemi nevlastními sourozenci (Mary, Benjamin a Hannah Smithovi). V deseti letech začal chodit do vesnické školy v Skillingtonu a později ve Stoku. Od roku 1655 navštěvoval v Granthamu tamější gymnázium. Ubytován byl v domácnosti lékárníka pana Clarka. V letech 1658–1661 se v Grathamu připravoval na studia v Cambridge. 5. června 1661 za podpory svého strýce Williama nastoupil Newton jako osmnáctiletý studovat na Trinity College v Cambridge. Zde byl jeho učitelem známý fyzik a matematik Isaac Barrow. Základem studia zde sice v té době byly ještě Aristotelovy myšlenky, ale Newton se také zajímal o modernější myslitele, četl díla G. Galilea a R. Descarta. Přečetl Keplerovo dílo \"„Optics“\", seznámil se s Euklidovými \"„Základy“\". Od srpna 1665 do dubna 1667 byla univerzita uzavřena kvůli morové epidemii a Newton se vrátil do rodného Woolsthorpu, kde mu podle pověsti spadlo na hlavu jablko a on přišel na myšlenku gravitace. I když více zdrojů se přiklání spíše k tomu, že jablko vědci přímo na hlavu nespadlo, jen ho sledování padajícího ovoce inspirovalo při přemýšlení o gravitaci. Během výše zmíněných dvou let pobytu na rodném statku vynalezl svůj diferenciální počet, rozvinul svou teorii gravitace a vytvořil vlastní teorii podstaty světla a barev. Roku 1665 získal bakalářský titul a roku 1667 stálé místo na Trinity College. Roku 1668 se stal magistrem svobodných umění a roku 1669 lukasiánským profesorem matematiky, kdy nastoupil na místo po svém učiteli Isaacu Barrowovi. Roku 1671 se neoficiálně oženil a narodil se mu syn, který ale 27. června 1672 zemřel na zápal plic. V té době sestrojil svůj zrcadlový dalekohled, který řešil problém barevné aberace u dalekohledů. 11. ledna 1672 byl na základě svého vynálezu zvolen členem Královské společnosti. 19. února 1672 vyšla v \"Philosophical Transactions\" jeho první fyzikální práce, která byla na téma teorie barev. V roce 1703 byl zvolen předsedou Královské společnosti a zůstal jím až do roku 1727. V roce 1705 byl královnou Annou povýšen do rytířského stavu. Byl poslancem anglického parlamentu a je známo, že v zájmu Anglie odporoval i králi. V roce 1696 byl jmenován dozorcem v královské mincovně v londýnském Toweru a o tři roky později byl jmenován jejím ministrem. Proslavil se bojem proti penězokazům a dostal jich několik na popraviště. Navíc také zavedl matematickou definici nové měny guiney. Místo v královské mincovně bylo spojeno s příjmem 1500 liber sterlinků a proto se tím zlepšily jeho hmotné poměry tak, že se vzdal profesury v Cambridgi. Přestěhoval se natrvalo do Londýna, kde se o jeho byt starala jeho neteř, dcera jeho sestry Hannah. 2. března 1727 naposledy předsedal Královské společnosti. V té době byl již vážně nemocen (od roku 1722 trpěl dnou a ledvinovými i žlučníkovými kameny) a jeho nemoc se ještě cestou z Kensingtonu do Londýna zhoršila. Newton jí podlehl 31. března 1727 v Londýně (20. března podle tehdejšího Juliánského kalendáře). Je pohřben ve Westminsterském opatství.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní přínos.", "content": "Třebaže byl Newton hluboce věřícím křesťanem, stalo se jeho pojetí světa základem racionalismu, osvícenství, a mechanického materialismu. Byl jedním z prvních, kteří začali s publikováním ve vědeckých časopisech (viz Impakt faktor). Úspěšně vedl anglickou Královskou společnost, jež se stala v jeho době nejprestižnější vědeckou institucí světa.", "section_level": 1}, {"title": "Objevy.", "content": "Největším Newtonovým počinem je založení exaktní vědy jako zcela nového pohledu na reálný svět, umožňujícího rozvoj (moderní) matematizované deduktivní vědy.. K tomu účelu musel učinit dva zásadní objevy: Tak Newton položil základy fyziky, jako moderní, ucelené, deduktivní vědy na úrovni dnes nazývané klasická fyzika.", "section_level": 1}, {"title": "V mechanice.", "content": "V mechanice především dokázal, že fyzikální zákony platí nejen na Zemi ale i ve vesmíru. Newtonovým nejznámějším objevem byly jeho tři pohybové zákony: Dále objevil zákony všeobecné gravitace (Newtonův gravitační zákon). Klasická mechanika se dodnes opírá o jím zavedené pojmy hmotnosti, setrvačnosti, síly a interakce. Objevil mnoho zákonů speciální povahy týkajících se pohybu planet, pohybu v prostředí s odporem, rotujících kapalin atd.", "section_level": 2}, {"title": "V optice.", "content": "V optice objevil, že světlo je složené a skládá se z barevného spektra (rozklad na optickém hranolu), vysvětlil barvy tenkých vrstev, objevil zobrazovací rovnici, nalezl slitinu vhodnou ke konstrukci zrcadel a sestrojil první zrcadlový dalekohled (vlastní uspořádání primárního a sekundárního zrcadla) viz Newtonův dalekohled. Také objevil sextant, avšak svůj objev nepublikoval.", "section_level": 2}, {"title": "V matematice.", "content": "V matematice položil základy diferenciálního a integrálního počtu (tzv. Kalkulus) a také základy diferenciálních rovnic. Nalezl také metodu pro numerické řešení nelineárních algebraických rovnic (tzv. Newtonovu metodu). Kolem roku 1665 zobecnil binomickou větu v binomickou řadu. O objevu fluxí (jak nazýval svůj objev diferenciálního počtu) se Newton zmiňuje ve svém deníku 20. května 1665 a téhož roku pomocí svého diferenciálního počtu určil obsah plochy ohraničené hyperbolou.", "section_level": 2}, {"title": "V alchymii.", "content": "Newton také věnoval mnoho času alchymii. V Cambridgi si zařídil laboratoř, ve které ověřoval popsané postupy a procedury.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Philosophiae Naturalis Principia Mathematica (1687, 1713, 1726).", "content": "Kniha \"Matematické principy přírodní filozofie\" je považována za nejdůležitější práci v celé historii moderní vědy, je v ní popsán například zákon všeobecné gravitace a Newtonovy pohybové zákony, které položily základy klasické mechaniky. V rámci svého výzkumu také vytvořil (spolu s Gottfriedem Leibnizem; o prvenství vedli nesmiřitelný spor) základy diferenciálního a integrálního počtu. Rukopis prvního dílu byl předložen Královské společnosti již v roce 1686, ale Newton se snažil svoji práci vypilovat k dokonalosti, a proto s vydáním otálel. Proto Edmund Halley, který byl jeho prací nadšen a tušil, co bude tento spis znamenat pro rozvoj fyziky a astronomie, vydal Newtonova \"Principia\" v roce 1687 vlastním nákladem. K druhému vydání došlo v roce 1713 a ke třetímu v roce 1726.", "section_level": 2}, {"title": "Optika (1704).", "content": "V roce 1704 vydal spis \"Opticks, or a treatise of the reflexions, refractions, inflexions and colours of light\", kde popsal své optické objevy.", "section_level": 2}, {"title": "Teologie.", "content": "Newton se zabýval chronologií bible a jeho práce byla vydána po jeho smrti v roce 1728 pod názvem \"Chronology of Ancient Kingdoms amended\".", "section_level": 2}, {"title": "Spory.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Spor Newtona s Leibnizem.", "content": "Newton se dlouhou dobu přel s Gottfriedem Leibnizem v otázce, který z nich objevil kalkulus dříve. Newton podle svých slov začal na jisté podobě kalkulu pracovat již v roce 1666, ale výsledky publikoval až o desítky let později, a to navíc jen jako drobnou poznámku na konci jedné ze svých publikací. Leibniz zahájil práce na své podobě kalkulu v roce 1674 a roku 1684 vydal první dílo, kde jej popsal. Britská Královská společnost později ve své studii prohlásila, že skutečným objevitelem kalkulu je Newton, a označila Leibnize za plagiátora. Studie však byla nakonec zpochybněna, když se zjistilo, že pasáže odsuzující Leibnize napsal sám Newton. Tím se rozhořel hořký spor o kalkulus, jenž komplikoval životy obou filosofů až do Leibnizovy smrti v roce 1716. Většina dnešních historiků věří, že Newton a Leibniz objevili kalkulus nezávisle na sobě.", "section_level": 2}, {"title": "Spor Newtona s Robertem Hookem.", "content": "Newton se dostal do sporu i s Robertem Hookem. Nejprve Hooke kritizoval Newtonovy práce na poli optiky, což Newtona natolik urazilo, že se na několik let stáhl z veřejné debaty. V letech 1679 až 1680 pak mezi nimi došlo k zajímavé výměně korespondence. Hooke byl tehdy Královskou společností pověřen, aby se staral o korespondenci, tázal se ostatních členů, na čem pracují a žádal je o komentáře k práci ostatních. V dopisech se Newtona ptal na jeho názor na řadu myšlenek jak vlastních, tak i jiných autorů, a tato korespondenční výměna nakonec Newtona vedla k formulaci zákona všeobecné gravitace. Když pak v roce 1686 prezentoval Newton Královské společnosti první knihu svého díla \"Principia Mathematica\", Hooke vystoupil a tvrdil, že některé myšlenky převzal Newton od něj. Oba filosofové se pak až do Hookovy smrti neměli příliš v lásce.", "section_level": 2}], "src_summary": "Isaac Newton ( – v Londýně) byl anglický fyzik, matematik (působící v Cambridge na stolici Lukasiánského profesora), astronom, alchymista a teolog, jenž bývá často považován za jednu z nejvlivnějších osob v dějinách lidstva. Jeho publikace \"Philosophiæ Naturalis Principia Mathematica\", vydaná v roce 1687, položila základy klasické mechaniky a dnes bývá řazena mezi nejdůležitější knihy v historii vědy. Newton v ní popisuje zákon všeobecné gravitace a tři zákony pohybu, které se na další tři staletí staly základem vědeckého pohledu na fyzický vesmír. Newton propojil Keplerovy zákony pohybu planet s vlastní teorií gravitace a dokázal, že pohyb předmětů na Zemi se řídí stejnými pravidly jako pohyb vesmírných těles. Tím smetl poslední pochyby o heliocentrismu a přispěl k vědecké revoluci. ", "tgt_summary": "Sir Isaac Newton [] (* in Woolsthorpe-by-Colsterworth in Lincolnshire; † in Kensington) war ein englischer Naturforscher und Verwaltungsbeamter. In der Sprache seiner Zeit, die zwischen natürlicher Theologie, Naturwissenschaften, Alchemie und Philosophie noch nicht scharf trennte, wurde Newton als Philosoph bezeichnet. ", "id": 1210981} {"src_title": "Indukčnost", "tgt_title": "Induktivität", "src_document": [{"title": "Značení a jednotky.", "content": "Symbol veličiny: \"L\" (vlastní indukčnost) Hlavní jednotka v soustavě SI: henry, značka jednotky: H Užívané násobky a díly: Hlavní jednotka a uvedené díly dobře pokrývají rozsah prakticky dosahovaných hodnot. Vlastní indukčnosti dosahují běžně až desítek henry. Naproti tomu je velmi obtížné realizovat indukčnosti velmi malé - již přímý drátek o délce několika mm má vlastní indukčnost řádu nH, realizace menších hodnot je velmi obtížná až nemožná.", "section_level": 1}, {"title": "Definice a vlastnosti vlastní indukčnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Motivace k zavedení.", "content": "Z Biotova-Savartova zákona vyplývá, že velikost magnetického toku (popsaného např. magnetickou indukcí) je přímo úměrná velikosti elektrického proudu, který toto pole vytváří. Schopnost proudu generovat v dané soustavě vodičů magnetické tok lze popsat veličinou nazývanou indukčnost, která je koeficientem úměrnosti mezi budicí veličinou = elektrickým proudem ve vodiči a veličinou buzenou = magnetickým tokem. U časově proměnného magnetického toku platí i naopak - proměnným tokem indukujeme napětí ve vodiči a to v uzavřeném elektrickém obvodu vybudí proud. Přístup je obdobný jako u stanovení kapacity vodičů, tedy schopnosti náboje vytvářet elektrické (elektrostatické) pole. Obě situace však mají zásadní rozdílnost: V případě kapacity lze vycházet z důležitého faktu, že intenzita elektrického pole uvnitř vodivého prostředí je nulová. U indukčnosti je nutno brát v úvahu, že i průřezem vodičů prochází nenulový magnetický tok.", "section_level": 2}, {"title": "Základní (statická) definice.", "content": "Je nutno zdůraznit, že v případě cívky je celková proudová smyčka tvořena více (\"N\") závity a do jednoduše souvislé plochy smyčky je nutno započítávat plochu každého závitu; definiční vzorec proto obsahuje celkový (též zvaný cívkový) magnetický indukční tok, rovný \"N\"-násobku magnetického indukčního toku jedním závitem. Definici lze rozšířit i na případy, kdy daná proudová smyčka je značně protažená do jednoho směru (např. vedení tvořené dvojicí vodičů) a indukčnost je vhodné či možné stanovit jen pro daný délkový úsek (oddělený myšlenými řezy, přes které neprotéká žádný podélný magnetický tok). Plocha idealizované proudové smyčky pro stanovení indukčnosti pak bude omezena v příčném směru vodiči protékanými proudem a v podélném směru myšlenými řezy. Zejména u vodičů nezanedbatelné tloušťky je nutno kromě okolního prostředí uvažovat i prostředí vlastního vodiče – i v něm magnetické pole přispívající k indukčnosti vzniká. Stanovení indukčnosti takových vodičů proto nemusí být jednoduchou záležitostí. Někdy je možné a vhodnější použít ke stanovení indukčnosti energetických úvah.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti vlastní indukčnosti.", "content": "Nemění-li se prostorové rozložení vodičů, závisí vlastní indukčnost pouze na materiálových vlastnostech prostředí, ve kterém se magnetické pole vytváří. Jedná-li se o prostředí magneticky lineární (tedy jeho permeabilita je vzhledem k velikosti pole konstantní), je vlastní indukčnost konstantní. V případě magneticky nelineárního prostředí (zejména u feromagnetik) se však indukčnost dané soustavy vodičů mění s protékajícím proudem. V případě cívky pak hovoříme o \"nelineární cívce\". U cívky s feromagnetickým jádrem tak indukčnost s proudem nejprve vzrůstá ke svému maximu (pro proud, při kterém weber-ampérová charakteristika závislosti magnetického indukčího toku v cívce na protékajícím proudu má tečnu procházející počátkem) a poté klesá. Indukčnost cívky závisí na počtu závitů, rozměrech a tvaru cívky a prostředí kolem cívky - zvláště na vloženém jádře v cívce. Cívka s větším počtem závitů má větší indukčnost, cívka s jádrem má větší indukčnost než cívka bez jádra. Indukčnost závisí také na tvaru jádra - uzavřené jádro významně zvětšuje indukčnost.", "section_level": 2}, {"title": "Zobecnění pro kvazistacionární pole.", "content": "V kvazistacionárním poli nejsou magnetické indukční toky konstantní, a proto se ve smyčkách vodičů indukují elektromotorická napětí: Dosadíme-li ze statické definice: dostaneme \"pro lineární prostředí\" (kde \"L\"=konst.): Z energetických úvah plyne pro energii kvazistacionárního magnetického pole vztah: Integrace vztahu je v obecném případě složitá. \"Pro lineární prostředí\" (kde \"L\"=konst.) však jednoduše dostaneme Základní statická definice vlastní indukčnosti je definicí obecnou, lze ji tedy použít i pro kvazistacionární pole. Výše uvedených vztahů pro kvazistacionární pole však lze využít k poněkud odlišným definicím indukčnosti – k tzv. dynamické a energetické definici. Je však nutné mít na zřeteli, že tyto definice s sebou přinášejí svá omezení a nelze je považovat za obecně ekvivalentní k základní (statické) definici. Mohou však v některých případech zjednodušit stanovení indukčnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Dynamická definice.", "content": "Pro lineární prostředí lze indukčnost definovat (tzv. dynamická definice) vztahem: Dynamická definice tedy definuje pro lineární prostředí vlastní indukčnost soustavy vodičů pomocí napětí, které se na ní indukuje při časové změně protékajícího proudu. Toho využívá i definice jednotky indukčnosti:", "section_level": 3}, {"title": "Dynamická resp. diferenciální indukčnost.", "content": "V nelineárním prostředí se však jedná o odlišnou veličinu zvanou dynamická (vlastní) indukčnost nebo diferenciální (vlastní) indukčnost (obvyklé značení \"L\"): Vztah k staticky definované indukčnosti: Z energetických úvah plyne, že dynamická vlastní indukčnost je stejně jako (staticky definovaná) vlastní indukčnost vždy kladná veličina. V lineárním prostředí je dynamická vlastní indukčnost rovna (staticky definované) vlastní indukčnosti. U cívky s feromagnetickým jádrem dynamická indukčnost s proudem nejprve vzrůstá ke svému maximu (které nabývá dříve než vlastní indukčnost, a sice pro proud, při kterém weber-ampérová charakteristika závislosti magnetického indukčího toku v cívce na protékajícím proudu má svůj inflexní bod) a poté klesá až pod hodnoty (staticky definované) vlastní indukčnosti.", "section_level": 3}, {"title": "Energetická definice.", "content": "Pro lineární prostředí lze indukčnost definovat (tzv. energetická definice) vztahem: Indukčnost je tak definována pomocí energie magnetického pole a proudu, který toto pole vyvolal. Tuto definici lze s výhodou použít i pro případ vodičů nezanedbatelného průřezu, kdy je nemožné vodič ztotožnit s proudovým vláknem. Je nutno mít však na zřeteli, že vztah platí jen pro lineární prostředí (tedy ani vodič, ani prostředí v okolí nesmí být feromagnetické).", "section_level": 3}, {"title": "Výpočet.", "content": "Typické příklady vzorců pro výpočet indukčností z geometrických vlastností:", "section_level": 2}, {"title": "Indukčnost v elektrických obvodech.", "content": "Indukčnost pasivních prvků zařazených do obvodů elektrického proudu nemá vliv v případě stacionárního (ustáleného) proudu, kdy je rozhodující odpor těchto prvků. Projevuje se však u neustáleného proudu či proměnném zdrojovém napětí.", "section_level": 1}, {"title": "Přechodové jevy.", "content": "Při skokové změně zdrojového napětí způsobuje indukčnost pasivních prvků v obvodu tlumení náběhu či poklesu proudu. Je to proto, že proti změně zdrojového napětí působí indukované napětí vznikající elektromagnetickou indukcí na prvku s indukčností. V nejjednodušším případě jednoduchého sériového RL obvodu s konstantním odporem \"R\", konstantní indukčností \"L\" a zdrojovým napětím \"U\" popisuje průběh proudu \"I\" rovnice: Pro náběh elektrického proudu při okamžitém zapnutí či vypnutí zdrojového napětí z ní lze odvodit funkční závislosti: Podobný pokles proudu nastává i při přerušení obvodu protékaného ustáleným proudem. Prvky s indukčností se proto zařazují do obvodů jako tzv. \"tlumivky\" např. jako vyhlazovací tlumivky u usměrňovačů.", "section_level": 2}, {"title": "Obvody střídavého proudu.", "content": "V obvodech střídavého proudu způsobuje indukčnost pasivních prvků dodatečný pokles amplitudy i efektivní hodnoty el. proudu – tedy zvyšuje impedanci prvku, a způsobuje fázové zpoždění proudu oproti napětí. Příspěvek indukčnosti k impedanci se nazývá induktivní reaktance a je dán vztahem: Prvky s indukčností se proto zařazují do obvodů střídavého proudu jako tzv. \"tlumivky\" k utlumení proudů vyšších frekvencí. Fázové zpoždění proudu za napětím závisí vedle indukčnosti i na odporu prvku podle vztahu:", "section_level": 2}, {"title": "Oscilační obvody.", "content": "Obsahuje-li obvod prvky s indukčností i prvky s kapacitou, může při přechodových jevech a nízkém odporu docházet k opakovanému přelévání energie mezi magnetickým polem generovaným prvkem s indukčností a elektrickým polem generovaným prvkem s kapacitou – tedy ke vzniku oscilací elektrického proudu (elektrických kmitů). Takovým obvodům lze přiřadit tzv. vlastní frekvenci proudových kmitů. Při této frekvenci se vzájemně odečtou induktivní a kapacitní reaktance a tlumení kmitů je nejmenší – proto se s touto frekvencí oscilační obvod při přechodovém procesu rozkmitá. V jednoduchém sériovém RLC obvodu je vlastní (úhlová) frekvence dána vztahem: V takovém obvodu napojeném na zdrojové střídavé napětí jsou buzeny nucené proudové kmity s frekvencí zdroje. Toto buzení je nejefektivnější pro frekvenci zdrojového napětí rovnou vlastní frekvenci obvodu – dochází k rezonanci.", "section_level": 2}, {"title": "Indukčnost u supravodivých jevů.", "content": "Supravodiče se v elektrických obvodech chovají spíše jako indukčnost, než jako odpor (který se pro stejnosměrný proud blíží k nule, u střídavého roste s kmitočtem), jejich impedance má induktivní charakter. K indukčnosti přitom přispívají i efekty spojené s pohybem souboru supravodivých elektronů, jejich tzv. kvantového kondenzátu. Tyto příspěvky mají oproti klasické indukčnosti velmi netypické vlastnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Kinetická indukčnost supravodičů.", "content": "Ke klasické indukčnosti spojené s geometrickými vlastnostmi vodiče se při vzniku supravodivosti přidává tzv. kinetická indukčnost. Ta je spojená s pohybem, a tedy i s kinetickou energií kvantového kondenzátu supravodivých elektronů. Z energetické definice indukčnosti pro ni lze odvodit vztah: Pro malé příčné průřezy supravodiče může kinetická indukčnost nabývat až řádu nH, přesto je to v řadě případů v kvantové mikroelektronice zanedbatelná hodnota.", "section_level": 2}, {"title": "Indukčnost Josephsonova přechodu.", "content": "Josephsonův přechod (dva supravodiče oddělené tenkou dielektrickou bariérou) je charakterizován vysoce nelineární indukčností. Z dynamické definice a vztahů pro stejnosměrný Josephsonův jev pro ni lze odvodit vztah: Ze vztahu vyplývají velmi „exotické“ vlastnosti indukčnosti Josephsonova přechodu:", "section_level": 2}], "src_summary": "Vlastní indukčnost či zkráceně indukčnost je fyzikální veličina, vyjadřující schopnost dané konfigurace elektricky vodivých těles protékaných elektrickým proudem vytvářet ve svém okolí magnetické pole. ", "tgt_summary": "Induktivität ist eine Eigenschaft elektrischer Stromkreise oder Bauelemente, insbesondere von Spulen. Es ist zu unterscheiden zwischen Selbstinduktivität (auch Eigeninduktivität oder Selbstinduktion genannt) und \"Gegeninduktivität\"; mit „Induktivität“ ohne Zusatz ist fast immer die Selbstinduktivität gemeint. Die Selbstinduktivität eines Stromkreises setzt die zeitliche Änderungsrate des elektrischen Stroms formula_1 mit der elektrischen Spannung formula_2 in Beziehung: Das Formelzeichen der Selbstinduktivität ist \"L\". Es wurde zu Ehren von Emil Lenz gewählt, dessen theoretische Arbeiten zur elektromagnetischen Induktion grundlegend waren. Die Maßeinheit der Selbstinduktivität im SI-Einheitensystem ist das Henry, benannt nach dem US-amerikanischen Physiker Joseph Henry. ", "id": 2303643} {"src_title": "Ignác Filip Semmelweis", "tgt_title": "Ignaz Semmelweis", "src_document": [{"title": "Výzkum.", "content": "Ve vídeňské všeobecné nemocnici, kde od roku 1844 pracoval, si Semmelweis povšiml, že nemocnost rodiček je mnohem vyšší na oddělení, kde působí studenti medicíny. Zároveň byla zřetelně nižší úmrtnost matek, které porodily ještě před hospitalizací. Jeho podezření, že nákaza má původ přímo v nemocnici, potvrdila smrt jeho kolegy Jakuba Kolečka, který zemřel na infekci po zranění skalpelem při pitvě. Semmelweis dospěl k závěru, že horečka omladnic má původ v mrtvých tělech na pitevně a šíří ji samotní lékaři a medici na svých rukou a nástrojích. Vyvodil z toho, že důkladná hygiena po práci na pitevně a před vyšetřením matky by měla výskytu choroby zabránit. Roku 1847 zavedl na oddělení povinné mytí rukou chlorovým vápnem a úmrtnost rodiček ihned řádově poklesla. I přes evidentní úspěch se však jeho teorie setkala s prudkým odporem zejména starších kolegů, kteří odmítali připustit, že by za smrtí pacientek mohli stát oni sami. Někteří další jeho kolegové tuto pravdu neunesli – např. profesor Gustaf Michaelis, který jeho postupům uvěřil a úspěšně je zavedl na svém pracovišti, spáchal sebevraždu (mezi ženami, které dříve po porodu u něj zemřely na horečku omladnic, byla i jeho milovaná neteř). K Semmelweisovu neúspěchu ohledně přijetí jeho inovace ovšem kromě konzervativismu a domýšlivosti jeho kolegů přispěla i jeho popudlivá, vztahovačná povaha a neschopnost zpracovat svá přesná pozorování a experimenty do vědecky přijatelné podoby.", "section_level": 1}, {"title": "Další život.", "content": "Poté, co roku 1849 Semmelweis ztratil místo ve Vídni, nastoupil roku 1851 jako porodník v Pešti. Ihned zavedl svá hygienická opatření, čímž okamžitě srazil výskyt horečky omladnic na minimum – v období let 1851–1855 zaznamenal pouze 8 úmrtí. Roku 1855 se stal profesorem porodnictví na pešťské univerzitě, a také zde úspěšně aplikoval své zásady. Ani tyto úspěchy ale nepřesvědčily jeho kolegy o správnosti jeho postupu. Roku 1857 odmítl místo profesora v Curychu. V téže době se oženil s Marií Weidenhoffer (1837–1910), s níž měl 5 dětí, z nichž 3 se dožily dospělosti. Nekončící zoufalý boj o odborné uznání jeho teorie, spolu s pocitem viny za předešlou smrt mnoha pacientek, se odrazily na zhoršování jeho psychického stavu. Od roku 1861 Semmelweis trpěl depresemi, viditelně chřadnul a psal zahořklé, agresivní otevřené dopisy svým oponentům. Roku 1865 se jeho chování stalo pro okolí tak nesnesitelným, že byl přes svůj odpor převezen do psychiatrického ústavu. Tam za dva týdny zemřel, patrně na následky hrubého zacházení.", "section_level": 1}, {"title": "Posmrtné uznání.", "content": "Semmelweisova teorie a zejména praktická opatření došly obecného přijetí teprve s Pasteurovým objevem mikroskopických původců infekce. Dnes se Ignác Semmelweis řadí mezi nejvýznamnější lékaře 19. století a je po něm pojmenována mj. lékařská univerzita v Budapešti a stanice na lince metra M3 (Semmelweis Klinikák).", "section_level": 1}], "src_summary": "Ignác Filip Semmelweis (maďarsky \"Semmelweis Ignác Fülöp\", německy \"Ignaz Philipp Semmelweis\"; 1. července 1818 Budín, dnes část Budapešti – 13. srpna 1865 Döbling, dnes součást Vídně) byl maďarský lékař (původem uherský Němec) pracující v porodnictví, který se zabýval zkoumáním příčin epidemií horečky omladnic v nemocnicích. Vyslovil teorii, že nákazu přenáší sami lékaři při přecházení mezi pitevnou a jinými odděleními. Formuloval zásady antisepse, jejichž dodržování šíření nemoci bránilo a které se postupně staly obecným nemocničním standardem. Vysloužil si přízvisko \"„zachránce matek“\".", "tgt_summary": "Ignaz Philipp Semmelweis (; * 1. Juli 1818 im Teilbezirk Tabán von Buda, Königreich Ungarn, Kaisertum Österreich; † 13. August 1865 in Oberdöbling bei Wien, Kaisertum Österreich) war ein Chirurg und Geburtshelfer. Er studierte an den Universitäten Pest und Wien Medizin und erhielt 1844 seinen Doktorgrad an der Universität Wien. ", "id": 2198393} {"src_title": "JPEG", "tgt_title": "JPEG", "src_document": [{"title": "Ukázka postupu JPEG kodeku.", "content": "Většina ze široké škály voleb komprese JPEG standardu se téměř nepoužívá. Následuje krátký popis běžnějších metod kódování. Celý proces se skládá z několika kroků: Před zobrazením obrázku je postup opačný:", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "JPEG je vhodný pro fotografické snímky nebo malby realistických scenérií s hladkými přechody v tónu a barvě. V tomto případě poskytuje mnohem menší velikosti souboru než čistě bezztrátové metody jako PNG, přičemž zachovává stále dobrou kvalitu obrazu. Formát JPEG je často srovnáván s GIF – tato srovnaní jsou velmi problematická, protože GIF nikdy nebyl určen pro fotografické obrazy, je limitován na 256 barev, a konečně byl překonán formátem PNG, který je také vhodný pro fotografické obrazy, je bezeztrátový, za cenu větších souborů. Použití na webu – Formát JPEG byl spolu s formátem GIF běžně nejpoužívanějším formátem pro kompresi obrázků na webu, jako jsou designové prvky a loga. V dnešní době je vytlačován formátem PNG, zejména v oblasti designových prvků stránek, jelikož jak již bylo řečeno, tento formát je bezeztrátový a aktuálně, kdy obecně průměrná rychlost připojení internetu u běžných uživatelů narůstá, nehraje větší velikost souborů ve formátu PNG tak významnou roli jako dříve, navíc při použití osmibitových barev ve formátu PNG není rozdíl ve velikosti u srovnatelně kvalitních obrázků v JPEG a PNG zas tak velký. V neposlední řadě také formát PNG podporuje oproti JPEG označení určitých barev v obrázku jako průhledných (toto umí i formát GIF), což je při tvorbě designu webových stránek bezesporu velmi užitečná věc.", "section_level": 1}, {"title": "Další ztrátové metody.", "content": "Novější ztrátové kompresní metody, zvláště vlnková komprese, dávají ještě lepší výsledky. Nicméně JPEG je velmi dobře zavedený standard, s nímž je schopno pracovat mnoho aplikací. Mnoho vlnkových algoritmů je navíc patentováno, takže je obtížné nebo nemožné používat je v mnoha softwarových projektech. Komise JPEG vytvořila vlastní standard na bázi vlnek zvaný JPEG 2000, od kterého se očekávalo, že nahradí originální standard JPEG, což se však nakonec nestalo. Další neúspěšný pokus byla „Wavelet image compression“ od „M software“. Poslední nápad pro náhradu JPEG je použití algoritmu z video kodeku Dirac [dirak].", "section_level": 1}], "src_summary": "JPEG (anglická výslovnost [ˌdžeiˈpeg], užívají se též počeštěné výslovnosti \"jépeg\" nebo \"jpeg\") je standardní metoda ztrátové komprese používané pro ukládání počítačových obrázků ve fotorealistické kvalitě. Formát souboru, který tuto kompresi používá, se také běžně nazývá JPEG. Nejrozšířenější příponou tohoto formátu je.jpg,.jpeg,.jfif,.jpe, event. tato jména psána velkými písmeny. ", "tgt_summary": "JPEG ([]) ist die gebräuchliche Bezeichnung für die 1992 vorgestellte Norm ISO/IEC 10918-1 bzw. CCITT Recommendation T.81, die verschiedene Methoden der Bildkompression beschreibt. Die Bezeichnung „JPEG“ geht auf das Gremium Joint Photographic Experts Group zurück, das die JPEG-Norm entwickelt hat. ", "id": 2090574} {"src_title": "Jádro operačního systému", "tgt_title": "Kernel (Betriebssystem)", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Hlavní úkol jádra spočívá v přidělovaní paměti a času procesoru (či procesorů) programům, ovládání zařízení počítače (pomocí ovladačů) a abstrakci funkcí (aby bylo např. možné načítat soubory z pevného disku a z jednotky CD-ROM stejným příkazem). Pro zajištění bezpečnosti operačního systému je nutné, aby procesor podporoval dva módy činnosti: omezený pro aplikace a privilegovaný (se speciálními strojovými instrukcemi) pro jádro. Privilegovanému módu se proto někdy říká \"kernel mód\". Podle architektury operačního systému se typicky rozlišuje \"mikrojádro\" (jádro je velice malé a zajišťuje pouze zcela základní funkce, zbytek operačního systému se nachází mimo toto jádro, v serverech s nižší úrovní oprávnění (software, např. souborové systémy), např Symbian OS, GNU Hurd) a \"makrojádro\" (monolitické jádro, jádro je rozsáhlé, obsahuje velké množství funkcí pro všechny aspekty činnosti operačního systému včetně například souborového systému). Toto jádro je typické pro operační systém Unix. Jakýmsi kompromisem je \"hybridní jádro\", které se snaží kombinovat výhody mikrojádra i monolitického jádra, např Windows NT, macOS.", "section_level": 1}, {"title": "Základní povinnosti jádra.", "content": "Základní účel jádra spočívá v ovládání prostředků počítače a umožnění ostatním programům běžet a používat je. Typicky se prostředky skládají z: Jádro také obvykle poskytuje metody pro synchronizaci a komunikaci mezi procesy (nazývané meziprocesová komunikace neboli IPC). Jádro může realizovat tyto prvky samo, nebo se spolehnout na některý z procesů, který běží aby poskytoval prostředky ostatním procesům, také v tomto případě musí poskytovat některé způsoby IPC, aby umožnil ostatním procesům přistupovat k tomuto zařízení. Nakonec, jádro musí poskytnout běžícím programům metodu jak žádat o přístup k těmto prostředkům.", "section_level": 1}, {"title": "Správa procesů.", "content": "Hlavním úkolem jádra je umožnit vykonávání aplikací a podporovat je metodami jako je abstrakce hardware. K běhu aplikace jádro typicky nastavuje adresní prostor pro aplikaci, nahrává soubory obsahující aplikační kód do paměti (třeba pomocí stránkování paměti), nastavuje zásobník pro program a poté předává řízení na pozici uvnitř programu, kde začíná jeho vykonávání. Multitasking jádra umožňuje poskytovat uživateli iluzi současného běhu libovolného počtu procesů na počítači. Typicky počet procesů které mohou na systému běžet zároveň je rovný počtu nainstalovaných procesorů (nebo jich může mít více pokud CPU podporuje zároveň simultánní multithreading). V preemptivním multitaskingovém systému CPU (jádro procesoru) dává každému programu strojový čas. Děje se to tak rychle, že to uživateli připadá jako by procesy běžely zároveň. Jádro používá plánovací algoritmus k výběru, který proces poběží další a kolik času mu bude přiděleno. Vybraný algoritmus může dovolit některým procesům, aby měly vyšší prioritu než ostatní. Jádro obvykle také poskytuje procesům prostředky pro komunikaci (již zmíněné IPC), například sdílenou paměť, předávání zpráv nebo vzdálené spouštění procedur. Ostatní systémy (většinou na méně výkonných počítačích) můžou poskytovat kooperativní multitasking, kde každému procesu je dovoleno běžet nepřerušeně, dokud nevyšle speciální žádost, která ohlásí jádru, že může přepnout na jiný proces. Tyto dotazy jsou známy pod jménem „yielding“ ([ˈji:ldɪŋ]) a typicky se vyskytují v souvislosti s meziprocesovou komunikací nebo čekáním na událost. Starší verze operačních systémů Windows a Mac OS používaly kooperativní multitasking, ale přešly na preemptivní, jakmile výkon počítačům, pro které byly určeny, vzrostl. Operační systém může také podporovat multiprocesing (symetrický – SMP – nebo s neuniformním přístupem k paměti – NUMA); v tom případě různé programy a vlákna mohou běžet na různých CPU. Jádro operačního systému musí být pro takový systém navrženo: musí být reentrantní, což znamená že mohou bezpečně běžet dvě různé části jednoho kódu zároveň. To obvykle vyžaduje použití synchronizačního mechanizmu (jako je spinlock) k zajištění toho, aby žádné dva procesy nemohly měnit jedna data ve stejný čas.", "section_level": 2}, {"title": "Správa paměti.", "content": "Jádro má úplný přístup do paměti systému a musí umožnit procesům přistupovat k této paměti bezpečně jak potřebují. Často prvním krokem bývá virtuální adresování, obvykle dosažené stránkováním nebo segmentací. Virtuální adresování umožňuje jádru nahradit fyzickou adresu jinou, virtuální. Virtuální adresový prostor může být pro každý proces jiný. Část paměti, ke které přistupuje jeden proces na určité virtuální adrese může být jiná, než paměti ke které má na stejné adrese přístup jiný proces. To umožňuje každému programu se chovat jako by to byl jediný (odděleně od jádra) běžící a chrání aplikace před kolizí. Na mnoha počítačových systémech může virtuální adresa odkazovat na data, která zrovna nejsou v paměti. Vrstva nepřímosti poskytovaná virtuálním adresováním umožňuje operačnímu systému používat jiná datová úložiště, jako je pevný disk, k ukládání dat, která by jinak byla v operační paměti (RAM). Díky tomu může operační systém umožnit programům používat více paměti než má systém fyzicky k dispozici. Když program potřebuje data, která právě nejsou v paměti, jednotka pro správu paměti (obvykle součást CPU) oznámí jádru, že tam nejsou, a jádro odpoví zapsáním obsahu nečinného bloku paměti na disk (když je to nezbytné) a nahradí je daty, která si vyžádal program. Poté může program pokračovat od bodu, kde byl zastaven. Tento koncept je znám jako stránkování na žádost. Virtuální adresování také umožňuje vytváření virtuálních částí paměti ve dvou rozdělených oblastech, jedna bývá rezervována pro jádro (prostor jádra) a ostatní pro aplikace (uživatelský prostor). Procesor nepovoluje aplikacím, aby adresovaly paměť jádra, a tedy aby aplikace poškodila běžící jádro. Toto důležité rozdělení paměťového prostoru hodně přispívá nynější koncepci současných obecných jader a je téměř univerzální ve většině systémů, ačkoliv některá jádra (např. Singularity [ˌsiŋgjuˈlæriti]) volí jiné metody.", "section_level": 2}, {"title": "Správa zařízení.", "content": "Pro vykonávání užitečné funkce proces potřebuje přistupovat k periferním zařízením připojeným k počítači, která jsou ovládána jádrem přes ovladače zařízení. Například ke zobrazení něčeho na obrazovce musí aplikace vytvořit požadavek pro jádro, které ho předá řadiči displeje, který je poté zodpovědný za skutečné vykreslení znaků nebo pixelů. Jádro musí udržovat seznam dostupných zařízení. Tento seznam může být znám předem (například ve vloženém systému, kde jádro je přepsáno když se dostupný hardware změní), nastavený uživatelem (nejčastěji na starších počítačích v systémech, které nebyly navrženy pro osobní používání) nebo zjištěný operačním systémem za běhu (to je obvykle zvané Plug-and-play).", "section_level": 2}, {"title": "Systémová volání.", "content": "K vykonání užitečné práce musí být proces schopen přistupovat k službám jádra. Každé jádro to realizuje jiným způsobem, ale musí poskytnout knihovnu C nebo API, které poté vyvolávají související funkce jádra. Metody vyvolávání funkcí jádra jsou u každého jádra různé:", "section_level": 2}, {"title": "Různé druhy jader.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Monolitické jádro.", "content": "V monolitickém jádru všechny služby operačního systému běží spolu s hlavním vláknem jádra a tedy i ve stejné oblasti paměti. To umožňuje neomezený a efektivní přístup k hardware. Mnozí vývojáři zastávají názor, že monolitické systémy je jednodušší navrhnout i implementovat než ostatní řešení a jsou extrémně účinné, když jsou dobře napsané. Hlavní nevýhodou je závislost mezi systémovými komponentami – chyba v libovolném ovladači zařízení může shodit celý systém – a fakt, že velká jádra mohou být těžko udržovatelná.", "section_level": 2}, {"title": "Mikrojádra.", "content": "U mikrojádra samotné jádro poskytuje jen základní funkčnost nezbytnou pro vykonávání služeb. Přístupem mikrojádra je definování jednoduché abstrakce hardware se soupravou primitivních funkcí nebo systémových volání implementujících minimální služby OS jako je správa paměti nebo multitasking (IPC). Ostatní služby včetně těch, které běžně poskytuje jádro, jsou realizovány v uživatelském prostoru. Mikrojádra jsou jednodušší než monolitická jádra, avšak systémová volání způsobují řetězové změny kontextu, které mohou ve velkém množství zvýšit režii systému tak, že budou pomalejší, než jednoduchá volání u monolitických jader.", "section_level": 2}, {"title": "Hybridní jádra.", "content": "Hybridní jádro se snaží zkombinovat rychlost a jednoduchost designu monolitického jádra s bezpečnostními výhodami mikrojader. Proto jsou hybridní jádra něco mezi monolitickým jádrem a mikrojádrem. To znamená že některé služby (jako souborový systém nebo implementace síťového protokolu) běží v jádře ke zredukování režie proti mikrojádrům, ale jiné části monolitického jádra (ovladače zařízení) běží jako server v uživatelském prostoru.", "section_level": 2}, {"title": "Monolitická jádra vs. mikrojádra.", "content": "S rostoucí velikostí jádra se objevuje množství problémů koncepce monolitického jádra. Jeden z nejvýraznějších je zvětšování „otisku v paměti“ ( [ˈkəːnl ˈfutˌprint]), tedy množství paměti zabrané přímo jádrem. Virtuální paměť tento problém do určité míry odstraňuje, ale ne všechny počítačové architektury mají podporu virtuální paměti. Ke snížení velikosti jádra se musí vykonávat rozsáhlé úpravy k opatrnému odstranění nepotřebného kódu, které mohou být velmi složité vzhledem k nejasné vzájemné závislostí mezi částmi jádra s miliony řádků zdrojového kódu. Některé nevýhody monolitického jádra je možné odstranit používáním modulů: ovladače zařízení stále běží v prostoru jádra se vší efektivitou, kterou to přináší, ale jsou do značné míry nezávislé a je možné nahrávat jen ty, které jsou pro daný počítač zapotřebí. Příkladem takového systému je například Linux nebo FreeBSD. Přesto, debata mezi Linusem Torvaldsem a Andrewem Tanenbaumem na téma, že Linux by měl být raději mikrojádro, se rozrostla na slavnou vášnivou diskusi.", "section_level": 2}, {"title": "Nanojádra.", "content": "V nanojádru jsou téměř všechny služby – dokonce i ty nejzákladnější jako správce přerušení nebo časovač – řešeny ovladači zařízení. Tím má vlastní jádro ještě menší požadavky na paměť než mikrokernel.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jádro operačního systému (, výslovnost [ˈkəːnl]) je v informatice část operačního systému, která je zavedena do operační paměti při startu (bootování) počítače a je jí předáno řízení. U pokročilých operačních systémů jádro nikdy neztrácí kontrolu nad počítačem a po celou dobu jeho běhu koordinuje činnost všech spuštěných procesů. ", "tgt_summary": "Ein Kernel (englisch [], übersetzt \"Kern\"), auch Betriebssystemkern (oder verkürzt \"Systemkern\"), ist der zentrale Bestandteil eines Betriebssystems. In ihm ist die Prozess- und Datenorganisation festgelegt, auf der alle weiteren Softwarebestandteile des Betriebssystems aufbauen. Er bildet die unterste Softwareschicht des Systems und hat direkten Zugriff auf die Hardware. Weitere Softwarekomponenten eines Betriebssystems liegen in der Regel in einer übergeordneten Schicht. Die Konstruktion eines Betriebssystem-Kernels gehört zum Themenbereich der Informatik und der Softwaretechnik. ", "id": 927550} {"src_title": "Umění", "tgt_title": "Kunst", "src_document": [{"title": "Vědy o umění.", "content": "Uměním se zabývá řada věd, zejména estetika, dějiny umění, sociologie umění, psychologie umění, literární věda a další specializované obory. Estetika se zabývá povahou uměleckého díla a krásy vůbec, psychologie a sociologie jeho individuálním a společenským působením či významem. Historické obory (dějiny umění, hudby, literatury atd.) sledují vývoj uměleckých projevů v dějinách a řadí je do různých slohů. Sémiotika chápe umění jako tvorbu a rozvíjení určitých znaků, výtvarných, literárních, hudebních atd. a zkoumá jejich význam a působení.", "section_level": 1}, {"title": "Definice umění.", "content": "Pojem umění je tak široký, mnohotvárný a proměnlivý, že jej podle mnoha odborníků nelze definovat. Pokusy o definici vycházejí buď z vlastností uměleckých děl a činností samých (umění znázorňuje, vyjadřuje, esteticky působí), z jeho historie (původ z kultu a rituálu, společenský význam, umělecké instituce) anebo jen tvrdí, že umění je to, co za ně určitá společnost pokládá (konstruktivismus). V historii se kladl různě velký důraz na mimetickou či zobrazovací stránku umění, na stránku vyjadřovací či expresivní, sdělovací či komunikativní nebo tvořivou. Kromě těchto působení, kde je umění samo sobě cílem, se však umění také účelově užívá ke zdobení předmětů, k vyvolávání nálad a citů, k šíření určitých postojů a myšlenek, k propagaci nebo v terapii. Podle Ottova slovníku je umění „úmyslné tvoření nebo konání, jehož výsledek nad jiné výtvory a výkony vyniká jistou hodnotou již při pouhém nazírání a vnímání, tj. hodnotou estetickou“. \"Encyclopedia Britannica\" vymezuje umění jako „užívání dovedností a představivosti k vytváření estetických předmětů, prostředí nebo zážitků, které lze sdílet s druhými lidmi.“ Podle prof. C. Tiedemanna z hamburské univerzity je umění „ta oblast kulturní činnosti, kde se lidé snaží podle svého nadání, znalostí a dovedností vyjadřovat své myšlenky a city buď vytvářením děl nebo jednáním.“", "section_level": 1}, {"title": "Umění v historii.", "content": "Umění provází lidské společnosti od nejstarších dob a například zdobení vlastního těla, předmětů a obydlí lze najít v každé lidské společnosti. Jeskynní malířství odpovídá transu a užívání drog. Ve starověkých společnostech bylo úzce spojeno s kultem a rituály, s posvátnými místy, chrámy a slavnostmi, u Homéra a antických básníků je božského původu. Od starověku sloužilo jako výraz panovnické moci a prestiže měst, ve středověku zejména jako chrámové umění (výtvarné, hudební i divadelní), a to většinou jako anonymní. Od renesance se zájem obracel k originalitě umělce, vznikaly první galerie a umělecké akademie a umělecké předměty se stávaly předmětem sběratelství. Na osvícenské zdůraznění umění jako výrazu harmonie (klasicismus) a na romantické pojetí umělce jako génia reagovali někteří umělci od 19. století odmítáním dobových konvencí a akademismu, případně protestem a provokací. Od 19. století ovlivňují umění nové technické možnosti jednak reprodukce a záznamu, jednak jako nová média umělecké tvorby (například fotografie a film). Začalo se nově oceňovat lidové umění i umělecké řemeslo a umění se také stávalo nástrojem propagandy (plakát, film, reklama). Vznikaly také první umělecké školy a další umělecké instituce jako například výstavy a festivaly. Od 20. století se umění zbavuje své znázorňovací funkce (abstraktní umění) a s rozpadem slohu se dále individualizuje. Zároveň je pod silným tlakem komercializace a soutěže o úspěch, objevují se další nová média a někteří umělci se snaží smazávat hranice mezi uměním a běžným životem (akční umění, happening).", "section_level": 1}, {"title": "Umělecké působení.", "content": "Z hlediska individuálního je základním kritériem umění (umělecké hodnoty) jeho estetický účinek. Estetický účinek je však závislý na dosavadní osobní zkušenosti a je tedy individuální. Z tohoto hlediska není možné požadovat, aby ostatní považovali za umění totéž, co my sami. Z hlediska sociálního je umění (umělecký proces) nezbytným nástrojem k tvorbě nových či k inovaci dosavadních znaků, k ověřování jejich účinnosti (umělec ji ověřuje napřed na sobě, dále na svých divácích či posluchačích) a posléze ke vzájemné dohodě o jejich významu (zde se uplatňuje prosazování jednotlivých osobních účinků). Původně umělecký znak tak po jisté době přechází do znakového systému se svým obecně sdíleným a opakovatelně vyvolavatelným významem a posiluje tak užívaný komunikační systém. Z tohoto hlediska platí, že každý znak byl původně metaforou, v němž nový znak nějakým způsobem inovoval vztahy ke znakům na něj návazným. Abychom umělecký (metaforický) účinek dokázali rozpoznat, musíme se vědomě nebo nevědomky naučit dosavadním znakovým systémům, vůči nimž se umělecký znak vymezuje. K porozumění umění je tedy nezbytná výchova k umění.", "section_level": 1}], "src_summary": "Umění (od „uměti“, řecky τέχνη, techné, jako řemeslná technika) je součást lidské kultury, v širokém slova smyslu užitečná dovednost, kterou neovládá každý a které je případně třeba se naučit. Od renesance se však nejčastěji užívá v užším smyslu „krásných umění“, kde se klade důraz na tvořivost, originalitu a individualitu umělce. Hodnocení je však subjektivní. ", "tgt_summary": "Das Wort Kunst (lateinisch \"ars\", griechisch \"téchne\") bezeichnet im weitesten Sinne jede entwickelte Tätigkeit von Menschen, die auf Wissen, Übung, Wahrnehmung, Vorstellung und Intuition gegründet ist (Heilkunst, Kunst der freien Rede). Im engeren Sinne werden damit Ergebnisse gezielter menschlicher Tätigkeit benannt, die nicht eindeutig durch Funktionen festgelegt sind. Nach Tasos Zembylas unterliegt der Formationsprozess des Kunstbegriffs einem ständigen Wandel, der sich entlang von dynamischen Diskursen, Praktiken und institutionellen Instanzen entfalte. ", "id": 1560078} {"src_title": "Kevin Spacey", "tgt_title": "Kevin Spacey", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "Spacey se narodil v New Jersey, od čtyř let nicméně vyrůstal v Kalifornii. Po ukončení střední školy v roce 1977 se snažil prorazit jako komik, nakonec se však přihlásil na prestižní uměleckou školu Juilliard, kde studoval mezi lety 1979 a 1981. Svého profesionální hereckého debutu se dočkal v roce 1981 během New York Shakespeare Festival. O rok později se poprvé objevil na Broadwayi, kde si zahrál roli Osvalda v Ibsenově dramatu \"Přízraky\". V roce 1986 si vysloužil uznání kritiků za ztvárnění Jamieho v dramatu \"Cesta dlouhým dnem do noci\" od Eugena O'Neilla. Jeho otce hrál Jack Lemmon, který se později stal Spaceyho mentorem. Svou první Tony Award získal za hru \"Lost in Yorkers\" v roce 1991. Od konce 80. let se Spacey začal objevovat i ve vedlejších rolích ve filmech. Slávu mu přinesli \"Obvyklí podezřelí\", za které získal Oscara. Následovaly role ve filmech jako \"Sedm\", \"L. A. - Přísně tajné\", \"Svět podle Prota\", \"Pošli to dál\" a \"Superman se vrací\". V roce 2000 dostal svého druhého Oscara za \"Americkou krásu\". V únoru 2003 bylo oznámeno, že se Spacey stane novým uměleckým ředitelem Old Vic, jednoho z nejstarších a nejvýznamnějších londýnských divadel. Spacey se uvázal, že bude divadlo vést minimálně deset let, a slíbil, že on sám bude na jevišti vystupovat. Než v roce 2015 z funkce odstoupil, zahrál si v osmi produkcích a další dvě režíroval. Chváleno bylo především jeho ztvárnění Richarda III. ze stejnojmenné Shakespearovy hry, které se dočkalo 198 představení. Významnou je také jeho role senátora Franka Underwooda v politickém thrilleru \"Dům z karet\", natáčeném od roku 2013 americkou streamovací společností Netflix. Za tuto roli získal kromě jiných cen Zlatý glóbus. V roce 2016 mu byl za zásluhy o rozvoj divadelního umění britským následníkem trůnu, princem Charlesem, udělen čestný šlechtický titul.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Absence partnerky, která by Kevina Spaceyho doprovázela na premiéry a předávání cen, vedla některá média ke spekulacím o jeho sexuální orientaci. V reakci na tvrzení Spacey prohlásil: „Nikdy jsem nevěřil, že bych měl kvůli publicitě zveřejňovat svůj osobní život. Nechci to dělat. Nikdy nebudu. Můžou mě pomlouvat, jak se jim zlíbí; můžou spekulovat, jak se jim zlíbí. Já věřím, že existuje soukromý a veřejný život. Každý má právo na soukromý život bez ohledu na profesi.“ V říjnu 2017 herec Anthony Rapp v rozhovoru prohlásil, že ho měl Spacey v roce 1987 sexuálně obtěžovat. Rappovi bylo tehdy 15 let. Spacey odpověděl, že si danou situaci nepamatuje, ale že je Rappovou výpovědí zděšen. „Pokud jsem se choval, jak (on) popisuje, pak mu dlužím svou nejupřímnější omluvu za své vysoce nevhodné opilecké chování,“ řekl. Zároveň dodal, že měl v minulosti vztahy s muži i ženami, ale že v současné době žije jako gay. Reakce části veřejnosti na toto doznání (tzv. coming out) byla příkrá. Mimo jiné krátce na to oznámila televizní společnost Netflix, že pozastavuje natáčení seriálu Dům z karet, kde hrál Spacey hlavní roli. Následně byl herec vymazán z už dotočeného filmu \"All the Money in the World\", nahrazen hercem Christopherem Plummerem a film byl stažen z festivalu American Film Institute v Los Angeles. Technicky bylo vymazání provedeno přetočením scén se Spaceym včetně těch, kde účinkoval spolu s jinými herci. Vznikl tak zcela nový film. Spacey se přátelí s Billem Clintonem, kterého poznal ještě dříve, než se Clinton stal prezidentem. Je také stoupencem Demokratické strany, které do roku 2006 věnoval 42 000 dolarů. Od roku 2003 žije v Londýně a uvažuje o získání britského občanství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kevin Spacey Fowler, KBE (* 26. července 1959 South Orange, New Jersey, Spojené státy americké) je americký herec, režisér, scenárista a producent. Uznání kritiků se dočkal za roli Verbala Kinta v thrilleru \"Obvyklí podezřelí\", která mu v roce 1996 vynesla Oscara za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli, a ztvárnění muže, který prochází krizí středního věku, v \"Americké kráse\", za kterou v roce 2000 získal Oscara za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli. Diváci ho mohou také znát jako kongresmana Francise Underwooda z politického dramatu \"Dům z karet\".", "tgt_summary": "Kevin Spacey Fowler (* 26. Juli 1959 in South Orange, New Jersey) ist ein US-amerikanischer Schauspieler, Film- und Theaterregisseur. Er ist zweifacher Oscar-Preisträger und war von 2003 bis August 2015 künstlerischer Leiter des Londoner Old Vic Theatre. Bekannt ist er unter anderem durch seine Rolle als machthungriger Politiker \"Francis „Frank“ Underwood\" in der Fernsehserie \"House of Cards\". Im Zuge der Sexismus-Debatte um Harvey Weinstein wurde Spacey ab Oktober 2017 mit Vorwürfen der sexuellen Belästigung konfrontiert.", "id": 583482} {"src_title": "Kurt Gödel", "tgt_title": "Kurt Gödel", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se 28. dubna 1906 jako druhé dítě Marianny a Rudolfa Gödelových v Brně, které bylo tou dobou součástí Rakouska-Uherska. Rodina mluvila německy. Rudolf Gödel byl ředitelem v textilní továrně, na tuto pozici se vypracoval díky své píli a umu; patentoval několik vynálezů v oboru textilních strojů. Matka Marianne podporovala své syny Kurta a staršího Rudolfa v úctě ke vzdělání a intelektuálních zájmech. Také někteří příbuzní a brněnští předkové se aktivně podíleli na kulturním a obchodním životě města. Kurt Gödel navštěvoval v Brně evangelickou základní školu a druhé německé reálné gymnázium, které jej vybavilo velmi dobrými znalostmi nejen matematiky a fyziky, ale i příznačnou pečlivostí a duchem důkladnosti. V roce 1924 nastoupil na Univerzitu ve Vídni, aby studoval fyziku. Přednášky matematiky P. Furtwanglera a atmosféra kolem Vídeňského kruhu jej přivedly k matematice a logice. Disertační práci, jejímž tématem byla úplnost predikátového počtu 1. řádu, úspěšně ukončil v roce 1929 pod vedením Hanse Hahna. V roce 1931 publikoval své slavné věty o neúplnosti a rok poté se stal soukromým docentem a působil na vídeňské univerzitě do roku 1938. Ve třicátých létech několikrát navštívil USA, kde působil na Institutu pokročilých studií v Princetonu a přednášel také v New Yorku, Washingtonu aj. V roce 1936 se nervově zhroutil z vyčerpání a léčil se v Rakousku. Zhoršující se politická situace, schylující se ke 2. světové válce, jej vyhnala z Evropy do Ameriky, kam natrvalo odjel s manželkou Adele rok po svatbě v roce 1940. Jako docent a později profesor na Institutu pokročilých studií v Princetonu se intenzivně věnoval filozofii a pod vlivem Alberta Einsteina, svého tamějšího blízkého přítele, i fyzice. V Princetonu zažil klidná léta: Se ženou žili v ústraní a vedli nenáročný život v malém domku, který si koupili. Adele vedla domácnost a pečovala o manžela, kterému byla vždy oporou. Na rozdíl od Kurta často navštěvovala rodinu v Evropě, zatímco Kurtova maminka a bratr jezdili za ním do Ameriky. Společenské povinnosti a společenský život v Ústavu kladly na Kurta specifické nároky. Stal se legendou pro své objevy a vyhledávanou osobou, od níž se očekávaly další převratné výsledky. To nemělo dobrý vliv na plachého, uzavřeného a pečlivého až puntičkářského samotáře, kterým se postupně stal. Chatrné zdraví, které mu rodina připisovala, traumatizující zážitky z období nacismu i tlak na výkon člověka s pověstí génia se podepsaly na jeho psychosomatických potížích, které se stářím a odchodem vrstevníků a blízkých přátel prohlubovaly. Trpěl obsedantním strachem z jedů a byl schopen jíst pouze jídla připravená jeho ženou Adélou. Ke konci roku 1977, když byla Adéla po dobu 6 měsíců v nemocnici Gödel odmítal jakékoliv jídlo, což vedlo až k jeho smrti hladem, stalo se v Pricetonské nemocnici 14. ledna 1978, vážil pouhých 29 Kg. Je pochovaný na Pricetonském hřbitově. Adéla zemřela v roce 1981.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Matematická logika.", "content": "V intelektuálním prostředí postsecesní Vídně vytvořil své průlomové dílo – objevil a formuloval dva teorémy o neúplnosti: Z prvního plyne, že žádný formální systém nemůže být zároveň úplný a bezesporný a z druhého, že bezespornost formálního systému nelze uvnitř tohoto systému dokázat. Oba teorémy se opírají o důkaz existence nerozhodnutelné věty, která je prostředky systému formulovatelná, ale nedá se dokázat prostředky tohoto systému. Nepatří do množiny dokazatelných vět, jejichž pravdivost může být důkazem prokázána – je nedokazatelná. Protože ale sama o sobě tvrdí, že je nedokazatelná, tvrdí pravdu a je proto pravdivá. Je případem věty, která se dá prostředky systému formulovat, ale nikoli dokázat a v tomto smyslu je pak systém neúplný: Nedají se v něm dokázat všechny pravdivé věty, které se v něm dají formulovat. K důkazu vět Gödel rozvinul nebo zcela nově vyvinul několik matematických postupů či technik. Například tzv. Gödelovo číslování, které je unikátním kódovacím systémem, který umožňuje jednoznačný převod mezi formulemi a čísly. Kódování spolu se zavedením rekurzívních funkcí „převádí logiku na aritmetiku“ a některé části Gödelova důkazu připomínají to, čemu dnes říkáme programovací jazyk počítačů (podobný jazyku Lisp). (Srovnatelný je zde „převod geometrie na aritmetiku“, který provedl v 17. století René Descartes a který je dnes znám jako analytická geometrie). Další inovací je zvláštní použití Cantorovy diagonální metody, která je jednou ze základních technik teorie množin. Další technikou spojenou s Cantorovou metodou je postup využívající paradoxy jako regulérní matematicko-logické prostředky, které v logice hrají podobnou roli jako Möbiova páska nebo Kleinova láhev v topologii. Gödelovy věty položily pevné základy matematické logice, teorii důkazu v matematice, teorii výpočetní složitosti, programování počítačů a základům matematiky skrze teorii množin. A právě rozvinutí teorie množin věnoval Gödel největší úsilí v 30. létech, kdy se úspěšně pokusil prokázat nezávislost axiomu výběru na ostatních axiomech teorie množin a jen částečně úspěšně o prokázání téhož u hypotézy kontinua. Zdravotní problémy a nešťastné události v Evropě způsobily změnu v zaměření výzkumu a první léta v Americe se věnoval filozofii matematiky. Nejvýznamnějšími z tohoto období jsou dvě práce věnující se Russellově matematické logice a Cantorovu problému kontinua.", "section_level": 2}, {"title": "Fyzika.", "content": "Originálním způsobem obohatil Einsteinovu obecnou teorii relativity formulováním a nalezením kosmologického modelu rotujícího vesmíru umožňujícího cestování časem. Otevřel tak dodnes neuzavřené diskuse o tom, zda takové cestování neodporuje fyzikálním či filozofickým principům, popř. zda by mohlo být technicky realizováno. V roce 1949 formuloval kosmologický model vesmíru s „časovými smyčkami“, umožňujícími návrat do vlastní minulosti. Na jeho základě se podrobně věnoval analýze pojmu času. Vědecky významný je jeho článek z roku 1952, který popisuje širokou třídu rotujících a rozpínajících se vesmírů.", "section_level": 2}, {"title": "Logika a filozofie.", "content": "Po Einsteinově smrti v roce 1955 se obrátil opět k logice a zajímá se zejména o Husserlovu filozofii. Na sklonku života zpracoval v podobě sledu formulí s minimálním komentářem logický postup, který lze chápat jako zpřesnění a doplnění úvahy Anselma z Canterbury označované jako ontologický důkaz boží existence. Tento „Gödelův ontologický důkaz“ byl uveřejněn až po jeho smrti a jeho význam je dosud předmětem diskusí logiků, teologů i filozofů. Sám Gödel se o důkaze vyjádřil jako o jistém cvičení použití moderních prostředků modální logiky. Jeho dílo má hluboké filozofické kořeny, vedoucí až k antickým základům vzdělanosti, a jeho potenciál nebyl zdaleka vyčerpán. Za účelem rozvíjení a popularizace díla Kurta Gödela byla v roce 1987 založena ve Vídni mezinárodní Kurt Gödel Society, jejíž jednou odnoží je Společnost Kurta Gödela v Brně, založená v roce 1992.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kurt Gödel (28. dubna 1906, Brno, Rakousko-Uhersko – 14. ledna 1978, Princeton, USA) byl matematik rakouského původu, který se stal jedním z nejvýznamnějších logiků všech dob. Významné jsou i jeho příspěvky ve fyzice a ve filozofii matematiky. ", "tgt_summary": "Kurt Friedrich Gödel (* 28. April 1906 in Brünn, Österreich-Ungarn, heute Tschechien; † 14. Januar 1978 in Princeton, New Jersey, Vereinigte Staaten) war ein österreichischer und später amerikanischer Mathematiker, Philosoph und einer der bedeutendsten Logiker des 20. Jahrhunderts. Er leistete maßgebliche Beiträge zur Prädikatenlogik (Vollständigkeit und Entscheidungsproblem in der Arithmetik und der axiomatischen Mengenlehre), zu den Beziehungen der intuitionistischen Logik sowohl zur klassischen Logik als auch zur Modallogik sowie zur Relativitätstheorie in der Physik. ", "id": 1736511} {"src_title": "Káhira", "tgt_title": "Kairo", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Rozkládá se v severovýchodní části Egypta při pravém břehu Nilu, bezprostředně před jižním okrajem Delty Nilu. Nejstarší části města leží dále od řeky, naopak při Nilu se tyčí moderní mrakodrapy a luxusní hotely. Ke Káhiře patří i nilské ostrovy Gezíra a Róda. Na protějším západním břehu s Káhirou stavebně splývá Gíza, na jejímž okraji stojí světoznámé pyramidy.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní podmínky.", "content": "Počasí v Káhiře odpovídá kontinentální poloze města na rozhraní tropického a subtropického pásu ovlivněné blízkostí pouště. Nejvyšší letní denní teploty dosahují 40 °C, v zimě minimální noční teploty klesají pod 10 °C. Srážkové úhrny jsou velmi nízké a intenzivní déšť přichází pouze výjimečně v zimních měsících. Zvláštností káhirského počasí jsou tzv. chamsíny, které se vyskytují v průběhu března a dubna. Jedná se o větry vzniklé v důsledku změny vzdušného proudění nad pouští, kterými se do města dostává velmi horký pouštní vzduch s příměsí písku.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny města.", "content": "Ačkoliv Káhira sama byla založena až v 10. století n.l., historie místa, kde se nachází, je dlouhá několik tisíciletí. Podle egyptské mytologie svedli bohové Hor a Sutech na místě dnešní čtvrti Heliopolis boj o vládu nad Egyptem. Poblíž Káhiry se nacházelo hlavní město egyptské Staré říše Mennofer a největší město Nové říše Iunu. Kameny na pyramidy v Gíze byly lámány v lomech káhirského kopce Muqqatám. Za vlády Římanů a Byzance stála v této oblasti velká pevnost Babylon, kolem které postupně vyrostlo křesťanské město, dnešní koptská čtvrť. V 7. století přináší Amr Ibn al-As na příkaz chalífy Umara do Egypta islám. Z Amrova tábora založeného v r. 641 vzniká Fustát, první arabské město v Egyptě, jehož součástí byla Amrova mešita. Za vlády Abbásovských chalífů (750–905) se vlády v Egyptě chopil místodržící Ahmad Íbn Tulún, který nedaleko Fustátu založil jako své nové sídlo město al-Káta'i. Z něj se do současnosti dochovala především mešita, která je dokonalou ukázkou baghdádského stylu. Po svržení Tulúnovců a krátkém období bojů o moc se vlády v Egyptě zmocnila šíítská dynastie Fátimovců (969–1171). Ti také hned v roce 969 založili nedaleko Fustátu novou rezidenční čtvrť. Nazvali ji Misr al-Qáhira (Vítězné město) po planetě Mars, který má v arabštině přízvisko Vítězný. Zachovalé hradby a městské brány vzniklé za vlády Fátimovců a mnohé další jejich stavby tvoří neodmyslitelnou součást staré islámské Káhiry. Fátimovci také založili mešitu a univerzitu al-Azhar. Po zničení Fustátu v r. 1136 během křížových výprav se centrum Egypta definitivně přesunulo do Káhiry. Většina dochovaných káhirských mešit a mauzoleí ale vyrostla až za vlády Mamlúků (1250–1517), kdy byla Káhira sídlem chalífy a skutečným centrem celého islámského světa. Po dobytí osmanskými Turky a popravě posledního mamlúckého chalífy (1517) město ztratilo mnoho ze své předchozí slávy, i když i z tohoto období se dochovalo mnoho významných památek. Teprve na počátku 19. století v souvislosti s Napoleonovou invazí do Egypta se podařilo Muhammadu Alímu vymanit Egypt z přímého osmanského vlivu a díky jeho schopnostem začala Káhira znovu získávat svůj ztracený lesk. Hospodářský růst země umožnil novou rozsáhlou výstavbu, která pokračovala i za vlády jeho synů a jejich následovníků. Káhira se začala rozrůstat o moderní čtvrti stavěné po vzoru evropských metropolí (Nová Heliopolis, Helwán nebo Zamálik na ostrově Gezíra), které značně proměnily tvář tehdejší Káhiry, která byla od středověku prakticky nezměněna. Po revoluci v roce 1952 byly v Káhiře budovány především rozsáhlé lidové čtvrti (Imbába, Bulaq, Madínat Nasr) s cílem absorbovat zvýšený počet obyvatel stěhujících se do hlavního města za prací či studiem. Přetlak obyvatel se pokoušela egyptská vláda řešit i budováním satelitních měst (Město 6. října, Město 15. května, Město 10. rammadánu, Madínat Sadat, New Cairo) v blízkém či vzdálenějším okolí. Přes všechnu snahu místních úřadů o nějakou formu regulace se Káhira i nadále nekontrolovatelně rozrůstá do okolí a počet jejích obyvatel prudce zvyšuje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Káhira (arabsky: القاهرة, Al-Qáhira („Vítězná“), v hovorové egyptské arabštině obvykle Masr) je hlavní město Egypta a nejlidnatější město Afriky. Káhira sama čítá přibližně 12 000 000 obyvatel (2015); dvojměstí Káhira-Gíza s dalšími přilehlými městy vytváří aglomeraci Velká Káhira zahrnující 15 907 000 obyvatel. Vzhledem ke své pozici na kulturním rozhraní Afriky, Asie a Evropy a důležitosti, kterou hrála v dějinách, získala Káhira přezdívku Matka světa (arabsky: أمّ الدنيا, Umm ad-Dunja). Díky svému kosmopolitnímu rázu a velkému množství obyvatel bývá nazývána Big Mango (protiváha newyorského Big Apple). Historická část města je od roku 1979 zařazena na seznam světového dědictví UNESCO.", "tgt_summary": "Kairo ( oder, wahrscheinlich nach dem Mars,, benannt) ist die Hauptstadt Ägyptens und die größte Stadt der arabischen Welt. Sie wurde 969 von dem fatimidischen Feldherrn Dschauhar as-Siqillī gegründet. Von Ägyptern wird die Stadt oftmals auch einfach mit dem Landesnamen –, ägyptisch-arabisch \"Maṣr\" – bezeichnet. ", "id": 1542636} {"src_title": "KDE", "tgt_title": "KDE", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "KDE bylo založeno Matthiasem Ettrichem roku 1996, když byl studentem Univerzity Eberharda Karla v Tübingenu. Byl nespokojený se stavem desktopových prostředí pro Linux i jiné unixové systémy. Uprostřed svých připomínek v diskuzi kritizoval neexistenci jednotných programů. Něco, co bude vypadat stejně a bude jednoduché používat. Následovala velká odezva, a tak se zrodil projekt KDE. Matthias použil pro KDE knihovnu Qt. A už v roce 1997 byla první verze tohoto komplexního projektu vydána. V té době ještě Qt nepoužívalo otevřenou licenci. Díky tomuto aspektu existovali i jiní programátoři, kteří se do KDE nezapojili, založili dva projekty na Harmony pro náhradu Qt knihoven a na GNOME k vytvoření projektu úplně bez KDE. V listopadu roku 1998 se Troltech rozhodl změnit licenci na volnější Q Public License (QPL). Což sice mírně zlepšilo situaci, ale debaty o správnosti pokračovaly až do roku 2000, kdy se Trolltech rozhodl vydat unixovou verzi pod GNU General Public License (GPL). V současnosti vyvíjená verze KDE 4.x je založena na Qt 4.x, která je vydána pod licencí GPL taktéž pro Windows a Mac OS X. Díky tomu bude moci KDE 4 a jeho aplikace běžet rovněž na těchto operačních systémech. Obě nejvýznamnější linuxová desktopová prostředí, KDE a Gnome, jsou v současnosti zapojena v projektu Freedesktop.org.", "section_level": 1}, {"title": "Základní technologie KDE 4.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Balíčky.", "content": "Z důvodů rozsáhlosti celého projektu je kvůli jednodušší instalaci KDE rozděleno do několika tzv. balíčků. Následující seznam ukazuje oficiální schéma, jakákoliv distribuce si však může vytvořit libovolné vlastní. Mimo programů v uvedených balíčcích existují ještě další programy, které jsou zařazené do KDE, a z různých důvodů (např. odlišnost vývojového cyklu) nejsou zařazeny do hlavního stromu KDE. K těmto aplikacím patří například K3b, Amarok či KTorrent. Jejich úplný seznam se nachází na domovské stránce.", "section_level": 2}, {"title": "Aplikace, které jsou součástí KDE.", "content": "Součástí KDE je řada aplikací vhodných k nejrůznějším uživatelským činnostem. Častým společným znakem těchto aplikací je písmeno „K“ v názvu (avšak tento zvyk není pravidlem). Mezi nejvýznamnější programy patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "KDE Software Compilation je desktopové prostředí pro Linux a další unixové operační systémy. První verze KDE byla vytvořena roku 1997. KDE je velice oblíbené a je zastoupené téměř v každé linuxové distribuci. ", "tgt_summary": "KDE ist eine Community, die sich der Entwicklung freier Software verschrieben hat. Eines der bekanntesten Projekte ist die Desktop-Umgebung \"KDE Plasma 5\" (früher \"K Desktop Environment\", abgekürzt \"KDE\"). ", "id": 642168} {"src_title": "Konrad Adenauer", "tgt_title": "Konrad Adenauer", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Život do konce druhé světové války.", "content": "Pocházel z katolické úřednické rodiny z Porýní. Studoval práva a ekonomii ve Freiburgu, Mnichově a Bonnu. Zprvu pracoval jako soudní přísedící (1902–1904), pak v advokátní kanceláři v Kolíně nad Rýnem. Od r. 1906 městský radní za katolické Centrum v Kolíně, 1917–1933 ve funkci vrchního starosty města. Od 1920 člen pruské státní rady, později její prezident. Během rúrské krize (1923) podporoval myšlenku správního oddělení Porýní od Pruska, avšak distancoval se od separatistických tendencí. V květnu 1926 odmítl nominaci na úřad kancléře. V březnu 1933 byl nacisty zbaven všech úřadů, v roce 1944 byl několik měsíců vězněn.", "section_level": 2}, {"title": "Život po druhé světové válce.", "content": "V květnu 1945 jej Američané znovu dosadili do úřadu vrchního starosty Kolína, v říjnu ho sesadili Britové. Od března 1946 byl předsedou CDU v britské okupační zóně, následně předsedou frakce CDU na sněmu Severního Porýní-Vestfálska, v roce 1948 se Adenauer stal předsedou parlamentní rady a 15. září 1949 zvolen prvním kancléřem SRN. Adenauerovým hlavním cílem byla integrace SRN do západoevropského politického a ekonomického systému. V hospodářské sféře se přikláněl k modelu sociálního tržního hospodářství Ludwiga Erharda a odmítal socializační tendence levého křídla CDU. Za důležitý cíl považoval vybudování nového vztahu k Francii. Jeho významnými úspěchy byl podpis pařížských dohod 23. 10. 1954, které znamenaly uznání plné suverenity SRN a její přijetí do NATO (ratifikace 1955), ukončení válečného stavu se SSSR, navázání diplomatických styků a návrat válečných zajatců (1955) a začlenění Sárska do SRN (1955). Udržoval blízký vztah k Ch. de Gaullovi a J. F. Dullesovi. Na domácí scéně oslabila Adenauerovu pozici aféra vyvolaná zásahem policie proti listu Der Spiegel. V říjnu 1963 odstoupil z úřadu kancléře, ale předsedou CDU zůstal až do roku 1966. Následně připravoval edici svých pamětí.", "section_level": 2}, {"title": "Význam.", "content": "Je považován za jednoho z nejvýznamnějších německých politiků 20. století. Byl zakladatelem Křesťanskodemokratické unie. V anketě Unsere Besten byl hlasováním televizních diváků zvolen největším Němcem všech dob. Adenauer po 2. světové válce pochopil, že nejrychlejší obnova Německa bude možná jen v těsné spolupráci s USA. Vždy prosazoval proamerický kurs a mezi Němci byl výrok: \"Adenauer, to je největší Američan v Evropě!\" Mezi jeho největší zásluhy jakožto německého kancléře se počítá dojednání propuštění německých válečných zajatců ze Sovětského svazu v roce 1955, postupné znovuvyzbrojení Německa a jeho začlenění do NATO a znovupřipojení Sárska ke Spolkové republice Německo (1957). Jen Helmut Kohl a Angela Merkelová sloužili jako spolkový kancléř Německa déle než Adenauer.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Jedním z hlavních poradců a spolupracovníků kancléře Adenauera byl bývalý nacista Hans Globke, který se v nacistickém Německu jako právník na ministerstvu vnitra podílel na tvorbě protižidovských norimberských zákonů. Ještě v roce 1957 tvořili bývalí nacisté až 77% vedoucích pracovníků na západoněmeckém ministerstvu spravedlnosti. Globke umožnil mnoha bývalým nacistům práci v západoněmecké zpravodajské službě BND. Z nově zveřejněných materiálů CIA vyplývá, že se Adenauer obával zatčení nacistického válečného zločince Adolfa Eichmanna, protože Eichmann mohl odhalit Globkeho nacistickou minulost. Západní Německo mělo možnost Eichmanna dopadnout již v roce 1958. Snažil se také ovlivnit proces proti Eichmannovi v Jeruzalémě po jeho dopadení izraelskou tajnou službou a Izraeli pohrozil, že omezí zbrojní dodávky z Německa, pokud by bylo při procesu s Eichmannem zmíněno Globkeho jméno. Adenauer využíval Spolkovou zpravodajskou službu (BND) ke sledování politické opozice i koaličních partnerů, včetně budoucího kancléře Willyho Brandta. Podle německého týdeníku \"Der Spiegel\" „Špiclováním právník Adenauer porušil elementární základy parlamentní demokracie. Šlo o porušení práva, které by ho pravděpodobně připravilo o úřad, kdyby vyšlo na veřejnost.“", "section_level": 1}, {"title": "Vyznamenání a ocenění.", "content": "Konrad Adenauer během svého života obdržel řadu státních i nestátních, národních i mezinárodních ocenění a vyznamenání, která odráží jeho funkci německého kancléře, kterou zastával od roku 1949. Byl také držitelem více jak dvaceti čestných doktorátů, které obdržel od německých i zahraničních univerzit. Také po něm byla pojmenována řada staveb, ulic i dalších objektů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Konrad Hermann Joseph Adenauer (5. ledna 1876, Kolín nad Rýnem – 19. dubna 1967, Rhöndorf) byl německý konzervativní politik, státník, první poválečný kancléř Německa (1949–1963) a první předseda Křesťanskodemokratické unie (1950–1966).", "tgt_summary": "Konrad Hermann Joseph Adenauer (* 5. Januar 1876 in Köln; † 19. April 1967 in Rhöndorf; eigentlich \"Conrad Hermann Joseph Adenauer\") war von 1949 bis 1963 der erste Bundeskanzler der Bundesrepublik Deutschland und von 1951 bis 1955 zugleich erster Bundesminister des Auswärtigen. ", "id": 1838213} {"src_title": "Kryptografie", "tgt_title": "Kryptographie", "src_document": [{"title": "Základní pojmy.", "content": "Slovem \"šifra\" nebo \"šifrování\" se označuje kryptografický algoritmus, který převádí čitelnou zprávu neboli \"prostý text\" na její nečitelnou podobu neboli \"šifrový text\". Opačný postup se nazývá \"dešifrování\". Protože algoritmus dešifrování není možné dlouhodobě udržet v tajnosti, není utajovaným prvkem dešifrovací algoritmus, ale parametr šifrování, který se nazývá \"klíč\". Množina možných klíčů musí být tak velká, aby nebylo možné zprávu rozluštit postupným zkoušením všech klíčů. Tradiční šifry používají pro šifrování i dešifrování stejný klíč; takové šifry se nazývají \"symetrické\". \"Asymetrické šifry\" používají dvojice klíčů, z nichž jeden slouží pro šifrování a druhý pro dešifrování. Pokud z šifrovacího klíče nelze určit dešifrovací (je sice možné generovat dvojice šifrovacích a dešifrovacích klíčů, ale spočítat z jednoho z nich druhý je „dostatečně“ složité), pak může majitel dvojice klíčů svůj šifrovací klíč zveřejnit – to je tak zvaný \"veřejný klíč\". Druhý klíč z dvojice sloužící pro dešifrování je \"soukromý klíč\". Pokud se šifrování na danou zprávu použije vícekrát, jedná se o vícenásobné šifrování. \"Hašovací funkce\" je způsob, jak z libovolně dlouhého textu vytvořit krátký řetězec, který s velmi velkou pravděpodobností text identifikuje; pro kryptografii musí být hašovací funkce speciálně navržené (kryptografická hašovací funkce), aby nebylo možné vytvořit jiný text, který bude mít stejnou hodnotu hašovací funkce. \"Elektronický podpis\" pak umožňuje ověření \"autenticity\", tedy prokázání, kdo zprávu vytvořil (nebo spíše podepsal) a že nebyla po podepsání změněna. Při využití asymetrické kryptografie pak mohou zajišťovat i \"nepopíratelnost\" – autor později nemůže popřít, že zprávu podepsal (protože jeho soukromý klíč nikdo jiný nezná a nemohl tak podpis podvrhnout). \"Digitální certifikát\" je prostředek, kterým lze prokázat totožnost jeho majitele díky tomu, že je certifikát elektronicky podepsán autoritou, které důvěřuje.", "section_level": 1}, {"title": "Historické metody.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Steganografie.", "content": "Starší sestrou kryptografie je steganografie neboli ukrývání zprávy jako takové. Sem patří různé neviditelné inkousty, vyrývání zprávy do dřevěné tabulky, která se zalije voskem apod. V moderní době lze tajné texty ukrývat například do souborů s hudbou či obrázky. Johannes Trithemius (* 1. únor 1462 v Trittenheimu; † 13. prosinec 1516 v Würzburgu), opat a mnohostranný učenec, byl známý také jako teoretik kryptografie, steganografie. Vydal tři svazky díla \"Steganographia\" (napsána roku 1499 a vydána ve Frankfurtu roku 1606, na \"Index Librorum Prohibitorum\" umístěna roku 1609).", "section_level": 2}, {"title": "Substituční šifry.", "content": "Substituční šifra obecně spočívá v nahrazení každého znaku zprávy jiným znakem podle nějakého pravidla.", "section_level": 2}, {"title": "Posun písmen.", "content": "Caesarova šifra je pojmenovaná po Juliu Caesarovi, který ji pravděpodobně používal jako první. Každé písmeno tajné zprávy je posunuto v abecedě o pevný počet pozic. Šifra je z dnešního pohledu velmi snadno luštitelná, protože je jen málo možných klíčů. Ve své době ale představovala nevídanou metodu a osvědčila se velmi dobře.", "section_level": 3}, {"title": "Tabulky záměn.", "content": "Šifrování pomocí tabulky záměny, které je založeno na záměně znaku za jiný bez jakékoli vnitřní souvislosti či na základě znalosti klíče (hesla). nebo", "section_level": 3}, {"title": "Aditivní šifry.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Vigenèrova šifra.", "content": "Jedná se o speciální případ polyalfabetické šifry. Vigenèrova šifra používá heslo, jehož znaky určují posunutí otevřeného textu a to tak, že otevřený text se rozdělí na bloky znaků dlouhé stejně jako heslo a každý znak se sečte s odpovídajícím znakem hesla. Caesarova šifra je tedy speciální případ Vigenèrovy šifry s heslem o délce jeden znak. Vigenèrova šifra způsobuje změny pravděpodobnosti rozložení znaků a tím podstatně znemožňuje kryptoanalýzu na základě analýzy četnosti znaků v textu. Luštění je založeno na vyhledávání vzdálenosti bigramových či trigramových dvojic v šifrovém textu a určováním jejich společného dělitele vedoucího k zjištění délky hesla.", "section_level": 3}, {"title": "Vernamova šifra.", "content": "Vernamova šifra je anglicky často nazývaná \"one-time pad\", v českém překladu \"jednorázová tabulková šifra\". Jde o jedinou známou šifru, o níž bylo dosud exaktně dokázáno, že je nerozluštitelná. Podobně jako Vigenèrova šifra i tato spočívá ve sčítání písmen otevřeného textu a hesla, avšak heslo je blok náhodně zvolených dat o stejné velikosti jako je otevřený text. Pokud jsou splněny podmínky zcela náhodného klíče o stejné délce jako zpráva sama (a není použit opakovaně), je tato šifrovací metoda absolutně bezpečná. Délka klíče však pro běžné účely použití této metody zpravidla znemožňuje, metoda se používá hlavně pro velice specializované účely, např. tzv. \"horká linka\" spojující za dob studené války Moskvu a Washington používala Vernamovu šifru. Dnes se využívá v kombinaci s kvantovou kryptografií.", "section_level": 3}, {"title": "Transpoziční šifry.", "content": "Transpozice neboli přesmyčka spočívá ve změně pořadí znaků podle určitého pravidla. Například tak, že otevřený text je zapsán do tabulky po řádcích a šifrový text vznikne čtením sloupců téže tabulky.", "section_level": 2}, {"title": "Skytalé.", "content": "Skytalé je šifra, která používá válec a na něm navinutý papyrus či pergamen, na kterém je napsaný vzkaz. Skytalé používali Řekové, zejména Sparťané, kteří ji využívali během válek.", "section_level": 3}, {"title": "Transpoziční mřížka.", "content": "Tabulka, v níž jsou některá políčka vystřižena a do těchto je vpisován otevřený text. Po zaplnění všech políček je tabulka otočena o 90° a postup se opakuje. Tuto šifru použil Jules Verne ve své knize Matyáš Sandorf (Nový hrabě Monte Christo). Jsou možné i jiné tvary tabulky než čtverec. Například lze použít šestiúhelník se šestiúhelníkovými políčky, který se 5× otáčí o 60°. Klíčem této šifry je rozložení vystříhaných políček.", "section_level": 3}, {"title": "Jednoduchá sloupcová transpozice.", "content": "Funguje na principu přepsání kódovaného textu do tabulky o počtu sloupců, který se rovná počtu písmen v klíčovém slově nebo slovech, a následném přeskupení sloupců na základě znalosti klíče.", "section_level": 3}, {"title": "Kombinované šifry.", "content": "Nevýhody či slabiny jednotlivých šifer je možné alespoň částečně odstranit kombinací šifer. Je však potřeba vzít v úvahu, že kombinací stejných druhů šifer zesložitění luštění nedocílíme. Např. následné použití dvou tabulek záměn k zašifrování textu je pro potenciálního útočníka to samé, jako použití jedné tabulky s jiným rozložením.", "section_level": 2}, {"title": "Šifrování strojem.", "content": "Použití mechanických a elektronických strojů přineslo do šifrování zcela nové možnosti. Zejména proto, že stroje jsou schopny velkého počtu opakování určitého úkonu v krátkém čase.", "section_level": 2}, {"title": "Enigma.", "content": "Německo za 2. světové války používalo k utajování zpráv mechanický stroj Enigma, který prováděl poměrně složité operace se vstupním textem, ale zároveň se dal poměrně snadno ovládat. Poláci ovšem ještě před vypuknutím války pracovali na prolomení šifry a jejich zjištění byla později nedocenitelná pro spojenecké armády. Šifra byla již během války zlomena a poskytovala tak německé straně pouze falešný pocit bezpečí. Nutno ovšem dodat, že prolomení Enigmy bylo ve své době možné pouze díky nevhodným a nedostatečně propracovaným postupům při jejím používání jako byly např. nevyužití maximálního možného zabezpečení poskytovaného propojovací deskou (Steckerbrett), opakování tříznakového klíče na začátku každé zprávy, snadno odhadnutelné fráze v textu apod. Pokud je Enigma používána správně, není rozluštění jejich zpráv triviální záležitostí ani při použití dnešní výpočetní techniky. Enigma měla původně 3 rotory, které se otáčely, podobě jako mechanické počítadlo a každý měl jinak propojené vstupní a výstupní kontakty, tím se měnil průběh proudu a i výsledné písmeno zašifrovaného textu. Později začalo ponorkové námořnictvo používat čtyřrotorové Enigmy a stroj byl zdokonalován i zaváděním dalších prvků (Uhr Box a.j.).", "section_level": 3}, {"title": "Moderní šifry.", "content": "I v současné době mohou mít šifry zadní vrátka. Síla šifrování závisí také na tom, zda generátor pseudonáhodných čísel je kvalitní.", "section_level": 2}, {"title": "Asymetrické šifry.", "content": "Asymetrická kryptografie – používá soukromý a veřejný klíč", "section_level": 2}, {"title": "Hybridní šifry.", "content": "Současné asymetrické šifrovací systémy používají hybridní šifrování, které kombinuje výhody asymetrického šifrování s rychlostí symetrických šifer. Zpráva samotná se zašifruje symetrickým šifrováním s náhodně vygenerovaným klíčem (tzv. klíč sezení, ), který, zašifrovaný pomalou asymetrickou šifrou, se přiloží k zašifrované zprávě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kryptografie neboli šifrování je nauka o metodách utajování smyslu zpráv převodem do podoby, která je čitelná jen se speciální znalostí. Slovo kryptografie pochází z řečtiny – \"kryptós\" je skrytý a \"gráphein\" znamená psát. Někdy je pojem obecněji používán pro vědu o čemkoli spojeném se šiframi jako alternativa k pojmu kryptologie. Kryptologie zahrnuje kryptografii a kryptoanalýzu, neboli luštění zašifrovaných zpráv. ", "tgt_summary": "Kryptographie bzw. Kryptografie (, ‚geheim‘ und ) ist ursprünglich die Wissenschaft der Verschlüsselung von Informationen. Heute befasst sie sich auch allgemein mit dem Thema Informationssicherheit, also der Konzeption, Definition und Konstruktion von Informationssystemen, die widerstandsfähig gegen Manipulation und unbefugtes Lesen sind.", "id": 1694863} {"src_title": "Křížové výpravy", "tgt_title": "Kreuzzug", "src_document": [{"title": "Výpravy proti muslimům.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pozadí.", "content": "V polovině 11. století na Blízký východ začaly pronikat ze střední Asie kočovné turecké kmeny a začaly povážlivě ohrožovat byzantskou moc v Anatolii. Byzantský císař Roman IV. Diogenes se rozhodl s Turky utkat v otevřené bitvě, ale byl v srpnu roku 1071 poražen u Mantzikertu. Turci postupně obsadili Sýrii, Palestinu a téměř celou Malou Asii. Roku 1078 dobyli také Jeruzalém, dosud ovládaný šíitskými Fátimovci. Přestože byla křesťanská církev rozdělena schizmatem, zrodila se myšlenka na pomoc západních křesťanů. Byzantský císař Alexios I. toužil získat nazpět území dobytá Seldžuky s pomocí evropských žoldnéřů. Snažil se tedy zlepšit vztahy mezi východní a západní církví a vedl čilou diplomatickou korespondenci s papežem Urbanem II. Papež v době boje o investituru s císařem Svaté říše římské Jindřichem IV. také neměl zájem prohlubovat spory s ortodoxní Byzancí a vyhlášením kruciáty ukázal,", "section_level": 2}, {"title": "První křížová výprava.", "content": "V březnu 1095 přijelo na synodu do Piacenzy byzantské poselstvo císaře Alexia I. s žádostí o pomoc proti seldžucké expanzi. V listopadu 1095 svolal Řehořův žák Urban II. koncil do francouzského Clermontu. Na závěr sněmu pronesl strhující proslov o utrpení východních křesťanů i poutníků ze Západu a zakončil jej výzvou pomoci východním křesťanům sužovaným nevěřícími. Kromě obrany Božího hrobu měl Urban také mocenské a církevně politické důvody: jednak probíhal boj o investituru s císařem Jindřichem IV., jehož exponent vzdoropapež Kliment III. se právě zmocnil papežského stolce v Římě. Navíc byl Alexios I. ochoten odstranit rozkol mezi Byzancí a západní církví, vyjde-li mu papež vstříc. Přestože byla", "section_level": 2}, {"title": "Norská křížová výprava.", "content": "Mezi lety 1107 a 1110 proběhla jako dozvuk první křížové výpravy samostatná norská výprava vedená králem Sigurdem I., ten byl fakticky prvním skandinávským a zároveň i evropským králem, který se vydal na výpravu do Svaté země. Účelem bylo podpořit křižácké státy, nově vzniklé po první křížové výpravě. Sigurdova výprava vedla po moři a probíhala ve stylu starých vikingských výprav. Daleká cesta seveřanů k břehům cílové Palestiny provázely krátké zastávky v podobě rychlých výpadů z moře proti državám Almorávidů, plenění Iberského poloostrova a nájezdů. Po zastávce v Lisabonu směřovala plavba k Baleárským ostrovům a dál na Sicílii. V", "section_level": 2}, {"title": "Druhá křížová výprava.", "content": "Na Štědrý den roku 1144 turecký Atabeg Zengí z Mosulu dobyl Edessu a křižáci tak ztratili velká území na východ od řeky Eufrat. Pád Edessy otřásl Evropou a papež Evžen III. vydal bulu \"Quantum praedecessores\" a energicky se pustil do organizování další křížové výpravy. Bula byla adresována především francouzskému králi Ludvíkovi VII., který již o Vánocích roku 1145 ohlásil svou účast na výpravě. Na organizování kruciáty se podílel i cisterciácký myslitel Bernard z Clairvaux, který se s žádostí o podporu obrátil na evropské královské dvory. Koncem roku 1146 získal i podporu římského krále Konráda", "section_level": 2}, {"title": "Třetí křížová výprava.", "content": "Po katastrofické bitvě u Hattínu 4. července 1187, dobytí Jeruzaléma na podzim téhož roku a následné ztrátě téměř celého území Jeruzalémského království ve prospěch sultána Saladina vyhlásil papež Řehoř VIII. bulou \"Audita tremendi\" z 29. října 1187 třetí křížovou výpravu. Vyslancům kurie se podařilo dokonce zprostředkovat mír mezi francouzským králem Filipem Augustem a anglickým králem Richardem. Svou účast na výpravě přislíbil také římsko-německý císař Fridrich Barbarossa. S císařem se na křížovou výpravu do Svaté země vypravil také silný oddíl Čechů pod vedením mladého Přemyslovce Děpolta, který při tažení zahynul. Jako první se do Svaté země vydali sicilští Normané a vzápětí i menší námořní kontingenty z Anglie, Dánska a Flander. Fridrich I. Barbarossa se vydal na výpravu z Řezna na jaře 1188 a po cestě začal na byzantském území drancovat. Císař Izák II. kvůli", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtá křížová výprava.", "content": "Na přelomu let 1199–1200 papež Inocenc III. požehnal snaze francouzských velmožů uspořádat tažení na Blízký východ a zároveň zdůraznil dosavadní neschopnost evropských králů. Výprava, organizovaná výborem navzájem si rovných rytířů a vedená hrabětem Theobaldem ze Champagne, postupovala do severní Itálie. Zde si na úvěr najala lodě u Benátčanů, kteří si tak zajistili vliv na výpravu. Na jaře roku 1201 zemřel hrabě Theobald a vedení převzal Bonifác z Montferratu. Cílem výpravy měl být Egypt, což se nelíbilo Benátčanům, kteří tam měli obchodní zájmy. Požadovali proto od vůdců výpravy, aby křižáci pro Benátky vybojovali od Uherska město Zadar, za což jim budou odloženy splátky dluhů. Útok na katolický Zadar byl pod trestem exkomunikace papežem zakázán, křižáci přesto nátlaku benátského dóžete ustoupili a v listopadu 1202 Zadar dobyli. Krátce poté křižáky požádal římsko-německý král Filip Švábský o pomoc při dosazení svého švagra Alexia IV. na", "section_level": 2}, {"title": "Legenda o výpravě dětí.", "content": "Prameny hovoří také o údajné francouzské a německé křížové výpravě dětí, zorganizované prý proto, že se věřilo, že neúspěchy dosavadních tažení zapříčiňuje hříšnost jejich dospělých účastníků. Původcem měl být jakýsi francouzský pasáček Štěpán, jemuž se prý roku 1212 zjevil Kristus a vyzval ho ke křížové výpravě proti nevěřícím. Štěpán proto věřil, že se moře před ním rozestoupí a cesta do Svaté země bude možná suchou nohou. Po strastiplné cestě prý několik tisíc dětí dorazilo do Marseille, kde se neúspěšně pokusily projít Středozemním mořem. Dva obchodníci, Hugo Železo a Vilém Prase, poté měli nabídnout výpravě zdarma přepravu do Palestiny, děti odvézt do Alžíru a později do Alexandrie, kde je rozprodali do otroctví. Podobná německá výprava, již vedl", "section_level": 2}, {"title": "Pátá křížová výprava.", "content": "Roku 1215 papež Inocenc III. svolal Čtvrtý lateránský koncil. Jedním z důsledků koncilu byla pátá křížová výprava, jejíchž příprav se energicky chopil Inocencův nástupce Honorius III. Účast na výpravě přislíbil uherský král Ondřej II., norský král Inge II. (který však během příprav zemřel a norští křižáci tak nakonec zůstali stranou) a rakouský vévoda Leopold VI. Vojska měly na Blízký východ přepravit frízské lodě, Frísové se však zdrželi v Portugalsku dobýváním maurského hradu Alcácer do Sal. Do Svaté země tak dorazila jen část křižáků, ke kterým se přidaly kyperské oddíly krále Huga I. a antiochijská armáda knížete Bohemunda IV. Křižáci v Zajordánsku nenašli žádného protivníka, vydrancovali široké okolí a s kořistí se vrátili do Akkonu. Král", "section_level": 2}, {"title": "Šestá křížová výprava.", "content": "V září roku 1227 vyplula z Brindisi do Svaté země velká německá flotila. Vedl ji císař Fridrich II., kterého k vyplutí donutila po devíti letech slibů až hrozba exkomunikace. Krátce po vyplutí však na lodích vypukla epidemie, nemocný císař zastavil v Otrantu a podezřívavý papež Řehoř IX. ho exkomunikoval. Fridrich, jehož zbožnost byla vždy pochybná, to ignoroval a po uzdravení vyrazil dále na východ. V září 1228 přistál v Akkonu, kde již čekalo křižácké vojsko. Císař neměl zájem vést dlouhou nákladnou válku v Palestině a rozhodl se pro diplomacii. Sultán al-Kamil, který se nacházel uprostřed", "section_level": 2}, {"title": "Sedmá křížová výprava.", "content": "V srpnu roku 1248 se na křížovou výpravu vydal francouzský král Ludvík IX.. Vojsko vyplulo z nově postaveného přístavu v Aigues-Mortes a byla to největší námořní operace v dějinách křížových výprav. Během mezipřistání na Kypru byl Ludvík místními přesvědčen, že ideálním cílem útoku bude Egypt. V červnu 1249 se křižáci vylodili před egyptskou Damiettou, kterou se jim podařilo získat bez boje, a v listopadu 1249 se francouzské vojsko vydalo na pochod do egyptského vnitrozemí. V té době zemřel egyptský sultán as-Sálih Ajjúb, ale vdova Šagrat Al Durr smrt zatajila a spolu s ministrem Fakrh ad-Dínem zemi a armádu řídila sama. Egyptské vojsko na křižáky čekalo u pevnosti al-Mansúra a ostřelovalo je přes řeku řeckým ohněm. Křižáci objevili brod a v únoru roku", "section_level": 2}, {"title": "Osmá křížová výprava.", "content": "Roku 1267 vytáhl francouzský král Ludvík IX. na další křížovou výpravu. Zprvu marně hledal společníky, nakonec ho podpořil bratr, sicilský král Karel z Anjou. Ten však chtěl cíl výpravy stočit ze Sýrie, kde mezitím sultán Bajbars dobyl jak Haifu, Toronu a Nazaret, tak i křižáckou baštu Antiochii, ve které prý působil Pavel z Tarsu, a která byla v držení křižáků už od roku 1097, na Tunis, kde měl ekonomické a politické zájmy, a Ludvík se nechal přesvědčit. Z Tunisu se chtěl vydat na Egypt, pak přejít Sinaj a", "section_level": 2}, {"title": "Devátá křížová výprava.", "content": "Po neúspěchu osmé křížové výpravy se Angličané rozhodli vydat do Sýrie ohrožované mamlúckým sultánem Bajbarsem. Eduard s anglickou armádou přezimoval na Sicílii a v květnu 1271 se vylodil v Akkonu. Eduardovy síly byly slabé, asi jen tisíc vojáků, ale měl v úmyslu sjednotit rytíře ve Svaté zemi a na Kypru a uzavřít dohodu s Mongoly, kteří v té době ohrožovali i muslimská území. Po příjezdu do Akkonu Eduard zjistil, že situace křesťanů na Předním východě, kde mamlúcké vojsko ovládlo v letech 1265–1271 většinu území Jeruzalémského království a Antiochijského knížectví, je mnohem horší, než se v západní Evropě domnívali. Kyperští rytíři odmítli bojovat", "section_level": 2}, {"title": "Křižácké státy.", "content": "Křižácká panství vzniklá během kruciát byla budována v duchu západoevropského feudalismu a vládnoucí třídu představovali především osadníci z Evropy. Původní obyvatelé, především arménští monofyzité, východní pravoslavní křesťané a muslimové Franky (jak orientálci označovali křižáky) v zemi početně převažovali. Domorodci byli svými křižáckými pány tolerováni, nicméně Frankové nebyli vůči svým jinověrným poddaným nábožensky tak benevolentní jako Arabové před nimi. Arabský cestovatel z Al-Andalusu Ibn Džubajr, který byl nepřítelem křižáků, při svých cestách po Jeruzalémské království v roce 1184 ke své nelibosti zjistil, že v zemi usedlí křesťané a muslimové spolu vycházejí dobře. Odhaduje se, že v Jeruzalémském", "section_level": 2}, {"title": "Rytířské řády.", "content": "Křížové výpravy podstatně přispěly ke vzniku rytířských řádů, které v sobě spojovaly vojenský charakter se snahou o nápodobu klášterního života. Jako první byl v Jeruzalémě založen řád johanitů (později známý jako řád maltézských rytířů). Toto uskupení původně řádem nebylo a existovalo v Jeruzalémě již před první křížovou výpravou jen jako bratrstvo, takže muslimští vládcové tuto křesťanskou organizaci tolerovali. Původním posláním bratrstva před první křížovou výpravou byla špitální péče o křesťanské poutníky putujících do Palestiny. Po dobytí Jeruzaléma Godefroi z Bouillonu začal bratrstvo podporovat, to tak mohlo sílit co do majetku a vlivu. Původně špitální bratrstvo bylo uznáno jako církevní řád. Stal se řádem vojenským. Johanité si i nadále zachovávali svou původní náplň, ale jako řád vojenský a rytířský získali nové povinnosti jako byla ochrana poutníků a obrana Kristova hrobu (a křesťanského království). Řád templářů byl organizací od počátku ryze vojenského charakteru. Založil ho roku 1119 chudý rytíř Hugues de Payens spolu se sedmi druhy na ochranu poutníků, kteří přicházeli do Svaté země. Často se dostávali do konfliktu s konkurenčním řádem johanitů, který měl podobné povinnosti a privilegia. Řád neměl charitativní povahu, avšak jednou za čas obdarovával chudé almužnou. Templářský řád navíc umožňoval, aby si šlechta uschovávala peníze a cenné předměty v templářských domech, což u řádu zapříčinilo vytvoření rozsáhlé bankovní sítě. Peníze bylo možné si v řádovém domě uložit a poté si je vyzvednout ve Svaté zemi, což bylo praktické a výhodné, neboť šlechtici mohli být o svůj majetek připraveni bandity během svého putování. Proto postupem času získávali templáři majetek a moc a v polovině 12. století tvořili asi třetinu všech rytířů v Jeruzalémském království. V době, kdy poslední křižácké državy již byly v rozkladu, disponovaly rytířské řády jako jediné ukázněnou armádou, která bránila křižácká města před muslimy. Byli to templáři, kteří hájili citadelu v Akkonu a Sidónu i poslední pevnost Ruád před přístavním městem Tortosa, která byla dobyta až roku 1303. Templáři a johanité byly", "section_level": 1}, {"title": "Výpravy proti Osmanům v pozdním středověku.", "content": "Poté, kdy Osmané pronikli na Balkán, začalo si křesťanstvo uvědomovat hrozbu Osmanské říše, a proto začali plánovat a projektovat výpravy na záchranu křesťanství – ať už skomírající Byzance a kulturního střediska Konstantinopole nebo rytířských řádů na Kypru a v oblasti Egejského moře.", "section_level": 1}, {"title": "Osmané v Evropě.", "content": "Expanze Osmanů do Evropy začala roku 1354 dobytím Gallipoli. Roku", "section_level": 2}, {"title": "Papežské projekty v 15. století.", "content": "Projekt Evžena IV. (z let 1444–1445): Na jihovýchodě Osmanské říše povstal vládce Karamanu Ibrahim bej, což přinutilo osmanského vládce Murada II. k tažení právě do této oblasti. Této situace chtěl využít papež tak, že by zablokoval Dardanely loďstvem, čímž by znemožnil pohyb osmanského vojska – poté by stačilo zahájit operace v Evropě se svými spojenci, osmanskými sousedními panovníky (byzantským Konstantinem XI. Palaiologem, albánským Skanderbegem, srbským Jiřím Brankovićem, především však uherským Janem Hunyadim a poté polským a uherským králem Vladislavem – papež měl i další spojence: Benátské loďstvo a Burgunďany). Papež jmenoval dva legáty: pro pozemní síly Giuliana Cesariniho a pro loďstvo svého synovce Francesca Condulmaria. Druhý zmiňovaný měl vést blokádu Dardanel. Murad II. zlomil odpor Ibrahima beje dříve, než se předpokládalo a tak se vydal se svou armádou zpět do Evropy, kam dorazil ještě dříve, než Condulmario stačil Dardanely zablokovat. Pozemní síly vedené Cesarinim poté rozdrtil u Varny. Po této porážce se", "section_level": 2}, {"title": "Na evropském kontinentě.", "content": "Křížové výpravy na evropském kontinentě byly dvojí povahy. Jednak to byly tažení proti pohanům, a jednak proti křesťanským kacířům, kam patří i křížové výpravy proti „neposlušným“ panovníkům.", "section_level": 1}, {"title": "Proti pohanům – severní křížové výpravy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Venedská křížová výprava.", "content": "Výpravy proti pohanům žijícím u Baltského moře se poprvé účastnili rytíři, kteří odmítli táhnout s druhou křížovou výpravou do Svaté země a", "section_level": 3}, {"title": "Livonská a pruská křížová výprava.", "content": "Křížové výpravy proti pohanům v Pobaltí na počátku 13. století měly trvalý efekt, neboť křižáci dobytá území konsolidovali, když ho dokázali osídlit, christianizovat a částečně germanizovat. V těchto válkách se angažoval především Řád německých rytířů, který v Pobaltí založil vlastní řádový stát. Řád německých rytířů vedl od", "section_level": 3}, {"title": "Švédské křížové výpravy.", "content": "Švédové již na počátku 12. století podnikli první z celkem tří křížových výprav do Finska, které měly za následek christianizaci Finů, švédskou kolonizaci Finska i vymezení sféry vlivu mezi katolickým Švédskem a pravoslavným novgorodským státem.", "section_level": 3}, {"title": "Proti kacířům.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Albigenská křížová výprava.", "content": "První křížovou výpravou vyhlášenou proti evropským kacířům byla Albigenská křížová výprava. Trvala dvacet let", "section_level": 3}, {"title": "Bosenská křížová výprava.", "content": "V letech 1235–1241 se odehrála bosenská křížová výprava pořádaná Uherskem proti Bosenskému banátu. Vedl ji Koloman Haličský. Křižáci se", "section_level": 3}, {"title": "Aragonská křížová výprava.", "content": "V letech 1284–1285 se odehrála Aragonská křížová výprava. Papež Martin IV. ji vyhlásil proti exkomunikovanému aragonskému králi Petrovi III. Křížová výprava byla jen", "section_level": 3}, {"title": "Čtyři křížové výpravy proti husitům.", "content": "Posledními kruciátami byly čtyři křížové výpravy proti husitům. První křížová výprava proti kališnickým Čechům byla svolána roku 1420 papežem Martinem V. Tažení bylo veřejně vyhlášeno 17. března 1420 ve Vratislavi a velení se chopil římsko-německý císař Zikmund Lucemburský. V dubnu se 30 000 křižáků shromáždilo ve slezské Svídnici a poté vstoupilo do Čech. Křižáci 3. května obsadili Hradec Králové a 7. května získali Pražský hrad. Pražané však odmítli kapitulovat a povolali na pomoc venkovské husity pod vedením Jana Žižky, který 20. května dorazil do Prahy. V červnu křižáci zahájili útoky na opevněné pozice husitů na Vítkově, jejich výpady však byly vždy odraženy. 19. července vypukl v táboře křižáků požár a křížová výprava se rozpadla. Po neúspěchu první výpravy němečtí kurfiřti svolali do Chebu na 23. srpna druhou křížovou výpravu proti husitům a 28. srpna 1421 vstoupili křižáci do Čech. První vlně velel falckrabě Ludvík, který dobyl hrad Mašťov a u Kadaně se spojil s druhou křižáckou vlnou vedenou arcibiskupy z Kolína nad Rýnem a Trevíru. Křižáci dobyli Kadaň a poté část výpravy obsadila i Chomutov. Hlavní voj táhl na Žatec, který byl obležen 10. září 1421. Žatec", "section_level": 3}, {"title": "Křížová výprava proti Jiřímu z Poděbrad.", "content": "Roku 1462 papež Pius II. zrušil Basilejská kompaktáta a uvrhl Jiřího z Poděbrad do klatby. 23. prosince 1466 vyhlásil papež Pavel II. zrušení nároku Jiřího z Poděbrad na český trůn, kterého označil za husitského kacíře a vyhlásil proti kališníkům v Čechách novou křížovou výpravu. Na jaře roku 1468 vtrhl v čele křižáckých vojsk do českých zemí uherský král Matyáš Korvín, který soupeřil s Jiřím o český trůn. Matyáš Korvín byl 22. července 1469 vojskem Jiřího z Poděbrad obklíčen u Vilémova. Matyáš byl z obklíčení propuštěn na základě slibu, že už nebude nadále usilovat o českou korunu, tento slib ovšem později nedodržel. Vzájemné potyčky mezi oběma panovníky trvaly až do smrti Jiřího z Poděbrad 22. března roku 1471.", "section_level": 3}, {"title": "Důsledky a hodnocení.", "content": "Hodnocení křížových výprav do Svaté země jsou velmi rozporuplná. Starší historiografie zdůrazňuje jejich přínos pro vzájemnou kulturní výměnu mezi západní křesťanskou civilizací a arabským světem. Soudobé historické bádání je často výrazně skeptičtější a připouští, že důsledky křížových tažení do Svaté země pro evropskou společnost byly spíše negativní. Středověká společnost ve 12. století věřila církevní propagandě a na křížové výpravy do Svaté země pohlížela se sympatiemi. Zejména s rozvojem renesance, humanismu a osvícenství se objevila kritika výprav jako projevů středověkého náboženského fanatismu a teokracie. V 19. století s jeho nacionalismem a kolonialismem došlo k romantické představě o křižácích jako předchůdcích koloniální expanze. V tehdejším pojetí křížových výprav se také odrážely tehdejší nacionalistické spory. V současnosti již diskuse o podílech jednotlivých národů na křížových výpravách ustoupily a zkoumá se ideologie a cíle křížových výprav. Zformoval se i vyhraněně kritický pohled na křížové výpravy z hlediska marxistů a po druhé světové válce také muslimů. Křížové výpravy do Svaté země značně prohloubily propast mezi západními a východními křesťany. Byzantinci křížové výpravy nevzali za své, válku považovali za barbarskou. Nepřátelství mezi ortodoxními Byzantinci a západními katolíky vyvrcholilo dobytím a vypleněním Konstantinopole v roce 1204. Papež účastníky této akce odsoudil, vzniklý konflikt ale uhašen nebyl. Prohloubily se také rozpory mezi křižáky z různých zemí a jejich veliteli, například mezi Němci a Francouzi nebo mezi panovníky Filipem II. Augustem a Richardem I. Lví srdce. Uskutečnění křížových výprav na druhé straně umožnilo zformování nových a velmi významných ekonomických vazeb mezi Západem a Orientem, zabezpečovaných především italskými městy. Ta bohatla z pronájmu lodí a půjček křižákům a získala převahu ve Středomoří. Obchod v levantských městech, který přetrval i po skončení výprav, však pro ně nebyl tak důležitý jako vazba na Egypt a Byzanc. Přestože většina kulturní výměny mezi arabským a křesťanským světem probíhala v době reconquisty na Pyrenejském poloostrově, dostaly se některé plodiny do Evropy prostřednictvím křesťanů na Předním východě. Byla to například cukrová třtina a poznatky o výrobě cukru, látek i skla. Křižáci se seznámili s mnoha vymoženostmi životního stylu Východu, ale osvojili si je většinou jen ti, kteří se na Východě usadili. V Evropě se výdobytky orientální kultury přejímaly především prostřednictvím Byzance, Sicílie a Pyrenejského poloostrova. Přesto však měly výpravy křižáků v domácím prostředí zaznamenatelný sociální dopad, často je v této souvislosti zmiňován rozvoj dvorské kultury, v literatuře např. rytířské poezie (francouzské \"chansons de geste\" ad.). Křižácká ideologie nezanikla dobytím Jeruzaléma ani pádem Akkonu roku 1291 a křižácké hnutí nebylo formálně nikdy ukončeno. Z hlediska blízkovýchodní muslimské civilizace po sobě křižáci nezanechali trvalé stopy a byli jen „epizodou na okraji dějin“. Podle tvrzení, že současná Velká Británie a Spojené státy americké touží získat moc nad zeměmi Blízkého východu, bývá někdy jejich tažení označováno jako „desátá křížová výprava“. Ta prý začala roku 1983, kdy americký prezident Ronald Reagan vyslal jednotky do Libanonu na podporu izraelské armády, která tam provedla invazi. Rovněž se někdy jako „desátá křížová výprava“ označuje válka proti terorismu prezidenta USA George W. Bushe. Američané a jejich spojenci bojující v Iráku a Afghánistánu pak často bývají islámskými radikály označováni za „křižáky“. Západ a především údajné spojenectví sionistů a křižáků podle Usámy bin Ládina a dalších muslimů vede křižácké tažení proti islámu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Křížové výpravy, starším výrazem \"kruciáty\", byly vojenské výpravy z dob středověku, které vyhlašoval papež proti muslimům, pohanům a kacířům. Dřívější definice historiků tyto výpravy omezovala pouze na výpravy k Jeruzalému, dnes se však význam kruciát přenesl na všechny papežem vyhlášené války proti nepřátelům křesťanstva. Účastníci před zahájením výpravy skládali slib a byli označeni znamením kříže, které si našívali na šaty, a proto se nazývali křižáci (). Byli dobrovolníky, měli za účast na výpravě přislíbeno odpuštění hříchů. ", "tgt_summary": "Die Kreuzzüge waren von der Lateinischen Kirche sanktionierte, strategisch, religiös und wirtschaftlich motivierte Kriege zwischen 1095/99 und dem 13. Jahrhundert. In diesem engeren Sinne bezeichnet der Begriff die Orientkreuzzüge, die sich gegen die muslimischen Staaten im Nahen Osten richteten. Im 13. Jh. wurde der Begriff für Kreuzzüge (wie \"peregrinatio\") auch auf andere militärische Aktionen ausgeweitet, deren Ziel nicht das Heilige Land war (\"crux cismarina\"). In diesem erweiterten Sinne werden auch die Feldzüge gegen nicht christianisierte Völker wie Wenden, Finnen und Balten, gegen Ketzer wie die Albigenser und gegen die Ostkirche dazu gezählt. Vereinzelt haben Päpste sogar zu Kreuzzügen gegen christliche politische Gegner aufgerufen. ", "id": 516697} {"src_title": "Kalifornie", "tgt_title": "Kalifornien", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Po vyhnání nepočetných indiánských kmenů se území Kalifornie stalo severní výspou španělské říše na severoamerickém kontinentu. Kalifornie spadala pod místokrálovství Nové Španělsko. Z této kolonie vzniklo roku 1821 Mexiko (Spojené státy mexické) a jedním z jeho teritorií byla i Alta California. V letech 1846–1848 proběhla mexicko-americká válka, po níž bylo území historické Kalifornie rozděleno mezi oba státy. Severní (americká) část byla roku 1850 rozdělena mezi státy Kalifornii a teritoria Nové Mexiko a Utah, zatímco jižní (mexická) část tvořila až do roku 1930 jeden celek, který byl téhož roku rozdělen na dvě teritoria, později přeměněná v mexické státy. V roce 2007 Kalifornii postihly ničivé požáry, které vyhnaly z domovů mnoho lidí včetně hollywoodských hvězd. K 26. říjnu si vyžádaly 12 obětí.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Západní část Kalifornie omývá Tichý oceán, na severu sousedí se státem Oregon. Východní hranici má společnou s Nevadou a na jihovýchodě leží Arizona. Na jihu sousedí s Mexikem. Co do rozlohy se jedná o třetí největší stát USA. Kalifornie má úrodné Centrální údolí, kde se díky výraznému zavlažování daří zemědělství. V převážně hornaté východní části státu se rozkládá pohoří Sierra Nevada s nejvyšší horou souvislých Spojených států Mount Whitney (4421 m) a horké suché pouště. V pohoří Sierra Nevada se nachází Yosemitský národní park a hluboké sladkovodní jezero Tahoe. Na jihu leží velké slané jezero Salton Sea a Mohavská poušť. V severovýchodní části této pouště leží Údolí smrti, kde se nachází nejníže ležící bod (Badwater, 85 m pod úrovní hladiny oceánu) a zároveň nejteplejší místo v Severní Americe. Kalifornie je i známá výskytem častých a velice intenzivních zemětřesení, které souvisí se zlomem San Andreas, jenž probíhá po celé délce státu. Známé je zemětřesení, které v roce 1906 postihlo San Francisco. Většina velkých měst je soustředěna u pacifického pobřeží, kde panuje středomořské podnebí.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Kalifornie je stát s nejvyšším HDP v USA. Tvoří celých 14 % ekonomiky Unie. HDP Kalifornie činí 1,4 bilionu dolarů. Po Japonsku, Číně, Německu a Velké Británii to je největší HDP na světě. Roční příjem na obyvatele je 47 000 dolarů (tj. 3 916 dolarů měsíčně). To je o 1/3 víc než celostátní průměr. Průmysl je třikrát větší než zemědělství. Kalifornie je největším centrem počítačového průmyslu na světě, který je soustředěn v Silicon Valley. V Kalifornii se vyrábí nejvíce filmů na světě (kromě indického Bollywoodu). Filmový průmysl je soustředěn ve městě Los Angeles, ve čtvrti Hollywood. Průměrný rozpočet filmu je 100 milionů dolarů. Nezaměstnanost v Kalifornii za posledních 20 let rapidně klesla a v roce 2006 byla 4,9 %. Ač je ekonomika Kalifornie velmi rozvinutá, je zde mnoho lidí žijících na hranici chudoby a je zde mnoho bezdomovců, i přesto, že volných pracovních míst je mnoho. Zejména v okolí velkých měst, jako je Los Angeles. Ve větší míře jde o přistěhovalce z chudšího Mexika a latinské Ameriky, kteří se jen velmi těžko uplatňují na trhu práce. To je způsobeno nejen rasovou diskriminací, ale i negramotností a složitou integrací těchto menšin do společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Energetika.", "content": "Kalifornie má relativně k ostatním státům velkou spotřebu energie (28–30 GW v zimě a asi polovinu v létě), ale její elektrárny mají kapacitu přibližně 45 GW. V roce 1996 připravoval guvernér Pete Wilson legislativu umožňující deregulaci trhu s energií v tomto státě, který se opíral o principy volného trhu. Energetický gigant Enron v roce 1999 akvizicí získal firmu PGE a tím i přístup ke kalifornskému deregulovanému trhu. V létě 2000 Kalifornie zažila rozsáhlé opakované výpadky proudu. Kolem roku 2003 přešla ze státu do soukromých rukou řada elektráren. Cena energie v Kalifornii se od začátku století zněkolikanásobila.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Kalifornie je nejlidnatějším státem USA. Podle sčítání lidu z roku 2010 zde žilo 37 253 956 obyvatel, v roce 2014 to již bylo přibližně 38 340 000 obyvatel. Je to také nejvíc urbanizovaný stát USA, ve městech v roce 2010 žilo 95 % obyvatel Kalifornie. Hustota zalidnění je 95 obyvatel na čtvereční kilometr. Nejpočetnější skupinou obyvatel jsou Hispánci, následovaní bělochy, Asiaty a černochy. Kalifornie prošla v průběhu posledních padesáti let významnou demografickou proměnou. Zatímco v roce 1960 tvořili asi 90 % obyvatel nehispánští běloši, dnes je to pouhých 38,8 % (k roku 2014) a kvůli nízké porodnosti jen 26 % všech novorozenců (k roku 2008). V roce 2014 se stali nejpočetnější skupinou obyvatel Hispánci. Hlavním důvodem je jednak jejich vysoká porodnost, jednak imigrace z Mexika a latinské Ameriky. Nejrozšířenější náboženství je římskokatolické. Velkým problémem Kalifornie je kriminalita. Mnoho přistěhovalců z chudého amerického jihu, či ilegálních imigrantů, se velice obtížně začleňuje do majoritní společnosti. To vede k nárůstu kriminality a spotřeby drog. V Los Angeles je mnoho čtvrtí (ghett) proslulých zločinem, prodejem drog a prostitucí. Významná sídla:", "section_level": 1}, {"title": "Rasové složení.", "content": "Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 37,6 % populace.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Mottem státu je „Eureka“, květinou sluncovka kalifornská, stromem sekvoj vždyzelená, ptákem křepel kalifornský a písní \"I Love You, California\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Kalifornie ( ', oficiálně ') je stát nacházející se na západním pobřeží Spojených států amerických, v oblasti pacifických států v západním regionu USA. Kalifornie hraničí na severu s Oregonem, na východě s Nevadou, na jihovýchodě s Arizonou a na jihu s mexickým státem Baja California. Západní ohraničení státu tvoří Tichý oceán. ", "tgt_summary": "Kalifornien (englisch [] und spanisch \"California\" []) ist der flächenmäßig drittgrößte und mit Abstand bevölkerungsreichste Bundesstaat der Vereinigten Staaten von Amerika. Er liegt im Westen des Landes und grenzt an den Pazifischen Ozean, die Bundesstaaten Oregon, Nevada und Arizona sowie den mexikanischen Bundesstaat Baja California auf der gleichnamigen Halbinsel. Der offizielle Beiname Kaliforniens lautet Golden State (Goldener Staat).", "id": 877369} {"src_title": "Válka", "tgt_title": "Krieg", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Válka doprovází lidstvo od neolitické revoluce a stejně jako se vyvíjela lidská kultura a výrobní možnosti, vyvíjela se i válka a její vedení. Na začátku proti sobě stáli nevyzbrojení členové jednotlivých klanů. Pak následovalo postupné vyzbrojování pěšáků a jejich organizace do větších celků. Ve starověku v Mezopotámii byla doložena první stálá armáda, která měla za úkol udržování státní moci, obranu před nájezdníky a rozšiřování říše do okolí. Díky pečlivé výzbroji a uspořádání se brzy stala velmi účinnou silou, která dokázala říši bránit. Od starověku jsou výdaje na obranu a válku běžně kolem 50 % rozpočtu města či státu, a to i během míru, což přetrvávalo až do 20. století. S rozvojem technických možností se mění i strategie a taktika boje. Vycvičené zástupy Římanů vystřídala jízda, masové nasazení pěchoty a lučištníci. Objevem palných zbraní začali lučištníci ztrácet na významu a byli nahrazováni střeleckými oddíly. Jezdectvo zažilo svůj pád během první světové války, když nebylo efektivní proti tvrdé realitě zákopové války. Překonání zákopové války umožnila letadla a tanky. S nástupem letectva a tanků se opět změnila strategie vedení války — na řadu přichází blesková válka, která je postavena na mobilních jednotkách schopných postupovat hluboko do týla nepřítele. Válka se stala mnohem více pružnou a pohyblivou. V průběhu druhé světové války se začala objevovat nová zbraň — balistická raketa, která již naprosto zrušila rozmezí mezi frontovou linií a zázemím. V dnešní moderní válce je možné zasáhnout libovolný cíl na planetě. S objevením jaderných zbraní přešlo lidstvo do doby, ve které vedení války může znamenat i konec civilizace. Válčící strany disponují technologií, která je schopna vymazat nepřítele z povrchu Země. Jedním z důsledků existence atomové bomby je strategie jaderného odstrašení a snaha předejít vypuknutí konfliktu. Existence atomové bomby je někdy považována za jeden z důvodů nevypuknutí třetí světové války.", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny války.", "content": "Války vznikají z různých příčin, které se nedají vždy dobře vysledovat, ale je důležité rozlišovat, jestli se jedná o války mezi státy anebo mezi skupinami lidí. Státy většinou válčí o získání moci (například válka ve Vietnamu), strategických surovin, kolonií, či z náboženských či ideologických důvodů. Během moderní války mezi civilizovanými státy jsou snahy na vedení konvenční války, kdy jsou dodržovány mezinárodní smlouvy o zacházení se zajatci, snaha ochraňovat civilisty a nedopouštět se válečných zločinů (i přes snahy se ale objevují případy jejich porušování). Během války náboženské, či občanské nebo ideologické nejsou často dodržovány žádné zákony a často na obou stranách jsou prováděny rozsáhlé etnické čistky, masové popravy, mrzačení obyvatelstva, znásilňování a používání veškeré dostupné techniky (magdeburská svatba). Vojáci nejsou často odlišeni od civilního obyvatelstva, což znemožňuje konvenčním armádám jejich efektivní eliminaci a způsobuje ztráty na civilistech. Studená válka měla za následek historicky velmi dlouhé období vyrovnanosti vojenských sil mezi státy sdružených v NATO v čele s USA na jedné straně a s komunistickými státy v čele se SSSR na straně druhé. Bylo zajištěno vzájemným jaderným zastrašením a snahou vyhnout se ozbrojenému konfliktu, což byl jeden z prioritních cílů obou stran. Spolu s koncem studené války však zmizel dosud jasně definovaný nepřítel, s kterým by potenciální válka přerostla v celosvětově ničící jaderný konflikt. Došlo ke vstupu nově vzniklých států na světovou scénu a jednoznačnou hrozbu vystřídalo mnoho nových nevyzpytatelných rizik. K vnitrozemským konfliktům (občanským válkám) dochází téměř vždy v důsledku napětí uvnitř společnosti. Státní instituce nejsou nadále schopné udržet pořádek v rámci státu, státní struktury se hroutí a společnost upadá do chaosu. Válka se tak dostává do rukou různých skupin a bývá tak označována za válku postmoderní. Příčiny vzniku ozbrojených konfliktů lze rozdělit do několika skupin. První z nich je otázka územních sporů v důsledku snahy o posílení vlivu na určitém území, nebo naopak snaha vymanit se z vlivu ekonomicky silnějšího státu. Druhou skupinou jsou důvody hospodářské. Řada lokálních válek je vedena kvůli nerostnému bohatství a jejich distribuci. K těmto konfliktům patří například spory o ložiska ropy v Kaspickém moři a otázka přístupu ke sladkovodním zdrojům na Blízkém východě a v Africe. Další skupinou jsou náboženské důvody, které lze také označit za ideologické důvody. Příkladem je spor židů a muslimů na Blízkém východě. V neposlední řadě je třeba zmínit konflikty národnostního charakteru. Odehrávají se především v Africe a často dosahují rozměrů genocidy, jako například masakr Tutsiů ze strany Hutů ve Rwandě v roce 1994.", "section_level": 1}, {"title": "Největší války dějin.", "content": "Za největší války podle středního odhadu počtu obětí se uvádějí: 3. století 8. století 14. století 17. století 19. století 20. století Války ovšem nelze takto jednoduše srovnávat, protože světová populace významně roste. Ve starověku patří svým rozsahem mezi významné války bitva u Kurukšétry (4 milióny), druhá punská válka (0,8 miliónu), galská válka (do 1 miliónu), první židovská válka (1 milión). Při relativním srovnání například třicetiletá válka zahubila třetinu (například České země) až dvě třetiny místní populace, kdežto II. světová válka maximálně 16 % obyvatel v Polsku (4 % ztráty mělo Československo). Arménská genocida, Rwandská genocida (v případě Tutsiů) či Paraguayská válka vyhladila přibližně 70 % lidí dané skupiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Válka je stav organizovaného násilí mezi dvěma nebo více skupinami lidí. Násilí je ve válce použito válčícími stranami jako mocenský prostředek k prosazení politických, náboženských, ideologických, ekonomických nebo jiných cílů. Válka je opakem míru. V mezinárodní politice se jedná o extrémní nástroj prosazení cílů vojenskými prostředky a vojenskou silou. Přechodným stavem mezi vedenou válkou a mírem je příměří. ", "tgt_summary": "Krieg ist ein organisierter und unter Einsatz erheblicher Mittel mit Waffen und Gewalt ausgetragener Konflikt, an dem planmäßig vorgehende Kollektive beteiligt sind. Ziel der beteiligten Kollektive ist es, ihre Interessen durchzusetzen. Der Konflikt soll durch Kampf und Erreichen einer Überlegenheit gelöst werden. Die dazu stattfindenden Gewalthandlungen greifen gezielt die körperliche Unversehrtheit gegnerischer Individuen an und führen so zu Tod und Verletzung. Neben Schäden an am Krieg aktiv Beteiligten entstehen auch immer Schäden, die meist eher unbeabsichtigt sind. Sie werden heute euphemistisch als Kollateralschäden bzw. Begleitschäden bezeichnet. Krieg schadet auch der Infrastruktur und den Lebensgrundlagen der Kollektive. Eine einheitlich akzeptierte Definition des Krieges und seiner Abgrenzung zu anderen Formen bewaffneter Konflikte existiert nicht. ", "id": 841473} {"src_title": "Louis de Broglie", "tgt_title": "Louis de Broglie", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Pocházel ze šlechtického rodu Broglia di Chieri, který byl původně piemontský a roku 1643 emigroval do Francie. Byl nejmladší z pěti dětí vévody Victora de Broglie a jeho manželky Pauliny se La Forest D’Armaillé. Dědicem rodového titulu byl jeho o sedmnáct let starší bratr Maurice de Broglie, který byl také francouzský fyzik. Louisovi náležel titul princ de Broglie, pod nímž byl známý většinu života. Teprve po smrti bratra, který zemřel v r. 1960 bez potomků, se stal ve svých 68 letech vévodou. Po maturitě na pařížském gymnáziu Janson de Sally v r. 1909 zpočátku studoval na Sorbonně historii. Bratr Maurice v něm vzbudil zájem o fyziku, a proto v 18 letech zahájil studium fyziky na Pařížské univerzitě, které ovlivnilo celý jeho pozdější život. V roce 1913 již získal vědeckou hodnost. Během 1. světové války sloužil s bratrem ve vojenské radiotelegrafické stanici na Eiffelově věži. Podle jeho návrhu byly všechny spojenecké ponorky vybaveny přijímači speciální konstrukce, které umožnily spojení se základnami. Po válce spolupracoval Louis s bratrem Mauricem v jeho soukromé laboratoři na výzkumu fotoefektu a experimentovali s rentgenovým zářením. V roce 1923 Louis publikoval první práce, v nichž formuloval své představy o vlnové mechanice, dualitě částic a vln, podložené matematickým vyjádřením. Ve své dizertační práci \"Výzkumy o kvantové teorii\" interpretaci dualizmu rozšířil i na elektrony. Doktorát za teorii elektronové vlny obhájil v r. 1924. Vlnové vlastnosti částic vyjádřil rovnicí: formula_1 kde \"λ\" je vlnová délka, \"h\" je Planckova konstanta, \"m\" je hmotnost částice a \"v\" je její rychlost. V r. 1925 byla práce publikována ve \"Fyzikálních análech\", ale teorie materiálních vln elektronů byla zpočátku částí odborné komunity, tvořené zejména odpůrci kvantové mechaniky, přijata s nedůvěrou. Uznání se mu dostalo na 5. Solvayské konferenci o fyzice v Bruselu v roce 1927, když byly jeho předpoklady ověřeny experimentálně. De Broglieho teorii hmotných vln elektronu později užil Erwin Schrödinger k vytvoření vlnové mechaniky. V roce 1929 mu byla udělena Nobelova cena za fyziku za objev vlnově korpuskulárního dualizmu částic. V následující letech se věnoval pedagogické práci. Nejprve přednášel matematiku a teoretickou fyziku na Sorbonně, od r. 1928 byl profesorem teoretické fyziky v Ústavu Henriho Poincarého a od r. 1932 vedl katedru teoretické fyziky Pařížské univerzity. Jeho vědecká činnost pokračovala v oboru spinu částic, teorii světla a aplikaci vlnové mechaniky v jaderné fyzice. V r. 1945 se stal poradcem francouzské komise pro atomovou energii. Podílel se na vzniku Evropské organizace jaderných výzkumů (CERN). Byl členem vědeckých akademií mnoha států a čestným doktorem řady světových univerzit. V r. 1961 byl vyznamenán řádem Čestné legie. O jeho soukromém životě se mnoho neví. Nikdy se neoženil, měl rád dlouhé procházky, rád četl a dobře hrál šachy. V r. 1981 po operaci ledvin se stal zcela závislým na lékařské péči. Zbytek života strávil v nemocnici a zemřel na klinice v Louveciennes. Je pohřben na hřbitově v Neuilly-sur-Seine. V roce 1973 byla založena Nadace Louise de Broglie jako místo setkávání a diskusí pro všechny současné fyziky, kteří chtějí představit výsledky své práce a názory v duchu tolerance a svobody myšlení.", "section_level": 1}, {"title": "Autor.", "content": "Louis de Broglie napsal více než 20 odborných knih, z nichž nejdůležitější jsou Věnoval se i popularizaci fyziky, za což byl vyznamenán organizací UNESCO Kalingovou cenou v r. 1952. K nejznámějším knihám patří", "section_level": 1}], "src_summary": "Louis Victor Pierre Raymond vévoda de Broglie (15. srpna 1892 Dieppe – 19. března 1987 Paříž) byl francouzský kvantový fyzik, který navrhl princip duality částic a vlnění, za což v roce 1929 dostal Nobelovu cenu.", "tgt_summary": "Louis-Victor Pierre Raymond de Broglie [] (* 15. August 1892 in Dieppe, Normandie; † 19. März 1987 in Louveciennes, Département Yvelines) war ein französischer Physiker. Er gehörte zur französischen Adelsfamilie der Broglies und war jüngerer Bruder des Experimentalphysikers Maurice de Broglie. ", "id": 822092} {"src_title": "Meryl Streepová", "tgt_title": "Meryl Streep", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Narodila se v roce 1949 v Summitu ve státě New Jersey. Její rodiče byli Mary W. a Harry William Streepovi. Má dva mladší bratry – Dana (1953) a Harryho (1951). Bakalářský titul v oboru umění získala na Vassar College v roce 1971 a magisterský na Yaleově univerzitě.", "section_level": 1}, {"title": "Herecká kariéra.", "content": "Svoji první důležitou, i když malou, roli hrála ve filmu \"Julie\". Jejím druhým výrazným snímkem byl \"Lovec jelenů\" (1978), za něj získala první nominaci na Oscara. Následující rok tuto cenu získala za film \"Kramerová vs. Kramer\", kde hrála po boku Dustina Hoffmana. Druhý Oscar jí byl udělen v roce 1982 za hlavní roli ve filmu \"Sophiina volba\". V roce 1978 také získala svou první cenu Emmy za roli v minisérii \"Holocaust\". O rok později hrála ve filmu Woodyho Allena \"Manhattan\". V osmdesátých letech se objevila v úspěšných filmech jako \"Francouzova milenka\", \"Silkwoodová\" (s Kurtem Russellem a Cher), \"Vzpomínky na Afriku\" (s Robertem Redfordem) a \"Jako nepoddajný plevel\" (s Jackem Nicholsonem). Často obdržela dobré recenze a na Oscara byla nominována za roli aktivistky Karen Silkwoodové ve filmu \"Silkwoodová\". Ve filmu \"Výkřik ve tmě\" ztvárnila roli Lindy Chamberlainové, australské matky obviněné ze zodpovědnosti za smrt svého dítěte, když tvrdila, že ho napadl dingo. Za tuto roli získala cenu za nejlepší ženský herecký výkon na filmovém festivalu v Cannes. V devadesátých letech ztvárnila velké množství rozmanitých rolí jako např. vyšinutou herečku béčkových filmů ve filmové adaptaci novely spisovatelky Carrie Fisherové \"Pohlednice z Hollywoodu\", kde hrála spolu s Dennisem Quaidem a Shirley MacLaine. Spolu s Goldie Hawnovou a Brucem Willisem hrála ve filmu \"Smrt jí sluší\". Mezi její další filmy z této doby patří \"Dům duchů\", \"Divoká řeka\", \"Madisonské mosty\" (nominace na Oscara), \"Marvinův pokoj\" nebo \"Hudba mého srdce\". Svůj hlas propůjčila také několika postavám – třeba v seriálu \"Simpsonovi\" (dceři reverenda Timothy Lovejoye), nebo ve filmu Stevena Spielberga \"A.I. Umělá inteligence\". V roce 2002 hrála spolu s Nicolasem Cagem ve filmu \"Adaptace\" a s Nicole Kidmanovou a Julianne Mooreovou ve snímku \"Hodiny\". Spolu s Al Pacinem a Emmou Thompsonovou se objevila v televizní minisérii \"Andělé v Americe\", ve které ztvárnila hned čtyři role a získala za ni svou druhou cenu Emmy. Spolu s Liamem Neesonem uváděla v roce 2001 v Oslu také koncert Nobelovy ceny míru. Mezi její filmy patří také \"Prime\", \"Zítra nehrajeme!\" (s Lindsay Lohan a Lily Tomlin) a \"Ďábel nosí Pradu\" s Anne Hathaway, za který získala Zlatý glóbus a čtrnáctou nominaci na Oscara. V roce 2008 měl premiéru film \"Mamma Mia!\", natočený podle \"stejnojmenného\" muzikálu, upraveného dle původní hudby skupiny ABBA. Dále snímek \"Pochyby\", v němž ztvárnila roli ředitelky katolické školy. V roce 2009 natočila film \"Nějak se to komplikuje\", motto filmu zní: Dva muži se zamilují do jedné ženy. Ztvárnila zde tuto ženu, Jane Adlerovou, a za tuto roli získala nominaci na Zlatý glóbus za nejlepší ženský herecký výkon v komedii nebo muzikálu. V roce 2010 se objevila v internetovém seriálu Lisy Kudrow s názvem Web Teraphy a objevila se hned ve třech dílech. V roce 2011 natočila film Železná lady, kde hrála bývalou britskou premiérku Margaret Thatcherovou. Režie se ujala Phyllida Lloyd, která s Meryl pracovala na muzikálu Mamma mia! Partnera Meryl Denise Thatchera ve filmu hraje oscarový herec Jim Broadbent. Meryl Streepová za roli Thatcherové byla oceněná Zlatým Glóbem, cenou BAFTA a třetím Oscarem. Rok 2012 zakončila filmem Druhá šance, ve kterém hrála spolu s Tommy Lee Jonesem. Tato komedie pojednává o vztahu staršího páru, ve kterém manželka není příliš spokojena, nelíbí se jí stereotyp jejího manželství. A proto najde poradce pro manželské dvojice, aby jim pomohl získat ztracenou jiskru. V roce 2017 ztvárnila Meryl Streep charakterní roli vydavatelky deníku \"Washington Post\" Kay Grahamové ve filmu režiséra Stevena Spielberga (původní název byl \"The Post\").", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Byla zasnoubená se svým kolegou z filmu \"Lovec jelenů\" Johnem Cazalem až do jeho smrti, kdy skonal na rakovinu kostí dne 12. března 1978. V září 1978 si vzala sochaře Dona Gummera, se kterým má čtyři děti – Henry W. \"Hank\" Gummer (nar. 1979), Mamie Gummer (nar. 1983), Grace Jane Gummer (nar. 1986) a Louisa Jacobson Gummer (nar. 1991). Dcery Mamie a Grace se staly také herečkami, prvorozený syn Henry je muzikant a zpěvák.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mary Louise „Meryl“ Streep (* 22. června 1949 Summit, New Jersey) je americká divadelní, televizní a filmová herečka, osminásobná držitelka Zlatého glóbu, dvojnásobná držitelka Ceny Emmy a trojnásobná držitelka Oscara.", "tgt_summary": "Mary Louise „Meryl“ Streep (* 22. Juni 1949 in Summit, New Jersey) ist eine US-amerikanische Schauspielerin. Nach ersten Theaterarbeiten feierte sie Ende der 1970er Jahre ihren internationalen Durchbruch mit dem TV-Mehrteiler \"Holocaust\" und den Kinoproduktionen \"Manhattan\", \"Die durch die Hölle gehen\" und \"Kramer gegen Kramer\". Seitdem gilt die dreifache Oscar-Preisträgerin (bei insgesamt unübertroffenen 21 Nominierungen) als eine der gefragtesten sowie künstlerisch erfolgreichsten Filmdarstellerinnen der Welt. Zu ihren größten kommerziellen Erfolgen zählen unter anderem \"Sophies Entscheidung\" (1982), \"Jenseits von Afrika\" (1985), \"Der Tod steht ihr gut\" (1992), \"Die Brücken am Fluß\" (1995), \"Lemony Snicket – Rätselhafte Ereignisse\" (2004), \"Der Teufel trägt Prada\" (2006), \"Mamma Mia!\" (2008), \"Julie & Julia\" (2009), \"Wenn Liebe so einfach wäre\" (2009), \"Die Eiserne Lady\" (2011) und \"Into the Woods\" (2014).", "id": 1538148} {"src_title": "Matematika", "tgt_title": "Mathematik", "src_document": [{"title": "Charakteristika metod a cílů matematiky.", "content": "Mezi jinými vědami se matematika vyznačuje nejvyšší mírou abstrakce a přesnosti. Díky těmto vlastnostem je často označována za \"královnu věd\". Tzv. matematický důkaz je nejspolehlivější známý způsob, jak ověřovat pravdivost tvrzení. V matematice jsou za spolehlivá považována pouze ta tvrzení (nazývané \"věty\"), ke kterým je znám matematický důkaz. Nové pojmy jsou vytvářeny jednoznačnými definicemi z pojmů již zavedených. Pro současnou matematiku je typická vysoká přesnost, zajišťovaná úplnou formalizací. Je-li stanoveno několik základních tvrzení (tzv. axiomy), je z nich možné s použitím odvozovacích pravidel založených na logice odvodit další pravdivá tvrzení pomocí formálních důkazů. Výklad matematických poznatků tak spočívá v definování nových pojmů, formulování platných vět o nich (případně takových vět, které je dávají do souvislosti s pojmy staršími) a dokazování pravdivosti těchto vět. Matematické práce mají proto často strukturu „definice – věta – důkaz“ s minimem doplňujícího textu či zcela bez něj. Stejně jako v jiných vědních disciplínách se také může objevit formulace neověřené hypotézy - předpokladu (jako výzva k jejímu dokázání či vyvrácení) nebo položení dosud nezodpovězené otázky. Některé z matematikou vytvářených abstraktních pojmů slouží k vysvětlení či snadnějšímu uchopení pojmů dalších, jiné slouží v jiných vědních oborech jako nástroj k popisu určitých jevů nebo jako idealizovaný model reálných objektů či systémů, další pak umožňují precizaci a rozvoj konceptů a myšlenek některých disciplín filozofie. Zákonitosti objevené mezi těmito pojmy lze při vhodné aplikaci zpětně přeformulovat jako pravidla a vlastnosti skutečného světa nebo jako obecně platné teze. To však již není úkolem matematiky, nýbrž příslušné jiné disciplíny.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk matematiky je umělý formální jazyk.", "content": "Je třeba připomenout, že jazyk matematiky je umělý formální jazyk, pro který platí kategorický požadavek exaktní (tj. s nulovou vnitřní vágností) interpretace všech jeho jazykových konstrukcí. Umělými formálními jazyky jsou i jazyky všech typů formálních logik a programovací jazyky. Nelze tedy např. v jakékoli formální logice použít přirozený jazyk, neboť ten má inherentně vágní, a tak i emocionální interpretaci (říkáme jí konotace) všech svých jazykových konstrukcí.. S tímto omylem se můžeme setkat v některých učebnicích formální logiky nebo umělé inteligence viz reprezentace znalostí. Je to překročení hranic exaktního světa porušením podmínky exaktní interpretace. Pro hlubší pochopení problému: Přirozený jazyk nemůže být součástí exaktního světa, nemá exaktní interpretaci svých jazykových konstrukcí. Napřiklad pokud nějaký objekt exaktního světa, třeba veličinu „Rychlost pohybu tělesa“, místo (obvyklého) symbolu V (jednočlenného řetězce symbolů), označíme konstrukcí přirozeného jazyka (větou): Marjánka se na něj usmívala, nelze tuto větu chápat jako větu přirozeného jazyka (a přiřazovat jí obvyklý význam), ale nutně jen jako řetězec symbolů dostávající v exaktním světě nový význam, a to jméno té veličiny. Ona věta dostává tedy stejný význam, jako měl původně symbol V. Přiřazení významu té větě je pak exaktní, jak odpovídá statutu veličiny jako elementu exaktního světa. Ještě poznamenejme, že pokud umělé formální jazyky mají vypovídat o znalostech o reálném světě, musí se tak dít prostřednictvím veličin viz Exaktní věda, jinak nelze. Veličina je jediným prostředníkem mezi reálným a exaktním světem.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Vznik matematiky byl zapříčiněn především potřebou řešit praktické úlohy, jako například různé obchodní úlohy, vyměřování a dělení pozemků, stavebnictví a měření času. Historie matematiky sahá až do pravěku, kdy vznikly první abstraktní matematické pojmy – přirozená čísla. Velký rozvoj prodělala v antickém Řecku, kde výrazných úspěchů dosáhla zejména geometrie. Další etapou prudkého rozvoje matematiky byl raný novověk, kdy byly především Descartem ustaveny základy matematické analýzy. Poté se díky práci Newtona, Leibnize, Eulera, Gausse a dalších matematiků podařilo dosáhnout zásadních výsledků v oblasti analýzy zejména položením základů diferenciálního a integrálního počtu. Jiným významným obdobím dějin matematiky byl přelom 19. a 20. století, kdy zkoumání dokazatelnosti tvrzení bylo postaveno na solidní a formální základ, objevy v matematické logice a zavedením axiomatické teorie množin. Touto dobou začaly být též zkoumány abstraktní struktury, což umožňuje jedním důkazem ověřit matematické tvrzení pro širokou skupinu matematických objektů. Vyvrcholením tohoto trendu byl v polovině 20. století vznik teorie kategorií, která je pokládána za nejobecnější a nejabstraktnější matematickou disciplínu.", "section_level": 1}, {"title": "Matematické disciplíny.", "content": "Hlavní klasické disciplíny matematiky se vyvinuly ze čtyř praktických lidských potřeb – potřeby počítat při obchodování, porozumět vztahům mezi číselně vyjádřenými množstvími, vyměřování pozemků a staveb a předpovídání astronomických jevů. Z těchto čtyř potřeb vznikly čtyři klasické matematické disciplíny – po řadě aritmetika, algebra, geometrie a matematická analýza, které se zabývají zhruba řečeno čtyřmi základními oblastmi zájmu matematiky – kvantitou, strukturou, prostorem a změnou. Později se díky snahám zastřešit tyto čtyři disciplíny jednotnou matematickou teorií a dosáhnout co největší přesnosti a nezpochybnitelnosti výsledků rozvinulo několik vzájemně provázaných disciplín nazývaných souhrnně základy matematiky. Tyto disciplíny kromě výše zmíněného umožnily také hlubší propojení matematiky s filozofií či rozvoj teoretické informatiky. Ve 20. století zaznamenaly ohromný rozvoj disciplíny aplikované matematiky, které slouží jako důležité nástroje v nejrůznější oborech lidské činnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Kvantita.", "content": "Studium kvantity je vůbec nejstarší oblastí matematiky. Jeho počátky se objevují již v pravěku, kdy dochází k porozumění pojmu přirozeného čísla. Postupem času následuje vytváření základních aritmetických operací a rozšiřování číselného oboru přes čísla celá, racionální, reálná a komplexní až k různým specializovaným číselným oborům jako jsou hyperkomplexní čísla, kvaterniony, oktoniony, ordinální a kardinální čísla nebo surreálná čísla. I v teorii přirozených čísel zůstává dosud mnoho snadno formulovatelných otevřených problémů, např. hypotéza prvočíselných dvojic nebo Goldbachova hypotéza. Zřejmě nejslavnější problém celé matematiky, velká Fermatova věta, byl vyřešen v roce 1995 po 350 letech marných pokusů.", "section_level": 2}, {"title": "Struktura.", "content": "Mnoho matematických objektů jako množiny čísel či funkcí vykazují jistou vnitřní strukturu. Abstrahováním některých z těchto strukturálních vlastností vznikly pojmy grupa (skupina), okruh, těleso a další. Studiem těchto abstraktních konceptů se zabývá algebra. Její důležitou součástí je lineární algebra, která se zabývá studiem vektorových prostorů, jež v sobě kombinují tři ze čtyř okruhů zájmu matematiky – kvantitu, strukturu a prostor. Diferenciální a integrální počet přidává k těmto třem okruhům i čtvrtý – změnu.", "section_level": 2}, {"title": "Prostor.", "content": "Studium prostoru začíná v matematice již ve starověku geometrií – konkrétně euklidovskou. Trigonometrie přibírá do hry fenomén kvantity. Základním tvrzením této kvantitativní geometrie je Pythagorova věta. V pozdějších dobách dochází k zobecňování směrem k vícedimenzionálním prostorům, neeuklidovským geometriím a topologii. Uvažováním v kvantitativních sférách se dostáváme k analytické, diferenciální a algebraické geometrii. Diferenciální geometrie se zabývá studiem hladkých křivek a ploch v prostoru, algebraická pak geometrickou reprezentací množin kořenů polynomů více proměnných. Topologické grupy v sobě kombinují fenomény prostoru a struktury, Lieovy grupy přidávají navíc ještě změnu.", "section_level": 2}, {"title": "Změna.", "content": "Pochopení a popis změny je základní snahou přírodních věd. Mocným nástrojem k uchopení fenoménu změny je kalkulus matematické analýzy, který využívá konceptu funkce. Studiem funkcí na oboru reálných čísel se zabývá reálná analýza, obdobnou disciplínou pro komplexní případ je komplexní analýza. Její součástí je pravděpodobně nejslavnější i nejtěžší nevyřešený problém současné matematiky – Riemannova hypotéza. Funkcionální analýza se zabývá studiem přirozeně vznikajících prostorů funkcí, jednou z mnoha aplikací tohoto oboru je kvantová mechanika. Pomocí diferenciálních rovnic je možné studovat problematiku změn kvantitativních veličin. Vysoce složité přírodní systémy slouží jako inspirace pro studium dynamických systémů a teorie chaosu.", "section_level": 2}, {"title": "Základy matematiky a filozofie.", "content": "Ve snaze objasnit a zpřesnit základní kameny matematiky byly na konci 19. století položeny základy disciplínám teorie množin a matematické logiky, jež bývají souhrnně označovány jako základy matematiky. Na pomezí základů matematiky a abstraktní algebry leží teorie kategorií. Matematická logika poskytuje pevný axiomatický rámec celé matematice a svojí maximální přesností zaštiťuje nezpochybnitelnost všech matematických výsledků. Teorie důkazu precizuje a matematizuje základní principy rozumového odvozování a nutného vyplývání. Teorie modelů studuje logické koncepty pomocí algebraických metod. Formální studium aritmetických teorií jako jsou Robinsonova či Peanova aritmetika má velký význam i pro filozofické otázky týkající se hranic deduktivní metody. Odpovědí na většinu těchto otázek je nejslavnější výsledek celé logiky – Gödelovy věty o neúplnosti. Teorie rekurze má velký význam pro teoretické základy informatiky. Teorie množin je často označována jako „svět matematiky“. Každá jiná matematická disciplína může být považována za součást teorie množin. Kromě toho má teorie množin vlastní obor studia zaměřený z větší části na pochopení a popis fenoménu nekonečna v jeho aktuální podobě. Slavným problémem teorie množin byla hypotéza kontinua, filozofické dopady má otázka axiomu výběru.", "section_level": 2}, {"title": "Diskrétní matematika.", "content": "Jako diskrétní matematika se označují oblasti matematiky, které se zabývají studiem konečných diskrétních systémů. Její podobory mají obvykle velký praktický význam v informatice a programování. Patří sem disciplíny jako teorie složitosti, teorie informace nebo studium teoretických modelů počítačů, jakým je Turingův stroj. Teorie výpočetní složitosti se zabývá časovou náročností algoritmů zpracovávaných v počítačích, teorie informace možnostmi efektivního skladování informací na záznamových médiích – studuje pojmy komprese dat, entropie apod. Nejslavnějším problémem těchto disciplín je „problém P = NP“. Dalšími součástmi diskrétní matematiky jsou kombinatorika, teorie grafů nebo kryptografie.", "section_level": 2}, {"title": "Aplikovaná matematika.", "content": "Aplikovaná matematika používá abstraktní matematické nástroje k řešení praktických problémů z jiných oblastí vědy, obchodu apod. Statistika používá teorii pravděpodobnosti k popisu, analýze a předpovídání jevů, v nichž hraje důležitou roli náhoda. Numerická matematika vytváří a teoreticky zaštiťuje počítačové výpočetní metody pro řešení širokého spektra úloh příliš náročných pro člověka. Využívá ji počítačové modelování s mnoha aplikacemi při popisu a předpovědi fyzikálních, meteorologických, sociologických, chemických a jiných jevů. Ve světě obchodu a bankovnictví hraje důležitou roli finanční matematika. K popisu ekonomických fenoménů slouží často jazyk a výsledky teorie her.", "section_level": 2}], "src_summary": "Matematika (z řeckého (\"mathematikós\") = \"milující poznání\"; (\"máthema\") = \"věda, vědění, poznání\") je věda zabývající se z formálního hlediska kvantitou, strukturou, prostorem a změnou. Matematika je též popisována jako disciplína, jež se zabývá vytvářením abstraktních entit a vyhledáváním zákonitých vztahů mezi nimi. ", "tgt_summary": "Die Mathematik (bundesdeutsches Hochdeutsch : [], []; österreichisches Hochdeutsch: []; \"mathēmatikē téchnē\" ‚die Kunst des Lernens‘) ist eine Wissenschaft, welche aus der Untersuchung von geometrischen Figuren und dem Rechnen mit Zahlen entstand. Für \"Mathematik\" gibt es keine allgemein anerkannte Definition; heute wird sie üblicherweise als eine Wissenschaft beschrieben, die durch \"logische\" Definitionen selbstgeschaffene abstrakte Strukturen mittels der \"Logik\" auf ihre Eigenschaften und Muster untersucht.", "id": 622459} {"src_title": "Martin Scorsese", "tgt_title": "Martin Scorsese", "src_document": [{"title": "Šedesátá léta.", "content": "Scorsese se zapsal na newyorskou universitu (v roce 1964 získal bakalářský titul z angličtiny, v roce 1966 magisterský z režie), kde natočil svá studentská díla: krátké filmy \"What's a Nice Girl Like You Doing in a Place Like This?\" (1963) a \"It's Not Just You, Murray!\" (1964). Jeho nejslavnějším krátkým filmem z raných let se stal černým humorem oplývající snímek The Big Shave (1967), který pojednává o muži, který se tak dlouho holí, až vykrvácí, protože si břitvou podřízl vlastní krk. Film je Scorseseho příspěvkem k sebezničující americké kampani ve Vietnamu, čemuž nasvědčuje i alternativní název \"Viet '67\". Nehledě na téma snímku, formální zpracování dalo tušit, že se tu rodí nový filmový velikán. Již roku 1967 pak Scorsese natočil svůj první celovečerní film, černobílý snímek \"Kdo to klepe na moje dveře?\", kde si zahrál mladíček Harvey Keitel a o střih se postarala Thelma Schoonmaker, z nichž se stali na dlouhá léta věrní Scorseseho spolupracovníci. Film byl čitelnou předzvěstí budoucí Scorseseho slávy, vlastně jakousi zkouškou na sucho \"Špinavých ulic\". Už v této rané formě byly zřejmé hlavní znaky příští Scorseseho tvorby: cit pro vystižení italoamerické atmosféry New Yorku, rychlý střih, soundtrack jako všehochuť rockových melodií a problémy i pochybnostmi pronásledovaný muž v hlavní roli.", "section_level": 1}, {"title": "Sedmdesátá léta.", "content": "Scorsese se seznámil s příslušníky nové americké režijní školy sedmdesátých let: Francisem Fordem Coppolou, Brianem De Palmou, Georgem Lucasem a Stevenem Spielbergem. Právě Brian De Palma mu představil Roberta De Nira, jenž se stal blízkým Scorseseho přítelem a spolupracovníkem. Scorsese pracoval jako jeden ze střihačů filmu Woodstock a setkal se i se slavným režisérem Johnem Cassavetesem, který se stal jeho přítelem i učitelem.", "section_level": 1}, {"title": "\"Špinavé ulice\".", "content": "Roku 1972 Scorsese natočil depresivní gangsterku \"Berta z dobytčáku\" pro producenta Rogera Cormana, který pomohl nahoru režisérům takových kvalit jako Francisi Fordu Coppolovi, Jamesi Cameronovi a Johnu Saylesi. Ačkoliv je \"Berta z dobytčáku\" považována za méně významné dílo, Scorseseho naučila, jak vyrobit film rychle a levně, a připravila ho na jeho první spolupráci s De Nirem ve \"Špinavých ulicích\". \"Špinavé ulice\" byly rozhodujícím snímkem pro Scorseseho, De Nira i Harvey Keitela. Scorseseho styl se tu projevil ve své plné síle: mužské naparování, krvavé násilí, téma katolictví a viny a trestu, živý New York, bleskurychlý střih a povinný rockový soundtrack. Přes zcela nový přístup se na Scorseseho stylu zcela jistě podepsal vliv Johna Cassavetese a raného Jean-Luca Godarda. (Samotný snímek byl Johnem Cassavetesem přijat mnohem příznivěji než \"Berta v dobytčáku\", o níž si John Cassavetes myslel, že není hodna režiséra Scorseseho talentu.) Herečka Ellen Burstyn si v roce 1974 vybrala Scorseseho, aby ji režíroval ve snímku \"Alice tu už nebydlí\", za nějž pak získala Oscara pro nejlepší herečku v hlavní roli. Ačkoliv byl film přijat velmi kladně, ve Scorseseho rané kariéře se jedná spíše o výjimku, a to především kvůli pozornosti, která je zde upřena na ženskou postavu. Scorsese se vrátil do newyorské Little Italy, aby se věnoval svým italským kořenům, když natočil snímek \"Italianamerican\", dokument vesměs o svých rodičích Charlesovi a Catherine Scorsese, kteří si posléze zahráli v několika pozdějších filmech svého syna. (Catherine Scorsese mnoho let pracovala jako hlavní nákupčí Scorseseho filmového štábu a Charles Scorsese pomáhal s filmovými kostýmy.)", "section_level": 2}, {"title": "\"Taxikář\".", "content": "Roku 1976 Scorsese šokoval filmovou veřejnost kultovním snímkem \"Taxikář\", nemilosrdným, ponurým a násilným portrétem samotáře, který propadá své psychopatii a krutému prostředí nočního Manhattanu. Scorsese režii věnoval obrovskou pozornost a použitím skokového střihu, expresivního osvětlení, záběrů z nejrůznějších zorných úhlů i velmi pomalého pohybu kamery dosáhl dokonalého vhledu do složité hrdinovy osoby. Nesmírná síla \"Taxikáře\" tkví nesporně především ve vynikajícím výkonu Roberta De Nira, zajímavě však svoji kontroverzní roli dětské prostitutky pojala i vycházející hvězdička Jodie Foster. \"Taxikář\" také zahájil Scorseseho spolupráci se scenáristou Paulem Schraderem. Snímek obsahuje řadu tematických podobností s prací francouzského režiséra Roberta Bressona (včetně výrazných narážek) – především s filmem \"Pickpocket\" (v podstatě opět deník samotáře posedlého utkvělou představou, jenž nachází vykoupení). Schrader se ostatně často obracel k Bressonovým dílům (např. \"Americký gigolo\", \"Muž bez spánku\" nebo Scorseseho \"Počítání mrtvých\"). Na první stránky novin se \"Taxikář\" vrátil o pět let později, když roku 1981 spáchal John Hinckley, Jr. atentát na amerického presidenta Ronalda Reagana a následně tvrdil, že to udělal kvůli postavě Jodie Foster \"Iris\" (v \"Taxikáři\" hlavní hrdina \"Travis Bickle\", uvažuje o atentátu na jistého senátora). \"Taxikář\" získal Zlatou palmu na festivalu v Cannes a byl nominován na čtyři Oscary, včetně toho za nejlepší snímek. Nadšené přijetí \"Taxikáře\" povzbudilo Scorseseho k realizaci prvního vysokorozpočtového projektu: stylizovaného muzikálu \"New York, New York\". Tato citlivá Scorseseho pocta rodnému městu a klasickým muzikálům starého Hollywoodu se však setkala s malým úspěchem: jak u diváků, tak u kritiky.", "section_level": 2}, {"title": "\"New York, New York\" a menší dokumentární práce.", "content": "\"New York, New York\" byla třetí Scorseseho spolupráce s Robertem De Nirem, v hlavní ženské roli se objevila Liza Minnelli, což byla jedna z mnoha upomínek na jejího otce, legendárního režiséra nejen muzikálů Vincenta Minelliho. Navzdory obvyklému Scorseseho zaujetí a stylistické bravuře mnoho kritiků konstatovalo, že se film příliš podřídil studiové atmosféře a zvlášť v porovnání s předchozími Scorseseho díly působí příliš mdle. Ale ač je snímek často přehlížen, nabízí jeden z Scorseseho pohledů na mužskou paranoiu a nestálost srovnatelný s těmi, které Scorsese zachytil ve \"Špinavých ulicích\", \"Taxikáři\" a později v \"Zuřícím býkovi\". Neúspěch snímku \"New York, New York\" připravil Scorsesemu těžkou depresi a vážnou závislost na kokainu. Přesto našel dostatek sil, aby vytvořil vysoce ceněný \"The Last Waltz\" (1978), dokument o posledním koncertu skupiny The Band. Dalším Scorseseho dokumentem byl \"American Boy\" (1978) o zajímavém herci Stevu Princovi, představiteli nafoukaného obchodníka se zbraněmi z \"Taxikáře\". Následovalo období divokých večírků, což poničilo beztak slabé Scorseseho zdraví.", "section_level": 2}, {"title": "Osmdesátá léta.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "\"Zuřící býk\".", "content": "Podle mnoha údajů (včetně Scorseseho samého) zachránil Martinovi Robert De Niro život, když ho přesvědčil, aby se zbavil své závislosti a natočil podle názoru většiny kritiků svůj vůbec největší film – snímek \"Zuřící býk\" (1980). Přesvědčen o tom, že nemůže natočit nic jiného, se Scorsese plně soustředil na násilím překypující biografii boxera střední váhy Jaka La Motty, přezdívaného \"Bronx Bull\" (Býk z Bronxu). Snímek je považován za mistrovské dílo a renomovaný britský časopis Sight and Sound ho zvolil nejlepším filmem osmdesátých let. Obdržel osm oscarových nominací, včetně těch za nejlepší snímek, nejlepšího herce pro Roberta De Nira a režii (první Scorseseho nominace). De Niro stejně jako Thelma Schoonmaker za střih si sošku odnesli, avšak Scorsese musel gratulovat Robertu Redfordovi, jenž byl oceněn za svůj režijní debut, snímek Obyčejní lidé. \"Zuřící býk\", nasnímaný vysoce kontrastní černobílou kamerou, je patrně vrcholem Scorseseho režijního stylu. \"Taxikář\" a \"New York, New York\" byly točeny za pomocí expresionistických metod, aby bylo dosaženo ideálního psychologického obrazu postav. V \"Zuřícím býkovi\" se projevily další výrazné filmařské extrémy: častý pomalý pohyb kamery realizovaný plynulými jízdami a extravagantní deformování perspektivy (časté změny snímané strany během boxerského zápasu). Obsahově je dále rozvíjeno vyhrocené téma \"Špinavých ulic\" a \"Taxikáře\": nestálé mužské postavy, násilí, vina a vykoupení. Ačkoliv v titulcích filmu byli jako scenáristi uvedeni Paul Schrader a Mardik Martin (který dříve spolupracoval na \"Špinavých ulicích\"), konečný scénář se od toho Schraderova výrazně lišil. Byl několikrát přepisován různými autory včetně Jay Cockse (pozdější spoluautor \"Věku nevinnosti\" a \"Gangů New Yorku\"). Do konečné verze ho upravili samotní Scorsese a Robert De Niro.", "section_level": 2}, {"title": "\"Král komedie\".", "content": "Dalším Scorseseho projektem byla pátá spolupráce s Robertem De Nirem: film \"Král komedie\" (1983). Jednalo se o absurdní satiru na svět médií a celebrit, Scorsese se tak vydal zcela novou cestou. I z formálního hlediska byl snímek natočen klidnějším způsobem s častým použitým statické kamery a dlouhých záběrů. Dřívější Scorseseho expresionismus jako by plynule přešel v takřka surrealistický styl. Stále se však jednalo o typické Scorseseho dílo: kromě newyorského prostředí vykazuje řadu podobností s \"Taxikářem\", a to především postavu posedlého samotáře, který dosáhne úspěchu kriminálním činem (\"Taxikář\" – vražda, \"Král komedie\" – únos). \"Král komedie\" se nedočkal přílišného kasovního úspěchu, zato byl velmi ceněn kritikou a v nynější době stále nabírá na aktuálnosti. V roce 1983 Scorsese začal pracovat na projektu, o kterém již dlouho uvažoval, \"Posledním pokušení Krista\", vycházejícím z knihy Nikose Kazantzakise z roku 1951. S tímto tématem se Scorsese seznámil prostřednictvím herečky Barbary Hershey, která v druhé polovině šedesátých let navštěvovala stejnou školu. Film měl být natočen pod hlavičkou Paramountu, ale těsně před začátkem natáčení Paramount od projektu odstoupil kvůli kontroverznosti tématu, která vyvolala nevoli mnohých křesťanských skupin. V této nakonec nerealizované verzi z roku 1983 měl Aidan Quinn hrát Ježíše a Sting Piláta. (V roce 1988 si ve vlastním filmu zahrál Ježíše Willem Dafoe a Piláta David Bowie.)", "section_level": 2}, {"title": "Menší práce.", "content": "Po krachu projektu \"Posledního pokušení Krista\" se Scorsese opět ocitl v kritické situaci, jak to popisuje v dokumentu \"\" (2004). Pochopil, že stále více komerční Hollywood osmdesátých let už nepřeje stylizovaným a osobním filmům sedmdesátých let, na nichž založila Scorseseho režisérská generace svoji slávu, a rozhodl se naprosto změnit přístup k filmování. Snímkem \"Po zavírací době\" (1985) se vrátil k nezávislému, takřka undergroundovému stylu práce. Film byl natáčen se zanedbatelným rozpočtem v nočním manhattanském SoHo, jedná se o černou komedii o jedné neuvěřitelně smolné noci obyčejného Newyorčana (Griffin Dunne); v drobných roličkách si ve snímku zahráli tak rozdílní herci jako Teri Garr a komediální dvojice Cheech Marin a Tommy Chong. Snímek \"Po zavírací době\" se zařadil k slavným nízkorozpočtovým, ale zkultovnělým dílům osmdesátých let (např. Něco divokého Jonathana Demma nebo Repo Man Alexe Coxe). Před světoznámým videoklipem Michaela Jacksona \"Bad\", který Scorsese natočil v roce 1987, pracoval ještě na snímku \"Barva peněz\" (1986) – pokračování klasického filmu s Paulem Newmanem \"Hazardní hráč\" (1960). (Originál natočil Robert Rossen, který je též autorem boxerského snímku \"Tělem a duší\" (1947), jenž velmi ovlivnil \"Zuřícího býka\"). I přes typickou formální svébytnost byla \"Barva peněz\" prvním Scorseseho krokem do světa filmového mainstreamu komerčních snímků. Paul Newman byl za svoji roli oceněn Oscarem a Scorsesemu úspěch filmu zajistil dost vlivu, aby se mohl vrátit ke svému vysněnému projektu: k \"Poslednímu pokušení Krista\".", "section_level": 2}, {"title": "\"Poslední pokušení Krista\".", "content": "Po mírném flirtu s komerčním Hollywoodem v polovině osmdesátých let se Scorsese vrátil ke svému osobnímu tématu snímkem \"Poslední pokušení Krista\", ke kterému se konečně dostal roku 1988 a opět pro něj využil scénáře Paula Schradera. Vycházeje z kontroverzního románu Nikose Kazantzakise z roku 1951, převyprávěl Scorsese život Ježíše Krista se zřetelem na jeho lidskou stránku. Ještě před uvedením snímku do kin vyvolalo Poslední pokušení Krista rozporuplné reakce a celosvětové protesty proti údajnému rouhání, které samozřejmě přispěly i k propagaci filmu, jenž se jako nízkorozpočtový stal celosvětovou senzací. Nejošidnějším okamžikem je bezesporu snová sekvence, která ukazuje Krista, jenž se oženil a založil rodinu s Máří Magdalenou. Přes všechny kontroverze se Poslední pokušení kritice líbilo a v mnohém připomnělo nejvýznamnější a nejdůležitější minulá Scorseseho díla: především důrazem na spirituální a duchovní tón, který se promítnul i do předchozích Scorseseho filmů. Martin byl podruhé nominován na Oscara za nejlepší režii, znovu se sošky ale nedočkal. Společně s Woody Allenem a Francisem Coppolou se v roce 1989 Scorsese podílel na povídkém filmu \"Povídky z New Yorku\", konkrétně svoji povídkou \"Lekce\".", "section_level": 2}, {"title": "Devadesátá léta až po současnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "\"Mafiáni\".", "content": "Po zvláštním a problémy přeplněném desetiletí přišel gangsterský epos \"Mafiáni\" (1990), který znamenal bleskový návrat k sebevědomému Scorseseho režijnímu stylu, známému především ze \"Zuřícího býka\". Návrat k Little Italy, De Nirovi a Joe Pescimu nabídl virtuózní ukázku Scorseseho režisérské bravury a obnovil, navýšil a upevnil Martinovu reputaci. Na druhou stranu \"Mafiáni\" zahájili éru, která znamenala řadu technicky bezchybných, podle některých kritiků však méně podnětných filmů. Pro většinu obyčejných filmových fanoušků se ale právě \"Mafiáni\" stali Scorseseho kultovním dílem. Scorsese byl znovu nominován na Oscara za nejlepší režii, ale opět ho předstihl debutující režisér – tentokrát Kevin Costner. Roku 1990 si Scorsese zahrál malou roličku Vincenta van Gogha ve filmu \"Sny Akiry Kurosawy\" slavného japonského režiséra Akiry Kurosawy.", "section_level": 2}, {"title": "\"Mys hrůzy\".", "content": "Poté přišel \"Mys hrůzy\" (1991), remake slavného snímku z roku 1962 a Scorseseho sedmá spolupráce s De Nirem. Jako další výlet do mainstreamu se jednalo tentokrát o vysoce stylizovaný thriller, čerpající ze slavných filmů Alfreda Hitchcocka nebo snímku \"The Night of the Hunter\" Charlese Laughtona (1955). Kritikou byl přijat rozporuplně a z mnoha kruhů byl haněn za scény násilí na ženách. V každém případě se však Scorsesemu na tomto ponurém námětu dostalo širokého pole působnosti k experimentům v oblasti filmových triků a efektů. Film byl nominován na dva Oscary. Jen v USA vydělal 80 000 000 dolarů a na třináct let se stal Scorseseho komerčně nejúspěšnějším filmem. (Z této pozice byl sesazen až \"Letcem\".)", "section_level": 2}, {"title": "\"Věk nevinnosti\".", "content": "Zdánlivě nečekaným dílem ve Scorseseho kariéře se stala opulentně a velkoryse zpracovaná adaptace románu Edith Wharton o puritánské společnosti New Yorku pozdního 19. století \"Věk nevinnosti\". Avšak podprahová psychologie, nesmírná pozornost ke každému detailu a vizuální filmové hody jasně prozrazují ruku zkušeného Scorseseho.", "section_level": 2}, {"title": "\"Casino\".", "content": "Finančně náročný, násilný snímek z roku 1995 \"Casino\" se podobně jako \"Věk nevinnosti\" zaměřil na postavu zdánlivě nezranitelného muže, jehož pevně uspořádaný život je stále více narušován přívalem nepředvídatelných událostí. To, že byl tento příběh podán jako násilný gangsterský film, ho udělalo mnohem stravitelnější pro filmové fanoušky, kteří byli překvapeni Scorseseho minulým snímek. Od kritiky se \"Casino\" dočkalo smíšené odezvy, což bylo zčásti způsobeno jeho výraznou stylistickou podobností \"Mafiánům\". Nejkřiklavější analogií byl zřejmě casting Joe Pesciho do role divokého psychopata.\"Casino\" je patrně nejnásilnějším Scorseseho filmem. Některé z jeho scén působí až dokumentárním stylem. Na rozdíl od většiny předchozích Scorseseho děl si Casino vyžádalo i nemalé technické prostředky. Velmi ceněným Scorseseho počinem byl dokument Martin Scorsese v roli průvodce americkým filmem (1995), čtyřhodinové dílo mapující historii americké kinematografie od dob němého filmu po rok 1969 (tehdy začal točit sám Scorsese, který nechtěl komentovat tvorbu svých současníků).", "section_level": 2}, {"title": "\"Kundun\".", "content": "Pokud \"Věk nevinnosti\" připravil některým Scorseseho fanouškům rozčarování, zašel snímek \"Kundun\" (1997) ještě dále, a to nejen svým tématem raného života 14. dalajlamy, čínské invaze do Tibetu a následného dalajlamova exilu v Indii. Scorsese ve filmu použil i pro něj velmi neobvyklé formální a narativní postupy. Tradičně dramatičnost zdůrazňující přístup tak tentokrát ustoupil do pozadí a byl nahrazen takřka meditativním sledem barvitých obrazů. Snímek zvedl Scorseho reputaci, všeobecně je však brán jako odbočka ze stávajícího trendu Scorseseho díla. (V každém případě se ale jedná o profil další velké osobnosti světových náboženství – po Ježíšovi z \"Posledního pokušení Krista\").", "section_level": 2}, {"title": "\"Počítání mrtvých\".", "content": "\"Počítání mrtvých\" (1999) byl návrat k důvěrně známému newyorskému prostředí a scénáři Paula Schradera a neodpustilo si řadu odkazů na slavného \"Taxikáře\". Podobně jako předchozí spolupráce Scorseseho a Schradera i \"Počítání mrtvých\" je značným způsobem inspirováno filmy Roberta Bressona a snímek má leccos společného i se Scorseseho filmem \"Po zavírací době\". V roce 1999 Scorsese produkoval dokument o italské kinematografie jménem \"Il mio viaggio in Italia\". Tento projekt předznamenal příští Scorseseho režijní počin, epickou podívanou \"Gangy New Yorku\" (2002), ovlivněnou mezi jinými takovými veličinami italského filmu jako režisérem Luchino Viscontim. Samotný snímek se pak natáčel v Mekce italského filmu – ve slavném Cinecittà.", "section_level": 2}, {"title": "\"Gangy New Yorku\".", "content": "S rozpočtem přes 100 milionů dolarů se \"Gangy New Yorku\" staly Scorseseho zatím největším a patrně nejvíce komerčním filmem. Stejně jako \"Věk nevinnosti\" se snímek odehrává v 19. století a zahrál si v něm Daniel Day-Lewis a Scorseseho „De Niro“ 21. století Leonardo DiCaprio. Podstatným rozdílem je ovšem naprosto opačné sociální prostředí filmu. Produkci provázelo mnoho problémů, kolovaly nejrůznější zvěsti o režisérových konfliktech se studiem Miramax a jeho šéfem Harvey Weinsteinem. Přes odmítnutí uměleckých kompromisů jsou Gangy New Yorku zřejmě nejvíce konvenčním Scorseseho filmem: obvyklé režijní prvky – jako postavy a flashbacky pro pouhé vysvětlování děje -, které Scorsese nikdy neuznával, se tu vyskytují v hojné míře. Původní hudební doprovod pravidelného Scorseseho spolupracovníka Elmera Bernsteina byl nahrazen hudbou Howarda Shora a mainstreamovými rockovými umělci U2 a Peterem Gabrielem: ne-li komerčnějšími, určitě méně dobovými. Avšak přinejmenším centrálními tématy se film velmi přiblížil předchozí Scorseseho tvorbě: New Yorku, násilí a problémům etnických subkultur. Původně měl být film poprvé uveden do kin v zimě roku 2001, aby tak mohl zasáhnout do bojů o prestižní oscarové ocenění; Scorsese však natáčel až do roku 2002, načež studio snímek uvolnilo až na konci roku 2002, aby mohl být použitelný pro nastávající udělování Oscarů. V únoru 2003 obdržely \"Gangy New Yorku\" deset oscarových nominací, včetně nominace na nejlepší film, režii a herce pro Daniela Day-Lewisa. Pro Scorseseho to byla čtvrtá nominace, a ačkoliv většina kritiků předpokládala, že to tenkrát Martinovi vyjde, Oscara si nakonec odnesl Roman Polański.", "section_level": 2}, {"title": "\"Letec\".", "content": "Scorseseho dalším počinem byl \"Letec\" (2004), vysokorozpočtová, velkolepá biografie režiséra, producenta, legendárního excentrika, multimilionáře a leteckého průkopníka Howarda Hughese. Podobně jako \"Gangy New Yorku\" a především jako New York, New York byl \"Letec\" pokusem o symbiózu autorsky citlivého filmu s konvenčním přístupem zlaté hollywoodské éry. V tomto ohledu byl Scorsese úspěšný jen částečně, Scorsese rozhodně dokázal natočit vynikající poctu velké postavě amerického filmu, za což si vysloužil uznání akademiků, mnozí kritici se však vyjádřili v tom smyslu, že snímek neodráží celou režisérovu osobnost a je natočen víceméně anonymním stylem. \"Letec\" byl nominován na šest Zlatých globů, včetně nominací za nejlepší drama, režiséra, scénář a herce pro Leonarda DiCapria. Nakonec se musel spokojit s polovinou proměněných nominací – ovšem odnesl si ocenění za nejlepší drama. V lednu roku 2005 byl nejčastěji nominovaným filmem na Oscara, podařilo se mu to hned v jedenácti kategoriích, včetně v té za nejlepší film. Nevyhly se mu ani nominace v takřka všech ostatních důležitých kategoriích, a to nominace na nejlepší film, pátá Scorseseho nominace na nejlepší režii, nominace na nejlepšího herce v hlavní roli pro (Leonarda DiCapria), nejlepší herečku ve vedlejší roli pro (Cate Blanchett) a v kategorii herce ve vedlejší roli vyšlo i na Alana Aldu. Nakonec ale snímek získal jen pět sošek: za nejlepší herečku ve vedlejší roli, kameru, výpravu, kostýmy a střih. Scorsese znovu odešel s prázdnou. Tentokrát se radoval Clint Eastwood, jehož \"Million Dollar Baby\" se stala i nejlepším snímkem roku.", "section_level": 2}, {"title": "\"Skrytá identita\".", "content": "Kriminální drama z roku 2006 \"Skrytá identita\" je remakem hongkongského filmu \"Volavka\" (2002). Je příběhem tajného policisty Billyho Costigana (Leonardo DiCaprio), jehož úkolem je infiltrovat bostonskou zločineckou síť, kterou vede boss Costello (Jack Nicholson). Dále je tu také Colin Sullivan (Matt Damon) a ten má za úkol infiltrovat policii, aby tam získával informace pro mafiánského bosse. Oba dva se snaží, aby jejich identita nebyla odhalena. Film byl oceněn celkem čtyřmi Oscary.", "section_level": 2}, {"title": "Témata Scorseseho filmů.", "content": "Scorseseho filmy jsou výrazně ovlivněny jeho katolickou výchovou a dětskou touhou po kněžství. Scorsese sám poznamenal, že v dětství v jeho okolí byli nejvlivnějšími lidmi gangsteři a kněží. Spása a hřích jsou ústřední tématy Scorseseho filmů. Jeho hrdinové obvykle hledají vykoupení ze světa zločinu a nepravosti, čehož dosahují pomocí utrpení a krvavého pokání. Charlieho poslední scéna ze \"Špinavých ulic\", běsnění Travise Bickla z Taxikáře, bušení do zdi vězeňské cely Jaka LaMotty jsou patrně vyjádřením posedlostí hříchem a touhou po vykoupení. Scorseseho pozdější filmy jsou v tomto ohledu stále pesimističtější. \"Mafiáni\", \"Casino\" a \"Letec\" končí tím, že jsou jejich hrdinové lapeni v metaforickém očistci, z nějž zřejmě není úniku. Dalšími výraznými prvky Scorseseho filmů jsou utkvělé představy a osamělost. Hrdinové jsou samotáři, kteří jsou ovládáni emocemi, jež nemohou plně zvládat a které nakonec vyústí v nekontrolovaný záchvat psychického i fyzického násilí. To je jedním z důvodů velkého zájmu herců o Scorseseho role, neboť se jim v nich nabízejí extrémně dynamické charaktery. Postupné hroucení se vybudovaného světa je dalším Scorseseho velkým tématem, a to především v jeho gangsterských filmech. Hrdinové se zmítají mezi pokušeními, kterým je vystavuje jejich materiální existence, což vede ke zkáze jejich světa a někdy i k duchovní očistě. Nejexplicitněji je to vyjádřeno v \"Zuřícím býkovi\", jenž končí veršem z Nového zákona, předneseným slepcem, který byl uzdraven Ježíšem. (Tento odkaz může být chápán i jako věnování Haigu P. Manoogianovi, Scorseseho newyorskému učiteli.)", "section_level": 1}, {"title": "Oscary.", "content": "Do roku 2007 a vyhlašování výsledků hlasování o udělení prestižních cen Oscar v Los Angeles, dostal Martin Scorsese pět nominací na tuto cenu. To ho řadilo do společnosti Alfreda Hitchcocka (5 nominací), Roberta Altmana (5 nominací), Stanley Kubricka (4 nominace), Federica Felliniho (4 nominace) nebo Ingmara Bergmana (3 nominace), kteří byli taktéž vždycky neúspěšní. (Ovšem Hitchcock, Altman, Fellini a Bergman byli oceněni čestným Oscarem za celoživotní dílo). Tato smůla se však protrhla a film \"Skrytá identita\" byl oceněn hned několikrát – mezi jimiž byl i Oscar za nejlepší režii. „Můžete radši ještě jednou zkontrolovat obálku?“ vyzval své kolegy Francise Forda Coppolu, George Lucase a Stevena Spielberga překvapený Scorsese, když mu předávali sošku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Martin Scorsese [skorsesý] (* 17. listopadu 1942 New York, USA) je americký režisér, herec, scenárista a pedagog. Hlavními tématy Scorseseho snímků většinou bývají osudy italoamerické komunity, organizovaný zločin, násilí, silní jedinci i náboženské problémy. Přes četné nominace (např. za filmy \"Zuřící býk\", \"Mafiáni\", \"Věk nevinnosti\", \"Gangy New Yorku\", \"Letec\") Scorsesovo čekání na Oscara trvalo celých 27 let. V roce 2007 získal čtyři ocenění (nejlepší film, režim, střih a adaptovaný scénář) americké Akademie filmových věd a umění za film \"Skrytá identita\". Je považován za jednoho z nejvlivnějších poválečných amerických režisérů. ", "tgt_summary": "Martin Charles Scorsese [] (* 17. November 1942 in Queens, New York) ist ein US-amerikanischer Regisseur, Drehbuchautor, Filmproduzent und Schauspieler. Er gehört zu den einflussreichsten Regisseuren des zeitgenössischen amerikanischen Kinos. Zu seinen bekanntesten Filmen zählen \"Taxi Driver\" (1976)\", Good Fellas\" (1990), \"Departed – Unter Feinden\" (2006) sowie \"The Wolf of Wall Street\" (2013).", "id": 1378232} {"src_title": "Mangan", "tgt_title": "Mangan", "src_document": [{"title": "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "content": "Kovový, křehký a značně tvrdý prvek světle šedé barvy. Patří mezi přechodné prvky, které mají valenční elektrony v d-sféře. Mangan je velmi elektropozitivní prvek, který je nejelektropozitivnější po alkalických kovech, kovech alkalických zemin a hliníku. Mangan se vyskytuje ve třech stabilních modifikacích (α-mangan, β-mangan a γ-mangan), které se mění v závislosti na teplotě. První modifikace je stabilní za obyčejné teploty, druhá je stabilní v rozmezí 742 °C až 1070 °C a třetí v rozmezí 1070 °C až 1160 °C. První dvě modifikace jsou křehké a tvrdé a vznikají při aluminotermické výrobě manganu a třetí vzniká při elektrolytickém vylučování manganu a je měkká a tažná. Čtvrtá, ale nestabilní modifikace manganu, vzniká při teplotě nad 1160 °C a označuje se jako δ-mangan. S rostoucím oxidačním číslem klesá zásaditost prvku a stoupá kyselost. Mangan se v některých svých vlastnostech i sloučeninách velmi podobá prvkům a sloučeninám sedmé hlavní podskupiny – halogenům – zejména pak chloru ve svém nejvyšším oxidačním čísle – chloristany se velmi podobají manganistanům. Ve sloučeninách se vyskytuje především v řadě mocenství od Mn po Mn. Nejstálejší jsou však sloučeniny manganu Mn, Mn a Mn, ale snadno lze získat i sloučeniny s oxidačním číslem Mn, Mn i Mn. V silných minerálních kyselinách je mangan rozpustný za vývoje plynného vodíku, v koncentrované kyselině sírové se rozpouští za vzniku oxidu siřičitého a v kyselině dusičné se podle její koncentrace rozpouští buď za vzniku oxidu dusnatého nebo oxidu dusičitého. Protože je chemicky poměrně podobný železu, je jeho odolnost vůči korozi nízká. Jemně rozetřený práškový mangan je pyroforický – je samozápalný na vzduchu. Mangan je také schopný rozkládat vodu a uvolňovat z ní vodík. Mangan je za normálních teplot málo reaktivní, ale za vyšší teploty se slučuje s mnoha prvky – fosfor, halogeny, dusík, síra, uhlík, křemík, bor a další.", "section_level": 1}, {"title": "Historický vývoj.", "content": "Oxid manganičitý – burel – je znám již od starověku, kdy se používal při výrobě skla. Byl považován za odrůdu magnetovce (\"magnes\"). Římský filozof Plinius starší nazval burel jako „ženskou“ odrůdu magnetovce. Středověk již rozlišoval rozdíl mezi \"magnes\" nebo \"magnesius lapis\" (magnetovec) a \"magnesia\" nebo \"pseudomagnes\" (falešný magnet čili burel). O něco později dali skláři burelu název podle jeho schopnosti odbarvovat železnaté sklo sklářské mýdlo a změnili jeho název na \"manganes\" neboli \"lapis manganensis\". Názor, že je burel železnou rudou, se udržel až do poloviny 18. století. V této době se však konečně došlo k názoru, že tato ruda musí obsahovat i jiný, dosud neznámý, kov. Objevil jej roku 1774 švédský chemik Carl W. Scheele, který předložil v tomto roce nezvratné důkazy Akademii věd ve Stockholmu. V témže roce se podařilo mangan izolovat. Izoloval ho Johan Gottlieb Gahn při zahřívání burelu s dřevěným uhlím a olejem za vysoké teploty. Mangan v čisté podobě byl vyroben teprve ve třicátých letech dvacátého století elektrolýzou roztoků manganatých solí. Mangan dostal roku 1774 první název \"manganesium\", ale později byl název změněn na mangan (latinsky \"manganum\"), aby se zabránilo záměně s hořčíkem (latinsky \"magnesium\"), který byl mezitím objeven.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Mangan je prvkem s poměrně značným zastoupením na Zemi i ve vesmíru. V zemské kůře činí průměrný obsah manganu kolem 0,9–1 g/kg, což odpovídá 0,1% nebo 1000 ppm (\"parts per milion\" = počet částic na 1 milion částic) a ve výskytu na Zemi se řadí na dvanácté místo. V mořské vodě se jeho koncentrace pohybuje na úrovni 2 mikrogramů v jednom litru. Předpokládá se, že ve vesmíru připadá na jeden atom manganu přibližně 5 milionů atomů vodíku. V přírodě se mangan vyskytuje prakticky vždy současně s rudami železa. Hlavním minerálem manganu je pyroluzit (burel) MnO, další významnější nerosty jsou hausmannit MnO, braunit MnO, manganit MnO(OH) a rhodochrozit neboli dialogit MnCO. Méně významné minerály jsou například wolframit (Fe,Mn)WO, triplit (Mn,Fe)(PO)(F,OH), tephroit MnSiO, tantalit, [(Fe, Mn) TaO]. Roční těžba manganových rud je přibližně 10 milionů tun a z toho se vytěží 3,4 mil. tun v Rusku, 2,13 mil. tun JAR, 1 mil. tun v Gabonu a Brazílii, 0,58 mil. tun v Austrálii a 0,5 mil. tun v Číně. V České republice se rudy manganu vyskytují v Krušných horách. Velmi zajímavé objekty jsou manganové konkrece, což jsou kulovité útvary o velikosti od průměru několika centimetrů až velikost fotbalového míče, které se hojně vyskytují na některých místech oceánského dna. Byly objeveny v letech 1872 až 1876 na dně Tichého oceánu. Obvykle je jejich výskyt spojován s místy, kde se stýkají dvě různé oceánské desky. Na dně oceánů je více než 10 tun manganových konkrecí a ročně se jich usadí řádově 10 tun. Konkrece vznikají při zvětrávání a následném vyplavování hornin do řek a následně oceánů, tam se na dně opět shlukují a vznikají kulovité útvary. Konkrece jsou složeny z řady sloučenin přechodných kovů, převládají v nich oxidy manganu. Tyto konkrece obsahují 15–30 % manganu, železo a v menší míře nikl, měď a kobalt. Rudy, které se používají k průmyslovému získávání kovů musí obsahovat nejméně 35%, z čehož vyplývá, že tyto rudy nejsou ekonomicky nejvhodnější.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Základem výroby manganu je redukce hliníkem nebo křemíkem. Při redukci uhlíkem vznikají pouze karbidy Jelikož většina produkce manganu se spotřebuje při výrobě oceli, zpracovávají se rudy manganu hlavně redukcí směsi MnO a FeO uhlíkem za vzniku ferromanganu s obsahem manganu kolem 70–90%. Tato slitina je naprosto vyhovující pro další hutní zpracování při legování ocelí, protože v nich je železo přítomno jako hlavní složka. Mangan se získává aluminotermicky redukcí kovovým hliníkem. Při výrobě se vychází z burelu, ale ten by s hliníkem reagoval příliš prudce, a proto se musí nejprve převést na MnO, který reaguje klidněji. Reakce MnO s hliníkem probíhá podle rovnice: Zvláště čistý mangan se získává elektrolýzou roztoku síranu manganatého.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Podstatnou část světové těžby manganu spotřebuje výroba oceli – je to asi 95% světové produkce manganu, dále manganového bronzu a slitin hliníku. Zbytek se spotřebuje ve sklářském a keramickém průmyslu a při výrobě chemikálií. Manganistan draselný je látka se silnými oxidačními vlastnostmi. Pro svou zdravotní nezávadnost jsou proto roztoky KMnO používány k dezinfekci potravin, např. masa nebo syrové zeleniny v rizikových oblastech. Nevýhodou dezinfekce roztoky manganistanu je vznikající tmavý burel, což brání použití manganistanu při dezinfekci textilií nebo bytových ploch. Oxidačních vlastností manganistanu se využívá také v pyrotechnice, kde slouží k přípravě směsí pro pohon raket a obecně jako zdroj kyslíku pro kontrolované hoření. Síran manganatý a chlorid manganatý se používají v barvířství, v tisku tkanin a k moření osiva. Chlorid manganatý se také využívá na výrobu sikativ pro fermeže. Některé sloučeniny manganu se používaly a dnes ještě některé používají jako malířské barvy. K přírodním barvám manganu patří umbra a k umělým manganová hněď (zásaditý uhličitan manganatý), manganová běloba (uhličitan manganatý), manganová zeleň (někdy také kasselská zeleň) a permanentní violeť.", "section_level": 1}, {"title": "Slitiny.", "content": "V ocelářském průmyslu slouží mangan především jako složka, která při tavbě na sebe váže síru a kyslík, které je nutno z kvalitní oceli odstranit. Slouží tedy jako desulfurační a deoxidační přísada, která převede vzniklé sloučeniny S a O do strusky a vyčistí tak taveninu. Po dokončení tavby však v oceli vždy určité procento elementárního manganu zůstává, v některých případech pouze jako nezreagovaný přebytek po odstranění S a O, někdy je obsah záměrně vyšší tak, aby bylo dosaženo jiných mechanických vlastností vyrobené oceli. Kromě manganu obsahují oceli vždy jako základní složku železo, chrom a obvykle nikl. Nejběžnější a nejdůležitější slitinou manganu je ferromangan, který obsahuje 70–90% manganu a zbytek železa. Další slitina manganu je silikomangan, který obsahuje 65–70% manganu a zbytek křemíku, a zrcadlovina, která obsahuje 5–20% manganu. Další mimořádně důležitou slitinou s obsahem manganu je dural. Tento název označuje skupinu velmi lehkých a mechanicky odolných slitin na bázi hliníku a hořčíku s menším množstvím mědi a manganu. Heuslerovy slitiny objevil roku 1898 Friedrich Heusler. Heusler totiž objevil, že mangan tvoří s mnoha kovy – například hliníkem, cínem nebo antimonem – slitiny, které jsou ferromagnetické, aniž obsahují ferromagnetický kov. Zdá se, že v těchto slitinách vznikají intermetalické sloučeniny. Nejsilnější vlastnosti se dosáhnou pokud nejsou přítomny v čistém stavu, ale jako směsné krystaly.", "section_level": 2}, {"title": "Barvení skla a keramiky.", "content": "Přídavek malého množství manganu do skloviny může zvýšit jasnost vyrobeného skla, protože odstraňuje zelenavý nádech, který po sobě ve skle zanechávají stopy železa. U keramických materiálů nebo porcelánu se používá glazování, kdy je primárně vypálený střep pokryt vrstvou tekuté glazury, která jako barvicí pigmenty obsahuje většinou soli různých těžkých kovů. Opětným vypálením předmětu v peci se glazura stabilizuje ve formě různých směsných oxidů, křemičitanů a dalších solí, které trvale zbarví její povrch. Společně se solemi manganu se do glazur přidávají obvykle sloučeniny železa a výsledným efektem je hnědé až červeno-hnědé zabarvení.", "section_level": 2}, {"title": "Galvanické články.", "content": "Nejstarší komerčně vyráběný elektrický galvanický článek (baterie) se skládal ze zinkové katody a anody, kterou tvořil grafitový váleček umístěný v pastě s vysokým obsahem oxidu manganičitého (burel) MnO. Článek poskytuje napětí přibližně 1,5 V a při odběru proudu dochází k oxidaci elementárního zinku na Zn a redukci čtyřmocného manganu na Mn. V průběhu posledních desetiletí byly tyto články z velké části nahrazeny jinými typy, které poskytují vyšší výkon na jednotku vlastní hmotnosti a nehrozí u nich riziko korozního zničení, i když články obsahující burel se stále komerčně využívají.", "section_level": 2}, {"title": "Sloučeniny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Anorganické sloučeniny.", "content": "Z mnoha sloučenin manganu jsou nejvýznamnější sloučeniny v mocenství Mn, Mn a Mn. Většina sloučenin manganu je jen minimálně toxická a téměř všechny jsou barevné.", "section_level": 2}, {"title": "Sloučeniny manganaté Mn.", "content": "Soli dvojmocného manganu Mn jsou jak v bezvodém stavu tak i v roztoku narůžovělé. Na vzduchu a v roztoku za přítomnosti nadbytečné kyseliny jsou stálé. V zásaditém prostředí vzniká hydroxid manganatý, který je nestabilní. Také v neutrálních roztocích při delším stání nejsou manganaté soli úplně stálé, ale oxidují se na soli manganité a oxid manganičitý. Soli manganaté jsou většinou dobře rozpustné ve vodě a vytváří také podvojné sloučeniny.", "section_level": 3}, {"title": "Sloučeniny manganité Mn.", "content": "Manganité soli nejsou pro mangan úplně typické, ale lze je získat redukcí manganičitých sloučenin nebo oxidací manganatých sloučenin. Manganité sloučeniny jsou stabilní a na vzduchu ani ve vodě se nerozkládají. Jsou většinou temně zbarveny a mají silný sklon k tvorbě komplexních sloučenin – někdy nejde soli získat v jiném stavu.", "section_level": 3}, {"title": "Sloučeniny manganičité Mn.", "content": "Ze sloučenin Mn má největší praktický význam burel. Burel je velmi stabilní, ale manganičité soli jsou velmi málo stabilní. Většinou jsou známy pouze komplexní sloučeniny. K velmi stabilním sloučeninám patří komplexní manganičitany – acidomanganičitany (viz níže).", "section_level": 3}, {"title": "Sloučeniny manganičnanové Mn.", "content": "Při tavení oxidu manganičitého s dusičnanem a uhličitanem sodným se tvoří modré manganičnany alkalických kovů. Manganičnany lze také připravit žíháním libovolného oxidu manganu s oxidem barnatým při 900 °C. O něco později byly manganičnany používány jako nátěrová barva – \"manganová modř\".", "section_level": 3}, {"title": "Sloučeniny manganové Mn.", "content": "Manganové sloučeniny nejsou příliš stabilní a mají snahu se oxidovat na manganisté sloučeniny, stejně tak jako manganany, které mají v roztoku sytě zelenou barvu a okamžitě se vodou štěpí na manganistan a oxid manganičitý. Velmi rychle přechází v manganistany, jsou to tedy silná redukční činidla. Manganany se získávají při zahřívání oxidu manganičitého s dusičnanem nebo žíháním hydroxidu draselného s oxidem manganičitým za přístupu vzduchu.", "section_level": 3}, {"title": "Sloučeniny manganisté Mn.", "content": "V běžném životě se patrně nejčastěji setkáme se sloučeninami sedmimocného manganu – manganistany. Manganistany se připravují oxidací mangananů.", "section_level": 3}, {"title": "Komplexní sloučeniny.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Oxidační stav IV (d).", "content": "Oxidační stav IV je nejvyšším oxidačním stavem manganu, ve kterém je schopen tvořit komplexy. Jejich počet je však malý – známé jsou tzv. acidomanganičitany [MnX] a [MnX], kde X= F, Cl, IO a CN. K zvláště stabilním sloučeninám patří chloromanganičitany a fluoromanganičitany.", "section_level": 3}, {"title": "Oxidační stav III (d).", "content": "Komplexy s manganem s oxidačním číslem III mají ve vodném roztoku silné oxidační vlastnosti. Dochází k disproporciaci na Mn (oxid manganičitý MnO) a Mn. Kyslíkové donorové atomy však tento oxidační stupeň stabilizují. Např. \"bílý\" hydroxid manganatý Mn(OH) se působením vzdušného kyslíku rychle mění na hydratovaný MnO (dochází k \"hnědnutí\" sraženiny). Podobně vzniká i [Mn(acac)] vzdušnou oxidací manganatých solí v přítomnosti penta-2,4-dionu (acetylacetonu, acac). Znám je také trihydrát oxalatomanganitanu draselného K[Mn(CO)] • 3 HO. Ostatní anionty schopné koordinace (fosforečnan a síran) však ve vodném roztoku stabilizují Mn. Komplexy Mn jsou většinou oktaedrické a vysokospinové. Nejdůležitější nízkospinový oktaedrický komplex je tmavě červený hexakyanomanganitý anion [Mn(CN)], který se připravuje proháněním vzduchu vodným roztokem obsahující Mn a CN. Také jsou známy komplexy [MnX], kde X = F, Cl (fluoromanganitany jsou tmavě červené). Sůl (bipyH)[MnCl] má tetragonálně pyramidální uspořádání koordinační sféry.", "section_level": 3}, {"title": "Oxidační stav II (d).", "content": "V tomto oxidačním stavu tvoří mangan nejvíce komplexů. Stálost Mn vůči oxidaci i redukci je dána vlivem symetrické konfigurace d. Vysokospinový stav ale neposkytuje žádnou stabilizační energii ligandového pole a proto konstanty stability jsou v porovnání se sousedními M komplexy nižší. Nejtypičtější komplex je světle růžový hexaaqua-manganatý kation [Mn(HO)]. Patří k vysokospinovým oktaedrickým komplexům podobně jako manganaté komplexy s ethylendiaminem (en), chelatonem III (ethylendiamintetraoctová kyselina – EDTA) a šťavelovou kyselinou (CO). Nízkospinové komplexy tvoří dvojmocný mangan pouze s ligandy ležícimi ve spektrochemické řadě zcela napravo. K nejdůležitějším patří kyanidové komplexy. Oktaedrický modrofialový hexakyanomanganatanový anion [Mn(CN)] se však v roztoku obsahujícím nadbytek CN za přístupu kyslíku oxiduje na tmavě červený hexakyanomanganitanový anion [Mn(CN)] (samotný kyanid manganitý není znám). Za nepřístupu vzduchu působením hliníkové krupice lze získat žluté kyanomangannany M[Mn(CN)], které jsou v roztoku bezbarvé. Existují také komplexy se žlutozelenou barvou s tetraedrickým anionem [MnX] (X = Cl, Br, I). Lze je získat krystalizací z ethanolických roztoků.", "section_level": 3}, {"title": "Nižší oxidační stavy.", "content": "Mangan je schopen vytvářet komplexy i s nižšími oxidačními čísly než Mn a Mn. Komplexy (sice spíše organické) vytváří mangan i se zápornými oxidačními čísly. Nejběžnější organický komplex manganu je [Mn(CO)] dekakarbonyl dimanganu, který patří mezi karbonyly manganu. Mangan v něm má oxidační číslo Mn. Tato sloučenina je výchozí látkou pro tvorbu dalších komplexních organických sloučenin manganu.", "section_level": 3}, {"title": "Organické sloučeniny.", "content": "Nejběžnější organické sloučeniny manganu jsou organokovy manganu. Jde především o komplexní karbonylové sloučeniny (karbonyly manganu), o kterých je pojednáno výše. Tyto sloučeniny se připravují redukcí oxidu manganičitého (např. pomocí LiAlH) za zvýšeného tlaku a obsahem CO v atmosféře.", "section_level": 2}, {"title": "Biologický význam.", "content": "Přítomnost malých množství manganu v organizmu a jeho pravidelný přísun v potravě je nezbytný pro jeho správnou funkci. Dlouhodobý nedostatek manganu v potravě vede především k problémům v cévním systému, protože dochází k nežádoucím změnám v metabolizmu cholesterolu a jeho zvýšenému ukládání na cévní stěnu. Tento jev v dlouhodobém měřítku značně zvyšuje riziko vzniku kardiovaskulárních chorob. Mangan je důležitý i pro správný metabolismus cukrů a jeho nedostatek může vést k nebezpečí onemocnění cukrovkou (diabetes mellitus). Hlavními přirozenými zdroji manganu v potravě je rostlinná strava jako obilniny, hrášek, olivy, borůvky, špenát a ořechy. Doporučená denní dávka v potravě se pohybuje mezi 2–3 mg Mn denně. Naopak přebytek manganu v potravě působí negativně především na nervovou soustavu a působí potíže podobné projevům Parkinsonovy nemoci. Dlouhodobá expozice vysokými dávkami manganu může podle některých údajů zapříčinit vznik Parkinsonovy nemoci. Rostliny přijímají mangan jako všechny minerály z půdního roztoku, kde se vyskytuje ve špatně rozpustných oxidech nebo dobře rozpustných chelátech. Cheláty jsou pro příjem příznivější. V rostlinách je mangan důležitou součástí komplexu rozkládajícího vody, který se účastní primární fáze fotosyntézy. Vyskytuje se také v superoxiddismutázách. Nedostatek poškozuje chloroplasty a je příčinou chlorózy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mangan (chemická značka Mn, \"Manganum\") je světle šedý, paramagnetický, tvrdý kov. Používá se v metalurgii jako přísada do různých slitin, katalyzátorů a barevných pigmentů.", "tgt_summary": "Mangan [] ist ein chemisches Element mit dem Elementsymbol Mn und der Ordnungszahl 25. Im Periodensystem steht es in der 7. Nebengruppe (7. IUPAC-Gruppe), der Mangangruppe. Mangan ist ein silberweißes, hartes, sehr sprödes Übergangsmetall, das in manchen Eigenschaften dem Eisen ähnelt. ", "id": 1452094} {"src_title": "Středověk", "tgt_title": "Mittelalter", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Pro vznik středověké civilizace je klíčovým kontinentem Evropa, která se stává namísto Středomoří těžištěm veškerého politického, ekonomického a kulturního dění zásadního významu. Na důležitosti nabývá západní a střední Evropa, ale i odlehlejší regiony (severní a východní Evropa). Na podkladech antické kultury vzniká nová společnost, která má své duchovní kořeny v křesťanství. Středověká společnost se formuje na základě římské státnosti, řecké kultury, křesťanství a nových prvků „barbarského“ původu (germánských nebo slovanských). V průběhu středověkého rozvoje dochází k vymezení tří důležitých kulturních okruhů, které byly ve vzájemném omezeném kontaktu, vyvíjely se ale odděleně, přesto si zachovaly základní společné charakteristiky:", "section_level": 1}, {"title": "Periodizace.", "content": "Vymezení středověku není zcela jednoznačná záležitost a používané letopočty mívají zpravidla pouze orientační hodnotu. Přerod z jednoho údobí do následujícího nebyla záležitost ze dne na den, ale šlo o plynulý proces transformace společnosti a kultury, přizpůsobující se novým skutečnostem. Tento proces však nezačal všude v téže době a ne všude probíhal stejným tempem. Proto jsou vymezení středověku spíše jen orientační a vyskytuje se vícero dat s různými zdůvodněními. Za počátek středověku se nejobvykleji stanovuje pád západořímské říše roku 476, za jeho konec se nejčastěji se udává rok 1492, což je rok objevení Ameriky, ale také zároveň rok dobytí poslední arabské pevnosti na Pyrenejském poloostrově. Jako alternativy konce středověku se také uvádějí např. pád Konstantinopole roku 1453 či vyvěšení Lutherových tezí roku 1517. V českém prostředí se pak konec středověku většinou posouvá k roku 1526, kdy zde končí vláda Jagellonců a nastupuje rod Habsburků a končí vrcholné období (stavovské monarchie).", "section_level": 1}, {"title": "Raný středověk.", "content": "V raném středověku dochází k šíření křesťanství v původních i nových civilizačních centrech, rozvíjí se románská kultura. Nastupuje proces teritoriální majetkové diferenciace i prohlubování kulturních rozdílů mezi evropskými teritorii. Rodové zřízení se rozpadá, ve Středomoří zaniká antická otrokářská společnost a vznikají samostatné raně feudální státy, ovlivněné románskou kulturou (např. francká říše). Raný středověk se někdy dále rozděluje na:", "section_level": 2}, {"title": "Vrcholný (rozvinutý) středověk.", "content": "Do základní struktury středověké společnosti, jež je tvořena z větší části rolnictvem, převážně feudálně závislým, a feudálními vlastníky pozemků (šlechtou, duchovenstvem), začíná pronikat další prvek, středověké měšťanstvo, jehož počet roste v důsledku k zakládání a rozvoje měst, center řemesla a obchodu. Technologický pokrok v zemědělství zapříčinil od 11. století agrární „revoluci“ (spolu s dočasným klimatickým oteplováním ve 12. a 13. století). Demografický růst obyvatelstva byl v 14. století pozastaven (vlivem negativních klimatických hledisek, morových epidemií). Základní stavební jednotkou státu ve vztahu k jednotlivci je rodina. Ve feudálním státě probíhají mocenské konflikty mezi panovníkem snažícím se o centralistické řízení a šlechtou snažící se o autonomii. I ve vrcholném středověku je znatelný rozdíl ve vývoji různých částí evropského kontinentu. V těch rozvinutějších se výrazně prosazuje gotická kultura. V té době také došlo ke změnám v zemědělství. Starší jařmo, upevňované za rohy či šíjí zvířete, bylo nahrazeno chomoutem, který umožnil lépe využívat sílu koně či vola. Navíc se místo rádla, které vyrývalo jen mělké rýhy, postupně uplatnil těžší, ale výkonnější pluh, který díky kolům polní práce navíc usnadňoval. Také byl zaveden trojpolní systém hospodaření. Vyznačoval se rozdělením polí do tří honů. Do jedné vysévali sedláci ozimé obilí, do druhého jarní a třetí část, zvanou úhor, ponechávali jako pastvinu pro dobytek.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdní středověk.", "content": "Přechodné období pozdního středověku znamenalo krizi středověké společnosti, odstranění vazeb izolující evropskou civilizaci od okolního světa. V jihovýchodní Evropě došlo k mohutné vojenské expanzi osmanské říše, zanikla byzantská říše a slovanské státy na Balkáně, pod stálou tureckou hrozbou byly Uhry i další státy střední Evropy. Ze západní Evropy se uskutečnily první zámořské objevy, vedené Portugalci, Španěly a později Holanďany, Angličany ad. Posílil vliv měšťanstva (např. v Zemích Koruny české byl zaveden titul tzv. erbovního měšťana), což mělo za následek úpadek středověké feudální společnosti. V severní Itálii se zformovala renesance a humanismus, na přelomu 15. a 16. století se již renesance šířila po celém evropském kontinentě. V důsledku vynálezu palných zbraní dochází k velkým změnám i ve vojenství, což navzdory vynálezu nové plátové zbroje snížilo důležitost rytířů - těžkooděnců v bitvě. Díky silným dělům se začal vytrácet také význam tvrzí a hradů, neboť se jejich dobytí stalo mnohem jednodušším činem, a tyto byly proto přestavovány na toliko šlechtická sídla, spíše než na vojensky strategická místa.", "section_level": 2}], "src_summary": "Středověk je tradiční označení dějinné epochy mezi koncem antické civilizace a začátkem novověku, které se poprvé objevilo v období renesance. Středověk je obvykle ohraničen pádem Západořímské říše v roce 476 a pádem Konstantinopole roku 1453, případně objevením Ameriky Kryštofem Kolumbem roku 1492, či zveřejněním 95 tezí Martinem Lutherem roku 1517, zaokrouhleně tedy tisíciletí mezi léty 500 a 1500 neboli deset století od šestého po patnácté.", "tgt_summary": "Mittelalter bezeichnet in der europäischen Geschichte die Epoche zwischen dem Ende der Antike und dem Beginn der Neuzeit, also etwa die Zeit zwischen dem 6. und 15. Jahrhundert. Sowohl der Beginn als auch das Ende des Mittelalters sind Gegenstand der wissenschaftlichen Diskussion und werden recht unterschiedlich angesetzt. ", "id": 61536} {"src_title": "Mohendžodaro", "tgt_title": "Mohenjo-Daro", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Původní jméno města je neznámé. Na základě analýzy pečeti města Mohendžodaro spekuloval indický vědec Iravatham Mahadevan, že původní jméno města mohlo být \"Kukkutarma\" (ve významu „město kohouta“). Zdá se, že kohoutí zápasy pro město mívaly rituální a náboženský význam, domestikovaná drůbež se chovala pro posvátné účely a ne jako zdroj potravy. Mohendžodaro bývalo také místem, že kterého se domestikovaná drůbež rozšířila do celého světa. Mohendžodaro, což je moderní jméno místa, bylo různě interpretováno jako „mohyla mrtvých“ v sindštině či jako „mohyla Mohana“ (kde Mohan znamená Krišna).", "section_level": 1}, {"title": "Popis města.", "content": "Zajímavým rysem těchto sídlišť je plánovitost a vysoká civilizační úroveň. Mohendžodaro má rovnoběžné hlavní třídy, protínající se v pravém úhlu o šířce až 10 metrů. Domy jsou vybudovány z pálených cihel, mají vnitřní dvorky s ohništi a studnami a většinou jsou dvou či vícepatrové. Do dvora vedla velká okna, do ulice pouze větrací otvory. Dále jsou vybaveny koupelnami a splachovací záchody mají odtok do krytých kanálů pod ulicemi. Tudíž můžeme říct, že se jedná o nejdokonalejší systém udržování čistoty starověkých kultur Předního východu. Město obklopovalo úrodné území a díky své poloze mohlo ovládat i říční obchod. Mohendžodaru vévodí citadela. Je postavena na hliněném návrší o výšce 16 metrů a rozměrech 200x400 metrů. Centrum citadely tvoří komplex velkých lázní – bazén s dlážděným dnem, který je obklopen místnostmi. Zřejmě zde lázně sloužily kultovním účelům. Ve městě nenajdeme paláce ani chrámy. Další promyšlenou stavbou je sýpka se systémem větrání uskladněného zrní a nakládacími rampami.", "section_level": 1}, {"title": "Umístění.", "content": "Mohendžodaro se nachází západně od řeky Indus v okrese Larkana, Sindh, Pákistán. Zaujímá centrální polohu mezi řekami Indus a Ghaggar-Hakra. Leží v hřebenu, který má původ v Pleistocénu, uprostřed záplavové planiny údolí řeky Indus, asi 28 km od města Larkana. Hřeben měl význam v dobách kultury poříčí Indu, protože díky němu mělo město vyvýšenou polohu nad okolní záplavou; opakované záplavy však zanesly většinu hřebene sprašovými usazeninami. Řeka Indus stále teče na východní straně města, ale koryto řeky Ghaggar-Hakra na západní straně je nyní vyschlé.", "section_level": 2}, {"title": "Architektura a městská infrastruktura.", "content": "Mohendžodaro mělo předem plánovaný půdorys s pravoúhlými budovami uspořádanými do šachovnicovitého schématu. Většina budov byla postavena z pálených cihel spojovaných maltou; v některých stavbách byly použity nepálené cihly sušené na slunci a dřevěné nástavby. Zastavěná plochy města se odhaduje na 300 hektarů. Oxfordská příručka měst světa nabízí „opatrný“ odhad maximálního počtu obyvatel okolo 40000 lidí. Obrovská velikost města a to, že je vybavené veřejnými budovami a zařízeními, naznačuje vysoký stupeň sociální organizace. Město bylo rozděleno do dvou částí, na tzv. Citadelu a tzv. „dolní město“. Citadela – mohyla z nepálených cihel vysoká asi 12 metrů – podporovala veřejné lázně, velké obytné struktury, kde bylo ubytováno asi 5000 obyvatel a dvě velké shromažďovací haly. Město mělo centrální trh s velkou centrální studnou. Jednotlivé domácnosti nebo skupiny domácností získávaly vodu z menších studen. Odpadní voda byla sváděna do krytých kanálů, které byly vedeny podél hlavních ulic. Některé domy, pravděpodobně domy předních občanů, zahrnovaly místnosti, které byly pravděpodobně určené jako koupelny, a jedna budova měla podpodlažní vytápění (známé též jako hypokaust), pravděpodobně určené pro vyhřívání lázně. Většina domů měla vnitřní dvorek a dveře, které se otevíraly do bočních uliček. Některé budovy měly dvě poschodí.", "section_level": 2}, {"title": "Hlavní budovy.", "content": "V roce 1950 Sir Mortimer Wheeler identifikoval v Mohendžodaru jednu velkou budovu, známou jako „Velká sýpka“. Některé příčky v masivní dřevěné nástavbě vypadaly jako sila pro uskladnění obilí; byly vybaveny i ventilačními průduchy, aby se obilí sušilo. Podle Wheelera svážely vozy obilí z venkova a vysypávaly je přímo do těchto skladovacích sil. Avšak Jonathan Mark Kenoyer poukázal na naprostý nedostatek důkazů o přítomností obilí v této „sýpce“ a argumentoval, že by bylo vhodnější mluvit o „velké hale“ s neznámou funkcí. Poblíž této „Velké sýpky“ jsou velké a vypracované veřejné lázně, někdy také nazývané „Velké lázně“. Z krytého nádvoří vedly schody dolů do bazénu, který byl postaven z cihel a utěsněn asfaltem. Bazén měřil 12 metrů na délku a 7 metrů na šířku, jeho hloubka byla 2,4 metru. Je možné, že byl používán pro rituální očistu. Mezi další velké budovy se řadí „sloupová hala“, o které se soudí, že byla určena ke shromažďování lidí, a tzv. „univerzitní hala“, což je komplex 78 místnosti, o které se soudí, že byl sídlem kněží.", "section_level": 3}, {"title": "Opevnění.", "content": "Mohendžodaro nemělo žádné městské hradby, ale bylo opevněno strážními věžemi na západ od hlavního sídla a obrannou pevností na jihu. Když vezmeme v úvahu tato opevnění a strukturu dalších velkých měst poříčí Indu, jako je např. Harappa, můžeme postulovat, že Mohendžodaro bylo administrativním centrem. Jak Harappa, tak i Mohendžodaro mají přibližně stejný architektonický plán a obecně se nejednalo o silně opevněná města, na rozdíl od jiných měst poříčí Indu. Z identických městských plánů je patrné, že všechna města poříčí Indu podléhala nějaké politické nebo administrativní centrální moci, ale rozsah a funkce administrativního centra zůstává nejasná.", "section_level": 3}, {"title": "Umění.", "content": "Zdatnost obyvatel dokládají i nástroje, nářadí, keramika a dětské hračky, které se během dlouhého časového období téměř nezměnily. Všechno působí dojmem ustrnutí na jednom dosaženém vysokém standardu a tradičním způsobu práce. Příklad: ve všech vrstvách vývoje města odhalených archeology nacházíme tentýž typ sekery s čepelí přivázanou k topůrku. Avšak zdejší lidé museli znát i praktičtější nástroje. Můžeme zde najít i zbytky barvených textilií a drobných sošek. Jedná se o ženskou postavu, snad bohyni Matku. Naopak zbraně se zde objevují jen v pozoruhodně malém množství. Nasvědčuje to tomu, že se zde nevedly války. Důkazů o výtvarném umění se však dochovalo velmi málo. Pouze tucet menších skulptur – hlavně byst mužských postav ve zdobeném rouchu a figurka tanečnice. Keramika zde byla nalezena v hojném množství, ať už dekorativní nebo bez ozdob. Dále výroba šperků ze zlata, stříbra, mědi, polodrahokamů a perloviny.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavé artefakty.", "content": "Mezi četné předměty nalezené při vykopávkách patří sedící a stojící figury, měděné a kamenné nástroje, vyřezávaná pečetidla, dvouramenné váhy a závaží, jaspisové klenoty a hračky pro děti. Mnoho důležitých předmětů z Mohendžodara je uloženo v Indickém národním muzeu v Delhi a v Pákistánském národním muzeu v Karáčí. V roce 1939 byla reprezentativní kolekce artefaktů nalezených při vykopávkách převezena generálním ředitelem Archeologického průzkumu Indie do Britského muzea.", "section_level": 2}, {"title": "Tančící dívka.", "content": "Bronzová soška přezdívaná „Tančící dívky“ („Dancing Girl“), vysoká 10,5 centimetru a stará asi 4500 let byla nalezena v oblasti „HR“ v Mohendžodaru v roce 1926. V roce 1973 ji britský archeolog Mortimer Wheeler popsal jako svoji nejoblíbenější sošku:„Zdá se, že jí je asi patnáct let, ale stojí tam jen s náramky po celé délce paže, jinak je nahá. Z té dívky vyzařuje důvěra v sebe samu a ve svět. Myslím, že na celém světe jí nic není rovno.“John Marshall, další z archeologů věnujících se Mohendžodaru, popsal tuto figurku jako „mladou dívku s jednou rukou v bok, v napůl vyzývavém postoji, nohy mírně vpřed jako kdyby rukama a nohama udávala rytmus hudby“. Archeolog Gregory Possehl o této sošce řekl: „Nemůžeme si být jisti, že to byla tanečnice, ale byla dobrá v tom, co dělala a věděla to.“ Tato soška vedla k důležitým objevům ohledně celé této civilizace: zaprvé, znali mísení kovů, slévání a další sofistikované metody práce s rudou; zadruhé, součástí kultury byla zábava, především tanec.", "section_level": 3}, {"title": "Kněz-král.", "content": "V roce 1927 byla v budově s neobvykle ornamentálními cihlami a výklenky ve stěnách nalezena mastková soška sedící mužské postavy. I když nejsou žádné důkazy o tom, že se jednalo o kněze či vládce Mohendžodara, archeologové této sošce dali přezdívku „kněz-král“ („Priest-King“). Soška je 17,5 centimetru vysoká a ukazuje muže s upraveným plnovousem, propíchnutými ušními lalůčky a čelenkou na hlavě, možná je jedná o pozůstatek kdysi vypracovaného účesu. Vlasy má sčesané dozadu. Na sobě má náramek a plášť s vyvrtanými trojlistovými motivy, motivy jednoduchého nebo dvojitého kruhu, které nesou stopy červené barvy. Je možné, že oči byly původně vykládané.", "section_level": 3}, {"title": "Pečeť Pashpunati.", "content": "Pečeť nalezená na místě vykopávek nese vyobrazení sedící postavy se zkříženýma nohama obklopené zvířaty. Postava byla některými vědci interpretována jako jogín, jinými jako tříhlavý „proto-Šiva“ nebo „král zvířat“.", "section_level": 3}, {"title": "Sedmipramenný náhrdelník.", "content": "Stáří tohoto artefaktu, který obzvláště fascinoval Sira Mortimera Wheelera, je odhadováno na minimálně 4500 let. Náhrdelník má sponu v tvaru „S“ se sedmi prameny, každý je dlouhý přes 4 stopy (1,2 m). Prameny jsou vyrobené z bronzových perličkovitých nuggetů, které spojují každé rameno „S“ filigránským provedením. Každý pramen má mezi 220 a 230 mnohofasetových nuggetů, celkově bylo použito asi 1600 nuggetů. Náhrdelník váží celkem asi 250 gramů. V současné době se nalézá v soukromé sbírce v Indii.", "section_level": 3}, {"title": "Historie.", "content": "Město podle velikosti vykopávek pojalo 30 – 100 tisíc obyvatel. Město provozovalo obchod s oblastmi Mezopotámie a našly se zde produkty harappské kultury – pečetní destičky s reliéfními obrázky a textem v neznámém písmu, které se dodnes nepodařilo rozluštit. Záhadou zůstává organizace říší harappské kultury, společenský systém a náboženství. Z některých náznaků se lze jen dohadovat, že snad šlo o nějakou formu teokracie. V zemi byl zřejmě rozšířen kult bohyně Matky a velká vodní nádrž uvnitř citadely dosvědčuje důraz kladený na rituální čistotu. Vyobrazení mužské postavy na pečetidlech, které dali vědci jméno Proto-šiva, je pravděpodobně předchůdcem hinduistického boha Šivy. I další obrázky na pečetích lze spojit s pozdějším hinduismem. Zánik této vyspělé kultury je také neznámý. Kostry s rozseknutými lebkami však mohou svědčit o násilném dobytí města. To zmizelo z mapy světa kolem poloviny 2. tisíciletí př.n.l. a na jeho místě se usadili nomádští árijští přistěhovalci. Svou roli však mohly sehrát i přírodní katastrofy nebo změna řečiště Indu. Řeka dnes totiž teče daleko od Mohenžodara, které dřív stálo na jejím břehu. Období harappské kultury považujeme v Indické historii za etapu protohistorie. Není však možné určit zda měla tato kultura vliv na další průběh Indické historie.", "section_level": 2}, {"title": "Historický kontext.", "content": "Mohendžodaro bylo postaveno ve 26. století př.n.l. Bylo to jedno z největších měst kultury poříčí Indu, které se také říká harappská kultura a která se vyvinula okolo roku 3000 př.n.l. z prehistorické kultury řeky Indu. V době svého největšího rozkvětu zahrnovala kultury poříčí Indu téměř celé území dnešního Pákistánu a severní Indie, západně se rozpínala až k íránským hranicím, jižně do státu Gujarat v Indii a severovýchodně až do Bakrtie, s významnými městskými sídly Harappa, Mohendžodaro, Lothal, Kalibangan, Dholavira a Rakhigarhi. Mohendžodaro bylo ve své době nejrozvinutější město s pozoruhodně pokročilým stavebnictvím a plánováním města. Město bylo opuštěno po náhlém úpadku kultury poříčí Indu okolo roku 1900 př.n.l.", "section_level": 2}, {"title": "Znovuobjevení a vykopávky.", "content": "Ruiny města zůstale nezdokumentovány po dobu asi 3700 let, dokud místo v letech 1919-20 nenavštívil R.D. Banerji, úředník Archeologického průzkumu Indie. Zde identifikoval buddhistickou stúpu (r. 150-500 n.l.), o které se vědělo, že zde stojí. Našel přitom pazourkový škrabák, který jej přesvědčil o starobylosti místa. To vedlo k rozsáhlým vykopávkám v Mohenžodaru, vedeným Kashinathem Narayanem Dikshitem v letech 1924-25 a Johnem Marshallem v letech 1925-26. Ve 30. letech byly na místě prováděny rozsáhlé vykopávky pod vedením J. Marshalla, D.K. Dikshitara a Ernesta Mackaye. Další vykopávky byly prováděny v roce 1945 Mortimerem Wheelerem a jeho studentem Ahmadem Hasanem Dani. Poslední větší sérii vykopávek prováděl v letech 1964 a 1965 Dr. George F. Dales. Po roce 1965 byly vykopávky na místě zakázány z důvodu poškozování odkrytých struktur erozí a byly povolovány pouze záchranné vykopávky, průzkum povrchu a konzervátorské projekty. Nicméně v 80. letech použila německá a italská skupina pod vedením Dr. Michaela Jansena a Dr. Marizia Tosiho méně invazivní archeologické metody, jako např. architekturální dokumentaci, povrchový průzkum a lokalizační sondy, aby získali o Mohendžodaru více informací. V roce 2015 prováděl Pákistánský národní fond pro Mohendžodaro suché jádrové vrtání, které prokázalo, že oblast je větší, než je dnešní odkrytá plocha.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mohendžodaro (Pahorek mrtvých, urdsky ) bylo starověké město ležící asi 600 km od Harappy jihozápadním směrem, rozkládající se na břehu řeky Indu o rozměrech asi 250 hektarů. Není to však jediné naleziště pozůstatků harappské kultury z let 3000 a 1500 př.n.l. Počet podobných sídlišť se blíží ke stovce a to v území od Rúparu po Lóthal. V současné době se nachází v pákistánské provincii Sindh. Dalšími městy harappské civilizace byly Amri, Kalimangan a přístav Lóthal. Město bylo opuštěno okolo roku 1900 př. n. l. a bylo objeveno v roce 1922 indickým archeologem Rakhaldas Bandyopadhyayem. Rozsáhlé vykopávky byly učiněny až ve 20. století pod vedením anglického archeologa Johna Marshalla. ", "tgt_summary": "Mohenjo-Daro (manchmal auch \"Mohanjo-Daro\" oder \"Moenjo-Daro\" geschrieben, ) ist eine historische stadtähnliche Siedlung am Unterlauf des Indus im heutigen Pakistan ca. 40 km südlich der Stadt Larkana. Sie war ungefähr von 2600 bis 1800 v. Chr. Teil der Indus-Kultur. Sie zeigt keine der üblichen Herrschaftsstrukturen, zentraler Bau ist ein Bad. ", "id": 56465} {"src_title": "Majonéza", "tgt_title": "Mayonnaise", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Podle Émile Littré může název pocházet z Port Mahón, hlavního města španělského ostrova Menorca. Když v roce 1756 zvítězil francouzský maršál vévoda Richelieu nad Brity v bitvě o přístav Port Mahon, nechal na počest vítězů připravit velkolepou hostinu. Na ní se měla podávat i omáčka ze smetany a vajec. Smetana se však v kuchyni srazila, a tak ji šéfkuchař z nouze nahradil olejem. Nová omáčka Francouzům zachutnala a rozhodli se jí tak pojmenovat podle místa svého vzniku – mahonnaise.", "section_level": 1}, {"title": "Složení.", "content": "Vyrábí se rozšleháním rostlinného oleje a žloutku, ale lze použít i celé vejce nebo žloutek nahradit mlékem. Majonéza se obvykle dochucuje, např. solí, pepřem, octem či citronovou šťávou, cukrem, hořčicí apod. Majonéza často tvoří základ dresinků a tatarské a dalších omáček. Přidává se také do řady salátů, včetně bramborového, ve kterých slouží jako pojidlo. Na výrobu majonézy byla v Československu v roce 1959 stanovena oborová norma, podle níž se majonéza skládá z vaječných žloutků, rostlinného oleje, octa a soli. Mimo jiné bylo určeno, že kilogram majonézy obsahuje 8 vaječných žloutků a že podíl oleje činí 78 %.", "section_level": 1}, {"title": "Problém kvality.", "content": "Zrušením oborových norem počátkem 90. let 20. století došlo ke snížení kvality průmyslově vyráběných majonéz. Ta se výrazně nezlepšila ani po zavedení potravinářské vyhlášky č. 326/2001 Sb., která stanovuje, že podíl oleje v majonéze může být od 10 do 85 % a na kilogram výrobku stačí jeden vaječný žloutek. Majonézy jsou tak nastavovány vodou, zahuštěny zahušťovadly (např. guarovou nebo xanthanovou gumou) a obarveny, aby získaly přirozenou barvu. Někteří výrobci však nedodržují ani tyto minimální požadavky, což prokázal v roce 2012 rozbor časopisu dTest. Některým výrobcům po provedení testů bylo odebráno ocenění kvality Klasa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Majonéza (z fr. \"mayonnaise\" nejistého původu) či majolka je hustá tučná omáčka bílé či nažloutlé barvy vzniklá emulgací oleje a vaječného žloutku.", "tgt_summary": "Mayonnaise (), auch als \"Mayo\" bzw. \"Majo\" bezeichnet, ist eine dickflüssige, kalt hergestellte Sauce auf der Basis von Eigelb und Öl. Sie ist eine der fünf Grundsaucen der klassischen Küche, aber die einzige kalte Grundsauce; sie dient als Basis für zahlreiche Ableitungen zu anderen Soßenvarianten. Die Grundlage liefert eine Emulsion von Öl und Zitronensaft oder Essig, wobei das Lecithin aus dem Eigelb als Emulgator dient.", "id": 2327116} {"src_title": "Severní Makedonie", "tgt_title": "Nordmazedonien", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Jméno země pochází z řeckého Μακεδονία (Makedonia), království (později region), pojmenovaného po starověkých Makedoncích. Jejich jméno, Μακεδόνες (\"Makedónes\"), pochází původně od starořeckého přídavného jména \"makednós\", což znamená vysoký, které sdílí stejný kořen jako jméno μάκρος (\"Makros\"), což znamená \"délka\", jak ve starořečtině, tak i v moderní řečtině. Původně se věřilo, že jméno znamená \"horal\" nebo \"ty vysoké\", možná kvůli odkazu na fyzický charakter starých Makedonců a jejich hornatou zemi. O oficiální název samostatného státu (\"Makedonie\" a \"Makedonská republika\") se od 90. let 20. století do 10. let 21. století vedly spory z důvodu protestů Řecka, proto se země v Organizaci spojených národů (od dubna 1993) a v dalších mezinárodních organizacích, ve kterých bylo Řecko již před rozpadem Jugoslávie, provizorně nazývala Bývalá jugoslávská republika Makedonie, – PJRM), česky Bývalá jugoslávská republika Makedonie, anglicky \"Former Yugoslav Republic of Macedonia\" (FYROM), francouzsky \"ex-république yougoslave de Macédoine\", španělsky \"la ex República Yugoslava de Macedonia\". V první polovině ledna roku 2018 se obě dvě země v otázce hledání dohody významně posunuly kupředu, když se neoficiálně shodly, že bude zvolen jeden z pěti názvů \"Republika Nová Makedonie\", \"Nová Makedonie\", \"Horní Makedonie, Vardarská Makedonie\" nebo \"Makedonie (Skopje)\". V červnu 2018 podepsaly Řecko a Makedonie dohodu o novém názvu makedonského státu \"Severní Makedonie\" (), plným názvem \"Republika Severní Makedonie\" (). Dohodu v lednu 2019 schválily parlamenty obou zemí, v Makedonii kvůli tomu došlo i ke změně ústavy. Oficiální přejmenování proběhlo v únoru 2019. Od února 2019 se v Organizaci spojených národů používal nový název země. V České republice se od února 2019 používá oficiální název Republika Severní Makedonie, zkráceně Severní Makedonie, starší podoby názvu se nesmí používat.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Oblast Makedonie patří k jedněm z nejdéle osídlených území Evropy. Ve starověku se území dnešní Severní Makedonie nacházelo na rozhraní vlivu Ilyrů, Thráků a starověkých Makedonců. Ve 4. století př. n. l. století oblast zcela ovládli Makedonci, ve 2. století př. n. l. se Makedonie stala římskou provincií. Po rozdělení římské říše v roce 395 se stala součástí Byzantské říše. Ve středověku byla osídlena Slovany. Země se střídavě ocitala pod nadvládou Bulharské a Byzantské říše. Na přelomu 10. a 11. století se stala centrem říše bulharského cara Samuela. V 11. a 12. století se opět ocitla v rukou Řeků. Osvobodil ji až roku 1203 bulharský car Kalojan. V následujícím století byla pod střídavým vlivem Asjenovců, Latinského císařství, Palaiologovců a Srbů. Na konci 13. století, na přelomu 13. a 14. století a od druhé čtvrtiny 14. století ji ovládali Srbové. Po staletích sporu mezi bulharskou, byzantskou a srbskou říší bylo území od poloviny 14. do počátku 20. století součástí Osmanské říše, kdy se po balkánských válkách v letech 1912 a 1913 území současné Severní Makedonie dostalo pod srbskou nadvládu; další části historické území Makedonie připadly Bulharsku a Srbsku. Během 1. světové války (1915\"–\"1918) zde vládlo Bulharské carství, ale po skončení války se vrátilo pod srbskou vládu jako součást nově vzniklého Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Během Druhé světové války (1941\"–\"1944) byla Makedonie opět ovládána Bulharskem a v roce 1945 bylo území vytvořené socialistické republiky včleněno do Socialistické federátivní republiky Jugoslávie, kde zůstalo až do mírového odchodu v roce 1991.", "section_level": 1}, {"title": "Období prvních Slovanů a Byzantské říše.", "content": "Území dnešní Severní Makedonie bylo Slovany osídleno již v 6. a 7. století. Při své expanzi si jej však podrobila Byzantská říše, později, ve 2. čtvrtině 9. století se dostala většina země pod vliv říše Bulharské. Od 9. století se sem šířilo křesťanství, hlavně z velmi blízké Byzantské říše. Ta ji ovládla definitivně roku 1018, o dvě století později se stala centrem nového Bulharského státu. Až koncem 14. století ji dobyli Turci během svých výbojů na západ.", "section_level": 2}, {"title": "Období Osmanské říše.", "content": "Turecká vláda trvala až do 20. století. Během ní se snažili Turci obyvatelstvo islamizovat, což se jim podařilo jen zčásti (dodnes je v zemi 33 % muslimů). Různé národy (Řekové, Srbové, Bulhaři a Albánci), které v zemi žily, postupně začaly organizovat národně osvobozenecké hnutí. Přestože někteří tito aktivisté žádali přičlenění k nově vzniklému Bulharsku, tato snaha neuspěla, jelikož bylo jako země příliš vzdálené. Přesto ale po berlínském kongresu z roku 1878 došlo k určitému otevření Makedonie Bulharsku – hlavně v oblasti obchodu – ačkoliv sama zůstávala stále pod Osmanskou vládou. Roku 1913 během balkánských válek byla země konečně zbavena turecké nadvlády a rozdělena mezi Bulharsko, Řecko, Srbsko a Albánii; to byl konec Makedonie jako jedné země.", "section_level": 2}, {"title": "Období Jugoslávie.", "content": "Po ustanovení Království SHS bylo území dnešní Severní Makedonie v jeho rámci součástí Srbska. Roku 1929 došlo v Království SHS k převratu, dosavadní členění respektující předchozí historické celky bylo nahrazeno systémem bánovin a území dnešní Severní Makedonie se stalo součástí Vardarské bánoviny. Za druhé světové války byla většina území dnešní Severní Makedonie anektována od dubna 1941 do 9. září 1944 Bulharskem, západní oblasti byly 29. června 1941 anektovány Itálií a začleněny do Albánie. 8. září 1943 obsadila německá vojska oblasti předtím obsazené Itálií, a 9. září 1944 také oblasti obsazené Bulharskem, a obě části okupovala do 19. listopadu 1944. V období od září 1944 do 20. října 1944 bylo Kumanovo s okolím přičleněno k Albánii. Po skončení druhé světové války zde byla v rámci Jugoslávie vyhlášena 30. dubna 1945 \"Lidová republika Makedonie\", jež byla 7. července 1963 přejmenovaná na \"Socialistickou republiku Makedonii\". Po rozpadu Jugoslávie roku 1991 vyhlásila nezávislost, bez válek, jako jediná ze všech jugoslávských zemí.", "section_level": 2}, {"title": "Republika Makedonie.", "content": "Na jaře 1990 byl v zemi zaveden politický pluralismus; z prvních svobodných prezidentských voleb vyšel jako vítěz zkušený politik Kiro Gligorov, jenž vládl od ledna 1991 až do roku 1999. V souvislosti s rozpadem Jugoslávie vyhlásila \"Socialistická republika Makedonie\" 25. ledna 1991 svrchovanost v rámci SFRJ a 7. června 1991 změnila název na \"Republika Makedonie\". Nezávislost Makedonie byla prohlášena 15. září 1991. Po vyhlášení nezávislé Makedonie na území bývalé Jugoslávie zpochybnilo Řecko legitimitu nového státu. Mezinárodně byl proto tento stát uznán teprve v roce 1993, kdy Řecko souhlasilo s kompromisním názvem nového makedonského státu \"Bývalá jugoslávská republika Makedonie\", pod nímž byla v dubnu 1993 přijata do OSN (makedonská vláda tento název nepoužívala). Aby se vyhovělo protestům Řecka proti užívání geografického názvu \"Makedonie\" a politického názvu \"Republika Makedonie\", dostala země podle rozhodnutí OSN z 8. dubna 1993 dočasný, mezinárodně uznaný název (v angličtině) \"Former Yugoslav Republic of Macedonia\" (\"FYROM\"), česky \"Bývalá jugoslávská republika Makedonie\" (BJRM), makedonsky \"Poranešna Jugoslovenska Republika Makedonija\" (PJRM), makedonsky cyrilicí \"Поранешна Југословенска Република Македонија\" (\"ПЈРМ\"). Tento mezinárodní název používá mezinárodní společenství i po urovnání makedonsko–řeckých vztahů v roce 1995. V Severní Makedonii se však název BJRM nikdy nepoužíval. Severní Makedonie po tuto dobu používala název \"Republika Makedonie\", makedonsky \"Republika Makedonija\".", "section_level": 2}, {"title": "Konflikt mezi Makedonci a albánskou menšinou.", "content": "Makedonie se dokázala držet stranou všech konfliktů na území bývalé Jugoslávie, teprve v roce 1999 během konfliktu v sousedním Kosovu se Makedonie stala dočasným útočištěm pro uprchlíky z Kosova. V letech 2000–2001 v zemi zuřil ozbrojený spor mezi makedonskou vládou a albánskými povstalci z Národní osvobozenecké armády, který se dostal až na hranu občanské války. Po zprostředkování NATO a Evropskou unií se spor podařilo uklidnit, i když vztahy mezi nimi zůstávají napjaté. V roce 2004 Makedonie podala přihlášku do EU. V roce 2012 v Makedonii znovu vypukly etnické nepokoje mezi Albánci a Makedonci a k dalšímu konfliktu došlo v květnu 2015.", "section_level": 2}, {"title": "Severní Makedonie.", "content": "V červnu 2018 podepsaly Řecko a Makedonie dohodu o novém názvu makedonského státu, zvanou Prespanská dohoda. Dohoda si kladla za cíl ukončit spor o název Makedonie a normalizovat makedonsko–řecké vztahy. Dne 11. ledna 2019 schválil změnu názvu země makedonský parlament a 25. ledna 2019 schválil dohodu o změně názvu Republiky Makedonie i řecký parlament. Oficiální přejmenování proběhlo v únoru 2019, od té doby se tento název používá také na mezinárodních fórech. Nedlouho po schválení dohody oběma parlamenty byly podepsány ratifikační dohody o přistoupení Severní Makedonie do NATO a v březnu 2020 se země stala jeho řádný členem.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Severní Makedonie zaujímá celkovou plochu 25 713 km. Leží mezi severními zeměpisnými šířkami 40 ° a 43 ° a převážně mezi východními zeměpisnými délkami 20 ° a 23 ° (malá oblast leží východně od 23 °). Severní Makedonie má celkovou délku hranice asi 748 km, sdílí ji se Srbskem (62 km) na severu, s Kosovem (159 km) na severozápadě, s Bulharskem (148 km) na východě, se Řeckem (228 km) na jihu a Albánií (151 km) na západě. Je tranzitní cestou pro přepravu zboží z Řecka, přes Balkán směrem do Východní, Západní a Střední Evropy a přes Bulharsko na východ. Je součástí větší oblasti Makedonie, do níž patří také oblast řecké Makedonie a Blagoevgradská provincie v jihozápadním Bulharsku. Severní Makedonie je vnitrozemský stát, který je geograficky jasně vymezen centrálním údolím tvořeným řekou Vardar a okrajem podél hranic tvořeným horskými pásmy. Terén je většinou rozeklatý, nachází se mezi Šarskými horami a pohořím Osogovo, které rámují údolí řeky Vardar. Tři velké jezera – Ochridské jezero, Prespanské jezero a Dojranské jezero – leží na jižní hranici, kde se potkává hranice s Albánií a Řeckem. Ochridské jezero je považováno za jedno z nejstarších jezer a biotopů na světě. Oblast Severní Makedonie je seismicky aktivní a v minulosti byla místem ničivých zemětřesení; naposledy v roce 1963, kdy bylo Skopje těžce poškozeno zemětřesením, které zabilo přes 1000 lidí. V Severní Makedonii se nachází malebná pohoří. Ty patří ke dvěma různým horským pásmům: první je Šar planina, která pokračuje do Západní Vardar/Pelagonské skupiny hor (pohoří Baba, Nidže, Kozuf a Jakupica), pásmo je také známo jako Dinárské hory. Druhou oblastí je horský řetězec Osogovo–Belasica, známý také jako Rodopy. Hory patřící do Šar planiny a západního Vardaru/Pelagonie jsou mladší a vyšší než starší horské skupiny Osogovo–Belasica. Velký Korab Šarských hor na albánské hranici je s nadmořskou výškou 2 764 m nejvyšší horou Severní Makedonie. V Severní Makedonii je 1 100 velkých zdrojů vody. Řeky přináleží do třech různých úmoří: Egejského moře, Jadranu a Černého moře. Egejské úmoří je největší. Zahrnuje 87 % území Severní Makedonie, což je 22 075 km. Vardar, největší řeka v tomto povodí, odvodňuje 80 % území, neboli 20 459 km. Toto údolí hraje důležitou roli v ekonomice a komunikačním systému země. Řeka Černý Drin patří do úmoří Jadranu, které se rozkládá na ploše kolem 3 320 km, tj. asi na 13 % území. Je napájenou vodou z Prešpanského a Ochridského jezera. Úmoří Černého moře je nejmenší, zaujímá plochu pouze 37 km. Patří do něj severní strana pohoří Skopská Crna Gora. Je zdrojnicí řeky Binačka Morava, která spoluvytváří Jižní Moravu, následně řeku Velká Morava, která se později vlévá do Dunaje, který teče do Černého moře. Severní Makedonie má kolem padesáti vodních nádrží a tři přírodní jezera, Ochriské jezero, Prespanské jezero a Dojranské jezero. V Severní Makedonii je devět lázeňských měst a středisek: Banište, Banja Bansko, Istibanja, Katlánovo, Kežovica, Kosovrasti, Banja Kočani, Kumanovski Banji a Negorci.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Klima v Severní Makedonii tvoří přechod od středomořského po kontinentální. Léta jsou horká a suchá a zimy mírně chladné. Průměrné roční srážky se pohybují od 500 mm ve východní oblasti po 1 700 mm v horách na západě. Země patří do třech hlavních klimatických oblasti: mírné středomořské, horské a mírně kontinentální. Podél údolí řek Vardar a Strumica v oblastech Gevgelija, Valandovo, Dojran, Strumica a Radoviš je klima mírné středomořské. Nejteplejšími regiony jsou Demir Kapija a Gevgelija, kde teplota v červenci a srpnu často přesahuje 40 °C. Horské podnebí se vyskytuje v horských oblastech země a vyznačuje se dlouhými a sněhovými zimami a krátkými a studenými léty. Jaro je chladnější než podzim. Většina Severní Makedonie má mírné kontinentální podnebí s teplými a suchými léty a relativně chladnými a vlhkými zimami. V zemi je třicet hlavních a řádných meteorologických stanic.", "section_level": 2}, {"title": "Biodiverzita.", "content": "Flora Severní Makedonie je zastoupena přibližně 210 čeleděmi, 920 rody a kolem 3 700 druhy rostlin. Největší skupinou jsou krytosemenné s přibližně 3 200 druhy, následované mechy (350 druhů) a kapradinami (42 druhů). Fytogeograficky Severní Makedonie patří do ilýrské provincie Cirkumboreální oblasti v rámci boreální říše. Podle Světového fondu na ochranu přírody (WWF) a Digitální mapy evropských ekologických oblastí Evropské agentury pro životní prostředí lze území země rozdělit na čtyři ekoregiony: smíšené lesy pohoří Pindos, balkánské smíšené lesy, smíšené lesy Rodop a egejských sklerofilních a smíšených lesů. Národní park Pelister u Bitoly je známý přítomností endemické borovice rumelské, stejně jako hostí asi 88 druhů rostlin, které představují téměř 30 % makedonské dendroflory. Makedonské borové lesy v pohoří Pelister patří ke dvěma svazům: borovicové lesy s kapradinami a borovicovými lesy s jalovci. Borovice rumelská, jako specifický jehličnatý druh, je reliktem terciární flóry, a pětijehličková borovice rumelská byla poprvé zaznamenána na Pelisteru v roce 1893. Do omezeného výskytu stromů v Severní Makedonii patří také makedonské duby, javor klen, plátové vrby, bílé vrby, olše, topoly, jilmy a jasany. V blízkosti bohatých pastvin na Šar Planině, dále v pohoří Bistra a v Mavrovu, roste další charakteristická rostlina – mák. Kvalita husté makové šťávy se měří celosvětově morfinovými jednotkami; zatímco čínské opium obsahuje osm takových jednotek a je považováno za vysoce kvalitní, indické opium obsahuje sedm jednotek a turecké opium pouze šest, makedonské opium obsahuje celkem 14 morfinových jednotek a je jedním z nejkvalitnějších opií na světě. Tři přírodní vodní plochy v Severní Makedonii představují samostatnou oblast fauny, což naznačuje dlouhotrvající územní a časovou izolaci. Fauna Ochridského jezera je reliktem z dřívější doby a jezero je všeobecně známo svým pstruhem letnica, síhem sleďovitým, hřebenatkami, ploticemi, ostroretkami, stejně jako některými druhy slimáků rodu staršího 30 milionů let; podobné druhy lze nalézt pouze v Bajkalském jezeře. Ochridské jezero je také uvedeno v zoologických textech jako místo výskytu úhoře říčního a jeho složitého reprodukční cyklu: připlouvá do Ochridského jezera ze vzdáleného Sargasového moře, tisíce kilometrů vzdáleného, a skrývá se v hlubinách jezera po desítky let. Když je sexuálně zralý, úhoř je na podzim poháněn nevysvětlitelnými instinkty, aby se vrátil zpět k místu narození. Tam se rozmnožuje a umírá a nechává své potomky hledat Ochridské jezero, aby znovu zahájili cyklus. Pastýřský pes ze Šar Planiny, šarplaninec (jugoslávský ovčák), je známý po celém světě. Je vysoký asi 60 cm a je to statečný a zuřivý bojovník, který může být vyzván k boji s medvědy nebo lupiči při ochraně a obraně stád. Šarplaninec pochází z pastýřského psa starověké řecké oblasti Epirus, molosse, ale v roce 1939 byl uznán jako vlastní plemeno pod jménem \"Illyrian shepherd\" a od roku 1956 je znám jako \"šarplaninec\".", "section_level": 2}, {"title": "Národní parky.", "content": "Země má tři národní parky:", "section_level": 3}, {"title": "Politika.", "content": "Republika Severní Makedonie je dnes pluralitní parlamentní demokracií. Politický systém Republiky Severní Makedonie je určen ústavou přijatou po vyhlášení nezávislosti v roce 1991. V čele republiky je prezident. Prezident Severní Makedonie je volený ve všeobecných a přímých volbách na 5 let. Může být jen jednou znovuzvolen. Podle severomakedonské ústavy je prezident hlavou státu, jeho funkce je však spíše ceremoniální (má nižší pravomoci než premiér). Prezident je vrchním velitelem ozbrojených sil a Státní bezpečnostní rady. Jmenuje guvernéra ústřední banky. Jmenuje z většinové strany pověřence pro sestavení vlády, která je pak volena parlamentem (Sobranje). Výkonnou a rovněž zákonodárnou moc má vláda. Nejvyšším orgánem zákonodárné moci je \"Sobranje\" – jednokomorový parlament, který má 120 poslaneckých mandátů volených proporční volbou na 4 roky. V roce 1992 byla ústava novelizována a byl do ní zařazen článek, že Republika Makedonie nemá žádné územní nároky vůči sousedním státům. Velká pozornost je také věnována postavení národnostních menšin, Severní Makedonie garantuje ochranu etnické, kulturní, jazykové a náboženské totožnosti lidí. Po národnostním konfliktu do ní byla implementována Ohridská rámcová dohoda, podepsaná 13. srpna 2001 v Ohridu. Podle ní byla upravena makedonská ústava, bylo zajištěno používání makedonštiny i albánštiny v parlamentu, v soudnictví, při vydávání dvojjazyčných cestovních dokladů. Bylo zajištěno proporcionální zastoupení menšin ve státní správě, samosprávě i ozbrojených silách, a používání jazyka národnostních menšin a symbolů menšin.", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Severní Makedonie nemá okresy či kraje; pouze pro statistické potřeby se Severní Makedonie dělí na 8 statistických regionů. Administrativními jednotkami prvního řádu jsou opštiny. Po reorganizaci v roce 2004 a dalších úpravách v roce 2013 je jich celkem 80, z nichž 10 je součástí tzv. Velkého Skopje, samosprávné jednotky hlavního města. Tyto opštiny vznikly slučováním a úpravou hranic 123 opštin zřízených roku 1996. Ještě dříve existovalo v Severní Makedonii 34 správních celků různých stupňů. Proces decentralizace státní správy započatý roku 2004 spojený s fiskální decentralizací ve prospěch opštin byl jednou z rozhodujících částí implementace Ohridské rámcové dohody z roku 2001. V listopadu 2004 se konalo neúspěšné referendum o zastavení procesu decentralizace. Albánská menšina touto reformou tudíž získala větší podíl na výkonu politické moci. Nejlidnatější opštinou je Kumanovo se 105 484 obyvateli, nejmenší pak Vraneštica, kde žije 1 322 osob.", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční vztahy.", "content": "Od března 2020 je země členem Severoatlantické aliance, vláda se snaží o integraci země do Evropské unie. Republika Makedonie se od svého vzniku potýkala s nesouhlasem Řecka vůči oficiálnímu názvu a symbolům nezávislého státu, které Řecko považuje za zcizené historické (a dnes z části řecké), Makedonii. V rámci procesu narovnání vztahu mezi Řeckem a Makedonií a procesu přejmenování země na nový název, v únoru 2019 představitelé všech členských zemí NATO podepsali přístupový protokol pro Severní Makedonii, země získala status pozorovatele, v jednotlivých členských zemích probíhal proces její ratifikace, jako poslední schválilo protokol o přistoupení v březnu 2020 Španělsko a země se stala 27. března 2020 řádným členem Severoatlantické aliance.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Ekonomika Severní Makedonie patří k deseti nejslabším evropským ekonomikám – hodnotou \"HDP na obyvatele v PPP\" 8400 USD (2007) patří mezi evropskými státy až na 38. místo. Světová banka ji řadí do skupiny \"Lower-middle-income economies\" (podprůměrně příjmové ekonomiky). Má status kandidátské země Evropské unie.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Dopravní infrastruktura není příliš rozvinutá, což je dáno mj. hornatým povrchem; je však kvalitnější než v sousední Albánii. Nejdůležitější tranzitní trasou, ve které vede dálnice a hlavní železnice, je směr Bělehrad – Skopje – Soluň. Dálniční poplatky se hradí v hotovosti na mýtných stanicích (cca 1 mýtná stanice na každých 10 km dálnice). Celková délka silniční sítě je 10 600 km. V zemi je několik letišť, z nichž zdaleka nejrušnější je Letiště Alexandra Velikého u Skopje, menší letiště funguje např. v Ohridu. Splavné řeky v Severní Makedonii nejsou. Železniční síť o délce 920 km sestává z hlavní trati vedoucí ze Srbska přes Skopje a napříč Severní Makedonií do Řecka, po níž jezdí několik mezinárodních rychlíků, a z nepříliš frekventovaných odboček (Skopje – Priština (Kosovo), Skopje – Tetovo – Kičevo, Veles – Bitola, Veles – Kočani). Spojení s Albánií chybí, je však připravována stavba trati na hranici s Bulharskem.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle dat z posledního sčítání lidu v roce 2002 měla Severní Makedonie 2 022 547 obyvatel. Poslední odhad z roku 2009, bez zvláštních změn, dává číslo 2 050 671 obyvatel. Podle posledního sčítání jsou v zemi nejpočetnějším etnikem Makedonci. Druhou největší skupinu představují Albánci, kteří dominují severozápadní části země. Na třetím místě následují Turci s téměř 80 000 obyvateli oficiálně; neoficiální odhady hovoří o 170 000 až 200 000 Turků.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "Oficiálním a nejrozšířenějším jazykem je makedonština, která patří do východní větve jihoslovanských jazyků. V obcích, kde jsou zastoupeny etnické skupiny s více než 20 % z celkového počtu obyvatel, je jazyk tohoto daného etnika \"spoluúřední\".", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Většinovým náboženstvím Severní Makedonie je pravoslaví, které vyznává 65 % populace a drtivá většina z nich náleží k makedonské pravoslavné církvi. K jiným křesťanským denominacím se hlásí 0,4 % populace. Muslimové tvoří 33,3 % populace. Severní Makedonie má pátý nejvyšší podíl muslimů v Evropě, po Kosovu (96 %), Turecku (90 %), Albánii (59 %), a Bosně–Hercegovině (51 %). Většina muslimů jsou Albánci, Turci a cca 75% romské populace, i když existují i menší počty makedonských muslimů. Zbývajících 1,4 % je označeno jako \"nepřidružení\" dle odhadů Pew Research z roku 2010.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Umění.", "content": "K prvním autorům makedonské literatury je počítán Kiril Pejčinovič. Za zakladatele moderní makedonské literatury ve 20. století je označován Kočo Racin, mj. též titovský partyzán. Nejvýznamnějším spisovatelem byl Blaže Koneski, který významně přispěl ke kodifikaci spisovné makedonštiny. Významnou postavou je také prozaik a historik Ďordi Abadžijev či básník Mateja Matevski, dále Kole Nedelkovski, Venko Markovski, Gane Todorovski nebo Petre Mito Andreevski. Nejslavnějším makedonským umělcem byl tragicky zahynulý zpěvák Toše Proeski. Úspěšnou byla rovněž romská hudebnice Esma Redžepovová a úspěšná je také zpěvačka Kaliopi. Nejúspěšnějším sochařem je brutalista Dušan Džamonja. Zlatého lva z Benátek a nominaci na Oscara má režisér Milčo Mančevski.", "section_level": 2}, {"title": "Kuchyně.", "content": "Severomakedonská kuchyně je tradiční kuchyně v Severní Makedonii – zástupce balkánské kuchyně odrážející vlivy Středomoří, řecké kuchyně, turecké kuchyně a kuchyně Blízkého východu, a v menším rozsahu italské, německé a východoevropské kuchyně (speciálně maďarské). Relativně teplé klima v Severní Makedonii nabízí vynikající podmínky pro růst různých druhů zeleniny, ovoce a bylin. Makedonská kuchyně je také známá pro rozmanitost a kvalitu mléčných výrobků, vína a místních alkoholických nápojů, například rakije. Za národní jídlo Severní Makedonie se pokládají tavče gravče (zapečené fazole) a likér mastika.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Nejpopulárnějším sportem v Severní Makedonii je fotbal. Nejúspěšnějším severomakedonským fotbalistou je vítěz Zlaté kopačky Darko Pančev a vítěz Ligy mistrů Goran Pandev, trenérem Miljan Miljanić. Nejúspěšnějším házenkářem je Kiril Lazarov, basketbalistou Pero Antić.", "section_level": 2}], "src_summary": "Severní Makedonie (, \"Severna Makedonija\"; úředním názvem \"Republika Severní Makedonie\",, \"Republika Severna Makedonija\", ) je vnitrozemský stát na Balkánském poloostrově. Vznikl v roce 1991 jako jeden z nástupnických států bývalé Jugoslávie. Do roku 2019 užíval název Makedonie (\"Македонија\", \"Makedonija\"; úředním názvem \"Makedonská republika\", makedonsky \"Република Македонија\", \"Republika Makedonija\"). Kvůli sporu o název Makedonie s Řeckem byl v OSN do roku 2019 zaregistrován pod názvem Bývalá jugoslávská republika Makedonie. ", "tgt_summary": "Nordmazedonien (, ; amtlich \"Republik Nordmazedonien\",, ; bis 2019: \"Republik Mazedonien\") ist ein Binnenstaat in Südosteuropa. Er umfasst den nördlichen Teil der historischen Region Makedonien. ", "id": 141999} {"src_title": "Trh (ekonomie)", "tgt_title": "Markt", "src_document": [{"title": "Nabídka a poptávka.", "content": "Na trhu se setkávají nabízející, kteří chtějí směnit za peníze, a poptávající, kteří za ně chtějí získat nějaké nové zboží. Cílem prodejců je maximalizace ceny, zatímco kupující si přejí pravý opak, cenu co nejnižší. Na trhu se tyto protichůdné zájmy střetávají, k transakci dojde pouze v případě, že obě strany jí získávají (jde o dobrovolnou směnu). Nabízející si musí cenit obnosu, který mu kupující nabízí, více než prodávaného zboží. Naopak kupující musí preferovat dané zboží před smluvní částkou peněz. Jestliže jsou obě podmínky splněny, pak dojde k obchodu. Kupující z nabídek, které jsou mu známy, vybere tu nejlevnější. Čím přesněji tedy zná prodejní ceny různých nabízejících, tím se zvyšuje jeho šance nakoupit výhodně. Naopak prodávající se pokouší dosáhnout nejvyšší ceny. S růstem ceny se však snižuje jeho šance prodat své zboží. Všechny trhy tedy vykazují tendenci směřovat k jediné ceně. Ta by byla ustavena v případě, že by kupující dokonale znali nabídku a žádný prodávající by se tedy nemohl dovolit žádat víc než jeho konkurenti.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení trhu.", "content": "Volný trh lze rozdělit na dvě části, které od sebe nemusí jít vždy jednoznačně rozlišit:", "section_level": 1}, {"title": "Trh spotřebních statků.", "content": "Na trhu spotřebních statků nabízejí výrobci finální zboží a služby, zatímco individuální spotřebitelé tyto statky poptávají. Zakoupené zboží je přímo spotřebováno a neslouží k další výrobě.", "section_level": 2}, {"title": "Trh výrobních faktorů.", "content": "Tento trh nemusí být pro běžného spotřebitele natolik zřejmý, jako je tomu v předchozím případě. Na trhu výrobních faktorů tvoří poptávku firmy, poptávající pracovní sílu a kapitálové statky a nabídku lidí, tedy pracovní síla, a opět firmy nabízející jiné kapitálové statky. Zakoupené zboží či práce je využíváno k další výrobě.", "section_level": 2}, {"title": "Druhy trhů.", "content": "V ekonomice rozlišujeme následující druhy trhů:", "section_level": 1}, {"title": "Tržní mechanismus a intervence.", "content": "Trh se ustaví vždy tam, kde jednotliví aktéři mohou svobodně sledovat svůj zájem, tedy všechny směny jsou pouze dobrovolné (k jednotlivé směně dojde tehdy, pokud jde pro obě strany výhodná) a tam, kde existují vlastnické tituly, práva disponovat s konkrétním majetkem. Splnění žádných dalších podmínek už není třeba. Po většinu historie autority do fungování trhu nějakou měrou zasahovaly, často i velice hrubě. Důsledkem každé takové intervence však je snížení užitku některých, kteří na trhu obchodují. Regulace cen například vede k přebytkům či nedostatkům zboží. Regulace podmínek, za kterých smí dojít ke směně, způsobuje, že někteří účastníci nebudou uspokojeni. Pokud třeba vláda zakáže půjčovat peníze na úrok od jisté meze výše, protože to označí za amorální lichvu, někteří lidé si nebudou moci půjčit peníze, které by potřebovali, odejdou s nepořízenou. Na trhu práce například minimální mzda způsobuje nezaměstnanost submarginálních pracujících, tedy takových, jejichž mezní produkt práce je nižší než předepsaná minimální mzda. Nikdo si je nemůže dovolit zaměstnávat, protože by jim byl nucen dát více, než kolik jejich práce skutečně stojí. Stejně jako regulace působí pro některé negativně i subvence. Všichni daňoví poplatníci jsou pak nuceni platit za produkci, kterou si ani nemusejí přát koupit. Konkurence je omezena. Podobně udělení výsadního privilegia, monopolu omezuje soutěž a zvyšuje ceny pro spotřebitele.", "section_level": 1}, {"title": "Alokace trhu.", "content": "V tržním prostředí je nabídka řízena poptávkou. Je-li po nějakém produktu, zboží, komoditě, službě, lidském zdroji dlouhodobá poptávka, pak se pro něj dříve či později vytvoří (alokuje) nabídka. (Pro tzv. „černý trh“ to neplatí o nic méně.) Klesne-li později tato poptávka (například proto, že je již nasycena), dříve či později dojde k tomu, že nejméně úspěšný ze subjektů nabízejících toto zboží nebo službu bude nucen s nabídkou skončit nebo se přeorientovat na něco jiného. Nabídka sleduje poptávku ve složitém diferenciálním vztahu s mnoha faktory, ale vždy se snaží poptávku nasytit v té míře, v jaké je „hlad“ po daném zboží či službě. Proto například v centru velkých měst může existovat několik bufetů, směnáren, restaurací nebo hospod (subjektů nabízejících stejné zboží) doslova jedna vedle druhé, zatímco v malé obci by v případě existence dvou obchodů se stejným zbožím musel ten méně podnikatelsky úspěšný dříve či později vyhlásit bankrot. Princip sledování poptávky nabídkou a zejména vytváření nabídky na základě poptávky, se nazývá alokace trhu.", "section_level": 1}, {"title": "Nerovnost.", "content": "Existují různé praktiky trhu, které mohou vyvolávat dojem, že jde o diskriminaci. Je to například cena nabízená na základě informací o kupujícím. I kvalita se přizpůsobuje podle kupujícího či oblasti (například tzv. český trh). Jde nejen o potraviny ale i o služby. Jsou i snahy o dvourychlostní trh na politické úrovni. Přesto existují tendence o rovnost trhu jakou je například síťová neutralita.", "section_level": 1}], "src_summary": "Trh je v ekonomice prostor, kde dochází ke směně statků a služeb. Původně byl trh vyhrazené místo, kde se v pravidelných intervalech scházeli lidé, aby navzájem směňovali (tržiště). Protože barter je v rozvinuté ekonomice spíše vzácností, obvykle hovoří o trhu nějaké komodity či služby (trh s obilím, trh s ropou, elektronikou apod.) a není třeba uvádět, za jaké zboží jsou tyto komodity a služby směňovány, jde totiž obvykle o směnu za peníze. ", "tgt_summary": "Der Begriff Markt (von ‚Handel‘, zu ‚Ware‘) bezeichnet allgemeinsprachlich einen Ort, an dem Waren regelmäßig auf einem meist zentralen Platz gehandelt werden.", "id": 1336001} {"src_title": "MPEG", "tgt_title": "Moving Picture Experts Group", "src_document": [{"title": "Standardy.", "content": "Skupina MPEG vytvořila následující sady standardů:", "section_level": 1}, {"title": "Princip kompresních formátů MPEG.", "content": "Kompresní formáty MPEG využívají převážně tzv. ztrátovou kompresi pomocí transformačních kodeků. U ztrátových transformačních kodeků se vzorky obrazu nebo zvuku rozdělí na drobné segmenty, transformují se na frekvenční prostor a poté kvantizují (\"quantized\"). Výsledná kvantizovaná data se dále kódují entropicky. V rámci standardu MPEG je popsán jen formát bitového proudu a dekodér (angl. \"decoder\"). Kodér (angl. \"encoder\") není v rámci standardu popsán. Pro členy skupiny MPEG jsou však k dispozici referenční implementace, které vytvářejí platné bitové proudy. To v praxi znamená, že libovolný dekodér formátu MPEG-4 dokáže dekódovat libovolný materiál formátu MPEG-4 (stejného typu) bez ohledu na to, jakým kodérem byl konkrétní materiál kódovaný.", "section_level": 1}, {"title": "Streamy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "MPEG Program Stream (MPEG-PS).", "content": "\"MPEG Program Stream\" se používá v prostředí, kde je zaručena bezchybnost přenosu dat (např. DVD-Video). Při jeho tvorbě byla hlavním požadavkem jednoduchost pro snadnou implementaci v komerčních zařízeních. Díky tomu je využíván jako hlavní formát pro DVD video. Nevýhodou je, že se příliš nehodí pro editaci videa kvůli své jednodušší struktuře. Soubory užívají několika přípon, nejčastěji.mpg. Vnitřně jde o popis prokládání video a audio toku do jednoho proudu dat. Je to ISO/IEC standard. Na rozdíl od AVI neobsahuje indexovou tabulku, ale je vnitřně synchronizován časově. \"MPEG Program Stream\" je specifikován ve standardech MPEG-1 Part 1 a MPEG-2 Part 1.", "section_level": 2}, {"title": "MPEG Transport Stream (MPEG-TS).", "content": "\"MPEG Transport Stream\" je specifikován ve standardu MPEG-2 Part 1. Používá se v prostředí, kde není zaručena bezchybnost přenosu dat (DVB, streamování po internetu). Vlastní MPEG PES zaobaluje do vlastních paketů. Protože je vnitřně synchronizován časově, je vhodný i pro digitální vysílání, kdy lze video začít přehrávat aniž by byl stažen celý soubor. Jinak o něm platí vše jako u MPEG-PS. S menšími modifikacemi známými jako BDAV MPEG-2 Transport Stream se taky používá na Blu-ray s příponou.M2TS, v digitálních kamerách využívajících formát AVCHD s příponou.MTS nebo v různých mutlimediálních přehrávačích či televizorech s příponou.TS.", "section_level": 2}], "src_summary": "Název MPEG zkracuje anglická slova \"Moving Picture Experts Group\" (vyslovuje se [empeg]), v překladu Skupina expertů pro pohyblivý obraz, což je název pracovní skupiny vyvíjející standardy používané na kódování audiovizuálních informací (např. film, obraz, hudba) pomocí digitálního kompresního algoritmu. MPEG je jedna z mnohých pracovních skupin pracujících v rámci společné technické komise vytvořené organizacemi ISO (\"Mezinárodní organizace pro normalizaci\") a IEC (komise \"International Electro-Technical Commission\").", "tgt_summary": "Die Moving Picture Experts Group (MPEG, engl. \"„Expertengruppe für bewegte Bilder“\") [] ist eine Gruppe von Experten, die sich mit der Standardisierung von Videokompression und den dazugehörenden Bereichen, wie Audiodatenkompression oder Containerformaten, beschäftigt. Umgangssprachlich wird mit „MPEG“ meistens nicht die Expertengruppe, sondern ein spezieller MPEG-Standard bezeichnet. ", "id": 2038924} {"src_title": "Marie Curie-Skłodowská", "tgt_title": "Marie Curie", "src_document": [{"title": "Původ, mládí a manželství.", "content": "Maria Salomea Skłodowska byla nejmladší z pěti dětí učitelského páru Władysława a Bronisławy Skłodowských. Oba rodiče pocházeli z nižší polské šlechty (polsky szlachta). Otec studoval na univerzitě v Petrohradě a poté byl učitelem matematiky a fyziky. Matka byla žákyní jediné soukromé dívčí školy ve Varšavě. Posléze se stala učitelkou a ředitelkou té dívčí školy, na které studovala. Marie Skłodowska složila (pod tímto jménem) v roce 1891 jako první žena v historii přijímací zkoušky na fakultu fyziky a chemie pařížské Sorbonny. Přes den studovala a po večerech doučovala a vydělávala si tak na živobytí. V roce 1893 získala licenciát a začala pracovat jako laborantka v průmyslové laboratoři Lippmanových závodů. Současně dále studovala na Sorbonně a druhý licenciát z matematiky získala v roce 1894. Rovněž v roce 1894 poznala svého budoucího manžela Pierra Curie, který byl v té době doktorandem v laboratoři Henri Becquerela. Po Pierrově doktorátu se v roce 1895 vzali. Pierre byl bez vyznání a Maria byla nábožensky vlažná, proto měli občanský sňatek, což na nějaký čas vedlo k roztržce Marie s její polskou katolickou rodinou. Roku 1897 se jim narodila dcera Irène (taktéž pozdější nositelka Nobelovy ceny).", "section_level": 1}, {"title": "Vědecká dráha.", "content": "Pierre Curie doporučil Marii Becquerelovi, který jí nabídl doktorské studium pod svým vedením na zdánlivě neatraktivní a pracné téma – zjistit, proč je radioaktivita některých druhů uranové rudy mnohem vyšší, než by plynulo z podílu čistého uranu v rudě. Mladá vědkyně, nyní již provdaná a pod jménem Marie Curie, začala obtížnou práci na dělení uranové rudy na jednotlivé chemické sloučeniny, zpočátku s pomocí mladého chemika A. Debiernea, který dělal licenciát. Hledala sloučeninu, která způsobovala vysokou radioaktivitu. Debiernea to brzy přestalo bavit a nahradil ho sám Pierre Curie. Výzkumy po čtyřech letech vedly nejprve k objevu polonia, jež Marie Curie pojmenovala po své polské vlasti, a posléze mnohem radioaktivnějšího radia (první gram radia izolovala ze smolince pocházejícího z Jáchymova). Výsledkem bylo také vyjasnění pravděpodobných příčin radioaktivity – jako efektu při rozpadu atomových jader. V roce 1903 jako první žena v historii získala titul doktora fyziky a ve stejném roce jí byla udělena Nobelova cena za fyziku. Získání Nobelovy ceny Curieovy náhle proslavilo. Sorbonna Pierrovi přiznala místo profesora a souhlasila se založením jeho vlastní laboratoře, ve které se Marie stala vedoucí výzkumu. Ve stejné době také porodila druhou dceru Evu (1904). Pierre Curie však dne 19. dubna 1906 přišel o život, a to tak, že ho přejel nákladní koňský povoz. Marie Curie-Skłodowská tak ztratila životního druha i spolupracovníka. Dne 13. května téhož roku se fakultní rada rozhodla zachovat katedru vytvořenou pro Pierra Curie a svěřila ji Curie-Skłodowské, spolu s řízením laboratoře. Tak Curie-Skłodowská vyšla ze stínu. Stala se první profesorkou Sorbonny. Vinou toho, že manželé Curieovi ještě před Pierrovou smrtí odmítli dát si patentovat postup přípravy radia z rud, ochudili se o značné finanční prostředky použitelné např. pro výstavbu laboratoře – obtížné získávání peněz po velkou část jejich kariéry ztěžovalo a značně zpomalovalo výzkum. V lednu roku 1911 nebyla o jeden hlas zvolena do Francouzské akademie věd (\"Académie des sciences\"). V prosinci téhož roku však dostala svou druhou Nobelovu cenu (za chemii), díky které přesvědčila francouzskou vládu, aby vyčlenila prostředky na vytvoření nezávislého \"Ústavu pro radium\" (\"Institut du radium\"), který byl založen v roce 1914 a ve kterém se prováděly výzkumy z oblasti chemie, fyziky a lékařství. Tento ústav se stal líhní nositelů Nobelových cen – vyšli z něho ještě čtyři, mezi nimi i Mariina dcera Irène Joliot-Curie a Mariin zeť Frédéric Joliot, kteří získali Nobelovu cenu za objevení uměle vyvolané radioaktivity. Během 1. světové války se Curie-Skłodowska stala šéfem vojenské lékařské buňky, která se zabývala organizací polních rentgenografických stanic, které vyšetřily celkem více než 3 milióny případů zranění francouzských vojáků. Po válce Curie-Skłodowska nadále vedla \"Ústav pro rádium\" v Paříži a zároveň cestovala po světě, kde její nadace pomáhala zakládat lékařské ústavy pro léčbu rakoviny. U Marie Curie-Skłodowské na ústavu také dva roky studoval František Běhounek (v letech 1920–1922), který po návratu zkoumal radioaktivitu v jáchymovských dolech. V roce 1925 Marie Curie-Skłodowska sfárala do dolu Svornost v Jáchymově. Absolvovala také cestu po Spojených státech, kde převzala mnoho čestných titulů a také dostala od amerického prezidenta slavnostně gram radia pro výzkum a léčbu nemocných. V roce 1932 s pomocí polského prezidenta Moścického byl jeden z takovýchto institutů založen ve Varšavě. Prvním vedoucím se stala Mariina sestra Bronisława. Maria Curie-Skłodowska zemřela 4. července 1934 v sanatoriu Sancellemoz u Passy (Haute-Savoie) na leukemii způsobenou zřejmě ionizujícím zářením materiálů, se kterými pracovala bez ochranných prostředků. Byla pohřbena vedle Pierra v Sceaux. V roce 1995 byla pro své zásluhy jako první žena pochována pod kopulí pařížského Pantheonu.", "section_level": 1}, {"title": "Podrobný životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Raná léta Marie Skłodowské.", "content": "Marie Skłodowská se narodila ve Varšavě, patřící tehdy ruské části Polska, dne 7. listopadu 1867 jako nejmladší z pěti dětí tamního dobře známého páru manželů Bronislawy Skłodowské, roz. Boguské, a Wladyslawa Skłodowského. Celkem čtyři starší sourozenci se jmenovali Zofia (* 1862), Józef (* 1863), Bronislawa (* 1865) a Helena (* 1866) Sklodowští. Na otcově straně ztratila rodina neblaze majetek kvůli aktivnímu zapojení se v polském Lednovém povstání (1863 – 1865). To značně poznamenalo celou tehdejší generaci, včetně Marie a jejích sourozenců, mnoha těžkostmi, zejména ve společenském životě. Mariin dědeček z otcovy strany Józef Skłodowski byl respektovaným učitelem v Lublinu, kde byl jeho studentem dokonce mladý Boleslaw Prus, jenž se později stal vedoucí osobou polské literatury. Jeho syn, Mariin otec Wladyslaw Skłodowski byl před Lednovým povstáním váženým diplomatem. Nakonec byl z místa odvolán pro přiklánění se k snahám o obnovení polského národního uvědomění. Toto velmi špatně nesl a svůj žal utápěl v alkoholu. Díky tomu rodina přišla takřka o všechno. Matka Bronislawa byla jedinou dcerou bohatého pána a majitele několika továren. Byť ji měl se svou otrokyní, nakonec ji jako jediné dítě přijal za vlastní, a ona tím pádem zdědila veliký majetek. Ten byl také hlavním důvodem, proč si ji Wladyslaw bral. Zemřela při Mariině porodu. V roce 1878, když bylo Marii teprve deset let, zemřela nejstarší Mariina sestra Zofia - na tyfus. Mariini rodiče byli oddaní katolíci, ale smrt matky a sestry Zofie odklonily Marii nadobro od víry a stala se ateistkou. Jako dítě se vzdělávala se svou guvernantkou, jak bylo tehdy zvykem. V deseti letech započala studium na dívčí měšťance, které ukončila po 6 letech s vyznamenáním. Dalších šest let pokračovala ve studiu na gymnáziu. O přírodní vědy se zajímala odjakživa, ale otec ji od studií zrazovali, dokonce, když u ní našel odborné knihy, zamykal ji za trest v podkrovním pokojíčku. Po kolapsu způsobeném pravděpodobně akutní epizodou deprese strávila následující rok na venkově s příbuznými z otcovy strany. Během tohoto roku se pilně, avšak tajně učila. Následující rok strávila ve Varšavě, přičemž se pohádala s otcem kvůli rozhodnutí odstěhovat se, a ten na ni tak nadobro zanevřel. Našla si tedy zaměstnání, a šetřila na univerzitní vzdělání. Jako žena však záhy narazila na to, že polské univerzity nepřijímaly ke studiu ženy. Spolu se sestrou se tedy zapsala alespoň na neoficiální tajnou Uniwersytet Latajacy. Dále, když ji otec nehlídal, mohla se nerušeně vzdělávat, číst knihy, dopisovat si s významnými vědci, chodit do laboratoří, na přednášky a soukromá doučování. Sestry se dohodly, že Marie bude nejprve finančně podporovat starší Bronislawu po dobu jejích dvouletých lékařských studií v Paříži výměnou za opětovnou pomoc později. Proto přijala nejmladší dcera ovdovělého Wladyslawa Skłodowského místo vychovatelky zprvu ve Varšavě a poté na dva roky v městě Szezuki u rodiny Zorawských. Právě zde poznala mladého Kazimiera Zorawského, budoucího prvotřídního matematika, který se do ní jednostranně zamiloval, ale rodiče sňatek zakázali. Kazimier nedokázal zákazu vzdorovat a konec idejí byl pro něj velice tragický, i když Marie sama ho už předtím rezolutně odmítla. Ačkoliv nedlouho nato získal doktorát a započal akademickou kariéru jako matematik, profesor a rektor Univerzity v Krakowě, ještě jako starý muž býval vídán sedávaje zamyšleně před sochou Marie Curie-Skłodowské, vztyčené v roce 1935 před Institutem radia, založeným v roce 1932. Zkraje roku 1890 pozvala Bronisława, čerstvě provdaná za Kazimiera Dłuského (polského fyzika a sociálního aktivistu), do Paříže sestru Marii, která byla nucena pozvání odmítnout, jelikož si nemohla dovolit nákladné univerzitní poplatky, a shromáždění potřebných prostředků jí zabralo následující rok a půl. Naštěstí Mariin otec získal po letech opět perspektivní zaměstnání, nemohl ji tedy doma hlídat a mladá žena se tudíž konečně mohla ponořit do studia, vzdělávat se, číst knihy, dopisovat si s významnými osobnostmi tehdejší doby a sama docházet na soukromé doučování. Již od roku 1889 pobývala u otce ve Varšavě a do pozdních měsíců roku 1891 pokračovala v práci vychovatelky, doučovala, střádala peníze, nadále studovala v Uniwersytet Latajacy a začala se vzdělávat v praktickém laboratorním uplatnění chemických znalostí v Muzeu průmyslu a zemědělství v laboratoři vedené jejím bratrem Józefem Boguským, asistentem ruského chemika Dmitriho Menděleva v Petrohradě.", "section_level": 2}, {"title": "Nový život v Paříži.", "content": "V roce 1891 konečně opustila Polsko, aby nejprve na krátkou chvíli využila přístřeší u sestry a švagra a následně si najala byt v Latinské čtvrti, kde od téhož roku pokračovala ve studiích fyziky, chemie a matematiky na Univerzitě v Paříži. Podmínky, v nichž žila a vzdělávala se, byly extrémní, často téměř neměla z čeho žít, trpěla chladem během zim a příležitostně dokonce omdlévala z hladu. Studovala během dnů a doučovala po večerech, sotva pokrývajíc své životní náklady, přesto v roce 1893 byla její vytrvalost a snaha oceněna diplomem ve fyzice. Začala pracovat v průmyslové laboratoři profesora Gabriela Lippmanna, mezitím stále studovala na Univerzitě v Paříži a dokázala získat další diplom v následujícím roce 1894. Svoji vědeckou kariéru započala ve Škole fyziky a chemie (ESPCI). Polský fyzik a profesor Józef Wierusz-Kovalský věděl, že Marie potřebuje najít pro svoji práci prostornější laboratoř, kterou jí, jak Kovalský předpokládal, mohl možná poskytnout fyzik Pierre Curie. Profesor Kovalský proto oba mladé výzkumníky seznámil a vskutku, Pierre nejenže dokázal Marii prostor najít a vědkyně začala bez otálení pracovat, ale jejich vzájemná náklonnost sílila s rostoucím zaujetí v práci toho druhého. Pierrovu první žádost o ruku Marie odmítla, jelikož stále měla v plánu vrátit se do vlasti, ale Pierre Curie byl rozhodnut se za ní v takovém případě přestěhovat do Polska, i kdyby to znamenalo, že by mohl pouze vyučovat francouzštinu. Během krátkého vzájemného odloučení v roce 1894 navštívila Marie svoji rodinu v Polsku a stále doufala, že by mohla na vysněném poli vědy pracovat ve vlasti. Místo na Univerzitě v Krakowě jí však bylo odepřeno, jednoduše kvůli jejímu ženskému pohlaví. Dopis od Pierra ji nakonec přesvědčil k návratu do Francie a získání doktorátu. Pierre poté na Mariino naléhání sepsal své výzkumy magnetismu a obdržel tak vlastní doktorát roku 1895 spolu s postem profesora. Dne 26. července 1896 se Marie Skłodowská a Pierre Curie stali novomanželi ve městě Sceaux na Seině. Svatba proběhla bez náboženského obřadu a nevěsta byla dokonce místo svatební róby oblečená v laboratorních šatech. Manželé sdíleli kromě vědecké práce dva hlavní koníčky, cestování a dlouhé vyjížďky na kole, které je přivedly ještě blíže k sobě. V Pierrovi tak našla Marie novou lásku, partnera, manžela a vědeckého spolupracovníka, na něhož se mohla plně spolehnout.", "section_level": 2}, {"title": "Nové prvky.", "content": "V roce 1895 odhalil německý inženýr a fyzik Wilhelm Roentgen existenci rentgenového záření, ačkoliv mechanismus jeho tvorby ještě nebyl znám. Další významný fyzik, Francouz Henry Becquerel, objevil v roce 1896, že uranové soli vydávají záření, které rentgenové paprsky připomíná pronikavostí a zároveň dokázal, že tato radiace nezávisela na vnějším zdroji energie jako fosforescence, ale že vycházela z uranových solí samotných. Ovlivněna těmito dvěma důležitými objevy se Marie rozhodla zaměřit na uran jako na klíčový bod dalších možných objevů a výzkumů. K prověřování a zkoumání vzorků nejprve vymyslela novou inovativní metodu. Před patnácti lety spolu totiž její manžel a bratr vynalezli nový elektrometr – citlivé zařízení k měření elektrické energie. Používáním Pierrova elektrometru došla k závěru, že paprsky vycházející z uranu způsobují elektrickou vodivost vzduchu okolo vzorku. S použitím této techniky byl jejím prvním výsledkem nález závislosti aktivity uranových sloučenin na množství uranu obsaženého ve vzorku. Přednesla domněnku, že radiace není důsledkem interakce molekul, ale že musí pocházet ze samotného atomu. Tato hypotéza se stala důležitým krokem k vyvrácení starověkého předpokladu, že atomy jsou nedělitelné. V roce 1899 porodila Marie Curie-Skłodowská první dceru Iréne, a aby podpořila svoji novou rodinu, začala následně vyučovat na École Normala Supérieure. Efektivita práce manželů Curiových trpěla absencí samostatné laboratoře a většina objevů tak byla uskutečněna v nevyhovujících podmínkách v částečně přetvořeném provizoriu sousedícím se Školou fyziky a chemie. Přístřešek, který byl původně pitevnou lékařské školy, byl nedostatečně odvětráván a dokonce do něj zatékalo. Navíc ani Marie ani Pierre si ještě nebyli vědomi destruktivního dopadu vystavování se radiaci během ustavičné manipulace s radioaktivními látkami. Škola navíc nesponzorovala navzdory tomu, že dotace přicházely od mnoha organizací, metalurgických společností i vlád. Mariiny systematické studie se zaměřovaly na dva uranové minerály – uraninit a chalkolit. Elektrometr naměřil u uraninitu čtyřikrát vyšší aktivitu než u samotného uranu, u chalkolitu jen dvakrát. Dospěla proto k závěru, že pokud předchozí výsledky měření obsahu uranu ve vztahu k jeho radioaktivitě byly správné, tyto dva minerály musí obsahovat malé množství další jiné látky, která je samotná mnohem radioaktivnější než uran. Dlouhodobým systematickým výzkum příměsí, které zvyšují radiaci, v roce 1898 odhalila fakt, že prvek thorium je rovněž radioaktivní. Pierra Curieho nepřetržitě fascinovala manželčina práce a do poloviny roku 1898 se natolik ponořil do výzkumu radioaktivity, že opustil svoji studii krystalů a připojil se k ní. Nicméně výzkum i nadále vedla Marie Curie- Skłodowská, jak několikrát rezolutně prohlásila (se zcela pochopitelným důrazem - vzhledem k diskriminaci, kterou ženy zažívaly, a nedůvěře mnoha mužů ve schopnost něžného pohlaví objevovat nové poznatky na poli vědy). Vzhledem k tomu, že H. Becquerel dva roky předtím obhájil svoji zásluhu na objevu radioaktivity jen díky velmi včasnému publikování, Marie se rozhodla pro stejně rychlý postup při zveřejňování výsledků a stručný záznam nejnovější práce byl přednesen Akademii již dne 12. května 1898 jejím bývalým profesorem Gabrielem Lippmannem. Přesto byl však Mariin objev radioaktivity Thoria ve Francii předejit o pouhé dva měsíce německým vědcem Gerhardem Carlem Schmidtem, který své výsledky publikoval v Berlíně. Mariin záznam práce ale i tak obsahoval něco, čeho si nikdo jiný na světě před ní nevšiml. „Tento fakt je velmi pozoruhodný a vede k hypotéze, že tyto minerály (uraninit a chalkolit) mohou obsahovat prvek, který je mnohem radioaktivnější než uran.“ Později vzpomínala, jak vášnivou cítila touhu potvrdit svoji hypotézu, jak rychle to jen bylo možné. Dne 14. května 1898 dospěli manželé Curiovi k optimistickému závěru, že se jim podařilo úspěšně vysrážet 100g vzorek uraninitu a rozemlít jej v třecí misce. Tehdy si ještě nebyli vědomi toho, že to, co hledali, se nachází v tak malém množství, že by ve skutečnosti museli vytěžit tuny rud. V červenci 1898 publikovali prohlášení o objevu nového prvku polonia, pojmenovaného po Mariině rodném Polsku, jež mělo ještě po dvacet let zůstat loutkovým státem pod patronátem Centrálních mocností. V průběhu výzkumu manželé zavedli také slovo pro radioaktivitu a dne 26. prosince 1898 oznámila Marie existenci prvku radia pojmenovaného podle latinského slova pro paprsek. Aby nade vší pochybnost potvrdila svoje objevy, rozhodla se izolovat polonium a radium v čisté formě. Uraninit (UO) je komplexní minerál, tudíž jeho chemické „roztřídění“ se ukázalo být nadlidským úkolem. Izolace polonia byla relativně snadná – výhodně a navíc jako jediný prvek připomínalo chemicky bismut. Práce s radiem však byla zrádnější. Úzce se vztahuje chemickými vlastnostmi k baryu, jež uraninit obsahuje též. S koncem roku 1898 tudíž Marie získala stopy radia, ale uspokojivé vzorky neznečištěné baryem byly stále v nedohlednu. Vědkyně podnikala nesčetné pokusy separovat radiové soli rozdílnou krystalizací. Z prvních dvou tun uraninitu získala v roce 1902 pouhou jednu desetinu gramu radia. V roce 1910 se jí sice podařilo izolovat čisté radium lépe, avšak nikdy polonium, které má poločas rozpadu pouze 138 dnů. Mezi léty 1898 a 1902 publikovala (ať už s manželem či sama) celkem 32 vědeckých prací včetně objevu rychlejšího rozpadu nádorových buněk při vystavení záření vycházejícího z radia než buněk zdravých. V roce 1900 se stala Marie Curie-Skłodowská první ženou, která kdy vyučovala na École Normale Superieure a její manžel se zároveň připojil k Univerzitě v Paříži. V roce 1902 navštívila u příležitosti otcovy smrti rodné Polsko a v červnu 1903 za dohledu Gabriela Lippmanna byl její vědecký přínos oceněn doktorátem Univerzity v Paříži. Tentýž měsíc manželé odjeli na pozvání Londýnským královským institutem přednést na tamní půdě rozsáhlejší řeč o radioaktivitě. Marie však měla jako žena striktně zakázáno mluvit a hovořil tudíž jen její manžel Pierre. Mezitím se na základech objevu radia započaly formovat zcela nová odvětví průmyslu. Curiovi si objev nenechali patentovat a nezískali za něj téměř žádnou odměnu.", "section_level": 2}, {"title": "Nobelovy ceny.", "content": "V prosinci roku 1903 ocenila Královská švédská akademie věd manžele Curieovy a A. H. Becquerela společnou Nobelovou cenou ve fyzice za výzkumy spojené s objevem radia. Nejprve bylo sice zamýšleno ocenit pouze Pierra Curieho a H. Becquerela, ale jeden z porotců a zároveň osvícený zastánce tehdejších vědkyň, švédský matematik Magnus Goesta Mittag-Leffler, zasvětil do sporu Pierra a v reakci na jeho stížnosti byla i Marie Curie-Skłodowská odměněna jako první žena v historii Nobelovou cenou. V prosinci 1904 přišla na svět druhorozená dcera Éve, pro niž Marie najala polskou vychovatelku, s níž ji posílala na časté návštěvy své vlasti. Manželé zprvu odmítli osobní převzetí ceny ve Stockholmu, neboť byli oba příliš zaměstnáni prací a Pierre navíc onemocněl, kvůli povinnosti každého laureáta udělit přednášku se ale do Švédska vypravili roku 1905. Udělené peníze použili sice na najmutí prvního laboratorního asistenta, ale i po udělení Nobelovy ceny, nabídce zaměstnání od Univerzity v Ženevě, Pierrově profesorování a vůdčí roli na Pařížské univerzitě a neustálém naléhání neměli Curiovi odpovídající laboratoř až do roku 1906, kdy jim ji Pařížská univerzita konečně zřídila. Dne 19. dubna 1906 byl Pierre Curie zabit drožkou, která ho srazila v hustém dešti při přecházení ulice Rue Dauphine. Náraz způsobil pád muže pod kola, frakturu lebky a okamžitou smrt, která Marii hluboce zasáhla. Dne 13. května 1906 se fyzikální oddělení Pařížské univerzity usneslo podržet místo, jež se uvolnilo Pierrovou smrtí a nabídnout ho Marii. Ta nabídku přijala v naději vytvořit světově prvotřídní laboratoř jako poctu svému muži a stala se tak první profesorkou na Univerzitě v Paříži. Mariina snaha o založení špičkové laboratoře však neskončila u Pařížské univerzity. Ve svých pozdějších letech stála v čele Institutu radia (Institut du Radium), nyní na její počest pojmenovaného Institut Curie, který pro ni založil Pasteurův institut spolu s Pařížskou univerzitou. Iniciativa k založení Institutu vzešla již v roce 1909 od ředitele Pasteurova institutu Pierra Paula Émila Rouxe, který byl hořce zklamán tupou neochotou Pařížské univerzity poskytnout Marii odpovídající laboratoř k výzkumům a navrhl, aby se raději přesunula do Pasteurova institutu. Teprve po této nabídce a aktuálně hrozícímu odchodu Marie Curie-Sklodowské z Pařížské univerzity přehodnotila Univerzita svůj přístup a společným přičiněním obou institucí byl postaven tzv. Pavilon Curie. V roce 1910 uspěla v izolování radia a definovala mezinárodní jednotku pro radioaktivní emise, kterou pojmenovala bequerel se značkou Bq. Francouzská Akademie věd ji v roce 1911 sice zvolila, ale protože její předseda uplatnil právo veta, nepřijala ji do svých řad jako členku a místo toho zvolila Édouarda Branlyho, vynálezce, který pomáhal Guglielmovi Marconimu s vynálezem bezdrátového telegrafu – radiotelegrafie. Přes Mariin věhlas vědkyně pracující pro Francii se mezi veřejností vyskytovaly xenofobní hlasy, které vedly ke Dreyfusově aféře, které byly navíc přiživovány spekulacemi o Mariině židovském původu či dokonce víře. Během hlasování o přijetí do Akademie věd byla pravicovým křídlem tisku kritizována pro svůj nefrancouzský původ a ateismus. Její dcera se později zmiňovala o pokrytectví veřejnosti ve Francii, pro kterou byla Curie obyčejná cizinka nehodná uznání a poct, avšak která byla rozhlašována jako francouzská hrdinka kdykoliv se jí dostalo pocty zahraniční, jako například Nobelovy ceny. V roce 1911 francouzští novináři neprávem obvinili Marii z románku se ženatým fyzikem Paulem Langevinem, bývalým Pierrovým studentem. Jako \"důkaz\" se předkládalo to, že Langevin s Marií spolupracoval na jejím výzkumu. Samotná Marie, tehdy již ve středním věku a o pět let starší než Langevin, byla novináři předhazována jako záletná cizinecká Židovka. Když skandál vypukl, účastnila se právě konference v Belgii, a při návratu domů nalezla před svým domem shluk pomstychtivých agresorů, kvůli nimž musela nalézt krátkodobý azyl v domě své přítelkyně. Mezinárodní uznání Mariiny práce však dosahovalo nebývalých výšin a v roce 1911 ji Královská švédská akademie věd, jež se záhy přenesla přes malicherný skandál, udělila druhou Nobelovu cenu za chemii. Toto ocenění bylo „...uznání práce napomáhající pokroku chemie objevem prvků radia a polonia, izolováním radia a studiem vlastností a sloučenin tohoto pozoruhodného prvku.“ Stala se tak první osobou, která kdy byla oceněna dvěma samostatnými či sdílenými Nobelovými cenami a zůstává dodnes spolu s Linem Paulingem jedinou nositelkou Nobelovy ceny ve dvou různých odvětvích. Delegace významných polských učenců vedená spisovatelem Henrykem Sienkiewiczem se ji dokonce snažila přesvědčit k návratu do Polska a pokračování ve výzkumech ve vlasti. Druhá Nobelova cena umožnila Marii také přesvědčit francouzskou vládu k podpoře projektu Institutu radia, v němž po dostavění v roce 1914 probíhaly výzkumy v oblasti chemie, fyziky a medicíny. Měsíc po převzetí druhé Nobelovy ceny v roce 1911 byla Marie Curie hospitalizována s depresí a onemocněním ledvin, načež se roku 1912 převážně vyhýbala pohledu veřejnosti, čas trávila s dcerami u přítelkyně a kolegyně, fyzičky Herthy Ayrton v Anglii a do Paříže se vrátila po zhruba čtyřměsíční pauze. Roku 1912 bylo Marii nabídnuto Varšavskou vědeckou společností vedení nové laboratoře ve Varšavě, což však odmítla, plně se zaměřujíc na dokončení Institutu radia, dostavěného konečně v srpnu 1914 na nové ulici pojmenované Rue Pierre-Curie. Při návštěvě Polska v roce 1913 byla sice vřele přivítána ve Varšavě, avšak převážně ignorována ruskými úřady. Vývoj a rozkvět Institutu radia byl pak přerušen nastupující válkou, jelikož většina vědců narukovala do francouzské armády, a aktivity Institutu byly plně obnoveny až během roku 1919.", "section_level": 2}, {"title": "První světová válka.", "content": "Během první světové války Marie Curie-Skłodowská seznala, že mnoha zraněným vojákům bylo možno pomoci nejefektivněji co nejrychlejší operací, což nebylo možné jinak než s rychlou diagnostikou zranění, tudíž s polními radiologickými prostředky blízko předních linií, které měly napomáhat vojenským chirurgům. Po chvatném studiu radiologie, anatomie a mechaniky navrhla převratné rentgenové vybavení, automobily uzpůsobené vnitřním uspořádáním radiologické praxi, příslušný potřebný elektrický generátor, a sestavila tak vlastně mobilní radiografické jednotky, které vstoupily do obecného povědomí jako „Malé Curie“. Stala se také ředitelkou Radiologického servisu Červeného kříže a zároveň založila první francouzské vojenské radiologické centrum, které bylo v provozu již od konce roku 1914. Za pomoci nejprve vojenského lékaře a později 17leté dcery Iréne organizovala praktické zavedení 20 mobilních radiologických automobilů a instalaci 200 radiologických jednotek v polních nemocnicích jen během prvního roku války. Později začala dokonce osobně trénovat a školit radiologické asistentky. V roce 1915 se navíc Marii Curie podařilo vyprodukovat duté jehly obsahující radon, bezbarvý radioaktivní plyn vzniklý z radia, ke sterilizaci infikovaných tkání. Odhaduje se, že celkem přes 1 milion zraněných vojáků bylo během války léčeno za pomoci Mariiných rentgenových jednotek. Během války byla plně zaměstnána důležitou humanitárně zaměřenou prací a tak ve svém vytížení téměř nepostoupila v jiném výzkumu, přesto se jejímu přínosu ve válce nikdy nedostalo žádného formálního uznání od francouzské vlády. Jakmile započala válka, nabídla Marie Curie dokonce dvě své zlaté medaile (Nobelovy ceny) Francouzské bance, která odmítla štědrý dar akceptovat. Alespoň za peníze z cen tedy zakoupila válečné dluhopisy se stručným vyjádřením: „Vzdám se té trochy zlata, které vlastním. K němu přidám medaile za vědu, které jsou mi docela k ničemu. Ještě je tu něco - z čisté lenosti jsem dovolila, aby peníze k mé druhé Nobelově ceně zůstaly ve Stockholmu Švédské koruně. To je hlavní část toho, co vlastním. Přinesu je sem a investuji do válečných půjček. Stát to potřebuje. Jen, nemám iluze, tyto peníze budou pravděpodobně ztraceny.“ Také byla aktivní členkou výborů a komisí polské komunity ve Francii. Po válce shrnula své válečné zážitky a zkušenosti v knize Radiologie ve válce (1919).", "section_level": 2}, {"title": "Poválečná léta.", "content": "V roce 1920 u příležitosti 25. výročí objevu radia ustanovila francouzská vláda pro Marii Curie-Skłodowská stipendium, jehož předcházejícím příjemcem byl Louis Pasteur (1822-1895). V roce 1921 byla navíc triumfálně přivítána ve Spojených státech, kam odjela, aby dosáhla navýšení dotací na výzkum radia. Proslulá novinářka Marie Mattingly Meloney (alias William Brown Meloney) nejen navýšila publicitu této cesty, ale založila dokonce po tiskovém rozhovoru s vědkyní nadaci Marie Curie Radium Fund. V roce 1921 byla Marie Curie oficiálně přijata v Bílém domě prezidentem Warrenem G. Hardingem, který ji obdaroval právě jedním gramem radia ze Spojených států. Před tímto avizovaným významným setkáním jí francouzská vláda, zahanbená množstvím zahraničních poct, která vlastní vědkyni nikdy neocenila žádným vyznamenáním, nabídla Řád čestné legie, který však 54letá vědkyně odmítla. Roku 1922 se stala členkou francouzské Akademie mediků a také cestovala, přednášejíc v Belgii, Brazílii, Španělsku a Československu. Za Mariina vedení Institutu radia získali jeho čtyři další členové Nobelovy ceny, včetně dcery Iréne Joliot-Curie a švagra Fréderika Joliot-Curieho. Nakonec se Institut stal jedním ze čtyř hlavních světových laboratoří zkoumajících radioaktivitu spolu s Cavendishovou laboratoří při Camebridgeské univerzitě, vedenou Ernestem Rutherfordem, Institutem pro výzkum radia ve Vídni, v čele se Stefanem Meyerem, a Institutem chemie císaře Wilhelma, řízeným Otto Hahnem a Lisou Meitnerovou. V srpnu 1922 se Marie Curie stala členkou nově utvořené Mezinárodní komise pro intelektuální spolupráci Společnosti národů. V roce 1923 sepsala biografii svého manžela nazvanou prostě Pierre Curie. Dva roky nato (1925) navštívila Polsko, aby se zúčastnila ceremonie k položení základního kamene Institutu radia ve Varšavě. Na zpáteční cestě se zastavila na požádání československé vlády v Praze. Již druhá Mariina cesta po Americe v roce 1929 zajistila vybavení varšavského Institutu radia potřebným množstvím radia k výzkumům a tento nový Institut byl otevřen roku 1932 s Mariinou sestrou Bronislawou na pozici ředitelky. Tato všechna vyrušení od práce a současná publicita způsobovaly značné nepohodlí, avšak zajišťovaly zároveň prostředky k výzkumu. V roce 1930 byla Marie Curie navíc zvolena členkou Mezinárodního výboru pro atomovou hmotnost, kde byla aktivní až do své smrti.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Naposledy navštívila Marie Curie-Skłodowská rodné Polsko v první polovině roku 1934. Několik měsíců nato zemřela dne 4. července 1934 v sanatoriu Sancellemoz v Passy, Haute-Savoie na aplastickou anémii, nedostatečnou tvorbu všech krevních elementů způsobenou pravděpodobně dlouhým vystavováním se radioaktivnímu záření. V posledním roce života pracovala na knize Radioaktivita, která vyšla posmrtně roku 1935. Ničivé účinky radioaktivního záření nebyly v její době ještě známy, a tak všechna práce byla vykonávána bez nezbytných bezpečnostních opatření používaných až dlouho po její smrti. Zkumavky obsahující radioaktivní izotopy tak například nosila po kapsách a uschovávala v psacím stole, poukazujíc na pozoruhodné slabé světlo, které látky ve tmě vydávaly. Rentgenovým paprskům se též nepřetržitě vystavovala během prací v radiologických odděleních polních nemocnic během války. Přestože však toto dlouhodobé působení způsobilo jak její špatný zrak, tak smrt, nikdy vlastně na zdravotní riziko manipulace s radioaktivními látkami nepřišla. Pohřbena byla na hřbitově v Sceaux po boku svého manžela Pierra a po 60 letech v roce 1995 byly jejich ostatky společně převezeny a uloženy do Panthéonu v Paříži, díky čemuž se stala první ženou pohřbenou v Panthéonu za vlastní zásluhy. Kvůli vysokým hladinám radioaktivní kontaminace jsou Mariiny originální spisy z 90. let 19. století stále považovány za zdraví nebezpečné. Radioaktivní je například i její osobní kuchařka, všechny materiály jsou proto uschovány v olověných boxech a všichni, kteří do nich chtějí nahlédnout, musí povinně obléci ochranné oblečení.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz.", "content": "Hmatatelný i společenský dopad Mariiny práce významně přispěl k utvoření světa 20. a 21. století. Profesor Cornellské univerzity L. Pearce Williams píše: Nejen, že Mariina práce pomohla přehodnotit chemické a fyzikální teorie, ale měla i hluboký efekt na sociální sféru. Aby dosáhla svých vědeckých úspěchů, musela Marie Curie nejprve překonat zábrany, které jí byly kladeny ve vlasti i ve Francii kvůli jejímu ženskému pohlaví. Tento aspekt života a kariéry vědkyně je zdůrazněn v knize Francoise Girouda Marie Curie: Život, která pojímá Mariinu roli jako vzor feminismu. Marie Curie-Skłodowská byla známá pro svoji upřímnost a střídmý životní styl. Dostala například malé stipendium (1893) a jakmile si vydělala nějaké peníze, vrátila jej (1897). Většinu finančních prostředků první Nobelovy ceny darovala rodině, přátelům, studentům a výzkumným spolkům. Výjimečné rozhodnutí učinila také v případě procesu izolace radia, který nenechala patentovat, aby tak další výzkumníci nemuseli za použití postupu platit. Vždy trvala na tom, aby finanční odměny a ceny byly dávány raději vědeckým institucím, než jí samotné, a spolu s manželem ocenění často odmítali. Albert Einstein poznamenal, že Marie Curie-Skłodowská byla snad jedinou osobou, kterou nezkorumpovala sláva.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marie Curie-Skłodowská, rozená \"Maria Salomea Skłodowska\", v polštině \"Maria Skłodowska-Curie\" (7. listopadu 1867 Varšava, Polsko – 4. července 1934 Passy, Haute-Savoie, Francie), byla významná francouzská vědkyně polského původu. Většinu svého života strávila ve Francii, kde se zabývala výzkumy v oblasti fyziky a chemie. ", "tgt_summary": "Marie Skłodowska Curie (* 7. November 1867 in Warschau, Russisches Kaiserreich; † 4. Juli 1934 bei Passy, geborene \"Maria Salomea Skłodowska\") war eine Physikerin und Chemikerin polnischer Herkunft, die in Frankreich lebte und wirkte. Sie untersuchte die 1896 von Henri Becquerel beobachtete Strahlung von Uranverbindungen und prägte für diese das Wort „radioaktiv“. Im Rahmen ihrer Forschungen, für die ihr 1903 ein anteiliger Nobelpreis für Physik und 1911 der Nobelpreis für Chemie zugesprochen wurde, entdeckte sie gemeinsam mit ihrem Ehemann Pierre Curie die chemischen Elemente Polonium und Radium. Marie Curie ist die einzige Frau unter den vier Personen, denen bisher mehrfach ein Nobelpreis verliehen wurde, und neben Linus Pauling die einzige Person, die Nobelpreise auf zwei unterschiedlichen Fachgebieten erhielt. ", "id": 971138} {"src_title": "Michael Faraday", "tgt_title": "Michael Faraday", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a dospívání.", "content": "Narodil se na venkově ve vesničce Newington, Surrey (nyní předměstí Londýna) ve velmi chudé a nábožensky založené rodině. Jeho otec byl kovář, který se přestěhoval ze severu Anglie již před rokem 1791 hledat práci. Jeho matka byla žena velmi klidná a moudrá, která podporovala svého syna citově přes těžké dětství. Faraday byl třetí ze čtyř dětí, všichni měli co dělat, aby se uživili, neboť jejich otec byl často nemocný a neschopný soustavné práce. Rodina po celá léta žila v bídě. Malý Michael se málokdy dosyta najedl, a když mu bylo dvanáct let, musel začít vydělávat. Protože byl šikovný, dostal se do učení ke knihvazači. Jeho rukama procházely nejrůznější spisy, a když je potají četl, před jeho užaslýma očima se otevřel podivuhodný a záhadný svět vědy.", "section_level": 2}, {"title": "Vědecký život.", "content": "V roce 1812 začal navštěvovat veřejné přednášky známého chemika sira Humphryho Davyho. Věhlasný profesor si všiml mladíkova zájmu a nadání a rozhodl se udělat z něj svého žáka. Vzal ho s sebou na dvouletou cestu po Evropě, během které měl možnost se setkat s mnoha vynikajícími osobnostmi tehdejší vědy. Během cesty se naučil francouzsky a italsky. V roce 1815 Davy zaměstnal Faradaye jako asistenta v chemické laboratoři londýnského Královského institutu. Každý týden vymýšlel nějaký nový pokus pro pobavení členů a příznivců institutu z vysoké společnosti. Při těchto experimentech Faraday objevil nové chemické sloučeniny, zabýval se zkapalňováním plynů a brzy si získal pověst zručného chemika. Jeho popularitě určitě pomohlo, že neměl žádné matematické vzdělání a ve svých přednáškách i odborných pracích nikdy nepoužil jediný vzorec. Zato z něj ale neustálá potřeba nových nápadů udělala jednoho z nejlepších experimentátorů všech dob a své posluchače okouzloval schopností vyložit i ten nejsložitější problém dokonale názorným způsobem. To platilo i o tak nehmotných jevech jako elektřina a magnetismus. Svou první přednášku v Královské společnosti přednesl v roce 1820. O svých experimentech si celý život vedl velmi podrobné zápisy, které jsou uloženy v archivu Královské společnosti. Z nich je možné dnes sledovat celý postup Faradayových objevů. V roce 1824 byl zvolen členem britské Akademie věd a o rok později jmenován ředitelem jejich laboratoří.V té době byl už dobře finančně zajištěn, měl útulný byt přímo v budově Královského institutu a v roce 1821 se mohl oženit. V letech 1830-1851 byl Faraday profesorem chemie na Královské vojenské akademii (RMA) ve Woolwichi. Působil také jako vědecký poradce v organizaci Trinity House a experimentoval s elektrickým osvětlením majáků. V roce 1855 kvůli zhoršenému zdravotnímu stavu ukončil provádění experimentů, v přednáškách pokračoval až do roku 1862. Michael Faraday byl velmi skromný člověk, netoužil po slávě ani po penězích. Odmítl povýšení do šlechtického stavu. Zemřel ve věku nedožitých 76 let ve domě v londýnské čtvrti Hampton-Court, který mu za služby Britskému impériu věnovala královna Viktorie.", "section_level": 2}, {"title": "Vědecké objevy.", "content": "Během svých pokusů v roce 1821 zjistil, že elektrický proud procházející vodičem může vyvolat magnetické pole. Celých deset let strávil snahou dokázat, že existuje i opačná možnost – aby působení magnetu vytvořilo elektrický proud. V roce 1831 se konečně dostavil úspěch: Faraday objevil elektromagnetickou indukci a dokázal, že elektřina a magnetismus jsou pouze dva různé projevy jediného jevu – elektromagnetismu. To byl zásadní objev, který měl už brzy přinést dalekosáhlé výsledky. Během dvaceti let Faraday vypracoval 29 odborných studií, ve kterých shrnul všechny své hlavní objevy v oblasti elektrotechniky. Faraday popsal své experimenty v oblasti elektřiny a elektromagnetizmu v třísvazkovém díle \"Experimental Researches in Electricity\" (1839, 1844, 1855). Obsahuje 3362 odstavců, kde každý popisuje jeden experiment. Ve 40. letech 19. století vytvořil teorii elektromagnetických polí založenou na zcela novém pojmu elektrických a magnetických siločar. O dvacet let později Faradayovy myšlenky rozvinul a matematicky formuloval Skot James Maxwell, když sestavil slavné Maxwellovy rovnice pro popis elektromagnetického pole. Ačkoli máme Faradaye spojeného především s elektřinou a magnetismem, stojí i za objevy z oboru chemie. Kromě objevů různých chemických sloučenin zjistil např. v roce 1820, že stlačený amoniak (NH) v kapalném stavu, pokud je postupně vypouštěn, dokáže odebírat z okolí teplo, tj. prostředí ochlazovat. Stal se objevitelem principu moderní klimatizace. Výzkumy v oblasti chemie zaznamenal v díle \"Experimental Researches in Chemistry and Physics\" (1858). V roce 1860 publikoval sérii šesti dětských přednášek \"The Chemical History of a Candle\", které se staly klasikou vědecké literatury. Zajímavé jsou i jeho práce v oblasti ocelových slitin a ocelí, jejichž vzorky byly nalezeny až v roce 1931.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Faradayův životopisec Henry Bence Jones uvádí, že Faraday získal za svůj život celkem 95 čestných titulů a vyznamenání. Prvním bylo čestné členství v \"Cambridge Philosophical Society\" (1823). V roce 1832 byl zvolen členem American Academy of Arts and Sciences, v roce 1832 dostal čestný doktorát univerzity v Oxfordu, v roce 1835 členem Göttingenské akademie věd. Přičiněním Jean-Baptiste Dumase byl Faraday v roce 1844 zvolen jedním z osmi zahraničních členů Francouzské akademie věd. V roce 1847 byl zvolen zahraničním členem Bavorské akademie věd, v roce 1857 členem Německé akademie věd Leopoldina. Byl i zahraničním členem Neapolské královské společnosti. Královská společnost jej vyznamenala Copleyho medailí (1832 a 1838), Královskou medailí (1835 a 1846) a Rumfordovou medailí (1846). Nabídku stát se prezidentem Královské společnosti Faraday dvakrát odmítl (1848 a 1858). V roce 1842 obdržel Faraday pruské vyznamenání Pour le Mérite. Speciální loď pro pokládání podmořských kabelů konstruktéra Siemense z roku 1874 nesla jméno \"Faraday\". Mezinárodní kongres v Paříži (\"Congrès international d’électriciens\") rozhodl 22. září 1881 pojmenovat po něm jednotku elektrické kapacity Farad. Stejně tak jeho jméno nese měsíční kráter Faraday a asteroid (37582) Faraday. 5. června 1991 vydala Bank of England novou 20librovou bankovku s portrétem Faradaye, která byla platná až do 28. února 2001.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michael Faraday (22. září 1791, Newington, Anglie – 25. srpna 1867) byl anglický chemik a fyzik. V roce 1831 objevil elektromagnetickou indukci, magnetické a elektrické siločáry. Jeho objev byl významný v tom, že doposud se elektrická energie vyráběla pouze chemickou metodou z baterií. Faraday tak dal teoretický základ pro všechny elektromotory a dynama. Další jeho objevy souvisí s chemií – objevil např. benzen a elektrochemií, definoval zákony elektrolýzy, obohatil odborné názvosloví o důležité pojmy, jako jsou anoda, katoda, elektroda a ion.", "tgt_summary": "Michael Faraday [] (* 22. September 1791 in Newington, Surrey; † 25. August 1867 in Hampton Court Green, Middlesex) war ein englischer Naturforscher, der als einer der bedeutendsten Experimentalphysiker gilt. Faradays Entdeckungen der „elektromagnetischen Rotation“ und der elektromagnetischen Induktion legten den Grundstein zur Herausbildung der Elektroindustrie. Seine anschaulichen Deutungen des magnetooptischen Effekts und des Diamagnetismus mittels Kraftlinien und Feldern führten zur Entwicklung der Theorie des Elektromagnetismus. Bereits um 1820 galt Faraday als führender chemischer Analytiker Großbritanniens. Er entdeckte eine Reihe von neuen Kohlenwasserstoffen, darunter Benzol und Buten, und formulierte die Grundgesetze der Elektrolyse. ", "id": 129097} {"src_title": "Monopol", "tgt_title": "Monopol", "src_document": [{"title": "Výsada.", "content": "V obecném smyslu monopol znamená výsadu či privilegium. Tím lze rozumět: Každé uplatnění (užití) monopolu předpokládá, že monopolista má reálně jako jediný možnost / moc v dané věci rozhodnout a jednat. Má-li současně výhradní právo rozhodnout, uplatňuje tzv. přirozený monopol. Příkladem monopolu může být vlastnictví: Vlastník má monopol na svůj majetek, tzn. jako jediný má moc o něm rozhodovat a nakládat s ním. Pokud je mu současně jako jedinému uznáno právo / oprávněnost o majetku rozhodovat, tzn. jeho vlastnictví je pokládáno za legitimní (není neoprávněné, např. kradené), tak jde o přirozený monopol. Existence monopolů je důsledkem vzácnosti, uplatňujeme je v nějaké formě všichni, už třeba tím, že jako jediní máme moc ovládát vlastní tělo. Monopol, jehož oprávněnost není uznána (tzn. není přirozeným monopolem), lze uplatnit donucením silou (útokem / hrozbou útoku). Například násilnou likvidací / potlačováním konkurence na trhu.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie nedokonalé konkurence.", "content": "Monopol je jedna z forem nedokonalé konkurence, při které na straně nabídky existuje pouze jedna nabízející firma. Další formy nedokonalé konkurence pak jsou oligopol (duopol jako speciální případ) a monopolistická konkurence. Hlavními teoretiky nedokonalé konkurence byli Angličan Eduard Hastings Chamberlin (1899–1967) s prací \"The Theory of Monopolistic Competition\" (1933) a Angličanka Joan Violet Robinson (1903–1983) s prací \"Economist of Imperfect Competition\" (1933). Oba přitom stvořili tuto teorii nezávisle na sobě. Vstup jiných firem na daný trh je omezen bariérami, které se stávají zdrojem monopolní síly:", "section_level": 1}, {"title": "Státem zavedený monopol.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Státní monopol.", "content": "Státy, resp. úřadníci či politici, občas dají vzniknout i státnímu monopolu (govopol), tedy takové činnosti či dokonce podnikání, které nejen že provozuje Stát jako jediná, navíc v tom brání ostatním.", "section_level": 3}, {"title": "Nástroje regulace monopolu.", "content": "Ve většině zemí světa jsou monopoly nějakým způsobem regulovány ze strany státu. Impuls pro jakýkoli regulační zásah proti konkrétnímu monopolu nebývá brána samotná existence monopolu, ale tzv. zneužití monopolního postavení. Nástroje regulace monopolu jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Síla monopolu.", "content": "Neefektivnost monopolu spočívá v tom, že ve svém optimu vyrábí menší množství zboží, které prodá za vyšší cenu, než odpovídá efektivnímu stavu. Sílu monopolu lze vyjádřit pomocí Lernerova indexu (L): kde formula_2 je cena a formula_3 jsou mezní náklady. Lernerův index může nabývat hodnot od 0 do 1, přičemž vyšší hodnoty značí vyšší tržní sílu. Pokud formula_4, jedná se o stav odpovídající dokonalé konkurenci (formula_5).", "section_level": 1}], "src_summary": "Monopol je obvykle chápán jako jedna z forem nedokonalé konkurence, kdy existuje jen jedna firma na straně nabídky. Může ale také jít o obecné privilegium, výhradní možnost rozhodovat.", "tgt_summary": "Als Monopol (von ; Zusammensetzung aus „allein“ und \"\" „verkaufen“) wird in den Wirtschaftswissenschaften und in der Wirtschaft eine Marktform genannt, bei welcher nur ein Anbieter vorhanden ist.", "id": 168101} {"src_title": "Mléko", "tgt_title": "Milch", "src_document": [{"title": "Rozdělení mléka.", "content": "Mléko může být v různých podobách. Může jít o čerstvé mléko, zkyslé mléko, sušené mléko, apod. Rostlinnými náhražkami zvířecího mléka jsou sojové mléko, rýžové mléko, mandlové mléko a další, ty však kromě barvy s (kravským) mlékem nemají nic společného.", "section_level": 1}, {"title": "Nezralé mléko.", "content": "Mlezivo neboli kolostrum je tzv. „\"nezralé mléko\"“. Je to první výměšek mléčné žlázy samice několik hodin až dnů po porodu. Délka po kterou je toto mléko vyměšováno závisí na druhu či plemeni zvířat (člověka). Vyznačuje se zvýšeným obsahem imunoglobulinů, ze kterých mládě získává protilátky (tzv. „pasivní imunita“), dále je zde i zvýšený obsah minerálních látek, zejména hořčíku, který příznivě působí na vyplavení střevní smolky, a vitamínů. Lidské mateřské mléko je podáváno kojencům během kojení, buď přímo z prsu nebo vytlačené a uložené do zásoby. Podobně jako mlezivo přenáší z matky nejen živiny, ale i protilátky. Kravské mléko má nižší obsah cukru (4,5–5 % laktózy) a vyšší obsah bílkovin (3,2–3,6 %), a obsahuje asi 3,5 %–6,5 % mléčného tuku, 8,5 %–9,0 % tukuprosté sušiny a asi 88 % vody. Jeho hlavní protein (80 %) je sýrovina (kasein), zatímco syrovátka tvoří většinu zbytku.", "section_level": 2}, {"title": "Trávení mléka.", "content": "Savčí kojenci produkují enzym laktázu, který štěpí mléčný cukr laktózu. U lidí to funguje stejně, s tím, že někteří dospělí lidští jedinci konzumují mléko jiných zvířat (kravské, kozí, ovčí, koňské, lamí...). Tvorba laktázy u lidí v dospělosti klesá (podle etnického původu), v mnoha případech do té míry, že se cukr laktóza stane nestravitelný. Dotyčným pak je od určité dávky z mléka špatně nebo trpí nadměrnou plynatostí a průjmy, trpí zejména intolerancí laktózy – velikost dávky pak závisí na podílu zkonzumovaného mléka na celé stravě a osobních dispozicích. Mléko se nejvíce konzumuje v Evropě a Severní Americe. V Asii pak méně a u obyvatel Afriky je schopnost trávit mléko nejmenší. Lidé, kteří nemohou trávit mléko s obsahem laktózy mají tzv. laktózovou intoleranci, což vzhledem k původnímu účelu mléka není třeba považovat za onemocnění. Intolerance na laktózu se může objevit i kdykoliv v průběhu věku v případě vysazení mléka na delší dobu.", "section_level": 1}, {"title": "Zpracování mléka.", "content": "Mléko se pro lidskou výživu upravuje klasickou pasterizací (v případě mléka se jedná o zahřátí na cca 61,5 °C, mléko je pak vhodné pro krátkodobé skladování) nebo ultravysokým záhřevem UHT (částečná chemická změna, při aseptickém balení možnost dlouhodobého uchovávání při pokojové teplotě). Kromě prodloužení trvanlivosti dochází i k ničení patogenů (proti nemocem jako je například tuberkulóza). Mléko se zpracovává na mléčné výrobky jako jsou smetana, máslo, jogurt, sýr, syrovátka, laktóza, sušené mléko a mnoho jiných potravinových přísad a průmyslových produktů.", "section_level": 1}, {"title": "Lidová moudrost a mytologie.", "content": "O mléku je rozšířena pověra, že jeho konzumace zvyšuje sekreci hlenu. V případě, že dotčená osoba není alergická na mléčné produkty, vědecké studie dokazují, že tento efekt je smyšlený.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mléko je produkt mléčných žláz (až na výjimky) samic savců během laktace. Dále se zde vyskytují rostlinná mléka, např. kokosová, mandlová, sójová, rýžová a vločková. Mléko je základním zdrojem výživy hlavně pro mláďata, která z tzv. „mleziva“ získávají potřebné protilátky a vitamíny pro upevnění své imunity. Savci konzumují mléko dokud nejsou schopni trávit pevnou stravu (píce, maso), v dospělosti zpravidla o schopnost štěpit mléčný cukr laktózu přicházejí. V lidské výživě se označením „mléko“ většinou rozumí nejčastěji konzumované kravské mléko.", "tgt_summary": "Milch ist eine weiße, trübe Emulsion bzw. kolloidale Dispersion von Proteinen, Milchzucker und Milchfett in Wasser. Der Mensch nutzt die Milch vieler domestizierter Tiere als Nahrungsmittel, insbesondere als Getränk. Gebildet wird sie in den Milchdrüsen von Säugetieren, die damit ihre Neugeborenen nähren.", "id": 2050123} {"src_title": "Mikrostát", "tgt_title": "Mikronation", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Mikrostáty bývají také označovány jako \"modelové země\" nebo \"pátý svět\". Mikrostáty nelze zaměňovat za ministáty jako je Vatikán nebo Tuvalu, které uplatňují plnou suverenitu nad svým malým územím a jsou členy mezinárodních organizací. Mikrostáty se také liší od částečně uznaných států, které mají vládní orgány de facto kontrolující státní území a udržují také hospodářské či kulturní styky se zahraničím. Mikrostáty nejsou ani přijímány do Organizace nezastoupených států a národů, která sdružuje hlavně exilové vlády různých okupovaných území. Příkladem jsou Tibet nebo Ambazonie — mají svůj jazyk, historii a teritoriální nároky, mohly by se tedy při příznivém mezinárodním vývoji stát suverénnímy státy. Naproti tomu mikrostáty takovou vážnou ambici nemívají. Mají sice hlavu státu, vlajku, hymnu, vydávají peníze a pasy, ale postrádají schopnost vynutit si jejich respektování. Jde tedy spíše o fenomén sociální a kulturní než politický. V minulosti došlo k zákrokům státní moci potvrzující svrchovanost nad odtrženým územím. Dnes jsou mikrostáty, pokud nepřekračují zákony daného státu, v demokratických zemích zpravidla tolerovány jako neškodný koníček a v některých případech i zdroj příjmů pro místní ekonomiku. V této souvislosti je zajímavé, že v sedmdesátých letech vyšetřovala Státní bezpečnost několik československých občanů za kontakty se švýcarským anarchistickým mikrostátem Koneuwe. Jako argument pro požadavky mikrostátů je citována Montevidejská konvence z roku 1933, která definuje podmínky pro mezinárodní uznání určitého státu. Mikrostáty se zabývá vědecký obor zvaný \"mikropatrologie\", který je ovšem spíše koníčkem než seriózní akademickou disciplínou. Část mikropatrologů se snaží odlišit fyzicky existující mikrostáty od efemérních projektů existujících v hlavě jediného člověka, které celé hnutí spíše diskreditují; ve skutečnosti je však těžké stanovit mezi nimi přesnou hranici.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam mikrostátů.", "content": "Známé mikrostáty jsou: Mikrostáty v České republice", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Za předchůdce mikrostátů se označují krátce existující státní útvary, které v 19. století vyhlašovali různí solitéři (často šlo o evropské feudály, kteří se odmítli podřídit centralizované státní moci ve své vlasti) v řídce zalidněných oblastech, málo dotčených západní civilizací — například četné soukromé státy amerického dobrodruha Williama Walkera ve střední Americe — Republika Dolní Kalifornie, Království Araukánie a Patagonie a další. Tyto pokusy byly zpravidla potlačeny a v první polovině 20. století šlo jen o výstřelky neškodných podivínů (např. Království Lundy na ostrůvku u západního pobřeží Anglie). Kuriózním případem byla Vnější Baldonie v Novém Skotsku, která zavedla jako státní jazyk rybářskou latinu a v roce 1951 nabídla Sovětskému svazu diplomatické styky, aby vyzkoušela jeho reakci. Po strohém odmítnutí vyhlásila velmoci válku. Teprve šedesátá léta s rozvojem kontrakultury a vytvářením samostatných komun hippies přinesla vlnu privátních státečků zakládaných mimo jiné na umělých plošinách v mezinárodních vodách (často sloužily k vysílání pirátských rozhlasových stanic), jako Sealand, Nová Atlantida nebo Růžový ostrov. Další rozmach mikronárodů nastal v devadesátých letech, kdy nastoupil individualistický způsob života, poklesla autorita centrálních vlád a také se zhroutil sovětský blok, kde vzniklo množství nových, dosud neznámých států. Navíc se objevil internet, který usnadnil prezentaci jednotlivých soukromých státečků a jejich vzájemnou komunikaci. V současnosti existuje několik stovek mikrostátů. Tento fenomén byl původně vázán na liberální způsob života ve Skandinávii nebo anglosaských zemích, ale dnes vznikají mikrostáty napříč celým světem.", "section_level": 1}, {"title": "Typy mikrostátů.", "content": "Nejblíže skutečným státům je mikrostát, snažící se navazovat na nějakou formu státnosti, kterou měl v minulosti; má reálně existující území i autochtonní obyvatelstvo. Příkladem může být vedle Seborgy (inspirované nedalekým Monakem) shetlandský ostrov Forvik nebo Tavolara, ostrůvek u pobřeží Sardinie. Těmto případům se blíží kanadské městečko L'Anse-Saint-Jean, které roku 1997 na základě plebiscitu jednostranně vyhlásilo nezávislé království - městský stát. Častější jsou mikrostáty, které založil jednotlivec či skupina osob na svém soukromém pozemku, zpravidla jako výsledek nějakého konfliktu s ústřední vládou. Kromě Huttovy řeky je to například Molossia v Nevadské poušti nebo jihoaustralská Bumbunga. Fyzicky je území zpravidla obýváno jen vládcem a jeho rodinou, čestnými občany jsou sympatizanti po celém světě (stát se občanem mikrostátu samozřejmě neznamená zánik dosavadního občanství). Některé mikrostáty si nárokují neobydlené ostrůvky (Redonda nebo Republika Howlandova a Bakerova ostrova), případně taková území, která podle mezinárodního práva nepatří žádnému státu (desítky mikrostátů v Antarktidě nebo republika Morac-Songhrati-Meads na Spratlyových ostrovech). Takové fiktivní státy zpravidla vznikly za účelem propagace nějakého hnutí. Příkladem je Království ostrovů Korálového moře, založené australskými aktivisty za práva homosexuálů (užívá duhovou vlajku) nebo Waveland, mikrostát vyhlášený členy Greenpeace na ostrůvku Rockall. Mnohé mikrostáty se hlásí k libertarianismu a snaží se realizovat ideál státu, kde neexistují daně ani státní regulace ekonomiky. Nejznámější je \"Republika Minerva\", kterou v roce 1972 vyhlásila skupina amerických obchodníků na útesech odkrytých jen za odlivu a patřících ke království Tonga. Chtěli na nich vybudovat umělé plošiny a vytvořit soběstačný areál pro luxusní turistiku, který by byl hazardním a daňovým rájem, ale po zásahu tonžské armády museli útes vyklidit. Vytvoření mikrostátu může být inspirováno skutečným státním útvarem, který v minulosti zanikl. Příkladem je království Biffeche, které existovalo před příchodem Evropanů na území dnešního Senegalu, středověké normandské baronství Caux nebo sultanát Ocussi-Ambeno na ostrově Timor. Osoby, které se prohlásily \"panovníky\" tohoto státu, však jeho území v životě nenavštívily a místní obyvatelé o existenci jejich nároku zpravidla ani nevědí. Kuriózním příkladem je zaniklý mikrostát Sedang, k jehož dědictví se hlásí hned několik \"vlád\". Tyto projekty přitahují vyznavače alternativní historie; příkladem je Svatá říše Réunionská (Holy Empire od Réunion), jejíž vládce si ve své fantazii vymyslel pro existující ostrov Réunion úplně jiné přírodní, společenské a kulturní poměry. Republic of Novegrad vytvořil jistý americký student jako propracovanou simulaci toho, jak by asi vypadala Novgorodská republika, kdyby přežila do současnosti. Raritou je Dominium Britské západní Floridy, které na základě svérázné interpretace historických událostí prohlašuje část amerického území za kolonii Velké Británie. V poslední době vznikají hlavně mikrostáty, které ani nepředstírají vlastnictví nějakého teritoria a mají charakter internetové komunity, spojující lidi z různých zemí. Nejúspěšnějším případem státu existujícího pouze v kyberprostoru je v Bulharsku založený Wirtland, který má přes 1700 příslušníků.", "section_level": 1}, {"title": "Povaha.", "content": "Motivace k založení mikrostátu bývají různé. Často jde o umělecké projekty, vyžívající se v designu známek (které bývají sběratelskými raritami) či vlajek. V osmdesátých letech vyhlásil republiku Kugelmugel vídeňský architekt Edwin Lipburger ve svém kulatém domě. Mikrostát Neue Slowenische Kunst, soustředěný kolem známé kapely Laibach, je sofistikovanou simulací toho, jak totalitní režimy zneužívají umění ke své propagandě. Království Lovely bylo vytvořeno pro účely natáčení televizního dokumentu BBC \"Jak vytvořit vlastní stát\". Králem Redondy (neobydlené skalisko patřící státu Antigua a Barbuda, které bylo vyhlášeno nezávislým státem už v roce 1865) se prohlásil známý španělský spisovatel Javier Marías, který udělil redondské občanství předním umělcům, jako jsou Francis Ford Coppola, Ray Bradbury nebo Pedro Almodóvar. Jako recesistická bohémská komunita vznikla také Frestonia ve stejnojmenné londýnské čtvrti i litevská republika Užupis. Psychoterapeutický charakter tohoto fenoménu potvrzuje i skutečnost, že většina mikrostátů se definuje jako absolutní monarchie. Na druhé straně některé mikronstáty deklarují, že budou uznávat jenom ty \"kolegy\", kteří jasně odmítnou jakýkoli politický, etnický či náboženský útlak. Existují i mikrostáty, které vznikly jako reklama - např. město Hay-on-Wye ve Walesu, kde místní knihkupec vyhlásil roku 1977 \"království bibliofilů\" a začal pořádat literární festivaly. Reklamním mikrostátem je také Republika Cuervo, kterou proklamovala na karibském ostrůvku firma vyrábějící tequilu. Izraelský mikrostát Akhzivland, založený excentrickým penzionovaným námořníkem, dokonce aktivně spolupracuje s ministerstvem turistiky. Specifickou skupinou mikrostátů jsou pokusy realizovat v malém politickou koncepci, která ve skutečném světě zkrachovala - např. ostrůvek Malu Entu (ve spisovné italštině \"Mal Ventre\") obsadili sardinští separatisté. Podobným případem je Orania, jihoafrické městečko obývané výhradně Afrikánci, které vyhlásilo odtržení od JAR po zrušení apartheidu. Mikrostáty jsou převážně mírumilovné, neprosazují své nároky silou. Tragickou výjimkou je libertariánská republika Freedonia, která roku 2001 zakoupila od jednoho somálského náčelníka část kmenového území. Při pokusu obsadit tuto zemi došlo k násilnostem, které si vyžádaly jeden lidský život. Mikrostáty často vznikají jednorázově, jako součást občanského hnutí zabývajícího se konkrétní agendou. V roce 1980 tak na několik dní vyhlásilo samostatnost novozélandské městečko Aramoana na protest proti záměru vlády postavit v obci hliníkárnu. Individualismus, kterému vděčí mikrostáty za svoji existenci, je také ohrožuje. Člověk už má v povaze, že se nerad podřizuje druhému, když nemusí. Proto jsou palácové převraty a secesionismus ve světě mikrostátů běžnou věcí. Příkladem je Talossa (založená roku 1979 a tudíž veterán mezi mikrostáty), která se rozdělila na dvě konkurenční vlády, monarchistickou a republikánskou. Jedním ze způsobů, jak mikrostáty financují svoji existenci, je turistika. Existuje dokonce průvodce \"Lonely Planet\" věnovaný výhradně mikrostátům (v angličtině \"micronatons\"), které zde označuje výrazem \"Home-Made Nations\".", "section_level": 1}, {"title": "Mikrojazyky.", "content": "Postupem času se občané mikrostátů mohou stát skutečným mikroetnikem (nejpočetnější známý mikronárod, Ladoniané ve Švédsku, má kolem 2 500 příslušníků, běžnější počty jsou od tří do dvou desítek) s vlastní historií, jazykem, náboženstvím, tradicemi. Jejich jazyky jsou sice fiktivní, neboť na prvopočátku byly většinou zkonstruovány, ale od jistého okamžiku, jsou-li užívány, se stávají jazyky přirozenými. Tak vznikají \"nadstavby přirozeného jazyka\" a \"nové dialekty\" (např. talossština, \"el glheth Talossán\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Mikrostát (nesprávný termín \"mikronárod\"; převzatý z anglického pojmu \"micronation\", neoznačuje v angličtině národ v etnickém smyslu, ale spíše jistou formu státnosti) je společenství lidí, kteří prohlašují, že jsou nezávislým suverénním státem, ale jejich nárok není uznáván mezinárodním společenstvím. Od povstalců se mikronárody liší tím, že jsou v podstatě výstřední a efemérní. Zakladatelé a jejich motivy sahají od osamělých podivínů, jejichž jedinou motivací je něčemu, byť fiktivnímu, vládnout, až po ambiciozní společenské utopie, od žertu rezonujícího v partě kamarádů až po spiknutí na hranici organizovaného zločinu.", "tgt_summary": "Als Mikronation, Fantasiestaat oder Scheinstaat werden Gebilde bezeichnet, die wie eigenständige souveräne Staaten auftreten und den Anschein erwecken, mit staatlicher Autorität zu handeln, obwohl bei ihnen Eigenschaften fehlen oder wenigstens stark umstritten sind, welche einen Staat nach Völkerrecht ausmachen. International anerkannte souveräne Staaten oder Institutionen verweigern daher die Anerkennung oder reagieren gar nicht, weil sie diese Gebilde und deren Ansprüche nicht ernst nehmen. Teilweise nehmen sich die Gründer selbst nicht ernst oder betreiben die Mikronation lediglich als Staatssimulation oder Spiel im Internet (virtuelle Nation). ", "id": 1932565} {"src_title": "Neodym", "tgt_title": "Neodym", "src_document": [{"title": "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "content": "Neodym je stříbřitě bílý, měkký vnitřně přechodný kov. Chemicky je neodym značně reaktivní, při styku se vzdušným kyslíkem se téměř okamžitě pokrývá načervenalou vrstvičkou oxidu neodymitého. S vodou reaguje neodym za vzniku plynného vodíku, snadno se rozpouští v běžných minerálních kyselinách. Ve sloučeninách se vyskytuje prakticky pouze v mocenství Nd. Chemické vlastnosti jeho solí jsou značně podobné sloučeninám ostatních lanthanoidů a hliníku. Všechny tyto prvky tvoří například vysoce stabilní oxidy, které nereagují s vodou a jen velmi obtížně se redukují. Ze solí anorganických kyselin jsou důležité především fluoridy a fosforečnany, jejich nerozpustnost ve vodě se používá k separaci lanthanoidů od jiných kovových iontů. Další nerozpustnou sloučeninou je šťavelan, který je možno použít ke gravimetrickému stanovení těchto prvků po jejich vzájemné separaci.", "section_level": 1}, {"title": "Historie objevu.", "content": "Na počátku objevu prvku neodymu stál omyl. V roce 1841 izoloval švédský chemik Carl Gustaf Mosander při čištění lanthanu novou látku, o níž se domníval, že se jedná o samostatný prvek a nazval jej didymium. Teprve v roce 1874 Per Teodor Cleve zveřejnil názor, že se ve skutečnosti jedná o dva samostatné chemické prvky. K jejich skutečné izolaci došlo až roku 1885, kdy rakouský chemik baron Carl Auer von Welsbach rozdělil didymium na praseodym a neodym a získal jejich soli, lišící se vzájemně barvou. Skutečně čistý kovový neodym byl izolován až roku 1925. Jméno neodym má základ v řeckém slově \"neos\" – nový a \"didymos\" – dvojitý.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt a výroba.", "content": "Neodym je v zemské kůře obsažen v koncentraci asi 23–28 mg/kg, o jeho obsahu v mořské vodě údaje chybí. Ve vesmíru připadá jeden atom neodymu na 50 miliard atomů vodíku. V přírodě se neodym vyskytuje pouze ve formě sloučenin. Neexistují však ani minerály, v nichž by se některé lanthanoidy (prvky vzácných zemin) vyskytovaly samostatně, ale vždy se jedná o minerály směsné, které obsahují prakticky všechny prvky této skupiny. Mezi nejznámější patří \"monazity\" (Ce, La, Th, Nd, Y)PO a \"xenotim,\" chemicky fosforečnany lanthanoidů a dále \"bastnäsity\" (Ce, La, Y)COF– směsné flourouhličitany prvků vzácných zemin. Velká ložiska těchto rud se nalézají ve Skandinávii, USA, Číně a Vietnamu. Významným zdrojem jsou i fosfátové suroviny – apatity z poloostrova Kola v Rusku Při průmyslové výrobě prvků vzácných zemin se jejich rudy nejprve louží směsí kyseliny sírové a chlorovodíkové a ze vzniklého roztoku solí se přídavkem hydroxidu sodného vysráží hydroxidy. Separace jednotlivých prvků se provádí řadou různých postupů – kapalinovou extrakcí, za použití ionexových kolon nebo selektivním srážením nerozpustných komplexních solí. Příprava čistého kovu se obvykle provádí redukcí solí kovovým vápníkem. Redukci fluoridu neodymitého popisuje rovnice: Vzhledem k omezené dostupnosti hrozí v nejbližších letech kritický nedostatek zdrojů prvku pro technologické využití.", "section_level": 1}, {"title": "Použití a sloučeniny.", "content": "Vzhledem k velmi podobným vlastnostem praseodymu a neodymu a nákladnosti jejich separace se používá v praxi velmi často směs obou prvků zvaná didym. Například jeho vysoká afinita ke kyslíku se uplatní při odkysličování tavenin kovů (přidává se didym společně s cerem a lanthanem). Základní průmyslové využití nalézá samotný neodym ve sklářském a keramickém průmyslu, kde se přídavky oxidu neodymu do skloviny nebo glazury dociluje jejich vínově červeného až fialového zabarvení. Kromě toho přídavek neodymu odstraňuje nežádoucí nazelenalé zbarvení skla, způsobené přítomností železa. Neodymem dopované krystaly yttria, hliníku, lithia a vanadu (granáty) slouží v infračervených laserech k zesilování elektromagnetického záření o vlnové délce 1 054 – 1 064 nm. Z Číny bylo hlášeno použití neodymu (i jiných prvků vzácných zemin) v umělých hnojivech pro podporu rostlinného růstu.", "section_level": 1}, {"title": "Permanentní magnety.", "content": "Ještě do nedávné doby byly \"nejsilnějšími známými permanentními magnety\" materiály na bázi samaria a kobaltu. V současné době byly však překonány materiálem o složení NdFeB. Vyrábějí se lisováním v magnetickém poli a následným spékáním. Při vysoké vlhkosti vzduchu oxidují, proto je nutné je opatřit povrchovou úpravou. Obvykle se v závěrečné fázi výroby galvanizují – nejčastěji zinkem nebo niklem. Neodymové magnety jsou schopny unést více než tisícinásobek vlastní hmotnosti a magnet o velikosti malé mince tak může udržet železný předmět o hmotnosti kolem 10 kg. Zajímavé je, že i výrobní cena těchto magnetů je nižší, než u Sm-Co magnetů. V současné době jsou tyto magnety prakticky používány v počítačové technice v záznamových hlavách pevných disků nebo při výrobě malých mikrofonů a reproduktorů ve sluchátkách a obdobných elektrotechnických aplikacích. Také ve strojírenském průmyslu mají nejrůznější využití – např. permanentní upínače na broušení a frézování, břemenové magnety, magnetické nářadí a pomůcky, magnetické separátory atd. Nevýhody a rizika:", "section_level": 2}], "src_summary": "Neodym (chemická značka Nd, \"Neodymium\") je měkký stříbřitě bílý, vnitřně přechodný kovový prvek, čtvrtý člen skupiny lanthanoidů. Hlavní uplatnění nalézá ve výrobě speciálních skel a keramiky a slouží také k výrobě mimořádně silných permanentních magnetů.", "tgt_summary": "Neodym (Nomenklaturempfehlung war zeitweise \"Neodymium\") ist ein chemisches Element mit dem Elementsymbol Nd und der Ordnungszahl 60. Im Periodensystem steht es in der Gruppe der Lanthanoide und zählt damit auch zu den Metallen der Seltenen Erden. Die Elementbezeichnung leitet sich von den griechischen Worten νέος \"neos\" ‚neu‘ und δίδυμος \"didymos\" ‚Zwilling‘ (als Zwilling von Lanthan) ab. Das Metall wird in Form der Legierung Neodym-Eisen-Bor für starke Permanentmagnete verwendet.", "id": 43128} {"src_title": "Hmotnost", "tgt_title": "Masse (Physik)", "src_document": [{"title": "Setrvačná a gravitační hmotnost.", "content": "Hmotnost se fyzikálně projevuje dvěma způsoby, podle nich se označuje jako setrvačná resp. gravitační. Jako setrvačná hmotnost se označuje míra, kterou je silovým působením měněn pohybový stav hmotného tělesa. Základním vztahem pro setrvačnou hmotnost je 2. Newtonův zákon, který lze zjednodušeně zapsat ve tvaru: Kolikrát větší setrvačnou hmotnost má těleso, tolikrát menší zrychlení mu udělí působící celková síla. Z toho plyne i stejný vztah pro setrvačné síly: Ve zrychleně se pohybujících vztažných soustavách je působící setrvačná síla přímo úměrná setrvačné hmotnosti tělesa. Jako gravitační hmotnost se označuje míra, kterou na sebe gravitačně působí hmotná tělesa. Základním vztahem pro gravitační hmotnost je Newtonův gravitační zákon, který lze zjednodušeně zapsat (pro tělesa zanedbatelných rozměrů) ve tvaru: Kolikrát větší gravitační hmotnost má těleso, tolikrát větší silou bude gravitačně působit na jiná hmotná tělesa. Albert Einstein postuloval v obecné teorií relativity ekvivalenci setrvačných a gravitačních sil (tedy kvalitativní i kvantitativní shodnost jejich projevů). Tato rovnost je s velkou přesností experimentálně ověřena. Lze tedy hovořit o hmotnosti, aniž by bylo nutné rozlišovat, zda se jedná o míru setrvačných či gravitačních účinků.", "section_level": 1}, {"title": "Klidová a relativistická hmotnost.", "content": "Ve speciální teorii relativity se používají dva principiálně odlišné koncepty hmotnosti. Klidovou a relativistickou hmotnost tělesa můžeme vzájemně přepočítávat, pokud známe rychlost tělesa ve zvolené vztažné soustavě. V tomto vztahu značí formula_1 relativistickou hmotnost. Při nízkých rychlostech (v klasické fyzice) je jmenovatel zlomku velmi přesně roven 1, takže relativistická a klidová hmotnost jsou zaměnitelné. Při vysokých rychlostech je relativistická hmotnost větší než klidová a když se rychlost tělesa blíží formula_9, roste relativistická hmotnost dokonce nade všechny meze, zatímco klidová hmotnost se nemění.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hmotnost je aditivní vlastnost hmoty (tedy vlastnost jednotlivých hmotných těles), která vyjadřuje míru setrvačných účinků či míru gravitačních účinků hmoty. Ekvivalence setrvačných a gravitačních sil je postulována obecnou teorií relativity a je s velkou přesností experimentálně ověřena. ", "tgt_summary": "Die Masse, veraltet auch Ruhemasse, ist eine Eigenschaft der Materie. Sowohl die auf einen Körper wirkenden als auch die von ihm verursachten Gravitationskräfte sind proportional seiner Masse. Ebenso bestimmt sie die Trägheit, mit der der Bewegungszustand des Körpers auf Kräfte reagiert. Diese doppelte Rolle der Masse ist Inhalt des Äquivalenzprinzips. ", "id": 2157562} {"src_title": "Niue", "tgt_title": "Niue", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ostrov byl objeven britským mořeplavcem Jamesem Cookem v roce 1774, který jej kvůli nepřátelským obyvatelům pojmenoval Savage Island (Divošský ostrov). Od roku 1846 byl pod správou Londýnské misionářské společnosti. Roku 1900 se ostrov stal britským územím a od roku 1901 byl dependencí (ostrovním teritoriem) Nového Zélandu. V roce 1946 byl přičleněn k Cookovým ostrovům. Od roku 1974 se ostrov těší statusu samosprávného střediska s volně přidruženým zámořským územím. Hlavou správy je novozélandský vysoký komisař: do roku 1993 jím byl Kurt Meyer, v letech 1993–1997 Warren Searell, od roku 1997 Mike Pointer. Předsedou autonomní vlády byl od 1997 Robert Rex. Nový Zéland spravuje jeho zahraniční záležitosti, zajišťuje jeho vojenské zabezpečení a poskytuje pomoc, podobně jako v případě Cookových ostrovů. Ostrov nemá vlastní armádu. V lednu roku 2004 byl ostrov těžce zasažen cyklónem Heta. Řádění živlu za sebou zanechalo 2 mrtvé a poničený ostrov.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Ostrov je vývozcem tropického ovoce, kopry, medu a citrusových plodů. Převážná část populace pracuje v rodinných plantážích. Těžkou ránu zasadil ekonomice ostrova cyklón, který se přehnal přes ostrov v roce 2004. V srpnu 2005 zveřejnila australská těžební společnost \"Yamarna Goldfields\" zprávu, že ostrov má pravděpodobně největší světové zásoby strategické suroviny následujících let – uranu. V září 2005 bylo oznámeno, že společnost ruší své plány, protože průzkumné vrty neidentifikovaly žádné suroviny k průmyslové těžbě. Australská komise pro cenné papíry následně stíhala dva ředitele těžební společnosti po podezření, že oznámení o zásobách bylo součástí jejich insider tradingu.", "section_level": 1}, {"title": "Státní ceniny.", "content": "Od října 1891 byl ostrov zařazen v poštovní organizaci UPU nepřímo pod Australasií a přímo od října 1907 pod Novým Zélandem. Od roku 1902 zde platily poštovní známky Nového Zélandu opatřené přetiskem NIUE, od roku 1920 byly užívány známky bez přetisku, s vytištěným názvem NIUE. V období let 1938 až 1945 byly opatřeny doplňkovým označením COOK ISLANDS. Známky a nově i aršíky s exotickými náměty kvůli příjmům od filatelistů vydává ostrov i nadále. Oficiální měnou je Novozélandský dolar. Kromě toho vydává Niue vlastní mince. Niuský dolar ve světě proslul především díky jednodolarové minci z roku 2001, která na sobě má vyobrazeného Pokémona Pikachu a je tak pravděpodobně jedinou mincí na světě s vyraženou anime postavou. V roce 2001 byla vydána série 5 jednodolarových mincí s postavičkami Pokémonů a v roce 2010 ještě jedna desetidolarová. Niuský dolar však není používán v oběhu, podobně jako známky jsou mince raženy jako rarity pro sběratele. Licenci ostrova Niue získala také Česká mincovna, která díky tomu razí investiční zlaté a stříbrné mince s motivem českého lva a portrétem a jménem královny Alžběty II. Tito mince jsou volně k dostání na českém trhu a mají, jako jiné investiční nástroje, sloužit k uchování hodnoty. Celkem 75 % obyvatel se hlásí k místní protestantské církvi Eklesia Niue.", "section_level": 1}], "src_summary": "Niue je korálový ostrov v Tichém oceánu, volně přidružené zámořské území Nového Zélandu. Leží 2 400 kilometrů severovýchodně od Nového Zélandu a východně od Tongy. Ostrov zabírá území 259 km2 v jižní části Tichého oceánu. Většinu ostrovní populace 1400 obyvatel tvoří domorodí Polynésané, jejichž počet stále klesá. Vedle polynéských Niuesanů zde žije mnoho polynéských přistěhovalců z Tongy a Samoy a též bílí usedlíci z Nového Zélandu, v menší míře i Evropané. Správním střediskem ostrova je město Alofi.", "tgt_summary": "Niue (niueanisch: Niuē; : []; alter Name \"Savage Island\") ist eine isolierte Koralleninsel im Südpazifik in der Nähe von Tonga, 2400 km nordöstlich von Neuseeland. Sie liegt südlich von Samoa und westlich der Cookinseln. Seit 1974 ist Niue durch einen Assoziierungsvertrag mit Neuseeland verbunden.", "id": 2105862} {"src_title": "Nizozemsko", "tgt_title": "Niederlande", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Název Nizozemsko (Nederland) je složen ze slov \"neder\" = nízká a \"land\" = země. Většina tohoto nízko a blízko moře položeného území patřilo ve středověku k Burgundskému hrabství, které existovalo v letech 867 až 1678 a nacházelo se na území dnešního francouzského regionu Franche-Comté. V letech 1581–1714 ovládala toto", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Ve starověku se na území dnešního Nizozemska usídlily germánské a keltské kmeny, které mezi sebou soupeřily o moc. Přibližně v 10. století došlo k rozdrobení země na jednotlivá knížectví, ve kterých vznikala města s kvetoucím obchodem a řemesly. Po několika pokusech o sjednocení se celé území dostalo v roce 1477 do rukou Habsburků. Na přelomu 16. a 17. století se země stala místem náboženských nepokojů, které však paradoxně vůbec nebránily rozmachu. Po rozmachu protestantství v holandských provinciích následovala politika násilné rekatolizace, kterou prováděl panovník španělský král Filip II., propuklo povstání nizozemských protestantů a od roku 1568 probíhaly boje Nizozemců za nezávislost na Španělsku v tzv. osmdesátileté válce. V průběhu Nizozemské revoluce vznikla v severních oblastech země tzv. Utrechtská unie, která v roce 1581 vyhlásila vznik Spojených provincií nizozemských. V 17. století došlo v Nizozemsku k velikému ekonomickému růstu, rozvíjela se věda a umění, v nábožensky tolerantní zemi působili umělci a myslitelé jako Rembrandt, Huygens, Spinoza, Descartes nebo Komenský. V této době také Nizozemci zabezpečovali přibližně polovinu světového obchodu a země se stala jednou z nejvýznamnějších koloniálních mocností světa. Na objevné plavby se vydávali nizozemští mořeplavci jako Willem Barents nebo Abel Tasman. Obchodní spory s Anglií a boj o nadvládu nad námořním obchodem vedly ke čtyřem anglo–nizozemským válkám. Po Francouzské revoluci se v roce 1795 nizozemských provincií zmocnila", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Nizozemsko je nížinatá země na pobřeží Severního moře. Na východě hraničí s Německem (délka hranice 577 km) a na jihu s Belgií (délka hranice 450 km). Na jihozápadě se táhne lesnatá plošina, kde se nachází nejvyšší vrchol Nizozemska, 321 metrů vysoký Vaalserberg.", "section_level": 1}, {"title": "Hydrosféra.", "content": "Pro pobřežní oblasti Nizozemska jsou typické prolákliny mělkých přílivových plošin. Existují dva druhy těchto plošin – \"watty\" a \"marše\". Watty se vyskytují v okrajovém moři Waddenzee a jsou přílivem zaplavovány a odlivem obnažovány. Na mnoha místech obyvatelé země zpevnili písečné valy a přesypy, postavili hráze", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "V Nizozemsku převládá oceánské podnebí. Roční úhrn srážek je poměrně vysoký, pohybuje se v rozmezí 750–850 mm. Velmi často se ve vnitrozemí objevují mlhy a často vane silný", "section_level": 2}, {"title": "Flóra a fauna.", "content": "Ve srovnání s prehistorickou dobou se silně snížil rozsah lesů (nyní necelých 9 % plochy Nizozemska) a bažin. Většina dubových a březových porostů na východě byla vysazena, stejně tak jako rozsáhlé jehličnaté a listnaté lesy na pahorcích v centrální oblasti Veluwe. Značnou část zemědělské půdy nyní zabírají komerční", "section_level": 2}, {"title": "Krajina.", "content": "Nizozemská krajina je většinou kulturní krajina, tedy vzniklá zásahy člověka do různých krajinných typů. Nejznámější nizozemské krajinné typy podle zeminy jsou: písečné duny, říční a přímořské jílové naplaveniny, rašeliniště, křídové útesy v Limburgu a poldery v provincii Flevoland. V Nizozemsku", "section_level": 2}, {"title": "Politický systém.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Nizozemsko je konstituční (dědičná) monarchie a státoprávně parlamentní demokracie. Hlavou státu je od roku 2013 král Vilém Alexandr. Král sdílí výkonnou moc s Radou ministrů prostřednictvím Státní rady, jejíž je ústavním předsedou, ale praktický vliv krále na exekutivu je velmi omezený. Předsedou", "section_level": 2}, {"title": "Politické strany.", "content": "Vzhledem k pluralitnímu politickému systému a velkému množství politických stran se od osmnáctého století nepodařilo žádné politické straně získat v parlamentu absolutní většinu. Obecně lze říci, že na politické scéně dominují v Nizozemsku tři bloky: Křesťanskodemokratická výzva, Strana práce a Lidová strana pro svobodu a demokracii. V roce 2002 se stala velmi populární strana zavražděného politika Pima Fortuyna a v roce 2006 získala devět mandátu Strana pro svobodu politika Geerta Wilderse. V Nizozemsku, na", "section_level": 2}, {"title": "Královská rodina.", "content": "Dynastie Nasavských nebo jen Nasavští je vládnoucí dynastie v Nizozemsku a do roku 1962 také v Lucembursku. Rod je původem z německého Nassavska, podle kterého nese jméno a kde nejdříve jeho příslušníci vládli jako hrabata a později jako vévodové. Později se rod rozdělil na syny nassavského hraběte Hendrika II. a", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Nizozemsko je rozděleno na dvanáct provincií: Kromě provincií spadají pod Nizozemsko též 3", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Nizozemsko je jednou z nejbohatších zemí na světě a celosvětově vzato se řadí mezi dvacet největších ekonomik. Země je členem Eurozóny, platí se eurem. HDP se v současné době pohybuje okolo 38 600 USD na obyvatele. Hlavní obchodní partneři jsou Německo (25,2 %), Belgie (14,6 %), Francie (8,4 %), Spojené království Velké Británie a Severního Irska (8,9%) a Itálie (4,6%). Základem nizozemského hospodářství je průmysl, obchod a doprava. Určitou roli hraje i zemědělství.", "section_level": 1}, {"title": "Energie.", "content": "Nejdůležitější těžbou nerostné suroviny je těžba zemního plynu (Nizozemsko je v těžbě zemního plynu 6. na světě). Ten je určen", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl.", "content": "Zvláště zpracování ropy je velmi rozvinuté, největší rafinerie se nachází u Rotterdamu, dále je", "section_level": 2}, {"title": "Obchod.", "content": "Díky velmi výhodné poloze u moře se velmi dobře daří obchodu", "section_level": 2}, {"title": "Zemědělství.", "content": "V Nizozemsku je převaha nížin, je zde mírné vlhké podnebí a úrodné půdy, proto jsou zde předpoklady pro dobře rozvinuté zemědělství. Nizozemské zemědělství je vysoce rozvinuté, intenzivní, výkonné a mechanizované. Zaměstnává ale jen", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Toto odvětví je pro", "section_level": 2}, {"title": "Cestovní ruch.", "content": "Klíčovými destinacemi jsou Amsterdam a Haag (\"Den Haag\" oder \"'s Gravenhage\") se soustavou splavných kanálů (\"grachten\"), s mnoha historickými budovami, muzei a kulturními institucemi. K Haagu patří také mořské letovisko Scheveningen s rozsáhlou pláží a promenádou s atrakcemi. Mnoho dalších měst nabízí rozsáhlé soubory historických památek, například Delft, Leiden a Utrecht. Dále stojí za návštěvu města v Severním Holandsku jako Alkmaar nebo Edam nabízející pohled do historie přípravy sýrů (mj. Eidam). Další turistickou atrakcí je Keukenhof - Zahrada Evropy, kde každoročně vykvete 6-7 milionů cibulovitých okrasných rostlin, především tulipánů. K turistickým atrakcím patří i miniaturní městečko Madurodam v Haagu nebo zábavní parky Efteling a Walibi World. Nizozemsko láká i na architektonické památky. Velkou roli v nizozemské architektuře sehrálo hnutí De Stijl založené roku 1917. Z architektů byl jeho členem zejména Gerrit Rietveld. Zásady hnutí se pokusil uplatnit v projektu domu v Utrechtu, který je znám jako Dům Rietvelda a Schröderové. Ten byl roku 2000 zapsán na seznam Světového dědictví UNESCO. Z pověstných větrných mlýnů, které se staly symbolem", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Nizozemsko mělo na konci roku 2009 16 515 057 obyvatel a s hustotou 397,7/km2 patří mezi jedny z nejhustěji osídlených zemí v Evropě. Skoro polovinu těchto obyvatel", "section_level": 2}, {"title": "Imigrace.", "content": "Vzhledem k silné koloniální a postkoloniální imigraci začal v Nizozemsku nábor zahraničních pracovních sil již v šedesátých letech 20. století. Ty přicházely výhradně z Turecka a Maroka. Podíl Turků na celkové cizinecké populaci se zvýšil od roku 1976 do roku 1986 z 21,8 % na 28,3 %, v případě Maročanů došlo ke zvýšení z 12 % na 21,1 %. Stěhování dalších rodinných příslušníků se ve zvýšené míře projevilo až po ukončení náboru, což se časově shodovalo s obdobím hospodářské recese a rostoucí nezaměstnanosti. V roce 1979 bylo konstatováno, že Nizozemsko se stalo na základě nevratných migračních procesů polyetnickou a multikulturní společností. Poté se realizovalo zrovnoprávnění imigrantů po sociální stránce a byla přijata opatření k posílení jejich politické participace. To se dělo např. v podobě rozšíření volebního práva na komunální úrovni i pro cizince spolu s usnadněním přístupu k nabývání občanství a se státní i komunální podporou organizovaných skupin zájmů. Ani tato opatření nezabránila výrazným etnicko-sociálně podmíněným nerovnostem v oblasti zaměstnanosti. Bylo poukazováno", "section_level": 2}, {"title": "Jazyk.", "content": "Oficiální řečí v Nizozemsku je nizozemština a fríština. Obě řeči patří uvnitř indoevropské jazykové rodiny mezi západogermánské jazyky. Nizozemština je mimo Nizozemska také oficiální řečí v Belgii (Vlámsko) a mimo Evropu i v Surinamu a na nizozemských ostrovech v Karibiku (Aruba, Bonaire, Curaçao, Saba, Svatý Eustach, Svatý Martin). Někdy se používá také nepřesné označení \"holandština\", které může označovat i dialekty provincií Severní a Jižní", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Podle současných údajů nizozemského centrálního statistického úřadu (Centraal Bureau voor de Statistiek – CBS) se hlásilo v roce 2008 ke katolicismu 30 % obyvatel, k protestantismu 21 %, k jiným náboženstvím 10 % (z toho 5 % muslimů", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výtvarné umění.", "content": "Nizozemci se mohou pochlubit slavnou malířskou tradicí, jejich malíři patří nejen k nejslavnějším Nizozemcům, ale někteří nizozemští malíři patří k nejslavnějším vůbec. Týká se to především pěti velikánů: Hieronymus Bosch, Pieter Brueghel, Rembrandt van Rijn, Jan Vermeer a Vincent van Gogh. Díky těmto mistrům v Nizozemsku vznikly některé z nejslavnějších obrazů dějin. Boschova \"Zahrada pozemských rozkoší\", Brueghelova \"Stavba babylonské věže\", Rembrandtova \"Noční hlídka\", Vermeerova \"Dívka s perlou\", Van Goghovy \"Slunečnice\" nebo \"Hvězdná noc\". \"Noční hlídka\" je k vidění v amsterdamském Rijksmuseu, \"Dívka s perlou\" v haagském muzeu Mauritshuis. Na vrcholu období zvaného „zlatý věk Nizozemska“, tedy kolem roku 1650, pracovalo v", "section_level": 2}, {"title": "Literatura.", "content": "Za klasika nizozemské literatury je považován zejména Multatuli. V červnu 2002 vyhlásila Společnost pro nizozemskou literaturu (\"Maatschappij der Nederlandse Letterkunde\") jeho román \"Max Havelaar\" za nejvýznamnější nizozemsky psané literární dílo všech dob. Ke klíčovým autorům holandského zlatého věku v 17. století patřili Joost van den Vondel, Pieter Corneliszoon Hooft nebo Jacob Cats. Představitelkou osvícenství 18. století byla Isabelle de Charrière. V první polovině 20. století zaujal svými", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "V hudbě se Nizozemci prosadili především v žánru elektronické hudby, Armin van Buuren či DJ Tiësto již patří k jejím klasikům. Populární je v současnosti i Martin Garrix, trio Noisia či Hardwell. Přímo v Nizozemsku vznikl elektronický hudební styl Hardstyle.", "section_level": 2}, {"title": "Film.", "content": "Nejslavnějším holandským filmovým režisérem je Paul Verhoeven. Mezi dokumentaristy Joris Ivens. Režisér Fons Rademakers získal Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film v roce 1986, jakožto první Nizozemec. Někteří herci získali slávu díky zahraničním produkcím, zejména britským a", "section_level": 2}, {"title": "Státní symboly.", "content": "Nizozemská vlajka má tři vodorovné pruhy v barvách červené, bílé a modré. Pochází z doby povstání nizozemských protestantských provincií proti španělské nadvládě pod vedením prince Viléma Oranžského. Okolo roku 1630 a hlavně po roce 1648, kdy Španělsko uznalo nizozemskou nezávislost, byl pro lepší viditelnost na moři (hlavně však z politických důvodů) původně oranžový pruh nahrazený červeným (v roce 1796 bylo používání oranžové barvy výslovně zakázané). Při oslavách týkajících se nizozemské královské rodiny se vedle vlajky zavěšuje úzká podélná oranžová vlajka. Státní znak Nizozemska byl přijat v roce 1815 a byl dvakrát upraven, poprvé v roce 1907 a naposledy v roce", "section_level": 2}, {"title": "Věda a školství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "V Nizozemsku je povinná školní docházka od prvního dne v měsíci, kdy bylo dítěti pět let, až do konce školního roku, kdy mu bylo šestnáct let. Většina dětí ale dochází do základních škol již od jejich čtvrtého roku (tzv. přípravný rok). Ve školním roce, kdy bude dítěti sedmnáct let, je školní docházka jenom částečně povinná (minimálně dva dny v týdnu). Jedná-li se o odbornou školu, která je smluvně napojená na nějaký podnik, je docházka povinná jenom", "section_level": 2}, {"title": "Věda.", "content": "Nizozemsko stálo u počátků novověku. Proto nalezneme v počátcích moderní vědy zhusta právě Nizozemce: Antoni van Leeuwenhoek je otcem mikrobiologie, astronom a fyzik Christiaan Huygens započal vědecké zkoumání světla, Willebrord Snellius definoval zákon lomu světla, matematik Ludolph van Ceulen zpřesnil výpočet čísla Pí tak, že se dodnes nazývá Ludolfovo číslo, Andreas Vesalius položil základy moderní anatomie, Herman Boerhaave bývá označován za \"otce fyziologie\", stejně jako jeho žák Albrecht von Haller, jedním z prvních chemiků byl Johann Rudolf Glauber, průkopníkem botaniky byl Carolus Clusius, Cornelius Drebbel vynalezl první ponorku, Hans Lippershey je jedním z kandidátů na titul vynálezce dalekohledu, Pieter van Musschenbroek objevil kapacitní odpor a vynalezl tzv. Leydenskou láhev, první kondenzátor elektrické energie. Simon Stevin jako první pracoval s vektory, Jan Swammerdam za pomoci mikroskopu jako první prokázal, že vajíčko, larva a hmyz jsou tři fáze vývoje stejného jedince, jedním z nejvýznamnějších středověkých kartografů byl Petrus Plancius. Ovšem nizozemská věda neztratila úroveň ani v 19. a 20. století: Hugo de Vries oprášil dílo Mendelovo a rozvinul moderní genetiku, Luitzen Egbertus Jan Brouwer významně rozvinul geometrický obor topologie, fyzik Willem de Sitter propracovával Einsteinovu relativitu a předpověděl temnou hmotu, George Eugene Uhlenbeck definoval", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Nejúspěšnější nizozemskou atletkou všech dob je běžkyně Fanny Blankers-Koenová, držitelka čtyř zlatých olympijských medailí ze čtyř různých běžeckých disciplín (100 m, 200 m, 80 m překážek, štafeta). Všechny medaile vybojovala na jedněch hrách, v Londýně roku 1948. Velmi úspěšní jsou Holanďané také v plavání, plavkyně Inge de Bruijnová má čtyři zlata z OH. Další silnou nizozemskou disciplínou je cyklistika. Jan Janssen a Joop Zoetemelk vyhráli Tour de France i Vueltu, Tom Dumoulin triumfoval na Giro d'Italia, Leontien van Moorselová má čtyři cyklistická zlata z olympiád. Ze zimních her vozí Nizozemci medaile především z rychlobruslení. Na olympijských hrách jsou v čele historické tabulky medailistů v této disciplíně. Rychlobruslařka Ireen Wüstová má pět zlatých olympijských medailí, její kolega Sven Kramer čtyři. Neúspěšnějším nizozemským tenistou byl vítěz Wimbledonu Richard Krajicek. Šachistou Max Euwe. Henk van Kessel", "section_level": 1}, {"title": "Životní prostředí.", "content": "Vzhledem k velmi vysoké hustotě obyvatelstva (489/km2 v roce 2009) se Nizozemsko potýká s mnohými problémy souvisejícími s ochranou životního prostředí. Již v roce 1875 byly uzákoněny základní principy ochrany životního prostředí, ale teprve v roce 1993 byl tento zákon novelizován a byla stanovena povinná oprávnění omezující možnosti znečištění. Tento zákon byl postupně formulován od roku 1972, kdy vyšla zpráva Římského klubu (\"Club of Rome\") pod názvem Meze růstu. V této zprávě byl modelován vývoj hlavních globálních ukazatelů a vzájemně se ovlivňujících vztahů mezi nimi. V současnosti jsou prakticky všechny nizozemské zákony související s ochranou životního prostředí sladěny s předpisy Evropské unie. V Nizozemsku spadá ochrana životního prostředí pod ministerstvo VROM (\"Ministerie van Volkshuisvesting, Ruimtelijke Ordening en Milieubeheer\"). Od roku 2009 jsou zavedeny dvě tzv. \"čisté oblasti\" v Utrechtu a Eindhovenu. Do těchto oblastí mohou jezdit jenom kamiony s dieselovým pohonem, které mají zabudované filtrování sazí ve výfukovém potrubí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nizozemsko, někdy nesprávně označované jako \"Nizozemí\" nebo \"Holandsko\", je jedna ze čtyř zemí Nizozemského království, která leží v severozápadní Evropě na pobřeží Severního moře. Na východě hraničí s Německem a na jihu s Belgií. Na rozloze 41 526 km2 žije obyvatel. S hustotou zalidnění 408 obyvatel na km2 je Nizozemsko na 15. místě na světě. Skoro polovinu těchto obyvatel zahrnuje konurbace Randstad, kterou tvoří čtyři velké aglomerace – Amsterdam, Haag, Rotterdam a Utrecht. Oficiálním hlavním městem je Amsterdam. Většinu funkcí hlavního města však plní Haag, který je sídlem nizozemského krále, parlamentu a vlády. V Haagu sídlí také Mezinárodní soudní dvůr. ", "tgt_summary": "Die Niederlande (im Deutschen Plural; und, Singular) sind eines der vier autonomen Länder des Königreiches der Niederlande. Das größtenteils im nördlichen Westeuropa liegende Land wird dort durch die Nordsee im Norden und Westen, Belgien im Süden und Deutschland im Osten begrenzt. Die Hauptstadt der Niederlande ist Amsterdam, der Regierungssitz ist Den Haag. ", "id": 96339} {"src_title": "Mikuláš Koperník", "tgt_title": "Nikolaus Kopernikus", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Rod pocházel z obce Koperniki u města Nysa. Mikuláš se narodil v Toruni v rodině kupce Mikuláše (Niklas Koppernigk, který pocházel z Krakova) a Barbary rozené Watzenrode (svatba před rokem 1464). Jeho rodným jazykem byla němčina. Po smrti otce se jej ujal strýc (matčin bratr) Lukáš Watzenrode, který byl v roce 1489 zvolen biskupem warminským. Díky úsilí strýce ukončil v roce 1491 farní školu sv. Jana v Toruni a zahájil studia na krakovské univerzitě, kterou zakončil v roce 1495. V roce 1496 začal studovat právo na univerzitě v Boloni, v roce 1500 absolvoval právnickou praxi v papežské kanceláři v Římě a v následujícím roce získal souhlas k zahájení studií medicíny v Padově spolu s pokračováním studia práva. V roce 1503 se ve Ferraře stal doktorem kanonického práva a v Padově ukončil lékařská studia a získal právo provádět lékařskou praxi. Na návrh fromborské kapituly se stal v roce 1507 osobním lékařem varmiňského biskupa. V témže roce zpracoval komentář k teorii pohybu nebeských těles, první náčrt heliocentrické teorie a rozšířil ho v četných dopisech. V roce 1510 přesídlil do Fromborku a sestavil mapu Warmie. Spolu s fromborskou kapitulou složil v roce 1512 přísahu věrnosti polskému králi Zikmundovi I. V roce 1513 na výzvu lateránského koncilu vypracoval a poslal do Říma vlastní projekt reformy kalendáře. Ve Fromborku si opatřil dům v místě příznivém k astronomickým pozorováním, kde vybudoval pozorovatelnu a shromáždil astronomické přístroje. V roce 1514 začal psát první knihu \"De Revolutionibus Orbium Coelestium\". V letech 1516 až 1519 působil ve funkci správce kapitulního majetku se sídlem v Olštýně. Přivedl nové osadníky na hospodářství kapituly a s úspěchem připravoval olštýnský hrad k obraně před očekávaným útokem křižáků. V roce 1522 na sjezdu stavů Královského Pruska ve městě Grudziądz přednesl traktát o mincích. Působil v mnoha úřadech, byl poslancem, kancléřem, vizitátorem a kapitulním správcem. Spolupracoval s Bernardem Wapowským na mapě Království polského a Litvy. V roce 1533 byly jeho názory v rukopise jeho díla \"De Revolutionibus\" předneseny papeži Klemensovi VII. V roce 1537 byl králem potvrzen jako jeden ze čtyř kandidátů na biskupa warminského. V roce 1539 jej biskup Jan Dantyszek obvinil z konkubinátu, nařídil mu propustit hospodyni a připravoval kanonický proces. K Mikuláši Koperníkovi v roce 1539 přijel Georg Joachim von Lauchen zvaný Rhaeticus, profesor matematiky ve Wittenbergu, aby se seznámil s jeho naukou. V témže roce vyjádřil své mínění o Mikuláši Koperníkovi Martin Luther: \"Ten hlupák chce převrátit celé umění astronomie! Ale jak uvádí Písmo svaté, Jozue kázal zastavit se Slunci, a ne Zemi!\" Norimberský teolog Andreas Osiander přemluvil Mikuláše Koperníka, aby v předmluvě ke svému dílu představil svůj model jako hypotézu, čímž by zjemnil příliš odvážné myšlenky. V Basileji vyšlo v roce 1541 tiskem druhé vydání \"Narratio prima\", Koperník vykonal své poslední astronomické pozorování v životě (zatmění Slunce). Téhož roku jeho žák Georg Joachim zv. Rhaeticus opouští Frombork s rukopisem \"De Revolutionibus\", aby jej dal v Norimberku vytisknout. Úplný název tohoto díla, v němž Koperník shrnul své poznatky v celistvou heliocentrickou teorii, zní \"De Revolutionibus orbium coelesticum libri VI\" (Šest knih o obězích sfér nebeských). Lutherův spolupracovník Filip Melanchton shrnul svůj názor na Mikuláše Koperníka takto: \"Někteří si myslí, že je vynikající vypracovat věc tak absurdní, jako onen sarmatský astronom, který uvádí do pohybu Zemi a zadržuje Slunce. Moudří vládci by měli zajisté ovládnout talentovanou lehkomyslnost.\" V roce 1542 vyšly z tiskařských lisů první dva archy \"De Revolutionibus\". Mikuláš Koperník posílá do Norimberka předmluvu dedikovanou papeži Pavlu III. Kapitoly 13 a 14 první knihy vyšly ve Wittenbergu tiskem v podobě samostatné knihy \"De lateribus et angulis triangulorum...\" (O stěnách a úhlech trojúhelníků) s předmluvou Georga Joachima zv. Rhaetica. A v následujícím roce vyšla v Norimberku tiskem celá kniha \"De Revolutionibus\". Tato kniha, ačkoli byla především církevními autoritami považována přinejmenším dalších sto let za nepřijatelnou, přinesla základní obrat v chápání místa člověka v kosmu, neboť na rozdíl od ptolemaiovského systému odmítla přiznat Zemi nejvýznamnější místo v centru všehomíra. Koperníkův spis \"De Revolutionibus\" zařadila katolická církev roku 1616 na Index zakázaných knih. Ke zrušení zákazu šíření Koperníkovy teorie docházelo postupně. V roce 1820 bylo církví povoleno vytištění knihy, jejíž autor se zastával soustavy Koperníkovy, a v roce 1822 rozhodla příslušná římská kongregace že „tisknouti a vydávati knihy jednající o pohybu Země a klidu Slunce dle všeobecného názoru novějších hvězdářů v Římě je dovoleno.\" Přesto ještě ve vydání \"Indexu zakázaných knih\" z roku 1834 je Koperníkovo dílo uvedeno. Teprve v dalším vydání \"Indexu\" z roku 1835 již Koperníkův spis není zmíněn.", "section_level": 1}, {"title": "Národnost.", "content": "Od počátků moderního nacionalismu si jej přisvojují Poláci i Němci (současné pojetí národnosti vzniklo v 19. století a za jeho života neexistovalo).", "section_level": 1}, {"title": "Hrob.", "content": "Po smrti byl pohřben ve fromborské katedrále u oltáře, o který se staral, jak bylo zvykem u kanovníků. Nebylo však známo, který oltář měl na starosti. Polští archeologové řadu let jeho hrob v katedrále hledali a 3. listopadu 2005 oznámili, že v srpnu nalezená lebka s velkou pravděpodobností patřila Mikuláši Koperníkovi. Důkazem má být počítačová rekonstrukce tváře v Ústřední kriminalistické laboratoři ve Varšavě. Stoprocentní jistoty však nešlo dosáhnout, protože chyběly testy DNA jeho potomků (jako duchovní nemohl Koperník mít děti). Autentičnost ostatků byla prokázána teprve v roce 2008, když polští vědci za pomoci švédských kolegů porovnali DNA vlasu z knihy, kterou Koperník vlastnil, a DNA jeho zubu z objeveného hrobu. Vědci tak mohli konstatovat, že jde skutečně o astronomovy ostatky.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Souborné Koperníkovo dílo, rozvržené do 9. svazků vydává pod názvem Nicolaus Copernicus Gesamtausgabe bavorské nakladatelství Akademie Verlag. Spis \"O obězích nebeských sfér\" je vybaven obsáhlými tabulkami a propočty. Koperník v něm vyvrací geocentrickou koncepci sluneční soustavy, vypracovanou ve 2. století n.l. Klaudiem Ptolemaiem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mikuláš Koperník (německy Niklas Koppernigk nebo Nikolaus Kopernikus, polsky Mikołaj Kopernik) (19. února 1473, Toruň, Prusy královské – 24. května 1543, Frombork, Prusy královské) byl astronom, matematik, právník, stratég a lékař, římskokatolický duchovní a tvůrce heliocentrické (sluncestředné) teorie. ", "tgt_summary": "Nikolaus Kopernikus (* 19. Februar 1473 in Thorn; † 24. Mai 1543 in Frauenburg; eigentlich Niklas Koppernigk, latinisiert Nicolaus Cop[p]ernicus, polonisiert Mikołaj Kopernik) war ein Domherr des Fürstbistums Ermland in Preußen sowie Astronom und Arzt, der sich auch der Mathematik und Kartographie widmete. ", "id": 2275664} {"src_title": "Norimberský proces", "tgt_title": "Nürnberger Prozess gegen die Hauptkriegsverbrecher", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Dokumenty britského válečného kabinetu v Londýně, které byly zveřejněny 2. ledna 2006, ukazují, že se britská vláda myšlenkou, jak potrestat zajaté vedoucí nacistické funkcionáře, zabývala již od prosince 1942. Britský premiér Winston Churchill dokonce prosazoval, aby tyto osoby byly bez soudu zastřeleny. Postupem času však od tohoto názoru na nátlak USA ustoupil. O nějaký čas později, na konferenci v Teheránu (1943), sovětský vůdce Stalin navrhoval popravu 50 až 100 tisíc německých štábních důstojníků. Americký prezident Franklin D. Roosevelt, aniž by si uvědomil, že tato poznámka byla míněna vážně, zažertoval, že 49 tisíc by snad mohlo stačit. Churchill však jednoznačně odmítl „chladnokrevnou popravu vojáků bojujících za svou vlast“, ale s nutností potrestat válečné zločince souhlasil. V souladu s Moskevským dokumentem, který sám napsal, pak měli být váleční zločinci souzeni na místě, kde své trestné činy spáchali. Popravy z politických důvodů byly pro Churchilla naprosto nepřijatelné. Americký ministr financí Henry Morgenthau mladší navrhoval plán na úplnou denacifikaci Německa, Morgenthauův plán. V tomto plánu prosazoval nucenou deindustrializaci Německa spolu s dalšími tvrdými opatřeními, ne nepodobnými těm, které sami nacisté plánovali pro východní Evropu. Morgenthauův plán si získal podporu jak Churchilla, tak Roosevelta, ale v závěrečné fázi jednání na konferenci v Quebeku (1944) se Sovětský svaz vyslovil proti a přiklonil se k soudnímu procesu. Navíc, když se detaily plánu později dostaly na veřejnost, vzbudily všeobecný nesouhlas. Roosevelt se pod nátlakem veřejného mínění tedy tohoto plánu vzdal, neodvážil se však ihned přijmout jiné stanovisko. Zavržením Morgenthauova plánu vznikla nutnost vytvoření jeho alternativy pro potrestání nacistického vedení. Americký ministr války Henry L. Stimson tedy přišel s myšlenkou „Soudu evropských válečných zločinců“. Poté, co Roosevelt v dubnu 1945 zemřel, dostalo se tomuto plánu plné podpory nového amerického prezidenta Harry S. Trumana. Po řadě konzultací mezi Spojenými státy, Spojeným královstvím, Sovětským svazem a Francií byly upřesněny podrobnosti soudních procesů. Jejich začátek byl stanoven na 20. listopad 1945.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik soudních tribunálů.", "content": "Forma potrestání osob odpovědných za spáchání válečných zločinů byla tedy postupně diskutována a vytvářena na konferencích v Teheránu (1943), v Jaltě (1945) a v Postupimi (1945) třemi světovými velmocemi, USA, SSSR a Velkou Británií. Místo v soudním tribunálu získala i Francie. Právním základem procesů se stala londýnská charta vydaná 8. srpna 1945, která vymezila působnost soudů na „potrestání hlavních válečných zločinců ze zemí evropské části Osy“. Přibližně 200 obviněných bylo souzeno v Norimberku, ostatních 1600 pak stanulo před tradičními vojenskými soudy. Právní podklad pro soudní pravomoci tribunálu byl definován v dokumentu o kapitulaci Německa. Státní pravomoci Německa byly převedeny na spojeneckou kontrolní radu, která měla suverénní moc nad Německem a tím také mohla trestat porušení mezinárodního a válečného práva. Protože ale působnost soudu byla omezena pouze na trestání válečných zločinů, neměl soud oprávnění zabývat se zločiny spáchanými před vypuknutím války 1. září 1939. Omezení soudních procesů a potrestání mezinárodním tribunálem na občany států Osy vedlo k obvinění, že se jedná pouze o spravedlnost vítězů a že válečné zločiny spojenců souzeny nebudou. Avšak je běžné, že ozbrojené složky civilizovaných zemí vybaví své jednotky detailním poučením o tom, co je a co není povoleno jejich vojenským řádem. Tento řád je vypracován tak, aby zahrnoval všechny mezinárodní smlouvy a obyčejové válečné právo. Proto, když příslušníci ozbrojených složek spojenců porušili své vojenské řády, mohli být a také byli souzeni jako například po masakru v Biscari. Bezpodmínečná kapitulace států Osy byla neobvyklá a vedla přímo k vytvoření mezinárodního tribunálu. Po ukončení mezinárodních válek byla většinou opatření týkající se podezřelých ze spáchání válečných zločinů zahrnuta v mírové smlouvě. Ve většině případů byli tito podezřelí, kteří se nestali válečnými zajatci, souzeni jurisdikcí jejich vlastního státu. Spojenci tím, že omezili působnost mezinárodního tribunálu pouze na podezřelé ze států Osy, jednali v rámci běžného mezinárodního práva.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh procesu.", "content": "Mezinárodní vojenský tribunál zahájil svou činnost 18. října 1945 v Justičním paláci v Norimberku. Prvnímu jednání předsedal sovětský soudce Nikitčenko. Prokuratura představila obžalobu proti 24 válečným zločincům a 6 zločinným organizacím - vedoucí sbor NSDAP, Schutzstaffel, Sicherheitsdienst (SD), gestapo, Sturmabteilung (SA) a generální štáb (OKW)", "section_level": 1}, {"title": "Obvinění.", "content": "Obvinění byla tato:", "section_level": 2}, {"title": "Tribunál.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sídlo.", "content": "Města Lipsko, Mnichov a Lucemburk byly krátce uvažovány pro sídlo procesu. Sovětský svaz chtěl proces v Berlíně jako hlavním městě \"fašistických zločinců\", ale Norimberk byl zvolen ze dvou důvodů: Jako kompromis se Sověty bylo dohodnuto, že místo procesu bude v Norimberku, Berlín však bude oficiálním sídlem institucí Tribunálu. Bylo také dohodnuto, že Francie bude mít křeslo v Mezinárodním vojenském tribunálu. a že první proces (z několika plánovaných) se bude konat v Norimberku.", "section_level": 2}, {"title": "Složení soudu.", "content": "Každá ze čtyř velmocí poskytla jednoho soudce, jednoho zastupujícího soudce i prokurátory. Soudci byli: Generální žalobci Jacksonovým asistentem byl právník Telford Taylor a Shawcrossovými byli Sir David Maxwell-Fyfe a Sir John Wheeler-Bennett.", "section_level": 2}, {"title": "Obhajoba.", "content": "Většina obhájců byli němečtí právníci.", "section_level": 3}, {"title": "Následné procesy.", "content": "Americká okupační správa následně v Norimberku vedla následné norimberské procesy ve své okupační zóně.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz.", "content": "Norimberský proces významně ovlivnil mezinárodní trestní právo tím, že přispěl k jeho kodifikaci. Vliv tribunálu dal podnět k myšlence vytvoření samostatného stálého mezinárodního soudu. V době těsně po druhé světové válce byla však tato myšlenka neuskutečnitelná a k přijetí Statutu Mezinárodního trestního soudu došlo až o padesát let později. Závěry Norimberských procesů pomohly k vytvoření těchto dokumentů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Norimberský proces byl soudní proces vedený Spojenými státy, Sovětským svazem, Francií a Velkou Británií proti hlavním představitelům nacistického Německa před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku. Proces probíhal v Justičním paláci. První proces je také označován jako Proces s hlavními válečnými zločinci a byl veden před Mezinárodním vojenským tribunálem, který soudil 24 nejdůležitějších představitelů nacistického Německa, i když někteří hlavní strůjci (Adolf Hitler, Heinrich Himmler a Joseph Goebbels) spáchali sebevraždu před začátkem procesu. ", "tgt_summary": "Im Nürnberger Prozess gegen die Hauptkriegsverbrecher beziehungsweise \"Nürnberger Hauptkriegsverbrecherprozess\" wurden nach dem Zweiten Weltkrieg deutsche Politiker, Militärs und NS-Funktionäre erstmals für die Planung, Vorbereitung, Einleitung und Durchführung eines Angriffskrieges, Verbrechen an der Zivilbevölkerung und an Kriegsgefangenen sowie für den Massenmord in den Vernichtungslagern strafrechtlich zur Verantwortung gezogen. Von den vierundzwanzig Angeklagten wurden zwölf zum Tode und sieben zu Freiheitsstrafen verurteilt, drei Angeklagte wurden freigesprochen. Zwei Verfahren wurden ohne Verurteilung eingestellt. ", "id": 2113117} {"src_title": "Věštec", "tgt_title": "Orakel", "src_document": [{"title": "Mantiky.", "content": "Praktiky, používané k předpovídání budoucnosti, se souhrnně nazývají mantiky (z řeckého \"μαντεία\", \"mantieia\", věštění). Ty se rozlišují podle nástroje, který se k předpovídání užívá. Mezi známé mantiky patří např. chiromantie (věštění z postavení a délky čar na dlani), nekromantie (vyvolávání duchů zemřelých za účelem předpovídání budoucnosti), kartomantie (věštění z tarokových karet), krystalomantie (věštění z křišťálové koule) nebo oneiromantie (věštění výkladem snů). Specifické postavení má astrologie (vyhotovení horoskopu na základě postavení planet), kterou lze rovněž považovat za formu věštění. Kromě speciálních praktik se některým věštcům přisuzuje přirozená schopnost nahlížet do budoucnosti bez užití jakýchkoli pomůcek, zpravidla je však nekontrolovaná, vize jsou nahodilé.", "section_level": 1}, {"title": "Historie věštění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starověk.", "content": "Předpovídání ze zvířecích vnitřností bylo nejrozšířenějším způsobem věštění starověku v celé středomořské oblasti. Speciálním druhem pak bylo čtení ze zvířecích jater(zpravidla ovčích), které je doloženo nálezy modelů jater v Babylónii, či Etrurii. Starozákonní Josef díky svému daru vykládat sny získal mnoho poct od egyptského faraona, kterému vyložil sen o sedmi tlustých a sedmi hubených kravách. V řecké kultuře (tuto tradici pak převzali i Římané) bylo obvyklé se před významným rozhodnutím jít poradit do věštírny. Kněžky z chrámů se nazývaly Sibyly. Věštby byly zpravidla formulovány tak, že je bylo možné vykládat různým způsobem. Věštění z letu ptáků bylo zvláště populární ve starověkém Římě, kde jej vykonávali auguři.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Věštění ve středověku bylo pokládáno za temné umění. Ti, kteří vykládali budoucnost, byli často pokládáni za provozovatele magie a byli upalováni jako čarodějové a čarodějnice.", "section_level": 2}, {"title": "Novověk.", "content": "V 19. století (se začátkem romantismu) se stalo módou nechat si věštit z křišťálové koule a málokdo se nesetkal se starou cikánkou, která četla budoucnost z dlaně a lákala i na zaručeně spolehlivější věštění z karet. Ve vyšší společnosti se věštilo z kávové sedliny (lógru). S touhou nahlédnout do budoucnosti je spojena také celá řada lidových zvyků, například: Mnohé z těchto zvyků se praktikují i dnes, i když spíše pro zábavu. Nejčastěji se člověk může setkat s jednoduchými (a tedy zcela neodbornými) horoskopy. Z mantik je v současnosti asi nejpopulárnější vykládání karet.", "section_level": 2}, {"title": "Podobné praktiky.", "content": "Kromě věštění, tedy snahy poznat budoucnost, se lidé pomocí magických praktik pokoušeli zjistit také události, které se odehrály v minulosti nebo pohlédnout na vzdálená či skrytá místa. Například podle určitých výkladů lze z čar na dlaních poznat jak minulost, tak budoucnost člověka, která je ovšem taky relativní, protože postupem času jak se dotyčný mění tak s ním i čáry na ruce, takže lze ji předpovídat i desítky let dopředu, jen pokud se dotyčný nezmění. Stejně tak některé způsoby vyložení tarokových karet odhalují minulost. Křišťálová koule se v magii primárně užívá spíše k vidění věcí vzdálených v prostoru než v čase. K výkladu možné budoucnosti se také někdy používají snáře, t.j. texty, které předpovídají možnou budoucnost podle výkladu lidských snů, tedy podle toho, co se lidem zdá ve spánku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Věštec je osoba s údajnou schopností předpovídat budoucnost, vykládat sny, nebo vyjevovat lidem boží vůli. Předpovídání budoucnosti na základě magických praktik se označuje jako věštění, konkrétní vyslovená předpověď se nazývá věštba (latinsky \"oraculum\"). Místo, které se zaměřuje na věštění, je věštírna.", "tgt_summary": "Orakel (von lateinisch \"oraculum\" „Götterspruch, Sprechstätte“; zu \"orare\" „sprechen, beten“) bezeichnet eine mit Hilfe eines Rituals oder eines Mediums gewonnene transzendente Offenbarung, die der Beantwortung von Zukunfts- oder Entscheidungsfragen dient. Die mittels des Orakels gewonnenen Hinweise und Zeichen können dem Fragenden als Rechtfertigungsgrund eigener Entscheidungen und Handlungen dienen. ", "id": 1370899} {"src_title": "Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě", "tgt_title": "Organisation für Sicherheit und Zusammenarbeit in Europa", "src_document": [{"title": "Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě.", "content": "Konference o bezpečnosti a spolupráci (KBSE) v Evropě byla tvořena systémem mezinárodních jednání a smluv, které měly za cíl zajistit mír a prohloubit spolupráci mezi evropskými státy. Roku 1966 státy Varšavské smlouvy iniciovaly úsilí o svolání KBSE. První ze série jednání byla přípravná konference v Helsinkách v listopadu 1972, které se účastnili diplomatičtí zastupitelé. Následná konference ministrů zahraničních věcí v Helsinkách byla uskutečněna v červenci 1973 a odstartovala vlastní proces jednání, byla stanovena pevná pravidla pro proces KBSE. Od září 1973 do června 1975 následovala konference expertů v Ženevě. V období do července 1975 probíhala jednání o podobě Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Tento dokument byl 1. srpna 1975 v Helsinkách podepsán nejvyššími představiteli 33 evropských států, Kanady a USA, čímž skončila nejdůležitější fáze procesu KBSE. Závěrečný akt KBSE byl složen z pěti částí: Proces KBSE pokračoval následnými schůzkami v Bělehradě (4. října 1977 – 8. března 1978), v Madridu (11. listopadu 1980 – 9. září 1983) a ve Vídni (4. listopadu 1986 – 19. ledna 1989). Celý systém konferencí KBSE a výsledek procesu jednání znamenal posílení stability v Evropě rozdělené geopoliticky na západní a východní blok, KBSE jako taková znamenala významný mezník ve vývoji Studené války, a to nejen v Evropě a ve Středozemním moři. Vliv KBSE zasáhl i do vnitropolitické situace zúčastněných států, v Československu byla produktem odezvy KBSE např. Charta 77. V této souvislosti je nutno zmínit (a vyzdvihnout tak jejich význam) množství jednotlivců i nevládních organizací, kteří si vytkli za cíl sledovat dodržování Helsinských dohod v jednotlivých signatářských zemích, nezřídka za cenu vysokých osobních obětí, viz např. Český helsinský výbor. V souvislosti s kolapsem komunistických režimů ve státech východního bloku byla patrná potřeba změn i v rámci KBSE. Dne 21. listopadu 1990 byla podepsána pařížská smlouva, která započala s proměnou KBSE, ta byla ukončena dne 1. ledna 1995 transformací KBSE na Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Česká republika v OBSE Česká republika je – stejně jako další členské státy – zastoupena v Parlamentním shromáždění OBSE poslanci a senátory Parlamentu ČR. Současnou vedoucí české delegace je poslankyně Ivana Dobešová (nestraník za ANO), která v červenci 2016 prosadila rezoluci, týkající se bezpečnostních výzev, spojených s migrací, historicky první rezoluci v rámci OBSE za Českou republiku. Ivana Dobešová zároveň v létě 2016 obhájila svůj mandát místopředsedkyně Hlavního výboru pro demokracii, lidská práva a humanitární otázky PS OBSE. Americká Komise pro bezpečnost a spolupráci v Evropě Známá také jako U.S. Helsinki Commission je nezávislá agentura Federální vlády USA. Jejími členy je devět senátorů, devět členů Sněmovny reprezentantů a po jednom členu z ministerstev Zahraničí, Obrany a Obchodu. Komise sleduje dodržování Helsinských dohod v 57 zemích a dbá o zvyšování mezinárodní bezpečnosti podporou dodržování lidských práv a demokracie a vzájemnou spoluprací v oblasti obchodu, ochrany životního prostředí a vojenské obrany.", "section_level": 1}], "src_summary": "Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE; anglicky \"Organization for Security and Cooperation in Europe\", \"OSCE\") je mezinárodní bezpečnostní organizace vzniklá roku 1995 transformací Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE, též Helsinská konference). OBSE sdružuje převážně evropské státy. Členem je 57 států, kromě států v Evropě a při Středozemním moři také státy zakavkazské, středoasijské a USA s Kanadou.", "tgt_summary": "Die Organisation für Sicherheit und Zusammenarbeit in Europa (OSZE;, OSCE) ist eine verstetigte Staatenkonferenz zur Friedenssicherung. Am 1. Januar 1995 ging sie aus der Konferenz über Sicherheit und Zusammenarbeit in Europa (KSZE) hervor, welche am 1. August 1975 mit der Schlussakte von Helsinki gegründet worden war. Die OSZE besteht aus folgenden 57 Teilnehmerstaaten: Der Sitz des Generalsekretariats und der wichtigsten Gremien ist Wien mit der Hofburg sowie seit 2007 auch dem Palais Pálffy an der Wallnerstraße (Hauptsitz).", "id": 1337808} {"src_title": "Optika", "tgt_title": "Optik", "src_document": [{"title": "Členění optiky.", "content": "Podle používaných metod má optika řadu poddisciplín: Podle zaměření na část elektromagnetického spektra lze rozlišovat poddisciplíny: Optika se objevuje také v souvislosti s jinými obory, např.", "section_level": 1}, {"title": "Geometrická optika.", "content": "Geometrická optika je nejstarší částí optiky, přičemž vychází z předpokladu, že když jsou rozměry předmětů, skrze něž nebo okolo nichž se světlo šíří, mnohem větší než je jeho vlnová délka, je vlnová povaha světla jen slabě rozeznatelná. Jeho chování může být popsáno pomocí paprsků splňujících geometrické zákony. Zákony geometrické optiky lze odvodit z Fermatova principu. Fermatův princip říká, že světlo se šíří z jednoho bodu do druhého po takové dráze, že doba potřebná k proběhnutí této dráhy je extrémní. Z toho plynou tři základní zákony geometrické optiky: Geometrická optika umožnila konstrukci různých optických systémů, např. dalekohledů.", "section_level": 1}, {"title": "Svazková optika.", "content": "Svazková optika popisuje formu šíření prostorově lokalizovaného světla, jež se zároveň šíří prostorem bez úhlové divergence. Typickými představiteli těchto vln jsou hermiteovské-gaussovské svazky, laguerreovské-gaussovské svazky a besselovské svazky.", "section_level": 1}, {"title": "Fotometrie.", "content": "Představy o intenzitě byly podnětem ke vzniku fotometrie. Fotometrie se zabývá měřením energetického obsahu záření. Fotometrii lze považovat za součást radiometrie.", "section_level": 1}, {"title": "Vlnová optika.", "content": "Vlnová optika respektuje vlnový charakter světla, je však přiblížením (platným pro mnohé optické jevy), v němž je světlo popsáno pomocí skalární funkce. Při popisu lze použít Huygensův princip. Vlnová optika studuje jevy, které souvisí s vlnovým charakterem záření, jako např. interference, disperze a polarizace.", "section_level": 1}, {"title": "Kvantová optika.", "content": "Kvantová optika zohledňuje skutečnost, že v oblasti světla existují významné jevy, jež nejsou popsatelné klasickou fyzikou a je pro ně třeba použít přístup kvantové fyziky (obvykle kvantovou elektrodynamiku). Mezi jevy, které ukazují na kvantový charakter záření, lze zařadit např. fotoelektrický jev.", "section_level": 1}, {"title": "Elektromagnetická optika.", "content": "Elektromagnetická optika je postavena na Maxwellových rovnicích jako obecném popisu elektromagnetického pole a v souladu s tím charakterizuje světlo pomocí vektorových veličin; představuje nejpřesnější teorii světla v rámci klasické fyziky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Optika (z řeckého \"optikós\", což znamená „týkající se vidění“, od \"óps\" znamenající „oko, zrak“) je disciplína fyziky, která se v původním smyslu zabývá světlem, jeho šířením v různých prostředích a na jejich rozhraních, zabývá se vzájemným působením světla a látky, zkoumá podstatu světla a další jevy, které se světlem souvisejí. Světlo je však pouze částí spektra elektromagnetického záření. Také ostatní druhy záření mají velké množství vlastností, které je vhodné popisovat prostřednictvím optiky. Optiku je tedy možné chápat jako „nauku o záření“.", "tgt_summary": "Die Optik (von altgriechisch \"optikós\" ‚zum Sehen gehörend‘), auch \"Lehre vom Licht\" genannt, ist ein Gebiet der Physik und beschäftigt sich mit der Ausbreitung von Licht sowie dessen Wechselwirkung mit Materie, insbesondere im Zusammenhang mit optischen Abbildungen. ", "id": 1170565} {"src_title": "Olympijské hry", "tgt_title": "Olympische Spiele", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První krůčky na cestě k novodobým hrám.", "content": "Antické olympijské hry byly nejvýznamnější, největší a nejstarší z všeřeckých her, kterých se účastnili pouze muži. Ženy měly hry zvané héraia podle bohyně Héry. Konaly se od roku 776 př. n. l. až do roku 393 našeho letopočtu. Roku 394 zakazuje olympijské hry zvláštním ediktem Theodosius I.. V roce 426 pak byl vydán rozkaz ke zbourání chrámů a soch v Olympii. Dílo zkázy bylo dokonáno zemětřeseními v letech 522 a 551. První krůčky na dlouhé cestě k prvním novodobým hrám patří řeckým učencům z Byzance, kteří ve 14. a 15. století působili na italských univerzitách, a jejich žákům. Pietro Paolo Vergerio (1348–1419), profesor padovské univerzity, byl první o kom je známo, že vyhlásil \"právo muže na cvičení těla\". Vittorino Ramboldini de Feltre (1378–1446) šel ještě dál, když v Mantově založil tělocvičnou školu. První novodobá práce o olympijských hrách vyšla roku 1430 a byla dílem florentského básníka Matea Palmieriho. Roku 1491 vydal Virgilius Polydorus knihu \"O posvátných hrách starých Řeků\" a roku 1569 vychází v Benátkách kniha významného humanisty Hieronyma Mercuriala \"O gymnastickém umění\". I když si tyto činnosti nekladly za cíl znovuobnovení olympijských her, byly důležitým stupínkem na cestě k oživení tradice pěstování kultury těla. První novodobé sportovní hry nesoucí označení \"olympijské\", byly \"Anglické olympijské hry\", které na svém venkovském sídle v Cotswoldu uspořádal roku 1604 Robert Dover. Hry podporoval i velký příznivec a propagátor sportu, král Jakub I. Hry se měly konat každý rok za letního slunovratu, na programu byly běžecké disciplíny, hod kladivem, míčové hry, šerm holemi a zápas. Mohli se zúčastnit jak šlechtici, tak prostí občané, některých disciplín dokonce i ženy. Hry se dočkaly 40 ročníků a skončily nejpozději se smrtí svého zakladatele. První, kdo vystoupil s myšlenkou obnovení olympijských her, byl v roce 1760 německý pedagogický reformátor Johann Bernhard Basedow. Dalším velkým propagátorem vzkříšení olympijských her byl Johann Christoph Friedrich Gutsmuths. Pod jeho vlivem uspořádaly některé tělovýchovné organizace v několika německých městech sportovní klání pod označením \"olympijské hry\".", "section_level": 2}, {"title": "Novořecké olympijské hry.", "content": "15. listopadu 1859 se v Athénách 20 000 diváků stalo svědky sportovních klání 300 soutěžících na prvních novořeckých olympijských hrách. Hlavní zásluhu na jejich uspořádání měl hrdina osvobozovacích bojů, Evangelos Zappas, který jejich organizaci věnoval nejen značné úsilí, ale i celý svůj majetek. Myšlenka uspořádat novořecké olympijské hry se zrodila v Pyrgu. Bylo to krátce po osvobození Řecka z turecké nadvlády, kdy se místní městská rada rozhodla pro obnovení her přímo v Olympii. Měly se konat každé čtyři roky 25. března, tj. na Den řecké nezávislosti. Nepříznivé podmínky v Olympii (bažinaté území plné komáru představovalo velkou hrozbu malárie) vedly k tomu, že se nakonec hry konaly až v listopadu a v Aténách. Hry se pak konaly ještě v letech 1870, 75 a 89.", "section_level": 2}, {"title": "Novodobé olympijské hry.", "content": "Pierre de Coubertin se několik let věnoval studiu tělovýchovných systémů v anglosaském světě. Své poznatky zpracoval v několika knihách a zároveň usiloval o jejich začlenění do francouzského výchovného systému. Když viděl, že jeho literární činnost nevzbudila dostatečný zájem, rozhodl se přejít k činům. V roce 1888 se rozhodl, že obnoví olympijské hry. Okamžitě začal pro tento záměr shánět podporu v okruhu svých známých a přátel a 25. listopadu 1892 vystoupil s touto myšlenkou veřejně na schůzi k 5. výročí založení \"Francouzské unie atletických sportů\". V roce 1896 se tak konaly v Aténách první novodobé olympijské hry.", "section_level": 2}, {"title": "Olympijská myšlenka.", "content": "Zformuloval ji Pierre de Coubertin ve svém díle \"Antický ideál tělesné krásy a duchovní dokonalosti\" – tzv. kalokagathía – posvátný mír (ekecheiría), slavnostní obřady při zahájení antických olympijských her ožívají v nové formě při dnešních OH obohaceny o požadavek rovnoprávnosti všech sportovců bez rasové, politické a náboženské diskriminace, o požadavek demokracie a internacionalismu. Dnešní olympijská myšlenka je v podstatě vyjádřena v základním článku Olympijské charty. Antické olympijské hry avšak byly méně idealistické.", "section_level": 1}, {"title": "Olympijská přísaha.", "content": "Slavnostní slib, který skládají:", "section_level": 1}, {"title": "Olympijské symboly.", "content": "Olympijské symboly a znaky vyjadřují olympijské myšlenky a univerzálnost olympijského hnutí, jeho úkoly a cíle. Jejich přesnou podobu i způsoby a pravidla pro jejich používání přesně definuje Olympijská charta. Mezi olympijské symboly patří:", "section_level": 1}, {"title": "Olympijské kruhy.", "content": "Největším olympijským symbolem jsou olympijské kruhy, které jsou vzájemně propojeny. Pět kruhů představuje pět kontinentů spojených olympijskou myšlenkou, šest barev (včetně bílého podkladu) barvy všech národů světa. Existuje obecný názor, že kruhy představují jednotlivé kontinenty, ale není tomu tak. Baron de Coubertin vnímal kruhy a barvy jako dva nezávislé symboly a MOV výslovně uvádí, že žádný z kruhů nereprezentuje konkrétní kontinent. Olympijské kruhy jsou součásti olympijské vlajky, která má bílý podklad a v jejím středu je umístěno pět olympijských kruhů: Vlajka poprvé zavlála při VI. olympijském kongresu v roce 1914, na olympijském stadiónu poprvé v roce 1920. Na OH se vyvěšuje vlajka, kterou v roce 1920 věnovaly Antverpy, na ZOH vlajka, kterou v roce 1952 věnovalo Oslo. Součástí historické vlajky je i olympijské heslo \"Citius, Altius, Fortius\" (\"Rychleji, výše, silněji\"), které vyjadřuje cíl olympijského hnutí, úsilí o neustálý pokrok. Pierre de Coubertin toto heslo převzal od svého přítele, abbé Didona. Nejvýznamnější symboly olympijského hnutí jsou podle čl. 6 olympijské charty výlučným vlastnictvím MOV. S výjimkou oficiálního olympijského dne nesmí NOV užívat olympijské symboly bez jeho výslovného povolení. Nejvyšší symboly se nesmí použít ke komerčním účelům. Kombinací olympijských kruhů s jinými znaky nebo atributy (např. se státní vlajkou) vznikají emblémy, znaky NOV a organizačních výborů OH (ZOH), jejichž jsou vlastnictvím, musí však být schváleny MOV. Nově používaným symbolem OH (ZOH) jsou maskoty, které mají vyjadřovat národní tradici hostitelské země.", "section_level": 2}, {"title": "Olympijský ceremoniál.", "content": "Olympijský ceremoniál je soubor předepsaných obřadů pro zahájení a ukončení OH a pro rozdílení cen, konající se v hlavním olympijském stadionu. Olympijský ceremoniál se stal hlavním vzorem pro podobné akty řady mezinárodních sportovních soutěží.", "section_level": 1}, {"title": "Olympijské hry mládeže.", "content": "Mezinárodní olympijský výbor od roku 2010 organizuje také olympijské hry mládeže, a to jak letní či zimní, které jsou určeny dětem a mládeži.", "section_level": 1}, {"title": "Olympiády v přeneseném významu.", "content": "Olympiádami se často nazývají i různé místní nebo školní sportovní nebo i jiné soutěže napodobující skutečnou olympiádu. Tradiční soutěží je šachová olympiáda. Názvem olympiáda byl inspirován i název československých spartakiád. Slova \"Olympiáda\" a \"Olympijský\" (a slova odvozená), stejně jako symboly pěti kruhů a olympijské pochodně, jsou chráněna zákonem a nesmí se používat bez speciálního povolení Olympijského výboru. Toto povolení má např. Ministerstvo školství, a smí se používat pro vzdělávací znalostní a dovednostní soutěže konané ve spolupráci se školami: například matematická olympiáda, fyzikální olympiáda, chemická olympiáda, astronomická olympiáda atd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Olympijské hry (zkratkou OH, anglicky'nebo ', francouzsky '), též olympiáda, jsou přední mezinárodní sportovní akce, jejichž součástí jsou soutěže v letních a zimních sportech s účastí tisíců sportovců z celého světa. S více než 200 zúčastněnými zeměmi jsou považovány za nejpřednější multisportovní událost. Olympijské hry jsou pořádány jednou za čtyři roky, přičemž vždy po dvou letech se střídají letní a zimní olympijské hry. ", "tgt_summary": "Olympische Spiele (von \"ta Olýmpia\" „die Olympischen Spiele“ \"olymbiakí agónes\" „olympische Wettkämpfe“) ist die Sammelbezeichnung für regelmäßig ausgetragene Sportwettkampfveranstaltungen, die „Olympischen Spiele“ und „Olympischen Winterspiele“. Bei diesen treten Athleten und Mannschaften in verschiedenen Sportarten gegeneinander an. Organisiert werden sie vom Internationalen Olympischen Komitee (IOC). Der Zeitraum zwischen den Spielen wird als „Olympiade“ (von ) bezeichnet. ", "id": 1438970} {"src_title": "Objektová databáze", "tgt_title": "Objektdatenbank", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Objektově databázový řízený systém (Object-oriented database management systems - OODBMS nebo Object Database Management System - ODBMS) je kombinace databázových možností a objektově orientovaného programování. OODBMS dovoluje objektově orientovaným programátorům vyvíjet produkt, zachovat jako objekt, reduplikovat nebo modifikovat existující objekty. Díky tomu, že je databáze integrovaná (propojená) s programovacím jazykem, může programátor udržovat konzistenci v jednom prostředí. Proto se v OODBMS a programovacím jazyce používá stejný model reprezentace. Relační DBMS projekty proti tomu přísně rozlišují mezi databázovým modelem a aplikací. Počet web-technologií roste s implementací interních a externích sítí, společnosti mají zájem o OODBMS pro zobrazování svých komplexních dat. Použití DBMS bylo konkrétně určené k ochraně dat hlavně pro společnosti orientované na multimédia a prezentaci a organizaci služeb, jako computer-aided design (CAD). Některé objektově orientované databáze jsou propojené s objektově orientovanými jazyky, jako Delphi, Ruby, Python, JavaScript, Perl, Java, C#, Visual Basic.NET, C++, Objective-C a Smalltalk; jiné, jako JADE, mají svůj vlastní programovací jazyk. OODBMS používá přesně ten samý model jako objektově orientované jazyky.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "ODBMS se vyvíjel v rámci výzkumu od začátku do poloviny 70. let jako vestavěná podpora grafových databází. Název \"Objektově orientovaný databázový systém\" vznikl přibližně v roce 1985. K výzkumným projektům zabývajícím se touto problematikou patří například Encore-Ob/Server (Brownowa univerzita), EXODUS (University of Wisconsin–Madison), IRIS (Hewlett-Packard), ODE (Bell Labs), ORION (Microelectronics and Computer Technology Corporation neboli MCC), Vodak (GMD-IPSI), a Zeitgeist (Texas Instruments). Projekt ORION měl víc publikací, něž ostatní. Won Kim z MCC spojil nejlepší z těchto publikací do jedné knihy a publikoval je v rámci The MIT Press. Počateční komerční produkty byly Gemstone, Gbase, a Vbase. Další komerční produkty se objevovaly na trhu od konce 80. do poloviny 90. let. To zahrnovalo ITASCA (Itasca Systems), Jasmine (Fujitsu, pod značkou Computer Associates), Matisse (Matisse Software), Objectivity/DB (Objectivity, Inc.), ObjectStore (Progress Software, která byla získana od eXcelon), ONTOS (Ontos, Inc., původní název Ontologic), O2(O2 Technology, vznikla sloučením několik společností, které byly získany firmou Informix, a ta IBM). Některé produkty jsou dosud znamé a přišly na trh jako open source nebo komerční, například, InterSystems Caché. Objektové databazové systémy přidaly objektovým jazykům prvek vytrvalosti. První komerční produkty byly integrovány s různými programovacími jazyky: GemStone (Smalltalk), Gbase (LISP), Vbase(COP) a VOSS (Virtual Object Storage System pro Smalltalk). Po většinu 90. let převládal na komerčním trhu objektových databází programovací jazyk C++. Producenti na konci 90. let rozšířili na trh jazyk Java. Na začátku roku 2004 došlo k dalšímu růstu objektových databází, když vznikly Open Source objektové databáze. Ty byly masově rozšířeny a jejich použití bylo jednoduché, protože byly napsány v OOP jazycích, jako Smalltalk, Java nebo C#, nebo Versant's db4o (db4objects), DTS/S1 od Obsidian Dynamics a Perst (McObject), jsou získatelné jak open source tak i komerční licence.", "section_level": 1}, {"title": "Technické možnosti.", "content": "Většina objektových databází navíc nabízí různé typy dotazovacích jazyků, které dovolují objektům používat způsob deklarativního programování. To je oblast objektových dotazovacích jazyků, integrací dotazů a navigačních rozhraní. Přístup k datům může být rychlejší, protože objekty můžou být vyhledány přímo bez hledání přes ukazatel. Jinou možností rozlišování mezi produkty je způsob zadání diagramu, podle kterého je databáze je definovaná. Základní podmínkou je, že programovácí jazyk a databazový diagram mají stejnou definici. Mnoho objektových databází, jako Gemstone nebo VOSS, podporuje systém správy verzí. Nějaký objekt může být představen jako sada všech verzí. Kromě toho se různé verze objektů mohou chovat jako samy objekty. Takže některé databáze poskytují podporu trigger (česky spoušť) a omezení, které jsou bazou aktivní databází. Efektivita takové databází je dobrá, kde je potřeba obsahovat vlkou častku informaci v jednom elementu. Například banka může poskytnou klientovi informaci o tranzakcích, záznamy uživatele ATD.", "section_level": 1}, {"title": "Porovnání s RDBMS.", "content": "Objektové databáze uchovávají komplexní data a vztahy mezi daty, bez mapování vztahů řádků a sloupců, což je činí velmi pohodlnými pro aplikci, pracujicí s komplexními daty. Objekty mají relaci N:N (vztah many-to-many) a jsou přístupné přes ukazatele. Ukazately jsou připojeny k objektům pro provozní vztahů. Dalším významným rozdílem oproti RDBMS je, že můžou být programované s malými změnami bez vlivu na celý systém.", "section_level": 1}], "src_summary": "Objektová databáze je databázový řízený systém, ve kterém je informace reprezentována ve formě objektu a používá se v objektově orientovaném programování. Objektové databáze se odlišují od relačních databází, které jsou tabulkové. Také existují objektově relační databáze, které jsou hybridem dvou předchozích přístupů. ", "tgt_summary": "Eine Objektdatenbank oder objektorientierte Datenbank ist eine Datenbank, die auf dem Objektdatenbankmodell basiert. Im Unterschied zur relationalen Datenbank werden Daten hier als Objekte im Sinne der Objektorientierung verwaltet. Das zugehörige Datenbankmanagementsystem wird als das objektorientierte Datenbankmanagementsystem bezeichnet. Objektdatenbank und Objektdatenbankmanagementsystem bilden gemeinsam das Objektdatenbanksystem. ", "id": 477770} {"src_title": "Fonologie", "tgt_title": "Phonologie", "src_document": [{"title": "Foném.", "content": "Hlavním zájmem zkoumání ve fonologii je foném – nejmenší zvuková jednotka, která odlišuje slova mezi sebou. Výslovnostní varianty fonému jsou alofony: V češtině se např. nerozlišují fonémy a („n“ ve slově \"náš\" proti „n“ ve slově \"banka\"), protože rozdíl mezi nimi nemůže měnit význam. Vyslovované a jsou proto považovány za alofony jediného fonému. Naproti tomu v angličtině tento rozdíl hraje roli, viz např. \"thin\" (tenký) vs. \"thing\" (věc). Alofonní výslovnost je především zájmem fonetiky, která sleduje, jak se to které slovo správně vyslovuje, proto ji musí zajímat i rozdíly, které význam nerozlišují.", "section_level": 1}, {"title": "Morfoném.", "content": "Fonologie také studuje zákonitosti, na jejichž základě dochází v daném jazyce k hláskovým změnám (alternacím) při ohýbání a odvozování slov (nestuduje však ohýbání slov samotné, to je předmětem zájmu morfologie). Např. měkčení /k/ na /ts/ (psáno ) při připojení přípony \"-e\" ke kmeni \"matk\" je způsobeno fonologickými pravidly češtiny. Množina všech fonémů, které se při ohýbání a odvozování střídají na stejné pozici daného morfému, se nazývá morfoném (morfofoném).", "section_level": 1}, {"title": "Distinktivní rysy.", "content": "Fonologie studuje rozdíly mezi jednotlivými fonémy i zvukové jevy na vyšší úrovni (tzv. suprasegmentální jevy). Pokud mají tyto jevy schopnost rozlišovat význam slov, označují se jako distinktivní rysy. Přítomnost a nepřítomnost (případně i stupeň) určitého rysu u fonémů vytváří fonologickou opozici. Příklady: Distinktivními rysy vytvářejícími v různých jazycích fonologické opozice mohou být např. délka samohlásek, délka souhlásek (dlouhá x krátká), znělost (znělá x neznělá), zaokrouhlenost (zaokrouhlená x nezaokrouhlená), otevřenost (otevřená x středová x zavřená), přednost (přední x střední x zadní), palatalizace (palatalizovaná x nepalatalizovaná), přízvuk, intonace a mnoho dalších.", "section_level": 1}, {"title": "Fonologická transkripce.", "content": "Přepis textu pomocí fonémů (který neodpovídá zcela přesně výslovnosti) se obvykle zapisuje mezi lomítka. Pro zápis jednotlivého fonému se používá znak odpovídající alofonu, který je považován za základní způsob výslovnosti: Fonetická transkripce se snaží o co nejpřesnější záznam výslovnosti, zapisuje se obvykle do hranatých závorek: Je-li třeba odlišit grafický zápis používaný v daném jazyce podle příslušných pravidel pravopisu, je možné umístit text mezi ostré závorky:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Fonologie vznikla začátkem 20. století v době tzv. krize fonetiky, která dávala v té době dosti přesný popis artikulace hlásek, který však přestával stačit potřebám jazykovědců. Nový pohled na hlásky a jejich funkci v jazyce naznačili někteří jazykovědci již na konci 19. století. Systematicky se však této problematice věnovali představitelé tzv. pražské školy ve 30. letech, zejména pak Nikolaj Sergejevič Trubeckoj, který je považován za zakladatele fonologie. Jeho nedokončené dílo Základy fonologie vyšlo v roce 1939 (rok po jeho smrti). Obsahuje hlavní myšlenky fonologie, zejména definici fonému jako základní fonologické jednotky a popis systému fonologických opozic. Fonologie si v rámci lingvistiky získala vysokou prestiž. V 50. a 60. letech byly některé její metody (popis pomocí systému opozic) převzaty i do jiných společenských věd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fonologie (fonémika) je lingvistická věda, která podobně jako fonetika zkoumá zvukovou stránku přirozeného jazyka. Na rozdíl od fonetiky ji však zajímají pouze zvukové rozdíly, které mají v daném jazyce nějakou funkci (schopnost rozlišovat význam). Fonologie je nauka o funkci hlásek, zatímco fonetika je nauka o tvorbě hlásek ve zvukovém ústrojí, jejich šíření a vnímání.", "tgt_summary": "Die Phonologie (von, ‚Ton‘, ‚Stimme‘, ‚Sprache‘ und ) ist ein Teilgebiet der Sprachwissenschaft. Sie ist innerhalb der Sprachwissenschaft vor allem von der Phonetik abzugrenzen: Während die Phonetik die eher konkreten Eigenschaften der Sprachlaute untersucht – ihre akustische Beschaffenheit, Artikulation und Wahrnehmung –, beschäftigt die Phonologie sich mit der \"Funktion\" der Laute für das Sprachsystem der einzelnen Sprachen. Sie stellt somit einen Teilbereich der Grammatik dar, betrachtet die Sprachlaute also auf einer abstrakteren Ebene. ", "id": 226751} {"src_title": "Platónské těleso", "tgt_title": "Platonischer Körper", "src_document": [{"title": "Tabulka vlastností platónských těles.", "content": "Platónských těles existuje v trojrozměrném euklidovském prostoru právě pět a jsou to:", "section_level": 1}, {"title": "Dualismus.", "content": "Při pohledu na tabulku je nápadné, že zatím co např. krychle má 8 vrcholů a 6 stěn, u osmistěnu je tomu právě naopak. Proto je krychle duální k osmistěnu. Podobně je dvanáctistěn duální k dvacetistěnu (20 vrcholů, 12 stěn a naopak). Čtyřstěn je duální sám k sobě (má 4 vrcholy a 4 stěny).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Platónská tělesa byla známa již ve starověku. Nazývají se podle řeckého filosofa Platóna (427–347 př. n. l.), který krychli, osmistěn, čtyřstěn a dvacetistěn považoval za představitele čtyř základních živlů: země, vzduch, oheň a voda. Dvanáctistěn byl představitelem jsoucna neboli všeho, co existuje. Eukleidés sepsal kompletní matematický popis Platonských těles ve svých Základech, poslední kniha (kniha XIII) je věnována jejich vlastnostem. Tvrzení 13-17 v knize XIII popisují stavbu čtyřstěnu, krychle, osmistěnu a dvanáctistěnu a dvacetistěnu v uvedeném pořadí. Pro každé Platonské těleso Euklid našel poměr průměru opsané kulové plochy s délkou hrany. Tvrdil, že žádné další pravidelné konvexní mnohostěny neexistují. Johannes Kepler se pokusil mezi šest tehdy známých planet vložit těchto pět platónských těles. Mezi Merkur a Venuši dal osmistěn, mezi Venuši a Zemi dvacetistěn, mezi Zemi a Mars dvanáctistěn, mezi Mars a Jupiter čtyřstěn a mezi Jupiter a Saturn krychli. Tato tělesa měla představovat vzdálenosti mezi jednotlivými planetami.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní vědy.", "content": "Vzhledem k vysoké symetrii se platónská tělesa objevují běžně v současné krystalografii, krystalochemii a molekulární fyzice a chemii. Řada tvarů krystalů s vysokou symetrií krystalové mřížky nabývá forem platónských těles (např. krystaly běžné kuchyňské soli mají tvar krychle, u sfaleritu někdy tvar čtyřstěnu apod.). Také symetrické molekuly mají mnohdy tvar těchto těles: methan má čtyři atomy vodíku ve vrcholech pravidelného čtyřstěnu s uhlíkovým atomem v jeho těžišti, molekula hexafluoridu sírového má tvar pravidelného osmistěnu atp.", "section_level": 1}, {"title": "Vyšší dimenze.", "content": "Pravidelné mnohostěny existují i ve vyšších dimenzích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Platónské těleso je v geometrii pravidelný konvexní mnohostěn (polyedr) v prostoru, tj. z každého vrcholu vychází stejný počet hran a všechny stěny tvoří shodné pravidelné mnohoúhelníky. ", "tgt_summary": "Die Platonischen Körper (nach dem griechischen Philosophen Platon) sind die Polyeder mit größtmöglicher Symmetrie. Jeder von ihnen wird von mehreren deckungsgleichen (kongruenten) ebenen regelmäßigen Vielecken begrenzt. Eine andere Bezeichnung ist \"reguläre Körper\" (von lat. \"corpora regularia\"). ", "id": 1249094} {"src_title": "Prvočíslo", "tgt_title": "Primzahl", "src_document": [{"title": "Příklad.", "content": "Číslo 13 má při dělení dvěma zbytek 1, při dělení 3 zbytek 1, při dělení pěti zbytek 3 atd. Říkáme, že je těmito čísly \"nedělitelné\". Pouze při dělení 1 a 13 je zbytek 0 (\"dělitelné\"). Proto je 13 prvočíslo. Číslo 24 je dělitelné čísly 1, 2, 3, 4, 6, 8, 12, 24. Není proto prvočíslem, ale složeným číslem.", "section_level": 1}, {"title": "Prvočíselnost jedničky.", "content": "Jak říká základní věta aritmetiky, každé přirozené číslo je možno rozložit na právě jeden prvočíselný součin (např. 12 = 2×2×3). Pokud by byla jednička zahrnuta do množiny prvočísel, bylo by takových rozkladů vždy nekonečně mnoho (12 = 2×2×3 = 1×2×2×3 = 1×1×2×2×3 =...). Proto se jednička za prvočíslo nepovažuje, přestože podmínku dělitelnosti pouze sebou samým a jedničkou splňuje. V rámci obecnějších teorií jsou prvočísla takzvanými prvočiniteli, zatímco jednička patří mezi takzvané jednotky.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Zkoumáním vlastností prvočísel se zabývá teorie čísel. Zobecněním prvočísel jsou v abstraktní algebře prvočinitelé.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt prvočísel.", "content": "Prvočísel je nekonečně mnoho. (Důkaz sporem: Nechť existuje jen konečně mnoho prvočísel. Označme je formula_41. Potom číslo formula_42 není dělitelné žádným z těchto prvočísel, jelikož při dělení dostaneme vždy zbytek 1. Tím pádem číslo formula_43 musí být buď prvočíslo, nebo musí být dělitelné nějakým jiným prvočíslem. To ale znamená, že množina prvočísel z počátku důkazu nebyla úplná, což je spor s předpokladem. Tento důkaz předvedl Eukleidés.) Podle Bertrandova postulátu lze nalézt vždy alespoň jedno prvočíslo mezi čísly formula_11 a formula_45 pro formula_46. Ve skutečnosti jich však existuje pro vyšší formula_11 daleko více. (I z této věty lze dovodit, že prvočísel je nekonečně mnoho.) Naproti tomu lze nalézt libovolně dlouhé intervaly přirozených čísel, kde se nevyskytuje žádné prvočíslo. Například interval formula_48 obsahuje formula_49 složených čísel. Tato čísla jsou totiž po řadě dělitelná dvěma, třemi,..., formula_50. Mnoho hypotéz o rozložení prvočísel je dodnes nevyřešených. Jeden otevřený problém je tzv. Riemannova hypotéza, která souvisí s pravidelností rozložení prvočísel a za jejíž důkaz je vypsána odměna milion dolarů.", "section_level": 1}, {"title": "Speciální prvočísla.", "content": "Některá prvočísla lze vyjádřit v některé z několika matematicky zajímavých podob. Patří sem například:", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Velký praktický význam mají prvočísla v kryptografii, například v šifrovacích systémech jako je RSA. Pro vytvoření seznamu prvočísel existují různé algoritmy, např. Eratosthenovo síto.", "section_level": 1}, {"title": "Testování prvočíselnosti.", "content": "Otestovat, zda je číslo prvočíslem, tedy testovat prvočíselnost je možné asymptoticky v polynomiálním čase algoritmem AKS, nalezeným roku 2002. Asymptoticky rekordní rychlost ovšem neznamená, že se jedná o algoritmus prakticky nejvýhodnější. V praxi bývá častější použití některého z pravděpodobnostních algoritmů, například Millerova-Rabinova algoritmu. Testování prvočíselnosti pomocí algoritmu využívajícího vlastností eliptických křivek (ECPP) je nejrychlejší známý algoritmus.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad testovacího algoritmu.", "content": "Následující jednoduchý algoritmus implementovaný v jazyce C++ zkouší dělit vstup všemi menšími čísly od 2 do jeho odmocniny - pokud nalezne v tomto intervalu dělitele zadaného čísla, je jasné, že zadané číslo není prvočíslo. Testovat stačí pouze do odmocniny, protože pokud \"n\" je složené číslo, můžeme psát: formula_55 pro formula_56. Pokud by nestačilo testovat do odmocniny, znamenalo by to, že formula_57 a současně formula_58, vynásobíme-li ale tyto dva vztahy, máme formula_59, což je spor. bool isPrime(int number) {", "section_level": 2}, {"title": "Prvočísla menší než 1000.", "content": "2, 3, 5, 7, 11, 13, 17, 19, 23, 29, 31, 37, 41, 43, 47, 53, 59, 61, 67, 71, 73, 79, 83, 89, 97, 101, 103, 107, 109, 113, 127, 131, 137, 139, 149, 151, 157, 163, 167, 173, 179, 181, 191, 193, 197, 199, 211, 223, 227, 229, 233, 239, 241, 251, 257, 263, 269, 271, 277, 281, 283, 293, 307, 311, 313, 317, 331, 337, 347, 349, 353, 359, 367, 373, 379, 383, 389, 397, 401, 409, 419, 421, 431, 433, 439, 443, 449, 457, 461, 463, 467, 479, 487, 491, 499, 503, 509, 521, 523, 541, 547, 557, 563, 569, 571, 577, 587, 593, 599, 601, 607, 613, 617, 619, 631, 641, 643, 647, 653, 659, 661, 673, 677, 683, 691, 701, 709, 719, 727, 733, 739, 743, 751, 757, 761, 769, 773, 787, 797, 809, 811, 821, 823, 827, 829, 839, 853, 857, 859, 863, 877, 881, 883, 887, 907, 911, 919, 929, 937, 941, 947, 953, 967, 971, 977, 983, 991, 997", "section_level": 1}], "src_summary": "Prvočíslo je přirozené číslo větší než 1, které je dělitelné jen dvěma děliteli: jedničkou a samo sebou. Jednička není prvočíslo, neboť nemá dva dělitele. Přirozená čísla větší než jedna, která nejsou prvočísly, se nazývají složená čísla. Prvním prvočíslem je číslo 2, které je jediným sudým prvočíslem.", "tgt_summary": "Eine Primzahl ist eine natürliche Zahl, die größer als 1 und ausschließlich durch sich selbst und durch 1 teilbar ist. Das Wort „Primzahl“ leitet sich ab von, wobei speziell ‚Anfang, das Erste (der Dinge)‘ bedeutet, sodass eine ‚Anfangszahl‘ gemeint ist, die aus keiner anderen (vorhergehenden) Zahl konstruiert werden kann. ", "id": 2177261} {"src_title": "Penicilin", "tgt_title": "Penicilline", "src_document": [{"title": "Chemické vlastnosti.", "content": "Penicilin je z chemického hlediska bicyklická organická kyselina se vzorcem (CH)CHNSO(COOH)NHCOR (kde R znamená funkční zbytek). Je mírně rozpustná ve vodě, lépe se rozpouští v ethanolu, etheru, chloroformu a organických rozpouštědlech. Molekula penicilinu se v podstatě skládá z dvou spojených aminokyselin, cysteinu a valinu. Konkrétní struktura se však liší podle skupiny, jež je navěšena na některá místa penicilinové molekuly. Na tomto základě se rozlišuje například penicilin F, G, K, N, O, S, V či X.", "section_level": 1}, {"title": "Účinky.", "content": "Peniciliny, podobně jako ostatní beta-laktamová antibiotika, působí baktericidně. Jsou vysoce účinná a mají nízkou toxicitu. Užívají se převážně proti grampozitivním bakteriím, účinkují např. na streptokoky, mnohé stafylokoky, listerie, bacily, klostridia, aktinomycety. Vykazují však i účinek proti jistým gramnegativním bakteriím, jako jsou neisserie, borrelie, treponemy či leptospiry. Beta-laktamová antibiotika včetně penicilinu obecně brzdí syntézu bakteriálních buněčných stěn, protože se vážou na určité významné enzymy (transpeptidázy a karboxypeptidázy) účastnící se syntézy peptidoglykanu. Zřejmě také nepřímo aktivují autolyziny, enzymy, které způsobí buněčnou smrt (lýzi) bakterií. Určité kmeny jmenovaných bakterií si však mohou vyvinout proti penicilinu rezistenci, a to několika způsoby. Některé bakterie mají pozměněnou strukturu jmenovaných enzymů transpeptidáz a karboxypeptidáz, čímž se zamezí navázání penicilinu. Jindy jsou bakterie schopné tvořit penicilinázu (typ beta-laktamázy), tedy enzym, jenž rozkládá penicilin a tím pádem ho zneškodňuje.", "section_level": 1}, {"title": "Historie výzkumu.", "content": "V plísni \"Penicillium chrysogenum\" (též \"P. notatum\") toto antibiotikum objevil Alexander Fleming v roce 1928. Všiml si, že v Petriho misce s bakteriemi roste plíseň, která zabíjí okolní bakterie. Až v roce 1939 však angličtí vědci Howard Walter Florey a Ernst Boris Chain využili Flemingových pozorování a podařilo se jim izolovat penicilin. Všichni tři tito vědci získali v roce 1945 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu. V českých zemích byl penicilin (pod označením \"BF Mykoin 510\") poprvé připraven v roce 1944 v chemicko-farmaceutické továrně Benjamin Fragner (vedené Jiřím Fragnerem) v Dolních Měcholupech (dnes Zentiva). Odhaduje se, že penicilin zachránil 82 milionů životů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Penicilin (někdy také \"penicilín\") je v širším slova smyslu označení pro skupinu antibiotik s dlouhou tradicí výroby. Řadí se mezi beta-laktamová antibiotika. Jejich jméno je odvozené od plísně \"Penicillium\" (štětičkovec), v níž byla tato látka poprvé identifikována.", "tgt_summary": "Die Penicilline oder Penizilline (Singular \"Penicillin\", von lateinisch \"penicillium\", ‚Pinselschimmel‘) sind eine Gruppe von antibiotisch wirksamen Substanzen, die sich strukturell von der 6-Aminopenicillansäure ableiten. Neben natürlich vorkommenden Penicillinen, die als sekundäre Stoffwechselprodukte von verschiedenen \"Penicillium\"-, \"Aspergillus\"-, \"Trichophyton\"- und \"Streptomyces\"-Arten gebildet werden, zählt man dazu auch biosynthetisch und teilsynthetisch hergestellte Penicilline. Das zuerst entdeckte natürlich vorkommende Penicillin wurde aus der Pinselschimmelart \"Penicillium notatum\" isoliert. ", "id": 1739143} {"src_title": "Mor", "tgt_title": "Pest", "src_document": [{"title": "Lékařské hledisko.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Formy onemocnění.", "content": "Onemocnění způsobuje gramnegativní tyčinkovitá bakterie \"Yersinia pestis\". Onemocnění má tři formy: Forma bubonická je na člověka přenášena blechami (druhy \"Pulex irritans\", \"Xenopsylla cheopis\"), které se infikovaly na nakaženém hlodavci (hlavně na kryse, která však příznaky netrpí: nemoc svého přenašeče nehubí). Po kousnutí infikovanou blechou dochází ke zhnědnutí kousance, poté se objeví boule v oblasti mízních uzlin. Forma plicní se přenáší kapénkovou infekcí z člověka na člověka a je mnohem nebezpečnější. Působí velice rychle a neléčena má velice vysokou smrtnost (až přes 90 %).", "section_level": 2}, {"title": "Příznaky.", "content": "Po krátké inkubační době dochází k prudkému zvýšení teploty, doprovázenému třesavkou, bolestmi v kloubech a únavou. Pro bubonickou formu je charakteristický hnisavý zánět mízních uzlin, hlavně v tříslech a podpaží. Časem dochází k prasknutí hnisavých ložisek, což může způsobit celkovou sepsi. Plicní forma probíhá jako těžký zápal plic s velmi vysokou smrtností. Při neléčené bubonické formě je smrtnost kolem 60 %, při léčbě antibiotiky významně klesá. Z antibiotik jsou účinné chloramfenikol, aminoglykosidy a chinolony. V místech výskytu je též dostupné preventivní očkování.", "section_level": 2}, {"title": "Historické epidemie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Justiniánský mor.", "content": "První historicky doložená epidemie dýmějového moru propukla za panování Justiniána I. v roce 541 v Konstantinopoli, tehdy největším evropském městě. Nákaza se do města dostala zřejmě z Egypta či Etiopie, odkud město dováželo obilí pro své obyvatele. V nejhorších měsících umíralo ve městě až 5000 lidí denně, město ztratilo asi 40 % obyvatel. Epidemie se rozšířila po celé Byzantské říši, zabila asi čtvrtinu obyvatel. Koncem 6. století, v 7. a 8. století se Evropou šířily další vlny nákazy, již méně virulentní. Celkový počet obětí se odhaduje asi na 25 miliónů.", "section_level": 2}, {"title": "Černá smrt.", "content": "Epidemie zvaná černá smrt vypukla nejdříve ve střední Asii, kde čas od času propukaly pandemie jak u místních kočovných, tak i u již delší dobu usazených civilizací. Důvod jejího rozšíření za hranice střední Asie není zcela jasný, zdá se, že souvisí s výboji Mongolů a pohyby jejich vojsk na velké vzdálenosti. První zprávy o vypuknutí moru pocházejí z Číny z počátku roku 1330, jako první zasáhl provincii Chu-pej ve střední Číně, odkud se rozšířil do jižních i severních provincií. Odtud se vojenskými přesuny a cestami kupců po karavanních stezkách šířil mor dále na západ. Ze západních asijských stepí se rozšířil jednak do Mezopotámie, Sýrie, arabského poloostrova a severní Afriky, jednak do Evropy. V roce 1347 byl mor poprvé zaznamenán v Konstantinopoli a Trapezuntu, tedy ve městech, která měla čilý obchodní styk s asijským východem. Toho roku mor zasáhl také vojsko krymských Tatarů podporovaných Benátčany, kteří obléhali janovský přístav Kaffa na krymském pobřeží. Obléhání Kaffy je považováno za první užití biologické zbraně, protože obléhající při dobývání města házeli mrtvoly svých nakažených spolubojovníků přes hradby dovnitř města. Janovská obchodní flotila s nakaženými přistála v říjnu téhož roku v sicilské Messině. Již během plavby zemřelo na nemoc množství námořníků, je pravděpodobné, že kromě toho lodě převážely i nakažené hlodavce, kteří se později stali hlavními přenašeči choroby. Stykem s janovskými námořníky (Messiňané údajně některé opuštěné lodi, jejichž posádky zemřely na mor, chodili bezostyšně rabovat) se mor dostal na Sicílii, do konce roku se mor dostal i do dalších oblastí směrem k Janovu, zejména na ostrovy západně od Itálie a na ligurské a provensálské pobřeží. V samotném Janově a taktéž v Benátkách se mor poprvé objevil na přelomu let 1347/1348. Z Itálie se šířil během roku 1348 a 1349 do jižní Francie a odtud na Pyrenejský poloostrov, na sever Francie a na Britské ostrovy, ale také na sever od Alp do jižního Německa a středního Podunají. Na Balkán se souběžně šířila nákaza z Řecka. Koncem roku 1349 již byla morem nakažena polovina Evropy. Do roku 1352 se pak dostala nákaza i do severovýchodní Evropy, východních částí Skandinávie a skončila ve východní Evropě. Jen nemnohé oblasti zůstaly moru ušetřeny, zejména kvůli řídkému osídlení nebo izolaci od obchodních cest. Agnolo di Tura, autor Sienské kroniky, řádění moru ve městě Siena v roce 1348 popisuje takto: \"A lidskému jazyku je nemožné vylíčit tu strašnou věc. Vskutku každý, kdo nespatří tu hrůzu, smí být zván blažený. A oběti umíraly téměř ihned. Otékaly pod pažemi a ve slabinách a padaly k zemi mrtvy během řeči. Otec opouštěl dítě, žena muže, jeden bratr druhého; neboť tato nemoc, zdálo se, zachvacovala dechem a pohledem. A tak umírali.... Na mnoha místech v Sieně se vykopávaly velké jámy a plnily množstvím mrtvých. A umírali po stovkách ve dne v noci a všichni byli vhazováni do těch jam a zahazováni hlínou. A jakmile se tyto jámy naplnily, vykopávaly se další. A já, Agnolo z Tury... jsem vlastníma rukama zakopal svých pět dětí.... A tak mnoho lidí umíralo, že všichni věřili, že je to konec světa.\" České země první vlna, zvaná černá smrt, zasáhla jen okrajově. Podle soudobého kronikáře Františka Pražského první vlnu moru vytlačilo z Čech „čerstvé a chladné povětří“. Po první vlně morové epidemie byl v Čechách nějakou dobu klid, pravděpodobně díky suchým rokům. Ale již v roce 1356 se začala z nevelkého ohniska v Hessensku šířit nová pandemie do celé Evropy. Její kulminace v letech 1357–1360 a 1363–1366 zasáhla téměř celý známý svět. Tato druhá vlna moru se však již Čechám nevyhnula. V našich zemích ji máme bezpečně doloženou v letech 1357–1363.", "section_level": 2}, {"title": "15.–18. století.", "content": "Tato vlna moru, která prošla celou Evropu, nebyla rozhodně vlnou poslední. V následujícím století se vracela ve zhruba dvacetiletých intervalech, nikdy už ale nezasáhla celou Evropu. Po 15. století se útoky moru na Evropu zpomalily, mezi větší epidemie z té doby patří např. Velký londýnský mor v letech 1665–1666, mor v Itálii 1629–1631 nebo vídeňský v roce 1679, který roku 1680 zasáhl i České země a vyžádal si zde na 100 000 obětí. Poslední významný výskyt moru v západní Evropě je epidemie v Marseille v letech 1720–1721. Poslední epidemie v Čechách a na Moravě byla v letech 1713–1715. V Praze si tato epidemie vyžádala 12–13 000 obětí, tedy asi 1/4 populace. Mor se do Evropy často šířil z Osmanské říše. V roce 1771 propukla velká morová epidemie v Moskvě. Mor se poprvé objevil mezi ruskými vojáky na bojišti rusko-turecké války a přes Ukrajinu se dostal až do Moskvy, kde si vyžádal přibližně 100 000 obětí. Poslední velká epidemie moru na evropské půdě zasáhla roku 1813 Bukurešť, kam se dostala z tureckého Istanbulu. Třetí morová pandemie vypukla v 19. století v Číně, kde si vyžádala miliony obětí, a postupně se rozšířila na všechny kontinenty včetně Severní Ameriky.", "section_level": 2}, {"title": "Mor v současnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Současný výskyt moru.", "content": "V současnosti se v České republice, stejně tak jako v celé Evropě, onemocnění téměř nevyskytuje, je však stále hlášeno z obou Amerik, jižní a jihovýchodní Asie a Afriky: Původce nemoci je stále přítomný ve zvířecích populacích od Kavkazu směrem na východ přes centrální Rusko, Kazachstán, Mongolsko a části Číny; v Jihozápadní a Jihovýchodní Asii, Jižní a Východní Africe včetně Madagaskaru, v Severní Americe od pobřeží Tichého oceánu směrem na východ k Velkým pláním a z Britské Kolumbie až po Mexiko. V Jižní Americe se vyskytuje na dvou místech v Andách a v Brazílii. Původce nemoci se již nevyskytuje ve zvířecích populacích v Evropě a Austrálii.", "section_level": 2}, {"title": "Největší výskyt nemoci v posledních letech.", "content": "V říjnu roku 2017 propukla větší epidemie plicního a také dýmějového moru na Madagaskaru, k 20. říjnu 2017 zde bylo nakaženo 1153 obyvatel a 53 již na mor zemřelo. Dle ČTK byl na Madagaskaru každý rok od roku 1980 zaznamenán alespoň jeden případ tohoto onemocnění. \"(zdroj WHO)\"", "section_level": 2}, {"title": "Sporné hypotézy.", "content": "Velmi rychlé šíření moru v některých historických obdobích vyvolalo některé spekulativní a neúplně prokázané hypotézy:", "section_level": 1}, {"title": "Odrazy v umění.", "content": "Nejznámějším z děl reflektujících středověké morové epidemie je Dekameron – dílo, které v letech 1348 až 1353 napsal italský renesanční básník a novelista Giovanni Boccaccio. Jde o soubor sta novel o lásce uspořádaných do deseti oddílů po deseti příbězích, tak jak si je den po dni po deset dní vypráví deset mladých lidí, kteří utekli z města na venkov, aby se zachránili před morem, jenž roku 1348 vypukl v italské Florencii. V úvodu Dekameronu se nachází rovněž jeden z nejvýznamnějších a nejpodrobnějších popisů moru ve středověku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mor v širším, resp. přeneseném, resp. historickém slova smyslu znamená jakékoliv vážné infekční onemocnění s výrazným dopadem na společnost, v moderní mluvě se v tomto významu už prakticky nepoužívá, ale ve starší literatuře a zejména ve středověkých a raně novověkých kronikách a dějepisných pojednáních je toto pojetí běžné. V užším významu pak znamená konkrétní chorobu způsobovanou bakterií \"Yersinia pestis\". Tento článek se bude dále zabývat tímto užším obsahem pojmu. Mor se jakožto vážné onemocnění kromě lidí vyskytuje i u některých zvířat.", "tgt_summary": "Die Pest ( „Seuche, Epidemie“, griechisch auch \"loimos\"; englisch \"plague\"), veraltet auch \"Pestilenz\" (lateinisch \"pestilentia\") genannt, ist eine hochgradig ansteckende Infektionskrankheit, die durch das Bakterium \"Yersinia pestis\" ausgelöst wird. Sie kann in verschiedenen Formen auftreten, unter anderem der Beulenpest (Bubonenpest) und der Lungenpest. ", "id": 2157760} {"src_title": "Politologie", "tgt_title": "Politikwissenschaft", "src_document": [{"title": "Moderní politologie.", "content": "Moderní politologie se rozvinula v 19. století společně s rozvojem moderních liberálních demokracií. Důraz se začal klást na studium politických systémů. Raymond Aron v této souvislosti mluvil o primátu politiky, tedy o skutečnosti, že vše, co odlišuje moderní společnosti, je politického charakteru. Politologie jako moderní společenská věda byla při svém vzniku ovlivněna pozitivismem, tedy odklonem od normativního k empiricko-analytickému přístupu.", "section_level": 1}, {"title": "Trojdimenzionální členění politiky.", "content": "Český pojem politika zahrnuje obrovskou sumu významů, v angloamerických státech proto existují tři výrazy, které jsou v politologii užívány pro přesnější terminologii.", "section_level": 2}, {"title": "Charakter politologie.", "content": "Politologie je nejmladší společenskou vědou a proto docházelo ke sporům jak k ní přistupovat. Maurice Duverger navrhl tři přístupy, které byly vědeckou společností přijaty.", "section_level": 2}, {"title": "Vnitřní členění politologie.", "content": "Na následujícím členění oborů politologie se dohodli experti na konferenci UNESCO konané v Paříži roku 1948.", "section_level": 2}, {"title": "Členění politologie.", "content": "Zkoumání v politologii se orientuje třemi podstatnými směry:", "section_level": 2}, {"title": "Kořeny politologie.", "content": "Základy politologie pochází ze společenských věd, konkrétně ze starších", "section_level": 1}, {"title": "Politická filosofie.", "content": "První pokusy o racionálně založený pohled na politické jevy ve společnosti je možné pozorovat v antickém Řecku v učení sofistů. Sókratés jako první řecký filosof prosazoval nutnost vědění pro politické vůdce, kteří nadto měli být filosofy. Na tento názor navázal Platón v dialogu \"Ústava\" naukou o ideálním státě. Platónovy názory byly odmítnuty dalším významným představitelem antické filosofie Aristotelem, který zdůraznil roli ústavnosti a zákonnosti státní moci. Ve spisu \"Politika\" uskutečňuje první systematické zkoumání politiky. Na pomezí středověku se politikou významně zabýval sv. Augustinus, který ve spise \"O Boží obci\" zmiňuje dva druhy státu: dokonalý a věčný \"stát Boží\" na jedné straně a hříšný \"stát světský\" na straně druhé. Další středověký myslitel sv. Tomáš Akvinský naproti tomu usiluje o racionální pohled, navazuje přitom na Aristotela. Rozboru politické moci se ujal italský renesanční filosof Niccolò Machiavelli. Ve svém díle \"Vladař\" vyzdvihuje absolutní neomezenou vládu jednotlivce a zabývá se vztahem politického rozhodování ke křesťanským morálním hodnotám. Francouz Jean Bodin v díle \"Šest knih o státu\" poprvé rozvíjí teorii neomezené a nedělitelné státní suverenity. Roku 1576 zmiňuje pojem \"science politique\". Pod vlivem racionalismu a osvícenství vytvořil Holanďan Hugo Grotius základy mezinárodního práva. Prosazoval uplatnění přirozeného práva, poprvé uvádí teorii společenské smlouvy, která prezentuje stát jako výsledek dobrovolné smlouvy mezi racionálně myslícími lidmi. Smluvní teorii státu rozvíjeli Angličané Thomas Hobbes a John Locke. V Hobbesově \"Leviathanu\" je stát výsledkem uzavřené smlouvy, ale je řízen vládcem s absolutní mocí. John Locke ve svých \"Dvou pojednáních o vládě\" uvádí přirozené právo člověka na život, svobodu a majetek. Lidé mají mít též možnost odvolat svého panovníka, pokud by nedodržoval své povinnosti. Prosazováním modelu konstituční monarchie Locke pokládá základy moderní demokracie. Teorii přímé demokracie uvádí v díle \"O společenské smlouvě\" Jean Jacques Rousseau, který se též zabývá sociální nerovností v práci \"O příčinách a původu nerovností mezi lidmi\". Další Francouz Charles Montesquieu v \"Duchu zákonů\" prosazuje teorii tří oddělených složek státní moci (exekutiva, legislativa, judikativa). Ovlivněni předcházejícími mysliteli byli \"otcové americké ústavy\" Alexander Hamilton a James Madison, a to právě při přípravě základního amerického právního dokumentu. Němec Immanuel Kant zdůrazňoval roli mravního zákona v politice a mírové uspořádání mezinárodních vztahů. Proti státní autoritě vystoupil William Godwin, předchůdce anarchistického politického myšlení. Výrazným propagátorem materialistického pojetí dějin a vizí beztřídní komunistické společnosti byl Karl Marx. Proti němu a marxismu vystoupil Max Weber, jež viděl počátek kapitalismu v protestantském přístupu k životu. Pro další zkoumání rozvíjející se demokracie a liberalismu byl významný John Stuart Mill a jeho práce \"O svobodě\" a \"Úvahy o vládě ústavní\", ve kterých navázal na dřívější názory Jeremyho Benthama.", "section_level": 2}, {"title": "Dějiny politologie.", "content": "S inspirací v antické filosofii (Platón, Aristotelés) a v pozdější politické filosofii vznikla na přelomu 19. a 20. století politologie jako moderní společenská věda. Její význam byl zprvu zřetelný spíše jen v USA, kde navázala na tehdejší závěry empirické sociologie, rozvinula tak zkoumání v praktických politických jevech za použití metod sociologických průzkumů, statistiky a sociometrie. První katedra politické vědy (resp. \"Government Politics\") byla založena na Kolumbijské univerzitě roku 1857 (resp. 1880 - samostatná katedra a současně první politologická revue). V roce 1901 vznikla katedra politické vědy na Wisconsinské univerzitě, roku 1909 na Harvardově univerzitě. Roku 1903 byla založena Americká asociace politických věd (American Political Science Association) a o tři roky později začal být vydáván časopis American Political Science Review. Anglosaská politologie dominovala po celou první polovinu 20. století. V Evropě vznikala politologie spíše pod vlivem teoretické sociologie, práva a rozvoje státoprávních teorií. V roce 1871 vznikla ve Francii Škola svobodných politických věd. Následně se politologie začala významně rozvíjet též ve Velké Británii (1895 - London School of Economics and Political Science a v Německu a Rakousku (především zaměřeni na státovědu). Vymezení politologie od ostatních věd bylo dokončeno až po druhé světové válce. V roce 1949 byla založena Mezinárodní asociace pro politickou vědu (International Political Science Association). Roku 1970 ve Florencii vzniklo Evropské konsorcium pro politický výzkum (EPCR).", "section_level": 1}, {"title": "Politologie v Česku.", "content": "V Česku byla politologie ovlivněna německými vlivy, tedy se především zabývala státovědou a ústavním právem. Z období První republiky lze zmínit osobnosti jako byli František Weyr nebo Edvard Beneš. Druhým směrem, který se v českém prostředí vyvinul, byla tzv. morální filosofie (Tomáš Garrigue Masaryk nebo Emanuel Rádl). Po únoru 1948 s nástupem komunistického režimu bylo studium politologie zakázáno. Jedinou výjimkou bylo období tzv. pražského jara roku 1968, kdy byl na pouhý jeden rok otevřen studijní obor politologie. V následném období normalizace byl obor opět zakázán. Po Sametové revoluci z roku 1989 bylo studium politologie obnoveno. Hlavními tématy politologických studií byly transitologie (přechody z nedemokratických režimů k demokraciím), stranické systémy, teorie demokracie, komparace a mezinárodní vztahy. Dnes je v Česku politologie již plně konsolidovanou vědou. V Česku se politologická pracoviště formují na půdě univerzit. Z významných českých politologů lze jmenovat profesory Jana Filipa, Petra Fialu, Maxmiliána Strmiska, Miroslava Nováka, Blanku Říchovou a docenty Víta Hlouška, Lubomíra Kopečka, Ladislava Cabadu či Přemysla Rosůlka a další.", "section_level": 2}, {"title": "Politologické školy.", "content": "S neexistující dokonalou exaktností a relativizací závěrů zkoumání v politologii souvisí také parcializace do několika politologických škol, soustředěných na půdách akademií a univerzit po celém světě. Významné jsou především školy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Politologie (složeno z řec. \"polis\" – obec, stát [\"polites\" – občan] a \"logos\" – slovo, výklad[věda]) je multiparadigmatická a multidisciplinární společenská věda o politice, politické teorii a mezinárodních vztazích, původně sociologie politiky. ", "tgt_summary": "Politikwissenschaft – auch Politische Wissenschaft, Wissenschaft von der Politik, Wissenschaftliche Politik oder Politologie – ist als Integrationswissenschaft ein Teil der modernen Sozialwissenschaften und beschäftigt sich mit dem wissenschaftlichen Lehren und Erforschen politischer Prozesse, Strukturen und Inhalte sowie den politischen Erscheinungen und Handlungen des menschlichen Zusammenlebens. Die Politikwissenschaft zählt von ihrer Entwicklung als Wissenschaftsdisziplin im weiteren Sinne auch zu den Staatswissenschaften. Mit Nachbardisziplinen wie der Soziologie, der Rechtswissenschaft, der Geschichtswissenschaft, den Wirtschaftswissenschaften und der Psychologie erschloss sie sich inzwischen einen interdisziplinär angelegten Untersuchungsgegenstand, der über den Staat und seine Institutionen als Forschungsgegenstand hinausreicht. ", "id": 1058602} {"src_title": "Paleontologie", "tgt_title": "Paläontologie", "src_document": [{"title": "Přehled.", "content": "Moderní paleontologie zasazuje starodávný život do svého kontextu tím, že studuje dlouhodobé fyzikální změny geografie („paleogeografie“) a klimatu („paleoklimatologie“) na evoluci života. Tedy, jak ekosystémy reagovaly na tyto změny a jak poté změnily své prostředí a také jak tyto vzájemné odezvy jednoho na druhé změnily dnešní vzorky biodiverzity. Tedy paleontologie se překrývá s geologií, studující horniny a geologické formace, ale také s botanikou, biologií, zoologií a ekologií. U těchto oborů se překrývá především studiemi života dávných tvorů a studií jejich vzájemného chování. Paleontologie se dělí na tyto vědní obory: paleobotanika (rostliny), paleozoologie (živočichové) a mikropaleontologie (mikrofosilie). Paleontologové se také mohou specializovat na paleontologii bezobratlých anebo na paleontologii obratlovců, která se zaobírá zkamenělinami, které mají kosti, včetně kostí hominidů (tímto oborem se zabývá paleoantropologie). Mikropaleontologové se zabývají mikroskopickými zkamenělinami, včetně buněk s organickou membránou, které také studuje palynologie. Vyvíjí se také mnoho specializovaných oborů, jako například paleoekologie, paleobotanika, ichnologie (studuje stopy a doupata) a tafonomie, která zkoumá, co se děje s organismem, jakmile zemře. Výzkum fosilních stop vyhynulých organismů může prozradit množství informací o jejich sociálním životě a způsobech chování. Většina studií zahrnuje porovnávání zemského vrásnění s jeho geologickým stářím a studii evoluce živočichů. Paleontologie využívá to samé biologické názvosloví, které již zavedl v 18. století Švédský vědec Carl Linné a zařazuje tyto vymřelé druhy do genealogických rámců, které ukazují jejich stupně provázanosti, přičemž používal trochu kontroverzní kladistiku. Hlavní ekonomická úloha paleontologie je v použití fosílií zejména vůdčích, aby bylo možné určit stáří a povahu hornin, které je obsahují, nebo stáří vrstev hornin nad nebo pod těmito zkamenělinami. Tato informace je důležitá pro těžařské společnosti, obzvláště pak pro naftařský průmysl. Jednoduchý pohled na zkamenělinu v hornině je jeden z nejrychlejších a nejjednodušších způsobů, jak určit stáří dané horniny. V některých případech jsou horniny lehce radioaktivní, což může představovat způsob, jak některé fosilie lokalizovat (například nodosaurid \"Animantarx ramaljonesi\"). Oborem, který se díky paleontologickému výzkumu značně rozvinul, je tzv. paleoart, neboli paleo-umění. Jedná se o oblast výtvarné činnosti, zaměřené na rekonstrukci podoby pravěkých ekosystémů a tehdejších organismů. Z významných osobností tohoto oboru lze jmenovat například i českého výtvarníka Zdeňka Buriana.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny oboru.", "content": "Fosilie znal už pračlověk a občas je správně identifikoval jako pozůstatky dávných živočichů. Zejména fosilie mamutů, srstnatých nosorožců a jeskynních medvědů stály často za vznikem legend o dracích, obrech a dalších bájných bytostech. Mnohé fosilie byly v průběhu předvědecké éry považovány za zlá znamení nebo pozůstatky činnosti nadpřirozených bytostí. V některých případech možná posloužily objevy zkamenělin (v tomto případě fosilní otisky stop jurských dinosaurů) k jakýmsi okultním rituálům a staly se poutním místem či občasným shromaždištěm obyvatel oblastí výskytu těchto fosilií (příkladem je obec Kontrewers v Polsku, kde byly objeveny \"stopy čerta\", ve skutečnosti ovšem tříprsté otisky stop ptakopánvých dinosaurů z ichnorodu \"Moyenisauropus\"). Organizovaná paleontologie na vědeckých základech je známa až od konce 18. století. Mezi historicky nejstarší stále přístupné fosilie patří lebka nosorožce srstnatého z Rakouska, uložená ve sbírce v Klagenfurtu již roku 1335, a fosilie třetihorního stromu z Jáchymova, objevená roku 1557. Paleontologie se rozvíjela i za světových válek, ačkoliv v průběhu té první byla její historie poměrně kuriózní, neboť docházelo například ke krádežím fosilií v podobě válečné kořisti a výsledky vědy byly zneužívány propagandou na obou stranách. První známý fosilní plaz (permský protorosaur) byl objeven u německého městečka Kupfersuhl v měděném dole v roce 1706. Vědecky byl tento nález popsán jako \"kamenný krokodýl\" v roce 1710.", "section_level": 1}, {"title": "Významní paleontologové.", "content": "Paleontologové jsou známi jako velmi excentrické postavy v historii vědy. Mezi důležité postavy paleontologie patří Angličan William Smith který jako první zaznamenal, že stejné zkameněliny se našly v daném regionu, a zakladatel srovnávací anatomie Georges Cuvier, který inicioval počátek studií dávných živočichů založenou na studii těch žijících. Důležité americké postavy jsou: Edward Drinker Cope, Othniel Charles Marsh, Alfred S. Romer, Paul Sereno, Henry Fairfield Osborn, Louis Agassiz, Charles Walcott a Roy Chapman Andrews. Mezi důležitými evropskými paleontology se sluší vyjmenovat tyto: britská sběratelka fosilií Mary Anningová, Němec Friedrich von Huene, švédsky mluvící Fin Björn Kurtén nebo česká paleontoložka Jarmila Kukalová-Peck. Franz Nopcsa von Felsö-Szilvás je často oceňován jako zakladatel paleobiologie, oboru, který zkoumá biologické a ekologické funkce, které mohou být dedukovány ze zkamenělin. Významných jmen je však podstatně více. Historie zahrnuje ohromný počet amatérských paleontologů i mezi lidmi jiných profesí. Už Charles Darwin sbíral zkameněliny jihoamerických savců během své cesty na lodi Beagle a zkoumal zkamenělé lesy v Patagonii. Thomas Jefferson se velmi zajímal o mamutí kosti. Mimo pozorování zubů savců a vykopávek tučňáků sehrál George Gaylord Simpson velkou roli ve spojení ideologií biologie, paleontologie a genetiky a pomohl tak vytvořit „Moderní syntézu“ evoluční biologie. Jeho kniha Tempo a režim („Tempo and Mode“) je klasikou tohoto oboru. Důležitá jména v paleontologii bezobratlých jsou: Steven Stanley, Stephen Jay Gould, David Raup, Geerat Vermeij, a Jack Sepkoski, který se hodně zapřičinil o to, abychom rozšířili své povědomí o dlouhodobých vzorcích vývoje života na Zemi. Stejný je případ s řeckým vědcem Dragutin Gorjanovic-Krambergerem a jeho objevem „Krapinského muže“.", "section_level": 1}, {"title": "Pašování fosilií.", "content": "Ve 21. století patří k největším problémům paleontologie černý trh s cennými fosiliemi (zejména dinosauřími), které jsou získávány především v odlehlých oblastech Mongolska, Číny, Argentiny, Brazílie i jinde. Nově vyvinuté metody ale dokážou určit jejich původ, což může usnadnit vyšetřování. Cenné zkameněliny dinosaurů i jiných pravěkých obratlovců jsou také často předmětem dražeb a obchodování. Mnohdy jsou fosilie v aukcích a dražbách zakoupeny za velmi vysoké částky, a to až v řádu milionů dolarů.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Paleontologie:", "section_level": 1}], "src_summary": "Paleontologie (řecky: παλαιός \"palaios\" stáří) je věda o životě v minulých geologických obdobích. Jejím účelem je studie vývoje života na Zemi, pravěkých rostlin a živočichů na základě fosilních záznamů, které se dochovaly v horninách, ale například také v černém uhlí, jako zkameněliny.", "tgt_summary": "Die Paläontologie ( „alt“,, Gen. „seiend“ und -logie) ist die Wissenschaft von den Lebewesen und Lebewelten der geologischen Vergangenheit. Gegenstand paläontologischer Forschung sind Fossilien ( „ausgegraben“), das heißt in Sedimentgesteinen vorkommende körperliche Überreste sowie sonstige Hinterlassenschaften und Zeugnisse von Lebewesen, die älter sind als 10.000 Jahre. ", "id": 1082356} {"src_title": "Merlík čilský", "tgt_title": "Quinoa", "src_document": [{"title": "Zařazení.", "content": "Původně byl rod merlík \"Chenopodium\" zařazen v čeledi merlíkovitých \"Chenopodiaceae\". Zavedením nového, moderního taxonomického systému APG III v říjnu roku 2009 byla čeleď merlíkovité vložena do čeledě laskavcovitých \"Amaranthaceae\". Vytvořila tam podčeleď merlíkové \"Chenopodoideae\". Přestože se využívá stejně jako mnohé obiloviny, mezi pravé obiloviny nepatří, náleží do skupiny pseudoobilovin.", "section_level": 1}, {"title": "Historie, rozšíření.", "content": "Tato rostlina je stará kulturní plodina původem z pohoří And v Bolívii, Peru a Chile, kde byla domestikována a již před 5000 roky byla potravinou tehdejších obyvatel žijících na horských plošinách a v kopcovitých údolích. Výraz „quinua“ znamená v jazyce Inků „matka zrno“, s kolonizaci Evropanů přišel úpadek, její pěstování bylo nahrazeno obilovinami, dochovala se jen v odlehlých oblastech Jižní Ameriky. Rostlina se po roce 1975 znovu navrací do původních oblastí, nyní se aktivně pěstuje v hornatých oblastech And v Jižní Americe, tj. v Bolívii, Kolumbii, Ekvádoru, Peru a Chile. Největšími producenty jsou Bolívie 25 tis. tun a Peru 33 tis. tun. První větší pokusy o její pěstování, v rámci zdravé výživy, se rozběhly v USA a od roku 1982 také v Evropě ve Velké Británii, Holandsku, Německu a Dánsku. V České republice se pěstuje již přes 100 let v botanických zahradách jako okrasná rostlina a v poslední době i pokusně na polích. Zvýšená poptávka po merlíku v bohaté Evropě i Severní Americe v souvislosti s jeho propagací coby zdravé (a také veganské) potraviny podstatně zvedla ceny, díky čemuž drobní jihoameričtí pěstitelé sice výrazně bohatnou, ale sami ji přestávají jíst a dávají přednost levnějším potravinám. Z merlíku se tak stává především vývozní komodita, což například bolivijská vláda podporuje, stejně jako podporuje čím dál průmyslovější pěstování. Intenzívnější pěstování (které například místo tradičního přirozeného hnojení lamím trusem vytěžuje živiny pomocí umělých hnojiv) ovšem dlouhodobě znehodnocuje půdu v tradiční oblasti pěstování a změny v krajině si tak vynucují přesun pěstování do nových oblastí.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Merlík čilský je jednoletá bylina, která bývá průměrně vysoká od 1 do 2 metrů v závislosti na prostředí a genotypu. Je to velice variabilní druh. Stonky jsou vzpřímené, rozvětvené nebo nevětvené. Barvy širokých, členěných listů jsou proměnné, u mladé rostliny jsou zelené, pak s dozráváním se mění na žluté, červené až fialové. Je tetraploidní stejně jako blízký příbuzný druh \"Chenopodium berlandieri\", pěstovaný hlavně v Mexiku. Hlavní zdřevnatělý kořen roste do hloubky, postranní kořeny rostou horizontálně a tvoří rozvětvený systém který pomáhá rostlině odolat suchu. Přisedlé květy mohou být jak oboupohlavé, tak jen samčí nebo jen samičí a jsou opylovány větrem. Nahloučené květy v klubíčkách jsou uspořádány do lat, která tvoří hroznovitá květenství. Tyčinky mají krátké nitky s prašníky, čnělka má dvě nebo tři blizny. Plodem je nažka obalena okvětím. Semeno je oblé, ze dvou stran zploštělé o velikosti 1 až 2,6 mm, může být černé, hnědé, fialové, červené, oranžové nebo žluté barvy, kterou způsobuje pryskyřičný povlak s hořkými saponiny, které se musí před konzumaci odstranit mechanicky (obroušením) nebo chemicky (máčením), pak jsou semena bílá. Semena pokusně vyšlechtěných odrůd bez hořkých saponinů byla ještě před uzráním sezobána ptáky. Embryo semene tvoří 60 % objemu a to má za následek vyšší obsah bílkovin semen merlíku čilského ve srovnání s obilnými zrny. Semena nemají období vegetačního klidu a mohou ihned klíčit, nejsou-li však vhodné podmínky zůstanou v půdě a podrží si klíčivost 2 až 3 roky. Je to druh velice proměnlivý, roste od rovníkových oblastí až po Chile (od 8°severní šířky po 30° jižní šířky) a od téměř hladiny moře po nadmořskou výšku 4000 m. Jsou vyšlechtěny kultivary s velice rozdílnou dobou růstu, 90 až 220 dnů od vysetí do sklizně. Kvete v květnu až říjnu, sklízí se v červenci až srpnu. Je krátkodenní rostlinou, při kratším dni kvete dřív. Merlík čilský lze pěstovat i v podmínkách, ve kterých obiloviny již dostatečně neplodí.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Merlíku čilskému vyhovují písčité, hlinité i těžší půdy s dobrým odvodněním. Není také náročný na kyselost půdy (6 až 8,5 pH), nevadí ani určitá salinita. Klíčící semena a mladé rostliny potřebuji vláhu a chladno, nesnesou však přemokření. Starší před dozráváním mohou mít i sucho, vyšší teploty nejsou na škodu. Snáší také silný vítr, nemůže však růst ve stínu. Přežije bez újmy i mrazíky do -5 °C vyjma období kvetení. Při tradičním pěstování se vysévá po předplodině brambory s využitím zbytkových organických hnojiv a mlátí se ručně, tehdy se dosahuje hektarových výnosů 1,5 t. Za příznivých podmínek, při dodání dusíku do půdy a strojním vymlácení, se dosahuje hektarového výnosu až 5 t, což je srovnatelné s výtěžností u obilovin. Rozmnožuje se výhradně semeny. Mladé rostlinky po vzklíčení rostou pomalu, nutno zabránit zaplevelení, speciální herbicidy neexistují. Rostliny jsou napadány plísněmi, mšicemi a larvami hmyzu. Déletrvající déšť smyje z nedozralých zrn vrstvu se saponiny a zrna se stanou oblíbenou potravou ptáků. Usychající rostliny se sklízejí těsně po začátku dozrávání, protože zralá semena sama vypadávají. Dozralá semena již za 24 hod po navlhnutí začínají klíčit, proto je sklizeň značně problematická za deště.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Během růstu se konzumují čerstvé listy v různých salátech a hlavně se používá zralých semen. Mele se z nich mouka, která má výborné vlastnosti ve spojení s obilnou nebo kukuřičnou, na pečení chleba a různých sušenek. Celá semena se používají k vaření kaší, zahušťování polévek i k výrobě cereálií, také se z nich připravuje pálenka „chica“. Mouka z merlíku čilského neobsahuje lepek, je vhodná pro nemocné celiakií. Semena jsou dobrým zdrojem některých vitaminů – thiaminu, riboflavinu, kyseliny listové, beta-karotenu, alfa-tokoferolu a vitaminu C, obsahují 60 % škrobu, 23 % esenciálních bílkovin, 5 % sacharidů, 4 až 9 % tuků, jejich energetická hodnota je 374 kcal/1566 kJ na 100 g. Merlík má poměrně nízký glykemický index, díky kterému je quinoa vhodnou potravinou pro diabetiky. V dnešní době je merlík čilský ceněn hlavně díky vysoké nutriční hodnotě a OSN ho klasifikovalo jako jednu z plodin obsahujících velmi vysoké procento bílkovin. Valné shromáždění OSN vyhlásilo rok 2013 Mezinárodním rokem quinoy, aby zvýšilo povědomí o této plodině. NASA jej zařadila jako vhodnou plodinu do výzkumného programu, jehož výsledky by umožnily podporovat a udržet lidský život během dlouhých vesmírných letů řízených člověkem. Je také jednou z plodin zařazených do programu Fair Trade, který mimo jiné garantuje spravedlivou cenu pokrývající náklady na produkci a životní potřeby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Merlík čilský, někdy také merlík chilský, či quinoa (\"Chenopodium quinoa\"), je rostlina z čeledi laskavcovitých, která je v Latinské Americe využívána převážně jako obilovina.", "tgt_summary": "Quinoa (gesprochen, ursprünglich von Quechua: \"kinwa\", Aussprache: ) (\"Chenopodium quinoa\"), auch Reismelde, ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Gänsefüße in der Familie der Fuchsschwanzgewächse (Amaranthaceae). In den Anden ist sie seit etwa 5000 Jahren als Kulturpflanze bekannt. Die Pflanzen sind anspruchslos und gedeihen bis in Höhen von 4200 m. Der nah verwandte und ähnlich verwendete \"Chenopodium pallidicaule\" (Cañihua) wird bis in 4550 m Höhe angebaut. ", "id": 2161849} {"src_title": "Kvantová mechanika", "tgt_title": "Quantenmechanik", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj kvantové mechaniky.", "content": "Vznik a vývoj kvantové mechaniky lze rozdělit do tří období, a to předkvantové éry, období staré kvantové mechaniky (též první kvantová éra) a období moderní kvantové mechaniky (druhá kvantová éra).", "section_level": 1}, {"title": "Předkvantová éra (do 1900).", "content": "Předkvantovou érou (též nultou kvantovou érou) se rozumí období do roku 1900, v němž byly položeny teoretické otázky a experimentálně objeveny jevy, které se nepodařilo vysvětlit v rámci tehdejší klasické fyziky a jejich uspokojivé vysvětlení bylo podáno až v rámci staré nebo moderní kvantové mechaniky, tedy v první nebo druhé kvantové éře. Příkladem tehdy nevysvětlených jevů jsou: záření černého tělesa popsaný Gustavem Kirchhoffem v roce 1860 a objev fotoelektrického jevu Heinrichem Hertzem v roce 1887.", "section_level": 2}, {"title": "Stará kvantová mechanika (1900 až 1925).", "content": "Obdobím staré kvantové mechaniky (též první kvantová éra) se nazývá období v letech 1900 až 1925, v němž byly kvantové jevy vysvětlovány v rámci klasické fyziky, do níž byly přidávány dodatečné principy. Stará kvantová mechanika tedy neměla vlastní matematický aparát a byla součástí klasické fyziky. Kvantová mechanika dostala jméno podle myšlenky naznačené Maxem Planckem v roce 1900, podle níž energie elektromagnetického záření je přenášena po nepatrných, ale konečně velkých, kvantech (z latinského „quantus“, kolik) formula_1, kde formula_2 je Planckova konstanta a formula_3 je frekvence záření. Díky této kvantové hypotéze se Planckovi podařilo beze zbytku vysvětlit záření černého tělesa odvozením Planckova vyzařovacího zákona, za který dostal v roce 1918 Nobelovu cenu za fyziku. Planck je za tento první výsledek kvantové fyziky považován za zakladatele kvantové mechaniky. V roce 1905 použil kvantovou hypotézu Albert Einstein a vysvětlil fotoelektrický jev, za což mu byla udělena Nobelova cena za rok 1921. Dalším důležitým krokem pro další vývoj kvantové teorie byl Bohrův model atomu z roku 1913, který vysvětloval rozložení spektrálních čar vodíku pomocí předpokladu, že moment hybnosti elektronu nemůže nabývat libovolných hodnot, ale je vždy celistvým násobkem Planckovy konstanty. Mezi další základní myšlenky staré kvantové mechaniky patřila de Broglieho hypotéza (též korpuskulárně-vlnový dualismus 1923), uvažující u veškeré látky dvojí podstatu, vlnovou a částicovou. Tato hypotéza pomáhala interpretaci interferenčních jevů při rozptylu částic, v té době především elektronů (např. Youngův experiment prováděný s různými typy částic). V počátku dvacátých let 20. století bylo již zřejmé, že do té doby nesystematicky a do značné míry libovolně aplikovaná pravidla kvantování, přidávaná ke klasické mechanice pro vysvětlení některých mikroskopických jevů, budou vyžadovat vytvoření nové konzistentní fyzikální teorie, značně odlišné od dosavadní fyziky. Tou se později stala moderní kvantová mechanika.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní kvantová mechanika (od 1925).", "content": "Obdobím moderní kvantové mechaniky (též druhá kvantová éra) se nazývá období od roku 1925 do současnosti. V tomto období má kvantová mechanika vlastní matematický aparát odlišný od klasické fyziky. Klasická fyzika se podle principu korespondence považuje za limitní případ kvantové mechaniky. První kvantovou mechanikou v moderním slova smyslu byla Heisenbergova maticová kvantová mechanika z roku 1925, která umožnila zobecnit v klasické mechanice používané Hamiltonovy rovnice tak, aby byly použitelné pro novou teorii. V této nové teorii Heisenberg popisoval systém stavovým vektorem a měřitelné veličiny nekonečně-rozměrnými maticemi. O necelý rok později, v roce 1926, publikoval Erwin Schrödinger, vlnovou kvantovou mechaniku, kde systém popsal komplexní vlnovou funkcí a měřitelné veličiny lineárními operátory.. Součástí vlnové kvantové mechaniky uveřejnil Schrödinger i vlnovou rovnici, Schrödingerovu rovnici, umožňující popsat vývoj vlnové funkce v čase. Schrödinger brzy rozpoznal, že jeho vlnová kvantová mechanika je ekvivalentní Heisenbergově maticové kvantové mechanice (vlnová funkce odpovídá stavovému vektoru, lineární operátory odpovídají nekonečně-rozměrným maticím, atd.) a že obě teorie předpovídají stejné výsledky. V dnešní době se pro výpočty z praktických důvodů používá častěji vlnová kvantová mechanika, protože výpočty s nekonečně rozměrnými maticemi zpravidla nejsou triviální. Terminologie obou formulací kvantové mechaniky se používá dodnes. Kvantová mechanika se pak velmi rychle stala akceptovanou díky vynikající shodě předpovědí s experimentálně získanými daty, ovšem v oblasti interpretace zůstávala spornou (viz níže).", "section_level": 2}, {"title": "Podivnosti, záhady a filosofické problémy kolem kvantové mechaniky.", "content": "Kvantovou mechaniku nezřídka doprovázejí různá tvrzení o podivuhodných záhadách kvantových systémů. Bývají však téměř bez výjimky způsobena již chybnými představami o podstatě teorie pravděpodobnosti. Od počátku výzkumu kvantových jevů se často vyskytovaly výsledky, které odporovaly intuici (selskému rozumu). Vyprovokovaly mnoho filozofických debat a nejroztodivnějších výkladů vědeckých výsledků. Dokonce i základní poučky jako například Bornovo základní pravidlo vztahující se k amplitudě pravděpodobnosti a rozdělení pravděpodobnosti, nebyly celá desetiletí všeobecně přijaty ani vědeckou obcí, natož veřejností. Ale i podle současných poznatků Bornovo pravidlo a princip superpozice stavů také vykazují nutnost revize. Kodaňský výklad je, především díky teoretickému fyziku Nielsi Bohrovi, výkladem kvantové mechaniky, který je nejvíce rozšířen mezi fyziky. Podle tohoto výkladu nemůže být pravděpodobnostní povaha kvantově mechanických předpovědí vysvětlena v rámci nějaké další deterministické teorie, a složitě odráží naše omezené znalosti. Kvantová mechanika poskytuje pravděpodobnostní výsledky, protože vesmír je sám pravděpodobnostní spíše než deterministický.", "section_level": 1}, {"title": "Oponenti kvantové mechaniky.", "content": "Se stavem, v jakém byla kvantová mechanika, nebyli spokojeni nejen ostatní fyzikální odborná veřejnost, ale také osobnosti, které se na kvantové mechanice přímo samy podílely. Nejznámějším oponentem moderní kvantové mechaniky byl jeden ze spoluautorů staré kvantové mechaniky, Albert Einstein. Einstein je v souvislosti s oponenturou kvantové mechaniky znám především jako autor citátu: \"„Bůh nehraje v kostky“\", kterým vyjádřil svůj postoj k pravděpodobnostnímu charakteru kvantové mechaniky. Dále je Einstein znám jako spoluautor jednoho z nejcitovanějších fyzikálních článků vůbec, EPR článku, který souvisí s kvantovou provázaností (entanglementem) částic. To, že byl Einstein přesvědčen, že kvantová mechanika je neúplnou teorií, nemění nic na faktu, že se v dlouhých diskusích s Bohrem v letech 1925–1935 zasloužil o upevnění (Kodaňské interpretace) kvantové mechaniky, byť byl jejím odpůrcem. Bohr o jeho zásluhách řekl: \"„Měl jsem tu čest diskutovat s Einsteinem epistemologické problémy, které vyvolal moderní vývoj atomové fyziky..., a ačkoliv [mezi námi] nebylo dosud dosaženo úplné shody, jsou pro mne tyto diskuse neocenitelné a podnětné.“\" Mezi další známé osobnosti, které nebyly spokojeny se stavem kvantové mechaniky, patřil Erwin Schrödinger. Ten jednou v rozhovoru s Bohrem prohlásil: \"„Jestli se musí dál pokračovat s těmito zatracenými kvantovými skoky, pak lituji, že jsem kdy začal pracovat na atomové teorii.“\" Načež Bohr odvětil: \"„Ale my ostatní jsme Vám velmi vděčni, že jste tím posunul atomovou fyziku o rozhodující krok vpřed.“\"", "section_level": 2}, {"title": "Formalismus kvantové mechaniky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Postuláty kvantové mechaniky.", "content": "Kvantovou mechaniku lze založit například na následující sadě postulátů:", "section_level": 2}, {"title": "Procesy v kvantové mechanice.", "content": "Z postulátů kvantové mechaniky je zřejmé, že v kvantové mechanice existují dva druhy procesů: Zatímco von Neumannův proces 2. druhu je v kvantové mechanice plně pochopen, u von Neumannova procesu 1. druhu, neboli procesu měření, tomu tak není. Konkrétně se není zřejmé, kdy k měření dochází a co jej způsobuje. Tento problém se nazývá problém měření a byl podnětem k vytvoření mnoha interpretací kvantové mechaniky, které se s k problému postavily různým způsobem. Některé interpretace postulát o redukci vlnové funkce pozměnily, jiné jej zcela odstranily.", "section_level": 2}, {"title": "Časový vývoj.", "content": "Časový vývoj v kvantové mechanice lze vyjádřit třemi rovnocennými způsoby neboli reprezentacemi (horní index určuje reprezentaci): Každý z těchto popisů časového vývoje je vhodný pro jiný typ kvantově mechanických výpočtů. Nejčastěji se používá Schrödingerova reprezentace, protože Heisenbergova reprezentace vede na diferenciální rovnice pro operátory a Diracova reprezentace je vhodná spíše pro kvantovou teorii pole.", "section_level": 3}, {"title": "Interpretace kvantové mechaniky.", "content": "Nejrozšířenější interpretace kvantové mechaniky jsou: Kromě výše uvedených, existují i další méně rozšířené interpretace kvantové mechaniky, např. Konzistentní historie, Pondichery interpretace, atp. Postoje různých odborníků na jednotlivé otázky se stále značně liší.", "section_level": 2}, {"title": "Význam kvantové mechaniky.", "content": "Kvantová mechanika je velmi významná pro celou řadu aplikací, běžných i v každodenním životě. Významně napomáhá rozvoji techniky od 30. let 20. století, např. v elektronice. Tranzistor (počítače, internet, mobily, mikroelektronika) a laser pracují na principech, které hlouběji popisuje a ujasňuje kvantová mechanika. Pevné a ultratvrdé materiály, různé plasty a speciální materiály – možno konstruovat též díky spektroskopickým poznatkům, ujasňujícím strukturu látek, k čemuž kvantová mechanika bezprostředně slouží. Také např. popis chemické vazby by bez kvantové mechaniky vedl k rozporům s experimentem. Nezdůvodněna by byla též stabilita atomů, neboť dle klasických představ by elektrony vyzářily svoji energii ve formě rentgenového a záření gama a po velmi krátké době by dopadly na jádro. Bez Pauliho vylučovacího principu by zůstávala záhadou chemická rozmanitost a periodicita vlastností prvků. Kvantová mechanika také zdůrazňuje principiálně pravděpodobnostní podstatu našeho vnímání a popisu světa, a upozorňuje na souvislost pravděpodobnosti s naší informací o systému (epistemický charakter pravděpodobnosti). Kvantová mechanika též poskytuje principy, které pravděpodobně umožní dále významně posunout klasické meze výpočetní techniky, a bude hrát zásadní roli v projektu blízké budoucnosti, zvaném kvantový počítač. Postkvantová kryptografie již ovšem jejich uplatnění snižuje.", "section_level": 1}, {"title": "Relativistická kvantová mechanika.", "content": "Zatímco speciální teorie relativity zachází s časem a prostorem rovnocenně a sjednocuje je do konceptu časoprostor, v kvantové mechanice jsou čas a prostor dvě různé entity. Příklady nerovnocennosti času a prostoru v kvantové mechanice jsou: Původní kvantová mechanika tedy není relativistická. Z tohoto důvodu došlo k několika pokusům o vytvoření relativistické pohybové rovnice, která by nahradila nerelativistickou Schrödingerovu rovnici. Tyto pokusy vedly k nalezení Kleinovy-Gordonovy rovnice a Diracovy rovnice. Relativistická kvantová mechanika je důležitým mezikrokem mezi nerelativistickou kvantovou mechanikou a kvantovou teorií pole. Skutečnost, že relativistická kvantová mechanika je co do rozsahu významně menší ve srovnání s nerelativistickou kvantovou mechanikou, se odráží v terminologii: Není-li explicitně řečeno, že se jedná o relativistickou kvantovou mechaniku, pak se vždy míní nerelativistická kvantová mechanika.", "section_level": 1}, {"title": "Omezení kvantové mechaniky.", "content": "I přesto, že kvantová mechanika stojí za významným porozuměnim mikrosvěta, nesplňuje některé důležité vlastnosti, které jsou nutné pro kompletní popis elementárních částic a jejich vzájemných interakcí. Mezi tyto základní nedostatky patří: Teorie, která uvedené nedostatky nemá, se nazývá kvantová teorie pole a je používaná tam, kde je již kvantová mechanika nedostačující. Především tedy pro popis rychlých částic s možností vzniku a zániku částic. Z těchto důvodů je kvantová teorie pole základem pro popis elektromagnetické, slabé a silné interakce, jež jsou součástí Standardního modelu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kvantová mechanika je vedle kvantové teorie pole součástí kvantové teorie, což je základní fyzikální teorie, která zobecnila a rozšířila klasickou mechaniku, zejména na atomové a subatomové úrovni. Od klasické mechaniky se odlišuje především popisem stavu fyzikálních objektů. Stav mikročástic v kvantové mechanice není popsán jejich polohou a hybností, jak je tomu v klasické mechanice, ale vlnovou funkcí, obdobně jako je postupná elektromagnetická vlna popsána harmonickou funkcí. Při přesně definovaných vnějších podmínkách pak lze pomocí kvantové mechaniky vypočítat pomocí Schrödingerovy rovnice vlnovou funkci v libovolném časovém okamžiku. ", "tgt_summary": "Die Quantenmechanik ist eine physikalische Theorie, mit der die Eigenschaften und Gesetzmäßigkeiten von Zuständen und Vorgängen der Materie beschrieben werden. Im Gegensatz zu den Theorien der klassischen Physik erlaubt sie die zutreffende Berechnung physikalischer Eigenschaften von Materie im Größenbereich der Atome und darunter. Die Quantenmechanik ist eine der Hauptsäulen der modernen Physik. Sie bildet die Grundlage zur Beschreibung der Phänomene der Atomphysik, der Festkörperphysik und der Kern- und Elementarteilchenphysik, aber auch verwandter Wissenschaften wie der Quantenchemie.", "id": 1560659} {"src_title": "Rubidium", "tgt_title": "Rubidium", "src_document": [{"title": "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "content": "Rubidium je měkký, lehký a stříbrolesklý kov, který lze krájet nožem, asi jako vosk. Na rozdíl od předchozích alkalických kovů má větší hustotu než voda. Velmi dobře vede elektrický proud a teplo. Ve srovnání s ostatními kovy má nízkou teplotu tání a varu. V jeho parách se kromě jednoatomových částic vyskytují i dvouatomové molekuly. Páry mají zelenomodrou až zelenou barvu. Elementární kovové rubidium lze dlouhodobě uchovávat pod vrstvou alifatických uhlovodíků jako petrolej nebo nafta, s kterými nereaguje. Rubidium mimořádně rychle až explozivně reaguje s kyslíkem na superoxid rubidný a s vodou na hydroxid rubidný a v přírodě se proto vyskytuje pouze ve sloučenách. Rubidium se v přírodě vyskytuje pouze v jednom oxidačním stupni a to Rb. Reakce rubidia s vodou je natolik exotermní, že unikající vodík reakčním teplem samovolně explozivně vzplane. Rubidium se také za mírného zahřátí slučuje s vodíkem na hydrid rubidný RbH, s dusíkem na nitrid rubidný RbN nebo azid rubidný RbN. Nepřímo se také slučuje s uhlíkem. Soli rubidia barví plamen světle fialově.", "section_level": 1}, {"title": "Historický vývoj.", "content": "Rubidium bylo objeveno roku 1861 německým chemikem Robertem W. Bunsenem a německým fyzikem Gustavem R. Kirchhoffem za použití jimi objevené spektrální analýzy, kteří rubidium našli v dürkheimských minerálních vodách spolu s cesiem. Rubidium bylo pojmenováno podle svých dvou červených čar ve spektru jako tmavočervený – rubidus. Kovové rubidium bylo poprvé získáno jeho objevitelem Robertem W. Bunsenem elektrolýzou roztaveného chloridu rubidného.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v přírodě.", "content": "Díky své velké reaktivitě se v přírodě setkáváme pouze se sloučeninami rubidia a to pouze v mocenství Rb. Obsah rubidia v zemské kůře je poměrně vysoký, předpokládá se, že zemská kůra obsahuje 100 – 300 mg/kg, což odpovídá 78 ppm (\"parts per milion\" = počet částic látky na 1 milion všech částic) a ve výskytu se řadí na stejnou úroveň jako nikl, měď nebo zinek. Průměrný obsah v mořské vodě je přibližně 0,12 mg/l. Ve vesmíru se předpokládá výskyt 1 atomu rubidia na přibližně 6 miliard atomů vodíku. V minerálech provází rubidium obvykle ostatní alkalické kovy. Patrně nejvýznamnější výskyt je uváděn v minerálu lepidolitu, což je poměrně značně komplikovaný hlinito-křemičitan lithno-draselný KLi[AlSiO](OH,F). V tomto minerálu se obsah rubidia pohybuje kolem hodnoty 1,5 %. V malých množstvích (asi okolo 0,015 %) se vyskytuje v karnalitu KCl·MgCl·6HO.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Elementární rubidium se průmyslově vyrábí elektrolýzou roztavené směsi 60 % chloridu vápenatého a 40 % chloridu rubidného při teplotě 750 °C. Vápník vzniklý elektrolýzou ve sběrné nádobě tuhne, protože jeho teplota tání je vyšší než rubidia a tím se od rubidia odděluje. Elektrolýza probíhá na železné katodě a grafitové anodě, na které vzniká plynný chlor. Tento způsob pro tento kov však není úplně nejlepší. V současné době se vyrábí okolo 5 tun rubidia ročně. Lepší je příprava chemickou cestou, zahříváním hydroxidu rubidného nebo oxidu rubidného s kovovým hořčíkem v proudu vodíku nebo s kovovým vápníkem ve vakuu. Jedno z nejlepších redukovadel je zirkonium. Malé množství rubidia lze připravit zahříváním chloridu rubidného s azidem barnatým za vysokého tlaku. Baryum vzniklé rozkladem azidu vytěsňuje z chloridu rubidného rubidium, které v podobě svých par kondenzuje na chladnějších stěnách nádoby.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Vzhledem ke své mimořádné nestálosti a reaktivitě má kovové rubidium jen minimální praktické využití.", "section_level": 1}, {"title": "Sloučeniny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Anorganické sloučeniny.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Soli.", "content": "Rubidné soli jsou ve vodě obecně velmi dobře rozpustné a jen několik je nerozpustných, všechny mají bílou barvu, pokud není anion soli barevný (manganistany, chromany). Rubidné soli vytváří snadno podvojné soli, ale velmi nesnadno komplexy. Ještě před 50 lety nebyly známy žádné komplexy alkalických kovů, o kterých se předpokládalo, že nejsou vůbec schopny tvořit komplexy (podobně jako se předpokládalo, že vzácné plyny nejsou schopny tvořit sloučeniny).", "section_level": 3}, {"title": "Organické sloučeniny.", "content": "Mezi organické sloučeniny rubidia patří zejména rubidné soli organických kyselin a rubidné alkoholáty. K dalším rubidným sloučeninám patří organické komplexy rubidných sloučenin tzv. crowny a kryptandy. Zcela zvláštní skupinu organických rubidných sloučenin tvoří organokovové sloučeniny.", "section_level": 2}], "src_summary": "Rubidium (chemická značka Rb, \"Rubidium\") je prvkem z řady alkalických kovů, vyznačuje se velkou reaktivitou a mimořádně nízkým redoxním potenciálem.", "tgt_summary": "Rubidium (von ‚tiefrot‘; wegen zweier charakteristischer roter Spektrallinien) ist ein chemisches Element mit dem Elementsymbol Rb und der Ordnungszahl 37. Im Periodensystem steht es in der 1. Hauptgruppe, bzw. der 1. IUPAC-Gruppe und zählt zu den Alkalimetallen. Das weiche, silbrigweiß glänzende Metall entzündet sich spontan bei Luftzutritt.", "id": 552894} {"src_title": "Sociologie", "tgt_title": "Soziologie", "src_document": [{"title": "Dějiny sociologie.", "content": "Sociologie se začala formovat až na začátku 19. století. Za otce sociologie je považován francouzský filosof Auguste Comte, který také v roce 1838 poprvé užívá slovo sociologie (z latinského \"socius\" = společník nebo \"societas\" = společnost a řeckého \"logos\" = slovo, výklad). Comtova sociologie je pojímána jako pozitivní věda o společenském pokroku stojící na vrcholu hierarchie věd. Přibližně ve stejné době jako Comte zveřejňují své úvahy o vztazích ve společnosti a společenském vývoji Herbert Spencer a Karel Marx. Vedle těchto tří osobností patří do šestice sociologických klasiků ještě o generaci mladší Vilfredo Pareto, Ferdinand Tönnies, Émile Durkheim, Max Weber a Georg Simmel. V 90. letech 19. století se sociologie institucionalizovala, první nezávislou katedru sociologie založil Albion Woodbury Small v roce 1892 na Chicagské univerzitě (viz též Chicagská škola).", "section_level": 1}, {"title": "Sociologická teorie.", "content": "Sociologie je vědou multiparadigmatickou. Sociologické poznání není kumulativní. Základní dělení rozlišuje sociologická paradigmata objektivistická a interpretativní. Objektivisté považují sociální realitu za objektivní skutečnost existující vně individuí. Zabývá se zkoumáním sociálních faktů, sociálních změn, sociální struktury. Interpretativní sociologie považuje sociální realitu za konstrukt v myslích lidí a zajímá ji, jak je tento konstrukt lidmi vytvářen, chápán a interpretován.", "section_level": 1}, {"title": "Nominalismus a realismus.", "content": "Dalším přístupem k vnímání paradigmat je rozdělení na nominalismus a realismus. Sociologický realismus vychází z předpokladu, že společnost existuje nezávisle na jednotlivci. Sociální realita je tak chápána jako objektivizována. Společnost je také více jak souhrn jednotlivých individuí. Sociální normy jsou nadindividuální. Jedinec v průběhu zdárné socializace přijímá tyto normy. Celý svět má pevný řád. Tento přístup je uplatňován hlavně v teoriích zabývajících se sociální statikou. Do sociologického realismu řadíme fenomenologickou, konfliktologickou a konsensuální sociologii. Sociologický nominalismus naopak tvrdí, že společnost existuje mezi individui. Je tedy intersubjektivní. Sociální normy neexistují mimo vědomí. Normy se vytváří skrze interakci. K tomuto paradigmatu patří škola interakcionistů. Těžiště tohoto paradigmatu je ve studiu sociální dynamiky.", "section_level": 1}, {"title": "Metody sociologie.", "content": "Sociologický výzkum se snaží popsat, vysvětlit či předpovědět sociální život jedinců, skupin a společností. K tomu je užívána celá řada metod, které můžeme zjednodušeně rozdělit na kvantitativní a kvalitativní. Kvantitativní výzkum se zaměřuje na populaci. Snaží se o reprezentativnost, mají vypovídat o tom, jak je nějaký znak zastoupen v populaci, nebo jaký postoj je možné u populace najít. Nejčastěji, ne však nutně, užívá metody dotazníkového šetření či rozhovorů a kvantitativní analýzy textů. Kvalitativní výzkum se zaměřuje na objekt. Nepopisuje zákonitosti, ale snaží se nacházet vztahy mezi kategoriemi. Nejčastěji, ale ne nutně, užívá metod focus groups, hloubkových rozhovorů a analýzy textů.", "section_level": 1}, {"title": "Vztahy k jiným vědám.", "content": "Sociologie patří mezi společenské vědy. Souvisí a spolupracuje především s těmito jinými vědami:", "section_level": 1}], "src_summary": "Sociologie je společenská věda zkoumající sociální život jednotlivců, skupin a společností. O obsahu sociologie a vymezení předmětu jejího zkoumání neexistuje shoda napříč různými sociologickými školami a paradigmaty. Sociologie je chápána např. jako věda o jednání lidí ve společnosti, o struktuře společnosti, o sociální interakci, o sociálních skupinách, o sociálních faktech, o společenském systému a nebo o sociální změně.", "tgt_summary": "Soziologie ( ‚Gefährte‘ und -logie) ist eine Wissenschaft, die sich mit der empirischen und theoretischen Erforschung des sozialen Verhaltens befasst, also die Voraussetzungen, Abläufe und Folgen des Zusammenlebens von Menschen untersucht. Als systematisch-kritische Wissenschaft des Sozialen ging die Soziologie aus dem Zeitalter der Aufklärung hervor und nimmt als Sozialwissenschaft eine Mittelstellung zwischen Natur- und Geisteswissenschaften ein. Ihren Namen erhielt sie von Auguste Comte, bevor sie sich in der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts als eigenständige universitäre Disziplin durchsetzte. Ferdinand Tönnies, Georg Simmel und Max Weber gelten als Begründer der deutschsprachigen Soziologie.", "id": 2081309} {"src_title": "Steve Jobs", "tgt_title": "Steve Jobs", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se americké vysokoškolačce a syrskému studentovi politologie, krátce po porodu byl ale adoptován Paulem a Clarou Jobsovými. Studia na vysoké škole zanechal po prvním semestru; přednášky, které už si ale vybíral čistě podle vlastní volby, navštěvoval další rok a půl. Spával na zemi po pokojích svých kamarádů a na jídlo si vydělával vracením lahví od coly. V tomto období bylo jídlo, které každou neděli rozdávalo hnutí Hare Krišna, jeho jediným pořádným jídlem. V této době rovněž započal dietu, složenou pouze z jablka a mrkve. Věřil, že díky tomu jeho tělo nebude vylučovat tělesné pachy a Jobs tak nebude mít potřebu denního sprchování. Steve Wozniak tuto teorii prohlásil za mylnou. Na začátku 80. let byla několik let jeho přítelkyní písničkářka Joan Baez. Oženil se s Laurene Powellovou (tři děti), dále měl dceru z předchozího vztahu. Jeho typickým oblečením byl černý rolák St. Croix s dlouhým rukávem, modré džíny Levi’s 501 a tenisky New Balance 992. Stal se jedním z prvních lidí, kteří rozpoznali potenciál myší ovládaného grafického uživatelského rozhraní vyvíjeného v laboratořích Palo Alto Research Center firmy Xerox. V rámci divize Macintosh v roce 1984 uvedl na trh počítač ovládaný pomoci myši a menu. V roce 1985 byl vyhozen ze společnosti Apple a založil technologicky vyspělou, ale komerčně nepříliš úspěšnou společnost NeXT Computer. V roce 1997 se firma NeXT Comuter sloučila s firmou Apple Computer a on sám se vrátil do jejího vedení. Operační systém NeXTSTEP firmy NeXT Computer se stal základem nového operačního systému Mac OS X. Byl také většinovým majitelem animačního studia Pixar, které v roce 1986 koupil od George Lucase za necelých 10 milionů dolarů a které bylo po dlouhá léta dvorním dodavatelem animovaných filmů pro společnost Disney. V lednu 2006 Disney odkoupil Pixar za 7,4 miliardy dolarů. Steve Jobs tím získal 7 % akcií Disney a místo v představenstvu společnosti. Byl známý svým manažerským stylem – často se o něm říkalo, že terorizuje své zaměstnance, vyhazuje z firmy za drobnosti a přenáší příliš pozornosti na sebe. Na druhou stranu byl také znám pro své řečnické schopnosti a pro to, že dokázal mít vizi a přesvědčit o ní mnoho lidí. Úspěch obchodní strategie Steva Jobse stál na tom, že dokázal vycítit aktuální potřeby trhu, klást důraz na jednoduchost použití a nepodceňovat design, za který si zájemci rádi byli ochotni připlatit, neboť jim dával pocit výjimečnosti. Za jeho vedení získala struktura Applu podobu kola, kdy Jobs byl jeho centrem a jednotlivá oddělení a manažeři paprsky tohoto kola. Steve Jobs se chtěl podílet na všem, mít kontrolu nad každým procesem, díky čemuž měl roli nesrovnatelnou s jinými CEO, a analytici proto poukazovali na provázanost jeho osobnosti s Applem samotným. Jeho plat v určité době činil pouhý jeden dolar za rok, ale díky akciím společností Apple a Disney, které vlastnil, patřil mezi nejbohatší Američany. \"Forbes\" odhadoval jeho jmění na 8,3 miliardy dolarů. Díky úspěchu modelů počítače iMac, přehrávače iPod, mobilního telefonu iPhone a tabletu iPad se firma Apple stala největší světovou firmou. Dne 25. srpna 2011 oznámil rezignaci na postu šéfa společnosti Apple. Nahradil jej Tim Cook.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní problémy.", "content": "V roce 2003 byla Jobsovi diagnostikována rakovina slinivky břišní. Byla to však její vzácná forma, která byla chirurgicky léčitelná, jak řekl ve svém slavném Stanfordském projevu. Jobs nicméně po 9 měsíců chirurgický zákrok odkládal a s rakovinou se snažil bojovat pomocí postupů alternativní medicíny. Poté, co se jeho zdravotní stav zhoršil, svého rozhodnutí litoval, uvedl jeho životopisec Walter Isaacson. Dne 27. srpna 2008 společnost Bloomberg omylem publikovala zprávu o Jobsově smrti. Ačkoli chybu rychle napravila, zpráva se rozběhla do světa a posílila spekulace o jeho chatrném zdraví. Jobs si v této situaci vypůjčil citát Marka Twaina a na akci Applu publiku oznámil: \"„Zprávy o mé smrti nesmírně přehánějí.“\" V lednu 2009 pozastavil ze zdravotních důvodů výkon funkce ředitele společnosti. V dubnu téhož roku podstoupil transplantaci jater. Pankreatický nádor nicméně metastazoval. Bezprostřední příčinou smrti byla zástava dechu, kterou způsobilo právě rozšíření rakoviny ze slinivky na další orgány. Jobs své nemoci podlehl 5. října 2011.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Apple Computer.", "content": "Jobs a Steve Wozniak se poprvé setkali v roce 1971, kdy je představil jejich společný přítel, Bill Fernandez. Wozniakovi bylo tehdy 21 let, zatímco Jobsovi bylo pouhých 16. V roce 1976 Wozniak vymyslel počítač Apple I. Jobs, Wozniak a Ronald Wayne založili v garáži Jobsových rodičů společnost Apple Computer, aby svůj počítač mohli prodávat. Financoval je tehdy napůl vysloužilý manažer produktového marketingu a inženýr Intelu v jedné osobě, Mike Markkula. V roce 1978 Apple rekrutoval Michaela Scotta z National Semiconductor na post generálního ředitele, což mělo za následek několik divokých let. V roce 1983 se Jobs snažil získat Johna Sculleyho z firmy Pepsi-Cola, aby u Applu pracoval jako CEO. Během tohoto lanaření se ho Jobs mimo jiné zeptal známou otázkou: \"„Chcete prodávat do konce svého života sladkou vodu? Nebo chcete pracovat se mnou a pomoct mi změnit svět?“\" Na počátku 80. let spatřil Jobs jako první komerční potenciál v myší ovládaném grafickém uživatelském rozhraní, které vyvíjelo Palo Alto Research Center firmy Xerox, což vedlo k vytvoření počítače Apple Lisa. O rok později zaměstnanec Applu Jef Raskin přivedl na svět Macintosh. V roce 1984 Apple během vysílání Super Bowlu odvysílal televizní reklamu evokující román 1984. 24. ledna 1984 na výroční valné hromadě představil Jobs velice emocionálním způsobem počítač Macintosh. Andy Hertzfeld popsal tuto scénu jako „vřavu“. Zatímco Jobs byl přesvědčivý a charismatický ředitel Applu, někteří jeho zaměstnanci ho měli za excentrického náladového manažera. Neuspokojivé prodeje způsobily zhoršení pracovního vztahu mezi Jobsem a Sculleym a nakonec se z toho stal boj o pracovní místo mezi Jobsem a Sculleym. Sculley se nechal slyšet, že spolupráce Jobs – Sculley není již nadále pro Apple vhodná, a pokusil se v zasedací místnosti o jakýsi převrat. Na 24. května 1985 svolal schůzi, na které se měla situace vyřešit. Představenstvo Applu sdílelo názor se Sculleym a zakázalo Jobsovi pokračovat v jeho manažerských úkolech v čele divize Macintosh. Jobs byl o pět měsíců později vyhozen z Applu a ještě téhož roku založil NeXT Inc. V roce 2005 Jobs ve svém projevu na Stanfordově univerzitě řekl, že odchod ze společnosti Apple bylo to nejlepší, co se mu mohlo stát. „Tíhu úspěchu nahradila lehkost toho, že jsem byl znovu začátečník, méně si vším jistý. Dala mi svobodu vstoupit do jedné z nejkreativnějších etap mého života.“ A dodal: „Jsem si jistý, že nic z toho by se nestalo, kdybych nebyl vyhozen z Applu. Byla to odporně hořká pilulka, ale řekl bych, že pacient ji potřeboval.“", "section_level": 2}, {"title": "NeXT Computer.", "content": "Po vyhazovu z Applu v roce 1985 založil Jobs společnost NeXT Computer s kapitálem 7 milionů dolarů. Rok na to Jobsovi došly peníze a bez jediného produktu na obzoru hrozil společnosti bankrot. Nakonec ale upoutal pozornost miliardáře Rosse Perota, který se rozhodl, že do společnosti investuje. První pracovní stanice NeXT byly uvedeny na trh až v roce 1990 a stály 9 999 $. Stejně jako Apple Lisa, byl i \"NeXT workstation\" technologicky velmi pokročilý, ale později byl zamítnut, protože byl pro vzdělávací sektor (pro který byl navrhován) poněkud drahý. NeXT workstation byl známý pro své technické přednosti, zejména pro objektově orientovaný vývoj systému. Jobs uvedl na trh produkty NeXT určené do finančních, vědeckých a akademických komunit, s důrazem na inovativní, experimentální nové technologie, jako například Mach kernel, čip digitálního signálového procesoru a vestavěný ethernetový port. Tim Berners-Lee vymyslel v CERNu na počítači NeXT World Wide Web. Také revidovaná druhá generace \"NeXTcube\" byla do světa vypuštěna v roce 1990. Díky inovativnímu multimediálnímu e-mailovému systému NeXTMail mohl NeXTcube vůbec poprvé sdílet pomocí e-mailu hlas, obrázky, grafiku a video. Kvůli zaměření na komunikaci Jobs pro NeXTcube prosazoval název „meziosobní počítač“ (\"interpersonal computer\"). „Meziosobní počítače budou jistojistě revolucí v komunikaci a skupinové práci,“ řekl Jobs novinářům. Jobs byl u NeXTu posedlý estetickým perfekcionismem, o čemž svědčí i vývoj hořčíkové skříně pro NeXTcube. To způsobilo značný tlak na hardwarovou divizi NeXTu a v roce 1993, poté, co prodali jen 50 000 kusů, přešla NeXT plně na vývoj software NeXTSTEP pro platformu Intel. Společnost poprvé vykázala zisk v roce 1994, a to 1,03 milionu dolarů. V roce 1996 vydala NeXT Software, Inc., WebObjects, framework určený k vývoji webových aplikací. Poté, co byla NeXT v roce 1997 odkoupena společností Apple Inc., byly WebObjects použity pro vytvoření obchodu Apple Online Store, služby MobileMe a hudebního obchodu iTunes Store.", "section_level": 2}, {"title": "Pixar a Disney.", "content": "V roce 1986 Jobs za 10 milionů dolarů koupil od divize počítačové grafiky studia Lucasfilm \"The Graphics Group\", později přejmenovaný na Pixar. Jobs v Pixaru působil spíše jako investor. Hlavní práci přenechával Edu Catmullovi a Johnovi Lasseterovi. Prvním vyrobeným filmem byl Toy Story, u něhož Jobs působil jako výkonný producent. Studiu to po vydání filmu v roce 1995 přineslo slávu a přijetí u kritiky. Během následujících 15 let vydalo studio Pixar pod vedením tvůrčího ředitele Johna Lassetera tyto kasovní trháky: Filmy \"Hledá se Nemo\", \"Úžasňákovi\", \"Ratattouille\", W\"ALL-E\", \"Vzhůru do oblak\" a \"Toy Story 3: Příběh hraček\" získaly Oscara za nejlepší animovaný film (ocenění bylo zavedeno v roce 2001). V roce 2004 Jobs oznámil, že Pixar hledá nového partnera pro distribuci svých filmů poté, co vypršela smlouva s firmou Disney. Důvodem byly neshody s generálním ředitelem Disney Michaelem Eisnerem. V říjnu 2005 nahradil Eisnera ve funkci generálního ředitele Disney Bob Iger. Ihned po uvedení do funkce se Iger snažil urovnat vztahy s Jobsem a Pixarem. Výsledkem bylo, že Disney odkoupil akcie Pixaru v hodnotě 7,4 miliardy dolarů. Když byla dohoda uzavřena, stal se Jobs největším akcionářem The Walt Disney Company s vlastnictvím přibližně sedmi procent akcií společnosti. Jobs tak předstihl jak Eisnera (ten vlastnil cca 1,7 procenta), tak i člena rodiny Disneyů Roye E. Disneyho, který do své smrti v roce 2009 vlastnil jedno procento akcií a byl Eisnerovým kritikem – zejména proto, že komplikoval vztah s Pixarem – což vedlo k Eisnerovu odvolání. Jobs se stal po dokončení fúze členem představenstva Disney a v šestičlenného řídícím výboru také pomáhal dohlížet na společné podnikání v oblasti animací. Po Jobsově smrti byly jeho akcie v Disney převedeny na účet společnosti Steven P. Jobs Trust, kterou vlastní a řídí jeho žena Laurene.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat k Applu.", "content": "V roce 1996 Apple oznámil, že by chtěl odkoupit firmu NeXT za 427 milionů dolarů. Dohoda, byla uzavřena na konci roku 1996. Téhož roku Jobs oznámil svůj návrat do Applu. V červenci 1997 byl Gil Amelio sesazen z pozice generálního ředitele společnosti a ještě tentýž měsíc byl Jobs jmenován do pozice prozatímního ředitele společnosti. V březnu 1998 Jobs učinil riskantní krok a ukončil řadu projektů, jako například Newton, Cyberdog a OpenDoc. Mělo to zajistit návrat Applu zpět do ziskovosti. Zajímavostí je, že v dalších měsících projevilo mnoho zaměstnanců přímo panický strach z ježdění s Jobsem ve výtahu. Kdykoliv Jobse uviděli, báli se, že přijdou o místo. Skutečnost byla ale taková, že Jobsovy „popravy zaměstnanců” byly poměrně vzácné, ale i to stačilo, aby se hrstka propuštěných stala odstrašujícím příkladem pro celou společnost. Po koupi NeXT si velká část produktů této společnosti našla cestu do produktů Apple. Nejzajímavějším byl asi NeXTSTEP, ze kterého se vyvinul pozdější Mac OS X. Pod Jobsovým vedením společnost významně zvýšila prodeje, což bylo krom jiných produktů zapříčiněno i spuštěním výroby tzv. iMaců. Jejich hlavním plusem byl lákavý design. Branding hrál samo sebou také ve prospěch Applu. V roce 2000 na Macworld Expo Jobs oznámil, že se rozhodl dosadit sebe do pozice generálního ředitele Applu. Apple se následně zaměřil na výrobu a vylepšování jiných digitálních zařízení než počítačů. Jednalo se o: Díky těmto výrobkům označil Jobs své zaměstnance za „skutečné umělce\". V roce 2006 rozšířil recyklační programy tak, že každý zákazník v USA je povinován svůj starý výrobek recyklovat dle norem stanovených zákonem.", "section_level": 2}, {"title": "Rezignace.", "content": "V srpnu roku 2011 Jobs rezignoval na funkci výkonného ředitele (CEO) společnosti Apple, zároveň však ve společnosti zůstal jako předseda představenstva. Odchod z vrcholné pozice byl zapříčiněn kritickým zdravotním stavem.", "section_level": 2}, {"title": "Majetek.", "content": "Před svou smrtí vlastnil 138 mil. akcií Walt Disney (hodnota 4,7 mld. dolarů) a Apple (hodnota 2 mld. dolarů). Ty připadly do rodinného fondu a nyní je spravuje Laurene Powell Jobsová. Zdroje: Leander Kahney: \"Jak myslí Steve Jobs\", Walter Isaacson: \"Steve Jobs\"", "section_level": 1}, {"title": "Vztah k podřízeným.", "content": "Jobs byl pověstným svým bezohledným chováním vůči svým podřízeným:", "section_level": 1}], "src_summary": "Steven Paul Jobs, často pouze Steve Jobs, (24. února 1955 San Francisco, USA – 5. října 2011 Palo Alto, USA) byl zakladatel, výkonný ředitel (CEO) a předseda představenstva firmy Apple a zároveň jedna z nejvýraznějších osobností počítačového průmyslu posledních čtyřiceti let. V roce 1976 spolu se Stevem Wozniakem založil firmu Apple, která vyvinula jedny z prvních úspěšných osobních počítačů, založil také firmu NeXT a pod jeho vedením se proslavila i filmová studia Pixar.", "tgt_summary": "Steven „Steve“ Paul Jobs (* 24. Februar 1955 in San Francisco, Kalifornien; † 5. Oktober 2011 in Palo Alto, Kalifornien) war ein US-amerikanischer Unternehmer. Als Mitgründer und langjähriger CEO von Apple Inc. gilt er als eine der bekanntesten Persönlichkeiten der Computerindustrie. ", "id": 51223} {"src_title": "Richard Wagner", "tgt_title": "Richard Wagner", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a mládí.", "content": "Narodil se 22. května 1813 v Lipsku jako osmé dítě policejního úředníka Carla Friedricha Wagnera (1770–1813) a dcery pekaře Johanny Rosine Wagnerové, roz. Pätzové (1774–1848). Šest měsíců po jeho narození, 23. listopadu 1813, zemřel jeho otec na tyfus. V srpnu 1814 se jeho matka znovu provdala za herce a básníka Ludwiga Geyera (1780–1821), který se ujal celé rodiny a kterého si Wagner sám velice vážil. Johanna Rosine Wagnerová měla s Geyerem ještě dceru Cäcilii (1815–1893). Objevily se také spekulace, že by Geyer mohl být dokonce jeho biologickým otcem, nebyly ale nikdy potvrzeny ani vyvráceny. Oproti tomu domněnky, že Geyer byl Žid, jsou dnes již vyvráceny. V roce 1814 se rodina přestěhovala do Drážďan. V roce 1817 byl zapsán do školy. O dva roky později jeho otčím Ludwig Geyer onemocněl a 30. září 1821 zemřel. Proto byl Richard Wagner dán na výchovu strýci Karlu Geyerovi do Eislebenu. Od 22. prosince navštěvoval pod jménem Wilhelm Richard Geyer církevní školu v Drážďanech. V roce 1826 poprvé navštívil Wagner Prahu, kde jeho sestry Rosalie a Klára získaly angažmá u divadla. Prahu navštívil jako dítě ještě několikrát a velice se mu zalíbila. Ve svých pamětech vzpomínal, jak do svého oblíbeného města šel i pěšky. Richard však zůstal v Drážďanech a rodinu navštěvoval. Od Vánoc 1827 byl opět se svou rodinou v Lipsku. Tady navštěvoval pod jménem Wagner školu sv. Mikuláše a školu sv. Tomáše (1828–1830). Toho času byl pod silným vlivem svého strýce Adolfa Wagnera, četl Shakespeara a „romantiky“, nejvíce E. T. A. Hoffmanna. V šestnácti letech slyšel zpívat operní pěvkyni Wilhelminu Schröder-Devrientovou v Beethovenově opeře \"Fidelio\" a od té chvíle mu bylo jasné, že chce být muzikantem. Složil první sonáty a první nedokončený operní pokus \"Hochzeit\" (\"Svatba\").", "section_level": 2}, {"title": "Studium a rané kompozice.", "content": "Od roku 1831 studoval hudbu na univerzitě v Lipsku, mimo jiné se učil u Christiana Theodora Weinlinga, kterému také věnoval své první dílo – klavírní sonátu B dur. V roce 1832 zkomponoval symfonii C dur a podnikl svou třetí cestu do Čech. V roce 1833 byl ovlivněn spisovatelem a publicistou Heinrichem Laubem a ideami revolučně orientovaným hnutím \"Junges Deutschland\". Zároveň začal komponovat operu \"Die Feen\" (\"Víly\") a byl jmenován sbormistrem divadla ve Würzburgu. V Laubeho „Zeitung für die eleganten Welt“ (Noviny pro elegantní svět) mu vyšel článek „\"Die deutsche Oper\"“ (\"Německá opera\"). Poté podnikl s Theodorem Apelem svou čtvrtou cestu do Čech. Stal se hudebním vedoucím pro letní sezónu v Bad Lauchstädtu a divadla v Magdeburku a tam také potkal svou budoucí ženu, herečku Minnu Planerovou (5. září 1809 v Oederanu – 25. ledna 1866 v Drážďanech).", "section_level": 2}, {"title": "Počátky skladatelské kariéry.", "content": "V roce 1835 začal pracovat na opeře \"Das Liebesverbot\" (\"Zakázaná láska\") a zahájil druhou sezonu svého působení v Magdeburku, kde se také 29. března 1836 konala premiéra \"Zakázané lásky\". 24. listopadu 1836 se oženil s Minnou Planerovou. 1. dubna 1837 nastoupil jako hudební ředitel v Královci (\"Königsberg, dnes Kalinigrad\"), krátce nato ale podnik zkrachoval a on sám se ocitl v dluzích. V červnu 1837 se mu podařilo získat místo dirigenta v Rize a dostal se tak z dosahu německých věřitelů. Tady začal vznikat text a začátek partitury opery \"Rienzi\". 12. října 1837 zemřela jeho sestra Rosalie. V roce 1839 ztratil své místo v Rize. Ze strachu z věřitelů svých velkých dluhů překročil tajně rusko-rakouskou hranici a odplul se svou ženou Minnou na malé plachetnici na rozbouřeném moři až do Londýna. Na této cestě načerpal inspiraci ke své opeře \"Der fliegende Holländer\" (\"Bludný Holanďan\"). Hned poté se vydal do Paříže. Léta 1840–1841 strávil za stísněných podmínek v Paříži, dokončil zde \"Rienziho\" (1840) a \"Bludného Holanďana\" (1841). Seznámil se zde s Heinrichem Heinem a Franzem Lisztem. Toho času se též zabýval ateistickou filosofií Ludwiga Feuerbacha a teorií moderního anarchismu Pierra Josepha Proudhona, poprvé tak přišel na myšlenku zpracovat drama Nibelungů. V roce 1842 opustil Paříž a vrátil se zpět do Drážďan. Červen strávil v Teplicích, na hradě Střekov získal první inspiraci k opeře \"Tannhäuser\". 20. října 1842 se konala v Drážďanech premiéra opery \"Rienzi\". V roce 1843 byl jmenován kapelníkem Drážďanské opery (\"Semperoper\") a 2. února tam mělo premiéru jeho stěžejní dílo \"Bludný Holanďan\". V Drážďanech se poznal s Antonem Pusinellim a Augustem Röckelem, s nímž vedl především politické rozhovory. V červnu 1845 se vydal do Mariánských Lázní a v tamějším klidném prostředí začal pracovat na opeře \"Lohengrin\". 19. října 1845 se konala v Drážďanech premiéra \"Tannhäusera\". V roce 1846 dirigoval Beethovenovu devátou symfonii.", "section_level": 2}, {"title": "Wagner po revoluci 1848.", "content": "9. ledna 1848 zemřela Wagnerova matka. Navštěvoval Liszta ve Výmaru, podpořil březnovou revoluci a vytvořil koncepci pro \"Der Ring des Nibelungen\" (\"Prsten Nibelungův\"). Odcestoval do Vídně a po návratu se zúčastnil květnového povstání. Poznal tehdy ruského anarchistu Michaila Bakunina. Byl na něj vydán zatykač, stejně jako na jeho přítele, známého architekta Gottfrieda Sempera, autora operní budovy v Drážďanech. Musel proto uprchnout a po krátkém pobytu v Paříži se usadil v exilu v Curychu. Ve francouzském Bordeaux prožil románek s Jessií Laussotovou. 28. srpna měl ve Weimaru bez jeho přítomnosti premiéru \"Lohengrin\". Dokončil také spis \"Oper und Drama\". V roce 1852 se seznámil s Ottou a Mathildou Wesendonckovými a dokončil básně k Nibelungům. V květnu pořádal koncerty v Curychu. Navštívili ho tam Ferenc Liszt a básník-revolucionář Georg Herwegh. Zkoncipoval předehru k opeře \"Das Rheingold\" (\"Zlato Rýna\"). 10. října 1852 navštívil Liszta v Paříži a zde se poprvé setkal s jeho nemanželskou dcerou Cosimou (tehdy se jmenovala Cosima de Flavigny), která se o mnoho let později stala jeho druhou ženou. V roce 1854 si přečetl hlavní dílo německého filosofa Arthura Schopenhauera \"Die Welt als Wille und Vorstellung\" (\"Svět jako vůle a představa\"). Ve stejném roce začal pracovat na opeře \"Tristan a Isolda\". V roce 1855 pořádal koncerty v Londýně. V roce 1856 požádal saského krále Jana o milost. Mezitím příležitostně pobýval na „Zeleném vršku“ (\"Grüner Hügel\") vedle vily Wesedoncků a zkomponoval zde známé \"Wesendonck-Lieder\", tedy \"Písně (pro Mathildu) Wesendonck\". Přerušil kompoziční práci na operách cyklu Prsten Nibelungův a vrátil se k práci na \"Tristanovi a Isoldě\". V roce 1858 si zkomplikoval situaci románkem s Mathildou Wesendonckovou. Manželka Minna odjela do Drážďan a na čas se od něj odloučila. Wagner odcestoval do Benátek. V roce 1859 se zdržoval v Luzernu, kde dokončil Tristana. Vydal se do Paříže, kam ho následovala i Minna. Pořádal tam koncerty a stejně tak v Bruselu. V roce 1860 vydal saský král Jan částečnou amnestii, která se vztahovala i na Richarda Wagnera, a on se mohl po dlouhé době zase podívat do Německa. V roce 1861 se konalo v Paříži skandální uvedení opery \"Tannhäuser\". Poté se Wagner zdržoval střídavě v Karlsruhe, Vídni, Benátkách, Mohuči a Paříži. Začal pracovat na opeře \"Mistři pěvci norimberští\". Poté, co opustil Paříž, pobýval v Biebrichu, dnešním předměstí hessenského města Wiesbaden. Do Biebrichu přijela za ním jeho manželka Minna a zde mezi nimi došlo začátkem roku 1862 k definitivní rozluce. Ve stejném roce vyhlásil saský král plnou amnestii. Poté prožil Wagner vztahy k Mathildě Maierové a Friederike Meyerové. V červnu se setkal s vynikajícím klavíristou a také dirigentem Hansem von Bülow, který se mezitím oženil s Lisztovou dcerou Cosimou, a zůstal na čas ve Vídni. V roce 1863 pořádal koncerty v Petrohradě, Moskvě, Budapešti, Praze a Karlsruhe. V roce 1864 opustil Vídeň a navštívil německou spisovatelku Elisu Wille v Mariafeldu u Curychu. 4. května 1863 ho pozval do Mnichova jeho veliký obdivovatel, bavorský „pohádkový“ král Ludvík II., a i když byl později pod tlakem okolností nucen Wagnera vyhostit, tak ho až do smrti štědře podporoval. Wagnerovo opětné setkání s Cosimou, tehdy provdanou von Bülow, bylo pro oba osudové. Cosima byla nemanželskou dcerou proslulého klavírního virtuóza a hudebního skladatele Franze Liszta a francouzské hraběnky Marie d'Agoult. Vzhledem k původu své matky z vysoké šlechty se v mládí jmenovala Cosima de Flavigny. 28. listopadu 1863 si Wagner a Cosima von Bülow vyznali lásku. V červnu a červenci 1864 bydleli Bülowovi v jeho vile Pellet na Starnberském jezeře v Bavorsku. Tam pokračoval Wagnerův utajovaný vztah s Cosimou. 10. dubna 1865 se jim narodila dcera Isolda, kterou Hans von Bülow tehdy považoval za své vlastní dítě. 10. června 1865 se konala v Mnichově slavnostní premiéra \"Tristana a Isoldy\" za přítomnosti krále Ludvíka II. 17. června začal Wagner psát svou autobiografii \"Mein Leben\" (\"Můj život\").", "section_level": 2}, {"title": "Vrcholná léta kariéry a druhé manželství.", "content": "25. ledna 1866 zemřela Wagnerova první manželka Minna roz. Planer. Toho času pobýval společně s Cosimou ve Švýcarsku. Oba se pak usadili v obci Tribschen blízko Luzernu, na břehu romantického Lucernského jezera (\"Vierwaldstätter See\"). 17. února se jim tam narodila druhá dcera Eva. 21. června 1868 se konala v Mnichově premiéra opery \"Mistři pěvci norimberští\" (\"Die Meistersinger von Nürnberg\"). 8. listopadu se Wagner poprvé setkal s Friedrichem Nietzschem, který se později proslavil jako jeden z největších filosofů a myslitelů a kterého Wagner inspiroval k napsání jeho díla \"Die Geburt der Tragödie\" (\"Zrození tragédie\") a několika dalších děl. Nietzsche byl toho času častým hostem v jeho vile a Wagner s ním počítal jako s osobním učitelem svého syna Siegfrieda Wagnera, který se jemu a Cosimě narodil 6. června 1869. První tři děti Richarda Wagnera a Cosimy se tedy všechny narodily jako nemanželské. Manželství Cosimy s Hansem von Bülow bylo rozvedeno teprve 18. června 1870. Již 25. srpna 1870 uzavřeli Richard Wagner a Cosima v Luzernu manželství. 22. září 1869 se konala premiéra Wagnerovy opery \"Zlato Rýna\" (\"Rheingold\") v Mnichově. 26. června 1870 měla v Mnichově premiéru opera \"Walküre\" (Valkýra). 25. prosince 1870 uspořádal Wagner soukromou premiéru svého díla „Siegfried-Idylle“ na schodech své vily v Luzernu.", "section_level": 2}, {"title": "Bayreuthské období.", "content": "V roce 1871 si Wagner vybral Bayreuth jako místo pro své divadlo. S podporou krále Ludvíka II. mohl tento projekt realizovat. Ve stejném roce byl také pozván německým říšským kancléřem Bismarckem do Berlína. V roce 1872 se definitivně přestěhoval do Bayreuthu a 22. května toho roku byl zde položen základní kámen jeho divadla. Vytvořil v něm neviditelný orchestr, který zůstal skrytý pod podiem, a diváci tak měli možnost vidět jen to, co se děje na jevišti. Veliký důraz byl též kladen na kvalitu zvuku. Mimořádné akustiky bylo dosažena i proto, že celá stavba byla ze dřeva, že nebyly žádné lóže po stranách a všechny sedačky byly bez čalounění. Tenhle nápad dostal už za svého působení v Rize, kde musel někdy dirigovat koncerty i ve stodolách a byl překvapen a nadšen jejich akustikou. Již 2. srpna 1873 se konalo slavnostní otevření divadla. 28. dubna se nastěhovali Richard a Cosima Wagnerovi do nové vily v Bayreuthu, na okraji zámecké zahrady, která se stavěla dva roky. Wagner ji pojmenoval „\"Haus Wahnfried\"“. Jméno domu osvětluje nápis vyrytý na čelní straně budovy: 13. srpna 1876 se konaly za přítomnosti císaře Viléma I. a bavorského krále Ludvíka II. první Hudební slavnosti v Bayreuthu (Bayreuthský festival), při kterých byl uveden celý \"Prsten Nibelungův\". V září 1876 podnikl Wagner cestu do Itálie a naposledy se (v Sorrentu) setkal s Nietzschem. Nietzsche Wagnerovi vyčítal, že se přidal k říšským Němcům, a především mu jako zapřisáhlý nepřítel křesťanství zazlíval operu \"Parsifal\", ve které oslavoval křesťanské tradice. Wagner, který požadoval po svých přátelích bezmeznou oddanost, Nietzschemu naopak vyčítal, že se v knize \"Menschliches, alzu menschliches\" (\"Lidské, příliš lidské\") odklonil od jeho, tedy wagneriánského myšlenkového směru, a také to, že měl Nietzsche četné židovské přátele, a tak se jejich přátelství rozpadlo. Během pobytu v Londýně ho přijala anglická královna Viktorie. Koncem roku 1879 odcestovali Wagnerovi opět do Itálie, navštívili střídavě města Neapol, Ravello a Siena a pobývali také v Benátkách. V roce 1881 byl v Bayreuthu uveden \"Prsten Nibelungův\". V listopadu téhož roku se Wagner zdržoval na Sicílii. 13. února 1882 dokončil v Palermu svou poslední operu \"Parsifal\", která měla premiéru na druhém Bayreuthském festivalu 26. června 1882. Od 16. září 1882 pobývali Richard a Cosima Wagnerovi v Benátkách v paláci Vendramin (plným názvem \"Palazzo Vendramin-Calergi\") na břehu Velkého kanálu (\"Canale Grande\"). Zde, možná po manželské hádce, Richard Wagner dne 13. února 1883 zemřel. 16. února byl převezen do domovského Bayreuthu a 18. února byl pochován v malém parku u své vily Wahnfried.", "section_level": 2}, {"title": "Antisemitismus.", "content": "Jeho dílo bylo již za německého císařství a především později za dob nacionálního socialismu ve světě velmi různě a mnohdy jednostranně posuzováno. Jeho antisemitismus se projevil poprvé v díle \"Das Judenthum in der Musik (Židovství v hudbě)\", které vydal nejprve anonymně a později se k němu přihlásil. V něm si stěžuje na „požidovštěné“ umění a použil tezi, že „Židovství samo o sobě je neschopné, jak svým zevnějškem, svou řečí, ale především svým zpěvem, který se odvažuje nazývat uměním“. Ve své stati \"Was ist deutsch?\" (\"Co je německé?\"), která vyšla v roce 1865, se snažil zdůvodnit ztroskotání revoluce v roce 1848 tím, „že se praví Němci náhle ocitli v prostředí, které jim bylo úplně cizí“. Z bayreuthského spolku Richarda a Cosimy Wagnerových přišel do německé společnosti úplně nový druh biologického rasismu, který byl ovlivněn Francouzem Arthurem de Gobineau a poněmčeným Angličanem a zastáncem eugeniky Houstonem Stewartem Chamberlainem. Oba hlásali nadřazenost árijské rasy nad židovskou. Chamberlain se roku 1908 oženil s Wagnerovou dcerou Evou. Na druhou stranu měl paradoxně mezi Židy několik přátel a spolupracovníků, mj. Karla Tausiga, Josepha Rubinsteina, Angelo Neumanna, Hermanna Leviho a slavnou zpěvačku Lilli Lehmann. V Izraeli bylo jeho dílo vždy přijímáno s rozpaky, nejednou skončilo představení jeho děl fiaskem a několikrát bylo i z důvodu protestů „Spolku přeživších holocaust“ zrušeno.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Opery.", "content": "Ke všem svým operám Wagner napsal libreta sám. Libreto k nedokončené opeře \"Die Hochzeit\" zničil a libreto k \"Rienzimu\" daroval bavorskému králi Ludvíku II. Později si Adolf Hitler přivlastnil libreta k operám \"Rienzi\", \"Die Feen\" a \"Das Liebesverbot oder Novize von Palermo\". Všechny tyto tři partitury jsou dnes bohužel ztracené.", "section_level": 2}, {"title": "České premiéry.", "content": "Nepočítáme-li nedokončenou operu \"Die Hochzeit\" (Svatba), byly na území dnešní České republiky uvedeny všechny Wagnerovy opery kromě \"Das Liebesverbot oder Der Novize von Palermo\" (Zápověď lásky aneb Novicka z Palerma). Jejich první uvedení vždy zrealizovaly německé scény v Praze. V roce 1888 bylo operou \"Die Meistersinger von Nürnberg\" otevřeno Nové německé divadlo v Praze. České soubory uváděly Wagnerovy opery až později: Doposud nejvíce hranými Wagnerovými operami na území Česka jsou \"Bludný Holanďan\" (přes 70 inscenací) a \"Lohengrin\" (přes 60 inscenací). Wagnerova opera \"Die Feen\" (Víly) se v Čechách nastudovala zatím jen jednou a premiéra proběhla 8. února 1893 v Novém německém divadle v Praze.", "section_level": 3}, {"title": "Stavovské divadlo v Praze.", "content": "Stavovské divadlo bylo první divadlo v celé Habsburské monarchii, které uvedlo Wagnerovu operu. Byl jí \"Tannhäuser\". Wagnerovy opery velice propagoval František Škroup.", "section_level": 4}, {"title": "Wagner spisovatel.", "content": "Richard Wagner napsal také řadu různých polemických statí a jiných textů, ve kterých se většinou zaměřoval na vlastní ideál opery. V jeho dílech se také často zaměřuje na oblast politickou a sociální. Mezi jeho nejznámější díla patří:", "section_level": 3}], "src_summary": "Wilhelm Richard Wagner (22. května 1813, Lipsko – 13. února 1883, Benátky) byl německý hudební skladatel, dramatik, básník, spisovatel, divadelní režisér a dirigent, výrazný představitel hudebního romantismu. Mezi jeho nejznámější díla patří opery \"Rienzi\", \"Bludný Holanďan\", \"Tannhäuser\", \"Lohengrin\", \"Tristan a Isolda\", \"Mistři pěvci norimberští\", operní tetralogie \"Prsten Nibelungův\" a jeho poslední opera \"Parsifal\". ", "tgt_summary": "Wilhelm Richard Wagner (* 22. Mai 1813 in Leipzig; † 13. Februar 1883 in Venedig) war ein deutscher Komponist, Dramatiker, Dichter, Schriftsteller, Theaterregisseur und Dirigent. Mit seinen Musikdramen gilt er als einer der bedeutendsten Erneuerer der europäischen Musik im 19. Jahrhundert. Er veränderte die Ausdrucksfähigkeit romantischer Musik und die theoretischen und praktischen Grundlagen der Oper sowie deren Gesamtverständnis, indem er dramatische Handlungen als Gesamtkunstwerk gestaltete und dazu die Libretti, Musik und Regieanweisungen schrieb. Er gründete die ausschließlich der Aufführung eigener Werke gewidmeten Festspiele in dem von ihm geplanten Bayreuther Festspielhaus. Seine Neuerungen in der Harmonik beeinflussten die Entwicklung der Musik bis in die Moderne. Mit seiner Schrift \"Das Judenthum in der Musik\" gehört er geistesgeschichtlich zu den obsessiven Verfechtern des Antisemitismus.", "id": 2380535} {"src_title": "Křemík", "tgt_title": "Silicium", "src_document": [{"title": "Historie objevu.", "content": "Křemík poprvé identifikoval roku 1787 Antoine Lavoisier jakožto složku pazourku a jiných křemíkatých hornin. Později, v roce 1800, jej Humphry Davy mylně považoval za sloučeninu. Roku 1811 Gay-Lussac a Thénard pravděpodobně vyrobili amorfní křemík zahříváním draslíku s tetrafluorosilanem. Křemík jakožto prvek byl poprvé izolován švédským chemikem J. J. Berzeliem roku 1823. Roku 1824 Berzelius získal amorfní křemík přibližně stejným postupem jako předtím Gay-Lussac. Berzelius také produkt přečistil opakovaným promýváním.", "section_level": 1}, {"title": "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "content": "Jedná se o poměrně tvrdý polokov s vysokou afinitou ke kyslíku. Elementární křemík je na vzduchu neomezeně stálý, v okolní přírodě se s ním však setkáváme prakticky pouze ve formě sloučenin, v nichž se vyskytuje pouze v mocenství Si. Je odolný vůči většině minerálních kyselin s výjimkou směsi kyseliny fluorovodíkové (HF) a kyseliny dusičné (HNO), velmi snadno se však rozpouští v zásaditých roztocích (např. v hydroxidu draselném) za vzniku křemičitanového aniontu [SiO].", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v přírodě.", "content": "V čisté podobě se křemík v přírodě nevyskytuje, setkáváme se pouze s jeho sloučeninami. Je po kyslíku druhým nejvíce zastoupeným prvkem v zemské kůře. Podle posledních dostupných údajů tvoří 26 – 28 % zemské kůry. V mořské vodě je jeho koncentrace poměrně nízká, pouze 3 mg Si/l, ve vesmíru připadá na jeden atom křemíku pouze přibližně 30 000 atomů vodíku. Křemík je základní složkou velké většiny hornin tvořících zemskou kůru – příkladem mohou být pískovcové horniny, jíly, žuly a především aluminosilikátové horniny na bázi ortoklasu (aluminosilikáty obsahující draslík) nebo plagioklasu (aluminosilikáty obsahující sodík). Křemík se tedy vyskytuje prakticky ve všech vyvřelých horninách. Mineralogicky je bezesporu nejvýznamnějším zástupcem křemen, chemicky oxid křemičitý SiO. Minerály s tímto složením se liší barevně podle přítomnosti malých množství cizorodých prvků, které způsobují charakteristické zbarvení krystalického oxidu křemičitého. Téměř čistý oxid křemičitý je mineralogicky označován jako křišťál, fialově je zbarven ametyst (příměs Fe), žlutý je citrín (příměs Fe), růžový růženín (Mn), hnědý záhněda (příměs Al, Na, Li). Další, např. jaspis, se mohou vyskytovat v několika barevných variantách. Zvláštní případ minerálu na bázi oxidu křemičitého je amorfní forma této sloučeniny – opál. Tento módní polodrahokam se vyskytuje v řadě barevných variant. V současné době se největší množství opálů dobývá v Austrálii a střední Americe včetně Mexika. Z biologického hlediska patří křemík mezi biogenní prvky, i když jeho obsah v tkáních živých organismů není příliš vysoký. Uvádí se, že v těle dospělého člověka je přítomen přibližně 1 g křemíku a to především v kostech, chrupavkách a zubní sklovině, pro jejichž zdravý růst a vývoj je nezbytný. Zvýšený obsah křemíku v rostlinných buňkách můžeme nalézt např. v přesličkách nebo žahavých chloupcích kopřiv. Mimořádně důležitý je křemík pro rozsivky, neboť jeho sloučeniny tvoří hlavní složku schránky těchto jednobuněčných řas, frustuly. Jde zejména o vodnatý polymer oxidu křemičitého, blízký opálu. Rozsivky jsou jedinou skupinou organismů, jejíž rozvoj je naprosto závislý na přítomnosti rozpustných forem oxidu křemičitého v prostředí. Po vyčerpání zdrojů křemíku se zastaví replikace DNA. Rozsivky jsou významnými primárními producenty biomasy, jejich biomasa tvoří 25% z celkového množství produkovaného rostlinami.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba a využití.", "content": "Křemík má také využití při výrobě skla, porcelánu, nebo cementu. Výroba křemíku v průmyslovém měřítku spočívá v redukci taveniny vysoce čistého oxidu křemičitého v obloukové elektrické peci na grafitové elektrodě, jejíž materiál je přitom spalován na plynný oxid uhelnatý podle reakce: za vzniku křemíku o čistotě 97 – 99 %. Pro účely elektronického průmyslu je ovšem tato čistota naprosto nedostatečná, neboť výroba elektronických součástek vyžaduje většinou křemík o čistotě minimálně 99,9999 %, protože i nepatrné znečištění výrazně ovlivňuje kvalitu vyrobených tranzistorů a dalších elektronických součástek.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba vysoce čistého křemíku.", "content": "Jednou z nejstarších metod pro přípravu vysoce čistého křemíku je zonální tavení. Čištěný materiál se nejprve upraví do tvaru dlouhé tenké tyče. Ta se potom ve speciální pícce postupně přetavuje tak, aby se tavená zóna posunovala od jednoho konce ke druhému. Přitom se nečistoty přítomné v materiálu koncentrují v roztavené zóně a postupně se dostávají ke konci tyče, který se nakonec odstraní odříznutím. Několikanásobným opakováním tohoto postupu vznikne poměrně vysoce čistý materiál. V současné době se pro přípravu extrémně čistého křemíku používají chemické metody. V tzv. Siemensově postupu je z křemíku nejprve vyrobena nějaká těkavá sloučenina, obvykle trichlorsilan HSiCl nebo chlorid křemičitý SiCl. Tyto plynné sloučeniny se potom vedou přes vrstvu vysoce čistého křemíku o teplotě přes 1 100 °C. Přitom dochází k jejich rozkladu a vzniklý vysoce čistý křemík se ukládá v krystalické podobě na původní křemíkovou podložku. Reakci trichlorsilanu vystihuje rovnice: Uvedeným postupem vzniká tzv. polykrystalický křemík, který typicky obsahuje nečistoty v řádu jednotek ppb (1 : 1 000 000 000) a plně vyhovuje požadavkům pro výrobu elektronických polovodičových součástek. Po určitou dobu byl alternativou k Siemensově metodě postup DuPontův, který vycházel z chloridu křemičitého a jeho rozkladu při teplotě 950 °C na vysoce čistém zinku podle rovnice: Technické problémy s těkavostí vznikajícího chloridu zinečnatého, který následně znečišťoval vyrobený čistý křemík, vedly nakonec k tomu, že byl tento proces prakticky opuštěn.", "section_level": 2}, {"title": "Výroba monokrystalického křemíku.", "content": "Jelikož pro výrobu některých polovodičových součástek je polykrystalický křemík nepoužitelný, používá se křemík monokrystalický. Obvyklou metodou pro jeho výrobu je řízená krystalizace z taveniny, nazývaná Czochralského proces. Při tomto postupu je do křemíkové taveniny vložen zárodečný krystal vysoce čistého křemíku. Tento krystal se přitom otáčí a pulzuje podle předem přesně definovaného programu, přičemž teplota taveniny je také velmi pečlivě sledována a řízena. Celý proces probíhá v nádobách z velmi čistého křemene v inertní atmosféře argonu. Na zárodečném krystalu se pak vylučují další vrstvy mimořádně čistého křemíku, výsledný produkt (křemíkový ingot) pak může mít až 400 mm v průměru a délku do 2 m, tvořen je přitom jediným krystalem. Vyrobený ingot se po ochlazení řeže na tenké vrstvy (typicky 0,5 mm), leští a je použit jako výchozí surovina pro výrobu polovodičových součástek.", "section_level": 2}, {"title": "Slitiny.", "content": "Metalurgický význam křemíku spočívá pouze ve výrobě některých speciálních slitin, v nichž jeho podíl představuje pouze jednotky procent. Nejznámější je ferrosilicium, slitina křemíku a železa, která se vyznačuje vysokou tvrdostí a chemickou odolností. Pro zvýšení tvrdosti se křemík v malém množství přidává i do speciálních ocelí a hliníkových slitin.", "section_level": 2}, {"title": "Rafinace křemíku.", "content": "Chemická rafinace se provádí převedení na sloučeninu trichlorsilanu SiHCl, a následná destilace, při níž se odstraní většina nečistot. Fyzické rafinace:", "section_level": 1}, {"title": "Polovodivé vlastnosti.", "content": "Čistý křemík má z hlediska pásové struktury vlastnosti polovodiče. Z hlediska polovodivých aplikací se však častěji používá křemík s příměsí jiného prvku, což má za následek elektronovou resp. děrovou vodivost a snížení elektrického odporu. Vzniká tak polovodič typu \"n\" resp. \"p\"; takovýto materiál tvoří základ součástek jako jsou diody, tranzistory, fotovoltaické články a další.", "section_level": 2}, {"title": "Sloučeniny křemíku a jejich význam.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Oxid křemičitý.", "content": "Patrně nejvýznamnější anorganickou sloučeninou křemíku je oxid křemičitý, SiO. Tato látka se vyskytuje v řadě modifikací se zcela odlišnými fyzikálně-chemickými vlastnostmi.", "section_level": 2}, {"title": "Sklo.", "content": "V současné době se vyrábí stovky druhů skla pro nejrůznější praktické aplikace, které se liší fyzikálními vlastnostmi i vzhledem. Základní surovinou pro výrobu skloviny je směs, nazývaná sklářský kmen o přibližném složení: 50% písek (křemen nebo oxid křemičitý), 16% soda (uhličitan sodný), 12% vápenec (uhličitan vápenatý), 18% odpadní sklo (drcené střepy). Tato směs taví při teplotě kolem 1 500 °C a dále zpracovává především na výrobu lahví litím nebo foukáním.", "section_level": 3}, {"title": "Křemičitany.", "content": "Křemík tvoří celou řadu kyslíkatých kyselin, z nichž nejjednodušší a nejznámější je kyselina křemičitá HSiO. V dalších kyselinách jsou za sebou řetězeny skupiny [SiO]. Všechny uvedené kyseliny jsou poměrně slabé a nestálé. Běžně se však setkáváme s jejich solemi křemičitany, které jsou velmi stabilní. Křemičitany alkalických kovů a kovů alkalických zemin jsou podstatnou součástí vyvřelých hornin, jílů, cihlářských hlín a dalších. Velmi běžné jsou horniny na bázi hlinitokřemičitanů (aluminosilikátů), tzv. živce. Aluminosilátové minerály tvoří např. orthoklas KAlSiO a plagioklas NaAlSiO. Velmi cenné jsou aluminosilikáty zvané zeolity, které vytvářejí komplikované prostorové sítě, složené z tetraedrů SiO a AlO, vázaných navzájem sdílením svých vrcholových kyslíků. Tvoří vzájemně propojené kanály a dutiny, které obsahují slabě vázané, tedy v podstatě pohyblivé molekuly vody a kationy alkalických kovů (Na, K, Li, Cs) a alkalických zemin (Ca, Mg, Ba, Sr), které vyrovnávají nenasycenou negativní valenci AlO. Zeolity se chovají jako přírodní iontoměniče nebo molekulová síta.", "section_level": 2}, {"title": "Keramika a stavební hmoty.", "content": "Keramika je obecný název pro výrobky zhotovené vypalováním keramických směsí, jejichž hlavními složkami jsou kaolíny, jíly a hlíny. Keramické směsi získají po prohnětení s vodou plastické vlastnosti, v tom stavu je lze tvarovat a naopak po vypálení při teplotě 800 až 1500 °C plastické vlastnosti ztrácejí a mění se v trvale tvrdou látku zvanou střep. Nejvíce ceněnou keramickou hmotou je porcelán, jehož vstupní suroviny tvoří směs, která obsahuje průměrně 50 % nejčistšího kaolínu, 25 % křemenného písku a 25 % živce. Velmi známý a ceněný je například míšeňský porcelán, u nás se výroba porcelánu koncentruje v západních Čechách, světově proslulý je karlovarský porcelán. Cihlářské hlíny jako méně hodnotné keramické suroviny slouží pro výrobu cihel, střešních tašek a jiných stavebních materiálů. Z jílů nebo méně hodnotného kaolinu, živce a křemene se vypalováním při teplotě okolo 1300 °C vyrábí buď obyčejná kamenina (potrubí, dlaždice) nebo jemná bílá kamenina (talíře, umyvadla, kachlíky, sošky). Další uplatnění ve stavebnictví nachází křemenný písek jako složka malty a pojivých materiálů a především při výrobě betonu.", "section_level": 3}, {"title": "Halogenidy křemíku.", "content": "Křemík tvoří sloučeniny s fluorem SiF, chlorem SiCl a bromem SiBr, které se mohou dále řetězit za vzniku vyšších halogenidů. Všechny uvedené sloučeniny jsou značně nestálé a při styku s vodou okamžitě hydrolyzují za vzniku gelovité kyseliny křemičité. Chlorid křemičitý je značně důležitou sloučeninou při přípravě čistého křemíku pro polovodičové účely (viz výše). Těkavosti fluoridu křemičitého se v analytické chemii používá k odstranění fluoru z jeho stabilních fluoridů AlF a fluoridů lantanoidů. Vzorek se přitom vaří při asi 150 °C v 50 % kyselině sírové ve skleněné aparatuře a vzniklý těkavý SiF je okamžitě odváděn proudem horké vodní páry do roztoku alkalického hydroxidu, kde je pak možno snáze určit jeho obsah.", "section_level": 2}, {"title": "Karbid křemíku.", "content": "Krystaly karbidu křemíku SiC mají analogickou krystalickou strukturu jako diamant a patří mezi jedny z nejtvrdších známých látek. V Mohsově stupnici tvrdosti dosahuje karbid stupně 9 – 10 a nalézá uplatnění jako brusný materiál pod názvem karborundum.", "section_level": 2}, {"title": "Křemíkaté analogie uhlovodíků.", "content": "Protože křemík a uhlík se v periodické soustavě prvků nalézají v jedné skupině pod sebou, dalo by se usuzovat, že křemík bude stejně jako uhlík vytvářet nesmírně pestrou škálu sloučenin analogických organickým látkám. Ve starší vědeckofantastické literatuře jsme se mohli poměrně často setkat s živými bytostmi, které na rozdíl od nás mají tělo složené ze silikonových molekul, koupou se v kapalném čpavku, dýchají sirné páry apod. Skutečnost je však daleko prozaičtější. Přestože křemík vytváří řadu analogických sloučenin k uhlovodíkům, nemůže jejich množství nikdy dosáhnout pestrosti organických látek. Důvodem je především fakt, že atomy křemíku nejsou schopny vytvářet dvojnou vazbu Si=Si a pochopitelně ani vazbu trojnou. Další významný důvod je síla vazby mezi dvěma atomy křemíku, která je přibližně poloviční, než u vazby C-C. V důsledku toho jsou molekuly o vysokém počtu vazeb Si-Si nestálé a velmi snadno se rozkládají. Přesto však existují skupiny látek, které jsou analogy mezi organickými sloučeninami a podobnými sloučeninami křemíku.", "section_level": 1}, {"title": "Silany.", "content": "Silany jsou bezbarvé látky o složení SiH. První dva silany jsou plynné, od trisilanu SiH kapalné. Všechny jsou mimořádně reaktivní a na vzduchu samozápalné, reakcí s kyslíkem vzniká oxid křemičitý a voda. Ve vodě také rychle hydrolyzují za uvolnění plynného vodíku a gelu kyseliny křemičité. Silany jsou velmi silná redukční činidla. S halogeny reagují explozivně, za jistých podmínek (přítomnost AlCl a vhodné teploty) lze připravit molekuly s jedním atomem halogenu SiHCl až SiHCl apod. Silany se uplatňují především jako výchozí sloučeniny pro výrobu složitějších křemíkatých látek např. pro výrobu čistého polovodičového křemíku.", "section_level": 2}, {"title": "Siloxany (silikony).", "content": "Siloxany jsou sloučeniny, které obsahují v molekule vazbu Si-O-Si. Tato chemická skupina je velmi stabilní a může proto být připraven teoreticky neomezený řetězec o složení –(O-Si-O-Si-O)-, zbylé dvě volné vazby křemíkového atomu mohou být obsazeny např. skupinami –HO nebo nejčastěji organickými ligandy jako -CH a dalšími. Nejběžněji užívané sloučeniny tohoto typu jsou polydimethylsiloxany a mají vzorec: (CH)SiO[SiO(CH)]nSi(CH). Uvedené látky jsou přitom za běžných podmínek zcela stabilní a nepodléhají rozkladu ani v přítomnosti kyslíku nebo vody. Podle počtu siloxanových skupin i jejich ligandů mohou být výslednými produkty jak kapalné, tak pevné látky. Jejich další vlastností je hydrofobie (odpuzují vodu) a prakticky naprostá neškodnost pro živé organizmy. Praktické využití siloxanů je velmi široké:", "section_level": 2}, {"title": "Zdravotní rizika.", "content": "Křemík ani jeho běžné anorganické sloučeniny nejsou toxické, jsou natolik inertní, že projdou trávicím traktem zcela neporušeny. Problémy nastávají spíše při dlouhodobém vdechování mikroskopických částeček, vznikajících při broušení za použití silikátových materiálů nebo při mechanickém opracovávání silikátových výrobků. Vzniká tak choroba silikóza, která se projevuje snížením plicní kapacity a dušností. Přísná bezpečnostní opatření ovšem musí být dodržována při průmyslové výrobě a zpracování silanů a jejich chlorovaných derivátů. Jejich reakce s kyslíkem nebo vlhkostí může způsobit explozi, únik toxického a žíravého chlorovodíku a jiných nebezpečných sloučenin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Křemík (chemická značka Si, \"Silicium\") je polokovový prvek, hojně se vyskytující v zemské kůře. Slouží jako základní materiál pro výrobu polovodičových součástek, ale i jako základní surovina pro výrobu skla a významná součást keramických a stavebních materiálů.", "tgt_summary": "Silicium, auch Silizium, ist ein chemisches Element mit dem Symbol Si und der Ordnungszahl 14. Es steht in der 4. Hauptgruppe (Kohlenstoffgruppe), bzw. der 14. IUPAC-Gruppe, und der 3. Periode des Periodensystems der Elemente. In der Erdhülle ist es, auf den Massenanteil (ppmw) bezogen, nach Sauerstoff das zweithäufigste Element. ", "id": 69781} {"src_title": "Sophia Lorenová", "tgt_title": "Sophia Loren", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Narodila se v září 1934 v Římě jako nemanželské dítě a získala jméno svého otce Sofia Scicolone. Její matka Romilda se brzy bez Sophiina otce Ricarda vrátila ke svým rodičům do Pozzuoli, kde s početnou rodinou strávily i válku. Herečka a její o čtyři roky mladší sestra Maria prožívaly dětství v těch nejchudších poměrech rybářské vesnice, na nějakou dobu byla celá rodina nucena vyhledat útočiště u příbuzných v Neapoli, kde zažili přítomnost německých i amerických vojáků. Sophia se po válce učila hrát na piano, její sestra zpívala a babička provozovala rodinnou kavárnu. Stala se terčem posměchu nejen kvůli svému nemanželskému původu, ale i kvůli vyhublé postavě (měla přezdívku \"„Párátko“\"). Před světem utíkala do biografu, kde dokázala prosedět celý den. Toužila se stát herečkou, ale nejen kvůli slávě a bohatství, nýbrž aby mohla projevovat emoce a realizovat se tvůrčím způsobem.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Ve čtrnácti letech byla vybrána v soutěži krásy mezi 12 princezen moře. Součástí ocenění byla také jízdenka na vlak do Říma. Tam brzy na to odjela s matkou, aby si zahrála otrokyni ve filmu \"Quo Vadis\" (1951). V Římě zůstala i po dokončení filmu, ale nebylo vůbec jednoduché najít si živobytí. Kromě drobných příležitostí u filmu, pracovala jako modelka pro časopisy. Vedle klasické reklamní fotografie se velmi vítaným příjmem stala práce pro tehdejší fotoromány. To byl v poválečné Itálii velice populární formát publikace. Jednalo se vlastně o fotografický komiks, kde byly za sebou v sekvenci kladené fotografie scén a do komiksových bublin umístěny dialogy aktérů. Ve svých vzpomínkách herečka vděčně zmiňuje tuto práci jako důležitou příležitost k procvičení herectví. Při této příležitosti také dostává své první umělecké jméno: Sofia Lazzaro. Jméno bylo inspirováno její nevšední krásou, která podobně jako v biblickém příběhu podle producentů mohla křísit mrtvé. Měla v tomto uměleckém formátu nevídaný úspěch, a proto se 5. dubna 1953, ve chvíli loučení s fanoušky, objevila na titulní straně časopisu Sogno její fotografie spolu s textem: \"Nezapomenutelná představitelka mnoha a mnoha fotopříběhů se nechala zlákat k filmu. Sofia ale nikdy na čtenáře Sogno magazínu nezapomene a posílá jim své nejvroucnější sbohem.\" V rámci snahy o uplatnění v Římě se účastnila také řady soutěží krásy. Problém byl v tom, že dle jejích vzpomínek uváděla porotu často svou zvláštní charakteristickou tváří do rozpaků. Velký nos, výrazné rty, to všechno dohromady ohromovalo, ale zároveň jaksi nezapadalo do správných šablon. Proto vlastně nikdy nezvítězila, ale často se umísťovala jako druhá a nebo získala speciální cenu poroty. V soutěži Miss Řím, kde skončila opět druhá, si ji všiml o 20 let starší producent Carlo Ponti. Byl její osobností uhranutý, ale zároveň zrazovaný kameramany, kteří ji na zkouškách zpočátku považovali za nevhodnou pro kameru. Carlo jí dokonce decentně naznačil možnost plastické operace, ale o tom nechtěla herečka, hrdá na svůj přirozený zjev, ani slyšet. Nakonec Ponti uvěřil v její talent a pomohl jí získávat menší roličky. Po natočení filmu \"Pýcha a vášeň\" s Cary Grantem a Frankem Sinatrou přišly skutečně velké role. Často byl problém najít pro Sophii Loren (již druhý pseudonym, zvolený kvůli západnímu publiku) vhodnou roli, protože zcela odpovídala představám o italské ženě, její filmový charakter byl omezený, alespoň v Hollywoodu. Nechtěla hrát podřadné role, proto USA brzy opustila, i když zde třeba natočila dobrý snímek \"Houseboat\" s Cary Grantem a získala dobré kontakty i přátelství. Jedním z jejích celoživotních přátel se stal právě Cary, který jí nabízel i manželství. Odmítla, protože věřila v budoucnost vztahu s Carlem Pontim. Ten byl však ženatý a italská církev neumožňovala rozvod. Byla to právě Pontiho první manželka, která později navrhla, aby si všichni tři změnili občanství na francouzské a ve Francii se legálně rozvedli. Ponti se pak oženil s Lorenovou. Mezi její přínosy světové kinematografii patří mnoho filmů režiséra Vittoria de Sicy, za jehož \"Horalku\" získala v roce 1962 Oscara jako herečka v hlavní roli (první v neanglicky mluveném filmu). Dále hrála v filmech s Marcellem Mastroiannim (např. \"Manželství po italsku, Včera, dnes, zítra, Slunečnice\", objevila se i po boku Clarka Gablea, Paula Newmana, Petera O'Toola, Richarda Burtona, Marlona Branda nebo Gregoryho Pecka. Hrála také v posledním filmu Charlieho Chaplina \"Hraběnka z Hongkongu\", během jehož natáčení se spřátelili. Ačkoli neměla žádné herecké vzdělání, byla to právě její přirozená živočišnost, kterou režiséři i diváci vyhledávali.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromí.", "content": "Je vdovou po italském filmovém magnátovi Carlu Pontim (1912–2007), který působil jako producent v italském filmu. Zažili společně hned dvě svatby. První svatba v září 1957 byla anulována kvůli nezapsanému rozvodu Carla Pontiho s jeho předchozí ženou. Podruhé byli řádně sezdáni 9. dubna 1966. Bolestnou ránou do soukromého života byly dva potraty, které prodělala, než se jí narodili synové Carlo (nar. 1968) a Edoardo (nar. 1973). Je tetou italské političky Alessandry Mussoliniové – Sophiina sestra Anna Maria si vzala Romana Mussoliniho, nejmladšího syna diktátora Benita Mussoliniho. Žije v Kalifornii, po smrti Pontiho sama, a herectví se nevěnuje, i když společenských akcí se občas účastní. I přes svůj vysoký věk se stala titulní tváří kalendáře Pirelli na rok 2007.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sophia Lorenová, rodným jménem Sofia Villani Scicolone (* 20. září 1934 Řím) je italská filmová herečka, která se v 60. letech 20. století stala hvězdou světové kinematografie, stejně tak byla považována za sexuální symbol. ", "tgt_summary": "Sophia Loren [] (* 20. September 1934 in Rom; bürgerlich Sofia Villani Scicolone []) ist eine italienische Filmschauspielerin. Sie wurde in den 1960er Jahren zum Weltstar. ", "id": 887352} {"src_title": "Chobotnatci", "tgt_title": "Rüsseltiere", "src_document": [{"title": "Charakteristika řádu.", "content": "Ač to není na první pohled patrné, sloni patří mezi kopytníky. Jsou digitigrádní, našlapují na prsty, kvůli jejich hmotnosti je však pata podložená polštářem z tukového vaziva, takže vypadají, jako by našlapovali celou plochou chodidla. Mají pět prstů, pátý prst někdy nedosahuje až na zem. Prsty jsou chráněné nehtovitými kopýtky. Kosti končetin jsou velmi silné a těžké, a nemají kostní dřeň, jsou vyplněné houbovitou kostí. Lebka chobotnatců je také velmi masivní, ale z velké části vyplněná kostními dutinami, aby nebyla tak těžká. Spodní čelist některých třetihorních druhů byla prodloužená, u dnešních chobotnatců je naopak zkrácená. Chobotnatci mají 26 zubů, ale v jednu chvíli je v ústní dutině zubů pouze 6; v jedné čelisti může být pouze jedna mohutná stolička (vlevo a vpravo) a když se opotřebí, vypadává a je zezadu nahrazena novou. Sklovina stoličky je různě zřasená a u fosilních druhů slouží k jejich identifikaci - proto mnoho vědeckých jmen vyhynulých chobotnatců končí na -odon, tedy zub. Stále dorůstající řezáky bývají přeměněné v kly, které vyčnívají z ústní dutiny. U dnešních slonovitých jsou horní řezáky, u některých fosilních druhů se v kly přeměnily řezáky spodní, jsou známé i rody, které měly čtyři kly, dva z horních a dva z dolních řezáků. Chobot je charakteristickým znakem řádu; i když i jiná, nepříbuzná zvířata mají chobot (jako třeba tapíři). Žádní jiní savci ale nemají chobot tak dobře vyvinutý. Chobot se vyvinul z horního pysku a z nosu, nozdry jsou umístěné na konci chobotu. Je tvořen mnoha vrstvami svalů, konec je vyztužený chrupavkou. Chobot je tvořen a ovládán přes 40 tisíci jednotlivých svalů, díky tomu je chobot všestranným, plně pohyblivým nástrojem. Slouží k příjmu potravy a vody (ale pozor, sloni chobotem nepijí, vodu nasají a pak si ji vstřikují do tlamy) a také k očistě těla. Nejstarší chobotnatci ale chobot neměli. Kůže chobotnatců je lysá a vrásčitá, mají hodně podkožního tuku. Známe sice i osrstěné chobotnatce, ale u nich se jedná o druhotné ochlupení, předkové chobotnatců srst ztratili jako přizpůsobení se vodnímu prostředí. Kůže je velmi tlustá, chobotnatci jsou někdy, společně s hrochy a nosorožci nazývání tlustokožci. Příbuzní s nimi ale nejsou. Varlata jsou umístěná uvnitř těla, nesestupují do šourku. Chobotnatci nemají vyvinutý šourek ani tříselný kanál, ani během embryonálního vývoje ne. Ani předkové chobotnatců tedy šourek nikdy neměli, na rozdíl od kytovců nebo ploutvonožců, kteří mají také varlata v dutině břišní, ale prokazatelně až druhotně, jejich předkové měli vyvinutý šourek, do kterého gonády sestupovaly.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj chobotnatců.", "content": "Na konci křídy se od předků dnešních hmyzožravců oddělila skupina prakopytníků (Condylarthra), společní předkové prašelem (Creodonta) i všech dnešních kopytníků. Kromě předků sudokopytníku a lichokopytníků se později oddělila větev Paenungulata, předků dnešních chobotnatců. Nadřád Paengulata se dále rozdělil na předky dnešních damanů a řád Tethytheria. Tetrytheria byl řád vodních savců, nebo savců žijících na pobřeží, velmi blízko vody. Z té doby tedy pochází znaky chobotnatců, které svědčí pro přizpůsobení se vodnímu prostředí (lysá kůže, varlata uvnitř těla). V eocénu, asi před 60 milióny lety, se začali oddělovat dnešní chobotnatci. Dalšími potomky Tetratherií jsou sirény a vyhynulý řád desmostyli. Nejstarší rody chobotnatců jsou \"Anthracobune\", jehož fosílie byly nalezeny v Africe a Asii. Žil ve spodním eocénu, asi před 50 mil. lety. Eocénní chobotnatci žili v bažinách, kde spásali vegetaci, neměli chobot ani kly a podobali se spíše dnešním tapírům nebo hrochům. V průběhu evoluce docházelo k prodlužování řezáků. V oligocénu se objevili první chobotnatci, kteří již měli chobot a kly - na rozdíl od dnešních zástupců měli kly čtyři. Dva kly vznikly z řezáků horní čelisti, spodní čelist byla prodloužená a opatřená dalšími dvěma kly. \"Primelephas\", druh žijící v pozdním miocénu, se již velmi podobal dnešním chobotnatcům a je přímým předkem obou rodů dnešních slonů, \"Loxodonta\" i \"Elephas\", a také vyhynulého rodu \"Mammuthus\". Kromě vývojové větve, která vedla k recentním chobotnatcům, známe fosilní, podivné tvory, patřící také mezi chobotnatce. Zástupci třetihorní čeledě deinotheriidae neměli kly v horní čelisti, ale v dolní, chobotnatci z čeledi ambelodontidae měli spodní čelist prodlouženou v jakousi lopatu, kterou nabírali potravu. Na konci třetihor a během pleistocénu ale tito tvorové vyhynuli.", "section_level": 1}, {"title": "Recentní chobotnatci.", "content": "Recentní je pouze jedna čeleď, slonovití. Slon africký je největší suchozemské zvíře a drží také primát v délce březosti, 660 dní. Přestože chobotnatci obývali celý svět kromě Austrálie, dnešní druhy žijí jen v Africe a v jižní a jihovýchodní Asii. Slon africký je největším suchozemským živočichem současnosti, velcí jedinci mohou dosahovat hmotnosti až přes 10 000 kg.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chobotnatci (Proboscidea) jsou řádem velkých býložravých savců, pro které je charakteristický pohyblivý chobot a řezáky, které jsou prodloužené v kly. Zlatým věkem chobotnatců byly třetihory, recentní (žijící) jsou pouze tři druhy: slon africký, slon pralesní a slon indický.", "tgt_summary": "Die Rüsseltiere (Proboscidea) sind eine Ordnung der Säugetiere, der heute mit dem Afrikanischen Elefanten, dem Waldelefanten und dem Asiatischen Elefanten drei Arten innerhalb einer Familie, der Elefanten, angehören. Benannt wurde die Gruppe nach ihrem Rüssel als auffälligstem äußerem Merkmal. Weitere Charakteristika finden sich bei den heutigen Vertretern in dem generell großen und massiven Körperbau mit säulenförmigen Beinen, dem voluminösen Kopf und kurzen Hals sowie den Stoßzähnen, die aus den vergrößerten oberen Schneidezähnen entstanden. Die rezenten Elefanten sind in den tropischen Regionen des Afrikas südlich der Sahara, in Süd- und Südostasiens wie auch in Teilen Ostasiens verbreitet und nutzen eine Vielzahl unterschiedlicher Landschaftsräume. Sie leben in komplexen Sozialverbänden mit Herden aus Mutter- und Jungtieren sowie einzelgängerischen männlichen Tieren, die mitunter aber auch Junggesellenverbände bilden können. Zwischen den einzelnen Individuen findet eine komplexe Kommunikation statt. Die Nahrung besteht überwiegend aus Pflanzen, hierbei sowohl Gräser als auch Blätter, Früchte und Ähnliches. Die genaue Zusammensetzung variiert mit den Jahreszeiten. In der Regel wird in einem Abstand von mehreren Jahren ein Junges geboren, das in der Herde aufwächst. ", "id": 188031} {"src_title": "Ptakoještěři", "tgt_title": "Flugsaurier", "src_document": [{"title": "Zařazení a rozšíření.", "content": "Ptakoještěři bývají někdy veřejností mylně zahrnováni mezi dinosaury, ve skutečnosti jsou společně s krokodýly pouze jejich sesterskou vývojovou skupinou. Přesto bývají laickou veřejností stále často považováni za létající druhohorní dinosaury. První objevený ptakoještěr byl popsán již roku 1784 (některé nekompletní kostry však byly známy již kolem roku 1757) a od té doby bylo dodnes objeveno přes 120 platných rodů těchto létajících pravěkých obratlovců. Ptakoještěři byli geograficky výrazně rozšířenou skupinou, jejich fosilie známe prakticky ze všech současných kontinentů. Nejvíce jejich druhů bylo dosud popsáno z území Německa, Číny a Brazílie. V říjnu roku 2019 byl oznámen objev fosilií prvních antarktických ptakoještěrů, získaných v letech 2006 až 2007 a 2016 až 2019 brazilskými výpravami do Antarktidy. Jedná se přinejmenším o tři exempláře různých druhů, z nichž jeden měřil v rozpětí křídel 3 až 4 metry.", "section_level": 1}, {"title": "Rozměry.", "content": "Někteří pterosauři představovali bezpochyby největší létající živočichy všech dob. Druh \"Quetzalcoatlus northropi\" z období svrchní křídy žijící na území dnešního Texasu mohl dosáhnout rozpětí křídel 12–15 metrů (v extrémním případě snad dokonce 18 metrů), což odpovídá středně velkému turistickému letadlu. Přesto jeho hmotnost činila zřejmě jen kolem 130–250 kilogramů. Podobných rozměrů dosahovali i někteří jiní pterosauři (\"Hatzegopteryx\", \"Arambourgiania\"). Největší ptakoještěři se zřejmě přiblížili biomechanickému limitu pro jakéhokoliv létajícího tvora. Obří ptakoještěr s rozpětím křídel kolem 12 metrů a odhadovanou hmotností přes 500 kilogramů byl objeven v Rumunsku. Dostal přezdívku \"Drákula\" (Dracula) a poprvé o něm bylo v odborné literatuře referováno již v roce 2010 a následně 2013. Také zuby některých ptakoještěrů byly obrovské, jak ukazuje například objev téměř 8 cm dlouhých zubů dosud nepopsaného spodnokřídového pterosaura z Tuniska. Mnozí jiní pterosauři byli naopak velmi drobní, neboť jejich rozpětí křídel nepřesahovalo zhruba 25 cm (například čínský rod \"Nemicolopterus\").", "section_level": 1}, {"title": "Paleobiologie.", "content": "Stejně jako dinosauři byli i pterosauři téměř s jistotou teplokrevní. U některých (např. druh \"Sordes pilosus\" z Kazachstánu) byla objevena i primitivní srst (tzv. pyknovlákna). U jednoho exempláře nalezeného v Texasu byly dokonce objeveny náznaky jakéhosi proto-peří. To bylo potvrzeno i výzkumem skvěle zachovaných exemplářů z Číny. Předpokládá se, že koncem křídy již byli ptakoještěři vytlačováni konkurenčními létajícími obratlovci – ptáky. Studie z roku 2018 dokazuje, že vývoj nových lebečních znaků (spodní čelisti a lebečního hřebene) významně ovlivňoval především pohlavní výběr. Ve svých začátcích je také výzkum paleoneurologie ptakoještěrů, umožněný teprve využitím nejmodernějších zobrazovacích technik. Stejně jako někteří dinosauři, i ptakoještěři měli dutiny ve svých obratlech, vyplněné vzdušnými vaky. Největší ptakoještěři dosahovali rozpětí křídel přes 10 metrů a mohli zřejmě vykonávat vzdušné poutě na vzdálenosti tisíců kilometrů. Ve vzduchu zřejmě dosahovali rychlostí i přes 120 km/h. Do vzduchu se zřejmě dostávali rychlým výskokem za použití všech čtyř končetin. I přes ohromné rozměry byli tito pterosauři zřejmě schopni aktivního letu, byť s jistými omezeními. Některé fosilní nálezy dokládají, že i velcí ptakoještěři se mohli stávat kořistí pravěkých žraloků a dravých ryb. Objevy některých druhohorních parazitů podobných blechám ukazují, že jurský a křídový hmyz se evolučně přizpůsobil k sání krve teplokrevných dinosaurů i ptakoještěrů (například rody \"Pseudopulex\", \"Tarwinia\" a \"Saurophthirus\"). Některé studie ukazují, že mnohé druhy ptakoještěrů byly zřejmě potravními oportunisty, kteří se nespecializovali na jediný zdroj potravy. O potravních návycích většiny druhů však stále mnoho informací nemáme. Koprolity (fosilní trus) pozdně jurských ptakoještěrů z Polska (lokalita Wierzbica Quarry) ukázal, že se pravděpodobně jednalo o filtrátory, živící se podobně jako dnešní plameňáci. Ptakoještěři dokázali aktivně chodit i po zemi, jak dokládají zejména početné fosilní otisky stop, objevované na mnoha místech světa. Na souši byli tito letci spíše neohrabaní, přesto ale nebyli vyloženě špatnými chodci.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "O rozmnožování ptakoještěrů dlouho chyběly jakékoliv hmatatelné doklady. Objev hnízdní kolonie čínského druhu \"Hamipterus tianshanensis\" ukazuje, že embrya byla méně vyvinutá a po vylíhnutí potřebovala mláďata intenzivnější rodičovskou péči, než se dříve soudilo. Také je zřejmé, že pterosauří matky se vracely do hnízdišť opakovaně, podobně jako mnohé druhy současných mořských ptáků. Mláďata ptakoještěrů pravděpodobně rostla a vyvíjela se velmi rychle, protože po vylíhnutí ještě nedokázala chodit s dostatečnou efektivitou po zemi. Podle novějších poznatků na základě detailního výzkumu fosilních embryí pterosaurů z Číny a Argentiny byla mláďata mnoha druhů ptakoještěrů schopna létat hned po vylíhnutí a starat se tak o sebe do značné míry sama.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Nejstarší objevy ptakoještěrů pocházejí již z druhé poloviny 18. století. Zřejmě vůbec prvním objeveným ptakoještěrem je tzv. \"Pester Exemplar\", dnes řazený do rodu \"Aurorazhdarcho\". Tento svrchnojurský pterosaur malých rozměrů byl objeven v bavorském litografickém vápenci někdy mezi lety 1757 a 1779 a patřil do sbírky arcivévodkyně Marie Anny Habsbursko-Lotrinské (dcery panovnice Marie Terezie). Prvním formálně popsaným pterosaurem pak byl \"Pterodactylus antiquus\", vědecky popsaný roku 1784 Cosimou A. Collinim. V průběhu doby byli ptakoještěři objektem mnoha mýtů a mylných domněnek (například, že žili ve vodě, byli podobní vačnatcům apod.), které byly odbourány a napraveny teprve s dalším podrobným výzkumem jejich fosilií.", "section_level": 1}, {"title": "Český nález.", "content": "Z území Česka je znám jediný druh ptakoještěra – \"Cretornis hlavaci\", objevený v roce 1880 u Chocně. Jednalo se zřejmě o mládě azdarchidního pterosaura, žijícího přibližně před 92 miliony let. Pravděpodobně šlo o mládě, které dosahovalo v rozpětí křídel asi 1,5–1,6 metru. V dospělosti mohl mít tento létající plaz rozpětí křídel až několik metrů, nepatřil ale k největším zástupcům své čeledi. Drobné zuby možných rybožravých ptakoještěrů byly odkryty také v cenomanských a turonských vrstvách (raná svrchní křída) v lomu v Úpohlavech na severovýchodě Čech.", "section_level": 1}, {"title": "Vyhynutí.", "content": "Stejně jako dinosauři a mnohé další skupiny živočichů vyhynuli ptakoještěři na konci křídové periody při velkém hromadném vymírání K-Pg (před 66 miliony let). Dlouho se předpokládalo, že ptakoještěři vymírali již dlouho před koncem křídy, a že toto vymírání souviselo s ekologickou kompeticí s ptáky. Objevují se však údaje o tom, že pokles druhové rozmanitosti ptakoještěrů s nástupem ptáků ve skutečnosti nesouvisel. Biodiverzita pterosaurů na samotném konci křídy již byla menší a v podstatě existovaly spíše jen obří specializované druhy azdarchoidů, ačkoliv některé objevy naznačují, že v této době stále existovaly i menší druhy. Navíc se ukazuje, že ptakoještěři a druhohorní ptáci si zřejmě přímo ekologicky nekonkurovali, alespoň zpočátku nikoliv. Objev velkého množství fosilií ptakoještěrů z úplného konce křídy v Maroku ukazuje, že ve skutečnosti mohla být jejich biodiverzita až do posledních chvil mnohem vyšší.", "section_level": 1}, {"title": "V populární kultuře.", "content": "Ptakoještěři patří k nejpopulárnějším pravěkým tvorům, spolu s dinosaury, mamuty, trilobity apod. Obdivována je zejména jejich schopnost aktivního letu, kterou předstihli ptáky o desítky milionů let. Zkoumají se také různé možnosti využití jejich anatomie v současném leteckém inženýrství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ptakoještěři či pterosauři (Pterosauria, z řečtiny okřídlení ještěři) jsou vyhynulí druhohorní plazi, první obratlovci v historii Země, kteří byli schopni aktivního letu. Žili stejně jako jim fylogeneticky příbuzní dinosauři od svrchního triasu (zhruba před 220 miliony let) až do konce křídy před 66 miliony let. Jejich křídla byla tvořena kožovitou blánou, napjatou mezi tělem a prodlouženým čtvrtým prstem.", "tgt_summary": "Die Flugsaurier (Pterosauria) sind ausgestorbene Reptilien, die etwa gleichzeitig mit den Dinosauriern lebten und wie ebendiese zur Gruppe der Ornithodira innerhalb der Archosauria gehörten. Sie waren durch ihre großen, tragflächenartigen Flughäute als erste Wirbeltiere in der Lage, aktiv zu fliegen. Die Vögel und Fledertiere entwickelten ihr Flugvermögen später und jeweils eigenständig. ", "id": 1239635} {"src_title": "Sasko-Anhaltsko", "tgt_title": "Sachsen-Anhalt", "src_document": [{"title": "Historické části.", "content": "Z historického hlediska tvoří většinu území moderního Saska-Anhaltska většina území bývalé pruské provincie Saska včetně území, které před 1. říjnem 1932 tvořilo východní výběžek provincie Hannoverska (město Elbingerode a obec Elend), nesmí se však zapomenout ani na bývalý spolkový stát Anhaltsko. Z názvů těchto dvou hlavních celků je odvozen název dnešní spolkové země. Kromě těchto území patří k Sasku-Anhaltsku také malá část oblasti Prignitz (město Havelberg a obce Jederitz, Nitzow a Vehlgast-Kümmernitz – do roku 1952 součást Braniborska); dále pak východní okrajové části bývalého spolkového státu Brunšvicka (bývalá enkláva Calvörde, a města Hessen, Pabstoff, Blankenburg, Rübelland, Hasselfelde, Hüttenrode, Heimburg, Stiege, Tanne); a malé části někdejších Durynských států Saska-Výmarska-Eisenašska (část bývalé enklávy Allstedt: obce Mittelhausen, Niederröblingen, Winkel, Wolferstedt, město Allstedt, vesnice Einzingen patřící dnes k obci Nienstedt, vesnice Landgrafroda patřící dnes k obci Ziegelroda. V letech 1920–1945 byla tato enkláva součástí Durynska) a Saska-Meiningenska (Tultewitz \"patřící dnes k městu Bad Kösen\", Schieben \"patřící dnes k městu Bad Kösen\", Crölpa-Löbschütz, Janisroda, Prießnitz, Leislau, Molau, vesnice Utenbach \"patřící dnes ke stejnojmenné obci\", Neidschutz \"patřící dnes k Naumburgu\", Boblas \"patřící dnes k Naumburgu\". V letech 1920–1952 součást Durynska).", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Období od roku 1944 do roku 1945.", "content": "1. července 1944 rozdělil nacistický režim dosud jednotnou pruskou provincii Sasko, skládající se ze 3 vládních obvodů (Magdeburg, Merseburg a Erfurt) na provincie Halle-Merseburg a Magdeburg. Vládní obvod Erfurt byl toho dne přičleněn k Durynskému říšskému místodržitelství.", "section_level": 2}, {"title": "Období od roku 1945 do července 1952.", "content": "Po spojeneckém obsazení Německa je území pozdějšího Saska-Anhaltska začleněno do Sovětské okupační zóny Německa. V jejím rámci jsou 23. července 1945 obě provincie (s výjimkou Hornburgu, Wolfsburgu, Hehlingenu a několika dalších obcí, které se staly součástí Britské okupační zóny Německa), dále pak Anhaltsko, okrajová území Brunšvicka (exkláva Calvörde, města Hessen, Pabstoff, a východní oblasti okrese Blankenburg s městy Blankenburg, Rübelland, Hasselfelde, Hüttenrode, Heimburg, Stiege, Tanne) spolu s durynskou exklávou Allstedt začleněny do nově vytvořené provincie Sasko-Anhaltsko, jejíž metropolí se stalo Halle. Už od počátku svojí existence však nová provincie fungovala jako standardní autonomní německá země s vlastním zemským sněmem a zemskou vládou. V roce 1947 je pak rozhodnutím spojenců oficiálně zrušen pruský stát a status Saska-Anhaltska se 21. července 1947 mění z provincie na zemi. Tehdejší země byla podstatně větší než dnes a měla rozlohu 24 576 km2. Dne 7. října 1949 vzniká na území sovětské okupační zóny Německa nový socialistický státní útvar Německá demokratická republika (NDR). Zprvu se jednalo o federaci 6 autonomních zemí. Jednou z nich bylo i Sasko-Anhaltsko. Postupně však docházelo k zesilování centralizace.", "section_level": 2}, {"title": "Období od roku 1952 do roku 1990.", "content": "Dne 23. července 1952 však dochází na území NDR k odstranění posledních zbytků federalismu, přeměně NDR v centralistický stát a k faktickému zrušení zemí. 25. července 1952 se konaly ve všech dosavadních zemích NDR poslední schůze zemských sněmů, které nyní měly za úkol odhlasovat zákony o novém správním členění. Území dosavadního Saska-Anhaltska bylo rozděleno mezi nově vzniklé kraje Magdeburg, Halle, Postupim, Chotěbuz, Lipsko, malá část území se stala součástí krajů Erfut a Gera. Kraje se pak dále členily na okresy a městské okresy. Tento stav trval až do roku 1990.", "section_level": 2}, {"title": "Období od roku 1990 do současnosti.", "content": "Po protikomunistických bouřích v roce 1989 pak 3. října 1990 dochází ke sjednocení NDR se Spolkovou republikou Německo a k obnovení zemí na území dosavadní NDR. Jejich hranice se už však nedržely původních zemských hranic z let 1945–1952, ale byly vytvořeny narychlo z hranic dosavadních okresů z let 1952–1990. Znovuvytvořená země Sasko-Anhaltsko byla vymezena územím celého dosavadního kraje Magdeburg; dále pak územím kraje Halle bez okresu Artem; k tomu ještě přistupoval okres Jessen z kraje Chotěbuz. Rozlohou je menší než původní země. Části území původní země z let 1945–1952, které v letech 1816–1944 tvořily součást pruské provincie Saska se najednou ocitly v Braniborsku. Jedná se o území v dosavadních okresech Rathenow (území západně od řeky Havel s obcemi Steckelsdorf, Großwudicke, Zollchow, Bützer, Milow, Nitzahn), Brandenburg (západní část okresu s obcemi Bensdorf, Zitz, Wusterwitz, Wenzlow, Ziesar, Wollin, Gräben), Belzig (obec Görzke), Jüterbog (jižní část okresu s obcemi Marzahne, Blönsdorf, Seehausen, Oehna), Herzberg (celý okres), Bad Liebenwerda (celý okres), Senftenberg (severozápadní část okresu s městem Lauchhammer a obcí Grünewalde). Části území původní země (celé okresy Torgau, Eilenburg, Delitsch, a západní okraje okresu Leipzig) se staly součástí Saska, ke kterému tyto oblasti patřily do roku 1815 (pak v letech 1815–1944 součást pruské provincie Saska. Malá část původní země na jihu a jihozápadě (Schkölen s okolím; severovýchodní část okresu Sömmerda s městem Kölleda a obcemi Ostramondra, Großmonra; část okresu Nordhausen s obcemi Heiringen, Auleben; východní část okresu Artem s městem Artem a obcemi Wiehe, Roßleben, Donndorf, Bottendorf, Schönewerda, Reinsdorf, Voigtstedt, Bretleben, Helldrungen, Oberhelldrungen) byla začleněna do Durynska. Naopak byla do Saska-Anhaltska začleněna malá část braniborské oblasti Prignitz (nejsevernější část okresu Havelberg s městem Havelberg a obcemi Jederitz, Nitzow a Vehlgast-Kümmernitz) a malá část původního Durynska (Tultewitz \"patřící dnes k městu Bad Kösen\", Schieben \"patřící dnes k městu Bad Kösen\", Crölpa-Löbschütz, Janisroda, Prießnitz, Leislau, Molau, vesnice Utenbach \"patřící dnes ke stejnojmenné obci\", Neidschutz \"patřící dnes k Naumburgu\", Boblas \"patřící dnes k Naumburgu\"). 1. července 1994 pak došlo ke správní reformě, členění na 37 zemských okresů a 3 městské okresy z dob NDR bylo nahrazeno 21 zemskými okresy a 3 městskými okresy. Tento stav trvá dodnes. V letech 1952 a 1990 byla země Sasko-Anhaltsko zrušena.", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bývalé vládní obvody.", "content": "Do roku 2003 se Sasko-Anhaltsko členilo na 3 vládní obvody (německy \"Regierungsbezirke\"): K 1. lednu 2004 byly tyto vládní obvody zrušeny. Působnost všech 3 úřadů zrušených vládních obvodů přešla na zemský správní úřad se sídlem v Halle.", "section_level": 2}, {"title": "Zemské okresy.", "content": "Při první správní reformě 1. července 1994 bylo dosavadních 37 zemských okresů nahrazeno 21 novými zemskými okresy. Dále zde z předchozího členění zůstaly zachovány 3 městské okresy. V současnosti probíhá v Sasku-Anhaltsku politická debata týkající se další případné správní reformy. V současnosti se Sasko-Anhaltsko člení na 21 zemských okresů (německy \"Landkreise\"):", "section_level": 2}], "src_summary": "Sasko-Anhaltsko (německy \"Sachsen-Anhalt\") je jedna ze 16 spolkových zemí Německa. Jejím hlavním městem je Magdeburg. Na severozápadě a západě hraničí s německou spolkovou zemí Dolním Saskem, na jihozápadě a jihu s německou spolkovou zemí Durynskem, na jihovýchodě s německou spolkovou zemí Saskem, na východě a severovýchodě pak s německou spolkovou zemí Braniborskem. V současných hranicích a rozloze existuje od 3. října 1990. Územím Saska-Anhaltska protékají řeky Labe, Sála, Unstruta a další. Na jihozápadě sem zasahuje pohoří Harz.", "tgt_summary": "Sachsen-Anhalt (, \"ST\") ist eine parlamentarische Republik und als Land ein teilsouveräner Gliedstaat der Bundesrepublik Deutschland. Das Flächenland hat etwa 2,21 Millionen Einwohner. Die beiden größten Städte des Landes sind die Landeshauptstadt Magdeburg und Halle (Saale), ein weiteres Oberzentrum ist Dessau-Roßlau. ", "id": 209253} {"src_title": "Jazyk (lingvistika)", "tgt_title": "Sprache", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "České slovo \"jazyk\" pochází z praslovanského základu \"*językъ\", kteréžto slovo má nejblíže ke staroperskému slovu \"insuwis\". Rekonstruovaný indoevropský kořen slova je patrně \"*n̥-ghú-\", respektive \"*dnghu-\" či \"*dnghwa-\", s významem \"jazyk (orgán)\", \"řeč\", \"mluva\", \"jazyk\". První část je předpona \"*(d)n-\", druhá část je kořen, který se promítl i do ostatních indoevropských jazyků ( či,,,,,, ). Kořen mohl být také kontaminován kořenem slova \"lízat\". Původ hlásky \"d\" v germánských a dalších jazycích (gótsky \"tuggo\", staroirsky \"tege\" či ) není zřejmý, jedná se buď o zdvojení kořene slova nebo o tabuové důvody.", "section_level": 1}, {"title": "Jazykověda.", "content": "Vědecký obor zabývající se zkoumáním jazyka se nazývá lingvistika. Otázky týkající se filosofie jazyka byly pokládány již ve starověkém Řecku, byly zde otázky typu zda mohou slova reprezentovat zkušenost nebo motivovanost obsahu slov, konkrétními památkami jsou například Platónovy dialogy Gorgias a Faidros. Ještě časnějším dokladem uvažování o jazyku jsou gramatiky sanskrtu, nejranější záznamy o kodifikaci liturgického jazyka a uspořádání znaků do abecedy patří do období 8. století př. n. l. Zásadním dílem je Pāṇiniho gramatika ze 6. století př. n. l. Významní myslitelé vyjadřující se k jazyku jako třeba Rousseau tvrdí, že jazyk pochází z emocí, zatímco Kant je zastáncem názoru o původu racionálním (rozumovém) a v logickém myšlení. Filosofové dvacátého století jako Wittgenstein tvrdí, že samotná filosofie je studiem jazyka. Do dějin lingvistiky se silně zapsali například Ferdinand de Saussure svou teorií jazykového znaku a příklonem ke struktuře a Noam Chomsky teorií generativní gramatiky.", "section_level": 1}, {"title": "Kodifikace, definice a struktura.", "content": "Přirozené jazyky jsou mluveny, znakovány nebo psány, ale všechny jazyky mohou být zaznamenány jako audiozáznam, video nebo taktilní záznam Braillovým písmem. Toto je dáno modální nezávislostí (způsobu předání samotného sdělení). Z perspektivy filosofie může být jazyk definován několika způsoby: 1. kognitivní schopnost učit se a požívat komplexní systémy komunikace, 2. jako médium k popsání zákonů, na základě kterých tyto systémy fungují, 3. souhrn výpovědí, které mohou být vypovězeny na základě těchto zákonů. Všechny jazyky procházejí procesem sémiózy – přiřazování znaků (slov) k jednotlivým významům. Orální, manuální a taktilní jazyky obsahují fonologický systém, který je souborem pravidel podle kterých se jednotlivé jazykové znaky (nejmenší jednotky nesoucí význam(fonémy)) řadí do sekvencí, kterými jsou významově větší slovotvorné celky (morfémy) nebo slova (lexémy). Syntaktický systém se potom stará o kombinaci slov do frází a výpovědí.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti a funkce.", "content": "Lidský jazyk má vlastnosti produktivity, rekurzivity a umístění, celkově potom závisí na společenské konvenci a učení. Jeho komplexní struktura vyžaduje mnohem širší zásobu významů než jakýkoliv známý systém zvířecí komunikace. Za počáteční stav jazyka je považováno období, kdy raní hominidé začali postupně měnit své primární dorozumívací systémy, tohoto stavu se přímo týkají teorie tzv. jiných myslí a sdílené intence. Často bývá tento stav dáván také do souvislosti s narůstající kapacitou mozku a vznik různých struktur jazyka je potom spojován s různými komunikačními a společenskými funkcemi. Jazyk je zpracováván v mnoha různých oblastech mozku, za jazyková centra jsou však považována Brockova a Wernickeho oblast. Lidé se učí jazyk v raném dětství a děti plynně mluví, když jsou jim přibližně tři roky. Používání jazyka je hluboce spjato s lidskou kulturou. Společně s jeho hlavním účelem, tedy komunikací, slouží jazyk také v mnoha společenských a kulturních ohledech jako například příslušnost k jisté sociální skupině, sociální stratifikace či zábava.", "section_level": 1}, {"title": "Jazykový zeměpis.", "content": "Jazyky se vyvíjejí a rozrůzňují průběhem času. Historie jejich evoluce může být rekonstruována například srovnávací metodou, kdy se při porovnávání moderních jazyků určuje, který prvek musel mít společný prajazyk, aby se došlo vysvětlení následujících stupňů vývoje. Skupina jazyků, které se vyvinuly ze společného předka se nazývá jazyková rodina. Mezi nejšířeji používané patří indoevropská jazyková rodina jejímiž zástupci jsou např. angličtina, ruština nebo hindština; sinotibetská jazyková rodina, která zahrnuje tibetštinu, a dialekty či jazyky čínštiny; afroasijská jazyková rodina – arabština, somálština, hebrejština; bantuské jazyky – svahilština, jazyk zulu a stovky dalších živých afrických jazyků; Malajsko-polynézské jazyky – indonéština, malajština a stovky pacifických jazyků. Drávidská rodina zasahuje převážně jižní Indii a hovoří se zde mimo jiné tamilštinou a telugštinou.", "section_level": 1}, {"title": "Definice jazyka.", "content": "Jazyk je kód či šifra sloužící ke komunikaci a přenosu sdělení; na rozdíl však od jazyků umělých, které slouží například k programování, je lidský jazyk přirozeně vzniklý a dynamicky se vyvíjející. Rozdíl mezi přirozenými a umělými jazyky je především fakt, že formální (umělé) jazyky jsou pouze systémy znaků ke kódování a dekódování sdělení, naproti tomu přirozené jazyky plní řadu dalších úloh, např. společenskou. Tento článek především pojednává o přirozeném lidském jazyce tak, jak ho studuje obor lingvistika. Jako předmět studia jazykovědy je jazyk nahlížen ze dvou stran, jako abstraktní koncept a jako specifické systémy - např. čeština. Švýcarský lingvista Ferdinand de Saussure byl tím, kdo definoval moderní lingvistiku. Použil francouzských termínů \"langage\" k označení jazyka jako konceptu společného všem, \"langue\" jako konkrétní jazyk a \"parole\" jakožto specifický akt komunikace proběhlý v některém z jazyků. Když mluvíme o jazyku jako o obecném konceptu, mohou být použity definice, které zasahují různé stránky tohoto fenoménu. Rozličné definice s sebou také přinášejí mnohost přístupů a chápání jazyka. Podobné nuance nastávají i u lingvistických škol a teorií s nimi spjatých nebo jimi zastávaných. Mohou to být například: Debaty o přirozenosti a původu jazyka byly vedeny od starověkých dob. Řečtí filosofové Gorgias a Platón polemizovali o vztazích mezi slovy, univerzáliích a motivovanosti slov jsoucny. Platón zde prohlašuje, že komunikace je možná, protože jazyk reprezentuje představy a koncepty, které existují nezávisle na jazyku, avšak pro jazyk jsou zásadní. Mohou být chápány jako zrcadla reality, která jazyk obklopuje. Během osvícenských debat o původu člověka bylo velmi módní polemizovat též o původu jazyka. Myslitelé jako Rousseau a Herder prosazovali názor o původu jazyka z emocí a instinktivní potřeby se vyjadřovat a jde tedy o jev blízký hudbě nebo poezii. Naproti tomu racionalisté, jmenovitě Kant nebo Descartes, viděli zdroj v racionálním uvažování a pragmatické potřebě komunikace. Na přelomu dvacátého století začali badatelé jako Wittgenstein zjišťovat, jakou roli hraje jazyk při běžném prožívání světa. Zda jazyk reflektuje objektivní skutečnost světa nebo jestli je tím médiem, kterým chápeme svět. Tyto úvahy vedly k přehodnocení otázek tehdejší filosofie na otázky lingvistické.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyky formální a neformální.", "content": "Základní dělení jazyků je na formální a neformální. Formální jazyky jsou umělé jazyky (matematika, formální logiky, počítačové jazyky), které se vyznačují tím, že interpretace jejich jazykových konstruktů má nulovou vnitřní (vnitropsychickou) vágnost (neurčitost, mlhavost, rozmazanost), tedy, že je exaktní. Jinými slovy, každý vědoucí člověk naprosto přesně, bez jakýchkoli pochyb ví, co znamenají, tedy jaký mají význam. Jinak řečeno, znamená to, že v rámci dané vědecké komunity je sémantický diferenciál jejich významu nulový. Formální jazyky jsou tak součástí exaktního světa, a mohou reprezentovat (vypovídat o, popisovat) pouze entity exaktního světa. Znalosti o reálném světě mohou reprezentovat pouze prostřednictvím veličin, které mají tu vlastnost, že jsou měřitelnou elementární součástí světa reálného (sondami do něho, či jeho zástupci), i součástí světa exaktního (mají exaktní interpretaci), a tak tvoří most mezi oběma světy. Poznání uskutečněné s použitím veličin nazýváme umělé (exaktní Newtonovo) a poskytuje znalosti s nulovou vnitřní vágností viz věda. I formální jazyky musí (z mnoha důvodů) být schopny reprezentovat informaci s vágností. Jelikož vnitřní vágnost to být nemůže (nesmí), může to být pouze jazykově uchopitelná nejistota (vnější vágnost), a pro ten účel je k dispozici (jazykové rozšíření o) popis fuzzy nebo stochastickými hodnotami veličin, a fuzzy či stochastickými vztahy mezi veličinami. Takové rozšíření rozšiřuje aplikovatelnost jazyka - jeho vyjadřovací sílu. Ilustrací může třeba být rozšíření Turingova stroje na stochastický Turingův stroj, a porovnání vyjadřovací síly jazyků jimi generovaných. Pro jiné se nabízí porovnání působnosti jazyků deterministické a stochastické fyziky. Princip je ten, že připustíme-li více nejistoty, můžeme se dovědět (viz poznání, věda), a tak i jazykově reprezentovat (tedy i sdělovat) více. Neformální jazyky (přirozené živé i neživé, umělé např. esperanto, vnitropsychické, nebo umělecké jako malba, kresba, skulptura atp.) jsou jazyky s inherentní vágností interpretace svých jazykových konstruktů (slov, vět, tahů štětcem apod.). Tato interpretace je vágní, subjektivní a emocionální, měnící se od člověka k člověku, a u každého z nich v čase.. Říkáme jí konotace. Sémantický diferenciál konotace je vždy nenulový. Dá se měřit metodami sémantického diferenciálu. Neformální jazyky (díky své velké toleranci k vágnosti) mohou reprezentovat velice rozsáhlou paletu druhů informace s inherentní (vnitřní) vágností interpretace, třeba od momentálního rozpoložení lidské psýchy daného člověka, po znalosti o reálném světě, získané přirozeným (vágním) lidským poznáním. Převoditelnost informace z jazyka do jazyka je možná vždy jen v rámci téže skupiny jazyků, tedy formálních (např. z matematické reprezentace do počítačového jazyka) a neformálních (např. z angličtiny do češtiny, z malby do skulptury), nikoli mezi oněmi skupinami, jak je zřejmé z jejich vztahu k vnitřní vágnosti. Převod z vnitropsychických jazyků do vnějšího sdělovacího jazyka nazýváme formulace (viz obr. 1.), opačný převod nazýváme konotace (viz obr. 1.). Oba tyto převody jsou vágní, subjektivní a emocionální, měnící se od člověka k člověku, i u každého z nich v čase. V případě, že vnitropsychické zpracování informace probíhá ve formálním jazyce (u matematiků, a jiných vědců z oboru exaktní vědy), výše zmíněné převody jsou triviální (nic se jimi nemění) a tak jsou exaktní. Je třeba poznamenat, že neformálním (přirozeným) jazykem lze vyjadřovat i jména entit exaktního světa, např. jména herních karet a operací nad nimi (jsou dány pravidly hry), jména šachových figur a operací nad nimi, jména matematických objektů a operací nad nimi, např. derivace dráhy podle času, jména čísel, apod. Platí to v okruhu lidí, kde význam oněch entit exaktního světa každý z jedinců exaktně (tedy bez jakýchkoli pochyb) zná. V tomto případě nastává výjimečná situace, kdy konstrukty přirozeného jazyka ztrácejí svoji přirozenou vágnost, subjektivitu a emocionalitu a dostávají tak exaktní význam. Je to tím, že odkazují k exaktním entitám. Nezískávají však nástrojovou sílu formálního jazyka, který obvykle umožňuje (obsahuje nástroje pro) formální inferenci (odvozování), kdy je možno pouze na základě syntaktické složky (formy) odvodit nové jazykové konstrukty, jež mohou mít nový informační význam, viz Exaktní věda, tam Příklad inference ve formálním systému. Souvislost mezi reálným světem, jeho poznáním, poznáním vytvořeným vnitropsychickým kognitivním (znalostním) modelem a sdělením o poznaném, graficky znázorňuje trojúhelník uvedený v obr. 1. Říká se mu sémantický či sémiotický, podle toho, na co se při výkladu klade důraz. Najdeme ho v mnoha modifikacích a pod jmény mnohých autorů, např. Fregeho, Ogden-Richardsův a další. Podstava trojúhelníka nezobrazuje žádný vztah, neboť veškeré vztahy jsou zprostředkovány lidskou psýchou umístěnou v trojúhelníku na jeho horním vrcholu. Pokud by podstava měla zobrazovat nějaký vztah, musel by zde být další lidský aktér a to není. Někdy se do vztahů v trojúhelníku omylem vkládá vnější pozorovatel (další aktér), a vniká dojem, že podstava nějaký vztah zobrazuje. Vnější pozorovatel se na trojúhelník dívá, neúčinkuje v něm, jeho pohledem, ani jeho přemýšlením nad vztahy v trojúhelníku, se v trojúhelníku nic nemění.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk a jeho vazba s poznáním z hlediska vágnosti.", "content": "Zde je ukázána vazba jazyka s poznáním pouze z hlediska vágnosti (neurčitost, mlhavost, rozmazanost). Je třeba poznamenat, že jinak je tato vazba mnohem širší, neboť prohlubování a rozšiřování poznání vyžaduje zavádění nejen nových pojmů, ale i nových jazyků. Příkladem může být situace, kdy I. Newton pro své zákony mechaniky potřeboval (a vybudoval) jazyk schopný popisovat spojitý (odehrávající se po nekonečně malých přírůstcích jak dotyčné veličiny, tak času) dynamický (s uvažováním vlivu setrvačnosti) pohyb. Vytvořil nový matematický nástroj-jazyk, jímž byla teorie fluxí (teorie plynoucího – infinitesimální počet), poněkud nemotorný, ale funkční integro-diferenciální počet, nebo třeba ve 20. stol. vytváření nových (jazykových) odvětví matematiky nutný pro rozvoj fyziky částic. Poznání reálného světa je základní přírodní výbavou člověka, umožňující mu přežití v něm. Reálný svět je nedozírně rozsáhlý a hluboký, avšak získané poznatky (vnitropsychický kognitivní model dané části reálného světa) musí obsahovat pouze konečné množství informace. Musí tedy existovat filtr poznání, provádějící selekci a tak redukci množství informace. Příroda obdařila člověka filtrem poznání, jímž je vágnost. Veškeré informace (znalosti) získané přirozeným lidským poznáním nemohou být tedy jiné než vágní. O vágních znalostech nelze vypovídat jinak než vágně. Vágnost vnesená do znalostí přirozeným filtrem poznání je vnitropsychická, říkáme jí vnitřní vágnost, a pro druhého člověka je utajená, může jí jen odhadovat. Jistou část svých znalostí je člověk schopen převádět do vnějšího komunikačního jazyka- formulovat (viz obr. 1), a tak sdělovat. Vágnost uchopitelnou (vnějším) sdělovacím jazykem nazýváme vágnost vnější. Vágnost ve sdělení má, mimo jiné, funkci, kterou je vyladění – optimalizace pravdivosti sdělení – nejmenší ztráta informace. Optimalizace pravdivosti sdělení adekvátní vágností říká: Sdělení má mít stejnou vágnost, jakou má informace získaná poznáním. Vysvětlení: Vnáší-li sdělující do sdělení větší vágnost, než odpovídá jeho poznání (zdroji informace), ošizuje příjemce o informaci. Na druhou stranu, zmenšuje-li vágnost sdělení oproti vágnosti svého poznání, „vymýšlí si“ a znehodnocuje předávanou informaci. Použitý jazyk je tedy, co se vágnosti týče, svázán s poznáním, jinak řečeno, poznání vyžaduje pro sdělení (záznam) poznaného, adekvátní jazyk. Potřebná vágnost přirozeného jazyka je především ve vágní (a též emocionální a subjektivní) interpretaci (tj. přiřazení významu) jeho jazykových konstrukcí – výrazů (slov, vět), které říkáme konotace viz obr 1. Mimoto přirozený jazyk disponuje nástroji pro reprezentaci vnější vágnosti. Jsou to např. výrazy několik, snad, asi ano apod. Říká se jim neurčité kvantifikátory. I pro ty však platí, že jsou interpretovány s vnitřní vágností, subjektivitou a emocionalitou. Z výše uvedené optimalizace pravdivosti sdělení plyne, že požadujeme-li odbourat vnitřní vágnost ve sdělení zcela (anulovat ji), pak ovšem musí být nejprve zcela odbourána v poznání (zdroji informace). Má-li poznáním získaná informace být bez vnitřní vágnosti, musí být zvolen jiný filtr poznání. Tím přecházíme z přirozeného lidského světa, do světa umělého. Říkáme mu svět exaktní, a vysvětlíme proč. U přirozeného jazyka nelze zcela odstranit (anulovat) vnitřní vágnost, lze však vybudovat umělé formální jazyky (matematika, formální logiky, programovací jazyky), které mají vnitřní vágnost konotace nulovou (tak mají exaktní interpretaci) a jinou mít z principu nemohou. Tato vlastnost (exaktní interpretace) je však vykoupena restrikcí (zúžením ve srovnání s přirozeným jazykem) aplikovatelnosti (vyjadřovací síly) formálního jazyka, a to pouze na entity exaktního světa, jen o těch může vypovídat, reprezentovat je. Máme tedy jazyk, který je schopen reprezentovat znalosti s nulovou vnitřní vágností. Ty však nejdříve musí být získány odpovídajícím poznáním, poskytujícím znalosti rovněž s nulovou vnitřní vágností, tedy rovněž z exaktního světa. Jedná se nyní tedy o to, jak nahradit filtr přirozeného poznání (vágnost) jiným filtrem, který by poskytoval informace o reálném světě s nulovou vnitřní vágností, tedy exaktně. Je třeba vysvětlit, jak uskutečnit exaktní poznání, tedy poznání, kdy znalosti získané z reálného světa jsou součástí exaktního světa. Zázračný most mezi reálným a exaktním světem, který to umožňuje, se jmenuje veličina (např. intenzita elektrického pole, rychlost, koncentrace kyseliny dusičné, atp.). Je společná oběma zmíněným světům, neboť v exaktním světě je exaktně vytyčena (každý vědoucí člověk bez nejmenších pochyb ví, co znamená, tedy jaký má význam), a v reálném světě je elementární měřitelnou sondou do něho, a tak jeho elementárním měřitelným zástupcem. A jak je to s tím umělým filtrem, který umožňuje vyhnout se vnitřní vágnosti? Pro každý problém reálného světa, který má být uchopen exaktně, je třeba zvolit skupinu vhodných veličin, nalézt přírodní zákonitosti, které v reálném světě mezi nimi platí, a ty popsat matematickým jazykem. Dostáváme tak matematický znalostní (kognitivní) model dané části reálného světa. Skupina vybraných veličin tvoří diskrétní Newtonův filtr (síto), kterým se na danou část reálného světa díváme. Vztah jazyka a poznání v exaktním světě je tedy takový, že exaktní jazyk (s nulovou vnitřní vágností interpretace) slouží exaktnímu poznání, poskytujícímu znalosti rovněž s nulovou vnitřní vágností.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnost mysli, orgán nebo instinkt.", "content": "Jedna z definic vidí jazyk primárně jako proprietu lidské mysli, která umožňuje lidem komunikaci: naučit se jazyk a produkovat a chápat výpovědi. Tato definice směřuje přímo k univerzalitě jazyka, který je společný všem lidem. Zasahuje také biologickou bázi, tedy unikátní vývoj lidského mozku. Zástupci teorie o tom, že akvizice jazyka je imanentní lidem, podpírají svá tvrzení o fakt, že kognitivně normální děti se jazyk naučí bez jakýchkoliv formálních instrukcí. Jazyky mohou dokonce vzniknout i spontánně na takovýchto místech, kde spolu žijí lidé mluvící různými jazyky, většinou dvěma a více, kteří spolu navzájem potřebují komunikovat; takto vzniklým jazykům se říká také kreolské. Tyto náhledy, které mohou být sledovány až k filosofům Kantovi a Descartesovi, chápou jazyk jako niterně imanentní člověku; promítají se též v Chomského teorii univerzální gramatiky. Tyto definice jsou často uplatňovány při studiu jazyka v kognitivně vědeckém rámci a v neurolingvistice. Tuto filosofii ale nesdílejí všichni jazykovědci. Jazyk může být také považován za sociální konstrukt.", "section_level": 1}, {"title": "Formální systém znaků.", "content": "Jiná definice vidí jazyk jako formální systém znaků zpravovaný gramatickými pravidly pro formulaci a přenos sdělení. Tato definice popisuje jazyk jako uzavřený strukturovaný systém znaků sestávajících ze dvou částí, tedy \"označujícího\" (označení, slovo např. stůl) a \"označovaného\" (entita, ke které se výraz vztahuje, např. stůl jako obraz v mysli, koncept stolu, který se nám vybaví). Tento strukturní pohled na jazyk je odkazem Ferdinanda de Saussura, jeho dílo zůstává podnětné dodnes. Formální přístup je typický svým postupem od nejelementárnějších částí – fonémů, po celky větší jako jsou slova nebo věty. Současným představitelem, který se touto problematikou zabývá, je Noam Chomsky, autor teorie o generativní gramatice. Definoval jazyk jako množinu vět, které mohou být vypovězeny na základě principu transformační gramatiky (proces generace jazyka v mozku). Tato transformační gramatika je vlastně soubor platných pravidel, která při užití formulují gramaticky správné věty. Chomsky považuje tuto schopnost mozku za imanentní a za samotný základ jazyka. Takováto teorie má blízko k formální logice a formální teorii gramatiky, uplatňuje se potom v aplikované počítačové lingvistice.", "section_level": 1}, {"title": "Rozvrstvení jazyka.", "content": "Strukturní přístup k jazyku si lze ilustrovat přehledem jednotlivých úrovní jazyka, tak jak jsou studovány disciplínami lingvistiky. Jakékoliv jednotky jazyka se dělí do dvou skupin, a sice na jednotky émické (přípona -ém) a jednotky s předponou alo-. Émické jednotky jsou takové, které stojí na straně abstraktního konceptu jazyka, př. lexém (koncept slova společný všem). Alo jednotky jsou konkrétně aktualizované v určitém aktu řeči, př. alolex (konkrétně vyslovené slovo). Úrovně seřazeny od nejmenších jednotek:", "section_level": 2}, {"title": "Nástroj komunikace.", "content": "Nejpragmatičtější z definic vážící se k jazyku je patrně ta směřující k sociální (společenské) funkci. Ta vidí jazyk jako komunikační systém, který umožňuje lidem vyměňovat verbální nebo znakové výpovědi. Jako prostředek k vyjádření se a ovlivňování tak svého okolí nebo jednoduše k zábavě. Funkční teorie gramatiky vysvětlují gramatické struktury jejich komunikativní funkčností a chápou gramatickou strukturu jazyka jako výsledek adaptivního procesu, kterému byla gramatika “ušita na míru“, aby sloužila komunikativním potřebám jeho uživatelů. Tento náhled úzce souvisí s kognitivním a interakčním rámcem, se kterým je často spojována sociolingvistika a lingvistická antropologie. Funkční teorie tíhnou k postupu studovat jazyk jako dynamický fenomén, jako struktury podléhající neustálému procesu změn tak, jak je používán svými uživateli. Tento pohled zdůrazňuje důležitost lingvistické typologie klasifikace jazyků podle jejich vnitřní struktury; umožňuje vidět proces gramatikalizace v kontextu daného systému a ze zjištěných údajů zobecňovat na celek. S oblastí filosofie jazyka, kde je akcentován pragmatický pohled, je často spojována pozdní práce Wittgensteinova a další filosofové jazyka jako P. Grice, J. Searl a W. O. Quine.", "section_level": 1}, {"title": "Lidský jazyk.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Lidský jazyk vznikl před řádově sto tisíci lety. Experimenty ukazují, že gramatika není vrozená, ale získává se rychle v útlém dětství. Jazyku se člověk učí již v prenatálním období. Jazyk se mohl technicky spoluvyvíjet s výrobou nástrojů. Gramatika a slovní zásoba se vyvíjejí různě rychle a různým způsobem. S růstem velikosti skupiny mluvčích se jazyk zjednodušje. Ovšem k počítání není jazyka třeba. Obecněji není jazyka třeba ani ke schopnosti uvažování. Jisté aspekty jazyka také částečně souvisejí s parametry prostředí jako například vlhkost vzduchu. Různé jazyky a písma však umožňují určovat význam ze zapsaného stejnou rychlostí. Počet živých jazyků se odhaduje na necelých 7 000 a do konce 21. století jich pravděpodobně polovina zanikne.", "section_level": 2}, {"title": "Unikátnost.", "content": "Lidský jazyk je unikátní ve srovnání s jinými formami komunikace používané zvířaty. Systémy používané například včelami nebo primáty jsou systémy uzavřené, které obsahují jen velmi omezené množství interakcí. Nicméně různé druhy zvířat mohou porozumět vokalizaci jiných druhů. V kontrastu s tím je lidský jazyk otevřený, neustále se vyvíjí a má vlastnost produktivity, což znamená, že z omezeného množství znaků vzniká neomezené množství výpovědí a nová slova. Toto je možné díky dualitě jazyka, kde množina jednotek, které samy o sobě význam nemají (zvuky, písmena, gesta), může být takřka neomezeně kombinována s významy k vytvoření nových znaků. Znaky a gramatická pravidla jednotlivých jazyků jsou široce \"arbitrární,\" což znamená, že motivovanost spojení výrazu s obsahem může mít nejrůznější konotace ovlivněné nesčetnými okolnostmi a obsah také nemusí být motivován vůbec ničím. Interakce, které zahrnují komunikační prostředky zvířat, jsou většinou geneticky determinované. Některé druhy zvířat si dokázaly prostřednictvím sociálního učení osvojit několik druhů sebevyjádření prostřednictvím lexigramů. Podobně se mnoho druhů ptáků a velryb učí své písně imitací členů stejného druhu, ale zatímco se některá zvířata mohou naučit mnoho slov a znaků, tak si žádné nedokázalo osvojit více než čtyřleté dítě a cokoliv získaného ani vzdáleně nepřipomínalo komplexní gramatiku či lexikální rozmanitost lidského jazyka. Lidský jazyk se především liší od jakéhokoliv druhu zvířecího komunikačního systému tím, že rozlišuje gramatické a sémantické kategorie, jako jsou podstatná jména nebo slovesa, přítomnost, minulost a budoucnost, které mohou být užity k velmi komplexním sdělením. Také je jediným známým přirozeným jazykem, který je modálně nezávislý. To znamená, že může být použit ke komunikaci ne pouze prostřednictvím jednoho kanálu či media, ale skrze několik. Například mluvený jazyk užívá modality auditivní, znakové jazyky a zápis fungují na vizuální modalitě a Braillovo písmo rozlišuje taktilní modalitu. Jazyk je také unikátní tím, že může odkazovat na abstraktní skutečnosti a na smyšlené či hypotetické události, stejně tak na události, které se udály v minulosti nebo se stanou v budoucnosti. Tato schopnost referovat ke skutečnostem, které se neváží na aktuální čas a prostor, se nazývá dislokace. Některé druhy zvířecí komunikace vykazují známky dislokace, například komunikace včel při hledání nektaru. Stupeň této vlastnosti v lidské řeči je však považován za unikátní.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jazyk je systém sloužící jako základní prostředek lidské komunikace. Kromě funkce dorozumívací může plnit další funkce, např. apelovou (může sloužit k předávání příkazů), referenční (odkazuje se na časové nebo prostorové vztahy), kontaktovou, expresivní (emotivní), estetickou (poetickou) a metajazykovou. ", "tgt_summary": "Unter Sprache versteht man im allgemeinen Sinn alle komplexen Systeme der Kommunikation. Darunter fallen die menschlichen natürlichen Sprachen sowie auch konstruierte Sprachen, aber auch im Tierreich existieren Zeichensysteme und kommunikative Handlungen, die als Sprache bezeichnet werden, etwa die Tanzsprache der Bienen. Unter den menschlichen natürlichen Sprachen ist eine wesentliche Unterteilung die zwischen Lautsprache und Gebärdensprache. Die geschriebene Sprache ist oft eine Abbildung einer Lautsprache (z. B. bei Alphabetschriften), kann aber auch davon unabhängig sein (Logografie). ", "id": 1627684} {"src_title": "Teorie her", "tgt_title": "Spieltheorie", "src_document": [{"title": "Zápis her.", "content": "V teorii her jsou hry formálně definovanými pojmy. Hra obsahuje \"hráče\", jejich možné \"tahy\" (nebo \"akce\" nebo \"strategie\") a funkci udávající zisk každého hráče v závislosti na provedených tazích. V literatuře se hry zapisují jedním ze dvou následujících způsobů.", "section_level": 1}, {"title": "Normální forma.", "content": "Normální forma hry je většinou reprezentována maticí, která zobrazuje hráče, jejich možné strategie a možné zisky (viz tabulka vpravo). Obecněji může být reprezentována funkcí, která přiřazuje zisk každému hráči na základě dané kombinace tahů. V příkladě vpravo jsou dva hráči. Úkolem prvního hráče je vybrat řádek, úkolem druhého je vybrat sloupec. Každý hráč má dvě možnosti. Zisky jsou zapsány uvnitř matice, první číslo určuje zisk pro hráče 1, druhé určuje zisk pro hráče 2. Pokud tedy první hráč vybere \"A\" a druhý \"X\", zisk prvního hráče je 4 a zisk druhého hráče je 3. U her v normální formě se předpokládá, že hráči vybírají tahy zároveň, nebo alespoň nevědí, který tah vybral protihráč. Pokud hráči mohou znát tahy protihráče, uvádí se hra většinou v extenzivní formě.", "section_level": 2}, {"title": "Extenzivní forma.", "content": "Extenzivní forma hry bývá používána k formalizaci her, ve kterých hraje roli pořadí tahů. Hry jsou prezentovány jako stromy (viz obrázek vlevo). Každý uzel zde reprezentuje místo, ve kterém některý z hráčů vybírá tah. Hráč, který vybírá tah, je určen číslem napsaným u uzlu. Hrany reprezentují možné tahy hráče. Zisk pro jednotlivé hráče je specifikován v listu stromu. Ve hře na obrázku jsou dva hráči. \"Hráč 1\" vybírá první a má na výběr buď \"F\", nebo \"U\". \"Hráč 2\" vidí tah hráče 1 a poté vybere buď \"A\", nebo \"R\". Předpokládejme, že hráč 1 vybere \"U\" a hráč 2 vybere \"A\". Potom zisk prvního hráče je 8 a zisk druhého hráče je 2. Extenzivní forma může zobrazit i situaci, kdy hráči vybírají tahy zároveň a také hry s neúplnou informací. Pokud hráč neví, ve kterém z několika stavů je, zakreslí se okolo těchto stavů kružnice.", "section_level": 2}, {"title": "Typy her.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hry s nulovým součtem a hry s nenulovým součtem.", "content": "V případě her s nulovým součtem je celkový užitek pro všechny zúčastněné hráče a pro každou kombinaci strategií roven nule. Jinak řečeno, vítězný hráč získává na úkor ostatních. Příkladem takové hry je například go, šachy nebo poker. V reálném světě se většinou vyskytují hry s nenulovým součtem (v podnikání, politice, příkladem může být vězňovo dilema), kdy některé výsledky přinášejí celkový čistý užitek větší nebo menší nule.", "section_level": 2}, {"title": "Hry s úplnými informacemi a hry s neúplnými informacemi.", "content": "Ve hrách s úplnými informacemi má každý hráč k dispozici stejné informace týkající se hry jako všichni ostatní hráči. Příkladem můžou být šachy. Naopak hrou s neúplnými informacemi je poker nebo vězňovo dilema (viz též bayesovské hry). Hry s úplnými informacemi se v běžném životě vyskytují zřídka.", "section_level": 2}, {"title": "Spolupráce nebo nespolupráce.", "content": "Hra je kooperativní (spolupracující) pouze tehdy, pokud hráči dokáží dodržet závazky. Příkladem je oblast práva, kdy všichni musí splnit své sliby. V nespolupracujících hrách toto není možné a často se předpokládá, že komunikace mezi hráči je povolena pouze v kooperativních hrách. Nicméně tato klasifikace na dvou binárních kritériích byla zpochybňována, a někdy odmítnuta (J. Harsányi (1974)). Z těchto dvou typů her je nespolupracující hra přesnější a propracovaná do nejjemnějších detailů, zatímco kooperativní hra je zaměřena na spolupráci a propojení dvou přístupů. Nashův program stanovuje mnoho výsledků spolupráce jako ekvilibrium nespolupráce. Hybridní hra obsahuje jak spolupráci, tak nespolupráci. Příkladem je, když hráči tvoří koalici – jsou ve spolupráci, ale zároveň hrají mezi sebou nespolupracující hru.", "section_level": 2}, {"title": "Symetrické a asymetrické.", "content": "Symetrická hra je hra, ve které výsledky dané strategie závisí na hraných strategiích ostatních hráčů, a ne na tom, kdo je hraje. Pokud se můžou hráči vyměnit, aniž by se změnila výsledná čísla, pak je hra symetrická. Většinou pro symetrii byly studované hry 2x2 a byly symetrické. Příklady symetrických her jsou vězňovo dilema, začátek lovu a hra na kuře. Většina studovaných her pro asymetrii byly s rozdílnými strategiemi. Například hra diktátora má rozdílné strategie pro každého hráče. Nicméně je možné mít strategie stejné pro oba hráče, a přesto bude hra asymetrická.", "section_level": 2}, {"title": "Současné a sekvenční.", "content": "Současné hry jsou ty hry, v nichž se oba hráči pohybují současně, a když ne, tak hráč který se pohybuje později, nemá žádné informace o předchozím tahu soupeře. Sekvenční (nebo dynamické) hry jsou takové, ve kterých hráči znají něco o předchozím tahu soupeře (ale nemusí mít dokonalé znalosti). Třeba to, kolik udělal soupeř tahů. Často normální forma hry je používaná pro současné hry a extenzivní forma pro hry sekvenční.", "section_level": 2}, {"title": "Diskrétní a pokračující.", "content": "Kontinuální hry umožňují hráčům zvolit strategii z nepřetržité sady strategií. Příkladem je Cournot soutěž obvykle modelovaná pomocí strategií hráčů na jakékoli nezáporné množství, včetně množství zlomků.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jako teorie her nebo též teorie strategických her se označuje disciplína aplikované matematiky, která analyzuje široké spektrum konfliktních rozhodovacích situací, které mohou nastat kdekoliv, kde dochází ke střetu zájmů. Herně-teoretické modely se pak snaží tyto konfliktní situace nejen analyzovat, ale sestavením matematického modelu daného konfliktu a pomocí výpočtů se snaží nalézt co nejlepší strategie pro konkrétní účastníky takových konfliktů. Teorie her se uplatňuje v mnoha oblastech lidské činnosti od politologie a válečnictví přes ekonomii a sociologii až po biologii a psychologii. ", "tgt_summary": "Die Spieltheorie ist eine mathematische Theorie, in der Entscheidungssituationen modelliert werden, in denen mehrere Beteiligte miteinander interagieren. Sie versucht dabei unter anderem, das rationale Entscheidungsverhalten in sozialen Konfliktsituationen davon abzuleiten. Die Spieltheorie ist originär ein Teilgebiet der Mathematik. Sie bedient mannigfaltige Anwendungsfelder. ", "id": 764517} {"src_title": "Sirius", "tgt_title": "Sirius", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jméno Sirius pochází z řeckého slova \"seírios\", což znamená blikotající, jiskřící. Toto jméno dostala hvězda od Řeků pro svoji blikotavou záři. To je způsobeno tím, že se Sirius nachází blízko obzoru. Neklid vzduchu proto způsobuje jeho scintilaci, zvláště za mrazivých nocí. Sirius je pozorovatelný z každého obydleného místa na Zemi a má hvězdnou velikost −1,46. Jeho vzdálenost je jen 8,6 světelných let. Je jednou z nejbližších hvězd (po dvou složkách trojhvězdy Alfa Centauri třetí nejbližší hvězda viditelná pouhým okem a nejbližší viditelná ve střední Evropě) a má velký vlastní pohyb o rychlosti 1,3 vteřin ročně. Sirius patří mimo jiné k proudu hvězd Velké medvědice. Pohybuje se totiž stejným směrem jako ony, což naznačuje jejich společný původ. Sirius je hvězda hlavní posloupnosti o spektrální třídě A0 nebo A1 a třídě svítivosti Vm. Jeho hmotnost je 2,4krát větší než hmotnost Slunce, jeho průměr je 1,8krát větší a jeho svítivost je 26krát větší. Jeho povrchová teplota je zhruba 10 000 kelvinů, což je příčina jeho velké jasnosti. Sirius je dvojhvězda. I když jeho odchylka od přímočarého pohybu byla známa již dříve, byl jeho průvodce objeven kvůli velkému rozdílu ve svítivosti a malé úhlové vzdálenosti maximálně 11,4 vteřin až roku 1862 Alvenem Grahemem Clarkem. Oproti své jasnější hvězdě Siriu A má průvodce Sirius B jen hvězdnou velikost 8,5 a je bílým trpaslíkem. Toto bylo objeveno až roku 1923, kdy se ukázalo, že ačkoli Sirius B je stejně těžký jako Slunce a má povrchovou teplotu 25 000 K, musí mít při své velké hmotnosti malé rozměry. Sirius B má 0,94 hmotnosti Slunce, je ale menší než Neptun. Byl to první bílý trpaslík, který byl objeven, a obíhá Sirius A jednou za necelých 50 let. Malá poloosa oběžné dráhy činí 4 miliardy km, ale excentricita oběžné dráhy je při 0,58 velice vysoká. Existují teorie, že Sirius má další průvodce, ale nebyli dosud žádní objeveni.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sirius nebo též Psí hvězda, Aschere nebo Canicula je nejjasnější hvězda (ve skutečnosti se jedná o dvojhvězdu – Sirius A a Sirius B) na noční obloze a nejjasnější hvězda souhvězdí Velkého psa. Velký pes představoval původně egyptského boha Anupa se šakalí hlavou. Sirius je nejjižnější hvězda zimního šestiúhelníku.", "tgt_summary": "Sirius, Bayer-Bezeichnung α Canis Majoris (\"Alpha Canis Majoris\", \"α CMa\"), auch Hundsstern, Aschere oder Canicula genannt, ist als Doppelsternsystem des Sternbildes „Großer Hund“ das südlichste sichtbare Himmelsobjekt des Wintersechsecks. ", "id": 612893} {"src_title": "Vina", "tgt_title": "Schuld (Ethik)", "src_document": [{"title": "Vina, zavinění a viník.", "content": "Představa viny spojuje představu závazku, dluhu a povinnosti, jež vznikla nějakou újmou, poškozením druhého nebo druhých (např. německé \"die Schuld\" znamená jak dluh, tak vinu), a představu původce či příčiny (např. řecké \"aitia\" znamená vinu i příčinu), česky provinilého či viníka. Znamená, že někdo má odpovědnost za to, co způsobil druhému, co zavinil, anebo i čemu jen nezabránil, ačkoli zabránit mohl. V málo individualizovaných společnostech se vina přičítala jak vlastnímu původci, tak i celé jeho rodině či skupině (kolektivní vina). Odtud pochází rodová pomsta (krevní msta), trestné výpravy apod. S postupem individualizace se tento přístup opouští a nahrazuje zásadou, že každý odpovídá jen za to, co sám způsobil. To platí zejména v právu, které může trestat jen určitou osobu, nicméně zná i odpovědnost za újmu, způsobenou nezletilými dětmi, a tzv. nedbalostní činy, tj. právní odpovědnost za újmu, způsobenou zanedbáním, případně jeho zvířaty nebo věcmi. Právní vinu charakterizuje to, že se podezřelému resp. obviněnému prokazuje zvenčí, předepsaným důkazním postupem s právem na obhajobu atd. Jeho vlastní doznání může být podpůrným důkazem, případně polehčující okolností. Toto vnější dokazování viny ale nestačí. Podle Platónova Prótagory sám Zeus vydal zákon, „že ten, kdo není schopen mít podíl na studu a spravedlnosti, má být vymýcen jako nákaza obce“. I současná společnost musí předpokládat, že její občané jsou „příčetní“, čili si své činy přičítají a hodnotí také sami – například tam, kde vnější prokázání a soudní trest nejsou možné. Podle I. Kanta je příčetnost nezbytnou podmínkou lidské svobody ve společnosti, která právě přisouzením viny a trestem tuto svobodu uznává.", "section_level": 1}, {"title": "Jaspersova Otázka viny.", "content": "Otázka viny v širším smyslu slova se naléhavě vynořila po druhé světové válce, když se ukázalo, že právní postižení nacistických zločinců je velmi obtížné a přitom nedostatečné. V knize „Otázka viny“ (\"Die Schuldfrage\", 1946) německý filosof a psycholog Karl Jaspers rozlišil čtyři různé roviny, kde se otázka viny klade: rovinu kriminální, politickou, morální a metafysickou. Přisouzení a potrestání kriminální viny je věcí soudů, tím však není otázka viny ani zdaleka vyčerpána. Morální vina je podle Jasperse individulání zavinění vůči jednotlivcům i skupinám, s nímž se každý musí vyrovnat ve svém svědomí. Přitom odpustit mu může pouze ten, komu se křivda stala. Politická vina spočívá v tom, že Němci nedokázali zabránit nástupu nacistů, Hitlerovu uchopení moci ani zločinům, které pak jeho režim napáchal. Ačkoli Jaspers sám byl osobně pronásledován, vytýká svým spoluobčanům i sobě, že „jsme nešli do ulic ani nekřičeli až do zničení“, když byli Židé odváženi do koncentračních táborů. Naše vina spočívá v tom, „že jsme zůstali naživu“. Vina není pouze ve vztahu k poškozeným a zavražděným jednotlivcům, protože nacismus a válka těžce poznamenaly všechny evropské i mimoevropské společnosti, ohrozily celé lidstvo a toto zavinění nelze podle Jasperse označit jinak, než jako vinu vůči Bohu: je to vina metafysická, vina před Bohem jako Stvořitelem. Podobné otázky se vynořují i po pádu komunistických režimů v roce 1989 a americký právní teoretik Lon L. Fuller na fiktivním příkladě režimu „purpurových košil“ ukazuje nesnáze, na něž v takovém případě právo naráží.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vina je odpovědnost člověka za ublížení, trestný čin, hřích nebo jiné porušení práva. Může mu být přičtena zvenčí (policií, soudem), anebo si ji přičítá sám. Podle toho lze rozlišit: ", "tgt_summary": "Der Begriff Schuld wird in der Ethik in unterschiedlichen Zusammenhängen verwendet: Sprachlich vorherrschend sind – auch nach literarisch-philosophischen Entsprechungen – drei Begriffsverständnisse:", "id": 1722039} {"src_title": "Řeka svatého Vavřince", "tgt_title": "Sankt-Lorenz-Strom", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Na horním toku (od jezera Ontario k městu Cornwall) tvoří hranici mezi Kanadou a USA a níže protéká zcela po území Kanady. Dolina řeky se rozkládá v rozsáhlé tektonické propadlině na styku Kanadského štítu a Appalačských hor. Mezi městy Prescott a Montréal řeka protíná úzký výběžek štítu. Úsek s peřejemi s převýšením necelých 70 m je dlouhý 175 km. K jeho obeplutí byly postaveny kanály. Pod městem Québec řeka vytváří estuár dlouhý 400 km a široký až 50 km, který se otevírá do Zálivu svatého Vavřince. Břehy zálivu jsou vysoké a srázné. Na úrovni západního okraje ostrova Anticosti je řeka široká už 125 km. Zde také přechází ve vlastní Záliv svatého Vavřince.", "section_level": 1}, {"title": "Přítoky.", "content": "Větší přítoky jsou Ottawa, Saint-Maurice a Saguenay zleva a Richelieu zprava. Zprava se připojuje průplav od řeky Hudson (USA).", "section_level": 2}, {"title": "Vodní stav.", "content": "Zdroj vody je smíšený (sníh a déšť). Průměrný průtok vody je u jezera Ontario 6 750 m3/s a pod ústím Ottawy 7 800 m3/s. Led je na řece od prosince do dubna. Estuár nezamrzá a lodní doprava na něm je přerušena jen během jarního tání. Mořský příliv dosahuje až k městu Trois-Rivières. U Québecu dosahuje 5,5 m.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Spolu s Velkými jezery je důležitou součástí vodní cesty spojující vnitrozemí obou států s Atlantským oceánem. Na úseku mezi Montrealem a jezerem Ontario byla (kromě obchvatných kanálů) vytvořena kaskáda hydrouzlů s vodními nádržemi. Největší jsou hydroelektrárna svatého Vavřince na hranicích Kanady a USA a hydroelektrárny Boarnua a Robert-Sanders v Kanadě. Největší města přístavy na řece jsou Kingston, Cornwall, Montréal, Sorel, Trois-Rivières a Québec.", "section_level": 1}], "src_summary": "Řeka svatého Vavřince, též řeka Svatého Vavřince (,, mohawsky \"Kaniatarowanenneh\"), je řeka v Severní Americe, která zajišťuje odtok z Velkých jezer do Atlantského oceánu. Částečně tvoří hranici mezi Kanadou (provincie Ontario) a USA (stát New York) a pokračuje kanadskou provincií Québec. Vlastní řeka svatého Vavřince je přibližně 1200 km dlouhá (od odtoku z jezera Ontario k ústí do zálivu svatého Vavřince). Délka celé říční soustavy od pramenů řeky Saint Louis (přítok Hořejšího jezera) v Minnesotě je 3350 km. Povodí má rozlohu 1 269 000 km2.", "tgt_summary": "Der Sankt-Lorenz-Strom (; ; tuscarora \"Kahnawáˀkye\"; mohawk \"Kaniatarowanenneh\" ‚großer Wasserweg‘) ist mit einem mittleren Abfluss von 10.080 m3/s der drittgrößte Fluss in Nordamerika und entwässert die Großen Seen zum Atlantik. Der Flusslauf ist unterhalb der großen Seen 580 Kilometer lang und verläuft gestreckt nordostwärts. Der Name bezieht sich aber auch auf das anschließende, etwa 660 Kilometer lange Ästuar, das sich trichterförmig zum Atlantik öffnet. Der Sankt-Lorenz-Strom bildet zunächst die Grenze zwischen der kanadischen Provinz Ontario und dem US-Bundesstaat New York und durchquert dann die Provinz Québec. Das Einzugsgebiet des Stromes umfasst im Wesentlichen das Gebiet der Großen Seen, womit die Gesamtlänge des Flusssystems 2900 Kilometer erreicht.", "id": 990548} {"src_title": "Digitální signálový procesor", "tgt_title": "Digitaler Signalprozessor", "src_document": [{"title": "Typická aplikace DSP.", "content": "Jedním ze základních důvodů k vytvoření DSP byl fakt, že klasické analogové obvody sloužící pro zpracování signálu bývají náročné z hlediska návrhu, nastavení, provedení a reprodukovatelnosti, přičemž jakmile jsou vyrobeny, nelze jejich funkci téměř modifikovat. Ve srovnání s tím cena „digitálního“ křemíku stále klesá a výkon roste. Na obrázku je typické blokové schéma zařízení využívajícího DSP. Analogový signál je nejprve převeden A/D převodníkem na digitální a v této podobě je průběžně zpracováván digitálním signálovým procesorem. Zpracovaný digitální signál je D/A převodníkem zpět převeden na analogový. V mnoha zařízeních prochází signál tímto řetězcem v reálném čase, ale na některých signálech je potřeba provést tak složité a výpočetně náročné algoritmy, že to ani velmi rychlý DSP procesor v reálném čase nestihne a digitalizovaná data musí být nejprve zaznamenána do paměti a odtamtud teprve postupně zpracovávána. V některých zařízeních je ovšem použita jen polovina tohoto typického řetězce nebo jsou sice použity obě poloviny, ale v samostatných oddělených řetězcích zpracovávaných samostatnými procesory. Užití části řetězce nastává například v CD přehrávači, kdy je signál z kompaktního disku čten v digitální podobě, zpracován digitálním signálovým procesorem a nakonec převeden na analogový. Příkladem odděleného zpracování je mobilní telefon, ve kterém se obvykle zpracovává vysílaný a přijímaný signál odděleně v samostatných procesorech.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura DSP.", "content": "Typický digitální signálový procesor je vystavěn na harvardské architektuře. Tato architektura má oproti von Neumannovu modelu počítače oddělenou paměť pro program od paměti pro data. V praxi to znamená, že data a kód programu využívají vlastní sběrnice, což zvyšuje propustnost systému. Dalšího zrychlení výpočtů se dosahuje pomocí specializovaných výpočetních jednotek procesoru, které dokážou pracovat paralelně. Typický DSP má kromě aritmeticko-logické jednotky (ALU) navíc rychlou násobičku, která dokáže operaci násobení s přičítáním A ← A + B.k. Tato operace je základní operací většiny algoritmů digitálního zpracování signálu. DSP zpravidla obsahuje dvě nebo více nezávislých adresních jednotek, tzv. DAG (Data Address Generator), adresujících data v lineárních nebo kruhových bufferech. Typický DSP tak umožňuje během jednoho taktu provést jeden krok skalárního násobení dvou vektorů (vynásobení hodnot ze dvou bufferů, přičtení do akumulátoru, posun na další index v bufferech). Procesor s klasickou architekturou by na stejnou operaci potřeboval několik taktů (např. 1. načtení hodnoty z prvního bufferu, 2. vynásobení hodnotou z druhého bufferu, 3. přičtení výsledku do akumulátoru, 4. posun adresy prvního bufferu, 5. posun adresy druhého bufferu). Oproti univerzálním procesorům mohou (ale nemusí) být v DSP zjednodušeny některé funkce, například nemusí být možné adresovat paměť po bajtech. Taková zjednodušení mohou vést k problémům s přenositelností kódu psaného ve vyšších programovacích jazycích, nebo k větší spotřebě paměti a strojového času při jiných úlohách, než je zpracování signálu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení DSP.", "content": "Základním dělením digitálních signálových procesorů je dělení podle použité aritmetiky. Existují DSP pracující: Procesory s celočíselnou aritmetikou jsou sice levné, ale algoritmy výpočtů stále narážejí na nutnost převádět reálná čísla na celá a mezivýsledky výpočtů se musí neustále upravovat tzv. normalizacemi. Proto je vývoj algoritmů v těchto typech procesorů výrazně náročnější. Hodí se proto zejména pro masovou produkci výrobků, kde nevadí poněkud vyšší cena vývoje, ale důležitá je zejména cena samotné součástky. Procesory s plovoucí řádovou čárkou jsou sice složitější a dražší, ale vývoj softwaru je pro ně výrazně jednodušší. Nevýhodou zde může být rovněž vyšší spotřeba energie. Procesory s pevnou řádovou čárkou mohou sice být určitým kompromisem, ale prakticky je nelze jasně odlišit od procesorů pracujících v celočíselné aritmetice. Dalším kritériem pro dělení digitálních signálových procesorů je šířka jejich datové sběrnice. Ta bývá od 16 bitů výše. Další dělení může být na jednojádrové nebo vícejádrové DSP.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj a výroba DSP.", "content": "Algoritmy zpracování digitálních signálů jsou často velmi složité a často se celé nebo alespoň jejich podstatné části v různých aplikacích opakují. Proto je často výhodné vyvíjet specializované procesory obsahující již potřebné algoritmy. Firmy zabývající se vývojem DSP se proto dělí na firmy vyvíjející hardware procesorů a firmy vyvíjející algoritmy. Hardwarový návrh DSP je pak často prodáván jako tzv. DSP core (jádro). Toto jádro je použito k výrobě specializovaných integrovaných obvodů, které ho doplňují o další potřebné součástky – například A/D a D/A převodníky a paměť ROM obsahující patřičné algoritmy. Například typický DSP pro mobilní telefony obsahuje 2–4 samostatná DSP jádra a veškeré algoritmy potřebné pro zpracování hovorového signálu na GSM a naopak. Často se můžeme setkat také s tím, že některá větší hradlová pole obsahují funkční bloky určené k vytváření DSP (rychlé násobičky, blokové paměti, atp.), nebo také celá DSP jádra. Vývoj DSP tak může v dnešní době sestávat např. pouze z jeho „napsání“ ve VHDL nebo v jiném jazyce pro definici hardware a implementaci v hradlovém poli.", "section_level": 1}, {"title": "Nejčastěji používané algoritmy DSP.", "content": "Nejčastějšími algoritmy zpracování digitálních signálů jsou algoritmy filtrů. Rozdělujeme je do dvou kategorií na filtry: Dalším velmi častým algoritmem jsou transformace signálu (například Fourierova transformace nebo z-transformace používaná v kompresních algoritmech).", "section_level": 1}], "src_summary": "Digitální signálový procesor nebo také digitální signální procesor (zkratka DSP) je mikroprocesor, jehož návrh je optimalizován pro algoritmy používané při zpracování digitálně reprezentovaných signálů. Hlavním nárokem na systém bývá průběžné zpracování velkého množství dat „protékajících“ procesorem.", "tgt_summary": "Ein digitaler Signalprozessor (engl. \"digital signal processor\", DSP) ist ein elektronischer Baustein und dient der kontinuierlichen Bearbeitung digitaler Signale (z. B. Audio- oder Videosignale). Zur Verarbeitung analoger Signale wird der DSP in Verbindung mit Analog-Digital-Umsetzern und Digital-Analog-Umsetzern eingesetzt. Einige DSP-Chips enthalten bereits A/D- und D/A-Wandler. Der Begriff DSP wird darüber hinaus auch nur für die rechnende Komponente innerhalb einer Software- und Elektronik verwendet.", "id": 612140} {"src_title": "Sicílie (ostrov)", "tgt_title": "Sizilien", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Největší středomořský ostrov se svou rozlohou 25 426 km2 zabírá 8,4 % rozlohy Itálie a je asi 3× menší než Česká republika. Pobřeží má délku okolo 1 000 km. Na Sicílii se nachází čtyři pohoří. Prvními jsou Sicilské Apeniny, které se rozkládají podél severu ostrova od Messinské úžiny až po řeku \"Torto\". Sicilské Apeniny tvoří tři samostatná pohoří (od východu): Peloritani, Nebrodi a Madonie. Jejich nejvyšší vrcholy dosahují 2 000 m n. m. Druhý masiv se nalézá na západě ostrova a třetí, ve tvaru ohnutého luku, se nachází ve střední části ostrova. Čtvrtým je masiv samotné Etny. Povrch Sicílie je hornatý. 62 % zabírá kopcovitá krajina, dalších 24 % tvoří pohoří a jen 14 % zbývá na nížiny. Nejúrodnější část země se rozkládá mezi Etnou a Syrakusami a její rozloha se blíží 430 km2. Na západě ostrova v provincii Trapani je velmi úrodná půda vhodná pro pěstování vinné révy. Největšími řekami jsou \"Salso\" a \"Platani\", ale v létě téměř vysychají. Podnebí na Sicílii je typicky středomořské. Léto je horké, zima krátká a mírná s občasným deštěm. Například v Syrakusách je průměrně 130 slunečných dnů za rok. Průměrná teplota je na Sicílii 17 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starověk.", "content": "Sicílie prošla dlouhou a trnitou cestu k podobě, ve které ji můžeme nalézt dnes. Prvními historicky doloženými obyvateli Sicílie byli od 3. tisíciletí př. n. l. domorodí Sikanové. Národ, svými zvyky se podobající americkým indiánům, žil v počátcích na celé ploše ostrova, ale pod náporem dalších vln osídlení byl nucen přesunout se do lesů. V jejich životech hrálo velmi významnou roli náboženství, které bylo orientováno na živočišnou říši. Po 1 700 letech sikanské vlády na ostrov připluli noví osadníci, Sikelové (Sikulové). Ti byli národem o něco rozvinutějším a na rozdíl od Sikanů, kteří se živili převážně lovem, si obživu zajišťovali zemědělstvím. Postupem času se jim podařilo původní sikanské obyvatelstvo vytlačit převážně do lesů a hornatých oblastí. Třetím významným sicilským národem ve starověku byli Elymové, pocházející původně z Anatolie v Malé Asii. Postupem času se tento národ helenizoval. Jedním z nejvýznamnějších politických center Elymů bylo město Segesta. V 8. století př. n. l. se na Sicílii dostala dvě velmi silná starověká impéria. Byla to aliance řeckých městských států, které založily města jako Zanklé (Messina), Naxos, Akragás, Gela nebo Syrákúsy. Druhými osadníky byli Féničané z Kartága. Tento národ největších mořeplavců a průkopníků námořního obchodu své doby založil na Sicílii město Palermo. Centrem jejich obchodu se však později stalo město Kartágo. Roku 480 př. n. l. ve velké námořní i pozemní bitvě aliance sicilských řeckých měst porazila Kartágince a stala se vládcem velké části ostrova. Většina řeckých tyranů na Sicílii byla po tomto vítězství podřízena syrakuskému tyranovi Gelónovi. Následující kartaginský odvetný útok na Sicílii byl částí dlouho připravovaného plánu perského krále Xerxa I., jež chtěl tímto manévrem zabránit tomu, aby sicilská města přispěchala na pomoc mateřskému pevninskému Řecku proti vpádu Peršanů. Perský plán však na všech frontách selhal a po prohrané námořní bitvě u Salamíny museli Peršané utéci zpět do Malé Asie. V letech 264–241 př. n. l. bojovalo Kartágo s Římským impériem v 1. punské válce. Výsledkem této války byl i přesun Sicílie do správy Říma. Tady začíná šest století vlády Římského impéria na Sicílii, která byla Římu neocenitelnou předsunutou základnou během 2. punské války, v které nakonec porazil Kartágo. Řím spravoval Sicílii až do roku 440, kdy byla dobyta Vandaly, kteří předtím vytlačili Řím i z jeho držav v severní Africe. V roce 479 zaútočil na Řím ostrogótský král Theodorich a za dva roky dobyl Sicílii, kterou v tu dobu Vandalové pronajali italskému králi Odoakerovi. Theodorich poté začal platit Vandalům stálý tribut za dohodu o neútočení. Roku 535 vyslal byzantský císař Justinián svou armádu, aby znovu získala Sicílii pod vládu tehdy už Východořímské neboli Byzantské říše. Po získání vlády nad Sicílií zde Byzantská říše vládla po tři století. V době rychlého šíření islámu po zemích severní Afriky a Blízkého východu nezůstala ani Sicílie, ležící přes moře, stranou saracénských zájmů. První Arabové se na Sicílii vylodili v roce 655 a přijeli z Damašku v Sýrii. Později zaútočil další arabský kontingent na Syrakusy a v roce 827 Saracéni ze severní Afriky začali mohutnou invazi na Sicílii. Za dva roky získali Arabové pod svou kontrolu Agrigento a další města, ale Syrakusy odolaly. V roce 831 se na severozápadě ostrova vylodila mnohem silnější arabská armáda plující z Pyrenejského poloostrova. V prvním roce dobyli Palermo, v roce 843 Messinu a získali kontrolu nad úžinou mezi Sicílií a Apeninským poloostrovem. Poslední sicilská výspa, Syrakusy, padla roku 877. Arabové tedy dobyli celou Sicílii během 50 let.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Dalšími vládci Sicílie se stali Normané, kteří započali válku v roce 1060 pod vedením bratří d’Hauteville. Měli svolení a dobrozdání papeže k vytlačení Arabů z ostrova. Po 30 letech bojů se Normané stali neomezenými vládci na ostrově a v roce 1130 udělil papež Sicílii v léno Rogeru II., ten pak ke svému ostrovnímu království připojil i pevninskou část jižní Itálie a stal se prvním sicilským králem. Normanští králové dědili titul sicilského panovníka po tři generace, než Vilém III. zemřel bez následníka. Na trůn pak usedl manžel dcery Rogera II. Konstancie, Jindřich VI., císař Svaté říše římské. Jejich následníkem se stal syn Fridrich I. Roku 1266 se vyhrotil spor mezi Normany a papežem, který vedl k vyslání armády vedené Karlem I., vévodou z Anjou, na Sicílii. Nejasných poměrů využil aragonský král Petr III. a Sicílii dobyl. Jako nezávislé království, které spravovali příbuzní krále aragonského, vydržela Sicílie až do roku 1409, kdy byla připojena k Aragonii. Po krátké době vlády savojské a habsburské dynastie Sicílie v roce 1734 vstoupila do aliance s Královstvím Neapolským. V roce 1816 se obě království spojila pod názvem Království obojí Sicílie.", "section_level": 2}, {"title": "Novověk.", "content": "K Itálii byla Sicílie připojena v roce 1860 Giuseppem Garibaldim. Obyvatelstvo ostrova neneslo připojení k Itálii příliš dobře a podnikalo časté rebelie, které však byly vždy rychle a důsledně potlačeny. Mnoho Sicilanů se proto i díky zhoršující se hospodářské situaci rozhodlo vystěhovat do zámoří, především do USA, kde jsou vznikly fungující sicilské čtvrti v široké oblasti New Yorku nebo Chicaga. Na konci 19. století začala svůj vliv na sicilském území budovat Cosa Nostra, která právě přesahovala až do USA, kde se vytvořila mafie, která se svou mocí prosadila i do tamější politiky. Za druhé světové války stála Sicílie, coby součást Itálie, na straně nacistického Německa. Byla jeho základnou pro akce ve Středomoří. V roce 1943 byla osvobozena spojeneckým vojskem. I díky vlivu mafie, která chtěla zlepšit svou pověst spoluprací z USA, se američtí a britští vojáci vyloďovali na italské pevnině právě odsud. Vliv mafie zůstal silný i v pozdějším demokratickém období, ale ostrov se začal rychle modernizovat. Velký vliv má zdejší těžba ropy a zemního plynu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sicílie (, ) je italský ostrov ve Středozemním moři tvořící spolu s okolními malými ostrovy autonomní region Sicílie. Od Apeninského poloostrova je oddělen Messinskou úžinou, která je 3 km široká. Svojí rozlohou jde o největší ostrov Itálie a také největší ostrov Středozemního moře.", "tgt_summary": "Sizilien ( und von gleichlautend aus oder – je nach Dialekt –, ältere Bezeichnungen zuvor, wörtlich „Dreikap“, und ; ) ist mit 25.426 km2 die größte Insel im Mittelmeer. Die Küstenlänge beträgt 1152 Kilometer. Gemeinsam mit einigen ihr vorgelagerten kleineren Inseln bildet sie die Autonome Region Sizilien der Italienischen Republik. ", "id": 908933} {"src_title": "Statistika", "tgt_title": "Statistik", "src_document": [{"title": "Statistické metody.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Popisná (deskriptivní) statistika.", "content": "Zabývá se popisem stavu nebo vývoje hromadných jevů, které vykazují vliv náhody. Nejprve vymezí soubor entit, na nichž se bude uvažovaný jev zkoumat. Pak se všechny entity vyšetří z hlediska studovaného jevu. Výsledky šetření – kvalitativní i kvantitativní, vyjádřeny především číselným popisem – tvoří obraz studovaného hromadného jevu vzhledem k vyšetřovanému souboru.", "section_level": 2}, {"title": "Matematická statistika.", "content": "Vyvinula se z popisné statistiky a jejím základem je teorie pravděpodobnosti. Zatímco popisná statistika zkoumá soubory entit přímo, matematická statistika je zkoumá prostřednictvím výběrů. Na získané údaje se pohlíží jako na výsledek určitého náhodného pokusu, který mohl dát i jiné výsledky. Všechny závěry matematické statistiky tak mají pravděpodobnostní charakter. Statistické postupy lze zhruba rozdělit na metody konfirmační analýzy (např. intervaly spolehlivosti, regresní analýza ap.) a explorační analýzy, jako jsou např. shluková analýza, explorační faktorová analýza, metoda hlavních komponent (PCA), metoda GUHA (kombinační analýza dat), explorační analýza dat aj. Základní rozdíl těchto dvou přístupů lze charakterizovat takto:", "section_level": 2}, {"title": "Jiné.", "content": "Jako statistiku také označujeme hodnoty, které získáme provedením náhodného výběru, chápané jako hodnoty náhodné funkce definované na výběrovém prostoru.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "První díla vztahovaná k pravděpodobnosti a statistikám se datují k arabským matematikům a kryptografům. Ti je vytvářeli v době Islámského zlatého věku. Al-Khalil (717–786) v tomto období napsal \"Knihu kryptografických myšlenek\", která obsahuje první použití permutací a kombinací za cílem popsat co nejvíce arabských slov se samohláskami i bez nich. První evropskou publikací byla \"Natural and Political Observations upon the Bills of Mortality\" napsaná Johnem Grauntem v roce 1663. Matematické základy moderní statistiky položil rozvojem teorie pravděpodobnosti v 17. století, na které se podílel kupříkladu Gerolamo Cardano, Blaise Pascal či Pierre de Fermat. Na přelomu 17. a 18. století byla vymyšlena metoda nejmenších čtverců. Její první použití v roce 1795 se připisuje Carlu Friedrichovi Gaussovi, i když k její publikaci došlo až v roce 1805 díky Adrienovi-Marie Legendremu. Zakladatelem matematické statistiky je Karl Pearson, který mimo jiné založil v roce 1911 na londýnské University College historicky první katedru statistiky. Použití moderních počítačů na konci 20. a začátku 21. století pomohlo vývoji statistické vědy. Statistika je i nadále oblastí výzkumu; příkladem toho je například problém s analýzou velkých dat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Statistika (také statistická věda) je věda a postup jak rozvíjet lidské znalosti použitím empirických dat. Je založena na matematické statistice, která je větví aplikované matematiky. V teorii statistiky jsou náhodnost a neurčitost modelovány pomocí teorie pravděpodobnosti. Do praxe statistiky patří plánování, sumarizace a analýza nepřesných pozorování. Cílem statistiky je najít „nejlepší“ informace z dostupných dat, proto ji někteří autoři označují jako součást teorie rozhodování.", "tgt_summary": "Statistik „ist die Lehre von Methoden zum Umgang mit quantitativen Informationen“ (Daten). Sie ist eine Möglichkeit, „eine systematische Verbindung zwischen Erfahrung (Empirie) und Theorie herzustellen“. Unter Statistik versteht man die Zusammenfassung bestimmter Methoden zur Analyse empirischer Daten. Ein alter Ausdruck für Statistik war \"Sammelforschung\". Die Statistik wird als Hilfswissenschaft von allen empirischen Disziplinen und Naturwissenschaften verwendet, wie zum Beispiel der Medizin (Medizinische Statistik), der Psychologie (Psychometrie), der Politologie, der Soziologie, der Wirtschaftswissenschaft (Ökonometrie), der Biologie (Biometrie), der Chemie (Chemometrie) und der Physik. Die Statistik stellt somit die theoretische Grundlage aller empirischen Forschung dar. Da die Menge an Daten in allen Disziplinen rasant zunimmt, gewinnt auch die Statistik und die aus ihr abgeleitete Analyse dieser Daten an Bedeutung. Andererseits ist die Statistik ein Teilgebiet der reinen Mathematik. Das Ziel der reinen mathematischen Statistik ist das Beweisen allgemeingültiger Aussagen mit den Methoden der reinen Mathematik. Sie bedient sich dabei aus Erkenntnissen der mathematischen Grundlagendisziplinen Analysis und linearer Algebra.", "id": 861198} {"src_title": "Otrokářství", "tgt_title": "Sklaverei", "src_document": [{"title": "Současné otroctví.", "content": "I přesto, že je otroctví v dnešní době v každé zemi zakázáno, je dnes počet otroků odhadován mezi 12 miliony a 29,8 miliony. Podle zprávy organizace Walk Free Foundation z roku 2013 je nejvyšší počet otroků v Indii, přibližně 14 milionů. Následuje Čína (2,9 milionu), Pákistán (2,1 milionu), Nigérie, Ethiopie, Rusko, Thajsko, Demokratická republika Kongo, Myanmar a Bangladéš; zatímco mezi zeměmi s nejvyšším podílem otroků byla Mauritánie, Haiti, Pákistán, Indie a Nepál. V červnu 2013 vydalo americké ministerstvo zahraničí zprávu o otroctví, která zařadila Rusko, Čínu a Uzbekistán na nejhorší místa. Kuba, Írán, Severní Korea, Súdán, Sýrie a Zimbabwe se ocitly také na nejnižší úrovni. Seznam obsahoval i Alžírsko, Libyi, Saúdskou Arábii a Kuvajt mezi celkem 21 zeměmi.", "section_level": 1}, {"title": "Otroctví na českém území.", "content": "Slovanské slovo \"otrok\" původně značilo člověka, který neměl právo účastnit se \"roku\" - tj. sněmu, ať už pro nízký věk, nebo z jiných příčin. Dodnes v některých jazycích slovo \"otrok\" znamená prostě \"dítě\". V 2. polovině 10. století byla Praha jedním z velkých center obchodu s otroky, existují ovšem i doklady, že otroctví existovalo i v rámci Velkomoravské říše (nálezy okovů, arabské zprávy o trhu Moravanů). Příčinou je, že po obsazení Karpatské kotliny Maďary na počátku 10. století došlo k přesunu mezinárodní obchodní cesty, která spojovala Cordóbský chalífát s Kyjevem a dále s chazarskými trhy na Volze, na sever - vedla tak nyní přes Prahu a Krakov. Pražský trh se tak dostal do velmi výhodného postavení a Boleslav I. tuto situaci využil ještě dále k východní expanzi podél této obchodní cesty, což mu zajistilo zvýšenou kontrolu nad proudícím zbožím a zároveň umožnilo získat pohanské otroky k vlastnímu prodeji. Hlavním zdrojem příjmů Přemyslovců byl v tomto období právě obchod s otroky (např. tzv. \"\"daň z míru\"\", vybraná od svobodných domácích obyvatel za rok odpovídala ceně asi 90 otroků). Kolaps této politiky nadešel až ve chvíli, kdy nové zdroje pro „lov“ pohanských otroků nebyly k dispozici, východní oblasti přemyslovského státu připadly křesťanským státům (Kyjevské Rusi a Krakovsko Polsku). V té době se objevila snaha prodávat do muslimských zemí (často prostřednictvím židovských obchodníků) jako otroky i křesťany, což církev rozhodně nevítala – vyvolalo to spor o mezi Slavníkovcem sv. Vojtěchem a Boleslavem II. Vojtěch totiž proti prodeji křesťanských otroků jinověrcům protestoval, což se u panovníka a elitních vrstev nesetkalo s pochopením. V době nemoci knížete Boleslava II. pak jeho družina rod Slavníkovců vyvraždila. Existence otroctví, byť ne jako hybné síly ekonomiky raně středověkého státu, je doložena v písemných pramenech až do 12. století. Není zcela jasné, jak byl institut otroctví v českém státě právně ošetřen a tudíž ani není známo datum jeho legislativního zrušení v Českých zemích.", "section_level": 1}, {"title": "Komunismus a otroctví v Československu.", "content": "Komunistickým státem zřízené nápravné pracovní tábory, tábory nucených prací a pomocné technické prapory, jakož i některé věznice, představovaly v podstatě novodobé otrokářské instituce, v nichž byly desetitisíce politických vězňů a „politicky nespolehlivých“ občanů (např. kněží, kulaků, členů nekomunistických stran, šlechticů, hrdinů západního odboje a další lidí s (předpokládaným) „nepřátelským poměrem k socialistickému zřízení“) nuceny k otrocké práci. Pracovalo se často v nelidských podmínkách, s nesplnitelnými normami, jejichž nenaplnění bylo tvrdě postihováno. V některých odvětvích docházelo k velkému počtu úmrtí či doživotnímu zmrzačení vězňů a napravovaných, neboť dodržování běžných pravidel bezpečnosti práce bylo považována za luxus, na který „tento typ pracujících“ nemá nárok. Další skupinou podrobenou nezákonné internaci a využívanou jako levná pracovní síla představovaly řeholní sestry.", "section_level": 2}, {"title": "Sexuální otroctví v Česku.", "content": "Také dnes se v Česku vyskytují určité formy sexuálního otroctví, která je opakovaně kritizována mezinárodními nevládními organizacemi za laxní přístup k boji proti obchodu s lidmi a souvisejícím sexuálním otroctvím, které je rozšířeno hlavně v rakouském a německém pohraničí. České trestní právo otroctví hodnotí jako trestný čin zbavení osobní svobody.", "section_level": 2}, {"title": "Historické podoby otrokářství.", "content": "Neolitická revoluce souvisí se zavedením otrokářství, protože předchozí lovci a sběrači byli společností rovnostářskou, která byla většinou polygamní, neznaje otcovství, majetek či války.", "section_level": 1}, {"title": "Otroctví ve starověku.", "content": "Otroctví bylo ve starověku velmi rozšířené, zmiňováno bylo již v nejstarších literárních památkách jako je Chammurapiho zákoník. V Mezopotámii bylo postavení otroka buď jako věci (celkem luxusní a méně časté) či otroka, který splácel svůj dluh (častější varianta), ale nemohl býti prodán. V Egyptě se rozmáhá během Střední říše a otroci jsou také značkováni pro případ útěku.", "section_level": 2}, {"title": "Otroctví ve starověkém Římě.", "content": "Ve starověkém Římě mělo otroctví nejprve patriarchální povahu. Spolu s rozvojem státu však došlo i ke změně chápání postavení otroka z neplnoprávného člověka na živou věc. Postavení otroka římské právo definovalo zásadou \"servus nullum caput habet\" (otrok nemá žádnou „hlavu“, nemá právní osobnost) ze které však v různých konkrétních případech slevováno. Postupem času se v Římě zvyšoval počet státních i soukromých otroků, kteří se otroky stávali jako potomci otroků, váleční zajatci či z jiného důvodu (zotročení pro nevděk, zotročení pro dluhy, podvodný prodej svobodného občana do otroctví, kterého se prodávaný dobrovolně účastnil atd.). Ačkoliv nesměl být svobodný člověk bezdůvodně zotročen, tak k takovým porušením práva v určitých fázích dějin Římské říše často docházelo. Z otroctví mohl být člověk propuštěn, ve výjimečných případech dokonce pojil zákon propuštění z otroctví s vykonáním nějakého skutku či dlouhodobější jednání (např. záchrana života císaři či pracování určitý počet let v nějakém povolání). Počátkem císařství bylo propouštění otroků natolik rozšířené, že byly vydány zákony (Lex Fufia Caninia a Lex Aelia Sentia), které propouštění omezovaly. V poslední fázi dějin Římské říše často docházelo ke splývání postavení kolónů a otroků a pod vlivem křesťanství i ke změně chápání osoby otroka. V mnoha oblastech přešel otrokářský systém plynule do systému feudálního.", "section_level": 2}, {"title": "Otroctví ve starověkém Izraeli.", "content": "Otroctví ve starověkém Izraeli se odlišovalo od institutu otroctví v jiných starověkých společnostech. Tato skutečnost vyplývala z toho, že náboženství starého Izraele vytvořilo také na svou dobu ojedinělé etické učení a právní systém, v nichž byly silné důrazy na sociální cítění. V židovském právu zůstával otrok lidskou bytostí a byl subjektem práva, tj. byl nositelem práv. Mojžíšův zákon chránil otroka proti svévolnému mrzačení a stíhal jeho usmrcení otrokovým pánem. Pokud pán poškodil zrak nebo chrup otroka, byl povinen ho jako kompenzaci propustit (Ex 21,26-27). Otrokův život byl chráněn jako život kteréhokoli jiného člověka. Deuteronomium (23,15-16) dokonce zaručuje uprchlým otrokům azyl a zakazuje jejich vydání jejich pánům. Toto ustanovení ostře kontrastuje s tím, co je známo z jakéhokoli starověkého právního systému a zejména z práva římského. Ve prospěch izraelských otroků existovala ustanovení o sobotním odpočinku (Ex 20,10), ustanovení o účasti na slavení pesachu (Ex 12,44), svátků týdnů (Dt 16,11), ustanovení časově omezující otroctví otroků izraelského původu (Ex 21,2; Dt 15,12) a chránící zájmy otrokyň prodaných za družky svých pánů (Ex 21,7-11).", "section_level": 2}, {"title": "Arabský obchod s otroky.", "content": "Třetina populace raných islámských států západního Súdánu (dnešní Západní Afrika) jako Ghana (750–1076), Mali (1235–1645), Segou (1712–1861) a Songhaj (1275–1591) byla zotročena. Otroci byli zakoupeni nebo odchyceni na hranicích islámského světa a poté importováni do hlavních center, kde probíhaly trhy s otroky odkud byli ve velkém distribuováni. V 9. a 10. století černí otroci mohli představovat alespoň polovinu z celkového počtu obyvatel dolního Iráku. Ve stejné době mnoho otroků v regionu také pocházelo ze Střední Asie a Kavkazu a mnoho otroků bylo také pořízeno za válek s křesťanskými národy středověké Evropy.", "section_level": 2}, {"title": "Otroctví v Evropě.", "content": "Český historik Josef Žemlička ve své knize \"Čechy v době knížecí\" píše: \"„Obchod s otroky v Evropě provozovali po celý raný a z části vrcholný středověk většinou židé. V té době Praha patřila k hlavním evropským překladištím otroků. Od západních i východních Slovanů mířily otrocké transporty na trhy většinou v orientu. Židovští obchodníci také dopravovali kolem 12. stol. na uherské trhy jak cizí zajatce, tak i část zotročeného domácího lidu.“\" V dobách kolonialismu Evropané využívali otroky ve svých koloniích. Například cukrová třtina se přepočítávala na životy otroků.. Nicméně již v roce 1807 deklarovala Velká Británie za nelegální veškerý obchod s otroky, o rok později zákaz následovali Dánové, Švédové, a dovoz otroků z Afriky zakázaly také Spojené státy. V roce 1823 obchod s otroky ukončili Portugalci a Holanďané, jejichž námořní kapitáni měli na transatlantickém obchodu s otroky lví podíl, jej zákonem zakázali až v roce 1863.", "section_level": 2}, {"title": "Otroctví v Africe.", "content": "Atlantický obchod s otroky začal v roce 1441, když portugalský kapitán Antam Gonçalvez na západním pobřeží Sahary získal dva černé otroky, muže a ženu, a dodal je Jindřichu Mořeplavci, za což byl povýšen do rytířského stavu. O čtyři roky později Portugalci postavili pevnost na ostrově Arguin při pobřeží dnešní Mauretánie. Obchod s otroky vzkvétal od poloviny 14. století, především v návaznosti na pěstování cukrové třtiny, které se postupně rozšiřovalo v oblasti Středomoří (Evropané se z ní naučili vyrábět cukr od Arabů v průběhu Křížových výprav). Kromě zisku otroků ovšem Portugalci chtěli získat i přístup na trh se zlatem. V roce 1415 nedokázali udržet marockou Ceutu, což mělo na jejich podíl v obchodě s touto komoditou nemalý vliv. Arguin tak měl sloužit jako obchodní místo pro karavany se zlatem mířící jinak do Maroka. Otrokářství bylo ovšem běžné i v samotných afrických společnostech, které v řídce osídlených oblastech trpěly nedostatkem pracovní síly. Portugalci tak od počátku získali řadu obchodních partnerů, kteří byli do obchodu s otroky zapojení již dříve – například Maurové či království Wolofů (tamní král neváhal Maurům a později i Portugalcům prodat i své poddané výměnou za koně a jiné zboží. Za devět až čtrnáct otroků získal král jednoho koně, pomocí nichž pořádal razie na další otroky a žil tak z obchodu s nimi). Řada kmenů ovšem se do tohoto obchodu odmítala zapojit (do konce 17. století se mu vyhýbal lid Jola, nikdy se jej nezúčastnil lid Baga (dnešní Guinea) či Kru (dnešní Libérie)). Navíc příslušníci těchto kmenů kladli v otroctví velký odpor a snažili se zabít své pány či sami sebe, což nakonec Evropany zcela odradilo od jejich zotročování. V roce 1482 Portugalci založili pevnost Elmínu na Zlatém pobřeží, čímž obešli transsaharský obchod a získali přístup přímo ke zdroji zlata. V roce 1506 již tvořily příjmy z obchodu se zlatem čtvrtinu příjmů portugalské koruny a teprve po roce 1700 jej ve výnosnosti vystřídali otroci. Od Akanů na Zlatém pobřeží bylo zlato kupováno za otroky dovážené z jiných částí Afriky. Koně v místních podmínkách totiž neměli dlouhou životnost a dřívější dodávky palných zbraní zakázal papež v obavě, že by se mohly dostat do rukou muslimů. Otroky sem Portugalci dováželi především z Beninu, který mohl po územních expanzích prodávat zajatce. Ve strachu ze ztráty pracovní síly ovšem místní vládce v roce 1516 vývoz otroků zakázal. Portugalci tak Akanům dodávali otroky z delty Nigeru a Iby žijící dále na východ. V roce 1500 začali Portugalci na ostrově Svatý Tomáš pěstovat cukrovou třtinu. Pracovní sílu získávali v nedalekém Kongu. Konžský král Afonso Mbemba Nzinga nastoupil na trůn v roce 1506. Od Portugalců přijal písmo, některé technologie a pravidelně s nimi obchodoval; byl křesťanem stejně jako jeho otec. Pro značný úpadek a vylidnění, které byly spojeny s obchodem s otroky – obyvatelé Konga se zotročovali navzájem v touze po portugalském zboží, v roce 1526 Portugalci z Konga odváželi dva až tři tisíce otroků ročně – Afonso ovšem obchod omezil. Přesto se toto království nadále rozmohlo a přetrvalo až do poloviny 17. století. Portugalci následně založili významné středisko obchodu s otroky v Luandě (roku 1576). Otroky odtud vozili do Portugalska, na Madeiru, Svatý Tomáš a od roku 1532 též do Ameriky, jejíž domorodé obyvatelstvo bylo decimováno epidemiemi evropského původu. Od roku 1540 se cukrová třtina pěstovala i v Brazílii. Zejména kvůli své vyšší imunitě se afričtí otroci v Americe osvědčili a na konci 16. století tam již mířilo 80% afrického vývozu otroků. Výsadní pozici Portugalců zničili Nizozemci, kteří se nejprve zmocnili severní Brazílie (roku 1630), Elmíny (1637) a přechodně i Luandy (1641). Za velice nízké ceny pak otroky vyváželi hlavně do střední Ameriky. Jejich pozice posléze převzali Britové a Francouzi prostřednictvím společností se zvláštními privilegii (např. \"Royal African Company\" v roce 1672), které v 18. století vystřídali soukromí obchodníci s otroky - jejich společnosti sídlili hlavně v Liverpoolu a Nantes. Například na někdejší francouzskou kolonii Haiti byl dovezen necelý milion Afričanů (ti zde v roce 1791 uskutečnili úspěšnou vzpouru). Nebyli to jen Evropané. Podle střízlivých odhadů arabští otrokáři v osmnáctém a devatenáctém století odvlekli z Afriky deset až osmnáct milionů lidí. Arabští otrokáři jsou aktivní dodnes. Otrokářství mělo jednoznačně záporné dopady na růst počtu obyvatel v některých částech Afriky, například v Angole. V jiných částech Afriky jsou však reálné dopady přítomnosti Evropanů sporné. Je nutno vzít v potaz, že ve stejné době Evropané do Afriky zavlekli některé nemoci, jichž byla území na jih od Sahary dříve ušetřena pro svou izolaci, na druhou stranu sem Evropané přinesli vysokokalorické plodiny z Ameriky – manihot (kasava) a kukuřice. Demografické dopady těchto změn byly jistě také významné.", "section_level": 2}, {"title": "Otroctví v Jižní Americe.", "content": "Otroctví v Jižní Americe má svůj počátek v době kolonizace. S otroctvím samotným začal Francisco Pizarro, když pro něho odmítli pracovat místní Inkové, ve značné míře na něm byli závislí i Portugalci. Otrokářství v podobě využívání místních lidí bylo u Španělů spíše výjimkou než pravidlem, rozšířenější byl dovoz černých otroků z Afriky. Portugalci zpočátku využívali jihoamerické indiány častěji a zpočátku podnikali rozsáhlé otrokářské výpravy i do španělských držav a na území jezuitských redukcí. Tuto praxi ukončily až drtivé porážky, které jim v bitvách u Caazapá Guazú (1639) a na řece Mbororé (1641) připravily jezuity vyzbrojené a vedené indiánské milice. Konec otroctví v Brazílii přišel 13. května 1888, kdy podpisem princezny-regentky Isabely vstoupil v platnost tzv. Zlatý zákon, který je zrušil. Zákon ve svých důsledcích vedl k pádu monarchie, kterou svrhl o rok později puč zorganizovaný rozzuřenými plantážníky, kteří se přidali k republikánům. Obnovit otroctví se jim už ale po vyhlášení republiky nepovedlo.", "section_level": 2}, {"title": "Otroctví v Asii.", "content": "Megasthenés ve svém díle Indika otroky mezi sedmi popisovanými skupinami obyvatelstva nezmiňuje. Pravděpodobně první známý případ, kdy se vladař zajímal o postavení otroků, pochází z Maurjovské říše za vlády Ašóky (304–232 př. n. l.).", "section_level": 2}, {"title": "Otroctví v Osmanské říši.", "content": "Tataři z Krymského chanátu a Nogajci, kterým vládli krymští chánové, potomci Čingischána a od 15. století vazalové osmanského sultána, podnikali téměř každý rok loupeživé vpády při kterých byla vylidněna prakticky celá jižní a východní Ukrajina. Někteří historici odhadují, že při nájezdech obávané krymskotatarské jízdy tzv. sklízení stepí, mezi 15. a 18. století, bylo odvlečeno a prodáno do otroctví v Osmanské říši až 3 miliony lidí, především Ukrajinců, ale také Rusů, Bělorusů a Poláků. V roce 1571 byla krymskými Tatary vypálena dokonce i Moskva a mnoho tisíc obyvatel odvlečeno do otroctví. V roce 1663 podnikli krymští Tataři společně s Turky sérii krutých vpádů na Moravu při kterých bylo uneseno do otroctví na 12 000 lidí, především mladých dívek a dětí.. \"\"Čoskoro sa začalo ohavné neslýchané prznenie a znásilňovanie žien a panien,\"\" píše očitý svědek evangelický farář Štefan Pilárik o ženách, které Tataři odvlekli. Otrokářské nájezdy Tatarů ukončila až ruská carevna Kateřina Veliká ovládnutím Krymského chanátu roku 1783. Při nájezdech berberských (barbarských) pirátů ze Severní Afriky bylo odvlečeno do otroctví přes 1 milion Evropanů. Zlatý věk severoafrických pirátů nastal v 16. a 17. století, kdy spojili své síly s Osmanskými Turky a řádili až u pobřeží Irska a Islandu. Do čela severoafrických pirátů se počátkem 16. století postavil obávaný turecký pirát Chajruddín Barbarossa. V roce 1571 byla spojená turecko-alžírská flotila poražena Svatou Ligou v krvavé bitvě u Lepanta, ale během několika let získali piráti svojí převahu ve Středomoří zpět. Pobřeží Itálie, Španělska a středomořských ostrovů bylo prakticky vylidněno, obyvatelé byli odvlečeni do otroctví nebo uprchli do hor, do otroctví byl unesen i mladý Miguel de Cervantes a několik let žil jako otrok v Alžíru, než byl vykoupen svou rodinou. Definitivní konec pirátství v Severní Africe nastal až roku 1830 po dobytí Alžíru francouzskou armádou.", "section_level": 2}, {"title": "Sovětský Gulag.", "content": "Gulag byl sítí sovětských pracovních táborů, do kterých byli umísťováni politicky nespolehliví jedinci a skupiny. Vězni pracovali v nuzných podmínkách často nedostatečně vybavení. Za práci dostávali pouze jídlo. Počet obětí Gulagu se odhaduje na více než 8 milionů lidí - Solženicin uvádí počty násobně větší.", "section_level": 2}, {"title": "Sexuální otroctví.", "content": "Sexuální otroctví je datováno už od starověku. Většinou souviselo s mnohoženstvím nebo právem vlastnit otroky, méně často bylo dědičné. Za druhé světové války např. zneužívali japonští vojáci zadržené jihokorejské ženy, které využívali jako svoje sexuální otrokyně.", "section_level": 1}, {"title": "Naděje na změnu.", "content": "Už od doby, kdy bylo otroctví a zneužívání žen oficiálně zakázáno, působí v řadě zemí misie, které pomáhají uprchlým obětem, stejně tak i neziskové organizace, jako je organizace Česko proti chudobě. Značnou činnost vyvíjejí především jezuité, kteří dodnes působí v mnoha zemích Jižní Ameriky, kde je kdysi přivedli Španělé a Portugalci, aby místní obyvatele převedli na víru. V arabských zemích je zase vyvíjen tlak na poskytnutí \"větších práv pro ženy\", které se někdy nemohou vzdělávat a manžel je může prodat na trhu. Problémem sexuálního otroctví z hlediska chudoby a klesání počtu obyvatel se zabývá organizace Člověk v tísni. Také řeší potíže s nedostatkem obyvatel a hromadnými odchody obyvatelstva, které věří dealerům a snadno se stane obětí obchodníků s lidskými orgány a majitelů nevěstinců. Ale mnoho se zlepšilo. Po vrcholu v 90. letech způsobeném pozvolným stoupáním počtu otroků od 80. let je v současnosti počet otroků na světě celkově nižší než dříve, zajatců v občanských válkách také ubývá. Také ženy získaly více příležitostí a alespoň částečně mají ve většině zemí šanci na normální život a minimálně základní vzdělání.", "section_level": 2}, {"title": "Zákaz otroctví v katolické církvi.", "content": "Obecně odmítavou a závaznou oficiální reakci katolické církve na otrokářství obsahuje encyklika \"Sicut Dudum\" papeže Evžena IV. z 13. ledna 1434, která se týkala zotročování domorodců na Kanárských ostrovech španělskými obchodníky. Papež nařídil všechny otroky propustit na svobodu do 15 dnů od vyhlášení encykliky a neuposlechnutí jeho příkazu, jakož i další pokračování v obchodu s lidmi, trestal tehdy nejtěžším možným trestem pro křesťana, automatickou exkomunikací. Španělští dobyvatelé, kteří do té doby považovali domorodce za druh zvířat a nikoliv za lidi, ovšem nařízení neuposlechli a nadále ho ignorovali. V roce 1462 papež Pius II. označil otrokářství jako těžký hřích (magnum scelus). V roce 1537, papež Pavel III. opětovně zakázal zotročování Indiánů a ostatních lidí v papežské bule Sublimus Dei, což zopakoval a potvrdil i Papež Urban VIII. v roce 1639 při schvalování Jezuitské mise do Afriky a papež Benedikt XIV. 22. prosince 1741 v bule Immensa Pastorum principis, která odsoudila otrokářství jako takové a která výslovně jmenovala otrokářství v Americe.", "section_level": 1}, {"title": "Afričtí otroci v USA.", "content": "Přítomnost černých otroků provází kolonizaci Amerického kontinentu od samého počátku. Již v roce 1619 přistála první loď s otroky v Jamestownu. Jejich počáteční status je však podobný ostatním kolonizátorům – jejich vztah k majiteli je zajištěn smluvně. Do 60. let 17. století bylo také zvykem pokřtěné otroky propouštět na svobodu. Postupně, jak hospodářský význam otroctví v jižní části Spojených států narůstal, se však jejich situace zhoršovala a nové zákoníky \"Slave codes\" jim vymezovaly postavení téměř bezprávného majetku. Významnými otrokáři v Americe byla rodina Carrollů a jejich bohatství bylo založeno na práci otroků. Charles Carroll byl v zásadě proti otroctví a říkal: „Proč udržovat naživu otázku otroctví? Všichni připouštějí, že je to velké zlo.“ Přestože podporoval jeho postupné zrušení, své vlastní otroky neosvobodil. Carroll představil návrh postupného zrušení otroctví v marylandském Senátu, ale návrh neprošel. V roce 1828, ve věku 91 let, působil jako prezident „Auxiliary State Colonization Society of Maryland“ (Pomocné státní kolonizační společnosti v Marylandu), marylandské pobočky „American Colonization Society“ (Americké kolonizační společnosti), která se věnovala návratu černých Američanů zpět do Afriky, ke svobodnému způsobu života v zemích jako je Libérie. Otroctví bylo v USA zrušeno prezidentem A. Lincolnem v roce 1863 – ale pouze na území Unií neovládaných \"povstaleckých států\" a z propagačních důvodů (snaha o zabránění uznání Konfederace Evropou). Otroctví v celých USA bylo zrušeno až víc než půl roku po jeho smrti 6. prosince 1865. Z formálního hlediska však došlo ke zrušení otroctví na území USA až v únoru 2013, kdy jako poslední americký stát dokončilo ratifikaci třináctého dodatku ústavy Mississippi.", "section_level": 1}, {"title": "Chronologický přehled zrušení otroctví.", "content": "V achaimenovské Perské říši bylo otroctví zrušeno s přijetím věrouky zoroastrismu, jenž institut otroctví zakazuje, vládnoucí vrstvou v 6. století př. n. l., což vedlo například k propuštění Židů z babylonského zajetí. V těchto zemích bylo otroctví zrušeno v následujícím roce:", "section_level": 1}], "src_summary": "Otrokářství je označení systému, ve kterém se využívá práce nesvobodných lidí (otroků), kteří jsou po právní i faktické stránce obchodovatelným majetkem zbaveným osobní svobody. V širším slova smyslu se hovoří o otroctví i v případech, kdy je jedna osoba na druhé natolik závislá, že je nucena pro ni proti své vůli pracovat a je tím zbavena osobní svobody, byť se teoreticky nejedná o stav protiprávní nebo právem přímo definovaný. ", "tgt_summary": "Sklaverei ist ein Zustand, in dem Menschen vorübergehend oder lebenslang als Eigentum oder Handelsware anderer behandelt werden. Bei der Sklaverei im engen Sinne der Geschichtsschreibung war das Recht, Sklaven zu erwerben, zu verkaufen, zu mieten, zu vermieten, zu verschenken und zu vererben, gesetzlich verankert. Die „Sklavengesetze“ regelten die privat- und strafrechtlichen Gesichtspunkte der Sklavenhaltung und des Sklavenhandels; darüber hinaus bestimmten sie auch, welche Rechte den Sklaven zugestanden wurden. In vielen sklavenhaltenden Staatswesen und Gesellschaften behielten Sklaven eine gewisse Rechtsfähigkeit und konnten z. B. die Gerichte anrufen oder Eigentum mit Einschränkungen erwirtschaften, das es ihnen in manchen Gesellschaften und Ländern erlaubte, durch Selbstkauf die Freiheit zu erlangen. In manchen Staatswesen war Sklaverei erblich, d. h. die Nachkommen von Sklaven waren ebenfalls unfrei. ", "id": 2237821} {"src_title": "Schutzstaffel", "tgt_title": "Schutzstaffel", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Přímým předchůdcem byl oddíl SA nazvaný \"Stabswache\" (Štábní stráž), zřízený v květnu 1923 v počtu 8 mužů pod vedením Emila Mauriceho s cílem chránit vedení NSDAP při veřejných akcích (následně přejmenovaný na \"Stoßtrupp Adolf Hitler\" a rozšířený o další čtyři muže). Po Mnichovském puči a zákazu NSDAP byl oddíl rozpuštěn. Dnem vzniku SS je tak až 9. listopad 1925, kdy byla vytvořena elitní bojová a bezpečnostní složka Schutzstaffel (SS) pod vedením Julia Schrecka. Z malé skupinky lidí (vedené stále jako zvláštní oddíl SA) postupně rostla organizace s pevnou vojenskou hierarchií a se sklony k násilnickému zastrašování oponentů. Dne 6. ledna 1929 byl do jejího čela jmenován Heinrich Himmler. Dne 4. srpna 1929 byl ukončen čtyřdenní sjezd NSDAP v Norimberku, kde byl mimo jiné vznesen požadavek zavedení všeobecné branné povinnosti v Německu. Sjezd zakončoval slavnostní pochod oddílů SS a SA o síle 60 000 příslušníků. Průvod se neobešel bez násilí a v jeho průběhu došlo k celé řadě pouličních bitek, což mělo za následek další propagaci síly SS respektive celé NSDAP. Rozrůstající se násilí ze strany oddílů SA a SS vedlo 13. dubna 1932 německou vládu k vydání nouzového nařízení „\"k zajištění státní autority\"“, čímž byla zakázána činnost organizací SA a SS. Zákaz legální činnosti SA a SS se nacistů dotkl, a tak 14. června téhož roku přislíbil Adolf Hitler, že pokud budou zákony o zákazu jeho úderných oddílů zrušeny, bude jeho strana respektovat a tolerovat Papenův kabinet. Problémy s SA a SS však i nadále přetrvávaly, což vedlo Mezinárodní vládní komisi pro Sársko, že 11. listopadu 1932 nařídila rozpustit formaci obou nacistických křídel. Po převzetí moci nacisty došlo dne 2. května 1933 v Německu k likvidaci odborů, jejich úřadovny byly masově obsazovány členy oddílů SA a SS. V noci z 29. na 30. června 1934 vyvrcholila vnitrostranické krize, v níž se Hitler zbavil svých dlouhodobých oponentů včetně osob nepřijatelných pro špičky tehdejší německé armády a upevnil tak svou moc ve straně i navenek. Událost vešla do historie pod názvem Noc dlouhých nožů a došlo během ní k vyvraždění vrcholných příslušníků SA. Významný podíl na vraždění měly oddíly SS, které byly odměněny vyřazením ze svazku SA a postavením samostatné složky nacistického režimu, podléhající pouze Hitlerovi. Dne 31. března 1935 převzaly jednotky SS strážní a dozorčí službu ve zřízených koncentračních táborech a pozvolna začaly naplňovat své plány o nastolení konečného řešení. Dne 17. června 1936 byl Heinrich Himmler jmenován do funkce šéfa německé policie.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura SS.", "content": "Tím byl položen základ struktury SS v dalších letech, kdy byly SS rozčleněny na:", "section_level": 1}, {"title": "Hodnosti SS.", "content": "Hodnosti SS v podstatě odpovídaly klasickým vojenským hodnostem. Zde pro lepší pochopení srovnány s wehrmachtem.", "section_level": 1}, {"title": "Waffen-SS.", "content": "V říjnu 1936 byl v rámci Hlavního úřadu SS (šéfoval mu Heinrich Himmler) vytvořen „\"Inspektorat Verfugungstruppen\"“ pod vedením Paula Haussera, bývalého generála reichswehru. Současně se svým jmenováním SS-brigadeführerem se Hausser stal v roce 1936 hlavním inspektorem Verfügungstruppen. Měl po vojenské stránce slabě vyškolené jednotky SS (jejichž početní stav tehdy dosáhl asi 8500 mužů) přeměnit v dokonale vycvičené a moderními zbraněmi vybavené oddíly. Výběr odpovídal přísným kritériím nacistického světového názoru a příslušným fyzickým požadavkům (minimální osobní výška pro \"Leibstandarte\" činila 180 cm, pro ostatní jednotky 175 cm). Doba trvání služby zde pak byla stanovena pro řadové příslušníky na 4 roky, pro poddůstojníky na 12 let a pro důstojnický sbor na 25 let. Otevřenou cestu do těchto útvarů měli především vzorní příslušníci Hitlerjugend. V roce 1937 byly součástí Verfügungstruppen tři divize: Germania, Leibstandarte Adolf Hitler a Deutschland. Důstojnické kádry SS se školily ve dvou školách: \"Junkerschule „Braunschwedig“\" a \"Junkerschule „Bad Toltz“\", které ročně vychovávaly celkem 400 důstojníků. Jednotky SS prokazovaly velkou zmužilost příznačnou pro jejich boj, ovšem ne vždy ctily pravidla vedení války a jejich způsob boje byl leckdy brutální. Vrchní velitelství armády zpočátku neprojevovalo nad výkony SS velké nadšení a raději se zaměřovalo na záporné stránky, především na vysoké procento ztrát v jednotkách SS. Ty byly způsobeny jednak tím, že armáda s oblibou přidělovala zbraním SS ty nejtěžší úkoly, ale také tím, že sami vojáci se nebáli smrti a toužili se osvědčit a splnit těžké bojové úkoly. Ovšem postupem času si jednotky SS vybudovaly skvělou pověst neústupných bojovníků a „hasičů fronty“.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti SS.", "content": "Vůdcem (\"Reichsführer-SS\", tato hodnost byla ale vytvořena až v roce 1926) postupně byli: Významným pohlavárem SS v českých dějinách byl nepochybně Reinhard Heydrich, zastupující říšský protektor, který zemřel na následky atentátu z 27. května 1942 (operace Anthropoid). Dalšími významnými členy SS byli např. Karl Hermann Frank, Walter Jacobi nebo Kurt Daluege, kteří byli odsouzeni a popraveni českou justicí po skončení druhé světové války.", "section_level": 1}, {"title": "Bilance činnosti.", "content": "I když se SS formálně zabývala bezpečností Třetí říše, byla především pověřována zvláštními úkoly. Naplňovala Hitlerovu ctižádost zbavit Německo a Evropu všech elementů, o nichž se domníval, že si „nezaslouží, aby existovaly“, natrvalo zotročit „nižší lidskou rasu ze slovanských zemí“ a vymýtit z kontinentu každého Žida – muže, ženy i děti. SS při vykonávání těchto úkolů organizovala vyvraždění čtrnácti miliónů lidí. Přibližně šesti miliónů Židů, pěti miliónů Rusů, dvou miliónů Poláků, půl miliónu Romů a půl miliónu ostatních, včetně téměř dvou set tisíc nežidovských Němců a Rakušanů, mentálně nebo fyzicky handicapovaných a takzvaných nepřátel říše. Mezi tyto nepřátele patřili často též političtí odpůrci, kněží, mniši, svědkové Jehovovi, homosexuálové a další nežidovské oběti.", "section_level": 1}, {"title": "Přísaha a heslo jednotek SS.", "content": "Přísaha při příchodu do SS zněla: „\"Ich schwöre Dir, Adolf Hitler, als Führer und Kanzler des Reiches Treue und Tapferkeit. Ich gelobe Dir und den von Dir bestimmten Vorgesetzten Gehorsam bis in den Tod, so wahr mir Gott helfe.“\" „\"Tobě, Adolfe Hitlere, vůdci a kancléři Německé říše, přísahám věrnost a statečnost. Tobě a nadřízeným, které sám jmenuješ, slibuji poslušnost až do smrti. K tomu mi dopomáhej Bůh.“\" Heslem jednotek SS bylo „“ (česky „\"Má čest se nazývá věrnost\"“).", "section_level": 1}, {"title": "Po válce.", "content": "Bývalí příslušníci SS bez ohledu na národnost i jejich vdovy mají nárok na německý důchod. V roce 1998 Německo změnilo své zákony o důchodech, aby se zabránilo jejich vyplácení válečným zločincům. V osmi spolkových zemích Německa pobíralo v roce 1998 zvláštní penzi pro takzvané \"válečné oběti\" 23 501 bývalých příslušníků jednotek SS.", "section_level": 1}], "src_summary": "Schutzstaffel (známější pod zkratkou SS nebo runami ), česky \"Ochranný oddíl\", byla ozbrojená organizace NSDAP vytvořená v roce 1925 z horlivě oddaných přívrženců Adolfa Hitlera působících původně jako jeho osobní stráž. V čele SS v době její největší moci stál Heinrich Himmler jako \"Reichsführer-SS\" (říšský vůdce SS). S postupem času si organizace podřizovala veškerý státní i bezpečnostní aparát nacistického státu včetně vyhlazovací politiky. Jejím symbolem byly dva starogermánské runové znaky \"ᛋ\" původně pro vítězství na černém pozadí (svým tvarem připomínají písmeno S).", "tgt_summary": "Die Schutzstaffel (SS) war eine nationalsozialistische Organisation in der Weimarer Republik und der Zeit des Nationalsozialismus, die der NSDAP und Adolf Hitler als Herrschafts- und Unterdrückungsinstrument diente. In ihren Verantwortungsbereich fielen ab 1934 Betrieb und Verwaltung von Konzentrations-, ab 1941 auch von Vernichtungslagern, sie war sowohl an der Planung wie an der Durchführung des Holocausts und anderer Völkermorde vorrangig beteiligt. ", "id": 1616444} {"src_title": "Tantal", "tgt_title": "Tantal", "src_document": [{"title": "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "content": "Tantal byl objeven roku 1802 švédským chemikem Andersem G. Ekebergem, čistý prvek byl izolován až v roce 1820 Jönsem Berzeliem. Jméno získal podle bájného krále Tantala z řecké mytologie a je vyjádřením jeho význačné vlastnosti – chemické netečnosti. Tantal patří mezi mimořádně obtížně tavitelné kovy, pouze wolfram a rhenium mají vyšší bod tavení. Chemicky je silně podobný prvku niobu a obvykle jej doprovází v minerálech a rudách. Tantal je šedý, kujný, velmi pevný kovový prvek, vysoce odolný proti kyselinám, je dobrým vodičem tepla a elektřiny. Při teplotách pod 150 °C je téměř chemicky inertní, nereaguje dokonce ani s lučavkou královskou. Za teplot pod 4,48 K se stává supravodičem I typu. Rozpouští se v kyselině fluorovodíkové (HF), kyselých roztocích obsahujících fluoridové ionty a kapalném oxidu sírovém (SO). Poměrně snadno se tantal rozkládá alkalickým tavením. V chemických sloučeninách se vyskytuje v mocenství Ta a Ta.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt a výroba.", "content": "Tantal je na Zemi velmi vzácný, jeho obsah v zemské kůře se odhaduje na 2 mg/kg. Koncentrace v mořské vodě je natolik nízká, že ji nelze změřit ani nejcitlivějšími analytickými metodami a uvádí se, že je nižší než 0,000 0025 mg/l. Ve vesmíru připadá jeden atom tantalu na 1 500 miliard atomů vodíku. Tantal se v přírodě vyskytuje v minerálu tantalitu ((Fe,Mn)TaO) a euxenitu (Y,Ca,Ce,U,Th)(Nb,Ta,Ti)O. Ložiska rud s prakticky využitelným obsahem tantalu se nalézají v Austrálii, Brazílii, Kanadě, jižní Africe a Egyptě. Nejbohatším nalezištěm na světě je Demokratická republika Kongo. V Demokratické republice Kongo se vedou po desetiletí války, rozšířená je bída, hladovění a sexuální vykořisťování. Aby Spojené státy americké zavedly sociální zodpovědnost pro společnosti, které těží v dané oblasti tyto minerály, přijaly v roce 2011 zákon o konfliktních minerálech. Tato legislativa vyzývá americké společnosti, aby zajistily, že výrobky, které vyrábějí, neobsahují minerály, které přímo či nepřímo financují ozbrojené skupiny v Demokratické republice Kongo. Výroba čistého kovu je značně komplikovaná, protože ve všech přírodních rudách jej doprovází niob, jehož chemické chování je velmi podobné. Obvykle se pro separaci těchto dvou kovů používá krystalizace jejich fluorokomplexů nebo frakční destilace pětimocných chloridů. Po přečištění sloučenin se elementární kovový tantal vyrábí elektrolyticky.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Hlavní použití nachází tantal při výrobě elektronických součástek, hlavně tantalových kondenzátorů. Tantalové elektrolytické kondenzátory využívají schopnosti tantalu vytvořit odolnou povrchovou vrstvu oxidu, tantalová fólie tvoří první desku kondenzátoru, oxid jako jeho dielektrikum a elektrolyt tvoří druhou desku. Protože oxidická vrstva může být velmi tenká (tenčí než v jiných typech kondenzátorů), lze v malém objemu získat velkou kapacitu. To umožňuje využití těchto kondenzátorů v telefonech, počítačích atd. Tantal se také využívá v mnoha slitinách, které díky němu získávají vysokou teplotu tání, jsou pevné a kujné. Nacházejí uplatnění při výrobě vysoce namáhaných součástek v leteckých turbomotorech, ponorkách, jaderných reaktorech a chemických reaktorech pro speciální aplikace. Protože je v lidském těle absolutně inertní, používá se často jako součást slitin pro výrobu chirurgických nástrojů a tělních implantátů. Karbid tantalu je jedním z nejtvrdších známých materiálů a používá se při výrobě speciálních brusných směsí a pro ochranu povrchů vrtných zařízení. oxid tantalu je složkou speciálních skel pro výrobu optických součástek (např. čočky filmových kamer), protože jeho přítomnost silně zvyšuje index lomu materiálu.", "section_level": 1}, {"title": "Izotopy.", "content": "Přírodní tantal obsahuje dva izotopy. Ta je stabilní a Ta má poločas rozpadu více než 10 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tantal (chemická značka Ta, \"Tantalum\") je vzácný, tvrdý, modro-šedý, lesklý, přechodný kov. Je vysoce korozivzdorný a používá se pro výrobu chirurgických nástrojů a implantátů, protože je zcela inertní vůči organickým tělesným tkáním.", "tgt_summary": "Tantal [] ist ein chemisches Element mit dem Symbol Ta und der Ordnungszahl 73; im Periodensystem steht es in der fünften Nebengruppe oder Vanadiumgruppe. Es ist ein selten vorkommendes, duktiles, graphitgraues, glänzendes Übergangsmetall. Tantal wird vorwiegend für Kondensatoren mit hoher Kapazität bei gleichzeitig geringer Größe verwendet. Da das Metall ungiftig und in Bezug auf Körperflüssigkeiten inert ist, wird es auch für Implantate, etwa für Knochennägel, eingesetzt.", "id": 138120} {"src_title": "Tommy Lee Jones", "tgt_title": "Tommy Lee Jones", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v San Sabě v Texasu. Jeho matka byla policistka, učitelka a majitelka obchodu, a otec pracoval na ropném poli. Vystudoval St. Mark's School of Texas a chodil na Harvardovu univerzitu, kde byl spolubydlícím Al Gora. Zde také hrál americký fotbal. Absolvoval v roce 1969 \"cum laude\" (s pochvalou) a získal titul bakalář svobodných umění. Poté se přestěhoval do New Yorku, aby se stal hercem. Jeho první vystoupení na Broadwayi proběhlo v roce 1969. V roce 1970 zahrál svou první filmovou roli. V roce 1980 byl poprvé nominován na Zlatý glóbus za roli ve filmu \"První dáma country music\". V roce 1983 získal cenu Emmy za roli vraha Garyho Gilmora v televizní adaptaci knihy \"Katova píseň\" spisovatele Normana Mailera. V devadesátých letech se Jones výrazně prosadil díky filmům jako \"Uprchlík\", kde hrál s Harrisonem Fordem, \"Batman navždy\", kde hrál s Valem Kilmerem, a \"Muži v černém\", kde hrál s Willem Smithem. Za roli v \"Uprchlíkovi\" získal Oscara za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli. V roce 1991 získal další nominaci na Oscara za roli ve filmu \"JFK\". Jones hrál s režisérem Clintem Eastwoodem ve filmu \"Vesmírní kovbojové\" z roku 2000. V roce 2007 si zahrál ve dvou významných rolích, a to ve snímcích \"V údolí Elah\" (za kterou byl nominován na Oscara) a oscarovém \"Tahle země není pro starý\". Od roku 2006 pracuje jako mluvčí pro japonskou společnost Suntory. Objevil se také v několika japonských televizních reklamách firmy Boss Coffee.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tommy Lee Jones (* 15. září 1946, San Saba, Texas, USA) je americký herec a režisér. Je znám především pro své role ve filmech \"Uprchlík\", \"Šerifové\", \"Batman navždy\", \"Muži v černém\" (i druhý a třetí díl) a \"Tahle země není pro starý\".", "tgt_summary": "Tommy Lee Jones (* 15. September 1946 in San Saba, Texas) ist ein US-amerikanischer Schauspieler und Filmregisseur sowie Golden-Globe- und Oscar-Preisträger.", "id": 281770} {"src_title": "The Cure", "tgt_title": "The Cure", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Skupinu, která se nejdříve jmenovala Easy Cure založil v roce 1976, tehdy sedmnáctiletý, Robert Smith spolu se svými spolužáky ze střední školy Michaelem Dempsey (basová kytara), Lolem Tolhurstem (bicí), zpěvákem Peterem O ́Toolem a kytaristou Porlem Thompsonem. Zpočátku psali písně a nahrávali dema, na jaře 1977 vyhráli v Londýně spolu s dalšími sedmi kapelami soutěž talentů, což pro ně znamenalo tisíc liber a možnost nahrát desku u německé společnosti Hansa. Začátkem roku 77 ́ odchází z kapely zpěvák Peter O ́Toole, za mikrofonem ho nahrazuje Robert Smith. Easy Cure navrhují, aby první písní na novém albu byla \"Killing an Arab\" o čemž Hanza nechce ani slyšet. Robert Smith marně vysvětluje, že song nemá žádný rasistický obsah, nýbrž se jedná o text inspirovaný románem \"Cizinec\" od Alberta Camuse. Hanza není spokojená ani s ostatními nahrávkami Easy Cure a koncem března 1978 s nimi vypovídá smlouvu. Zásadní změny se dějí v dubnu 78 ́- kytarista Porl je vyhozen (Smithovi se prý zdálo, že hraje špatně) a kapela si zkracuje jméno na současné “The Cure”. Dále pracují na nových písních v domácím Crawley a svoje nahrávky (mezi nimi i píseň “Boys Don ́t Cry”) se snaží dostat do rádií. Nedlouho nato si skupiny všimne Chris Parry, který se věnuje vyhledávání talentů ve vydavatelské společnosti Polydor. Skupině nabídne smlouvu s jeho nově založeným vydavatelstvím Fiction a také se chce stát manažerem skupiny. Členové kapely nabídku nadšeně přijímají a v prosinci vychází první singl \"Killing an Arab\". Dva tisíce kopií je brzy prodáno a skupiny si začínají všímat hudební časopisy a rádia. V roce 1979 vychází úspěšná debutová deska Three Imaginary Boys, její příznivý ohlas zajistí The Cure koncertování po celé Británii. Na konci roku opouští kapelu Michael Dempsey, střídají ho Simon Gallup (basová kytara) a Matthieu Hartley (klávesy). Skupina pak pokračuje na turné jako první část skupiny Siouxsie and the Banshees, se kterou bude Robert Smith hrát i na kytaru", "section_level": 1}], "src_summary": "The Cure je anglická alternativní rocková hudební skupina založená v roce 1976 zpěvákem a kytaristou Robertem Smithem v Crawley, Západním Sussexu. Během své existence zaznamenala kapela mnoho změn v sestavě a její současný frontman Smith je jejím jediným stálým členem. Svou hudební kariéru začali The Cure s deskou \"Three Imaginary Boys\", která společně s prvními singly začlenila kapelu mezi post-punková hnutí, generaci nové vlny, která vedla k vybuzení punk rockové revoluce ve Spojeném království. V osmdesátých letech zařadila skupinu její ponurá až trýznivá hudba do oblasti gothic rocku. ", "tgt_summary": "The Cure ist eine britische Pop-/Rock-/Wave-/Gothic-Band, die 1976 im südenglischen Crawley als Malice gegründet wurde. Nach dem Ausstieg einiger Mitglieder benannte sich die Band 1977 zunächst in Easy Cure und 1978 schließlich in The Cure um. Seit diesem Zeitpunkt fungiert Robert Smith, der mit seinen toupierten Haaren und seinem geschminkten Gesicht zur Identifikationsfigur der Gruppe wurde, als Bandleader, Komponist und Sänger. Er ist außerdem das einzig dauerhafte Mitglied. ", "id": 600103} {"src_title": "Trebonianus Gallus", "tgt_title": "Trebonianus Gallus", "src_document": [{"title": "Původ a kariéra.", "content": "Trebonianus Gallus pocházel z urozené italské rodiny, jejíž členové působili v řadách senátu. S manželkou Afinií Geminou Baebianou měl dva potomky, syna Volusiana a dceru Vibii Gallu. Před svým příchodem k moci prošel obvyklou kariérou příslušníka vyšších vrstev, od jmenování senátorem až po konzulát, který zastával někdy kolem roku 245. Později ho ustavili legátem obou Moesií (asi roku 250) a v této funkci bojoval s gótským náčelníkem Knivou u města Novae na Balkáně; tam se k němu připojil císař Decius po své porážce u Beroje. Decius chtěl na jaře roku 251 přehradit Gótům ústupovou cestu přes Dunaj, byl však poražen v bitvě u Abrittu a spolu se svým synem padl.", "section_level": 1}, {"title": "Proklamace za císaře.", "content": "Část antických autorů viní Treboniana Galla, že byl tajně ve spojení s Góty, protože sám usiloval o vládu. Tento názor je patrně tendenční a souvisí s pozdější neoblíbeností Galla jako vladaře. Okolnosti, jakým způsobem se stal moesijský legát zhruba v polovině června 251 císařem, nejsou známy – ví se jen, že spolu s ním byl proklamován i jeho syn, jemuž se dostalo titulu \"caesara\".", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Prvním opatřením nového císaře byla dohoda s Góty – Římané jim ponechali veškerou kořist a zavázali se k placení ročního tributu. Další problém představoval Deciův mladší syn Hostilianus, který se v době gótského tažení zdržoval v Římě. Gallus vyřešil choulostivou situaci tak, že Hostiliana adoptoval a udělil mu titul \"augusta\", čímž ho formálně postavil na roveň sobě samému. Hostilianus však brzy poté zemřel, prý na mor. Jakmile Gallus uspořádal poměry na Balkáně, spěchal do Říma, kde pak pobýval až téměř do konce své krátké vlády. Z této doby jsou prakticky známy jen dvě význačné události – ustavení \"caesara\" Volusiana \"augustem\" na podzim roku 251 a vypuknutí morové epidemie, která zdecimovala značnou část říše. Teprve o posledních měsících Gallova panování máme k dispozici více faktických informací. Asi v květnu 253 vtrhli do impéria Peršané vedení římským přeběhlíkem Mariadem a vydrancovali řadu syrských měst včetně rozlehlé Antiochie nad Orontem. Jejich plenící oddíly zastavil až před Emesou kněz boha Baala Sampsigeramos, který se pod jménem Uranius Antoninus prohlásil za císaře. Gallus však v té době neměl čas, aby pomýšlel na trestnou výpravu proti Peršanům nebo vyřešil situaci se Sampsigeramem. Na jaře roku 253 potřel moesijský legát Aemilianus silný oddíl Gótů, nadšení vojáci ho provolali za císaře a začala občanská válka. Gallus ještě stihl poslat do zaalpských oblastí Licinia Valeriana, aby odtamtud přivedl posily, když přišla zpráva, že Aemilianus je už v Itálii. Nezbývalo než bojovat s těmi silami, jež byly momentálně po ruce. Gallovi vojáci neprojevovali od počátku velké bojové nadšení, a jakmile poblíž Interamny zjistili, že protivník má značnou převahu, zabili císaře i s jeho synem a přešli k Aemilianovi (srpen 253). Po krátkém období, kdy byly po celé říši ničeny Gallovy sochy a nápisy, následovala za vlády Valerianovy konsekrace Volusiana a patrně i Galla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gaius Vibius Trebonianus Gallus (kol. 206 Perusia – srpen 253 u Interamny) byl římský císař vládnoucí spolu se svým synem Volusianem v letech 251–253. Jeho otcem byl patrně C. Vibius Veldumnianus doložený nápisově, jméno matky je neznámé.", "tgt_summary": "Gaius Vibius Trebonianus Gallus (* 206 in Perusia; † August 253) war zwischen 251 und 253 gemeinsam mit seinem Sohn Volusianus römischer Kaiser.", "id": 917213} {"src_title": "Telepatie", "tgt_title": "Telepathie", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Termín telepatie zavedl Frederic W. H. Myers a oficiálně se začal používat od založení Society for Psychical Research, která vznikla roku 1882. Termín původně vyjadřoval schopnost lidského myšlení působit na dálku bez pomoci zjevné vnější vibrace. Pojem telepatie se v Československu objevuje na začátku 20. století spolu s metapsychologií. Propagátory metapsychologie byli u nás Viktor Mikuška a Karel Kuchynka. Fenomén telepatie byl spolu s fenoménem jasnovidectví studován okultisty tzv. metapsychologií subjektivní, která pojednávala o psychických manifestacích vycházejících z nevědomí a podvědomí člověka. Pod názvem „telepatie“ se rozuměl přenos dojmů (vjemů), představ, myšlenek atd. od jedné osoby ke druhé, bez prostřednictví známých smyslů. S telepatií byly konány pokusy ve vojenských laboratořích USA i bývalého SSSR, aniž byl tento jev prokázán a tím spíš shledán vojensky použitelným.", "section_level": 1}, {"title": "Skeptický pohled na telepatii.", "content": "Skeptici tvrdí, že případy telepatie jsou domnělé a lze je vysvětlit jako výsledek podvodu, sebeklamu anebo halucinace, podle nich není důvod pro existenci mimosmyslového vnímání nebo paranormálních sil, nic pro ně nesvědčí a nikdy nebyly nalezeny. Z hlediska biologie lze, podle nich, rovněž mimosmyslové vnímání vyloučit, protože nebyl v organismu nalezen emitor ani receptor síly, a z hlediska informatiky nelze dálkový mimosmyslový přenos realizovat. Podle Antropologického slovníku se někteří lidé domnívají, že telepat je nadán schopností přijímat elektromagnetické signály, které vznikají v pracujícím lidském mozku. Tyto elektromagnetické vlny jsou velmi slabé, a zanikají několik centimetrů od lidské hlavy a zcela zanikají v elektromagnetickém šumu prostředí. Podle Vojtěcha Mornsteina myšlenkový obsah z nich nebude možno nikdy jednoznačně dešifrovat, protože „vypadají často skoro stejně, když myslíme na způsob dopravy k tetě, či naopak řešíme diferenciální rovnici“.", "section_level": 1}, {"title": "Popis jevu podle zastánců existence telepatie.", "content": "Podle Milana Nakonečného představuje telepatie identifikaci právě probíhajících událostí za účasti určité osoby a s vyloučením přímého vnímání (např. události, která se někomu přihodila ve velké vzdálenosti od subjektu, jenž má vizi této události), ale také identifikace představ a pocitů v mysli osoby (nesprávně tzv. „čtení myšlenek“ druhého) s vyloučením známých možností identifikace těchto mentálních obsahů – v podstatě tu jde o fenomén „paranormální komunikace“, tj. komunikace nevysvětlitelné známými zákonitostmi. Hans Eysenck a Carl Sargent uvádějí, že existují bohaté důkazy, které dosvědčují, že paranormální jevy, mezi nimi i telepatie, jsou skutečné. Tyto schopnosti jsou, i když ne tak zřetelnou, částí osobnosti, jako jsou inteligence a charakter a mají praktický význam. Telepatie je podle L. L. Vasiljeva „sugescí na vzdálenost“. Vasiljev provedl analýzu spontánních jevů telepatie a rozdělil ji do pěti stupňů. První stupeň se projevuje neurčitým emocionálním neklidem. V druhém stupni již lze na rozdíl od prvního identifikovat emocionální impuls s konkrétní osobou \"induktora\" (vysílatele). Ve třetím stupni dochází k uvědomění podrobností proběhlé události u vysílatele \"percipientem\" (přijímatelem) s nepřesnostmi v symbolické formě a je doprovázena jeho psychickými reakcemi. Čtvrtý stupeň má formu zřetelné halucinace, tzv. telepatická halucinace. Přijímatel vidí přízraky osob a jejich „role“ v událostech jako jsou nehody, úmrtí, zrození života a jiné extrémní dobré i špatné události. Informace nemají symbolickou podobu, ale jeví se jako skutečné s jednoznačným výkladem. V pátém stupni se stává přijímatel svědkem a účastníkem události buď přímo, nebo jako pozorovatel z dálky. U telepatie v pátém stupni je smazán rozdíl s jevem jasnovidnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Ganzfeld experimenty.", "content": "Ganzfeld experiment (z německého výrazu pro „celé pole“) je parapsychologický experiment, který má prokázat existenci mimosmyslových schopnosti a přenosu síly psí, konkrétně např. jasnovidectví nebo telepatie u lidí. Princip ganzfeld postupu je v oddělení osoby „vysílající“ a „přijímající“. Například první osobě se překryjí oči a ozáří se červeným světlem. Do uší se pustí ze sluchátek šum. Druhá osoba se pak snaží na dálku vyslat telepaticky informaci o obrázku, videosekvenci a podobně. První osoba pak popisuje co „vidí“ ve svém homogenním zorném poli a hodnotitelé pak určí, kterému ze čtyř obrazů je popis nejpodobnější. Hodnotitelé neznají, který z obrazů je správný. Pokud mimosmyslový přenos neexistuje, uhádne zkoušející osoba správný obrázek ve 25%. Vyšší hodnota má dokázat existenci přenosu. V 80. letech 20. století Bem a Honorton (1985) shromáždili 28 studií o 835 ganzfeld experimentech. Méně než polovina (43%) poskytovala statisticky významné výsledky. Tyto studie podrobili souhrnné analýze (metaanalýze) a došli k výsledku, že „přijímatelé“ jsou úspěšní v 38% případů oproti očekávaným 25%. Statisticky tento výsledek považovali za vysoce významný a o pravděpodobnosti, že by mohl vzniknout náhodně tvrdili, že je menší než jedna k miliardě (Bem a Honorton, 1985). Pozornost vzbudila práce Bema a Hortona z r. 1994, jejíž výsledky svědčily pro existenci mimosmyslového vnímání. Výsledky analýzy Bema a Honortona tvrdě napadeny ze strany skeptiků, zejména prof. Ray Hymanem. Což vedlo k provedení společných exaktních pokusů Honorton – Hyman. J. Heřt uvádí, že některé pokusy vyzněly pozitivně, ale přesně koncipovaný zásadní experiment, který byl iniciován zástupcem parapsychologů Honortonem a zástupcem vědců, psychologem Hymanem, došel v r. 1996 k negativním výsledkům. V „pozitivních“ experimentech byly prokázány statistické chyby. Naproti tomu Atkinson uvádí, že se Hyman a Honorton v diskusi o výsledcích metaanalýzy v základních kvantitativních výsledcích shodli. Rozdílná byla především interpretace výsledků provedených pokusů. Předmětem diskuse byly problémy opakovatelnosti (nepodařilo se dosáhnout), nedostatečné kontroly (možnost senzorického prosakování, nedostatečné postupy náhodného výběru apod.), problém zásuvky (možnost, že nebyly zohledněny nezveřejněné negativní studie), anekdotické doklady (doklady telepatie vycházející pouze z ústního popisu osobní zkušenosti, nevěrohodné pro vědu) aj. Spor neskončil a parapsychologové od té doby publikovali desítky dalších ganzfeld experimentů včetně metaanalýz. Výsledky jsou stále sporné a statisticky neprůkazné. Rupert Sheldrake studoval telepatii u zvířat. Výsledky shrnuje v knize Váš pes to ví.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Velmi kontroverzní je samotný předpoklad experimentu, že statistická odchylka od pravděpodobnosti je důkazem telepatie, tento předpoklad je často spojován s argumentem známým pod názvem God of the Gaps („Bohu vyplňujícím mezery“ – zjednodušeně: někdo konfrontuje vědce s hádankou, tvrdí, že nemůže být vědecky vyřešena, a vyvozuje z toho, že potřebujeme Boha, abychom nalezli vysvětlení). Přísně vzato, odchylka od pravděpodobnosti je pouze důkazem, že to byl vzácný, statisticky nepravděpodobný jev, že to je jen náhoda, popřípadě je to důkaz toho, že \"něco\" ovlivnilo náhodný výběr. Předpoklad experimentu, že za odchylkou musí být telepatie, je klamný. Stručný výkladový slovník českých skeptiků k tomu uvádí, že pokud ganzfeld experimenty prováděli skeptici, výsledek byl vždy negativní právě tak jako výsledky jiných analogických pokusů parapsychologů, např. hádání karet, vidění na dálku nebo ovlivňování generátorů náhodných čísel.", "section_level": 2}, {"title": "Víra v telepatii a psychiatrie.", "content": "Víra v telepatii je jedním z diagnostických kritérií pro schizotypní poruchu osobnosti (kód 301.22 podle DSM-IV, kód F21 podle MKN-10), toto kritérium se řadí mezi obsahové poruchy myšlení. Uvedená porucha myšlení bývá spojována s magickým myšlením. Podle psychoterapeutky Barbory Janečkové může být telepatie (vedle bludů a změn vnímání) jedním ze symptomů jedné formy psychospirituální krize (DSM-IV/V62.89), kterou nazývá otevření mimosmyslového vnímání. Psychospirituální krizi samotnou nepokládá za psychopatologické onemocnění, nicméně doporučuje lékařské vyšetření.", "section_level": 1}], "src_summary": "Telepatie (z řeckého vzdálený a cítění) je přenos informací umožněný mimosmyslovými schopnostmi, tedy nevyužívající technické pomůcky ani známé smysly. Existence telepatie není prokázána, předpokládá ji však parapsychologie či psychotronika. Zkušenosti, které si lidé vykládají jako telepatii, interpretuje také psychiatrie, psychologie a hlubinná psychologie. Podle tvrzení některých nových náboženských hnutí jim bylo jejich učení předáno rovněž telepatickou cestou. Víra v telepatii je v západních společnostech poměrně běžná a telepatie je časté téma i v populární kultuře. ", "tgt_summary": "Telepathie (altgr. \"tēle\" „fern“, „weit“ und \"páthos\" „Erfahrung“, „Einwirkung“) ist eine von Frederic W. H. Myers geprägte Bezeichnung für eine manchen Menschen zugeschriebene Fähigkeit, Gedanken, Antriebe, Empfindungen oder Gefühle in einer Art Fernwirkung von sich auf eine andere Person oder von einer anderen Person auf sich zu übertragen; mitunter als \"Gedankenlesen\" oder \"Gedankenübertragung\" bezeichnet. ", "id": 261846} {"src_title": "Tuaregové", "tgt_title": "Tuareg", "src_document": [{"title": "Historie a původ.", "content": "Jejich původ je spojen s původem Berberů, kteří se na území severní Afriky nacházeli již 7000 let př. n. l. Kmeny Tuaregů vznikají až v 7. století př. n. l., kdy postupující Arabové vytlačili některé Berbery do jižnějších nepříznivých oblastí Sahary, tady se postupně formují kmenová společenství Tuaregů. Postupně musí čelit nájezdům místních vládců Haussů, Songhajské říše nebo Maročanů. V tomto období se také stávají hlavní obchodní spojnicí mezi pobřežím Středozemního moře a černou Afrikou. Francouzská kolonizace západní Afriky zde narazila na silný odpor ze strany tuarežských kmenů, který byl poražen až za pomoci přivolaných posil. I poté se u moci udrželi místní náčelníci, kteří se stali spojenci Francie pro lepší správu nad územím. Po odchodu francouzských kolonizátorů se jejich území stalo součástí několika státních útvarů. Ve všech se stali národnostní menšinou obývající nehostinné oblasti vzdálené od hlavního města. V Mali a Nigeru je vláda v rukou černošského obyvatelstva, které bylo dříve v tuarežské společnosti považováno za nejnižší otrockou vrstvu obyvatelstva. Velké sociální a národnostní problémy spojené s vlnami sucha a tím způsobené neúrody postupně vedly k nepokojům. V 60. letech 20. století to byla krvavě potlačená revolta v Mali, v 70. letech v Mali a Nigeru a v 90. letech tamtéž. I v současnosti je situace velmi napjatá. Dne 6. dubna 2012 vyhlásili Tuaregové na severu Mali svůj vlastní stát Azavad.", "section_level": 1}, {"title": "Území Tuaregů.", "content": "Tuaregové obývají oblast o rozloze asi 2 milionů km, která zasahuje na území pěti afrických států – Alžírska, Libye, Nigeru, Mali a Burkiny Faso. Převážná část národa je soustředěna v Nigeru (asi 700 tisíc osob) a Mali (asi 500 tisíc osob). V Nigeru obývají převážně kraj Azawagh a s hlavním městem Agadez, které je považováno za jejich centrum. V Mali je hlavním sídlem kraj Azawad s centrem v Kidalu, v Alžírsku jsou soustředěni na jihu země, v horách Tassili n'Ajjer a Hoggar. Poslední částí je malé území v Burkině Faso a na západě Libye kraj Fezzan (ten je v tamašku označen Targa a mohl by tak být jedním ze zdrojů pro název Tuaregové.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "Příslušníci národa Tuaregů hovoří jazykem tamašek, jedním ze skupiny berberských jazyků. Díky izolovanosti unikli alespoň částečně arabizaci a tak si zachovali téměř čistou formu původního berberského dialektu. Zachovali si také původní berberské písmo tifinar.", "section_level": 1}, {"title": "Společnost.", "content": "Tuaregové nejsou typičtí berbeři, ale jejich vzhled a barva kůže se liší podle oblastí, v nichž žijí. Na severu mají většinou světlou pleť a evropské rysy, na jihu je barva jejich pleti tmavší, někde jejich vzhled dokonce splývá s místním černošským etnikem. Muži si už od puberty zahalují tvář pláštěm zvaným \"litham\", nosí dlouhé meče, dýky a štíty vyrobené z antilopí kůže. Tradičně se jejich společnost dělí na takzvané ettebely (rodová společenství, klany), většina z nich se nazývá podle pohoří, kde se rozkládají: Kel Ajjer (v pohoří Tassili n‘Ajjer), Kel Ahaggar (v pohoří Ahaggar), Kel Tademekkat (v oblasti Tademekkat) a Kel Aïr (v pohoří Aïr), Kel Adar (v pohoří Adrar des Iforas), Kel Ataram (jižně od řeky Niger), Kel Dinniq (kraj Azawagh v Nigeru) a Kel Gress (jihovýchodní Niger). Tato velká společenství se dělí na další menší ettebely. K dalšímu členění společnosti slouží tzv. kmeny tawsit, které odlišují jednotlivá společenská postavení a příslušnost k nim je dědičná, odvozující se od ženského předka. Imažiren jsou nejvyšší vrstvou válečníků. Mají za úkol ochraňovat vesnici a stáda a pořádat karavany skrz poušť. Imrad jsou kmeny podřízené Imažiren. Jejich hlavní náplní práce je starost o většinu stád ve vesnici, sami jsou majiteli a pastevci menšího dobytka. Jako svobodní lidé se také podílejí na válečných výpravách. Další část společnosti tvoří Islemen, marabuti, jejichž úkolem je výklad Koránu a v návaznosti na tradici islámského práva jsou také poradci ve věcech práva. Nejnižší vrstvou jsou Iklan, ukořistění při výpravách. Postoj k této vrstvě byl v tradiční společnosti velice kladný, výjimkou nebyly ani sňatky mezi různými vrstvami, proto na jihu došlo k promísení s černým obyvatelstvem. Zcela výjimečnou vrstvou, nezapadající do klasického systému, jsou Inaden, věnující se řemeslné výrobě. Jejich materiálem je kov, kůže i dřevo. Znají vše, co se ve společenství událo a mají možnost to i ovlivnit. Svým popisem určí postavení osob ve společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Postavení žen.", "content": "Společenství Tuaregů je založeno na matrilineárním principu. Zatímco muži jsou ochránci a živiteli rodiny a vlastníci stád, ženy jsou majitelkami stanu a jeho vybavení, přičemž ani v manželství se jejich majetek nespojí. Tato rovnováha je pro společnost velice důležitá. O rozvod mohou požádat oba partneři a oba přitom mohou ztratit hodně. Žena přijde o obživu a vrací se k rodině, muž přijde o domov. Rodiny jsou monogamní a velké slovo při rozhodování o společnosti mají právě ženy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tuaregové jsou jedním z berberských národů obývajících rozsáhlá území rozkládající se ve středozápadní části Sahary a Sahelu na severu Afriky. Tvoří jej asi 1–1,5 milionu osob jejichž hlavní obživou je kočovné pastevectví. Dnes je jejich území rozděleno mezi Alžírsko, Libyi, Niger, Mali a Burkinu Faso. Sami sebe označují názvem Kel Tamašek, tj. „lidé mluvící jazykem tamašek“, který je považován za dialekt berberštiny. Podle jiných pramenů se název odvozuje z arabského at-Tawárika tedy „bohem opuštění“. Podle Encyklopedia of Islam je název Tuareg odvozen od slova Targa, což je berberské označení provincie Fezzán v dnešní Libyi a tudíž označení Tuareg znamená člověk z Fezzánu. Stejně jako zbylé berberské kmeny i oni prošli procesem arabizace a přijali islám. Jejich území se rozkládá především v nehostinných a špatně přístupných oblastech, takže si i navzdory tomu zachovali velkou část původní kultury včetně jazyka a písma.", "tgt_summary": "Die Tuareg (Singular: Targi (männlich), Targia (weiblich); zu dieser Eigenbezeichnung siehe Abschnitt Etymologie) sind ein zu den Berbern zählendes Volk in Afrika, dessen Siedlungsgebiet sich über die Wüste Sahara und den Sahel erstreckt. ", "id": 829123} {"src_title": "Themis", "tgt_title": "Themis (Mythologie)", "src_document": [{"title": "Významy.", "content": "Podle Pelasgického mýtu o stvoření světa je dcerou Eurynomé a hada Ofióna. Spolu s Eurymedontem je jako každý z Titánů přidělena jedné z hvězdných mocností, v jejím případě to je Jupiter. Někdy bývá nazývána „druhou manželkou Diovou“, porodila mu Moiry – bohyně osudu a Hóry – bohyně ročních období. Stává při Diovi, když k výkonu soudcovské funkce zasedá na svůj trůn, spolu s ní i bohyně spravedlnosti Diké (bývá uváděna jako dcera Themidina, dokonce jsou i vzájemně zaměňovány). Bývá uváděna i jako matka matka Epimétheova, jiné zdroje označují za jeho matku Klymené. Otcem byl Titán Íapetos. Epimétheus se později stal manželem Pandóry, která přinesla lidem dary od bohů v Pandořině skříňce, plné trápení, běd a neštěstí. Themis je ztělesněním božského řádu, zákona a zvyku. Pokud je Themis přehlížena, Nemesis přináší jen spravedlivou a hněvivou odplatu. Themis není zlostná: Byla první, která nabídla Héře, rozrušené Diovými hrozbami, po návratu na Olymp pohár (Illias XV.88). Themis předsedá řádnému vztahu mezi mužem a ženou, základu správně zřízené rodiny (rodina byla považována za pilíř výchovy) a soudcové byli často nazýváni „themistopoloi“ (Themidini služebníci). Hérou byla oslovována jako „paní Themis“. Jméno Themis mohlo být také náhradou za Adrasteiu ve vyprávění o narození Dia na Krétě. Zřídila věštírnu v Delfách a byla zde orákulem. Podle jiné z legend přijala Themis věštírnu v Delfách od Gaii a později ji předala Foibé. Themis je někdy ztotožňována s Physis (personifikace přírody). Římským ekvivalentem jednoho aspektu řecké Themis, jako zosobnění božského zákonného práva, se stala Iustitia (v angličtině Justitia). Ta je zobrazována jako žena bez citu, se zavázanýma očima a držící váhy a roh hojnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Manželé/Děti.", "content": "S Diem", "section_level": 1}], "src_summary": "Themis (řecky \"Θέμις\", latinsky \"Themis\") je v řecké mytologii dcera boha nebe Úrana a bohyně země Gaie. Je bohyní zákonného pořádku mezi lidmi a v přírodě.", "tgt_summary": "Themis () ist in der griechischen Mythologie Tochter des Uranos und der Gaia und gehört zum Göttergeschlecht der Titanen. Sie war Frau des Zeus und Mutter der Horen (der „Jahreszeiten“). Sie gilt als Göttin der Gerechtigkeit, der Sitte und der Ordnung sowie der Philosophie.", "id": 1987780} {"src_title": "Tampere", "tgt_title": "Tampere", "src_document": [{"title": "Geografie Tampere.", "content": "Město Tampere leží v jižní části Finska, spadá do provincie Pirkanmaa. Nalézá se asi 180 km na severozápad od Helsinek. Okolní krajina je jen mírně zvlněná, převýšení není v blízkém okolí více než 50 metrů. Jako na většině území jižního Finska, město je obklopeno lesy, jezery a bažinami. Střed města se nachází na šíji mezi jezery Näsi (95 m n. m.) na severu a Pyhä (77 m n. m.) na jihu. Jezera, která vykazují 18 metrový rozdíl v nadmořské výšce svých hladin, spojuje uprostřed města krátká, asi dvoukilometrová, řeka. Protože původně to byly spíše velké peřeje, než řeka, nazývá se \"Tammerkoski\" (\"koski\" znamená finsky „peřeje“). Dnes je řeka zregulovaná, s dvěma jezy a částečně teče i několik metrů nad okolním terénem. Město se z původní malé osady na západním břehu řeky rozrostlo do poměrně velké aglomerace mající v průměru okolo 20 km, přičemž k městu patří i rozsáhlé území na severu podél Näsijärvi, které je však méně obydlené. S městem jsou úzce spojena sousední menší města Kangasala, Lempäälä, Nokia a Ylöjärvi. Město se nejvíce rozrostlo v druhé polovině 20. století, kdy vznikaly i celé velké čtvrti na místě původních lesů. Takovým příkladem je třeba Hervanta, která se začala budovat v roce 1972 a dnes v ní žije přes 25 000 lidí. Průměrná roční teplota v Tampere je pouhých asi 4 °C, ale v létě se teplota někdy přehoupne i přes 30 °C. Průměrná nejvyšší teplota se od června do srpna pohybuje okolo 20 °C. V zimě naopak celkem jistě spadne pod -20 °C, některé roky i pod -30 °C. Průměrná nejnižší teplota je v lednu a únoru zhruba -10 °C. První sníh se obvykle objevuje v listopadu a mizí v dubnu. Za zimu ho napadne několik desítek cm. Jezera v okolí bývají od prosince do dubna zamrzlá, řeka však zamrzá jen výjimečně. V létě teplota jezer vystoupá nad 20 °C. Ročně v okolí Tampere spadne asi 650 mm srážek. Prší nebo sněží v průměru 112 dní v roce.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Oblast Tampere byla zřejmě osídlená až po poslední době ledové. Na břehu Tammerkoski je doložena osada již od 10. století a první písemná zmínka o místu pochází z roku 1405. Nejstarší ještě stojící budova na území města je středověký kostel v Messukylä, postavený okolo roku 1520. Na území původního centra je nejstarší budova také kostel, ale mnohem novější, z roku 1825. Plnohodnotným městem se Tampere stalo 1. října 1779, kdy švédský král Gustav III. udělil původnímu městysu městská práva. Pozoruhodné setkání v Tampere proběhlo roku 1905. Setkali se zde na tajném kongresu ruští revolucionáři. Poprvé se tady tak potkal Lenin se Stalinem. Během Finské občanské války se Tampere stalo baštou rudých povstalců, kteří hodně těžili z přítomnosti silné ruské posádky, která je nejdříve vyzbrojila a později přímo podpořila v boji. V březnu 1918 se město stalo hlavním cílem ofenzívy bílých. Bitva o Tampere představovala klíčovou bitvu celé války a skončila v dubnu naprostou porážkou rudých jednotek a zničením velké části města.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl v Tampere.", "content": "Síla vody byla v Tampere využívána již ve středověku, hlavně mlýny. První papírna se ve městě objevila již v osmdesátých letech 18. století. Rozmach průmyslu v Tampere ale přinesl až příchod skotského továrníka Jamese Finlaysona, který zde v roce 1820 založil továrnu na zpracování bavlny. Ve čtyřicátých letech byla postavena vysoká pec. Později přibyly i další továrny zpracovávající len a vlnu a barvírna. V šedesátých letech již bylo Tampere převážně industriální město. Protože se město stalo proslulým díky svému textilnímu průmyslu, získalo přezdívku \"Manse\" - Manchester severu. V této době se z bývalých Finlaysonových závodů stalo město ve městě. K továrně patřila nemocnice, kostel, školy i starobinec. Město se rychle rozvíjelo a bylo střediskem pokroku. Byla zde například použita první žárovka v severní Evropě. Dnes je již většina provozů v centru uzavřena. Pracuje už jen papírna. Z bývalých tovarních hal vznikla administrativní centra a nákupní a rekreační zařízení. Budovy se staly národními památkami. Výroba se přesunula z centra na periférii města. Převládá lehký strojírenský a dřevozpracující průmysl. Nejznámější firma dnes sídlící v Tampere je zřejmě Nokia, výrobce elektroniky a telekomunikačních zařízení. V Tampere má Nokia hlavně vývojové laboratoře.", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "V Tampere nyní žije přes 200 000 obyvatel. Město zažilo ve 20. století bouřlivý rozvoj, kdy se počet obyvatel zvětšil šestkrát. Tampere má kladnou bilanci jak v poměru narozených a zemřelých, tak imigrantů a emigrantů. Díky velké rozloze města, průměrná hustota obyvatel je asi 380 lidí na km. Toto číslo je pod laťkou Evropské unie, podle které se uznávají obydlená místa za skutečná města. V průměru zde žijí v jedné domácnosti necelí dva lidé. Téměř 60 % bytů má jen jednu nebo dvě místnosti. Tři nebo čtyři místnosti má třetina bytů. Na jednu osobu v bytě v průměru připadá 34 m. Je zde přes 21 000 domů, ve kterých se bydlí. V Tampere žije 52,3 % žen a 47,7 % mužů. Dětí do 15 let je ve městě 16 % a lidí starších 64 let 15 %. Podíl důchodců se má podle prognóz do dvaceti let zvýšit na pětinu, hlavně na úkor střední generace. Město je oficiálně téměř jednojazyčné, finské. Žije zde jen asi tisícovka švédsky mluvících lidí. Ve městě ale žije díky imigraci v posledních patnácti letech téměř sto různých národností. Zřejmě největší komunita čítající asi dva tisíce jedinců mluví rusky. Nejvíce zaměstnaných, asi 48 %, pracuje ve službách, 22 % pracuje v průmyslu (z toho celá polovina v lehkém, zejména elektrotechnickém průmyslu) a 15 % v obchodě. Dopravě a telekomunikacím se věnuje 7 % a ve stavebnictví pracuje asi 6 % zaměstnaných. Nezaměstnanost zde dosahuje 13 %. V tamperských nemocnicích je asi 800 lůžek a za rok navštíví lékaře zhruba milion lidí. Denně vyhledá zubaře přes 400 a pomoc psychologa přes 150 lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativa.", "content": "Město je centrem provincie Pirkanmaa. Historicky patřilo do provincie Häme. V městském zastupitelstvu jsou zastoupeny tyto strany:", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "V Tampere je 57 základních škol, několik desítek středních škol, dvě polytechniky a dvě univerzity. Tamperská univerzita je starší z obou univerzit a je zaměřena spíše humanitně. Vznikla odtržením od Helsinské univerzity v roce 1966. Nyní nabízí studium na fakultě ekonomie a administace, humanitní, informačních technologií, lékařské, pedagogické a sociálních věd. Naproti tomu Tamperská technická univerzita je ryzí technikou se všemi základními obory. Nejvýznamnější obory jsou informační technologie a fyzikální inženýrství.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Město má spojení s dalšími finskými městy po silnici i železnici. Tampere spojuje s Helsinkami moderní dálnice. Další významná spojení jsou směrem k Turku, Lahti, Jyväskyle a Pori. Železnice byla do města zavedena roku 1876 v rámci tak zvané severojižní dráhy. Nejprve spojovala Tampere s Helsinkami a nepřímo také s Turku. V roce 1883 byla dráha dostavěna až do Vaasy. V roce 1895 byla dostavěna dráha do Pori a roku 1971 i zkratka do Seinäjoki. K tomu ještě přibyla roku 1977 odbočka z původní vaasské dráhy do Jyväskylä. Dnes cesta do Helsinek Pendolinem trvá necelou hodinu a půl. Tampere má také vlastní letiště, ze kterého je denně vypravováno několik vnitrozemských a mezinárodních letů. Létá se odsud například do Stockholmu, Londýna nebo Frankfurtu. V Tampere jezdí i pravidelná autobusová hromadná doprava. Ještě v sedmdesátých letech zde jezdily trolejbusy. Po vzoru Helsinek se zde buduje rychlodráhy spojující nejodlehlejší části města.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava přes Tammerkoski.", "content": "Původně obyvatelé zřejmě překonávali řeku na jejím jižním konci na člunech. První dřevěný most přes peřeje vznikl ale již ve středověku. Dřevěný most z roku 1807 vydržel pouhá čtyři desetiletí a ani následující opět dřevěný most nevydržel déle. V roce 1858 k hlavnímu mostu přibyla i lávka pro pěší, asi půl kilometru proti proudu. V roce 1884 byl nahrazen železným, ale ani ten se neukázal být dobrým řešením. V roce 1929 proto řeku překlenul betonový most obložený žulou. V roce 2016 byl nahrazen most se čtyřproudovou vozovkou tunelem se stejným počtem jízdních pruhů. Důvody změny byly občasné zácpy u sjezdu do centra města a možnost vystavět nové byty na nábřeží Näsijärvi, po kterém silnice vedla. Součástí řešení ovšem nebyl nový výjezd z tunelu na místě staré problematické křižovatky, takže tunel dopravní situaci v centru města spíše mírně zhoršil. Jedná se o možnostech řešení nastálé situace. Dnes kromě tunelu přes řeku vedou tři silniční mosty, tři lávky pro pěší a jeden železniční most, původně z roku 1895.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Tampere je kulturní město, pořádá se zde mnoho kulturních akcí. Hudební fanoušci si přijdou na své na červnovém festivalu vokální hudby, červencovém Tammerfestu a listopadovém Tampere Jazz Happeningu. Kromě hudebních festivalů se v Tampere také pravidelně pořádají mezinárodní filmové a divadelní festivaly. Nejen pro tyto účely je v Tampere několik kin, multikin a divadel. Kulturním centrem je tamperské kongresové centrum \"Tamperetalo\" sídlící hned vedle Tamperské univerzity. Ve městě není mnoho starých budov. Hlavní atrakcí jsou zde staré tovární haly přebudované na obchodní a zabavní centra a kostely. Velmi zajímavou stavbou je také tamperská veřejná knihovna \"Metso\" (finsky „tetřev“) z roku 1986, která má střechu z nakloněné kupole. Nejstarší kostel je z druhé poloviny 15. století v Messukylä. Přímo na hlavním náměstí \"Keskustori\" se nalézá původně jediný tamperský kostel z roku 1825. Tamperská katedrála (\"Tampereen tuomiokirkko\") byla postavena v letech 1902 až 1907. Katedrála je proslulá kontroverzními obrazy nahých lidí na zdech kolem hlavní lodi kostela. Zajímavý je také obraz znázorňující Smrtku. Za zmínku stojí i moderní Kalevský kostel \"Kalevan kirkko\" vybudovaný roku 1966 na návrší v ose hlavní tamperské ulice. Vyniká svými ostrými vnějšími rysy a úsporným interiérem. A není možno ani opomenout červený Alexandrův kostel \"Aleksanterin kirkko\" z roku 1881 pojmenovaný po caru Alexandru II. V Tampere je také řada muzeí. Vedle městského muzea \"Vapriikki\", které je umístěné v bývalé výrobní hale, je nejčastěji zmiňováno malé muzeum V. I. Lenina. Děti ale zřejmě mnohem víc ocení muzeum panenek a kostýmů či muzeum pohádkových postaviček Mumínků Tove Janssonové v budově městské knihovny. Zajímavé je také sousedící mineralogické muzeum. Příznivci skanzenů zas jistě zavítají do muzea starých dělnických domků. Ve městě také působí několik uměleckých muzeí. Tampere má i svůj zábavní park, \"Särkänniemi\". Je to komplex různých druhů horských drah, malé zoo, planetária, akvária a delfinária. Celému parku pak dominuje 168 metrů vysoká vyhlídková věž s otočnou restaurací \"Näsinneula\". Ačkoli k většině domácností v Tampere patří i sauny, v Tampere je několik veřejných saun, většinou na břehu jezer.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "V Tampere působí dva hokejové kluby hrající finskou nejvyšší soutěž, Ilves a Tappara, které sdílí společný stadion. Nejvyšší finskou fotbalovou soutěž hrál fotbalový klub Tampere United, ale v roce 2011 byl vyřazen kvůli sponzorování firmou známou sázkovými podvody. Proběhlo zde mistrovství světa v orientačním běhu 1979 V okolí města je mnoho cest pro pěší a cykloturistiku v létě a běžkování v zimě. Ve městě je také několik plaveckých bazénů a víceúčelových hal. Oblíbeným halovým sportem je florbal.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tampere (švédsky \"Tammerfors\") je třetím největším městem Finska a největším vnitrozemským městem v severní Evropě. Bylo založeno roku 1779. Tampere leží v západním Finsku a jeho centrum je mezi jezery Näsi a Pyhä. Patří k němu ale i poměrně rozsáhlá oblast v okolí těchto jezer. Rozkládá se na 523,42 km2 a má přibližně 210 tisíc obyvatel.", "tgt_summary": "Tampere ( ) ist eine Großstadt im südwestlichen Finnland. Mit Einwohnern ist Tampere die größte Stadt der Region Pirkanmaa und drittgrößte Stadt des Landes (nach Espoo, das zur Agglomeration Helsinki gehört). Wegen ihrer vielseitigen Industrie wird sie häufig auch \"Manchester des Nordens\" genannt (finnischer Spitzname: \"\"). ", "id": 1865917} {"src_title": "Teodicea", "tgt_title": "Theodizee", "src_document": [{"title": "Problém.", "content": "Problém existence zla se vyskytuje už v nejstarší známé literatuře, v Sumeru a v Egyptě. Podle Eposu o Gilgamešovi musí člověk zemřít, protože mu žárliví bohové udělili jen kousek života. Poněkud odlišný problém utrpení nevinného člověka je tématem biblické knihy Jób. Klasická formulace, pocházející od Davida Huma, říká: „Chce Bůh předejít zlu, ale nemůže? Pak je bezmocný. Může, ale nechce? Pak je zlovolný. Pokud může a chce, kde se bere zlo?“ Hume zde shrnuje obšírnější formulaci téže myšlenky, kterou zachoval starokřesťanský spisovatel Lactantius (kolem 300) a omylem připsal Epikurovi, ač patrně pochází od neznámého starověkého skeptika. Proto se problém někdy nazývá Epikurův paradox. Velmi podobnou úvahu napsal skeptik Sextus Empiricus (2. stol.). Problém vzniká ze sporu mezi představou všemohoucího a dobrotivého Boha a na druhé straně zkušeností zla. Týká se tedy zejména monoteistických náboženství, zejména judaismu, křesťanství a islámu; netýká se systémů dualistických, které předpokládají, že svět vzniká zápasem dobrého a zlého božstva, a východních, které zahrnují pojem karma. Řada autorů, například Voltaire, v něm viděla a vidí zásadní logické vyvrácení náboženství. Jiní se snažili rozpor vyřešit, těmto pokusům se říká teodicea. Tak svatý Augustin zastával názor, že zlo je zdánlivé a ve skutečnosti je jen nedostatkem dobra. Jeho názor byl obecně přijímán – s výjimkou některých nominalistů – až do 17. století, kdy se opět začalo uvažovat o skutečnosti zla. Ve 20. století se problémem zla zabývali mnozí význační myslitelé. Mezi ně patří například Nikolaj Berďajev, který problém zla nazval paradoxním a prohlásil o něm: \"„Není možné tento problém rozřešit ani ho převést do racionální roviny, protože v tom případě se okamžitě ztratí.“\" Na Berďajejovu myšlenku nemožnosti řešení tohoto paradoxního problému reagoval později Martin Buber ve svém spisku \"„Obrazy dobra a zla“\", který sepsal poté, co se problematikou zla zabýval ve svém dřívějším spisku \"„Gog a Magog“\".", "section_level": 1}, {"title": "Pokusy o řešení.", "content": "Pokusy o řešení lze rozdělit do několika skupin:", "section_level": 1}, {"title": "Odmítnutí problému.", "content": "Na několika místech Bible se podobné otázky odmítají s odkazem na to, že člověk nemůže proti svému Bohu a stvořiteli nic namítat. Tak říká spravedlivý Job: „To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“. Pavel z Tarsu napsal: „Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: Proč jsi mě udělal takto?“. Rabbi Jannai v Mišně říká: „Není nám dáno vědět, proč se bezbožným vede dobře a spravedliví trpí.“ Podobně Immanuel Kant, protestantský teolog Karl Barth i katolický teolog Hans Küng.", "section_level": 2}, {"title": "Relativizace problému.", "content": "Problém zla lze různým způsobem relativizovat. Tak podle jiných míst Bible slouží i zlo k uskutečnění Božího plánu se světem (například ; ). Zlo se často chápe jako zkouška (Job), případně trest. V pozdějším judaismu se argumentuje tím, že Bůh nejprve stvořil různé světy „na zkoušku“ a jejich pozůstatkem je zlo. Podobně hovoří Hegel o „práci záporna“, bez níž by se světový Duch nemohl vyvíjet.", "section_level": 2}, {"title": "Omezení Boží všemohoucnosti.", "content": "Boží všemohoucnost je výrazně omezena svobodou, kterou člověku dal a respektuje až po možnost lidské vzpoury. Zlo je důsledkem pádu člověka, prvotního hříchu, jímž se člověk od Boha odvrátil. Někteří protestantští teologové, například Dietrich Bonhoeffer, pod dojmem hrůz války a holocaustu dokonce soudili, že Bůh je v tomto smyslu bezmocný, že „nemá jiné ruce než ty naše“ (D. Sölle).", "section_level": 2}, {"title": "Zpřesnění pojmu zla.", "content": "Leibniz ve svém eseji „O teodiceji, o Boží dobrotě, lidské svobodě a původu zla“ rozlišil tři kategorie zla: Leibniz postřehl, že ve většině logických argumentací – včetně současných – se představa zla přijímá „antropocentricky“: například tělesná bolest je sice nepříjemná, je to ale také varování, pro něž je tělo vybaveno zvláštním nervovým aparátem. Také smrt a smrtelnost je součástí celkové „strategie“ živého, které trvá jen tak, že se obnovuje – rodí a hyne. Část zla je přitom způsobená člověkem, zneužitím jeho svobody – vraždy a války, lhostejnost, zbabělost a bezohlednost, lež a podvod.", "section_level": 2}], "src_summary": "Teodicea (z franc. \"théodicée\", od řec. \"theos\", Bůh a \"dikaios\", spravedlivý) znamená ospravedlnění Boha. Jde o starý problém filozofie a teologie a týká se přítomnosti zla ve světě. Klíčovou otázkou je proč Bůh, pokud je všemohoucí a dobrý, dopouští zlo? Tímto tématem se zabývali již od starověku skeptici i agnostikové, na počátku novověku toto téma znovu otevřel Gottfried Wilhelm Leibniz, který také roku 1710 poprvé použil pojem teodicea.", "tgt_summary": "Theodizee [] (französisch \"théodicée\", griechisch θεοδικία \"theodikía\" von altgriechisch \"theós\" ‚Gott‘ und \"díkē\" ‚Gerechtigkeit‘) heißt „Gerechtigkeit Gottes“ oder „Rechtfertigung Gottes“. Gemeint sind verschiedene Antwortversuche auf die Frage, wie das Leiden in der Welt mit der Annahme zu vereinbaren sei, dass ein (zumeist christlich aufgefasster) Gott sowohl allmächtig als auch gut sei. Konkret geht es um die Frage, wie ein Gott oder Christus das Leiden unter der Voraussetzung zulassen kann, dass er doch die Omnipotenz („Allmacht“) und den Willen („Güte“) besitzt, das Leiden zu verhindern. Die Bezeichnung \"théodicée\" (später deutsch „Theodizee“) geht auf den Philosophen und frühen Vordenker der Aufklärung Gottfried Wilhelm Leibniz zurück. ", "id": 1539702} {"src_title": "Ďábel", "tgt_title": "Teufel", "src_document": [{"title": "Pozadí v Bibli.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starý zákon.", "content": "Ve Starém zákoně se slovo \"sátán\" vyskytuje v profánním právním významu „odpůrce, žalobce“ (například ) nebo „protivníka, nepřítele“ (například a násl.). Na jiných místech se ovšem objevuje jako žalobce před soudem Hospodinovým (například ). Tato představa je rozvinutá zejména v knize Jób, kde si Satan nejprve vyžádá Hospodinovo svolení, aby mohl spravedlivého Jóba zkoušet (), pak se ale ukáže, že má nad ním téměř úplnou moc. Přesto i zde patří Satan mezi „syny Boží“ a jedná jen se svěřenou mocí. V závěru knihy Hospodin „ze smrště“ Jóbovi potvrdí svou svrchovanou moc a nakonec mu požehná (). Kromě toho se ve Starém zákoně připomínají přírodní božstva, jimž Izrael už nesmí obětovat. Kralická bible zde užívá slovo „ďáblové“, novější překlady „běsové“ (například ). Deuterokanonická Kniha Moudrosti přisuzuje ďáblovi vinu za lidskou smrtelnost (Mdr 2,24) a spojuje tak ďábla s „hadem“, který svedl Evu v ráji. S ďáblem se pak spojují i jiná místa Starého zákona, i když se původně vztahovala na lidské nepřátele. Tak následující verše knihy Izajáš jsou sice výslovně určeny „babylonskému králi“, tradice je však také vztahovala na ďábla (Lucifera): ().", "section_level": 2}, {"title": "Nový zákon.", "content": "V Novém zákoně se vyskytují slova „Ďábel“ i „Satan“ obvykle jako synonyma: v úryvku o Ježíšově pokušení na poušti užívá Marek slovo satan, ostatní evangelia slovo ďábel. Představuje zde „pokušení“, nebezpečnou lež, která člověka ohrožuje na životě. Proto také Ježíš slovem ďábel označuje své protivníky: „Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži“. ( Stejně ostře odmítne i svého blízkého učedníka Petra, který se mu snažil rozmluvit myšlenku na smrt: „Jdi mi z cesty, Satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ Podobně kárá Pavel kouzelníka Elymase: „Ty svůdce všeho schopný, synu ďáblův, nepříteli Boží spravedlnosti, kdy už přestaneš podvracet přímé cesty Páně?“ Jen zcela okrajově se v Novém zákoně zmiňuje pověst o pádu andělů a zápasu s ďáblem (), jak ji obsahuje apokryfní Kniha Henoch. Na dalších místech Nového zákona se Satan chápe jako zosobněný nepřítel Boha i člověka, kterého však Bůh brzy zbaví moci nad světem a potrestá: „Bůh pokoje brzo srazí satana pod vaše nohy.“ „A veliký Drak, ten dávný had, zvaný Ďábel a Satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé.“ Při posledním soudu bude ďábel a jeho andělé svržen do jezera ohně a síry. Zejména tato místa měla pak velký vliv na apokalyptická a chiliastická hnutí ve středověku, včetně českého husitství.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura a umění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Umění.", "content": "Ďábel je často zobrazován jako černý démon s rohy na hlavě.", "section_level": 2}, {"title": "Romantismus.", "content": "Romantismus jako reakce na osvícenský racionalismus vyhledával témata racionalisty potlačovaná, například city nebo divokou přírodu. Někteří romantici objevili také téma ďábla jako buřiče a rebela a začali věnovat pozornost jeho kouzlu. Velký vliv zde mělo Goethovo básnické zpracování rané novověké lidové pověsti o mistru Faustovi.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ďábel (řecky διάβολος diábolos pomlouvač) je personifikace zla v různých kulturách a náboženstvích. Představuje objektivizaci nepřátelské a destruktivní síly. V křesťanství je ďábel nebo satan zlý padlý anděl, který je nepřítelem Boha. Biblická náboženství však odmítala dualistickou představu světa jako výsledku zápasu dobra se zlem: „protivník“ ďábel je sice silný, je však podřízen Bohu a nakonec bude přemožen (; ). Tomu odpovídá i představa „padlého anděla“, například v pozdně židovských apokryfech.", "tgt_summary": "Der Teufel ist ein in verschiedenen Religionen als eigenständig und übernatürlich angesehenes Wesen. Er spielt im Christentum und im Islam eine besondere Rolle als Personifizierung des Bösen. In der christlichen Kunst wird er häufig als schwarzgeflügelter Engel oder als „Junker“ mit Pferdefuß dargestellt, im Islam symbolisiert eine schwarze Gestalt seine korrumpierte Natur. Mara oder auch Devadatta nimmt im Buddhismus die Stelle eines „teuflischen“ Dämonenwesens ein. ", "id": 2337333} {"src_title": "Thomas Mann", "tgt_title": "Thomas Mann", "src_document": [{"title": "Příbuzenstvo.", "content": "Jde o bratra spisovatele Luize Heinricha Manna (1871–1950) a ekonoma Karla Viktora Manna (1890–1949), otce spisovatele Klause Manna (1906–1949) a historika a politologa Golo Manna (1909–1994). Známými se staly i jeho dcery, herečka, kabaretiérka a spisovatelka Erika Mannová (1905–1969), spisovatelka Monika Mannová (1910–1992) a ekoložka a spisovatelka Elisabeth Mannová-Borgeseová (1918–2002) a také jeho vnuk, psycholog a spisovatel Fridolin Mann (* 1940). Řada rodinných příslušníků byla pro něj vzorem pro postavy v některých jeho dílech.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a mládí.", "content": "Narodil se v Lübecku v patricijské rodině obchodníka s obilím Thomase Johanna Heinricha Manna. Matka, hudebně nadaná Júlie da Silva Bruhns, pocházela z Brazílie a měla v sobě kreolskou krev. Po otcově smrti roku 1893 a rozpadu firmy se rodina přestěhovala do Mnichova, kde Thomas Mann žil až do roku 1933. Zde působil jako volontér pojišťovací společnosti, rok pracoval v redakci satirického časopisu \"Simplicissimus\", poslouchal přednášky na vysoké škole a v letech 1895–1898 byl v Itálii se svým bratrem Heinrichem. S vlastními literárními pokusy začal v roce 1893 (črta \"Vize\") a o rok později debutoval svou novelou \"Gefallen\". První velké dílo, román \"Buddenbrookovi\", vyšel v roce 1901. Kniha sklidila okamžitý úspěch a z Manna se stal téměř přes noc proslulý německý spisovatel. Roku 1905 se oženil s dcerou vzdělaného židovského obchodníka Katiou Pringsheimovou, s níž měl šest dětí (Eriku, Klause, Gola, Moniku, Elisabeth a Michaela), z nichž se výrazněji proslavily dvě: Klaus, který se rovněž stal spisovatelem, a Golo, jenž se věnoval historii. Fakt, že spojil svůj život s ženou, ač to ve své době byla jediná možnost veřejného partnerského soužití, byl pro jeho okolí víc než překvapující. Nacházel totiž větší zalíbení v mladých mužích než ve společnosti žen. Jeho homosexuální či snad bisexuální orientace se potvrdila až dvacet let po jeho smrti, kdy byly odtajněny jeho soukromé deníky. Homosexuální motivy jsou časté i v Mannově díle (např. v románu \"Buddenbrookovi\" či v novelách \"Smrt v Benátkách\" a \"Tonio Kröger\").", "section_level": 2}, {"title": "Dospělost.", "content": "V roce 1912 onemocněla Katia tuberkulózou a pobývala dlouhodobě v plicním sanatoriu ve švýcarském Davosu. Její léčba, zážitky ze sanatoria i obavy z možné smrti inspirovaly Thomase Manna k druhému významnému románu, snovému vyprávění z luxusní plicní ozdravovny \"Kouzelný vrch\", na němž začal pracovat v roce 1913 a dokončil ho roku 1924, kdy byl, rovněž s velkým úspěchem, publikován. V době první světové války se v esejích \"Úvahy nepolitického člověka\" dostal do zásadních rozporů s bratrem Heinrichem, když válku neodmítl a zastal se prušáctví a německého nacionalismu. Později však doznal svůj omyl a přiklonil se k demokracii a humanismu jako jeho bratr. V té době se již stýkal s předními umělci a spisovateli své doby, např. s Hermannem Brochem či Robertem Musilem, jemuž výrazně pomáhal v jeho finanční tísni a jehož díla si velmi vážil. V roce 1929 pak získal Nobelovu cenu za literaturu \"\"zejména za jeho mohutný román Buddenbrookovi, který během let získával stále vyšší uznání jako jedno z klasických děl současné literatury\"\" (citace z odůvodnění Švédské akademie), přičemž jedním z kandidátů na toto ocenění byl již v roce 1927. Ze značné finanční sumy, kterou obdržel, umořoval vysoké dluhy svých dětí.", "section_level": 2}, {"title": "Válka a exil.", "content": "Již od počátku třicátých let s obavami sledoval hrozící nástup nacismu v Německu. Ve své řeči \"Apel na rozum\" pronesené v Berlíně v říjnu 1930, jež vstoupila do dějin jako tzv. \"Německý projev\" varoval před touto hrozbou. Přes nadšené přijetí nebylo jeho varování vyslyšeno. V roce 1933 opustil proto s ženou Katiou přes Paříž Německo a uchýlil se do exilu ve Švýcarsku, kde žil v Küsnachtu v blízkosti Curychu. V letech 1934 a 1935 podnikl první cesty do USA. V roce 1936 získal díky udělení domovského práva městečkem Proseč československé státní občanství a cestovní pas. V roce 1938 odjel do USA, jejichž občanem se stal roku 1944. V tomto období pracoval Mann na rozsáhlé románové tetralogii \"Josef a bratří jeho\", napsané na biblický námět. Po druhé světové válce se vrátil do Evropy a od roku 1952 žil ve Švýcarsku. Roku 1947 vydal své pravděpodobně nejznámější dílo, román \"Doktor Faustus\", napsaný za jeho pobytu ve Spojených státech. Faustovská inspirace, přenesená do soudobého Německa, spojuje v postavě skladatele Adriana Leverkühna otázky umělecké tvorby a svobody duše. Při pobytu v nizozemských přímořských lázních v Nordwijku onemocněl arteriosklerózou. Po návratu do Curychu byl hospitalizován a 12. srpna 1955 zemřel ve věku 80 let. Smrt mu již nedovolila dopsat román o životě virtuózního podvodníka \"Zpověď hochštaplera Felixe Krulla\". Je pochován ve švýcarském Kilchbergu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Paul Thomas Mann (6. června 1875 Lübeck – 12. srpna 1955 Curych, Švýcarsko) byl německý prozaik a esejista, držitel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1929.", "tgt_summary": "Paul Thomas Mann (* 6. Juni 1875 in Lübeck; † 12. August 1955 in Zürich, Schweiz) war ein deutscher Schriftsteller und einer der bedeutendsten Erzähler des 20. Jahrhunderts. Er wurde 1929 mit dem Nobelpreis für Literatur ausgezeichnet. ", "id": 723551} {"src_title": "Spojené arabské emiráty", "tgt_title": "Vereinigte Arabische Emirate", "src_document": [{"title": "Přírodní podmínky.", "content": "Většinu území zaujímá plochá nížina, která je z větší části pokrytá pouští. Pobřeží je lemováno ostrovy (na jednom z nich leží hlavní město Abú Dhabí). Podnebí je tropické a suché. Nejteplejší měsíce jsou červenec a srpen, kdy průměrné teploty přesahují 45 °C. Průměrné srážky dosahují asi 100 mm a v horách až 350 mm. Velice časté jsou silné písečné bouře.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Pravěké osídlení bylo archeologicky doloženo již před 7000 lety. Ve starověku bylo území pod vládou Persie. Souvislé trvání osady při zálivu sahá do 3000 př.n.l. V 8. století proniká na území islám a vznikají samostatné emiráty. Od 13. století soupeří o toto území Persie, Portugalsko, Omán a Turecko. Od středověku se obyvatelstvo živilo hlavně sběrem mořských perel, rybolovem a dálkovým obchodem. Emiráty se v závěru 18. století staly místem hospodářského a politického zájmu Britů, kteří ovládli celé území a od roku 1787 vytvořili síť vojenských základen – typové pevnosti na čtvercovém půdorysu se čtyřmi válcovými věžemi a dvěma podzemními patry.. V letech 1841–1892 sužovala obyvatelstvo epidemie pravých neštovic. Ozbrojená síla Británie v zálivu bojovala s pirátstvím, které zde bylo nadmíru rozšířené. Někdy bývá toto území nazýváno Pirátským pobřežím. Britové začlenili území roku 1892 do protektorátu Smluvní Omán. I tak měl každý emirát svého vládce. Hranice mezi jednotlivými emiráty však byly dlouho nejasné a příslušnost jendotlivých lokalit ke konkrétnímu emirátu byla otázkou loajality obyvatel území. V 50. letech 20. století se tuto problematiku rozhodla vyřešit britská vláda, když do tehdejšího Smluvního Ománu vyslala diplomata Juliana Walkera. Během terénního průzkumu a vyjednávání se však podařilo objasnit jen část hranic. Po nalezení ropy v roce 1958 se Dubaj stala zájmovým územím Francie. Proti cizímu kapitálu se emiráty roku 1968 spojily k jednáním o nezávislostim začaly spolupracovat a bohatly. Spojené arabské emiráty (SAE) vznikly roce 1971 po odchodu britských vojsk. Tvoří je federální stát se sedmi autonomními emiráty. Zbývající dva emiráty, Bahrajn a Katar, se k SAE nepřidaly a vyhlásily svůj vlastní samostatný stát. SAE udržují úzké vztahy s Brity a vychází mírově se svými sousedy. SAE stály na straně spojenců při operaci Pouštní bouře v roce 1990. Všechny emiráty tvořící SAE jsou absolutistické monarchie. Pouze emirát hlavního města Abú Zabí má ústavu. Vládci emirátů jsou členy Nejvyšší rady. Emírové ze svého středu volí prezidenta a viceprezidenta federace a jmenují čtyřčlenný poradní orgán. Parlament emirátů se schází jednou ročně a schvaluje federální zákony, řada vyhlášek a zejména tradičních zvyklostí zůstává v jednotlivých emirátech odlišná.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Občané SAE tvoří jen 11,48 % obyvatelstva. Naprostá většina z nich vyznává Islám. Zbytek, tedy 88,52 % obyvatel tvoří přistěhovalci, především z Indie, Pákistánu, Bangladéše a Íránu, kteří vyznávají náboženství svých mateřských zemí, tedy především islám a hinduismus. Drtivá většina obyvatel žije na pobřeží, z toho 60 % obyvatel jen ve městech Abú Zabí a Dubaji; přes 95 % území je v podstatě liduprázdné. K roku 2007 trpělo celkem 19,5 % obyvatel SAE ve věku od 20 do 79 let cukrovkou a tímto podílem obyvatel trpící zmíněnou chorobou se SAE dostaly na první místo na světě.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Do poloviny 19. století zde bylo hlavním zdrojem obživy lov perel, ryb a obchod s kořením. Hospodářství doznalo proměny poté, kdy vznikla v Abú Zabí kolem roku 1930 první ropná společnost. Vývoz ropy byl zahájen roku 1962. Díky vývozu ropy počala nová éra masivní výstavby budov a celkové zlepšování úrovně života. Nyní je hospodářství země založeno z 85 % na těžbě a zpracování ropy a zemního plynu. SAE se tak staly jedním z nejbohatších států světa. Průmysl je velice rozvinutý. Vyrábí se cement a hliník, dále se kromě ropy těží také mramor. Zemědělství je zanedbatelné. Obdělává se asi 0,5% plochy a to buď v oázách nebo na územích s umělým zavlažováním. Hlavní plodinou je palma datlová. 80% potravin a spotřebního zboží se musí dovážet. Země má kvalitní silnice, velké přístavy (Abú Zabí či Dubaj) a čtyři mezinárodní letiště. Národním leteckým dopravcem je společnost Emirates. Buduje se zde také železnice. Zdravotnictví a školství (jsou zde i vysoké školy) jsou na velice vysoké úrovni a jsou zcela bezplatné pro občany Spojených arabských emirátů.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Země se skládá ze sedmi autonomních emirátů:", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční politika a vztahy.", "content": "Ze strany americké vlády byly SAE kritizovány ve zprávě pro lidská práva v roce 2008 za právo šaría ve svém soudním systému. Cizincům hrozí v zemi pokuta nebo vězení za líbání na veřejnosti nebo v případě, že budou přistiženi pod vlivem alkoholu. V březnu 2014 zrušily Spojené arabské emiráty vízovou povinnost pro občany České republiky a dalších 12 zemí EU. Spojené arabské emiráty se v roce 2015 zapojily do vojenské intervence v Jemenu pod vedením Saúdské Arábie. Do SAE vyváží zbraně Česká republika. Podle Amnesty International dostává armáda Spojených arabských emirátů „od západních států a jiných zemí dodávky zbraní v miliardové výši, které obratem posílá milicím do Jemenu, jež prokazatelně páchají válečné zločiny.“ SAE jsou spojencem Spojených států a Američané využívají základny a přístavy na území SAE. 3. srpna 2016 se na tajné schůzce v Trump Tower sešel vyslanec korunních princů SAE a Saúdské Arábie s nejstarším synem Donalda Trumpa Donaldem Trumpem Jr. a nabídl pomoc Trumpově volební kampani. Po Trumpově zvolení prezidentem se zástupce SAE snažil údajně ovlivňovat Trumpovu administrativu k tvrdšímu postoji vůči Kataru během katarské diplomatické krize.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Věda.", "content": "Ahmad ibn Mádžid, rodák z Rás al-Chajma, byl významný mořeplavec a teoretik nautiky 15. století, který proslul jako lodivod portugalského mořeplavce Vasco da Gamy, jemuž pomohl najít cestu do Indie. Sepsal více jak 40 nautických příruček v nichž popsal cesty z Rudého moře a Perského zálivu až k Mosambiku, Madagaskaru, Indii, Indonésii, Číně a Tchaj-wanu. Hazzá Al-Mansúrí je prvním emirátským kosmonautem, roku 2019 vyletěl v ruské kosmické lodi Sojuz MS-15 na oběžnou dráhu a pobýval na Mezinárodní vesmírné stanici.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Spojené arabské emiráty se od roku 1984 zúčastňují olympijských her. Roku 2004 získaly svou první medaili a hned zlatou. Vybojoval ji ve střelbě Ahmed Ahmad al-Maktúm, syn bývalého premiéra. Druhou olympijskou medaili, bronzovou, přidal v roce 2016 judista Sergiu Toma, rodák z Moldavska. Na okruhu Yas Marina se od roku 2019 koná závod formule 1 Grand Prix Abú Zabí. Unikátní je tím, že závod startuje za denního světla a končí v noci. K tradičním zábavám dlouho patřily dětské závody na velbloudech, ale pod tlakem lidskoprávních aktivistů, například Pákistánce Ansara Burneye, se od nich ustupuje. Největším úspěchem fotbalové reprezentace Spojených arabských emirátů bylo probojování se na závěrečný turnaj mistrovství světa v roce 1990. Dvakrát též vyhrála Gulf Cup, také zvaný Pohár Perského zálivu, a to v letech 2007 a 2013. Dva emirátští fotbalisté vyhráli anketu o nejlepšího fotbalistu Asie, kterou pořádá Asian Football Confederation - v roce 2015 to byl Ahmed Chalil a o rok později Omar Abdulrahman. Adnan Al-Talyani byl vyhlášen nejlepším fotbalistou své země 20. století. Již čtyřikrát se v SAE konalo mistrovství světa ve fotbale klubů.", "section_level": 2}, {"title": "Kuchyně.", "content": "Kuchyně Spojených arabských emirátů je směsí blízkovýchodní kuchyně a asijské kuchyně. Protože je dnes v SAE mnoho přistěhovalců, nalezneme zde v hojném počtu jídla z celého světa. Najdeme zde však i tradiční arabská jídla, jako je šauarma, falafel, hummus nebo velbloudí maso. Tradičně se používá hodně mléka, obilí a masa. Dále se hojně používají ryby a koření. Z nápojů je nejpopulárnější čaj. Vepřové maso a alkohol je přísně zakázán.", "section_level": 2}], "src_summary": "Spojené arabské emiráty (SAE) jsou federací sedmi konstitutivních emirátů na Blízkém východě, rozkládající se v jihozápadní Asii ve východní části Arabského poloostrova při pobřeží Perského zálivu. Na pevnině sousedí s Ománem a Saúdskou Arábií a rovněž sdílí námořní hranici s Katarem, Íránem a Pákistánem.", "tgt_summary": "Die Vereinigten Arabischen Emirate (; amtlich: ), kurz VAE, sind eine Föderation von sieben Emiraten im Osten der Arabischen Halbinsel in Südwestasien. An der Küste des Persischen Golfs gelegen und mit Zugang zum Golf von Oman, grenzt das Land an Saudi-Arabien und Oman. Es besteht aus den Emiraten Abu Dhabi, Adschman, Dubai, Fudschaira, Ra’s al-Chaima, Schardscha und Umm al-Qaiwain. ", "id": 2358211} {"src_title": "Woody Allen", "tgt_title": "Woody Allen", "src_document": [{"title": "Dětství a studentská léta.", "content": "Narodil se a vyrostl v New Yorku. Matka Nettie Cherrie pracovala jako účetní v rodinném lahůdkářství a otec Martin Konigsberg pracoval jako rytec drahokamů a číšník. Rodina byla židovského původu. Jeho prarodiče byli imigranti mluvící jazykem jidiš a německy. Má sestru Letty (narozena 1943), která vyrostla v Midwoodu v Brooklynu. Oba rodiče se narodili a vyrostli na Lower East Side v Manhattanu. Jeho dětství nebylo nikterak šťastné. Rodiče spolu nevycházeli dobře a obzvláště s přísnou temperamentní matkou měl vyhrocený vztah. V dětství mluvil jazykem jidiš. Poté, co navštěvoval osm let židovskou školu, odešel na Public School 99 a na Midwood High School. Kvůli svým zrzavým vlasům dostal přezdívku „Zrzek“. Na studenty udělal dojem se svým neobyčejným talentem v kouzelných a karetních tricích. Třebaže se ve svých filmech často stylizuje jako nešika a společensky neoblíbený tvor, ve skutečnosti byl oblíbený student i obratný hráč basketbalu a baseballu. Aby si vydělal nějaké peníze, začal psát gagy pro Davida O. Albera, který je prodával novinám. Jak sám řekl, jeho první vtip se objevil ve společenské rubrice novin, kde bylo napsáno: \"Woody Allen řekl, že jedl v restauraci, která měla NPO ceny - nad platy občanů\". V 16 letech jej objevil Milt Kamen, který mu dal se Sidem Caesarem první spisovatelskou práci. Začal si říkat Woody Allen. Byl nadaným bavičem od mládí a později vtipkoval, že když byl mladý, byl poslán na náboženský letní tábor, kde byl \"brutálně bitý dětmi všech ras a vyznání\". Po dokončení střední školy šel studovat na Newyorskou univerzitu (NYU) komunikaci a film. Nikdy nebyl moc snaživým studentem, takže ve filmovém kurzu neuspěl a ze školy byl vyloučen. Později také krátce navštěvoval City College of New York.", "section_level": 1}, {"title": "Spisovatel komedií a dramatik.", "content": "Po jeho nezdařených startech na NYU a City College se stal spisovatelem na plný úvazek pro Herba Shrinera. Zpočátku vydělával $75 týdně. V 19 letech začal psát texty pro \"The Ed Sullivan Show\", \"The Tonight Show\", \"Caesar's Hour\" a další televizní pořady. Než začal pracovat pro Sida Caesara vydělával už $1500 týdně. S Caesarem pracoval po boku Dannyho Simona, který mu pomohl vytvořit svůj vlastní spisovatelský styl. V roce 1961 začal novou kariéru jako stand-up komik. Poprvé vystoupil v Greenwich Village v klubu Duplex. Ukázky jeho stand-up vystoupení můžete slyšet na albech \"Standup Comic\" a \"Nightclub Years 1964-1968\". Začal psát pro populární televizní show \"Skrytá kamera\" (\"Candid Camera\"), a v několika dílech se dokonce sám objevil. Allen dokázal změnit svojí slabost v přednost. Vytvořil neurotickou, nervózní a intelektuální personu. Brzy se stal úspěšným komikem a často se objevoval v nočních podnicích a televizi. Byl natolik populární, že se objevil na obálce časopisu \"Life\" v roce 1969. Věnoval se také psaní krátkých povídek pro časopisy (nejvýznamnější \"The New Yorker\"). Stal se úspěšným broadwayským dramatikem. Napsal hru \"Nepijte vodu\", která byla uvedena 17. listopadu 1966 a posléze zaznamenala 598 repríz. Ve hře hráli Lou Jacobi, Kay Medford, Anita Gillette a jeho budoucí filmový kolega Anthony Roberts. Filmová adaptace hry režírovaná Howardem Morrisem byla uvedena v roce 1969. V hlavní roli se představil Jackie Gleason. V roce 1994 režíroval a hrál ve třetí verzi pro televizi. V jeho verzi se také objevili Michael J. Fox a Mayim Bialik. Další broadwayský hit \"Zahraj to znovu, Same\" nejenom napsal, ale také v něm účinkoval. Hra měla premiéru 12. února 1969 a měla 453 představení. V hlavních rolích se společně s ním představili Diane Keaton a Anthony Roberts. Allen, Keaton a Roberts si zopakovali svoje role ve filmové verzi hry režírované Herbertem Rossem. Jde také o výborného autora krátkých povídek a her, které publikoval ve čtyřech knihách – \"Vyřídit si účty\", \"Bez peří\", \"Vedlejší účinky\" a \"Čirá anarchie\". Jeho rané povídky jsou velice ovlivněné ztřeštěným humorem S.J. Perelmana.", "section_level": 1}, {"title": "Allen a jazz.", "content": "Je vášnivým fandou jazzu, který se často vyskytuje v soundtracích k jeho filmům. Sám hraje na klarinet už od mládí a jazz ho dokonce ovlivnil natolik, že si zvolil svůj pseudonym podle slavného klarinetisty Woodyho Hermana. Veřejně vystupuje nejméně od 60. let. Společně s kapelou New Orleans Jazz Band hraje každý pondělní večer v manhattanském hotelu Carlyle Hotel. Hrají klasický neworleanský jazz začátku 20. století. Dokumentární film \"Wild Man Blues\" (režírovaný Barborou Koppleovou) dokumentuje Allenovo evropské turné s jeho kapelou v roce 1996. Kapela vydala dvě CD: \"The Bunk Project\"(1993) a soundrtrack k \"Wild Man Blues\" (1997). 28. listopadu 2008 vystoupil s kapelou také v Praze v kongresovém centru.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Filmografie.", "content": "Jeho filmová tvorba se soustřeďuje především na komedie, ve kterých se také objevují prvky parodie. V jeho filmech se objevuje pro něj typický humor, který se občas dostává až na hranici podbízivosti. Častým tématem jeho parodií je komercializace sexu, v některých jeho filmech lze nalézt autobiografické prvky. V roce 1965 hrál a byl scenáristou filmu \"Co je nového, kočičko?\" Jako režisér debutoval nízkorozpočtovým japonským špionážním thrillerem \"What's Up, Tiger Lily\", který je natočený s anglickými dialogy a předabovaný americkými herci. Následovala práce pro televizi, kde napsal a zrežíroval film \"Seber prachy a vypadni\", kde si i sám zahrál. Tento film byl jakousi parodií na gangsterské filmy. Ve filmu \"Banáni\", kde si jednu malou roli zahrál i Sylvester Stallone, Woody trefně využívá prvky politické satiry a poukazuje na dění v Jižní Americe. O rok později (1972) si bere na mušku „sexuální revoluci“ a to ve filmu, jehož název vystihuje téměř vše – \"Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat)\". Tento povídkový snímek je stavěný především na dobrém situačním humoru. V následujícím období, které bychom mohli odvážně nazvat i obdobím filmů s Diane Keaton – Woody natočil filmy \"Spáč\" a \"Láska a smrt\", který obzvlášť signalizuje jeho vysoké ambice a touhu být považován za seriózního filmového tvůrce. Film \"Annie Hallová\" (1977), který je mnoha kritiky i diváky označovaný za Allenův nejlepší, získal čtyři Oscary. Samotný Woody si mohl převzít dvě sošky – za nejlepší režii a nejlepší scénář, který napsal společně s Marshallem Brickmanem, a to se ještě k tomu mohl těšit z nominace za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli. Na slavnosti se však neobjevil. Tematicky navázal Woody na \"Annie Hallovou\" černobílým filmem \"Manhattan\", jehož atmosféru skvěle dotváří Gerswinova hudba a na kterém scenáristicky pracoval opět v týmu s Marshallem Brickmanem. Manhattan je vlastně osobním vyznáním lásky Woody Allena městu New York. Film získal už „jen“ dvě oscarové nominace, ale to na jeho kvalitě určitě neubírá. Osmdesátá léta pro něj byla plodným filmovým obdobím – co rok, to nový film – a v tomto období do svých filmů obsazoval v hlavní roli především herečku Miu Farrow, se kterou navázal bližší vztah. Ten trval několik let, ale nikdy neskončil manželstvím. Pár ale adoptoval dvě děti a měli i jedno vlastní. V tomto období točil komedie, které si ale zachovávaly i filozofický podtext, např. \"Vzpomínky na hvězdný prach\" a \"September\", které byly ovlivněny hlavně tvorbou evropských filmových režisérů jako Federico Fellini a Ingmar Bergman. V roce 1992 natočil film \"Stíny a mlha\", který je poctou Fritzovi Langovi, G.W. Pabstovi a F.W. Murnauovi a vůbec vzdává hold celému německému expresionismu. V druhé polovině devadesátých let se Woody věnuje lehčímu a méně vážnému žánru jako například \"Všichni říkají: Miluju tě\" nebo v komedii \"Mocná Afrodité\", jejíž představitelka Mira Sorvino za vedlejší roli získala Oscara. V novém století není nic dlužen své pověsti a rok co rok natáčí nové filmy, ve kterých dostává šanci i mladší generace herců, jako například Jason Biggs, Christina Ricci ve filmu \"Cokoliv\" nebo Scarlett Johanssonová ve filmu \"Match Point\", který se natáčel v Anglii. V květnu 2008 měl na filmovém festivalu v Cannes premiéru film \"Vicky Cristina Barcelona\". V tomto dramatu se objevil Javier Bardem po boku Johanssonové a Penélope Cruzové, která za roli Maríe Eleny obdržela Oscara a cenu BAFTA pro nejlepší herečku ve vedlejší roli.", "section_level": 2}], "src_summary": "Woody Allen, vlastním jménem Allen Stewart Konigsberg (* 1. prosince 1935 New York), je americký filmový režisér, scenárista, spisovatel, dramatik, amatérský klarinetista, herec a komik, čtyřnásobný držitel Oscara, který v uměleckém světě působí více než 50 let. ", "tgt_summary": "Heywood „Woody“ Allen (* 1. Dezember, nach eigener Angabe 30. November 1935 als \"Allan Stewart Konigsberg\" in der Bronx, New York) ist ein US-amerikanischer Filmregisseur, Autor, Schauspieler und Komiker. Darüber hinaus ist er ein passionierter Jazzmusiker. ", "id": 2140980} {"src_title": "World Wide Web", "tgt_title": "World Wide Web", "src_document": [{"title": "Vznik WWW.", "content": "Autorem Webu je Tim Berners-Lee, který jej vytvořil při svém působení v CERNu. Navrhl jazyk HTML a protokol HTTP, napsal první webový prohlížeč WorldWideWeb a koncem roku 1990 spustil první webový server na světě info.cern.ch. V říjnu roku 1994 založil World Wide Web Consortium (W3C), které dohlíží na další vývoj Webu. Vize od globální propojené síti informací Tima Berners-Lee se stala možnou v druhé polovině osmdesátých let. Od roku 1985 se celosvětová síť začala rozšiřovat po Evropě a začal fungovat Domain Name System (hierarchický systém názvů domén, na němž je založen systém URL). V roce 1988 proběhlo první přímé IP spojení mezi Evropou a Severní Amerikou a Berners-Lee začal otevřenou diskuzi v CERNu o možnosti vzniku webového systému. Dne 12. března 1989 Berners-Lee vydal návrh s názvem: \"Information Management: A Proposal\" (v českém volném překladu \"Správa informací: Návrh\"), ten předložil vedení CERN, v návrhu předložil vznik systému nazvaného \"\"Mesh\"\", který odkazoval na ENQUIRE, databázi a softwarový projekt, který vznikl v osmdesátých letech. V tomto systému byl používán termín \"síť\" a popsal propracovanější systém řízení odkazů v textu: \"Představte si, že reference v textu budou spojeny se síťovou adresou místa, o kterém refererují a tak budete při čtení textu moci na ně přejít pouhým kliknutím myši.\" Vysvětlil, že tento systém by mohl odkazovat na použití slova hypertext, termínu, který byl zaveden v padesátých letech. V návrhu bylo také uvedeno, že neexistuje důvod, proč by hypertextové odkazy nemohly zahrnout multimediální dokumenty jakou jsou obrázky, video nebo hlasové záznamy a uvedl tak termín hypermedia. S pomocí kolegy a podobného nadšence do hypertextu Roberta Cailliau vydal více formální návrh 12. listopadu 1990 s názvem \"WorldWideWeb\" (jedno slovo) jako síť hypertextových dokumentů, která by mohla být prohlížena \"prohlížeči\" v podobě architektury typu klient-server. V tu dobu byly HTML a HTTP ve vývoji pouze dva měsíce a první webový server byl poprvé otestován až o měsíc později. Tento návrh předpokládal, že síť pouze pro čtení by mohla být vyvinuta během tří měsíců a za šest měsíců by se mohlo dosáhnout bodu, kdy bude možnost tvořit nové odkazy a nové materiály i čtenář, stejně tak měly fungovat automatické notifikace o vzniku nového materiálu pro čtenáře. Zatímco cíl sítě pouze pro čtení byl dosažen včas, tak přístupné autorství webového obsahu trvalo zavést mnohem déle. Návrh byl modelován na SGML čtečce Dynatext od společnosti Electronic Book Technology (firmě odvozené z Institute for Research in Information and Scholarship na Brownově univerzitě). Systém Dynatext byl licencován CERNem a byl klíčovým hráčem pro rozšíření SGML ISO 8879:1986 směrnice. Berners-Lee pro první webový server využil NeXT Computer a také v roce 1990 naprogramoval první webový prohlížeč, nazval jej WorldWideWeb. Na Vánoce v roce 1990 Berners-Lee připravil všechny nutné věci pro fungující Web: první webový prohlížeč (který zároveň byl i webový editor) a první webový server. První webová stránka byla publikována 20. prosince 1990 a popisovala samotný projekt.", "section_level": 1}, {"title": "Normy.", "content": "Mnoho formálních norem, další technické specifikace a software definuje operace různých aspektů World Wide Webu, Internetu a serverů pro výměnu informací. Mnoho z těchto dokumentů je prací World Wide Web Consortium (W3C), v čele s Berners-Lee, ale některé jsou prací Internet Engineering Task Force (IETF) a dalších organizací. Definice je možné nalézt v těchto publikacích: Další publikace poskytují definice ostatních základních technologií pro World Wide Web, včetně následujících:", "section_level": 1}, {"title": "HTTP a HTTPS specifikátory.", "content": "Toto schéma specifikátorů (\"http://\" nebo \"https://\") v URIs odkazují na Hypertext Transfer Protocol a také na HTTPS, a tak definují komunikační protokol, který se použije pro žádost a odpověď. HTTP protokol základem pro fungování World Wide Webu. Přidáním šifrovací vrstvy vznikl HTTPS protokol, který je vhodný pro přenos důvěrných informací, jako jsou hesla či bankovní údaje, které mají být přeneseny přes veřejný internet.", "section_level": 1}, {"title": "Ukládání do vyrovnávací paměti (caching).", "content": "Pokud se uživatel vrátí na webovou stránku, kterou v poslední době navštívil, není vždy potřeba data stránky opět načítat z internetu. Skoro všechny internetové prohlížeče mají cache (vyrovnávací paměť) nedávno načtených stránek, obvykle se tato data nacházejí na pevném disku počítače. HTTP obvykle zasílá pouze žádost o data, která se od poslední návštěvy změnila. Pokud jsou dočasně uložená data na pevném disku stále aktuální, jsou znovu použita. Načítání dat do vyrovnávací paměti redukuje internetový přenos. O platnosti jednotlivých dat je rozhodováno odděleně, zvlášť pro obrázky, CSS styl, JavaScript, HTML a další obsah webové stránky. Proto i na internetových stránkách s velmi dynamickým obsahem není nutné pokaždé načítat veškerá data znovu. Weboví designeři považují za užitečné oddělit tedy styl stránky, obsah a JavaScript do samostatných souborů tak, aby nebylo nutné vždy načítat vše, ale pouze ten soubor, který není aktuální. Obsah webové stránky se totiž mění mnohem častěji než její styl. Toto pomáhá zkrátit dobu načítání stránky z internetu a snižuje nároky na webový server. Existují i další součásti, které lze načítat do vyrovnávací paměti. Firemní a akademické firewally často načítají internetové zdroje, o které žádá jeden uživatel, ve prospěch ostatních uživatelů. (Viz též caching proxy server.) Některé internetové vyhledávače také uchovávají obsah webových stránek ve vyrovnávací paměti. Na rozdíl od zařízení, která jsou zabudovaná ve webových serverech a mohou určit, kdy byla data aktualizována a kdy je potřeba je znovu odeslat. Designeři dynamických webových stránek mohou kontrolovat HTTP hlavičky, které se odesílají uživateli jako odpověď na žádosti odeslané uživatelem, takže přechodná a citlivá data nejsou ukládána. Internetové bankovnictví a zpravodajské weby tohoto často využívají. Data požadovaná pomocí HTTP 'GET' jsou ukládána, pokud jsou splněny další podmínky, data získaná v reakci na 'POST' jsou závislá na datech odeslaných, takže se neukládají.", "section_level": 1}, {"title": "World Wide Web vs internet.", "content": "Často se v běžném hovoru setkáme s tím, že pojmy World Wide Web a internet jsou využívány ve shodných situacích bez patrného významového rozdílu. Přesto však oba pojmy popisují dvě různé věci. Internet je globální systém vzájemně propojující počítačové sítě na celém světě. World Wide Web je však aplikace, která na internetu funguje. Je to služba poskytovaná v rámci internetu. World Wide Web je dnes obrovské množství stránek, dokumentů a jiných souborů vzájemně propojovaných hypertextovými odkazy. Prohlížení těchto stránek obvykle začínáme zadáním URL adresy do internetového prohlížeče, tento prohlížeč pak provede sérii přenosů dat, které nakonec vykreslí do podoby formátované stránky s odkazy na jiné stránky, s obrázky, animacemi a jinými objekty.", "section_level": 1}], "src_summary": "World Wide Web (WWW, zkráceně web, v doslovném překladu „světově rozsáhlá pavučina“ nebo „celosvětová síť“) je označení pro systém prohlížení, ukládání a odkazování dokumentů nacházejících se v internetu. Dokumenty (webové stránky) si prohlížíme pomocí webového prohlížeče, jsou uloženy na webových serverech a jsou navzájem propojeny pomocí hypertextových odkazů zapisovaných ve formě URL (například http://www.seznam.cz nebo http://www.google.com). Webové stránky jsou popsány pomocí HTML jazyka a pro jejich přenos mezi počítači je používán HTTP protokol.", "tgt_summary": "Das World Wide Web [] () ( für „weltweites Netz“, kurz Web, WWW, selten und vor allem in der Anfangszeit und den USA auch W3) ist ein über das Internet abrufbares System von elektronischen Hypertext-Dokumenten, sogenannten Webseiten, welche mit HTML beschrieben werden. Sie sind durch Hyperlinks untereinander verknüpft und werden im Internet über die Protokolle HTTP oder HTTPS übertragen. Die Webseiten enthalten meist Texte, oft mit Bildern und grafischen Elementen illustriert. Häufig sind auch Videos, Tondokumente oder Musikstücke eingebettet.", "id": 709232} {"src_title": "Věda", "tgt_title": "Wissenschaft", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Slovo věda převzali obrozenci z polštiny a souvisí se slovesem věděti, které má ve všech slovanských jazycích i řadu odvozenin. V češtině například vědomí, dověděti se, vědma atd. Staročeský présens je \"vědě\" a později \"věm\". Podle prof. Machka je nejstarší tvar \"*voidém\", který souvisí s \"veid\" a viděti.", "section_level": 1}, {"title": "Definice vědy.", "content": "Věda je propracované a obecné empirické a rozumové poznávání, vycházející z pozorování, rozvažování nebo experimentu. Věda je systém metodicky podložených, objektivních vět o určité předmětné oblasti. Předmětem může přitom být každý fakt uchopitelný buďto bezprostředně, nebo pomocí instrumentálních, pomocných prostředků.", "section_level": 1}, {"title": "Další definice.", "content": "Nepřetržitý proces lidského poznávání přírody, společnosti, člověka, lidského myšlení a kultury. Na rozdíl od běžného poznávání jde ve vědě o systematické racionální a metodické vyvozování a zobecňování nových poznatků na základě abstraktního myšlení a teoretické činnosti. V širokém smyslu nepřetržitý společensky podmíněný proces systematického racionálního poznávání přírody, společnosti a myšlení, při němž vzniká stále bohatší a přesnější odraz objektivní reality ve vědomí. Věda také znamená stále hlubší chápání a pronikání od povrchových jevů k jejich příčinám, což umožňuje stále rozsáhlejší využívání a ovládání přírodních i společenských procesů a stále účinnější praktické přetváření světa člověkem. Její výsledky jsou i nenahraditelnou kulturní hodnotou. V evropském novověku se věda rozdělila na jednotlivé vědy, když se už v pozdním starověku začala oddělovat od filosofie, podobně jako se řecká filosofie kdysi oddělila od mytologie a náboženství. Na rozdíl od umění, jež si osvojuje pouze určité aspekty reality, spjaté s životem člověka obraznou formou s emocionálním zaměřením, činí věda předmětem své poznávací výzkumné činnosti veškerou skutečnost a své poznatky formuluje v logické podobě pojmů, hypotéz, teorií a zákonů, při čemž se snaží řídit požadavkem objektivity čili nestranného zkoumání \"podle věci samé\" (Platón). Zahrnuje axiomatické vědy (matematika, logika, právo), převážně empirické nauky o hmotě, vesmíru a přírodě a vědy o společnosti, včetně její minulosti a kultury. Někteří autoři zahrnují do vědy také filozofii jako racionální, soustavnou a kritickou reflexi vědomí a poznávání (epistemologie), kdežto jiní ji z historických i metodologických důvodů od speciálních věd odlišují. Vědy charakterizují teorie a hypotézy, metody, metodologie a techniky. V oblasti empirických věd se rozlišuje výzkum základní a aplikovaný, jímž se zabývají diferencované skupiny věd technických, zemědělských i lékařských. Z půdy filozofie jako svého základu se speciální vědy historicky vyvinuly a zůstávají s ní v té, či jiné podobě spojeny.,", "section_level": 2}, {"title": "Dějiny vědy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starověk.", "content": "V samých počátcích filosofie jako racionálního a soustavného poznávání ustavili Platón a Aristotelés dvě silné tradice, které západní vědu trvale ovlivňují. Platón vychází z pythagorejské tradice a rozlišuje pět matematických „umění“ – aritmetiku, geometrii plochy, geometrii těles, astronomii a harmonii, které umožňují bezpečné a trvalé poznání neměnných, protože nehmotných skutečností (ve starověku se hvězdy nepovažovaly za hmotné). Pod vlivem Sókratovým se ale obrací ke zkoumání člověka a společnosti. Aristotelés odmítl platónskou koncepci jednotné nejvyšší vědy, ze které by plynuly základy jednotlivých věd. Podle Aristotela je nutné zkoumat každou oblast zkušenosti jinak, „podle ní samé“, a to především pozorováním, a podle toho ustavovat různé vědy. Vědy, které zkoumají přírodu, je třeba systematicky uspořádat, ale nemá smysl hledat jednotný (např. geometrický) princip, z něhož by vycházely. Jejich společným základem nicméně zůstává jednak metafyzika jako nauka o bytí a jsoucnech včetně základních kategorií, jednak logika, která zkoumá zásady správného myšlení, usuzování a argumentace.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Na Aristotela ve 13. století navázal Tomáš Akvinský, který se pokusil jeho metafyziku spojit s křesťanským učením o Bohu jako stvořiteli a zákonodárci světa. V téže době začíná racionální zkoumání přírodních jevů, například geometrické optiky (Roger Bacon), a to na spíše platónském základě. Nominalisté 14. století podobně zkoumají např. pohyb a tíži a snaží se je matematicky vyjádřit. Tento směr významně obohatil Mikuláš Kusánský, který k tomu navrhl použít běžný praktický a empirický postup vážení a měření. Renesanční věda je převážně racionalistická a platónská, protože skutečnost lze podle ní pochopit jen na základě matematiky, přesných poměrů a geometrických tvarů (Mikuláš Koperník, Galileo Galilei, Johannes Kepler aj.) René Descartes a Francis Bacon nahlédli možnosti aplikované vědy jako prostředku k ovládnutí světa a jeho sil. Přesto se současně rozvíjí i vědecké pozorování a experiment (Tycho de Brahe, William Harvey, Evangelista Torricelli, Christiaan Huygens aj.), což vede k novým aplikacím vědy.", "section_level": 2}, {"title": "Novověk.", "content": "Platónskou vědu v 18. století reprezentuje např. Gottfried Wilhelm Leibniz nebo Isaac Newton, kdežto z aristotelské inspirace vychází popisná přírodověda (Karl von Linné) nebo archeologie. Osvícenství žije v naději na definitivní poznání zákonitostí světa (encyklopedisté) a racionální uspořádání lidských záležitostí na tomto základě a Giambattista Vico předkládá myšlenku společenského vývoje. Pojetí vědy významně ovlivnil Immanuel Kant, který odmítl celou metafyziku, protože přesahuje možnosti čistého rozumu a nedovede rozřešit ani jeho základní aporie. Věda se má nadále zabývat přírodou jako „říší nutnosti“, která se řídí přesnými zákony, kdežto filosofie k tomu má přispívat zkoumáním možností a mezí rozumového poznání (epistemologie). V 19. století se věda stává základem vzdělávání a definitivně se dělí na jednotlivé vědy (Auguste Comte). Neobyčejný rozvoj empirických věd nachází praktické uplatnění v technice a v hospodářství (aplikované vědy) a ve fyzice se objevují stochastické metody (termodynamika). Řada věd tak opouští představu přísně deterministické, zákonité skutečnosti a jak se oblast vědeckého zkoumání rozšiřuje na živou přírodu, objevuje se myšlenka evoluce (Charles Darwin). Technické aplikace vědy vedou k velkým úspěchům a vrcholí vynálezem atomové bomby. Současně se ve vědě vynořuje nová myšlenka uspořádání a informace, která se vzápětí technicky realizuje. Od poloviny 20. století se do čela věd dostávají vědy o živé přírodě a současně se komplex hospodářství, vědy a techniky stává terčem environmentalistické i společenské kritiky. Postmoderní proud se snaží rehabilitovat předvědecké a neracionální postupy poznávání i např. léčení. Od poloviny 20. století se dějiny vědy staly samostatným akademickým oborem s vlastní metodologií. Pro studium dějin novověké vědy navrhl T. S. Kuhn novou teorii, podle níž se střídají období kumulace poznatků a vědecké revoluce, kdy se zásadně mění paradigma vědy.", "section_level": 2}, {"title": "Věda exaktní a neexaktní.", "content": "Věda stojí na dvou pilířích, na poznání reálného světa a na záznamu poznaného, a tak možnosti archivace a sdělování poznaného. Reálný svět je nedozírně rozsáhlý a hluboký, avšak získané poznatky (kognitivní model dané části reálného světa) mohou obsahovat pouze konečné množství informace. Musí tedy existovat filtr poznání, provádějící selekci a tak redukci množství informace. Příroda obdařila člověka filtrem poznání, jímž je vágnost (neurčitost, mlhavost, rozmazanost). Veškeré informace (znalosti) získané přirozeným lidským poznáním nemohou být tedy jiné než vágní. O vágních znalostech nelze vypovídat jinak než vágně. Vágnost vnesená do znalostí přirozeným filtrem poznání je vnitropsychická, říkáme jí vnitřní vágnost, a pro druhého člověka je utajená, může jí jen odhadovat. Jistou část svých znalostí je člověk schopen sdělovat, a vágnost uchopitelnou (vnějším) sdělovacím jazykem nazýváme vágnost vnější. Vágnost ve sdělení má, mimo jiné, funkci, kterou je vyladění - optimalizace přesnosti sdělení – nejmenší ztráta informace. Optimalizace přesnosti sdělení \"adekvátní vágností\" říká: Sdělení má mít stejnou vágnost, jakou má informace získaná poznáním.. Vysvětlení: Vnáší-li sdělující do sdělení větší vágnost, než odpovídá jeho poznání (zdroji informace), šidí příjemce o informaci. Na druhou stranu, zmenšuje-li vágnost sdělení oproti vágnosti svého poznání, „vymýšlí si“ a znehodnocuje předávanou informaci. Použitý jazyk je tedy, co se vágnosti týče, \"svázán s poznáním\", jinak řečeno, poznání vyžaduje pro sdělení (zápis) poznaného adekvátní jazyk. Potřebná vágnost přirozeného jazyka je především ve vágní (a též emocionální a subjektivní) interpretaci (tj. přiřazení významu) jeho jazykových konstrukcí – výrazů (slov, vět), které říkáme konotace. Nejrůznější vědecké postupy mají za cíl zkvalitňovat důvěryhodnost a přesnost získaných vědeckých poznatků. Pro jejich záznam je však třeba budovat přesnější jazyk, s menší (vnitřní) vágností sdělení, než je běžné v denním životě. Slouží k tomu účelově (oborově) budovaná názvosloví umožňující přesněji popsat zkoumanou realitu a získané znalosti o ní. Lidé vzdělaní v příslušném oboru znají názvoslovné pojmy s malou vnitřní vágností, tedy dost přesně vědí, co jednotlivé pojmy znamenají. Základní pojmy jsou tvořeny na základě konsensu, odvozené z nich pak definicí. Malá vnitřní vágnost (každý v oboru vzdělaný člověk dobře chápe významy pojmů, tedy konotace se blíží exaktní interpretaci - viz Sémantický diferenciál) takto budovaného odborného jazyka poskytuje přesnější sdělování, dohady o významu slov a vět téměř odpadají. Je to ale stále ještě věda založená na přirozeném lidském poznání a na přirozeném jazyce, i když zpřesněném (odborném). Z výše uvedené \"optimalizace přesnosti sdělení\" plyne, že požadujeme-li odbourat vnitřní vágnost ve sdělení \"zcela\" (anulovat ji), pak ovšem musí být nejprve \"zcela\" odbourána v poznání (zdroji informace). Znamená to, že se musíme vyhnout vzniku vnitřní vágnosti, tedy zvolit jiný filtr poznání, než je vágnost. Tím přecházíme z přirozeného lidského světa, do světa umělého. Říkáme mu svět exaktní, a vysvětlíme proč. U přirozeného jazyka nelze zcela odstranit (anulovat) vnitřní vágnost, lze však vybudovat umělé formální jazyky (matematika, formální logiky, programovací jazyky), které mají vnitřní vágnost konotace nulovou (tak mají exaktní interpretaci) a jinou mít z principu nemohou. Tato vlastnost (exaktní interpretace) je však vykoupena restrikcí (zúžením ve srovnání s přirozeným jazykem) aplikovatelnosti (vyjadřovací síly viz Reprezentace znalostí) formálního jazyka, a to pouze na entity exaktního světa, jen o těch může vypovídat, reprezentovat je. A nyní slíbené vysvětlení. Jazyky s nulovou vnitřní vágností konotace, tedy významu svých jazykových konstrukcí, mají tu vlastnost, že veškeré tyto konstrukce jsou každým patřičně vzdělaným člověkem, chápány s naprosto přesným, tedy exaktním významem. To je důvod, proč jsou součástí exaktního světa. Máme tedy jazyk, který je schopen zapisovat (reprezentovat) znalosti s nulovou vnitřní vágností. Ty však nejdříve musí být získány odpovídajícím poznáním, poskytujícím znalosti rovněž s nulovou vnitřní vágností, tedy rovněž z exaktního světa, neboť jedině tak je formální jazyk schopen je reprezentovat (popisovat). A již je zřejmé, že jsme na cestě zrodu vědecké metody tvořící vědu náležející do exaktního světa, tedy rodí se exaktní věda. Ještě je třeba vysvětlit, jak uskutečnit exaktní poznání, tedy poznání, kdy znalosti získané z reálného světa jsou součástí exaktního světa. Zázračný most mezi reálným a exaktním světem, který to umožňuje, se jmenuje veličina (např. intenzita elektrického pole, rychlost, koncentrace kyseliny dusičné, atp.). Je společná oběma zmíněným světům, neboť v exaktním světě je exaktně vytyčena (každý vědoucí člověk bez nejmenších pochyb ví, co znamená, tedy jaký má význam), a v reálném světě je elementární měřitelnou sondou do něho, a tak jeho elementárním měřitelným zástupcem. Je elementárním stavebním kamenem exaktní vědy. A jak je to s tím umělým filtrem, který umožňuje vyhnout se vnitřní vágnosti? Pro každý problém reálného světa, který má být uchopen exaktní vědou, je třeba zvolit skupinu vhodných veličin, nalézt přírodní zákonitosti, které v reálném světě mezi nimi platí, a ty popsat matematickým jazykem. Dostáváme tak matematický znalostní (kognitivní) model dané části reálného světa. Skupina vybraných veličin tvoří diskrétní Newtonův filtr (síto), kterým se na danou část reálného světa díváme. Tak je v exaktní vědě daná část reálného světa zastoupena skupinou vhodně zvolených veličin a matematicky (programovacím jazykem) popsanými vztahy mezi nimi (přesněji mezi jejich jmény – symboly je označujícími). I exaktní věda musí mít nástroj, kterým může popsat neurčitost získaných výsledků - znalostí, ať už z nutnosti, či z potřeby opustit přílišnou přesnost. Jelikož vnitřní vágnost to být nemůže (nesmí), může použít pouze jazykově uchopitelnou nejistotu (vnější vágnost), a pro ten účel je k dispozici popis fuzzy nebo stochastickými hodnotami veličin, a fuzzy či stochastickými vztahy mezi veličinami. Rozdíl mezi neexaktními vědami (říkáme jim popisné) a exaktními, je tedy ten, že prvé užívají přirozené lidské poznání (s filtrem vágnosti) a zpřesněný přirozený jazyk, a exaktní vědy používají poznání založené na použití veličin, a umělý formální jazyk. Umělý formální jazyk přináší exaktní vědě ještě navíc silný nástroj, kterým je formální odvozování (inference) známé z matematiky, viz výklad a \"Příklad inference ve formálním systému\" na Exaktní věda. Exaktní věda poskytuje nejdůvěryhodnější znalosti. Jistě je možno nastolit otázku, zda veškerá věda může být přetvořena na exaktní vědu. Odpověď je nemůže. Podmínkou pro ustavení exaktní vědy je nalezení vhodných veličin, a to lze jen pro nepatrnou část reálného světa a pro specifické pohledy na něj. Druhou podmínkou je exaktní interpretace pro jakýkoli umělý formální jazyk, což je velice omezující podmínka. Jinak řečeno, filtr vágnosti umožňuje vágně znát mnohé, diskrétní filtr umožňuje exaktně znát nemnohé. To z reálného světa, co umíme poznat exaktní vědou, tedy zavést veličiny a rozpoznané přírodní zákonitosti mezi nimi zapsat umělým formálním jazykem (matematika, formální logiky, programovací jazyky), a tak převést do exaktního světa, jsme schopni modelovat na počítači. Jinými slovy, počítačem lze modelovat pouze exaktní svět, a tomu je třeba porozumět, pokud uvažujeme, co lze s jeho pomocí modelovat, a co nikoli. Týká se to zejména úvah a výhledů v oboru umělé inteligence. Výše ukázané nástroje vědy exaktní a neexaktní jsou obecné principy a různé vědní obory je používají v kombinaci oba. Mají tak své části exaktní a neexaktní. Ryze exaktní vědy, jako teoretická fyzika či matematika, používají přirozený jazyk v úloze metajazyka, viz jazyk (lingvistika).", "section_level": 1}, {"title": "Dělení vědy.", "content": "Od počátku 19. století se věda dělí na jednotlivé vědní obory. Ty se podle A. Comta navzájem liší předmětem nebo metodou. Podle jejich účelu a stupně obecnosti se vědní obory dělí na teoretické čili čisté a aplikované. Novokantovci dělili vědní obory na nomotetické (formulující obecné zákonitosti; např. fyzika, chemie) a idiografické (popisné; např. botanika, historie). Filosofie se chápe buď jako metodicko-kritický základ věd (epistemologie), nebo jako integrace výsledků speciálních věd (teorie vědy), případně se za vědu vůbec nepokládá (Martin Heidegger). Věda jako jediný celek zůstává nedostižným ideálem (viz Filosofie vědy)", "section_level": 1}, {"title": "Dělení podle předmětu zkoumání.", "content": "Předmětem studia různých vědních oborů mohou být např.:", "section_level": 2}, {"title": "Dělení podle metody vědy.", "content": "Každý vědní obor si pro výzkum předmětné oblasti vytváří své metody nebo je přejímá z jiných věd. K metodice věd zásadně patří: Pokud jsou výsledky, případně metody jedné vědy aplikovány druhou vědou, označujeme je jako pomocné vědy. Základními metodami věd je vědecké pozorování, analýza, syntéza, logická indukce, dedukce, deskripce a komparace.", "section_level": 2}, {"title": "Systém věd.", "content": "Po rozdělení vědy do jednotlivých věd počátkem 19. století vznikla potřeba tyto vědy uspořádat a uvést do vzájemných vztahů. Této otázce se věnovala řada filosofů (mezi nimi také Bernard Bolzano), prakticky se prosadil systém, který navrhl A. Comte a upravil jeho žák Victor Cousin. Tento systém pak určil jak členění školního vzdělávání do předmětů, tak členění vysokých škol a fakult i vědeckých akademií. S dalším rozvojem věd byl pak neustále upravován a rozšiřován a v současnosti nemá příliš velký praktický význam. Vzdělávací a vědecké instituce používají jednodušší členění, například Akademie věd České republiky: Nebo Grantová agentura České republiky: Není možné sestavit jediný systém jednoznačného členění věd, lze se však setkat např. s následujícím členěním: V současnosti roste význam tzv. mezioborových disciplín, jako jsou např.: Aplikované vědy představují praktické využití a uplatnění jedné nebo několika výše zmíněných věd. Patří mezi ně například:", "section_level": 1}, {"title": "Teorie vědy.", "content": "Teorie vědy je filosofická disciplina, která se zabývá podmínkami a možnostmi vědy, kritikou jejích postupů, modelů a předpokladů. Mezi významné autory patří například Thomas Samuel Kuhn, Karl Raimund Popper, Paul Karl Feyerabend, Bruno Latour, Imre Lakatos a další.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecké instituce.", "content": "Vědecký výzkum, zejména v přírodních a lékařských vědách vyžaduje nákladné zařízení a velké týmy vědců. Od 19. století tak vznikaly nejprve na univerzitách, později i při vědeckých akademiích a průmyslových podnicích vědecké a výzkumné ústavy s trvalými zaměstnanci, budovami atd. K vědecké činnosti nutně patří i odborné časopisy a vydavatelství. Státy vědu podporují jednak přímo či \"institucionálně\", na veřejných vysokých školách a ve státních ústavech, jednak \"projektově\" prostřednictvím grantových agentur, kde o hodnocení a přidělování podpor rozhodují vědci sami. V ČR působí celá řada veřejných grantových agentur při vládě, některých ministerstvech, Akademii věd a velkých vysokých školách. Také Evropská unie má své systémy podpory vědy.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení vědy.", "content": "Vědecká činnost má v současné době velký společenský i ekonomický význam a je také běžně podporována státy, Evropskou unií i grantovými agenturami. Při jejím rostoucím objemu vzniká také potřeba jednoduchého a spíše mechanického hodnocení, nejčastěji scientometrickými metodami. Ty sledují produkci ve významnějších vědeckých časopisech (selektované vědeckou komunitou pomocí procesu peer review) a přiřazují těmto časopisům koeficient významnosti, tzv. impakt faktor. Jednotlivé vědecké publikace se pak hodnotí jednak tímto faktorem, jednak počtem prací v odborných časopisech, které na danou vědeckou publikaci (zpravidla článek, monografii) odkazují čili je citují (tzv. citační index). Mezi výzkumnými organizacemi v ČR v roce 2013 měla nejvíce bodů celkového hodnocení organizací Matematicko-fyzikální fakulta Univerzity Karlovy. Toto hodnocení má však i četné kritiky, kteří poukazují na jeho mechaničnost, která vědce nutí co nejvíce publikovat podle hesla „publikuj, nebo zhyň“ (\"publish or perish\"), a na to, že klesá kvalita článků i kritičnost mezi vědci. Přes všechnu snahu o objektivnost existují ve financování vědy „kliky“. Ve velkém množství výstupů mohou zůstat často po desetiletí zapadlé („spící“) výsledky výzkumu. Poctivá věda je pak finančně omezována a neupřímný přístup (např. zveličované důvody k udělení grantu) pak může tvořit cargo kult ve vědách, jak to popisuje Richard Feynman.", "section_level": 1}, {"title": "Kritiky vědy.", "content": "Walter Bryce Gallie uvádí pojem vědy jako typický příklad podstatně zpochybněného pojmu (\"essentially contested concept\"). Věda a svobodný vědecký výzkum spočívající v hledání pravdy se podle psychologa Petra Bakaláře v některých dobách a společnostech zanedbává, potlačuje či dokonce zakazuje. Děje se tak např. prostřednictvím státní, stranické či náboženskými organizacemi prováděné cenzury nebo tzv. státním výzkumem. Vědecké bádání pak těmto společenským tlakům, způsobu financování či popularitě může podléhat. Avšak potlačování negativního postoje k vědeckým výsledkům je kontraproduktivní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Věda jako celek je systematický způsob racionálního a empirického poznávání skutečnosti, zaměřený na spolehlivost výsledků a často i na možnosti predikce a aplikace (aplikované vědy). Předmětem vědeckého poznání, jsou objekty a procesy reálného světa. Základní dělení reálného světa pro účely poznání, je na živý a neživý. Tak předmětem zkoumání jsou např. procesy ve vesmíru, vlastnosti a vztahy mikročástic hmoty, procesy myšlení nebo procesy a vztahy v lidské společnosti. Do vědy zahrnujeme i abstraktní exaktní svět vytvořený lidským intelektem: matematika, formální logiky, geometrie, a další. Vztah obou těchto světů je ten, že za jistých podmínek (viz dále Věda exaktní a neexaktní) může být reálný svět modelován exaktním světem, jinými slovy věda matematizována. ", "tgt_summary": "Das Wort Wissenschaft ( = Wissen, Vorwissen, Genehmigung; lateinisch \"scientia\") bezeichnet die Gesamtheit des menschlichen Wissens, der Erkenntnisse und der Erfahrungen einer Zeitepoche, welches systematisch erweitert, gesammelt, aufbewahrt, gelehrt und tradiert wird. ", "id": 879705} {"src_title": "Windows XP", "tgt_title": "Microsoft Windows XP", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Předchůdcem Windows XP byl systém Windows 2000. Vývoj nového systému byl veden pod kódovým označením \"Whistler\" a na trh byl uveden 25. října 2001 pod obchodním názvem Windows XP (s číslem verze 5.1). V české verzi byly vydány 1. prosince 2001. Nástupcem Windows XP byl Windows Server 2003 (vydáno v roce 2003), na desktopu pak Windows Vista (vydáno v roce 2007). Stejně jako celá rodina systémů z řady Windows NT je systém Windows XP primárně určen pro počítače IBM PC kompatibilní, které obsahují alespoň 32bitové procesory (tzv. IA-32). V roce 2005 však byla vydána verze Windows XP Professional x64 Edition, která je určena pro 64bitové procesory (např. AMD Athlon 64, Intel Itanium atd.). Jádro operačního systému běží v 64bitovém režimu procesoru a používá tedy výhradně 64bitové strojové instrukce (tzv. x86-64), avšak díky hardwarové podpoře těchto procesorů je zachována možnost spouštět 32bitové programy (kompatibilita je omezena pouze softwarovou výbavou systému).", "section_level": 1}, {"title": "Aktualizační balíčky.", "content": "Od svého uvedení na trh se dočkal tří velkých aktualizačních balíčků (). Aktualizační balíček integruje rozsáhlejší sadu oprav (bezpečnostních aktualizací) a nových verzí integrovaných programů, které byly k danému datu vydány. Vydání pro Windows XP obsahovaly kromě toho podstatné změny v jádře systému.", "section_level": 2}, {"title": "Varianty systému.", "content": "Operační systém Windows XP je k dispozici v několika variantách: Systémy Windows označené písmenem N byly výsledkem antimonopolního řízení Evropské komise, po kterém kromě zaplacení pokuty 497 miliónu eur musela firma Microsoft vydat verzi Windows XP bez integrovaného přehrávače Windows Media Player. Provedení a cenová politika verzí N však byly takové, že se nesetkaly se zájmem uživatelů.", "section_level": 2}, {"title": "Funkce.", "content": "Windows XP má pozměněný vzhled grafického uživatelského rozhraní a přepracovanou nabídku Start. Byla také upravena řada dalších maličkostí (jiné ovládací panely, přihlašovací obrazovka). Byla zařazena možnost rychlého přepínání uživatelů, funkce vzdálené pomoci, integrovaná podpora vypalování CD/DVD.", "section_level": 1}, {"title": "Systémové požadavky.", "content": "Systémové požadavky pro Windows XP (edice Home a Professional):", "section_level": 1}, {"title": "Ukončení podpory.", "content": "Po více než jedno desetiletí se jednalo o dominantní operační systém, přestože prodej Windows XP byl ukončen v roce 2008, distribuce OEM verze (GGK) verzí byla ukončena 30. června 2010. a instalace netbookové verze byla ukončena 22. října 2010. Dále je možný downgrade z Windows 7 (Professional a Ultimate). Dne 14. dubna 2010 byly Windows XP převedeny do režimu \"Rozšířené podpory\", která skončila dne 8. dubna 2014, a proto již nejsou poskytovány ani bezpečnostní aktualizace. V té době stále ještě téměř 30% procent uživatelů na celém světě používalo počítače s Windows XP. Mnoho jich bylo zejména v Číně, proto se společnost Microsoft rozhodla prodloužit podporu v Číně. a antivirus Microsoft Security Essentials pro XP byl podporován do roku 2015. I například prohlížeče, jako je Google Chrome, byly aktualizovány do roku 2015. Verze Windows XP Embedded, která se nachází i v bankomatech, byla podporována do roku 2016. Ještě koncem roku 2018 běžela většina bankomatů na Windows XP. Na Windows XP jsou založeny systémy Windows Embedded Standard 2009 a Windows Embedded POSReady 2009, které budou podporovány až do roku 2019. Podle Jana Kružnika ze serveru Technet.cz se ukončení podpory týká především domácích uživatelů, protože firmy již dávno přešly na jiné systémy. V souvislosti s ukončením podpory vznikla stránka www.ukoncenipodpory.cz, která upozorňuje na možná rizika dalšího používání nepodporovaného systému a výhody používání nového. V některých propagačních materiálech informujících o existenci této stránky jsou uvedeny ukázky z neexistujích článků o tom, jaké může mít další používání následky, např. v jsou uvedeny části článků, které informují o tom, jak počítač majitele téměř způsobil krach pražské firmy, o počítačovém útoku z obýváku, o tom, jak odcizená identita někoho dostala za mříže, a že muž z Brna přišel o všechny peníze. Kromě ukončení podpory Windows XP se stránka věnuje i ukončení podpory Microsoft Office 2003. Je doporučována aktualizace na Windows 7 nebo Windows 8.1 popřípadě Windows 10, pokud uživatelé nezvládnou aktualizaci sami, mohou využít služeb obchodů a servisů. Po objevení kritické chyby v Internet Exploreru se předpokládalo, že tato chyba ve verzi prohlížeče pro Windows XP již opravena nebude, nicméně oprava byla nakonec prostřednictvím Windows Update vydána. Spousta lidí, především hráčů počítačových her si tento Windows uchovala, kvůli lepší kompatibilitě se starším softwarem a především kvůli úplnému ukončení podpory DRM pro Windows 10 a částečnému ukončení pro Windows 7 a 8.", "section_level": 1}], "src_summary": "Windows XP je operační systém z řady Windows NT od firmy Microsoft, který byl vydán v roce 2001. Je určen pro obecné použití na domácích či firemních osobních počítačích, laptopech či mediálních centrech. Zkratka „XP“ označuje \"zkušenost\" (). Systém sdílí důležité části se systémem Windows Server 2003. ", "tgt_summary": "Windows XP (\"„eXPerience“,\" für \"Erlebnis,\" \"Erfahrung\") ist ein Betriebssystem von Microsoft. Es basiert auf dem Windows-NT-Kernel und ist der technische Nachfolger von Windows 2000 und der Vorgänger von Windows Vista. Das interne Versionskürzel lautet Windows NT 5.1 und der interne Codename in der Entwicklungsphase war \"Whistler.\" Windows XP kam am 25. Oktober 2001 auf den Markt. Es löste Windows ME der MS-DOS-Linie in der Version „Home Edition“ als Produkt für Heimanwender und Privatnutzer ab.", "id": 1842456} {"src_title": "Tepelný stroj", "tgt_title": "Wärmekraftmaschine", "src_document": [{"title": "Rozdělení tepelných strojů.", "content": "Tepelné stroje se dělí na", "section_level": 1}, {"title": "Pracovní cykly tepelných strojů.", "content": "Pracovní cyklus tepelného stroje (tepelný oběh) je série postupných změn stavu pracovní látky, které začínají a končí ve stejném stavu. Existuje více modelových pracovních cyklů tepelného stroje, speciální postavení mezi nimi má Carnotův cyklus. Pro teoretické výpočty technických aplikací se používají i jiné modely tepelných cyklů. V oblasti pístových spalovacích motorů se pracuje s: V oblasti plynových turbín se pracuje s:", "section_level": 1}, {"title": "Tepelný stroj v Carnotově cyklu.", "content": "Tepelný stroj pracující v Carnotově cyklu je takzvaný ideální stroj, není možné ho sestrojit tak, aby jeho reálná účinnost byla taková, jaká je teoretická účinnost. Carnotův cyklus (resp. jeho realizace – tepelný stroj) slouží jako důkaz toho, že ani ideální tepelný stroj nemůže dosáhnout 100% účinnosti, ale vždy jen nižší. Nevyhnutelnou podmínkou toho, aby byl probíhající cyklus Carnotovým cyklem, je, že všechny probíhající děje jsou vratné.", "section_level": 1}, {"title": "Popis stroje.", "content": "Nejjednodušší model tepelného stroje je uzavřený válec s pístem. Ve válci se nachází plyn. Stroj pracuje mezi dvěma dalšími tepelnými zařízeními, chladičem (formula_1) a ohřívačem (formula_2). Úlohou ohřívače je dodávat válci s pístem teplo, takže dochází k expanzi náplně – plynu. Úlohou chladiče je plyn opět ochladit tak, aby mohl začít nový cyklus, probíhá komprese.", "section_level": 2}, {"title": "Energetická bilance stroje.", "content": "Z energetického hlediska můžeme cyklus rozdělit na čtyři děje a vypočítat jejich energetický přínos: Vzhledem k adiabatičnosti platí vztahy mezi teplotou a objemem: Vydělením rovnic a odmocněním získáme vztah mezi objemy: Pro účinnost (formula_10) stroje, tedy poměr mezi teplem dodaným ohřívačem a vykonanou prací platí: a po zjednodušení: Ze zjednodušeného vzorce vyplývá, že kdyby měla být účinnost stroje rovna 1 (resp. 100 %), musel by mít chladič teplotu absolutní nuly (T = 0 K). Absolutní nula je však nedosažitelná (viz třetí termodynamický zákon).", "section_level": 2}], "src_summary": "Tepelný stroj je stroj, který pracuje na základě prvního termodynamického zákona, podle něhož je možné vzájemně přeměnit teplo na vnitřní energii anebo práci. Tepelný stroj musí zároveň respektovat druhý termodynamický zákon, podle kterého není možné vykonávat přeměnu energií úplně.", "tgt_summary": "Eine Wärmekraftmaschine ist eine Maschine, die Wärme in mechanische Energie (Arbeit) umwandelt. Sie nutzt dabei das Bestreben der Wärme aus, von Gebieten mit höheren zu solchen mit niedrigeren Temperaturen zu fließen. Beispiele sind Dampfmaschine, Dampfturbine und alle Verbrennungsmotoren. ", "id": 675871} {"src_title": "Sekáči", "tgt_title": "Weberknechte", "src_document": [{"title": "Anatomie.", "content": "Tělo sekáčů je kompaktní (není jako u pavouků rozčleněno na hlavohruď a zadeček), nápadné je na něm zřetelné článkování. Nohy sekáčů jsou velice dlouhé a jejich konce bývají druhotně členěny, takže mají charakter jakýchsi „chapadélek“, která umožňují ovíjení stonků trav při pohybu nebo lepší uchopení potravy. Nohy sekáčů se mohou velmi snadno uvolnit, je to součást sebezáchovy jedince. Tomuto jevu se říká autotomie. Noha sebou po odlomení velmi dlouho seká – odtud pochází český název těchto pavoukovců. Klepítka sekáčů jsou tříčlánková, zakončená klepítkovitě. Makadla poněkud připomínají nohy, ale jsou mnohem kratší. Na hlavové části se nachází hrbolek, na jehož bocích se nalézá po jednom oku. Jedové ani snovací žlázy nejsou u sekáčů vyvinuty. Samčí pohlavní orgán je protažen v nápadný kopulační orgán (penis), kterým je sperma při páření přiváděno přímo do pohlavního otvoru samice.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Většinou jsou sekáči všežravci. Živí se především drobným hmyzem a mnoha druhy rostlin a hub. Někteří jsou mrchožrouti, krmí se mrtvými organismy, trusem ptáků a podobně. Velká variabilita potravy je u pavoukovců poměrně nezvyklá, bývají spíše dravci. Většina loví kořist ze zálohy, někteří loví i aktivně. Protože jejich oči nemohou vytvořit celkový obraz prostředí, používají svůj druhý pár nohou jako tykadla k prozkoumání okolí. Na rozdíl od většiny pavoukovců nemají sací nebo filtrovací ústrojí. Polykají malé částečky potravy, čímž jsou zranitelnější vůči vnitřním parazitům.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Mnoho druhů sekáčů bez problémů toleruje členy vlastního druhu. V seskupení mnoha jednotlivců se často nacházejí v chráněných místech v blízkosti vody. Tyto skupiny mohou čítat stovky až několik tisíc jedinců, záleží na druhu. Tvoření skupin je pravděpodobně strategií proti predátorům, kombinují účinky pachů sekretu a snižují pravděpodobnost sežrání konkrétního jedince. Pro vypořádání se s predátory, jako jsou ptáci, savci, obojživelníci a pavouci, některé druhy lepí úlomky na svá těla, mnozí zase při vyrušení hrají mrtvého. Mnoho sekáčů provádí autotomii, aby predátora zmátli. Zvláště dlouhonohé druhy vibrují svým tělem, pravděpodobně také ke zmatení dravce. Toto chování je podobné, ale nesouvisející s pavoukem třesavkou, který vibruje při dotyku sítě. Také vypouštějí látky z pachových žláz, ty mohou odradit větší dravce a jsou účinné i proti mravencům.", "section_level": 1}, {"title": "Reprodukce.", "content": "Ačkoli se vyskytují i partenogenetické druhy, většina sekáčů se množí pohlavně. Samci některých druhů produkují sekret ze svých chelicer na samičky před pářením. Samec stráží samici po kopulaci, u mnoha druhů i brání území. Samice kladou vajíčka kladélkem do různých štěrbin krátce po páření nebo kdykoliv až o několik měsíců později. Dále se většinou o osud potomků nestará. Výjimkou jsou některé druhy, jež staví pro vejce hnízda. Unikátním rysem sekáčů je to, že samci některých druhů sami hlídají vejce, která mají s více partnery. Chrání je i proti vejcožroutským samicím. Navíc někteří vejce pravidelně čistí. V závislosti na okolnostech, jako je teplota, se mládě může z vejce vylíhnout kdykoli po uplynutí prvních 20 dnů až asi půl roku po kladení. Sekáči procházejí čtyřmi až osmi instary, než dosáhnou dospělosti. Většina známých druhů má šest instarů.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "V prosinci roku 2011 bylo objeveno již více než 6500 druhů sekáčů po celém světě. V Česku žije přibližně 30 druhů sekáčů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sekáči (Opilionida) jsou řád pavoukovců, vyznačují se srostlou hlavohrudí a zadečkem a dlouhými končetinami. Živí se hmyzem. Byly nalezeny dobře zachovalé fosílie staré 400 milionů let, jejichž stavba vypadá překvapivě moderně. To naznačuje, že základní struktura sekáčů se od té doby příliš nezměnila. Navzdory zdánlivé podobnosti s pavouky a některými velkými roztoči jsou vývojově nejbližší příbuzní sekáčů štíři.", "tgt_summary": "Die Weberknechte (Opiliones), auch \"Kanker, Schneider, Schneidergeiß, Schuster, Waldschreit, Zimmermann\" und \"Opa Langbein\" genannt, sind eine Ordnung der Spinnentiere (Arachnida). Weltweit sind etwa 6600 Arten mit Körperlängen von 2 bis 22 Millimetern bekannt. Die Weberknechte enthalten Arten, die gedrungen und milbenförmig sind, daneben aber auch die bekannten langbeinigen Arten. Die größten Vertreter der Weberknechte sind \"Trogulus torosus\" (Familie: Trogulidae) mit einer Körperlänge von 22 Millimetern sowie \"Mitobates stygnoides\" mit nur 6 Millimeter Körperlänge, aber mit 160 Millimeter langen Beinen. In Mitteleuropa sind etliche Arten der Weberknechte zumindest regional gefährdet. ", "id": 514133} {"src_title": "Slovní druh", "tgt_title": "Wortart", "src_document": [{"title": "Tradiční slovní druhy v češtině.", "content": "V češtině rozlišujeme následujících 10 slovních druhů: Slova prvních pěti druhů jsou většinou ohebná. To znamená, že je lze skloňovat nebo časovat, a to buď podle vzorů, nebo jako nepravidelná. Některé číslovky (například čtyřikrát), některá přejatá substantiva (např. šapitó, pyré, filé) a adjektiva (např. lila) jsou však nesklonná. Neohebné jsou také všechny infinitivy českých sloves. Slova zbývajících pěti druhů jsou většinou neohebná. Výjimku tvoří stupňování některých příslovcí a osobní tvary spojek \"abych, abys, aby, abychom...\" Ta slova prvních čtyř slovních druhů, která vykazují gramatické kategorie pádu, čísla a jmenného rodu, a sousloví vzniklá jejich rozvinutím se souhrnně nazývají jména. Z číslovek jsou jmény číslovky základní, řadové a druhové. ale číslovky násobné mají charakter příslovce. Jména a jmenná sousloví se rozdělují na obecná jména neboli \"apelativa\" a vlastní jména neboli \"propria\".", "section_level": 1}, {"title": "Typy slovních druhů.", "content": "Jak bylo řečeno výše, kritéria pro řazení slov k \"tradičním\" slovním druhům jsou různé povahy; mnohdy jsou navíc definice mlhavé, jednotlivé kategorie se při pohledech z různých hledisek mohou překrývat nebo může být zařazení konkrétního slova nejasné. Například rozdíl mezi přídavnými jmény a příslovci je v češtině morfologický: adjektiva jsou ohebná, příslovce nikoli, i syntaktický: funkcí přídavných jmen ve větě je (obvykle) rozvíjet podstatná jména, zatímco příslovce obvykle rozvíjejí slovesa nebo přídavná jména. Kritéria mohou být i morfologická (které slovní druhy jsou ohebné, které z nich rozlišují rod, číslo a pád, které rozlišují osobu, číslo, čas atd.) Morfologie dvou různých jazyků se může velmi lišit, proto morfologická kritéria nemohou být univerzální. Další slovní druhy mohou být v některých jazycích vymezeny převážně sémanticky, tedy podle významu: třeba číslovky podle tradičního pojetí v češtině jsou všechna slova, která udávají počet a lze je teoreticky tvořit pro všechna přirozená čísla. Máme tedy nejen číslovky základní \"(jeden, dva, tři),\" ale i řadové, které jsou ze syntaktického hlediska přídavnými jmény \"(první, druhý, třetí)\" nebo příslovci \"(poprvé, podruhé, potřetí)\" nebo třeba násobné (syntakticky opět příslovce: \"jedenkrát, dvakrát, třikrát).\" Nejdůležitějším faktorem, proč každý druh definujeme odlišně, je právě dlouhá tradice, která tento systém udržuje ve školách a v slovnících pro veřejnost. V jiných jazycích přitom může být tradice jiná, např. v angličtině se základní i řadové číslovky tradičně řadí pod přídavná jména (číslovky s funkcí příslovce nelze v angličtině vyjádřit jedním slovem). Pro potřeby formální lingvistické analýzy lze tedy rozlišit různé druhy (typy) slovních druhů s ohledem na povahu kritérií, kterými jsou vymezeny:", "section_level": 1}, {"title": "Pražská lingvistická škola.", "content": "Konkrétní klasifikace opět závisí na konkrétním jazyku a konkrétní lingvistické teorii. Např. ve Funkčním generativním popisu jazyka vycházejícím z tradic Pražské lingvistické školy se předpokládá dělení, které bylo v praxi ověřeno na materiálu Pražského závislostního korpusu. Níže uvedené definice pocházejí z anotačních pokynů pro tento korpus. U autosémantických slovních druhů se sémantický slovní druh shoduje s tradičním slovním druhem. K rozdílům zařazení dochází v těchto případech: Zájmena a číslovky podle syntaktické funkce patří mezi sémantická substantiva nebo sémantická adjektiva. Částice a citoslovce se zpravidla řadí mezi atomické uzly a k sémantickým slovním druhům se nepřiřazují, podobně jako uzly souřadicích spojek, které jsou považovány za samostatný typ jednoduchých uzlů. Předložky a podřadicí spojky se tektogramaticky vůbec nepovažují za uzly.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lingvistika dělí slova do slovních druhů. Ve vymezení jednotlivých slovních druhů hrají úlohu různé faktory: jakým způsobem se slovo zapojuje do věty, jaké tvary tvoří a jaké mluvnické kategorie u něj lze vysledovat atd.", "tgt_summary": "Unter Wortart, Wortklasse, Sprachteil, Redeteil (, Mehrzahl \"partes orationis\",, Mehrzahl, beides wörtlich ‚Teil[e] der Rede‘) oder lexikalische Kategorie versteht man die Klasse von Wörtern einer Sprache aufgrund der Zuordnung nach gemeinsamen grammatischen Merkmalen. Die Wortartlehre versucht eine Klassifizierung der lexikalisch-grammatischen Einheiten einer Sprache. ", "id": 2449125} {"src_title": "Yersinia pestis", "tgt_title": "Yersinia pestis", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "\"Y. pestis\" objevil v roce 1894 Alexandre Yersin, švýcarsko-francouzský fyzik a bakteriolog z Institutu Louise Pasteura, během epidemie dýmějového moru v Hongkongu. Yersin byl členem Pasteurovy myšlenkové školy. Šibasaburó Kitasato (北里 柴三郎), japonský bakteriolog školený v Německu, který praktikoval Kochovu metodologii, se také angažoval v nalezení původce moru. Byl to nicméně Yersin, kdo uvedl souvislost moru s \"Yersinia pestis\". V roce 1967 byl původně se jmenující organismus \"Pasteurella pestis\" přejmenován na svou stávající podobu.", "section_level": 1}, {"title": "Biovary.", "content": "Tři biovary \"Y. pestis\" jsou považovány za související s historickými pandemiemi bubonického moru. Soudobá data z typizací multilokulárních sekvencí (MLST) však ukazují, že \"Y. pestis\" je klonální, což poněkud vyvrací hypotézu \"biovarů\".", "section_level": 2}, {"title": "Podíl na Černé smrti.", "content": "V zubech pravděpodobných obětí Černé smrti i ve středověkých mrtvolách zemřelých z jiných důvodů byla nalezena DNA \"Y. pestis\". To naznačuje, že \"Y. pestis\" se přinejmenším podílela na některých (i když pravděpodobně ne na všech) evropských morových epidemiích. Je možné, že selektivní tlak způsobený morem mohl změnit způsob, jakým se patogen manifestuje u lidí vyselektovaným v rozporu s jedinci nebo populacemi nejsnadněji podléhajícím.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Světová zdravotnická organizace eviduje každoročně tisíce případů moru, přesto však pomocí náležité léčby je prognóza nakažených již mnohem pozitivnější. Během Vietnamské války se vyskytlo pěti až šestinásobné zvýšení počtu případů, pravděpodobně kvůli narušení ekosystému a větší blízkosti mezi lidmi a zvířaty. Mor má škodlivý účinek také na jiné savce než na člověka. Ve Spojených státech amerických jsou na tuto chorobu léčeny i ohrožené druhy psouna prériového a tchoře černonohého.", "section_level": 1}, {"title": "Obecná charakteristika.", "content": "\"Y. pestis\" je fakultativně anaerobní tyčinkovitá bakterie barvící se bipolárně (na koncích se barví lépe než uprostřed, což ji dává vzezření spínacího špendlíku). Podobně jako další členové rodu\"Yersinia\" vykazuje negativní výsledky ureázového testu, fermentace laktózy i indolového testu. \"Y. pestis\" je více příbuzná s gastrointestinálním patogenem \"Yersinia pseudotuberculosis\" a vzdáleněji s \"Yersinia enterocolitica\".", "section_level": 1}, {"title": "Genom.", "content": "Kompletní genetická sekvence je dostupná u dvou ze tří poddruhů \"Y. pestis\": kmen KIM (biovaru Medievalis) a kmen CO92 (biovaru Orientalis, získaného z klinického izolátu ve Spojených státech).. Podobně jako u jiných patogenních kmenů, i zde jsou znaky ztrát funkcí. Chromosom kmene KIM je 4 600 755 bází dlouhý, zatímco chromosom kmene CO92 je dlouhý 4 653 728 párů. \"Y. pestis\", podobně jako jeho příbuzní \"Yersinia pseudotuberculosis\" a \"Yersinia enterocolitica\" hostí plazmid pCD1. Navíc ještě nese další dva plazmidy a to pPCP (nazývaný také pPla nebo pPst) a pMT1 (jinak pFra), které se nevyskytují u jiných druhů \"Yersinia\". pFra kóduje fosfolipázu D, která je důležitá pro schopnost \"Y. pestis\" být přenášena blechami. pPla kóduje Pla proteázu, která aktivuje plazminogen v lidském hostiteli a je velmi důležitým faktorem virulence u plicního moru. Tyto plazmidy, společně s ostrovem patogenity HPI, kódují několik proteinů, které způsobují, že patogenita \"Y. pestis\" je tak proslulá. Tyto virulentní faktory jsou mimo jiné vyžadovány pro adhezi bakterie a vstříknutí proteinů do hostitelské buňky, invazi bakterie do buňky a pro získání a vazbu železa z červených krvinek. \"Y. pestis\" je považována za nástupce \"Y. pseudotuberculosis\", která se liší jen přítomností specifických virulentních plazmidů. V roce 2006 byla provedena komplexní komparativní proteomická analýza kmene KIM \"Y. pestis\", která se zaměřila na přechod do růstových podmínek napodobujících růst v hostitelských buňkách.", "section_level": 2}, {"title": "Patogeneze a imunita.", "content": "V městských a lesních cyklech \"Y. pestis\" dochází k největšímu šíření mezi hlodavci a blechami. U lesních cyklů je hlodavec divoký a naopak u městských cyklů domestikovaný. \"Y. pestis\" se navíc může šířit z městského prostředí do lesního a zase zpět. Každé nakažené zvíře může přenést infekci na člověka skrz kontakt s pokožkou. Přenos mezi lidmi může být navíc šířen kýcháním a kašlem anebo přímým kontaktem s nakaženou tkání.", "section_level": 1}, {"title": "V rezervoárních hostitelích.", "content": "Rezervoáry spojené s \"Y. pestis\" jsou některé druhy hlodavců. Ve stepi se má za to, že se jedná o sviště. Myslí se, že několik druhů hlodavců ve Spojených státech v sobě udržuje \"Y. pestis\". Argumenty jsou nicméně nejisté, neboť v žádném druhu hlodavců nebyla nalezena očekávaná dynamika choroby. Je známo, že někteří jedinci populace hlodavců mohou mít různou rezistenci, což by mohlo vést k bezpříznakovému stavu. Existuje několik důkazů, že ve vypuknutí lidského moru mohou hrát roli blechy pocházející z jiných savců. Nedostatek poznatků dynamiky moru u savčích druhů se dostavuje také u podezřelých hlodavčích druhů jako například u psouna prériového (\"Cynomys ludovicianus\"), u kterého mor může způsobit zhroucení celé kolonie, což má ve výsledku masivní dopad na prérijní potravní řetězec. Dynamika přenosu u prérijních psů nicméně nesleduje dynamiku u blokovaných blech; důležitou roli mohou hrát i zdechliny a blechy neblokované. V jiných regionech světa není zdroj infekce jistě identifikován, což komplikuje prevenci a program časného varování. Jedním z těchto případů bylo vypuknutí v Alžírsku v roce 2003.", "section_level": 2}, {"title": "Infektor.", "content": "Přenos \"Y. pestis\" blechou je dobře popsán.. K prvotnímu získání \"Y. pestis\" vektorem dochází během krmení se na nakaženém zvířeti. K udržení bakterie v zažívacím traktu blechy přispívá několik proteinů například systém skladování heminu (Hms) a \"Yersinia\" toxin dobytčího moru (Ymt). Přestože Ymt je vysoce toxický pro hlodavce a jeho produkce byla považována za potřebnou k zajištění k reinfekci nového hostitele, bylo prokázáno že Ymt je důležitý pro přežití \"Y. pestis\" v blechách. Systém Hms hraje důležitou roli v přenosu \"Y. pestis\" zpět na savčího hostitele. Proteiny kódované lokusy Hms se shlukují v bleším jícnu a proventriculu, brání bleše v příjmu potravy a zvyšují tak její hladovost. K přenosu \"Y. pestis\" dochází pak během marných pokusů blechy o krmení. Pohlcená krev je pumpována do jícnu, kde uvolňuje bakterie zde rostoucí a je neustále chrlena zpět do hostitelského oběhu.", "section_level": 2}, {"title": "V člověku a dalších vnímavých hostitelích.", "content": "K patogenezi během savčích infekcí \"Y. pestis\" pomáhá několik faktorů, mimo jiné schopnost této bakterie potlačit normální imunitní odpověď jako například fagocytózu a produkci protilátek. Poté, co bleší kousnutí umožní bakterii přístup skrz kůži, aktivuje \"Y. pestis\" yadBC gen, který je podobný k bakteriálním adhezinům u jiných druhů \"Yersinia\", které umožní invazi do epitelových buněk. \"Y. pestis\" dále začne expresi aktivátoru plazminogenu, ten je důležitým faktorem virulence u plicní formy moru a může způsobovat krevní sraženiny k usnadnění celkové invaze. Mnoho z virulentních faktorů této bakterie má povahu obrany proti fagocytóze, například dva důležité antigeny jménem F1 (\"Fraction 1\") a V nebo LcrV. Tyto antigen jsou produkovány bakterií za normální teploty lidského těla. \"Y. pestis\" kromě toho přežívá a produkuje antigeny F1 a V během spočinutí v krevních elementech jako například monocytech, ale ne v neutrofilech. Přirozená nebo vyvolaná imunita je dosažena produkcí specifických opsonizačních protilátek proti F1 a V antigenům; tyto protilátky by pak umožnily fagocytózu neutrofily. Navíc bakteriální sekreční systém T III (T3SS) umožní \"Y. pestis\" vstříknout své proteiny do makrofágu nebo jiných imunitních buněk. Tyto T3SS proteiny se nazývají YOP (\"Yersinia Outer Protein\") a zahrnují například Yop B/D, který tvoří póry v hostitelské buňce a souvisí s cytolýzou; do póru vytvořeného YopB nebo YopD jsou vstřikovány další proteiny: Yop0, YopH, YopM, YopT, YopJ a YopE, které se mohou vylučovat i do cytoplazmy. Tyto proteiny omezují fagocytózu popřípadě signalizační cesty důležité pro přirozený imunitní systém, jak bude ještě zmíněno. \"Y. pestis\" proliferuje uvnitř lymfatických uzlin, kde je schopna se ubránit zničení buňkami imunitního systému jako například makrofágy a způsobuje tak lymfoadenopatii. YopH je proteinová tyrosin fosfatáza, která přispívá ke schopnosti \"Y. pestis\" napadat imunitní systém a která v makrofágu defosforyluje BCAR, vazebné proteiny Fyn, SKAP2 a Pyk a tyrosin kinázu homologní k FAK. YopH se také váže na podjednotku p85 fosfoinositid 3 kinázy, Gab1 a Gab2 adaptorové proteiny a guanin výměnný faktor Vav. YopE funguje jako protein aktivující GTPázu u členů Rho rodiny GTPáz jako například RAC1. YopT je cystein proteáza, která inhibuje RHOA tím, že odstraní isoprenylovou skupinu, která je důležitá k umístění proteinu v buněčné membráně. Bylo předloženo, že YopE a YopT mohou sloužit k omezení cytolýzy vyvolané YopB/D. To by mohlo zabránit stimulaci imunitní odpovědi, která by byla způsobena prasknutím hostitelské buňky. YopJ je acetyltransferáza vážící se na konzervovaný alfa helix u MAP kináz. YopJ acetyluje MAP kinázy na serinech a threoninech, které jsou během aktivace MAP kinázové kaskády normálně fosforylované. Toto narušení aktivity proteinové kinázy u hostitelské buňky způsobí apoptózu makrofágu a považuje se za klíčové k udržení infekce a únik imunitní odpovědi. Yop0, známá také jako Yersinia protein kináza A (YpkA), je vlivným vyvolávacím prvkem apoptózy lidských makrofágů.", "section_level": 2}, {"title": "Imunita.", "content": "Kdysi bývala dostupná formaldehydem inaktivovaná vakcína pro dospělé s vysokým rizikem nákazy, dokud nebyla stažena z trhu úřadem FDA (U.S. Food and Drug Administration). Její účinnost byla omezená a způsobovala těžké záněty. Slibné jsou experimenty s genetickým inženýrstvím založené na F1 a V antigenech, nicméně bakterie s chybějícím F1 antigenem jsou stále virulentní a V antigeny jsou natolik variabilní, že vakcína, sdružující tyto antigeny by nemusela být plně protektivní. Americký armádní Institut lékařského výzkumu infekčních chorob (USAMRIID) zjistil, že experimentální vakcína založena na F1/V antigenu ochrání makaky druhu cynomolgus, ale selhává u afrických zelených opic. Udává se, že Evropané jsou méně náchylní k infekci moru, protože jsou potomky mor přeživších ze středověku.", "section_level": 2}, {"title": "Klinické aspekty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Symptomy a vývoj choroby.", "content": "Podle postupu choroby se rozeznávají tři její formy:", "section_level": 2}, {"title": "Dýmějový mor.", "content": "Též bubonický: U „bubonicky“ zánětlivě zvětšených uzlin jsou prvotní symptomy velmi podobné množství jiných chorob, což způsobuje obtíže a zdržuje od včasné diagnózy.", "section_level": 3}, {"title": "Septický mor.", "content": "Jelikož bakterie se pohybuje v krvi, mohou být ovlivněny i jiné orgány, například slezina a mozek. Difúzní infekce může spustit imunologickoou kaskádu, která vede k diseminované intravaskulární koagulaci způsobující krvácení a nekrózu kůže a tkání. Tato roztroušená infekce (sepse) způsobuje úmrtí až ve 22 % případů.", "section_level": 3}, {"title": "Plicní mor.", "content": "Stejně jako v ostatních typů moru i zde po odeznění inkubační doby dochází k náhlému nastoupení kašle, vysokých teplot a úbytku sil. Od této chvíle infekce nabývá na vážnosti a kvůli vysoké rychlosti replikace způsobuje léčený mor úmrtí zhruba v 50% případů, neléčený téměř vždy.", "section_level": 3}, {"title": "Kódová označení.", "content": "Kódy ICD-9 pro choroby způsobené \"Y. pestis\":", "section_level": 3}, {"title": "Klinické stanovení.", "content": "Gramovo barvení může potvrdit přítomnost gramnegativních tyček a v některých případech identifikovat jejich dvojitě zahnutý tvar. Více určující je Anti-F1 test, který rozlišuje mezi různými druhy Yersinií.", "section_level": 2}, {"title": "Léčba.", "content": "Tradičním lékem první linie při léčbě \"Y. pestis\" byl streptomycin, chloramfenikol, tetracyklin a fluorochinolony. Jsou také dobré důkazy k použití doxycyklinu a gentamicinu. Byly izolovány i rezistentní kmeny a léčba by tak měla být provedena dle citlivosti k antibiotikům. U některých pacientů může být pouhá léčba antibiotiky nedostatečná a je třeba zajistit i oběhovou, ventilační nebo ledvinovou podporu. V naléhavých případech vyzdvihuje Harrison's Principles of Internal Medicine následující léčbu: Velmi vhodná jsou antibiotika během prvních 24 hodin, přičemž intravenozní podání je upřednostněno u plicního moru nebo pokročilých případů. Streptomycin nebo gentamicin jsou léky první volby a chloramfenikol pro kriticky nemocné pacienty nebo zřídka při podezření na nervové komplikace.", "section_level": 2}], "src_summary": "Yersinia pestis (původně Pasteurella pestis) je patogenní gramnegativní bakterie z čeledi \"Enterobacteriaceae\". Jedná se o fakultativní anaerobní bakterii, která je přenositelná na zvíře i na člověka. ", "tgt_summary": "Yersinia pestis – auch Pestbakterium und Pestbazillus genannt – ist ein gramnegatives, unbegeißeltes, sporenloses, fakultativ anaerobes Stäbchenbakterium. Es zählt zu den Enterobakterien und ist der Erreger der Lungen- und Beulenpest. ", "id": 1908232} {"src_title": "Zirkonium", "tgt_title": "Zirconium", "src_document": [{"title": "Objev prvku.", "content": "Jako objevitel zirkonia je uváděn Martin Heinrich Klaproth v roce 1789. Nalezl jej rozkladem minerálu jargonu ze Srí Lanky, tehdejšího Ceylonu. První úspěšný pokus o izolaci elementárního zirkonia provedl roku 1824 chemik Jöns Jacob Berzelius. Jeho produkt nebyl však dokonale čistý a skutečně čisté elementární zirkonium bylo získáno až v roce 1914.", "section_level": 1}, {"title": "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "content": "Zirkonium je šedý až stříbřitě bílý, středně tvrdý a poměrně lehký kov. Je supravodičem prvního typu za teplot pod 0,70 K. Vyznačuje se mimořádnou chemickou stálostí – je zcela netečné k působení vody a odolává působení většiny běžných minerálních kyselin i roztoků alkalických hydroxidů. Pro jeho rozpouštění je nejúčinnější kyselina fluorovodíková (HF) nebo její směsi s jinými minerálními kyselinami. Zirkonium vykazuje velmi vysokou afinitu ke kyslíku. Jemně rozptýlený kov proto může na vzduchu samovolně vzplanout, zvláště za zvýšené teploty. V kusové podobě (slitky, plechy, dráty) je však na vzduchu naprosto stálé. Ve sloučeninách se vyskytuje především v mocenství Zr, ale jsou známy i sloučeniny Zr a Zr.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Zirkonium je v zemské kůře poměrně hojně zastoupeno, jeho obsah se odhaduje na 165–220 mg/kg. V mořské vodě je díky své chemické stálosti přítomno pouze v koncentraci 0,000 022 mg/l. Ve vesmíru připadá jeden atom zirkonia na 1 miliardu atomů vodíku. Zirkonium se v přírodě vyskytuje pouze ve formě sloučenin. Nalézáme jej v řadě minerálů, které jsou pro své vlastnosti (tvrdost a vzhledová podobnost s diamantem) známy a používány již od dávnověku. Mezi nejvýznamnější patří křemičitan \"zirkon,\" ZrSiO a oxid zirkonia \"baddeleyit,\" ZrO. Dále jsou známy různé komplexní zirkonáty jako \"zirkelit,\" obsahující vápník, železo, titan a thorium nebo \"uhligit\" s obsahem vápníku, titanu a hliníku. Mezi hlavní oblasti těžby minerálů a hornin s výrazným zastoupením zirkonia patří Austrálie, Brazílie, Indie, Rusko, a USA. Kromě toho jsou k získávání zirkonia často průmyslově využívány i rudy titanu jako \"ilmenit a rutil.\" Výskyt zirkonia byl pomocí spektrální analýzy potvrzen i ve hvězdách podobným našemu Slunci, je složkou řady meteoritů a má významné zastoupení v měsíčních horninách.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Průmyslová výroba čistého zirkonia je poměrně nákladná, protože podobně jako v případě titanu nelze použít běžné metalurgické postupy jako redukce uhlím nebo vodíkem. Navíc je většina přírodních surovin zirkonia kontaminována hafniem, které vykazuje velmi podobné chemické vlastnosti a separace těchto příbuzných prvků je značně obtížná. V současné době se při průmyslové výrobě zirkonia používá především tzv. Krollův proces. Přitom se nejprve pyrolýzou baddeleyitu s uhlíkem a chlorem získává chlorid zirkoničitý ZrCl. Frakční destilací se poté oddělí chlorid železitý FeCl, který vzniká z příměsí železa, vyskytujících se prakticky ve všech přírodních materiálech. Dalším krokem je redukce hořčíkem v inertní argonové atmosféře při teplotě kolem 800 °C. Zirkonium vzniklé touto reakcí obsahuje zbytky chloridu hořečnatého a kovového hořčíku, které se odstraňují působením kyseliny chlorovodíkové HCl. Takto připravené zirkonium obsahuje stále ještě kolem 1% hafnia, které není na překážku běžným aplikacím zirkonia ve slitinách a při povrchové ochraně kovů. Pro využití v jaderné energetice je však třeba toto hafnium oddělit a tento krok zvyšuje přibližně 10x cenu výsledného, hafnia prostého, zirkonia.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Slitiny zirkonia nacházejí významné uplatnění především v jaderné energetice a povrchové ochraně kovů.", "section_level": 1}, {"title": "Sloučeniny.", "content": "Sloučeninou zirkonia s největším praktickým významem je bezesporu oxid zirkoničitý ZrO.", "section_level": 1}, {"title": "Biologický význam.", "content": "Díky velmi nízké rozpustnosti zirkonia ve vodě je jeho obsah v živých organizmech velmi nízký a zirkonium rozhodně nepatří mezi biogenní prvky, jejichž nedostatek ve stravě výrazně ovlivňuje fyziologický stav organizmu. Slitiny zirkonia jsou však ve zdravotnictví využívány jako materiály pro výrobu různých tělních implantátů, kloubních náhrad a podobných aplikací.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zirkonium (chemická značka Zr, \" zirconium\") je šedý až stříbřitě bílý, kovový prvek, mimořádně odolný proti korozi. Hlavní uplatnění nalézá v jaderné energetice, protože vykazuje velmi nízký účinný průřez pro záchyt neutronů. Dále je složkou různých slitin a protikorozních ochranných vrstev.", "tgt_summary": "Zirconium, häufig auch Zirkonium, ist ein chemisches Element mit dem Elementsymbol Zr und der Ordnungszahl 40. Sein Name leitet sich vom Zirkon, dem häufigsten Zirconium-Mineral, ab. Im Periodensystem steht es in der 5. Periode; es ist das zweite Element der 4. Gruppe (veraltet 4. Nebengruppe) oder Titangruppe. Zirconium ist ein sehr korrosionsbeständiges Schwermetall. Biologische Funktionen sind nicht bekannt; es kommt in geringen Mengen (4 mg/kg) im menschlichen Organismus vor und ist nicht toxisch.", "id": 776343} {"src_title": "Centrální banka", "tgt_title": "Zentralbank", "src_document": [{"title": "Činnosti centrální banky.", "content": "Centrální banka realizuje měnovou politiku, spravuje měnu státu (s výjimkou zemí eurozóny, kde tuto roli převzala ECB), dohlíží nad činností obchodních bank (může na ně např. uvalit nucenou správu), poskytuje jim úvěry, též i licence a vůbec stanoví podmínky pro činnost obchodních bank a dalších finančních institucí. Vede účet státního rozpočtu. Dále sleduje množství peněz a ovlivňuje ho (snadno emituje, stahování z oběhu je však téměř nemožné; množství peněz již emitovaných do oběhu dále ovlivňuje také vydáváním či nákupem dluhopisů), spravuje rezervy ve zlatě a cizích měnách – devizové rezervy. Hlavním nástrojem banky je stanovení úrokových sazeb, od kterých se odvíjejí sazby jednotlivých obchodních bank na mezibankovním trhu. V některých zemích ovlivňuje měnový kurz, a to i ČNB: například v návaznosti na kurz Eura.", "section_level": 1}, {"title": "Centrální banky.", "content": "Z 194 zemí, které jsou považovány za nezávislé, existuje 170 centrálních bank, které se dále dají rozdělit do tří skupin podle vlastníka – např. Švýcarsko má centrální banku v soukromých rukou, Velká Británie, Francie, Čína a řada dalších v rukou státu; Spojené státy americké, Belgie a Japonsko ve smíšeném vlastnictví.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika centrální banky.", "content": "Monopolní postavení centrální banky může vést – a v historii často vedlo – ke zneužití této pozice především ze strany vrchních představitelů státu. Historicky mezi tato zneužití patřilo ředění mincí levnějšími kovy. To vedlo k znehodnocování peněz a obohacování majitele mincovny (panovníka) na úkor ostatních. Z toho důvodu v moderních demokraciích existuje požadavek na striktní nezávislost centrální banky na vládě. Moderní zneužití centrální banky mívá podobu masivního tištění nových peněz, které může vést k hyperinflaci a potažmo k hospodářskému kolapsu. Mezi nejznámější případy hyperinflace patří Německo po první světové válce, Maďarsko po druhé světové válce a Zimbabwe za vlády Roberta Mugabeho. Zatímco standardně ekonomové kritizují či chválí jednotlivé kroky centrální banky, existuje řada ekonomů (zejména zástupci rakouské školy), kteří kritizují samotnou podstatu centrální banky. Zásadní kritiku centrálního plánování podal F. A. Hayek, který ukazuje, že vzhledem k roztroušené povaze informací není v možnostech jedince či jedné instituce efektivně řídit ekonomiku ani její jednotlivé části, peníze nevyjímaje. Podle kritiků má být centrální banka – díky své dnešní možnosti ovlivňovat nabídku peněz a tak i tržní úrokovou míru – původcem hospodářského cyklu.", "section_level": 1}, {"title": "Cílování inflace.", "content": "Centrální banky si dávají za cíl hlídat cenovou hladinu a její stabilitu takovým způsobem, že si předepisují inflační cíl: například ČNB si určila 2 % ročně, a je-li inflace nižší, snaží se jí zvýšit. To je však předmětem kritiky, národní banky jsou označovány za penězokazce, úmyslné \"kazení měny\" pak \"krádeží za bílého dne\", například pro degradaci kupní síly důchodců. Argumentem kritiků je, že při technologickém pokroku se výrobní náklady neustále snižují, tedy že i prodejní ceny mají klesat, že přirozeným stavem ekonomiky je deflace, a ne inflace.", "section_level": 2}], "src_summary": "Centrální banka či ústřední banka, někdy též rezervní banka, monetární autorita nebo národní banka, je základní banka státu. Je vrcholnou institucí bankovního dozoru a určuje měnovou politiku v zemi. V České republice je centrální bankou Česká národní banka (ČNB). Centrální banka je monopolním emitentem místní měny. O reálné existenci, popř. oprávněnosti tohoto monopolu se však vedou spory.", "tgt_summary": "Eine Zentralbank (auch Notenbank, Zentralnotenbank, zentrale Notenbank oder Nationalbank) ist eine nationale oder supranationale Institution, die meist und in unterschiedlichem Maße unabhängig geld- und währungspolitische Aufgaben erfüllt. Sie verfügt dabei meist über das Monopolrecht, Münzen und Banknoten (gesetzliche Zahlungsmittel, monetäre Basis) auszugeben. ", "id": 655575} {"src_title": "Číslo", "tgt_title": "Zahl", "src_document": [{"title": "Počátek zaznamenávání čísel.", "content": "Nejstarší archeologické doklady o počítání představují patrně tzv. vrubovky, kostěné nebo dřevěné tyčky se zářezy, kde každý zářez odpovídá jednomu počítanému objektu. Kolem roku 3000 př.n.l. byly v Sumerské říši k vyjadřování množství obchodovaného zboží používány různě vytvarované zhruba centimetrové hliněné žetony, představující například jednu ovci, jednu domluvenou míru obilí nebo oleje apod., počet žetonů pak vyjadřoval celkové domluvené množství zboží. Žetony byly po obchodním jednání uzavřeny do duté hliněné koule opatřené pečetěmi smluvních stran. Pro ověření množství bylo ovšem nutno pečetě porušit. Proto bylo kromě pečetí na kouli napsáno, jaké žetony v jakém množství se v ní nacházejí. Obchodníci si po čase všimli, že tak vlastně žetony nepotřebují. Egyptské číslice používají například symbol Z1 pro 1 a V20 pro 10. K označování pořadí (např. panovníků, knih apod.) se naproti tomu v mnoha kulturách užívala písmena abecedy. V řeckých, hebrejských i hlaholských textech se písmena příslušné abecedy s pevně danými hodnotami užívala i pro zaznamenávání nejčastějších čísel (např. 1-9, 10-90, 100-900). Jiné hodnoty se zapisovaly jako součty těchto čísel. Podobný nepoziční systém představují římské číslice, které ale nepoužívají všechny znaky abecedy v jejich pořadí, nýbrž jen znaky I, V, X, L, C, D a M. Hodnotu čísla tvoří součet jejich hodnot. Číslo 2012 se zapíše jako MMXII. Vruby i nepoziční číselné soustavy jsou poměrně názorné, hodí se však jen pro zápis malých přirozených čísel a neposkytují žádnou podporu pro aritmetické operace. Další rozvoj počítání a matematiky proto velmi podpořilo zavedení pozičních číselných soustav o daném základu.", "section_level": 1}, {"title": "Poziční číselné soustavy.", "content": "Poziční číselná soustava o základu N užívá N různých číslic, jejich hodnota však závisí na umístění čili pozici v celém zápisu čísla: tatáž číslice 2 v zápisu 222 znamená jednou 200, podruhé 20 a na posledním místě 2. Dnes používáme desítkovou (dekadickou) soustavu čísel, která využívá základu deset. Pracuje s deseti různými číslicemi 0, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8 a 9. První dvoumístné číslo (10) tvoří základ soustavy. Dvojková (binární) soustava používá pouze dvou číslic 0 a 1, číslo dvě se zapíše jako 10, čtyři jako 100 atd. Hodnotu lze také vyjádřit v šestnáctkové soustavě (hexadecimální) pomocí hexadecimálního čísla, které používá běžné číslice pro hodnoty 0–9 a „číslice“ A–F (nebo a–f) pro (desítkové) hodnoty 10–15. Číslo 16 se zapíše jako 10, číslo 30 jako 1E.", "section_level": 1}, {"title": "Číselné obory.", "content": "Číselný obor je množina čísel, na nichž je bez omezení definována operace sčítání a násobení. Vůči těmto operacím je uzavřený, to znamená, že i jejich výsledky patří do téhož oboru.", "section_level": 1}, {"title": "Přirozená čísla.", "content": "Zvláštním případem „vyjádření množství“ je „vyjádření počtu“ – přidělení určitého čísla skupině objektů, o kterých uvažujeme jako o jednotkových (každý z nich je „jeden“) a dále nedělitelných. Tomuto vyjadřování počtu říkáme v běžném jazyce počítání a čísla, používaná k vyjádření počtu jsou označována jako přirozená čísla. Přirozená čísla jsou obvykle označována symbolem formula_1 (v teorii množin také symbolem formula_2). Podle toho, k jakým účelům se definice přirozených čísel používá, je mezi ně někdy zařazován i „počet objektů v prázdném souboru“ – číslo 0. Aby v tomto nedocházelo k nejasnostem, používá se obvykle pro přirozená čísla s nulou symbol formula_3 a pro přirozená čísla bez nuly symbol formula_4 V tomto článku je používán symbol formula_1 ve smyslu „počtů v neprázdných souborech objektů“, takže formula_6", "section_level": 2}, {"title": "Celá čísla.", "content": "Přirozená čísla jsou naprosto postačující, dokud je v rámci počítání používáno pouze sčítání a násobení, případně mocnění. Při pokusu o „opačné“ početní operace ale přirozená čísla již nestačí. Příkladem takové nedostatečnosti je určení „počtu peněz, které dluží Karel Jirkovi“. Dokud Karel dluží Jirkovi, je vše v pořádku a „vejdu“ se do přirozených čísel. Dokonce ještě v případě, kdy Karel vše vrátí, lze se s tím vypořádat v oboru formula_7. Co ale s případem, kdy se situace otočí a Karel naopak půjčí nějaké peníze Jirkovi (nebo mu vrátí víc, než kolik mu dlužil)? Tato motivace – zachycení záporných počtů především v oblasti financí, vedla k rozšíření oboru přirozených čísel na celá čísla, která vzniknou z formula_7 přidáním „zrcadlových obrazů“ jednotlivých počtů: formula_9 Tyto zrcadlové obrazy mi umožňují odpověď ve výše uvedeném příkladě i v obrácené situaci (lze dlužit zápornou částku). Obor celých čísel je totiž uzavřený i co se týká operace opačné ke sčítání – odčítání. Lze tedy napsat například:", "section_level": 2}, {"title": "Racionální čísla.", "content": "Stejně, jako je odečítání opačnou operací ke sčítání (a abychom mohli odečítat bez omezení, museli jsme rozšířit přirozená čísla na celá čísla), nabízí se otázka, co s opačnou operací k násobení – s dělením. Při pokusech o „vracení do původního stavu“ po vynásobení – což přesně dělení vlastně je – brzy přijdeme na to, že v některých případech nevystačíme s celými čísly. Číselný obor celých čísel by bylo potřeba rozšířit o čísla vyjadřující taková množství (v tuto chvíli už nelze mluvit o počtu) jako je „sedm polovin“, „jedna třetina“ nebo „sedmnáct setin“. Rozšíření oboru celých čísel o tato „zlomková množství“ vzniká obor racionálních čísel formula_12 Tento zápis vypadá hrozivě, ale nevyjadřuje nic jiného, než to, co vedlo k zavedení pojmu racionálního čísla – potřebu vyjádřit zlomková množství. Konkrétně „sedm polovin“, „jedna třetina“ a „sedmnáct setin“ lze zapsat takto: formula_13 V dnes běžně používané desítkové číselné soustavě mají obzvláštní důležitost zlomky dělící objekt na části odpovídající mocninám desítky – například na desetiny, setiny, tisíciny. Pro ty je používán zjednodušený zápis s použitím desetinné čárky:", "section_level": 2}, {"title": "Reálná čísla.", "content": "Zdálo by se, že množina racionálních čísel je již dostatečná pro řešení všech matematických úloh, které by koho mohly napadnout. To vychází z myšlenky, že mezi libovolnými dvěma racionálními čísly se nachází jejich průměr, neboli jejich součet vydělený dvěma, což je také racionální číslo, takže racionální čísla pokryjí číselnou osu \"celou\". Že tomu tak není, to zjistila již sekta Pýthágorejců v antickém Řecku. Problém, ke kterému neexistuje řešení mezi racionálními čísly, lze formulovat následujícím způsobem: \"Najděte takové číslo, jehož druhá mocnina je 2.\" Důkaz, že takové racionální číslo neexistuje, lze najít zde. Představím-li si rozmístění racionálních čísel na číselné ose, pak na každém jejím sebemenším kousku jich je nekonečně mnoho. Přesto se na tuto číselnou osu vejde i veliké množství (dokonce mnohem větší množství, než je všech racionálních čísel) čísel jiných – iracionálních čísel. Příkladem je číslo z výše uvedeného příkladu, které je obvykle označováno symbolem formula_17. Takováto čísla (která jsou řešením nějaké polynomické rovnice, nebo zjednodušeně řečeno, která lze vyjádřit pomocí sčítání, odčítání, násobení, dělení, mocnění a odmocňování racionálních čísel) jsou nazývána algebraická. Otázka, zda existují ještě jiná, než algebraická čísla, byla vyřešena kladně – například Ludolfovo číslo formula_18 není algebraické – jedná se o takzvané transcendentní číslo. Množina čísel, která odpovídají veškerým myslitelným množstvím (tj. racionální, iracionální, algebraická, transcendentní), nazýváme množinou reálných čísel, používá se pro ní označení formula_19. Na rozdíl od racionálních čísel tato množina již beze zbytku vyplňuje číselnou osu. Poznámka: To, že reálná čísla „beze zbytku vyplňují číselnou osu“ se zásadním způsobem odráží v některých vlastnostech, na kterých stojí celý obor matematické analýzy. Například je zde pravda, že „\"každá omezená množina má supremum a infimum\"“ nebo „\"z omezené posloupnosti lze vybrat konvergentní posloupnost\"“, což jsou tvrzení, která neplatí ani na oboru racionálních čísel, dokonce ani na oboru algebraických čísel.", "section_level": 2}, {"title": "Komplexní čísla.", "content": "Zdálo by se, že již není v rozšiřování číselných oborů kam postupovat, neboť reálná čísla již pokrývají jakékoliv myslitelné množství. Pro zjednodušení některých matematických výpočtů se přesto zavádí ještě širší číselný obor – tzv. komplexní čísla. Motivací pro jejich zavedení je, aby každá polynomická rovnice měla nějaké řešení. V příkladu z předchozího odstavce jsme v podstatě řešili polynomickou rovnici formula_20, jejím řešením jsou dvě čísla: formula_17 a formula_22. Pokusím-li se vyřešit podobnou rovnici formula_23, pak v oboru reálných čísel řešení nenajdeme. Komplexní čísla jsou proto zaváděna jako dvojice reálných čísel, která tvoří jejich reálnou a imaginární část (vizuálně odpovídá obor komplexních čísel nikoliv číselné ose, ale číselné rovině a komplexní číslo můžeme chápat jako zápis vektoru z počátku souřadnic).", "section_level": 2}, {"title": "Hyperkomplexní čísla.", "content": "Další rozšíření představují:", "section_level": 3}, {"title": "Shrnutí.", "content": "Postupným rozšiřováním řešeným matematických úloh jsme se dostali k následující hierarchii číselných oborů: formula_24 Grafické zobrazení vztahu mezi jednotlivými množinami Jiným směrem zobecnění přirozených čísel je jejich rozšíření do třídy kardinálních a ordinálních čísel. Platí: formula_25", "section_level": 2}], "src_summary": "Číslo je abstraktní entita užívaná pro vyjádření množství nebo pořadí. Čísla se dnes obvykle zapisují v desítkové poziční číselné soustavě pomocí arabských číslic a pomocných znaků, zejména desetinné čárky a znamének plus a mínus. V informatice se užívají i jiné poziční soustavy, například dvojková nebo šestnáctková soustava. ", "tgt_summary": "Zahlen sind abstrakte mathematische Objekte beziehungsweise Objekte des Denkens, die sich historisch aus Vorstellungen von Größe und Anzahl entwickelten. Durch eine Messung wird ein als Größe verstandener Aspekt einer Beobachtung mit einer Zahl in Verbindung gebracht, beispielsweise bei einer Zählung. Sie spielen daher für die empirischen Wissenschaften eine zentrale Rolle. ", "id": 229011} {"src_title": "Větrná turbína", "tgt_title": "Windkraftanlage", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Větrná elektrárna se skládá z ocelového tubusu, který může mít spodní železobetonovou část. Na jeho vrcholu je umístěna otočná gondola, v níž je umístěno ložisko rotoru, kterým prochází hřídel. Na jednom konci hřídele jsou umístěny listy, které musí být u větších turbín natáčeny. Plynulá změna úhlu náběhu listů umožňuje regulovat parametry provozu turbíny umístěné na druhém konci hřídele tak, aby byl její provoz optimální. Současné velké větrné turbíny mívají tři listy, což je optimální konstrukce. Při větším počtu listů by neúměrně vzrostla hmotnost strojovny, což by si vyžádalo neekonomické náklady na posílení pevnosti hřídele, odolnosti ložiska i tubusu, na který by působil příliš vysoký tlak větru. Vícelisté rotory se proto používají jen u menších turbín. Počet otáček za minutu bývá 10 až 22 při obvodové rychlostí až 320 km/h. Rotor turbíny se většinou začíná otáčet při rychlosti větru přesahující 2 až 5 m/s (7 až 18 km/h). Pak s rychlostí větru roste postupně i výkon turbíny, nejdříve velmi rychle. Při rychlosti větru zhruba mezi 10 až 14 m/s (36 až 50 km/h) dosáhne výkon turbíny maxima a jeho zvyšování nepokračuje. Většinou u rychlosti 20 až 25 m/s (75 až 90 km/h) se turbína vypíná a listy i gondola se nastaví do polohy, v níž je riziko poškození co nejmenší. Konstrukční odolnost stavby je obvykle do limitní rychlosti větru od 40 do 72 m/s (144 až 259 km/hod), což závisí na místních předpokládaných podmínkách. Koeficient ročního využití výkonu (kapacitní faktor), se pohybuje mezi 15 až 50 % instalovaného výkonu, ale velmi silně závisí na místních geografických podmínkách. Nejlepší podmínky jsou na rovných pláních, v pobřežních vodách moří, případně na vrcholcích oblých holých hřebenech hor. Výhodnost umístění jde obvykle proti zájmu instalovat zdroje elektrické energie co nejblíže místu její spotřeby. Větrné farmy, které mohou obsahovat desítky až tisíce větrných turbín, jsou stavěny tak, aby vzdálenost mezi jednotlivými turbínami byla šesti až desetinásobek průměru rotoru. Nejmenší vzdálenost bývá trojnásobek průměru v případě, že převládající směr větru je kolmo na řadu turbín.", "section_level": 1}, {"title": "Nevýhody.", "content": "Při instalaci větrných turbín je nutné přihlížet k vlivu na životní prostředí v místě jejich instalace. Větrné turbíny při svém provozu generují hluk, usmrcují ptáky. Dále zabírají volnou krajinu, narušují krajinné panorama, vyžadují výstavbu přístupových komunikací, oplocení zabraného prostoru, vymýcení případných stromů, pravidelné sečení trávy v uzavřeném prostoru atp. Větší turbíny nelze budovat v blízkosti lidských obydlí nebo jiných provozů z důvodu bezpečnosti, protože při závadě nelze vyloučit požár gondoly, zřícení listů rotoru nebo vlastního nosného stožáru. Často je výstavba blokována místními obyvateli nebo ekologickými organizacemi. Při využití větrné turbíny jako zdroje pro elektrickou distribuční soustavu je nutné počítat s tím, že dodávky elektrické energie nejsou rovnoměrné a není možné je příliš regulovat. Je-li bezvětří, nevyrábí větrná elektrárna žádný proud. Při příliš vysoké rychlosti větru jsou turbíny kvůli bezpečnosti odstaveny z provozu. Fouká-li optimální vítr, vyrábí turbíny maximum proudu a distribuční soustava je zatížena nadměrnými přetoky elektrické energie z místa výroby na místo její spotřeby (například v Německu ze severního pobřeží do jižní průmyslové oblasti). Vyrovnání přetoků vyžaduje vysoké investice do přenosové soustavy, která je však následně využívána jen nepravidelně, což prodražuje vyrobenou energii. Kvůli výpadkům výroby větrných turbín je nutné mít v distribuční soustavě stále k dispozici alespoň stejný výkon stabilních zdrojů (tepelné nebo plynové elektrárny s rychlým náběhem), které výpadek mohou kdykoliv nahradit. Tyto záložní zdroje nejsou proto využívány trvale (slouží jako záloha), což dále prodražuje výrobu energie z větru a zvyšuje tak nepřímo její uhlíkovou stopu.", "section_level": 2}, {"title": "Uhlíková stopa.", "content": "V roce 2015 firma Siemens při příležitosti Mezinárodního dne větru vyhodnotila přínos a uhlíkovou stopu větrných elektráren. Do vstupů započetli energii nutnou k výrobě materiálu a veškeré energetické výdaje související s výrobou, výstavbou, provozem, údržbou i následným rozebráním a recyklací. Větrná farma s 80 větrníky umístěnými na moři s plánovanou životností 25 let podle jejich studie vygeneruje 53 mil. MWh elektrické energie s uhlíkovou stopou 7 g CO na 1 kWh (pro srovnání: energie generovaná z fosilních paliv má průměrnou výši 865 g CO na 1 kWh).", "section_level": 2}, {"title": "Teorie větrné turbíny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Teoreticky dosažitelný výkon.", "content": "Proudící vzduch předává lopatkám větrné turbíny část své kinetické energie. Albert Betz v roce 1919 odvodil teoreticky maximální dosažitelnou účinnost větrného stroje na 59,3 % (tzv. Betzovo pravidlo). Kinetická energie větru se v turbíně mění na energii otáčivého pohybu a následně v generátoru na energii elektrickou. Teoreticky dosažitelný výkon činí v případě jednotkové plochy formula_1, kde k je Betzův koeficient 0,59 Pro reálné turbíny s průměrem rotoru D (tedy délkou lopatky D/2) se používá vzorec formula_2, kde c je součinitel výkonnosti, v ideálním případě rovný 0,59", "section_level": 2}, {"title": "Účinnost.", "content": "Součinitel výkonnosti je sám o sobě funkcí rychlosti větru a je dán konstrukčním řešením turbíny, konkrétně převodní křivkou úhlu natočení lopatek turbíny v závislosti na rychlosti větru. To, v kombinaci s kubickou závislostí na rychlosti větru způsobuje pronikavou závislost skutečného výkonu na rychlosti větru (při poloviční rychlosti je výkon osminový atd.). Další podstatnou hodnotou, definující účinnost větrného zdroje je koeficient ročního využití formula_3, definovaný jako poměr skutečně odvedeného výkonu k teoreticky možnému výkonu zdroje za rok: formula_4 V českých podmínkách se formula_3 pohybuje v mezích 0,1-0,2, pro velmi větrné lokality dosahuje teoreticky až 0,28.. Hodnota ovšem značně závisí na zvolené lokalitě - větrná farma Sternwald na rakousko-českých hranicích ve východní části Šumavy dosáhla se 7 větrnými generátory o instalovaném výkonu 14 MW koeficientu ročního využití za rok 2006 21,9 %, za první 4 měsíce roku 2007 se dokonce podařilo dosáhnout hodnoty průměrného využití 32,3 % (přičemž po zbytek téhož roku to bylo necelých 20%).", "section_level": 2}], "src_summary": "Větrná turbína nebo větrná elektrárna je stroj, který přeměňuje kinetickou energii větru na elektrickou energii. Turbína je roztáčena větrem proudícím přes lopatky turbíny a pohání elektrický generátor, který vytvořenou elektřinu přenáší do elektrické sítě. Z větru vytvořená elektřina je obnovitelná energie přispívající k udržitelnému rozvoji. Skupina větrných turbín se nazývá větrná farma.", "tgt_summary": "Eine Windkraftanlage (Abk.: WKA) oder Windenergieanlage (Abk.: WEA) wandelt die Energie des Windes in elektrische Energie, um sie dann in ein Stromnetz einzuspeisen. Umgangssprachlich werden auch die Bezeichnungen \"Windkraftwerk\" oder \"Windrad\" oder auch \"Windkraftkonverter\" verwendet. Windkraftanlagen sind heute mit Abstand die wichtigste Form der Nutzung der Windenergie. Die mit großem Abstand dominierende Bauform ist der dreiblättrige \"Auftriebsläufer\" mit horizontaler Achse und Rotor auf der Luvseite, dessen Maschinenhaus auf einem Turm montiert ist und der Windrichtung aktiv nachgeführt wird. Eine Reihe weiterer Konstruktionsformen, insbesondere mit anderer Bauweise des Rotors, haben sich bisher nicht durchgesetzt. ", "id": 1370125} {"src_title": "Nekonečno", "tgt_title": "Unendlichkeit", "src_document": [{"title": "Nekonečno v matematice.", "content": "V geometrii se někdy běžný eukleidovský prostor (i rovina) doplňuje různými nekonečny, „body“ s nekonečnou vzdáleností v různých směrech. Například v projektivní geometrii se každé dvě rovnoběžné přímky protnou v jediném bodě, který lze chápat jako jedno konkrétní \"nekonečno\" (právě to, ve kterém se protínají všechny přímky rovnoběžné s jednou danou přímkou). Jiná možnost je doplnit prostor jen o jedno nekonečno (vznikne tak topologická sféra).", "section_level": 1}, {"title": "Mohutnost nekonečných množin.", "content": "V teorii množin se zavádějí různé mohutnosti nekonečen. Pro jejich popis se používají pojmy jako kardinály (kardinální čísla) a ordinály (ordinální čísla). Podstatou porovnání mohutnosti (kardinality) je možnost vytvoření vzájemně jednoznačného zobrazení mezi množinami. Z tohoto pohledu je například stejná mohutnost množiny přirozených, celých, racionálních a algebraických reálných čísel, ale tyto množiny mají menší mohutnost, než množina čísel transcendentních, iracionálních nebo reálných.", "section_level": 1}, {"title": "Potenciální a aktuální nekonečno.", "content": "Důležitým krokem k takovému pojetí nekonečna bylo uskutečnění myšlenkového přechodu od potenciálního k aktuálnímu nekonečnu. Potenciálně nekonečná množina je v představách chápána jako konečná s možností podle potřeby přibírat další prvky. Aktuálně nekonečná množina ja pak taková, která je brána jako (nekonečný) celek. Zásadní průlom v tomto směru provedl český matematik Bernard Bolzano.", "section_level": 2}, {"title": "Nekonečno ve fyzice.", "content": "Ač na první pohled úplně nefyzikální (výsledkem měření fyzikální veličiny může být pouze reálné číslo), nekonečna se ve fyzice běžně vyskytují. Asi nejčastěji se vyskytuje v nějaké limitě - z výpočetních důvodů je často snazší pracovat s nekonečnem než s konečnými kvantitami. Už jednoduchá idealizace v mechanice, hmotný bod, obsahuje „nefyzikální“ nekonečno, nekonečnou hustotu. Také v optice se běžně počítá s nekonečnem - při tvorbě brýlí se vychází z toho, že poloměr rovné plochy je nekonečno. V horším případě se nekonečna objevují v řešení rovnic, jako důsledek nějaké fyzikální teorie. Obvykle to značí, že matematický aparát, v jakém je teorie formulována, přestává stačit. Tak například obecná teorie relativity „předpovídá“ nekonečné hodnoty různých fyzikálních veličin v singularitě. Fyzikální interpretace je, že teorie ve skutečnosti předpovídá meze své platnosti a pro předpovědi skutečnosti by byla nutná neexistující kvantová teorie gravitace. „Potíže s nekonečny“ mají i další moderní fyzikální teorie a důmyslné metody, jak s nekonečny pracovat, jsou podstatnou částí současné fyziky (viz renormalizace).", "section_level": 2}], "src_summary": "Nekonečno (∞) je abstraktní pojem, který označuje kvantitu (množství) něčeho, co je tak veliké, že nemá konec (od slova konec je odvozeno slovo \"konečný\"), typicky se nedá spočítat, změřit, a pokud ano, tak je větší než každé konečné číslo. Přesto se řadí mezi čísla. Objekt, který je tak veliký, že má atributy nekonečna, se někdy nazývá přídavným jménem \"nekonečný\". Nekonečno nemá hranice, ale není totéž co neohraničenost. Nepřítomnost hranic je podmínkou nutnou, nikoli však postačující. Nekonečno lze ztotožnit s neohraničenosti pouze v Eukleidově geometrii, obecně je nutné rozlišovat ne/konečnost topologickou a metrickou. Např. kulová plocha (povrch koule) je (metricky) konečná, ale neohraničená. Stejně jako nekonečno. ", "tgt_summary": "Der Begriff Unendlichkeit bezeichnet die Negation bzw. Aufhebung von Endlichkeit, weniger präzise auch deren Gegenteil. Sein mathematisches Symbol ist das Unendlichzeichen formula_1. Theoretisch beschreibt der Begriff „unendlich“ ein Objekt (z. B. eine Kugel) oder einen Vorgang ohne Ende bzw. Schluss, aber möglicherweise mit Anfang oder Beginn. In der Geometrie würde also ein Strahl oder eine Kreisbahn als unendlich beschrieben werden. ", "id": 727564} {"src_title": "Papež", "tgt_title": "Papst", "src_document": [{"title": "Tituly a oslovení.", "content": "Následující tituly jsou všechny oficiálními papežovými tituly: Papež na listiny připojuje ke svému jménu pouze poslední ze zmiňovaných titulů, \"servus servorum Dei\". Titul „papež“ není oficiálním titulem a používá se na veřejnosti (v médiích a v běžné řeči). Oficiální oslovení: Dříve užívané tituly:", "section_level": 1}, {"title": "Papežské jméno.", "content": "Papežové si po svém zvolení vybírají papežské jméno a současně přestávají užívat své původní občanské jméno a příjmení. Původně římští biskupové působili pod svým původním jménem. Tradici papežského jména zavedl v roce 533 Mercurius, který se nechal nazývat Janem II., protože byl pojmenován podle pohanského boha. Volbou jména papežové odkazují na příslušného světce – patrona, mnohdy vyjadřují i návaznost na předchozí papeže téhož jména. Dosud posledním papežem, který si jméno nezměnil, byl v roce 1555 Marcel II. Nejčastějšími papežskými jmény byli Jan, Benedikt a Řehoř. Ve druhém tisíciletí si žádný papež nezvolil dosud nepoužité jméno, průlomem se stal až papež František v roce 2013, před ním byl naposledy prvním svého jména Lando v roce 913, který si ovšem jméno nezvolil, ale ponechal si své rodné. Z řady vybočují též Jan Pavel I. a Jan Pavel II., kteří jako jediní používali dvojici jmen.", "section_level": 1}, {"title": "Oděv.", "content": "V současné době je pro vzhled papeže charakteristická bílá klerika, bílé cingulum a bílé solideo. Tato tradice vznikla v 16. století, kdy papež Pius V., dominikán, nosil bílý řádový hábit, což se pak přeneslo i na nedominikánské papeže. (Bílé solideo nosí též premonstrátští opati.) Benedikt XVI. obnovil tradici nošení červené papežské obuvi, jako pokrývku začal nosit sametovo-kožešinovou čepici camauro, která do papežského šatníku patřila od 12. století. V minulosti užíval papež korunu zvanou tiára. Nenosí se od 11. listopadu 1964, kdy 264. papež Pavel VI. svou osobní tiáru veřejně odložil a prodal v Americe. Výnos daroval chudým v Indii. Tiára je uložena v chrámu Neposkvrněné Panny Marie ve Washingtonu. Papežská mozetta má většinou červenou barvu, podle liturgické doby se však liší materiál (satén, samet, serž) či lemování. Mezi Velikocemi a Letnicemi nosí papež bílou damaškovou mozettu lemovanou hermelínem.", "section_level": 1}, {"title": "Stručné dějiny papežství.", "content": "Papež je podle katolického pojetí a podle pojetí některých dalších církví nástupcem apoštola Petra, který byl prvním biskupem města Říma a zřejmě zemřel roku 67 v Římě mučednickou smrtí. Podle zmiňovaného pojetí, které se zakládá na výkladu Matouše 16,18–19, má Petr, resp. jeho nástupci, přednostní postavení před ostatními apoštoly, resp. biskupy. \"1. list Klementův\" (kolem roku 98) je raným historickým dokumentem, který má dokládat přednostní postavení římské církevní obce, když se její biskup, Klement Římský, snažil vyřešit spory v Korintě. Dopis nijak nedefinuje nadřazenost papeže, ale je psán v tónu nadřazeného pastýře. Užití titulu \"papež\" je poprvé dosvědčeno v době papeže Marcellina († 304), který je takto nazván na jednom náhrobku. Oficiálně se však \"papa\" poprvé nazval Siricius (385–399), tento titul je pak fixován v době Řehoře Velikého (590–604). Titul \"papa\" označoval v raných dobách i ostatní biskupy, patriarchy a opaty především na Východě. Po schizmatu, které následovalo po Chalkedonském koncilu roku 451, označuje titulem \"papež\" svou hlavu i alexandrijská pravoslavná a koptská pravoslavná církev. Teprve později se v římskokatolické tradici začal papežem nazývat jedině římský biskup. Od dob papeže Lva I. (440–461) nese římský biskup označení \"pontifex maximus\", které až do císaře Gratiana náleželo pouze římským císařům coby nejvyšším velekněžím. Papež Jan II. (pontifikát 533–535) byl prvním papežem, který si při nástupu do funkce změnil jméno. Rozhodl se tak proto, že jeho rodné jméno \"Mercurius\" je odkazem na římského boha Merkuria. Jan II. usoudil, že Mercurius není vhodné jméno pro nejvyšší autoritu křesťanské církve. Po klasickém období dějin papežství dochází od konce 9. do začátku 11. století k tzv. temnému období papežství, kdy prestiž papežů výrazně opadla vlivem jejich pokleslé morálky. Vznikla situace, kdy významné římské šlechtické rody měly výrazný vliv na volbu a vládu jednotlivých papežů (viz též pornokracie). Tato situace se začala měnit v polovině 11. století v souvislosti s obnovnými hnutími v církvi (Cluny, Hirsau atd.) a s bojem o investituru. Roku 1059 byla volba nového papeže po smrti nebo odstoupení dosavadního římského biskupa svěřena nejvyšším hodnostářům církve, tedy kardinálům, a jejich jedině k tomuto účelu svolanému shromáždění, tzv. konkláve. Období od pontifikátu Řehoře VII. do smrti Bonifáce VIII. lze považovat na nejvýznamnější éru středověkého papežství, které bojovalo o svrchovanost nad světskými vládci a dosáhlo v tomto směru například za pontifikátu Inocence III. významných úspěchů. Roku 1309 přestěhoval Klement V. papežskou rezidenci na přání francouzského krále Filipa IV. Augusta do francouzského Avignonu. Odtud se papežové vrátili do Říma teprve roku 1377. Toto \"avignonské zajetí\" mělo dohru ve velkém schizmatu, kdy současně vládli z Říma a Avignonu dva papežové a od roku 1409, kdy pisánský koncil zvolil Alexandra V., dokonce tři. Tuto roztržku ukončil teprve kostnický koncil, který roku 1417 zvolil nového papeže, Martina V. (1417–1431). Po období renesančních papežů Julia II., Lva X. a Klementa VII. přichází období tzv. katolické reformace, kterou vyvolala protestantská reformace a následný Tridentský koncil. Další významný milník souvisí s 1. vatikánským koncilem, který definoval dogma o papežské neomylnosti a přiznal papeži v rámci římskokatolické církve nejvyšší jurisdikci.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt a abdikace papeže.", "content": "Pokud papež zemře, tradičně jeho smrt ověřuje kardinál kamerlengo (komoří) tím, že třikrát osloví papeže jeho jménem. Pokud je toto oslovení bez odezvy, je papež prohlášen za mrtvého. Dnes papežovu smrt ověřuje lékařský personál a ověření kardinálem kamerlengem je jen rituální. Ten musí poté potvrdit úmrtní list a uvědomit veřejnost přes kardinála vikáře. Kardinál kamerlengo zapečetí papežovy soukromé komnaty a také zajistí rozlomení Rybářova prstenu a papežovy pečetě. Také má na starost zařízení papežova pohřbu a \"novemdieles\" (devět dní smutku). V případě abdikace papeže se postupuje podobně, tedy komnaty jsou zapečetěny a prsten a pečeť zničeny. V novověku byl jediným papežem, který abdikoval, Benedikt XVI., který si i jako emeritní papež ponechal papežské jméno.", "section_level": 1}, {"title": "Volba papeže.", "content": "Papež je volen sborem kardinálů ve volbě zvané konkláve. Při vstupu do konkláve přísahají kardinálové, že dodrží pravidla stanovená papežem a neprozradí nic z hlasování či samotných jednání. Poté se rozesadí podél zdí Sixtinské kaple a přijmou hlasovací lístek s nápisem \"Eligo v summum pontificem... \" (já volím za nejvyššího pontifika...). Napíší jméno kandidáta a jednotlivě pak chodí k oltáři, na kterém je ciborium (kalich s talířkem). Vyzdvihnou lístek nad hlavu, aby ukázali, že volili. Položí lístek na talířek a sesunou ho do kalichu. Hlasy jsou sčítány vrchním volitelem a jeho třemi asistenty. Každý z asistentů přečte jméno na lístku nahlas a zapíše do seznamu. Poslední asistent propíchne střed lístku jehlou a navleče ji na nit. Lístky jsou po volbě spáleny s chemikáliemi, které vytvoří černý kouř. Pokud byl papež zvolen, jsou do ohně přidány jiné chemikálie, aby byl kouř bílý. Tím se dá najevo lidem venku mimo konkláve, že papež byl zvolen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Papež (z lat. \"papa\" a řec. παπάς, \"papas\", zdrobnělý výraz pro otce) je hlava katolické církve. Papež je suverénem Vatikánu a také zároveň nejvyšším představitelem hierarchie římskokatolické církve a biskupem města Říma. Tato diecéze se označuje také jako Svatý stolec (případně též Apoštolský stolec), který je též subjektem mezinárodního práva. ", "tgt_summary": "Papst (von, kindl. Anrede \"Papa\"; Kirchenlatein ';, neuhochdeutsch \"Babst\") ist der deutschsprachige geistliche Titel für den Bischof von Rom\"' als Oberhaupt der römisch-katholischen Kirche. Weitere Bezeichnungen sind u. a. \"Heiliger Vater\", \"Pontifex Maximus\". ", "id": 439552} {"src_title": "Odysseia", "tgt_title": "Odyssee", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Odysseus, ithacký král, si na cestě domů z Trojské války rozhněvá boha moří Poseidona a ten se rozhodne znemožnit mu návrat. Odysseus zažívá na své cestě různá dobrodružství a útrapy – bojuje se zuřivou saní Skyllou, jen tak tak se dostane ze spárů vodního víru, který vytváří mořská obluda Charybda, přelstí kouzelnici Kirké a dokonce i navštíví podsvětí. Nakonec díky pomoci své patronky bohyně Athény po 10 letech bloudění šťastně dorazí domů, ale svůj dům nachází v obležení nápadníků jeho ženy Pénelopy, která mu i přes dlouhé odloučení zůstala věrná. Odysseus se jí dá poznat při zvláštní zkoušce, kterou si královna vymyslí, aby odradila dotěrné muže. Pouze on jediný totiž dokáže napnout svůj starý luk. Spolu se svým synem Télemachem, jenž ho již dlouho hledal (na své cestě navštívil i krále Meneláa, manžela krásné Heleny), nápadníky pozabíjí a ujímá se vlády. Epos je rozdělen do 24 zpěvů, což odpovídá 24 písmenům řecké abecedy, jimiž se zpěvy v řečtině označují; děj není seřazen chronologicky, většinu svého putování popisuje Odysseus zpětně při různých vyprávěních svým hostitelům.", "section_level": 1}, {"title": "1.–4. zpěv.", "content": "Sněm bohů na Olympu chce usnadnit návrat domů Odysseovi, kterého už sedmým rokem zadržuje nymfa Kalypsó na svém ostrově Ógygii. Posel bohů Hermes je poslán nymfu přimět, aby Odyssea propustila. Bohyně Pallas Athéna se mezitím snesla na Odysseův domovský ostrov Ithaku, kde je jeho žena Pénelopa tísněna nápadníky žádajícími, aby si jednoho z nich vzala. V podobě Odysseova přítele Mentóra podnítila Athéna Odysseova syna Télemacha, aby se vydal hledat svého ztraceného otce, nejprve do Pylu ke králi Nestorovi, potom do Sparty ke králi Meneláovi.", "section_level": 2}, {"title": "5.–8. zpěv.", "content": "Na vlastnoručně zbudovaném voru opustil Odysseus Ógygii, ostrov nymfy Kalypsó. Jeho nepřítel, bůh moří Poseidón, vyvolal bouři a vor zničil. Odysseus se z posledních sil zachránil na ostrově Scherii, vlasti Fajáků, kde je na pobřeží laskavě přijat královou dcerou Nausikáou.", "section_level": 2}, {"title": "9.–12. zpěv.", "content": "Ústřední část eposu. Odysseus je hostem na dvoře krále Fajáků Alkinóa a vypráví o svém bloudění po moři po odjezdu od Tróje: Nejprve připlul k městu Ismaru v zemi Kikonů, které vypálil, Kikonové v odvetě zabili mnoho Odysseových druhů. Potom byly jejich lodě zahnány k Lótofágům, pojídačům lotosu – někteří Odysseovi druhové snědli lotos a chtěli navždy zůstat u Lótofágů, takže je Odysseus musel dovléct do lodi násilím. Pak připlul k zemi Kyklópů a jedním z nich byl s druhy uvězněn v jeskyni, Kyklóp Odysseovy druhy postupně požíral, s pozůstalými Odysseus Kyklópa oslepil a uprchl. Poté přistál u Aiola, který je vypravil na cestu domů a dal jim zavázaný měch naplněný větry; když však už byli na dohled Ithaky, Odysseovi druhové měch rozvázali a větry je zanesly zpět na moře. Po další plavbě doplul Odysseus k Laistrýgonům, lidožravým obrům, kteří zničili jedenáct Odysseových lodí a jejich posádky snědli, jen Odysseus se svou jednou lodí se zachránil. S touto poslední lodí dospěl Odysseus k ostrovu Aiaia, kde přebývala kouzelnice Kirké – ta proměnila několik Odysseových druhů ve vepře, Odysseus se však s pomocí boha Herma tomuto údělu vyhnul. Kirké se do něj zamilovala a rok zdržovala u sebe, než ho propustila a poslala do podsvětí zeptat se slepého věštce Teiresia na další cestu. V podsvětí Teiresiás Odysseovi předpověděl, že dopluje na ostrov Thrínakii, kde se budou pást Héliova stáda, chce-li se však vrátit na Ithaku, nesmí žádné zvíře ze stáda zabít. Potom se na Ithace musí utkat s Penelopinými nápadníky a nakonec si bude muset usmířit Poseidóna obětí. Kromě toho se Odysseus v podsvětí setkal i se svou matkou a s dalšími ženami, matkami a družkami slavných hrdinů, a nakonec s dušemi hrdinů, kteří zemřeli po návratu z Tróje: s Agamemnónem, Achileem a Aiantem. Viděl také Mínóa, dříve krétského krále, soudce v podsvětí a různé duše trápené navždy za nějaký přečin, například Tantala a Sísyfa, promluvil také s Héraklem a pak z podsvětí utekl. Poté se Odysseus vrátil zpět na ostrov Aiaiu, kde ho Kirké varovala před nástrahami další cesty – Sirénami, mořskými obludami Skyllou a Charybdou a stejně jako Teiresiás před zabíjením Héliova skotu na ostrově Thrinakii. Od Kirké připluli k ostrovu Sirén, Odysseus zacpal druhům uši voskem a sám se nechal přivázat ke stěžni a tak unikli jejich vábnému zpěvu. Propluli mezi Skyllou a Charybdou, které uchvátily několik námořníků a poté Odysseova loď dospěla k ostrovu, kde se pásla stáda boha Hélia. Hladoví Odysseovi druhové několik kusů dobytka zabili a snědli, Zeus jim pak na odjezdu roztříštil loď, všichni námořníci zahynuli, jen Odysseus se zachránil a vítr ho na trámu z lodi zahnal podél Charybdy na ostrov nymfy Kalypsó, Ógygii.", "section_level": 2}, {"title": "13.–16. zpěv.", "content": "Odysseus se s pomocí Fajáků vrátil na rodnou Ithaku, kde mu bohyně Athéna dala podobu starého žebráka, odebral se pak na salaš k věrnému pastýři Eumaiovi, vydával se za cizince a budil v pastýři naději, že se Odysseus brzy vrátí, v Eumaiově chýši se také setkal s Telemachem, který se vrátil ze Sparty.", "section_level": 2}, {"title": "17.–20. zpěv.", "content": "Odysseus se dal poznat Telemachovi a spolu se dohodli na porážce nápadníků. Po dvaceti letech se Odysseus v podobě žebráka vrátil do svého domu, kde jej poznal pouze jeho starý pes Argos a stará služka Eurykleia. Odysseus se připravuje na zápas se ženichy, od kterých zažil jen urážky, takže se ho jako hosta musela ujmout sama Penelopé, jeho manželka.", "section_level": 2}, {"title": "21.–22. zpěv.", "content": "Penelopé přinesla Odysseův luk a prohlásila, že se vdá za toho, komu se podaří luk napnout a prostřelit jím ucha dvanácti seker za sebou. Nikomu z nápadníků se to nepovedlo, Odysseus se však také přihlásil a ucha seker prostřelil. Poté se Odysseus dal poznat a s pomocí věrného Eumaia a Telemacha postřílel všechny nápadníky.", "section_level": 2}, {"title": "23.–24. zpěv.", "content": "Odysseus se dal poznat i Penelopě, ta si však nebyla jistá, zda před ní opravdu stojí její ztracený manžel. Aby jej vyzkoušela, přikázala vynést z ložnice jejich společné lůžko, které neznal nikdo než oni dva, a ustlat jej. Odysseus se však podivil, neboť jejich lůžko, které kdysi sám udělal z kmene vrostlého do podlahy, nebylo možné z ložnice vynést. Penelopu tato zkouška přesvědčila a Odyssea přivítala jako svého muže. Závěrem Odysseus navštívil svého otce Láerta a usmířil se s příbuznými zabitých nápadníků.", "section_level": 2}, {"title": "Dějiny textu.", "content": "Otázka vzniku a původu homérských textů zaměstnává badatele od konce 18. století, kdy německý učenec F. A. Wolf poukázal na rozpory mezi Iliadou a Odysseou a Homérovo autorství zpochybnil. Jakkoli je forma a jazyk obou básní velmi blízká, různé reálie odkazují do velmi různých dob. Obecně se dnes soudí, že text prošel dlouhým vývojem a ústním podáním, než jej kdosi z dvou nebo více zdrojů sjednotil a brzy nato i zapsal. Konec 8. století př. n. l. je pravděpodobný i proto, že právě v té době se v Řecku začalo šířit abecední písmo. Oba texty se těšily neobyčejné úctě a tak už v 6. století př. n. l. dal athénský tyran Peisistratos pořídit jakýsi kánonický text (tzv. Peisistratovská redakce), který se užíval i ve školách. Homéra pak citují mnozí starověcí filosofové i básníci. K pochybnostem o autorství je však třeba říct právě toto, totiž že již Platón oba eposy, Illias i Odysseu, uvádí jako díla Homérova, člověk, který právě Homéra citoval na mnoha místech svého díla. Tím spíše se zdá nejistou myšlenka, že by nějaký člověk v době dnešní nebo nedávné mohl vědět o autorství více nežli samotní Řekové v 5. století př. n. l., zvláště pak tomu, kdo je do hloubky vzdělanosti tehdejších Řeků zasvěcen. Důležitou etapu představuje snaha alexandrijských učenců, zejména Aristarcha ze Samothraké, porovnáním různých rukopisů ustavit spolehlivý text. Tehdy patrně vzniklo i rozdělení na 24 zpěvů i nejstarší latinský překlad Livia Andronika. Ani z jejich spisů se však mnoho nezachovalo a nejstarší zachované zlomky Homéra na papyru pocházejí až ze 2.–3. století. Nejstarší úplné pergamenové rukopisy pocházejí až ze 10.–11. století a jsou uloženy v Benátkách. Nicméně je pravděpodobné, že díky péči alexandrijců a dalších je jejich text blízký textu z 8. století př. n. l.", "section_level": 1}, {"title": "Odyssea v evropské kultuře.", "content": "Odysseia inspirovala už Sofoklova \"Aiase\" a \"Filoktéta\", Vergiliovu \"Aeneis\" i Dantovo \"Peklo\". Epickou báseň \"Ulysses\" napsal Alfred Tennyson (1833), slavnou parafrází je \"Odysseus\" J. Joyce (1922) a epos \"Odysseia\" napsal Nikos Kazantzakis (1938). Odysseia a její postavy byly tématem mnoha oper, divadelních her a ovšem výtvarných děl, zejména od 16. století. Vynikající literární rozbor Homérova slohu podal na jednom příběhu z Odysseie Erich Auerbach v první kapitole knihy \"Mimesis\".", "section_level": 1}, {"title": "Vydání a překlady.", "content": "Už v 15. století vyšla dvakrát jako prvotisk a od počátku 17. století se překládala do moderních jazyků. Do francouzštiny ji přeložil S. Certon 1604, do angličtiny J. Chapman 1616 a Alexander Pope 1713. Další překlad vytvořil filosof Thomas Hobbes. Do němčiny přeložil Odysseu poprvé Johann Heinrich Voss 1781 a po něm mnozí další. Do češtiny epos poprvé přeložil Antonín Liška (jako \"Homérowa Odyssea\", 1844, 1848), po něm Hynek Jaroslav Mejsnar (jako \"Homérova Odysseja\", 1873), Antonín Škoda (jako \"Homérova Odysseia\", 2 sv. 1883–1885, I. díl 1902 a 1909, II. díl 1908), Vilém Steinmann (jako \"Homerova Odyssea\", zpěv I.–XII. 1888, zpěv XIII.–XXIV., 1890, 1907) a Ferdinand Hoffmeister (krácený překlad jako \"Homerova Odysseia\", 1912, 1925, jako \"Homerova Ilias a Odysseia ve výboru\", I. díl 1931, 1. část II. dílu 1933 a 2. část II. dílu 1935). Český čtenář má také k dispozici metrický, byť poměrně archaický překlad Otmar Vaňorného (jako \"Homérova Odysseia\", 1921, 1924, 1940, 1943, pak jako \"Odysseia\" 1967, 1996, 1999, 2007, 2017, překlad přepracovaný Ferdinandem Stiebitzem jako \"Odysseia\", 1956), dále modernější překlad Rudolfa Mertlíka (jako \"Odysseia,\" 1984), který v zásadě vyšel z Vaňorného, a čtivý překlad Vladimíra Šrámka (1940, 1945/46, 1987, 2012), založený na současném jazyce a volném verši. Kromě toho vyšla celá řada převyprávění Odysseova příběhu pro děti (např. \"Příběhy Odysseovy\" v překladu Jana Šafránka, 1887, a \"Příběhy Odysseiovy\" v překladu Rudolfa Mertlika, 1969).", "section_level": 1}], "src_summary": "Odysseia (řecky Ὀδύσσεια – \"Odysseia\") neboli (ve zlatinizované podobě) Odyssea je vedle \"Iliady\" druhý epos, který je připisován Homérovi. Jde o rozsáhlou epickou báseň psanou v daktylském hexametru, která navazuje na události vylíčené v eposu \"Ilias\". Podle moderních výzkumů (především počítačové analýzy) se zdá, že je \"Odyssea Iliadou\" silně ovlivněna, ale že byla napsána o 50–100 let později, snad koncem 8. století př. n. l. Má 12 111 veršů rozdělených do 24 zpěvů, které se označují velkými písmeny řecké abecedy. Vliv tohoto díla na řeckou mytologii a na evropskou kulturu je značný, i když patrně menší než u básně \"Ilias\".", "tgt_summary": "Die Odyssee (), neben der \"Ilias\" das zweite dem griechischen Dichter Homer zugeschriebene Epos, gehört zu den ältesten und einflussreichsten Dichtungen der abendländischen Literatur. In Schriftform wurde das Werk erstmals wahrscheinlich um die Wende vom 8. zum 7. Jahrhundert v. Chr. festgehalten. Es schildert die Abenteuer des Königs Odysseus von Ithaka und seiner Gefährten auf der Heimkehr aus dem Trojanischen Krieg. In vielen Sprachen ist der Begriff „Odyssee“ zum Synonym für eine lange Irrfahrt geworden.", "id": 2325126} {"src_title": "Georges Louis Leclerc de Buffon", "tgt_title": "Georges-Louis Leclerc de Buffon", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v městečku Montbard v Burgundsku v rodině vysokého královského úředníka jako nejstarší z pěti dětí. Když mu bylo deset let, otec koupil nedaleké panství Buffon, které se stalo jejich šlechtickým přídomkem. Zároveň se rodina přestěhovala do Dijonu, kde se otec stal soudním radou. Georges-Louis vystudoval jezuitské gymnázium v Dijonu a roku 1726 získal tamtéž licenciát práv. Proti vůli rodiny však odešel do Angers, kde studoval matematiku a botaniku. Protože však zabil v souboji důstojníka, musel z univerzity odejít. V Nantes se setkal s bohatým anglickým šlechticem, který cestoval po Evropě, a s ním procestoval značnou část Francie a Itálie. Roku 1732 se odstěhoval do Paříže, kde bydlel u G.-F. Boulduca, královského lékárníka, člena Akademie a profesora chemie v \"Jardin des Plantes\". Zabýval se hlavně matematikou a 1733 předložil Akademii pojednání, v němž zavedl infinitesimální počet do pravděpodobnostní matematiky. Přeložil z angličtiny stati Isaaca Newtona o geometrii a Halesovo pojednání o botanice. Seznámil se s Voltairem a dalšími osvícenci a byl přijat do Francouzské akademie. Roku 1733 vypracoval pro ministra námořnictví pojednání o možnostech využití různých dřev při stavbě lodí. Jako velký anglofil, cestoval roku 1738 do Londýna a v následujícím roce byl zvolen členem Royal Society. Roku 1739 se stal intendantem královské botanické zahrady, kterou ze sbírky léčivých rostlin přebudoval na přírodovědecké středisko s muzeem, dnešní Jardin des plantes. Do konce života pak dělil svůj čas mezi rodným Montbardem, kde psal, a Paříží, kde vedl zahradu a navštěvoval dvůr a důležité salóny. Zahradu podstatně rozšířil, doplnil o přírodovědecké muzeum a obklopil se vynikajícími přírodovědci i anatomy, takže se zahrada stala chloubou francouzského dvora, kam se vodily královské návštěvy. Buffon byl sice přesvědčený monarchista a o přízeň panovníka se pečlivě staral, dvorské politice se ale vyhýbal. Roku 1744 se stal pokladníkem Akademie věd a 1749 vyšly první tři svazky jeho životního díla \"Histoire naturelle\", které měly neobyčejný úspěch. Za jeho života vyšlo celkem 36 svazků a posmrtně vydal Lacépede ještě osm dalších. Roku 1752 se oženil s velmi mladou Marie-Francoise, s níž měl jednoho syna, která však už roku 1769 po nešťastném pádu s koně zemřela. 1753 byl Buffon zvolen členem Francouzské akademie, postupně však trávil stále více času v rodném Montbard. Rodinné sídlo, kde psal své dílo, rozšířil a zvelebil, pěstoval zde různá zvířata i ptáky a v blízkosti postavil železárnu a kovárnu na vodní pohon, kde se železo zušlechťovalo a zpracovávalo. Veřejně předváděl také různé fyzikální pokusy a roku 1752 potvrdil Franklinovy pokusy s hromosvodem. Roku 1753 byl povýšen na hraběte de Buffon a 1776 mu Ludvík XVI. dal postavit pomník v botanické zahradě. Zemřel roku 1788, krátce před vypuknutím francouzské revoluce.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Kromě řady pojednání o matematice, fyzice a zpracování dřeva, která předložil Akademii, přeložil několik vědeckých spisů z angličtiny a postupně psal a vydával své životní dílo, které mělo původně pokrýt celou přírodu. Přes obrovský rozsah ale zůstalo torzem, které pojednává o teorii a vývoji Země, o čtvernožcích a ptácích, o přírodopisu člověka a o minerálech a zajímavé dílo o „epochách přírody“, které předjímá myšlenku celkového vývoje. Jako jeden z prvních vědců se pokusil o exaktní odhad stáří Země (pomocí měření doby zchladnutí železné koule) a přišel s údajem 75 000 let.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Buffon ovlivnil dvě generace přírodovědců a podle E. Mayra „žádný jiný vědec, kromě Aristotela a Darwina, neměl větší vliv na vývoj přírodních věd.“ Už za života se Buffonovi dostalo mnoha ocenění, je po něm pojmenována řada ulic, škol a institucí, kráter na Měsíci a souostroví v Antarktidě. Carl Linné pojmenoval na jeho počest rod \"Bufonia\" z čeledi hvozdíkovité. Dalšími (neplatnými) variantami jména rodu jsou \"Buffonia\" Adans. (1763), \"Buffona\" Cothen. (1790) a \"Buffonea\" W.D.J.Koch (1836).", "section_level": 1}], "src_summary": "Georges Louis Leclerc de Buffon [\"žorž-lui leklér de byfon\"] (7. září 1707 Montbard – 16. dubna 1788 Paříž) byl francouzský matematik, přírodovědec a osvícenský spisovatel, autor rozsáhlé encyklopedie o přírodě a dlouholetý ředitel pařížské botanické zahrady.", "tgt_summary": "Georges-Louis Leclerc, Comte de Buffon (* 7. September 1707 in Montbard; † 16. April 1788 in Paris) war ein französischer Naturforscher im Zeitalter der Aufklärung. Sein offizielles botanisches Autorenkürzel lautet „Buffon“.", "id": 1586079} {"src_title": "Německá koloniální říše", "tgt_title": "Deutsche Kolonien", "src_document": [{"title": "Kolonie založené Německým císařstvím.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Koloniální politika Otto von Bismarcka.", "content": "Po vzniku Německého císařství v roce 1871 hrála koloniální politika jen podřadnou roli. Říšský kancléř Otto von Bismarck odmítal získávání nových území v zámoří, protože očekával jen malé hospodářské výhody, spojené navíc s možnými politickými újmami. Aby Dánsko po prohrané německo-dánské válce v roce 1866 zabránilo ztrátě Šlesvicka, nabídlo Německu Dánskou západní Indii. S kladnou reakcí Bismarcka a poslanců říšského sněmu se nesetkal ani návrh Francie po francouzsko-německé válce na předání kolonie Kočinčína (dnes jižní Vietnam). V průběhu 70. let nabrala koloniální propaganda na intenzitě. V roce 1882 byl založen Německý koloniální spolek (\"Deutscher Kolonialverein\"), který měl propagovat německou kolonizaci, v roce 1884 Německá východoafrická společnost (\"Deutsch-Ostafrikanische Gesellschaft\"), která si již dala za cíl praktickou realizaci koloniálních plánů. Obě společnosti se roku 1887 spojily do Německé koloniální společnosti (\"Deutsche Kolonialgesellschaft\"). Rok 1884 určuje vlastní začátek německé koloniální politiky. Bismarck využil jistého politického uvolnění v Evropě ke „koloniálnímu experimentu“ (ke kterému se ale osobně stavěl spíše skepticky): po anglickém vzoru přijal majetek německých obchodníků pod státní ochranu Německé říše. Jako důležitý moment obratu v Bismarckově politice se jeví „koloniální horečka“ v německé společnosti, kancléř doufal, že by ji mohl využít k upevnění své politické pozice. Mimo to též věřil v přesměrování toku německých emigrantů ze Severní Ameriky do nových německých kolonií; ekonomické motivy německé kolonizace byly spíše druhořadé. Území brémského kupce Adolfa Lüderitze v jižní Africe v roce 1884 ustanoveno jako Německá jihozápadní Afrika. V témže roce se německou kolonií stal podobným způsobem Kamerun (vlastnictví Adolpha Woermanna) a Togoland, o rok později následovalo východoafrické území Carla Peterse a jeho Společnosti pro německou kolonizaci (\"Gesellschaft für deutsche Kolonisation\") a Wituland bratří Denhardtů. S převzetím pacifických území (Německá Nová Guinea) v roce 1885 byla završena první fáze německé kolonizace. Bismarckova nynější politika byla převést co nejvíce pravomocí na soukromé společnosti, které se měly starat o nová území, a omezit státní zásahy na nezbytné minimum. Tento plán však ztroskotal na špatné ekonomické a bezpečnostní situaci kolonií, kvůli tomu byla Německá říše nucena všechny své kolonie včlenit do své státní správy. Po roce 1885 se Otto von Bismarck opět odvrátil od myšlenek na budování koloniálního impéria, zasazoval se spíše o zlepšování vztahů s Anglií a Francií, kolonie mu sloužily jako dobré východisko pro nejrůznější vyjednávání – Německo se například v roce 1890 vzdalo Witulandu ve prospěch Anglie výměnou za ostrov Helgoland.", "section_level": 2}, {"title": "Koloniální politika císaře Viléma II..", "content": "V roce 1890 přiměl nový německý císař Vilém II. Pruský kancléře Otto von Bismarcka k abdikaci a soustředil na sebe většinu exekutivní moci. Jeho éra se vyznačuje expanzionistickou politikou a zbrojením (především německého námořnictva) a usilováním o „místa na slunci“; tato politika upřednostňující národní německou prestiž byla v příkrém rozporu s bismarckovským pragmatismem. Za éry Viléma II. se Německu podařilo získat některá další území: v roce 1888 skončily boje s domorodým obyvatelstvem na Nauru, které se stalo německou kolonií, v roce 1898 bylo do říše bylo začleněno čínské město Kiau-čou a v roce 1898 mikronéské ostrovy Karolíny a Mariany, Palau ve středním Pacifiku a Samoa v jižním Pacifiku. Někteří příznivci kolonialismu si přáli nové uspořádání kolonií v Africe, které se však neuskutečnilo, Německu se pouze podařilo přičlenit ke svému Kamerunu v průběhu Druhé marocké krize v roce 1911 část francouzského Konga.", "section_level": 2}, {"title": "Život v německých koloniích.", "content": "Němečtí místodržící zavedli v koloniích tvrdý byrokratický aparát a trestali domorodé obyvatelstvo při prohřešcích proti němu relativně přísně, negativní reputaci měl zejména Carl Peters při své vládě v Německé východní Africe, v roce 1897 byl z tohoto důvodu zbaven úřadu. Německo muselo ve svých koloniích čelit několika větším povstáním. Z ekonomického hlediska byly všechny kolonie prodělečné, s výjimkou Toga. Nenaplnila se ani očekávání přílivu německých osadníků, v roce 1914 žilo v německých koloniích jen cca 25 000 Němců. Po desetiletích investic začínaly být kolonie výnosné, tento vývoj však přerušila první světová válka.", "section_level": 2}, {"title": "Návrh vlajek německých kolonií (1914).", "content": "Německo považovalo, na rozdí od britských kolonií, své kolonie za nedílnou součást říše a proto byly na těchto územích používány pouze symboly císařství. Kolem roku 1912 začalo uvažovat, podle britského vzoru, o jednotném vzoru pro své kolonie. V roce 1914 byly návrhy vlajek vytvořeny, schváleny, ale po vypuknutí 1. světové války nebyly nikdy zavedeny.", "section_level": 2}, {"title": "Zánik německého koloniálního panství.", "content": "Po vypuknutí první světové války doufalo Německo v dodržování závěrů berlínské konference z roku 1885, která zavazovala všechny koloniální mocnosti ke svobodnému obchodu a mírovému řešení koloniálních sporů. Hned několik dní po vstupu Německa do války byly spojenci dobyty jen minimálně chráněné kolonie Togo, Německá Nová Guinea, Samoa a Kiau-čou. V roce 1915 se vzdalo pětitisícové vojsko chránící Německou jihozápadní Afriku desetinásobné přesile Jihoafričanů. Kamerun obsadili Francouzi a Angličané v roce 1916 za pomoci 19 000 vojáků. Vojsko Německé východní Afriky čítající 15 000 mužů (z toho 11 000 domorodců) se udrželo až do německé kapitulace v roce 1918. S prohrou na evropském bojišti padly plány na vytvoření nepřerušeného pásu německých kolonií od Nigeru přes Zanzibar po poušť Kalahari (německy \"Deutsch-Mittelafrika\"). V důsledku Versailleské smlouvy ztratilo Německo všechny kolonie, vítězné mocnosti si je rozdělily následovně:", "section_level": 2}, {"title": "Situace po první světové válce.", "content": "Němečtí kolonisté museli na základě Versailleské smlouvy opustit všechny již bývalé německé kolonie. Již v dobách Výmarské republiky zaznívaly silně hlasy na opětovné získání kolonií; Němci se necítili jako viníci první světové války a ztrátu kolonií nebrali jako spravedlivou, spíše jak „krádež“. Propagátoři znovunabytí kolonií spatřili šanci po nástupu Adolfa Hitlera k moci. Hitler se těmto snahám nebránil, jeho snahy o expanzi se ale spíše zaměřovaly na východ Evropy. Na konci 30. let se vyostřily vztahy s Velkou Británií, Německo se již nemuselo obávat otevřeně požadovat získání nových kolonií (z důvodu zhoršení vztahů s Británií). V roce 1938 vyplula loď MS Schwabenland, aby uplatnila německé územní nároky v Antarktidě (viz Nové Švábsko). Nacisté chtěli zámořských území využít ke specifickým úkolům, plánovali například deportaci Židů na Madagaskar, což se ukázalo jako nerealizovatelné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zatímco jiné evropské mocnosti získávaly kolonie již od 15. století, Německo se stalo koloniální velmocí v pravém slova smyslu až ve druhé polovině 19. století. Německé císařství vzniklo až v roce 1871, předtím se o kolonizaci pokoušely jednotlivé německé státy, zejména Braniborsko-Prusko. Mnoho Němců hledalo štěstí v zámoří i bez úmyslu založit německé kolonie (např. německá migrace na východ do Rumunska a Ruska a na západ do Severní Ameriky).", "tgt_summary": "Die deutschen Kolonien wurden vom Deutschen Kaiserreich seit den 1880er Jahren erworben und nach dem Ersten Weltkrieg gemäß dem Versailler Vertrag von 1919 abgetreten. Sie wurden von Bismarck \"Schutzgebiete\" genannt, weil er in ihnen den deutschen Handel schützen wollte. Die deutschen Kolonien waren 1914 das an Fläche drittgrößte Kolonialreich nach dem britischen und französischen. Gemessen an der Bevölkerungszahl lag es an vierter Stelle nach den niederländischen Kolonien. Die deutschen Schutzgebiete waren kein Bestandteil des Reichsgebiets, sondern überseeischer Besitz des Reiches. ", "id": 2111096} {"src_title": "Uganda", "tgt_title": "Uganda", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "O dějinách Ugandy před příchodem Arabů a Evropanů v polovině 19. století se toho ví málo, ale jisté je, že se zde lidé usadili nejpozději v prvním tisíciletí př.n.l. Když sem v 19. století dorazili Arabové a Evropané, narazili na několik nezávislých království, kterými byly především Buganda, Buňoro-Kitara, Nkore a Toro. Největší z těchto království byla Buganda, existující dnes jako součást Ugandy. Dále zde existovala ještě busogská knížectví a několik dalších menších států. S Evropany a Araby sem přišel Islám a křesťanství. Uganda se roku 1888 dostala do správy Britské Východoafrické společnosti a od roku 1894 byla britským protektorátem. 30. června 1896 byl protektorát rozšířen na Buňoro-Kitaru, Busogu, Nkore, Toro a další oblasti, a vzniká \"protektorát Uganda\". Roku 1901 se pak v jeho rámci Nkore a několik menších států sjednotilo do království Ankole. 1. dubna 1902 byly východní oblasti tehdejšího Ugandského protektorátu začleněny do pozdější Keni. Hranice protektorátu doznaly během následujících let ještě několika změn. V červenci 1906 pak došlo v rámci Ugandy ke sjednocení busogských knížectví a vzniku útvaru dnes známého jako království Busoga. Roku 1962 pak získala Uganda nezávislost. Současně vstoupila v platnost nová ústava, která v Ugandě zavedla státní zřízení, jež bylo mixem federace a unitárního státu. Na jejím základě mělo království Buganda (současně jedna ze 4 tehdejších formálních oblastí - vedle Severní, Západní a Východní oblasti) rozsáhlou, a další 4 celky (království Ankole, království Buňoro-Kitara, království Toro a území Busoga) omezenou autonomii. Dále zde bylo 10 distriktů (Acholi, Bukedi, Bugisu, Karamoja, Kigezi, Lango, Madi, Sebei, Teso, Západní Nil) a teritorium Mbale, které autonomii neměly. Roku 1966 první ugandský předseda vlády Apollo Milton Obote provedl státní převrat, zrušil ústavu a prohlásil se prezidentem. Byl to první z řady převratů, které v zemi probíhaly až do poloviny 80. let. 24. května 1966 pak tato krize vyvrcholila krvavým útokem ugandské armády pod vedením generála Idiho Amina na palác bugandského krále, kterému se však podařilo uniknout do exilu ve Velké Británii, kde za podezřelých okolností po třech letech zemřel. K tomuto útoku dal pokyn sám Obote, který se snažil zbavit svých politických soupeřů, jímž byl i bugandský král. 8. září 1967 pak vstoupila v platnost nová ústava, která rušila království a Ugandu přeměnila v centralisticky řízený stát. Bývalá království byla (s výjimkou Bugandy, jejíž území i nadále tvořilo provincii Bugandu se čtyřmi distrikty) přeměněna v pouhé distrikty centralizované Ugandy. 25. ledna 1971 převzal Idi Amin moc a vládl následující desetiletí s pomocí armády. Za vlády Idiho Amina bylo zavražděno 300 000 Uganďanů, došlo k vyhnání podnikavé indické menšiny a rozvratu ekonomiky. Jeho vláda skončila 13. dubna 1979 po invazi tanzanských vojsk podporovaných ugandským exilem. Situace se mírně zlepšila po návratu Apolla Miltona Oboteho, který byl roku 1985 opětovně svržen. Současný prezident, Yoweri Museveni, je u moci od roku 1986 a patří k nové generaci afrických vůdců. Je však kritizován za návrh ústavní změny, která by mu umožnila ucházet se potřetí o prezidentský post. Za jeho vlády došlo roku 1993 k přijetí nové ústavy, která umožnila znovunastolení tradičních vůdců a obnovu království. Během roku 1993 pak došlo k obnově království Ankole, Buganda, Buňoro-Kitara, Busoga a Toro. Obnovená království však nyní mají už jen spíše obřadní funkci bez skutečné autonomie. 17. března 2008 pak ugandská vláda uznala existenci dalšího království - Rwenzururu, vyhlášeného na území, které do 60. let 20. století tvořilo západní části Tora. V zemi řada organizací požaduje přeměnu Ugandy ve federaci, kde by měla tato království i ostatní regiony (v podstatě historické distrikty z 60. let 20. století) postavení spolkových států se stejným stupněm rozsáhlé autonomie (což v letech 1962–1967 nefungovalo). V zemi probíhal od roku 1986 občanský konflikt vedený Boží armádou odporu. Během konfliktu bylo ze svých domovů uneseno mnoho dětí, které byly násilím nuceny bojovat na straně Armády Božího Odporu, vedené Josephem Konym. Od roku 2007 probíhají mírová jednání. Celý konflikt si vyžádal mnoho lidských životů.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Přestože je Uganda vnitrozemský stát, má přístup k několika velkým vodním plochám, jako je Viktoriino jezero, Albertovo jezero, jezero Kyoga a Edwardovo jezero. Uganda se rozkládá na plošině s průměrnou nadmořskou výškou okolo 900 m. Převažuje zde tropické podnebí, které se však v různých částech země poněkud liší. Součástí Ugandy jsou i některé pobřežní ostrovy ve Viktoriině jezeře. Nejdůležitější města se nacházejí na jihu u Viktoriina jezera. Zde se nachází Kampala i blízké město Entebbe.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Uganda má tropické podnebí, které je zmírňováno vysokou nadmořskou výškou většiny území (1000 – 1500 m n. m.). Uganda proto byla označována jako \"perla Afriky.\" Srážky postupně od jihu k severu ubývají, jižní část kolem Viktoriina jezera má klima tropického deštného pralesa s celoročními srážkami, zatímco při postupu k severu se postupně objevuje období sucha.", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "Od roku 1995 má země novou ústavu. V ní je zakotvena existence jednokomorového Národního parlamentu \"(National Parliament)\" s 303 poslanci s pětiletým funkčním obdobím, z nichž 81 nominují různé zájmové skupiny včetně žen a ugandské armády. Zbytek (214 poslanců) je voleno přímo. Podle této ústavy byl také omezen vliv prezidenta a posílen vliv parlamentu. Prezident je současně hlavou státu i vlády. Jmenuje předsedu vlády, který mu pomáhá při plnění jeho úkolů. Ve snaze omezit sektářské násilí politických stran zavedl současný prezident Yoweri Museveni po svém nástupu do funkce v roce 1986 zákaz jejich politických aktivit. Politické strany sice i nadále existovaly, ale nesměly kandidovat ve volbách, v nichž se volily pouze osobnosti (i když mohly být členy některé politické strany). V referendu konaném 28. července 2005 se však hlasující vyslovili pro zrušení tohoto 19letého zákazu. Řada organizací požaduje přeměnu Ugandy ve federaci.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled nejvyšších představitelů.", "content": "9. 10. 1962 - 9. 10. 1963 – Sir Walter Fleming Coutts – generální guvernér reprezentující britskou monarchii jako hlava státu
9. 10. 1963 - 2. 3. 1966 – Sir Edward Mutebi Mutesa II. – prezident; KY
15. 4. 1966 - 25. 1. 1971 – Apolo Milton Obote – prezident; UPC
25. 1. 1971 - 21. 2. 1971 – Idi Amin Dada Oumee – vojenská hlava státu; voj.
21. 2. 1971 - 13. 4. 1979 – Idi Amin Dada Oumee – prezident; voj.
13. 4. 1979 - 20. 6. 1979 – Yusufu Kironde Lule – prezident; UNLF
20. 6. 1979 - 11. 5. 1980 – Godfrey Lukongwa Binaisa – prezident; UNLF
12. 5. 1980 - 22. 5. 1980 – Paulo Muwanga – předseda vojenské komise; UNLF
22. 5. 1980 - 15. 12. 1980 – Saulo Musoke, Polycarp Nyamuchoncho, Yoweri Hunter Wacha-Olwol – prezidentská komise
17. 12. 1980 - 27. 7. 1985 – Apolo Milton Obote – prezident; UPC
27. 7. 1985 - 29. 7. 1985 – Basilio Olara Okello – předseda Vojenské rady; voj.
29. 7. 1985 - 26. 1. 1986 – Tito Lutwa Okello – předseda Vojenské rady; voj.
26. 1. 1986 - 29. 1. 1986 – Yoweri Kaguta Museveni – velitel Národní armády odporu; voj./NMR
od 29. 1. 1986 – Yoweri Kaguta Museveni – prezident; NMR", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Uganda se člení na 127 distriktů, formálně seskupených do 4 oblasti: Centrální, Severní, Východní a Západní. Hlavní město má zvláštní statut. Distrikty jsou většinou pojmenované podle svého správního centra.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "HDP v 90. letech minulého století mírně rostl (až k 400 USD na hlavu), přesto je však země velice chudá. Ekonomice pomáhá stabilní politická situace a Uganďané žijící v zahraničí, kteří příbuzným posílají peníze (remitence) a investují do ekonomiky. Růst však zpomaluje epidemie AIDS, protože v Ugandě je asi 2 miliony lidí nakaženo, navíc právě v této zemi byl objeven. Země vyváží kávu a dováží potraviny. Místní měnou je ugandský šilink.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Uganda je vlastí mnoha různých etnických skupin, z nichž žádná nemá většinu. Nejpočetnější jsou kmeny Ganda a Karamodžong. Hovoří se zde přibližně 40 různými jazyky. Po osamostatnění Ugandy se stala angličtina úředním jazykem. Jazykem s nejvyšším počtem mluvčích je luganda, jímž se hovoří v Bugandě. V dalších oblastech Ugandy se hovoří místními kmenovými jazyky (na severu Ugandy je to např. jazyk Lacholi, patřící ke kmenu Acholi). Na africké poměry je tu gramotnost poměrně vysoká - 69,9 %. V Ugandě je povinné školné, které chudým Uganďanům zamezuje v přístupu ke vzdělání. Střední věk obyvatelstva je 14 let až 11 let, Uganda je země s nejmladší populací na světě. Celkem 49,4 % populace je mladší čtrnácti let a v této kategorii je Uganda první na světě. Mezi nejčastější onemocnění vyskytující se v Ugandě patří malárie, HIV/AIDS, TBC, hepatitida.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Křesťanství a Islám se v Ugandě začaly šířit v 60. letech 19. století, kdy sem poprvé dorazili misionáři obou vyznání, snažící se vnutit své náboženství bugandskému králi. V současnosti vypadá náboženské složení obyvatelstva následovně: 33% katolíci, a 33% protestanti, 16% muslimové a 18% různé domorodé víry. V Ugandě, i přes různé vyznání jejích obyvatel, nedochází ke konfliktům s náboženským kontextem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Uganda je prezidentská republika, nacházející se ve východní Africe, která hraničí s Keňou na východě, s Jižním Súdánem na severu, s Demokratickou republikou Kongo na západě, se Rwandou na jihozápadě a s Tanzanií na jihu. Součástí Ugandy je i nezanedbatelná část Viktoriina jezera, kterým také procházejí hranice s Keňou a Tanzanií. Uganda má rozlohu 241 548 km2 a žije zde 40 milionů lidí (2017); patří mezi nejhustěji zalidněné země Afriky a počet obyvatel nadále rychle roste. Název země je odvozen z názvu tradičního království Buganda, jehož součástí je jižní část země včetně hlavního města Kampaly.", "tgt_summary": "Uganda, amtlich Republik Uganda, (Swahili und Deutsch: []; Englisch: []) ist ein Binnenstaat in Ostafrika mit etwa 35 Millionen Einwohnern auf einer Fläche von 241.040 km2. Hauptstadt und größte Stadt Ugandas ist Kampala. Mit einem nominellen Bruttosozialprodukt von jährlich 638 US-$ pro Kopf ist das Land eines der ärmsten der Welt. ", "id": 470885} {"src_title": "Doba železná", "tgt_title": "Eisenzeit", "src_document": [{"title": "Starší doba železná ve střední Evropě.", "content": "Tato doba, nazývaná také doba halštatská, trvala zhruba mezi lety 750 – 450 př. n. l.. Doba halštatská je pojmenována podle lokality Hallstatt, kde byly objeveny solné doly a pohřebiště s bohatě vybavenými hroby. Toto období se vyznačuje růstem moci středomořských států, především Řecka, které kolonizuje severní část středomoří. Díky této kolonizaci se do západo a středoevropského prostoru dostávají nové způsoby života, které začali mocní kmenoví náčelníci a knížata přebírat. Nejlepším příkladem je pevnost Heuneburg, která byla postavena z nepálených cihel, tedy pro středoevropské prostředí naprosto nevyhovujícího materiálu. Spolu se znalostmi a napodobováním způsobu života se do barbarského prostředí dostávají také předměty středomořského původu. Z území České republiky je možno uvést například bronzovou soupravu konvice a mísy etruského původu, nalezenou v Hradišti u Písku. V době halštatské území současné České republiky vzkvétají čtyři kultury, které se plynule vyvíjí z kultur popelnicových polí. Oblast jižních a západních Čech zabíral lid halštatské mohylové kultury, jejímž nejvýraznějším projevem, jak ostatně napovídá její název, jsou pohřby pod mohylami. Mohylové pohřbívání bylo charakteristické i pro bylanskou kulturu, ze které jsou známy bohatě vybavené knížecí hroby, které obsahovaly i zbytky čtyřkolového vozu. Nejbohatší pohřby byly odkryty na Kolínsku (např. v Hradeníně). V severních a východních Čechách a ve Slezsku a na střední Moravě je přechod do doby halštatské velmi plynulý. Někteří badatelé dokonce spojují slezskou kulturu pozdní doby bronzové a platěnickou kulturu doby halštatské pod jeden pojem - kultura slezskoplatěnická. Typickým projevem platěnické kultury je pohřbívání žehem a ukládání ostatků do keramických uren (tzv. popelnic). Jižní Moravu zabrala kultura horákovská. Té také náleží proslavené naleziště v jeskyni Býčí skála.", "section_level": 1}, {"title": "Mladší doba železná (laténská) ve střední Evropě.", "content": "Je datována do období kolem 450 let př. n. l. až po narození Krista. Během tohoto období se rozvíjela tzv. laténská kultura. V této době žila první etnická skupina – Keltové. Pocházeli z indoevropské rodiny. Přišli buď z východní Evropy nebo se zde vyvinuli. Na území dnešního Česka žil kmen Bójů (odtud latinský název Bohemia – Čechy). Část jich odešla do dnešní Itálie. Keltové se vyznačovali stavbou oppid, což byla centra řemeslnické výroby. Vyznávali polyteistické náboženství, uctívali zvířata. Keltové tvořili kmenové svazky. Pokoušeli se o dobytí Říma. Na přelomu našeho letopočtu přešli do dnešní Francie a Německa.", "section_level": 1}], "src_summary": "V archeologii je dobou železnou označováno stádium ve vývoji lidstva, kdy člověk používal převážně železo pro výrobu nástrojů a zbraní. U mnoha společností je tato doba spojena rovněž se změnami v technikách zemědělství, v náboženství, či uměleckých technikách. ", "tgt_summary": "Die Eisenzeit ist eine nach dem verwendeten Material zur Werkzeugherstellung benannte Periode der Ur- und Frühgeschichte. Sie ist nach der Steinzeit und der Bronzezeit die dritte große Periode in der einfachen zeitlichen Gliederung des Dreiperiodensystems. Die Eisenzeit reicht im südlichen Mitteleuropa von etwa 800 v. Chr. bis um die Zeitenwende und im nördlichen Mitteleuropa von etwa 750 v. Chr. bis ins 5. Jahrhundert n. Chr.", "id": 1643546} {"src_title": "Lev Nikolajevič Tolstoj", "tgt_title": "Lew Nikolajewitsch Tolstoi", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Lev Nikolajevič Tolstoj se narodil 9. září roku 1828 v Tulské gubernii ve vesnici Jasnaja Poljana jako čtvrtý potomek Nikolaje Iljiče Tolstého. Otec patřil do starého šlechtického rodu, matka byla rozená kněžna Volkonská. Měl starší bratry Nikolaje (1823–1860), Sergeje (1826–1904) a Dimitrije (1827–1856). Roku 1830 se narodila ještě mladší sestra Marie. Když byly L. N. Tolstému pouhé dva roky, zemřela mu matka. V roce 1837 se rodina přestěhovala do Moskvy, aby se starší syn mohl připravit na přijímací zkoušky na univerzitu. Otec zemřel, když bylo Lvu Tolstému devět let. Osiřelí sourozenci žili v Jasné Poljaně u otcovy tety, kde zůstali až do roku 1840, kdy teta zemřela a děti se přesunuly k otcově sestře do Kazaně. V roce 1844 začal studovat na Kazaňské univerzitě práva a filologii. Učitelé o něm říkali: \"“Jak je neschopný, tak je neochotný se učit.”\" Vrátil se uprostřed svých studií do Jasné Poljany, kde se chtěl věnovat sebevzdělávání. Do svého deníku si zaznamenal soubor pravidel a cílů, které chtěl dosáhnout. Svůj dvouletý učební plán však nesplnil. V letech 1848-1849 hodně času trávil v Moskvě a Petrohradu mezi aristokratickou mládeží a věnoval se karetním hrám. Poté, co zaplatil těžké dluhy z hazardu, Tolstoj doprovázel v roce 1851 svého staršího bratra na Kavkaz a v roce 1853 vstoupil do ruské armády. Na Kavkaze se Tolstoj začal věnovat literární tvorbě. Roku 1852 byla v časopise Sovremennik zveřejněna próza Dětství - první část budoucí autobiografické trilogie \"Dětství, Chlapectví, Jinošství\". Dosáhla velký úspěch u čtenářů a byla příznivě hodnocena i odbornou kritikou. Jako podporučík se zúčastnil bitvy o Sevastopol během krymské války a získal několik vojenských vyznamenání za hrdinství. Dojmy a realistické zážitky z krymské války popsal v \"Sevastopolských povídkách\", vydaných v roce 1856. Posílily jeho prestiž jako představitele nastupující generace spisovatelů. V roce 1856 v hodnosti poručíka z armády na vlastní žádost odešel. Začátkem roku 1857 odjel na cestu po Evropě, kde navštívil Francii, Německo, Švýcarsko, Itálii a Anglii. Své zklamání nad poměry v této části světa vyjádřil v povídce \"Luzern\". V tomto období napsal další povídky: \"Albert, Trojí smrt\" a \"Rodinné štěstí\". Po svém návratu z druhé cesty v roce 1861 se usadil v Jasné Poljaně. Uvědomil si zoufalý stav Ruska, pozoroval kontrasty mezi životem bohatých a chudých. Domníval se, že se vše vyřeší, když se dá mužikům vzdělání. Zanechal literární činnosti a otevřel školu pro své mužiky a jejich děti, v níž sám vyučoval. V letech 1861-1862 vydával pedagogický časopis Jasná Poljana. Kromě teoretických článků napsal povídky, básně a překlady přizpůsobené frekventantům školy. Mužici ve škole neviděli žádný smysl a považovali ji za přítěž, ostatní statkáři se s ním přestali stýkat, protože ho považovali v lepším případě za podivína. V tomto období jej velmi zasáhla smrt milovaného bratra Nikolaje. V roce 1862 se oženil s mladou šlechtičnou Sofií Andrejevnou Bersovou. V manželství se jim narodilo třináct dětí, dospělého věku se dožilo osm. Prvních dvanáct let po svatbě prožíval Tolstoj šťastné období svého života, v němž vytvořil svá nejlepší díla: romány \"Vojna a mír\" (1862-1869) a \"Anna Karenina\" (1873-1876). Období roku 1868 až 1872 strávil Tolstoj nad vznikem \"Slabikáře pro děti\" a obnovil svoji praktickou pedagogickou činnost. Koncem sedmdesátých let došlo ke změně v jeho literárním i společenském vědomí, zasáhla jej vnitřní duševní krize, která se promítla i do rodinných vztahů. Východisko viděl ve sblížení s prostým lidem, kterého chtěl dosáhnout rozdělením svého majetku mezi mužiky a sdílením křesťanské víry. Své názory na nespravedlivé uspořádání společnosti vyjádřil v řadě traktátů (např. \"Zpověď)\", filozofických úvah a povídek. Na přelomu 80. a 90. let vytvořil další díla s kritickým pohledem na ruskou společnost. Dokončil svůj poslední román Vzkříšení (1899), slavné novely \"Kreutzerova sonáta\" a \"Smrt Ivana Iljiče\", povídku \"Hadži-Murat\". Po revoluci v roce 1905 uveřejnil obžalobu panování romanovské dynastie ve stati \"Nemohu mlčet\". V druhé polovině osmdesátých let za ním do Ruska vycestoval pozdější první československý prezident Tomáš G. Masaryk. V roce 1907 jej navštívil v Jasné Poljaně také Milan Rastislav Štefánik, kterého Tolstoj nazval \"úžasně srdečným, milým člověkem\". Car ho pokládal za revolucionáře, kterým však v žádném případě nebyl. V závěru života byl vyloučen z církve jako kacíř. Důvodem bylo jeho odmítání dogmatu o trojjedinosti Boží a ostrá kritika militaristické role církve (žehnání zbraním, podpora válkám). Po neshodách s rodinou ji opustil a bez rozloučení odjel jen s několika přáteli v listopadu 1910 vlakem pryč. Na cestě se nachladil – dojel do Astapova, kde po deseti dnech zemřel na zápal plic..", "section_level": 1}, {"title": "Politické názory.", "content": "Základní Tolstého tezí bylo neprotivení se zlu násilím a celkové nenásilí. Tato myšlenka se prolíná celým jeho dílem a výrazně ovlivnila některé pacifisty a odpírače vojenské služby, žijící na přelomu 19. a 20. století. Z dalších názorů lze zdůraznit především tyto: Z těchto názorů vycházel jak ve svém životě, tak při psaní svých děl. Význam L. N. Tolstého je, z hlediska nejen ruské literatury, obrovský, protože se jako jeden z prvních autorů pokusil ruskou literaturu přiblížit západní civilizaci, což se mu svým způsobem podařilo.", "section_level": 1}, {"title": "Křesťanský anarchismus.", "content": "Křesťanský anarchismus jako samostatný směr rozvedl právě Lev Nikolajevič Tolstoj. Tolstoj viděl nutnost používání násilí při vládnutí, což podle něj bylo nemorální z hlediska křesťanského učení. Podle \"The Anarchist FAQ\" odmítal tedy Tolstoj stát i soukromé vlastnictví. Cestu ke změně společnosti neviděl v násilné revoluci, ale v osobní přeměně každého člověka, odmítnutím podílet se na vládním násilí a v osvětě. Odmítal prý také industrializaci a považoval za nemožné, mít tak velký stupeň dělby práce ve „svobodné společnosti“, jaký je pro industrializaci třeba.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lev Nikolajevič Tolstoj, :\"\", ( Jasná Poljana – Astapovo) byl ruský spisovatel a filozof, představitel realismu. Počátky jeho tvorby jsou spojeny s tzv. naturální školou, postupně však její rámec přerostl.", "tgt_summary": "Lew Nikolajewitsch Graf Tolstoi (, wiss. Transliteration ', deutsch häufig auch Leo Tolstoi\"'; * in Jasnaja Poljana bei Tula; † in Astapowo, Gouvernement Rjasan, heute Lew Tolstoi, Oblast Lipezk) war ein russischer Schriftsteller. Seine Hauptwerke \"Krieg und Frieden\" und \"Anna Karenina\" sind Klassiker des realistischen Romans.", "id": 1598971} {"src_title": "Charles Dickens", "tgt_title": "Charles Dickens", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V dětství žil v bídě, jeho otec byl úředník, který se po přestěhování rodiny do Londýna dokonce ocitl ve vězení pro dlužníky. Dickens si musel sám vydělávat na živobytí. Jako desetiletý chlapec pracoval v továrně na leštidla na boty. Později, když zvládl těsnopis, pracoval jako písař. Od svých dvaceti let působil v listu \"Morning Chronicle\". Svou literární dráhu zahájil roku 1833 drobnými časopiseckými črtami a povídkami, vydávanými pod pseudonymem Boz, v nichž zachycoval londýnské prostředí a postavy i z nižších společenských vrstev. Tyto jeho práce plné humoru a vtipu si čtenáři oblíbili natolik, že se rozhodl pustit se do větších prací. Když roku 1836 své črty vydal knižně, dostal od nakladatele objednávku na \"Kroniku Pickwickova klubu\". Bylo to jeho první rozsáhlé dílo a proslavilo jej. V témže roce se Dickens oženil s Catherine Hogarthovou, dcerou svého přítele George Hogartha, se kterou měl deset dětí. Z nuzných poměrů se Dickens díky své houževnatosti a vytrvalosti vypracoval na skutečnou hvězdu literárního nebe. Byl slavný nejen v Evropě ale i v USA, které navštívil roku 1842 a podruhé roku 1867. V Anglii i v USA pořádal turné, na kterých předčítal svá díla. Po návratu ze své druhé cesty do Ameriky se Dickens již necítil dobře. Ztrácel paměť a měl první příznaky mrtvice, na kterou roku 1870 zemřel. Je nejvýznamnějším a nejpopulárnějším představitelem viktoriánského románu a jeden z největších realistických autorů první poloviny 19. století. V mnohých svých knihách uplatnil zkušenosti ze svého dětství a jeho celoživotním tématem se tak stal tragický osud chudých dětí. Jeho romány mají promyšlenou stavbu a Dickens se v nich nevyhýbal ani policejním a kriminálním námětům. Byl mistrem dějových zápletek, výstižných osobních charakteristik a usiloval i o citovou působivost. Dickens se také živě zajímal o soudobou vědu a zejména pak o geologii a paleontologii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Charles Dickens (7. února 1812, Portsmouth – 9. června 1870, Gadshill) byl britský spisovatel. Je považován za jednoho z největších romanopisců 19. století.", "tgt_summary": "Charles John Huffam Dickens, (als Pseudonym auch Boz; * 7. Februar 1812 in Landport bei Portsmouth, England; † 9. Juni 1870 auf seinem Landsitz Gads Hill Place in Higham bei Rochester, England) war ein englischer Schriftsteller. ", "id": 1049783} {"src_title": "Filipíny", "tgt_title": "Philippinen", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Doklady o přítomnosti člověka vzpřímeného na Filipínách jsou i 700 tisíc let staré. Příchod lidí mluvících austronéskými jazyky se předpokládá kolem roku 4000 př. n. l. Okolo roku 100 př. n. l. je patrná již značná stratifikace společnosti. Příbřežní kmeny, užívající tradiční loďky balangay, byly nejdynamičtější a zprostředkovávaly kulturní novinky. Mezi 4.–8. stoletím navázaly kontakt s Malajským poloostrovem a východní Asií. Oblast na Malajském poloostrově byla tehdy pod silným indickým kulturním vlivem a odtud se také na Filipíny rozšířil buddhismus a hinduismus. Pravděpodobně z Malajského poloostrova se na Filipíny dostalo i první písmo – kawi. Před příchodem Evropanů se nicméně nevytvořil žádný větší centralizovaný stát. Nejvýznamnějšími státními útvary byla království Maynila a Tondo, Suluský sultanát a konfederace Madyaas. V jejich čele stáli lokální vůdci, rádžové (vesničtí předáci se nazývali \"dato\"). V 15. století se začal hlavně z Bruneje šířit na jih ostrovů islám (Suluské ostrovy, Mindanao).", "section_level": 1}, {"title": "Španělská nadvláda.", "content": "V roce 1521 při své cestě kolem světa objevil ostrovy Portugalec Fernão de Magalhães. Portugalce ale postupně vytlačili Španělé a oblast Filipín se tak až do konce 19. století vyznačuje takřka čistě španělským kolonizačním vlivem. V roce 1565 se Filipíny staly španělskou kolonií Španělská Východní Indie (spolu s Marianami a Karolínami). Roku 1571 Španělé ostrovy plně ovládli (pouze převážně muslimské Mindanao nebylo Španěly nikdy plně ovládnuto) a založili město Manilu, v současnosti hlavní město. Španělská kolonizace se také vyznačovala silným christianizačním úsilím. Pokřesťanštění nenarazilo na výraznější odpor, patrně kvůli náboženské nehomogenitě před kolonizací. Španělům Manila sloužila i jako základna pro obchod s Čínou a Japonskem. Nizozemci se pokusili roku 1646 Filipíny dobýt, ale neúspěšně. Britský pokus z roku 1762 byl již úspěšnější, Manila byla Brity dva roky okupována, ale dohody obou zemí ji vrátily do španělských rukou. Nicméně sami Španělé kolonizaci Filipín často hodnotili jako neúspěšnou, kolonie byla nevýdělečná. Až ve 2. polovině 19. století začala velkorysá výstavba železnice, roku 1851 byla založena první banka, záhy vznikla místní měna (filipínské peso), roku 1863 zavedli Španělé na Filipínách bezplatné školství. Podle většiny historiků reformy z druhé poloviny 19. století udělaly z Filipín druhou nejbohatší a nejlépe fungující zemi regionu, hned za Japonskem. Rozvoj však paradoxně přinesl i první generaci filipínských nacionalistů a intelektuálů. A s nimi snahy místních obyvatel o získání nezávislosti. První povstání v roce 1872 bylo neúspěšné. Roku 1896 se nacionální síly odhodlaly k další konfrontaci. Známý básník José Rizal se sice spiknutí neúčastnil, nicméně španělské úřady ho jako nejznámějšího rebela zatkly a popravily. Tím z něj učinily silný symbol, dodnes je na Filipínách uctíván jako největší národní hrdina. (mj. si dopisoval se středoškolským profesorem Ferdinandem Blumentrittem, pocházejícím z Prahy a působícím v Litoměřicích. To byl první, nejen český, ale i světový filipinista).", "section_level": 2}, {"title": "Americká nadvláda.", "content": "Do průběhu revoluce zasáhla roku 1898 španělsko-americká válka. Američané, snažící se Španěly oslabit, filipínský odboj podpořili. Povstání zvítězilo a Filipíny se tak staly, byť jen na chvíli, první demokracií v Asii. Američané však nakonec území anektovali po a filipínsko-americké válce se v roce 1901 Filipíny staly kolonií Spojených států amerických. Během filipínsko-americké války zemřelo 250 000 až milion filipínských civilistů. Filipíny tehdy měly 7 milionů obyvatel. V roce 1916 byla Filipínám udělena tzv. omezená autonomie. Roku 1934 byl domluven desetiletý přechodný stav, během něhož se měly Filipíny připravit na nezávislost a byl jim udělen statut dominia (Philippine Commonwealth, statut podobný dnešnímu Portoriku) které ale přerušila válka. Na jejím počátku byly Filipíny obsazeny Japonci. Na Filipínách nechali vyhlásit republiku a do jejího čela postavili José P. Laurela. Filipínci to ale neakceptovali, chápali dobře, že republika je jen loutkovým státem a vedli po celou válku tuhý odboj partyzánského charakteru. Na konci války díky němu Japonci kontrolovali jen dvanáct ze 42 filipínských provincií. Některé odbojové skupiny si ovšem osvojily komunistickou ideologii a po válce se staly nebezpečné i filipínské vládě, k takovým patřila zejména skupina Hukbalahap, která operovala na Luzonu. V roce 1944 zahájili Američané znovudobývání Filipín. Během bitvy o Manilu roku 1945 zahynul velký počet vojáků a přes 100 000 filipínských civilistů. Odhaduje se, že během japonské okupace zemřel alespoň jeden z 20 Filipínců.", "section_level": 2}, {"title": "Nezávislost.", "content": "Roku 1946 získala země nezávislost. Bojem proti komunistickým partyzánům si získal velkou popularitu ministr obrany Ramon Magsaysay. Vynesla mu roku 1953 vítězství v prezidentských volbách. Magsaysay poté sáhl k razantním reformám, z nichž nejvýznamnější byla pozemková reforma. Ta měla primárně přidělit půdu nemajetným rolníkům, avšak skrýval se v ní i náboženský útok - reforma měla přesunout katolíky ze severu na jih a rozředit tak tamější muslimskou majoritu. To zvýšilo náboženské napětí. V letech 1966–1986 zde diktátorsky vládl prezident Ferdinand Marcos podporovaný Spojenými státy. Marcos byl zpočátku velmi úspěšným prezidentem. Započal masivní výstavbu silnic a škol a dokázal vybrat mnohem více daní než jeho předchůdci. Díky tomu se roku 1969 stal prvním filipínským prezidentem, kterého Filipínci zvolili na druhé funkční období. V něm ale počal čelit dvěma zásadním nebezpečím. Jednak posilování komunistické strany (jež nesla název Nová lidová strana) a separatistickému muslimskému hnutí na Mindanau. Marcos se tak rozhodl pro diktaturu. Spouštěčem byl teroristický bombový útok během zasedání senátu roku 1971. Protesty sice Marcose donutily demokracii nakrátko obnovit, ale od 23. září 1972, kdy vyhlásil stanné právo, fungovala diktatura nepřetržitě po příštích čtrnáct let, přestože v roce 1981 bylo stanné právo zrušeno. Marcosův politický konec začal roku 1983. Tehdy byl po příletu z exilu na letišti v Manile zavražděn opoziční politik Benigno Aquino ml. Následná vlna protestů přiměla Marcose vyhlásit nové prezidentské volby, kterými chtěl upevnit svou legitimitu (zmanipulované volby pořádal již předtím). Postavila se proti němu vdova po zavražděném, Corazon Aquinová. I tentokrát Marcosem kontrolovaná volební komise prohlásila vítězem voleb jeho, opoziční orgány však prohlásily za vítěze Aquinovou. Když vítězství Marcose odmítli uznat i někteří z jeho ministrů a ulice filipínských měst zaplnily tisíce protestujících, odešel Marcos do exilu. Prezidentkou se roku 1986 stala Aquinová a filipínská demokracie chytla druhý dech. Po Marcosově svržení jsou voleni prezidenti jako držitelé výkonné moci. Již dvakrát to byly ženy (Corazon Aquinová a Gloria Macapagal-Arroyová). Násilné střety na druhém největším filipínském ostrově Mindanao mezi vládními jednotkami a muslimskými povstalci z Fronty islámského osvobození Morů (MILF) však nikdo nedokázal zastavit. Od 70. let vyžádaly přibližně 150 tisíc lidských životů. V roce 2016 prezident Rodrigo Duterte rozpoutal válku proti drogám, při které bylo zabito více než 12 000 údajných pašeráků a uživatelů drog.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Filipíny jsou souostroví skládající se ze 7641 ostrovů na celkové ploše 343 tisíc km. Nacházejí se mezi 116. a 126. stupněm východní délky a 4. a 21. stupněm severní šířky a z východu je ohraničuje Filipínské moře, ze západu Jihočínské moře a z jihu Celebeské moře. Několik set kilometrů jihozápadně se nachází ostrov Borneo a severně od Filipín se nachází Tchaj-wan. Jiho-jihozápadně se nacházejí ostrovy Moluky a Celebes a východně se nachází Palau. Filipíny se dělí do tří ostrovních skupin: Luzon, Visayas a Mindanao. Přístav Manila v části Luzon je hlavním a druhým největším městem země. Většina hornatých ostrovů je vulkanického původu a jsou pokryty tropickým deštným pralesem. Nejvyšší hora Apo, která se nachází v části Mindao, měří 2954 m. Je zde mnoho aktivních sopek, jako například Mayon, Pinatubo či Taal. Ostrovy se nachází v tajfunovém pásmu západního tichomoří a každý rok zde udeří na devatenáct tajfunů. Filipíny se nacházejí v severozápadním vnějším okraji pacifického ohnivého kruhu a jsou tak častým místem seismické a vulkanické aktivity. Každý den proběhne na 20 zemětřesení, z nichž většina je natolik slabá, že je není možné pocítit. Poslední velké zemětřesení proběhlo v roce 1990. Nejdelší filipínskou řekou je Mindanao (551 km). To znamená, že řeky v zemi jsou krátké, mají ale rychlý spád. I přes tento dobrý předpoklad nejsou příliš často využívané k zisku elektrické energie, je vybudováno pouze několik vodních elektráren.", "section_level": 1}, {"title": "Flóra a fauna.", "content": "Celkem 36 % rozlohy země zaujímají původní lesy. Roste v nich například filipínský mahagon a jiné vzácné stromy. Ve vyšších oblastech převládají borové lesy, na pobřeží rostou mangrovy. Typickým zástupcem živočišné říše jsou opice, ty někdy dokonce vyhledávají blízkost lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Filipíny leží v horkém a vlhkém tropickém podnebném pásu. Průměrná roční teplota se pohybuje kolem 26,5 °C. Na Filipínách existují tři roční období: „Tag-init“ či „Tag-araw“ (teplé období nebo léto od března do května), „Tag-ulan“ (období dešťů od června do listopadu) a „Tag-lamig“ (chladné období od prosince do února). Podnebí ovlivňuje také východoasijské monzunové proudění. Jihozápadní monzun (od května do října) je známý jako „Habagat“ a suché větry severovýchodního monzunu (od listopadu do dubna) jsou známé jako „Amihan.“ Nejchladnějším měsícem je leden a nejteplejším květen. Teplota a vlhkost dosahují maxima v dubnu a květnu. Manila a většina nížinatých oblastí jsou od března do května prašná s velmi teplým počasím. V tomto období teplota zřídkakdy klesne pod 37 °C a teplota u moře jen vzácně klesne pod 27 °C. Roční úhrn srážek dosahuje v hornatých oblastech východního pobřeží 5000 mm, zatímco v některých údolích se jedná o hodnoty pod 1000 mm. Velké nebezpečí představují tajfuny, které jsou zde poměrně časté.", "section_level": 2}, {"title": "Tajfuny.", "content": "Na Filipínách jsou označovány jako \"baguio\" (psáno také \"bagio\", \"vaguio\", \"bagyo\") podle města Baguio, kde během bouře v roce 1911 napadlo za jeden den 116,8 cm srážek. Ve dvacátém století zasáhla Filipíny řada tropických bouří, které pokaždé způsobily velké ztráty na životech a materiální škody. V říjnu 1970 se územím přehnal tajfun Sening, který zničil řadu měst, přičemž rychlost větru dosahovala až 275 km/h, což bylo nejvíc v zaznamenané historii. Na podzim 1991 zasáhla Filipíny tropická bouře Uring, která přes relativní slabost (rychlost větru 95 km/h) způsobila rozsáhlé záplavy a počtem obětí (odhadem až 8 tisíc) překonala všechny dosavadní bouře. Začátkem listopadu 2013 zasáhl pobřežní město Basey v provincii Samar tajfun Haiyan, který si vyžádal přes 5000 životů. Na místě ihned zasáhly mezinárodní organizace, za Českou republiku přispěly pomocí, financemi a prostředky ze sbírek humanitární organizace ADRA, Charita, Červený kříž či Člověk v tísni, který zatím shromáždil přes 17 milionů korun. Mezi zničenými městy byl Tacloban či Guiuan v provincii Leyte, problémem zůstává i bezpečnost.", "section_level": 3}, {"title": "Politika.", "content": "Filipíny jsou unitární stát, mimo Autonomní region Muslimské Mindanao. Jsou zastupitelskou demokracií, vůbec nejstarší demokracií v oblasti Jihovýchodní Asie. Jsou prezidentskou republikou. Prezident je hlava státu i hlava vlády a vrchní velitel, je volen přímou volbou na 6 let. Bikamerální Kongres se skládá z horní komory, Senátu Filipín, do něhož jsou senátoři voleni na šest let, a komory dolní, Sněmovny reprezentantů Filipín, která je volena na 3 roky. Na vrcholu soudní moci je Nejvyšší soud, který je složen z předsedy soudu a čtrnácti soudců, již jsou jmenováni prezidentem. Filipínec Carlos Peña Romulo, mj. zakladatel filipínského skautingu, byl předsedou Valného shromáždění OSN. Filipíny podporovaly Spojené státy během studené války a války proti terorismu. Byly tradičně jejich hlavním spojencem mimo NATO. Avšak po roce 2016, s nástupem prezidenta Rodrigo Duterteho, došlo k zásadnímu zhoršení vztahů a k nástupu nové zahraničněpolitické orientace Filipín na Čínskou lidovou republiku a Rusko. Duterte je nicméně radikálním bojovníkem proti levicovým partyzánům v zemi. Historicky komplikované vztahy s Japonskem se v posledních desetiletích zlepšily a Duterte tento trend udržuje. Duterteho represe v oblasti drogové politiky, při nichž jsou zabíjeni často drobní překupníci a distributoři, vyvolala v roce 2017 diplomatický konflikt s Evropskou unií a silné ochlazení vztahů. Země se účastní mírových misí, zejména ve Východním Timoru.", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Geograficky se 7 tisíc filipínských ostrovů dělí do 3 skupin ostrovů: Luzon, Visayas a Mindanao. Ty se dále dělí na 18 regionů, 81 provincií, 144 měst, 1490 obcí a 42029 malých obcí zvaných \"barangay\" (stav v červnu 2015). Dne 24. července 2006 oznámila tehdejší filipínská prezidentka Gloria Macapagal-Arroyo návrh na vytvoření pěti ekonomických superregionů, zaměřených na hospodářské přednosti jednotlivých oblastí.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Po roce 2011 začaly Filipíny prožívat éru mimořádného ekonomického rozvoje. HDP roste mimořádným tempem: 6,7 procenta v roce 2012, 7,1 v roce 2013 a v dalších letech to byly podobné přírůstky bohatství: 6,1 %, 5,8 %, 7,1 % a 6,5 procenta v roce 2017. To je jedno z nejvyšších temp růstu na světě. Ve stejné době došlo k výraznému snížení zahraničního dluhu. Na tyto ukazatele zareagovaly i ratingové agentury či Světové ekonomické fórum, které ve svém žebříčku konkurenceschopnosti posunulo Filipíny ze 75. místa v roce 2011 na 57. místo v roce 2017. Za problém a brzdu rozvoje však většina mezinárodních organizací považuje rozbujelou byrokracii a korupci. K problémům Filipín patří redistribuce rostoucího bohatství. Země má největší rozdíl mezi bohatými a chudými v regionu. Giniho koeficient, jež tento rozdíl měří, činí 42,98, tedy zhruba dvojnásobek oproti Německu, Rakousku či České republice. To má dopady i na politickou sféru. Chudá část filipínské populace nemá pocit, že by se jí objektivní růst bohatství dotkl. Tento jev podrazil nohy prozápadním liberálním politikům (jako byl Noynoy Aquino) a otevřel brány prezidentovi Rodrigo Dutertemu, s jeho protiamerickou a pročínskou politikou. Nová Duterteho daňová reforma má právě redistribuovat prostředky k méně privilegovaným. Filipínský export však stále míří především do Japonska a Spojených států, dovozu naopak dominuje Čína. Export do Japonska byl umožněn japonsko-filipínskou smlouvou o ekonomickém partnerství z listopadu 2008. Ta vytvořila pravidla velmi se blížící zóně volného obchodu mezi těmito dvěma zeměmi. To byl mimořádný stimul pro filipínskou ekonomiku. Exportní potenciál země se zvýšil také roku 2015, když se stala součástí společného trhu ASEAN. Zahraniční investice na Filipínách rostou (v roce 2017 například enormně vzrostly investice z Nizozemska), avšak jsou limitovány zákonným ustanovením, že domácí firmy mohou mít podíl zahraničního vlastnictví nejvýše 40 %. Jako v některých jiných rozvojových zemích hrají velký stimulační efekt pro domácí poptávku tzv. remitence, tedy příspěvky, jež posílají rodinám Filipínci pracující v zahraničí. Filipíny mají jeden z největších kontingentů lidí pracujících za hranicemi - odhaduje se 10 milionů lidí. Počtem osob pracujících v cizině (z hlediska velikosti HDP) se Filipíny řadí na 3. místo za Indonésii a Thajsko.", "section_level": 1}, {"title": "Nerostné bohatství.", "content": "Co se nerostného bohatství týče, jsou Filipíny velmi bohaté. Nachází se zde naleziště rud železa, mědi, zinku, olova, manganu, chromu, zlata, stříbra, rtuti a kobaltu. Jsou zde i ložiska dvou důležitých paliv, ropy a černého uhlí.", "section_level": 2}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Zemědělstvím se živí asi 40 % obyvatel. Zemědělská půda zaujímá asi 34 % území státu. Nejvýznamnější plodinou je kokosová palma. Zpracováním dužiny jejich plodů (kokosové ořechy) se vyrábí tzv. \"kopra\". Filipíny jsou v její výrobě a produkci první na světě. Ještě se zde pěstují ananasy, banány, batáty, cukrová třtina, kakao, kaučukovník, káva, kukuřice, mango, maniok, rýže a tabák. Zemědělství převládá nad průmyslem.", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl.", "content": "Filipíny patří k rozvojovým zemím. Donedávna zde převládala tradiční odvětví průmyslu – průmysl potravinářský, textilní, dřevařský a částečně chemický. Od 70. let 20. století začíná na významu nabírat strojírenství. Významnými odvětvími strojírenství se stala výroba videorekordérů, televizorů a radiomagnetofonů a montáž automobilů. Největším průmyslovým centrem země je hlavní město Manila, zde je soustředěno téměř 90% veškerého filipínského průmyslu.", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "Filipíny mají přes 104 milionů obyvatel a jenom mezi lety 1990 a 2008 vzrostl počet obyvatel Filipín o 28 milionů. Roční populační přírůstek je 1,84 %. Střední délka života mužů je asi 65,3 let, u žen asi 71,1 let. Filipíny mají rychle rostoucí mladou populaci a populační růst podporuje i katolická církev. Obyvatelé mají svá sídla především v pobřežních nížinách. Po liberalizaci imigračních zákonů v USA po roce 1965 se několik milionů Filipínců přestěhovalo do Spojených států. Drtivou většinu populace ostrovů tvoří Filipínci (96%), kteří mluví jazyky malajsko-polynéské jazykové skupiny (Tagalogové 28,1 %, Cebuanové 13,1 %, Ilokanové 9 %, Bisajové 7,6 %, Hiligajnon Ilongové 7,5 %, Bikolové 6 %, Warayové 3,4 %). Zbytek tvoří nespočitatelné menšiny (1,5 procenta Číňanů ad.). Mezi původní obyvatele se řadí Negritové nebo horští Ifugaové, kteří byli až do počátku 20. století obávanými lovci lebek. V pobřežních oblastech žijí tzv. mořští cikáni. Filípíny mají dva úřední jazyky: angličtinu a filipínštinu (tagalštinu). Třemi největšími jazyky jsou tagalština (či jazyk tagalo), jíž mluví asi 28 procent obyvatel, hlavně na ostrovech Luzon, Mindoro a Panay. Druhá nejrozšířenější je cebuánština (též jazyk cebuano nebo visaya), mateřský jazyk asi 13 procent Filipínců, jímž se mluví na ostrovech Cebu a Bohol, na jih Negrosu a ve východní části Mindanaa. Třetím největším jazykem souostroví je ilokánština (ilocano), jímž se mluví na severu hlavního ostrova Luzon. Třináct filipínských jazyků má více než milion rodilých mluvčí. Krom tří uvedených jsou to ještě Hiligaynon (Ilongo), Waray-Waray, Kapampangan, Bikol, Pangasinan, Maranao, Maguindanao, Kinaray-a a Tausug. Komise pro filipínský jazyk eviduje celkem 175 jazyků a řadu dalších dialektů, většinou malajsko-polynéské jazykové skupiny.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Spolu s Východním Timorem jsou Filipíny jednou ze dvou křesťanských zemí v Asii. K římskokatolické církvi se v současnosti hlásí asi 81 % Filipínců.. Na Filipínách žije asi 69 miliónů pokřtěných katolíků, po Mexiku a Brazílii jsou tedy zemí s třetím největším počtem katolíků na světě. Celkem 11,6 % obyvatel jsou věřící dalších křesťanských církví. Nejpočetnější je Nezávislá filipínská církev (IFI, má přes 6 milionů věřících, je to národní katolická církev nezávislá na Římu, je ve svátostném společenství jak s anglikány, tak i s Utrechtskou unií starokatolických církví). Další jsou: Filipínská episkopální církev (anglikáni), katolická apoštolská církev (sesterská církev brazilské ICAB - VIZ) a protestantské církve. Muslimští Morové obývají téměř výhradně oblasti na jihu země (Mindanao, Palawan, Suluské ostrovy. - muslimové celkem tvoří necelých 5 % obyvatel. A ostatní víry: hinduisté, buddhisté, též animisté a obyvatelé nezjištěného vyznání - celkem asi 2,5 %. Na velikonoce se na Luzonu poblíž Manily nechávají domorodci dobrovolně zaživa ukřižovávat, někteří to absolvovali i několikrát. Na Filipínách (a Guamu) působilo také celkem asi 20 jezuitů z českých zemí. Byli to nejspíše první Středoevropané, kteří se na Filipíny dostali. Např. 1) Antonín Malínský nebo 2) Vavřinec John - ten se dožil na svou dobu úctyhodných 80 let. Dále: 3) Augustin Strobach, který byl zabit domorodci na Guamu, jeho ostatky jsou dnes v Olomouci. Též 4) Pavel Klein, ten se sice narodil v německojazyčném Chebu, ale uměl velmi dobře česky - nejspíš pocházel ze smíšené rodiny. Byl velice vzdělaný a několik let byl jezuitským provinciálem na Filipínách. Mj.napsal knihu o využití léčivých rostlin, obsahující mnoho užitečných receptů, byla vydávána ještě v 19. stol. Zanechal i zápis o zatmění Měsíce a také překládal náboženské texty do místní tagalštiny, byl spoluautorem jejího prvního slovníku a dokonce v ní i psal básně. Díky činnosti českých misionářů je na Filipínách velmi populární Pražské jezulátko (Bambino di Praga). Je tam ctěnou náboženskou ikonou známou jako Santo Niño.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Umění.", "content": "Klasikem filipínské literatury je José Rizal. Byl i národním buditelem a nejvýznamnější postavou filipínského hnutí za nezávislost a osvobození od španělské koloniální nadvlády. Za své vlastenecké aktivity byl popraven. Výročí jeho smrti se stalo filipínským státním svátkem. K Rizalovým blízkým spolupracovníkům patřil spisovatel a novinář Marcelo H. del Pilar. Nejvýznamnějším malířem podílejícím se na aktivitách obrozeneckého hnutí byl Juan Luna. Filmový režisér Lav Diaz patří k nejúspěšnějším filmařům, jeho snímek si v roce 2016 odvezl Zlatého lva z Benátského filmového festivalu. Zpěvačka Charice Pempengco nejprve uspěla na Youtube, poté v seriálu Glee a posléze na sebe upozornila svou přeměnou z ženy v muže. Muzikálová zpěvačka Lea Salonga se stala první asijskou umělkyní, jež získala americkou divadelní cenu Tony. Také raper známý pod jménem Apl.de.ap se proslavil ve Spojených státech, především ve skupině The Black Eyed Peas.", "section_level": 2}, {"title": "Památky.", "content": "Na Seznam světového dědictví UNESCO byly společně zapsány čtyři filipínské barokní kostely: kostel svatého Augustina v Manile, kostel nanebevzetí Panny Marie v Santa Maria, kostel svatého Augustina v Paoay a kostel sv. Tomáše z Villanovy v Miagao. Pocházejí z období španělské kolonizace Filipín. Všechny kostely jsou unikátní ukázkou evropského baroka, které bylo řemeslníky přizpůsobeno místnímu materiálu a technice. Na seznam byly zapsány také rýžové terasy filipínských Kordiller. Soustava opěrných zdí z kamene a hlíny přesně kopíruje tvar kopce a má tedy nesymetrický půdorys, archeologické nálezy ukazují, že tato technika využití krajiny se v regionu používá již 2000 let bez zásadnějších změn. Památkou UNESCO je také celé historické město Vigan. Jeho historické centrum je nejlépe zachovalým španělským koloniálním městem v Jihovýchodní Asii.", "section_level": 2}, {"title": "Kuchyně.", "content": "Mezi oblíbené pokrmy filipínské kuchyně patří: lechón (pečený vepř vcelku), longaniza (filipínský salám), tapa (uzené hovězí maso), torta (omeleta), adobo (kuřecí nebo vepřové maso v česneku, octu, oleji a sójové omáčce), dinuguan (dušené maso ve vepřové krvi), kaldereta (maso v rajčatové omáčce), mechado (hovězí maso v sóji a rajčatové omáčce), puchero (hovězí maso v banánech s rajčatovou omáčkou), afritada (kuřecí nebo vepřové maso v rajčatové omáčce se zeleninou), kare-kare (dobytčí maso a zelenina vařená v arašídové omáčce), pinakbet (dýně, lilek, fazole, okra a krevetová pasta), sinigang (maso nebo mořské plody v kyselém vývaru), pancit (nudle) a lumpia (čerstvé nebo smažené jarní svitky). Typickým rysem filipínské kuchyně je kombinace něčeho sladkého s něčím slaným: champorado (sladká kakaová rýžová kaše), která je spárována s tuyo (solené ryby sušené na slunci); dinuguan (pikantní guláš vyrobený z prasečí krve a vnitřností), spojený s puto (sladké, dušené rýžové koláče); nezralé ovoce, jako jsou zelené mango (které jsou jen mírně sladké, ale velmi kyselé), jsou konzumovány namočené ve slané nebo bagoongské půdě. Obvyklé je také použití sýra ve sladkých koláčích (jako je bibingka a puto), stejně jako ve zmrzlině. Filipínská kuchyně také kombinuje sladké (tamis) a kyselé (asim) potraviny.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Bojové umění eskrima (zvané též arnis) bylo roku 2009 zákonem uznáno za národní sport. Filipínci se olympijských her zúčastňují od roku 1924, přesto se jim dosud (do roku 2018) nepodařilo vybojovat zlatou olympijskou medaili. Vzhledem k tradici bojových umění blízkých boxu, jež je typická pro celou oblast jihovýchodní Asie, jsou Filipínci na olympiádě nejúspěšnější právě v boxu. Z deseti olympijských cenných kovů, jež do roku 2010 získali, bylo pět právě z boxerského ringu, z toho dvě stříbra (Anthony Villanueva, Mansueto Velasco). Historické třetí stříbro získala na hrách v Riu roku 2016 vzpěračka Hidilyn Diazová, největší filipínská sportovní hvězda současnosti. První medaili pro Filipíny vybojoval již roku 1928 plavec Teófilo Yldefonso. Dva bronzy brali Filipínci i v atletice, roku 1932 ho v Amsterdamu získal trojskokan Simeon Toribio a roku 1936 v Berlíně v běhu na 400 metrů překážek Miguel White. Filipíny jsou prvním tropickým státem, který se zúčastnil zimních olympijských her. Profesionálními mistry světa byli boxeři Francisco Guilledo, Ceferino Garcia, Nonito Donaire či Manny Pacquiao. Filipínským rodákem byl úspěšný hráč amerického fotbalu Tim Tebow. Filipínští basketbalisté získali bronz na mistrovství světa v roce 1954. Oblíbenou zábavou místních obyvatel jsou kohoutí zápasy, na Filipínách zvané \"sabong\". Jo jo je tradiční filipínskou hračkou a díky filipínskému podnikateli žijícímu v USA, Pedro Floresovi, se rozšířilo do celého světa a akrobacie s ním se stala i oblíbeným sportem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Filipíny, oficiálně známé jako Filipínská republika, jsou ostrovní stát v jihovýchodní Asii, jehož hlavním městem je Manila. Rozkládají se na 7641 ostrovech v západním Tichém oceánu. S žádným státem nesdílejí pozemní hranici. Mořské úžiny je dělí od Tchaj-wanu na severu, od Malajsie (Sabah) na jihozápadě a Indonésie (Sulawesi) na jihu. ", "tgt_summary": "Die Philippinen ([], amtlich \"Republik der Philippinen\", [], ) sind ein Staat und Archipel mit 7.641 Inseln im westlichen Pazifischen Ozean und gehören zu Südostasien. Sie bilden den fünftgrößten Inselstaat der Welt (nach Indonesien, Madagaskar, Papua-Neuguinea und Japan). Die Philippinen sind neben Osttimor (Timor-Leste) der einzige asiatische Staat mit katholischer Bevölkerungsmehrheit. Ihren Namen erhielten sie von dem Entdecker Ruy López de Villalobos, der die Inseln zu Ehren des spanischen Infanten Philipp \"Las Islas Filipinas\" nannte.", "id": 916267} {"src_title": "Rokoko", "tgt_title": "Rokoko", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Jméno slohu se odvozuje od francouzského \"rocaille\" (česky rokaj), ornamentálního zprohýbaného motivu, poněkud připomínajícího ušní boltec. Tento ornament nekonečných variačních možností vznikl počátkem 18. století v Itálii, avšak výtvarně byl akcentován hlavně ve Francii doby Ludvíka XV. Rokoko se představuje především jako dekorativní styl: stěny a klenby světských i sakrálních staveb jsou pokryty lehkými, elegantními ornamenty, rokajemi, ve štuku a zlatě, ve formě fresek a motivů popínavých rostlin. Rozkvět nastává koncem roku 1730, k nám přichází s malým zpožděním až kolem roku 1740. Půvabné kudrlinkové ozdoby a rostlinné motivy zdobí každou stavbu a hýří zlatou a bílou barvou. Záliba v okázalé ornamentice se projevovala v architektuře, malířství, sochařství, uměleckém kovářství atd. Ornamentika však není jedinou známkou rokokového výtvarného názoru, i když nejbezpečněji pomáhá k časovému určení děl jím poznamenaných, především ovšem v oblasti architektury. Po slavnostní monumentalitě a honosnosti umění doby Ludvíka XIV. nastoluje ve všem životním prostředí druhé čtvrtiny 18. století lehký tón, úsměvnost a zdrobnělé měřítko. Aniž by opustila slohové zásady tradičního klasicismu, šíří se tato výtvarná nálada charakteristická pro období rokoka po celé Evropě. Dynamismus vrcholného baroka střídá lyrismus, který modeluje stavby do klidných obrysů a ploch s nehlubokým členěním stěn, jejichž střízlivost zvýrazňuje nanášením rocaillů.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "V protikladu k poměrně hmotové uměřenosti architektury českého rokoka jeví soudobé užité umění známky tvarové rozvolněnosti a dekorativní nespoutanosti. Zprohýbané, zlaceným rocaillem hýřící oltáře, asymetrie a ornamentální přebujelost ostatního kostelního zařízení, jaká charakterizují především jezuitské chrámy, v této době většinou nově zařizované, mají analogii v obydlí laickém ve zlaceném zprohýbaném nábytku, lesku přemíry zrcadel, v tapiseriích a figurkách s pastorálními náměty, v pestrobarevných textiliích i květované keramice, pokud není tvarována do podoby ptáků či ovoce. Radost z přírody je reakcí na dogmatismus a religiozitu baroka a předzvěstí romantismu nové doby. Ústřední jmenovitou hodnotou životního pocitu a myšlenkového vztahu ke světu byla intimita, niternost prožitku, přenášená i na přírodu. Nová smyslová citlivost odkryla například denní světlo. Odpovídalo touze po jasu a přirozenosti. Bylo zdůrazňováno ve všech výtvarných druzích, v architektuře četností a velikostí oken zámků a paláců, v interiérech zrcadly, v malířství opuštěním šerosvitu a zesvětlením barevnosti, pastelovým laděním barev, větším použitím techniky pastelu. Oproti baroknímu monumentalismu, patosu a umocněné výrazovosti rozvinulo jemnou hru světla a stínu až k citově sentimentální lyričnosti. Prostor, klíčová složka každého výtvarného názoru, je v rokoku důsledně intimní, tj. uzavřený a podávaný motivem interiéru, v němž se děj odehrává, nebo motivem exteriéru, jímž je především zahrada. Prostorovou představu postupně se odkrývajících prostorů uskutečnila například parková architektura zámků (Versailles, Schönbrunn), malířství svými scénickými kompozicemi G. B. Tiepolo, F. A. Maulbertsch, z nichž těžilo i reliéfní sochařství. Celá příroda, záměrně utvářená parkovou úpravou, grottami, vodopády, vyjadřuje dobovou představu ráje, lepšího, přírodního, a proto přirozeného světa plného harmonie. Obrozený vztah ke skutečnosti, zvláště přírodní, pozvedal na čelné místo vedutu (G. A. Canale, B. Belotto, F. Guardi, G. B. Piranessi) a později i motiv zříceniny v krajině (G. P. Pannini, H. Robert). Mezi umělce rokoka jsou řazeni Jean Antoine Watteau, Francois Boucher, Maurice-Quentin de La Tour, Jean Baptiste Chardin, Rosalba Carrierová, William Hogarth, Daniel Chodowiecki, Jean Baptiste Greuze, Pietro Longhi, Paul Troger atd.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura v Českých zemích.", "content": "Jednou z mála rokokových stavebních památek na území Českých zemí je zámek Nové Hrady u Skutče (okres Ústí nad Orlicí) z let 1774–1777, přezdívaný někdy \"„malý Schönbrunn“\" nebo \"„české Versailles“\".", "section_level": 2}, {"title": "Interiér.", "content": "Nábytek rokoka se snaží zjemňovat dekor a používat odlehčené materiály. Ve střední Evropě, v Itálii a ve Španělsku převládá vliv francouzské nábytkářské tvorby především pro šlechtická panství. Ale rovněž měšťanstvo v Rakousku a německých zemích vyhledávalo pozměněnou formu francouzského nábytku, projevující se dýhováním a leštěním. Další odvětví tvořil nábytek anglický, který se vyznačoval jednoduchou linií, nákladností a užitečností (až praktičností) jednotlivých kusů. Tento druh nábytku ovlivnil hlavně produkci směřující do Severní Ameriky, tzv. koloniální nábytek. Oblíbenou potahovou látkou se stal v době rokoka chintz, pestře potištěné plátno se slabým voskovým povlakem. Od 17. století se dováželo do Evropy z Indie a později se zde už vyrábělo. Dřevěný nábytek se také ošetřoval pomocí tzv. polírovací běli, složené ze směsi želatiny, vepřového sádla, včelího vosku, Marseillského mýdla, kaolínu nebo křídy. Části pokryté polírovací bělí se doplňovaly barevnými nebo pozlacenými plátky. Rokokový nábytek se vyznačoval zvlněným povrchem, štíhlými a prohnutými nožkami, tedy skoro nesymetrií. Výtvarný styl se inspiroval čínským a japonským uměním, postavy Číňanů se objevovaly například na čajových soupravách a čínské nebo japonské pokoje byly obvyklou součástí šlechtického sídla. Rokokový sloh nacházíme na zámcích velmi často v podobě kamen, hlavně se zlacenými, růžovými nebo červenými detaily ornamentiky. Dále se používá mosaz, cín, želvovina, intarzie s motivy květin. Lustry jsou kovové (masivní barevné kovy, plechové s květy) nebo skleněné (čiré, jemně barevné či z benátského skla). Do rokokových pokojíků patří též porcelán, míšenské a vídeňské porcelánové figurky (především pastýřská tematika), české řezané sklo, holíčská fajáns (majolika – keramika z pálené hlíny s cíničito-olovnatou polevou, malovaná nebo plasticky zdobená) a zdobené rokokové stolní hodiny. Jako ukázkový zámek může sloužit zámek Dobříš, včetně zahrady a interiérů.", "section_level": 1}, {"title": "Malířství v českých zemích.", "content": "Do naší malířské tvorby pronikaly rokokové prvky už kolem roku 1729, jak naznačuje oltářní i fresková malba V. V. Reinera (1689–1743), v jehož díle došlo ve třicátých letech k nápadnému zmenšení figurálního rozvrhu a celkovému zklidněním citového výrazu. Skutečným nositelem rokokového charakteru však nebyla ani tak malba fresková – Jan Petr Molitor (1702–1756), František Antonín Müller (1697–1753), Siard Nosecký (1693–1753), František Julius Lux (1702–1764), jako spíše malířství závěsných obrazů (tapiserií). Antoním Kern (1719–1747) sem vnesl přímé zkušenosti ze svého školení v Benátkách, projevující se především v příznačném prosvětlení barevné škály a ve zlyričtění scény. Také Molitorovu intenzivní freskařskou práci (Liběchov, Hořín, Dobříš) provázela pilná tvorba závěsných obrazů oltářních, vyznačujících se působením světelných efektů a celkovým zjemněním barevného podání. Komorní obraz kabinetní získal hlavní pěstitele v krajináři F. A. Hartmannovi mladším (1694–1738) a v malíři květinových zátiší K. J. Hirshelym (1695–1743), jenž spojil kresebně detailní provedení s ornamentálně-dekorativním barevným řešením. V zátiší J. A. Vocáska (1706–1757) se prolnula věcnost pohledu s precizní drobnomalbou, působící ve své usilovné faktografičnosti a úspěšném využívání iluzivních efektů tzv. trompe l’oeil. Za typického představitele české rokokové malby je možné pokládat Norberta Grunda (1717–1767), autora nespočetných obrázků drobného formátu, v nichž se figurální prvek harmonicky vyvažuje s motivem krajiny. Benátský luminismus, jenž byl stylovým vzorem českého rokokového malířství, dostoupil svého vrcholu ve freskách F. X. Palka (1724–1767) a J. L. Krackera (1717–1779), v nichž se původní podněty z okruhu G. B. Piazzetty (1682–1754) a G. B. Tiepola zjednodušily v dílech vystupňovaného dekorativismu a zesilovaného prostorového iluzionismu. Cosi z hravosti a jemné noblesy rokoka mají oltářní obrazy Ignáce Raaba (1715–1787), převádějící náboženské výjevy do sféry poklidného výjevu, zbaveného vší epičnosti ve prospěch ztišeného komentování na okraji religiozity prosáklé sentimentem. Celá plejáda umělců různého stupně kvality, od techniky dokonalého projevu (fresky Josefa a Václava Prokopa Kramolínů, F. J. Prokyše (1715–1791), interiérové výzdoby A. Tuvory, oltářní obrazy F. X. Procházky (1740–1815)) až na práh obyčejného řemesla, rozšířila principy rokokové malby po celé zemi; koncem 18. století začala rokoková malba pronikat i do oblasti umění lidového (obrázky na skle), kde tento názor (silně zrustikalizovaný) přežíval hluboko až do století devatenáctého. Snad nejvýrazněji se mimo České země projevilo rokoko v oblasti odívání, líčení a účesů, což můžeme souhrnně nazvat jako rokoková móda.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rokoko (z francouzštiny-\"rocaille\") je umělecký sloh, který představoval další vývoj baroka v letech 1735 až 1770/1790. Zatímco ve Francii má rokoko charakter samostatného slohu, následujícího po období výrazného baroka, v prostředí střední Evropy, kde plynule navazuje na baroko, je chápání rokoka jako samostatného slohu sporné. Vhodnější je používat pro střední Evropu termín pozdní baroko.", "tgt_summary": "Das Rokoko ist eine Stilrichtung der europäischen Kunst (von etwa 1725/33 bis 1775/83) und entwickelte sich aus dem späten Barock (ca. 1700–1720). Ausgangspunkt ist Frankreich. Der Name entstammt dem französischen Wort Rocaille (Muschelwerk) und bezeichnet ein immer wieder auftretendes Ornamentmotiv, das sich durch Asymmetrie von barocken Formen unterscheidet. Der Begriff \"Rokoko\" wurde 1797 von dem Maler Pierre Maurice Quays geprägt. ", "id": 2392516} {"src_title": "Kvantová fyzika", "tgt_title": "Quantenphysik", "src_document": [{"title": "Princip.", "content": "Na rozdíl od klasické fyziky se v kvantové fyzice stav systému popisuje nikoli přímo měřitelnými veličinami formula_1 (poloha formula_2, hybnost formula_3, energie formula_4,...), ale speciální funkcí - stavovým vektorem (vlnová funkce formula_5, nejobecněji matice hustoty určující soubor vlnových funkcí formula_5 s různými pravděpodobnostmi). Zatímco klasická fyzika předpokládá, že měření lze provést tak, aby jeho vliv na měřený objekt byl zanedbatelný, kvantová fyzika má jiný postup. Měřitelným fyzikálním veličinám formula_1 přiřazuje operátory formula_8 působící na stavový vektor formula_5. Každé konkrétní měření je zásahem měnícím systém (tzv. redukce vlnového klubka formula_5 - jeho změna na některou z vlastních funkcíformula_11 operátoru formula_1) a dávající jen některou z možných hodnot, totiž příslušnou vlastní hodnotu formula_13 operátoru (tj. formula_14), a to s pravděpodobností, kterou lze z formula_5 a formula_11 spočítat. Vlastní hodnoty formula_13 nemusí tvořit spojitou řadu, proto název kvantování. Zejména energie formula_4 soustavy se může měnit nejen spojitě (např. elektron s kladnou energií v atomu vodíku), ale i nespojitě (elektron se zápornou energií v atomu vodíku). Rozdíly formula_19 se pak nazývají kvanta energie a realizují se elektromagnetickou energií - fotonem s energií formula_20 a frekvencí formula_21, kde formula_22 je redukovaná Planckova konstanta.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Počátky kvantové teorie sahají k přelomu 19. a 20. století, kdy Max Planck odvodil vztah pro frekvenční rozdělení energie záření černého tělesa z předpokladu, že světlo je vyzařováno po malých kvantech, jejichž energie je úměrná frekvenci (konstanta úměrnosti formula_22 se nazývá Planckovou konstantou). Tehdejší teorie elektromagnetického záření předpokládaly čistě vlnový charakter světla.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik kvantové mechaniky.", "content": "Bohrův model atomu (1913) vysvětloval rozložení spektrálních čar vodíku. Předpokládal, že moment hybnosti elektronu je celým násobkem Planckovy konstanty. Einstein pak vysvětlil podobným způsobem fotoelektrický jev, za což mu byla udělena Nobelova cena za rok 1921. Na počátku dvacátých let kvantová mechanika pomáhala vysvětlit pouze mikroskopické jevy. De Broglie tedy navrhl uvažovat u veškeré látky dvojí podstatu, vlnovou a částicovou. Tím byly vysvětleny interferenční jevy při rozptylu částic (viz Youngův experiment pro různé typy částic). Roku 1926 E. Schrödinger zveřejnil vlnovou rovnici. W. Heisenberg zobecnil Hamiltonovy rovnice, čímž ukázal, že klasická mechanika je limitním případem mechaniky kvantové. Schrödingerova vlnová teorie i Heisenbergův maticový počet jsou ekvivalentní, jsou jen různými reprezentacemi stejné myšlenky.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj kvantové teorie pole.", "content": "Kvantová mechanika narážela na dva zásadní problémy. Je totiž: Kvantová teorie pole oba tyto problémy řeší. Od začátku je budována pro systémy s nekonečným počtem stupňů volnosti, kde není nutné, aby v daném stavu byl počet částic pevně daný. Na druhý problém v teorii pole také nenarážíme, poněvadž v ní prostorová souřadnice vystupuje spolu s časem jako parametr, nikoliv jako dynamická proměnná, jak je tomu v kvantové mechanice. Tím umožňuje přirozeně zahrnout speciální teorii relativity a vyhnout se přitom problému s interpretací lokalizovaných stavů. Korektním zahrnutím teorie relativity je dosaženo přesnějšího popisu procesů, kdy kinetická energie některých z částic je srovnatelná s jejich klidovou energií či vyšší. Ve třicátých letech 20. století se jednalo především o β-rozpad neutronu (kvůli uvolněnému lehkému neutrinu) a pochopitelně všech procesů s fotony. Relativistická kvantová teorie pole se proto rozvinula velmi záhy v podobě Fermiho teorie β-rozpadu (1934) a později kvantové elektrodynamiky (konec 40. let), k jejímž hlavním autorům patří P. Dirac, F. Dyson, J. Schwinger, R. Feynman a Š. Tomonaga. Zásadním problémem v poruchové formulaci teorie pole byl výskyt nekonečných koeficientů ve vyšších korekcích k základní aproximaci. Řešením se ukázala být procedura zvaná renormalizace, která odstraňuje nekonečné hodnoty pomocí předefinování fyzikálních konstant vystupujících v rovnicích, jako jsou náboje či hmotnosti částic. Ačkoliv matematická konzistence této procedury není zcela uspokojivá, vede k velmi dobré shodě s experimentem a stala se nedílnou součástí současné kvantové teorie. Mnoho fyziků, mj. Dirac a Feynman, vyjadřovalo ovšem nespokojenost s takovým stavem a dodnes renormalizace zůstává jedním z „nejdivnějších“ míst současné fyziky. Renormalizace je (v užším smyslu) aplikovatelná jen na určitou třídu teorií, zvaných renormalizovatelné. Renormalizovatelnost je užitečným kritériem pro rozhodování, zda určitá teorie pole je přípustná pro popis v přírodě se vyskytujících procesů. Nerenormalizovatelnost staré Fermiho teorie vedla k předpovědi objevu existence intermediálních bosonů W a Z a posléze ke sjednocení elektrodynamiky a teorie slabých interakcí do jednotné teorie elektroslabých interakcí. Vývoj teorie silných interakcí (jež jsou zodpovědné za síly držící dohromady hadrony a atomová jádra) byl složitější, především kvůli nepřebernému množství nově objevených hadronů v padesátých a šedesátých letech. Určitou dobu dokonce převažoval mezi fyziky názor, že kvantová teorie pole není v zásadě nutná pro popis částicových experimentů a předpovědi byly získávány vyšetřováním analytických vlastností S-matice. Teorie pole zažila návrat koncem šedesátých let po objevu kvarkového modelu a asymptotické volnosti, což vedlo k ustavení kvantové chromodynamiky jako hlavní teorie silných interakcí. Za objev asymptotické volnosti byla udělena F. Wilczekovi, D. Grossovi a H. D. Politzerovi nobelova cena za rok 2004.", "section_level": 2}, {"title": "Formulace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rozdíly mezi klasickou a kvantovou fyzikou.", "content": "Klasická fyzika popisuje stav systému v daném čase pomocí sady hodnot vybraných měřitelných veličin (ty jsou v kvantové fyzice obvykle nazývány pozorovatelné). Například stav bodové částice (hmotného bodu) je úplně určen, zadáme-li jeho polohový vektor a vektor hybnosti; pak říkáme, že poloha a hybnost jsou úplným systémem pozorovatelných (ÚSP). (Alternativně lze udat místo hybnosti například směr pohybu a energii; výběr ÚSP použitých k popisu je víceméně libovolný a obvykle se volí sada pozorovatelných co nejlépe se hodící k výpočtům. Ostatní pozorovatelné jsou pak funkcí těch z ÚSP - energie je u volného hmotného bodu kvadrátem hybnosti a podobně.) Řešením pohybové rovnice pak principiálně můžeme spočíst, jaký bude stav systému v jiných časech. Pojem stavu systému v kvantové teorii je složitější. Klíčovým rozdílem oproti klasické fyzice je možnost, že vybraná pozorovatelná v daném stavu nemá nějakou konkrétní hodnotu, ale při měření této veličiny můžeme dostat různé výsledky s různou pravděpodobností. Pravděpodobnost naměření hodnoty formula_2 veličiny formula_25 můžeme označit formula_26, místo jedné hodnoty polohy formula_27 určující pozici částice tak musíme k popisu systému udat pravděpodobnosti nalezení částice v každém bodě prostoru. (Protože prostor je spojitý, místo pravděpodobnosti je třeba udávat hustotu pravděpodobnosti, toto rozlišení budeme dále vynechávat, protože není pro pochopení podstaty kvantové teorie zásadní). Mohou ovšem existovat i speciální stavy, kde měřením vybrané pozorovatelné (v našem případě polohy) můžeme získat jen jedinou hodnotu formula_27, tj. formula_29 pro formula_30. Takovým stavům se říká stavy vlastní, nebo stavy \"s ostrou hodnotou\" pozorovatelné. V kvantové teorii jsou ale tyto stavy jen malou podmnožinou všech možných stavů systému.", "section_level": 2}, {"title": "Vlnová funkce.", "content": "Ukazuje se, že pro popis interference nestačí udávat pravděpodobnostní funkci formula_26, ale komplexní amplitudu pravděpodobnosti formula_32, přičemž formula_33. Amplituda formula_34 se pak nazývá vlnovou funkcí. Analogicky by bylo samozřejmě možné udávat pravděpodobnost a fázový faktor, parametrizace pomocí komplexních čísel je ale výrazně elegantnější a jednodušší. Máme-li v ÚSP pozorovatelných více (označme formula_35), musíme znát pravděpodobnost naměření pro každou kombinaci hodnot formula_36, a tudíž také popisujeme systém pomocí vlnové funkce více proměnných formula_37. V rámci kvantové teorie je změna původního stavu procesem měření realizována konceptem kolapsu vlnové funkce. Měříme-li pozorovatelnou formula_25 a obdržíme výsledek formula_27, systém „zkolabuje“ do stavu s ostrou hodnotou formula_40, tj. jeho vlnová funkce se náhle změní - nikoliv vývojem daným Schrödingerovou rovnicí, ale procesem měření jako takovým. Následující bezprostředně následující měření téže veličiny pak dá týž výsledek.", "section_level": 3}, {"title": "Kompatibilita pozorovatelných.", "content": "Provedeme-li měření téže veličiny na daném systému dvakrát bezprostředně po sobě, získáme stejnou hodnotu dané veličiny. To ovšem neplatí pro měření na jiných pozorovatelných - pokud měříme veličinu formula_25 s výsledkem formula_27, poté veličinu formula_43 s výsledkem formula_44, můžeme následujícím měřením formula_25 získat formula_46 různé od formula_27. Tuto skutečnost přirozeně interpretujeme jako nemožnost současného měření pozorovatelných formula_25 a formula_43. Pozorovatelné formula_25 a formula_43 se pak nazývají nekompatibilní. ÚSP pak zřejmě musí být tvořen jen kompatibilními pozorovatelnými. Praktickým příkladem nekompatibilních pozorovatelných je hybnost a souřadnice. Jejich nekompatibilita je v jistém smyslu dokonce maximální, neexistuje totiž žádný stav, který by měl ostrou hodnotu obou těchto pozorovatelných a dokonce v každém stavu s ostrou hodnotou souřadnice (resp. hybnosti) může být hybnost (resp. souřadnice) libovolná, a to s rovnoměrným rozdělením pravděpodobnosti. To ovšem znamená, že na rozdíl od klasické mechaniky bodové částice nemůže hybnost a souřadnice tvořit ÚSP. Ukazuje se ale, že v mechanice kvantové stačí, když je ÚSP tvořen jen hybností nebo jen souřadnicí.", "section_level": 3}, {"title": "Příprava stavu a princip superpozice.", "content": "V kvantové teorii hraje důležitou roli otázka \"přípravy stavu\". Zatímco klasická fyzika tento problém neřeší (připravit systém do nějakého výchozího stavu se považuje za problém ryze technický), ve fyzice kvantové narážíme na koncepční problém: abychom vůbec věděli, v jakém je systém stavu, musíme provádět měření, při nichž se ovšem systém nechová deterministicky. Proto příprava stavu úzce souvisí s procedurou měření. Po provedení měření (jehož výsledek je náhodný) víme, že systém zkolaboval do stavu s ostrou hodnotou, kterou jsme naměřili a můžeme říct, že jsme připravili systém v onom konkrétním stavu. Pokud tedy měříme například polohu částice (např. tak, že na ni svítíme a pozorujeme odražené fotony) a naměříme nějakou hodnotu formula_2, pak můžeme tvrdit, že jsme připravili částici v tomto bodě. (Povšimněme si, že prakticky nevíme, v jakém stavu byl systém před prvním měřením.) Nevýhodou tohoto postupu je pochopitelně neschopnost určit onen bod předem. Proto má smysl trochu modifikovaná procedura - měřit, zda se částice nachází v určitém bodě. Tím získáme ano/ne experiment, přičemž v případě kladného výsledku měření máme systém ve stavu, o který jsme usilovali. To můžeme provést třeba tak, že svítíme jen do tohoto jednoho bodu. (Technické aspekty měření můžeme ignorovat, říkejme, že jsme do daného bodu umístili detektor částic. Ignorujme také konečné rozměry a tudíž nenulovou systematickou chybu měření detektoru.) Co se stane, když umístíme dva detektory do dvou různých bodů formula_2 a formula_54? Pokud budeme detekovat signál zvlášť z každého z detektorů, nebude se situace podstatně lišit od předchozího případu - v případě kladného výsledku měření získáme částici umístěnou buď v formula_2 nebo v formula_54. Co když ale budeme detekovat jen jeden signál, ignorujíce z jakého detektoru vyšel? Naivně by se dalo čekat, že stav bude buď částice v bodě formula_2, nebo částice v formula_54, pouze nebudeme vědět, která možnost platí. Ve skutečnosti bude ale vlnová funkce výsledného stavu lineární kombinací vlnových funkcí stavů soustředěných v formula_2 a formula_54, přičemž koeficienty v této lineární kombinaci budou záviset na stavu systému před měřením. Toto je podivuhodná vlastnost kvantové teorie (všimněte si, že stav systému závisí na tom, jaké informace experimentátor extrahuje z měřicí aparatury) a sčítání vlnových funkcí se nazývá principem superpozice.", "section_level": 3}, {"title": "Dvojí druh časového vývoje.", "content": "Na místě klasické pohybové rovnice (což je obvykle diferenciální rovnice druhého řádu v čase) stojí Schrödingerova rovnice řídící časový vývoj vlnové funkce. Tato rovnice popisuje vývoj systému za předpokladu, že \"není prováděno žádné měření\", tedy je-li systém dostatečně izolovaný od svého okolí. Vlnová funkce se řízením Schrödingerovy rovnice v čase vyvíjí spojitě. Tzn. existují dva druhy časového vývoje v kvantové teorii: Hladký vývoj daný Schrödingerovou rovnicí jsoucí obdobou vývoje klasického systému, a na druhé straně ryze kvantový kolaps při měření.", "section_level": 3}, {"title": "Matematický aparát.", "content": "\"(Poznámka k symbolice: V tomto článku jsou vektory označovány malými latinskými písmeny, operátory jsou pak označovány velkými písmeny se stříškou. Taková notace je jistým kompromisem mezi notací užívanou matematickými fyziky a matematiky - kde chybí i stříška u operátorů - a fyzikální Diracovou (braketovou) notací. Diracova notace je přehlednější, ovšem je typograficky náročnější a pro konzistentní zavedení je třeba zavádět duální prostory, což je nad rámec tohoto článku.)\" Pro detailnější porozumění kvantové teorii je vhodné uvažovat obecnější a abstraktnější aparát založený na lineární algebře. Systému je v něm přiřazen Hilbertův prostor, tj. úplný vektorový prostor se skalárním součinem. Každý nenulový vektor představuje možný stav systému a odpovídající vlnovou funkci. Obvykle se přitom vlnová funkce sama používá k reprezentaci abstraktního vektoru. Výhodou abstraktního popisu je výrazné zjednodušení vzorců, kde místo nepřehledných integrálních formulí vystupuje skalární součin stavových vektorů. Zatím jsme pouze řekli, jaká je amplituda pravděpodobnosti naměření určité hodnoty pozorovatelné formula_25, která hraje roli argumentu vlnové funkce. Ovšem výběr pozorovatelné, kterou použijeme k tomuto účelu, je víceméně libovolný. Jaká je ale pravděpodobnost naměření hodnoty formula_54 pozorovatelné formula_43 ve stavu s vlnovou funkcí formula_34? Kvantová teorie tuto amplitudu pravděpodobnosti definuje jako skalární součin formula_34 s vektorem odpovídajícím stavu s ostrou hodnotou formula_54, formula_67. Disponujeme-li systémem ve více kopiích a jsme-li teoreticky schopni všechny kopie uvést do stejného stavu formula_34, můžeme se ptát, jaká bude střední hodnota formula_69 pozorovatelné formula_25 ve stavu formula_34, tj. aritmetický průměr výsledků měření na jednotlivých kopiích systému. Přirozeně, formula_69 je dána váženým aritmetickým průměrem přes všechny možné naměřené hodnoty. Jednotlivé váhy jsou pak určeny pravděpodobností naměření příslušné hodnoty. Tudíž", "section_level": 2}, {"title": "Operátory.", "content": "Každé pozorovatelné veličině formula_43 je přiřazen hermitovský operátor formula_75. Vlastní vektory formula_76 tohoto operátoru reprezentují stavy s ostrou hodnotou pozorovatelné formula_25, tato hodnota formula_78 je pak rovna příslušnému vlastnímu číslu. Taková reprezentace pozorovatelných má nezanedbatelné výhody. Například díky ortogonalitě vlastních vektorů samosdruženého operátoru můžeme operátor rozložit podle následujícího přepisu: Odtud je snadno vidět, že vzorec pro střední hodnotu se zjednoduší na formula_80. Operátory odpovídající kompatibilním veličinám navzájem komutují, naopak nekomutující operátory reprezentují nekompatibilní (komplementární) pozorovatelné veličiny. Operátory také hrají zásadní roli při procesu \"kvantování\" (viz níže).", "section_level": 3}, {"title": "Kvantování.", "content": "Zavedení operátorů je klíčové pro proceduru zvanou \"kvantování\". Kvantováním se nazývá postup vedoucí k „odvození“ kvantových pohybových rovnic ze znalosti příslušného klasického systému. Standardně se postupuje v několika krocích. Je vhodné si uvědomit, že kvantování není exaktní procedura, ale spíš umění najít ke klasickému systému jeho protějšek. Existuje také dost systémů nemajících klasickou analogii, nejjednodušším příkladem je spin elektronu. Problém kvantování je zásadní v teorii pole, kde není možno ve většině případů interagujících polí matematicky rigorózně systém definovat a řešit (tj. určit Hilbertův prostor a definiční obory operátorů a exaktně stanovit platnost použitých metod řešení).", "section_level": 3}, {"title": "Alternativní formulace.", "content": "Kromě standardního postupu užívajícího Hilbertova prostoru a operátorů je, zvláště v teorii pole, populární postup využívající dráhového integrálu, zavedený R. P. Feynmanem. Opírá se o výpočty integrálů přes množinu všech myslitelných trajektorií ve fázovém nebo konfiguračním prostoru. Tento postup umožňuje (teoreticky) předpovídat výsledky měření na kvantovém systému užívaje klasického hamiltoniánu. Vede k relativně jednoduchému zavedení veličin, s nimiž operuje kvantová teorie pole, a k přehlednému odvození poruchových metod. Sám Feynman tvrdil, že k zavedení této formulace ho vedla snaha pochopit vztah klasického a kvantového systému, jenž se zdá ve formalismu dráhového integrálu zřetelnější (k hodnotě integrálu přispívají nejvíce trajektorie pohybující se okolo minima akce - tj. klasické trajektorie). Důvodem, proč není tato formulace užívána dominantně, je jednak prakticky snazší počítání s operátory, a potom především matematická obtížnost pojmu dráhového integrálu. Dráhový integrál nelze definovat přímo dle teorie míry a integrálu (viz též Wienerova míra). Používá se tedy přiblížení pomocí limitní diskretizace, přičemž ožívají nejednoznačnost řazení operátorů v součinech a další problémy (limita přísně vzato neexistuje). Přesto paradoxně tato formulace vede k plodným výsledkům v částicové fyzice.", "section_level": 2}, {"title": "Interpretace.", "content": "Nemožnost pozorovat mikrosvět atomů přímo vedla k tomu, že se jedná pouze o subjektivní interpretace kvantové mechaniky. Existence kolapsu vlnové funkce vedla již v počátcích kvantové teorie k jejímu odmítání či minimálně kritickému postoji ze strany význačných vědců (jmenujme za všechny E. Schrödingera a A. Einsteina - paradoxně dva z těch, kteří se o vznik kvantové teorie zasloužili zásadní měrou), a to z několika různých příčin:", "section_level": 1}, {"title": "Problém definice měření.", "content": "Kolaps nastává podle kvantové teorie v okamžiku měření. Učebnice kvantové teorie obvykle nejdou příliš dál ve výkladu o bližším určení tohoto okamžiku. Standardně se uvažuje \"mikroskopický\" systém, na němž provádíme měření pomocí \"makroskopické aparatury\". V praktickém případě nedělá takové rozlišení žádné potíže - systém je obvykle tvořen jednotlivými atomy, zatímco aparatura může dosahovat rozměrů továrny (nejextrémnějším příkladem jsou obří urychlovače sloužící často pro výzkum vnitřní struktury protonů). Teoreticky ale můžeme libovolně velkou aparaturu zahrnout do zkoumaného systému a v tomto pohledu se kolaps odsouvá až do okamžiku, kdy výzkumník začne pozorovat aparaturu. Můžeme ale do systému zahrnout i mozek výzkumníka atd. Tudíž už samo určení okamžiku kolapsu je nejasné. Viz též příklad Schrödingerovy kočky. V podstatě existují tyto zásadní cesty, jak věc řešit:", "section_level": 2}, {"title": "Problém se speciální relativitou.", "content": "V roce 1935 Einstein, B. Podolsky a N. Rosen publikovali myšlenkový experiment, kterým hodlali zpochybnit úplnost kvantové teorie (EPR paradox). V principu poukazovali na existenci stavů, u kterých měření na jednom místě vede k okamžitému ovlivnění možných výsledků měření v místě vzdáleném a tak k popření principů speciální relativity. Vzhledem k tomu, že experimentátor nemůže „zařídit“, jaký má být výsledek jeho měření (tj. kam má systém zkolabovat), nelze tohoto jevu využívat k šíření informace nadsvětelnou rychlostí. Proto je tento myšlenkový pokus spíše argumentem filozofickým, opírajícím se o přesvědčení, že vlnová funkce je reálný objekt. Autory byl zamýšlen jako podpora teorií se skrytými parametry. Ty tvrdí, že kvantový systém je, podobně jako klasický, určen jednoznačně hodnotami sady parametrů, z nichž ovšem jen některé jsou pozorovatelné. Zbylé skryté parametry, které nejsme schopni zjistit, jsou příčinou neklasického chování kvantových systémů. Podle těchto teorií je výsledek měření systému určen předem a výběr stavu, kam systém zkolabuje, je určen právě skrytými parametry. V době publikování EPR článku se nevědělo, jak zjistit, zda skryté parametry existují. Překvapivě jednoduchý test navrhl John Bell v šedesátých letech. Pomocí Bellových nerovností byla existence skrytých parametrů experimentálně vyvracena. Nadále však není jasné, co lze považovat za kvantové. Nakonec je třeba poznamenat, že často zmiňovaná neslučitelnost obecné relativity a kvantové teorie není důsledkem zmíněného paradoxu s kolapsem. Potíže při slučování obecné relativity a kvantové teorie jsou více technického rázu a týkají se nerenormalizovatelnosti Einsteinovy teorie gravitačního pole. V současné době se jisté naděje na řešení tohoto problému vkládají do přechodu k teorii strun (který se základního postulátu kvantové teorie o kolapsu vlnové funkce netýká).", "section_level": 2}, {"title": "Praktické uplatnění.", "content": "Kvantová teorie hraje nezastupitelnou roli ve fyzice elementárních částic a fyzice pevných látek, atomové a molekulové fyzice a jejich prostřednictvím i v astrofyzice, fyzikální chemii a dalších oborech včetně medicíny. Bez kvantové teorie by pravděpodobně nebyly zkonstruovány polovodiče, neexistovala by jaderná energetika, některé moderní materiály jako uhlíková vlákna, lasery, apod. Pravděpodobně by také byly na mnohem nižší úrovni mnohé diagnostické a léčebné metody využívající radiofarmak a zářičů. Kvantová teorie zásadním způsobem ovlivnila smýšlení lidí o světě. Pravděpodobnostní charakter jejích předpovědí zasadil silnou ránu mechanistickému determinismu, silnému ve filozofii osmnáctého a devatenáctého století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kvantová fyzika je soustavou fyzikálních teorií, která souběžně s teorií relativity ve 20. století předefinovala do té doby platné základy klasické fyziky. Zatímco teorie relativity vysvětluje především kosmologické otázky týkajících se velkých celků, kvantová fyzika se primárně týká nejmenších, tzv. elementárních částic. Obě teorie, které se experimentálně potvrdily, se však nedaří sloučit do jednoho funkčního celku, tzv. teorie všeho. ", "tgt_summary": "Die Quantenphysik umfasst alle Phänomene und Effekte, die darauf beruhen, dass bestimmte Größen nicht jeden beliebigen Wert annehmen können, sondern nur feste, diskrete Werte (siehe Quantelung). Dazu gehören auch der Welle-Teilchen-Dualismus, die Nichtdeterminiertheit von physikalischen Vorgängen und deren unvermeidliche Beeinflussung durch die Beobachtung. Quantenphysik umfasst alle Beobachtungen, Theorien, Modelle und Konzepte, die auf die Quantenhypothese von Max Planck zurückgehen. Plancks Hypothese war um 1900 notwendig geworden, weil die klassische Physik z. B. bei der Beschreibung des Lichts oder des Aufbaus der Materie an ihre Grenzen gestoßen war. ", "id": 2469858} {"src_title": "Robert Koch", "tgt_title": "Robert Koch", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Narodil se v Clausthalu v Německu v rodině důlního úředníka. Medicínu studoval pod vedením Jakoba Henlea na univerzitě v Göttingenu. Za Prusko-francouzské války sloužil jako vojenský lékař ve Wolsteinu. Jako první prokázal, že \"Bacillus anthracis\" je původcem anthraxu (1876) a vypracoval tzv. Kochovy postuláty, soubor pravidel a postupů, které se při prokazování příčinné souvislosti mezi předpokládaným původcem choroby a chorobou samou používají dodnes. Objevil existenci spor anthraxu a popsal jejich stavbu, vysokou odolnost vůči nepříznivým vlivům a schopnost způsobit nákazu i po velmi dlouhé době a stanovil nové bezpečnostní limity, které by bránily rozvoji nemoci. Vyvinul množství postupů fixace, barvení a fotografování preparátů a nové způsoby pěstování čistých bakteriálních kultur, řadí se mezi průkopníky mikrofotografie. V roce 1882 zveřejnil práci, v níž jako první popsal \"Mycobacterium tuberculosis\", kterému se také občas přezdívá \"Kochův bacil\", a stanovil nová epidemiologická opatření, která měla udržet tuto nemoc pod kontrolou. V roce 1883 objevil \"Vibrio cholerae\" a prokázal jeho příčinnou souvislost s cholerou. V roce 1885 se stal profesorem hygieny na univerzitě v Berlíně. V roce 1891 se stal ředitelem nově zřízeného Královského pruského institutu pro infekční nemoci a zůstal jím až do roku 1904. V roce 1894 přišel s tuberkulinem jakožto lékem a očkovací látkou proti tuberkulóze. Ale tento objev mu přinesl zklamání. Nejenže se ukázal být neúčinný, navíc jeho vedlejší účinky vedly k úmrtím pacientů, což v souvislosti se zfalšováním výsledků laboratorních pokusů, které mělo urychlit zavedení léku, vedlo k dočasnému poklesu Kochovy reputace. Koch totiž do publikace výsledků zařadil i pokusy, které nestihl dokončit či které teprve plánoval. Ve skutečnosti provedl jen malou část z nich, a to ke své velké smůle na objektech, které reagovaly na léčbu tuberkulinem zcela jinak než člověk. Zejména se u nich neobjevovaly prudké alergické reakce, na něž někteří pacienti umírali. Fakt, že se tuberkulin posléze ukázal jako vhodný diagnostický prostředek, pokud jde o přítomnost protilátek proti TBC v těle pacienta, představoval jen malé zadostiučinění. Koch pokračoval ve svých výzkumech nemocí, cestoval do Afriky, Indie a všude tam, kde se objevovaly epidemie nebezpečných chorob. Jeho práce o etiologii spavé nemoci, malárie, lepry a dalších chorob představují vrcholy lékařského výzkumu na přelomu století.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Robert Koch byl dvakrát ženat. Poprvé se oženil v červenci 1867 s Emmy Fraatz. Následujícího roku se jim narodila dcera Gertrude, manželství trvalo 26 let. V roce 1893 se rozvedli a později téhož roku se Koch oženil s herečkou Hedwig Freiberg (1872–1945). Svatba tehdy způsobila skandál, protože Kochovi bylo 50 let a nevěsta byla 20letá. Dne 9. dubna 1910 utrpěl Koch infarkt, z jehož následků se už zcela nezotavil. Zemřel tři dny po své poslední přednášce, 27. května 1910, ve věku 66 let. Královský pruský institut pro infekční nemoci byl v roce 1942 na jeho počest přejmenován na Institut Roberta Kocha.", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert Koch (11. prosince 1843 – 27. května 1910) byl německý lékař a mikrobiolog, zakladatel bakteriologie a nositel Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství (1905). Objevil původce tuberkulózy a potvrdil původce anthraxu a cholery (objevitelem bakterie cholery je Filippo Pacini).", "tgt_summary": "Heinrich Hermann Robert Koch (* 11. Dezember 1843 in Clausthal; † 27. Mai 1910 in Baden-Baden) war ein deutscher Mediziner, Mikrobiologe und Hygieniker. Koch gelang es 1876, den Erreger des Milzbrands (\"Bacillus anthracis\") außerhalb des Organismus zu kultivieren und dessen Lebenszyklus zu beschreiben. Dadurch wurde zum ersten Mal lückenlos die Rolle eines Krankheitserregers beim Entstehen einer Krankheit beschrieben. 1882 entdeckte er den Erreger der Tuberkulose (\"Mycobacterium tuberculosis\") und entwickelte später das vermeintliche Heilmittel Tuberkulin. 1905 erhielt er den Nobelpreis für Physiologie oder Medizin. Robert Koch ist damit – neben seinem Kollegen Louis Pasteur in Paris – zum Begründer der modernen Bakteriologie und Mikrobiologie geworden. Er hat grundlegende Beiträge zur Infektionslehre sowie zum Aufbau der Tropenmedizin in Deutschland geleistet.", "id": 962247} {"src_title": "Möbiova páska", "tgt_title": "Möbiusband", "src_document": [{"title": "Matematický popis.", "content": "Jednotkovou Möbiovu pásku lze jednoduše matematicky popsat pomocí parametrických rovnic: kde formula_4 a formula_5 jsou parametry, pro které platí Hodnoty formula_8 a formula_9 určují šířku pásky a mohou být stanoveny z otevřeného intervalu formula_10.", "section_level": 1}, {"title": "Vytvoření Möbiovy pásky.", "content": "K vytvoření stačí vzít delší a užší pruh papíru, jehož jeden konec se jednou příčně přetočí (jedna půlotáčka) a slepí se s druhým koncem. Nevznikne tak běžný prstenec se dvěma stranami, ale kupodivu objekt, který je sice trojrozměrný, má však jen jednu jedinou stranu (rub a líc na sebe navzájem navazují, jedno přechází v druhé; má tedy ve skutečnosti jen líc, resp. jen rub). Pásku podobných vlastností též získáme, pokud počet příčných přetočení jednoho konce pásky vůči druhému bude lichý.", "section_level": 1}, {"title": "Další efekty.", "content": "Pokud je Möbiova páska uprostřed podélně rozstřižena, vznikne jeden dlouhý, několikrát protočený proužek. Pokud není Möbiův proužek rozstřižen uprostřed, ale u okraje, vzniknou dva do sebe vpletené proužky, jeden dvakrát delší než původní proužek bez vlastností Möbiova proužku, druhý s jeho vlastnostmi. Pokud se bude v rozstříhávání pokračovat, vzniknuvší proužky budou propleteny se všemi předcházejícími.", "section_level": 1}, {"title": "Umění a technologie.", "content": "Möbiův pás inspiroval různé umělce. M. C. Escher vytvořil několik obrazů s touto tematikou. Nejznámější z nich je \"Möbius Strip II\", na kterém kráčí po Möbiově pásku mravenci. Möbiův pás se objevuje i ve vědeckofantastickém žánru. Trojrozměrný ekvivalent, Möbiovu krychli, také použil Dan Simmons ve svém \"Kantosu Hyperionu\", jakožto úložiště schopné uzavřít předměty nebo bytosti s obrovskou energií. Mobiův pás našel své uplatnění i v technické praxi. Např. dopravníky nebo jako nekonečná přehrávací smyčka s dvojnásobnou délkou záznamu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Möbiova páska (také Möbiův pás, Möbiův pásek nebo Möbiův list) je plocha, která má jen jednu stranu a jednu hranu. V roce 1858 ji nezávisle na sobě objevili (resp. „vynalezli“) matematici August Ferdinand Möbius a Johann Benedikt Listing. Ve starší literatuře se nazývá také Simonyho prstenec. Protože orientace plochy Möbiovy pásky není možná, patří mezi neorientovatelné plochy. Lze ji najít na každé neorientovatelné ploše, například na Kleinově láhvi. ", "tgt_summary": "Möbiusband, Möbiusschleife oder Möbius’sches Band bezeichnet eine Fläche, die nur eine Kante und eine Seite hat. Sie ist nicht orientierbar, das heißt, man kann nicht zwischen unten und oben oder zwischen innen und außen unterscheiden. ", "id": 2148979} {"src_title": "Maurits Cornelis Escher", "tgt_title": "M. C. Escher", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Maurits Cornelis (nebo také \"Mauk\", jak byl přezdíván) Escher byl nejmladším synem stavebního inženýra a hydraulika George Arnold Eschera a jeho druhé ženy Sary Gleichman. V roce 1903 se rodina přestěhovala do Arnhemu, kde se učil truhlářskému řemeslu a hře na klavír až do třinácti let. V letech 1912 až 1918 navštěvoval střední školu Arnhemu. Jeho učitel kreslení F. W. van der Haagene ho naučil technice linorytu a přispěl k rozvoji jeho grafického nadání. Ačkoli exceloval v kreslení, jeho výsledky byly obecně chabé, byl proto nucen opakovat druhý ročník a neudělal závěrečné zkoušky. V roce 1919 Escher nastoupil na otcovo přání na Harlemskou vysokou školu architektury a umělecké ornamentiky. Po několika měsících ale přešel na interiér a studoval pod vedením Samuela Jessuruna de Mesquita, umělce s nímž se pak po léta přátelil. V roce 1922 Escher opustil školu se zkušenostmi s kresbou a obzvláště dřevořezbou.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a pozdější život.", "content": "V roce 1921 navštívil poprvé Itálii a v listopadu mu v novinách vyšly první dřevořezby. V roce 1922 cestoval po Itálii a Španělsku. Velký vliv na něj měla ornamentální výzdoba v Alhambře. V roce 1923 během další cesty po Itálii potkal svou ženu, Švýcarku Jettu Umiker, s níž se 12. června 1924 oženil ve Viareggiu. Mladý pár se usadil v Římě a zůstal tam až do roku 1935. Když se politická atmosféra pod vládou Mussoliniho stala nesnesitelnou, rodina se přestěhovala do Château-d'Œx (Švýcarsko), kde setrvala další dva roky. Escher, inspirován a okouzlen italskou krajinou, byl ve Švýcarsku zjevně zklamán. V roce 1937 se proto rodina přestěhovala znovu, a to do Ukkelu, malého městečka blízko Bruselu (Belgie). Druhá světová válka je donutila přestěhovat se opět ale už naposledy. V lednu 1941 se stěhovali tentokrát do Baarnu (Holandsko), kde Escher žil až do roku 1970. Většina Escherových známých děl pochází z tohoto období. Podmračené, studené, vlhké podnebí Holandska mu umožňovalo se soustředit na práci a tak kromě roku 1962, kdy podstoupil operaci, tvořil každý rok nová díla. V roce 1970 se Escher po těžké operaci a dlouhém pobytu v nemocnici přestěhoval do domova důchodců pro umělce Rosa-Spier v Larenu (severní Holandsko), kde měl svůj vlastní ateliér. Zemřel v Hilversumském sanatoriu 27. března 1972 ve věku 73 let. Escherovi měli 3 syny (Georg 23. 7. 1926, Arthur 8. 12. 1928, Jan 6. 3. 1938).", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Mezi známé příklady jeho děl patří: Jako techniku používal převážně litografii a dřevořezbu. Zobrazoval ve svém umění matematické vztahy mezi tvary, prvky a prostorem. Navíc objevil vzájemný vztah mezi černobílou paletou k obohacení různých dimenzí. Začlenil do svých děl zrcadlové zpodobnění válců, koulí, krychlí, prstenců a spirál. Kromě náčrtů krajiny a přírody v jeho raných létech tvorby se také zabýval kresbou hmyzu, což se často ukazovalo v jeho pozdních dílech. Své první umělecké dílo dokončil v roce 1922. Zobrazovalo osm lidských hlav rozmístěných v různých rovinách. Později, kolem roku 1924, ztratil zájem o „přirozené rozmístění“ rovin a obrátil pozornost ke skicování krajiny Itálie pomocí nestandardní perspektivy, která je v přirozeném pojetí neuskutečnitelná. Ačkoli neměl velkou zkušenost s matematikou, Escherovo chápání matematické podstaty bylo velice intuitivní a vizuální. Escherova díla mají silnou matematickou složku a mnoho světů, které zkreslil, je svým základem postaveno na nereálných objektech jako jsou Neckerova krychle a Penroseův trojúhelník. Mnohé z Escherových děl využívá opakované překrytí, nazývané mozaikování. Escherovo umělecké dílo je obzvláště oblíbeno mezi matematiky a vědci, kteří si oblíbili užití mnohostěnů a geometrických zkreslení. Uveďme příklad, kdy v díle \"Gravity\" mnohobarevné želvy vystrkují svoje hlavy z hvězdovitého dvanáctistěnu. Ovlivnění matematikou se v jeho díle ukázalo okolo roku 1936, kdy cestoval Středomořím se společností The Adria Shipping Company. Obzvláště si oblíbil geometrický pořádek a symetrii. Escher popsal svoji cestu napříč Středomořím jako „nejbohatší zdroj inspirace, jakou kdy prošel.“ Po ukončení této cesty se Escher snažil zdokonalit své umění pomocí inspirace maurskými díly v paláci Alhambra. Užíval geometrické rastry jako základ pro své náčrty, které posléze doplňoval kresbami zejména zvířat, jako jsou ptáci a lvi. Jeho prvotní studium matematiky, které později, podle všeho, vedlo k zakomponování matematiky do jeho umělecké tvorby, začalo akademickou prací Györgyho Pólya na téma rovinné skupinové symetrie, kterou mu zaslal jeho bratr Berend. Tato práce ho inspirovala ke studiu podkladů 17 skupin nástěnných tapet (rovinné skupinové symetrie). Využitím tohoto matematického konceptu, Escher vytvořil cyklické překrývání 43 barevných kreseb různých druhů symetrie. Od této chvíle vytvořil matematický přístup vyjádření symetrie v jeho uměleckých dílech. V letech následujících po roce 1937 stvořil dřevořezby použitím návrhu 17 rovinné symetrie skupin. V roce 1941 Escher napsal svoji první knihu poznámek, nyní veřejně známou \"Regular Division of the Plane with Asymmetric Congruent Polygons\", která popisuje principy umění tvorby jeho děl. Záměrem především bylo zaznamenat pro sebe postupnou integraci matematických pravidel do umění. Escher je tudíž považován, svého času, za vědeckého matematika díky tomuto spisu. V této knize studoval barevné členění a vyvinul systém kategorizace kombinací tvaru, barev a podmínek symetrie. Studiem těchto oblastí objevil prostor, jenž matematici později nazvali novým vědním oborem - krystalografií. Kolem roku 1956 Escher objevil způsob ztvárnění nekonečna ve dvou rovinách. Diskuse s kanadským matematikem H.S.M. Coxeterem inspirovala Escherův zájem o hyperbolické mozaikování, což je přirozené překrývání hyperbolické roviny. Escherovo dílo \"Circle Limit I\" demonstruje toto pojetí. V roce 1995 publikovanou prací Coxeter potvrdil, že Escher dosáhl matematické dokonalosti ve svých rytinách. Coxeter napsal:\"[Escher] to ztvárnil na milimetr přesně\" Escher později stvořil \"Circle limit II\", \"III\" and \"IV\". Tato díla i nadále demonstrovala jeho schopnost ztvárnit celistvé matematické koncepty. Svým dílem si získal ocenění: v roce 1955 byl pasován na rytíře Řádu Viléma Oranžského. Následně začal pravidelně tvořit pro hodnostáře po celém světě. V roce 1958 vydal knihu \"Regular Division of the Plane\", ve kterém popisoval systém vytváření matematických děl ve své tvorbě. Především zdůraznil že: „[Matematici] otevřeli bránu vedoucí do širokého pole působnosti.“ Jeho raná láska k římské a obecně italské krajině a přírodě ho vedla k zálibě v přirozené rozdělení rovin. Jako vyjadřovací prostředek používal dřevořezbu, litografii a mezzotinta. Za svůj život vytvořil přes 150 barevných prací, využívajících koncept pravidelného dělení rovin. Někteří matematici poukazovali na zahrnutí hyperbolické roviny na fixní dvoudimenzionální rovině a současně aplikaci 3-rozměrných objektů jako jsou koule, válce a krychle v jeho díle. Například v grafickém listu nazývaném \"Reptiles\" kombinoval dvou a tří rozměrné objekty. V jedné ze svých prací Escher zdůrazňoval význam prostorovosti a popisoval svoje pocity jako stav „omrzelosti“ plochými tvary: „Donutím je vystoupit z roviny.“ Topologie je další matematický koncept, který studoval během svého života. Topologie je o vlastnostech jež jsou ponechány v nezměněné formě při kontinuální deformaci. Topologie je základní prvek pro odnože všeobecné (bodové) topologie, algebraické topologie a diferenciální topologie. Escher pojmul dodatečné matematické podněty od britského matematika Rogera Penrosa. Díky novým zkušenostem stvořil \"Waterfall\" a \"Up and Down\", s použitím nestandardních perspektiv podobné konceptu \"Möbius strip\", ve kterém ztvárnil Möbiovu pásku. Escherovi byla vytištěna \"Metamorphosis I\" v roce 1933, která byla počátečním dílem série obrazů jež vyprávějí příběh pomocí obrázků. Tyto práce demonstrují nabytí Escherových schopností zakomponovat matematické pravidla do umění. V díle \"Metamorphosis I\" přetransformoval konvexní polygony v standardní vzory v rovině lidského motivu. Tento efekt představuje jeho životní změnu priorit z obliby krajinou a přírodou v přirozené matematické dělení rovin. Jedním z jeho pozoruhodných děl je \"Matamorphosis III\". Je dost široké na pokrytí všech stěn místnosti a potom smyčkou vrátit se zpět do sebe. Po roce 1953 se Escher stal lektorem mnoha organizací. Plánoval přednášky v Severní Americe, ale ty byly v roce 1964 zrušeny kvůli jeho nemoci. Ilustrace a vlastní text přednášek však byly později publikovány jako součást knihy \"Escher on Escher\". V červenci 1969 dokončil svou poslední práci před smrtí, dřevořezbu \"Snakes\". Je to Zpodobňuje rytinu vzorů jež se vytrácí do nekonečna jak ve středu tak i na krajích kruhu. Hadi překrývají kruh stejně jako vzory, hlavy přečnívají ven z kruhu. a mnoho dalších", "section_level": 1}], "src_summary": "Maurits Cornelis Escher (17. června 1898, Leeuwarden – 27. března 1972, Hilversum) byl nizozemský umělec, známý svými kresbami a grafikami (převážně mezzotinta, dřevořez a litografie), ve kterých zobrazuje paradoxy perspektivního kreslení, topologické útvary a rozvržení roviny na pravidelné obrazce. Ve své tvorbě často využíval teselace.", "tgt_summary": "Maurits Cornelis Escher (* 17. Juni 1898 in Leeuwarden, Provinz Friesland; † 27. März 1972 in Hilversum, Provinz Nordholland) war ein niederländischer Künstler und Grafiker, der vor allem durch seine Darstellung unmöglicher Figuren bekannt wurde.", "id": 187416} {"src_title": "Srdeční selhání", "tgt_title": "Herzinsuffizienz", "src_document": [{"title": "Epidemiologie.", "content": "Jde zejména o onemocnění vyššího věku. Průměrný věk pacientů se pohybuje kolem 75 let. Srdeční selhání je nejčastější příčinou hospitalizací u nemocných nad 65 let. Roční mortalita se pohybuje kolem 10% U mužů je výskyt srdečního selhání vyšší než u žen. Ženy po stanovení diagnózy přežívají déle. Rizikové faktory jsou podobné jako u ischemické choroby srdeční, zejména kouření, vysoký krevní tlak, zvýšení hladiny krevního cholesterolu, cukrovka, ale také nadměrné požívání alkoholu, prodělané srdeční záněty (revmatická horečka, infekční endokarditida), syndrom spánkové apnoe a další.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení srdečního selhání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podle rychlosti vzniku.", "content": "Chronické srdeční selhání u dosud stabilního pacienta se může náhle zhoršit (mluvíme o akutní dekompenzaci chronického srdečního selhání). K tomu může vést náhlé zhoršení samotné vyvolávající choroby nebo jiné doprovodné stavy jako srdeční arytmie, celkové infekce a další akutní nemoci, nadměrný přívod tekutin a soli a podobně.", "section_level": 2}, {"title": "Podle postiženého srdečního oddílu.", "content": "Příznaky srdečního selhání se liší podle toho, zda je postižena levá část srdce, která pumpuje krev do celého organizmu (velkého krevního oběhu) či pravá část srdce, která vhání krev do plicního oběhu. Některé příčiny postihují srdce jako celek, pak se příznaky kombinují. Také u pokročilejšího selhání jde často kombinaci projevů z obou polovin srdce.", "section_level": 2}, {"title": "Klasifikace stupně srdečního selhání.", "content": "Nejčastěji se používá systém podle New York Heart Association (zkratka NYHA), klasifikace je čtyřstupňová:", "section_level": 2}, {"title": "Příčiny srdečního selhání.", "content": "V italském registru kolem 6200 nemocných byly jednotlivé příčiny chronického srdečního selhání zastoupeny následovně: Vzácnými příčinami jsou virová myokarditida, vrozené srdeční vady, infekce HIV, systémové nemoci pojiva zejména systémový lupus erytematodes, infiltrace srdce při amyloidóze, dlouhodobě probíhající srdeční arytmie a další. K akutnímu srdečnímu selhání vede např. rozsáhlejší infarkt myokardu nebo jeho komplikace (odtržení papilárního svalu či šlašinky, protržení mezikomorové přepážky), myokarditida, infekční endokarditida, dekompenzace hypertenze, srdeční arytmie, ale také celková onemocnění jako sepse, nadměrná činnost štítné žlázy, selhání ledvin. Pravostranné srdeční selhání je časté u nemocných s chronickými plicními nemocemi (např. chronická obstrukční plicní nemoc, plicní fibrózy, při plicní embolii).", "section_level": 1}, {"title": "Příznaky srdečního selhání.", "content": "Nejčastějšími příznaky jsou dušnost (v široké škále intenzity – od dušnosti pozorované při větší námaze až po těžkou dušnost v klidu při plicním edému), nevýkonnost, zvýšená únavnost, celková slabost či točení hlavy, častější noční močení v důsledku zvýšeného prokrvení ledvin vleže (nykturie), chladné končetiny při jejich sníženém prokrvení. Pravostranné selhání se projeví vzestupem hmotnosti, otoky dolních končetin, bolestmi v pravém podžebří (tlak zvětšených překrvených jater), nechutenstvím (překrvení zažívacího traktu), zvýšenou náplní krčních žil, cyanózou, v těžkém případě až otokem podkoží na většině těla. Častým doprovodným projevem srdečního selhání jsou srdeční arytmie, proto nemocný může pociťovat bušení srdce (palpitace) nebo mít epizody náhlé ztráty vědomí (synkopy). Závažná arytmie může být příčinou úmrtí. Mohou se také vyskytovat projevy základní nemoci (například bolesti na hrudi při námaze u nemocného s ischemickou chorobou srdeční).", "section_level": 1}, {"title": "Diagnostika.", "content": "Základem je klinické lékařské vyšetření. Při poslechu plic jsou během nádechu slyšet typické zvuky označované jako chrůpky či chropy. Dýchání může být nad dolními částmi plic oslabené, můžeme zjišťovat rychlejší srdeční frekvenci, abnormální srdeční ozvy, otoky níže položených částí těla, cyanózu (tedy nafialovělé zbarvení) rtů či prstů, zvětšení jater a další známky. Známky městnání v plicním oběhu se ověří podle rentgenového snímku plic a srdce. Ten prokazuje obvykle rozšíření srdce (nemusí však být přítomno) a známky městnání v plících či obraz plicního edému. Možnou známkou je také tekutina v pohrudniční dutině (fluidothorax), častěji kolem pravé plíce. Rentgenové známky městnání v plících však u kompenzovaného nemocného nebývají přítomny. Elektrokardiografie (EKG) může být přínosná zejména u akutního selhání. Může ukázat známky srdečního infarktu či ischémie nebo srdeční arytmie. Normální EKG křivka činí diagnózu srdečního selhání málo pravděpodobnou. Pomocný význam v diagnostice mají některé laboratorní hodnoty zjišťované z krve, zejména typicky zvýšené hladiny natriuretického peptidu B (BNP). Při podezření na srdeční infarkt pak bývají užitečné hladiny srdečních markerů (zejména troponinu). Jinak slouží krevní testy zejména k posouzení vlivů, které srdeční selhání můžou zhoršovat (chudokrevnost, známky selhání ledvin, změny hladin krevních minerálů, známky zánětu, hormony štítné žlázy). Hlavním vyšetřením, které prokáže poruchu srdeční funkce a zejména její bližší hodnocení je echokardiografie, tedy ultrazvukové vyšetření srdce. Umožní rozlišit mezi poruchou diastolickou (plnění srdce) a systolickou (vypuzování krve), zhodnotí stažlivost (kontraktilitu) srdce jako celku a jeho jednotlivých stěn, tloušťku stěn, funkci chlopní, zobrazí případnou tekutinu v osrdečníku. Srdeční selhání totiž není choroba, ale jen soubor příznaků, u nichž je vždy nutno přesně stanovit příčinu a tuto léčit. Právě echokardiografie nejkomplexněji zhodnotí funkci jednotlivých srdečních struktur. Vzhledem k tomu, že nejčastější příčinou srdečního selhání je ischemická choroba srdeční, tedy postižení věnčitých tepen aterosklerózou, je součástí vyšetření i zobrazení věnčitých tepen po jejich katetrizaci – koronarografie. Ta umožňuje nejen zobrazit stav těchto tepen zásobujících srdeční sval, ale také v řadě případů provedením angioplastiky vyřešit zúžené místo a zlepšit zásobení srdce krví a tím i jeho funkci. Zátěžové vyšetření (většinou bicyklová ergometrie) umožní zjistit pracovní toleranci nemocného a stanovit přesněji tíži srdečního selhání. Na základě těchto vyšetření se pak přistupuje ke speciálnějším vyšetřením s cílem blíže objasnit srdeční poruchu.", "section_level": 1}, {"title": "Kritéria pro diagnózu srdečního selhání.", "content": "Existuje několik systémů, podle kterých se stanovuje diagnóza srdečního selhání. Mezi nejobvyklejší patří Framinghamská kritéria, stanovena na podkladě dat z velké Framinghamské studie. V praxi je ale využívání těchto systémů jen omezené. Dle Framinghamských kritérií se diagnóza srdečního selhání stanovuje při současném výskytu dvou hlavních kritérií nebo jednoho hlavního a dvou vedlejších kritérií. Hlavní kritéria Vedlejší kritéria V praxi se za důležité pro diagnózu srdečního selhání považují typické projevy, nález na echokardiografii a příznivý efekt nasazené léčby.", "section_level": 2}, {"title": "Léčba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Léčba chronického srdečního selhání.", "content": "Léčba se má vždy odvíjet od příčiny srdečního selhání s cílem ovlivnit příznivě základní onemocnění. Vždy to však možné není. Základem léčby srdečního selhání je podávání ACE inhibitorů, tedy léků snižujících aktivitu angiotenzinu. Bylo u nich ve velkých studií prokázáno, že prodlužují život nemocných a zlepšují jeho kvalitu. Léčba se zahajuje malou dávkou, která se postupně zvyšuje. Léky snižují tlak, což může být u mnoha pacientů problematické, protože u srdečního selhání bývá krevní tlak často snížen. Pak se ponechává nejvyšší ještě tolerovaná dávka. Nutno je také hlídat funkci ledvin a hladiny draslíku. Druhou skupinou léků, u níž bylo prokázáno prodloužení přežití nemocných, jsou blokátory beta adrenergních receptorů, které snižují nadměrnou stimulaci srdce katecholaminy. Ta je z dlouhodobého hlediska nežádoucí. Také zde je nutno začít s nízkými dávkami a jen velmi pozvolna je zvyšovat. Dalšími užívanými léky s příznivým efektem na dlouhodobý průběh nemoci jsou sartany (blokátory angiotenzinového receptoru) a antagonisté aldosteronu. Pokud mají nemocní tendenci zadržovat v těle vodu, podávají se diuretika, která zvyšují vylučování sodíku a vody ledvinami. Specifická léčba podle příčiny může zahrnovat například: Současně je nutné léčit doprovázející poruchy, které funkci srdce zhoršují, například srdeční arytmie pomocí léků či kardiostimulace v případě pomalého rytmu, úprava anémie, selhání ledvin a podobně. Důležitá jsou režimová a dietní opatření – přiměřený pohybový režim, dieta s omezením sodíku (vysoký přísun soli podporuje zadržování vody v těle), dieta s omezením tuků i pacientů s ischemickou chorobou srdce, redukce hmotnosti u obézních pacientů, nekouření, umírněná spotřeba alkoholu. Z dalších metod se u části pacientů s těžkým srdečním selháním, u nichž nacházíme poruchu vedení srdečních vzruchu převodním systémem srdečním, uplatní tzv. resynchronizační terapie. Jedná se o nemocné s blokádou levého raménka Tawarova nebo podobnými poruchami vedení vzruchu, které se na srdci projeví opožďováním stahu jedné srdeční komory oproti druhé. Zavedením více elektrod do jednotlivých srdečních oddílů lze tyto ve vhodných časových intervalech stimulovat, což vede k synchronizaci stahu srdečních komor a ke zlepšení čerpací funkce. U pacientů s rizikem náhlé srdeční smrti (zejména u kardiomyopatií či těžké ischemické choroby srdeční s výskytem komorových arytmií) se zavádí implantabilní kardioverter-defibrilátor ke snížení rizika život ohrožujících tzv. maligních arytmií. Krajním řešením, které je ale dnes běžnou léčbou, je transplantace srdce. Omezující je počet dárců, někdy další doprovodné nemoci, které transplantaci u některých osob nedovolí. Zkouší se také alternativní techniky jako kardiomyoplastika, levokomorové podpory a náhrady, katetrizační techniky s implantací myocytů a podobně. Jejich dostupnost a zkušenosti s nimi jsou ale velmi omezené. U akutního srdečního selhání a dekompenzace srdečního selhání je důležité podat diuretika k vyloučení přebytečné zadržované vody, pokud jsou přítomny otoky, léky k rozšíření cév (vazodilatancia), kyslík, v případě neklidu či velké dušnosti léky ke zklidnění pacienta, krátkodobě léky zvyšující srdeční výkon (tyto však z dlouhodobého hlediska nejsou výhodné, neboť vedou k „vyčerpání“). Zejména je důležité řešit základní příčinu (např. srdeční infarkt, arytmie..) a další doprovodné stavy, které srdeční onemocnění zhoršují. Pacient je léčen na jednotce intenzivní péče, v případě potřeby umožňující náhradu základních porušených životních funkcí jako umělou plicní ventilaci, mechanickou podporu krevního oběhu, mimotělní oběh s oxygenátorem ECMO (který je však omezeně dostupný), případně provedení transplantace srdce.", "section_level": 2}, {"title": "EECP terapie.", "content": "EECP terapie je klinicky úspěšná a úřadem FDA schválená ambulantní neinvazivní léčba pro pacienty s anginou pectoris a srdečním selháním. Klinické studie ukazují zlepšení kvality života pacientů, zvýšení tolerance zátěže, snížení nebo vymizení anginózních symptomů a užívaní medikamentů. EECP je vhodná zejména pro pacienty s refrakterní anginou, kde se symptomy anginy vracejí i po farmakologické léčbě, případně u pacientů, který nejsou kandidáti na invazivní zákrok jako bypass, angioplastika, nebo stent. EECP není vhodná pro pacienty s dekompenzovaným srdečním selháním.", "section_level": 3}, {"title": "Prognóza.", "content": "Podle velké Framinghamské studie umírá do pěti let od diagnózy srdečního selhání 60% nemocných, do jednoho roku 17%. Dle novějších studií se tato čísla jeví nižší. Na zlepšení se podílí pokroky v léčbě.. K odhadu prognózy mohou pomoci některé laboratorní ukazatele, krevní tlak, tolerance námahy při zátěžovém vyšetření. Stanovení prognózy je důležité zejména při načasování transplantace srdce. V běžné praxi lze prognózu odhadnout podle závažnosti srdečního selhání podle klasifikace NYHA. Jednoroční mortalita se skupině NYHA I je 5%, ve skupině IV až 40%.", "section_level": 2}], "src_summary": "Srdeční selhání je chorobný stav, při kterém je narušena čerpací funkce srdce, a toto tak není schopno zabezpečit dostatečný výdej krve k uspokojení potřeb organizmu. V závislosti na příčině může vznikat akutně nebo může být chronickým stavem, který se rozvíjí pozvolně. ", "tgt_summary": "Die Herzinsuffizienz (von Insuffizienz = Unzulänglichkeit; in der Medizin unter anderem \"ungenügende Leistungsfähigkeit eines Organs\"; \"Insufficientia cordis\") oder Herzschwäche ist die krankhafte Unfähigkeit des Herzens, das vom Körper benötigte Herzzeitvolumen ohne Anstieg des enddiastolischen Drucks zu fördern. Die „Pumpschwäche“ äußert sich in reduzierter körperlicher und geistiger Leistungsfähigkeit, man spricht auch von \"Vorwärtsversagen.\" Nicht weniger relevant sind die Symptome des \"Rückwärtsversagens:\" Zur Steigerung der Herzleistung vergrößert der Körper seinen Wasserbestand, was bei Schwäche des rechten Herzens zu Wassereinlagerungen in den Beinen führt. Bei Schwäche des linken Herzens sammelt sich Wasser in der Lunge an, das sich, insbesondere im Liegen, als Atemnot bemerkbar macht und in schweren Fällen die Sauerstoffaufnahme lebensbedrohlich einschränkt. ", "id": 1788361} {"src_title": "Dřevo", "tgt_title": "Holz", "src_document": [{"title": "Chemické složení dřeva.", "content": "Celulóza a hemicelulózy patří mezi polysacharidy a bývají souhrnně označovány jako \"holocelulóza\".", "section_level": 1}, {"title": "Stavba dřeva.", "content": "Stavba dřeva se rozlišuje dle měřítka zkoumání na: Stavba dřeva je poměrně složitá, nápadným rysem dřeva bývají letokruhy. Dokud strom roste, přibývají nové buňky po celém povrchu kmene a silných větví více méně rovnoměrně. V prostředí, kde se střídají klimaticky výrazně odlišná roční období, roste dřevo rychleji na jaře a v létě, kdežto na podzim pomaleji. Proto je jarní dřevo často světlejší a lehčí a má tenčí buněčné stěny, kdežto podzimní vrstva je úzká, tmavší a těžší, buňky mají tlustší stěny a jen úzké dutiny. Střídáním jarního a podzimního dřeva vzniká více méně pravidelná struktura letokruhů. V roce s lepšími klimatickými podmínkami vyroste letokruh širší, při špatném klimatu užší. Mladý strom mívá letokruhy širší, kdežto jak dospívá a stárne, obvod kmene se zvětšuje a při stejné produkci dřevní hmoty budou letokruhy užší.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení dřeva.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Objemová hmotnost dřeva.", "content": "Dřeva s vysokou hustotou bývají označována jako těžká, s nízkou jako lehká. Konkrétní hodnota nezáleží pouze na druhu dřeviny, ale i na vlhkosti, růstových podmínkách a místě odběru vzorku. \"Typická\" hodnota je orientační údaj pro suché dřevo. \"Čerstvým\" dřevem (neboli syrovým) je míněn stav po poražení živého stromu, bez sušení. \"Suché\" dřevo je přirozeně na vzduchu vyschlé, bez umělého dosušování (obvykle bývá udáváno 12 nebo 15% vlhkosti). Pokud se jednotlivé botanické druhy dřevin v rámci rodu výrazně liší, je uveden i příslušný botanický druh. Pokud se údaje jednotlivých zdrojů výrazněji liší, je celkové rozpětí vyznačeno v poslední kolonce. Dřevo je a bylo pro lidi velmi důležitým materiálem. Každý druh dřeva má svoje zvláštní vlastnosti, což ovlivňuje možnosti jeho využití. Měkké dřevo je takové, které se snáze opracovává, pochází většinou z jehličnatých stromů, z listnatých například lipové, topolové, vrbové a další, zatímco tvrdé dřevo se získává hlavně z listnatých stromů (z jehličnatých stromů považujeme za tvrdé dřevo borovice, douglasky, tisu...). Krom několika výjimek měkká dřeva podléhají hnilobě snáze než tvrdá. Tento jev však lze omezit pomocí vhodného ošetření dřeva.", "section_level": 2}, {"title": "Další fyzikální vlastnosti.", "content": "Při zpracování dřeva ve výrobě i na stavbách hraje velkou roli nasákavost dřeva, schopnost přijímat a udržet vodu, která je u různých dřev jiná. Obecně platí, že vodou nasáklé dřevo nabobtná, kdežto při vysychání se jeho objem zmenšuje. Protože změna rozměru je ve směru tangenciálního řezu větší než v radiálním směru, vznikají při rychlém sušení dřeva radiální praskliny. Dřeva se výrazně liší i ve své odolnosti vůči hnilobě, houbám a dalším škůdcům. Některá dřeva (například dub) vydrží ve vodě stovky let, kdežto jiná rychle hnijí. Pro venkovní stavební aplikace a zejména vodní stavby se dřevo běžně impregnuje: historicky například opalováním nad ohněm, v současnosti napouštěním impregnačními roztoky. Izolační schopnost dřeva je většinou nepřímo úměrná k jeho specifické hmotnosti: čím lehčí dřevo, tím lépe izoluje (při stejné tloušťce stěny). Kromě toho se dřevo u různých staveb užívá jako materiál krovů, u starších obytných sraveb také stropů a podlah.", "section_level": 2}, {"title": "Charakter dřeva podle druhu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tvrdá dřeva.", "content": "Listnaté stromy Ovocné listnáče Dřeva z ovocných stromů-peckovin (švestka, třešeň, višeň, meruňka, broskev atp.) jsou z důvodu obsahu kyanogenů nevhodná pro podávání domácím hlodavcům a zajícovcům (jsou pro ně toxická). Další dřeviny, které se nedoporučují ke skrmení a broušení zubů, jsou uvedeny na specializovaných serverech. Listnaté keře Jehličnany", "section_level": 2}, {"title": "Měkká dřeva.", "content": "Listnaté stromy Jehličnany Pomocí dřeva dubů, buků a jedlí byly vytvořeny tzv. letokruhové křivky pro střední Evropu, které slouží k chronologickému datování historických památek a předmětů vyrobených ze dřeva. Stromy stejného druhu ze stejného území totiž vykazují velmi podobné letokruhové křivky (vzdálenosti mezi jednotlivými letokruhy vynesené do křivky). Díky této vlastnosti mohly být složeny křivky jednotlivých druhů stromů pro celá staletí a ty zpětně využívány pro identifikaci stáří neznámého dřeva.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dřevo je tvrdé a pórovité rostlinné pletivo (tkáň), jež tvoří kmeny, kořeny a větve stromů, keřů a dalších dřevin. Skládá se z celulózových vláken s vysokou pevností v tahu a ligninové výplně, která odolává tlaku. V živém stromu plní jednak funkci podpůrnou, která stromu dovoluje růst do velké výšky a stát o samotě, jednak výživovou a dopravní, která zprostředkuje pohyb vody a v ní rozpuštěných živin mezi kořeny a listy. ", "tgt_summary": "Holz (von germanisch \"*holta(z)\", ‚Holz‘, ‚Gehölz‘; aus indogermanisch \"*kl̩tˀo\"; ursprüngliche Bedeutungen, abgeleitet von indogermanisch \"*kel-\", ‚schlagen‘: ‚Abgeschnittenes‘, ‚Gespaltenes‘, ‚schlagbares Holz‘) bezeichnet im allgemeinen Sprachgebrauch das harte Gewebe der Sprossachsen (Stamm, Äste und Zweige) von Bäumen und Sträuchern. Botanisch wird Holz als das vom Kambium erzeugte sekundäre Xylem der Samenpflanzen definiert. Nach dieser Definition sind die \"holzigen Gewebe\" der Palmen und anderer höherer Pflanzen allerdings kein Holz im engeren Sinn. Kennzeichnend ist aber auch hier die Einlagerung von Lignin in die Zellwand. In einer weitergehenden Definition wird Holz daher auch als \"lignifiziertes\" (verholztes) pflanzliches Gewebe begriffen. ", "id": 635647} {"src_title": "Edgar Degas", "tgt_title": "Edgar Degas", "src_document": [{"title": "Význam a základní popis.", "content": "Vedle ptáků jde o jedinou žijící skupinu z nadřádu archosauria (archosauři), do které patřili i druhohorní neptačí dinosauři. Ptáci jsou zároveň jejich nejbližší žijící příbuzní. Krokodýli jsou masožravci, kteří se živí lovem ryb a dalších vodních živočichů, avšak větší druhy dokážou ulovit i velké suchozemské savce. Největší druh, krokodýl mořský, dosahuje délky více než 6 metrů a hmotnosti nad 1000 kg – představuje tak největšího dnes žijícího plaza. Oproti tomu nejmenší druh krokodýl čelnatý je obvykle dlouhý kolem 1,5 metru a váží maximálně okolo 45 kg. Za nejagresivnějšího, respektive nejútočnějšího krokodýla je považován krokodýl nilský. Útoky na lidi jsou často fatální (z více než 60 % případů). Na druhou stranu existují i relativně krotcí krokodýli, jako třeba krokodýl západoafrický, vedle kterého se domorodí obyvatelé vcelku bez problémů mohou i koupat (\"National Geographic News\", 2002).", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "Slovo \"crocodilia\" je latinizovaný tvar řeckého κροκόδειλος (\"crocodeilos),\" které označovalo jak ještěry obecně, tak krokodýla nilského (jiný druh starověcí Řekové neznali). Dříve se používal i latinský tvar \"Crocodylia\".", "section_level": 1}, {"title": "Evoluce.", "content": "Krokodýli patří do skupiny archosauria, do které se zařazují také dinosauři (včetně ptáků), pterosauři, méně známé triasové skupiny jako rauisuchia, phytosauria a další. Krokodýli patří do skupiny pseudosuchia, což je jedna ze dvou skupin archosaurů. V době před asi 230 miliony lety existovalo množství terestrických forem krokodýlů. Většina zástupců skupiny pseudosuchia vymřela na konci triasu, přežila jen skupina Crocodylomorpha, což byli blízcí příbuzní krokodýlů. Některé druhy byly dokonce primárně bipední (chodili pouze po zadních končetinách). V průběhu jury a křídy žilo mnoho druhů blízce příbuzných krokodýlům, které však pravými krokodýly nebyly. První skuteční „moderní“ krokodýli se objevili asi před 83,5 milionu let. Čeleď aligátorovití vznikla již ve svrchní křídě, zatímco nejstarší krokodýlovití a gaviálovití jsou známi až z eocénu. Dnes jsou krokodýli poměrně velkými predátory (délka těla obvykle od 3 do 7 metrů, i když menší druhy, například krokodýl čelnatý, existují), v některých obdobích pravěku však měli mnohem větší velikostní variabilitu. Nejmenší druhy nepřesahovaly délku zhruba 1,2 metru, naopak největší přesahovaly délku 10, nebo dokonce až 12 metrů. Největším krokodýlem všech dob mohl být rod \"Deinosuchus\" ze svrchní křídy Severní Ameriky, který dosahoval délky kolem 10 metrů a hmotnosti do asi osmi tun. Zřejmě lovil dinosaury a jiné velké obratlovce. Podobně velcí byli také zástupci druhů \"Sarcosuchus imperator\" ze spodní křídy Afriky a \"Purussaurus brasiliensis\" z miocénu Jižní Ameriky. Celkem je dnes známo asi 69 rodů vyhynulých krokodýlů. Nejbližší žijící příbuzní krokodýlů jsou ptáci.", "section_level": 1}, {"title": "Kladogram.", "content": "Zobrazuje příbuznost mezi jednotlivými druhy krokodýlů. Příbuznost mezi jednotlivými krokodýly je stále předmětem sporů a výzkumů dle DNA.", "section_level": 2}, {"title": "Klasifikace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Tato tabulka zobrazuje dělení řádu krokodýli. K roku 2019 je známo 27 recentních druhů krokodýlů. Ukazuje se ale, že mnohé druhy mohou být kryptické a celková biodiverzita této skupiny může být ještě podstatně větší. Čeleď Gaviálovití (Gavialidae) – úzký, dlouhý čenich Podčeleď Gaviálové (Gavialinae) rod Gaviál (\"Gavialis\") Podčeleď Tomistomy (Tomistominae) – dlouhé a úzké čelisti, samci je mají v dospělosti výrazně širší než samice rod \"Tomistoma\" (\"Tomistoma\") Čeleď Aligátorovití (Alligatoridae) – zub dole není vidět, zapadá do jamky rod Aligátor (\"Alligator)\" rod Kajman (\"Paleosuchus\") rod Kajman (\"Caiman\") rod Kajman (\"Melanosuchus\") Čeleď Krokodýlovití (Crocodylidae) – čtvrtý zub dolní čelisti projíždí rýhou v horní čelisti (při zavřené tlamě) rod Krokodýl (\"Crocodylus\") rod \"Mecistops\" rod \"Osteolaemus\"", "section_level": 2}, {"title": "Reptilia vs. Sauropsida.", "content": "V současnosti přetrvává dvojí taxonomické umístění krokodýlů, které vychází z tradiční srovnávací taxonomie, potažmo z fylogenetického uspořádání. V prvním případě tvoří spolu s řády želv, šupinatých a hatérií třídu plazi (Reptilia), která ovšem nevychází ze skutečného příbuzenství těchto skupin. V druhém případě, kdy se třídění odvozuje od vývojové příbuznosti, náleží do skupiny Archosauria spolu s ptáky (Aves) a tato skupina pak teprve s tradičními řády plazů tvoří třídu plazi (Sauropsida).", "section_level": 2}, {"title": "Anatomie.", "content": "Krokodýli jsou mohutní plazi s dlouhým silným ocasem. Lebka je diapsidní, mohutná, ale částečně pneumatizovaná (= kosti jsou částečně duté). V různé míře je vyvinuto sekundární patro. Tělo krokodýlů je kryto rohovitými štíty, pod kterými leží kostěné desky. Krokodýli plavou pomocí silného, ze stran zploštělého ocasu, končetiny mají při plavání přitisknuté k tělu. Svaly jsou nejvíce rozvinuté v oblasti krku a na končetinách. Končetiny mají poměrně krátké. Na každé noze mají pět prstů. Mají osm párů žeber a 14 obratlů. Kostěné ornamenty na osteodermech krokodýlů mohou mít biomechanickou funkci.", "section_level": 1}, {"title": "Čelisti.", "content": "Široké čelisti mají zejména aligátoři a kajmani, zatímco gaviálové mají čelisti extrémně protáhlé a úzké. Mají neobyčejně silný stisk čelistí, u 5,5 metru dlouhých krokodýlů nilských byla síla stisku změřena na 22 000 newtonů. Aligátoři jsou schopni stisknout silou 10 000 newtonů. Největší druhy krokodýlů obecně mají nejsilnější stisk ze všech žijících živočichů. Síla stisku čelistí svrchnokřídového deinosucha je odhadována v případě délky 11–12 metrů na 100 000 newtonů, což je silnější než u tyrannosaura. Svaly otevírající čelisti jsou však poměrně slabé a zabránit rozevření tlamy dokáže u menšího krokodýla i gumová páska omotaná kolem čenichu nebo člověk pouhým stlačením rukou. Oproti tomu rozevřít tlamu krokodýla je už o poznání složitější, jelikož svaly, které ji uzavírají, jsou mohutnější a silnější než svaly, které tlamu rozevírají. Mají kolem 80 ostrých, homodontních a polyfyodontních zubů. Disponují chrupem složeným ze zubů stejného typu a v průběhu života je až padesátkrát nahrazují. S věkem se náhrada zubů zpomaluje a ve stáří se zastaví. Všichni krokodýli mají zadní část tlamy uzavíratelnou kožovitou membránou, jež zabraňuje průtoku vody do krku, jícnu a průdušnice. Bez problému tak mohou otevírat čelist, i když se nacházejí pod vodou.", "section_level": 2}, {"title": "Pohyb.", "content": "Krokodýli jsou dobře přizpůsobeni pohybu ve vodě, ocas pohání celé tělo vpřed a údy drží u těla. Dokážou plavat rychlostí až 30 km/h, vzácněji i mírně rychleji. Podobným způsobem plavali také někteří druhohorní dinosauři, jako byl například severoafrický druh \"Spinosaurus aegyptiacus\". K pohybu po souši jsou přizpůsobeni méně. Krokodýli se neradi přesouvají po zemi, ale mohou být donuceni okolnostmi (např. když vyschne koryto). Většina druhů má proto tendenci si vybírat taková stanoviště, kde je hluboká a stálá voda. Přesto na krátkou vzdálenost zvládnou běžet rychlostí údajně až 35 km/h, častěji však pomaleji rychlostí mezi 12–18 km/h. Tímto způsobem dokážou přeskakovat i skály nebo spadlé klády. Nejvyšší ověřená rychlost krokodýla na pevné zemi však činí 4,35 m/s (15,7 km/h). Při chůzi mají nohy více u těla než ostatní plazi a dosahují rychlosti 2–4 km/h. Jejich pohyb po zemi se spíše podobá pohybu savců než ostatních plazů.", "section_level": 2}, {"title": "Kůže.", "content": "Kůže je značně tvrdá, pevná a zrohovatělá, tvořená osteodermy, které po celém těle vytvářejí „pancíř“. Nejvíce jich je na zádech a krku.", "section_level": 2}, {"title": "Dýchací soustava.", "content": "Dříve se myslelo, že krokodýli dýchají jako savci. Studie z let 2010 a 2013 však ukázaly, že dýchají jako ptáci. Při nadechnutí vzduch proudí do průdušnice a průdušek, poté se rozdělí do vícero menších dýchacích cest. Charakteristickým fyziologickým znakem krokodýlů je, že namáhavou činnost provádějí anaerobně, proto krátce nato odpočívají, čímž naberou ztracený kyslík. Rychle se vyčerpají obzvláště při zuřivých soubojích, neboť se jim hromadí kyselina mléčná v krvi. Ačkoli dokážou odolávat poměrně vysoké hladině kyselosti (mnohem více, než dokážou jiní živočichové), můžou za to zaplatit i životem. Nebezpečí hrozí obzvláště u větších druhů krokodýlů, například brání-li se při odchytu a trvá-li to příliš dlouho. Krokodýli, hnáni pudem sebezáchovy, bojují do úplného konce svých sil, a to i navzdory tomu, že obětují poslední dávku kyslíku. Na jedno nadechnutí vydrží pod vodou obvykle 15 minut, ale některé druhy (zejména větší zástupci) zvládnou zadržet dech až na dvě hodiny. Není přesně známo, do jaké hloubky jsou schopni se potopit, ale jisté je, že minimálně do 20 metrů.", "section_level": 2}, {"title": "Trávicí soustava.", "content": "Jejich potravou jsou různí savci, ptáci a ryby a také jiní plazi, které loví, nebo se živí na jejich mršinách. Krokodýlovití nemohou posouvat čelisti na stranu, proto kořist polykají vcelku, v případě nevyhovující velikosti ji trhají prudkými pohyby hlavy na menší části, případně prudkým otáčením kolem vlastní osy. Jazyk mají přirostlý ke spodní čelisti a na jeho začátku je jícnová záklopka, která brání vodě vniknout do jícnu při lovu pod vodou. Potrava putuje hltanem do žaludku, kde probíhá trávení. Krokodýlovití mají nejsilnější trávení ze všech živočichů. Stráví krunýře želv, kosti, kopyta i jiné. Také mají schopnost vyvrhovat (vyzvracet). Dále jde potrava do střev, ve kterých proběhne vstřebávání, a odtud je kloakou vylučována z těla ven. Krokodýlí trus je velmi podobný trusu savců. V žaludcích krokodýlů biologové nacházejí taktéž kameny (tzv. gastrolity), a ti je zdá se polykají záměrně. O skutečném významu tohoto chování se ale vedou spory. V břiše zvířete obvykle končí kameny s celkovou hmotností kolem 2 % jeho váhy, což se může zdát málo, ale váží-li druh 500 kg (např. krokodýl nilský), odpovídá to 10 kilogramům zátěže. Polykají je ovšem po menších „porcích“. Podle některých teorií napomáhají k snazšímu rozmělňování potravy, podle jiných jsou pro krokodýla zdrojem minerálů. Dle dalších hypotéz mohou také napomáhat vyprázdnění žaludku a posouvat natrávenou potravu ve střevech, nebo s jejich pomocí odstraňují z trávicího traktu parazity (podobně, jako třeba tučňáci). Jiní odborníci s oblibou tvrdí, že kameny v žaludku slouží jako zátěž usnadňující krokodýlům pohyb pod vodou, což se podařilo víceméně potvrdit; výzkumníci z University of Utah přišli na to, že mladí aligátoři severoameričtí, kteří spolykají kameny v množství odpovídajícímu asi 2,5 % jejich hmotnosti těla, vydrží pod vodní hladinou téměř o 90 % déle, než ti jedinci, kterým byla tato zátěž odepřena. Nelze ale vyloučit, že je polykají třeba jen z hladu, nebo je zhltnou omylem. Jihoafrický kmen Vendů věří, že když pozřou takový gastrolit, obohatí se krokodýlí sílou. Samozřejmě se musí jednat o takový oblázek, který se ještě nachází v krokodýlím žaludku. Tuto neotřelou tradici musí vykonat každý nový náčelník, který se „uchází o funkci“. Za magické je mají taktéž příslušníci kmene Yao, žijící na březích jezera Malawi, jejichž ženy, které se marně snaží otěhotnět, nosívají tyto kameny v ústech a věří, že se zbaví neplodnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Termoregulace.", "content": "Krokodýli jsou studenokrevní plazi a jejich tělesná teplota závisí na okolním prostředí, obvykle se pohybuje mezi 25–35 °C, nejčastěji pak mezi 30–33 °C. Určitou dobu se musí vyhřívat na souši, ovšem když je velmi teplo, mohou se přehřát, a proto se odeberou k vodě, kde se zchladí. Když slunce svítí nejsilněji, jsou většinou schováni ve stínu nebo ve vodě. Ochlazují se také otevíráním úst. Druhotnou adaptaci (exaptaci) pro ektotermii může představovat také lebka a dermální štítky krokodýlů, podílející se na transferu tepla při vyhřívání se na slunci.", "section_level": 2}, {"title": "Oběhová soustava.", "content": "Krokodýlí srdce je čtyřkomorové, značně podobné ptačímu a výrazně odlišné od ostatních plazů. Mezi srdečními komorami se vyskytuje přepážka, která téměř odděluje pravou a levou část srdce. Mají chlopně jako pouze ptáci a savci. Srdce mají nejdokonalejší ze všech dnešních plazů. Při ponoření do vody se tepová frekvence sníží na jeden až dva tepy za minutu a je zpomalen i průtok krve. Tep i průtok krve se opět zrychlí při nadechnutí či vylezení z vody.", "section_level": 2}, {"title": "Nervová soustava.", "content": "Mozek krokodýlů je poměrně malý, avšak vyvinutější a celkově větší než u ostatních plazů. Jelikož mají vyvinutý také koncový mozek, jsou díky tomu relativně chytřejší. Inteligence krokodýlovitých plazů je poměrně vysoká, jak ukázalo pozorování v přírodě i testy jedinců, chovaných v zajetí. Údajné pozorování použití předmětů (větve) jako návnady na ptačí kořist však zatím zůstává nepotvrzeno a není doloženo žádným kontrolovaným experimentem. Zřejmě postrádají tzv. šišinku, přesto se vykazují reakcemi na denní cyklus, ovlivněni hladinou melatoninu. Krokodýli jsou známi tím, že se vrhnou po všem, co se jen pohne. Člověk je považuje za nebezpečné predátory. Oči, uši i nosní otvory jsou v horní části hlavy umístěny tak, aby krokodýli mohli mít takřka celé tělo pod vodou a vnímat, co se děje venku. Díky tomu jsou ve vodě schopni dostat se nepozorovaně ke kořisti, která je právě na souši u břehu. Mají poměrně dobrý zrak. Oči se nacházejí na svrchní straně hlavy v jedné rovině s ušima a nozdrami. Jsou umístěny těsně vedle sebe a orientovány dopředu, umožňují jim tedy binokulární vidění. Zrak jim napomáhá přesně odhadnout pozici objektu, především pak vzdálenost mezi nimi a kořistí. Výborně vidí za šera i v noci, ale patrně to není jejich nejsilnější smysl. Přes oko se jim ze strany táhne jemné průhledné víčko, kterému se říká mžurka. Když se krokodýl potopí, mžurka se přes oko zatáhne. Pod vodou však příliš dobře nevidí. Krokodýli mají poměrně dobře vyvinut také sluch. Namísto ušních boltců mají otvory (bubínek), které jsou pokryty rovnými lamelami. Otázka týkající se sluchových schopností krokodýlů včetně toho, do jaké míry jsou schopni lokalizovat kořist za pomoci zvuku, stále není uspokojivě vyřešena. Čich mají také dobře vyvinutý. Pomocí trojklaného nervu dokážou detekovat vibrace ve vodě, způsobené třeba potenciální kořistí. Krokodýli mají na mnoha místech těla (na kůži) smyslové jamky, díky nimž dovedou reagovat na sebemenší změnu tlaku. Při studii krokodýlů nilských bylo zjištěno, že pro citlivější detekci těkavých pachů rozpohybují spodní část hltanu, díky čemuž identifikují i ty nejjemnější vibrace ve vodě.", "section_level": 2}, {"title": "Velikost.", "content": "Největším žijícím druhem krokodýla (a plaza vůbec) je krokodýl mořský (\"C. porosus\"). Největší dobře zdokumentovaný jedinec dosahoval délky asi 6,3 metru a hmotnosti přes 1200 kg. Existují však neověřené zprávy o jedincích dlouhých až kolem 9 metrů s hmotností přes 2 tuny. Jen o trochu menší je africký druh krokodýl nilský (\"C. niloticus\"). Naopak nejmenší je krokodýl čelnatý, který dosahuje délky kolem 1,5 metru. V geologické minulosti však existovaly ještě mnohem větší druhy krokodýlovitých plazů, jako byly rody \"Sarcosuchus\", \"Deinosuchus\" nebo \"Purussaurus\". Výzkum evolučních trendů ukázal, že relativně velké druhy současných krokodýlů vděčí za své výrazné rozměry ochlazení klimatu v průběhu kenozoika. Větší druhy zůstaly omezeny svým výskytem na tropické oblasti a mnoho menších druhů postupně vyhynulo.", "section_level": 2}, {"title": "Ekologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prostředí.", "content": "Životním prostředím krokodýlů je voda, přirozeně vyhledávají pomalé říční toky a jezera. Některé druhy, např. krokodýl mořský, žijí ve vodách při pobřeží, ale v mořích trvale nežijí. Nejčastěji je můžeme vidět v Africe v povodí Nilu, v jižní části Severní Ameriky (oblast Mississippi), ve východní části Asie a na severu Austrálie. Dospělí krokodýli jsou většinou samotářští, ale některé druhy zejména v období sucha žijí ve skupinách. Vyskytují se převážně v tropech, jen dva druhy aligátorů i v teplejších částech mírného pásma, například v Číně. Krokodýl západoafrický je přizpůsoben extrémně suchému prostředí na Sahaře, období sucha tráví letním spánkem v jeskyních nebo zahrabán ve vyschlých korytech řek. Když prší, tak se krokodýli shromáždí v Gueltě. Některé druhy jsou schopny lézt po stromech. Pokusy ukázaly, že mnozí krokodýli dokážou do určité míry měnit barevný odstín své kůže, když se dostanou do jiného prostředí.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Jsou schopni vydržet několik měsíců bez potravy, zdatní jedinci patrně až dva roky. Velcí krokodýli jsou schopni ulovit i větší savce, jako například zebru a výjimečně i mladého či nemocného hrocha, zatímco menší druhy se živí především rybami. Pozemní zvířata loví ze zálohy schovaní ve vodě, zvíře stáhnou pod vodu a utopí. Častým jevem je kroucení se zakousnutou kořistí, kdy ponořený krokodýl stahuje zvíře pod vodu a kroutivými pohyby, kdy se otáčí kolem vlastní osy, vytrhává kusy masa. Tento způsob usmrcování kořisti je vlastní zástupcům mnoha různých vývojových linií krokodýlovitých plazů a je předpokládán i u mnoha fosilních druhů. Mláďata se živí hmyzem, měkkýši a obojživelníky. Krokodýli nejsou schopni žvýkat, proto menší kořist polykají a větší trhají na kusy. Občas se živí také mršinami a velmi zřídka konzumují i ovoce, čímž rozšiřují semena. Kajman klínohlavý je schopen lovit i na souši. Krokodýli nilští při lovu občas spolupracují, zejména při trhání kořisti. Bylo zaznamenáno dokonce i užívání nástrojů, což je u predátorů velmi neobvyklé. Ačkoli jsou dnešní krokodýli masožravci a aktivními predátory, v geologické minulosti je známo mnoho druhů krokodýlovitých plazů, kteří byli přednostně býložraví. Býložravost se v průběhu jejich evoluce opakovala.", "section_level": 2}, {"title": "Reprodukce.", "content": "Oplození je vnitřní. Krokodýli jsou obvykle polygamní a samci se snaží spářit se s co nejvíce samicemi. U aligátorů severoamerických však byly zaznamenány i monogamní páry. U některých druhů probíhají složité námluvy. K páření dochází ve vodě a trvá přibližně 15 minut. Zhruba jeden měsíc od páření začne samice stavět hnízdo. Vejce jsou velmi pevná a skořápka je tvořena uhličitanem vápenatým. Teplota určuje pohlaví mláďat. Pokud je v hnízdě konstantně nad 32 °C, líhne se víc samečků, pokud pod 31 °C, líhne se více samiček. Samice se po nakladení vajec nezdržuje příliš daleko a bedlivě je střeží. Vejci se často živí mnoho živočichů, a tak se mnohokrát stane, že matka nepřiplave rychle a predátoři natropí mnoho škod. Z 10–15 nakladených vajec přežije cca pouhých 6–7 jedinců. Mláďata se líhnou za jednu noc. Matka mláďatům pomáhá vylézt z hnízda a přenáší je v tlamě do vody. Některé samice opatrně nakousnou skořápku vajec, čímž pomohou těm mláďatům, kterým se nepodařilo vylézt. Od narození umějí mláďata plavat a sama se i živí, zdržují se však poblíž matky, dokud jim nebude asi jeden rok. U kajmanů brýlových ve Venezuele se mláďata sdružují do tzv. školek, kde je chrání jedna ze samic. Doba odstavení může být různá, například mláďata aligátorů severoamerických jsou na dospělých závislá až dva roky. Schopnost péče o vajíčka a potomstvo vznikla u krokodýlů pravděpodobně již v období druhohor (asi před 100 miliony let) a je stále udržována a zachovávána. K tomuto chování patří obrana vajíček a mláďat, stavba a ochrana hnízda, transport mláďat do vodního prostředí a další návyky a chování, které se u krokodýlů biologicky předává po tisíce generací.", "section_level": 2}, {"title": "Komunikace.", "content": "Krokodýli spolu začínají komunikovat ještě před tím, než se vylíhnou. Po vylíhnutí hned volají matku a jejich volání rozpoznají i ostatní dospělí. Dospělí jedinci vydávají konkrétní zvuky, aby upozornili mladé jedince na nebezpečí či přítomnost potravy. Nejhlučnější jsou američtí aligátoři, vrčením a syčením také zastrašují nepřátele i potenciální predátory vajec či mláďat. K zastrašování užívají také vibrace. Ke komunikaci používají i ocas, kterým máchají a plácají.", "section_level": 2}, {"title": "Růst.", "content": "Krokodýli se dožívají až 80 let. Rostou po celý život a největší jedinci bývají nejstarší. Věk lze určit na základě letokruhů v jejich kostech. Růst mláďat záleží na příjmu potravy a dosažení pohlavní zralosti souvisí spíše s velikostí než s věkem. Samice krokodýlů mořských dosahují pohlavní dospělosti při délce 2,2–2,5 metru a samci při velikosti tří metrů.", "section_level": 2}, {"title": "Mortalita.", "content": "U krokodýlů je poměrně vysoká ztrátovost vajec a úmrtnost mláďat, v Severní Americe plení hnízda mýval a medvěd baribal, v Africe promyky, medojed, vydry, hyeny, prasata bradavičnatá a štětkouni. V Asii cibetky, krysy, medvědi pyskatí, šakali a psi. Mláďata také loví hadi či draví ptáci. U mláďat je i přes ochranu matky obecně vysoká úmrtnost, například dospělosti se dožije jen asi 25 % krokodýlů mořských. U dospívajících a dospělých je však úmrtnost způsobená predátory velmi nízká. Predátoři loví dospělé krokodýly poměrně zřídka, ale zejména velké kočky jsou schopny ulovit i dospělého krokodýla. Kajmany příležitostně loví anakondy velké, vydry obrovské a jaguáři, pro žádného živočicha však nepředstavují dospělí krokodýli běžnou a snadnou kořist. Také sloni a hroši mohou krokodýly vážně zranit, či dokonce zabít při obraně. Kanibalismus není běžný. Zejména jsou známy případy, kdy dospělý samec zabil mladšího samce, aby snížil konkurenci.", "section_level": 2}, {"title": "Symbióza.", "content": "Traduje se, přičemž první zmínka přichází už od Hérodota z období antiky, že krokodýli si vybudovali neobvyklý vztah s kulíkovitými. Údajně jim dovolují nahlédnout do jejich čelistí a nechávají si očistit zuby a dásně od zbytků potravy, aniž by svou hrozivou tlamu sevřeli. Na oplátku se ptáci dostávají k celkem snadné potravě. Řada odborníků (např. biolog Thomas Howell – autor knihy \"Breeding Biology of the Egyptian Plover, Pluvianus Aegyptius\") však toto soužití zpochybňuje a pravděpodobně ani neexistuje oficiální průkazný materiál (doložené fotografie či jiné dokumentace se pokládají za smyšlené a uměle vytvořené).", "section_level": 2}, {"title": "Ohrožení a ochrana.", "content": "Krokodýly ohrožuje hlavně lidská činnost. Nejen lov, ale také ničení životního prostředí. Loveni jsou pro maso, kůži i orgány. Kriticky je ohroženo 6 druhů, a to gaviál indický, aligátor čínský, krokodýl orinocký, krokodýl filipínský, krokodýl kubánský a krokodýl siamský. Například populace gaviálů poklesla mezi lety 1946 až 2006 o 96–98 %, od roku 2013 se populace mírně zvyšuje. V mnoha zemích je obchod s částmi těla některých druhů krokodýlů zakázán. Aligátor čínský dříve žil po celém toku řeky Jang-c’-ťiang, dnes žije pouze v provincii Anhui, zejména kvůli ničení biotopů, přestože je přísně chráněn. Zřejmě v nejvážnější situaci je krokodýl filipínský. V roce 2009 žilo ve volné přírodě kolem 100 jedinců, načež jich bylo do volné přírody vypuštěno dalších 50.", "section_level": 1}, {"title": "Interakce s lidmi.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Útoky na člověka.", "content": "Útoky na člověka nejsou výjimkou zejména ze strany krokodýlů nilských, kteří jsou pro člověka nejnebezpečnější ze všech druhů krokodýlů. Krokodýli se útoky snaží bránit území, hnízdo, mláďata nebo potravu. Dospělému člověku je životu nebezpečných šest druhů krokodýlů, ale i menší druhy jsou schopny způsobit člověku bolestivá zranění. Až 63 % krokodýlích útoků na člověka je fatálních.", "section_level": 2}, {"title": "Chov.", "content": "Krokodýli jsou chováni jak v zoologických zahradách, které se také podílejí na jejich ochraně, tak na farmách. V Česku je Krokodýlí zoo Protivín, kde je chováno 22 z 23 druhů krokodýlů, což z ní dělá jedno z mála míst na světě, kde je chováno tolik druhů krokodýlů. Novější je krokodýlí zoo v Praze-Holešovicích. Na farmách jsou chováni především pro kůži, ze které se vyrábějí zejména kabelky, a také na maso. V Asii je rozšířena pověra, že krokodýlím masem lze léčit rakovinu, proto se používá v tradiční čínské medicíně. Příkladem krokodýlí farmy v Česku je kontroverzní podnik ve Velkém Karlově, nedaleko Znojma.", "section_level": 2}, {"title": "Mytologie.", "content": "Mnoho kultur ztvárňovalo krokodýla různými způsoby. Starověká egyptská příšera Amemait, spojená s podsvětím, měla krokodýlí hlavu. Krokodýlí hlavu měl také bůh Sobek, spojovaný s úrodou a plodností. Egypťané krokodýly dokonce mumifikovali. Také symbolizovali mnoho západoafrických vodních božstev. V říši Benin byli uctíváni jako „policisté vod“ a tradovalo se, že trestají provinilce. Aztécký bůh Cipactli, který chránil plodiny, byl zpodobňován jako krokodýl.", "section_level": 2}], "src_summary": "Edgar Degas, rodným jménem Hilaire Germain Edgar de Gas, (19. července 1834 Paříž – 27. září 1917 Paříž) byl francouzský malíř, který byl považován za impresionistu, za něhož se ale sám nikdy nepovažoval, i když byl jedním z hlavních iniciátorů impresionistických výstav. Stál mimo impresionistické hnutí a zdráhal se pojem \"impresionismus\" vůbec přijmout. Byl zaujatý postavou v pohybu. Proto také, kromě baletek, zobrazoval i koňské dostihy. Aby mohl lépe kreslit postavy s jejich stíny a liniemi, nepoužíval Degas techniky impresionistů. Více než polovina jeho pastelů a olejomaleb zachycuje baletky, které vystupovaly mezi jednotlivými dějstvími v pařížské Opeře. Od sedmdesátých let 19. století kreslil a maloval baletky na jevišti, při zkouškách, v šatnách i ve chvílích odpočinku. Obrazů se zákulisní a intimní tematikou namaloval mnohem víc než těch, které zachycují baletky při představení.", "tgt_summary": "Edgar Degas, bürgerlich Hilaire Germain Edgar de Gas (* 19. Juli 1834 in Paris; † 27. September 1917 ebenda), war ein französischer Maler und Bildhauer. Er wird häufig zu den Impressionisten gezählt, mit denen er gemeinsam ausstellte. Seine Gemälde unterscheiden sich jedoch von denen des Impressionismus unter anderem durch die exakte Linienführung und die klar strukturierte Bildkomposition. Einerseits schuf Degas zahlreiche Porträts, andererseits konzentrierte er sich auf einige wenige Bildthemen, die er immer wieder variierte: das Ballett, Jockeys und Pferde, das Pariser Nachtleben sowie Frauen bei der Körperpflege. Er widmete sich der Ölmalerei und grafischen Techniken ebenso wie der Pastellmalerei, in der er es zu außergewöhnlicher Meisterschaft brachte. Seine Plastiken zeigen eine neue Auffassung von Skulptur.", "id": 1832776} {"src_title": "George Grosz", "tgt_title": "George Grosz", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Grosz se narodil v Berlíně jako syn majitele hostince. Když mu bylo pět let, přestěhovala se rodina do města Stolp (dnes Słupsk) v Pomořanech. Když roku 1900 Grossův otec zemřel, vrátila se rodina načas do Berlína. Na střední školu však Gross nastoupil v roce 1902 opět ve Stolpu. Byl z ní ale vyloučen, když učiteli vrátil políček. V letech 1909–1911 studoval na Königlich Sächsischen Kunstgewerbeschule (Královské saské umělecko-průmyslové škole) v Drážďanech, poté až do roku 1916 na Umělecko-průmyslové škole v Berlíně. Ve třídě grafiky byl žákem pražského rodáka Emila Orlika. Ještě před válkou, roku 1913, navštívil Paříž, tamní moderna na něj ale dojem neudělala. Ještě během studií si Grosz přivydělával publikování kreseb v různých časopisech. První mu vyšla v roce 1910 v příloze deníku Berliner Tagblatt nazvané Ulk (Žert). V listopadu 1914 se dobrovolně přihlásil do armády. Nikoliv z patriotismu, ale aby se pokusil předejít nasazení na frontě. V květnu příštího roku byl ale uznán za služby neschopného vzhledem k zánětu dutin, který musel být operován. V lednu 1917 byl povolán opět, ale hned následující den byl hospitalizován a léčil se v nervovém sanatoriu. Posléze byl zbaven vojenské služby definitivně. Ještě v průběhu války poznal Grosz bratry Helmuta a Wielanda Herzfeldovy, s nimiž ho spojilo dlouholeté přátelství. Všichni tři obdivovali Ameriku. Grosz a Helmut Herzfeld si proto v roce 1916 poangličtili jména. Herzfeld se stal Johnem Heartfieldem, Georg Groß změnil jméno na George Grosz. Hned po jejím založení koncem roku 1918 vstoupil Grosz do Komunistické strany Německa. To je třeba vidět v dobovém kontextu. Od mládí měl Grosz silné sociální cítění, posílené ještě válečným prožitkem. Proto když vypukla Listopadová revoluce, postavil se spolu s většinou intelektuálů na její stranu. V listopadu 1918 také spolu s bratry Herzfeldovými a divadelníkem Erwinem Piscatorem založili Listopadovou skupinu. Grossovo členství v komunistické straně ale vydrželo jen do roku 1923, kdy přestal platit členské příspěvky. Rok před tím totiž podnikl spolu s Martinem Andersenem Nexø cestu po Sovětském svazu, během níž se sešel mj. s Lunačarským a Tatlinem, z politických špiček ho přijali Zinovjev i Lenin. Cesta mu sice přinesla deziluzi, levicový světový názor si však podržel. Groszovo dadaistické období spadá do let 1918–1920. Do Berlína přinesl dadaismus Richard Huelsenbeck. Ten také zformuloval v dubnu 1918 první berlínský dadaistický manifest, který kromě Grosse podepsali i Tristan Tzara, Raoul Hausmann, Marcel Janco, Franz Jung a další umělci. Berlínská dadaistická skupina se ale zmítala ve vnitřních rozporech dvou křídel. Housman například nazval Grosze pseudorevolucionářem. Nicméně v roce 1920, když se v Berlíně v Burchardově galerii konala první mezinárodní dadaistická výstava, zúčastnil se jí Grosz kresbou \"Viník zůstává neznámý\". V roce 1920 se Grosz oženil s Evou Peters, s níž měl dva syny, Petera Michaela (* 1926) a Martina Olivera (* 1930). Přelom 10. a 20. let se v Groszově tvorbě nese v zakládání různých levicových a dadaistických časopisů, v nichž publikoval své kresby a texty. S Wielandem Herzfeldem založili \"Die Pleite\" (Bankrot), s Franzem Jungem \"Jedermann sein eigener Fussbal\" (Každý svůj vlastní fotbal), s Carlem Einsteinem \"Der blutige Ernst\" (Krvavá vážnost). V roce 1920 také proběhla v mnichovské galerii Hanse Goltze Grossova první samostatná výstava. Začátkem 20. let se Grosz věnoval především politické karikatuře. Vyšlo několik alb reprodukcí jeho kreseb, mj. \"Gott mit uns\" (Bůh s námi), \"Das Gesicht der Herrschender Klasse\" (Tvář vládnoucí třídy, obě1921), \"Ecce Homo\" (Ejhle Člověk), \"Mit Pinsel und Schere\" (Štětcem a nůžkami), \"Räuber\" (Loupežníci, všechny tři 1922), \"Abrechnung folgt\" (Zúčtování následuje, 1924), \"Spießer-Spiegel\" (Šosákovo zrcadlo, 1925). Většina vyšla v nakladatelství Malik Wielanda Herzfelda. Některé z nich mu vynesly střet se státní mocí. Za urážku Reichswehru v \"Gott mit uns\" byl odsouzen k pokutě 300 marek, \"Ecce Homo\" bylo konfiskováno jako pornografie a Grosz byl tentokrát odsouzen k 6000 marek pokuty. Za grafiku \"Maul halten und weiter dienen\" (Držet hubu a krok), znázorňující Krista na kříži v plynové masce, dostal v prvním stání roku 1928 pokutu 2000 marek, po sérii odvolání byl ale o dva roky později osvobozen. Ačkoliv už formálně členem komunistické strany nebyl, udržoval s ní stále blízký kontakt. V roce 1924 se stal předsedou Rudé skupiny, což bylo sdružení německých komunistických umělců. Až do roku 1927 přispíval do komunistického satirického týdeníku \"Der Knüppel\" (Klacek). Roku 1928 pak spoluzakládal Asociaci revolučních výtvarných umělců Německa. V letech 1924, 1925 a 1927 opakovaně navštívil Paříž. Během druhého pobytu se sešel s významným belgickým grafikem Fransem Masereelem a komunistickým politikem Jacquesem Sadoulem. V roce 1925 se v Mannheimu konala výstava obrazů německých umělců, které dal její pořadatel, galerista Gustav Friedrich Hartlaub, název \"Neue Sachlichkeit\" (Nová věcnost). Jednotícím názorem vystavujících malířů byl rozchod s expresionismem, odmítnutí abstraktního malířství a návrat k realismu, který měl v Německu od 19. století silnou tradici. Kromě jiných zde vystavovali rovněž Otto Dix a Grosz. Nová věcnost však nevytvořila homogenní umělecký směr, názory zúčastněných výtvarníků nebyly jednotné. Druhá velká výstava Nové věcnosti – rovněž s Grosovou účastí – proběhla v roce 1929 v Stedelijk muzeu v Amsterdamu, s nástupem Hitlera k moci její aktivity definitivně skončily. Grosz se kromě fotografie zabýval také divadelní scénografií. Pro českou kulturu je zajímavé, že v roce 1927 navrhl scénu pro inscenaci Dobrého vojáka Švejka avantgardního režiséra Erwina Piscatora. Velký sen se Groszovi splnil roku 1932, když poprvé navštívil Spojené státy americké. Art Students League v New Yorku, což byla umělecká škola s dlouhou tradicí, ho pozvala k výuce ve třídě aktů. Grosz zde učil od června do října. Zároveň publikoval kresby v časopisech, např. v \"The New Yorker\". V lednu 1933 už bylo jasné, že se v Německu dostanou k moci nacisté. Dne 12. ledna, necelé tři týdny před jmenováním Hitlera říšským kancléřem, emigroval Grosz i s rodinou do USA. Část jeho obrazů převzal do úschovy švagr Otto Schmalhausen. Dobu nacismu a válku přečkaly v Berlíně v domě na Savignyho náměstí č. 5, v němž byla ironií osudu úřadovna SS. V roce 1938 Grosze nacisté zbavili německého občanství a on vzápětí získal americké. V USA Grosz pokračoval ve výuce v Art Students League a zároveň si otevřel vlastní malířskou školu s názvem Sterne-Grosz-School. To trvalo až do roku 1937, kdy obdržel dvouleté Guggenheimovo stipendium a školu zavřel. V roce 1935 se ještě jednou podíval do Evropy. Při té příležitosti se v Dánsku sešel s Bertoldem Brechtem. V Americe však o jeho dílo, naplněné adresnou kritikou nacismu, nebyl příliš velký zájem. Roku 1936 vydal album kreseb \"Interregnum\" s předmluvou spisovatele Dos Passose, které se příliš neprodávalo. To posílilo Groszovu depresi a rezignovanost z politického vývoje ve světě. V té době se odstěhoval do města Douglaston na Long Islandu. V Německu zatím pokračovalo potírání umění, které nevycházelo z oficiální propagandy. V roce 1937 byla v Mnichově uspořádána výstava \"Entartete Kunst\" (Zvrhlé umění), která představovala práce jak avantgardních umělců, tak realistů, kteří před rokem 1933 kritizovali nacisty. Na výstavě byl samozřejmě zastoupen i Grosz. 385 jeho prací bylo z muzeí a galerií zkonfiskováno, některé z nich spáleny. Radost ale Groszovi přinesl jednak příjezd jeho dávného přítele Wielanda Herzfelda do New Yorku v roce 1939 a udělení Carol H. Beck Gold Medal, což bylo ocenění Pennsylvánské akademie krásných umění. V letech 1941–1952 učil Grosz na Columbia University School of Fine Art a vrátil se k výuce na Art Students League, kde s přestávkami pedagogicky působil do roku 1955. V té době začal pracovat na své autobiografii, která pod názvem \"A Little Yes and a Big No\" (Malé Ano a velké Ne) vyšla roku 1946. Po válce se Grosz dočkal také několika výstav. První tři proběhly v New Yorku. Ta z října 1946 měla název \"A Piece of my World in a World Without Peace\" (Kousek mého světa ve světě bez míru), na druhé v roce 1948 vystavil obrázky hůlkových panáčků (Stickmen) a konečně roku 1954 proběhla velká retrospektiva ve Whitney Museum of American Art. Zároveň byl zvolen za člena American Academy of Arts and Letters. V té době už bydlel v Huntingtonu rovněž na Long Islandu (od 1947). I nadále se věnoval pedagogické činnosti: Kromě výuky v Art Students League působil rovněž na Showhagen School of Painting and Sculptures ve státě Maine a v Des Moines Art Center. Kromě toho si doma opět otevřel soukromou malířskou školu (1953). Grosze samozřejmě zajímaly evropské poválečné poměry. Jeho první návštěva Evropy se datuje do roku 1951. O tři roky později navštívil Německo. Byl přijat v Senátu a u Bodamského jezera se sešel s Otto Dixem. V listopadu 1958 je Grosz opět v Berlíně, kde byl zvolen členem Akademie. V prosinci se sice vrátil domů, ale 28. května 1959 se vrátil do Berlína v naději, že natrvalo. Usadil se v témže domě na Savigniho náměstí 5, kde přečkaly válku jeho obrazy. Neměl již ale čas adaptovat se v Německu. 6. července ráno ho nalezla doručovatelka novin mrtvého ve vstupní hale jeho domu. V noci se vrátil z flámu a nešťastně spadl ze schodů.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Grosz je v dějinách umění uváděný jako jeden ze zakladatelů berlínské větve dadaismu, člen neformálního sdružení nová věcnost, ale především jako nesmlouvavý kritik poměrů v poválečném Německu. V nespočetných karikaturách, které vycházely v knižních souborech a časopisech, si bral na mušku, armádu, duchovenstvo, buržoasii i společenský mravní úpadek projevující se zejména ve velkých městech. Ve svém díle dával průchod pobouření nad sociální nespravedlností. V počátcích tvorby čerpal Grosz z podnětů expresionismu, futurismu a grafického díla Paula Klee. Jak v kresbách a grafikách, tak v olejomalbách se objevuje Město jako nositel chaosu, zla a zvrácenosti, jakési pandemonium (\"Město\", 1916; \"Sebevražda\", 1916; \"Pohřeb Oskara Panizzy\", 1917). Od roku 1918 se připojil k dadaismu. Z tohoto období pochází obraz \"Daum si bere svého pedantického automatona George\" (1920), což byl svatební obraz pro jeho nastávající manželku Evu Peters, které přezdíval Daum. Někteří historikové umění považují za největší umělecký přínos berlínské dadaistické skupiny fotomontáže, s nimiž experimentovali jak Grosz, tak Heartfield a Raoul Hausmann. V té době byl Grosz také krátce pod vlivem metafyzické malby Giorgia de Chirica (obrazy \"Bez názvu\", 1920; \"Republikánští automatoni\", 1920). V polovině 20. let byl Grosz zastoupen na výstavě nové věcnosti, s níž sdílel realistický způsob výtvarného vyjádření. Po celá 20. léta pak Grosz pokračoval v tvorbě kritizující společenské poměry v tehdejším Německu, přičemž si vytvořil svůj vlastní, nezaměnitelný styl. Těžištěm jeho práce byla alba s reprodukcemi kreseb, vytvážel ale také olejomalby. Z nich jsou nejznámější \"Agitátor\" (1928) a \"Opory společnosti\" (1926). Věnoval se také portrétům, mezi nimiž vyniká \"Portrét spisovatele Maxe Herrmanna Neisseho\" (1925). V Americe ale Groszova tvorba se sociálním a antifašistickým obsahem nenacházela obecenstvo. Hlavním zdrojem jeho obživy byla pedagogická činnost; pokud se chtěl prosadit jako malíř, musel témata změnit. Začal malovat akty a krajiny, které ale nedošly vysokého hodnocení: Grosz potřeboval ke své tvorbě emoční náboj, který mu ve Spojených státech chyběl. Měšťácké poměry, ve kterých v emigraci žil, značně obrousily ostři Grossovy revolučnosti. Po 2. světové válce se Groszův výtvarný svět zalidnil figurkami s tenkými těly a končetinami, jakýmisi tyčinkovitými panáčky (anglicky Stickmen). Byl to výraz jeho rezignace – bezvýznamní panáčci se pohybovali v bezvýznamném světě. Groszovo dílo se uzavřelo kolážemi, částečně ovlivněnými pop-artem (\"Grosz jako klaun a dívka z revue\", 1958). Na Groszovo dílo není dosud pro Wikipedii uvolněná licence. Jeho obrazy lze prohlížet na některém z externích odkazů.", "section_level": 1}], "src_summary": "George Grosz, narozený jako Georg Ehrenfried Groß (26. července 1893 Berlín – 6. července 1959 Berlín), byl německoamerický malíř, grafik a karikaturista. Jeho styl postupně ovlivnil expresionismus, futurismus a dadaismus, stal se členem uskupení Nová věcnost. Proslul kritikou společnosti Výmarské republiky. Zdůrazňoval negativní stránky života velkoměsta a sociální rozdíly. Naproti Otto Dixovi, dalšímu hlasitému kritikovi německé společnosti, je Grosz agresivnější a více politický. Okruhy, kterými se zabýval, byly především ekonomika, politika, vojenství a duchovenstvo.", "tgt_summary": "George Grosz (* 26. Juli 1893 als \"Georg Ehrenfried Groß\" in Berlin; † 6. Juli 1959 ebenda) war ein deutsch-amerikanischer Maler, Grafiker, Karikaturist und Kriegsgegner. Mit George Grosz werden vor allem seine der Neuen Sachlichkeit zugerechneten, sozial- und gesellschaftskritischen Gemälde und Zeichnungen des Verismus in Verbindung gebracht, die überwiegend in den 1920er-Jahren entstanden sind und sich durch zum Teil äußerst drastische und provokative Darstellungen und häufig durch politische Aussagen auszeichnen. Sein Werk trägt aber auch expressionistische, dadaistische und futuristische Züge. Typische Sujets sind die Großstadt, ihre Abseitigkeiten (Mord, Perversion, Gewalt) sowie die Klassengegensätze, die sich in ihr zeigen. In seinen Werken, oft Karikaturen, verspottet er die herrschenden Kreise der Weimarer Republik, greift soziale Gegensätze auf und kritisiert insbesondere Wirtschaft, Politik, Militär und Klerus.", "id": 898233} {"src_title": "Xenofanés", "tgt_title": "Xenophanes", "src_document": [{"title": "Kritika bohů.", "content": "zlomky: Xenofanés jako první kritizuje řecké náboženství. Vadí mu nejen nemorální chování bohů, ale i jejich antropomorfizace. Jestliže jiné národy zpodobňují své bohy podobni sobě, proč by to neměla dělat zvířata? Oba dva úryvky jsou velice provokativní, kritizovat Homéra a tvrdit, že i zvířata mají své bohy, znamenalo porušit tabu. Na rozdíl od milétské školy se Xenofanés nepokoušel vytvořit ucelenou koncepci světa, myšlenky z ní čerpal nesystematicky, a jeho hlavním cílem bylo především zajistit pořádek v řecké obci: řecká polis dle jeho mínění potřebuje boha, který není podoben člověku, ale je živou silou, která ovládá kosmos – aplikuje tedy milétskou fyziku na náboženství a rozšiřuje jí o politický rozměr. Xenofanés tedy nebyl ani tak metafyzikem, či přírodovědcem, ale politizujícím teologem. V dalších zlomcích se můžeme dočíst o jeho koncepci Boha: Podle Xenofana to, co je nejvyšší a nejlepší, může být jen jedno - toto jedno je pak všudypřítomné a jeho podobu ani myšlení nelze srovnávat s podobou a myšlením lidským : Xenofanův Bůh je netělesný a nepoznatelný (má být myšlen, nikoliv zobrazován), je nehybnou silou bez pohybu v prostoru, avšak s vnitřním děním, je vlastně Nús (mysl) a je identický s jednotou celku světa – Xenofanova filozofie se tak dá nazvat filosofií panteistickou. Tímto ztotožněním boha s jednotou celku světa se pak Xenofanés stává zároveň zakladatelem nauky o věčném, neproměnlivém bytí, jež je ukryto za rozmanitým světem jevů a tato jeho nauka je posléze důsledně rozpracována jeho následníky, Parmenidem a Zénónem z Eleje. Náboženství tedy má být mravné, je to jediná věc, z které si Xenofanés nedělá legraci. Jeho Bůh ale neměl kult, proto je jakákoli podobnost mezi ním a Bohem Židů pouze formální. Tuto formálnost třeba vyzdvihuje Klement Alexandrijský.", "section_level": 1}], "src_summary": "Xenofanés z Kolofonu (řecky Ξενοφάνης ὁ Κολοφώνιος) byl starověký řecký předsokratický filosof. Narodil se v Kolofónu nejspíše kolem roku 570 př. n. l., později byl však z města vyhnán (tento údaj lze odhadnout poměrně přesně: jde o rok 545/546 př. n. l.). Poté mnoho cestoval, nejvíce se zdržoval na Sicílii. Žil poměrně dlouho, zemřel asi kolem roku 480 př. n. l. Považuje se za předchůdce Eleatů. Někdy se spekuluje, že byl jeho žákem Parmenidés, ale jejich učení je spíše paralelní než navazující. Filosofickému úzu se vymyká kromě obsahu také stylem: na rozdíl od miléťanů nepsal v próze, ale v jambech (elektickém distichu a hexametrech). Jeho poezie je satirickou, často reflexivní lyrikou, dochovaly se nám ale pouze zlomky jeho díla. ", "tgt_summary": "Xenophanes von Kolophon (; * um 580/570 v. Chr. in Kolophon, Ionien; † im frühen 5. Jahrhundert v. Chr. in Süditalien) war ein antiker griechischer Philosoph und Dichter. Er wird zu den Vorsokratikern gezählt.", "id": 555246} {"src_title": "Astrologie", "tgt_title": "Astrologie", "src_document": [{"title": "Principy astrologie.", "content": "Astrologie, jak ji chápe většina astrologů západní tradice, je založena na principu \"synchronicity\" a nikoliv \"kauzality\". Převážně zkoumá vztah postavení nebeských těles k jevům na Zemi a příliš se nezabývá příčinami (například fyzikálními) tohoto vztahu. Proto také podle tohoto pohledu není \"deterministická\". Popisuje sklony a tendence, neurčuje, že se něco \"musí\" stát. Výstupy astrologie nejsou \"exaktní\", nýbrž \"empirické\". Astrologie je založena spíše na zkušenostech a tradici než na měřitelných a statisticky zpracovatelných výzkumech podle kritérií moderní vědy. Z tohoto pohledu je tedy spíše \"hermeneutikou\", neboli interpretačním uměním, a je ji nutno řadit mezi esoterické nauky.", "section_level": 1}, {"title": "Oblasti zkoumání.", "content": "Nejznámější oblastí astrologického zkoumání je popis vztahu postavení astrologických planet v okamžiku narození na člověka pomocí astrologického diagramu zvaného horoskop. Na rozdíl od astronomických planet jsou mezi planety v astrologii označovány i Slunce a Měsíc a západní tradice užívá pro sestavení horoskopu také postavení mnoha skutečných astronomických objektů (hvězdy, mlhoviny, asteroidy apod.) i řadu exaktně vypočtených astronomických bodů (např. ascendent, lunární uzly, „bod štěstí“ apod.) Obdobně jako na člověka, zkoumají někteří astrologové vztah postavení astrologických planet na rostliny, živočichy, neživé věci (stavby, lodě apod.) i další pozemské události (státy, organizace, počasí, katastrofy apod.), či dokonce různě kladené otázky. Těmto oblastem astrologie se věnují specializované astrologické obory jako mundánní astrologie, meteoastrologie, horární astrologie, astromedicína. V astrologickém zkoumání se používá jak horoskop sestavený pro okamžik narození, či vzniku, (\"nativní horoskop\"), tak i postavení planet v průběhu času vůči jejich pozici v nativním horoskopu (\"tranzity planet\"). Z této metody ve 20. století zprofanoval způsob lidové tvorby \"horoskopů\", oblíbený zejména zbulvarizovaným tiskem, jako jednoduchých předpovědí na určité období rozdělený do tabulky pro čtenáře narozené ve dvanácti obdobích roku formálně totožných s astrologickými znameními Zvěrokruhu. Tato lidová tvorba je zpravidla prováděna bez jakékoliv astrologické souvislosti a používá pouze podobný způsob symboliky a pseudoastrologický slovník. Z hlediska principů astrologických výzkumů má tato metoda mizivou vypovídací hodnotu, protože ke svým předpovědím používá pouze jeden z mnoha prvků skutečného astrologického horoskopu - postavení Slunce v nativním horoskopu - a ostatní jeho prvky úplně pomíjí.", "section_level": 1}, {"title": "Astrologické tradice.", "content": "V průběhu historie vznikla v různých částech světa několik různých samostatných astrologických systémů a tradic, z nichž pouze některé se vyvíjely ze společných základů. Tyto systémy používají při popisu zkoumaných jevů zpravidla vlastní symboliku i způsob její interpretace. V rámci těchto systémů vznikly další astrologické směry, často se lišící jak ve východiscích, tak v cílech svého zkoumání.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Védská astrologie.", "content": "Jedná se o jeden z nejkomplexnějších a nejpřesnějších astrologických systémů. Hlavní disciplíny jsou známy jako \"gola\" (astronomie), \"ganita\" (výpočty založené na postavení planet), \"džátaka\" (nativní astrologie), \"muhúrta\" (vybírání vhodného času), \"prašna\" (zodpovídání konkrétní otázky) a \"nimitta\" (výklad specifických znamení). Je založena na velmi starobylé tradici, ale přesto (či spíše právě proto) je astrology stále více používána, třebaže studium, zvláště v tradičním pojetí guru-žák, je velmi náročné. Za jednu z nejuznávanějších autorit je považován mudrc Parášara, autor klasického díla \"Parášara Hora Šástra\". Používá siderický systém, čímž se liší od západní astrologie, která používá tropický systém.", "section_level": 2}, {"title": "Babylónská astrologie.", "content": "Astrologie vznikala v dávných vyspělých civilizacích na Blízkém východě někdy ve 2. tisíciletí př. n. l. Zprvu tvořila nedílnou součást tehdejších náboženských kultů. Babylónský astrologický systém pracoval s pěti postavami babylónských bohů (Marduk, Ištar, Ninibe, Nabu, Nergal). Tato božstva byla později identifikována s helénským pantheonem. Do dnešních dní se dochovaly zlomky babylónských nábožensko-věšteckých textů, zvaných \"omen\" („\"znamení\"“), z nichž mnohé mají astrologické náměty (jiné se ovšem zabývají např. i věštěním z vnitřností obětních zvířat). Babylónští kněží-astrologové jsou považováni za první, kdo rozdělili roční pouť Slunce zvěrokruhem mezi dvanáct souhvězdí, či spíše astrologická znamení po 30°. Babylónským astrologům je připisováno také sestavení prvních horoskopů. Nejstarší dochovaný horoskop je diagram z r. 410 př. n. l. Jedná se o horoskop syna babylónského panovníka Šuma Usa, který se narodil 29. dubna 410 př. n. l.", "section_level": 2}, {"title": "Egyptská astrologie.", "content": "Také astrologická pozorování ve starověkém Egyptě se nejprve rozvíjela jako nedílná součást náboženských mystérií pěstovaných v chrámových centrech po celé zemi. Mnohé indicie (např. interpretace značek na stropní hvězdné mapě chrámu v Dendeře) svědčí dokonce o tom, že by egyptská tradice mohla být ještě starší než tradice babylónská a mohla by sahat až před 5. tisíciletí př. n. l. Souhvězdí, planety, hvězdy a nebeská tělesa byla v egyptské astrologii spojena s jednotlivými nečeru (egyptskými „bohy“ se zoomorfními rysy) a mnohá astrologická pozorování byla zakódována do mnoha veřejně šířených náboženských mýtů předávaných ústní tradicí i výtvarnou formou. Některá astrologická znamení (a tedy i souhvězdí) mají svou egyptskou podobu dodnes. Egypťané používali astrologii také v architektuře a stavitelství. Mnohé dochované starověké stavby v Egyptě jsou orientovány podle soudobého postavení hvězd (sloužily často také jako astronomické pozorovatelny) a v jejich rozměrech jsou rozpoznávány astrologické údaje.", "section_level": 2}, {"title": "Helénská astrologie.", "content": "Helénská astrologie má pravděpodobně své kořeny v astrologii egyptské, i když částečně absorbovala a rozvinula i zdroje babylónské astrologie a astrologie chaldejské. Pozdně helénský spis známý jako Corpus Hermeticum na tuto egyptskou tradici přímo poukazuje a je známo, že mnoho řeckých filosofů a astrologů studovalo v egyptských chrámech. Za helénskou astrologii lze považovat astrologické nauky vzniklé v oblasti Středomoří v období mezi lety 200 př. n. l. a rokem 500 n. l. Astrologie nicméně pronikala do starověkého Řecka již dříve. Řecký básník Hesiodos (8. - 7. století př. n. l.) ve své didaktické básni \"Práce a dni\" pomocí postavení hvězd podává termíny zemědělských prací a také vhodnou dobu k početí syna či dcery. Další názory šly ještě dál a hlásaly, že postavení planet ve zvířetníkových souhvězdích při zrození člověka předurčuje celý jeho život. Kolem roku 200 př. n. l. se v astrologii náhle prosadil nový systém tvorby horoskopů, který významným způsobem rozšířil původní systém babylónský. Nový systém se objevil náhle a ustálil se během půl století, což vede k závěrům, že byl pravděpodobně dílem jedince (za něhož lze považovat legendárního Herma Trismegista) či neznámé malé astrologické školy. Tento systém ustálil sestavování horoskopů prakticky v podobě, jaká se dochovala dodnes (zavedla systém domů, aspekty, používala sedm klasických astrologických planet apod.) V helénském období astrologie se ustálila astrologická terminologie a vznikla stěžejní díla, ze kterých čerpala pozdější arabská astrologie a západní astrologie. Překlady řeckých textů do sanskrtu dokonce ovlivnily terminologii staré indické tradiční astrologie. Mezi nejvýznamnější astrology tohoto období lze zařadit zejména Klaudia Ptolemaia, autora \"Čtyř knih (Tetrabiblos)\" zabývajících se astrologií a \"Almagestu\", syntézy helénského astronomického poznání včetně matematického modelu kosmu, či Héfaistióna Thébského a Vettia Valense, autora významné \"Antologie\".", "section_level": 2}, {"title": "Západní astrologie.", "content": "Se zánikem Římské říše postupně astrologické znalosti helénského období z Evropy vymizely a zachovávaly se pouze některé astrologické prvky pohanských náboženských kultů. Na Starý kontinent se astrologie začala vracet až prostřednictvím arabské astrologie, zejména působením arabských univerzit na Araby ovládaných územích v Evropě, na sklonku 1. tisíciletí n. l. Ve středověku musela astrologie kvůli silným arabským vlivům nejprve vyřešit spor s oficiální katolickou církví, čehož dosáhla zejména díky tomu, že ji uznali především dva významní teologové té doby Albertus Magnus a Tomáš Akvinský. Na univerzitě v Boloni přitom existovala od r. 1125 významná astrologická fakulta, která trvala zhruba dvě století. Velkého rozvoje dosáhla astrologie v období renesance. Středověkou astrologii založenou na zprostředkovaných překladech klasických helénských astrologických spisů z arabštiny v té době obohatily přímé překlady ze znovuobjevených řeckých zdrojů. Astrologií se zabývalo i několik papežů, později však katolická církev astrologii opět potírala a pronásledovala. K významným osobnostem zabývajících se astrologií té doby lze zařadit francouzského astrologa Michela Nostradama, jehož známá zakódovaná proroctví jsou předmětem výzkumů dodnes. Astrologii se v renesanci věnovaly i osobnosti, které se proslavily zejména svými výsledky v oblasti astronomie, která se na přelomu 16. a 17. století začala z astrologie vyčleňovat. Významnými a úspěšnými astrology s řadou zajímavých astrologických výsledků tak byli Galileo Galilei či v Praze působící Tycho Brahe a Johannes Kepler. Občas získávali astrologové i velký vliv na mocné lidi, např. Albrecht z Valdštejna byl velice pověrčivý a v posledních pěti letech svého života dával na rady svého dvorního astrologa Dr. Seniho. Astrologii studoval a obhajoval ještě na počátku 18. století i fyzik Isaac Newton. Od poloviny 17. století udržovalo západní astrologickou tradici především hnutí rosekruciánů, jejichž úlohu udržovatele a pokračovatele astrologických výzkumů později převzalo svobodné zednářství. Značné obliby na veřejnosti dosáhla Západní astrologie ve 20. století poté, co opustila uzavřené společnosti zednářských lóží. Velký rozruch do astrologického zkoumání vnesl švýcarský psychoanalytik Carl Gustav Jung, který se pokusil tradiční astrologický aparát propojit s psychologickými fenomény. Přestože řada astrologů, pracujících s tradičními postupy ptolmajovské astrologie jeho závěry odmítá jako dezinterpretaci staré tradiční nauky, vznikl na tomto poli rozsáhlý psychologicko-astrologický výzkum jak ze strany psychologů, tak i astrologů. Bádání na pomezí psychologie vedlo k tomu, že část astrologů opustila tradiční astrologická východiska a založila několik různých psychologizujících astrologických teorií revidující některá stará pojetí (Hamburská astrologická škola, Humanistická a transpersonální astrologie, Kosmobiologie apod.) Astrologie prožila ve 20. století velký nárůst zájmu laické veřejnosti a to jak díky rozvoji masových sdělovacích prostředků (tisk, rozhlas, televize, internet apod.), tak i rozvoji informačních technologií, které umožňují ve velmi krátké době sestavit jakýkoliv horoskop s velkou přesností. Západní astrologie se rozvíjí nejen na evropském kontinentu, ale díky silné zednářské a pseudorosekruciánské esoterické tradici také v USA. Tento „astrologický boom“ také podpořilo hnutí New Age, které starou západní tradici (často velmi násilně a protichůdně) propojilo s mnoha orientálními, indiánskými a pohanskými astrologickými systémy a vytvořilo poněkud nepřehlednou změť astrologického symbolismu a interpretačních metod. Velký nárůst zájmu o astrologii také vedl k její profanaci a častému mediálnímu zbulvarizování původních astrologických nauk (vizte Oblasti zkoumání).", "section_level": 2}, {"title": "Astrologie v českých zemích.", "content": "Západní astrologická tradice začala na české území pronikat z jižní a západní Evropy již ve středověku. Jistého oficiálního uznání se astrologii dostalo zejména ve 14. a 15. století za vlády lucemburských císařů Karla IV. a jeho následníka Václava IV. Astrologie se studovala na nově založené pražské univerzitě, astrologii se prokazatelně věnoval její druhý rektor Jan Šindel, známý jako autor astrolábu Staroměstského orloje. Astrologické poznatky té doby se odrážely i v architektonické výzdobě mnoha významných gotických staveb Petra Parléře. Královská knihovna Václava IV. obsahovala několik velmi významných astrologických spisů (včetně tzv. \"Alfonsinských tabulek\" a Ptolemaiova spisu \"Tetrabiblos\"), z nichž se dodnes v zahraničí zachovaly tři sborníky. Dalšího období velkého rozmachu se astrologie na českém území dočkala na přelomu 16. a 17. století za vlády císaře Rudolfa II., vyhlášeného mecenáše všech provozovatelů okultních nauk. V roli císařských astrologů v té době u pražského dvora působili i Tycho Brahe a Johannes Kepler, na českém území působili i další tehdejší proslulí učenci zabývající se astrologií (např. John Dee). K okruhu pražských rudolfinských zasvěcenců i krátké epizodě s vládou Fridricha Falckého lze vystopovat stopy založení rosekruciánského hnutí. O obnovení astrologické tradice na českém území ve 20. století se postarali zejména členové prvorepublikového sdružení hermetiků Universalie. Astrologií se zabývali především Otakar Griese a Jan Kefer. Za komunistického režimu byla astrologie v Česku potírána a pronásledována jako učení neslučující se s oficiálním marxisticko-leninským světonázorem. V tomto období reprezentoval českou astrologii například Jindřich Šob (někdy též Schob, 7. 3. 1901-22. 9. 1982), Emanuel Šimandl (24. 12. 1899 – 24. 12. 1971) nebo akademický malíř Vratislav Jan Žižka – mezi jeho pokračovateli vyniká Milan Špůrek (1938). Astrologická veřejnost navázala na prvorepublikovou tradici založením Astrologické společnosti ČR dne 19. prosince 1989 v 17 hodin. Předsedou se stal Pavel Turnovský. Meziválečnou generaci astrologů s jejich kolegy spojila osobnost Josefa Danzera (1907-1999) člena Universalie. Tento astrolog se stal čestným předsedou. Zakládající členové: Zdeněk Bohuslav, Pavel Hudec, Vanda Jindrová, Oldřich Kalfiřt, Michal Kobal, Libor Koudela, František Procházka, Jan Řezáč, Milan Špůrek, Michaela Štěpánová, Pavel Turnovský. Společnost vydává revue Konstelace", "section_level": 2}, {"title": "Historie sporu astrologie s vědou.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Spor s teologií.", "content": "Astrologie kvůli svým základním principům (vizte Principy astrologie) vyvolávala a vyvolává velkou řadu kontroverzí se zastánci jiného pohledu na svět. V evropském kontextu musela evropská tradiční astrologie nejprve řešit spory s křesťanskou teologií. Křesťané jakékoliv věštění či předpovídání budoucnosti odmítali již od prvních staletí. Jakékoliv formy věštění, mrakopravectví či jiných okultních praktik jsou odmítány již ve Starém zákoně. (srov. Dt 18,10; Jer 29,8) Jedna z největších církevních autorit – Augustinus (354–430) – astrologii důrazně odmítá a astrology považuje za šarlatány, kteří „svou službu prodávají nevědomým lidem“. Píše např.: „Z tohoto druhu nebezpečné pověrčivosti nelze vyloučit ani ty, kteří sestavují horoskopy podle data narození... Neboť i když skutečně určují a někdy i zjistí pozici hvězd ve chvíli něčího narození, zásadně se mýlí, když z těchto údajů snaží předpovědět naše jednání a jeho důsledky... Chtít ale z takových zjištění předpovídat mravní vlastnosti, jednání a události je velký a šílený omyl, a ti, kteří nahlédli, že je třeba se takových věcí zříci, tuto pověru bez váhání odmítají.“ Ve svých dílech uvádí i paradox dvojčat, která ač narozená v časovém rozmení kratším, než jaká je zjistitelná poloha hvězd na nebi, nemají stejný osud. Augustinus také důsledně rozlišuje mezi hvězdáři jako vědeckými pozorovateli hvězd od hvězdopravců. V různých érách historie se střídala období, kdy byla astrologie dominantní katolickou církví tolerována, a astrologii se dokonce věnovala i řada katolických hodnostářů a učenců, a období, kdy byla astrologie církví potírána. Dnešní stanovisko jasně shrnuje Katechismus katolické církve (odst. 2116): „Je třeba odmítat všechny způsoby \"věštění\": vzývání satana nebo zlých duchů, vyvolávání mrtvých nebo jiné praktiky, o nichž se neprávem soudí, že „odhalují“ budoucnost. Uchylovat se o radu k horoskopům, k astrologii, k hádání z ruky, k výkladu předtuch a věšteb, k jevům jasnovidectví, ptát se věštců (médií), v tom všem se skrývá vůle mít vládu nad časem, nad dějinami a konečně nad lidmi a zároveň touha naklonit skryté mocnosti.“", "section_level": 2}, {"title": "Spor s racionalismem.", "content": "Od dob ustavení vědy jako racionalistického systému založeného na opakovatelnosti a přenositelnosti experimentů a exaktnosti, měřitelnosti a statistické zpracovatelnosti výsledků, je astrologie vystavena oponentuře z řad vědecké veřejnosti, protože tato kritéria kvůli svým principům (vizte Principy astrologie) naplnit nemůže.", "section_level": 2}, {"title": "Spor se statistikou.", "content": "Ve druhé polovině 20. století proběhla řada studií, které si vytkly za cíl potvrdit či vyvrátit astrologická východiska statistickou metodou. U zrodu těchto experimentů stál zejména francouzský psycholog a statistik Michel Gauquelin, jenž největší rozruch způsobil publikací tzv. Martického efektu - významných statistických odchylek v postavení Marsu v nativním horoskopu významných sportovců v porovnání s běžnou populací. Kritici výzkumu však upozorňují například na to, že pravděpodobnost podobného výsledku na zcela náhodných datech byla 25procentní. V podobných výzkumech pokračoval i uznávaný psycholog Hans Eysenck. Další psychologicko-statistické studie pak například podle svých autorů potvrdily souvislost mezi introverzí a extraverzí s astrologickými vlivy Saturnu a Marsu, či emoční labilitou u lidí narozených se Sluncem v tzv. vodních znameních. Jiné podobné studie však podobné statisticky významné korelace mezi astrologickými a psychologickými fenomény nepotvrdily a všechny studie jsou předmětem odborných disputací dodnes. Na podobné statistické experimenty nicméně astrologové nahlížejí převážně skepticky. Tyto výzkumy totiž zpravidla zkoumají pouze jeden, či velmi malou část, ukazatelů, kterými astrologie dospívá ke svým závěrům. Součástí astrologického výzkumu je však vždy subjektivní vyhodnocení mnoha různých možných kombinací těchto ukazatelů (a to včetně jejich nepřítomnosti v konkrétním případě) a posouzení jejich významnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Věda a astrologie.", "content": "Od dob Francise Bacona a vědecké revoluce se začaly vyčleňovat nové vědecké disciplíny (některé obory fyziky, astronomie, biologie, lékařství, meteorologie..) a začaly používat metody systematického empirického výzkumu založeného na experimentálních pozorováních. Od této doby se astrologie a astronomie začaly rozcházet; astronomie se stala jednou z hlavních přírodní věd, zatímco astrologie byla stále více viděna přírodovědci jako okultní věda nebo pověra. Odloučení astrologie od vědy bylo urychleno v osmnáctém a devatenáctém století. Převážná část moderních vědců astrologii odmítá jako nevědeckou, protože nesplňuje základní podmínky pro využití vědecké metody, například neexistují experimentální data, která by působení planet prokazovala. Za nevědeckou ji označili například fyzik Richard Feynman či Stephen Hawking.Andrew Fraknoi z Pacifické astronomické společnosti ji označil za pseudovědu. V roce 1975, the American Humanist Association (Americká humanistická asociace) prohlásila, že důvěra lidí v astrologii trvá, \"třebaže pro jejich víru neexistuje žádný vědecký důkaz, a vskutku jsou silné důkazy o opaku\". Český klub skeptiků SISYFOS astrologii prohlašuje za pseudovědu. Samotní astrologové se k vědě a aplikaci vědeckých metod staví různě. Ačkoli astrologie očividně využívá některých vědeckých metod, zejména pozorování a popisu skutečnosti, formulace problému, stanovení hypotéz a předvídání, nejčastější výhradou vědy vůči astrologii se jeví ověřování souladu hypotéz a předvídání se skutečností. Přesto ji někteří astrologové za vědu považují. Některé větve moderní astrologie bývají často astrology ztotožňovány s psychologizujícími a humanistickými vědními obory, které zkoumají souvztažnosti mezi děním na obloze a psychologickými vlastnostmi člověka, jeho vzorci chování a možnostmi, jak tyto vzorce vhodně kultivovat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Astrologie, z (astron) – hvězda a (logos) – slovo, česky též hvězdopravectví, je tradiční hermetický obor. Zabývá se zkoumáním jejími stoupenci předpokládaných souvislostí mezi děním na obloze, charakterizovaným zejména pohybem planet, Slunce, Měsíce a dalších prvků, a jeho vlivem na dění na Zemi. Z těchto souvislostí vyvozuje vlivy v různých oblastech života na Zemi. Činí tak zejména formou hledání analogií a vysvětlení dějů minulých a probíhajících, předvídání událostí a dění v budoucnu, hodnocení nebeských vlivů na lidskou psychiku a fyzické tělo, na světové dění, události, politické souvislosti atd. Rozsáhlou oblastí činnosti astrologie je snaha o nalezení souvztažností mezi děním na obloze a vývojem jak jedince, tak celého lidského společenství. ", "tgt_summary": "Die Astrologie (im 16. Jahrhundert als griechisch \"astrologia\", \"Sterndeutung\", gebildet aus altgr. \"astron\" ‚Stern‘ und \"logos\",Lehre‘) ist die Deutung von Zusammenhängen zwischen astronomischen Ereignissen bzw. Gestirnskonstellationen und irdischen Vorgängen. Sie wurde schon in vorchristlicher Zeit in verschiedenen Kulturkreisen praktiziert, insbesondere in China, Indien und Mesopotamien. Die „westliche“ Astrologie hat ihre Ursprünge in Babylonien und Ägypten. Ihre in Grundzügen noch heute erkennbaren Deutungs- und Berechnungsgrundlagen erfuhr sie im hellenistisch geprägten griechisch-ägyptischen Alexandria. Lange Zeit bildete sie mit der Astronomie eine kaum unterscheidbare Einheit. ", "id": 1153916} {"src_title": "Radiokarbonová metoda datování", "tgt_title": "Radiokarbonmethode", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vynálezcem radiouhlíkové metody je americký chemik Willard Frank Libby (1908–1980), který svůj nápad určovat stáří organického materiálu pomocí měření obsahu radioaktivního uhlíku publikoval v roce 1947. V roce 1960 dostal za vytvoření této metody Nobelovu cenu za chemii. Na počátku stálo zjištění z roku 1939, že spršky neutronů sekundárního kosmického záření interagují s atomy prvků zastoupených v zemské atmosféře, mj. tedy i s atomy dusíku, čímž vznikají radioaktivní izotopy C. Libbyho tyto poznatky vedly k závěru, že se malá množství tohoto radioaktivního izotopu musejí nacházet i v molekulách atmosférického oxidu uhličitého – plynu, který se přirozeně dostává do živých organizmů – a že měřením jeho zastoupení ve zbytcích mrtvých těl lze odhadnout jejich stáří. Sám Libby na počátku ověřoval přesnost své metody srovnáváním jejích výsledků s výsledky dosaženými na stejných či podobných organických vzorcích pomocí jiných metod. Určoval např. stáří vzorků jedlí a sekvojí a srovnával to s výsledky získanými dendrochronologií – počítáním a bližším zkoumáním letokruhů. Dále se Libby zabýval závislostí obsahu radioaktivního izotopu uhlíku na zeměpisné šířce, přičemž ukázal, že se koncentrace izotopu v tělech organizmů s místem na planetě zásadně nemění. Po několika letech zkoumání možností nové metody sepsal knihu \"Radiocarbon dating\", která je dodnes považována za základní informaci o radiouhlíkové metodě. Současná přesnost měření ale ukazuje lokální závislost datování.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik izotopu uhlíku C.", "content": "Do svrchních vrstev zemské atmosféry dopadají z vesmíru neustále částice primárního kosmického záření. To je tvořeno převážně protony (kolem 88 %), z 10 % částicemi alfa (jádra helia) a zbytek tvoří převážně elektrony, pozitrony a atomy těžkých prvků. Tyto se sráží s částicemi v atmosféře, čímž vzniká sekundární kosmického záření, jež dopadá až na zemský povrch. Interakcemi sekundárního kosmického záření s molekulami vzduchu neustále vznikají nejrůznější radioaktivní nuklidy prvků zastoupených v atmosféře. Srážkou neutronu sekundárního kosmického záření s atomem dusíku N vzniká izotop uhlíku C, konkrétně: formula_1. K produkci radioaktivního uhlíku dochází v horních vrstvách zemské atmosféry, převážně ve výšce kolem 15 kilometrů. Dále se tento izotop oxiduje na oxid uhličitý, jenž se poté promíchává se svou neaktivní formou tvořenou izotopy C a C, které nejsou radioaktivní. Tato směs je pak fotosyntézou vstřebávána rostlinami a jejich prostřednictvím se dostává i do těl živočichů.", "section_level": 1}, {"title": "Princip metody.", "content": "Uhlík se pro zjišťování stáří využívá proto, že je z velké části zastoupen v každém živém organismu. V přírodě se izotop C vyskytuje jako 0,000 000 000 1 % veškerého uhlíku (na každých 10 atomů C se vyskytuje jeden atom C). Zároveň však v živých organizmech, stejně jako kdekoliv jinde, dochází k jeho rozpadu. Změřením poměru jeho koncentrace k stabilnímu C je pak možné vypočíst dobu, kdy byl vzorek vyřazen z koloběhu v přírodě (kdy organizmus zemřel). Podrobněji vychází princip radiouhlíkového datování z faktu, že se v atmosféře zachovává rovnováha mezi tvorbou C dopadem kosmického záření a jeho přirozeným radioaktivním rozpadem. Tím pádem panuje i rovnováha mezi koncentracemi C a ostatních (neradioaktivních) izotopů C a C. Poměr těchto koncentrací je tedy v čase konstantní a to platí i pro uhlík, který se dostane do těl živých organizmů. Tato situace trvá do té doby, než organizmus zemře. Tehdy už do mrtvého těla nový uhlík nevstupuje a nelze tak kompenzovat úbytek uhlíku C nacházejícího se v těle v okamžiku smrti a rozpadajícího se přirozeným radioaktivním rozpadem, který vytváří zase zpětně dusík: formula_2. Množství C tak počínaje smrtí organizmu začne sledovat křivku zákona radioaktivního rozpadu. Jeho pomocí je již možné spočíst, jak dlouhá doba uplynula mezi proměřením (organického) vzorku a jeho uhynutím, víme-li, jaká byla koncentrace C v době úmrtí. Tu lze zjistit (odhadnout) změřením koncentrace tohoto izotopu v současných živých organizmech. Zákon radioaktivního rozpadu je vyjádřen vzorcem, který určuje časovou závislost koncentrace radioaktivního uhlíku ve zkoumaném vzorku: formula_3, kde formula_4 značí rovnovážnou koncentraci C v organizmu v okamžiku jeho smrti, formula_5 koncentraci po čase formula_6 uplynulém od úmrtí a formula_7 označuje přeměnovou konstantu izotopu C, kterou lze nezávisle experimentálně určit. Počáteční koncentraci formula_8 dokážeme určit proměřením obsahu C u současných živých organizmů. Známe tak všechny konstanty vyskytující se ve vzorci výše a je už jen otázkou elementárního výpočtu vyjádřit proměnnou formula_6 jako funkci aktuální koncentrace formula_5 a sice formula_11, kde symbol formula_5 nyní představuje nezávislou proměnnou (naměřenou koncentraci) a formula_6 proměnnou závislou na hodnotě formula_5. Dosazením aktuální změřené koncentrace formula_5 do tohoto vzorce tak spočteme dobu formula_6, po kterou se vzorek radioaktivně rozpadal. V následující sekci lze nalézt konkrétní hodnoty doby rozpadu odpovídající danému poměru konečné a původní koncentrace.", "section_level": 1}, {"title": "Změna obsahu izotopu C ve vzorku.", "content": "Poločas rozpadu C je 5730 let, což znamená, že za tuto dobu poklesne jeho relativní obsah ve vzorku na polovinu. Následující tabulka zobrazuje dobu, za kterou se rozpadne dané procento původního množství C v organickém vzorku. Pro delší časové úseky se již používají argon nebo uran, protože koncentrace C jsou už příliš nízké, než aby mohly být jejich rozdíly změřeny.", "section_level": 1}, {"title": "Nevýhody.", "content": "Nevýhodou této metody je to, že jí lze určit stáří pouze u organických materiálů – živočichů, jídla nebo dřeva. Metoda také určuje stáří materiálu – deska jako podklad pro malbu (kdy byl poražený strom, ne stáří namalování malby), papíru, pergamenu (kdy zemřela ovce, ne kdy byl pergamen napsán). Měření je také omezeno stářím vzorků – nelze přesně určovat vzorky, jejichž reálné stáří přesahuje 50 000 let (v extrémních případech 100 000 let, ale s menší přesností), protože obsah C poklesne na příliš nízkou úroveň. Není také možné spolehlivě určit vzorky mladší než 100–200 let, protože v té době se díky spalování uhlí a ropy dostalo do ovzduší velké množství uhlíku pocházejícího z pozůstatků prastarých organizmů, který neobsahuje radioaktivní izotop. V druhé polovině 20. století se naopak množství radioaktivního uhlíku v ovzduší dočasně zvýšilo vlivem jaderných pokusů v atmosféře. Další nevýhodou je obtížná detekce obsahu uhlíku C, protože jeho koncentrace ve vzorku je velmi nízká a zároveň jde o beta zářič s nízkou energií. Proto je jeho měření velmi náročné na kvalitní přístrojové vybavení a tedy i drahé. Chyba metody dosahuje v optimálním případě 1 %, často však více. Statistický rozptyl, v jakém vychází datace podle této metody, je podle toho v řádech desítek až padesáti let. Další nevýhodou radiokarbonové metody je, že je to metoda destruktivní, vzorek kosti se spálí (na čistý uhlík) a zjišťuje se aktivita vzorku – ke kolika radioaktivním rozpadům dojde (měření trvá řádově 10 a více h). Původní metoda vychází z předpokladu, že koncentrace C je stálá. Ve skutečnosti však tato koncentrace kolísá. Později byla proto metoda korigována a průměrována zejména pomocí dendrochronologie, ale i dalších metod. Je proto třeba kontrolovat, jestli údaje uvedené u vzorků představují syrová data (obvykle označovaná jako BP – before present, definováno jako „před rokem 1950“), nebo data už přepočtená na běžný letopočet (označována jako BC - před Kristem, nebo AC - po Kristu). Data z druhé poloviny 20. století jsou silně ovlivněna jadernými testy, které výrazně zvýšily dočasně obsah C. Naopak vzorky z míst, kde je do organismů vestavěn uhlík z fosilních zdrojů (CO vzniklý spálením uhlí nebo ropy), se mohou jevit jako starší.", "section_level": 1}, {"title": "Využití v archeologii.", "content": "Pomocí radiokarbonového datování lze v archeologii relativně přesně stanovit stáří daného archeologického předmětu či nálezu. Metoda je vázána na přítomnost určitého množství organického materiálu ve zkoumaném nálezu, na který se váže C (tzv. datovatelná forma uhlíku). S její pomocí tedy můžeme určit stáří např. kosterních pozůstatků a zubů, dřeva, uhlí, rašeliny, papíru nebo kůže a textilních látek. V neposlední řadě pak lze pomocí datování stanovit stáří ulit měkkýšů nebo také nálezů keramiky a keramických úlomků. Pro provedení samotného měření postačí izolovat z nálezu jen stopové množství vzorku (hmotnost až v řádech miligramů). Změřit stáří lze s odpovídající přesností u vzorků až 50 000 let starých. Starší vzorky jsou měřitelné též, ale významně se u nich snižuje přesnost datování a zvyšuje riziko chyby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Radiokarbonová metoda datování (též uhlíková nebo radiouhlíková metoda) je chemicko-fyzikální metoda určená pro zjištění stáří biologického materiálu. Je založena na výpočtu stáří z poklesu počtu atomů radioaktivního izotopu uhlíku C v původně živých objektech. Radiokarbonová metoda byla objevena roku 1940 a používá se především v archeologii, ale taky ve vědách etnobotanických.", "tgt_summary": "Die Radiokarbonmethode, auch Radiokohlenstoffdatierung, C; C14-Datierung oder Radiokarbondatierung bzw. Radiocarbondatierung, ist ein Verfahren zur radiometrischen Datierung kohlenstoffhaltiger, insbesondere organischer Materialien. Der zeitliche Anwendungsbereich liegt zwischen 300 und etwa 60.000 Jahren. ", "id": 670671} {"src_title": "Kauzalita", "tgt_title": "Kausalität", "src_document": [{"title": "Příčinnost v běžné řeči a ve filosofii.", "content": "České slovo „příčina“ se odvozuje od slovesa „přičinit se“ a znamenalo tedy všechno, co se o nějakou věc či událost přičinilo. Podobně i řecké \"aitia\", které znamená příčinu, ale také vinu, zavinění. V běžné řeči tedy užíváme spíš širší pojem kauzality a počítáme s tím, že příčin může být víc. Tak je tomu v Aristotelově teorii příčinnosti, kterou převzala scholastika. Aristotelés rozlišuje čtyři druhy příčin: Teprve součinnost všech čtyř může způsobit, že se dům skutečně postaví. Přitom platí, že následek je přiměřený příčině, že „podobné působí podobné“. Podle I. Kanta je kauzalita jednou z apriorních podmínek poznání, které se zpravidla ptá právě po příčinách. Vysvětlit nějakou věc nebo událost znamená často najít její příčiny, například při policejním vyšetřování. Kant rovněž ukázal, že ze základní představy kauzality, to jest vztahu příčiny a následku, se také odvozuje směr či smysl času: příčina nutně předchází následek a nikdy to nemůže být naopak. Z toho plyne nevratnost (irreversibilita) času.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecká kauzalita.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kauzalita v logice.", "content": "Logika rozlišuje", "section_level": 2}, {"title": "Kauzalita v přírodních vědách.", "content": "Novověká přírodní věda, která se chápe nejen jako poznání, ale také ovládnutí přírody, potřebovala k tomu jiný pojem příčiny nutné a dostačující: příčina musí být jedna a musí zaručovat, že následek skutečně nastane. Tak rozumí příčině a kauzalitě klasická věda. Od 19. století se pojem příčiny ve vědě poněkud rozšířil, protože zahrnuje i příčiny, jejichž následky nejsou nutné, ale jen více či méně pravděpodobné. Vztah mezi příčinou a následkem se také udává statisticky, mírou korelace. Nicméně k technickým aplikacím vědy je třeba, aby příčina byla jedna, anebo aspoň výrazně převládala, jinak se totiž nedá k účelné aplikaci využít. Vyjádřením této kauzality je přírodní zákon. Ve 20. století došlo k největšímu nárůstu v kauzálním vyjadřování. Německý fyzik Max Born (1949) charakterizoval představu kauzality třemi body: Tento výměr, platný pro klasickou fyziku, relativistická fyzika musela pozměnit a v kvantové fyzice neplatí. Nicméně koncept kauzality v nějaké podobě platí i zde: Koncept absolutní kauzality je v teorii relativity omezen relativností současnosti. Kauzální příčina a jejím následek musejí být odděleny časupodobným intervalem. Kauzální následek se musí vzhledem ke kauzální příčině nacházet v absolutní budoucnosti, tedy ve světelném kuželu budoucnosti. Kvantová teorie zachovává koncept kauzality (včetně superpozice stavů i časového vývoje) na úrovni amplitud pravděpodobnosti v systému nenarušeném měřením, nikoli však již na úrovni měřitelných výsledků. Jak ukázal Ilja Prigogine, kauzalita je důležitým faktorem, který umožňuje teoretický přechod od matematické formulace fyzikálních zákonů, nezávislé na směru toku času (zákony klasické mechaniky a elektrodynamiky) k vysvětlení makroskopické fyzikální realizace pouze jednoho z možných řešení (pouze zpožděné a nikoli advancované elektromagnetické potenciály, rozbíhavé a nikoli sbíhavé vlny od bodového zdroje), či přechodu k nevratnosti (druhý termodynamický zákon).", "section_level": 2}, {"title": "Kauzalita výkonových veličin v systémové dynamice.", "content": "Zdroj dodává do systému energii v čase, tedy výkon. Ten je dán součinem výkonových veličin úsilí e () a toku f (), tedy formula_1. Zdroj energie působí jen jednou veličinou, připojený systém kauzálně odpovídá odběrem druhé veličiny, podle impedance toho dvojbranu. Následuje přechodový jev podle dynamiky systému: Součin tohoto páru veličin odpovídá výkonu. Měniče fyzikálních působení převádí jeden pár výkonových veličin na jiný.", "section_level": 2}, {"title": "Transformátor a gyrátor.", "content": "Měniče lze dělit podle jejich vlivu na kauzalitu, experimentálně lze tyto funkce ověřit po ustálení systému po připojení ke zdroji energie na pouze jednu stranu dvojbranu:", "section_level": 3}, {"title": "Revererzibilita toku výkonu.", "content": "Fyzikální výkonová kauzalita se tedy prakticky projevuje například při rekuperaci energie, kdy stroj nebo i celá soustava strojů při pokusu o obrácení toku výkonu může, ale také nemusí pracovat reverzibilně: Například tramvaje mohou brzdit Některé fyzikální procesy nesplňují předpoklad \"dynamického systému\", a berou energii ze stavu prostředí, například přeměnou hmoty, tedy ze statického systému. Kauzalita dynamických výkonových veličin se pak ztrácí, je porušen předpoklad dynamiky systému a závislosti na čase:", "section_level": 3}, {"title": "Kauzalita a dynamičnost výkonu.", "content": "Z pohledu fyzikálního systému tedy veškeré zdroje energie spadají pod statické systémy, v totiž dochází pouze k přeměnám energie, a to podle výkonových veličin spojených do párů fyzikální výkonovou kauzalitou. Naopak při modelování dynamických systémů pomocí výkonové fyzikální kauzality nesmí docházet k přeměnám hmoty (chemickým, skupenským, jaderným), protože pak se energie stává stavem a samotný \"tok výkonu\" zaniká. Když se z děje se stává jev, nejsou již splněny předpoklady takového fyzikálního modelování.", "section_level": 3}, {"title": "Karma - zákon příčiny a následku z pohledu východní filosofie.", "content": "Z buddhistického pohledu neznamená karma „osud”, ale může být přeložena jako „čin” nebo „příčina a následek”.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kauzalita (z lat. \"causa\", příčina) znamená příčinnost, kauzální vztah mezi příčinou a jejím následkem. V silnějším smyslu přesvědčení, že nic se neděje bez dostatečné příčiny (determinismus).", "tgt_summary": "Kausalität (von, „Ursache“, und \"causalis\", „ursächlich, kausal“) ist die Beziehung zwischen \"Ursache\" und \"Wirkung\". Sie betrifft die Abfolge von Ereignissen und Zuständen, die aufeinander bezogen sind. Demnach ist \"A\" die Ursache für die Wirkung \"B\", wenn \"B\" von \"A\" herbeigeführt wird.", "id": 1971556} {"src_title": "Seychely", "tgt_title": "Seychellen", "src_document": [{"title": "Přírodní podmínky.", "content": "Seychelská republika se rozkládá jižně od rovníku na 115 malých ostrovech, rozesetých v několika skupinách na ploše zhruba 1100 krát 800 km severovýchodně od Madagaskaru. Ostrovy jsou dvojího druhu – vlastní Seychelské ostrovy nebo též \"Vnitřní ostrovy\" (Mahé, Praslin, La Digue, Silhouette aj.), ležící na severovýchodě státu, jsou tvořeny masivními žulovými skalisky, zatímco ostatek souostroví, souhrnně označovaný jako \"Vnější ostrovy\", představují ploché korálové atoly (Amiranty, Coetivy, Providence, Farquhar a Aldabry). Obydleno je 33 ostrovů, přičemž 4/5 obyvatelstva se soustřeďují na největším ostrově Mahé, kde leží i hlavní město Victoria. Na Vnějších ostrovech, které představují téměř polovinu plochy země, ale postrádají vodní zdroje pitné vody, žijí pouze 2 % seychelského obyvatelstva. Seychely se těší poměrně stálému tropickému podnebí s průměrnými denními teplotami mezi 24 a 30 °C a hojnému množství srážek (průměrné roční úhrny činí kolem 3 000 mm). Srážky jsou časté zejména během zimní sezóny, v letních měsících převažuje sucho. Ačkoliv vzhledem k blízkosti rovníku Seychely leží mimo oblast obvyklého výskytu tropických bouří, bouře od prosince do března v jiných oblastech indického oceánu mohou způsobit šedivé a větrné dny. Nejtepleji bývá v březnu až dubnu, relativně nejchladnějším obdobím roku je pak léto od července do srpna. Ostrovy (zvláště Vnitřní) jsou dosud z části pokryty hustým tropickým lesem a pro svou odlehlost od pevniny jsou domovem mnoha endemických živočichů a rostlin. Vědecká studie, vypracovaná v 90. letech, udává jako endemické „přinejmenším“ 75 druhů kvetoucích rostlin, 15 druhů ptáků, 3 druhy savců, 30 druhů obojživelníků a plazů a několik stovek druhů bezobratlých. V tomto směru vyniká zejména atol Aldabra, na němž žije největší světová populace obřích želv (150 až 180 tisíc jedinců), a který byl roku 1982 prohlášen za světové přírodní dědictví UNESCO. Dalším unikátním symbolem země je palma Lodoicea seychelská (\"Lodoicea maldivica\") s obřími plody, vážícími kolem 20 kg. Také háj 4 000 těchto stromů ve \"Vallée de Mai\" na ostrově Praslin je od roku 1983 zapsán na seznam světového dědictví. Seychelská vláda vynakládá velké úsilí na uchování místní přírody; 42 % rozlohy země pokrývají národní parky a přírodní rezervace.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Třebaže ostrovy byly známy již ve středověku arabským kupcům a na počátku 16. století zde jako první Evropané přistáli Portugalci, zůstávaly dlouho bez trvalého osídlení. Teprve v polovině 18. století zde Francie zřídila kolonii, nazvanou podle tehdejšího ministra financí Jeana Moreaua de Séchelles. Vzhledem ke strategické poloze při námořní cestě do Indie začali o ostrovy usilovat Britové. Ti se Seychel zmocnili za napoleonských válek a do jejich držení ostrovy přešly Pařížským mírem roku 1814. Britové zde po napoleonských válkách zrušili otroctví. Na oslavu tohoto aktu byla na předměstí Victorie postavena socha muže, jenž symbolicky přetrhává své řetězy. Ostrovy byly dlouho spravovány z Mauricia a teprve v roce 1903 vyčleněny jako samostatná kolonie. Roku 1976 získaly Seychely nezávislost jako republika v rámci Britského společenství národů.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Velkou většinu obyvatelstva, necelých 87 %, představují míšenci, potomci francouzských kolonistů a afrických otroků, hovořící seychelskou kreolštinou (\"Seselwa\"), odvozenou z francouzštiny. Zbytek tvoří především menšiny Indů, Malgašů a Číňanů. Gramotnost dosahuje 92 %, u mladších ročníků je téměř úplná. Naprostá většina Seychelanů žije na trojici ostrovů Mahé, Praslin a La Digue. Dědictvím francouzské koloniální éry je příslušnost většiny obyvatel k Římskokatolické církvi. Britské dědictví se promítá do náboženské příslušnosti menšiny obyvatel k anglikánům. Malé skupiny obyvatelstva patří k presbyteriánům, metodistům, baptistům a dalším evangelickým církvím. Indové jsou zčásti hinduisté, zčásti muslimové. Číňané jsou zčásti konfuciánci nebo taoisté, zčásti buddhisté.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Seychely jsou poměrně blahobytnou zemí. Nejdůležitější zdroj příjmů představuje luxusní turistický ruch. Ročně stráví na Seychelách dovolenou zhruba 150 tisíc zahraničních hostů. Dalším významným hospodářským odvětvím je lov a zpracování ryb, zvláště tuňáků. Na Seychelách se nachází jedna z největších tuňákových konzerváren na světě. Zemědělsky země již není soběstačná, velká část potravin se dováží, naopak důležitými vývozními komoditami jsou kokosové ořechy, palmová vlákna, kopra, skořice a vanilka. Dlouhodobými problémy jsou nadhodnocený kurs místní měny, vysoká závislost na dovozu zboží a surovin a také velký schodek veřejných financí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Seychelská republika, zkráceně Seychely (výslovnost [sejšely]), je stát na stejnojmenném souostroví v Indickém oceánu, východně od afrického kontinentu a severně od Madagaskaru.", "tgt_summary": "Die Republik Seychellen, auch nur die Seychellen (, früher auch Seschellen geschrieben; Seychellenkreol \"Sesel\"; französisch Seychelles [], veraltet \"Séchelles\" geschrieben; englisch \"Seychelles\" []) ist ein Inselstaat im Indischen Ozean. Topografisch gehört der Staat zu Afrika. Seine Hauptstadt ist Victoria.", "id": 270250} {"src_title": "Haiti", "tgt_title": "Haiti", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Haiti leží v západní části ostrova Hispaniola, který je druhý největší ve Velkých Antilách. Jedná se o třetí největší stát v Karibiku mezi Kubou a Dominikánskou republikou, s níž sdílí 360 km dlouhou hranici. Území je většinou hornaté s malými rovinami u pobřeží a s říčními údolími. Nejvyšší hora Chaine de la Selle má výšku 2 680 metrů. K haitské republice patří i menší ostrovy La Gonâve, La Tortue (Tortuga), Les Cayemites, Ile de Anacaona a La Grande Caye. Ostrov má vlhké tropické podnebí.", "section_level": 1}, {"title": "Životní prostředí.", "content": "V roce 1925 pokrývaly původní lesy 60% země v horské oblasti. Od té doby bylo obyvateli ostrova vykáceno 98% lesů jako palivo. Odlesnění způsobuje erozi zemědělské půdy a dezertifikaci. Kromě toho znásobuje účinky povodní způsobených častými hurikány.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Pro Evropany ostrov objevil Kryštof Kolumbus při své první plavbě 5. prosince 1492, kdy zde jeho loď Santa María najela na mělčinu. Nazval jej \"„La Espaňola“\" (Malé Španělsko, latinsky \"Hispaniola\") a založil zde první španělskou osadu v Americe – La Navidad (Vánoce), ta ovšem o rok později byla zničena domorodci. Kolumbův bratr Bartoloměj na území dnešní Dominikánské republiky založil nové hlavní město Santo Domingo, ostrov se stal španělskou kolonií a původní indiánské obyvatelstvo bylo do roku 1533 vyhlazeno, z velké části evropskými nemocemi jako černé neštovice. K práci na plantážích se začali přivážet černošští otroci z Afriky. V 17. století se na severozápadě ostrova (na území dnešního státu Haiti) a na blízkém ostrově Tortuga začali usazovat piráti, především francouzští a v roce 1697 bylo území prohlášeno francouzskou kolonií Saint-Domingue. Zatímco východní španělská strana ostrova byla poměrně zanedbána, francouzská strana prosperovala a stala se nejbohatší kolonií v celé Americe, odkud se vyváželo velké množství cukru a kávy. Po Velké francouzské revoluci došlo k obrovskému povstání černochů a mulatů. Otrok Toussaint Louverture jako vůdce povstalců ovládl roku 1791 francouzskou i východní španělskou část ostrova a vládl zde jako guvernér. V roce 1802 byl zajat Francouzi. Další povstání vedené černochem Dessalinesem vyhnalo Francouze ze země a 1. ledna 1804 byla vyhlášena nezávislost, po USA druhá na americkém kontinentu. Dessalines se prohlásil císařem. Císař Dessalines vydal 22. února 1804 dekret, kterým oficiálně nařídil masakr bílého obyvatelstva a zabavení jejich majetku. Vraždění bylo oficiálně ukončeno dne 22. dubna 1804. Až na výjimky (lékaři, kněží, polští dezertéři z francouzské armády, němečtí osadníci), bylo bílé obyvatelstvo během dvou měsíců vyvražděno, včetně žen a dětí. Celkem bylo zmasakrováno odhadem 3000-5000 obyvatel, a to i těch, kteří s černochy sympatizovali. Sám císař Desallines byl v roce 1806 zavražděn. Jeho nástupce král Henri I. vládl do roku 1820. Právě Henri I. byl mimo jiné iniciátorem výstavby citadely Laferrière a paláce Sans Souci na severu země – jediných haitských památek zapsaných na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. V letech 1822–1844 bylo Haiti republikou v čele s prezidentem Boyerem. V roce 1844 východní část ostrova vyhlásila samostatnou Dominikánskou republiku. V letech 1915–1934 bylo Haiti okupováno USA. V roce 1957 se po zmanipulovaných volbách dostal k moci François Duvalier známý také jako Papa Doc a nastolil diktaturu. USA si od jeho podpory slibovaly zastavení šíření komunismu v oblasti Karibiku. Výsledkem ale byla jedna z nejkrvavějších diktatur na západní polokouli, totální rozpad hospodářství a absolutní nedodržování lidských práv. Během jeho vlády bylo zabito až 60 tisíc lidí. Po smrti Duvaliera v roce 1971 přešla prezidentská funkce na jeho devatenáctiletého syna Jean-Claude Duvaliera, zvaného Baby Doc, který provedl jisté reformy, ale nezabránil dalšímu růstu korupce. V roce 1986 byl donucen prchnout do exilu a s sebou odnesl i velkou část haitského státního pokladu. V roce 1994 vyvrcholila nestabilita v zemi další intervencí Spojených států, která opět nastolila vládu Jean-Bertranda Aristidea zvoleného v prvních demokratických volbách v 1991. Další nepokoje v zemi proběhly v roce 2004. Od roku 2004 na Haiti působí stabilizační mise OSN. 12. ledna 2010 v 16:53 hodin místního času postihlo Haiti nejsilnější zemětřesení za posledních 200 let o síle 7,0 Richterovy stupnice. Hlavní město Port-au-Prince, jež se nacházelo v bezprostřední blízkosti epicentra (cca 15 km), bylo zemětřesením z velké části zničeno. Počet obětí zemětřesení vystoupal na 212 000 potvrzených mrtvých.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Haiti je poloprezidentská republika, prezident je volen v přímé volbě. Premiér země je jmenován prezidentem a vybírán stranou, která má většinu v Národním shromáždění. Výkonná moc je rozdělena mezi prezidenta a premiéra, kteří dohromady jmenují vládu. Moc zákonodárnou má jak vláda, tak obě komory parlamentu. Haiti je unitární stát, v němž centrální vláda deleguje na jednotlivé departmenty, bez nutnosti ústavních změn. Současný politický systém je založen na ústavě z roku 1987. Současný prezidentem je Jovenel Moise. Právní řád Haiti je odvozen z Napoleonova zákoníku. V roce 2010 Haitská národní policie měla 7000 členů.", "section_level": 1}, {"title": "Politické dějiny.", "content": "Haiti je jedinou zemí na západní polokouli vytvořenou po vítězné revoluci otroků, avšak s dlouhou historii vlády diktátorů. Ve své dvěstěleté historii prodělala Haitská politika 32 převratů a také intervence mocností, ať už Francie nebo Spojených států. Podle Indexu vnímání korupce z roku 2006 existuje silná korelace mezi korupcí a chudobou a v tomto měření mělo Haiti nejvyšší úroveň vnímané korupce ze zkoumaných zemí. Podle Mezinárodního červeného kříže sedm z deseti Haiťanů žije za méně než 2 dolary za den.", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Haiti je unitární stát, který se dělí do 10 departementů.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Hustota zalidnění na Haiti se pohybuje okolo 360 lidí na kilometr čtverečný. Obyvatelstvo je soustředěno především ve velkých městech, podél pobřeží a údolí. Hornaté vnitrozemí je osídleno málo. Počet obyvatel pravděpodobně překročil 10 milionů a celou polovinu populace tvoří lidé mladší dvaceti let. Při prvním formálním sčítání v roce 1950 byl počet obyvatel 3 miliony. Haiťanky jsou tak nejplodnější ženy západní polokoule. 90%-95% obyvatel Haiti je afrického původu; zbývajících 10%-5% jsou mulati. Malá část nečernošského obyvatelstva je tvořena převážně Araby a západoevropany (Francouzi, Němci, Španěly a Portugalci). Ačkoli jsou mulati jen malou menšinou, zemi dominují politicky i ekonomicky.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "Oficiálními jazyky jsou francouzština a haitská kreolština. Francouzština je vyučována ve školách, používají jí úřady a podnikatelský sektor. Většina Haiťanů však mluví haitskou kreolštinou, která vznikla smíšením francouzštiny s africkými jazyky a španělštinou. Španělštinu ovládá velká část populace.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Haiti je křesťanská země, k římskokatolické církvi se hlásí 80 % obyvatel. K protestantským denominacím se hlásí 16 % populace. Asi polovina Haiťanů praktikuje synkretické woodoo, které vzniklo smíšením původních afrických tradic s katolicismem a s prvky náboženství původních domorodců.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Ekonomika Haiti se stále zotavuje z ničivého zemětřesení v lednu 2010. Hrubý domácí produkt v roce 2010 spadl o 8 procent (z 12,15 miliard dolarů na 11,18 miliard) a HDP v přepočtu na obyvatele zůstalo nezměněné: 1 200 dolarů. Porovnání socio-ekonomických indikátorů ukazuje, že Haiti zaostává za jinými rozvojovými zeměmi (zejména na západní polokouli), od roku 1980. V indexu lidského rozvoje Organizace spojených národů je Haiti zařazeno na 161. místě ze 186 zemí. CIA World Factbook hlásí nedostatek pracovních sil, rozsáhlou nezaměstnanost, „dvě třetiny pracovní sil nemají formální práci“, dále popisuje Haiti před zemětřesením jako „nejchudší zemi západní polokoule s 80 % žijícími pod hranicí chudoby“. Většina Haiťanů žije za 2 dolary nebo méně na den. Míra gramotnosti v dospělé populaci je podle odhadu OSN 65,3 % a Světová banka odhadla, že v roce 2004 80% vysokoškolských absolventů žilo v cizině a peníze poslané jimi domů představují 52,7 % HDP země. Cité Soleil je považováno za nejhorší slum v Americe a většina z jeho 500 000 žije v extrémní chudobě. Více než 250 000 dětí je kvůli chudobě nuceno pracovat jako neplacení služebníci v domácnostech; OSN to považují za formu moderního otroctví. 66 % všech Haiťanů pracuje v zemědělském sektoru, které se skládá převážně z malých samoživitelských hospodářství, ale tato aktivita tvoří jen 30 % HDP. Během uplynulého desetiletí nebylo v zemi vytvořeno mnoho oficiálních pracovních míst, nicméně neformální ekonomika roste. Nejvýznamnějšími vývozními artikly jsou mango a káva. Zahraniční pomoc tvoří 30–40 % národního rozpočtu. Největšími dárci jsou Spojené státy americké, Kanada a Evropská unie. Od roku 1990 do roku 2003 Haiti obdrželo více než 4 miliardy dolarů zahraniční pomoci. Spojené státy poskytly Haiti 1,5 miliardy dolarů pomoci. Venezuela a Kuba také poskytly různé příspěvky do ekonomiky Haiti. V lednu 2010 Čína přislíbila 4,2 milionů dolarů na pomoc zemětřesením zasaženému ostrovu, pomoc v hodnotě 1,15 miliard dolarů přislíbil americký prezident Obama, Evropská unie přislíbila příspěvek v hodnotě 400 milionů eur na pomoc a rekonstrukci země. Na místě působily i české humanitární organizace ADRA, Charita Česká republika a Člověk v tísni, který za dva a půl roku svého působení pomohl celkem 130 tisícům Haiťanů. V roce 2005 podle dosahoval celkový zahraniční dluh Haiti 1,3 miliard dolarů, což odpovídá 169 dolarům na osobu. V září 2009 Haiti splnilo podmínky stanovené MMF a Světovou bankou pro zrušení jeho zahraničního dluhu.", "section_level": 1}, {"title": "Zdraví.", "content": "Polovina dětí na Haiti není očkována. Jen 40% obyvatelstva mělo přístup k základní zdravotní péči. Ještě před zemětřesením v roce 2010 byla skoro polovina všech úmrtí připisována HIV/AIDS, dýchací infekci, meningitidě a průjmovým onemocněním včetně cholery a tyfu (podle Světové zdravotnické organizace). Devadesát procent dětí na Haiti trpí nemocemi přenášenými vodou a střevními parazity. Přibližně 5% dospělé populace na Haiti je nakaženo virem HIV. Výskyt tuberkulózy (TBC) na Haiti je více než desetkrát vyšší než v jiných zemích Latinské Ameriky. 30.000 lidí každý rok onemocní malárii.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Haitská kultura je směsicí evropské, především francouzské kultury, afrických vlivů a kultury původních Taíno, přičemž převažují africké a evropské prvky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Haiti (Republika Haiti, \"République d'Haïti\", \"Repiblik Ayiti\") je stát v západní části ostrova Hispaniola v Karibském moři v souostroví Velké Antily. Na východní části ostrova se nachází Dominikánská republika, s níž má Haiti 360 km dlouhou suchozemskou hranici. \"Ayiti\" (země vysokých hor) bylo jméno původních obyvatel pro hornatou západní část ostrova. Hlavním městem je Port-au-Prince (1 277 000 obyvatel). Úředními jazyky jsou haitská kreolština a francouzština. ", "tgt_summary": "Haiti oder Haïti (haitianisch \"Ayiti\",, gesprochen []) ist ein auf der Insel Hispaniola in den Großen Antillen gelegener Inselstaat. Er umfasst den westlichen Teil der Karibikinsel, deren Ostteil die Dominikanische Republik einnimmt. Die etwa elf Millionen Einwohner Haitis sind größtenteils subsahara-afrikanischer Abstammung. Hauptstadt des Landes ist Port-au-Prince. ", "id": 1181301} {"src_title": "Amsterdam", "tgt_title": "Amsterdam", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historie města Amsterdam sahá až k roku 1000, od kdy byla tato bažinatá oblast zvána Aemestelle. Kolem bažin byly kopány odvodňovací kanály (\"grachten\"). Nízká hladina vody byla v kanálech udržována pomocí přehrad (\"dijken\"). Ve 13. století byla jedna z přehrad vztyčena v ústí řeky Amstel, a tak vzniklo jméno Amsterdam. Poprvé byl Amsterdam zmíněn v roce 1275 v dokumentu, ve kterém panovník Floris V. osvobozuje jeho obyvatele od poplatků. Asi v roce 1306 obdržel Amsterdam městská práva. Od 14. století město vzkvétalo zejména díky obchodu s hanzovními městy, např. s Hamburkem. Od 15. století bylo obchodně nejdůležitějším nizozemským městem. Město se dále rozšiřovalo, ale protože leží na bažinách, musely se při jeho rozšiřování kopat další kanály a stavba domů se zakládala na dřevěných kůlech. Nizozemská vzpoura proti Filipovi Španělskému v 16. století vyústila v osmdesátiletou válku, která vedla ke vzniku nezávislé Republiky spojených nizozemských provincií. Tato republika se stala známou svoji náboženskou tolerancí, a proto se Židé ze Španělska a Portugalska, bohatí obchodníci z Antwerp a Hugenoti z Francie uchýlili do bezpečí Amsterdamu. Silná migrace vzdělaných lidí z Flander pak dala městu jazyk (jejich brabantský dialekt se stal základem psané nizozemštiny) a udělala z Amsterdamu velké obchodní centrum. Kolem roku 1570 mělo město asi 30 000 obyvatel, v roce 1622 už to bylo asi 100 000 a na konci 17. století 200 000 obyvatel. Takový růst obyvatel podněcoval další rozšiřování města. Jen Londýn, Paříž a Neapol měly v té době srovnatelný počet obyvatel. Sedmnácté století je považováno za „zlaté období“ Amsterdamu a celého Nizozemí. Na počátku století byl Amsterdam nejbohatším městem Evropy. Z Amsterdamu vyplouvaly lodě do Severní Ameriky, Afriky, dnešní Indonésie a Brazílie. Město bylo základnou mezinárodní obchodní sítě. Amsterdamští obchodníci měli největší podíl v Nizozemské východoindické společnosti a v Nizozemské západoindické společnosti. Díky těmto společnostem byly navázány zámořské vztahy, které pak vedly k ustavení nizozemských kolonií. Amsterdam byl nejdůležitějším místem námořní přepravy zboží v Evropě a předním finančním centrem světa. Amsterdamská burza byla první na světě s nepřetržitým provozem. 18. a 19. století se nesou ve znamení určitého poklesu prosperity Amsterdamu. Války Nizozemí se Spojeným královstvím a posléze napoleonské války si svou daň vybraly i v Amsterdamu. Během napoleonských válek životní úroveň města klesla na nejnižší bod. Avšak po založení Nizozemského království v roce 1815 se situace začala obracet k lepšímu. Během 19. století zasáhla město průmyslová revoluce. Byl postaven \"Amsterdamsko-rýnský kanál\", který přímo spojil město se splavným veletokem Rýnem. \"Severomořský kanál\" spojil amsterdamský přístav se Severním mořem. Oba kanály výrazně zlepšily spojení se zbytkem Evropy a světem. Byl to také velký ekonomický podnět. Mezi lety 1850 a 1900 se počet obyvatel zdvojnásobil asi na půl milionu lidí. Konec 19. století je občas nazýván druhou Zlatou dobou. Tehdy bylo postaveno několik muzeí, vlakové nádraží a koncertní hala (\"Concertgebouw\") se skvělou akustikou. Během první světové války bylo Nizozemsko neutrální, ale Amsterdam poznal její následky v nedostatku potravin. V průběhu druhé světové války okupovala město německá vojska (\"Wehrmacht\"). Více než 100 000 Židů bylo deportováno. Nejznámější z nich se stala dívka Anne Franková, jejíž deník byl po válce vydán ve všech světových jazycích. Tím byla vyhlazena téměř celá židovská komunita města.", "section_level": 1}, {"title": "Znak města.", "content": "Znak města Amsterdamu se skládá ze tří ondřejských křížů uspořádaných svisle, ale na vlajce jsou otočeny o 90°. Historikové věří, že tyto kříže reprezentují tři hlavní nebezpečí, které sužovaly město: povodně, oheň a mor. Oficiálním mottem města je \"Heldhaftig, Vastberaden, Barmhartig\" („Stateční, odhodlaní, milosrdní“). Toto motto je zobrazeno i ve znaku města a bylo zavedeno královnou Vilemínou v roce 1947 jako reflexe na hrdinství občanů města během 2. světové války.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V Amsterdamu po staletí žijí obyvatelé různých národností. Od 15. století v něm hledali svobodu náboženského vyznání francouzští Hugenoti, protestantští Vlámové a Židé. Frísové, Němci a Skandinávci do Amsterdamu přicházeli za prací. Mezi 15. a 19. stoletím byla nejpočetnější skupina imigrantů z Německa. Když se v roce 1911 Čína stala republikou, odešel větší počet Číňanů do zahraničí. Někteří zůstali v Nizozemsku. Z této doby pochází čínská čtvrť v Amsterdamu. Od padesátých let přicházeli obyvatelé Surinamu a Nizozemských Antil. Tato území patřila do Nizozemského království a jejich obyvatelé byli oprávněni vstupovat na území evropského Nizozemí. Obnova po druhé světové válce vyžadovala mnoho pracovních sil. Hospodářská situace se v padesátých letech vyvíjela velmi příznivě a chyběli pracovníci na místech vyžadujících nízkou kvalifikaci. Do Nizozemska a dalších západoevropských zemí přicházeli hostující dělníci (tzv. gastarbeitři) na základě mezivládních dohod. První dohoda byla uzavřena s Itálií v roce 1960, následovaly dohody se Španělskem, Portugalskem, Řeckem a Jugoslávií. Obdobné dohody byly uzavřeny s Tureckem a Marokem. Za hostujícími dělníky přicházely jejich rodiny. V roce 1973 přišla ekonomická krize a evropské státy se pokusily imigraci zastavit. Další vlna imigrantů byla ze zemí východního bloku, hlavně z Maďarska a Polska. V devadesátých letech západní Evropa (včetně Nizozemska) přijímala uprchlíky ze Somálska, zemí bývalé Jugoslávie, Íránu nebo Iráku. V roce 1998 bylo Nizozemsko po Švýcarsku zemí s nejvyšším počtem uprchlíků v poměru k populaci země. Nizozemci, kteří žili v Amsterdamu, se ve větším počtu stahovali do měst v okolí (Almere, Amstelveen, Haarlem, Purmerend a Zaandstad). V roce 2008 mělo 30 % obyvatel tohoto města původ v zemích mimo Evropu, tento podíl je v rámci celého Nizozemska 9 % (podle údajů Nizozemského statistického úřadu). V Amsterdamu žijí obyvatelé 177 různých národností. Následují ho Antverpy se 164 národnostmi, Wageningen se 152 národnostmi a New York se 150 národnostmi.", "section_level": 1}, {"title": "Městská správa.", "content": "Amsterdam je spravován volenou městskou radou a městským magistrátem. V čele města stojí starosta (\"burgemeester\"). Od roku 2010 až do své smrti dne 5. října 2017 byl starostou Amsterdamu Eberhard van der Laan. 27. ledna 2017 oznámil, že má rakovinu plic v konečném stadiu. 18. září 2017 převzala úřad starosty Amsterdamu, zprvu prozatímně, 50letá Kajsa Ollegrenová jako první žena ve více než tisícileté historii města.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "K nejstarším architektonickým památkám patří dva původem gotické farní kostely, a to Starý kostel Oude Kerk ze 14. století a Nový kostel Nieuwe Kerk, oba dnes slouží jako výstavní síně. Daleko mladší - až z 19. století- jsou jezuitský kostel sv. Františka Xaverského a dodnes katolický farní kostel sv. Mikuláše s novobarokní kupolí. Z veřejných staveb nejstarší je gotická obchodní Váha s věží, ze 14. století, která postupně přestavována sloužila různým účelům. Historické centrum Amsterdamu je zastavěno převážně domy ze 16. až 17. století, které v Nizozemí nazývají Zlatým věkem. V této době byl vystavěn systém soustředných kanálů okolo středu starého města. Tři nejznámější kanály se nazývají Herengracht (kanál pánů), Kaizersgracht (kanál císařů) a Prinsengracht (kanál princů). Moderní pomník před univerzitou byl roku 1978 vztyčen nizozemskému filozofovi Baruchu Spinozovi, který zde žil a pracoval. Panel s textem o jeho životě, malovaný portrét a knihy jsou vystaveny v Židovském historickém muzeu.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Koncertní sály a divadla.", "content": "Jedním z nejvýznamnějších kulturních stánků v Amsterdamu je koncertní budova Concertgebouw s vynikající akustikou, která byla postavena koncem 19. století. Zde sídlí hudební těleso zvané Concertgebouw Orchestra, které je považováno za jeden z nejlepších symfonických orchestrů světa. Britský odborný časopis Gramophone uspořádal v roce 2008 anketu mezi hudebními kritiky. Výsledkem ankety bylo, že tento orchestr získal první místo mezi všemi světovými symfonickými tělesy. Velkou zásluhu na tomto vysokém standardu měli šéfdirigenti Bernard Haitink (1961-1988), Riccardo Chailly (1988–2004) a Mariss Jansons (2004–2015). Od začátku sezóny 2016/2017 je šéfdirigentem orchestru Ital Daniele Gatti. Nejdůležitější divadelní budovou města je Het Muziektheater, což je moderní operní dům na náměstí Waterlooplein. Budova je používána dvěma divadelními tělesy, což jsou De Nederlandse Opera (operní společnost) a Het Nationale Ballet (baletní společnost).", "section_level": 2}, {"title": "Muzea.", "content": "Město je proslaveno svými početnými a významnými muzei a galeriemi. Na rozlehlém Muzejním náměstí Museumplein stojí blízko sebe situována tři muzea: Rijksmuseum, Van Gogh Museum a Stedelijk Museum.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Hromadná doprava v Amsterdamu zahrnuje vnitrostátní a mezinárodní železniční spojení, 5 linek metra (nejnovější na trase Zuid-Noord), 1 trasu městské železnice, 18 tramvajových tras, mnoho lokálních, vnitrostátních i mezinárodních autobusových linek, několik trajektů přes IJ pro pěší a cyklisty (zdarma) či lodní linky Fast Flying Ferrie do Velsen-Zuid na pobřeží Severního moře. Amsterdam je jedním z nejpřátelštějších měst k cyklistům na světě. Je centrem cyklistické kultury, má kvalitní síť cyklostezek i stojanů a garáží na kola na celém svém území. Na jednu domácnost zde v roce 2015 připadly přibližně dvě jízdní kola. Jízdní kola jsou používána jako dopravní prostředek všemi sociálně-ekonomickými skupinami pro svou rychlost a praktičnost. Jízda autem v centru je velmi komplikovaná kvůli dopravním zácpám a problémům s parkováním. Letiště Schiphol, vzdálené přibližně 20 minut vlakem od centra Amsterdamu, je největším letištěm v Nizozemsku a patří mezi největší v Evropě. Za rok odbaví asi 40 milionů cestujících a je domovským letištěm společnosti KLM.Město leží na řece Amstel a IJ (ačkoli ta ve skutečnosti řekou v pravém slova smyslu není, pravděpodobně se jedná o pozůstatek zálivu), které v něm ústí do moře. Amsterdamský přístav je mořským kanálem spojen se Severním mořem. Jednou za pět let se v amsterdamském přístavu koná světová přehlídka lodí SAIL Amsterdam.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Amsterdam je domovským městem fotbalového týmu Ajax Amsterdam. Sídlem týmu je moderní Amsterdam Arena, umístěná na jihovýchodě města. Ajax sdílí stadion s týmem amerického fotbalu Amsterdam Admirals, který v roce 2005 vyhrál poprvé v historii World Bowl. V roce 1928 se v Amsterdamu konaly IX. letní olympijské hry. Olympijský stadion, postavený pro tyto hry, byl zrekonstruován a nyní slouží k sportovním a kulturním akcím. Mezi 6. a 10. červencem 2016 se na tomto stadionu uskutečnilo mistrovství Evropy v atletice, kvalifikace některých vrhačských disciplín (hod diskem a hod oštěpěm mužů i žen) však netradičně proběhly v centru města, na náměstí Museumplein. Mezi 9. a 11. březnem 2018 se na olympijském stadionu konalo mistrovství světa v rychlobruslení ve víceboji: pořadatelé netradičně instalovali na ploše stadionu dočasný rychlobruslařský ovál, aby na tomto exponovaném místě připomenuli 125. výročí rychlobruslařských světových šampionátů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Amsterdam nebo též Amsterodam je hlavní město Nizozemska od roku 1808. Nesídlí v něm však parlament, vláda ani královská rodina, tyto instituce mají své sídlo v Haagu. V současnosti je největším nizozemským městem, jeho finančním a kulturním centrem. Žije zde obyvatel, kteří se hlásí ke 177 různým národnostem. V roce 2009 to bylo teprve 761 tisíc obyvatel. Amsterdam je jedním z měst konurbace Randstad. ", "tgt_summary": "Amsterdam () ist die Hauptstadt und einwohnerstärkste Stadt des Königreichs der Niederlande und die 19. größte Stadt der Europäischen Union. Die Gemeinde Amsterdam hat Einwohner (Stand: ) und als Agglomeration Groot-Amsterdam 1.362.270 Einwohner (Stand 28. Februar 2018). Im Großraum Amsterdam, der den nördlichen Teil des niederländischen Verdichtungsraumes Randstad ausmacht, leben etwa 2,4 Millionen Menschen (2012). Auch wenn sich der Regierungssitz des Landes sowie die Königsresidenz im 60 Kilometer entfernten Den Haag befinden, ist Amsterdam seit 1983 gemäß niederländischer Verfassung die Hauptstadt der Niederlande. ", "id": 1841769} {"src_title": "Monarchie", "tgt_title": "Monarchie", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Řecký výraz \"monarchia\" (μοναρχία) je klasický a byl použit Herodotem. Jedná se o složený výraz slov μόνος \"monos\" ‚jeden / sám‘ a ἀρχεῖν \"archein\" ‚vládnout / panovat‘. Pravzor monarchie, v nichž vládce svou legitimitu odvozuje od některého božstva, však můžeme vysledovat již ve starém Egyptě, kde faraon byl uctíván jako božstvo. Podobný způsob existoval také v císařském systému ve staré Číně, kde byl panovník mj. označován za „Syna nebes“ ( 天子 / tiānzi) a jeho úřad jako „Mandát Nebes“ (天命 / tchien-ming), který mu propůjčoval absolutní moc. Úloha římských císařů jako ochránců křesťanství byla spojena s germánským pojetím posvátnosti panovníka, což vedlo k doktríně božského práva panovníka ve středověku. Japonští císaři byli považováni za žijící bohy až do moderní doby (viz také teokracie). V řadě zemí byla monarchie zrušena v 20. století a staly se republikami v důsledku první a druhé světové války. Prosazování republiky je republikanismus, zatímco prosazování monarchie je monarchismus. V moderní době převládají monarchie spíše mezi malými státy. V některých historických státech existoval systém souběžného panování 2 či více panovníků, diarchie, duumvirát, triumvirát. Andorra je jediná konstituční diarchie.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Monarchie jsou asociovány s doživotní dědičnou vládou panovníka, jehož odpovědnost a moc jeho postavení přechází na následníka. Výhoda dědičné monarchie je okamžitá kontinuita vlády (jak dokládá fráze Král je mrtev, ať žije král). V absolutní monarchie vládne panovník jako autokrat s neomezenou mocí. Absolutní monarchie nejsou nezbytně autoritární. V konstituční monarchii je panovníkova moc omezena ústavou. Vláda panovníka začíná korunovací či intronizací. Regent vládne pokud je panovník mladistvý či nepřítomný. Abdikace je akt, kterým se panovník vzdává vlády.", "section_level": 1}, {"title": "Následnictví.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dědičná monarchie.", "content": "V dědičné monarchii je postavení panovníka děděno podle zákonů nebo zvyklostí následnictví, obvykle v panovnické rodině na základě dynastického původu. Následník je obvykle znám již před svým nástupem na trůn. V dědičné monarchii všichni panovníci pocházejí zpravidla ze stejné dynastie a koruna přechází z jednoho člena rodu na druhého. Tento systém má výhodu stability, kontinuity a předvídatelnosti, stejně jako vnitřních stabilizujících faktorů jakými jsou rodová náklonnost a loajalita. Například, když král nebo královna dědičné monarchie zemře nebo odstoupí, koruna obvykle připadne další generaci, tj. jeho nebo jejímu potomkovi, obvykle v určité posloupnosti seniority. Když tento potomek zemře, koruna přechází plynule jeho potomkům, nebo pokud nemá dědice, pak dále na bratra či sestru, sestřenku, bratrance, nebo další přímé příbuzné. Dědičné monarchie nejčastěji určují následnictví podle legislativně daného, přesně určeného pořadí následnictví, tudíž je dlouho dopředu známo, kdo bude příštím panovníkem. Dnešní obvyklý typ následnictví je v dědičných monarchiích založen na určité formě primogenitury, ale existují i další metody jako například seniorát, tanistry nebo rotační následnictví, které byly obvyklejší v minulosti.", "section_level": 2}, {"title": "Volená monarchie.", "content": "Volená monarchie je monarchie, ve které je panovník volen určenou skupinou šlechty. Polské království a Svatá říše římská německého národa byly až do svých posledních dní volebními monarchiemi. Některé státy se systémem volební monarchie fungují dosud, jsou čtyři: Vatikán, Kambodža, Malajsie a Spojené arabské emiráty.", "section_level": 2}], "src_summary": "Monarchie (starořecky \"monarchía\", česky samovláda) je forma vlády ve které je panovník doživotně hlavou státu nebo do jeho abdikace. Panovník je nejvyšším představitelem a symbolem státu a jeho svrchovanosti. Panovník může vládnout absolutně nebo být omezen ústavou. Následnictví je tradičně dědičné, ale existují také volené monarchie. Panovnická autorita je symbolicky vyjádřena panovnickými klenoty, insignii a tituly. ", "tgt_summary": "Der Begriff Monarchie (altgr. \"monarchía\" ‚Alleinherrschaft‘, aus \"monos\" ‚ein‘ und \"archein\" ‚herrschen‘) bezeichnet eine Staatsform mit einem durch seine Herkunft legitimierten Herrscher an der Spitze. In der Regel handelt es sich hierbei um einen Adligen, der das Amt des Staatsoberhaupts durch Vererbung oder Wahl auf Lebenszeit oder bis zu seiner Abdankung innehat. Die Monarchie bildet somit das Gegenstück zum modernen Republikbegriff. Die Machtbefugnisse der betreffenden Person können je nach Form der Monarchie variieren: Dieses Spektrum reicht von fast keiner (parlamentarische Monarchie) über durch eine Verfassung begrenzte (konstitutionelle Monarchie) bis hin zu alleiniger, uneingeschränkter politischer Macht (absolute Monarchie). Die entartete, illegitime und despotische Form der Monarchie ist die Tyrannis. Zusätzlich wird zwischen Erb- und Wahlmonarchie unterschieden: In der erstgenannten Form wird der Herrscher durch Erbfolge, in der zweitgenannten durch eine Wahl meist auf Lebenszeit bestimmt. In Erbmonarchien wird der Herrschaftsanspruch des Staatsoberhauptes in der Regel auf eine göttliche Bestimmung zurückgeführt (sakrale Elemente). Auch eine Verehrung als eigenständige Gottheit oder Person göttlichen Ursprungs (Gottkönig, Sakralkönigtum) ist möglich (sehr verbreitet in antiken Reichen, z. B. im alten Ägypten oder – in abgewandelter Form – im Römischen Reich, aber auch in neuerer Zeit, z. B. im Kaiserreich China oder bis nach dem Zweiten Weltkrieg in Japan). ", "id": 1202291} {"src_title": "Muhammad Atta", "tgt_title": "Mohammed Atta", "src_document": [{"title": "Začátky.", "content": "Narodil se v egyptském městě Kafr al-Šajh v deltě Nilu. Jeho otec byl právník, matka byla z bohaté rodiny. Když mu bylo 10 let, přestěhovali se do Káhiry. Od roku 1985 Atta studoval na Káhirské technické univerzitě, v roce 1990 promoval jako architekt. Během studia také navštěvoval kurzy angličtiny na Americké univerzitě v Káhiře. Po vystudování pracoval na káhirské radnici na odboru územního plánování. Při práci začal navštěvovat kurzy němčiny v místním Goethe-Institutu. V roce 1992 na přání otce odjel studovat architekturu na Technickou univerzitu v Hamburku. Během studií jako silně věřící navštěvoval místní mešitu, kde se seznámil se skupinou dalších studentů, kteří stejně jako on smýšleli protiizraelsky a protiamericky. V roce 1998 zformovali tzv. Hamburskou buňku, když se Atta, Marwan al-Shehhi a Ramzi bin al-Shibh společně přestěhovali do velkého bytu (nájemní smlouva byla na Attu). Zde pořádali pravidelná setkání s dalšími podobně smýšlejícími studenty. Scházelo se zde hned několik pozdějších únosců teroristických útoků 11. září.", "section_level": 1}, {"title": "Hamburská buňka.", "content": "Začátkem roku 1999 Atta dokončil svou diplomovou práci a srpnu 1999 ji úspěšně obhájil. Koncem roku 1999 se Atta spolu s dalšími čtyřmi členy buňky rozhodli odcestovat do Čečenska a bojovat v druhé čečenské válce. Dva z nich se však náhodně ve vlaku seznámili s osobou, která jim doporučila kontaktovat Mohameda Ould Slahiho, spolupracovníka Al-Káidy, a probrat s ním jejich plány. Ten je přesvědčil, aby místo cesty do Čečenska jeli raději na výcvik do Afghánistánu. Doporučil jim cestovat do pákistánského Karáčí a poté v Kvétě vyhledat v kanceláři Tálibánu Umara al-Masuriho. Skupina pěti členů buňky se tak postupně přepravila do Pákistánu, Atta letěl v listopadu 1999. Společně pak v Kvétě vyhledali \"Umara al-Masuriho\", což nebyla existující osoba ale signál pro osazenstvo kanceláře Tálibanu, aby byli dopraveni do Kandaháru. Zde se stali členy Al-Káidy a osobně se setkali s Usámou bin Ládinem, který jim nabídl účast na sebevražedné misi proti USA. Všichni souhlasili a Atta byl vybrán jako vedoucí operace. Atta se vrátil zpět do Německa v únoru 2000. V březnu 2000 začal Atta e-mailem obesílat letecké školy v USA, ve kterém je žádal o letecký výcvik na profesionální piloty pro sebe a skupinu dalších arabských studentů. Těchto e-mailů odeslal přes 50. V květnu 2000 si zažádal o americké vízum, které jako dlouhodobě bydlící v Německu a vysokoškolsky vzdělaný bez problémů hned druhý den dostal. 2. června odjel autobusem do Prahy, odkud druhý den odletěl do USA.", "section_level": 1}, {"title": "USA.", "content": "Zde se o pár dní později Atta setkal s Marwanem al-Shehhím a společně bydleli po hotelech. Pokračovali v kontaktování letových škol, několik jich osobně navštívili. Nakonec se rozhodli pro školu ve floridském Venice. Zde od července 2000 intenzivně studovali. Další z únosců a člen Hamburské buňky Ziad Jarrah, studoval ve stejném městě v jiné škole. V listopadu 2000 získal Atta pilotní průkaz pro malá letadla a pokračoval ve studiu na větší stroje. Mimo jiné navštěvoval i simulátor Boeingu 767, který později při útocích pilotoval. V dubnu 2001 pomáhal, když do USA přiletěli pozdější únosci nepiloti. V červenci 2001 Atta odjel do Španělska, kde se setkal s Ramzím bin al-Shibhehem. Ten se po několika neúspěšných pokusech dostat americká víza stal spojkou mezi Attou a Al-Káidou. Ve Španělsku spolu s Attou dokončovali plán útoků. Ještě během července 2001 se Atta vrátil do USA a pokračoval v přípravách na útok. 10. září 2001 se setkal s jedním ze spoluúnosců a 11. září brzy ráno letěli z Portlandu do Bostonu, kde přesedali na Let American Airlines 11. Před odletem ještě Attovi volal jeden z dalších spoluúnosců, kteří se připojili v Bostonu. V osm hodin ráno let American Airlines 11 odstartoval a o patnáct minut později únosci ovládli letadlo, Atta zasedl na místo pilota. Atta v průběhu únosu také mluvil do palubního rozhlasu a uklidňoval pasažéry, několikrát však zmáčknul špatné tlačítko a místo do palubního rozhlasu omylem promlouval k řízení letového provozu. Ve tři čtvrtě na devět letadlo pilotované Attou narazilo do severní věže Světového obchodního centra.", "section_level": 1}], "src_summary": "Muhammad Atta (1. září 1968 Kafr aš-Šajch – 11. září 2001 New York) byl vůdce skupiny únosců letadel během teroristických útoků 11. září 2001, který sám navedl let American Airlines 11 do Severní věže Světového obchodního centra.", "tgt_summary": "Mohammed Atta (mit vollem Namen ; * 1. September 1968 in Kafr asch-Schaich, Ägypten; † 11. September 2001 in New York) war ein islamistischer Terrorist und einer der Attentäter der Terroranschläge am 11. September 2001.", "id": 2004567} {"src_title": "Džibutsko", "tgt_title": "Dschibuti", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Dvě hlavní džibutské etnické skupiny hovoří hamitskými jazyky afarštinou a somálštinou a mají společné náboženství, kterým je islám. Sever obývají danakilští Afarové, etnikum obývající oblast od 3. století, na jihu převládají Issové, pozdější přistěhovalci ze Somálska. Ve druhé polovině 1. tisíciletí bylo strategicky významné území dnešního Džibutska ovládnuto Araby, díky nimž přijala země islám, později se však stalo součástí Osmanské říše, ale skutečný vliv měl v oblasti Zanzibarský sultanát, který provozoval zejména obchod s otroky. Přítomnost Francouzů v oblasti se datuje od roku 1859, kdy si koupili přístav Obock; výrazněji se však tato skutečnost projevila až od roku 1881, kdy zde byla založena Francouzsko-etiopská obchodní společnost. Stálou přítomnost Francie si v následujícím období vynutilo jednak soupeření s Velkou Británií v tzv. Africkém rohu, jednak potřeba zajistit si cestu k nově nabytým koloniím na Madagaskaru a ve východní Asii. V roce 1888 byly místní spory s Británií ukončeny podpisem britsko-francouzské smlouvy, která vytyčila hranici mezi oběma koloniemi mezi Zeilou a nově založeným přístavem Džibuti, nad nímž Francouzi ustavili protektorát. Roku 1896 bylo anektováno okolí a byla vytvořena kolonie Francouzské Somálsko. V letech druhé světové války bylo Francouzské Somálsko věrné kolaborantské vládě ve Vichy, později přešlo na stranu Svobodné Francie po boku Spojenců. Od roku 1946 bylo zámořským územím Francie; v roce 1967 byla rozšířena místní samospráva a území bylo přejmenováno na Francouzské území Afarů a Isů. Samostatnost získalo Džibutsko 27. června 1977. Francie důrazně hájila své investice do vojenské základny, ale v plebiscitu v roce 1977 se 85 % obyvatel vyslovilo pro nezávislost. Hlavní důvod, proč Francie držela dnešní Džibutsko tak dlouho, spočíval v jeho strategické hodnotě - kolonii zbudovali Francouzi při vjezdu do Rudého moře na konci Adenského zálivu jako protiváhu britskému Adenu. Poloha a fyzicko-geografické podmínky země vždy hrály v dějinách Džibutska důležitou úlohu. Francouzi původně plánovali, že do hlavního města povede transafrická a transsaharská železniční trať až ze senegalského Dakaru, ovšem nakonec se podařilo uskutečnit pouze spojení Džibuti a etiopského hlavního města. Prvním prezidentem nové republiky se stal Hasan Gouled Aptidon. Úředním jazykem je francouzština společně s arabštinou. Francouzská vojenská pomoc (v zemi se také nachází základna cizinecké legie) zajišťuje džibutskou nezávislost a neutralitu v neklidné oblasti Afrického rohu. Džibutský prezident je z etnické skupiny Isů. V čele vlády pak stojí ministerský předseda z etnické skupiny Afarů. Od roku 1992 je rovněž povolena činnost více politických stran. Afarové pokládají sami sebe za znevýhodněnou menšinu. Issové tyto nároky odmítají, nicméně se však snaží politickou opozici neutralizovat. V 90. letech 20. století vyvolali Afarové občanskou válku, kterou se podařilo ukončit mírovou smlouvou v roce 1994.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Území Džibutska je rozděleno na dvě části hluboce zaříznutým zálivem – Tadjoura. Ve středu země se nacházejí písčité sníženiny, na jihu se zvedá čedičové plató a na severu téměř 2000 metrů vysoké Danakilské vrchy. Zlomy paralelní s Rudým mořem vytvořily prolákliny až 150 metrů pod hladinou moře vyplněné solnými jezery. Často se projevuje postvulkanická činnost. Celá oblast je bezvodá, přičemž do moře ústí jen suchá vádí s podzemní vodou. Džibutsko patří s průměrnou roční teplotou vyšší než 30 °C mezi nejteplejší země světa. Minimální srážky spadnou na podzim a v zimě, a to zejména v horách na severu. Vegetaci tvoří pouštní křoviny a na horách se uchovaly malé porosty řídkých lesů. Zvěř představují šakalové, stepní rysové a antilopy, také četní plazi a hmyz. V centrální části ve vzdálenosti 70 km západně od hlavního města Džíbútí, na území regionů Tadjoura a Dikhil, se nachází nejslanější jezero na světě - jezero Assal. To je také zároveň nejnižším bodem afrického kontinentu (- 153 m)", "section_level": 1}, {"title": "Politický systém.", "content": "Džibutsko je poloprezidentská republika, výkonnou moc má centrální vláda, zákonodárnou moc vykonává vláda a parlament. Džibutsko má politický systém jedné strany – v čele stojí People's Rally for Progress (Lidový svaz pro rozvoj) a současným prezidentem je Ismail Omar Guelleh. Současná ústava pochází ze září 1992. Strany opozice jsou povoleny, ovšem nemají téměř žádnou šanci dostat se k moci. Druhý džibutský prezident Guelleh byl do úřadu poprvé zvolen v roce 1999, přičemž převzal moc po svém strýci Hassanu Gouledu Aptidonovi, který vládl zemi od získání nezávislosti v roce 1977. Předseda vlády je jmenován prezidentem. Parlament – Poslanecká sněmovna – se skládá z 52 členů, kteří jsou voleni každých 5 až 9 let.", "section_level": 1}, {"title": "Autoritářský režim.", "content": "Džibutsko se řadí mezi ty státy, kterým od získání nezávislosti stále vládne jediná strana. Pouštní Džibutsko záviselo hospodářsky zejména na obchodu s Etiopií a tranzitu mezi Rudým mořem a Adenským zálivem. Když se v 70. letech ujala v Etiopii moci komunistická strana a k tomu ještě zemi rozvrátila (v té době ještě občanská) válka s Eritreou, začalo se tak dnešní Džibutsko potýkat s prvními vážnějšími hospodářskými problémy. V jejich důsledku nakonec země zvolila nezávislost na Francii, ačkoli těsné hospodářské i politické styky přetrvaly. Před dekolonizací prosadila Francie záruky na zastoupení obou etnik v orgánech nezávislého státu, a to při poměru 2:1. Strana RPP (fr. Rassemblement Populaire Pour le Progres, tj. Lidový svaz pro rozvoj) tyto poměry vždycky dodržovala, ačkoli v dalších ohledech se demokraticky nechovala. Na politiku RPP ale měly vliv především jiné okolnosti. Válka mezi Etiopií a vzbouřenci v Eritreji i Tigre pokračovala až do konce 20. století a k ní se přidala válka mezi Somálskem a Etiopií o oblast Ogadenu a následně došlo ke zhroucení Somálska. V roce 1995, kdy mělo Džibutsko necelého půl milionu obyvatel, se na tomto území vyskytovalo přibližně 100 tisíc uprchlíků. Také jeho kočovné obyvatelstvo se potýkalo s rozšiřováním pouští a jinými problémy. Oprávněnou kritiku, že vláda RPP zneužívá státního rozpočtu k vlastnímu obohacení, tak musíme dát do souvislosti s touto hospodářskou situací způsobenou hlavně vnějšími faktory. Ovšem i v Džibutsku došlo k násilnostem mezi RPP a afarským hnutím FRUD (fr. Front pour la Restauration de l'Unité et de la Démocratie, tj. Hnutí za obnovu jednoty a demokracie) mezi lety 1990 – 1993, které skončily uzavřením dohody o vyrovnání v politice mezi Afary a Isy v poměru 1:1. Svévolné zatýkání nebo razie proti novinám tak možná více souvisí s korupcí a tendencí Lidového svazu pro rozvoj zneužívat svou politickou moc v konkurenčním boji např. mezi médii ve snaze dosáhnout zisku pro sebe i pro Džibutsko samotné. Tento svaz by se mohl při hodnocení Džibutska hájit především tím, že je na „demokracii příliš chudé“. Důležitým faktem je, že Džibutsko zůstalo i po získání nezávislosti francouzskou vojenskou základnou, jedním z pilířů umožňujících Francii (ještě s pomocí základen na Réunionu) fakticky kontrolovat velkou část Indického oceánu. Vztahy se Spojenými státy, které zde rovněž mají svá vojska, poškozuje podpora USA Etiopii v Somálsku.", "section_level": 2}, {"title": "Přehled nejvyšších představitelů.", "content": "27. 6. 1977 - 8. 5. 1999 – Hassan Gouled Aptidon – prezident; RPP
Od 8. 5. 1999 – Ismaïl Omar Guelleh – prezident; RPP/UMP", "section_level": 2}, {"title": "Správní rozdělení.", "content": "Džibutsko je rozděleno na 6 oblastí (včetně hlavního města) a dále na 15 distriktů.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Zemědělství sice zaměstnává více než dvě třetiny obyvatelstva, ale jeho produkce zajišťuje kvůli nepříznivým podmínkám jen asi jednu čtvrtinu domácí spotřeby. Rozvoj brzdí nedostatek vody na zavlažování. Zemědělskými produkty jsou hlavně zelenina, datle a káva. Na pastvinách, které zaujímají necelou desetinu země, se chovají kozy, ovce, skot nebo velbloudi. Vyváží se káva a kůže a dováží se potraviny, ropné produkty, stroje a zařízení. Země obchoduje zejména s Francií, Čínou, Velkou Británií, Etiopií, Saúdskou Arábií a dále s Pákistánem, Somálskem a Jemenem. Zároveň stoupá význam rybolovu. Těží se pouze stavební suroviny a sůl. Ve státě byla postavena geotermální elektrárna. Ekonomika je tedy závislá na službách v souvislosti se zahraničním obchodem. Oblast služeb těží právě z polohy země a jejím významu coby zóně volného obchodu severovýchodní Afriky. Jedná se zejména o lodní překládku etiopského a somálského vývozu i dovozu. Slabě rozvinutý průmysl vyrábí například nábytek, nealkoholické nápoje a jednoduché elektrosoučástky. Strategické zájmy motivují důležitou pomoc Francie, Itálie či Saúdské Arábie. Jen asi 15 % silnic má pevný povrch. Mezinárodní letiště spojuje hlavní město s Francií, Etiopií, Madagaskarem, Egyptem a dalšími zeměmi Afriky. Rozhlas vysílá ve čtyřech jazycích. I na venkově existují lékařská střediska a ošetřovny a hlavní město Džibuti, které soustřeďuje přes 80 % populace země, má také nemocnici. Podvýživa, dehydratace a otravy jsou příčinou téměř poloviny zaznamenaných úmrtí dětí do deseti let. Dvě třetiny obyvatel žijí v hlavním městě, zbytek tvoří kočovné kmeny žijící ve vnitrozemí. Džibutsko tedy funguje jako oblastní dopravní uzel i jako mezinárodní překladiště lodí a středisko zásobování. Země má nedostatečné přírodní zdroje a nerozvinutý průmysl. Je proto také silně závislá na zahraniční finanční pomoci a rozvojové spolupráci, které pomáhají udržet stabilní platební bilanci a zvětšují potenciál pro budoucí hospodářský růst. Míra nezaměstnanosti pohybující se mezi 40 % a 50 % představuje závažný problém. Inflace naopak není kvůli vázání džibutského franku k americkému dolaru nijak znepokojující.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Asi polovinu obyvatelstva tvoří Issové, nazývaní také Somálci. Afarové tvoří asi 35% obyvatelstva. Dále jsou v zemi přítomny početné komunity Evropanů (zejména Italů a Francouzů), dále Arabů a Etiopanů. Národnostní napětí mezi vládnoucími somálskými Issy a menšinovými Afary na tomto malém území byla příčinou občanské války v letech 1990-1993.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Kromě nepočetné evropské menšiny křesťanů jsou téměř všichni obyvatelé muslimové - džibutským hlavním náboženstvím je islám. Každé město či vesnice mají svou mešitu, kam chodí věřící na bohoslužbu. Nejznámějším posvátným místem muslimů v Džibutsku je hrobka Šeicha Abua Jazída nacházející se v pohoří Goda. Muslimové v Džibutsku uznávají a slaví 1. leden jako Nový rok a 1. květen jako Svátek práce. V r.2013 tvořili římští katolíci asi 6% z tehdejších asi 850.000 obyv. - Diecéze Džibuti měla 5.000 věřících v 5 farnostech.Vznikla 14. září 1955 povýšením Apoštolské prefektury Džibuti (vytvořena 28.4.1914-krátce před vypuknutím 1.světové války). Vedle biskupa (Giorgio Bertin OFM - františkán z Itálie, nar.1946) tam působili 3 kněží(1 diecézní a 2 řeholní), 2 řeholníci-laici a 28 řeholnic. Biskup je též apoštolským administrátorem Diecéze Mogadišo, hl.městě sousedního Somálska(v létě 2016 tento biskup znovu vysvětil malý kostelík ve městě Hargeisa v tzv. Somalilandu - na severu Somálska).", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Džibutský oděv se odvíjí od horkého a suchého klimatu. Muži nosí volně ovinutý kus látky sahající asi ke kolenům spolu s bavlněným rouchem přes ramena. Ženy nosí dlouhé sukně typicky zabarvené dohněda. Vdané ženy nosí pokrývky hlavy, svobodné dívky své hlavy nezakrývají. Nošení tradičního arabského oděvu se přísně dodržuje během náboženských festivalů, zvláště při přípravě na pouť do Mekky. Při některých příležitostech se ženy smí ozdobit šperky nebo čelenkami. Hodně džibutských tradic a příběhů se zachovalo ústní formou, zejména díky zpěvu. Obyvatelé používající rodný jazyk vyjadřují dávné příběhy zpěvem a tancem. Na pečlivě ozdobených omítkách některých staveb je patrný francouzský a islámský vliv. V zemi působí Asociace skautů Džibutska, což je národní skautská organizace založená 23. května 1985. Jejím heslem je Buď připraven.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní město.", "content": "Hlavním městem země je Džibuti (Djibouti), které obývá cca 380 tisíc obyvatel. Je to významný obchodní uzel, který leží na západním konci Adenského zálivu, při vstupu do zálivu Tadžura (Tadjoura). Většina budov ve městě je postavena v arabském nebo starém francouzském koloniálním stylu, obzvlášť přepychový je prezidentský palác. Ve městě se nachází několik tržnic, největší je Le Marché Central v jižní části města. Je tady mj. mnoho obchůdků se zlatem. Můžete zlatníky sledovat i při práci, právě filigránské zlaté výrobky jsou pro místní řemeslníky charakteristické. V městské čtvrti L’Escale se nachází rybářský přístav. Půjčeným člunem je možno se odsud dostat na ostrovy v Tadjourském zálivu, například na Ile Moucha nebo Ile Maskali. Na těchto ostrovech se dá i přespat v kempu.", "section_level": 2}, {"title": "Tadžura (Tadjoura).", "content": "Tadjoura je druhé největší a zároveň nejstarší město Džibutska. Je zde sultánský palác, do kterého je umožněn vstup s průvodcem. Je to také jedno z posledních míst, kde se ještě původními způsoby vyrábí tradiční čluny (arabské plachetnice s jedním či dvěma stěžni), které se pořád používají k přepravě přes záliv. V okolním moři jsou korálové útesy vhodné pro potápění. Do Tadjoury se lze dostat i z Djibouti lodí přes záliv. Sedmnáct kilometrů západně od zálivu Tadjoura leží kráterové jezero Assal, voda tu je třikrát slanější než mořská a jezero je obklopeno mohutnými solnými poli. Směrem dále po silnici kolem zálivu se nachází pohoří Goda, které dosahuje výše 1700 metrů a na rozdíl od nehostinné pouštní krajiny je poseto jalovci a olivovníky. Na jihozápadě země je ještě jedna přírodní pozoruhodnost - jezero Abbé. Až třicetimetrové vápencové komíny, které ční ze dna vyprahlého jezera vytvářejí téměř měsíční krajinu. Vyvěrají tady i horké minerální prameny, které zavlažují okolí a slouží k napájení zdejších velbloudů.", "section_level": 2}, {"title": "Specifika, bezpečnostní situace.", "content": "Hrozba teroristických útoků je stejně jako v dalších zemí Afrického rohu možná. První teroristický sebevražedný útok se odehrál 24. 5. 2014 na restauraci La Chaumière, kterou navštěvují turisté, diplomaté a vojáci mezinárodní mise. Mezinárodní vojenská přítomnost Spojených států, EU v Džibuti případné útoky na západní turisty ještě zvyšuje. Turisté by proto měli být obezřetní hlavně na veřejných a turisty často navštěvovaných místech a také v hotelích. Jedná se o frankofonní muslimskou zemi s umírněným přístupem k cizincům. Alkohol lze běžně konzumovat v barech a ve většině restaurací (ale ne na veřejnosti), jako pravidlo se ovšem vyžaduje decentní oblečení i chování. Opilost na veřejnosti ale může být trestána až dvěma lety vězení. Produkce a šíření nemravných fotografií a dalších materiálů je trestné. Značně rozšířená je prostituce a s ní spojené pohlavní choroby, včetně HIV. Jediný doporučený způsob dopravy do Džibuti a zpět je letecký. Nejrozšířenější vnitrostátní dopravou v Džibutsku je autobus, což je ovšem také nejméně pohodlný způsob. Ve srovnání se sousedními zeměmi je bezpečnostní situace lepší zejména ve většině čtvrtí hlavního města. Příhraniční oblasti bývají občas uzavřené, na části území leží stále miny jako pozůstatek z dlouhé občanské války. Pro místní obyvatele je typickou zvyklostí (kam cizinci mohou být přizváni) pravidelná dlouhá polední siesta s vyprávěním, žvýkáním kátu a popíjením silného odvaru ze zázvoru místo čaje v klimatizovaných příbytcích, a to výhradně za přítomnosti mužů. Od neděle do čtvrtka mají otevřeno banky (7:30 - 11:30 hod.) a oficiální směnárny v centru hlavního města (8:00-12:00, 16:00-19:45 hod.). Při odletu z jediného mezinárodního letiště v hlavním městě se platí letištní poplatek. Vízum je povinné a je možno si jej zařídit v Paříži. Ceny v zemi jsou o něco vyšší než jinde v Africe.", "section_level": 2}], "src_summary": "Džibutsko je stát v Africe. Jeho sousedy jsou Eritrea na severu, Etiopie na západě a jihu a Somálsko na jihovýchodě. Je to jedna z nejmenších zemí Afriky ležící ve východní části kontinentu ve strategické poloze při průlivu Bab-al-Mandab spojujícím Rudé moře s Adenským zálivem Indického oceánu.", "tgt_summary": "Dschibuti [] ( \"Dschībūtī\",, Somali \"Jabuuti\", Afar \"Gabuuti\") ist eine Republik in Ostafrika an der Meerenge Bab al-Mandab. Sie grenzt im Norden an Eritrea, im Westen und im Süden an Äthiopien und im Südosten an Somalia bzw. das international nicht anerkannte Somaliland sowie im Osten an den Golf von Aden und das Rote Meer. Der Jemen liegt wenige Kilometer entfernt auf der anderen Seite des Roten Meeres. ", "id": 52189} {"src_title": "Mezinárodní den dětí", "tgt_title": "Kindertag", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První podnět k založení dne, který by oslavoval děti, vznikl v Turecku při založení Národního shromáždění 23. dubna 1920 během Turecké války za nezávislost. Tehdejší ochránce národních práv Mustafa Kemal prohlásil, že důležitou součástí k budování nového státu jsou děti. Proto ustanovil 23. duben jako \"Den dětí\", který obyvatelé Turecka slaví dodnes a je státem uznávaným svátkem. Vyhlášení dne dětí, který by se slavil po celém světě, bylo poprvé doporučováno v roce 1925 na Světové konferenci pro blaho dětí. Den dětí však nebyl vyhlášen. Tato konference se konala 1. června 1925. Ve stejný den se v San Franciscu konal festival Dračích lodí, na jejichž oslavu čínský generální konzul shromáždil mnoho čínských sirotků, aby poukázal na to, že by se společnost měla více zabývat blahem dětí. Tyto dvě významné události, které se staly ve stejný den, určily datum oslav Dne dětí, který byl ale oficiálně vyhlášen později. V roce 1949 Mezinárodní demokratická federace žen vyhlásila Den pro ochranu dětí. Důvodem k vyhlášení bylo masové zabíjení žen a dětí v Lidicích v roce 1942 a také ve francouzském Ouradouru v roce 1944. Datum oslav bylo ustanoveno na 1. červen, který připomíná sirotky v San Franciscu a první konferenci, jež se zabývala blahem dětí. Den pro ochranu dětí se začal slavit rok po jeho vyhlášení a oslavy probíhaly každý rok. Některé státy převzaly datum a postupně se ze \"Dne pro ochranu dětí\" stal \"Den dětí\" nebo také jiným názvem Mezinárodní den dětí. Československo, později Česká republika také převzala toto datum a Mezinárodní den dětí se slaví na začátku června. V roce 1952, kdy už se slavil Den pro ochranu dětí, usilovala Mezinárodní unie pro péči o dítě o vyhlášení dne, který by oslavoval výhradně děti. Na toto OSN zareagovala a v roce 1954 vyhlásila Světový den dětí (). Cílem vyhlášení bylo, aby každý stát jednou v roce upřel pozornost na nejmladší obyvatele. Účelem vyhlášení byla také podpora dětí, poskytnutí dobrých podmínek pro jejich zdravý vývoj a přístupu ke vzdělání. Valným shromážděním OSN bylo všem státům doporučeno, aby oslavovaly děti ve stejný den. Datem oslav byl zvolen 20. listopad, a to proto, že v tento den v roce 1959 Valné shromáždění OSN přijalo Deklaraci o právech dítěte a ve stejný den v roce 1989 přijalo Úmluvu o právech dítěte. Některé státy si i přesto ponechaly datum oslav na začátku června, jiné státy datum oslav přesunuly na listopad podle doporučení OSN a některé státy si ponechaly červnové datum a přijaly také oslavy dětí v listopadu.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní den dětí v Československu (50. a 60. léta).", "content": "Předznamenáním oslav Mezinárodního dne dětí se v poválečném Československu stal „Týden dětské radosti“. První se konal ve dnech 16.–23. června 1946, následně pak ve dnech 14.–22. června 1947. Po únoru 1948 byl sice vyhlášen v týdnu mezi 9. a 16. květnem 1948, ale s tím, že „\"děti se nebudou shromažďovat na veřejných podnicích a slavnostech. Týden dětské radostí bude především vyhlášením celoročního programu péče o dítě ve všech složkách národa\"“. V roce 1949 se konal ve dnech 20.–27. června společně s „Radostnými dny mládeže“ a „Tělovýchovnými dny“. Ke Mezinárodnímu dni dětí se Československo přihlásilo v roce 1950 (ve znamení zvýšeného boje za mír) a slavil se (1. června) od roku 1951. Zejména v první polovině 50. let měly jeho oslavy podobu významné politické kampaně, do které se svými projevy (vedle nejvyšších státních činitelů, úřadů, škol a společenských organizací) zapojily i manželky prezidentů, Marta Gottwaldová a Marie Zápotocká. MDD se tehdy nesl na propagované vlně \"mírového hnutí\" a pod patronátem Československého svazu žen; představujícího soužití dětského a ženského (mateřského) elementu (předsedkyně svazu Anežka Hodinová-Spurná stála i v čele Čs. výboru obránců míru). Do centra oslav MDD v 50. letech (i v pozdějším období) vláda postavila zájem o nejmladší generaci na vyzdvihování hmotné a sociální péče socialistického státu, takže v živých, rozhlasových i tiskových projevech veřejných činitelů se pravidelně objevovaly statistiky nově vybudovaných jeslí, školek a dalších zařízení (školních družin, domů pionýrů, ÚNZ). Všeobecně se oslavy (kampaně) k MDD odehrávaly ve městech a obcích na základě závazných osnov ve dvou rovinách. Veřejné manifestace svolávaly různé osvětové instituce pod záštitou Výboru československých žen a dalších socialistických organizací, na kterých se odehrávaly politické projevy a vystoupení výchovných pracovníků, lékařů a jiných. Národní výbory měly na starosti výzdobu veřejných prostranství (ale i výkladních skříní s dětskými kresbami a výrobky), obstarání plakátů a hesel, obchody připravovaly výstavky s dětským zbožím, hračkami, knihami nebo pionýrskými potřebami. Během oslav se dětem předávaly do užívání svépomocně budovaná hřiště (též zařízení pro letní tábory). Pro školy vydávalo ministerstvo školství podrobné směrnice. Ve školách se tak oslavy MDD musely skládat ze shromáždění žáků a povinného poslechu rozhlasového projevu, ve kterém byl žákům zprostředkován politický význam MDD (zrovna tak činili učitelé v hodinách výuky). Do vyučování bylo zařazeno promítáním filmů a popřípadě školní zábavné odpoledne. Veřejné akce s názvem „radostné odpoledne“ se konaly nejbližší neděli po 1. červnu v blízkém okolí školy (hřišti, parku). Národní výbory a společenské organizace pořádaly průvody, karnevaly, dětské soutěže a sportovní hry. Venkovské děti byly sváženy do divadel a kin ve městech. Pro starší děti se připravovaly večerní táborové ohně a lampionové průvody. Směrnice z května 1955, vydaná společně ministerstvem kultury, ministerstvem školství a ministerstvem zdravotnictví, upravovala oslavy MDD (kulturní představení) v jeslích, mateřských školách, dětských domovech, dále zdravotních ústavech a pro dětské pacienty na lůžkových odděleních nemocnic. Oslavy Mezinárodního dne dětí se od druhé poloviny 50. let nekonaly s takovou manifestační pompou, ale KSČ jim ponechala politický ráz; děti odesílaly zdravice a kresby československé vládě, v Rudém právu pravidelně vycházel příležitostný článek. Předzvěstí tzv. nové práce s dětmi byla pionýrská manifestace na den MDD 1. června 1958 v Lánech u Prahy za účasti více než dvou tisíc nejlepších pionýrů z celé ČSR s nástupem před tribunou, kde zasedli v čele s prezidentem republiky a 1. tajemníkem ÚV KSČ Antonínem Novotným a předsedou vlády Viliamem Širokým, ministři, členové politického byra ÚV KSČ (např. ministr vnitra Rudolf Barák) a další straničtí činitelé. Defilování krojovaných pionýrů s šátky na krku za doprovodu svazáckých vedoucích, doplněné přehlídkou historických oddílových praporů a trubačů, doprovázely debaty s představiteli strany a vlády. MDD získaly postupně více na společenském rázu. Také čs. rozhlas a televize zařadily do svého programu odlehčené pořady. Vedle zábavných akcí pro děti, pořádané osvětovými zařízeními národních výborů, se objevily programy pro MDD od národních podniků (závodních klubů ROH), které skrze jejich větší materiální možnosti umožnily větší rozmanitost. Pořadatelé měli zajistit program co nejpestřejší a tak, aby zaujal děti všech věkových skupin. Pro starší děti osvětové materiály doporučovaly hry s brannými prvky (se střelbou). V případě nepříznivého počasí byl doporučen hromadný poslech rozhlasového a televizního vysílání pro děti. Koncem 60. let se kladl důraz na jednotnou práci s dětmi (např. dohoda Junáka a Pionýra na společných přípravách MDD).", "section_level": 2}, {"title": "Další dny věnované dětem.", "content": "Během roku se připomínají i jiné významné dny věnované dětem, např.:", "section_level": 1}], "src_summary": "Mezinárodní den dětí se slaví každoročně 1. června. U příležitosti dne dětí jsou připravovány různé společenské a sportovní akce. Den dětí má upozornit světovou veřejnost na práva a potřeby dětí.", "tgt_summary": "Der Kindertag, auch Weltkindertag, Internationaler Kindertag oder Internationaler Tag des Kindes, ist ein in über 145 Staaten der Welt begangener Tag, um auf die besonderen Bedürfnisse der Kinder und speziell auf die Kinderrechte aufmerksam zu machen. Die Art seiner Ausrichtung reicht von einem Gedenk- bzw. Ehrentag für Kinder über einen Quasi-Feiertag mit Festen und Geschenken bis zu politischen Aktionen und Demonstrationen in der Tradition eines Kampftages. Ziel des Tages ist, Themen wie Kinderschutz, Kinderpolitik und vor allem die Kinderrechte in das öffentliche Bewusstsein zu rücken. ", "id": 1097178} {"src_title": "Chufuova pyramida", "tgt_title": "Cheops-Pyramide", "src_document": [{"title": "Chufuova pyramida v číslech.", "content": "Pyramida má v současnosti rozměr základny 230,38 × 230,38 m, její současná výška je 138,8 m, i když původně byla ještě o 2 m na každé straně delší a o 9 m vyšší. Sklon pyramidy je přibližně 51°50 ́. Až do 80. let 19. století byla nejvyšší lidskou stavbou na světě. Zabírá plochu 5,15 hektarů. Chybějící špička, kazící dojem dokonalého jehlanu, je zřejmá na první pohled – díky tomuto defektu byla za druhé světové války na vrcholu pyramidy protiletecká pozorovatelna. Jedná se o druhou nejobjemnější stavbu na světě – původní objem celé stavby činil asi 2 433 400 m. Na celou stavbu bylo použito přibližně 2,3 milionů kusů kamenných bloků, z nichž každý váží od 2,5 do 15 tun.", "section_level": 1}, {"title": "Tvar pyramidy.", "content": "Při jednom z přeletů nad Gízou pilot britských vojenských vzdušných sil v roce 1940 pořídil fotografii Velké pyramidy, ze které je patrné, že pyramida má nikoliv 4, ale 8 stěn. Každá ze 4 hlavních stěn je středem od úpatí k vrcholu souměrně rozdělena. Tato skutečnost je vidět primárně ze vzduchu a výjimečně je v určitých okamžicích během dne v závislosti na pohybu Slunce. Tento jev byl pozorován již v 19. století. Stěna je na každé straně konkávní zhruba o 0,5° až 1°. U většiny pyramid v Egyptě se tento specifický tvar nevyskytuje. u Mykerinovy pyramidy je však nepatrně vidět.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace stavby.", "content": "Podle záznamů historika Hérodota pracovalo na stavbě v tříměsíčních intervalech okolo sta tisíc otroků po dobu asi 20 let. Dnes se odborníci shodují, že na stavbě pracovalo něco přes 30 tisíc dělníků, někteří mluví dokonce o pouhých 10 tisících – ne však otroků, ale rolníků a kvalifikovaných dělníků, pro něž bylo v blízkosti pyramidy zřízeno dokonce i sídliště s několika tisíci domy. Nicméně při množství prací potřebných k postavení takovéto stavby bylo nezbytné uložit denně na své místo cca 800 t materiálu (při stavbě trvající 20 let). Mnozí badatelé poukazují na mistrnou přesnost doprovázející tuto stavbu a existují pochyby o skutečné délce, období i technice výstavby.", "section_level": 1}, {"title": "Technologie stavby.", "content": "Další nezodpovězená otázka je vlastní technologie stavby, kde se spekuluje o možnostech užití zvedacích nástrojů nebo použití ramp. Použití zvedacích nástrojů podporoval i Hérodotos, ale tato technologie by byla pomalá a vyžadovala by mnoho lidí, použití ramp je mnohem pravděpodobnější, ale má také háček, a to délku ramp při postupující výšce pyramidy. Celá tato stavba byla postavena pravděpodobně jako hrobka krále Chufua, proto je v ní vytesána také pohřební komora. Tato komora je, oproti předchozím obdobím, kdy byla vždy pod úrovní země, vytesána v samém nitru pyramidy. Není pouze jedna - jak je obvyklé, ale tři - umístěné v různých výškách přibližně nad sebou (jedna z nich je pod úrovní pyramidy). To díky postupu stavby pyramidy a obavám krále z předčasné smrti. Do pravé pohřební komory (třetí v pořadí, s rozměry 10,4 × 5,2 × 5,8 m) vede chodba, která navazuje na tzv. \"Velkou galerii\", která je 45 metrů dlouhá a 8,5 metru vysoká. Její stěny jsou obloženy osmi vrstvami vápencových bloků tak, že vrchní vrstva překrývá spodní tak těsně, že vzniklou mezerou neprojde ani čepel nože. Desky byly opracovávány pouze měděnými dláty, pískem a vodou. Zdi, strop a zatarasující bloky byly vystavěny z granitové žuly, která je velmi tvrdá. Nad pohřební komorou byly z obav architektů vytvořeny dutiny aby zmenšily tlak působící na strop pohřební komory. V pohřební komoře dodnes stojí sarkofág z jednoho kusu žulového kamene, který sem byl dopraven ještě před dokončením komory, poněvadž by kvůli své velikosti neprošel pozdějším vchodem. Královo tělo zmizelo už před mnoha sty lety (pravděpodobně již v období tzv. Střední Říše), stejně jako pravděpodobně bohatá pohřební výbava. V roce 2017 byla nad velkou galerií objevena pravděpodobná rozměrná dutina a také další menší dutina na severní straně pyramidy.", "section_level": 1}, {"title": "Okolí pyramidy.", "content": "Každou pyramidu obklopoval komplex staveb. Z těchto staveb se dodnes zachovaly jen zbytky zádušního chrámu a tři satelitní pyramidy, patřící zřejmě jeho manželkám. Pyramida byla během staletí poškozena lupiči, ale v 7. století př. n. l. byla opravena králi 26. dynastie. Po dobytí Egypta Araby, ji v roce 820 otevřel kalif Al-Monzun. Na severní straně tak vznikl ve výšce 18 metrů dodnes používaný vchod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chufuova pyramida (též Cheopsova pyramida nebo Velká pyramida) je největší pyramida v Egyptě, největší známá kamenná stavba vybudovaná v období starověku, první a současně jediný do dnešní doby zachovaný z klasických divů světa. Dnes je pokládána za nejcharakterističtější symbol staroegyptské civilizace. Proto je také jedním z míst nejvíce zatížených turistickým ruchem. ", "tgt_summary": "Die Cheops-Pyramide ist die älteste und größte der drei Pyramiden von Gizeh und wird deshalb auch als „Große Pyramide“ bezeichnet. Die höchste Pyramide der Welt wurde als Grabmal für den ägyptischen König (Pharao) Cheops (altägyptisch Chufu) errichtet, der während der 4. Dynastie im Alten Reich regierte (etwa 2620 bis 2580 v. Chr.). Sie wird zu den Sieben Weltwundern der Antike gezählt; gemeinsam mit den benachbarten Pyramiden der Pharaonen Chephren und Mykerinos ist sie das einzige dieser „Weltwunder“, das bis in die Gegenwart erhalten geblieben ist. Als Bauplatz für sein Projekt wählte Cheops nicht die königliche Nekropole von Dahschur wie sein Vorgänger Snofru, sondern das Gizeh-Plateau. ", "id": 535096} {"src_title": "Faerské ostrovy", "tgt_title": "Färöer", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Paleobotanické nálezy z ostrova Streymoy ukazují na možné lidské osídlení ostrovů již někdy v letech 3330 až 3145 př. Kr. Kolem roku 700 byly ostrovy osídleny irskými mnichy, v 8.-9. století je získali norští Vikingové a posléze byly roku 1035 připojeny k Norsku. V jeho rámci - resp. v rámci dánsko-norské personální unie - se staly roku 1380 součástí Dánska. Dánsku pak ostrovy zůstaly i po odtržení Norska v roce 1814. Od roku 1940, po obsazení Dánska nacistickým Německem, byly obsazeny Velkou Británií. Okupace trvala až do roku 1945, kdy Britové ostrovy vrátili Dánům. Od roku 1948 disponují poměrně rozsáhlou vnitřní autonomií (vlastní zákonodárný sbor, vlajka atd.).", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Souostroví je tvořeno 18 ostrovy, 11 ostrůvky a 779 malými skalnatými ostrůvky o celkové rozloze 1 395,74 km2. Je 113 km dlouhé a 75 km široké a jeho tvar připomíná hrot šípu obrácený špičkou k jihu. Délka pobřeží je 1117 km. Nejvyšší hora Slættaratindur má výšku 880 m a průměrná nadmořská výška ostrovů je 300 m. Faerské ostrovy se administrativně dělí na 6 krajů.", "section_level": 1}, {"title": "Klima.", "content": "Počasí na ostrovech je přímořské a velmi proměnlivé. Zásadní ráz počasí nejvíce ovlivňuje Golfský proud. Přístavy v zimě nikdy nezamrzají a zimy jsou mírné. Průměrná teplota se pohybuje od 3 °C v zimě do 11 °C v létě. Na Faerech je v průměru 283 deštivých dnů do roka. Průměrný roční úhrn srážek je 1500 mm. Sněhové srážky jsou na ostrovech malé. Průměrná rychlost větru 7 m/s.", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "Faerské ostrovy jsou autonomní součástí Dánského království. Na rozdíl od Dánska však nepatří do Evropské unie. Mají vlastní parlament a vlajku. Faerský parlament má 35 poslanců. Ve volbách v roce 2004 kandidovalo sedm politických uskupení, z nichž šest se dostalo do parlamentu (na zisk jednoho poslaneckého mandátu bylo třeba asi 1000 hlasů). Nejsilnější parlamentní stranou byla Republikánská strana, která má 8 poslanců. Následují ji Unionisté, Sociální demokraté, Konzervativci se sedmi poslanci. Dva poslance má Strana středu a jednoho poslance Autonomní strana. V posledních volbách (v roce 2015) se do parlamentu dostalo sedm stran. Nejsilnější stranou byla Sociální demokracie s 8 poslanci. Následuje: Republikánská strana 7, Lidová strana 6, konzervativně-liberální Unionistická strana 6, Pokroková strana 2, Strana Středu 2 a Strana pro samosprávu 2.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Nejdůležitějším odvětvím na ostrovech je rybářství, které nahradilo dříve velmi rozvinutý velrybářský průmysl. Představuje celých 97 % exportu. Ročně faerští rybáři uloví přes 600 000 tun ryb. V přepočtu na obyvatele to v roce 2003 činilo 12,7 tun ryb na osobu, což staví Faerské ostrovy na přední místa v relativní produkci ryb na světě. Dříve tu lidé také lovili ptáky a sbírali jejich vejce, to se však nyní stalo jen koníčkem. Další významnou aktivitou je chov ovcí, kterých je na Faerských ostrovech chováno cca 80 000. Dalším důležitým zdrojem příjmů je turistika.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Na ostrovech žilo v roce 2017 50 730 obyvatel, z toho 21 000 v hlavním městě Tórshavn. Státní svátek Ólavsøka slaví 29. července. Faerské ostrovy se nepotýkají s úbytkem obyvatel. Úhrnná plodnost je jedna z nejvyšších v Evropě (2,522), díky čemuž je kladný přirozený přírůstek. Navíc Faeřanů přibývá i migrací.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Na Faerských ostrovech se každoročně koná také tradiční lov velryb kulohlavců (černý, Sieboldův), sviňuch obecných a delfínů skákavých, zvaný \"grindadráp\". Jde o tradiční způsob lovu velryb a zároveň o společenskou událost. Veškeré maso se zpracuje a spotřebuje na ostrovech. Maso se spravedlivě rozděluje mezi všechny obyvatele ostrova. Tento lov je kritizován některými organizacemi bojujícími za práva zvířat, například PETA.", "section_level": 1}], "src_summary": "Faerské ostrovy (,, znamená \"Ovčí ostrovy\") je souostroví v severním Atlantském oceánu na jihozápadním okraji Norského moře. Leží severozápadně od Skotska v polovině cesty mezi Islandem a Norskem. Jsou autonomní součástí Dánska.", "tgt_summary": "Die Färöer [], umgangssprachlich oft Färöer-Inseln, ( [], [] „die Schafsinseln“), sind eine zu Dänemark gehörende Gruppe aus 18 Inseln mit autonomer Verwaltung. Sie liegen im Nordatlantik zwischen den Britischen Inseln, Norwegen und Island. Entdeckt und besiedelt wurden sie im Mittelalter. Heute sind mit Ausnahme der kleinsten, Lítla Dímun, alle permanent bewohnt. ", "id": 2020413} {"src_title": "Neurotransmiter", "tgt_title": "Neurotransmitter", "src_document": [{"title": "Systémy receptorů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kainátový systém.", "content": "Vysoká koncentrace těchto receptorů je v amygdale, v hipokampové CA1 a CA4, entorhinální kůře, ve striatu bazálních ganglií,mozkové kůře (vrstvy V. a VI.), ale absolutně nejvyšší je v CA3 hipokampu. Kainátový receptor je složen z \"GluR5-7 podjednotek\", má glutamátové vazebné místo a iontový kanál, který obsahuje další barbiturátové vazebné místo (barbituráty blokují kanál). Antagonisté receptoru jsou: Kainátové receptory vznikají v naprosté většině až v dospělosti. V dětství je patrná jejich několikanásobně menší koncentrace v \"mozku\". Kainát je selektivně neurotoxický a neuroexcitační látkou. Analogem kainátu je kyselina domoová, která se může nahromadit v mořských mušlích používaných v potravinářství. Existují otravy kyselinou domoovou u starých lidí (nejčastěji na východním pobřeží Kanady a USA), projevující se křečemi, poškozením hipokampu až smrtí.", "section_level": 2}, {"title": "NMDA systém.", "content": "NMDA (\"N-methyl-D-aspartátové\") receptory systému se vyskytují v hipokampu (hlavně CA1), mozkové kůře (vrstvy I-III.), méně ve striatu, Varolově mostu a míše. NMDA receptory jsou složeny z \"NMDAR1 a R2-C,D podjednotek\". Stavba je velmi komplikovaná a existuje mnoho vazebných míst pro: Vazebná místa jsou v iontovém kanálu pro Mg, PCP (phencyklidin – celkové anestetikum), ketamin, MK-801. Nadbytek receptorů je přítomen v dětském věku, kdy je i jejich zvýšená citlivost k přenašečům. Do dospělosti se počet i citlivost snižují. NMDA systém se účastní plastických dějů v CNS, tj. na dlouhodobé potenciaci, některých typech učení a druzích paměti. Poruchy NMDA receptorů mohou mít za následek postižení výše uvedených dějů. Blokáda iontového kanálu receptoru má za následek celkové anestetické účinky. Blokáda NMDA receptorů působí ochranně (protektivně) u neurodegenerativních onemocnění způsobených ischémií, hypoxií, hypoglykemií a křečemi. Endogenním antagonistou NMDA receptorů je kyselina kynurenová, produkovaná gliemi, která má na ně ochranný účinek. Glutasol je přísadou glutamátu v potravinářství. Může mít toxické účinky na děti se zvýšenou citlivostí jejich NMDA receptorů, kdy vyvolá křeče.", "section_level": 2}, {"title": "GABA systém.", "content": "Receptory GABA systému se vyskytují v celém mozku, naopak málo v páteřní míše. Receptory jsou složené z α-1-6, β-1-4, γ-1-4, ρ-1-2 podjednotek, které jim dávají charakteristické vlastnosti, např. schopnost vázat benzodiazepiny nebo afinitu ke GABA (γ-AminoButyric Acid; γ-aminomáselná kyselina). Podjednotky ρ (\"ro\") byly zjištěny zatím jen v sítnici oka. Tím, že je receptor tvořen jen pěti podjednotkami je možné sestavit přes 100 000 kombinací, ale jen něco přes 100 kombinací receptoru je biologicky významných a ještě méně skutečně existujících. Vazebné místa receptorů jsou pro: V chloridovém kanále jsou místa pro: Receptory GABA mají relativně malé zastoupení v dětství, jejich počet stoupá v pubertě. Jejich činnost je nutná pro neurotransmiterovou inhibici a synchronizaci činnosti nervových buněk. Odstranění této inhibice nebo její potlačení navodí epileptické záchvaty. Řada GABA agonistů se proto používá v léčbě epileptických záchvatů (barbituráty, benzodiazepiny, vigabatrin jako GABA-T inhibitor, progabid jako prekursor a přímý agonista GABA receptorů. Degenerace GABAergních neuronů ve striatu bazálních ganglií vede k Huntingtonově nemoci.", "section_level": 2}, {"title": "GABA systém.", "content": "Má zejména synchronizační funkce v centrální nervové soustavě. Kontroluje také uvolňování přenašečů z presynaptických zakončení. Posílení GABA inhibice, tedy synchronizace v thalamu má za následek vznik epileptických záchvatů typu absencí, na nichž se účastní i Ca T-kanály. Agonisté GABA jako např. baclofen, zhoršují průběh epileptických absencí, zatímco GABA antagonisté (CGP 35348) účinkují opačně, zlepšením stavu.", "section_level": 2}, {"title": "AMPA systém.", "content": "Jeho receptory se vyskytují v bazálních gangliích, čichových jádrech, mozkové kůře (vrstvy I-III.) a pyramidových buňkách hipokampu. Receptor je tvořen \"GluR2-3 podjednotkami\". Stavba receptoru i jeho antagonisté jsou shodní s Kainátovým systémem. Nejvyšší koncentrace receptorů AMPA systému dosahuje v nejčasnější ontogenezi, po narození a patrně i před porodem. K úbytku receptorů dochází směrem do dospělosti. Účinkem receptoru je, stejně jako u Kainátového systému, depolarizace s akčním potenciálem odpovídající Na vodivosti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Neurotransmiter je zpravidla nízkomolekulární chemická látka, která přirozeným způsobem vzniká v nervové soustavě živočichů a slouží v ní k přenášení vzruchů. Buňky nervové soustavy, neurony, jsou vybaveny speciálními receptory, citlivými na výskyt specifického neurotransmiteru. Mezi nejdůležitější neurotransmitery patří acetylcholin, aminokyseliny glycin a kyselina glutamová, katecholaminy dopamin, noradrenalin a adrenalin a biogenní kyselina gama-aminomáselná (GABA), β-alanin, histamin a serotonin. Někdy se používají jako léčiva některých závažných neurologických a psychiatrických nemocí.", "tgt_summary": "Neurotransmitter, auch kurz Transmitter genannt, sind Botenstoffe, die an chemischen Synapsen die Erregung von einer Nervenzelle auf andere Zellen übertragen (\"synaptische Transmission\"). Die Transmitterstoffe werden im Zellkörper oder in der Endigung des Axons vom sendenden Neuron produziert, hier innerhalb synaptischer Bläschen in gewisser Menge (Quantum) vorrätig gehalten und bei Erregung in bestimmten Mengen (Quanten) freigesetzt. Ihre Wirkung hängt von der Membranausstattung der empfangenden Zelle mit Rezeptoren und Ionenkanälen ab. ", "id": 829119} {"src_title": "Metafont", "tgt_title": "Metafont", "src_document": [{"title": "Způsob práce.", "content": "Metafont podporuje vyplňování oblastí ohraničených uzavřenou cestou, jako je tomu u rozšířených formátů obrysových fontů (například TrueType nebo PostScript Type 1). V Metafontu existuje ale také jiný způsob kresby písma: program vytváří glyf několika tahy pera o konečné šířce. Například kaligrafická matematická písma z rodiny Computer Modern tvoří glyf několika tahy poměrně širokého plochého pera. Jiná písma, jako je například antikva v Computer Modern, kreslí tenkým kruhovým perem obrys, který je pak vyplněn; výsledek se podobá obrysovému fontu, ale má „měkké“ rohy, které odrážejí tvar použitého pera. Protože tvary písma jsou určeny řešením systému rovnic, je možné pracovat s parametry (jako je poměr stran, sklon písma, šířka tahu, velikost patek a podobně) jako se vstupními hodnotami v definici glyfu (která pak určuje ne jeden font, ale \"meta-font\"). Změnou hodnoty jednoho z těchto parametrů na jednom místě v metafontovém programu lze zajistit konzistentní změnu v celém fontu. Na antikvě fontu Computer Modern lze ukázat mnoho využití této variability; typická instalace TeXu obsahuje několik verzí písma ve velikosti od 5 do 17 pt, jejichž šířky tahů se mění nelineárně a v menších velikostech je v zájmu dobré čitelnosti volen jiný poměr stran. Dalším příkladem možností této parametrizace je, že v Computer Modern jsou písmo psacího stroje a bezpatková písma definována s použitím metafontového programu pro antikvu, jen s jiným souborem parametrů. Křivky jsou v Metafontu jsou definovány jako kubické spliny, ne kvadratické; výhodou je větší univerzálnost, cenou za to je složitější výpočet. V Metafontu lze vytvářet různé grafické výstupy, ne jen glyfy. Nicméně pro matematické ilustrace jsou nyní spíše preferovány programy MetaPost a Asymptote. Metafont je nejčastěji volán na pozadí, bez přímého požadavku od uživatele. DVI soubory mohou obsahovat pouze odkazy na písma, ne přímo rastrové nebo vektorové glyfy, jako umožňují další formáty, jako je PostScript. V důsledku toho musí být glyfy přístupné vždy, když je třeba DVI soubor zobrazit, vytisknout nebo převést do jiného formátu. Většina TeXových distribucí je nakonfigurována tak, že všechna písma, které nejsou právě k dispozici v požadovaném tiskovém rozlišení, jsou generována voláním Metafontu. Fonty jsou pak uloženy pro pozdější použití. Metafont může být také spuštěn interaktivně a má příkazy pro zobrazení výsledných bitmap na obrazovce. Knuth prohlásil, že používá Metafont pro řešení složitých rovnic jako určitý typ stolní kalkulačky, i když pro vytváření matematických ilustrací teď využívá MetaPost.", "section_level": 1}, {"title": "Konverze do formátu PostScript Type 1.", "content": "Existuje několik nástrojů pro konverzi metafontových programů na fonty ve formátu PostScript Type 1. Většina z nich využívá schopnost programu MetaPost převést podmnožinu jazyka Metafont do obrysů v jazyce Encapsulated PostScript, které lze následně převést na font typu PostScript Type 1. Generování vektorových obrysů tahů pera přímo v Metafontu je netriviální, protože jeho výstupem jsou vyrastrované bitmapy, ne vektorové obrysy. Obvyklým přístupem ke generování písem Type 1 s tahy pera je vygenerovat rastrový obrázek o vysokém rozlišení a pak použít autotracer, který implementují balíčky jako mftrace a TeXtrace.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "I když někteří známí návrháři písma, jako například Hermann Zapf, spolupracovali s Knuthem na vytváření nových fontů pomocí Metafontu, systém se mezi profesionálními typografy příliš neujal. Knuth to připisuje tomu, že „je těžké žádat po umělcích, aby ovládli matematiku natolik, aby dokázali napsat font se 60 parametry.“ Metafont umožňuje zpracovat písma neobvyklými způsoby; v roce 1982 Knuth ukázal, jak to lze využít k morfingu písma, kdy patkový font plynule přechází do bezpatkového.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Donald Knuth začal pracovat na softwaru pro tvorbu písma v roce 1977 a první verzi Metafontu vytvořil v roce 1979. S vědomím nedostatků v původní verzi Metafontu Knuth v roce 1984 napsal zcela nový Metafont a tento upravený systém se používá dodnes. Metafont má systém verzí podobný TeXu, kde s každou revizí jeho číslo asymptoticky blíží \"e\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Metafont je popisný jazyk sloužící k definování vektorových fontů. Je to také název programu, který interpretuje metafontovský kód a generuje soubory obsahující bitmapy znaků fontu, které mohou být potom vloženy např. do PostScriptového souboru. Metafont vyvinul Donald Knuth jako doplněk sázecího systému TeX. ", "tgt_summary": "Metafont ist eine abstrakte Beschreibungssprache zur Definition von Vektorschriften. Es ist auch der Name des zugehörigen Interpreters, der den Metafont-Code ausführt und Bitmap-Schriften bestimmter Auflösung erzeugt. Es wurde von Donald E. Knuth als Begleiter von TeX entwickelt, um den zweiten Band von \"The Art of Computer Programming\" zu setzen, da er mit dem Resultat des Fotosatzes des ersten Bandes unzufrieden war. Metafont ist speziell entworfen, um TeX zu unterstützen, und ist deshalb auch Teil vieler TeX-Distributionen. ", "id": 1982324} {"src_title": "Resource Description Framework", "tgt_title": "Resource Description Framework", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Formát nemá konkrétního autora, ale vznikl jako reakce na potřebu flexibilní architektury pro podporu vytváření a výměny webových metadat různých organizací, v jejich společné kooperaci. Na výslednou podobu měly, kromě jiných, vliv platforma PICS a další metadatové formáty jako například Dublin Core, Meta Content Framework nebo Warwick Framework. RDF je hlavní komponentou sémantického webu, což je návrh konsorcia W3C: evoluční stupeň World Wide Webu, ve kterém mohou aplikace ukládat, vyměňovat si a používat strojově čitelné informace distribuovaně přes síť, což umožňuje uživatelům pracovat s informacemi efektivněji a s větší jistotou.", "section_level": 1}, {"title": "Datový model.", "content": "Hlavní myšlenkou RDF je k popisovanému zdroji přiřadit výraz ve tvaru podmět – vlastnost – předmět (též subjekt – predikát – objekt). Pro tento výraz se také používá termín trojice. Jinak řečeno RDF popisuje zdroj, ten má nějaké vlastnosti a tyto vlastnosti mají odpovídající hodnoty. Přičemž podmět definuje, o jaký zdroj se jedná, vlastnost určuje jeho charakter a zároveň vyjadřuje vzájemný vztah mezi podmětem a předmětem. Konkrétní příklad lze ukázat například na výroku: \"Obloha má modrou barvu\". Po rozložení do trojice pak \"obloha\" je podmětem, \"má barvu\" vyjadřuje vlastnost a \"modrou\" vyjadřuje předmět. V grafické podobě RDF grafu by pak vlastnosti byly jeho hrany, které by byly orientovány od podmětu k předmětu, a ty by tvořily jeho vrcholy. Lépe pochopit řetězec, který vznikne při vytvoření trojice, lze i pomocí konkrétního příkladu Erica J. Millera, který použil ve svém článku. Níže je uveden v trochu pozměněné formě. Máme dvě prohlášení: Pro člověka, který má schopnost odvodit si obsah sdělení z různých větných konstruktů, nesou obě tato prohlášení stejnou informaci o tom, kdo je autorem knihy Babička. Pro stroj jsou ale obě tato sdělení vnímána jako dva rozdílné řetězce. Pokud tedy obě prohlášení rozložíme do trojice subjekt – predikát – objekt, tak, jak to dělá stroj, budou vypadat následovně: V prvním prohlášení je podmětem kniha Babička v druhém pak autorka Božena Němcová. Ke každému podmětu lze také přiřazovat různé vlastnosti související s jejich povahou, například k autorovi můžeme dodat kontaktní informace nebo seznam jeho dalších děl. Ke knize pak například počet stran, rok vydání a další.", "section_level": 1}, {"title": "RDF syntaxe.", "content": "RDF je sám o sobě pouze abstraktním formátem, který pouze udává, jakým způsobem informace o zdroji zapsat, ale nemá definovanou syntaxi. Z toho důvodu není samotné RDF v dokumentu viditelné, takže v internetovém prohlížeči na první pohled není poznat, zdali dokument RDF obsahuje nebo ne. K zapsání RDF do podoby, aby bylo lidsky a strojově čitelné, se dají použít různé jazyky. Hojně používaným nástrojem je, díky jeho oblíbenosti a univerzálnosti, značkovací jazyk XML (Extensible Markup Language). W3C pak definovalo konkrétní syntaxi RDF/XML, která vychází právě ze zmíněného XML.", "section_level": 1}, {"title": "RDF schéma.", "content": "Pro konkrétnější specifikaci abstraktního RDF vznikl jeho rozšiřovací systém, který se nazývá RDF schéma (RDF(S)). RDF(S) je jednoduchý, na XML založený, ontologický jazyk, který umožňuje konkrétněji specifikovat vlastnosti přidružené k jednotlivým RDF objektům. Může definovat jejich možné hodnoty, popisovat vzájemné vztahy a tím nám umožňuje vkládat do webových stránek sémantiku. K vyjadřování hierarchie objektů, systému tříd a vlastností se používají slovníky. Které, aby byly užitečné, musejí být chápány ve stejném kontextu jak autorem, tak čtenářem informace. RDF(S) umožňuje k popisu použít již existující slovníky nebo definovat slovníky nové, a tak rozšiřovat možnosti popisování zdrojů.", "section_level": 1}, {"title": "Využití v ČR.", "content": "Formát RDF využívá v ČR pro publikaci otevřených dat Česká obchodní inspekce a Ministerstvo financí pro Centrální registr dotací. HORSÁK, Ondřej. Struktura RDF pro metadata, její vývoj a perspektivy aplikace v digitálních systémech. Praha, 2005. Diplomová práce (Mgr.). Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav informačních studií a knihovnictví. Resource Descripiton Framework. W3C [online]. © 2013 [cit. 2013-05-24]. Dostupné z:", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "http://www.w3.org/RDF/.", "section_level": 1}], "src_summary": "Resource Description Framework (RDF), \"česky systém popisu zdrojů\", je rodina specifikací vypracovaných organizací World Wide Web Consortium (W3C), původně navržených jako model metadat. Používá se jako obecná metoda pro modelování informací v různých syntaxích. ", "tgt_summary": "Das Resource Description Framework (RDF, engl. sinngemäß „System zur Beschreibung von Ressourcen“) bezeichnet eine technische Herangehensweise im Internet zur Formulierung logischer Aussagen über beliebige Dinge (Ressourcen). Ursprünglich wurde RDF vom World Wide Web Consortium (W3C) als Standard zur Beschreibung von Metadaten konzipiert. Mittlerweile gilt RDF als ein grundlegender Baustein des Semantischen Webs. RDF ähnelt den klassischen Methoden zur Modellierung von Konzepten wie UML-Klassendiagramme und Entity-Relationship-Modell. Im RDF-Modell besteht jede Aussage aus den drei Einheiten Subjekt, Prädikat und Objekt, wobei eine Ressource als Subjekt mit einer anderen Ressource oder einem Wert (Literal) als Objekt näher beschrieben wird. Mit einer weiteren Ressource als Prädikat bilden diese drei Einheiten ein \"Tripel\" („3-Tupel“). Um global eindeutige Bezeichner für Ressourcen zu haben, werden diese dafür nach Konvention analog zu URL geformt. URL für allgemein häufig benutzte Beschreibungen, wie z. B. für Metadaten, sind RDF-Entwicklern bekannt, und können so weltweit für den gleichen Zweck verwendet werden, was u. a. Programmen ermöglicht, die Daten wiederum für den Menschen sinnvoll darzustellen.", "id": 523588} {"src_title": "Bauhaus (budova)", "tgt_title": "Bauhaus Dessau", "src_document": [{"title": "Koncept.", "content": "Walter Gropius důsledně oddělil části budovy Bauhausu a navrhl je podle jejich funkce. Hmota budovy je rozčleněna do tří křídel zalomených do tvaru L, který spolu se zelení vytváří jedinečný urbanistický koncept. Škola a dílny jsou spojeny přes dvoupodlažní probíhající most, který se táhne přes přístupovou cestu z Dessau. Na budově jsou uplatněny velkorysé zasklené fasády použité k prosvětlení učeben a dílen v kombinaci s bílými omítkami přecházejícími do bílo-černo-šedé palety funkcionalismu. Do kompozice jsou vkládány syté červené a žluté plochy typické pro školu Bauhausu. V budově spolu ladí všechny prvky - osvětlení, mobiliář, výtvarné umění.", "section_level": 1}, {"title": "Dispozice.", "content": "Základní strukturou Bauhausu je jasně a důkladně zvážit venkovní systém spojující křídla, která odpovídají za vnitřní provozní systém školy. Administrativa byla umístěna na prvním podlaží mostu a v horním podlaží byl kabinet dvou architektů Waltra Gropiuse a Adolfa Meyera, který byl vzhledem ke své poloze přirovnáván k lodnímu můstku kapitána. Ubytování a školní budovy jsou propojeny přes křídla, kde se mezi stupni nachází montážní hala a jídelna.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Na budově je použit nový technologický a konstrukční systém tehdejší doby a to železobetonový skelet s hřibovými stropy kombinovaný se zdivem na jednotlivých podlažích, a pochozí střechou tvořenou asfaltovými dlaždicemi. Jednou z nejlepších vlastností skeletové konstrukce u této budovy bylo zrušení funkce nosné a dělicí stěny. Tímto systémem se dosáhlo toho, že váha konstrukce se přenesla do železobetonových ramen a zdivo se stalo výplňovým materiálem mezi deskami a sloupy. Systematická vylepšení ve skeletové konstrukci vedla k vytvoření subtilnější konstrukce a prosvětlení fasády zasklenými konstrukcemi.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika stavby.", "content": "Budova má celkem 42445 metrů krychlových a její celkové náklady činily 905 500 marek. Tato budova byla postavena za pomoci učitelů a studentů Bauhausu, přičemž mohla být vnímána jako ideální prostředek výchovy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bauhaus je stavba z let 1925/26, kterou navrhl architekt Walter Gropius pro výtvarnou školu Bauhaus v Dessau. Tato budova byla postavena u příležitosti stahování se Bauhausu z Výmaru do Dessau kvůli politickým neshodám. Vstřícný přístup města Dessau umožňoval vytvořit jedinečný školní koncept ateliérů, dílen, internátů a domů učitelů. Podobně jako motto Bauhausu ‒ \"spojit architekturu, umění, design a řemeslo v jeden celek\" ‒ tak působí i tato budova, kterou lze chápat jako manifest funkcionalismu. Od roku 1996 je budova zapsána v seznamu světového dědictví UNESCO.", "tgt_summary": "Das Bauhaus Dessau, auch Bauhausgebäude Dessau, ist ein Gebäudekomplex in Dessau-Roßlau. Das Gebäude entstand von 1925 bis 1926 nach Plänen von Walter Gropius als Schulgebäude für die Kunst-, Design- und Architekturschule Bauhaus. Der Bau selbst und die in unmittelbarer Nähe errichteten Meisterhäuser begründeten den Ruf des Bauhauses als „Ikone der Moderne“\".\" Kriegszerstörte und baulich veränderte Partien wurden ab 1965 weitgehend im Sinne des Originals rekonstruiert. Das Gebäude wurde 1976 restauriert und teilweise modernisiert. Zwischen 1996 und 2006 fand eine erneute Restaurierung und Instandsetzung nach denkmalpflegerischen Prinzipien statt. ", "id": 2316128} {"src_title": "Kniha Jozue", "tgt_title": "Buch Josua", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Knihu Jozue lze rozdělit na čtyři části:", "section_level": 1}, {"title": "Přechod do zaslíbené země (Joz 1,1–5,12).", "content": "Popisuje vyslání dvou zvědů do Jericha. Dále je v knize popisováno zázračné přejití řeky Jordán. Bůh způsobil, aby se vody zastavily jako hráz proti proudu a dolní vody odtekly do moře. Potom celý Izraelský národ přešel přes řeku po suché zemi. Jakmile všichni Izraelité přešli řeku, voda opět začala téci. Poté nechal Jozue postavit pamětní kameny a slaví se svátek Pesach.", "section_level": 2}, {"title": "Dobývání Kanaánu (Joz 5,13–12,24).", "content": "Prvním městem, které Izraelité dobývají, je silně opevněné Jericho. Město je dobyto opět zázrakem. Jozue dostal od Boha pokyny k jeho dobytí. Jozue měl s vojskem po šest dní pochodovat jednou denně okolo města s průvodem kněží, kteří troubí na beraní rohy a nesou „truhlu smlouvy“. Sedmý den mají obejít město sedmkrát a nakonec mají všichni válečníci křičet válečný pokřik. Při tomto pokřiku se zdi Jericha zhroutí a vojáci vtrhnou do nechráněného města a zničí ho. Další město, které má být oddáno zničení, je Aj. První tažení proti Aji končí naprostým neúspěchem. Ajští muži obrátí na útěk 3000 izraelských vojáků. Bůh ukazuje na příčinu této porážky. Izraelité ztratili Boží vedení, protože se mezi nimi našel zloděj, který i přes přímý zákaz ukradl z Jericha něco a skryl to. Teprve, když byl viník odhalen a popraven, začíná Bůh Izraelitům opět žehnat a zjevuje jim novou strategii, která vede k dobytí a zničení města. Jozue je oslavován jako hrdina a výborný stratég. Vůči poraženým nepřátelům si často počíná z dnešního pohledu velmi krutě, ovšem v souladu s Božím záměrem a s tehdejšími morálními normami. Zprávy o vpádu Izraelitů do Kanaánu se rychle rozšíří a řada drobných kananejských království se spojí ve snaze zastavit postup Jozua a jeho vojska. Jedině Gibeonité pod záminkou, že jsou z daleké země, uzavřou s Jozuem smlouvu o míru. Když je později tato lest odhalena, Jozue smlouvu neporuší a Gibeonity ušetří. Dokonce poskytne ochranu Gibeonu, když na něj chtějí zaútočit ostatní králové a potrestat ho za zběhnutí k nepříteli. Město Gibeon je ochráněno dalším Božím zázrakem, když z nebe začnou na nepřátele padat veliké kroupy a zabijí víc nepřátel než vojáci. Aby byli zničeni všichni nepřátelé, Bůh způsobí, aby se zastavilo Slunce a nezapadlo. Dalšími dobytými městy jsou Makeda, Libna, Lachiš, Eglon, Hebron, Debir, Chacor a další. Jozue tak porazil s Boží pomocí vojska, která byla daleko silnější a početnější než Izraelité. Celkem porazil 31 králů.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělování země na podíly (Joz 13–22).", "content": "Země je rozdělována losem na podíly. Kmen Levi nedostává žádný územní podíl a Levité slouží pro celý Izrael jako kněží, učitelé a pomocníci ve věcech týkajících se uctívání. Prostředky k obživě mají částečně z desátků od ostatních kmenů. Levitům je vyhrazeno 48 sídelních měst. Šest z nich je označeno jako tzv. útočištná města a může v nich najít ochranu ten, kdo neúmyslně zabije člověka. „Stan setkávání“ (\"miškan\") byl postaven v Šílu.", "section_level": 2}, {"title": "Jozuova napomenutí na rozloučenou před smrtí (Joz 23–24).", "content": "Jozue pokorně připisuje zásluhu za vítězství Bohu. Vybízí Izraelity, aby dodržovali zákon, který dostali od Mojžíše. Varuje před falešnými bohy a před modlářstvím. Jozue umírá ve věku 110 let a je pohřben v Timnat-serachu.", "section_level": 2}, {"title": "Biblická kritika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Etická otázka války a genocidy.", "content": "Izraelité dostali od Boha příkaz vyhladit všechny původní pohanské obyvatele Země zaslíbené (Dt 20,16–18). Tato otázka je diskutována zejména mezi křesťanskými teology, kteří nacházejí různá východiska, vždy je však zdůrazňován kontext doby, ve kterém se děj knihy odehrává. Většinou je vypíchnut charakter kanaánského obyvatelstva. Kananejci uctívali boha Baala, který byl známý svou krutostí a nemravností. Při uctívání Baala docházelo k mnoha sadistickým činům, například k obětování dětí. Při archeologických vykopávkách byly nalezeny hromady popela a zbytky dětských koster, což dokládá, jak rozšířený byl tento odporný zvyk. „U Kananejců tkvělo uctívání v tom, že se bezuzdně oddávali nemravnosti v přítomnosti svých bohů, což bylo náboženským rituálem, a dále v tom, že zabíjeli své prvorozené děti, aby je obětovali týmž bohům. Zdá se, že se kdysi kananejská země stala jakousi Sodomou a Gomorou celonárodního rozsahu... Měla civilizace tak odporně zvrácená a brutální vůbec právo na další existenci?... Archeologové, kteří provádějí vykopávky v ruinách kananejských měst, se diví, že je Bůh nezničil už dříve.“ Biblická kniha Jozue popisuje vyhlazení Kananejců jako vykonání oprávněného rozsudku od Boha nad zločinci. Zajímavá je zmínka v Gn 15,16, že v době Abraháma (asi před 400 lety) Bůh Amorejce (převládající kananejský kmen) nezničil, protože se jejich provinění ještě nenaplnilo. Nebyli v té době ještě tolik zkažení, že by si zasluhovali všichni vykonání rozsudku.", "section_level": 2}, {"title": "Historicita vyprávění.", "content": "Kniha Jozue je spíše ideálním vyprávěním, jak mělo obsazení země vypadat, než jak skutečně vypadalo. Kniha Jozue říká, že země byla dobyta celá, avšak kniha Soudců ukazuje situaci jinou – vypočítává dosud nedobytá města. Také archeologické nálezy nevypovídají jednoznačně o jednorázovém dobytí země. Vzniklo tak několik hypotéz rekonstruujících historickou skutečnost: Dodnes není v této otázce rozhodnuto.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kniha Jozue (, \"Jehošu'a\"), je šestá kniha v biblickém kánonu Starého zákona. Je v ní popsáno dobývání „Zaslíbené země“ a následné rozdělování země na podíly, tedy doba okolo 14.–12. stol. př. n. l. Autorství knihy je tradicí přisuzováno izraelskému vojevůdci Jozuemu, nástupci Mojžíše. ", "tgt_summary": "Das Buch Josua, auch Jehoschua oder Joschua genannt (von hebr. יְהוֹשֻׁעַ, \"Jehoschua\") ist das sechste Buch des Tanach und des Alten Testaments der christlichen Bibel. Es beschreibt die Eroberung und frühe Besiedlung Kanaans durch die israelitischen Stämme von der Zeit nach dem Tod Moses bis zum Tod Josuas. Seit dem Mittelalter wird es in 24 Kapitel unterteilt.", "id": 743803} {"src_title": "Indický oceán", "tgt_title": "Indischer Ozean", "src_document": [{"title": "Geografické charakteristiky.", "content": "Jeho rozloha je 73,556 milionu km2, což představuje přibližně 20 procent povrchu světového oceánu. Obsahuje 292,131 milionu km3 vody. Na západě (20° východní délky) přechází volně do Atlantského oceánu, na jihu (60° jižní šířky) do Jižního ledového oceánu a na východě (146°55' východní délky) do Tichého oceánu. Ze severozápadu a severu je přirozeně uzavřený, na severovýchodě je mnoha průlivy (např. Malackým, Sundským) ve Východoindickém souostroví (Indonésie) propojen s okrajovými moři Tichého oceánu (Jihočínské, Jávské, Arafurské). Na severozápadě je Suezským průplavem uměle propojen se Středozemním mořem.", "section_level": 1}, {"title": "Klimatické podmínky.", "content": "Vzhledem ke své poloze je Indický oceán v průměru nejteplejším světovým oceánem. Podstatná část jeho plochy se nachází v tropickém nebo subtropickém podnebném pásu. Pro oblast na sever od rovníku je charakteristické monzunové podnebí. V tropech jižně od rovníku jsou větry mírnější. Na jižním okraji oceánu vane chladné vlhké západní proudění doprovázející Západní příhon.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomické charakteristiky.", "content": "Vzhledem k absenci významných studených proudů (kromě Západního příhonu na jihu) dochází v Indickém oceánu pouze nízkému výlovu ryb (zejména krevety a tuňák). Podél pobřeží Afriky, Arabského poloostrova a Asie vedou důležité námořní trasy po nichž je přepravováno zboží mezi Evropou a východní Asií a více než 40 % světové produkce ropy (z oblasti Perského zálivu). Kolem somálského pobřeží a v Malackém průlivu trvá nebezpečí námořního pirátství.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna a flóra.", "content": "V Rudém moři a kolem souostroví Lakadivy a Maledivy se nachází množství korálových útesů. Oceán je také domovem mnoha druhů želv, velryb, ploutvonožců a vodních savců (např. Dugong indický). Problém znečištění moře ropou a lodní dopravou je aktuální zejména pro Rudé moře, Arabské moře a Perský záliv.", "section_level": 1}], "src_summary": "Indický oceán je třetí největší oceán na Zemi. Nachází se mezi Afrikou, Asií, Austrálií a Antarktidou. Celý leží na východní polokouli a velkou většinou jižně od rovníku.", "tgt_summary": "Der Indische Ozean ist mit 74,9 Millionen km2 Fläche (ca. 14,7 % der Erdoberfläche) der drittgrößte Ozean der Erde. Er fasst ein Volumen von ca. 291,9 Mio km3, die maximale Meerestiefe beträgt 7.290 Meter. Der Indische Ozean liegt zum größten Teil auf der Südhalbkugel. Er grenzt an die Kontinente Afrika, Asien und Australien sowie an den Atlantischen Ozean, den Pazifischen Ozean und entlang des südlichen 60°-Breitenkreises an den Antarktischen Ozean. ", "id": 2181600} {"src_title": "Polárka", "tgt_title": "Polarstern", "src_document": [{"title": "Mytologie a název.", "content": "Řecké jméno \"Cynosura\" (Κυνόσουρα) znamená ocas psa. V arabštině se nazývá \"Alrucaba\". Její oficiální název je \"Alfa Ursae Minoris (α UMi)\". Flamsteedovo označení je \"1 Ursae Minoris\" a její číslo v katalogu SAO je \"SAO 308\". V katalogu HD má označení \"HD 8890\". Moderní pojmenování hvězdy je Polárka. V České republice jsou její nejpoužívanější názvy \"Polárka\" nebo \"Severka\". Anglický název „\"Polaris\"“ pochází z latinského \"Stella Polaris\", což znamená \"Polární hvězda\". V roce 2016 založila Mezinárodní astronomická unie pracovní skupinu pro pojmenování hvězd (WGSN), jejímž cílem je katalogizovat a standardizovat jména hvězd. První bulletin WGSN z července 2016 obsahoval tabulku prvních dvou šarží jmen schválených WGSN a je v něm uvedeno jméno Polaris pro hvězdu α Ursae Minoris Aa.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha na obloze.", "content": "Polárka leží téměř na přímé linii s osou otáčení Země, tedy na severním nebeském pólu. Může se tedy zdát, že Polárka „stojí“ na místě a ostatní hvězdy se otáčí kolem ní. V současností je Polárka méně než 1° od pólu, a proto se kolem nebeského pólu otáčí v malých kruzích o průměru asi 2°. Jen dvakrát v průběhu hvězdného dne se Polárka nachází na pravém severním azimutu. Polárka nebude vždy hvězdou, která určuje severní nebeský pól. Je to v důsledku precese rovnodennosti v průběhu tisíciletí. Jiné hvězdy taktéž byly v minulosti polárními hvězdami a znovu jimi v budoucnosti budou po uplynutí jednoho platónského roku. Jsou to například hvězdy Thuban ze souhvězdí Draka, Vega ze souhvězdí Lyry a Deneb z Labutě. Na začátku 21. století byla vzdálenost Polárky od severního pólu asi 0,7° a dále se zmenšuje. Podle astronomických výpočtů dosáhne nejmenší vzdálenosti (0,5°) v roce 2100 a poté se začne vzdalovat. V průběhu 41. století projde nebeský pól blízko Gammy Cephei a kolem 91. století se bude pohybovat blízko Denebu v Labuti. Nebeský pól byl blízko Thubanu kolem roku 2750 př.nl a během klasického starověku byl blíže ke Kochabu (β UMi) než k Polárce. Na konci pozdní antiky měl přibližně stejnou úhlovou vzdálenost od β UMi jako k α UMi. Název \"Polární hvězda\" byl poprvé použit v době renesance, kdy se hvězda přiblížila k nebeskému pólu na několik stupňů. Holandský učenec Gemma Frisius na ni ve svém díle z roku 1547 odkazuje jako na \"stella illa quae polaris dicitur\", tedy hvězdu, která je nazývána polární, a její vzdálenost od nebeského pólu určil jako 3 stupně 8 minut.", "section_level": 1}, {"title": "Polární hvězda v navigaci.", "content": "Protože Polárka leží téměř v přímé linii s rotační osou Země „nad“ severním pólem - severním nebeským pólem - stojí Polárka téměř nehybně na obloze a zdá se, že kolem ní rotují všechny hvězdy severní oblohy. Proto je vynikajícím bodem, ze kterého lze čerpat měření pro nebeskou navigaci a pro astrometrii. Kolem roku 2750 př. n. l. byl nebeský pól blízko Thubanu. Ve starověku tak nebyla Polárka nejbližší hvězdou k severnímu hvězdnému pólu a spíše celé souhvězdí Malého medvěda sloužilo k navigaci. Řecký navigátor Pýtheás kolem roku 320 př. n. l. popisoval nebeský pól bez hvězd. Nicméně, jako jedna z jasnějších hvězd blízko nebeského pólu, byla Polárka používána pro navigaci alespoň od pozdního starověku a popsána jako „ἀεί φανής“ (aei phanēs – „vždy viditelný“) Stobaiosem v 5. století n. l. Od časného středověku začala vznikat různá jména označující Polárku jako polární hvězdu. Ve staré angličtině byla Polárka známa jako scip-steorra („loď-hvězda“) a staroanglická runa nazvaná Teiwaz je zjevně spojena s cirkumpolárním souhvězdím, které symbolizuje odvahu a oddanost. V období středověku už mohla být rozumně nazvána jako \"stella polaris\". Tehdy se Polárka přiblížila dostatečně blízko k pólu a stala se nejbližší hvězdou viditelnou pouhým okem poblíž pólu, i když stále ve vzdálenosti několika stupňů. V Shakespearově hře Julius Caesar, psané kolem roku 1599, se Caesar popisuje jako bytí „stejně stálé jako severní hvězda“, i když v době Caesara neexistovala žádná severní hvězda. Na Polárku odkazoval americký praktický navigátor Nathaniel Bowditch v roce 1802 jako na jednu z navigačních hvězd. Azimut Polárky ukazuje dvakrát za každý hvězdný den na sever; zbytek času je na východ či západ a její poloha musí být opravena pomocí tabulek či palcem. Nejlepší aproximace bylo dosaženo pomocí náběžné hrany „asterismu Velkého vozu“ v souhvězdí Velké medvědice. Přední hrana (definovaná hvězdami Dubhe a Merak) byla odkazována na ciferník a na něm se odečetl skutečný azimut Polárky v různých zeměpisných šířkách.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hvězdná soustava.", "content": "Polárka je trojhvězda. Pouhým okem vidíme jen největšího a nejjasnějšího člena soustavy – žlutého veleobra spektrální třídy (Polárku Aa) F7Ib. Má hmotnost 5,5 M☉, třicetkrát větší průměr než Slunce a zářivost 5000 Sluncí. Její absolutní hvězdná velikost je -5,1, ale časem se mění. Je to pulzující proměnná hvězda, konkrétně se jedná o klasickou cefeidu. Jasnost slabě kolísá z 1,9 na 2,1 mag s periodou 3,97 dne. Změny jasnosti jsou však příliš malé na to, aby se daly pozorovat okem. Amplituda pulzů se v posledních rocích stále zmenšovala a bylo možné je zjistit jen fotometrem. Okolo hlavní složky obíhá ve vzdálenosti 18,5 AU (vzdálenost Slunce a Uranu) slabý průvodce. Teprve Hubbleův vesmírný dalekohled dokázal v lednu 2006 odlišit obě hvězdy, průvodce se projevuje i posunem čar ve spektru Polárky. Hlavní složka (Polárka A) je spektroskopická dvojhvězda, složená z cefeidy a z průvodce spektrální třídy F6, který je hlavní složkou přezářený. Ve velké vzdálenosti obíhá hlavní složku další průvodce Polárka B, která je dostatečně vzdálená, aby ji pozemské dalekohledy dokázaly zachytit. Polárka B je hvězda hlavní posloupnosti spektrální třídy F3V jasná 8,8 mag. Lze ji vidět pomocí menšího hvězdářského dalekohledu (alespoň 7,5 cm) ve vzdálenosti 18′′ od Polárky A. Silným dalekohledem je možné uvidět dvě slabé hvězdy pojmenované Polárka C (13 mag a vzdálenost 43′′) a Polárka D (12 mag a vzdálenost 83′′), o nichž se předpokládalo, že jsou také součástí tohoto systému. Celá soustava je přibližně ve vzdálenosti 432 ly a přibližuje se ke Slunci rychlostí 17 km/s. Polárka je také členem málo známého asterismu Zásnubní prstýnek, ve kterém představuje diamant.", "section_level": 2}, {"title": "Proměnná hvězda.", "content": "Polaris Aa, žlutý veleobr, je klasická cefeida populace I s nízkou amplitudou, ačkoli díky své vysoké galaktické šířce byla kdysi považována za cefeidu typu II. Cefeidy představují důležitou standardní svíčku pro určování vzdálenosti, a proto je jako nejbližší cefeida v hledáčku astronomů. O variabilitě Polárky se uvažovalo od roku 1852; potvrdil ji Ejnar Hertzsprung v roce 1911. Jas Polárky se během jejích pulzací mění v rozsahu 1,86–2,13 magnitudy, ale amplituda se od jejího objevení změnila. Před rokem 1963 byla amplituda přes 0,1 magnitudy a velmi pomalu klesala. Po roce 1966 začala klesat velmi rychle, až k hodnotě menší než 0,05; od té doby se náhodně mění v blízkosti tohoto rozmezí. To by znamenalo, že amplituda nyní znovu roste, což nebylo pozorováno u žádné jiné cefeidy. Období jednoho cyklu, zhruba 4 dny, se také časem změnilo. S přestávkou v letech 1963–1965 se stabilně zvyšuje přibližně o 4,5 sekundy za rok. Původně se předpokládalo, že je to důsledek postupného vývoje hvězdy v pásu nestability cefeid směrem k červené straně Hertzsprungova–Russellova diagramu, ale může to být způsobeno také interferencí mezi základním režimem pulzace a jeho první harmonickou. Autoři výzkumu se však neshodují v tom, zda Polárka pulzuje na základní frekvenci nebo na první harmonické ani zda se pohybuje pásem nestability poprvé. Teplota Polárky se během pulzací mění jen o malé množství, ale velikost těchto změn je proměnná a nepředvídatelná. Nepravidelné změny teploty a amplituda teplotních změn během každého cyklu, z méně než 50 K na nejméně 170 K, mohou souviset s oběžnou dráhou Polárky Ab. Uváděný výzkum naznačuje, že Polárka je dnes 2,5krát jasnější než za časů Ptolemaia a mění se ze třetí na druhou velikost. Astronom Edward Guinan to považuje za pozoruhodnou změnu a je v záznamu, že „pokud jsou skutečné, jsou tyto změny 100krát větší než ty, které předpovídají současné teorie hvězdného vývoje“.", "section_level": 2}, {"title": "Vzdálenost.", "content": "Vzdálenost Polárky je předmětem řady měření s poměrně velkým rozptylem výsledků. Starší měření udávala vzdálenost 99 parseků (323 světelných let), novější přesnější paralaktické měření sondy Hipparcos udává vzdálenost 133 parseků (433 světelných let) a ještě přesnější měření sondy Gaia, zveřejněné v roce 2018, udává dokonce 136,6 parseků (445,3 světelných let). Kosmická sonda Hipparcos změřila paralaxu hvězdy v letech 1989 a 1993 s přesností 0,97 miliarcsekundy (970 mikrosekund) a získala přesná měření hvězdných vzdáleností do 1 000 kiloparseků. Data sondy Hipparcos byla znovu zkoumána pomocí pokročilejších oprav chyb a statistických technik. Přes výhody astrometrických měření sondy Hipparcos, nejistota měření vzdálenosti Polárky v datech byla prokázána a někteří vědci zpochybnili přesnost měření sondy Hipparcos u birárních cefeid jako je Polárka. Měření vzdálenosti pro Polárku byla přezkoumána a znovu potvrzena, ale stále není široká shoda o vzdálenosti hvězdy. Dalším významným krokem v měření přesnosti paralaxy je sonda Gaia, kosmická astrometrická mise zahájená v roce 2013, která měla měřit hvězdnou paralaxu s přesností 25 mikrosekund (μas). Přestože se původně plánovalo omezit pozorování sondy Gaia na hvězdy jasnější než 5,7 magnitudy, testy provedené během fáze uvádění do provozu naznačovaly, že Gaia mohla autonomně identifikovat hvězdy jasnosti 3. magnitudy. Když Gaia zahájila pravidelná pozorování operací v červenci 2014, byla nakonfigurována tak, aby rutinně zpracovávala hvězdy v rozsahu 3 až 20 magnitudy. Nad tento limit se používají speciální postupy pro stahování nezpracovaných skenovacích dat pro zbývajících 230 hvězd jasnějších než velikost 3, vyvíjejí se metody pro snížení chyb a analýzu těchto údajů a očekává se, že bude existovat „úplné pokrytí oblohy včetně jasných hvězd“ se standardními chybami „několik desítek μas“. Gaia Data Release 2 nezahrnuje paralaxu pro Polárku, ale z ní odvozená vzdálenost je 136,6±0,5 kiloparseků (445,5 ly) pro Polárku B, což je poněkud dále než většina předchozích odhadů a několikrát přesnější. Polárka byla dlouho důležitým mezníkem kosmické vzdálenosti, protože před Gaiou to byla jediná proměnná cefeida s přímými údaji o vzdálenosti, což mělo dominový účinek na měření vzdálenosti, která používají toto „pravítko“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Polárka (anglicky Polaris ), α Ursae Minoris (latinsky Alpha Ursae Minoris, zkráceně Alpha UMi, α UMi), též Severka, je nejjasnější hvězdou v souhvězdí Malého medvěda. Nachází se v blízkosti severního nebeského pólu, díky čemuž je v současnosti severní polární hvězdou. Revidovaná paralaxa sondy Hipparcos udává vzdálenost Polárky asi 433 světelných let (133 parseků), zatímco výpočty jinými metodami udávají vzdálenost o 30 procent bližší. ", "tgt_summary": "Der Polarstern ist der hellste Stern im Sternbild \"Kleiner Bär\" (im Deutschen volkstümlich auch \"Kleiner Wagen\" genannt). Da seine scheinbare Helligkeit mit 2 mag relativ hoch ist und er nahe dem Nordpol des Himmels steht, ist er ein geeignetes Mittel zur Feststellung der geografischen Nordrichtung.", "id": 683223} {"src_title": "Akční malba", "tgt_title": "Action Painting", "src_document": [{"title": "Technika.", "content": "Prázdné plátno obvykle leželo na zemi a z výšky na něj byly aplikovány barvy. Ty byly vymačkávány přímo z tub, případně lity z plechovek nebo aplikovány jakýmkoliv podobně neobvyklým způsobem. Výsledné dílo se dotvářelo ručně za pomocí špachtlí a jiných pomůcek. Pro obrazy se často využívaly další materiály jako kupříkladu drcené sklo či písek. Výrazovým prostředkem akční malby je skvrna, volně tažená linka nebo barevný cákanec. Výsledný dojem impulzivního a ničím nepřerušovaného nanášení barvy na plátno je neohraničená struktura. Velmi populární byly techniky dripping (rozstřikování barev z plechovek) a slash painting/washing (cákání štětcem, nožem či špachtlí).", "section_level": 1}, {"title": "Nejvýznamnější představitelé.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jackson Pollock.", "content": "Jackson Pollock využil veškeré možnosti akční malby (gestická malba) a je také považován za samotného zakladatele akční malby (věnoval se jí od roku 1947). Proces malování považoval za absolutní prožitek a prostředek k uvolnění, svobodě, náhodě, spontánnosti. Mezi jeho nejznámější díla se řadí Kompozice č.13 a Malba vlnité dráhy.", "section_level": 2}, {"title": "George Matieu.", "content": "George Matieu umisťoval plátno do svislé polohy a následně se na něj často s rozběhem vrhal, velkými gesty cákal barvu na plátno; tvořil i v divadle před obecenstvem", "section_level": 2}, {"title": "Mark Tobey.", "content": "Na rozdíl od výše zmíněných umělců se Mark Tobey zajímá mimo vytváření díla také o výsledný umělecký produkt; malba je pro něj prostředkem pro komunikaci. Jeho tvorba je spojována s meditací.", "section_level": 2}, {"title": "Příbuzné směry.", "content": "\"francouzský tašismus\" (la tache = skvrna) – jedná se o evropskou podobu americké akční malby, opět je zdůrazněna dynamika a bezprostřednost malířské akce, tašismus se ovšem prolíná též se surrealistickým automatismem, lyrickou abstrakcí a informelem; hlavním představitelem je Antonio Saura a Georges Mathieu.", "section_level": 1}, {"title": "České prostředí.", "content": "V českém prostředí není akční malba zcela definována, neboť veškeré proudy a umělecké činnosti, které svým způsobem zahrnují akci (happening, event, performance), byly řazeny pod akční umění. Nejvýraznější osobnosti Česka jsou Milan Knížák, Jiří Kovanda, Jan Mlčoch, a Evžen Šimera. Dnes na tyto tendence navazují především umělecké skupiny (Rafani, Ztohoven, Pode Bal).", "section_level": 1}, {"title": "Akční malba ve filmu.", "content": "Roku 2000 vznikl velmi dobře hodnocený film Pollock, režírovaný Ed Harrisem, který zpracovává nejen života Jacksona Pollocka, ale ukazuje také počátek akční malby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Akční malba ( \"action painting\", \"gestural abstraction\") vznikla v druhé polovině čtyřicátých let (ačkoliv je často uváděno až v druhé polovině šedesátých let) na území USA. První užití pojmu action painting je přisuzováno americkému uměleckému kritikovi, Haroldu Rosenbergovi. Rosenberg popisoval nový trend umělců v hlavním městě New York v dnes legendárním článku uveřejněném v časopise ARTnews roku 1952. ", "tgt_summary": "Action Painting (auch \"Actionpainting\" „Aktionsmalerei“) bezeichnet eine Kunstrichtung der modernen Malerei innerhalb des abstrakten Expressionismus. Sie trat ab 1950 in den USA auf und ist durch Jackson Pollock international bekannt geworden. Vergleichbar ist der europäische Tachismus oder Informel.", "id": 1881067} {"src_title": "Antidiuretický hormon", "tgt_title": "Antidiuretisches Hormon", "src_document": [{"title": "Tvorba.", "content": "ADH vylučují peptidergní neurony situované v hypothalamu (oblast mezimozku). Nevylučují však tento hormon do přilehlé tkáně, ale vysílají k tomu určené axony směrem do níže uložené neurohypofýzy – z ní pak probíhá vylučování do krevních kapilár.", "section_level": 1}, {"title": "Účinky.", "content": "ADH se váže na (s G proteinem spřažené) vazopresinové receptory několika typů: V (V1a a V1b) a V2 receptory (V2). Známější je fyziologická role na V2 receptory: když se na tyto receptory ve stěně sběrných kanálků v ledvinách naváže ADH, dochází k zvýšenému průchodu vody z ledvin do krve a tedy k zahušťování moči. Z molekulárně biologického hlediska je toto zajištěno stimulací váčků s předem připravenými akvaporinovými kanály, a to zvýšením vnitrobuněčné koncentrace cAMP po navázání ADH na receptor V2 typu. Zajímavé jsou však i V1 receptory, na něž ADH rovněž působí. V1a se nachází na vnitřním povrchu některých cév, hlavně v močovém měchýři a v kůži, a je schopen zužovat tyto cévní systémy (ale fyziologická role tohoto je neznámá). V1b receptory se nachází na buňkách produkujících ACTH) v předním laloku hypofýzy a zdá se, že ADH má i roli v tělesné odpovědi na stres. U jiných obratlovců má vazopresin, jenž se váže na V1 receptory v mozku, i další funkce: ovlivňuje agresivní a naopak „přátelské“ chování, rozpoznání vlastních potomků a péče o potomstvo, ale zřejmě také např. reakci na kinetózu. Jedním z endokrinních projevů onemocnění zadního laloku hypofýzy (např. nádoru) je žíznivka ( centrální diabetes insipidus), při které je člověk neschopen zadržovat v organizmu vodu, tzn. člověk pak za den vylučuje 10 až 20 l vody - dechem, potem i močí. V případě poruchy vazby ADH na receptory sběrných kanálků ledvin vzniká periferní diabetes insipidus, se stejnými komplikacemi i následky. Ethanol tlumí tvorbu adiuretinu, a proto je po požití alkoholu vylučováno větší množství moči. Kromě toho se tlumí produkce s vyšším věkem (starší člověk hůře pociťuje žízeň), dále v chladu a ve stresu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Antidiuretický hormon (ADH, též vazopresin) je peptidický hormon o délce 9 aminokyselin (takže se jedná o oligopeptid. V nejběžnější formě má sekvenci Cys-Tyr-Phe-Gln-Asn-Cys-Pro-Arg-Gly-NH (ale vyskytuje se i forma s lysinem na pozici 8 místo argininu). Název „antidiuretický hormon“ je odvozen ze skutečnosti, že působí proti diurézi, tedy tvorbě moči v ledvinách. Synonymum „vazopresin“ odkazuje na mechanismus tohoto účinku – má schopnost zužovat periferní tepénky a vlásečnice v ledvinách. ", "tgt_summary": "Das Antidiuretische Hormon (ADH), auch Adiuretin, Vasopressin (INN) oder Arginin-Vasopressin (AVP), ist ein Peptidhormon.Gaurang P. Mavani, Maria V. DeVita, Michael F. Michelis: \"A Review of the Nonpressor and Nonantidiuretic Actions of the Hormone Vasopressin.\" In: \"Frontiers in Medicine.\" 2, 2015,. PMID 25853137..Janet K. Bester-Meredith, Alexandria P. Fancher, Grace E. Mammarella: \"Vasopressin Proves Essential: Vasopressin and the Modulation of Sensory Processing in Mammals.\" In: \"Frontiers in Endocrinology.\" 6, 2015,. PMID 25705203..Ron Stoop: \"Neuromodulation by Oxytocin and Vasopressin.\" In: \"Neuron.\" 76, 2012, S. 142,. PMID 23040812. Es wird im Gehirn (im Hypothalamus) gebildet und aus einem gemeinsamen Prohormon zusammen mit Neurophysin II und Copeptin (\"CT-proAVP\") aus seinem Speicher (dem Hypophysenhinterlappen) freigesetzt. Als „antidiuretisches“ Hormon bewirkt es die Bewahrung von Körperflüssigkeit. Der Name Vasopressin bezieht sich auf seine gefäßverengende Wirkung bei höheren Dosen (von lateinisch \"vas\" = (Blut-)Gefäß und lateinisch \"pressus\" = \"Druck\").", "id": 305571} {"src_title": "Android (robot)", "tgt_title": "Androide", "src_document": [{"title": "Náboženství, legendy, historie, alchymie.", "content": "Napodobit či zopakovat stvořitelský čin Boha či Přírody – tato myšlenka se v historii lidstva opakuje mnohokrát.", "section_level": 1}, {"title": "Automaty.", "content": "S rozvojem jemné mechaniky bylo navrhováno a konstruováno mnoho automatů, tj. samohybných mechanismů, přičemž mnoho z nich bylo umisťováno do člověkupodobných figur, jejichž pohyb ovládaly.", "section_level": 1}, {"title": "Klasická literatura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Publius Ovidius Naso.", "content": "Proměny, 10. kniha: Zbožný Pygmalion je natolik znechucen ženskou proradností, že zůstává starým mládencem, panicem. Jako náhradu za ženskou lásku si vyřeže ze slonové kosti sochu ideální panny tak krásnou, že se do ní zamiluje – mluví k ní a projevuje ji i jiné něžnosti. Modlí se k bohům, Venuše jeho prosby vyslyší a způsobí, že socha v Pygmalionově objetí postupně ožívá. Pygmalion si ji bere za manželku a ta mu porodí dceru Pafé. (Je to opačný proces k jinak celkem obvyklejšímu zkamenění.)", "section_level": 2}, {"title": "Jean-Jacques Rousseau.", "content": "Melodrama Pygmalion – Rousseau přepracovává Ovidiovu myšlenku, nejde zde už o pokoru před bohy, ale spíš o vzpouru. Soše dává jméno Galatea.", "section_level": 2}, {"title": "E. T. A. Hoffmann.", "content": "Povídka \"Der Sandmann\": Student Nathanael odmítne reálnou dívku Claru a zamiluje se do mechanické loutky Olimpie, kterou smontoval prodavač Copolla. Oči jí dodal profesor Spalanzani. Nathanael ji oživuje svým vášnivým pohledem – zpočátku pomocí kouzelného dalekohledu. Mechaničnost Olimpie uvolňuje Nathanaelovi prostor pro vlastní iluze. Jedná se tedy o umělou bytost, na jejímž vytvoření se podílelo vícero tvůrců, vícero technologií.", "section_level": 2}, {"title": "Auguste Villiers de l'Isle Adam.", "content": "Termín \"android\" zpopularizoval hrabě Auguste Villiers de l'Isle Adam ve svém symbolistickém sci-firománu \"L'Ève future\" v roce 1886 (česky: \"Budoucí Eva\", přel. A. Růžičková; vyd. F. Topič, Praha 1920). Trauma Lorda Ewalda spočívá v tom, že se zamiluje do zpěvačky Alicie, která je krásná, avšak hloupá. Zoufalou situaci řeší jeho přítel, vynálezce Edison, tak, že sestrojí věrnou figurínu Alicie, oživenou duchovní bytosti Sowana. Při tom jim pomáhají nejmodernější technologie, jako například Edisonův fonograf pro záznam hlasu, a tak vzniká nová bytost – \"Hadala\", krásná a inteligentní. Záměrem tvůrců je také to, že pečlivým naprogramováním redukují obvyklé ženské vrtochy a tak se jimi vytvořená bytost stane dobře ovladatelnou. Hadala se však vymkne z jejich manipulace, začne hovořit svým vlastním jazykem a žít si svým vlastním životem. S použitím moderní terminologie byla \"Hadala\" vlastně prototypem \"gynoida\", tedy žensky vypadajícího robota.", "section_level": 2}, {"title": "Karel Čapek.", "content": "Čapkovi roboti, výrobky firmy R. U. R., byli v jeho stejnojmenném románu člověku podobní roboti, tedy androidi. Na rozdíl od Villiersova románu, kde byla Hadala prototypem androida, který měl uspokojit Ewaldovy erotické tužby, byli Čapkovi roboti hromadně vyráběné bytosti, určené k vykonávání těžké práce. (Termín robot, (původně ze slovenského výrazu pro práci, pracovníka, výdělek atd - tedy robota, robotník, zárobok a tento výraz,tedy slovo zaslechl na Slovensku některý z bratrů Čapků), a který na podkladě tohoto románu vzniknul, se pak rozšířil na téměř všechny stroje, které zastupují člověka v jeho namáhavé práci – např. kuchyňský robot.)", "section_level": 2}, {"title": "Sci-fi film.", "content": "Často je android alespoň částečně dotvořený biologickými částmi: Pro androidy se předpokládají sice biologické, ale spíše uměle vytvořené živé části.", "section_level": 1}, {"title": "Současné technologie.", "content": "Na úrovni dnešních technologií je nejen nemožné sestrojit robota, který by byl ve všech ohledech podobný člověku, ale ani to nedává velký smysl: Naopak, dnešní roboty jsou konstruovány tak, aby nahrazovaly člověka tam, kde přirozené lidské síly a schopnosti nestačí (např. jemné neurochirurgické operace, práce v těžko přístupném a nebezpečném prostředí atd.). Nicméně jsou oblasti, ve kterých má nějaký smysl napodobovat některé lidské rysy:", "section_level": 1}, {"title": "Příklady novodobých androidů.", "content": "Za jednoho z nejdokonalejších robotů humanoidní konstrukce lze považovat robota týmu SCHAFT, který v roce 2014 vyhrál soutěž DARPA Robotics Challenge.", "section_level": 1}], "src_summary": "Android je člověku podobný robot. Android je stroj, jehož účelem je vypadat, chovat se, pracovat, popřípadě myslet podobně jako člověk díky umělé inteligenci. Název „Android“ pochází z řeckých výrazů \"andros\" (muž, člověk) a \"-eides\" (stejného druhu, podobný).", "tgt_summary": "Androide, auch Android, (von \"aner\" „Mensch, Mann“ und \"eidos\" „Aussehen“, „Gestalt“ → „einem Menschen (oder Mann) ähnlich“) ist die Bezeichnung für ein Maschinenwesen bzw. einen Roboter, der einem Menschen täuschend ähnlich sieht und sich menschenähnlich verhält. Ein Androide ist somit ein spezieller humanoider Roboter. Ein humanoider Roboter in Form einer Frau wird gelegentlich auch Gynoid(e) (gr.: \"gyne\" „Frau“) genannt.", "id": 421563} {"src_title": "Thovt", "tgt_title": "Thot", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Thovt původně nejspíš byl především bohem Měsíce. V rozvinuté teologii Střední a především Nové říše se stal jedním z bohů – stvořitelů, původcem božské moudrosti a poznání ve všech jeho formách. V pozdějších obdobích se stává také bohem magie a čarování: v této souvislosti Cicero poznamenává, že Egypťané se bojí už jen vyslovit jméno boha. Pokud je toto sdělení pravdivé, mohlo by Džehutiho řecké pojmenování Thovt být odvozeno z některého z mnoha dalších pojmenování či epitet, jimiž Egypťané pozdní doby boha nepřímo označovali ve snaze vyhnout se použití jména. Město Hermapolis uctívalo boha Thovta. Tento bůh má stejné charakteristiky jako Atum – Thovt je tím nestvořeným, co existuje ve vesmíru, je moudrostí, mírou všech věcí. Zobrazuje se s hlavou ptáka ibise. Je současně písařem, který vede záznamy o všech věcech, pravou rukou spravedlnosti a tím, který na hrnčířském kruhu vytváří tělo člověka z prvotní hmoty a jeho ducha z prvotní duše.", "section_level": 1}, {"title": "Kult.", "content": "Hlavním střediskem Thovtova kultu bylo hornoegyptské město Chemenu (dříve přepisováno jako Chmunev, řecky ‛Ερμουπόλις μεγάλη - Hermopolis Megalé, tedy Velká Hermopolis) v oblasti dnešního Ešmúnénu ve středním Egyptě, kde mohl být v pozdní době spojován s teologickým konceptem Osmera bohů. Řekové Thovta ztotožnili s Hermem. Nejpozději od přelomu letopočtu až do moderní doby Thovt (ovšem ve výrazně modifikované podobě) představuje jako Hermes Trismegistos ústřední postavu hermetismu. Vedle toho je jedním z nejčastějších objektů uctívání kemetistů.", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie jména.", "content": "Etymologie jména Džehutij (eventuálně Džehutej nebo Džehuty) je neznámá a je vykládána různými způsoby. Sami Egypťané je vykládali prostřednictvím slovních hříček, z čehož se usuzuje, že jeho původ byl už ve starověku nejasný. Moderní badatelé jméno překládali jako \"„pocházející z Džehutu“\", což by mělo odkazovat na místo nazývané Egypťany Džehut, kde snad byl tento bůh původně uctíván. Džehut ovšem není nikde v nám známých staroegyptských textech zmíněn a pravděpodobně ani nikdy neexistoval. Z tohoto důvodu je dnes nejčastěji (a to různými způsoby) odvozováno od staroegyptského označení pro ibise, který byl jednou z Thovtových podob. Existují ovšem i jiné názory, např. že jméno by mělo být přeloženo jako \"„Vyměřovač“\", což by odkazovalo na zřejmě původní roli Thovta jako lunárního boha (podle fází Měsíce byl měřen čas).", "section_level": 1}, {"title": "Thovt v mimoegyptských systémech.", "content": "Nejpozději od Pozdní doby začal být Egypt ve starověkém světě pokládán za zemi mimořádného vědění a moudrosti, v níž „bohové žili mezi lidmi“, takže „pro mnoho cizinců všech společenských vrstev byly egyptská kultura a náboženství natolik přitažlivé, že byli odhodláni urazit poměrně dlouhou a časově náročnou cestu“; toto vědění bylo vzhledem k egyptskému pojetí spojováno s Thovtem. Řekové jej ztotožnili s Hermem a s využitím domácí tradice jej začali označovat jako Herma Trismegista (přímo doloženo ovšem s jistým zpožděním až kolem roku 240). V této podobě začal být Thovt od ptolemaiovské doby postupně pokládán za zakladatele širokého proudu synkretických hermetických nauk, pro něž byl z řady důvodů „přijatelný i pro některé židovské a raně křesťanské autory jako jeden z dávných proroků“. Podle shodného mínění egyptologů (a v rozporu s vlastní hermetickou tradicí přetrvávající do moderní doby) ovšem tyto představy, přestože je jim v textech dáván egyptizující nádech, odrážejí jen málo z původního egyptského pojetí. Thovt zde už nevystupuje jako bůh, ale jako nejmoudřejší z egyptských kněží.", "section_level": 1}, {"title": "Ikonografie.", "content": "Thovt je v základní podobě zobrazován jako muž se zeleně vybarvenou hlavou ibise, svého posvátného zvířete (jako ibis samotný je zobrazován méně často). Kromě obvyklých božských atributů bývá přepásán šerpou odkazující na jeho roli původce posvátných náboženských rituálů, jako božský písař může být zachycen s písařskou paletou a rákosovým pisátkem. V roli boha času a trvání, kdy obdarovává panovníka dlouhou vládou, drží v rukou hůl s řadou zářezů sloužících k počítání (patrně osekanou palmovou větev) nebo zapisuje královo jméno na listy posvátného stromu \"išed\". Často bývá zobrazován ve společnosti bohyně Maat nebo bohyně Sešat. Druhým typem zobrazení je podoba paviána, dalšího Thovtova posvátného zvířete. V tomto případě ovšem nejsou kombinovány zvířecí znaky s lidskými. Nejtypičtěji je využívána na sochách písařů: Thovt – patron písařů zde sedí jako pavián na podstavci vedle zobrazované osoby. Archeologové v Egyptě také našli množství mumifikovaných opic, které byly zasvěcené bohu Thovtovi. Egyptolog Erik Hornung upozorňuje na to, že vedle těchto způsobů Thovt může být, byť velice zřídka, zobrazován v čistě lidské podobě: snad tomu tak je v Chonsuově kapli jedné ze staveb v Luxoru. To podle Hornunga „nabývá na významu vzhledem k tomu, že v Hermu Trismegistovi bývá spatřován nikoli bůh, nýbrž moudrý člověk.“ Zobrazován může být s pokrývkou hlavy i bez ní, typickou ozdobou pro všechny typy Thovtových podob je zlatý sluneční kotouč (případně měsíční úplněk) vsazený do měsíčního půlměsíce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Thovt je v řečtině používané (v různých variantách, např. Θωθ – Thóth) a z egyptštiny ne zcela jasným způsobem odvozené jméno staroegyptského boha Džehutiho zobrazovaného v podobě muže s hlavou ibise (méně často ibise samotného) nebo v podobě paviána a ztotožňovaného s řeckým bohem Hermem. Přestože jej jménem nelze prokázat před 4. dynastií, badatelé považují za jisté, že ikonograficky je doložen už v Předdynastické době v podobě ibise na standartě, svém symbolu užívaném po celé faraonské období. Tento symbol ostatně sloužil jako ideogram pro variantu hieroglyfického zápisu Thovtova jména.", "tgt_summary": "Thot (oder Thoth, Tehut, Tahuti, Djehuti) ist in der ägyptischen Mythologie der ibisköpfige oder paviangestaltige Gott des Mondes, der Magie, der Wissenschaft, der Schreiber, der Weisheit und des Kalenders. In den Pyramidentexten galt Thot als Gott des Westens.", "id": 1012383} {"src_title": "Pogrom", "tgt_title": "Pogrom", "src_document": [{"title": "Pogromy ve středověké Evropě.", "content": "Židé se stali obětními beránky v polovině 14. století, kdy Evropu ničily epidemie plicního moru zvaného „černá smrt“, které zahubily velké procento populace. Papež Klement VI. násilí odsoudil, ale přesto docházelo k pogromům po celé Evropě a bylo zničeno na 510 židovských komunit. Císař Karel IV. toleroval protižidovské pogromy v německých říšských městech, například roku 1349 udělil Norimberku povolení srovnat židovskou čtvrť se zemí a pro případný pogrom předem vyhlásil amnestii, ale v samotné Koruně české Židy z ekonomických důvodů chránil. K nejhoršímu pogromu v Českých zemích došlo o Velikonocích roku 1389, kdy pod záminkou, že židovským chlapcem byl znesvěcen kříž nesený křesťany v průvodu, došlo k vydrancování pražského ghetta a k vyvraždění téměř celé židovské komunity v Praze. Během Chmelnického povstání na Ukrajině proti polsko-litevské nadvládě v letech 1648–1654 zahynuly desetitisíce polských Židů.", "section_level": 1}, {"title": "Pogromy v Rusku.", "content": "Pogromy se staly běžným jevem během masové vlny protižidovských bouří, které se přehnaly západními oblastmi Ruského impéria v roce 1881 poté, co byli židé nespravedlivě obviněni ze zavraždění cara Alexandra II. Bezprostředně po propuknutí pogromů byly ve 166 městech zničeny tisíce židovských domů, celé rodiny byly uvrženy do krajní bídy, docházelo ke znásilňování žen, mnoho mužů, žen i dětí bylo zabito nebo zraněno. K nejhoršímu pogromu došlo 26. dubna 1881 v Kyjevě, k dalším velkým pogromům došlo ve Varšavě a v Oděse. Nový car Alexandr III. z nepokojů obvinil židy a vydal k jejich omezení soubor tvrdých nařízení. Pogromy pokračovaly za mlčenlivé nečinnosti úřadů až do roku 1884. Další, ještě krvavější vlna pogromů, která za sebou nechala přibližně 2000 mrtvých a mnoho zraněných Židů, propukla v letech 1903–1906. Během ruské občanské války (1917–1922) došlo na různých místech Ruska a Ukrajiny k 887 pogromům s počtem židovských obětí mezi 70–250 000. Přibližně 40 % z nich měli na svědomí ozbrojenci bojovníka za Ukrajinskou národní republiku Simona Petljury, 25 % Zelená armáda a různé nacionalistické a anarchistické bandy, 17 % bělogvardějci (zvláště oddíly Antona Děnikina) a 8,5 % Rudá armáda. Od počátku do poloviny 20. století docházelo k pogromům také v Polsku, Argentině a v celém arabském světě. Krajně ničivé pogromy se objevily během druhé světové války, kdy došlo i k rumunskému pogromu v Iaşi, kde bylo zabito 14 000 židů, a k pogromu v Jedwabnem v Polsku s 380 – 1600 oběťmi. Poslední zaznamenaný velký pogrom v Evropě byl poválečný pogrom v Kielcích v Polsku, ke kterému došlo v roce 1946.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako pogromy (z ruského „gromiť“, громить ve významu „pustošit, drtit“) byly v původním významu označovány rasové nepokoje zaměřené proti židům, ke kterým docházelo často s vládní podporou většinou v Rusku a východní Evropě. V přeneseném významu může pojem označovat obecně krvavé masové pronásledování, vraždění skupiny obyvatel jiného náboženského přesvědčení nebo příslušníků jiné etnické skupiny a také se dá nazývat tzv. náhony (nadběhnutí více pogromských přívrženců proti židům).", "tgt_summary": "Der männliche oder sächliche Begriff Pogrom steht für die gewaltsame Ausschreitung gegen Menschen, die entweder einer abgrenzbaren gesellschaftlichen Gruppe angehören oder aber von den Tätern einer realen bzw. vermeintlichen gesellschaftlichen Gruppe zugeordnet werden. Im Regelfall handelt es sich dabei um ethnische, politische oder religiöse Minderheiten, z. B. Mitglieder einer bestimmten Partei oder Religionsgemeinschaft. ", "id": 555935} {"src_title": "Pergamen", "tgt_title": "Pergament", "src_document": [{"title": "Použití.", "content": "Od starověku zhruba do začátku novověku byl pergamen jedna z nejpoužívanějších psacích látek (psaly se na něj knihy a listiny). Dodnes se používá například k potahování bubnů, díky vysoké trvanlivosti se na něj tisknou britské zákony a na Pařížské univerzitě doktorské diplomy.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Kůže se zbaví chlupů buď pomocí loužení ve vápenném mléce po dobu 7–14 dní, nebo enzymaticky a poté vyčistí. Čistá kůže se napne na rám a nechá uschnout. Následně se zdrsní pemzou, plní olověnou, nebo zinkovou bělobou rozdělanou v oleji a po zaschnutí nátěru se hladí a leští. Pro výrobu jemných pergamenů se užívá kůží mladých zvířat. Pro nejjemnější pergamen, tzv. velín (materiál) (vellum), se používala dokonce kůže nenarozených jehňat – děložní pergamen. Výroba pergamenu je obrazově doložena v řadě pramenů, např. v cyklu iluminací michelsberského rukopisu. Pergameníci se latinsky označovali jako \"membranarii, rasores perg\". Ve evropských druzích pergamenu rozlišujeme tři základní typy:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Pergamen získal své jméno podle maloasijského města Pergamon, kde se dle starověkých pramenů začal vyrábět (zde dominoval obchod s ním, ale vyráběl se již dříve) a vznikla Pergamská knihovna. S jeho výrobou se zde začalo za doby vlády krále Eumena II. (197–159 př. n. l.), kdy byl podle pramenů zakázán dovoz papyru. Konkurenční město, Alexandrie, mělo zase monopol na papyrus a svou knihovnu. Řecké slovo \"diphtherai\" (kůže) označovalo i knihy. Podobně i název pro bibli (synonymum knihy) je podle města Byblos, které obchodovalo s papyrem. Později se stal obecně výlučnou psací látkou až do začátku 13. století. Od 14. století počal být vytlačován papírem, na českém území především cizí provenience, zpočátku nejčastěji papírem italským. Protože byl daleko trvanlivější než papír, pro důležité dokumenty se užíval až do 18. století. V dobách, kdy habsburskou říši ovládla byrokracie, v českých zemích se žertem říkalo, že říši vládne husa a osel (psací husí brk a oslí kůže pergamenu).", "section_level": 1}, {"title": "Palimpsest.", "content": "Po celou historii byla největší nevýhodou pergamenu jeho vysoká cena. Aby se materiálem šetřilo, často se prováděla reskribace – z jednoho listu se vyškrabal původní text a list se použil znovu. Vyškrabané pergamenové listy, tzv. palimpsesty, jsou dnes zajímavými historickými dokumenty, protože speciální lampy umožňují přečtení původního vyškrabaného textu (staršího a tedy zpravidla historicky cennějšího).", "section_level": 1}], "src_summary": "Pergamen je nevydělaná, při napětí sušená a hlazená zvířecí kůže, v minulosti používaná jako psací materiál. Používá se kůže různých domácích zvířat, např. oslů, vepřů, koz, ovcí nebo hovězího dobytka, zpravidla mladších jedinců, jejichž kůže je jemnější. Je to materiál bílkovinné povahy (kolagen a elastin). ", "tgt_summary": "Pergament ist eine nicht gegerbte, nur leicht bearbeitete Tierhaut, die seit dem Altertum unter anderem als Beschreibstoff verwendet worden ist. Pergament ist damit ein Vorläufer des Papiers. Pergament wurde meist aus Häuten von Kälbern, Ziegen oder Schafen hergestellt. ", "id": 896080} {"src_title": "Matterhorn", "tgt_title": "Matterhorn", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Matterhorn byl poslední nezdolanou alpskou čtyřtisícovkou a výstup na něj byl dlouho považován za nemožný. První pokus podnikl roku 1857 breuilský lovec Jean Antoine Carrel se dvěma druhy. Dostali se pouze na Tete du Lion, ale vytyčili cestu Lvím hřebenem, kterou se pokoušela o prvovýstup většina dalších výprav. Aby se jim sousedé ve vesnici neposmívali, šli tajně a tvrdili jim, že jdou lovit sviště, protože lezení po horách bylo tehdy považováno za podivínství. V roce 1861 se o horu začali zajímat také horolezci. O výstup se nezávisle na sobě pokoušeli Angličané Edward Whymper a profesor John Tyndall. Nejvýše se ale toho roku dostal Carrel (cca 4000 m), který na tom místě vytesal do skály svoje iniciály. V roce 1862 se z této sestavy podařilo nejvýše dostat Tyndallovi (Pic Tyndall, 4241 m). Whymper dosáhl přibližně 4150 m a při sestupu vytesal svoje iniciály metr nad Carrelovy. Roku 1863 se Carrel s Whymperem spojili, výstup museli vzdát kvůli sněhové bouři. Tohoto roku vznikl Italský Alpský spolek (CAI), jehož vedení následujícího roku pověřilo Carrella, aby provedl prvovýstup na Matterhorn, a zajistilo mu finanční podporu. V létě 1865 přijel Whymper opět do Breuilu. S Carrelem se pohádal a jiného vůdce ve vesnici nesehnal. Proto se rozhodl zkusit vystoupit hřebenem Hörnli dřív, než ho Carrel předejde, a odešel přes Theodulské sedlo do Zermattu. Zde ho čekaly další špatné zprávy – nejen že nesehnal vůdce, ale zjistil, že se na výstup připravují další dvě výpravy. Nakonec se však všichni spojili a 13. července v sestavě Edward Whymper, reverend Charles Hudson, Robert Hadow, Lord Francis Douglas, chamonixský vůdce Michel Croz a zermattský vůdce Peter Taugwalder se synem vyrazili nahoru. 14. července 1865 stanulo všech sedm jako první na vrcholu Matterhornu po výstupu hřebenem Hörnli (variantou oproti dnešní normálce - traverzovali horní částí severní stěny). Na vrcholu vztyčili místo vlajky Crozovu modrou košili na žerdi ze dvou svázaných holí. Při sestupu potkalo Whymperovo družstvo neštěstí. Nezkušený Hadow se smekl a strhl s sebou i ostatní. Lano spojující Douglase a Taugwaldera-otce se přetrhlo a Whymper s oběma Taugwaldery se zachránil. Ostatní se zřítili do severní stěny a zahynuli. Mezitím Carrel postupoval Lvím hřebenem téměř expedičním stylem. 12. července postavil první stan na Col du Lion a druhý na Pic Tyndall. Potom sestoupil do prvního tábora, který mezitím nosiči zásobili vínem a pečeným masem. 13. července se z pověrčivosti o vrchol nepokoušeli, pouze odpoledne vyšli do druhého tábora. Ráno 14. července vyrazili k vrcholu, chyběla jim jedna hodina a byli by na vrcholu první. Když na ně začali Whymper a spol. halekat, zklamaně se otočili a sestoupili. Mezitím v Breuilu dalekohledem zpozorovali postavy na vrcholu a spustili bujaré oslavy italského prvovýstupu. Ihned také poslali do Aosty posla, který cestou v každé vesnici oznamoval tuto novinu. Později v Breuilu přítomný zástupce Italského Alpského spolku při pozorování vrcholu napočítal sice sedm osob, ale vysvětlil si to tak, že díky své opilosti vidí Carrelovo čtyřčlenné družstvo dvojmo. Z omylu vyvedl Breuilské až sám Carrel, který dorazil ráno sám, protože jeho kolegové se báli ve vesnici ukázat. Aby ostudu alespoň částečně napravili, vystoupili 17. července na vrchol Lvím hřebenem Carrel a B. Bich a vztyčili zde italskou vlajku.", "section_level": 1}, {"title": "Výstupové cesty.", "content": "Výstup na \"Matterhorn\", byť některou z „normálních cest“, není turistickým výletem, ale náročnou vysokohorskou túrou. Výstup na \"Matterhorn\" hřebenem Hörnli je lezeckou túrou ohodnocenou stupněm obtížnosti AD- až AD (ve slovním překladu: \"těžší\"), skalní úseky mají obtížnost jen na kratších úsecích II, výjimečně III UIAA. I přes, na poměry současného horolezectví, nižší obtížnost jej nelze podceňovat - výstup je objektivně nebezpečný kvůli riziku pádu kamení a nekvalitní skále. Riziko pádu kamení zhoršuje značná frekventovanost cesty. Průměrný sklon výstupu je 38°, převýšení od chaty Hörnli, která je obvyklým východiskem ve vrcholový den, 1218 výškových metrů. Za optimálních podmínek není nalezení správného směru výstupu problémem, při novém sněhu nebo špatné viditelnosti je orientace obtížná. Na hřebeni se ve výšce cca 4000 m nachází bivakovací chata Solvay. Velká část Lvího hřebene je zajištěna fixními prostředky, převážně řetězy a lany, což znesnadňuje hodnocení obtížnosti výstupu. V různých zdrojích hodnocen obtížností AD- až AD, skalní místa st. II-III+. Dá se říci, že bez fixních pomůcek by lezecká obtížnost výrazně překonávala hřeben Hörnli - Lví hřeben má vyšší průměrný sklon a četné strmé stupně. Masivní osazení skály umělými pomůckami obtížnost výrazně sráží, přesto se nejedná o via ferratu. Obvyklým východiskem vrcholového dne je Carrel hutte, převýšení k vrcholu 643 výškových metrů. Výstup je náročný, exponovaný a zcela závislý na panujících klimatických podmínkách. Pokud jsou vrchní partie namrzlé, obtížnost se výrazně zvyšuje. Požadovány jsou alespoň základní znalosti lezecké techniky. V západní stěně vede prvovýstup Poldy Páleníčka.", "section_level": 1}, {"title": "Horské chaty.", "content": "Na švýcarské straně masivu \"Matterhornu\" stojí na úpatí východního hřebene chata Hörnli hütte (3260 m n. m., SAC, 50 míst, otevřena 15. 6. - 15. 9.). Ve výši 4003 m n. m. je malá bivakovací bouda Solvay (10 míst, slouží pouze jen pro případ nouze). Na italské straně hory je opěrným bodem chata Rif. Carrel - Carrel Hütte (3835 m n. m., 45 lůžek, stále otevřená, rádiová stanice, v blízkosti stojí stará chata Savoia).", "section_level": 1}], "src_summary": "Matterhorn (, ), je považován za jednu z nejkrásnějších a nejpopulárnějších hor Evropy. S nadmořskou výškou 4478 metrů je zároveň také sedmou nejvyšší horou Alp. Tyčí se na hranici mezi Švýcarskem a Itálií, nad švýcarským Zermattem a italským městem Breuil-Cervinia. Jméno \"Matterhorn\" pochází z německého \"matte\" (horská louka) a charakteristického tvaru hory, \"horn\" (roh). Stále častěji se tato hora uzavírá pro výstupy horolezců (dočasné zákazy k lezení). Důvodem jsou nebezpečné sesuvy hornin z výšky nad 3500 metrů, které způsobuje postupné tání permafrostu (trvale zmrzlé horniny, pokrývající svahy hory).", "tgt_summary": "Das Matterhorn ( oder ', oder ', Walliserdeutsch \"Hore\" oder \"Horu\") ist mit einer der höchsten Berge der Alpen. Wegen seiner markanten Gestalt und seiner Besteigungsgeschichte ist das Matterhorn einer der bekanntesten Berge der Welt. Für die Schweiz ist es ein Wahrzeichen und eine der meistfotografierten Touristenattraktionen. ", "id": 1091812} {"src_title": "Přejaté slovo", "tgt_title": "Lehnwort", "src_document": [{"title": "Sémantické, grafické a fonetické změny.", "content": "Přejaté slovo si může v novém jazykovém prostředí zachovat původní význam, ale mnohdy dochází k sémantickým posunům, často velmi výrazným. Přitom se může uplatnit konkretizace, zobecnění, metafora, metonymie nebo synekdocha. Příkladem značného sémantického posunu je aravacké slovo \"tobako\", znamenající původně \"trubka\" či \"troubel dýmky\", které bylo do evropských jazyků přejato jako název rostliny tabáku. Při přejímání dochází rovněž k fonetickým a grafickým změnám. Podoba přejatého slova je většinou více či méně přizpůsobena fonetickému systému přebírajícího jazyka. Tyto fonetické změny se v některých jazycích projevují i graficky, např. anglické \"jeans\" - české \"džíny\", francouzské \"fillet\" - české \"filé\" aj. Některé jazyky mají větší tendenci k přejímání cizích slov a internacionalismů (např. srbština, polština, angličtina), zatímco jiné, tzv. puristické jazyky, výpůjčky raději nahrazují tvorbou neologismů či kalků, k těm patří např. němčina, maďarština nebo čínština.", "section_level": 1}, {"title": "Zpětné přejetí.", "content": "Zpětné přejetí je zvláštní případ, k němuž dojde, pokud je slovo přejato ze zdrojového jazyka do jazyka přebírajícího (recipientu), tam změněno a v této pozměněné podobě přejato do lexika původního zdrojového jazyka. Např.:", "section_level": 1}, {"title": "Několikeré přejetí.", "content": "Je případ, kdy je jedno slovo přejato do přebírajícího jazyka vícekrát v průběhu historie, mezi zdrojovým a přebírajícím jazykem obvykle stojí jeden nebo více jazyků, jejichž prostřednictvím je slovo přejato. Např.:", "section_level": 1}, {"title": "Hybridní slova.", "content": "Jsou slova, která v sobě spojují cizí a domácí lexém. Mohou být vytvořena derivací od cizího kmene pomocí domácích afixů (např. elektrárna, doktorka), nebo méně často kompozicí (kompozita a juxtapozice): elektroléčba, kávovar.", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace přejatých slov.", "content": "Přejatá slova (slova cizího původu) lze rozdělit na zdomácnělá a cizí. U zdomácnělých slov si již mluvčí jazyka cizí původ neuvědomují, např. česká slova \"knedlík\", \"pytel\", \"škola\", anglická \"beef\", \"wine\". Cizí slova si v jazyce uchovala původní ráz, mluvčí si uvědomují jejich cizí původ. Cizí slova lze podle frekvence v jazyce rozdělit na více skupin:", "section_level": 1}, {"title": "Přejatá slova v češtině.", "content": "Přejatá slova tvoří podstatnou část slovní zásoby českého jazyka. Nejstarší přejímky z uralských, germánských a keltských jazyků lze datovat do praslovanského období, jsou však málo početné. Patří k nim např. některé místní názvy (Ohře, Jizera) nebo jména některých zvířat (např. bobr, velbloud). Pozdějšího data jsou latinské, řecké a hebrejské výpůjčky, související s přijetím křesťanství v 9. století (např. \"kostel\", \"anděl\", \"mnich\", \"škola\"...) Velmi intenzívní byla jazyková výměna mezi češtinou a němčinou, trvající od vrcholného středověku až do 20. stol. Vrcholu dosáhla za vlády Habsburků a následné germanizace v 17.–19. století. Od 16. stol. pronikaly do češtiny výpůjčky z maďarštiny, rumunštiny (souvisejících s valašskou kolonizací), turečtiny (v době tureckých válek) a jihoslovanských jazyků. V 16.-18. stol. došlo rovněž k převzetí mnoha slov italského, později v 18.-19. stol. také francouzského původu, zejména z oboru hudební vědy, umění a architektury, gastronomie nebo módy. V době národního obrození tehdejší jazykovědci a literáti aktivně převzali množství slov z jiných slovanských jazyků, zejména z ruštiny (tzv. rusismy) a polštiny (polonismy). Méně byly využívány jazyky jihoslovanské. Druhá vlna masového přejímání z ruštiny (zahrnující hlavně politické a ekonomické termíny) je datována nástupem komunistického režimu po roce 1948. Od poloviny 20. stol. je nejvíce slov do češtiny přejímáno z angličtiny, především z odvětví sportu či technologií, zejména výpočetní techniky. Tento trend je úzce spjat s postupem globalizace. Prostřednictvím angličtiny, španělštiny, francouzštiny a ruštiny (výjimečně i přímou cestou) byla do češtiny přejata četná slova z exotických, mimoevropských jazyků, jako jsou arabština, indické jazyky, čínština, japonština, ale také jazyky indiánské, polynézské nebo africké. Tato slova často označují reálie života v daných oblastech, názvy exotických rostlin či živočichů, výjimkou jsou sanskrt, hebrejština a zejména arabština, z nichž pocházejí i některé internacionalismy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Přejaté slovo (přejímka, výpůjčka) je slovo (vzácněji sousloví, idiom či celá fráze), které je převzato ze zdrojového jazyka (donoru) a začleněno do lexika přebírajícího jazyka (recipientu), aniž by bylo přeloženo. Dochází tím k obohacování a rozšiřování lexika přebírajícího jazyka. Podobným případem je kalk, v tomto případě však je přejaté slovo (nebo celá fráze) při začlenění do lexika recipientu doslovně přeloženo.", "tgt_summary": "Ein Lehnwort ist ein Wort, das aus der Sprache (der \"Geber-\" oder \"Quellsprache\") in die \"Nehmersprache\" (Zielsprache) übernommen (entlehnt) wurde. Die Gebersprache muss dabei nicht unbedingt auch die Ursprungssprache sein, sondern kann auch eine vermittelnde Sprache (Vermittlersprache) sein (beispielsweise bei \"Cache\"). ", "id": 251580} {"src_title": "Elektronický podpis", "tgt_title": "Elektronische Signatur", "src_document": [{"title": "Vlastnosti elektronického podpisu.", "content": "Elektronický podpis umožňuje ověřit několik skutečností:", "section_level": 1}, {"title": "Princip funkce.", "content": "Princip elektronického podpisu vychází z existence nějaké soukromé informace, kterou vlastní jenom podepisující osoba a nikdo jiný, a tato informace reprezentuje jeho schopnost vytvořit elektronický podpis pod určitým dokumentem. Toto číslo je tajnou informací – daty pro vytvoření elektronického podpisu. U elektronického podpisu podepisování probíhá velmi podobně jako na papíru, přičemž místo papírového dokumentu je k dispozici elektronický dokument (v podstatě jedno velmi velké číslo) a místo podpisové schopnosti existuje druhé číslo – tajné podepisovací číslo. Určitým matematickým spojením těchto dvou čísel vzniká číslo nové, a tím je právě elektronický podpis. Ten je možné připojit k podepisovanému dokumentu, přenášet jej s ním na dálku – např. e-mailem, uložit podepsaný dokument na jakékoliv médium umožňující digitální záznam apod. Podepsání elektronického dokumentu probíhá tak, že se „prožene“ speciálním programem, který vygeneruje z obsahu dokumentu a ze soukromého klíče určitou posloupnost znaků, kterou připojí ke zprávě jako její digitální podpis. Takto podepsaná zpráva je odeslána příjemci. Příjemce použije druhý klíč, komplementární k předchozímu – tzv. veřejný klíč, pomocí nějž může ověřit pravost podpisu (tj. provést identifikaci a autentizaci odesilatele) a neporušenost obsahu (integritu) zprávy.", "section_level": 1}, {"title": "Kryptografická technologie.", "content": "Pro elektronické podpisy se dnes používá především metody asymetrické kryptografie, tedy metody používající dvou klíčů – tajného (soukromého) a veřejného. K vytvoření elektronického podpisu může posloužit i symetrická kryptografie, pak jde ovšem o arbitrovaný protokol; aplikace asymetrických algoritmů je výrazně pomalejší než užití algoritmů symetrických, což vyplývá z matematického principu metody. Proto se mnohdy při tvorbě podpisu nešifruje soukromým klíčem odesilatele celá zpráva, ale nejprve se na obsah elektronického dokumentu použije takzvaná hashovací funkce. Jde o jednosměrnou transformaci, která z dokumentu vytvoří určitou jí reprezentující hodnotu (textový řetězec) pevné délky – tzv. hash hodnotu (opačný postup, tedy z hash hodnoty vytvořit původní dokument, není možný), což je poměrně krátké číslo (typicky několik stovek bitů). Ta se zašifruje některým asymetrickým algoritmem s použitím soukromého klíče podepisující osoby. Výsledkem je elektronický podpis, který splňuje stejná bezpečnostní kritéria jako podpis celého dokumentu, provedení však trvá nesrovnatelně kratší dobu. Kontrola digitálního podpisu zprávy u příjemce probíhá tak, že ke zprávě je podle dohodnutého algoritmu samostatně dopočítána nová hash hodnota. Poté je pomocí veřejného klíče autora podpisu dešifrován obsah elektronického podpisu a výsledek je porovnán s vypočteným hashem zprávy. Pokud jsou obě hodnoty hashe stejné, je podpis z matematického hlediska platný. V tuto chvíli však není možné považovat platný elektronický podpis za zcela důvěryhodný, protože není jisté, kdo je majitelem veřejného klíče, pomocí kterého došlo k matematickému ověření podpisu.", "section_level": 2}, {"title": "Přenos důvěry.", "content": "Důvěryhodnost platného elektronického podpisu je nutné zjistit pomocí principu přenosu důvěry z důvěryhodné třetí strany na údaj o majiteli veřejného klíče, pomocí kterého došlo k úspěšnému matematickému ověření platnosti elektronického podpisu (viz minulý odstavec). K tomu je využíván digitální certifikát, který vydává důvěryhodná certifikační autorita. Digitální certifikát je vlastně elektronicky podepsaný veřejný klíč, ke kterému jsou připojeny identifikační údaje jeho majitele. Pokud věříme, že certifikační autorita podepsala veřejný klíč teprve poté, že jeho majitel prokázal svoji totožnost (například občanským průkazem) můžeme po ověření matematické platnosti elektronického podpisu certifikační autority, který je umístěn pod veřejným klíčem (viz minulý odstavec), přenést důvěru v certifikační autoritu na identifikaci majitele, která je ve zkoumaném veřejném klíči uvedena. Ovšem v tomto okamžiku se dostáváme do stejné situace jako na začátku odstavce, protože k ověřování elektronického podpisu certifikační autority potřebujeme veřejný klíč certifikační autority, avšak abychom důvěru mohli přenést, musíme si být jisti, že údaje o certifikační autoritě jsou správné (tj. že věříme správně certifikační autoritě a ne podvodníkovi, který se za certifikační autoritu jen vydává).", "section_level": 2}, {"title": "Úložiště certifikátů.", "content": "Při kontrole údajů ve veřejném klíči certifikační autority můžeme opět využít elektronický podpis, protože za pravost údajů by se mohla zaručit „vyšší“ certifikační autorita. Ovšem tak bychom se dostali do nekonečného ověřování dalších a dalších elektronických podpisů a veřejných klíčů (tj. digitálních certifikátů). Proto v počítačích existuje úložiště certifikátů, ve kterém jsou shromážděny tak zvané kořenové certifikáty, což jsou veřejné klíče „nejvyšších certifikačních autorit“. Pokud uživatel počítače bude důvěřovat, že má v úložišti nezfalšované kořenové certifikáty, může tuto důvěru pomocí postupného ověření elektronických podpisů přenést na veřejné klíče uvedené výše v tomto textu a nakonec až na elektronicky podepsaný dokument.", "section_level": 2}, {"title": "Používané algoritmy.", "content": "Pro elektronický podpis se používají tyto algoritmy:", "section_level": 2}, {"title": "Zaručený a uznávaný elektronický podpis.", "content": "V české legislativě je definován zaručený elektronický podpis, který vyhovuje uznávání státní správou (zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce). Zákon rozlišuje \"elektronický podpis\", který identifikuje fyzickou osobu, a právnickou osobu, která se prokazuje \"elektronickou značkou\" čili elektronickou pečetí (obdoba firemního nebo úředního razítka). Zaručený elektronický podpis umožňuje identifikaci podepisující osoby ve vztahu k datové zprávě a je k ní připojen takovým způsobem, že je možno zjistit jakoukoliv následnou změnu dat. Protože ale zaručený elektronický podpis v podstatě pouze ověřuje, že byl daný dokument podepsán, existuje ještě uznávaný elektronický podpis, z něhož již jde díky soukromému klíči poznat, která konkrétní osoba jej doopravdy podepsala. To dokáží poznat certifikační autority, které vystavily příslušný certifikát.", "section_level": 1}, {"title": "Poskytovatelé certifikačních služeb.", "content": "Podle zákona je touto stranou poskytovatel certifikačních služeb, což je soukromoprávní subjekt, poskytující službu spočívající v propojení fyzické osoby s jejím veřejným klíčem prostřednictvím tzv. certifikátu. Certifikátem zaručuje, že veřejný klíč patří opravdu tomu, kdo je označen jako jeho vlastník. Certifikát je tedy také elektronický dokument, který k tomu, aby mohl sloužit svému účelu, musí být elektronicky podepsán poskytovatelem certifikačních služeb. (Tím je chráněn jeho obsah proti zásahu podobně, jako jiné podepsané elektronické dokumenty.) Může dokonce existovat více certifikátů, má-li osoba více dvojic klíčů, určených pro různé příležitosti. Jeden jako soukromá osoba, jeden jako statutární představitel firmy, jeden jako člen zájmového spolku apod. Certifikát může obsahovat i pověření osoby nebo limit transakcí, které lze takto podepsat.", "section_level": 1}, {"title": "Akreditované certifikační autority.", "content": "Subjekty v této skupině mají pro nás největší význam. Ten vyplývá ze skutečnosti, že při komunikaci se státní správou je vyžadován kvalifikovaný certifikát vydaný akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb. Tyto certifikáty, které mohou pochopitelně vydat pouze akreditované subjekty, mají nejširší možnost použití. Samostatný proces akreditace nám zaručuje velice dobrou jistotu zejména o bezpečnosti takových certifikátů a o tom, poskytovatel disponuje dostatečnými prostředky na krytí případných škod. Lze říci, že certifikáty akreditovaných poskytovatelů jsou nejjistější. Akreditovaný poskytovatel musí splnit určité podmínky, které se na ostatní poskytovatele nevztahují. Zejména se jedná o § 10 ZoEP a vyhlášku č. 366/2001 Sb. Úřadu pro ochranu osobních údajů.", "section_level": 2}, {"title": "Veřejné CA.", "content": "Do další skupiny spadají certifikační autority, které sice nemají akreditaci, ale nabízejí své certifikační služby veřejnosti. Těchto společností je na trhu více než v případě první skupiny. Zajímavou certifikační autoritou byla do roku 2011 CA Czechia, která měla poměrně široké portfolio služeb. Byla dceřinou společností brněnské firmy ZONER software, a. s.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromé CA.", "content": "Soukromých certifikačních autorit existují v ČR desítky až stovky. V podstatě může být takovou CA každý, kdo má potřebné know how (když jej nemá může ještě využít nějaké nabídky jako např. Globe internet). Pro velké a známé organizace je tato cesta levnější, než pořizování certifikátů od externí certifikační autority. Organizace zaručuje certifikáty svým jménem. Typické je, že tyto autority nevydávají certifikáty široké veřejnosti. Nefungují jako na trhu komerční subjekty. Certifikáty jsou vydávány pro potřeby organizace, nebo jejich partnerů klientů apod. Soukromé CA jsou většinou provozovány univerzitami, provozovateli webhostingu a podobných služeb nebo velkými podniky.", "section_level": 2}, {"title": "Legislativa.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Legislativa ČR.", "content": "V České republice byl zákon o elektronickém podpisu přijat v roce 2000 a ČR se tak stala třetí zemí, kde vstoupil v platnost zákon upravující užívání elektronického podpisu. Úřad pro ochranu osobních údajů udělil První certifikační autoritě, a. s., akreditaci pro výkon činnosti akreditovaného poskytovatele certifikačních služeb ve smyslu zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, s účinností od 18. března 2002. Tím byla prakticky zahájena éra využívání a legalizace zaručeného elektronického podpisu v Česku. Zákon vychází ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/93/ES. Český zákon o elektronickém podpisu (ZoEP-ČR) definuje elektronický podpis jako „údaje v elektronické podobě, které jsou připojené k datové zprávě nebo jsou s ní logicky spojené, a které slouží jako metoda k jednoznačnému ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě“, což je v podstatě rozšířená definice daná směrnicí.", "section_level": 2}, {"title": "Legislativa EU.", "content": "Ve většině legislativ zemí EU je zřejmá snaha o zrovnoprávnění vlastnoručního podpisu a jisté formy elektronického podpisu v rámci jeho znatelnosti při právních úkonech v souladu s příslušným článkem směrnice. V legislativě původních členských států EU (15) jsou jasná pravidla pro uznávání kvalifikovaných certifikátů vydaných zahraničními poskytovateli certifikačních služeb. V nových a přistupujících zemích je podle situace komplikovanější. Počet sledovaných a akreditovaných CA vydávajících kvalifikované certifikáty se v jednotlivých zemích výrazně liší. V několika zemích není dokonce vůbec žádný akreditovaný poskytovatel certifikačních služeb a v mnoha pouze jeden. V zemích, kde je vydáváno větší množství kvalifikovaných certifikátů, se tak zpravidla děje na popud a pro potřebu státních institucí. V podstatě až na výjimky neexistuje poptávka po certifikačních službách pro širší využití. Výjimky jsou téměř bezvýhradně spojeny s použitím elektronického podpisu v bankovních aplikacích a v aplikacích používaných veřejnou správou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Elektronický podpis (též digitální podpis) je v informatice označení specifických dat, které v počítači nahrazují klasický vlastnoruční podpis, respektive ověřený podpis. Je připojen k datové zprávě nebo je s ní logicky spojen, takže umožňuje ověření totožnosti podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě. Elektronický podpis je prostředek k tomu, jak v anonymním světě internetu ověřit totožnost odesílatele. ", "tgt_summary": "Unter einer elektronischen Signatur versteht man mit elektronischen Informationen verknüpfte Daten, mit denen man den Unterzeichner bzw. Signaturersteller identifizieren und die Integrität der signierten elektronischen Informationen prüfen kann. In der Regel handelt es sich bei den elektronischen Informationen um elektronische Dokumente. Die elektronische Signatur erfüllt somit technisch gesehen den gleichen Zweck wie eine eigenhändige Unterschrift auf Papierdokumenten. ", "id": 1498445} {"src_title": "John von Neumann", "tgt_title": "John von Neumann", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "János Neumann se narodil v Budapešti v rodině bohatého maďarského židovského bankéře, který byl za své zásluhy povýšen císařem do šlechtického stavu. Od malička projevoval výjimečný talent v matematice, měl jazykové nadání a neobyčejnou paměť. Říká se o něm, že v šesti letech byl schopen žertovat s otcem ve starořečtině a zpaměti uměl dělit osmimístnými čísly. V osmi letech už znal diferenciální a integrální počty. Studoval na Luteránském gymnáziu a od dvanácti let ho soukromě učil profesor matematiky z budapešťské univerzity. V sedmnácti letech publikoval svou první vědeckou práci. Na otcovo přání začal v roce 1921 studovat chemii na univerzitě v Berlíně, odkud v roce 1923 přešel na univerzitu v Curychu, kde promoval v roce 1926. Současně získal na univerzitě v Budapešti doktorát z matematiky za práci na teorii množin. V roce 1924 pobýval na univerzitě v Göttingenu, kde se setkal s významnými vědci té doby. V roce 1927 nastoupil jako nejmladší asistující docent v historii na univerzitu v Berlíně, další dva roky strávil na Hamburské univerzitě. Začal se zabývat kvantovou teorií a teorií neuronové sítě. V roce 1928 publikoval svou stěžejní práci z teorie her, která je dodnes používána v matematických modelech v ekonomii i politice. Roku 1930 byl pozván jako hostující profesor do amerického Princetonu. V tomto roce si vzal svou první ženu Mariettu Kövesi, před sňatkem přestoupil na katolickou víru a nechal se pokřtít. V době narůstajících represí vůči Židům Evropu opustil a v roce 1931 přesídlil do USA natrvalo i s celou rodinou, matkou i bratry. Získal americké občanství, změnil si jméno na John von Neumann a přijal stálé místo na univerzitě v Princetonu. V roce 1933, kdy byl založen Institute for Advanced Studies, byl jmenován jedním z původních šesti profesorů matematiky a stal se tak nejmladším členem fakulty. S manželkou Mariettou měli dceru Marinu, která se narodila v roce 1935 v Princetonu. O dva roky později se rozvedli. V roce 1938 von Neumann navštívil Maďarsko a oženil se zde s Klárou Danovou, která se s ním vrátila do USA. Po vypuknutí 2. světové války se stal jednou z hlavních postav projektu Manhattan, jehož cílem bylo vyvinout atomovou bombu rychleji než Němci. Od roku 1943 se podílel na řešení problémů v konstrukci bomby, které vyžadovaly matematickou erudici. Podařilo se mu např. stanovit množství explozivního materiálu potřebného k co nejúčinnějšímu výbuchu. Jeho rychlá a brilantní řešení byla oceňována všemi spolupracovníky. Za své válečné služby získal v červenci 1946 medaili za zásluhy a námořní řád za vynikající civilní službu. Později pomáhal svými výpočty i při vývoji vodíkové bomby a stal se poradcem americké vlády. V roce 1956 mu prezident Dwight D. Eisenhower předal medaili svobody za sérii významných vědeckých studijních projektů v oblasti vyzbrojování USA. V roce 1944 se von Neumann podílel na University of Pennsylvania na stavbě prvního plně elektronického počítače ENIAC (Electronic Integrator And Computer). V roce 1945 byl jmenován ředitelem projektu the Electronic Computer Project prováděném v Princetonu. Soustavně pracoval na vývoji dalších typů počítačů (EDVAC, IAC, MANIAC). V posledních letech svého života se zabýval problematikou porovnávání lidského mozku a fungování moderního počítače. Jeho dílo \"\"The computer and the brain\"\" zůstalo nedokončené a dochovalo se jen v rukopisech jako soubor přednášek připravených pro universitu Yale na r. 1957. V roce 1955 se přestěhoval se svou manželkou do Washingtonu. John Von Neumann zemřel o dva roky později na rakovinu. Bylo mu necelých čtyřiapadesát let. Je pohřben v Princetonu v New Jersey.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "John von Neumann byl skvělý společník, rád organizoval pro své kolegy a přátele setkání, na kterých vymýšlel různé společenské hry s matematickou úlohou. Nikdy nezkazil žádnou zábavu. Byl velkým znalcem historie a obdivovatelem literárního romantismu. Jeho vášní bylo jídlo a pití. Rád řídil auta, ale byl špatný řidič. V Princetonu je jedna část města nazvána „von Neumannův koutek“, místo jeho častých nehod. Vždy chodil formálně oblečen. Jeho nejbližším přítelem v USA byl matematik Stanislaw Ulam, se kterým si rád vyprávěl židovské anekdoty.", "section_level": 2}, {"title": "Von Neumannova koncepce počítače.", "content": "Von Neumannova architektura digitálního počítače byla publikována v roce 1945 v článku \"First Draft of a Report on the EDVAC\". Základní moduly jím navrženého počítače jsou: procesor, řadič, operační paměť, vstupní a výstupní zařízení. Tato koncepce tvoří základ architektury současných počítačů.", "section_level": 1}, {"title": "Von Neumannův počítač.", "content": "1946 John von Neumann", "section_level": 2}], "src_summary": "John von Neumann (maďarsky \"Neumann János\", 28. prosince 1903 Budapešť, Rakousko-Uhersko – 8. února 1957 Washington, D.C., Spojené státy americké) byl americký matematik maďarského původu, který značnou mírou přispěl k oborům jako jsou kvantová fyzika, funkcionální analýza, teorie množin, ekonomie, informatika, numerická analýza, hydrodynamika, statistika a mnoho dalších matematických disciplín. ", "tgt_summary": "John von Neumann (* 28. Dezember 1903 in Budapest, Österreich-Ungarn als \"János Lajos Neumann von Margitta\"; † 8. Februar 1957 in Washington, D.C., Vereinigte Staaten) war ein ungarisch-US-amerikanischer Mathematiker. Er leistete bedeutende Beiträge zur mathematischen Logik, Funktionalanalysis, Quantenmechanik und Spieltheorie und gilt als einer der Väter der Informatik. Später veröffentlichte er als Johann von Neumann; heutzutage ist er vor allem unter seinem in den USA gewählten Namen John von Neumann bekannt.", "id": 1578287} {"src_title": "Kapitalismus", "tgt_title": "Kapitalismus", "src_document": [{"title": "Historický vývoj kapitalismu.", "content": "Kapitalistické vztahy v hospodářství se v Evropě objevují již od 16. století, kdy začaly pomalu vytlačovat vztahy feudální. Teprve s rozvojem průmyslové revoluce však dochází k rozšíření kapitalismu do většiny světa a k likvidaci původních hospodářských a společenských systémů. K rozvoji dochází převážně v oblastech s vyšší gramotností.", "section_level": 1}, {"title": "Definice.", "content": "Will Hutton a Anthony Giddens identifikují tři základní charakteristiky kapitalismu: Karl Marx definuje kapitalismus jako výrobní způsob, který se zakládá na námezdní práci. V období studené války se stal termín kapitalismus do jisté míry pejorativním označením nedostatků západního světa, používán byl ve velké míře především levicově smýšlejícími silami. Rovněž začal představovat ale i symbol západu, protiklad tehdejšího východního socialismu.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika kapitalismu a jeho alternativy.", "content": "Kapitalismus je kritizován kvůli údajným bezcitným bojům, válkám o peníze, ropu, pracovní příležitosti. Někteří odpůrci této politické filozofie tvrdí, že kapitalismus spočívá v tom, že lidé namísto toho, aby společně něco užitečného vytvářeli, jsou posílání do nerovné soutěže při jejich získávání, kde vítězí jen hrstka jedinců na úkor všech ostatních. Tihle jedinci postupně ovládají úplně všechno a v zájmu udržení si svých privilegií a zisků, manipulují veřejným míněním, omezují lidské svobody, bezcitně vykořisťují pracující, rozpoutávají války nebo bezohledně drancují planetu. K alternativám systémů společenského uspořádání a reformám kapitalismu patří např. samospráva pracujících participativní ekonomika, základní nepodmíněný příjem, komunismus, nebo ekonomie obnovitelných zdrojů. Zastánci úplného volného trhu a pravicoví libertariáni kritizují systém, kde jsou dle nich zvýhodňovány některé banky a korporace, což podle libertariánů nemá s principy volného trhu nic společného a považují ho za formu socialismu. Kapitál je navíc dědičný. Gatsbyho křivka ukazuje, že sociální nerovnost (Giniho koeficient) je často nadále děděná jako za feudalismu a společnost nenabízí rovné příležitosti. Marxisté považují kapitalismus za poslední období nerovné společnosti. Hlavním problémem je podle marxismu vykořisťování a \"odcizení\" člověka: Dělník vyrobí produkt, tedy tvoří nadhodnotu, tento výrobek neslouží ani jemu přímo, ani však se nestává jeho vlastním předmětem směny, ale je od tohoto konečného výrobku odcizen, neboť se nepodílí na jeho směně a nemá z něj tedy spravedlivý výnos. Výrobek patří kapitalistovi, který bohatne z práce jiných, odlidštěných, od výsledků své práce oddělených, totiž samotných dělníků. Tak roste i zisk jeho, a nikoli dělníka, který má na tvorbě výrobku účast svou prací. Je odtržen od své podstaty. Je pouze pracovní silou, která představuje hodnotu pro kapitalistu. Leninismus přidává pojem imperialismus, kterým Lenin ve své knize označil soudobou, dle něj poslední fázi vývoje kapitalismu, charakterizovanou nadvládou monopolů a dělením světa mezi světové mocnosti. Současně nejvýznamnějším argumentem je, že kapitalismus se vylučuje s udržitelným rozvojem, neboť maximální produkce, která vede k maximálnímu zisku, musí zákonitě fungovat na úkor životního prostředí i obyvatel, neboť není dostatečně financována sociální oblast (př. mateřská, důchody apod.). Proto také vznikají různé apokalyptické scénáře vývoje na Zemi, neboť se nezdá, že by bylo možné kapitalismus jen tak zrušit a nahradit ho jiným systémem, který by dával stejné množství prostoru ve všech třech pilířích udržitelného rozvoje (ekonomickém, environmentálním a sociálním). Proti kapitalismu také vystupují ekonomičtí disidenti (Molly Scott Cato, v Česku Naďa Johanisová).", "section_level": 1}, {"title": "Přínosy a obhajoba kapitalismu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rakouská ekonomická škola.", "content": "Dle ekonomů rakouské ekonomické školy (např. Ludwig von Mises) je kapitalismus systém, v němž je díky volnému trhu, osobnímu vlastnictví a dobrovolné směně možné dosáhnout maximálního bohatství a naplnění lidských potřeb. Zároveň díky soukromému vlastnictví výrobních statků dochází k motivaci spořit a tím akumulovat bohatství a zvyšovat produktivitu práce.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomický růst.", "content": "S nástupem kapitalismu je spjato i ohromné zrychlení bohatnutí společnosti. Jak popsal již Adam Smith ve svém díle Bohatství národů, společnosti bohatnou v době, kdy je jim umožněna dobrovolná směna a vlastnictví kapitálu. V takové situaci se i zdánlivě špatné lidské vlastnosti, jako je např. chamtivost, projeví snahou co nejlépe uspokojit zákazníka, a ve výsledku dochází k obohacení na obou stranách transakce.", "section_level": 2}, {"title": "Kapitalismus v České republice.", "content": "K vzniku kapitalismu se váže i kupónová privatizace v Československu a Česku. Za symbolický poplatek se občan stal akcionářem v podniku. Ovšem díky kupónové privatizaci docházelo k častému tunelování. Za hlavní aktéry této privatizace jsou považováni: Václav Klaus, Tomáš Ježek a Dušan Tříska. Díky privatizaci vzniklo mnoho politických kauz, jako Kauza harvardských fondů, Kauza bytů OKD apod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kapitalismus je ekonomický systém, v němž jsou výrobní prostředky v soukromém vlastnictví a jsou provozovány v prostředí tržní ekonomiky za účelem dosažení užitku. Akumulací (části) zisku vzniká kapitál, který je znovu investován do výroby za účelem navýšení zisku. Vyskytuje se však více pojetí kapitalismu závisející na historické době a osobě, která jej používá. Termín také zpravidla nezahrnuje jen ekonomický, ale i společenský a politický význam. Je to opak socialismu. ", "tgt_summary": "Kapitalismus bezeichnet zum einen eine spezifische Wirtschafts- und Gesellschaftsordnung, zum anderen eine Epoche der Wirtschaftsgeschichte. Die zentralen Merkmale sind in Anbetracht des historischen Wandels und der zahlreichen Kapitalismusdefinitionen sowie ideologischer Unterschiede umstritten. Allgemein wird unter Kapitalismus eine Wirtschafts- und Gesellschaftsordnung verstanden, die auf Privateigentum an den Produktionsmitteln und einer Steuerung von Produktion und Konsum über den Markt beruht. Als weitere konstitutive Merkmale werden genannt: die Akkumulation, für manche das „Herzstück“, Hauptmerkmal und Leitprinzip des Kapitalismus, „freie Lohnarbeit“ und das „Streben nach Gewinn im kontinuierlichen, rationalen kapitalistischen Betrieb“. ", "id": 1282834} {"src_title": "Časoprostor", "tgt_title": "Raumzeit", "src_document": [{"title": "Vzdálenost v prostoročasu.", "content": "Vzdálenost mezi dvěma událostmi v prostoročasu se označuje jako prostoročasová vzdálenost (interval).", "section_level": 1}, {"title": "Speciální teorie relativity.", "content": "Prostoročas užívaný ve speciální teorii relativity je čtyřrozměrný, přičemž souřadnice \"x\", \"y\", \"z\" představují prostorové souřadnice a časová souřadnice je vyjadřována jako \"ct\", kde \"c\" je rychlost světla. Čtveřice souřadnic tvoří čtyřvektor. Všechny souřadnice (prostorové i časová) mají tedy prostorový rozměr (jejich jednotkou jsou metry). Takto vytvořený čtyřrozměrný prostor je použitelný pouze tehdy, pokud vzdálenost v tomto prostoru je invariantní vzhledem k Lorentzově transformaci. To vyžaduje, aby vzdálenost mezi dvěma body tohoto prostoru byla definována jiným způsobem, než je obvyklé v euklidovském prostoru. Doplní-li se časová souřadnice o imaginární jednotku, tzn. časovou souřadnici vyjádříme jako formula_1, lze vzdálenost vyjádřit vztahem Veličina formula_3 bývá také označována jako „lineární element“. Takto definovaný prostoročas má euklidovský charakter označován se jako Minkowského prostor. Geometrie v Minkowskiho prostoročase však není euklidovská, ale pseudoeuklidovská. Z hlediska přechodu od speciální teorie relativity k obecné teorii relativity je však vhodnější formulovat vzdálenost zavedením metrického tenzoru. Vzhledem k tomu, že Minkowského prostor není zakřivený, má metrický tenzor jednoduchý tvar kde formula_5, přičemž index 0 označuje časovou složku a indexy 1, 2 a 3 označují prostorové komponenty metrického tenzoru. Místo uvedené metriky se často používá metrický tenzor s rozdílnou signaturou Skalární součin dvou vektorů formula_7, formula_8 pak lze vyjádřit jako formula_9, kde bylo užito Einsteinovo sumační pravidlo. Výraz pro skalární součin lze použít i pro vyjádření vzdálenosti, tedy kde formula_11 označuje časovou souřadnici a formula_12 pro formula_13 označuje prostorové souřadnice. Tento postup umožňuje využití prostředků Riemannovy geometrie. Vzhledem k tomu, že vzdálenost je indefinitní, označuje se tato geometrie jako pseudoriemannovská. Každý bod Minkowskiho prostoročasu představuje prostoročasovou událost, čímž se vyjadřuje, že se nejedná pouze o prostorový bod, ale o bod prostoru vztahující se k danému časovému okamžiku. Vzdálenost mezi dvěma událostmi se označuje jako \"prostoročasový interval (vzdálenost)\".", "section_level": 2}, {"title": "Obecná teorie relativity.", "content": "V obecné teorii relativity se místo Minkowskiho prostoročasu používá Riemannův prostoročas, který může být obecně zakřivený a metrika je v něm charakterizována symetrickým metrickým tenzorem formula_14, který obecně není diagonální. Vzdálenost je pak vyjádřena jako Přechod ke speciální teorii relativity lze zajistit položením Vzdálenost pak získá tvar", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělení prostoročasových intervalů.", "content": "Prostoročasové vzdálenosti mezi dvěma událostmi lze rozdělit podle toho, zda je možné mezi oběma událostmi předat informaci prostřednictvím signálu šířícího se světelnou nebo podsvětelnou rychlostí. Poznámka: To, zda je prostoročasový interval větší nebo menší než nula, je závislé na signatuře zvolené metriky. Množinu událostí, které mají od dané události \"A\" nulovou vzdálenost, označujeme světelný kužel. Ten rozděluje prostoročas na tři oblasti: absolutní minulost, absolutní budoucnost a relativní současnost. Absolutní minulostí označujeme ty události \"B\", které pro každého pozorovatele leží v minulosti události \"A\", absolutní budoucnost jsou pak události \"B\", které pro každého pozorovatele leží v budoucnosti události \"A.\" Relativní současnost je tvořena událostmi \"B\", pro něž existují pozorovatelé, pro které jsou události \"A\" a \"B\" současné, pro některé jiné patří \"B\" do minulosti \"A\", pro ostatní patří \"B\" do budoucnosti \"A\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Časoprostor nebo také prostoročas je fyzikální pojem z teorie relativity sjednocující prostor a čas do jednoho čtyřrozměrného kontinua. Čas hraje roli čtvrtého rozměru a je oproti zbylým třem prostorovým rozměrům význačný (například tím, že se v něm lze pohybovat jen jedním směrem). V obecné teorii relativity je časoprostor obecně zakřivený a má strukturu variety. Projevy zakřivení časoprostoru pozorujeme jako gravitaci. ", "tgt_summary": "Raumzeit oder Raum-Zeit-Kontinuum bezeichnet die gemeinsame Darstellung des dreidimensionalen Raums und der eindimensionalen Zeit in einer vierdimensionalen mathematischen Struktur. Diese Darstellung wird in der Relativitätstheorie benutzt. ", "id": 1206065} {"src_title": "Adolf Eichmann", "tgt_title": "Adolf Eichmann", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Adolf Eichmann se narodil 19. března 1906 v Solingenu v Německu. Jeho otec – Adolf Karl Eichmann pracoval jako účetní v elektropodniku, matka Maria (roz. Schefferlingová) se starala o domácnost. Šlo o nejstaršího ze sourozenců (bratři Emil, Helmuth, Irmgard a Otto). V roce 1913 získal otec práci obchodního vedoucího v Linci, rodina se za ním o rok později přestěhovala. V roce 1916 Marie Eichmannová zemřela a otec se zanedlouho znovu oženil (s Marií Zawrzelovou). Velký vliv na něj měl autoritářský otec a přísná křesťanská výchova (všichni rodiče byli horlivými protestanty). Po opuštění základní školy studoval na Státní vyšší reálné škole císaře Františka Josefa (\"Kaiser-Franz-Josef Staatsoberrealschule\") – shodou okolností stejnou školu navštěvoval v letech 1900–1904 i Adolf Hitler. V roce 1921 pokračoval ve studiu na Vyšším spolkovém učilišti elektrotechnickém, strojním a stavebním (\"Höhere Bundeslehranstalt für Elektrotechnik, Maschinenbau und Hochbau\"). Při studiu však příliš úspěšný nebyl a ukončil ho po dvou letech, aniž by tak získal jakoukoliv formální kvalifikaci. Otec mu nejprve zajistil praxi a práci ve firmách, ve kterých pracoval (Unterberská těžební společnost, Austrian Electrotech), později získal díky konexím své nevlastní matky místo obchodního zástupce u ropné společnosti Vacuum Oil Company. V květnu 1933 byl kvůli obtížné ekonomické situaci zaměstnavatele na dohodu propuštěn. Od politických událostí si rodina zachovávala určitý odstup. Jak sdělil on sám vyšetřovatelům v Izraeli: „Doma se politika nikdy neprobírala, otec se o politiku nestaral.“ Mezi otcovy přátele však patřila řada zapálených nacionalistů – mj. Hugo Kaltenbrunner (otec Ernsta Kaltenbrunnera, který byl podnětem Adolfova vstoupení do NSDAP) a veterán Andreas Bolek. K utváření jeho politického názoru přispěly také jeho aktivity ve volném čase. Nejprve se stal členem organizace Wandervogel, jakési obdoby skautského hnutí, v jehož řadách se nacházelo mnoho pravicově orientovaných činovníků. Díky svému šlechtickému kamarádovi (Friedrich von Schmidt) vstoupil v roce 1927 do Německo-rakouského sdružení mladých frontových bojovníků (\"Deutsche-Österreichen Jungfrontkämpfer-Vereinigung\"). Tato organizace byla velmi bojovně naladěna vůči socialistům, komunistům a Židům. Vůdcem tohoto hnutí byl Hermann von Hiltl, zarytý antisemita, který mj. prohlašoval, že za pádem habsburské říše stojí Židé, kterým by proto měla být odňata práva rakouských občanů. Členové této organizace procházeli polovojenským výcvikem. Zde se Eichmann naučil pochodovat a střílet. Koncem 20. let začal číst nacistická periodika – mj. \"Linzer Volksstimme\" a \"Linzer Tagepost\" nebo v Rakousku málo dostupný \"Völkischer Beobachter\". 1. dubna 1932 se Eichmann zúčastnil stranické schůze NSDAP vedené župním vedoucím Andreasem Bolkem. Po rozmluvě s rodinným známým a velitelem lineckých SS Ernstem Kaltenbrunnerem se rozhodl vstoupit do strany (dostal pořadové číslo 899895). Stal se také členem rakouského oddílu \"SS Standarte 37\" (v SS dostal pořadové číslo 45326). V té době v Rakousku patřilo k SS pouze 2172 členů, z nichž jich v Linci bylo pouze 50. K jeho úkolům tehdy patřilo především střežení sídla SS – tzv. Hnědého domu (\"Das Braune Haus\") a pouliční boj proti socialistickým bojůvkám tzv. Obranného spolku (\"Schutzbund\"). Po omezení činnosti rakouské nacistické strany a zadržení stranických aktivistů v roce 1933 odešel Eichmann do Německa.", "section_level": 2}, {"title": "Nacistická kariéra.", "content": "V srpnu 1933 nastoupil do výcvikového střediska SS v Klosterlechfeldu. Na konci září dostal příkaz hlásit se u SS-Sturmbannführera Karla von Pichla, který formoval jednotku, jež měla pomáhat nacistům prchajícím z Rakouska. Zde se stal velitelem osmičlenné motorizované hlídky, která měla za úkol objíždět lesní a polní cesty v okolí německo-rakouských hranic, hledat prchající nacisty a směřovat je do uprchlických center. Zároveň pomáhali převádět osoby, které pašovaly do Rakouska nacistický tisk a propagandistické materiály. V lednu 1934 byl povolán do Rakouské legie (\"Österreichische Legion\"), jejíž sídlo bylo v Dachau. Neexistují důkazy, které by potvrzovaly jeho nasazení v posádce tamějšího koncentračního tábora. Prošel však důkladným vojenským a ideologickým výcvikem, který jej měl připravit na případné bojové nasazení v Rakousku. V létě 1934 si podal v Mnichově přihlášku k Sicherheitsdienstu (SD, Bezpečnostní služba). 29. září obdržel zprávu, že se má okamžitě hlásit v Berlíně na Hlavním úřadu SD (\"SD-Hauptamt\"). Prošel tam základním výcvikem a posléze byl přidělen na oddělení V, referát I: Svobodné zednářství. Úkolem tohoto referátu bylo získávat a katalogizovat informace o svobodných zednářích v Německu. V té době byla SD ještě „poměrně slabý a špatně vedený“ orgán. Postupem času se však SD vypracovala v jednu z nejdůležitějších nacistických represivních složek. Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 byl poslán do Vídně, aby zde založil Ústřednu pro židovské vystěhovalectví (\"Zentralstelle für jüdische Auswanderung\") a dohlížel na zatýkání a likvidaci Židů.", "section_level": 2}, {"title": "Holocaust.", "content": "Z výpovědí Dietera Wislicenyho, Alexandera Macha a dalších, které byly učiněny před národním soudem, vyplývá, že 4. listopadu 1938 (dva dny po vídeňské arbitráži a den po protižidovských demonstracích v Bratislavě) přicestoval na Slovensko, kde se společně s Machem podílel na přípravě nařízení k tzv. postrku asi 7500 Židů na území, které bylo připojeno k Maďarsku. Setkal se tu také s Tisem, který toto nařízení 4. listopadu podepsal. Následně deportace začaly, nicméně Maďarsko odmítlo Židy přijmout, takže zůstali v internačních táborech, přesněji řečeno na poli v dešti a sněhu, na území nikoho. Měl také vystěhovat Židy z Protektorátu Čechy a Morava, což nebyl v žádném případě lehký úkol. Většina států totiž odmítala židovské uprchlíky přijmout a jemu se tedy \"práce\" moc nedařila. V této chvíli přišel jeho nadřízený Reinhard Heydrich s novým plánem židovské otázky. Židé měli být vystěhováni z území Třetí říše do nově obsazeného Polska. Tomuto projektu věnoval své veškeré úsilí. V lednu 1939 vznikla na ministerstvu vnitra Říšská ústředna pro židovské vystěhování a jejím šéfem se stal právě Adolf Eichmann, největší expert v tomto oboru, který se dobře osvědčil v Rakousku. S odesíláním Židů do Polska začal 18. října 1939. Židé měli být koncentrováni v oblasti Lublinu. Dne 22. června 1941 napadlo Německo Sovětský svaz. V létě 1941 ho Heydrich povolal do Berlína, kde mu oznámil, že Hitler si přeje fyzickou likvidaci Židů. Eichmann měl za úkol organizovat transporty Židů z různých částí Třetí říše na východ. Tam byli Židé likvidováni speciálními oddíly SS Einsatzgruppen. On sám tyto masové vraždy na vlastní oči viděl při své inspekční cestě a udělalo se mu z toho špatně. U Heydricha se přimluvil za jiný způsob vyřešení židovské otázky. Nicméně byli Židé vražděni dál i jinými metodami. Výfukové plyny z aut také nebyly pro něj příliš přijatelné. V létě 1941 se vypravil na služební cestu do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Zde se bavil s velitelem tábora a dospěl k závěru, že nejlepší způsob likvidace Židů je plynová komora. Bylo však nutné vyvinout nějaký spolehlivý plyn. V září 1941 byli v Osvětimi poprvé zavražděni sovětští zajatci novým plynem, který se nazýval Cyklon B. Poté již nic nemohlo zabránit nacistům v „konečném řešení židovské otázky“. Dne 20. července 1941 nařídil v koncentračních táborech vraždit přednostně židovské děti. Do jara 1944 bylo zavražděno přibližně 5 milionů Židů z celé Evropy. V březnu 1944 postihl holocaust zatím nepoznamenané Maďarsko. On sám zde řídil přesuny maďarských Židů přímo do koncentračního tábora v Osvětimi. V květnu a červnu 1944 zorganizoval deportace 437 000 maďarských Židů do Osvětimi, v průměru bylo do vyhlazovacího tábora deportováno 12 000 lidí denně, než deportace 9. června zastavil maďarský admirál Horthy. 10. listopadu 1944 začaly z Maďarska proudit zástupy Židů do Německa a Rakouska. Tyto pochody smrti nařídil on sám.", "section_level": 2}, {"title": "Po válce.", "content": "Na konci roku 1944 uprchl před Rudou armádou do Berlína a odtud do Alp. Zde se v roce 1945 vzdal americké hlídce. Bylo mu jasné, že nesmí prozradit svou pravou totožnost, a tak se vydával za obyčejného příslušníka SS. Uvězněn byl pod jménem Otto Eckmann. Podařilo se mu uprchnout z vězeňského tábora a poté pracoval na farmách v Německu. V roce 1950 se mu podařilo za pomoci organizace Tichá pomoc odplout na lodi do Argentiny, kde se usadil a pracoval ve vládní firmě CAPRI. Brzy dostal výpověď a musel si hledat jiné zaměstnání. Posléze žil pod jménem Riccardo Klement v Buenos Aires a vlastnil farmu, specializovanou na chov králíků. Po několika letech se o něj začala zajímat izraelská tajná služba (Mosad). Proto byl na něj nasazen agent Cvi Aharoni, který jej vypátral. Izraelcům se podařilo Eichmanna dopadnout, vyslechnout a dokonce dopravit do Izraele. Zde byl postaven před soud a odsouzen k trestu smrti oběšením. Celý únos z Argentiny vyvolal mezinárodní skandál, jelikož agenti Mosadu uskutečnili svou operaci na území cizího suverénního státu bez jeho souhlasu. Jeho proces trval od 11. dubna do 14. srpna 1961. Na základě procesu napsala Hannah Arendtová jedno ze svých nejznámějších děl, \"Eichmann v Jeruzalémě: zpráva o banalitě zla\". V knize líčí Eichmanna jako obyčejného úředníka, který se necítí zodpovědný za spáchané zločiny, protože jen konal svou povinnost a plnil rozkazy. Byl v první a druhé instanci odsouzen k trestu smrti a 31. května 1962 krátce po půlnoci byl popraven. Jde o jediný trest smrti vykonaný civilním soudem v dějinách Izraele. Po popravě bylo jeho tělo spáleno a jeho popel byl rozptýlen nad mezinárodními vodami.", "section_level": 2}], "src_summary": "Otto Adolf Eichmann (, Solingen – 1. června 1962, Ramla) byl německý nacistický funkcionář a válečný zločinec, jeden z hlavních organizátorů holocaustu. Byl pověřen R. Heydrichem organizováním deportací Židů do ghett a vyhlazovacích táborů. Židovský stát Izrael po letech vypátral jeho pobyt v Argentině, unesl jej, soudil a na základě rozsudku popravil.", "tgt_summary": "Otto Adolf Eichmann (* 19. März 1906 in Solingen; † 1. Juni 1962 in Ramla bei Tel Aviv, Israel) war ein deutscher SS-Obersturmbannführer. Während der Zeit des Nationalsozialismus und des Zweiten Weltkrieges leitete er in Berlin das „Eichmannreferat“. Diese zentrale Dienststelle des Reichssicherheitshauptamtes (RSHA, mit dem Kürzel IV D 4) organisierte die Verfolgung, Vertreibung und Deportation von Juden und war mitverantwortlich für die Ermordung von schätzungsweise sechs Millionen Menschen im weitgehend vom NS-Staat besetzten Europa. Im Mai 1960 wurde er von israelischen Agenten aus Argentinien entführt und nach Israel gebracht, wo ihm ein öffentlicher Prozess gemacht wurde. Er wurde zum Tode verurteilt und in der Nacht vom 31. Mai auf den 1. Juni 1962 hingerichtet.", "id": 1559962} {"src_title": "Solární kolektor", "tgt_title": "Sonnenkollektor", "src_document": [{"title": "Typy fototermických solárních kolektorů.", "content": "Plochý/deskový kolektor základem kolektoru je absorpční plocha. Moderní, výkonný kolektor má tuto plochu opatřenou selektivní vrstvou. Druhořadý kolektor má absorpční plochu natřenou černou barvou. Rozdíl mezi oběma provedeními je v tom, že černá barva velice dobře přijímá tepelné záření – absorpce, ale stejně ochotně tepelné záření vydává – emisivita. U selektivní vrstvy je příjem tepelného záření podobný jako u černého tělesa – zde není výrazného rozdílu. Přijatou energii ale selektivní vrstva v sobě uzavře, a nepustí ji ven. Zde je oproti černému tělesu podstatný rozdíl. Proto stagnační teplota u kvalitního plochého kolektoru překračuje hodnotu 200 °C, a u vakuového kolektoru je to ještě vyšší hodnota. Selektivní vrstva se na absorpční plochu nanáší elektrochemicky ve vakuu. Dle typu kolektoru je absorpční plocha tepelně izolována od svého okolí pro zamezení tepelných ztrát. Vakuový/trubicový kolektor u tohoto typu kolektoru je tepelná izolace zajištěna vrstvou vakua. Tvar vakuového kolektoru – trubice je dán konstrukčně technologickými možnostmi výroby. Kruhový (a poměrně malý) předmět – trubice, vzdoruje totiž okolnímu tlaku podstatně lépe, než rovná, celistvá plocha deskového kolektoru. Jen pro představu, plochý deskový kolektor 1 x 2m, který by byl zhotoven ve vakuovém provedení, by musel odolávat síle, způsobené atmosférickým tlakem 200 000N, to je cca 20tun. (Přibližný výpočet – pro obecnou představu, konstrukční prvky, dokonalost vakua a atmosférická výška nejsou uvažovány.)", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Fototermické sluneční kolektory se nejčastěji využívají pro ohřev teplé užitkové vody, ohřev vody v bazénech i jako podpora vytápění s nízkoteplotním otopným systémem (podlahové topení, stěnové vytápění a stropní vytápění), příp. pro průmyslové využití.", "section_level": 1}], "src_summary": "Solární kolektor (běžně označovaný solární panel) je zařízení, které přeměňuje sluneční záření, dopadající na zemský povrch, na jiný druh energie, pro lidstvo lépe využitelný. ", "tgt_summary": "Ein Sonnenkollektor oder auch Solarkollektor ( „Sonne“ und „sammeln“), auch thermischer Solarkollektor (\"thermischer Sonnenkollektor\"), wandelt Sonnenstrahlung in Wärmeenergie um. Die Wärme kann zur Heizung, Kühlung, zur Wasserdesinfektion, -entsalzung usw. verwendet werden. Solarkollektoren sind Teil einer thermischen Solaranlage. ", "id": 1906133} {"src_title": "Hydroxid sodný", "tgt_title": "Natriumhydroxid", "src_document": [{"title": "Příprava.", "content": "Hydroxid sodný (NaOH) vzniká bouřlivou exotermní reakcí kovového sodíku s vodou za vzniku plynného vodíku; za přítomnosti vzdušného kyslíku vytvářející se vodík vzplane Vzniká také rozpouštěním oxidu sodného ve vodě V roztoku se také uvolňuje ze solí velmi slabých kyselin; příkladem může být hydrolýza alkoholátů sodných, např. ethoxidu (ethanolátu) sodného Vzniká také v katodovém prostoru při elektrolýze vodných roztoků sodných solí, především chloridu sodného", "section_level": 1}, {"title": "Průmyslová výroba.", "content": "Dříve se hydroxid sodný vyráběl tzv. \"kaustifikačním procesem\" z vodného roztoku uhličitanu sodného (sody) působením mírného nadbytku hydroxidu vápenatého, přidávaného ve formě suspenze hašeného vápna (vápenného mléka) Vznikající velmi málo rozpustný uhličitan vápenatý se oddělil sedimentací, případně následnou filtrací a odpařením vody ze zbývajícího roztoku se získal surový hydroxid sodný. Ten se většinou dále čistil rozpuštěním v ethanolu. V současné době se veškerý hydroxid sodný vyrábí elektrolytickým rozkladem roztoku chloridu sodného (solanky), přičemž vedlejším produktem elektrolýzy je plynný chlor. Používá se při tom tří různých metod, kterými se zabraňuje zpětné reakci chlóru s vzniklým hydroxidem. Při \"amalgamové metodě\" se používá Castner-Kellnerův elektrolyzér (vynalezený v roce 1892), kde jako katoda slouží kovová rtuť. Na ní proběhne redukce sodných iontů na elementární sodík který se ve rtuti rozpustí za vzniku kapalného amalgámu. Tím se zabrání okamžité reakci kovového sodíku s vodou na hydroxid sodný; tento rozklad probíhá následně v oddělené reakční prostoře nazývané \"rozkladač\", kam se kapalný amalgam přečerpává. Rtuť zbavená sodíku v rozkladači se pak vrací do elektrolyzéru. Tento postup užívali naši dva největší výrobci hydroxidu sodného, Spolana, a. s., Neratovice a Spolek pro chemickou a hutní výrobu, a. s., Ústí nad Labem a také více než polovina výrobců chlóru a hydroxidu sodného v Evropské unii (EU). Nevýhodou tohoto postupu je potřeba velmi čisté suroviny, relativně vysoký rozkladný potenciál (a tedy i vyšší nároky na elektrickou energii) a použití jedovaté rtuti. Při druhé, tzv. „diafragmové metodě“ (z roku 1885), jsou v Griesheimově článku anodový a katodový prostor vzájemně odděleny polopropustnou stěnou, která sice dovolí putovat v elektrostatickém poli malým iontům Na a molekulám vody, ale zabrání prostupu molekul vznikajícího chlóru Cl. Do prostoru anody se kontinuálně přivádí roztok (solanka). Na anodě ionty chloru odevzdávají elektron a mění se na atomární chlor a následně na molekulární chlór, tedy zatímco na katodě se redukují přibráním elektronu oxoniové kationty na vodík a vodu V katodovém prostoru se hromadí sodné kationty Na a jejich kladný náboj je kompenzován růstem koncentrace záporných hydroxylových aniontů OH, čímž zde efektivně vzniká hydroxid sodný. Odpouštěný roztok obsahuje vedle sebe zbytky rozpuštěného chloridu sodného a vzniklého hydroxidu sodného, které je nutno následně oddělit. Diafragma (polopropustná stěna) je většinou zhotovována z azbestu, který je však ekologicky nevhodný a proto se hledají a zkoušejí jeho jiné náhrady. Nicméně tímto postupem se produkuje asi 75 % hydroxidu sodného v USA. Třetí, nejmodernější metodou zavedenou kolem roku 1970 a používanou v 90 % továren v Japonsku, je tzv. \"membránová metoda\", která je modifikací předchozího postupu. Anodový a katodový prostor jsou odděleny ionexovou membránou, která umožňuje přestup pouze kationtům HO a Na. Do prostoru anody se kontinuálně přidává nasycená solanka a odčerpává se vyčerpaná; naopak do prostoru katody se čerpá zředěný cca 30 % roztok hydroxidu sodného a odčerpává se roztok hydroxidu sodného o koncentraci 32,5 %. Tato metoda je od roku 2017 zavedena právě v Ústí nad Labem a určitě není bez zajímavosti, že membránová elektrolýza ve Spolchemiije je první elektrolýzou s elektrolyzéry firmy Bluestar v Evropě a je první kompaktní kombinovanou elektrolýzou (KOH i NaOH integrované v jedné výrobně) v Evropě i Asii. Jako finální produkt průmyslové prvovýroby hydroxidu sodného je jeho vodní roztok obsahující 50 % NaOH. Pouze menší část se odvodňuje a zpracovává do formy peciček, granulí nebo lístků, zejména pro použití v chemických laboratořích, v chemické malovýrobě a ve farmaceutickém průmyslu.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Ve vodném roztoku jsou „molekuly“ hydroxidu sodného plně disociovány na sodné ionty a hydroxidové anionty. Vzhledem k tomu je velmi silnou zásadou. Vodný roztok hydroxidu sodného (min. 49%) je bezbarvá čirá viskózní kapalina, která při teplotě pod 10 °C krystalizuje. Bezvodý NaOH je bílá krystalická nebo amorfní látka. Dobře se rozpouští v ethanolu, methanolu a ve vodě, je nerozpustný v diethyletheru. Při rozpouštění se uvolňuje značné množství tepla. V pevném stavu je vysoce hygroskopický, takže ponechán na vzduchu se velice brzy rozteče na velmi koncentrovaný roztok. Reaguje i s oxidem uhličitým za vzniku uhličitanu sodného (tato vlastnost bývala využívána ve starších filtroventilačních jednotkách a systémech s uzavřeným koloběhem vzduchu k zachycování oxidu uhličitého; nevýhodou bylo spékání absorpčního činidla, takže dnes je např. při aplikacích v pilotované kosmonautice nahrazován hydroxidem lithným). Podobně reaguje i s jinými plynnými oxidy, např. oxid siřičitý váže jako siřičitan sodný což může být využito k odstraňování tohoto jedovatého plynu z ovzduší. S oxidem křemičitým reaguje za vzniku rozpustného ortokřemičitanu sodného Protože sklo obsahuje značný podíl oxidu křemičitého, dlouhým působením koncentrovaného roztoku hydroxidu sodného jeho povrch matní. Zejména závažné je působení NaOH na skleněné laboratorní aparatury, u kterých může dojít k „zamrznutí“ (někdy také uváděn termín „zakousnutí“) skleněných kohoutů, či zabroušených spojů nebo i skleněných zátek u zásobních lahví s roztokem hydroxidu. S kyselinami tvoří reakcí nazývanou \"neutralizace\" soli, např. s chlorovodíkovou (solnou) vzniká chlorid sodný a voda S vícesytnými kyselinami tvoří podle množství normální nebo kyselé soli (hydrogensoli), např. s kyselinou sírovou vytváří nejprve hydrogensíran sodný a po dalším přidání hydroxidu síran sodný Podobně reaguje i s organickými (karboxylovými) kyselinami, např. s kyselinou octovou vytváří octan sodný (tuto neutralizační reakci lze použít jako nouzovou dekontaminaci pokožky, zasažené roztokem NaOH). Dokonce tvoří soli i s tak slabými organickými kyselinami, jako jsou fenoly, např. s fenolem dává fenolát sodný Železo, měď a většinu ušlechtilých kovů hydroxid sodný nerozpouští, zato s amfoterními kovy reaguje za vývinu vodíku a tvorby solí. Např. kovový hliník se v koncentrovaném roztoku NaOH rozpouští za vzniku hlinitanu sodného Podobně reaguje se zinkem za vzniku zinečnatanu sodného Obě uvedené soli lze získat i působením nadbytku hydroxidu sodného na jiné soli těchto kovů, např. Hydroxid sodný reaguje i s některými nekovy. Např. s fosforem dává fosfornan sodný s křemíkem ortokřemičitan sodný Průmyslově důležitou reakcí je působení hydroxidu sodného na estery organických kyselin, při nichž se tyto organické sloučeniny štěpí na alkoholy a volné kyseliny, které se okamžitě mění na jejich sodné soli. Tento proces se nazývá \"zmýdelňování\". Např. působením vodného roztoku NaOH na ethylacetát získáme ethanol a octan sodný Zmýdelňování esterů vyšších mastných kyselin neboli tuků a olejů je chemickou podstatou výroby mýdla a glycerolu. Působením na soli jiných kovů dochází k výměně iontů těchto kovů za sodík a k tvorbě hydroxidů. Např. působením NaOH na síran hlinitý získáme hydroxid hlinitý používaný ve vodárenství k čeření vody.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Hydroxid sodný má velice široké použití v chemickém průmyslu (výroba mýdel a dalších povrchově aktivních látek, příprava dalších sloučenin sodíku, jako reakční složka při organických a anorganických syntézách), v textilním průmyslu, v průmyslu celulózy a papíru, v hutnictví a hliníkárenství, ve vodárenství při úpravách pitné vody. V potravinářském průmyslu se užívá při zpracování tuků a olejů, ale také jako desinfekční činidlo pro vymývání strojů. V domácnostech se dá užít při čištění odpadních potrubí a při praní. V chemických laboratořích se používá kalibrovaný roztok hydroxidu sodného jako titrační činidlo při kvantitativním stanovování obsahu kyselin ve vzorcích.", "section_level": 1}, {"title": "Fyziologické působení.", "content": "Hydroxid sodný silně leptá veškeré tkáně v organismu. Zmýdelňuje tuky, koaguluje bílkoviny, odnímá z tkání vodu. Při požití způsobuje zejména poleptání jícnu (nikoli žaludku jako u kyselin; při větších požitých množstvích však může být vážně poleptán i žaludek a tenké střevo), s rizikem nekrózy, žilní trombózy nebo až perforace jícnu. Častá jsou pozdější zúžení jícnu, komplikující polykání potravy. Mohou se vyskytnout i pozdní následky (po řadě let od poleptání) v podobě rakoviny jícnu, a to v 0,8 až 4 % případů. Velmi vážné následky způsobuje hydroxid sodný při zasažení očí, rychle proniká do rohovky a přední oční komory, i přes zdánlivě malé časné příznaky může způsobit slepotu.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Hydroxid sodný není sice hořlavý ani výbušný, ale je to velmi silná žíravina a zdraví škodlivá látka. Při poleptání okamžitě omývejte napadené místo pokožky proudem studené vody a následně neutralizujte poleptané místo slabou kyselinou (zředěný ocet nebo kyselina citronová). Při zasažení očí se nesmí nikdy neutralizovat, pouze neustále vymývat vodou. Pokud se jedná o poleptání většího rozsahu, zasažení očí či přetrvávající zdravotní potíže, navštivte ihned lékaře.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hydroxid sodný (NaOH) je silně zásaditá anorganická sloučenina. Zastaralé triviální názvy této látky jsou natron nebo louh sodný. V potravinářství je označován kódem E 524. V čistém stavu je to pevná bílá látka ve formě malých perliček, peciček, lístečků nebo granulí, silně hygroskopická a pohlcující oxid uhličitý ze vzduchu, čímž vzniká uhličitan sodný; proto musí být uchovávána v hermeticky uzavřených obalech.", "tgt_summary": "Natriumhydroxid (auch Ätznatron, kaustische(s) Soda), chemische Formel NaOH, ist ein weißer hygroskopischer Feststoff. Mit einer Weltproduktion von 60 Millionen Tonnen im Jahr 2010 gehört die Verbindung zu den bedeutendsten chemischen Grundstoffen und wird überwiegend in Form von Natronlauge gehandelt.", "id": 435028} {"src_title": "Caspar David Friedrich", "tgt_title": "Caspar David Friedrich", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v severoněmeckém Greifswaldu jako šesté dítě mydláře Adolfa Gottlieba Friedricha a jeho manželky Žofie Doroty. Greifswald byl malé přístavní město s vlastní univerzitou na pobřeží Baltského moře, které bylo v té době součástí Švédska. Od dětství se musel vyrovnávat se smrtí svých blízkých: 1781 mu zemřela matka, o rok později sestra Alžběta, v roce 1791 další sestra Marie. Trvale ho ovlivnil zážitek z roku 1787. Společně s bratry se klouzal po zamrzlém moři. Prolomil se pod ním led a jeho bratr Christoffer, který mu pomohl z vody, se utopil. Okolo roku 1790 začal brát hodiny u místního učitele kreslení na univerzitě Gottfrieda Quistorpa. Ten rozpoznal Friedrichův talent a dopomohl mu ke stipendiu na Královské akademii umění v Kodani. Pod vedením hlavního představitele dánského klasicismu Nicolaie Abilgaarda a dále Jense Juela a Christiana Augusta Lorentzena se zde vzdělával v letech 1794-1798. Po ukončení studií se nakrátko vrátil do rodného Greifswaldu, kde navázal přátelství s básníkem Ernstem Moritzem Arndtem. Ještě v říjnu 1798 ale přesídlil do Drážďan, kde ho lákaly hlavně umělecké sbírky místních kurfiřtů, na kulturní události bohatý život v saské metropoli a okolní příroda. Rok nato se několika kresbami krajin zúčastnil výstavy pořádané drážďanskou akademií. Na jaře 1801 odejel přes Neubrandenburg do Greifswaldu, odkud podnikal cesty po Rujáně. Zde ho navštívil malíř Philipp Otto Runge, který rovněž studoval na drážďanské akademii a od něhož Friedrich čerpal důležité podněty pro svou vlastní tvorbu. V létě 1802 podnikl druhou cestu po Rujáně. Na popud J. W. Goetha se dvěma kresbami zúčastnil soutěže, vypsané výmarským kroužkem umění; dělil zde první místo. Goethe o něm napsal o rok později článek do časopisu Jenaische Allgemeine Literaturzeitung. Roku 1806 podnikl Friedrich svou třetí cestu na Rujánu. Od roku 1808 se účastnil schůzek kroužku pokrokových malířů a literátů, kteří sdíleli protifrancouzské postoje a nacionálně-liberální ideologii. První autorské čtení Kleistova dramatu \"Hermannsschlacht\", podporujícího německé národní uvědomění, se mělo uskutečnit právě ve Friedrichově ateliéru. Rok 1810 byl klíčový pro přijetí jeho díla, když obrazy \"Opatství v Eichwaldu\" a \"Mnich na břehu moře\" zakoupil pruský král Fridrich Vilém III. V souvislosti s tím byl Friedrich jmenovaný členem berlínské akademie. V témže roce ho znovu navštívil Goethe. Na výstavě, uspořádané při příležitosti osvobození Drážďan od Napoleona v roce 1814, se Friedrich podílel obrazem \"Francouzský voják (chasseur) v lese\". Roku 1816 se stal členem Drážďanské akademie, což mu přineslo stálý příjem ve výši 150 tolarů. To ho přivedlo k úvahám o založení rodiny. V roce 1818 se skutečně oženil s o 19 let mladší Caroline Bommer z Drážďan. V rozmezí let 1819–1824 se jim narodily tři děti. Syn Adolf se časem prosadil jako malíř zvířat. Několik Friedrichových obrazů vlastní Ermitáž v Petrohradu. Jejím základem jsou dva obrazy: \"Na plachetnici\" a \"Noc v přístavu (sestry)\", které v roce 1820 při osobní návštěvě ve Friedrichově ateliéru v Drážďanech koupil velkokníže Mikuláš Pavlovič, pozdější ruský car Mikuláš I. Další Friedrichovy obrazy do Ruska zakoupil básník a politik V. A. Žukovský. Roku 1823 se do domu na adrese U Labe 33, kde Friedrich bydlel, nastěhoval jeho dlouholetý přítel, norský malíř Johan Christian Clausen Dahl. Jejich přátelství bylo plodné i po umělecké stránce, v rozmezí let 1824–1833 společně čtyřikrát vystavovali. Když se v roce 1824 uprázdnilo místo profesora krajinomalby na Drážďanské akademii, ucházel se Friedrich o jeho získání. Zřejmě kvůli svému demokratickému smýšlení ho však neobdržel. Roku 1826 se zhoršil jeho zdravotní stav. V důsledku toho musel zanechat olejomalby a koncentrovat se na kresbu, což mu způsobilo finanční problémy. Léčil se v Greifswaldu a na Rujáně. V březnu 1830 ho navštívil pruský korunní princ Fridrich Vilém. To už se u něj projevovaly známky duševní nemoci. Malíř se uzavíral do sebe, trpěl chorobnou, neodůvodněnou žárlivostí vůči své manželce, propadal záchvatům melancholie a návalům zloby vůči rodině. Tyto stavy popsal jeho přítel, malíř a psycholog Carl Gustav Carus. Roku 1834 Friedricha navštívil francouzský sochař Pierre Jean David d’Angers. V roce 1835 dostal malíř záchvat mozkové mrtvice a ochrnul na pravou ruku. To znamenalo konec umělecké tvorby. Prodej několika obrazů carovi Mikuláši I. mu umožnil pobyt v lázních. Přesto, když ho roku 1836 navštívil Wilhelm von Kügelgen, syn jeho v roce 1820 zavražděného přítele, malíře Gerharda von Kügelgena, shledal jeho zdravotní stav žalostným. Caspar David Friedrich zemřel 7. května 1840, pohřben byl o tři dny později na hřbitově 'Nejsvětější Trojice' v Drážďanech ('Trinitatisfriedhof').", "section_level": 1}, {"title": "Caspar David Friedrich a Čechy.", "content": "Friedrichovy vazby na Čechy byly dány třemi důvody: blízkostí Drážďan, kde žil, k českým hranicím; českou přírodou, zejména horami, které tvořily jeho oblíbený námět; existencí vyhlášených lázní Teplice. Za první Friedrichovu cestu do Čech bývá v literatuře považované putování po severních Čechách v roce v roce 1807. V drážďanské galerii je však uložena kresba sépií z roku 1803, označená jako \"Česká krajina s mostem a kaplí\". Pokud skutečně vznikla v Čechách, posunovalo by to první Friedrichovu cestu do Čech o čtyři roky. Na cestě po severu Čech roku 1807 přišel Friedrich do kontaktu s hrabětem Františkem Antonínem Thun-Hohensteinem, který si u něj objednal pro zámeckou kapli v Děčíně oltářní obraz. Friedrich zakázku splnil. \"Kříž v horách\", nazývaný také \"Děčínský oltář\", se stal jeho prvním známým a zároveň také kontroverzním obrazem. V červenci 1810 se vydal Friedrich opět do Čech. V doprovodu přítele, malíře Georga Friedricha Kerstinga podnikl výlet do Krkonoš. Během cesty si pořizoval skici. Krajinné motivy Českého středohoří a Krkonoš využil v několika svých obrazech, například: Pro hluboce nábožensky založeného Friedricha byla krajina otiskem Božím. Jeho obrazy proto nikdy nejsou doslovnými popisy spatřeného, nýbrž transformací reality v malířově mysli. Proto se například mohou objevit motivy Českého středohoří na obrazu Baltského moře. Krkonoše se Friedrichovi vryly zvláště hluboko do mysli. V poslední fázi své tvorby před rokem 1835 jim věnoval několik obrazů. Jsou doloženy dva Friedrichovy pobyty v lázních Teplice: v letech 1828 a 1835, pokaždé v souvislosti s léčbou závažného onemocnění. Druhý pobyt na konci léta 1835 umožnil ruský car Mikuláš I., který zakoupil několik jeho obrazů. Národní galerie v Praze vlastní Friedrichův obraz \"Severní moře v měsíčním svitu\", vzniklý mezi roky 1823 a 1824.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Když Friedrich umíral, bylo jeho dílo takřka zapomenuto. Až norský historik umění Andreas Aubert v monografii o J. C. Dahlovi z roku 1893 opět Friedrichovo dílo připomněl. V Německu došlo ke znovuobjevení Friedricha na berlínské výstavě z roku 1906, na které bylo představeno umění z let 1775–1875. Friedrich zde byl zastoupený 32 obrazy. Friedrich byl od samého počátku krajinář. Spiritualizovaná příroda – dílo Boží – byla hlavním námětem jeho tvorby. Jeho postulátem bylo ztotožnění umělce s přírodou. Friedrich přírodu miloval: jednou zakoupil kus půdy, aby zabránil pokácení vrb, které na něm rostly. V jeho krajinách se často objevují velikostně poddimenzované, osamocené lidské postavy. Friedrich tím vyjadřuje nicotnost člověka vůči silám přírody. V jeho obrazech se vyskytují zříceniny gotických kostelů a opatství, rozeklané štíty hor, nekonečné moře – vše to jsou výrazové prostředky romantismu jak v malířství, tak v literatuře.", "section_level": 1}], "src_summary": "Caspar David Friedrich (5. září 1774, Greifswald – 7. května 1840, Drážďany) byl německý malíř a kreslíř. Byl přední představitel krajinomalby německého romantismu.", "tgt_summary": "Caspar David Friedrich (* 5. September 1774 in Greifswald; † 7. Mai 1840 in Dresden) war ein deutscher Maler, Grafiker und Zeichner. Er gilt heute als der bedeutendste Künstler der deutschen Frühromantik. Mit seinen auf die Wirkungsästhetik ausgerichteten, konstruierten Bilderfindungen, die den geläufigen Vorstellungen einer romantischen Malerei als gefühlige Ausdruckskunst widersprechen, leistete er einen originären Beitrag zur modernen Kunst. In den Hauptwerken Friedrichs wird in revolutionärer Weise der Bruch mit den Traditionen der Landschaftsmalerei von Barock und Klassizismus vollzogen. Der Themen- und Motivkanon dieser Bilder vereinigt Landschaft und Religion vorzugsweise zu Allegorien von Einsamkeit, Tod, Jenseitsvorstellungen und Erlösungshoffnungen. Friedrichs von Melancholie geprägtes Welt- und Selbstverständnis wird als exemplarisch für das Künstlerbild in der Epoche der Romantik gesehen. Der Maler macht mit seinen Werken bei weitgehend unbekannten Bildkontexten sinnoffene Angebote, die den Betrachter mit seiner angesprochenen Gefühlswelt in den Deutungsprozess einbeziehen. Die Sinnoffenheit der Bilder führte seit der Wiederentdeckung Friedrichs zu Beginn des 20. Jahrhunderts zu einer Vielzahl oft grundsätzlich verschiedener Interpretationen sowie zur Theoriebildung aus kunstwissenschaftlicher, philosophischer, literaturwissenschaftlicher, psychologischer oder theologischer Sicht.", "id": 2381138} {"src_title": "Solidus", "tgt_title": "Solidus", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starověký Řím a Byzanc.", "content": "Solidus jako měna byl poprvé užit za vlády římského císaře Diocletiana roku 301 a představoval šedesátinu římské libry čistého zlata (tedy 5,3 gramu) a hodnotu 1000 denariů. Diocletianův solidus byl vydán pouze v malém množství a tak jeho zavedení mělo na římskou ekonomiku minimální dopad. Později byl znovu zaveden Konstantinem Velikým roku 312 a nahradil zlatý aureus coby císařskou zlatou minci. Nový solidus představoval dvaasedmdesátinu římské libry čistého zlata a každá mince vážila 24 řecko-římských karátů, tedy asi 4,5 gramů zlata. V té době již měl hodnotu 275 000 denariů, které neustále snižovaly svou hodnotu. Solidus byl udržován v oběhu prakticky v nezměněné formě až do 10. století, ačkoliv v řeckojazyčném světě a později i v byzantské ekonomice byl znám jako nomisma (pl. \"nomismata\"). Kdykoliv byla mince přijata do státní pokladny, byla roztavena a znovu vyražena. Tím se zajišťovala pravidelnost váhy oběhových solidů a díky tomu neměla mince sklony k dlouhému oběhu a opotřebování se. Ražení zlatých mincí – stejně jako získávání základního materiálu – neprobíhalo pořád na stejném místě. Kvůli nárokům na výrobu těchto mincí musely být daně placeny ve zlatě a ražba mincí tak probíhala poblíž císaře a jeho dvora; například solidy se roku 353 razily v Miláně a po roce 402 v Ravenně – tedy tehdejších sídelních městech římských císařů. Ačkoliv obchodníci za Byzance měli zakázáno užívat solidus pro obchod mimo území říše, přesto se těmito mincemi platilo i při obchodech mimo Byzanc a solidus se záhy stal žádaným platidlem v arabských zemích. Od té doby již císařové v solidech nevybírali daně, čímž mince nebyly přetavovány a měkké čisté zlato těchto mincí se brzy stalo opotřebované. Koncem 7. století začal chalífa Abd al-Malik razit arabské obdoby byzantských solidů – zlaté dináry, ražené ze zlata získávaného na horním Nilu. Dináry vážily pouze 20 řecko-římských karátů, nicméně opotřebovaným solidům, které byly v té době v oběhu, se plně vyrovnaly. V arabských zemích tak tyto dvě mince byly v oběhu společně. Vyjma zvláštních případů již v 7. století není zaznamenána ražba a oběh solidů. Solidy byly širší a tenčí než římské aureje, s výjimkou některých exemplářů nižší kvality pocházející z byzantského období. Solidus se dělil na \"semissis\" (půl-solidy) a \"tremissis\" (třetiny solidů).", "section_level": 2}, {"title": "Užití v dalších zemích.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Franská říše.", "content": "V Marseille a Provenci pokračovala ražba solidů až do 7. století, častěji než celý solidus byl ražen \"triens\" (nebo \"tremissis\"), třetina solidu. Dosti dlouho Frankové respektovali nárok Byzance na výhradní umístění císařova jména a podoby na minci. Poprvé solidy se svým jménem razil Theudebert I. kolem roku 538, jména císařů se však na franckých ražbách vyskytovala až po Herakleia (610–641). Kolem roku 575 se začalo razit z libry zlata 84 solidů místo 72, změna byla na mincích vyznačena. V období od roku 590 do šedesátých let 7. století poklesl obsah zlata v mincích na minimum, prakticky se přešlo na stříbrné peníze, nazývané denáry (\"denarii\"). Podle některých autorů probíhal pokles obsahu zlata v mincích postupně a plánovitě a souvisel s relativním dostatkem stříbra oproti zlatu.", "section_level": 2}, {"title": "Středověká Evropa.", "content": "Ve středověké Evropě byla v oběhu stříbrná mince, zvaná \"denarius\". Jednotka složená ze 12 denariů se poté rovnala 1 solidu. Různé varianty slova solidus dali v různých jazycích jméno mnoha pozdějším měnám.", "section_level": 2}, {"title": "Francie.", "content": "Ve Francii byl od solidu odvozen název malé mince \"sou\", který měl hodnotu 12 denierů. V současné francouzštině se výraz sou užívá pro drobnou minci malé hodnoty (v kanadské francouzštině se jedná o slangový výraz pro kanadský cent).", "section_level": 2}, {"title": "Itálie.", "content": "V Itálii se od slova solidus odvodil výraz \"soldo\" (pl. \"soldi\"). V současném užití výraz soldi znamená italsky peníze.", "section_level": 2}, {"title": "Španělsko a Peru.", "content": "Ve španělštině se od slova solidus odvodil výraz \"sueldo\" (na Filipínách často pozměněno na suweldo). Následně od suelda se v Peru odvodil peníz \"sol\" (formálně \"sol de oro – zlatý solidus\"). V současné španělštině ovšem výraz sol znamená slunce (z latinského \"sol\"), etymologie názvu této měny je tak tudíž často zmatena.", "section_level": 2}, {"title": "Velká Británie.", "content": "Až do přechodu Velké Británie na desítkovou soustavu v roce 1971 se zkratka \"s\", odvozená od solida, užívala pro označení šilinku, stejně tak \"d\" (denarius) pro penci a £ (římská libra) pro libru, z čehož se později vyvinula zkratka £sd.", "section_level": 2}], "src_summary": "Solidus (latinský výraz \"solidní\") byla zlatá mince užívaná Římany. Její užívání se udrželo až do pozdní antiky a raného středověku, kdy byla nahrazena měnou hyperpyron. Od 4. až do 11. století byl zachován nezměněný obsah zlata v minci, což je nejdelší doba v historii. Ovlivněna solidem byla i ražba obdobných arabských či evropských mincí.", "tgt_summary": "Der Solidus oder Aureus Solidus war eine römisch-byzantinische Goldmünze. Er wurde vom Kaiser Konstantin dem Großen im Jahr 309 an Stelle des \"Aureus\" als neue Nominale eingeführt und blieb, ab dem 10. Jahrhundert als \"Histamenon\" und ab dem 11. Jahrhundert als \"Hyperpyron\", bis zur Eroberung von Konstantinopel (1453) länger als ein Jahrtausend im Umlauf. Im 5. und 6. Jahrhundert kursierten viele Millionen \"Solidi\" im gesamten Mittelmeerraum und darüber hinaus. Der \"Solidus\" war bis zum beginnenden 12. Jahrhundert die „Leitwährung“ für ganz Europa und den gesamten Mittelmeerraum und wird auch als \"Euro des Mittelalters\" bezeichnet.", "id": 499318} {"src_title": "Franz Schubert", "tgt_title": "Franz Schubert", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Franz Peter Schubert se narodil v tehdejší samostatné obci Himmelpfortgrund, roku 1850 začleněné do vídeňské předměstské části Lichtental, dnes součásti obvodu Alsergrund. Byl třinácté z patnácti dětí chudé učitelské rodiny. Deset z jeho sourozenců však zemřelo ještě před dovršením prvního roku života. Původ jeho otce, řídícího učitele Franze Theodora Schuberta, sahá do tehdy německy mluvící oblasti severní Moravy. Otec pocházel z rolnické rodiny z vesničky Neudorf (nyní Vysoká – část obce Malá Morava), v okrese Šumperk, poblíž Králického Sněžníku. Jeho matka Elisabeth rozená Vietz přišla do Vídně ze Zlatých Hor, tedy z oblasti Slezska v okrese Jeseník. Roku 1808 se mladý Franz pro svůj výborný hlas stal studentem císařského konviktu a zároveň členem chlapeckého sboru dvorní kaple. V konviktu si prohloubil své zatím jen domácké hudební vzdělání mimo jiné i lekcemi u proslulého skladatele Antonia Salieriho. Jedním z jeho učitelů hudby byl Václav Růžička, ve Vídni psaný jako Wenzel Ruzicka. Kromě toho navázal některá ze svých celoživotních přátelství se spolužáky, která mu pak byla oporou po celý život. Svoji první kompozici, klavírní fantazii, zde složil v dubnu 1810, a školu roku 1813 ukončil svou čerstvě dopsanou symfonií č. 1 (D 82). Schubert opustil konvikt předčasně, pravděpodobně následkem neúspěchů v matematice a latině, a aby se vyhnul vojenské službě, nastoupil jako pomocný učitel u svého otce. Tuto službu konal s nechutí a nevalným úspěchem, zato se intenzivně věnoval komponování. Z jeho dvou učitelských let pochází například první dokončená opera \"Des Teufels Lustschloss\" (D 84) a první mše (F dur, D 105). V této době již některé kompozice sedmnáctiletého mladíka dosahují mistrovské úrovně a objevují se na pódiích koncertních síní dodnes.", "section_level": 2}, {"title": "Dospělost.", "content": "Franz Schubert byl mimořádný společník a celý život měl velké množství přátel. Roku 1816 mu jeden z nich, bývalý spolužák Franz von Schober, nabídl ubytování v domě své rodiny, a od té doby až do konce života byl Schubert po většinu času hostem u různých přátel. I když byl sám zcela nemajetný, nebyl tak díky jejich pohostinnosti většinou nucen se starat o obživu a mohl se intenzivně věnovat skladatelské činnosti. Jedinou významnější výjimkou, kdy si Schubert nalezl zaměstnání, byl rok 1818, v němž byl angažován u hraběte Johanna Esterházyho jako učitel hudby na jeho panství v obci Želiezovce na území dnešního Slovenska (tehdy se obec ovšem jmenovala Zselíz). Víme, že se zde zamiloval do své žákyně komtesy Caroliny, pravděpodobně stejně beznadějně jako bývaly beznadějné i jeho ostatní milostné touhy. I když byl Schubert mimořádně talentovaný a pilný skladatel – seznam jeho děl čítá bezmála tisíc položek – nebylo mu za jeho života dopřáno příliš velkého uměleckého věhlasu. Příčin bylo pravděpodobně celá řada, od jeho nepraktické bohémskosti a neochoty samostatně koncertovat až po zdráhání vydavatelů publikovat s nejistým komerčním úspěchem díla poměrně neznámého mladého umělce. Schubertovo vrcholné skladatelské období se datuje zhruba od roku 1820, kdy skladatel tvoří nedokončené velikonoční oratorium \"Lazar\" (D 689) a klavírní fantazii \"Poutník\" (D 760). Rokem 1821 také započala tradice slavných \"schubertiád\", hudebních večírků okruhu Schubertových přátel, na nichž se hrála a zpívala skladatelova díla. Brzy nato ovšem také Schubertův život dostal tragický rozměr: Lehkomyslný skladatel se pod vlivem některých přátel začal až příliš oddávat bohémskému hýření a někdy počátkem roku 1823 se nakazil syfilidou, v té době prakticky neléčitelnou pohlavní nemocí. Jeho zdraví se potom s několika výkyvy postupně zhoršovalo a pokračující nemoc se stále více promítala do jeho života a tvorby. Mezi další vrcholná díla lze počítat symfonii h moll \"Nedokončenou\" (D 759), kterou začal komponovat roku 1822, cykly písní \"Krásná mlynářka\" (D 795) z roku 1823 a \"Zimní cesta\" (D 911) z roku 1827, smyčcový kvartet č. 14 d moll (D 810) \"Smrt a dívka\" (vznikal v letech 1824–1826) anebo \"Německou mši\" As dur z roku 1826 (D 872). Franz Schubert zemřel zeslaben chronickou nemocí ve Vídni v domě svého bratra Ferdinanda. Bezprostřední příčinou mohla být tyfoidní horečka nebo otrava rtutí, která se tehdy podávala jako lék syfilitikům. Podle svého přání byl pohřben nedaleko hrobu svého celoživotního vzoru Ludwiga van Beethovena na hřbitově ve vídeňském předměstí Währing. Koncem devatenáctého století pak byly hroby obou hudebních géniů přeneseny na vídeňský Ústřední hřbitov.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Franz Schubert za sebou zanechal rozsáhlé dílo, z něhož jen poměrně malá část byla vydána za jeho života tiskem a opatřena opusovým číslem. První souhrnné vydání celé Schubertovy hudební pozůstalosti uskutečnilo vydavatelství \"Breitkopf und Härtel\" až roku 1884. Pro katalogizaci se proto používá seznam, který vypracoval hudební vědec Otto Erich Deutsch (1883–1967) a jeho první verzi uveřejnil pod titulem \"Franz Schubert – Thematic Catalogue of all his works in chronological order\" roku 1951. Díla se podle Deutschova seznamu uvádějí písmenem D a číslem v katalogu. Na nekomerčním projektu Musopen postupně přibývají volně šiřitelné (pod public domain licencí) Schubertovy skladby, které nahráli a zpracovali přední světoví hudebníci.", "section_level": 1}, {"title": "Kompoziční styl Franze Schuberta.", "content": "V červenci 1947 skladatel 20. století Ernst Krenek diskutoval o stylu Schuberta, kdy se studem přiznal, že zprvu měl na Schuberta tehdy dost rozšířený názor, že to byl múzou obdařený vynálezce potěšujících melodií... avšak postrádající dramatickou sílu a pátravou inteligenci, kterou se lišili skuteční mistři jako J. S. Bach nebo L. van Beethoven. Krenek dále napsal, že dosáhl úplně jiného úsudku po podrobném studiu Schubertových písní, do něhož se pustil na naléhání přítele a kolegy, skladatele Eduarda Erdmanna. Krenek poukazuje na klavírní sonáty jako na dostatečný důkaz, že Schubert byl mnohem více než jen bezstarostný kovář melodie, který by neznal a nestaral se o řemeslo kompozice. Každá Schubertova klavírní sonáta pak šla do tisku. A to díky Krenkovi, jenž vystavil velké množství jeho technických fines a poodhalil Schuberta jako umělce, který je smýšlením daleko od spokojenosti s pouhým litím svých mazlivých myšlenek do tradičních forem, ale naopak jako umělce s horlivou chutí experimentovat. Ta se ukazuje v Schubertově díle několikrát v široké paletě forem a žánrů, operách, liturgické hudbě, komorní a sólové hudbě a i na jeho symfonických pracích. Snad nejvíce familiérně se jeho dobrodružnost projevuje především originálním smyslem pro modulaci. Jako například v druhé části smyčcového kvintetu, kde moduluje z C dur přes E dur aby dosáhl Cis dur. Dále se objevuje také v neobvyklé instrumentaci, což můžeme vidět třeba v jeho arpédžové sonátě, či v netradiční notaci kvintetu Pstruh. Byl velmi ovlivňován klasickými sonátovými formami Beethovena a Mozarta (jeho raná díla, mezi nimi zvláště 5. symfonie, jsou výrazně mozartovská), jeho formální struktura a chod jeho skladeb inklinují k tomu vzbudit dojem spíše melodického vývoje než harmonického dramatu. Kombinace klasické formy a táhlé romantické melodie propůjčuje jeho tvorbě jakýsi upovídaný styl: jeho 9. symfonie byla popsaná Robertem Schumannem jako běh k “nebeským délkám”. Schubertovy harmonické inovace zahrnují harmonické pohyby, kdy první část skončí v subdominantní tónině spíše, než v dominantní (jako například v posledním části Trout Quintet – Pstruh). Schubert byl svými praktikami předchůdcem běžné romantické uvolněné techniky, namísto zvyšování napětí uprostřed pohybu, s vyvrcholením odloženým na samý konec. Schubertův kompoziční styl se během jeho krátkého života rychle vyvíjel. Ztráta potenciálních mistrovských děl způsobených jeho brzkou smrtí v 31 letech byla asi nejlépe vyjádřena epitafem na jeho náhrobním kameni napsaném básníkem Franzem Grillparzerem. Zní asi takto: \"Zde hudba pohřbila poklad, však zvláště své naděje\".", "section_level": 2}, {"title": "Písně.", "content": "Písňová tvorba Schuberta provázela celý tvůrčí život a byla oblastí, kde se jako autor prosadil nejdříve a zapsal nejhlouběji. Jeho písně s doprovodem klavíru provozovali amatérští hudebníci pro vídeňské domácí společnosti i velké pěvecké hvězdy. Celkem jich složil asi 600. Mezi významné písňové opusy patří mimo jiné:", "section_level": 2}, {"title": "Komorní hudba.", "content": "Druhou klíčovou oblastí Schubertova působení je komorní hudba, především klavírní kompozice. Schubert složil opravdovou záplavu klavírních děl, z nichž mnohá byla jen příležitostnými tanečními skladbičkami, ale právě zde najdeme i některé z nejhlubších a nejpromyšlenějších Schubertových kompozic. V oblasti komorní tvorby stojí za poslech například:", "section_level": 2}, {"title": "Jiné kompozice.", "content": "V oblasti orchestrální a jevištní tvorby byl Schubert jako tehdy nepříliš známý skladatel ve velké nevýhodě. Navíc mnohá z jeho děl byla prakticky už ve chvíli zrodu zabita podřadnými librety, na která komponoval. I zde však najdeme mimořádné kompozice, jako jsou kupříkladu:", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Po Schubertovi je v současnosti (2015) pojmenován pár mezinárodních vlaků railjet (74/75) společností České dráhy a ÖBB v trase: Praha – Brno – Wien – Bruck an der Mur – Graz a zpět.", "section_level": 1}], "src_summary": "Franz Peter Schubert (* 31. ledna 1797, Himmelpfortgrund, dnes Vídeň–Lichtental – † 19. listopadu 1828, Wieden, dnes Vídeň–Wieden) byl rakouský hudební skladatel období raného romantismu. ", "tgt_summary": "Franz Peter Schubert (* 31. Jänner 1797 in der Gemeinde Himmelpfortgrund, heute ein Stadtteil von Wien im Bezirk Alsergrund; † 19. November 1828 in Wieden, heute ein Stadtteil von Wien) war ein österreichischer Komponist. Obwohl er schon im Alter von 31 Jahren starb, hinterließ er ein reiches und vielfältiges Werk. Er komponierte rund 600 Lieder, weltliche und geistliche Chormusik, sieben vollständige und fünf unvollendete Sinfonien, Ouvertüren, Bühnenwerke, Klaviermusik und Kammermusik. ", "id": 115509} {"src_title": "Sedimentární hornina", "tgt_title": "Sedimente und Sedimentgesteine", "src_document": [{"title": "Dělení.", "content": "Dělí se na dvě základní skupiny na horniny Při podrobnějším dělení klastických sedimentů je hlavním kriteriem velikost klastů. V každé skupině rozlišujeme horniny nezpevněné a zpevněné. Dělení neklastických sedimentárních hornin vychází v prvé řadě z jejich látkového složení.", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podle mechanismu vzniku.", "content": "Základním kritériem pro dělení sedimentárních hornin je rozdělení na základě procesů jejich vzniku. Jak již je zmiňované v úvodu, jsou to fyzikální, chemické a biologické procesy, které většinou působí všechny současně. Na vzniklých horninách je pak možno rozpoznat texturní nebo strukturní znaky, které jsou typické pro jednotlivé typy vzniku.", "section_level": 2}, {"title": "Siliciklastické sedimenty.", "content": "Siliciklastické sedimenty (nebo úlomkové, klastické sedimenty) vznikly zvětrávacími procesy z jiných hornin a jsou tvořené úlomky (klasty), případně úlomky minerálů (hlavně úlomky křemene, díky kterým dostaly i své jméno). Zvětralé úlomky jsou následně transportovány na místo uložení pomocí fluid jako je voda, či vzduch, kde později dochází k jejich zpevnění. Rozdělují se podle velikosti jednotlivých zrn na slepence, pískovce, prachovce, jílovce a jejich nezpevněná variace.", "section_level": 3}, {"title": "Biogenní sedimenty.", "content": "Biogenní sedimenty vznikly nahromaděním úlomků z pevných schránek rostlin a živočichů, přeměnou odumřelých částí těl živých organismů, případně vysrážením z vodních roztoků za pomoci organismů. Často se v biogenních sedimentech (hlavně vápenci) vyskytují fosílie, dle kterých se dá velmi snadno datovat stáří nalezených sedimentů. Tato skupina se podrobněji dělí dle převládající chemické složky, kterou obsahují, na vápence, dolomity, fosfáty, silicity, uhlí, ropu a hořlavé břidlice (poslední tři jmenované se řadí také do kaustobiolitů).", "section_level": 3}, {"title": "Chemické sedimenty.", "content": "Chemické sedimenty vznikají vysrážením z roztoků bez působení živých organismů nejčastěji vlivem změny pT podmínek, kdy dochází k poklesu teploty, tlaku či obou veličin současně. Patří sem hlavně železné a manganové sedimenty (jejich vznik je spojen i se změnou pH) a evapority. Současně sem patří i usazené vápence pórovité textury zvané travertiny, které vznikají vysrážením ze sladké vody či v oblastech hydrotermálních pramenů.", "section_level": 3}, {"title": "Vulkanoklastické sedimenty.", "content": "Vulkanoklastické sedimenty jsou úlomkové sedimenty, jejichž vznik je bezprostředně spojený se sopečnou aktivitou a nikoliv s procesy jejich zvětrávání. Do této skupiny patří tefra, tufy, ignimbrity a hyaloklasty.", "section_level": 3}, {"title": "Ostatní sedimenty.", "content": "Do této skupiny patří sedimenty, které vznikají například jako důsledek tektonických projevů (kataklazity) a impaktní brekcie, jež jsou spojeny s dopady mimozemských těles.", "section_level": 3}, {"title": "Podle místa sedimentace.", "content": "Podle místa sedimentace se usazené horniny dělí na:", "section_level": 2}, {"title": "Podle velikosti úlomků.", "content": "Dle velikosti úlomků se horniny dělí na několik skupin:", "section_level": 2}, {"title": "Sedimentární prostředí.", "content": "Sedimentární prostředí je určitá část zemského povrchu, kde dochází k ukládání sedimentů. Mají charakter erozivního prostředí, kde je více materiálu odneseného než uloženého, nebo tzv. \"sedimentární pasti\", kde je více materiálu uloženo než odneseno. Mimo tyto dva hlavní typy existují ještě typy přechodné (smíšené), kde jsou oba faktory v rovnováze. Pro jejich klasifikaci není možné vymezit přesnou hranici, jelikož na sebe vzájemně navazují a vytvářejí celé sedimentární systémy. Příkladem erozivního prostředí je například fluviální, eolitické a glaciální prostředí, k přechodným patří říční delta a mořské pobřeží, k sedimentárním pak patří mořské prostředí a hlubokovodní bazény.", "section_level": 1}, {"title": "Parametry sedimentárního prostředí.", "content": "Sedimentárního prostředí je ovlivňováno více faktory, jak již bylo výše zmiňováno. Mezi základní fyzikální faktory, který ovlivňují charakter prostředí patří tzv. \"transportní média\", které zajišťují přesun klastu. Jednotlivá média mají různou podobu, u kterých je základním kritériem viskozita, jež značí, jaké tělesa je médium schopno přenášet. Jejich rozsah je velmi veliký od suspenze ve vodě, přes síly větru, který je schopen přenášet malá zrnka písku až po suťotoky a transportní sílu ledovců, který je schopen transportovat velké skalní bloky na velké vzdálenosti. Rozdělují se na: Dalším důležitým parametrem (u mořských sedimentů) je \"hloubka sedimentace\". Usazeniny z mělkovodních oblastí jsou rozdílné než ty, které vznikají hluboko na oceánském dně v oblastí abyssálních plošin. U sedimentu vznikající v mělkém prostředí dochází k častému přenosu jejich částic a přepracovávání, čímž se dosahuje velmi dobrého vytřídění jednotlivých velikostí zrn a častému vzniku druhotných struktur (např. čeřiny). Hlubokomořské sedimenty jsou pak spíše statické a jsou přeměňovány většinou jen hlubinnými proudy. Důležitým poznávacím znakem pro určení jejich místa geneze je přítomnost fosílií charakteristických pro známé prostředí. Teplota vody má také podstatný vliv na vznik sedimentů, jelikož se přímo podílí na rozpustnosti většiny minerálů a plynů. Například rozpustnost CO je výrazně ovlivňována teplotou vody teplotou vody (při nižší teplotě je vyšší), což následně ovlivňuje rozpustnost CaCO dle reakce: Z dalších fyzikálních parametrů zmiňme například ještě rychlost a směr větru, intenzita slunečního záření, Coriolisova síla, rychlost proudění a vzhled reliéfu, na kterém dochází k sedimentaci. Chemické faktory, které ovlivňují sedimentaci jsou: Mezi nejdůležitější biologické parametry patří odplyňování sedimentace pomocí biochemických reakcí, množství nahromaděných odumřelých kmenů, případně jiného rostlinného materiálu, množství nahromaděných odumřelých těl živočichů a nahromadění jejich schránek. Mezi nepřímé biologické parametry patří povrch souše (tráva, půda) a životní styl suchozemských organismů (hlavně býložravců).", "section_level": 2}, {"title": "Sedimentární facie.", "content": "Sedimentární facie jsou důležité z hlediska správné interpretace prostředí. Pod tímto pojmem se v petrografii usazených hornin představujeme vrstvu anebo soubor vrstev sedimentů, které se ukládaly za stejných podmínek. Mezi základní faktory kontrolující charakter a rozmístění facií patří intenzita přínosů úlomků, kolísání výšky mořské hladiny, biologická aktivita, tektonické prostředí a sopečná činnost. V sedimentárních vrstvách se dá často pozorovat nesouhlasné uložení sedimentů, během kterého některé vrstvy například chybí. Tento jev se nazývá hyát a je způsoben například odnosem jedné vrstvy a opětovnou sedimentací, která má za následek, že ve vrstvě sedimentů pak tato vrstva chybí a je zde například skok ve fosíliích.", "section_level": 2}, {"title": "Sedimentární pánve.", "content": "Sedimentární pánve představují past na sedimenty a jsou současně i místy s jejich největší akumulací. V závislosti na tektonickém prostředí se rozdělují na bazény oceánské, příkopové, riftové, kolizní, intrakontinentální a exotické. Historie každého bazénu může být rozdělena na několik cyklů, které jsou ovlivněny předsedimentární tektonikou, usazovacími sekvencemi a postsedimentární tektonikou.", "section_level": 2}, {"title": "Sedimentární textury.", "content": "Textury usazených hornin představují základní poznávací znak sedimentárního prostředí. Nejjednodušší textura je vrstevnatost, která je tvořena třemi mechanizmy - usazováním ze suspenze, ukládáním částic v důsledku změny rychlosti proudu a usazováním nánosů v okolí překážek. Základní vrstevnatost malých velikostí se nazývá laminace. Gradační zvrstvení je charakteristické postupným snižováním (\"normálně gradační zvrstvení\") anebo zvyšováním (\"inverzně gradační zvrstvení\") úlomků směrem ke středu. Jeho vývoj ovlivňuje rychlost proudění. Dalším typem zvrstvení je \"šikmé\", či \"planární\", nebo \"korytové\". Jiným typem textur jsou již zmiňované \"čeřiny\", \"pískové vlny\" a \"duny\", které jsou různé formy vznikající stejným mechanismem. Jednotlivé úlomky se posouvají po méně skloněné hraně a ukládají se na odvrácené straně. Tento proces má za následek vznik šikmého zvrstvení a je dobrým poznávacím znakem pro určení prostředí vzniku. Deformační textury usazených hornin představují \"vtisky\" (vznikají vytlačením hrubozrnnějšího, těžšího materiálu do sedimentu a mívají nepravidelný tvar) a \"skluzové textury\" (způsobené deformacemi, ke kterým dochází při pohybu sedimentů, což se projevuje přerušením vrstvy případně přimícháním cizích úlomků). Posledním typem textur jsou tzv. ichnofosílie (stopy po činnosti organismů) - stopy po stoupání, lezení, žraní, odpočívání, či případně komůrky a tunely, které tito živočichové vytvořili. Na základě výskytu jednotlivých typu ichnofosilíí se dá přibližně určit hloubka, ve kterých docházelo k sedimentaci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sedimentární hornina či usazená hornina je hornina, která vznikla přemístěním, usazením a následným zpevněním zvětralých úlomků (tzv. \"fyzikální proces\"), či vysrážením z roztoků (tzv. \"chemický proces\") anebo usazením vlivem biologického činitele (\"biologický proces\"). Tyto tři procesy v přírodě působí normálně současně a výsledný charakter horniny je určen dominantním procesem, který se na vzniku podílel. Tyto horniny vznikají exogenními procesy na zemském povrchu nebo nehluboko pod ním, a to za běžných, relativně nízkých teplot. Základními procesy vzniku sedimentárních hornin jsou zvětrávání, transport materiálů, sedimentace (usazování) a diageneze, která mimo jiné zahrnuje zpevňování sedimentu. ", "tgt_summary": "Sedimente im geowissenschaftlichen Sinn sind verschiedene organische und/oder mineralische (anorganische) Lockermaterialien, die – nicht selten nach einem kürzeren oder längeren Transport durch Schwerkraft oder ein strömendes Medium – auf dem trockenen Land oder am Grund eines Gewässers abgelagert werden (akkumulieren). Sedimentgesteine, Ablagerungsgesteine oder Schichtgesteine sind mehr oder weniger feste Gesteine, die im Laufe geologischer Zeiträume aus solchen Sedimenten durch Diagenese hervorgegangen sind. Sedimente und Sedimentgesteine werden in klastische, biogene und chemische Sedimente untergliedert.", "id": 2456270} {"src_title": "Koukol polní", "tgt_title": "Kornrade", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Kosmopolitní rostlina pocházející pravděpodobně z východního středomoří, odkud se rozšířila svými semeny zamíchanými v osivu obilovin po celé Evropě, do oblastí Asie s mírným klimatem, do severní a jižní Afriky, Severní Ameriky, Austrálie i na Nový Zéland. Objevuje se téměř výhradně na obdělávaných půdách, zvláštní nároky na vláhu ani teplo nemá, roste všude kde se daří obilí. Výjimečně se vyskytuje na rumištích nebo skládkách. Dnes přežívá pouze v oblastech s tradičním zemědělstvím kde není dokonale čištěno osivo a nejsou používány pokročilejší agrotechnické metody a postupy. Ještě v Dostálově \"Květeně ČSR\" z roku 1950 je uváděn jeho výskyt jako hojný, v současnosti je spatření koukolu polního vzácnost, stal se obětí vyspělé agrotechniky. Jedná se o druh v ČR téměř vyhynulý, řada nových nálezů pravděpodobně pochází jen z umělých výsadeb.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Koukol polní je krátce šedoplstnatá bylina s přímou lodyhu vysokou 30 až 100 cm, ve svrchní části je z úžlabí listů řídce vidlanovitě větvená. Lodyhu obrůstají vstřícně listy se špičatými čepelemi dlouhými do 10 cm a širokými až 1 cm, dolní jsou obkopinaté, horní čárkovité až podlouhlé. Celá rostlina je porostla jemnými chlupy. Druh je poměrně variabilní v délce a větvení lodyhy. Chromozómové číslo: 2n = 24, 48. Na koncích větví vyrůstají na dlouhých stopkách jednotlivě pětičetné květy mající v průměru 3 až 4 cm. Zvonkovitý žebernatý kalich je tvořen úzkými zelenými cípy dlouhými 2 až 3 cm převyšujícími korunu, která má lístky barvy nachově fialové (nebo vzácně bílé) s temnými proužky a tvaru obvejčitého s mírným vykrojením na okraji. Tyčinek s prašníky umístěných ve dvou kruzích je v květu 10, kyjovitých čnělek dlouhých asi 10 mm je 4 až 5, semeník je složen z 5 epipetálních plodolistů (postavených hřbety proti korunním plátkům). Na některých rostlinách se vyskytují pouze květy samičí se zakrslými prašníky. Kvete od června do srpna. Nejdříve dozraje pyl v prašnících vnějších tyčinek, tehdy ale ještě nejsou blizny se schopny oplodnit. Když se pyl z těchto prašníků vypráší, dozrají a rozvinou se blizny a zaujmou místo v ústí koruny, takže hmyz hledající nektar se o ně musí otřít a opylit pylem z jiného květu. Posléze dospějí i vnitřní tyčinky, kterým se prodlouží nitky a prašníky se dostanou na úroveň blizen. Nezúrodnily-li se blizny dosud cizím pylem, mohou se tak opylit vlastním. Plodem je tvrdá tobolka dlouhá 2 cm, která je podlouhle vejčitá až elipsoidní, jednopouzdrá, otvírající se pěti zuby. Na vnitřním sloupku tobolky bývá upevněno asi 40 okrouhle ledvinovitých semen o velikosti 2,5 až 3,5 mm. Jsou svraskala, matná, černá nebo tmavě hnědá. Na jedné rostlině může dozrát do 300 semen.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Koukol polní je ozimá nebo jednoletá rostlina rozmnožující se výhradně semeny, po dozrání semen usychá. Semeno klíčí ve většině případů ještě na podzim, semenáčky přezimují a příští rok vykvetou. V chladnějších podmínkách klíčí až na jaře a chová se jako letnička. Roste převážně v obilí, řidčeji ve vytrvalých pícninách nebo okopaninách, kterým koukol polní, dříve považovaný za nepříjemný plevel, svými řídkými úzkými listy příliš neškodí. Jeho semena dozrávají dříve než obilky ale tekutina v tobolkách zabraňuje brzkému vysušení, otevření a vypadání semen. Do sklizně obilí se otevřou pouze ty nejranější a jen malé množství semen se vysype do půdy, většina je sklizena současně s obilkami. Největší vadou koukolu polního je skutečnost, že jeho semena obsahují dva nebezpečné glykosidy, agrostemmin a githagin, jejichž pravidelné požívání v mouce může způsobit otravu lidem, případně i dobytku. (Žádný případ otravy semeny koukolu polního ale není lékařsky doložen).) Semena mají ihned po dozrání téměř 100 % klíčivost, v půdě si klíčivost podrží jen jeden rok ale v suchém prostředí i 10 let, proto se nejvíce rozmnožuje s osivem. Na poli vyklíčí z hloubky nejvíce 7 cm, při hlubším zaorání po sklizni je semeno již ztraceno. S nástupem čištění osiva od semen plevelů a správného obdělávání půdy se již nemůže koukol polní přirozeně rozmnožovat. V minulosti bylo semen koukole polního užíváno v lidovém léčitelství a to jako prostředek močopudný, proti střevním parazitům a při kožních chorobách.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Protože téměř všechno sadbové obilí je řádně vyčištěno a obsahuje jen minimum semen plevelů, nemůže se koukol polní prakticky přirozeně rozmnožovat. Proto byl prohlášen v \"Černém a červeném seznamu cévnatých rostlin ČR\" za rostlinu kriticky ohroženou (C1 – CR).", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Koukol polní (\"Agrostemma githago\") je štíhlá rostlina s nachově fialovými květy, dříve obtížný plevel rostoucí především v ozimém obilí, nyní v České republice rostlina kriticky ohrožená. V roce 2003 se stal německou Rostlinou roku.", "tgt_summary": "Die Kornrade (\"Agrostemma githago\"), genauer Gewöhnliche Kornrade, ist eine Pflanzenart, die zur Familie der Nelkengewächse (Caryophyllaceae) gehört. Sie ist wohl ursprünglich im Mittelmeerraum beheimatet. Als Ackerwildkraut, das wegen seiner Giftigkeit und des modernen Ackerbaus mit Saatgutreinigung in Mitteleuropa nur noch selten anzutreffen ist, gehört sie zu den gefährdeten Pflanzenarten. Weitere deutsche Trivialnamen für die Kornrade sind Ackerrade, Ackerkrone, Kornnelke und Kornrose; in Niederdeutsch wird sie auch Klockenblume und am Rhein Pisspöttken genannt. Die Gartenform wird auch einfach als Rade bezeichnet.", "id": 994446} {"src_title": "Kouzelná flétna", "tgt_title": "Die Zauberflöte", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "I. dějství.", "content": "Princ Tamino prchá před obrovským hadem, unaven usne a ve spánku si nevšimne, že hada zabily tři dámy z družiny jisté královny noci, než se princ probudí, dámy odejdou, ovšem před sebou spatří princ mužíka, ptáčníka Papagena, který se vychloubá, že zachránil prince před hadem, ale je potrestán, neboť se vrátily tři dámy a vykouzlily mu na ústech zámek. Přichází Královna noci, daruje princi kouzelnou flétnu a Tamino jí slibuje, že zachrání její dceru Paminu ze spárů čaroděje Sarastra. Doprovázet ho má Papageno, který nejdříve odmítá, je zbaven zámku a dostává zvonkohru, po těch darech souhlasí, ale ani Papageno, ani Tamino nevědí, kudy se mají vydat a tak jim tři dámy dají tři chlapce (Tři génie), kteří je povedou až do Sarastrovy říše. Tam hlídá Paminu mouřenín Monostatos, kterému se Pamina zalíbila, ale dlouho si na ni choutky nedělá, neboť je vystrašen Papagenem, který se do Sarastrovy říše dostal jaksi napřed, potěší Paminu zprávou, že její osvobození se blíží a že princ Tamino, který se jí vydal zachránit, je do ní šíleně zamilován. Mezitím dovedli tři géniové prince Tamina až před palác Sarastra, tam hlídá vchod kněz, který mu prozradí, že byl obelstěn, že Sarastro není zlý čaroděj, ale čestný vládce a jako velekněz chrámu moudrosti čelí zlým plánům Královny noci. Princ se poté vydá hledat Paminu, ale ta mezitím utekla s Papagenem z paláce. Tamino je volá pomocí Kouzelné flétny, ale Pamina a Papageno jsou dopadeni Monostatem a otroky. Papageno ovšem zahraje na čarovnou zvonkohru a z otroků i Monostata se stávají veselí tanečníci, kteří se pomalu vzdalují. Pak přichází Sarastro, princezna přiznává, že se pokusila utéct kvůli matce. Velekněz jí ale vysvětluje, že ji chce pouze chránit před zlými mocnostmi Královny noci a očekává setkání Paminy s Taminem, kterého vyhledal Monostatos, ovšem zachází s ním hrubě a to se nelíbí Sarastrovi, mouřenín je tedy potrestán. Když Pamina spatří Tamina, pozná, že je to ten pravý, ale než vkročí do šťastného života, musí složit několik očistných zkoušek.", "section_level": 2}, {"title": "II. dějství.", "content": "Sarastro vyzývá bohy o patronaci zkoušek a je přivolán Tamino i Papageno. Pamině se to nelíbí a přemlouvá Sarastra, aby se princ zkoušek nezúčastnil, ale Tamino trvá na řádném vykonání svého předsevzetí. První zkouškou má být mlčenlivost, Tamino a Papageno se octnou v tajemné komnatě, odměnou má dostat Papageno lásku dívky Papageny, oba ovšem nesmí promluvit s dámami Královny noci. Královna noci mezitím zabránila Monostatovi zmocnit se spící Paminy, ten se však skryl a vyslechl jak Královna noci podává dceři dýku a vyzývá ji, aby zabila Sarastra, ale princezna odmítne i dýku i Monostata, který je za svou drzost opět potrestán. Zkoušky snáší hůře Papageno, má žízeň, nějaká stařena k němu přistoupí a tvrdí, že mu dá vodu, jestli se s ní ožení, že prý ona je jeho vyvolená – Papagena. Ale ptáčník odmítá, Pamina uslyší Kouzelnou flétnu a přiběhne s radostí k Taminovi, ale nezná podmínky zkoušky a tak je vylekána, že na ni Tamino ani Papageno nepromluví, tím oba složili zkoušku. Pamina si chce vzít život dýkou, ale zabrání jí v tom Tři géniové. Princezna pak jde s Taminem podstoupit poslední zkoušky. Papageno je nešťastný a volá svou Papagenu, nechce bez ní žít, a tak si chystá oprátku, opět zasahují Géniové a připomínají mu kouzelnou moc zvonkohry, to se objeví krásná Papagena a těší se s Papagenem na spoustu dětí. Královna noci s Monostatem zaútočí na Chrám moudrosti, tam jsou ovšem oslněni světlem Sarastra, Tamina a Paminy (moudrosti, síly a krásy) a propadají se do podsvětí. A tak je Sarastro zase uznáván jako dobrý a moudrý vládce. Tamino a Pamina jsou spolu, rovněž jako Papageno a Papagena a nikdo jim nemluví do života, krásného, svobodného života.", "section_level": 2}, {"title": "Orchestrace.", "content": "Nástrojové obsazení opery je následující:", "section_level": 1}], "src_summary": "Kouzelná flétna (KV 620) je poslední opera, resp. singspiel Wolfganga Amadea Mozarta. Poprvé byla uvedena ve Vídni 30. září roku 1791 v tehdy předměstském Divadle na Vídeňce, tedy pouhé tři měsíce před jeho smrtí. Libreto k opeře napsal divadelník Emanuel Schikaneder, libreto je psáno německy (v té době byla jako jazyk oper častější italština a němčina byla spíše výjimkou). Pohádkový děj je založen na zednářské symbolice a filozofii. Jde o jedno z nejhranějších děl světového operního repertoáru. ", "tgt_summary": "Die Zauberflöte (KV 620) ist eine Oper in zwei Aufzügen von Wolfgang Amadeus Mozart, die 1791 im Freihaustheater in Wien uraufgeführt wurde. Das Libretto stammt von Emanuel Schikaneder. Das etwa dreistündige Werk zählt zu den weltweit bekanntesten und am häufigsten inszenierten Opern. Die Arien, zu denen unter anderem \"Der Vogelfänger bin ich ja\", \"Dies Bildnis ist bezaubernd schön\" und die Arie der Königin der Nacht \"Der Hölle Rache kocht in meinem Herzen\" zählen, sind auch vielen vertraut, die die Oper noch nie gesehen haben. Da die Oper leicht zugänglich ist, wird sie gelegentlich so inszeniert, dass sie sich ganz gezielt an jugendliche Zuschauer wendet (auch als Schulaufführung durch Kinder). Auch als Marionettentheater wird sie bisweilen gezeigt. Durch das umfangreich ausgeführte Kontrastprinzip verdeutlicht die Oper sehr gut den Zeitgeist der Wiener Klassik. Zunächst im bunt schillernden Gewand einer Zauberposse auftretend, wendet sie sich im Verlauf der Handlung zunehmend der Verkündigung freimaurerischer Ideale zu.", "id": 516162} {"src_title": "Archea", "tgt_title": "Archaeen", "src_document": [{"title": "Klasifikace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky výzkumu.", "content": "Na začátku dvacátého století byla všechna prokaryota (dnes archea a bakterie) považována na základě biochemických, morfologických a fyziologických znaků za stejnorodou skupinu organismů. Vědce k tomu vedlo například složení jejich buněčné stěny, tvar buňky a druh přijímané potravy. Ke zmíněné úrovni poznání archeí přispívala i skutečnost, že je archea těžké kultivovat: vyžadují specifickou teplotu, obsah solí a množství kyslíku. V roce 1965 byl navržen nový typ klasifikace, který spočíval ve zjišťování genových sekvencí nukleových kyselin daného organismu. Na základě genetického materiálu lze totiž poznat, která prokaryota jsou si příbuzná více a která méně. Tento tzv. fylogenetický typ systematiky se užívá dodnes. Carl Woese a George E. Fox v roce 1977 na základě sekvenace genů kódujících rRNA (ribozomální RNA) vytvořili termín archebakterie pro popis organismů, které jsou fylogeneticky nezávislé na pravých eubakteriích (Eubacteria). Dnes se pro archebakterie spíše používá taxon Archaea a pro tehdejší eubakterie se razí termín bakterie, čímž se zdůrazňuje vzájemná nezávislost těchto skupin organismů. Tři skupiny života, tedy archea, bakterie a eukaryota, se často označují jako domény. Zpočátku se do nové domény řadila pouze methanogenní prokaryota, protože se předpokládalo, že archea žijí jen v extrémních podmínkách (tzv. extrémofilové), jako jsou např. horká vřídla či slaná jezera. Na konci dvacátého století se však zjistilo, že se archea běžně vyskytují v půdě jako součást edafonu či v mořské vodě jako součást planktonu. Archea zde byla objevena na základě sběru vzorků nukleových kyselin z prostředí. Ty byly namnoženy pomocí polymerázové řetězové reakce a identifikovány; většinu archeí totiž nelze kultivovat v laboratoři.", "section_level": 2}, {"title": "Nově objevené skupiny.", "content": "Klasifikace archeí je i dnes neustále v pohybu. Současné systémy se snaží seskupovat organismy na základě jejich skutečné příbuznosti. Velkou roli v systematice hrají sekvence genů pro ribozomální RNA, díky nimž lze příbuzenské vztahy odhalit. Většina z těch nejznámějších archeí se dnes řadí do dvou kmenů, Euryarchaeota a Crenarchaeota. Přesto existují a jsou nadále objevovány i další kmeny, například druh \"Nanoarchaeum equitans\", objevený v roce 2003, je klasifikován v samostatném kmeni Nanoarchaeota. Pro hrstku neobvyklých termofilních archeí se zase zavedl kmen Korarchaeota. Podobně byl pro druhy \"Nitrosopumilus maritimus\", \"Cenarchaeum symbiosum\" a příbuzná mezofilní archaea zaveden kmen Thaumarchaeota. Sekvenování archeálních genomů přineslo objevy dalších odlišných linií: V roce 2011 byl navržen nový kmen Aigararchaeota pro archeum \"Caldiarchaeum subterraneum\", nalezené v geotermálních vodách v podzemním zlatém dolu, v r. 2012 pak kmen Geoarchaeota pro archaea nalezená v kyselých Yellowstonských horkých pramenech bohatých na železo a chudých na kyslík. Jejich postavení není vyjasněné - mohou být sesterskou skupinou Aigararchaeot nebo pouze vnitřní větví Crenarchaeot. V roce 2013 pak bylo objeveno několik linií (Aenigmarchaeota a Nanohaloarchaeota) blízkých kmeni Nanoarchaeota; k této skupině byla jako sesterská skupina identifikována skupina ARMAN, po rozšíření o další objevené druhy rozdělená do podskupin Parvarchaeota a Diapherotrites, a bylo navrženo označovat celý klad jako DPANN. Do tohoto kladu přibyly od té doby další skupiny, zjištěné molekulárními analýzami (Micrarchaeota, Pacearchaeota, Woesearchaeota). V roce 2015 pak byla jako sesterská skupina Thaumarchaeot objevena Bathyarchaeota. V témž roce byl navržen nový kmen Lokiarchaeota pro skupinu archeí objevených sekvenováním vzorků z \"Lokiho hradu\", systému černých kuřáků, tedy vulkanických hydrotermálních průduchů v oblasti atlantského středooceánského hřbetu mezi Grónskem a Norskem. Ač dosud nebyli kultivováni životaschopní jedinci, z DNA je zřejmé, že obsahuje více než 100 genů, které zřejmě souvisejí s pokročilými buněčnými funkcemi známými jen u eukaryot (např. tvorba vezikulů, tedy váčků obalených plazmatickou membránou). Fylogeneticky spadají do příbuzenství kmenů Thaumarchaeota, Aigararchaeota, Crenarchaeota a Korarchaeota a pravděpodobně jsou nejbližšími známými archeálními příbuznými eukaryot. V roce 2016 přibyl návrh nového kmene Thorarchaeota, pravděpodobně sesterského k Lokiarchaeota, a nového kmene Verstraetearchaeota, pravděpodobně sesterského k Crenarchaeota. Na začátku roku 2017 byl publikován objev dvou nových skupin Odinarchaeota a Heimdallarcheota, blízkých kmenům Lokiarchaeota a Thorarchaeota, linie Hydrothermarchaeota odvětvující se na bázi DPANN a linie Geothermarchaeota ještě příbuznější kmeni Thaumarchaeota než Bathyarchaeota. Linie Marsarchaeota, nově objevená v r. 2018, byla nazvána podle prostředí s vysokým obsahem oxidů železa, ve kterém se vyskytuje v oblasti Yellowstonského parku; oxidy železa jsou charakteristické i pro povrch „rudé planety“ Marsu díky nimž má svou typickou barvu. V roce 2019 byly publikovány objevy skupin Nezhaarchaeota (blízké k Verstraetearchaeota) a Helarchaeota (blízké k Lokiarchaeota). V roce 2020 přibyla Gerdarchaeota, pravděpodobně vnitřní skupina parafyletických Heimdallarchaeot.", "section_level": 2}, {"title": "Současný přístup.", "content": "Klasifikace archeí do jednotlivých druhů dle binomického názvosloví je problematická. Zatímco např. živočišné druhy jsou snadno definovatelné na základě schopnosti se rozmnožovat pouze s příslušníky svého druhu, u archeí se nevyskytuje pohlavní rozmnožování a jednotlivé buňky si mezi sebou často genetický materiál vyměňují horizontálně. V rámci výzkumu rodu \"Ferroplasma\" bylo navrženo, aby se druh definoval jako skupina jedinců, kteří mají velmi podobné genomy a zřídkakdy u nich dochází k horizontální výměně genetické informace s jinými druhy. Podle jiných studií však probíhá značná výměna DNA i mezi jednotlivými druhy. Lidské znalosti o diverzitě archeí jsou dnes ještě kusé, a tak nelze s jistotou odhadnout počet jejich „druhů“. Podobná situace je u vyšších taxonomických úrovní. Odhady založené na zjištěných sekvencích ribozomálních proteinů hovoří až o 18–23 významnějších archeálních liniích (kmenech či odděleních), z nichž pouhých 8 však mělo kultivované reprezentanty (zbytek je ze sekvenování environmentálních vzorků). Velká většina z hypotetických kmenů je známa pouze z jedné rRNA sekvence, což napovídá, že diverzita archeí je ještě z velké části zahalená tajemstvím. Příbuzenské vztahy známých archeálních kmenů jsou dosud vyjasněné pouze částečně a pokusy zobrazit je fylogenetickým stromem je potřeba chápat pouze jako přiblížení těchto vztahů, neboť jeho větve jsou silně propojeny sítí horizontálních genových přenosů. Ukazuje se však, že kmeny Thaumarchaeota, Aigararchaeota, Crenarchaeota a Korarchaeota (a vnořené skupiny Bathyarchaeota, Geoarchaeota, Marsarchaeota a Verstraetearchaeota) tvoří společný klad TACK (někdy označovaný jako nadkmen Proteoarchaeota), jemuž jsou blízká i nově objevená Lokiarchaeota a jim příbuzné nově objevené skupiny. Ukazuje se, že kmeny Gerdarchaeota, Heimdallarcheota, Helarchaeota, Lokiarchaeota, Odinarchaeota a Thorarchaeota jsou si nejen velmi blízké, ale v jejich genomech se nacházejí i různé geny typické pro eukaryota. Proto byl vytvořen pro tyto skupiny i nadkmen Asgard, který, bude-li brán jako klad, s vysokou pravděpodobností obsahuje i eukaryota. Lze usuzovat i na blízkost (příbuznost nebo bazální umístění v archeálním fylogenetickém stromu) kladu DPANN (Diapherotrites, Parvarchaeota, Aenigmarchaeota, Nanoarchaeota, Nanohaloarchaeota a další osamostatněné skupiny jako Micrarchaeota, Pacearchaeota, Woesearchaeota) a Euryarchaeot. Vše však závisí i na poloze kořene archeí a na postavení eukaryot.", "section_level": 2}, {"title": "Tradiční klasifikace.", "content": "Uznané archeální druhy mající kultivované vzorky a splňující požadavky na pojmenování dle \"International Code of Nomenclature of Bacteria\", jejiž jména byla schválena validačními seznamy v časopisech \"International Journal of Systematic Bacteriology\" nebo \"International Journal of Systematic and Evolutionary Microbiology\" jsou v tradičním systému řazeny do následujících vyšších taxonů: Taxonomie Národního střediska pro biotechnologické informace (NCBI) doplňuje i nově objevené \"kmeny\" bez kultivovaných vzorků a uvádí je v hierarchickém členění bez tradičních taxonomických ranků:", "section_level": 3}, {"title": "Návrh nové klasifikace.", "content": "Návrh nové klasifikace domény z r. 2014 se pokouší o jednotící systém pro Archaea. Člení doménu na dvě říše (či nadkmeny) se systematickou příponou \"–archaeota\", ty pak na třídy (bývalé kmeny jsou přejmenovány z přípony –archaeota na \"–archaea\", ale tato přípona není systematická) a řády se systematickou příponou \"–ales\". Původní, zavedené klasifikační jednotky – kmeny – úplně vynechává, protože by mohly být svými jmény zavádějící. Články věnované archeím však dosud návrh nového systému ignorují a (za účelem vyloučení možných významových záměn) používají původní zažité názvy kmenů (včetně tradičního užšího pojetí Euryarchaeot). Částečně se uchytil pouze název Proteoarchaeota pro klad TACK.", "section_level": 3}, {"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Archea jsou prastará forma života a stáří některých fosílií se odhaduje až na 3,5 miliardy let. Určité zbytky lipidů, které pravděpodobně patřily archeálnímu či eukaryotickému organismu, se datují do doby před 2,7 miliardami let, jiné nálezy podobného typu z Grónska jsou staré údajně až 3,8 miliardy let. Archea tak mohou být nejstarší linií života na Zemi. Dříve se biologové přikláněli k tomu, že archea, bakterie a eukaryota reprezentují každý samostatnou větev života, tato představa byla i základem třídoménového systému živých organismů. Některé studie ukázaly, že archea a eukaryota vznikla jen z jedné skupiny bakterií. Fylogenetická příbuznost obou domén je základem i současných představ. Jako nejpravděpodobnější se dnes jeví, že se dnešní eukaryota vyvinula z archeí. Také proto se dnes z hlediska přirozené klasifikace kritizuje termín prokaryota, seskupující archea a bakterie do jedné vývojové skupiny. Naopak byl vytvořen taxon Neomura, který klasifikuje společně archea a eukaryota, a znázorňuje tak jejich evoluční blízkost. U některých bakterií byly objeveny geny podobné archeálním genům, což situaci znepřehledňuje, vysvětluje se to však horizontálním přenosem genetické informace.", "section_level": 2}, {"title": "Fylogenetický strom.", "content": "Na základě molekulární analýzy ribozomálních proteinů a jejich genů bylo vytvořeno několik modelů fylogenetického stromu archeí a jeho návazností na domény Bacteria a Eukaryota, ze kterých vyplývaly naprosto rozdílné výsledky. Nejnovější studie nicméně považují za nejpravděpodobnější, že archea vznikla z bakterií nebo jim blízkého společného předka, Eukaryota pak mají archeální původ. Podle tohoto modelu tak jsou Archaea parafyletická a přirozeným kladem jsou vedle bakterií Neomura. Nové studie poskytly podporu i pro podrobnější strukturu fylogenetického stromu archeí. I nadále však nejsou vyloučené různé možnosti bazálního větvení domény. Aktuální (r. 2018) představy o příbuznosti hlavních linií lze znázornit podle hlavních hypotéz následujícími fylogenetickými stromy (analytické průkazy nejsou dostatečné pro spolehlivé vyloučení jiných možností, jak ukazují i poznámky u některých větví).", "section_level": 2}, {"title": "Hypotéza bazálních euryarcheot.", "content": "Bazálně se dle této hypotézy odvětvila Euryarchaeota, možná ve více větvích (proto mohou být parafyletická): Některé studie naznačují, že bazálnější větví jsou Methanobacteriales a Methanococcales; samostatnou větví blízkou DPANN nebo naopak s nejbazálnějším postavením mohou být Altiarchaeales (jakožto Altiarchaeota), samostatnou linií mohou být i Hadesarchaea (jakožto Hadesarchaeota). Naopak Thermococci mohou představovat až poslední euryarcheální větev (a to možná až po odvětvení DPANN). Poté se odvětvila Nanoarchaeota (s několika blízkými skupinami, pravděpodobně jako klad DPANN). Jako přirozený se nadále jeví klad TACK. Jemu sesterský se dnes jeví nadkmen Asgard, uvnitř něhož, pravděpodobně v blízkosti kmene Heimdallarchaeota, se později odvětvila Eukaryota.", "section_level": 3}, {"title": "Hypotéza bazálních DPANN.", "content": "U některých z častěji uváděných podob fylogenetického stromu, podporovaných fylogenetickými studiemi z posledních let, se klad DPANN odvětvuje bazálněji, buď uvnitř euryarchaeot (v tom případě polyfyletických), nebo úplně u kořene jako nejbazálnější větev ještě před (potenciálně parafyletickými, ale možná i přirozenými) euryarcheoty; nelze vyloučit ani parafyletičnost DPANN, tedy postupné odvětvování jednotlivých dílčích skupin. Tuto hypotézu zkráceně ukazuje následující schéma (hlavní klady zjednodušeny):", "section_level": 3}, {"title": "Jiné hypotézy.", "content": "Některé aktuální studie pak i nadále podporují doménu Archaea jakožto přirozený klad sesterský k eukaryotům, nevyhnuly se však zpochybňující kritice. V takovém případě by měl klad TACK bazálnější postavení než Euryarchaeota a DPANN.", "section_level": 3}, {"title": "Stavba.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Velikost a tvar buněk.", "content": "Velikost individuální archeální buňky se pohybuje od 0,1 μm do více než 15 μm v průměru a existují buňky velmi odlišných tvarů – kokovité, tyčinkovité, spirálovité i ploché. Rod \"Sulfolobus\" se vyznačuje atypickými nepravidelnými buňkami s množstvím laloků, \"Thermofilum\" má buňky jehlovitého tvaru, \"Thermoproteus\" a \"Pyrobaculum\" mají tvar téměř obdélníkovitý. \"Haloquadratum\" je dokonce plochý a čtvercový. Na vzniku těchto neobvyklých tvarů se pravděpodobně podílí buněčná stěna a cytoskelet, který je u archeí ještě málo prozkoumaný. Některá archea tvoří agregáty či vlákna skládající se z více buněk. Tato uskupení mohou dosahovat délky až 200 μm a mohou být důležitými členy kompaktních mikrobiálních společenstev (biofilm). Zajímavé mnohobuněčné kolonie vytvářejí archea rodu \"Pyrodictium\", jejichž buňky vypadají jako dlouhé tenké trubičky, z nichž vzniká jediná hustá kolonie. Extrémním případem agregace však nesporně je \"Thermococcus coalescens\", u níž dochází až k úplné fúzi buněk za vzniku jediné buňky značné velikosti.", "section_level": 2}, {"title": "Struktury na povrchu buněk.", "content": "Struktury na povrchu buněk archeí mohou připomínat bakterie. Také archea totiž mají cytoplazmatickou membránu a kolem ní buněčnou stěnu. Strukturálně se podobají grampozitivním bakteriím, jelikož mají jedinou plazmatickou membránu i buněčnou stěnu a postrádají periplazmatický prostor. Výjimkou z pravidla je archeon rodu \"Ignicoccus\", který periplazmatický prostor má, a ten navíc obsahuje membránové váčky (vezikuly) a je uzavřen vnější membránou. Chemická stavba archeálních membrán je na rozdíl od jejich obecné struktury poměrně unikátní a liší se od membrán ostatních forem života, tedy bakterií a eukaryot. U všech tří skupin se sice buněčné membrány skládají z fosfolipidů, které se skládají z hydrofilní a hydrofobní části, ale fosfolipidy archeí jsou v několika směrech neobvyklé. Za prvé, zatímco fosfolipidy archeí jsou složeny z glycerol-etherlipidů, bakterie a eukaryota mají v membráně především glycerol-esterlipidy. Etherové vazby archeí jsou stabilnější, což může přispívat ke skutečnosti, že archea jsou schopna žít v extrémních teplotách a v kyselých i zásaditých prostředích. Také lipidové „ocásky“ vykazují odlišnosti, u archeí jsou tvořeny především isoprenem, u ostatních organismů jsou hlavní chemickou složkou mastné kyseliny. Isopreny jsou větvené a opět stabilnější za vyšších teplot. Archea se liší i samotným typem glycerolu: archea mají jiný prostorový izomer (tzv. enantiomer) této molekuly než ostatní organismy. Ten má mírně odlišné chemické vlastnosti a z této skutečnosti se dá usuzovat na odlišný enzymový aparát v porovnání s ostatními doménami života. U některých archeí se namísto běžné fosfolipidové dvouvrstvy vyskytuje jen jednovrstvá membrána. Na takto stavěné membráně jsou ocásky fosfolipidových molekul přiloženy k sobě, čímž v podstatě vzniká jediná molekula s dvěma polárními konci. Archea s tímto typem membrány jsou zřejmě odolnější k nepřízni životního prostředí. Konkrétně je například acidofilní archea rodu \"Ferroplasma\" schopna odolávat nízkému pH. Většina archeí má kolem své cytoplazmatické membrány rovněž buněčnou stěnu, která však není tvořená peptidoglykanem. Výjimkou jsou rody \"Thermoplasma\" a \"Ferroplasma\", jež ji nemají vůbec. Mnohá archea mají ve stěně tzv. S-vrstvu, tvořenou povrchovými proteiny. Tato vrstva zajišťuje ochranu před chemickými i mechanickými vlivy. Specifickou buněčnou stěnu mají archea řádu Methanobacteriales, u nichž je základním stavebním prvkem pseudopeptidoglykan. Archea mají poměrně často také bičík. Ten pracuje na podobném principu jako bičík bakteriální, tzn. díky rotaci struktury na bázi bičíku, poháněné protonovým gradientem. Přesto vykazuje archeální bičík odlišnosti ve stavbě a vývoji. Bakteriální bičík se totiž pravděpodobně vyvinul ze sekrečního systému typu III, zatímco archeální má podle nedávné studie svůj prapůvod spíše v určitém typu bakteriálního pilusu. Zajímavostí je, že u bakterií přirůstá bičík do délky na konci, kdežto u archeí dochází k prodlužování bičíku na bázi.", "section_level": 2}, {"title": "Protoplast.", "content": "Stavbou svého protoplastu (obsahu buněk) jsou archea výrazně srovnatelná s bakteriemi. To je také řadí mezi organismy prokaryotického typu. Neobsahují totiž žádné membránou obalené organely, přesto se samozřejmě některé struktury v cytosolu vyskytují. Zásadní funkci v syntéze proteinů zaujímají ribozomy, drobné struktury složené z rRNA a proteinů. Ribozomy jsou u archeí i bakterií menší než u eukaryot a na základě tzv. sedimentačního koeficientu se označuje jejich malá podjednotka za 30S a velká za 50S. Sedimentační koeficient celého prokaryotického ribozomu je pak 70S. Další podstatnou součástí protoplastu je DNA uspořádaná v nukleoidu a v plazmidech (viz kapitola genetika).", "section_level": 2}, {"title": "Metabolismus.", "content": "Spektrum metabolických pochodů je u archeí pestré, dokáží používat mnoho různých zdrojů energie. Chemotrofní archea využívají k získávání energie buď anorganických (litotrofové) nebo organických sloučenin (organotrofové), oproti tomu fototrofové využívají energie slunečního záření. Mnoho základních metabolických drah je však velmi podobných těm, jež jsou známy u jiných forem života. Důležité je buněčné dýchání. Glykolýza (rozklad cukrů) je například mírně modifikována, ale princip zůstává stejný. Také Krebsův cyklus je u mnoha archeí stejný jako u ostatních domén. Tyto podobnosti pravděpodobně odráží ranou evoluci života jako takového a existenci společného předka živých organismů. První možností jsou anorganické látky (síra, amoniak), které slouží jako zdroj energie u tzv. litotrofů, včetně nitrifikačních, metanogenních druhů a anaerobních archeí, jež oxidují metan. Metanogeni patří zejména do skupiny Euryarchaeota a vyznačují se specifickým typem metabolismu, při němž vzniká metan. Tento proces se odehrává například ve vhodných podmínkách v bažinaté půdě. Metanogeneze je pravděpodobně velmi starým způsobem získávání energie. Akceptorem elektronů je v tomto případě oxid uhličitý a pomocí unikátních koenzymů (koenzym M, metanofuran) je oxidován vodík. Akceptorem elektronů však nemusí být jen oxid uhličitý, nýbrž také alkoholy, kyselina octová či mravenčí. Mnohé z těchto reakcí probíhají u druhů střevní mikroflóry některých živočichů. U acetotrofních archeí z řádu Methanosarcinales dokonce probíhá přímo rozklad kyseliny octové na metan a oxid uhličitý (za vzniku bioplynu). Zajímavou skupinou jsou archea, které fixují uhlík (autotrofie), a to pomocí energie z anorganických látek. Jiným typem metabolismu archeí je fototrofie, při níž se k získávání energie využívá sluneční záření. Tento proces je však vždy tzv. anoxygenní, tedy na rozdíl od fotosyntézy u něj nevzniká kyslík. V doméně archea nejsou známy žádné pravé fotosyntetizující organismy, které by nejen přeměňovaly sluneční energii na energii chemickou, ale rovněž ji využívaly k fixaci uhlíku, a tím ji ukládaly pro pozdější použití. Fototrofní archea pomocí světla vyrábějí makroergické sloučeniny (s vysokým obsahem naakumulované energie), jako je ATP, určené k okamžité spotřebě. U archeí z třídy Halobacteria probíhá klasická fotofosforylace, tedy transport iontů přes buněčnou membránu za účelem výroby ATP. Jako přenašeče slouží například bakteriorodopsin a halorodopsin.", "section_level": 1}, {"title": "Genetika.", "content": "Genetickým materiálem archeí je obvykle jediný cirkulární řetězec DNA. Jeho velikost se pohybuje od 5 751 492 párů bází u druhu \"Methanosarcina acetivorans\", až po pouhých 490 885 párů bází archea \"Nanoarchaeum equitans\". Genom druhého jmenovaného druhu je jedním z nejmenších známých vůbec (nejmenší doposud známý genom má bakterie \"Nasuia deltocephalinicola\") a obsahuje pouze 537 genů kódujících protein. Dalším nositelem genetické informace jsou plazmidy. Mohou být horizontálně šířeny procesem obdobným konjugaci bakterií. Archea mají v porovnání s ostatními doménami života značně odlišný genom (posloupnost bází). Udává se, že až 15 % proteinů kódovaných u archeí je pro ně zcela unikátních a nevyskytuje se u bakterií ani eukaryot. Není zatím známa funkce většiny těchto genů, jen o několika z nich se ví, že se účastní procesu metanogeneze. Naopak je známo množství genů, které jsou společné všem třem doménám života — ty se účastní zejména transkripce, translace a metabolismu nukleotidů. Dále je známo, že u archeí se geny podobné funkce na řetězci DNA vyskytují blízko u sebe. Procesy transkripce a translace jsou obecně příbuznější těm, které probíhají u eukaryot, než jejich bakteriálním obdobám. Patrná je zejména vzájemná podobnost eukaryotické a archeální RNA polymerázy a ribozomů těchto skupin. Archeální RNA polymeráza má podobné uspořádání hlavních transkripčních faktorů, které řídí vazbu polymerázy na promotor, jako mají eukaryota. Na druhou stranu mnohé jiné transkripční faktory připomínají spíše bakterie. Posttranskripční modifikace sice probíhají, ale vzhledem k tomu, že většina genů neobsahuje introny, jsou mnohem jednodušší než u eukaryot. Introny se však vyskytují u genů kódujících archeální tRNA a rRNA. a vzácně u několika genů kódujících protein.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Archea se rozmnožují výhradně nepohlavně, a to binárním dělením, fragmentací či pučením. Všichni potomci jednoho archea mají tedy víceméně stejný genetický materiál (meióza neprobíhá). Buněčné dělení u archeí následuje jako jedna z fází buněčného cyklu poté, co se replikuje DNA a oddělí se dceřiné „chromozomy“. Detaily buněčného cyklu jsou na základě studií rodu \"Sulfolobus\" podobné jak bakteriálním, tak eukaryotním obdobám. Ve srovnání s bakteriemi, u nichž replikace probíhá jen z jednoho místa, u archeí je těchto tzv. replikačního počátků zpravidla více. Také příslušné DNA polymerázy jsou podobné spíše eukaryotním DNA polymerázám. Na druhou stranu mnohé proteiny řídící buněčné dělení a také stavba septa při dělení buněk jsou spíše podobné svým bakteriálním ekvivalentům. U archeí nebyla objevena tvorba spor v bakteriologickém slova smyslu. Přesto některá \"Haloarchaea\" střídají několik rozdílných morfologických typů buněk, včetně tlustostěnných struktur, které odolávají vysokému osmotickému tlaku na halofilních stanovištích. Ty se však nedají považovat za rozmnožovací útvary.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Archea jsou adaptována k životu na různých stanovištích a hrají důležitou roli v globálním ekosystému, neboť mimo jiné tvoří až 20 % celkové biomasy na Zemi. Kdysi byla považována výlučně za obyvatele extrémních stanovišť (extrémofilové), dnes je však známo množství mezofilních druhů, které žijí například v mokřadech, odpadních vodách, oceánech, v půdě a na kořenech rostlin. V půdě jsou součástí edafonu. Ve světovém oceánu jsou archea významnou složkou planktonu a mohou zde činit až 40 % veškeré mikrobiální biomasy. Jen malý počet mořských druhů byl však vypěstován v čisté kultuře, a proto jsou znalosti o ekologické roli archeí v moři jen útržkovité. Extrémofilní archea lze rozdělit do čtyř základních fyziologických skupin: Jsou to halofilové (ve slané vodě), termofilové (ve vysoké teplotě), alkalofilové (v zásaditém prostředí) a acidofilové (v kyselém prostředí). Tyto skupiny však dnes již primárně neslouží ke klasifikaci archeí do taxonomických skupin a některá archea lze zařadit do několika těchto skupin zároveň. Halofilní druhy archeí, jako je rod \"Halobacterium\", žijí v extrémně slaném prostředí (slaná jezera atp.), a to zejména tehdy, přesahuje-li salinita 20–25 %. Termofilní archea se nejlépe množí v teplotách nad 45 °C, jichž bývá dosaženo např. v horkých vřídlech, a navíc bývají vyčleňováni hypertermofilové, kteří mají optimum v teplotách vyšších než 80 °C. Archeon jménem Strain 121 se dělí i při teplotách kolem 121 °C, druh \"Methanopyrus kandleri\" i o jeden stupeň více (122 °C). Existují také psychrofilní archea, která vyhledávají velmi nízké teploty, například na dně chladných moří včetně okolí Antarktidy. Další archea, alkalofilové a acidofilové, rostou v prostředí s extrémním pH. Jedním z nejvýraznějších příkladů acidofilie je \"Picrophilus torridus\", který žije v pH 0, tedy v podobném pH, jaké má 1,2molární kyselina sírová. Na základě těchto vlastností se spekulovalo o existenci mimozemského života, například na Marsu. Dokonce se uvažuje o tom, že by mohly mikroorganismy podobného typu být mezi planetami přenášeny meteority.", "section_level": 2}, {"title": "Role v koloběhu živin.", "content": "Archea jsou také významnou součástí biogeochemických cyklů prvků, jako je uhlík, dusík či síra. V koloběhu dusíku se archea zapojují nejen do rozkladných procesů, které zpravidla dusík z ekosystému odstraňují (například denitrifikace či respirace za pomoci dusičnanů), ale i do procesů, které dusík živým organismům zpřístupňují (fixace dusíku a asimilace dusičnanů). V oceánech i v půdě se archea účastní oxidace amoniaku. Do koloběhu síry se zapojují archea, která oxidují sloučeniny síry, a uvolňují ji tak z hornin. Tak se tento prvek stává dostupným jiným organismům. Někdy však mohou archea (jako \"Sulfolobus\") svými metabolickými pochody ničit životní prostředí tím, že jako odpadní produkt vylučují kyselinu sírovou. V koloběhu uhlíku jsou zásadní metanogeni, tedy producenti metanu. Schopnost těchto archeí odstraňovat vodík z organických látek v sedimentech, mokřadech a čistírnách odpadních vod je důležitá pro rozklad těchto látek. Druhou stranou mince je skutečnost, že metan je významný skleníkový plyn, zodpovědný z 18 % za skleníkový efekt.", "section_level": 2}, {"title": "Ekologické vztahy s jinými organismy.", "content": "Ekologie rozeznává několik druhů ekologických vztahů (symbiózy v širším slova smyslu), a to zejména mutualismus, komenzálismus a parazitismus. V současné době věda nezná žádný parazitický či patogenní druh z domény archea, přestože jeho existence není vyloučena. Některé studie dávají do souvislosti přítomnost některých metanogenních archeí v ústní mikroflóře a onemocnění paradontózou. Také \"Nanoarchaeum equitans\" může být parazitický, jelikož dokáže žít pouze v buňkách archea \"Ignicoccus hospitalis\" a pravděpodobně hostiteli neposkytuje žádné výhody. Naopak je známo mnoho oboustranně výhodných, tedy mutualistických vztahů. Příkladem jsou vztahy mezi prvoky a metanogenními archei v trávicí soustavě přežvýkavců a termitů. V těchto anaerobních podmínkách vzniká při rozkladu celulózy symbiotickými prvoky velké množství vodíku, který snižuje efektivitu dalších rozkladných reakcí. Snižování efektivnosti rozkladu zamezují metanogenní archea, která vodík metabolizují. Jedná se tedy o oboustranně výhodný vztah, při němž jeden mikroorganismus tráví odpadní produkty organismu druhého. U některých druhů prvoků (např. \"Plagiopyla frontata\") se dokonce archea usadila přímo v buňce prvoka a zde v organele zvané hydrogenozom metabolizují vodík na metan. Nalézána jsou i archea žijící uvnitř mnohobuněčných organismů. Příkladem je archeon \"Cenarchaeum symbiosum\", které žije uvnitř těla houbovce \"Axinella mexicana\". Je známo i mnoho komenzálických archeí. Příkladem je nejčastější archeon v lidském střevě, \"Methanobrevibacter smithii\", který představuje asi desetinu všech prokaryotických organismů ve střevě. Není přitom vyloučeno, že tato archea mají mutualistickou povahu a že podobně jako například u termitů pomáhají trávit potravu. Kolonie archeí se nacházejí i na mnoha jiných organismech, jako jsou koráli či rhizosféra rostlin. Do kategorie ekologických vztahů patří i skutečnost, že archea mohou být infikována dvouvláknovými DNA viry, které jsou virologicky zcela unikátní. Tyto viry mají různé neobvyklé tvary, mohou připomínat láhev, zahnutou tyčinku či kapku, a byly studovány zejména u termofilních archeí z řádů Sulfolobales a Thermoproteales. Archea se proti virové nákaze brání například RNA interferencí.", "section_level": 2}, {"title": "Význam v technologiích a průmyslu.", "content": "Archea mají nezanedbatelný význam pro člověka i v technologiích a průmyslu. Mnohá extrémofilní archea jsou například zdrojem enzymů, které umí pracovat i v drsných podmínkách prostředí, k nimž jsou právě tato archea přizpůsobena. Příkladem užití enzymů je archeální DNA polymeráza, jíž se používá jako katalyzátoru v procesu polymerázové řetězové reakce (způsob jak namnožit DNA). V potravinářském průmyslu našly své místo enzymy amylázy, galaktosidázy a pululanáza, izolované z archeí rodu \"Pyrococcus\" — i při teplotě přesahující bod varu si stále zachovávají svou katalytickou funkci, a mohou se tak použít k výrobě potravin (např. mléka a syrovátky s nízkým obsahem cukru laktózy). Tyto enzymy jsou také odolné vůči organickým rozpouštědlům, a díky tomu se mohou používat i v průmyslu chemickém. Ačkoliv archeální enzymy své místo v průmyslu již našly, samotná archea se zapojují do biotechnologických procesů jen velmi omezeně. Přesto se výjimky najdou: metanogenní archea se užívají pro biologické odbourávání látek v rámci čištění odpadních vod jako součást technologického procesu anaerobní digesce. Zde mohou právě archea sloužit k produkci bioplynu. V hornictví možná najdou své místo archea, která jsou schopná vyextrahovat zlato, kobalt a měď z hornin. U některých archeí (především u \"Haloarchaea\" a rodu \"Sulfolobus\") byly objeveny látky s antibiotickým účinkem, tzv. archaeociny, a je možné, že jich u archeí existují stovky různých druhů. Tyto sloučeniny pravděpodobně mají zcela jiné mechanismy účinku než dnes známá antibiotika. Překážku však zatím představuje problém s kultivací archeí.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Etymologie názvů nově objevených kmenů Odinarchaeota, Thorarchaeota, Heimdallarcheota, Helarchaeota, Gerdarchaeota a Lokiarchaeota, jakož i jim nadřazeného nadkmene Asgard vychází ze severské mytologie: Sídlo mladší generace severských bohů, Ásů, se nazývá Ásgard. Mezi jeho bohy patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Archea (Archaea, z řec. \"ἀρχαῖα, archaia\" — starobylý), jednotné číslo archeon či v latinizované podobě archeum, dříve též archebakterie (Archaebacteria), je rozsáhlá skupina (doména) prokaryotických jednobuněčných organismů, jejíž nezávislost na ostatních doménách života (bakterie a eukaryota) byla zjištěna teprve roku 1977. Od r. 2015 existují silné indicie pro fakt, že uvnitř archeí, v nadkmeni Asgard, má svůj původ i prapředek všech eukaryot (mitochondrii však získal endosymbiózou od bakterií), což by doménu archeí v tradičním rozsahu činilo parafyletickou. ", "tgt_summary": "Die Archaeen (Archaea, Singular: Archaeon; von altgriech.'‚uralt‘, ‚ursprünglich‘), früher auch Archaebakterien, Archebakterien oder Urbakterien genannt, bilden eine der drei Domänen, in die alle zellulären Lebewesen eingeteilt werden. Die anderen beiden Domänen sind die Bakterien (Bacteria), die mit den Archaeen zu den Prokaryoten zusammengefasst werden, und die Eukaryoten (Eukaryota), die im Unterschied zu den Prokaryoten einen Zellkern besitzen.", "id": 892538} {"src_title": "Jednotka intenzivní péče", "tgt_title": "Intensivstation", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1854 byla anglická ošetřovatelka Florence Nightingalová požádána o pomoc v krymské válce, kde se ukázala potřeba oddělovat vážně zraněné vojáky od těch méně zraněných. Nightingalová snížila úmrtnost na bojišti ze 40 % na 2 % vytvořením koncepce intenzivní péče. V roce 1950 ustavil Peter Safar koncepci „pokročilé podpory života“, kdy jsou pacienti udržováni v sedaci a ventilováni v prostředí intenzivní péče. Safar je považován za prvního intenzivistu. V reakci na epidemii dětské obrny (při které mnoho pacientů potřebovalo trvalou ventilaci a sledování), založil Bjørn Ibsen v roce 1953 v Kodani první jednotku intenzivní péče. První aplikaci tohoto nápadu ve Spojených státech amerických zahájil Dr. William Mosenthal, chirurg v Dartmouth-Hitchcock Medical Center. V 60. letech 20. století byla rozpoznána důležitost srdečních arytmií jako zdroje komplikací a úmrtí při infarktech myokardu. To vedlo k rutinnímu používání srdečního monitoringu na JIP, zvláště při postinfarktových stavech.", "section_level": 1}, {"title": "Typy JIP.", "content": "Mezi specializované typy JIP patří například:", "section_level": 1}, {"title": "Zařízení a systémy.", "content": "Mezi obvyklá zařízení JIP patří mechanický ventilátor (pomáhá s dýcháním při intubaci nebo tracheostomii), srdeční monitory včetně telemetrie, vnější kardiostimulátory a defibrilátory, dialytická zařízení pro ledvinná selhání, zařízení pro stálé monitorování životních funkcí, katétry pro infuze a pro výživu sondou, odsávací pumpy, drény a katétry atd. Dále bývá k dispozici široké spektrum farmakologických prostředků pro léčbu hlavních chorobných stavů, pro navození sedace, ke zmírnění bolesti a pro ochranu před sekundární infekcí.", "section_level": 1}, {"title": "Kvalita péče.", "content": "Medicína předpokládá vztah mezi velikostí JIP a kvalitou péče o mechanicky ventilované pacienty. Po korekci podle závažnosti chorobných stavů, demografických hodnot a charakteristik jednotlivých JIP (včetně obsazenosti intenzivisty) byla u větších JIP zaznamenána významně nižší mortalita na JIP i v celé nemocnici.", "section_level": 1}, {"title": "Personál.", "content": "Zdravotnický personál typicky zahrnuje intenzivisty školené ve vnitřním lékařství, chirurgii, anestezii a urgentní medicíně, nově se etabluje také obor nemocniční medicína. Mezi personál zajišťující kontinuitu péče o pacienty nyní patří i mnoho praktických sester a lékařských asistentů se specializovaným školením. Dále jsou zde i další profese školené pro práci v oblasti intenzivní péče.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jednotka intenzivní péče (JIP, jipka) je specializované oddělení nemocnic, poskytující intenzivní zdravotnickou péči. Mnoho nemocnic má také další úseky intenzivní péče pro speciální obory medicíny, podle potřeby a možností příslušné nemocnice. Označení není jednotně standardizováno.", "tgt_summary": "Eine Intensivstation (seltener \"Intensivpflegestation\", noch seltener \"Intensivtherapiestation\" und \"Intensivbehandlungsstation\") ist eine Station im Krankenhaus, auf der Patienten mit schweren bis lebensbedrohlichen Krankheiten oder Verletzungen intensivmedizinisch behandelt werden. Gebräuchliche Abkürzungen sind \"IS\" von \"Intensivstation\", \"IPS\" von \"Intensivpflegestation\", \"ITS\" von \"Intensivtherapiestation\", \"IB\" von \"Intensivbehandlungsstation\", \"ICU\" von engl. \"intensive care unit\" und \"ITV\" von \"Intensiv\". ", "id": 772869} {"src_title": "Přehláska", "tgt_title": "Umlaut", "src_document": [{"title": "I přehláska.", "content": "V užším smyslu slova se \"přehláska\" vztahuje na hláskové změny v germánských jazycích způsobené hláskou \"i\" popř. \"j\" v následující slabice, což je známo například z výuky německého jazyka; ovšem dnes již ani \"i\" ani \"j\" často není patrné. Pro znázornění tohoto jazykového vývoje si lze vzít příklad ze staré horní němčiny: Skrze \"i\" v druhé slabice se z původního \"a\" v předchozí kmenové slabice stalo \"e\". Díky redukci vokálů v nepřízvučných slabikách, která je vlastní všem germánským jazykům, dnes již netušíme, že tam někdy bylo \"i\": \"Gast\" → \"Gäste\". Písmena \"ä, ö, ü\" jsou novější, objevila se teprve později. Všude tam, kde se dnes nacházejí písmena \"ä, ö, ü\" lze tedy předpokládat, že v následující slabice bylo \"i\" či \"j\". Totéž platí i o ostatních germánských jazycích. Vezměme slova pro \"noha\" a \"zub\": Je tu vidět, že angličtina nejenom ztratila původní plurálové koncovky, ale také zúžila původní hlásky [æ], [ø] a [y] v [i:].", "section_level": 1}, {"title": "Vokálová harmonie.", "content": "Jako přehlásku v širším smyslu slova lze označovat i další vokální změny způsobené okolními hláskami. \"Vokálová harmonie\" znamená, že jen určité samohlásky mohou stát v následujících slabikách po dané samohlásce. Znázorňují to dobře aglutinační jazyky, kde se místo předložek většinou používají koncovky. Tyto koncovky jsou u každého substantiva tytéž, podléhají však pravidlům vokálové harmonie, čili vokály v koncovce se řídí kmenovým vokálem. Vezměme např. finštinu:", "section_level": 1}, {"title": "Přehláska v češtině.", "content": "Změny vokálů způsobené okolními hláskami se vyskytují i ve slovanských jazycích. V polštině například existuje slovo \"miasto\" ('město'), které v šestém pádě vypadá takto: \"w mi\"e\"ście\". Díváme-li se do starých českých gramatik, dozvíme se, že tomu tak bývalo i v češtině, než došlo k sjednocení mnohého paradigmatu. Zdaleka ne vše bylo však analogicky přizpůsobeno. Do dnešního dne se čeština vyznačuje svévolným vokalickým systémem. Na mnoha místech, kde ostatní slovanské jazyky mají plné vokály \"a\" a \"u\", má čeština \"e\" a \"i\", a to vesměs po měkkých souhláskách a \"j\". Stačí to porovnat se slovenštinou, která si zachovala původní vokalismus. Např.: Příklad \"klíč\" zřetelně znázorňuje, že i čeština kdysi vlastnila měkké \"l\". Změkčení souhlásek je vidět nejlépe ve skloňování, kde měkké souhlásky způsobují přehlásku vokálů \"a\", \"o\" a \"u\" v \"e\" a \"i\", čímž vznikly i nové skloňovací i časovací vzory, např. město, ve městě, břicho a v břiše apod.", "section_level": 1}, {"title": "Zápis přehlásek.", "content": "V češtině proběhly přehláskové změny úplně a v době před kodifikací pravopisu a tak mají české přehlásky standardní zápis českou abecedou. Oproti tomu cizí přehlásky, zejména germánské, originálně vyznačené diakritikou, tedy znaky, které nejsou v české abecedě, se zapisují buď znaky bez diakritiky (zpravidla podle nejbližší výslovnosti, např. z „Böhm“ na „Bém“) anebo – častěji – se zachováním diakritiky, zejména u německých jmen s dvojtečkou nad písmenem (König, Böhm, Bürger, Lübeck).", "section_level": 1}], "src_summary": "Přehláska je jazykový jev, při němž dojde ke změně samohlásky (vokálu) vlivem přilehlé hlásky. Jedná se o asimilační proces, pří němž se jedna hláska přizpůsobuje druhé.", "tgt_summary": "Der Begriff Umlaut bezeichnet: Andere als die germanischen Sprachen haben dem Umlaut verwandte Erscheinungen. Dazu gehört insbesondere die im Griechischen und dem Avestischen häufige Epenthese des \"i.\"", "id": 2074998} {"src_title": "S-Bahn", "tgt_title": "S-Bahn", "src_document": [{"title": "S-Bahn v Německu.", "content": "První německou městskou dráhu dalo do provozu město Berlín 8. srpna 1924. Jednalo se o trasu Stettiner Vorortbahnhof - Bernau s napájením 800 Vss, následoval Hamburk roku 1934. V obou případech se zpočátku jednalo o rekonstrukci městských tratí provozovaných do té doby v parní trakci. V grafikonu 1928/29 bylo poprvé zavedeno označení \"Stadtschnellbahn\" a ve stejné době se na nádraží v Halensee prvně objevilo namalované logo SS-Bahn. Od 1. prosince 1930 se používá označení s bílým S v zeleném poli a název \"S-Bahn\". Při elektrifikaci tratí zvolili provozovatelé napájení stejnosměrným elektrickým proudem s postranní přívodní kolejnicí, čímž se vyhnuli větším přestavbám v tunelech a pod mosty. Tratě byly zprvu používány jak elektrickými jednotkami, tak i klasickými soupravami v parní nebo motorové trakci. V obou městech však od tohoto smíšeného provozu bylo později ustoupeno, mimo jiné i proto, že při pozdější elektrifikaci železničních drah se používalo trolejové vedení pro střídavý proud a kombinace obou systémů by byla velice nákladná. V těchto dvou městech došlo tedy k úplnému oddělení S-Bahnu od železnice, a S-Bahn v Berlíně a Hamburku jsou dnes jediné, které používají stejnosměrný proud. Ostatní provozy S-Bahn v Německu používají standardní napájení trolejovým vedením nebo případně i motorovou trakci (některé linky v Rostocku a u dráhy v Porýní (Ruhr)) a soupravy S-Bahn obvykle jezdí po stejných kolejích s ostatními vlaky. V Německu je tento dopravní koncept dnes v provozu v následujících městech: Plánuje se vybudování S-Bahn v Augsburgu.", "section_level": 1}, {"title": "S-Bahn v Rakousku.", "content": "V Rakousku je S-Bahn v provozu pouze ve Vídni a Salzburgu; v regionu Rheintal (Vorarlbersko) se místní regionální dráha nazývá také S-Bahn. V jednání nebo i v plánovací fázi jsou dráhy S-Bahn v městech Innsbruck, Štýrský Hradec a Linec.", "section_level": 1}, {"title": "S-Bahn ve Švýcarsku.", "content": "V německojazyčné části Švýcarska se městská rychlodráha jmenuje S-Bahn, ve francouzsky mluvící části se používá označení Réseau Express Régional (RER); avšak často je i zde používáno loga S. Nejstarším systémem S-Bahn ve Švýcarsku je dráha v Bernu, otevřená roku 1987, další je provozována v Zürichu. Za zmínku stojí i dráha v Basileji, která zasahuje i do Francie a Německa. Podle těchto vzorů vznikly v dalších letech další tratě v několika městech, v současné době jsou v provozu následující:", "section_level": 1}, {"title": "Vliv německého označení na další země.", "content": "Označení městských a příměstských železnic písmenem \"S\" se ujalo i v dalších zemích. V příměstské železniční dopravě v pražské aglomeraci se k neoficiálnímu označení linek na informačních panelech elektrických souprav používalo písmeno \"S\" ve spojení s číslem linky asi od roku 2003. Od prosince 2008 byly tyto linky znovu přečíslovány a systém začal být mediálně a marketingově propagován pod názvem Esko a logem tvořeným bílým \"S\" v kroužku ze dvou odstínů modré, které začalo být užíváno na vozidlech i ve stanicích a přestupních uzlech. S výjimkou tohoto označení však zpočátku nedošlo k výraznějším provozním ani tarifním změnám. Zkratka nemá český výklad, je pouze převzata z označení vžitého v sousedních německojazyčných zemích. V Dánsku se tyto systémy označují \"S-tog\" V italském Miláně začínají písmenem \"S\" označení linek systému \"Servizio ferroviario suburbano di Milano\" (Železniční příměstská služba Milána). Písmeno S zde znamená \"suburbano\" (příměstská). Označení v jiných zemích jsou popsána v článku Příměstská železnice.", "section_level": 1}], "src_summary": "S-Bahn je označení specifického systému městské nebo příměstské železnice, tvořícího součást systému příměstské a městské hromadné dopravy. Je vžité zejména v německojazyčných zemích. Označení pochází z němčiny, bývá vykládáno jako zkratka ze Stadtschnellbahn (\"městská rychlodráha\"), ze Stadtbahn (\"městská dráha\") nebo Schnellbahn (\"rychlodráha\"). (V češtině se označení S-Bahn někdy skloňuje podle mužského rodu, ač v němčině je ženského rodu). ", "tgt_summary": "Eine S-Bahn ist eine meist elektrisch betriebene Eisenbahn, die der Personenbeförderung in Großstädten und ihrem Umland dient. Zudem bezeichnet der Begriff in Deutschland, Österreich und der Schweiz eine Zuggattung des Schienenpersonennahverkehrs respektive Regionalverkehrs. Technisch ist die S-Bahn ein Verkehrssystem in Agglomerationen (Vorortbahn, englisch \"\"), das zugleich innerstädtische Verbindungen anbietet. S-Bahn-Systeme heben sich vom sonstigen Regionalverkehr in der Regel durch Homogenität, Andersartigkeit, eine höhere spezifische Verkehrsleistung sowie die höherwertige Marktpositionierung des Angebots ab, ohne dabei eine vollständige technische Abgrenzung zu verlangen. ", "id": 2456047} {"src_title": "Neville Chamberlain", "tgt_title": "Neville Chamberlain", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v Birminghamu jako mladší syn Josepha Chamberlaina, starosty Birminghamu a později i ministra kolonií, a jeho druhé manželky Florence. Studoval na škole v Rugby a později na Mason Science College v Birminghamu. Prostřednictvím rodinných kontaktů se stal ředitelem společnosti Elliot's Metal Company sídlící nedaleko Highbury. V říjnu 1897 s pomocí rodinných peněz koupil společnost Hoskins & Company, jejímž se stal výkonným ředitelem po následujících 17 let. Ve veřejném životě se angažoval jako ředitel Birminghamské všeobecné nemocnice a pomáhal založit Birminghamskou univerzitu.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Poslancem Dolní sněmovny byl Chamberlain zvolen krátce po skončení první světové války v roce 1919 za obvod Birmingham Ladywood. Bylo mu tehdy 49 let; stále zůstává v britských dějinách oním (pozdějším) premiérem, který získal poslanecký mandát v tak pokročilém věku. Poté, co roku 1922 ztratil ministr zdravotnictví Arthur Griffith-Boscawen ve volbách svůj poslanecký mandát, nabídl stávající premiér Andrew Bonar Law Chamberlainovi pozici státního sekretáře (\"junior minister\") na tomto ministerstvu. V květnu následujícího roku byla u Bonara Lawa zjištěna rakovina v pokročilém stadiu. Law ze zdravotních důvodů jako premiér rezignoval a jeho nástupcem se stal Stanley Baldwin. Ten v prvních několika měsících zastával i funkci ministra financí, než do této pozice uvedl v roce 1924 Chamberlaina, který si však tento post udržel jen pět měsíců do příštích voleb. Po volbách roku 1924 se Chamberlain stal ve vládě konzervativců ministrem zdravotnictví. Jedním z prvních jeho počinů v této funkci byl návrh zákona, kterým byl snížen věk pro odchod do důchodu a zajištěna penzi pro pozůstalé zemřelých dělníků. Dokázal také omezit moc výborů, které zajišťovaly podporu v nezaměstnanosti, pro přestárlé a hendikepované. Ty byly ovládány labouristy a jejich hospodaření se svěřenými penězi přivedlo tento systém do krize. Jeho návrh zákona přijatý roku 1929 oddělil agendu nezaměstnanosti od ostatních agend a její výkon přenesl na místní samosprávu.", "section_level": 1}, {"title": "Premiér.", "content": "Krátce po korunovaci Jiřího VI. odstoupil z funkce premiéra Stanley Baldwin a jeho nástupcem se stal Chamberlain. V domácí politice dokázal prosadit roku 1937 přijetí zákona, který zlepšoval podmínky zaměstnanců průmyslových společností a omezoval maximální pracovní dobu pro ženy a děti. V zahraniční politice se pokoušel naklonit nacistické Německo a vytvořit z něho partnera ve stabilní Evropě. Předpokládal, že by toho dosáhl navrácením některých bývalých kolonií. Nicméně Německo nevyvíjelo velkou snahu jednat o těchto záležitostech. Obešel svého ministra zahraničí Edena a do Německa vyslal svého vyjednavače a tentýž postup uplatnil i vůči Itálii, která byla evropskou veřejností kritizována za okupaci Etiopie. Vyřešení vztahů s Itálií totiž považoval za překážku pacifikace a appeasementu Evropy. Chamberlainova politika vůči Německu byla motivována tradiční britskou snahou o nastolení rovnováhy v Evropě, v tomto případě mezi Německem a Francií, což se projevilo ještě za jeho předchůdce, když Londýn pasivně přihlížel remilitarizaci Porýní v březnu 1936. V únoru 1938 německý kancléř Adolf Hitler započal nátlak na rakouskou vládu, aby svolila k připojení Rakouska k Německu. Chamberlain se domníval, že dobré styky s Itálií přesvědčí Hitlera, aby od svého záměru odstoupil, a zároveň, že bude Itálie sloužit jako hráz německé expanzi. Jeho názor kritizoval ministr zahraničí Eden, který poté co byl vládou schválen postup jeho oponenta, rezignoval. V březnu 1938 se Rakousko stalo částí Německa, a ačkoli Rakousko žádalo Británii o pomoc, byla výsledkem jen diplomatická nóta. Na jednání vlády poté uvedl, že jediný argument, na který Německo slyší, je vojenská síla a systém kolektivní bezpečnosti je v tomto případě neúčinný. Obětování Rakouska nyní nahradilo neúspěšnou snahu uspokojit Hitlera navrácením kolonií a mělo posílit Třetí říši proti Francii (podle hesla \"vždyť jsou to také Němci\"). V záři byl informován tajnými službami o Hitlerově záměru napadnout v druhé polovině tohoto měsíce Československo. Zároveň dostal informaci o tom, že se Francie do případného konfliktu nezapojí. Chamberlain se obával, že by kvůli Československu mohlo být Spojené království zavlečeno do války. 15. září se na Berghofu sešel s Adolfem Hitlerem. Jednal z vlastní iniciativy, svůj postoj nekonzultoval s ministrem zahraničím lordem Halifaxem, ani ho nepřekládal na jednání vlády. Hitler po Chamberlainovi žádal připojení československých oblastí s převahou německého obyvatelstva k Německu. Chamberlain souhlasil. Československo mělo obdržet mezinárodní garanci nezávislosti. Chamberlain s tímto souhlasil, neboť odstoupení Sudet bral jako další posílení Německa, které se tímto mělo vyrovnat Francii, která s tímto postupem rovněž souhlasila. Na pozdějších jednáních však Hitler své požadavky rozšířil, což už bylo pro britského premiéra neakceptovatelné, neboť neměl zájem na tom, aby nacisté získali výzbroj československé armády a kontrolu nad zbrojním průmyslem ve vnitrozemí. Na konci září proběhla v Mnichově schůzka za účasti Chamberlaina, Hitlera, Mussoliniho a Daladiera. Na následujícím jednání Hitler pohrozil okupací Československa, pokud nebudou přijaty jeho požadavky. Británie i Francie nakonec odsouhlasily italský návrh, který byl předtím připraven Německem a výsledkem byl text označovaný jako Mnichovská dohoda. Chamberlain byl po návratu do země oslavován jako velký mírotvorce a byla mu poskytnuta málo vídaná čest objevit se s královskou rodinou na balkóně Buckinghamského paláce. V období po Mnichovu prosazoval politiku obezřetného dozbrojování. Nicméně dále se angažoval v zahraniční politice a cestoval do Paříže, aby přesvědčil Francouze ke zbrojení, a do Itálie, aby přesvědčil Mussoliniho o nutnosti pozitivního tlaku na Hitlera. Někteří členové jeho vlády ale začali politiku appeasementu kritizovat. Dne 15. března obsadilo Německo Československo a tím nastala přesně ta situace, kterou si nepřál. V reakci na to pronesl Chamberlain ve svém rodišti 17. března projev, ve kterém napadl nacistickou vládu za svévolné porušení Mnichovské dohody. Později veřejně garantoval polskou suverenitu a varoval Hitlera před agresí vůči této zemi. Když v září Německo napadlo Polsko a Británie vyhlásila Německu válku, Chamberlain ustanovil válečný kabinet, do kterého pozval i zástupce liberálů a labouristů, kteří to ale odmítli. Winstona Churchilla jmenoval do funkce ministra námořnictva a jmenoval ho i členem válečného kabinetu. První období války se soustředilo na námořní střety. Zpočátku se domníval, že ekonomický nátlak a blokáda Německa přinese brzký konec války. Po zimní válce mezi Sovětským svazem a Finskem se spojenci zaměřili na získání kontroly nad Norskem, skrze něž Německo získávalo velkou část železné rudy (těžené ve Švédsku). Německo vpadlo do Dánska a pokračovalo do Norska. Britské síly v Norsku neuspěly a válečný kabinet rozhodl o jejich stažení. Krátce po tomto rozhodnutí se jeho oponenti v Konzervativní straně spojili s labouristy a liberály a pokusili se dosáhnout jeho rezignace. Po bouřlivé debatě v parlamentu viděl možnost setrvání ve funkci pouze za podmínky, že se do ní zapojí i labouristé. Poté co to jejich představitel Clement Attlee odmítl, rozhodl se odstoupit a za svého nástupce doporučil Churchilla.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdní období.", "content": "Po svém odstoupení v květnu 1940 zůstal vůdcem konzervativců a snažil se Churchillovi zajistit uvnitř strany podporu. Dlouho se těšil dobrému zdraví, ale v červnu 1940 ho postihly zdravotní potíže, pro které musel navštívit nemocnici, kde mu byla objevena rakovina. Krátce ještě pokračoval v práci, ale v září se po náletech přestěhoval do Highfield Parku. 9. listopadu 1940 nemoci podlehl a jeho ostatky byly pohřbeny ve Westminsterském opatství.", "section_level": 1}, {"title": "Vyhodnocení Chamberlainovy politiky.", "content": "Celkově je Neville Chamberlain hodnocen i ve Velké Británii značně rozporuplně. Jeho úspěchy z počátku jeho vlády zcela zastiňuje jeho role v jednáních s Adolfem Hitlerem o osudu tehdejšího Československa. Za svou politiku appeasmentu byl výrazně kritizován ze strany konzervativců a nejvíce diplomatem a členem Konzervativní strany Duffem Cooperem. Ten také jako jediný člen britské vlády kvůli nesouhlasu s podpisem Mnichovské dohody složil funkci. Obdobně kritizoval Chamberlaina po válce i Winston Churchill. Obecně je Chamberlain hodnocen spíše jako obchodník než dobrý diplomat a politik. Jeho rozhled byl velmi úzký, Evropu skoro neznal, příliš necestoval a neměl v politických kruzích tehdejší Evropy téměř žádné přátele a spojence. Dle Lorda Norwiche, syna Duffa Coopera, byl patrně právě jeho úzký rozhled příčinou toho, že Hitlerovi nedokázal fakticky vzdorovat a tím umožnil Německu rozpoutat druhou světovou válku. Sám Chamberlain byl až do své smrti přesvědčen, že díky Mnichovské dohodě získal pro Británii čas se dozbrojit a připravit na válku, kterou by jinak, kdyby přišla už v roce 1938, Británie prohrála.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "[", "section_level": 2}], "src_summary": "Arthur Neville Chamberlain (18. března 1869 – 9. listopadu 1940) byl britský státník, člen Konzervativní strany a premiér. Byl synem úspěšného průmyslníka a politika Josepha Chamberlaina. Nejznámějším se stal uplatňováním appeasementu v zahraniční politice a roku 1938 podpisem Mnichovské dohody, kterou byl uznán požadavek nacistického Německa, aby mu Československo odstoupilo oblasti obývané sudetskými Němci. Poté, co Německo pokračovalo ve své agresivní politice, vyhlásil mu 3. září 1939 válku a vedl Británii v prvních osmi měsících druhé světové války. ", "tgt_summary": "Arthur Neville Chamberlain [] (* 18. März 1869 in Birmingham; † 9. November 1940 in Reading) war ein britischer Politiker der Conservative Party, langjähriger britischer Gesundheitsminister und von 1937 bis 1940 Premierminister des Vereinigten Königreichs. Chamberlain war durch seine Appeasement-Politik (Beschwichtigungspolitik) gegenüber dem nationalsozialistischen Deutschland 1938 maßgeblich am Münchner Abkommen beteiligt.", "id": 249015} {"src_title": "Městské právo", "tgt_title": "Stadtrecht", "src_document": [{"title": "Právní okruhy městských práv.", "content": "V německé říši se vytvořily tyto právní okruhy:", "section_level": 1}, {"title": "Městské právo v českých zemích.", "content": "Na území českého přemyslovského státu ve 13. století přišlo městské právo z německého prostředí a v rámci historického bádání tedy odpadá otázka formování městského práva a jeho vztah k raně středověkým útvarům městského či předměstského charakteru. Pro rozšiřování městských práv je typické vytváření okruhů jednotlivých právních souborů, tj. nově zakládané město přejímalo již hotový soubor práv jiného města a netvořilo si vlastní. Tyto okruhy byly ovlivněné i geograficky a na území českého státu se městské právo šířilo především ze Saska a Slezska (severoněmecký právní okruh) a také z jihovýchodu, z Bavorska a Rakouska (jihoněmecký právní okruh). Výjimečně je prokázáno ovlivnění městského práva města Hodonína uherským okruhem Stoličného Bělehradu, pravděpodobně pod vlivem královny Konstancie, která při lokaci Hodonína hrála důležitou roli. Vedle těchto dvou základních okruhů německých práv se odvíjely i menší okruhy měst, která převzala městská práva jiného českého města, ale i pro ta jako původní základ sloužila práva německá. Pokud město přijalo městské právo jiného města, bylo pak na ně po právní stránce vázáno a soud mateřského města pro ně sloužil jako vrchní instance, ke kterému směřovala odvolání a žádosti o naučení. Takto fungovala praxe až do vlády Václava IV., který v roce 1387 zakázal městským soudům odvolávat se do zahraničí. Přesto se ještě poté některá města severoněmeckého právního okruhu výjimečně odvolávala do vzdáleného Magdeburgu, ačkoli místními centry byly už předtím jednoznačně Litoměřice, resp. na Moravě Olomouc. Pro jihoněmeckou právní oblast byly typické volnější vazby a čtyři místní relativně samostatné okruhy (pražský, jihlavský, brněnský a znojemský), takže žádosti o naučení směřovaly jen k jejich centrům. Odvolací města zde ale nakonec zůstala také jen dvě, Staré Město pražské a Brno. I když města přijala městské právo jiného města, docházelo postupem času k úpravám a doplnění, resp. k přikloněním se v některých prvcích právu jiného okruhu. Docházelo i v případě potřeby k vlastnímu dotváření práva a výjimečně i k přestoupení k jinému městskému právu (např. Kolín). Pramenem městského práva totiž byla zpočátku jen zakládací listina toho kterého města, v níž bylo také určeno, které město je pro ně vrchním právem, a později i různá privilegia, která od panovníka obdrželo. Městské právo se ale dále vyvíjelo, a to především praxí jednotlivých městských soudů, což bylo zachyceno v jejich právních sbírkách, jako byla např. brněnská kniha písaře Jana. Až později se objevily snahy o kodifikaci a sjednocení městského práva. Prvním pokusem byla \"Práva městská\" Brikcího z Licka z roku 1534, závazným se však stal až Koldínův zákoník (\"Práva městská království českého\", 1579), který se i přes to prosazoval jen postupně.", "section_level": 1}, {"title": "Obvyklé součásti městských práv v českých zemích.", "content": "Za jeden z hlavních znaků institucionálního středověkého města je obecně chápáno právo na městský soud (\"ius iudicii\"), který zaručoval mj. dodržování všech ostatních práv a svobod. Obvyklou součástí souboru městského práva bylo i tzv. trhové právo, které ovšem nebylo jednoznačně spojené s městským statusem, protože právo nekrálovského trhu (\"ius fori\", \"ius forense\") již od 12. století získávala i jiná místa s centrálními funkcemi, tzv. villae forenses (trhové osady). Obyvatelé města pak získali právo (ius civile), které je ustanovovalo plnoprávnými měšťany.", "section_level": 2}, {"title": "Působnost městského práva.", "content": "Městské právo obvykle platilo v obvodu městských hradeb, ale mohlo se také vztahovat na předměstí a blízké vsi, aniž by jejich obyvatelé získali postavení měšťanů (tzv. mílové právo). Městskému právu podléhali všichni obyvatelé města, pokud nespadali pod jinou vrchnost církevní či světskou, a to i v případech, že sídlili ve městě samotném. Osobních svobod pak nabývali nejen měšťané, ale všichni, kdo v městě dlouhodobě pobývali. Naproti tomu mimo jeho dosah byla vyčleněna tzv. \"postranní práva\" jakožto zvláštní místní práva, které se uvnitř měst vytvořila zejména pod pravomocí klášterních vrchností. Z městské jurisdikce byli vyloučeni i židé, kteří podléhali přímo králi, resp. zvláštnímu židovskému rychtáři (ten řešil i žaloby křesťanů vůči židům, naopak žaloby židů vůči křesťanům soudil obvyklý městský soud). Vlastní soudnictví mělo také duchovenstvo nebo členové univerzitní obce.", "section_level": 2}], "src_summary": "Městské právo je pojem, který označuje soubor práv, která vymezují vztah středověkého města k panovníkovi, resp. vrchnosti a vzájemné vztahy členů této komunity. Konkrétně se tato práva nejčastěji týkala správního zřízení města, možností trestních a procesních pravomocí a osobních svobod obyvatel. Pouze město, které vlastnilo toto městské právo, mohlo být považováno za institucionální, přestože i jiné významné lokality s centrálními funkcemi mohly ve středověku plnit některé funkce spojované obvykle s městem (např. centrum obchodu, správní, právní nebo kulturní funkce apod.).", "tgt_summary": "Stadtrecht ist ursprünglich das kaiserliche oder landesherrliche Vorrecht (\"Stadtregal\"), durch das ein Dorf oder eine vorstädtische Siedlung zur Stadt erhoben wurde und Inbegriff der in dem betreffenden Rechtsbezirk gültigen Rechtssätze war. Im Gegensatz dazu wurde das Landrecht zumeist von der Landesherrschaft festgelegt. Das Stadtrecht ist kein einheitliches „Stadtgesetz“, sondern besteht aus mehreren Privilegien (Niederlagsrecht, Zölle) und Einzelrechten, von denen meist das Marktrecht das älteste ist. Als Minderstadt werden Orte mit eingeschränktem Stadtrecht bezeichnet. ", "id": 54580} {"src_title": "Alžběta Bavorská", "tgt_title": "Elisabeth von Österreich-Ungarn", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Narodila se na Štědrý den v Mnichově vévodkyni Ludovice, dceři bavorského krále Maxmiliána I. Josefa, a jejímu manželovi, bavorskému vévodovi Maxmiliánu Josefovi, který pocházel z vedlejší větve rodu Wittelsbachů. V jeho německém jméně se proto používá výraz \"in Bayern\", nikoliv \"von Bayern\" (\"Herzog Maxmilian Josef in Bayern\").", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Bezstarostné dětství strávila v rodném Mnichově a především na milovaném venkovském sídle v Possenhofenu, kde se ovšem spíše než dvorní etiketě a francouzštině naučila perfektně jezdit", "section_level": 1}, {"title": "Svatba, manželský život.", "content": "Třiadvacetiletý císař měl přání se co nejdříve oženit a založit svou rodinu. Protože se sám nemohl po nevěstě moc rozhlížet, požádal matku, aby mu pomohla připravit seznámení s katolickými princeznami. Činila tak ráda a diskrétně. Setkání se odehrávala vždy v soukromí a dotyčné dámy přijížděly se svými rodiči a netušily, oč vlastně jde. Počátkem padesátých let poznal několik dam, ale žádná se mu dost nelíbila. V létě 1853 pozvala arcivévodkyně Žofie do Ischlu na oslavu císařových narozenin svou sestru Luisu se čtyřmi nejstaršími dětmi. Historický omyl, že Žofie měla raději Helenu či dokonce připravovala její zásnuby s Františkem Josefem, je dnes již vyvrácen. Vše se konalo ve strohém ceremoniálním tónu. Žofie uvítala příbuzné v hotelu, sledovala úpravu obou neteří a znovu byla, jako před pěti lety, okouzlena půvabem mladší z nich. Zavedla příbuzné do domu, kde se v toaletním pokoji setkali hosté s přítomnými. Zde se František Josef spontánně zamiloval do Alžběty. Rodiče chtěli dopřát co nejvíce soukromí svým zamilovaným dětem a na večeři oddělila Žofie lidi z doprovodu, aby je nesledovali a neposlouchali. V následujících dnech příbuzní přihlíželi rostoucí lásce mladého páru. Arcivévodkyně Žofie svému synu, Ferdinandu Maxmiliánovi, který se jako jediný setkání v Ischlu nezúčastnil, odpověděla na jeho gratulaci: „...Láska snoubenců roste každou hodinu takovou rychlostí, že bys tomu nevěřil! Jednou, zatímco jsem seděla s Luisou ve vedlejším pokoji na sofa, řekla náhle: ‚Ale teď už to uvnitř zachází moc daleko!‘ a oni tam spolu stáli v pevném objetí, zaměstnáni dlouhým polibkem.“ V šestnácti letech se tedy provdala Elisa (tak jí od dětství říkala teta Žofie) za rakouského císaře Františka Josefa I., který byl jejím bratrancem, neboť císařova matka – arcivévodkyně Žofie, byla sestra Alžbětiny matky. K zásnubám dostali od arcivévodkyně Žofie jako dárek Císařskou vilu v Bad Ischlu, ke které byla později přistavěna ještě dvě křídla, takže vznikla stavba ve tvaru písmene E (jako Elisabeth).", "section_level": 1}, {"title": "Život na císařském dvoře.", "content": "Svým zájmem o literaturu a jazyky převyšovala císařovna dámy z vysokých aristokratických kruhů své doby. Kromě němčiny ovládala maďarštinu, češtinu, polštinu, rumunštinu, italštinu, angličtinu, francouzštinu, latinu a staro- a novořečtinu. Anglicky, francouzsky a latinu se učila od dětství, většinu ostatních jazyků si osvojila po svatbě. Nejdůkladněji se zabývala studiem maďarštiny a obou řeckých jazyků, které plynně ovládala. V životě Alžběty hrály důležitou roli některé dvorní dámy. S většinou se spřátelila, až na hraběnku Žofii Esterházyovou rozenou princeznou z Lichtenštejnska, která byla přidělena šestnáctileté Alžbětě při svatbě jako první nejvyšší hofmistryně. Bylo jí tehdy šestapadesát, již téměř dvacet let byla ovdovělá a bezdětná, obětovala svůj život císařské rodině a horlivě zastávala dvorní ceremoniál. Jejich vztah byl od začátku problematický. Od 60. let 19. století se císařovna intenzivně zabývala studiem maďarštiny a přála si mít nablízku dámu na maďarské předčítání. Vybrala si maďarskou čtyřiadvacetiletou dámu z nižší šlechty, Idu von Ferenczyovou, která se ale znala s dvěma uherskými politiky (Gyula hrabě Andrássy-uherský ministerský předseda, ministr zahraničí a Franz Deák – uherský politik, vůdce umírněných reformátorů, liberál, ministr spravedlnosti), které Alžběta protežovala, a také ji svou bystrostí a přirozeností okouzlila. Ida se těšila plné důvěře císařovny a směla jí dokonce tykat, v závěti jí byla odkázána nejvyšší renta ve výši čtyř tisíc zlatých ročně a jako jediná dostala cenný šperk (zlaté srdce s drahokamy v uherských barvách). Od roku 1871 patřila k císařovnině suitě nová dvorní dáma, hraběnka Marie Festeticsová, která na ni měla velký politický vliv. K dalším uherským dámám patřila hraběnka Sarolta Mailáthová, která byla přijata pro své skvělé zdraví, aby doprovázela Alžbětu na jejích dlouhých a rychlých túrách. Poslední dvorní dámou se stala roku 1894 hraběnka Irma Sztárayová, která", "section_level": 1}, {"title": "Móda a posedlost vzhledem.", "content": "Alžběta byla po celý život posedlá svým vzhledem, za svoji největší pýchu považovala své neuvěřitelně dlouhé, krásné a husté hnědé vlasy, které později dosahovaly až na zem a byly předmětem mnoha obdivu jak mužů, tak žen. Každý den jí její osobní kadeřnice Franciska Feifaliková musela předkládat vyčesané vlasy na stříbrném podnose. Později kadeřnice vymyslela trik, aby ji císařovna nepotrestala: pod zástěrku připevnila pásku pomazanou lepidlem a tam vyčesané vlasy lepila. Císařovna byla od dětství zvyklá, že smí s personálem zacházet tvrdě, a tak se nezřídka stávalo, že než Franciska přišla na trik s lepidlem, dostala za vypadlé vlasy políček. Za toto nespravedlivé jednání se Franciska mstila tím, že předstírala nemoc a nechala se i odvézt záchranným vozem, aby císařovnu uvrhla do nejistoty, zda ji bude moci učesat do společnosti. Podobné manipulace Alžběta kupodivu u svých oblíbenců snášela. Česání se odehrávalo odpoledne a trvalo dvě hodiny. Obvykle nosívala splétanou vlasovou korunu, kterou označovala jako „účes pro snímek na zatykač“. Jednou nebo dvakrát do měsíce se konalo mytí vlasů. V tu dobu nesměl nikdo na císařovnu promluvit. Franciska připravovala směs ze třiceti žloutků a francovky. Tento šampon nanášela štětcem na prameny a působil hodinu. Poté se vlasy umyly teplou vodou a pak se opláchly vývarem ze slupek vlašských ořechů. Po umytí chodila císařovna sem a tam, dokud neuschly. Když se jednou Francisce udělalo skutečně nevolno, museli sehnat náhradnici, domorodou dívku, která si vyčesané vlasy strčila do úst. Když to císařovna v zrcadle viděla, podivila se a ptala se na důvod. Přistižená kadeřnice plakala, padla na kolena a prosila za odpuštění neodolatelné touhy ponechat si jako památku na tento den alespoň jeden císařovnin vlas. Alžběta byla dojatá, vzala stříbrné nůžky a odstřihla kadeř, kterou jí darovala. K nejhorlivějším císařovniným obdivovatelům patřil perský šach Nasr-ed-din, který v 70. letech 19. století cestoval po Evropě. V jeho deníku je jen málo lichotivých poznámek o dámách z vysokých kruhů; výjimku tvořila Alžběta, kterou shledal nejkrásnější panovnicí ze všech dam na evropských dvorech. „Má nádhernou bílou pleť a postavu cypřiše, majestátní zjev od pěšinky nádherných vlasů až k patě.“ „Je nutno znovu zopakovat – díky půvabům skutečnou pastvou pro oči... její zjev je opravdovým zážitkem. Řekl jsem to i císaři, který seděl u tabule vedle mne. Myslím, že ho můj úsudek potěšil.“ Další císařovninou posedlostí byla její váha – nikdy se nepřehoupla přes 55 kg, držela", "section_level": 1}, {"title": "Cestování.", "content": "Na počátku manželství měl císařský pár na programu společné cesty po zemích monarchie. Od 60. let 19. století cestovala Alžběta s oblibou sama (císař se ani nemohl připojit z pracovních důvodů). Tuto vášeň objevila po těžké bronchitidě, kdy ji lékaři doporučili pobyt v jižních krajích. V pozdějších letech se císař snažil strávit na konci zimy dva nebo tři týdny společně se svou chotí na Riviéře. Roku 1856 cestovali ještě společně do Korutan do městečka Klagenfurtu, přes Semmering, Mürzzuschlag. Na každé zastávce byl pár vítán jásajícím obyvatelstvem. V Klagenfurtu navštívili hrad, divadelní představení a cestovali dál do Villachu, kde se ubytovali na zámku. Vystoupili také k nejvyššímu vrcholu Rakouska Grossglockneru. Císař vystoupil na Vysoké Sedlo (2 536 m n. m.), které se teď jmenuje Návrší Františka Josefa, císařovna, která byla pár měsíců po porodu, zůstala na Laretterské plošině (2 127 m n. m.), která se teď jmenuje Alžbětino odpočívadlo. 17. listopadu téhož roku odcestoval pár do Itálie. Pobyt znamenal nepříjemný zlom v doposud klidném životě mladé císařovny, poprvé stála čelem italské antipatii vůči rakouské dynastii. Na představení v Teatro La Fenice musel pár strpět urážku v podobě poloprázdného divadla. O čtyři roky později poprvé cestovala sama na delší dovolenou kvůli své nemoci na Madeiru. Doprovázel ji zde mimořádně krásný hrabě Imre Hunyady jako čestný kavalír. O mnoho let později mu věnovala císařovna dvě sloky v básni \"Kabinet\", v nichž se všichni její ctitelé vyskytují v oslím vzezření. Po pobytu na Madeiře Hunyady vypověděl služby u rakouského dvora, údajně za nevyjasněných okolností. Po pobytu na Madeiře navštívila císařovna Sevillu, Gibraltar a Mallorcu a dojela až na Korfu. Koncem května se vrátila na Laxenburg, po půlroční nepřítomnosti viděla své děti (arcivévodkyně Gisela tehdy čtyřletá a korunní princ Rudolf jedenapůlletý). Již po měsíci odjela znovu na Korfu, kde začala budovat zámek věnovaný Achillovi. \"To je umírající Achilles, pravila císařovna, jemuž jsem zasvětila svůj palác, protože pro mě ztělesňuje řeckou duši a krásu krajiny i lidí. Miluji ho, protože měl tak rychlé nohy. Byl silný a vzpurný, pohrdal všemi králi a tradicemi a lidskou masu považoval za nicotnou, dobrou leda k tomu, aby ji smrt zkosila jako stébla trávy. Pouze svou vůli považoval za svatou a žil jen pro své sny, jeho smutek měl pro něj větší cenu než celý", "section_level": 1}, {"title": "Atentát.", "content": "Císařovna postupem let stále více podléhala depresím, myslela na smrt a po tragické smrti syna Rudolfa (roku 1889 se zastřelil se svou milenkou Mary Vetserovou na zámku Mayerling) se stáhla zcela do ústraní a neoblékala jiné než černé šaty. Rozdala téměř všechny svoje šperky a neklidně spěchala od jednoho cíle k druhému, až v září 1898 zakotvila v Territetu u Montreux. Odtud se spolu se svou společnicí dvorní dámou hraběnkou Stárayovou vydala 9. září na návštěvu blízké přítelkyně baronky Julie Rothschildové na zámek Pregny. Po srdečném přivítání spolu dámy něco lehkého pojedly, k tomu jim hrál diskrétně orchestr a dámy se živě bavily o Heinrichu Heineovi a císařovna na zdraví oblíbenému básníkovi připila. Císařovna byla ve skvělé náladě, dokud nezahlédla v knize hostí záznam jejího zemřelého syna Rudolfa, který Pregny nedlouho před smrtí navštívil. 10. září 1898 život císařovny Alžběty ukončil při její cestě do ženevského přístavu italský anarchista Luigi Lucheni, který ji probodl pilníkem (nástroj pronikl do hrudi v hloubce 8,5 centimetru, zlomil čtvrté žebro a pronikl mezižeberním prostorem, prorazil dolní kraj plicního laloku a zasáhl levou část srdeční komory). „Podvědomě jsem udělala krok kupředu, čímž jsem císařovnu před ním kryla. Muž udělal pohyb, jako by zakopl, vyrazil kupředu a v témže okamžiku také pěstí proti císařovně. Jako zasažená bleskem se bez hlesu zvrátila dozadu a já jsem se se zoufalým výkřikem sklonila k ní. Císařovna otevřela oči a rozhlédla se. Její pohled prozrazoval, že je při plném vědomí. Pak se, opírajíc o mne, pomalu zvedla a vstala. Oči se jí leskly, měla zrudlou tvář, nádherné copy uvolněné pádem jí visely jako ležérně spletený věnec kolem hlavy, byla nevýslovně krásná a majestátní... Mezitím se odevšad sbíhali lidé, zděšení brutálním útokem, a s účastí se císařovny vyptávali, zda se jí opravdu nic nepřihodilo. A ona, naprosto srdečně a vlídně každému děkovala v jeho jazyce... Mám dojem, že mě trochu bolí na prsou, pravila, ale nejsem si tím jistá. Došly jsme do přístavu. Lodní můstek ještě přešla lehkým krokem, sotva však vstoupila na loď, udělalo se jí mdlo. \"Potřebuji se o vás opřít\", zamumlala přiškrceně... Císařovna spočívala smrtelně bledá v mém náručí... S pomocí dvou mužů jsme ji odnesli na palubu a položili na lavici... Madame Dardelle dala přinést vodu a kolínskou a začala hned s oživováním císařovny... Rozstřihla jsem jí šněrovačku, zastrčila mezi zuby kousek cukru namočený v éteru a projela mnou jiskřička", "section_level": 1}, {"title": "Alžběta a sport.", "content": "Podnikala velmi dlouhé a náročné túry za jakéhokoliv počasí. Vycházky trvaly čtyři nebo pět hodin bez přestávky, aniž byla unavená. Dokázala ovšem pochodovat i devět či deset hodin bez přestávky a bez jakékoli únavy. Styl takové chůze své děti učil její otec Max Bavorský již v jejich dětství (...během dalšího kroku si musíte umět odpočinout, pak nejste unavení a můžete pochodovat třeba celý den..\"). Ovšem její dámy nebyly stejně disponované a z těchto služeb postupně upustily. „...Nakonec neúměrné sportování podlomilo zdraví i císařovně, která jedla vždy jen tolik, aby se uchovala při životě“ /Wallersee, str. 54 a d./ Od mládí byla vynikající jezdkyně na koni. Její otec ji učil i akrobatickým kouskům, ve kterých byla tak dobrá, že začala brát lekce od cirkusových", "section_level": 1}, {"title": "Umělecká tvorba.", "content": "Další její vášní bylo už od útlého dětství skládání básní. Od desátého roku psávala básničky a vedla si romantický deník. Hudbu milovala jak aktivně, tak i jako posluchačka. Obojí zřejmě zdědila po otci. Podle vzoru Henricha Heineho psal a uveřejňoval pod pseudonymem Phantasus. Už svými sympatiemi překročil společenské normy, protože Heine měl pověst volnomyšlenkáře, rouhače a kritika společnosti. V roce 1835 bylo dekretem německého parlamentu šíření Heinových děl i jeho spolubojovníků zakázáno. Vévoda Max Bavorský miloval hudbu a sám hrál na několik nástrojů. Všude s sebou vozíval citeru, aby v hospodách dával k lepšímu své zhudebněné verše, zatímco Alžběta s vlajícími copy a zrudlými tvářemi tančila a do zástěrky chytala mince, které jí házeli venkovští chasníci. O mnoho let později ukazovala jedné udivené dámě několik mincí, které si uchovala a napůl žertovným a smutným tónem vysvětlovala, že to jsou její jediné peníze, které si kdy poctivě vydělala. Vévoda Max dal Alžbětu učit také na citeru u přítele a učitele Johanna Petzmayera, ve Vídni pokračovala s Franzem Kropfem a nástroj velmi dobře ovládala. Zasloužila se o to, že se stala v Rakousku módním hudebním nástrojem. Také hrála na klavír, což zdokonalovala pod dohledem klavírního virtuoza Ference Liszta, s nímž hrála čtyřručně. Podporovala řadu mladých talentovaných umělců, např. Rudolfa Raimanna, kterého slyšela jako sedmiletého na koncertu a od té doby mu platila stipendium a věnovala křídlo značky Bösendorfer. Sama dostala roku 1867 ke svým 30. narozeninám od dvorního výrobce Ludwiga Bösendorfera nádherný klavír, který byl vystaven téhož roku na Světové výstavě v Paříži. Císařovna milovala cikánskou muziku a dokonce jim dovolila v Uhrách žít v okolí zámku Gödöllö. Také ráda naslouchala hlasu své neteře Marie Larischové-Wallersee, která se při zpěvu sama doprovázela hrou na klavír nebo kytaru. K oblíbeným písním patřily zhudebněné verše Heinricha Heineho, milovaného básníka Alžběty i otce (např. Lotosový květ, Asra a Lesní rozhovor). V roce 1902 běl být Heinemu postaven pomník na základě rozhodnutí výboru v Německu. Dán Louis Hasselriis už v roce 1879 vytvořil pro Alžbětu básníkův pomníček. Dílo bylo umístěno v parku Achilleonu na Korfu, na podstavci je jméno objednavatelky „Frau Heine“, za nímž se skrývá císařovna. Císař Vilém po Alžbětině smrti získal od její dcery Gisely Rakouské zámek Achilleon a dal sochu odstranit, protože ho neměl rád kvůli jeho nepřátelství k Prusku. Na jeho místo dal zhotovit pomník císařovně. Císařovna navštívila Heineho sestru Charlottu von Emden-Heine v Hamburku (zemřela roku 1899 ve věku 99 let) a ve Vídni přijala jeho synovce. Filmaři, malíři i spisovatelé jsou její osobou dodnes fascinováni. Dodnes jsou napodobovány její svatební šaty, její účes a obdivují ji ženy všech věkových kategorií a generací. Pohled s jejím portrétem je snad nejprodávanějším pohledem ve Vídni. Je hrdinkou četných filmů, operet, muzikálů a dokonce i kreslených pohádek pro děti. Romány a filmy ve stylu \"Sissi\", \"Sissi – mladá císařovna\", \"Sissi, osudová léta císařovny\", kde jí ztvárnila herečka Romy Schneiderová jsou nejen povrchní a naivní, ale i velmi nepravdivé. Realita jejího života byla mnohem drsnější, ale i komplikovanější, tak jako její osobnost. Jen ten, kdo se zabýval jejím životopisem, pochopí větu, kterou vyřkla skoro v šedesáti: „Manželství je nesmyslná instituce. V patnácti je člověk prodán a vysloví přísahu, které nerozumí a které se nemůže zbavit 30 a více let“. Několik dní po její smrti založil František Josef I. na její počest Řád Alžběty, jako vyznamenání pro ženy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alžběta Amálie Evženie (24. prosince 1837, Mnichov – 10. září 1898, Ženeva, německy: \"Elisabeth Amalie Eugenie, Herzogin in Bayern\"), známá pod přezdívkou Sissi, byla bavorská princezna z rodu Wittelsbachů a po svém sňatku s Františkem Josefem rakouská císařovna, česká a korunovaná uherská královna pod jménem \"Erzsébet\" (maďarsky \"Wittelsbach Erzsébet magyar királyné\").", "tgt_summary": "Unter einer Gleichung versteht man in der Mathematik eine Aussage über die Gleichheit zweier Terme, die mit Hilfe des Gleichheitszeichens („=“) symbolisiert wird. Formal hat eine Gleichung die Gestalt ", "id": 1162690} {"src_title": "Justinián I.", "tgt_title": "Justinian I.", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ a vzestup k moci.", "content": "Petrus Sabbatius se narodil někdy kolem roku 482 ve vesnici Tauresium (nedaleko dnešního Skopje) v prefektuře Illyricum. Pocházel z rolnické rodiny thráckého původu a jeho rodným jazykem byla latina. Bratr Justiniánovy matky Vigilantie jménem Justinus sloužil ve východořímském vojsku, v němž prodělal závratnou kariéru a povýšil na velitele císařské gardy. Justinus povolal svého synovce do hlavního města, postaral se o jeho řádné vzdělání a nejspíše ho adoptoval, načež Petrus Sabbatius přijal cognomen Iustinianus. Když v roce 518 zemřel tehdejší císař Anastasius I., letitý Justinus se poněkud nečekaně stal jeho nástupcem. Justinián, jenž v té době působil v palácové stráži jako \"candidatus\", patřil k nejbližším důvěrníkům nového císaře. Jeho vliv byl údajně tak", "section_level": 2}, {"title": "Vláda.", "content": "Justinián byl označován za „nejbdělejšího ze všech císařů“, neboť vykazoval mimořádnou aktivitu a osobně se angažoval v rozmanité škále administrativních a vládních povinností. Vzhledem ke svému původu postrádal mocenskou základnu v řadách senátorské aristokracie v Konstantinopoli, shlížející svrchu na novou dynastii založenou venkovany a herečkou. Manželský pár se snažil vykompenzovat svůj neurozený původ okázalým dvorským ceremoniálem. Justinián často vybíral generály a úředníky spíše pro jejich schopnosti než pro jejich urozenost. Císařovi zdatní podřízení spláceli jeho důvěru svojí oddaností. Vedle přirozeně chytré Theodory se Justinián opíral o prefekta praetorio Jana z Kappadokie, který dokázal vybírat daně s neúprosnou efektivitou. Mezi další talentované jedince náležel \"quaestor sacri palatii\" Tribonianus, císařův rádce v právních záležitostech, mimořádně nadaný diplomat Petros Patrikios, dlouholetý nejvyšší představený úřadů (\"magister officiorum\") a finanční ministr, \"comes sacrarum largitionum\" Petros Barsymes, oblíbenec Theodory působící po sesazení Jana z Kappadokie jako prefekt.", "section_level": 2}, {"title": "Zákonodárná činnost.", "content": "Římské právo v období pozdní antiky se v důsledku zákonodárné činnosti císařů a velkého množství právních dobrozdání a výkladů stávalo stále méně přehledným a vzájemně si odporujícím. Již před završením prvního roku své vlády proto Justinián ustavil desetičlennou komisi právníků, vedenou Janem z Kappadokie, k zahájení rozsáhlé legislativní reformy. 7. dubna 529 komise zveřejnila sbírku všech platných císařských zákonů, nařízení a reskriptů známou jako \"Codex Iustinianus\", jež svým rozsahem předčila dřívější \"Codex Theodosianus\". Po tomto úspěchu se Justinián zaměřil na náročný úkol uspořádání a kodifikace komentářů a odpovědí římských právních expertů. Za tímto účelem jmenoval v prosinci 530 novou komisi, sestávající z šestnácti zástupců právních škol v Konstantinopoli a Berytu (dnešní Bejrút), za jejíhož předsedu určil Triboniana. Výsledek snažení této komise byl publikován v prosinci 533 pod názvem \"Digesta\" (řecky \"Pandektai\"). Tento sborník tvořený padesáti knihami sloužil jako rozhodující pomůcka soudců a byl povýšen na zákon. Současně probíhala pod dohledem Triboniana práce na", "section_level": 3}, {"title": "První válka s Peršany.", "content": "V okamžiku Justiniánova nástupu na trůn se východořímská říše nacházela ve válečném stavu se sásánovskou Persií. Císař brzy provedl reorganizaci vojska bránícího východní hranici vyčleněním samostatného velení v Arménii. Do nově vytvořené hodnosti \"magister militum per Armeniam\" byl jmenován obratný vojevůdce Sittas, bývalý člen Justiniánovy tělesné stráže. Sittas se vyznamenal podrobením výbojného kavkazského kmene Tzanů a odražením početné perské armády v roce 530.", "section_level": 3}, {"title": "Povstání Níká.", "content": "V lednu 532 došlo v Konstantinopoli k závažným pouličním násilnostem, které na přechodnou dobu otřásly Justiniánovým postavením. Nepokoje vyvolali příslušníci soupeřících démů, skupin příznivců vozatajů soutěžících v hippodromu, nazývajících se podle barev oděvů závodníků Modří a Zelení. Justinián projevoval náklonnost k Modrým, a když se za Justina rozhořel neklid mezi stoupenci jednotlivých démů, měl je podle Prokopiova tvrzení dokonce podněcovat. Teprve jako císař zaujal umírněnější postoj. Bezprostřední příčinou povstání se stala nevyslyšená žádost démů o omilostnění dvou jejich členů odsouzených k smrti. V průběhu jednoho ze závodů se Modří a Zelení náhle spojili a za volání obvyklého pokřiku \"Níká!\" („Zvítěz!“) rozpoutali násilnosti, při nichž osvobodili vězně a zapálili velkou část", "section_level": 3}, {"title": "Renovatio imperii.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Stavební aktivita, umění a literatura.", "content": "Vedle zákonodárných počinů a válečných podniků dosáhl Justinián mimořádné proslulosti svým ambiciózním stavebním programem, jehož popisu vyhradil Prokopios svoji knihu \"O stavbách\". Po potlačení povstání Níká se Konstantinopol nalézala z velké míry v troskách. Císař se chopil nabízející se příležitosti k rozsáhlé rekonstrukci, v rámci níž nechal na místě někdejšího kostela Hagia Sofia („Boží Moudrosti“) vybudovat velkolepou baziliku, vysvěcenou v roce 537. Tento jedinečný chrám s inovativním designem, opatřený pozoruhodně řešenou kopulí, je pokládán za poslední velký výtvor pozdně antické", "section_level": 3}, {"title": "Mor.", "content": "Optimismus patrný v úvodu Justiniánovy vlády se začal postupně vytrácet následkem série ničivých zemětřesení, přechodné změny klimatu zaznamenané kolem roku 536, záplav a častých hladomorů. Dopady těchto pohrom byly ještě umocněny zhoršující se zahraničně politickou situací ve čtyřicátých letech. Nejfatálnější úder ovšem říši uštědřila zhoubná epidemie dýmějového moru. Podle Prokopia začalo toto onemocnění v egyptském přístavu Pelusium. Naproti tomu církevní historik Euagrios Scholastikos uvádí, že mor vypukl v Etiopii. Z Egypta se každopádně rychle rozšířil do Palestiny a Sýrie a v létě 542 dorazil po moři do Konstantinopole. Odtud pak pronikl do Malé Asie a přes Mezopotámii do Persie. S odstupem času epidemie zachvátila Itálii a celé západní Středomoří. Vysoká úmrtnost nakažených", "section_level": 3}, {"title": "Konflikt na východě.", "content": "Justiniánovy výboje na západě znepokojovaly sásánovského krále Husrava I., který ztratil zájem na trvání „věčného míru“, jakmile si upevnil moc v perské říši. Touha po kořisti a slávě společně s ostrogótskou nabídkou spojenectví podněcovaly krále, aby využil Justiniánovy zaneprázdněnosti v Itálii ke vpádu do Sýrie. V tom ho zřejmě utvrzovala i skutečnost, že Belisar odvedl nezanedbatelnou část východního polního vojska na západ, takže hranice římského Orientu zůstávala poměrně málo chráněná. Brzy na jaře 540 Husrav vstoupil na římské území v čele ohromné armády směřující k Antiochii, třetímu", "section_level": 3}, {"title": "Završení války v Itálii.", "content": "Obsazením Ravenny a zajetím Vitigise v roce 540 konflikt na Apeninském poloostrově zdánlivě skončil. Jakmile ale Ostrogóti poznali, že je Belisar oklamal, jejich roztroušené zbytky v severní Itálii odmítly uznat svoji porážku, čímž začala druhá, ničivější fáze gótské války. Do čela odboje se postavil nejprve šlechtic Ildibad a nedlouho poté, co byl zavražděn, jeho synovec Totila. V něm Ostrogóti nalezli zdatného a energického vojevůdce usilujícího získat na svoji stranu italské obyvatelstvo. To bylo sužováno útiskem Justiniánových výběrčích daní a drancováním východořímských vojáků, demoralizovaných opožděným vyplácením žoldu a nejednotným velením. Svým sociálním programem si Totila naklonil nižší vrstvy italské společnosti a", "section_level": 3}, {"title": "Ostatní zahraniční události.", "content": "Na Balkáně zvítězili v roce 530 tamější římští velitelé nad útočícími Protobulhary a Slovany. Počátkem Justiniánovy vlády se dunajská hranice říše zdála být odolná proti náporu kmenů ze severu navzdory jejich každoročním nájezdům. Válčení na západě vedlo k nevyhnutelnému oslabení obrany této části říše, takže již o deset let později pronikli nomádští Protobulhaři, obývající kraje severně od Černého moře, bez valných obtíží do Ilýrie, Řecka a jižní Thrákie a dokonce překročili Hellespont. Justinián dbal o údržbu systému pohraničních pevností, jež přinejmenším omezovaly škody napáchané barbary. Zaneprázdněnost východořímských vojsk v Itálii však Protobulhary podněcovala k pokračování útoků do Ilýrie. V úvodu padesátých let napadli Slované Thrákii a ohrožovali i samotnou Konstantinopol. Gepidové v téže době přesvědčili protobulharské Kutrigury k boji proti Římanům. Justinián proto zaplatil jiné protobulharské hordě, Utigurům, aby napadla sídla svých kutrigurských sousedů. Když válka mezi Protobulhary skončila, Kutrigurové vedení chánem Zaberganem překročili v roce 559 Dunaj a ve třech vlnách proudili", "section_level": 3}, {"title": "Náboženství.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Stěžejní hospodářskou činnost ve východořímské říši představovalo zemědělství, jehož produkce tvořila primární zdroj příjmu státní pokladny. Obchodu a řemeslům příslušela nezanedbatelná úloha v lokální a zvláště městské ekonomice. Nicméně z celkového hlediska byla jeho role v hospodářském životě státu jen okrajová, neboť většina pracovních sil byla soustředěna v zemědělství a pastevectví. Již zhruba od poloviny 5. století se říše těšila pozvolnému ekonomickému vzestupu přetrvávajícímu i v úvodu Justiniánova panování. Příčinou toho byl vytrvalý růst počtu obyvatel, v důsledku čehož se zvětšovala plocha obdělávané půdy. Nárůst soukromého bohatství a tím i komerčních aktivit včetně dálkového obchodu s luxusním zbožím zvýšil daňové výnosy, díky čemuž mohl Anastasius I. zanechat svým nástupcům ohromnou rezervu 23 milionů solidů. Anastasiem nastřádané finanční prostředky umožnily realizaci Justiniánových náročných zahraničních výbojů, stejně jako jeho rozsáhlých budovatelských projektů, na něž vynaložil nezměrné sumy. Císařova fiskální politika se ale nevyznačovala nezodpovědností, o čemž svědčí jeho výdaje na výstavbu pohraničních opevnění nebo poskytování subsidií barbarům, jimiž je odvracel od drancování říše. Také výrazně", "section_level": 3}, {"title": "Poslední léta a smrt.", "content": "V červnu 548 zemřela císařovna Theodora, která byla Justiniánovým nejvěrnějším spolupracovníkem a podporovatelem. V pozdějších letech však neváhala intrikovat proti mnohým z císařových schopných podřízených a podrývala jeho úsilí o sjednocení monofyzitů a chalkedonistů. Závěr Justiniánova panování poznamenala série katastrof postihujících Konstantinopol: město bylo nejprve poničeno silným zemětřesením v roce 557. Následujícího roku se zhroutila kopule chrámu Hagia Sofia, jejíž oprava trvala takřka pět let. V těchto těžkých časech navíc Konstantinopol postihla navrátivší se epidemie moru. Nedlouho po Theodořině smrti se Justinián musel vypořádat se spiknutím, jehož cílem bylo dosazení Germana za císaře. Císař na to reagoval s překvapivou mírností a konspirátory nijak vážně nepotrestal. Hrozivějších obrysů nabylo spiknutí na podzim 562, do něhož se zapojily nespokojené obchodní a senátorské kruhy. Podezření padlo i na Belisara, jenž byl dočasně vykázán do domácího vězení. Smrt zastihla Justiniána v noci 14. listopadu 565 v Konstantinopoli, v níž strávil bezmála celou svoji vládu. Jelikož zemřel bezdětný, jeho následníkem se stal jeho synovec Justinus.", "section_level": 3}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Justinián se netěšil oblibě svých poddaných kvůli nadměrnému daňovému útisku, soustavnému válčení a poměrně netolerantní náboženské politice. Historikové mu leckdy dávají za vinu protahování konfliktu v Itálii, při tom částečně opomíjejí nepříznivé vnější okolnosti, nad nimiž neměl kontrolu a jejichž dlouhodobé následky ztěžovaly završení této války. Je třeba spíše vyzdvihnout, že navzdory objektivním překážkám nepolevil ve svém odhodlání a nakonec dosáhl nad Góty vítězství. Tento úspěch, jakkoli draze vykoupený, lze přičíst císařovým schopnostem a zdatnosti jeho velitelů a ministrů. Jestliže byla Itálie po roce 568 z větší části ztracena, těžko v tom hledat pouze Justiniánovo pochybení, protože příčina vězela rovněž v neuvážené zahraniční politice prováděné po jeho smrti. Na východě si Justiniánova říše musela vykupovat mír a posléze zde bojovala o uhájení svého postavení. V souvislosti s tím je císaři předhazováno, že zanedbával východní hranici a věnoval více pozornosti válkám na západě. Tyto výtky postrádají oporu v realitě, neboť hlavní masa východořímských vojsk byla s výjimkou let 532 až 540 soustředěna k obraně před perskými útoky. O poznání hůře si Justinián počínal na Dunaji, kde se zvláště ke konci jeho panování silně nedostávalo prostředků k zadržení nepřátelských nájezdů. Moderní badatelé se často přiklánějí k tvrzení, že Justinián přetěžoval síly státu, protože po jeho smrti vyčerpané zdroje říše nepostačovaly k tomu, aby se dokázala vyrovnat s novými zahraničními výzvami. Porážka Ostrogótů, získání jižní Hispánie a zajištění klidu na východě ovšem nasvědčují tomu, že si s obdobně omezenými prostředky, jimiž disponoval od prvního záchvěvu epidemie, počínal mnohem obratněji než jeho nástupci, kteří nemuseli čelit o nic početnějším a hrozivějším zahraničním nepřátelům. Císař neměl nejmenší možnost předvídat nebo zabránit katastrofě takových rozměrů, jakou se stala epidemie moru. Okamžik jeho propuknutí je často vnímán jako jistý zlomový mezník Justiniánovy éry. Ničivé dopady moru, projevující se obrovským počtem obětí, způsobily hospodářský a administrativní otřes pohlcující dostupné kapacity říše a redukující její vojenský potenciál. Epidemie přispěla k počínajícím změnám ve struktuře společnosti urychlením poklesu významu měst. Justiniánův zásadní nezdar představovala jeho náboženská politika. Jeho přístup k církvi a prosazování osobních názorů za dogma opravňují užití termínu caesaropapismus k vyjádření jeho pojetí vztahu církevní a světské moci. Ve své nepolevující snaze o šíření ortodoxie nedokázal a snad ani nemohl překonat rozkol mezi východními křesťany, vyrůstající z kulturní a jazykové rozdílnosti tamějších provincií. Navzdory veškerému Justiniánovu úsilí o nastolení jednoty mezi zastánci chalkedonského koncilu a monofyzity se existence schizmatické monofyzitské církve jevila na sklonku jeho panování jako nezvratný fakt. Císařova nekompromisní politika mu odcizila rovněž západní křesťany. Jeho období je příznačné rozvojem četných fundamentálních prvků typických pro církev v Byzanci. Pravoslavní křesťané ho za to uctívají jako svatého. Justinián mimo jiné nechal zavřít aténskou akademii a nechal ustanovit právní kodex v němž v odstavcích \"O zločincích, matematicích a jiných jim podobných\" zakazuje \"zavrženíhodné umění matematické\". Justinián je často označován za posledního římského císaře a současně je řazen k nejvýznačnějším pozdně antickým panovníkům společně s Diocletianem a Konstantinem. Na ně navázal odstraněním pozůstatků principátu utužováním autokratické povahy císařství, téměř absolutním ztotožněním své vůle s právem a zdůrazňováním své předurčenosti vládnout dané mu Bohem. Východořímská říše zachovávající si v momentě Justiniánova nástupu svůj dosud římský charakter nakročila k nové fázi svých dějin, když se stále více začaly projevovat její pozdější byzantské rysy upozaďující antické tradice. Klasická literatura a vzdělanost se za Justiniána naposledy zaskvěly ve své někdejší dokonalosti před svým neodvratným úpadkem. Pozdně antický svět se zvolna chýlil ke svému konci.", "section_level": 2}], "src_summary": "Flavius Petrus Sabbatius Iustinianus (kolem 482, Tauresium – 14. listopadu 565, Konstantinopol, Byzantská říše), známý spíše jako Justinián I., byl východořímský císař od roku 527 až do své smrti. Ve starší literatuře je někdy označován rovněž jako \"Justinián Veliký\". ", "tgt_summary": "Justinian,,, in seinen Konsulardiptychen aus dem Jahre 521 als Flavius Petrus Sabbatius Iustinianus belegt (* um 482 in Tauresium; † 14. November 565 in Konstantinopel), war vom 1. April (als Mitkaiser) bzw. 1. August 527 bis zu seinem Tod römischer Kaiser. In manchen orthodoxen Quellen wird er als Heiliger bezeichnet, im offiziellen kirchlichen Synaxarion jedoch nicht als Heiliger geführt. ", "id": 1320684} {"src_title": "Genocida", "tgt_title": "Völkermord", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Pojem „genocida“ vymyslel Raphael Lemkin, právník polsko-židovského původu v roce 1944, z řeckého kořenu slova \"génos\" (γένος) (narození, rasa, rod); a latinské přípony \"-cidium\" (zabít) skrze francouzské \"-cide\". V roce 1933 Lemkin navrhl „zločin barbarství“ právní radě Společnosti národů v Madridu. To byl první pokus o vytvoření zákona proti tomu, co bude později nazýváno genocidou. Koncept návrhu pocházel z jeho mládí, kdy poprvé slyšel o osmanském masovém vraždění (arménská genocida) křesťanského obyvatelstva během první světové války a anti-asyrské perzekuci v Iráku. Jeho návrh byl odmítnut a jeho práce přivodila nesouhlas polské vlády, která provozovala politiku usmíření s nacistickým Německem. V roce 1944 Carnegie Endowment for International Peace publikoval Lemkinovu nejdůležitější práci pod názvem \"Axis Rule in Occupied Europe\" ve Spojených státech amerických. Tato kniha zahrnovala obsáhlou právní analýzu německé nadvlády v zemích okupovaných nacistickým Německem během druhé světové války, včetně definice pojmu genocidy („zničení národa nebo etnické skupiny“). Lemkinova idea genocidy jako zločinu proti mezinárodnímu právu byla přijata mezinárodní komunitou a byla použita jako jeden z právních podkladů norimberského procesu (obvinění specifikovaná 3. bodem obžaloby, že obvinění „spáchali úmyslnou a systematickou genocidu – zejména vyhlazení rasových a národnostních skupin“). Lemkin prezentoval návrh úmluvy o genocidě řadě zemí ve snaze přesvědčit je k podpoře resoluce. S podporou USA, návrh resoluce byl předložen Valnému shromáždění ke zvážení. V roce 1943 Lemkin napsal:", "section_level": 1}, {"title": "Genocida jako zločin.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní právo.", "content": "Následkem holokaustu Lemkin úspěšně prosadil všeobecné přijetí mezinárodních zákonů definujících a zakazujících genocidu. V roce 1946 první zasedání Valného shromáždění OSN přijalo resoluci 96, ve které potvrdilo, že genocida je zločinem podle mezinárodního práva, ale nezajistilo právní definici zločinu genocidy. V roce 1948 Valné shromáždění přijalo \"Úmluvu o zabránění a trestání zločinu genocidia\", která poprvé stanovila právní definici genocidy.", "section_level": 2}, {"title": "Definice podle Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia OSN.", "content": "Čl. II.: V této Úmluvě se genocidou rozumí kterýkoli z níže uvedených činů, spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou:", "section_level": 3}, {"title": "České právo.", "content": "Trestní zákoník č. 40/2009 Sb. zahrnuje trestný čin genocidia a trestný čin popírání či schvalování genocidia.", "section_level": 2}, {"title": "Genocidy.", "content": "Masové zabíjení poražených nepřátel, vypalování a ničení celých měst ve spojení se zabíjením tamních obyvatel se datuje již do starověku. Asyřané prosluli ničením dobytých měst, jejichž obyvatelé bývali pro výstrahu umučeni nebo deportování. Například král Sinacherib roku 689 př. n. l. takto naložil s Babylónem. Podobně krutý byl i král Aššurnasirpal II. nebo babylonský vládce Nabukadnesar II., strůjce babylonského zajetí Izraelitů. Podobná krutost nebyla v této době nijak výjimečná, podobně se chovali na dobytých územích i Chetité, Mittannci nebo Izraelité, jak o tom svědčí i Starý zákon. Kniha Jozue popisuje nelítostné vyvražďování dobytých měst nepřátelských kmenů. Později král Saul s požehnáním proroka Samuela vyhubil kmen loupeživých nájezdníků Amalekitů. V období antiky k podobným masakrům docházelo jen zřídka. Jednou z výjimek bylo masové pronásledování Židů Římany po porázce bar Kochbova povstání roku 135. Ve středověké Evropě měl charakter genocidy postup katolické církve proti albigenským v jižní Francii v letech 1209 až 1244, provázená nemilosrdnými masakry. Vojska mongolského dobyvatele Čingischána i jeho islamizovaného pokračovatele Tamerlána se dopustila mnoha genocidních masakrů. Tamerlán vyvraždil téměř všechny křesťany z Asyrské církve Východu a z velké části zlikvidoval starobylé křesťanské komunity v Mezopotámii, ale bez milosti zabíjel i všechny šiítské muslimy, židy a pohany. V literatuře se v souvislosti s dobýváním Ameriky někdy hovoří o genocidě amerických indiánů, ve skutečnosti ale nelze říci, že by celé období kolonizace Ameriky měla charakter genocidy. Docházelo během ní však k sérii dílčích genocidních aktů, jako bylo vyhubení Tainů a dalších původních obyvatel Karibské oblasti v letech 1462-1550, Cesta slz Čerokíjů z let 1838-39, Dlouhý pochod Navahů roku 1864, vybíjení Mapučů a Tehuelčéů Argentinci v letech 1870-1884, vyhubení kmene Selknam (Ona) z Ohńové země v letech 1890.1920, Aféra Putumayo z let 1892-1909 a další příapdy. Z období raného novověku lze připomenout genocidu Džungarů Číňany z let 1755-1758. Charakter genocidy měl i postup Britů proti původním obyvatelům Tasmánie v letech 1824-1838, barbarské metody belgické koloniální správy ve Svobodném státu Kongo v letch 1885-1904 a postup německých kolonizátorů proti kmenům Namaqua a Herero v dnešní Namibii v letech 1904-1907. Genocidního vraždění se nedopouštěli jen Evropané. Jedním z příkladů může být vyhubení původních obyvatel Chathamských ostrovů novozélanskými Maory na počátku 19. století. Mezi případy genocidy moderní doby patří genocida Arménů Turky (1915–1917), genocidy páchané v Sovětském svazu za dob vlády Stalina, včetně ukrajinského hladomoru, genocidy Čečenců a Ingušů, Tatarů nebo pronásledování Kalmyků. Jakýmsi vzorem moderní genocidy se stal nacistický holokaust, genocida Romů, vraždění sovětských válečných zajatců a další masakry páchané nacistickým Německem během druhé světové války v okupovaných (zejména slovanských) zemích. Z nejmodernějších dějin jsou počtem obětí i brutalitou zvlášť neblaze proslulé kambodžská genocida, rwandská genocida nebo „etnické čistky“ v bývalé Jugoslávii mezi Srby, Bosňáky a Chorvaty. OSN vyhodnotila útoky Islámského státu v Iráku a Sýrii na náboženskou menšinu jezídů jako pokus o genocidu. V srpnu 2014 v severoiráckého Sindžáru zahynulo až 5000 jezídů a tisíce jezídských žen a dívek byly znásilněny a odvlečeny do otroctví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Genocida ( \"genocidium\") je zločin proti lidskosti definovaný mezinárodním trestním právem jako „úmyslné a systematické zničení, celé nebo části, etnické, rasové, náboženské nebo národnostní skupiny“ ačkoliv co znamená „část“ je předmětem debaty právníků. Genocidu definuje Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia OSN.", "tgt_summary": "Ein Völkermord oder Genozid ist seit der Konvention über die Verhütung und Bestrafung des Völkermordes von 1948 ein Straftatbestand im Völkerstrafrecht, der durch die Absicht gekennzeichnet ist, auf direkte oder indirekte Weise ; er unterliegt nicht der Verjährung. Die auf Raphael Lemkin zurückgehende rechtliche Definition dient auch in der Wissenschaft als Definition des Begriffs Völkermord. ", "id": 2340109} {"src_title": "Jan Viklef", "tgt_title": "John Wyclif", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z nepříliš bohatého anglosaského šlechtického rodu, který vlastnil pozemkový majetek v hrabství Yorkshire. Datum narození je nejisté, odhady badatelů se různí a pohybují se zhruba v rozmezí let 1320–1331. Sporné je též místo narození, buď tvrz ve vsi Wycliffu nad Teesou (Wycliffe-on-Tees), nebo šlechtické sídlo v městečku Hipswellu. Kolem roku 1345 přišel Viklef do Oxfordu, kde vystudoval a většinu života působil, nejprve jako člen Merton College a pak jako správce Balliol College. V roce 1361 se stal mistrem svobodných umění, doktorem teologie roku 1372. V roce 1365 byl ustanoven „wardenem\", tj. dohlížitelem kněžského semináře (koleje) v Canterbury Hallu, ale v roce 1367 byl řízení koleje zbaven a vedení ústavu bylo svěřeno mnichům. Viklef se proti tomuto rozhodnutí odvolal k papeži Urbanovi V., ten však rozhodl v jeho neprospěch. V té době rostla nespokojenost anglických šlechticů se vzrůstem moci a majetku duchovenstva i s papežskou politikou. Přehnané finanční nároky papežské kurie a bohatství a privilegované postavení kléru budily proticírkevní náladu. Viklef vystoupil před širší veřejnost, když se parlament usnesl, že již papeži nebude odvádět lenní poplatek. Viklef toto usnesení obhajoval. Papežové přesídlili roku 1309 do francouzského Avignonu a v tzv. stoleté válce mezi Anglií a Francií se stali spojenci nepřátelské Francie. Anglický parlament se snažil zabránit odlivu peněz do papežské pokladny a přijal zákony, které zakazovaly přijímat od papeže církevní úřady, platit mu za ně a uznávat výnosy jeho soudů. Papežská kurie odpověděla hrozbou církevní klatby. V roce 1374 vyslal král Eduard III. do Brugg poselstvo, které tam mělo vyjednávat s plnomocníky papežskými o sporných otázkách. V čele poselstva stál králův syn Jan z Gentu, vévoda z Lancasteru, a jako jeho odborný poradce se jednání účastnil i Viklef. Jan z Gentu se stal Viklefovým ochráncem a k hmotnému zabezpečení mu poskytl faru v Lutterworthu (1374). I jako držitel této fary však Viklef působil až do roku 1382 v Oxfordu. Ve svých spisech, zejména v traktátech \"De dominio divino\" (1373–1374) a \"De civili dominio\" (1370–1375), Viklef horlil proti papežskému zdaňování a obsazování anglických beneficií. Pokud mnišské řády přijaly zásadu chudoby, vlastní všechno své nezměrné bohatství neprávem. Církev se má vrátit k chudobě časů apoštolských, její veliký majetek jí nejen neprospívá, ale škodí, kněží se mají věnovat jen pastýřským povinnostem. Ve věcech světských moc králova není podřízena moci papeže a světská moc má právo odejmout kléru jeho statky. V traktátu \"De civili dominio\" Viklef také napsal, že člověk žijící v hříchu nemůže nic užívat spravedlivě, a tedy nemá právo na majetek. Pouze člověk, který je ve stavu milosti, je oprávněný k vykonávání vlády v církvi i ve státě. Již v této době se zvedl proti Viklefovi odpor z církevních kruhů, zejména z řad mnichů. Na stálé žaloby proti němu papež Řehoř XI. poslal na jaře r. 1377 do Anglie pět bul, v nichž arcibiskupa, univerzitu i krále vyzývá k ráznému zakročení. Tyto buly se však minuly téměř úplně svým účinkem. Dne 21. 6. 1377 zemřel král Eduard III. a jeho nástupce, teprve desetiletý Richard II., zpočátku podléhal úplně vlivu vévody z Lancasteru, Viklefova příznivce. Teprve v březnu r. 1378 byl Viklef povolán k arcibiskupovi na zámek Lambeth. Na shromáždění prelátů se však osobně dostavila matka krále Richarda II. a varovala přítomné, aby proti Viklefovi nic nepodnikali. Postrašení preláti proto jen zakázali Viklefovi, aby své názory šířil veřejně. V těchto letech vrcholí Viklefovo tvůrčí úsilí. V traktátu \"De veritate sacre Scripture\" (1378) zdůrazňuje, že Písmo svaté je neomylný pramen učení Kristova, je to stěžejní norma, kterou je třeba poměřovat církev, tradici, koncily i papeže. Asi v této době začínají z jeho popudu práce na prvním anglickém překladu Bible (tzv. \"Viklifovská bible\", angl. \"Wycliffite Bible\"), není ovšem jisté, zda se sám do jejího překládání zapojil. V traktátu \"De ecclesia\" (1378) píše, že církev nepředstavují papež a duchovenstvo, nýbrž tvoří ji vyvolení Boží, jejichž hlavou je Kristus. Jestliže papež a preláti svým životem ukazují, že nepatří k vyvoleným Božím, nemohou duchovně vést církev Kristovu, ale jsou sborem satanovým. Viklef zde odmítá i odpustky, odpouštět hříšníku může jen Bůh, nikoliv kněz. V traktátu \"De potestate papae\" (asi 1379) odmítá božský původ papežství. Papež, který není opravdovým následovníkem Krista, je Antikrist. V traktátu \"De apostasia\" (asi 1379) tvrdí, že z církve Boží není možno člověka vyobcovat a člověk ji nemůže ani opustit, ledaže by to byla vůle Boží. V traktátu \"De eucharistia\" (asi 1379) vyslovil Viklef pochybnosti o dogmatu transsubstanciace (přepodstatnění), tj. o učení, že při mešní oběti dochází k přeměně chleba a vína v pravé tělo a krev Ježíše Krista, a to takovým způsobem, že po proměňování zůstávají vnímatelné vlastnosti chleba a vína (barva, chuť, vůně), ale podstata chleba a vína je nahrazena podstatou těla a krve Kristovy. Viklef vystoupil proti tomuto ztotožnění chleba (hostie) s Kristovým tělem, chtěl se vrátit k duchovnějšímu chápání eucharistie, jaké dle něho bylo v církvi prvotní. Hrozil se představy, že kněz „dělá tělo Boží\" nebo že věřící mohou tělo Kristovo drtit zuby. Viklef věřil, že chléb a víno zůstanou i po pronesení konsekračních slov zachovány (tzv. remanence) a Kristus je v hostii přítomen svátostně a duchovně („jako duše v těle\"). Platné učení církve o eucharistii však bylo vyhlášeno papežem Innocencem III. jako dogma o transsubstaciaci roku 1215 (4. lateránský koncil) s obvyklým dodatkem, že každý, kdo by věřil a tvrdil jinak, je kacíř. Nepřátelé Viklefa, především z řad mnišských řádů, ho zasypávali obviněními z kacířství. Zatímco dříve byl často Viklefovi dáván titul \"venerabilis doctor\" („ctihodný doktor\") nebo \"doctor evangelicus\" („evangelický doktor\"), začíná být po roce 1379 stále častěji označován jako \"exsecrabilis seductor\" („zlořečený svůdce\"). Viklef ale nemínil ustoupit a dne 10. 5. 1381 zveřejnil spis \"De eucharistia confessio\", v němž i nadále hájil své názory o eucharistii. Viklefovy myšlenky někteří kněží ve zjednodušené podobě zprostředkovávali širší veřejnosti a podnikali kazatelské cesty po celé zemi (lollardi). V roce 1381 vypuklo veliké selské povstání vedené Watem Tylerem. Viklef povstání zavrhoval, nicméně vina byla jeho odpůrci sváděna na něho, a to tím spíše, že v traktátu \"De blasphemia\" (1381) se dožadoval mírnějšího soudu vůči rebelům. Bylo též poukazováno na nespornou shodu mezi hesly rebelů a Viklefovým učením o pravé a nepravé vládě. V té době upadl v nemilost i vévoda Jan z Gentu a nemohl již Viklefa účinně chránit. V květnu 1382 se sešlo shromáždění anglických prelátů a dne 21. 5. 1382 odsoudilo 29 článků z Viklefova díla, Viklef sám však v usnesení jmenován nebyl. Královským mandátem z 13. 7. 1382 bylo nařízeno odstranit z Oxfordu všechny přívržence Viklefových názorů. Také Viklef byl donucen Oxford opustit a od konce roku 1382 až do své smrti žil na své faře v Lutterworthu. Na této faře Viklef dokončil traktát \"Dialogus\" (1378–1383), v němž opět zdůraznil, že Kristus vyvolil duchovenstvo, aby se staralo o věci duchovní, a ne aby mělo starost o majetek a světské panování. Duchovní, kteří nešetří příkazů Kristových, jsou kněžími Antikristovými. Vedle řady polemických traktátů proti papeži, prelátům a mnichům zde vzniká i poslední velké Viklefovo dílo, \"Trialogus\" (1382–1383), který je souhrnem jeho teologických i filozofických názorů. Dne 28. 12. 1384 byl Viklef postižen při mši záchvatem mrtvice a 31. 12. 1384 na faře v Lutterworthu zemřel. I po jeho smrti pokračovalo tažení proti jeho názorům. V roce 1388 nařídil král Richard II., aby všechna Viklefova díla i pojednání jeho přívrženců byla konfiskována, nikdo je nesmí vlastnit ani opisovat. Anglický zákon z roku 1401 (\"De heretico comburendo\") hrozil všem, jimž by bylo dokázáno šíření kacířských myšlenek, trestem smrti upálením. Také v Praze arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka vydal v červnu 1410 příkaz shromáždit Viklefovy spisy a pak je nechal veřejně spálit na dvoře svého malostranského paláce (16. 7. 1410). Na kostnickém koncilu v roce 1415 bylo zatraceno 45 vět z Viklefových spisů. Viklef byl prohlášen za kacíře a koncil nařídil, aby Viklefovy kosti byly vyňaty z posvěcené půdy a spáleny. Došlo k tomu na jaře roku 1428, kdy na výzvu papeže Martina V. byly v Lutterworthu ostatky Viklefovy vykopány, spáleny a popel z nich byl vhozen do řeky Swiftu. Traktáty Jana Viklefa přinášeli do Čech studenti vracející se z anglických univerzit. To byl jeden z výsledků česko-anglických kontaktů, které zesílily po sňatku Anny Lucemburské s Richardem II. (Anna, dcera Karla IV., byla v Anglii velmi oblíbená, také se zastala povstalců a prosila o shovívavost při jejich potrestání.) Viklefovy myšlenky silně ovlivňovaly české vzdělance na přelomu 14. a 15. století, a to jmenovitě např. Stanislava ze Znojma, Jana Husa, Jeronýma Pražského, Jakoubka ze Stříbra. Anglický viklefovec Petr Payne, který v únoru 1415 přišel do Prahy, se stal významnou postavou českého reformního hnutí. Mnoho z Viklefových názorů později převzala protestantská reformace.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "V letech 1883–1922 vyšlo v Londýně 36 svazků Viklefových spisů (přetisk ve Fankfurtu v r. 1965). Některá díla však ještě nejsou vydána. V Čechách se ujaly Viklefova odkazu všechny husitské směry a za dochování monumentálního Viklefova díla vděčíme do značné míry husitským písařským dílnám. Proto je v českých knihovnách zachováno více rukopisných opisů jeho děl než v Anglii.", "section_level": 1}], "src_summary": "John Wycliffe (též Wyclif, Wycliff nebo Wickliffe), v češtině znám jako Jan Viklef, (asi 1320/1331 – 31. prosince 1384) byl anglický filozof, realista novoplatonského zaměření, teolog na Oxfordské univerzitě a propagátor reforem římskokatolické církve. Velká část jeho učení byla oficiálně odsouzena coby hereze.", "tgt_summary": "John Wyclif [], auch \"Wicklyf, Wicliffe, Wiclef, Wycliff, Wycliffe,\" genannt \"Doctor evangelicus\" (* spätestens 1330 in Hipswell, Yorkshire; † 31. Dezember 1384 in Lutterworth, Leicestershire), war ein englischer Philosoph, Theologe und Kirchenreformer.", "id": 1724566} {"src_title": "Lineární zobrazení", "tgt_title": "Lineare Abbildung", "src_document": [{"title": "Motivace.", "content": "Než přikročíme k definici je vhodné si uvést příklad jednoduchých funkcí, abstrakcí jejichž vlastností dospějeme právě k obecné definici lineárního zobrazení. Jedněmi z nejjednodušších funkcí, které si lze představit, jsou funkce tvaru kde \"a\" a \"b\" jsou nějaké parametry. Jedná se tedy o funkce formula_2 na reálných číslech tvaru výše s reálnými parametry \"a\" a \"b\", konkrétně např. formula_3 či formula_4. Když si takovéto funkce vyjádříme graficky, zjistíme, že jejich grafem je přímka, viz obrázek. Neboť latinské slovo pro přímku zní \"linea\" (další významy zahrnují i \"čára\", \"provázek\" či \"lněná nit\"), označují se funkce tohoto tvaru jako \"lineární\". Pokud je parametr \"b\" roven nule, tak tato přímka dokonce prochází počátkem souřadnic, viz funkci \"g\" na obrázku. Prostudujme nyní v krátkosti základní vlastnosti lineárních funkcí. Uvažujme přitom jen takové lineární funkce, které mají parametr formula_5, tj. jsou tvaru formula_6. Pokud necháme takovéto funkce působit na součet formula_7 a na násobek", "section_level": 1}, {"title": "Definice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Lineární zobrazení.", "content": "Nechť \"X\" a \"Y\" jsou vektorové prostory nad týmž tělesem formula_22. Zobrazení formula_23 z prostoru \"X\" do prostoru \"Y\", tj. formula_24, se nazývá lineární zobrazení, právě když pro libovolné vektory formula_25 a pro libovolný prvek formula_26 z tělesa formula_22 toto zobrazení splňuje následující dvě podmínky: Obraz vektoru formula_30 při lineárním zobrazení formula_23 se značí formula_32. Často se ale pro jednoduchost závorky vypouští a píše se jen formula_33. Podobně obraz množiny formula_34 se značí formula_35. Lineární struktura", "section_level": 2}, {"title": "Příbuzné pojmy.", "content": "Lineární zobrazení se nazývá lineární operátor, právě když ve výše uvedené definici je prostor \"Y\" totožný s prostorem \"X\". Neboli zobrazení \"L\" je lineární operátor, právě když je lineární podle definice výše a platí formula_44. Často se ale pojem zobrazení a operátor zaměňuje a lze se setkat i s lineárními", "section_level": 2}, {"title": "Antilineární zobrazení.", "content": "Jako dvojník lineárnímu zobrazení se definuje i antilineární zobrazení, které se od lineárního liší pouze v tom, že při vytýkání skaláru tento komplexně sdružíme. Přesně tedy nechť \"X\" a \"Y\" jsou vektorové", "section_level": 2}, {"title": "Multilineární, bilineární, seskvilineární zobrazení.", "content": "Pojem linearity lze zobecnit i na zobrazení více proměnných. Mějme zobrazení \"L\" z konečného kartézského součinu vektorových prostorů do jistého vektorového prostoru, tj. formula_59. Pak formula_23 nazýváme multilineární zobrazení právě, když je lineární v každé své proměnné. Neboli, mějme libovolné vektory formula_61 a skaláry formula_62, kde formula_22 je těleso společné všem vektorovým prostorům formula_64. Pak \"L\" je multilineární právě, když Mezi multilineární zobrazení patří například tenzory, k-formy či diferenciální formy. Velmi často se lze setkat s multilineárními zobrazeními dvou proměnných, tj. formula_67 v definici výše. Taková", "section_level": 2}, {"title": "Prostory lineárních zobrazení.", "content": "Množina všech lineárních zobrazení z prostoru \"X\" do prostoru \"Y\" se obvykle označuje symbolem formula_75, podobně množina všech lineárních operátorů na prostoru \"X\" se značí formula_76. Tyto množiny jsou uzavřené na sčítání dvou zobrazení a na jejich násobení skalárem, definujeme-li obě operace následujícím způsobem: Součet zobrazení formula_77 je zobrazení formula_78, které pro každý vektor formula_30 splňuje Násobek zobrazení formula_81 prvkem formula_82 je zobrazení formula_83, které pro každý vektor formula_30 splňuje Uzavřenost je snadno nahlédnutelná v případě lineárních funkcí tak, jak je to ukázáno v druhé části oddílu Motivace výše. Lze dokonce ukázat, že samotná Nastiňme nyní důkaz. Pro existenci vektorového prostoru potřebujeme čtyři věci. Neprázdnou množinu formula_87, těleso formula_22, operaci sčítání vektorů a operaci násobení vektoru prvkem z tělesa, skalárem. Jako vektory", "section_level": 2}, {"title": "Související pojmy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jádro zobrazení.", "content": "Jádro lineárního zobrazení \"A\" je taková podmnožina definičního oboru \"A\", kterou \"A\" zobrazuje na nulový vektor. Jádro zobrazení \"A\" značíme symbolem formula_99 (jedná se o zkratku ze slova \"kernel\", anglického označení pro jádro). Přesněji: Mějme dva vektorové prostory \"X\" a \"Y\" nad stejným tělesem formula_22. Dále nechť \"A\" je lineární zobrazení z \"X\" do \"Y\", tj.formula_81. Pak jádro zobrazení \"A\" je množina", "section_level": 2}, {"title": "Hodnost zobrazení.", "content": "Jako hodnost zobrazení \"A\", ozn. \"h(A)\", se občas označuje dimenze", "section_level": 2}, {"title": "Matice zobrazení.", "content": "Linearita nějakého zobrazení je natolik omezující vlastnost, že pro charakterizaci takovéhoto zobrazení stačí uvést jeho hodnoty jen v (relativně) malém počtu bodů. Tato vlastnost tím více vyplyne na konečněrozměrných vektorových prostorech. Pro konkrétnost tedy mějme lineární zobrazení formula_116, kde oba vektorové prostory jsou konečných dimenzí, formula_117. V obou prostorech tedy existuje jejich báze, označme bazické vektory prostoru \"X\" jako formula_37 a podobně nechť formula_119 je báze prostoru \"Y\". Libovolný vektor formula_38 z prostoru \"X\" lze tedy zapsat jako lineární kombinaci bazických vektorů Pak působením zobrazení \"A\" na takovýto vektor formula_38 dostáváme vektor formula_123, pro nějž platí Dále, vektory formula_125 leží v prostoru \"Y\", takže je lze vyjádřit jako lineární kombinace bazických vektorů formula_126 ve tvaru Například pro vektor formula_128 tak máme formula_129, pro vektor formula_130 máme formula_131, pro vektor formula_132 máme formula_133 atd. Celkově tedy Rozeberme nyní právě obdržený výraz. Koeficienty formula_135 v tomto výrazu pocházejí z lineární kombinace pro vstupní vektor formula_38 a", "section_level": 2}, {"title": "Spektrum zobrazení, vlastní čísla.", "content": "V mnoha případech je vhodné zjišťovat, zda v daném vektorovém prostoru neexistuje vektor, na nějž působí dané lineární zobrazení zvlášť jednoduchým způsobem. Takové vektory určují množinu prvků z tělesa, skalárů, které jsou jistým způsobem význačné. Této množině se říká spektrum lineárního operátoru. Spektrum je definováno pro lineární zobrazení jak na konečněrozměrných, tak i nekonečněrozměrných, prostorech. Na těch konečněrozměrných pak spektrum nabývá zvlášť jednoduché podoby, kterou si nyní představíme. Mějme lineární zobrazení formula_81 vektorového prostoru \"X\"", "section_level": 2}, {"title": "Lineární zobrazení vs. skalární součin.", "content": "Pokud jsou vektorové prostory, mezi kterýmiž lineární zobrazení zobrazuje, vybaveny skalárním součinem, lze studovat vlastnosti takovéhoto lineárního zobrazení do větší hloubky. Můžeme totiž nyní navíc zjišťovat, jak se dané zobrazení chová ve vztahu ke skalárnímu součinu. Následující pojmy lze zavést opět pro lineární zobrazení působící jak na nekonečněrozměrných, tak i konečněrozměrných prostorech. Pro jednoduchost budeme uvažovat jen prostory konečněrozměrné. Nekonečněrozměrné případy lze nalézt pod jednotlivými hesly pro konkrétní druhy zobrazení. Pro jednoduchost budeme tedy uvažovat lineární zobrazení", "section_level": 1}, {"title": "Obecné vlastnosti.", "content": "V následujícím uvažujeme lineární zobrazení nějakého vektorového prostoru \"X\" do nějakého obecně jiného vektorového prostoru \"Y\". Předpokládáme tedy, že lineární zobrazení je definované na celém prostoru, ze kterého zobrazuje.", "section_level": 1}, {"title": "Aritmetické operace.", "content": "Pro lineární zobrazení \"A\", \"B\" a \"C\" s patřičnými definičními obory platí následující zjevné vztahy: kde formula_187 označuje nulový vektor v prostoru \"X\",", "section_level": 2}, {"title": "Obrazy a vzory vektorů a jejich podprostorů.", "content": "Následuje čtveřice podobných tvrzení vztahujících se k lineární nezávislosti vzoru a obrazu množiny vektorů:", "section_level": 2}, {"title": "Grafická interpretace.", "content": "Některým třídám lineárních zobrazení se dá dát přímá grafická interpretace. Lineární zobrazení umožňuje popsat rotace, zvětšování, zmenšování, natahování, zrcadlení podle počátku či zrcadlení podle osy. Pro jednoduchost a snadnou nahlédnutelnost uvažujme vektorový prostor formula_332, který lze geometricky chápat jako rovinu. Vektory v tomto prostoru si lze představovat jako šipky v rovině, první složku šipky si označme jako \"x\", její druhou složku pak jako \"y\". Šipku samotnou pak označujme symbolem formula_38. Na takovémto vektorovém prostoru šipek pak definujme následující lineární operátory, jejichž maticové vyjádření ve standardní bázi zní Všem těmto operátorům dáme v následujícím jejich geometrickou interpretaci. První operátor \"I\" je představován identickou maticí. Očekáváme tedy, že s vektory \"nic neudělá\". Skutečně, Představme si celou věc na šipkách. Mějme tedy šipky formula_337 a formula_338 tak, jak je ukázáno na obrázku 1. Nechť formula_337 je modrá šipka a formula_338 nechť je červená šipka. Pak předchozí rovnice nevyjadřuje nic jiného, než to, že tyto dvě šipky se po působení operátoru \"I\" nezmění. Zachovají si svou velikost i směr. Abychom i pro další operátory viděli, jak působí na daném vektorovém prostoru, je účelné si jejich působení představit nejen na šipkách, ale i na výtvarných obrázcích. Pro konkrétnost zde za obrázek vezmeme malůvku vyobrazenou v pravé části obrázku 1. Každý výtvarný obrázek je složen z mnoha různě barevných bodů. Každý bod je přitom jednoznačně popsán svými dvěma souřadnicemi, \"x\"-ová souřadnice udává jeho polohu ve vodorovném směru, \"y\"-ová souřadnice pak udává jeho polohu ve svislém směru. Podobně i každá šipka alias vektor je jednoznačně popsána svými dvěma souřadnicemi. Každý bod malůvky tedy můžeme ztotožnit se šipkou, která v daném bodě končí. Pro identický operátor \"I\" tak platí, že nechává obrázek nezměněn, neboť nemění žádnou šipku, jak jsme výše viděli. V případě ostatních operátorů je ale situace zajímavější. Šipky budou obecně měnit velikost i směr a malůvka se tak bude různě deformovat, jak vzápětí uvidíme. Na obrázcích 2 až 7 ponecháváme v", "section_level": 1}, {"title": "Nekonečněrozměrné prostory.", "content": "Vlastnosti lineárních zobrazení definovaných na konečněrozměrných vektorových prostorech jsou pěkné a snadno se s takovýmito zobrazeními pracuje. Každé takové zobrazení lze představovat jeho maticí v nějaké bázi a veškerá práce s tímto zobrazením se redukuje na úpravu matic. V případě zobrazení definovaných na nekonečněrozměrných vektorových prostorech je ale situace složitější. Zde nelze matici zobrazení, tak jak byla definována výše, použít a celá věc se komplikuje. Příkladem lineárního zobrazení, které působí na nekonečněrozměrném vektorovém prostoru, je například derivace či integrál, viz Příklad 3. Množina lineárních zobrazení na nekonečněrozměrných prostorech je mnohem bohatší než v případě konečněrozměrných prostorů. Matematici se tak v této ohromné množině zaměřují na její jisté podmnožiny, které jsou tvořeny dostatečně pěknými zobrazeními. Cílem je vždy seskupit do jedné podmnožiny ta zobrazení, která mají společnou nějakou vlastnost, jež umožňuje, že se s těmito zobrazeními snáze pracuje. Jednou z takových podmnožin je podmmožina tvořená omezenými lineárními zobrazeními, kterou si nyní definujeme. Uvažujme nejprve normované vektorové prostory \"X\", \"Y\" nad týmž číselným tělesem, kde formula_363 nechť je norma na prostoru \"X\" a formula_364 nechť je norma na prostoru \"Y\". Pak říkáme, že lineární zobrazení formula_365 je omezené, jestliže existuje kladná konstanta formula_366 taková, že pro všechny vektory formula_30 platí Pokud \"X=Y\", nazývá se odpovídající zobrazení omezený (lineární) operátor. Podobně jako v případě klasických lineárních zobrazení i na množině všech omezených lineárních zobrazení lze definovat jejich součet a násobení číslem. Lze dokonce ukázat, že množina všech takovýchto zobrazení tvoří vektorový prostor. Na tomto vektorovém prostoru lze navíc zavést normu formula_369 omezeného lineárního zobrazení formula_370 následovně Jinými slovy je norma omezeného lineárního zobrazení rovna nejmenšímu číslu formula_372 vystupujícímu v definici tohoto zobrazení, jak je podána výše. Dále lze ukázat, že množina omezených lineárních zobrazení splývá s množinou spojitých lineárních zobrazení. Všechna ostatní lineární zobrazení, která nejsou omezená, tj. nejsou spojitá, se nazývají neomezená. Pokud použijeme výše uvedenou definici omezeného lineárního zobrazení na konečněrozměrné prostory zjistíme, že \"každé lineární zobrazení definované na konečněrozměrném prostoru je omezené\". Na konečněrozměrných prostorech zavádět omezená zobrazení tedy nemá smysl. Na nekonečněrozměrných prostorech však tvoří omezená zobrazení malou podmnožinu všech lineárních zobrazení. Omezené operátory jsou natolik pěkná zobrazení, že pro ně platí mnoho tvrzení z případu konečněrozměrných prostorů. Kromě omezených zobrazení a operátorů se vydělují i další speciální třídy lineárních zobrazení a operátorů definovaných na nekonečněrozměrných prostorech, jako třeba: a další. Pro podrobnější informace viz odpovídající hesla.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad omezeného operátoru.", "content": "Jako velmi triviální příklad omezeného zobrazení si uveďme operátor na prostoru kvadraticky integrabilních funkcí definovaných na intervalu formula_373. Konkrétně nechť formula_374 s funkčním vztahem kde formula_376. Jedná se tedy o zobrazení, které vezme funkci, tu zintegruje od nuly do jedničky, čímž dostane číslo, a tímto číslem pak násobí nezávisle proměnnou \"x\". Pro konkrétní funkci \"f\" je výraz formula_377 tedy \"lineární funkce\", která je tvaru", "section_level": 2}, {"title": "Příklady.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Příklad 1 – Lineární funkce.", "content": "V oddíle Motivace výše jsme si uvedli lineární funkce jako patrně nejjednodušší příklad lineárních zobrazení. V této souvislosti je však nutno upozornit na poněkud matoucí názvosloví. Obecná lineární funkce totiž \"není\" lineární", "section_level": 2}, {"title": "Příklad 2 – Matice zobrazení.", "content": "Na konečněrozměrných prostorech lze každé lineární zobrazení představovat pomocí jeho matice zobrazení. Jedná se o natolik výhodný způsob zápisu, že se při praktických výpočtech v podstatě nepracuje s ničím jiným. (Na nekonečněrozměrných prostorech je situace složitější, viz oddíl výše.) Matice daného zobrazení mění svůj tvar v závislosti na zvolené bázi. Uvažujme pro konkrétnost lineární operátor \"A\" na prostoru formula_393, jehož matice vyjádřená ve standardní bázi má tvar Když máme vektor formula_38 a chceme zjistit, jak vypadá jeho obraz při zobrazení \"A\" (tj. jak vypadá formula_396), tak jím stačí přenásobit matici zobrazení \"A\". Pro konkrétnost například obraz vektoru formula_397, kde při zobrazení \"A\" vypadá následovně Ke stejnému výsledku bychom ale dospěli i tehdy, měli-li bychom matici i vektor formula_397 vyjádřeny v jiné bázi. V takovém případě je nutno místo vektoru samotného brát jeho jednotlivé souřadnice v dané bázi a těmi teprve přenásobit odpovídající matici zobrazení. Pro názornost nyní místo standardní báze uvažujme bázi tvaru Vektor formula_397 zmíněný výše lze v této", "section_level": 2}, {"title": "Příklad 3 – Derivace a integrál.", "content": "Derivování a integrování jsou velmi důležitými příklady lineárních zobrazení. V matematické analýze lze totiž dokázat, že platí následující vztahy kde formula_423 je nějaká konstanta a čísla formula_390 jsou meze integrování. Pokud si označíme tak se nám výše uvedené rovnosti redukují do tvaru Vidíme tedy, že derivace a integrál jsou skutečně lineární zobrazení. Formálněji řečeno, derivaci lze chápat jako lineární zobrazení definované na vektorovém prostoru diferencovatelných funkcí. Uvažujme tedy množinu všech reálných funkcí reálné proměnné, které jsou diferencovatelné, tj.", "section_level": 2}, {"title": "Příklad 4 – Jádro zobrazení.", "content": "V tomto příkladu si ukážeme, jak hledat jádro jednoduchých lineárních zobrazení na konečněrozměrných prostorech. Tato zobrazení lze elegantně zapisovat pomocí jejich matice. Pro konkrétnost mějme nejprve lineární operátor \"A\" na prostoru trojic čísel formula_393, jehož matice vypadá následovně (viz Příklad 2 výše) U každé matice zobrazení je vždy nutno uvést, v jakých je vyjádřena bázích. Matice výše je vyjádřena ve standardní bázi, což je typická volba při naprosté většině aplikací. Naším úkolem je najít jádro operátoru \"A\". Hledáme tedy takové vektory formula_414, které splňují vlastnost Vyjádřeno ve standardní bázi: Máme tak maticovou rovnici, jež je ekvivalentní následující soustavě rovnic: Soustava lineárních rovnic se dá lehce vyřešit úpravou matice výše.", "section_level": 2}, {"title": "Příklad 5 – Vlastní čísla.", "content": "Na příkladu lineárního operátoru \"A\" z předchozího příkladu si ukažme hledání jeho vlastních čísel. Zde si ukážeme jen postup, jak taková čísla najít, pro podrobnosti o námi použité metodě viz článek o vlastních číslech. Mějme tedy opět operátor \"A\", jehož matice ve standardní bázi vypadá jako Chceme najít všechna čísla formula_453 splňující vztah pro nějaký vektor formula_414. Pravou stranu uvedené rovnice si můžeme představit jako zobrazení formula_456 působící na vektor formula_38, kde formula_458 značí identitu. Výše uvedenou rovnici lze tedy přepsat do tvaru Neboli číslo formula_165 je vlastním číslem právě,", "section_level": 2}, {"title": "Příklad 6 – Linearizace.", "content": "Jak bylo předestřeno v úvodu článku, lineární zobrazení jsou velmi důležitá mimo jiné pro svou relativní jednoduchost. Někdy lze složité zobrazení nahradit jeho jednodušší lineární variantou. Tomuto nahrazení se říká linearizace. Typicky se tohoto postupu používá ve fyzice. Uvažujme jistou rovnici, která popisuje chování nějakého fyzikálního systému. Řešení této rovnice udává předpis, jakým se tento fyzikální systém vyvíjí. Často dochází k situaci, kdy sice známe takovou rovnici, ale nejsme ji schopni vyřešit. Důvodem mohou být funkce vystupující v rovnici, které mají příliš složitý tvar a nejsou lineární. Někdy je taková situace bezvýchodná, v jistých případech ale lze tuto složitou funkci nahradit lineární funkcí, která je té původní v jistém smyslu podobná. Dostaneme tak rovnici, v níž roli původní složité funkce nyní hraje její lineární dvojče. Tuto rovnici už můžeme vyřešit. Co nám ale řešení naší upravené rovnice přináší? Jestliže jsou dodrženy jisté podmínky, tak řešení upravené rovnice je podobné řešení původní složité rovnice. Pokud nám tedy postačí popsat daný fyzikální systém ne přesně, ale jen přibližně, tak se lze při popisu fyzikálního systému omezit na jednodušší variantu rovnice a počítat jen s ní. Jako konkrétní případ si můžeme uvést kyvadlo. Máme závaží o hmotnosti \"m\" zavěšené na lanku délky \"l\" a zajímá nás, jak se budou kmity tohoto závaží vyvíjet s časem, zanedbáme-li tření vzduchu a další rušivé vlivy. Situaci je možno nahlédnout na obrázku vpravo. Na závaží působí tíhová síla formula_476,", "section_level": 2}], "src_summary": "Pojmem lineární zobrazení (někdy též lineární transformace, angl. \"linear map\", \"linear mapping\", popř. \"linear transformation\") se v matematice označuje takové zobrazení mezi vektorovými prostory \"X\" a \"Y\", které zachovává vektorové operace sčítání a násobení skalárem. Název \"lineární\" je odvozen z faktu, že grafem lineárního zobrazení z reálných čísel do reálných čísel je přímka, latinsky \"linea\". ", "tgt_summary": "Eine lineare Abbildung (auch lineare Transformation oder Vektorraumhomomorphismus genannt) ist in der linearen Algebra ein wichtiger Typ von Abbildung zwischen zwei Vektorräumen über demselben Körper. Bei einer linearen Abbildung ist es unerheblich, ob man zwei Vektoren zuerst addiert und dann deren Summe abbildet oder zuerst die Vektoren abbildet und dann die Summe der Bilder bildet. Gleiches gilt für die Multiplikation mit einem Skalar aus dem Grundkörper. ", "id": 1245011} {"src_title": "Toni Morrisonová", "tgt_title": "Toni Morrison", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "Toni Morrisonová se narodila ve městě Lorain v americkém státě Ohio do chudé dělnické rodiny jako druhé ze čtyř dětí. Jako malé dítě Toni neustále četla, jejími oblíbenými autory byli Jane Austenová a Lev Nikolajevič Tolstoj. Její otec George Wofford pracoval jako svářeč. Své dceři často vypravoval příběhy černošské komunity a to způsobem, jež později našel uplatnění i v bezspočtu knih Toni Morrisonové. V roce 1949 byla přijata ke studiu angličtiny na prestižní černošské Howardově univerzitě. Zde začala užívat přezdívky Toni, jež má svůj původ v jejím prostředním jméně Anthony. V roce 1953 Toni úspěšně ukončila bakalářské studium. Na magisterské studium nastoupila na Cornellovu univerzitu, kde úspěšně obhájila práci o sebevraždách v dílech W. Faulknera a V. Woolfové, což jí dopomohlo k získání titulu v roce 1955. Po studiích působila jako asistentka pro výuku angličtiny na Texaské jižní univerzitě (Texas Southern University) ve městě Houston, po dvou letech se však vrátila zpět na Howardovu univerzitu. V této době se také stala členkou spolku Alpha Kappa Alpha, což je spolek žen zabývajících se sociální činností za účelem zlepšení sociálních a ekonomických životních podmínek. V roce 1958 se provdala za Howarda Morrisona, s nímž měla dvě děti – Harolda a Sladea. V roce 1964 se s Howardem rozvedla a s oběma dětmi se přestěhovala do města Syracuse ve státě New York, kde působila jako redaktorka učebnic. O rok a půl později začala pracovat v centrální pobočce největšího světového nakladatele anglicky psaných knih Random House, Inc. Jako redaktorka hrála Morrisonová důležitou roli pro šíření afroamerické literatury mezi veřejnost. Vydávala díla černošských autorů jako byli například Toni Cade Bambarová či Angela Davisová nebo Gayl Jonesová. Toni Morrisonová vyučovala angličtinu na Státní univerzitě v New Yorku.", "section_level": 1}, {"title": "Toni Morrisonová jako spisovatelka.", "content": "Toni začala se psaním beletrie již v době studia na Howardské univerzitě, kde byla členkou neformálního spolku básníků a spisovatelů, kteří se čas od času scházeli za účelem výměny nápadů a prodiskutování svých prací. Na jedno z takovýchto setkání přišla Toni s povídkou o černošské dívce, která toužila mít modré oči. Z tohoto díla se pak vznikl její první román \"Velmi modré oči\", který sepsala během svého působení na Howardské univerzitě za soustavně probíhající péče o své dvě děti. Toto dílo bylo v roce 2000 vybráno do knižního klubu Oprah Winfrey (americká moderátorka, kritička, několikanásobná výherkyně ceny Emmy, herečka nominovaná na Oskara a vydavatelka časopisu). V roce 1973 byl její román \"Sula\" nominován na proslulé americké ocenění National Book Awards. Její třetí román \"Píseň o Šalamounovi\" upoutal pozornost celého národa, stal se součástí amerického klubu Book of the Month Club (uznávaný americký klub, jež svým zákazníkům každý měsíc zasílá poštou nabídku nové knihy, kterou je následně možné objednat taktéž poštou na dobírku), a to jako první vybraná kniha afroamerického autora od roku 1940, kdy byla takto uznána kniha Syn černého lidu (Native Son, do českého originálu přeložil G. Černý) od afroamerického spisovatele Richarda Wrighta. Mimo to vyhrála \"Píseň o Šalamounovi\" také ocenění Národního spolku kritiků (National Book Critics Circle Award). Její další dílo \"Milovaná\" mělo v roce 1988 velký úspěch u kritiky. Mnoho spisovatelů protestovalo proti tomu, že této knize nebyla udělena cena National Book Award, ani ocenění Národního spolku kritiků (National Book Critics Circle Award). Krátce po tomto neúspěchu obdržela Toni Morrisonová za toto dílo Pulitzerovu cenu za beletrii. Podle výše uvedeného díla byl v roce 1998 natočen stejnojmenný film, ve kterém bylo možné spatřit hvězdy jako je Oprah Winfreyová či Danny Glover. Později Toni Morrisonová použila životní příběh Margaret Garnerové znovu v opeře \"Margaret Garner\", ke které vytvořil hudbu Richard Danielpour. V roce 2006 byl román \"Milovaná\" označen kritikou newyorského deníku The New York Times za nejlepší afroamerický román za poslední čtvrtstoletí. V roce 1993 se Toni Morrisonová stala první Afroameričankou, které byla udělena Nobelova cena za literaturu. Ačkoli se spisovatelčina díla často zaměřují na životy Afroameričanek, ona sama se nedomnívá, že by její díla byla jakkoli feministická. Mimo svou vlastní tvorbu spolupracvala Morrisonová se svým nejmladším synem Sladem, jenž se stal kreslířem a hudebníkem, na vydávání knih pro děti. Morrisonová vyučovala angličtinu na dvou pobočkách State University of New York. Toni Morrisonová byla kritizována za to, že navzdory jejímu členství v programu kreativního psaní až do roku 1990 nenabízela svým studentům pravidelné semináře kreativního psaní. Na místo toho Toni Morrisonová vytvořila tzv. Princeton atelier, což byl program, který umožňuje talentovaným studentům setkat se se světově proslulými autory, kteří jsou uznávaní kritikou. Studenti pak společně s těmito autory produkují umělecká díla, která jsou poté po skončení semestru prezentována veřejnosti. V Princetonu využívala Morrisonová svých schopností k podpoře nových umělců, stejně tak jako umělců věnujících se tvorbě nových druhů umění. Barnard College ji na svém zahajovacím ceremoniálu v roce 1979 udělila nejvyšším oceněním – medailí za proslulost (the Barnard Medal of Distinction). Oxfordská Univerzita jí v červnu 2005 udělila čestný titul doktor literatury. V listopadu 2006 navštívila Morrisonová jako druhou návštěvu měsíc trvajícího programu „Grand Invité“ muzeum Louvre v Paříži. Toni Morrisonová pracovala jako redaktorka amerického týdeníku The Nation.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Toni Morrisonová označila Billa Clintona za \"prvního černošského prezidenta\", což odůvodňuje tvrzením, že jeho život obsahuje snad všechny znaky černošství, totiž, že se narodil v chudé rodině, jež spadala do dělnické třídy, že vyrůstal pouze s jedním z rodičů, hrál na saxofon a v neposlední řadě že byl \"chlapcem z Arkansasu milujícím jídlo od McDonald's a jinou nezdravou stravu.\" Tento názor byl přijat a propagován Clintonovými stoupenci operujícími pod názvem Congressional Black Caucus, známým zejména pod zkratkou CBC. Kritikové si však z jejího názoru dělali legraci. Je nutné poznamenat, že tato výpověď měla ilustrovat podobu mezi tím, jak se ke Clintonovi chovali někteří jeho oponenti za běžných okolností a tím, jak se k němu chovali především během jeho zpochybňujících jednání, a zkušenostmi těch Afroameričanů, kteří byli pronásledováni veřejnými úřady kvůli své barvě pleti, spíše než život s ohledem na Clintonův původ. Nicméně v prezidentských volbách v roce 2008 podpořila Toni Morrisonová Senátora Baracka Obamu, ne kandidátku Hillary Clintonovou, jak by bylo možné předpokládat.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Sama sebe označuje za afroamerickou spisovatelku, důraz klade na černošství a ženství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Toni Morrisonová, vlastním jménem Chloe Anthony Wofford (18. února 1931 Lorain, Ohio, USA – 5. srpna 2019 New York) byla americká spisovatelka, redaktorka a profesorka. V roce 1993 obdržela Nobelovu ceny za literaturu. Její knihy jsou známy díky užívání epických témat, živých dialogů a propracovaných charakteristik postav afroamerického původu. Mezi její nejznámější knihy patří \"Velmi modré oči\", \"Píseň o Šalamounovi\" nebo \"Milovaná\", za kterou získala v roce 1988 Pulitzerovu cenu. Americkým časopisem s názvem Ladies' Home Journal byla vybrána mezi třicet nejmocnějších žen v Americe.", "tgt_summary": "Toni Morrison (eigentlich \"Chloe Ardelia Wofford\"; * 18. Februar 1931 in Lorain, Ohio; † 5. August 2019 in New York City) war eine amerikanische Schriftstellerin. Sie zählt zu den bedeutendsten Vertretern der afroamerikanischen Literatur und erhielt 1993 als erste afroamerikanische Autorin den Literaturnobelpreis.", "id": 622263} {"src_title": "Frauenkirche (Drážďany)", "tgt_title": "Frauenkirche (Dresden)", "src_document": [{"title": "Historie do 2. světové války.", "content": "Již v 11. století se na místě dnešního chrámu nacházel nevelký dřevěný kostelík zasvěcený Panně Marii, podle všeho nejstarší křesťanská svatyně v regionu. Sloužil jako misijní centrum, jež mělo za úkol christianizaci Lužických Srbů, obývajících okolní území. Již ve 12. století byl nahrazen kamennou románskou stavbou; její základy byly zjištěny archeologickým výzkumem. Když se koncem 13. století Drážďany překotně rozrostly, stal se svatostánek kostelem farním. Další přestavba v gotickém stylu následovala ve 14. století a o sto let později byl kostel přebudován ve stylu pozdněgotickém. V době reformace se stal součástí luteránské farnosti a od roku 1539 sloužil více než 20 let pouze k vypravování pohřbů, mše se v něm začaly sloužit znovu až v roce 1559. Koncem 16. století, v souvislosti se změnou průběhu městských hradeb, se ocitl v městské zástavbě, což značně ovlivnilo rozhodnutí Fridricha Augusta II. o postupné likvidaci kostelního hřbitova z hygienických i urbanistických důvodů; v této souvislosti bylo mnoho hrobů zničeno. Na počátku 18. století počet věřících stále rychleji rostl a další rozšíření stávající budovy nebylo již možné, ba dokonce, poněvadž od poslední důkladné rekonstrukce uplynulo již hodně času, hrozilo její poškození, ne-li zřícení. V důsledku výše uvedených okolností rozhodla drážďanská městská rada roku 1722 o stržení starého kostela a o stavbě nového svatostánku. Projektem pověřila městského architekta George Bähra (1666-1738), jednoho z největších mistrů německého baroka. Práce na projektu trvaly čtyři roky. Povolení stavět bylo vydáno 26. července roku 1726. 26. srpna téhož roku byl položen základní kámen stavby, jež byla dokončena roku 1743. Náklady činily 288 570 tolarů, 13 grošů a 64,4 feniků; většina z nich byla uhrazena z darů drážďanských měšťanů. Významně však přispěly i dary určené protestantům ze Salcburku. Ti byli z vlasti vypuzeni pro svou víru, přebývali dočasně v Sasku, ale pomoc se k nim nedostala a byla využita při stavbě nového chrámu. Frauenkirche byla od počátku vybudován jako luteránský kostel, a to přesto, že kurfiřtem Saska byl v té době katolík Fridrich August II. (1670-1733). Ten byl ovšem původně protestant jako celá jeho rodina, konvertoval však roku 1697 ke katolicismu, aby mohl získat polskou královskou korunu. Bährova výrazná architektura a koncepce kostela zachytila nový duch v liturgii protestantského obřadu. Oltář a presbyterium se nacházejí v centru pozornosti celého shromáždění věřících. Stavba o celkové výšce 91,23 m, šířce 41,96 m a délce 50,02 m byla vybudována ze saského pískovce. Nejobdivuhodnější je na ní bezpochyby neobvyklá kupole kostela zvaná \"die Steinerne Glocke\" neboli kamenný zvon. Váží kolem 12 000 tun, začíná ve výši kolem 40 m, vnitřní průměr má 26,15 m dole a nahoře 10 m; zakončena je lucernou, jež je nasazena ve výšce 62 m nad povrchem náměstí Neumarkt. Je to triumf techniky a inženýrství své doby, srovnatelný snad jen s Michelangelovou kupolí baziliky svatého Petra v Římě. Kopule o váze 12 000 tun se vypíná do výše bez jakýchkoliv vnitřních podpěr. Přes veškeré negativní předpovědi zůstala kupole po celou dobu stabilní, i když během sedmileté války v roce 1760 zasáhlo kostel více než sto dělových koulí pruské armády. V roce 1736 slavný stavitel varhan Gottfried Silbermann (1683-1753) postavil pro Frauenkirche třímanuálový, čtyřicetitřístopý nástroj. Varhany byly nainstalovány 25. listopadu a veřejnosti je koncertem 1. prosince představil Johann Sebastian Bach (1685-1750). Dokončený kostel dodal Drážďanům výraznou siluetu (jež byla zachycena např. v obrazech známého malíře Bernada Bellotta zvaného Canaletto) a přes 200 let zcela dominoval drážďanskému panoramatu. V roce 1849 se kostel stal srdcem revoluce známé jako květnové povstání v Drážďanech a byl obklopen barikádami.", "section_level": 1}, {"title": "Zničení na konci 2. světové války.", "content": "Kostel byl kompletně zničen jako důsledek náletu na Drážďany v noci z 13. na 14. února roku 1945. Stavba samotná sice přímo zasažena nebyla, pískovec ale neustál vysoké teploty okolo 1 200 °C, které byly způsobeny rozsáhlým požárem, jenž tehdy postihl celé centrum města. 15. února ráno se kopule kostela zhroutila. Hromada trosek a kamenů byla ponechána v centru města na dalších 45 let jako připomínka 2. světové války. Krátce po jejím skončení se nicméně začalo s jejich číslováním a konzervováním. Vzpomínky a pieta místa zabránila komunistickým úřadům v odstranění trosek a vytvoření parkoviště. Roku 1966 se stala ruina oficiálním památníkem proti válce. V roce 1982 se ruiny staly místem pokojných protestů proti komunistickému režimu. Ve výročí bombardování 400 obyvatel Drážďan uctilo památku tichem a svíčkami.", "section_level": 1}, {"title": "Příprava rekonstrukce a získávání finanční podpory.", "content": "Už v posledních měsících války se objevovaly snahy o rekonstrukci kostela. Z politických důvodů se ale rekonstrukce neuskutečnila. Trosky byly zakonzervovány a prohlášeny válečným památníkem stejně jako trosky katedrály v Coventry v Anglii, která byla zničená německým bombardováním v roce 1940. Po znovusjednocení Německa se situace změnila. V roce 1989 založil hudební virtuos, světově proslulý trumpetista a dirigent Ludwig Güttler občanskou iniciativu „Společnost pro rekonstrukci Frauenkirche“ a začal masivní fundraisingovou kampaň, která vedla k získání dostatečného počtu financí. Již 10. prosince 1989 vybrali mezi sebu berlínští filharmonici 7 000 marek. Rekonstrukce Frauenkirchenu stála 180 miliónů €. Drážďanská banka zaplatila více než polovinu ceny pomocí příspěvkových certifikátů a sama přispěla částkou 7 miliónů eur. Dalších 2,3 miliónů eur se vydělalo pomocí symbolického prodávání stavebních kamenů. Šest set tisíc lidí postupně věnovalo bezmála sto milionů eur (asi 2,76 miliardy Kč). Přispěl i slavný německo-americký vědec Günter Blobel, který věnoval na rekonstrukci peníze získané v roce 1999 za Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu (tehdy 1,8 milionu marek, tj. asi 820 000 eur). Nadace „Společnost pro rekonstrukci Frauenkirche“ navíc sdružila na 13 tisíc sponzorů z 23 zemí.", "section_level": 1}, {"title": "Rekonstrukce.", "content": "Samotná rekonstrukce, nejkomplikovanější v dějinách světové architektury, trvala 12 let. Započala v roce 1994 tříděním, evidencí a restaurováním 22 tisíc kubíků sutin. Každý kámen dostal pětimístné identifikační číslo a byl ze všech šesti, později z úsporných důvodů ze čtyř stran ofotografován; kameny byly následně identifikovány a označeny pro znovupoužití ve stavbě. Originální stavební plány z 18. století se však nezachovaly. Informace o původní stavbě byly čerpány ze starých obrazů a fotografií a z dokumentace opravy kostela realizované ve 20. letech 20. století; studovaly se výpovědi svědků osudové noci a z nich se rekonstruoval postup zkázy. Podle nich byl sestaven přesný počítačový 3D model stavby v měřítku 1 : 20. Každé původní části bylo určeno příslušné místo v modelu – do stavby se tak podařilo zakomponovat 43% původních součástí. Ty jsou oproti novým částem výrazně tmavší. Podařilo se např. objevit plnou čtvrtinu obvodového zdiva – 8 390 kusů, použít však šlo jen 3 634 kamenných bloků. Architekti upravili proti původním plánům zejména podzemní prostory, kde vznikl koncertní sál. Všechny nosné pilíře byly nově postaveny z pískovce. 12 000 tun vážící kopule byla vytvořena postupným skládáním přesně opracovaných kamenných částí na nosný dřevěný skelet, který byl nakonec odstraněn. Kostel má po rekonstrukci zabudovanou klimatizaci, elektrické osvětlení a kompletní ozvučení. Je zároveň bezbariérově přístupný pro vozíčkáře, a to díky vertikálním zdvíhacím plošinám umístěným u vchodů. Frauenkirche byla vysvěcena 30. října 2005, v předvečer protestantského svátku Den reformace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Frauenkirche (doslovný překlad „Kostel (naší) paní“), česky kostel Panny Marie, je evangelicko-luterský kostel v německých Drážďanech. Jedná se o symbol saské metropole a o jednu z nejvýznamnějších barokních staveb Německa. Kopule kostela je jednou z největších na sever od Alp.", "tgt_summary": "Die Frauenkirche in Dresden (ursprünglich \"Kirche Unserer Lieben Frau\" – der Name bezieht sich auf die Heilige Maria) ist eine evangelisch-lutherische Kirche des Barock und der prägende Monumentalbau des Dresdner Neumarkts. Sie gilt als prachtvolles Zeugnis des protestantischen Sakralbaus, besitzt eine der größten steinernen Kirchenkuppeln nördlich der Alpen und gilt als einer der größten Sandsteinbauten der Welt. ", "id": 1412279} {"src_title": "Anamnéza", "tgt_title": "Anamnese", "src_document": [{"title": "Součásti anamnézy.", "content": "Věcně i formálně se anamnéza dělí na několik poměrně samostatných částí. Obvykle anamnéza začíná krátkou informací o současných obtížích nemocného, podrobněji se současné obtíže rozepisují až v části \"nynější onemocnění\". Pořadí jednotlivých částí se obvykle řídí zvyky oboru a konkrétního pracoviště. Vždy je však nutno zaznamenat nejen informace o přítomnosti nějakého příznaku, ale i to, že nemocný přítomnost nějakého příznaku popírá.", "section_level": 1}, {"title": "Rodinná anamnéza.", "content": "Rodinná anamnéza (zkratka RA) slouží především k posouzení dědičného rizika pro některé choroby. Kromě typických genetických chorob se pátrá i po přítomnosti rodinného rizika pro další choroby, např. po častějším výskytu onemocnění oběhové soustavy nebo po výskytu nádorových onemocnění. Zaznamenává se počet a věk postižených příbuzných, pokud již nežijí, tak i věk, ve kterém zemřeli. V případě, že již nežijí rodiče nemocného, je důležitou informací věk, kterého se dožili, i příčina smrti. V České republice se stalo zvykem se v rámci rodinné anamnézy výslovně ptát všech nemocných na rodinný výskyt následující onemocnění: Do dokumentace se zaznamenávají obvykle zkratkou v závorce, pokud nemocný uvede, že neví o tom, že by v jeho rodině někdo trpěl danou chorobou, uvádí se za zkratku slůvko \"neguje\", zkratka \"neg.\" popř. číslice \"0\"", "section_level": 2}, {"title": "Osobní anamnéza.", "content": "Osobní anamnéza (zkratka OA) by měla obsahovat důležité informace o všech dosavadních obtížích nemocného. Ideální je postupný záznam v takovém pořadí, v jakém se jednotlivé příhody staly. Nemocný vypráví spontánně, lékař pokládá jen doplňující otázky. Tato část anamnézy je poměrně často neúplná, jen málo lidí si bezpečně pamatuje všechna závažnější onemocnění. Jako informace o proběhlém obvykle chirurgickém výkonu se používá latinská fráze \"status post... \" doplněná o rok výkonu, někdy jen zkratka \"st.p.\". U mužů, kteří byli odvedeni na vojnu, je podstatná i informace o průběhu vojenské služby. Pokud je nemocný dlouhodobě sledovaný ambulanci specialisty nebo pokud se účastní screeningových programů, jde také o důležitou informaci.", "section_level": 2}, {"title": "Gynekologická anamnéza.", "content": "Gynekologická anamnéza (GA) se odebírá jen u žen. Větší význam má u žen v reprodukčním věku. Zaznamenává se věk první menstruace (\"menarche\"), začátek pohlavního života (\"sexarche\" resp. \"koitarche\"), pravidelnost a intenzita menstruačního krvácení a věk poslední menstruace (\"menopauza\"). Důležitá je informace o porodech a potratech a o případných problémech s otěhotněním.", "section_level": 2}, {"title": "Farmakologická anamnéza.", "content": "Farmakologická anamnéza (FA) zahrnuje především seznam současně užívaných léků, popř dotaz na léky užívané v minulosti.", "section_level": 2}, {"title": "Abúzus.", "content": "Část se někdy pojmenovává i toxikologická anamnéza (TA), zahrnuje především užívání návykových látek, zejména alkoholu, cigaret a obvykle i černé kávy. Zejména údaje o spotřebě alkoholu a cigaret jsou nemocnými poměrně často výrazně podhodnoceny.", "section_level": 2}, {"title": "Alergologická anamnéza.", "content": "Alergologická anamnéza (AA) zahrnuje všechny alergie a přecitlivělosti nemocného. Důležité jsou nejen alergie na léky, ale i všechny ostatní alergie.", "section_level": 2}, {"title": "Pracovní anamnéza.", "content": "Pracovní anamnéza (PA) hodnotí pracovní podmínky a rizika nemocného. Důležitá je nejen pro posouzení možnosti vzácných intoxikací, ale zejména pro posouzení stresu nemocného a jeho spokojenosti s životem.", "section_level": 2}, {"title": "Sociální anamnéza.", "content": "Sociální anamnéza (SA) hodnotí životní podmínky nemocného. Podstatné je zaznamenat kde a s kým bydlí, v jakém prostředí je jeho dům či byt. U starších osamocených nemocných je pak důležitá i informace o dosažitelnosti pomoci, např. od dětí.", "section_level": 2}, {"title": "Nynější onemocnění.", "content": "Nynější onemocnění (NO) je podstatnou částí anamnézy odebírané od nemocného. Předchozí části anamnézy by měly umožnit lékaři zasadit individuální projevy onemocnění do rámce zdravotního stavu nemocného. Rozsah opět závisí na akutnosti stavu nemocného. Pokud to situace umožňuje, měl by lékař podrobně zaznamenat postupný vznik a vývoj subjektivně pociťovaných příznaků a jejich vztah k činnostem, které nemocný prováděl. Důležitou informací je i informace o tom, jak se nemocný snažil postupovat před tím, než vyhledal lékařskou pomoc.", "section_level": 2}, {"title": "Zvláštnosti anamnézy v některých oborech.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Anamnéza v gynekologii a porodnictví.", "content": "V gynekologii a v porodnictví se klade důraz především na vše, co by mohlo souviset s reprodukčním traktem ženy. Gynekolog se snaží získat podrobné informace o menstruačním cyklu i o pohlavním životě ženy. Důležité jsou i porody a potraty. Z hlediska rizika imunizace proti minoritním krevním skupinám jsou důležité i informace o transfúzích.", "section_level": 2}, {"title": "Anamnéza v pediatrii.", "content": "V pediatrii se klade velký důraz na těhotenství matky nemocného, na to, zda nebylo těhotenství komplikované. Podstatná je i rodinná anamnéza, v dětském věku se manifestuje velká část genetických chorob. Zejména u malých dětí jde vždy o anamnézu nepřímou.", "section_level": 2}, {"title": "Anamnéza v urgentní medicíně.", "content": "V traumatologii je naopak kladen důraz na co největší rychlost, anamnéza se obvykle omezuje jen na mechanizmus náhlé příhody, užívané léky a alergie. Velmi často je nemocný v bezvědomí a tyto informace se získávají od doprovodu.", "section_level": 2}, {"title": "Anamnéza ve veterinární medicíně.", "content": "Ve veterinární medicíně je anamnéza vždy nepřímá, komplikovaná navíc mnohdy jen vágním popisem projevů onemocnění.", "section_level": 2}, {"title": "Anamnéza ve vnitřním lékařství.", "content": "Pro anamnézu ve vnitřním lékařství by měla být charakteristická především pečlivost a podrobnost, uvádí se, že dobře odebraná anamnéza postačuje ke stanovení diagnózy až u poloviny pacientů.", "section_level": 2}, {"title": "Ošetřovatelská anamnéza.", "content": "Tuto anamnézu nezjišťuje lékař, ale sestra, která se při odebírání zaměřuje na oblasti lidského zdraví a životního stylu významné k tomu, aby mohla naplánovat a provádět individuálně specifickou ošetřovatelskou péči. Zjišťuje informace o pacientově životním standardu, jeho přístupu ke zdraví, zvyklostem a odchylkám ve všech oblastech lidských potřeb (bio-psycho-sociálních). Zaměřuje se především na oblasti výživy, vyprazdňování, pohybové aktivity, spánku, odpočinku, rekreace, postoje ke zdraví (kouření/alkohol/drogy/...), používání kompenzačních pomůcek, oblast sociálních rolí a vztahů, sexualitu, toleranci ke stresu, náboženství, hodnotovou orientace a další podobné informace podle oboru a potřeby. Tyto informace jsou důležité pro nastavení péče, zvážení míry pomoci a podpory k sebepéči. Ošetřovatelskou anamnézu odebírá sestra při vstupním zhodnocení na všech úrovních péče (v ambulantní, domácí i nemocniční). Informace jsou nepřetržitě podle potřeby doplňovány.", "section_level": 2}], "src_summary": "Anamnéza (z řec. αναμνήσις \"anamnésis\" = rozpomínání, vzpomenutí) neboli předchorobí je soubor informací potřebných k bližší analýze zdravotního stavu pacienta, a to zejména z jeho minulosti. \"Přímá anamnéza\" probíhá formou rozhovoru lékaře s pacientem. Pokud není rozhovor s pacientem možný, například v pediatrii, ve veterinární medicíně nebo v případě, že nemocný není schopen komunikace, odebírá se \"nepřímá anamnéza\" od doprovodu. Rozsah anamnézy je závislý na akutnosti situace a řídí se i potřebami a zvyklostmi oboru.", "tgt_summary": "Die Anamnese (von und ) oder Vorgeschichte ist die professionelle Erfragung von potenziell medizinisch relevanten Informationen durch Fachpersonal (z. B. einen Arzt). Dabei antwortet entweder der Patient selbst (\"Eigenanamnese\") oder eine dritte Person (\"Fremdanamnese\"). Ziel ist dabei meist die Erfassung der \"Krankengeschichte\" eines Patienten im Rahmen einer aktuellen Erkrankung. ", "id": 1883040} {"src_title": "NTSC", "tgt_title": "National Television Systems Committee", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Standard NTSC vznikl v roce 1940. O rok později byl vydán standard pro černobílé vysílání. Roku 1950 bylo rozhodnuto o potřebě standardu pro barevnou televizi, který vznikl o 3 roky později. Protože byl rozvoj barevné televize spjat s dalším rozvojem černobílé televize, uvědomili si všichni pracovníci, že alespoň pro začátek rozvoje barevné televize bude nutno považovat slučitelnost (kompatibilitu) soustav barevné a černobílé televize. Slučitelnost znamená, že se barevné vysílání dá přijímat bez znatelného zhoršení černobílým televizorem černobíle a naopak černobílé vysílání musí barevný televizor přijímat opět černobíle bez znatelného zhoršení. Původní soustava CBS však požadavku slučitelnosti nevyhovovala. Odborníci předvídali, že všeobecný stav elektroniky může připustit plně elektronické řešení barevné televize, proto bylo další rozšiřování CBS zastaveno. Asi 700 předních specialistů vytvořilo pracovní skupinu, která měla vyřešit plně elektronický přenos barevné televize. Tato skupina se nazývala \"National Television System Committee\". Po dva a půl roce vznikla první elektronická soustava NTSC, která byla dokončena v letech 1952 až 1953 a byla od 1. ledna 1954 oficiálně zavedena v USA.", "section_level": 1}, {"title": "Technické údaje.", "content": "Kódování NTSC je velmi podobné kódování PAL, technicky je PAL jeho následník. Stejně jako PAL používá kvadraturní modulaci signálu. Přenáší se vlastně jediný signál, jehož fázový posuv vyjadřuje barevný tón daného bodu obrazu a jeho velikost barevnou sytost. Sebemenší fázové zkreslení při přenosu tedy vede ke změně barevného tónu. Barvonosná frekvence je však od signálu jasu vzdálena méně. Důsledkem může být zkreslené barevné podání. Tento fakt vedl k alternativnímu překladu zkratky (nemíněnému ovšem vážně), a to \"Never The Same Color\" (\"Nikdy stejná barva\").", "section_level": 1}, {"title": "Princip.", "content": "Dvěma různými signály se modulují ve vyvážených modulátorech dvě nosné vlny stejné frekvence, fázově posunuté o 90°. Na přijímací straně se původní signály obnovují synchronní demodulací. Barvonosná frekvence (3,58 MHz) způsobuje v obraze rušivé struktury - volí se co nejblíže hornímu konce přenášeného pásma tak, aby ji ještě bylo možno modulovat potřebnou šířkou pásma chrominančního signálu. Další snížení rušivosti se provádí potlačením amplitudy barvonosné vlny. Nedostatkem soustavy NTSC je barevné zkreslení při změně podmínek v přenosovém kanálu - zkreslení fáze je větší než 5°.", "section_level": 1}], "src_summary": "NTSC (National Television System(s) Committee) je standard kódování analogového televizního signálu, který vznikl v USA a je používán v převážné většině Amerického kontinentu, v Japonsku, Jižní Koreji a na Filipínách. Toto kódování bylo vyvinuto v americké FCC (Federal Communications Commission).", "tgt_summary": "Das [] (NTSC, RS-170A) ist eine US-amerikanische Institution, die das erste Farbübertragungssystem für analoge Fernsehsignale festlegte, das in weiten Teilen Amerikas und einigen Ländern Ostasiens verwendet wurde. Die Abkürzung \"NTSC\" setzte sich als Bezeichnung für dieses Fernsehsystem durch. NTSC wurde in Nordamerika in den 2000er Jahren zunehmend durch digitales Fernsehen nach den Verfahren des Advanced Television Systems Committee (ATSC) ersetzt. Seit 2009 ist NTSC bei terrestrischen Fernsehausstrahlungen durch ATSC ersetzt.", "id": 1045393} {"src_title": "Jenny Lindová", "tgt_title": "Jenny Lind", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byla žákyní švédského skladatele Adolfa Fredrika Lindblada, který ji vedl na operní škole dvorského divadla ve Stockholmu. Na této scéně také prvně vystoupila, a to roku 1838. Působila zde do roku 1841. Pak odjela do Paříže s vírou, že získá angažmá ve Velké opeře. To se jí nezdařilo, a proto až do konce svého života odmítala na této scéně vystoupit. Od roku 1844 studovala a vystupovala v Berlíně. Giacomo Meyerbeer speciálně pro ni roku 1847 napsal titulní úlohu opery \"Vielka\". V roce 1847 též prorazila v Londýně. K jejím nejslavnějším operním rolím patřila Norma v Belliniho stejnojmenném díle, Adina v Donizettiho \"Nápoji lásky\" a Alice v Meyerbeerově opeře \"Robert ďábel\". Po dvou letech opustila operní jeviště a věnovala se již jen koncertnímu zpěvu. V letech 1850–1852 absolvovala obří turné po Spojených státech. Jejím impresáriem zde byl pověstný „mistr humbuku“, obchodník a průkopník moderní reklamy Phineas Taylor Barnum. Na tomto turné se také vdala, v Bostonu si vzala skladatele Adolfa Goldschmidta. Turné mělo obrovský ekonomický úspěch a do Evropy se tak švédská zpěvačka vrátila se značným jměním. Většinu z něj však ihned darovala na dobročinné účely v rodném Švédsku. Po návratu nicméně žila nejprve v Německu a od roku 1856 znovu v Londýně. Zde v letech 1883–1886 učila zpěv na Royal College of Music. Lektorovala též zpěváky \"Bach Choir\", sboru, který řídil její manžel. Naposledy vystoupila roku 1870 na dolnorýnské slavnosti v Düsseldorfu. Ottův slovník naučný její pěveckou techniku hodnotil takto: „Byla zpěvačkou nadanou hlasem sopranovým okouzlujícího zvuku, neuvěřitelné techniky koloraturní, zvláště trilkové, a obdivuhodné výraznosti v přednesu.“", "section_level": 1}], "src_summary": "Jenny Lindová, nepřechýleně Jenny Lind (6. října 1820, Stockholm, Švédsko – 2. listopadu 1887, Malvern, Worcestershire, Anglie) byla švédská operní pěvkyně, sopranistka. Je řazena mezi nejslavnější pěvkyně 19. století a měla přezdívku „švédský slavík“. Ceněna byla zvláště za své výkony v dílech italských skladatelů.", "tgt_summary": "Jenny Lind (* 6. Oktober 1820 in Stockholm als \"Johanna Maria Lind\"; † 2. November 1887 in Malvern, Worcestershire) war eine schwedische Opernsängerin (Sopran), die wegen ihres hohen technischen Niveaus und ihrer kometenhaften, kontinentübergreifenden Karriere auch als „Die schwedische Nachtigall“ in die Musikgeschichte einging.", "id": 1221164} {"src_title": "Friederike Caroline Neuberová", "tgt_title": "Friederike Caroline Neuber", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Friederike Caroline Weissenbornová se narodila 9. března 1697 v Reichenbachu ve Vogtlandu Danielu Weissenbornovi a jeho manželce Anně Rosine. Její otec byl právní soudní inspektor, matka byla velmi vzdělaná. Od ní se Caroline naučila číst, psát a mluvit francouzsky. Její tyranský otec matku bil, a to až do její předčasné smrti v roce 1705. Caroline strávila zbytek svého dětství s otcem ve Zwickau, kde žila od roku 1702 do roku 1717. Ke Caroline byl zřejmě otec stejně hrubý jako k matce; jizvu na tváři lze zřejmě přičíst tomuto zacházení. Tomu také odpovídá fakt, že se Caroline už ve svých 15 letech pokusila o útěk z domova. Nicméně až ve věku 20 let, v roce 1717 utekla z domova s Johannem Neuberem, úředníkem, který pracoval pro jejího otce. Milenci byli sezdáni o rok později v roce 1718. Společně se Neubers vyučili hereckému řemeslu v kočovných společnostech Christiana Spiegelberga (1717-22) a Karla Caspara Haacka (1722-25).\"", "section_level": 2}, {"title": "Vlastní divadelní soubor.", "content": "V roce 1727, spolu s manželem založila vlastní hereckou společnost, která se stala líhní talentovaných herců a budoucích zakladatelů vlastních souborů. Téhož roku získala jejich společnost patent od kurfiřta Saského Fridricha Augusta I., který ji umožnil účinkovat v Lipsku na velikonočním jarmarku. Soubor pak podle záznamů hrál v devatenácti městech od Varšavy, přes Kiel až po Štrasburk, nejčastěji však hráli v Drážďanech, Hamburku a Lipsku. Přestože přesný repertoár společnosti není zdokumentovaný, existuje záznam o počtu představení za osm měsíců roku 1735, od 8. dubna do 5. prosince - v tomto období sehrál soubor sedmdesát pět her (jak komedií tak tragédií) ve 203 reprízách. Nad to je ve stejném období zaznamenáno, že bylo odehráno 93 tzv. Nachspiele (krátká hra, obvykle po delší komedii či tragédii) ve 107 reprízách.", "section_level": 2}, {"title": "Spolupráce s J. C. Gottschedem.", "content": "V roce 1725 přitáhly herecké schopnosti \"Frau Neuber\" pozornost Johanna Christopha Gottscheda, kritika a divadelního reformátora, který se orientoval na klasické francouzské tragédie a komedie. Po celou další kariéru se Neuberová snažila šířit slávu francouzského dramatu v Německu a úzce spolupracovala s Gottschedem a jeho manželka Luisou na pozvednutí úrovně německého divadla. Gottsched byl první, který ji nazval \"Die Neuberin\". Divadelní partnerství mezi Caroline Neuberovou a Johannem Gottschedem trvalo až do roku 1739 a obvykle se považuje za zlomový bod v historii německého divadla a začátek moderního německého herectví.", "section_level": 2}, {"title": "Konec Hanswursta.", "content": "V roce 1736 přišla Carolina Neuberová do Frankfurtu nad Mohanem s úmyslem ovládnout jeviště na náměstí Liebfrauenberg s kvalitním divadlem. Tím bylo myšleno klasické drama v německých imitacích, které se vyhýbá vulgárním scénám, jež v zemi zpopularizovala postava Harlekina, který se v lidové imitaci objevuje pod německým jménem \"Hanswurst\". Díky této snaze se obliba vyššího dramatu opravdu šířila a předstihla i popularitu commedie dell′arte. V roce 1737 se Neuberová odhodlala dokonce k symbolickému zákazu vstupu Hanswurstovi na jeviště, který je dodnes považován za zlomovou událost, kdy německé lidové divadlo (tzv. \"Stegreiftheater\") ustoupilo buržoaznímu vkusu.", "section_level": 2}, {"title": "Partnerství s Lessingem.", "content": "Neuberové je připisován objev dramatického talentu u Gottholda Ephraima Lessinga, který je mnohými historiky označován za prvního dramaturga v dějinách divadla. Jeho zájem o drama se zvýšil po setkání s Neuberovou, přeložil pro ni několik francouzských her a nakonec napsal i svou první vlastní, komedii \"Mladý učenec\" (Der junge Gelehrte, 1747), kterou pro něj Neuberová uvedla v roce 1748.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "\"Caroline Neuber\" (drama).", "content": "\"Caroline Neuber\", často uváděná pod názvem \"Die Neubrin\", je životopisné drama od Eberharda Keindorffa a Gunthera Weisenborna. Hra byla napsána pro herečku Agnes Straubovou. Hra měla premiéru v sezóně 1934/35, na začátku období Třetí říše v Berlíně (byla povolena cenzurou, přestože v ní jsou konfrontovány některé předsudky nacistické éry a parabolicky se dá na ní nazírat i jako na odsouzení nacismu jako takového, censoři v ní ovšem naopak viděli poctu reformátorce divadla, jež připravovala půdu pro naciolnálně socialistickou reformu divadla).", "section_level": 2}, {"title": "Cena Caroline Neuberové.", "content": "Od roku 1998 uděluje město Lipsko ob rok v den jejích narozenin \"Cenu Caroliny Neuberové\" spojenou s finanční odměnou ve výši 6 000 Euro. Cena je udělována herečkám z německy mluvících zemí za nové rozměry hereckého umění. Dosavadními laureátkami jsou Monika Gintersdorfer, Jutta Hoffmann, Inge Keller, Konstanze Lauterbach, Nele Hertling, Karin Henkel, Sasha Waltz a Ann-Elisabeth Wolff.", "section_level": 2}], "src_summary": "Friederike Caroline Neuberová, rozená Friederike Caroline Weissenbornová, také známá jako Die Neuberin, (9. března 1697 Reichenbach im Vogtland – 30. listopadu 1760 kdesi u Drážďan), byla německá herečka, divadelní režisérkou a ředitelkou divadelní společnosti. Je považována za jednu z nejslavnějších hereček v historii německého divadla, která \"ovlivnila vývoj moderního německého divadla.\" Neuberová se také zasazovala o zlepšení sociální a umělecké situace německých herců a hereček. V herectví byla stoupenkyní naturalistického projevu. V době, kdy divadelní manažeři v Německu byli převážně muži, patřila Caroline Neuberová mezi pozoruhodně ambiciózní ženy a během své 25leté kariéry dokázala změnit divadelní historii, čímž se zařadila mezi slavné muže své doby, jakými byli např. její manžel Johann, populární divadelní bavič Johann Müller, přední herec nadcházející generace Johann Schönemann, multi-talentovaný nováček Gotthold Ephraim Lessing, a hlavně Johann Christoph Gottsched.\"", "tgt_summary": "Friederike Caroline Neuber bzw. \"Neuberin\" (* 9. März 1697 in Reichenbach im Vogtland; † 30. November 1760 in Laubegast bei Dresden) war eine Schauspielerin und Mitbegründerin des regelmäßigen deutschen Schauspiels.", "id": 74403} {"src_title": "Ideologie", "tgt_title": "Ideologie", "src_document": [{"title": "Funkce ideologie.", "content": "Ideologie má podle amerického politologa Andrewa Heywooda více funkcí. První je vysvětlovací funkce, která pomáhá vysvětlovat politické jevy a události, hodnotící funkce nám poskytuje hodnotový systém a jeho kritéria. Díky orientační funkci se můžeme snáze připojit k nějaké sociální skupině a funkce programová nám nabízí základní rysy politického programu a politické cíle.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pojmu ideologie a její chápání jednotlivými mysliteli.", "content": "Za tvůrce pojmu ideologie je označován francouzský osvícenecký aristokrat a filosof Antoine Destutt de Tracy. Ten se za Direktoria podílel na vzniku Národního institutu, kde později působil v Sekci morálních a politických věd na Oddělení analýzy vjemů a idejí. Slovo „idéologie“ bylo poprvé použito na přednášce 20. června 1796, kdy de Tracy hledal příhodný název pro svou vědu o idejích, „Science des idées“, zbavenou veškerých metafyzických a náboženských konotací. Destutt de Tracy tento termín poprvé použil pro označení systematicky kritických a terapeutických studií sensualistických základů idejí. Moderní pojetí pojmu však vychází z jeho posměšné na základě vnitřní souvislosti přenesené aplikace na všechny systémy idejí, které se nelogicky nadřazují a zároveň s sebou nesou předpoklad, že tato absence realismu má svůj zdroj v sebezaslepení a sebezaujetí ideologa jako reprezentanta ideologie, vlastní tedy než propagandistickou funkci, byť to původně proklamátory idejí nebylo zamýšleno. O pejorativní význam slova ideologie se zasloužil Napoleon Bonaparte, který zpočátku podporoval institut a roku 1797 se dokonce stal jeho čestným členem, ale později se od Destutta de Tracyho distancoval, protože jeho škola údajně nedokázala pochopit praktickou politiku. Poté, co se Napoleon ve Francii ujal vlády, došlo mezi ním a institutem k názorovému střetnutí, neboť institut „obhajoval demokratické výsledky revoluce a stal se postupně hrází proti absolutistickým snahám Napoleona“. Napoleon dokonce obvinil Ideology z neúspěšného tažení do Ruska. Přestože de Tracy slova ideolog („\"idéologue\"“) nikdy nepoužil, neboť člověk zabývající se ideologií byl podle něj ideologista („\"idéologiste\"“), redaktoři Francouzského akademického slovníku z roku 1835 s oběma výrazy pracovali jako se synonymy, navíc upřednostnili politické „ideolog“, kterým Napoleon označoval své liberální odpůrce. Z tohoto rétorického pozměnění významu pochází marxistický vývoj ideologie, jež slouží k znevážení věr, teorie a praxe odpůrců. Dodnes je ideologie chápána jako pojem užívající se pro hru moci a resistence, které nutně nemusí být jen politické. Moderní podobu pojem ideologie nabyl až v marxismu. Podle Karla Marxe a Friedricha Engelse se jedná o falešné vědomí, které zakrývá skutečnost. Uchopení tohoto pojmu se však v průběhu vývoje marxismu lišilo. Kupříkladu Lenin se shoduje s ostatními radikálními marxisty na existenci dvou typů ideologií: negativní sloužící buržoazii a pozitivní, která je revolučním nástrojem pro dělnickou třídu. Marx naopak tvrdí, že existuje více druhů ideologie, neboť každá třída si vytváří svou vlastní. Z Marxe vycházel i sociolog Karl Mannheim, který se výzkumem pojmu zabýval. V nemarxistickém užití termínu představují ideologie doktríny vyhlašované představiteli stran, prvně užité na přelomu 19. a 20. století. Právě na těchto staví své teorie Karl Mannheim.Termín ideologie má pejorativní nádech pro některé nemarxistické autory v těch případech, kdy stranické doktríny obsahují monopolistické, propracované a uzavřené ideologie, jímž je následně dodán tento hanlivý podtext. Marxisté i nemarxisté se shodují na tezi, že ve všeobecném negativním slova smyslu pojem ideologie znemožňuje racionální argumentaci, nejedná se tak pouze o doktrínu bez logických rozumových podkladů, ale také o systém devastující příhodné protiargumenty. Dle Mannheima nejsou ideologie schémata sloužící k vytýkání kvalit vědeckých konstruktů. Domníval se, že ideologie představují pyšný kulturní útvar poskytující směrodatné výklady světa a jejich funkce je nenahraditelná. Další odbornější verze přístupů k ideologii jsou pestrou škálou politického uvažování. Neomezují se jen na třídění odpovědí k jednotlivým postojům. Tato empirická práce se zabývá otázkou nastolenou antropologickými přístupy, totiž je-li ideologie prostě jakýmkoli druhem symbolické soustavy, která může lidi vybavit politickou identitou a řídit jejich politické postoje, nebo zda má zvláštní rozlišitelné rysy. Sociologové od sebe oddělují dva typy vzniku a vývoje pojmu ideologie. Jeden označují jako hodnotící a druhý jako nehodnotící, avšak oba způsoby v detailu hodnotí. Minimálně ve smyslu, že ani jeden neuznává platnost idejí, které jsou podle nich ideologické. Odlišné je pouze chápání ideologie jako politické nebo sociální filosofické myšlenky, která má být teprve uspořádána a diskutována, takto užívají termín především angličtí akademičtí autoři politické literatury. Na teoretická rozpracování termínu ideologie byli v minulosti bezesporu nejproduktivnější marxisté. Ti se snažili pomocí kritického ideologického myšlení vysvětlit, z jakých důvodů dělníci nepokračovali v šíření revolučních nálad prosazovaných Marxem jako antitezí k dominantním ideologiím, jež se sám Marx rozhodl poodkrýt. Oficiální marxismus ve finále ideologii de facto ořezal natolik, že je rovna jakémukoli popisu pozornosti společenského činitele, o kterém předpokládáme, že má jedinečný zájem, obvykle ekonomický.", "section_level": 1}, {"title": "Jednotlivá pojetí ideologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pojetí ideologie dle Karla Marxe.", "content": "Pojem ideologie u Marxe se od obecného pojmu velmi liší, ale právě s jeho osobou získává pojem větší význam, než měl doposud. Slovo ideologie použil ve svém raném díle Německá ideologie (1846), které napsal spolu s Friedrichem Engelsem. v tomto díle je ideologie chápána coby „Myšlenky vládnoucí třídy, jsou v každé epoše myšlenkami vládnoucími, tj. třída, která je vládnoucí materiální mocí společnosti, je současně její vládnoucí duchovní mocí“. Marx je toho názoru, že se v ideologii šíří nepravdivé vidění světa, dochází zde tak k mystifikaci. Tento jev později nazval Friedrich Engels jako falešné vědomí. Dle Marxe je ideologie spjata s třídním systémem a je projevem moci, která je nerovnoměrně rozdělena mezi společenské vrstvy (třídy). Marx také tvrdí, že ideologie je jen dočasný jev, protože proletariát žádnou ideologii nepotřebuje, protože je jedinou třídou, která nepotřebuje iluze.", "section_level": 2}, {"title": "Pojetí ideologie podle hnutí navazujícího na myšlenky marxismu.", "content": "Ideologie už nepředstavuje jen nepravdu (mystifikaci). Termín je zbaven hanlivých a negativních konotací. Lenin například ve svém díle \"Co dělat?\" (1902) hovoří o proletářských idejích jako o „socialistické ideologii“ či „marxistické ideologii“.", "section_level": 2}, {"title": "Pojetí ideologie dle Antonia Gramsciho.", "content": "Italský politik a marxistický filosof Antonio Gramsci došel při rozvíjení marxistické teorie ideologie nejdále. Tvrdil, že třídní systém, který se objevuje v kapitalismu, není udržován jen nerovnou ekonomikou a politickou mocí, ale také vládou buržoazních idejí a teorií. Zastával také názor, že se ideologie objevuje ve všech vrstvách ve společnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Mannheimovo pojetí ideologie.", "content": "Maďarský sociolog Karl Mannheim reprezentuje směr v sociologickém myšlení, který můžeme označit za „kritiku ideologií“. Směr kritizuje hlavně ideologický a utopický způsob myšlení. Mannheim vychází z Marxova pojetí ideologie jako falešného vědomí a jako procesu tvorby idejí z idejí samotných. Považuje naši dobu za dobu konfliktu mezi ideologiemi, který má ničivý dopad na lidstvo. A zastává názor, že současnému světu a dějinám lze porozumět jen skrze porozumění podstatě ideologických systémů. Pro Mannheima představuje ideologie soubor idejí, kde jsou vztahy idejí k jejich nositelům, k jejich zájmům a sociálním pozicím důležitější než samotný obsah idejí. Pojem ideologie je víceznačný. Můžeme oddělit dva významy pojmu „ideologie“, první lze označit za \"dílčí\" a druhý za \"totální\" pojem ideologie. Dílčí pojem vypovídá pouze o tom, že určitým „představám“ a „idejím“ nechceme věřit. Tyto ideje totiž pokládáme za zastření faktického stavu, který není vhod tvůrci těchto představ (idejí). Pod tento pojem můžeme zahrnout vše od vědomé lži až po klamání sebe. Za ideologii označuje jen část tvrzení určité osoby a to pouze vzhledem k obsahovosti výpovědi. Osoba, která zastírá fakta, a její potenciální odhalitel jsou na stejné úrovni. Lži a zastírání faktů určité osoby mohou být ještě u dílčího pojmu odhaleny, nejde to o radikální podezření z ideologie. Funkcionalizování se pohybuje jen v psychologické rovině. Předpokládá se, že k zastírání pravdy vedou osobu určité zájmy, kterých chce dosáhnout, proto pracuje partikulární pojem ideologie především s \"psychologií zájmů.\" O totální (radikální) pojem se jedná, pokud jde o ideologii období nebo určité skupiny (např. třídy). Je tím myšlena zvláštnost a povaha totální struktury vědomí tohoto období nebo skupiny. Totální ideologie zahrnuje celý myšlenkový systém, který charakterizuje určitou skupinu nebo dobu. Proto se zde funkcionalizuje celá teoretická rovina. Toto pojetí ideologie se snaží pracovat hlavně s formalizovaným a objektivním pojmem funkce. Tady se často jedna strana snaží zničit druhou a to jak její obsahy a stanoviska tak i její duchovní základnu. K tomuto extrémnímu vyhrocení, kdy strany destruují i duchovní podstaty opozice, mohlo dojít až v moderní společnosti, kde se vytvořily rozhodující sociální polarity nesené odlišnou světovou vůlí O podezření z ideologie můžeme podle Mannheima mluvit v případě, kdy přirozená lidská nedůvěra se stává metodickou, když se nepřátelské názory neberou jen jako vylhané, ale objevuje se v nich neschopnost pravdy, která se vysvětluje jako funkce sociálního zakotvení. Partikulární ideologie se často transformuje v totální. Poukazování na chyby druhé strany přechází ve snahu podrobit sociologické kritice celé její myšlení a vědomí.", "section_level": 2}, {"title": "Ideologie v době totalitních režimů a během studené války.", "content": "V této době bylo upozorňováno hlavně na úlohu ideologie na režimy v Itálii (fašismus) a Německu (nacismus), Rusku (komunismus). Hlavními osobami tohoto období, které se vývojem ideologie zabývali, byli Karl Popper, Hannah Arendtová, J. L. Talmon a Bernard Crick. O ideologiích typu komunismu nebo fašismu tvrdili, že jsou to ideologie „uzavřené“, které si nárokují monopol na pravdu a odmítají tolerovat myšlenky a názory s nimi neslučitelné. Ideologie jsou tak „sekulární náboženství“: mají totalizující povahu a slouží jako nástroje sociální kontroly, protože zajišťují servilitu a poslušnost. Podle Poppera je tak například liberalismus ideologií „otevřenou“, a to díky tomu, že je založen na svobodě, toleranci a různosti.", "section_level": 1}, {"title": "Pojem ideologie od 60. let 20. století.", "content": "Pojem je nově definován a to pro potřeby běžné společenské a politické vědy, stal se tak neutrálním a s objektivním obsahem. Byl zbaven politické zátěže, která s ním byla v minulosti spojována.", "section_level": 2}, {"title": "Vnímání ideologie napříč politickým spektrem.", "content": "Podle A. Heywooda liberálové na ideologii pohlížejí jako na oficiálně sankcionovaný systém názorů, který si nárokuje monopol na pravdu, často za pomoci pochybného tvrzení, že je vědecký. Ideologie má tudíž utlačovatelskou až totalitní povahu, markantními příklady ideologie jsou komunismus a fašismus. Podle konzervativců je ideologie projev arogance racionalismu. Ideologie jsou propracované myšlenkové systémy, které jsou nebezpečné či nespolehlivé, protože jsou odtržené od reality, kladou si tak nedosažitelné cíle. Socialisté, kteří následují Marxe, v ideologii viděli soubor myšlenek, které zakrývají rozpory třídní společnosti. Fašisté se často se od ideologie odvracejí a reprezentují ji jako „světový názor“ (Weltanschauung) než jako nějakou systematickou filosofii. Ekologové zastávají názor, že ideologie negativně poznamenaná svým napojením na arogantní humanismus a na ekonomiku orientovanou na růst. Náboženští fundamentalisté přistupují k hlavním náboženským textům jako k ideologii a to z důvodu, že jsou zjeveným slovem božím. Odmítají tak sekulární teorie, nejsou totiž opřeny o náboženské principy a postrádají tak mravní podstatu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ideologie je propracovaná soustava názorů, postojů, hodnot a idejí s apologetickou nebo ofenzivní funkcí založenou na formulování politických, hospodářských, světonázorových a/nebo podobných zájmů určité skupiny. V politické a společenské praxi se ideologie vládnoucí skupiny projevuje např. ve formě filosofie, práva či morálky, obecně se skrze svou subjektivitu snaží o formulaci celkového výkladu společnosti a člověka jako takového. ", "tgt_summary": "Ideologie (von ; zu, hier „Idee“, und „Lehre, Wissenschaft“ – eigentlich „Ideenlehre“) steht im weiteren Sinne bildungssprachlich für Weltanschauung. Im engeren Sinne wird damit zum einen auf Karl Marx zurückgehend das „falsche Bewusstsein“ einer Gesellschaft bezeichnet, zum anderen wird in der US-amerikanischen Wissenssoziologie jedes System von Normen als Ideologie bezeichnet, das Gruppen zur Rechtfertigung und Bewertung eigener und fremder Handlungen verwenden. Seit Marx und Engels bezieht sich der Ideologiebegriff auf „Ideen und Weltbilder, die sich nicht an Evidenz und guten Argumenten orientieren, sondern die darauf abzielen, Machtverhältnisse zu stabilisieren oder zu ändern“. ", "id": 947817} {"src_title": "Bertrand Russell", "tgt_title": "Bertrand Russell", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Bertrand Arthur Wiliam Russell se narodil roku 1872. Pocházel z aristokratického prostředí s významnými politickými vazbami (jeho děd John Russell, 1. hrabě Russell, byl dvakrát britským premiérem v letech 1846–1852 a 1865–1866) a po smrti svého staršího bratra se v roce 1931 stal 3. hrabětem Russellem. Ve věku tří let se stal Russell sirotkem a byl vychováván právě svým dědečkem. Brzy prokázal své schopnosti pro matematiku a vyvinul se v něm zájem o filozofii. Po absolvování Cambridgeské univerzity v roce 1894 (studoval zde matematiku a etiku) pracoval Russel krátce na britské ambasádě v Paříži a roku 1895 se vrátil na Cambridgeskou univerzitu a působil zde na Trinity College jako odborný asistent. Proti přání své rodiny se Russell roku 1894 oženil s americkou kvakerkou Alys Persall Smithovou a odešel s ní do Berlína, kde studoval ekonomii. Zde také roku 1896 napsal dílo \"Německá sociální demokracie\", první ze svých více než devadesáti knih. O rok později vyšla Russellova dizertační práce \"Esej o základech geometrie\". Jako mladý muž se Russell přikláněl k platónismu, ale další jeho filozofický vývoj ho však řadí spíše do novopozitivistické školy. Russel vycházel z názoru, že empirickou zkušeností lze bezprostředně poznávat ideje či univerzálie. Jediný skutečně účinný nástroj poznávání viděl proto Russell v přírodních vědách. Ty by měly být podle něho vzorem filozofie a nikoliv morálka nebo náboženství. Filozofie by měla pracovat jen v těch oblastech, jež dosud nejsou zpřístupněny exaktnímu přírodovědeckému bádání, ale i zde může pouze na problémy poukazovat, a nikoli je řešit. Při svých úvahách o problematice smyslu a pravdivosti pak Russel svůj empirismus dále rozvíjel v závislosti na své koncepci logického atomismu. Svým odborným dílem se Russell zasloužil o rozvoj matematické logiky. Přispěly k tomu především jeho práce \"Principy matematiky\" z roku 1903 a třídílná \"Principia Mathematica\" (1910–1913), kterou napsal společně se svým učitelem z Cambridge Alfredem North Whiteheadem. Exaktní myšlenkové postupy aplikoval také v humanitních vědách a inspiroval americkou behavioristickou psychologii. V průběhu 1. světové války dospěl Russell k nezvratnému pacifismu, jehož prosazování jej přivedlo k občanské neposlušnosti a nakrátko i do vězení. Působil rovněž jako svobodomyslný pedagog a v letech 1927–1932 vedl experimentální školu v Sussexu. Po 2. světové válce byl činný v kampani za jaderné odzbrojení a byl ctěn jako duchovní otec nové vlny pacifismu v 60. letech 20. století. Svým obsáhlým dílem, zaměřeným na logiku, matematiku, filozofii, ekonomii, sociologii, psychologii, náboženství, etiku a politiku patří Russell k nejvýznamnějším myslitelům 20. století. Russelovo řešení logických paradoxů pomocí jednoduché a rozvětvené teorie logických typů, jeho teorie logických funkcí, pojetí definic abstrakcí, zvláště v souvislosti s definicí přirozených čísel, logická analýza relací a celá řada dalších koncepcí tvoří pevný základ soudobé formální logiky. Jeho teorie popisů, spjatá s výkladem určitého i neurčitého členu, analýza vlastních jmen, smyslu a významu, rozlišení tzv. úplných a neúplných symbolů ovlivnily výzkumy v oblasti sémantiky přirozených i umělých jazyků. Kromě exaktních věd se Russell věnoval také sociálním a etickým otázkám, dějinám filozofie a mravním aspektům politiky. Roku 1950 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu \"jako uznání za jeho mnohostranné a významné dílo, v němž vystupuje jako zastánce humanity a svobody myšlení\" (citace z odůvodnění Švédské akademie). Stal se tak po Theodoru Mommsenovi, Rudolfu Euckenovi a Henri Bergsonovi čtvrtým nositelem této ceny, který nebyl spisovatelem krásné literatury, ale jiných spisů, které svou formou a pojetím mají literární hodnotu (jak to stojí v příslušných stanovách k Nobelově ceně). Bertrand Arthur Wiliam Russell zemřel roku 1970.", "section_level": 1}, {"title": "Russellův logický atomismus.", "content": "Podle Russella skutečno jsou jednotlivá smyslová data (\"sense-data\"), jež spolu navzájem souvisejí logicky. Mezi věcmi existují vnitřní vztahy - pokud chceme popsat svět, musíme nejen vyjmenovat věci, ale také popsat právě tyto vztahy a jejich vlastnosti. Když je dáme dohromady, vznikne atomický fakt. Neexistuje ani hmota, ani duch, dokonce ani já, nýbrž pouze smyslová data (vliv pozitivismu) Přírodní věda, která jediná je pravým zdrojem poznávání a našeho vědění o světě, poznává smyslová data a jinak nic. Nedává prostor žádné víře v nesmrtelnost či boha(y). Náboženství je podle Russella postradatelné, ne-li dokonce zlem. Je typické pro nevyspělého člověka. Existuje hierarchie hodnot, jež nutně přesahuje i přírodu, ale opravdová morálka se neopírá o pověrečné představy. Postačujícím lidským údělem je život vedený láskou a orientovaný věděním. Logický atomismus tedy zakládá na tom, že poznáváme jen smyslová data. Ta naše vědomí reflektuje ve formě jazykových vyjádření. Vhodným jazykem k tomu je symbolická logika.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bertrand Arthur William Russell (18. května 1872, Trelleck, Monmouthshire, Wales – 2. února 1970, Penrhyndeudraeth, Gwynedd (Merionethshire), Wales), třetí hrabě Russell, byl britský matematik, filosof, logik, sociální kritik a spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1950. V matematice je znám svým paradoxem v naivní teorii množin.", "tgt_summary": "Bertrand Arthur William Russell, 3. Earl Russell (* 18. Mai 1872 bei Trellech, Monmouthshire, Wales; † 2. Februar 1970 in Penrhyndeudraeth, Gwynedd, Wales) war ein britischer Philosoph, Mathematiker und Logiker. Er unterrichtete unter anderem am Trinity College der Universität Cambridge, der London School of Economics, der Harvard University und der Peking-Universität und war Mitglied der Cambridge Apostles. 1950 erhielt er den Nobelpreis für Literatur. ", "id": 240458} {"src_title": "Kino", "tgt_title": "Kino", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Název kino je odvozen z řeckého \"kinēma\" (pohyb) a \"graf\" (záznam, z grafō = píši). Starší označení biograf pochází z řeckého \"bios\" (život, bio- = životo-). Původní název byl kinematograf (čili záznam pohybu) nebo biograf (záznam života). Thomas Alva Edison si dal roku 1889 patentovat pod označením kinematograf kameru, pod názvem kinetoskop filmovou promítačku, zvukový doprovod obstarával další Edisonův vynález - fonograf. V hovorové řeči došlo ke spojení a zkrácení obou termínů na kino (bio v období první republiky), ve slangové řeči na biák. Od výše uvedených slov je také odvozeno označení pro klasický fotografický materiál nazývaný \"kinofilm\". Kino s více sály nazýváme multikino.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy kin.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Letní kino.", "content": "Termínem letní kino označujeme specializované kino, které není provozováno v zastřešeném sále, ale pod širým nebem. V zastřešeném prostoru se zde z praktických důvodů obvykle nachází pouze promítací přístroj a sklad filmů. Vzhledem k tomu, že prostor není možné vytápět a zatemnit, bývá takovéto kino v provozu pouze během letních měsíců a pouze v pozdních večerních hodinách. Bývá proto zřizováno např. ve velkých rekreačních oblastech, které jsou provozně vytížené pouze v létě.", "section_level": 2}, {"title": "Autokino.", "content": "Termínem autokino se označuje kino, jehož hlediště je uzpůsobeno tak, že se na promítaný film mohou dívat diváci usazení ve svých automobilech. Zvuk je přehráván do jednotlivých automobilů prostřednictvím např. autorádií. Autokino se v Česku stalo populární zejm. kvůli pandemii covidu-19.", "section_level": 2}, {"title": "Klasické kino a multikino.", "content": "Termínem klasické kino a multikino označujeme, kino ve vnitřních prostorách. Klasické kino má pouze 1 sál, oproti multikinu, který jich má víc (Mladá Boleslav 4). Jedním s nejrozšířenějším firem kin patří Cinestar.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nejstarší kina v českých zemích.", "content": "Nejstarší kinematografické produkce byl dosud zmapovány v Praze, v Ústí nad Labem a v Brně, další se objevily například v Liberci, v Žatci nebo v Kroměříži. Zaznamenány byly pouze scény s opakovanou produkcí. Většinou šlo o stravovací zařízení, seznam sálů, do kterých putovní kinematograf jednou zavítal, není úplný. Do roku 1914 již v Praze souběžně působilo kolem 15 kin, nejznámější byla:", "section_level": 2}], "src_summary": "Kino je místo (obvykle budova), které je určeno k hromadnému sledování filmových představení. Filmový projektor, který je umístěn vzadu v projekční kabině, promítá film na plátno, které je umístěno vpředu před hledištěm. Do hlediště se běžný divák dostane teprve po zaplacení vstupného, obvykle až po zakoupení vstupenky.", "tgt_summary": "Das Kino – auch Lichtspieltheater, Lichtspielhaus oder Filmtheater genannt – ist ein Aufführungsbetrieb für alle Arten von Filmen. Manchmal steht der Begriff auch für die Filmkunst an sich oder für das Erlebnis des \"Ins-Kino-Gehens\". ", "id": 366474} {"src_title": "Kazimir Malevič", "tgt_title": "Kasimir Sewerinowitsch Malewitsch", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Kyjevě v tehdejším Rusku polským rodičům. Jeho otec byl zaměstnaný v cukrovaru. V roce 1896 se rodina přestěhovala do Kurska. V té době začal Malevič malovat. Aby si vydělal na pobyt v Moskvě, pracoval jako technický kreslič na dráze Kursk–Moskva. Roku 1901 si vzal Polku Kazimiru Zgleits. Roku 1904 přijel do Moskvy a následujícího roku zde začal studovat na Škole malby, sochařství a architektury. Během návštěv u rodičů v Kursku maloval v plenéru obrazy ovlivněné impresionisty. V roce 1906 zahájil soukromé studium v ateliéru F. I. Roehrberga. Poprvé představil své obrazy veřejnosti v roce 1907 v rámci 14. výstavy Moskevské společnosti umělců, kam patřili mj. Natalia Gončarovová a Vasilij Kandinskij. S Moskevskou společností umělců spolupracoval i v dalších letech, 1908 s ní vystavil \"Tři studie k fresce\". Roku 1909 se oženil podruhé, tentokrát s dcerou psychiatra Sofií Rafalovičovou. Malevič se v roce 1910 zúčastnil také prvního výstavního projektu skupiny ruských primitivistů a následovníků Paula Cézanna, kteří si říkali \"Kárový kluk\". Roku 1911 začíná jeho neoprimitivistické období, obrazy vytvořené v tomto duchu vystavil v témže roce na Prvním moskevském salónu. Následující rok vystavuje Malevič v rámci sdružení \"Oslí ocas\", založeném Gončarovovou a Michailem Larionovem. V roce 1913 napsal spolu s Michailem Matuškinem a Alexejem Kručonychem Futuristický manifest a společně ve Finsku složili experimentální operu \"Vítězství nad sluncem\", která měla ještě téhož roku premiéru v Petrohradě. Téhož roku obsadil legendární newyorskou výstavu Armory Show, legendární podnik, na němž bylo poprvé v USA vystaveno současné evropské a americké avantgardní umění. V roce 1914 poprvé vystavoval v zahraničí. Na pařížském Salónu nezávislých vystavil tři obrazy: \"Samovar\", \"Dokonalý portrét Ivana Vasilieviče Klyuna\" a \"Ráno po bouři\". Roku 1915 v Petrohradu poprvé vystavil své suprematické obrazy včetně proslulého \"Černého čtverce\" a napsal pojednání \"Od kubismu k suprematismu\". Bezprostředně po Říjnové revoluci se Malevič stal na čas správcem státních kremelských uměleckých sbírek a začal vyučovat na uměleckých školách v Moskvě a Petrohradě. Roku 1918 navrhl scénu k Majakovského dramatu \"Mystérium buffo\". Na pozvání malířů Věry Jermolajevové a El Lisického odjel následujícího roku učit na výtvarnou školu do Vitebsku, jejímž ředitelem byl Marc Chagall. V roce 1920 se mu narodila dcera Una. Protože se bolševickým úřadům ve Vitebsku postupně stávalo umění avantgardních umělců nepřijatelné, odešel Malevič roku 1922 s většinou svých žáků do Petrohradu. Zde reformoval místní Muzeum umělecké kultury na Národní institut umělecké kultury (GINChUK), což byla pracovně-vzdělávací instituce, rozdělená do pěti kateder. Po úmrtí manželky se v roce 1925 potřetí oženil, tentokrát s Natálií Mančenkovou. Roku 1926 byl GINChUK v rámci tažení proti avantgardě zrušen. Lidový komisař pro vzdělání Anatolij Lunačarskij ho jmenoval zástupcem Leningradského institutu pro kulturu a umění v Německu. Malevič vycestoval počátkem roku 1927 a přes Polsko, kde byl s nadšením přijat, dorazil v dubnu do Dessau, kde sídlila výtvarná škola Bauhaus, vedená tehdy Waltrem Gropiem. Tato škola vydala v německém překladu jeho práci \"Nepředmětný svět\". Vzhledem k politickým poměrům ve vlasti zvažoval Malevič emigraci. Rozhodl se pro návrat, ponechal však značnou část svých obrazů a spisů v Německu. Po návratu v červnu 1927 se vrátil do Státního institutu pro dějiny umění v Moskvě, kde byl zaměstnaný před odjezdem do Německa. Dva roky nato byl ale z místa propuštěn. Bylo mu umožněno pracovat dva týdny v měsíci v Kyjevském Uměleckém institutu. V roce 1930 byl malíř dokonce na 14 dní uvězněn a vyslýchán kvůli údajnému šíření podvratných názorů. Přesto byl rok nato pověřen vypracováním plánů na přestavbu secesního Rudého divadla v Petrohradu. V roce 1932 se v Petrohradu natrvalo usadil, když zde získal místo vedoucího výzkumné laboratoře v Ruském muzeu. Téhož roku byla jeho díla prezentována na putovní výstavě \"15 let sovětského umění\". V roce 1934 onemocněl rakovinou a přestal malovat. V posledním roce života bylo ještě v Petrohradu vystaveno pět jeho pozdních obrazů. Malevičův pohřeb hradilo město Petrohrad, pozůstalost získalo Ruské muzeum. Malíř byl pohřben poblíž svého venkovského sídla v Němčinovce u Moskvy.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Malevičův umělecký vývoj probíhal v době, která byla pro evropské výtvarné umění převratná. Vstřebával do sebe podněty které přinášel nabismus, impresionismus, fauvismus, futurismus a kubismus, v pozdějších letech se vracel k tradicím ruského lidového umění. Malevič nebyl v Rusku a později v Sovětském svazu solitérem. Tvořil v úzké spolupráci s dalšími ruskými avantgardními umělci. Díky ruským sběratelům obrazů byl v kontaktu se západoevropským uměním, evropské avantgardě byl znám. Z počátku 20. století se dochovalo několik jeho obrazů, které vytvořil v duchu impresionismu, zejména pod vlivem Monetovým. Mezi roky 1911–1915 prošel několika tvůrčími obdobími. Obrazy z let 1911–1912 jsou zahrnovány do Malevičova primitivistického období. Jsou figurální, nápadně barevné s výraznými konturami. Zobrazují venkovany i obyvatele měst, jejich obličeje se blíží pravoslavným ikonám. V dalších dvou letech byl zaujatý futurismem a kubismem. Spolu s přáteli vytvořili z těchto dvou slohů osobitou syntézu nazývanou kubofuturismus. Už v průběhu roku 1914 se Malevič postupně odvrací od kubistických konstrukcí a začíná vytvářet kompozice složené z kruhů, trojúhelníků a čtverců. V roce 1915 poprvé vystavil legendární obraz \"Černý čtverec\", který měl podle jeho tvrzení vzniknout už o dva roky dříve. Tímto obrazem se rodí umělecký sloh, který sám Malevič nazval suprematismus. Vznikl z kubismu a vyjadřoval vůli překonat předmětný svět a touhu po transcendentnu. Podobně jako mnoho malířů po něm došel tehdy Malevič podle svého přesvědčení na hranice předmětné malby. \"\"Když jsem se roku 1913 pokoušel v zoufalé snaze osvobodit umění od zbytečného břemene předmětnosti, nalezl jsem nakonec útočiště ve formě čtverce a vystavil jsem obraz představující pouze černý čtverec na bílém pozadí\",\" napsal Malevič. Termín \"suprematismus\" je odvozen od slova supremace – převaha. Podle Maleviče měly obrazové prostředky, tj. forma a barva, převahu nad zobrazováním viditelného světa jevů. V pozadí Malevičova obratu nalezneme i určité romantické rysy, když hovoří o \"supremaci čistých pocitů\". Tyto svoje názory formuloval v publikaci \"Nepředmětný svět\". Na konci 20. let – jistě i v důsledku politických poměrů – se Malevič k figurativní malbě opět vrátil. Maluje venkovany, uniformní postavy bez tváří a někdy bez rukou. Vyjadřuje tím beznaděj a bezvýchodnost, která na ruský venkov dopadla v průběhu kolektivizace. Chronologie obrazů tohoto období není vždy jistá, protože malíř mnohé z nich antedatoval do prvního desetiletí 20. století. Malevič se také, přibližně od roku 1923, zabýval architekturou. Vytvářel \"architektony\", což byly většinou sádrové modely domů, sídlišť, dokonce i vesmíru. Tyto jeho práce však nenalezly příznivé přijetí ani u architektů Bauhausu, ani u kolegů z kruhů ruské avantgardy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kazimir Severinovič Malevič (,, ), (23. únor (gregoriánský kalendář) /11. únor (juliánský kalendář) 1879 Kyjev – 15. května 1935 Leningrad) byl ruský malíř a teoretik umění, průkopník geometrického abstraktního umění a zakladatel avantgardního hnutí suprematismu polského původu.", "tgt_summary": "Kasimir Sewerinowitsch Malewitsch (, wiss. Transliteration \"\", ; * in Kiew; † 15. Mai 1935 in Leningrad) war ein Maler und Hauptvertreter der Russischen Avantgarde, Wegbereiter des Konstruktivismus und Begründer des Suprematismus. Beeinflusst wurde er vom Spätimpressionismus, vom Fauvismus und vom Kubismus. Sein abstraktes suprematistisches Gemälde \"Das Schwarze Quadrat auf weißem Grund\" aus dem Jahr 1915 gilt als ein Meilenstein der Malerei der Moderne und wird als „Ikone der Moderne“ bezeichnet.", "id": 244581} {"src_title": "Komunistická strana Německa", "tgt_title": "Kommunistische Partei Deutschlands", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Spartakovci byli vedeni Rosou Luxemburgovou a Karlem Liebknechtem, kteří byli zavražděni v lednu roku 1919 z důvodu účasti na spartakovském povstání. Organizace se po smrti lídrů rozštěpila a jedna z frakcí založila s částí IKD stranu \"Komunistickou dělnickou stranu Německa\" známou pod zkratkou KAPD v dubnu roku 1920. Zprvu příliš sympatií nezískávala, za výmarské republiky se však stále rozrůstala: po 2,1 %, jichž dosáhla v roce 1920, byl výsledek 16,9 v listopadu 1932 jejím největším úspěchem. Přestože po požáru říšského sněmu byly zatčeny 3 000 jejích funkcionářů, obdržela 5.3.1933 ještě 12,3 % hlasů. Hitler, jenž proti komunistům jakožto proti „agentům světového židovstva“ vedl od samého počátku nemilosrdný boj, je považoval za žháře a zbavil všechny jejich poslance mandátů, takže žádný poslanec KPD se nemohl 23. 3. 1933 účastnit hlasování o zmocňovacím zákoně. KPD, jež tím byla jako první německá strana fakticky zakázána, si zorganizovala zahraniční vedení a ilegálně pracovala v Německu dál, avšak vzhledem k masovému zatýkání svých bojovníků (jen v letech 1936–1937 kolem 20 000 ), operujících pouze v malých skupinkách, a vzhledem ke své rivalitě se sociálními demokraty, které dlouho ostouzela jako „sociálfašisty“, nedosáhla příliš velkého vlivu. Po skončení druhé světové války a následné okupaci východní části Německa sovětskou armádou byla na Východě sloučena do Sjednocené socialistické strany Německa, která byla pod vlivem Sovětského svazu. Nově zformovaná strana se stala hlavní vládní a politickou silou Německé demokratické republiky. Ve Spolkové republice Německo, nalézající se pod vlivem USA, Británie a Francie, byla od roku 1956 zakázána.", "section_level": 1}], "src_summary": "Komunistická strana Německa (: Kommunistische Partei Deutschlands, KPD) byla německá levicová politická strana. Byla založena v prosinci roku 1918 Spartakovci, což byla malá frakce uvnitř Sociálnědemokratické strany Německa (SPD) a později uvnitř Nezávislé sociálně demokratické strany Německa (USPD) a \"Mezinárodních komunistů Německa\" (\"IKD\"). Obě strany vystupovaly proti výsledku I. světové války, kterou považovaly za válku imperialistickou, na níž neměla dělnická třída zájem.", "tgt_summary": "Die Kommunistische Partei Deutschlands (Kurzbezeichnung KPD) entstand am Jahresende 1918 aus einem Zusammenschluss des Spartakusbundes mit kleineren linksradikalen Gruppen. Ihr Ziel war die Errichtung des Kommunismus in Deutschland. Der im Zeichen linksradikaler Strömungen stehende Gründungsparteitag vom 30. Dezember 1918 bis zum 1. Januar 1919 lehnte die Beteiligung der KPD an den Wahlen zur deutschen Nationalversammlung ab. Nach dem Januaraufstand 1919 wurden die KPD-Führer Karl Liebknecht und Rosa Luxemburg und kurz darauf das Gründungsmitglied Leo Jogiches ermordet. Im Dezember 1920 schloss sich die KPD mit der linken Mehrheit der USPD zusammen und nahm vorübergehend den Namen \"Vereinigte KPD\" an. Ab 1929 wurde die KPD eine stalinistische Partei, und der Personenkult um Stalin und Ernst Thälmann nahm immer mehr zu. Zur Diskreditierung der Sozialdemokratie wurde die SPD ab 1928 als „sozialfaschistisch“ diffamiert und zum Hauptfeind erklärt, was eine gemeinsame Abwehr des Nationalsozialismus verhinderte. Nach dem VII. Kongress der Komintern 1935 wurde die Sozialfaschismusthese zugunsten der Volksfrontpolitik aufgegeben. ", "id": 1736368} {"src_title": "Lima", "tgt_title": "Lima", "src_document": [{"title": "Přírodní podmínky.", "content": "Lima leží na přímořské rovině na západním úpatí And ve vzdálenosti 12 km od pobřeží Tichého oceánu. Město se nachází průměrně v nadmořské výšce 185 m, nejnižší bod je ve výšce 11 m n. m. a nejvyšší 238 m n. m. Průměrná teplota se zde v lednu pohybuje okolo 23 °C, v červenci okolo 15 °C. V lednu spadne průměrně 3 mm srážek, v červenci 5 mm, celoročně pouze 20 mm. Lima je z tohoto důvodu jedním z nejsušších hlavních měst na světě. Zdejší délka slunečního svitu činí pouze 1284 hodin za rok, z toho 28,6 hodin v červenci a 179,1 hodin v lednu, což jsou výjimečně nízké hodnoty, s přihlédnutím k zeměpisné poloze.", "section_level": 1}, {"title": "Historie města.", "content": "Lima byla založena v roce 1535 španělským dobyvatelem Franciscem Pizzarem. Původní název města zněl \"Ciudad de los Reyes\" (česky: Město králů) a byla sídlem peruánských místokrálů. V roce 1551 zde došlo k založení nejstarší univerzity v Latinské Americe, v roce 1563 ji následovalo divadlo. V roce 1821, kdy bylo vyhlášeno nezávislé Peru, se Lima stala hlavním městem země. Největším městem ve státě se Lima stala v roce 1852, byla totiž postavena nejstarší železnice v Jižní Americe, spojovala Limu a přístav Callao. V roce 1988 bylo historické centrum města zapsáno na seznam kulturního dědictví UNESCO.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavá místa.", "content": "Ve městě se zachovalo mnoho budov vzniknuvších v době španělské nadvlády. V posledních letech se rozšiřuje moderní výstavba města. Náměstí \"Plaza de Armas\" je pomníkem koloniálního období, paláce jej obklopují ze všech stran. Mezi nejvýznamnější z nich patří městská radnice \"Cabildo\", Arcibiskupský palác s vyřezávanými dřevěnými balkony, katedrála (na jejím znovuvybudování po zemětřesení v roce 1746 se podílel i český jezuita Jan Rohra) a palác prezidenta. V bývalém paláci místokrálů sídlí Larcovo muzeum předkolumbovského umění se zajímavou sbírkou erotické keramiky. Obchodní centrum Limy nese název \"Plaza Dos de Mayo\", jeho tvar je kruhovitý. Ve čtvrtích Santiago de Surco, Magdalena, Miraflores a San Isidro se nacházejí vily peruánské smetánky a velvyslanectví. Náměstí \"Plaza San Martín\" nese jméno zakladatele republiky Peru a je symbolem období první republiky.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "V Limě byla roku 1851 uvedena do provozu parní železnice na jihoamerickém kontinentě - trať Lima - Callao. Koněspřežná tramvaj započala provoz v roce 24. 3. 1878 - provozovatelem byla společnost Empresa de Tramways de Lima. V 90. letech měla síť 3 linky, 66 zaměstnanců, 40 vozů a 400 koní. Elektrické tramvaje společnosti Tranvía Eléctrico de Lima y Chorrillos započaly svůj provoz v roce 1904. V roce 1905 byl uveden společností Compañía de Automóviles de Lima do provozu nový dopravní prostředek - 6 autobusů s elektrickým pohonem napájeným z baterií. Bohužel motory byly příliš slabé a baterie často hořely, takže celý experiment po dvou měsících provozu skončil a autobusy byly přestavěny na benzínový pohon. Od roku 1905 také probíhala elektrizace tratí. V rozvoji tramvajové sítě nastal zlom v letech 1928 - 1929, kdy byla zrušena větší část tratí v centru. V roce 1927 limská dopravní společnost Lima Light, Power & Tramways Company objednala v Anglii 6 trolejbusů. Ty byly v roce 1928 nasazeny v trase bývalé okružní tramvajové linky č. 3. Jejich provoz však trval pouhé tři roky. Poté byly trolejbusy přestavěny na tramvaje a ty se udržely v provozu až do 50. let. Jedná se o jediný známý případ přestavby trolejbusu na tramvaj. Po 2. světové válce nastal útlum tramvajové dopravy. V 60. letech bylo v provozu jen 24 vozů z původních 150. V roce 1965 byl provoz tramvají ukončen. O dvě desetiletí později započala výstavba metra. To bylo uvedeno do provozu v roce 2012.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "V Limě sídlí všechny 3 hlavní peruánské fotbalové kluby: Universitario, Alianza a Sporting Cristal.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lima ( \"Lima\") je hlavním městem Peru. Jedná se o administrativní, ekonomické a kulturní centrum země, zároveň je zdaleka největším peruánským městem. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Lima ist die Hauptstadt des südamerikanischen Anden-Staates Peru und die mit Abstand größte Stadt des Landes. Im Verwaltungsgebiet der Stadt, der Provinz Lima, leben 8.574.974 Menschen (Stand 2017). In der Konurbation Limas mit der Hafenstadt Callao leben insgesamt 10.480.000 Einwohner. Beide Städte bilden die Metropolregion Lima (\"Área Metropolitana de Lima\"). ", "id": 2296304} {"src_title": "Papír", "tgt_title": "Papier", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Pojmenování papíru pochází ze slova papyrus. Pro jeho spojení s městem Byblos tak vzniklo i označení pro knihu (bible).", "section_level": 1}, {"title": "Historie užití papíru.", "content": "Papír byl vynalezen někdy ve 3. tisíciletí př. n. l. v Číně, kde byl vyráběn z konopí a až v 1. století př. n. l. se začal papír vyrábět z hedvábných a lněných hadrů. Papír tak, jak ho známe dnes, byl vynalezen v Číně asi roku 105 n. l. Do Evropy se dostal prostřednictvím Arabů. První papírny proto vznikaly ve Španělsku, odkud se pak šířily do Itálie a Francie (12. – 14. století). Od 16. století se pak začaly objevovat papírny i v českých zemích (Zbraslav, Turnov, Frýdlant, Staré Město pražské). Papír byl sice méně kvalitní než pergamen, nicméně byl mnohem levnější. Proto začal pergamen vytlačovat, až nakonec v 16. století papír převládl (na pergamen byly psány jen významné listiny).", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ruční papír.", "content": "Papír byl vyráběn původně ze lněného nebo bavlněného odpadu. Se vzrůstající potřebou papíru však bylo potřeba hledat nové technologie, což vedlo k využívání pilin, slámy a starého papíru (jeho využívání vedlo mnohdy k ničení archiválií). Výroba: nabírání papíroviny z kádě na čerpací formu. Původní čerpací formu tvořil laťový rám vyztužený žebry, na kterých bylo upevněno síto. Forma měla dvě části – síto a snímatelný rám – jeho výškou se řídila vrstva papíroviny a tím i gramáž papíru. Formy si mohl papírník vyrábět sám, ale vyráběli je také formaři. Na ručním papíru se objevují stopy síta (žebrování) nazývaný vergé [veržé] a vodotisky. Objevují se papíry bez stop síta na papíru a bez stop síta v průsvitu – síto bývalo velice husté. Takový papír se nazývá velin.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní výroba.", "content": "Moderní výrobní proces papíru na papírenském stroji, jenž byl vynalezen panem Fourdrinierem, má tyto fáze:", "section_level": 2}, {"title": "Výroba vláknoviny - buničiny.", "content": "Ze vstupního materiálu (dřevěné štěpky) je nejprve vyrobena buničina, případně dřevovina.", "section_level": 3}, {"title": "Příprava.", "content": "Získaná vláknovina se pak upravuje podle typu vyráběného papíru, a to mechanicky a chemicky. Mechanické úpravy – mletí. Vláknina se ve vodní suspenzi mele kontinuálně v diskových mlýnech. Pro měkké savé papíry se vláknina mele velmi málo, avšak pro tukotěsné papíry (pergamenová náhrada) je stupeň mletí velmi vysoký. Chemické úpravy – do vlákniny se přidává kationický škrob (pro zvýšení pevností papíru), barvy, klížidlo (proti rozpíjení tiskových barev nebo inkoustu), plniva – kaolin nebo uhličitan vápenatý (aby nebyl papír průsvitný), retenční prostředky (pro zvýšení výtěžnosti) a další chemické prostředky.", "section_level": 3}, {"title": "Papírenský stroj.", "content": "Vláknitá suspenze natéká na podélné nekonečné síto, na němž dochází k odvodnění vlákniny tak, že vlákna se usazují na povrchu síta a voda protéká do sběrné vany. Dále se může voda ze spodní strany síta odsát sacími skříněmi. Papírový list se snímá ze síta pomocí plstěnce do lisové části (několik válcových lisů za sebou), kde se lisováním odstraní další voda z papírového listu. Protože již není možné mechanicky odstranit zbývající vodu v papírovém listu, musí se papírový list sušit na válcích, které jsou vytápěny párou. Ve středu sušicí části může být umístěno natírací zařízení pro povrchové úpravy papíru (povrchové klížení nebo natíraní). Na konci papírenského stroje může být kalandr. Je to zvláštní lis, kde se papír povrchově uhlazuje. Pak následuje navíječ, na něj se papírový list navíjí do rolí nebo stůl, na kterém se papír řeže na formáty.", "section_level": 3}, {"title": "Formování do archů.", "content": "Směs celulózy se dále ředí vodou, výsledkem je velmi jemný neusazený kal (suspenze). Tato zředěná suspenze se cedí přes jemné, pohybující se síto, v nekonečný pás papíroviny. Vodotisk může být vložen do papíru v této fázi procesu. Tento pohybující se pás je stlačen a sušen do spojitého pásu papíru. V případě formového procesu, množství celulózy je nabráno do formy s drátově-sítovým základem (nebo jiným cedicím zařízením), tedy vlákna jsou položená na sítu, a nadbytečná voda může být odceděna mimo. Nyní lze použít tlak na odstranění přebytečné vody. Papír pak může být odebrán z formy, vlhký nebo suchý, a lze pokračovat v dalším zpracování. Většina hromadně vyráběného papíru se vyrábí použitím spojitého (Fourdrinierova) procesu pro vytvoření listu. Po vysušení tento spojitý list může být nařezán podélně a příčně na požadované rozměry. Standardní rozměry archů jsou předepsané regulačními orgány Mezinárodní organizace pro standardizaci (International Organization for Standardization – ISO).", "section_level": 3}, {"title": "Další přísady.", "content": "Neupravený papír, který obsahuje jen stlačenou a usušenou celulózu, je velmi savý (např. savý papír), a neposkytuje dobrý povrch pro psaní nebo tisk. Proto je v papíru použito velké množství přísad na dodání požadovaných vlastností. Ty jsou použity v povrchové vrstvě zvané apretura. Přísady apretury jsou často polymery navrženy tak, aby poskytovaly lepší povrch pro tisk. Škroby, jako je polyvinylacetát (polyvinyl acetate – PVA), jsou velmi často používané, ale kolik je typů papíru, tolik typů apretur je použito. Povrchové vrstvy též mohou být hlazeny, aby se na papír lépe psalo. Struktura neupraveného papíru je drsná, a proto se pro dosažení větší hladkosti používají povrchové vrstvy sestávající z latexu nebo jiných pojiv a plnidel, jako jsou kaolin nebo uhličitan vápenatý. Lesklé, hedvábné nebo kamínkové papíry, jako časopisecký papír (pro vnitřní stránky), se vyrábějí tímto způsobem. Lesklého efektu (např. na obálkách módních časopisů) se dosáhne na konci tiskového procesu, lakováním nebo laminováním, a není tedy vlastností papíru. Jiné přísady se používají pro rozšíření různých vlastností papíru, nejčastějšími z nich jsou optické zjasňovače (OZP), které dodávají papíru modrý odstín. Dalšími přísadami mohou být plnidla, klížidla, retenční prostředky,odpěňovače a další, které dodávají papíru vzhled a požadované vlastnosti. „Granitový papír“ je název papírové suroviny obsahující velmi jemná obarvená vlákna buď z látky nebo z papíru.", "section_level": 3}, {"title": "Sušení.", "content": "Papír se suší i několikrát během výroby (suchý papír je mnohem pevnější než vlhký, proto je lepší papír usušit a předejít tak jeho protržení a zastavení produkční linky).", "section_level": 3}, {"title": "Recyklace papíru.", "content": "Papír patří mezi recyklovatelné materiály. V Česku se na jeho třídění používá modrý kontejner. Na označení papírových obalů vhodných k recyklaci se používá standardní recyklační symbol s číslem uvnitř nebo s označením PAP podle normy ČSN 77 0052-2. Jedná se o vlnitou lepenku (číslo 20), hladkou lepenku (číslo 21) a papír (číslo 22-39). Papír lze recyklovat i opakovaně, nicméně sedminásobná recyklace je na hranici technických možností a v praxi se této hranice nedosahuje.", "section_level": 2}], "src_summary": "Papír je tenký, hladký materiál vyráběný zhutněním vlákna. Použitá vlákna jsou obvykle přírodní a založená na celulóze. Nejobvyklejší materiál je buničina vyrobená ze dřeva (většinou smrku), či ze sekundárních vláken (sběrový papír), ale mohou být použity i jiné rostlinné vláknité materiály jako bavlna, a konopí, vlákna bource morušového, ale i jiné alternativní suroviny, výjimečně (třeba na Srí Lance) ze sloního trusu. Teplota vzníceni nad 185 °C. ", "tgt_summary": "Papier (von, aus ‚ Papyrusstaude‘) ist ein flächiger Werkstoff, der im Wesentlichen aus Fasern pflanzlicher Herkunft besteht und durch Entwässerung einer Fasersuspension auf einem Sieb gebildet wird. Das entstehende Faservlies wird verdichtet und getrocknet. ", "id": 629899} {"src_title": "Jam session", "tgt_title": "Jam-Session", "src_document": [{"title": "Jazz.", "content": "Newyorská jazzová scéna během 2. světové války byla proslavená svými jam sessiony po zavírací hodině. Jednou z nejslavnějších byl pravidelný „after-hours“ jam v Minton's Playhouse v New York City, který fungoval od roku 1940 až do počátku 50. let. Jam sessiony v Minton's byly úrodným místem setkání a také půdou, na které se prosadili jak zavedení sólisté jako Ben Webster a Lester Young, a mladší jazzoví muzikanti, kteří se brzy měli stát vedoucími exponenty hnutí bebop, včetně Theloniouse Monka (pianista v Minton's house), Charlieho Parkera a Dizzyho Gillespieho. Jamy v Minton's byly legendární svými vysoce soutěživými „cutting contesty\" (soutěž „kdo s koho“), při kterých se sólisté snažili udržet se s domácí kapelou a překonat jeden druhého ve schopnosti improvizace.", "section_level": 1}, {"title": "Rock.", "content": "Jak se instrumentální dovednosti popových a rockových muzikantů zlepšovaly v šedesátých a na počátku sedmdesátých let, stalo se jamování na pódiu také pravidelným rysem rockové hudby; kapely jako Pink Floyd, Cream, The Jimi Hendrix Experience, Deep Purple, The Grateful Dead, Led Zeppelin, Santana a Allman Brothers Band zařazovali živou improvizaci klidně i v délce nad patnáct minut. Některé znamenité nahrané jamy v oblasti rocku:", "section_level": 1}, {"title": "Jam bandy.", "content": "Poslední dobou se jam band stal vlastním svébytným žánrem; ve stopách tvůrců jam bandu, Grateful Dead, představení skupin včetně Phish, moe., Umphreys Mcgee, a Widespread Panic obsahují výživné improvizační sessiony. Další kapely, jako Red Hot Chili Peppers také pravidelně zařazují živé jam sessiony. Progresivní rockové kapely Coheed and Cambria často končí svá show jam sessionem na motivy jejich songu „The Final Cut“ s různými nástroji.", "section_level": 2}, {"title": "Bluegrass.", "content": "Bluegrassová hudba také zahrnuje jamy do své tradice. Bluegrassové jamy se „dějí“ na parkovištích a v kempech bluegrassových festivalů, v obchodech s hudebninami, barech a restauracích a na pódiích. Bluegrassové jamy bývají rozděleny podle úrovní hráčských dovedností. Pomalé jamy (slow jams) pro začátečníky jsou vstupní branou. Otevřené bluegrassové jamy (open bluegrass jams) jsou otevřeny všem příchozím, avšak od hráčů na otevřeném jamu se očekává určitá úroveň dovedností. Schopnost slyšet pořadí akordů a dodržovat rytmus jsou základními předpoklady; schopnost hrát improvizovaná sóla, která obsahují alespoň náznak melodie, jsou žádoucí. Jamy, které vyžadují pokročilou muzikální dovednost jsou obecně soukromé (uzavřené), je potřeba pozvánky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jam session je hudební činnost, kdy muzikanti hrají (tj. „jamují“) pomocí improvizace, bez náležité přípravy nebo předem definované aranže. Jam sessiony se často využívají pro účely tvorby nového materiálu, nalezení vhodných aranží, anebo jednoduše jako sociální setkání anebo společné procvičení. Jam sessiony mohou být založeny na existujících písních nebo skladbách, mohou být volně založeny na dohodnutých akordových postupech anebo schématu navržených jedním z účastníků, anebo mohou být naprosto improvizační. Jam sessiony jsou různého druhu, od velmi volných setkání amatérů až po sofistikované improvizované nahrávací sessiony, jejichž cílem je po editaci vydání v určité formě pro veřejnost.", "tgt_summary": "Eine Jam-Session (von englisch \"jam\": Jargon für „improvisieren“ und \"session\": „Sitzung“, „Veranstaltung“; häufig auch Jamsession) ist ein zwangloses Zusammenspiel von Musikern, die üblicherweise nicht in einer Band zusammenspielen und -singen.", "id": 2298290} {"src_title": "Mechanický pomeranč (kniha)", "tgt_title": "Uhrwerk Orange (Roman)", "src_document": [{"title": "Obsah knihy.", "content": "Kniha je rozdělena na 3 části začínající pokaždé slovy: „Co teda jako bude, he?“", "section_level": 1}, {"title": "1. část.", "content": "Hlavní postavou a vypravěčem je mladý Alex, který namísto školy chodí do krámků s hudbou a posléze ji poslouchá u sebe v pokoji na posteli. Na rozdíl od svých vrstevníků je však vášnivým posluchačem vážné hudby – především Beethovena. Ze začátku knihy nás Pokorný Vypravěč, jak se Alex nazývá, zavede do ukázkového večera, kdy se nejprve se svou partou sejde v mléčném baru Korova (zde pili tzv. mlíko plus – mléko namíchané s alkoholem, popřípadě nějakou drogou). Poté se jako parta sebrali a vyrazili ven zmlátit starší lidi nebo přepadat mladé holky, aby nakonec skončili v baru, kde koupí skotskou starým dámám, které jim opilé potvrdí alibi. Takhle probíhá prakticky každý večer, aniž by je někdo chytil (díky již zmíněným starým dámám). Jako „přilepšení“ a „osvěžení“ se vydají na větší tah do bytů a domů, kde znásilňují manželky, mlátí manžely a samozřejmě kradou, aby mohli příštího večera zopakovat svůj „rituál“. Celá dlouhá noc končí znovu v Korově, ale tahle skončí trochu jinak. Do podniku přijde společnost, v níž jedna žena zazpívá jeho oblíbenou árii, kterou Tupoun (nejméně inteligentní člen party) ocenil prskáním. Za což jej Alex udeřil. Protože se prohlásil za vůdce party, dostal se do konfliktu se zbytkem jeho „členů“, kteří mu tuto vizi zpochybňovali. Na usmířenou přijal jejich návrh na velkou akci, kdy se vkradou do Fary, kde žila stará žena s kočkami. Alex se dostane dovnitř, ale ženu udeří tvrdě při potyčce do hlavy. Na útěku z bytu je omráčen Tupounovým řetězem, aby jej našla na místě policie. První část končí tím, že se Alex, kterému ještě nebylo 15 let, dostává do vězení za vraždu starší ženy.", "section_level": 2}, {"title": "2.část.", "content": "Náš \"Pokorný Vypravěč\" se tedy ocitá ve vězení STANAZU (Státní nápravné zařízení). S většinou kriminálníků si rozuměl a postupem času si zde začal budovat pozici za pomoci místního kaplana, jehož si získal na svou stranu studiem Bible a dobrým chováním. Za jeho vlivu by se snad dostal z vězení dříve na podmínku, ale jelikož se mu nechtělo čekat déle, než bylo nutné, souhlasil s programem dr. Ludovica. (Nabídli mu jej, jelikož jednoho dne do cely přibyl nový vězeň, kterého on a jeho spoluvězni ukopali. Vina však padla na jeho bedra, čímž se stal právě pro tento program ideálním „materiálem“.) Program dr. Ludovica měl zajistit, aby se násilníci stali dobrými lidmi. Alex tedy jako symbol nového programu vlády zbavit se zločinu, nastoupí léčbu u dr. Brodskyho. Podstatou téhle léčby je podat „pacientovi“ dávicí léky načež jej poslat do „kina“ a násilím jej přimět se dívat na několikahodinové filmy o násilí. Výsledek – násilí má člověk poté navždy spojen s pocitem nechutenství. Tedy sotva pomyslí či se dokonce pokusí o násilí vyvolá to v něm zvracení a násilí tak nebude schopen vykonat. Vedlejším účinkem této léčby však byla – bohužel? – také nenávist k hudbě, která byla kulisou pro promítané filmy (pro Alexe naneštěstí také Beethoven). A tak je po 14 dnech léčby představen společnosti na malém představení – zkoušce. Tam do něj mlátí a svádí jej, avšak on je jako malé děcko neschopen jakéhokoliv činu. Je tedy propuštěn na svobodu.", "section_level": 2}, {"title": "3.část.", "content": "Alex se tedy vrací do zcela změněného starého světa. Doma nachází svůj pokoj v rukou cizího člověka, kterému rodiče dočasně poskytli pronájem. Jeho parta je také rozpuštěna – Jiřík byl zabit na nějaké akci, o Pítrsovi nikdo nic neví a s Tupounem se Alex setká, aniž by chtěl. V knihovně jej pozná jedna z jeho obětí, která si pokouší vylít svůj hněv jeho lynčováním. Na(ne)štěstí brzy přijede policie, kde je jako jeden z policistů zaměstnán Tupoun a druhý, Billy, byl členem nepřátelské party. Zavezou Alexe daleko za město, kde jej zmlátí a zanechají napospas osudu. Omlácený se doplazí k nejbližšímu domu, který jej láká svým nápisem DOMOV. Uvnitř si uvědomí, že tu již jednou byl – surově zmlátil majitele a znásilnil jeho ženu (ta později v důsledku toho zemřela). Zdá se, že majitel teď Alexe nepoznává a ochotně mu pomáhá. Zavolá své přátele, příslušníky prapodivné politické strany, kteří chtějí Alexe použít jako zbraň proti nynější vládě – prezentovat jej jako oběť moderní doby. Dalšího dne zjišťuje, co to znamená být obětí, když se probudí v pokoji, kde ze všech stran hraje hlasitě nezastavitelná hudba. Tenhle pocit je pro něj natolik nesnesitelný, že raději vyskočí z okna. Za několik dní se probouzí v nemocnici. Při myšlence na násilí mu již není zle a ministr vnitra přichází s nabídkou vyrovnání. Pomohl mu od předchozí léčby, věnuje Alexovi stereo a práci pročež má podpořit jeho vládu. Alex samozřejmě souhlasí. Po návratu z nemocnice se vše vrací do starých kolejí. Náš Pokorný Vypravěč nám představuje novou partu – velmi podobnou té staré. Jediná změna je pouze v tom, že se Alex bitek nezúčastňuje, ale vydává pouze rozkazy. Nebaví ho to, jelikož ve dne dělá za slušné peníze práci, která ho baví, a náhle se mu nechce riskovat pro svou partu, ba ani utrácet. Při procházce potká v kavárně Pítrse. Zjistí, že je již ženatý a má pěknou manželku, která jej miluje. Dokonce ani nemluví tzv. týnovskou mluvou (naopak je sám pro smích, že s ní ještě hovoří) a zatouží po tom samém. A tak Alex dospěje v 19 letech, kdy vlastní rozsáhlé záznamy v trestním rejstříku, má za sebou pokus o sebevraždu a o drogových zkušenostech a alkoholismu ani nemluvě. Přesto se nedá říct, že by se polepšil. Alex nikdy nepřiznal, že by udělal něco špatně, ani kvůli svým činům necítil žádnou lítost. Naopak se neustále prezentuje jako oběť.", "section_level": 2}, {"title": "Úryvek z díla.", "content": "\"„CO teda jako bude, he?“\" \"To jsem byl já, teda Alex, a tři moji frendíci, to jako Pítrs, Jiřík a Tupoun, kterej je opravdu tupej, a seděli jsme v mlíčňáku Korova a decidovali se, co budeme ten večer dělat, když je venku zima jak v prdeli, i když aspoň že neprší. Mlíčňák Korova byl typickej plac plus-mlíko, a vy jste už, bratři moji, snad pozapomněli, jak tyhle placy vypadaly, věci se dnes tak kvikle měněj a všichni strašně rychle zapomínaj a ani noviny se moc nečtou. Takže to byl takovej plac, kde se prodávalo mlíko plus něco k tomu, nesměl se tam prodávat chlast, ale neexistoval tehdá zákon, aby nemohli strčit nějaký věšči do starýho mlíka, takže jste to mohli drinkat se syňágou, toldou nebo hňácpem nebo s pár jinejma věščma, který vám poskytly nádhernou chorošnou čtvrthodinku, ve který ste oslavovali Boga se všema Svatejma a andělskýma chórama, který ste klíďo strčili do kapsy a v hedce vám přitom vypalovaly rachejtle. Nebo ste mohli drinkat mlíko s nožema, jak jsme tomu říkali, což vás posílilo a nachystalo na malou svinskou přesilovku, právě tohle jsme si drinkali toho večera, o kterým jsem vám začal povídat.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Mechanický pomeranč (původně anglicky A Clockwork Orange) je román z roku 1962, jehož autorem je britský spisovatel Anthony Burgess. Do češtiny jej přeložil Ladislav Šenkyřík, který z lingvistických a historických důvodů místo ruštiny (originálního základu fiktivního \"jazyka týnů\") použil směs anglicismů, rusismů a germanismů. Kniha byla časopisem Time vybrána mezi sto nejlepších anglicky psaných románů z období 1923 až 2005.", "tgt_summary": "Uhrwerk Orange oder Die Uhrwerk-Orange () ist ein 1962 veröffentlichter Roman von Anthony Burgess. Stanley Kubrick verfilmte das Werk 1971 unter gleichem Titel. Das Magazin Time zählt diesen Roman zu den besten 100 englischsprachigen Romanen, die zwischen 1923 und 2005 veröffentlicht wurden. 2015 wählten 82 internationale Literaturkritiker und -wissenschaftler den Roman zu einem der bedeutendsten britischen Romane. ", "id": 1450837} {"src_title": "Indiáni", "tgt_title": "Indianer", "src_document": [{"title": "Pojmenování.", "content": "Původní obyvatelé USA jsou označováni jako Američtí indiáni (lépe jako původní Američané – v angličtině \"Native Americans\"); specifickou skupinou jsou původní obyvatelé Aljašky. Označení indián jako první použil Kryštof Kolumbus v domnění, že se plavbou na západ přes Atlantik dostal k východnímu břehu Indie nebo přesněji k indonéským ostrovům. Označení indián pro původní obyvatele Ameriky je natolik vžité, že se běžně užívá v češtině i v dalších jazycích, ačkoli může být zavádějící. Například v angličtině slovo \"Indian\" znamená jak amerického indiána, tak Inda, proto se pro původní obyvatele Ameriky používá často označení \"American Indians\" nebo zkráceně \"Amerindians\", případně \"Native Americans\" (Původní Američané). Starší označení rudoch (), by se pro svůj pejorativní kontext používat nemělo. Ačkoli bývá spojováno s barvou pleti indiánů, která má u většiny kmenů bronzový až červenohnědý odstín, jeho motivací zřejmě bylo spíš oblíbené červené malování obličeje i celého těla okrem (Severní Amerika) nebo barvivem z oreláníku (Amazonie, Karibská oblast, Mexiko). Mezi původní obyvatele Amerik někdy jsou (a jindy ne) řazeni také obyatelé arktických oblastí, zejména Aleuti nebo Inuité, kteří do Ameriky dorazili později a mají více příbuzného genomu s původními obyvateli ruského Dálného východu. Označení původní obyvatelé Kanady zahrnuje První národy, Inuity a Métise. Ti se stále identifikují s původními obyvateli. Naopak za novou a svébytnou skupinu se například chápou mesticové, kteří žijí ve většině zemí bývalé Hispanoameriky. Pojem \"Amerikanoindián\" není příliš používán.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První osídlení.", "content": "Podrobnosti o příchodu Paleoindiánů do Amerik jsou stále předmětem výzkumů. Obecně se má za to, že Severní a Jižní Amerika byly poslední osídlené kontinenty světa. Během poslední doby ledové (Wisconsin) (před 50 000 až 17 000 lety) pokles hladiny oceánů umožnil lidem přejít Beringův průliv přes tzv. Beringovu šíji, která spojovala Sibiř s Aljaškou. Nicméně kvůli nemožnosti přejít přes ledovce byli tito noví osídlenci Ameriky uvězněni po tisíciletí v oblasti Aljašky. Původní obyvatelé Amerik tak mají tyto jedny společné předky. Zhruba před 16 500 lety začal ledovec tát a lidé se tak začali přesouvat východně a jižně do dnešní Kanady. Věří se, že tito lidé se vydali na cestu, když pronásledovali stáda dnes vyhynulých zvířat z Pleistocénu. Používali koridory mezi tajícími obřími ledovci. Jednou z nich byla také cesta v regionu Pacific Northwest. Datování je ovšem stále diskutováno. Shoda panuje nad tvrzením, že rozmach osídlení Amerik lze datovat do období před 16 000 až 13 000 lety. Nejstarší archeologické nálezy pocházejí z období před 13 500 lety, důvodem ale také je, že řada oblastí, kde dříve mohli lidé žít je dnes hluboko pod hladinou moří.", "section_level": 2}, {"title": "Předkolumbovská doba.", "content": "Předkolumbovská doba označuje rozsáhlé dějinné období od mladého paleolitu po kolonizaci Amerik Evropany v 16. století. Ačkoliv se u konce etapy technicky jedná o léta 1492 až 1504, ve kterých do Amerik cestoval Kryštof Kolumbus, v praxi jde spíše o různou dobu, kdy Evropané zásadně zasáhli do životů jednotlivých původních etnik a národů. Jako první lze zmínit významnou civilizaci Norte Chico, která se řadí mezi prvních šest významných civilizací světa a byla ve stejné době stejně technologicky rozvinutá jako starověký Egypt. Mnoho dalších říší Amerik později dosáhlo značného rozvoje inženýrství, zemědělství, astronomie, organizace společnosti nebo obchodu. Zejména lze jmenovat říše v Mezoamerice: Olmékové, Toltékové, Teotihuacán, Aztékové nebo Mayové; a v Andách: Incká říše nebo močická kultura. Řada civilizací vymizela ještě před příchodem Evropanů a zprávy o jejich existenci se dochovaly jen v orální historii a z archeologických výzkumů. Pár civilizací, jako například Mayové, Olmekové, Mixtekové, Aztékové a Nahuaové, měly vlastní psaný jazyk a tím vlastní historické záznamy. Nicméně tehdejší evropští kolonizátoři ve snaze vymýtit pohanství spálili či jinak zničili řadu předkolumbijských textů. Pouze malé množství textů se podařilo uchovat až do dnešních dnů. Podle původních záznamů obyvatel Amerik i evropských kolonialistů byla řada tamních civilizací na značném technologickém stupni vývoje. Například město Tenochtitlán (část dnešního Ciudad de México) v Aztécké říši bylo s cca 200 000 obyvateli jedním z největších měst své doby. Celá říše měla kolem pěti milionů obyvatel. Tenochtitlán tak měl stejně obyvatel jako Paříž, v 16. století největší město Evropy. Pro porovnání města Londýn, Madrid nebo Řím měla v té době 50 000 obyvatel. Celá Anglie měla tři miliony obyvatel. Tyto údaje svědčí o značných znalostech zemědělství a správy státního útvaru, které jsou nutné pro zachování takto početné populace. Další úspěchy zaznamenaly v matematice a astronomii, kdy se vybrané civilizace pyšnily například velmi přesnými kalendáři.", "section_level": 2}, {"title": "Evropská kolonizace.", "content": "Evropská kolonizace Amerik ze základu změnila život a kulturu původních obyvatel. Ačkoliv neexistují záznamy o celkovém počtu obyvatel Amerik v předkolumbovské době. Z výzkumů se odhaduje, že celková populace všech původních obyvatel Ameriky se v prvním století od příchodu Evropanů snížila o 80 až 90 %. Většina tohoto poklesu byla zapříčiněna infikováním afro- a euroasijskými chorobami, na které původní obyvatelé Amerik neměli vyvinuté protilátky. Původní Američany tak zdecimovaly epidemie pravých neštovic, spalniček a cholery, které s sebou přivezli první Evropané. Šíření chorob se výrazně zvýšilo při kontaktu s prvními africkými otroky, které začali Evropané vozit do Amerik. Ti, stejně jako původní obyvatelé Amerik, neměli oproti Evropanům, s těmito chorobami zkušenosti a jejich příznaky tak byly mnohem horší a infekčnější. Vedle nemocí ovšem původní obyvatele vraždili také sami Evropani, kteří zmasakrovali nejedno etnikum. Například podle sčítání provedeného v roce 1894 vládou USA, bylo během Indiánských válek v 19. století zavražděno 19 000 Evropanů a 30 000 původních obyvatel Severní Ameriky. První původní obyvatelé, kteří se na konci 15. století setkali s Evropany (výpravou Kryštofa Kolumba) byli Taínové. Jejich říše na Velkých Antilách čítala kolem 250 000 osob. Do třiceti let od setkání s Kolumbem jejich populace klesla o 70 %. Většina z nich zemřela při epidemiích spalniček a neštovic. Nucená převýchova Taínů během enconmiendy vedla k povstání z let 1511 až 1529, které ovšem Španělé potlačili a povstalce zavraždili. V důsledku represí se u Taínů vyvinulo sebevražedné chování, kdy si ženy způsobovaly potraty a muži se vrhali z útesů nebo požívali jedy. Povstání vedla v roce 1513 k ukotvení zákonů z Burgos, které jako první upravovaly chování Španělů k původnímu obyvatelstvu Amerik a zmírňovaly conquistu. Pokles populace původních obyvatel pokračoval. Již 150 let od příchodu Evropanů zůstalo naživu pouze 5 % původních obyvatel. Postup decimace národu je dobře patrný na záznamech Incké říše. V roce 1518 zde vypukla epidemii pravých neštovic zavlečených Evropany, která usmrtila třetinu až polovinu populace. V roce 1546 se přidal tyfus. Roku 1556 znovu propukla epidemie neštovic a objevila se i chřipka. V roce 1614 Inky zasáhla epidemie záškrtu a smrtící dílo završily v roce 1618 spalničky. V roce 1520 usmrtila epidemie neštovic 150 000 obyvatel Tenochtitlánu a pomohla tak Hernánu Cortésovi v roce 1521 dobýt Aztéckou říši. Důvodů, proč původní obyvatelé podlehli evropským chorobám v takovém masovém počtu je několik. Jedním z nich je, že některé nemoci, jako například neštovice, pochází od domestikovaných evropských zvířat (např. kráva), která se v Amerikách nevyskytovala. Evropané si tak skrze tisíciletí vypěstovali odolnost, kterou původní obyvatelé Amerik nemohli mít. Dalším důvodem bylo, že řada z těchto chorob byla zvládnutelná, pokud se jim člověk vystavil již v dětství (například žlutá zimnice). U dospělých pak měly mnohem závažnější a často smrtící projevy. V Karibiku byli v důsledku kolonizace téměř vyvražděni Aravakové, kterých se roku 1550 dožilo jen kolem 500. Epidemie evropských chorob usmrtili během prvního století po příchodu Evropanů až 67 % původních obyvatel Severní Ameriky. Během 150 let se epidemie rozšířily po celých dnešních USA. Až v roce 1832 vláda USA pořádala první očkování původních obyvatel proti neštovicím. Evropané do Amerik dovezli také koně, kteří byli v Americe vyhynulí již několik tisíciletí. Řada původních obyvatel je následně začala používat při lovu apod. (zejména v oblasti Velkých planin a Patagonii.", "section_level": 2}], "src_summary": "Indiáni (lépe Původní obyvatelé amerického kontinentu) je označení pro předkolumbovská domorodá etnika a národy Severní, Střední a Jižní Ameriky a jejich potomky. ", "tgt_summary": "Indianer ist die im Deutschen verbreitete Sammelbezeichnung für die indigenen Völker Amerikas bzw. deren Angehörige. Nicht dazu werden die Eskimovölker und Aleuten der arktischen Gebiete sowie die Bevölkerung der amerikanischen Pazifikinseln gezählt. Ihre Vorfahren haben Amerika in frühgeschichtlicher Zeit von Asien aus besiedelt und dort eine Vielzahl von Kulturen und Sprachen entwickelt. „Indianer“ ist dabei eine Fremdbezeichnung durch die Kolonialisten, eine entsprechende Selbstbetitelung der weit über zweitausend Gruppen besteht nicht. Allerdings gibt es übergreifende Begriffe in Kanada, in den USA sowie im ehemals spanischen und im portugiesischen Teil Amerikas. ", "id": 2268813} {"src_title": "Tabák", "tgt_title": "Tabak (Gattung)", "src_document": [{"title": "Pěstování.", "content": "V současné době se tabák pěstuje nejen v oblasti původu, ale celkem v 117 zemích světa, kde je 33 milionů pěstitelů, v podstatě po celém světě, v pásmu 45° s.š. a 30° j.š. na ploše přibližně 5,14 milionů hektarů. Tabáková pole najdeme i v Německu, na Slovensku a Polsku. V Česku se tabák také pěstoval, ale pouze do roku 1994. V minulosti byla největším producentem tabáku Severní Amerika – zejména USA. V současné době jsou velkými pěstiteli Čína, Indie, Brazílie, ale i africké země, jako jsou Zimbabwe, Malawi, Kamerun. Z početné řady druhů tabáků se pro pěstování hodí k výrobním účelům jen dva druhy, a to tabák virginský (\"Nicotiana tabaccum\") a tabák selský (\"Nicotiana rustica\").", "section_level": 1}, {"title": "Průmyslové využití tabáku.", "content": "Z hlediska hospodářského hodnotíme tabák jako důležitou surovinu pro průmyslové zpracování. Tabák poskytuje průmyslu nejen listy, ale i semena a stvoly. Tabákové listy jsou především surovinou pro tabákový průmysl, ale jsou zároveň důležitou surovinou pro chemický průmysl. Z listů se vyrábí nikotin, anabasin, kyselina jablečná, kyselina citrónová a chlorofyl. Tyto výrobky se mohou vyrábět z různých tabákových odpadů nebo z celých listů speciálně pěstovaných odrůd, jako je: Tabákové květy jsou důležitou surovinou pro získání vonných látek pro kosmetický průmysl. Jedná se především o odrůdy Nicotiana affinis a Nicotiana sandereae. Tabákové semeno se lisuje a vylisovaný olej je výchozí surovinou laků a fermeží, ale po úpravě se dají i konzumovat. Pokrutiny po lisování semen jsou dobrým krmivem pro zemědělská zvířata. Stvol je surovinou pro výrobu celulózy nebo může sloužit jako otop.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tabák (\"Nicotiana\") je rod rostlin z čeledi lilkovité. Pochází z Ameriky. Tabák je ale také pojmenování pro známý produkt z listů této rostliny. V listech je obsažen alkaloid nikotin, kvůli kterému se tabák užívá ve formě cigaret, doutníků a pro použití v dýmkách. Do Evropy se tabák dostal z Ameriky díky Walterovi Raleighovi v době vlády anglické královny Alžběty I.", "tgt_summary": "Tabak () ist eine Pflanzengattung in der Familie der Nachtschattengewächse (Solanaceae). Mit etwa 75 Arten gehört sie zu einer der artenreicheren Gattungen innerhalb dieser Familie. Viele Arten erzeugen in den Wurzeln Nikotin oder andere Alkaloide, welche sie in den Blättern einlagern und die der Abwehr von Fraßfeinden dienen. Von wirtschaftlicher Bedeutung sind vor allem die Sorten der Arten \"Nicotiana tabacum\" und \"Nicotiana rustica\", die zur Herstellung von Tabakwaren genutzt werden.", "id": 1905396} {"src_title": "Rudolf Steiner", "tgt_title": "Rudolf Steiner", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Rudolf Steiner se narodil jako syn železničního úředníka, dostalo se mu římskokatolického křtu a jako chlapec ministroval v katolickém kostele v Neudörflu. Od 11 let studoval na vídeňském reálném gymnáziu ve Wiener Neustadtu, kde v roce 1879 maturoval. Zajímala ho hlavně matematika a deskriptivní geometrie, soukromě studoval latinu a řečtinu a četl Kanta. Roku 1879 se zapsal na Vysoké učení technické ve Vídni s úmyslem stát se inženýrem. Již v osmi letech se u něho, podle jeho slov, objevily jasnovidné schopnosti. Tím se mu prý otevřela možnost \"\"žít od toho okamžiku s duchovními bytostmi přírody\".\" Na cestách do Vídně se seznámil s Felixem Koguzkim, formálně nevzdělaným, ale duchovně založeným bylinkářem, který Steinerovi ukázal \"\"instinktivní vědění pravěku\"\". Také se tehdy setkal s osobou, jejíž jméno nikdy nezveřejnil, nazýval ji \"Mistr\", a ten Steinera zasvěcoval do spirituálního obrazu světa. Zároveň ho tento \"Mistr\" přivedl na myšlenku prosadit tento způsob nazírání na svět v západním světě. Ve Vídni docházel mezi umělce a vzdělance a diskutoval zde s představiteli kultivovaného katolicismu o reinkarnaci a christologii. S argumentací katolických teologů byl nespokojen, nesouhlasil s jejich popíráním možnosti reinkarnace. Jeho učitel, literární historik Karl Julius Schröer ho seznámil s pracemi Johanna Wolfganga von Goetha a Steiner se podílel na vydávání jeho spisů. Goethe zavedl do botaniky pojem \"metamorfóza\". Vysvětloval tímto pojmem skutečnost, že v přírodě se vše živé vyvíjí, nic nezůstává tak jak to Bůh kdysi stvořil. Nevědomky na tuto ideu navazoval svou prací Charles Darwin. Profesor Schröer doporučil Steinera vedení Goethova a Schillerova archivu ve Výmaru. V následujících sedmi letech Steiner dokončil filosofický základ své vědy - antroposofie - a získal titul doktor filosofie na universitě v Rostocku. Název jeho disertační práce byl: \"Prolegomena k dorozumění filosofického vědomí se sebou samým\". Pod vedením Rudolfa Steinera byl roku 1913 u Dornachu blízko švýcarské Basileje započata stavba celodřevěné budovy nazvané Goetheanum. Na stavbě se podíleli příslušníci sedmnácti národů. Budova byla projektována ve stylu zohledňujícím zákony organického života a metamorfózy. Stavba vyhořela, pravděpodobně podpálena nacisty o silvestrovské noci roku 1922. Obnovená stavba Goetheanea byla postavena z betonu. V budově sídlila \"Svobodná vysoká škola pro duchovní vědu\". Přírodovědná sekce školy vydala v roce 1928 knihu německého lékaře Hermanna Poppelbauma \"\"Člověk a zvíře\"\". Dílo vzniklo po setkání Poppelbauma s Rudolfem Steinerem a jeho antroposofií. Práce se zabývá rozdílem mezi člověkem a zvířetem, přičemž z hlediska vývojového není toto dilema stále ještě rozřešeno. Steiner zemřel 30. března 1925, zůstalo po něm monumentální dílo. Na šest tisíc přednášek, většina stenograficky zapsaná, 300 publikací, které dále ovlivnily další literaturu. Antroposofie, věda Steinerem založená, se stala součástí speciálních vědeckých, uměleckých i praktických oborů, opírajíc se nikoli o tradice či spekulace, ale o přímé poznání světa.", "section_level": 1}, {"title": "Filosofie.", "content": "V roce 1894 vydal knihu \"Filosofie svobody\" s podtitulem \"Výsledky duševního pozorování podle přírodovědné metody\". V roce 1902 vstoupil Steiner do Teosofické společnosti. Ideálem teosofů byla syntéza všech existujících náboženství. Tato idea by však nakonec vedla k nekritickému synkretizmu. Tento směr Steinerovi nevyhovoval a proto Teosofickou společnost opustil a založil vlastní samostatnou Antroposofickou společnost. Rudolf Steiner zastával myšlenku, že idea znovuvtělování lidských individualit může přinést lidstvu smysl a cíl: \"\"Jako kdysi dozrál čas k přijetí koperníkovského světového názoru, tak dozrála naše doba k tomu, aby přivedla učení o reinkarnaci a karmě k všeobecnému vědomí...\"\" V Steinerově vědě má nezastupitelné místo christologie. Nazírá na Krista ne tak, jak ho ukazují evangelia a církev, ale jako na božskou kosmickou bytost, která sestoupila na zem, aby se při Ježíšově smrti spojila se zemí a lidstvem a dala tak impulz k dalšímu vývoji lidstva a jeho produchovnění. Rudolf Steiner nehlásal nové náboženství, nechtěl zakládat novou sektu či hlásat teologii. Ukazoval možnost nového zážitku Krista pomocí nadsmyslového vnímání, a to pro celé lidstvo bez ohledu na náboženskou víru, církevní příslušnost či vyznání. Duchovní věda má umožnit pochopit nadsmyslové vnímání. Antroposofie má schopnost nadsmyslového vnímání prokázat a lidstvo v tomto směru poučit. Steinerův životopisec Johannes Hemleben napsal v roce 1963: \"\"V osudovém dilematu současného lidstva, stojícího, jako snad nikdy v dějinách, na pokraji propasti, jeví se osobnost Rudolfa Steinera, velkého neznámého našeho věku, jako ukazatel cesty vedoucí k pochopení nevědomých proudů a možností vývoje a otevírající netušené oblasti poznání. Jeho vpravdě nadlidské dílo je možno nazvat zkušebním kamenem vědomí člověka 20. století. Zneuznáváno a zamlčováno oficiální kulturou, která si tak mnohdy s tragickou zaslepeností uzavírá cestu k objasnění základních problémů života (pokud nečerpá z jeho poznatků potají), nalezlo porozumění jen u duší, jež s hlubokou citlivostí poznávají znamení doby a s odvahou se staví čelem proti proudu triumfujícího klamu.\"\"", "section_level": 1}, {"title": "Rasové a etnické otázky.", "content": "Během svého života Steiner konsistentně zdůrazňoval duchovní jednotu všeho lidstva a ostře kritizoval rasové předsudky. Zformuloval názor, podle nějž individuální povaha jednotlivce stojí výše než jakákoliv rasová, etnická, národní či náboženská příslušnost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rudolf Steiner (25. února 1861, Kraljevec, Rakousko-Uhersko (dnešní Chorvatsko) – 30. března 1925, Dornach u Basileje, Švýcarsko) byl rakouský filosof, literární kritik, pedagog, umělec, dramatik, sociální myslitel, esoterik. ", "tgt_summary": "Rudolf Joseph Lorenz Steiner (* 27. Februar 1861 in Kraljevec, Königreich Ungarn, heute Kroatien; † 30. März 1925 in Dornach, Schweiz) war ein österreichischer Publizist, Esoteriker und Vortragsredner. Er begründete die Anthroposophie, eine spirituelle Weltanschauung, deren Inhalte nach Steiners eigener Darstellung zum großen Teil auf hellseherischen Einblicken in hinter unserer sinnlichen Welt erkennbare geistige Welten („die Höheren Welten“) beruhen und die an die anglo-indische Theosophie Blavatskys, das Rosenkreuzertum und die Gnosis anschließt. Auf Grundlage dieser Lehre entwickelte er eigene Konzepte für verschiedene Bereiche des gesellschaftlichen Lebens, darunter die Anthroposophische Architektur, die Waldorfpädagogik, die anthroposophische Medizin, die biologisch-dynamische Landwirtschaft, die Eurythmie und Die Christengemeinschaft.", "id": 2316757} {"src_title": "Dengue", "tgt_title": "Denguefieber", "src_document": [{"title": "Příznaky nemoci.", "content": "Kolem 80 % lidí, kteří se nakazí virem dengue, nevykazuje žádné nebo jen mírné symptomy (např. prostá horečka). U přibližně 5 % nakažených osob má nemoc závažnější průběh. Nízký počet nemocných je chorobou ohrožen na životě. Příznaky se projevují mezi 3 a 14 dny poté, kdy byl nemocný viru dengue vystaven, nejčastěji mezi 4. a 7. dnem. Pokud se člověk vrátil z oblasti, kde je horečka dengue běžná, a horečka nebo jiné příznaky se u něj objeví více než 14 dní po návratu, pravděpodobně nejsou způsobeny virem dengue. Když horečkou dengue onemocní děti, často jsou příznaky totožné se symptomy nachlazení nebo gastroenteritidy (neboli střevní chřipky) jako je zvracení a průjem). U dětí, které horečkou dengue onemocněly, je však pravděpodobné, že budou mít závažné problémy.", "section_level": 1}, {"title": "Klinický obraz.", "content": "Klasickým příznakem horečky dengue je náhlá horečka, bolesti hlavy (obvykle za očima), vyrážka a bolesti svalů a kloubů. Lidový název nemoci − „horečka lámající kosti“ − vystihuje, jak prudká bolest může být. Horečka dengue má tři fáze − febrilní, kritickou a fázi rekonvalescence. Během febrilní fáze obvykle nemocný trpí vysokou horečkou, která často přesahuje 40 stupňů Celsia. Mohou se dostavit bolesti hlavy aj. Febrilní fáze trvá 2 až 7 dní. U zhruba 50 až 80 % lidí s dalšími symptomy se v této fázi objeví vyrážka. Ta vypadá první nebo druhý den jako zarudnutí kůže, později (4. až 7. den) jako spalničky. Na kůži se mohou objevit malé rudé skvrnky (petechie), které po zatlačení na kůži nemizí. Vznikají v důsledku prasklých kapilár. Nemocný může trpět i mírným krvácením ze sliznice nosu a dutiny ústní. Samotná horečka se obvykle zlepší a pak znovu na jeden či dva dny vrátí. Vzorec průběhu nemoci je však u každého pacienta jiný. U některých lidí se nemoc po skončení horečky rozvine do kritické fáze, která trvá 1 až 2 dny. Během této fáze se v oblasti hrudi a břicha může hromadit tekutina unikající z malých cév. Ta již v těle neobíhá a v důsledku toho pak nejsou životně důležité orgány dostatečně zásobovány krví; nemohou tedy normálně fungovat. U nemocného se může dostavit těžké krvácení (obvykle z gastrointestinálního traktu.) Selháním oběhového systému, šokovým syndromem dengue nebo hemoragickou horečkou dengue je postiženo méně než 5 % lidí infikovaných virem dengue. Pokud se nemocný v minulosti nakazil jiným typem viru dengue („sekundární infekce“), je větší pravděpodobnost, že se u něj tyto závažné potíže objeví. Ve fázi rekonvalescence se tekutina uniklá z cév opět vstřebává do krevního řečiště. Tato fáze trvá 2 až 3 dny a stav nemocného se během ní často výrazně zlepšuje. Pacienti ale mohou trpět těžkým svěděním a nízkou srdeční frekvencí. V této fázi se může člověk dostat do stavu přetížení oběhového systému tekutinou (velký objem tekutin se vstřebává zpět do oběhu). Pokud je zasažen mozek, může dojít k záchvatům nebo poruchám vědomí.", "section_level": 2}, {"title": "Přidružené problémy.", "content": "Virus dengue může někdy zasáhnout i další tělesné systémy. Člověk pak může trpět pouze symptomy těchto potíží nebo jejich kombinací s klasickými příznaky nemoci. Poruchy vědomí se objevují u 0,5–6 % závažných případů. Dochází k nim v případě, že virus způsobil infekci mozku a také tehdy, když životně důležité orgány, např. játra, nefungují normálně. U lidí trpících horečkou dengue byla pozorována i jiná neurologická onemocnění (onemocnění postihující mozek a nervy). Choroba může způsobit mimo jiné transverzální myelitidu a Guillain-Barrého syndrom. Přestože se takové případy vyskytují jen velmi zřídka, virus může zapříčinit i srdeční infekci a akutní jaterní selhání.", "section_level": 2}, {"title": "Příčina.", "content": "Horečka dengue je způsobena virem dengue. Ve vědeckém systému, který pojmenovává a klasifikuje viry, patří virus dengue do čeledi \"Flaviviridae\" a rodu \"Flavivirus\". K téže čeledi náleží i jiné viry, které vyvolávají u lidí další závažné choroby. Jde například o virus žluté zimnice, západonilský virus, virus encefalitidy St. Louis, virus japonské encefalitidy, virus klíšťové encefalitidy, virus nemoci kjasanurského lesa a virus omské hemoragické horečky − uvedené viry řadíme do čeledi \"Flaviviridae\". Většinu těchto virů přenášejí komáři nebo klíšťata.", "section_level": 1}, {"title": "Přenos.", "content": "Virus dengue je přenášen většinou komáry druhu \"Aedes\", zejména \"Aedes aegypti\". Tento druh komárů se obvykle vyskytuje mezi 35° severní šířky a 35° jižní šířky v nadmořské výšce do 1000 m. Útočí většinou během dne a člověka mohou nakazit jediným štípnutím. V některých případech se mohou komáři nakazit virem dengue od lidí. Pokud samice komára štípne nakaženého člověka, může se virem infikovat. Zpočátku virus přežívá v buňkách, jež vystýlají trávicí ústrojí komára. O 8 až 10 dní později se virus rozšíří do slinných žláz komára. Když pak komár štípne člověka, jeho sliny se dostanou do lidského těla a mohou dotyčného nakazit. Zdá se, že virus nepůsobí nakaženým komárům žádné zvláštní potíže − zůstávají přenašeči viru do konce života. Komáři \"Aedes aegypti\" jsou nejpravděpodobnějšími přenašeči viru dengue, neboť žijí v blízkosti lidí a napadají člověka, nikoli zvířata. Vajíčka kladou do uměle vzniklých vodních nádrží. Virus dengue se může šířit i prostřednictvím infikovaných krevních výrobků a dárcovství orgánů. Pokud člověk nakažený virem dengue daruje krev nebo tělesný orgán, může být příjemce virem infikován. V některých zemích, např. v Singapuru, je horečka dengue běžná. V takových státech je virem infikováno 1,6 až 6 transfúzí z každých 10 000. Virus se také může přenést z matky na dítě během těhotenství nebo při porodu. Žádnou jinou formou se obvykle nešíří.", "section_level": 2}, {"title": "Rizika.", "content": "U nemluvňat a malých dětí s horečkou dengue existuje větší pravděpodobnost závažného onemocnění než u dospělých. Děti mnohem spíše těžce onemocní, pokud jsou v dobrém fyzickém stavu (zdravé a dobře živené). (To je odlišné od mnoha ostatních infekcí, u kterých ke zhoršení obvykle dochází u dětí podvyživených či nemocných.) Pravděpodobnost vážného onemocnění je vyšší u žen než u mužů. Horečka dengue může ohrožovat život osob s chronickými nemocemi, např. cukrovkou a astmatem.", "section_level": 2}, {"title": "Mechanismus.", "content": "Během sání komára virus proniká společně s komářími slinami do kůže. Po průniku virus adheruje k bílé krvince a vstoupí do ní. Zatímco bílé krvinky putují tělem, virus se množí. Bílé krvinky reagují tvorbou množství signálních proteinů (tzv. cytokinů), například interleukinů, interferonů a faktorů nádorové nekrózy. Tyto proteiny způsobují horečku, chřipkové symptomy a silné bolesti, pro horečku dengue typické. Pokud je osoba nakažena vážnou infekcí, virus se v těle reprodukuje mnohem rychleji. Protože množství virů v těle je pak podstatně vyšší, zasaženo může být více orgánů (například játra a kostní dřeň). Ze stěn malých cév v krevním řečišti uniká krev do tělních dutin. Z toho důvodu koluje v žilách po celém těle méně krve. Krevní tlak klesne tak nízko, že srdce nezvládá zásobovat životně důležité orgány dostatkem krve. Kostní dřeň rovněž není schopna vytvářet dostatek krevních destiček, které jsou potřebné k tomu, aby se krev správně srážela. Bez dostatku krevních destiček je tak člověk mnohem náchylnější k problémům s krvácením, které je hlavní komplikací provázející horečku dengue.", "section_level": 1}, {"title": "Diagnóza.", "content": "Je-li choroba ve své rané fázi, může být obtížné ji odlišit od ostatních virových infekcí. Nemocný má pravděpodobně dengue, pokud trpí horečkou a dalšími dvěma z těchto symptomů − nevolností a zvracením, vyrážkou, celkovou bolestí a nízkým počtem bílých krvinek nebo má pozitivní turniketový test. V oblastech, kde je horečka dengue běžná, kterýkoli z těchto varovných příznaků společně s horečkou obvykle signalizují, že osoba má horečku dengue. Před zhoršením stavu nemocného se obvykle objeví varovné příznaky. Turniketový test je vhodný, když nelze provést žádný laboratorní test. Při turniketovém testu lékař na 5 minut omotá škrtidlo kolem paže vyšetřované osoby a poté spočítá malé červené skvrnky na kůži. Vyšší počet skvrnek znamená, že osoba se pravděpodobně nakazila horečkou dengue. Může být obtížné odlišit horečku dengue a nemoc chikungunya. Chikungunya je podobná virová infekce, která má s horečkou dengue společných mnoho symptomů a vyskytuje se ve stejných částech světa. Horečka dengue může také mít stejné symptomy jako některé jiné nemoci, např. malárie, leptospiróza, tyfová horečka a meningokokové onemocnění. Před stanovením diagnózy horečky dengue lékaři provádějí testy, zda se ve skutečnosti nejedná o jednu z těchto nemocí. Pokud má člověk horečku dengue, jedna z prvních změn, kterou testy odhalí, je nízký počet bílých krvinek. Dalšími příznaky jsou nízký počet krevních destiček a metabolická acidóza. Pokud osoba trpí vážnou formou horečky dengue, lze z vyšetření krve vypozorovat další změny. Závažná forma choroby způsobuje únik tekutiny z krevního řečiště, což vede k hemokoncentraci (tedy méně krevní plazmy a více červených krvinek v krvi) a nízké hladině albuminu v krvi. Vážná forma horečky dengue někdy způsobuje hromadění pleurálního výpotku (uniklá tekutina se hromadí v okolí plic) nebo ascites (tekutina se hromadí v oblasti břicha). Pokud je tekutiny velké množství, může lékař tento stav diagnostikovat už při vyšetření osoby. Šokový syndrom dengue může zdravotník včas rozpoznat, pokud má pro identifikaci tekutiny v těle k dispozici lékařský ultrazvuk. V mnoha zemích, kde je horečka dengue běžná, však většina zdravotníků a klinik ultrazvukové přístroje nemá.", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace.", "content": "V roce 2009 Světová zdravotnická organizace (WHO) horečku dengue rozdělila na dva typy: nekomplikovaný a závažný. Předtím, v roce 1997, WHO nemoc dělila na nediferencovanou horečku, horečku dengue a hemoragickou horečku dengue, později staré členění zjednodušila. Rovněž se shodla na tom, že staré členění bylo omezující − nezahrnovalo všechny formy, ve kterých se horečka dengue může vyskytovat. Ačkoli byla klasifikace nemoci oficiálně změněna, starší způsob třídění se stále často používá. Podle starého klasifikačního systému WHO byla hemoragická horečka dengue rozdělena do čtyř fází zvaných stupeň I–IV:", "section_level": 2}, {"title": "Laboratorní testy.", "content": "Horečku dengue lze diagnostikovat pomocí několika typů mikrobiologických laboratorních testů. Jeden z testů (izolace viru) odděluje virus dengue v buněčných kulturách (vzorcích). Další z testů (detekce nukleových kyselin) je určen k vyhledávání nukleových kyselin viru za použití techniky zvané polymerázová řetězová reakce (PCR). Třetí test (detekce antigenů) vyhledává antigeny viru. Další test určuje protilátky v krvi, které tělo pro boj s virem dengue vytváří. Izolace viru a detekce nukleových kyselin fungují lépe než detekce antigenu. Tyto testy jsou však nákladnější, takže na mnoha místech nejsou dostupné. Když je horečka dengue v rané fázi, žádný z těchto testů nemusí prokázat, že je osoba nemocná. Kromě testů na protilátky mohou laboratorní testy pomoci diagnostikovat horečku dengue pouze v její akutní (počáteční) fázi. Testy na protilátky však mohou potvrdit, že člověk má horečku dengue i v pozdějších fázích infekce. Protilátky, které bojují s virem dengue, lidské tělo vytváří po 5 až 7 dnech.", "section_level": 2}, {"title": "Prevence.", "content": "Proti nákaze virem dengue neexistují žádné schválené vakcíny. Jako prevenci před infekcí Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučuje regulaci populace komárů a ochranu před štípnutím komáry. WHO navrhla program prevence proti horečce dengue (nazvaný „Integrated Vector Control“), který sestává z pěti odlišných částí: WHO rovněž doporučuje učinit specifické kroky pro regulaci počtu komárů a zajištění ochrany před štípnutím. Nejlepším způsobem, jak regulovat počet komárů druhu „Aedes aegypti“, je zbavit se míst jejich výskytu. Lidé by měli vyprazdňovat otevřené vodní nádrže (aby do nich komáři nemohli naklást vajíčka). Pro regulaci komárů v těchto oblastech lze rovněž použít insekticidy nebo prostředky biologické regulace. Vědci se domnívají, že postřiky organofosfátovými nebo pyrethroidovými insekticidy nepomáhají. Plochy stojatých vod by měly být odstraněny, protože komáry přitahují; lidé mohou mít rovněž zdravotní problémy, pokud se insekticidy začnou ve stojaté vodě usazovat. Jako prevenci před napadením komáry mohou lidé nosit oblečení, které zcela zakrývá pokožku, a používat repelent proti hmyzu (nejlépe funguje DEET). Při odpočinku mohou lidé rovněž používat sítě proti moskytům.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "Jednotný způsob léčby horečky dengue neexistuje. U některých lidí postačí domácí léčení a dostatečný příjem tekutin pod dohledem lékaře, zatímco jiní mohou potřebovat podání nitrožilního roztoku a krevní transfúzi. Pokud se u člověka vyskytnou závažné varovné příznaky, a pokud trpí chronickými zdravotními problémy, může lékař rozhodnout o jeho hospitalizaci. Pokud nakažené osoby potřebují podání nitrožilního roztoku, pak obvykle pouze po dobu jednoho či dvou dní. Lékař množství podávaného roztoku zvýší tak, aby člověk vylučoval určité množství moči (0,5–1 ml/kg/hod.). Množství podávaného roztoku se dále zvyšuje, dokud se hematokrit (množství železa v krvi) a vitální znaky nemocného nevrátí zpět do normálu. Kvůli riziku krvácení se lékaři snaží vyhnout invazivním lékařským zákrokům, jako je například nasogastrická intubace (zavedení sondy do žaludku přes nosní dutinu), intramuskulární injekce (podání léku injekcí vpichovanou do svalu) a arteriální punkce (vpíchnutí jehly do tepny). Na horečku a bolest je možné podávat paracetamol (Paralen,Tylenol...). Protizánětlivé léky typu NSAID (jako například ibuprofen a aspirin) by neměly být podávány, jelikož zvyšují pravděpodobnost krvácení. Podávání krevních transfúzí by mělo být zahájeno ihned, jakmile dojde k odchylce vitálních znaků od normálu nebo pokud se začne snižovat množství červených krvinek v krvi. V případě potřeby krevní transfúze by člověku měla být podána plná krev (krev, která nebyla separována na jednotlivé složky) nebo červené krvinky. Transfúze krevních destiček (separovaných z plné krve) nebo čerstvě zmrazené krevní plazmy se obvykle nedoporučuje. Ve fázi, kdy se nemocný z horečky dengue již zotavuje, se nitrožilní roztok dále nepodává, aby nedošlo k přetížení oběhu tekutinou. Pokud tento stav nastane a vitální znaky osoby jsou stabilní, obvykle stačí pozastavit příjem dalších tekutin. Pokud se člověk nenachází v kritické fázi nemoci, lze mu podat kličková diuretika, například furosemid (Lasix), která pomohou vyloučit z krevního oběhu nadbytečné tekutiny.", "section_level": 1}, {"title": "Pravděpodobnost vyléčení.", "content": "Většina lidí se z horečky dengue zotaví bez jakýchkoli následných potíží. Bez léčby na horečku dengue umírá asi 1 až 5 % nakažených osob. V případě správné léčby umírá méně než 1 % nakažených. Z lidí infikovaných závažnou formou horečky dengue však umírá celých 26 %. Horečka dengue je běžným onemocněním ve více než 110 zemích. Každý rok se jí ve světě nakazí 50 až 100 miliónů lidí a hospitalizováno je kvůli ní přibližně půl miliónu lidí. Asi 12 500 až 25 000 nakažených na tuto nemoc umírá. Horečka dengue patří mezi nejběžnější virová onemocnění šířená členovci. Přisuzuje se jí zátěž přibližně 1 600 let života ztracených nemocí na jeden milión osob, což je přibližně stejný dopad, jaký mají ostatní dětské a tropické nemoci, například tuberkulóza. Horečka dengue je po malárii považována za druhou nejvýznamnější tropickou nemoc. Světová zdravotnická organizace horečku dengue rovněž řadí mezi jednu z 16 opomíjených tropických nemocí. Horečka dengue je ve světě stále častější. V roce 2010 byla třicetkrát běžnější než v roce 1960. Nárůst je přičítán několika faktorům. Stále více lidí žije ve městech, světová populace neustále roste a stále více lidí cestuje do cizích zemí. Má se za to, že ve větším rozšíření nemoci hraje svou roli i globální oteplování. Horečka dengue se nejčastěji vyskytuje kolem rovníku. V oblastech, v nichž je běžná, žije přibližně 2,5 miliardy lidí, 70 % z nich v Asii a Tichomoří. Ve Spojených státech se 2,9 až 8 % lidí, kteří se vrátili z cest po oblastech s výskytem horečky dengue a kteří jí onemocněli, nakazilo během cestování. U této skupiny osob je horečka dengue po malárii druhou nejběžněji diagnostikovanou infekcí.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Horečka dengue byla popsána již velmi dávno. Čínská lékařská encyklopedie z doby dynastie Jin (z období mezi lety 265–420) zmiňuje člověka, který pravděpodobně horečkou dengue onemocněl. Kniha hovoří o „otravě z vody“, související s létajícím hmyzem. Existují rovněž písemné záznamy ze 17. století o událostech, které by mohly být epidemií horečky dengue. Pravděpodobně nejstarší zprávy o epidemii této horečky pocházejí z let 1779 a 1780. Ty hovoří o epidemii, která zachvátila Asii, Afriku a Severní Ameriku. Od té doby až do roku 1940 k mnoha dalším epidemiím nedošlo. V roce 1906 vědci dokázali, že nemoc na lidi přenášejí komáři rodu „Aedes“, a v roce 1907 byl za původce horečky dengue označen virus. Byla to teprve druhá nemoc, u které se prokázalo, že je způsobena virem (virový původ nemoci již vědci prokázali u žluté zimnice). John Burton Cleland a Joseph Franklin Siler pokračovali ve výzkumu viru způsobujícího horečku dengue a určili základní charakteristiky jeho šíření. Horečka dengue se začala mnohem rychleji šířit během druhé světové války a po ní. Tato skutečnost je přičítána tomu, že válka v mnoha směrech změnila životní prostředí. Do nových oblastí se tak rozšířily různé typy horečky dengue. Lidé poprvé onemocněli hemoragickou horečkou dengue. Tato vážná forma onemocnění byla poprvé zaznamenána na Filipínách v roce 1953 a do 70. let 20. století byla hlavní příčinou dětských úmrtí. Začala se rovněž šířit v Tichomoří a v obou Amerikách. Výskyt hemoragické horečky dengue a šokového syndromu dengue byl ve Střední a Jižní Americe poprvé zaznamenán v roce 1981. V té době si lékaři všimli, že u lidí, kteří již prodělali nákazu virem dengue typu 1, se o několik let později objevila i nákaza virem dengue typu 2.", "section_level": 1}, {"title": "Původ slova.", "content": "Není jasné, odkud slovo „dengue“ pochází. Podle některých názorů pochází ze svahilského sousloví „Ka-dinga pepo“, které hovoří o nemoci způsobené zlým duchem. Má se za to, že svahilské slovo „dinga“ je odvozeno ze španělského „dengue“. Toto slovo znamená „opatrný“ − mohlo tedy být používáno k popisu osoby trpící bolestmi kostí a horečkou dengue; bolesti nutily člověka chodit opatrně. Je však rovněž možné, že španělské slovo bylo převzato ze svahilštiny, nikoli naopak. Podle jiných názorů název „dengue“ pochází ze Západní Indie, kde se o otrocích s horečkou dengue říkalo, že stojí a chodí jako „panáci“. Proto se nemoci rovněž říkalo „panáková horečka“ (dandy fever). Název „horečka lámající kosti“ byl poprvé použit Benjaminem Rushem, lékařem a jedním z Otců zakladatelů Spojených států amerických. V roce 1789 Rush tento název použil ve zprávě o epidemii horečky dengue, která propukla v roce 1780 ve Philadelphii. Ve zprávě Rush povětšinou používal formálnější pojmenování „biliózní střídavá horečka“ (bilious remitting fever). Výraz horečka dengue se začal běžně objevovat až po roce 1828. Předtím byly k pojmenování nemoci používány různé názvy – říkalo se jí např. „srdcelomná horečka“ (breakheart fever) a „la dengue“. Pro závažnou formu horečky dengue byly používány další výrazy, např. infekční trombocytopenická purpura, filipínská, thajská a singapurská hemoragická horečka.", "section_level": 2}, {"title": "Výzkum.", "content": "Vědci neustále pokračují ve výzkumu způsobů, jak horečce dengue předcházet a jak ji léčit. Rovněž se pracuje na regulaci počtu komárů, vývoji vakcíny a léků pro boj s virem. Pro regulaci množství komárů bylo provedeno mnoho jednoduchých kroků, některé z nich jsou účinné. Do stojatých vod lze například nasadit živorodky duhové („Poecilia reticulate“) nebo klanonožce, aby požírali komáří larvy (vajíčka). Vědci také pracují na vývoji vakcíny, která by člověka chránila před všemi čtyřmi typy horečky dengue. Někteří z nich se obávají, že by vakcína mohla zvýšit riziko závažného onemocnění v důsledku zvýšené infektivity v přítomnosti protilátek (ADE). Nejlepší možná vakcína by měla splňovat několik požadavků. Zaprvé by měla být bezpečná, zadruhé by měla fungovat po jedné či dvou injekcích a zatřetí by měla chránit před všemi typy viru dengue. Dále by neměla vést k ADE, mělo by být snadné ji přenášet a uchovávat a její výroba by měla být ekonomická. Několik vakcín bylo testováno v roce 2009. Vědci doufají, že první komerčně dostupné vakcíny budou k dispozici do roku 2015. Vědci rovněž pracují na vytvoření antivirových léků pro léčbu horečky dengue, které by zamezily vzniku závažných zdravotních komplikací, i na rozluštění struktury proteinů viru dengue. To by jim mohlo pomoci vyvinout účinné léky proti horečce dengue.", "section_level": 1}], "src_summary": "Horečka dengue je infekce, kterou způsobuje virus dengue, přenášený komáry. Horečka dengue je také známá jako „horečka lámající kosti“ − může totiž působit lidem takovou bolest, že jim připadá, jako by se jim lámaly kosti. K symptomům nemoci patří horečka, bolesti hlavy, kožní vyrážka podobná spalničkám a bolesti svalů a kloubů. U některých lidí se horečka dengue může rozvinout do jedné ze dvou život ohrožujících forem. První z nich je hemoragická horečka dengue, která způsobuje krvácení a výrazné snížení hladiny krevních destiček (umožňujících srážení krve). Druhou formou je šokový syndrom dengue, který je příčinou nebezpečně nízkého krevního tlaku. ", "tgt_summary": "Das Denguefieber [], auch Dandyfieber, Polkafieber, Knochenbrecherfieber, Siebentagefieber und kurz Dengue ist eine Krankheit, deren Ursache eine Infektion mit dem Dengue-Virus ist. Bei dem Virus handelt es sich um ein 40 bis 60 nm großes, behülltes RNA-Virus mit positiver Polarität aus der Familie der Flaviviren. ", "id": 2392} {"src_title": "Neoklasicismus", "tgt_title": "Klassizismus", "src_document": [{"title": "Pojem.", "content": "Užívání pojmů klasicismus a neoklasicismus není jednotné. V české i německé literatuře se obvykle rozlišuje období „barokního klasicismu“ (1680-1730), styl Ludvíka XVI. a jemu blízký empír (1770–1840) a konečně neoklasicismus, v českých zemích často označovaný i jako novorenesance. V anglické a francouzské literatuře se jako neoklasicismus obvykle označují všechna tato období bez rozlišení.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Od starších forem klasicismu se neoklasicismus liší především tím, že je silně formální: přebírá sice mnoho prvků starověké architektury, používá je však jako dekoraci na budovách čistě účelových (školy, úřady, banky, nádraží i běžné činžovní domy). I když některé veřejné budovy mají nepochybnou uměleckou hodnotu (například Národní muzeum v Praze), běžná stavební produkce pouze pokrývala plochu fasády ozdobnými prvky, často prefabrikovanými ze sádry a užívanými bez ladu a skladu. V tomto hodně vyprázdněném slohu byla vystavěna velká část městských center i nových okrajových čtvrtí po celé Evropě i v USA, zejména v období 1865–1910. Po roce 1900 je novoklasicismus pozvolna vystřídán novými dekorativními slohy (secese, Art nouveau), které ovšem ruší přísnou souměrnost a pravidelnost fasád i strohý kánon klasické řádové architektury.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Obliba neoklasicistního stylu reagovala na rychlé střídání různých „historických“ slohů (novorománský, novogotický, novobarokní), které brzy vycházely z módy, kdežto návrat ke „klasickým“ vzorům dával budovám solidní a nadčasový vzhled a i běžné obytné domy povyšoval nad prosté účelové stavby s hladkou fasádou bez ozdob. Pro tento dojem mohutné pevnosti a trvalosti se i později k neoklasicismu vracely i diktátorské režimy 20. století jako výraz svých ambicí na „tisícileté trvání“, na „věčné časy“.", "section_level": 2}, {"title": "Malířství.", "content": "Počátkem 20. století se významní malíři inspirovali klasicismem počátku 19. století (např. D. Ingres), protože hledali pevnější formy. Patřili mezi ně například Pablo Picasso (portréty a akty), André Derain, z českých malířů Rudolf Kremlička, Otakar Kubín, Antonín Procházka a další.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Také řada hudebních skladatelů hledala v klasické hudbě přelomu 18. a 19. století oporu proti převládajícímu romantismu, například Igor Fjodorovič Stravinskij, Maurice Ravel a další.", "section_level": 1}], "src_summary": "Neoklasicismus či novoklasicismus je v architektuře a ve výtvarném umění třetí vlna klasicismu čili návratu ke klasické římské a řecké architektuře. Ve střední Evropě se objevuje od 60. let 19. století jako dekorativní sloh veřejných budov a pak i městských obytných domů a v rozvolněné podobě se vracel i během 20. století. Také v malířství a v hudbě se umělci, kteří hledali nějaký nový a pevnější řád, označují jako „neoklasicistní“.", "tgt_summary": "Klassizismus bezeichnet als kunstgeschichtliche Epoche den Zeitraum etwa zwischen 1770 und 1840. Der Klassizismus löste den Barock bzw. das Rokoko ab. Zum Klassizismus gehören die Stile Louis-seize, Biedermeier und Empire. Die Epoche wurde in der Malerei, Literatur und (teilweise) Musik außerdem von der Romantik begleitet und in der Architektur vom Historismus abgelöst. Für die Musik der Epoche (bis in die 1820er Jahre) ist etwas abweichend der Begriff Klassik bzw. Wiener Klassik üblich. ", "id": 57488} {"src_title": "Evropské společenství uhlí a oceli", "tgt_title": "Europäische Gemeinschaft für Kohle und Stahl", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Schumanův plán ze dne 9. května 1950 byl založen na díle Jeana Monneta. Navrhl vytvoření evropského společenství, kde by jeho členové dali na společný trh uhlí a ocel. Schuman navrhl aby \"francouzsko-německá produkce uhlí a oceli jako celku byla umístěna pod Vysoký úřad, v rámci organizace otevřené účasti dalších evropských zemí\". Takový akt byl zamýšlen, aby pomohl ekonomickému růstu a stmelení míru mezi Francií a Německem, kteří byli historickými nepřáteli. Uhlí a ocel byly životně důležité suroviny pro vedení války, takže dání těchto zdrojů dohromady takovými nepřáteli bylo považováno za obzvlášť symbolické. Tento plán byl také považován za první krok ke \"Spojeným státům evropským\".", "section_level": 1}, {"title": "Smlouvy.", "content": "Sto článků dlouhá Pařížská smlouva, která založila ESUO, byla podepsána 18. 4. 1951 Francií, Západním Německem, Belgií, Itálií, Lucemburskem a Nizozemím. Tím se ESUO stalo první mezinárodní organizací založenou na supranacionálním principu. Jejím účelem byl rozvoj ekonomik, zvýšení zaměstnanosti a zvýšení životní úrovně v rámci společenství. Toho mělo být dosaženo prostřednictvím společného trhu. Společný trh uhlí, železné rudy a šrotu byl otevřen 1. 2. 1953, oceli 1. 5. 1953 a ušlechtilé oceli 1. 8. 1954. Šest let po Pařížské smlouvě byly Římské smlouvy podepsány 6 členskými státy ESUO. Tím bylo vytvořeno Evropské hospodářské společenství a EURATOM. Tato společenství byla s malými změnami založena na principu ESUO. Platnost Římských smluv byla na rozdíl od Pařížské smlouvy neomezená. Obě nová společenství pracovala na vytvoření společné celní unie a spolupráce v oblasti atomové energie.", "section_level": 1}, {"title": "Spojení a vypršení platnosti.", "content": "Navzdory tomu, že se jednalo o oddělené právní subjekty, ESUO, EHS a EURATOM od začátku sdílely Společné shromáždění (pozdější Evropský parlament) a Evropský soudní dvůr. Vysoký úřad a Komise zůstaly odděleny. Pozdějšími dohodami byly oddělené orgány ESUO, EHS a EURATOM spojeny. Avšak i když byly spojeny, jejich jednání se řídilo právními předpisy té které organizace podle toho, o čem se jednalo. Význam ESUO se ve druhé polovině 20. století snižoval s tím, jak s technologickým vývojem klesal význam uhlí a oceli. Platnost Pařížské smlouvy vypršela 23. 7. 2002. Oblast sektorové úpravy a pravomoci orgánů ESUO tak přešly do šířeji pojaté oblasti celní a hospodářské unie, tzn. do prvního pilíře Evropské unie.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěchy a neúspěchy.", "content": "ESUO mělo jenom malý vliv na produkci uhlí a oceli. Ta se zvyšovala a snižovala v souladu se světovými trendy. Ale obchod mezi členskými státy se zvýšil (u uhlí zdesetinásobil). To členským státům ušetřilo peníze, protože nemusely dovážet uhlí z USA. Vysoký úřad také poskytl 280 půjček na modernizaci průmyslu. To pomohlo snížit náklady a zvýšit produkci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Evropské sdružení uhlí a oceli (ESUO), někdy také označované jako Montánní unie (název odvozen od francouzského „mont“ – hora) byla založena Pařížskou smlouvou jako mezinárodní organizace mezi 6 státy v roce 1952 na dobu padesáti let. Dá se považovat za základ Evropské unie. ESUO byla první organizací založenou na principu supranacionality. ", "tgt_summary": "Die Europäische Gemeinschaft für Kohle und Stahl, kurz offiziell EGKS, oft auch Montanunion genannt, war ein europäischer Wirtschaftsverband und die älteste der drei Europäische Gemeinschaften. Er gab allen Mitgliedstaaten Zugang zu Kohle und Stahl, ohne Zoll zahlen zu müssen. Eine besondere Neuheit war die Gründung einer Hohen Behörde, die im Bereich der Montanindustrie, also der Kohle- und Stahlproduktion, gemeinsame Regelungen für alle Mitgliedstaaten treffen konnte. Die EGKS war damit die erste supranationale Organisation überhaupt; anfangs wurde ihr supranationaler Charakter (dt. Fassung: „überstaatlicher“ Charakter) ausdrücklich in Artikel 9 des EGKS-Vertrages vom 18. April 1951 erwähnt. ", "id": 1986200} {"src_title": "Sibiř", "tgt_title": "Sibirien", "src_document": [{"title": "Přírodní poměry.", "content": "Většina území Sibiře je pokryta tajgou, tundrou a četnými mokřady. Na západě území se nachází Západosibiřská rovina a Středosibiřská plošina, ostatní části Sibiře jsou hornaté. Z jihu na sever protékají Sibiří tři veletoky – Ob, Jenisej a Lena. Velká část půdy je tvořena permafrostem, což ztěžuje těžbu surovin. Nejvyšší horou je Bělucha, ležící na hornatém jihu u hranice s Kazachstánem, v jižní části Východní Sibiře se nachází jezero Bajkal s největší světovou zásobou sladké vody. Podnebí je převážně kontinentální, na nejzazším severu subarktické až arktické. V zimě dosahují teploty až −60 °C, převážně na jihu však neklesají pod −30 °C. S příchodem jara ale dochází k prudké změně, léta jsou mírná, s teplotou dosahující občas i přes 20 °C. Vzhledem k četným mokřadům zakomponovaným do tajgy jsou některé oblasti v létě značně nepřátelské snesitelnému životu vinou obrovského množství komárů, muchniček a dalšího obtížného hmyzu. V těchto mokřadech je pravděpodobně vázáno mnoho methanu, což by mohlo způsobit problémy v souvislosti s globálním oteplováním.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Na mnohých místech Sibiře byla nalezena těla uhynulých mamutů a dalších prehistorických zvířat až z pleistocénu, dobře uchovaná v ledu nebo permafrostu. Původní obyvatelé jejich masem krmili své psy a z klů vyráběli ozdoby, sošky nebo rukojeti nožů, dnes jsou již některé exempláře uchovány. Poslední mamuti na světě vyhynuli na Wrangelově ostrově až okolo roku 2000 př. n. l. První lidé obývali jižní Sibiř asi před 40 000 lety. Sibiř byla obývána různými skupinami nomádů, jako jsou Něnci, Enci, Hunové, Skytové a Ujgurové. Mongolové dobyli celou část jižní Sibiře počátkem 13. století. Turkičtí Jakuti migrovali na sever od jezera Bajkal pod tlakem mongolských kmenů během 13. až 15. století. S rozpadem Zlaté hordy byl koncem 15. století založený tzv. Sibiřský chanát. Celková sibiřská populace tehdy nepřesahovala 300 000 osob. Nyní nepředstavují původní obyvatelé více než 10% celkové populace Sibiře. Carské Rusko ovládlo Sibiřský chanát v 16. století a pokračovalo kolonizováním územím dále na východ. Nejprve začali postupovat na Sibiř obchodníci a kozáci, ruská armáda poté zakládala pevnosti dál na východ, aby ochránila nové osadníky z evropského Ruska. Byla založena města Mangazeja, Tara, Jenisejsk a Tobolsk, který byl deklarovaným hlavním městem Sibiře. Gerhard Mercator v mapě publikované v roce 1595 označuje Sibier jako pevnost nedaleko Tobolsku, ale také okolní území až k řece Ob. V polovině 17. století Carské Rusko vytvořilo oblasti kontroly, které sahaly až k Pacifiku. Roku 1709 žilo na Sibiři zhruba 230 000 Rusů. Přibližně sedm milionů lidí se nastěhovalo na Sibiř z evropského Ruska mezi lety 1801 a 1914. Sibiř má rozsáhlé přírodní zdroje. Velkou moderní změnou na Sibiři byla Transsibiřská železnice, postavená za vlády ruského cara Alexandra III. Podél trati vznikala nová města, např. Novosibirsk. 30. června 1908 v 7:15 hodin došlo v sibiřském Krasnojarském kraji k tunguské události, mimořádně silný výbuch ve výšce asi 5 až 10 km nad zemským povrchem v oblasti přibližně 2000 km2 vyvrátil kolem 60 milionů stromů. Většina vědců se domnívá, že to bylo důsledkem výbuchu meteoru nebo komety. I když nebyl nikdy nalezen žádný kráter ani zbytky meteoritu. Událost měla tehdy největší dopad na Zemi v zaznamenané historii. Výbuch 15 megatun představuje energii asi 1 000 krát větší než u atomové bomby shozené na Hirošimu. V letech 1918 až 1920 se na Sibiři pohybovalo a žilo okolo 70 tisíc československých legionářů.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelé.", "content": "Dnešní osídlení Sibiře tvoří velké množství původních národností, nad nimiž však početně převažují přistěhovalí Rusové a Ukrajinci, kteří na Sibiř pronikli už na konci 16. stol, ale žijí zejména ve městech a v průmyslových oblastech na jihu a v oblasti Dálného východu. K původním obyvatelům Sibiře patří na třicet etnik, hovořících uralskými, altajskými, čukotsko-kamčatskými, jukagirskými, jenisejskými nebo izolovanými jazyky. Na jihu Sibiře žijí například Altajci, Burjati, Chakasové a Tuvinci, v západní části Chantové, Mansové, Ketové a Něnci, ve střední a východní části Sibiře např. Evenové, Evenkové, Jakuti a Jukagirové, nejzazší sever Sibiře (poloostrov Tajmyr) obývají Nganasanové a Dolganové. Na Čukotce a Kamčatce žijí Čukčové, asijští Eskymáci, Itelmenové a Korjaci, ostrov Sachalin je domovem Ainuů a Nivchů, ruský Dálný východ v povodí Amuru obývají Nanajci, Ulčové, Oročové a Udegejci. V asijské části Ruska žije 25,6 milionů lidí. Někteří z nich mají svoje autonomní republiky nebo národnostní okruhy. Tyto národy tradičně žijí z lovu, rybolovu, chovu sobů, někteří chovají i koně a skot nebo se věnují zemědělství. Ačkoliv se zde rozšířilo pravoslavné křesťanství, množství od civilizace odříznutých kmenů praktikuje stále tradiční šamanismus a animismus. V dnešní době již většina původních národů nežije tradičním způsobem života. Stále silněji se u původních obyvatel Sibiře projevuje asimilace s Rusy.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "V severní části Sibiře se těží téměř všechny nerostné suroviny, rozsáhlá je též těžba dřeva a lov. Většina surovin se převáží na jih do průmyslových oblastí ke zpracování, případně se vyvážejí do evropské části Ruska nebo přes Severní ledový a Tichý oceán na východ do Japonska, USA a Kanady. Města jsou zásobována energií převážně z tepelných elektráren, velký podíl má ale také produkce velkých vodních elektráren (Bratská, Zejská, Bogučanská). Z ekonomického i environmentálního hlediska hraje klíčovou úlohu těžba ropy, ovšem ropovody vedoucí Sibiří jsou převážně v dezolátním stavu, což se projevuje značnými ztrátami ropy při přepravě a s tím souvisejícím těžkým poškozením životního prostředí okolo trasy ropovodu. Mnoho původních obyvatel se živí tradičním chovem sobů a jakutských koní, lovem kožešinové zvěře nebo rybolovem.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Naprosto stěžejní dopravní tepnou Sibiře je Transsibiřská magistrála, postavená na začátku 20. století (s některými nedávno otevřenými novými úseky). Ta spojuje téměř všechna průmyslová města (výjimkou jsou Barnaul a Novokuzněck). Nezastupitelná je doprava letecká, letiště jsou ve všech větších městech. Po Bajkalském jezeře je také provozována vodní plavba (do roku 1911 převoz vlaků).", "section_level": 1}], "src_summary": "Sibiř (rusky: Сиби́рь) je území ležící mezi Uralem a Verchojanským pohořím, historicky je součástí Ruska od 17. století. Sibiř zaujímá většinu rozlohy Ruské federace, (asi 77% - 13 mil. km2). V širším slova smyslu se však k Sibiři někdy počítá i území mezi Verchojanským pohořím a Tichým oceánem, známé jako ruský Dálný východ. Známá je hlavně silně kontinentálním podnebím a velkým nerostným bohatstvím. Je velice řídce osídlena a mnoho oblastí je dostupno pouze nebo především letecky. Výjimku tvoří oblasti přiléhající k Transsibiřské magistrále, mohutným říčním tokům nebo k Severnímu ledovému oceánu (v letním období).", "tgt_summary": "Als Sibirien (/\"\") bezeichnet man im weitesten Sinne den ganzen nordasiatischen Teil der Russischen Föderation. Es wird im Westen begrenzt vom Ural, im Norden vom Arktischen Ozean, im Osten vom Pazifik und im Süden von der Volksrepublik China, der Mongolei und Kasachstan. Sibirien umfasst rund drei Viertel des russischen Staatsgebiets und ist etwa 13,1 Millionen Quadratkilometer groß; somit ist es um rund 3,5 Mio. km2 größer als die Volksrepublik China (ca. 9,6 Mio. km2), der größte unabhängige Staat Asiens. ", "id": 1350505} {"src_title": "Klaipėda", "tgt_title": "Klaipėda", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Od vzniku do roku 1919.", "content": "Území budoucího města osídlily ve 12. století baltské kmeny. Klaipėdský hrad a vzápětí také město pod názvem \"Castrum Memel\" (německy \"Memelburg\" nebo \"Mimmelburg\") bylo založeno v polovině 13. století Livonským řádem, který přišel do Pobaltí zabrat nová území a obrátit baltské kmeny na křesťanskou víru. Livonský řád byl větví Řádu německých rytířů. Ve smlouvě ze dne 29. července 1252 mezi Livonským řádem a kuronským biskupem Jindřichem stojí, že „tam, kde se stýkají Memel a Danė“, postaví řád hrad a město, do kterého měla být přenesena biskupova rezidence. Zděný hrad na začátku roku 1253 postavil „kmotr města“, vicemistr Livonského řádu Eberhardt von Seyn. V roce 1254 obdržel Memel (Klaipėda) lübecká městská práva. Činností německých rytířů byla celá oblast záhy konvertována ke křesťanství. Jméno Klaipėda (v její latinizované podobě \"Caloypede\") bylo poprvé zmíněno v dopise litevského velkoknížete Vitolda Velikého v roce 1413. Mírem u jezera Melno z roku 1422 byla utvrzena hranice mezi Pruskou provincií řádového státu a Velikým knížetstvím litevským. Memel spolu s celou tzv. Malou Litvou byl začleněn do Pruska; Litvě zůstal jako přístup k moři jen úzký proužek pobřeží okolo Palangy. Tato hranice zůstala nezměněna po celé následující téměř půl tisíciletí, až do roku 1919. Od roku 1474 bylo v Memelu zavedeno kulmské právo, tak jako v jiných pruských městech. Roku 1525 sekularizoval velmistr Řádu německých rytířů Albrecht Braniborsko-Ansbašský monastický pruský stát na dědičné vévodství. Tím začalo dlouhé období prosperity města i přístavu, neboť pruský vévoda byl tehdy leníkem Polsko-litevské unie. Hraniční město Memel sloužilo jako přístav sousední Litvě a těžilo ze svého umístění blízko ústí řeky Němen. Období prosperity bylo ukončeno v letech 1629 a 1635, kdy Memel poničili a obsadili Švédové. Byl pak ještě několikrát obnovován. O 75 let později velká část obyvatel zahynula při morové epidemii. Po sjednocení Německa v roce 1871 se Memel stal nejseverovýchodněji položeným městem nově vzniklého Německého císařství, na což bylo upomínáno již v první sloce tehdejší německé hymny (\"„...Von der Maas bis an die Memel...“\").", "section_level": 2}, {"title": "V rámci Litvy od roku 1919.", "content": "V roce 1919 se město ocitlo pod okupační správou států Dohody. Po Versailleské smlouvě bylo východopruské území za Němenem až k Memelu odděleno od Německa a bylo spravováno francouzskými vojsky, přičemž se vítězné mocnosti dohadovaly, co s ním dál. Nakonec se prosadila myšlenka celou memelskou oblast přepustit samostatné Litvě, jež si nárokovala alespoň severní část historické Malé Litvy. Když 10.–15. ledna 1923 zaútočily litevské síly pod vedením plukovníka Budryse, aby podpořily místní zinscenované prolitevské povstání, francouzské jednotky se stáhly a město i s přilehlým územím až k řece Němenu bylo anektováno nově založenou Litevskou republikou, což nakonec uznaly jak Dohodové mocnosti, tak i později (1928) výmarské Německo. Litevský stát byl nucen Klaipedskou konvencí celému nově připojenému území 8. května 1924 poskytnout autonomii; samosprávný sněmík sídlil pak právě v Klaipėdě a byl podřízen vládou jmenovanému guvernérovi. Ziskem Memelu/Klaipėdy dostala Litva konečně plnohodnotný přístup k moři, významnou průmyslovou základnu a strategický tranzitní uzel, jímž proudilo až 80 % všeho litevského zahraničního obchodu. Místní baltští Němci se však s litevskou nadvládou nikdy nesmířili. Po vzniku Třetí říše Německo opět obnovilo své nároky na Memelsko, v čemž bylo podporováno tamější německou iredentou. Dne 22. března 1939 bylo Memelsko obsazeno Wehrmachtem, když Litva, opuštěná západními velmocemi (podobně jako předtím Československo) ustoupila tvrdému německému nátlaku a vzdala se tohoto území. Během druhé světové války od konce roku 1944 do roku 1945 většina německých obyvatel uprchla před postupující frontou. V lednu 1945 bylo město obsazeno Rudou armádou a vráceno zpět Litvě, ze které se v rámci Sovětského svazu stala nesvéprávná Litevská sovětská socialistická republika. V 50. letech navštívil Klaipėdu britský spisovatel James Herriot a ve svých knihách popsal poměrně podrobně situací v ní. V roce 1991 zde byla založena univerzita (Klaipėdos universitetas).", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Historicky se složení obyvatelstva velmi měnilo. Na současné složení obyvatelstva měl rozhodující vliv zlom v lednu roku 1945, kdy vojáci Rudé armády, když obsadili 28. ledna Klaipėdu (v 8 hod. ráno, při -30 °C), ve městě našli jen 6 lidí: dvě 80-90leté stařenky Lietuvininky, dva válečné zajatce Bělorusy (mladí) a dvě polské architektky, přivezené sem na práci. V první následující registraci občanů města zanedlouho poté bylo zaregistrováno jen 28 občanů města. Kolem 40 000 Klaipėďanů se přestěhovalo do Německa ještě koncem roku 1944 a několik desítek civilistů ustoupilo spolu s německou armádou přes Kurskou kosu. Další, nesrovnatelně mírnější zlom nastal v desetiletí po roce 1990, tedy po vyhlášení obnovení nezávislosti Litevské republiky. Tehdy po změně politického klimatu z vlastního rozhodnutí z Klaipėdy odešlo do Ruska mnoho pracovníků administrativy nebo jiných specialistů, většinou rusky mluvících, a jejich rodin. Po válce do roku 1953 bylo město znovu od základu zabydlováno. Většina dosídlenců byli Rusové a lidé původem z republik tehdejšího SSSR, kteří byli náborem vysláni pracovat v podnicích obnovovaného i nově tvořeného průmyslu. Do konce sedmdesátých let dvacátého století většinu obyvatelstva Klaipėdy tvořili rusky mluvící lidé, od začátku osmdesátých let začali postupně převažovat Litevci, kteří se hojněji začali do Klaipėdy stěhovat. Podle údajů z roku 2007 měla Klaipėda 185 936 obyvatel, z nich ve věku: Podle pohlaví to bylo 85 493 mužů a 100 443 žen. Podle národnosti (údaje z roku 2003):", "section_level": 1}, {"title": "Městské čtvrti.", "content": "Klaipėdské městské orgány potvrdily toto schéma rozvržení 60 čtvrtí města:", "section_level": 1}, {"title": "Staré město.", "content": "Staré město (lit. \"\") je na levém břehu (u jejího ústí) řeky Danė. Nejdůležitější ulice jsou „Tiltų“ (nověji pod názvem „Tilto“ – Mostní, je to tepna městské dopravy; jde od mostu „Biržos“ ke starému trhu), „Turgaus“ a dopravní tepna „Pilies“ (Hradu) gatvė. Ve Starém městě je několik hrázděných domů. Je zde Městské divadlo, dvě lékárny: (Juodojo erelio, „Černého orla“ založena roku 1683 a Žalioji vaistinė „Zelená lékárna“ založena roku 1677, obě podle privilegia braniborského markraběte Fridricha Viléma, obě v ulici Tilto), několik muzeí (jedno z nich je v podzemí Klaipėdského hradu, ze kterého se víc nedochovalo) a galerií, dům v ulici Tilto – naproti Zelené lékárně, na jehož fasádě je krásný reliéf městského znaku.", "section_level": 2}, {"title": "Fridrichova čtvrť.", "content": "Byla k městu připojena roku 1722. Nyní je součástí Starého města. Tato část byla v době připojení na levém břehu řeky Danė, zatímco původní Staré město na pravé straně jejího tehdejšího řečiště (na jehož místě je nyní ulice Didžioji vandens). Zajímavosti: Barottiho galerie, kovářské museum apod.", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrť \"Vitės\".", "content": "Byla k městu připojena roku 1856.", "section_level": 2}, {"title": "Park soch.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Galerie.", "content": "Park soch je městský park, rozkládající se na jih od železničního nádraží Klaipėda. Také bývá nazýván Park Martynas Mažvydas.", "section_level": 2}, {"title": "Minulost parku.", "content": "Park soch byl zřízen v letech 1970–1977. Aby mohli postavit část parku, Sověti zlikvidovali do té doby zde používaný hřbitov (z větší částí židovský), proto je jižní část parku postavena na hrobech. Mnozí lidé, jejichž příbuzní jsou pochováni na tomto bývalém hřbitově obnovili památníčky a náhrobky na hrobech v době po obnovení nezávislosti Litvy. Západní část parku vznikla obnovením parku, který tam donedávna byl. V této části jsou tenisové kurty a basketbalové hřiště, do požáru zde působil Klub šachistů. V parku jsou dva důležité memoriály: v severní části Památník padlým ve druhé světové válce proti nacistickému Německu a Památník padlým v Klaipėdském povstání 15. ledna 1923. Většina soch byla instalována mezi lety 1979–1989.", "section_level": 2}], "src_summary": "Klaipėda (litevsky; česky někdy uváděno jako \"Klajpeda\"; německy Memel nebo \"Memelburg\"; polsky: \"Kłajpeda\") je jediný litevský námořní přístav v Baltském moři a nejstarší město na území dnešní Litvy, dnes třetí největší město. Má 161 300 obyvatel (2011). Dnes jako důležitý trajektový přístav spojuje Litvu se Švédskem, Dánskem a Německem. Nachází se u ústí řeky Danė do Kurského zálivu a jeho vyústění do Baltského moře. Kurský záliv považovali Němci ve 13. století (a i později) za ústí řeky Němen (litevsky „Nemunas“, v němčině „Memel“ – odtud německý název města). ", "tgt_summary": "Klaipėda (, ) ist eine Hafenstadt in Litauen, in der Stadtgemeinde Klaipėda. Sie war bis 1920 die nördlichste Stadt Deutschlands. In der Zwischenkriegszeit war die Stadt Zentrum des Memellandes. Die vielfältige Vergangenheit – von der Zeit des Ordens über Preußen, Schweden, Deutschland, das Memelgebiet und die Sowjetunion – war und ist noch heute prägendes Merkmal dieses wichtigsten litauischen Ostseehafens, ebenso wie die zentrale Lage im Baltikum.", "id": 1181019} {"src_title": "Malopolsko", "tgt_title": "Kleinpolen", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Středověk.", "content": "Území Malopolska bylo od 6. století osídlováno Slovany. V 9. století na území Malopolska existovalo Vislanské knížectví, které se na krátko stalo součástí Velkomoravské říše a později Českého knížectví. V 10. století Malopolsko získali Piastovci a stalo se tak už natrvalo součástí polského státu. Během času se těžiště polského státu přesunulo z Velkopolska do Malopolska a hlavním městem se stal malopolský Krakov. V roce 1138 kníže Boleslav III. Křivoústý rozdělil Polsko mezi své syny, což dalo počátek feudálnímu rozdrobení Polska. Nejstarší představitel Piastovské dynastie byl tzv. seniorem (tedy hlavním knížetem Polska) a bezprostředně vládl v Malopolsku, které se stalo tzv. seniorální provincií, která vždy náležela seniorálnímu (hlavnímu) polskému knížeti. Ostatní části Polska (Slezsko, Velkopolsko, Mazovsko, Pomoří) byly rozděleny mezi ostatní syny Boleslava III., kteří podléhali seniorovi a během času tam docházelo k dalšímu dělení území mezi syny zesnulých polských knížat (největší rozdrobení postihlo Slezsko a Mazovsko). V roce 1320 původně kujavský kníže Vladislav I. Lokýtek sjednotil část rozdrobeného Polska (Malopolsko, Velkopolsko, Kujavsko), korunoval se králem a na území, které ovládal, vyhlásil vznik polského království s hlavním městem v Krakově.", "section_level": 2}, {"title": "V Lublinské unii.", "content": "Své dominantní postavení Malopolsko ztratilo po vytvoření Republiky obou národů (I. Rzeczpospolité) v roce 1569: hlavním městem se stala Varšava a těžiště státu se přesunulo do Mazovska, i když část hlavních institucí zůstala v Krakově (korunovace) a v Hnězdně (arcibiskupství). Polská část Republiky obou národů se dělila na 2 hlavní provincie: Velkopolsko a Malopolsko. Malopolská provincie, se správním střediskem v Krakově, se skládala z 11 vojvodství a byla v polsko-litevském soustátí největší (452 000 km2). Zahrnovala kromě historického Malopolska celou jihovýchodní část Polska a také celou polskou Ukrajinu. Během 1. dělení Polska v roce 1772 Habsburská říše zabrala jihozápadní část Malopolské provincie, která byla z historicko-právních důvodů nazvána Halič, resp. Haličsko-Vladimirské království (část krakovského vojvodství, sandoměřského vojvodství a celé ruské a belžské vojvodství). Během 2. dělení Polska v roce 1793 východní část Malopolské provincie zabrali Rusové a Prusko zabralo kousek západního Malopolska (Čenstochová). Během 3. dělení Polska v roce 1795 si zbytek Malopolské provincie mezi sebe rozdělilo Rusko a Rakousko. Téměř celé historické Malopolsko (to, které bylo součástí Polska před připojením Ukrajiny a které bylo obydleno pouze Poláky) se dostalo pod habsburskou nadvládu; pouze malý kousek na západě získalo také Prusko.", "section_level": 2}, {"title": "Po rozdělení Polska.", "content": "V roce 1807 Napoleon Bonaparte vytvořil polské Varšavské vévodství, ke kterému v roce 1809 připojil severní Malopolsko po jeho odtržení od Rakouska. V roce 1815 bylo Varšavské vévodství zlikvidováno a místo něj vytvořena Krakovská republika a Polské království (tzv. Kongresovka) spojené personální unií s Ruskem. V letech 1815-1846 bylo historické Malopolsko rozděleno mezi 4 státy: Pruské království, Rakouské císařství, Polské království spojené s Ruskem a Krakovskou republiku (v případě dvou posledních šlo o polonezávislé polské státy). V roce 1831 po poraženém polském povstání bylo Polské království fakticky připojeno k Rusku (formálně v roce 1864) a v roce 1846 po prohraném polském povstání v Haliči Habsburkové zabrali Krakovskou republiku, kterou připojili k Haličsko-Vladimirskému království. V roce 1918 Malopolsko spoluvytvořilo Druhou Polskou republiku (II. Rcezpospolitou), avšak jako země ve svých starých hranicích už obnoveno nebylo. Během 2. světové války bylo krátkodobě okupováno nacistickým Německem (1939-1945), které jej začlenilo do tzv. Generálního gouvernementu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Malopolsko (; ; ) je historická země v jihovýchodním Polsku, východně od Slezska, Sieradska a Lenčicka, jižně od Mazovska a západně od Volyně a Haliče, rozdělená dnes mezi vojvodství Malopolské, Podkarpatské, Lublinské, Svatokřížské, Mazovské, Lodžské a Slezské. Její metropolí byl Krakov. ", "tgt_summary": "Kleinpolen (seit dem Mittelalter lateinisch \"Polonia Minor\", ) ist ursprünglich die Bezeichnung für den südlichen Teil des alten polnischen Staates mit den Metropolen Krakau, Lublin, Zamość und Sandomierz. ", "id": 2072253} {"src_title": "Andreas Baader", "tgt_title": "Andreas Baader", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v německém Mnichově, jeho otec, historik Dr. Berndt Philipp Baader byl důsledný antifašista, který padl na frontě druhé světové války a Baadera vychovávaly babička, matka a teta. Studium na střední škole v Mnichově nedokončil. Začal drobnou kriminalitou, krádežemi aut, falšováním dokladů apod. V roce 1963 odešel do Západního Berlína, kde se přidal k levicovým studentským hnutím, která v té době nabírala na síle. V roce 1968 spáchal se svou přítelkyní, Gudrun Ensslinovou a dalšími dvěma aktivisty, žhářský útok na \"svatostánky konzumní společnosti\" obchodní domy Kaufhof a Schneider ve Frankfurtu nad Mohanem. Všichni čtyři byli zatčeni a později odsouzeni ke třem létům vězení, k výkonu trestu ale nenastoupili, jelikož všichni utekli do zahraničí. V roce 1970 se všichni vrátili do Západního Německa, kde byl Baader zatčen. Byl ale osvobozen za pomoci reportérky Ulrike Meinhofové. Osvobození proběhlo tak, že si Meinhofová, jako reportérka, s ním vyžádala rozhovor. Ten měl proběhnout ve studovně v Německém ústředním institutu pro sociální otázky v Berlíně-Dahlemu. Tam se strhla přestřelka a jeden zaměstnanec institutu byl vážně zraněn, když vytáhl zbraň. Tento den – 14. května 1970, byla formálně založena \"první generace RAF\", jinak známá jako \"skupina Baader-Meinhofová\". Tato skupina měla za cíl bojovat proti americkému imperialismu a proti policejnímu a fašistickému státu. Požadovala odstoupení vládních činitelů, kteří měli nacistickou minulost, dále požadovali zastavení podpory Američanů jako strůjců vietnamské genocidy a celkovou změnu systému. Zaměřovala se na objekty státní správy, na objekty pod americkou správou, na banky a spořitelny jako na nervy kapitalistického režimu. Andreas Baader prošel výcvikem v palestinském táboře hnutí Fatah, zprostředkovaný jejich právníkem Horstem Mahlerem. Poté se všichni vrátili a působili v Německu dva roky. Prvního června 1972 ve Frankfurtu nad Mohanem nedaleko budovy hesenského rozhlasu a televize byl Andreas Baader zatčen. Nedlouho poté byly zatčeny i Ulrika Meinhofová a Gudrun Ensslinová. Meinhofová zemřela za ne zcela jasných okolností při čtvrtém roce čekání na proces (oficiální verze byla, že se ve své cele oběsila na ručníku). Díky tomu vznikla \"druhá generace RAF\", která páchala únosy a bombové atentáty a vyžadovala propuštění vězňů RAF. Krátce poté, co západoněmecká protiteroristická jednotka GSG9 zmařila únos letu Lufthansa 181 čtyřmi členy Lidové fronty pro osvobození Palestiny, byli ve svých celách dne 18. října 1977 nalezeni Andreas Baader a Gudrun Ensslinová mrtví a Jan-Carl Raspe a Irmgard Möllerová zranění (Raspe později zraněním podlehl). I okolnosti těchto sebevražd jsou nejasné. V důsledku hladovky zemřeli ve věznicích také dva další příslušníci RAF.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy v kultuře.", "content": "Režisér C. S. Leigh natočil film \"See You at Regis Debray\" (2005), ve kterém Baadera ztvárnil herec Lars Eidinger. Ve snímku \"Stammheim\" (1986) jej hrál Ulrich Tukur a ve filmu \"Baader\" (2002) Frank Giering. Ve filmu \"Baader Meinhof Komplex\" (2008) jej ztvárnil Moritz Bleibtreu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Andreas Baader (6. května 1943 Mnichov – 18. října 1977 Stuttgart) byl spoluzakladatel a prvním vůdcem německé levicové organizace Frakce Rudé armády (německy Rote Armee Fraktion, zkratka RAF).", "tgt_summary": "Berndt Andreas Baader (* 6. Mai 1943 in München; † 18. Oktober 1977 in Stuttgart-Stammheim) war ein deutscher Terrorist. Er war Mitbegründer und eines der führenden Mitglieder der ersten Generation der linksextremistischen Terrororganisation Rote Armee Fraktion (RAF). Seine Befreiung aus der Haft, zu der er wegen seiner Teilnahme an den Kaufhaus-Brandstiftungen am 2. April 1968 in Frankfurt am Main verurteilt war, durch Ulrike Meinhof und andere am 14. Mai 1970 in Berlin gilt als Geburtsstunde der RAF. ", "id": 1111415} {"src_title": "Lüneburské vřesoviště", "tgt_title": "Lüneburger Heide", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Území bylo osídleno již v neolitu, což dokládají mohyly a pohřebiště. V rámci rezervace stojí 8 větších sídlišť a dalších 10 dvorců, které obklopuje zeleň vysázená jako ochrana před požáry. V období 3000 př. n. l. bylo území porostlé souvislými lesy, kde převažovaly březové doubravy, které lidé později káceli a vypalovali. Jejich místo zaujal vřes, který se zde již předtím omezeně vyskytoval. Do poloviny 18. století se tu podle historických map rozkládala rozlehlá území porostlá vřesem a místy jalovci. V polovině 19. století byla vřesoviště likvidována zemědělstvím a vysazováním monokultur jehličnanů. Na počátku 20. století se začalo se záchranou zbytků původní podoby. V roce 1909 byl založen soukromý spolek \"Verein Naturschutzpark\", o rok později se začal věnovat Lüneburskému vřesovišti, zakoupil pozemky kolem Wilseder Bergu a získal i další pozemky. V roce 1911 byly hranice chráněného parku uznány státem, který zde o deset let později vyhlásil přírodní rezervaci. Na jihozápadním okraji rezervace v roce 1938 Luftwaffe postavila polní letiště, což narušilo terén i ekosystémy. V dubnu 1945 jej zabralo britské vojsko a plochu 3 000 ha používalo jako tankodrom. Britové území opustili na počátku 90. let po protestech ochránců i veřejnosti. Nová výstavba je regulována, žije zde 1500 stálých obyvatel. Chráněny jsou stavební památky lidové architektury. V roce 1967 rezervace obdržela od Rady Evropy Evropský diplom. V roce 1999 byla vyhlášena významným ptačím územím. Je zařazena i do soustavy chráněných území evropského významu Natura 2000.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "Lüneburské vřesoviště je součástí Severoněmecké nížiny. Leží mezi řekami Aller a Labe. Geologický podklad oblasti tvoří ledovcové usazeniny. Stejně se nazývá i zdejší chráněné území, které se rozkládá kolem nejvyššího bodu Wilseder Berg (169 m n. m.). Přírodní park \"Lüneburger Heide\" zaujímá plochu o rozloze 107 000 ha, v něm se nachází stejnojmenná řízená přírodní rezervace mezinárodní kategorie IV o velikosti 23 400 ha. Ochranářskou péči stále řídí Verein Naturschutzpark, který vlastní či si pronajímá třetinu rezervace 8 500 ha, z čehož 5 100 ha pokrývají vřesoviště. O vřesoviště se pečuje pomocí metod tradičního hospodaření – pastvou, vypalováním přestárlých porostů a seškrabáváním s vrstvou humusu, který brání obnově vřesu. K opylení se chovají roje včel. Vřesoviště vznikla a jsou udržována právě pastvou. Rohaté ovce plemene Heidschnucke spásají vřes a brání růstu dřevin, jejich činnosti odolá jen pichlavý jalovec. Dříve docházelo k odvodňování bažin, v rámci obnovy se meliorační struhy zasypávají a kácejí se i nalétané dřeviny. V minulosti se tu těžila rašelina, ale těžba ustala, aby podloží nebylo narušeno. Imise do vřesovišť přinášejí množství dusíku, který pomáhá v růstu některým trávám (např. metlička křivolaká). V boji s těmito nežádoucími druhy pomáhá vypalování a seškrabávání.", "section_level": 1}, {"title": "Flóra.", "content": "Nacházejí se zde rostlinná společenstva nízkých keříčků s převládajícím vřesem obecným. Na živiny bohatších stanovištích rostou spolu s ním kručinka chlupatá (\"Genista pilosa\") a kručinka anglická (\"Genista anglica\"). Na méně osluněných místech se nacházejí borůvky, brusinky a šicha černá (\"Empetrum nigrum\"). Na suchých místech prorůstá dutohlávka a mech ploník. Na vlhčích místech a rašeliništích se daří trávě jménem bezkolenec modrý (\"Molinia caerulea\"). Na mokřadech se nacházejí zejména rašeliniště, kde roste vřesovec čtyřřadý, tomu se daří i na vlhčích místech vřesovišť. Mezi různými druhy rašeliníku rostou ostřice, suchopýry, suchopýrek trsnatý (\"Trichophorum caespitosum\"), masožravá rosnatka prostřední (\"Drosera intermedia\"), vřesovcovité tu zastupují kyhanka sivolistá (\"Andromeda polifolia\") a klikva bahenní. V podkladu roste prstnatec rašeliništní (\"Dactylorhiza sphagnicola\"). Na vlhkých loukách, kde převládají rostliny z rodu bezkolenec, rozkvétají hořec hořepník (\"Gentiana pneumonanthe\") a liliovec kostilomka (\"Narthecium ossifragum\"). Na suchých písčinách bez lesnatého porostu rostou mezernaté trávníky acidofilních trav, kde převažují kostřava ovčí (\"Festuca ovina\"), paličkovec šedavý (\"Corynephorus canescens\"), několik druhů divizen, hvozdík kropenatý (\"Dianthus deltoides\"), rozchodník ostrý (\"Sedum acre\"), mateřídouška úzkolistá (\"Thymus serpyllum\") a bělolisty nejmenší a rolní (\"Filago minima, F. arvensis\"). Rozsáhlé lesy, které porůstají přes 60 % rezervace, tvoří jehličnany, převážně borovice lesní. Nacházejí se zde také zbytky pastevních lesů se starými buky. V podrostu se daří cesmíně ostrolisté (\"Ilex aquifolium\"), v bylinném patře pak zimozelu severnímu (\"Linnaea borealis\").", "section_level": 1}, {"title": "Fauna.", "content": "Přežívá zde původní populace tetřívka obecného (\"Tetrao tetrix\"). Z bludných balvánků z ledovcových usazenin rezervace nechává vršit hromady, v nichž hnízdí kriticky ohrožený bělořit šedý (\"Oenanthe oenanthe\"). Zvyšuje se počet jeřábů popelavých (\"Grus grus\"). Žijí tu ovce plemene Heidschnucke, které spásají vřes a náletové dřeviny. K opylování se zde chovají roje včel.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Každý rok oblast navštíví 4 miliony turistů. Sezona vrcholí v srpnu a září, kdy místní vřesoviště dosahují největšího květu. Pro návštěvníky je zde připraveno sedm naučných stezek (v délce od 1,5 do 7,2 km). Informační a vzdělávací střediska se nacházejí v šesti historických budovách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lüneburské vřesoviště () je území v Dolním Sasku. Leží 30 kilometrů od Lüneburgu. Jde o první evropské velkoplošné chráněné území vyhlášené mimo vysokohoří či daleký sever. Slouží k ochraně biodiverzity, vědeckému výzkumu, řízené péči, osvětě i rekreaci.", "tgt_summary": "Die Lüneburger Heide () ist eine große, geografisch überwiegend flachwellige Heide-, Geest- und Waldlandschaft im Nordosten Niedersachsens in den Einzugsbereichen der Städte Hamburg, Bremen und Hannover. Sie ist nach der Stadt Lüneburg benannt und umfasst den Hauptteil des früheren Fürstentums Lüneburg. ", "id": 598956} {"src_title": "Boston", "tgt_title": "Boston", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Boston byl založen 17. září 1630 puritánskými kolonisty z Anglie. Odehrálo se zde několik významných událostí, jako třeba Bostonské pití čaje v roce 1773 a první bitvy americké revoluce. Boston byl přístavní a obchodní město, ale v průběhu 19. století se stal jedním z největších středisek průmyslu, zejména textilního, sklářského a kožedělného. Původně malá plocha poloostrova, kde stálo historické město, se do roku 1900 ztrojnásobila zavážením močálů a mělčin a město se rozšířilo na jih i na západ a téměř splynulo se sousedním Cambridge, sídlem Harvardovy univerzity a Massachusettského technologického institutu (MIT), a dalšími obcemi. Původně anglické obyvatelstvo města doplnili nejprve Irové a Italové, později imigranti z celého světa. Město se stalo velkým uzlem husté železniční sítě, vznikly zde první mrakodrapy a roku 1897 zde zahájilo provoz první metro v USA. Během 20. století se ale průmysl začal stěhovat za levnější pracovní silou a město se orientovalo na obchod, bankovnictví, školství, zdravotnictví a technologie. Spolu se službami a státní správou tvoří dnes přes 70% ekonomiky města. Významnou složku tvoří také turisté, které přitahují slavná divadla, muzea a galerie. Boston se stal dějištěm teroristického útoku během tradičního Bostonského maratonu 15. dubna 2013 během něhož tři lidé zemřeli a desítky dalších byly zraněny.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha a podnebí.", "content": "Boston leží v ploché krajině při členitém ústí řeky Charles, která tvoří jeho severní hranici a odděluje Boston od Cambridge. Východní hranicí je Atlantský oceán, v němž je při ústí řeky řada ostrovů. Téměř polovinu rozlohy města tvoří vodní plochy (106 km). Na jednom z ostrovů je letiště \"Logan airport\". Původní pahorky byly z velké části odbagrovány na zaplnění močálů a mělčin, na nichž vyrostla podstatná část dnešního města. Jen \"Beacon Hill\", kde stojí i budova parlamentu (\"State house\"), zůstal jako částečná historická rezervace. Ač leží poměrně jižně (asi jako Řím) a na břehu Atlantiku, má Boston dosti drsné podnebí s množstvím sněhu v zimě a s horkými letními měsíci. Mořské pobřeží je většinou zastavěno přístavními a jinými budovami, pěkné pláže jsou na severu ve Wonderland a jižně směrem ke Cape Cod.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Nejvyšší budovy města jsou: John Hancock Tower, Prudential Tower, Federal Reserve Bank Building, One Boston Place a One International Place.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle sčítání lidu z roku 2010 zde žilo 617 594 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Rasové složení.", "content": "Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 17,5% populace.", "section_level": 2}, {"title": "Etnické složení.", "content": "Pokud jde o etnické složení, tvořili největší skupinu lidé irského původu (15,8 %), hispánci čili latinos 15,4 %, Italové 8,3 % a 6,4 % obyvatelstva pochází z karibské oblasti, zejména z Haiti.", "section_level": 2}, {"title": "Příjem.", "content": "Počet obyvatel Bostonu činil roku 1800 asi 25 tisíc, po celé 19. století prudce rostl až na 670 tisíc v roce 1910 a roku 1950 dosáhl maxima 800 tisíc. Od té doby klesal až na 560 tisíc v roce 1980 a od té doby opět mírně roste, zejména díky přistěhovalectví. Průměrný roční příjem na osobu činil v roce 2000 přes 23 tisíc USD, na domácnost skoro 40 tisíc, ale přes 25 % lidí pod 18 let a 18 % lidí nad 65 let žilo pod hranicí chudoby.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Boston má velké mezinárodní letiště Logan International Airport (27 mil. cestujících ročně) se čtyřmi terminály, ležící na ostrově a s dobrým spojením městskou dopravou. Páteří městské dopravy je metro a podpovrchová tramvaj, která mimo centrum jede po povrchu. Červená, modrá, oranžová a zelená linka se setkávají v centru, zelená směrem na západ a červená směrem na jih se dělí do několika větví. Spolu s desítkami autobusových linek tvoří systém MBTA s jednotnými jízdenkami a možností přestupu, týdenní jízdenka s neomezeným počtem jízd stojí 21,25 USD. V oblasti přístavu funguje několik lodních linek MBTA. Na tuto městskou dopravu navazuje asi tucet příměstských železničních tratí s poměrně slabým provozem a o něco hustší autobusová síť. V Bostonu jezdí také trolejbusy, které zajišťují i příměstskou dopravu např. do Belmontu. Tyto linky jsou soustředěny do dvou hlavních nádraží, South Station a North Station, mezi nimiž leží vlastní centrum města a odkud jedou také dálkové železniční i autobusové spoje. Obě nádraží jsou na linkách metra a South station má přímé autobusové spojení na letiště.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělávání.", "content": "Boston je tradičním střediskem vysokých škol, vědy a výzkumu a na téměř 100 vysokých školách zde studuje přes 250 tisíc studentů. V Bostonu samém jsou to především Bostonská univerzita, Northeastern University, University of Massachusetts, Boston College a řada hudebních a uměleckých škol. Do města zasahuji prestižní univerzity ze sousedního Cambridge (Harvard University a Massachusettský technologický institut) a v okolí Bostonu je ještě řada dalších (Tufts University, Brandeis University aj.).", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Boston má řadu slavných divadel, působí zde \"Boston Symphony Orchestra\" a mnoho dalších těles. Turistickým lákadlem jsou galerie a muzea, zejména největší z nich, Museum of Fine Arts.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Boston je především baseballové město. Tým Boston Red Sox patří každý rok k favoritům soutěže. Svá domácí utkání hrají ve Fenway Parku, který je vedle Kenmore Square. Stadion Fenway Park byl postaven v roce 1912 a patří vůbec k nejstarším sportovním stadionům ve Spojených státech. Dalším sportem tohoto města je lední hokej. Místní klub Boston Bruins patří mezi nejlepší a nejstarší týmy v NHL. Šestkrát vyhráli Stanley Cup, naposledy v roce 2011. Domácí utkání hrají na stadionu TD Banknorth Garden, který byl postaven v roce 1993. Bruins patří mezi Original Six. Hraje se zde také basketbal. Boston Celtics hrají NBA od roku 1946 a soutěž vyhrály celkem 19krát, naposledy v roce 2008. Ve městě Foxborough sídlí týmy amerického i \"klasického\" fotbalu (socceru). Tým amerického fotbalu New England Patriots vyhrál celkem 6krát NFL, naposledy v roce 2019. \"Soccerový\" tým New England Revolution je jedním ze zakládajících týmů MLS. Významnou událostí je také Bostonský maraton a mezinárodní podzimní regata na řece Charles.", "section_level": 1}], "src_summary": "Boston je hlavní město amerického státu Massachusetts, největší město Nové Anglie a významný přístav, ležící na východním pobřeží USA. S téměř 7,5 miliony obyvatel jde o pátou největší metropolitní oblast v USA. Jde o jedno z nejstarších a kulturně nejvýznamnějších měst Spojených států, středisko vysokoškolského vzdělávání, zdravotnictví a kulturního života. Koná se zde řada atraktivních sportovních utkání.", "tgt_summary": "Boston [] ist die größte Stadt in Neuengland und Hauptstadt des Bundesstaates Massachusetts an der Ostküste der Vereinigten Staaten. Die Metropole ist eine der ältesten, wohlhabendsten und kulturell reichsten Städte der USA. Sie beheimatet in ihrem Großraum sowohl die weltberühmte Harvard University als auch das ähnlich bedeutende MIT, beide in Cambridge gelegen. Im kulturellen Bereich sind die Symphony Hall und das in ihr residierende Boston Symphony Orchestra weltbekannt. Die Wirtschaftskraft der Region wird hauptsächlich durch Bildungseinrichtungen, Gesundheitswesen, Finanzwirtschaft und Technologie bestimmt.", "id": 606688} {"src_title": "Pensylvánie", "tgt_title": "Pennsylvania", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Pensylvánie leží na severovýchodě Spojených států amerických mezi Erijským jezerem a Delawarským zálivem. Napříč státem od jihozápadu k severovýchodu prochází Appalačské pohoří. Východní hranice státu je vedena po řece Delaware, která Pensylvánii přirozeně odděluje od státu New Jersey a části státu New York, který je severním sousedem Pensylvánie. Hranice mezi New Yorkem a Pensylvánií vede převážně po 42°00′ severní zeměpisné šířky. Západní hranice s Ohiem a Západní Virginií vede přímo po 80°31′ západní zeměpisné délky až po jižní hranici, která je vymezena rovnoběžkou 39°43′ a odděluje Pensylvánii od Západní Virginie a Marylandu. Pensylvánie sousedí ještě se státem Delaware. Nejvyšším bodem Pensylvánie je Mount Davis s 979 metry nad mořem. Nejnižším bodem je hladina řeky Delaware při ústí do Delawarského zálivu. Hlavními řekami Pensylvánie jsou Allegheny River, Susquehanna River, Delaware River a Ohio River.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Se svou rozlohou 119 283 km2 je Pensylvánie 33. největším státem USA, v počtu obyvatel (12,8 milionu) je šestým nejlidnatějším státem. S hodnotou hustoty zalidnění 110 obyvatel na km2 je na devátém místě. Hlavním městem je Harrisburg s 50 tisíci obyvateli. Největšími městy jsou Filadelfie s 1,53 milionu obyvateli, dále Pittsburgh (300 tisíc obyv.), Allentown (120 tisíc obyv.), Erie (100 tisíc obyv.) a Reading (90 tisíc obyv.). Pensylvánii patří 82 km pobřeží Erijského jezera. Nejvyšším bodem státu je vrchol Mount Davis s nadmořskou výškou 979 m. Největšími toky jsou řeky Delaware, která tvoří hranici se státy New York a New Jersey, Susquehanna, Monongahela, Allegheny a Ohio.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Pensylvánie vznikla v roce 1681 darováním půdy Karlem II. podnikateli Williamu Pennovi, jehož otci, admirálu Williamu Pennovi, dlužil peníze. Penn mladší zde založil provincii, resp. anglickou kolonii, která se roku 1776 stala jedním z původních třinácti zakládajících států USA. Krátce před tím, mezi lety 1763 a 1767, byla během územních sporů upravena její jižní hranice, která tvoří větší část tzv. Masonovy-Dixonovy linie. Pensylvánie jako druhý stát v pořadí ratifikovala Ústavu Spojených států amerických, k čemuž došlo 12. prosince 1787. Deklarace nezávislosti i Ústava byly přijaty v budově Independence Hall, která se nachází v největším pensylvánském městě Filadelfii, jež byla v letech 1790–1800 hlavním městem USA. Za americké občanské války proběhla v roce 1863 v jižní centrální části státu bitva u Gettysburgu.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Průmysl je v Pensylvánii značně rozvinut. Jedná se především o těžební, hutní, strojírenský, chemický, elektrotechnický, papírenský a tabákový průmysl. V Pensylvánii se pěstuje především kukuřice a tabák, produkuje se seno a houby. Z živočišné výroby se produkují především mlékárenské výrobky, drůbeží, hovězí a vepřové maso. Hrubý národní produkt v roce 2005 činil 430,31 miliard dolarů.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání lidu z roku 2010 zde žilo 12 702 379 obyvatel. Původní kolonie vznikla jako území britského šlechtického rodu Pennů, takže ve spojení se slovem \"sylvania\", tedy polesí vznikl nový název státu. Nejpočetnějším etnikem se už od 18. století stali původem Němci z německých států, Švýcarska a Rakouska, známí jako \"Pennsylvanian Dutch\". Velice brzy zde docházelo k rozvoji těžebního průmyslu, který přilákal velké množství obyvatel především z Evropy do nových center jako Pittsburgh a okolí, Scranton, Wilkes-Barre, Lancaster, York nebo Altoona. Philadelphia, původní hlavní město USA přivítala i mnoho původem Irů, Italů a Poláků, v USA typicky městského obyvatelstva.", "section_level": 1}, {"title": "Rasové složení.", "content": "Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 5,7% populace.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Zastoupení církví:", "section_level": 2}], "src_summary": "Pensylvánie ( ', oficiálně ') je stát nacházející se na severovýchodě Spojených států amerických, ve Středoatlantské oblasti severovýchodního regionu USA. Pensylvánie, jejímž středem prochází Appalačské pohoří, hraničí na jihovýchodě s Delawarem, na jihu s Marylandem, na jihozápadě se Západní Virginií, na západě s Ohiem, na severu s New Yorkem a na východě s New Jersey. Na severozápadě se krátkým úsekem dotýká Erijského jezera, kde sousedí s kanadskou provincií Ontario.", "tgt_summary": "Pennsylvania (englische Aussprache, deutsch auch Pennsylvanien) ist ein von William Penn gegründeter Bundesstaat im Osten der Vereinigten Staaten von Amerika und einer ihrer dreizehn Gründerstaaten. Der offizielle Name ist Commonwealth of Pennsylvania („Gemeinwesen von Pennsylvanien“). Gemeinsam mit New York und New Jersey wird Pennsylvania den Mittelatlantikstaaten zugerechnet. ", "id": 2309608} {"src_title": "Sčítání lidu", "tgt_title": "Volkszählung", "src_document": [{"title": "Historie sčítání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starověká sčítání.", "content": "Nejstarší známé sčítání bylo uskutečněno Babyloňany v roce 3800 př. n. l., tedy skoro před 6000 lety. Záznamy naznačují, že se sčítání opakovalo každých šest nebo sedm let a zahrnovalo nejen informace o počtu lidí a dobytka, ale i o množství másla, medu, mléka, vlny a zeleniny. Jedno z nejstarších doložených sčítání proběhlo v letech 500–499 př. n. l. v armádě Perské říše za účelem přidělení pozemků a placení daní. Sčítání probíhala i v Maurijské říši v dnešní Indii, což dokládá maurijský ministr Čanaka v díle Artašástra (cca 350–283 př. n. l.), které předepisuje sběr statistických údajů o obyvatelstvu, sloužící jako podklad pro státní daňovou politiku. Artašástra obsahuje podrobný popis provádění populačního, hospodářského i zemědělského sčítání. Bible zmiňuje hned několik sčítání. Kniha Numeri popisuje Bohem přikázané sčítání, které proběhlo v době, když Mojžíš vyváděl Izraelity z Egypta. Později nařídil sčítání lidu král David, což však vyvolalo Boží trest, jelikož bylo sčítání motivováno vojensky nebo ukazovalo nedostatek víry v Boha. V Evangeliu podle Lukáše je dáván římský soupis lidu do souvislosti s cestou Josefa a Marie z města Nazareta do Betléma, kde se narodil Ježíš. Ve starověkém Římě prováděli sčítání lidu kvůli stanovení daní (viz úřad římského cenzora). Termín \"populační census\" (jak se sčítání také říká) pochází právě ze starého Říma, z latinského výrazu \"censere\" neboli \"odhadovat\". Nejstarší dodnes dochovaný soupis obyvatelstva pochází z Číny z doby Dynastie Chan. Byl pořízen na podzim roku 2 n. l. a podle odborníků je poměrně přesný. V Číně dynastie Chan v té době žilo 59,6 milionů lidí. Další dochovaný soupis pochází rovněž z dynastie Chan, z roku 140, kdy už bylo zapsáno pouze 48 milionů lidí. Tento pozoruhodný demografický úbytek je přisuzován hromadnému stěhování do oblasti dnešní jižní Číny.", "section_level": 2}, {"title": "Středověká sčítání.", "content": "Ze středověku známe sčítání zaznamenané v knize Domesday Book, které nařídil Vilém I. Dobyvatel v roce 1086, aby mohl správně zdaňovat nedávno získanou půdu. V roce 1183 bylo provedeno sčítání v křižáckém státě Jeruzalémské království, jehož smyslem bylo přesvědčit se o počtu mužů a množství peněz použitelných proti invazi sultána Saladina. Velmi zajímavou formu sčítání užívali od 15. století po dobytí území Španěly staří Inkové v andské oblasti. Inkové neměli žádný psaný jazyk, ale údaje získané při sčítání, stejně jako jiná číselná i nečíselná data, zaznamenávali pomocí uzlíků na pestrobarevných šňůrkách kipu, vyrobených z bavlny či srsti lamy nebo alpaky.", "section_level": 2}, {"title": "Novodobá sčítání.", "content": "První soupis veškerého obyvatelstva s doprovodnými údaji (věk, pohlaví, rodinný stav, zaměstnání) proběhl v letech 1665-6 v Nové Francii (dnešní kanadské provincii Québec). První celonárodní sčítání proběhlo v roce 1703 na Islandu, následovalo Švédsko 1749, Dánsko 1769, Polsko 1789, USA 1790, Anglie, Wales a Francie roku 1801. Některé státy již dnes sčítání neprovádí a údaje získávají z registrů (obyvatelstva, matrik, katastru nemovitostí, plátců daní, ekonomických subjektů, nezaměstnaných, plátců sociálního pojištění či důchodců), například severské státy, Nizozemsko, Rakousko či Slovinsko. Kombinovaný postup využilo v roce 2011, kdy proběhlo sčítání v 73 státech světa, poprvé Německo.", "section_level": 2}, {"title": "Sčítání v českých zemích a Československu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Před vznikem Československa.", "content": "Na území Čech a Moravy jsou známy berní rejstříky a seznamy poddaných ze 14. až 17. století, určité znaky úředního sčítání obyvatelstva mělo však až tzv. \"solní sčítání\" z roku 1702. Pravidelná sčítání lidu byla stanovena reskriptem, který 13. října 1753 vydala Marie Terezie, na jehož základě byla první konskripce (soupis) provedena v roce 1754 (první svého druhu v Evropě). V roce 1770 vydala patent nařizující provádění soupisu lidu, tažného dobytka a domů v českých, dolnorakouských a vnitřních rakouských dědičných zemích. Jako přechod mezi výše uvedenými soupisy obyvatel a moderním sčítáním lidu bývá označováno sčítání lidu z roku 1857. Dalším důležitým mezníkem byl rok 1869, kdy v Rakousko-Uhersku došlo jednak k prvnímu modernímu sčítání lidu, definujícímu podrobně znaky zjišťované u obyvatelstva (státní příslušnost, rodinný stav, náboženské vyznání), a jednak bylo stanoveno, že se sčítání bude od té doby opakovat pravidelně každých 10 let. Od tohoto roku jsou také data ze sčítání veřejně publikována. Další sčítání byla provedena v letech 1880 (zjišťována i gramotnost a řeč), 1890, 1900 a 1910.", "section_level": 2}, {"title": "V Československu.", "content": "V samostatném Československu proběhla sčítání v letech 1921, 1930 (poprvé zjišťována fertilita žen a minulé bydliště sčítaných), 1950, 1961 (dle trvalého pobytu), 1970, 1980 a 1991. V roce 1939 proběhlo sčítání v Sudetech obsazených Německou říší.", "section_level": 2}, {"title": "V samostatné České republice.", "content": "V České republice se po osamostatnění konalo první \"Sčítání lidu, domů a bytů\" k 1. březnu 2001. Od roku 2001 jsou do sčítání zahrnuti i cizinci s dlouhodobým pobytem. Až do roku 2001 byli sčítací komisaři najímáni přímo statistickým úřadem a rekrutovali se převážně ze zaměstnanců obecních úřadů. Sčítání v roce 2011 se konalo k rozhodnému okamžiku půlnoci z pátku 25. na sobotu 26. března 2011. Sčítání nařídil Parlament České republiky zákonem č. 296/2009 Sb., o sčítání lidu, domů a bytů v roce 2011 podle návrhu české vlády a na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 763/2008. V minulosti s mnohem omezenější výpočetní technikou, byly předběžné výsledky v podrobném územním členění v rozsahu přibližně čtyřiceti nejdůležitějších údajů zpracovány zhruba do 6 týdnů, nepříliš odlišné definitivní výsledky byly zpracovány do 18 měsíců.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana soukromí.", "content": "Všechny údaje zjištěné při sčítání podléhají v České republice ochraně podle zákona č. 296/2009 Sb., o sčítání lidu, domů a bytů, zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a zákona č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě. Údaje mohou být využity výhradně ke statistickým účelům. Všechny osoby, které se podílejí na sběru a zpracování údajů, jsou vázány mlčenlivostí o všech skutečnostech, o nichž se v souvislosti se sčítáním dozvěděly. Povinnost mlčenlivosti trvá i po skončení sčítání a je časově neomezená. Výstupem ze šetření údajně jsou zcela anonymizovaná data, ze kterých nelze získat individuální informace o konkrétních domácnostech ani osobách, což ovšem někteří oponenti zpochybnili. Originální formuláře, stejně jako neanonymizovaná data na technických nosičích, mají být zničena.", "section_level": 2}, {"title": "Srovnatelnost údajů ze sčítání.", "content": "Sčítání se koná téměř ve všech zemích světa s výjimkou těch, jež jsou aktuálně postiženy válečnými konflikty apod. V neevropských státech většinou proběhlo již v roce 2010 (např. v USA). Obdobným způsobem jako u nás (klasické sčítání s částečným využitím registrů) proběhlo sčítání ve většině zemí EU. Jen v několika zemích, kde existují potřebné celostátní registry (Švédsko, Nizozemí, Finsko atd.), bude klasické sčítání nahrazeno využitím informací právě z těchto registrů. Ovšem i výše uvedené země mají problém s tím, že legislativa EU požaduje údaje, které u nich v registrech nejsou (např. některé údaje o domech, bytech a domácnostech).", "section_level": 1}], "src_summary": "Sčítání lidu (také populační census nebo soupis obyvatelstva) je proces získávání údajů o jednotlivých příslušnících obyvatelstva. Součástí sčítání bývá zjišťování dalších údajů, týkajících se sociálních a kulturních znaků (např. užívaného jazyka, praktikovaného náboženství, atd.). Termín se používá především ve spojení se státním sčítání obyvatelstva a domácností, které má být dle doporučení Spojených národů prováděno každých 10 let. Existuje také zemědělské sčítání a podnikatelské sčítání. ", "tgt_summary": "Eine Volkszählung (auch Zensus, Census oder Makrozensus) ist eine gesetzlich angeordnete Erhebung statistischer Bevölkerungsdaten, wobei die Bürger bei der herkömmlichen Methode der Zählung per Fragebogen zur Auskunft verpflichtet sind. Beim Modell des Registerzensus wird ohne Befragung der Bürger auf Daten in den Melderegistern zurückgegriffen.", "id": 698899} {"src_title": "Odmocnina", "tgt_title": "Wurzel (Mathematik)", "src_document": [{"title": "Odmocnina z reálného čísla.", "content": "V oboru reálných čísel je \"n\"-tá odmocnina z reálného čísla definována následovně: Pro libovolné \"n\" ∈ N definujeme \"n\" odmocninu z nezáporného reálného čísla \"a\" jako nezáporné reálné číslo \"b\", pro které platí formula_2. Značíme formula_5. Pro \"n\" = 2 definice druhé odmocniny z reálného čísla zní takto: Druhá odmocnina z nezáporného reálného čísla \"a\" je nezáporné reálné číslo \"b\", pro které platí, že formula_6. Značíme formula_7. Přestože platí například formula_8 a současně také formula_9, druhá odmocnina z čísla 4 je podle definice vždy nezáporné číslo, proto formula_10. Je nutné rozlišovat mezi hodnotou odmocniny a kořeny řešení rovnice, například formula_11. V oboru reálných čísel má tato rovnice dvě různá řešení, dva různé kořeny: formula_12 a formula_13.", "section_level": 1}, {"title": "Odmocnina z nezáporného čísla.", "content": "Pokud \"a\", \"b\" jsou nezáporná čísla, tedy včetně nuly, \"m\", \"n\" jsou přirozená čísla a \"k\" je číslo celé, pak pro \"n\" odmocninu platí tyto vzorce:", "section_level": 2}, {"title": "Odmocnina ze záporného čísla.", "content": "Pokud \"a\" je nezáporné číslo, \"m\" je přirozené číslo nebo nula a \"n\" je ve tvaru formula_22 (tedy je to liché číslo), pak platí:", "section_level": 2}, {"title": "Početní operace s mocninami a odmocninami reálného čísla.", "content": "\"N\" odmocninu z nezáporného čísla \"a\" můžeme upravit na mocninu tohoto čísla takto: Pak lze s těmito mocninami počítat stejně, jako s mocninou formula_25. A platí tyto vztahy: Příklady použití:", "section_level": 2}, {"title": "Odmocnina z komplexního čísla.", "content": "Pro výpočet \"n\"-té odmocniny je vhodné vyjádřit odmocňované komplexní číslo \"z\" v goniometrickém tvaru jako formula_31, případně v exponenciálním tvaru jako formula_32. Potom hledaná odmocnina je formula_33, kde \"k\" je libovolné celé číslo. Různých \"n\"-tých odmocnin z libovolného nenulového čísla je v komplexním oboru právě \"n\". Druhé odmocniny z komplexních čísel jejichž reálná část je kladná a imaginární část je nulová, jsou v komplexním oboru vždy dvě komplexní čísla jejichž reálné části jsou opačná reálná čísla a imaginární části jsou nulové. Druhé odmocniny z komplexních čísel se zápornou reálnou částí a imaginární částí nulovou jsou vždy dvě ryze imaginární čísla, jež se liší znaménkem, např. komplexní druhé odmocniny čísla -1 jsou imaginární jednotka \"i\" a číslo -\"i\".", "section_level": 1}, {"title": "Symbol pro odmocninu.", "content": "Vysvětlení původu znaku pro odmocninu (formula_34) je do značné míry spekulativní. Někteří historici matematiky se domnívají, že symbol poprvé použili Arabové. První známé použití je totiž u Abú al-Hasan Alí ibn Muhammad al-Qalasádího (1421–1486) a domněnkou je, že byl tento znak převzat z arabského písmene ج, což je první písmeno ve slově džidhr, které v arabštině znamená kořen (např. kořen řešení kvadratické rovnice) Ale mnozí, včetně matematika Leonharda Eulera, se domnívají, že znak pochází z písmene r, prvního písmene latinského slova radix, které také znamená kořen. Symbol byl poprvé použit v tisku (bez horní vodorovné čáry nad odmocňovanými čísly) v roce 1525 v díle \"Die Coss\" od německého matematika Christoffera Rudolffa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Odmocnina nemusí vždy v daném číselném oboru existovat (neexistují např. druhé odmocniny záporných čísel v oboru reálných čísel), anebo může naopak existovat více různých odmocnin.", "tgt_summary": "In der Mathematik versteht man unter Wurzelziehen oder Radizieren die Bestimmung der Unbekannten formula_1 in der Potenz Hierbei ist formula_3 eine natürliche Zahl (meist größer als 1) und formula_4 ein Element aus einem Körper (häufig eine nichtnegative reelle Zahl). Das Ergebnis des Wurzelziehens bezeichnet man als Wurzel oder Radikal (von lat. \"radix\" „Wurzel“). Das Radizieren ist \"eine\" Umkehrung des Potenzierens.T. Arens, F. Hettlich et al.: \"Mathematik.\" 2008, S. 46–47. Im Fall formula_5 spricht man von \"Quadratwurzeln\", bei formula_6 von \"Kubikwurzeln\". Wurzeln werden mit Hilfe des Wurzelzeichens notiert, im Beispiel ist formula_7 die Wurzel bzw. das \"Radikal\".", "id": 2255242} {"src_title": "Zobcová flétna", "tgt_title": "Blockflöte", "src_document": [{"title": "Historie a popis.", "content": "Zobcová flétna pochází z lidové píšťaly a má obdobnou konstrukci, způsobem tvoření tónu se podobá píšťalám varhan; příbuzným nástrojem je rovněž okarína. Hráč fouká do náustku, kterým je vzduch přiváděn na hranu, o kterou se rozráží a rozvibrovává vzduchový sloupec v nástroji. Otvory navrtané v trubici se zakrývají nebo odkrývají hráčovými prsty, u větších nástrojů pomocí klapek, čímž se reguluje výška tónu; zásadní úlohu má otvor ovládaný palcem levé ruky umístěný na zadní straně nástroje, kterým se ovládá přefukování do horních rejstříků. Vzhledem k typu vrtání přefukuje do oktávy, zvuk je poměrně chudý na vyšší harmonické tóny. Na rozdíl od mnohých jiných dechových nástrojů (a naopak podobně jako např. u krumhornu) nemá hráč bezprostředně pod kontrolou samotný zdroj tónu, takže jeho kvalitu může ovlivnit jen nepřímo (např. artikulací a kontrolou dechu); čistá a krásná hra vyžaduje značné zkušenosti a kvalitní nástroj. Zobcové flétny jsou laděny většinou v C nebo v F, historické nástroje bývají laděné i v jiných tóninách (nejčastěji G, D, A). Skutečně kvalitní hra na zobcovou flétnu je stejně náročná jako na jakýkoliv jiný hudební nástroj. Zobcová flétna má menší dynamické rozpětí než jiné hudební nástroje, hráč jej musí znát a počítat s tím, že pracuje s daleko jemnějšími dynamickými rozdíly; dynamika tónu zároveň ovlivňuje jeho výšku, což lze překonat speciálními prstoklady a vhodným užitím vibrata. Zejména kvůli dynamickému rozpětí (a zčásti i pro neprůrazný zvuk) se zobcová flétna v období klasicismu vytratila z koncertní praxe, protože nebyla schopná se zvukově prosadit (ve stále větších a větších orchestrech) proti ostatním nástrojům, které v té době prodělávaly bouřlivý technologický rozvoj (příčná flétna, klarinet, žestě), a přestalo se pro ni psát, ačkoli ještě v období baroka byla běžně užívaným nástrojem. V období romantismu nebyla v koncertní praxi užívána vůbec a teprve na počátku 20. století byla znovuobjevena, nejprve jako historická kuriozita a didaktická pomůcka, později se stala plnohodnotným nástrojem jednak v oblasti autentické interpretace staré hudby, kterou si bez zobcových fléten lze těžko představit, jednak v oblasti soudobé vážné hudby, která umí využít i mnoho alternativních technik hry, v nichž je zobcová flétna velmi tvárná. V současné době se hra na zobcovou flétnu učí i na konzervatořích. Mezi špičkové ansámbly zobcových fléten patří například Flanders Recorder Quartet nebo Amsterdam Loeki Stardust Quartet. Rodina zobcových fléten je poměrně rozsáhlá, vzhledem k menšímu rozsahu jednotlivých nástrojů početnější než u jiných dechů: U hlubších fléten není terminologie zcela jednotná. K sólové hře se užívá zejména flétna altová (většina barokního repertoáru), v menší míře pak sopránová, tenorová, sopraninová a basová, pro těchto pět nástrojů je také napsána většina komorní hudby (nejběžnější je kvarteto soprán-alt-tenor-bas). Hlubší flétny nacházejí uplatnění ve větších souborech, vzhledem k vysoké ceně a značným nárokům na techniku hry jsou poměrně vzácné. Garklein flétna má relativně menší rozsah a určité potíže s intonací, běžně se nepoužívá. Kromě historického typu nástroje, který je vyhrazen pro autentickou interpretaci, se běžně užívají zobcové flétny s tzv. barokním (anglickým) prstokladem, které umožňují čistou hru ve všech tóninách (chromaticky); některé starší flétny mají tzv. německý systém, který vznikl ve snaze zjednodušit prstoklady, ovšem za cenu ztráty dobré intonace v odlehlejších tóninách. Německý systém se nyní neužívá a je považován za překonaný.", "section_level": 1}, {"title": "Užití zobcové flétny v hudbě.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Renesanční a barokní hudba.", "content": "Tzv. stará hudba je těžištěm repertoáru zobcové flétny jak ve hře souborové, tak sólové. Zejména v období baroka vzniklo mnoho virtuózních sólových i triových sonát a koncertů s doprovodem continua; v baroku se flétnou myslela zpravidla právě flétna zobcová, zatímco předchůdkyně flétny příčné, tzv. německá flétna (flûte d’allemagne), byla předepisována zvlášť. Mezi významné skladatele, kteří pro zobcovou flétnu psali, patří Johann Sebastian Bach, Georg Philipp Telemann, Georg Friedrich Händel, Antonio Vivaldi, Benedetto Marcello, Paolo Benedetto Bellinzani, Francesco Barsanti, Johann Christian Schickhardt, Francesco Mancini, Johann Christoph Pepusch, Jean Baptiste L’oeillet, John Mathesson a další.", "section_level": 2}, {"title": "Soudobá hudba.", "content": "V oblasti soudobé hudby je zobcová flétna plnohodnotným nástrojem, její menší dynamické rozpětí lze vyrovnat amplifikací. Většímu rozšíření soudobé tvorby pro zobcovou flétnu často brání spíše nedostatek hráčů s dostatečnými technickými schopnostmi. Mezi pokročilé techniky, které je zkušený hráč schopen provést, patří mj. glissanda (postupným a plynulým odkrýváním otvorů), štěpné tóny (přefouknutím standardních i speciálních prstokladů), mikrointervalová hra (dostupná je celá bichromatická stupnice a nespočet dalších mikrointervalů), hra con voce (zpívání při hře) a různé druhy vibrata (trylkem na některém z nezakrytých otvorů, dechem nebo kmitáním dlaní ruky těsně u labia během hry). Krom toho lze ze zobcových flétnen vyloudit různé hvízdavé a cvrlikavé zvuky postupným zakrýváním labia, lze užívat extrémní artikulaci (sputato, frullato), přefukovat hlubší tóny do složitých vícezvuků připomínajících zvuk fujary atd. Speciálními prstoklady spojenými často se zakrytím konce flétny (zpravidla opřením o stehno či lýtko při hře v sedě) jsou dále dostupné i tóny nad obvyklý rozsah užívaný v klasickém repertoáru (tato technika se krom toho užívá i u problematického horního fis na flétnách v F ladění, jehož čistá intonace se bez této akrobacie zpravidla neobejde a které se vyskytuje spíše ve skladbách neurčených přímo pro zobcovou flétnu, neboť poučení skladatelé se mu vyhýbají). Mezi významné skladatele, kteří pro zobcovou flétnu psali, patří například Kazimierz Serocki, Luciano Berio, Louis Andriessen, Benjamin Britten, Paul Hindemith a další.", "section_level": 2}, {"title": "Flétna jako terapeutická pomůcka.", "content": "Hra na zobcovou flétnu je používána i jako prostředek pro zlepšení dýchacích obtíží u dětí. S touto metodou přišel v 70. letech 20. století Václav Žilka, který vycházel z praxe amerického lékaře Meyera Markse. Při hraní se děti naučí lépe ovládat svůj dech, dochází k pročištění dýchacích cest a cvičí se kapacita plic. Hra na flétnu je proto často využívána ve školkách či školách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zobcová flétna je dechový nástroj patřící do kategorie dřevěných dechových nástrojů. Bývá vyrobena ze dřeva nebo plastu, kvalitnější nástroje zpravidla z tvrdých dřev domácích i exotických (javor, hruška, palisandr, eben).", "tgt_summary": "Die Blockflöte ist ein Holzblasinstrument, das zur Gruppe der Längsflöten gehört. Zur Tonerzeugung enthält ihr Kopf einen Kern (genannt \"Block\") aus Holz oder Kunststoff, der nur eine enge Spalte (Kernspalt) frei lässt. Wegen der Form ihres Mundstücks (bei den häufigsten, kleineren Typen) zählt sie zu den Schnabelflöten.", "id": 2461136} {"src_title": "Zlomek", "tgt_title": "Bruchrechnung", "src_document": [{"title": "Hlavní pojmy.", "content": "Každý použitelný číselný systém se musí vypořádat s necelými čísly. Každý zápis zlomku je založen na části celku (například polovina, tři čtvrtiny, dvě třetiny ). Zlomek se zapisuje ve tvaru formula_1 nebo. Výraz formula_2 se nazývá čitatel (nad zlomkovou čárou) a výraz formula_3 se nazývá jmenovatel (pod zlomkovou čárou). Aby měl zlomek smysl, nesmí být \"jmenovatel\" nula (v oboru reálných čísel nelze nulou dělit). Pokud se v čitateli i ve jmenovateli zlomku opět nachází zlomek, tzn. jedná se o výraz ve tvaru formula_4, pak takový zlomek označujeme jako složený. Pokud je jmenovatel větší než čitatel (zlomek je menší než jedna) označuje se tento zlomek jako pravý zlomek. Celá čísla a zlomky lze kombinovat. Například jeden a půl lze vyjádřit takto. Zlomky lze převést do smíšeného tvaru (například = ).", "section_level": 1}, {"title": "Počítání se zlomky.", "content": "Zlomky se dají sčítat, odčítat, násobit a dělit, dokonce i umocňovat. Chceme-li vynásobit dva zlomky, vynásobíme mezi sebou oba čitatele a oba jmenovatele. Součin čitatelům napíšeme nad zlomkovou čáru a součin jmenovatelů pod ní. Abychom mohli sečíst nebo odečíst dva zlomky, musí mít stejného jmenovatele (například + = = 2). V případě nutnosti lze jeden nebo oba zlomky převést na společného jmenovatele ( + = + = ).", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla.", "content": "Pokud navíc formula_7, pak Dva zlomky formula_11 a formula_12 mají stejnou hodnotu tehdy a jen tehdy, když formula_13 (tzn. jejich podíl je 1). Pokud máme zlomek formula_1, přičemž čitatel lze vyjádřit jako formula_15 a jmenovatel jako formula_16 (tedy formula_17 ), pak lze zlomek formula_1 vyjádřit v ekvivalentním tvaru jako Tento postup je označován jako krácení zlomku. Hodnoty obou zlomků jsou ekvivalentní a lze je libovolně zaměňovat. Platí tedy např. formula_20. Je vidět, že vzájemně ekvivalentních zlomků existuje nekonečné množství, např. formula_21 pro libovolné přirozené číslo \"n\". O zlomku řekneme, že je v \"základním tvaru\", pokud jeho čitatel a jmenovatel nemají žádného společného dělitele - tento tvar je naopak pro každou třídu zlomků o stejné hodnotě jedinečný. Podaří-li se zkrátit zlomek na tvar formula_22, pak jej pokládáme roven přímo číslu \"n\", tzn. formula_23. Např. formula_24. Při provádění složitějších operací na zlomky se zlomek chová jako formula_25, takže například:", "section_level": 2}, {"title": "Lomené výrazy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Smysl lomených výrazů (podmínky).", "content": "Lomené výrazy jsou výrazy zapsané ve tvaru zlomku a pracujeme s nimi podobně jako se zlomky. Žádný jmenovatel žádného zlomku nesmí být roven nule, musíme tedy u lomených výrazů vžy určit, kdy mají smysl(určit podmínky). př. Určete, kdy má výraz formula_27 smysl. Výraz má smysl, pokud jmenovatel zlomku není roven 0. Tudíž formula_28", "section_level": 3}, {"title": "Krácení lomených výrazů.", "content": "Lomené výrazy, stejně jako zlomky, můžeme krátit. Krátit lomený výraz znamená dělit čitatele i jmenovatele stejným výrazem. př. Zkraťte lomený výraz. formula_29 1) Musíme určit, kdy má daný výraz smysl. Výraz má smysl, pokud formula_30 a to je pro formula_31 Můžeme krátit formula_29 = (abychom mohli čitatele i jmenovatele krátit, musíme čitatel upravit na součin:) = formula_33 = (můžeme zkrátit výrazem 3(x-y)= formula_34 Tudíž formula_35, pro formula_31", "section_level": 3}, {"title": "Rozšiřování lomených výrazů.", "content": "Rozšířit lomený výraz znamená vynásobit jeho čitatele a jmenovatele týmž výrazem (různým od nuly). Rozšiřování užíváme též při převádění lomeného výrazu na společného jmenovatele. př. Rozšiřte lomený výraz formula_37 výrazem formula_38 Nejprve určíme podmínky lomeného výrazu: formula_39 Rozšíříme: formula_40 př. Rozšiřte lomený výraz formula_41 na lomený výraz se jmenovatelem formula_42 Nejprve určíme podmínky lomeného výrazu: formula_43 Pokud výraz formula_42 rozložíme podle vzorce formula_45 na výraz formula_46, vidíme, že daný lomený výraz stačí rozšířit výrazem formula_47 formula_48", "section_level": 3}, {"title": "Usměrňování lomených výrazů.", "content": "Usměrnit daný lomený výraz znamená upravit ho rozšířením tak, aby již ve jmenovateli nevystupoval výraz, který může nabývat iracionálních či komplexních hodnot. (\"U\", \"V\", \"W\" značí výrazy)", "section_level": 3}, {"title": "Jiné vyjádření zlomků.", "content": "V desetinném zápise se zlomky vyjadřují jako desetiny, setiny, tisíciny apod. (například = 0,5). Některé zlomky nelze vyjádřit konečným desetinným rozvojem, ale protože se jedná o racionální čísla, jejich rozvoj je od určitého desetinného místa periodický, tedy určitá skupina číslic (zvaná perioda) se neustále opakuje. Pro zjednodušení zápisu lze použít pro periodické opakování číslic na dalších desetinných místech symbol pruhu nad periodou, např: 0,1167 = 0,116767676767... Zlomek lze také převést na procentuální podíl z celku (například = 50 %). Platí (přesně!): (obojí je totiž zápis čísla formula_53).", "section_level": 2}, {"title": "Historie zlomků.", "content": "V různých civilizacích z důvodu rozvoje průmyslu a obchodu, architektury, mořeplavby, přírodních a jiných věd vznikla potřeba velkých a obtížných aritmetických výpočtů, což vedlo k většímu rozvoji matematiky. Egypťané používali zlomky již asi 1000 př. n. l.. Skoro všechny zlomky se však převáděly na součty tzv. kmenových zlomků, tj. zlomků s čitatelem rovným jedné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zlomek (či lomený výraz) označuje v matematice podíl dvou výrazů. Zlomek, ve kterém jsou oba výrazy celá čísla, se nazývá racionální číslo. Zápis pomocí zlomků je vhodný pro provádění elementárních úprav složitějších výrazů.", "tgt_summary": "Im engeren Sinn bezeichnet Bruchrechnung das Rechnen mit \"gemeinen Brüchen\" (manchmal auch \"gewöhnlichen Brüchen\") in der „Zähler-Bruchstrich-Nenner-Schreibweise“ (siehe unten). Bruchrechnung gehört damit zur Arithmetik, einem Teilgebiet der Mathematik. ", "id": 1755458} {"src_title": "Spravedlnost", "tgt_title": "Gerechtigkeit", "src_document": [{"title": "Původ a význam pojmu.", "content": "Neurčitý, ale zřetelný a výrazný pocit křivdy dávají najevo už docela malé děti a nedávné pokusy na Emory University v USA to prokázaly i pro některé primáty. Již batole přejímá smysl pro spravedlnost od rodičů. Spravedlností se řídí soudy a rozhodování v archaických společnostech, kde se na tom zakládá autorita soudu. Spravedlnost tedy patří mezi základní nároky na lidské jednání i na vztahy ve společnosti. Římský právník Ulpian vymezuje spravedlnost trojím požadavkem: Takto široký pojem spravedlnosti se od Aristotela rozděluje do několika typů.", "section_level": 1}, {"title": "Retributivní spravedlnost.", "content": "Nejstarší je patrně představa spravedlnosti retributivní čili opravné: zločin je třeba přiměřeně potrestat, dluh splatit a škodu napravit. Týká se tedy především vztahů mezi jednotlivými lidmi, případně skupinami, z nichž jedna vznáší proti druhé žalobu, protože se cítí být poškozena. Retributivní spravedlnost vyžaduje, aby pokud se obvinění prokáže, byl viník přiměřeně potrestán, případně aby poškozená strana dostala náhradu a satisfakci. Nejstarší indický \"Zákoník Manuův\" (1. tisíciletí př. n. l.) vysvětluje tento požadavek takto: Zatímco potrestaný zločin padá plně na pachatele, Retributivní spravedlnost tedy vyžaduje nápravu a přiměřený trest; otázka je, co to znamená. Nejstarší teorie trestu, \"ius talionis\", stanoví, že trest se má rovnat poškození: Jakkoli se tato zásada může dnes zdát příliš tvrdá, znamenala tehdy omezení spravedlivé pomsty: za zub jen jeden zub, ne všechny. Moderní společnosti v každém případě trestají mírněji, zpravidla jen pokutou nebo omezením svobody. Retributivní spravedlnost zobrazují všechny alegorie Spravedlnosti, římské \"Iustitia\": je to žena se zavázanýma očima, protože nemá brát ohled na to, kdo před ní stojí. V jedné ruce má váhy jako symbol rovnosti, ale ve druhé meč, protože svá rozhodnutí musí umět i prosadit a vymáhat.", "section_level": 2}, {"title": "Distributivní spravedlnost.", "content": "Požadavek distributivní spravedlnosti nastupuje tam, kde se mezi několik subjektů rozdělují požitky nebo břemena: při dělení dědictví nebo kořisti, při rozdělování daní a podobně. Když se dvě děti tahají o tabulku čokolády, je spravedlivé jim ji rozdělit. Jednoduchá či mechanická spravedlnost říká, že každému stejně. Jenže stejný objem daně (jako byla raně středověká daň z hlavy) je pro bohatého maličkost, kdežto chudého by zruinoval. Jako by distributivní spravedlnost neměla být slepá, ale brát ohled na to, kdo před ní právě stojí. Proto druhá úvaha říká, že se má přihlížet k možnostem plátce. Ale ani stejná mzda pro všechny by nebyla spravedlivá: má se brát v úvahu jeho výkon či zásluha. Požadavek distributivní spravedlnosti tedy rozhodně není jednoduchý a německý právní teoretik Rüthers uvádí zamotaný příklad: dědictví po otci obnáší stádo ovcí a má se rozdělit mezi tři syny; každý by dostal deset ovcí. Jenže nejmladší je nezletilý, a tak si oba starší vezmou po patnácti se závazkem, že se s nejmladším až dospěje vyrovnají. Mezitím ale nejstarší hospodařil špatně a zbývají mu už jen tři ovce, kdežto prostřední jich má třicet. Kolik ovcí mají dát nejmladšímu, aby to bylo spravedlivé? O distributivní spravedlnost jde také v požadavku spravedlivé mzdy: má mít lékař větší plat než horník? Než učitel, poslanec, řidič? Na tuto obtížnou otázku odpovídají moderní společnosti tak, že spravedlivou mzdu každému určuje ten, kdo jeho výrobky či služby potřebuje. Ale kdo to má udělat pro ty, koho „potřebuje“ čili zaměstnává a platí stát?", "section_level": 2}, {"title": "Procesní spravedlnost.", "content": "Moderní právo rozhoduje na základě psaných zákonů, které nikdy nemohou být ve všem a v každém jednotlivém případě spravedlivé. Jak k tomu říká Aristotelés: Přesto provoz moderního soudnictví vyžaduje také jistou předvídatelnost rozsudků a rozhodnutí, takže se teoretici shodují na jakémsi minimálním výměru spravedlnosti. Podle britského právního teoretika Harta znamená spravedlnost požadavek „rozhodovat ve stejných případech stejně a v nestejných odlišně“. To je ovšem požadavek minimální, neboť vyžaduje jen jistou důslednost či koherentnost rozhodování a 20. století zažilo politické systémy, kde se rozhodovalo sice důsledně, ale velmi nespravedlivě. Podle J. Přibáně se „zákon sám stal zločinem“.", "section_level": 2}, {"title": "Spravedlnost jako férovost.", "content": "Aristotelés v \"Etice Nikomachově\" píše, že zákony se musí týkat jen těch nejčastějších případů a že tudíž někdy vedou k nespravedlnostem. Doporučuje proto soudcům jistou slušnost či férovost (řecky EPIEIKEIA, latinsky \"aequitas\", anglicky \"equity\" nebo \"fairness\"), a to jako „opravu zákonné spravedlnosti“. Na pojmu férovosti a na myšlence společenské smlouvy vybudoval svou \"Teorii spravedlnosti\" významný americký politický filosof John Rawls. Rawls vychází z „původního stavu“, kdy žádné zákony nejsou, a navíc předpokládá „závoj nevědomosti“, kdy žádný z účastníků ještě neví, jaká role, postavení nebo majetek mu v budoucím uspořádání připadne. Za těchto předpokladů je spravedlivé to, co vyhovuje dvěma kritériím: Tato pravidla mají klesající váhu: první má přednost před druhým a 2.1. má přednost před 2.2. a jsou ještě doplněna dvěma pravidly přednosti. Rawlsova kniha se stala se předmětem mnoha diskusí a má na myšlení o společnosti stále velký vliv. Vychází totiž z široce přijímaných předpokladů politického liberalismu a Kantovy filosofie, a přitom se snaží opatrně omezit výstřelky extrémního individualismu.", "section_level": 2}, {"title": "Nejen spravedlnost.", "content": "Jakkoli je spravedlnost pro každé společenství a každou společnost nesmírně důležitá, přece však sama nestačí. Předně se představa spravedlnosti opírá o jistou základní důvěru mezi lidmi, kterou římský právní teoretik Cicero popisuje takto: Aristotelés napsal, že spravedlnost je normou jednání ve velké společnosti, kdežto „mezi přáteli není spravedlnosti třeba“. Francouzský filosof Emmanuel Lévinas, který spravedlnost vymezuje jako „právo promluvit“, říká nakonec toto:", "section_level": 1}], "src_summary": "Spravedlnost je jeden ze základních pojmů pro dobré uspořádání lidských vztahů, regulativní idea pro uspořádání společnosti a zejména pro právo. Podle Aristotela je to nejdůležitější z ctností, protože se vztahuje ke druhému a „nazývá se také dobro pro druhé“. ", "tgt_summary": "Der Begriff der Gerechtigkeit (griechisch: δικαιοσύνη \"dikaiosýne\", lateinisch: \"iustitia\", englisch und französisch: \"justice)\" bezeichnet seit der antiken Philosophie in ihrem Kern eine menschliche Tugend, siehe Gerechtigkeitstheorien. Gerechtigkeit ist nach dieser klassischen Auffassung ein Maßstab für ein individuelles menschliches Verhalten. ", "id": 1613758} {"src_title": "Máza", "tgt_title": "Maas", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Pramení na Langreské plošině (\"\") ve francouzské obci Le Châtelet-sur-Meuse (region Champagne-Ardenne, departement Haute-Marne) v nadmořské výšce 409 m. Pokračuje přibližně severním směrem přes Lotrinsko, kde protéká departementy Vosges a Meuse, který byl pojmenován právě po ní. V obci Bazoilles-sur-Meuse se řeka ztrácí v podzemí a vyvěrá opět v Neufchâteau. Dále protéká pohořím Ardeny (departement Ardensko v regionu \"Champagne-Ardennes\") mj. městem Sedan) a u města Givet vtéká do Belgie. V \"Belgii\" protéká valonskými provinciemi Namur a Lutych. Po soutoku s řekou Sambre v Namuru se stáčí k východu a od Lutychu pokračuje opět směrem k severu. Poté tvoří hranici mezi vlámskou provincií Limburk a stejnojmennou provincií v Nizozemsku, pouze v Maastrichtu se nizozemsko-belgická hranice nachází západně od řeky. V \"Nizozemsku\" pokračuje směrem na sever přes město Venlo podél hranice s Německem a poté se stáčí na západ. Spolu s Rýnem tvoří rozsáhlou deltu. Někdy proto bývá označována za přítok \"Rýna\", jelikož se spojuje s levým ramenem jeho delty. Vlévá se do Severního moře. Na dolním toku je úroveň hladiny řeky nad úrovní okolní krajiny a kolem řeky byly vybudovány ochranné hráze.", "section_level": 1}, {"title": "Povodí.", "content": "Povodí řeky Másy zasahuje na území pěti států a žije v něm 9 milionů obyvatel. Rozkládá se na ploše přibližně 36 000 km2, z čehož náleží 9000 km2 Francii, 500 km2 Lucembursku, 14 000 km2 Belgii (12 000 km2 Valonsko a 2000 km2 Vlámsko), 4000 km2 Německu a 8000 km2 v Nizozemsku.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdroj vody je převážně dešťový, ale také sněhový. Nejvyšších vodních stavů dosahuje v zimě a na jaře, kdy úroveň hladiny roste o 5 až 8 m. Průměrný průtok vody na dolním toku činí 300 až 400 m3/s a maximální 3000 m3/s", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Vodní doprava je možná až k hornímu toku. Nad Sedanem je koryto regulováno zdymadly. S okolními říčními systémy je propojena mnoha kanály (Marne-Rýn, Albertův kanál, Sambre-Oise, Ardenský kanál).", "section_level": 1}, {"title": "Departementy, provincie a města.", "content": "Přehled departementů (Francie), provincií (Belgie, Nizozemsko) a některých měst a obcí na toku řeky Mázy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Máza (,, ) je západoevropská řeka, která pramení ve Francii (region Grand Est), protéká Belgií (provincie Namur, Lutych, Limburk) a vlévá se v Nizozemsku (Limburg, Severní Brabantsko, Gelderland) do Severního moře. Její délka činí 950 km a povodí má rozlohu přibližně 36 000 km2, z čehož připadá 14 000 km2 na Belgii, 9000 km2 na Francii, 8000 km2 na Nizozemsko, 4000 km2 na Německo a 500 km2 na Lucembursko.", "tgt_summary": "Die Maas (,,, und ) ist ein etwa 874 Kilometer langer Fluss, der Frankreich, Belgien und die Niederlande durchfließt. Die Maas mündet in den südlichen Hauptstrom des Rhein-Maas-Deltas, das Hollands Diep, und gehört damit zum Flusssystem des Rheins. Die Maas ist der weitaus längste Nebenfluss des Rheins, und der zweitwasserreichste nach der Aare. Sie ist zudem die Namenspatin des zweitlängsten Rhein-Nebenflusses, der Mosel (lateinisch \"Mosella\": „Kleine Maas“).", "id": 361618} {"src_title": "Georg Philipp Telemann", "tgt_title": "Georg Philipp Telemann", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Georg Philipp Telemann se narodil v Magdeburgu, nyní hlavním městě Saska-Anhaltska, v roce 1681. Nepocházel ze zvlášť muzikální rodiny; jen jeho pradědeček sloužil jako zpěvák v Halberstadtu, nikdo jiný z jeho přímých předků se hudbou nezabýval. Telemannův otec zemřel již v roce 1685 a přenechal tak zodpovědnost nad dohledem a rozšiřováním vzdělání dětí pouze na jeho matce. Rodina patřila k vyššímu střednímu stavu s významným angažováním se v životě církve. Již v 10 letech se projevilo Telemannovo hudební nadání, už ve 12 letech napsal svou první operu. Toto nadání však jeho rodina neakceptovala. V obavě, že se syn bude věnovat hudební kariéře, zabavila matka Telemannovi všechny jeho hudební nástroje a v roce 1693 jej poslala do jiné školy, v Zellerfeldu (1694-1698) s nadějí, že tato změna nasměruje mladíka na lukrativnější profesní dráhu. Nicméně vedoucí školy rozpoznal jeho výrazný talent a umožnil Telemannovi pokračovat ve skládání a rozšiřování svých hudebních vědomostí. Během studií na \"Gymnasium Andreanum\" v Hildesheimu se Telemann učil hrát na řadu hudebních nástrojů, zobcovou flétnu, varhany, housle, violu da gamba, flétnu, hoboj, šalmaj, kontrabas a trombón, na většinu z nich zcela sám. Působení novějších hudebních stylů jej vystavily jeho časté cesty, prvotní vliv na Telemanna měla hudba, kterou tvořil Johann Rosenmüller a Arcangelo Corelli. V roce 1701 vstoupil Telemann na Univerzitu v Lipsku se záměrem studovat práva, pravděpodobně na přání své matky. Jeho hudební talent nebyl ještě příliš dlouho znám, ale již byl pověřen psaním hudby pro dva největší kostely ve městě. Brzy nato založil čtyřicetičlenné \"Collegium Musicum\", které se věnovalo provádění jeho hudby. V následujícím roce byl Telemann jmenován ředitelem operního domu v Lipsku a zpěvákem v jednom z lipských chrámů. Telemannův rostoucí vliv začal vadit jinému, staršímu skladateli Johannu Kuhnauovi, jehož pozice hudebního šéfa ve městě byla Telemannovým jmenováním ohrožena. Telemann též využíval ke svým operním produkcím řadu studentů, čímž omezoval jejich čas pro spolupráci s Kuhnauem. Kuhnau proto hanlivě označoval Telemana coby „operního muzikanta“. Dokonce po Telemannově odjezdu nemohl Kuhnau zpětně získat umělce, které ztratil jejich přechodem k Telemannově opeře. Telemann opustil Lipsko v roce 1705, aby se stal kapelníkem na dvoře hraběte Erdmanna II v Sorau (dnešní Żary v Polsku). Zde se sám seznámil s francouzským stylem Lullyho a Campry a během následujících 16 let složil na 200 overtur a suit. Invaze Švédů do Německa donutila hraběte Erdmanna opustit hrad. Poté v roce 1707 Telemann patrně navštívil Paříž a později byl jmenován vedoucím zpěváků na dvoře v Eisenachu, kde se setkal s Johannem Sebastianem Bachem. I přes obdivuhodný skladatelský výkon v těchto letech nastalo jeho nejplodnější období až v roce 1721, kdy se stal hudebním šéfem pěti největších kostelů v Hamburku, a v této funkci setrval až do své smrti. Zde Telemann psal dvě kantáty pro každou nedělní bohoslužbu, kromě toho též komponoval další duchovní hudbu ke zvláštním příležitostem, přičemž vyučoval zpěv a hudební teorii a dirigoval týdenní a dvoutýdenní produkce vokálně-instrumentálních souborů. Telemann také po několik let řídil místní operní dům, který ovšem dovedl k finančnímu nezdaru. Když se v Lipsku uvolnilo Kuhnauovo místo, požádal o něj i Telemann. Mezi šesti kandidáty byl vítězným favoritem městské rady. Telemann pozici odmítl, neboť nabídku potřeboval jen jako argument k zajištění platového růstu na své pozici v Hamburku. Po Telemannově odmítnutí dostal tuto práci Christoph Graupner, ten ji však také odmítl, aby připravil cestu pro J.S. Bacha. Telemann též rozšířil svou hamburskou mzdu několika menšími místy na jiných dvorech a publikováním svazků své hudby. Okolo roku 1740 Telemann ve svojí skladatelské činnosti polevuje a začíná vkládat více energie do tvorby teoretických pojednání. Touto dobou si také dopisuje s několika mladšími skladateli, včetně Františka Bendy a svého kmotřence C.P.E. Bacha. Po smrti svého prvorozeného syna Andrease v roce 1755 převzal Telemann odpovědnost za výchovu svého vnuka Georga Michaela Telemanna a začal tohoto budoucího skladatele hudebně vzdělávat. Řada jeho duchovních oratorií je datována z tohoto období. V pozdějších letech se Telemannovi začal zhoršovat zrak, což vedlo kolem roku 1762 ke snížení jeho aktivity, ale jako skladatel působil až do své smrti dne 25. června roku 1767.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jeho dílo je velmi rozsáhlé. Složil 12 ročníků chrámových kantát, 46 pašijí, 35 oratorií, 50 oper, 15 mší a velké množství (téměř 1000) menších děl. Ve svých dílech kladl důraz na melodiku. Ovlivnila ho francouzská a italská hudba. V jeho hudbě jsou stále ještě dominantní vlivy baroka, ale již se zde začínají uplatňovat i prvky rokoka. Za svého života byl považován za jednoho z nejlepších hudebníků své doby. Po jeho smrti bylo však jeho dílo postupně téměř zapomenuto, na repertoár divadel se znovu dostalo až ve druhé polovině 20. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Georg Philipp Telemann (14. března 1681 Magdeburg – 25. června 1767 Hamburk) byl německý hudební skladatel a varhaník, představitel pozdně barokní hudby. Hudební samouk, vystudoval práva na univerzitě v Lipsku. Byl jedním z nejhranějších skladatelů minulosti (alespoň ve své době), byl současníkem Johanna Sebastiana Bacha a celoživotním přítelem Georga Friedricha Händela. Zatímco dnes je Bach obecně považován za významnějšího skladatele, byl Telemann pro své hudební schopnosti během celého svého života mnohem proslulejší. ", "tgt_summary": "Georg Philipp Telemann (* in Magdeburg; † 25. Juni 1767 in Hamburg) war ein deutscher Komponist des Barock. Er prägte durch neue Impulse, sowohl in der Komposition als auch in der Musikanschauung, maßgeblich die Musikwelt der ersten Hälfte des 18. Jahrhunderts. ", "id": 1189058} {"src_title": "Lékařská ultrasonografie", "tgt_title": "Sonografie", "src_document": [{"title": "Princip.", "content": "Do těla vyšetřovaného pacienta je vysíláno ultrazvukové vlnění vytvářené piezoelektrickým měničem o frekvenci 2-18 MHz a intenzitě maximálně 10 Wm. Měkké tkáně se chovají jako tekutina, ultrazvukové vlnění je jen podélné s průměrnou rychlostí 1540 ms. Akustická impedance, a tedy i rychlost šíření ultrazvukového vlnění, však není ve všech tkáních zcela stejná, tkáně mají rozdílnou akustickou impedanci. Na rozhraní dvou tkání s odlišnou akustickou impedancí jsou vhodné podmínky pro částečný odraz vlnění. V ideálním případě je plocha rozhraní kolmá na směr šíření ultrazvukového vlnění a odražené vlnění může být registrováno. Aby bylo vůbec možné registrovat odražené vlnění, vysílá se ultrazvuk v mikrosekundových impulzech s opakovací frekvencí řádově 10-10 Hz a registruje se intenzita odražených signálů i doba, za jakou se po vyslání vrátí do senzoru. Protože intenzita ultrazvukového vlnění klesá exponenciálně, je třeba pro dobrou vizualizaci detekovaný signál dále upravit; k tomu se používá zesílení signálu úměrné době, která uplynula od jeho vyslání. Protože vzduch má pro ultrazvukové vlnění velmi vysokou impedanci, je třeba zajistit, aby vlnění procházelo jen vodním prostředím. Obvyklým řešením je důkladné pokrytí povrchu sondy gelem (EKG krém), který zajistí dobrý průchod vlnění do kůže. A mód (\"Amplitude mode\") je jednorozměrné zobrazení, při kterém se na stínítku zobrazují amplitudy odražených signálů, výstupem vyšetření je tedy křivka zobrazující závislost korigované intenzity odraženého signálu na čase uplynulém od vyslání signálu. Tento mód umožňuje přesné měření vzdáleností. V jednorozměrném obrazu je obecně obtížná orientace, protože vyšetřující si musí dobře představit trojrozměrnou strukturu organizmu a v ní vést jen jeden zkoumající paprsek. Jednorozměrné vyšetření zejm. v A módu je podkladem např. biometrie oka v očním lékařství. M mód (\"Movement mode\") je způsob jednorozměrného zobrazení umožňující zobrazení pohybujících se struktur, nejčastěji srdce. Jde vlastně o A mód zobrazený v čase (na svislé ose je zobrazena hloubka a na vodorovné ose čas). Často se používá při vyšetření srdce jako součást echokardiografie.", "section_level": 1}, {"title": "Způsoby zobrazení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2D zobrazení (B mod).", "content": "B mód (\"Brightness mode\") je dvourozměrné zobrazení, při kterém se amplitudy odražených signálů převádějí do stupňů šedi. Výstupem je tedy úsečka složená z pixelů o různém jasu. Jasný bod odpovídá vrcholu na křivce z A módu, tmavý úsek odpovídá nulové linii na křivce z A módu. Tento mód je základem pro další způsoby zobrazení, 2D zobrazení je základním zobrazením. Z 2D obrazu lze v případě potřeby získat i jednorozměrné obrazy v módu A, B a zejména M. Dvojrozměrný obraz je získán jako řada vedle sebe položených úseček jednorozměrného zobrazení v B módu. Technicky lze získat několik paprsků buď vychylováním paprsku jednoho měniče, nebo použití řady (array) měničů pracujících současně. Podle uspořádání snímače (sondy) tak můžeme hovořit o sondách: 2D zobrazení je široce využívanou metodou vyšetření vnitřních orgánů, protože je poměrně snadno dostupné a prakticky nezatěžující pacienta. Používá se např. k diagnostickému zobrazení jater, žlučníku a žlučových cest, slinivky břišní, dutiny pobřišnice, ledvin, močových cest a močového měchýře, prostaty, varlat, prsů, dělohy, ovarií, srdce, cév, štítné žlázy, měkkých kloubních a kolem kloubních struktur a u novorozenců dokonce i mozku. Samozřejmostí je i ultrazvukové vyšetření vyvíjejícího se plodu. Ultrazvuk může být použit i jako prostředek pro navigaci při cílené biopsii podezřelých struktur. Digitalizovaný obraz v tomto modu se nazývá B-obraz. Tento mod hraje významnou roli v diagnostické sonografii včetně diferenciální diagnostiky, tedy sledování progrese nemoci v krátkodobém i dlouhodobém období. Intenzita zobrazení šedi odpovídá denzitě tkáně, tedy její schopnost propouštět ultrazvukový paprsek. Obecně platí, čím je zobrazovaná tkáň v B-obraze světlejší, tím je denzita vyšší (např. kosti) a naopak zcela černá intenzita odpovídá vzduchu.", "section_level": 2}, {"title": "3D mód.", "content": "3D ultrazvuk je trojrozměrná rekonstrukce řady dvojrozměrných snímků. Nejčastěji se takové obrazy používají v porodnictví, mohou však být použity i např. v ortopedii. Trojrozměrný obraz vzniká jako počítačová rekonstrukce z řady za sebou ležících dvojrozměrných řezů. Aby bylo možno takovou rekonstrukci provést, je důležité znát informaci o umístění jednotlivých řezů. Toho lze v praxi docílit několika způsoby při použití:", "section_level": 2}, {"title": "4D zobrazení.", "content": "Pomocí dvojrozměrné matice měničů lze provádět snímání z oblasti zájmu velmi rychle, pokud máme k dispozici dostatečně výkonný počítač, lze získávat a zobrazovat data v reálném čase, pak hovoříme o real-time 3D sonografii nebo také o 4D sonografii.", "section_level": 2}, {"title": "Dopplerovská ultrasonografie.", "content": "Klasická sonografie umožňuje získat informace o rozměrech statických tkání. Využitím Dopplerova jevu lze získat i informaci o rychlostech pohybu tkání, zejména krve. Důležité ovšem je, že se obvykle nezískají skutečné rychlosti, ale pouze složky rychlosti ve směru k sondě nebo od sondy. Proto pokud bude sonda měřící průtok krve cévou umístěna kolmo na cévu, naměří nulovou rychlost. Obecně lze doplerovské měření provádět ve dvou módech: CW mód je jednodušší na technické řešení, dává však informaci pouze o průměrné rychlosti podél ultrazvukového paprsku. Dnes se obvykle používá v tužkových průtokoměrech sloužících zejm. k měření krevního tlaku na dolních končetinách a k orientačnímu hodnocení cévního řečiště. PW mód umožňuje měřit nejen změnu frekvence mezi vysílaným a přijímaným signálem, ale i dobu, za jakou se odražený signál vrátil k sondě. To umožňuje určit nejen rychlost toku, ale i hloubku, ve které došlo k obrazu. Doplerovské měření v PW módu je možné na většině běžně používaných přístrojů, výsledek se zobrazuje jako dvojrozměrný obraz naměřených rychlostí. Výsledky se obvykle kódují barevně (barevně kódovaná doplerovská sonografie) - čím vyšší je v daném bodě rychlost k sondě, tím jasnější odstín červené je zobrazen v odpovídajícím místě na monitoru, a čím je větší rychlost od sondy, tím je zobrazen jasnější odstín modré. Tato volba barev má tu výhodu, že místa s turbulentním prouděním ze zobrazí žlutě. Aby byla umožněna orientace v obraze, obvykle se spojí obraz barevně kódované doplerovské sonografie a anatomický obraz kódovaný do stupňů šedi; výsledný obraz se nazývá duplexní sonogram (též duplexní sono nebo jen duplex).", "section_level": 1}, {"title": "Ultrazvukové kontrastní látky.", "content": "Ke zvýšení kontrastu obrazu, a tím i citlivosti vyšetření, lze použít nitrožilně podaných kontrastních látek. Obvykle se používají mikrobubliny neškodného plynu, který po podání poměrně rychle mizí z těla pacienta vydýcháním.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lékařská sonografie je diagnostická zobrazovací technika založená na registraci ultrazvuku odraženého od tkání. Typicky se používají piezoelektrické sondy o frekvencích 2-18 MHz.", "tgt_summary": "Sonografie oder Sonographie, auch Echografie und Ultraschalluntersuchung, oder umgangssprachlich \"„Ultraschall“\", genannt, ist ein bildgebendes Verfahren mit Anwendung von Ultraschall zur Untersuchung von organischem Gewebe in der Medizin und Veterinärmedizin sowie von technischen Strukturen. ", "id": 779435} {"src_title": "RISC", "tgt_title": "Reduced Instruction Set Computer", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Během 70. let 20. století vědci (např. Seymour Cray) ukázali, že většina programů prováděných na tehdejších počítačích využívala pouze malou část (jen asi 30 %) ze všech dostupných strojových instrukcí procesoru. Bylo tomu tak proto, že tehdejší překladače nedokázaly efektivněji využít všech instrukcí. Také složitý přístup do paměti zpomaloval provádění operací. Započalo se proto s návrhem jednoduchých RISC procesorů s redukovanou instrukční sadou, které mohly s výhodou využívat mikroprocesorové ortogonality, kdy pro každou operaci existuje v procesoru jen jediná instrukce. Jedním z prvních RISCových strojů byl Superpočítač CDC 6600 navržený v roce 1964. Jeho CPU měla 74 operačních kódů (tj. různých instrukcí), v porovnání se 400 u 8086. Mezi současné zástupce plně ortogonálních procesorů patří procesory ARMv6. RISC procesory jsou jednoduché, a proto jsou jejich výrobní náklady nižší a mají nižší spotřebu, než procesory CISC.", "section_level": 1}, {"title": "Mikrokód.", "content": "Ke konci 90. let 20. století, kdy se produkce procesorů CISC eskalovala k technickým limitům (zvyšování frekvence a zvětšování čipu versus konečná rychlost šíření elektromagnetického pole), byla navržena implementace mnoha komplexních (a méně využívaných) CISCových instrukcí pomocí interních jednoduchých mikroinstrukcí. CISC procesory se tak interně staly RISC procesory, které mohly pomocí mikrokódu interpretovat složité a komplexní CISC instrukce.", "section_level": 2}, {"title": "Zastoupení RISC procesorů.", "content": "Mezi nejznámější výrobce procesorů RISC patří IBM (např. řada PowerPC), Intel (většina jeho procesorů je ale řazena mezi CISC, nebo označována jako tzv. „post-RISC“) a Sun Microsystems (např. řada Sparc). V 32bitových RISC procesorech zabírají 75% podíl procesory ARM.", "section_level": 2}, {"title": "Filozofie návrhu RISC.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "neRISCové.", "content": "Na začátku počítačového průmyslu se programovalo výhradně v assembleru nebo strojovém kódu, které se vyznačovaly jednoduchými instrukcemi. Návrháři CPU se snažili, aby instrukce dělaly tolik práce, kolik je proveditelné. S příchodem vyšších programovacích jazyků začali programátoři vytvářet specializované instrukce, aby přímo použili některé centrální mechanismy těchto jazyků. Dalším obecným cílem bylo zajistit všechny možné adresovací módy pro každou instrukci tzv. ortogonalita k usnadnění implementace kompilátoru. Proto mají často aritmetické operace stejné výsledky jako operandy přímo v paměti (s výjimkou registrů). V této době byl design hardwaru vyspělejší než design kompilátoru. Což bylo důvodem k použití jednotlivých částí hardwaru nebo mikrokódu než pamětí omezené kompilátory. Tato filozofie designu byla zpětně pojmenována jako komplexní instrukční výpočetní sada (complex instruction set computing – CISC), poté, co se objevila RISCová filozofie mikroprocesorů. CPU měli relativně málo registrů a to zejména z těchto důvodů: Hlavní nevýhodou byla omezená hlavní paměť, pouze několik kilobytů. Proto bylo výhodnější uchovávat informace ve složitých počítačových programech a tím zbytečně neblokovat paměť. Proto byly vyvinuty funkce, které více kódují instrukce, proměnné délky instrukce, které načítají data stejně dobře jako počítají. Tyto problémy měly vyšší prioritu než snadné dekódování instrukcí. Další nevýhodou bylo, že hlavní paměti byly poměrně pomalé (běžný typ paměti byla paměť s feritovým jádrem); díky velkému množství informací, mohla jedna snížit frekvenci CPU, který má přístup k těmto prostředkům. Moderní počítače se setkávají s podobnými limitujícími faktory: hlavní paměti jsou ve srovnání s CPU pomalé a rychlé vyrovnávací paměti (cache paměti) jsou omezené svojí velikostí. To může částečně vysvětlit, proč dokážou vysoce zakódované instrukční sady být stejně užitečné jako RISC procesory v moderních počítačích.", "section_level": 2}, {"title": "Raný RISC.", "content": "První systém, který by mohl být dnes znám jako RISC, byl CDC 6600 supercomputer, navržený roku 1964, tedy deset let předtím, než byl samotný pojem RISC objeven. CDC 6600 využíval load-store architekturu s pouze dvěma adresními módy (registr-registr a registr-konstanta) a 74 operačních kódů (zatímco Intel 8086 jich měl 400). CDC 6600 obsahovalo jedenáct zřetězených funkčních jednotek pro aritmetické a logické výpočty, pět načítacích a dvě ukládací jednotky. Paměť CDC 6600 obsahovala násobné paměťové banky; všechny load-store jednotky mohly pracovat současně. Základní hodinový takt cyklu/instrukce byl desetkrát rychlejší než přístup do paměti. Jiné rané load-store zařízen byl minipočítač Data General Nova navržený roku 1968 vývojářem Edson de Castro. Měl téměř čistou RISCovou instrukční sadu, pozoruhodně podobnou dnešním procesorům ARM. Nejstarší pokus vyrobit čipově založený RISC procesor byl projekt od společnosti IBM, který odstartoval roku 1975. Byl pojmenován podle budovy, ve které projekt probíhal. Projekt vedl k rodině procesorů IBM 801, která byla široce užita v hardware IBM. IBM 801 byl nakonec produkován v jednočipové podobě jako ROMP (Research OPD[Office Products Division] Micro Processor) v roce 1981.Jak vyplývá z názvu, tento procesor byl navržen pro \"mini\" úlohy a když IBM vydalo IBM RT-PC založené na tomto návrhu roku 1986, jeho výkon nebyl přijatelný. Přesto IBM 801 inspiroval několik výzkumných projektů včetně nových u IBM, které vedly k IBM POWER systému.", "section_level": 2}, {"title": "RISCové.", "content": "V polovině 70. let 20. století prokázali výzkumní pracovníci IBM (zejména John Cocke), že většina kombinací z těchto ortogonálních adresních módů a instrukcí nebyla použita ve většině programů generovaných kompilátory. Tím se ukázalo, že je obtížné napsat kompilátor s omezenou schopností využívat funkce, které poskytují klasické CPU. Bylo také objeveno, že na některých implementovaných architekturách byly složité operace pomalejší než posloupnost jednodušších operací vykonávající stejnou věc. To bylo z části způsobeno tím, že mnohé návrhy byly dělány ve spěchu, s nedostatkem času na optimalizaci či doladění každé instrukce. Byly však doladěny pouze nejčastěji používané instrukce. Jedním neblaze známým příkladem byla instrukce VAX's INDEX.[3] Hlavní paměť byla pomalejší než mnohé CPU. Nástupem polovodičových pamětí se tento rozdíl snížil. Bylo ale stále zřejmé, že více registrů (a později vyrovnávací paměti) by umožnilo vyšší operační frekvenci CPU. Další registry by vyžadovaly další čip nebo board areas, což by v této době (1975) bylo reálné pouze za předpokladu snížení logické složitosti CPU. Ještě jeden impulz jak RISC a další návrhy přišly z praktických měření do světa reálných programů. Andrew Tanenbaum shrnul mnoho ukázek, že procesory byly často bezprostřední. Například ukázal, že 98% všech konstant v programu by se vešlo do 13 bitů, dosud ale mnoho CPU vyhrazovalo 16 nebo 32 bitů pro jejich uložení. To naznačuje, že ke snížení počtu přístupů do paměti by se mohla proměnná délka konstant sama uložit do nepoužívaných částí instrukčního slova, takže by byly okamžitě k dispozici vždy, když je procesor potřebuje (stejně jako okamžité adresování v tradičním designu). To vyžadovalo malé operační kódy, aby se ponechal prostor pro rozumně velkou konstantu v 32 bitovém instrukčním slově.", "section_level": 2}, {"title": "Srovnání s jinými architekturami.", "content": "Některé CPU byly navrženy tak, aby disponovaly jen velmi omezenou instrukční sadou. Vzhledem k tomu, že jsou tyto návrhy dost odlišné od klasických návrhů RICS, mají i jiný název a to MISC (neboli Minimální instrukční sada počítače), nebo jsou též známy pod názvem Transport triggered architecture (TTA). Přes veškerou snahu nedokázala architektura RISC ovládnout desktopové počítače a ty servery, kde do té doby dominoval Intel se svou platformou x86. Hlavní důvody: Zatímco dříve byly rozdíly mezi RISC a CISC poměrně značné, od roku 2000 jsou téměř k nerozeznání.", "section_level": 1}], "src_summary": "RISC (, výslovnost \"risk\") označuje v informatice jednu z architektur mikroprocesorů. RISC označuje procesory s \"redukovanou\" instrukční sadou, jejichž návrh je zaměřen na jednoduchou, vysoce optimalizovanou sadu strojových instrukcí, která je v protikladu s množstvím specializovaných instrukcí ostatních architektur. Přesná definice označení RISC není jasná, avšak často se používá popisnější název architektura load-store, který lépe vyjadřuje fakt, že celkový počet instrukcí RISC procesoru může být paradoxně vyšší, než u jiných architektur. Mezi zástupce RISC procesorů patří ARM, MIPS, AMD Am29000, ARC, Atmel AVR, PA-RISC, POWER (včetně PowerPC), SuperH, SPARC, DEC Alpha. ", "tgt_summary": "Reduced Instruction Set Computer (RISC, für \"Rechner mit reduziertem Befehlssatz\") ist eine Designphilosophie für Computerprozessoren. Der Begriff wurde 1980 von David A. Patterson und Carlo H. Séquin geprägt. Das Designziel war der Verzicht auf einen komplexen, für die Assemblerprogrammierung komfortablen Befehlssatz hin zu einfach zu dekodierenden und extrem schnell auszuführenden Befehlen („eigentliche Befehlsausführung“ meist nur 1 Takt). Dies ermöglichte zudem höhere Taktfrequenzen. ", "id": 15374} {"src_title": "Dublin", "tgt_title": "Dublin", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Poprvé se o Dublinu pod jménem \"Eblana\" zmiňuje zeměpisec Klaudios Ptolemaios kolem roku 140 n. l., významnější roli však místo začalo hrát až na sklonku 1. tisíciletí. V 10. století zde byla poblíž sebe dvě sídla. Vikinské sídliště, označované irsky \"An Dubh Linn\" \"(„Tmavá tůň“)\", a keltská osada \"Áth Cliath\" \"(„Proutěný brod“)\" o něco výše proti proudu. Jméno jedné z osad tak dalo základ pozdějšímu anglickému názvu, jméno druhé je dnes používáno v irštině. Právě ve vikinské osadě byla kolem roku 1030 založena dnešní katedrála Christ Church. Roku 1169 se v Irsku vylodili Normané a záhy si podrobili nemalou část země. Z Dublinu učinili své správní středisko, které tak nahradilo někdejší symbolické sídlo irských králů, vrch Tara. Anglo-Normané počátkem 13. století vybudovali kamenný Dublinský hrad. Ještě po řadu staletí však zůstal přímý anglický vliv omezen na oblast bezprostředně kolem Dublinu, takzvané Koloví (the Pale), a několik dalších měst, zatímco na irském venkově stále vládl keltský jazyk a zvyky. Od konce 16. století se Angličanům postupně podařilo prosadit svou nadvládu nad celým Irskem a podrobit si většinové katolické obyvatelstvo. Roku 1592 královna Alžběta I. založila Trinity College (kolej Nejsvětější Trojice). Převážně protestantský Dublin byl 17. století vzkvétajícím obchodním městem. Za vlády Karla II. byly z iniciativy místodržícího Irska, hraběte z Ormondu, dosavadní zadní trakty domů podél řeky Liffey přeměněny na průčelí, čímž vznikla charakteristická dublinská nábřeží. Dnešní podoba vnitřního města pochází převážně z počátku georgiánské doby (1. poloviny 18. století), kdy byly úzké středověké uličky nahrazeny širokými rovnými třídami a vznikla pětice velkých náměstí. Na význam města mělo negativní vliv zrušení samostatného irského (byť výhradně protestantského) parlamentu Zákonem o Unii s Velkou Británií roku 1801. Absence stovek peerů a poslanců a tisíců služebníků byla citelná; mnozí šlechtici v tomto období své výstavné paláce v Dublinu prodali. Růst města pokračoval, ale prohlubovala se i bída irského lidu. V roce 1845 byla ve městě založena Wesley College. Teprve počátkem 20. století se irským vlastencům podařilo vymoci si na britské vládě sebeurčení. Připravovanou samosprávu Irska však oddálila první světová válka. Na Velikonoční pondělí 24. dubna 1916 se irští republikáni v Dublinu pokusili o vojenské povstání. Pod vedením Pádraiga (Patricka) Pearseho a Jamese Conollyho obsadili hlavní poštu a další důležité budovy. Nezískali však dostatečnou podporu a po sedmi dnech pouličních bojů museli před britskou přesilou kapitulovat. Šestnáct vůdců Velikonočního povstání skončilo před popravčí četou. Třebaže irská veřejnost se zprvu k povstání nepřidala, postupně se její sympatie přiklonily k poraženým bojovníků. V prosincových volbách roku 1918 v Irsku jasně zvítězila strana Sinn Féin a většina jejích poslanců se místo cesty do Londýna sešla jako tzv. Dáil Éireann 21. ledna 1919 v Dublinu a prohlásila zde Irskou republiku. Následovala více než dva roky trvající anglo-irská válka, jejímž výsledkem bylo uznání Irského svobodného státu na většině území Irska s Dublinem jako hlavním městem roku 1922. S nabytou svobodou se město muselo zotavovat ze škod napáchaných během bojů za nezávislost a občanské války (1916–1922), kdy byl rozstřílen Dublinský hrad, Celní správa, Hlavní pošta a množství dalších významných budov. Po nástupu Eamona de Valery do čela vlády (1932) byla realizována rozsáhlá výstavba domů pro sociálně slabší a plánovala se plošná asanace starých georgiánských staveb (jako symbolů anglické nadvlády) a jejich náhrada prezidentským palácem, národní katedrálou, národní galerií atd. Dříve než k tomu došlo, vypukla druhá světová válka. Neutrální Irsko neutrpělo válkou žádné významnější škody. Vládní asanační plány byly po válce opuštěny (jako prezidentské sídlo nakonec posloužil bývalý místodržitelský palác), ale mnoho starých domů stejně zkáze neušlo, jak je v 50.-70. letech nahrazovaly novostavby kancelářských budov; nová výstavba pohltila i vykopávky starého vikinského sídliště ve \"Wood Quay\". Teprve od 80. let je kladen velký důraz na ochranu jedinečných klasicistních gregoriánských budov, které jsou pro Dublin tím, čím pro Prahu její barokní domy a paláce.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "V Dublinu jsou 2 letiště, jedno na severu jedno na západě, více využívané je to severní, z kterého létají linky do USA, Velké Británie a díky společnosti Ryanair do spousty evropských měst včetně Prahy. V Dublinu je také významný přístav, z kterého odplouvají lodě hlavně do Velké Británie, nejbližší britský přístav je v Holyhead, 120 km daleko a plavba tam trvá 3-4 hodiny. Dublin je i důležitý železniční uzel, z kterého vyjíždějí vlaky do Belfastu a Corku. Městská hromadná doprava je na české poměry drahá a třídenní jízdenka stojí v přepočtu 540 kč. Jezdí zde běžné i dvoupodlažní autobusy, v MHD jsou integrované i příměstské vlakové linky a jsou zde jako v jediném Irském městě tramvaje, které místní obyvatelé označují, jako LUAS. Tramvajové linky jsou 2, jedna dlouhá zhruba 17,5 km a druhá 20,7 km. V momentální době se buduje třetí tramvajová linka, která bude přibližně dokončena v roce 2017.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha a podnebí.", "content": "Město je položeno při východním pobřeží Irska v ústí řeky Liffey do Irského moře. Průměrná nadmořská výška je 20 m. Řeka dělí město na \"Northside\", chudší severní, a \"Southside\", bohatší jižní část. Podnebí je přímořské s poměrně teplou zimou a chladným létem. Roční průměrná teplota činí 10 °C (leden 5 °C, červenec 15 °C). Nejvyšší naměřená teplota byla 31 °C, nejnižší -15.7 °C. Úhrnem srážek (750 mm) patří Dublin k nejsušším oblastem Irska, ale dešťové přeháňky se vyskytují často (ročně prší, popřípadě sněží, v průměru 271 dnů). Vlhkost vzduchu se pohybuje mezi 75 % (květen) a 88 % (prosinec). V Dublinu jsou často silné větry, ale v ostatních částech jsou i silnější. Větrno je po celý rok, ale hlavně v zimě. Teplotní rozdíl mezi centrem města a okrajem je poměrně malý (2 až 3 stupně). Letní teploty jsou v posledních letech výrazně nad průměrem. Od listopadu do dubna může sněžit, sníh se maximálně drží 3–5 dní za sebou. Kroupy padají častěji než sníh a nejčastější jsou na přelomy podzimu a zimy. Bouřky jsou málokdy a jsou hlavně v létě.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "17. března se v Dublinu slaví \"Den svatého Patrika\", svátek Irů a irofilů po celém světě. Na přelomu června a července se v Dublinu koná \"Jazz Festival\". Mezi místní speciality patří tmavé pivo \"Stout\", vařené v pivovaru Guinness.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "V Dublinu se narodili slavní spisovatelé a nositelé Nobelovy ceny jako například William Butler Yeats, George Bernard Shaw a Samuel Beckett. S městem jsou také spojeni Oscar Wilde, James Joyce, Patrick Kavanagh, Flann O’Brien, Niall Horan a Brendan Behan. Z Dublinu pocházejí i hudební skupiny U2 a Chieftains.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dublin (výslovnost [dablin], ) je hlavní a největší město Irska. Žije zde obyvatel, celá aglomerace \"(Greater Dublin Area)\" pak zahrnuje asi 1,2 milionu obyvatel. ", "tgt_summary": "Dublin ([], lokal auch []; ([] oder [])) ist die Hauptstadt und größte Stadt der Republik Irland. Die deutsche Übersetzung lautet „Stadt an der Hürdenfurt“. Der englische Name stammt vom irischen \"Duibhlinn\" ([]), „Schwarzer Teich“.", "id": 1662248} {"src_title": "Lovaň", "tgt_title": "Löwen", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zmínka o Lovani (pod názvem \"Loven\") pochází z roku 891, kdy východofranský král a římský císař Arnulf porazil vikinské vojsko. Podle legendy tuto událost připomínají barvy města – dva červené pruhy s bílým uprostřed mají znázorňovat zakrvácené břehy řeky Dijle po bitvě. Město mělo výhodnou polohu na řece Dijle v blízkosti pevnosti brabantských vévodů a v průběhu 11. – 14. stol. se stalo nejdůležitějším obchodním centrem vévodství. Tehdejší význam města coby centra soukenictví dokládá lovaňské lněné plátno, které je v textech z konce 14. stol. a z 15. stol. označováno jako \"lewyn\" (psáno také \"Leuwyn\", \"Levyne\", \"Lewan(e)\", \"Lovanium\", \"Louvain\"). V 15. století začalo další zlaté období lovaňských dějin, a to zejména díky založení Katolické univerzity v Lovani (K.U.Leuven) roku 1425. Tato univerzita je nejstarší univerzitou na historickém území Nizozemí. V 18. století význam Lovaně vzrostl díky prosperujícímu pivovaru, ze kterého později vznikla největší pivovarnická společnost na světě Interbrew, nedávno přejmenovaná na InBev. Pivovar Stella Artois, který patří InBevu, a hlavní kanceláře této společnosti se nacházejí v severovýchodní části města mezi železničním nádražím a kanálem do Mechelenu. Během obou světových válek město utrpělo výrazné škody, mimo jiné byla dvakrát zničena univerzitní knihovna. Při jejím požáru v první světové válce v červenci 1914 zde mezi 300 000 knihami a rukopisy shořel i nejstarší známý český překlad Bible, Bible leskovecko-drážďanská. Po válce knihovna prošla kompletní rekonstrukcí, která byla financována z amerického dobročinného fondu a německých válečných reparací. Během druhé světové války byla budova zničena požárem, a proto musela být opět podrobena rekonstrukci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lovaň (,,,, ) je belgické univerzitní město. Je správním centrem provincie Vlámský Brabant ve Vlámském regionu. Lovaň má 98 000 obyvatel, rozloha města činí 56,63 km2 a hustota zalidnění je 1731 obyvatel na km2. ", "tgt_summary": "Löwen (, ) ist eine belgische Stadt in der Region Flandern. Sie ist Hauptstadt der Provinz Flämisch-Brabant und Hauptort des Bezirks Löwen. Löwen hat 101.624 Einwohner (Stand: Januar 2019). ", "id": 1742665} {"src_title": "Eisenstadt", "tgt_title": "Eisenstadt", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Lidé tu byli již v halštatské době, našly se i zbytky římského osídlení. První písemná zmínka však pochází až z roku 1264. V roce 1373 se poprvé objevuje název Eisenstadt. Roku 1445 získal rozvíjející se trhové městečko habsburský arcivévoda Albrecht VI. Habsburský (bratr císaře Fridricha III. a strýc Maxmiliána I.) a Eisenstadt pak zůstal habsburským majetkem po dalších téměř 200 let. V roce 1622 se stal sídelním městem bohatého uherského rodu Esterházyů a koncem třicetileté války získal status svobodného města. Eisenstadt je spjat se jménem hudebního skladatele Josepha Haydna (1732–1809), jenž od roku 1761 působil u Esterházyů jako kapelník a sbormistr. Jeho nástupcem byl Johann Nepomuk Hummel a prošli tudy i jiní geniální hudebníci, např. Ludwig van Beethoven či Ferenc Liszt, jenž se narodil ve vesnici Raiding - na jih odsud. Hlavním městem Burgendlandska je Eisenstadt od roku 1925. Nejvýznamnější památku města představuje zámek Esterházy, původně hrad vybudovaný v letech 1388–1392. Ve druhé polovině 17. století ho architekt Carlo M. Carlone přestavěl na půvabný barokní zámek. Klasicistními úpravami prošlo sídlo koncem 18. století. Dnes ve dvou třetinách prostor sídlí zemská vláda, zbytek uvidíte během organizované prohlídky. Zvlášť zajímavý je Haydnův sál, kde komponista dirigoval zámecký orchestr. Sál bohatě zdobí fresky a má vynikající akustiku. Kolem zámku se rozkládá anglický park, vybudovaný v letech 1805–1820. V Haydnově domě východně od zámku lze navštívit malé muzeum.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha města.", "content": "Město Eisenstadt leží při jižním výběžku Litavských vrchů \"(Leithagebirge)\", na řece Wulka asi 15 km před jejím ústím do Neziderského jezera. V rámci Hradska leží v jeho severní, nížinaté části, město je skoro úplně obklopeno „svým“ okresem Eisenstadt-okolí, ale malý kus jeho území sousedí se spolkovou zemí Dolní Rakousko.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eisenstadt (česky doslova \"železné město\", maďarsky \"Kismarton\", latinsky \"Castrum Ferrum\") je hlavním městem rakouské spolkové země Burgenlandu (Hradska), zároveň i městem statutárním a okresním (pro okres Eisenstadt-okolí). Leží mezi dolnorakouským Vídeňským Novým Městem a Neziderským jezerem. Žije zde obyvatel. Je největším městem Burgenlandu.", "tgt_summary": "Die Freistadt Eisenstadt (bairisch-österreichisch \"Eisnstod\" ausgesprochen, ‚Klein-Martin‘, kroatisch \"Željezno,\" romani \"Tikni Marton\" oder \"Srasta,\" hebräisch \"Asch\") ist die Landeshauptstadt des Bundeslandes Burgenland in Österreich. Eisenstadt ist eine Statutarstadt – die zuständige Bezirksverwaltungsbehörde ist der Bürgermeister – und Sitz der Bezirkshauptmannschaft Eisenstadt-Umgebung sowie des Landes- und Bezirksgerichtes Eisenstadt. Die Stadt liegt am Fuße des Leithagebirges und ist mit ihren (Stand ) Einwohnern die kleinste Landeshauptstadt in Österreich. Bezogen auf die Einwohnerzahl belegt Eisenstadt auf der Liste der Städte Österreichs den 41. Platz.", "id": 2011538} {"src_title": "Cestovní ruch v Česku", "tgt_title": "Tourismus in Tschechien", "src_document": [{"title": "Statistika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční turisté.", "content": "V roce 2018 do České republiky přijelo celkem 10 635 645 turistů, nejvíce z těchto zemí:", "section_level": 2}, {"title": "Hlavní turistické destinace.", "content": "Podle agentury CzechTourism byly v roce 2014 nejnavštěvovanějšími turistickými cíli v ČR Pražský hrad (1 799 300 turistů), Zoologická zahrada Praha (1 382 200), AquaPalace Praha (845 300), Dolní oblast Vítkovic a Landek Park v Ostravě (808 900), Staroměstská radnice v Praze (739 800), Pivovarské muzeum a podzemí v Plzni (600 000), Zoologická zahrada Zlín-Lešná (585 100), Židovské muzeum v Praze (580 000), Petřínská rozhledna v Praze (557 400) a Zoologická zahrada Ostrava (540 500). Úspěch pražské zoo souvisí s její prestiží. V roce 2015 uživatelé největšího cestovatelského serveru TripAdvisor pražskou zoo určili jako 4. nejlepší na světě. Magazín Forbes ji roku 2008 označil za sedmou nejlepší na světě. Z hradů a zámků jsou krom Pražského hradu nejnavštěvovanější zámek Lednice, zámek Český Krumlov, zámek Hluboká nad Vltavou, hrad Karlštejn, zámek Průhonice, zámek Dětenice, zámek Konopiště, Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži a zámek Loučeň. Ve Středočeském kraji jsou turistickými lákadly také kostnice v Sedlci v Kutné Hoře a chrám svaté Barbory tamtéž, hrady Křivoklát, Český Šternberk a Kokořín, zámky Poděbrady a Veltrusy, v Jihočeském kraji klášter Vyšší Brod, hrady Rožmberk a Zvíkov, zámky Orlík, Červená Lhota a Jindřichův Hradec, v Karlovarském kraji hrad Loket, v Ústeckém kraji Památník Terezín, hrad Hazmburk a zámek Duchcov, v Libereckém hrady Trosky, Grabštejn, Lemberk, Bezděz a zámek Sychrov, v Královéhradeckém Bílá věž v Hradci Králové, hrad Kost, zámky Ratibořice, Karlova Koruna a Hrádek u Nechanic, v Pardubickém zámek Pardubice a Muzeum v přírodě Vysočina s expozicemi v obci Vysočina a ve městě Hlinsko, na Vysočině zámek Telč, v Olomouckém hrad Bouzov, v Jihomoravském katedrála sv. Petra a Pavla v Brně, hrady Špilberk, Pernštejn, Veveří a Bítov, ve Zlínském Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, hrad Buchlov a zámek Buchlovice. Z kulturních institucí jsou nejnavštěvovanější Národní muzeum v Praze, Národní galerie Praha, Národní technické muzeum v Praze, Národní zemědělské muzeum v Praze, Hornické muzeum v Příbrami a České muzeum stříbra v Kutné Hoře. Z přírodních památek to jsou Punkevní jeskyně a propast Macocha, soutěsky Kamenice, Pravčická brána, Koněpruské jeskyně, Bozkovské dolomitové jeskyně či Jetřichovické vyhlídky. Mimořádné postavení mají kulturní památky zapsané na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Kromě již uvedených (Kroměříž, Český Krumlov, centrum Prahy) jsou to vila Tugendhat v Brně, vesnice Holašovice, historické jádro Kutné Hory, Lednicko-valtický areál, zámek a zámecký areál Litomyšl, sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci, historické centrum Třebíče s Bazilikou svatého Prokopa, židovským městem a židovským hřbitovem a poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Na seznam nehmotného světového kulturního dědictví UNESCO byly zapsány Jízda králů na Slovácku a na Hané, sokolnictví, masopustní průvody s maskami na Hlinecku a slovácký verbuňk. Některé lokality mají zvláštní význam pro spjatost s českými dějinami nebo mýty – hora Říp, Vyšehrad, hora Blaník, Velehrad spojený s památkou cyrilometodějskou a velkomoravskou, kostel svatého Václava ve Staré Boleslavi spjatý s legendou o zabití knížete Václava, pravoslavný chrám svatých Cyrila a Metoděje v Praze, kde za druhé světové války zahynuli strůjci atentátu na Heydricha. Tradičními turistickými magnety bývala lázeňská města jako Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně, ovšem lázeňství se dostalo do krize. Karlovy Vary si však zachovávají atraktivitu kupříkladu i díky každoročnímu mezinárodnímu filmovému festivalu. Tato filmová přehlídka založená po druhé světové válce je dnes největší kulturní akcí v ČR. Významné rekreační oblasti v ČR jsou České Švýcarsko, Český ráj, Krkonoše a Šumava.", "section_level": 1}, {"title": "Festivaly a veletrhy.", "content": "Významnou součástí turistického ruchu jsou různé festivaly a přehlídky. K největším festivalům vážné hudby patří Pražské jaro, Smetanova Litomyšl a Janáčkovy Hukvaldy. V oblasti jazzu je to Jazz Goes to Town v Hradci Králové, Bohemia JazzFest pořádaný v různých městech současně a Prague Proms. Největším tanečním festivalem je Tanec Praha. V oblasti výtvarného umění je to přehlídka Praguequadriennale, zcela zvláštní výtvarnou akcí je pak Festival světla Signal, pravděpodobně nejnavštěvovanější kulturní akce v ČR. K velkým divadelním akcím patří tradiční festival amatétského divadla Jiráskův Hronov, loutkářská Skupova Plzeň či na moderní cirkus a akrobacii zaměřená Letní Letná. Divadlo i hudbu spojuje festival v bohnické psychiatrické léčebně Mezi ploty. Největšími knižními akcemi jsou Svět knihy a Festival spisovatelů Praha. V oblasti rockové a popové hudby jsou největšími festivaly Rock for People, Colours of Ostrava, Trutnov Open Air Festival, Benátská noc, Hrady CZ, Votvírák, United Islands of Prague, Sázavafest či Mácháč. V oblasti rapu a hip hopu je největší akcí Hip Hop Kemp u Hradce Králové, největšími metalovými festivaly jsou Masters of Rock ve Vizovicích a Brutal Assault v Josefově, v oblasti taneční hudby Beats for Love ve Vítkovicích a Mighty Sounds. Největší akcí lidové hudby je tradičně Mezinárodní folklorní festival Strážnice. Největším a nejtradičnějším filmovým festivalem je Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. Jemu se snaží širokým záběrem konkurovat Febiofest. Další festivaly mají užší žánrové zaměření – na dětský film se zaměřuje Film festival Zlín, na film kreslený a loutkový AniFest, na film dokumentární Jeden svět a Jihlava, výhradně české filmy mohou na festival Finále Plzeň. Dlouhou tradici má mezinárodní televizní festival Zlatá Praha. Tradičními přehlídkami průmyslovými jsou brněnský strojírenský veletrh a zemědělská výstava Země živitelka v Českých Budějovicích.", "section_level": 1}, {"title": "Turistické regiony a oblasti.", "content": "Česká republika je rozdělena do 17 turistických regionů a 40 turistických oblastí:", "section_level": 1}], "src_summary": "Cestovní ruch je významným odvětvím české ekonomiky. V roce 2016 celková produkce cestovního ruchu dosáhla 306 miliard korun, což představuje 2,9 % HDP. V cestovním ruchu pracuje približně 231 tis. zaměstnanců. Praha je pátým nejnavštěvovanějším městem Evropy, po Londýnu, Paříži, Istanbulu a Římu. V roce 2018 Česko navštívilo přibližně 10,36 milionu turistů.", "tgt_summary": "Der Tourismus in Tschechien ist eine bedeutende Einnahmequelle des Landes. Die Geschichte Böhmens, Mährens und Schlesiens hat zahlreiche Sehenswürdigkeiten hinterlassen. Zudem zieht die Landschaft viele Freizeitgäste an. Im Travel and Tourism Competitiveness Report 2017 des World Economic Forum belegt Tschechien Platz 38 von 136 Ländern.", "id": 934506} {"src_title": "Helmut Schmidt", "tgt_title": "Helmut Schmidt", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Po maturitě 1937 v Hamburku byl odveden a sloužil u protiletadlového dělostřelectva, v letech 1941 na východní a v letech 1944–1945 na západní frontě. Pro kritické výroky o Göringovi a NSDAP měl být postaven před soud, jeho vojenští nadřízení tomu ale zabránili tím, že ho stále přemísťovali. Na jaře 1945 byl zajat, po propuštění vystudoval ekonomii a v letech 1949–1953 vedl dopravní oddělení hamburského magistrátu. Roku 1942 se oženil s Hannelore Glaser, s níž měl dvě děti. Schmidt byl náruživý kuřák, kouřit začal v deseti letech a kouřil více než 40 cigaret denně.", "section_level": 1}, {"title": "Politická dráha.", "content": "Roku 1945 vstoupil Schmidt do sociálně demokratické strany (SPD), v letech 1948/9 byl předsedou její studentské mládeže a v letech 1968–1984 místopředsedou strany. V letech 1953–1967 byl poslancem Spolkového sněmu a v letech 1958–1961 poslancem Evropského parlamentu. V letech 1961–1965 byl členem rady města Hamburku a získal si velkou popularitu při záplavách 1962. V první vládě Willyho Brandta (1969–1972) působil postupně ve funkcích ministra obrany, financí a hospodářství, V jeho druhé vládě (1972–1974) pak ve funkci ministra financí. Po rezignaci Willyho Brandta 1974 byl zvolen pátým kancléřem SRN. Během jeho vlády postihla i Německo vleklá naftová a hospodářská krize i řada teroristických atentátů tzv. Frakce Rudé armády. Jako kancléř se velmi spřátelil s francouzským prezidentem Giscardem d'Estaing a společně prosazovali další kroky evropské integrace i zřízení skupiny G7. Když roku 1977 Sovětský svaz rozmístil v Evropě rakety SS-20, snažil se Schmidt prosadit, aby je buď opět stáhl, anebo aby zde odpovídající rakety umístily i USA. Tím se rozešel s většinou své strany a ze sporů vznikla Strana zelených. Záměr přesto následující pravicové vlády prosadily. Roku 1982 ztratil Schmidt parlamentní většinu a místo něho byl kancléřem zvolen Helmut Kohl. Schmidt napsal řadu knih, od roku 1983 je spoluvydavatelem týdeníku \"Die Zeit\" a i po svém odchodu z politiky se vyjadřuje k aktuálním otázkám. Za svoji činnost dostal asi 30 čestných doktorátů, několik čestných občanství a mnoho různých cen. Působil a působí v řadě nadací a zdůrazňuje potřebu mravní obnovy. Roku 1997 uveřejnil návrh \"Obecné deklarace lidských povinností\" a na pozvání Václava Havla se zúčastnil i pražského Fora 2000.", "section_level": 1}], "src_summary": "Helmut Heinrich Waldemar Schmidt (23. prosince 1918, Hamburk – 10. listopadu 2015, Hamburk) byl německý politik (SPD), ministr obrany, financí a v letech 1974–1982 spolkový kancléř Západního Německa.", "tgt_summary": "Helmut Heinrich Waldemar Schmidt (* 23. Dezember 1918 in Hamburg-Barmbek; † 10. November 2015 in Hamburg-Langenhorn) war ein deutscher Politiker der SPD. Von 1974 bis 1982 war er als Regierungschef einer sozialliberalen Koalition nach dem Rücktritt Willy Brandts der fünfte Bundeskanzler der Bundesrepublik Deutschland. ", "id": 1267062} {"src_title": "Gender", "tgt_title": "Gender", "src_document": [{"title": "Historie pojmu.", "content": "Do češtiny přešel pojem gender z angličtiny, kde původně označoval jmenný rod. Ve spojení s člověkem a jeho rodem se používal dlouhodobě, s nejstarším dokladem z 15. století, tato stará užití ovšem mohla být míněna žertovně. V 19. století využila ve smyslu osobního (nikoliv gramatického) rodu například prozaička George Eliot v románu \"Červený mlýn\" (\"The Mill on the Floss\", 1860). V akademických textech se pojem začal poprvé objevovat v 50. letech 20. století, užíval ho sexuolog John Money. Jeho větší rozšíření je však spojeno až s vzestupem feministického bádání v 70. a 80. letech. Klíčové impulzy do zkoumání a vymezení genderu vnesla Ann Oakleyová (\"Pohlaví, gender a společnost\", 1972), když vymezila pohlaví () jako soubor anatomických a fyziologických charakteristik, jež signalizují biologické mužství či ženství, zatímco gender definovala jako sociálně konstruovanou maskulinitu a feminitu. Gender v jejím pojetí nevychází z biologického pohlaví, je projevem společenských a kulturních aspektů spojených s vnímáním maskulinity a feminity v určité společnosti v určité době. Na konci 70. let ovlivnily zkoumání genderu Suzanne Kesslerová a Wendy McKennová, které pojímaly gender jako označení pro veškeré rozdíly mezi ženami a muži, mezi feminním a maskulinním, a to včetně tvaru pohlavních orgánů. Užitím jediného pojmu chtěly zdůraznit, že prvek sociální konstrukce je přítomen ve všech aspektech mužství a ženství, pohlaví nevyjímaje. Candace Westová a Don H. Zimmerman na konci 80. let vyšli z předpokladu, že spíše než o genderu jako fenoménu by se mělo hovořit o aktu dělání genderu. Performativní chápání mužství a ženství, tedy hraní genderů jakožto proměnlivých kategorií podle různých společenských situací, se stalo východiskem postmoderního feminismu. V 90. letech se prosadila Judith Butlerová knihami \"Potíže s rodem\" (1990) a \"Závažná těla\" (1993) a kritikou binárních rozdělení maskulinita/feminita a pohlaví/gender. U pohlaví a genderu je vzájemná prostupnost dána podle Butlerové tím, že také zdánlivě biologická fakta týkající se pohlaví jsou ve skutečnosti pouze výsledkem interpretace tělesných vlastností v rámci různých vědeckých diskurzů, jež mohou sloužit společenským nebo politickým zájmům. Po roce 2000 začal být pojem gender užíván častěji než pohlaví (), v některých případech jako synonymum.", "section_level": 1}, {"title": "Genderová binarita.", "content": "V moderní západní společnosti převládá v obvyklém uvažování koncept dvou genderů, maskulinního a feminního, přičemž přítomnost jednoho vylučuje druhý. Podle Butlerové je však obtížně udržitelné jak rozdělení na mužskost a ženskost, tak rozdělení na biologické pohlaví a sociální gender, neboť v obou případech se kategorie částečně prolínají. Kritikou binárního dělení genderů se zabývá také queer teorie, přičemž kromě existence pouze dvou genderů zpochybňuje také neměnnost a danost binární kategorie pohlaví. Přísně binární rozdělení, v západní společnosti obvyklé, vychází zejména z osvícenského lékařského myšlení 18. a 19. století. Starší evropská pojetí jsou méně jednoznačná. Historik a sexuolog Thomas Walter Laqueur připomíná předmoderní (starověké, středověké a raně novověké) texty, vycházející z galénovsko-hippokratovského modelu, podle něhož jsou ženské genitálie pouze obrácené dovnitř, ale jinak stejné jako mužské. Laqueur proto tvrdí, že v předmoderním myšlení neexistoval koncept dvou striktně oddělených pohlaví, nýbrž jediné pohlaví ve své dokonalé formě (muž) a nedokonalé formě (žena). Proto také nemohly být k maskulinitě a feminitě přiřazovány dva protikladné gendery. Místo toho se v genderech, vždy nejméně dvou, se odrážely „delikátní a obtížně čitelné odstíny jediného pohlaví“, například v oblasti touhy – vedle sebe mohli stát zženštilý mladý chlapec, smělé a „pro plození příliš horké“ mužatky a zralý muž, který má zálibu v ženách či právě v chlapcích. Zřetelná může být nebinárnost genderového pojetí v některých neevropských kulturách. Některé kmeny amerických indiánů rozlišovaly tři nebo čtyři gendery. V historických dokumentech byly osoby nebinárních genderů souhrnně označovány jako berdaší (berdache), v moderním zkoumání se někdy užívá pojem two-spirits (dvě duše), případně se jednoduše mluví o odchylných genderech nebo se používají příslušná domorodá označení. Komplikovanější situace panuje u Inuitů, kde je gender provázán s kultem předků. Jednotlivci jsou přidělována jména a vlastnosti předků, což vede k mnohonásobné genderové identitě. Gender lze chápat také v jemnějším rozvrstvení vzhledem k sexuálním, reprodukčním, náboženským a společenským možnostem jedince. Jako zvláštní kategorie může nebo mohl být vzhledem ke svému společenskému postavení vnímán například eunuch, přičemž důležitým rozlišením je také to, zda byl vykastrován, nebo zda se vykastroval (kupříkladu rituálně) sám. Jako specifický gender je možné také oddělit osoby, které žijí celibátně a nemohou vstoupit do manželství s jiným člověkem (například mniši a jeptišky). Lucie Storchová a Jana Ratajová při zkoumání preskriptivní literatury o ženství a manželství z českého raného novověku rozlišily osm genderů, dva maskulinní a šest feminních. Klíčovou otázkou vždy bylo, zda má jedinec „správný“ přístup ke svému životu a společenskému postavení, u žen se pak přidával jejich manželský stav. Preskriptivní raně novověká literatura tedy konstituovala tyto gendery: dobrý manžel, špatný manžel, dobrá panna, špatná panna, dobrá manželka, špatná manželka, dobrá vdova, špatná vdova. Někdy bývá gender označován jako kontinuum, s pólem maskulinity na jednom konci a pólem feminity na druhém konci, přičemž každý jedinec zaujímá pozici mezi oběma póly.", "section_level": 1}, {"title": "Gender a jedinec.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přiřazení genderu.", "content": "V moderní západní společnosti dochází k přiřazení genderu jedinci obvykle těsně po narození, v některých případech ještě před narozením, a sice na základě pozorovaných pohlavních znaků (přítomnost penisu, popřípadě jeho velikost či viditelnost) a tímto způsobem určeného pohlaví. Soubor znaků, podle nichž může být stanoveno pohlaví (a následně gender), je nicméně poměrně komplexní a dle zvolené metody může kromě podoby a funkce rozmnožovacích orgánů zahrnovat také chromozomy (tvořící XX, XY nebo jinou kombinaci), hladinu jednotlivých pohlavních hormonů v těle dospělého, a s tím související druhotné pohlavní znaky jako vousy, ňadra a celkové rozmístění tukové tkáně na těle. V některých případech je proto jednoznačné určení pohlaví nemožné, například má-li jedinec „mužské“ chromozomy XY a zároveň ženské pohlavní orgány. Množství tzv. intersex osob v populaci bývá podle konkrétní definice odhadováno mezi 0,018 % a 4 %, nejčastěji 1,7 %. V případech intersex osob bývá přiřazení genderu problematičtější. Vzhledem ke společenskému tlaku na dodržování binárního pojetí genderů však bývá dítě v západní společnosti obvykle vychováváno jako muž nebo jako žena, ačkoliv jeho medicínský pohlavní status je nebinární. Intersex organizace však upozorňují na zvláštní situaci se třemi pohlavími a dvěma společensky a právně akceptovanými gendery a zasazují se o snížení důrazu na oficiálně určený binární gender.", "section_level": 2}, {"title": "Genderová socializace.", "content": "Socializace je proces, v němž si jedinec osvojuje společenské normy, hodnoty, očekávání a zvyky, a to nejen v dětství, ale do jisté míry během celého života. Podle obecné představy, rozšířené v západní společnosti, se dítě sice narodí s určitým pohlavím, příslušnému genderu se však musí teprve naučit, tj. projít genderovou socializací. Co je středobodem tohoto učení však pojímají různé teorie rozdílným způsobem. Sigmund Freud byl představitelem psychoanalytické identifikační teorie, podle níž se dítě identifikuje s rodičem stejného genderu a napodobuje jej. Nancy Chodorowová tuto teorii modifikuje v podobě teorie vztahu k objektu, když říká, že chlapci se učí svůj gender osamostatněním od matky, zatímco dívky se ji učí napodobovat. Lawrence Kohlberg pracuje v návaznosti na Jeana Piageta s teorií kognitivního vývoje: děti se naučí genderům (maskulinnímu a feminnímu), a poté je uplatňují jako organizační a kategorizační principy pro věci kolem sebe. Sandra Bemová hovoří o optických sklech kultury a uvádí, že děti se naučí nejen genderovým pojmům, ale také tomu, jakým způsobem s nimi mají nakládat, neboť tyto způsoby jsou nenápadně vepsány do společenských hodnot, struktur a myšlení dospělých jedinců. Během genderové socializace není jedinec jen pasivním příjemcem. Jde o soubor komplexních a dynamických procesů a člověk může vstřícně, nevšímavě či odmítavě reagovat na různorodé společenské podněty a zároveň je pro jiné sám vytvářet. Mezi nejdůležitější vnější činitele při genderové socializaci patří rodina, vrstevníci, škola a média. Prostřednictvím užívaného jazyka, oblečení nebo hraček, které jsou mu dávány k dispozici, se dítě učí nejen samotnému genderu, ale také stereotypům s ním spojeným. Značný vliv na genderovou socializaci mají vzory, ať už společenské, umělecké nebo náboženské. Například v katolickém prostředí existuje mariánský kult jako ideál hyperfeminity (tedy výrazné ženskosti a důrazu na mateřství).", "section_level": 2}, {"title": "Genderová identita.", "content": "Genderová identita je potenciálně jedinečná a specifická součást osobnosti jednotlivce. Navenek se nemusí nijak projevit (například pokud se člověk identifikuje jako jiný gender, než je mu přisuzován, a obává se společenské stigmatizace). Je také možné uvažovat o jádrové genderové identitě, vědomí příslušnosti k biologickému pohlaví. Gender, s nímž se jedinec identifikuje, je přitom obvykle ve shodě s genderem přisuzovaným mu společností na základě jeho pohlavních znaků. Za součást genderové identity se nicméně považuje také vztah k jednotlivým vlastnostem a vzorcům chování, které jsou společensky vnímány jako maskulinní či feminní, přičemž zde se jedinec od svého genderu často znatelně odchyluje. Kromě enviromentálních a sociokulturních vlivů se na utváření identity podepisuje také vystavení androgenům, a to jak v prenatálním období, tak po porodu. Obvykle se uvádí, že genderová identita se u dítěte fixuje mezi 18 měsíci a 4 lety života, v souvislosti s rozvojem jazykových dovedností. Některé studie nicméně naznačují, že k posunům může docházet i po tomto období, někdy i v dospělosti.", "section_level": 2}, {"title": "Odhadování cizího genderu.", "content": "Při setkání jedince s neznámým člověkem dochází k přisouzení předpokládaného genderu na základě indicií, které poskytuje vzhled (například tělo, vlasy, oblečení, způsob pohybu), chování (etiketa, konvenční společenské rituály, míra agresivity a dynamika moci) a textové prameny (jméno, oficiální dokumenty, vztahy s jinými osobami). Možnosti odhadnutí genderu neznámé osoby na základě jazykových indicií se liší podle jazyka. Zatímco v angličtině není možné podle příjmení poznat gender osoby a také část běžných křestních jmen je genderově neutrální (Chris, Jaime), čeština většinu ženských příjmení přechyluje a genderově neutrálních křestních jmen obsahuje jen málo. Kromě toho čeština vyjadřuje rod osob nejen lexikem, ale také morfologicky a syntakticky, přičemž kromě genderu osoby, o které se mluví, často odhaluje také gender hovořící osoby a gender adresáta. Tento fenomén byl již dlouho před vznikem genderové lingvistiky komentován jazykovědnými badateli, například Pavlem Eisnerem v knize \"Chrám i tvrz\" (1946), když rozdělil evropské jazyky na ty, které kladou na osobní rod malý důraz (germánské jazyky), větší důraz (románské jazyky) a mimořádný důraz (slovanské jazyky).", "section_level": 2}, {"title": "Gender jako sociální jev.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Genderové role.", "content": "Jako genderové role, nebo také genderový řád, jsou označovány způsoby chování, které jsou od osoby očekávány na základě jejího genderu. Prolínají s genderovými stereotypy a zároveň se podílejí na jejich vytváření. Mohou být velmi proměnlivé i v rámci jediné generace, na rozdíl od konceptu genderu, který se mění pomalu. Ve Spojených státech se v 50. letech 20. století podílela na ekonomickém zabezpečování rodiny zhruba třetina žen, zatímco na konci 20. století to byly téměř dvě třetiny (60 % žen ve srovnání se 75 % mužů). To, zda člověk svou genderovou roli hraje, není podmíněno pouze jeho prožíváním svého vlastního genderu, ale také jeho konformitou. U konformní osoby určitého genderu je pravděpodobné, že se bude chovat podle pravidel pro daný gender stanovených, a to i v případě, že jí takové jednání není vlastní. V angličtině existují také označení pro děti, které si počínají způsobem očekávaným od jiného genderu: jako „tomboys“ jsou označovány dívky, které projevují zájmy běžně přisuzované chlapcům, zatímco pojem „sissy-boys“ s výrazně pejorativnějším podtextem se užívá pro chlapce s dívčími zálibami. Pracuje se také s pojmem „ideologie genderových rolí“, a to proto, že genderovými rolemi je vytvářen celý systém předepsaného chování a myšlení, zejména v mezilidských vztazích, pracovním procesu a péči o děti, přičemž obvykle existuje rozšířený a silně zakořeněný názor, že právě užívané rozdělení genderových rolí je přirozené a objektivně správné.", "section_level": 2}, {"title": "Genderové stereotypy.", "content": "Jako stereotyp jsou označovány předem určené představy o povaze a chování všech příslušníků vymezené skupiny lidí. Může se jednat jak o negativní předsudky, tak o normativní představy (osoby v nějaké sociální kategorii jsou podle stereotypu takové, jaké je pro společnost žádoucí, aby byly). Stereotypy nejsou vytvářeny osobní zkušeností, verbálně a neverbálně je jedinci zprostředkují ostatní členové komunity. Stereotypy týkající se mužů a žen (popřípadě maskulinity a feminity) patří ve společnosti k nejsilnějším. Genderové stereotypy se nejčastěji týkají osobnosti (představa, že maskulinní gender se pojí se soutěživostí, sebevědomím a logickým uvažováním, zatímco feminní s něhou, empatií a snadným projevováním emocí), projevují se ovšem také v oblasti tělesných rysů (svalnatost, chlupatost), sociálních rolí (živitel, obstaravatelka domácích prací), povolání (strojař, manažer, chirurg, knihovnice, učitelka, zdravotní sestra) a sexuality (sexuální žádostivost byla v různých dobách střídavě připisována maskulinitě a femininitě; předpokládá se, že jeden gender je vždy sexuálně přitahován výhradně tím opačným). Existence genderových stereotypů může v mnoha případech vést k tomu, že se ukáží být platnými – je-li osobě nějakého genderu opakováno, že tuto činnost nemůže zvládnout (například dívka matematiku nebo chlapec práci s dětmi), je možné, že ji bude vinou nízkého sebevědomí a znevýhodňování společností skutečně vykonávat špatně. Ten jev popisován jako sebenaplňující předpověď.", "section_level": 2}, {"title": "Gender a dělba práce.", "content": "V antropologickém bádání převládá představa, že v prehistorických společnostech se vyvinula dělba práce na základě pohlaví či genderu. Toto pojetí rozpracoval ve 40. letech 20. století americký antropolog George Murdock. Podle tradiční interpretace jde o důsledek tělesných parametrů, zejména výšky a většího množstvím svalů u mužů (vliv testosteronu), a rovněž zátěží v podobě těhotenství, kojení a péče o novorozence u žen. Důraz na tělesné parametry je někdy v ekonomických teoriích rozšiřován na celé lidské dějiny, s tím, že období, s činnostmi vyžadujícími vynaložení velké svalové síly (lov, primitivní zemědělství, těžký průmysl), je genderová dělba práce výraznější. Moderní antropologie však klade nižší důraz na sílu, neboť v mnoha společnostech ženy vykonávají fyzicky náročnou práci a některé z nich mohou být silnější než někteří muži; genderová dělba práce pak vychází především z nižších možností mobility plodných žen vzhledem k jejich reprodukčním úkolům. Uvádí se také, že neexistuje jedno genderové rozdělení práce platné pro všechny lidské společnosti, ale spíše různá dělení práce, z nichž některá mohou být založená na genderu. Až do 70. let 20. století antropologie předpokládala, že hlavní přísun potravy v lovecko-sběračských společnostech zajišťovali muži lovem, zatímco ženy se staraly o potomstvo. Moderní zkoumání však ukázala, že sběr tvoří ve většině těchto společností základ zdrojů, zatímco lov zajišťuje spíše variabilitu stravy a osobní prestiž. Podle signalizační či předváděcí hypotézy získávali muži lovem společenskou pozornost – zatímco sběr se týká zdrojů, jejichž získání je jisté, má lov nejistý výsledek, avšak může být vzhledem k získanému množství zdrojů velmi úspěšný. Během lovu je podle této hypotézy možné prokazovat zdatnost, a funguje tak jako součást namlouvání. Jednoduché vnímání prakticky motivované genderované dělby práce je zpochybňováno rovněž objevy, podle kterých také ženy často lovily malou zvěř a v některých případech i velkou zvěř. Různé podoby dělby práce založené na genderu nalezneme také v historických společnostech. Pro měšťanskou společnost bylo typické partnerské rozdělení práce mezi ekonomicky a veřejně aktivního muže a ženu starající se o domácnost. Socialistický feminismus hovoří o ekonomickém nadřazení maskulinního genderu prostřednictvím placené práce mužů a neplacené práce žen. Z tohoto rozdělení následně podle této interpretace vycházejí pozorovatelné rozdíly mezi gendery. Dělba práce v závislosti na genderu existuje i v moderní západní společnosti, přestože její význam v průběhu 20. století značně poklesl – počet žen vykonávajících placenou práci se ve Spojených státech zvýšil z 20 % v roce 1900 na 63 % v roce 2000. Dělba práce nicméně přežívá v tom, že některá povolání jsou výrazně maskulinní a jejich vykonavatelé jsou z 80–90 % muži (těžba dřeva, práce s kovem, lov, rybaření). Maskulinita převládá také v pozicích spojovaných s vysokou mírou moci, odpovědnosti či s vysokými odměnami. V České republice tvořili v roce 2014 muži ve skupině zákonodárců a řídících pracovníků 72,8 %, zatímco ve skupině pomocných a nekvalifikovaných pracovníků 38,7 %. V této souvislosti se vžil pojem skleněný strop, neviditelná společenská bariéra, která brání ženám v postupu na vysoké kariérní posty. Představa, že úlohou žen není ekonomické zajišťování rodiny, se odráží také v nižších mzdách pro ženské pracovnice na stejných postech, případně výrazně nižších mzdách v profesích, které jsou společensky vnímány jako feminní, a tudíž méně prestižní, i když je vykonává muž (například učitelství nebo ošetřovatelství). V České republice je tento fenomén ve 21. století silnější než v některých západních zemích, například ve Francii, kde je však přítomen také.", "section_level": 2}, {"title": "Gender jako princip.", "content": "Gender je rovněž spojen s abstraktním myšlením v maskulinním (či mužských) a feminních (či ženských) pojmech. To je v praxi realizováno tradičním spojováním genderu či pohlaví s charakteristikami, které s ním objektivně nemají nic společného. K maskulinitě může být například přiřazováno světlo, tvrdost, aktivita, k feminitě tma, vlhkost, pasivita. Rozdělení světa na dva určující principy, které propojují značné množství různorodých vlastností či idejí, vychází z archaického myšlení a lze ho nalézt například u raných řeckých filosofů. Objevuje se také u starověkého čínského konceptu jin a jang. Ačkoliv má jít o dva rovnocenné, vzájemně komplementární principy, bývá toto pojetí kritizováno jako sexistické, neboť ženský princip spojuje s méně prestižními atributy (prázdnota, tma, podřízenost). Konfuciánství tento koncept skutečně využívá k ospravedlnění panství mužů nad jejich manželkami, taoistický pohled však nechápe jin jako negativní či slabší aspekt a pasivitu vnímá jako účinný postup například v bojovém umění. Někteří badatelé také poznamenávají, že jin a jang se zprvu s genderem nepojilo a toto přiřazení je pouze jednou z pozdějších interpretací původního konceptu astronomických cyklů. Typickým projevem je rovněž spojování feminního genderu s tělesností a maskulinního genderu s duchovností a racionalitou, což je pojetí, jež se často objevuje ve vědeckých pojednáních v 19. století, například u sociologa Émila Durkheima. Durkheim spojuje ženskost s přírodou, zatímco maskulinní muži jsou podle něj produktem společnosti a schopní účasti na veřejném životě a kolektivním sociálním jednání.", "section_level": 1}, {"title": "Gender v jazyce.", "content": "Rozdělení genderů a jejich vzájemné vztahy vyjadřuje i gramatická a lexikální stránka jazyka, v češtině například upřednostněním mužského rodu při hovoru o neurčených či mnohačetných podmětech (tzv. generické maskulinum), nebo tím, že se pro některá povolání a role běžně používá tvar jen feminní či jen maskulinní (např. zdravotní sestra). Těmito otázkami se zabývá genderová lingvistika, řadící se k sociolingvistice. V širším pojetí lze sledovat uchopení genderu obecnějšími diskurzy, což v českém prostředí ukázala například Lucie Jarkovská v analýze hodin sexuální výchovy ve škole.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gender (), česky také někdy rod, je pojem užívaný pro označení osobní identity a společenské role jedince ve vztahu k maskulinitě a feminitě. Gender jednotlivce v západní společnosti znamená, do jaké míry se daný člověk cítí být mužem či ženou, které pohlaví je mu okolím přisuzováno, a jaké chování a povahové rysy jsou od něj proto očekávány. Pojmem gender může ale být míněna pouze genderová identita jedince nebo pouze genderové stereotypy. Gender bývá někdy označován jako sociální pohlaví. ", "tgt_summary": "Gender (englisch \"gender\" [ˈdʒɛndɐ]) ist das soziale Geschlecht von Menschen, also nicht an biologische Merkmale gebundene Geschlechtsaspekte, im Unterschied zum biologischen Geschlecht (englisch \"sex\"). In den Sozialwissenschaften werden so seit dem Ende des 20. Jahrhunderts Geschlechtseigenschaften beschrieben, die jemand in Gesellschaft und Kultur beschreiben. Für das Wort „Gender“ gibt es keine deutsche Entsprechung, darum wurde es als Lehnwort ins Deutsche übernommen.", "id": 619067} {"src_title": "Bronz", "tgt_title": "Bronze", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Bronz a jeho vlastnosti byly objeveny již v pravěku. Pro dominantní použití při výrobě nástrojů, zbraní, ozdob i jiných předmětů se dokonce jedna epocha pravěku nazývá dobou bronzovou. Objev bronzu znamenal velký technologický pokrok ve výrobě nástrojů, zbraní a v nemalé míře i šperků. Proti čistým kovům se bronz totiž vyznačuje vyšší tvrdostí. Dnes se bronz využívá jen pro speciální účely a v sochařství.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy bronzů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Cínový bronz.", "content": "Cínový bronz obsahuje nejvýše 33 % cínu, přičemž součet (Cu + Sn) má být nejméně 99 %. Cínové bronzy používané technicky mají cínu méně. Struktura cínového bronzu je složitá a jen obtížně se dosáhne rovnovážného stavu. Slitiny obsahující až asi 16 % Sn se skládají při 520 °C z tuhého roztoku α. Pod touto teplotou se rozpustnost cínu v mědi zmenšuje, pod 500 °C však nenastávají téměř žádné změny. Vlivem značného rozpětí mezi likvidem a solidem nastává při normálním chladnutí značné odlučování v krystalech α, a vyrovnání struktury difuzí se dosáhne jen dlouhodobým žíháním při 550 °C až 750 °C. Slitiny obsahující méně než 10 % cínu (asi do 8 % cínu) lze zpracovat tvářením, slitiny s deseti nebo více procenty cínu se zpracovávají litím. Hustota technicky použitelných tvářených cínových bronzů je asi 8,8 kg/dm, u bronzů litých asi 8,6 kg/dm. Elektrická vodivost je malá, neboť cín ji značně snižuje. U bronzů s 5 % cínu je asi 10 m/Ωmm, u bronzů s 15 % Sn asi 5 m/Ωmm. Odolnost cínových bronzů proti korozi je dobrá, téměř jako u mědi. Cínové bronzy se používají ve slévárenství a na výrobu kluzných ložisek.", "section_level": 2}, {"title": "Tvářený cínový bronz.", "content": "Tvářené cínové bronzy mívají nejčastěji 6–9 % cínu. Při výrobě bronzu dochází často k oxidaci (okysličení), což se nepříznivě projevuje na jejich vlastnostech a je dobré nežádoucí kyslík odstranit. Odkysličují se obvykle fosforem (bronz fosforový), nejčastěji fosforovou mědí P—Cu (42 3018 asi s 10 % P). Stačí přísada několika setin procenta. Nejlepší vlastnosti má fosforový bronz, který má po odkysličení co nejméně fosforu. Jen tam, kde se požaduje co největší tvrdost a odolnost proti opotřebení (pružiny, trubky na ložisková pouzdra apod.), může být až asi 0,3 % fosforu. Plechy a pásy se válcují za tepla z desek, jejichž obsah fosforu smí být nejvýše 0,15 %. Proto je vhodnější válcování za studena. Desky se před válcováním homogenizují žíháním. Po válcování se musí plechy opět vyžíhat a rychle ochladit. Vyrábějí se plechy tloušťky až 0,1 mm. Pérově tvrdé plechy z bronzu Cu—Sn 6, které jsou určeny k zhotovování kontaktů, musí být kovově čisté. Proto se musí plechy žíhat za nepřístupu vzduchu nebo se po žíhání moří ve zředěné kyselině dusičné. Bronzové dráty se vyrábějí až do průměru 0,03 mm. Cínové bronzy odolávají velmi dobře opotřebení. Ohřevem bronzu tvářeného za studena na 300 °C pomalu klesá pevnost, největší měkkosti se dosáhne žíháním na 650 až 700 °C. Cínové bronzy se používají nejčastěji ve stavu litém. Struktura litých bronzů je značně nestejnoměrná, protože chladnutí po odlití je poměrně rychlé. Bronzy se vyrábějí v kelímkových nebo plamenných pecích. Do roztavené mědi se přidává ohřátý cín. Taveninu je třeba chránit před účinky vzduchu vrstvou práškového dřevěného uhlí. Odkysličuje se fosforem, popř. hořčíkem, křemíkem, manganem aj.", "section_level": 2}, {"title": "Hliníkový bronz.", "content": "Hliníkový bronz obsahuje nejčastěji 5 % Al. Hliník zvětšuje pevnost a tvrdost. Je-li hliníku asi do 9 %, rozpouští se v mědi a struktura slitiny se skládá pouze z krystalů α. Při větším obsahu Al vznikají také křehké krystaly γ' (Cu9Al4) a slitina je tvrdší a křehčí. Na vlastnosti hliníkových bronzů se strukturou složenou z krystalů (α+γ') má značný vliv rychlost chladnutí. Po rychlém ochlazení z 900 °C má slitina velkou pevnost (asi 80 kp/mm), ale nepatrnou tažnost a kontrakci. Tvářená slitina Cu—Al 5 má měrnou hmotnost asi 8,2 kg/dm a měrnou elektrickou vodivost asi 7 m/Ωmm (tj. měrný elektrický odpor cca 0,14 Ωmm/m). Je velmi odolná proti korozi, žáru odolává asi do 800 °C. Kromě podvojných slitin se používají i hliníkové bronzy s dalšími přísadovými prvky. Mají vysokou odolnost proti kyselinám a louhům, používají se proto v agresivním prostředí. Vyrábějí se z nich také potrubí a kohouty pro přehřátou páru.", "section_level": 2}, {"title": "Manganový bronz.", "content": "Manganové bronzy se užívají hlavně jako materiály na měřicí odpory. \"Resistin\", obsahující asi 15 % manganu, má měrný elektrický odpor asi 0,5 Ωmm/m. Známější je \"manganin\" (Cu—Mn 13—Ni, podle ČSN 42 3056). Jeho měrný odpor je asi 0,43 Ωmm/m, teplotní součinitel odporu asi 1,5×10 a měrná termoelektrická síla proti mědi je velmi nízká (1 až 2 V na 1 °C). Po správném umělém vystárnutí zůstává hodnota odporu stálou ve velmi úzkých mezích po mnoho desetiletí. Manganinové odpory se hodí proto na nejpřesnější měřicí odpory (etalony, kompenzační měření apod.) i k měření malých hodnot napětí. Umělým stárnutím se odstraní vliv tváření za studena a do­sáhne se ustálení struktury. Umělé stárnutí spočívá v ohřevu na 400 °C po dobu 1 hodiny v neutrálním ovzduší (v argonu nebo dusíku) za vyššího tlaku. Tímto opatřením se má omezit vypařování manganu z povrchu drátu, které se začíná projevovat již od 350 °C. Po pomalém vychladnutí se drát moří, aby se odstranila povrchová vrstva ochuzená o mangan, a pak se drát uloží na několik měsíců. Tímto novějším způsobem umělého stárnutí se získá ještě menší hodnota teplotního činitele odporu než při starším způsobu umělého stárnutí (ohřev na 140 °C po 24 hodin). Manganin se hodí i na odporové manometry, jejichž princip spočívá v tom, že se tlakem mění odpor slitiny. Tlakový činitel je asi 2,60×10 na 1 kp/cm (po umělém stárnutí). Čisté kovy se k tomuto účelu nehodí, protože jejich odpor se příliš mění s teplotou. \"Isabelin\" obsahuje 13 % manganu, 3 % hliníku a zbytek tvoří měď. Obsah hliníku znesnadňuje měkké pájení. Podobné složení i vlastnosti má \"novokonstant\" (12 % manganu, 4 % hliníku, 1,5 % železa a zbytek měď). Pozoruhodné jsou slitiny, jež obsahují při 20 nebo více procentech manganu přes 9 % Al. Jsou to tzv. Heuslerovy slitiny, které jsou feromagnetické, ačkoli neobsahují žádné železo.", "section_level": 2}, {"title": "Niklový bronz.", "content": "Jako odporové slitiny na měřicí odpory se používají také bronzy niklové. Je to především \"konstantan\" (Cu—Ni 45—Mn, podle ČSN 42 3065). Měrný elektrický odpor konstantanu se ve značném teplotním rozsahu mění velmi nepatr­ně, a to tak, že ho zpočátku poněkud ubývá. Teplotní součinitel elektrického odporu mezi 0 a 100 °C je asi 5×10. Nejvyšší teplota při použití konstantanu nemá přesáhnout 500 °C. Konstantan se používá zejména na různé regulační a méně náročné měřicí odpory. Je též materiálem na termoelektrické články, neboť má proti mědi velkou termoelektrickou sílu 40 V/°C. Pro tuto vlastnost však nelze konstantanu použít v přístrojích na přesné měření velmi malých elektrických napětí. Podobné slitiny s menším obsahem niklu, nazývané nikelin (např. typu Cu—Ni 30—Mn podle ČSN 42 3064, s 30 % Ni), jsou vhodné do 400 °C. Jejich měrný odpor je menší, asi 0,4 Ωmm/m. Levnější jsou slitiny obsahující i zinek, mají však horší časovou stálost odporu a chemickou odolnost. Podobná slitina má např. složení: 55 % Cu, 30 % Ni, 15 % Zn. Tyto slitiny se hodí k méně náročnému použití (spouštěcí odpory aj.). Nikl zvětšuje tvrdost bronzu a jeho odolnost proti korozi. Z niklo­vých bronzů se vyrábějí kondenzační trubky pro agresivní vody. Pevnost slitiny se zvětšuje přísadou železa. Je-li ve slitině velký obsah niklu, trubky mají barvu světlou, jako stříbro. Niklové bronzy s přísadou křemíku jsou vytvrzovatelné (cuprodur). Vytvrzený \"cuprodur\" má velkou pevnost a tažnost nejen za normální teploty, ale i za teploty vyšší, a zejména za teplot velmi nízkých, až —200 °C. Jeho elektrická vodivost je 11 až 26 m/Ωmm (vyšších hodnot se dosahuje u slitiny vytvrzené). Cuprodur je velmi odolný proti korozi a dobře tvárný. Hodí se i na šrouby a matice pro velmi nízké teploty.", "section_level": 2}, {"title": "Elektrovodný bronz.", "content": "Elektrovodné bronzy se používají na sdělovací vedení, na elektrody bodových a švových svařovacích strojů apod. Jako telegrafních čili poštovních bronzů (42 3019) se často používá slitin s kadmiem, které mají při značné pevnosti i dobrou vodivost. Například kadmiový bronz s 1 % Cd dosahuje tvářením za studena pevnosti asi 70 kp/mm při vodivosti asi 45 m/ Ωmm; je to asi 80 % vodivosti mědi. Kadmium je zároveň dobrým odkysličovadlem. Velké požadavky na pevnost a zejména na odolnost proti opotřebení při dostatečné vodivosti jsou u elektrod pro svařovací stroje bodové i švové. Náležitá pevnost a odolnost proti opotřebení musí být zachována i při vyšších teplotách. Na elektrody pro svařování oceli se používá bronzů Cu—Ag 4—Cd (42 3290), které mají vodivost asi 48m/Ωmm a svou pevnost a odolnost proti opotřebení si udržují asi do 300 °C. Jinou vhodnou slitinou je vytvrzovatelný chromový bronz asi s 1 % Cr, s obdobnými vlastnostmi. Vytvrzuje se zakalením z teploty asi 900 °C a umělým stárnutím při 450 °C po 2 hodiny. Bronzy obsahující asi 2,5 % kobaltu a 0,5 % berylia se hodí pro provozní tep­loty do 400 °C. Jsou také vytvrzovatelné, mají asi poloviční vodivost než měď, jsou však značně drahé. Velmi dobře se osvědčují elektrody ze spékaného wolframového prášku, napuštěného mědí (80 % W+ + 20 % Cu), které však nepatří mezi bronzy. Do této kategorie také spadá tzv. trolejový bronz, jenž je používán pro výstavbu trolejových vedení užívaných v dopravě.", "section_level": 2}, {"title": "Beryliový bronz.", "content": "Beryliové bronzy se mohou uplatnit tam, kde jsou vysoké požadavky na mechanické vlastnosti při velké vodivosti. Obvykle se nepoužívá slitin podvojných; kromě 0,5 až 2,3 % berylia obsahují také nikl, železo, kobalt, chrom aj. Beryliové bronzy jsou vytvrzovatelné. Při 864 °C se v mědi rozpouští asi 2,7 % Be, za normální teploty však méně než 0,2 %. Vytvrzují se ochlazením z 800 °C ve vodě (po němž může následovat tváření za studena) a umělým stárnutím při 300 °C po 2 až 3 hodiny. Vytvrzený pérový bronz má pevnost asi 140 kp/mm při tažnosti asi 3 %. Kromě velké pevnosti, a to i za vyšších teplot, jsou beryliové bronzy značně odolné proti korozi a proti opotřebení, mají vysokou mez únavy i v korodujícím prostředí, vysokou mez tečení, jsou nemagnetické a dobře elektricky vodivé. Velmi dobrou vodivost má např. slitina se 2 % Ni a 0,5 % Be. Hodí se hlavně na pružiny pracující v korozním prostředí, na ventily čerpadel na louhy, na kuličky korozivzdorných kuličkových ložisek (asi 2 % Be + Ni), na nástroje, které při nárazu nesmějí jiskřit (asi 2 % Be), na velmi namáhané elektrody bodových a švových svářeček apod.", "section_level": 2}, {"title": "Olověný bronz.", "content": "Olověné bronzy jsou slitiny mědi s olovem, jehož bývá nejvýše asi 38 %. a popř. s dalšími kovy, hlavně s cínem; někdy se přidává i Ni, Zn nebo Mn, které mají zlepšit stejnoměrnost struktury. Olověné bronzy slouží hlavně jako kovy ložiskové. V tuhém stavu je rozpustnost olova v mědi nepatrná a pro značný rozdíl měrných hmotností obou kovů může nastat odměšování olova. U ložiskových kovů se požaduje, aby v pevné základní měděné hmotě bylo olovo jemně rozptýleno. Z olověných bronzů se buď odlévají celé ložiskové pánve nebo se jimi vylévají pánve ocelové. Olověné bronzy s přísadou cínu a až 10 % Pb se hodí jak na vylévání opěrných ocelových pánví, tak na odlitky celých pánví, kdežto olověných bronzů bez cínu, s 20 až 40 % Pb, dá se použít jen na vylévání opěrných ocelových pánví. Vylévané pánve, obvykle tenkostěnné, s velmi tenkou výstelkou z olověného bronzu. Jsou lepší než plnostěnné, neboť spojují velkou pevnost ocelové opěrné pánve s dobrými kluznými vlastnostmi olověného bronzu a kromě toho se uspoří neželezné kovy. Pánve vylité olověným bronzem se používají pro velmi namáhaná ložiska, kde je měrný tlak větší než 100 kp/cm. Nejvyšší přípustné měrné tlaky jsou 300 až 400 kp/cm, někdy i více, největší obvodové rychlosti do 10 m/s.", "section_level": 2}, {"title": "Červený bronz.", "content": "Červené bronzy jsou slitiny mědi, cínu, zinku a často též olova, které zlepšuje obrobitelnost. Jsou určeny na výrobu odlitků používaných tam, kde se nehodí šedá litina pro malou odolnost proti korozi apod.", "section_level": 2}, {"title": "Další druhy bronzů.", "content": "Zvláštním druhem bronzu je dělovina, slitina mědi a 10 % cínu určená k výrobě houževnatých odlitků dělových hlavní historických zbraní. Jinou zvláštní slitinou je také zvonovina určená pro výrobu kostelních zvonů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bronz je slitina mědi a cínu, případně i v malém množství jiných kovů jako např. hliníku, manganu, olova (kromě zinku, kdy se slitina nazývá mosaz). Starší český název pro bronz je spěž.", "tgt_summary": "Mit dem Sammelbegriff Bronzen werden Legierungen mit mindestens 60 % Kupfer bezeichnet, soweit sie \"nicht\" durch den Hauptlegierungszusatz Zink den Messingen zuzuordnen sind. ", "id": 2110356} {"src_title": "API", "tgt_title": "Programmierschnittstelle", "src_document": [{"title": "Příklady.", "content": "Důležitá jsou například grafická API (OpenGL, DirectX a Vulkan), která jsou standardizována a programátor je může v programu využít. Způsob jejich vykonání pak záleží na konkrétním počítači, na výkonnosti grafické karty, případně může být vykreslování kompletně softwarově emulováno nějakou programovou knihovnou (např. Mesa 3D). V operačním systému Microsoft Windows se rozlišuje volání knihovních funkcí a systémové volání. V programech se používá jednotné Windows API.", "section_level": 1}, {"title": "API operačních systémů.", "content": "V současné době jsou nejrozšířenější dva standardy API OS: POSIX (IEEE) a Win32 (Microsoft). Rozhraní POSIX bylo vytvořeno pro standardizaci unixových operačních systémů, rozhraní Windows API reprezentuje rozhraní pro systém s mikrojádrem (absence systémových volání).", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "API je abstrakce, která definuje a popisuje rozhraní pro interakci s řadou funkcí, používaných součástí softwarového systému. Software, který poskytuje funkce popsané API říká, že je implementován v API. API může být: Například internetová stránka, která uživatelům umožňuje hledání místních restaurací, je schopna si převzít vrstvu z Google Maps, protože Google Maps API to umožňuje. Google Maps API kontroluje, jaké informace třetí síť může chytit, a co lze s nimi udělat. „API“ může být používán k odkazování na kompletní rozhraní, jednu funkci, nebo dokonce na soubor více API poskytovaných organizací. Proto je rozsah výzkumu obvykle určen osobou nebo dokumentem, který sděluje informace.", "section_level": 1}, {"title": "Web API.", "content": "Při použití v kontextu vývoje webu je API typicky definováno HTTP a požaduje zprávy spolu s definicí struktury odpovědí obvykle v XML nebo JSON formátu. Zatímco „Web API“ je prakticky synonymem pro Webovou službu, nedávný trend (tak zvaný Web 2.0) se vzdaluje od Simple Object Access Protocol, služby založené na více přímých REST stylů komunikace. Web API umožňují kombinaci různých služeb do nových aplikací známých jako \"mashups\".", "section_level": 1}, {"title": "Implementace.", "content": "Standard POSIX definuje API, které pokrývá širokou škálu běžně používaných funkcí a umožňuje je používat na mnoha různých systémech (typicky unixové systémy – Linux, Mac OS X, různé BSD systémy atd.). Použití toho API však vyžaduje na každé platformě danou aplikaci znovu přeložit (překompilovat). Kompatibilní API však umožňuje naprogramovat jeden zdrojový kód tak, aby beze změn fungoval na libovolném systému implementujícím toto API. Přenositelnost je výhodná jak pro tvůrce software (již existující produkt lze snadno přenést na jinou platformu), tak pro uživatele (mohou instalovat starší software na své novější systémy bez nutnosti zakoupení upgrade), i když to často vyžaduje přenášet i doplňující knihovny. Microsoft pro vytvoření zpětné kompatibility Windows API (Win32, tj. pro možnost běhu starších aplikací na novějších verzích systému Windows) poskytuje možnost nastavit specifický „režim kompatibility“. Apple zastává v tomto ohledu méně vstřícný postoj, což mu poskytuje větší svobodu při vývoji aplikací za cenu označení starších programů jako „zastaralých“. Mezi unixovými operačními systémy existuje mnoho příbuzných, ale navzájem nekompatibilních operačních systémů, přestože běží na společné technické platformě (zejména IBM PC kompatibilní systémy). Bylo zde mnoho pokusů o standardizaci API tak, aby výrobci software mohli šířit jedinou binární formu aplikace pro všechny tyto systémy, avšak do dnešního dne se žádný z nich nesetkal s větším úspěchem. Existuje projekt LSB (Linux Standard Base) pro platformu Linux a BSD (FreeBSD, NetBSD, OpenBSD), který by mohl zaručit různé úrovně kompatibility API a zajistit zpětnou kompatibilitu (pro programy napsané pro starší verze, které běží na novějších distribucích systému) a multiplatformní kompatibilitu (umožňuje spuštění kódu určeného pro jinou platformu bez nutnosti rekompilace).", "section_level": 1}, {"title": "Popis API v unixovém systému.", "content": "API popisuje, jak se daná funkce volá a co provede (resp. co vrátí jako výsledek). V unixových systémech popisuje hlavičkový soubor codice_1 definice matematických funkcí, které jsou k dispozici v knihovně codice_2 pro programovací jazyk C. Hlavičkový soubor definuje prototypy funkcí, pomocí kterých je nadefinováno, jaké jsou parametry a jaké jsou návratové hodnoty (výsledky). Například manuálová stránka pro funkci codice_3 (dostupná například příkazem codice_4) popisuje funkci takto (zkráceno): Funkce tedy vrací druhou odmocninu kladného desetinného čísla (jednoduché nebo dvojnásobná přesnosti) jako desetinné číslo. API je zde pro jazyk C popsáno v manuálové stránce.", "section_level": 1}, {"title": "API v objektově-orientovaném jazyce.", "content": "V objektově orientovaných jazycích, API obvykle obsahuje popis souboru a definic tříd, a chování spojených s těmito třídami. Chování je soubor pravidel, jak objekt, odvozený z této třídy bude jednat v daných situacích. Tento abstraktní pojem, je spojen se skutečnou exponenciální funkcí, nebo zpřístupněny pro třídy, které jsou prováděny, pokud jde o třídy metod. API v tomto případě může být chápána jako souhrn všech způsobů veřejných tříd (obvykle nazvaná jako třída rozhraní). To znamená, že API stanoví metody, které zvládají objekty odvozené z definic tříd. Obecněji, jeden může vidět API jako sbírku všech možných objektů, které lze odvodit z definic tříd, a jejich chování. Použití je opět zprostředkováno metodami, ale v tomto výkladu, jsou metody chápány jako technické detaily, jak je implementováno chování. Například: třída představující zásobník může vystavit veřejně dvě metody codice_5 (přidat nové položky do zásobníku), a codice_6(extrahovat poslední položku, v ideálním případě umístěnou na vrcholu zásobníku). API v tomto případě mohou být vykládány jako dvě metody codice_6 a codice_5, nebo obecněji jako představa, že lze používat položky typu zásobníku, který implementuje chování zásobníku (hromada vystavila své top přidat / odebrat prvky). Tento koncept lze provádět na místě, kde třída rozhraní API nemá metody pro všechno, ale pouze se s nimi asociuje. Například jazyk Java API obsahuje rozhraní codice_9, což je rozhraní, které vyžaduje třída, která implementuje její chování v serializovaném módě. To nevyžaduje mít žádné veřejné metody, ale vyžaduje, aby třída měla povolení zastoupení, které lze uložit kdykoliv. To obvykle platí pro všechny třídy containing, které jsou jednoduché a datové a nemají žádnou vazbu na externí zdroje nebo jedno otevřené připojení k souboru, vzdálený systém nebo externí zařízení. V tomto smyslu, v objektově orientovaných jazycích, API definuje sadu chování, případně zprostředkovaný soubor třídy metod. V těchto jazycích je API stále distribuována jako knihovna. Například jazyk Java knihoven, zahrnující soubor API, který je poskytovány ve formě JDK používaný vývojáři k vytváření nových Java programů. JDK obsahuje dokumentaci API v notaci Javadoc. Kvalita dokumentace k API je často určujícím faktorem jeho úspěchu, pokud jde o snadnost použití.", "section_level": 1}], "src_summary": "API (zkratka pro Application Programming Interface) označuje v informatice rozhraní pro programování aplikací. Tento termín používá softwarové inženýrství. Jde o sbírku procedur, funkcí, tříd či protokolů nějaké knihovny (ale třeba i jiného programu nebo jádra operačního systému), které může programátor využívat. API určuje, jakým způsobem jsou funkce knihovny volány ze zdrojového kódu programu. Rozhraní, které se vytváří při kompilaci a je využíváno při běhu programu, se nazývá ABI. ", "tgt_summary": "Eine Programmierschnittstelle (auch Anwendungsschnittstelle, genauer \"Schnittstelle zur Programmierung von Anwendungen\"), häufig nur kurz API genannt (von, wörtlich ‚Anwendungs­programmier­schnittstelle‘), ist ein Programmteil, der von einem Softwaresystem anderen Programmen zur Anbindung an das System zur Verfügung gestellt wird. Im Gegensatz zu einer Binärschnittstelle (ABI) definiert eine Programmierschnittstelle nur die Programmanbindung auf Quelltext-Ebene. Zur Bereitstellung solch einer Schnittstelle gehört meist die detaillierte Dokumentation der Schnittstellen-Funktionen mit ihren Parametern auf Papier oder als elektronisches Dokument. ", "id": 1248567} {"src_title": "Banát", "tgt_title": "Banat", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ve starověku byl Banát obýván Dáky, kteří byli od roku 106 pod římskou nadvládou. V průběhu 6. století přišli do oblasti Slované, během 9. století byl Banát připojen k Bulharské říši. V 11. století se oblast dostala pod kontrolu Uherska. V roce 1552 byl Banát dobyt Osmanskou říší, která ho ovládala až do roku 1716, kdy byli Turci poraženi Evženem Savojským. Během turecké nadvlády a v důsledku válek bylo území téměř vylidněno a bylo tvořeno pustými lesy a bažinami. Požarevackým mírem (1718) připadla země rakouskému soustátí. V roce 1720 byl guvernérem Banátu jmenován Claudius Mercy (1666–1734), který se zasloužil o částečné zregenerování oblasti, močály okolo Dunaje a Tisy byly vyčištěny, kanály a silnice za velkých nákladů obnoveny. Za vlády Marie Terezie začal být Banát dosidlován evropskými kolonisty. Jednalo se především o Němce ze Švábska, ale i z jiných částí svaté říše římské, Francouze z Lotrinska, Slováky atd. V té době bylo založeno mnoho vesnic a kromě zemědělství se začalo využívat i místního nerostného bohatství, protože příchozí obyvatelé byli nejen rolníci, ale i obchodníci a řemeslníci. Oblast byla pod vojenskou správou až do roku 1751, kdy Marie Terezie zavedla v Banátu správu civilní s výjimkou Banátské Krajiny na jihu, která zůstala součástí rakouské vojenské hranice až do jejího zrušení v r. 1871. V roce 1779 byl Banát připojen k Uhersku. Po revoluci v roce 1848 se dostal pod přímou vládu rakouské koruny jako Srbská Vojvodina a Temešský Banát (něm. \"Woiwodschaft Serbien und Tamisch Banat\"), ale v roce 1860 byl znovu připojen k Uhersku a byl jeho součástí až do 31. října 1918, kdy zde vznikla krátkodobá Banátská republika (kterou uherská vláda uznala), jež však již 15. listopadu 1918 byla likvidována srbskými vojsky. Roku 1919 byl potom Banát rozdělen mezi Rumunsko (východní, větší část) a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (západní, menší část). Jen nepatrná část připadla Maďarsku. Tomu odpovídá i současná podoba hranic. Rozhraničení Banátu bylo v závěru první světové války předmětem vzájemných sporů mezi Rumunskem a vznikající Jugoslávií (královstvím SHS). Rumunsko apelovalo na to, že mu byl přislíbeno celé území Banátu ve smlouvě se západními spojenci v roce 1916. Západní mocnosti kontrovaly tím, že Rumunsko uzavřelo separátní mír. Výsledné kompromisní rozdělení území bylo problematické pro obě strany; rumunský premiér Take Ionescu byl označen za zrádce národa. Během druhé světové války se po porážce Jugoslávie stala její část Banátu předmětem sporů. O připojení této části Banátu usilovaly jak Rumunsko, tak Maďarsko. Na druhé straně zdejší německé obyvatelstvo usilovalo o zřízení německého státu v údolí Tisy a Dunaje, který by zahrnoval rovněž Bačku a Srem. Obě snahy zůstaly bez úspěchu a zbytek jugoslávského Banátu zůstal pod formální správou Srbska. Během bělehradské operace byl Banát osvobozen a obnoven stav před válkou.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Vývoj celkového počtu obyvatelstva udává tabulka níže. Je třeba přihlédnout k tomu, že údaje zde uvedené jsou ovlivněny změnou hranic statistických celků a především zde nejsou po r. 1919 zahrnuty údaje z maďarské části Banátu.", "section_level": 1}, {"title": "Národnostní složení.", "content": "V druhé polovině 17. století obývali rovinatou část Banátu Srbové, zatímco na východní, hornaté části žili Rumuni. V polovině 18. století byly tři východní okresy (Lugoj, Caransebeș a Orșova) obývány Rumuny, ve středu země (Timișoara, Lipova, Vršac, Nova Palanka, Ciacova a Cenad) žilo smíšené obyvatelstvo a tři západní okresy (Veliki Bečkerek, Pančevo and Velika Kikinda) obývali Srbové. Maďaři zde do této doby prakticky nežili, protože z obavy před odlidňováním sousedních oblastí bylo přesidlování odtud do Banátu povoleno teprve od r. 1789. Údaje o národnostním složení, které jsou až do sčítání počátkem 20. století odhady, udávají podstatný nárůst německého a maďarského obyvatelstva v Banátu. Prvotními podklady pro určení skladby obyvatel jsou matriky, a proto jsou údaje ovlivněny především příslušnosti ke konfesi (např. Srbové a Řekové jsou uváděni dohromady). Národnostní složení koncem 19. století je zdokumentováno pouze v rumunské části Banátu. Později i zjišťované údaje vypovídají spíše o jazykových komunitách, protože vycházejí z \"obcovací řeči\", neboť se nepřihlíželo ani k příslušnosti k etnické skupině, ani k mateřskému jazyku. Německá menšina byla v důsledku vývoje koncem druhé světové války a po ní v Banátu značně oslabena. V létě r. 1944 byli Němci především z rumunské části evakuováni, ale po válce bylo jim umožněno se do Rumunska vrátit. Naproti tomu do srbské části se navrátit nesměli a zbylé německé obyvatelstvo zde bylo soustředěno v tzv. vesnických táborech. Z Němců, kteří zůstali, bylo koncem roku 1944 několik tisíc (odhady kolísají mezi 12 000 až 30 000), převážně žen, odvezeno na nucené práce do Sovětského svazu, především na Donbas, a to jak z rumunské, tak jugoslávské části Banátu. Od r. 1948 bylo povolena hromadná emigrace do Francie těm, kdo se prohlásili za potomky lotrinských imigrantů. Později byla povolena i emigrace individuální. Zatímco v rumunské části zůstávala v oblasti po roce 1950 zhruba polovina z původního německého obyvatelstva, v jugoslávské části to bylo asi 16 % a německá menšina zde koncem padesátých let prakticky vymizela. Odliv Němců probíhal i v Rumunsku, ale nijak intenzivně. Emigrace se zrychlila po pádu železné opony, takže ročně se vystěhovalo okolo 15 tisíc Němců. Níže uvedená tabulka udává přehled národnostního složení v Banátu. Je třeba přihlédnout k tomu, že údaje z jugoslávské, resp. srbské části a rumunské části byly získávány v rozdílných letech, dále k tomu, že Slováci jsou v rumunských zdrojích uváděni mezi ostatními, takže jejich celkový počet je vyšší, a nakonec k tomu, že se během let měnila metodika deklarování národnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Česká a německá menšina v Banátu.", "content": "Čeští a němečtí osadníci, kteří do rumunského Banátu přišli v polovině 19. století z českých zemí, se nazývají počeštělým rumunským výrazem Pémové. V rumunském Banátu založili Češi vesnice Gerník, Rovensko, Svatá Helena, Bígr, Eibentál, Šumice, Svatá Alžběta. Šest vesnic včetně Svaté Alžběty, zaniklé roku 1847, leží v župě Caraș Severin, Eibentál v župě Mehedinți. Čeští Němci založili severněji vesnice Wolfswiese, Weidenthal, Weidenheim a Lindenfeld. V jižní části srbského Banátu založili Češi vesnici Češko Selo a osídlili Krušici a další. V roce 2013 se v jedné z českých vesnic, Eibentálu, uskutečnil kulturní krajanský Festival Banát, na kterém se představují různá hudební a divadelní tělesa. Na jeho přípravě se podílel organizační štáb z Českolipska, z této vesnice a z organizace Člověk v tísni.. Festival se od té doby koná v Eibentálu každoročně. V roce 2017 nahradili organizátoři původní společnou autobusovou dopravu speciálně vypraveným vlakem z Prahy až do rumunské Oršovy, odkud se návštěvníci akce přesunuli dále loděmi po Dunaji. V roce 2018 se pak festival rozšiřuje do další české vesnice v Rumunsku, Gerníku. Zde vzniká páteční Gernická noc a v roce 2019 poprvé překračuje státní hranice do sousedního Srbska. Zde se dočkala výrazného restartu krajanská kulturní akce Paprikašijáda, což je ve skutečnosti festival ve vaření nejlepšího paprikového guláše podle místní receptury. Zde první rok vystoupilo sedm kapel a vypravili se sem vedle tradičního vlaku do Eibenthalu i dva autobusy fanoušků.", "section_level": 2}], "src_summary": "Banát (sr. Банат, \"Banat\", rum. \"Banat\", maď. \"Bánát\" či \"Bánság\", něm. \"Banat\", slov. \"Banát\") je oblast v jihovýchodní Evropě, rozdělená na tři části: východní se nachází v Rumunsku (Timiș, Caraș-Severin a částečně Arad a Mehedinți), západní v Srbsku (srbský Banát ve Vojvodině) a menší severní část v Maďarsku (Csongrád). Je součástí Panonské roviny, na jihu je ohraničen Dunajem, řekou Tisou na západě, na severu řekou Mureș a na východě jižními Karpaty.", "tgt_summary": "Das Banat (: [], serbokroatisch: [], rumänisch: [],, ungarisch \"Bánság\") ist eine historische Region in Südosteuropa, die heute in den Staaten Rumänien, Serbien und Ungarn liegt. Der Begriff \"Banat\" leitet sich vom Herrschaftsbereich eines Ban (serbisch/kroatisch/ungarisch für Graf/Markgraf) ab.", "id": 1267439} {"src_title": "Post Office Protocol", "tgt_title": "Post Office Protocol", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Protokol verze POP1 byl vydán v říjnu 1984, standardizován v (5 stran) a autorem je Joyce Reynolds. O pět měsíců později byla vydána druhá verze, POP2 v (24 stran). Rozdíl oproti POP1 byl hlavně v komunikaci mezi klientem a serverem. První dvě verze byly určeny jen ke stažení e-mailu a jeho následnému odstranění ze serveru. Roku 1994 byla standardizována třetí a zatím poslední verze, POP3 v (18 stran). Tato verze se od předcházejících dvou výrazně liší. Zatímco předcházející verze pracovaly na principu „push“ (server odešle data ke klientovi), verze POP3 pracuje na principu „pull“ (klient požaduje data od serveru). Umožňuje oproti předchozím značné množství nastavení, jako například možnost stáhnout pouze hlavičky e-mailů. Dnes se používá výhradně POP3, POP2 je využíván v zanedbatelném množství.", "section_level": 1}, {"title": "Zabezpečení.", "content": "Jako mnoho jiných starších internetových protokolů, POP3 původně podporoval jenom nešifrované přihlašovací mechanismy. Ačkoli v POP3 je běžný jednoduchý (nezabezpečený) přenos hesel, podporuje současně několik autentizačních metod ověřování na různých úrovních ochrany před neoprávněným přístupem k cizí poštovní schránce. Jedna taková metoda, APOP (kterou základní specifikace definuje jako „volitelný příkaz“), užívá MD5 hash funkci pro zabezpečený přenos hesla od klienta na server. Klienti podporující APOP jsou například Mozilla, Thunderbird, Eudora a Novell Evolution. Klienti mohou také šifrovat celou POP3 komunikaci užitím SSL nebo modernějšího TLS.", "section_level": 1}, {"title": "Komunikace.", "content": "Protokol POP3 má pro své účely vyhrazen TCP port 110. Komunikace probíhá na principu výměny zpráv mezi klientem a serverem. Příkaz vždy začíná na začátku řádky, v základní implementaci POP3 mají příkazy 3 nebo 4 znaky. Příkazy nerozlišují velká a malá písmena. Za příkazem můžou následovat další argumenty oddělené mezerami. Řádky jsou oddělovány pomocí CRLF. Každá odpověď od serveru musí začínat indikací stavu operace – buď +OK, nebo -ERR. Následovat může textový řetězec s popsaným důvodem stavu. POP3 implementace jsou často poměrně komunikativní a dají se užívat i „ručně“.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad komunikace mezi klientem a serverem.", "content": "C: ", "section_level": 1}, {"title": "Nejznámější e-mailoví klienti.", "content": "E-mailový klient je program, který komunikuje se vzdáleným serverem a pomocí příkazů dokáže uložit e-maily na lokální disk a následně je odstranit ze serveru. V současnosti podporuje POP3 většina klientů. Nejběžnější a nejpoužívanější e-mailoví klienti jsou:", "section_level": 1}], "src_summary": "POP (\"Post Office Protocol\") je internetový protokol, který se používá pro stahování e-mailových zpráv ze vzdáleného serveru na klienta. Jedná se o aplikační protokol pracující přes TCP/IP připojení. V současnosti je používána zejména třetí verze (POP3), která byla standardizována v roce 1996 v. ", "tgt_summary": "Das Post Office Protocol (POP) ist ein Übertragungsprotokoll, über das ein Client E-Mails von einem E-Mail-Server abholen kann. Version 3 (POP3) wird im RFC 1939 beschrieben. POP3 ist ein ASCII-Protokoll, wobei die Steuerung der Datenübertragung durch Kommandos geschieht, die standardmäßig an den Port 110 geschickt werden. ", "id": 813341} {"src_title": "Korsika", "tgt_title": "Korsika", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První záznamy o osídlení ostrova pocházejí z dob antického Řecka, kdy byl ostrov osídlen Řeky, Etrusky a Kartaginci. Roku 564 př.n.l. založili Řekové dnešní hlavní město Ajaccio. V roce 227 př.n.l. připadl ostrov do sféry vlivu Římské říše. Ve středověku se ostrov opět stal cílem mnohých zájmů, a tak se na něm střídali vládci. Nejprve ostrov patřil italskému státu Pise, pak Janovu. Přístavní město Calvi je jedním z možných rodišť „Janovana“ Kryštofa Kolumba. Ve středověku se také na ostrově začaly pěstovat jedlé kaštany a olivy. Ve válce nad Itálií získala ostrov v 16. století Francie, ale po uzavření mírové smlouvy byl ostrov navrácen opět městu Janov. V krátkém nejistém období se o samostatnost Korsiky zasazoval význačný rodák Pasquale Paoli. Korsika definitivně připadla do područí Francie roku 1768, kde zůstala až do roku 1942, kdy byla obsazena a krátce okupována italskými vojsky. Od roku 1982 má v rámci Francie autonomii s vlastní vládou a regionálním parlamentem. Na ostrově stále nicméně existuje autonomistické hnutí, nyní reprezentované stranou \"Pè a Corsica\" (\"Pro Korsiku\"). Ve volbách v roce 2017 tato strana získala 56,5% a stala se tak nejsilnější korsickou stranou. Mezi její aktuální požadavky patří např. povýšení korsičtiny na úřední jazyk. Zde, v městě Ajaccio, se také narodil 15. srpna 1769 Napoleon Bonaparte. Stojí za zmínku, že 90% měst, městeček či vesnic má italské a nikoli francouzské názvy.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Severní část (prst) ostrova kulminuje vrcholem Mt. Stello a pokračuje na jih, kde vrcholí na Mt. San Pietro (1 766 m). Tato horská skupina je mladšího data a tvoří ji krystalické břidlice a druhohorní sedimenty. Vápenité břidlice obsahují ještě fylity a polohy dioritů a diabasů. Konečnou podobu dalo této oblasti alpinské vrásnění. Na jihu kolem Bonifacia se vklínily neogenní vápencové sedimenty. Větší část ostrova zabírají skalní štíty se strmými stěnami, přecházející na západě v pobřeží fjordového typu. Některé teorie hovoří o pokračování vrásné zóny španělské Sierry Nevady. V každém případě je tento krystalický masiv jedním z nejstarších v Evropě. Na jeho stavbě se podílejí hlavně žuly variského stáří s četnými zlomy a méně často porfyry (Paglia, Orba). Ostré vrcholy, hluboce zaříznutá údolí alpského rázu, pozůstatky ledovcové činnosti (období pleistocénu) ve formě karů a jezer (Lac du Rotondo, Nino), to jsou \"Korsické Alpy\". Pohoří je orientováno SSZ-JJV, ale jednotlivé hřebeny stojí k této ose příčně. Přechod hor je proto fyzicky náročný. V hlavním směru se nacházejí široká a hluboká sedla, oddělující dílčí horské skupiny. Přes ně vede čára rozvodí, a také silnice (Col de Vergio, Vizzavona, Verda, Bavella).", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení ostrova.", "content": "Ostrov se před 1. lednem 2018 členil na dva správní oblasti départementy:", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Na různých místech ostrova se podnebí dost podstatně liší. Průměrná roční teplota na pobřeží se pohybuje kolem 16 °C, v horách v zimě pod nulou. Přesto lze i v červnu zažít pod horou Monte Cinto vydatnou sněhovou nadílku. Místy se sníh drží celý rok. Jezero Lac du Rotondo svírá často ještě v červenci ledový prstenec. Pod dvoutisícovkou Monte Incudine je v létě možné ráno chodit po jinovatce a za tři hodiny se pak vyhřívat při 32 °C. Srážky v horách dosahují běžných 1 500 mm. Na vrcholech i v létě za pěkného počasí dost fouká. Od východu z moře vane vítr Lavante, z jihu Scirocco a až stokilometrovou rychlostí se projevují na východních svazích padavé větry Libeccio.", "section_level": 1}, {"title": "Turistický ruch.", "content": "Nejčastějším cílem turistů pro pobyt u moře je východní pobřeží, převážně pak okolí města Porto-Vecchio, které je proslulé písčitými plážemi. Oblíbeným cílem pro pěší turistiku jsou kaskády (Cascades du Polischellu), nacházející se v korsických horách. Za nejkrásnější hřebenovou túru Evropy je pokládána horská třítýdenní trasa GR 20, která protíná celý ostrov. Zvláštností jsou Janovské věže, zříceniny strážních věží postavených na pobřeží proti pirátům. Korsika je oblíbená mezi jachtaři. Západní pobřeží obrácené do Středozemního moře, vyžaduje od posádky velké zkušenosti, východní pobřeží otočené k Tyrhénskému moři je klidnější a bezpečnější. Výpravy na mořských kajacích směřují téměř výhradně podél zajímavějšího západního pobřeží. Na jaře se v korsickém vnitrozemí splouvají velmi náročné řeky na raftech a kajacích. Hornaté vnitrozemí i pobřeží Korsiky je oblíbenou jarní destinací pro silniční cyklistiku. Náročná cykloturistická trasa vede okolo celého ostrova a měří tisíc kilometrů. Každoročně se na ostrově jezdí automobilová Korsická rallye jako jeden ze závodů Mistrovství světa v rallye.", "section_level": 1}, {"title": "Historie horolezectví.", "content": "Hory pro evropské návštěvníky zpřístupnili horolezci Francis Fox Tuckett a Douglas William Freshfield. Horolezecky oblast objevil v letech 1899, 1902 a 1904 stuttgartský doktor Felix von Cube, který zpracoval na tehdejší dobu velmi kvalitní mapu. Na jeho památku byla na Plateau de Stagnu umístěna deska. V roce 1972 byl vytvořen Regionální přírodní park Korsika (Parc Natural Regional de la Corse), který zahrnuje skoro 40 % plochy ostrova. V současné době vede na Korsice přes dva tisíce horolezeckých cest. Většina z nich je kratší sportovní lezení na pobřeží i ve vnitrozemí, část klasických cest poskytuje dlouhé vícedélkové lezení ve vnitrozemských horách. Významně se zapsali při výstupech na místní vrcholy také čeští horolezci z Jablonce nad Nisou (\"Simm, Skořepa, Deml a Skrbek\").", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "Na ostrově žije zhruba 320 tisíc obyvatel, z toho asi 100 tisíc ve městech Bastia a Ajaccio. Vzhledem k povrchu ostrova a drsným horským podmínkám patří Korsika k oblastem s nejmenším zalidněním. Mladá generace se stěhuje do měst, kde je více pracovních možností a turistický ruch. Na Korsice je mnoho rybářských vesniček – rybaření byla dříve hlavní obživa tamějších obyvatel. Dějiny ostrova byly celá staletí velmi rušné. Od dob Říma přes Saracény, dlouhou okupaci Janovem, přes krátké období samostatnosti až po jeho připojení k Francii. Obtížně dostupné hory byly hrdým Korsičanům vždy dobrým domovem a macchie laskavou matkou. Vlajka ostrova zobrazuje useknutou hlavu Saracéna. Podle legendy ukazovali Korsičané hlavu velitele na kůlu proti bílé plachtě, aby tak odradili od útoku další nájezdníky. Využití tohoto symbolu je ale až z doby novověku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Korsika (francouzsky \"Corse,\" latinsky, italsky a korsicky \"Corsica\") je ostrov ležící v západním Středozemním moři spadající pod správu Francie. Rozloha ostrova dosahuje 8680 km2, je 4. největším ostrovem ve Středomoří. Svým tvarem připomíná zaťatou pěst se vztyčeným palcem. Ostrov je dlouhý 183 km a široký 83 km, což přibližně odpovídá vzdálenostem ostrova od evropské pevniny. Od Francie je vzdálen 180 km, od Itálie 80 km. Obýván je přibližně 322 000 obyvateli. Nejvyšší horou ostrova je Monte Cinto, které dosahuje 2706 m n. m. Oficiálním jazykem je francouzština, hovoří se tu ale často italsky a také korsicky. Tento původní jazyk byl dlouhá léta zakázán, ale dnes se běžně vyučuje na středních a vysokých školách. Jazyk se řadí do italského nářečí, patří do skupiny toskánských dialektů, z latiny. Korsika je místem narození Napoleona Bonaparte a nedotčenou krajinou s množstvím ledovcových jezer. Části ostrova jsou zapsány v UNESCO. Ostrov je znám pro své bělavé pláže a čisté moře (délka pobřeží je 1047 km), což ho řadí mezi častý cíl turistů.", "tgt_summary": "Korsika (, []) ist eine zum großen Teil aus einem Hochgebirge bestehende Insel im Mittelmeer und politisch eine Gebietskörperschaft Frankreichs mit Sonderstatus. Die nach Sizilien, Sardinien und Zypern viertgrößte Mittelmeerinsel liegt westlich von Italien auf Höhe der Abruzzen, nördlich von Sardinien und südöstlich des französischen Festlandes. ", "id": 2394710} {"src_title": "Windows 3.0", "tgt_title": "Microsoft Windows 3.0", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "Windows 3.0 předčil Windows 2.1x, zejména se zlepšilo uživatelské rozhraní a využití procesorů 80286 a 80386 od Intelu. Programy napsané pro MS-DOS mohly být spuštěny v okně (tato vlastnost již byla obsažena ve Windows/386 2.1, ale jen v omezené formě), což bylo základem multitaskingu. Nebyl však moc vhodný pro domácí použití, neboť většina her a programů byla závislá na čistém DOSu. Otevírání aplikací za pomoci příkazové řádky bylo nahrazeno otevíráním programů přes Správce souborů, který byl založen na ikonách, čímž se zjednodušilo spouštění programů. Příkazový řádek bylo však stále možné použít, neboť byl nadále implementován do systému. Ovládací panel, dříve přístupný jako standardní prohlížecí applet, byl přebudován poté, co vyšel v MacOS. Seskupily se tím konfigurace systému, uživatelského rozhraní a barevného schématu. Rovněž se zvětšil počet do systému zahrnutých jednoduchých aplikací, jako například textový editor Notepad a Word (oba byly převzaty z předchozí verze Windows), Macro recorder (v pozdějších verzích se již nevyskytuje), Malování a Kalkulačka. K původní hře Reversi přibyla karetní hra Solitaire. Ikony a grafika byly navrženy tak, aby využily 16bitový barevný mód. V předchozích verzích byla podporována pouze 8bitová hloubka barev, kvůli spolupráci s monochromatickými grafickými kartami. Ve Windows 3.0 tak bylo možné použít 256 barev, zatímco v předchozích verzích pouze 16 barev. Windows 3.0 dovolil aplikacím využívat více paměti než DOS. Byl kompatibilní s procesory 8086/8088 až 80286 a 80386. Windows 3.0 se pokoušel sám detekovat mód, ve kterém má běžet, ale také jsme ho mohli donutit k používání námi zvoleného režimu: codice_1 (reálný režim), codice_2 (chráněný režim procesoru 286) a codice_3 (rozšířený chráněný režim procesorů 386 a novějších). Kvůli možnosti spustit Windows 3.0 v reálném režimu musely být i systémové programy pouze 16bitové, aniž by mohly využít 32bitového procesoru 386. Byla to první verze Windows, která umožňovala běh programů v chráněném režimu, přestože jádro bylo vylepšenou předchozí verzí jádra pro chráněný režim procesoru 286. Multimediální verze Windows 3.0 s Multimedia Extensions 1.0 byla vydána později roku 1991. To bylo svázáno s upgradem, který v sobě přinášel ovladače na CD-ROM mechaniku a zvukovou kartu, jako je Sound Blaster Pro. Tato verze byla předzvěstí pro multimediálně funkce dostupné v systému Windows 3.1 a vyšším a byla částí specifikace multimediálního PC od Microsoftu. Windows 3.0 byla poslední verze která byla stoprocentně kompatibilní se všemi staršími aplikacemi (platilo jen pro 16bitový režim).", "section_level": 1}, {"title": "Multimediální rozšíření.", "content": "Multimediální rozšíření bylo vydáno na podzim roku 1991 Original Equipment Manufacturers (OEM), hlavně pro podporu sériově vyráběných CD-ROM mechanik a zvukových karet a přidalo základní multimediální podporu pro audio vstup a výstup a CD audio přehrávač jako aplikace do Windows 3.0. Nová multimediální rozšíření ovšem nebyla přístupná v reálném módu. MME bylo první standardizované rozhraní pro Windows zvuk. Zvukové události přehrávané ve Windows (až do Windows XP) a MIDI I/O využívaly MME. Zařízení uvedená ve Správci zařízení představují MME API ovladače zvukové karty. MME postrádá mixování kanálů, a proto může být přehráván pouze jeden zvukový tok. MME podporuje sdílení zvukového zařízení k přehrávání mezi více aplikacemi od Windows 2000, až 2 kanály pro nahrávání, 16bitové audio se vzorkovací rychlostí až 44,1 kHz.", "section_level": 1}, {"title": "Marketing.", "content": "Tato verze systému Windows je první verzí, která byla předinstalovávaná na pevné disky při jejich výrobě. Zenith Data Systems dříve dodávala všechny své počítače s Windows 1.0 nebo novější 2.x na disketách, ale brzy po vydání Windows 3.0 je začala předinstalovávat na pevné disky. Windows 3.0 byl k dispozici jako run-time verze, jako tomu bylo v případě jeho předchůdců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Windows 3.0 je v informatice označení pro grafické uživatelské rozhraní firmy Microsoft vydané 22. května 1990. Jedná se o 16bitovou nadstavbu operačního systému DOS. Windows se v této verzi staly na IBM PC prvním reálným soupeřem pro počítače Macintoshe od Applu a Amiga od firmy Commodore International. Nástupcem byla série verzí Windows 3.1x.", "tgt_summary": "Microsoft Windows 3.0 ist die dritte Version des von der Firma Microsoft entwickelten Betriebssystemaufsatzes für PC-kompatibles DOS. Es begründete die Windows-3.x-Reihe der DOS-basierten Windows-Systeme. Sie wurde am 22. Mai 1990 veröffentlicht.", "id": 673497} {"src_title": "Akciová společnost", "tgt_title": "Aktiengesellschaft", "src_document": [{"title": "Dějinný vývoj.", "content": "Forma sdružování majetků za účelem podnikání, kde si podílníci rozdělují výnosy úměrně k výši svých podílů a ručí za výsledky jen těmito podíly, vznikla už v antice. Rozvoj společností tohoto typu nastal ve středověkých městech. První akciovou společností byla roku 1602 založená Nizozemská východoindická společnost \"(Vereenigte Oost-Indische Compagnie)\", které byl udělen monopol na veškerý nizozemský obchod na východ i západ. Když v roce 1612 chtěli investoři zpět svou hotovost, museli prodat své akcie jinému investorovi, tím vznikl akciový trh. První akciovou společností, která vznikla na území Česka, byla K.K. Privilegirte Zucker-Raffinerie zu Königsaal bey Prag založená v roce 1787. Český název zní C. k. privilegovaná rafinerie cukru ve Zbraslavi u Prahy. Další pokusy byly z různých oborů, např. Schwimmanstalt in Prag auf der Moldau (Plavecký ústav v Praze na Vltavě) založený v roce 1812 nebo \"Pražská akciová společnost paroplavební\", založená v roce 1822. Obecně upravil právní postavení akciových společností zákon o spolcích (1852), na nějž navázalo v roce 1899 ministerské nařízení nazvané \"Akciový regulativ\". V letech 1950–1990 upravoval akciové společnosti velmi kusý zákon č. 243/1949 Sb., který byl po změně politického režimu nahrazen zákonem č. 104/1990 Sb. Poté akciovou společnost upravoval obchodní zákoník a od 1. ledna 2014 tomu tak je v zákonu o obchodních korporacích.", "section_level": 1}, {"title": "České právo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Charakter společnosti.", "content": "Akciová společnost je právnická osoba, jejímž statutárním zástupcem je volené představenstvo (či statutární ředitel). Majetek je rozdělen na určitý počet akcií, původně vydaných s určitou nominální či emisní hodnotou; jak se s akciemi obchoduje, vzniká a mění se i jejich tržní hodnota. Jak se podle poptávky a nabídky na burze mění cena těchto akcií, mění se i hodnota pro vlastníky celého podniku, a to často i rychle a značně. Společnost za svoje závazky odpovídá celým svým majetkem, akcionář za závazky společnosti neručí a ani není povinen uhradit ztrátu společnosti. Od roku 2014 už akciová společnost nemusí pro případ ztráty vytvářet povinný rezervní fond. Rezervní fond však zřídit může dobrovolně. Každá akciová společnost musí mít uvedenou ve své firmě zkratku, obvykle a. s. (jak to mají dnes v České republice téměř všechny společnosti), případně akc. spol.", "section_level": 2}, {"title": "Založení a vznik společnosti.", "content": "Při utváření akciové společnosti jsou zásadní dva momenty – založení a vznik. Společnost může být založena jedním zakladatelem či více zakladateli. K založení akciové společnosti postačuje přijetí stanov zakladateli. Stanovy musí mít povahu veřejné listiny. Založení akciové společnosti je účinné, splatil-li každý zakladatel případné emisní ážio a alespoň 30 % hodnoty upsaných akcií v době určené ve stanovách, nejpozději však do okamžiku podání návrhu na zápis společnosti do obchodního rejstříku. Minimální výše základního kapitálu akciové společnosti je 2 000 000 Kč nebo 80 000 EUR, vede‐li společnost účetnictví v EUR. Akciová společnost vzniká dnem zápisu do obchodního rejstříku.", "section_level": 2}, {"title": "Orgány společnosti.", "content": "V českém právu je tradičním dualistický systém vnitřní struktury akciové společnosti (evropský, resp. kontinentální, model), ve kterém se zřizuje představenstvo jako statutární orgán a dozorčí rada jako kontrolní orgán. Zákon o obchodních korporacích ale umožňuje zvolit také systém monistický, kde za společnost jedná statutární ředitel, který je doplňován správní radou jako orgánem kontrolně-řídícím (anglosaský, resp. angloamerický, model).", "section_level": 2}, {"title": "Označení akciové společnosti v zahraničí.", "content": "Bulharsko (\"Акционерно дружество\", АД), Dánsko (\"Aktieselskab\", A/S), Finsko (\"Osakeyhtiö\", OY), Francie (\"Société anonyme\", S. A.), Chorvatsko (\"dioničko društvo\", d.d.), Itálie (\"Società per Azioni\", S.p.A.), Maďarsko (\"Részvénytársaság\", Rt., anebo \"Zártkörűen Működő Részvénytársaság\", Zrt.), Německo (\"Aktiengesellschaft\", AG), Norsko (\"Aksjeselskap\", AS), Polsko (\"Spółka Akcyjna\", S.A.), Rumunsko (\"Societate pe Actiuni\", s.a.), Rusko (\"Акционерное общество\", \"Akcioněrnoje Obščestvo\", AO), Slovensko (\"akciová spoločnosť\", a.s. nebo též \"účastinná spoločnosť\"), Slovinsko (\"delniška družba\", d.d.), Srbsko (\"akcionarsko društvo\", a.d.), Španělsko (\"Sociedad anónima, \"S. A.), Švédsko (\"Aktiebolag\", AB)", "section_level": 1}], "src_summary": "Akciová společnost je druh korporace, jejíž základní kapitál se neskládá z (nehmotných, abstraktních) podílů, ale z akcií, což jsou cenné papíry (nebo zaknihované cenné papíry) tento podíl představující. Vlastníci akcií (akcionáři) mají právo podílet se na řízení společnosti, právo na podíl na zisku (dividendu) a související práva a povinnosti. ", "tgt_summary": "Eine Aktiengesellschaft (Abkürzung der deutschen, österreichischen, liechtensteinischen, schweizerischen und belgischen Rechtsform: AG, in der französisch- und italienischsprachigen Schweiz SA; Abkürzungen weiterer Länder siehe unten) ist eine privatrechtliche Vereinigung und wird durch das Aktienrecht geregelt. Dabei handelt es sich um eine Kapitalgesellschaft, deren Grundkapital in Aktien zerlegt ist.", "id": 46532} {"src_title": "Národ", "tgt_title": "Nation", "src_document": [{"title": "Definice označení národ.", "content": "V sociálních vědách převládá názor, že národ je sociální konstrukt. Tzv. konstruktivisté tvrdí, že národnost pak není objektivně daná vlastnost, kterou by bylo možno nezávisle určovat. Geneticky se národy silně prolínají a jednotlivce nelze jednoznačně přiřadit. Opačný názor zastává primordialismus, který byl po 2. světové válce podroben silné kritice. Z hlediska modernistických teorií nacionalismu se primordialismus vyjevuje jako součást nacionalistické propagandy, a jako takový má být předmětem a nikoli východiskem analýzy „národů“ a nacionalismu. Národní příslušnost čili národnost lze dle konstruktivistického přístupu určit jen na základě proklamace jedinců (k jakému národu se hlásí). Často je však národnost přiřazována i dle objektivních kritérií - nejčastěji kombinace jazyka a státní příslušnosti. Národní příslušnost je formována na základě působení různých faktorů, především geografických a jazykových, ale také politických, ekonomických a náboženských. Příslušníky národa většinou spojuje společná kultura, historie a jazyk, často i hospodářský život a obývané území. Podle Gellnera je národ produktem průmyslové společnosti. Naopak Keane tvrdí, že národní identita se začala v Evropě formovat po pádu karolínské říše. Šlechta a duchovní se začali označovat latinským termínem natio – národ, aby zdůraznili používání společného jazyka a společnou historickou zkušenost. Podle podobné definice Josifa Stalina „národ je historicky vyvinutým, stabilním společenstvím jazyka, území, hospodářského života a psychologické skladby, jež se projevují ve společenství kulturním“. Pojem \"národ\" se někdy překrývá s pojmem \"etnická skupina\" či \"etnikum\", \"národnost\" s pojmem \"etnicita\".", "section_level": 1}, {"title": "Pojem národ.", "content": "Slovo \"národ\" (a jeho protějšky v evropských jazycích) mělo a má několik významů : Na to vztahy a to jak se pojem národ vyvinul z případných středových pojmů nepanuje jednotný názor. Odborník na starší českou literaturu Alexandr Stich například poukazuje na skutečnost, že český jazykový nacionalismus má kořeny hluboko v době barokní.(BL) Na poli historickém s názory převážně sociologů a moderních historiků dlouhodobě polemizují medievisti - viz \"vzpoura medievistů.\" Z tohoto pohledu se tématem u nás zabýval nejvíc František Šmahel, viz jeho shrnutí předmoderních národů a nacionalismů (\"Idea národa v husitských Čechách\", Praha: Argo 2000). Slovo národ může znamenat v jiných, neevropských, společnostech něco jiného. Proto je příhodné si nejdříve zjistit místní definici. Pojmy národ a stát označují dvě věci odlišného charakteru: více méně subjektivní kolektivní identitu v prvém případě a právně-politický objekt v druhém. Dnes ve světě existují národní státy, státy multinárodní, ale i národy, které svůj vlastní stát nemají. Pojem \"národ\" není právně definován. Klasická teorie mezinárodního práva uznává jako subjekt pouze suverénní stát.", "section_level": 1}, {"title": "Pojem národ a nacionalismus.", "content": "Novodobý nacionalismus byl navíc se zpožděním přejat na různých místech planety, například ve východní Asii původně jako reakce na agresi koloniálních mocností, a vytvořil tam specifické modifikace, odpovídající místním podmínkám. Pojem národa je poté použit jako kupříkladu prostředek k prosazování zájmů skupin, které mimo společný jazyk spolu neměly mnoho společného (přestože měli společná tato obecná kritéria - etnikum, jazyk, kultura, území, stát). Dříve volněji chápaná národní identita se během 19. století \"přeměnila\" v ideologii, nacionalismu. Tato ideologie vykládá smysl života společnosti i organizace jedinců v ní na základě příslušnosti k národu. V individuální rovině je národní identita zvláštní forma skupinové identity, díky níž se lidé bez ohledu na fyzický kontakt mezi sebou cítí být vzájemně svázáni. Důvody, proč se cítí být vzájemně svázáni, jsou rozmanité – hovoří stejným jazykem, žijí nebo mají vztah k určitému teritoriu, mají společnou historii, stejně interpretují chvíle, kdy národ, ke kterému se řadí, selhal či naopak uspěl, udržují stejné zvyky,.... Někteří sociální vědci (např. Ernest Gellner) tvrdí, že národ není zdrojem nacionalismu, ale naopak moderní národ vznikl pro potřeby nacionalismu.", "section_level": 1}, {"title": "Znaky národa.", "content": "Obecně se dá říct, že mezi hlavní znaky národa můžeme zařadit společný jazyk, mentalita, historie a tradice. Těmito subjekty se tvoří kultura národa: Společný jazyk je prvek, který byl utvářen za účelem komunikace mezi jednotlivými členy národa, a postupem chodu času se zdokonaloval. Např. jazyk český jak ho dnes známe, se vyvíjel po celá staletí. Dále tu máme slang a regionální dialekty, které vznikly v katastrální závislosti. Proto pozorujeme různé odchylky v jazyce napříč republikou. O mentalitě národu se dá říct, že se jedná o vzorec chování charakteristický pro daný národ dle územního vývoje. To je dáno kulturní a historickou tradicí. Například lidé na severu Evropy jsou typicky introvertní a klidnějších povah, za to lidé z jihu jsou extrovertní a temperamentní. Za zmínku také stojí kontrast Německa a USA. Pro Němce je typická strnulost, preciznost a dochvilnost, nýbrž pro Američany spíše bezprostřednost, liberálnost a určitá ležérnost. Tradice můžeme brát jako sdílení poznání, schopností a také mravů v rámci kultury nebo národa. V této souvislosti je dobré poznamenat pojmy jako folklor nebo lidová slovesnost. Folklor = projev lidové kultury, které je předáván ve formě obyčejů. Jsou v něm zahrnuty různé zvyklosti jako třeba kroje nebo jen různé bizarní aktivity jako chytání bochníku sýru, který se kutálí z kopce v anglickém Gloucesteru. Lidová slovesnost= jedná se příběhy předávané v ústní podobě. Typická pro český venkov, kde se pod Habsburskou nadvládou udržoval český jazyk i tímto způsobem. Historie národa v plné míře odráží jeho vývoj, může tedy na něm zanechat následky, historické události mohou ovlivnit vztah národa k jinému. Například, okupace československého prostoru sovětskými vojsky paktu Varšavské smlouvy, která v československém lidu zakořenila nenávist vůči všemu ruskému. Státní svátky = jedná se o národně nejvýznamnější historické události, které se udály, a proto, si je lidé každoročně připomínají. Mezi subjektivní znaky řadíme ty, které převážně národ definují, protože národ je především výtvorem psycho politickým: Národní sebeuvědomění je nejdůležitějším prvkem ze subjektivních znaků. Jedná se o základů formování daného národa (USA, Čína). Doslova to tedy znamená získání vědomí příslušnosti k národu. Můžeme zde ještě zmínit národní loajalitu jako „lásku k domovu a připravenost jej bránit“ Je potřeba tedy dodat, že ač většinou převládnou a definují daný národ subjektivní znaky. Národ by nemohl existovat ani bez objektivní. Jde tedy říct, že národ je směs subjektivních a objektivních znaků.", "section_level": 1}, {"title": "Vytvoření národního povědomí v Evropě.", "content": "Pojmenování národa, také jako důležitý nápad se objevil v osmnáctém století, kdy Johann Gottfried Herder, německý filozof, pomáhal rozvíjet myšlenku národního státu. V té době proběhla průmyslová revoluce, která vedla ke vzniku průmyslové společnosti. Tyto změny přispěly k nárůstu národního povědomí v Evropě:", "section_level": 1}], "src_summary": "Národ (latinsky \"natio\") je společenství lidí, kteří se hlásí ke stejné národnosti. Jazykově pojem odpovídá narození (latinsky \"natio\"), tedy společnému místu či společným předkům. Tímto pojmem se v různých zemích a jazycích odlišují zcela rozdílné sociální organismy. Rozlišuje se tak zejména mezi \"politickým\" a \"etnickým\" národem.Etnický národ stojí primárně na sdíleném jazyku, dále pak na historii a kultuře – za příslušníky národa jsou považováni všichni jedinci, kteří hovoří stejným jazykem, sdílejí stejnou historii a kulturu. Politický národ stojí na občanství – za příslušníky národa jsou považováni všichni jedinci, kteří jsou teritoriálně soustředěni ve státě, jsou jeho občany a mají oprávnění účastnit se politiky a uplatňovat svou suverenitu.", "tgt_summary": "Nation (um 1400 ins Deutsche übernommen, von, „Volk, Sippschaft, Herkunft“ oder „Geburt“, ursprünglich für eine „Geburtsgemeinschaft“, abgeleitet vom Verb \"nasci\", „geboren werden“) bezeichnet größere Gruppen oder Kollektive von Menschen, denen gemeinsame Merkmale wie Sprache, Tradition, Sitten, Bräuche oder Abstammung zugeschrieben werden. ", "id": 1631343} {"src_title": "Těžba", "tgt_title": "Bergbau", "src_document": [{"title": "Těžební průmysl.", "content": "Těžební průmysl je odvětví průmyslu, které se týká hlavně těžby (dobývání) přírodních zdrojů z povrchu planety. Jedná se tedy o odvětví lidské činností, jež čerpá zdroje pocházející z prostředí neživé pozemské přírody. Oblasti na těžbu surovin se pak nazývají lomy, doly, ropné vrty apod. Existují i zvláštní případy těžby, např. těžba soli odpařováním mořské vody. Těžební průmysl se zaměřuje převážně na dobývání surovin a v některých případech na prvotní úpravu jako například na drcení kameniva, či čištění, ale také může obsahovat fyzikálně-chemické procesy, které mohou zvyšovat obsah požadované látky. Nejčastěji je těžební činnost spojena s povrchovými či podpovrchovými těžebními centry, kde je přírodní zdroj získáván. Těžební centra jsou spojena s výskytem zdrojů, která jednotlivá centra získávají. Centra musí být napojena na dopravní infrastrukturu, aby se dala získávaná komodita odesílat do zpracovatelských závodů, či k dalšímu použití.", "section_level": 1}, {"title": "Těžba podle lokality.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Těžba v hlubinných dolech.", "content": "Zahrnuje těžbu a dopravu vytěženého nerostu z dolu. Těží se v porubech, chodbách. V porubech pracují havíři s různými typy důlních strojů a dopravních zařízení (v těžních chodbách důlní dráha, v šachtách důlní výtahy). Těživo z dolu se dopravuje na povrch těžní jámou pomocí důlních výtahů, a to ve vozících, těžních klecích, nebo ve skipech. Suroviny jsou dále drceny, taveny, tříděny a rozváženy.", "section_level": 2}, {"title": "Těžba v lomech.", "content": "Doprava vytěženého materiálu po pásových dopravnících nebo těžkou technikou do úpravny na zpracování (drcení, mletí, plavení, třídění). Těží se v povrchových lomech v řezech. V případě uhlí může být poblíže dolů uhlí spalováno v (uhelných) tepelných elektrárnách či v teplárnách a přeměňováno na tepelnou či elektrickou energii.", "section_level": 2}, {"title": "Těžba podle surovin.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Těžba rašeliny.", "content": "Rašelina má využití jako palivo, prostředek pro zvýšení úrodnosti půdy, stelivo pro hospodářská zvířata či pro přípravu léčivých lázní. Dříve se těžila ručně, s rozvojem techniky se dostavila i průmyslová těžba rašeliny.", "section_level": 2}, {"title": "Těžba ropy.", "content": "Je prováděna hlubinnými vrty, kterými ropa proudí na povrch, vytlačována tlakem plynů. V některých případech se ropa těží ražením důlních děl a ropa vyvěrající z hornin se odvádí do podzemních nádrží, odkud se čerpá na povrch.", "section_level": 2}, {"title": "Těžba soli.", "content": "Je prováděna buď hornickým způsobem, nebo rozpuštěním soli vháněnou vodou a jejím čerpáním, popř. odpařováním slané vody.", "section_level": 2}, {"title": "Těžba síry.", "content": "Síra je rozptýlená v horninách, těžba se provádí tavením síry horkou vodou vháněnou do vrtů, jíž se pak roztavená síra vynášena na povrch.", "section_level": 2}, {"title": "Těžba kamene.", "content": "Hornina je lámána v lomech, které jsou nejčastěji povrchové, méně podpovrchové. Hornina je vyvážena z lomu do těžebních strojů, kde bývá drcena na různé velikosti. Je využívána jako stavební surovina, posyp, pro zarovnávání nerovností, násypy.", "section_level": 2}, {"title": "Těžební průmysl a životní prostředí.", "content": "Podíl recyklovaných kovů na celkové spotřebě je stále pouhým zlomkem. Odhaduje se, že na skládkách končí kolem 20 miliard tun nezpracovatelných materiálů ročně. To není problém sám o sobě (často se i nechávají potápět kovové lodě do oceánů, aby se podpořily koráli s nedostatkem železa), ale pokud se kovy například usazují na mikroorganismech ve vodě, přírodní potravní řetězec může být narušen.", "section_level": 1}, {"title": "Toxické kovy.", "content": "Některé kovy jako olovo bývají považované za toxické pro životní prostředí. Někdy je problém i v bioesenciálních kovech, kterých je jen moc a například zabraňují některým, pro živé organismy klíčovým chemickým reakcím. Z tohoto úhlu pohledu je důležité, aby se odpadní látky nešířili například rozpouštěním ve vodě dál do oběhu. Problém proto často nastane ve chvíli, kdy spalovny nezpracují 100% nepotřebného materiálu. Zejména v rozvojových zemích se tak z továren dostává značné množství oxidů síry.", "section_level": 2}, {"title": "Prachové částice.", "content": "V místech, kde dříve probíhala těžba se často nachází zvýšený podíl některých kovů v půdě. Když pak rostliny látky vytáhnou na povrch, mohou obsahovat velké množství kovů a tvořit tak např. riziko pro nervové systémy zvířat, která je následně zpracovávají. Někdy bývají naopak rostliny používány záměrně k \"vytažení\" kovů z půd, nicméně rostliny pak musí být druhotně zpracovány, jinak se dostanou zpět do půdy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Těžba je dobývání nerostných surovin z přírodních zdrojů. Může jít např. o rudy, horniny jako jsou uhlí, kaolin, nebo rašelinu či jiné suroviny.", "tgt_summary": "Der Bergbau ist ein Teil der Montanindustrie (). Man bezeichnet damit Aufsuchung und Erschließung (Exploration), Gewinnung sowie Aufbereitung von Bodenschätzen aus der oberen Erdkruste unter Nutzung von technischen Anlagen und Hilfsmitteln. ", "id": 932250} {"src_title": "FireWire", "tgt_title": "FireWire", "src_document": [{"title": "Historie a vývoj.", "content": "FireWire je označení společnosti Apple pro IEEE 1394 vysokorychlostní sériovou sběrnici. Práce byly zahájeny společností Apple v roce 1986. Vývoj byl zajištěn pracovní skupinou IEEE P1394, do které velmi přispíval Apple, ale také inženýři ze společností Texas Instruments, Sony, Digital Equipment Corporation, IBM a INMOS/SGS Thomson (dnes STMicroelectronics). IEEE 1394 je architektura sériové sběrnice pro vysokorychlostní přenos dat. FireWire je sériová sběrnice, což znamená, že informace se přenáší po jednotlivých bitech. Paralelní sběrnice využívají řadu různých fyzických propojení, a jako takové jsou obvykle méně efektivní, dražší a většinou těžší. FireWire plně podporuje jak isochronní, tak i asynchronní aplikace. Apple zamýšlel vytvořit FireWire jako sériovou náhradu za paralelní SCSI sběrnici a zároveň, aby poskytoval připojení pro digitální audio a video zařízení. Vývoj Applu začal koncem osmdesátých let a později byl předložen IEEE. Dokončen byl v roce 1995. Od roku 2007 se IEEE 1394 skládá ze čtyř dokumentů: původního standardu IEEE Std. 1394-1995 a dodatků IEEE Std. 1394a-2000, IEEE Std. 1394b-2002 a IEEE Std. 1394c-2006. Dne 12. června 2008 byly všechny tyto dodatky, stejně jako opravy a některé technické aktualizace, začleněny do nahrazujícího standardu IEEE Std. 1394-2008. Interní dlouholeté kódové označení Applu pro FireWire bylo „Chefcat“. Začalo to v roce 1988, když tým Applu seděl u konferenčního stolu a přemýšlel, jak tento projekt nazvat. Nápad vzešel z pohledu na hrnek s kávou Michaela Johase Teenera, na kterém byla slavná kresba od B. Klibana. To byl ten moment vyjadřující cíle nového propojení. Při nízké ceně a maximální jednoduchosti předložit uživateli propojení nahrazující a sjednocující všechny ostatní PC propojení a na těchto základech vytvořit propojení umožňující maximální miniaturizaci elektroniky. Koncept této elektroniky, který se stal všudypřítomným standardem LVDS (z anglického Low-voltage differential signaling), dostal v roce 1992 kódové označení „Greyhound“. Sony implementovalo IEEE 1394 pod názvem „i.Link“ a používá menší konektor pouze se čtyřmi signálními kontaktními piny místo obvyklých šesti. Dva vypuštěné piny slouží k napájení zařízení, tedy zařízení používající čtyřpinové konektory musí disponovat samostatným konektorem pro napájení. Tato varianta byla později přidána do dodatku 1394a. Tento port je také někdy označován jako „S100“ nebo „S400“ podle přenosové rychlosti v Mbit/s. Systém se běžně používá na připojování datových úložišť jako jsou externí pevné disky, videokamery, ale také pro připojení průmyslových video systémů a profesionálních audio systémů. Výhodou použití FireWire oproti běžnějšímu připojení prostřednictvím USB je vyšší efektivní rychlost FireWire (i když nominální rychlost USB 2.0 je mírně vyšší, v praxi je téměř nedosažitelná) a výrazně lepší rozvod napájení. Co je však pravděpodobně nejdůležitější, FireWire naplno využívá potenciálu SCSI a na rozdíl od vysokorychlostního USB 2.0 dosahuje vyššího trvalého, nepřerušovaného datového toku, což je kriticky důležité pro aplikace pro střih zvuku a obrazu. Testovací programy ukazují, že trvalé přenosové rychlosti dat jsou vyšší u FireWire než u USB 2.0, ale nižší než u USB 3.0. Výsledky jsou zřetelné zejména u Apple Mac OS X. U Microsoft Windows jsou výsledky různorodé. Skutečnost, že pro implementování FireWire byl potřeba drahý hardware (1 až 2 dolary), zabránila FireWire aby nahradil USB v nižší třídě masově prodávaných počítačových periferií, kde je cena produktu hlavním měřítkem.", "section_level": 1}, {"title": "Technická specifikace.", "content": "FireWire může spojit až 63 zařízení ve stromové nebo daisy chain topologii (na rozdíl od sběrnicové topologie paralelního SCSI). To umožňuje komunikaci zařízení na principu peer-to-peer, například mezi skenerem a tiskárnou, bez potřeby využití systémové paměti nebo procesoru počítače. FireWire také podporuje více hostitelských zařízení na jedné sběrnici. USB potřebuje na stejnou funkci speciální čipset, což v praxi znamená, že potřebuje speciální (a drahý) kabel, přičemž FireWire postačuje běžný kabel se správným počtem pinů (standardně šest). FireWire podporuje technologie plug-and-play a hot swapping. Měděný kabel, který je použit nejčastěji, může mít délku až 4,5 metru a je flexibilnější než většina kabelů pro paralelní SCSI. Kabel se šesti nebo devíti piny dokáže napájet port až 45 watty a 30 volty, což umožňuje energeticky středně náročným zařízením pracovat bez samostatného napájecího zdroje. Zařízení Sony i.Link obvykle využívají jen čtyřpinové připojení, což značí, že napájení musí být zajištěno samostatným napájecím adaptérem.", "section_level": 1}, {"title": "Standardy a verze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "FireWire 400 (IEEE 1394-1995).", "content": "Původní verze IEEE 1394-1995, dnes známá jako FireWire 400, přenáší data v half-duplexu mezi zařízeními rychlostmi 100, 200 nebo 400 Mbit/s (přesně je to 98,304, 196,608, nebo 393,216 Mbit/s, což je 12,2888, 24,576 a 49,152 MByte/s). Běžně jsou tyto rychlosti označovány jako S100, S200 a S400. Přestože je USB 2.0 teoreticky schopné přenosu až 480 Mbit/s, v praxi je připojení přes FireWire rychlejší. Délka kabelu je omezena na 4,5 metru, ale je možné spojit až 16 kabelů s využitím aktivních opakovačů; externí nebo interní huby jsou častým vybavením pro FireWire. Nicméně u standardu S400 je při jakékoliv konfiguraci maximální délka kabelu 72 metrů. 6pinový konektor se běžně vyskytuje na stolních počítačích a připojená zařízení může napájet. Napájený 6pinový konektor, dnes označovaný jako alfa konektor, dodává energii pro podporu externích zařízení. Typicky si zařízení bere z portu kolem 7 až 8 wattů. Napětí se však výrazně mění podle použitého zařízení. Napětí je specifikováno jako neregulované a mělo by nominálně dosahovat asi 25 voltů (v rozmezí od 24 do 30 V). Provedení od Applu pro notebooky je obvykle podřízeno baterii a tak může být i jen 9 voltů.", "section_level": 2}, {"title": "Vylepšení (IEEE 1394a-2000).", "content": "Dodatek IEEE 1394a, vydaný v roce 2000, upřesnil a vylepšil původní specifikaci. Přidal podporu pro asynchronní streaming, rychlejší rekonfiguraci sběrnice, spojování paketů a úsporný režim spánku. IEEE 1394a nabízí několik výhod oproti IEEE 1394. 1394a je schopen rozhodčích zrychlení, což sběrnici umožňuje urychlit rozhodčí řízení cyklů, což vede ke zlepšení efektivity. To také umožňuje řídit krátký restart sběrnice, při kterém mohou být přidány nebo odebrány uzly, aniž by došlo k velkému poklesu v isochronním přenosu. 1394a také standardizoval 4pinový alfa konektor vyvinutý společností Sony pod ochrannou známkou „i.Link“, který byl již široce používána na spotřební elektronice, jako jsou videokamery, většina notebooků, řada stolních počítačů a další malá FireWire zařízení. 4pinový konektor je plně kompatibilní s 6pinovým alfa rozhraním, ale chybí mu napájecí piny.", "section_level": 3}, {"title": "FireWire 800 (IEEE 1394b-2002).", "content": "IEEE 1394b-2002 zavedl FireWire 800 (pojmenování Applu pro 9pinovovou verzi standardu IEEE 1394b). Tato specifikace a odpovídající produkty umožňují přenosovou rychlost 786,432 Mbit/s full-duplex prostřednictvím nového kódovacího systému zvaného beta režim. FireWire 800 je zpětně kompatibilní s nižšími rychlostmi a 6pinovým alfa konektorem FireWire 400. Nicméně, zatímco standardy IEEE 1394a a 1394b IEEE jsou kompatibilní, konektor FireWire 800, označovaný jako beta konektor, se od alfa konektoru FireWire 400 liší, takže starší kabely jsou pak nekompatibilní. Speciální kabel umožňuje připojení starších zařízení k novějšímu portu. V roce 2003 byl Apple první, kdo zavedl komerční produkty s novým konektorem. Plná specifikace IEEE 1394b podporuje přenosové rychlosti až 3200Mbit/s (tedy 400 MBajtů/s) přes beta režim nebo optické připojení a to do vzdálenosti až 100 metrů. Standardní nestíněný kabel kategorie 5e podporuje 100 metrů při rychlosti 100 Mbit/s (S100). Původní 1394 a 1394a standardy používají data/strobe (D/S) kódování (přejmenované na režim alfa), zatímco 1394b přidává systém kódování dat nazývaný 8B10B a označovaný jako beta režim.", "section_level": 2}, {"title": "FireWire S1600 a S3200.", "content": "V prosinci 2007, 1394 Trade Association oznámila, že produkty používající módy S1600 a S3200 budou k dispozici do konce roku 2008. Tyto módy byly z velké části již definovány v 1394b a dále byly upřesněny ve standardu IEEE Std. 1394-2008. Zařízení s 1,6 Gbit/s a 3,2 Gb/s používají stejné 9pinové beta konektory jako existující FireWire 800 a jsou plně kompatibilní se stávajícími zařízeními S400 a S800. A měly by konkurovat USB 3.0. Byly vyrobeny vývojové verze S1600 (Symwave) a S3200 (DapTechnology), nicméně z důvodu použití technologie FPGA se DapTechnology nejprve zaměřila na implementaci S1600 a proto S3200 nebude komerčně dostupná minimálně do roku 2012.", "section_level": 2}, {"title": "FireWire S800T (IEEE 1394c-2006).", "content": "IEEE 1394c-2006 byl zveřejněn dne 8. 6. 2007. FireWire S800T poskytl významné technické vylepšení, jmenovitě specifikaci nového portu, který poskytuje 800 Mbit/s přes stejné konektory 8P8C (Ethernet) a kabely kategorie 5e, které jsou specifikovány v bodu 40 normy IEEE 802.3 (gigabitový Ethernet přes měděnou kroucenou dvojlinku). Což spolu s odpovídajícím automatickým nastavením přenosových parametrů umožňuje použít stejný port pro připojení k zařízením IEEE Std. 1394 (Firewire) a IEEE 802.3 (Ethernet). Ačkoliv je potenciál kombinovaného Ethernet a FireWire portu zajímavý, tak od listopadu 2008 ještě nejsou k dispozici žádné produkty nebo čipsety poskytující tuto funkci.", "section_level": 2}, {"title": "Budoucí vylepšení (včetně P1394d).", "content": "Projekt s názvem IEEE P1394d byl vytvořen organizací IEEE 9. března 2009, aby přidal jednovidové optické vlákno jako další transportní médium pro FireWire. Očekává se, že budoucí verze FireWire navýší přenosovou rychlost na 6,4 Gbit/s a přinese další konektory jako je například malé multimediální rozhraní.", "section_level": 2}, {"title": "Podpora operačních systémů.", "content": "Plná podpora pro IEEE 1394a a 1394b je dostupná pro Microsoft Windows, FreeBSD, Linux, Apple Mac OS 8.6 až Mac OS 9, Mac OS X, NetBSD a Haiku. Ve Windows XP mohlo dojít, po nainstalování Service Packu 2, k degradaci výkonu zařízení 1394. Tento problém byl vyřešen v Hotfixu 885222 a Service Packu 3. Někteří výrobci FireWire poskytují vlastní ovladače zařízení, které nahrazují Microsoft OHCI host adapter driver stack. Tyto ovladače umožňují zařízení S800 využít plnou přenosovou rychlost 800 Mbit/s na starších systémech Windows XP (SP2 bez Hotfixu 885222) a Windows Vista. Windows Vista v době svého vydání podporovaly pouze 1394a se zárukou, že podpora 1394b bude uvolněna v příštím Service Packu. Dokumentace k Service Packu 1 pro Windows Vista však přidání podpory pro 1394b neuváděla. Ovladač pro sběrnici 1394 byl přepracován až pro Windows 7, aby poskytoval podporu pro vyšší přenosové rychlosti a alternativní média. V Linuxu byla podpora původně poskytována pomocí libraw1394 a to vytvořením přímé komunikace mezi uživatelským prostorem a IEEE 1394 sběrnicemi. Následně byl implementován nový kernel driver stack, přezdívaný Juju.", "section_level": 1}, {"title": "Srovnání s USB.", "content": "Zatímco obě technologie poskytují podobné koncové výsledky, mezi USB a FireWire existují zásadní rozdíly. USB vyžaduje přítomnost masteru sběrnice, obvykle PC, který se spojuje point to point s USB slavem. To umožňuje použití jednodušších (a levnějších) periferií, ovšem za cenu snížené funkčnosti sběrnice. Inteligentní huby jsou nutné pro připojení více USB zařízení k jednomu USB masteru sběrnice. Naproti tomu FireWire je v podstatě peer-to-peer síť (kde každé zařízení může sloužit jako host nebo klient), což umožňuje připojení více zařízení na jednu sběrnici. Hostitelské rozhraní FireWire podporuje DMA a zařízeni s mapováním paměti, což umožňuje datové přenosy bez zatížení procesoru hostitele operacemi přerušení a kopírování do vyrovnávací paměti. Navíc, FireWire má dvě datové sběrnice pro každý segment sběrnicové sítě, zatímco do uvedení USB 3.0, USB obsahovalo pouze jednu. To znamená, že FireWire může komunikovat oběma směry současně (full-duplex), kdežto USB, před verzí 3.0, může komunikovat pouze jedním směrem v jednom okamžiku (half-duplex). Zatímco USB 2.0 expandovalo do plně zpětně kompatibilního USB 3.0 a 3.1 (použitím stejného typu hlavního konektoru), FireWire používá rozdílné konektory pro verzi 400 a pro verzi 800.", "section_level": 1}, {"title": "Běžné použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Automobily.", "content": "IDB-1394 Customer Convenience Port (CCP) je automobilová verze standardu 1394.", "section_level": 2}, {"title": "Větrné turbíny.", "content": "Zvukové monitorování vibrací při přenosu výkonu ve větrných turbínách používá pro sběr dat síť využívající 1394.", "section_level": 2}, {"title": "Připojení sítě přes FireWire.", "content": "FireWire lze použít pro ad-hoc (pouze terminály, žádné routery výjimkou případů, kdy je použit FireWire hub) počítačové sítě. Konkrétně, specifikuje, jak provozovat IPv4 přes FireWire rozhraní a specifikuje, jak použít IPv6. Mac OS X, Linux a FreeBSD zahrnují podporu pro síťování přes FireWire. Windows Me, Windows XP a Windows Server 2003 zahrnují nativní podporu pro IEEE 1394 sítě. Windows 2000 nemají nativní podporu, ale mohou pracovat s ovladači třetích stran. Síť lze založit mezi dvěma počítači pomocí jednoho standardního kabelu FireWire nebo lze použitím habu propojit více počítačů. To je podobné sítím Ethernet, hlavními rozdíly jsou přenosová rychlost, délka vodiče, a skutečnost, že standardní FireWire kabely mohou být použity pro point-to-point komunikaci. Dne 4. prosince 2004 společnost Microsoft oznámila, že přeruší podporu pro IP sítě přes FireWire rozhraní ve všech budoucích verzích systému Microsoft Windows. V důsledku toho podpora této funkce chybí od systému Windows Vista a v novějších vydáních Windows. Microsoft přepsal svůj 1394 ovladač ve Windows 7, ale podpora pro síťování přes FireWire není k dispozici. Unibrain nabízí bezplatné FireWire síťové ovladače pro Windows s názvem ubCore, které podporují Windows Vista a novější verze. Konzole PlayStation 2 měla i.LINK - značkový 1394 konektor. Ten byl používán pro síťování až do pozdějšího vydání Ethernet adaptéru, ale jen velmi málo softwarových titulů podporovalo tuto funkci.", "section_level": 2}, {"title": "IIDC.", "content": "IIDC (Instrumentation & Industrial Digital Camera, volně přeloženo „Přístrojový a průmyslový digitální fotoaparát“) je standard pro datový formát FireWire pro živé video, a je používán A/V kamerami iSight od Applu. Systém byl navržen pro systémy strojového vidění, ale i pro jiné aplikace počítačového vidění a pro některé webové kamery. I když lze standard IIDC snadno zaměnit se standardem AV/C, protože oba běží přes FireWire, ve skutečnosti jsou vzájemně odlišné a nekompatibilní. AV/C (Audio Video Control) slouží k ovládání videokamer a dalších spotřebních video zařízení.", "section_level": 2}, {"title": "DV.", "content": "Digital Video (DV) je standardní protokol používaný na některých digitálních videokamerách. Všechny DV kamery, které pořizovaly záznam na pásková media, byly vybaveny rozhraním FireWire (obvykle 4pinovým). Všechny Firewire porty na DV videokamerách pracují pouze pomalejší rychlostí 100 Mbit/s. To obvykle dělá problémy, když je videokamera připojena pomocí uzavřeného cyklu k rychlejšímu zařízení (např. diskové jednotce). Značení portu se liší podle výrobce. Sony používá svoji ochrannou známku i.LINK nebo se používá označení písmeny „DV“. Mnoho digitálních videorekordérů má „DV-vstup“ a to FireWire konektor (obvykle alfa konektor), který lze použít pro nahrávání videa přímo z DV videokamery (bez použití počítače). Protokol také podporuje dálkové ovládání (přehrávání, přetáčení, atd.) připojených zařízení a také může přenášet časový kód z kamery. Dříve nebylo možné použít USB rozhraní pro systémy založené na páskách, protože video bylo vysíláno z pásky konstantní rychlostí. USB spoléhalo na podporu procesoru, čímž nebylo zaručeno, že k obsluze USB dojde v čas. Posun od pásků směrem k flash pamětem nebo diskovým médiím (např. SD karty, optické disky nebo pevné disky) umožnil přechod na USB. Frame grabbery Rozhraní IEEE 1394 lze běžně nalézt u frame grabberů. Což je zařízení, které zachycuje a digitalizuje analogový video signál. Nicméně IEEE 1394 čelí konkurenci ze strany rozhraní Gigabit Ethernet (rychlost a dostupnost).", "section_level": 2}, {"title": "Otázky bezpečnosti.", "content": "Zařízení připojená přes FireWire mezi sebou dokáží komunikovat prostřednictvím přímého přístupu do paměti (DMA). Protokol SBP-2 (serial bus protocol 2), používaný FireWire disky, využívá tuto vlastnost na minimalizaci přerušení. V prostředí osobních počítačů (s Microsoft Windows nebo Mac OS X a s použitím OHCI) je propojení počítače s externím FireWire zařízením řízené na hardwarové úrovni, bez zásahu operačního systému. Na jedné straně to umožňuje extrémně rychlý přenos dat s minimální latencí, na druhé straně může být tato vlastnost i potenciálním bezpečnostním rizikem, v případě, že jsou ke sběrnici připojena i další (nedůvěryhodná) zařízení. Vzhledem k této vlastnosti FireWire, moderní počítače, které vyžadují maximální bezpečnost, používají mapování virtuální paměti pro část fyzické paměti vyhrazené FireWire (typický přístup počítačů s procesorem PowerPC G5 nebo pracovní stanice SUN Microsystems), nepoužívají hardwarové propojení použitím OHCI, fyzicky odstaví rozhraní FireWire, nebo ho v počítači vůbec nepoužijí. Zmíněná vlastnost FireWire může posloužit na opravu počítače, jehož operační systém se zhroutil, a u některých systémů také na operace prostřednictvím vzdálené konzole. Windows nativně podporují tento scénář ladění jádra. U FreeBSD poskytuje ovladač dcons obě možnosti a to pomocí gdb jako debuggeru. Pod Linuxem existují firescope a fireproxy.", "section_level": 1}, {"title": "Alternativa.", "content": "Pro univerzální připojení periferií je nyní rozšířenější rozhraní USB 2.0, které svou datovou propustností (480 Mbit/s) FireWire (400 Mbit/s) teoreticky mírně předčí a disponují jím všechny moderní počítače (Apple, PC, notebooky). FireWire je ale prakticky rychlejší než USB 2.0 Hi-Speed, poskytuje stabilnější datový tok a méně zatěžuje systém díky konstrukci řadiče, pracujícím v režimu DMA (přímého přístupu do paměti). V době uvedení rozhraní FireWire bylo k dispozici pouze USB 1.1, které mělo datovou propustnost řádově nižší (12 Mbit/s), nebylo proto vhodné k připojení periferií s vysokým datovým tokem (externí disky, vypalovačky, scannery, fotoaparáty), ale pouze k připojení myší, klávesnic, tiskáren, atd.", "section_level": 1}], "src_summary": "FireWire (označované jako i.Link nebo IEEE 1394) je standardní sériová sběrnice pro připojení periférií k počítači. Díky své technické jednoduchosti a pořizovací ceně nahrazuje dříve používané způsoby připojení, především SCSI. ", "tgt_summary": "FireWire [], i.LINK oder 1394 ist ein Bus für serielle Datenübertragung. \"1394\" ist die Bezeichnung des Institute of Electrical and Electronics Engineers und seit der Spezifikation von 1995 ein Standard. \"FireWire\" ist die entsprechende Marke von Apple, dessen Entwicklung 1986 begann. \"i.LINK\" ist eine zusätzliche Marke von Sony. Nutzungsrechte beider Marken vergab bis zu ihrer Auflösung 2015 die \"1394 Trade Association\". ", "id": 2368844} {"src_title": "Rádiové vlny", "tgt_title": "Radiowelle", "src_document": [{"title": "Dělení.", "content": "Podle frekvence se radiové vlny dělí na tak zvaná vlnová pásma. Jednotlivá pásma se výrazně liší přenosovou kapacitou i dosahem.", "section_level": 1}, {"title": "Extrémně dlouhé vlny (EDV).", "content": "Anglicky Extremely low frequency waves (ELF), o frekvencích 300 Hz až 3 kHz.", "section_level": 2}, {"title": "Velmi dlouhé vlny (VDV).", "content": "Anglicky Very low frequency waves (VLF), o frekvencích 3 až 30 kHz. Námořní navigace, meteorologické služby.", "section_level": 2}, {"title": "Dlouhé vlny (DV), kilometrové vlny.", "content": "Anglicky Low frequency waves (LF). mají frekvence 30 až 300 kHz. Použití pro rozhlasové dlouhé vlny, radiokomunikace, meteorologické služby.", "section_level": 2}, {"title": "Střední vlny (SV), hektometrové vlny.", "content": "Anglicky Medium Waves (MW) nebo Medium frequency waves (MF). SV mají frekvence 0,3 – 3 MHz a běžně se používají k přenosu rozhlasového vysílání (SV), radionavigaci a komunikaci na malé a střední vzdálenosti.", "section_level": 2}, {"title": "Krátké vlny (KV), dekametrové vlny.", "content": "Anglicky High Frequency waves (HF) nebo také Short Wave (SW) jsou kmity o frekvencích 3 – 30 MHz. Radiokomunikace na střední a velké vzdálenosti, rozhlasové krátké vlny, amatérská pásma.", "section_level": 2}, {"title": "Velmi krátké vlny (VKV), metrové vlny.", "content": "Anglicky Very High Frequency waves (VHF) jsou kmity o frekvencích 30 – 300 MHz. Na těchto vlnách se vysílá frekvenčně modulované rozhlasové vysílání a některé televizní kanály (I., II. a III. tel. pásmo).", "section_level": 2}, {"title": "Ultra krátké vlny (UKV), decimetrové vlny.", "content": "Anglicky Ultra High Frequency waves (UHF), o frekvencích 0,3 – 3 GHz. Vysílají se na nich další televizní kanály (IV. a V. pásmo) a digitální televize. Pracují zde i další radiokomunikační služby (mobilní telefony, Wi-Fi, ), GPS, vojenská komunikace.", "section_level": 2}, {"title": "Super krátké vlny (SKV), centimetrové vlny.", "content": "Anglicky super high frequency waves (SHF). Frekvence 3 až 30 GHz. Radiolokace, radioreléové spoje, telekomunikace, satelitní spojení, satelitní televize.", "section_level": 2}, {"title": "Extrémně krátké vlny (EKV), milimetrové vlny.", "content": "Anglicky extremely high frequency waves (EHF). Frekvence 30 až 300 GHz. Přistávací a říční radiolokátory, letecké výškoměry, radary.", "section_level": 2}, {"title": "Rozhlasové vysílání.", "content": "Rozhlasové vysílání využívá pásma dlouhých, středních, krátkých a velmi krátkých vln. V pásmu velmi krátkých vln se používá frekvenční modulace (FM), v ostatních pásmech amplitudová modulace (AM). Na rozhlasových přijímačích bývá někdy místo označení pásma označení druhu modulace a toto označení se někdy neprávně používá i pro označení odpovídajícího vlnového pásma.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Rádiové vlny slouží především ke komunikaci, a to v mnoha různých podobách. Následující tabulka zobrazuje rozdělení rádiových vln na jednotlivá pásma a jejich využití:", "section_level": 1}, {"title": "Radioastronomie.", "content": "Rádiové záření přijímané z vesmíru pomocí radioteleskopů umožňuje zkoumání mnoha vzdálených objektů, jako například supernov a pulsarů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Rádiové vlny (též rádiové záření) jsou částí spektra elektromagnetického záření s vlnovými délkami od 1 milimetru až po tisíce kilometrů. Vzniká mimo jiné v obvodu střídavého proudu, k němuž je připojena anténa. Rychlost šíření rádiových vln je v prostoru přibližně rovna rychlosti světla ve vakuu. V případě jiných prostředí závisí na indexu lomu.", "tgt_summary": "Radiowellen, auch Funkwellen, oder Hertzsche Wellen sind in Artikel 1.15 der Vollzugsordnung für den Funkdienst (VO Funk) der Internationalen Fernmeldeunion (ITU) als ", "id": 1301061} {"src_title": "Memory Stick", "tgt_title": "Memory Stick", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V říjnu 1998 byl představen původní Memory Stick v kapacitách až do 128 MB a sub-verze Memory Stick Select, která dovolila dvě banky o kapacitě 128 MB volitelné posuvný přepínačem (v podstatě dvě karty v jedné). Největší kapacita paměti Memory Stick je v současnosti 32 GB. Podle Sony má Memory Stick PRO maximální teoretickou velikost 2 TB. Od ledna 2010 se zdá, že Sony začíná kombinovat podporu SD/SDHC a Memory Stick formátů ve svých produktech. Ve všech digitálních fotoaparátech a videokamerách Sony oznámených na „Consumer Electronics Show 2010“ lze použít SD a SDHC karty, stejně jako Memory Stick. Navíc Sony vydává vlastní řady SD karty. Mnoho lidí tvrdí, že tato možnost je konec války mezi formáty Memory Stick a SD. Sony ale neopouští svůj formát, ve skutečnosti bude pokračovat ve vývoji formátu pro dohlednou budoucnost.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Obvykle jsou Memory Stick používány jako paměťová média pro přenosné zařízení, ve formě, která může být snadno odstraněna pro přístup pomocí osobního počítače. Například digitální fotoaparáty Sony používají Memory Stick pro ukládání obrázkových souborů. Se čtečkou paměťových karet schopných číst Memory Stick si uživatel může kopírovat snímky pořízené digitálním fotoaparátem Sony do počítače. Sony typicky zahrnuje hardware pro čtení Memory Stick karet do spotřebitelských zařízení, jako jsou digitální fotoaparáty, digitální hudební přehrávače, PDA, mobilní telefony, řada přenosných počítačů VAIO, a PlayStation Portable. Zvláštní Memory Stick může být vložen do robotického mazlíčka Sony AIBO, s cílem umožnit použití Aiboware-software určeného pro použití na AIBO. Karty obsahují kopírovací ochranný mechanismus používaný roboty, který umožňuje uživatelům psát programy, které jsou označovány jako programovatelné nebo programovací. Jsou k dispozici pouze ve verzích 8 MB a 16 MB.", "section_level": 1}, {"title": "Formáty a form-faktory.", "content": "Memory Stick zahrnují širokou škálu formátů, včetně tří různých form-faktorů.", "section_level": 1}, {"title": "Memory Stick.", "content": "Původní Memory Stick je přibližně veliký a tlustý jako žvýkačka. Ten byl dostupný ve velikostech od 4 do 128 MB. Původní Memory Stick se již nevyrábí.", "section_level": 2}, {"title": "Memory Stick Select.", "content": "V reakci na omezený úložný prostor původního Memory Stick, Sony představilo Memory Stick Select. Memory Stick Select byly dva samostatné oddíly o velikostech 128 MB, mezi kterými by uživatel mohl přepínat pomocí fyzického přepínač na kartě. Toto řešení bylo poměrně nepopulární, ale dalo to uživatelům starších zařízení Memory Stick větší kapacitu. Jeho velikost byla stále stejná jako původní Memory Stick.", "section_level": 2}, {"title": "Memory Stick PRO.", "content": "Memory Stick PRO, představený v roce 2003 jako společná snaha mezi Sony a SanDisk, byl dlouhodobější řešení problému prostoru. Většina zařízení, která používají originální Memory Sticks podporují původní i PRO Memory Stick, protože oba formáty mají identické form-faktory. Některé čtečky, které nebyly kompatibilní, mohly být aktualizovány na Memory Stick PRO pomocí aktualizace firmwaru. Memory Stick PRO mají nepatrně vyšší přenosovou rychlost a maximální teoretickou kapacitu 32 GB, i když kapacity vyšší než 4 GB jsou k dispozici pouze v PRO Duo form-faktoru. Klady rychlých (Hight Speed) Memory Stick jsou k dispozici a novější zařízení podporují tento režim High Speed, což umožňuje rychlejší přenos souborů. Všechny karty Memory Stick PRO větší než 1 GB podporují tento režim High Speed a High Speed Memory Stick Pro jsou zpětně kompatibilní se zařízeními, která nepodporují režim High Speed. Vysoko kapacitní paměťové karty, jako jsou 4 GB jsou dražší ve srovnání s jinými typy flash paměti, jako jsou karty SD a CompactFlash. Maximální dostupná kapacita je 1 GB.", "section_level": 2}, {"title": "Memory Stick Duo.", "content": "Memory Stick Duo byl vyvinut jako reakce na potřebu Sony na menší paměťové karty typu flash pro kapesní velikosti digitálních fotoaparátů, mobilních telefonů a PlayStation Portable. Ta je o něco menší než konkurenční Secure Digital (SD) formát a má zhruba dvě třetiny délky standardní Memory Stick, ale stojí více. Memory Stick Duo jsou k dispozici se stejnými vlastnostmi jako větší standardní karty Memory Stick a to s nebo bez High Speed režimu, a s nebo bez podpory MagicGate. Memory Stick PRO Duo nahradil Memory Stick Duo kvůli jeho 128MB omezení, ale má stále stejný form-factor jako Duo. Jednoduchý adaptér umožňuje používat Memory Stick Duo v zařízeních určených pro původní Memory Stick form-factor.", "section_level": 2}, {"title": "Memory Stick PRO Duo.", "content": "Memory Stick PRO Duo rychle nahradil Memory Stick Duo kvůli omezení 128 MB a pomalé přenosové rychlosti. Paměťová karta je používána většinou u mobilních telefonů, MP3/MP4 přehrávačů a dalších zařízení využívajících paměťové karty. Nejčastější velikosti karty jsou 32MB – 16GB. Mezi nejznámější výrobce patří Sony, Sandisk a Lexmark. Memory Stick PRO Duo jsou k dispozici ve všech variantách jako větší Memory Stick PRO, a to s nebo bez High Speed režimu a s nebo bez podpory MagicGate. V březnu 2008 Sony zahájilo prodej 16GB verze Memory Stick PRO Duo. Sony vydala 32GB verzi 21. srpna 2009. V roce 2009 Sony a SanDisk také oznámily společný vývoj rozšířeného formátu Memory Stick PRO pokusně nazvaného „Memory Stick PRO Format for Extended High Capacity“, který by rozšířil kapacitu na teoretickou maximální kapacitu 2 TB. Společnost Sony dokončila formát a vydala jeho specifikace pod novým názvem Memory Stick XC.", "section_level": 2}, {"title": "Memory Stick PRO-HG Duo.", "content": "11. prosince 2006, Sony spolu se SanDisk oznámili Memory Stick PRO-HG Duo. Zatímco pouze sériové a 4bitové paralelní rozhraní jsou podporovány ve formátu Memory Stick PRO, 8bitové paralelní rozhraní bylo přidáno do Memory Stick PRO-HG formátu. Také maximální frekvence rozhraní byla zvýšena z 40 MHz na 60 MHz. Díky těmto vylepšením je dosažena teoretická přenosová rychlost 480 Mbit/s (60 MB/s), což je třikrát více než u Memory Stick PRO.", "section_level": 2}, {"title": "Memory Stick Micro (M2).", "content": "S pomocí společnosti SanDisk Sony vydala 6. února 2006 nový formát Memory Stick. Memory Stick Micro (M2) o velikosti 15×12,5×1,2 mm (zhruba čtvrt velikosti Duo) s kapacitami 64 MB, 128 MB, 256 MB, 512 MB, 1 GB, 2 GB, 4 GB, 8 GB, a 16 GB. Formát má teoretický limit 32 GB a maximální přenosovou rychlost 160 Mbit/s. Nicméně tak jako byl PRO Duo formát rozšířen přes sérii XC na Memory Stick Micro XC, byl rozšířen i formát Micro na Memory Stick Micro XC-HG a to s teoretickou maximální kapacitou 2 TB. M2 se dodává s adaptérem stejně jako Duo Stick, aby byla zajištěna kompatibilita s přístroji pro Memory Stick PRO. Nicméně ne všechna zařízení s PRO slotem jsou v souladu s kombinací M2/Adapter, např. firmware starších přístrojů nepodporuje vyšší kapacitu některých M2 karet. Jedním z příkladů je Sony Clie PDA, které nepodporuje karty větší než 2 GB. Společnost Sony 1. června 2009 oznámila, že s přechodem na karty microSD nebudou nové telefony Sony Ericsson karty M2 nadále podporovat.", "section_level": 2}, {"title": "Memory Stick XC.", "content": "Dne 7. ledna 2009 SanDisk a Sony oznámily formát Memory Stick XC (do té doby pracovně nazývaný „Memory Stick Format Series for Extended High Capacity“). Memory Stick XC má maximální kapacitu 2 TB, tj. 64× větší než Memory Stick PRO, která je omezena na 32 GB. XC série má stejný tvar jako PRO série a podporuje technologii ochrany obsahu MagicGate a funkci řízení přístupu jako série PRO. XC série využívá souborový systém exFAT, zatímco PRO série používá FAT (12/16/32). Maximální přenosové rychlosti 480 Mb/s (60 MB/s) je dosaženo díky 8bitovému paralelnímu přenosu dat.", "section_level": 2}], "src_summary": "Memory Stick je v informatice označení pro vyjímatelnou paměťovou kartu typu flash, kterou vyrábí od října 1998 firma Sony. Verze \"Memory Stick PRO\" zvyšuje úložnou kapacitu i přenosové rychlosti dat. Verze \"Memory Stick Duo\" je zmenšená verze (včetně PRO Duo) a \"Memory Stick Micro\" (M2) je ještě menší. Od prosince 2006 je vyráběna vysokorychlostní varianta \"Memory Stick PRO-HG\", která je používána ve videokamerách s vysokým rozlišením (HD).", "tgt_summary": "Ein Memory Stick (engl. für \"Speicherstab\") ist ein digitales Speichermedium für Daten. Es ist ein eigener Standard von Sony und wurde 1998 eingeführt. Es werden die Varianten Memory Stick \"(MS)\", Memory Stick Duo \"(MSD)\", Memory Stick PRO \"(MSP)\", Memory Stick PRO Duo \"(MSPD)\" – die teilweise auch das Suffix Highspeed \"(HS)\" tragen – und Memory Stick Micro \"(M2)\" unterschieden. Einige Memory Sticks sind mit dem MagicGate-Kopierschutz ausgestattet; diese Speicherkarten sind speziell mit einem entsprechenden Schriftzug gekennzeichnet. ", "id": 1236388} {"src_title": "Doubravka Přemyslovna", "tgt_title": "Dubrawka von Böhmen", "src_document": [{"title": "Doubravka.", "content": "Doubravka, po německu Guta či Bona, což znamená \"dobrá\", se narodila zřejmě někdy mezi lety 933 a 936. Byla svěřena do výchovy řádových sester, patrně v klášteře v bavorském Řezně (Regensburgu), kde později studovali i její bratr Strachkvas a sestra Mlada. Starší historiografie tvrdí, že Doubravka byla poprvé provdaná za míšeňského markraběte Günthera von Merseburg, se kterým měla mít syna Ekkeharda I. V roce 1895 tuto hypotézu vyslovil historik Oswald Balzer. Saský letopisec Thietmar Merseburský, který zaznamenal i události českých dějin, totiž nazval Guncelina, bratra Ekkeharda I. (syna Günthera z Merseburgu), bratrem Boleslava Chrabrého, v případě pravdivosti této hypotézy syna Doubravky z druhého manželství.", "section_level": 1}, {"title": "První polská kněžna.", "content": "Jisté je, že se Doubravka roku 965 vdala za polského knížete Měška. Měškovi porodila zcela jistě jednoho syna, pozdějšího polského krále Boleslava Chrabrého, a možná i druhého syna – českého knížete Vladivoje – a dceru, švédskou a dánskou královnu Sigrid. Doubravka značně přispěla k tomu, že Měšek I. přijal křest. Letopisec Thietmar Merseburský o Doubravce píše: Kněžna Doubravka se podílela nejen na křtu svého manžela, ale i na christianizaci jeho země. Přivedla si s sebou do Polska skupinu kněží a mnichů, mezi nimiž se možná nacházel i budoucí první polský biskup Jordan. Připisuje se jí založení kostelů sv. Trojice a sv. Víta v Hnězdně a Panny Marie na Ostrowie Tumskim v Poznani. Manželství Doubravky a Měška utvrdilo česko-polské porozumění, které vydrželo až do kněžniny smrti. Když v roce 973 po smrti Oty I. Velikého došlo na uznání nového panovníka, Doubravčin manžel Měšek i bratr Boleslav II. podpořili stejného kandidáta na následnictví Oty − bavorského vévodu Jindřicha II. Svárlivého.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt a místo pohřbení.", "content": "Doubravka zemřela v roce 977. Józef Ignacy Kraszewski ve své knize z roku 1888 napsal, že byl odkryt její hrob v hnězdenské katedrále pod prostým křížem. Obecně se však místo posledního odpočinku kněžny Doubravky považuje za neznámé. Po smrti Doubravky vztahy mezi Čechami a Polskem značně ochladly.", "section_level": 1}], "src_summary": "Doubravka, též Dobrava († 977) byla dcerou českého knížete Boleslava I. z rodu Přemyslovců a od roku 965 manželkou knížete Měška I., zakladatele polského státu. Byla také sestrou českého knížete Boleslava II., Mlady a Strachkvase.", "tgt_summary": "Dubrawka von Böhmen (auch \"Dabrowka\", tschechisch \"Doubravka\", \"Dubrovka\", polnisch \"Dąbrówka\", \"Dobrawa Przemyślidka\"; † 977) aus der Herrscherfamilie der Přemysliden war ab 965 als Ehefrau des polnischen Herzogs Mieszko I. Herzogin von Polen.", "id": 1744190} {"src_title": "Hilbertův prostor", "tgt_title": "Hilbertraum", "src_document": [{"title": "Úvod a motivace zavedení.", "content": "V Eukleidovských prostorech známých z geometrie je možné měřit úhly a vzdálenosti. V algebře se tím rozumí, že Eukleidovský prostor dimenze formula_1 můžeme reprezentovat jako vektorový prostor s danou dimenzí a skalárním součinem. Matematici se zabývali otázkou, zda je možné smysluplně definovat velikost úhlu, resp. vzdálenost i mezi prvky vektorových prostorů nekonečné dimenze, jako například různé prostory posloupností nebo funkcí, které již nemají přirozenou geometrickou interpretaci. Snahy o takové definice vykrystalizovaly v zavedení pojmu Hilbertova prostoru, který zobecňuje pojem Eukleidovského prostoru i na nekonečnou dimenzi. Dnes jsou Hilbertovy prostory jedním ze základních objektů studia funkcionální analýzy. Jsou pojmenovány na počest matematika Davida Hilberta, který byl jedním z průkopníků jejich teorie.", "section_level": 1}, {"title": "Exaktní definice.", "content": "Hilbertovým prostorem se rozumí unitární Banachův prostor, jinak řečeno: úplný vektorový prostor se skalárním součinem.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ortonormální báze.", "content": "S pojmem Hilbertova prostoru úzce souvisí pojem ortonormální báze. Ortonormální bází Hilbertova prostoru formula_11 rozumíme takovou množinu formula_12, která splňuje: Povšimněte si, že z 3. podmínky nutně nevyplývá, že by každý prvek musel být vyjádřitelný jako lineární kombinace prvků ortonormální báze. Pojem ortonormální báze tedy není totéž, co lineární báze. V prostoru konečné dimenze je každá ortonormální báze zároveň bází lineární, ale v nekonečné dimenzi nikoliv. Hilbertovy prostory mají důležité následující vlastnosti: Dimenzí Hilbertova prostoru rozumíme mohutnost ortonormální báze. Libovolné dva Hilbertovy prostory se stejnou dimenzí jsou izomorfní, důležitým důsledkem je, že každý separabilní Hilbertův prostor je izomorfní s formula_3.", "section_level": 2}, {"title": "Ortogonální rozklady.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Projekční věta.", "content": "Uzavřeným prostorem, nazveme takový podprostor, pro který platí formula_20. Kolmý podprostor formula_21 definujeme takto: formula_22. Značením formula_23 rozumíme, že: Platí, že je-li formula_27 uzavřený podprostor Hilbertova prostoru formula_11, pak formula_29. Hilbertův prostor je tedy možné rozložit na vzájemně kolmé podprostory.", "section_level": 3}, {"title": "Ortogonální projekce.", "content": "Pro libovolný podprostor formula_30 existuje lineární operátor formula_31, který každému prvku formula_32 přiřadí jeho nejlepší aproximaci z formula_27, tzn: formula_34. Má-li formula_27 konečnou ortonormální bázi formula_36, pak lze projekci stanovit takto: formula_37. V praxi má ortogonální projekce velké využití v kvantové mechanice a v aproximačních úlohách.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Teorie Hilbertových prostorů se používá v kvantové mechanice, kde se stavy fyzikálního systému popisují pomocí prvků nějakého Hilbertova prostoru. Často se předpokládá, že daný Hilbertův prostor je navíc reprezentace nějaké grupy (obvykle grupy Lorentzových transformací). S termínem Hilbertův prostor se dále setkáte u jádrové transformace u metody support vector machines populární v strojovém učení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hilbertovým prostorem je v matematice a fyzice označován vektorový prostor, v kterém je možné měřit úhly a velikosti vektorů a konstruovat ortogonální projekce vektorů na podprostory.", "tgt_summary": "Ein Hilbertraum (auch Hilbert-Raum, Hilbertscher Raum), benannt nach dem deutschen Mathematiker David Hilbert, ist ein Begriff aus dem mathematischen Teilgebiet der Funktionalanalysis. Ein Hilbertraum ist ein Vektorraum über dem Körper der reellen oder komplexen Zahlen, versehen mit einem Skalarprodukt – und damit Winkel- und Längenbegriffen –, der vollständig bezüglich der vom Skalarprodukt induzierten Norm (des Längenbegriffs) ist. Ein Hilbertraum ist ein Banachraum, dessen Norm durch ein Skalarprodukt induziert ist. Lässt man die Bedingung der Vollständigkeit fallen, spricht man von einem Prähilbertraum. ", "id": 106207} {"src_title": "Kaštanovník setý", "tgt_title": "Edelkastanie", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kaštanovník setý dorůstá výšky 20–25 m a má širokou vejčitou korunu. Tloušťka jeho kmene někdy přesahuje až 2 m. Dožívá se věku 500 až 600 let, ve střední Evropě kolem 200 let, v západní Asii se může dožít až 1000 let. Borka je v mládí hladká, olivově hnědá, která se časem mění v hnědošedou rozpukanou. Listy jsou na větvičce uspořádané střídavě, list na vrcholu větvičky je největší. Mají tvar podlouhlé elipsy. Každý postranní nerv na listu je zakončený ostnem. Svrchu jsou listy tmavě zelené a zespodu světle zelené. Kvete v květnu a v červnu. Je to rostlina jednodomá; květy má jednodomé a jednopohlavní. Rostlina je převážně cizosprašná, lépe plodí, pokud je v okolí dva a více stromů. Plody jsou nažky (kaštany neboli maróny) po 2–3 v pichlavém obalu, který puká čtyřmi švy. Jsou lesklé, tmavě hnědé a dozrávají v září. Semena jsou jedlá, jí se po upečení nebo uvaření, obsahují hodně škrobu, cukru a bílkovin.", "section_level": 1}, {"title": "Areál rozšíření.", "content": "Nejvíce se pěstují v jižní Evropě a v Přední Asii. V Česku se mu nejlépe daří na teplých svazích ve vinařských oblastech. Jeho dřevo je těžké, pevné, tvrdé, pružné a houževnaté. Nevýhodou kaštanovníku je, že patří mezi silné alergeny. Neměl by být proto vysazován v blízkosti obydlí a úřadů, spíše v sadech, hájích a lesích. Děti by si pod kvetoucím kaštanovníkem neměly hrát.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Plod je známá pochoutka po celé Evropě. Obvykle se tepelně upravují naříznutím na špičce do kříže a krátkým opečením na horké plotně, ale mohou se i rozemlít a vzniklá mouka slouží k přípravě pečených zákusků. Jedlé kaštany mají vyšší energetickou (kalorickou) hodnotu než brambory. V jižní Evropě kaštany lidé pojídají se zeleninou, s masem nebo s máslem a sýrem. Světové kuchyně znají např. kaštanovou kaši ke zvěřině, kaštanové pyré se šlehačkou, kaštanový pudink, kaštany v čokoládě, glazované kaštany (tj. kandované kaštany, z francouzského Marrons glaçés) aj. Ze stromů kaštanovníku se získává tanin. Z taninu se vyrábí extrakty pro farmacii, výživu zvířat, výrobu vína a brandy a kožedělný průmysl.", "section_level": 1}, {"title": "Sklizeň kaštanů.", "content": "Hlavní sklizeň jedlých kaštanů probíhá v říjnu. Sběr plodů kaštanovníku se provádí ručně. Nejmenší plody poslouží jako surovina pro mletí kaštanové mouky. Velké a střední plody se dále zpracovávají, případně jsou po tepelné úpravě konzumovány. Pro odstranění parazitů uvnitř plodů se kaštany máčí v 50 °C vodě a následně ochladí. Tímto procesem se také prodlužuje jejich trvanlivost. Dnes se tedy nemusí skladovat pouze sušené plody.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kaštanovník setý (\"Castanea sativa\" Mill.) nazývaný též kaštanovník jedlý (či lidově jedlý kaštan) je opadavý listnatý strom z čeledi bukovité (\"Fagaceae\").", "tgt_summary": "Die Edelkastanie (\"Castanea sativa\"), auch \"Esskastanie\" genannt, ist der einzige europäische Vertreter der Gattung Kastanien (\"Castanea\") aus der Familie der Buchengewächse (Fagaceae). Die Edelkastanie ist ein sommergrüner Baum und bildet stärkereiche Nussfrüchte. In Süd- und Westeuropa wird sie wegen dieser essbaren Früchte und als Holzlieferant angebaut. Im 20. Jahrhundert gingen die Bestände durch den Befall mit dem Kastanienrindenkrebs stark zurück, erholten sich jedoch Ende des 20. Jahrhunderts wieder. Die Esskastanie wurde zum Baum des Jahres 2018 gewählt. ", "id": 1904401} {"src_title": "Elektrický izolant", "tgt_title": "Isolator (Elektrotechnik)", "src_document": [{"title": "Pojmy.", "content": "Od slova izolátor se odvozují různé pojmy:", "section_level": 1}, {"title": "Rozdíl mezi izolantem a dielektrikem.", "content": "Často se zaměňují pojmy izolant a dielektrikum. Dielektrikum je materiál, který má schopnost polarizace. Každý izolant je dielektrikem, ne každé dielektrikum je izolantem. Izolant je takové dielektrikum, které je upravené pro účel průmyslové aplikace s cílem zamezit průchodu proudu. Vzhledem k atomové struktuře všech běžných látek a díky polarizovatelnosti atomu je (s výjimkou vakua) tento rozdíl spíše teoretický.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělení izolantů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Plynné izolanty.", "content": "Obecnými vlastnostmi plynných izolantů jsou: nejnižší relativní permitivita (dielektrická konstanta), dielektrické ztráty prakticky nezávislé na frekvenci (pro neionizované), nízká hodnota konduktivity (měrné elektrické vodivosti), schopnost regenerace el. průrazu, rovnoměrné vyplnění prostoru, zvýšením tlaku dochází ke zvětšení elektrické pevnosti, zvýšením teploty dochází ke snížení elektrické pevnosti. Použití běžných plynů: Použití vzácných plynů: Vzácné plyny jsou: helium, neon, argon, krypton a xenon. Jsou to plyny inertní (netečné), využívají se často jako ve směsi s dusíkem v osvětlovací technice. Použití elektronegativních plynů: Elektronegativní plyny obsahují chlor, fluor, což zvyšuje jejich elektrickou pevnost.", "section_level": 2}, {"title": "Kapalné izolanty.", "content": "Kapalné izolanty se dělí na přírodní, kam patří skupina rostlinných olejů (směsi esterů, glycerinů a nenasycených mastných kyselin) a skupina minerálních olejů (směs různých uhlovodíků), a syntetické kapaliny (polybutyleny, chlorované uhlovodíky, fluorované sloučeniny, organické estery, silikonové kapaliny). Obecné vlastnosti kapalných izolantů: Vysoká elektrická pevnost, vysoký izolační odpor, dobrá tepelná vodivost, zaplňují póry a dutiny. Použití minerálních olejů: Minerální oleje jsou různými směsmi uhlovodíků z lehkých olejů, vyrábí se destilací ropy. Dělí se dále dle praktického využití: Jsou toxické.", "section_level": 2}, {"title": "Pevné izolanty.", "content": "Anorganické amorfní Velkou skupinou tohoto druhu pevných izolantů jsou skla. Aplikace skel: Anorganické krystalické Organické přírodní Organické syntetické", "section_level": 2}], "src_summary": "Elektrický izolant neboli nevodič je látka, která nevede elektrický proud. Elektrický izolant neobsahuje \"volné\" částice s elektrickým nábojem, nebo je obsahuje v zanedbatelném množství. Zamezuje průtoku elektrického proudu mezi vodiči, které mají rozdílný elektrický potenciál. ", "tgt_summary": "Ein Isolator ist ein Bauteil der Elektrotechnik und der Energietechnik, das eine hohe mechanische Belastbarkeit, aber nur eine bedeutungslos geringe elektrische Leitfähigkeit besitzt. Um das zu erreichen, werden Isolatoren aus festen Isolierstoffen gefertigt. ", "id": 1532340} {"src_title": "Rada bezpečnosti OSN", "tgt_title": "Sicherheitsrat der Vereinten Nationen", "src_document": [{"title": "Kompetence Rady bezpečnosti.", "content": "Tento orgán zasedá stále a do jeho kompetence patří: Rada bezpečnosti jako jediný orgán může nařídit použití síly při řešení ohrožení míru.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Společnost národů.", "content": "Po 1. světové válce se vítězné mocnosti (USA, Velká Británie, Francie, Itálie a Japonsko) snažily navrátit světu jeho rovnováhu. Nástrojem, který by tohoto cíle měl dosáhnout, byl podle amerického prezidenta T. Woodrowa Wilsona založení mezinárodní organizace Společnosti národů. Ta však neměla žádné prostředky na potrestání agresorů (např. itasko-etiopská válka). Jako konečný nezdar se dá považovat vypuknutí 2. světové války.", "section_level": 2}, {"title": "Vznik Organizace spojených národů.", "content": "Charta OSN byla podepsána 26. června 1945 na mezinárodní \"Konferenci Spojených národů o mezinárodním uspořádání\" v San Francisku 50 zakládajícími státy. Oficiálně vznikla 24. října 1945. kdy byla ratifikována většinou zakládajících členů.", "section_level": 2}, {"title": "Členové.", "content": "Rada bezpečnosti je patnáctičlenná. Pět členů jsou tzv. stálí členové se zvláštními pravomocemi, zbylých 10 členů (nestálí členové) je voleno Valným shromážděním OSN na dvouleté období a to tak, že každým rokem se obmění pět členů. Zajímavým faktem je, že všech pět stálých členů Rady bezpečnosti je shodných s pěti jadernými mocnostmi, které jsou signatáři Smlouvy o nešíření jaderných zbraní.", "section_level": 1}, {"title": "Stálí členové.", "content": "Pět stálých členů představovalo vítězné velmoci po druhé světové válce. Byly to: Čína byla reprezentována Čínskou republikou na ostrově Tchaj-wan. Od roku 1971 je Čína v OSN a tedy i v Radě bezpečnosti zastoupena pevninskou Čínskou lidovou republikou. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 zaujalo post stálého člena Rady bezpečnosti Rusko. Aktuálními stálými členy Rady bezpečnosti jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Nestálí členové.", "content": "Nestálé členy Rady bezpečnosti volí Valné shromáždění na svém každoročním podzimním zasedání a zvolení členové nastupují do Rady k 1. lednu nadcházejícího roku. Jsou stanoveny regionální skupiny zemí, které navrhují ze svého středu jednu nebo několik kandidátských zemí. \"Afrika\" vysílá do Rady bezpečnosti tři nestálé členy, \"Asie\", \"Latinská Amerika\" a \"západní Evropa\" po dvou nestálých členech a \"východní Evropa\" (kam spadá ČR) jednoho zástupce. Jedním ze zástupců musí být \"arabská země\" spadající střídavě pod Afriku nebo Asii. Žádná země nemůže být zvolena do Rady bezpečnosti dvakrát bezprostředně po sobě, vždy musí následovat alespoň jednoletá přestávka. Nestálými členy Rady bezpečnosti byly v období 1. 1. 2015 – 31. 12. 2016 státy: Nestálými členy Rady bezpečnosti byly v období 1. 1. 2017 – 31. 12. 2018 státy: 1. 1. 2016 – 31. 12. 2017: 1. 1. 2017 – 31. 12. 2018: Aktuálními nestálými členy Rady bezpečnosti jsou: 1. 1. 2019 – 31. 12. 2020: 1. 1. 2020 – 31. 12. 2021: Zástupci všech členských zemí Rady bezpečnosti musejí být stále přítomni v newyorském sídle OSN, aby se Rada mohla v případě potřeby kdykoliv sejít ke svému zasedání. Předsednictví v radě se střídá po měsíci, podle abecedního pořádku anglických názvů zemí.", "section_level": 2}, {"title": "Reforma Rady bezpečnosti.", "content": "V současné době probíhá diskuse o rozšíření stálého členství v Radě bezpečnosti. Nejsilnější předpoklady pro obsazení nových míst mají tyto státy: Brazílie, Indie, Japonsko a Německo. Brazílie je největší zemí latinské Ameriky. Indie je největší demokracií na světě a druhou nejlidnatější zemí na světě. Navíc má třetí největší armádu na světě a vlastní jaderné zbraně. Japonsko a Německo patří mezi největší přispívatele do rozpočtu OSN. Projekt rozšíření má mnoho kritiků. Mezi nejhlasitější odpůrce patří Argentina, Itálie, Jižní Korea, Mexiko a Pákistán. Evropští odpůrci prosazují místo německého křesla křeslo pro Evropskou unii. Uvažuje se ještě o rozšíření o členské státy z Africké unie (Egypt, Nigérie a Jihoafrická republika) a muslimský stát.", "section_level": 1}, {"title": "Právo veta.", "content": "Nejvýznamnější zvláštní pravomocí stálých členů RB OSN je neomezené právo veta, kdy kterýkoliv z nich může zablokovat jakékoliv rozhodnutí RB OSN. Toto veto nelze žádným způsobem obejít. Mezi lety 1946 a 2016 bylo veto použito v celkem 195 případech (v některých otázkách jej použilo více členů současně). K roku 2016 použilo veto nejvícekrát Rusko (90 z nich jako Sovětský svaz). Sovětský ministr zahraničí z let 1957–1985 Andrej Andrejevič Gromyko, jenž uplatnil nejvíce vet v Radě bezpečnosti, získal od západních diplomatů přezdívku „Mr. Nět“ (Pan Ne).", "section_level": 1}], "src_summary": "Rada bezpečnosti je jeden ze šesti orgánů Organizace spojených národů (OSN), který je odpovědný za zajištění světového míru a bezpečnosti. Do jeho kompetence v rámci OSN také patří rozhodování o přijetí nových členů, či schvalování změn Charty OSN. Zatímco usnesení ostatních orgánů jsou ve vztahu k členským státům OSN pouze doporučující, rezoluce Rady bezpečnosti jsou závazné a Rada může jejich splnění vynucovat i silou. ", "tgt_summary": "Der Sicherheitsrat der Vereinten Nationen, oftmals auch als Weltsicherheitsrat bezeichnet, ist ein Organ der Vereinten Nationen. Er setzt sich aus fünf ständigen (\"Permanent Members\", auch \"P5\" genannt) und zehn nichtständigen Mitgliedern \"(Elected Members)\" beziehungsweise Staaten zusammen. Die fünf ständigen Mitglieder (Frankreich, Russland, die Vereinigten Staaten, die Volksrepublik China und das Vereinigte Königreich) haben bei der Verabschiedung von Resolutionen \"(Resolutions)\" ein erweitertes Vetorecht und werden daher auch als \"Vetomächte\" bezeichnet. ", "id": 2341851} {"src_title": "Maják", "tgt_title": "Leuchtturm", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nejstarší stavbou tohoto typu, o které se dochovaly písemné záznamy, byl maják na ostrově Faru. Římané postavili kolem 30 majáků ve Středomoří a na pobřeží Atlantského oceánu ve Španělsku a Francii. Byl to například maják v Ostii, Tour ďOrdre v Boulogne-sur-Mer nebo Herkulova věž v galicijském přístavu A Coruña, která dosud stojí. Po pádu Říše římské výstavba majáků v Evropě stagnovala, zatímco v Číně bylo pro tento účel vybudováno několik vysokých pagod (například roku 874 na řece Moa). V Itálii byl postaven první maják roku 1157 v Melorii a následovaly stavby v Benátkách, Messině a Janově. V 17. století nastal evropský rozmach majáků. V 18. a 19. století se postupně zlepšovala konstrukce věží. Vynález Augustina Fresnela zvýšil efektivnost osvětlení.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Vzhledem k tomu, že v některých případech je vidět několik majáků najednou, mají majáky různou barvu světla a charakteristiku záblesků. Tyto informace lze porovnat s námořní mapou nebo soupisem světel. Soupis světel navíc obsahuje i popis majáku pro jeho identifikaci ve dne. Následující tabulka uvádí základní charakteristiky: \"Pobřežní majáky\" jsou umisťovány velmi vysoko a mají velmi silné zdroje světla, většinou bílé barvy, takže jsou viditelné z velkých vzdáleností. Slouží především k orientaci při přibližování k pobřeží, z toho důvodu bývají většinou stavěny na místně významných bodech (např. nejvíce do moře vybíhající výčnělky skal). Majáky sloužící k lokální navigaci jsou nižší a jejich zdroje světla jsou menší. Tyto majáky se dále dělí na \"sektorové majáky\" a \"liniová světla\". Sektorový maják svítí do různých směrů různými barvami a většinou bílé světlo značí bezpečný sektor, zatímco červená a zelená barva značí odchylku od správného kursu na levobok nebo pravobok. Světla v linii slouží k navigaci úzkými kanály. Jedná se o dva majáky stejné charakteristiky umístěné za sebou v různé výšce. V případě, že jsou vidět nad sebou, projíždí loď kanálem správně, jinak se nachází mimo plavební dráhu. O praktickém použití liniových světel se můžete dočíst například v dětské dobrodružné knize \"Boj o ostrov\" od Arthura Ransome. Mimo majáků jsou používány také majákové lodě a majákové plošiny (LANBY - Large Navigational Buoy). Jedná se o lodě, respektive větší konstrukce, stabilně ukotvené na moři vybavené světelným zdrojem. Suplují funkci majáku tam, kde maják umístit nelze, a kde není vhodné použít bóji, například pro zajišťování navigačních bodů pro TSS (Traffic Separation Scheme). Majáky se nachází v Bretani, Francii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maják je budova, která slouží k navigaci lodí ve zrádných oblastech. Bývá to většinou věž, na jejímž vrcholu se nachází optická soustava, která vysílá paprsek světla na velké vzdálenosti a upozorňuje tak lodě na blížící se pevninu, či skaliska. Maják má tvar věže, aby byl vyvýšen nad hladinu moře a byl tak dobře viditelný na větší vzdálenosti. Často je stavěn na útesech, aby se ještě více zvětšila jeho výška. Světlo z majáku je viditelné až na vzdálenosti desítek kilometrů. Věda, která se majáky zabývá, se jmenuje farologie. ", "tgt_summary": "Als Leuchtturm wird ein Turm bezeichnet, der eine Befeuerung trägt. Leuchttürme sind insbesondere nachts weithin sichtbare Schifffahrtszeichen (durch die abgegebenen Leuchtfeuer] sowie als Peilmarke) und dienen der Positionsbestimmung, der Warnung vor Untiefen oder der Fahrwassermarkierung.", "id": 1067255} {"src_title": "Ozubené kolo", "tgt_title": "Zahnrad", "src_document": [{"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Převod ozubenými koly.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Jednoduchý převod.", "content": "Jednoduchý převod se skládá z dvojice kol, zpravidla z malého (pastorek) a velkého ozubeného kola. Dvě vzájemně zabírající kola se také nazývají jednoduché soukolí.", "section_level": 3}, {"title": "Složený převod.", "content": "Složený převod je převod, kdy je v záběru více dvojic ozubených kol. Je-li v záběru několik dvojic kol, nazýváme toto soukolím složeným. Hřídel uvnitř složeného převodu bez vnějšího výstupu se nazývá předloha.", "section_level": 3}, {"title": "Rozdělení ozubených kol.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Podle průběhu zubů.", "content": "Poznámka:", "section_level": 2}, {"title": "Požadavky na ozubená kola.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rovnoměrný přenos otáček.", "content": "Při rovnoměrném otáčení hnacího kola se musí i hnané kolo otáčet rovnoměrně.", "section_level": 2}, {"title": "Minimalizace ztrát.", "content": "Ztráty vznikající mechanickým třením musí být co nejmenší.", "section_level": 2}, {"title": "Volba profilu boku zubu.", "content": "Tyto požadavky mají vliv na volbu profilu boku zubu. Nejrozšířenějším profilem boku zubu je s evolventními boky zubů, v některých případech s cykloidními boky zubů. Rozšířené je i použití Novikových kruhových boků zubů. Požadavku stálosti převodového poměru vyhovuje evolventa a cykloida, požadavku k vyloučení odchylky vypočítané vzdálenosti (teoretické) os, splňuje jen evolventa. Z hlediska mechanických ztrát při pohybu je výhodnější cykloida. Výrobní nástroj pro evolventu je jednodušší, rozdíly účinnosti při použití evolventy a cykloidy nejsou velké a nedostatky evolventních boků zubů je možno kompenzovat korekcemi.", "section_level": 2}, {"title": "Geometrie zubu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Běžná geometrie.", "content": "Běžná geometrie (běžné ozubení) je ozubení, při němž libovolné ozubené kolo daného modulu může zabírat s jiným libovolným kolem stejného modulu při normální vzdálenosti os. Roztečné kružnice obou kol se dotýkají a zuby obou kol jsou na roztečných kružnicích stejně tlusté.", "section_level": 2}, {"title": "Korigovaná geometrie.", "content": "Korigovaná geometrie je změna tvaru ozubení, používaná např. k zesílení paty, zmenšení skluzu, k dosažení potřebné vzdálenosti os a dalších úprav. Korigované ozubené kolo může pracovat v záběru s korigovaným ozubeným kolem opačné korekce.", "section_level": 2}, {"title": "Průběh přenosu síly.", "content": "Na obrázku je zobrazen průběh přenosu síly přes boky zubů podle úhlu natočení. Na animovaném obrázku je znázorněn příklad pro evolventní ozubení, kdy kolo na levé straně je hnací, kolo na pravé straně je hnané. Podle úhlu natočení se mění bod na boku ozubení, přes který se přenáší síla. Ačkoliv vzniká dojem, že dochází k pohybu (skluzu) přenášené síly, směr přenosu síly je stále po stejné přímce.", "section_level": 1}, {"title": "Typy ozubených kol.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Čelní kola.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "S přímými zuby.", "content": "Čelní kola s přímými zuby jsou nejčastěji používaná ozubená kola. Přímé zuby jsou učeny pro rovnoběžné osy hřídelů. Profily zubů jsou odvozené od výše uvedeného, ale u skutečných kol je nutno provést prostorové úpravy (kola mají určitou šířku, místem dotyku ozubení není bod ale přímka). Při konstrukci soukolí je požadován určitý převodový poměr i = n/n. Poměr je možno měnit pouze v celých číslech na straně ozubených kol (vždy celý počet zubů na obvodu kola) i = z/z.", "section_level": 3}, {"title": "Se šikmými zuby.", "content": "Čelní kola s šikmými zuby mají tu výhodu, že mají plynulejší a delší záběr, tišší chod a menší mezní počet zubů. Nevýhodou je vznik axiální síly. Zuby tvoří šroubovici, která má u spoluzabírajících kol opačný smysl.", "section_level": 3}, {"title": "Se šípovitými zuby.", "content": "Čelní kola se šípovitými zuby mají stejnou výhodu jako kola s šikmými zuby, ale nevznikají zde axiální síly, neboť je eliminuje symetrická konstrukce sešikmení ozubení.", "section_level": 3}, {"title": "Se šikmými Wildhaber-Novikovými zuby.", "content": "Čelní kola s šikmým Novikovým ozubením, tedy ozubení s kruhovými boky určené pro převody velkých výkonů, má velkou účinnost a mnoho dalších předností. Principiálně toto ozubení s kruhovým profilem nevyhovuje základním požadavkům ozubení jako evolventní nebo cykloidní. Pro konstrukci tohoto ozubení je možno použít jen šikmých zubů z hlediska geometrie přenosu záběru.", "section_level": 3}, {"title": "S vnitřním ozubením.", "content": "Čelní kola s vnitřním ozubením se konstruují jako věnec, na jehož vnitřní straně je ozubení, do kterého zapadá pastorek. Na rozdíl od jiných ozubení je směr otáčení obou ozubených kol shodný.", "section_level": 3}, {"title": "Kuželová kola.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Se šikmými zuby a šípovitými zuby.", "content": "Kuželová kola se šikmými zuby mají příznivější provozní charakteristiky podobně jako u čelního ozubení a lépe se přizpůsobují deformacím hřídelů za provozu. Tento typ ozubení není příliš používán, pouze v případech, kdy jsou rozměry kol větší, než dovoluje geometrie strojů pro výrobu zakřiveného ozubení.", "section_level": 3}, {"title": "Se zakřivenými zuby.", "content": "Kuželová kola se zakřivenými zuby se také nazývají se spirálními zuby a mají příznivější provozní charakteristiky podobně jako u čelního ozubení a lépe se přizpůsobují deformacím hřídelů za provozu. Provedení ozubení kola se člení následovně:", "section_level": 3}, {"title": "Šroubové soukolí.", "content": "Šroubové soukolí je ozubené soukolí pro mimoběžné osy hřídelů, protože při otáčení vzniká posun, tj. šroubový pohyb. Takovéto soukolí je možno vytvořit pouze, jsou-li kola částmi rotačních hyperboloidů. Pokud v přenosu kroutícího momentu nastává situace, kdy je jedno kolo střídavě hnací i hnané, volí se úhel vyklopení pro obě kola stejný (β = β = 45°) nebo alespoň velmi blízký 45°. \"Přiblížení: šroub může při otáčení přenášet na matici posun, obráceně matice při posunu a při nevhodném úhlu nemůže vyvodit otáčivý pohyb šroubu, neboť dojde k samosevření převodu.\"'", "section_level": 2}, {"title": "Šnekové soukolí.", "content": "Šneková soukolí jsou určena pro převody mezi mimoběžnými hřídeli s úhlem 90°. Umožňují dosáhnout velkých převodových poměrů. Nevýhodou je nižší účinnost oproti čelním nebo kuželovým soukolím. Šneková soukolí se člení na dvě skupiny:", "section_level": 2}, {"title": "Šnek soukolí.", "content": "Šnek soukolí může být různého provedení:", "section_level": 3}, {"title": "Kolo soukolí.", "content": "Kolo soukolí je protikusem šneku, do kterého zapadá ozubením (podobné kolu se šikmými zuby)", "section_level": 3}, {"title": "Modul.", "content": "Modul je poměr průměru roztečné kružnice a počtu zubů. Je to základní katalogový údaj u ozubených kol. Modulem se určuje \"hrubost\" (nebo \"jemnost\") ozubení, a tedy hlavně velikost ozubeného kola. Ozubená kola v určitém převodu musí mít stejný modul Modul se vybírá podle výkonu, který musí dané kolo přenášet. Protože modul určuje velikost nástroje na výrobu ozubení, jsou velikosti modulu stanoveny normou. Modul \"m\" se vypočítá: formula_1 kde: Každý zub má dvě části: \"Hlavová vůle\" může být od 10% do 50%, ale nejčastěji 25% modulu. \"Boční vůle\" (\"vůle v zubech\") se volí větší u větších otáček, snižuje však přesnost u změny směru otáčení (\"mrtvý chod\", převod chvíli nereaguje). Vzdálenost os dvou ozubených kol \"D\" se vypočítá: formula_2 kde:", "section_level": 2}, {"title": "Ozubená kola v přírodě.", "content": "V roce 2013 byl mechanismus ozubeného soukolí objeven u nymf drobného druhu hmyzu \"Issus coleoptratus\" zvaného svítilka nebo křísa a sice v kloubech jejích nohou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ozubené kolo je disk, který má po obvodu tvarově definované ozubení, které zapadá do jiného ozubeného kola s odpovídajícím ozubením a přenáší tak mechanickou energii mezi hřídelemi nebo otočnými součástkami stroje. Takto zabírající kola nazýváme ozubeným soukolím. Ozubené kolo je základní konstrukční součástí převodovek a dalších strojů. ", "tgt_summary": "Das Maschinenelement Zahnrad ist ein Rad mit über den Umfang gleichmäßig verteilten Zähnen. Zwei oder mehr miteinander gepaarte Zahnräder bilden ein Zahnradgetriebe. Es wird vorwiegend zur Übertragung zwischen zwei Drehungen oder einer Drehung und einer linearen Bewegung (Paarung eines Zahnrades mit einer Zahnstange) gebraucht. Zahnradgetriebe bilden unter den Getrieben die größte Gruppe. Sie sind formschlüssig, und somit schlupffrei. ", "id": 159080} {"src_title": "Nezávislá sociálně demokratická strana Německa", "tgt_title": "Unabhängige Sozialdemokratische Partei Deutschlands", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik strany.", "content": "V prosinci 1915 vznikl v Sociálně demokratické straně Německa (SPD) rozpor, který pouze zdůraznil již dříve existující napětí mezi vedením strany a reformním křídlem strany. 21. prosince 1915 hlasovali někteří členové SPD v Říšském sněmu, německém parlamentu, proti dalšímu financování první světové války. To vedlo 26. března 1916 k oddělení skupiny politiků soustředěných kolem levicového pacifisty Huga Haase od Sociálně demokratické strany Německa. Aby mohli členové reformního křídla SPD dále pokračovat v práci parlamentu, zformovali nové politické uskupení s názvem \"Sozialdemokratische Arbeitsgemeinschaft\" (Sociálně demokratické dělnické uskupení, SAG), které ještě nemělo charakter politické strany. Vedení SPD v čele s Friedrichem Ebertem se obávalo, že reformní uskupení SAG má za cíl rozdělit německou sociální demokracii, a členové uskupení SAG tak byli ze stany 18. ledna 1917 vyloučeni. O tři měsíce později, 6. dubna 1917, došlo v durynském městě Gotha k založení Nezávislé sociálně demokratické strany Německa (USPD), která se zformovala z vyloučených členů SPD a také z příznivců hnutí radikálních Spartakovců, kteří si ale v rámci strany uchovali do určité míry nezávislost. Prvním předsedou strany se stal Hugo Haase. Vzhledem k tomu, že v Německu tak existovaly dvě sociálně demokratické strany, získala původní Sociálně demokratická strana Německa neoficiální označení Majoritní sociálně demokratická strana Německa (\"Mehrheits-SPD\", MSPD). V lednu 1918 došlo v Německém císařství k rozsáhlé stávce občanů (\"Januarstreik\"), kteří požadovali konec války, lepší životní a pracovní podmínky a demokratizaci říšské ústavy. Stávka byla organizována především revolucionáři USPD a vliv strany tak rostl. Počet členů Nezávislé sociálně demokratické strany Německa v krátké době vzrostl až na 120 tisíc osob. Vyhrocená situace v Německé říši a blížící se konec první světové války v listopadu 1918 vedl k pádu monarchie v německých zemích, k útěku císaře Viléma II. Pruského do nizozemského exilu a k politickému převratu, jenž znamenal definitivní konec Německého císařství. 9. listopadu 1918, kdy bylo Německo stále formálně ve válečném stavu, došlo ke společnému jednání představitelů SPD a USPD, kteří se dohodli na dočasné správní vládě, která byla označována jako Rada lidových představitelů (\"Rat der Volksbeauftragten\"). Rada lidových představitelů se skládala z šesti členů, přičemž tři členové (Friedrich Ebert, Philipp Scheidemann a Otto Landsberg) byli zástupci Sociálně demokratické strany Německa a tři členové (Hugo Haase, Wilhelm Dittmann a Emil Barth) byli zástupci Nezávislé sociálně demokratické strany Německa. Tato přechodná vláda však neměla dlouhého trvání a skončila již v prosinci 1918 poté, co ji opustili představitelé USPD, kteří tak reagovali na akce SPD během vojenských pogromů v Berlíně 23. listopadu 1918. Ve stejné době se však od USPD oddělili také čelní představitelé hnutí Spartakovců v čele s Rosou Luxemburgovou a Karlem Liebknechtem, kteří vytvořili Komunistickou stranu Německa (\"Kommunistische Partei Deutschlands\", KPD).", "section_level": 2}, {"title": "Politický rozmach.", "content": "Během spolkových voleb v Německu, které proběhly 19. ledna 1919 a v nichž se nejsilnější politickou stranou stala se ziskem 37,9 % odevzdaných hlasů SPD, obdržela USPD jen 7,6 % platných hlasů. Silná stranická podpora pro zavedení systému republiky rad namísto parlamentní demokracie však přilákala mnoho bývalých příznivců SPD a na jaře 1920 tak měla USPD více než 750 tisíc členů. Po spolkových parlamentních volbách v roce 1920 se stala Nezávislá sociálně demokratická strana Německa se ziskem 17,9 % hlasů druhou nejsilnější politickou stranou v Říšském sněmu hned za SPD, která získala 21,7 % hlasů.", "section_level": 2}, {"title": "Otázka vstupu do Komunistické internacionály.", "content": "V roce 1920 se čtyři členové strany, Ernst Däumig, Arthur Crispien, Walter Stoecker a Wilhelm Dittmann, zúčastnili druhého kongresu Komunistické internacionály s cílem projednat, zda se stane Nezávislá sociálně demokratická strana Německa členem Komunistické internacionály či nikoliv. Zatímco Däumig a Stoecker souhlasili s dvaceti jedna podmínkami pro přijetí do Kominterny, Crispien a Dittmann vyslovili nesouhlas. Te vedlo ke kontroverzní debatě uvnitř strany, zda do Kominterny vstoupit. Mnozí členové strany se domnívali, že některé z podmínek pro vstup povedou ke ztrátě nezávislosti USPD a vnímali takový krok jako možný budoucí „diktát Moskvy“. Někteří jiní členové strany, například Ernst Thälmann, byli přesvědčeni, že vstup do Kominterny umožní straně realizovat socialistické ideály. V říjnu 1920 byl na sjezdu strany v Halle, jehož se účastnily některé mezinárodní osobnosti jako Julij Osipovič Martov, Jean Longuet nebo Grigorij Zinovjev, vstup do Kominterny schválen v poměru hlasů 237 pro a 156 proti. Obě skupiny straníků, které se v hlasování rozešly, se pak vnímaly jako jediná právoplatná reprezentace USPD, což vedlo k rozporu ve straně. 4. prosince 1920 se levicově smýšlející část strany s přibližně 400 tisíci členy oddělila od USPD a spojila se s Komunistickou stranou Německa, což vedlo ke vzniku nové Spojené komunistické strany Německa (\"Vereinigte Kommunistische Partei Deutschlands\", VKPD). Zbytek členů USPD, který čítal na 340 tisíc členů a zahrnoval asi tři čtvrtiny poslanců Říšského sněmu, pak pokračoval v činnosti pod názvem USPD. Strana byla poté vedena Georgem Ladebourem a Arthurem Crispienem, kteří obhajovali parlamentní demokracii. V roce 1921 stála USPD u zrodu Mezinárodního pracovního společenství socialistických stran.", "section_level": 2}, {"title": "Rozpad a zánik strany.", "content": "S postupem času se začaly politické rozdíly mezi SPD a USPD zmenšovat. Po atentátu na Walthera Rathenaua 24. června 1922 se v Říšském sněmu 14. července 1922 sešla společná pracovní skupina zástupců SPD a USPD. O dva měsíce později, 24. září 1922, se obě strany v Norimberku oficiálně spojily do jedné politické strany s názvem Spojená sociálně demokratická strana Německa (\"Vereinigte Sozialdemokratische Partei Deutschlands\", VSPD). Roku 1924 byl přijat původní název strany Sociálně demokratická strana Německa (SPD). Georg Ledebour a Theodor Liebknecht pokračovali i nadále jako vůdci oficiální strany USPD a odmítali spolupracovat s SPD, avšak strana již žádného významu v budoucnu nedosáhla a roku 1931 se definitivně spojila s nově vzniklou Socialistickou dělnickou stranou Německa (\"Sozialistische Arbeiterpartei Deutschland\", SAPD). Ve spolkových volbách v roce 1928, krátce před zánikem strany, získala USPD celkem 20 275 hlasů, ale s tímto výsledkem neobsadila v Říšském sněmu žádné místo.", "section_level": 2}, {"title": "Členové.", "content": "Výběr některých členek a členů Nezávislé sociálně demokratické strany Německa:", "section_level": 1}], "src_summary": "Nezávislá sociálně demokratická strana Německa ( ', USPD) byla levicově orientovaná politická strana v Německé říši a ve Výmarské republice. Strana vznikla v roce 1917 odloučením části reformních členů od Sociálně demokratické strany Německa a v počátcích její existence byli jejími členy také příznivci radikálního levicového hnutí Spartakovců. Největších úspěchů dosáhla v roce 1920, kdy se stala po spolkových volbách druhou nejsilnější stranou v Říšském sněmu se ziskem 17,9 % hlasů. Na konci téhož roku se však velká část členů strany spojila s Komunistickou stranou Německa a význam USPD klesal. Strana zcela zanikla v roce 1931, když se spojila s nově vzniklou Socialistickou dělnickou stranou Německa. Levicově ideologicky orientovaná USPD se snažila vytyčit střed mezi marxistickým revizionismem na straně jedné a bolševismem na straně druhé.", "tgt_summary": "Die Unabhängige Sozialdemokratische Partei Deutschlands (USPD) war eine sozialistische Partei im Deutschen Kaiserreich und in der Weimarer Republik. Von Sozialdemokraten in der zweiten Hälfte des Ersten Weltkrieges gegründet, war sie eine Abspaltung der Sozialdemokratischen Partei Deutschlands (SPD) (die sich dann MSPD nannte). Die USPD bestand nach massiven Parteieintritten von SPD-Mitgliedern, Gründungen von parteiinternen Organisationen und deren Abspaltung sowie zahlreichen Aus- bzw. Übertritten in andere Parteien letztlich bis 1931. ", "id": 1614992} {"src_title": "Vilnius", "tgt_title": "Vilnius", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Město leží v jihovýchodní Litvě (54°41\" severní šířky a 25°17\" východní délky) na soutoku řek Vilnia a Neris. Ačkoli se dnes nachází poblíž litevsko-běloruské státní hranice, v minulosti šlo nejen o kulturní, ale i o geografické centrum území tuto hranici přesahujícího, někdejšího Litevského velkoknížectví a také o významné město v rámci polsko-litevské unie.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí je zde přechodové mezi kontinentálním a přímořským. Průměrná roční teplota je +6,1 °C, lednová průměrná teplota činí −4,9 °C a červencová +17,0 °C. Průměrné roční srážky činí 661 mm. Ve Vilniusu bývají extrémně horká léta, kdy teplota přesahuje 30 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Oblast Vilniusu byla obydlena odedávna, jak dokládají četné archeologické nálezy v různých částech města. Litevská pověst o založení Vilniusu říká, že město bylo založeno poté, co vládnoucí velkovévoda Gediminas měl věštecký sen o železném vlku stojícím na kopci. Když požádal kněze o vysvětlení, dozvěděl se, že musí postavit hrad a velké město na vrcholu kopce. Název města vznikl zkomolením jména řeky Viliji, která Vilniusem protéká. V psaných pramenech je město poprvé zmíněno v roce 1323. Vilnius se stal známým poté, co do něj Gediminas pozval německé obchodníky. Nejstarší částí města je hrad, postavený Gediminasem na Hradním kopci. V roce 1387 byla městu udělena magdeburská městská práva Vladislavem II. Jagellem, králem Polska a velkoknížetem litevským. Mezi lety 1503 až 1522 byly vybudovány městské hradby s devíti branami a třemi věžemi. Vilnius dosáhl vrchol svého rozvoje za vlády posledního Jagellonce Zikmunda II. Augusta, který sem přestěhoval svůj dvůr v roce 1544. V dalších stoletích se město dále rozrůstalo, mj. i díky založení Vilniuské univerzity králem a velkoknížetem Štěpánem Báthorym v roce 1579. Univerzita se brzy stala jedním z nejdůležitějších vědeckých a kulturních středisek v oblasti a hlavním vědeckým centrem litevského velkoknížectví. V roce 1655 byl Vilnius obsazen ruskou armádou (tj. vojskem Moskevské Rusi), byl vypleněn a vypálen a jeho obyvatelé zmasakrováni. Na počátku 19. století byl však již třetím největším městem ve východní Evropě. Růst obyvatelstva si vyžádal zboření hradeb v letech 1799–1805, zachovala se pouze Brána rozbřesku (litevsky \"Aušros Vartai\", polsky \"Ostra brama\", tedy Ostrá brána). Po třetím dělení Polska v roce 1795 byl Vilnius anektován Ruskem a stal se hlavním městem Vilenské gubernie. V roce 1812 město dobyl Napoleon během svého tažení na Moskvu. Jeho armáda posléze do Vilniusu ustoupila a město se stalo hrobem tisíců zraněných francouzských vojáků. V 19. století město postihly represe po nezdařených polských povstáních proti ruské nadvládě. Po listopadovém povstání z let 1831–1832 byla mj. uzavřena vilniuská univerzita. Během první světové války byl Vilnius okupován Německem (1915–1918). V roce 1919 byl prohlášen hlavním městem krátce existující Sovětské socialistické republiky Litvy a Běloruska (zvané Lit-Bel). 1. ledna 1919 byl Vilnius obsazen polskými jednotkami, které vytvořili místní obyvatelé (většina obyvatel byli totiž Poláci a Židé, etničtí Litevci tvořili malou, méně než 10% menšinu). Bolševická vojska postupující od východu ho později obsadila, ale 19. dubna 1919 ho Poláci dobyli zpět. 14. července 1920 město opět obsadili Rusové, ovšem po porážce ruských vojsk u Varšavy Sověti předali Vilnius nově vzniklé Litvě. 9. října 1920 však Vilnius obsadila litevsko-běloruská divize polské armády. Město a okolí bylo prohlášeno za samostatný stát „Střední Litvu“, jehož parlament 20. února 1922 odhlasoval připojení k Polsku. Vilnius se stal hlavním městem vilenského vojvodství. Litva nicméně polskou svrchovanost nad bývalou Střední Litvou nikdy neuznala a vláda sídlící v „provizorním hlavním městě“ Kaunasu oficiálně považovala Vilnius za hlavní město (obě země ostatně kvůli tomu navázaly diplomatické styky až v roce 1938). Za polské vlády prodělal Vilnius rychlý rozvoj. Byla znovuotevřena univerzita Štěpána Báthoryho a podstatně se zlepšila infrastruktura města. V roce 1931 měl Vilnius 195 tisíc obyvatel a byl pátým největším městem v Polsku. Po vypuknutí druhé světové války byl Vilnius 19. září 1939 na základě paktu Ribbentrop-Molotov obsazen Rudou armádou. Polská armáda nekladla větší odpor, neboť její hlavní síly bojovaly proti Němcům v jiných částech Polska. Podle ruských plánů se měl Vilnius stát hlavním městem Běloruska. Na litevsko-ruských rozhovorech v Moskvě 10. října 1939 bylo ale dohodnuto předání města a okolí Litvě výměnou za její souhlas se zřízením ruských vojenských základen na litevském území. V červnu 1940 byla Litva okupována Sovětským svazem a Vilnius se stal hlavním městem Litevské sovětské socialistické republiky. Sovětská tajná policie NKVD tehdy zatkla cca 35 až 40 tisíc obyvatel města a poslala je do gulagů. V červnu 1941 padl Vilnius do německých rukou. Němečtí okupanti zavraždili asi 100 tisíc obyvatel, mezi nimi 95 % místních Židů. Na tom se podílel i Franz Murer, přezdívaný kat židů ve Vilniusu. Neúspěšné židovské povstání z 1. září 1943 vedlo ke konečného destrukci zdejšího ghetta, které vedla kontroverzní postava Jacoba Gense. Vilnius byl osvobozen v červenci 1944 vojáky polské odbojové Armii Krajowej (Zemské armády) během operace Ostrá brána. S polskými povstalci spolupracovaly i některé sovětské jednotky, ovšem po vstupu Rudé armády do města 15. července 1944 byla velká část polských vojáků zatčena NKVD. Po skončení války Sověti z Vilniusu odsunuli (vyhnali) většinu polského obyvatelstva a nahradili je Rusy a Litevci. Od roku 1987 ve městě docházelo k demonstracím proti sovětskému režimu. 13. ledna 1991 došlo ke střetu mezi obyvateli a Sovětskou armádou, která se pokusila obsadit televizní vysílací věž. 14 lidí bylo zabito a přes 700 raněno. Vilnius byl vybrán společně s rakouským Lincem za Evropské hlavní město kultury roku 2009.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Vilnius je výchozím bodem dálnic Vilnius-Kaunas-Klaipėda (dálnice A1), Vilnius-Panevėžys (dálnice A2), Vilnius-Minsk (dálnice A3), Vilnius-Grodno (dálnice A4), Vilnius-Utena (dálnice A14), Vilnius-Lida (dálnice A15), Vilnius-Marijampolė (dálnice A16). Z mezinárodního letiště Vilnius létají linky do všech významných evropských měst. Vilniuské nádraží, položené blízko historického centra, je rovněž významným dopravním uzlem. Železniční trať vedoucí do běloruského Hrodna a dále do Varšavy je však přerušená. Od roku 2017 je posílena doprava do Minsku elektrifikací trati a nasazením moderních elektrických jednotek. Vlaky odtud jezdí i na letiště. Blízko nádraží, nikoliv však v bezprostředním sousedství, se nachází autobusové nádraží. Řeka Neris je splavná, ale neexistuje žádná pravidelná lodní doprava. Městská hromadná doprava je v současnosti zajišťována trolejbusy a autobusy. Do budoucna je plánován systém městské železnice; za jeho základ lze považovat nynější vlakové spojení do satelitní čtvrti Naujoji Vilnia, kde se nachází i depo elektrických jednotek, a motorové vlaky na mezinárodní letiště.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vilnius (dříve \"Vilno\", \"Vilnius\" [Vilňus], \"Wilna\", \"Wilno\", \"Вільня\", \"Вильнюс\", dříve \"Вильна,\" \"ווילנע\" [vilne]) je hlavní město Litvy. V roce 2001 měl Vilnius 542 tisíc obyvatel. 57,8 % tvořili Litevci, 18,7 % Poláci, 14 % Rusové, 4 % Bělorusové, 0,5 % Židé a 5 % ostatní národnosti. Rozloha města činí asi 400 km2, 3,6 km2 z této plochy zabírá Staré město, historické centrum Vilniusu, zapsané na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. ", "tgt_summary": "Vilnius [] (,,,, ), ist die Hauptstadt Litauens. Mit 574.221 angemeldeten Einwohnern (2017) ist Vilnius die bevölkerungsreichste Stadt des Landes und mit 401 km2 flächenmäßig die größte Stadt des Baltikums. Sie gehört der Stadtgemeinde Vilnius an und ist mit der VMSA-Verwaltung auch deren administrativer Sitz. ", "id": 1564929} {"src_title": "Průmyslová revoluce", "tgt_title": "Industrielle Revolution", "src_document": [{"title": "Manufakturní období rozvoje průmyslu.", "content": "Cechovní řemeslo bylo v období raného kapitalismu oslabeno historickými středověkými omezeními a nestačilo krýt rostoucí poptávku. Šířily se nové formy výroby. Nejprogresivnějšími se staly \"centralizované manufaktury\". Na svou dobu se jednalo o poměrně velké podniky, buďto dřívější, ale rozšířené manufaktury, nebo nově založené. Podmínky v manufakturách umožňovaly \"vyšší stupeň dělby práce\". Dalším zjednodušením pracovních procesů vznikly podmínky pro zavádění různých strojů, které umožňovaly zaměstnávat málo kvalifikované dělníky. Dříve zvládnutí středověkého řemesla vyžadovalo mnohaletou průpravu, nyní stačilo krátké zaškolení, což umožnilo i zaměstnávání žen a dětí. Původní vztah cech - mistr – tovaryš byl překonán a vznikaly nové kapitalistické vztahy na bázi podnikatel – námezdní dělník. Manufakturní výroba se začala rozvíjet ve velkém měřítku v 15. a 16. stol. v severní Itálii, ve Flandrech, největší rozmach dosáhla v 17. a 18. stol. v Anglii.", "section_level": 1}, {"title": "Technický pokrok.", "content": "Za symbol průmyslové revoluce je považován parní stroj, ale obrovský zájem byl i o stroje všeho druhu. Nové nástroje se uplatňovaly zpočátku zejména v textilní výrobě: spřádací stroje dokázaly už v době vynálezu parního stroje spřádat i sto cívek nití najednou, mechanický tkalcovský stav tkal několikrát rychleji než tkadlec a válcový potiskovací stroj, který na látku tiskl různobarevné vzorky, zastal tolik práce jako předtím několik desítek dělníků. Objevili se tak luddité. A v roce 1832 vyrobila firma Singer svůj první šlapací šicí stroj. Na kvalitu strojů byly čím dál tím vyšší požadavky, a tak samozřejmě neustále rozvíjel i nový obor - strojírenství. Protože jsou součástky strojů vyrobené z kovu, pokrok se musel projevit i v hutnictví. Vznikly například vysoké pece, ve kterých se dosahovalo mnohem vyšších teplot a tavba železné rudy tak byla kvalitnější. Dřevo jako topivo nestačilo, používaly se uhlí a koks. Poptávka po železné rudě a uhlí vedla k rozvoji těžebního průmyslu, a protože tyto suroviny bylo nutné do továren dopravit, muselo nutně dojít k velkým změnám v dopravě. Koně a vozy už na všechno opravdu nestačily. Po roce 1800 byla vynalezena parní lokomotiva, za jejíhož tvůrce je považován Angličan Richard Trevithick, a přibližně ve stejné době sestrojil Američan Robert Fulton první parní loď. Ve 30. letech 19. století už bylo možné díky telegrafu posílat zprávy na dálku.", "section_level": 1}, {"title": "Revoluční změny v hospodářství.", "content": "Koncem 18. stol. se uzavřelo období relativně pomalého vývoje lidstva, které bývá někdy nazýváno jako \"první vlna civilizace\". Byla to zemědělská civilizace s převážně naturálním charakterem v hospodářství. V 16. a 17. stol. vznikají v západní Evropě prvky další civilizační vlny označované jako \"industriální epocha civilizace\". Byl to výsledek růstu produktivity práce, dělby práce, pokroku v zemědělské a manufakturní výrobě, rozvoje obchodu i plavby a pokroku v různých vědních oborech. Průmyslová revoluce si vynutila změny v dopravě, protože dřívější formy přepravy již nedokázaly uspokojit nové nároky výroby a trhu. Parní stroj umožňoval lepší pohon pro lodní dopravu a umožnil železniční přepravu. Výrazně došlo k ovlivnění zemědělské produkce i díky zámořským objevům. Převážně obilnářská produkce se rozšířila o nové efektivnější plodiny – brambory, cukrovka, luštěniny atd. Zdokonaleny byly technologie v živočišné i rostlinné výrobě. Docházelo k zvýšení hektarových výnosů i užitkovosti hospodářských zvířat. Místně docházelo k přechodu od trojpolního systému k střídavému systému obdělávání půdy a šířily se nové zemědělské stroje. Demografická revoluce přinesla nebývalé populační přírůstky vytvořením podmínek pro odlišný demografický model s nižší natalitou, ale delší dobou dožití. Došlo tak vlivem zlepšení výživy, snadnější přepravy potravin, nových hygienických návyků a dokonalejší zdravotní péči. Od padesátých let 19. stol. se dále zvyšovaly přírůstky obyvatelstva. Významně k nim přispívalo snížení kojenecké a dětské úmrtnosti. Tím se dále prodloužila střední délka života. Na počátku 19. stol. se tento ukazatel pohyboval mezi 35 a 40 lety (v antickém Řecku o málo méně), ale koncem 19. stol. ve vyspělejších částech Evropy vzrostl na 50 let. V Předlitavsku se tento ukazatel pohyboval na 42 letech, v Rusku na 31 letech. V roce 1750 měla Evropa na 140 milionů obyvatel, v roce 1850 to pak bylo 266 mil a v roce 1913 468 milionů obyvatel. Nicméně právě genetická selekce k málopočetným rodinám nakonec umožnila rozvoj industrializace. Revoluce ale přinesla i negativní psychologické jevy. Do výrobního procesu byly zaváděny nové stroje. Strojní soustava se skládala ze tří částí: hnací stroj, převod (transmise), pracovní stroj (ten bezprostředně působil na pracovní předmět). První stroje byly z velké části ze dřeva, ale postupně se začalo prosazovat železo. Kvalita železa se začala zvyšovat díky zavádění koksu v železárnách a díky dalším změnám ve výrobním procesu. Aplikací nových vynálezů (válcovací stolice, fréza, vrtačka kovů, zdokonalený soustruh, atd.) vznikly podmínky pro strojní zpracování železa i pro výrobu strojů stroji. Vznikl tak nový obor – strojírenství. To výrazně urychlilo proces industrializace.", "section_level": 1}, {"title": "Dětská práce.", "content": "Na konci 18. století tvořily děti v anglických textilních továrnách až 2/3 pracovníků. V Británii byla v 19. století dětská práce v továrnách a dolech postupně omezována zákony (factory acts). Od roku 1819 bylo zakázáno zaměstnávat v mlýnech na bavlnu děti mladší 9 let a děti ve věku 9–16 let směly pracovat maximálně 16 hodin denně. Zákonem z roku 1833 (Factory Act of 1833) byla omezena pracovní doba dětí ve věku 9–13 let na max. 9 hodin denně a děti ve věku 13–18 let mohly pracovat v továrnách maximálně 12 hodin denně. V roce 1842 byla v Británii dětem mladším než 10 let a ženám zakázána práce v podzemních dolech. V roce 1900 bylo zakázáno zaměstnávat v hlubinných dolech chlapce mladší než 13 let (Mines Act 1900), což se týkalo asi 3000 dětí. V Rakousko-Uhersku byla práce v továrnách pro děti mladší než 12 let omezena zákonem z roku 1885. Československo přijalo zákon o zákazu dětské práce pro děti mladší 12 let v roce 1919.", "section_level": 1}], "src_summary": "Průmyslová revoluce byla postupná změna ve velkém období od 18. do 19. století, kdy se zásadně proměnilo zemědělství, výroba, těžba, doprava a další hospodářské sektory. Do té doby hospodářství dominovalo zemědělství. ", "tgt_summary": "Als Industrielle Revolution wird die tiefgreifende und dauerhafte Umgestaltung der wirtschaftlichen und sozialen Verhältnisse, der Arbeitsbedingungen und Lebensumstände bezeichnet, die in der zweiten Hälfte des 18. Jahrhunderts begann und verstärkt im 19. Jahrhundert, zunächst in England, dann in ganz Westeuropa und den USA, seit dem späten 19. Jahrhundert auch in Japan und weiteren Teilen Europas und Asiens zum Übergang von der Agrar- zur Industriegesellschaft geführt hat. Als wichtigste an dieser Umwälzung beteiligte Gesellschaftsklassen standen sich kapitalistische Unternehmer und lohnabhängige Proletarier gegenüber. ", "id": 1510793} {"src_title": "Grenada", "tgt_title": "Grenada", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Před rokem 1974.", "content": "Původními obyvateli ostrova byli příslušníci kmene Arawaků, kteří sem přišli zhruba okolo roku 1100 př. n. l. Ti však byli posléze zmasakrováni bojovnějším kmenem Karibů. Ten na ostrově, který nazývali Camahogne, sídlil v době připlutí Kryštofa Kolumba v roce 1498 (během jeho třetí objevitelské výpravy). Kolumbus ostrov původně chtěl pojmenovat Concepción (Zrození), ale posádka název odmítla a ostrov (kvůli podobnosti se Španělskou Andalusií) přejmenovala po městě Granada. Španělé však ostrov trvale neosídlili. Ostrov v roce 1650 za účelem osídlení zakoupila od Španělska Francie, ale musela o něj ještě bojovat s jeho původními karibskými obyvateli. Po poslední prohrané bitvě s Francouzi v roce 1651 se zbývající Karibové vrhli na smrt z útesu, který Francouzi posléze pojmenovali jako \"Le Morne de Sauteurs\" (Vrch skokanů), na severu ostrova. Francouzi na ostrově v roce 1674 ustavili svou kolonii s pozměněným španělským jménem, La Grenade. Ta pak bohatla na obchodu především s cukrem pěstovaným na plantážích velkým množstvím dovezených černých otroků. Hlavním městem se stalo, především díky svému skvělému přírodnímu přístavu, Fort Royal, Brity později přejmenované na nynější Saint George's. Po Francií prohrané sedmileté válce připadla Grenada v roce 1763 na základě Pařížského míru Britům, kteří upravili jméno ostrova na jeho nynější podobu, Grenada. Francouzi ostrov dobyli znovu v roce 1779, ale opět o něj, nyní na základě Versailleského míru z roku 1783, ve prospěch Britů definitivně přišli. V roce 1795 došlo k povstání otroků vedenému Julianem Fendonem, inspirovaným ideály Francouzské revoluce. Otroci fakticky převzali kontrolu nad ostrovem. Povstání sice bylo Brity potlačeno, ale vztahy zůstaly napjaté až do zrušení otroctví roku 1833. V 19. století produkce kakaa převýšila produkci cukru a stalo se tak hlavním exportním artiklem Granady, ve 20. století se pak nejvýznamnější stala produkce muškátového oříšku. Půda na ostrově byla pro pěstování tohoto koření ideální, a protože byla Grenada bližším zdrojem než Nizozemská východní Indie, stala se postupně jeho významným producentem. Mezi roky 1833 a 1958 byla Grenada členem Britských Návětrných ostrovů, přičemž od roku 1885 byla sídlem generálního guvernéra tohoto uskupení. Mezi roky 1958 a 1962 pak byla Grenada součástí Západoindické federace. Přestože vlastní autonomii měla od roku 1967 (jako „stát přidružený k Velké Británii“), nezávislost získala až 7. února 1974. Prvním předsedou vlády nezávislé Grenady se stal odborář Sir Eric Matthew Gairy z Grenadské sjednocené strany práce (anglicky Grenada United Labor Party, GULP) a prvním generálním guvernérem se stal Sir Leo De Gale.", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1974.", "content": "Vyhlášení nezávislosti bylo poznamenáno protesty a stávkami namířenými proti Gairymu a jeho jmenování předsedou vlády. Opozice proti Gairymu začala růst. Přestože Gairyho strana, GULP, vyhrála poslední grenadské volby v roce 1976, narůstající opozice výsledek odmítla uznat pro jeho údajnou podvodnost. Tento vývoj nakonec vyústil v roce 1979 v nekrvavý státní převrat a moci se místo neoblíbené vlády chopilo Nové hnutí spojeného úsilí o sociální péči, vzdělání a osvobození (anglicky New Joint Endeavor for Welfare, Education, and Liberation Movement, zkráceně New Jewel Movement, NJM, též akronym pro Hnutí Nový klenot). Jeho předseda, populární levicový politik Maurice Bishop se stal předesedou Lidové revoluční vlády (anglicky People's Revolutionary Government, PRG). Neuspořádání svobodných voleb, spolupráce s komunistickým blokem (s Kubou a Sovětským svazem) a militarizace země (vznik Lidové revoluční armády; anglicky People's Revolutionary Army, PRA) začaly znepokojovat okolní státy, hlavně Trinidad a Tobago, Barbados, Dominiku a také Spojené státy, které se obávaly vzniku dalšího komunistického státu v karibské oblasti. Vedle toho však nová vláda představila i plán pro obnovu grenadské ekonomiky. V roce 1983 se objevily rozpory ve vládnoucí straně. Přestože Bishop spolupracoval s Kubou a Sovětským svazem, tak ho někteří členové NJM začali považovat za nedostatečně radikálního. Boj o moc mezi jednotlivými frakcemi vyvrcholil vojenským pučem. Vláda Maurice Bishopa byla svržena a moci se chopil generál Hudson Austin. Maurice Bishop byl nejprve v domácím vězení, 19. října byl pak popraven. O šest dní později (na základě výzvy generálního guvernéra a žádostí okolních východokaribských států) americký prezident Ronald Reagan nařídil invazi na ostrov a svržení režimu. Oficiálním, americkou veřejností široce přijímaným, zdůvodněním byla snaha o ochranu 800 studentů medicíny na univerzitě v Saint George's. Jednotky americké námořní pěchoty a americké armády o síle 7000 mužů (za podpory 300 vojáků z Barbadosu, Dominiky, Jamajky, Svaté Lucie a Svatého Vincence a Grenadin) po několikatýdenních bojích zatkly grenadské politické špičky i jejich kubánské poradce, evakuovaly všechny americké občany, obnovily ústavní pořádek (pozastavený PRG v roce 1979) a vrátily moc do rukou generálního guvernéra, Sira Paula Scoona, který vybral Nicolase Braithwaita, bývalého představitele Commonwealthu, aby se ujal úřadu prozatímního předsedy vlády. Byly uspořádány svobodné volby. Po vytvoření nové proamerické vlády Nové národní strany (anglicky New National Party, NNP) v čele s Herbertem Augustem Blaizem (získala 14 z 15 křesel v dolní komoře parlamentu) v prosinci 1984 se americká armáda ze země stáhla, přestože mírové síly zůstaly na ostrově až do následujícího roku. NNP zůstala u moci až do roku 1989, i když s menší převahou poté, co pět poslanců NNP v roce 1987 založilo novou stranu, Národní Demokratický Kongres (anglicky National Democratic Congress, NDC), která se stala oficiální opozicí. V srpnu 1989, po rozluce se svou stranou, založil předseda vlády Blaize novou stranu, Národní stranu (anglicky The National Party, TNP) a utvořil tak menšinovou vládu. Po jeho smrti v prosinci 1989 se jeho úřadu ujal Ben Jones. Ve volbách v březnu 1990 získal nejvíce křesel (7) Národní demokratický kongres Nicholase Brathwaita. Ten utvořil destičlennou koalici se dvěma poslanci TNP a jedním poslancem GULP a následně se stal předsedou vlády. Ve volbách v červnu 1995 zvítězila se ziskem osmi křesel Nová národní strana a vytvořila vládu pod předsednictvím Keitha Mitchella. NDC odešel do opozice. V následujících volbách v lednu 1999 získala NNP všech patnáct poslaneckých mandátů a ve volbách v listopadu 2003 udržela většinu s osmi poslanci. 7. září 2004 zasáhl zemi (poprvé od roku 1963) hurikán Ivan. Hurikán byl mimořádně silný (stupeň 4, extrémní hurikán – rychlost větru přes 210 km/h). Zemřelo 37 lidí a poškozeno či zničeno bylo 90 % budov. 14. července následujícího roku navíc zasáhl zemi hurikán Emily. Jeho síla byla menší (stupeň 1, minimální hurikán – rychlost větru okolo 120 km/h), přesto však způsobil další poškození budov. Škody dosáhly 2,5násobku ročního HDP (přibližně 3 miliardy dolarů), většina obchodů a turistických zařízení byla znovu otevřena v roce 2007. Země v roce 2007 (spolu s dalšími sedmi karibskými státy, s nimiž tvoří společný reprezentační tým Západní Indie) pořádala Mistrovství světa v kriketu. V zatím posledních volbách v červenci 2008 vyhrál se ziskem jedenácti křesel opoziční Národní demokratický kongres vedený Tillmanem Thomasem. Keith Mitchel nyní vede oficiální opozici.", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Grenada má (podle odhadu z července 2010) 107 818 obyvatel. Populační růst dosahuje 0,56 % (pro srovnání: USA – 0,89 %; EU – 0,16 %) a to i navzdory záporné migraci (-3,67 migrantů / 1000 obyvatel, dochází tedy k emigraci, odlivu obyvatel). Porodnost dosahuje 2,21 dítěte na jednu ženu, dětská úmrtnost je 11,76 úmrtí na 1000 živě narozených. Naděje dožití při narození dosahuje 72,79 let. Gramotných je 96 % obyvatel. Hlavní etnickou skupinou jsou černoši, bývalí otroci na plantážích, s 82 % populace; dalších 13 % představují mulati, míšenci bělochů a černochů; zbývajících 5 % představují běloši. Původní indiánské (Karibské) obyvatelstvo je zastoupeno v nepatrném množství.", "section_level": 2}, {"title": "Jazyky.", "content": "Oficiálním jazykem, kterým komunikuje vláda, je standardní angličtina. Většina obyvatel (asi 89 000) v běžném hovoru užívá grenadskou kreolskou angličtinu, místní dialekt angličtiny s výrazným vlivem kreolské francouzštiny. Původně široce užívanou grenadskou kreolskou francouzštinou (místním dialektem patois, antilské kreolské francouzštiny) nyní mluví jen výrazná menšina obyvatel (přibližně 2300) převážně na ostrově Carriacou. Tento jazyk na Grenadě postupně vymírá, jeho uživatelé patří převážně ke starším generacím, přičemž pokusy o znovuoživení jazyka se nesetkaly s úspěchem.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Dominantním náboženstvím je katolictví (53 % populace), protestantství představuje zbývajících 47 %. Nejpočetnějšími protestanty na Grenadě jsou anglikáni, k nimž se hlásí 13,8 % obyvatel. Přestože křesťanství má na ostrově dlouhou tradici, značná část obyvatel praktikuje též kult tzv. \"obeah\", mystické entity bílé magie schopné proklínat lidi (takové prokletí se pak, dle věřících, projeví jako duševní choroba). Tento kult není nepodobný kultu vúdú jinde v Karibiku, oba totiž pochází ze západní Afriky, odkud byli na Grenadu dováženi černí otroci.", "section_level": 2}, {"title": "Města.", "content": "Hlavním a zároveň největším městem je Saint George's s 4300 obyvateli. V jeho aglomeraci žije až 36 000 lidí. Urbanizace dosahuje 31 %. Další největší města jsou správní města jednotlivých administrativních jednotek – Gouyave s 3378 obyvateli, Grenville (2476), Victoria (2256), Saint David's (1321), Sauteurs (1320) a Hillsborough (770).", "section_level": 2}, {"title": "Vláda a politika.", "content": "Grenada je konstituční monarchií (oficiální hlavou státu je anglická královna Alžběta II., zastupována generálním guvernérem – od roku 2008 Carlyle Glean) s dvoukomorovým parlamentem. Jeho dolní komora, sněmovna reprezentantů, má 15 členů volených většinovým systémem (vítězí kandidát s nejvyšším počtem hlasů v daném volebním distriktu). V posledních volbách zvítězil poměrem 11:4 Národní demokratický kongres (National Democratic Congress) před Novou národní stranou (New National Party). Předsedou grenadské vlády je Tillman Thomas. Horní komora, senát, má 13 členů. Deset z nich je vybíráno vládou, tři jsou vybíráni opozicí. Předsedou senátu je Joan Purcell, zvolen 2008.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Mezi hlavní ekonomické přínosy patří stavebnictví, turistika (tvořící přes 20 % domácího produktu) a pěstování plodin pro export (zejména banánů nebo kakaa, zejména však koření – zázvoru, hřebíčku, muškátový květ a muškátový oříšek, který je dokonce i jedním ze symbolů vyobrazených na vlajce Grenady).", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Grenada se rozkládá na ostrově Grenada a (směrem na sever) jižní části souostroví Grenadiny, z nichž největší jsou ostrovy Carriacou, Petite Martinique a Ronde Island. Ostrovy jsou sopečného původu s množstvím termálních pramenů. Jsou hustě zalesněny a mají úrodnou půdu. Největší ostrov Grenada je pahorkatý – nejvyšší vrchol Mount Saint Catherine (hora Svaté Kateřiny) má výšku 840 m n. m. – s několika řekami. Na jeho jižním pobřeží je mnoho zátok a zálivů. V jednom takovém zálivu leží i přístav hlavního města Saint George's. Podnebí je tropické (horko a vlhko), s častými hurikány v období mezi červnem a listopadem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Grenada je ostrovní stát v Karibském moři v Malých Antilách. Nachází se v jižní části Návětrných ostrovů severozápadně od státu Trinidad a Tobago a jihozápadně od státu Svatý Vincenc a Grenadiny nedaleko venezuelského pobřeží. Rozloha Grenady je 344 km2 (patří mezi nejmenší nezávislé státy na západní polokouli), počet obyvatel je přibližně 110000. Hlavním městem je Saint George's s 4300 obyvateli.", "tgt_summary": "Grenada, offiziell Staat Grenada ([], ), ist ein Inselstaat und der Name einer hierzu gehörigen Insel der Kleinen Antillen, die geographisch zu den Inseln über dem Winde in der Karibischen See gehört. Der Inselstaat bildet einen eigenständigen Mitgliedstaat des \"Commonwealth of Nations\".", "id": 901741} {"src_title": "Stavba", "tgt_title": "Bauwerk", "src_document": [{"title": "Dočasná stavba.", "content": "Některé stavby jsou určené jen pro dočasné užití. Např. vybavení výstaviště, nebo koncertní pódium ve volné přírodě, cirkusový nebo pivní stan, mobilní stavební buňka. Dočasnou stavbou je stavba, u které stavební úřad předem omezil dobu jejího trvání.", "section_level": 1}, {"title": "Drobná stavba.", "content": "Drobnou stavbou stavba s jedním nadzemním podlažím, pokud její zastavěná plocha nepřesahuje 16 m a výška 4,5 m, která plní doplňkovou funkci ke stavbě hlavní, a stavba na pozemcích určených k plnění funkcí lesa, sloužící k zajišťování provozu lesních školek nebo k provozování myslivosti, pokud její zastavěná plocha nepřesahuje 30 m a výška 5 m; za drobnou stavbu se nepovažuje stavba garáže, skladu hořlavin a výbušnin, stavba pro civilní ochranu, požární ochranu, stavba uranového průmyslu a jaderného zařízení, sklad a skládka nebezpečných odpadů a stavba vodního díla.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba a budova.", "content": "Někdy se zaměňují slova stavba a budova.
Pojem budova podle katastrálního zákona: Budova je nadzemní stavba, která je prostorově soustředěna a navenek uzavřena obvodovými stěnami a střešní konstrukcí Stavby, které jsou určené pro bydlení nebo pro pobyt lidí jsou vždy budovy.Přísně vzato je budovou taková stavba, ve které jsou všechna podlaží obyvatelná. Jako obyvatelné se označuje takové podlaží, které je celé uzavřeno obvodovou stěnou a je dost vysoké na to, aby se v něm mohl pohybovat stojící člověk. Vysoké budovy, které nemají všechna podlaží obyvatelná, se nazývají věže. Stožáry jsou věžovité stavby, které jsou pro lepší stabilitu ukotveny k zemi pomocí lan. Rozhledna je volně stojící jednoduchá věž.", "section_level": 1}, {"title": "Stavby podle druhu.", "content": "Podle druhu lze stavby rozdělit na viz též: typologie staveb", "section_level": 1}, {"title": "Stavby podle použitého materiálu.", "content": "Podle použitého materiálu lze stavby rozdělit na", "section_level": 1}], "src_summary": "Pojem stavba podle stavebního zákona (SZ): Jako stavba se označuje také stavební dílo v době provádění. Stavbu může provádět stavebník stavějící svépomocí nebo stavební podnikatel.", "tgt_summary": "Ein Bauwerk (in der Schweiz auch eine Baute) ist eine von Menschen errichtete Konstruktion, die nur schwer lösbar mit dem Untergrund verbunden ist oder zumindest in ruhendem Kontakt mit ihm steht. ", "id": 938000} {"src_title": "Náboženství ve světě", "tgt_title": "Weltreligion", "src_document": [{"title": "Hlavní světová náboženství.", "content": "Náboženstvím je obecně nazýván vztah člověka k transcendentální skutečnosti, k něčemu, co jej přesahuje, na čem je závislý. Podle souhrnu projevů této závislosti jsou náboženství dělena na teistické: předmět náboženství je chápán osobně - bůh nebo bohové, a neteistické - buddhismus, taoismus. Polyteistické náboženství uctívá bohů více, monoteistické jen jednoho. Podle rozšíření se náboženství dělí na kmenová, národní (hinduismus, judaismus, šintoismus) a světová (buddhismus, islám, křesťanství).Podle analýzy Encyclopædia Britannica z roku 2005 vyznává křesťanství 33 % světové populace, islám 20 %, hinduismus 13 %, čínská národní náboženství 6,3 % a buddhismus 5,9 %. Ateisté a lidé bez náboženství tvoří asi 14 % populace světa, domorodá kmenová náboženství vyznává 4 % lidstva.", "section_level": 1}, {"title": "Hinduismus.", "content": "Hinduismus je nejstarším dodnes aktivním náboženstvím na světě. Má své kořeny v tradicích a dějinách Indie, kde vznikl někdy kolem roku 1800 př. n. l. Jeho stoupenci věří v jediného Boha - \"Brahma\" (absolutní duch), který je mimo lidský dosah a chápání. Hinduisté věří pouze v Brahmu, ale používají více názvů pro jeho vlastnosti. Nejpopulárnějšími názvy jsou Šiva ničitel a Višnu udržovatel. Podle hinduistických svatých knih se dodnes v Indii udržuje kastovní systém. Sám Brahma totiž podle hinduistické tradice vytvořil čtyři \"varny \"(barvy) v době stvoření světa. Kastovní systém stojí dnes v Indii sice mimo zákon, ale kastovní rozdíly stále silně ovlivňují život ve venkovských oblastech Indie. Hlavní složkou náboženství je víra v nekonečný cyklus zrození, života na zemi, smrti a opětovného zrodu. Každý člověk se v dalším životě reinkarnuje podle skutků svého předchozího života.", "section_level": 2}, {"title": "Hinduismus dnes.", "content": "Na světě je dnes každý šestý člověk hinduista. V 19. a 20. století se objevila řada reformátorů, bojujících zejména proti kastovnímu systému, který odsuzuje miliony hinduistů z nejnižší kasty tzv. nedotknutelných k chudobě. Velké komunity hinduistů dnes žijí v Západní Indii, Africe, na Srí Lance, v Guyaně, na Fidži a Bali. Největší hinduistická komunita žijící mimo Indii existuje v Británii - více než milion lidí.", "section_level": 3}, {"title": "Judaismus.", "content": "Dějiny judaismu sahají čtyři tisíce let do minulosti a nepočítáme-li hinduismus, je to nejstarší náboženství na světě. Za zakladatele svého náboženství považují Židé Abrahama. Za toho, kdo dal tvar a formu tomuto náboženství, pak Mojžíše, který vyvedl národ z egyptského zajetí. Klíčovou složkou náboženství je dodržování určitého způsobu života - dodržování rituálů a předepsaných obřadů. Zajímavostí je, že Židem se stává každý automaticky, pokud se narodí židovské matce. Židé věří, že jsou vyvoleným národem a že jim v božích záměrech připadá zvláštní úloha.", "section_level": 2}, {"title": "Judaismus dnes.", "content": "Největší židovská komunita se dnes nachází v USA. Na odchod židů z Evropy měla nepopiratelný vliv 2. světová válka, ve které zahynulo přes třicet procent světového židovstva. Z této rány se judaismus dodnes nezotavil a tuto skutečnost neovlivnil ani vznik státu Izrael v roce 1948. Stále více Židů se přiklání k světské kultuře, přestává dodržovat striktní pravidla, která jsou základem judaismu. Také počet smíšených manželství stále vzrůstá, a vzhledem k tomu, že jen necelá polovina dětí z těchto manželství zůstává u židovské víry, je budoucnost této komunity problematická.", "section_level": 3}, {"title": "Buddhismus.", "content": "Buddhismus je učení, které existuje více než dva a půl tisíce let. Buddhisté věří v cyklus zrození, života a smrti. Věří také, že z tohoto sledu je možno se vymanit a dosáhnout nirvány. Buddha - Siddhártha Gautama se narodil pravděpodobně roku 560 př. n. l. Jeho učení hlásá nenásilí, soucit, snahu o dosažení moudrosti. Po Buddhově smrti se učení rozdělilo na dvě hlavní školy buddhistického myšlení - théravádový a mahájánový. Théravádový buddhismus je způsob cesty ke spáse, užívaný hlavně mnichy. Mahájánový buddhismus pohlíží na Siddhárthu Gautamu jako na nadpřirozenou bytost. Věří také, že existovalo, existuje a bude existovat mnoho dalších \"Buddhů\". Mahájánový buddhismus je rozšířen hlavně v Japonsku, Koreji, Číně, Mongolsku, Tibetu a Nepálu.", "section_level": 2}, {"title": "Buddhismus dnes.", "content": "Dnes dochází k oživení buddhismu v mnoha zemích, ve kterých bylo ve 20. století potlačováno. Buddhismus vzkvétá v Číně, v Mongolsku, Tibetu. V Bhútánu a v Myanmaru je dokonce státním náboženstvím. V posledních letech se také obrátilo na tuto víru i několik milionů indických \"nedotknutelných\".", "section_level": 3}, {"title": "Křesťanství.", "content": "Křesťanství je dnes největším náboženstvím na světě. Odhaduje se, že celkový počet jeho vyznavačů jsou více než dvě miliardy věřících, rozdělených do více než dvaceti tisíc různých sekt či církví. Je to náboženství monoteistické, vzniklé v 1.st. v Palestině po ukřižování Ježíše Nazaretského. Jeho učení se rozšířilo nejprve v Jeruzalémě v židovském prostředí a posléze i v prostředí pohanském v celé římské říši. Posvátnou knihou křesťanů je soubor spisů, nazývaný Bible - Písmo svaté - o kterém křesťané věří, že obsahuje pravdy Bohem zjevené. Bible má dvě části - Starý zákon převzatý z judaismu a Nový zákon, kterým byla ve 2. st. Bible doplněna.", "section_level": 2}, {"title": "Křesťanství dnes.", "content": "Církev je rozdělena na východní a západní větev. Přes snahu o sblížení hlavních křesťanských církví je tato stále rozdělena na ortodoxní převládající na Předním východě, a církve katolické, protestantské (evangelické), převažují spíše na Západě.", "section_level": 3}, {"title": "Islám.", "content": "Islám je monoteistické náboženství, vzniklé v 6. st. v oblasti dnešní Saúdské Arábie. Posvátnou knihou islámu je Korán, který definuje způsob života věřících - muslimů - jak po světské tak i duchovní stránce. Muslimové věří, že jediný bůh Alláh posílal čas od času proroky jako byli Abrahám, Mojžíš a Ježíš, aby ukázali lidem, jak mají žít. Protože jejich poselství nebyla dostatečně oceňována, poslal Alláh posledního a největšího proroka Muhammada, tomu odhalil svou vůli v řadě zjevení, která pak byla bezchybně zaznamenána v Koránu.", "section_level": 2}, {"title": "Islám dnes.", "content": "Islám je dnes nejrychleji rostoucím náboženstvím a stále získává další konvertity a to jak v západní Evropě, tak v USA. Největší muslimská komunita žije v Indonésii, kde tvoří přes 90 % obyvatelstva. Ve východní Evropě existují velké muslimské komunity zejména v Albánii, Makedonii a jižních státech dřívějšího Sovětského svazu. Muslimové dnes převažují ve třiceti zemích světa a v dalších zemích jako v Nigérii, Indii, na Filipínách či v severozápadní Číně tvoří podstatnou část obyvatelstva.", "section_level": 3}, {"title": "Zoroastrismus.", "content": "Zoroastrismus (dnes zvaný pársismus) je založen na učení perského proroka Zarathuštry. Datum jeho narození se odhaduje kolem roku 1000 př. n. l. Toto staroperské náboženství učí, že veškerá existence je založena na neustálém boji bohem dobra nazývaným Ahura Mazda a bohem zla - jeho dvojčetem - jménem Angra Mainju. Tento dualismus tvoří jádro zoroastrismu. Stoupenci tohoto učení pevně věří v konečné vzkříšení, poslední soud, muka v pekle a radost v nebi. Tato víra nalezla zřejmý ohlas v judaismu, křesťanství i islámu. Zajímavostí je, že zoroastrovské kněžství je dědičné, kněžské rodiny po staletí udržují náboženské poznání. Mudrc či mág, který sledoval hvězdu z východu až k novorozenému Ježíškovi byl skoro jistě zoroastrovec.", "section_level": 2}, {"title": "Zoroastrismus dnes.", "content": "V současnosti je počet vyznavačů zoroastrismu nízký, což je způsobeno dlouhým pronásledováním a postupnou konverzí k islámu. Odhaduje se, že na světě žije mezi 124 000 a 190 000 zoroastristů. Z toho však většina nežije v Íránu, ale v Indii, kam emigrovali po pádu Sásanovské říše a kde jsou známí jako Pársové. V původní vlasti Íránu žijí ve městech Teherán, Jazd, Kermán a Kermánšáh, kde mluví zvláštním dialektem perštiny, a ve střední Asii. Komunity zoroastristů existují i v Pákistánu, Severní Americe a Austrálii.", "section_level": 3}, {"title": "Sikhismus.", "content": "Sikhismus založil Guru Nának, narozený r. 1469 v Talávandí, v indickém Paňdžábu, dnešním Pákistánu. Vážil si jak hinduismu tak islámu. Věřil, že žádné z obou náboženství neříká pravdu o Bohu. Jeho poselství zahrnovalo mnoho vážených hinduistických i muslimských vět a jiné naopak ignorovalo. Sikhismus klade důraz na osobní vztah k bohu, hlásá, že existuje neustálý cyklus zrození, života a smrti, kterým musí procházet každý. Cílem duše je návrat k bohu, proto se jedinec musí ukáznit, žít podle určitých pravidel a mravních zásad. Především však musí žít skromně a neustále sloužit druhým. Náboženským střediskem je Zlatý chrám v Amritsaru.", "section_level": 2}, {"title": "Sikhismus dnes.", "content": "V roce 1947 byl Paňdžáb, vlast sikhismu, rozdělen a dva miliony šest set tisíc sikhů se z části, která připadla Pákistánu, přestěhovala do Indie. Mnoho sikhů odešlo do Británie a USA. Stále méně z nich dodržuje tradice, např. dohodnuté sňatky. Také se stále méně sikhů žijích mimo Paňdžáb učí jazyku svých předků, což vede ke stále menší úctě k původnímu \"čistému\" sikhismu.", "section_level": 3}, {"title": "Další duchovní směry.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Taoismus.", "content": "Kořeny tohoto světového názoru pocházejí z doby kolem 2000 let př. n. l., takže jde o nejstarší náboženství Číny. Jeho název je odvozen z čínského znaku pro \"tao\" - cesta. Tao je však podle starověkých čínských myslitelů více než cesta, je to také zdroj všeho, co na světě existuje. stejně jako v konfucianismu vytvářejí obě přírodní síly - jin a jang - svou vzájemnou interakcí energii života. Všechen život pak umožňuje \"čchi\", životní energie či dech vesmíru, který se vyskytuje ve všem a v každém. Taoisté proto používají různá dechová cvičení a jógu a snaží se udržet vyrovnaný způsob života, aby si zachovali své \"čchi\", neboť ustane-li jejich \"čchi\", ustane i jejich život.", "section_level": 3}, {"title": "Konfucianismus.", "content": "Přesně řečeno není konfucianismus náboženství, nýbrž způsob života zde na zemi. Tento mravní kód sestavil Kchung-fu-c ́ (asi 551-479 př. n. l.), na Západě známý jako Konfucius. Ten učil, že nebe a země by byly v souladu, kdyby každý poslouchal ty nad ním a spravedlivě jednal s těmi, kdo jsou pod ním. V konfuciánském systému se vše skládá z principu \"jin\" (ženského) a \"jang\" (mužského), přičemž ženský princip je receptivní a poddajný, zatímco mužský princip je aktivní a nepoddajný. Oba tyto principy je potřeba udržovat v rovnováze. To pak přinese dobrou úrodu, prosperitu a štěstí.", "section_level": 3}, {"title": "Šintoismus.", "content": "Šintoismus má svůj domov v Japonsku a znamená \"cesta bohů\". Přesný původ šintoismu není znám. Jeho podstatu tvoří uctívání tzv. \"kamiů\" - duchů a bohů. Těch podle této víry existuje asi 80 milionů. Hlavním \"kami\" je sluneční bohyně Amaterasu. Naučila Japonce pěstovat rýži a tkát látky. Bůh Tenman je uctíván hlavně u studentů jako bůh učenosti, bohem rýže je Inari, Hačiman je bohem války a válečníků. Šintoismus má mnoho svátků, hlavní svátky se slaví na Nový rok, v době sázení rýže na jaře a v době sklizně na podzim. Kněží ve svatyních obětují určitým \"kami\" obětinu v podobě \"koňské hlavy\", neboť podle této víry koně byli posly bohů.", "section_level": 3}, {"title": "Bahaismus (Bahá'í).", "content": "Bahaismus vznikl v Íránu. Jde o jedno z nejnovějších světových náboženství, které má dnes údajně přes sedm milionů členů. Založil ho Mírzá Alí Muhammad (1819–1850), ší'itský muslim, který se prohlásil za prvního z pokračovatelů proroků v linii Muhammada. Bahá'ismus tvrdí, že Bůh, který je transcendentní a nepoznatelný, poslal mnoho poslů či proroků: Kršnu, Buddhu, Krista a také Muhammada. Každý z nich založil jedno světové náboženství. Podstata tohoto učení je víra, že jedině odmítnutím světového řádu, založeném na množství států a mnohosti náboženství dosáhne lidstvo duchovní moudrosti. Zdůrazňuje boží jednotu, uznává jednotu proroků, a vyznává princip celistvosti a jedinosti lidstva. Stejně jako v islámu je v bahá'ismu zásadní modlitba, provádí se třikrát denně, zákaz alkoholu a drog, cizoložství a předmanželského sexu. Na rozdíl od islámu se věřící modlí obráceni tváří k Akře v Izraeli, kde je pochován velký prorok Bahá'u'lláh.", "section_level": 3}], "src_summary": "Náboženství je názor určité skupiny lidí na otázku, jak vznikl a jak funguje svět. Většina věří v nadlidské či nadřazené síly, ukryté v osobě bohů (např. hinduismus) nebo jen jednoho boha (např. křesťanství, islám, židovství), jiná náboženství nemají žádného, protože věří, že existence světa je jen nevysvětlitelná náhoda (např. buddhismus). Část světové populace jsou tzv. ateisté. Ateismus je absence víry v jakéhokoli boha nebo nadpřirozené síly, které by měly ovlivňovat vznik a běh světa.", "tgt_summary": "Bei der Bezeichnung Weltreligion handelt es sich um einen Begriff, der vielfältige Religionen in ein grobes Raster einordnet, die sich beispielsweise durch die hohe Anzahl ihrer Anhänger, die überregionale Verbreitung und/oder ihren universalen Anspruch auszeichnen. ", "id": 326105} {"src_title": "Fotografický film", "tgt_title": "Fotografischer Film", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Předchůdcem fotografického filmu byla fotografická deska. Na skleněnou nebo cínovou desku byla nanesena světlocitlivá emulze stříbrných solí. První ustálenou a světlu odolnou fotografii na cínové desce pořídil roku 1826 vynálezce a fotograf Nicéphore Niépce pomocí naneseného citlivého asfaltu. První skleněné desky publikoval roku 1847 Niepce de St. Victor. První negativ na skleněnou desku pořídil v roce 1839 vynálezce John Herschel. Byl také první, kdo použil pojmy \"negativ\" a \"pozitiv\" a snímek. Desky byly opatřeny kolodiovým povlakem, který se musel za mokra exponovat. Od roku 1871 probíhaly pokusy objevit suchý fotografický materiál. Na přelomu století se nakonec podařilo zjednodušit fotografický proces objevem suchých panchromatických desek A. Miethem a A. Traubem s kompletní a korektní škálou šedé barvy. Roku 1904 v Lyonu bratři Lumièrové představili první autochromové desky, které se daly reprodukovat barevným tiskem. S těmito deskami začali experimentovat například Edward Steichen, Jacques Henri Lartigue nebo Heinrich Kühn. Papír jako pružný a flexibilní „film“ používal již okolo roku 1816, na počátku fotografických experimentů Nicéphore Niépce nebo v roce 1840 William Fox Talbot pro výrobu papírových negativů – takzvaných \"slaných papírů\". První film z celulózy jako substrátu vyrobil v roce 1868 John Wesley Hyatt a byl patentován ve Spojených státech. Lepší celuloidový film vyvinul v roce 1887 americký reverend Hannibal Goodwin pro Thomase Edisona a také jej patentoval jako metodu na výrobu transparentního pružného svitkového filmu, který spočíval v principu vrstvy želatiny bromidu stříbrného na celuloidu (nitrocelulóze). Dne 2. května 1887 reverend Goodwin po dlouhé řadě pokusů a testů patent přihlásil. Patent byl však na jedenáct let zdržen kvůli nejasně sepsané a podané přihlášce patentu, ale nakonec mu byl po dlouhých soudních sporech s firmou Eastman Kodak uznán 13. září 1898, kdy dostal označení \"Patent číslo: 610861\". George Eastman existující patenty ignoroval, a vedl dlouhý soudní proces, za což byl odsouzen k vysoké odměně vyplácené Goodwinovi.", "section_level": 1}, {"title": "Polaroid.", "content": "Instantní (okamžitý) film, představený společností Polaroid v pozdních čtyřicátých letech 20. století, poskytuje fotografie během několika sekund nebo minut od pořízení obrázku, s použitím fotografického přístroje navrženého speciálně pro tento účel. V instantním filmu jsou emulze a zpracovávající chemické látky spojeny v obsažené obálce nebo na samotném fotografickém papíru. Expozice, vyvolání i kopie na speciální papír se odehrávají uvnitř těla fotoaparátu. Polaroid, vůdčí výrobce tohoto typu filmu, používá běžnou emulzi halogenidů stříbra. Po expozici a vytvoření negativního obrazu je negativ stlačen s fotografickým papírem a chemickými reaktanty, závojové činidlo přenese negativní obraz do fotografického papíru, čímž vytvoří jeho pozitivní obtisk. Také v 35milimetrovém formátu se vyrábí množství instantních filmů, a to jak černobílých, tak barevných.", "section_level": 2}], "src_summary": "Fotografický film je plastový pás z polyesteru, nitrocelulózy nebo acetátu celulosy, pokrytý tenkou vrstvou emulze obsahující světlocitlivé halogenidy stříbra vázané v želatině, s rozdílnou velikostí krystalů, určující citlivost a zrnitost (rozlišení) filmu. ", "tgt_summary": "Ein fotografischer Film ist das lichtempfindliche Aufnahmemedium einer Analogkamera (Fotoapparat für die Fotografie) oder einer analogen Filmkamera. Der Begriff ist von der ursprünglichen Bedeutung des Begriffs \"Film\" als einer dünnen Schicht auf einem anderen Material abgeleitet. ", "id": 1752135} {"src_title": "Luis Buñuel", "tgt_title": "Luis Buñuel", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, dětství a studium.", "content": "Jeho otec, Leonardo Buñuel González, v mládí odjel jako voják na Kubu, kde po skončení služby založil železářství, v důsledku čehož značně zbohatl. Po návratu do Španělska se ve třiačtyřiceti letech oženil s tehdy osmnáctiletou Mariou Portoles. Na jejich svatební cestě v Paříži, v hotelu Ronceray, byl Luis počat. Narodil se v Calandě, aragonské vesnici s tehdy asi pěti tisíci obyvateli, jako první z celkem sedmi sourozenců. Pár měsíců po jeho narození se rodina přestěhovala do Zaragozy, kde Luis vyrůstal ve velmi dobrých podmínkách – jeho otec patřil k nejbohatším lidem ve městě. V roce 1907 nastoupil na jezuitskou kolej Colegio del Salvador, na kterou, navzdory její přísnosti a archaické struktuře, měl poměrně dobré vzpomínky. V roce 1915 přestoupil na státní lyceum a po maturitě, roku 1917, byl na doporučení senátora dona Bertolomé Estebana přijat do madridské Studentské rezidence, kde na přání svého otce začal s inženýrským studiem agronomie. Poté, co se dozvěděl, že v zahraničí hledají lektory španělštiny, přešel na studium literatury, filosofie a historie, protože jen tak měl naději, že bude jako lektor vybrán. V roce 1922 začaly být ve Španělsku vydávány práce Sigmunda Freuda, které v Buñuelovi okamžitě vzbudily také velký zájem o psychoanalýzu. Během doby studia si našel celou řadu nových přátel, přičemž nejbližší mu byli Federico García Lorca a Salvador Dalí.", "section_level": 2}, {"title": "Paříž, surrealismus, první filmy.", "content": "V roce 1925 byla pod záštitou Společnosti národů vytvořena organizace \"Societé internationale de cooperation intellectuelle\" (Mezinárodní společnost pro intelektuální spolupráci) a Buñuel se stal tajemníkem španělského představitele Eugenia d’Ors. V důsledku toho odjíždí do Paříže, kde se s velkým zaujetím začíná zabývat filmem. Nejenže pravidelně navštěvoval biograf, někdy až třikrát denně (přičemž ho nejvíce oslovil snímek Friedricha Murnaua \"Unavená smrt\"), ale zapsal se také do hereckého kurzu pořádného Jeanem Epsteinem. Při natáčení jeho \"Mauprata\" mu bylo umožněno zastávat nejrůznější pomocné práce, díky čemuž poprvé nahlédl do technického pozadí realizace filmů. Přitom se seznamuje s kameramanem Albertem Duvergerem, který pro něj později točil Andaluského psa a Zlatý věk. V Paříži se začíná přibližovat surrealismu, velmi ho oslovila kupříkladu \"La Révolution Surréaliste\", a to především pro svojí otevřenost. Přímý kontakt se surrealistickou skupinou však zahájí až po natočení svého prvního filmu. V roce 1928 už patřil v oblasti filmu mezi Španěly k nejznalejším. Při jedné ze svých návštěv Španělska například vedl ve Studentské rezidenci o filmu přednášku, dostal také několik nabídek k realizaci menších snímků. Z nich však z finančních důvodů nebyl realizován žádný. Svůj skutečně první film, nazvaný \"Andaluský pes\", natočil v roce 1929, poté co společně se Salvadorem Dalím ve Figueresu napsali scénář. Kladli si přitom za cíl zachytit nevědomé procesy, nepoužít nic, co by mohlo být jakkoli vysvětleno. Po zveřejnění filmu, v červenci téhož roku, se mu dostalo vřelého uznání z řad surrealistů a Buñuel byl přijat do skupiny kolem André Bretona. O několik měsíců později začal práci na dalším filmu, který nazval \"Zlatý věk\". Navzdory původnímu plánu byl tentokrát podíl Dalího, pro vzájemnou nejednotnost, minimalizován. Výsledný hodinový film byl poprvé uveden na konci listopadu 1930 a vyvolal skutečný skandál. Scény s kostrami duchovních, otcem, jenž zastřelí svého syna nebo s biskupem vyhozeným z okna rozběsnily diváky z pravicově orientovaných sdružení jako \"Liga vlastenců\" nebo \"Protižidovská liga\", kteří poté zdemolovali promítací sál. V rámci zachování veřejného pořádku policejní prefekt Chiappe 10. prosince film zakázal.", "section_level": 2}, {"title": "Amerika a Španělsko.", "content": "V roce 1930 přijal nabídku Metro-Goldwyn-Mayer jet do USA a seznámit se s tamější filmovou technikou. Po několika zajímavých náhledech do hollywoodské práce se v dubnu 1931 vrací do Španělska, kde o rok později natočil svůj třetí film \"Las Hurdes – Země bez chleba\", dokument zobrazující zoufalou bídu domorodých Hurdů. I v tomto případě ale zůstal zneuznán – film byl ve Španělsku zakázán. Nadcházející občanská válka práci na filmu značně ztěžovala. Následný historický vývoj mu na příštích deset let znemožnil věnovat se samostatné režisérské činnosti. Roku 1934 dostal místo vedoucího dabingu u Warner Brothers v Madridu a produkoval různé komerční filmy. V tomtéž roce se také oženil s Francouzkou Jeanne Rucar. Po vypuknutí občanské války se v Ženevě setkal s republikánským ministrem zahraničních věcí, který ho požádal, aby odjel do Francie a byl nápomocen tamějšímu velvyslanci. Buñuel žádosti vyhověl a v Paříži, kde se mimo jiné staral o shromažďování republikánských propagandistických filmů, zůstal až do konce války. V roce 1939 odjel opět do USA, kde měl působit jako historický poradce u filmu \"Cargo of Innocence\". Vzápětí byl však vydán zákaz natáčení jakýchkoli filmů o španělské válce, a tak se ocitl bez uplatnění. Odjíždí tedy do New Yorku, kde byl přijat do Musea moderního umění a pracoval zde na výběru a distribuci filmů antinacistické propagandy. Roku 1942 tamější katolický představitel využil svého vlivu a s ohledem na Dalího knihu „Tajný život Salvadora Dalího“, v níž byl Buñuel označen za ateistu a komunistu, zařídil jeho propuštění. V roce 1944 se vrací do Los Angeles a stará se zde o španělské verze filmů z produkce Warner Brothers.", "section_level": 2}, {"title": "Mexiko.", "content": "V roce 1946, ve věku 46 let, dostal nabídku natáčet v Mexiku. Přijal a tím začalo jeho nejproduktivnější období. Natočil zde dvacet filmů — všechny v poměrně omezených podmínkách, s malými náklady a s velmi krátkou natáčecí dobou (nepřesáhla 24 dní). Prvním snímkem byl \"Gran Casino\", jehož neúspěch ho však zanechal na dva a půl roku bez práce a bez prostředků. Změnu přinesl v roce 1949 film \"Flamendr\", jenž se naopak těšil velkému komerčnímu úspěchu. Následujícím projektem byli \"Zapomenutí\", příběh z chudého mexického předměstí, který v zemi svého vzniku vyvolal ostře kritické reakce, byl označen jako protimexický a některé organizace dokonce požadovali Buñuelovo vyhoštění. Naproti tomu na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes slavil velký úspěch a dostal dokonce cenu za režii. Poté se i v samotném Mexiku situace poněkud uklidnila a film začal být přijímán. Obecně je to jeden z Buñuelových nejúspěšnějších filmů. Dále v poměrně rychlém sledu točil filmy, kterými si již v Mexiku vydobyl pevnou pozici. Mezi nimi například příběh paranoika \"On\", \"Zločinný život Archibalda de la Cruz\" (s herečkou českého původu Miroslavou Stern) nebo \"Nazarín\".", "section_level": 2}, {"title": "Další práce.", "content": "V roce 1960 zahájil spolupráci s producentem Gustavem Alatristem, který mu ponechal úplnou volnost, jedinou podmínkou bylo, že se bude natáčet ve frankistickém Španělsku. To vyvolalo především v řadách republikánských exulantů poněkud rozhořčení, nicméně výsledný film, \"Viridiana\", nezklamal. Ve Španělsku způsobil skandál a byl zakázán, naproti tomu v Cannes byl oceněn Zlatou palmou. Další dva filmy produkované Alatristem, tentokrát realizované v Mexiku, byly \"Anděl zkázy\" a \"Šimon na poušti\". Mezitím ve Francii vznikl \"Deník komorné\", při němž poprvé spolupracoval s Jean-Claude Carrièrem, který se stal jeho dvorním scenáristou, podílel na psaní scénářů pro všechny následující Buñuelovy francouzské filmy (tedy všechny kromě \"Tristany\", která se natáčela ve Španělsku). V roce 1969 natáčí \"Mléčnou dráhu\", první část z umělecké trilogie, kterou dále tvoří, Oscarem oceněný, \"Nenápadný půvab buržoazie\" a \"Přízrak svobody\". V této trojici filmů, zpracovaných podle původních motivů, dovádí k dokonalosti svůj specifický umělecký projev a dosahuje svého tvůrčího vrcholu. Jeho poslední film \"Ten tajemný předmět touhy\", vznikl až poté, co byl režisér svými přáteli k práci přemluven, protože původně už dál natáčet nechtěl. Zajímavostí filmu je hlavní postava – mladá žena Conchita, kterou ztvárňují hned dvě charakterově odlišné herečky – Carole Bouquet a Ángela Molinová. V roce 1982 vydal knihu vzpomínek \"Do posledního dechu\", kterou podle jeho vyprávění sepsal Jean-Claude Carrière. Rok na to v Ciudad de México, pravděpodobně na následky cirhózy jater, umírá.", "section_level": 2}, {"title": "Buñuel a jeho filmy.", "content": "Své tvůrčí období započal na poli umělecké avantgardy. Jeho první film, vytvořený společně s přítelem Salvadorem Dalím, znamenal mezník v historii světové kinematografie. Andaluský pes se společně se Zlatým věkem stali klasickými díly surrealistického filmu. V obou pracích se silně odráží vliv Freudových teorií – velký důraz je kladen na oblast nevědomí. Spolu s tím vyniká společensky kritický faktor. Ačkoli v dalších obdobích tvořil filmy komerční, nedá se říct, že by se surrealistické elementy z jeho tvorby nadobro vytratily. Naopak, setkávat se s nimi můžeme i v jeho pozdějších pracích, samozřejmě v umírněné podobě. Ne všem jeho záměrům byla ale vždy umožněna realizace, například v Zapomenutích zamýšlel bez nějakého zvláštního důvodu nechat na lešení budovy v pozadí rozmístit symfonický orchestr. Producent však tomuto plánu zamezil. Velmi podstatným prvkem v jeho tvorbě je sen, jímž byl velmi fascinován. Sám prohlásil, že kdyby si mohl vybrat co bude posledních dvacet let života dělat, spokojil by se s dvěma hodinami aktivního života denně a zbytek by prosnil, za podmínky, že by si všechno pamatoval. Rovněž postavy ve svých filmech nechával snít velmi často, ať už ve spánku nebo při denním snění. S oblibou také činil hranici mezi snovými a reálnými sekvencemi maximálně neurčitou. Obzvlášť oblíbeným materiálem byly pro Buñuela náboženské motivy – ať už se v jeho filmech objevují jen okrajově, nebo jsou ústředním tématem (Mléčná dráha). Pro mnohdy kritické vyznění těchto scén bývá často pokládán za tvrdého odpůrce náboženství. Jeho vztah k němu byl však velmi specifický. Sám se považoval za ateistu, ale osobně se přátelil s několika duchovními, i jeho manželka byla hluboce nábožensky založená. Obecně se dá říci, že ho víra spíše přitahovala, odsuzoval ale organizované náboženství a přehnané nároky a vliv katolické církve. Základem jeho práce byl přesný scénář. Ačkoli divák může mít dojem, že některé scény jsou výsledkem režisérovy improvizace, zpravidla bylo vše promyšleno do nejmenších detailů. Na scénáři pracoval osobně, ale vždy ve spolupráci s ještě dalším scenáristou – ať už to byl v posledním desetiletí věrný Jean-Claude Carrière, nebo dříve Julio Alejandro či Luis Alcoriza. Jeho způsob natáčení byl nesmírně ekonomický. S nechutí opakoval záběry a často se spokojil hned s prvním, natáčecí doba byla tedy vždy velmi krátká. Preferoval také delší pasáže bez zbytečných střihů a to vše se odrazilo na spotřebě materiálu – nepřekročila 20000 metrů filmového pásu za film. Také závěrečný střih běžně trval pouhé dva dny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Luis Buñuel Portolés (22. února 1900, Calanda – 29. července 1983, Ciudad de México) byl španělský filmový režisér tvořící nejvíce v Mexiku a ve Francii. Je považovaný za jednu z nejvýznamnějších osobností dějin kinematografie.", "tgt_summary": "Luis Buñuel Portolés (* 22. Februar 1900 in Calanda, Spanien; † 29. Juli 1983 in Mexiko-Stadt, Mexiko) war ein mexikanischer Filmemacher spanischer Herkunft, der gegen Ende der Stummfilmzeit als surrealistischer Regisseur bekannt wurde. Er zählt zu den bedeutendsten Filmregisseuren des 20. Jahrhunderts. Buñuel arbeitete mit Salvador Dalí und der Pariser Surrealisten-Gruppe um André Breton und Meret Oppenheim zusammen. Das bekannteste Werk aus dieser Zeit ist der Film \"Un chien andalou\" \"(Ein andalusischer Hund)\" aus dem Jahr 1929. Eines der zentralen Themen seiner Filme ist der Kampf gegen ein in sinnloser Wiederholung erstarrtes Bürgertum, wie beispielsweise in \"Der Würgeengel\" und \"Der diskrete Charme der Bourgeoisie\".", "id": 1657713} {"src_title": "Obžaloba", "tgt_title": "Anklage", "src_document": [{"title": "Podání obžaloby.", "content": "V České republice podle aktuálně účinného trestního řádu obžalobu může podat pouze státní zástupce, jestliže výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud. K obžalobě se připojí spisy shromážděné v přípravném řízení a o jejím podání se vyrozumí obviněný, obhájce a poškozený, popř. poškození. Obžaloba je promítnutím obžalovací zásady, podle které je trestní stíhání před soudy možné právě pouze na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce. Tím je garantováno oddělení rolí státu v trestním řízení mezi státní zastupitelství, které trestní stíhání před soudem iniciuje, a soud, který o věci nestranně a nezávisle rozhoduje. Z obžalovací zásady dále vyplývá, že soud může rozhodnout pouze o skutku, který je uveden v žalobním návrhu obžaloby, obžaloba může být podána jen pro skutek, pro který bylo proti obviněnému zahájeno trestní stíhání (sděleno obvinění). Proti podání obžaloby nemůže obviněný brojit žádnými opravnými prostředky, o podané obžalobě musí soud rozhodnout. Státní zástupce může vzít obžalobu zpět až do doby, než se soud prvního stupně odebere k závěrečné poradě; po zahájení hlavního líčení tak může učinit jen tehdy, pokud obžalovaný netrvá na jeho pokračování. Zpětvzetím obžaloby se věc vrací do stadia přípravného řízení. V současné praxi jsou případy zpětvzetí obžaloby poměrně vzácné.", "section_level": 1}, {"title": "Náležitosti obžaloby.", "content": "Obžaloba musí obsahovat:", "section_level": 1}, {"title": "Rozhodnutí o podané obžalobě.", "content": "Pro soud není právní kvalifikace žalovaného skutku státním zástupcem závazná. Rozhoduje o daném skutku, který může posuzovat jako jiný trestný čin. Podanou obžalobu spolu s předloženými spisy soud nejprve přezkoumá z hlediska, zda poskytuje spolehlivý podklad pro další řízení, prověří, zda je k projednání věci příslušný, zda v přípravném řízení nedošlo k závažným procesním vadám, které nelze napravit v řízení před soudem, a zda byly v přípravném řízení objasněny základní skutečnosti, bez kterých nelze provést hlavní líčení a rozhodnout v něm. Shledá-li pro to soud důvody, může nařídit předběžné projednání obžaloby, jinak ve věci nařídí hlavní líčení. Od nařízení hlavního líčení se pro obviněného používá označení obžalovaný.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obžaloba je v trestním řízení rozhodnutím svého druhu, kterým je na základě výsledků přípravného řízení postaven obviněný před soud. Pojem obžaloba někdy bývá rovněž používán k označení státního zástupce (dříve prokurátora), který jako veřejný žalobce v postavení procesní strany před soudem obžalobu zastupuje. Při kontradiktorním pojetí trestního řízení je trestní soudní proces chápán jako druh určitého sporu strany obžaloby a strany obhajoby, k jehož rozhodnutí je povolán soud.", "tgt_summary": "Anklage (auch öffentliche Klage genannt) wird in einem Strafverfahren von der Anklagebehörde (in vielen Staaten die Staatsanwaltschaft) erhoben, wenn nach dem durchgeführten Ermittlungsverfahren ein hinreichender Tatverdacht besteht, dass ein Beschuldigter eine strafbare Tat begangen hat. ", "id": 297296} {"src_title": "Fotoaparát", "tgt_title": "Fotoapparat", "src_document": [{"title": "Clona a hloubka ostrosti.", "content": "Otvor pro vstup světla je vybaven \"clonou\", umožňující měnit jeho velikost a tím ovlivňovat množství vnikajícího světla a tím i výslednou světlost fotografované scény. Zároveň platí, že čím je otvor menší, tím je paprsek dopadající ze zachytávaného objektu užší, a jeho obraz je tudíž na výsledném snímku ostřejší – se vzrůstajícím zacloněním tedy roste hloubka ostrosti (oblast před i za zaostřeným místem, v níž se budou předměty stále jevit jako ostré). Vzhledem k tomu, že množství dopadajícího světla závisí i na ohniskové vzdálenosti objektivu (ta v praxi určuje „přiblížení“, neboli prostorový úhel, který bude fotoaparát snímat), neuvádí se clona v absolutních jednotkách, ale používá se tzv. clonové číslo, které vyjadřuje poměr ohniskové vzdálenosti (značené \"f\") a otevření clony. Minimální hodnota clonového čísla se označuje jako světelnost objektivu.", "section_level": 1}, {"title": "Závěrka.", "content": "Dalším důležitým prvkem fotoaparátu je \"závěrka\", jejímž primárním úkolem je bránit dopadu světla na citlivou vrstvu ve chvíli, kdy se nefotografuje. Doba otevření závěrky při expozici také ovlivňuje snímek – čím déle je závěrka otevřena (tato doba se nazývá \"expoziční čas\"), tím více světla dopadne na citlivou vrstvu. Současně ale delší časy expozice způsobují \"pohybovou neostrost\" – rozmazání objektů, které se za dobu otevření závěrky pohnuly. Krátká expoziční doba naopak dokáže velmi rychlé děje „zmrazit“, a zachytit z nich jen jeden krátký okamžik.", "section_level": 1}, {"title": "Objektiv.", "content": "Pro správné vykreslení fotografie je třeba fotoaparát také zaostřit, aby se sbíhající se paprsky z objektivu potkaly právě v místě, kde dopadají na citlivou vrstvu. (Pokud by se setkaly před ní nebo za ní, neprojeví se bod na objektu na snímku jako bod, ale jako rozmazaný kroužek – snímek bude neostrý.) To se řeší ostřícím mechanismem na objektivu, který zjednodušeně vyjádřeno posune celou optickou soustavu dopředu nebo dozadu tak, aby se paprsky sbíhaly právě na citlivé vrstvě. (Výjimkou jsou aparáty s tzv. \"fix focusem\" – to jsou nejčastěji kompaktní aparáty nebo mobilní telefony, u nichž je clonový otvor tak malý, že dopadající paprsky jsou dostatečně úzké k vykreslení většiny předmětů v rozumné vzdálenosti.) Ostření může být ponecháno na obsluze, moderní přístroje ale disponují možností automatického ostření (autofokusu). To může být dvojího druhu: aktivní (kdy si fotoaparát sám vzdálenost změří například pomocí odrazu infračerveného paprsku od objektu, a podle zjištěného výsledku zaostří) nebo pasivní (kdy fotoaparát ostří „od oka“, projíždí rozsah zaostření a měří kontrast zachycené scény; nejostřejší scéna má také největší kontrast). Protože aktivní autofokus má několik nevýhod – má problémy například s focením skrz sklo, vylučuje možnost výměny objektivů a použití „zvětšovacích“ předsádek a podobného vybavení – používá se pouze v kompaktních fotoaparátech, zatímco zrcadlovky jsou vybavovány výhradně ostřením pasivním, kdy všechno měření probíhá přes objektiv (through the lens – TTL) a objektivy je tudíž možno měnit. Pasivní ostření nefunguje při nedostatku světla. V těch případech je pak nutno ostřit ručně; některé fotoaparáty též pro ten účel mají miniaturní přisvětlovací lampy. Funkci pomocného přisvětlení scény infračerveným paprskem pro zaostřování mají vestavěny také některé kvalitní externí blesky.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení fotoaparátů.", "content": "Fotoaparáty je možné rozdělovat několika způsoby:", "section_level": 1}, {"title": "Paralaxa.", "content": "Nevýhodou hledáčkových fotoaparátů a dvouokých zrcadlovek je tzv. \"paralaxa\" – prostorový rozdíl mezi pohledem fotografa před pořízením záběru a výsledným snímkem. Při delší snímací vzdálenosti je efekt paralaxy zanedbatelný; na krátké vzdálenosti (méně než zhruba 1 metr) se již paralaxa začne projevovat a pro fotografa je obtížnější s jistotou zakomponovat scénu nebo předmět. Není-li paralaxa vyrovnána, scéna na snímku je posunuta oproti záměru.", "section_level": 2}, {"title": "Příslušenství.", "content": "Příslušenství k fotoaparátům:", "section_level": 1}], "src_summary": "Fotoaparát je zařízení sloužící k pořizování a zaznamenání fotografií. Každý fotoaparát je v principu světlotěsně uzavřená komora s malým otvorem (nebo nějakou složitější optickou soustavou – objektivem), jímž dovnitř vstupuje světlo, a nějakým druhem světlocitlivé záznamové vrstvy na druhé straně, na níž dopadající světlo kreslí obraz.", "tgt_summary": "Unter einem Fotoapparat (kurz für fotografischer Apparat, im technischen Sinne Stehbildkamera, Kamera; lat. \"\" „dunkle Kammer“) versteht man ein Gerät zur Aufnahme und Speicherung eines einzelnen Bildes (Still) oder einer kurzen Serie von Einzelbildern. Umgangssprachlich werden im Deutschen auch die Begriffe \"Knipse\" und \"Foto\" verwendet. Im Gegensatz dazu gibt es \"Laufbildkameras\", also Filmkameras, Videokameras und digitale Kinokameras, deren primärer Zweck im Festhalten von kontinuierlichen Bildfolgen besteht. ", "id": 1424470} {"src_title": "Liliovník tulipánokvětý", "tgt_title": "Tulpenbaum", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "Vědecké rodové jméno \"Liriodendron\" pochází z řečtiny a vzniklo spojením slov \"leirion\" (lilie) a \"dendron\" (strom). Domněnky, že je název odvozen od řeckého slova \"lýra\" (lyra) podle tvaru listů připomínajícího tento hudební nástroj se nezakládají na pravdě. Druhové jméno \"tulipifera\" je odvozeno od latinského slova \"tulipa\" označujícího tulipán, podle podobnosti květů tohoto stromu s květy tulipánu. Platné české jméno je liliovník. Toto jméno publikoval již Jan Svatopluk Presl v roce 1823 a v této podobě se objevuje ve většině současné botanické literatury.. V některých zdrojích jsou udávány i alternativní starší názvy lyrovník, tulipánovník, lilijovník či lyriovník. České názvy lyrovník či lyriovník vznikly nesprávnou interpretací původu odborného názvu a v současné době se nedoporučují. Např. v Hiekeho \"Praktické dendrologii\" z roku 1978 je na prvním místě výčtu jmen název lyriovník, v \"Lexikonu okrasných dřevin\" téhož autora z roku 1994 je to již opraveno na liliovník.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jde o listnatý, v domovině až 58 m vysoký strom (u nás do 40 m), obvyklé výšky 20–30 m, s korunou zpočátku kuželovitou, později vyklenutou, obvyklé šířky 10–15 m. V příhodných podmínkách ve své domovině má v dospělosti často dlouhý rovný kmen bez větví a korunou nasazenou až ve výšce 25–30 m. Listy jsou střídavé, dlouhé i široké okolo 10–15 cm, řapíkaté, dosti proměnlivého tvaru, se čtyřmi až šesti špičatými laloky (pokud je jich šest, tak pár laloků nejblíže řapíku je drobný). Na podzim se barví sytě žlutě. Kůra je zprvu šedá, později tmavě hnědá, ve stáří rozbrázděná. Květy jsou tvarem podobné tulipánům, velké 3–5 cm; mají šest korunních lístků barvy žlutozelené až žluté (vzácně bílé) s oranžovým vzhůru prohnutým pruhem ve spodní části; kališní lístky jsou tři, dolů skloněné, světle zelené (někdy i žluté), brzy opadávající; uprostřed je velké kuželovité gyneceum, které je apokarpní, složené z mnoha plodolistů, barvy žlutozelené až žluté (vzácně bílé); tyčinek je mnoho, bledě žluté až žluté. Plody jsou křídlaté nažky, které jsou uspořádány do souplodí. Toto souplodí je podobné šišce jehličnanů, vzpřímené, 5–8 cm dlouhé. Liliovník je opadavý a patří mezi rychle rostoucí stromy. Kvete v květnu až červenci, nejdříve po 10 letech. Snáší velké mrazy, až okolo –30 °C. Obsahuje jedovatý alkaloid tulipiferin.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "V mnoha zemích světa se používá jako okrasná dřevina, která se obvykle pěstuje v parcích a v zahradách (v Česku např. v Podzámecké zahradě v Kroměříži a v mnoha desítkách dalších zámeckých i městských parků). Vyžaduje hluboké, vlhčí a úživné půdy. V Evropě se takto využívá již od 17. století. Některé ze stromů jsou chráněny jako památné stromy. Mimo to se v Severní Americe používá jako užitkový strom pro dřevo, které je velmi hodnotné a snadno se zpracovává. Dřevo liliovníku je lehké, měkké, z mladých stromů bílé, ze starších žluté s hnědým jádrem, které stárnutím tmavne. Používá se k výrobě nábytku, jako velmi kvalitní dřevo pro výrobu varhan a jako obkladové dřevo s kresbou.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Je státním stromem státu Indiana.", "section_level": 1}], "src_summary": "Liliovník tulipánokvětý (\"Liriodendron tulipifera\") je listnatý strom z čeledi šácholanovitých, pocházející ze Severní Ameriky, kde běžně roste ve volné přírodě; v Evropě se pěstuje v parcích a v arboretech. V Asii se vyskytuje jeho vikarizant liliovník čínský (\"Liriodendron chinense\").", "tgt_summary": "Der Tulpenbaum (\"Liriodendron tulipifera\") ist eine der beiden Arten der Gattung Tulpenbäume (\"Liriodendron\") in der Familie der Magnoliengewächse (Magnoliaceae). Er ist in Nordamerika verbreitet.", "id": 1355070} {"src_title": "Šácholan", "tgt_title": "Magnolien", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Šácholany jsou opadavé nebo stálezelené keře či stromy. Jejich listy jsou jednoduché, střídavé nebo nahloučené na koncích větví, celokrajné, řapíkaté. Žilnatina je zpeřená, mezi sekundárními žilkami síťnatá. Palisty obklopují vrcholový pupen a bývají opadavé, přičemž zanechávají na větévce kruhovitou jizvu. U některých zástupců jsou palisty přirostlé k řapíku a po opadnutí na něm zanechávají jizvu. Květy jsou jednotlivé, vrcholové, pouze někdy vyrůstají na zkrácených větévkách a mohou vypadat jako úžlabní. Květy jsou pravidelné, obvykle oboupohlavné, s protáhlou češulí. Okvětí je nerozlišené na kalich a korunu, složené ze 6 až mnoha plátků, ve dvou nebo více kruzích, často více či méně dužnaté. U některých druhů je vnější kruh plátků zelený a přebírá funkci kalicha. Tyčinek je mnoho, s krátkými tlustými nitkami nezřetelně oddělenými od prašníků. Pestíky jsou svrchní, obvykle ve větším počtu, spirálově uspořádané na prodloužené češuli, s laterální placentací. V každém plodolistu jsou obvykle dvě, méně častěji i více vajíček. Nektária nejsou vyvinuta. Plodem je souplodí měchýřků, které může být dřevnatějící a posazené na ose souplodí (klasický šách magnólií mírného pásu), případně u některých zejména tropických zástupců srostlé v dužnatý nepukající nebo nepravidelně pukající bobulovitý útvar. Semena bývají obalena nápadně zbarveným dužnatým míškem a obsahují hojný olejnatý endosperm.", "section_level": 1}, {"title": "Evoluční historie.", "content": "Fosilní důkazy naznačují, že první kvetoucí rostliny příbuzné šácholanům se vyvinuly někdy v raném období křídy, zkameněliny nejstarších kvetoucích rostlin jsou 132 milionů let staré. Celé období křídy pokrývá časové období před 144 až 65 miliony lety. Předkové dnešních magnolií byli současníky dinosaurů. Magnolie je prastarý rod. Vyvíjel se už předtím, než se objevily včely, a květy jsou proto vyvinuté k opylování brouky. Důsledkem toho je, že pestíky květů šácholanů jsou tuhé, aby je brouci nepoškodili. Fosilizované exempláře \"Magnolia acuminata\" byly nalezeny ve vzorcích starých 20 milionů let. Rozšiřování šácholanů v průběhu historie bylo omezeno postupem ledovců v obdobích vývoje Země a morfologickými překážkami (pohořími, oceány), proto je nenajdeme souvisle na všech kontinentech. Nejvíce fosílií rostlin podobných dnešním magnoliím našli a prozkoumali Dilcher a Krane v roce 1984. Rostlinu 100 milionů let starou se zachovanými listy, plody a květy nalezli fosilizovanou v Kansasu a pojmenovali ji \"Archaeanthus\" (první květina). Badateli Dilcherem a Kranem byl nalezen druh pojmenovaný \"Archaeanthus linnenbergeri, \"stejně jako několik blízce příbuzných druhů \"Archaepetala obscura\", \"Kalymmanthus walkeri\" a \"Liriophyllum kansense\". Nálezy se nachází ve sbírkách paleobotanické kolekce floridského muzea (Florida Museum of Natural History), která obsahuje asi 300 000 druhů a zabývá se obdobím od proterozoika po pleistocén. Část sbírky se zabývá právě nálezy z období křídy a eocénu v Severní Americe. Jsou konány pokusy se získáváním DNA z fosílií listů \"Magnolia latahensis\" z období miocénu.. Listy šácholanů v tomto období byly zelené, zachovaly se stopy chlorofylu. DNA z fosilií v minulosti prokázalo jasnou příbuznost mezi současnými a vyhynulými druhy šácholanů.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Šácholany jsou rozšířeny v mírném až tropickém pásu Asie a Ameriky. Vyskytují se od Číny a Himálají po Japonsko a tropickou jihovýchodní Asii, v Americe ve východních oblastech USA, v Mexiku a v tropické Střední a Jižní Americe. Nejvíce druhů roste ve východní a jihovýchodní Asii. V tropické Americe rostou charakteristicky ve středních polohách And v biotopu mlžného lesa. Nejvíce druhů je v Kolumbii a mnohé z nich jsou místní endemity. Pouze několik druhů se vyskytuje v nížinných deštných lesích.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj znalostí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ rodového názvu.", "content": "V roce 1703 Charles Plumier (1646 – 1704) Dal druhu, známému místně jako 'talauma', název Magnolie po Pierre Magnolovi. Anglický botanik William Sherard, který studoval botaniku v Paříži pod vedením Joseph Pitton de Tourneforta, žáka Pierre Magnola byl s největší pravděpodobností prvním, kdo po Plumierovi použil jméno rodu Magnolia. Byl přinejmenším zodpovědný za taxonomickou část práce autora jménem Johann Jakob Dillenius - \"Hortus Elthamensis\" a práce Catesbyho o přírodní historii S. a J. Karolíny, Floridy a Bahamských ostrovů.. To byly první práce po Plumierovi,které používaly název \"Magnolia\" u některých druhů kvetoucích stromů z mírného pásma v Severní Americe. Linné byl obeznámen s Plumierovým dílem \"Genera\" (Rody) a přijal jméno rodu \"Magnolie\" v 1735 ve svém prvním vydání \"Systema naturae\", s odkazem na Plumierovu práci. Linné nikdy neviděl vzorky ani herbáře s rostlinami rodu šácholan (\"Magnolia\") (jestli v té době nějaké existovaly), a přesto na základě popisu Plumierových magnolií a podle špatné ruční kresby rozhodl, že jde o stejnou rostlinu, která byla popsaná Markem Catesbym. Zapsal tento název jako synonymum \"Magnolia virginiana\" varieta \"foetida\", taxon nyní známý jako \"Magnolia grandiflora\". Tento druh Plumierem původně pojmenovaný \"Magnolia,\" později popisovaný jako \"Annona dodecapetala\" Lamarck, 1786 a ještě později jako \"Magnolia plumieri\" a \"Talauma plumieri\" (a ještě mnoha jinými jmény), je nyní známý jako \"Magnolia dodecapetala\".", "section_level": 2}, {"title": "První zmínky.", "content": "Magnolie byly dlouho známé a pěstované v Číně. První odkazy na jejich léčivé vlastnosti směřují do roku 1083. Po dobytí Mexika Španělskem, Filip II. v roce 1570 pověřil svého dvorního lékaře Francisca Hernandeze vědeckou expedicí. Hernandez zhotovil četné popisy a kresby rostlin, ale jejich publikace byla zpožděna a provázena sérií nehod. Mezi lety 1629 a 1651 byl materiál re-editován členy \"Accademia dei Lincei\" a vydán (1651) ve třech vydáních jako \"Nova plantarum historia Mexicana\". Tato práce obsahuje obrázek rostliny pod místním jménem '\"eloxochitl'.\" Jde s vysokou pravděpodobnost o \"Magnolia macrophylla\" subsp. \"dealbata\". Je to možná první druh šácholanu, který byl popsán obyvateli západního světa. Je nejasné, zda jsou časné popisy zhotoveny anglickými nebo francouzskými misionáři, kteří byli posláni do Severní Ameriky. První do Evropy přivezená magnólie je dobře dokumentována. Přivezl ji misionář a sběratel rostlin John Banister (1654 - 1693) jako \"Laurus tulipifera, foliis subtus ex aut cinereo argenteo purpurascentibus\" z Virginie v roce 1688 Henrymu Comptonovi, Londýnskému biskupovi. Tento druh je nyní známý jako \"Magnolia virginiana\". Tento sběratel rostlin dopravil první magnolii ze Severní Ameriky do Evropy ještě předtím, než Charles Plumier objevil svou '\"talauma'\" na Martiniku a dal jí jméno \"Magnolia\".'.", "section_level": 2}, {"title": "Názvosloví a klasifikace.", "content": "Linné použil označení \"Magnolie\" ve svém Species Plantarum (1753) a popsal ji jako části jednoho druhu - \"Magnolia virginiana\". Pod tím druhem popisoval pět odlišných forem (glauca, foetida, grisea, tripetala a acuminata). V desátém vydání Systema naturae (1759) spojil grisea a glauca a povýšil čtyři zbývající formy na druhy. Koncem 18. století botanici a lovci rostlin v Asii zkoumali a začali popisovat Magnolie z Číny a Japonska. Prvními asijskými druhy popsanými západoevropskými botaniky byly \"Magnolia denudata\" a \"Magnolia liliiflora\". Následovaly \"Magnolia coco\" a \"Magnolia figa\". V roce 1794 Carl Peter Thunberg popsal druh \"Magnolia obovata\" z Japonska a ve zhruba stejné době byla pojmenována \"Magnolia kobus\". S rostoucím množstvím druhů byl rod rozdělen do dvou podrodů - \"Magnolia\" a \"Yulania\". \"Magnolia\" obsahovala americké druhy stálezeleného stromu \"Magnolia grandiflora\" (který je zahradnicky významný, obzvláště ve Spojených státech) a \"Magnolia virginiana\". \"Yulania\" obsahovala několik opadavých asijských druhů, jako \"Magnolia denudata\" a \"Magnolia kobus\", které se staly zahradnicky důležitými ve své vlasti. Vztahy v čeledi \"Magnoliaceae\" byly pro taxonomisty na dlouhou dobu záhadou. Protože je čeleď docela stará a přežila mnoho geologických událostí (takové jako jsou doby ledové, formování pohoří a pohyby kontinentů), její distribuce se rozptýlila. Některé druhy nebo skupiny druhů byly na dlouhou dobu izolovány, zatímco jiné mohly zůstat v těsném kontaktu. Vytvořit rozdělení v čeledi (nebo dokonce uvnitř rodu \"Magnolia\") založené pouze na morfologických charakteristikách se zdálo být téměř nemožné.. Koncem 20. století se stalo dostupnou metodou zpracování informací DNA jako metoda výzkumu ve velkém měřítku u fylogenetických vztahů. Několik studií, včetně studií mnoha druhů v čeledi \"Magnoliaceae\", bylo uskutečněno pro vyjasnění jejich vzájemných vztahů. V současnosti se očekává, že mezi botaniky dojde ke shodě v taxonomickém zařazení druhů a rodů v čeledi \"Magnoliaceae\".", "section_level": 2}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy magnólií často voní po ovoci a jsou opylovány převážně brouky, kteří mohou květ obývat i po delší čas a živit se jeho pylem, případně i jinými částmi květu. Samoopylení je zabráněno protogynií (čnělky dozrávají dříve než prašníky) a cizosprašností. Semena magnólií bývají obalena jasně červeným, oranžovým nebo růžovým míškem. Po otevření plodů semena visí na pružných vláknech a jsou vyhledávána a šířena ptáky, případně i drobnými savci. Některé tropické druhy mají celá synkarpia jasně zbarvená a dužnatá.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "S nástupem molekulární biologie se pojetí rodu \"Magnolia\" silně změnilo. V klasické taxonomii byl tento rod pojímán podstatně úžeji a mnohé, zvláště tropické, druhy byly řazeny do rodů \"Elmerrillia\", \"Kmeria\", \"Manglietia\", \"Michelia\" a \"Pachylarnax\". Molekulární výzkumy prokázaly, že při klasickém pojetí je rod \"Magnolia\" parafyletický. Proto byly všechny rody čeledi šácholanovité, s výjimkou rodu liliovník (\"Liriodendron\"), vřazeny do rodu \"Magnolia\". V alternativním pojetí, použitém např. v díle Flora of China, byl naopak rod \"Magnolia\" rozdělen na celkem 17 rodů.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zahradnictví.", "content": "Šácholan je rod oblíbený jako okrasná dřevina a nachází použití v zahradách a parcích. Hybridy úspěšně zkombinovaly žádané vlastnosti různých druhů a jsou pěstované častěji než původní druhy. Nejčastějšími jsou kříženci \"M. x soulangeana\" a hybridi \"M. liliiflora\" x \"M. denudata\". Používají se jako solitéra nebo do skupin.", "section_level": 2}, {"title": "Lékařství.", "content": "Tým výzkumných pracovníků z Lékařské univerzity v Emory (USA) objevil v magnólii (správně česky šácholanu) substance, které dokáží způsobit destrukci rakovinných buněk v nádorech. Laboratorní pokusy ukazují, že aktivní látky z magnólie zastavují růst tumorů u myší v polovině všech případů. Kůra \"Magnolia officinalis\" byla dlouho používána v tradiční čínské medicíně, kde je známá jako '\"po\" \"hou'\" (厚朴). V Japonsku byla\" Magnolia obovata\" používána podobně. Lihové extrakty z kůry magnólií mají silný dezinfekční účinek. Ztráta některých vzácných druhů šácholanů může mít vliv na výzkum rakoviny a krevního tlaku. Šácholany jsou užívány pro svoje účinky proti respiračním problémům, bakteriálním infekcím, virům a vysokému krevnímu tlaku, leukémii a více druhům zhoubných nádorů. Magnólie nejsou jedovaté, některé informace však hovoří o možné alergické reakci na pyl z magnólií. Při používání vyšších dávek magnólie jako léku se mohou objevit závratě. Magnolie přitahovala zájem dentálního výzkumu, protože extrakt z magnoliové kůry brzdí množení bakterií zodpovědných za zubní kaz a za periodontální nemoci. Magnolol navíc reaguje s glukosyltransferázou, enzymem potřebným pro vytvoření bakteriálního plaku.", "section_level": 2}, {"title": "Dřevo.", "content": "Magnoliové dřevo je tvrdé a cenné. Mezi velké vývozce tohoto dřeva patří Florida (USA), kde se těží \"Magnolia virginiana\" a \"Magnolia florida\".", "section_level": 2}, {"title": "Symbolika.", "content": "\"Magnolia grandiflora\" je květina státu Mississippi a Louisiana. Hojnost magnolií v Mississippi je odražena v jeho přezdívce “Magnoliový stát”. Magnolie je také strom státu Mississippi. Jedna z nejstarších přezdívek pro Houston v Texasu je „magnoliové město“ kvůli množství pěstovaných magnolií.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Magnólie preferují slunečné polohy, přiměřeně vlhké a humózní půdy. Nevhodné jsou půdy vápenaté, jílovité a slínovité. Mladé rostliny potřebují zpočátku půdy kyselé. Šácholany obecně špatně snášejí pH vyšší než 7, ale některé druhy se dokáží vyrovnat i s o něco vyšší hodnotou. Nevhodné půdy lze upravovat přidáváním síranu amonného jako hnojiva, malými dávkami práškové síry nebo velkými dávkami rašeliny. Dobře snášejí exhalace, znečištěné ovzduší. Mají velmi malé nároky na péči, ale při hnojení dosáhneme vynikajících výsledků. Řez - magnolie lze řezat, vyplatí se je řezat méně a pravidelně, po odkvětu. Není-li však nutné je řezat, neřežeme je. V praxi se nejčastěji uplatňuje magnólie Soulangeanova (\"Magnolia x soulangeana\"), která vytváří široký, volně rozvětvený keř s deset až patnáct centimetry dlouhými, obvejčitými až eliptickými světlezelenými listy. Kvete v dubnu až květnu zvonkovitými, zvenku načervenalými květy, které jsou po rozkvětu uvnitř bílé. Z množství odrůd uveďme například 'Amabilis' s pomalým růstem a bílými květy a odrůdu 'Burgundy' s tmavými purpurově červenými květy. Purpurovou barvu květů má rovněž 'Lennei' a 'Niemetzii', zvenčí růžovočervené a zevnitř bílé květy zdobí odrůdu 'Rustica' a konečně 'Speciosa' má květy bílé. K oblíbeným patří též bělokvěté \"Magnolia stellata\", \"Magnolia salicifolia\" a \"Magnolia kobus\", fialové květy má \"Magnolia lilioflora\" ́Nigra ́ a \"Magnolia rustica\" ́Rubra ́. Šácholany můžeme rozmnožovat generativně i vegetativně. Semena se vysévají až dalším rokem po důkladné stratifikaci. Šácholany lze množit řízky v červnu až červenci, hřížením, nebo roubováním.", "section_level": 1}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "V USA jsou magnólie napadány housenkami, některými druhy hmyzu a velkým množstvím houbových chorob. Ve střední Evropě můžou trpět napadením \"Pseudomonas syringae\" nebo jinými nespecializovanými patogeny. V ČR se v roce 2008 silně projevoval vliv předchozího obzvláště suchého roku a oslabené šácholany, zvláště na nevhodných půdách, byly napadány houbovými chorobami, což se projevovalo i žloutnutím a poškozením listů. Magnolie mají mělké kořeny, proto je třeba se vyvarovat jejich poškozování například rytím. Rostou velmi pomalu, ale jsou dlouhověké. Vážné poškození šácholanů způsobuje sucho.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Kůra obsahuje honokiol a magnolol.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Profesor Adrian Newton a Daniele Cicuzza z Bournemouth University, spolu se Sárou Oldfield z Botanic Gardens Conservation International (BGCI), tvrdí, že ve volné přírodě je vyhubením ohrožena více než polovina druhů čeledi \"Magnoliaceae\". Na celém světě roste 245 druhů magnolií. Celých 131 z nich se ocitlo na červeném seznamu. Důvodem je zemědělství a těžba dřeva. Informace se opírá o zprávu zveřejněnou BGCI International. Informace pro tisk na www.bgci.org hovoří o hrozbě vyhynutí pro polovinu druhů šácholanů..", "section_level": 1}], "src_summary": "Šácholan (\"Magnolia\"), česky také magnólie, je rozsáhlý rod s asi 210 druhy rostlin z čeledi šácholanovité (\"Magnoliaceae\"). Rod je latinsky pojmenován po francouzském botanikovi Pierre Magnolovi.", "tgt_summary": "Die Magnolien (\"Magnolia\") sind eine Pflanzengattung in der Familie der Magnoliengewächse (Magnoliaceae). Sie enthält über 200 Arten, die alle aus Ostasien oder Amerika stammen. Die Gattung wurde nach dem französischen Botaniker Pierre Magnol (1638–1715) benannt. Einige Magnolien-Arten und ihre Sorten sind beliebte Ziergehölze.", "id": 795887} {"src_title": "Secure Shell", "tgt_title": "Secure Shell", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "SSH umožňuje bezpečnou komunikaci mezi dvěma počítači, která se využívá pro zprostředkování přístupu k příkazovému řádku, kopírování souborů a též jakýkoliv obecný přenos dat (s využitím síťového tunelování). Zabezpečuje autentizaci obou účastníků komunikace, transparentní šifrování přenášených dat, zajištění jejich integrity a volitelnou bezeztrátovou kompresi. Server standardně naslouchá na portu TCP/22. Označení „Secure Shell“ je mírně zavádějící, protože nejde ve skutečnosti o náhradu shellu ve smyslu interpret příkazů. Název byl odvozen z existujícího programu rsh, který má podobné funkce, ale není zabezpečený.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Po útoku odchytáváním hesel na počítačovou síť helsinské Technické univerzity (Helsinki University of Technology, Finsko) navrhl Tatu Ylönen první verzi protokolu (SSH-1). V červnu 1995 jej pak uveřejnil včetně zdrojových kódů jako freeware. Do konce roku 1995 se rozrostla základna uživatelů na 20 000 v padesáti zemích. V prosinci 1995 Ylönen založil společnost SSH Communications Security a začal vyvíjet SSH a další bezpečnostní nástroje. Původní verze SSH používala části svobodného software (např GNU libgmp), avšak pozdější verze se od těchto závislostí oprostily a změnily se v proprietární software, který byl vydáván pod uzavřenou licencí. V roce 1996 byla vyvinuta vylepšená verze protokolu SSH-2, která je nekompatibilní s SSH-1. Novinkami v druhé verzi byla zvýšená bezpečnost, která byla zajištěna např. výměnou klíčů pomocí Diffie-Hellman algoritmu () nebo přísnou kontrolou integrity dat pomocí MAC funkce. Novou vlastností SSH-2 je také možnost řídit libovolný počet shellů pomocí jednoho SSH spojení. Vývojáři, kteří chtěli používat volně šiřitelnou verzi SSH, se v roce 1999 vrátili ke starší verzi 1.2.12 původního SSH, která byla jako poslední vydána jako open source software. Na tomto základě byl dále vyvíjen OSSH Björna Grönvalla. Krátce na to vývojáři OpenBSD vytvořili fork kódu OSSH, udělali v něm rozsáhlé změny a vytvořili tak OpenSSH, které bylo vydáno v OpenBSD verze 2.6. Od této verze byl vytvořen branch OpenSSH, který umožňoval portování i na jiné operační systémy. Ke konci roku 2000 využívaly SSH přibližně 2 milióny uživatelů. V roce 2005 se OpenSSH stalo jednou z nejpopulárnějších SSH implementací na mnoha operačních systémech. OSSH se zároveň stalo zastaralým. V roce 2006 byl protokol SSH-2 navržen jako Internetový standard, který publikovala pracovní skupina IETF „secsh“ jako RFC 4252.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "SSH je používáno jako bezpečná náhrada starších protokolů a nabízí i nové vlastnosti:", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Protokol SSH-2 má dobře navrženou vnitřní architekturu () rozdělenou na oddělené vrstvy. Otevřená architektura nabízí významnou flexibilitu umožňující použití SSH nejen pro zabezpečený shell. Funkce transportní vrstvy samotné je srovnatelná s TLS (Transport Layer Security). Vrstva autentizace uživatele je navržena pro snadné rozšíření vlastními autentizačními metodami. Vrstva spojení nabízí použití více podružných relací přenášených jedním SSH spojením, které je srovnatelné s BEEP (Block Extensible Exchange Protocol) a kteroužto vlastnost TLS nenabízí.", "section_level": 1}, {"title": "Transportní vrstva.", "content": "Transportní vrstva () zajišťuje počáteční výměnu klíčů, serverovou autentizaci, kompresi a ověření integrity. Poskytuje vyšší vrstvě prostředí pro posílání a přijímání nešifrovaných až 32,768 bytů dlouhých paketů dat (prostý text, delší mohou být povoleny implementací). Transportní vrstva také zajišťuje opětovnou výměnu klíčů – obvykle po 1 GB přenesených dat nebo po uplynutí 1 hodiny, podle toho, co nastane dříve.", "section_level": 2}, {"title": "Vrstva autentizace uživatele.", "content": "Vrstva autentizace uživatele () zajišťuje autentizaci klientů, která může být provedena mnoha způsoby. Samotná autentizace je řízena SSH klientem, server pouze reaguje na autorizační požadavky od SSH klienta. Do nejpoužívanějších metod autentizace patří metody:", "section_level": 2}, {"title": "Vrstva spojení.", "content": "Vrstva spojení () definuje koncept kanálů, požadavků kanálů a globálních požadavků skrze které jsou poskytovány SSH služby. Jedno SSH spojení může hostovat více kanálů zároveň, kdy každý může přenášet data v obou směrech. Požadavky kanálů jsou použity pro přenos mimopásmových dat, jako jsou např. změna velikosti terminálového okna nebo návratový kód procesu na straně serveru. SSH klient si může pomocí globálního požadavku vyžádat forwardování (tunelování) portu na straně serveru. Standardní typy kanálů zahrnují:", "section_level": 2}, {"title": "SSHFP záznamy v DNS.", "content": "SSHFP záznamy v DNS () poskytují veřejné otisky klíčů, které usnadňují ověření autenticity hosta (tj. protistrany).", "section_level": 2}, {"title": "Bezpečnostní výstrahy.", "content": "Protokol SSH-1 byl označen za zastaralý kvůli bezpečnostním nedostatkům (např. možnost útoku man-in-the-middle), a proto by jeho použití by mělo být explicitně znemožněno. Současná situace je taková, že většina moderních serverů a klientů používá SSH-2, ale stále existují některé organizace, které používají software bez podpory SSH-2 a tudíž není možné podporu SSH-1 úplně odstranit. U všech verzí protokolu SSH je velmi důležité, aby neznámý veřejný klíč byl před jeho schválením řádně ověřen, jinak může dojít k dešifrování důvěrných informací a útokům typu man-in-the-middle. V srpnu 2018 bylo upozorněno na špatné hashování privátních klíčů, takže lze jejich ochranu heslovou frází snadno prolomit. Doporučuje se klíč uložit v bezpečnějším formátu. Stejně jako každý šifrovaný protokol, může být SSH považováno za bezpečnostní riziko pro firmy nebo vlády, které nevěří svým zaměstnancům a chtějí mít jejich komunikaci pod kontrolou. Navíc má SSH v sobě zabudované jednoduché mechanismy pro vytváření tunelovaných spojení, skrze které lze přenášet velké objemy dat a vytvářet tak nežádoucí vstupní body, které mohou sloužit k úniku důležitých informací nebo k průniku do vnitřní sítě. Stejně tak mohou být tytéž vlastnosti užitečné (např. šifrování služeb jako je POP3 nebo IMAP prostým použitím SSH tunelu), protože je u jiných protokolů nenajdeme. Vzhledem k mnoha vlastnostem, které protokol SSH nabízí, se povolení průchodu SSH přes firewall může stát vážným bezpečnostním rizikem. Kromě přesměrováním portů totiž některé implementace SSH přímo podporují Layer2 VPN, což umožňuje efektivní spojení dvou vzdálených ethernetových sítí, jako by byly připojeny ke stejnému switchi. V současnosti se hledá řešení těchto problémů.", "section_level": 1}, {"title": "Autentizace pomocí veřejného klíče.", "content": "Pro autentizaci uživatele je možné v SSH použít veřejný klíč. Nejprve je vygenerován pár šifrovacích klíčů – privátní (soukromý) klíč a veřejný klíč. Privátní je bezpečně uložen u uživatele a je chráněn heslovou frází. Veřejný klíč je uložen na cílový server (typicky do domácího adresáře uživatele, v unixových systémech do souboru codice_1). Při pokusu o přihlášení server veřejným klíčem, který má k dispozici, zašifruje blok náhodných dat (tzv. výzvu typu challenge-response), kterou nelze snadno odvodit nebo uhádnout a pošle ji klientovi. Klient výzvu pomocí privátního klíče dešifruje a dešifrovanou ji pošle zpět serveru. Pokud je výzva správně rozšifrována, má tím server ověřeno, že klient má k dispozici privátní klíč, který odpovídá veřejnému klíči, který má server dispozici, a tudíž může přístup schválit (autorizovat). Pokud výzva nebude správně rozšifrována, bude přístup pro klienta zamítnut. Z toho plyne, že privátní klíč neopustí klientův počítač, tudíž se nemůže stát, že by ho někdo odcizil při přenosu po síti, a přesto může dojít k ověření autenticity klienta a umožnění přístupu.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "běžné přihlášení.", "content": "Uživatel Bob se přihlašuje na alicePC pod jejím jménem v rámci lokální sítě, nebo má-li alicePC veřejnou IP adresu (zda na alicePC běží ssh démon/server lze ověřit výpisem codice_2):", "section_level": 2}, {"title": "port forwarding.", "content": "V případě, kdy alicePC ani bobPC veřejnou IP adresu nemá, je potřeba využít zařízení, které ji má - walterPC. Oba se tedy přihlásí na Walterův stroj a Bob se z něj dostane na alicePC. Neboť běžný uživatel nemůže manipulovat s porty nižšími než 1024 a z bezpečnostních důvodů root přihlášení pomocí ssh nemívá povoleno, je třeba, aby ssh server Alice naslouchal např. na portu 6262. Do souboru codice_4 stačí přidat řádek codice_5 (po změně nastavení je třeba službu restartovat). Nyní:", "section_level": 2}, {"title": "Shrnutí.", "content": "SSH program je dnes běžně používán při vzdálené práci a pro vzdálenou správu. Klient se při navázání spojení připojuje k SSH démonu (SSH daemon, sshd). SSH démon podle svého nastavení rozhoduje, zda spojení přijme, jakou formu autentizace bude požadovat, případně na kterém portu bude naslouchat. Implementace SSH klientů i serverů (SSH démon) je dostupná téměř pro jakoukoliv platformu. Většinou jsou dostupné jak komerční, tak i Open Source varianty. O oblíbenosti svědčí i to, že koncem roku 2000 používalo SSH 2 000 000 uživatelů.", "section_level": 1}], "src_summary": "SSH (Secure Shell) je v informatice označení pro program a zároveň pro zabezpečený komunikační protokol v počítačových sítích, které používají TCP/IP. SSH byl navržen jako náhrada za telnet a další nezabezpečené vzdálené shelly (rlogin, rsh apod.), které posílají heslo v nezabezpečené formě a umožňují tak jeho odposlechnutí při přenosu pomocí počítačové sítě. Šifrování přenášených dat, které SSH poskytuje, slouží k zabezpečení dat při přenosu přes nedůvěryhodnou síť, jako je například Internet.", "tgt_summary": "Secure Shell oder SSH bezeichnet ein kryptographisches Netzwerkprotokoll für den sicheren Betrieb von Netzwerkdiensten über ungesicherte Netzwerke. Häufig wird es verwendet, um lokal eine entfernte Kommandozeile verfügbar zu machen, das heißt, auf einer lokalen Konsole werden die Ausgaben der entfernten Konsole ausgegeben und die lokalen Tastatureingaben werden an den entfernten Rechner gesendet. Genutzt werden kann dies beispielsweise zur Fernwartung eines in einem entfernten Rechenzentrum stehenden Servers. Die neuere Protokoll-Version SSH-2 bietet weitere Funktionen wie Datenübertragung per SFTP. ", "id": 1943683} {"src_title": "Jednorožec", "tgt_title": "Einhorn", "src_document": [{"title": "Starověk.", "content": "Na starověkých pečetích z Harappy v dnešním Pákistánu (asi 2500 př. n. l.) je zobrazeno zvíře, které připomíná tradičního jednorožce. První se o jednorožci (řecky \"monokéros\") psal řecký lékař Ktésias v 5. století př. n. l., asi měl na mysli nosorožce indického, popisuje totiž hlavně jednorožcův roh a jeho údajné léčivé a magické vlastnosti. Na jeho zmínku navázal přibližně po stu letech Aristotelés, který popsal dvě zvířata s jedním rohem: arabského přímorožce oryxa a „takzvaného indického osla“, patrně opět nosorožce. Podobné údaje přiesli také Plinius Starší, Strabón a Claudius Aelianus, jehož jednorožce již zřetelněji identifikujeme a nosorožcem. Představa jednorožce pravděpodobně vznikla spojením oryxe, nosorožce a vzácného, téměř nikdy lidmi nespatřeného mořské kytovce narvala, jehož „roh“, přesněji zub, byl vyhledáván jako kuriozita, magické znamení a zdroj léčivých účinků.. Mimo Evropu představy o jednorohých tvorech najdeme v mytologii starověkých Peršanů, kde bílý jednorožec podobný divokému oslu s třemi tlamami střežil magický strom \"Harvisptochm\" (Strom všech semen), rostoucí uprostřed nebeského jezera \"Vourukaša\". Druhý z perských jednorožců, \"Šadhavar\", patří naopak mezi démonické bytosti, nepřátelské lidem. Má děrovaný roh, který nastavením proti větru zní jako flétna a přitahuje zvědavé tvory. Ty pak šadhavar rohem probodne a sežere. Ve starověké Indii má jednorožec vzhled jednorohého býka nebo antilopy, ve východní Asii je to zvíře podobné jelenu nebo dokonce draku. V Číně se nazývá \"Čchi-lin\" a v Japonsku \"Kirin\".", "section_level": 1}, {"title": "Středověk.", "content": "Slovem \"monokéros\" překládali překladatelé řecké Bible (Septuaginty) hebrejské slovo \"re ́em\", které původně znamenalo pratura. Latinská Vulgata je přeložila jako \"unicornis\", odtud se název i pojem jednorožce rozšířily do všech evropských jazyků. Tento „jednorožec“ je v Bibli (zejména kniha Jób) obrazem síly a nezkrotného divokého zvířete. Nezávisle na Bibli se již od 12. století téměř ve všech středověkých bestiářích objevovaly tři druhy jednorožců: \"Monoceros\" černé barvy má ocas jako kanec, nohy jako slon a tělo jelena nebo koně a je nepřítelem slona. Je zmiňován též ve staročeském Lucidáři a Kronice o Bruncvíkovi pod zkomoleným jménem \"Monetrus\". V nich má koňské tělo a nohy, kančí ocas a lidskou hlavu se zářícím rohem na čele. Je prý útočný a nebezpečný a žije v Indii. Za těmito popisy můžeme tušit nosorožce indického. Odlišným druhem je \"Unicornus\", tedy „pravý“ jednorožec, ušlechtilé bílé zvíře, podobné koni, avšak s rozštěpenými kopyty (tedy sudokopytník) a s hřívou nebo také bradkou. Uprostřed čela má dlouhý, spirálovitě stočený (tordovaný) roh. Jeho domovem má být Arábie. Ač je to divoké zvíře, ke své samičce se chová velmi něžně a dvorně. Proto se mohl stát vhodným symbolem rytířské lásky v poezii středověkých trubadúrů. Podle jiné pověsti má ve velké úctě panenství. Lze ho ulovit jen tak, že se do lesa vypraví čistá panna, jednorožec k ní přijde, složí jí hlavu do klína a může být tak chycen. Právě proto je ve výtvarném umění, zejména v 15. století, symbolem panenství a čisté křesťanské lásky.. O tom svědčí například česká gotická oltářní archa s Pannou Marií a jednorožcem z Jeníkova z doby kolem roku 1460 (v galerii na zámku v Duchcově) nebo nástěnná malba v kapli děkanského kostela v Prachaticích. Jednorožec doprovází také svatou Justinu. Římskokatolická církev jednorožce odmítla jako nekanonické zvíře na Tridentském koncilu roku 1563.. Světským atributem renesančního ženského portrétu je jednorožec na Raffaelově obraze \"Dáma s jednorožcem\".", "section_level": 1}, {"title": "Novověk.", "content": "Třetím, zřídka zmiňovaným typem jednorožce je \"Camphurh\", \"camphur\" či \"campchurch\", vodní či obojživelný jednorožec, připomínající kozu nebo ovci se zadníma nohama podobnýma kachním. Na čele má jeden roh se stejnými připisovanými léčivými účinky proti jedu jako pravý jednorožec. Žije prý ve východní Indii, blízko města Malaky. Zmiňují se o něm autoři 16. století, zejména André Thevet a Ulisse Aldrovandi. Pověsti o jednorožci přežívaly dlouho do novověku. Bohuslav Balbín převzal středověké popisy a doplnil, že jednorožec \"strašlivě řve\" také proto, že se v různých sbírkách kuriozit poměrně často vyskytoval jeho domnělý „roh“ (ve skutečnosti zub narvala nebo roh nosorožce). Ten podle pověstí čistí vodu a zneškodňuje jedy, proto býval až do 19. století symbolem a ozdobou lékáren. Řada lékáren se jmenovala a dodnes jmenuje „U jednorožce“. Z jednorožčího (nosorožčího nebo narvalího) rohu se rovněž vyráběly poháry, které měly chránit před jedem. Pokud do takového poháru byl nalit otrávený nápoj, údajně začal šumět a nebo se pohár roztrhl. Tato pověra mohla mít do jisté míry reálný podklad, pokud se jednalo o pohár z rohu nosorožce. Keratin může s některými jedy (např. arzenik) chemicky reagovat, proto mohlo dojít k určitému pěnění či šumění, ojediněle snad i k puknutí poháru. U organických jedů však k podobné reakci zcela jistě dojít nemohlo. V českých zemích lze roh jednorožce alias zub narvala najít k roku 1602 v inventáři Kunstkomory císaře Rudolfa II. na Pražském hradě (nyní ve sbírce Národního muzea v Praze), na zámcích ve Žlebech, v Lednici, kde je zasazen do dřevěné atrapy jednorožčí hlavy, nebo v lékárně barokního špitálu v Kuksu, kde je zasazen do preparované hlavy koně.", "section_level": 1}, {"title": "Folklór.", "content": "Odlišnou představu o jednorožci měli východní Slované. V ruském folklóru je jednorožec znám jako \"Indrik\", car všech čtvernožců, žijící ve vysokých horách na konci světa. Je to obrovské zvíře, které se živí pouze vodou a neubližuje jiným živým tvorům. Má připomínat býka s jedním rohem. Jeho název vybrali ruští vědci na počátku 20. století pro třetihorního obřího nosorožce \"Indricotherium\", největšího suchozemského savce všech dob, ač byl bezrohý. Obří jednorohý „býk“ s dlouhou černou či modrošedou srstí se objevuje i v mýtech a pohádkách původních obyvatel Sibiře, zvláště Evenků a Jakutů. Je možné, že se na vzniku této představy podílel vyhynulý nosorožec \"Elasmotherium\", který žil na Sibiři ještě před 29 tisíci lety a mohl se tedy setkat s člověkem.", "section_level": 2}, {"title": "Spory o jednorožce.", "content": "Existencí jednorožců se v období renesance a baroka zabývali i přední učenci, například Leonardo da Vinci, Ulisse Aldrovandi, Konrad Gessner nebo i Jan Amos Komenský pokládali jednorožce za zcela reálné zvíře. V době objevných plaveb a cest cestovatelé opakovaně prohlašovali, že se v cizích zemích setkali s živým jednorožcem. Marco Polo se měl s jednorožcem setkat na Jávě, z jeho popisu ale vyplývá, že se jedná o nosorožce jávského. Jiní cestovatelé jednorožce údajně spatřili v Arábii, v tomto případě šlo patrně o oryxe. Učenec Otto von Guericke, starosta Magdeburgu, roku 1663 dokonce sestavil z pravěkých kostí, nalezených v jeskyni v pohoří Harz, kostru „jednorožce“ a patrně ji doplnil rohem z narvala. Bylo to velmi nepravděpodobně vypadající monstrum, mělo pouze přední končetiny a namísto zadních jakési kolečko. Přesto tato rekonstrukce prý přesvědčila i jinak k jednorožci skeptického Leibnize, jemuž však tehdy bylo 17 let. Ještě francouzský zoolog Georges Cuvier (1769–1832) argumentoval proti možnosti existence jednorožce anatomickými důvody.", "section_level": 1}, {"title": "V literatuře.", "content": "Jednorožci se často vyskytují ve fantasy literatuře. Obvykle je zachována většina jejich mýtických vlastností – vzhled včetně šroubovitého rohu, jeho rozsáhlé magické vlastnosti (především protijedové) fungující i po oddělení od jednorožce i to, jak ho přitahuje nevinnost (především panenská). Jednorožec bývá součástí hvozdu, tedy magického lesa, často i jeho ochráncem. Jen zřídka je zachována jeho nechuť k zabíjení – jednorožec sice nepatří mezi typické zabijácké bestie, ale kromě své magie může použít k obraně i svůj roh.", "section_level": 1}, {"title": "Jednorožec v heraldice.", "content": "V heraldice si jednorožec získal oblibu až od 15. století: roku 1480 se poprvé objevuje jako štítonoš znaku Skotska, po anexi Skotska ve znaku Velké Británie společně se lvem. Bývá zobrazen jako vzpínající se kůň, někdy se zpřetrhaným řetězem. Jednorožci se vyskytují ve znacích šlechty i měst v Itálii (impresa rodu Este), v Německu, ve Švýcarsku a ve Francii. V české heraldice se jednorožec vyskytuje nebo vyskytoval ve znaku erbovních měšťanů Smíšků z Vrchovišť, pánů Běškovců z Běškovic, Hlavsy z Liboslavě, Jeníšků z Újezda, Kamýckých z Pokratic, Kunešů z Lukavce, Lhotských z Ptení, Neumayerů z Vinterberka, tři uťaté hlavy měli na štítu Parishové ze Senftenebergu, jednorožec vyskakující z tří pětilistých růží se objevil ve znaku premonstrátského kláštera v Brně-Zábrdovicích ), další u města Vamberka a velmi pozdního znaku obce Líšnice, okres Ústí nad Orlicí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jednorožec je bájný tvor, který je obvykle zobrazován v podobě koně či antilopy s jedním nápadně dlouhým rohem uprostřed čela. Od křesťanského středověku je považován za symbol síly, čistoty, krásy a panenství. Proslul jako heraldická figura a štítonoš, zejména britského státního znaku.", "tgt_summary": "Das Einhorn (lateinisch \"unicornis\", griechisch \"monókeros\") ist ein Fabelwesen von Pferde- oder Ziegengestalt mit einem geraden Horn auf der Stirnmitte. Es wurde im Mittelalter besonders durch den Physiologus bekannt, gilt als das edelste aller Fabeltiere und steht als Symbol für das Gute.", "id": 1668431} {"src_title": "Oliver Twist", "tgt_title": "Oliver Twist", "src_document": [{"title": "Děj knihy.", "content": "Oliverovi při jeho narození v místním chudobinci/sirotčinci umírá matka, poněvadž není nikdo, kdo by se dítěte ujal, zůstává i nadále jeho „zajatcem“; jméno mu tehdy určila obec. Sirotek Oliver vyrůstá v chudobinci pod vládou krutého a nelidského pana Bumbla, kde je všem na obtíž a bylo by lepší, kdyby raději umřel. Děti v sirotčinci trpí podvýživou, a tak jednoho dne Oliver požádá o jídlo navíc, což nakonec vede k jeho vyhazovu ze sirotčince. Má ale štěstí, protože si jej k sobě jako učedníka vezme pan Sowerberry, který vlastní pohřební ústav. Oliver se panu Sowerberrymu velmi zamlouvá; bohužel vše narušuje Sowerberryho manželka, která naopak Olivera nenávidí a snaží se ho vypudit. Ale i bez přičinění manželky pana Sowerberryho se zde Oliverovi vůbec nelíbí a pokouší se o útěk. Ten se mu posléze přece jen podaří. Oliver se útěkem od pana Sowerberryho dostává do Londýna, kde se připojí k bandě mladých zlodějíčků, kterou vede starý a prohnaný Žid Fagin. Ten zlodějíčkům poskytuje za protislužby přístřeší, jídlo a rady, jak koho okrást. Mezi zloději v bandě vyniká John Dawkins, kterému nikdo neřekne jinak než Ferina Lišák. Právě on se stane Oliverovým učitelem, alespoň pokud jde o krádeže. Nacházejí se tu i lupič Bill Sikes se svou společnicí Nancy, která Billa miluje a nedokáže kvůli němu opustit bandu starého Fagina. Zde Oliver nějakou dobu pobude; je mu jedno, co činí, hlavní je, že má střechu nad hlavou, jídlo a místo, kam se k večeru vrátit. Při jedné z krádeží je však Oliver náhle chycen za zločin, který nespáchal, a musí k soudu. Naštěstí ho před rozsudkem soudce zachrání dobrotivý starý pan Brownlow, který Oliverovi poskytne nový domov. I přesto chce pan Brownlow zjistit Oliverovu oddanost a posílá jej s knihami. Osud Oliverovi skutečně nepřeje a potkává svou starou bandu zlodějíčků od starého Žida, kteří ho unesou zpět; za žádnou cenu se totiž obětního beránka, jako je Oliver, nechtějí vzdát. Zejména když se v bandě nachází i Edward Leeford alias Monks. Jde o Oliverova nevlastního bratra, jehož hlavním zájmem je se Olivera zbavit, aby mohl dědit po Oliverově otci; jako nevlastní syn by v případě živého Olivera dostal pouze část, možná vůbec nic. (Oliver o ničem z toho pochopitelně nic neví.) Oliverovi nezbývá, než se nechat unést proudem. Bohužel se stane, že je při krádeži v domě Maylieových vážně postřelen. Olivera tehdy potká další štěstí: paní Maylieová se postřeleného Olivera ujímá – alespoň do chvíle, než se plně uzdraví. Stará se o něj její společnice Róza Maylieová, dívka, kterou paní Maylieová adoptovala. Oliver šťastně žije u Maylieových, jenže netuší, že se v chudobinci panu Bumbleovi svěří umírající žena, jak okradla Oliverovu matku o malý přívěsek, který dokazuje Oliverův původ a vazby na Monkse. Pan Bumble situace využije a prodá přívěsek Edwardu Leefordovi zvanému Monks. Ten jako první odhaluje pravdu, chopí se šance a přívěsku se ještě ten den zbavuje. Mezitím se stane, že členka bandy zlodějíčků pana Fagina, Nancy, odhalí pravý Oliverův původ a nechtěně vyslechne rozhovor starého Žida s Monksem. Je zmatená a jaksi neví, co má dělat. Nakonec vyhledá ženu, která se právě o Olivera stará – Rózu Maylieovou, a se vším se jí svěří. Aby však její příběh dával smysl, musí jí bohužel vysvětlit i okolnosti s tím vším spojené, načež jí Róza nabádá, aby od bandy zlodějíčků pana Fagina odešla, Nancy však odmítá (hlavně a možná jen kvůli Billovi Sikesovi). Na svou dobročinnost ovšem Nancy doplácí: Sikes se dozví, co všechno prozradila, a zabije ji; zhnusen svým činem prchá. Její tělo pak policie najde už mrtvé. Oliver se v rozhovoru s Rózou Maylieovou dostává ke své minulosti. Je odkázán zpět na pana Brownlowa, a tak ho navštíví. Zde se z míry úplně vyvedený Oliver dozvídá, že jeho otec byl velmi bohatý a zanechal po svém příteli Brownlowovi peníze svým dvěma synům tak, aby každý z nich dostal polovinu. Dědictví je tedy rozděleno a Monks odjíždí do USA, kde peníze rychle utratí a zemře ve vězení. Fagin je dopaden a odsouzen k smrti oběšením. Manželé Bumblovi jsou zbaveni svého úředního místa, upadají do bídy a nouze a skončí jako obecní chovanci ve špitále, kterému dříve \"vládli\". Následně vyjde najevo, že Róza Maylieová je sestra Oliverovy matky, tedy jeho teta; bere si za muže syna paní Maylieové, Harryho Mayliena. A Olivera adoptuje pan Brownlowe, který se i s Oliverem přestěhuje do blízkosti domu Maylieových. Zde Oliver poprvé v životě dosahuje životního klidu, vyrovnanosti a pochopení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oliver Twist je román anglického spisovatele Charlese Dickense. Kniha byla zveřejněna v roce 1838 nakladatelstvím Chapman & Hall. Román byl také mnohokrát zfilmován. Jednou z posledních byla verze režiséra Romana Polanského z roku 2005. Mezi nejlepší filmová zpracování Olivera Twista patří film z roku 1948, kdy ho zpracoval režisér David Lean. Populární byl ve své době též britský filmový muzikál z roku 1968 pod názvem \"Oliver!\".", "tgt_summary": "Oliver Twist ist ein Gesellschaftsroman von Charles Dickens, der unter dem vollständigen Titel'(„Oliver Twist oder der Weg des Fürsorgezöglings“) von Februar 1837 bis April 1839 in Fortsetzungen in der Zeitschrift'erschien. Oliver Twist ist Dickens’ zweiter Roman. Er wurde mehrfach für Theater, Kino, Fernsehen und Comic adaptiert.", "id": 2377472} {"src_title": "Elektrárna", "tgt_title": "Kraftwerk", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První elektrárny vznikly koncem 19. a začátkem 20. století. Konstrukčně šlo o poměrně jednoduchá zařízení, jejichž hlavní součástí byl generátor poháněný buď parním strojem (viz parostrojní elektrárna) nebo vodním kolem (viz vodní elektrárna). Parní stroj byl později nahrazen parní turbínou, čímž vznikly dnešní tepelné elektrárny. Také u vodních elektráren došlo k nahrazení vodního kola účinnější turbínou. Nahrazením kotle jaderným reaktorem vznikla jaderná elektrárna.", "section_level": 1}, {"title": "Současné elektrárny.", "content": "Z ekologického hlediska rozlišujeme zdroje obnovitelné a neobnovitelné. Jako neobnovitelné zdroje energie jsou označovány ty, jejichž množství je omezené, potenciální regenerace dlouhodobá a hrozí jejich brzké (v řádech desítek nebo stovek let) úplné spotřebování. Většina elektrické energie se dnes vyrábí z takových neobnovitelných zdrojů, zejména spalováním fosilních paliv v tepelných elektrárnách nebo štěpnou jadernou reakcí v elektrárnách jaderných. Za obnovitelné zdroje se považují takové zdroje, které se v přírodě samovolně regenerují ze zdrojů s velmi dlouhým horizontem vyčerpání (například vyčerpání sluneční energie se očekává až za několik miliard let). Elektrárny využívající obnovitelné zdroje mohou být Problémem většiny těchto zdrojů jsou vysoké investiční a často i provozní náklady, dané malou plošnou hustotou zachycované energie. S postupným vyčerpáváním zásob fosilních paliv, a tím i růstem jejich cen, se rozdíl v cenách pomalu snižuje. Státy Evropské unie zdroje označené za obnovitelné finančně i legislativně podporují.", "section_level": 1}, {"title": "Tepelné elektrárny.", "content": "\"Tepelná elektrárna\" je obvykle kondenzační parní elektrárna, která získává energii spalováním fosilních paliv (nejčastěji uhlí) nebo biomasy. Vzniklým teplem je ohřívána pára, která pohání parní turbínu turbogenerátoru. Tepelné elektrárny bývají často kombinovány s teplárnami a pára z parní turbíny je dále rozváděna k odběratelům pro účely vytápění, ohřevu teplé vody a k technologickým účelům. Mezi tepelné elektrárny se občas zařazují i elektrárny plynové a paroplynové, které jsou vybaveny plynovou turbínou nebo spalovacím motorem. V principu je tepelnou elektrárnou i elektrárna jaderná, ty se však mezi tepelné elektrárny nepočítají. Z ekologického hlediska jsou problematické tepelné elektrárny spalující fosilní paliva, neboť produkují velký objem škodlivých emisí – například oxidy dusíku (NO), oxid siřičitý, prachové částice nebo polycyklické aromatické uhlovodíky. Jsou také významným zdrojem oxidu uhličitého (CO), který se podílí na vzniku tzv. skleníkového efektu. Jako palivo se v Česku nejčastěji používá hnědé uhlí, jehož spalováním vzniká množství strusky a popela. Tepelné elektrárny jsou povinně vybaveny odlučovači popílku a odsiřovacími jednotkami, které snižují množství emisí vypouštěných do ovzduší.", "section_level": 2}, {"title": "Jaderné elektrárny.", "content": "\"Jaderná elektrárna\" je v podstatě kondenzační parní elektrárna, která má místo parního kotle jaderný reaktor a energii získává přeměnou z vazebné energie jader těžkých prvků (uranu 235 nebo plutonia 239). Výhodou jaderných elektráren je vysoký výstupní výkon vzhledem k dodanému množství paliva. Účinnost u běžných typů tlakovodních reaktorů je o něco nižší než účinnost moderních uhelných elektráren (asi 30 % oproti 35 – 40 % u uhelných elektráren). Menší účinnost je dána omezením maximální teploty vody v primárním okruhu, které zajišťuje inherentní bezpečnost. Výhodou jaderných elektráren je malý objem spotřebovaného paliva, za běžného provozu prakticky nulové exhalace (elektrárna produkuje pouze odpadní teplo a vodní páru) a nízké provozní náklady. Nevýhodou jsou vysoké náklady na výstavbu, technologicky náročné získávání paliva, produkce jaderného odpadu a riziko jaderné havárie (byť je u moderních elektráren velmi nízké). Z pohledu energetické soustavy je nevýhodou trvalý charakter zdroje (spuštění a zastavení reaktoru je složité a nákladné a její výkon lze regulovat jen v malém rozmezí. Elektrárna proto vyrábí a dodává elektřinu jen s malou závislostí na odběrovém diagramu), proto je téměř vždy provozována v tzv. základním zatížení sítě", "section_level": 2}, {"title": "Vodní elektrárny.", "content": "\"Vodní elektrárna\" vyrábí elektrickou energii přeměnou z potenciální energie vody. Voda roztáčí vodní turbínu, která pohání elektrický generátor. Podle konstrukce se vodní elektrárny dělí na: Výhodou zejména přečerpávacích a přehradních vodních elektráren je jejich schopnost běžet v libovolných dobách podle potřeby, díky čemuž je možné je využívat pro vyrovnávání energetických špiček. Nevýhodou velkých vodních elektráren je nutnost budování velkých přehrad nebo nádrží, kvůli čemuž jsou i přes svůj obnovitelný charakter považovány za ekologicky kontroverzní a ekologické organizace jejich výstavbu velmi kritizují. Výstavba malých vodních elektráren je naopak vnímána jako užitečná a je obvykle podporována. Jako \"malé vodní elektrárny\" se označují elektrárny s instalovaným výkonem do 10 MW včetně.", "section_level": 2}, {"title": "Větrné elektrárny.", "content": "\"Větrné elektrárny\" vyrábějí elektrickou energii přeměnou z kinetické energie vzduchu proudícího mezi oblastmi s různým atmosférickým tlakem. Elektrárna je obvykle tvořena vysokým sloupem, na jehož vrcholu je umístěna hřídel s větrným kolem nebo vrtulí. Proudící vzduch (vítr) působí na lopatky kola nebo vrtule, čímž kolo nebo vrtuli roztáčí. Na hřídeli je připojený elektrický generátor, který vyrábí elektrickou energii. Výhodou větrných elektráren je jejich obnovitelný charakter a minimální vliv na životní prostředí. Hlavní nevýhodou je nevypočitatelnost a nestálost dodávek energie, neboť jsou závislé na aktuálních povětrnostních podmínkách a v české krajině také nízkým koeficientem využitelnosti, který se u nás pohybuje kolem 4 až 14 % průměrně 11 % (přímořské oblasti mají kolem 20 až 30 %). Bývají také často kritizovány kvůli estetickému zásahu do krajiny, některé zdroje tvrdí, že produkují chvění a zvuk, který může mít negativní vliv na drobná zvířata. U moderních větrných elektráren je však hluk velmi nízký.", "section_level": 2}, {"title": "Geotermální elektrárny.", "content": "\"Geotermální elektrárny\" využívají energii zemského jádra, kterou získávají z hlubokých vrtů do nitra Země. Z těchto vrtů je obvykle získávána pára nebo horká voda. Možnost stavby elektrárny je závislá na tektonických podmínkách dané lokality. Geotermální energie je nejčastěji uvolňována jako doprovodný jev sopečné aktivitě, což klade vysoké nároky na stavbu elektrárny v seismicky aktivních oblastech.", "section_level": 2}, {"title": "Solární elektrárny.", "content": "\"Solární elektrárny\" (nebo také \"sluneční elektrárny\") získávají energii ze slunečního záření. Tuto energii přeměňují na energii elektrickou buď přímo prostřednictvím fotoelektrických článků pracujících na principu fotoelektrického jevu, nebo prostřednictvím ohřevu média v solárních kolektorech. Existují také experimentální elektrárny, které prostřednictvím velkých skleněných ploch ohřívají vzduch, který pak stoupá vzhůru a roztáčí větrnou turbínu. Solární články se využívají v kosmickém průmyslu, kde umožňují získávat energii pro kosmická tělesa bez nutnosti dodávek paliva ze Země. Jsou stále hojněji využívané v domácnostech a v malých podnicích jako jedna z variant výroby energie. Zde je ale na rozdíl od kosmického výzkumu překážkou jejich vysoká cena a závislost na počasí.", "section_level": 2}, {"title": "Přílivové elektrárny.", "content": "Vlivem slapových sil Měsíce a Slunce dochází na Zemi k pravidelnému zvedání a klesání mořské hladiny, zvanému příliv a odliv. Tuto energii, vznikající na úkor rotace Země, lze využít. Zatím se energie oceánů využívá velice málo, ale tato technologie má velkou budoucnost z ekologických důvodů, také z důvodů vzrůstající spotřeby energie a snižující se zásoby fosilních paliv. Na druhou stranu stavba přílivových elektráren je možná pouze v některých vhodných oblastech, kde je vysoký rozdíl mezi přílivem a odlivem. Často se ale u stavby přílivových elektráren poukazuje na značné ekologické dopady na okolí. Turbína přílivové elektrárny s vertikálním hřídelem využívá oba směry průtoků vody. Na hřídeli je připojený elektrický generátor, který vyrábí elektrickou energii. Existuje více druhů konstrukce s různými modifikacemi, ale princip je vždy velice podobný.", "section_level": 2}, {"title": "Budoucí elektrárny.", "content": "Vzhledem k postupnému vyčerpávání zdrojů fosilních paliv bude nutné hledat jiné způsoby výroby elektrické energie, energetická koncepce budoucnosti je však častým předmětem sporů. Ekologické organizace většinou preferují orientaci na úsporu energie a maximální využívání obnovitelných zdrojů, zástupci některých energetických společností prosazují výstavbu nových jaderných elektráren s poukazem na nedostatečnou kapacitu obnovitelných zdrojů a různí odborníci se v této otázce rozcházejí. Velké naděje některých jsou vkládány do výzkumů v oblastech termonukleární fúze a jaderné transmutace (ADTT), které by se mohly stát základem pro nové generace jaderných elektráren. V roce 2013 v důsledku poklesu cen elektřiny se v řadě zemí nové uhelné nebo plynové elektrárny nevyplácí budovat.", "section_level": 1}, {"title": "Elektrárny v Česku.", "content": "V Česku se většina elektrické energie vyrábí v tepelných (66 % v roce 2005), jaderných (30 % v roce 2005) a vodních (3,7 % v roce 2005) elektrárnách. Dominantním výrobcem elektrické energie je akciová společnost ČEZ, která v Česku provozuje 10 uhelných, 2 jaderné, 12 vodních, 1 větrnou a 1 sluneční elektrárnu a vyrábí téměř tři čtvrtiny z celkového objemu výrobu elektřiny v Česku. V následující tabulce je uveden instalovaný výkon jednotlivých typů elektráren a objem výroby v roce 2005 (zdroj: předběžné údaje ČSÚ). Stejně jako v ostatních zemích, i v Česku se vede důležitá diskuse o budoucím směřování energetického průmyslu a o budoucích zdrojích elektrické energie. Ačkoliv se jako nejperspektivnější jeví obnovitelné zdroje, možnosti jejich využití jsou v Česku omezené, v úvahu přicházejí pouze malé vodní elektrárny (velké by vyžadovaly výstavbu přehrad, což je z ekologického pohledu vnímáno velmi negativně), elektrárny spalující biomasu a elektrárny větrné. Kromě pokusů se spalováním biomasy v klasických tepelných elektrárnách dochází k výstavbě větrných a malých vodních elektráren, jejichž provoz je podporován stanovením minimálních výkupních cen energií. Vzhledem k omezeným zdrojům uhlí a omezené životnosti stávajících elektráren bude dle názoru energetických společností nutné buď prolomit Územní limity těžby hnědého uhlí v severních Čechách, nebo postavit další jadernou elektrárnu (případně dostavět původně plánované další dva bloky do elektrárny Temelín). Ekologické organizace naproti tomu preferují zásadní snížení energetické náročnosti průmyslu, masivní výstavbu elektráren využívajících obnovitelných zdrojů a výstavbu elektráren na zemní plyn.", "section_level": 1}, {"title": "Jaderné elektrárny.", "content": "V Česku jsou v provozu dvě jaderné elektrárny, obě provozuje společnost ČEZ. Jedná se o jadernou elektrárnu Dukovany s instalovaným výkonem 4×440 MW, zprovozněnou v letech 1985 – 1988, a jadernou elektrárnu Temelín s instalovaným výkonem 2×1 000 MW (původně plánováno 4×1 000 MW), zprovozněnou v letech 2002 – 2003. Plánovány byly rovněž Jaderné elektrárny Blahutovice a Tetov. Zejména elektrárna Temelín je předmětem intenzivní kritiky ze strany rakouských i českých protijaderných organizací. První jadernou elektrárnou na území bývalého Československa byla Jaderná elektrárna Jaslovské Bohunice.", "section_level": 2}, {"title": "Tepelné elektrárny.", "content": "Společnost ČEZ v současnosti provozuje elektrárny Dětmarovice, Hodonín, Chvaletice, Ledvice, Mělník (II a III), Počerady, Poříčí, Prunéřov I a II a Tušimice II. Mezi další české tepelné elektrárny patří Opatovice společnosti International Power Opatovice, Vřesová a Tisová společnosti Sokolovská uhelná, Mělník I společnosti Energotrans a Kladno společnosti ECKG. V Česku byly v průběhu 90. let 20. století všechny uhelné elektrárny provozované společností ČEZ modernizovány a vybaveny odlučovači popílku a odsiřovacími jednotkami, několik starších elektráren s celkovým instalovaným výkonem 2 020 MW bylo odstaveno. Díky tomu se podařilo snížit emise oxidu siřičitého a popílku o 90 % a emise oxidů dusíku o 50 %.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní elektrárny.", "content": "Společnost ČEZ provozuje přečerpávací vodní elektrárny Dalešice, Dlouhé Stráně a Štěchovice II, průtokové vodní elektrárny Kamýk, Lipno, Mohelno, Orlík, Slapy, Štěchovice a Vrané a malé vodní elektrárny Dlouhé Stráně II, Hněvkovice, Kořensko, Lipno II a Želina. Kromě velkých elektráren je v Česku v provozu celá řada malých vodních elektráren (MVE) většinou průtokových, vzniklých např. na místech původních vodních mlýnů a jezů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Elektrárna je technologické zařízení sloužící k výrobě elektrické energie. Ta se získává přeměnou z energie vázané v nějakém zdroji. Nejčastěji je tato energie nejdříve přeměněna na energii mechanickou, kterou je následně poháněn elektrický generátor. Další alternativou může být využití fotovoltaického jevu nebo termoelektrického jevu.", "tgt_summary": "Ein Kraftwerk (veraltete Bezeichnung: \"Elektrizitätswerk\", heute auch \"Stromerzeugungsanlage\") ist eine technische Anlage zur Stromerzeugung und stellt in manchen Fällen zusätzlich thermische Energie bereit. Bei einem Kraftwerk wird mechanische Energie mittels Generatoren in elektrische Energie verwandelt, die in das Stromnetz eingespeist wird. Die mechanische Energie zum Antrieb der Generatoren stammt ihrerseits aus ", "id": 783993} {"src_title": "Bod G", "tgt_title": "Gräfenberg-Zone", "src_document": [{"title": "Kde ho najít?", "content": "Velikost a umístění bodu G se u každé ženy liší. Obvykle se nachází přímo za stydkou kostí, ve druhé třetině pochvy, přibližně 3–5 cm od poševního vchodu. Jeho lokalizace je někdy obtížná, a proto některé ženy nevěří, že jej vůbec mají.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Přestože přímé důkazy chybí, předpokládá se, že starověké kultury tento bod znaly. Záznamy ze 4. století před n. l. se zmiňují o rozdílech ženské „červené a bílé tekutiny”. Také Indiáni se ve svých lidových bájích zmiňují o tom, jak se při pohlavním styku „mísí mužské a ženské šťávy“. První zmínka o tomto bodu se objevila v Evropě v roce 1950 v časopise \"International Journal of Sexology\", když německý gynekolog Dr. Ernst Gräfenberg (1881–1957) popisoval velmi citlivou nervovou pleteň ve vaginální sliznici. V tomto místě je pochva ženy nejdráždivější. Za anatomický podklad tohoto bodu označil Gräfenberg nervovou pleteň ve vaginální sliznici. Ve svých tvrzeních vycházel z údajů pacientek, aniž by je doložil objektivními důkazy. Článek nevzbudil u odborné veřejnosti větší pozornost. V roce 1978 provedli výzkumníci Perry a Whippleová studii, ve které potvrdili závěry Dr. Gräfenberga. Ti také na počest původního objevitele nazvali tuto oblast termínem bod G. Samotný termín „bod G“ byl poprvé použit v roce 1982 v knize Ladase a spoluautorů \"The G-Spot and Other Discoveries about Human Sexuality\". Na otázku, proč byl bod G tak dlouho přehlížen, odpověděla Beverly Whippleová: „Protože leží na přední straně vaginy. Je to oblast, která se obyčejně palpací (dotykem) nevyšetřuje. Když už se jí lékař dotkne, dostane sexuální reakci a lékaři jsou vycvičeni, aby své pacienty sexuálně nestimulovali. Gynekologové, kteří se dotýkali této oblasti podle našich rad, všichni našli to citlivé místo a říkali 'U všech všudy, je tam. Máte pravdu!'“", "section_level": 1}, {"title": "Augmentace G Bodu.", "content": "Novinkou je možnost zvětšení (augmentace) G-bodu. Jde o nebolestivý ambulantní zákrok prováděný na pracovištích plastické chirurgie. Provádí se v místním umrtvení, je časově nenáročný a rekonvalescence je velmi rychlá – za 4 hodiny po ošetření se žena může zařadit do normálního sexuálního života.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy ženského orgasmu.", "content": "Ženy mohou dosáhnout orgasmu několika způsoby. Klitoridálním drážděním klitorisu, vaginální masturbací, stimulací bodu G a děložního hrdla.", "section_level": 1}, {"title": "Ženská ejakulace.", "content": "Gräfenberg byl první moderní lékař, který popsal tuto oblast a uváděl její důležitost pro ženské sexuální uspokojení. Tvrdí, že pokud je tento bod během sexuálního aktu bezprostředně drážděn (například prsty během masturbace, penisem nebo jiným předmětem zasunutým do vaginy), dosáhne mnoho žen orgasmu. Orgasmus může být provázen výronem tekutiny (ejakulace) vzdáleně připomínající sperma z močové trubice – někdy je tento výron označován jako ženská ejakulace. Tato tekutina není moč. Jedná se pravděpodobně o výměšek žlázy, která je u ženy obdobná mužské žláze předstojné (prostata).", "section_level": 1}], "src_summary": "Bod G, celým názvem Gräfenbergův bod, je zformované množství nervové tkáně a velmi citlivá oblast ženské vaginy. Nachází se na přední stěně vaginy mezi stydkou kostí a dělohou. U některých žen může stimulace tohoto bodu přivodit orgasmus a v některých případech i ženskou ejakulaci.", "tgt_summary": "Die Gräfenberg-Zone, oder auch G-Zone, G-Punkt oder G-Spot, wird als eine erogene Zone in der Vagina beschrieben. Sie ist nach Ernst Gräfenberg benannt, einem deutschen Arzt, der 1950 in einem Artikel von einer, schrieb. Die Gräfenberg-Zone als anatomisch klar umschriebene und regelhafte Struktur wird heute wissenschaftlich angezweifelt und von den meisten Anatomie-Lehrbüchern nicht aufgeführt. Die Gräfenberg-Zone und auch der A-Punkt wurden im Bereich der sogenannten Halban'schen Faszie oder \"Septum vesicovaginale\", die sich zwischen der Vagina und der Harnblase befindet, vermutet. Bei manchen Frauen führt ihre Stimulation sehr schnell zu einem Orgasmus, andere empfinden diese jedoch als wenig oder nicht erregend. Allerdings wird der G-Punkt erst ab einem gewissen (z. B. durch klitorale Stimulation erreichten) Erregungsgrad als erogene Zone aktiv. Einige Untersuchungen legen darüber hinaus eine Bedeutung der G-Punkt-Stimulation im Geburtsvorgang nahe.", "id": 221559} {"src_title": "Rudá armáda", "tgt_title": "Rote Armee", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mechanizace a modernizace.", "content": "Po vítězství bolševiků v ruské občanské válce v roce 1922 přišlo uklidnění rozbouřené mezinárodní situace. Proto bylo možno snížit počty vojáků na mírové stavy. Jako první odcházeli důstojníci sloužící původně v carské armádě, avšak byly rozpouštěny také celé jednotky. V roce 1924 začali komisař pro obranu Michail Frunze a jeho zástupce Michail Tuchačevskij Rudou armádu modernizovat. To se nelíbilo tradicionalistům, které reprezentovali Semjon Buďonnyj a Kliment Vorošilov. Snaha o modernizaci skončila o rok později, Frunze zemřel za podezřelých okolností a Tuchačevskij byl degradován na velitele leningradského vojenského okruhu. Situace se změnila na začátku 30. let. Generální tajemník Komunistické strany a fakticky vůdce Sovětského svazu Josif Vissarionovič Stalin usoudil, že Rudou armádu je nutno modernizovat, aby mohla obstát v případné válce s jinými velmocemi. Roku 1931 byl Tuchačevskij jmenován náčelníkem pro vyzbrojování Rudé armády. Začal rozsáhlý projekt, s cílem vytvořit z Rudé armády moderní, silnou, bojovou složku, která by neměla konkurenci. V rámci dvou pětiletých plánů (1928–1937) proběhla rozsáhlá industrializace, která změnila Sovětský svaz z agrárního státu v průmyslovou velmoc. Kolem Tuchačevského se shromáždili schopní a prozíraví velitelé a vojenští teoretikové, inspirovaní myšlenkami mechanizovaného vedení boje a bleskové války. Dali podnět k modernizování tankových závodů ve Stalingradu, Charkově, Čeljabinsku i Leningradě a výroba tanků prudce vzrostla. V roce 1932 už měl Sovětský svaz více tanků než francouzská armáda. Rozběhla se i výroba letadel. Pouhá produkce zbraní a techniky však nestačila, a proto bylo nutné vypracovat moderní taktiku vedení boje. Nová vojenská doktrína byla vytvořena tak, že při útoku měly tankové brigády soustředěné do mechanizovaných armádních sborů prolomit nepřátelské obranné linie za podpory střemhlavých bombardérů, proniknout do týlu protivníka, jeho jednotky obchvátit z boku a obklíčit. Likvidaci těchto ohnisek odporu měla zajistit mechanizovaná pěchota podporovaná samohybným dělostřelectvem, zatímco by se tankové jednotky přeskupily a zahájily další postup do nitra nepřátelského území. Poté měl proti zaskočenému a zmatenému nepříteli následovat \"„hloubkový útok“\" ze vzduchu. Letecký výsadek parašutistů, vyzbrojených speciálními lehkými tanky, obrněnými transportéry a dalšími druhy podpůrných zbraní, by udeřil hluboko v týlu nepřítele a zmocnil se strategických cílů (mosty přes vodní toky, železniční stanice, týlové sklady, velitelská stanoviště atd.). Nepřítel, jenž by byl těmito útoky spíš ochromen a paralyzován než fyzicky zničen, by tak byl následně donucen ke kapitulaci. Mechanizované sbory se staly silnými útvary nejen pro útočné, ale i pro obranné operace. Tyto předpisy teoreticky pozvedly taktiku Rudé armády na vyšší úroveň než byla srovnatelná úroveň možných nepřátel. Rudá armáda se teoreticky stala celosvětově největší a nejmodernější armádou. Byla do značné míry mechanizovaná, dobře vybavená a vedená. Podle některých autorů se žádná armáda západních velmocí, včetně německého Wehrmachtu, s tehdejší Rudou armádou nemohla měřit. Během kyjevských manévrů v roce 1935 generál Jona Jakir úspěšně demonstroval, jak můžou pozemní jednotky operovat při dobré součinnosti s letectvem. O rok později byl úspěch zopakován v Bělorusku. Tentokrát byli přítomni i zahraniční pozorovatelé, na které udělala tato demonstrace síly velký dojem. A právě obdiv Západu k těmto mužům, kteří za své postavení vděčili svému umu, se stal pro některé trnem v oku. Tuchačevskij navíc otevřeně kritizoval nacistické Německo a varoval před jeho agresí. Stalin se také obával, že tito profesionální vojáci, kteří Rudou armádu učinili prvotřídní bojovou složkou, by se mohli spiknout s jeho protivníky. Takže i v armádě docházelo k procesům, věznění a popravám, známým jako velká čistka.", "section_level": 2}, {"title": "Velká čistka.", "content": "Josif Vissarionovič Stalin rozpoutal ve snaze zbavit se veškeré skutečné i domnělé opozice teror proti armádnímu velení. Obrovskému politickému útlaku, věznění a popravám padl za oběť velký počet zkušených armádních důstojníků, z toho několik desítek vysoce postavených generálů, včetně tří maršálů SSSR Michaila Tuchačevského, Vasila Bljuchera a Alexandra Jegorova, kteří byli popraveni. Dále byli popraveni čtyři z pěti armádních generálů prvního stupně - Jona Jakir, Jeronim Uborevič, Ivan Belov a Sergej Kameněv. Dále byli popraveno všech deset armádních generálů 2.stupně. Z vrchního velení armády čistky přežili pouze tři generálové. Osobní přátelé Stalina Kliment Vorošilov, Semjon Buďonnyj a uznávaný vojenský teoretik Boris Šapošnikov. Tato genocida nejvyšší generality Rudé armády se pravděpodobně podepsala na její koncepci a její celkové síle, přestože názory se různí. Na velitelské posty se dostali stalinisté, z nichž někteří slepě vyznávali tradiční způsob boje, založený na jezdectvu a proletářském nadšení. Tito velitelé byli na jednu stranu velmi loajální vůči Stalinovi a komunistické straně, ale zároveň nezkušení. Jejich schopnosti nestačily na vedení velkých mechanizovaných útvarů v případě bleskové války. Úroveň a efektivita velení, stejně jako úroveň vzdělání na vojenských akademiích čistkami velmi utrpěly. Politické překážky a zavádění nových opatření se staly obrovskou brzdou v dalším vývoji. Největší politickou překážkou bylo opětovné zavedení systému \"„dvojího velení“\" a znovuvytvoření pozice politického komisaře. Každá jednotka o velikosti praporu a výše měla vlastního politruka, který schvaloval veškeré podstatné rozkazy velitele jednotky. Politruci mnohdy neměli vyšší vojenské vzdělání a vybíráni byli na základě věrnosti Komunistické straně Sovětského svazu. Obecně se politruci věnovali politickému školení jednotky, vytváření morálky a do vojenských záležitostí se nemíchal. Ve skutečnosti však mnozí politruci svého postavení zneužívali k zastrašování čestných velitelů i k osobnímu prospěchu. Vměšovali se do velení jednotek a hráli si na vojevůdce, což mělo pro Rudou armádu v následujících válečných konfliktech mnohé destruktivní důsledky. Dalším nástrojem komunistické strany zavedeným během čistky v Rudé armádě bylo členství řadových vojáků v Komsomolu. Díky velké podpoře vedením strany počet členů Komsomolu v armádě v letech 1937–1938 rapidně vzrostl. Členové ve vojenských jednotkách svolávali schůze, během kterých mnohdy kritizovali a odsuzovali své velitele a komisaře. To způsobilo, že v armádě začala upadat běžná vojenská disciplína a došlo k úplnému morálnímu rozkladu, který se projevil nejen za zimní války proti Finsku, ale především za války s Německem. Stalin svou velkou čistkou sice zlikvidoval opozici a upevnil svou moc, ale zároveň značně poškodil Rudou armádu. To umožnilo nacistickému Německu převzít v začátku války proti Sovětskému svazu iniciativu.", "section_level": 2}, {"title": "Španělská občanská válka.", "content": "Roku 1936 vypukla ve Španělsku občanská válka. Na straně oficiální vlády stáli levicoví republikáni a na straně druhé povstalečtí nacionalisté vedení generálem Frankem. Pro Sovětský svaz to byla perfektní příležitost, jak vyzkoušet novou doktrínu mechanizovaného boje v praxi. Do Španělska se vypravil kontingent vojenských poradců, dobrovolníků a tanková brigáda s nemalým počtem tanků (hlavně T-26 a BT-5). Z počátku neměly sovětské jednotky rovnocenného soupeře (lepší kvalita výzbroje), ale jakmile bylo velení svěřeno nezkušeným republikánům, začala se situace měnit. Tankové jednotky byly nasazovány jednotlivě a velice trpěly palbou dělostřelectva a výbuchy protitankových min. Generál Dmitrij Pavlov vyvodil z konfliktu chybné závěry, že tanky by měly fungovat jako podpůrná zbraň pěchoty, nikoliv jako mohutný obrněný celek. Nízká bojová účinnost byla způsobena také špatnou komunikací a nedostatečnou koordinací tanků, letectva, dělostřelectva a pěchoty. Z důvodů velké čistky, kdy si nikdo z generálů ani důstojníků nemohl být jist životem docházelo k bagatelizování vážných nedostatků, které se plně projevily během zimní války s Finskem a druhé světové války.", "section_level": 2}, {"title": "Sovětsko-japonské pohraniční konflikty.", "content": "Už od obsazení Mandžuska roku 1931 ohrožovalo císařské Japonsko sovětské a mongolské hranice na dálném východě. Pohraniční potyčky s jednotkami Kuantungské armády přerostly roku 1938 v japonskou invazi. Střet vyústil v bitvu u jezera Chasan, jež skončila na mrtvém bodě. Japonci nadále tvrdili, že řeka Chalcha tvoří hranici mezi státem Mandžukuo a Mongolskem, kdežto Sověti trvali na tom, že hranice probíhá 16 kilometrů východněji u vesnice Nomonhan. V květnu 1939 došlo k dalším pohraničním střetům a japonská 6. armáda zahájila útok na Mongolsko, které bylo spojencem SSSR. Do cesty se jim postavily jednotky dálněvýchodního frontu pod velením generála Georgije Žukova, které pomocí kombinovaných mechanizovaných útoků podporovanými dělostřelectvem a letectvem nepřátelský postup zastavily, přestože Japonci měli proti nim převahu 4 : 1. Za úsvitu 20. srpna zahájila Rudá armáda rozsáhlou protiofenzívu. Tankové jednotky pronikly za mohutné dělostřelecké a letecké podpory japonskou obranou na křídlech a v týlu odřízly Japoncům ústupovou cestu u vesnice Nomonhan. V těsném závěsu za tanky postupovala pěchota, jež představovala druhou údernou vlnu. 31. srpna se zbylé japonské jednotky vzdaly. Bitva u řeky Chalchyn potvrdila teorii maršála Tuchačevského a jeho víru v moderní, mechanizovaný způsob boje a prakticky ukázala, že velké tankové síly jsou v koordinaci s letectvem a mobilním dělostřelectvem velmi efektivní. Porážka donutila Japonce odstoupit od plánu na obsazení Sibiře a střední Asie.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Invaze do Polska.", "content": "23. srpna 1939 byl v Moskvě podepsán Pakt Ribbentrop-Molotov, jenž stvrzoval dohodu o neútočení mezi Třetí říší a Sovětským svazem. V tajném dodatku se oba státy dohodly na rozdělení Polska tak, že SSSR napadne Polsko z východu. Velitelem operace byl jmenován Semjon Timošenko. Celkem bylo sovětské velení připraveno nasadit k invazi 750 000 vojáků s 3 000 tanky a obrněnými vozidly Ráno 17. září překročila Rudá armáda za nedobře koordinovaného postupu a bez vyhlášení války polské hranice. Hranici, dlouhou 1 400 km, drželo kolem 30 000 polských obránců pod vedením generála Wilhelma Orlika-Rückemanna. Polský odpor byl snadno překonán díky obrovské početní převaze Rudé armády a navíc se Polsko už dva týdny zoufale bránilo proti německé invazi ze západu. Během této kampaně se opět projevily nedostatky ze španělské občanské války. Stalinisté nebrali v úvahu naléhání Stavky, která upozorňovala na do očí bijící rozdíl v efektivitě velení a koordinaci jednotek mezi Wehrmachtem a Rudou armádou. V listopadu započala reorganizace, při které byly rozpuštěny čtyři tankové sbory.", "section_level": 3}, {"title": "Zimní válka.", "content": "Stalin měl ambice získat území carského Ruska, která byla pro Rusko ztracena po první světové válce. Tato území zahrnovala velkou část současného Polska, Pobaltí, Finsko a tehdejší rumunská území Besarábie a severní Bukoviny. Jako první přišlo při těchto snahách na řadu Finsko. Rudá armáda s 600 000 vojáky, 1 000 tanky a 1 000 letadly vtrhla do hustých lesů a močálů Finska, kde očekávala rychlé a slavné vítězství. Velení bylo svěřeno generálu Kirillu Mereckovovi. Ačkoliv finské vojenské jednotky měly nedostatek protitankových zbraní a postrádaly moderní tankové a letecké síly, zakládaly svoji bojovou odhodlanost na ryzí morálce, železné disciplíně, entuziasmu a znalosti terénu, který byl nevyhovující pro masové útoky obrněné techniky. Časně ráno 30. listopadu 1939 započaly sovětské útoky v oblasti Karélie a Karelské šíje na tzv. Mannerheimovu linii. Po počátečním postupu byli Sověti zastaveni a utrpěli těžké ztráty. Finové obratně využívali slabiny a nedostatky rudoarmějců, kdy tankové jednotky nalákali do pasti, zatarasili jim cestu pomocí přírodních překážek a následně je zničili náložemi a zápalnými lahvemi (které pojmenovali Molotovovy koktejly). Důležitou roli sehráli finští odstřelovači, kteří ze svých dobře maskovaných úkrytů likvidovali pěchotu Rudé armády z velké vzdálenosti. Rudoarmějci často vyráželi do útoku bez průzkumu a s nedostatečnou palebnou podporou, takže byli vydáni na milost a nemilost finské kulometné a protitankové palbě. Faktem však zůstává, že zima 1939-1940 byla jednou z nejstudenějších ve 20. století, což ovlivnilo průběh vojenských operací. Odpor Finů, minová pole, palebné léčky, tuhá zima a velké ztráty silně demoralizovaly vojáky Rudé armády. Na začátku roku 1940 Kliment Vorošilov odvolal Mereckova a velení převzal Semjon Timošenko. Ten obnovil 1. února útok na Mannerheimovu linii a využil k tomu všechny dostupné zdroje, včetně letectva. Masivní útok po celé šíři Karelské šíje a vzdušná převaha sovětského letectva způsobily, že po čtrnácti dnech zuřivých bojů musely finské jednotky ustoupit. Finové sáhli k zoufalému kroku, když odstřelili stavidla a hráze průplavu Saimaa, aby vzniklé záplavy zbrzdily nepřátelský postup a vlastní jednotky získaly čas k ústupu na západ. Zaplavená území a potíže se zásobováním zbrzdily další postup Rudé armády a nastala patová situace. Dne 12. března 1940 (13. března finského času) byl podepsán Moskevský mír. Finsko muselo SSSR odstoupit značnou část svého území (celkem 57 000 km2 v oblasti Karélie), ale na druhou stranu uhájilo svou nezávislost. Ztráty Rudé armády činily 400 000 vojáků (mrtvých, zraněných a zajatých), 3 500 tanků a obrněných vozidel a 600 letadel. Finové přišli o 71 000 vojáků, 16 tanků a 70 letadel. Zimní válkou proti Finsku ztratila Rudá armáda reputaci efektivní a za každých okolností bojeschopné složky. Nedostatečný úspěch finského tažení byl zapříčiněn: Značnou odpovědnost za částečný neúspěch vojenského tažení nesli i političtí komisaři, kteří se vměšovali do velitelských kompetencí, přestože neměli vojenské vzdělání a svým jednáním bojové úsilí velitelů spíše podkopávali.", "section_level": 3}, {"title": "Válka s Německem (1941-1945).", "content": "Po počátečním náporu německého Wehrmachtu, který přinesl Rudé armádě několik drtivých porážek, utrpěla německá vojska první porážku od Rudé armády pod vedením generála Žukova v bitvě před Moskvou. Vítězství rudoarmějců v bitvách u Stalingradu a u Kurska znamenala obrat ve vývoji 2. světové války v neprospěch nacistického Německa. V průběhu Velké vlastenecké války, kterou v letech 1941-1945 vedl Sovětský svaz zcela převážně proti nacistickému Německu, sloužilo v Rudé armádě celkem 35 milionů sovětských občanů. Podle oficiálních odhadů bylo zabito v boji nebo pohřešováno 8,7 milionu rudoarmějců, z toho bylo 5,8 milionu Rusů, 1,4 milionu Ukrajinců a 1,5 milionu příslušníků ostatních sovětských národů. Dalších 15 milionů vojáků Rudé armády utrpělo v boji zranění. Dále zemřelo v letech 1941-42 v německém zajetí okolo 3 milionů zajatých rudoarmějců, což byla součást německého plánu genocidy slovanských národů, tzv. Generalplan Ost. V bojích s Rudou armádou zahynulo přibližně 5 milionů vojáků Wehrmachtu a jiných na straně nacistického Německa bojujících armád. I po otevření západní fronty v Normandii v červnu 1944 připadalo 68,5 % vojenských ztrát nacistického Německa na východní frontu. Na vítězství Rudé armády měla nemalý vliv materiální pomoc spojenců, kterou Sovětský svaz splácel už za války dodávkami nerostných surovin i v letech po válce. V prvních dvou letech byla anglo-americká pomoc ještě malá a nejvíce materiálu bylo dodáno po polovině roku 1943, tedy až po vítězných bitvách u Moskvy, Stalingradu a Kursku. V roce 1945 byla už celá třetina nákladních vozů používaných Rudou armádou americké výroby. Maršál Sovětského svazu Ivan Stěpanovič Koněv v této souvislosti prohlásil: Při bojích v Československu zemřelo přibližně 140 000 vojáků Rudé armády, mnozí padli během karpatsko-dukelské operace na severovýchodě Slovenska, kde bojovali po boku příslušníků 1. čs. armádního sboru. Nejbližší poradce amerického prezidenta Franklina Delanoa Roosevelta Harry Hopkins zhodnotil rozhodující podíl Rudé armády na porážce nacistického Německa ve druhé světové válce již v roce 1943 takto:", "section_level": 3}, {"title": "Národnostní složení.", "content": "Rudá armáda byla složená především z příslušníků slovanských národů, žijících na území Sovětského svazu, tedy ve východní Evropě, na Sibiři, na ruském Dálném východě a v jiných oblastech, což byli hlavně Rusové, Ukrajinci a Bělorusové. Také muži slovanské národnosti, kteří byli nebo se po přepadení tehdejšího Polska Německem a následně Sovětským svazem v roce 1939 stali občany SSSR (Poláci, Češi, Srbové a další) museli sloužit jako vojáci Rudé armády. Rekruti neslovanských národností z oblastí střední Asie, Kavkazu i ruského Dálného východu příliš povoláváni nebyli. Po obrovských ztrátách na životech po přepadení SSSR nacistickým Německem v roce 1941 začali být masově povoláváni do armády i příslušníci neslovanských národů a etnických skupin. Byly vytvářeny i „národní“ divize a smíšené brigády, do kterých byli zařazováni Litevci, Lotyši, Estonci, Gruzínci, Arméni, Čečenci, Mongolové, Kalmykové, Kazaši, Tataři, Ázerbájdžánci, Uzbeci, Tádžikové, Turkmeni, Kyrgyzové či Baškirové. Velitelé těchto divizí byli ovšem většinou ruské národnosti. U jednotek složených z pobaltských národů se nejednalo jen o vojenské, ale i politické a propagandistické důvody, aby mohla být ospravedlněna intervence do Pobaltí z roku 1940. V Rudé armádě bojovalo přes 500 000 sovětských Židů.", "section_level": 2}, {"title": "Střelecké vojsko.", "content": "Základ Rudé armády jako ve všech armádách tvořila střelecká pěchota. Střelecké vojsko bylo největší bojovou složkou a představovalo 75 % pozemního vojska. Na začátku druhé světové války tvořilo každou střeleckou divizi 14 000 vojáků, podporovaných 3 000 koňmi, 600 automobily, 44 těžkými děly, 150 minomety a 20 tanky.", "section_level": 2}, {"title": "Přísaha.", "content": "Tak jako v ostatních armádách, museli všichni vojáci Rudé armády složit vojenskou přísahu. Její text až na pár drobných úprav zůstával stejný. Verze z roku 1941:", "section_level": 1}], "src_summary": "Rudá armáda, celým názvem Dělnicko-rolnická rudá armáda (, \"Raboče-kresťjanskaja Krasnaja armija\" (РККА nebo RKKA), zkráceně jen Красная армия) byla armáda bolševického Ruska (1918–1922) a posléze Sovětského svazu (1922–1946). S pomocí bývalých důstojníků a specialistů carské armády ji během ruské revoluce (28. ledna 1918) z pověření Rady lidových komisařů založil Lev Trockij jako nástupkyni Rudé gardy. Podle slov Vladimira Lenina byla zprvu určena „\"pro systematické vojenské akce k získání, vybojování, sběru a svozu obilí a topiva\"“ např. pro akce typu \"s kulomety pro obilí\". Představiteli komunistického režimu, socialistického realismu v kultuře a budovatelské poezie byla opěvována jako „armáda míru“. ", "tgt_summary": "Die Rote Arbeiter- und Bauernarmee (/ \"Rabotsche-krestjanskaja Krasnaja armija\" (RKKA), kurz : Rote Armee (RA)) war die Bezeichnung für das Heer und die Luftstreitkräfte Sowjetrusslands bzw. ab 1922 der Sowjetunion. Sie stammte aus der unmittelbaren Zeit nach der Oktoberrevolution, als die Bolschewiki eine Armee konstituierten, die im Russischen Bürgerkrieg den Militärverbänden ihrer Gegner (insbesondere die unter dem Oberbegriff \"Weiße Armee\" zusammengefassten Gruppen) gegenüberstand. Seit Februar 1946 trug die Rote Armee, die zusammen mit der sowjetischen Marine den Hauptbestandteil der Streitkräfte der Sowjetunion verkörperte, den offiziellen Namen Sowjetarmee (/\"Sowjetskaja armija\"). ", "id": 368221} {"src_title": "Plzeň", "tgt_title": "Pilsen", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Středověk.", "content": "První zmínky o Plzni (dnešním Starém Plzenci) pocházejí z roku 976, kdy u tohoto přemyslovského hradiště kníže Boleslav II. porazil vojsko německého krále Oty II. V podhradí postupně vyrostlo městské sídlo s řadou kostelů a živým obchodním ruchem. Do nynější polohy (v jižním sousedství tehdejší vsi Malice) přenesl město pod názvem \"Nová Plzeň\" král Václav II. roku 1295 jako důležitou obchodní křižovatku západních Čech na cestě z Prahy do Bavorska. Vyřešila se tím dodávka vody, neboť místo leželo na soutoku řek Mže a Radbuzy. Díky své výhodné poloze na křižovatce obchodních cest a hlavně na trase z německých zemí do Prahy se brzy Plzeň stala třetím největším a nejdůležitějším městem po Praze a Kutné Hoře. V této době byly také vystavěny kostel sv. Bartoloměje ve středu náměstí, františkánský klášter na jihovýchodě při hradbách, nedochovaný dominikánský klášter na severozápadě, špitální kostel sv. Maří Magdalény z roku 1320. Na samém počátku husitských válek měli husité díky radikálnímu knězi Václavu Korandovi ve městě velký vliv. Roku 1420 ale musel Koranda s Janem Žižkou odejít do Tábora a Plzeň se stala baštou katolické strany. Třikrát byla neúspěšně obléhána, nejprve Janem Žižkou a poté dvakrát Prokopem Holým, a podílela se na odporu proti Jiřímu z Poděbrad. Od roku 1467 sídlila v Plzni pražská kapitula, která byla v letech 1431–1561 nejvyšším orgánem římsko-katolické církve v Čechách. Administrátor arcibiskupství v té době byl Hilarius Litoměřický, který kromě spisů polemizujících s kališníky sepsal i latinskou \"Historii města Plzně\". Plzeň je také kolébkou českého knihtisku, nejstarším tiskem je zřejmě \"Statuta Arnošta z Pardubic\" z roku 1476, ač dříve za něj byla považována kniha \"Kronika trojánská\" už z roku 1468. Nejstarší tiskárna fungovala na rohu dnešních ulic Smetanova a Bezručova do roku 1533.", "section_level": 2}, {"title": "Raný novověk.", "content": "Počátkem 16. století bylo město výrazně poškozeno požáry, zejména roku 1507, kdy shořely dvě třetiny města. Loupeživý rytíř Bavůrek ze Švamberka byl popraven na plzeňském náměstí, což vzbudilo řadu protestů. Na devět měsíců na přelomu let 1599 a 1600 (od září až do června) se stala Plzeň hlavním městem Svaté říše římské, když sem císař Rudolf II. uprchl před morovou epidemií. Sídlil v tzv. Císařském domě vedle dnešní budovy plzeňské radnice. Roku 1618 byla Plzeň poprvé dobyta, a to vojskem českých stavů pod velením Petra Arnošta II. Mansfelda. Během třicetileté války hospodářství i kultura upadaly. Švédská obléhání v letech 1637 i 1648 byla neúspěšná. Dne 8. ledna 1683 byl v Plzni dekretem Leopolda I. založen 35. pěší pluk. V roce 1695 byl v Plzni popraven Jan Sladký Kozina, vůdce chodského povstání proti vrchnosti. Roku 1799, v dobách napoleonských válek, prošla městem ruská vojska. Ve dnech 16.–18. prosince zde pobýval maršál Alexandr Vasiljevič Suvorov.", "section_level": 2}, {"title": "Průmyslový rozvoj.", "content": "V 19. století nechal purkmistr Martin Kopecký (1828–1850) zbourat hradby a na jejich místě vybudovat kolem starého města sady, dnes známé jako Sady Pětatřicátníků, Smetanovy, Kopeckého, Šafaříkovy, Křižíkovy a 5. května. V roce 1832 pak vzniklo první kamenné divadlo. Roku 1839 bylo rozhodnuto o založení Měšťanského pivovaru (\"Bürgerliches Brauhaus\", později \"Prazdroj\") a 5. října 1842 v něm bavorský sládek Josef Groll uvařil první várku piva. V roce 1859 založil v Plzni hrabě Valdštejn pobočku svých sléváren a strojíren. Továrna, kterou v roce 1869 odkoupil její vrchní inženýr Emil Škoda, se stala základem budoucích Škodových závodů. V roce 1869 byl založen První plzeňský akciový pivovar v Plzni (později \"Gambrinus\"). V roce 1882 zde získal František Křižík patent na svůj vynález obloukové lampy a v dalších letech v Plzni realizoval zakázky na modernizaci veřejného osvětlení a na vybudování pouliční elektrické dráhy (zprovozněna 1899). Na konci 19. století se Plzeň stala kolébkou české secese. Už od poloviny 19. století byla Plzeň druhým největším městem v Čechách a třetím v rámci všech českých zemí, ke konci 20. století už ale byla čtvrtým v Česku, když byla předstižena Ostravou. Jako západočeská metropole nicméně prosperovala díky rozvoji strojírenských a dalších průmyslových závodů. Během meziválečného období došlo k rozšiřování města, roku 1924 byly připojeny obce Doubravka, Doudlevce, Lobzy a Skvrňany a vznikla tak „Velká Plzeň“, jejíž počet obyvatel překročil stotisícovou hranici (do té doby se vlastní Plzeň členila na Vnitřní Město, východní Pražské Předměstí, jižní Říšské Předměstí a severní Saské Předměstí). Starostou města byl v letech 1919–1938 Luděk Pik. Na náměstí T. G. Masaryka byl vybudován památník Národního osvobození s dominující bronzovou sochou T. G. Masaryka, který byl slavnostně odhalen 28. října 1928, jako dík prezidentovi za založení a desetileté fungování republiky.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "V roce 1938 Československá republika odstoupila svá pohraniční území Německu. Většinově česká Plzeň sice zůstala na území republiky, stala se však městem na samotné hranici a byla ze tří stran obklopena Německem. Obce severozápadním a jihozápadním směrem již patřily k Říši, stejně jako dnešní městské části Plzeň-Litice a Plzeň-Lhota. Vládním nařízením byla Plzeň k 1. květnu 1942 rozšířena o obce Bolevec, Božkov, Bukovec, Černice, Hradiště, Koterov, Radobyčice, Újezd a o územní zbytky obce Litic (obec začleněna do Říše) a stala se statutárním městem se 130 tisíci obyvateli. Škodovy závody byly v této době významnou zbrojovkou zásobující německou armádu. I přesto Plzeň delší dobu unikala bombardování, k prvnímu velkému náletu došlo až 20. prosince 1944, při něm byl ovšem nejvíce zdemolován pivovarský komplex, zejména Prazdroj (18 mrtvých). Škodovy závody byly bombardováním významně poškozeny teprve na samém sklonku války, náletem 25. dubna 1945, kdy Spojenci před náletem varovali prostřednictvím stanice BBC, aby minimalizovali civilní oběti. Celkem bylo za celou dobu války náletů jedenáct, vyžádaly si 926 obětí. Útoky způsobily citelné zásahy nacistům, došlo ale i na omyly, jejichž civilní oběti se staly vděčným soustem propagandy – té nacistické, i pozdější komunistické.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečná éra.", "content": "Plzeň byla osvobozena americkými jednotkami vedenými generálem Pattonem 6. května 1945. Podle americko-sovětské dohody Patton už nesměl pokračovat dále. Dnes na osvobození Plzně upomíná Patton Memorial Pilsen – \"Památník americké armády 1945\" provedený jako stálé muzeum. Po únoru 1948 při oslavách výročí konce války nepadalo o Američanech v Plzni ani slovo. Dne 1. června 1953 došlo v Plzni k prvním protikomunistickým masovým nepokojům v souvislosti s tehdy probíhající měnovou reformou se střelbou do demonstrujících. Odvetou komunistického režimu bylo kromě represí proti demonstrantům, převážně dělníkům Škodovky, také zbourání Masarykova pomníku, symbolu nežádoucí demokracie. Jednalo se o první lidový protest v celém sovětském bloku. Na konci 50. let se začalo s masivním rozvojem bytové výstavby v podobě budování sídlišť. První rozsáhlý areál vznikl na Slovanech, následovala v roce 1961 Doubravka a roku 1968 pak Bory. Dne 20. ledna 1969 se na náměstí T. G. Masaryka upálil na protest proti sovětské okupaci mladý pivovarský dělník Josef Hlavatý. Výstavba se v 70. a 80. letech přesunula na sever, budovala se rozsáhlá sídliště v oblasti Bolevce a Lochotína, těsně před sametovou revolucí se výstavba přesouvala postupně směrem na západ k oblasti Vinice. Díky tomuto rychlému rozvoji překročilo město roku 1972 hranici 150 tisíc obyvatel. O čtyři roky později pak byly připojeny i obce Černice, Radobyčice, Koterov, Červený Hrádek, Křimice a Radčice a Plzeň získala hranice, jaké měla do roku 2002. V 90. letech byla k Plzni postavena i dálnice D5, která spojila Prahu s bývalým Západním Německem. Dokončení této důležité dopravní tepny, která částečně vyřešila tehdy katastrofální dopravní situaci v Plzni, se však kvůli komplikacím protáhlo až do prvního desetiletí 21. století.", "section_level": 2}, {"title": "Evropské hlavní město kultury 2015.", "content": "V září 2010 vyhlásili zástupci mezinárodní poroty v Praze město Plzeň za vítěze soutěže o titul Evropské hlavní město kultury roku 2015. Ve finále dostala Plzeň přednost před Ostravou. V rámci projektu bylo vybudováno Nové divadlo a ve Štruncových sadech v okolí fotbalového stadiónu vzniklo sportovně-relaxační centrum. Na Světovaru měl v areálu bývalého pivovaru vzniknout komplex budov s ateliéry a byty pro umělce, tento projekt byl ale koncem roku 2014 zrušen. Jeho místo zaujalo bývalé depo dopravních podniků, nově DEPO2015. Z něj vznikla tzv. kreativní zóna. V DEPO2015 se pořádají koncerty, výstavy, přednášky, konference. Jeho součástí je otevřená díla Makerspace DEPO2015, otevřená kancelář Coworking, vzdělávací program pro kreativní průmysly, program umělců na rezidenci Open A.i.R. či komunitní zahrada. V roce 2015 se zde uskutečnil také festival Rock for People Europe, o dva měsíce později tu končilo divadelní představení Obří loutky v Plzni, které podle organizátorů vidělo 100 tisíc lidí. Koncem dubna 2014 získal projekt Cenu Meliny Mercouri, kterou doporučuje monitorovací a poradní výbor pro Evropská hlavní města kultury. Podmínkou bylo naplnění předem daných kritérií připravenosti. Plzeň 2015 tak pro svůj projekt získala dotaci 1,5 milionu eur. Podle organizace Plzeň–Turismus navštívilo město za „kulturní“ rok 2015 necelých 3,4 milionu návštěvníků. Z toho více než 2,8 milionu bylo jednodenních. Přibližně 540 tisíc turistů zde strávilo minimálně jednu noc. Čtvrtinu jednodenních návštěvníků tvořili hosté ze zahraničí, z nichž celá polovina přijela z Německa. Čísla ukázala analýza signálních dat mobilních operátorů.", "section_level": 3}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Vývoj počtu obyvatel Plzně byl díky rostoucímu průmyslu od poloviny 19. století poměrně výrazný. Největšího počtu, 175 229 obyvatel, dosáhla v roce 1986. Od té doby ale vlivem suburbanizace jejich počet stále pomalu klesal, až po roce 2005 došlo k obratu a např. k roku 2016 měla Plzeň 169 858 obyvatel. Do města také dojíždí necelých 40 tisíc lidí za prací i za studiem, přičemž v jeho vlastní metropolitní oblasti žije přes 300 000 obyvatel.", "section_level": 2}, {"title": "Složení obyvatelstva.", "content": "Podle sčítání 1921 zde žilo v 3 284 domech 88 416 obyvatel, z nichž bylo 43 057 žen. 79 166 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 6 757 k německé a 701 k židovské. Žilo zde 52 514 římských katolíků, 5 763 evangelíků, 4 427 příslušníků Církve československé husitské a 3 094 židů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 6 451 domech 114 704 obyvatel. 105 731 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 6 782 k německé. Žilo zde 61 344 římských katolíků, 10 891 evangelíků, 6 803 příslušníků Církve československé husitské a 2 773 židů. V současné době (rok 2017) se většina obyvatel, a to přesně 119 tisíc obyvatel, hlásí k české národnosti. Nejpočetnějšími menšinami jsou slovenská (3 086), ukrajinská (2 080) a vietnamská (965).", "section_level": 2}, {"title": "Obecní správa a politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Územní členění.", "content": "Současnou rozlohu má Plzeň od 1. ledna 2003, kdy se k ní připojily do té doby samostatné obce Lhota a Malesice, které se zároveň staly novými městskými obvody. Od té doby město Plzeň sestává z deseti městských obvodů, největší z nich jsou obvody 1 až 4, které se skládají z několika původních městských čtvrtí. Devět městských obvodů při volbách do Senátu tvoří volební obvod č. 9, jen obvod Plzeň 2-Slovany spolu s dalšími obcemi spadá do volebního obvodu č. 7. Soudní obvod Okresního soudu Plzeň-město zahrnuje pouze Plzeň, ačkoli okres Plzeň-město zahrnuje i další obce.", "section_level": 2}, {"title": "Instituce.", "content": "Plzeň je centrem Plzeňského kraje, proto zde kromě různých krajských institucí sídlí především hejtman s krajskou radou, zastupitelstvo kraje i krajský úřad. Samotné statutární město je řízeno magistrátem, občané města každé čtyři roky volí 47členné zastupitelstvo města, z něhož poté vychází rada města a primátor. Také každý z deseti městských obvodů má vlastní zastupitelstvo, radu a místního starostu. Současným primátorem je Martin Baxa a radniční koalici tvoří ODS, ANO, TOP 09 a ČSSD. Soudnictví zde zastupují hned tři okresní soudy, Plzeň-město, Plzeň-jih a Plzeň-sever, jejichž odvolacím soudem je Krajský soud v Plzni, všechny s příslušnými státními zastupitelstvími. Pro celý obvod krajského soudu, který stále ještě zahrnuje celý původní Západočeský kraj, je zde zřízena notářská komora. Působí zde dále krajské a městské ředitelství Policie České republiky i vlastní městská policie. Plzeň se také proslavila věznicí označovanou jako věznice Bory. Ve městě sídlí biskup římskokatolické diecéze, Plzeň je též sídlem biskupa diecéze Církve československé husitské a západočeského seniorátu Českobratrské církve evangelické. Lékařskou péči o obyvatele nejen Plzně, ale i jejího širokého okolí zajišťuje především Fakultní nemocnice Plzeň, která má pracoviště na Borech a v Lochotíně. V Plzni se dále např. nachází Zoologická a botanická zahrada města Plzně nebo Arboretum Sofronka.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Plzeň je důležitou dopravní křižovatkou. Hlavní význam má dnes dálnice D5 mezi Prahou a Norimberkem s dálničním obchvatem Plzně, další důležité silnice vedou do Strakonic, do Karlových Varů a Stříbra. Z hlavního nádraží vedou železniční tratě na Rokycany – Prahu, Mladotice – Žatec, Mariánské Lázně – Cheb – Schirnding a Nürnberg, Nýřany – Domažlice – Cham a Regensburg, na Klatovy a na Nepomuk – Strakonice – České Budějovice. Samozřejmostí je i hustá síť městské hromadné dopravy s tramvajemi, trolejbusy a autobusy. Tramvajovou dopravu zajišťují tři linky. Linka č. 1 spojuje Bolevec a Slovany, linka č. 2 Světovar a Skvrňany a nejvytíženější linka č. 4 Košutku a Bory. Trolejbusová doprava v Plzni doplňuje síť tramvají. V provozu je celkem 9 trolejbusových linek. Městské autobusy zajišťují hlavně spojení velmi vzdálených částí města a jako příměstské spoje zajíždí i do některých obcí za městem. Veřejné vnitrostátní a neveřejné mezinárodní letiště se nachází 11 km jihozápadně od Plzně, v nedaleké obci Líně.", "section_level": 1}, {"title": "Společnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "Plzeň je krajské město se 170 tisíci obyvateli, čemuž odpovídá i množství středních škol, vyšších a vysokých škol, za nimiž se sem sjíždějí studenti z celého kraje i dalších míst Česka.", "section_level": 2}, {"title": "Střední školství.", "content": "V Plzni se nachází řada středních odborných škol a učilišť, jakož i 6 gymnázií:", "section_level": 3}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Divadla.", "content": "Zprávy o prvních divadelních představeních v Plzni, v němčině, pocházejí z přelomu 18. a 19. století. První představení v češtině je doloženo roku 1818. První divadlo zahájilo provoz roku 1832. Největším a nejvýznamnějším divadlem v Plzni je městské Divadlo Josefa Kajetána Tyla. Divadlo je tvořeno pěti uměleckými soubory – opera, činohra, muzikál, balet a orchestr. Má dvě stálé scény: Velké divadlo v reprezentativní novorenesanční budově z let 1897–1902 a Nové divadlo v moderní budově dostavěné roku 2014. V Plzni má velkou tradici loutkové divadlo, působili zde známí loutkáři Gustav Nosek, Josef Skupa a Jiří Trnka. Právě zde vznikly loutky Spejbla a Hurvínka. Na tuto tradici dnes v Plzni navazuje Divadlo Alfa. K menším divadlům a alternativě plzeňské divadelní kultury patří Divadlo Dialog s dvanácti soubory. Komorní scénou je Divadélko JoNáš v Měšťanské besedě. Jedním z nejstarších souborů je amatérský Divadelní spolek Jezírko.", "section_level": 3}, {"title": "Kina.", "content": "V dobách komunismu měla téměř každá plzeňská část svoje kino, další kina pak působila v centru – například kino Hvězda v Pražské ulici, kino Moskva (později Elektra) na Americké třídě, kino Eden v Rejskově ulici za hlavním vlakovým nádražím, kino Mír na Lochotíně či kino Leningrad v Doubravce. Všechna tato kina ale po sametové revoluci roku 1989 dříve či později zanikla. V současnosti mají filmoví diváci v Plzni k dispozici dvě multikina, Cinema City v obchodním centru Plaza v prostorách bývalého výstaviště a Cinestar v obchodním centru Olympia u výpadovky na Nepomuk. Pravidelná představení se také konají v Kině Beseda působícím v historické budově Měšťanské besedy. V letních měsících jsou pořádána představení v lochotínském amfiteátru.", "section_level": 3}, {"title": "Rozhlas a televize.", "content": "Ve městě sídlí Český rozhlas Plzeň, regionální studio Českého rozhlasu, a to v památkové chráněné budově na náměstí Míru, která byla speciálně pro potřeby rozhlasového vysílání postavena v 50. letech 20. století. V září 2019 ve městě zřídila své regionální studio Česká televize.", "section_level": 3}, {"title": "Muzea.", "content": "V Kopeckého sadech sídlí Západočeské muzeum v Plzni. V hlavní budově v novorenesančním stylu z let 1896–1899 lze navštívit zejména expozici městské zbrojnice, míšeňského porcelánu a výstavy přibližující historii regionu. Pobočkami jsou Národopisné muzeum Plzeňska, Muzeum církevního umění plzeňské diecéze ve františkánském klášteře a Muzeum loutek. Plzeňský Prazdroj provozuje vlastní Pivovarské muzeum, ze kterého je možné vstoupit i do prohlídkového okruhu plzeňského historického podzemí. Osvobození Plzně americkou armádou v roce 1945 je věnováno muzeum Patton Memorial Pilsen. Tematické expozice věnované vědě a technice nabízí Techmania Science Center v zrekonstruovaných historických budovách v areálu Škody. V nově opravené Staré synagoze je stálá expozice „Židovské tradice a zvyky“.", "section_level": 3}, {"title": "Galerie.", "content": "Ve městě sídlí Západočeská galerie v Plzni, Galerie města Plzně a univerzitní Galerie Ladislava Sutnara.", "section_level": 3}, {"title": "Knihovny.", "content": "V roce 1876 byla založena Knihovna města Plzně, která má dnes kromě ústřední budovy 9 knihoven s celotýdenním provozem a 12 malých poboček. V Plzni sídlí Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje. Mezi další knihovny patří Univerzitní knihovna Západočeské univerzity a knihovna Západočeského muzea v Plzni.", "section_level": 3}, {"title": "Sport.", "content": "V Plzni působí fotbalový klub FC Viktoria Plzeň, který hraje v nejvyšší fotbalové soutěži. Hokejový klub HC Škoda Plzeň, který hraje nejvyšší hokejovou soutěž. Nejvyšší soutěže v házené se účastní házenkářský klub Talent Plzeň. V druhé nejvyšší ženské florbalové lize působí tým FBŠ SLAVIA Plzeň. Roku 1959 byl uveden do provozu cyklistický klopený ovál na Slovanech.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Historické jádro města a okolní ulice jsou dnes chráněny jako městská památková rezervace. Na území města je ještě několik vesnických památkových rezervací a také městských a vesnických památkových zón. Dominantou města je gotická katedrála svatého Bartoloměje, budovaná od 14. století. Její 102 metrů vysoká věž je nejvyšší kostelní věží v Česku a na její vyhlídku ve výšce 62 metrů vede 301 schodů. Původně farní kostel je katedrálou od roku 1993, kdy bylo v Plzni zřízeno biskupství. Další významné církevní památky jsou bývalý františkánský klášter s kostelem Nanebevzetí P. Marie a barokní budova kláštera dominikánek s kostelem sv. Anny z let 1711–1714, přestavěná 1805–1807 na školu, kde je dnes umístěna Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje. Nad městskou zástavbou také ční věže kostela svatého Jana Nepomuckého na Jižním Předměstí, k nejstarším kostelům v Čechách pak patří kostel sv. Jiří na soutoku Úslavy a Berounky v Plzni-Doubravce. Před druhou světovou válkou v Plzni žila početná židovská komunita. Nepřehlédnutelná je Velká synagoga, která je druhou největší synagogou v Evropě. Mezi další památky židovské kultury patří Stará synagoga s pozůstatky pomocné synagogy nebo Nový židovský hřbitov s památníkem obětem holocaustu. V Plzni se dochoval cenný soubor měšťanských domů. Ozdobou centrálního náměstí Republiky je renesanční plzeňská radnice ze 16. století, na náměstí se kromě katedrály nachází také třeba biskupská rezidence nebo mariánský sloup a tři novodobé kašny. Mezi významné památky dále patří Měšťanská beseda, budova Velkého divadla, masné krámy, v nichž sídlí Západočeská galerie, nebo plzeňské historické podzemí. Nachází se zde také řada domů zdobených freskami a sgrafity malíře Mikoláše Alše, např. U Bílého jednorožce nebo U Červeného srdce. Známé jsou též bytové interiéry od architekta Adolfa Loose, zajímavým dokladem moderního rozvoje města je i tzv. Mrakodrap. Hodnotná vesnická architektura se dochovala např. v Božkově, Koterově, Černicích nebo Radobyčicích. Mezi významné technické památky na území Plzně patří například Tyršův most – první zcela svařovaný obloukový most v Česku, vodárenská věž v Pražské ulici se zbytky původního zařízení nebo zbytky opevnění po obvodu historického jádra. Unikátní technickou památkou je též Kolomazná pec v lese v katastrálním území Bolevec. Jedná se o jednu z nejzachovalejších pecí tohoto druhu ve střední Evropě. V Plzni se nachází několik památných stromů a menších chráněných území: duby u Velkého rybníka, Koterovská lípa, Körnerův dub, lípy u Mže, smrk – Troják v Lánech a alej Kilometrovka. Významnou památkou je pozdně středověká bolevecká rybniční soustava na severním okraji města. Známý je též Památník obětem zla, resp. meditační zahrada v Plzni-Doudlevcích.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ostatní osobnosti Plzně.", "content": "Na plzeňském Ústředním hřbitově jsou pochováni například Jiří Trnka, Josef Skupa, Karel Klostermann či Augustin Němejc. V dřívějších dobách se však plzeňská elita nechávala pohřbívat také na Mikulášském hřbitově, kam byli pohřbeni Emil Škoda, Josef Kajetán Tyl nebo purkmistr Martin Kopecký.", "section_level": 2}, {"title": "Partnerská města.", "content": "Plzeň má následující partnerská města:", "section_level": 1}], "src_summary": "Plzeň (v němčině a dalších jazycích \"Pilsen\") je statutární město na západě Čech a metropole Plzeňského kraje. Leží na soutoku řek Mže, Radbuza, Úhlava a Úslava, z nichž vzniká řeka Berounka. Žije zde obyvatel a je tak čtvrtým největším městem v České republice. ", "tgt_summary": "Pilsen (, ) ist die viertgrößte Stadt Tschechiens im Westen von Böhmen und der Verwaltungssitz der Pilsner Region (Plzeňský kraj). Bekannt ist Pilsen vor allem wegen des Pilsner Biers und der Škoda-Werke. Die Universitäts- und Bistumsstadt hat etwa 170.000 Einwohner und weithin eine bedeutende Stellung als Industrie-, Handels-, Kultur- und Verwaltungszentrum. 2015 war Pilsen – gemeinsam mit der Stadt Mons in Belgien – Kulturhauptstadt Europas.", "id": 92422} {"src_title": "Léčivá rostlina", "tgt_title": "Heilpflanze", "src_document": [{"title": "Obsahové látky léčivých rostlin.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Alkaloidy.", "content": "Alkaloidy jsou dusíkaté látky zásadité povahy; jsou to metabolity aminokyselin, v molekule mají vždy jeden nebo více atomů dusíku. V rostlinách většinou nejsou volné, vyskytují se téměř výhradně jako soli organických kyselin. Často mají silné fyziologické účinky a většinou jsou jedovaté. V rostlině zpravidla nebývá pouze jediný alkaloid, častěji se vyskytují ve skupině strukturálně příbuzné. Z důvodu významného farmakologického účinku jsou alkaloidy poměrně detailně prozkoumány. Vyskytují se u řádu liliotvarých, ocún, kýchavice, u čeledi makovitých, mák – alkaloidy morfin, papaverin, kodein, tebain a cca 20 dalších alkaloidů; vlaštovičník – alkaloid chelidonin a nejméně 15 dalších; pryskyřníkovitých, oměj – silně jedovatý alkaloid aconitin; lilkovitých, lilek, rulík – alkaloid atropin,scopolamin; blín, paprika; hvězdnicovitých bělotrn – nejedovatý alkaloid echinopsin; Největší obsah alkaloidů mají rostliny těsně před rozkvětem nebo v začátku květu. Na alkaloidy nejbohatšími částmi jsou semena, listy, kůra a kořeny; květy naproti tomu mají obsah výrazně menší. Bylo prokázáno, že obsah alkaloidů v rostlině kolísá v průběhu dne; jsou známé i pohyby alkaloidů mezi jednotlivými částmi rostliny. Tím byla prokázána aktivní úloha alkaloidů v metabolizmu rostliny. Vlastní funkce alkaloidů není zatím ještě zcela plně objasněna. Alkaloidy obsahuje i sklerocium paličkovice nachové-námel – ergolinové alkaloidy aj. První alkaloid úspěšně izoloval Friedrich W. A. Sertürner v r. 1803 v Německu; jednalo se o morfin jakožto nejdůležitější alkaloid z máku. Poté následovaly další alkaloidy: strychnin (r. 1818); chinin (r. 1820); koniin (r. 1827); nikotin (r. 1828); atropin, kolchicin (r. 1833) atd.", "section_level": 2}, {"title": "Glykosidy.", "content": "Glykosidy jsou esterové deriváty sacharidů působící především svou nesacharidovou složkou. Obsah glykosidů v droze je závislý na době sklizně a vhodném způsobu sušení.", "section_level": 2}, {"title": "Flavonoidy.", "content": "Flavonoidy jsou fenolytické látky náležející mezi rostlinné sekundární metabolity; mají vlastnosti podobné vitamínům. Celkem k flavonoidům patří přes 60 látek. Mají výrazné pozitivní biologické účinky, a proto se také označují jako bioflavonoidy. Podle chemické struktury se dělí na flavony, flavonoly, flavanony, antokyanidiny, katechiny atd. Z mnoha biologických účinků flavonoidů jsou nejvýznamnější zejména účinky antisklerotické, dále kladné působení na pružnost a pevnost cévních stěn, včetně zlepšování jejich prostupnosti. Nově se hovoří i o kancerostatickém působení některých flavonoidů. Mimoto je prokázán regenerační účinek na jaterní tkáně, dále účinek uroseptický. Některé z nich působí i jako významná spasmolytika a všechny pak obecně jako geriatrika, především pro jejich protektivní a regenerační účinek na stárnoucí organismus. Mezi zdroje flavonoidů patří např. nať routy vonné, nať pohanky, květ černého bezu a všechny drogy z hlohu, jakož i mnoho dalších. Některé flavonoidy působí silně antioxidačně. Mezi zdroje nejsilnějších antioxidantů patří borůvky, černý rybíz, ostružiny, maliny, malinoostružiny, černý bez, hloh, třezalka, lékořice, aronie, lípa, grapefruity, nerafinovaný olivový olej, pohanka, červené víno, kakao, rajčata, ale i cibule. Ta například má vysoký obsah antioxidantu kvercetinu, který jak bylo prokázáno, brzdí růst rakovinných buněk, má protizánětlivé, antivirové a antibiotické účinky; dále snižuje vysokou hladinu cholesterolu, ředí krev a tím omezuje riziko embolií.", "section_level": 2}, {"title": "Hormony.", "content": "Hormony jsou v podstatě chemickými regulátory funkcí jednotlivých tělesných orgánů a jejich vzájemného vyváženého působení; jsou to sloučeniny, které slouží v těle mnohobuněčných organizmů (tj. rostlin i živočichů) jako v podstatě chemický posel informace od jedné buňky (nebo skupiny buněk) ke druhé. Z chemického hlediska je dělíme na deriváty aminokyselin, oligopeptidy, menší polypeptidy bílkovinného charakteru a steroidy. Hormony mají příznivý biologický účinek i při velmi nízkých koncentracích a jejich vyrovnaná hladina v krvi je základní podmínkou správné funkce celého organismu, jeho dobrého fyzického i psychického stavu. Látky podobné ženským pohlavním hormonům jsou obsaženy například v lékořici, ve chmelu, v květu jeřábu, ale obsahují je i brambory. Látky podobné mužským pohlavním hormonům obsahuje např. plod kaštanu. Látky podobné dalším steroidům jsou např. v lékořici, kořeni jehlice trnité (Ononis spinosa) atd.", "section_level": 2}, {"title": "Enzymy.", "content": "Enzymy jsou důležité látky bílkovinného charakteru, které v organismu fungují jako katalyzátory katalyzátory při různých biologických procesech. Patří mezi ně například známý pepsin, který reguluje trávící pochody a zlepšuje peristaltiku; trypsin, který rozkládá odumřelé tkáně a působí detoxikačně; nebo trombin, který ovlivňuje srážlivost krve. Některé rostlinné enzymy spolupracují při rozkladu bílkovin. Jsou to především protázy a proteinázy, které jsou obsaženy v tropickém ovoci jako ananas, papaya, fíky. Enzymy nazýváme podle mezinárodní nomenklatury a je pro ně vyhrazena koncovka -asa (áza). Tak například glukosidázy působí jako katalyzátory při štěpení polysacharidů atd. Enzymy se v organizmu zúčastňují většiny životních dějů a pochodů; ve většině rostlin se nacházejí v poměrně velkém množství. Pokud chceme, aby tělo enzymy z rostlin efektivně využilo, měli bychom přednostně používat byliny a zeleninu v surovém stavu, např. ve formě šťávy. Správným sušením se sice většina enzymů zachová, avšak vykazují již nižší účinnost. Naproti tomu varem léčivé drogy, např. při přípravě čaje se všechny enzymy zničí.", "section_level": 2}, {"title": "Silice neboli éterické oleje.", "content": "Silice jsou vonné olejovité látky nerozpustné ve vodě. Siličné drogy mohou být použity jako léčiva: Mnohé siličné rostliny se uplatňují také jako koření (badyán, skořice, pepř černý, zázvor, aj.).", "section_level": 2}, {"title": "Třísloviny.", "content": "Třísloviny jsou deriváty kyseliny gallové. Mají svíravou chuť a schopnost srážet bílkoviny, alkaloidy a těžké kovy. Proto se uplatňují při průjmech, otravách alkaloidy, drobných poraněních apod. Jsou účinnými látkami dubu, borůvky, ostružiníku, řepíku aj.", "section_level": 2}, {"title": "Hořčiny.", "content": "Hořčiny (amara) jsou chemicky nejednotné látky hořké chuti, které dráždí chuťové buňky a povzbuzují činnost trávicího ústrojí a žláz s vnitřním vyměšováním. Najdeme je např. u hořce, pelyňku, zeměžluči či puškvorce.", "section_level": 2}, {"title": "Fytoncidy.", "content": "Fytoncidy jsou látky, které vyšší rostliny vytvářejí jako ochranu proti cizím organismům. Mají antibiotický účinek. Najdeme je v česneku, cibuli, tymiánu, křenu, bezu aj.", "section_level": 2}, {"title": "Vitamíny.", "content": "Vitamíny jsou látky nezbytné pro život, které si lidský organismus až na výjimky nedokáže sám vytvořit. Jejich nedostatek se projevuje avitaminózami. V léčivých rostlinách lze nalézt tyto vitamíny:", "section_level": 2}, {"title": "Sacharidy.", "content": "Sacharidy jsou produkty fotosyntézy v zelených částech rostlin. Jednoduché cukry jako glukóza a fruktóza slouží jako zdroje energie, složitější polysacharidy slouží jako stavební látky (celulóza) či látky zásobní (škroby).", "section_level": 2}, {"title": "Oleje a tuky.", "content": "Oleje a tuky jsou sloučeniny glycerolu a mastných kyselin. Dělíme je na:", "section_level": 2}, {"title": "Sbírané části.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nať.", "content": "Nať (\"herba\") – nadzemní část rostliny, spojující kořen s listy. Nať sbíráme např. u pelyňků, mateřídoušek či routy.", "section_level": 2}, {"title": "List.", "content": "List (\"folium\") – postranní orgán rostliny, ve kterém probíhá fotosyntéza. Listovou drogu poskytuje např.: ostružiník, medvědice, brusinka.", "section_level": 2}, {"title": "Květ.", "content": "Květ (\"flos\") – rozmnožovací orgán vyšších rostlin, který vznikl přeměnou listů a koncové části stonku. Příklady: hloh, lípa, třezalka.", "section_level": 2}, {"title": "Plod.", "content": "Plod (\"fructus\") – konečná část vývoje rozmnožovacích orgánů rostliny. Sbíráme např. u černého rybízu, bezu černého, moruše.", "section_level": 2}, {"title": "Semeno.", "content": "Semeno (\"semen\") – vznikají přeměnou vajíček v semeníku. Semenné drogy jsou mák setý, kmín, kaštan a jiné.", "section_level": 2}, {"title": "Kůra.", "content": "Kůra (\"cortex\") – může mít různou podobu, od tenké několikamilimetrové, až po rozbrázděnou mnohavrstevnou kůru, která se postupně odlupuje. Takto rozbrázděná kůra se nazývá borka vrby, dubu, trnky, břízy apod.", "section_level": 2}, {"title": "Dřevo.", "content": "Dřevo (\"lignum\") – vnitřní část kmenů a větví stromů a keřů. Sbírá se jen výjimečně, drogy poskytují např. jalovec či santal.", "section_level": 2}, {"title": "Kořen.", "content": "Kořen (\"radix\") – podzemní část rostlin, který upevňuje rostlinu v zemi a přijímá živiny z půdy. Z kořenových drog lze uvést např. kostival, křen, proskurník lékařský.", "section_level": 2}, {"title": "Oddenek.", "content": "Oddenek (\"rhizoma\") – je vlastně podzemní část stonku, pomocí něhož rostlina překonává nepříznivé období. Oddenky používáme z kosatce, pýru, puškvorce, zázvoru a dalších.", "section_level": 2}, {"title": "Cibule.", "content": "Cibule (\"bulbus\") – zkrácený stonek se zdužnatělou šupinami nebo spodinami listů. Cibule poskytují česnek medvědí, česnek kuchyňský či cibule kuchyňská.", "section_level": 2}, {"title": "Hlíza.", "content": "Hlíza (\"tuber\") – rostlinný orgán různého původu v němž se ukládají živiny. Příkladem hlízových drog jsou slunečnice topinambur a brambory.", "section_level": 2}, {"title": "Plodnice.", "content": "Plodnice (\"carposoma\") – část hub, která slouží k tvorbě spor a následnému rozmnožování. Příklady sbíraných plodnic jsou rezavec šikmý, penízovka sametonohá a pečárka polní.", "section_level": 2}, {"title": "Pupen.", "content": "Pupen (\"gemma\") – nejmladší stadium stonku nebo květu rostlin. Pupeny sbíráme u buku lesního, jedle bělokoré, topolu a dalších rostlin. Léčením pomocí pupenů se zabývá gemmoterapie.", "section_level": 2}, {"title": "Sběr, sušení a skladování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sběr.", "content": "Sběr je prvním krokem k získání léčivé drogy a je při něm nutno dodržovat určité zásady. Především je nutné sbíranou rostlinu bezpečně znát. Sbírají se pouze zdravé, chorobami a hmyzem nenapadené rostliny. Je nutné dbát na to, aby se nesmíchalo více druhů dohromady. Nasbírané rostliny se ukládají volně, nemačkají se a suší co nejdříve po sběru. Je nutné si počínat ohleduplně, aby rostlina na místě sběru nebyla vyhubena. Proto se sbírá pouze tam, kde je hojná a část rostlin se vždy nechává nedotčena. Obsah účinných látek není konstantní, obecně platí, že u nadzemních částí rostlin je maximální v období od počátku kvetení do tvorby plodů. Podzemní části rostliny mají naopak největší obsah účinných látek v době vegetačního klidu.", "section_level": 2}, {"title": "Sušení.", "content": "Sušení se musí věnovat velká pozornost, neboť právě při této fázi zpracování léčivých rostlin se rozhoduje o tom, zda získaná droga bude kvalitní či nikoliv. Optimální teplota se pohybuje od 30 °C do 45 °C, sušení je nutné provádět ve stínu v tenké vrstvě. Jestliže při sušení droga zhnědne či zčerná, jde o hrubé znehodnocení a musí se vyřadit.", "section_level": 2}, {"title": "Zamrazení.", "content": "Bylinky je možné skladovat i zamrazené. Alespoň polovina účinných látek se takto zachová. Tento způsob ale není příliš rozšířený.", "section_level": 2}, {"title": "Skladování.", "content": "Rostlinné drogy se skladují v suchu, tmě a chladu v hermeticky uzavřených skleněných nádobách či plechových krabicích. Skladování v plátěných pytlících není příliš vhodné, protože droga není chráněna před vzdušnou vlhkostí a ztrátě aromatických látek. Účinnost dobře uskladněných drog je v průměru dva roky, přičemž platí, že \"tvrdé\" drogy jako jsou dřeva, kůry či kořeny mají delší životnost než drogy \"měkké\", což jsou zejména drogy květové, které vydrží sotva do příští sklizně.", "section_level": 2}], "src_summary": "Léčivá rostlina (\"léčivka\" či \"léčivá bylina\") je taková rostlina, která obsahuje účinné látky příznivě ovlivňující nepříznivý stav organismu. Léčba pomocí rostlin se nazývá fytoterapie. K léčení jsou užívány tzv. drogy – určité části rostliny. Databázi v lékárnictví takto využívaných drog popisují lékopisy, které stanovují parametry oficiální drogy. Lékopisy neobsahují všechny léčivé rostliny. Z přibližně 3 700 taxonů vyšších rostlin rostoucích na území České republiky se v průběhu staletí k léčebným účelům užívalo asi 800 druhů a nyní se jich takto používá asi 200. Celosvětově je z 250 000 známých druhů vyšších rostlin k léčení používáno více než 10 000 druhů.", "tgt_summary": "Eine Heilpflanze ist eine Nutzpflanze, die zu Heilzwecken oder als Arzneipflanze zur Linderung von Krankheiten innerlich oder äußerlich verwendet wird. Sie kann als Rohstoff für Phytopharmaka in unterschiedlichen Formen, aber auch für Teezubereitungen, Badezusätze und Kosmetika verwendet werden. ", "id": 454155} {"src_title": "Kabardsko-Balkarsko", "tgt_title": "Kabardino-Balkarien", "src_document": [{"title": "Přírodní poměry.", "content": "Jih a západ území je vyplněn Kavkazem, na jihozápadě je nachází nejvyšší hora Kavkazu, Elbrus měřící 5 633 m. Z Kavkazu vedou četná horská údolí s řekami Malka, Baksan, Čegem a Čerek do nížiny, z níž vytéká směrem na východ řeka Těrek. V jejím okolí (na severu území) se rozkládá úrodná nížina.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Kabardinci a Balkarové bojovali již v 15. století o svoji nezávislost. A to jak s Krymem, tak s Osmanskou říší. Jejich vítězství zajistilo až připojení k Ruské říši, což však uznalo Turecko až po dalších sto padesáti letech. Připojení k Rusku pro zemi znamenalo zavádění ruských zákonů, stěhování Rusů a tím oslabování národnostní celistvosti země. Proto došlo v 19. století k sérii povstání, hlavně rolníků. Mezi lety 1918 a 1920 také zde probíhala občanská válka. V roce 1921 byla vytvořena v rámci nové RSFSR Kabardinská autonomní oblast, která byla 6. ledna 1922 přejmenovaná na Kabardsko-balkarskou autonomní oblast, která se v roce 1936 změnila v Kabardinsko-balkarskou autonomní sovětskou socialistickou republiku. Stalin na základě rozhodnutí prezidia Nejvyššího sovětu ze dne 8. dubna 1944 deportoval Balkarce do Kazachstánu a Střední Asie, republika byla přejmenována na Kabardskou autonomní sovětskou socialistickou republiku. Za Chruščova 6. ledna 1957 byla republika zpět přejmenována na Kabardinsko-Balkarskou ASSR a Balkarci se mohli vrátit, ale jejich domy již byly často obsazené Kabardinci, což dodnes působí nevraživosti mezi těmito národy. Balkarci dnes obývají převážně horská údolí, zatímco Kabardinci a Rusové jsou v nížinách. Od roku 1991 se používá název Kabardinsko-balkarská republika.", "section_level": 1}, {"title": "Útok na Nalčik 2005.", "content": "Ačkoliv se v sousedních republikách se objevili teroristé a islámští extremisté, zde byla situace klidná. Dne 14. 10. 2005 však v hlavním městě Nalčiku zaútočila na vládní budovy ozbrojená skupina čítající cca 300 teroristů (tzv. Kavkazská fronta). Došlo k několika ozbrojeným střetům s místní policií a vojáky. Město bylo poté obklíčeno speciálními jednotkami a armádou a po několika hodinách byla situace stabilizována. Asi v 15 budovách státní správy a policie vypukl požár, bylo zabito 12 civilistů a 7 policistů a zaměstnanců vládních budov.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Na rozdíl od jiných republik Ruské federace zde si Kabardinci udrželi etnickou většinu (55 %), Balkarců je naopak menšina (11 %). Rusů zde žije asi 25 %, zbylé obyvatelstvo tvoří Oseti (1 %) a jiné národy. Většina obyvatel jsou muslimové.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "V republice se těží a zpracovávají wolframové a molybdenové rudy (u města Tyrnyauz). Na to navazuje strojírenský průmysl (dnes ve všelijakém stavu). Dále je zastoupen průmysl potravinářský a stavebních hmot. V dobách SSSR se v nížině Tereku budovalo závlahové zemědělství a hojně se rozvíjela vysokohorská turistika. Turistika (přesněji vysohorská turistika a horolezectví) je v poslední době velkým ekonomickým přínosem, zvláště pak v okolí hory Elbrus, kde se již dnes připravují na Olympijské hry a dochází zde k modernizaci středisek, která od sovětských dob nebyla modernizována..", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Zemí prochází významná železniční trať vedoucí z Rostova na Donu do Machačkaly, prochází téměř všemi kavkazskými republikami (před Nalčikem se trať větví a jedna z krátkých tras vede do města, druhá podél řeky Terek do Čečenska). Silniční síť je řídká, hlavně v horských oblastech. Hlavní silniční tah je Pjatigorsk - Nalčik - Vladikavkaz.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kabardsko-Balkarsko (rusky \"Кабардино-Балкарская республика\", zkráceně \"Кабардино-Балкария\", kabardinsko-čerkesky \"Къэбэрдей-Балъкъэр Республикэ\", karačajevsko-balkarsky \"Къабарты-Малкъар Республика\") je republika Ruské federace na severním okraji Kavkazu. Má rozlohu 12 500 km2 (srovnatelné s Libanonem) a žije tu 790 000 obyvatel. Sousedí s Stavropolským krajem, Karačajevsko-čerkeskou republikou a Severoosetskou republikou.", "tgt_summary": "Das im Nordkaukasus gelegene Kabardino-Balkarien (/ Transkription \"Kabardino-Balkarija\", kabardinisch Къэбэрдей-Балъкъэр Республикэ, balkarisch Къабарты-Малкъар Республика) ist seit 1991 eine Republik in Russland. Sie entstand beim Zerfall der Sowjetunion aus der Kabardino-Balkarischen ASSR der Russischen SFSR.", "id": 876013} {"src_title": "Mari", "tgt_title": "Mari (Stadt)", "src_document": [{"title": "Archeologický průzkum.", "content": "Mari bylo objeveno roku 1933 na východním okraji Sýrie blízko iráckých hranic. Domorodci sem přišli pohřbít své mrtvé a když začali kopat jámu, narazili mezi kamením na starou sochu. Poté o tom dostaly informaci francouzské orgány, pod jejichž správou tehdy Sýrie byla. Do Tell Harírí byl vyslán konzervátor Louvru R. Dussaud, který doporučil začít s odkrývkou. Správa Louvru sestavila expedici, jejímž vedením pověřila André Parrota a 14. prosince 1933 se zde začalo kopat. Financování akce se ujalo francouzské ministerstvo kultury, ministerstvo obrany zajišťovalo technickou pomoc. Objevy na sebe nenechaly dlouho čekat a již příští měsíc byl objeven Ištařin chrám. 23. leden 1934 je dnem objevení ruin města Mari, nejzápadnějšího cípu sumerské kultury, které se objevuje na Sumerském královském seznamu. Vykopávky probíhaly až do září 1939, kdy je přerušila světová válka, ale v letech 1951 - 1963 práce pokračovaly. Archeologické expedice se tu střídají dosud. Roku 2000 byla odkryta již plocha 1000 x 600 metrů. Vykopávky objevily celkem osm kulturních vrstev, nejvyšší byla z parthské doby, druhá asyrská a novobabylonská, třetí starobabylónská. Pod ní byla vrstva největšího rozvoje města kolem roku 1900 př. n. l. („období králů z Mari“), pátá vrstva patřila \"období ensiů z Mari\", tj. asi z 22. - 21. století př. n. l. Nejstarší, osmá vrstva náležela období současnému s džemdetnasrským. Už z tohoto období jsou základy Ištařina chrámu.", "section_level": 1}, {"title": "Archeologické nálezy.", "content": "Nejvýznamnějším objevem v Mari je přes 25 000 hliněných tabulek v akkadském jazyce psané v klínových znacích. Mnohé z nich byly velmi dlouhé a nepoškozené, takže jejich rozluštění podalo výborný obraz života starověkého sumerského města. Pahorek byl bohatý i na větší či malé sochy. Zobrazovaly bohy, panovníky Mari, válečníky i kněze, ze zvířat hlavně lvy. Nejstarší sochy byly typicky sumerské, na mladších je patrný semitský vliv. Velmi bohatá byla keramika, na nejvzácnějším kousku bylo padesát dekorativních prvků s náměty geometrickými, které byly kombinovány motivy ze světa zvířat - ryb, ptáků, býků, koz, psů, šakalů, někde najdeme i zobrazení lidí. V Mari byly vykopány čtyři velké chrámy a zikkurat. Obrovský byl královský palác o rozloze dva a půl hektaru. Měl dvě stě padesát místností a dvorů, zdi se dochovaly až do pětimetrové výšky, dokonce mezi nimi byly i nepoškozené brány. Královské komnaty jsou vyzdobeny barevnými freskami, v trůnním sále je vyobrazen vládce přijímající odznaky své moci z rukou bohyně Ištary. Odkrývka paláce trvala čtyři roky. Některého domácího zařízení (kuchyně s krby, spíže, koupelny z keramiky) by se dosud dalo použít. Zvlášť cenné nálezy z Ištařina chrámu pocházejí z doby odpovídající vládě 1. dynastie urské, tj. kolem 26. - 25. st. př. n. l. Vynikajícím dokladem sumerského vlivu v umění je soška hodnostáře Ebich-Ila. Z této doby pocházejí i dvě velké nádoby, které nasvědčují o obchodních stycích s údolím Indu. Odtud zřejmě pocházejí výrobky ze slonoviny. Jsou zde doložena i jména některých marijských vládců. Vykopávky z Mari Parrot popsal v řadě monografií a dvou souborných knihách - \"Mezopotamská archeologie\" (1946) a \"Sumer\" (1960). Z nápisů na tabulkách a sochách sestavil i dějiny města, které končily za nadvlády Parthů na přelomu letopočtu.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny Mari.", "content": "Mari bylo osídleno nejpozději od 5. tisíciletí př. n. l., ale svůj největší význam získalo během 3. a 2. tisíciletí. Mělo strategicky významnou polohu na řece Eufratu, neboť od něho vedly obchodní cesty na západ do Sýrie a Foinikie i na severovýchod dál podél Eufratu do Malé Asie. Sumerové zde překládali do svých lodí stavební materiál - dřevo a kámen ze severní Sýrie. Po vrcholu, který započal kolem r. 2900 př. n. l., bylo Mari během 24. st. př. n. l. zničeno. Nejznámějším panovníkem tohoto „staršího“ období Mari byl Lamgimari někdy po roce 2600 př. n. l. Zničení města je obvykle připisováno Sargonu I. Akkadskému, ale je možné, že to již byl lagašský lugal Entemena kolem roku 2460 př. n. l., který jako první vládce výboji spojil řadu sumerských měst do jednotného státu. Jiní přičítají zpustošení Mari obchodním konkurentům ze syrského města Ebla. V době 3. dynastie urské bylo Mari součástí urského státu. K novému vzestupu dochází v Mari až za Amoritů, kteří oblast ovládli na konci doby 3. dynastie urské. Bylo to kolem roku 1900 př. n. l. Amoritští panovníci dovedli Mari k největšímu rozkvětu, jak o tom svědčí obsáhlý archív klínopisných destiček a královský palác. Nejvýznamnějšími vládci byli Jachdunlim, 1825 - 1810 př. n. l. a jeho syn Zimrilim, 1782 - 1759 př. n. l. Tito panovníci se aktivně zapojili do politiky mezopotamských států a současně udržovali přátelské styky se syrskými městy, především s Aleppem. Významným zdrojem bohatství Mari byla úrodná půda neustále rozšiřována výstavbou zavlažovacích zařízení. Hlavním pramenem státních příjmů zůstával obchod. Díky němu marijští vládci získávali měď z Kypru a udržovat styky s Krétou. Obchodní cesty vedly nejen na jih do dolní Mezopotámie, ale i dál do hor Elamu. Městem proudily náklady jako olivy, hrnčířské zboží, porcelán, obilí, dřevo a kámen. Roku 1810 dobyl Mari asyrský král Šamši-Adad I. a Jachdunlima dal zavraždit. Zimrilim uprchl do Aleppa, hlavního města státu Jamchad. Právě v Mari byla objevena rozsáhlá korespondence Šamši-Adada I., z níž čerpají historikové poznatky o době jeho vlády. Správcem v Mari se v asyrské době stal jeho syn Jasmach-Adad, který byl otcem kárán za netečnost ke svému úřadu. Šamši-Adad ho oženil s dcerou vládce města Katny, uzavíral spojenectví s dalšími syrskými městy proti Jamchadu, odkud mu hrozilo nebezpečí napadení říše. Po smrti Šamši-Adada I. se rychle zhroutila moc asyrské říše a pod tlakem z města Ešnunna i panství jeho syna v Mari. Do rodného města se vrátil jako nový panovník Zimrilim, jemuž k moci dopomohl jeho tchán, vládce v Jamchadu Jarimlim. I doba Zimrilimovy vlády byla těžká a často musel sáhnout k boji proti polokočovným pasteveckým kmenům. Mari bylo na vrcholu slávy, dokonce vládce Ugaritu na středomořském pobřeží touží uvidět proslavený Zimrilinův palác. Zimrilim udržoval přátelské styky i s babylónským králem Chammurapim. Tomu však stál Zimrilim v cestě za nadvládou v Mezopotámii, a tak asi roku 1759 př. n. l. vytáhl proti Mari, které dobyl a dosadil sem vlastní posádku. O dva roky později nová porážka znamenala definitivní zkázu města. Obyvatelé byli rozprášeni po celé Babylónii a nad slávou Mari se slehla země.", "section_level": 1}, {"title": "Společnost Mari.", "content": "Občané Mari byli známi svým oblečením a účesy, a ačkoliv vzdáleni od jejího centra, byli pokládáni za součást mezopotamské kultury. Obyvatelé Mari uctívali obrovské množství sumerských bohů a bohyň. Bůh bouří Dagan měl sobě zasvěcený chrám, stejně tak bohyně úrody Ištar a Šamaš, bůh Slunce. Šamaš byl pokládán za vševědomcího a vševidoucího. Mnoho pečetí ho znázorňuje stojícího mezi velkými veřejemi. Přes Mari pronikli sumerští bohové i mezi nesumerská města jako Ebla a Ugarit a ovlivnili jejich národní náboženství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mari bylo starověké sumerské město v Sýrii, dnešní pahorek Tell Hariri, 11 km severozápadně od Abú Kamalu, asi 3 km od západního břehu řeky Eufrat, asi 120 km jihovýchodně od Dair az-Zauru v Sýrii. Osídlení místa vědci předpokládají od 5. tisíciletí př. n. l., jeho rozkvět sahá mezi 2900 př.n.l. – 1759 př.n.l., kdy bylo dobyto Chammurapim. Praotec Židů Abrahám údajně přes Mari cestoval na své pouti z Uru do Země zaslíbené.", "tgt_summary": "Mari (heute \"Tell Hariri\", Syrien) war als mesopotamischer Stadtstaat ein bedeutendes Kulturzentrum Vorderasiens, dessen Anfänge sehr weit zurückreichen. Angaben über die Gründung von Mari sind jedoch nicht bekannt. Bereits in vorsargonischer Zeit war Mari im Vergleich zu den größeren Städten Babyloniens ein ebenbürtiger Ort.", "id": 1390817} {"src_title": "Dvoukřídlí", "tgt_title": "Zweiflügler", "src_document": [{"title": "Typické znaky.", "content": "Zadeček dvoukřídlého hmyzu může být stopkatý nebo je celou svou šířkou spojen s hrudí a je složen ze čtyř až devíti zřetelně viditelných kroužků. Poslední z kroužků je zpravidla proměněn v poměrně složité pohlavní ústrojí. Hruď je spojena v jeden celek, přesto lze odlišit tři jednotlivé části; každá část obsahuje jeden pár nohou. Předohruď a zadohruď je zmenšená, přičemž na zadohrudi je umístěn druhý pár křídel, který je zakrnělý do tzv. kyvadélek (halterae), ta jsou zpravidla bílá a mohou být zakryta poloprůsvitnou šupinou. Středohruď je výrazně zvětšená, s létacími svaly a jediným párem létacích křídel. Tato křídla mají podlouhlý tvar, jsou blanitá, nejčastěji čirá nebo lehce nahnědlá. Na křídlech jsou zpravidla dobře viditelné žilky, jejich propojení je často jediný ukazatel jednotlivých rodů. V některých případech mohou být křídla i skvrnitá či dokonce pruhovaná. Ve velmi vzácných případech mohou křídla chybět (např. puporodky). Nohy dvoukřídlého hmyzu mají stavbu typickou pro hmyz, chodidla jsou složena z pěti článků, přičemž pata (první článek) bývá výrazně prodloužena, na posledním článku zpravidla bývají dva drápky, mezi nimiž je většinou umístěno houbovité přidržovací ústrojí, které umožňuje lezení po hladkém povrchu. Nejvýraznějším prvkem hlavy je pár velkých složených očí. Méně výrazná jsou mezi nimi umístěná tři očka, která mohou být redukována na dvě a zcela výjimečně mohou i chybět. Ústní ústrojí je zpravidla tvořeno sosákem, který může mít různý vzhled a tvoří ho horní a spodní pysk. Sosák je zpravidla značně pohyblivý a může být i zcela zatažen. Nejtypičtější je sací ústní ústrojí, může se vyskytovat i bodavě-sací anebo zvhčovací ústní ústrojí. Na sosáku nalezneme dva páry rohových štětinek proměněných v čelisti, které mohou být velmi ostré (např. Komárovití). Makadla pysková u dvoukřídlých zcela chybí, vyvinuta jsou pouze makadla čelistní, která mají jeden až pět článků. Tykadla jsou dvojího typu, a to buď krátká, složená ze tří článků, nebo dlouhá, složená ze šesti až 36 článků. Podle tykadel jsou dvoukřídlí rozděleni na krátkorohé (Diptera brachycera) a dlouhorohé (Diptera nematocera). Anatomie dvoukřídlých víceméně odpovídá obvyklé anatomii hmyzu, jedinou větší zvláštností je poměrně komplikované zažívací ústrojí s velmi vyvinutým savým žaludkem. Nervová soustava je na hmyz také poměrně vyvinuta a nervové uzliny jsou u některých čeledí spojeny do jednoho celku. U některých čeledí dochází ke zvětšení vzdušnic, které se v těle rozšiřují a tvoří tak značnou část těla. Nápadným projevem dvoukřídlých je obrovská manévrovací schopnost při letu. Je způsobena smyslovými orgány u kyvadélek; mouchy pomocí nich dovedou vnímat vzdušné proudy a řadu dalších informací, které mohou pro let využít. Typickým rysem zástupců tohoto řádu je bzučení. O tom, jak bzučení vzniká, nepanuje mezi odborníky shoda – nejčastěji přijímanou teorií je, že k němu dochází vlivem rychlého mávání křídel, která se třou o kyvadélka. Ačkoli se jedná o příliš početný řád na to, aby se dala stanovit velikost zástupců, lze tvrdit, že velikost naprosté většiny zástupců se pohybuje v rozmezí dvou až 35 milimetrů.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "U příslušníků řádu dvoukřídlí je běžný pohlavní dimorfismus (rozdíl mezi samcem a samicí) v morfologii (tykadla, sosák aj,) a ve zbarvení. Pro dvoukřídlé je typická proměna dokonalá. Samičky zpravidla kladou značný počet vajec do prostředí výhodného k výživě larev. Příhodnost prostředí se liší podle druhu (eutrofní vody, eutrofizované vody, hnojiště, žumpy, jiné rozkládající se organické látky včetně mršin, rostliny, humus, stromový trouch, houby, tělo živočišného hostitele aj.) Některé druhy rodí larvy prvního stadia – kladou je nebo pouštějí za letu (např. mouchy z čeledi masařkovití kladou larvy na maso či do tělních dutin a ran obratlovců včetně člověka). Larvy jsou vždy beznohé. Hlavu mohou mít zřetelnou, s tykadly nebo nezřetelnou, ve výjimečných případech ji nemají vůbec. Larvy bývají zaměňovány s červy, resp. jsou tak lidově nazývány. Většina larev se několikrát svlékne a poté zakuklí. U dvoukřídlých se rozlišují dva typy zakuklení. Larvy se zřetelnou hlavou se před zakuklením svlečou a změní se v pohyblivou kuklu, na které jsou patrny všechny části dospělce; taková kukla praská podélně. Bezhlavé larvy nebo larvy s nezřetelnou hlavou se před zakuklením nesvlékají, jejich kůže ztvrdne a vytvoří nepohyblivou kuklu. Taková kukla praská v horní části kolem dokola; dospělec, který kuklu opouští, nadzdvihne horní část jako pokličku.", "section_level": 1}, {"title": "Obživa.", "content": "Těžko lze hovořit o konkrétním způsobu obživy, protože řád zahrnuje množství specialistů na jeden (často i lokálně) zvláštní druh potravy. Obecně lze říci, že pro dospělce je nejobvyklejší potravou nektar, ale mnoho druhů je masožravých. Všeobecně rozšířenou představou je, že se samičky některých čeledí (komárovití, ovádovití) živí krví; tato představa je nepřesná. Samičky potřebují krev, aby získaly bílkoviny pro vyvíjející se vajíčka, v ostatních případech se také živí nektarem a pylem. Ještě složitější je situace u larev, skladba jejich potravy je téměř neomezená.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Význam dvoukřídlých je značný, ačkoli mnoho druhů patří mezi parazity anebo jsou zemědělsky škodlivé; patří k jedněm z nejvýznamnějších opylovačů (např. pestřenky). Dvoukřídlí patří vedle klíšťat mezi nejvýznamnější vektory virových, bakteriálních, protozoárních či helmintických chorob. Komáři jsou například přenašeči malárie, horečky dengue, žluté horečky, zika viru nebo elefantiázy. Mouchy rodu \"Glossina\" přenášejí spavou nemoc. Mouchy rodu \"Phlebotomus\" a \"Lutzomyia\" jsou vektorem leishmaniózy. Dalším významným přínosem pro ekosystém je, že se dospělci nebo jejich larvy podílejí na likvidaci hnijících látek. Jiné druhy kladou vajíčka do těl živých housenek a jejich larvy tak redukují jejich počet. Díky své početnosti jsou také významnou složkou potravního řetězce. Čeledi octomilkovitých se využívá laboratorně, protože octomilky jsou velmi vhodné ke genetickým pokusům. Výzkum octomilky obecné započal Thomas Hunt Morgan roku 1906.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení.", "content": "Rozdělit tento početný řád na nějaké smysluplně skupiny je komplikované. Ačkoli existovalo více pokusů, jak vytvořit systém, nakonec se ustálilo původní dělení dvoukřídlých na dva podřády, které se rozlišují podle počtu článků tykadel, což není zrovna nejpřirozenější dělení. Tykadla dvoukřídlých lze rozdělit na dvě základní skupiny, které bez ohledu na další skutečnosti určují příslušnost k podřádu. Prvním podřádem jsou tzv. krátkorozí (Diptera brachycera), kteří mají krátká silná tříčlánková tykadla. Poslední článek krátkorohých obsahuje tzv. tykadlovou brvu. Druhý podřád má tykadla dlouhá a nitkovitá, s šesti až třiceti šesti články; jeho zástupci byli nazváni dlouhorozí (Diptera nematocera). Ve starší literatuře se lze setkat i s dělením podle způsobu zakuklení. Skupina larev bezhlavých nebo larev s nezřetelnou hlavou, jež se změní v nepohyblivou kuklu, která praskne nahoře, odkud dospělec vyleze, byla nazvána Diptera cyclorrhapha. Zatímco skupina dvoukřídlých s pohyblivou kuklou, která praská v podélném švu, byla nazvána Diptera orthorrhapha. Toto dělení má však řadu nevýhod, a proto se příliš neujalo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dvoukřídlí (Diptera – z řečtiny „dvě křídla“) je početný řád hmyzu. Značná část zástupců řádu se lidově nazývá mouchy. Typickým znakem dvoukřídlých je, že mají pouze jeden pár blanitých křídel. Druhý pár zakrněl v paličkovité útvary zvané halterae (kyvadélka) a slouží k vyvažování. Dvoukřídlí se vyskytují po celém světě kromě polárních oblastí. Počet druhů se odhaduje zhruba na 100 000. Mimo tyto žijící druhy jsou známy i již vyhynulé druhy, které se nejčastěji zachovaly v jantaru.", "tgt_summary": "Die Zweiflügler (Diptera) bilden eine Ordnung der Insekten innerhalb der Neuflügler (Neoptera). Zu den Zweiflüglern gehören knapp 160.000 Arten aus 226 Familien, wobei in Mitteleuropa etwa 9200 Arten zu finden sind. Sie erreichen eine durchschnittliche Körpergröße zwischen 0,8 und 23 Millimeter. Die größte bisher bekannte Art ist \"Gauromydas heros\" mit etwa 60 Millimeter Körperlänge und einer Flügelspannweite von 100 Millimeter.", "id": 1715782} {"src_title": "Vilém I. Pruský", "tgt_title": "Wilhelm I. (Deutsches Reich)", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Vilém se narodil jako druhorozený syn pruského krále Fridricha Viléma III. a jeho první manželky Luisy Meklenbursko-Střelické. Jako s druhorozeným s ním nebylo počítáno jako s následníkem trůnu a tudíž měl menší vzdělání v diplomatických záležitostech než jeho starší bratr. Od roku 1814 sloužil v pruské armádě, kde se projevil jako velmi statečný voják. Pod vedením maršála Gebharda Leberechta von Blüchera bojoval v bitvách u Ligny a Waterloo. Po Napoleonově pádu se jako diplomat účastnil jednání Vídeňského kongresu v roce 1815. V roce 1840, když zemřel jeho otec, se stal králem Vilémův starší bratr Fridrich Vilém IV. Vilém se stal korunním princem, neboť Fridrich Vilém IV. neměl žádné potomky. Během revoluce v roce 1848 korunní princ Vilém úspěšně rozdrtil povstání, která byla zaměřena proti jeho staršímu bratrovi Fridrichovi Vilémovi IV. Díky tomu si vysloužil přezdívku \"Kartätschenprinz\" (Kartáčový princ).", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Princ Vilém regentem.", "content": "Konzervativní král Fridrich Vilém IV., starší bratr prince Viléma, se v červenci 1857 vracel z návštěvy císaře Františka Josefa I., když ho postihl záchvat mrtvice a ztratil schopnost mluvit (afasie). Další záchvaty ochromily jeho mozkové funkce, takže nebyl schopen vládnout a jeho bratr princ Vilém se tak stal v roce 1858 regentem. Král Fridrich Vilém IV. pomalu umíral ještě tři a půl roku. Zemřel 2. ledna 1861, nedlouho poté následován svým pobočníkem Leopoldem von Gerlachem. Tím se stává jeho bratr Vilém pruským králem Vilémem I.", "section_level": 2}, {"title": "Pruský král.", "content": "Po bratrově smrti se 16. ledna 1861 stává Vilém pruským králem. 18. října toho roku se nechává jako poslední (a zřejmě jen druhý) pruský král korunovat v Königsbergu (Královci). 14. června 1861 byl v Baden-Badenu na krále Viléma spáchán neúspěšný atentát. O rok později jmenoval do funkce kancléře Otto von Bismarcka, který tuto funkci zastával po zbytek Vilémova života. Po svém předchůdci a bratrovi zdědil problematickou otázku sjednocení Německa a rozpor mezi králem a liberálním parlamentem. Vilém byl liberály považován za více politicky neutrálního než jeho bratr Fridrich Vilém IV. V roce 1864 se společně s Rakouskem účastnil války o Šlesvicko-Holštýnsko. Tyto války Prusko a Rakousko vyhrály a rozdělily si získaná území takto: Holštýnsko získalo Rakousko, Šlesvicko se stalo prusko-rakouským kondominiem a Lauenbursko s titulem vévodství (kterého se musel zříci dánský král) získalo Prusko a král Vilém I. se tudíž stal také lauenburským vévodou. Lauenbursko se poté stalo spolu s Pruskem, kterému plně podléhalo, součástí Severoněmeckého spolku a v roce 1876 bylo plně začleněno jako okres do pruské provincie Šlešvicko-Holštýnsko. Poté v roce 1866 se král Vilém zúčastnil války proti Rakousku, během které dobyl Holštýnsko a část Čech. Po válce byly Šlesvicko a Holštýnsko připojeny k Prusku. Prusko se stalo vedoucím státem Severoněmeckého spolku, který částečně nahradil po této válce Německý spolek, jenž zanikl. Král Vilém I. se stal prezidentem tohoto spolku. V letech 1870–1871 se účastnil války proti Francii, která byla vyprovokována Bismarckem vymyšlenou kandidaturou hohenzollernského prince Leopolda na španělský trůn, již však posléze stáhl. Francouzský císař Napoleon III. vyhlásil válku Prusku, ale byl poražen a zajat.", "section_level": 2}, {"title": "Německý císař.", "content": "Tím byla poskytnuta záminka pro konečné sjednocení Německa pod vládou Pruska. Po francouzské porážce v prusko-francouzská válce byl díky Bismarckově úsilí Vilémovi nabídnut dědičný titul německého císaře. Přijetí císařského titulu nebylo jak pro krále Viléma, tak pro Bismarcka jednoduché; Vilém I. by raději zůstal pruským králem, protože jako král by byl sám svým pánem, ale jako německý císař by musel být omezeným panovníkem velkého soustátí. Kancléř Bismarck se snažil králi Vilémovi přijetí císařského titulu zpříjemnit, a proto za úplatu poslal předem napsaný dopis bavorskému králi Ludvíku II., jen aby král Vilém přijal hodnost císaře jako předseda spolku z přání německých knížat. Vilém I. nejdříve souhlasil s tím, že přijme jen titul \"Kaiser von Deutschland\" (císař Německa), to však nebylo přijatelné pro jednotlivé německé panovníky a hrozilo mezinárodním konfliktem se státy, jež se sice nacházely na původně německém území, nebyly však členy Německého spolku (Nizozemsko, Rakousko, Švýcarsko atp.). Původně navrhovaný titul \"Kaiser der Deutschen\" (císař Němců), vynořivší se již v revolučním roce 1848 (jako revoluční titul \"z vůle lidu\"), nebyl pro Viléma akceptovatelný s ohledem na jeho demokratické konotace. Jako kompromis byl nakonec zvolen titul v podobě \"Deutscher Kaiser\" (německý císař). Poté byl konečně 18. ledna 1871 v Zrcadlovém sále ve francouzském Versailles Vilém I. prohlášen německými panovníky za prvního německého císaře. Tím bylo vytvořeno Německé císařství sjednocené Pruskem (krví a železem), které bylo předchůdcem dnešního Německa. Po celou dobu panování byl Vilém do jisté míry závislý na Bismarckovi, kterého považoval pro Německou říši za nepostradatelného. Během jeho panování bylo na Viléma spácháno několik atentátů. Po Vilémově smrti 9. března 1888 se císařem stal jeho syn Fridrich III. Ten svého otce přežil jen o 99 dní. Poté na trůn nastoupil Vilémův vnuk Vilém II.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "Dne 11. června 1829 se v kapli zámku Charlottenburg oženil s princeznou Augustou Sasko-Výmarskou, s níž měl dvě děti:", "section_level": 1}, {"title": "Tituly.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Celý titul po roce 1871.", "content": "Jeho císařské a královské veličenstvo Vilém I./Fridrich III./Vilém II., z Boží milosti, německý císař a pruský král, markrabě braniborský, purkrabí norimberský, hrabě hohenzollernský, svrchovaný a nejvyšší vévoda slezský a Hrabství kladského, velkovévoda dolnorýnský a poznaňský, vévoda saský, vestfálský, engernský, pomořanský a lüneburský, holštýnský a šlesvický, magdeburský, brémský, geldernský, klévský, jülišský a berský, vévoda Vendů a Kašubů, krosenský, lauenburský a meklenburský; lankrabě hesenský a durynský; markrabě horno- a dolnolužický; kníže oranžský, rujánský, východofríský, padernbornský a pyrmontský, halberstadtský, münsterský, mindenský, osnabrücký, hildesheimský, verdenský, camminský, fuldský, nasavský, moerský; hrabě henneberský, markský, ravensberský, hohensteinský, tecklenburský, lingenský, hrabě mansfeldský, sigmaringenský a veringenský, pán Frankfurtu.", "section_level": 2}, {"title": "Vilémovo.", "content": "Na počest císaře byla pojmenována odrůda jabloně 'Vilémovo' ('Kaiser Wilhelm'). Císař pojmenování povolil s tím že \"\"je to skutečně majestátní jablko.\"\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Vilém I. Pruský (plným jménem \"Wilhelm Friedrich Ludwig von Hohenzollern\") (22. března 1797, Berlín – 9. března 1888, Berlín) byl pruský král (1861 – 1888) a první německý císař (1871 – 1888). Pocházel z braniborské větve rodu Hohenzollernů.", "tgt_summary": "Wilhelm I., mit vollem Namen Wilhelm Friedrich Ludwig von Preußen (* 22. März 1797 in Berlin; † 9. März 1888 ebenda), aus dem Haus Hohenzollern war seit 1871 erster Deutscher Kaiser und seit 1861 König von Preußen. ", "id": 493111} {"src_title": "Mág", "tgt_title": "Zauberer", "src_document": [{"title": "Původ slova.", "content": "Řecké \"magos\" a latinské \"magus\" se odvozují od staroperského slova \"maguš\", které označovalo příslušníky kněžské kasty v pozdním zoroastrismu a v sasánovské říši. Perské slovo patrně souvisí s indoevropským kořenem \"magh\"-, od něhož se odvozuje také české moci, mohu nebo mohutný. Vyjadřovalo tedy patrně jistou úctu i obavu z možností a sil, jimiž magušové podle tehdejšího přesvědčení vládli. Neznámá a nekontrolovatelná moc budila také obavy a u cizích, sousedních národů pochopitelně i strach. Do evropského kulturního prostoru přišlo slovo \"magos\" patrně v době helénismu, a to ve spíše pozitivním významu mudrce, astrologa a léčitele. Tak představuje „mudrce z východu“ (řecky \"magoi\") také Nový zákon,. Židovské i křesťanské prostředí bylo jinak vůči pokusům o přímé ovládání tajemných přírodních sil velmi obezřetné až nepřátelské a magie byla v pozdějších staletích přísně zakázána a trestána. Oživení zájmu o tyto síly i o magii přinesla italská renesance a raný novověk, kdežto osvícenci se jim vysmívali.", "section_level": 1}, {"title": "Mágové ve fantasy.", "content": "Mág je ve fantasy označení pro moudrého člověka (může to být i příslušník jiné rasy), který studoval magii jako vědní obor. Nejde tedy o člověka, který se k magii dostal náhodně a nechápe její zákonitosti a pravidla – takoví lidé se obvykle označují jako čarodějové. Nejde ovšem o přesné dělení, i čaroděj může magii rozumět a někdy jsou mágové podmnožinou čarodějů. Mág ve fantasy označuje především povolání. Mágů může být jen pár nebo celá univerzita. Může jít o specializaci čarodějů nebo o všechny čaroděje.", "section_level": 1}, {"title": "Archetyp mága.", "content": "Kromě toho existuje i archetyp (dobrého) mága. Je to tajemná postava s vlastními zájmy a názory, jimiž se obvykle liší od ostatních. Většinou nezasahuje přímo do bojů, ale spíše dává rady hrdinům a generálům. Je vždy tam, kde je ho potřeba, vždy na správném místě a ve správný čas.", "section_level": 2}, {"title": "Temní mágové.", "content": "Kromě mágů na straně dobra se často vyskytují mágové na straně zla. V řadě fantasy je temný mág přímo tím zlem, proti němuž hlavní hrdina bojuje.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mág (z řec. \"magos\", ze staroperského \"maguš\", kněz) znamená mudrce, věštce a kouzelníka, který ovládá skryté a nepochopitelné síly (magie).", "tgt_summary": "Als Zauberer oder Magier werden Menschen bezeichnet, deren Fähigkeiten aus der Perspektive des Beobachters nicht in Einklang mit dessen bisheriger Interpretation der Umwelt stehen und sich von ihm auch nicht religiös deuten lassen.", "id": 680129} {"src_title": "Solární panel", "tgt_title": "Solarmodul", "src_document": [{"title": "Typy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Křemíkový solární panel.", "content": "Solární články jsou tvořeny polovodičovými plátky tenčími než 1 mm. Na spodní straně je plošná průchozí elektroda. Horní elektroda má plošné uspořádání tvaru dlouhých prstů zasahujících do plochy. Tak může světlo na plochu svítit. Povrch solárního článku je chráněn skleněnou vrstvou sloužící jako antireflexní vrstva. A tak je zabezpečeno, aby co nejvíce světla vniklo do polovodiče. Antireflexní vrstvy se většinou tvoří napařením oxidu titanu. Tím získá článek svůj tmavomodrý vzhled. Jako polovodičový materiál se používá převážně křemík. Jiné polovodičové materiály, např. arsenid gallitý, sulfid kademnatý, tellurid kademnatý, selenidy mědi a india, nebo sulfidy gallia, se zatím zkoušejí. Krycí sklo chrání povrch solárních článků i před vlivy prostředí. Účinnost je 12 až 14 %, při započtení vlivu zeměpisné šířky a celoročních teplot v ČR pak do 10 %. Účinnost klesá při stoupající teplotě asi o 0,4 % na každý stupeň Celsia.", "section_level": 2}, {"title": "Fotovoltaické fólie.", "content": "Jiným typem solárních článků jsou takzvané „thin film solar cells“, neboli tenkovrstvé solární články, někdy přezdívaných fotovoltaické fólie. Fotovoltaické fólie se dají nanášet na poměrně velké plochy pomocí technologie, která je principiálně shodná s inkoustovou tiskárnou. Fotovoltaické fólie se dají tisknout v širokých a dlouhých pásech na ohebné podklady. Polovodičová vrstva je široká asi jen jeden mikrometr. Technologie tzv. \"solárního inkoustu\" vyvíjí od roku 2007 například v australském Victorian Organic Solar Cell Consortium (VICOSC), která se skládá z univerzit Melbourne a Monash a vědecké a průmyslové výzkumné organizace CSIRO. Jedná se o levnou technologii, která ovšem disponuje desetkrát nižší účinností než klasické fotovoltaické panely. Podle slov společnosti by se již brzy měla objevit na komerčním trhu.", "section_level": 2}, {"title": "Organický solární panel.", "content": "Ve stádiu výzkumu je technologie výroby sluneční energie za pomoci fotosyntézy, o kterou se pokoušejí izraelští vědci z Telavivské univerzity. Novou technologií by měly být geneticky zkonstruované bílkoviny, které mají využívat fotosyntézu k výrobě elektrické energie. Nové články by měly být levnější než současné křemíkové. 1 m2 solárního panelu na křemíkové bázi v současné době vyjde na 200 dolarů, zatímco stejná plocha solárního panelu z geneticky zkonstruované bílkoviny () vyjde na 1 dolar. Větší má být i účinnost, která se má zvýšit z 12-14 % u křemíkových panelů až na 25 %. Nová technologie je umožněna díky poznatkům z genetického inženýrství a nanotechnologií.", "section_level": 2}, {"title": "Výroba a recyklace solárních panelů.", "content": "V samých počátcích fotovoltaiky, v 70. a 80. letech, byla výroba solárních panelů energeticky nevýhodná – nedokázaly produkovat více energie, než bylo investováno do jejich vytvoření. Tato situace se změnila až v roce 2010. Dalším důležitým mezníkem je rok 2020, kdy by se mělo podařit dosáhnout rovné bilance mezi všemi solárními panely na světě – jak mezi starými energeticky ztrátovými, tak mezi těmi, které využívají nejnovějších technologií. Vysloužilé solární panely je pak možno recyklovat – největší podíl na jejich hmotnosti má sklo a hliníkový rám. Součástí panelů jsou však i další materiály, které lze opětovně využít, jako například hliník, měď, sklo, plasty, křemík a vzácné kovy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Solární panel je tvořen solárními (fotovoltaickými) články, které mohou být tvořeny polovodičovými nebo organickými prvky, které mění elektromagnetickou energii světla v energii elektrickou. Přímou přeměnou světla na elektrickou energii se dnes zabývá samostatná specializace. Fotoelektrický efekt vysvětluje vznik volných elektrických nosičů dopadem záření. Celkově se daří za pomoci křemíkových solárních panelů přeměnit v elektrickou energii jen asi 17 % energie dopadajícího záření. Při použití organických solárních panelů vyvinutých v Izraeli by měla být účinnost až 25 %. Teoretická maximální účinnost pro jeden přechod je 34 % (tzv. Shockley-Queisser limit).", "tgt_summary": "Ein Solarmodul oder Photovoltaikmodul wandelt das Licht der Sonne direkt in elektrische Energie um. Das Modul besteht aus Solarzellen, die in Serie oder parallel geschaltet sind. Solarmodule sind als flexible und starre Ausführung verfügbar. Starre Solarmodule bestehen üblicherweise aus siliziumbasierten Solarzellen, die auf einen Aluminiumrahmen montiert und von einer Glasplatte abgedeckt sind. Die Solarzellen werden hier mechanisch durch das Modul vor Umwelteinflüssen geschützt, z. B. Hagel, TCO-Korrosion. Flexible Solarmodule basieren auf organischen Werkstoffen und werden vorzugsweise im mobilen Bereich eingesetzt. ", "id": 1539568} {"src_title": "ABI", "tgt_title": "Binärschnittstelle", "src_document": [{"title": "Rozdíl mezi ABI a API.", "content": "Rozdíl mezi ABI a API je ten, že API definuje rozhraní mezi zdrojovým kódem a knihovnami, takže ho používá programátor. Naproti tomu ABI je systémová záležitost, která je používána na úrovni strojového kódu. ABI definuje buď tvůrce operačního systému (firma Microsoft u Microsoft Windows) nebo tvůrce překladače (překladač GCC v Linuxu) nebo tvůrce procesoru (EABI pro RISC procesory).", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "ABI obsahují informace o: Kompletní ABI, jakým je Intel Binary Compatibility Standard (iBCS), umožňuje programu z jednoho operačního systému podporujícímu toto ABI běžet beze změn na kterémkoli jiném operačním systému za předpokladu, že jsou přítomny potřebné knihovny a jsou splněny určité předpoklady. Ostatní ABI popisují detaily, např změny názvů v C++, šíření výjimek a volací konvence mezi překladači na stejné platformě, ale nevyžadují multiplatformní kompatibilitu.", "section_level": 1}, {"title": "EABI.", "content": "\"Embedded-application binary interface\" (EABI) specifikuje konvence formátu souborů, datových typů, použití registrů, organizace zásobníku a předávání parametrů funkcí embedded programů. Překladače, které podporují EABI, vytvoří objektový kód, který je kompatibilní s kódem vygenerovaným jinými kompilátory, a tím umožňují vývojářům linkovat knihovny vytvořené jedním překladačem k objektovému kódu vygenerovanému jiným překladačem. Vývojáři píšící kód v jazyce symbolických adres mohou využít EABI k interakci se strojovým kódem vytvořeným jiným překladačem. Hlavními rozdíly mezi EABI a ABI, které se týkají hlavního využití v operačních systémech, jsou, že v aplikačním kódu jsou povoleny privilegované instrukce, dynamické linkování není vyžadováno (někdy dokonce ani není povoleno) a je použita lepší organizace zásobníku za účelem šetření pamětí. Široce používaná EABI obsahují PowerPC, ARM EABI2 a MIPS EABI. Výběr EABI může ovlivnit strojový výkon.", "section_level": 1}], "src_summary": "Application binary interface (ABI) je v informatice označení pro nízkoúrovňové rozhraní. Jde o soubor pravidel, která definují spolupráci na úrovni strojového kódu mezi procesy a jádrem operačního systému, procesy a jimi používanými knihovnami nebo mezi součástmi aplikací. ABI umožňuje již zkompilovanému programu fungovat beze změn na všech systémech, které mají kompatibilní ABI.", "tgt_summary": "Eine Binärschnittstelle () definiert eine Schnittstelle zwischen zwei Computerprogrammen auf Maschinenebene. Ein Programm ist dabei meist das Betriebssystem oder eine Programmbibliothek. ", "id": 414160} {"src_title": "Fudži", "tgt_title": "Fuji (Vulkan)", "src_document": [{"title": "Sopka.", "content": "Sopka vznikala opakovaným vyvrhováním lávy a popela a jedná se tedy o stratovulkán. V současnosti je Fudži považována za aktivní sopku s malou pravděpodobností erupce. Prvním dochovaným záznamem o erupci je z roku 800 př. n. l. Od té doby jich proběhlo několik. Posledním zaznamenaným výbuchem byla tzv. erupce Hóei v roce 1707, kdy město Edo (dnešní Tokio) vzdálené 100 kilometrů pokryla vrstva popela. Kráter (\"Nai-in\") má šířku kolem 700 metrů. Okraj sopečného kráteru má přibližně kruhový tvar, z kterého vyrůstá šest výstupků zvaných „šest okvětních plátků Fudži“. Tyto výstupky vytvářejí dojem hrbolatého vrcholu.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Po většinu roku je její elegantní kuželovitý vrchol pokrytý sněhem. Obvod hory na úpatí je 125 km. Kolem hory Fudži leží pět jezer: Kawaguči, Jamanaka, Sai, Motosu a Šódži. Jezera se nalézají uprostřed lesů a jsou propojená potůčky a vodopády.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Do roku 1868 byl přístup na vrchol hory povolen jen mužům. Nejvhodnějším obdobím pro výstup na Fudži je období od 1. července do 27. srpna, kdy jsou otevřeny turistické chaty a ostatní zařízení. K vrcholu se dá vyjít některou z šesti upravených cest. Kolem východní části hory byla zřízena lanovka; její provoz je však limitován aktivitou sopky. Například se lanovka nedoporučuje kardiakům, epileptikům a alergikům – neboť její cesta vede nad lávovými poli, ze kterých mohou stoupat plynové sopečné výpary. K západní části hory se lze dostat výletní lodí po jezeru. Na Fudži se turisté vypravují prostřednictvím specializované cestovní kanceláře se zajištěným programem nebo individuálně, z Tokia do Hakone a následně místním vláčkem. Na jeho zastávkách lze nalézt i další atrakce, jako vesnici se zahradou výtvarného umění. Každý rok navštíví horu asi 200 000 lidí, z nichž 30 % tvoří cizinci. Fudži je spolu s nedalekým pobřežím součástí národního parku, který ročně navštíví až 80 mil. návštěvníků.", "section_level": 1}, {"title": "Příroda.", "content": "V nejnižším patře mezi modřínovými a smrkovými lesy můžeme nalézt také třešně a azalky. V horních svazích se potom drží již jen odolnější křoviny a trávy. V srpnu se na zasněženém vrcholu pohybují teploty kolem 6°C.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Fudžisan je někdy v euroamerické kultuře označován jako Fudžijama, protože jedno z možných čtení znaku 山 (hora) je „jama“. Ovšem Japonci toto označení považují za zastaralé. Další zastaralé nebo básnické japonské názvy hory Fudži jsou: Fudži-no-Jama (ふじの山, \"Fudžijská hora\"), Fudži-no-Takane (ふじの高嶺, \"Vysoký vrchol Fudži\"), Fujó-hó (芙蓉峰, \"Lotosový vrchol\") a Fu-gaku (富岳 nebo 富嶽, první znak z 富士, \"Fudži\" a 岳, \"hora\"). Literatura uvádí, že část \"Fudži-\" je původem z jazyka autochtonních Ainů s významem \"bohyně ohně\".", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Původní obyvatelé Japonska – národ Ainu – uctívali horu jako posvátnou. Hora je posvátná také pro vyznavače šintóismu a buddhisty. Existuje také náboženská sekta Fudži-ko (\"Společenství Fudži\"), která se zasvěcuje přímo a jenom této hoře.", "section_level": 1}, {"title": "Umění.", "content": "Hora Fudži je světoznámým symbolem Japonska a je často zobrazována na uměleckých dílech a fotografiích. Nejznámějším dílem zabývajícím se horou je mistrovské dílo malíře stylu ukijo-e Kacušiky Hokusaie \"36 pohledů na horu Fudži\". Někteří buddhističtí malíři zobrazovali často pohled na jezero Kawaguči, v jehož hladině se hora Fudži zrcadlí. Tradiční barvou používanou při zobrazování hory Fudži je modrá. Renomovaný japonský fotograf Kójó Okada (岡田 紅陽, 1895 – 1972) fotografoval horu více než 40 let. Snímal ji ze země, ze vzduchu, ve všech náladách, z každého úhlu i v každé denní době.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Mount Taranaki ležící na Novém Zélandu je z některých úhlů tak podobná hoře Fudži, že byla použita jako její zástupce v několika filmech, např. v \"Posledním samuraji\". Velmi podobný hoře Fudži je také Volcán Osorno v jižním Chile. I sopka St. Helens v americké státě Washington byla díky své symetrii a vrcholku pokrytém sněhem a ledem někdy označována jako \"\"Fudžisan Ameriky\"\". Erupce z roku 1980 však výrazně změnila její podobu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fudži (: 富士山; \"Fudži-san\") je nejvyšší hora Japonska. Rozkládá se v regionu Čúbu na hranici mezi prefekturami Šizuoka a Jamanaši na západ od Tokia, z kterého je za jasného počasí viditelná. Hora stojí osamoceně uprostřed nížin při tichomořském pobřeží ostrova Honšú.", "tgt_summary": "Der Fuji (; eingedeutscht: \"Fudschi\"; Duden: \"Fujiyama\", \"Fudschijama\") ist ein Vulkan und mit Höhe über dem Meeresspiegel der höchste Berg Japans. Sein Gipfel befindet sich auf der japanischen Hauptinsel Honshū an der Grenze zwischen den Präfekturen Yamanashi und Shizuoka. Seit 2013 ist er Teil des Weltkulturerbes.", "id": 1169171} {"src_title": "Černobylská havárie", "tgt_title": "Nuklearkatastrophe von Tschernobyl", "src_document": [{"title": "Elektrárna.", "content": "Černobylská jaderná elektrárna byla postavena v 70. letech 20. století 15 km severozápadně od města Černobyl, 10 km od hranic s Běloruskem a 110 km severně od Kyjeva. V její těsné blízkosti, tři kilometry severozápadním směrem, bylo v té době vybudováno zcela nové sídlištní město Pripjať, které mělo sloužit především pro pracovníky elektrárny a jejich rodiny. Elektrárna i města Pripjať a Černobyl leží na břehu řeky Pripjať, jež se vlévá do Dněpru. V době havárie byly v provozu čtyři jaderné bloky, každý o výkonu 950 MW elektrické energie (3,2 GW tepelné energie), které dohromady tvořily asi 10 % ukrajinské výroby elektrické energie. Stavba elektrárny začala roku 1972, reaktor č. 1 byl dokončen v roce 1977, následován č. 2 (1978), č. 3 (1981) a č. 4 (1983). Dva další bloky (č. 5 a č. 6, každý také o výkonu 950 MW) byly v době havárie rozestavěny. Všechny čtyři reaktory byly typu RBMK-1000, tedy chlazené obyčejnou vodou a moderované grafitem.", "section_level": 1}, {"title": "Havárie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Plánovaný experiment.", "content": "Na 25. dubna 1986 bylo naplánováno odstavení reaktoru bloku číslo 4 pro pravidelnou údržbu. Bylo rozhodnuto využít této příležitosti k otestování funkce regulátoru magnetického pole rotoru (předešlé zkoušky v letech 1982, 1984 a 1985 skončily neúspěšně). Zkouška měla ověřit, zda v případě současného výpadku zdrojů elektrické energie bude turbogenerátor při svém setrvačném doběhu schopen ještě zhruba 40 sekund napájet hlavní cirkulační čerpadla nezbytná pro chlazení reaktoru. (Elektrárna disponovala záložními dieselovými generátory, ale trvalo asi 75 sekund, než po spuštění dosáhly dostatečného výkonu.) Podle plánu experimentu měl být reaktor použit k roztočení turbíny, poté měla být turbína od reaktoru odpojena a měla se dál točit jen vlastní setrvačností. Výstupní výkon reaktoru měl být snížen z normálních 3,2 GW na 700 MW tepla, aby test probíhal při bezpečnějším nízkém výkonu.", "section_level": 2}, {"title": "Snižování výkonu reaktoru.", "content": "Snižování výkonu bylo zahájeno 25. dubna v 1 hodinu po půlnoci. Po 12 hodinách ve 13:05 byl již výkon reaktoru snížen na polovinu a došlo k odstavení prvního turbogenerátoru, nato byl odpojen i systém havarijního chlazení. Krátce poté však dispečink energetických závodů požádal o udržení stávajícího výkonu bez dalšího snižování (údajně se před koncem měsíce v továrnách doháněl plán). Experiment byl tudíž na téměř 9 hodin pozastaven a mezitím nastoupila nová směna operátorů, nedostatečně obeznámená s probíhajícím děním. Ve 23:10 bylo zahájeno další snižování výkonu reaktoru. Skutečný výstupní výkon ovšem z neznámých důvodů (pravděpodobně chybou operátora) klesl až k 30 MW. Následkem toho se prudce zvýšila koncentrace neutrony pohlcujícího produktu štěpení – xenonu 135; tento produkt by se normálně při vyšších hodnotách výkonu v reaktoru ihned přeměňoval dále. Tomuto jevu spojenému s přechodným poklesem reaktivity se říká xenonová otrava reaktoru. Po dobu mnoha hodin nedovolí obnovit činnost reaktoru, dokud nedojde k samovolnému rozpadu izotopu. V experimentu by nebylo možno pokračovat a reaktor by musel zůstat nějakou dobu mimo provoz. Obsluha se proto snažila zvýšit výkon a udržet reaktor v chodu vysunováním regulačních tyčí. Operátoři přitom měli udržovat tzv. operativní zásobu reaktivity a tento předpis nedodrželi. Nebyli informováni, proč je to důležité, a technicky neměli možnost aktuální zásobu sledovat během experimentu. Přestože se nedařilo dostatečně zvýšit výkon, obsluha se rozhodla nezastavit reaktor a pokračovat v experimentu při 200 MW namísto plánovaných 700 MW. Kvůli přemíře neutrony pohlcujícího xenonu 135 byly regulační tyče vysunuty z reaktoru o něco dále, než by bylo při normálním bezpečném řízení přípustné. Jako součást experimentu byla 26. dubna v 1:05 spuštěna hlavní cirkulační čerpadla poháněná turbínovým generátorem; vodní tok takto generovaný překročil meze stanovené bezpečnostní regulací. Vodní tok se ještě zvýšil v 1:19; a protože voda také pohlcuje neutrony, toto další zvýšení vodního toku si vynutilo dokonce i odstranění manuálně ovládaných regulačních tyčí, což vytvořilo vysoce nestabilní a nebezpečné provozní podmínky. Přesto žádný předpis nezakazoval, aby všechna čerpadla pracovala naplno.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastní experiment.", "content": "V 1:23:04 začal experiment. Nestabilní stav reaktoru se nijak neprojevil na kontrolním panelu a nezdálo se, že by se kdokoliv z obsluhy reaktoru obával nebezpečí. Operátoři odpojili elektrické napájení oběhových čerpadel, a protože je poháněl turbínový generátor jen setrvačností, vodní tok se zmenšoval. Turbína byla odpojena od reaktoru a tlak páry v aktivní zóně reaktoru rostl. Jak se chladicí voda zahřívala, v jejím potrubí se začaly vytvářet kapsy páry. Reaktor typu RBMK se vyznačuje vysokým kladným dutinovým koeficientem, což znamená, že při přeměně vody (která pohlcuje neutrony) v páru se výkon reaktoru prudce zvyšuje a reaktor se stává nestabilnějším a nebezpečnějším. V 1:23:40 stiskli operátoři tlačítko „AZ-5“ (аварийная защита – havarijní ochrana), které zajišťuje rychlé odstavení reaktoru – kompletní zasunutí všech regulačních tyčí, včetně manuálně ovládaných tyčí, které byly vytaženy dříve. Není jasné, zda šlo o nouzové opatření, či zda to byl rutinní krok odstavení reaktoru po skončení experimentu (bylo naplánováno odstavení reaktoru kvůli pravidelné údržbě). Obvykle se předpokládá, že rychlé odstavení bylo spuštěno jako odpověď na neočekávané prudké zvýšení výkonu. Naproti tomu Anatolij Stěpanovič Ďatlov, provozní zástupce hlavního inženýra, napsal ve své knize \"Černobyl. Jak to bylo\": „Před 01:23:40 centrální řídicí systém nezaregistroval žádné změny parametrů, které mohly ospravedlnit rychlé odstavení. Komise nashromáždila a analyzovala velké množství materiálů, a jak se vyslovila ve své zprávě, nemohla najít důvod, proč bylo rychlé odstavení spuštěno. Není třeba hledat důvod. Reaktor byl po skončení experimentu jednoduše odstaven.“", "section_level": 2}, {"title": "Exploze.", "content": "Kvůli pomalému mechanismu spouštění regulačních tyčí (18–20 sekund do ukončení operace), jejich specifické konstrukci a dočasnému odpojení chladicího okruhu došlo ke zvýšení rychlosti reakce. Zvýšená produkce tepla způsobila deformaci šachet regulačních tyčí. Po zasunutí asi do jedné třetiny se tyče zasekly a nebyly proto schopné zastavit reakci. V 1:23:47 vzrostl tepelný výkon reaktoru na asi 30 GW, tedy desetinásobek normálního provozního stavu. Prudce zvýšený tlak páry způsobil velkou parní expanzi, která odhodila víko reaktoru o hmotnosti 1 000 t (některé zdroje udávají 2 000 t) a potrhala chladicí potrubí. Po několika sekundách následovala druhá, silnější exploze. Pravděpodobně vybuchl vodík a oxid uhelnatý, vznikající v přehřátém reaktoru reakcí uhlíku s vodní párou. Síla druhé exploze se odhaduje na ekvivalent 10 tun TNT. Došlo ke zničení horních pater a střechy celé haly. Střecha elektrárny byla pokryta hořlavým asfaltem. Ten se vznítil od žhavých trosek vyletujících z reaktoru. Hrozilo, že se požár rozšíří i na 3. blok. Toto nebezpečí bylo odvráceno za cenu toho, že mnozí z hasičů dostali vysokou dávku radiace. Požár ovšem přispěl k rozptýlení radioaktivního materiálu a celkové kontaminaci vnějších oblastí. Existují spory ohledně přesného pořadí událostí po 1:22:30 kvůli nesrovnalostem mezi zprávami očitých svědků a záznamy z elektrárny. Nejpřijímanější verze byla již popsána výše. Podle této teorie nastala první exploze asi v 1:23:47, sedm sekund poté, co operátoři spustili „rychlé odstavení“. Někdy se prohlašuje, že exploze se stala dříve, nebo že následovala okamžitě po aktivaci havarijní ochrany (to byla pracovní verze sovětské komise studující havárii). Rozdíl je důležitý, protože pokud by se reaktor dostal do kritického stavu několik sekund po spuštění rychlého odstavení, jeho selhání by šlo na vrub špatné konstrukce regulačních tyčí, naproti tomu exploze v okamžiku spuštění rychlého odstavení by spíše ukazovala na chybu operátorů. V čase 1:23:39 byla v oblasti Černobylu zaznamenána slabá seismická událost, podobná zemětřesení o magnitudu 2,5. Tato událost mohla být způsobena explozí nebo mohlo jít jen o náhodnou shodu okolností. Situaci komplikuje fakt, že tlačítko AZ-5 (spuštění mechanizmu rychlé odstávky reaktoru) bylo stisknuto více než jednou a Alexandr Akimov, vedoucí směny, který tlačítko AZ-5 stiskl (zemřel o dva týdny později), řekl těsně před smrtí: „Nevím, jak se to mohlo stát. Udělal jsem vše, jak jsem měl.“", "section_level": 2}, {"title": "Okamžité řízení krize.", "content": "Dopady havárie byly ještě zhoršeny nekompetentností místního vedení a nedostatkem náležitého vybavení. Všechny dozimetry v budově čtvrtého reaktoru kromě dvou měly limit 1 mR/s, tj. 3,6 R/h. Zbývající dva měly limit 1 000 R/s, ale přístup k jednomu z nich byl zablokován explozí a druhý selhal ihned po zapnutí. V některých částech řídící místnosti se radioaktivita pohybovala okolo 800mR/s, v jiných částech byl ale překročen rozsah radiometru. Proto pracovníci směny předpokládali intenzitu kolem 5R/h, což by jim při legislativním limitu 25R dalo několik hodin na práci. Skutečná úroveň byla v některých oblastech více než 20 000 R/h; dávka smrtelná v 50% případů je asi 500 rentgenů). Nízké naměřené úrovně radioaktivity umožnily náčelníku směny Alexandru Akimovovi předpokládat, že reaktor zůstal nedotčen. Důkazy opaku, jako například kousky grafitu a paliva reaktoru ležící kolem budov, byly ignorovány a údaje jiného dozimetru přineseného ve 4:30 byly odmítnuty s tím, že přístroj musí být vadný. Akimov zůstal se směnou v budově reaktoru až do rána a pokoušel se do reaktoru čerpat vodu. Nikdo nenosil ochranný oblek. Většina z nich, včetně Akimova samotného, zemřela na nemoc z ozáření během tří týdnů následujících po havárii. Brzy po havárii přijeli hasiči uhasit požár. Nikdo jim neřekl, že sutiny a kouř jsou nebezpečně radioaktivní. Příčinu požáru neznali a proto hasili vodou i reaktor samotný, v němž byla teplota asi 2 000 °C. Při této teplotě se voda rozkládala na vodík a kyslík a opětné slučování těchto látek provázely výbuchy, které dále přispěly k úniku radioaktivity. Ohně mimo reaktor byly uhašeny v 5 hodin, mnoho hasičů však utrpělo ozáření vysokými dávkami radiace. Vládní komisař určený k vyšetření havárie přijel do Černobylu ráno 26. dubna. V té chvíli byli již dva lidé mrtvi a 52 bylo hospitalizováno. V noci z 26. na 27. dubna – více než 24 hodin po explozi – komisař, konfrontovaný s dostatečnými důkazy o vysoké úrovni radiace a s množstvím případů ozáření, přiznal zničení reaktoru a přikázal evakuaci blízkého města Pripjať. V neděli 27. dubna v 01:13 a 02:13 byly vypnuty bloky 1 a 2. Z vrtulníků bylo na reaktor svrženo 40 tun karbidu boru (karbidu čtyřboru BC), 800 tun dolomitu, 2400 tun olova a 1800 tun písku a jílu. Únikům radioaktivního materiálu do ovzduší se podařilo zamezit až po devíti dnech od havárie. Aby byl zapečetěn reaktor a jeho obsah, byl kolem něj od června do listopadu 1986 postaven velký železobetonový kryt, přezdívaný „sarkofág“. Sovětská vláda vyslala na místo pracovníky, aby je vyčistili, posbírali radioaktivní trosky vyvržené z reaktoru a umístili je dovnitř budov. Mnoho těchto likvidátorů (členů armády a jiných pracovníků) pracovalo bez dostatečných ochranných pomůcek. 2. října při stavebních a čisticích pracích zavadil vrtulník Mi-8 o lano jeřábu a zřítil se těsně vedle 4. bloku; zahynula celá čtyřčlenná posádka. V pondělí 28. dubna Sovětský svaz o havárii poprvé informoval v moskevském rozhlasu a přes zpravodajskou agenturu TASS.", "section_level": 2}, {"title": "Vyšetřování.", "content": "Analýza Mezinárodní agentury pro atomovou energii z roku 1986, INSAG-1, označila za hlavní příčinu havárie akce operátorů. V lednu 1993 ale vydala MAAE revidovanou analýzu (INSAG-7, vročeno 1992), v níž vinu přisoudila jak konstrukci reaktoru, tak chybám operátorů. INSAG-7 také retrahuje některá tvrzení z INSAG-1, která byla založena na nepravdivých informacích ze sovětské strany. Dle revidované analýzy INSAG-7 přispěly k nehodě následující faktory: Soud s pracovníky elektrárny proběhl v červenci 1987. Ředitel Černobylské jaderné elektrárny Brjuchanov, hlavní inženýr Fomin a provozní zástupce hlavního inženýra Ďatlov byli odsouzeni na 10 let pracovního tábora. Náčelník směny Rogoškin dostal 5 let, náčelník reaktorového cechu Kovalenko 3 roky, inspektor Gosatomnadzoru Lauškin 2 roky. Všichni byli propuštěni po odpykání poloviny trestu kromě Lauškina, který zemřel ve vězení.", "section_level": 2}, {"title": "Bezprostřední následky.", "content": "Dva pracovníci elektrárny (Valerij Choděmčuk a Vladimir Šašenok) zemřeli v den havárie. 237 lidí bylo ihned po havárii hospitalizováno a u 134 z nich byl diagnostikován akutní radiační syndrom, do 3 měsíců zemřelo 28 z nich. V následujících 10 letech zemřelo dalších 14 (ne nutně v důsledku radiace) z původních 237. Mnozí z obětí byli hasiči a záchranáři snažící se dostat havárii pod kontrolu, kteří nebyli plně informováni, jak nebezpečné je ozáření. Černobylský 4. reaktor obsahoval asi 190 tun oxidu uraničitého a produktů štěpení. Odhady podílu uniklého materiálu se pohybují mezi 13 a 30 procenty. Kontaminovaný materiál se pohyboval atmosférou v závislosti na počasí. Podle zpráv sovětských a západních vědců dopadlo z kontaminace, která postihla území dřívějšího Sovětského svazu, 60 % na Bělorusko. Rovněž byla kontaminována rozsáhlá oblast Ruské federace jižně od Brjansku a části severozápadní Ukrajiny. Na počátku byl Černobyl utajovanou katastrofou. První důkazy, že se stala velká jaderná havárie, nepřinesly sovětské zdroje, ale pocházejí ze Švédska. 27. dubna pracovníci Forsmarkské jaderné elektrárny (přibližně 1 100 km od Černobylu) nalezli radioaktivní částice na svém oblečení. Pátrání prokázalo, že problém není ve švédských elektrárnách, což ukázalo na vážný jaderný problém v západní části Sovětského svazu. Ještě 1. května se v Kyjevě konaly obvyklé prvomájové manifestace, neboť obyvatelstvo nebylo o katastrofě informováno. Cyklistický Závod míru (Varšava–Berlín–Praha) byl dokonce v těchto dnech přemístěn z ČSSR na několik etap do Kyjeva, včetně československých reprezentantů (Regec a spol.), letecky. Oficiálně nebylo informováno o zamoření ani obyvatelstvo tehdejšího Československa, přestože zvýšenou radioaktivitu zaznamenali pracovníci elektrárny Dukovany již v pondělí 28. dubna 1986. V noci z 29. na 30. dubna 1986 zachytili stopy kontaminace ovzduší v rámci běžně prováděných měření, což následně potvrdila data z Krajských hygienických stanic. Největší radioaktivní spad byl díky hustému dešti na Jesenicku a na území Novohradských a Orlických hor. Odhadované dávky ozáření obyvatelstvu však byly poměrně nízké, takže nebyla zahájena žádná zvláštní protiopatření. Od 1. května 1986 ovšem začal být pravidelně kontrolován obsah radionuklidů v mléce a mléčných výrobcích, později i v pitné vodě, zelenině, obilninách, mase, ale i v krmivu pro dobytek, v houbách a lesních plodech.", "section_level": 1}, {"title": "Pracovníci a likvidátoři.", "content": "Pracovníky účastnící se obnovy a vyčištění po havárii zasáhly vysoké dávky radiace. Ve většině případů nebyli vybaveni osobními dozimetry měřícími množství obdržené radiace, takže velikost těchto dávek mohli odborníci jen odhadovat. I tam, kde se dozimetry používaly, se dozimetrické procedury lišily. O některých pracovnících se předpokládá, že odhady dávek radiace v jejich případě jsou mnohem přesnější než u jiných. Podle sovětských odhadů se 300 000 až 600 000 lidí účastnilo vyčištění 30 km evakuační zóny kolem reaktoru, ale mnoho z nich vstoupilo do zóny až 2 roky po havárii. (Odhady množství likvidátorů – pracovníků přivezených do oblasti na řízení krize a práce na obnově – se liší; Světová zdravotnická organizace například uvádí sumu 800 000, a také Rusko počítá mezi likvidátory některé lidi, kteří ve skutečnosti v kontaminovaných oblastech nepracovali). V prvním roce po havárii se množství lidí pracujících na vyčištění zóny odhadovalo na 211 000 a tito pracovníci obdrželi odhadovanou průměrnou dávku 165 mSv (16,5 Rem).", "section_level": 2}, {"title": "Civilisté.", "content": "Některé děti byly v kontaminovaných oblastech vystaveny vysokým dávkám až 50 Gy, což zvýšilo výskyt rakoviny štítné žlázy, protože přijímaly radioaktivní jód, izotop s krátkým poločasem rozpadu, z místního kontaminovaného mléka. Několik studií potvrzuje, že výskyt rakoviny štítné žlázy mezi dětmi v Bělorusku, Ukrajině a Rusku prudce vzrostl. MAAE poznamenává, že „1 800 dokumentovaných případů rakoviny štítné žlázy u dětí, kterým bylo 14 a méně let ve chvíli, kdy se stala havárie, je mnohem vyšší hodnota než normálně,“ ale neuvádí očekávanou běžnou úroveň. Vyskytující se typy dětské rakoviny štítné žlázy jsou velké a agresivní, ale podaří-li se je včas rozpoznat, lze je vyléčit. Léčba spočívá v operaci následované aplikací radioaktivního jódu 131 na potlačení metastáz. Tato léčba se dosud jeví úspěšnou u všech diagnostikovaných případů. Na konci roku 1995 spojila Světová zdravotnická organizace téměř 700 případů rakoviny štítné žlázy u dětí a adolescentů s černobylskou havárií a mezi nimi asi 10 úmrtí připsala radiaci. Na druhou stranu, ze zaznamenaného výrazného nárůstu rakoviny štítné žlázy vyplývá, že je alespoň částečně důsledkem rentgenování. Typická čekací doba radiací vyvolané rakoviny štítné žlázy je asi 10 let; ale zvýšení dětské rakoviny štítné žlázy v některých regionech je pozorováno již od roku 1987. Pravděpodobně se toto zvýšení buďto nevztahuje k havárii, nebo jsme dosud mechanismu stojícímu za ním správně neporozuměli. Dosud nelze rozpoznat žádné zvýšení leukémie, očekává se však, že bude jasně zaznamenáno v následujících několika letech společně s nárůstem výskytu jiných rakovin, i když pravděpodobně statisticky nerozpoznatelným. Žádné zvýšení připsatelné Černobylu se nepodařilo prokázat u vrozených vad, nepříznivých výsledků těhotenství, ani u jiných nemocí způsobených radiací u obecné populace, ať už v kontaminovaných oblastech, nebo ještě dále.", "section_level": 2}, {"title": "Dlouhodobé dopady.", "content": "Brzy po havárii byl největším zdravotním rizikem radioaktivní jód I s poločasem rozpadu 8 dnů. Dnes budí největší obavy kontaminace půdy izotopy stroncia Sr a cesia Cs, které mají poločas rozpadu kolem 30 let. Nejvyšší koncentrace Cs byly nalezeny v povrchových vrstvách půdy, kde jsou absorbovány rostlinami, hmyzem a houbami a dostávají se tak do místního potravního řetězce. Dřívější testy (kolem roku 1997) ukázaly, že v kontaminovaných oblastech množství Cs ve stromech stále vzrůstá. Existují důkazy, že se kontaminace přesouvá do podzemních zvodní a uzavřených vodních rezervoárů, jako jsou jezera a rybníky (2001, Germenchuk). Předpokládá se, že hlavním způsobem odstranění kontaminace bude přirozený rozpad Cs na stabilní izotop barya Ba, neboť vymývání deštěm a povrchovou vodou se ukázalo jako zanedbatelné.", "section_level": 1}, {"title": "Globální dopad.", "content": "Jak dokládají poznámky MAAE, přestože černobylská havárie uvolnila tolik radioaktivní kontaminace jako 400 bomb z Hirošimy, byl její celkový dopad asi 100× až 1 000× menší než kontaminace způsobená atmosférickými testy jaderných zbraní v polovině 20. století. Lze proto tvrdit, že ačkoliv byla černobylská havárie obrovskou lokální katastrofou, nepřerostla v katastrofu globální.", "section_level": 2}, {"title": "Dopad na přírodu.", "content": "Podle zpráv sovětských vědců na první mezinárodní konferenci o biologických a radiologických aspektech černobylské havárie (konané v září 1990) dosáhla úroveň spadu v 10 km zóně kolem elektrárny až 4,81 GBq/m2. Takzvaný „Rudý les“ z borovic, zničený silným radioaktivním spadem, leží v této 10 km zóně a začíná hned za komplexem reaktoru. Název lesa pochází z dnů po havárii, kdy se stromy jevily temně rudé, jak hynuly na následky ozáření. Během vyčišťovacích operací po havárii byla většina z 4 km2 lesa srovnána se zemí a spálena. Území Rudého lesa zůstalo jednou z nejvíce kontaminovaných oblastí na světě. Na druhou stranu se ukazuje, že jde o lokalitu bohatou na výskyt mnoha ohrožených druhů, protože není osídlena člověkem. Ale i půda a lesy ze širokého okolí byly zasaženy radioaktivním spadem. Proto i v současnosti trvá hrozba lesního požáru, který by do ovzduší nad Evropu rozšířil radioaktivní prvky.", "section_level": 2}, {"title": "Evakuace obyvatel.", "content": "Sovětští činitelé zahájili evakuaci obyvatel z oblasti Černobylu 36 hodin po havárii. V květnu 1986, o měsíc později, už byli přemístěni všichni, kdo žili v okruhu 30 km kolem elektrárny (asi 116 000 lidí). Celkem bylo na území Běloruska, Ruska a Ukrajiny evakuováno nebo přesídleno v období 1986–1990 118 400 lidí, v období 1991–2000 dalších 232 000 lidí, celkem tedy 350 400 lidí. Ministerstvo zdravotnictví předpokládá po následujících 70 let 2% zvýšení úrovně rakoviny u většiny obyvatelstva, která byla zasažena (informační zdroje se liší) 5–12 EBq (tj. 5–12×10 Bq) radioaktivní kontaminace uvolněné z reaktoru. Podle zpráv sovětských vědců bylo 28 000 km2 kontaminováno Cs o úrovni vyšší než 185 kBq/m2. V této oblasti žilo přibližně 830 000 lidí. Asi 10 500 km2 bylo kontaminováno Cs o úrovni vyšší než 555 kBq/m2. Z této plochy zhruba 7 000 km2 leží v Bělorusku, 2 000 km2 v Ruské federaci a 1 500 km2 na Ukrajině. V této oblasti žije asi 250 000 lidí. Jejich zprávy potvrdil \"International Chernobyl Project\" Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Dnes je dříve zcela evakuovaná oblast kolem elektrárny rozdělena na dvě zóny. V té první žije asi 600 starších lidí, kteří se do oblasti dobrovolně vrátili a dostávají peněžní příspěvek od státu, který zajišťuje také dovoz jídla a vody z nezamořených oblastí. Do druhé, tzv. mrtvé zóny mají přístup jen vědci, pracovníci elektrárny a exkurze.", "section_level": 2}, {"title": "Dlouhodobé vlivy na civilisty.", "content": "Výsledky studií, hlavně udávané počty postižených, se velmi liší podle toho, která organizace je vypracovala. Na nejoptimističtějším kraji spektra se nacházejí zprávy vydávané MAAE. S mírným odstupem následuje WHO, a dále UNSCEAR (komise OSN pro studium efektů radiace), které uvádějí větší počty postižených, ale zůstávají řádově stejné. Řádově vyšší počty postižených uvádějí studie postsovětských výzkumníků, studie německé sekce organizace lékařů pro zamezení jaderné válce (IPPNW) a německé společnosti pro radiační ochranu (GfS), a studie vypracované pro stranu Zelených, či Greenpeace.", "section_level": 2}, {"title": "První studie: nejméně 30 000 zemře.", "content": "Zpráva SSSR (Legasov, 1986) vypracovaná pro Vídeňskou mezinárodní konferenci v srpnu 1986 odhaduje počet lidí, kteří zemřou rakovinou způsobenou izotopy radiocesia na 30 000 až 40 000. MAAE označila předpověď za extrémně nadhodnocenou a stanovila max. počet na 25 000, pak na 10 000 a 5 100. Autor studie, profesor Valerij Legasov, byl nalezen oběšený 27. dubna 1988.", "section_level": 3}, {"title": "11 let poté: chronické ukládání Cs-137.", "content": "V roce 1997 tým profesora Juryje Bandažeuského, patologa a ředitele zdravotního centra v běloruském kraji Homel, studoval aktivitu radiocesia v tělech zemřelých osob, a jejich potravě z této zemědělské oblasti. Hlavní poznatky ze studie jsou: Vzorky byly měřeny ukrajinskými a německými přístroji, pro kontrolu byly vzorky dvakrát přeměřeny ve Francii. Studie konstatovala, že dříve byly školní děti posílány jednou ročně na měsíční ozdravný pobyt ze zasažené zóny, a ve školní jídelně dostávaly zdarma nekontaminované jídlo. Z úsporných důvodů byl pobyt v sanatoriu zkrácen a některé kontaminované oblasti prohlášeny za „čisté“, což ukončilo dodávku dekontaminované školní stravy. Studie požadovala pokračování, jelikož kontaminovaná zemědělská půda začala být obdělávána, čímž se radiocesium dostalo do oběhu. Studie byla publikována v roce 2003, v době, kdy byl profesor Bandaževský ve výkonu osmiletého trestu za údajné přijetí úplatku. Po čtyřech letech mezinárodních protestů a petic byl propuštěn.", "section_level": 3}, {"title": "20 let poté: další studie.", "content": "Podle zprávy Černobylského fóra, sdružujícího osm agentur OSN včetně Světové zdravotnické organizace (WHO), s výjimkou 4000 případů rakoviny štítné žlázy u dětí, které se podařilo ve většině případů úspěšně vyléčit, neexistuje vědecký důkaz, že by v zasažených oblastech Ukrajiny, Běloruska a Ruska došlo v důsledku havárie v Černobylu ke zvýšenému výskytu rakoviny, leukemie nebo vrozených vad. Podle BBC zvýšený výskyt rakoviny štítné žlázy u dětí souvisí s distribucí kontaminovaného mléka v době havárie. V roce 2005 bylo v studii MAAE množství lidí, kteří zemřou na rakovinu způsobenou katastrofou, odhadováno na 9 000 až 10 000. „Jiná zpráva o Černobylu“ (Fairlie, Sumner, 2006) odhaduje množství lidí, kteří v budoucnu zemřou na rakovinu způsobenou katastrofou, na 30 000 až 60 000. MAAE se zabývá pouze populací tří států (Bělorusko, Ukrajina, Rusko), zatímco dle této zprávy více než polovina radioaktivního spadu skončila na nesovětských územích Evropy. Avšak podle jiných zpráv přibližně 60 % radioaktivního spadu skončilo v Bělorusku.", "section_level": 3}, {"title": "Elektrárna po havárii.", "content": "Problémy samotné elektrárny katastrofou ve 4. reaktoru neskončily. Ukrajinská vláda ponechala kvůli nedostatku elektřiny v zemi tři zbývající reaktory v provozu. V roce 1991 poškodil požár kabelové vedení reaktoru číslo 2 a odpovědní činitelé prohlásili, že je neopravitelně poškozen a odpojili ho. Reaktor číslo 1 byl odstaven v listopadu 1996 jako část dohody mezi ukrajinskou vládou a mezinárodními organizacemi jako je MAAE o ukončení činnosti elektrárny. V listopadu 2000 ukrajinský prezident Leonid Kučma během slavnostního zakončení provozu osobně zmáčkl vypínač 3. reaktoru a odstavil tím definitivně celou elektrárnu.", "section_level": 2}, {"title": "Sarkofág.", "content": "Sarkofág je ocelobetonová konstrukce, která zakrývá budovu reaktoru č. 4. Navrhování sarkofágu začalo 20. května 1986, výstavba trvala od června do konce listopadu téhož roku. Sarkofág ale nedokáže trvale účinně uzavřít zničený čtvrtý reaktor. Jeho chvatná konstrukce, v mnoha případech prováděná na dálku průmyslovými roboty, má za následek jeho rychlé stárnutí a pokud by se zhroutil, mohl by se uvolnit další mrak radioaktivního prachu. Pod sarkofágem zůstalo po havárii asi 95 % paliva reaktoru, což představuje radioaktivitu asi 18 MCi = 0,67 EBq. Radioaktivní materiál se skládá ze zbytků aktivní zóny reaktoru, prachu a lávě podobných „palivo obsahujících materiálů“ (FCM), které ztuhly do keramické formy. V reaktoru byl popsán i nový nerost – černobylit. Podle střízlivých odhadů se pod železobetonovým obalem nachází také nejméně 4 tuny radioaktivního prachu. Do sarkofágu prosakuje voda, kterou je nutno odčerpávat a ukládat jako radioaktivní odpad. Vysoká vlhkost uvnitř krytu přispívá ke korozi jeho ocelové konstrukce a následnému úniku radioaktivity.", "section_level": 2}, {"title": "Nový kryt.", "content": "Nový kryt je navržen tak, aby zabránil úniku radioaktivních látek do okolí, chránil reaktor před povětrnostními vlivy a umožnil bezpečné rozebrání původního sarkofágu a pozůstatků reaktoru. Je to oblouková konstrukce profilu obrácené řetězovky vysoká 108 m, dlouhá 162 m a široká 257 m. Výstavba krytu probíhala od září 2010, kryt byl dokončen a zprovozněn na přelomu let 2018 a 2019.", "section_level": 2}, {"title": "Odraz v kultuře.", "content": "Havárii, jejím dopadům, či prostředí Černobylské elektrárny a opuštěných okolních měst se věnuje řada dokumentárních filmů. Natočeny byly také celovečerní dramatické snímky inspirované skutečnou událostí, i filmy zcela fikční (sci-fi, horor). Roku 2013 byl odvysílán ukrajinský seriál \"Metelyky\", který se odehrává v Pripjati v době nehody. V roce 2019 vznikl dramatický britsko-americký seriál \"Černobyl\" zachycující průběh havárie a její řešení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Černobylská havárie je dosud nejzávažnější havárií v historii jaderné energetiky. V časných ranních hodinách v sobotu 26. dubna 1986 došlo během technické zkoušky v Černobylské jaderné elektrárně na severu Ukrajiny k abnormálnímu vzrůstu výkonu a následnému prudkému zvýšení tlaku páry v jaderném reaktoru typu RBMK-1000 ve 4. bloku elektrárny. V 01:23 moskevského času odhodila mohutná parní expanze víko reaktoru a vyústila v požár, sérii dalších explozí a roztavení reaktoru. Aktivní zóna reaktoru a související bezpečnostní systémy byly okamžitě zničeny nebo těžce poškozeny. Okolí reaktoru bylo kontaminováno radioaktivními úlomky grafitu a palivových tyčí. ", "tgt_summary": "Die Nuklearkatastrophe von Tschernobyl ereignete sich am 26. April 1986 in Reaktor-Block 4 des Kernkraftwerks Tschernobyl nahe der 1970 gegründeten ukrainischen Stadt Prypjat. Auf der siebenstufigen internationalen Bewertungsskala für nukleare Ereignisse wurde sie als erstes Ereignis in die höchste Kategorie katastrophaler Unfall (\"INES 7\") eingeordnet. Dies ist nicht zu verwechseln mit einem GAU, also dem technischen Auslegungsstörfall einer kerntechnischen Anlage. ", "id": 40189} {"src_title": "Star Trek: První kontakt", "tgt_title": "Star Trek: Der erste Kontakt", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "První část filmu se odehrává v roce 2373, jeho počátek je určen hvězdným datem 50893.5. Kapitán hvězdné lodi USS \"Enterprise\"-E Jean-Luc Picard se probouzí z noční můry, ve které přežil svou asimilaci Borgy o šest let dříve (viz dvojepizoda „To nejlepší z obou světů“ seriálu \"\"). Hvězdná flotila jej informuje o novém útoku Borgů na Zemi, ale přikáže mu, aby se svou lodí hlídkoval podél Romulanské neutrální zóny, protože mu ohledně jeho vztahů s Borgy stále příliš nevěří. Protože se dozví, že Flotila bitvu prohrává, posádka \"Enterprise\" se rozhodne porušit rozkazy a vydá se směrem k Zemi, kde nalezne jedinou poškozenou borgskou krychli v boji proti skupině lodí Federace. \"Enterprise\" přiletí právě včas, aby zachránila posádku poškozené lodi USS \"Defiant\", která je pod velením nadporučíka Worfa. Protože Picard uslyší ve své mysli komunikaci Borgů, což je následek asimilace v minulosti, přikáže flotile zaútočit na zdánlivě nevýznamnou část borgské lodi. Krychle je zničena, stačí však vypustit menší kouli, která zamíří k planetě. \"Enterprise\" pronásleduje plavidlo do časového víru, který vyvolala. Poté, co v něm koule zmizí, posádka \"Enterprise\" zjistí, že Země je najednou obydlena pouze Borgy. Protože si uvědomí, že Borgové využili cestu časem, aby změnili minulost, rovněž vletí s lodí do víru, aby lidstvo zachránili. Dostanou se více jak 300 let do minulosti, přesněji do 4. dubna 2063, pouze den předtím, než Pozemšťany poprvé kontaktovala mimozemská rasa – Vulkánci. To se stalo díky prvnímu lidskému vesmírnému letu nadsvětelnou rychlostí pomocí warp pohonu, který zkonstruoval Zefram Cochrane. Posádka \"Enterprise\" tak zjistí cíl Borgů, kteří se pokoušejí zabránit prvnímu kontaktu. Poté, co zničí borgskou kouli, se výsadek transportuje na povrch planety, konkrétně do Bozemanu v Montaně, kde Cochrane staví svou loď \"Phoenix\". Picard pošle Cochraneovu asistentku Lily kvůli lékařskému ošetření na \"Enterprise\", sám se také na loď vrátí a na Zemi ponechá výsadkový tým pod velením komandéra Williama Rikera, který má zajistit, že Cochraneův let proběhne v pořádku tak, jak bylo plánováno. Posádka \"Enterprise\" považuje Cochranea za legendu, on sám se ale zdráhá převzít tuto historickou roli. Někteří Borgové se pod velením své královny stačili před zničením své koule přemístit na \"Enterprise\", kterou začínají přetvářet a posádku asimilovat. Picard se se svým týmem snaží dostat do strojovny lodi, aby Borgy zastavil pomocí chladicí směsi, která ničí vše organické, android Dat je ale Borgy zajat. Vyděšená Lily zajme kapitána Picarda, ten si ale získá její důvěru a při útěku z asimilované oblasti si pomohou v simulátoru holografickou novelou o detektivu Dixonu Hillovi. Picard s Worfem a pilotem Hawkem zastaví Borgy při úpravách deflektorového talíře, pomocí kterého by dokázali zavolat své lodě z 21. století, Hawk je však v boji asimilován. Protože Borgové pokračují v asimilaci celé lodi, Worf doporučí kapitánovi destrukci lodi. Picard jej však naštvaně nazve zbabělcem a slibuje pokračovat v boji. Lily se setká s kapitánem a donutí ho si uvědomit, že jedná iracionálně, neboť touží po pomstě. Picard se Worfovi omluví a společně aktivují autodestrukční zařízení. Zatímco posádka míří k záchranným modulům, kapitán se ještě vydá zachránit nadporučíka Data. Když se Cochrane, Riker a La Forge chystají na palubě \"Phoenixu\" zapnout warp pohon, Picard zjistí, že borgská královna implantovala Datovi kus lidské kůže, čímž mu umožnila řadu nových vjemů. Tuto úpravu označuje jako dar androidovi, neboť se od něj snaží získat dešifrovací kódy k počítači \"Enterprise\". Ačkoliv se Picard nabídne sám na Datovo místo, nadporučík odmítne borgské společenstvo opustit. Na příkaz královny deaktivuje autodestrukční systém lodi a vypálí kvantová torpéda na \"Phoenix\", které jej ale minou a královna si uvědomí, že jej Dat zradil. Android poté protrhne nádrž s chladicí směsí a žíravý plyn rozpustí organické části Borgů. Zefram Cochrane za pomoci důstojníků Hvězdné flotily úspěšně dokončí svůj let a posléze posádka \"Enterprise\" sleduje jak Vulkánci, zaujati testem warp pohonu, přistanou na Zemi a pozdraví se s Cochranem. Tímto činem je historie obnovena a \"Enterprise\" se může vrátit zpět do 24. století.", "section_level": 1}, {"title": "Obsazení.", "content": "Ve filmu se také objevili v menších rolích další herci spjatí se Star Trekem. Dwight Schultz zde hraje poručíka Reginalda Barclayho a Patti Yasutakeová zdravotní sestru poručíka Alyssu Ogawu, obě tyto postavy se několikrát objevily i v seriálu \"Star Trek: Nová generace\". Robert Picardo, známý především jako doktor v seriálu \"\", zde ztvárnil pohotovostní zdravotnický holoprogram na ošetřovně \"Enterprise\", Ethan Phillips (Neelix z \"Voyageru\") dostal cameo roli jako uvaděč v nočním baru ve scéně v simulátoru.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "V lednu 1995, dva měsíce po uvedení snímku \"\", se studio Paramount rozhodlo o natočení dalšího celovečerního filmu ze světa Star Treku, který by měl být promítán v kinech před Vánocemi 1996. Paramount oslovil Brannona Bragu a Ronalda D. Moorea, kteří společně napsali scénář jak ke \"Generacím\", tak i k řadě epizod seriálu \"\". Zatímco producent Rick Berman chtěl příběh o cestování časem, autoři měli v plánu využít Borgy, jejichž plná síla nebyla v důsledku omezeného rozpočtu seriálu ukázána od začátku čtvrté řady s dvojepizodou „To nejlepší z obou světů“. Obě tyto ideje byly nakonec zkombinovány do příběhu, který byl natočen. Po rozhodnutí použít oba nápady vymysleli scenáristé důvod k cestě časem: Borgové se pokusí zabránit lidstvu, aby se v budoucnosti nestali pro ně hrozbou. Zbývalo tedy již jenom konkrétní období. Producent Berman doporučil renesanci, kde by se Borgové pokusili zabránit vzestupu moderní evropské civilizace. Vznikl první draft s názvem \"Star Trek: Renaissance\", kde měla posádka \"Enterprise\" nalézt úl Borgů v podzemí hradu. Film měl obsahovat jak bitvy s meči, tak phasery, Dat se měl také stát učedníkem Leonarda da Vinci. Mooreovi se však tento nápad příliš nezamlouval, místo něj navrhoval Braga „zrození Star Treku“, kdy se poprvé setkali Pozemšťané a Vulkánci. Po schválení Bragova návrhu byl vyřešen také hlavní příběh a to Cochraneův první let warpem a následný první kontakt s Vulkánci. V souladu se zmínkami o Cochraneovi z předchozích seriálů byl tento vynálezce umístěn do americké Montany poloviny 21. století, kdy se lidstvo vzpamatovává ze třetí světové války. V prvním scénáři s tímto příběhem měli Borgové zaútočit na Cochraneovu laboratoř, přičemž vědec by upadl do kómatu. Kapitán Picard proto měl zaujmout jeho místo v raketě, provést první let nadsvětelnou rychlostí a zachránit tak budoucnost. Picard měl mít na Zemi milostný poměr s místní fotografkou Ruby, zatímco Riker měl na palubě \"Enterprise\" bojovat proti Borgům. Jiný draft zahrnoval i všemocnou bytost Q, taktéž známou ze seriálu. Kvůli předchozí historii postav (Picard byl Borgy asimilován a později od nich osvobozen, zároveň v tomto filmu se s nimi neměl vůbec setkat) scenáristé příběh upravili a role Picarda a Rikera prohodili. Zároveň upravili příběh na Zemi, zaměřili se na samotného Cochranea, v kontrastu s ideální budoucností ve světě Star Treku z něj udělali pochybnou existenci a opilce. Tento druhý draft s názvem \"Star Trek: Resurrection\" byl posouzen a schválen produkčním týmem. Snímku byl určen rozpočet 45 milionů dolarů, což bylo o 10 milionů více, než v případě předchozího filmu. Díky tomu mohla produkce využít větší množství akčních scén a speciálních efektů. Aby byl film srozumitelný i pro běžné diváky a zároveň s ním byli spokojeni i fanoušci Star Treku, přidali autoři na úplný úvod snovou sekvenci vysvětlující, co se stalo Picardovi ve dvojepizodě „To nejlepší z obou světů“. I když se také snažili v draftu pracovat s Borgy jako nemyslícím kolektivem, šéf Paramountu Jonathan Dolgen nepovažoval scénář za příliš dramatický, což vedlo k vytvoření královny Borgů. Při výběru režiséra oslovil produkční tým Ridleyho Scotta a Johna McTiernana, oba však odmítli. Nakonec se režisérem stal Jonathan Frakes, který ve filmu hraje postavu komandéra Rikera. Sám Frakes režíroval několik epizod seriálů \"Nová generace, \" a \"\", toto však byl pro něj první celovečerní film. Během psaní a řad revizí scénáře byly pro snímek používány různé názvy včetně \"Star Trek: Borg, Star Trek: Destinies, Star Trek: Future Generations\" či \"Star Trek: Generations II\". Plánovaný podtitul \"Resurrection\" byl zamítnut, když studio 20th Century Fox oznámilo název čtvrtého filmu série o Vetřelci – \"\" (v originále \"Alien Resurrection\"). Titul \"První kontakt\" byl schválen 3. května 1996. \"První kontakt\" byl první z filmů Star Treku, který většinově využíval počítačem generované modely namísto tradičních fyzických modelů. Nicméně hlavní loď filmu, USS \"Enterprise\"-E, která nahradila \"Enterprise\"-D zničenou v předchozím snímku, byla během pěti měsíců postavena společností Industrial Light & Magic jako 3,2 metru dlouhý model. Toto nové plavidlo třídy \"Sovereign\" navrhl designér Herman Zimmerman, který se podílel i na třech předchozích filmech a také seriálu \"Nová generace\". Kromě nové \"Enterprise\" vzniklo pro potřeby vesmírné bitvy několik dalších nových tříd lodí, které byly poprvé ukázány na plátně. Jednalo se o počítačové modely tříd \"Akira, Norway, Saber\" a \"Steamrunner\". Cochraneova loď \"Phoenix\" byla vytvořena (i v rámci příběhu) ze staré jaderné střely, což znamenalo, že se warp gondoly musely schovat do prostoru, který byl v průměru menší než tři metry. V případě vulkánské lodi si návrháři s designem pohráli a vytvořili design více umělecký než funkční (v předchozích dílech Star Treku byly k vidění pouze dvě vulkánské lodi), neboť do plavidla byly začleněny prvky mořské hvězdice a kraba. Kvůli nedostatku finančních prostředků se v případě celé lodi jednalo o počítačový model, pouze model přistávací nohy ve tvaru bumerangu byl vyroben i fyzicky. Dekorace interiéru \"Enterprise\" byly vytvořeny zcela nově, můstek lodi byl navržen v teplých barvách tak, aby vypadal příjemně. Hlavní obrazovka byla navržena jako hologram, který se zobrazí pouze v případě jejího užití, použity byly nové ploché počítačové monitory, kapitánova pracovna byla zařízena více spartánsky, než jak tomu bylo v případě \"Enterprise\"-D. Nicméně pro ušetření finančních prostředků byly také použity již existující sety – ošetřovna pocházela z USS \"Voyager\", pouze byla upravena, můstek USS \"Defiant\" byl využit ze seriálu \"Stanice Deep Space Nine\", kde sloužil téže lodi. Pro výstup do volného prostoru byly navrženy poměrně praktické skafandry s větráčky uvnitř helem, takže herci nebyli přehřívaní. Dekorace vnějšího trupu lodi s deflektorovým talířem byla postavena na kardanových závěsech v největším studiu Paramountu, přičemž scéna byla vybavena dráty pro záběry s nulovou gravitací; kolem celého setu se nacházelo modré plátno. Protože ale studio nebylo dostatečně velké, aby pojalo repliku talíře v plné velikosti, musel designér Zimmerman zmenšit její velikost o 15 procent. Styl uniforem Hvězdné flotily změnil dlouholetý kostymér Star Treku Bob Blackman, o ostatní kostýmy (celkem cca 800 kusů) se postarala Deborah Evertonová. Právě ona upravila a změnila oproti \"Nové generaci\" styl Borgů, kteří již nenosili helmy, díky čemuž byly vidět hlavy různých asimilovaných druhů (Klingonů, Bolianů, Romulanů, Bajoranů a Cardassianů). Jejich objemné obleky byly uhlazenější, každý voják také dostal elektronický oční implantát. Blikající světla v každém z nich byla naprogramována synem Michaela Westmorea, designéra makeupu, aby opakovala v morseovce jména členů produkčního týmu. Kromě Borgů měla Evertonová na starosti také kostýmy obyčejných lidí z poloviny 21. století a díky holografické simulaci příběhu Dixona Hilla také společenské oblečení ze 40. let 20. století. Výzvou byl vzhled borgské královny, jejíž konečná podoba dostala světle šedou kůži a podlouhlou, oválnou hlavu se svitkem drátů místo vlasů. Protože muselo být vyrobeno mnoho nových dekorací, produkce filmu začala natáčením v Titan Missile Museum v Tucsonu v Arizoně. Štáb zde strávil čtyři dny, z vystavené mezikontinentální balistické rakety Titan II se instalací laminátové kapsle stala Cochraneova loď \"Phoenix\" (v příběhu také postavené ze staré rakety). Následující dva týdny probíhalo natáčení v Angeles National Forest, kde podle návrhu designéra Zimmermana vyrostla vesnička 14 chatrčí, která byla dějově zasazena do Montany. Jako poslední byla natočena scéna holorománu Dixona Hilla, jejíž filmování proběhlo v restauraci ve stylu art deco v železniční stanici Union Station v Los Angeles. Účinkoval v 10členný orchestr, 15 kaskadérů a 120 dalších jednorázových postav, které zaplnily celou restauraci. Natáčení ve studiu začalo 3. května 1996, jako první vznikly záběry ze strojovny \"Enterprise\", která byla již den na to upravena pro filmování scén s Borgy. Po strojovně následovaly záběry z můstku. Poté štáb přistoupil k akčním scénám a samotnému boji o \"Enterprise\", jako poslední vznikla vůbec první scéna filmu, Picardova noční můra. Natáčení bylo ukončeno 2. července 1996, o dva dny později, než bylo plánováno. Většinu efektů pro \"První kontakt\" vyrobila společnost Industrial Light & Magic (ILM) pod vedením Johna Knolla. Některé menší efekty jako střelba s phaserů, grafika počítačů či transportní paprsek byl přidělen týmu Davida Takemury. Pro dramatický úvod s \"Enterprise\" byly použity natočené záběry modelu lodi s počítačově vytvořeným pozadím podle Orlí mlhoviny. Pro bitvu s borgskou krychlí posloužily ILM dva její modely o různé velikosti – 76centimetrový a 150centimetrový model. Pro závěrečnou explozi byl zničen menší model. Záběry menší borgské koule byly natočeny samostatně a do výsledné scény vloženy digitálně při postprodukci. Nejsložitějším efektem filmu, který ILM trvalo vytvořit pět měsíců, bylo představení borgské královny, kde je její hlava, poprsí a ocelová páteř snášena na kabelech k zemi, kde je spojena s tělem. Hudbu pro film složil Jerry Goldsmith, pro kterého to byla po a již třetí práce na Star Treku. Napsal rozmáchlé hlavní téma za použití Courageho klasických fanfár. Pro Borgy vytvořil hrozivé téma, naopak pro naději lidského prvního kontaktu s mimozemšťany využil pastorální téma. Kromě nové hudby ale použil i výňatky z předchozích Star Treků, především svůj klingonský motiv z prvního filmu, který byl v \"První kontaktu\" využit pro prezentaci Worfa. Kvůli zpoždění s filmem \"Lovci lvů\" byla běžná čtyřtýdenní doba produkce hudby zkrácena na tři týdny, Goldsmith proto musel najmout svého syna Joela, aby mu asistoval. Mladý skladatel napsal s použitím motivů svého otce celkem 22 minut hudby.", "section_level": 1}, {"title": "Vydání a ohlasy.", "content": "V roce 1996 slavil Star Trek 30. výročí od uvedení prvního seriálu na televizní obrazovky. K této příležitosti také vznikal \"První kontakt\", na jehož podporu byla studiem Paramount realizována rozsáhlá reklamní kampaň. Mimo jiné bylo vydáno několik novelizací pro různé věkové kategorie a také počítačová hra \"Star Trek: Borg\". Slavnostní předpremiéra filmu proběhla v hollywoodském kině Mann's Chinese Theater 18. listopadu 1996. Z hlavních herců se zde objevil pouze Brent Spiner, z produkčního týmu scenáristé Ronald D. Moore a Brannon Braga, skladatel Jerry Goldsmith a producent Marty Hornstein. Významnými hosty zde ale byli herci z dalších seriálů a filmů Star Treku: DeForest Kelley, René Auberjonois, Avery Brooks, Colm Meaney, Armin Shimerman, Terry Farrellová, Kate Mulgrewová, Roxann Dawsonová, Jennifer Lienová, Robert Duncan McNeill, Ethan Phillips, Tim Russ, Garrett Wang a Robert Picardo. Do kin byl \"Star Trek: První kontakt\" premiérově uveden 22. listopadu 1996, přičemž během prvního týdne vydělal v USA 30,7 milionu dolarů, čímž se dostal na vrchol žebříčku. Celkové tržby v USA dosáhly částky 92,0 milionu dolarů, kompletní celosvětový výdělek dosáhl 146 milionů dolarů. Snímek byl kritikou přijat většinou kladně. Podle Ryana Gilbeyho z \"The Independent\" „vypadá startrekový film poprvé jako něco více než jenom rozšířená epizoda z televizního seriálu“. Oproti tomu Bob Thompson cítil, že \"První kontakt\" je první ze všech předchozích děl, které se nese v duchu původního seriálu ze 60. let. Kenneth Turan z \"Los Angeles Times\" napsal: „\"První kontakt\" je vším, co po startrekovém filmu chcete, a je tím s humorem a stylem.“ \"První kontakt\" byl nominován na Oscara v kategorii Nejlepší masky. V případě ceny Saturn byl nominován 10× (včetně kategorií Nejlepší herec v hlavní roli (Patrick Stewart), Nejlepší režisér a Nejlepší film), získal tři ceny za nejlepší kostýmy, nejlepšího herce ve vedlejší roli (Brent Spiner) a nejlepší herečku ve vedlejší roli (Alice Kriegeová). Na VHS a laserdiscu byl \"Star Trek: První kontakt\" vydán na konci roku 1997, v říjnu 1998 vyšel poprvé na DVD, které kromě filmu obsahovalo také dva trailery. V roce 2005 vyšla speciální dvojdisková verze s komentáři režiséra a scenáristů a dalšími bonusy (trailery, storyboardy, aj.). Na blu-rayi vyšel film poprvé v roce 2009 s dalšími doplněnými bonusy. V Česku měl film premiéru 6. února 1997, poprvé vysílán byl v České televizi 18. října 2003.", "section_level": 1}], "src_summary": "Star Trek: První kontakt (v anglickém originále Star Trek: First Contact) je americký sci-fi film režiséra Jonathana Frakese natočený studiem Paramount Pictures jako v pořadí osmý film na motivy světa Star Treku. Premiéru měl v roce 1996 a celosvětově vydělal 146 milionů dolarů, což jej řadí k nejúspěšnějším snímkům své série. Jedná se o druhý startrekovský film posádky kapitána Jean-Luca Picarda a zároveň první, kde nevystupuje žádná z postav původního seriálu. Hlavním prvkem příběhu je snaha kybernetické civilizace Borgů vyhladit Pozemšťany. Proto se vypraví do minulosti, do roku 2063, kde chtějí zabránit prvnímu kontaktu lidí s mimozemskou rasou Vulkánců. Tomu však má zabránit hvězdná loď \"Enterprise\"-E pod velením kapitána Picarda, která se do téhož období s Borgy rovněž dostane. Zatímco část její posádky bojuje s Borgy na oběžné dráze Země, druhá skupina na povrchu planety pomáhá Zeframu Cochraneovi při přípravách k prvnímu letu nadsvětelnou rychlostí, přičemž právě tento vesmírný let má upoutat pozornost Vulkánců.", "tgt_summary": "Star Trek: Der erste Kontakt (Originaltitel: \"Star Trek: First Contact\") ist ein US-amerikanischer Science-Fiction-Film aus dem Jahr 1996. Er ist der achte im fiktiven \"Star-Trek\"-Universum spielende Kinofilm und der zweite, in dem die Raumschiffsbesatzung aus \"Raumschiff Enterprise – Das nächste Jahrhundert\" im Zentrum der Handlung steht. In dem Film wird die Enterprise im 24. Jahrhundert in einem von den kybernetischen Borg verursachten Zeitstrudel gefangen. Diese sind auf dem Weg zur Erde im 21. Jahrhundert, um die Erde zu assimilieren und das Entstehen der Vereinten Föderation der Planeten zu vereiteln. ", "id": 1308661} {"src_title": "JHVH", "tgt_title": "JHWH", "src_document": [{"title": "Tetragram v judaismu.", "content": "Původ tetragramu (יהוה) se tradičně vykládá z vyprávění obsaženého v biblické knize Exodus. Mojžíš se v něm ptá Boha na jeho jméno a Bůh se mu představuje jako Jsem, který jsem ( אהיה אשר אהיה, \"ehje ašer ehje\"). Vedle čtyřpísmenné formy je v hebrejském textu zachována také kratší forma JH (יה, vokalizováno \"Jah\") nebo JHV (יהו, vokalizováno \"Jahu\"). Tyto kratší formy se zachovaly zejména ve vlastních jménech osob (např. אליהו, \"Eli-jahu\" = Elijáš) nebo v žalmech (např. הללו־יה, \"halelu-jah\" = Chvalte Jah (JHVH)). V křestních jménech se zachovala ještě zkratka JV (יו), vyslovená [jo], například ve jméně Jo-chanan (יו-חנן = Jan, Bůh je milostivý), nebo ve jméně Jo-el (יו-אל) s významem 'JHVH je Bůh'. Dále se zachovala také zkratka JE(יְ) ve jméně Je-hošua (Jozue) (י-הושע), které znamená „JHVH (Jah) Zachraňuje“, moderní forma tohoto slova, která vypouští ho, je Je-šua, česky: Ježíš a znamená totéž. Z obavy ze znesvěcení Božího jména se v židovské náboženské praxi Bůh raději označoval opisnými tituly „Pán“ (אדני, \"Adonaj\"), „Bůh Všemohoucí“ (אל שדי, \"El šadaj\"), v 1. a 2. století také jako „Velebený“ (הברוך הוא, \"ha-baruch hu\") nebo „Nebesa“ (שמים, \"Šamajim\"), až se nakonec od 3. století prosadil opisný tvar „Svatý, budiž požehnán“ (הקדוש ברוך הוא, \"ha-kadoš baruch hu\"). Podle Mišny se Boží jméno vyslovovalo pouze jednou v roce na svátek Jom kipur v chrámové velesvatyni ústy velekněze. Po zániku chrámové bohoslužby byla původní výslovnost čtyř souhlásek JHVH zapomenuta, neboť i při četbě posvátných textů se místo Božího jména vyslovovaly opisné tvary. Později se do hebrejského souhláskového textu začaly samohlásky doplňovat pomocí znamének zvaných nikud. Při této tzv. vokalizaci hebrejského textu Starého zákona masorety u slova JHVH vyznačili samohlásky z opisného pojmenování Boha \"Adonaj\", v některých případech \"Elohim\". Čtením původních souhlásek JHVH a samohlásek opisného pojmenování pak vznikl tvar Jehova či Jahve.", "section_level": 1}, {"title": "Překlad tetragramu.", "content": "Úcta Židů vůči Božímu jménu se projevila také v Septuagintě, překladu židovském Tanachu do řečtiny, který se rozšířil téměř výlučně v křesťanském prostředí. Raná křesťanská církev židovský zákaz vyslovování Božího jména dále dodržovala, takže v Novém zákoně se v citátech starozákonních textů JHVH nahrazuje slovem Kyrios (Pán). Septuaginta zpravidla překládá JHVH termínem κύριος (\"Kyrios\", „Pán“) a obdobně se postupuje i v křesťanských překladech (nikoli však ve všech, srovnej Genesis 2,15 v různých překladech) až do první poloviny 20. století. Některé (zejména moderní) překlady (včetně českých) však začaly užívat vokalizované tvary tetragramu (\"Jahve\" apod.). V reakci na to roku 2008 prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti Francis Arinze zakázal užívat toto hebrejské Boží jméno v liturgii a nařídil pokračovat v tradici jeho nahrazování slovem Pán. V české překladové tradici se jméno Boží zpravidla nahrazuje slovem Hospodin, tak například Bible kralická nebo Český ekumenický překlad. Jeruzalémská bible však má \"Bůh Jahve\", například „Bůh Jahve vzal člověka a usadil ho v zahradě Edenu, aby ji obdělával a střežil.“", "section_level": 1}, {"title": "Historická zobrazení Božího jména (příklady).", "content": "\"Oravský hrad\" – na nádvoří je pískovcový reliéf erbu rodu Thurzovců, pod nímž je latinská forma Božího jména Jehova. \"Karlův most\" – kolem sochy ukřižovaného Krista je neobvykle zlatý nápis קדוש קדוש קדוש יהוה צבאות \"(Svatý, svatý svatý je Hospodin zástupů)\" pořízený roku 1696 z pokuty nespravedlivě odsouzeného Žida Eliáše Bockoffena. \"Český Šternberk\" – v hradní kapli jsou nad oltářem čtyři zlatá písmena — tetragrammaton. \"Mince\":", "section_level": 1}], "src_summary": "Hebrejská písmena יהוה (zprava doleva: \"jod he vav he\") jsou souhlásky používané v \"Tanachu\" (hebrejské bibli) psaném souhláskovým písmem k zapsání Božího jména. Pro český přepis se používá čtveřice písmen JHVH, jako opisné označení tetragram nebo tetragrammaton (řecky τετραγράμματον, z \"tetra\", „čtyři“, a \"gramma\", „písmeno“), v českých křesťanských překladech bible se nejčastěji nahrazuje jménem Hospodin. ", "tgt_summary": "JHWH (; in vielen europäischen Sprachen auch YHWH) ist der unvokalisierte Eigenname des Gottes Israels im Tanach. Zu Beginn der Zehn Gebote stellt der Gott Israels sich seinem Volk wie folgt vor: ", "id": 1588517} {"src_title": "Epika", "tgt_title": "Epik", "src_document": [{"title": "Charakterizace epiky.", "content": "Již Aristotelés ve své Poetice naznačuje dnešní dělení, když uvažuje o dramatu (tragédii a komedii) a hexametrické epické poezii, přičemž krátce zmiňuje také dithyrambické básnictví, které bychom mohli zařadit pod lyriku. V současnosti obecně přijímaná triáda (epika, lyrika a drama) byla nicméně v této své podobě ustálena teprve na konci 18. století v Německu. V průběhu historie se pak objevily různé další pokusy o vymezení či charakterizaci těchto literárních druhů. Literární vědec Emil Staiger spojuje v eseji \"Základní pojmy poetiky\" (1946) epický styl (epično) s představováním, lyrický styl (lyrično) s rozpomínáním a dramatický styl (dramatično) s napětím. Uvádí však, že každé pravé literární dílo se na všech třech druhových ideách různou podílí různou měrou, a neexistuje tedy ryze epický, lyrický nebo dramatický text. Na příkladu Homéra a starořeckého básnictví upozorňuje na určité charakteristické rysy epického stylu v poezii. Jsou jimi podle něj stejnoměrnost a rovnováha (dodržování jednoho ustáleného metra), odstup vypravěče od dění, odkazování či ukazování něčeho (znázorňování určitých věcí jazykovými prostředky), jasná narýsovanost světa čili „jasnost“ epické řeči, spřízněnost s výtvarným uměním, užívání odboček a doplňků, sledování časové posloupnosti, historičnost a také vzájemnost básníka a posluchačů. Staigerovo opomíjení žánru románu, v moderní době klíčového, a jeho zaměření pouze na homérskou epickou poezii nicméně kritizuje německý naratolog Franz Karl Stanzel v díle \"Typické vyprávěcí situace románu\" (1955). Za klíčový aspekt epiky považuje Stanzel právě zprostředkovanost děje prostřednictvím vypravěče či reflektora.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení epiky.", "content": "Jedním z možných pomocných dělení epických žánrů je rozlišování na takzvanou „velkou epiku“ (epos, román), „střední epiku“ (povídka, novela) a „malou či drobnou epiku“ (bajka, pohádka, anekdota). Někdy bývá rozeznávána ještě „věcná epika“ na pomezí beletrie a publicistiky či odborné literatury (cestopis, reportáž, zpráva).", "section_level": 1}], "src_summary": "Epika, také nazývaná výpravná literatura nebo narativní literatura, je literární druh. Zahrnuje všechna vyprávění založená na příběhu. Příběh v tomto smyslu znamená záznam událostí v čase, řadu kauzálně spojených prvků. Epika bývá vymezována vůči lyrice a dramatu. Od lyriky se liší tím, že je syžetová (má dějové schéma). Od dramatu, které je rovněž syžetovým literárním druhem, se odlišuje tím, že je vyprávěná, nikoliv inscenovaná. Je taktéž možné vycházet z předpokladu, že epika je žánrem objektivním, na rozdíl od subjektivní lyriky: zatímco v lyrice subjekt tematizuje sám sebe, v epických textech zprostředkovává objekty, o nichž se vypráví. ", "tgt_summary": "Epik ( „zum Epos gehörende Dichtung“), auch erzählende Literatur genannt, ist neben Dramatik und Lyrik eine der drei großen Gattungen der Literatur und umfasst erzählende Literatur in Vers- oder Prosaform. Angewandt im heutigen Sprachgebrauch, taucht Epik oftmals in Erweiterung mit anderen Kunstgattungen auf, so etwa im epischen Theater, Film, Musik, Roman, Bühnenwerk, Fernsehfilm und Computerspiel, worin die Handlung ein Thema der Größe, Würde und des Heroismus entfaltet, ähnlich wie im klassischen Epos.", "id": 1399849} {"src_title": "Zen", "tgt_title": "Zen", "src_document": [{"title": "Rozdíly mezi tradičním buddhismem a zen-buddhismem.", "content": "Stoupenci zenu často uvádějí mnoho odlišností zen-buddhismu od tzv. tradičních škol buddhismu, které je možné rozdělit na oblast teorie, morálky a praxe. Následující stručné shrnutí má nejen ukázat základní znaky, které zen odlišují od ostatních škol, ale i opačná stanoviska, která ukazují, že tvrzené rozdíly nemusí být vždy tak zásadní:", "section_level": 1}, {"title": "Tradice Zenu.", "content": "Mistři raného zenu nezanechali žádné písemné záznamy, protože byli proti jakémukoli písemně předávanému vědění. Vyznavači zenu zdůrazňují nalezení pravdy skrze „probuzení“. Nalezení pravdy probíhá formou meditace („zazen“), zpravidla vsedě. Všem školám je společné pohrdání studiem textů. Domnívali se, že Buddhova nauka v intelektuálních spekulacích je nepoznatelná a označovali kosmologie za nesmysl, který odvádí od „probuzení“. Podle jejich chápání má každý povahu buddhy a může ji uskutečnit meditací a uvažováním o sobě. Zen, jak se s ním dnes setkáváme v japonských klášterech školy Rinzai i školy Sótó, klade velký důraz na zazen. Tomuto výcviku je věnováno mnoho hodin denně a velká důležitost se přikládá správnému držení těla a správnému dýchání. Praktikovat zen znamená provádět za-zen, k čemuž škola Rinzai přidává ještě sanzen – periodické návštěvy u roši, při kterých žák předkládá svoje řešení koanu. Paralely k pořekadlům zenu lze vidět v tantrické písni Sarahy z 10. století.", "section_level": 1}, {"title": "Píseň Sarahy.", "content": "Jestliže je to již zjevné, k čemu meditace? A jestliže je to skryté, měří člověk jenom temnotu. Mantry a tantry, meditace a soustředění, to vše je jen záležitostí sebeklamu. Neznečišťujte kontemplací myšlenku, která je v podstatě čistá, nýbrž přebývejte v blahu sebe samých a přestaňte s tím trápením. Ať vidíte cokoliv, je to vpředu, vzadu, ve všech deseti směrech. Právě dnes dopusťte, aby váš mistr učinil konec sebeklamu! Přirozenost nebe je původně jasná, ale samým hledáním se pohled zatemní.", "section_level": 2}, {"title": "Seznam čínských patriarchů zenu (čchanu).", "content": "Tradičně je uváděno těchto 6 čínských patriarchů zenu: Rozdělení škol na severní a jižní viz Tribunová sútra", "section_level": 1}], "src_summary": "Zen (v čínštině 禅 \"čchan\", ve vietnamštině \"thien\", v korejštině \"sŏn\", v sanskrtu \"dhjána\") je označení pro odnož mahájánového buddhismu, vzniklou v 5. století v Číně. Podle tradičního příběhu přinesl zen do Číny indický mnich Bódhidharma roku 520, v Číně zen prosperoval až do doby dynastie Ming (1368–1643), kdy začaly vznikat rozdíly mezi různými školami buddhismu. Později se zen rozšířil do dalších zemí, zejména ve 12. a 13. století do Japonska. Sem přišel zen v podobě sekty Rinzai a sekty Sótó. Svou spontánností a přísností se škola Rinzai stala brzy náboženstvím samurajů a vedla ke „kultu válečníka“. Původně sanskrtský výraz \"dhjána\" (ध्यान), označující soustředěné spočívání, byl do čínštiny převzat v podobě \"čchan\" (meditace), z čehož se vyvinulo japonské čtení \"zen\".", "tgt_summary": "Zen-Buddhismus oder Zen (chinesisch Chan, koreanisch Seon, vietnamesisch Thiền) [, auch ] ist eine in China ab etwa dem 5. Jahrhundert der christlichen Zeitrechnung entstandene Strömung oder Linie des Mahayana-Buddhismus, die wesentlich vom Daoismus beeinflusst wurde. Der chinesische Begriff Chan () stammt von dem Sanskritwort \"Dhyana\" (ध्यान), das als \"Chan’na\" () ins Chinesische übertragen wurde. \"Dhyana\" bedeutet so viel wie „Zustand meditativer Versenkung“, was auf das grundlegende Charakteristikum dieser buddhistischen Strömung verweist, die daher auch als Meditations-Buddhismus bezeichnet wird. ", "id": 2364542} {"src_title": "Snímek obrazovky", "tgt_title": "Screenshot", "src_document": [{"title": "Způsob zaznamenání.", "content": "Obvykle se pořizuje stisknutím klávesy Print Screen (na klávesnici za funkčními klávesami). Tím se kopie celého obsahu displeje přesune do tzv. schránky (clipboard). Následně jeho obsah lze uložit jako grafický soubor. Jeho velikost je dána použitým grafickým formátem, rozlišením obrazovky a barevnou hloubkou. Screenshot je však možné namísto klávesových zkratek získat také pomocí speciálních programů. Operační systém Windows 7 proto obsahuje již ve své základní verzi program Výstřižky, který práci se získáním i následnou úpravou snímku obrazovky zjednodušuje. Snímek pouze aktivního okna lze v některých operačních systémech (např. Microsoft Windows, Mandriva Linux) získat klávesovou kombinací Alt+PrintScreen (častější případ než PrintScreen). Výhodou je Pro co nejlepší výsledek při následném tisku je vhodné před snímkováním zapnout na monitoru maximální možné rozlišení v kombinaci s vhodnou (zvětšenou) velikostí fontů Windows, případně použít jiný monitor, který podporuje ještě vyšší hodnoty.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Získaný screenshot lze uložit jako obrázek pro pozdější použití, poslat ho jiným osobám, zveřejnit ho a podobně, jedná se například o vyfocení herní události, obrázky do elektronických průvodců (tutoriálů) nebo na web, prezentační fotografie pro nějaký software apod. Většina uživatelské dokumentace k obsluze programů s grafickým prostředím, různých návodů a školicích materiálů vzniká právě popsaným způsobem. Často bývá taky použit pro identifikaci problému SW, případně pro žertovné poukázání na nedokonalosti SW samotného nebo jeho chybových hlášek.", "section_level": 1}, {"title": "Zpracování.", "content": "Standardní způsob zpracování zachyceného snímku je jeho uložení do některého z obrazových formátů (JPG, PNG, BMP,...) a jeho následné zpracování (ostřižení, podtržení důležitých částí,...) pomocí specializovaného SW. V případě potřeby sdílení snímku na síti Internet (např. s kolegou, který chce vzdáleně vidět způsobený problém) se však ruční zpracování stává nepraktickým. Díky moderním webových prohlížečům s podporou přístupu do systémové schránky (pouze po interakci uživatele) lze s výhodou zachycený snímek rovnou zaslat bez potřeby meziukládání. Takovým nástrojem je např. služba http://ctrlv.cz ale taktéž třeba možnost přímého vložení snímku do diskuze na sociální síti Facebook.", "section_level": 1}, {"title": "Omezení.", "content": "V mnoha případech nelze snímek obrazovky získat standardním způsobem – místo obsahu okna se zobrazí pouze černá plocha apod. Je to běžné např. u multimediálních přehrávačů, počítačových her nebo grafických programů pro DOS. Pro takové případy jsou určené specializované programy, ale ani ony si neporadí ve všech situacích. Příčinou zpravidla bývá to, že daný program vykresluje data přímo na grafické kartě počítače. PrintScreen je funkcí operačního systému, který nemá k paměti grafické karty přístup (je to pro něj prostor pouze pro zápis, nepřístupný pro čtení), proto nedokáže tato data zpřístupnit uživateli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Počítačový termín snímek obrazovky (z angl. \"screenshot\") popisuje „zmrazení“ a zkopírování aktuální podoby obrazovky (monitoru počítače) a uložení v paměti počítače nebo i následný záznam na pevný disk v podobě grafického obrázku. ", "tgt_summary": "Unter einem Screenshot (männlich; von engl. [], auch Bildschirmfoto; selten Bildschirmabzug, Bildschirmkopie, Snapshot, früher auch \"Hardcopy\") versteht man in der EDV die fotoähnliche Abbildung des aktuellen grafischen Bildschirminhalts oder eines Teils davon. Das Abspeichern erfolgt typischerweise in eine Datei oder die Zwischenablage. Ein Screenshot kann aber auch direkt über einen angeschlossenen Drucker ausgegeben werden. Das Abfotografieren eines Bildschirms mittels einer Kamera wird ebenfalls darunter verstanden. Screenshots können Urheberrechtsprobleme aufwerfen. Eine beliebige Verwendung ist oft aus lizenzrechtlichen Gründen nicht möglich. ", "id": 1418396} {"src_title": "Psychóza", "tgt_title": "Psychose", "src_document": [{"title": "Příčiny.", "content": "Psychózy jsou často provázeny abnormálními biochemickými pochody v mozku a zdá se, že u části postižených se na vzniku onemocnění podílejí genetické předpoklady. Psychotické projevy však mohou být způsobeny také jinými chorobami, např. poruchami látkové výměny nebo nádorem na mozku a účinkem některých léků, drog nebo alkoholu. U predisponovaných osob může též psychózu vyvolat abnormální psychická zátěž v podobě nadměrného stresu. Z biochemických teorií se zdá nejpravděpodobnější (zejména s ohledem na působení antipsychotik) dopaminová teorie, kdy se předpokládá, že tonická komponenta (převážně extrasynaptická) tvorby dopaminu je snížená, naopak fázický přenos (synaptický) je zvýšen. Z dalších teorií se uvažuje o vlivu serotoninu (serotoninové dráhy působí inhibičně na dopaminový systém), dále o vlivu excitačních aminokyselin (glutamát a aspartát), kdy např. hypofunkce NMDA (N-methyl-D-aspartátových) receptorů vyvolává stavy podobné schizofrenii (toto způsobuje např. droga PCP).", "section_level": 1}, {"title": "Projevy.", "content": "Charakteristická je porucha vnímání: halucinace – typicky sluchové, kdy člověk slyší hlasy, které přikazují, pomlouvají či rozmlouvají mezi sebou, zesměšňují a někdy i vyhrožují, dále bludy – typicky paranoidní, kdy má pocit, že je sledován, odposloucháván, pronásledován apod. Mohou nastat poruchy emotivity, kdy se člověk např. směje nepřiměřeně situaci. Mohou se vyskytnout tzv. katatonní příznaky, kdy se dlouho nehýbe, strnule zůstává v určitých polohách nebo naopak je výrazně neklidný, agresivní a ohrožuje své okolí či sebe.", "section_level": 1}, {"title": "Nemoci.", "content": "Existuje více nemocí, u kterých se projevují psychotické prožitky. Asi nejznámější je schizofrenie, ale mohou se vyskytnout i při užívání alkoholu či drog (typicky stimulancia, zejména pervitin či kokain, případně dlouhodobé užívání geneticky modifikované marihuany) a dále u demencí či úrazů s postižením mozku. Přechodně se objevují i po operacích. Psychotické prožitky mohou být u těžkých mánií či depresivních stavů, přičemž v těchto případech se ale projevy trochu liší od předešlých. U schizofrenie se předpokládá polygenní dědičnost spolu s vlivem prostředí. K vnějším vlivům patří zejména:", "section_level": 1}], "src_summary": "Psychóza je závažný duševní stav, který lze definovat jako neschopnost chovat se a jednat v souladu s okolnostmi. Je to vlastně disociace mezi vnímáním, chováním a prožíváním. Mění se vztah nemocného k realitě. ", "tgt_summary": "Psychose ist ein Grundbegriff aus der Psychiatrie. Früher stand er für alle Arten von psychischen Erkrankungen. Heute bezeichnet der Begriff einen unscharf definierten Symptomkomplex (Syndrom), der durch Halluzinationen, Wahn, Realitätsverlust oder Ich-Störungen gekennzeichnet ist. Auch affektive Symptome sind bei einigen Erkrankungen mit Psychosen vergesellschaftet. Diese unterschiedlichen Symptomtypen können einzeln oder in Kombination auftreten. ", "id": 1040798} {"src_title": "Supravodivost", "tgt_title": "Supraleiter", "src_document": [{"title": "Historie, objev supravodivosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Heike Kamerlingh-Onnes.", "content": "Supravodivost objevil v roce 1911 holandský fyzik H. Kamerlingh-Onnes, když se mu tři roky předtím podařilo zkapalnit helium a umožnit tak zchlazování látek na teplotu 4,2 K za normálního tlaku. Tím se otevřela cesta k výzkumu ve fyzice nízkých teplot. Rozhodl se provést měření elektrického odporu platiny a zlata. Odpor s teplotou klesal. Nejvíce však klesl k malé hodnotě zbytkového odporu, a to i v nejčistších vzorcích (zbytkový odpor přičítal nečistotám). Proto si vybral nakonec rtuť, která se dala opakovanými destilacemi zbavit všech příměsí a nečistot. Zjistil náhlý spád odporu rtuti na nulu. Tento jev látky s nulovým odporem byl pojmenován supravodivost. Supravodivost byla nadále zjištěna například u olova a cínu nebo niobu, u dobrých vodičů elektrického proudu jako je zlato a platina nebyla supravodivost zjištěna ani při teplotě 40 μK. Teplota, při které látka přechází z normálního do supravodivého stavu, se nazývá kritická teplota \"T\". Onnes ukázal, že proud tekoucí supravodivým závitem přetrvává i bez externího zdroje po velmi dlouhou dobu. Známý je jeho experiment, kdy připravil závit protékaný proudem ve své laboratoři v Leidenu a odvezl ho i s chladicím zařízením do Cambridge, kde na přednášce demonstroval supravodivost. Proud v závitu i po převozu stále tekl.", "section_level": 2}, {"title": "Meissnerův-Ochsenfeldův jev.", "content": "Dlouhou dobu byla supravodivost uzavřena jen mezi stěnami laboratoří. Supravodivý stav látky rozruší nejen zvýšení její teploty, ale i působení magnetického pole o velké magnetické indukci. Zdůvodnění, proč tomu tak je, objevili v roce 1933 Walther Meissner a Robert Ochsenfeld, když zjistili, že supravodiče vytlačují ze svého objemu magnetické pole a supravodič je ideálním diamagnetikem (platí pro supravodiče I. typu). Vyvrátili tím jednoduchou představu o supravodiči jen jako vodiči s nulovým elektrickým odporem. Bylo zjištěno, že se supravodivé vlastnosti materiálu vytratí při určitém magnetickém poli \"B\". Přechod ze supravodivého stavu do normálního nezávisel na tom, jak se supravodič do tohoto stavu dostal, ani jak z něj vycházel — závisel jen na hodnotách okolního pole a na teplotě. Supravodivý stav se tedy nevyznačuje pouze ideální vodivostí, ale také ideálním diamagnetismem – tedy pouze u supravodičů I. typu, což zajímalo a zajímá spoustu významných teoretiků. V současné době byl objeven tzv. \"antimeissnerův jev\". Magnetické pole je uvězněno v supravodiči a nemůže se dostat ven. Tento jev vznikne při rovnoměrném chlazení vzorku v magnetickém poli. Povrch vzorku přejde do supravodivého stavu dřív než vnitřek a pole uvnitř vzorku nemůže ven. Při dalším chlazení se supravodivá oblast zvětšuje do doby, až je vnitřek vzorku vyplněn kritickým polem. Tohoto stavu je obtížné docílit, neboť při nerovnoměrném chlazení \"uteče\" pole z vzorku.", "section_level": 2}, {"title": "BCS Teorie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podstata teorie.", "content": "V letech 1910—1950 byly postupně nalézány různé materiály, které vykazovaly supravodivé vlastnosti. Kritická teplota byla menší než 20 K. Úspěchy experimentální fyziky byly doprovázeny snahou teoretických fyziků o vypracování teorie supravodivosti. V roce 1957 tři američtí fyzikové J. Bardeen, L. Cooper a J. R. Schrieffer vytvořili mikroskopickou teorii supravodivosti, která se zkráceně nazývá BCS teorie. Říká, že vazba mezi elektrony a fonony (kmity krystalové mřížky) může vést k párování elektronů, to je že přitažlivá interakce mezi elektrony může za jistých okolností vzniknout prostřednictví kmitů krystalové mřížky. U vodičů a polovodičů v normálním stavu vzájemné působení mezi elektrony a fonony způsobuje elektrický odpor. Elektrony, které nesou elektrický náboj, narážejí na příměsi v krystalové mřížce a rozptylují se na kmitech krystalové mřížky. Proto jsou kovy, které jsou dobrými supravodiči, v normálním stavu špatnými vodiči. V supravodivém stavu zjednodušeně vytvoří elektron při pohybu krystalovou mřížkou kladně nabitou oblast, kam je přitahován druhý elektron. Tato dynamická vazba nastává mezi dvěma elektrony a vytvoří se tak vázaný pár elektronů. Každý z těchto tzv. Cooperových párů je tvořen dvěma elektrony. Vlastností Cooperových párů je, že není možné, aby se jeden Cooperův pár choval nezávisle na ostatních, tzv. koherence. Supravodivost je důsledkem toho, že se Cooperovy páry chovají jako celek. Zatímco srážky elektronů a fononů jsou v normálním stavu nezávislé, v supravodiči jsou vzájemně vázané. Supravodivost je tedy spojena s vysokým stupněm uspořádání elektronů. Indukovaný elektrický proud zůstává v supravodiči až do té doby, dokud není supravodivý stav nějakým způsobem rozrušen. Autoři této teorie, podle nichž je také pojmenována, Bardeen, Cooper a Schrieffer, za ni obdrželi Nobelovu cenu za fyziku pro rok 1972. BCS teorie nedokáže vysvětlit vznik supravodivosti u čistého bismutu za nízkých teplot. Také pro párování elektronů, které je podstatou vysokoteplotní supravodivosti materiálů na bázi oxidů mědi, byly navrženy odlišné teoretické modely, které se podařilo v r. 2016 experimentálně potvrdit - vizte oddíl \"Vysokoteplotní supravodivost\" níže.", "section_level": 2}, {"title": "Supravodiče I. a II. typu.", "content": "Postupně bylo objeveno, že existují dva druhy supravodičů. První ztrácí supravodivé vlastnosti v silných magnetických polích a jsou to výhradně kovy. Takové supravodiče vysvětluje BCS teorie. Existují však také supravodiče II. typu – nejrůznější slitiny kovů i kompozitní materiály obsahující měď a nekovové složky, které supravodivé vlastnosti vykazují i ve velmi silných magnetických polích a ke ztrátě supravodivosti dochází při stokrát i vícekrát silnějších magnetických polích než u I. typu. Supravodiče I. typu byly objeveny dříve než II. typu, vysvětluje je BCS teorie, platí u nich supravodivé vlastnosti po dosažení menší teploty než Tc a dále pro ně platí Meissner-Ochsenfeldův jev, což znamená, že jsou také ideálními diamagnetiky. Supravodiče II. typu také dokonale odstíní slabá okolní magnetická pole, ale ne tak dokonale již silnější pole; ta odstíní jen částečně. Nejsou tedy dokonalými diamagnetiky. Supravodiče I. typu, které nazýváme měkké supravodiče a které byly prozkoumány jako první, jsou kovy a jejich přímé slitiny. Supravodivost u tohoto typu ale nastává až při teplotách blízko absolutní nule, proto je nutné je chladit kapalným heliem. Zkapalňování helia je však poměrně nákladné. Supravodiče II. typu stačí chladit kapalným dusíkem, který je o mnoho levnější. Proto znamenají supravodiče II. typu a z toho vyplývající vysokoteplotní supravodiče HTS materiál 21. století. Nejvyšší teplota, jaká je (prozatím) u HTS dosažena je 138 K (-135 °C). Tímto supravodičem je (HgTl)BaCaCuO. Výroba supravodiče je poměrně snadná, ale složitější je výroba dlouhých drátů, které jsou potřeba pro aplikace.", "section_level": 2}, {"title": "Vysokoteplotní supravodivost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vysvětlení pojmu.", "content": "Dále byla supravodivost zjištěna u mnoha dalších materiálů, v organických sloučeninách, v oxidech. Kritické teploty přechodu do supravodivého stavu v objevovaných materiálech nadále narůstaly. Nárůst kritické teploty narostl až do výše 23,2 K, ale dále se tato hranice nedařila prolomit. Proto se nadále musely chladit drahým kapalným heliem. Převratný krok přinesla až druhá polovina roku 1986 a rok 1987. Fyzikům se během této doby podařilo navýšit kritickou teplotu na 100 K u stabilních a všechna kritéria supravodivosti splňujících materiálů, u méně stabilních dokonce na teploty daleko větší.", "section_level": 2}, {"title": "První objevy.", "content": "Převratem ve vývoji supravodičů vodivých za vyšších teplot (vysokoteplotní supravodiče), u nichž by se nemuselo chladit kapalným heliem, se stal leden 1986. Výzkumníci z pobočky IBM Karl Alexander Müller a Johannes Georg Bednorz zjistili ve sloučenině La-Ba-Cu-O supravodivost při teplotě 13 K a výrazný pokles odporu již při 30 K. Ačkoliv jde o kritickou teplotu v rozmezí běžném pro klasické, heliem chlazené supravodiče, objev přinesl převrat v tom, že naznačil, že supravodivost lze hledat i u oxidů keramické povahy, jež se do té doby považovaly za izolanty. Dvojice Bednorz-Müller získala za tento objev v roce 1987 Nobelovu cenu. Jejich předpoklad se potvrdil, když se podařilo výzkumníkům univerzity v Tokiu a Houstonu vytvořit materiál na bázi LaBaCuO s kritickou teplotou 35 K. Ve stejnou dobu fyzici z Bellova komunikačního systému zvýšili na 40 K. Houstonské univerzitě se v lednu 1987 podařilo působením tlaku na materiál na bázi LaSrCuO zvýšit kritickou teplotu na 52 K.", "section_level": 2}, {"title": "Převratný objev.", "content": "Největší převrat ve vývoji keramických vysokoteplotních supravodičů však nastal během února 1987. Americký vědec čínského původu Chu Ching-wu z houstonské univerzity nahradil lanthan yttriem a u materiálu na bázi YBaCuO zjistil přechod k supravodivosti u kritické teploty nad 90 K. Téměř současně se výzkumníkům z jiných zemí a ústavů podařilo na materiálu se stejnou bází, ale jiným poměrným zastoupením zvýšit kritickou teplotu ke 100 K. Objev je převratný v tom, že umožnil náhradu dosavadního drahého a špatně manipulovatelného heliového chladicího systému běžně používanými systémy s kapalným dusíkem, jelikož kritická teplota překročila hranici 77 K – bodu varu dusíku. Objev vyvolal explozi ve výzkumu, o supravodivost se začal zajímat celý svět. Tisíce vědců, fyzikové, chemici, technologové, elektronici a metalurgové začali věnovat vysokoteplotní supravodivosti velikou pozornost. Výzkumu vysokoteplotní supravodivosti se také dostala značná finanční podpora, jelikož vzhledem k předpokládaným revolučním změnám v technice v důsledku nových objevů ve vysokoteplotní supravodivosti, které by mohly přinést obrovské ekonomické úspory, chtějí být vyspělé státy či firmy u toho. Před tím, než byla objevena vysokoteplotní supravodivost, tedy dokud byly k dispozici pouze klasické supravodiče s kritickou teplotou do 23 K, uplatnila se supravodivost v praxi jen v zanedbatelné míře a většinou jen ve výzkumech či jen v aplikacích, kde byla nutná. Rozšíření komerčního využití nebylo ekonomicky možné, protože manipulace s tekutým heliem byla náročnou technologií. Vývoj supravodičů s kritickou teplotou vyšší než 77 K přinesl levnější a jednodušší možnosti chlazení. Kapalný dusík je mnohokrát levnější než kapalné helium, lze jej snadno získávat ze vzduchu a nevyžaduje tak nákladnou chladicí aparaturu a navíc má vyšší chladicí účinnost. Jedním z problémů keramických supravodičů jako je YBaCuO je jejich krystalická struktura, což velmi znesnadňuje výrobu drátů z těchto materiálů. Dalším problémem je nízký kritický proud, tyto látky mají tendenci ztrácet supravodivost pod vysokými proudy.", "section_level": 2}, {"title": "Rekordy.", "content": "Postupně byla nalezena celá řada supravodivých materiálů postavených na tzv. 1-2-3 sloučeninách s chemickým vzorcem YBaCuO nebo LaBaCuO. Nejvyšší dosažená kritická teplota je 160 K. Byly dosaženy i podstatně vyšší kritické teploty (přes 300 K), jejich supravodivost má ale krátké trvání nebo mizí již při nepatrných proudových hustotách.", "section_level": 2}, {"title": "Výroba.", "content": "Příprava vysokoteplotních supravodivých keramik je snadná, avšak příprava kvalitních a využitelných supravodičů už tak lehká není. Výzkumu se hned v roce 1987 ujaly takové elektronické giganty jako je Toshiba, Hitachi či IBM. Od objevu vysokoteplotní supravodivosti je na toto téma publikováno zhruba 10 000 vědeckých prací ročně a byly objeveny i jiné než 1-2-3 struktury vykazující vysokoteplotní supravodivost.", "section_level": 2}, {"title": "Současné teorie.", "content": "Ani po dvaceti letech od první teorie není teorie supravodivosti ještě u konce. Každým rokem vznikají nové teorie a popisy, které jsou velmi složité. V roce 2003 získal Alexej Alexejevič Abrikosov Nobelovu cenu za teorii popisu supravodičů II. typu, což jsou nejrůznější slitiny kovů i kompozitní materiály obsahující měď a nekovové složky, které supravodivé vlastnosti vykazují i ve velmi silných magnetických polích a ke ztrátě supravodivosti dochází při stokrát i vícekrát silnějších magnetických polích než u I. typu. Současné cíle výzkumu vysokoteplotní supravodivosti chtějí především lépe poznat děje umožňujících Cooperovo párování elektronů. Dalším cílem je nalezení nejvyšší možné kritické teploty pro přechod do supravodivého stavu u keramik s rovinami Cu-O a překonat tak v tuto chvíli nejvyšší dosaženou kritickou teplotu 212 K. Nalézt i jiné materiály, které budou schopny vázat elektrony do Cooperových párů za ještě vyšších teplot, a zjistit jejich možnost existence dlouhotrvající supravodivosti za pokojové teploty. Novou teorii vysokoteplotní supravodivosti v kuprátech začal rozvíjet v r. 1989 teoretický fyzik Chandra Varma. V r. 2012 mu za příspěvky k objasnění vysokoteplotní supravodivosti byla udělena Bardeenova cena. Jeho teorie není založena na kvazičásticích, ale supravodivost dle ní vzniká v důsledku kvantových fluktuací a spontánnímu narušení symetrie v blízkosti absolutní nuly. V roce 2016 byla potvrzena správnost jeho přístupu, jak ukázal ve spolupráci s čínskými fyziky v teoretickém rozboru vycházejícím z výsledků experimentu ARPES.", "section_level": 2}, {"title": "Chlazení.", "content": "Pro dosahování nízkých teplot se využívají dvoufázové metody chlazení - odpařování kapalin a rozpouštění He v He. Rozpouštění je dnes jednou z nejpoužívanějších metod. Dosahuje se u ní teploty v řádu mK. Další metodou je Boseova – Einsteinova kondenzace. Tato metoda je známá již několik desetiletí, ale jenom ve formě teoretické. Praktické zkoušení této metody trvá něco kolem deseti let. Ale znamenalo to přelom v dosahování nízkých teplot.", "section_level": 1}, {"title": "Aplikace supravodivosti.", "content": "Užití supravodičů jsou už dnes dosti rozšířená, ale většinou pouze ve speciálních aplikacích. Dnes se supravodiče stále užívají jen tam, kde je to nezbytně nutné či tam, kde je to ekonomicky výhodné.", "section_level": 1}, {"title": "Supravodivá levitace.", "content": "Prvním příkladem aplikace supravodivosti je supravodivá levitace. Využívá se u ní elektrické indukce supravodiče a jeho nulového měrného odporu. Každý materiál, který se nalézá v magnetickém poli, indukuje stínící vířivé proudy, které se snaží o odstínění vnějšího magnetického pole ze svého objemu. Čím větší má materiál měrný odpor, tím více vířivé proudy vytváří tepla. Vířivé proudy se v tomto důsledku úbytku tepla tlumí a do objemu projde magnetické pole. U supravodičů je situace jiná. Mají nulový měrný odpor, proto nedochází k žádnému úbytku tepla a tím se netlumí stínící vířivé proudy. To způsobuje, že vnější magnetické pole je dokonale odstíněno. Při jakékoliv změně vnějšího magnetického pole, tedy nejen zvýšení, ale i snížení a dokonce i při změně orientace nebo rozložení, dojde k vybuzení stínících proudů na povrchu supravodiče, což způsobí, že se supravodič snaží vykompenzovat danou změnu. Důsledkem toho je způsobeno, že magnet na tomto místě „zamrzne“ a ať pohneme s magnetem jakýmkoliv směrem, je magnet tažen do své původní polohy. Magnet se tak může vznášet nad supravodičem, ale stejně tak může pod supravodičem viset. Tato poloha je vcelku stabilní a magnet unese i značnou zátěž.", "section_level": 2}, {"title": "Setrvačníky.", "content": "Této vlastnosti se dá využít v setrvačnících, které se dnes vyvíjejí pro stabilizaci polohy družic. Vesmírné teploty jsou výhodně nízké, čili odpadává starost o chlazení. Ke stabilizaci dochází při vychýlení osy setrvačníku z původního směru. Tyto setrvačníky by mohly být zdrojem kinetické energie, převeditelnou na elektrickou a mohly by tak zásobovat vesmírnou stanici.", "section_level": 2}, {"title": "Vlaky MAGLEV.", "content": "Dalším využitím supravodivosti jsou levitující vlaky MAGLEV. Na bocích vagónů má tento vlak supravodivé cívky, které kolem sebe vytváří silné magnetické pole. Toto pole interaguje s polem na bocích kolejiště (vzdáleno od soupravy 10 mm) tak, že se vlak vznáší 150 mm nad zemí a pohybuje se. V současné době se tyto vlaky dokážou pohybovat až rychlostí 500 km/h, ale jejich náklady na chlazení jsou zatím příliš vysoké. V japonské prefektuře Jamanaši je v provozu testovací trať. USA zatím testuje 2 projekty, první vlak vede přes Pensylvánii a Pittsburgh, druhý Camden Yards v Baltimoru, Maryland, Baltimore-Washington letiště a Union Station ve Washingtonu D.C. Dále také probíhají testy v Anglii v Birminghamu a v Šanghaji v Číně.", "section_level": 2}, {"title": "Efektivní přenos elektrické energie.", "content": "Kdyby se při přenosu elektřiny místo hliníkového nebo měděného vedení použilo vedení supravodivé, nemuselo by kvůli omezení přenosových ztrát používat vysokého napětí, které je poté snižováno. Supravodivé magnety jsou také mnohem výhodnějšími generátory elektřiny než typické generátory. V poměru je efektivnost supravodivého generátoru 99%, zatímco typického dvakrát méně (tzn. cca 90 až 98%), za to při dvojnásobně menší velikosti supravodivého generátoru. US Department of Energy testuje generátory a rozvody. Pirrelli Wire vyrobil 150 stop dlouhý rozvod elektrické energie za použití vysokoteplotních supravodičů. Od dubna 2014 provozuje společnost RWE v německém Essenu kilometr dlouhý supravodivý kabel na bázi BiSrCaCuO v rámci běžných elektrických rozvodů. I se započítáním nákladů na chlazení kabelu (pomocí kapalného dusíku) se dosahuje úspor.", "section_level": 2}, {"title": "SQUID (skvid).", "content": "Z anglického \"Superconcting Quantum Interference Device\", česky skvid. Jsou nejcitlivější zařízení na měření změn magnetického pole založené na Josephsonových jevech. Pro svou citlivost se používají všude tam, kde lze měřenou veličinu převést na magnetický tok. Ve fyzice se používají na měření susceptibilit apod. Pro lékařství je zajímavé měření magnetických polí v mozku. Tato metoda spolu s magnetickou rezonancí dává cenné poznatky o fungování lidského mozku. Jejich další využití je směřováno do oblasti vyhledávání minerálů a ropy. Stala se i nezbytnou součástí zařízení na nedestruktivní vyhledávání jemných trhlin v jaderném strojírenství, letectví a automobilovém průmyslu.", "section_level": 2}, {"title": "Nukleární magnetická rezonance.", "content": "Nejrozsáhlejšího využití dosáhla supravodivost v současné době v přístrojích pro nukleární magnetickou rezonanci (NMR), založenou na měření frekvence magnetických spinů atomových jader s nenulovým spinem v silném magnetickém poli. Toto je dnes jedna ze základních metod, využívaných při strukturní analýze organických látek. Přístroje dosahují tím lepšího rozlišení, čím silnější je magnetické pole, ve kterém se měření provádí. Takto silného magnetického pole (až 23 Tesla) lze dosáhnout pouze pomocí supravodivých magnetů, chlazených kapalným héliem. Nukleární magnetická rezonance (NMR) má významné postavení zejména v chemii, protože umožňuje poměrně rychle zjistit strukturu zkoumané látky. Jiným příkladem použití NMR je ve zdravotnictví, kde se používá trochu jiný systém NMR, který je nazván zobrazování magnetické rezonance - MRI. Je to oblast, kde supravodiče mohou sloužit ve funkci zachránce. Hlavní součástkou je tu již jednou zmiňovaná SQUID (supravodivé kvantové interferenční zařízení).", "section_level": 2}, {"title": "Jiné využití.", "content": "Supravodivost je možné v budoucnu využít v rychlých supravodivých přechodech, které budou tvořit základ budoucích počítačů, pro pohon magnetohydrodynamických lodí a vlaků, ve vesmírném průmyslu, pro vysokoproudé transformátory. Supravodivé magnety jsou využívány při magnetické rezonanci mozku, kde jsou mnohem menší a efektivnější než normální magnety. Také se používají v kruhových urychlovačích k zakřivení dráhy částic nebo jako magnetická nádoba v tokamacích a stelarátorech. Je možné je využít v elektromotorech a generátorech. Dalším využitím supravodivosti je při přerušování proudů v elektrárnách, či jinde, kterého může využít armáda pro výrobu zbraní, které budou přerušovat cizí elektronicky řízené hlavice či rakety (elektromagnetická bomba). Americká armáda do tohoto výzkumu vložila 22 milionů dolarů a chce do roku 2009 vyrobit první supravodivé rušící zbraně.", "section_level": 2}], "src_summary": "Supravodivost je jev kvantové mechaniky, při němž materiál ochlazený pod svou kritickou teplotu (\"T\") vede elektrický proud bez odporu, takže se žádná energie neztrácí přeměnou na Jouleovo teplo. Supravodič také vykazuje superdiamagnetismus – uvnitř svého objemu zcela kompenzuje změny vnejšího magnetického pole, takže trvale vypuzuje magnetické siločáry ven. ", "tgt_summary": "Supraleiter sind Materialien, deren elektrischer Widerstand beim Unterschreiten der sogenannten Sprungtemperatur (abrupt) gegen null strebt (unmessbar klein wird, kleiner als 1 ⋅ 10 Ω). Die Supraleitung wurde 1911 von Heike Kamerlingh Onnes, einem Pionier der Tieftemperaturphysik, entdeckt. Sie ist ein makroskopischer Quantenzustand. ", "id": 136852} {"src_title": "Lednička", "tgt_title": "Kühlschrank", "src_document": [{"title": "Principy chlazení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V minulosti byla lednice skutečně chlazena ledem. Jednalo se o tepelně izolovanou dvouplášťovou skříň, do níž se vkládal přírodní led. Ten postupně tál a ochlazoval vnitřek ledničky na stálou teplotu 0 °C. Výraz „lednice“ se v češtině používal jak pro toto chladicí zařízení, tak pro sklady přírodního ledu. Jednoduchá chladnička může pracovat i na principu odparu vody nebo jiné látky. Povrch chlazené nádoby je zvlhčen pracovní látkou a ta se na vzduchu odpařuje. Tím odnímá nádobě skupenské teplo a ta se ochlazuje. Na tomto principu lze obvykle dosáhnout jen malého snížení teploty. Dá se ale použít i v primitivních podmínkách. První lednice pro domácnosti byly dány do komerčního prodeje v roce 1911 v USA.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Existují čtyři odlišné principy chlazení ledniček: kompresorové, absorpční, adsorpční a na bázi Peltierova článku. Chladnička bývá obvykle elektrická, ale existují i typy plynové, případně využívající jiných zdrojů energie.", "section_level": 2}, {"title": "Kompresorová lednička.", "content": "Základem je okruh s chladivem (kapalina s teplotou varu, která se mění s tlakem v rozsahu několika desítek stupňů kolem 0 °C) a kompresor. Kompresor vtlačuje chladivo v plynném stavu do výměníku (kondenzátoru), který je tvořen dlouhou tlustostěnnou kovovou trubicí (černá mřížka na zadní straně ledničky). Ve výměníku se plyn ochladí a změní na kapalinu (kondenzace). Přebytečné teplo odevzdává kapalina okolí. Pak se kapalina dostává do výparníku, který má ve svých stěnách trubici s větším průřezem než byl ve výměníku. V tomto prostoru se pro kapalinu prudce sníží tlak, tím i teplota varu, a kapalina se začne vypařovat. Potřebné skupenské teplo odebírá z vnitřku ledničky. Pak je plyn přiváděn zpět ke kompresoru a cyklus se opakuje.", "section_level": 2}, {"title": "Absorpční lednička.", "content": "Absorpční lednička používá plynné nebo kapalné chladicí médium (např. bromid lithný, čpavek) z chladicího okruhu, které se v absorbéru rozpouští v chladné vodě a tím odnímá okolí teplo. Voda i s rozpuštěným plynem proudí do místa („vařiče“), kde je zahřáta a tím plyn opět uvolněn. Ohřátý plyn o vyšším tlaku, než měl v absorbéru, proudí do chladiče, kde jeho teplota klesne a při daném vyšším tlaku případně zkapalní. Poté proudí médium opět do absorbéru, kde se rozpustí ve vodě zchlazené v samostatném chladiči a cyklus se opakuje. Absorpční lednička má proti kompresorové nižší účinnost a není schopna dosáhnout tak nízkých teplot; nicméně stačí její výkonnost na provoz běžných domácnostních chladniček s mrazicím oddílem, avšak bez velkých nároků na hluboké mražení. Na druhou stranu má bezhlučný chod, neobsahuje pohyblivé součásti (teoreticky vyšší spolehlivost) a nemusí být nutně napájena elektřinou – může být poháněna pouze teplem (například plynového hořáku nebo slunečního záření). S postupným vývojem spolehlivějších a tišších kompresorů a všeobecnou dostupností elektřiny se dnes využívají převážně kompresorové ledničky. I dnes požadovaná energetická úspornost podmiňuje tento trend. Existovaly i ledničky se suchým absorbérem (CaCl). Pracovaly v cyklickém režimu, kdy docházelo ke střídavému ohřívání a ochlazování absorbéru.", "section_level": 2}, {"title": "Adsorpční lednička.", "content": "Princip adsorpční ledničky je podobný jako u absorpční. Rozdíl spočívá v tom, že u absorpčního agregátu se odnímá okolí teplo rozpuštěním chladicího média v absorbéru, zde se tak děje jeho přilnutím na povrchu adsorbentu. Ten je tvořen houbovitě porézní hmotou, čímž se dosáhne velké povrchové plochy při malém objemu; dříve se používal silikagel, v posledních letech se dosahuje podstatně lepších výsledků se zeolitem. Jako chladicí médium se užívají různé plyny a kapaliny, např. i voda. Existují i transportní chladničky bez potřeby energetického zdroje na místě chlazení. Zde se chladicí médium na vhodném místě zahřátím oddělí od adsorbentu a po odděleném transportu se mu vrátí až na místě, kde je chlazení třeba. Na tomto principu fungují například samochladící sudy na pivo.", "section_level": 2}, {"title": "Lednička na bázi Peltierova článku.", "content": "Peltierův článek využívá Peltierova jevu – při průchodu stejnosměrného elektrického proudu dvěma sériově zapojenými vodiči se jedna styčná plocha těchto vodičů zahřívá a druhá ochlazuje. Konstrukční řešení bývá takové, že je řada sériově zapojených článků složena do bloku s ohřívanou a ochlazovanou stranou. K bloku přiléhají žebra například z hliníku (pro snazší přenos tepla mezi blokem a vzduchem), případně se tepelná výměna zlepšuje ventilátorem. Výhodami této technologie jsou malé rozměry, možnost bezhlučného provozu (žádné pohyblivé části), vysoká spolehlivost, dlouhá životnost, snadná regulace výkonu a možnost přepínání chlazení/ohřev. Mezi nevýhody naopak patří nízká účinnost a relativně vysoká cena. Ledničky na bázi Peltierova článku se používají v automobilech a tam, kde je potřeba mobilita.", "section_level": 2}, {"title": "Označení hvězdičkami.", "content": "Na mraznicích a ledničkách vybavených mraznicí je mrazicí výkon označen pomocí hvězdiček. Jedná se o jednu až čtyři hvězdičky v řadě. Počet hvězdiček udává teplotu a způsob užití mrazicí části lednice.", "section_level": 1}, {"title": "Energetické třídy a spotřeba elektřiny.", "content": "Každá lednice prodávaná v Evropské unii musí být opatřena energetickým štítkem, který informuje o energetické třídě spotřebiče, tedy o jeho energetické náročnosti při provozu. Třídy se dělily od A +++ až po E, F či G. Aktuálně je možné prodávat pouze lednice s energetických tříd A+++, A++ a A+. Prodej lednic s třídou A a horší je už zakázán. Rozdílná energetická třída lednice se samozřejmě promítá do odlišné spotřeby elektrické energie a výše účtů za elektřinu. Například roční provoz lednice nejúspornější třídy A+++ stojí běžnou domácnost do 600 Kč za rok, naopak u třídy A stejná domácnost, jež odebírá proud v distribuční sazbě D02d (nejrozšířenější sazba pro byty) zaplatí přes 1000 Kč ročně. Zejména starší lednice tříd B či C, které už se neprodávají, ale stále je mohou domácnosti využívat, dokáží spotřebovat elektřinu za tisíce korun ročně.", "section_level": 1}, {"title": "Klimatická třída.", "content": "Udává teplotu okolního prostředí, ve které spotřebič bezchybně pracuje. SN – spotřebič pro teplotu +10 až +32 °C, N – spotřebič pro teplotu +16 až +32 °C, ST – spotřebič pro teplotu +18 až +38 °C, T – spotřebič pro teplotu +18 až +43 °C. Ledničky z principu nejsou určeny pro provoz v nízkých teplotách (pod 0 °C, ale často i pod 10 °C), problematický tak bývá jejich celoroční provoz v nevytápěných místnostech a objektech (např. chatách, chalupách a dalších rekreačních zařízeních).", "section_level": 1}], "src_summary": "Lednička (též lednice, chladnička, mraznička, mrazák) je skříň obsahující chladicí stroj a sloužící k uchování potravin při nízké teplotě (v chladničce asi 4°C, v mrazicím boxu až −20 °C).", "tgt_summary": "Ein Kühlschrank (österreichisch gebräuchlich als \"Eiskasten\") ist ein schrankförmiges Gerät, das üblicherweise elektrisch, mitunter aber auch mit Brennstoffen betrieben wird und die Temperatur in seinem Inneren selbständig niedrig hält. Mittels eines häufig an der Rückseite befindlichen und per Temperaturregler geregelten Kühlaggregates wird das Kühlschrankinnere gekühlt. Ebenso existieren Kühlschränke auf der Basis von Verdunstungskühlung oder durch Nutzung niedriger Außentemperaturen. ", "id": 766564} {"src_title": "Raymond Chandler", "tgt_title": "Raymond Chandler", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v irsko-americké rodině. Chicago právě zažívalo velký boom a vděčilo za to rychle se rozvíjející železnici. Rodiče ho dali na univerzitu, kde měl výborné studijní výsledky. Díky tomu dostal možnost odjet do Evropy, a to hlavně do Londýna, kde začal psát pro několik časopisů. Chandler byl nejdříve hlavně básníkem. Někteří jeho styl dokonce připodobňují ke stylu, jaký používal Thomas Stearns Eliot. Chandler totiž používal volný verš, on sám pokládal tento styl básní ne za modernismus, ale další součást anglické tradice a její přirozený vývoj. V roce 1912 odjel zpět do USA, zřejmě protože se bál, že psaním neuživí sebe a svou matku. V srpnu 1917 vstoupil do kanadské armády (do kanadské, protože chtěl bojovat za britské impérium) a jako vysoký důstojník bojoval mimo jiné i na nechvalně známé západní frontě. V červnu 1918 jako jediný z celé čety přežil s otřesem mozku boje na hřebenu Vimy a po vyléčení se přihlásil do pilotního kurzu R.F.C. Válka ale skončila dříve, než se Chandler stihl stát vojenským pilotem. V jednom dopisu z války Chandler napsal: Kvůli těmto hrůzným zážitkům se u Chandlera poprvé objevilo silnější holdování alkoholu, nebylo to však naposled. Po válce se Chandler usadil v Kalifornii, oženil se a čekal na literární inspiraci. V té době si vydělával různě, jistou dobu i vyplétáním tenisových raket, avšak po absolvování kurzu účetnictví se uchytil ve světě byznysu. Dotáhl to až na výkonného ředitele a člena správní rady několika malých, ale bohatých ropných společností a koncem 20. let vydělával slušné peníze. Další těžký úder zasadila Chandlerovi smrt jeho o dost starší manželky a také jeho matky, na kterou byl celý život silně upnutý. A Chandlerovi se opět připomněl jeho sklon k alkoholismu. Právě kvůli nadměrnému pití ho vyhodili i z práce. Chandler trpěl nouzí a tehdy narazil na tzv. pulpy neboli šestákové magazíny (něco jako u nás rodokapsy).", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Zde začíná kariéra Chandlera jako spisovatele detektivních próz. Nejprve začal psát povídky pro časopis Black mask, který uveřejňoval hlavně drsné kriminální povídky. Do tohoto časopisu po 5 měsících práce poslal Chandler první povídku \"Vyděrači nestřílejí\" o 18 000 slovech, za niž dostal 180 dolarů. Období této jeho tvorby v letech 1933–1938 je nazýváno tzv. \"předmarlowovským\" obdobím. V těchto letech publikoval v pulpech na patnáct povídek, ve kterých hráli hlavní roli zvláště losangeleští policisté. Už zde se poprvé ukazuje Chandlerův cit pro vykreslení atmosféry. Právě atmosféra losangeleských zákoutí byla pro jeho povídky typická a zajímala ho více než samotná zápletka. Chandler nechtěl psát jenom prosté napínavé historky o vraždách. Ve svém životopise říká: A toto vysoké předsevzetí si Chandler splnil v sedmi románech, ve kterých hraje hlavní roli soukromý detektiv Phil Marlowe. Chandler mistrně využil osobitý styl a estetiku díla (inspirací mu byl např. Ernest Hemingway) a v roce 1938 napsal román \"Hluboký spánek\", kde se poprvé objevuje právě i Phil Marlowe. Jednoho z nejznámějších detektivů charakterizuje sám Chandler ve slavném eseji z ledna 1935 – \"Prosté umění vraždy\": Ve Philipu Marlowovi Chandler vytvořil kombinaci svého vlastního charakteru – tedy sklony k alkoholismu, kouření a ironické vyjadřování, a tradičního hrdiny šestákové literatury. Je to člověk nesoucí v sobě odkaz pistolníků divokého západu – ušlechtilé, rytířské, ale i muže od života nic nečekajícího – věčně opilého, znuděného životem a cynického v tom nejsilnějším slova smyslu. Právě čest však u Marlowa hraje významnou roli. Jeho smysl pro spravedlnost, ač na první pohled dobře maskovaný, je přece jen velmi silný. Román zaznamenal velký úspěch a Chandler se proto dal do psaní dalších. Román \"Sbohem buď lásko má\" vyšel v říjnu 1940, \"Vysoké okno\" v srpnu 1942 a \"Dáma v jezeře\" v listopadu 1943. Nejchladněji byl přijat román Dáma v jezeře, ač Chandler právě jemu věnoval nejvíce času. Zde Chandler nadobro umlčel ústa křičící cosi o triviální literatuře. Všechny jeho detektivní romány byly recenzovány ve sloupcích určených pro vysokou literaturu a nejzapřisáhlejší nepřítel detektivek mezi literárními kritiky 60. let minulého století, Edmund Wilson, vzal na milost pouze jediného autora – Raymonda Chandlera. Literární úspěch Chandlerovi zajistil, že mu brány otevřel i Hollywood, kam prodal práva na některé romány a získal zaměstnání jako scenárista. V roce 1943 mu spolupráci nabídl režisér Bill Wilder a to na filmu \"Pojistka smrti\". Scenáristicky se podílel také na filmu \"Modrá jiřina\" a na dalších, avšak nemohl spolupracovat na scénáři filmu podle vlastní knihy \"Hluboký spánek\", kde hrál hlavní roli Humphrey Bogart, neboť jej produkovalo jiné studio, než s kterým měl smlouvu. Ani jeho románům však nebyl konec. V roce 1949 vydal další román \"Sestřička\" a v roce 1953 pak rozsáhlé dílo \"Dlouhé sbohem\", které česky vyšlo i pod názvem \"Loučení s Lennoxem\", a které je mnohými považováno za Chandlerovo vůbec nejlepší dílo. Jeho posledním dokončeným románem se stal \"Playback\", v češtině nazván \"Případ naruby\", který vyšel v roce 1958 a podle Josefa Škvoreckého si v jeho závěru spisovatel předpověděl vlastní smrt. Posledním (nedokončeným) dílem je \"Případ z Poodle Spring\". Raymond Chandler zemřel v La Jolle na zápal plic 23. nebo 26. března 1959 (různé prameny uvádějí různé datum).", "section_level": 1}], "src_summary": "Raymond Thornton Chandler [čendlr] (23. července 1888 Chicago, Illinois – 26. března 1959 La Jolla, Kalifornie) byl americký autor detektivních románů, povídek a scénářů, nejvýznamnější zástupce tzv. \"hard-boiled fiction\" (americké drsné školy).", "tgt_summary": "Raymond Thornton Chandler (* 23. Juli 1888 in Chicago, Illinois; † 26. März 1959 in La Jolla, Kalifornien) war ein US-amerikanischer Schriftsteller und gilt als einer der Pioniere der amerikanischen \"Hardboiled novels\". ", "id": 1763767} {"src_title": "Johann Christoph Friedrich Bach", "tgt_title": "Johann Christoph Friedrich Bach", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Johann Christoph Friedrich Bach byl jedním ze čtyř synů Johanna Sebastiana Bacha, kteří se věnovali hudbě. Byl druhým nejstarším ze tří synů, které měl J. S. Bach se svou druhou ženou Annou Magdalenou a kteří se dožili dospělosti. Zbývající tři zemřeli buď hned po narození, nebo jako děti. Johann Christoph Friedrich nedosáhl sice významu Carla Philippa Emanuela, ale zcela se vyrovnal svým bratrům Wilhelm Friedemannovi a Johannu Christianovi. Byl nazýván zpravidla prostě Friedrich, nebo také bückeburský Bach, neboť sloužil na bückeburském dvoře od roku 1750, kdy mu bylo osmnáct let, až do své smrti v roce 1795. Základní hudební vzdělání získal od svého otce na Tomášské škole v Lipsku (Thomasschule zu Leipzig) a později od otcova bratrance Johanna Eliase Bacha. Od roku 1743 pracoval jako kopista svého otce. V roce 1748 začal studovat práva na Lipské univerzitě, ale po roce studia zanechal, neboť otec vážně onemocněl. Koncem roku 1749 požádal hrabě Wilhelm (Schaumburg-Lippe) Johanna Sebastiana Bacha, zda by nemohl do své nově vznikající kapely na zámku v Bückenburgu angažovat některého z jeho synů. Nemocný Bach tuto nabídku, která zaručovala jeho synovi obživu, uvítal a s doporučujícím psaním Johanna Christopha Friedricha do Bückenburgu poslal. V tamním orchestru se nejprve stal cembalistou. V roce 1759 byl jmenován koncertním mistrem orchestru, ačkoliv tuto funkci prakticky již tři roky vykonával. V roce 1771 přišel do Bückenburgu jako protestantský kazatel, spisovatel a filosof Johann Gottfried Herder. Ze vzájemné spolupráce vzešlo několik úspěšných dramatických a vokálních děl. Mezi jinými to bylo např. oratorium \"Die Kindheit Jesu\" či kantáta \"Michaels Sieg\". V roce 1755 se Friedrich oženil se zpěvačkou Lucií Elisabeth Munchhusenovou (1728-1803). Hrabě Wilhelm se stal kmotrem jejich syna Wilhelma Friedricha Ernsta. Wilhelm se stal rovněž hudebním skladatelem a působil jako hudební ředitel na dvoře pruského krále Fridricha Viléma II.. V roce 1777 zemřel hrabě Wilhelm. Jeho nástupce, hrabě Philipp Ernst, si ponechal Bacha ve svých službách a dále rozvíjel hudební tradici dvora. V dubnu 1778 Friedrich načas opustil Bückenburg, aby navštívil svého bratra Johanna Christiana v Londýně. Tam měl příležitost slyšet hudbu Wolfganga Amadea Mozarta. To znamenalo i rozhodující vliv i na jeho další tvorbu. Johann Christoph Friedrich Bach zůstal aktivním hudebníkem až do posledních chvil svého života. Poslední symfonii zkomponoval v roce 1794.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Johann Christoph Friedrich Bach komponoval symfonie, sonáty, oratoria, liturgické skladby, opery i písně. Vzhledem k tomu, že hrabě Wilhelm dával přednost italské hudbě musel i skladatel pozměnit svůj hudební styl, nicméně nezpronevěřil se hudební tradici své rodiny. V závěru života jsou jeho díla ovlivněna hudbou Haydna a Mozarta. Značná část jaho rukopisů byla bohužel ztracena během Druhé světové války při bombardování Berlína. Zkomponoval cca 40 klavírních sonát a na 90 dalších klavírních skladeb, 28 symfonií, 16 klavírních koncertů a okolo šedesáti skladeb pro komorní obsazení (tria, kvarteta apod.)", "section_level": 1}, {"title": "Oratoria.", "content": "Kromě to komponoval jednotlivé písně, árie, kantáty a chrámové skladby. (Katalogy skladeb jsou uvedeny v seznamu literatury.)", "section_level": 2}], "src_summary": "Johann Christoph Friedrich Bach, také zvaný „bückeburský Bach“ (21. června 1732 Lipsko – 28. ledna 1795 Bückeburg) byl německý skladatel a kapelník, devátý syn Johanna Sebastiana Bacha.", "tgt_summary": "Johann Christoph Friedrich Bach (* 21. Juni 1732 in Leipzig; † 26. Januar 1795 in Bückeburg) war ein deutscher Musiker und Komponist aus der Familie Bach und dritter der vier komponierenden Bachsöhne. Zur Kennzeichnung wird er häufig „der Bückeburger Bach“ genannt.", "id": 1115331} {"src_title": "Mikuláš Ludvík Zinzendorf", "tgt_title": "Nikolaus Ludwig von Zinzendorf", "src_document": [{"title": "Mladá léta.", "content": "Jeho předci pocházeli z Dolních Rakous, náleželi k protestantské straně a usadili se blízko Norimberku. Jeho rodiče patřili do pietistického okruhu, proto se stal Zinzendorfovým kmotrem Philipp Jacob Spener. Zinzendorfův otec zemřel šest týdnů po jeho narození. Jeho matka se znovu vdala, když mu bylo šest let, a tedy byl vychováván pod dohledem zbožné a nadané babičky Henrietty Catheriny von Gersdorf, která výrazně ovlivnila jeho charakter. Své školní dny prožil v Halle obklopen pietisty. V roce 1716 odešel na univerzitu do Wittenbergu studovat práva a připravit se na diplomatickou kariéru. O tři roky později byl vyslán na cesty do Holandska, Francie a různých částí Německa. Při svém návratu navštívil své příbuzné usazené v Oberbürgu a v Castellu. Během prodlouženého pobytu v Castellu se zamiloval do své sestřenice Theodory, ale její matka sňatku zabránila a Theodora se později stala manželkou hraběte Heinricha Reusse.", "section_level": 1}, {"title": "Obrácení k Bohu.", "content": "Zinzendorf považoval toto zklamání za boží znamení, kterým byl povolán k práci pro Boha. Odmítl pozvání Augusta Hermanna Franckeho, aby zaujal místo po baronovi von Canstein v sirotčinci v Halle, a rozhodl se usadit jako statkář a pronajímat pozemky, které mu patřily. Od své babičky baronky von Gersdorf koupil Berthelsdorf a ustavil zde Johanna Andrease Rothea za pastora a Johana George Heize za správce majetku. Oženil se s Dorotheou, sestrou hraběte Heinricha Reuss-Ebersdorfa, a začal žít na svém panství. Jeho záměrem bylo vnést do praxe pietistické myšlenky kmotra Spenera. Nezamýšlel založit novou církev nebo náboženskou organizaci odlišnou od luteránů, ale křesťanské sdružení, které by kázáním a rozšiřováním knih podpořilo procitnutí strnulého náboženství luteránské církve. „Skupina čtyř bratří“ (Johann A. Rothe, pastor z Berthelsdorfu; Melchior Schäffer, pastor ze Zhořelce; Friedrich von Watteville, přítel z dětství; a on sám) začali knihami, poutěmi, korespondencí podporovat oživení náboženství a častými setkáními pro kazatele připravovat ve svých vlastních srdcích vřelou osobní víru v Krista. V tiskárně v Ebersdorfu bylo vytištěno velké množství knih a levných Biblí a přeloženo \"Pravé křesťanství\" od Johanna Arndta pro distribuci ve Francii.", "section_level": 1}, {"title": "Založení Ochranova.", "content": "Odpor k „suchému“ luteránskému učení té doby vzbudil v Zinzendorfovi sympatie k vzrůstajícímu racionalismu, který útočil na dogmata, nepostrádaje upřímnost a hluboké porozumění v náboženství i křesťanství, a snažil se působit proti takovým chybám, směřujíce člověka k původním hodnotám Krista, zjevení a Otce božího. Začal pochybovat o moudrosti Spenerových plánů neodtrhávat se od luteránské církve a začal propagovat myšlenku, že pravé křesťanství by bylo nejlépe podporovat volnými sdruženími křesťanů, která by časem mohla přerůst v církve bez spojení se státem. Tyto myšlenky našly svoji realizaci ve spojení s českými či moravskými bratry. Zinzendorf nabídl azyl několika pronásledovaným poutníkům z Moravy a dovolil jim vybudovat si vesnici Herrnhut na okraji jeho panství Berthelsdorf. Uprchlíci sem přicházeli mezi lety 1722 až 1732, pocházeli z různých regionů, kde byli perzekvováni. Zinzendorf se jim plně věnoval. On, jeho žena a děti žili v Ochranově a vzal s sebou i pastora Rothea. Tvrdě pracoval, aby do chaosu vnesl řád a pořádek. Úřady byly upokojeny tím, že jeho náboženská komunita fungovala podle podmínek augsburského míru, zklidnilo se tak podezření luteránského kléru, nejtěžší ze všeho však bylo vyvrátit nařčení, že on sám je „bestií Apokalypsy“ a páter Rothe „falešným prorokem“. Trpělivý a pracovitý Zinzendorf zorganizoval z uprchlíků něco jako „křesťanskou milici“, založenou nikoliv na klášterním, ale na rodinném životě. V roce 1727 zavedl obecný řád bohoslužeb. V Berlíně 20. května 1737 byl biskupy Davidem Nitschmannem a Danielem Arnoštem Jablonským vysvěcen na biskupa. Někteří z ochranovských usedlíků později přesídlili do Českého Rixdorfu v dnešním Berlíně.", "section_level": 1}, {"title": "Misionářská činnost a roky úpadku.", "content": "Zinzendorf měl hluboký zájem o misijní činnost a vyslal své misionáře mezi otroky dánské gubernie v Západní Indii a Inuity v Grónsku. Usnadňovaly to jeho osobní vztahy s dánským královským dvorem a ke králi Kristiánovi VI. S potěšením sledoval šířící se protestantismus v Německu, Dánsku, Rusku a v Anglii. Často cestoval, v letech 1741–1742 navštívil Ameriku a v roce 1750 pobýval delší dobu i v Londýně. Misijní kolonie byly založeny v Západní Indii (1732), v Grónsku (1733), mezi severoamerickými indiány (1735). Před Zinzendorfovou smrtí ještě bratří vyslali z Ochranova misie do Livonie na severní pobřeží Baltského moře, k otrokům do Severní Karolíny, do Surinamu, k černým otrokům v různých částech Jižní Ameriky, do dánské kolonie Tranquebar a na souostroví Nikobary v Indii, ke Koptům v Egyptě, k Inuitům na Labradoru a na západní pobřeží jižní Afriky. Komunita v Ochranově, ze které byly vypraveny skoro všechny misijní cesty, neměla žádné vlastní peníze a Zinzendorf hradil veškeré náklady ze svého rozpočtu. Jeho časté cesty způsobily, že bylo téměř nemožné, aby se dostatečně staral o své soukromé záležitosti, čas od času byl nucen navýšit své jmění půjčkami a v roce 1750 málem zkrachoval. To vedlo k založení finanční komory mezi bratřími, spravované právníkem Johannem Frederickem Köberem, která si vedla velmi dobře. V roce 1752 ztratil Zinzendorf jediného syna Christiana Renatuse, který měl být jeho nástupcem, a o čtyři roky později, 17. června 1756, svoji ženu Erdmuthu Dorotheu, která byla jeho tajemnicí a důvěrnicí ve všem, co podnikal. Zinzendorf zůstal vdovcem jeden rok a 27. června 1757 se oženil podruhé, s Annou Caritas Nitschmann (24. listopadu 1715 – 21. května 1760), z přesvědčení, že muž v jeho postavení by měl být ženatý. O tři roky později onemocněl a zemřel (9. května 1760). Jako svého nástupce vybral biskupa Johannese von Watteville, který byl ženatý s jeho nejstarší dcerou Benignou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mikuláš Ludvík hrabě ze Zinzendorfu a z Pottendorfu (německy, 26. května 1700, Drážďany – 9. května 1760, Ochranov) byl německý náboženský a sociální reformátor, zakladatel a biskup obnovené jednoty bratrské. ", "tgt_summary": "Nikolaus Ludwig Graf von Zinzendorf und Pottendorf (* 26. Mai 1700 in Dresden; † 9. Mai 1760 in Herrnhut) war ein deutscher lutherisch-pietistischer autodidaktischer Theologe, Reichsgraf, Gründer und Bischof der Herrnhuter Brüdergemeine („Brüder-Unität“) sowie Dichter zahlreicher Kirchenlieder.", "id": 109724} {"src_title": "Cri du chat", "tgt_title": "Katzenschrei-Syndrom", "src_document": [{"title": "Genetické podklady.", "content": "Příčinou choroby je úplná či částečná ztráta (delece) krátkého raménka 5. chromozomu, která přibližně v 80 % vzniká \"de novo\" (tj. bez předchozího nálezu v rodině nebo ve formě balancované přestavby u jednoho z rodičů). Za příčinu typických projevů byla konkrétně identifikována delece kritického regionu umístěného v úseku 5p15.2. Do této oblasti byly mapovány geny pro proteiny Semaforin F a δ-catenin, jež mají zřejmě funkci v nervovém systému. Kritický lokus se nalézá v subtelomerické oblasti krátkého raménka pátého chromozomu, a proto \"Cri du chat\" syndrom bývá zařazován mezi tzv. subtelomerické aberace. Zároveň, pokud se jedná o deleci takto malého rozsahu, jež není rozlišitelná základní cytogenetickou analýzou (metodou G-pruhování), bývá tento syndrom řazen i mezi tzv. mikrodeleční syndromy.", "section_level": 1}, {"title": "Nejčastější příznaky a projevy.", "content": "Hlavním projevem u většiny novorozenců, podle něhož syndrom nese své jméno, je pláč podobný kočičímu mňoukání, který může vyplývat z anatomicky nesprávně utvářeného hrtanu a hrtanové příklopky. Novorozenec trpí hypotonií, má nízkou porodní váhu, navíc často v kombinaci s potížemi sání a polykání. Z tohoto důvodu může dítě v prvních dvou letech hůře prospívat. Mimoto jsou časté i dýchací obtíže komplikované respiračními infekcemi. V novorozeneckém a kojeneckém věku bývá popisována mikrocefalie a tzv. \"měsíčkovitý\" obličej, jenž se během stárnutí stává méně zřetelným. Dospělý má spíše protáhlý obličej s typickými projevy – epikanty, širokým kořenem nosu, krátkým philtrem a ústy s \"dolu stočenými\" koutky. U postiženého se rozvíjí velmi těžká psychomotorická a mentální retardace. Chůze se rozvíjí až mezi 5. a 6. rokem života. Komunikační schopnosti, pokud se vyvinou, jsou značně omezené, přičemž vhodnou alternativou může být znaková řeč. Často se přidružuje hyperaktivita a ztráty pozornosti. Po 20. roce se u postižených objevují presenilní projevy, jež se postupem času prohlubují.", "section_level": 1}, {"title": "Prognóza.", "content": "Prognóza pacientů do jisté míry závisí na včasnosti diagnózy a zahájení terapeutických a preventivních metod zaměřených především na rozvoj mentálních a motorických dovedností jedince.", "section_level": 1}, {"title": "Stanovení diagnózy.", "content": "V některých případech může být diagnóza stanovena již během prenatálních vyšetření. A to především na podkladě familiárního výskytu balancované přestavby a předešlého narození postiženého jedince, nicméně opakovaný výskyt \"de novo\" mutace je málo pravděpodobný. K vlastnímu stanovení diagnózy často bývá dostačující konvenční cytogenetické vyšetření, případně doplněné o metodu fluorescenční \"in situ\" hybridizace s užitím lokus specifické sondy k danému kritickému regionu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cri du chat (též syndrom kočičího mňoukání/kočičího křiku či Lejeunův syndrom) je vzácná vrozená geneticky podmíněná choroba, kterou v roce 1963 objevil a popsal francouzský lékař a genetik Jérôme Lejeune. Vyskytuje se velmi vzácně (asi jeden případ na 20–50 tisíc živých porodů).", "tgt_summary": "Das Katzenschrei-Syndrom oder Cri-du-chat-Syndrom (kurz: CDC-Syndrom oder CCS) ist erstmals 1963 von dem französischen Genetiker und Kinderarzt Jérôme Lejeune unter wissenschaftlichen Gesichtspunkten beschrieben worden. Er benannte es nach den katzenähnlichen Schreien (franz.: \"cri du chat\" = „Katzenschrei“) der betroffenen Kinder im frühen Kindesalter. ", "id": 2122903} {"src_title": "Autentizace", "tgt_title": "Authentifizierung", "src_document": [{"title": "Význam autentizace.", "content": "Autentizace znamená ověřování pravosti, autentický znamená původní, pravý, hodnověrný. Autentizace patří k bezpečnostním opatřením a zajišťuje ochranu před falšováním identity (), kdy se subjekt vydává za někoho, kým není. Rozlišujeme autentizaci entity (osoby, programu) a autentizaci zprávy.", "section_level": 1}, {"title": "Autentizace v informatice.", "content": "Autentizace je v informatice ověření identity uživatele služeb nebo původce zprávy. Používají se tyto základní metody pro zjištění identity:", "section_level": 1}, {"title": "Multi-faktorová autentizace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Biometrie.", "content": "Biometrie se skládá z automatizovaných metod, které určují na základě fyzikálních vlastností unikátní osoby. Každý typ biometrického systému, obsahuje alespoň jednu podobnost: musí být založen na rozlišitelném lidském atributu, jako jsou otisk prstu osoby, duhovka, hlas nebo dokonce obličej. Dnes jsou takováto otisková zařízení nejpopulárnější formou biometrické bezpečnosti, s různými systémy určené pro všeobecné a masové používání na trhu. Vymizely dřívější objemné otisky prstů, které dnes nahradil otisk skenovacího zařízení, který může být dost malý na to, aby mohl být zabudován pro velkou bezpečnost do notebooku. Otisk prstu je tvořen vzorem, který se skládá z hřebenů a brázd, taktéž i charakteristik, které se vyskytují na místech markantů (hřeben rozvětvení či konce linie). Otisk prstu skenováním v podstatě stanoví identifikaci osoby, založené na získávání a uznávání jedinečných vzorů a hřebenů v otisku prstu.", "section_level": 2}, {"title": "Skutečný proces identifikace.", "content": "Základ identifikace je však téměř stejný. Standardní systémy se skládají ze senzorů pro snímání otisku prstu a z procesoru, který ukládá otisk prstů do databáze a software, který porovnává otisky prstů do vytvořené databáze. V databázi, je otisk prstu obvykle porovnáván s referenčním číslem, nebo PIN číslem, se kterým je jméno osoby nebo účet spojován. V bezpečnostních případech je obecně znám systém – povolit nebo zakázat přístup, ale dnes to může platit také například pro jednodušší přístup ke mzdám, apod. Ve velkých vládních organizacích a korporacích, biometrie hraje velkou roli v identifikaci zaměstnanců a bezpečnosti. Navíc některá datová centra zvyšují vzdálený přístup a správu tím, že přidá další vrstvu síťového zabezpečení pro systémové administrátory. Náklady na zavedení otisků prstů a další biometrické snímání zabezpečení v datových centrech jsou stále poměrně drahé, a mnoho středisek stále spoléhá na ID odznaky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Autentizace (z řeckého \"authentikos\": skutečný, původní; z \"authentes\": autor) je proces ověření proklamované identity subjektu. Po dokončení autentizace obvykle následuje autorizace, což je souhlas, schválení, umožnění přístupu či provedení konkrétní operace daným subjektem. Autenticita je pak vlastnost subjektu, jejíž přítomnost se procesem autentizace ověřuje. ", "tgt_summary": "Authentifizierung (von ; Stammform verbunden mit ) ist der Nachweis (Verifizierung) einer behaupteten Eigenschaft \"(claim)\" einer Entität, die beispielsweise ein Mensch, ein Gerät, ein Dokument oder eine Information sein kann und die dabei durch ihren Beitrag ihre Authentisierung durchführt. ", "id": 660508} {"src_title": "Bouřka", "tgt_title": "Gewitter", "src_document": [{"title": "Jevy vázané na cumulonimbus.", "content": "Na cumulonimby jsou vázány některé závažné atmosférické jevy, těmi nejmírnějšími jsou déšť, sníh, sněhové krupky, bleskové výboje v oblaku a hřmění. Mnohem závažnější je nárazový vítr (tzv. húlava), kroupy, bleskové výboje mezi oblakem a zemí nebo dokonce tornáda (velká tromba).", "section_level": 1}, {"title": "Životní cyklus bouřkového oblaku.", "content": "Každý bouřkový oblak je tvořen nejméně jednou bouřkovou buňkou, která prochází stádiem cumulu, stádiem dospělosti a nakonec stádiem rozpadu. Životní cyklus bouřek byl objeven v roce 1949 jako výsledek spolupráce U.S. Weather Bureau's, U.S. Army Air Force, U.S. Navy a National Advisory Committee for Aeronautics (kterou dnes známe pod jménem NASA) na projektu „The Thunderstorm Project“, který lze považovat za historický milník ve výzkumu bouřek. Ve stádiu cumulu vystupuje masa vlhkého a teplého vzduchu vzhůru. Tento pohyb nazýváme konvekcí. Vodní páry ve vzduchu se prudce ochlazují za vzniku drobných kapek, které pozorovatel ze země vnímá jako oblak \"cumulus mediocris\". Rychlost výstupných proudů je umocněna tím, že prohřátý vlhký vzduch je mnohem lehčí než suchý, byť stejně teplý, takže na něj působí mnohem větší vztlakové síly, navíc při kondenzaci dochází k uvolňování dalšího tepla. Takto se také vytváří oblast nízkého tlaku vzduchu pod bouřkovým oblakem. Vzniká \"cumulus congestus\". Stádium zralosti, nahromaděná vodní pára se rozpíná v horních vrstvách troposféry a rozprostírá se do kovadliny (incus). Výsledný oblak se nazývá \"cumulonimbus\". Vodní pára kondenzuje a vznikají těžké kapky a ledové částice, které padají dolů pod oblak. Pozorovatel na zemi je vnímá jako déšť. Teploty v horních vrstvách troposféry jsou velice nízké, takže se kapky mění v led a padají dolů jako kroupy. V tomto stádiu stále existují výstupné proudy, padající déšť vytváří také sestupné proudy. Existence obou těchto proudů vyvolává vnitřní turbulence, které jsou příčinou vzniku silného větru, blesků, ale také tornád. Konečně v posledním stádiu, stádiu rozpadu, ustávají výstupné proudy a pokračují převážně slabé sestupné pohyby. Protože většina vzdušné vlhkosti vypadla z oblaku v podobě srážek, není již dostatek vlhkosti v nižších vrstvách vzduchu k udržování tohoto cyklu – buňka zaniká.", "section_level": 1}, {"title": "Bouřky v mytologii.", "content": "Bouřky měly vždy velký vliv na lidstvo. Římané v nich spatřovali Jupitera metajícího blesky ukované Vulkánem. Původní obyvatelé Ameriky v nich spatřovali hromového ptáka, který slouží Velkému duchu. I když se to modernímu člověku může zdát kuriózní, nepřestávají ho bouře fascinovat, o tom svědčí i to, že každé jaro vyrážejí lovci bouří do rovin Velkých plání, aby zkoumali projevy bouří a tornád.", "section_level": 1}, {"title": "Hrom (hřmění).", "content": "Akustický doprovod blesku se nazývá hrom. Elektrický výboj prudce ohřívá okolní vzduch, který se rychle rozpíná, což vyvolává slyšitelnou rázovou vlnu (aerodynamický třesk). Vzhledem k tomu, že zvuk se šíří výrazně pomaleji než světlo, v závislosti na vzdálenosti od výboje vnímá pozorovatel hřmění s určitým časovým odstupem po vlastním záblesku. Rychlost šíření světla je téměř 300 000 kilometrů za sekundu, což je na Zemi lidským zrakem nepostřehnutelné. Rychlost šíření zvuku ve vzduchu při teplotě 20 °C je 343 metrů za sekundu. Vidí-li pozorovatel, že se někde zablesklo, a uslyší-li následně se zpožděním hrom, může ze znalosti rychlosti šíření zvuku odhadnout, jak daleko od něj výboj proběhl. Blesk uhodil od pozorovatele ve vzdálenosti jednoho kilometru, slyší-li hrom přibližně po třech sekundách. Pomyslná čára spojující místa, kde bylo v jednom okamžiku současně slyšet zahřmění, se nazývá izobronta. Pokud se pozorovatel nachází v krátké vzdálenosti od místa vzniku blesku, vnímá hrom jako krátký a prudký třesk. Vzhledem k tomu, že se tento zvuk odráží od terénních nerovností (kopců) a dalších objektů, s rostoucí vzdáleností od výboje doléhá k pozorovateli s dalším zpožděním ozvěna, která celkový zvukový vjem (hřmění) prodlužuje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bouřka je soubor elektrických, optických a akustických jevů vznikajících mezi oblaky navzájem nebo mezi oblaky a zemí. Bouřky dále označujeme podle doby a místa vzniku, pohybu, vzdálenosti od místa pozorování, intenzity projevů atd. ", "tgt_summary": "Ein Gewitter ist eine mit luftelektrischen Entladungen (Blitz und Donner) verbundene komplexe meteorologische Erscheinung. Im Durchschnitt treten auf der Erde etwa 1600 Gewitter gleichzeitig auf, die auf über 0,3 Prozent der Erdoberfläche stattfinden. Gewitter werden in der Regel von kräftigen wolkenbruchartigen Regen- oder Hagelschauern begleitet. Vor einer Gewitterfront wehen böige Winde mit bis zu Sturmstärke. Seltenere Begleiterscheinungen sind Tornados und Downbursts. Starke Gewitter können auch als Unwetter bezeichnet werden. Sommergewitter treten wesentlich häufiger auf als Wintergewitter, die auch mit kräftigen Schneeschauern verbunden sein können. ", "id": 331838} {"src_title": "Zákon o Velkém Hamburku a dalších územních úpravách", "tgt_title": "Groß-Hamburg-Gesetz", "src_document": [{"title": "Podrobný rozpis změn.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zrušení země Lübecku a její rozdělení.", "content": "Země Lübeck byla zrušena, její nejvýchodnější obce Schattin \"(dnes součást obce Lüdersdorf)\" a Utecht byly připojeny k meklenburskému zemskému okresu Schönberg, zbytek území byl začleněn do pruské provincie Šlesvicka-Holštýnska, v jejímž rámci byla hlavní část země přeměněna v městský okres Hanzovní město Lübeck, dosavadní jižní lübecké exklávy obce Düchelsdorf, Sierksrade, Behlendorf, Hollenbek, Albsfelde, Giesensdorf, Harmsdorf, Nusse, Poggensee], Ritzerau, Groß Schretstaken, Klein Schretstaken a Tramm byly začleněny do zemského okresu Vévodství lauenburského, zatímco 4 severní lübecké exklávy (Dissau, Malkendorf, Krumbek a Curau) byly začleněny do nově vytvořeného zemského okresu Eutin a dnes jsou součástí obce Stockelsdorf.", "section_level": 2}, {"title": "Územní výměny mezi Pruskem a Oldenburskem.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Územní zisky Oldenburska.", "content": "Oldenbursko získalo od Pruska hannoverské přístavní město Wilhelmshaven, které bylo spojeno s oldenburským Rüstringenem v jeden městský okres Wilhelmshaven. Dále získalo osadu Eckwarderhörn, která byla připojena k oldenburské obci Butjadingen v zemském okrese Wesermarsch.", "section_level": 3}, {"title": "Územní ztráty Oldenburska.", "content": "Oldenbursko naopak ztratilo obě svoje exklávy Birkenfeld, jež se stala jako zemský okres Birkenfeld součástí pruské provincie Porýní, a Lübeck (neplést s městem Lübeckem!), která byla začleněna do pruské provincie Šlesvicko-Holštýnsko jako součást nově vytvořeného zemského okresu Eutin.", "section_level": 3}, {"title": "Územní výměny mezi Pruskem a Meklenburskem.", "content": "Vedle výše zmíněného zisku dvou lübeckých obcí došlo k následujícím změnám: obce Duckow (s Pinnowem), Rottmannshagen \"(dnes součást obce Jürgenstorf)\", a Zettemin s osadou Carlsruhe - původně patřily k pomořanskému zemského okresu Demmin a byly začleněny do meklenburského zemského okresu Malchin", "section_level": 2}], "src_summary": "Zákon o Velkém Hamburku a dalších územních úpravách (německy \"Gesetz über Groß-Hamburg und andere Gebietsbereinigungen\" z 26. ledna 1937, byl zákon německé říšské vlády, podle jehož I. článku došlo 1. dubna 1937 k územní výměně mezi zeměmi Pruskem a Hamburkem, čímž se připojením některých obcí a měst vytvářelo z dosud nesouvislých území souvislé území moderního Hamburku, který současně přišel o svoje exklávy Geesthacht, Großhansdorf, a Ritzebüttel s městem Cuxhavenem. Nově vymezené území země Hamburk pak od 1. dubna 1938 zároveň vytvořilo jednu obec s novým názvem Hanzovní město Hamburk (německy \"Hansestadt Hamburg\"), čímž zároveň zanikla samostatnost všech měst a obcí, které byly současně součástí původní a nově zvětšené země Hamburku, jako bylo například město Bergedorf. ", "tgt_summary": "Das Gesetz über Groß-Hamburg und andere Gebietsbereinigungen (Groß-Hamburg-Gesetz) war ein von der Reichsregierung Hitler am 26. Januar 1937 mit Wirkung vom 1. April 1937 erlassenes Gesetz, durch das das bisherige Staatsgebiet Hamburgs um volkswirtschaftlich wichtige Gebiete aus den benachbarten preußischen Landkreisen und kreisfreien Städten erweitert wurde. Dazu gehörten die Städte Altona und Wandsbek in der Provinz Schleswig-Holstein sowie Harburg-Wilhelmsburg in der Provinz Hannover, die zum 1. April 1938 Teil der Einheitsgemeinde Hamburg wurden und zusammen mit der hamburgischen Stadt Bergedorf ihre Selbstständigkeit verloren. Im Gegenzug trat Hamburg vor allem das Gebiet der ehemaligen Landherrenschaft Ritzebüttel mit seinen Inseln Scharhörn und Neuwerk sowie den Gebieten rund um Cuxhaven und weitere kleinere hamburgische Exklaven an Preußen ab. Insgesamt vergrößerte sich die Fläche Hamburgs dadurch von 415 auf 745 Quadratkilometer, die Einwohnerzahl erhöhte sich von 1,19 auf 1,68 Millionen. Im Folgeschritt wurde mit dem „Gesetz über die Verfassung und Verwaltung der Hansestadt Hamburg“ vom 9. Dezember 1937 (HVVG) die Hamburgische Verfassung außer Kraft gesetzt und im Gau Hamburg die Unabhängigkeit der Hansestadt den Reichsinteressen völlig untergeordnet. ", "id": 262536} {"src_title": "Proxy server", "tgt_title": "Proxy (Rechnernetz)", "src_document": [{"title": "Typy proxy serverů.", "content": "Proxy server může být umístěn na klientském počítači nebo mezi klientem a cílovým serverem na Internetu.", "section_level": 1}, {"title": "Forward proxy.", "content": "Forward proxy jsou proxy servery, kde klientský server určí cílový server a připojí se k němu. Jsou schopny načítat z celé řady zdrojů (ve většině případů kdekoliv na Internetu). Pojmy „forward proxy“ a „forwarding proxy“ jsou obecné popisy chování (přesměrování provozu), a proto jsou tedy nejednoznačné. S výjimkou reverse proxy, typy proxy popsané v tomto článku jsou více specializované podtypy obecného konceptu forward proxy.", "section_level": 2}, {"title": "Open proxy.", "content": "Open proxy server je forward proxy server, který je přístupný jakýmkoliv uživatelům Internetu. Gordon Lyon (expert na bezpečnost sítí) odhaduje, že jich je na Internetu stovky tisíc. Anonymní open proxy server umožňuje uživatelům, aby skryli svou IP adresu při procházení webu nebo využívání jiných internetových služeb. Existují různé stupně anonymity, nicméně existuje i několik metod pro odhalení klientského serveru bez ohledu na použitou proxy.", "section_level": 2}, {"title": "Reverzní proxy.", "content": "Reverzní proxy je proxy server, který se zobrazí klientům jako obyčejný server. Žádosti jsou přesměrovány na jeden nebo více serverů, které je zpracují. Odpovědi jsou navráceny, jakoby přišly přímo z webového serveru. Reverzní proxy servery jsou instalovány v blízkosti jednoho či více webových serverů. Všechen příchozí provoz z Internetu s místem určení na jeden ze sousedních webových serverů prochází přes proxy server. Použití slova „reverse“ má původ ve svém protějšku „forward proxy“, jelikož reverzní proxy je blíže k webovému serveru a slouží pouze pro určitou množinu webových stránek. Existuje několik důvodů, proč si nainstalovat reverzní proxy server:", "section_level": 2}, {"title": "Proxy zvyšující výkon.", "content": "Proxy server, který je navržen tak, aby zmírnil specifické žádosti nebo degradaci. PEP (Performance Enhancing Proxies) se obvykle používají pro zlepšení výkonnosti TCP v přítomnosti vysokých RTT (Round Trip Times) a bezdrátového spojení s vysokou ztrátou paketů. Jsou také často používány pro vysoce asymetrická spojení, kde je velice odlišný upload a download.", "section_level": 2}, {"title": "Použití proxy serverů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Filtrovací proxy.", "content": "Proxy servery filtrující obsah, umožňují kontrolu a řízení obsahu v jednom nebo obou směrech přes tento server. Běžně se pro tyto účely používá v komerčních i nekomerčních organizacích (zvláště pak ve školách) pro kontrolu využívaní internetového připojení pro správné účely. Servery filtrující obsah také velmi často podporují autentizaci uživatele připojujícího se k webu. To také přináší možnost logu veškerých informacích o konkrétních uživatelích a jejich provozu na webu (navštívené URL apod). Také se často přímo do proxy filtru implementují různé antivirové programy pro zabezpečení dat jdoucích k uživateli v reálném čase, ještě před vstupem do samotné vnitřní sítě. Příklad některých běžných metod pro filtrování obsahu: URL, DNS blacklist, URL regex filtering, MIME filtering nebo filtering založený na klíčových slovech v obsahu. Princip je následující: Každý dotaz směřující do otevřeného internetu musí nejprve projít rozhraním proxy filteru. Organizace, uvnitř které se klient nachází, shromažďuje a aktualizuje data o serverech či službách, které chce ve své síti omezit. (zpravidla se jedná servery typu: sociální sítě, gambling, online nákupy, pornografie). Většinou se pro kvalitní databázi využívají tzv. internetoví roboti, kteří sami na základě \"podoby-obsahu\" rozpoznávají a třídí obsah. Pokud tedy požadavek klienta směrem do internetu odpovídá některému ze zakázaných, je jeho požadavek okamžitě zahozen.", "section_level": 2}, {"title": "Cachovací proxy.", "content": "Cachovací (kešovací) proxy servery byly vůbec první druh proxy serverů. Slouží k urychlování odpovědi na dotaz, pro který již má v sobě uloženou odpověď z minulosti, kdy skrz něj odpověď prošla. A to pro stejného či několik jiných klientů. Cachovací proxy servery udržují kopie „odpovědí“ na často kladené dotazy (např. požadavek na stažení loga Wikipedie, dotazy na DNS, atd.). Umožňují tak velikým organizacím značně snižovat provoz a náklady, zatímco zvyšují výkon. Další důležité využití těchto serverů je v snížení nákladů na hardware. Organizace, která má mnoho systémů v jedné síti nebo jsou pod kontrolou jednoho serveru ztrácí možnost individuálního připojení do internetu pro každý systém. V takovém případě jednotlivé systémy mohou být připojeny k jednomu proxy serveru a ten následně připojen k hlavnímu serveru.", "section_level": 2}, {"title": "Překlad.", "content": "Překladový proxy server je server používaný pro překlad internetové stránky pro několik různých „trhů“. Provoz ze všech možných míst je směrován skrz překladový proxy server k cílové internetové stránce. Data jdoucí od cílové adresy zpět k uživateli jsou potom podle lokace klienta přeložena právě konkrétním jazykem pro něj. Pro takový překlad se na serveru používá buď strojový překlad nebo přirozený nebo jejich vzájemná kombinace.", "section_level": 2}, {"title": "DNS proxy server.", "content": "Tento proxy server sbírá ze síťového provozu (nejčastěji v lokálních sítích) DNS dotazy a předává je DNS serverům v Internetu. Také může tyto DNS dotazy dočasně ukládat a následně s nimi pracovat.", "section_level": 2}, {"title": "Obcházení filtrů a cenzury.", "content": "Pokud cílový server filtruje z nějakého důvodu klienty kterým poskytuje svůj obsah, použitím proxy serveru lze často taková omezení obejít. Některý obsah na internetu může být například dostupný pouze pro určité země nebo z nějakého důvodu není možno se k němu dostat opakovaně. Tato omezení jsou často implementovány filtrováním IP adresy klienta. Je-li však provoz klienta směrován nejprve do proxy serveru a až ten posílá požadavky do internetu, vystupuje pak klient v internetu právě jako proxy skrz které se ptá. Zřetězením proxy serverů se pak klient na počátku stává směrem zpět téměř nedohledným.", "section_level": 2}, {"title": "Logovací proxy.", "content": "Proxy server umístěný mezi zdroj a cíl je vždy schopen zachytit (uložit), a následně analyzovat data, který skrz něj procházejí. Právě z toho důvodu by některá komunikace měla být šifrována (SSL protokol). Například provoz pro přihlášení do internetového bankovnictví apod.", "section_level": 2}, {"title": "Brány do privátních sítí.", "content": "Proxy servery mohou zastat také funkci podobnou síťovému switchi kdy spojují dvě různé sítě. Počítače v privátní síti nemusí mít přiřazeny veřejné IP adresy a přesto mohou mít přes proxy server přístup ke službám na Internetu (toho je také možno docílit překladem IP adres, tzv. NAT, který je často zkombinován s firewallem).", "section_level": 2}, {"title": "Speciální případ proxy.", "content": "Speciální případ proxy serverů je pak \"CGI proxy\". Takové proxy servery jsou weby, které umožňují uživatelům přistoupit k webové stránce právě skrz sebe sama. Zpravidla implementují funkcionalitu proxy serveru pomocí PHP nebo CGI. Tyto typy proxy serverů jsou velmi často využívány pro přístup k internetovým stránkám kde to dané okolnosti neumožňují. Opět se jedná zejména o školní či firemní sítě). Jsou také často používány pro získání jisté anonymity v internetu kdy se uživatelé skryjí pod IP adresu webového serveru.", "section_level": 2}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Aplikační proxy server může analyzovat komunikaci a zjišťovat přítomnost např. virů. Dále může procházející požadavky šifrovat a dešifrovat.", "section_level": 2}], "src_summary": "Proxy server funguje jako prostředník mezi klientem a cílovým počítačem (serverem), překládá klientské požadavky a vůči cílovému počítači vystupuje sám jako klient. Přijatou odpověď následně odesílá zpět na klienta. Může se jednat jak o specializovaný hardware, tak o software provozovaný na běžném počítači. Proxy server odděluje lokální počítačovou síť (intranet) od Internetu. ", "tgt_summary": "Ein Proxy (von „Stellvertreter“, von „der Nächste“) ist eine Kommunikationsschnittstelle in einem Netzwerk. Er arbeitet als Vermittler, der auf der einen Seite Anfragen entgegennimmt, um dann über seine eigene Adresse eine Verbindung zur anderen Seite herzustellen. ", "id": 992148} {"src_title": "Australopithecus", "tgt_title": "Australopithecus", "src_document": [{"title": "Objevy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První nálezy.", "content": "První ostatky popsal v roce 1925 Raymond A. Dart. V nálezech zvířecích kostí z vápencových lomů poblíž města Taung (původně Taungs) v tehdejším Bečuánsku objevil taungské dítě - obličejovou část lebky, do níž přesně zapadal detailně dochovaný přirozený výlitek mozkovny. Nález popsal jako \"Australopithecus africanus\" (v překladu „jižní opice z Afriky“), a to podle málo očekávaného místa nálezu v Africe, na jižní polokouli. Na počátku 20. století totiž byly doklady pliocénních a pleistocénních hominidů prakticky neznámé. Mnoho badatelů hledalo kolébku lidstva v Asii, kde byly právě odhaleny ostatky starších forem rodu \"Homo\". Na základě podvrženého Piltdownského člověka - upravené lebky středověkého člověka spojené se spodní čelistí orangutana - se navíc pátralo po předcích s velkým mozkem", "section_level": 2}, {"title": "Východní Afrika.", "content": "Přestože i po celou druhou polovinu 20. století probíhaly v jihoafrických krasových jeskyních rozsáhlé systematické výzkumy, vydávající tisíce kostí vyhynulých zvířat a stovky nálezů homininů, jejich význam byl zastíněn překvapivými objevy ve východní Africe. Ostatky australopitéků byly na východě Afriky nacházeny již od 30. let 20. století, nebyly však zpočátku správně rozeznány. Až výzkumy v druhé polovině 20. století přinesly změnu. Nejprve byl v roce 1959 podle dobře dochované lebky z Olduvajské rokle popsán druh \"Paranthropus boisei\". Množství nálezů tohoto druhu bylo následně získáno také v okolí jezera Turkana - na dolním toku řeky Omo na jihu Etiopie a v oblasti Koobi Fora v", "section_level": 2}, {"title": "Nové poznatky.", "content": "Přelom 20. a 21. století přinesl v jižní i východní Africe množství nových a často velmi překvapivých nálezů. Podstatnou měrou byl rozšířen známý areál výskytu druhu \"P. boisei\", když byly jeho ostatky v roce 1993 zachyceny na etiopské lokalitě Konso a roku 1999 na lokalitě Malema až na severu Malawi. Také areál výskytu druhu \"P. aethiopicus\" se v roce 2001 významně rozšířil směrem k jihu, a to díky objevům v tanzanském Laetoli. Množství nově rozeznaných druhů ukazuje, že vývoj homininů byl složitější, než se dříve předpokládalo. Ačkoliv \"Australopithecus afarensis\" byl dlouho pokládán za nejstaršího hominina a předka všech mladších druhů včetně člověka, v roce 1994 byl v nálezech z okolí keňského jezera Turkana a z etiopské oblasti Střední Awaš identifikován ještě starší druh, \"Australopithecus anamensis\". V roce 1995 byla až ve", "section_level": 2}, {"title": "Asijští australopitéci.", "content": "Vzácné nálezy z ostrova Jáva, datované do spodního pleistocénu (před 1 - 2 miliony let), zavdaly příčinu k úvahám o přítomnosti australopitéků i v jihovýchodní Asii. Jedná se o nález čtyř nápadně masivních spodních čelistí a jedné částečně dochované lebky na lokalitě Sangiran. První z čelistí zachytil svými výzkumy již Ralph von Koenigswald v roce 1941 a popsal je jako druh \"Meganthropus palaeojavanicus\". Zařazení mezi australopitéky navrhl v roce 1953 John", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana lokalit.", "content": "Jihoafrické jeskyně se nacházejí nedaleko od sebe, v oblasti známé jako Kolébka lidstva. Ta je od roku 1999", "section_level": 2}, {"title": "Datace.", "content": "Díky tomu, že ve východní Africe probíhala v pliocénu i pleistocénu aktivní sopečná činnost, doprovázená ukládáním četných vrstev sopečného popela, lze mnohé ze zachycených ostatků poměrně přesně datovat, a to především pomocí radiometrických metod. Naopak datace jihoafrických nálezů z brekcie bývá obtížná. Využívat lze často jen biostratigrafii - srovnávání spektra nalézaných živočišných druhů s dobře datovanými lokalitami východní Afriky. Teprve v posledních letech technický rozvoj umožnil uplatnění absolutních datovacích metod i v jižní Africe, čímž se výrazně zpřesnily starší údaje, představující často značně široké časové intervaly. Využíván je paleomagnetismus, luminiscence nebo metoda uran-olovo. Za nejstaršího australopitéka je v současnosti", "section_level": 1}, {"title": "Třídění.", "content": "Australopitékové byli vcelku úspěšnou skupinou homininů, obývající po téměř 3 miliony let rozsáhlé oblasti Afriky. Množství druhů může být proto dále členěno do několika skupin.", "section_level": 1}, {"title": "Podle místa výskytu.", "content": "Typickým místem nálezů rodu \"Australopithecus\" jsou oblasti ve východní a jižní Africe. Nejbohatší", "section_level": 2}, {"title": "Podle stavby těla.", "content": "Dalším hlediskem, podle kterého lze zástupce rodu \"Australopithecus\" členit, je stavba těla. Již od prvních nálezů se", "section_level": 2}, {"title": "Podle fylogeneze.", "content": "Rod \"Australopithecus\" se během své dlouhé existence samozřejmě vyvíjel, což doprovázelo utváření svébytných znaků a postupné", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "Australopitékové tvoří značně variabilní skupinu, takže jejich celkovou charakteristiku lze podat jen s obtížemi. Zatímco hlava se podobala spíše lidoopům, tělo již neslo početné lidské znaky. Předpokládá se, že se dožívali asi 40 let věku. V porovnání s moderními lidmi byli poměrně malí - s výškou 100 – 160 cm a hmotností 30 – 50 kg se podobali spíše dnešním šimpanzům. Značné rozdíly ve velikosti nalézaných ostatků ale ukazují na celkem výrazný pohlavní dimorfismus, kdy samci mohli být proti samicím více než o polovinu větší (asi jako u dnešních goril nebo orangutanů). Někteří badatelé však s myšlenkou výrazných rozdílů ve velikosti samců a samic nesouhlasí a předpokládají jen minimální odlišnosti. Ve skutečnosti podle nich může být dojem velkého pohlavního dimorfismu důsledkem srovnávání nálezů z širokého geografického i časového rozpětí. Pro australopitéky je rovněž typický ještě vcelku malý mozek, jehož objem se pohybuje při horní hranici rozpětí současných lidoopů (v průměru asi 450 cm3). Proto se nepředpokládá, že by duševní schopnosti těchto časných homininů výrazně přesahovaly možnosti šimpanzů, goril nebo orangutanů. Vzhledem k velikosti mozku i k průběhu prořezávání zubů lze soudit, že ani délka a průběh ontogeneze se od nich příliš nelišila. Přesto se již uvažuje o prvních náznacích reorganizace mozku, která by tak předcházela výraznějšímu zvětšování objemu. Dostupné lebeční kosti i přirozené výlitky mozkoven mohou nasvědčovat mírnému rozšiřování temenního a čelního laloku i přední části spánkového laloku na úkor týlních partií. Měsíčitá rýha (\"sulcus lunatus\") se proto posouvá směrem vzad. U druhu \"A. sediba\" je pravá hemisféra mírně větší než levá, což je u lidí spojováno s typickou preferencí pravé ruky. Celková stavba mozku australopitéků se přesto stále blíží spíše lidoopům než lidem. Jednotlivé rysy jsou navíc předmětem živých debat, neboť jejich charakter a výskyt je na dochovaných ostatcích nejednoznačný nebo proměnlivý. Mozkovnu doplňují nápadné úpony", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Životní prostředí.", "content": "Australopitékové obývali převážně tropický podnebný pás a jen výjimečně se vyskytovali i v subtropech (\"A. africanus\", \"A. sediba\", \"P. robustus\"). Dál od rovníku se rozšířili až zástupci rodu \"Homo\". Různé druhy australopitéků jsou známé z širšího spektra biotopů, což souvisí mimo jiné i s dlouhým přežíváním rodu a postupnými klimatickými změnami v pliocénu. Zároveň je však s přibývajícími nálezy neustále potvrzována značná ekologická tolerance a schopnost najít obživu v různých typech prostředí od sušší, otevřené savany přes krasové oblasti až po prosvětlené či hustší vlhké lesy, spojované nejčastěji se záplavovým územím řek a jezer. Detailní výzkumy tedy příliš nepotvrzují dřívější předpoklady", "section_level": 2}, {"title": "Strava.", "content": "Stravě australopitéků byla od prvních nálezů věnována značná pozornost, a to i díky jedinečným adaptacím chrupu a čelistí. Již u nejstarších zástupců (\"A. anamensis\", \"A. afarensis\") jsou dobře patrná zesílení žvýkacího aparátu, která naznačují určité změny potravních návyků. Masivní čelisti a enormně velké stoličky se silnou sklovinou od první poloviny 20. století přispívaly k předpokladu, že australopitékové na rozdíl od předků moderních lidoopů přešli ke konzumaci tvrdé nebo silně abrazivní stravy, jako jsou ořechy, semena či kořínky. To bylo spojováno s klimatickými změnami - vysušováním prostředí a ústupem lesa, v němž se na rozdíl od savany nacházel dostatek měkkých plodů. Úzká specializace na tvrdou a tuhou stravu se předpokládala zejména u robustních australopitéků s extrémně masivní stavbou zubů, čelistí i celé lebky. Ti", "section_level": 2}, {"title": "Pohyb.", "content": "Početné morfologické znaky kostry, především téměř lidské utváření pánve, stehenní kosti, kyčelního, kolenního i hlezenního kloubu, obdobné rozložení svalů a vazů v oblasti hýždí a stehen nebo palec na noze s omezenou hybností svědčí o běžně užívané bipedii - vzpřímené dvojnohé chůzi. Větší část poznatků o způsobu pohybu australopitéků je přitom odvozována z početných nálezů druhu \"Australopithecus afarensis\" a \"Australopithecus africanus\". Předmětem diskusí ovšem zůstává způsob a efektivita chůze. Většina badatelů nepochybuje o plně bipedním pohybu lidského typu, nejvýše s několika málo specifickými znaky. Přesto část autorů uvažuje o chůzi s pokrčenými koleny a", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Ačkoliv australopitéci v mnoha ohledech vykročili na cestu k modernímu člověku, způsobem života i společenskou organizací zůstali spíše na úrovni lidoopů. Nápadný pohlavní dimorfismus naznačuje, že netvořili monogamní páry a žili patrně ve větších skupinách podobně jako moderní šimpanzi či gorily. Na rozdíl od tělesných rozměrů však není mezi samci a samicemi velký rozdíl v délce špičáků. To znamená, že tyto zuby již oproti lidoopům neměly tak velký význam v bojích o samice nebo teritorium. Počet jedinců nebyl v minulosti nijak závratný, takže v celkovém množství zvířat mohli australopitékové tvořit jen malý zlomek, nejvýše několik málo procent. Neexistují žádné doklady o vytváření jakýchkoliv základen, stále obydlených míst. Koncentrace ostatků homininů a jiných zvířat v jihoafrických jeskyních byla způsobena aktivitou šelem, nikoliv osídlením australopitéky. Struktura hltanu a hrtanu zůstávala podle utváření spodiny lebeční obdobná jako u moderních lidoopů, bez možnosti rozvoje artikulované řeči. Komunikace tak mohla probíhat zhruba na úrovni goril nebo šimpanzů. Raymond A. Dart se domníval, že australopitékové (\"A. africanus\") využívali tzv. osteodontokeratickou kulturu -", "section_level": 2}, {"title": "Fylogeneze.", "content": "Australopitékové tvoří značně různorodou, geograficky i časově širokou skupinu hominidů, vazby mezi nimi jsou ale zatím mnohdy nejasné. Podle mínění velké části badatelů je rod spíše parafyletický. Existují snahy o rozdělení australopitéků do menších skupin - samostatných rodů (\"Paranthropus\", \"Praeanthropus\"), zatím však žádné z nastíněných řešení nebylo jednoznačně přijato, a to i kvůli neúplně dochovaným nálezům. Stále více se navíc ukazuje, že vývoj homininů nebyl lineární, že jej provázelo množství homoplasií a že vzájemné vztahy jednotlivých druhů mohly být poměrně komplikované. Na základě vzácných, neúplných nálezů je však lze jen obtížně vysvětlit. Australopitékové (\"A. anamensis\") mohou navazovat na ardipitéky a pocházet z východní Afriky. Zhruba před 3 - 3,5 miliony let ovšem prudce vzrostlo množství současně žijících druhů (adaptivní radiace), což komplikuje poznání jejich vývoje. Objevují se \"A. afarensis\", \"A. bahrelghazali,\" \"A. deyiremeda\" i \"Kenyanthropus platyops.\" Nejpozději v tuto dobu dochází také k rozšíření do jižní Afriky, odkud je doložen \"A. africanus\". Záhy se přidávají ještě robustní formy, prakticky současně se však již objevují i první zástupci rodu \"Homo\" a nejstarší kamenné nástroje. Zdá se, že část homininů zvolila k přežití strategii velkých zubů a silných čelistí (rod \"Paranthropus\"), zatímco jiní upřednostnili větší mozek", "section_level": 1}, {"title": "Druhy australopitéka.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Anamensis.", "content": "\"Australopitheacus anamensis\" je nejstarším známým australopitékem. Žil na území dnešních států Etiopie a Keňa asi před 4,2 - 3,9 miliony", "section_level": 2}, {"title": "Afarensis.", "content": "\"Australopithecus afarensis\" žil před 3,8 až 2,9 milionu let. Díky početným nálezům z Tanzanie, Keni a Etiopie (na 500 vzorků z více než 100 jedinců) je jedním z nejlépe poznaných australopitéků.", "section_level": 2}, {"title": "Africanus.", "content": "\"Australopithecus africanus\" žil před 2 až 3 miliony let na území dnešní Jihoafrické republiky. Je velmi dobře doložen hojnými nálezy z tamních", "section_level": 2}, {"title": "Garhi.", "content": "\"Australopithecus garhi\" žil zhruba před 2,5 miliony let na břehu mělkého jezera na středním toku řeky Awaš v dnešní Etiopii. Tento velmi málo poznaný australopiték měl patrně již", "section_level": 2}, {"title": "Sediba.", "content": "\"Australopithecus sediba\" žil jako jeden z nejmladších australopitéků před 2 miliony let v jižní Africe, v okolí jeskyně Malapa. Zde byly zachyceny unikátně dochované", "section_level": 2}, {"title": "Bahrelghazali.", "content": "\"Australopithecus bahrelghazali\" byl zachycen v Čadu a je dosud jediným australopitékem, nalezeným", "section_level": 2}, {"title": "Deyiremeda.", "content": "\"Australopithecus deyiremeda\" byl současníkem druhu \"Australopithecus afarensis\" - žil před 3,3 až 3,5 miliony", "section_level": 2}, {"title": "Aethiopicus.", "content": "\"Australopithecus (Paranthropus) aethiopicus\" je nejstarším prokazatelným zástupcem robustních australopitéků. Žil před 2,3 až 2,7 miliony let ve východní Africe, na území dnešní Keni, Etiopie", "section_level": 2}, {"title": "Robustus.", "content": "\"Australopithecus (Paranthropus) robustus\" je známý z jihoafických krasových jeskyní v Kolébce lidstva, jejichž okolí obýval před 1,5 až 2 miliony let. Zde", "section_level": 2}, {"title": "Boisei.", "content": "\"Australopithecus (Paranthropus) boisei\" jako nejmladší australopiték žil před 1,3 až 2,3 miliony let ve východní Africe (Etiopie, Keňa, Tanzanie, Malawi). Je", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Související články.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Australopithecus je rod vyhynulých hominidů, žijící v pliocénu a pleistocénu (asi před 4,2 - 1,3 miliony let) ve východní, jižní a střední Africe. Jeho zástupci s největší pravděpodobností patří k vývojové linii moderního člověka. Australopitékové byli dlouho považováni za nejstarší známé homininy, dokud je geologickým stářím nepřekonaly rody \"Sahelanthropus\", \"Orrorin\" a \"Ardipithecus\". Díky přibývajícím nálezům v posledních 15 - 20 letech se ovšem představy o rodu \"Australopithecus\" poměrně výrazně mění a upřesňují. ", "tgt_summary": "Australopithecus ist eine nur aus Afrika bekannte, ausgestorbene Gattung in der Gruppe der Australopithecina, die vor rund 4 bis 2 Millionen Jahren lebte. Die Gattung \"Australopithecus\" wird der Tribus der Hominini zugeordnet, der auch die Gattung \"Homo\" einschließlich des modernen Menschen angehört. Richard Leakey zufolge handelte es sich bei allen Arten ausweislich ihres kleinen Gehirns und aller anderen anatomischen Merkmale um „aufrechtgehende Affen“, abgesehen von ihrer Körperhaltung am ehesten vergleichbar mit den heute lebenden Steppenpavianen.", "id": 1214759} {"src_title": "Ruby", "tgt_title": "Ruby (Programmiersprache)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Tvůrcem Ruby je jediný člověk: Jukihiro Macumoto, známý také pod přezdívkou \"Matz\". Ten jako zastánce objektově orientovaného programování hledal v první polovině 90. let skriptovací jazyk, který by mu vyhovoval. Avšak Perl mu připadal v té době málo výkonný a Python zase nebyl natolik objektový, jak by chtěl. A tak se rozhodl, že vytvoří vlastní jazyk. Práce na něm započaly v roce 1993, první verze byla uveřejněna v roce 1995. Matz svůj jazyk pojmenoval po rubínu – anglicky Ruby. Dnes je Ruby asi nejšířeji používaný v zemi svého původu – v Japonsku. Rozšíření do světa dlouhou dobu bránila absence kvalitní dokumentace v anglickém jazyce. Dnes už je však anglických materiálů celkem dost. V současné době zájem o Ruby prudce roste díky úspěchu webového frameworku Ruby on Rails.", "section_level": 1}, {"title": "Oblasti použití.", "content": "Stejně jako jiné skriptovací jazyky, je oblast použití Ruby poměrně široká. Asi nejčastější využití najde na platformě Linux (a jiných systémech typu Unix) při psaní skriptů pro usnadnění každodenní práce. Díky své přehledné syntaxi a striktní objektovosti se hodí i k psaní velkých projektů, CGI skriptů, ba dokonce GUI aplikací (GTK2, TK, Qt, fxRuby atd.). Jelikož podporuje regulární výrazy, je Ruby vhodným jazykem pro zpracování textových souborů.", "section_level": 1}, {"title": "Výhody a nevýhody.", "content": "Výhody: Nevýhody:", "section_level": 1}, {"title": "Ukázka kódu.", "content": "Pro představu, jak Ruby vypadá, ukažme si několik příkladů. Pro začátek tradiční program hello world: puts \"Hello world!\" Tento program je často používán na důkaz toho jak je kód v Ruby čitelný: Tento program pětkrát vypíše \"ahoj!\". Doslovně by se dal brát 5 krát (\"times\" znamená česky \"krát\") vypiš ahoj (puts je zkratka z put string – \"dej řetězec\" (na standardní výstup)). Tento příklad je ale pořád tak jednoduchý, že nám toho o struktuře nic moc nepoví. Následující příklad prozradí víc: def fib(n) end fib(100) Zde je definice metody fib, jež vypíše začátek Fibonacciho posloupnosti. Na posledním řádku je tato metoda volána s parametrem 100, čímž říkáme, že chceme vypsat posloupnost všech čísel Fibonacciho posloupnosti menších než 100. Výstup programu je následující: Jelikož je Ruby plně objektový jazyk, ukažme i objekty: class Divka end moje_devce = Divka.new('Tereza', 18) puts moje_devce.to_string puts moje_devce.jmeno puts moje_devce.vek Po spuštění bude na výstupu: V Ruby je úplně vše objekt (i třídy jsou objekty typu Class). Například 1 + 2 je vlastně zavolání metody + objektu 1 s argumentem 2: 1.+(2) Naše dva objekty 1 i 2 jsou objekty třídy Fixnum, která v Ruby slouží k uchovávání celých čísel. Velká celá čísla jsou objekty třídy Bignum, jejíž teoretická hranice je velikost operační paměti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ruby je interpretovaný skriptovací programovací jazyk. Díky své jednoduché syntaxi je poměrně snadný k naučení, přesto však dostatečně výkonný, aby dokázal konkurovat známějším jazykům jako je Python a Perl. Je plně objektově orientovaný – vše v Ruby je objekt.", "tgt_summary": "Ruby ist objektorientiert, unterstützt aber mehrere weitere Programmierparadigmen (unter anderem prozedurale und funktionale Programmierung sowie Nebenläufigkeit), bietet dynamische Typisierung, Reflexion und automatische Speicherbereinigung. Ein Programm in Ruby wird zur Laufzeit interpretiert. 2012 wurde die Ruby-Spezifikation als internationale Norm ISO/IEC 30170 standardisiert.", "id": 903276} {"src_title": "Steroidy", "tgt_title": "Steroide", "src_document": [{"title": "Biologický význam.", "content": "Steroidy a jejich metabolity často fungují jako signalizační molekuly, např. steroidní hormony. Steroidy a fosfolipidy jsou komponenty buněčných membrán. Steroidy např. cholesterol, snižují tekutost membrány. Podobně jako lipidy jsou steroidy vysoce koncentrované zásoby energie. Nicméně nejsou typickými zdroji energie; u savců se ale normálně metabolizují a vylučují. Steroidy hrají rozhodující roli v řadě poruch, včetně malignit, jako je rakovina prostaty, kde produkce steroidů uvnitř i vně nádoru podporuje agresivitu rakovinových buněk. Stovky steroidů, které se nacházejí u zvířat, hub a rostlin, jsou vyrobeny z lanosterolu (u zvířat a hub, viz příklady výše) nebo cykloartenolu (v rostlinách). Lanosterol a cykloartenol pocházejí z cyklizace triterpenoidu skvalenu.", "section_level": 1}, {"title": "Metabolizace steroidů.", "content": "Steroidní biosyntéza z jednoduchých prekurzorů je anabolickým dějem. Unikátní biosyntetická dráha je sledována u zvířat a stává se běžným cílem antibiotik a jiných protiinfekčních léků. Steroidní metabolismus u lidí je také cílem léků snižujících hladinu cholesterolu (statiny). U lidí a zvířat se biosyntéza steroidů řídí mevalonátovou cestou, která využívá acetyl-CoA jako stavební kameny pro dimetylalyl pyrofosfát (DMAPP) a izopentenylpyrofosfát (IPP). V dalších krocích se DMAPP a IPP spojují k vytvoření geranylpyrofosfátu (GPP), který syntetizuje steroidní lanosterol. Modifikace lanosterolu na jiné steroidy jsou klasifikovány jako transformace steroidogeneze. Steroidy jsou primárně oxidovány enzymy cytochromu P450 oxidázy, např. CYP3A4. Kyslík se váže na steroidní kruh a tím umožní rozpad cholesterolu jinými enzymy na žlučové kyseliny. Tyto kyseliny je pak možno vyloučit vylučováním z jater do žluči. Exprese genu oxidázy může být zvýšena pomocí steroidního senzoru PXR při vysoké koncentraci steroidů v krvi. Steroidní hormony, postrádající postranní řetězec cholesterolu a žlučové kyseliny, jsou typicky hydroxylovány v různých pozicích v kruhu nebo oxidovány v poloze 17, konjugovány se sulfátem nebo kyselinou glukuronovou a vylučovány močí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Steroidy jsou deriváty \"cyklopentano-perhydrofenanthrenu\" neboli steranu. Jedná se o fyziologicky a farmakologicky významné látky. Patří mezi ně např. D-vitamíny, žlučové kyseliny, pohlavní hormony, hormony kůry nadledvin, steroly aj. Někdy jsou spolu s terpeny řazeny mezi izoprenoidy. Jsou to bezbarvé krystalické látky, rozpustné v organických rozpouštědlech. Vznikají oxidací terpenů. Z hlediska chemie jde o alkoholy, alkaloidy, hormony, vitaminy či kyseliny. Zřejmě nejznámějším steroidem je cholesterol. Veřejnosti dobře známé a v kulturistice často zneužívané jsou anabolické steroidy, kam patří např. testosteron, růstový hormon a jejich deriváty. Dle funkčního zařazení se obvykle dělí na:", "tgt_summary": "Steroide (, von und dem Adjektivsuffix \"-id\", Latinisierung von „[dem Hauptwort] ähnlich“, von \"eîdos\" „Erscheinung, Gestalt, Art“) sind eine Stoffklasse der Lipide (Moleküle mit lipophilen Gruppen, in der Regel wasserunlöslich). Formal sind die Steroide Derivate des Kohlenwasserstoffs Steran (Cyclopentanoperhydrophenanthren). Steroide gehören zu den Isoprenoiden, genauer zu den Triterpenoiden. ", "id": 376235} {"src_title": "Pýtheás z Massalie", "tgt_title": "Pytheas", "src_document": [{"title": "Kdo byl Pýtheás?", "content": "Pýtheás byl nezámožný svobodný občan, ale získal značné matematické a astronomické vědomosti. Slyšel o Pythagorově teorii o kulatosti Země a celého vesmíru, jeho současník Aristoteles věděl, že učenci té doby spočítali obvod Země s relativní přesností na 400 000 stadií. Jako námořník uměl používat gnómon, přístroj na určování zeměpisných šířek, který Řekové převzali kolem 575 př. n. l. od Féničanů. Určil šířku Massalie na 43° a 1 ́ s.š. (správně 43° 17 ́ ). Gnómon pak užil k určení polohy na otevřeném moři. Jako námořník zřejmě cestoval už dříve a v oblasti Španělska studoval slapové jevy (příliv a odliv), přičemž správně poukázal na roli měsíčních fází.", "section_level": 1}, {"title": "Důvody cesty.", "content": "Pýtheás toužil poznat, co je mimo hranice řeckého světa. Pravděpodobně kolem roku 325 př. n. l. (možná o něco dříve) dala městská rada (timúchové) v Massilii finanční prostředky na cestu, která by jim umožnila přímý obchod s producenty cínu a jantaru na severu Evropy. Byla dokonce snaha nalézt vodní spojení mezi Baltským a Černým mořem. Spekuluje se, že plánovanou výpravu mohl financovat i Alexandr Veliký. K vedení výpravy se uvolil Pýtheás, který byl znám jako velký mluvka, jemuž se příliš nevěřilo. Obchodní účel cesty byl pro něho vedlejším důvodem k uskutečnění svého snu poznat kraje mimo dosavadní okruh řeckého světa. Je ovšem nepochybné, že na dovozu cínu a případném objevu dalších nalezišť v Británii byl osobně zainteresován. Byl vybaven zvláštní lodí nazvanou Artemis, zřejmě birémou, lodí s jedním stěžněm a dvěma řadami vesel, byla asi 45 m dlouhá a 7,6 m široká, obsluhovalo ji 50 – 60 veslařů a dalších 20 námořníků obsluhy.", "section_level": 1}, {"title": "Začátek cesty.", "content": "Začátek cesty je neznámý a patří dohadům. Existují dvě hypotézy o tom, jak Pýtheás překonal kartaginskou blokádu Gibraltarské úžiny. Kartaginci totiž nedovolovali cizím lodím její průjezd, aby nepřišli v této oblasti o obchodní monopol. Právě Pytheova výprava jim ho měla narušit. První domněnka hovoří o tom, že se Pýtheás plavil pět dnů Středozemním mořem k západu a když se blížil k Herkulovým sloupům (Gibraltaru), natřel loď (některé prameny uvádějí lodi dvě) na černo a v noci proplul kolem kartaginských hlídek, možná, že využil nějaké mezery v jejich blokádě, protože oblast dobře znal. Jiní vědci se domnívají, že se Pýtheás dostal po zemi přes Galii k ústí Garonny nebo Loiry a zde si teprve postavil i loď.", "section_level": 1}, {"title": "Na Britských ostrovech.", "content": "Pýtheás se cestou několikrát zastavil, aby doplnil zásoby a pitnou vodu. V Biskajském zálivu se poprvé loď dostala mimo dohled břehu, po třech dnech (zřejmě plavby z ústí Loiry) přistála Artemis poblíž ostrova Oxissanie (dnešní Ouessant), která byla hlavním překladištěm cínu. Zde námořníci zažili obrovský odliv (asi 16 m), což bylo pro člověka ze Středozemí nepředstavitelné. Loď se nečekaně dostala na sucho a málem se převrhla. Britské ostrovy po staletí znali Féničané jako základní zdroj cínu, vedle mědi součást bronzu. Pokračování plavby zavedlo Řeky na poloostrov Cornwall, hlavní naleziště cínu a obchodní cíl cesty. Pýtheás zde studoval jeho dobývání a zpracování, zároveň chtěl najít i naleziště nová. Obyvatelé na pobřeží Cornwallu se označovali jako Pretani nebo Priteni (Malovaní nebo Tetovaní lidé) a Pýthéas označil zemi, kterou pro Řeky objevil, jako Prettaniké, Diodóros Sicilský toto pojmenování později změnil na Pretannia. Etymologie slova Británie se ukazuje zřejmě jako „Ostrovy Malovaných lidí (Pretani)“. Pýtheás celou Británii obeplul. S domorodci vycházel dobře, studoval jejich zvyky, jediným problémem bylo handrkování o nápoje. Za řecké víno domorodci nabízeli své pivo, které Řekům vůbec nechutnalo. Pýtheás popisuje podrobně zeměpisné prvky i obchody a zvyky obyvatel. Na severu míjí skupinu ostrovů, které pojmenoval Orcas (Orkneje). Námořníci jsou tu překvapeni hejnem obrovských ryb. Líně plavaly po vodě a hlučně vyfukovaly ze svého hřbetu proudy vody. Bylo to první setkání Řeků s velrybami. Na severu Skotska se dovídá, že ještě dál na sever existuje země, kde slunce zapadá jen na dvě až tři hodiny a pak opět vychází, dokonce existují místa, kde slunce půl roku vůbec nezapadá. Touží tato místa poznat a vydává se na sever.", "section_level": 1}, {"title": "V zemi Thúlé.", "content": "Kvůli nepřímým materiálům se současné historiografii nabízí opět několik hypotéz. Pýtheás se vydává na šestidenní plavbu do bájné země Thúlé. Starší historikové se domnívali, že Thúlé ležela někde v oblasti středního Norska (kolem Trondheimu). Shetlandy a Faery byly příliš blízké na tak dlouhou plavbu. Proti názoru, že Pýtheás dorazil na Island, argumentují s tím, že Pýthéas v Thúlé dostával med, nápoje z medu a obilí, popisuje dokonce výmlat obilí v uzavřených stodolách a jeho uskladňování v dírách proti mrazu. Dnes se kloníme spíše k domněnce, že skutečně šlo o Island a nesrovnalosti mohou vyplývat ze změn v podnebí nebo textových zkomolenin. Zprávy totiž svědčí o cestě spíše na severozápad, Pýtheás u Thúlé narazil na zmrzlé moře a popsal i sopky. K plavbě mohl využít západního směru Golfského proudu, který se vlivem chladného oceánu obrací na severu k Islandu. Pýtheás pokračoval ještě dále, dokud mu to moře umožnilo. Pak narazil na hustou mlhu, v níž nic nerozeznával. Ocitl se v děsivé prázdnotě, kde vzduch nasycený mlhou splýval s vodou a ledovou břečkou, takže se mu zdálo, že není ani vzduch ani země, jen hustá mlha a ledová kaše. Byli v místech, která nelze ani přeplout ani přejít nohama. Museli loď obrátit. Nejodvážnější domněnky hovoří o tom, že Pytheás mohl být na dosah Grónska a snad mohl jeho břehy vidět.", "section_level": 1}, {"title": "Zpáteční cesta.", "content": "Pýtheás se vracel k pobřeží Británie, dokončil její obeplutí, a pak se ještě vydal hledat Jantarové ostrovy. Dodnes není zřejmé, o které ostrovy se jedná, protože k jantaru se mohli Řekové dostat na pobřeží Severního i Baltského moře. Mnozí tvrdí, že do Baltu Pýtheás nepronikl, neboť chybí zmínka o Kattegatu a dánských ostrovech. Mohlo se jednat o Fríské ostrovy, ale nejspíš o Helgoland nebo některý zaniklý ostrov (Pytheás mluví o přistání na ostrově Avalus). Zpět se asi vrací po souši údolími Rýna a Rhony, kudy se severem obchodovali Etruskové.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr.", "content": "Do svého města přivezl Pýtheás velký náklad cínu a jantaru. Obchodníci ho uvítali nadšeně, ale mnohem skeptičtější byli k jeho vyprávění a knize \"Peri tú Ókeanú\". Nikdo mu nevěřil a měli ho za blázna. Stejně odmítaví byli i ti, kdo knihu podrobili kritice ještě předtím, než shořela s Alexandrijskou knihovnou. Úryvky z díla se dochovaly u Strabóna, Diodora Sicilského a Plinia Staršího. Nikdo z nich nedovedl překonat navyklý způsob uvažování a až přelom 19. a 20. století (arktické výpravy F. Nansena a dalších) dal Pýtheovi za pravdu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pýtheás z Massalie (či Massilie) byl řecký obchodník, zeměpisec a průzkumník, žil přibližně v letech 380 př. n. l. – 310 př. n. l. v řecké kolonii Massalii (nynější Marseille ve Francii). Podnikl námořní cestu k britským ostrovům a pronikl až přibližně k severnímu polárnímu kruhu. Svou cestu popsal v knize \"Peri tú Ókeanú\", kterou však známe pouze zprostředkovaně díky jejím starověkým kritikům. Je po něm pojmenován kráter Pytheas na přivrácené straně Měsíce.", "tgt_summary": "Pytheas von Massalia (, \"Pythéas\"; * um 380 v. Chr.; † um 310 v. Chr.) war ein griechischer Händler, Geograph und als Seefahrer einer der großen Entdecker der Antike. ", "id": 2123345} {"src_title": "Mnohostěn", "tgt_title": "Polyeder", "src_document": [{"title": "Obecné vlastnosti.", "content": "Mnohostěn má povrch skládající se z mnohoúhelníkových stěn, které se setkávají v úsečkami tvořených hranách. Body, ve kterých se setkávají (nejméně 3) hrany, se nazývají vrcholy. Část prostoru ohraničená stěnami se nazývá \"vnitřek mnohostěnu\" a bývá obvykle považována za jeho součást. Mnohostěny jsou označovány podle počtu stěn (4 a více). Máme tak např. čtyřstěn (tetraedr), pětistěn (pentaedr), šestistěn (hexaedr), sedmistěn (heptaedr), osmistěn (oktaedr), dvanáctistěn (dodekaedr), dvacetistěn (ikosaedr) atd. Pro některé důležité mnohostěny existuje také samostatné označení, např. jehlan, krychle apod.", "section_level": 1}, {"title": "Eulerova věta.", "content": "Vztah mezi počtem vrcholů (\"v\"), hran (\"h\") a stěn (\"s\") konvexního mnohostěnu udává tzv. \"Eulerova věta\"", "section_level": 2}, {"title": "Význačné mnohostěny.", "content": "Za význačné jsou považovány takové mnohostěny, které vynikají nad ostatní buď jistým druhem dokonalosti (například pravidelností) nebo svým historickým významem. Takovéto mnohostěny mají obvykle vlastní jména.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidelné mnohostěny.", "content": "Jestliže z každého vrcholu mnohostěnu vychází stejný počet hran a každá stěna je ohraničena stejným počtem hran, pak se mnohostěn označuje jako \"kombinatoricky pravidelný\". Jsou-li navíc všechny stěny pravidelné mnohoúhelníky, pak říkáme, že mnohostěn je \"(metricky) pravidelný\". Pravidelný mnohostěn je tedy takový mnohostěn, jehož všechny stěny jsou shodné pravidelné mnohoúhelníky. Existuje přesně pět pravidelných konvexních mnohostěnů. Všechny jsou známy již z antiky a souhrnně se nazývají Platónská tělesa. Existují přesně čtyři pravidelné nekonvexní mnohostěny. Souhrnně se nazývají Kepler-Poinsotova tělesa. Oproti klasické definici mnohostěnu neleží celá plocha každé stěny těchto těles na jejich povrchu, ale je „zanořena“ dovnitř. Pokud by se považovaly za stěny pouze viditelné části, nebyly by již tyto mnohostěny pravidelné.", "section_level": 2}, {"title": "Duální mnohostěny.", "content": "Ke každému mnohostěnu existuje mnohostěn duální. Ten vznikne umístěním vrcholů do „středů“ stěn původního mnohostěnu a jejich spojením hranami tak, že vrcholy ležící v sousedních stěnách původního mnohostěnu jsou v jeho duálu spojeny hranou.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah ke grafům.", "content": "Každý mnohostěn se vztahuje k právě jednomu grafu, jehož vrcholy a hrany odpovídají vrcholům a hranám mnohostěnu. Díky tomu je možné používat teorii grafů pro zkoumání mnohostěnů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mnohostěn je trojrozměrné geometrické těleso, jehož povrch se skládá z konečně mnoha stěn tvořených mnohoúhelníky. V moderním smyslu se pojem mnohostěn užívá nejen pro těleso trojrozměrné, ale obecně pro těleso n-rozměrné (speciálním případem n-rozměrného mnohostěnu je n-rozměrný simplex).", "tgt_summary": "Ein (dreidimensionales) Polyeder [] (auch Vielflach, Vielflächner oder Ebenflächner; von ) ist \"im engeren Sinne\" eine Teilmenge des dreidimensionalen Raumes, welche ausschließlich von geraden Flächen (Ebenen) begrenzt wird, beispielsweise ein Würfel oder ein Oktant eines dreidimensionalen Koordinatensystems.", "id": 1080696} {"src_title": "Freistadt", "tgt_title": "Freistadt", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Město bylo založeno na místě původní obce \"Zaglau\" (česky \"Zahlow\", \"Czagelaw\" nebo například \"Chaglowe\") podle pravidelného plánu patrně roku 1220 hrabětem Leopoldem VI. Babenberským na Linecké stezce od Dunaje, kudy se do Čech přivážela hlavně sůl a železo, do Rakouska hlavně ryby. Město mělo velká privilegia a z obchodu rychle zbohatlo, od roku 1388 se zmiňuje také starosta (\"Bürgermeister\"). Ve 14. století dostalo město nové, dodnes téměř úplně zachované hradby s Lineckou bránou (1) na jihu, Českou bránou (15) na severu a širokým příkopem kolem celého města. Farní kostel svaté Kateřiny (5) ze 13. století byl postupně přestavován a rozšiřován, takže má dnes pět lodí. Od 14. století se zmiňují i školy, roku 1543 se poprvé připomíná latinská škola. Počátkem 16. století zničily město dva požáry, další ranou bylo vyhnání protestantů po selském povstání roku 1627. Město pak ztratilo svá privilegia a s koňskou dráhou z Budějovic do Lince (1832) se doprava městu vyhýbala. Teprve od roku 1873 má Freistadt vlastní nádraží na trati Linec – Dolní Dvořiště – České Budějovice. Mezi největší zaměstnavatele patří dnes krajská nemocnice a školy.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Freistadt je především výborně zachovaný městský celek s opevněním, pravidelným náměstím a zámkem (13) ze 16. století, kde je dnes okresní \"Zámecké Muzeum kraje Mühlviertel ve Freistadtu (Mühlviertler Schlossmuseum Freistadt)\". Příkop je upraven jako park. Farní kostel na náměstí je gotický s pozoruhodnou klenbou a barokní věží z roku 1737. Na náměstí a v přilehlých ulicích je řada historických domů s gotickými, renesančními a barokními prvky. Na náměstí je mariánská kašna z roku 1704 (8) a řada historicky cenných domů. Na západní straně města je původní středověký hrad, pozdější \"Salzhof\", dnes kulturní středisko (18). Mimo hradby, naproti České bráně (\"Böhmertor\") stojí gotický kostel Panny Marie (14), vypálený husity roku 1422, ale brzy nato obnovený.", "section_level": 1}, {"title": "Freistadtský pivovar.", "content": "Právo vařit pivo ve svých vlastních domech obdrželi freistadtští občané už v roce 1363 od vévody Rudolfa IV. (jeho manželkou byla Kateřina Lucemburská, dcera Karl IV. a Blanky z Valois) a týkalo se každého, kdo vlastnil dům uvnitř freistadtských hradeb. Historie současného pivovaru se začala psát koncem roku 1770, kdy se majitelé domů dohodli s obcí na zakoupení pozemku za hradbami pro stavbu nového pivovaru. Aby ochránili svá práva, spojili se majitelé 149 domů do společnosti „Braucommune Freistadt“. Práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy jsou platné stále ještě, což je ve světě globalizace až neuvěřitelné. Společnost je považována za poslední svého druhu v Evropě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Freistadt (česky Cáhlov, dříve psáno například jako \"Frienstat\" či \"Vraynstat\") je malebné okresní město blízko českých hranic v kraji Mühlviertel v Horním Rakousku na silnici z Českých Budějovic do Lince. V historii významné obchodní město od 19. století ztrácelo svůj původní význam, takže dnes jsou tu zejména školy, úřady a zdravotnická zařízení. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Freistadt (tschechisch \"Cáhlov\") ist eine oberösterreichische Stadtgemeinde mit Einwohnern (Stand ) im Unteren Mühlviertel und seit 1849 Sitz der Bezirkshauptmannschaft des Bezirkes Freistadt. Die Stadt liegt rund 38 Kilometer nordöstlich der Landeshauptstadt Linz und rund 17 Kilometer südlich der Staatsgrenze zu Tschechien. ", "id": 923623} {"src_title": "Enterprise (raketoplán)", "tgt_title": "Enterprise (Raumfähre)", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Podle prvních plánů NASA měl být tento raketoplán pojmenován \"Constitution\" (ústava). Na popud fanoušků vědeckofantastického seriálu \"Star Trek\", kteří sepsali petici prezidentu Fordovi, se název lodi změnil (podle jedné z kosmických lodí v tomto seriálu) na \"Enterprise\". Na slavnostním křtu raketoplánu, který se konal 17. září 1976 byl přítomen i scenárista \"Star Treku\" Gene Roddenberry a někteří herci. Enterprise sloužila hlavně k testovacím letům, celkem se testovala 9 měsíců v roce 1977, během nichž se prověřily základní aspekty létání raketoplánů a vyzkoušel se i systém přepravy raketoplánu v atmosféře pomocí upraveného letadla Boeing 747. Při tomto způsobu přepravy je raketoplán připevněn ke speciální konstrukci nad trupem letadla a oba stroje jsou tak při letu poháněny pouze motory letadla. Enterprise zpočátku létala bez posádky (osm letů v únoru 1977) – to se měřila zejména charakteristika letu a aerodynamika, později s dvoučlennou posádkou (osm letů mezi červnem a zářím 1977). Do vesmíru se však nedostala nikdy. Po skončení testovacích letů ještě jednou posloužila jako testovací exemplář při stavbě startovací rampy pro raketoplány na vojenské základně Vandenberg na západním pobřeží USA. Po havárii Challengeru vojáci od svých plánů upustili (svou roli sehrálo i ukončení programu SDI) a stavba byla zakonzervována a nikdy nebyla použita. Při testech se totiž zjistilo, že podmínky na základně (klimatické, ale i technické) jsou natolik odlišné od těch panujících na Mysu Canaveral, že jakýkoli pokus o start raketoplánu by s určitostí skončil katastrofou. Dnes je rampa rozebrána a základna SLC-6 slouží k vypouštění raket Delta IV společnosti ULA se špionážními družicemi na polární oběžnou dráhu.", "section_level": 1}, {"title": "80. a 90. léta.", "content": "Enterprise absolvovala cestu po západní Evropě, kde byla představena široké veřejnosti. V roce 1985 se stala majetkem Smithsonianského muzea ve Washingtonu. Po zničení raketoplánu Challenger 28. ledna 1986 se uvažovalo o přestavbě \"Enterprise\" na letuschopný exemplář, ale ukázalo se, že je levnější postavit další raketoplán – \"Endeavour\". Je potřeba si uvědomit že \"Enterprise\" byla postavena pouze jako testovací prototyp pro použití v atmosféře a jako vesmírné plavidlo nebyla nikdy určena a tudíž ani použitelná.", "section_level": 1}, {"title": "Konec v muzeu.", "content": "Všechny raketoplány tohoto typu byly vyřazeny v roce 2011 a věnovány do muzeí. Testovací raketoplán \"Enterprise\" byl zprvu ve Washingtonu, v roce 2012 byl přestěhován do Intrepid Sea, Air & Space Museum v New Yorku, kde je od 19. července toho roku vystaven na palubě letadlové lodi USS Intrepid. 29. října 2012 došlo vlivem bouře, doprovázející hurikán Sandy, k poškození svislé ocasní plochy \"Enterprise\" a pavilónu, ve kterém je raketoplán vystaven. Pavilón byl následně uzavřen. Škody na raketoplánu byly odstraněny během dubna 2013 a ke znovuotevření pavilónu došlo 10. července 2013. Díky roli, kterou Enterprise sehrála během programu Space Shuttle, byla Enterprise 13. března 2013 zařazena do Národního seznamu historických míst.", "section_level": 1}], "src_summary": "Raketoplán Enterprise (OV-101) byl první americký kosmický raketoplán, který byl postaven pro NASA. Sloužil jako testovací exemplář a nikdy neletěl do vesmíru.", "tgt_summary": "Die Enterprise ( für \"Unternehmen\", \"Unternehmung\") ist ein Prototyp für die Raumfähren aus dem Space-Shuttle-Programm der US-Raumfahrtbehörde NASA. Die interne Bezeichnung lautet \"OV-101\". Der Name „Enterprise“ geht auf das fiktive Raumschiff \"Enterprise\" aus der Science-Fiction-Serie \"Star Trek\" zurück. ", "id": 235554} {"src_title": "James Cook", "tgt_title": "James Cook", "src_document": [{"title": "První plavba.", "content": "V letech 1768–1771 vedl svou první tichomořskou expedici, jejímž původním, vědeckým cílem bylo pozorování přechodu Venuše přes sluneční kotouč, které mělo sloužit k určení vzdálenosti Venuše (a v návaznosti i ostatních planet) od Slunce. O vědeckém zaměření expedice svědčí i to, že na lodi Endeavour se spolu s Cookem plavili přírodovědec Joseph Banks, švédský botanik Daniel Solander či astronom Charles Green; expedice se konala pod záštitou Královské společnosti nauk. James Cook na Tahiti 3. června 1769 provedl plánované pozorování, jehož přesnost však zaostala za očekáváními. Původní poslání mělo skrýt hlavní důvod výpravy, kterým bylo hledání země Terra Australis, neznámého jižního kontinentu, o jehož existenci bylo mnoho vědců 18. století přesvědčeno. Cook zmapoval Nový Zéland, objevil průliv mezi Jižním a Severním ostrovem Nového Zélandu (dnes Cookův průliv) a vyvrátil tak hypotézu o existenci pevniny v těchto místech. Z východu se přiblížil k Austrálii a přitom objevil několik ostrovů. Než se mu podařilo splnit všechny úkoly a doplout do Anglie, přišel o většinu původní posádky v důsledku malárie.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá plavba.", "content": "V letech 1772–1775 dostal k dispozici dvě lodi, \"Resolution\" a \"Adventure\", a vedl druhou expedici, pátrající po předpokládané pevnině v jižním Tichomoří. Roku 1773 se vylodil na \"Cookových ostrovech\", které pojmenoval Herveyovy ostrovy. Poprvé překročil jižní polární kruh, za nímž plul od Afriky až k Novému Zélandu, poté prozkoumal Novou Kaledonii. Při návratu objevil Jižní Georgii a Jižní Sandwichovy ostrovy. V Anglii byl povýšen do hodnosti námořního kapitána.", "section_level": 1}, {"title": "Třetí plavba a smrt.", "content": "V letech 1775–1779 vedl třetí výpravu s cílem najít tzv. severozápadní průjezd kolem Severní Ameriky (což se povedlo až roku 1906 Amundsenovi). S loděmi \"Resolution\" a \"Discovery\" znovu obeplul Afriku, plavil se k Tasmánii, Novému Zélandu a Tahiti. Poté plul na sever, kde objevil Havajské ostrovy (dal jim ovšem jméno Sandwichovy ostrovy) doplul k Americe, proplul Beringovým průlivem a prováděl mapování. Po příchodu zimy 1778 se vrátil na Havaj. Tam se dostal do konfliktu s domorodci a při pokusu zajmout jejich náčelníka byl 14. února 1779 v zátoce \"Kealakekua\" zabit.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Významné bylo Cookovo dílo. Na všech cestách si vedl pečlivé zápisky, které vyšly za jeho života i po smrti tiskem. Byl členem Královské společnosti nauk a získal její zlatou medaili. Všech Cookových výprav se zúčastnili významní vědci své doby, s jejichž přispěním bylo lidstvo obohaceno o obrovské množství nových poznatků. Kromě jiného je po Jamesi Cookovi pojmenováno:", "section_level": 1}], "src_summary": "James Cook (27. října 1728 Marton u Yorku – 14. února 1779 Havaj) byl mořeplavec, objevitel a výzkumník, jehož plavby a hlavně vydané práce výrazně posunuly znalosti o Zemi. ", "tgt_summary": "James Cook (* in Marton bei Middlesbrough; † 14. Februar 1779 in der Kealakekua-Bucht, Hawaiʻi) war ein englischer Seefahrer, Kartograf und Entdecker. Berühmt wurde er durch drei Fahrten in den Pazifischen Ozean, den er genauer kartografierte als jeder andere vor ihm. Er entdeckte zahlreiche Inseln und wies nach, dass die Terra Australis nicht existierte und dass die Nordwestpassage mit Schiffen seiner Zeit nicht zu durchfahren war. Von großer Bedeutung für die Seefahrt waren auch seine wirkungsvollen Maßnahmen gegen Skorbut.", "id": 1576103} {"src_title": "Walter Raleigh", "tgt_title": "Walter Raleigh", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Není zcela jisté, kdy se narodil. Někteří historikové se domnívají, že to bylo roku 1552, jiní uvádějí rok 1554. Byl nejmladším synem Waltera Raleigha a jeho manželky Kateřiny Champernovnové. Ta byla neteří Kateřiny Ashleyové, Alžbětiny vychovatelky, která mladého Waltera uvedla ke dvoru. Raleighova rodina byla silně protestantská a v době panování Marie I. museli její členové čelit nebezpečí perzekuce. Walterův otec se musel jednu dobu ukrývat ve věži svého panství, aby se vyhnul popravě. V dětství tak Walter získal silný odpor ke katolicismu.", "section_level": 1}, {"title": "Irsko.", "content": "V letech 1579 až 1583 se Raleigh podílel na potlačení Desmondova povstání. Účastnil se mimo jiné obléhání Smerwicku. Po porážce povstání došlo k rozdělování území mezi Alžbětiny příznivce, která tak chtěla omezit nebezpečí dalších vzpour v Irsku. Raleigh obdržel území o rozloze 160 km2, včetně přímořských měst Youghal a Lismore. Tím se stal jedním z nejbohatších vlastníků půdy na jihu Irska. V období kdy vlastnil irská panství, trávil dost času na hradu Killulagh. Město Youghal považoval za svůj příležitostný domov a v letech 1588 až 1589 byl i jeho starostou. Správa jeho irských panství mu poté, co se k němu obrátila štěstěna zády, přinášela problémy. Roku 1602 je prodal Richardovi Boyle, který byl významným dvořanem na dvoře Jakuba I. i Karla I.", "section_level": 1}, {"title": "Nový svět.", "content": "Walter Raleigh převzal po svém zemřelém nevlastním bratrovi Humfreyi Gilbertovi iniciativu v projektu osídlení Ameriky anglickými kolonisty. Nakonec došlo ke dvěma plánovaným a k jednomu předem neplánovanému pokusu o osídlení Nového světa. Po pečlivém prozkoumání pobřeží dnešní Virginie v roce 1584, byl jako vhodné místo k budoucímu anglickému osídlení vybrán ostrov Roanoke. Zpráva o této úspěšné průzkumné misi potěšila královnu Alžbětu I. natolik, že organizátora akce, Waltera Raleigha, povýšila do šlechtického stavu, na budoucí osídlovací výpravu přislíbila poskytnout zbraně a střelný prach a zapůjčit jednu ze svých lodí – \"Tygra\", a navíc se rozhodla k poctě nejvyšší – jakožto Alžběta I., známá jako Panenská královna, propůjčila zemi za oceánem své přízvisko a ta byla tedy nazvána Virginií (Panenskou zemí). Raleighovy plány kolonizovat území Severní Ameriky (zahrnující současnou Severní Karolínu a Virginii) skončily neúspěchem, ale vytvořily základ pro další kolonizaci. Tyto výpravy financoval Raleigh ze svých prostředků a s finanční podporou svých obchodních přátel, a tak nebyl schopen zajistit příjem v té výši, která byla potřebná pro dlouhodobé udržení koloniální správy dobytých území.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdní období.", "content": "V prosinci roku 1581 se Raleigh vrátil z Irska do Anglie a účastnil se života na Alžbětině dvoře. Královna začala brzy svého oblíbence zahrnovat dary, pronajala mu dva statky, udělila mu výsadu vybírat od každého vinaře v zemi poplatek za právo prodávat víno, povolila mu vývoz vlněného sukna a přibyly i tituly: Raleigh byl jmenován viceadmirálem západu, viceadmirálem Devonu, zástupcem koruny v Cornwallu a guvernérem tamních cínových dolů. Roku 1585 byl povýšen do rytířského stavu. V letech 1585 a 1586 zastupoval Devonské hrabství v parlamentu. Duchaplný Raleigh se královně za vše odvděčil tím, že jí dělal společnost a skládal pro ni verše. V roce 1587 zahrnula královna svého oblíbence další poctou a sir Walter Raleigh se stal kapitánem její osobní stráže, což bylo prestižní postavení, které ho udržovalo v její nejtěsnější blízkosti. V létě roku 1587 však začal Raleighův postupný společenský pád. Tehdy byl královně představen dvacetiletý okouzlující muž Robert Devereux, hrabě z Essexu, kterého si královna okamžitě oblíbila a svěřila mu funkci nejvyššího štolby, tedy funkci, která ho udržovala po boku královny od svítání do setmění. Robert Devereux byl Raleighův silný protivník a snažil se svého rivala zničit. Roku 1591 se Raleigh tajně oženil s Alžbětinou dvorní dámou Alžbětou Throckmotovou, která s ním byla v té době těhotná. Následující rok byl tento sňatek odhalen a rozezlená královna Alžběta nechala sira Waltera Raleigha uvěznit i s jeho manželkou v Toweru. Po pěti týdnech se ale sir Raleigh dostal na svobodu, když ho královna pověřila dohledem nad rozdělením kořisti z uloupené španělské lodě \"Madre de Dios\", jejíž bohaté zásoby byly v anglickém přístavu postupně rozkrádány námořníky a prodávány překupníkům. Sir Walter Raleigh tvrdě zakročil a většinu nákladu před rozkradením zachránil. Poděkování se nedočkal. Když královna přikročila k dělení kořisti, zabavila Raleighův podíl, čímž ho uvrhla do dluhů, a navíc ho na krátký čas poslala zpět do vězení. Dalších pět let zůstal Raleigh v nemilosti, ale mohl alespoň žít na svobodě. S královnou se znovu usmířili kolem roku 1597. Roku 1594 se účastnil výpravy, jejímž cílem bylo najít pověstmi opředené \"město zlata\". Objevil území, které je součástí dnešní východní Venezuely. Poté co se vrátil do Anglie, popsal svou výpravu v knize \"The Discovery of Guiana\", která je považována za příspěvek k pověstem o \"El Doradu\". Roku 1596 se účastnil přepadení Cádizu a následující rok i výpravy na Azory.", "section_level": 1}, {"title": "Poslední léta života.", "content": "Raleighův konečný společenský pád začal po smrti královny Alžběty I. v roce 1603 a po nástupu krále Jakuba I. na uprázdněný trůn. Jakub I. po svém nástupu zrušil všechny královské monopoly, čímž Raleigh ztratil hlavní zdroj příjmů. Obvinil také Raleigha z toho, že se zasloužil o rozšíření kouření tabáku v Anglii, což Jakub I. považoval za hanebný zlozvyk, na němž navíc vydělávají především Španělé, největší dovozci tabáku. Pak zbavil Raleigha funkce kapitána královských stráží a nařídil mu okamžitě opustit Durham House, palác, který Raleigh získal od Alžběty I. V roce 1603 byl sir Raleigh vyslýchán kvůli své účasti na údajném spiknutí proti králi, obviněn z velezrady a odsouzen k trestu smrti. V den popravy mu král udělil milost, a tak byl poslán do vězení v Toweru a zbaven všech práv. V Toweru si žil celkem pohodlně, měl k dispozici tři sluhy a brzy se k němu nastěhovala jeho žena i se synem Watem. Raleigh se ve vězení věnoval studiu a napsal první díl své Historie světa (\"The Historie of the World\"), popisující starověké Řecko a Řím. Uzavřel tu rovněž přátelství s dalším bohatým vězněm, hrabětem z Northumberlandu, který nešetřil penězi a snažil se svůj vězeňský úděl maximálně zpříjemnit. Raleigh dál snil o trvalém osídlení daleké Virginie, ale organizaci tohoto plánu mezitím převzal sir John Popham. Sir Walter Raleigh však nadále tajně z vězení ovládal Virginskou radu, která organizovala další výpravy do Virginie. Z vězení byl propuštěn po třinácti letech, v roce 1616. Dožil se tak ještě založení první trvale osídlené anglické osady v Americe, Jamestownu, a zjistil, že měl vždy pravdu, když tvrdil, že tabák je tím pravým a nejvýnosnějším zbožím Ameriky. Po svém propuštění z vězení se připojil k druhé výpravě do Venezuely hledající El Dorado.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "V době výpravy jeho muži napadli španělské základny v San Thomé na Orinoku. Po jeho návratu do Anglie žádal španělský velvyslanec jeho přísné potrestání. Jeho požadavek byl přijat a Raleigh byl 29. října 1618 popraven. Jeho ostatky byly pochovány v Beddingtonském kostele.", "section_level": 1}, {"title": "Raleigh o nadvládě na moři.", "content": "Počátkem 17. století Raleigh prohlásil: („kdokoliv ovládá moře, ovládá obchod; kdokoliv ovládá obchod, ovládá bohatství světa a tudíž svět samotný“).", "section_level": 1}], "src_summary": "Sir Walter Raleigh (asi 1552 – 29. října 1618) byl anglický spisovatel, básník, voják, dvořan a cestovatel. Vlivným se stal v době vlády Alžběty I. kdy byl na základě královského patentu zapojen do kolonizace Virginie v Americe. Poté, co se roku 1591 bez svolení královny oženil s jednou její dvorní dámou, byl na určitou dobu uvězněn. Po Alžbětině smrti byl na základě obvinění v účasti ve spiknutí proti králi Jakubovi I., který mu nebyl nakloněn, znovu uvězněn. Roku 1616 byl propuštěn, aby se účastnil druhé výpravy, která měla objevit bájné \"Eldorado\". Tato výprava nebyla úspěšná a Raleighovi muži napadli posádku španělské základny v San Thomé. Po návratu do země byl na nátlak Španělů odsouzen a popraven.", "tgt_summary": "Sir Walter Raleigh (auch \"Rawley\", \"Ralegh\" oder \"Rawleigh\"; * 1552 oder 1554 in Hayes Barton, Devonshire, Königreich England; † 29. Oktober 1618 in London, hingerichtet) war ein englischer Seefahrer, Entdecker, Soldat, Spion, Politiker, Dichter und Schriftsteller sowie Günstling der englischen Königin Elisabeth I.", "id": 1668373} {"src_title": "Valentina Těreškovová", "tgt_title": "Walentina Wladimirowna Tereschkowa", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodinné zázemí a studium.", "content": "Valentina Těreškovová se narodila v západním Rusku jako druhé ze tří dětí. Její otec byl traktorista, zemřel v sovětsko-finské válce v roce 1940, její matka pracovala v textilním podniku. Valentina postoupila do střední školy (obdoba 2. stupně základní školy, začínal 5. třídou) v roce 1945 ve věku devíti let. Po skončení středního všeobecného vzdělání (10. a 11. třída v té době) v roce 1953 okamžitě nastoupila do práce, a to také do textilního podniku jako její matka. Současně při práci Valentina nadále studovala a to alespoň prostřednictvím korespondenčních kurzů. V roce 1960 dokončila studia na střední průmyslové škole textilní, ale profesi brzy opustila a byla oficiálně uvolněnou tajemnicí závodní organizace Komsomolu. Valentina se již od útlého věku zajímala o parašutismus a létání. Oba sny si v dospělosti splnila, jelikož se stala parašutistkou-amatérkou a studovala pilotáž. Tyto dva faktory se pak staly rozhodujícími při její kvalifikaci na kosmonautku v roce 1962. V konečném výběru se o místo první ženy „utkala“ se dvěma dalšími uchazečkami Valentinou Ponomarjovovou a Irinou Solovjovovou, nad které ji nakonec favorizoval její dělnický původ; o její nominaci definitivně rozhodnul Nikita Sergejevič Chruščov. I když i ostatní kandidátky prodělaly kosmonautický výcvik, ani jedna z nich do kosmu nikdy neletěla. Formální rozhodnutí o jménech pilotů na lodích Vostok vyslovila příslušná státní komise 4. června 1963 12 dní před startem.", "section_level": 2}, {"title": "Let do vesmíru.", "content": "Dne 16. června 1963 se k obloze vznesl Vostok 6 řízený Valentinou Těreškovovou. Start byl odložen kvůli technickým potížím i zvýšené sluneční aktivitě. Její let trval tři dny, Těreškovová se díky němu stala desátým člověkem a první ženou ve vesmíru. Vostok 6 startoval z kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu, který byl tehdy součástí Sovětského svazu. Během letu obletěla Valentina 48krát naši planetu. Přesná doba jejího letu je 70 hodin a 50 minut. Z paluby Vostoku, ze kterého se hlásila volacím znakem (čajka, česky racek), vysílala živý rozhovor, který byl šířen rozhlasem po celém Sovětském svazu. Společně s Vostokem 6 se ve vesmíru nacházel i Vostok 5, kolem kterého Valentina proletěla ve vzdálenosti pouhých pěti kilometrů během jednoho ze svých oběhů okolo planety. Let neprobíhal bez problémů, řídicí středisko odhalilo chybu v přípravě a muselo přeprogramovat motory, aby nedošlo k vážné nehodě při přistávacím manévru. Těreškovovou trápila kosmická nemoc a únava, na kterou si z kosmické lodi opakovaně stěžovala. Na palubě usínala i v době, kdy měla plnit pracovní úkoly. Několikrát se rozplakala, zvracela, opakovaně žádala o předčasné ukončení letu. Měla velký strach. Dnes pracovníci Institutu historie a techniky Ruské akademie věd spekulují o tom, že mohlo jít i o projevy nervového zhroucení. Přistání proběhlo 19. června 1963. Podobně jako Jurij Gagarin se i Valentina katapultovala, při přistání se udeřila do hlavy. Přestože mezi štábem panovaly o vystoupení Těreškovové rozpaky, pro celosvětovou veřejnost – a po politické stránce – byla její mise úspěchem.", "section_level": 2}, {"title": "Po návratu z vesmíru.", "content": "Po návratu byla Valentina prohlášena za Hrdinku Sovětského svazu, povýšena do hodnosti kapitána a byla jmenována do vysoké stranické funkce, což byla jedna z věcí, která jí zamezila znovu letět do vesmíru. Souvisela s tím i neochota stranických a státních funkcionářů riskovat její život při letu z důvodu propagandy. Sama Těreškovová se pokusila 15 let po návratu na zem o návrat do výcvikového střediska, ale neprošla zdravotními testy (další ruská kosmonautka vyletěla do vesmíru až o další čtyři roky později). V letech 1966 až 1989 byla poslankyní Nejvyššího sovětu SSSR. Od roku 1968 do roku 1987 vedla Výbor sovětských žen a od roku 1989 byla místopředsedkyní Mezinárodní demokratické federace žen. V letech 1964–1969 vystudovala Vojenskou leteckou inženýrskou akademii N. J. Žukovského a získala titul inženýr letec-kosmonaut. V armádě byla až do penzionování v roce 1997, kdy už měla dva roky hodnost generálmajora letectva. Valentina se později stala oficiální mluvčí Sovětského svazu a za tuto službu byla odměněna Zlatou medailí za mír, kterou obdržela od Organizace spojených národů. V závěru 80. let v období perestrojky ale bylo její společenské postavení omezeno osobní averzí manželky nejvyššího sovětského činitele Michaila Gorbačova Raisy. Od 90. let působí ve vedoucích funkcích ruských organizací pro spolupráci s jinými národy, od roku 1994 je předsedkyní vládního Ruského střediska mezinárodní vědecké a kulturní spolupráce RCMNKS (tzv. Roszaruběžčentr). V roce 2000 jí byl v Londýně udělen titul „Žena století“. Už v srpnu 1963 obdržela Těreškovová také zlatou medaili Hrdinky socialistické práce ČSSR, Bratislava ji jmenovala čestnou občankou města. Roku 1975 zavítala Těreškovová mimo jiné na návštěvu do Písku, kde si prohlédla textilní závod Jitex.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "V roce 1963, brzy po návratu ze své kosmické mise, se přímo v Kremlu za Chruščovovy přítomnosti Valentina provdala za sovětského kosmonauta Andriana Nikolajeva a o rok později se jim narodila dcera Jelena, která tak byla prvním dítětem, které mělo oba rodiče v kosmu (Jelena se stala lékařkou). Valentina se s Andrianem v roce 1980 rozvedla a vdala se za vojenského lékaře Julije Šapošnikova, se kterým žila až do jeho smrti v roce 1999.", "section_level": 2}, {"title": "Politička.", "content": "V roce 2013 je generálmajorka Těreškovová aktivní členkou vládní strany Jednotné Rusko, poslankyně Státní dumy a místopředsedkyní jejího zahraničního výboru.", "section_level": 2}], "src_summary": "Valentina Vladimirovna Těreškovová (: ) (* 6. března 1937, Maslennikovo v Jaroslavské oblasti v Sovětském svazu) byla první ženou ve vesmíru, kam vystartovala v roce 1963. ", "tgt_summary": "Walentina Wladimirowna Tereschkowa (, wiss. Transliteration ', verheiratet Walentina Tereschkowa-Nikolajewa; * 6. März 1937 in Maslennikowo bei Tutajew, Oblast Jaroslawl, Russische SFSR) ist eine ehemalige sowjetische Kosmonautin. Sie war im Jahre 1963 die erste Frau im Weltraum (bis zum Raumflug von Swetlana Sawizkaja im Jahre 1982 auch die einzige) und ist immer noch die einzige Frau in der Raumfluggeschichte, die allein flog, d. h. ohne Begleitung männlicher Kollegen.", "id": 905012} {"src_title": "The Doors", "tgt_title": "The Doors", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky.", "content": "Počátky skupiny sahají do léta roku 1965, kdy se na kalifornské pláži Venice Beach setkali zakládající členové skupiny Jim Morrison a Ray Manzarek, kteří se znali již z dob studií na University of California. Poté, co Morrison zarecitoval Manzarekovi svou báseň „Moonlight Drive“, Manzarek navrhl, že by mohli založit kapelu, načež Morrison souhlasil. Manzarek byl od roku 1962 členem skupiny Rick & the Ravens, kde hrál na klávesy a zpíval. Dalšími členy této kapely byli Manzarekovi dva bratři Rick a Jim, takže Ray Manzarek a Jim Morrison nejdříve zkoušeli s nimi. Krátce nato, co začali spolu zkoušet, se Manzarek v losangeleském meditačním centru Mahariši Maheš Jógiho seznámil s bubeníkem Johnem Densmorem, kterému nabídl účast v kapele, a Densmore tuto nabídku přijal. V září roku 1965 pak nově sestavená skupina využila volného času, který měli Rick & the Ravens v malém vydavatelství Aura, a nahrála šest písní, které se tak staly první nahrávkou The Doors. Všech šest písní se pak objevilo na albu \"\" z roku 1997. Demo bylo vydáno na třech gramofonových deskách, se kterými členové kapely obcházeli různá hudební vydavatelství, až se jim podařilo podepsat smlouvu s vydavatelstvím Columbia. Když kapelu opustili bratři Raye Manzareka, začali se zbylí členové skupiny poohlížet po novém členu. Tím se stal kytarista Robby Krieger, který býval společně s Densmorem členem kapely Psychedelic Rangers. Skupina se pak pojmenovala The Doors podle knihy Aldouse Huxleyho \"Brány vnímání\" (v originále ). Fráze je však v Huxleyově knize použita v souvislosti s citací Williama Blakea. Skupina byla dost odlišná od tehdejších rockových skupin, jelikož neměla basového kytaristu. Manzarek však došel k závěru, že jeho klávesy Fender Rhodes basspiano, které měl již z dřívější doby, dokážou zvuk basové kytary zastoupit, takže basového kytaristy už nebylo potřeba. V průběhu roku 1966 The Doors dále zkoušeli a začali koncertovat na různých místech. Stále angažmá nejdříve získali v losangeleském klubu s názvem London Fog. V létě se kapele podařilo stát se domovskou kapelou prestižního klubu Whisky a Go Go, odkud však byli po několika měsících vyhozeni poté, co na pódiu zahráli píseň „The End“. Skladba totiž zahrnovala dramatické Morrisonovo recitování včetně veršů „Otče? / Ano synu? / Chci tě zabít. / Matko? / Tebe chci ojet.“", "section_level": 2}, {"title": "První alba.", "content": "Ještě předtím, než The Doors museli opustit klub Whisky a Go Go, stačil Arthur Lee ze skupiny Love nalákat na koncert The Doors Jaca Holzmana, vedoucího vydavatelství Elektra. Holzman nabídl členům The Doors novou smlouvu a ti ji podepsali. Za nedlouho začali The Doors nahrávat své první album nesoucí název \"The Doors\". Jeho vydání bylo naplánováno na 4. ledna 1967, první singl skupiny s názvem „Break on Through (To the Other Side)“ stačil vyjít ještě tři dny před samotným albem. \"The Doors\" zahrnovalo jedny z nejúspěšnějších skladeb skupiny včetně „Light My Fire“ či již zmiňované písně „Break On Through (To the Other Side)“ a „The End“. Výjimečně byly na album zařazeny dvě převzaté písně, a to „Alabama Song“ a „Back Door Man“. Po vydání alba kapela dále koncertovala, mimo jiné několikrát v San Franciscu, jednou se skupinou Grateful Dead. V dubnu roku 1967 byla skladba „Light My Fire“ vydána jako singl. Avšak oproti přes sedm minut dlouhé verzi písně z alba měla singlová verze jen málo přes tři minuty, jelikož bylo vynecháno Kriegerovo a Manzarekovo sólo. Takto upravená verze byla určená pro rádiové vysílání. „Light My Fire“ byla první skladba, jejímž autorem byl Krieger. Singl „Light My Fire“ se začal dobře prodávat a koncem léta 1967 se ho prodalo milion kusů. Další album vyšlo v říjnu roku 1967 a neslo název \"Strange Days\". Mnoho písní ze \"Strange Days\" bylo napsáno již v době prvního alba. Ke \"Strange Days\" vyšly singly „People Are Strange“ a „Love Me Two Times“. Stejně jako předchozí album, i toto zaznamenalo úspěch a The Doors tehdy často vystupovali před publikem. 17. září 1967 vystoupili v televizní show Eda Sullivana, kde hráli „Light My Fire“. Sullivan si přál, aby kapela trošku upravila text písně, načež členové The Doors v čele s Morrisonem souhlasili. Při živém vystoupení však Morrison zazpíval text v původní podobně a kapele bylo pro příště zakázáno vystupovat v Sullivanově pořadu. K nahrávání třetího alba \"Waiting for the Sun\" byl výjimečně přizván hostující basový kytarista Doug Lubahn z kapely Clear Light. The Doors se v průběhu nahrávání alba potýkali s nedostatkem hudebního materiálu pro nové album. Jim Morrison navíc přicházel na nahrávání alba často opilý, takže nahrávání bylo problémové a protáhlo se na několik měsíců. Nakonec bylo album vydáno v červenci roku 1968. Ve srovnání s předchozími dvěma alby však \"Waiting for the Sun\" přineslo určité zklamání. Na albu vyšla i píseň „The Unknown Soldier“, ke které sama kapela natočila krátký dokumentární film.", "section_level": 2}, {"title": "Miamský incident.", "content": "Následovalo koncertní turné, kdy The Doors zavítali i do Evropy. Po návratu do Spojených států skupina měla zahrát 1. března 1969 v Miami na Floridě. Toto vystoupení mělo na další vývoj kapely velký vliv. Morrison na cestě do Miami zmeškal dvě letadla a čekání na další lety strávil pitím alkoholu. Na pódiu při vystoupení byl značně opilý, přerušoval písně a často mluvil k publiku. Pak měl prohlásit, že stejně všichni přišli jenom vidět jeho penis, načež si měl svléci košili a na chvíli penis skutečně ukázat. Toto však není zachyceno na žádné z fotografií a dodnes není jisté, zda k tomu skutečně došlo. Po koncertě kapela odjela na dovolenou na Jamajku. Po několika dnech miamské úřady rozhodly o podání žaloby na Morrisona za obnažování, urážku, oplzlé chování a opilství. Po návratu do Miami na Morrisona navíc vydala zatykač FBI, která jej obvinila za to, že nezákonně odletěl na Jamajku, i když tam Morrison odletěl ještě před vydáním miamského zatykače. Pod tíhou těchto obvinění začala rádia stahovat písně The Doors z vysílání, bylo zrušeno nadcházející turné a kapela nemohla vystoupit ani na Woodstocku. Morrison se sám přihlásil na policii, vzápětí byl ale propuštěn na kauci a celý případ byl prozatím odročen.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední léta.", "content": "Nedlouho po událostech v Miami se The Doors začali věnovat práci na novém albu. Bylo vydáno v červnu roku 1969 pod názvem \"Soft Parade\" a vyšly k němu singly „Touch Me“ (na kterém se podílel hostující saxofonista Curtis Amy), „Wishful Sinful“, „Runnin' Blue“ a „Tell All the People“. Album se však nesetkalo s velkým ohlasem, oproti předchozím albům The Doors bylo \"Soft Parade\" zatím asi nejslabší. Asi polovinu skladeb z alba napsal Morrison, zbylé písně pak Krieger. Někdy v této době Morrison prodělal sérii rozhovorů s Jerrym Hopkinsem, které byly poté otištěny v časopisu Rolling Stone a z nichž pak Hopkins čerpal pro své knihy o The Doors \"Nikdo to tu nepřežije\" a \"Ještěrčí král\". Po vydání \"Soft Parade\" začali The Doors opět koncertovat. Jelikož byl prakticky každý koncert pod dohledem strážců zákona, Morrison tolik nepil alkohol ani nebral narkotika a koncerty se tak stávaly po hudební stránce čím dál tím lepší. V této době se Morrison pustil do natáčení filmu s názvem HWY, jehož téma je zachyceno v písni „Riders on the Storm“. The Doors stále patřili k vydavatelství Elektra. Její vedení začalo po finančním neúspěchu \"Soft Parade\" tlačit na členy The Doors, aby nahráli nové album. The Doors se pustili do nahrávání a nové album, které vyšlo na počátku roku 1970, dostalo název \"Morrison Hotel\". Album je značně bluesové a i přes to, že neobsahovalo žádný singlový hit, bylo oproti předchozímu mnohem lepší. K \"Morrison Hotel\" vyšel jediný singl „Roadhouse Blues“. Koncertní vystoupení The Doors z této doby bývala zaznamenávána, aby se z nich pak vybraly písně pro chystané první živé album skupiny. To vyšlo na dvou albech pod názvem \"Absolutely Live\" v červenci 1970 a obsahovalo některé písně zaznamenané i předešlý rok. Morrison v té době trávil čas cestováním po Evropě i Spojených státech, aby se po vydání \"Absolutely Live\" vrátil do Miami, kde pokračovalo jeho soudní řízení. Po dvojím odročení, kdy The Doors mimo jiné hráli na anglickém festivalu Isle of Wight, byl Morrison zbaven obvinění z opilství a obscénního chování, avšak z užívání hrubého jazyka a obnažování byl uznán vinným, ale zatím soud nestanovil výši trestu. Do jejího vynesení byl Morrison propuštěn na kauci padesáti tisíc dolarů. 30. října pak byl odsouzen k šesti měsícům vězení za obnažování a šedesáti pracovním dnům za vulgární projev. The Doors odehráli svůj předposlední koncert s Morrisonem 11. prosince roku 1970 v McFarlin Auditorium Dallas a poslední vystoupení 12. prosince ve „Warehouse“ v New Orleans. Morrison se proti rozsudku odvolal a před započetím odvolacího procesu začali The Doors natáčet další album. Bylo to poslední album The Doors, které bylo s Morrisonem natočeno. Dosavadního producenta všech alb The Doors Paula Rothchilda nahradil Bruce Botnick. Pod názvem \"L.A. Woman\" album vyšlo v dubnu 1971. Ještě během mixování \"L.A. Woman\" odjel Morrison do Paříže, kde bydlel s manželkou Pamelou Cursonovou a kde o víkendu 3.–4. července zemřel. Jako oficiální diagnóza byla stanovena srdeční zástava. Přesné okolnosti Morrisonovy smrti však dodnes nebyly zcela vyjasněny a jsou předmětem různých dohadů. Informace o Morrisonově smrti se dostaly na veřejnost až po pohřbení jeho těla na pařížském hřbitově Père Lachaise, což částečně způsobilo, že někteří lidé stále odmítají jeho smrti uvěřit. Zbylí členové se rozhodli pokračovat ve třech s tím, že zpívat bude Manzarek. Kapela začala pracovat na nových písních a v říjnu roku 1971 vydali album \"Other Voices\", jehož producentem byl opět Bruce Botnick. Zbylí členové The Doors se pak vydali na turné po Spojených státech a Kanadě a na jaře roku 1972 navštívili Evropu. Poté začali natáčet nové album nesoucí název \"Full Circle\", které vyšlo v září téhož roku. Album však nebylo úspěšné a skupina se rozhodla uspořádat v Londýně konkurz na pozici nového zpěváka. V úvahu mimo jiné přicházel i Iggy Pop, Manzarek se však rozhodl, že všeho už bylo moc a odjel zpět do Spojených států. Později o tom prohlásil: „Chtěli jsme si dobít tvůrčí baterie, právě jako Jim, když odjel do Paříže... ale ono to nefungovalo. Byl čas s The Doors skončit.“ Po této události se The Doors definitivně rozpadli.", "section_level": 2}, {"title": "Události po rozpadu.", "content": "Poté, co opustil skupinu, vydal se Ray Manazarek na sólovou dráhu. Nahrál několik alb a začal se věnovat producentské činnosti na poli hudby. Krieger i Densmore se také začali věnovat soukromým hudebním projektům. The Doors však dále vycházela pod vydavatelstvím Elektra či Rhino koncertní alba jako \"Alive, She Cried\" z roku 1983 či \"\" z roku 2003. V roce 1991 byl o The Doors natočen film režírovaný Oliverem Stonem \"The Doors\", kde si Morrisona zahrál Val Kilmer. V roce 1993 byli The Doors uvedeni do Rock'n'rollové síně slávy. Při této příležitosti skupina vystupovala se zpěvákem Pearl Jam Eddie Vedderem, se kterým nazkoušela a zahrála skladby „Roadhouse Blues“, „Break on Through“ a „Light my Fire“, které poté vyšly na albu \"The Doors & Eddie Vedder – Rock&Roll Hall Of Fame\". V roce 2001 vyšlo album s názvem \"Stoned Immaculate – The Music of The Doors\", které obsahuje písně The Doors v podání různých umělců a kapel jako Stone Temple Pilots, Aerosmith, Johna Lee Hookera či skupiny Creed. V roce 2002 se Manzarek a Krieger dali opět dohromady a založili skupinu The Doors of the 21st Century. Na Morrisonovo místo byl vybrán člen skupiny The Cult Ian Astbury. Manzareka a Kriegera však brzy na to obvinil John Densmore a nedlouho na to i Morrisonova rodina z toho, že používají ve svém názvu značku The Doors. Kapela tak změnila název na Riders on the Storm. V roce 2007 Astbury z kapely odešel a vrátil se k The Cult, nahradil jej zakládající člen skupiny Fuel Brett Scallions. Roku 2007 byla The Doors udělena první cena Grammy, kterou obdrželi za celoživotní dílo. The Doors též obdrželi hvězdu na hollywoodském chodníku slávy. Ještě v roce 2007 floridský guvernér Charlie Crist prohlásil, že se chystá symbolicky zrušit stále platný rozsudek, jež posílal Morrisona do vězení. V roce 2008 se Manzarek a Krieger rozhodli pro přejmenováni na Ray Manzarek & Robby Krieger of the Doors. Na různá vystoupení vystupují s různými hudebníky a zpěváky. Dne 13. července 2010 poprvé navštívili také Česko, kde v pražském Kongresovém centru odehráli koncert, spolu se zpěvákem Brettem Scallionsem, baskytaristou Philem Chenem a bubeníkem Tyem Dennisem. Na den přesně o rok později se uskutečnil druhý pražský koncert v Kulturním domě Vltavská se stejném složení vyjma zpěváka Bretta Scallionse, kterého nahradil Dave Brock. V roce 2012 vydala skupina videoklip ke skladbě „L.A. Woman“ v rámci čtyřicátého výročí od vydání stejnojmenného alba. Ve videoklipu se i přes dřívější značné spory objevil vedle kytaristy Robbyho Kriegera i bubeník John Densmore. K nim přibyl ještě Jac Holzman. V květnu 2013 zemřel klávesista Ray Manzarek ve svých čtyřiasedmdesáti letech. V současnosti odehráli několik koncertu John Densmore a Robby Krieger.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba The Doors.", "content": "Styl hudby The Doors je značně specifický a vykazuje prvky různých hudebních žánrů jako je blues-rock, psychedelický rock, acid rock i hard rock. Podle Raye Manzareka byli The Doors ovlivněni jazzovými a bluesovými hudebníky jako byli Muddy Waters, John Lee Hooker, John Coltrane či Miles Davis. Další vlivy na The Doors měly anglické kapely The Beatles a The Rolling Stones, dále umělci jako Little Richard, Chuck Berry i Elvis Presley. Z klasiků měli na The Doors vliv např. Igor Fjodorovič Stravinskij či Claude Debussy. Sám Morrison byl ovlivněn např. hudbou Boba Dylana či Rolling Stones, z literátů pak Aldousem Huxleym, William Blakem či Jackem Kerouacem. The Doors patřili k nejvlivnějším kapelám 60. let. Měli vliv na mnoho umělců a hudebníků, např. Iggy Pop založil The Stooges pod dojmy z koncertu The Doors. Z českých umělců měli The Doors vliv např. na Filipa Topola a Psí vojáky či Josefa Rauvolfa. Skladby skupiny byly použity v řadě filmů, například píseň „The End“ zazněla ve filmu \"Apokalypsa\" z roku 1979. Jejich písně byly též mnohokrát přezpívány. Aerosmith přezpívali píseň „Love Me Two Times“, která se v jejich podání objevila ve filmu \"Air America\" i na unpluggedovém vystoupení Aerosmith. Často přezpívávaná píseň The Doors je „Light My Fire“, kterou přezpívala řada umělců, anglický zpěvák Will Young a portorikánský písničkář José Feliciano tak pojmenovali jeden ze svých singlů.", "section_level": 1}, {"title": "Diskografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Studiová alba.", "content": "Bez Morrisona ještě vyšla alba:", "section_level": 2}], "src_summary": "The Doors (z anglického \"The Doors of Perception\", doslova \"dveře vnímání\", překládáno jako \"Brány vnímání\") byla americká rocková skupina založená v roce 1965 v Los Angeles. Patřila k významným skupinám zejména šedesátých let minulého století. Zakládajícími členy The Doors byli: hráč na klávesové nástroje Ray Manzarek a zpěvák Jim Morrison, časem se ke kapele přidali kytarista Robby Krieger a bubeník John Densmore. ", "tgt_summary": "The Doors waren eine US-amerikanische Westcoast-Rockband. Die Gruppe gilt als eine der einflussreichsten Bands der 1960er Jahre. Den Quellenangaben zufolge haben sie in ihrer Karriere mehr als 80 Millionen Tonträger verkauft, damit zählen sie zu den Interpreten mit den meisten verkauften Tonträgern weltweit. Die erfolgreichste Veröffentlichung von The Doors ist das Album \"The Best of The Doors\" mit rund 11,6 Millionen verkauften Einheiten. ", "id": 1039014} {"src_title": "Hemofilie", "tgt_title": "Hämophilie", "src_document": [{"title": "Známé osobnosti.", "content": "Nejznámější dědičná linie vznikla díky britské královně Viktorii. Než v roce 1901 zemřela, stačila osudové geny předat svému osmému potomku, synu Leopoldovi jehož dcera Alice se stala také přenašečkou. Ten trpěl častými krváceními a psalo se o nich i v britských odborných časopisech. Leopold zemřel na krvácení do mozku v jednatřiceti letech. Ještě osudovější bylo dědictví jejích dcer Alice a Beatrice, které rozšířily onemocnění do královských rodin Německa, Španělska a Ruska. Nejproslulejším se stal příběh ruské carské rodiny, kam zanesla poškozený gen německá princezna a vnučka královny Viktorie, Alix Hesensko-Darmstadtská (Alexandra Fjodorovna). S carem Mikulášem II. měli syna Alexeje, velmi těžkého hemofilika. Časté krvácivé projevy mu prakticky neumožňovaly normální život, byl neustále obklopen bodyguardy a ošetřovateli, žil ve skleníkovém prostředí. I to byl jeden z důvodů obrovského vlivu podvodného mnicha Grigorije Novika, zvaného Rasputin, na ruský dvůr. Byl totiž schopný hypnózou mladému careviči ulevit od bolesti, dokonce v některých případech i zastavit krvácení. Alexej se ruského trůnu nedočkal, s celou rodinou ho bolševici zastřelili v červnu 1918. V anglickém exilu zemřeli před druhou světovou válkou také synové královny Viktorie Evženie, vnučky královny Viktorie a Alfonse XIII. – dva španělští princové. Oba po banálních zraněních – jeden lehce havaroval autem do telefonní budky, druhý si přivodil také v autě lehkým nárazem na volant krvácení do hrudní dutiny. Hemofilií trpěl i Richard Burton, slavný britský herec šedesátých a sedmdesátých let, který se proslavil řadou filmových rolí a sňatkem s Elizabeth Taylorovou. Aby pomohl ostatním nemocným s touto vzácnou chorobou, založil se svou ženou fond, jenž nesl jeho jméno. Ve svých osmapadesáti letech pak herec zemřel na závažné krvácení do mozku.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Nejstarší známá zmínka o nezvyklém krvácení, po němž zemřel na následky banálního úrazu jakýsi chlapec, se objevuje v díle arabského lékaře v dnes španělské Cordobě Albukasise na přelomu 11. a 12. století. Podrobněji se už zabývá zvláštní nepravidelností zvýšené krvácivosti chlapců v některých rodinách židovský autor Moises Maimonides o sto let později. U něj se už objevuje zárodek úvah o dědičnosti. Povšiml si, že úkaz se projevil u synů jedné matky ve dvou různých manželstvích. První moderní pojednání sepsal a v roce 1803 publikoval městský lékař Philadelphie John Conrad Otto pod názvem „Zpráva o sklonu ke krvácivosti v některých rodinách.“ Zcela jasně už popsal základní rys: dědičnost a projev pouze u mužů. Vysledoval rodokmeny postižených rodin po mateřské linii zpět až do roku 1720. Udeřil tedy hřebík na hlavičku. Samotné slovo hemofilie se objevilo poprvé v roce 1828, kdy je použil švýcarský specialista Hopff působící na curyšské univerzitě. V minulém století výzkum hemofilie rychle akceleroval. Nejprve dva harvardští lékaři Patek a Taylor v roce 1937 zjistili, že vše ovlivňuje jistá součást krevní plazmy a nazvali ji Antihemofilický globulin. Sedm let nato položil v Buenos Aires Pavlosky základ pro rozlišení faktoru VIII a IX, tudíž dvou odlišných forem hemofilie. První pokus o léčbu popsal v časopise Lancet Samuel Lane v roce 1840. Zjistil, že pooperační hemofilické krvácení se zmírnilo po podání čerstvé krve. V první polovině padesátých let minulého století se začala využívat na základě objevů faktoru VIII už krevní plazma, užívala se dokonce i zvířecí. Roku 1965 izolovala Judith Poolová koncentrovaný faktor VIII a začal se používat kryoprecipitát. Proti plazmě podstatně zmenšil objem se stejnou účinností. Během deseti let vznikly lyofilizované koncentráty, které už bylo možné skladovat doma v běžné ledničce. Znovu mocně poklesl objem preparátu a účinnost se naopak zvýšila. Lyofilizované preparáty se skladují v běžných chladničkách a nemocní hemofilici si je v případě akutní potřeby sami intravenózně aplikují.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba hemofilie.", "content": "Základem léčby hemofilie je injekční aplikace koncentrátu srážecího faktoru, který v krvi osob s hemofilií chybí. U každého pacienta je léčba individuální v závislosti na závažnosti onemocnění a aktuální hladině srážecího faktoru v krvi. Injekční aplikaci je možné provádět v domácím prostředí. U dětí s těžkou formou hemofilie se přistupuje k profylaktické léčbě, kdy si malý pacient s hemofilií pravidelně aplikuje určité množství srážecího faktoru i v době, kdy nejsou patrné žádné známky krvácení. Profylaktická léčba pomáhá zamezit spontánnímu krvácení a chrání tak především před trvalým poškozením kloubů. Srážecí faktor se většinou aplikuje 2× až 3× týdně. U osob s hemofilií, které si pravidelně srážecí faktor neaplikují, může dojít ke spontánnímu krvácení (krvácivé epizodě). To se nejčastěji projeví silnou bolestí postiženého kloubu. Pak je důležité co nejdříve aplikovat dávku srážecího faktoru, aby se předešlo trvalému poškození kloubu. Proto je důležité mít doma koncentrát srážecího faktoru. Léčba krvácivé epizody dále pokračuje ve spolupráci s hematologickým centrem pod vedením specializovaného lékaře.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost v ČR.", "content": "V České republice je péče o hemofiliky na průměru EU. V republice je zřízeno celkem osm hemofilických center s komplexní léčbou. Vedoucím vědeckým, diagnostickým a terapeutickým pracovištěm je Ústav hematologie a krevní transfúze (ÚHKT) v Praze s mezinárodním renomé. Spotřeba léčebných derivátů je zhruba opět na úrovni průměru EU. Z finančních důvodů se užívají v drtivé většině preparáty vyrobené z plazmy, rekombinantní, jako ve vyspělých západních zemích, jen velmi zřídka a téměř výhradně u dětí. Rekombinanty zaručují, že nejsou infikovány žádným z dosud známých virů. V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století postihla hemofilickou populaci, zejména v USA a západní Evropě, nákaza virem HIV, jímž byly v době neznalosti viru tehdejší krevní deriváty často kontaminovány. V České republice se užívaly téměř výhradně zdroje plazmy z tuzemských odběrů, proto se nakazilo jen 17 hemofiliků. Jiné je to s přenosem hepatitidy, zejména hepatitidy typu C. Proti ní očkování neexistuje a případy nákazou prostřednictvím aplikace léčebných derivátů, se vyskytly.Zájmy českých hemofiliků, jichž je zhruba 900, zastupuje Hemojunior a Český svaz hemofiliků. Jedná jejich jménem s příslušnými institucemi, vydává informační materiály s nejnovějšími poznatky, reprezentuje je na mezinárodním fóru a pořádá různé aktivity, především rekondiční pobyty pro děti i dospělé.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hemofilie je geneticky podmíněné onemocnění projevující se poruchou srážlivosti krve, což se navenek projevuje chorobnou krvácivostí – krevními výrony do svalů či kloubů a omezenou schopností organismu zastavit krvácení. Chorobou se zabývá hematologie. ", "tgt_summary": "Hämophilie (von „Blut“ und „Neigung“), auch Bluterkrankheit genannt, ist eine Erbkrankheit, bei der die Blutgerinnung gestört ist. Das Blut aus Wunden gerinnt nicht oder nur langsam. Häufig kommt es auch zu spontanen Blutungen, die ohne sichtbare Wunden auftreten. Hämophilie tritt hauptsächlich bei Männern auf. Betroffene Personen werden umgangssprachlich auch als \"Bluter\" bezeichnet.", "id": 102661} {"src_title": "IKEA", "tgt_title": "IKEA", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Firmu založil Ingvar Kamprad ve svých sedmnácti letech za finanční dar, který obdržel od svého otce za úspěšné ukončení studií. Název IKEA tvoří iniciály zakladatele Ingvara Kamprada a první písmena slov Elmtaryd a Agunnaryd, farmy a vesnice, kde vyrůstal. Zpočátku IKEA prodávala tužky a pera, peněženky, rámečky na obrázky, hodinky, klenoty, nylonové punčochy apod., tedy levné zboží, které bylo možno dobře prodat.", "section_level": 1}, {"title": "Firemní filozofie.", "content": "IKEA se řídí podnikatelskou filozofií, kterou Kamprad vysvětlil ve svém téměř náboženském spisku \"Zpověď prodejce nábytku\". Na rozdíl od tradičních obchodů je zboží vystaveno přímo ve skladech a počet prodavačů je minimální. Firma je známá i marketingovým inovátorstvím, byla například první společností, která v televizní reklamě zobrazila homosexuální pár diskutující o společné budoucnosti v bytě zařízeném jejím nábytkem.", "section_level": 1}, {"title": "IKEA Centres.", "content": "Skupina IKEA Centres je investorem, developerem a správcem nákupních center. Vlastní 28 obchodních center s rozlohou více než 1 000 000 m maloobchodní plochy v Rakousku, České republice, Slovenské republice, Polsku, Německu, Francii a Švýcarsku. Ročně navštěvuje nákupní centra IKEA Centres přibližně 90 miliónů zákazníků a roční obrat převyšuje 22 miliard euro. Skupina IKEA Centres je v České republice zastoupena společností IKEA Centres Česká republika s. r. o., která zde provozuje obchodní centra v Brně a Ostravě (Avion Shopping Park).", "section_level": 1}, {"title": "V Česku.", "content": "IKEA má v Česku čtyři své obchodní domy. Prvním obchodním domem IKEA byla prodejna v Praze na Zličíně (1996), v Brně (1998), v Ostravě (2001) a poslední pak na pražském Černém Mostě v roce 2004. V plánu je další v Praze, Hradci Králové a možná v Plzni (stav k roku 2019). V roce 2016 IKEA vyhrál český šestiletý chlapec soutěž na podobu jedné z hraček, která se bude vyrábět a prodávat v obchodních domech, a dostala název „dvojptáček\". Celosvětově se u této soutěže sešlo 52 000 obrázků, porota z nich vybrala 10. Od září 2018 do srpna 2019 měla IKEA zkušebně otevřený menší obchod IKEA Point na pražském Václavském náměstí. V roce 2020 IKEA v České republice plánuje otevřít sedm výdejních míst. Jejich provozovateli budou externí společnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "IKEA je švédská nábytkářská firma, zaměřující se na prodej a výrobu levného nábytku a bytových doplňků. Vlastní a provozuje síť prodejen v Evropě, Asii i v USA a Austrálii. Společnost založil v roce 1943 Ingvar Kamprad jako zásilkovou společnost. Vlastníkem IKEA Group je v současné době nadace Stichting INGKA Foundation.", "tgt_summary": "IKEA ist ein multinationaler Einrichtungskonzern. Das Unternehmen wurde 1943 von Ingvar Kamprad in Schweden gegründet und gehört heute der in den Niederlanden (Delft) registrierten Stiftung \"Stichting INGKA Foundation\".", "id": 2301095} {"src_title": "Mědiryt", "tgt_title": "Kupferstich", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nejstarší mědiryty pocházejí z poloviny 15. století a jsou většinou dílem umělců vyškolených ve zdobení kovu. Mědirytu zřejmě předcházela zkušenost zlatníků, kteří užívali techniku niello pro zvýraznění rytých linií ve zlatě, stříbře nebo jiných kovech a postup práce při rytí kontrolovali zkušebními otisky černou barvou. Podle Vasariho byl jedním z prvních mědirytců florentský zlatník Tommaso Finiguerra (r. 1452). O zavedení mědirytu v Itálii se zasloužil zejména Andrea Mantegna. Mědiryt se rozšířil z Německa. Prvním doloženým mědirytcem byl anonym označovaný jako Mistr hracích karet (\"Meister der Spielkarten\"), aktivní v jihozápadním Německu v letech 1425-1450, vyškolený spíše v malířství a kresbě než ve zlatnickém řemesle. Celkem je známo 106 jeho rytin, z nichž soubor karet pochází z doby před rokem 1440. Nejstarším datovaným mědirytem je \"Bičování Krista\" z roku 1446. Anonymní autor označovaný někdy jako \"Mistr 1446\" mohl být žákem Mistra hracích karet. Ve stejné době byl v jihozápadním Německu nebo Švýcarsku aktivní další mědirytec, původně zlatník, který svá díla označoval monogramem a je znám jako Mistr nebo Monogramista E.S.. V letech 1450-1468 vytvořil kolem 300 mědirytů, které byly užívány gotickými malíři jako kompoziční vzory. V jeho dílně se vyškolil Israhel van Meckenem mladší. V českých zemích pochází nejstarší mědiryt z roku 1481 (Václav z Olomouce). Prvním významným umělcem, který tvořil technikou mědirytu, byl Martin Schongauer (1448-1491), syn zlatníka Caspara Schogauera pocházejícího z Augsburgu. Ve své dílně v Colmaru založil významnou ryteckou školu. K jeho následovníkům patřil Albrecht Dürer, který na počátku renesance techniku mědirytu dovedl k dokonalosti, a tzv. \"Malí mistři\" činní v Norimberku před polovinou 16. století. V Nizozemí byl počátkem 16. století nejvýznamnějším rytcem Lucas van Leyden, který však neměl žádné pokračovatele. S rozšířením knihtisku nastal velký rozvoj mědirytu jako reprodukční techniky. V Německu vznikla řada dílen, které se specializovaly na mědirytinu, ale zároveň došlo k úpadku umělecké úrovně. Na přelomu 16. a 17. století se technika mědirytu rozšířila do dalších zemí. Významné rytecké školy vznikly v Nizozemí kolem Rubensovy malířské dílny (Pieter Soutman, Lucas Vosterman, Paul Pontius) nebo u dvora Rudolfa II. (Aegidius Sadeler, Jan Harmensz. Muller). Ve Francii byla rytecká škola u královského dvora Ludvíka XIII a XIV., proslavená propracovanými portréty (Jean Morin, Gérard Edelinck, Robert Nanteuil, Antoine Masson). Významnou inovaci techniky mědirytu přinesl svou metodou rytí s proměnnou šířkou souvislé linie Hendrick Goltzius a k dokonalosti ji dovedl Claude Mellan ve svém grafickém listu Tvář Kristova na roušce Veroničině. Kristova tvář je vytvořena jedinou souvislou linií která začíná na špičce nosu a odtud pokračuje ve spirále. V období renesance a baroka byl mědiryt užíván především jako reprodukční technika a sloužil ke kopírování děl starých mistrů. Jedním z nejlepších italských mědirytců byl Marcantonio Raimondi, který zprvu kopíroval díla Albrechta Dürera a Lucase van Leyden, později zejména kresebné předlohy Raffaela. Dalším významným reprodukčním mědirytcem byl Agostino Carracci, který kopíroval díla Veronese nebo Tintoretta. V Německu působil významný nakladatel a zakladatel rytecké školy Matthäus Merian, u kterého v letech 1631-1632 pracoval Václav Hollar. Hollar a po něm další angličtí grafici pracovali smíšenou technikou mědirytu a leptu. V 18. století provozoval William Hogarth velkou ryteckou dílnu, která kopírovala jeho vlastní malby. V Anglii a v Německu vznikla na přelomu 18. a 19. století technika \"obrysové rytiny\", která měla být pokusem o záchranu uměleckého mědirytu (John Flaxman, Bonaventura Genelli). Jako volná grafická technika se udržel mědiryt až do 20. století ve Francii, díky podpoře sběratelů a znalců umění. Jinde byl mědiryt vytlačen zprvu čárovým leptem a od 30. let 19. století litografií a xylografií. V Československu tvořili technikou mědirytu mj. Cyril Bouda, Karel Svolinský, Bohdan Lacina.", "section_level": 1}, {"title": "Postup.", "content": "Pro mědiryt se užívají poměrně tenké desky (1-2 mm), které je třeba předem dokonale vyleštit, včetně faset podél okraje. Vhodnější jsou menší formáty desek, které rytec levou rukou pootáčí na koženém polštářku naplněném pískem a rydlo v pravé ruce udržuje ve stejném sklonu, téměř vodorovně. Práce vyžaduje soustředěnost, zručnost v zacházení s rydlem a dobrý zrak. Opravy jsou velmi obtížné, protože vyryté linie nelze ničím zaplnit, ani vyříznout a nahradit novým materiálem. Chybné linie se musí škrábáním a jemným broušením odstranit, až je nahradí opět hladká plocha. Hlavními nástroji jsou ocelová rydla zasazená do dřevěného držátka, z jedné strany seříznutého, dále jehla, hladítko a trojhranná škrabka. Rydla jsou dlouhá kolem 12 cm a na konci čepele mají šikmo zbroušený štítek, který brání hlubšímu proniknutí rycí špičky do kovu. Používají se nástroje různého tvaru a průřezu: jejich profil může být oválný, kapkovitý, trojúhelníkový, kosočtvercový nebo čtvercový. Některá rydla jsou prohnutá (šavlovitá), nebo mohou mít více hrotů k rytí paralelních linií (stužková). Stopy rydel jsou nejprve velmi jemné a až podle potřeby se prohlubují nebo rozšiřují, obvykle stejným rydlem nebo větším rydlem o stejném profilu. Čáry mědirytu začínají ostrou špičkou a končí kratší špičkou nebo tupě. Tenký stočený drátek vyrytého materiálu odpadá a mírně zvednutý okraj kovu po stranách čáry (grátek) se obvykle odstraňuje škrabkou a sbroušením. Někdy se grátek ponechává a změkčuje čáru při několika prvních otiscích. Během práce se plochy dobrušují špalíčkem dřevěného uhlu namočeným v oleji. Drobná drť uhlu zároveň začerňuje vyryté linie. Kresbu je možno na desku přenést, zejména pokud obsahuje písmo, které se ryje stranově obráceně. Desku je třeba natřít slabou vrstvou damarového laku, ještě před zaschnutím na ni přiložit kresbu na průsvitném papíru pokreslenou stranou dolů a přejíždět kostkou tak dlouho, až se kresba přilepí. Podle Baleky je možné desku před rytím potáhnout tenkou vrstvou vosku, která se zabílí křídou a pak začerní sazemi. Pak se do ní ryje zrcadlově obrácená kresba. K základním znakům mědirytu patří lineární systém zobrazení, ostrá čára, kresebná až geometrická přesnost, jasnost, vzdušnost a bohatost. Technika umožňuje podat objem, obrys, světlo, stín, plochu a prostor. U starých rytin lze pozorovat velmi živé obrysové a kresebné jemné čáry, které vybíhají ve světlech do ztracena řadou bodů, ve stínech se naopak prohlubují, rozšiřují a jsou překryty zkříženými šrafurami. Až manýrovitě jsou podány např. vlasy krouživými pohyby rydla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mědiryt (\"chalkografie\"), ang. \"line engraving\", je nejstarší a zároveň nejobtížnější grafickou technikou tisku z hloubky. Byl vynalezen v Evropě v závěru gotiky a svého vrcholu dosáhl v období renesance.", "tgt_summary": "Der Kupferstich (veraltet auch \"Chalkographie\" genannt) ist ein grafisches Tiefdruckverfahren. Beim Kupferstich wird das zu druckende Bild mit einem Grabstichel spanabhebend in eine Kupferplatte „gegraben“. Die dabei entstandenen Linien nehmen dann die Farbe auf, welche mit einer Walzenpresse auf das Papier gedruckt wird. Der Hersteller eines Kupferstich wird als Kupferstecher, der Drucker als Kupferdrucker bezeichnet.", "id": 943869} {"src_title": "Donald Rumsfeld", "tgt_title": "Donald Rumsfeld", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Po službě u letectva v americké armádě v letech 1953-57 (jako letec) Rumsfeld nastartoval svou politickou kariéru již na začátku 60. let, kdy se nejprve angažoval ve svém rodném státě (Illinois), poté získal některé politické funkce za působení prezidenta Richarda Nixona. V mezidobí mezi působeními jako ministr, v letech 1977 až 1985, vedl nadnárodní farmaceutickou společnost G.D. Searle & Company (tak dobře, že v letech 1980–1 byl oceněn podnikatelem roku v tomto odvětví). Při pozdější akvizici společností Monsanto vydělal 12 milionů dolarů. V průběhu 80. a 90. let působil v kontrolních orgánech, valných hromadách, představenstvech a vyšším managementu desítek nejvýznamnějších amerických a mezinárodních obchodních a státních institucí, např. společnosti Carlyle Group nebo v komisích pro obchodní styky s Japonskem či státních úřadech v otázkách bezpečnosti a zahraniční politiky. Rumsfeld byl dvakrát ministrem obrany Spojených států amerických, tento post vykonával v letech 1975 až 1977 pod vládou prezidenta Geralda Forda a naposledy v administrativě George W. Bushe a je tak současně nejmladším i nejstarším člověkem, který v této funkci sloužil. V letech 2002–2003 patřil mezi ideologické vůdce válečné kampaně do Iráku, kterou Spojené státy zahájily v březnu 2003. V týdnech a měsících, které tomu předcházely, se v médiích nechával spolu s dalšími politickými a armádními špičkami slyšet, že americké vedení si je jisté tím, že Irák a Saddam Hussein vyrábí zbraně hromadného ničení, které je schopno použít proti iráckému lidu a Izraeli. V roce 2016 odtajněná a zveřejněná zpráva pro JCS (Joint Chiefs of Staff) z té doby, která americké znalosti o iráckých programech ZHN popisuje jako nepravděpodobné, neznámé a schopnost Iráku použít balistické rakety s těmito zbraněmi jako pochybné, dokladuje, že Rumsfeld vědomě lhal.", "section_level": 1}, {"title": "Rumsfeldova pravidla.", "content": "Donald Rumsfeld je znám tím, že si během kariéry sestavoval žebříček pravidel důležitých pro úspěšné řízení. Některá pravidla sám vytvořil. Jednou z prvních věcí, které vždy udělal při příchodu do jakékoli nové funkce, bylo, že aktuální verzi seznamu rozdal svým nejbližším spolupracovníkům a podřízeným.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Od roku 1954 je ženatý se svojí manželkou Joyce. Mají tři dospělé děti a 6 vnoučat. Jeho syn podniká v oblasti informačních technologií.", "section_level": 1}], "src_summary": "Donald Henry Rumsfeld (* 9. července 1932, Evanston, Illinois) je americký politik a obchodník. Hned dvakrát byl důležitým členem administrativy amerického prezidenta. Poprvé v éře Geralda Forda, podruhé za George W. Bushe.", "tgt_summary": "Donald Henry Rumsfeld (* 9. Juli 1932 in Chicago, Illinois) ist ein ehemaliger US-amerikanischer Politiker (Republikanische Partei). Von 1975 bis 1977 (im Kabinett von Präsident Gerald Ford) und von 2001 bis 2006 (Kabinett George W. Bush) war er Verteidigungsminister der Vereinigten Staaten. Für Kontroversen sorgten der von Rumsfeld organisierte Irakkrieg und seine Zustimmung zu Foltermethoden bei Verhören.", "id": 258921} {"src_title": "Plzeňský kraj", "tgt_title": "Plzeňský kraj", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kraj byl zřízen spolu s dalšími samosprávnými kraji na základě článku 99 a následujících Ústavy České republiky ústavním zákonem č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, který stanoví názvy krajů a jejich vymezení výčtem okresů (území okresů definuje vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb.) a pro vyšší územní samosprávné celky stanoví označení „kraje“. Kraje definitivně vznikly 1. ledna 2000, samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Toto krajské členění je obdobné krajům z let 1948–1960, zřízených zákonem č. 280/1948 Sb. K 1. lednu 2016 se území kraje zvětšilo o některá katastrální území ze zrušeného vojenského újezdu Brdy, která byla připojena k obcím Plzeňského (a zároveň Západočeského) kraje: Okres Rokycany (7 katastrálních území, 11 budov, 21 obyvatel): Okres Plzeň-jih (3 katastrální území, 0 budov, 0 obyvatel):", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Okresy.", "content": "Na území kraje se nachází sedm okresů s pěti okresními městy, tři okresy sídlí v krajském městě Plzni.", "section_level": 2}, {"title": "Správní obvody obcí s rozšířenou působností.", "content": "Okresní úřady v Česku však 31. prosince 2002 ukončily svoji činnost. Území samosprávných krajů se od 1. ledna 2003 člení pro účely přenesené státní správy na správní obvody obcí s rozšířenou působností a ty se dále člení na správní obvody obcí s pověřeným obecním úřadem. Kromě Plzně, která je statutárním městem od roku 1990, vykonává rozšířenou působnost státní správu v Plzeňském kraji dalších 14 obcí. Okresy jsou nadále jednotkami územního členění státu a obvody některých dalších státních institucí.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Ačkoli je Plzeňský kraj rozlohou v Česku třetí největší, počtem obyvatel je až devátý a hustota zalidnění je druhá nejnižší v zemi (po Jihočeském kraji). V kraji je minimum středně velkých měst. Na metropolitní Plzeň navazují drobné vesnice, 4/5 rozlohy kraje (a 30 % obyvatelstva) tvoří katastry obcí do 2000 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Plzeňský kraj patří mezi průměrně ekonomicky rozvinuté kraje. Na tvorbě hrubého domácího produktu (HDP) České republiky se podílí cca 5,5 % a v podílu tvorby HDP na obyvatele zaujímá mezi kraji páté místo, především díky ekonomické výkonnosti města Plzně, která dle odhadů vytváří téměř dvě třetiny celkového HDP Plzeňského kraje. V kraji působí řady významných firem z oblasti strojírenství (např. Škoda Transportation, TS Plzeň), výroby alkoholických nápojů (Bohemia Sekt Starý Plzenec, Stock Plzeň, Pivovar Prazdroj), keramické výroby, energetiky (Plzeňská teplárenská, Plzeňská energetika). V kraji působí také řady zemědělských firem a společností v oblasti obchodu a služeb.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Krajem prochází důležitá dálnice D5 z Prahy kolem Plzně do Bavorska. Další důležité silnice vedou do Strakonic, do Karlových Varů, do Stříbra a do Mostu.", "section_level": 2}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Město Plzeň je i důležitý železniční uzel, ve kterém se sbíhají trati do Rokycan a Prahy, do Mladotic, Žatce a Mostu, do Mariánských Lázni a Chebu, do Nýřan a Domažlic, do Klatov, do Nepomuku, Strakonic a Českých Budějovic. Největší význam má trať 170 Praha-Beroun-Plzeň-Klatovy, která je spolu s tratí 178 Plzeň-Cheb součástí tzv. 3. železničního koridoru, který prošel rozsáhlou rekonstrukcí, zejména v části mezi Plzní a Chebem a Plzní a Rokycany. Trať 180 Plzeň-Domažlice-Furth im Wald slouží ke spojení s Bavorskem a trať 183 Klatovy-Železná Ruda zajišťuje spojení mezi krajskou metropolí a Šumavou. Spojení se severními Čechami zajišťuje od roku 1873 trať 160 Plzeň-Žatec. Spojení s jižními Čechami zajišťuje trať 191 z Plzně do Strakonic a dále do Českých Budějovic.", "section_level": 2}, {"title": "Integrovaná doprava Plzeňska.", "content": "V Plzeňské aglomeraci funguje integrovaný dopravní systém \"Integrovaná doprava Plzeňska\", který je kombinací železniční, autobusové i městské hromadné dopravy.", "section_level": 2}, {"title": "Věda a vzdělání.", "content": "V Plzeňském kraji působí 63 středních škol, z nichž nejvíce je v krajském městě. V Plzni také sídlí dvě vysoké školy: Lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Plzni, která byla založena v roce 1945 dekretem prezidenta Beneše, a Západočeská univerzita v Plzni. V Plzni působí také výzkumný ústav Škoda spojený se stejnojmennou firmou.", "section_level": 1}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Nejlepší podmínky pro zemědělství jsou v Plzeňské kotlině, tam se pěstují převážně obilniny. Plzeňský kraj patří také k významným producentům řepky. Plzeňský kraj má různorodé přírodní podmínky a chov skotu se uskutečňuje zejména v podhorských oblastech, ale díky dobrým vlastnostem travních porostů ve vyšších polohách je lze využít k pasteveckému chovu. V tomto kraji je chováno 161 991 kusů skotu, z toho je 66 386 kusů krav. Tento chov se uskutečňuje zejména v periferních částech kraje.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Mezi nejvýznamnější průmyslová odvětví zastoupená v Plzeňském kraji patří strojírenství, potravinářství, průmysl stavebních hmot a keramiky, výroba a distribuce energií, hutnictví. Společnosti s účastí zahraničního kapitálu představují cca 3,4 % podíl na celkovém počtu průmyslových podniků v kraji, tato hodnota dvojnásobně převyšuje celorepublikový průměr. Kraj patří v rámci Česka k oblastem s dlouhodobě nižší mírou nezaměstnanosti, která se pohybuje okolo 7 %.", "section_level": 1}, {"title": "Nerostné suroviny.", "content": "K nejvýznamnějším nerostným surovinám Plzeňského kraje patří kaolin používaný k výrobě porcelánu. Jeden z rozsáhlých povrchových lomů se nachází u Kaznějova. Dříve se zde těžilo uhlí a uran.", "section_level": 2}, {"title": "Příroda.", "content": "Podstatnou část kraje vyplňuje Plzeňská pahorkatina, na severovýchodě se nachází Plzeňská kotlina a ze Středočeského kraje sem zasahují Brdy. Nejvýše sahají pohraniční hory Český les a část Šumavy. Na Šumavě leží i nejvyšší bod kraje. Nejvyšším vrcholem na českém území je Velká Mokrůvka (1370,2 m n. m.), avšak hraniční čára vedoucí 20 m od hlavního vrcholu Blatného vrchu na německém území rovněž přesahuje vrstevnici 1370 m. Nejdůležitějším chráněným územím je Národní park Šumava, jehož část do Plzeňského kraje zasahuje. V kraji jsou chráněné krajinné oblasti Šumava, Český les, Brdy, Křivoklátsko, Slavkovský les, přírodní parky a 162 maloplošných chráněných území.", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "V kraji se nacházejí dvě oblasti přirozené akumulace vod (Brdy, Šumava) a významnou roli při zásobování obyvatelstva pitnou vodou hrají i vodní nádrže Nýrsko a Lučina. Většinu území kraje odvodňuje Berounka, která vzniká v Plzni soutokem Radbuzy a Mže. Část Klatovska a Sušicko odvodňuje Otava. Obě povodí náleží k úmoří Severního moře. Železnorudsko odvodňuje Řezná, která odvádí vodu do Dunaje. Na území kraje je řada jezer – ledovcová Černé jezero, Čertovo jezero, Prášilské jezero, Laka a hrazené Odlezelské jezero.", "section_level": 2}, {"title": "Lesy.", "content": "Na území kraje je zastoupeno 9 přírodních lesních oblastí, lesnatost činí 38,8 % a je nad průměrem České republiky, který činí 33,6 %. Z celkové rozlohy připadá přes 80 % na lesy hospodářské, asi 2 % na lesy ochranné a přes 16 % na lesy zvláštního určení. Jde např. o lesy v národním parku, národních přírodních rezervacích, lesy lázeňské nebo lesy v hygienických pásmech ochrany vodních zdrojů. Převažujícími dřevinami jsou smrk a borovice, jejichž monokultury tvoří více než 85 % rozlohy lesů v kraji.", "section_level": 2}, {"title": "Životní prostředí.", "content": "V kontextu České republiky patří životní prostředí v kraji mezi čistější, vzhledem k nižší hustotě osídlení. Výjimku tvoří plzeňská aglomerace s vysokou koncentrací osídlení, průmyslu i dopravy.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožená území a ekologické zátěže.", "content": "Mezi hlavní přírodní ohrožení patří nebezpečí záplav a povodní, zejména v oblasti soutoku řek v Plzeňské kotlině. Člověkem vyvolaná rizika lze dělit do mnoha kategorií, přičemž v kraji jsou významná zejména území ohrožená těžbou, neboť zde minulosti či současnosti probíhala těžba řady surovin – černého uhlí, železných rud, kaolinu, žáruvzdorných jílů, štěrkopísků nebo břidlic s vysokým obsahem pyritu. Významná jsou také území ohrožená dopravou, zemědělstvím a ukládáním odpadů. Příkladem staré ekologické zátěže je zamoření bývalého skladu pesticidů v Lubech u Klatov pesticidem DDT, které proniká i do povrchové vody. Obyvatelům okolí se na základě studie rizik, kterou zaplatil Krajský úřad Plzeňského kraje, nedoporučuje, aby pili vodu z místních studní. Náklady na odstranění zamoření se odhadují na 30 milionů korun.", "section_level": 2}, {"title": "Historické památky.", "content": "V kraji se nachází stovky historických památek, z nichž mezi nejnavštěvovanější patří zámky Horšovský Týn, Kozel, Manětín, Nebílovy, Zbiroh a hrady Rabí, Radyně, Švihov nebo Velhartice a Domažlice. V regionu působil i významný barokní architekt Jan Blažej Santini-Aichel, z jehož díla v kraji zůstala celá řada významných staveb a turisté je kvůli nim navštěvují např. Klášter Plasy nebo Kladrubský klášter.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plzeňský kraj leží na jihozápadě Čech, v jižní části Západočeského kraje. Na severozápadě sousedí s Karlovarským krajem, na severu má kratičký úsek společné hranice s Ústeckým krajem, na severovýchodě hraničí se Středočeským krajem, na jihovýchodě s Jihočeským krajem. Nejdelší úsek společné hranice má s německou spolkovou zemí Bavorsko (\"Bayern\") na jihozápadě. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Der Plzeňský kraj () ist eine der 14 Regionen Tschechiens. Die Region liegt im Südwesten Böhmens. Verwaltungssitz ist Pilsen. Im Westen grenzt sie an Deutschland, es folgen im Uhrzeigersinn die Regionen Karlsbad, Aussig, Mittel- und Südböhmen. Mit einer Fläche von 7.561 km2 ist sie die drittgrößte Region Tschechiens und hat 578.629 Einwohner (1. Januar 2017).", "id": 1730397} {"src_title": "Psychoanalýza", "tgt_title": "Psychoanalyse", "src_document": [{"title": "Struktura psychiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Topografický model psychiky.", "content": "Lidská psychika dle Freuda sestává ze tří vrstev:", "section_level": 2}, {"title": "Strukturální model psychiky.", "content": "Freud vymezuje tři poměrně nezávislé složky (id, ego a superego), které se řídí rozdílnými, navzájem rozpornými principy a cíli:", "section_level": 2}, {"title": "Obranné mechanismy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Konflikty.", "content": "Id, ego a superego na sebe silově působí pomocí katexe a antikatexe. Katexe je proudění energie z id směrem k objektu uspokojení, jenž může být vnější (např. činnost přinášející uspokojení) nebo vnitřní (např. sebeláska). Ego a superego působí proti této síle antikatexí. Konflikty můžou být následující:", "section_level": 3}, {"title": "Ego-obranné mechanismy.", "content": "Jestliže konflikty id, ega a superega získají na přílišné síle, vyúsťuje tento stav do úzkosti: Obranné mechanismy představují nevědomou obranu ega před nezvládnutými afekty a pudovými přáními. Člověk jimi získává čas, aby nashromáždil dostatečné množství energie a mohl racionálně čelit věcem takovým, jaké jsou. Problém nastává, pokud jich jedinec užívá příliš často a příliš dlouho, když nahrazují reálné řešení jeho problémů. Problematiku obranných mechanismů rozpracovala Anna Freudová, nejmladší ze čtyř dětí Sigmunda Freuda. Mezi nejčastějšími jsou:", "section_level": 3}, {"title": "Vývoj osobnosti.", "content": "Psychoanalýza obsahuje mnoho teorií vývoje osobnosti rozlišujících vývoj osobnosti do několik obdobích. Tyto teorie často popisují psychopatologii jako nezpracování určitého vývojového období. Obecně nejznámější je původní Freudova původně pudová psychosexuální teorie vývoje. Mezi další patří například Eriksonova psychosociální teorie vývoje, k moderním psychoanalytickým vývojovým teoriím patří např. teorie vývoje Self Daniela Sterna.", "section_level": 2}, {"title": "Psychosexuální teorie vývoje.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Stadium orální.", "content": "Orální stadium je zhruba první rok života. Hlavní zdroj libosti a pudového uspokojení dítěte je stimulace v oblasti úst (orální oblast), např. sáním z prsu při kojení, cucáním palce, strkáním věcí do úst, atd. (fáze orální závislosti), později (fáze orálně agresivní), až se začnou prořezávat zuby, i kousáním. Frustrace, s kterou se jedinec na tomto vývojovém stupni musí vyrovnat, pramení z odstavení dítěte. Za příznivých podmínek by dítě mělo v této první fázi prožívat bezpečí plynoucí z úzkého vztahu k matce a kontinuitu v uspokojování vlastních biologických potřeb. Míra uspokojování může mít vliv na osobnostní vlastnosti. Optimismus, lehkověrnost a manipulativnost při dobrém uspokojování, pesimismus, podezíravost a závistivost při nedostatečném. Osoby fixované do orálního stadia (přílišné uspokojování potřeb dítěte) mají tendenci udržet si ústa jako svou primární erotogenní zónu, což se může projevit v sexu, ale i v orientaci na jídlo, kouření, nových poznatcích („hltáme je“), atd. Tyto orální typy (orální charakter) dále chtějí být v přehnané míře zahrnování péčí a pozorností, vyžadují podporu, jsou zaměřeni na přijímání, dávání jim činí problém. Mají většinou srdečný vztah k dětem, přírodě, mateřství a ženám obecně, někdy bývají narcistní, agrese se u nich projevuje pasivně jako manipulace. Röhr používá pro takové chování termín orální problematika, které se podle něj vyznačuje závistí k jiným, kterým se dostává více pozornosti než orálně fixované osobě. Podle něj kojenec zakouší slast a uspokojení, pokud je krmen a je v tělesném i vřele lidském kontaktu s matkou. Pokud se mu takového kontaktu nedostává, vzniká právě tato „žízeň“ po lásce a náklonnosti.", "section_level": 3}, {"title": "Stadium anální.", "content": "Anální neboli sadisticko-anální stadium zahrnuje zhruba druhý a třetí rok života. Zdroj uspokojení se přesouvá na anus (řitní otvor). Uspokojení dítě získává při zadržování a vypuzování exkrementů. Zdrojem frustrace je odmítnutí exkrementů rodiči (exkrement je dárek dítěte pro rodiče) a výchova k udržování tělesné čistoty. Při nadměrných požadavcích rodičů na čistotu se může vyvinout nadměrná pořádkumilovnost, šetrnost a tvrdohlavost, při přílišné shovívavosti sklon k nepořádnosti, plýtvání a uvolněnosti. Anální charakter (přílišné nároky rodičů na čistotu) se vyznačuje spořivostí, hromadění majetku a peněz (peníze = exkrementy) až lakotě, sklony k sběratelství, nutkavou potřebou čistoty (dle Freuda obranný mechanismus reaktivní formace na pudovou zálibu v nečistém – viz obranné mechanismy), svéhlavostí, potřebou kontrolovat druhé, perfekcionismem.", "section_level": 3}, {"title": "Stadium falické.", "content": "Falické neboli časné genitální stadium představuje zhruba čtvrtý rok života. Místo uspokojení se přesouvá na genitální krajinu. Podle Freuda chlapci hodnotí penis jako cenný majetek, zatímco dívky jim jej závidí. Láska chlapce k matce zahrnuje přání tělesného kontaktu, zvědavost na nahé tělo, nevědomé incestní přání, otec je přitom chápán jako rival (=oidipovský komplex). Za normálních okolností strach z potrestání (kastrační úzkost) vede chlapce k potlačení sexuálních přání vůči matce a k identifikaci s otcem (agresorem), která s sebou přináší i všechny atributy otce – a tedy i jeho moc. Tím je oidipovský komplex rozřešen a chlapec přebírá mužskou roli. Oidipovský komplex u děvčat (někdy se nazývá Elektřin komplex) Freud příliš nepopisoval, ale předpokládá se, že jde o analogický proces. Absenci penisu dívky dle Freuda vnímají jako defekt, případně si myslí, že již byly kastrované. Mají incestní přání vůči otci a rivala vidí v matce, rozřešení je v identifikaci s matkou.", "section_level": 3}, {"title": "Stadium latence.", "content": "Stadium latence je podle Freuda zhruba od pěti let do začátku dospívání. Je to období relativní stability, emoční a sexuální tužby ustupují do pozadí.", "section_level": 3}, {"title": "Stadium genitální.", "content": "Genitální stadium nastává zhruba od 11 nebo 12 let. Je to navázání na falické stadium, kterým považuje Freud vývoj člověka za více méně dokončený. Nastupuje heterosexuální sexuální chování. Freud spekuloval, že člověk se vyvinul z druhu, u kterého puberta nastávala v 5–6 letech (genitální stadium tedy navazovalo na stadium falické). Stadium latence je tak jen přechodné stadium poskytující dítěti dodatečný čas, aby si osvojilo kulturní normy, poznatky a sociální role.", "section_level": 3}, {"title": "Současné psychoanalytické směry.", "content": "Mezi nejvýznamnější současné psychoanalytické směry patří například : K dalším intenzivně se rozvíjejícím psychoanalytickým konceptům patří např. mentalizace, schopnost reflektovat mentální stavy, a neuropsychoanalytické teorie propojující subjektivní zkušenost, kterou popisuje psychoanalýza, s neurovědami", "section_level": 2}, {"title": "Kritika psychoanalýzy.", "content": "Freudova psychoanalýza je kritizována v oblasti vývoje morálky a hodnot, kdy právě tento vývoj nekončí v dětství (jak předpokládá Freud), ale pokračuje do konce života jedince. Reforma psychoanalýzy zahrnovala ve 40. letech vznik nového sociologického směru s prvky psycho-biologického principu jako jednoho z možných přístupů k osobnosti (představitelé reformovaného psychoanalytického učení jsou Horneyová, Sullivan, Fromm). Často se udává, že psychoanalytickým teoriím obvykle zcela chybí empirický základ, obvykle jde o výzkumem nikterak nepodložené představy jednotlivých teoretiků. Někteří ji označují za pseudovědu. Existují však empirické výzkumy, které fungování základních psychoanalytických principů potvrzují. Efekt psychoanalýzy a psychoanalytické terapie je u některých diagnóz také poměrně přesvědčivě doložen. Jednu z nejznámějších kritik psychoanalýzy vznesl filozof Karl Popper, který tvrdí, že psychoanalýzu není možné, na rozdíl od jiných vědeckých odvětví, falzifikovat. PSYCHOANALÝZA V ČESKÝCH ZEMÍCH", "section_level": 1}], "src_summary": "Psychoanalýza je soubor psychologických teorií a psychoterapeutická metoda léčby psychických problémů. Vychází z díla Sigmunda Freuda (1856–1939). Dodnes se však rozvíjí a přichází do kontaktu např. i s kognitivními vědami, neurovědami, sociálním konstruktivismem a fenomenologií. S dalšími příbuznými směry (např. s analytickou psychologií (Jung) a individuální psychologií (Adler)) bývá psychoanalýza zařazována do kategorie psychodynamické psychologie, která za základ lidské psychiky a motivace lidského chování považuje neuvědomované procesy skrytě probíhající v podvědomí, předvědomí či nevědomí. Freudova psychoanalýza přisuzuje hlavní roli pudům, především sexuálnímu pudu, který nazývá libido. Současná severoamerická psychoanalýza se však poměrně často vůči pudům vymezuje a přesouvá důraz na vztah a intersubjektivitu. ", "tgt_summary": "Die Psychoanalyse (von \"psychḗ\" ‚Atem, Hauch, Seele‘ und ἀνάλυσις \"analysis\" ‚Zerlegung‘, im Sinne von „Untersuchung, Enträtselung der Seele“) ist eine psychologische Theorie, Kulturtheorie, psychotherapeutische Behandlungsform und Methode zur Selbsterfahrung, die um 1890 von dem Wiener Neurologen Sigmund Freud begründet wurde. Aus der Psychoanalyse haben sich später die verschiedenen Schulen der Tiefenpsychologie entwickelt. ", "id": 1037429} {"src_title": "Sdílení aut", "tgt_title": "Carsharing", "src_document": [{"title": "Účel a hodnocení.", "content": "Sdílení aut slučuje některé výhody individuální dopravy s některými výhodami veřejné dopravy. Pro uživatele může znamenat oproti provozování vlastního vozidla snížení investičních a provozních výdajů a starostí, pro města snížení nároků na množství parkovacích ploch.", "section_level": 1}, {"title": "Cambio.", "content": "V německých Brémách vznikl systém sdílení zvaný \"cambio\" aut formou sítě automatizovaných půjčoven automobilů, provázaných s veřejnou dopravou a s půjčovnami a úložišti jízdních kol, firma Cambio. Během let se rozšiřil do dalších německých měst (od roku 2000) a do Belgie. Systém k březnu 2019 fungoval v 23 německých a 44 belgických městech a je do něj zapojeno přes 110 000 uživatelů.", "section_level": 1}, {"title": "Česko.", "content": "V Československu byla známá například pražská půjčovna automobilů Pragocar. V České republice existuje množství firem půjčujících automobily, ale ty se zaměřují převážně na doplňkové a náhradní služby vlastníkům automobilů (zapůjčení náhradního vozu po poruše vlastního, odvoz řidiče, který požil alkohol atd.). Sdílení aut jako pravidelný a cenově přiměřený způsob dopravy využívaný lidmi, kteří vlastní automobil nemají, ani jako spoluvlastnictví automobilu v Česku nijak výrazným fenoménem není, nepočítá-li se vcelku obvyklé sdílení vozidel v rámci rodin. Mnoho firem, které sdílejí auta, přibylo v Česku po roce 2015. V Praze funguje nejvíce firem sdílejících auta v celém Česku. K září 2019 sdílených aut v ulicích tohoto města bylo přibližně 700. Dvě firmy zde k tomuto datu provozují také sdílení elektrických skútrů. Sdílení aut se tak začíná v některých případech prolínat se sdílením dalších dopravních prostředků, a to především rpostředků zařaditelných do kategorie mikromobility. Provozovatel Anytime uvedl, že půjčování aut je oblíbené zejména v mladších generacích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sdílení aut je sdílení automobilů více lidmi, kterým by se kvůli malé frekvenci využívání nevyplatilo vlastnit a provozovat automobil sami. Může být provozován jak formou oficiálního či neoficiálního sdružování lidí, kteří pak jsou spoluvlastníky automobilů, tak formou podnikatelskou, tedy službami veřejných půjčoven automobilů. Podobně fungují také systémy sdílení jízdních kol, které mají např. po Česku k roku 2019 přibližně 2000 bicyklů.", "tgt_summary": "Der deutsche Gesetzgeber versteht unter Carsharing [] ( „Auto“, \"\" „teilen“; auf Deutsch etwa: „Autoteilen“ oder „Gemeinschaftsauto“) die organisierte gemeinschaftliche Nutzung eines oder mehrerer Automobile auf der Grundlage einer Rahmenvereinbarung. Carsharing erlaubt anders als konventionelle Autovermietungen ein kurzzeitiges, auch minutenweises Anmieten von Fahrzeugen. Die Nutzung der Fahrzeuge wird dabei über einen die Energiekosten mit einschließenden Zeit- oder Kilometertarif oder Mischformen solcher Tarife abgerechnet. Das Autoteilen unter Nachbarn und Bekannten fällt unter den Begriff Privates Carsharing.", "id": 234499} {"src_title": "Hnězdno", "tgt_title": "Gniezno", "src_document": [{"title": "Legenda.", "content": "Podle legendy tři bratři Lech, Čech a Rus hledali místo, kde by se mohli usadit. Nalezli pahorek, na němž stál starý dub, na kterém seděl bílý orel. Lech se zde rozhodl usadit. Kolem dubu zbudoval svůj hrad, nazval ho Hnězdno podle orlího hnízda a bílého orla přijal za svůj znak. Zbývající bratři pak putovali dále, Čech na jih a Rus na východ.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Od konce 8. století tu stálo obranné hradiště kmene Polanů na návrší Lecha. V polovině 10. století v době Měška I. bylo rozšířeno a stalo se hlavním městem polského státu. V Hnězdně byla roku 977 pochována přemyslovská kněžna Doubravka (manželka Měška I., českého původu) a roku 999 svatý Vojtěch po jeho mučednické smrti v Prusku v roce 997. V roce 1000 se u jeho hrobu sešel na své pouti německý císař Ota III. s polským knížetem Boleslavem I. Chrabrým – toto setkání je známo jako hnězdenský sjezd. Při této příležitosti zde bylo založeno arcibiskupství, jemuž byla podřízena další nově založená polská biskupství (Krakov, Vratislav a Kolobřeh). Prvním hnězdenským arcibiskupem byl Radim, nevlastní bratr svatého Vojtěcha. V roce 1025 se v Hnězdně konala korunovace Boleslava Chrabrého jako prvního polského krále. V roce 1039 dobyl město český kníže Břetislav I., který je přitom vypálil a katedrálu vyloupil. Ostatky sv. Vojtěcha, Radima a pěti svatých bratří nechal převézt do Prahy. Po tomto dobytí Hnězdna polský kníže Kazimír I. Obnovitel přenesl své sídlo do Krakova. Hnězdno získalo městská práva v roce 1239. V roce 1300 se v hnězdenské katedrále uskutečnila korunovace Václava II. jako polského krále. Byla to poslední královská korunovace v Hnězdně, všechny další korunovace až do 18. století se již odehrávaly v Krakově. V roce 1331 bylo město obsazeno a zničeno křižáky. Další rozvoj zažilo město za krále Kazimíra III. Velikého. Roku 1419 získali hnězdenští arcibiskupové titul polského primase. Město bylo nadále významným centrem obchodu, řemesel a umění, ale následkem vpádů cizích vojsk, požárů a epidemií nemocí postupně ztrácelo svůj význam. Roku 1793 následkem dělení Polska připadlo Hnězdno Prusku. V roce 1918 bylo jedním z hlavních středisek velkopolského povstání a roku 1919 se stalo součástí obnoveného polského státu. V letech 1939–1945 bylo město okupováno hitlerovským Německem a v roce 1945 utrpělo těžké ztráty při dobývání Rudou armádou. V roce 1997 se zde uskutečnily velkolepé oslavy 1000 let od smrti svatého Vojtěcha za účasti papeže Jana Pavla II. a prezidentů 7 středoevropských zemí (Polska, Německa, Česka, Slovenska, Maďarska, Ukrajiny a Litvy). Podobné setkání se zde konalo i v roce 2000 jako připomínka 1000 let od hnězdenského sjezdu za účasti 5 prezidentů zemí střední Evropy.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "Nejvýznamnější památkou je katedrála Nanebevzetí Panny Marie (původně z 11. století, ve 14. století obnovena goticky, barokní úpravy v 17. století). Uvnitř se nachází stříbrný relikviář – náhrobek svatého Vojtěcha ze 17. století a tzv. Hnězdenské dveře (románské z doby kolem roku 1175). Ve městě je řada dalších starobylých kostelů: sv. Jiří (12. století), sv. Jana (14. stol.) s klášterem johanitů, sv. Trojice (15. stol.), františkánský (13. stol.), sv. Michala (15. stol.), sv. Vavřince (16. stol.), sv. Petra (17. stol.). Hnězdno se nachází na tradiční Piastovské cestě, vedoucí z Poznaně přes Lednický ostrov, Hnězdno, Trzemeszno, Mogilno, Strzelno, Kruszwici, Inowrocław, Biskupin, Giecz – jedná se vesměs o historicky významná místa spojená s počátky polského státu. V Hnězdně začíná i jedna z větví poutnické cesty sv. Jakuba, která vede dále přes Poznaň, Hlohov (ve Slezsku) a Prahu do španělské Compostely.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl a doprava.", "content": "Město je v současnosti střediskem průmyslu potravinářského, textilního, obuvnického, elektrotechnického, strojírenského a stavebních hmot. Prochází jím také významné dopravní trasy: hlavní železniční trať ve směru Poznaň – Inowrocław, po které jezdí mj. rychlíky spojující Vratislav a Gdaňsk a vedlejší železnice do Jarocina; na lokálce ve směru Nakło nad Notecią je osobní doprava zastavena. Silnice č. 5/E261 spojuje město s Poznaní a Bydhoští.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hnězdno (polsky \"Gniezno\", německy \"Gnesen\") je jedno z nejstarších polských měst. První historické hlavní město Polska se rozkládá uprostřed jezer Jelonek, Świętokrzyskie a Winiary, patřících do \"Hnězdenské jezerní plošiny\" ve Velkopolsku (Velkopolské vojvodství). Je sídlem arcibiskupů hnězdenské diecéze, nejstarší církevní provincie Polska. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Gniezno [] ( \"Gnesen\") ist eine Stadt in Polen, die der Woiwodschaft Großpolen angehört und rund 50 km östlich von Posen liegt. Sie ist Sitz des Erzbistums Gniezno.", "id": 1621991} {"src_title": "Slipknot", "tgt_title": "Slipknot", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Tato kapela vznikla v roce 1993, kdy se dva kamarádi, Anders Colsefini a Shawn Crahan, rozhodli založit skupinu. Ovšem vše nešlo tak, jak chtěli, proto se kapela rozpadla a znovu se dala dohromady v roce 1995. Shawn Crahan kontaktoval svého kamaráda Paula Graye, který byl v té době v Los Angeles, který do skupiny vstupoval ještě se svým přítelem, Natahanem Jonasem Jordisonem. Ke skupině se postupem času přidávali další členové jako např. Donnie Steele a Josh Brainard, kteří hráli v různých místních kapelách. Shawn v té době vlastnil ve městě klub, kde skupina odehrála většinu svých koncertů. Poté za své vlastní peníze vydali své první album \"Mate. Feed. Kill. Repeat.\" Vydalo se ho 1 000 kusů a bylo okamžitě vyprodáno. Do skupiny vstoupil nový člen Craig Jones, který nahradil Donnieho Steela. Craig hrál původně na kytaru, ale po zjištění, že – jak sám tvrdil – byl jediný z celé kapely, kdo věděl, že něco podobného vůbec existuje, se začal naplno věnovat samplům a hře na klávesy. Jeho místo kytaristy nahradil další nový člen, Mick Thomson. Kapela se začínala pomalu prosazovat a Shawn přivedl do kapely Coreyho Taylora, jež stojí za dnešními úspěchy Slipknot. To se ovšem nelíbilo Andersovi, a proto kapelu opouští a zakládá si vlastní. S příchodem Coreyho se kapela začala lišit od ostatních kapel. Každý člen dostal jedno číslo (od 0 do 8) a začali vystupovat v bláznivých kostýmech, např. Corey se převlékal za kněze. Později začali nosit kombinézy. Brzy přicházejí další dva noví členové Greg Welts a Sid Wilson. Ovšem Greg v kapele dlouho nevydrží a po dalších změnách i Chris Fehn, který v kapele působil do 18. 3. 2019, kdy byl vyhozen. Potom začala skupina spolupracovat s Rossem Robinsonem, který už měl zkušenosti jako producent s jinými, v té době již známými, kapelami. Slipknot sice dostali nabídky i od jiných společností, ale rozhodli se pro tu založenou Rossem. S touto společností tedy v roce 1999 Slipknot vydávali své již druhé album se stejným názvem jako sama skupina, \"Slipknot\". Album sklidilo obrovský úspěch po celém světě. Slipknot se vydali na turné za propagací svého alba na vyhlášený Ozzfest. Album se stalo velmi rychle platinovým. Slipknot se poté vydali na turné po USA s méně známými skupinami. Následovalo ohromné turné se skupinou System of a Down. Slipknot nevynechali ani starý kontinent, takže skoro žádný fanoušek nepřišel zkrátka. Další vydané album neslo název \"Iowa\" (2001). Na toto album se upíral zrak mnoha hudebních kritiků i fanoušků a Slipknot opět nezklamali. Dalším počinem bylo DVD \"Disasterpieces\", které se též stalo platinovým. Album vydané v roce 2004, a to \"\", vyvolalo mezi fanoušky rozporuplné reakce. V roce 2008 Slipknot vydali své již čtvrté album nazvané \"All Hope Is Gone\", které je už platinové v USA, Austrálii a Japonsku. Po vydaní alba se kapela vypravila na světové turné, které začalo jejich velkým návratem na pódia festivalu The Rockstar Tour. Kapela při novém CD a turné změnila image svých masek a kombinéz. V roce 2009 kapela zahájila turné v Japonsku. Potom pokračovali v Austrálii a Novém Zélandu. Měli vystoupit v Izraeli, ale podle zpráv kapely zde z rodinných důvodů nevystoupili. V Moskvě hráli na vyprodaném olympijském stadionu. Potom kapela přes Oslo, Stockholm a Berlín projížděla Evropu a následovalo Severoamerické turné, kterým zakončili světové turné nazvané All Hope is Gone Tour 2009. 10. června 2009 měla kapela vystoupení v ostravské ČEZ Aréně. Dne 24. května 2010 byl baskytarista kapely Paul Gray nalezen mrtvý v hotelovém pokoji Town Plaza hotel v Urbandale ve státě Iowa. Příčinou jeho smrti bylo předávkování morfinem a léky proti bolesti. 11. března 2011 Slipknot oznámili prostřednictvím webu jméno baskytaristy, který na nadcházejícím koncertním turné nahradil zesnulého Paula Graye. Na jeho místo nastoupil Donnie Steele, který stál u zrodu kapely jako její první kytarista. Podle muzikantů ho vybrali proto, že se v posledních letech úzce spřátelil právě se Paul Grayem a mimo jiné byl v minulosti součástí kapely. „Donnie byl v kapele od začátku a místo toho, abychom hledali venku, zvolili jsme kvůli Paulovi člověka, který už v naší rodině je. Donnieho s Paulem pojilo veliké přátelství a nemůžeme přijít na jinou cestu, jak důstojně požehnat jeho památce než s někým, kdo tam s námi na startu byl. Všichni se zase těšíme na pódium, kde v létě uctíme Paulovu památku s našimi rodinami v Evropě a Brazílii,“ oznámila kapela. Donnie Steel brzy kapelu opustil a nahradil ho Alessandro Venturella. Po šestileté odmlce a ztrátě dvou zakládajících členů (Joey Jordison, Paul Gray) kapela vydala na podzim 2014 nové album \"\" jako poctu zemřelému baskytaristovi Paulu Grayovi. Po prvním týdnu prodeje v USA, Austrálii a Japonsku se stala na zdejších trzích nejprodávanější deskou. V ČR odstartovala na devátém místě prodávaných desek. Kapela v rámci evropského turné k pátému albu vystoupila 27. 1. 2016 v pražské O2 Aréně. Kapela v roce 2019 plánuje vydat své nové album, a Corey řekl, že nové album bude jejích poslední. Frontman kapely, Corey Taylor, prohlásil, že nové album bude temnější a brutálnější, než předešlá alba, na stejné úrovni jako druhé album lowa.", "section_level": 1}, {"title": "Koncerty.", "content": "Skupina se proslavila nejen hudbou, ale také svými koncerty. Když se začnou mezi sebou mlátit nebo po sobě házet různé předměty. Mezi vrcholy show patřilo, to když Joey a jeho celá souprava bubnů vyjela do vzduchu a natočila se o devadesát stupňů dolů, Joey tedy koukal přímo do země, přitom stále bubnoval. Sid má zase v oblibě skákat mezi fanoušky. Už to dopadlo i s nalomenými patami a následným upoutáním na vozíček. Slipknot své fanoušky a koncerty milují. Podle svých slov by nemohli hrát, kdyby necítili živou podporu svých „maggots“, jak říkají svým příznivcům.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt Paula Graye.", "content": "Po smrti zpěváka Ronnieho Jamese Dia, který byl nalezen mrtev 16. 5. 2010, se musela světová heavy-metalová scéna vyrovnat s další nepříjemnou ztrátou. V pondělí 24. 5. 2010 byl, v pokoji hotelu Town Plaza na předměstí amerického města Des Moines, nalezen mrtvý Paul Gray, osmatřicetiletý baskytarista a zakládající člen skupiny. Jeho smrt byla způsobená předávkováním léků na bolest a morfiem. Nyní v kapele hraje Alessandro Venturella přezdívaný V-Man.", "section_level": 1}, {"title": "Diskografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reedice alb.", "content": "Slipknot, vydáno 2009 Iowa, vydáno 1.11.2011", "section_level": 2}, {"title": "Alba.", "content": "Mate. Feed. Kill. Repeat. : SlipKnoT, Gently, Do Nothing-Bitchslap, Only One, Tattered & Torn, Confessions, Some Feel, Killers are Quiet. Slipknot : 742617000027, Sic, Eyeless, Wait and Bleed, Surfacing, Spit It Out, Purity, Liberate, Prosthetics, No Life, Diluted, Only One, Scissors, Eeyore. Clan (Neoficiální vydání) : No Life, Prosthetics, Fall, Confessions, Spit it Out (Remix), Look At Me, Sucks, Interloper (Digipack), Predict, Switch (Skn'Libz'Panthera), Wait And Bleed (Terry Date Remix), Wait And Bleed (Bloody Mess Remix), Coleslaw (demo). Iowa : The Heretic Anthem, Left Behind, My Plague, 515, People=Shit, Disasterpiece, Everything Ends, Gently, The Shape, I am Hated, Skin Ticket, New Abortion, Metabolic, Iowa. Vol. 3 (The Subliminal Verses) : Duality, Vermilion, Vermilion Pt.2., Before I Forget, The Nameless, The Blister Exists, Prelude 3.0, Three Nil, Opium Of The People, Circle, Welcome, Pulse of the Maggots, Virus of Life, Danger – Keep Away. All Hope Is Gone : All Hope Is Gone, Psychosocial, Dead Memories, Sulfur, Snuff, Execute, Gematria (The killing name), Vendeta, Butcher's Hook, Gehenna, This Cold Black, Wherein Lies Continue, Child of Burning Time, Till We Die. .5: The Gray Chapter : XIX, Sarcastrophe, AOV, The Devil in I, Killpop, Skeptic, Lech, Goodbye, Nomadic, The One That Kills the Least, Custer, Be Prepared for Hell, The Negative One, If Rain Is What You Want. We Are Not Your Kind : Insert Coin, Unsainted, Birth of the Cruel, Death Because of Death, Nero Forte, Critical Darling, The Liar's Funeral, Red Flag, What's Next, Spiders, Orphan, My Pain, Not Long for This World, Solway Firth.", "section_level": 1}], "src_summary": "SlipKnoT (též jen Slipknot) je americká metalová skupina, založená roku 1995 v Des Moines v Iowě. Skupina má celkem devět členů, mezi něž patří Corey Taylor (zpěv), Mick Thomson a Jim Root (kytary), Alessandro Venturella (baskytara), Jay Weinberg (bicí), Shawn Crahan (perkuse a vokály v pozadí), Sid Wilson (DJ), Craig Jones (samply a klávesy) a Tortilla Guy (perkuse). ", "tgt_summary": "Slipknot (engl. \"Laufknoten\", eine Form des Henkersknotens) ist eine US-amerikanische Metal-Band aus Des Moines, Iowa, die 1995 gegründet wurde. Sie zählt zu den erfolgreichsten Metalbands der Welt. Ein besonderes Merkmal der Band sind gesichtverhüllende Masken; bis zum 2004 erschienenen Album \"Vol. 3: (The Subliminal Verses)\" trugen alle Bandmitglieder zudem noch einheitliche Overalls.", "id": 627157} {"src_title": "Zubr evropský", "tgt_title": "Wisent", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Zubr (\"Bison bonasus\" Linneaus, 1758) a bizon americký (\"B. americanus\") jsou poslední dva žijící zástupci rodu bizon (\"Bison\" H. Smith, 1827) z čeledi turovití (Bovidae Gray, 1872). Rod bizon je součástí podčeledi tuři (Bovinae Gray, 1821). Pro druh \"Bison bonasus\" se někdy rozlišují tři poddruhy. Jsou to \"B. b. bonasus\" Linneaus, 1758 původně žijící v Bělověžském pralese na území dnešního Běloruska a Polska. Dále se jedná o vyhynulý poddruh \"B. b. hungarorum\" Kretzoi, 1946 – rozšířený původně v Karpatech a v Transylvánii. Třetím poddruhem je vyhynulý \"B. b. caucasicus\" Turkin et Saturnin, 1904 z Kavkazu. V průběhu záchrany kriticky ohroženého zubra vznikly následující linie:", "section_level": 1}, {"title": "Fylogenetický původ.", "content": "Současné studie interpretují nálezy kostí těchto zvířat tak, že rod Bison pochází z jihovýchodní Asie. V průběhu pliocénu a pleistocénu byli zástupci tohoto rodu rozšířeni v mírném pásu Evropy a Asie a přecházeli přes Beringovu úžinu do Severní Ameriky. První paleontologické nálezy pak pocházejí právě z pliocénu. Jedná se o druhy \"Probison dehmi\" pocházející z Indie a druh \"Protobison kushkunensis\" z Kavkazu. Postupně se vyvíjí dvě formy zubra: \"krátkorohý\" a později i \"dlouhorohý\". V průběhu poslední doby ledové dochází v Evropě ke zmenšení tělesného rámce. Obecně se předpokládá, že \"B. bonasus\" vzniká právě v průběhu posledního glaciálu z původního druhu označovaného jako \"B. priscus\". Podle nových prací se však zdá, že zubr je mezidruhovým křížencem, jehož předci jsou oba dnes již vyhynulí. Z matčiny strany je to pratur (\"Bos primigenius\"), otcem byl \"Bison priscus\" nebo \"Bison schoetensacki\".", "section_level": 1}, {"title": "Historické rozšíření.", "content": "Podle tradičního modelu zahrnoval areál rozšíření zubra velkou část Evropy včetně jižní Skandinávie jižně od 60° s. š. a severu Iberského poloostrova. Na východě zasahovalo rozšíření k řece Volze, odtud dál po Kavkaz a pravděpodobně až k jižnímu pobřeží Kaspického moře. Někteří autoři zahrnují do areálu rozšíření zubra také asijskou část dnešní Ruské federace mezi 50° a 60° s. š. možná až po jezero Bajkal. Nejnovější vědecké studie posunují areál rozšíření zubra v období posledních osmi tisíc let, tedy nástupu zemědělství a rozmachu civilizace, více na východ kontinentu, především do střední a východní Evropy. V tomto období chyběl jak ve větší části jižní i západní Evropy, tak v jižním Švédsku.", "section_level": 1}, {"title": "Vyhubení ve volné přírodě.", "content": "Proces vymírání zubrů postupoval spolu s rozšiřováním civilizace na evropském kontinentu. V severovýchodní Francii v Ardenách a ve Vogézách přežili až do 14. století. V Braniborsku byli zubři v 16. st. odchytáváni a chováni v oborách. Relativně dlouho přežili ve Východním Prusku, především díky ochranářským snahám císaře Viléma I. V těchto dobách spočívala ochrana v zákazu lovu a v zimním přikrmování. V 16. století zubři začali vymírat v Maďarsku, zvířata poměrně dlouho přežila v Transylvánii v dnešním Rumunsku. V tamních Rodenských horách byl poslední zubr uloven r. 1762, čímž byl vyhuben zubr karpatský. Od začátku 19. století se volně žijící zubři prokazatelně vyskytovali pouze v Bělověžském pralese v dnešním Polsku a Bělorusku a na Kavkaze. V r. 1918 zbývalo v Bělověži posledních 68 zubrů, pravděpodobně posledního zastřelil 9. února 1919 Bartłomiej Szpakowicz z vesnice Stare Masiewo. Na Kavkaze byl poslední kus zastřelen r. 1927.", "section_level": 1}, {"title": "Záchrana zubra.", "content": "V době, kdy byli zubři vyhubeni ve volné přírodě, zůstalo naštěstí několik zvířat v zajetí, především v soukromých chovech v Anglii, Německu, Polsku a Švédsku. Ve dnech 25.- 26. srpna 1923 byla v Berlíně založena Mezinárodní společnost pro záchranu zubra. Ta shromáždila informace o posledních 54 jedincích (některé zdroje uvádějí 56 jedinců), kteří tehdy žili v zajetí. Řada zvířat však nebyla schopná chovu. Základem nížinné linie se tak stalo pouhých sedm zvířat, základem nížinně-kavkazské linie pak dvanáct zvířat. V r. 1932 byl vydán první registr chovných zvířat, který se později změnil v plemennou knihu, která je nyní vedena odborníky v polské Bělověži. Po zvýšení početního stavu zvířat v zajetí (v roce 1953 žilo na světě již 184 zubrů) se započaly snahy o reintrodukci. První reintrodukční projekt začal v polské Bělověži v letech 1952–1966.", "section_level": 1}, {"title": "Počty jedinců podle zemí.", "content": "Celková světová populace zubrů se v roce 2019 pohybovala kolem 7500 kusů (polovina z tohoto počtu v Polsku a Bělorusku). Velikost populace stále roste, například v roce 2016 se jednalo jen o přibližně 6500 jedinců. V následucícím výčtu jsou jednotlivé země, ve kterých ze zubr vyskytuje včetně odhadu velikosti zdejší populace:", "section_level": 2}, {"title": "Nároky na prostředí.", "content": "Původním životním prostředím zubra jsou oblasti listnatých a smíšených lesů mírného pásu, dává přednost porostům s bohatým podrostem a mýtinami. Jejich adaptabilita je však mnohem větší. Mohou žít v otevřených lesostepích i v nepříliš strmých horských terénech. Na Kavkaze vystupují až do nadmořské výšky 2100 metrů nad mořem. Navíc praxe ukazuje, že těmto zvířatům nevadí ani poměrně fragmentovaná krajina. Například v Litvě se zubři běžně vyskytují v kulturní, mozaikovité krajině s lesy, loukami a zemědělsky obdělávanými plochami. Zubry neodrazují ani rozsáhlé smrkové monokultury. V běloruské části Bělověžského pralesa obývají zubři porosty s převahou jehličnanů. Na rozdíl od ostatních zástupců velkých turů se zubr nikdy nekoupe s výjimkou překonávání vodních toků při migraci.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Základní potravu zubrů tvoří zhruba 50 druhů trav a bylin a 10 druhů stromů. Potrava zubrů se výrazně liší podle prostředí, kde se vyskytuje. V polské části Bělověže obsahuje celkem 131 cévnatých rostlin. Z toho je 27 druhů stromů a keřů, 14 druhů trav a ostřic a 96 druhů dvouděložných bylin. Stromy a keře tvoří v celkové skladbě potravy 33 %, trávy a byliny 67 %. Jejich oblíbenou potravou jsou i žaludy, nejrůznější lesní plody, například ostružiny, a houby. V běloruské části Bělověžského pralesa je potravní nabídka pro zubry pestřejší; obsahuje 331 rostlinných druhů, nejvíce z nich byly zastoupené lipnicovité trávy.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření v České republice.", "content": "Zubr evropský byl jedním z největších žijících zvířat, která žila na území České republiky. U nás vyhynul přibližně v polovině 18. století. Na jejich přítomnost na území Čech a Moravy dodnes odkazují místopisné názvy, jako obce Zubří, Zubrnice, vodní toky Zubřina, Zubřinka nebo erby některých šlechtických rodů. Zubry chová řada tuzemských zoologických zahrad, první čistokrevní zubři se objevili v 50. letech 20. století v Zoo Praha. Od 90. let 20. století se pak v České republice objevila řada soukromých chovů, z nichž mnohé později zanikly. Od roku 1997 propaguje ochranářská společnost Česká krajina návrat zubrů do volné přírody. Nejrozsáhlejší oborou, kterou zubři v České republice obývají, je Židlov v Ralsku. Tam byli v únoru roku 2011 přivezeni zubři z Polska a drženi v karanténě. Původně měli být vypuštěni do obory v prosinci, nakonec bylo ale stádo tvořené jedním býkem, čtyřmi kravami a třemi telaty vypuštěno do obory až na přelomu března a dubna 2012. V roce 2015 bylo další stádo vypuštěno v ohradě nedaleko Benátek nad Jizerou.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "Zubr evropský je chován v přibližně 170 evropských zoo. V Česku jej chovají čtyři zoo z Unie českých a slovenských zoologických zahrad:", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Zoo Praha.", "content": "První zubr byl dovezen do Zoo Praha v roce 1932. V roce 1948 se v Praze objevil samec se Platan (žil v zoo pět let). Souvislý chov do současnosti započal samec Putnik v roce 1954. Odchovy jsou dlouhodobě úspěšné. V Praze již na svět přišlo přes 90 mláďat. Pražská mláďata dostávají jména začínající na Pr. V srpnu 1978 žilo v zoo osm jedinců, z toho čtyři samice narozené již v Zoo Praha (Próza, Pravda, Prérie, Promyka). Příkladem mohou být také jména jako Pristína, Priscilla či Praha. Samička narozená a pokřtěná při výroční slavnosti v roce 2017 získala od herců Veroniky Freimanové a Václava Kopty jméno Prťka. V pořadí pražských mláďat má pořadové číslo 94. Jejím otcem je samec Tipito, kterého zoo získala v roce 2014 z německého Tierparku Berlin (v té době mu byl rok a půl). Ke konci roku 2017 byly kromě Tipita chovány ještě čtyři samice. V březnu 2019 došlo za účasti výše zmíněných kmotrů k rozloučení se samicí Prťkou, která je prvním z pražských zubrů zapojených do reintrodukce tohoto druhu na Kavkaz, konkrétně do ázerbájdžánského Národního parku Shahdag. Tam byl v roce 2018 založen reintrodukční areál s cílem návratu zubra do oblasti jeho posledního přirozeného výskytu. Zoo Praha se však také již dříve podílela na návratu zubrů do volné přírody – příkladem mohou být transporty v roce 2011. Od roku 2005 takto zoo poskytla šest zvířat v Národním parku Bieszczady. V září 2019 byla dovezena samice ze Zoo Olomouc.", "section_level": 2}, {"title": "Význam zubrů pro ekosystém.", "content": "Zubr byl po dlouhá léta vnímán především jako cíl ochranářských snah. V posledních letech se však tento pohled výrazně mění. Zubři jsou stále více považováni za nezbytnou součást fungujícího evropského ekosystému. Právě vymírání celé řady ohrožených druhů závislých na přirozených loukách a pastvinách, jakou jsou například motýli, je moderní vědou stále častěji vysvětlováno jako důsledek absence zubrů, ale i dalších druhů velkých kopytníků, jako jsou divocí koně a pratuři, v evropské přírodě. Proto jsou zubři stále častěji považováni za nezbytný prostředek k ochraně mnoha ohrožených druhů rostlin i živočichů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zubr (\"Bison bonasus\"), někdy též zubr evropský či bizon evropský, je zvíře z čeledi turovitých (\"Bovidae\"). Společně s bizonem americkým (\"B. bison\") jsou jedinými dvěma žijícími zástupci rodu bizon (\"Bison\"). Zubr je menší než bizon. Samec je 290 cm dlouhý, váží 530–920 kg, kohoutková výška je 180–195 cm. Samice je téměř o polovinu menší, váží 320-540 kg. Zubr se vzhledově velmi podobá bizonovi. Má světle až tmavě hnědou srst. Líná na jaře. Zubr je největší volně žijící přežvýkavec v Evropě.", "tgt_summary": "Der Wisent oder Europäische Bison (\"Bos bonasus\"; häufig auch \"Bison bonasus\") ist eine Art der Rinder (Bovini) in Europa. Wisente kamen noch bis in das frühe Mittelalter in den Urwäldern von West-, Zentral- und Südosteuropa vor. Ihr Lebensraum sind gemäßigte Laub-, Nadel- und Mischwälder. Wisente sind Herdentiere, dem Lebensraum entsprechend aber nur in kleinen Gruppen anzutreffen. Typische Herden umfassen 12 bis 20 Tiere und bestehen aus Kühen und Jungtieren. Geschlechtsreife Bullen halten sich nur während der Brunftzeit bei den Herden auf. Der äußerlich ähnliche Amerikanische Bison (\"Bos bison\") ist mit dem Wisent uneingeschränkt kreuzbar. ", "id": 782727} {"src_title": "Sova pálená", "tgt_title": "Schleiereule", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Středně velká, štíhlá sova s dlouhýma nohama. Délka těla je 33–39 cm, rozpětí křídel 80–95 cm. Hmotnost se pohybuje mezi 200–400 g. Svrchu je šedá a okrová, zespodu v závislosti na poddruhu buď čistě bílá nebo žlutooranžová (středoevropský poddruh \"T. a. guttata\" má spodinu žlutooranžovou). Výrazný obličejový závoj je světlý a má typicky srdcovitý tvar, oči jsou černé. Obě pohlaví jsou zbarvena podobně, samci bývají o něco světlejší. Létá houpavě, elegantně a zcela neslyšně, často s volně svěšenýma nohama.", "section_level": 1}, {"title": "Hlasový projev.", "content": "Nejčastěji se ozývá drsným, těžko popsatelným křikem, samice a vzácně i samci mohou opakovaně vydávat také táhlý, vrnivý zvuk připomínající volání lelka lesního. Mláďata na hnízdě se ozývají hlasitým táhlým syčením.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a početnost.", "content": "Sova pálená má kosmopolitní typ rozšíření. Žije na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy a zcela chybí pouze v chladných oblastech, na Sahaře a v tropických deštných pralesích. Většina populace obývá teplejší oblasti, k severu nejvýše proniká v západní Evropě, a to přibližně k 60. rovnoběžce. Jde o stálý a přelétavý druh, který často podniká potulky a přesídlování v nejrůznějších směrech, občas i značně daleko od hnízdiště. Těžištěm výskytu v Evropě je Španělsko (50 400 – 90 500 párů) a Francie (20 000 – 60 000 párů). Již od 50. let 20. století její početnost prudce klesá; 20–50% pokles stavů byl zaznamenán ve 13 evropských zemích, více než 50% v 7 evropských zemích a na Maltě již vyhynula.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v ČR.", "content": "Na území ČR hnízdí pravidelně, ale vzácně, hlavně v nižších polohách do 400 m n. m. Její početnost se vzhledem k výrazným početním výkyvům zjišťuje jen obtížně, dlouhodobě však vykazuje klesající tendenci. Zatímco v letech 1973–1977 byla jako hnízdící druh zaznamenána v 58 % kvadrátů, v letech 1985–1989 jen v 50 % kvadrátů. V letech 1985–1989 byla celková početnost odhadnuta na 400–700 párů a v letech 2001–2003 na 130–500 párů.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Potravu tvoří hlavně hlodavci, méně ptáci, obojživelníci a drobní savci. Z 4965 obratlovců nalezených ve 237 vývržcích z jižní Moravy a jižního Slovenska bylo 94,6 % savců, 5,2 % ptáků, 0,2 % obojživelníků a o něco méně hmyzu. Ze savců výrazně dominoval hraboš polní, z ptáků vrabec domácí. Podobné výsledky ukázal i rozbor vývržků ze severovýchodních Čech, během kterého bylo určeno 97,7 % savců (hraboš polní představoval 73,3 %), 1,7 % ptáků, 0,6 % hmyzu a jeden skokan. Loví během soumraku a v noci, v období krmení mláďat občas i ve dne. Potravu vyhlíží za pomalého letu nízko nad zemí nebo vsedě z pozorovatelny a díky svému vynikajícímu sluchu ji dokáže přesně lokalizovat i v naprosté tmě. Kořist požírá vcelku, srsti, peří a jiných nestravitelných částí se tak stejně jako ostatní sovy zbavuje jejich vyvrhováním v podobě šišticovitých vývržků. Vývržky sovy pálené jsou typické, tmavé a díky lesklému povrchu jakoby nalakované.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Sova pálená vytváří trvalé páry, které zpravidla zůstávají věrné místu hnízdění. Tok začíná v závislosti na klimatických podmínkách v únoru nebo březnu a oba partneři se během něj ozývají pronikavými chraplavými skřeky. Původně k hnízdění vyhledávala stromové dutiny a skály, ve velké části areálu se však postupně stala synantropním druhem a dnes tak většina populace hnízdí v lidských stavbách, nejčastěji ve věžích kostelů nebo ve stodolách. Ochotně přijímá i vhodné hnízdní budky. Hnízdo nestaví, samice klade vejce přímo na podklad nebo do vývržkové drti. Průběh a úspěšnost hnízdění silně závisí na dostupnosti hlavní potravy – hraboše polního; v případě jeho přemnožení bývají snůšky početnější a hnízdí dvakrát ročně, oproti tomu v letech, kdy je potravní nabídky nedostatek, hnízdí jen jednou nebo nemusí zahnízdit vůbec. První hnízdění začíná obvykle v dubnu, druhé v červenci nebo srpnu. V první snůšce bývá 3–8 vajec, druhá je o něco početnější, s 5–10 vejci. Vejce jsou čistě bílá, oválná, o rozměrech 39,7 × 30,7 mm, a samice je snáší v intervalu 2 i více dnů. Délka sezení je 30–34 dnů, sedí pouze samice, které samec přináší potravu. Mláďata jsou krmena oběma rodiči a vzletnosti dosahují v 60 dnech. Pohlavně dospělá jsou ve stáří 1 roku. Úmrtnost sovy pálené v prvním roce života je vysoká a může dosahovat až 72 %. Nejvyšší známý věk okroužkovaného jedince je 17 let a 10 měsíců.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení a ochrana.", "content": "Hlavní příčinou úbytku sovy pálené jsou výrazné změny v kulturní zemědělské krajině, vedoucí k nedostatku vhodných hnízdišť a potravy. K vysoké úmrtnosti pravidelně dochází během krutých sněžných zim, na které je oproti jiným sovám náchylnější kvůli nižší schopnosti hromadit zásobní tuk a špatným izolačním schopnostem opeření. Společně s nárůstem silniční dopravy výrazně přibývá i počet ptáků usmrcených vozidly. V některých evropských zemích úmrtnost sovy pálené v důsledku střetu s automobily přesahuje 70 % a např. ve Francii tímto způsobem ročně zahyne na 10 000 ptáků. Důvodem, proč se stává tak často obětí silničního provozu, je skutečnost, že příkopy a silniční náspy slouží jako oblíbená stanoviště hlodavců a pro sovu pálenou tudíž představují lákavou potravní nabídku. Příčinou rozsáhlých úhynů bylo až do 70. let 20. století také používání chemických přípravků na bázi chlorovaných uhlovodíků, sloužících k ochraně zemědělských kultur. Mezi další hrozby patří zejména nástrahy v prostředí zemědělských objektů a dalších staveb, kde se často zdržuje, jako uvíznutí v různých prostorách, pády do komínů, šachet a vertikálně stojících rour či utonutí v nádržích s tekutinami. U 171 okroužkovaných ptáků v ČR byly nejčastějšími příčinami úhynu srážka s automobilem či vlakem (53 %) a utonutí nebo vyhladovění po pádu do nádrží na melasu či siláž, šachet, rour apod. (29 %). V ČR je sova pálená dle vyhlášky č. 395/1992 Sb. zvláště chráněná jako silně ohrožený druh. Jednou z možností aktivní ochrany je i vyvěšování hnízdních budek ve vhodných, nejčastěji zemědělských objektech. Při jejich instalaci je však třeba dbát na ochranu hnízdících ptáků před predátory, kterými jsou hlavně kuny.", "section_level": 1}, {"title": "Umělý chov.", "content": "Sova pálená je běžně chována v mnoha českých zoologických zahradách (např. ZOO Liberec).", "section_level": 1}, {"title": "Poddruhy.", "content": "V současnosti se rozlišuje 28 poddruhů sovy pálené, z nichž se v Evropě vyskytují první 4:", "section_level": 1}], "src_summary": "Sova pálená (\"Tyto alba\") je středně velký druh sovy z čeledi sovovitých (Tytonidae), nápadný hlavně výrazným srdcovitým závojem kolem očí. Jedná se o nejrozšířenější druh sovy vůbec, obývající řadu biotopů na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy.", "tgt_summary": "Die Schleiereule (\"Tyto alba\") ist eine Vogelart aus der Ordnung der Eulen (Strigiformes) und der Familie der Schleiereulen (Tytonidae). Die Schleiereule ist eine sehr helle, langbeinige Eule, die keine Federohren aufweist. Zu ihren auffälligsten Erkennungsmerkmalen gehören das herzförmige Gesicht sowie die verhältnismäßig kleinen, schwarzen Augen. Sie ist nachtaktiv und am Tage nur an ihren Ruheplätzen sowie am Brutplatz zu beobachten. ", "id": 117595} {"src_title": "Cyril Northcote Parkinson", "tgt_title": "Cyril Northcote Parkinson", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Námořní historii vystudoval v Cambridge a v Londýně, kde roku 1935 obhájil práci o válce ve východních mořích v letech 1793 – 1815. Nastoupil do armády a současně pracoval v Cambridgi, učil na různých školách, v letech 1946 – 1949 na univerzitě v Liverpoolu a od roku 1950 v Singapore. Roku 1958 vydal knížku \"Zákony profesora Parkinsona\", která ho okamžitě proslavila. Přednášel na několika amerických univerzitách a od roku 1961 žil jako spisovatel na ostrově Guernsey. Roku 1986 se odstěhoval do Canterbury, kde v roce 1993 zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Vytvořil rozsáhlé \"Dějiny Malajska\" a několik dalších prací o námořní historii, řadu historických románů, zejména z období napoleonských válek, a několik knih o managementu. Proslul svými satirickými eseji o iracionálním fungování státní byrokracie a byrokratickém rozhodování vůbec.", "section_level": 1}, {"title": "Parkinsonovy zákony.", "content": "„Parkinsonovým zákonem“ se obvykle rozumí první věta článku, který vyšel roku 1955 v časopise \"Economist\": On sám sám však v knize jako „zákon“ označuje to, že počet úředníků roste nezávisle na objemu jejich úkolů. Dokládá to růstem počtu úředníků britských koloniálních úřadů v době, kdy se britská říše rozpadala, nebo růstem počtu admirálů v době, kdy se britské námořnictvo redukovalo. „Británie má víc admirálů než lodí.“ Počet úředníků roste o 5 až 7 % ročně, bez ohledu na to, kolik práce mají vykonat. Vysvětluje to působením dvou sil: Dále rozvinul novou vědu, kterou nazval „komitologie“ – nauka o činnosti komitétů a vlád. Historická zkušenost říká, že čím více lidí se podílí na rozhodování, tím nesmyslnější jsou jejich rozhodnutí a zformuloval vzorec pro nekompetentnost, kde hlavní proměnnou je počet účastníků schůze. Jak roste počet ministrů, klesá schopnost vlády rozumně rozhodovat, a při počtu „někde mezi 19,9 a 22,4“ schopnost rozhodovat zcela mizí. Otázce, kterou je třeba rozhodnout, se věnuje tím víc času, čím menší je její význam: vláda diskutuje o stavbě kůlny déle než o miliardovém projektu (správní rada velké soukromé korporace rozhoduje o občerstvení za 5 dolarů na své příští schůzi půl hodiny, investici za miliardu dolarů schválí jednomyslně během tří minut). Důvod je v tom, že velké projekty jsou složité a nikdo se v nich nevyzná, kdežto k příslovečné „barvě kůlny“ se každý cítí kompetentní vyjádřit (popisuje známý psychologický jev: pět dolarů si umí představit ve své kapse každý člověk, zatímco miliardu dolarů nikdo v životě pohromadě neviděl). Postupem času se tyto „zákony“ potvrdily i v jiných oblastech: tak objemy dat rostou v závislosti na kapacitě počítačů a obecně lze říci, že poptávka po nějaké komoditě roste úměrně k její nabídce. Jeho knížka je humoristická a neopírá se vždy o přesná data, nicméně přesně vystihla určitý jev, typický pro moderní společnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cyril Northcote Parkinson (30. července 1909, Barnard Castle, hrabství Durham – 9. března 1993, Canterbury) byl britský důstojník, historik a spisovatel, autor knihy \"Parkinsonovy zákony\", satirické analýzy moderní byrokracie a rozhodování v institucích.", "tgt_summary": "Cyril Northcote Parkinson (* 30. Juli 1909 in Barnard Castle im County Durham; † 9. März 1993 in Canterbury) war ein britischer Historiker, Soziologe und Publizist. ", "id": 602885} {"src_title": "Společnost národů", "tgt_title": "Völkerbund", "src_document": [{"title": "Historie organizace.", "content": "28. června 1919 byla podepsána Versailleská mírová smlouva, čímž došlo k faktickému vytvoření Společnosti národů. Úkolem organizace byla poválečná demilitarizace, udržení světového míru, prevence před dalšími válečnými konflikty pomocí zásad kolektivní bezpečnosti a diplomatického vyjednávání. Těmito úkoly položila Společnost národů základ široké mezinárodní spolupráci. Iniciátory a zakládajícími zeměmi Společnosti národů byly vítězné státy Dohody (např. Spojené království, Francie) a jejich spojenci (např. Československo), původními členy z roku 1919 tedy bylo 26 států, dále čtyři britská dominia a Britská Indie (v rámci Commonwealthu). Za sídlo Společnosti byla zvolena švýcarská Ženeva, mezinárodní smírčí soud byl ustanoven v nizozemském Haagu. Jedním z hlavních iniciátorů vzniku Společnosti byl americký prezident Woodrow Wilson. V roce 1920 vešel v účinnost základní dokument organizace, \"Pakt Společnosti národů\", kterým se členské země zavazovaly k dodržování pravidel mezinárodní spolupráce a bezpečnosti, respektování mezinárodního práva a dalších závazků učiněných v rámci Společnosti národů. Pakt Společnosti národů nebyl ratifikován Kongresem USA, Spojené státy se tak přes velký vliv jejich prezidenta na vznik společnosti nikdy členy nestaly. Celkový počet členských zemí se od 20. let značně měnil. Roku 1926 se členem stalo Německo (vystoupilo roku 1933), Sovětský svaz byl přijat roku 1934 (jako jediná členská země byl vyloučen roku 1939). Ze Společnosti národů v roce 1933 vystoupilo Japonsko a roku 1937 Itálie.", "section_level": 1}, {"title": "Rozpory a zánik.", "content": "Přes značný vliv Francie a Británie ve Společnosti národů nebyla organizace schopna důrazně prosadit své cíle, naprosto neefektivní byla její činnost proti agresivním krokům fašistické vlády v Itálii (okupace Habeše, dnešní Etiopie), nacistické v Německu (účast ve španělské občanské válce, anšlus Rakouska, uzavření Mnichovské dohody), ani militaristické v Japonsku (okupace Mandžuska, válka v Číně). Menší členské státy postrádaly významnější vliv na chod a rozhodování organizace, což způsobovalo napětí mezi nimi na jedné straně a Británií a Francií na straně druhé. Společnost národů tak v souvislosti s počátkem druhé světové války v letech 1939 a 1940 ztratila faktický význam. Formálně byla Společnost národů rozpuštěna v dubnu 1946. Vítězné státy druhé světové války se rozhodly některé struktury Společnosti národů transformovat do nově vzniklé Organizace spojených národů, která na činnost Společnosti národů přímo navázala.", "section_level": 1}, {"title": "Generální tajemník.", "content": "Generální tajemník Společnosti národů byl hlavním správním úředníkem a reprezentantem Společnosti národů, stál v čele její organizační struktury, sídlil v Ženevě. Tento post byl zřízen na základě Paktu Společnosti národů. De facto nástupnickou funkcí se stal generální tajemník OSN, v porovnání s ním byla ale hlava Společnosti národů vybíráná především z řad představitelů členských mocností. Zřízena a ukotvena v Paktu byla i funkce náměstka generálního tajemníka Společnosti národů, čili zástupce hlavy organizace. Dva náměstci se později stali přímo generálními tajemníky. Pozici postupně obsadili: 1920-1923 Jean Monnet (Francie), 1923-1933 Joseph Avenol (Francie), 1933-1936 Pablo de Azcárate (Španělsko), 1937-1940 Seán Lester (Irsko), Frank Walters (Spojené království).", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Švýcarská poštovní správa pro potřeby ústředí organizace v Ženevě opatřila v letech 1922 až 1947 řadu emisí svých známek přetiskem ve znění SOCIÉTÉ DES NATIONS. Později byla znění přetisků měněna. Vydáno bylo 90 takto upravených známek. Do roku 1944 se známky pro sběratelské účely nesměly prodávat tzv. čisté, tedy neorazítkované.", "section_level": 1}], "src_summary": "Společnost národů ( \"League of Nations\", \"Société des Nations\", ve starší české literatuře \"Svaz národů\") byla mezinárodní organizace založená po skončení první světové války na základě výsledků pařížské mírové konference.", "tgt_summary": "Der Völkerbund (,, ) war eine zwischenstaatliche Organisation mit Sitz in Genf. Als Ergebnis der Pariser Friedenskonferenz nach dem Ersten Weltkrieg entstanden, nahm er am 10. Januar 1920 seine Arbeit auf. Sein Ziel, den Frieden durch schiedsgerichtliche Beilegung internationaler Konflikte, internationale Abrüstung und ein System der kollektiven Sicherheit dauerhaft zu sichern, konnte er nicht erfüllen. Nach dem Zweiten Weltkrieg und der Gründung der Vereinten Nationen (UNO) beschlossen die verbliebenen 34 Mitglieder am 18. April 1946 einstimmig, den Völkerbund mit sofortiger Wirkung aufzulösen.", "id": 2310919} {"src_title": "Mössbauerův jev", "tgt_title": "Mößbauer-Effekt", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Emise a absorpce rentgenového záření plyny byly pozorovány již dříve a očekávalo se, že podobný jev by mohl být nalezen i pro gama záření, které je vytvářeno jadernými přechody (na rozdíl od rentgenového záření obvykle vytvářeného elektronovými přechody). Nicméně pokusy pozorovat rezonance nukleární produkce gama záření v plynech neuspěly kvůli ztrátě energie zpětného rázu a zabránění rezonance (Dopplerův efekt také rozšiřuje spektrum gama záření). Mössbauer byl schopen pozorovat rezonanci v jádrech pevného iridia, což vzneslo otázku proč jsou rezonance gama záření možné v pevných látkách, ale ne v plynech. Mössbauer navrhl, že by pro případ atomů vázaných do pevné látky mohlo k fragmentaci dojít za určitých okolností v podstatě bez zpětného rázu. Přisuzoval pozorované rezonance tomuto odrazu volné frakce jaderných událostí. Mössbauerův jev byl jeden z posledních velkých objevů ve fyzice původně ohlášený v německém jazyce. První zprávou v angličtině byl dopis popisující opakování experimentu. Objev byl odměněn Nobelovou cenou za fyziku v roce 1961, kterou získal rovněž Robert Hofstadter za výzkum elektronového rozptylu na atomových jádrech.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Mössbauerův jev je proces v němž jádro emituje nebo absorbuje gama záření bez ztráty energie jaderným zpětným rázem. Objevil jej německý fyzik Rudolf L. Mössbauer v roce 1958 a ukázal se být pozoruhodně užitečným pro základní výzkum v oblasti fyziky a chemie. Používá se například pro přesné měření malých změn energie v jádru, atomech a krystalech indukovaných elektrickým, magnetickým nebo gravitačním polem. V přechodu atomového jádra z vyššího do nižšího energetického stavu s doprovodnou emisí gama záření emise obecně způsobí jaderný zpětný ráz, a to vyžaduje energii vyzařovaného záření gama. Gama záření nemá dostatečnou energii k excitaci cílového jádra, které má být zkoumáno. Nicméně Mössbauer zjistil, že jsou možné přechody ve kterých je zpětný ráz pohlcen celým krystalem, ve kterém je vázáno vyzařující jádro. Za těchto okolností je energie, která jde do zpětného rázu zanedbatelná část energie přechodu. Proto emitované gama záření nese prakticky všechnu energii uvolněnou jaderným přechodem. Gama záření je tedy schopné vyvolat zpětný ráz a to za podobných podmínek zanedbatelného zpětného rázu v cílové jádru, které je ze stejného materiálu jako zářič, ale v nižším energetickém stavu. Obecně platí, že gama záření je tvořeno jadernými přechody z nestabilních vysokoenergetických hladin na stabilní nízkoenergetické stavy. Energie emitovaného záření gama odpovídá energii jaderného přechodu, minus množství energie, která je ztracena jako zpětný ráz vyzařujícího atomu. V případě, že je ztracená energie \"zpětného rázu\" malá ve srovnání s energií tloušťky čáry jaderného přechodu, pak energie gamma záření stále odpovídá energii jaderného přechodu a gamma záření může být absorbováno druhým atomem stejného typu jako první. Tyto emise a následné absorpce se nazývají rezonanční fluorescence. Další energie zpětného rázu se také ztrácí během absorpce. Aby rezonance způsobila zpětný ráz energie, musí mít ve skutečnosti méně než poloviční šířku čáry pro odpovídající jaderný přechod. Množství energie tělese pociťujícím zpětný ráz () lze nalézt ze zákona zachování hybnosti: kde je hybnost hmoty pociťující zpětný ráz a je hybnost gama záření. Dosazení energie do rovnice dává: kde (0.002 eV pro 57Fe) je energie ztracena jako zpětný ráz, je energie gama záření (14.4 keV pro 57Fe), (56.9354 u pro 57Fe) je hmotnost emitujícího nebo absorbujícího tělesa a \"c\" je rychlost světla. V případě plynu jsou vyzařující a pohlcující tělesa atomy, takže hmotnost je relativně malá, což má za následek velký zpětný ráz energie, která zabraňuje rezonanci. (Všimněte si, že stejné rovnice platí pro zpětný ráz energetických ztrát u rentgenového záření, ale fotonová energie je mnohem menší, což má za následek nižší ztráty energie a to je důvod, proč by plynná fáze rezonance mohla být pozorována s rentgenovým zářením.)V pevné látce jsou jádra vázána na mříž a nemají zpětný ráz stejným způsobem jako v plynu. Mříž jako celek má zpětný ráz, ale zpětný ráz energie je zanedbatelný, protože ve výše uvedené rovnici je hmotnost celé mřížky. Nicméně energie v rozpadu může představovat přijaté nebo poskytnuté kmity mřížky. Energie těchto kmitů je kvantována v jednotkách známých jako \"fonony\". K Mössbauerova jevu dochází, protože existuje konečná pravděpodobnost výskytu rozpadu zahrnujících fonony. Ve zlomku jaderných událostí se celý krystal chová jako těleso se zpětným rázem a tyto události jsou v podstatě zpětný ráz zdarma. V těchto případech je energie zpětného rázu zanedbatelná, proto má vyzařované gama záření odpovídající energie a může nastat rezonance.Obecně (v závislosti na poločasu přeměny) má gama záření velmi úzké spektrální čáry. To znamená, že je velmi citlivé na malé změny v energii jaderných přechodů. Ve skutečnosti může být gama záření použito jako sonda pro pozorování účinků interakcí mezi jádrem a elektrony a jeho sousedy. To je základ pro Mössbauerovu spektroskopii, která kombinuje Mössbauerův jev s Dopplerovým jevem ke sledování těchto interakcí. Nulové-fononové optické přechody, což je proces úzce analogický k Mössbauerovu jevu, lze pozorovat v mřížce vázaných chromoforů při nízkých teplotách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mössbauerův jev nebo odraz jaderné rezonanční fluorescence je fyzikální jev objevený Rudolfem Mössbauerem v roce 1958. Zahrnuje rezonanční a zpětný ráz volné emise a absorpce záření gama pomocí atomových jader vázaných v pevném skupenství. Jeho hlavní použití je v Mössbauerově spektroskopii. ", "tgt_summary": "Unter dem Mößbauer-Effekt (nach dem Entdecker Rudolf Mößbauer, auch \"Mössbauer-Effekt\" geschrieben) versteht man die rückstoßfreie Kernresonanzabsorption von Gammastrahlung durch Atomkerne. Kombiniert man Emission der Gammaquanten und ihre erneute Absorption, erhält man mit der Mößbauerspektroskopie eine extrem empfindliche Messmethode für die Energieänderung der Gammaquanten. Dazu muss sich der Atomkern in einem Kristallgitter befinden, das den Rückstoß übernehmen kann und durch seine große Masse dem Gammaquant kaum Energie entzieht (siehe auch elastischer Stoß). Rudolf Mößbauer erhielt für seine Entdeckung 1961 den Nobelpreis für Physik.", "id": 1706604} {"src_title": "Occamova břitva", "tgt_title": "Ockhams Rasiermesser", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Latinská definice tohoto principu zní: nebo v pozdější formulaci To se dá interpretovat dvěma mírně odlišnými způsoby. První lze popsat takto: Přesnější (užší) chápání Occamovy břitvy se týká části jedné teorie:", "section_level": 1}, {"title": "Použití ve vědě.", "content": "Occamova břitva je jedním ze základních principů či postupů, na kterých úspěšně staví i současná věda. Occamova břitva řeší problém nekonečné rozmanitosti teorií, které vedou ke stejným výsledkům. Například k Newtonovu gravitačnímu zákonu lze formulovat alternativní teorii, která říká, že gravitační síla je ve skutečnosti poloviční než podle Newtonova zákona, a zbytek způsobují jinak neviditelní a neměřitelní trpaslíci, kteří tělesa postrkují tak, aby se zdánlivě chovala podle Newtonova zákona. Trpaslíci ovšem s postrkováním přestanou v roce 2069, což bude znamenat konec známých fyzikálních zákonů. Occamova břitva z nespočetného množství takových alternativních teorií vybírá právě Newtonův zákon, který žádné trpaslíky nepotřebuje. Na druhou stranu se i v současné přírodovědě vyskytuje řada částí, jejichž vztah k Occamově břitvě není bez problémů. Například v kvantové teorii pole se kvůli požadavku kalibrační invariance zavádí pomocná pole, která formálně odpovídají dalším částicím. Ukáže se ovšem (už v rámci teorie), že tato pole jsou „nefyzikální“ (nehmotná a neinteragující). Přesto je snazší a elegantnější budovat teorii za pomoci těchto nefyzikálních objektů. Ještě horší je situace u „interpretace“ mnoha fyzikálních pojmů. Přísně vzato, k výsledkům lze v mnoha teoriích dojít prostě spočtením příslušných rovnic a názornější představy o významu jednotlivých členů v rovnicích jsou nadbytečné. V occamovském duchu by bylo vhodné je z teorie odřezat, v praxi se ale ukazuje, že bez těchto „nadbytečných“ představ často lidé nejsou schopní o teorii uvažovat, tak jako pamatovat, aniž by se použila mnemotechnická pomůcka s redundantní informací. K mnoha výrazným pokrokům přispěly i jen změny těchto představ. Karl Popper upozorňoval na závažné problémy s definicí jednoduchosti a s odůvodněním, proč je jednodušší teorie lepší. Navrhoval pro objasnění těchto problémů definovat jednodušší teorii jako tu snadněji vyvratitelnou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Occamova (Ockhamova) břitva je princip logické úspornosti, od 19. století nazývaný podle anglického logika, františkána Williama z Ockhamu (1287–1347). Ve skutečnosti je daleko starší a Ockham sám ho sice používá, ale nikde výslovně nevymezuje.", "tgt_summary": "Ockhams Rasiermesser – auch Prinzip der Parsimonie, lex parsimoniae oder Sparsamkeitsprinzip – ist ein heuristisches Forschungsprinzip aus der Scholastik, das bei der Bildung von erklärenden Hypothesen und Theorien höchstmögliche Sparsamkeit gebietet. Das nach Wilhelm von Ockham (1288–1347) benannte Prinzip findet seine Anwendung in der Wissenschaftstheorie und der wissenschaftlichen Methodik. Vereinfacht ausgedrückt besagt es: ", "id": 1521565} {"src_title": "Polyvinylchlorid", "tgt_title": "Polyvinylchlorid", "src_document": [{"title": "Výroba a struktura.", "content": "Základní surovinou pro výrobu PVC je vinylchlorid monomer (VCM – těkavý, jemně nasládlý plyn, teplota varu -13,9 °C), vzniklý obvykle rozkladem 1,2-dichlorethanu (starší postupy vycházely z acetylenu a HCl). Jeho polymerací do řetězců, jen částečně se rozvětvujících, vzniká bílý prášek nebo granulát. Samotný polymer se poté mísí s různými přísadami, které zlepšují jeho vlastnosti v tom kterém směru podle cílového použití. Těmito přísadami jsou především plniva (např. křída), stabilizátory (pro zvýšení tepelné stability a odolnosti vůči ultrafialovému i tepelnému záření), změkčovadla (pro lepší manipulaci), maziva (pro lepší zpracovatelnost) atd. Jako stabilizátory se dříve používaly i těžké kovy (kadmium, olovo) či organické sloučeniny cínu, ale (i v důsledku evropské politiky REACH) byly většinou nahrazeny přísadami na bázi ekologického vápníku. Jako změkčovadla se zpravidla používají ftaláty (např. DEHP).", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Důvodem značného rozšíření PVC je poměrně snadná a tedy levná výroba jak základního vinylchloridu, tak významné užitné vlastnosti jeho polymeru – snadná zpracovatelnost prakticky všemi základními postupy (válcováním, vytlačováním, vstřikováním, vyfukováním, vakuovým tvarováním atd.), schopnost želatinace s různými změkčovadly, značná chemická a biologická odolnost až netečnost, dobrá tepelná odolnost. Neměkčené PVC (známé též jako novodur®) se využívá pro „tvrdé“ výrobky, u kterých je žádoucí tvarová stálost po celou dobu životnosti – jde o trubky, profily, desky, nádoby apod. Měkčené PVC (známé též jako novoplast®) je využíváno pro výrobky polotuhé až elastické – fólie (nesprávný obecný název „igelit“), ochranné rukavice, kabely, podlahové krytiny (nesprávný obecný název „linoleum“), hadice, dýchací masky, zdravotnické vaky apod. Ochranná známka pro označení novoplast byla zaregistrována 5. 3. 1952 a pro označení novodur 2. 6. 1971, obě dvě vlastní a.s. Fatra Napajedla. Více než polovina z celosvětově vyráběného množství PVC se používá ve stavebnictví, kde masově nahrazuje tradiční stavební materiály jako dřevo, beton či hlínu. PVC má totiž prakticky ideální stavební vlastnosti jako snadno zpracovatelný a přitom odolný materiál pro odpadová potrubí, okenní a dveřní rámy, podlahovou a střešní krytinu apod.", "section_level": 1}, {"title": "Rizika při výrobě, používání a likvidaci.", "content": "Při výrobě může do prostředí uniknout jak toxický prvek chlór, tak primární Vinylchlorid monomer, jenž je karcinogenem vyvolávajícím zvláštní typ rakoviny jater (angiosarkom). Výrobu polyvinylchloridu doprovází vznik dioxinů, které patří mezi rizikové toxické látky. Příkladem úniku do prostředí v českých podmínkách mohou být havárie ve Spolaně Neratovice, jediné české továrně, která vyrábí polyvinylchlorid. Samotné PVC výrobky lze při správném zacházení považovat za neškodné, stejně jako každý jiný plastový výrobek. To, že se některé přísady a změkčovadla mohou z výrobků uvolňovat do prostředí a v důsledku mohou narušit například endokrinní soustavu, totiž není výsadou pouze PVC a navíc závisí na podmínkách – zejména pak teplotě okolí. Zásadním problémem PVC jsou však jeho požárně-technické vlastnosti, neboť není nehořlavé, ale pouze samozhášivé (tj. nehoří bez přímé vnější iniciace, při odstranění vnějšího plamene samo uhasne). V podmínkách požáru však při jeho tepelném rozkladu vzniká chlorovodík, který je již při koncentraci 0,008 mg/l zdraví nebezpečný. Při reakci s vodní parou ve vzduchu tvoří koncentrovanou kyselinu chlorovodíkovou, jež působí korozivně na kovové konstrukce a elektrické obvody. Z tohoto důvodu například musejí být v prostorách se zvýšeným nebezpečím požáru a ve shromaždištích většího množství osob použity elektrické kabely bez PVC, aby se z nich v případě požáru neuvolňovaly nebezpečné plyny. Dochází-li k likvidaci PVC spalováním bez řádně přizpůsobené technologie, mohou být součástí emisí i nežádoucí vedlejší produkty spalování, které jsou toxické, karcinogenní nebo jinak škodlivé látky jako chlorovodík, hexachlorbenzen, polychlorované bifenyly, furany a dioxiny. Naopak velmi přínosná je téměř úplná recyklovatelnost odpadů, vzniklých z termoplastického PVC. Lze je totiž poměrně snadno rozdrtit a po přetavení použít do nového výrobku, čehož využívají například výrobci střešních krytin, zahradních prvků apod. PVC výrobky z recyklátu jsou totiž téměř o polovinu materiálově i energeticky méně náročné než výrobky z primárního PVC.", "section_level": 1}], "src_summary": "Polyvinylchlorid (PVC) je třetím nejpoužívanějším plastem na Zemi, hned po polyethylenu a polypropylenu. Poprvé byl syntetizován roku 1935. Není rozpustný ve vodě, v olejích ani v koncentrovaných anorganických kyselinách a zásadách. 57 % jeho molekulové hmotnosti tvoří samotný chlór, 43 % ethen.", "tgt_summary": "Polyvinylchlorid (Kurzzeichen PVC) ist ein thermoplastisches Polymer, das durch Kettenpolymerisation aus dem Monomer Vinylchlorid hergestellt wird. PVC ist nach Polyethylen und Polypropylen das drittwichtigste Polymer für Kunststoffe. ", "id": 2428723} {"src_title": "Bydhošť", "tgt_title": "Bydgoszcz", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původně zde byla slovanská rybářská osada. První písemná zmínka pochází z roku 1238. V roce 1331 ji obsadil Řád německých rytířů, ale roku 1343 připadla opět polskému králi Kazimíru Velikému. Ten Bydhošti 19. dubna 1346 udělil městská práva. V následujícím období se ve městě začali usazovat Židé. V 15. a 16. století bylo významným centrem obchodu s pšenicí. Na konci polsko-švédské války bylo město v roce 1629 dobyto a značně poškozeno vojskem švédského krále Gustava II. Adolfa. Švédy bylo opakovaně dobyto ještě v letech 1656 a 1657. Ze zdejšího hradu zůstala pouze zřícenina a obydleno bylo pouze 94 domů. 6. listopadu 1657 zde byla uzavřena smlouva mezi polským králem Janem Kazimírem II. Vasou a braniborským kurfiřtem Fridrichem Vilémem I. o postupu proti Švédům. Při prvním dělení Polska v roce 1772 město připadlo Prusku a bylo přejmenováno na Bromberg. Fridrich II. Veliký provedl velkou přestavbu Bydhoště a nechal vybudovat 25 km dlouhý Bydhošťský kanál spojující Vislu a Odru. Bydhošť se tak stala významným obchodním centrem. Po porážce Napoleona se Bydhošť Tylžským mírem stala součástí Varšavského knížectví a v letech 1815–1848 Poznaňského velkovévodství a pak opět připojena k Prusku. V roce 1910 zde žilo 57 700 obyvatel, z nichž 84 % bylo Němců a 16 % Poláků. Na základě Versailleské smlouvy se Bydhošť stala znovu součástí Poznaňského velkovévodství a zdejší obyvatelstvo muselo získat polské občanství nebo se vystěhovat. V roce 1926 tak oproti roku 1910 žilo ve městě o více než 63 000 Němců méně. Na počátku německé okupace v roce 1939 zde při tzv. \"Krvavé neděli\" bylo zabito kolem 300 německých obyvatel. Po obsazení města Němci popravili stovky polských a židovských obyvatel. Celkem během války zahynulo kolem 37 000 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "3,5 km od centra města se nachází letiště \"Port lotniczy im. Ignacego Jana Paderewskiego Bydgoszcz-Szwederowo\". V roce 2013 přepravilo přes 343 000 cestujících a bylo tak devátým největším letištěm v zemi. Je zde také jeden z největších opolských železničních uzlů. Tramvajová doprava je provozována od roku 1888 a v současnosti je ve městě 9 linek s 29,1 km kolejí. V roce 1851 byla postavena železniční továrna PESA.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bydhošť ( [bydgošč], ) je hlavní město Kujavsko-pomořského vojvodství v severním Polsku na soutoku řek Brdy a Visly. Je osmým největším polským městem. Žije zde obyvatel, s aglomerací má přes 470 000 obyvatel. Ve městě od roku 1968 sídlí Univerzita Kazimíra Velikého.", "tgt_summary": "Bydgoszcz ( []),, ist – neben Toruń \"(Thorn)\" – eine der beiden Hauptstädte der polnischen Woiwodschaft Kujawien-Pommern. Die kreisfreie Stadt ist mit Einwohnern (Stand ) die achtgrößte Stadt Polens. In ihrem Umland, zu dem auch die 45 Kilometer entfernte 200.000-Einwohner-Stadt Toruń gehört, leben mehr als 400.000 Menschen; die gesamte Bydgoszczer Agglomeration hat damit rund 800.000 Einwohner.", "id": 1745834} {"src_title": "Smyčec", "tgt_title": "Bogen (Streichinstrument)", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "K výrobě smyčců se používá tvrdé dřevo, zpravidla brazil, fernambuk či jiné exotické dřevo, napuštěné lněným olejem a ošetřené šelakovou politurou. Převážná část délky hůlky (prutu) má kruhový nebo osmihranný průřez. Jeden konec, který se označuje jako \"špička\", je rozšířený a uzpůsobený pro pevné uchycení žíní. Špička je opatřena kostěným plátkem s ebenovou dýhou. Žíně v zádlabu špičky drží pomocí dřevěného klínku. Na opačném konci žíně napíná tzv. \"žabka\", kterou lze posunovat pomocí napínacího šroubku po prutu. Žabka má tělo z ebenu, jiného tvrdého dřeva, kosti či želvoviny, které bývá dekorováno perleťovým očkem a ocelovým, stříbrným nebo zlatým kováním, leckdy zdobeným gravírováním. Žíně jsou v zádlabu žabky opět zajištěny dřevěným klínkem, který je přikrytý perleťovou páskou, a ta je zajištěna kovovým polokroužkem. Mezi žabkou a prutem je matička, která se pohybuje v drážce vyfrézováné v prutu, a plíšek, jenž vede žabku v přímém směru a zabraňuje opotřebení. Prut je v blízkosti žabky, v místě kde se hráč dotýká prutu ukazovákem, ovinut stříbrným drátkem a olepen kůží.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Výrobou smyčců se zabývají mistři smyčcaři, specializované manufaktury a továrny. Základem je obdélníkový dřevěný přířez, který se rozdělí na dvě části ve tvaru písmene L tak, aby z každé části bylo možné vyrobit jeden smyčec. Tento tvar se po delší straně opracovává soustružením do kruhového průřezu a následně se obrábí ručními hoblíky na požadovaný profil a sílu. Na špičku se nalepí plátek, vyřezává se nožem a dokončuje rašplemi, pilníky a brusnými papíry. Poté se smyčec ohýbá nad ohněm do potřebného tvaru bez použití plastifikačních činidel. Na straně u žabky je vyvrtán otvor pro šroubek a vyfrézována drážka. Po povrchové úpravě a osazení žabkou je smyčec potažen žíněmi a finálně seřízen. Žíně smyčcař před prvním použitím prosytí drcenou kalafunou. Žíňový potah hraním podléhá značnému opotřebení, proto se běžně mění.", "section_level": 1}, {"title": "Technika hry.", "content": "Hráč drží smyčec prsty pravé ruky, přičemž z jedné strany je palec a z druhé ostatní prsty. U kontrabasu se používají dvě odlišné konstrukce smyčce - tzv. francouzská, která umožňuje uvedené držení, a tzv. německá se širokou žabkou; v tomto případě je jiné i držení - v dlani se drží vnější hrana žabky a prostředník je provlečen mezi prutem a žíněmi. Smyčce francouzského typu se používají např. ve Francii, Itálii, Velké Británii a v USA, německý typ převažuje v Německu, Rakousku a ve střední Evropě. Zvuku se při hře smyčcem dosahuje tahem po jedné nebo dvou sousedních strunách. Díky tomu, že struny neleží v jedné rovině ale jsou napnuty rozmístěné jako na povrchu válce, lze náklonem smyčce zvolit požadovanou strunu či dvojici strun. Pro zvýšení třecího odporu se na žíně nanáší kalafuna. Smyčec strunu rozechvívá příčným tahem, který ji jednak vychyluje a jednak vyvolává její zkroucení (torzi); vždy po dosažení kritické meze dojde k uvolnění obou druhů napětí struny. Torzní deformace je původem charakteristického plného zvuku při hře smyčcem, výrazně odlišného od pouhého drnkání prsty (pizzicato) při kterém k torzi nedochází. Jednotlivý pohyb smyčcem se označuje jako \"smyk\"; rozlišuje se tzv. \"smyk dolů\" tj. od žabky ke špičce a \"smyk nahoru\" tj. naopak. U houslí a viol se pro hraní not na těžkou dobu přednostně používá smyk nahoru, u ostatních smyčcových nástrojů naopak smyk dolů.", "section_level": 1}, {"title": "Historický vývoj.", "content": "Nejstarší smyčce byly dosti odlišné od dnešních - tvarem se podobaly luku a žíně byly na obou koncích pevně uchyceny. Napětí žíní se dosahovalo stiskem prstu, a to prostředníku u violy da gamba a palce u houslí. V polovině 17. století se smyčce začaly opatřovat sponkou s hřebenovými zářezy na hůlce, které umožňovaly odstupňované napínání žíní. Okolo roku 1700 došlo k prodloužení délky smyčců, aby bylo možno hrát jedním smykem delší tóny. V polovině 18. století se pak vyvinula dnešní podoba žabky se šroubem umožňujícím proměnné nastavení napětí. Tím se zvýšilo maximální napětí a rozšířily možnosti hry smyčcem, např. rychlejší staccato. Po skončení hry je však nutné napětí žíní povolit aby nedocházelo k deformaci prutu a dlouhodobému namáhání žíní. Dnešní smyčce vychází z podoby konce 18. století. Smyčcařem, kterého považujeme za vynálezce současného smyčce, je Francois Tourte. Založil tak věhlasnou francouzskou smyčcařskou tradici. Mezi další slavné smyčcaře patří například Francois Lupot nebo Jaques Lefleur. U nás patří mezi nejznámější Luboš Odlas, Milan Oubrecht, Jana Páclová, Jan Sokol a Jan K. Pospíchal. Nejnověji se smyčce vyrábějí také z kompozitních materiálů obsahujících uhlíková vlákna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Smyčec je pomůcka zásadního významu potřebná pro hru na smyčcové nástroje (housle, violu, violu da gamba, violoncello, kontrabas). Tvoří jej dřevěná hůlka, mezi jejímiž konci jsou napnuty koňské žíně.", "tgt_summary": "Der Bogen ist bei Streichinstrumenten der mit Pferdehaaren bespannte Hartholzstab, mit dem die Saiten und in der Folge auch der Korpus des Instruments in Schwingung versetzt und damit zum Klingen gebracht werden.", "id": 475936} {"src_title": "Bezlebeční", "tgt_title": "Schädellose", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kopinatci dosahují délky kolem 6 cm. Obývají v několika málo druzích písčité mělčiny teplejších moří. Kopinatci jsou podobní malým rybkám s tělem na obou koncích zašpičatělým. Přes den jsou zahrabáni v písku, v noci plavou u hladiny. Pohybují se bočním vlněním těla. Jejich potravou jsou drobné vodní organismy (prvoci a drobné řasy) a jejich zbytky.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Kopinatci jsou odděleného pohlaví, ale podle zevního tvaru těla se samec od samice nedá rozlišit (chybí pohlavní dimorfismus). Oplození je vnější (mimotělní). Samci vypouštějí pohlavní buňky poněkud dříve než samice, takže vajíčka jsou ihned oplozena. Vývoj ve vajíčku trvá asi pět dní, larvální život asi tři měsíce.", "section_level": 2}, {"title": "Embryonální vývoj.", "content": "Embryonální vývoj bezlebečných je dobře znám, protože poskytuje klíč k poznání jeho komplikovanějších příbuzných, obratlovců. Jejich vajíčko obsahuje malé množství žloutku, což má velký vliv na průběh prvních fází dělení. Rýhování zygoty je díky tomu totální (úplné). Postupně dochází ke vzniku coeloblastuly (s blastocoelem uvnitř). Ve stadiu 256 buněk (4 hodiny po oplození) obvykle probíhá gastrulace, a to zejména díky procesům invaginace, involuce a epibolie (zatímco u ostatních strunatců vyšší roli hraje spíše delaminace). Po gastrulaci se nicméně prolomí ústa. Embryo plave ve vodě a vyvíjí se jednotlivé další struktury (chorda dorsalis, neurální trubice, coelom) a postupně vzniká larva.", "section_level": 1}, {"title": "Anatomie.", "content": "Bezlebeční jsou typickou ukázkou těla strunatců; znaky na jejich těle, jako je chorda, vědcům umožňují nahlédnout do evoluce obratlovců. Trávicí soustava je trubicovitá. Kolem ústního otvoru mají brvy, které brání pronikání větších částí potravy. V ústní dutině mají vířivý orgán, který usměrňuje proud vody s potravou do hltanu. Vylučovací soustavu tvoří 90 párů metanefridií. K dýchání slouží proděravělý dýchací žaberní koš, tedy žaberní štěrbiny, kterých se vyvinul u kopinatce nadbytek. Žaberní štěrbiny jsou obklopeny párovým obžaberním prostorem (tzv. peribranchiální prostor). Nervová trubice vede po celé délce těla, nad strunou hřbetní. V přední části se mírně rozšiřuje v tzv. mozkový váček. Z míchy dále vystupují párové periferní nervy. K hmatu jim slouží hmatová tykadla. Hesseho buňky slouží jako zraková čidla. Párový ploutevní lem na břišní straně těla se označuje jako metapleura. Krev proudí směrem k hlavovému konci, pomalý cévní oběh (s nízkým tlakem) je zajištěn stahem žaberních tepen (jakýsi „předchůdce srdce“). Tato jednoduchá cévní soustava však již je uzavřená, kdy krev koluje v cévách a nevylévá se do meziorgánového prostoru. Krev je bezbarvá, nemá dýchací barviva ani červené krvinky. Bílé krvinky jsou granulovité a amébovitě pohyblivé. Jsou to gonochoristé s nepřímým vývojem a vnějším oplozením. Larva je velmi podobná dospělci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bezlebeční (\"Cephalochordata\", \"Acrania\") jsou mořští strunatci. Oproti pláštěncům a obratlovcům je jejich struna hřbetní zachována po celý život. Žijí v teplých mořích při dně. Ve dne jsou zahrabaní v písku a v noci vyplouvají. Jde o druhově chudou skupinu – obsahuje jedinou třídu kopinatci (Amphioxi) a jediný řád kopinatcotvární (Amphioxiformes) se dvěma čeleděmi. Patrně nejznámějším druhem bezlebečných je kopinatec plžovitý. Kopinatec čínský žije v Čínském moři a slouží také jako potrava.", "tgt_summary": "Die Schädellosen (Cephalochordata (Gr.: „Kopfchordaten“), Syn.: Acrania (von Altgr. Ακράνια.: „Schädellose“)) sind ein Unterstamm der Chordatiere. Die Acranier waren fossil eine außerordentlich erfolgreiche Gruppe, heute sind diese Chordaten nur noch mit drei Gattungen der Lanzettfischchen (Amphioxiformes) vertreten.", "id": 1107893} {"src_title": "Pruské království", "tgt_title": "Königreich Preußen", "src_document": [{"title": "Dějiny pruského království.", "content": "Pruské království vzniklo v roce 1701 a zaniklo v roce 1918, trvalo tedy přes 200 let, během této doby se stalo jedním z nejmocnějších států v Evropě.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik pruského království.", "content": "18. ledna 1701 se syn Fridricha Viléma, braniborský kurfiřt a pruský vévoda Fridrich III. prohlásil v Königsbergu, se svolením polského krále a římskoněmeckého císaře,\"„Králem v Prusku\"“ jako Fridrich I., čímž založil později velice mocné Pruské království. Ve stejný den byl také spolu se svou ženou korunován králem. Korunovaci předcházelo založení Řádu Černé orlice. 18. ledna 1701 Fridrich III. byl v okázalé ceremonii korunován v Königsbergu, při níž si sám vložil korunu na hlavu a na hlavu své ženy a až poté se nechal pomazat. V rámci obtížně akceptovaného kompromisu se tedy stal suverénním panovníkem pouze v územích nepatřících do Svaté říše římské. Císařský souhlas získal korunním traktátem 16. listopadu 1700 za závazek poskytnutí osmitisícového vojska pro válku o španělské dědictví, čímž dostál uznání císaře povýšení pruského vévodství, které jako suverénní území nepatřilo do římsko-německé říše, na království. Příčiny tohoto činu lze najít ve výbojné politice braniborských kurfiřtů, jenž byli zároveň pruskými vévody. Jejich mocenskému vzestupu stály v cestě nepřátelské rody, které většinou získaly v tu dobu královské tituly, čímž dosáhly významného úspěchu. Právě na přelomu 17. a 18. století získala severoněmecká Hannoverská dynastie následnictví Spojeného království, jehož králi se v roce 1714 skutečně stali. Další soupeř, tentokrát z vlivného rodu Wettinů, saský kurfiřt Fridrich August I. Silný získal roku 1697 titul polského krále, takže se královský titul stával pro Prusko (Braniborsko-Prusko) čím dál více otázkou prestiže. Problémem bylo jak jej získat. Získání cizího královského titulu bylo nepravděpodobné, stejně tak jako že by císař povýšil braniborské markrabství na království a tak zbylo jen Prusko resp. pruské vévodství. Jak již bylo uvedeno, Hohenzollerny držená část Pruska byla vévodstvím, a byla také jedinou jejich významnou državou mimo Svatou říši římskou. Ovšem území, k němuž se symbolicky mohl královský titul v Prusku vázat, a to takzvané „\"královské Prusko\"“, ovládalo polské království, a tak se kurfiřt a vévoda Fridrich III. nemohl jen tak prohlásit pruským králem. V rámci obtížně akceptovaného kompromisu s římskoněmeckým císařem a polským králem se tedy prohlásil „\"králem v Prusku\"“ (König in Preußen). Pruské království ve své počáteční podobě tedy de facto představovalo území původního pruského vévodství. Jeho následný růst a připojení území „\"královského Pruska\"“ však na sebe nenechalo dlouho čekat.", "section_level": 2}, {"title": "Územní růst pruského království.", "content": "Pruské království čím dál více sílilo a tak ve slezských válkách v letech 1740–1745 získalo od Habsburské monarchie většinu Slezska i s původně českým Kladskem. Tento zisk pak dokázalo ubránit v další sedmileté válce, kde bojovalo proti koalici Habsburské monarchie, Francie a Ruska. To byl počátek mocenského vzestupu Pruska, které se stalo jedním z nejdůležitějších evropských států. V této době vytvořilo Prusko nejen skvěle vycvičenou armádu, ale také efektivní úřednický aparát. V letech 1772–1795 se Pruské království zúčastnilo trojího dělení Polska a získalo tak rozsáhlá území na východě, mezi nimiž měly pro Prusko největší význam právě tzv. Prusy královské (pozdější Západní Prusko), což mělo za formální důsledek znovusjednocení Pruska a nárok na oprávněný titul pruského krále. A jelikož se tedy situace vyměnily a polský král se stal de facto závislým panovníkem, změnil tehdejší „král v Prusku“ Fridrich II. \"Veliký\" svůj titul a začal se tituloval (jak je běžné) jako „\"pruský král\"“ (\"König von Preußen\"). Během trojího dělení Polska získalo Prusko kromě královského Pruska také tyto území: Varmii, Chelmiňsko, Notečsko - Netzedistrikt, Velkopolsko, Kujavsko, Siradzko, Leczycko část Podlesí, a západní a severní Mazovsko včetně Varšavy), kde pak postupně vznikly provincie Západní Prusko, Nové Východní Prusko a Jižní Prusko. Za vlády kurfiřta Fridricha Viléma IV. (pruský král Fridrich Vilém III.) v roce 1806, bylo do pruského království včleněno Braniborské kurfiřtství, čímž skončila reálná unie Braniborska a Pruska.", "section_level": 2}, {"title": "Prusko a napoleonské války.", "content": "V období napoleonských válek ztratilo Prusko v bojích proti Napoleonovi a jeho spojencům, rozsáhlá území na západě i východě, což si však po porážce Francie vykompenzovalo na Vídeňském kongrese, kde získalo západní část varšavského knížectví, na níž vzniklo velkovévodství a později pouze provincie Poznaňsko, severní polovinu Saska včetně Dolní Lužice a severovýchodní poloviny Horní Lužice, celé Porýní a Vestfálsko. Dále získalo od Švédska smlouvou ze 4. června 1815 severní část Předního Pomořanska včetně Rujány. 8. června 1815 pak Prusko spolu s Rakouskem a ostatními německými státy vytvořilo Německý spolek, k němuž však nepatřily jeho 3 nejvýchodnější provincie Poznaňsko, Západní Prusko a Východní Prusko.", "section_level": 2}, {"title": "Další územní růst Pruského království.", "content": "Pruské království bylo roku 1851 poraženo Dánskem v prusko-dánské válce (1848–1851), v níž chtělo Prusko ovládnout Dánskem kontrolované Šlesvicko s početnou německou menšinou. Roku 1863 pak bylo Šlesvicko začleněno přímo do Dánska, což bylo zjevným porušením Londýnského protokolu z roku 1851, v němž se Dánsko mimo jiné zavázalo ponechat Šlesvicku jeho práva. Důsledkem byla následující německo-dánská válka roku 1864 pak Prusko s Rakouskem a ostatními německými státy bojovalo proti Dánsku, které chtělo oddělit jím ovládané Holštýnsko a Lauenbursko od Německého spolku (Dánský král byl v rámci personální unie také vévodou Šlesvicka-Holštýnska, ale Holštýnsko bylo spolu s Lauenburskem na rozdíl od severnějšího Šlesvicka členem Německého spolku) a začlenit je do Dánska. V této válce bylo Dánsko poraženo, Šlesvicko se stalo prusko-rakouským kondominiem, Holštýnsko získalo Rakousko a Lauenbursko s titulem vévodství Prusko. Spor s Rakouskem o vedoucí úlohu v Německém spolku a o Šlesvicko-Holštýnsko pak vedl roku 1866 k prusko-rakouské válce, v níž bylo Rakousko a jeho spojenci poraženi. Prusko pak kromě anexe celého Šlesvicka-Holštýnska anektovalo rozsáhlá území rakouských spojenců Hannoverského království, kurfiřtství Hesenského a vévodství Nasavského. V anexi dalšího rakouského spojence království Saského mu zabránilo negativní stanovisko Rakouska a Francie, a Sasko bylo postiženo „pouze“ vysokými reparacemi. Další rakouští spojenci království Bavorské a velkovévodství Hesenské musely postoupit Prusku menší okrajová území. Na získaných územích poté Prusko vytvořilo provincie Hannoversko, Hesensko-Nasavsko a Šlesvicko-Holštýnsko. Prusko se pak stalo zakládajícím spolkovým státem Severoněmeckého spolku, který byl pod jeho hegemonií a v němž mu patřila většina území. Až do konce první světové války si podrželo stejný rozsah.", "section_level": 2}, {"title": "Pruské království vedoucím státem Německého císařství.", "content": "V letech 1870–1871 Pruské království bojovalo po boku dalších německých států proti Francii v prusko-francouzské válce, kterou vyhrálo. V důsledku vítězství se 18. ledna 1871 stalo největší a vůdčí spolkovou zemí nově založeného Německého císařství s oficiálním názvem Německá říše. V rámci Německého císařství mělo Pruské království (opět) hegemonii, jež byla zaručena již tím, že podle ústavy byl pruský král dědičnými předseda (německé říše) majícími titul německého císaře, zároveň byl i pruský ministerský předseda německým spolkovým kancléřem, takže mezi Pruskem a Německým císařstvím byla takzvaná reálná unie.", "section_level": 2}, {"title": "Zánik pruského království.", "content": "V důsledku německé porážky v první světové válce se v listopadu 1918 úplně vyčerpané Německo vzdalo. Následně vypukla v Berlíně, takzvaná listopadová či německá revoluce jenž se rozšířila po celém Německém císařství. Jejím důsledkem bylo, že byly zrušeny či padly všechny německé monarchie včetně Německého císařství a samotného pruského království. A právě po převratu z 9. listopadu 1918, v němž se vyznamenali i pruští důstojníci a jenž se stal koncem monarchie, pojal císař Vilém II. v posledním okamžiku v rámci Německa státoprávně nerealizovatelnou, ale z historického hlediska správnou myšlenku vzdát se císařského titulu, nikoliv ale pruské koruny. Nakonec se ale pod tlakem událostí vzdal obou, čímž ukončil pětisetleté panování Hohenzollernů v Braniborsku, třísetletého v Prusku a padesátiletého v Německu. A tak po pádu monarchie roku 1918, v rámci Výmarské republiky vznikl Svobodný stát Prusko (\"Freistaat Preussen\"). V důsledku Versailleského míru ztratilo Prusko rozsáhlá území na východě, severu a západě, tj. ve prospěch Belgie, Dánska, Polska, Litvy a Československa. Paradoxní je, že 30 let po svrhnutí monarchie v Prusku byl bývalý silný pruský stát rozhodnutím spojenecké kontrolní komise zcela zrušen.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pruské království ( \"Königreich Preußen\", též \"Königreich Preussen\") byl německý stát, který existoval od roku 1701 do roku 1918. Během slezských válek a dělení Polska se podařilo pruským králům získat rozsáhlé území, které v dalších letech nadále rozšiřovali. Po Vídeňském kongresu se stalo součástí Německého spolku. Od roku 1871 do porážky Německa v první světové válce bylo Pruské království vůdčím státem Německého císařství, jehož bylo součástí. V rámci Německého císařství mělo Prusko zcela výjimečné postavení jak ve vedení, obyvatelstvu nebo rozloze.", "tgt_summary": "Königreich Preußen bezeichnet den preußischen Staat zur Zeit der Herrschaft der preußischen Könige zwischen 1701 und 1918. Das Königreich Preußen entstand aus den brandenburgisch-preußischen Gebieten, nachdem sich Kurfürst Friedrich III. von Brandenburg zum König \"in\" Preußen gekrönt hatte (→ Königskrönung Friedrichs III. von Brandenburg). Das Königreich bestand aus Brandenburg, das zum Heiligen Römischen Reich gehörte, und dem Herzogtum Preußen, das als polnisches Lehen aus dem Ordensstaat hervorgegangen war. Der ursprünglich \"preußische\" Teil erhielt den Namen Ostpreußen. ", "id": 830161} {"src_title": "Skloňování", "tgt_title": "Deklination (Grammatik)", "src_document": [{"title": "Mluvnické kategorie.", "content": "Mluvnické kategorie se v různých jazycích dají vyjádřit v různé míře. V některých jazycích mohou chybět úplně.", "section_level": 1}, {"title": "Pád.", "content": "Kategorie pádu vyjadřuje různé funkce jména ve větách (výpovědích), jako je např. podmět, předmět, určení původce, vlastníka, místa, směru apod. V analytických jazycích tyto funkce nahrazují pomocná slova jako předložky či záložky, příslovce apod., např. angl. \"to Peter\", čes. \"Petrovi\". V syntetických jazycích tyto prostředky obvykle existují současně, určitá předložka/záložka se pojí jen s určitým pádem. Pojí-li se předložka s více pády, vyjadřuje se tím různý význam jako např. směr a místo. Viz české \"na stůl\" a \"na stole\".", "section_level": 2}, {"title": "Číslo.", "content": "Číslo je kategorie mající vztah k počtu. Nejčastěji vyjadřuje opozici jeden x více, tedy jednotné (singulár) a množné číslo (plurál). Toto rozlišení mají obvykle i jazyky s omezeným skloňováním, viz např. anglické \"day – days\" (den – dny), \"man – men\" (muž – muži). Méně často tato kategorie vyjadřuje i jiný počet. Číslo dvojné (duál), např. ve slovinštině, vyjadřuje počet 2. Pozůstatky duálu ve skloňování najdeme i češtině (\"dva, oba, ruce, nohy, oči, uši\"). Melanéské jazyky znají i číslo trojné (triál) či čtverné (kvadrál). Neurčitý počet, málo (vs. mnoho), vyjadřuje paukál (např. v arabštině u některých podstatných jmen).", "section_level": 2}, {"title": "Rod.", "content": "Jmenný rod je kategorie, která různou měrou souvisí s povahou pojmenovaných skutečností a ovlivňuje skloňování. Může mít vztah k pohlaví (rod mužský – maskulinum, ženský – femininum, střední – neutrum), životnosti (životný – animatum, neživotný – inanimatum), rozlišovat osoby a neosoby aj. Mluvnický rod však nemusí být v přímé souvislosti se skutečnou povahou věci. V češtině u živých bytostí obvykle odpovídá jejich pohlaví (např. \"muž, žena\"), neživé věci však mohou být rodu středního (\"město\"), mužského (\"hrad\") i ženského (\"škola\"). Mužský rod se dle přirozené povahy dále dělí na životný (\"staří muži\") a neživotný (\"staré hrady\"). V románských jazycích obvykle neexistuje rod střední, v některých germánských jazycích (např. švédštině a dánštině) mužský a ženský rod splynuly do rodu společného. Obdobou rodu ve svahilštině jsou jmenné kategorie, kterých je celkem 22 a závisejí na povaze pojmenovávané skutečnosti (lidé, zvířata, věci, stromy, abstraktní pojmenování aj.). O kategorii rodu hovoříme, pokud ovlivňuje přiřazení jména ke vzoru skloňování, případně se projeví v mluvnické shodě adjektivního přívlastku s podstatným jménem. Aglutinační jazyky (maďarština, finština) kategorii rodu většinou neznají. Angličtina rod mluvnicky také nerozlišuje, projeví se pouze u osobních a přivlastňovacích zájmen 3. osoby singuláru (\"he\" – on, \"she\" – ona, \"it\" – ono), která zastupují podstatná jména podle jejich přirozeného rodu", "section_level": 2}, {"title": "Příklad skloňování.", "content": "Následující příklad uvádí skloňování spojení přídavného a podstatného jména v různých rodech v češtině.", "section_level": 1}], "src_summary": "Skloňování (deklinace) je jmenná flexe, tedy ohýbání slovních druhů, jako jsou podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky, členy apod. Je obdobou časování sloves. ", "tgt_summary": "Die Deklination () in der Grammatik einer Sprache beschreibt formal die Regeln, nach denen bestimmte Wortarten (vor allem Substantive, Pronomen, Adjektive und Artikel) gemäß den grammatischen Kategorien \"Kasus\" (Fall), \"Numerus\" (Zahl) und \"Genus\" (Geschlecht) ihre Form verändern. Nicht jede Sprache verwendet alle diese Kategorien. Die Wörter werden \"dekliniert\". Die Deklination ist neben der Konjugation des Verbs \"eine\" Form der Flexion, der Veränderbarkeit der Wörter oder Wortarten. ", "id": 1436486} {"src_title": "Hlodavci", "tgt_title": "Nagetiere", "src_document": [{"title": "Podmínky úspěchu.", "content": "Úspěch řádu podmínily tři hlavní faktory. Prvním je skutečnost, že ačkoli hlavní evoluční diverzifikace savců probíhala v eocénu (před 34 až 56 miliony let), jedna z čeledí hlodavců – Muridae – se objevila až v pliocénu (před 5 miliony let) a je tedy ještě relativně mladá. Se svými již více než 1000 druhy tato čeleď ještě stále zvyšuje svoji genetickou diverzitu. Během svého vývoje také zůstala poměrně nespecializována. Za druhé jsou hlodavci poměrně drobní. Většina z nich váží méně než 150 g, i když je známa řada výjimek, např. morče, které může vážit až 1800 g a raritu tvoří kapybara, která váží až 85 kg. Malá tělesná velikost jim poskytuje příležitost využít širokou škálu mikrobiotopů. Za třetí jsou mnozí hlodavci mimořádně plodní. Krátká doba březosti, velké vrhy a časté rozmnožování jsou charakteristiky umožňující přežít v nepříznivých podmínkách a rychle využít příznivých. Kombinace evoluční přizpůsobivosti, malých tělesných rozměrů a vysoké reprodukce umožnila, aby poměrně neveliké strukturální a funkční změny postačovaly k vzniku záplavy současných druhů.", "section_level": 1}, {"title": "Evoluce.", "content": "První hlodavci se objevili před 56 miliony lety v období paleocénu. Nejstarší fosílie pocházejí z Laurasie. Koncem eocénu se hlodavci dostali do Afriky. Později, ještě před spojením Amerik se hlodavci dostali také do Jižní Ameriky (morčatovití) a později také do Austrálie. Největším hlodavcem všech dob je Josephoartigasia z období pliocénu, dlouhá byla tři metry, vysoká 1,5 metru a vážila až přes dvě tuny. Patří mezi morčatovité a žila v Jižní Americe.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Hlodavci se podle posledních poznatků dělí do 33 čeledí seskupených do pěti podřádů, navíc členěných do dvou infrařádů a dvou nadčeledí: řád Rodentia – hlodavci", "section_level": 1}, {"title": "Základy systematiky hlodavců.", "content": "Fylogeneze hlodavců je velmi složitá, což je dáno zejména jejich rychlou evolucí, komplikující přesné stanovení fylogenetických vztahů. Dělení na základě morfologických dat není úplně přesné, nicméně základní dělení se odvíjí podle polohy angulárního výběžku na dolní čelisti (mandibule). Takto můžeme hlodavce rozdělit na sciurognátní (veverkočelistní) a hystrikognátní (dikobrazočelistní). Dalším důležitým morfologickým znakem je utvoření komplexu žvýkacího svalu. Existují čtyři typy – protogomorfní, myomorfní, sciuromorfní a hystrikomorfní. Tyto dvě charakteristiky se mohou vzájemně různě kombinovat, např. rypošovití jsou hystrikognáti s protrogomorfním uspořádáním žvýkacího svalu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hlodavci (Rodentia) jsou zdaleka nejpočetnější řád z celé třídy savců. Většinou jde o menší živočichy. Jejich charakteristickým rysem je tvar a uspořádání zubů. Přední řezáky jsou přeměněny v hlodáky; špičáky chybí úplně. Hlodáky mají přední stranu pokrytou tvrdou sklovinou a zadní stranu mnohem měkčí zubovinou. Díky většímu obrušování měkčí zadní části si zuby udržují stále ostrou hranu. Celý řád čítá přes 2500 žijících druhů. ", "tgt_summary": "Die Nagetiere (Rodentia) sind eine Ordnung der Säugetiere (Mammalia). Mit etwa 2500 bis 2600 Arten stellen sie rund 40 % aller Säugetierspezies und sind somit die bei weitem artenreichste Ordnung dieser Gruppe. Zugleich sind sie die Gruppe mit den meisten Neubeschreibungen innerhalb der Säugetiere; zwischen 2000 und 2017 wurde mindestens 248 Arten innerhalb der Ordnung neu beschrieben oder neu etabliert. ", "id": 852747} {"src_title": "Sudokopytníci", "tgt_title": "Paarhufer", "src_document": [{"title": "Charakteristika řádu.", "content": "Sudokopytníci jsou v současnosti nejúspěšnějším řádem velkých býložravců, žijí na všech kontinentech (včetně Austrálie, díky člověku) a obývají různé ekosystémy. Proto se u nich vyvinula velká rozmanitost forem. Většina sudokopytníků je býložravá, jen někteří jsou všežraví. Bývají větší, i když ve velikosti jednotlivých druhů jsou velké rozdíly: nejmenší známý sudokopytník, kančil menší, váží sotva jeden kilogram, zatímco hroch obojživelný dosahuje hmotnosti až 4,5 tuny. Mezi sudokopytníky také patří nejvyšší žijící savec, žirafa. Z hlediska moderní taxonomie je největší sudokopytník plejtvák obrovský. Nejnápadnějším společným znakem je dobře vyvinutý třetí a čtvrtý prst, které nesou váhu těla. Osa končetin prochází mezi nimi. Druhý a pátý prst bývají vždy menší, nedotýkají se země, u některých druhů nemají kostní podklad nebo úplně chybí. Palec, tedy první prst, chybí vždy. Většina druhů má na předních i pánevních končetinách sudý počet prstů, výjimku tvoří pekariovití, kteří mají na zadních končetinách jen dva nebo tři prsty. Klíční kost, podobně jako u dalších savců, chybí. Obličejová část lebky bývá protáhlá, mozkovna je naopak užší, očnice jsou zpravidla oddělené od spánkové jámy. Sudokopytníci mívají 30–44 zubů, horní řezáky a špičáky jsou vždy menší a často úplně chybí, dolní řezáky jsou dobře vyvinuté, stejně jako dolní špičáky, které se často tvarově podobají řezákům nebo jsou přeměněny v kly. Třenové zuby nejsou molarizované (=vypadající jako stoličky), jako je tomu u lichokopytníků, bývají menší a u některých druhů se podobají špičákům. Časté jsou rohy nebo parohy. Žaludek je složitý, u mnoha sudokopytníků vícekomorový. Předžaludky jsou osídlené symbiotickými bakteriemi, prvoky a houbami, které fermentují rostlinnou potravu a štěpí ji na jednoduché produkty (těkavé mastné kyseliny), které jsou, společně se strávenými těly mikroorganismů, zdrojem živin. Přežvýkaví sudokopytníci dokážou zužitkovat těžko stravitelnou potravu mnohem lépe než lichokopytníci, a to je zřejmě příčinou jejich evolučního úspěchu. Slepé střevo je malé, tračník je poměrně dlouhý a zavinutý do spirály. Děloha sudokopytníků je dvourohá, placenta je rozptýlená nebo klkovitá, nepravá (adeciduata). Březost trvá 100–491 dní, většina druhů rodí menší počet mláďat. Moderní taxonomie řadí mezi sudokopytníky i kytovce.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj sudokopytníků.", "content": "Na konci křídy se od předků dnešních hmyzožravců oddělila skupina prakopytníků (\"Condylarthra\"), společní předkové prašelem (\"Creodonta\"), několika vymřelých řádů kopytníků (\"Litopterna\", \"Notoungulata\" aj.) i dnešních lichokopytníků a sudokopytníků. Biomolekulární výzkum potvrdil, že skupina Cetartiodactyla se objevila již na konci doby dinosaurů, v nejpozdnější svrchní křídě (asi před 67 miliony let). Nejstarší sudokopytníci se objevili už v eocénu (−55 mil. let). Velmi dlouho žili ve stínu lichokopytníků, během miocénu ale začali lichokopytníci vymírat a na jejich místo se rozšířili přežvýkaví. Není jasné, jestli ústup lichokopytníků umožnil rozšíření sudokopytníků, nebo jestli vymírání lichokopytníků způsobila naopak konkurence sudokopytníků. Pravděpodobně došlo k ústupu lesů a rozšíření travnatých stepí a sudokopytníci mohli novou potravu trávit lépe než lichokopytníci. Také došlo k rozvoji velkých šelem, a přežvýkaví sudokopytníci měli výhodu ve schopnosti rychle zkonzumovat velké množství potravy a tu pak zpracovat někde v ústraní. Přežvykování, tedy dvojí zpracování potravy, která je fermentována v předžaludcích, se u sudokopytníků vyvinulo dvakrát, nezávisle na sobě. Velbloudi mají tříkomorový žaludek, stejně tak jako kančilovití, ostatní přežvýkaví sudokopytníci mají dokonalejší čtyřkomorový žaludek. Kytovci jsou blízkými příbuznými hrochů, proto se kytovci spolu se sudokopytníky (\"Artiodactyla\") řadí do jednoho řádu \"Cetartiodactyla\".", "section_level": 1}, {"title": "Systém sudokopytníků.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podřád: Mozolnatci.", "content": "Mozolnatci (velbloudi, lamy, vikuně) jsou přežvýkaví sudokopytníci, jejich žaludek je tříkomorový. Našlapují na prstní články, které jsou podložené pružným mozolem. Kopýtka jsou nehtovitého tvaru. Druhý a čtvrtý prst je zakrnělý, záprstní a nártní kosti jsou srostlé, tvoří tak jedinou kost tvaru obráceného Y. Loketní a lýtková kost jsou redukované. Zvláštností mozolnatců jsou kulaté červené krvinky.", "section_level": 2}, {"title": "Podřád: Nepřežvýkaví.", "content": "Mezi nepřežvýkavé patří sudokopytníci s jednokomorovým žaludkem (s výjimkou hrochů). Nepřežvykují. Jsou to všežravci, sklovina stoliček tvoří hrboly, zuby mají uzavřenou dřeňovou dutinu a nedorůstají. Špičáky bývají přeměněné v kly. Na končetinách mají čtyři dobře vyvinuté prsty (výjimku tvoří pekariovití). Třetí a čtvrtý prst tvoří tzv. spárky, menší druhý a pátý paspárky. Jako podřád s výše uvedeným popisem či níže uvedeným přehledem jsou nepřežvýkaví parafyletickým taxonem. V širším, fylogenetickém chápání je však přirozenou skupinou infrařád/skupina Cetancodonta, zahrnující i kytovce (v tradiční systematice vyčleněné a povýšené na samostatný řád či podřád) jakožto skupinu blízkou hrochovitým, jak je naznačeno v následujícím přehledu. Nepřežvýkaví jsou však i tak parafyletickým taxonem, neboť sesterskou skupinu k přežvýkavým tvoří pouze Cetancodonta. Společně s nimi pak tvoří přirozenou skupinu Cetruminantia, k níž jsou teprve sesterští štětináči. Ti by proto měli mít postavení samostatného podřádu.", "section_level": 2}, {"title": "Podřád: Přežvýkaví.", "content": "Přežvýkaví mají vícekomorové žaludky. Třetí a čtvrtý prst jsou jediné plně funkční prsty, poslední články jsou kryté rohovinou a tvoří paznehty, na jejichž okraj zvířata našlapují. Druhý a pátý prst nemají kostní podklad a tvoří rudimentární paznehtky. Záprstní a nártní kosti jsou srostlé a tvoří jedinou kost válcovitého tvaru. Loketní a lýtková kost jsou redukované. Horní řezáky chybí, spodní špičáky se podobají řezákům. Stoličky mají zřasenou sklovinu, jsou semihypselodontní, s prodlouženou dobou růstu.", "section_level": 2}, {"title": "Infrařád: \"Tragulina\".", "content": "Patří sem nejprimitivnější přežvýkaví, kančilovití. Jsou to malá zvířata s třídílným žaludkem. Horní řezáky samců jsou zvětšené a mají dýkovitý tvar.", "section_level": 3}, {"title": "Infrařád: \"Pecora\".", "content": "Přežvýkavci se čtyřdílným žaludkem. Primitivní zástupci mají zvětšené horní špičáky (kabarovití), u ostatních druhů se objevují rohy nebo parohy.", "section_level": 3}], "src_summary": "Sudokopytníci (v širším smyslu, jako monofyletičtí Cetartiodactyla) jsou velmi úspěšným řádem savců. Zahrnuje kytovce a sudokopytníky v užším smyslu (parafyletičtí Artiodactyla), které spojuje do jedné vývojové linie úprava končetin. Vychází z funkčního uplatnění dvou prstů – třetího a čtvrtého, mezi nimiž prochází osa končetin. Tyto prsty mají na konci rohovitá kopyta a nesou celou hmotnost těla. U hrochů a velbloudovitých jsou nehtovitého tvaru. Sudokopytníci jsou prstochodci, jen velbloudi a lamy našlapují na poslední tři prstní články kryté silným, pružným mozolem. U kytovců, kteří se ze sudokopytníků vyvinuli a systematicky se dnes mezi ně řadí, se končetiny přeměnily v ploutve. Vědecké jméno \"Artiodactyla\" pochází z řeckých slov \"artios\", sudý, a \"daktylos\", prst; jméno \"Cetartiodactyla\" pak svým začátkem respektuje zahrnuté kytovce (\"Cet\"acea). ", "tgt_summary": "Die Paarhufer, auch Paarzehige Huftiere oder Paarzeher (Artiodactyla, früher auch Paraxonia), sind in der klassischen Systematik eine Ordnung der Säugetiere (Mammalia). Es handelt sich um überwiegend pflanzenfressende Tiere, die im Gegensatz zu den Unpaarhufern meist durch eine gerade Anzahl von Zehen (zwei oder vier) charakterisiert sind. Zu dieser Gruppe zählen einige der wirtschaftlich bedeutendsten Säugetiergruppen wie Rinder, Schweine, Kamele, Ziegen und Schafe, aber auch andere bekannte Tiere wie Giraffen, Flusspferde, Hirsche oder Antilopen. Molekularbiologische Untersuchungen haben ergeben, dass die Paarhufer wahrscheinlich paraphyletisch in Bezug auf die Wale sind. Das heißt, dass einige Gruppen (insbesondere die Flusspferde) näher mit den Walen als mit den übrigen Vertretern dieser Ordnung verwandt sind. Moderne phylogenetische Systematiken fassen entsprechend Paarhufer und Wale zum gemeinsamen Taxon der Cetartiodactyla zusammen. Die Paarhufer bilden demnach ein \"Formtaxon\", also eine Gruppe, die zwar keine geschlossene Abstammungsgemeinschaft darstellt, aber durch gemeinsame Merkmale charakterisiert wird. ", "id": 2396075} {"src_title": "Federace Bosny a Hercegoviny", "tgt_title": "Föderation Bosnien und Herzegowina", "src_document": [{"title": "Vláda a politika.", "content": "Federace BaH zabírá přibližně polovinu území celé Bosny a Hercegoviny, má však o něco větší hustotu osídlení. Její hlavní město je – stejně jako celé země – Sarajevo. Podobně jako Republika srbská má i Federace BaH vlastní parlament, vládu s ministerstvy a prezidenta. S Republikou srbskou a má Federace BaH společnou armádu, hraniční policii, cizineckou policii, úřad vyšetřování, měnu, kterou je Konvertibilní marka a ústřední vládu reprezentovanou tříčlenným Předsednictvem/Prezídiem Bosny a Hercegoviny (\"Predsjedništvo Bosne i Hercegovine\") a Radou ministrů Bosny a Hercegoviny (\"Vijeće ministara\"/\"Savjet ministara Bosne i Hercegovine\").", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Federace BaH se dělí na 10 vysoce autonomních jednotek – kantonů (\"kantoni\") a ty pak na 79 obcí (\"općine\"). Některé obce mají status města. Chorvaté kantony se jednostranně označují za župy (\"županije\"). V letech 1994–1999 se Tuzlanský kanton nazýval Tuzlansko-podrinský kanton a Bosensko-podrinský kanton Goražde v letech 1994–2001 pak Goraždansko-podrinský kanton.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Ve Federaci Bosny a Hercegoviny se koná řada kulturních manifestací, jejichž význam přesahuje hranice země. V Sarajevu je například každoročně pořádán Mezinárodní divadelní festival MESS (1960-), festival Sarajevské dny poezie (\"Sarajevski dani poezije\", od 1962), Sarajevský filmový festival (\"Sarajevo Film Festival\", od 1995) a hudební festival Baščaršijské noci (\"Baščaršijske noći\", 1996-). V Mostaru jsou pak organizovány svátky hudby Mostar Blues & Rock Festival (od 2003) a Mostar Summer Fest (od 2013), v Zenici Festival bosenskohercegovského dramatu (\"Festival bosanskohercegovačke drame\", od 2002) a v Tuzle literární setkání s udílením cen Cum grano salis (od 2001) a Tuzlanský filmový festival (\"Tuzla Film Festival\", od 2012).", "section_level": 1}], "src_summary": "Federace Bosny a Hercegoviny (bosensky/chorvatsky/ srbsky latinkou Federacija Bosne i Hercegovine, cyrilicí bosensky/srbsky Федерација Босне и Херцеговине) je jedna ze dvou entit Bosny a Hercegoviny.", "tgt_summary": "Die Föderation von Bosnien und Herzegowina (Bosnisch und Kroatisch: \"Federacija Bosne i Hercegovine\"; Serbisch: Федерација Босне и Херцеговине), früher auch als \"Bosniakisch-Kroatische Föderation\" bezeichnet, ist neben der Republika Srpska eine der beiden Entitäten des Staates Bosnien und Herzegowina. Hauptstadt der Föderation Bosnien und Herzegowina ist Sarajevo. Die Föderation entstand im Zuge der politischen Aufteilung des Landes nach dem von 1992 bis 1995 dauernden Bosnienkrieg.", "id": 594942} {"src_title": "World of Darkness", "tgt_title": "Welt der Dunkelheit", "src_document": [{"title": "Starý Svět temnoty (old World of Darkness, oWoD).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pozadí.", "content": "První prostředí bylo vytvořeno v roce 1991 s vydáním Vampire: The Masquerade a následně bylo podporováno až do roku 2004, kdy bylo ukončeno vydáním Time of Judgment. Námět starého Světa temnoty byl samotnými tvůrci popsán jako „gothic-punk“. Svět temnoty se podobá našemu skutečnému světu, ale je mnohem temnější, spletitější a konspirativnější. Lidstvo ztrácí naději, zatímco je skrytě využíváno a ovládáno nadpřirozenými bytostmi jako jsou upíři, vlkodlaci a přízraky. Co Svět temnoty odlišuje od většiny dalších hororových prostředí je fakt, že všechna tato stvoření nejsou jen osamělými dravci, kteří musí být dopadeni a zničeni, ale že to jsou početné a inteligentní bytosti, které tvoří tajné spolky, frakce a aliance a obyčejných lidí používají jako šachových figurek ve svých vlastních smrtících hrách o moc, často trvajících i celá století nebo tisíciletí. V tomto prostředí se nachází vzájemně propletené konspirace, některé odrážející ty známé z našeho světě, jiné zcela unikátní. Spolky mocných mágů, kotérie protřelých vampírů a další podivné mocnosti soupeří mezi sebou navzájem o nadvládu nad světem. Úpadek je v tomto světě zjevný a korupce všudypřítomná. Všechny rozdíly, mezi bohatými a chudými, vlivnými a slabými, mocnými a bezmocný, jsou zde mnohem markantnější. Stručně řečeno, Svět temnoty představuje temný a pokroucený obraz naší současnosti a reprezentuje ty nejpesimističtější představy o našem současném světě.", "section_level": 2}, {"title": "Historie a hratelnost.", "content": "Ačkoliv každá herní linie obsahovala samostatný a soběstačný svět, během postupného vývoje her mezi nimi vznikala stále zřetelnější propojení. Tento postup ale nebyl plánován od začátku, proto se v kosmologiích jednotlivých systému začaly objevovat odchylky a rozpory. V mnoha pozdějších doplňujících herních příručkách se objevují možné vysvětleními těchto rozdílů a nesrovnalostí, a také volitelná pravidla umožňující vzájemnou interakci mezi různými „druhy“ nadpřirozených bytostí. S vydáváním nových prostředí se pravidla postupně zjednodušovala a standardizovala mezi jednotlivými příručkami. Na jednu stranu to vedlo k postupnému sjednocování designu her, ale na stranu druhou k neexistenci zpětné kompatibility nových příruček se starými. Chyby úplně neodstranilo ani třetí vydaní her Vampire, Werewolf a Mage, a tak bylo nakonec na Vypravěčích samotných, aby interpretovali nejasnosti a kombinovali pravidla systémů, které používají.", "section_level": 2}, {"title": "Publikace (prostředí).", "content": "V průběhu let 1991 až 2003 vydal White Wolf následující herní prostředí pro Svět temnoty: Ty reprezentují knihy pravidel a různé rozšiřující příručky pro specifické klany, kmeny, vynálezy nebo celé městské příručky popisující jejich nadpřirozené obyvatele. Paralelně k většině těchto prostředím vytvořil White Wolf jejich verze zasazené do historie. Jedná se o následující: V době vlastnictví licence na rpg Ars Magica udělal White Wolf dodatečné úpravy i v této hře, aby byla kompatibilní s časovou linií Světa temnoty. Atlas Games, pozdější vlastníci práv na Ars Magicu, tyto dodatky ze hry odstranili. Podobně se zpočátku uvažovalo i o hře Exalted jako o prehistorické verzi Světa temnoty, ale k spojení obou herních linií nakonec nedošlo, přestože se v obou hrách objevují některé společné prvky.", "section_level": 2}, {"title": "Konec starého Světa temnoty.", "content": "Na konci roku 2003 White Wolf oznámil, že ukončí vydávání nových knih pro starý Svět temnoty sérií nazvanou Time of Judgment (Čas soudu). Tato událost je popsána z pohledu různých nadpřirozených bytostí ve čtyřech příručkách: Gehenna (pro Vampire); Apocalypse (pro Werewolf); Ascension (pro Mage) a Time of Judgment (pro zbylé herní linie). Oznámením tohoto rozhodnutí se vydavatelé rozhodli vyplnit slib, který pro Svět temnoty existoval již od vydání první edice Vampire, která obsahuje koncept gehenny. Stejně tak se podobné náměty počítající s „koncem světa“ objevovaly i v materiálech publikovaných pro ostatní hry. Konce tři hlavních herních linií navíc doplnilo vydání románů vycházejících z oficiálních dějových linií zániku starého Světa temnoty.", "section_level": 2}, {"title": "Nový Svět temnoty (new World of Darkness, nWoD).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pozadí.", "content": "V srpnu roku 2004 White Wolf odstartoval novou řadu Světa temnoty, někdy označovanou jako nový Svět temnoty. Zatímco prostředí je velmi podobné tomu starému, zastřešujícím námětem je „temné tajemství“ s důrazem na neznámo a osobnost. Autoři reflektovali kritiku „přeplněnosti“ světa předchozí verze, kdy se hráči mohli z oficiálně vydávaných materiálů dozvědět téměř všechny jeho tajemství a Vypravěč je tak neměl čím překvapit. Nyní zůstává mnoho detailů z prostředí a hlavně z minulosti světa neznámých nebo nejasných. V novém Světě temnoty též chybí motivy „konce světa“, což utvrzuje domněnku, že White Wolf neplánuje tuto verzi ukončit podobně jako předcházející. Namísto vydávání celého souboru pravidel zvlášť v každé hře používá nový Svět temnoty pro všechna herní prostředí unifikovaný systém pravidel (Storytelling System), který se nachází v základní knize pravidel The World of Darkness. Ta obsahuje pravidla pro lidi bez konkrétního prostředí, udává ale základní „náladu“ her pro lidské postavy. Tím se liší od staršího systému, který definoval tolik rozdílných nadpřirozených bytostí, že lidé v něm vyznívali jako menšina a byli často nepotřební. Základná kniha nového systému byla přijatá velmi dobře a vyhrála cenu Origins Gamer‘s Choice za rok 2004.", "section_level": 2}, {"title": "Nový herní systém.", "content": "Pravidla nového Světa temnoty jsou oproti předchozímu systému mnohem jednodušší. Obtížnost hodu kostkami je pevně stanovená na číslo 8, zatímco předtím toto číslo upravoval Vypravěč podle obtížnosti hodu. Namísto toho se v novém systému reguluje obtížnost přidáváním nebo odebíráním kostku z jejich banku. Byla přidána myšlenka Výjimečného úspěchu, který získáte vygenerujete-li na kostkách pět a více úspěchů, a rovněž byla upravena pravidla pro Fatální neúspěch, ke kterému dochází méně častěji než v předchozích pravidlech. Znatelně zjednodušený byl též systém boje, přičemž ve starých pravidlech mohl každý útok zahrnovat i víc jak 4 hody kostkou, a bojové scény, tak byly často zdlouhavé. Nový systém používá pouze jeden hod, upravený podle obranných schopností obránce a jeho výsledkem je tak úspěch nebo neúspěch v útoku, z něj vychází i míra zranění indikovaná z počtu úspěchů. Byla odstraněna pravidla pro charakter a chování, která vyjadřovala osobnosti postav. Místo toho nový systém přináší rysy ctností a neřestí, vycházející sedmi smrtelných hříchů a sedmi nebeských ctností. Rys postavy Mravnost značí morální postoj postavy a míru toho nakolik je pro postavu nepříjemnější páchat skutky, které jsou pod její úrovní morálky. V každém z herních prostředí je pro nadpřirozené bytosti určená jiná verze morálky, která odpovídá jejich specifikům a reprezentuje vnitřní zápas postav.", "section_level": 2}, {"title": "Publikace.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Základní prostředí.", "content": "Každé nové herní prostředí se nyní sestává z knihy pravidel, která obsahuje jen pravidla specifická pro daný typ ztvárňovaných bytostí, čímž ponechává více prostoru pro popis zvláštních aspektů konkrétního prostředí. Znatelně je také zvýšena kompatibilita mezi jednotlivými hrami, navíc všechny nadpřirozené bytosti jsou založeny na podobné struktuře herních mechanik (5 - 6 podtypů bytostí, 4 – 5 volitelných frakcí, rysy pro ovládání nadpřirozených schopností, etc.) Tři základní hry jsou následující:", "section_level": 3}, {"title": "Limitované série.", "content": "Dodatečně ke třem hlavním herním sériím vychází každý rok nová hra. Podobně jako Orpheus pro starý Svět temnoty, vychází každá z těchto „čtvrtých her“ v limitované sérii přibližně šesti knih včetně knihy pravidel. První takovou hrou byl Promethean: The Created, vycházející hlavně z příběhů o Frankensteinovi a jemu podobných stvořeních oživených pomocí alchymie. Druhou byl Changeling: The Lost, hra založená na postavách, které byly uneseny a zotročeny vílami (podobným těm z evropského folklóru), a kterým se podařilo uniknout a nyní zjišťují, že nejsou obyčejní lidé a musí si najít nové místo na světě. Nejnovější hrou z limitovaných sérií je pak Hunter: the Vigil, pojednávající o lidech, kteří prokoukli okolní stíny a rozhodli se postavit okolní temnotě a bytostem v ní se skrývajícím.", "section_level": 3}], "src_summary": "World of Darkness (WoD, česky Svět temnoty) je název, který používají tři podobné (v některých ohledech však velmi rozdílné) fiktivní herní světy. První vytvořil na počátku 90. let Mark Rein-Hagen, zatímco druhý pochází z návrhu herního studia firmy White Wolf, kterou Rein-Hagen pomáhal založit. První dvě prostředí Světa temnoty byla použita pro několik her s hororovými náměty a jsou postavena na Storyteller a Storytelling systému. Třetí prostředí, Monte Cook's World of Darkness, zahrnuje pouze jeden produkt a pro hraní využívá systém d20.", "tgt_summary": "Der Begriff Welt der Dunkelheit (engl. World of Darkness, kurz WoD) bezeichnet entweder Der Begriff wird fälschlicherweise auch benutzt, um die jeweils zugrundeliegenden Rollenspielsysteme zu benennen. Diese heißen jedoch \"Storytelling System\" bzw. \"Storyteller System\". ", "id": 1788573} {"src_title": "Simferopol", "tgt_title": "Simferopol", "src_document": [{"title": "Symbolika.", "content": "První znak získal Simferopol roku 1844. Byl rozdělen na dvě stejně velké poloviny, v horním modrém poli se nacházel zlatý pravoslavný kříž, ve spodním zlatavém krymská hora Čatyr-Dar, která je z města dobře vidět. Užíval se do roku 1920. Zrušený znak z carských dob byl nahrazen až v roce 1971. Na modrém poli byl v rudém kruhu zapsán zlatým písmem letopočet založení města, obkroužený zlatými včelami. V horní části byl v rudém pruhu zobrazen srp a kladivo. Červený kruh měl symbolizovat pozici Simferopolu coby oblastního centra, včely jako symbol blaha odkazovaly k názvu města. Současné symboly města, městský znak a vlajka, byly přijaty městským zastupitelstvem roku 2006. Centrální část štítu je rozdělena na dvě poloviny tenkou bílou vlnovkou, symbolizující řeku Salgir. Ve vrchní části (modré) je vyobrazena zlatá včela coby symbol blaha (odkaz k názvu města). Ve spodním červeném poli je zobrazena antická zlatá číše z legendy o zrodu prvních Skytů – odkazuje k historii města, rozkládajícího se na místě Skytské Neapole. Červená barva symbolizuje mužnost a odvazu Skytů. Na štítu je posazena hradební koruna s točenicí v barvách vlajky Republiky Krym. Ze tří stran štít lemují dubové ratolesti se stužkou řádu Rudého praporu práce SSSR, na níž je nápis Simferopol. Vlajka je potom kombinací vlajky Republiky Krym a štítu z městského znaku.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Nejstarší lidská sídliště na území dnešního Simferopolu se objevila ještě v předhistorickém období. Historicky doložená je až existence Skytské Neapole, hlavního města Skytského království. Skytská Neapol byla založena v 3. století př. n. l. a zničena byla pravděpodobně v 3. století n. l. Góty. Pozůstatky tohoto antického města se dodnes nachází na levém břehu řeky Salgir a patří k hlavním turistickým cílům města. V raném středověku se na území Simferopolu žádné městské sídlo nenacházelo. Při nadvládě Polovců a Zlaté hordy byla největším sídlem vesnice Kermenčik. V dobách Krymského chanátu zde vzniklo nevelké město Akmesdžit, které bylo rezidencí kalgy, druhého nejmocnějšího člověka po chánovi. Palác kalgy se nacházel na břehu Salgiru. Názvem Akmesdžit dnes Krymští Tataři stále označují Simferopol. Akmesdžit znamená \"bílá mešita\" a souvisí nejspíše se simferopolskou mešitou Kebir Džami, nejstarší dochovanou stavbou ve městě.", "section_level": 1}, {"title": "Ruské impérium.", "content": "Oficiálním datem založení Simferopolu je rok 1784. Po anexi Krymu Ruským impériem roku 1783 bylo rozhodnuto založit na územích dobytého Krymského chanátu Tauridskou oblast (později Tauridská gubernie) a na místě Akmesdžitu založit hlavní město nové oblasti, gubernijní město Simferopol (, tedy \"město blaha\"). Název města souvisí s tendencí dávat za dob vlády Kateřiny II. Veliké městům v této oblasti řecká jména jako odkaz na antické a středověké řecké kolonie. Roku 1784 tak začala pod vedením ruského osvícenského knížete Grigorije Potěmkina-Tauridského výstavba administrativních a obytných budov a pravoslavného chrámu poblíž mešity Kebir Džami. Klasicistní urbanistický plán vytvořil rovné pravoúhlé ulice, obestavěné převážně dvoupatrovými domy. Nové město však zahrnulo také starší ulice krymskotatarského Akmesdžitu. Car Pavel I., následník Kateřiny II., na krátko vrátil městu název Akmesdžit, nicméně již jeho nástupce Alexandr I. Pavlovič opět zavedl název Simferopol (ačkoliv se v průběhu 19. století na oficiálních dokumentech často objevovaly oba názvy). Status hlavního města Krymu neztratil nikdy.", "section_level": 2}, {"title": "Sovětský svaz.", "content": "Během občanské války se v Simferopolu poměrně rychle vystřídalo několik bolševických a bělogvardějských vlád, až se nakonec stal hlavním městem Krymské autonomní sovětské socialistické republiky. Mezi lety 1941–1944 byl Simferopol okupován nacisty, kteří vyhladili místní židovské a romské obyvatelstvo. Poblíž města, v sovchozu \"Rudý\", vzniknul za spolupráce s místními kolaboranty vyhlazovací tábor, v němž našlo smrt přes 10 tisíc civilistů a vojenských zajatců. 13. dubna 1944 bylo město bez odporu osvobozeno Rudou armádou, datum osvobození se na památku stalo Dnem města. Německé velení sice město zaminovalo a chtělo jej vyhodit do povětří v momentě příchodu Rudé armády, avšak odbojářům se podařilo zjistit rozmístění náloží a v noci přerušit odpalovací kabely. 40. léta 20. století byla také obdobím deportací. Nejprve byli roku 1941 po celém území SSSR rozptýleni simferopolští Němci, na jaře a v létě roku 1944 potom pro podezření z kolaborace Krymští Tataři, Řekové, Bulhaři, Arméni a částečně Karaimové. Roku 1945 byla zrušena Krymská ASSR a Simferopol se stal hlavním městem Krymské oblasti Ruské SFR, která byla roku 1954 předána Ukrajinské SSR.", "section_level": 2}, {"title": "Události roku 2014.", "content": "Po rozpadu SSSR se stal Krym jakožto území Ukrajinské SSR součástí nové samostatné Ukrajiny coby Autonomní republika Krym. Když však byl v únoru 2014 svržen prezident Viktor Janukovyč, Simferopol se stal centrem událostí vedoucích k připojení poloostrova k Ruské federaci. 21. února začali prorusky orientovaní občané před budovou krymské Vrchní rady manifestovat za odtržení Krymu od Ukrajiny. Ne všichni však s tímto požadavkem souhlasili, ostře proti vystoupili například Krymští Tataři, organizovaní v Medžlisu Krymských Tatarů. 26. února se tyto dva protichůdné názorové tábory fyzicky střetly, následkem čehož 2 lidé zemřeli a na 30 bylo zraněno. 27. února obsadily Vrchní radu dvě skupinky neoznačených ozbrojenců, načež byly nad budovou vztyčeny ruské vlajky, centrum města obsadila policie. Za této situace zvolili poslanci Vrchní rady nového premiéra AR Krym Sergeje Aksjonova. 1. března obsadili neoznačení ozbrojenci celé centrum Simferopolu a jiné strategické objekty ve městě. 11. března byla přijata Deklarace nezávislosti Autonomní republiky Krym, 16. března proběhlo referendum a 18. března došlo na jeho základě k připojení k Rusku a vzniku ruské federativní Republiky Krym s hlavním městem Simferopolem.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Roku 2016 byl Simferopol 7. největším městem Jižního federálního okruhu a 58. největším městem Ruska.", "section_level": 1}, {"title": "Národnostní složení.", "content": "Podle sčítání lidu roku 2014 je národnostní složení Simferopolu následující:", "section_level": 2}, {"title": "Klima.", "content": "Klima Simferopolu je podhorské, stepní, s mírnou zimou a dlouhým horkým létem. Průměrná teplota v lednu činí +0,2 °C, v červenci +23,1 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Simferopol je významným průmyslovým centrem Krymu. Mezi nejrozvinutější odvětví patří strojírenství, lehký a potravinářský průmysl. Celkem se zde nachází okolo 70 podniků, z nichž největší jsou \"Fiolent\" (výroba elektrického nářadí), \"Pnevmatika\" (výroba pneumatických zařízení), \"Krymprodmaš\" (výroba konzervárenských strojů) a \"Selma\" (elektrostrojírenství).", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Přestože město nemá přístup k moři, je nejdůležitějším dopravním uzlem Krymu – většina návštěvníků poloostrova přijíždí právě přes Simferopol. Nachází se zde mezinárodní letiště (roku 2016 přijalo 5,2 milionu lidí), autobusové nádraží a rozsáhlá železniční stanice. Příměstské vlaky spojují město se Sevastopolem, Džankojem a Jevpatorií. Monumentální nádražní budova z roku 1951 se svou charakteristickou věží se stala jedním ze symbolů města. Kvůli blokádě Krymu však od roku 2014 simferopolské letiště, autobusová ani vlaková nádraží neodbavují spoje odjinud než z Ruské federace. Přitom veškeré vlaky i autobusy musí lodí překonat Kerčský průliv. Městskou dopravu zajišťují autobusy a trolejbusy. Zdejší meziměstská trolejbusová síť Krymský trolejbus, propojující Simferopol, Aluštu a Jaltu, je se svými 86,5 km nejdelší trolejbusovou sítí na světě. V letech 1914–1970 byly v Simferopolu provozovány také tramvaje.", "section_level": 2}], "src_summary": "Simferopol (,, ) je hlavní město Republiky Krym. Nachází se na řece Salgir v centrální části Krymu. Je druhým největším městem poloostrova, hraje roli důležitého ekonomického, dopravního, administrativního a kulturního centra. Žije zde obyvatel. ", "tgt_summary": "Simferopol (,, ) ist die Hauptstadt der Autonomen Republik Krim. Die Stadt hat 337.285 Einwohner und ist das Zentrum des gleichnamigen Rajons Simferopol, aber selbst kein Bestandteil desselben. ", "id": 2104734} {"src_title": "Charkov", "tgt_title": "Charkiw", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pevnostní město Charkov bylo založeno záporožskými kozáky roku 1656; mělo bránit jižní hranice Ruské říše; během 18. století ztratilo svůj vojenský význam, v roce 1765 se však stalo hlavním městem ruské části Ukrajiny. Roku 1805 zde byla založena první univerzita na území východní Ukrajiny. Rychlý rozvoj nastal koncem 19. století: s příchodem železnice se z Charkova stalo důležité průmyslové a obchodní centrum. V začátcích Sovětského svazu byl Charkov hlavním městem Ukrajinské SSR (1917–1934). Na počátku třicátých let donutil hladomor plno obyvatel z venkova se přemístit do měst, do Charkova především; mnoho nepřeživších obyvatel bylo tajně pohřbeno na jednom z městských hřbitovů. Během II. světové války se Charkov stal jedním z hlavních bojišť. Město bylo nejprve dobyto německou armádou a jejich spojenci, následně Rudou armádou, poté po druhé německou armádou (viz Druhá bitva o Charkov) a 23. srpna 1943 definitivně znovu dobyto Rudou armádou. Okolo 70% města bylo zničeno a desetitisíce obyvatel zemřely. 15. prosince 1941 bylo německými nacisty zastřeleno v rokli Drobickij Jar u Charkova 15 000 Židů. Během německé okupace v letech 1942 a 1943 zemřelo hlady až 100 000 obyvatel Charkova. Po II. světové válce přišel Charkov o primát největšího města Ukrajiny.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V roce 2006 měl Charkov 1 464 000 obyvatel s nadpoloviční většinou Ukrajinců, přičemž užívání ruštiny mírně převažuje nad ukrajinštinou; rozšířen je také suržyk. Po několik desítek let byl největším ukrajinským městem; nejrychleji rostl koncem 19. a začátkem 20. století. V roce 1926 měl 417 000 obyvatel; Ukrajinci tehdy tvořili 38 %, Rusové 38 %, Židé 19,5 %. Roku 1939 zde již žilo 833 000 osob. Pokles způsobený válkou byl rychle dohnán: v roce 1959 žilo v Charkově 953 000 lidí (Ukrajinci 48 %, Rusové 40 %, Židé 9 %). Podíl Rusů a Židů má klesající tendenci, naopak novými menšinami jsou Arméni a Vietnamci. V roce 2001 tvořili Ukrajinci 53 % a Rusové 43 % obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura a pamětihodnosti.", "content": "Významnou historickou památkou města je klášterní chrám z roku 1689, zbudovaný ve stylu ukrajinského baroka. Dále je zde několik převážně pravoslavných kostelů, sídlí zde však také římskokatolická Charkovsko-záporožská diecéze (založena 2002). Nejvýraznější stavbou je zřejmě obří konstruktivistická budova \"Deržpromu\", vystavěná ve 20. letech 20. století a známější spíše pod ruským názvem \"Gosprom\", která dominuje Náměstí Svobody – zřejmě nejrozlehlejšímu náměstí v Evropě o ploše 12 ha. Ve městě sídlí několik muzeí, Repinova galerie, Charkovské národní akademické divadlo opery a baletu M. V. Lysenka, činoherní divadla T. H. Ševčenka (ukrajinskojazyčné) a A. S. Puškina (ruskojazyčné), městské loutkové divadlo, dětské divadlo, divadlo hudební komedie a jiná, Charkovská oblastní filharmonie, z vysokých škol např. Charkovská státní univerzita, na níž studoval mj. zdejší rodák, rusko-americký astronom Otto von Struve. Z Charkova také pochází populární duo hudebníků 5'NIZZA.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Charkov je vedle Kyjeva a Lvova hlavním dopravním uzlem země. Hlavním tranzitním směrem je severojižní silniční a železniční tah Moskva – Charkov – Krym. Funguje zde mezinárodní letiště. Do Kyjeva jezdí dvakrát denně prestižní rychlík \"Stolyčnyj Ekspres\". Železnice odtud vedou ve směrech: Poltava, Sumy, Lgov (Rusko), Belgorod (Rusko), Kup'jansk, Svjatohirsk, Lozova a Krasnohrad. V Charkově se nachází sídlo Jižní dráhy, jedné ze 6 divizí státních drah \"Ukrzaliznycja\". Město má poměrně rozvinutou síť MHD: charkovské metro, které funguje od roku 1975, doplnilo nedostačující tramvajovou a trolejbusovou síť. Dále jsou v provozu autobusy a maršrutky. Zajímavostí je místní dětská železnice a lanová dráha.", "section_level": 1}], "src_summary": "Charkov ( / Charkiv; / Char’kof) je druhé největší město Ukrajiny (žije zde obyvatel). Leží v severovýchodní části země poblíž hranic s Ruskem; je centrem Charkovské oblasti, historického kraje Slobodská Ukrajina a celého širšího regionu východní Ukrajiny.", "tgt_summary": "Charkiw (; ) ist nach Kiew mit rund 1,5 Millionen Einwohnern (2019) die zweitgrößte Stadt der Ukraine und mit 42 Universitäten und Hochschulen das nach Kiew bedeutendste Wissenschafts- und Bildungszentrum des Landes. ", "id": 1706164} {"src_title": "Atlantida", "tgt_title": "Atlantis", "src_document": [{"title": "Platónův odkaz.", "content": "Platónovy písemné dialogy \"Timaios\" a \"Kritias\", napsané v roce 360 př. n. l., jsou jediným zdrojem informací o Atlantidě. V těchto dialozích odkazuje Platón na vyprávění řeckého státníka Solóna, který se prý vše o Atlantidě dozvěděl při své cestě do Egypta. Podle Platóna se potopila již 9000 let před dobou, kdy žil Solón (tj. 9600 př. n. l.), za Herkulovými sloupy kontinent o velikosti Asie (tj. dnešní Malé Asie) a Libye (tj. severní Afriky). Podle řecké mytologie této oblasti panuje Poseidón, bůh moří; název „Atlantida“ je odvozen od jména jeho nejstaršího syna Atlanta (pozor na záměnu s titánem Atlantem, podle něhož byl pojmenován Atlantský oceán). Poseidón měl s místní obyvatelkou Kleitó celkem deset synů (patery dvojčata) a Atlantida se proto administrativně dělila do deseti provincií - království.", "section_level": 1}, {"title": "Popis Atlantidy.", "content": "Atlantida měla být velice úrodná a hustě zalidněná země. Hlavní město měřilo na obvodu 3000 krát 2000 stadií, okolo centrálního chrámového pahorku byly vystavěny tři soustředné kruhové vodní kanály spojené s mořem, které sloužily jako přístav. Duchovním centrem Atlantidy byl Poseidónův chrám uprostřed města. Jako stavební materiál sloužil přírodní kámen, který se zde vyskytoval v bílé, černé a červené barvě. V Atlantidě byly dva prameny, jeden s horkou a druhý se studenou vodou. Díky tomu bylo možné zřídit pro všechny vrstvy obyvatelstva početné lázně. Vzkvétal také obchod s dalšími vyspělými civilizacemi v zahraničí.", "section_level": 2}, {"title": "Válka se Středomořím.", "content": "Platón se také zmiňuje o válce, která propukla mezi zeměmi před a za Héraklovými sloupy (tj. Atlantida bojovala proti Egyptu, pra-Athénám a ostatním státům ve Středomoří). Před začátkem této války si Atlanťané podmanili velkou část Středomoří až k Egyptu. Mnohem menším, ale početnějším pra-Athénám se podařilo Atlanťany porazit a osvobodit země až k Herkulovým sloupům. Později, po mohutném zemětřesení, se celý atlantský kontinent potopil do moře.", "section_level": 2}, {"title": "Geografická poloha Atlantidy.", "content": "Platon doslova uvádí geografickou polohu Atlantidy následovně: Pokud výraz „Héraklovy sloupy“ označuje Gibraltarský průliv, znamená to, že Atlantida ležela v Atlantském oceánu přibližně na úrovni Gibraltaru. K této hypotéze se přiklání například jeden z prvních známých atlantologů Ignatius L. Donnelly v knize \"Atlantis: The Antediluvian World\" (1882), který tvrdí, že Atlantida ležela přibližně v oblasti dnešních Azorských ostrovů. Právě toto souostroví je dle Donnellyho posledním zbytkem potopeného kontinentu. Některé hypotézy však výraz „Héraklovy sloupy“ interpretují jinak a kladou Atlantidu mimo Atlantský oceán.", "section_level": 1}, {"title": "Kréta.", "content": "Někteří badatelé se domnívají, že Solón mohl při překladu egyptských rukopisů zaměnit číslovku „1000“ za „100“. To by znamenalo, že Atlantida zanikla v období okolo roku 1500 př. n. l. a měla by 10× menší rozměry. Tito badatelé (\"James Mavor\", \"James Baikie\" aj.) tvrdí, že zánik mínojské civilizace je identický se zánikem Atlantidy. Na Krétě se navíc našly mnohé reliéfy a nástěnné malby znázorňující lov býků a býčí zápasy, býčí kult byl podle Platóna také vyznáván na Atlantidě. Podle nejnovějších výzkumů však mínojská civilizace neskončila kvůli výbuchu sopky na vulkanickém ostrově Thera blízko Kréty, jak se dříve předpokládalo (podobnost se zánikem Atlantidy tak odpadá), ale existovala ještě přibližně 200 let po této katastrofě. Je třeba však podotknout, že výbuch sopky na ostrově Thera (Santorini) byl primárním důvodem k zániku mínojské civilizace, jinými slovy spouštěčem zániku této civilizace. Kréta se navíc samozřejmě nenachází v oceánu za Gibraltarským průlivem.", "section_level": 2}, {"title": "Trója.", "content": "Jiní autoři (např. \"Eberhard Zangger\") předpokládají, že celá historie Atlantidy je v podstatě egyptskou verzí Iliady zpětně přenesenou do Řecka Solónem. Herkulovy sloupy by tedy znamenaly průliv Dardanely. Atlantida měla ležet za Herkulovými sloupy, ale Trója z egyptského pohledu leží před Dardanelami. Trója také nezanikla zemětřesením a následným zatopením.", "section_level": 2}, {"title": "Černé moře.", "content": "Podle jedné teorie atlantská civilizace existovala přibližně okolo roku 5500 př. n. l. na severozápadním pobřeží Černého moře (tehdy ještě sladkovodního jezera) a byla zničena při protržení přírodní hráze v místě dnešního Istanbulu a následné potopě a propojení Černého a Středozemního moře. Herkulovy sloupy by tedy v tomto případě znamenaly Bosporský průliv.", "section_level": 2}, {"title": "Spartel.", "content": "Skupina francouzských vědců se domnívá, že Atlantida se mohla nacházet na zatopeném ostrově Spartel v Cádizském zálivu. Podle jejich analýz mořského dna vyšlo najevo, že se Spartel potopil v důsledku mnoha zemětřesení a vln tsunami.", "section_level": 2}, {"title": "Sardinie.", "content": "Italský novinář \"Sergio Frau\" ve svém článku \"„Le colonne d'Ercole“\" tvrdí, že v době před Alexandrem Velikým znamenaly Herkulovy sloupy Sicilský průliv. Atlantida by tedy mohla být totožná se Sardinií, kterou postihla přírodní katastrofa. Jedna část uprchlých obyvatel následně založila etruskou civilizaci na Apeninském poloostrově a zbytek přeživších obyvatel se připojil k ostatním mořským národům při útoku na Egypt (výrazná podobnost s popisovanou válkou o Středomoří).", "section_level": 2}, {"title": "Santorini (Théra).", "content": "Jedním z žhavých kandidátů je ostrov Santorini patřící k nejjižnějším z Kykladských ostrovů. Výbuch podmořské sopky, ke kterému došlo podle nejnovějších výzkumů před 3 600 lety, způsobil, že část ostrova se doslova propadla do moře. Nánosy po vlně tsunami byly nalezeny až na západním pobřeží Turecka. Vykopávky odhalily osídlení již z pozdního neolitu. V době exploze tu stálo prosperující město, které se podobně jako Pompeje zachovalo pod příkrovem lávy. Zajímavé je, že nebyly nalezeny žádné lidské ostatky ani předměty z drahých kovů, což svědčí o úspěšné evakuaci. Archeologové pokládají erupci na Théře za příčinu náhlého zániku mínojské civilizace a nevylučují, že byla inspirací bájí o Atlantidě a nejen o ní.", "section_level": 2}, {"title": "Kuba.", "content": "Další možná poloha bájného města může být v oblastni tzv. Bermudského trojúhelníku nedaleko Kuby, kde roku 2012 objevili manželé Paul Weinzweig a Pauline Zalitzky se svým týmem na dně moře obrovské trosky mrtvého města. Zjistili, že na dně se nachází několik sfing, pyramid, dlážděných ulic a zbytků domů spolu s různými vyrytými nápisy na zdech. Vědecká obec však o jejich nálezu pochybuje a kamerovým záznamům příliš nevěří. Manželé jsou ale o svém objevu starověkého města přesvědčeni.", "section_level": 2}, {"title": "Další lokality.", "content": "Mezi další uvažované lokality patří ve Středomoří Malta (zde na základě rýh u Clapham Junction) a Kypr; v Atlantském oceánu pak například Irsko, ostrovy Karibiku nebo Azorské ostrovy. Legendární Atlantida nicméně v moderní době inspirovala jméno pro vulkanickou podmořskou horu jižně od Azorských ostrovů s anglickým názvem Atlantis Seamount (podmořská hora Atlantis), rusky Гора Атлантис (Gora Atlantis). Také samotný autor báje o Atlantidě se dočkal zvěčnění pojmenováním další podmořské hory sopečného původu jižně od Azor - Plato Seamount (Platónova podmořská hora). Zvláštní pozornost si zaslouží Richatská Struktura v Mauritánii, která na rozdíl od ostatních lokalit odpovídá rozměrům města popisovaném Platónem (Jekaterina Andrejeva: ATLANTIDA hledání ztraceného světa, 33-203-66, str.11), GoogleEarth", "section_level": 2}, {"title": "Geologické souvislosti.", "content": "Podle Platónova vyprávění existovala Atlantida 9000 let před dobou, kdy žil Solón (asi 638 – 555 př. n. l.), tj. přibližně 9600 př. n. l.. Podle vědeckých poznatků se v té době už nezadržitelně blížil konec poslední doby ledové (glaciálu), blížila se současná doba meziledová (interglaciál), nicméně kontinentální ledovce stále vázaly obrovské množství vody ve formě ledu a úrověň hladiny světového oceánu byla v době 9600 př. n. l. o 48 metrů níže, než je tomu dnes. (Pro srovnání, při posledním glaciálním maximu - vrcholu doby ledové – v období přibližně 22 000 let př. n. l. až 20 000 př. n. l. byla úrověň hladiny o 135 metrů níže než dnes.) Pro ilustraci situace 9600 let př. n. l.: Z území dnešní Anglie se dalo suchou nohou přejít na území dnešní Francie a Německa, tato oblast geology pojmenovaná pracovně jako \"Doggerland\" byla tehdy souší. Např. prakticky celou Skandinávii, Island, nebo větší část Kanady ještě pokrýval pevninský ledovec. Nad úrovní hladiny byl pevninský most mezi Indií a Srí Lankou, suchou nohou bylo možné přejít ze severozápadního cípu Austrálie na Papuu Novou Guineu, suché spojení bylo i mezi Austrálií a Tasmánií. V oblasti Beringova průlivu existoval v době ledové Beringův most spojující Euroasii se Severní Amerikou, v době 9600 let př. n. l. se však už pravděpodobně těsně rozpojil vlivem postupujícího tání pevninských ledovců a stoupáním hladiny světového oceánu. Všechny kontinenty měly větší suchozemskou plochu než dnes, zvláště v mělkých částech kontinentálních šelfů, analogicky měly větší rozlohu i některé ostrovy.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Většina historiků se shoduje, že Atlantida je pouze Platónova fikce. Důvodem pro to je, že v období 10 000 let př. n. l. je existence takto vyspělých civilizací prakticky vyloučena, neexistují také jiné písemné prameny než Platónovy (o Atlantidě se nezmiňuje Herodotos ani žádný jiný řecký autor, i když by jim v té době musela historie Atlantidy být známa). Platón nejspíše použil příběh Atlantidy jako demonstrace ideálního státu. Původně měli Atlanťané podle Platóna žít spořádaně a v souladu se zákony bohů. Později ale začali toužit po větším bohatství a moci, ztratili důvěru bohů a Zeus se nakonec rozhodl celý kontinent zničit mohutným zemětřesením.", "section_level": 1}, {"title": "Umění, literatura a populární kultura.", "content": "Legenda o Atlantidě se objevuje v mnoha knihách, filmech, televizních seriálech, hrách a písních. Jedno z posledních vyobrazení Atlantidy v médiích je americký akční fantasy film od DC komiks Aquaman a mezi televizní seriály, který navazuje na televizní seriál Hvězdná brána. V něm je Atlantida bájné město mimozemské rasy, zvané Antikové, která byla na Zemi, ale v minulosti Antikové celé město přesunuli do galaxie Pegasus.", "section_level": 1}], "src_summary": "Atlantida je legendární kontinent, na kterém měla sídlit vysoce vyvinutá civilizace, kterou zničila mohutná přírodní katastrofa přibližně v roce 9600 př.n.l. Přestože existence tohoto kontinentu nebyla nikdy přesvědčivě potvrzena, vedou se dodnes debaty o její existenci a možné poloze. Jediným zdrojem informací jsou Platónovy spisy, v nichž popisuje atlantskou kulturu, státní zřízení a polohu; měla ležet někde za \"Héraklovými sloupy\" (obvykle ztotožňovanými s dnešním Gibraltarským průlivem).", "tgt_summary": "Atlantis ( ‚Insel des Atlas‘) ist ein mythisches Inselreich, das der antike griechische Philosoph Platon (428/427 bis 348/347 v. Chr.) in der Mitte des 4. Jahrhunderts v. Chr. als Erster erwähnte und beschrieb. Es war laut Platon eine Seemacht, die ausgehend von ihrer „jenseits der Säulen des Herakles“ gelegenen Hauptinsel große Teile Europas und Afrikas unterworfen hat. Nach einem gescheiterten Angriff auf Athen sei Atlantis schließlich um 9600 v. Chr. infolge einer Naturkatastrophe innerhalb „eines einzigen Tages und einer unglückseligen Nacht“ untergegangen. ", "id": 2138064} {"src_title": "Dějiny Nizozemska", "tgt_title": "Geschichte der Niederlande", "src_document": [{"title": "Prehistorie.", "content": "Nizozemsko bylo osídleno od poslední doby ledové. Po skončení doby ledové, byl oblast obývána různými skupinami paleolitu. Zemědělství se dostalo do Nizozemska někde kolem 5000 př. n. l. Z té doby pochází i první keramika na tomto území. Před příchodem Římanů se na území dnešního Nizozemska usídlily germánské a keltské kmeny, které mezi sebou soupeřily o moc. Těmito kmeny byli", "section_level": 1}, {"title": "Starověk.", "content": "Ve starověku si oblast Nizozemí podmanil se svými vojsky Julius Caesar v roce 58 př. n. l. Římané zde postavili první města a vytvořil provincii Germania Inferior (Dolní Germánie). Hranice římské říše ležela podél Rýna, provincie Dolní Germanie tedy zahrnovala území Nizozemí na západ a jih od Rýnu, naopak na východ od Rýnu byla tzv. \"svobodná Germánie\". Římané zde postavili také první vojenské pevnosti. Nejdůležitější z nich byl Nijmegen. Provincie byla zřízena zřejmě v roce 89 n. l., třebaže její teritorium Římané kontrolovali již od dob Augusta (tehdy však představovala součást Galie Belgické). Hlavním městem provincie byla \"Colonia Agrippina\" (dnešní Kolín", "section_level": 1}, {"title": "Středověk.", "content": "Po rozpadu Západořímské říše se v raném středověku postupem času dostalo Nizozemí za vlády Chlodvíka pod vliv jeho Franské říše, které se stalo součástí. Když byla v roce 843 Verdunskou smlouvou po smrti Ludvíka Pobožného, syna Karla Velikého rozdělena Franská říše mezi jeho syny, celé Nizozemí se stalo součástí středního císařského údělu tj. Středofrancká říše, z které později vznikla tzv. Lotharingie. Poté, co panovník Lotharingie Lothar II. záhy zemřel na chřipku, byl jeho syn Karlem Holým i Ludvíkem Němcem prohlášen za nelegitimního dědice a celá Lotharingie byla smlouvou z Meersenu v roce 870 rozdělena mezi Východofranskou a Západofranskou říši. Nizozemí a", "section_level": 1}, {"title": "Součást burgundského panství a habsburská nadvláda.", "content": "V roce 1384 zdědil téměř celé Nizozemí burgundský vévoda Filip Smělý. V letech 1433–1477 tím pádem bylo Nizozemí pod vládou burgundských vévodů (z rodu Valois-) a de facto se tak stalo součástí vévodství burgundského. V roce 1463 založil Filip Dobrý generální stavy. Při jejich hlasování platila zásada jednomyslnosti. Generální guvernér (místodržitel) – regent – sídlil v Bruselu. Nejvyšší soudní dvůr sídlil v Mechelenu. Pro Holland, Zeeland a Utrecht byl společný místodržitel. Po několika pokusech o sjednocení se celé území dostalo v roce 1477 do rukou Habsburků, jelikož v roce 1477 v bitvě u Nancy padl burgundský (a také lucemburský, brabantský, geldernský) vévoda Karel Smělý. Jeho dědička, Marie Burgundská, se vdala za Maxmiliána I. Habsburského, takže z burgundského dědictví připadlo celé burgundské Nizozemí Habsburkům. Od té doby bylo formálně Nizozemí součástí Svaté říše římské. Nizozemci nebyli s vládou Habsburků", "section_level": 1}, {"title": "Nizozemská revoluce.", "content": "Se společenskou situací velice zamíchala reformace. Protestanti byli sice menšinou (podle odhadů tvořili ve velkých městech maximálně třetinu), ale byli vlivní. Vedle kalvinistů byli v Nizozemí i novokřtěnci (anabaptisté); luteránů bylo jen velice málo. První kalvinisté v Nizozemí působili ve východním Frísku. Vedl je polský šlechtic Johannes à Lasco, který po šmalkaldské válce emigroval do Londýna, kde založil církev v exilu. Když v letech 1553–1558 v Anglii zuřila katolická reakce za Marie Krvavé, Lascovci se vrátili na kontinent, do Emdenu. Druhým centrem kalvinismu v Nizozemí byly Antverpy, kam svou víru šířili francouzští hugenoti. Vůdcem valonských kalvinistů byl Guy de Bray. Ilustrativní, byť výjimečný, je příběh prince Viléma Oranžského (1533–1584), který pocházel z německé luteránské rodiny Nassavských. Ve 12 letech se stal univerzálním dědicem nesmírného bohatství po svém strýci v Oranžsku v jižní Francii. Protože ujmout se jeho dědictví mohl jen katolík, byl od 12 let vychováván katolicky v Nizozemí. Od té doby byl nábožensky vlažný, ale největší sympatie měl pro luteránství. V Nizozemí naprosto převažovali katolíci, na něž měla vliv tradice Erasma Rotterdamského. Situaci změnil tridentský koncil (1545–1547, 1551–1552 a 1562–1563), který dal katolictví nové sebevědomí. Jedním z jeho výsledků byla reorganizace církevní správy. Byl zvýšen počet biskupů a každý biskup měl mít teologické vzdělání, aby mohl účinněji bojovat s herezí. Tím dočasně nebylo místa pro syny velkých šlechticů. Biskupové měli i fakticky působit ve svém sídle. Nizozemí bylo dříve církevní provincií Remeše a Kolína. Bulou papeže Pavla IV. \"Super universos\" ze dne 12. května 1559 byla v Nizozemí založena 3 arcibiskupství – Cambrai, Mechelen a Utrecht – a 15 biskupství, přičemž arcibiskup mechelenský byl primasem nizozemským. Stavové s tím nesouhlasili a postavili se do opozice. Podle jednoho pojetí bývá celý konflikt označován jako osmdesátiletá válka (1568–1648), ale podle standardní periodizace autora monografie o nizozemské revoluci, Pietera Geyla, se nizozemská revoluce datuje do let 1555–1609. První fáze osmdesátileté války skončila podepsáním příměří, známého jako \"pax hispanica\", v roce 1609. Druhé období se kryje s obdobím třicetileté války (1618–1648), když Nizozemí v roce 1621 opětovně vyhlásilo Španělsku válku. Obě války, osmdesátiletá i třicetiletá, byly následně uzavřeny jediným vestfálským mírem. V letech 1494–1559 válčila Francie se Španělskem o nadvládu nad Itálií. Nizozemí stálo přirozeně na straně Španělska, např. v bitvě u Saint-Quentinu (10. srpna 1557) vítězství španělských zbraní zajistil admirál hrabě van Hoorn (1518–1568), místodržitel Gelder a Zutphenu. Na uhrazení vysokých nákladů na válku Filip II. potřeboval peníze od stavů. Proto jejich představitele jmenoval rytíři řádu zlatého rouna (\"De Orde van het Gulden Vlies\") a udělil jim místodržitelství, čímž získali křesla ve státní radě. Přesto se stavy odmítly nechat korumpovat a finanční pomoc ve válce odmítly. Náboženský neklid ve Francii a větší finanční vyčerpání však vedly k tomu, že Francie mírem v Cateau-Cambrésis (3. dubna 1559) uznala svou porážku. Stavové nyní požadovali stažení španělské posádky. Když Filip II. odjel do Španělska, jmenoval prezidentem státní rady a hlavním rádcem místodržitelky Markéty Parmské svého důvěrníka, jímž byl biskup arraský, Antoine Perrenot de Granvelle (1517–1586). K jeho kruhu patřil i předseda tajné rady, fríský právník Viglius van Zuichem (1507–1577), a předseda finanční rady, hennegavský hrabě Charles de Berlaymont (1510–1578). V roce 1560 byl Granvelle jmenován arcibiskupem v Mechelenu, v roce 1561 kardinálem a v témže roce papež svou další bulou reformu církevní správy spustil. Král prosazoval tvrdý postup a přímá závislost vlády na králi omezovala její prostor k manévrování. V roce 1562 princ oranžský, místodržitel Hollandu, Zeelandu a Utrechtu, a hrabě Lamoraal Egmont (1522–1568), místodržitel Flander a Artois, zformovali ligu proti kardinálovi – Ligu vysoké šlechty, kterou podporovala nobilita, kněžstvo a města. Vilém Oranžský a hrabě Peter Mansfeldt, důvěrník Markéty Parmské, byli Němci, ostatní většinou Valoni. Granvellova činnost vyvolávala obecnou nespokojenost a v březnu 1563 dal Vilém Oranžský, Egmont a Hoorn ultimátum králi, aby odvolal Granvella. V roce 1564 sice král Granvella odvolal, ale hnutí se zmítalo v rozporech pro vzájemné animosity jeho vůdců. Výsledky tridentského koncilu Nizozemci odmítli a přáli si náboženskou svobodu (Nizozemí nebylo součástí Říše, a proto v něm neplatil augšpurský mír). Vilém Oranžský, Egmont a Hoorn resignovali ze státní rady a v jejich záměrech je podporovalo lidové hnutí. V červenci 1565 kalvinisté na tajné schůzce ve Spa dohodli připravit vznik opozičního spolku. V listopadu 1565 se konala svatba vnuka papeže, syna regentky a potomního vévody, Alexandra z Parmy (1545–1592) s portugalskou infantkou Marií. Do Bruselu se sjela všechna šlechta, která svatbu využila k tomu, aby založila Kompromis bredský neboli Ligu nobility, spojení opoziční vysoké a nízké šlechty. K zakladatelům Kompromisu patřil mladší bratr Viléma Oranžského, hrabě Lodewijk van Nassau–Dillenburg (1538–1574), hrabě van den Bergh a hrabě Hendrik van Brederode. Vilém Oranžský nebyl členem Kompromisu, ale měl s ním úzké styky. Program formuloval právník Gilles Le Cleraq: svolat generální stavy, zrušit inkvizici a edikty proti heretikům. Do Kompromisu vstoupili i katolíci, hlavně ze severu země. Dne 5. dubna 1566 Kompromis vedený hrabaty Brederodem a Ludvíkem Nassavským po slavnostním procesí šlechticů ze všech nizozemských provincií k paláci Markéty Parmské v Bruselu předal guvernérce petici s programem Kompromisu. Dne 23. srpna 1566 guvernérka souhlasila s Prozatímní úmluvou (\"Accord\"). Jejím obsahem bylo zrušení inkvizice, zmírnění protireformačních zákonů, částečná tolerance kalvinistů a amnestie geusů. Kázání bylo povoleno tam, kde už bylo praktikováno. V Antverpách se Accord stal formálním náboženským mírem. Guvernérka však začala kolem sebe shromažďovat odpůrce nového hnutí. Egmont přesto doufal, že král bude souhlasit s konzervativní interpretací Úmluvy. V listopadu 1566 na schůzce ve východo-flanderském městě Dendermonde chtěl Vilém Oranžský přesvědčit Egmonta a Hoorna, aby se pokusili o ozbrojené povstání. Oba odmítli, což mělo demoralizující efekt. Když se rozcházeli, řekl Egmont Vilému Oranžskému: \"„Sbohem, princi bez země.“\" Vilém Oranžský mu odpověděl: \"„Sbohem, hrabě bez hlavy.“\" Kalvinisté neměli kam ustoupit, hrozila jim smrt. Vilém Oranžský neměl o vládě iluze. Ve svém místodržitelství dělal podle \"Accord\", co mohl, aby posílil kalvinisty. Ale otevřeně se s nimi identifikovat nemohl. V prosinci 1566 začala guvernérka otevřeně jednat proti \"Accord\" a prohlásila obyvatele Valenciennes za vzbouřence. Vilém Oranžský se od začátku roku 1567 stále více vzdaloval od vlády, odmítl složit novou zvláštní přísahu, zatímco Egmont ji složil. Antverpy sice byly duchovní centrum protestního hnutí, ale bylo jasné, že jsou slabé a že se nemohou udržet. Vilém Oranžský z nich proto odešel a vrátil se do Dillenburgu v Německu. Kalvinisté na jaře 1567 prohráli. Guy de Bray a de la Grange byli oběšeni. Dne 4. května 1567 vydala Markéta Parmská nový dekret proti kacířům. V červnu 1567 Vilém Oranžský otevřeně přestoupil na luteránství. Situace pro krále byla v létě 1567 příznivá. Vůdci opozice emigrovali do německých pohraničních měst a byli ve skleslé náladě. Ale Filipu II. to nestačilo, neboť si přál stavovskou monarchii nahradit absolutní. Odvolal regentku Markétu Parmskou jako příliš slabou a od října 1567 ji nahradil vévodou z Alby (1507–1582), vůdcem nesmiřitelných. Jeho cílem mělo být potrestat rebely, vykořenit herezi a znovuobnovit královskou moc. Dnes 22. srpna 1567 vjel vévoda z Alby do Bruselu v čele španělských vojáků. „Vévoda z Alby přišel, aby zničil stará privilegia země, kořen všeho zla.“ Mnoho vzbouřenců ztratilo veškerou naději. Dne 7. září 1567 se Hoorn vrátil do země a dne 9. září 1567 byli s Egmontem překvapivě zatčeni, ačkoliv byli celou dobu ke králi loajální. Byli obviněni ze spáchání zločinu urážky majestátu tím, že tolerovali heretiky. Zločiny z roku 1566 měl soudit zvláštní soud: Rada nad nepokoji (\"Conseil des troubles\", \"Raad van Beroerten\"), který záhy dostal přezdívku „krvavá rada“ (\"Bloedraad\"). Jejím prezidentem se stal sám „železný vévoda“ a členy byli i cizinci – Španělé; de Vargas ani neuměl francouzsky. Členy rady byli Berlaymont, Noicarmes a Vigliers. Rada se neřídila nizozemským právem a celkem odsoudila 12 000 osob. Bylo popraveno 8 000 odsouzených; ostatní utekli. Statky emigrantů a popravených byly konfiskovány. Represe dopadly i na města. Brederode náhle zemřel v únoru 1568, a proto se stal vůdcem povstání Vilém Oranžský. Emigranti se soustřeďovali v Německu a pokoušeli se o výpady do Nizozemí s cílem vyvolat lidové povstání. V dubnu 1568 Ludvík Nassavský přepadl východní Frísko, přičemž byl zabit místodržitel Aremberg, ale také bratr Viléma Oranžského Adolf. Bitva u Rheindalenu poblíž Roermondu dne 23. dubna 1568 je počátkem osmdesátileté války. Významná byla bitva u Heiligerlee dne 23. května 1568. Vévoda z Alby reagoval zostřením represí: dne 1. června 1568 bylo popraveno 18 šlechticů, dne 5. června 1568 byli popraveni Egmont a Hoorn. Poté se vydal na sever vyhnat povstalce, což se mu podařilo. V Trevíru se shromažďovala příliš početná armáda Viléma Oranžského složená převážně z nováčků. Armáda vévody z Alby byla 2× menší, ale lépe organizovaná. Vilém Oranžský překročil Maasu. Jeho postup byl však doprovázen excesy, které vytvářely špatný dojem. Nakonec se jeho armáda rozložila v dav bez jakékoliv disciplíny. Vilém Oranžský sám musel uniknout do Francie; povstání ztroskotalo. Přesto emigranti neztráceli víru v budoucnost, jak vyjadřuje národní hymna Wilhelmus. Lidové hnutí geusů se dělilo na divoké (též pozemní geusové, geusové křovin, či lesní geusové;) a mořské (též vodní geusové). Lesní geusové se vyskytovali prakticky jen na jihu, protože jen tam existovaly lesy. V západních Flandrech byli podporováni navrátilci z Anglie. Jejich bandy se toulaly po venkově a vraždily kněze. Stačilo jen málo jednotek a divocí geusové byli potlačeni. Mořští geusové se chovali podobně jako divocí geusové – plundrovali kláštery na pobřeží. Princ Oranžský se je pokusil disciplinovat a odstranit pirátské návyky. Organizování z Anglie bylo neúspěšné, a proto v roce 1570 založil nové centrum v La Rochelle. Jedním z prvních velitelů geusů se stal Philippe de Marnix (1540–1598). Vítězná královská moc pokračovala v teroru a nastolování absolutismu. Hlavním úkolem byla finanční nezávislost vlády na stavech. Již v roce 1569 po španělském vzoru schválen desátek (\"Tiende penning\"), ale měl být zaveden až v roce 1571. Jednalo se o 10% daň z prodeje. Nikdy nebyl vybrán, a proto nezruinoval zemi. Na druhou stranu byla v roce 1570 vydána ordonance o trestním právu, jež zaváděla moderní principy, např. profesionály v rozhodování. Dále byl v roce 1570 vyhlášen generální pardon (všeobecná amnestie). Avšak ani příroda uklidnění nepřála: Počátkem listopadu 1570 se v Nizozemí vylilo moře a tato živelní pohroma měla na svědomí tisíce mrtvých.", "section_level": 1}, {"title": "Republika spojených nizozemských provincií.", "content": "Republika (sedmi) spojených nizozemských provincií nebo jen spojené Nizozemí vznikla v roce 1581 z Utrechtské unie, která vyhlásila vznik Spojených provincií nizozemských. Místodržitelem se stal již známý a oblíbený Vilém I. Oranžský, ten byl ale v roce 1584 úkladně zavražděn katolíkem, kterým byl Balthasar Gérard. Po smrti Viléma Oranžského bylo spojené Nizozemí prohlášeno republikou v čele s místodržitelem. Na post místodržitele, ale nastoupil syn Viléma Oranžského Mořic Nasavský. Hlavním ochráncem nového státu – Sedmi spojených nizozemských provincií, tj. bývalé Utrechtské unie, se stala Anglie, která do severního Nizozemí vyslala vlastního regenta. Robert Dudley, hrabě z Leicesteru se však choval neobratně a byl nepopulární. Po jeho návratu do Anglie byl vrchním velitelem armády zvolen Mořic Oranžský. Společně s Johanem van Oldenbarneveltem a bratrancem Vilémem Ludvíkem Nassavským tvořili triumvirát, který vládl severnímu Nizozemí. Jejich úspěchu v občanské válce přispělo rozdrcení španělské \"Armady\" v roce 1588 a francouzské vyhlášení války Španělsku v roce 1595. Po smrti vévody parmského v roce 1592 byl novým guvernérem zvolen neschopný Arnošt, bratr císaře Rudolfa II. Jeho nástupcem se stal mladší bratr Albrecht, manžel dcery Filipa II. Isabelly. V 90. letech Mořic dobyl mnoho významných měst v pohraničí. Centrum Severu bylo klidné a zažívalo hospodářský a kulturní rozkvět. V roce 1602 byla založena nizozemská Východoindická společnost. Výjimkou byl náboženský spor o predestinaci. Začal v roce 1594 a rozhořel se zejména po roce 1603. Jeho hlavními protagonisty byl Franciscus Gomarus (1563–1641), netolerantní, militantní kalvinista, na jehož straně byl generální místodržitel Mořic Oranžský, další monarchisté a většina Nizozemců, a Jacobus Arminius (1560–1609), zastánce podmíněné predestinace, na jehož straně byl Holanďan Johan van Oldenbarnevelt, Hugo Grotius a další republikáni. Mentální rozdíl mezi Severem a Jihem se prohloubil natolik, že ani jedna strana již opravdově netoužila žít v jednom státě (toto se opětovně projevilo v letech 1815–1830, během existence Spojého království Nizozemského zabírajícího celé Nizozemí). Problém Severu byl v přílišné velikosti Holandska, které plnilo 60 % federálního rozpočtu. První fáze osmdesátileté války skončila podepsáním příměří, známého jako \"pax hispanica\", v roce 1609, čímž Španělsko uznalo existenci severního Spojeného Nizozemí. Druhé období se kryje s obdobím třicetileté války (1618–1648), když Nizozemí v roce 1621 opětovně vyhlásilo Španělsku válku. Obě války, osmdesátiletá i třicetiletá, byly následně uzavřeny jediným vestfálským mírem, díky němuž získalo spojené Nizozemí mezinárodní úznání. Podle nejvýznamnějších provincie byla republika spojeného Nizozemí též nazývána \"Holandskem\" (resp. Holandskou republikou), což byl ovšem stejně jako dnes nepřesný název.", "section_level": 1}, {"title": "Války s Anglií, Zákon o plavbě.", "content": "\"Revoluční\" Anglie, tehdy pod vládou Olivera Cromwella vyhlásila v roce 1651 jako zákon tzv. Navigační akta resp. Zákon o plavbě a obchodu, který měl sloužit jako opatření povolující do Anglie dovážet zboží jen na anglických lodích nebo na lodích výrobce, nikoliv na lodích překupníků. To ovšem vážně poškodilo ekonomiku Spojeného Nizozemí. A tak vypukla v roce 1652 první anglo-nizozemská válka (války mezi Anglií a Nizozemím jsou také označovány podle Navigačních akt jako „Navigační války“). Tato válka byla první válkou mezi nekatolickými státy a první velká válka, kterou obě strany zdůvodňovaly hospodářskými zájmy. Cromwell si byl vědom přínosu židovské komunity pro ekonomický rozvoj nizozemských provincií, hlavního ekonomického soupeře Anglie. Vzhledem ke své toleranci vůči soukromému vlastnictví lidí, kteří neměli", "section_level": 2}, {"title": "Koloniální impérium.", "content": "Po vyhraných válkách za nezávislost nad španělskými Habsburky (tzv. osmdesátileté válce) se Nizozemsko stalo v průběhu 17. století jednou z nejvýznamnějších koloniálních mocností světa. V 17. století zde došlo k velikému ekonomickému růstu, rozvíjela se věda a umění, v této době také Nizozemci zabezpečovali přibližně polovinu světového obchodu; celé 17. století se proto označuje jako Nizozemský zlatý věk. Na rozdíl od Španělska a Portugalska získávalo Nizozemsko stejně jako Velká Británie nová území prostřednictvím specializovaných obchodních společností (nejslavnější z nich je nizozemská Východoindická společnost), přičemž stát se přímo v koloniálních záležitostech angažoval až v", "section_level": 2}, {"title": "Francouzská nadvláda.", "content": "Poté, co v roce 1795 obsadila republikánská Francie Republiku sedmi spojených provincií Nizozemských odešel místodržitel Vilém V. Oranžský se synem Vilémem do exilu v Anglii. Francouzi na obsazeném území vyhlásily Batávskou republiku, což byla jedna z francouzských sesterských republik a byla jen satelitním státem. V roce 1806 bylo", "section_level": 1}, {"title": "Království spojeného Nizozemí.", "content": "Na Vídeňském kongresu v roce 1815 bylo vyhlášeno Spojené království nizozemské, ke kterému patřila do roku 1830 také Belgie (resp. do 1839, kdy Nizozemí její nezávislost definitivně uznalo) a Lucembursko. Po odtržení Belgie vzniklo současné Nizozemské království spojené až do roku 1890 personální unií s Lucemburskem. Oficiální název státu byl sice \"Nizozemské království\", ale pro odlišení od současného státu a rozsahu po téměř celém Nizozemí je neoficiálně nazýváno jako \"království spojeného Nizozemí\" nebo \"Spojené království nizozemské\". Moc krále byla podstatně větší než v dnešním Nizozemsku, silnou pozici začal panovník ztrácet po roce 1848, respektive 1849. Na vídeňském kongresu probíhala důležitá jednání jakou podobu má obnovené spojené Nizozemí mít. Po odmítnutí nejrůznější variant i varianty krále Viléma I. bylo rozhodnuto přijmout pozměněný králův návrh. Na vídeňském kongresu byly tedy jako součást jednotného Spojeného království Nizozemského uznány tyto bývalá území: Ke království Nizozemskému (oficiální název) bylo personální unií připojeno Lucembursko, která bylo na Vídeňském kongresu povýšeno na velkovévodství a stalo se jako nezávislý stát členem Německého spolku, také díky tomu se i přes snahy krále Viléma I. nestalo v budoucnu součástí Nizozemského království.", "section_level": 1}, {"title": "Belgická revoluce.", "content": "V roce 1830 se Belgičané pod vlivem revoluce ve Francii v roce 1830 vzbouřily čímž začala tzv. Belgická revoluce. Hlavní příčinou belgické revoluce byla politická a ekonomická nadvláda Nizozemců nad francouzsky mluvícím obyvatelstvem. Hospodářské aktivity, jako např. obchod a počátky průmyslové revoluce, byly totiž soustředěny na území dnešního Nizozemska, zejména v přístavu Amsterdam. Jádrem sporů byla také skutečnost, že Nizozemci podporovali volný obchod, zatímco Belgičané požadovali ochranu svého trhu zavedením cel. Belgičané si rovněž stěžovali, že je s nimi nakládáno jako s druhořadými občany, ačkoliv jich v království nežilo méně než 3,5 milionu oproti 3 milionům Nizozemců. Většina úředních míst v té době byla svěřena Nizozemcům. Dalším důvodem sporů byly náboženské a kulturní rozdíly. Belgičané byli převážně katolíci, zatímco Nizozemci byli protestanti. V budoucnosti se však náboženství ukázalo jako hlavní jednotící prvek celé Belgie, stejně jako král. Král Vilém I. ale nechtěl připustit rozdělení země a pokusil se obnovit pořádek silou, avšak královskému vojsku pod vedením králova druhého syna Bedřicha se nepodařilo dobýt Brusel v krvavých bojích v ulicích města, které se odehrály mezi 23. a 26. srpnem. Den poté byla v Bruselu vyhlášena", "section_level": 2}, {"title": "Konec personální unie s Lucemburskem.", "content": "Jelikož neměl nizozemský král a lucemburský velkovévoda Vilém III. syny, nastoupila po jeho smrti v roce 1890 v Nizozemsku jako královna jeho jediná dcera Vilemína, která v té době měla 10 let a tak za ní do plnoletosti vládla jejím matka. Lucemburská ústava a rodinný", "section_level": 2}, {"title": "Současné Nizozemsko.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "20. století.", "content": "Během první světové války si Nizozemsko na rozdíl od jižně ležící Belgie uchovalo nezávislost a neutralitu. V roce 1918 po skončení války se do něj jako neutrálního státu uchýlil bývalý německý císař (a pruský král) Vilém II., kde žil až do své smrti v roce 1941 ve městě Doorn. Nizozemská vláda přes nátlak Dohodových mocností Viléma II. jako válečného zločince nevydala. Za druhé světové války však zemi v průběhu Bitvy o Nizozemsko obsadila německá armáda. Královna s rodinou a vládou uprchla do Anglie. Z exilu v Londýně pak na dálku řídila boj s německými okupanty. V roce 1945 se do Nizozemska triumfálně vrátila. V roce 1944 se ve městě Arnhem a jeho okolí odehrála část spojenecké operace Market Garden (největší výsadková operace v dějinách) a bitva britských výsadkářů s", "section_level": 2}, {"title": "Ztráta kolonií.", "content": "Po druhé světové válce se začaly osamostatňovat nizozemské kolonie, včetně nejvýznamnější kolonie, kterou byla Nizozemská východní Indie. Nizozemská východní Indie se osamostatnila v", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Nizozemsko je konstituční dědičná monarchie a státoprávně parlamentní demokracie. Mezi roky 1980 a 2013 vládla královna Beatrix, od 30. dubna 2013 její syn Vilém Alexandr. Následníkem trůnu je jeho nejstarší dcera Catharina-Amalia. Král sdílí výkonnou moc s Radou ministrů, ale praktický vliv krále na exekutivu velmi omezený. Předsedou Rady ministrů je Minister-president (premiér). V současnosti žije skoro polovina obyvatel v konurbaci", "section_level": 2}], "src_summary": "Dějiny Nizozemska jsou do značené míry spojeny s dějinami celého Nizozemí. Tento článek o nich pojednává. V letech 1433–1477 bylo území dnešního Nizozemska jako součást Nizozemí (přibližně dnešní Benelux) pod vládou burgundských vévodů, poté v letech 1477–1581 pod habsburskou nadvládou (především španělské větve). Nezávislé Nizozemí (pouze severní část) vzniklo po nizozemské revoluci v roce 1581 a trvalo do roku 1795, kdy bylo obsazeno Francií. Ta na jeho území ustanovila v letech 1795–1806 tzv. Batávskou republiku a poté v letech 1806–1810 podřízené Holandské království, které stejně bylo v letech 1810–1813/15 připojeno přímo k Francii. V roce 1815 bylo na Vídeňském kongresu vyhlášeno Spojené království nizozemské, ke kterému patřila do roku 1830 také Belgie (resp. do 1839, kdy Nizozemí její nezávislost definitivně uznalo) a Lucembursko. Po odtržení Belgie vzniklo současné Nizozemské království spojené až do roku 1890 personální unií s Lucemburskem. Od té doby existuje Nizozemsko jako ho známe dnes.", "tgt_summary": "Die Geschichte der Niederlande behandelt die Geschichte der Region des heutigen Staates der Niederlande sowie bis zu deren Abspaltung im 19. Jahrhundert die Geschichte Belgiens und Luxemburgs. Die menschliche Besiedelung reicht bis ins Eiszeitalter zurück. Mit dem Abschmelzen der Gletscher am Ende der Weichsel-Kaltzeit entstand ein relativ sumpfiges Land, das vor allem aufgrund der Bedrohung durch die See nur auf den höheren Landpunkten bewohnt war. Die Römer eroberten ab etwa 50 v. Chr. das Land. Erste Siedlungsgründungen folgten. Dabei bildete der Rhein eine natürliche Landgrenze. Das Land nördlich davon blieb unter friesischer Herrschaft. Alle Versuche, das Land der Friesen zu erobern, scheiterten. Ab dem Jahr 355 wurde der Einfluss der Franken immer größer. Nach dem Niedergang des Römischen Reiches übernahmen die Franken den Süden des Landes. Der Norden und die Küstenregionen blieben friesisch, der Osten gehörte zunächst zum sächsischen Gebiet. Mit der Herrschaft der Franken begann die Christianisierung des Landes. Durch die Teilung des Frankenreiches im Vertrag von Verdun 843 kam das Gebiet östlich der Schelde um Maas und Niederrhein an das Mittelreich Lothars I. und 925 an das im Entstehen begriffene Heilige Römische Reich. Flandern fiel 843 an das Westreich Karls II., des Kahlen, das spätere Frankreich.", "id": 310840} {"src_title": "Dnipro", "tgt_title": "Dnipro", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Úrodné oblasti v okolí Dněpru byly osídleny zemědělskými kulturami již ve 4. tisíciletí př. n. l. Ve starověku sem zasahovala oblast skythského a následně sarmatského osídlení. V 9. století, za časů Kyjevské Rusi, byl na skalnatém ostrově na Dněpru založen byzantskými mnichy monastýr (odtud dnešní název \"Monastýrský ostrov\"); v roce 1240 jej však zničili Tataři. Během kozácké éry náleželo území Záporožské Siči a bylo předmětem sporů a bojů Ruské říše s Polskem a Tureckem. Roku 1635 byla jižně od dnešního města zřízena polská obranná pevnost Kodak. Vlastní město bylo založeno ruským knížetem Potěmkinem roku 1776 v rámci osidlování nově získané Nové Rusi. Město se stalo správním centrem nově dobytých území včetně těch, která Osmanská říše v roce 1774 postoupila smlouvou z Küçük Kaynarca. Dostalo název \"Jekatěrinoslav\" na počest tehdejší carevny Kateřiny II. Veliké. Ta zde plánovala vybudovat „jižní metropoli“ Ruského impéria, která by se vyrovnala Petrohradu a Moskvě; měl být též postaven veliký chrám srovnatelný s chrámem ve Vatikánu. Plány však byly po Kateřinině smrti opuštěny a z města se stalo řadové centrum gubernie. V letech 1796–1802 se město nazývalo \"Novorossijsk\", později se vrátilo ke starému jménu. Ve dvacátém století město velmi rychle rostlo, současně však prodělávalo dramatické změny a rány v obou světových válkách. V krátké době Ukrajinské národní republiky (německý protektorát na území dnešní Ukrajiny 1918) neslo město neoficiálně název \"Sičeslav\" (název odkazoval k Záporožské Siči, symbolu kozáctví, se kterým se snažili identifikovat ukrajinští nacionalisté z rakouské Volně a Haliče, ačkoliv historicky neměli s kozáky nic společného). Název Dněpropetrovsk získalo r. 1926 podle významného bolševického revolucionáře Grigorije Petrovského už jako součást ukrajinské lidové republiky. V roce 2016 byl Dněpropetrovsk na základě rozhodnutí ukrajinské vlády k přejmenování města v rámci dekomunizace Ukrajiny přejmenován na Dnipro. Ve 30. letech probíhala ve městě industrializace, hlavně výstavba závodů těžkého průmyslu. Tehdy zde plnil různé stranické funkce Leonid Iljič Brežněv, pocházející z blízkého Dniprodzeržynska (dnes Kamjanske). Během druhé světové války byla po obsazení města německým Wehrmachtem téměř vyhlazena místní početná židovská komunita.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo a současný význam.", "content": "V Dnipru žije přes milion obyvatel a s nedalekým Kamjanským a dalšími městy tvoří tzv. Dniperskou aglomeraci s více než 1,8 milionem obyvatel. Město je střediskem Dnipropetrovské oblasti, která je druhá nejlidnatější v Ukrajině. V roce 2001 se 72,6% obyvatel bývalého Sičeslava hlásilo k ukrajinské národnosti a 23,5 % k ruské národnosti. Přitom však v červnu 2017 udalo 63 % obyvatel města, že ve svém domově mluví ukrajinsko-ruským suržikem. Jen 9 % obyvatel mluví doma výhradně ukrajinsky a 25 % obyvatel používá obě tyto řeči. Dnipro je kulturním centrem. Místní muzeum vedl na počátku 20. století významný ukrajinský etnolog a historik Dmytro Javorynckyj. Rekreačními areály jsou Monastýrský ostrov či park Tarase Ševčenka.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Město je významným průmyslovým centrem, soustředěn je zde například zbrojní či hutnický průmysl, nacházejí se tu také továrny, které byly zapojeny do bývalého sovětského vesmírného programu. Do rozpadu SSSR nebyl do města vzhledem ke strategickému významu výroby zbraní povolen vjezd cizincům bez oficiálního povolení. Závod Južmaš byl s více než 100 tisíci zaměstnanci jedním z největších průmyslových závodů SSSR. Při rozpadu SSSR bylo město zároveň nejlidnatější ve své historii: žilo zde tehdy 1,203 milionu obyvatel.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Hlavní tepnou města je třída Karla Maxe. Je zde také důležitý říční přístav a letiště. Město má velmi rozvinutý dopravní systém MHD: Dnipro je rovněž důležitým železničním uzlem: leží na trati vedoucí z Kyjeva a západní Ukrajiny přes Dnipro do stanice Synelnykove, kde se větví na tratě ve směru Charkiv - Moskva, Donbas a Záporoží - Krym; další tratě vedou do Krasnohradu, Pavlohradu a Apostolova. Od března 2007 má město jednou týdně přímé železniční spojení s Prahou. Město je sídlem Podniperské dráhy, jedné z 6 divizí státních drah Ukrzaliznycja.", "section_level": 2}, {"title": "Rodáci.", "content": "Žil zde i anarchistický politik Pjotr Aršinov. V letech 1906–1909 zde na Hudebním učilišti působili čeští hudební skladatelé Fran Lhotka a Jaroslav Křička.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dnipro (; ; historicky Novorossijsk a po většinu své historie Jekatěrinoslav, v letech vzniku 1926–2016 Dněpropetrovsk, na cizojazyčných historických mapách z 19. století lze najít název Catharinoslav\") je s přibližně milionem obyvatel třetí největší město dnešní Ukrajiny, důležité průmyslové centrum a středisko Dnipropetrovské oblasti. Bylo založeno ruským knížetem Grigoriem Potěmkinem na počest Kateřiny Veliké jako Jekatěrinoslav\". Leží mírně na východ od středu země na obou březích řeky Dněpr. Město Dnipro je nový oficiální název v současnosti ukrajinského města, jenž byl schválen 19. května 2016 v rámci zákona o dekomunizaci Ukrajiny, kdy Ukrajina vytváří nové názvy pro původní ruské názvy měst založených Rusy, v rámci tvorby nové vlastenecké ukrajinské identity, současný ukrajinský název města je shodný s ukrajinským názvem řeky Dněpr tedy Dnipro.", "tgt_summary": "Dnipro (, oder, 1926–2016 \"Dnipropetrowsk\",, /Dnepropetrowsk, Weiteres unter Geschichte des Stadtnamens) ist mit etwa einer Million Einwohnern nach Kiew, Charkiw und Odessa die viertgrößte Stadt der Ukraine und ist das administrative Zentrum der Oblast Dnipropetrowsk und des Rajon Dnipro. Sie liegt an drei Seiten der Mündung der Samara in den hier aufgestauten Dnepr und 404 km südöstlich der Hauptstadt Kiew in der zentralöstlichen Ukraine. ", "id": 2060083} {"src_title": "Plácido Domingo", "tgt_title": "Plácido Domingo", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Rodiče Plácida Dominga, Plácido Domingo Ferrer a Pepita Embil, byli významní pěvci španělského typu operet – zarzuel. V roce 1949 se Domingo se svými rodiči přestěhoval do Mexika, kde vystudoval dirigování a hru na klavír, ale záhy začal také sbírat jevištní zkušenosti, zejména v tradičních španělských zarzuelách. Po prvních vystoupeních v mexickém Monterrey a americkém Dallasu začal v roce 1959 účinkovat v mexickém Národním divadle v Ciudad de México, kde se sice ucházel o místo barytonisty, ale vedení souboru ho přesvědčilo, aby začal zpívat role tenorové. Dlouhodobé angažmá získal v Izraelské opeře v Tel Avivu (1962 až 1965). Hned po jeho skončení ale debutoval v Newyorské městské opeře (\"New York City Opera\"). Před plánovanou rolí Dona José v opeře \"Carmen\" od Georges Bizeta ještě stihl i záskok za indisponovaného sólistu v Pucciniho \"Madame Butterfly\". V roce 1968 debutoval v newyorské Metropolitní opeře, a to jako záskok za Franca Corelliho v roli Maurizia hraběte ze Saska v jedinečné opeře Francesca Cilei \"Adriana Lecouvreur\". Od té doby až do dneška je jedním z nejžádanějších a nejslavnějších sólistů na všech důležitých operních scénách světa. Jako tenorista má velmi rozsáhlý repertoár, který sahá od italských a francouzských belcantových rolí až po úspěšná nastudování náročných partů oper Richarda Wagnera. Největší popularitu přinesla Domingovi účast ve hvězdné sestavě Tří tenorů. Společně s Lucianem Pavarottim a José Carrerasem účinkoval mj. na koncertu při fotbalovém mistrovství světa v roce 1990, který se přenášel do celého světa. Je držitelem devíti cen Grammy a tří cen Latin Grammy. Ještě na vrcholu své pěvecké kariéry se vrátil i ke své vystudované profesi dirigenta (poprvé v Newyorské městské opeře v roce 1973), později se na tuto práci orientoval stále více. Od roku 1986 spolupracoval s operou ve Washingtonu, kde se stal v sezóně 1996/97 uměleckým ředitelem. Od roku 2000 byl zároveň uměleckým ředitelem a od roku 2003 generálním ředitelem opery v Los Angeles. Po několikanásobném prodlužování kontraktu o dva roky uzavřel v září 2014 novou smlouvu na vedení opery na dalších pět let, tedy až do roku 2019. V roce 2007 oznámil, že nastuduje jednu z nejnáročnějších barytonových rolí Giuseppe Verdiho, titulní roli v opeře \"Simon Boccanegra\". Od té doby zpíval i další důležité barytonové role, jako titulní postavy ve Verdiho operách \"Nabucco\" nebo \"Rigoletto\". Domingo je podruhé ženat. Z prvního manželství má syna José Plácida Dominga, který působí jako fotograf, z druhého manželství s bývalou pěvkyní Martou Ornelasovou má další dva syny.", "section_level": 1}, {"title": "Plácido Domingo v Česku.", "content": "V srpnu 2011 vystoupil Plácido Domingo (společně s portorickou pěvkyní Anou Marií Martínez) s velkým úspěchem na koncertě v Českém Krumlově. Plácido Domingo je zakladatelem mezinárodní pěvecké soutěže Operalia, kterou hostí každoročně jiná světová metropole. První ročník se uskutečnil v Paříži v roce 1993 a soutěž se od té doby uskutečnila v místech, jako je Mexico City, Madrid, Bordeaux, Tokyo, Hamburg, Quebec, Budapešť, Milán, Moskva, Peking, Verona, Los Angeles či Londýn. Roku 2019 se soutěž konala i v Praze a které byl Domingo též osobně přítomen. Plácido Domingo se v letech 2018 a 2019 účastnil projektu Národního divadla Mozartovy narozeniny. Dne 27. ledna 2018 dirigoval ve Stavovském divadle Mozartova \"Dona Giovanniho v režii\" Václava Kašlíka a 27. ledna 2019 dirigoval taktéž koncert ve Stavovském divadle, složený z mozartovského repertoáru.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Domingo byl v roce 2019 obviněn ze sexuálního obtěžování. Pěvce obžalovalo celkem osm pěvkyň a jedna baletka, načež případy se datovaly do 80. let 20. století. Odehrávaly se v prostředí, kde měl Domingo výsadní pozici a hierarchické postavení. Na základě těchto obvinění ukončil Domingo spolupráci s newyorskou Metropolitní operou a odstoupil také z funkce generálního ředitele opery v kalifornském Los Angeles.", "section_level": 1}], "src_summary": "José Plácido Domingo Embil, KBE (* 21. ledna 1941, Madrid, Španělsko) je světoznámý operní pěvec a dirigent. Jeho hlasová poloha byla po dlouhou dobu tenor, v současném období přešel spíše na barytonové role.", "tgt_summary": "José Plácido Domingo Embil, KBE (* 21. Januar 1941 in Madrid) ist ein spanischer Opernsänger (der Stimmlagen Tenor und Bariton), Dirigent und Intendant. Er gehörte neben José Carreras und Luciano Pavarotti zu den \"Drei Tenören\". Er hat in seiner Karriere mehr als 21 Millionen Tonträger verkauft. Seine erfolgreichste Veröffentlichung ist das Album \"The Three Tenors in Concert\". 2019 erhoben rund 20 Frauen Vorwürfe wegen sexueller Belästigung gegen Domingo, der im Februar 2020 sein Fehlverhalten eingestand.", "id": 512917} {"src_title": "Ťiang-su", "tgt_title": "Jiangsu", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Ťiang-su je velmi plochá a nízko položená provincie, kterou pokrývají z 68 % pláně; voda pokrývá 18 % její plochy. Většina provincie neleží výš než 50 m nad hladinou moře. V provincii je dobře vyvinutý zavlažovací systém, který (zejména jeho jižní část) si získal název 水乡 (shuǐxiāng) „země vody“. Město Su-čou ležící na jihu je tak protkané kanály, že se mu dostalo přezdívky „Benátky východu“. Velký kanál, který byl vybudován jako hlavní zdroj vody, dělí provincii od severu k jihu a kříží všechny říční systémy od východu na západ. Hranici provincie na jihovýchodě tvoří Žluté moře. Nejdelší čínská řeka Jang-c’-ťiang protéká provincií na jihu a vlévá se do Východočínského moře. V roce 2014 měl Peking zájem na těžbě ropy z mořského dna, proti čemuž se postavil Vietnam, takže čínská vláda od těchto plánů upustila. Nejvýše položeným bodem v provincii je hora Jün-tchaj ležící nedaleko města Lien-jün-kang (Lianyungang) s nadmořskou výškou. V provincii Ťiang-su jsou i jezera, jedno z největších je Tchaj-chu dále Gaoyou, Luoma a Jang-čeng. Provincie se rozprostírá v teplém, mírném, vlhkém subtropickém klimatickém pásu a má jednoznačné sezónní změny počasí, s teplotami -2 až 4 °C v lednu, 26 až 30 °C v červenci. Déšť padá často mezi jarním a letním obdobím, vyskytují se zde tajfuny, bouřky, které jsou nejčastěji v pozdním létě a podzimu. Průměrný roční úhrn srážek je 800–1200 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Tiang Su je pobřežní provincie se dvěma moři. Na severovýchodě je to Žluté moře a na východě je to Východočínské moře. Tiang Su je také The Grand Cana známý jako Beijing-Hangzhou Grand Canal. Je to nejdelší a nejznámější umělý kanál na světě. Je známý pro mnoho turistů, protože funguje jako turistická destinace. Začíná v Pekingu ( Bejing) prochází městem Tianjin a provincií Hebei, Shandong a Zhejiang do města Hangzhou, které leží na jihu od Tiang SU. Grand Canal spojuje Žlutou řeku (Yellow River) a Yangtze river. Nejstarší části kanálu pocházejí z 5. století př. n. l. a současné sekce byly dokončeny za vlády Sui dynastie kolem roku 581 - 618 n. l. Grand Canal se dělí na historické sekce a moderní sekce. Do historických patří: Jia Canal, Nanyang Canal, Huitong Canal, Jizhou Canal, Duke Huan's Conduit, Yilou Canal. Yellow Sea (Žluté moře) - je okrajové moře na východě Číny a jeho vlny omývají i pobřeží provincie Tiang Su. Moře se nachází mez Mainland China a Korejským poloostrovem je pojmenováno Žluté moře, protože částečky písku, které přivály písečné bouře z pouště Gobi, mění povrch na zlatožlutý. East China Sea (Východočínské moře) - je okrajové moře na východě Číny, tedy i na východě provincie. Je částí Tichého oceánu a má rozlohu zhruba 1 249 000 Km. Yangtze river - jedná se o hlavní řeku Číny, která protéká provincií. Je to nejdelší řeka v Asii a třetí nejdelší na světě. Pramení v Geladaindong peak, což je ledovec, který se nachází ve střední Číně. Ústí do východočínského moře. V Tiang Su je pět jezer: Taihu, Hongze, Gaoyou, Luoma, Yangcheng. Jezero Taihu je velké sladkovodní jezero soustřeďováno nedaleko Šanghaje. Má rozlohu 2 250 Km a průměrná hloubka jsou dva metry. Je to třetí největší sladkovodní jezero v Číně a nachází se na západ od provincie. Jezero Hongze - je čtvrté největší jezero v Číně. Od 12. století se toto jezero čtyřnásobně zvětšilo. Jezero Yangcheng - toto jezero není příliš veliké, má něco okolo v průměru, ale je známo tzv. Chinese mitten crab, což jsou říční krabi, kteří jsou v Číně bráni jako delikatesa.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "V Číně je obecně známý politický systém pod vedením Komunistické strany Číny. Politika v Tiang Su je strukturována stejně jako u ostatních vládních institucí v Mainland China. Ve vládě je guvernér, ten má ale menší pravomoc, než Komunistická strana Číny. Tato vláda se hovorově nazývá \"Tiangsu CPC Party Chief\". Existuje dvanáct hlavních funkcí kancléře generální Tinagské zemské vlády. První funkce je, aby rozhodnutí vlády byla účinná, musí se převést do praxe. Druhá funkce říká, že vládní představitelé mají za úkol sestavovat projevy a další soubory pro provinční vůdce vlády. Třetí funkce uvádí povinnost studovat problémy vyvolané územními samosprávními celky a útvary provinční vlády. Přinášet návrhy na schválení pro vedoucí vládu. Za čtvrté koordinovat práci příslušných provinčních oddělení vlády. Za páté řešení mimořádných událostí, které potřebují přímou úpravu ze strany provinční vlády. Za šesté kontrolovat a dohlížet na různá oddělení vlády a Státní rady a poté oznámit výsledek dohledu. Další funkce jsou podobné předchozím, všechny mají na starost dohled, řízení, kontroly a namítání požadavků na provinční vládu. [1] Politika má různé oddělení, jsou zde provinční vládní oddělení, kde je například finanční, občanské, veřejné, etnické, zdravotní nebo kulturní oddělení. Každé z nich se zabývá svojí problematikou. Lze tyto oddělení přirovnat k našim ministerstvům. Speciální organizace spravované pod provinční vládou, jsou organizace, které se zabývají méně významnými záležitostmi, ale přesto stále důležitými. Například organizace provinčního zemědělství, správa potravin, lesů, turismu, sportu.[2] [1] Politika [online]. [cit. 2015-01-17]. Dostupné z: http://www.jiangsu.gov.cn/JSGOVEN08/08jsgov_GovernmentStructure/", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Během prvních čínských dynastií, byla oblast nynější provincie Tiang Su daleko od centrální civilizace Číny, kterou byla severozápadní provincie Henan: byl to domov starověké etnické skupiny Huai Yi. Během dynastie Zhou došlo více ke kontaktu s civilizací, a nakonec i stát Wu, což byl jeden ze stovky států, které existovaly v severní a střední Číně, představoval jakéhosi vazače spojení v jižní části Tiang Su s dynastií Zhou. Blízko ke konci jara a podzimu se Wu stává velkou silou krále Helu a bylo schopno porazit v roce 484 před Kristem stát Qi, hlavní sílu na severu v současné provincii Shandong a soupeřit o hlavní pozici suveréna všech států v Číně. Stát Wu byl podroben v roce 473 před Kristem státem Yue. Yue byl zase naopak podroben mocnějšímu státu Chu ze západu. Nakonec stát Qin smetl pryč všechny ostatní státy a zřídil Čínu jako jednotný národ v roce 221 před Kristem. Za vlády dynastie Han (206 před Kristem až 220 našeho letopočtu), Tiang Su bylo odstraněno z center civilizace v severní Číně a bylo spravováno dvěma provinciemi. Xuzhou na severu a Yangzhou na jihu. Ačkoli byla jižní část Tiang Su základna pro království Wu (jedno ze tří království v letech 222 do 280 n. l), tak se nestala významnou až do invaze severních kočovníků během západní Jin Dynastie, počátkem 4. století. V roce 581 našeho letopočtu byla znovu obnovena jednota za vlády dynastie Tang (618 až 907) a Čína prošla znovu zlatým věkem, ačkoli v tomto okamžiku byla Tiang Su stále nenápadná mezi různými částmi Číny. Bylo to za vlády Song dynastie (960 - 1279), která viděla rozvoj v bohaté obchodní třídě a vznikající tržní ekonomice v Číně, kde se ukázal jih provincie jako centrum obchodu. Od té doby, jižní Tiang Su, zvláště hlavní města jako Suzhou, nebo Yangzhozu, byla synonymní s bohatstvím a luxusem v Číně. Dnes jižní Tiang Su zůstává jednou z nejbohatších částí Číny, a Šanghaj, pravděpodobně nejbohatší a nejvíce kosmopolitní v Mainland Čínských měst, je to přímé rozšíření kultury jižní Tiang Su. Jurchen - lidé z Din dynastie získali kontrolu severní Číny v roce 1127 během Jin-Songských válek, a řeku Huai, kterou využili k tomu, aby rozsekli severní Tiang Su k dosáhnutí Žlutého moře, byla zde hranice mezi severem a jihem. Mongolové převzali kontrolu Číny ve 13. století. Dynastie Ming, která byla založena v roce 1368 po vyhnání Mongolů, kteří ovládli Čínu, zpočátku vkládali kapitál do hlavního města Tiang Su Nanjing. Po převratu Zhu Di byl kapitál přesunut do Pekingu daleko na sever. Celistvost dnešní podoby Tiang Su, stejně jako sousední provincie Anhui, drželi svoje speciální postavení, nicméně území byla přímo spravována ústřední vládou, nazývali se tak Nanzhili. Mezitím jižní Tiang Su, stále bylo důležitým centrem obchodu v Číně: někteří historikové však vidí kvetoucí textilní průmysl v počáteční době industrialismu a kapitalismu trend, který byl nicméně přerušen, před několika stoletími se tento trend uchytil na západě. Dynastie Quin změnila tuhle situaci založením Nanzhili jako Jiangnan provincie, což byla geografická oblast na jihu. V roce 1666 se Tiang Su a Anhui rozdělily jako samostatné provincie a Tiang Su připadly hranice v takové podobě, jako jsou dnes až na některé výjimky. Se začátkem západního vpádu do Číny v 40. letech 19. století, bohatý a obchodní jih Tiang Su, byl stále více vystavován západním vlivům. Šanghaj, původně všední městečko Tiang Su, se rychle vyvinulo do metropole obchodu, bankovnictví a kosmopolitismu a později byla oddělena jako samostatná obec. Jižní Tiang Su, rovněž silně figurovalo v Taiping Rebellion (Občanská válka 1851-1864), masivní a smrtelné rebelie, které se pokusily založit křesťanství v Číně. Začalo to daleko na jihu v provincii Guadongm, přehnaly se přes jižní Čínu a v roce 1853 založili rebelové město Nanjing jako hlavní město přejmenované na Tianjing (\"Heavenly Capital\"). Čínská republika byla založena v roce 1912 a Čína byla brzy roztrhána válečníky. Tiang Su, změnila několikrát majitele. Čankajšek, který byl vládce provincie v dubnu 1927, byl brzy schopen přivést většinu Číny pod jeho kontrolu. To však přerušila druhá čínsko-japonská válka, která začala v plném měřítku v roce 1937. Nanjing padl 13. prosince 1937 a společná zvěrstva okupačních Japonců na příští 3 měsíce jsou známá jako „Nanjingský masakr“. Nanjing bylo sídlo kolaborační vlády ve východní Číně pod Wang Jingwei a Tiang Su, zůstal pod okupací až do konce války v roce 1945. Po válce byl Nanjing opět hlavním městem republiky Číny, ačkoli nyní čínská občanská válka vypukla mezi vládou Kuomintang a komunistické síly, založený dále na sever, většinou v severovýchodní Číně.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Tiang Su má nejvyšší HDP na obyvatele všech čínských provincií. Provincie má rozsáhlý zavlažovací systém podporující její zemědělství, který je zřízen především na rýži a pšenici, následně kukuřice a čirok. Hlavní tržní plodiny jsou bavlna, sojové boby, arašídy, řepkový olej, sezam, ambary, konopí a čaj. Dalšími produkty jsou máta peprná, bambus, léčivé byliny, jablka, hrušky, broskve, Loquats, ginkgo. Housenky bource morušového tvoří důležitou součást Tiang Su v zemědělství. Jezero Taihu na hlavní jižní základně vyrábí hedvábí v Číně. Tiang su je významným výrobcem sladkovodních ryb a dalších vodních produktů. Tiang su má zásoby uhlí, ropy, zemního plynu a usazeniny, ale jeho nejvýznamnější minerálními výrobky jsou nekovové minerály jako halit (kamenná sůl), síry, fosforu a mramoru. V solných dolech Huaiyin mají více než 400 miliard tun usazenin, jedna z největších sbírek v Číně. Tiang Su je historicky orientována na lehký průmysl (textilní a potravinářský). Od roku 1949 Tiang Su, vyvinula těžký průmysl (chemický a stavební). Tiang Su je významná průmysly zahrnující strojní zařízení, elektroniku, chemikálie a automobilový průmysl. Vláda tvrdě pracovala na podpoře solárního průmyslu a doufá, že do roku 2012 bude stát 100 miliard RMB. Ekonomické reformy Teng Siao-pching značně jeví prospěch v jižních městech, zejména Suzhou a Wuxi, které předstihnout provinční hlavní město Nanjing na celkovém výkonu. Ve východním okraji Suzhou, Singapur vybudoval Suzhou Industrial Park, což je čínsko - singapurská spolupráce. Jediný průmyslový park v Číně, který je v plném rozsahu investice jedné cizí země. Tiang Su je velmi bohatá provincie Číny, s druhým nejvyšším celkovým HDP, po provincii Kuang-tung. Její HDP na obyvatele byl 44.232 čínských juanů v roce 2009, ale rozdíl v blahobytu mezi prosperujícím jihem a horším severem vedla k nerovnému hospodářskému růstu. Města jako Nanjing, Suzhou a Wuxi měla HDP na obyvatele přibližně dvakrát provinční průměr, takže jih Tiang su je jedna z nejvíce prosperujících oblastí v Číně. V roce 2011 nominální HDP Tiang Su, bylo 4,80 bilionu čínských Juanů (759 000 000 000 dolarů), což je druhý největší HDP ze všech provincií. Její HDP na obyvatele byl 52.448 Juanů (7945 dolarů). V roce 2009 byly podíly na HDP Tiang Su primární, sekundární a terciární odvětví 6,4 %, 54,1 % a 39,5 %, což značí vyspělou ekonomiku.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Tiang Su je domov jedné z nejvíce rozsáhlých dopravních sítí v Číně.", "section_level": 1}, {"title": "Letecká doprava.", "content": "Hlavním letištěm v provincii je Nanjing Lukou International Airport, s lety do Tokia, Osaky, Hongkongu, Frankfurtu a Bangkoku.", "section_level": 2}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "V jižní části provincie, zejména Šanghajsko-Nanjingský koridor má velmi vysoce frekventovanou železniční dopravu. Tiang Su je na cestě k Jinghu železnice z Pekingu do Šanghaje, stejně jako vysokorychlostní trať mezi oběma městy, dokončená v roce 2011. Vzhledem k tomu, že proběhlo dokončení vysokorychlostní trati Peking-Šanghaj, trvá doba jízdy mezi Pekingem a Nanjingem čtyři hodiny. Mezi hlavními městskými centry Suzhou a Nanjing, je možné zachytit vysokorychlostní vlak každých pět až deset minut během dne. Vysokorychlostní vlaky projíždí Kunshan, Suzhou, Wuxi, Changzhou, Danyang, Zhenjiang a Nanjing. Jang-čou byl připojen po železnici od roku 2004 a Yancheng od roku 2007. V roce 2007 byla připojena všechna hlavní města v Tiang Su kromě Suqian, i když jednání probíhají. Xinchang železnice prochází Xinyi a míří na jih. Sü-čou, město v severovýchodní Tiang Su, je velmi důležitým železničním uzlem v provincii, stejně jako v celé Číně. Jeho důležitost jako železničního uzlu se datuje k přinejmenším Maovy éry. Sü-čou je průsečíkem Longhai železnice a železnice Jinghu, a jeho vlakové nádraží patří k největším v Číně. Longhai železnice končí v přístavu města Lianyungang nedaleko pobřeží Tichého oceánu.", "section_level": 2}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Silniční síť Tiang-Su je jedna z nejrozvinutějších v zemi. Peking-Šanghaj dálnice (G2), vstupuje do provincie od severu a prochází Huai'an, Jang-čou, Taizhou a Wuxi na cestě do Šanghaje. Ningchang dálnice spojuje Nanjing s Changzhou. Oblast Suzhou je značně propojena se silnicemi ve všech směrech. Yanhai dálnice spojuje pobřežní oblasti provincie, procházející Nantong, Yancheng a Lianyungang. Provincie byla rozdělena řekou Jang-c' do severních a jižních oblastí. První most přes řeku v Tiang Su, most byl dokončen v roce 1968 během kulturní revoluce. Druhý most, nazývaný Jiangyin Bridge, přes řeku se otevřel o 30 let později. Jiangyinský most (1385 m), Runyang Bridge (otevřen v roce 2005, spojující Yangzhou a ZHENJIANG, 1490 m) a čtvrtý Nanjing Bridge (otevřen v roce 2012, 1418 m). Sutong Bridge se otevřel v roce 2008, spojující Nantong a Changshu, má jeden z nejdelších ze zavěšených mostů.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Chinese Super League.", "content": "Čínský fotbalový svaz Super League běžně známý jako Čínská Super Liga nebo ČSL. Nyní známá jako Ping. Jedná se o nejvyšší úroveň profesionálního fotbalu v Číně, působící pod záštitou čínského fotbalového svazu. Původně ligu hrálo 12 týmů v prvním ročníku, liga se stále rozšiřovala. K dispozici je aktuálně 16 týmů v této sezoně. Aktuální vítěz Super Ligy mistrů jsou Guangzhou Evergrande. Přehled Na rozdíl od mnoha předních evropských lig, Čínská Super Liga začíná v únoru nebo v březnu (na jaře v Číně) a končí v listopadu nebo v prosinci. Za každého ročního období, hraje každý klub s ostatními dvakrát, jednou doma a jednou venku. Dva nejníže umístěné týmy do konce sezony jsou odsunuty do 1. Čínské Ligy a dva horní týmy z 1. Ligy jsou přesunuty do Čínské super ligy.", "section_level": 2}, {"title": "Historie ligy.", "content": "V roce 1994 se čínská Jia-League stala v zemi první profesionální fotbalovou ligou. Dne 29. října 2000, Yan Shiduo, viceprezident čínského fotbalového svazu, mluvil o zřízení novém profesionálním systému ligy. V roce 2002 CFA učinilo rozhodnutí zřídit čínskou Super Ligu, která začala v roce 2004. Ve srovnání s Jia-A, CSL je mnohem náročnější na týmy. CFA a CSL komise uložila řadu minimálních kritérií s cílem zajistit profesionální řízení a správu, finanční bezúhonnost a rozvojový program pro mládež v každém klubu. Druhá divize, První Čínská Liga, byla také obnovena v rámci nového systému. Kromě pravidelné profesionální ligy, CSL má také rezervní ligu, U19 ligu, U15 ligu. Cíle ČSL a první čínské ligy jsou podporovat vysokou kvalitu a vysokou úroveň soutěže, to znamená zavést moderní manažerské koncepce na trh, prosazovat poskytování minimálních standardů profesionality a podporovat příliv více kvalitních zahraničních trenérů a hráčů. Postupem času také zřídit evropský systém pro registraci hráčů a jejich přestupy. První CSL sezóna začala v roce 2004 s 12 týmy v lize. Zahajovací sezóna byla zužována s kontroverzí, která přetrvávala z bývalé ligy, Jia-A. Po roce 1998 byly odkryty skandály, jako je zápas hazardních her, kde spousta hráčů hrálo proti svému týmu a vsázeli tak na prohru svého týmu. To mělo za následek ztrátu zájmu na domácím prostředí, nejnižší návštěvnost a velké finanční ztráty. Pro sezónu 2005 byla liga rozšířena na 14 týmů o Wuhan Huanghelou a Zhuhai Zhongbang získaly podporu v První čínské lize. V roce 2006 měla liga v plánu expandovat na 16 týmů s nově zvoleným prezidentem svazu Xiamen Lanshi. Nicméně, ustoupil před začátkem sezony, takže v lize hrálo jen 15 týmů. Když sezóna byla zahájena 11. března v Šanghaji, tak po další změně vlastnictví, byla přejmenována na Shanghai United. V roce 2007 se liga opět plánuje rozšířit na 16 týmů, ale opět se ocitl jeden tým, který nesplňoval požadované podmínky. Majitel Shanghai United, Zhu Jun, koupil většinový podíl v duelu s místním rivalem Shanghai Shenhua a sloučil tak dva týmy. V důsledku toho, Shanghai Shenhua udržel jeho jméno, protože již měl silnou fanouškovskou základnu ve městě, zatímco Shanghai United byl vytažen z ligy. Od roku 2009 má liga 16 klubů, které se účastní stabilně v každém roce. Dva z nich jsou zařazeni k první čínské lize a dva povýšeni z první čínské ligy každou sezonu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ťiang-su (tradiční znaky: 江蘇; zjednodušené znaky: 江苏; pinyin: Jiāngsū) je provincie Čínské lidové republiky. Leží na pobřeží Jihočínského moře. Správním centrem provincie je město Nanking (Nanjing), které je se svými 8 187 800 (2013) obyvateli druhým největším obchodním centrem v regionu východní Číny po Šanghaji.", "tgt_summary": "Jiangsu (, veraltet: Post \"Kiangsu\") ist eine Provinz im Osten der Volksrepublik China, am Gelben Meer gelegen. Jiangsu liegt im Mündungsbereich des Jangtsekiang. Der chinesische Kurzname ist Su. Der Name Jiangsu leitet sich von den Namen der beiden Präfekturen ab, aus deren Zusammenfassung Jiangsu 1667 hervorging: Jiangning (das heutige Nanjing) und Suzhou.", "id": 2251536} {"src_title": "Jáchym z Fiore", "tgt_title": "Joachim von Fiore", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v zámožné rodině notáře, vzdělával se v Cosenze a pracoval jako notář v Palermu na Sicílii. V roce 1159 vykonal pouť do Svaté země a v Jeruzalémě prožil duchovní obrácení, takže potom žil několik let jako poustevník a potulný kazatel. Vstoupil do cisterciáckého kláštera v Sambucine a potom v Corazzu, kde byl patrně 1168 vysvěcen na kněze. Zcela se věnoval studiu Bible, zejména knihy Zjevení Janova, a roku 1177 byl proti své vůli zvolen opatem. Roku 1182 ho papež Lucius III. na jeho žádost úřadu zprostil a Jáchym pak vystřídal několik klášterů, kde usilovně studoval a diktoval své spisy. Kolem 1190 založil klášter ve Fiore v Kalábrii, kde také zemřel. Svou opravdovostí a způsobem života si získal velkou autoritu i u dalších papežů a Dante Alighieri ho v \"Božské komedii\" představuje mezi světci. Jeho svátek se slaví 29. května.", "section_level": 1}, {"title": "Učení.", "content": "Veliký vliv si Jáchym získal svým výkladem dějin na základě Boží Trojice a Zjevení Janova. Podle Jáchyma se totiž dějiny dělí do tří období: Toto pojetí se neobyčejně rychle šířilo, ale po Jáchymově smrti bylo odmítnuto Lateránským koncilem (1215) i Tomášem Akvinským a nakonec roku 1263 odsouzeno jako hereze. Nicméně i dále ovlivňovalo františkánské „spirituály“, Bratří svobodného Ducha a další, zejména pozdně středověká anarchická hnutí. Myšlenka trojice dějinných období se od 16. století obecně prosadila, ruští carové prohlásili Moskvu za „Třetí Řím“ a ještě Hitlerova Třetí říše se původně opírala o představu následnosti středověké, Bismarckovy a nacistické říše.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Kromě toho se mu neprávem připisovala řada dalších spisů, zejména \"Vaticinia de Summis Pontificibus\", kniha proroctví o budoucnosti papežství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jáchym z Fiore, italsky Gioacchino da Fiore [\"džoakíno\"] a latinsky Joachim de Floris (kolem 1135, Celico u Cosenzy v Kalábrii – 30. března 1202, opatství Fiore v Kalabrii) byl italský mnich, spekulativní teolog, mystik a milenarista.", "tgt_summary": "Joachim von Fiore (\"auch:\" Joachim von Fiori, Gioacchino da Fiore, Joachim von Flore oder von Floris, de Flore, of Flora; * um 1130/1135 in Celico, Kalabrien; † 1202 in San Giovanni in Fiore) war Abt und Ordensgründer in Kalabrien und wirkte im 12. Jahrhundert als Geschichtstheologe.", "id": 1452062} {"src_title": "Litevci", "tgt_title": "Litauer", "src_document": [{"title": "Osobnosti.", "content": "Litevský rodák Aaron Klug získal Nobelovu cenu za chemii. Ve Vilniusu se narodil také nositel Nobelovy ceny za fyziologii Andrew Schally. V Kaunasu se narodil proslulý matematik a geometr Hermann Minkowski. Výzkumem orangutanů proslula etoložka Birutė Galdikasová. V Kaunasu se narodila anarchistická politická filozofka Emma Goldmanová, ve Vilniusu její milenec a další významný anarchista Alexander Berkman. V Kaunasu se též narodil existencialistický filozof Emmanuel Lévinas. Jednou z klíčových postav sémiotiky 20. století byl Algirdas Julien Greimas. Archeoložka Marija Gimbutasová proslula svými jungiánsky inspirovanými tezemi o uctívání ženských božstev v předindoevropských komunitách v Evropě. Ve Vilniusu se narodil též judaistický učenec Ga'on z Vilna. Zřejmě nejznámějším litevským umělcem za hranicemi je Mikalojus Konstantinas Čiurlionis, všestranný tvůrce, jenž maloval, komponoval hudbu i psal. Nejznámějším litevským sochařem byl kubista Jacques Lipchitz, hudebním skladatelem Leopold Godowsky. Ve Vilniusu se narodil i skladatel César Antonovič Kjui. Hlavní rolí v Tarkovského snímku \"Solaris\" z roku 1972 se proslavil herec Donatas Banionis. George Maciunas založil v USA v 60. letech vlivnou uměleckou komunitu Fluxus. Litevské občanství měla i primabalerína Maja Plisecká. Za autora první litevské básně je považován Kristijonas Donelaitis. Slova i hudbu litevské národní hymny napsal básník Vincas Kudirka. Výraznou obrozeneckou postavou je spisovatel Simonas Daukantas. V sovětské éře litevskou poezii reprezentoval například Justinas Marcinkevičius. Na konci 80. let se začala prosazovat spisovatelka Jurga Ivanauskaitė. V současnosti je známou zpívající básnířkou Alina Orlova. V Litvě se narodil i nositel Nobelovy ceny za literaturu Czesław Miłosz. Zakladatelem litevského státu byl Mindaugas. Nejvýznamnějšími středověkými panovníky byli Gediminas, Kęstutis a Vytautas. Vzhledem k existenci polsko-litevské unie lze za Litevce považovat i revolucionáře Tadeusze Kościuszka. Představitelem litevského národního obrození v 19. století a zakladatelem prvních litevsky psaných novin byl Jonas Basanavičius. Klíčovou politickou postavou meziválečné Litvy byl Antanas Smetona, při obnovování samostatnosti v 90. letech 20. století tuto roli sehrál Vytautas Landsbergis. Na dvou olympiádách triumfoval diskař Virgilijus Alekna. Nejslavnějším litevským basketbalistou byl Arvydas Sabonis. Úspěšnou šachistkou je Salomėja Zaksaitė.", "section_level": 1}], "src_summary": "Litevci jsou evropský národ, patřící k baltským národům, které obývají východní pobřeží Baltského moře. Hovoří litevským jazykem, který náleží do východobaltské větve baltských jazyků. Vírou jsou většinou katolíci, čímž se mj. od jiných baltských národů odlišují. ", "tgt_summary": "Die Bezeichnung Litauer wird sowohl für die \"Staatsbürger\" der Republik Litauen als auch für die Angehörigen der Ethnie der Litauer verwendet. In Litauen sind dies 83,5 % der Bevölkerung. ", "id": 692857} {"src_title": "Semiramis", "tgt_title": "Semiramis", "src_document": [{"title": "Životopis podle Diodóra Sicilského.", "content": "Podle legendy byla Semiramis dcerou rybí bohyně Derketo a smrtelníka. Derketo měla dávný spor s bohyní lásky Afroditou, která ji proklela. Derketa se poté zamilovala do smrtelníka, se kterým měla dceru. Tu ovšem po narození opustila, svého muže zabila a sama se vrhla do moře. Dítě přežilo díky holubům, kteří jej krmili a zahřívali svými těly až do doby, než ji objevili pastýři, kteří ji dali svému předákovi jménem Simas. Ten se dítěte ujal vychoval a pojmenoval Semiramis. Když Semiramis dospěla, ohromovala svojí krásou, až si ji za manželku zvolil generál Onnés. Ten si ji odvedl do Ninive, hlavního města Asýrie a měli spolu dva syny, Hyapata a Hydaspa. Asyrský král Ninos poté začal válčit se sousední Baktrií. Asyřané zvítězili v mnohých bitvách, samotné hlavní město Baktra však vzdorovalo. Onnés se účastnil obléhání Baktry a svou ženu vzal s sebou. Semiramis zde projevila svou moudrost a navrhla Asyřanům zaútočit na silnější stranu městského opevnění, kde však nebylo tolik obránců. Semiramis si nechala ušít šaty, ve kterých se nedalo rozpoznat, zda je muž či žena a s oddílem dobrovolníků zaútočila na hradby. Lest se dokonale podařila a Semiramis tak snadno donutila město ke kapitulaci. Asyrský král Ninos si všiml její statečnosti i krásy, zamiloval se do ní a Onnovi rozkázal, aby mu svou ženu přenechal. Onnés nechtěl, Ninos mu začal vyhrožovat vypíchnutím očí, když nevidí rozkazy svého krále a generál raději poté spáchal sebevraždu. Semiramis a Ninos měli syna jménem Ninias. Poté, co Ninos dobyl zbytky Baktrie, byl smrtelně poraněn šípem a zemřel. Semiramis po něm převzala vládu na dalších 42 let a již se nikdy neprovdala. Během své vlády se snažila předčit vládu svého manžela Nina, na Eufratu dala založit město Babylón, nechala mu postavit hradby a most přes řeku. Rovněž vedla války: v Médii, Egyptě, Etiopii a Libyi, kde zvítězila. Její expedice do Indie však již ztroskotala a sama byla šípem poraněna do ramene. V Babylónu se jí poté zjevila nebeská znamení, která jí přikazovala nepokračovat ve válce a Semiramis poslechla. Když její syn Ninias dospěl, pokusil se převzít moc do svých rukou násilím a za pomoci jednoho eunušského sluhy se svou matku pokusil zabít. Semiramis ale spiknutí prohlédla a rozhodla se sama abdikovat v synův prospěch. Poté se proměnila v holubici a odlétla vstříc nesmrtelnosti. Spojení ryby a holubice bylo nalezeno ve velkém chrámu v Hierapolis Bambyce, který byl podle legendy založen Semiramidou, a kde byla Semiramidina socha se zlatou holubicí na hlavě.", "section_level": 1}, {"title": "Životopis podle Athénaia z Naukratidy.", "content": "Podle Athénaia z Naukratidy byla Semiramis jednou z dvorních dam na dvoře jednoho z asyrských králů. Byla však velmi krásná a král se s ní nakonec oženil. Semiramis poté krále přesvědčila, aby jí na pět dnů propůjčil vládu v zemi. Král svolil a podnikavá Semiramis se vlády energicky chopila. Jeden večer zorganizovala hostinu, při níž se jí podařilo na svou stranu získat vysoké asyrské hodnostáře. Ti ji uznali za svou královnu a Semiramis okamžitě nechala uvrhnout svého manžela do vězení. Semiramis poté vládla velmi dlouhou dobu a byla úspěšnou královnou.", "section_level": 1}, {"title": "Arménská legenda.", "content": "Jedna z nejpopulárnějších arménských tradic vypráví o Semiramidě a arménském králi Arovi Nádherném. Semiramis podle legendy slyšela pověst o veliké kráse arménského krále jménem Ara a toužila po jeho portrétu. Po jeho získání Aru požádala, zda by si ji vzal. Král však svatbu se Semiramidou odmítl. Později se doslechl, že Semiramis proto postavila velkou asyrskou armádu a táhne proti Arménii. Během nadcházející bitvy mezi Asyřany a Armény, která se mohla odehrát v Araratském údolí, byl arménský král Ara zabit. Aby Arméni zabránili dalšímu válečnému konfliktu se Semiramidou, kterou pokládali za čarodějnici, začali se modlit k bohům, aby Ara povstal z mrtvých. Válka však neskončila, karta se obrátila a nastal čas odvety za svého vůdce. Arméni začali triumfovat a Semiramis se proto rozhodla pro lest. Jednoho ze svých milenců nechala převléci za mrtvého Aru a rozšířila zvěst, že bohové Aru Nádherného vrátili zpět do života. Válka tak skončila. Legenda existuje v několika verzích, obvykle však Ara Nádherný zůstane mrtvý.", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v umění.", "content": "Postava královny Semiramidy byla mnohokrát ztvárněna v pozdějších uměleckých dílech. Semiramidina duše se spolu s dušemi dalších hříšníků objevuje v pekle \"Božské komedie\" od Dante Alighieriho. Později se vyskytuje v různých dramatech, nejvýznamnější je Voltairova tragédie \"Sémiramis\". Semiramis je rovněž protagonistkou řady oper na libreto \"Semiramide\" Apostola Zena (1725) nebo \"Semiramide riconosciuta\" Pietra Metastasia (1729): jejich autory jsou například Leonardo Vinci (1723), Nicola Porpora (1729), Leonardo Leo (1730), Antonio Vivaldi (1732), Niccolò Jommelli (1741), Johann Adolf Hasse (1744), Christoph Willibald Gluck (1747), Baldassare Galuppi (1749), Domenico Fischietti (1759), Antonio Sacchini (1764), Tommaso Traetta (1765), Josef Mysliveček (\"Semiramis znovu poznaná\", 1769), Antonio Salieri (1782), Domenica Cimarosy (1799), Giacoma Meyerbeera (1819). Buffózní zpracování námětu přináší \"Semiramide in villa\" Giovanniho Paisiella (1772). Poslední významnou operou na toto téma je \"Semiramide\" Gioacchina Rossiniho na libreto vycházející z Voltairovy tragédie. Skotský protestantský ministr a známý kritik římskokatolické církve Alexander Hislop Semiramidu ztvárnil jako původkyni kosmického symbolu; ve své knize \"Dva Babylóny\" se snaží demonstrovat že Semiramis a babylónský král Nimrod, zmiňovaný v židovském Tanachu, jsou totožní s božským párem Isis a Osiris, či Ištar a Dumuzi. V Hisplopově díle se Semiramis stává „Nejsvětější Pannou Marií“; většina světových mýtických postav jsou v Hispolovi jen opětovným vyprávěním příběhu o Semiramidě a Nimrodovi, což má jen poukazovat, že katolictví je v podstatě pohanství. Arménskou legendu ve 20. století přepracoval arménský básník Nairi Zarian v jedno z největších děl arménského literárního dramatu \"Ara Nádherný a Šamiram\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Semiramis (syrsky „holubice“) byla legendární asyrská královna, známá též jako Semiramida, Šammuramat, či aramejsky Šamiram. Semiramis byla historickou osobou, manželkou krále Šamši-Adada V., která vládla v letech 811–808 př. n. l. po smrti svého manžela jako regentka za jejich nezletilého syna Adadnirária III. a později i jako jeho spoluvládkyně. Podle legendy nechala zbudovat slavné visuté zahrady v Babylóně, jiná verze hovoří o tom, že je dal zbudovat její manžel, aby se jí tolik nestýskalo po jejím rodném horském prostředí. Zahrady však pravděpodobně jsou z mnohem pozdější doby. Jako Semiramis bývají někdy označovány i další asyrské či babylónské královny, například manželka krále Nabukadnezara II. Nitókris. ", "tgt_summary": "Der Name Semiramis, von antiken griechischen Historikern geprägt, bezieht sich auf eine altorientalische Heldin oder Königin. Die Semiramis der griechischen Quellen dürfte mit der assyrischen Königin Šammuramat nur den Namen gemein haben.", "id": 639290} {"src_title": "Bukovina (země)", "tgt_title": "Bukowina", "src_document": [{"title": "Původ názvu.", "content": "Pojmenování \"Bukovina\" se začalo používat roku 1775 po anexi příslušného území Rakouskou monarchií. Pojmenování má slovanský původ a je odvozené od slova buk, protože území bylo zarostlé převážně buky.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starověk.", "content": "Od starověku obývali území Bukoviny Dákové, od kterých Rumuni odvozují svůj původ.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "V 5. století získali území dnešní Bukoviny Avaři a po nich se v regionu usadili Slované, a to již v době před vznikem Kyjevské Rusi. O tom svědčí nejen písemné zmínky o Venetech, Antech a Sklavenech v dílech několika historiků (např. Jordanes nebo Prokopios), ale i archeologický výzkum prováděný po roce 1945 na území Černovické oblasti USSR. Prvním známým východoslovanským kmenem v Bukovině byli Tiverci, jak ve své kronice uvádí staroruský letopisec Nestor. V 10.–11. století bukovinské území patřilo ke Kyjevské Rusi a později do nástupnického Haličsko-vladimirského knížectví. Po rozpadu tohoto státu v polovině 14. století byly jeho části postupně včleňovány do tehdy vznikajícího Moldavského knížectví (nejdéle odolávala na severu situovaná tzv. Šypynská země, jejíž západní část se stala součástí Moldavska až roku 1499). Význam ukrajinské kultury v Moldavském knížectví bývá srovnáván s rolí běloruské kultury v Litevském knížectví. Vzorem pro organizaci státní správy ve středověkém Moldavsku byla staroruská knížectví; staroukrajinština sloužila na knížecím dvoře v Sučavě jako úřední jazyk. O silném vlivu Ukrajinců v knížectví svědčí i to, že v některých dobových pramenech je Moldavsko nazýváno \"Rossovlachia\". V 15. století se o části tohoto území Moldavsko přelo s Polským královstvím. V tomto období, v době vlády Štěpána III. Velikého a jeho nástupců, tu vznikaly slavné malované kláštery ve městech Moldovița (klášter Moldovița), Putna (klášter Putna), Sucevița a Voroneț (klášter Voroneț). Tyto kláštery a kostely v Moldávii patří k cennému kulturnímu dědictví současného Rumunska, některé jsou i kulturní památkou světového dědictví UNESCO.", "section_level": 2}, {"title": "Osmanské období.", "content": "Od roku 1514 se Bukovina jakožto součást Moldavského knížectví dostala do závislosti na Osmanské říši. V roce 1769 po postupných porážkach a ústupu Turků z Balkánu Bukovinu obsadila vojska carského Ruska a v roce 1774 Rakouska.", "section_level": 2}, {"title": "Habsburské období.", "content": "Roku 1775 připadla Bukovina podle Konstantinopolské dohody Rakousku – teprve od této doby o ní lze hovořit jako o zvláštní územně-politické jednotce. Nejprve byla spravována jako část Haliče, v letech 1849–1918 se jako Vévodství bukovinské () stala korunní zemí rakouské a později rakousko-uherské monarchie. Na kolonizaci severní i jižní části Bukoviny se tehdy podílely mj. i rodiny českých Němců ze Šumavy. Od dob císaře Josefa II. na Bukovině existovalo ukrajinské, rumunské, německé, polské, maďarské a židovské školství. V roce 1857 na území s rozlohou km žilo obyvatel; z toho tvořili: Bukovina byla hlavně zemědělskou oblastí (v roce 1880 se až 3⁄4 obyvatelstva živily zemědělstvím). V roce 1902 mělo ještě 60 % rolnických hospodářství méně než 2 ha půdy, 40 % půdy vlastnily velkostatky, v horských oblastech převažovalo pastevectví. Bukovina disponovala v rámci rakouského císařství, respektive později Předlitavska, zemskou samosprávou. Jejím nejvyšším legislativním orgánem byl bukovinský zemský sněm (od roku 1861).", "section_level": 2}, {"title": "Po I. sv. válce (součást Rumunska).", "content": "V době 1. světové války se v Bukovině odehrálo několik bitev mezi ústředními velmocemi a Ruskem. Bukovina byla tehdy nejjižnější částí tzv. Východní fronty. Prvně Rusové získali značnou část Bukoviny už na konci roku 1914. V první polovině roku 1915 však byli rakousko-uherskou armádou vytlačeni zpět na východ. V červnu následujícího roku (Brusilovova ofenzíva) však padla metropole Černovice, načež Rusové v rámci jižní části Kerenského ofenzívy (1917) získali opět Bukovinu až téměř k jejím jižním hranicím. Byli odtud vyhnáni během protiofenzívy v červenci téhož roku. Díky rozpadu rakousko-uherské říše se na sklonku války povedlo Bukovinu připojit k Rumunsku, které si ji nárokovalo jakožto staré moldavské území (spolu s Bukovinou sousedící Besarábií, jinou částí středověkého Moldavska) a dostalo ji přislíbenou od dohodových mocností jako odměnu za vstup do války na jejich straně. Zatímco země byla obsazena rumunskými královskými vojsky, sešel se v Černovicích všeobecný kongres (), složený ze zástupců různých místních národností – ovšem s výjimkou Ukrajinců, kteří chtěli sever země začlenit do ZULR – a vyhlásil 28. listopadu 1918 svou touhu po připojení k Rumunsku. Rumunský zábor byl nakonec potvrzen Saintgermainskou mírovou smlouvou (1919) a součástí tzv. Velkého Rumunska tak Bukovina zůstala po celé meziválečné období. Rumunský stát, vědom si komplikované a pro sebe nepříznivé národnostní situace v Bukovině (podle posledního rak.-uh. sčítání lidu roku 1910 zde žilo 38,9 % Ukrajinců/Rusínů, 34,4 % Rumunů, 21,2 % Němců – z nichž ale nadpoloviční část židů – 4,6 % Poláků, 1,3 % Maďarů a 7 dalších národností), snažil se po následující dvacetiletí usilovně o rumunizaci obyvatelstva, mj. i tím, že k roku 1926 byly uzavřeny veškeré ukrajinojazyčné školy.", "section_level": 2}, {"title": "Sovětská anexe.", "content": "Nástupnický stát po Rusku, Sovětský svaz, se nikdy nevzdal nároků na území, někdy patřící pod ruské carství, navíc se hlasitě zastával východoslovanských menšin v sousedících státech. V paktu o neútočení s nacistickým Německem si obě mocnosti v tajném dodatku rozdělily sféry vlivu, takže SSSR, poté, co si zabral kus Polska a okupoval pobaltské státy, zaměřil svou expanzivní pozornost i na jihozápad. Jen 4 dny po porážce Francie, mocného spojence Rumunska a garanta jeho hranic, SSSR využil situace a předal rumunské vládě ultimátum, kterým požadoval zpět Besarábii a k tomu navíc i severní část Bukoviny (která ovšem historicky nikdy Rusku nepatřila), jakožto „malé odškodnění za velké ztráty způsobené SSSR a lidu Besarábie 22letou rumunskou nadvládou“. Rumunská vláda, ve snaze vyhnout se sov. útoku, na ultimátum 28. června 1940 přistoupila a vyklidila požadované území (včetně téměř čistě rumunské, k Bukovině nepatřící oblasti Hercy), jež v následujícím týdnu obsadili Sověti. Následoval nucený exodus místních Němců a komunistický teror vůči „protilidovým živlům“. Přesně o rok později (1941) Rumuni, tehdy spojenci Německa v útoku na východ, oblast dobyli zpátky. Většina židovského obyvatelstva byla deportována do koncentračních táborů. V roce 1944 byla ovšem Bukovina Moskevskou smlouvou opět rozdělena: větší sever zůstal součástí SSSR (Ukrajinské SSR, dnešní Ukrajiny) a menší jih zůstal Rumunsku.", "section_level": 2}, {"title": "Národnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ukrajinská Bukovina.", "content": "Podle oficiálního sčítání obyvatel z roku 1995 bylo národnostní složení obyvatelstva v Černovické oblasti následující: Rumunská menšina obývá převážně jižní část Černovické oblasti, významné zastoupení mají v okresech:", "section_level": 2}, {"title": "Rumunská Bukovina.", "content": "V rumunské části v župě Suceava bylo v roce 1992 následující národnostní složení:", "section_level": 2}], "src_summary": "Bukovina (;, \"Bukovyna\";, \"Bukovina\"; nebo \"Bukowina\"; ; ) je historické území, které bylo v letech 1775–1918 součástí Rakouské monarchie, v současnosti je rozdělené mezi Rumunsko (župa Sučava) a Ukrajinu (Černovická oblast). Hlavním městem jsou Černovice.", "tgt_summary": "Die Bukowina (, auch Buchenland;, ) ist eine historische Landschaft im Grenzraum zwischen Mittel-, Südost- und Osteuropa. Die nördliche Hälfte gehört zur Ukraine und ist Teil der Oblast Tscherniwzi. Die südliche Hälfte gehört zu Rumänien und ist Teil des Kreises Suceava. Hier liegen auch die Moldauklöster, die zum Weltkulturerbe der UNESCO zählen. Die Bukowina sowie das östlich davon liegende Bessarabien war jahrhundertelang ein Teil des historischen Fürstentums Moldau, von 1775 bis 1918 gehörte das Gebiet mit seiner multiethnischen Bevölkerung zur Habsburgermonarchie. Im Nordwesten liegt Ostgalizien, im Südwesten Siebenbürgen.", "id": 1533103} {"src_title": "Abrahám", "tgt_title": "Abraham", "src_document": [{"title": "Abrahám v bibli.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodiště.", "content": "Podle Bible se narodil cca 2000 let př. n. l. Byl nejstarší ze tří synů Teracha (jeho bratry byli Náchor a Háran). Místo Abrahámova narození není v biblickém textu přímo uvedeno. Nejčastěji je za ně považováno \"Ur Kasdim\", zmiňované jako rodiště Abrahámova bratra Hárana a jako místo, odkud začíná Abrahámova cesta do Kanaanu. Názory na lokalizaci tohoto místa se však různí. Po smrti bratra Hárana odešel se svým otcem a Háranovým synem Lotem z Ur Kasdim do Cháranu.", "section_level": 2}, {"title": "Exodus z Mezopotámie.", "content": "Když bylo Abramovi 75 let, vyzval ho Bůh, aby opustil svého otce a odešel do země Kanaan, kterou se rozhodl dát jeho potomkům. Abram uposlechl a společně se svým synovcem Lotem vstoupil do země, kterou obývaly národy vzešlé z Kanaana, syna Chama, syna Noema. Posléze se Abram oddělil od Lota a usídlil se v Hebronu. Bůh byl po celou dobu s Abramem, dopomohl mu k velkému bohatství a učinil ho význačnou osobností té doby.", "section_level": 2}, {"title": "Potomci a přejmenování.", "content": "Manželství se Saraj však bylo dlouho bezdětné. Na radu své manželky proto zplodil Abram ve svých 86 letech svého prvního syna Izmaela, jehož matkou byla služka Saraj jménem Hagar. V době, kdy Abramovi bylo 99 let, Bůh potvrdil platnost své smlouvy a zavázal se rozmnožit Abramovo potomstvo, které vzejde ze Saraj. Na znamení platnosti změnil jejich jména na Abraham (otec mnohých národů) a Sára a ustanovil pro jeho potomky obřad brit mila. V 90 letech se Sáře narodil syn Izák, ze kterého vzešel izraelský národ. Po smrti Sáry (127 let) pojal Abraham za manželku Keturu, která mu porodila ještě dalších šest synů. Abrahám zemřel ve 175 letech v Hebronu, kde byl pochován v rodinné hrobce vedle své první ženy Sáry.", "section_level": 2}, {"title": "Obětování syna Izáka.", "content": "Známý je především příběh obětování vlastního syna. Když bylo Abrahamovi 137 let, Bůh mu poručil, aby přinesl Izáka jako oběť a Abraham zcela v důvěře v Boha šel oběť vykonat. Když už se chystal syna zabít, Bůh jej zadržel a poslal mu k obětování namísto syna berana. Bůh pak odměnil Abraháma za bezmeznou oddanost potvrzením požehnání pro jeho potomstvo.", "section_level": 2}, {"title": "Abrahámova polygamie.", "content": "Abrahám měl podle Bible tři manželky. Byl prvním biblickým prorokem, o němž je ve Starém zákoně napsáno, že byl polygamista. Židé v době před zničením druhého Chrámu, mormoni ve svých počátcích i muslimové dnes odvozují svou tradici mnohoženství od tohoto patriarchy. Více žen měli ve Starém zákoně také Jákob, Mojžíš nebo David.", "section_level": 1}, {"title": "Abrahám v judaismu.", "content": "Raši si v souvislosti s Abrahámovým putováním do země obývané Kanaánci pokládá otázku, jak je možné, že na tuto zemi má nárok, a na tuto otázku odpovídá, že země původně byla přidělena Šémovi a jeho potomkům a Kanaánci jakožto Chámovi potomci ji pouze dobyli. Abrahám tedy jakožto potomek Šéma na ni tedy má zákonný nárok. Mišna v traktátu Pirkej Avot si naproti tomu všímá tří charakterových vlastností, jimiž se vyznačoval Abrahám. Jsou to tyto: 1. dobré oko (hebrejsky, עַיִן טוֹבָה, \"ajin tova\"), 2. nízký duch (hebrejsky, רוּחַ נְמוּכָה, \"ruach nemucha\"), 3. pokorný život (hebrejsky, נֶפֶשׁ שְׁפָלָה, \"nefeš šefala\"). Za jednoho z žáků Abraháma je proto považován každý člověk, který je šťastný, když vidí, že se druhému daří, který je zároveň pokorný a neživí v sobě nadutost a domýšlivost a který je spokojen s málem. Charakterovým protipólem Abraháma je Bileám.", "section_level": 1}, {"title": "Abrahám v islámu.", "content": "Abrahám je v Koránu spolu s Mojžíšem nejstarší dvojicí biblických proroků. Jejich jména jsou zmíněna už v súrách 87 a 53, které patří k nejranějším mekkánských textům. Koránské pasáže o Abrahámovi se zaměřují především 2 časové roviny:", "section_level": 1}, {"title": "Izák a Izmael.", "content": "Teologie Abrahámova příběhu se v průběhu Mohamedova života měnila. Je to patrné na několika tématech v Koránu. V mekkánských súrách jsou jako Abrahámovi potomci jmenováni Izák s Jakubem. Teprve v medínském období přicházejí verše, kde je Izmael popisován jako Abrahámův syn. Ke srovnání například poslední mekkánská súra o Abrahámovi (6:74-83) proti první medínské súře (2:118-130).", "section_level": 2}, {"title": "Abrahám v koránu.", "content": "Seznam koránských pasáží o Abrahámovi v chronologickém pořadí vzniku (podle Hrbka):", "section_level": 2}, {"title": "Abrahám v mormonismu.", "content": "Mormoni věří, že jejich prorok Joseph Smith přeložil knihu, kterou v Egyptě napsal sám Abrahám. Tato kniha se nyní nachází v mormonském svatém Písmu a silně ovlivnila chrámový obřad Obdarování, který podle mormonismu může člověk dovést k oslavení (zbožštění). Abrahám podle mormonismu také vlastnil Urim a Thummim, posvátné věštecké kameny, které podle Bible předal Mojžíš svému bratru Áronovi. Mormonismus také navazuje na Abrahámovu polygamii (viz Polygamie v Bibli a polygamie v mormonismu)", "section_level": 1}, {"title": "Abrahám v kultuře.", "content": "Ve křesťanském výtvarném umění je patriarcha obvykle zobrazován jako bělovlasý muž, atributem je nůž, kterým chtěl obětovat syna Izáka. Častá jsou následující vyobrazení: Příběh Abraháma, Sáry, Izáka a Izmaela lze zhlédnout ve filmu z roku 1994 pod názvem Abraham.", "section_level": 1}], "src_summary": "Abrahám (rodným jménem Abram) – \"Avraham\", \"Avram\" () – „otec množství“, „vznešený otec“, \"Ibráhím\" (). Jeho příběh je popsán v bibli v knize Genesis, Koránu, mormonské Knize Abrahamově a mnoha apokryfech. ", "tgt_summary": "Abraham ( volksetymologisch: „Vater der vielen [Völker]“ [Gen 17,4f] von אַבְרָם Avram „(Der) Vater ist erhaben“, aramäisch, altjiddisch \"Awroham\", ) ist als Stammvater Israels eine zentrale Figur des Tanach bzw. des Alten Testaments. Er gilt auch als Stammvater der Araber; von seinem Sohn Ismael soll der Prophet des Islam, Mohammed, abstammen (siehe Abraham im Islam). Abrahams Geschichte wird im biblischen Buch Genesis bzw. Bereschit erzählt. Danach gehört er zusammen mit seinem Sohn Isaak und seinem Enkel Jakob zu den Erzvätern, aus denen laut biblischer Überlieferung die Zwölf Stämme des Volkes Israel hervorgingen. ", "id": 1779990} {"src_title": "Anno Domini", "tgt_title": "Anno Domini", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Její podoba se vyvíjela po staletí a nejstarší hlavice, egyptské i řecké, prozrazují původ z architektury dřevěných staveb. V kamenné architektuře spočíval na hlavici spoj dvou sousedních kvádrů kladí. Výzdoba hlavic charakterizuje různá období a slohy. Z egyptského stavitelství jsou známé formy, kde základním zdobným prvkem byl list či květ, a to parysu, lotosu či palmeta, a figurální hlavice v podobě hlavy bohyně Hathor. Z Přední Asie jsou známé hlavice zoomorfní - převážně lví a býčí hlavy. V klasické řádové architektuře byla hlavice charakteristická pro určitý řád. Dórská hlavice je tvořená hladkým talířovitým echinem, na který dosedá výrazná deska (abakus). Iónská hlavice má dvojici volut stočených po straně sloupu, které jsou jedním z vůbec nejcharkterističtějších prvků řecké architektury. Hlavice bývá doplněna vejcovcem, palmetovým či jiným pásovým vzorem. Hlavici korintského řádu utváří akantové rozviliny (stylizované dekorativní listoví) a představuje hlavní rozlišovací prvek oproti iónskému stylu. Kombinací obou posledně jmenovaných vznikla v době římské bohatě ornamentální hlavice kompozitní, zatímco hlavice toskánská je obdobou prosté hlavice dórské. Z doby románské známe hlavice kalichové, jehlancové, krychlové, košové, poštářové, ale také figurální. V gotice se tvar hlavic přizpůsobuje gotickému tvarosloví - např. hlavice kružbová, opět se objevují hlavice vegetabilní (listové), zoomorfní (fantazijní zvířata) a antropomorfní (maskaron). V pozdní gotice ztrácejí hlavice význam a z architektury ustupují. Nemizejí však definitivně, objevují se v čisté nebo modifikované formě i v následujících slozích, většinou jako repliky antických řádů, ovšem bohatě zdobené, někdy zlacené a podobně. V renesanci a v baroku často na polosloupech a pilastrech, v klasicismu jako návrat ke starověkým vzorům.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anno Domini (zkratka A. D.) znamená latinsky „léta Páně“ (\"L. P.\") a označuje letopočet od narození Krista. Vyskytuje se v historických křesťanských dokumentech, na nápisech apod. V češtině se běžně používá označení „našeho letopočtu“ (zkratka n. l.) nebo „po Kristu“ (po Kr.), případně „křesťanské éry“ ad. ", "tgt_summary": "Die christliche Zeitrechnung kennt kein Jahr null. Das erste „Jahr des Herrn“ beginnt im Jahr der Geburt Jesu. Inhaltlich ähnliche Ausdrücke sind Anno Salutis („im Jahr des Heils“) oder \"Anno orbis Redemptoris\" (abgekürzt A.O.R.). ", "id": 820787} {"src_title": "Mars Express", "tgt_title": "Mars Express", "src_document": [{"title": "Přístroje a experimenty.", "content": "Přístroje věnované průzkumu povrchu a podpovrchových struktur: Přístroje věnované průzkumu atmosféry a ionosféry Marsu: Součástí výzkumného programu je také:", "section_level": 1}, {"title": "Průběh mise.", "content": "Sonda byla vypuštěna z kosmodromu Bajkonur 2. června 2003 během velké kampaně spojené s nejtěsnějším přiblížením Marsu k Zemi za mnoho let (přibližně zároveň s MEX byly vypuštěny Mars Exploration Rovery). 25. prosince 2003 byla navedena na oběžnou dráhu kolem planety, kde po sérii testů, určených k otestování funkčnosti přístrojů, začala s vlastním výzkumem. Z bezpečnostních důvodů (nebyla jistota že proces proběhne bez poškození sondy) bylo nicméně uvolnění antény MARSIS odloženo o dva roky až na jaro 2005, kdy zdárně proběhlo. Na konci listopadu 2005 sonda ukončila nominální misi a vstoupila do fáze tzv. prodloužené mise.", "section_level": 1}, {"title": "Beagle 2.", "content": "Beagle 2 byl samostatný přistávací modul nesený sondou Mars Express určený k exobiologickým experimentům na povrchu Marsu. Bohužel ale kvůli technické závadě (zřejmě chybný odhad výšky na základě atmosférických měření) se měkké přistání nezdařilo. Beagle 2 byl vyroben Open University ve Velké Británii a pojmenován na počest lodi Charlese Darwina Beagle. Poslední snímky modulu Beagle 2 pořídila sonda Mars Reconnaissance Orbiter v roce 2015, které ukázaly sondu v pracovní pozici, avšak jen s částečně otevřeným panelem antény, což znemožnilo jakoukoliv komunikaci tohoto modulu. Velice pravděpodobně tedy modul fungoval, bohužel díky technické závadě na rameně antény se však nepodařilo navázat spojení se sondou Mars Express.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecké objevy a důležité události.", "content": "Po provedení více než 4 000 oběhů sonda Mars Express zůstává ve skvělém stavu a všechny přístroje pracují podle předpokladů. Kamera HRSC neustále mapuje povrch planety s nevídaným rozlišením a posílá množství úžasných fotografií. Byly zjištěny polární záře v oblastech silné remanentní magnetizace. V roce 2005 vědci z ESA sdělili, že spektrometr OMEGA (\"Visible and Infrared Mineralogical Mapping Spectrometer\") zjistil přítomnost hydrátů síry, křemíku a dalších minerálů. Fourierovský spektrometr detekoval metan v atmosféře v oblastech poblíž rovníku (oblast Arabia Terra), což by mohlo znamenat přítomnost některých forem aktivního vulkanismu nebo činnost podpovrchových mikroorganismů. V listopadu 2005 po několika měsících měření uvolnila ESA informace z experimentu \"MARSIS\", které obsahovaly objevy skrytých impaktních kráterů a důkazy přítomnosti podpovrchového vodního ledu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mars Express (zkráceně MEX) je planetární sonda určená ke studiu planety Mars z oběžné dráhy okolo ní. Sonda byla desátou orbitální sondou u Marsu a první planetární sondou ESA vůbec. V době příletu se stala po Mars Global Surveyor a Mars Odyssey třetí v té době činnou orbitální sondou u Marsu. Její jméno naznačuje, že byla připravena ve velmi krátkém čase – podařilo se to díky využití designu a experimentů předchozích misí ESA, zejména Rosetta a Mars 96 (ruská mise na které ESA mohutně spolupracovala). Součástí mise byl také přistávací modul Beagle 2, který však při přistání selhal. ", "tgt_summary": "Mars Express (abgekürzt MEX) ist eine Mars-Sonde der ESA. Sie wurde im Juni 2003 gestartet und erreichte den Planeten am 25. Dezember 2003. Hauptaufgabe der Mission war die vollständige Kartografierung des Mars, die Erforschung seiner Atmosphäre, seiner Oberfläche sowie des Materials, das sich in bis zu zwei Metern Tiefe befindet. Zusätzlich hatte die Sonde das Landegerät Beagle 2 an Bord. Die Primärmission des Orbiters war beginnend mit Juni 2004 auf ein Marsjahr (etwa 23 Erdmonate) ausgelegt. Sie wurde zwischenzeitlich bereits mehrfach verlängert und läuft derzeit bis 2022, vorbehaltlich einer Überprüfung Ende 2020.", "id": 2125530} {"src_title": "Christian Daniel Rauch", "tgt_title": "Christian Daniel Rauch", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Rauch vyrostl v rodině vojáka a později komorníka sloužícího u Fridricha II. Hesensko-Kasselského v Bad Arolsen. Zde získal vzdělání v latině a francouzštině a první školení v sochařství u Friedricha Valentina. Později pracoval jako asistent dvorního sochaře Johanna Christiana Ruhla v Kasselu, kde se naučil modelaci v hlíně a podílel se na výzdobě zámku Wilhelmshöhe. Po smrti otce dělal zahradníka a komorníka na zámku Sanssouci a po smrti staršího bratra (1797) odešel ke dvoru pruského krále Fridricha Viléma II. do Berlína, kde se ve volných chvílích věnoval sochařství a studiu historie umění a archeologie na berlínské Akademii umění (\"Preußische Akademie der Künste\"). Když ho jednou při modelování překvapila pruská královna Louisa, poslala Raucha studovat na Akademii sochařství. Stal se také asistentem dvorního sochaře Johanna Gottfrieda Schadowa, autora proslulého kontroverzního sousoší obou pruských princezen. Roku 1804 mu král Fridrich Vilém III. umožnil studovat a pracovat v Římě, kde se spřátelil s Antoniem Canovou, Bertelem Thorvaldsenem a filosofem Wilhelmem von Humboldtem (ten tehdy působil v Římě jako vyslanec Pruska). Po dobu šesti let pobíral Rauch stipendium a pobýval střídavě v sochařské dílně v Římě a v Carraře. Z Říma také na dálku sledoval porážku Pruska Napoleonovými vojsky roku 1806 i uzavření míru. Byl otcem dvou nemanželských dcer (1804, 1812). Své otcovství uznal, ale s jejich matkou se neoženil a děti vyrůstaly v rodině jeho bratrance. Od roku 1815 bydlel v královském paláci a roku 1819 se definitivně usadil v Berlíně. Založil zde sochařskou dílnu, kam pozval z Carrary Christiana Friedricha Tiecka s jeho čtyřmi nejzkušenějšími italskými mramoráři. Rauchova dílna se stala základem berlínské sochařské školy. Rauch byl jedním z nejvytíženějších evropských sochařů, hodně cestoval, plnil množství veřejných zakázek, byl vyznamenán královnou a stal se členem zahraničních akademií. Rauch také radil při nákupu soch a mramorových bloků, posílal vyškolené sochaře do Paříže a Petrohradu nebo dohlížel na kvalitní personální obsazení berlínské kovolijecké manufaktury. Jeho žáky byli Christian Friedrich Tieck, Ernst Rietschel, Friedrich Drake, Reinhold Begas nebo Albert Wolff.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Spor o kostým mezi zastánci antikizujícího a realistického proudu německého klasicismu byl rozhodnut ve prospěch realismu již za Rauchova předchůdce Schadowa. Přetrvával ale raně romantický patos, patriotismus a idealismus usilující o harmonickou rovnováhu mezi realitou a ideálním světem. Zatímco Schadow byl převážně sochařem 18. století, Rauch představoval modernější klasicismus 19. století. Rauch si obvykle obstaral veškeré dostupné informace o portrétované osobě a vytvořil modeletto a pak pomocný model nahé postavy v poloviční velikosti. Zároveň požádal o plány a náčrtky budov v okolí zamýšleného umístění pomníku a zvažoval i alternativní polohu. Na model v ateliéru aranžoval šaty a pak teprve tvořil sochu v hlíně ve skutečné velikosti, často po dobu několika měsíců. Sádrový odlitek, který byl použit pro finální odlití sochy v bronzu, prodal a peníze věnoval na dobročinné účely. Mramorovou sochu podle sádrového modelu dělali obvykle jeho pomocníci. Někdy se vyskytly problémy s kvalitou kamene - např. mramorová socha cara Alexandra I. byla vytvořena až napotřetí, když předtím blok kamene dvakrát popraskal. Rauch jen do roku 1828 vytvořil 70 mramorových bust, z toho 20 v nadživotní velikosti. Roku 1830 začal spolu s architektem Schinkelem plánovat jezdecký pomník pruského krále Fridricha II. Velkého. Pomník byl odhalen v roce 1851 (Unter den Linden, Berlin) a byl považován za mistrovské dílo moderního sochařství. Rauchovi přinesl četné pocty. V dílně Rauch trávil většinu dne a se svými studenty a pomocníky vytvořil kolem 50 soch, 150 bust a 90 reliéfů. Jeho posledním dílem, které vytvořil v 81 letech, byla socha Albrechta Thaera, zakladatele německé zemědělské vědy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Christian Daniel Rauch (2. ledna 1777, Arolsen, Hesensko – 3. prosince 1857, Drážďany), jeden z nejdůležitějších sochařů 19. století, představitel německého klasicismu. Byl žákem Johanna Gottfrieda Schadow a zakladatelem berlínské sochařské školy.", "tgt_summary": "Christian Daniel Rauch (* 2. Januar 1777 in Arolsen; † 3. Dezember 1857 in Dresden) war ein deutscher Bildhauer des deutschen Klassizismus. Er war ein Schüler von Johann Gottfried Schadow und zählt zur Berliner Bildhauerschule. Wichtige Rauch-Gedenkstätten sind das \"Geburtshaus\" des Künstlers und das \"Christian-Daniel-Rauch-Museum\", beide in Arolsen.", "id": 1084677} {"src_title": "Václav Klaus", "tgt_title": "Václav Klaus", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Život do roku 1989.", "content": "Rod Klausů pochází ze západočeské obce Mileč. Otec Václava Klause Václav (1901–1974) byl povoláním účetní. Jeho matka Marie rozená Kailová (1914–2006) pracovala jako pokladní a průvodkyně turistů a byla také příležitostnou autorkou básní. Rodina byla duchovně spřízněna s Církví československou husitskou. Václav Klaus má o dva roky mladší sestru Alenu Jarochovou, která po okupaci Československa roku 1968 emigrovala i s manželem do Švýcarska. Dnes žije nedaleko Curychu a má švýcarské občanství. Klausovi rodiče kladli důraz na jeho dobré výsledky ve škole a mimoškolní aktivity. Mimo jiné Václav Klaus působil několik let v Dětském pěveckém sboru Československého rozhlasu, později byl juniorským i dorosteneckým reprezentantem Československa v basketbalu, což mu umožnilo získat zkušenosti z pobytů v zahraničí, a téměř deset let hrál celostátní první ligu v tomto sportu. V basketbalovém oddíle Dukla Praha pak také strávil povinnou vojenskou službu. Václav Klaus studoval v letech 1958–1963 ekonomiku zahraničního obchodu na Vysoké škole ekonomické v Praze. Jako ekonomy, kteří ovlivnili jeho ekonomické uvažování, později uvedl Friedricha Hayeka, Miltona Friedmana, Ludwiga von Misese, Paula Samuelsona a Josefa Schumpetera. Při studiu se seznámil se svou pozdější manželkou Livií, dcerou Štefana Mištiny, pocházející z", "section_level": 2}, {"title": "V centru vládnutí (1989–1997).", "content": "Několik dní po 17. listopadu 1989 se Václav Klaus dostal na doporučení Rity Klímové do centra Občanského fóra (OF), kde byl jednou z prvních osobností z jiného okruhu než disidentského a uměleckého. Již 10. prosince 1989 se stal československým ministrem financí ve vládě Mariána Čalfy, nominovaným za Občanské fórum. Od června 1990 pokračoval na stejném postu pod Čalfovým vedením také ve federální vládě ČSFR a v říjnu 1991 byl jmenován i jejím místopředsedou. V červenci 1992 byl jmenován předsedou české vlády. Od konce roku 1989 až do demise své vlastní druhé vlády v roce 1997 tak Klaus nepřetržitě byl jedním z klíčových členů vlády, od roku 1992 tím zdaleka nejvlivnějším. Mimo jiné se směrodatně podílel na přeměně socialistické ekonomiky v kapitalistickou, na rozdělení Československa i na formování politické scény transformací Občanského fóra a vytvořením pravicové Občanské demokratické strany.", "section_level": 1}, {"title": "Přeměna Občanského fóra a vznik Občanské demokratické strany.", "content": "Občanské fórum vzniklo jako názorově široce rozkročené nehierarchické hnutí se slabými strukturami, což omezovalo jeho akceschopnost. Již na jaře 1990 se v něm začaly projevovat spory o jeho směřování. Václav Klaus se do nich zapojil několik měsíců po parlamentních volbách, konaných v červnu 1990. Zastával názor, že OF je potřeba přeměnit na jasně definovaný politický subjekt s pevnější hierarchií, který by byl schopen prosadit potřebné reformy. Protože již před volbami z OF odešly některé levicové skupiny včetně sociální demokracie, hnutí se posunulo politicky", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomická transformace.", "content": "V době pádu komunismu mělo Československo centrálně plánované hospodářství a drtivá většina podniků byla v rukou státu. Nové ekonomické vedení, v němž převažovali bývalí pracovníci Prognostického ústavu ČSAV, se shodovalo na nutnosti zavedení tržní ekonomiky. Představy o způsobu a rychlosti transformace se ovšem lišily. Václav Klaus patřil mezi zastánce co nejrychlejší privatizace a uvolnění cen (tzv. radikály). Zasazoval se za trh „bez přívlastků“, což podle něj znamená tržní hospodářství s doplňkovou sociální politikou, ale nikoliv sociální trh. Klaus v roce 1990 věřil, že dosavadní hospodářský systém zkolaboval, a je tedy třeba rychle vytvořit nový. Také se podle svých slov obával, že státní podniky vytunelují jejich bývalí komunističtí manažeři. Dostal se tím do sporu s místopředsedou federální vlády Valtrem Komárkem, ekonomickými poradci českého premiéra Petra Pitharta a dalšími zastánci pozvolnějšího zavádění trhu (tzv. gradualisty). Kromě toho narážely jeho snahy o rychlou transformaci ekonomiky na omezenou", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělení Československa.", "content": "Československá federace vznikla roku 1969 a státoprávně byla poměrně složitá: existovaly tři vlády (federální a dvě republikové), dvoukomorové Federální shromáždění a dva jednokomorové republikové parlamenty. Do roku 1989 však fungovala hladce, protože všechna důležitá rozhodnutí přijímalo jediné mocenské centrum, vedení komunistické strany. Po zániku vedoucí úlohy strany v listopadu 1989 však moc přešla na státní orgány, a ty o ni začaly soutěžit. Napětí rychle rostlo zejména mezi českou a slovenskou politickou reprezentací, protože mnozí slovenští politici požadovali větší autonomii pro svou republiku. Pozice federální vlády postupně slábla a Václav Klaus si již roku 1990 začal aktivně a úspěšně budovat politickou základnu v České republice. Slovensko pro něj jako federálního ministra financí představovalo problém. Již roku 1990 jej a Vladimíra Dlouhého obvinil slovenský premiér Vladimír Mečiar, že nerespektují potřeby", "section_level": 2}, {"title": "První Klausova vláda.", "content": "Po vyhraných volbách se 2. července 1992 Václav Klaus stal předsedou vlády České republiky. Sestavil koalici, která kromě Klausovy ODS a KDS, jež kandidovaly v koalici, zahrnovala ještě ODA a KDU-ČSL. Již v předvolební kampani hrála osoba Václava Klause jako předsedy ODS velkou roli, stal se její tváří jako symbol ekonomické transformace a kuponové privatizace. I díky předchozímu vládnímu angažmá byl jednou z nejvýraznějších osobností tehdejší politické scény, což spolu se ziskem téměř 30 % volebních hlasů pro ODS představovalo základ jeho silné pozice ve vládě. Kolář, Syllová a Pecháček takovou vládu definovali jako koaliční kabinet s dominancí premiéra, blížící se ve svém vládnutí ke kancléřskému modelu, kdy Klausova síla ve vládě vycházela zejména z", "section_level": 2}, {"title": "Druhá Klausova vláda.", "content": "V roce 1996 ODS opět vyhrála volby se ziskem téměř 30 % hlasů, ale úspěch ČSSD pod vedením Miloše Zemana a redukce počtu menších parlamentních stran jí umožnily sestavit pouze menšinovou vládu. Do koalice s ní šly opět KDU-ČSL a ODA. Opoziční ČSSD vyměnila toleranci vlády za některé ústavní funkce. Kampaň ODS před samotnými volbami na přelomu května a června 1996 byla opět postavena na osobě Václava Klause a na volebním hesle, které údajně sám vybral: „Dokázali jsme, že to dokážeme“. Setkala se však s menším účinkem, byla i hůře organizovaná, Klaus v průběhu obměnil", "section_level": 2}, {"title": "Aféra ODS, demise a úřednická vláda.", "content": "Již v průběhu roku 1996 a zejména pak v roce 1997 čelila ODS obviněním z nejasného financování, např. pomocí darů od podnikatelů účastnících se privatizace, které měly být poukázány přes nastrčené nebo smyšlené osoby. Původ několikamilionových příspěvků z roku 1995 se straně nedařilo přesvědčivě vysvětlit. Spekulace v těchto souvislostech se objevily i kolem samotné Klausovy osoby. Především šlo o tzv. švýcarské konto, které mělo sloužit k nelegálnímu financování ODS, o kterém měl Klaus údajně vědět, a o jím údajně vlastněnou vilu ve Švýcarsku. Zpráva o vile, již přinesla televize Nova, se posléze ukázala jako nepravdivá. Informace o švýcarském kontu ODS byla poprvé zveřejněna v Mladé frontě DNES v listopadu 1997. Existenci konta ve švýcarské bance Credit Suisse, které mělo sloužit k nelegálnímu financování ODS, potvrdilo Švýcarské státní zastupitelství v roce 2000. Podle místopředsedy ODS a zakladatele ODS Josefa Zieleniece bylo na kontě téměř 200 milionů korun, které Václav Klaus odmítal vysvětlit. Václav Klaus čelil vnitrostranické kritice, např. poslanec Jan Klas a ministr vnitra Jan Ruml žádali svolání mimořádného kongresu ODS a uvažovali o vytvoření názorové frakce uvnitř", "section_level": 2}, {"title": "Akademická činnost.", "content": "V roce 1991 se Václav Klaus habilitoval na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy jako docent ekonomie. V roce 1995 byl Klaus jmenován profesorem pro obor financí na Vysoké", "section_level": 2}, {"title": "Opoziční smlouva (1998–2002).", "content": "V následujících předčasných volbách (1998) získala ODS pod Klausovým vedením a po kampani, založené do značné míry na varování před nástupem levice k vládě, necelých 28 %. Po neúspěšném vyjednávání s předsedou Unie svobody Janem Rumlem sestavil vládu předseda vítězné ČSSD Miloš Zeman za podpory ODS, a to po sepsání tzv. „opoziční smlouvy“. V rámci rozdělení funkcí podle této smlouvy byl Václav Klaus zvolen do funkce předsedy Poslanecké sněmovny. Pragmatické řešení rozdělení moci a kontrast s předcházející výrazně protilevicovou kampaní ODS se staly předmětem ostré kritiky z nejrůznějších stran. To vedlo k nespokojenosti části veřejnosti, vyjádřené například iniciativou „Děkujeme, odejděte!“ (listopad 1999), která bezvýsledně požadovala odchod Klause a Zemana z politiky (prosinec 1999). V roce 1999 Klaus", "section_level": 1}, {"title": "Prezident republiky (2003–2013).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První období.", "content": "V dalších poslaneckých volbách v roce 2002 opět zvítězila ČSSD a došlo k posílení levice, což bylo vnímáno jako neúspěch ODS i Klause. Vedení ODS dalo následně své funkce k dispozici. Klaus se později rozhodl nekandidovat znovu na předsedu strany a oznámil úmysl kandidovat na funkci prezidenta republiky. Jako svého nástupce doporučil Petra Nečase, ale předsedou ODS byl zvolen Mirek Topolánek a Václav Klaus se stal čestným předsedou strany. Této funkce se vzdal 6. prosince 2008. Klausova prezidentská kandidatura byla úspěšná, když", "section_level": 2}, {"title": "Druhé období.", "content": "V roce 2008 byl Klausovým soupeřem v první prezidentské volbě ekonom Jan Švejnar, kterého podporoval i bývalý prezident Václav Havel. Volba proběhla 8. a 9. února a nepřinesla vítěze, i když Václavu Klausovi stačilo ke zvolení ve třetím kole získat jediný hlas navíc. V druhé volbě 15. února 2008 byl Klaus ve třetím kole prezidentem zvolen, když získal 141 hlasů. Ke zvolení mu pomohly hlasy tří tehdejších členů a poslanců ČSSD, a to Miloše Melčáka, Michala Pohanky a Evžena Snítilého, po intervenci Miloše Zemana. Volby doprovázel skandál, kdy kamery TV Nova zachytily rozhovor Ivana Langera", "section_level": 2}, {"title": "Domácí politika.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Zákonodárství.", "content": "Václav Klaus dříve kritizoval Václava Havla za časté používání prezidentského veta, sám však jako prezident právo veta často používal. Během prvního prezidentského období vetoval celkem 34 zákonů. V únoru 2006 například návrh zákona o registrovaném partnerství, protože byl podle něj špatný a rozšiřoval oblast státních zásahů do lidských životů. Za", "section_level": 3}, {"title": "Milosti.", "content": "Ve srovnání s praxí Václava Havla omezil Václav Klaus udělování prezidentské milosti. Mezi udělenými milostmi je však několik kontroverzních případů. Nejznámější jsou udělení milosti podnikateli a sponzorovi ODS Zdeňku Kratochvílovi (2008), Emilovi Novotnému,", "section_level": 3}, {"title": "Amnestie.", "content": "Při příležitosti 20. výročí vzniku samostatné České republiky prezident Klaus vyhlásil 1. ledna 2013 dílčí amnestii. Prezident prominul nebo zahladil roční a kratší nepodmíněné tresty všem odsouzeným a obviněným osobám. Amnestie se vztahovala i na ty osoby, které měly strávit ve vězení nanejvýš dva roky, ale nikoho nezabily, vážně nezranily a ani neznásilnily. Také téměř všem vězňům starším než 75 let byly jejich tresty prominuty. Prezident se také rozhodl zastavit i vleklá trestní stíhání, pokud od jejich zahájení uplynulo přes osm let a týkaly se maximálně desetiletých trestů.", "section_level": 3}, {"title": "Ostatní prezidentské akty.", "content": "V březnu 2005 Klaus odmítl jmenovat několik justičních čekatelů navržených ministrem spravedlnosti do úřadu soudce, což odůvodnil jejich nízkým věkem (méně než 30 let). Někteří z nich se bránili správní žalobou, v soudním řízení však vytrval jen jeden z nich, Petr Langer, v jehož případě Městský soud v Praze shledal Klausovo jednání nezákonným a uložil mu justičního čekatele soudcem jmenovat, nebo jeho nejmenování řádně zdůvodnit, což potvrdil i Nejvyšší správní soud. Podle dostupných informací však tak Václav Klaus neučinil. V říjnu 2005 Klaus odmítl jmenovat prezidenta České lékařské komory (ČLK) Davida Ratha, který byl členem a poslancem ČSSD, do funkce ministra zdravotnictví ve vládě Jiřího Paroubka. Podle Klause by se Rath díky svému předsednictví ČLK dostal do střetu zájmů. Rath nakonec 2. listopadu 2005 z funkce prezidenta ČLK abdikoval a Klaus jej 4. listopadu jmenoval do funkce ministra zdravotnictví.", "section_level": 3}, {"title": "Zahraniční politika.", "content": "Václav Klaus v roce 1996 podal jako premiér České republiky oficiální přihlášku do EU a vstup země do Unie v roce 2004 už z pozice prezidenta přivítal, byť varoval před přehnanými očekáváními. Později se stal předním českým kritikem politiky EU. Propagační kampaň před referendem o vstupu Klaus kritizoval, neboť podle něj byla triviální a nemotivovala k celospolečenské debatě. Přístupovou smlouvu k Evropské unii podepsal Václav Klaus spolu s tehdejším premiérem Vladimírem Špidlou 16. dubna 2003 v Aténách. Smlouvu o Ústavě pro Evropu jménem prezidenta Klause za Českou republiku podepsali 29. října 2004 v Římě tehdejší premiér Stanislav Gross a tehdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda. Václav Klaus však poté vystupoval jako kritik evropské integrace a fungování Evropské unie. Byl pro ekonomické svobody, ale odmítal bruselský politický centralismus i politickou integraci, která by podle Klause byla možná jen za cenu války. Demokratická kontrolovatelnost výkonné moci není podle něho možná v ničem větším, než v národním státě. Ve své knize \"Česká republika na rozcestí – Čas rozhodnutí\" z roku 2013 došel až k názoru, že nejlépe by pro Českou republiku bylo, pokud by z „antidemokratické“ Evropské unie vystoupila. Klausův „euroskepticismus“ či „eurorealismus“ bývá kritizován ze strany", "section_level": 2}, {"title": "Společenské působení.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Prague Pride.", "content": "V srpnu 2011 se Václav Klaus zastal svého mluvčího Petra Hájka a vysvětlil svůj postoj k tzv. homosexualismu poté, co Hájek označil homosexualitu za deviaci a odsoudil průvod gay hrdosti", "section_level": 3}, {"title": "Akce D.O.S.T. a Ladislav Bátora.", "content": "Dva Klausovi blízcí spolupracovníci v prezidentském období a jeho ideologičtí zastánci, ředitel politického odboru Ladislav Jakl a zástupce vedoucího kanceláře pro oblast komunikace a kultury Petr Hájek se stali signatáři petice a aktivními účastníky radikálně konzervativní iniciativy Akce D.O.S.T. Ta s Václavem Klausem sdílela odpor k antidiskriminačnímu zákonu, multikulturalismu, „homosexualismu“ či Lisabonské smlouvě a její představitelé spojovali motivaci k vlastnímu angažmá mimo jiné se svou nespokojeností s vývojem ODS po Klausově odchodu. Iniciativa uspořádala 3. října 2009 na podporu jeho odmítání ratifikace Lisabonské smlouvy tzv. „Pochod na Hrad“, jenž jí posloužil jako jeden z aktivizačních momentů. Klaus převzal petici a v proslovu k účastníkům mimo jiné uvedl: „Čtu vaše hesla, já jim rozumím. Já to cítím podobně", "section_level": 3}, {"title": "Environmentalismus.", "content": "Václav Klaus byl od počátku své politické dráhy kritikem environmentalismu, který považuje za levicovou ideologii. Za své názory obdržel třikrát (v letech 1995, 2005 a 2007; výrok v roce 2005 se netýkal ekologie) v anketě „antiekologický výrok roku“ cenu nazvanou „Zelená perla roku“ a v roce 1993 za postoj k dostavbě Temelína také název Ropák roku. Environmentalismus označuje za současné největší ohrožení svobody. V odpovědi na otázky amerického Kongresu uvedl: „\"Komunismus vystřídalo nebezpečí ambiciózního environmentalismu. Tato ideologie vzývá zemi a přírodu a pod hesly o jejich ochraně – podobně jako staří marxisté – se snaží nahradit svobodný spontánní vývoj lidstva jakýmsi centrálním (nyní globálním) plánováním celého světa.\"“ Prohlásil například, že ekologičtí aktivisté představují větší globální hrozbu", "section_level": 3}, {"title": "Hodnocení prezidentství.", "content": "Hodnocení prezidentství Václava Klause se výrazně liší podle politické orientace hodnotitelů a je proto mnohdy protichůdné. Lubomír Kopeček, autor knihy \"Fenomén Václav Klaus\", napsal: „Žádný z českých politiků nebudí takový odpor, nebo naopak vřelé sympatie.“ V souvislosti s odchodem Václava Klause z funkce prezidenta zhodnotil americký novinář James Kirchick pro anglickou edici německého časopisu \"Der Spiegel\" prezidentské období Václava Klause. Podle jeho názoru Klaus měl určitě významnou roli v české historii, ale „jeho dědictví bude zřejmě poškozeno kontroverzními postoji k Evropské unii,", "section_level": 2}, {"title": "Exprezident (od roku 2013).", "content": "V březnu 2013 se stal členem amerického libertariánského think tanku Cato Institute. V roce 2014 institut spolupráci ukončil kvůli Klausovým názorům na válku na východní Ukrajině, a postoji k sexuálním menšinám. V předčasných volbách roku 2013 výslovně podpořil stranu Jany Bobošíkové, která se za účelem soustředit „klausovské síly“ přejmenovala na Hlavu vzhůru – volební blok. Osobně vystoupil na několika mítincích a objevil se i na předvolebních billboardech. Strana pak získala celkem 21 241 hlasů, což činilo 0,42 %, a nezískala tak žádný mandát. Klaus za hlavního viníka neúspěchu označil Stranu svobodných občanů, která se projektu odmítla zúčastnit (sama získala 122 564 hlasů, tedy 2,46 %). V roce 2014 nevyloučil, že by se zúčastnil volby prezidenta v roce 2018, a to v případě, že by se na tento post rozhodl kandidovat kněz Tomáš Halík, s nímž má Klaus dlouhodobé spory. Ministr školství Marcel Chládek (ČSSD) 24. října 2014 uvedl, že by měl Václav Klaus zasednout v čele Národní rady pro vzdělávání, jejíž vznik byl naplánován v souvislosti s novelou školského zákona od roku 2015. Téhož dne ministra vyzvali představitelé protikorupčních iniciativ Vraťte nám stát!, Veřejnost proti korupci a Nadační fond proti korupci, aby jej nejmenoval předsedou ani řadovým členem rady, a to s poukazem – krom jiného – na „politické a obchodní zájmy Václava Klause mladšího“. Výběr kritizovala také společnost EDUin, zabývající se vzděláním. Ministr Chládek později téhož dne uvedl, že by Klaus neměl být v samotné radě, nýbrž jen ve výboru, který by měl připravit podklady k ukotvení rady v zákoně. Dne 26. října pak ministr uvedl, že v radě nezasedne žádný aktivní ani bývalý politik a že Václav Klaus nezasedne ani v přípravném výboru. V březnu 2014 prohlásil, že za válku na východní Ukrajině nesou spoluzodpovědnost Evropská unie a Spojené státy americké tím, že podporovaly protivládní protesty během ukrajinské krize. Rusko bylo podle Klause do konfliktu zavlečeno a ruský", "section_level": 1}, {"title": "Institut Václava Klause.", "content": "V roce 2012 uvedl Petr Kellner, že zaplatí (prostřednictvím své společnosti PPF)", "section_level": 1}, {"title": "Nadační fond Václava Klause a Nadační fond manželů Livie a Václava Klausových.", "content": "V srpnu 1991 založili Václav Klaus, Občanská demokratická strana a společnost Telegraf Nadaci Václava Klause, ze které se v roce 1993 stal Nadační fond Václava Klause. Posláním fondu je mimo jiné podporovat vzdělávání občanů České republiky v politických, sociálních a ekonomických vědách. V roce 2003 Václav Klaus založil s manželkou Nadační fond manželů Livie a Václava Klausových, jehož posláním je „\"podpora humanitárních aktivit právnických a fyzických osob, zejména se zaměřením na podporu projektů a aktivit zdravotně sociálního charakteru a projektů a aktivit v oblasti vzdělávání\"“. Fond měl v roce 2014 šest projektů: Senioři komunikují, Jazykové kurzy, Stipendia, Kroužky, Podpora dětských obětí dopravních nehod a Řidičské průkazy. V roce 2010 činily náklady na správu NFVK 334 tisíc korun, z toho osobní náklady 226", "section_level": 1}, {"title": "Vyznamenání a veřejná ocenění.", "content": "Během politické kariéry byla Václavu Klausovi udělena řada vyznamenání a čestných akademických titulů v Česku i v zahraničí. Například dne 14. září 1997, u příležitosti 60. výročí úmrtí Tomáše Garrigua Masaryka, obdržel spolu s Petrem Pithartem a Milošem Zemanem v Rudolfinu \"Čestnou medaili T. G. Masaryka\", kterou uděluje Masarykovo demokratické hnutí. Dne 27. prosince 2007", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Václav Klaus je autorem více než třiceti titulů. Jeho nejúspěšnější knihou je \"Modrá, nikoli zelená planeta\", která byla přeložena do osmnácti jazyků. Mezi další známá díla patří \"Evropská integrace bez iluzí\" s pěti cizojazyčnými mutacemi a kniha \"Zápisky z cest\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Václav Klaus (* 19. června 1941 Praha) je český ekonom a politik, spoluzakladatel Občanské demokratické strany a mezi roky 1991–2002 její první předseda. V letech 1992–1998 působil jako předseda vlády svého prvního a druhého kabinetu. Poté se na čtyřleté období stal předsedou dolní komory parlamentu a v letech 2003–2013 zastával úřad prezidenta České republiky. ", "tgt_summary": "Václav Klaus (* 19. Juni 1941 in Prag, damals Protektorat Böhmen und Mähren) ist ein tschechischer Politiker und Wirtschaftswissenschaftler. Er war Vorsitzender des Bürgerforums (1990–1991) und der ODS (1991–2002). Zudem bekleidete er die höchsten Staatsämter der Tschechischen Republik: Von 1992 bis 1998 war er Ministerpräsident, von 1998 bis 2002 Vorsitzender des Abgeordnetenhauses und von 2003 bis 2013 Staatspräsident. Gemeinsam mit dem Slowaken Vladimír Mečiar verantwortete er die Teilung der Tschechischen und Slowakischen Föderativen Republik in zwei souveräne Staaten zum Jahresanfang 1993.", "id": 828191} {"src_title": "Rudolf Virchow", "tgt_title": "Rudolf Virchow", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Rudolf Virchow vystudoval medicínu v Berlíně. V roce 1846 se stal prosektorem v nemocnici Charité. V dalším roce se habilitoval pro patologickou anatomii. Roku 1856 byl povolán zpět do Berlína do funkce profesora a ředitele nově zřízeného ústavu pro patologickou anatomii z působiště ve Würzburgu, kde se letech 1849 až 1856 intenzivně věnoval studiu buněk. Německý přírodovědec Theodor Schwann tvrdil, že nové buňky vznikají z blastému jak v průběhu embryonálního vývoje, tak i za určitých patologických procesů, jako jsou například záněty či tuberkulóza. Podobný názor zastával i rakouský patolog českého původu Karel Rokytanský; k této teorii ho přivedla skutečnost, že při pitvě nebyly nalezeny žádné makroskopické zkušenosti, které by vysvětlovaly úmrtí. Virchow však tyto hypotézy odmítal, přesvědčený, že dceřiné buňky vznikají dělením z buněk mateřských. Vyjádřil to výrokem: „Omnis cellula e cellula“. Pomocí své buněčné teorie vysvětloval i patologické změny. Domníval se, že nemoci vznikají v důsledku chorobných změn uvnitř buněk, které se pak dále dělí, rozmnožují. Na základě studia buněk bylo proto možné porozumět tvorbě novotvarů a metastáz při nádorových onemocněních. Kromě toho se zasloužil o prohloubení poznatků o chorobách kardiovaskulárního systému. Některé práce věnoval problematice trombotických a embolických příhod. Na základě vlastních experimentálních prací objasnil patogenezi zánětlivých procesů. Při většině zánětlivých onemocnění spojených s tvorbou krevních sraženin vzniká nejprve trombosa, zatímco se lokální zánětlivé změny dostavují až sekundárně. Jeho zájem o chemii ho přivedl ke studiu živočišných barviv (bilirubin, hematin), bílkovin a aminokyselin. Virchow nesouhlasil s Darwinem ve všem, ale byl fascinován jeho antropologickým přístupem. Zorganizoval výzkum zdravotního stavu a antropologických ukazatelů šesti miliónů německých dětí. Na jeho základě dospěl k závěru, že tělesná stavba a zdatnost je výsledkem životních podmínek a nikoli příslušností k nějaké rase. Ostře kritizoval v té době se rodící rasové teorie. Naprosto odmítl existenci čisté árijské rasy. V roce 1861 založil \"Deutsche Fortschrittpartei\" (Německou pokrokovou stranu) a stal se pruským poslancem. Jeho ostré diskuze s konzervativním Bismarckem málem vyústily v souboj. V Reichstagu setrval do roku 1893, kdy se stal rektorem berlínské univerzity. Doprovázel Heinricha Schliemanna na jeho cestě za vykopávkami do Tróje 1871. Byl též vášnivým zastáncem veřejného zdravotnictví a hygieny i hlubokých sociálních reforem. V roce 1848 vyšetřoval na příkaz Pruské vlády epidemii tyfu v Horním Slezsku. V závěrečné zprávě připsal hlavní vinu za epidemii státu a církvi. Spolu s Rudolfem Leubuscherem založil na přelomu let 1848/1849 sociálně politický týdeník nazvaný \"Medicinische Reform\". V těchto novinách, které přestaly vycházet již po roce, zdůrazňoval důležitost veřejné zdravotnické péči. Během revoluce v roce 1848 bojoval na straně Demokratů. Stal se zakladatelem Pokrokové strany a po řadu let stál v jejím čele. Jeho radikální demokratické názory ho stály pozici v „Royal Charité“. Vzápětí byl požádán, aby se ujal profesorství na Universitě ve Würzburgu. Medicínu promítal i do politiky: „\"Medicína je společenská věda, politika není nic jiného než medicína ve větším měřítku\",“ prohlásil v pohřebním projevu lékaře a politika J. Rizala. Rudolf Virchow nebyl jen obdivuhodným vědcem, ale i otcem a manželem. V roce 1850 se oženil s Rose Mayer (dcera Karla Mayera, zakladatele moderní gynekologie) a stal se otcem šesti dětí, tří dcer a tří synů. Koncem února 1902 jel na přednášku do Geografické společnosti, při vystupování uklouzl a zlomil si krček stehenní kosti. Za sedm měsíců 5. září zemřel. Navzdory tomu, že býval rebelem, dostalo se mu státního pohřbu v Berlíně. Náhle o něj svět ztratil zájem, ani jeho velký obdivovatel Vilém II. nepřijel na jeho pohřeb. Nicméně jeho „buněčná teorie“ posunula vědění o celé století.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "V roce 1858 vyšlo jeho stěžejní dílo „Die Zellular-Pathologie in ihrer Bergründung auf physiologische und patologische Gerebelehre“, v němž shrnul veškeré poznání buňky jako stavebního kamene živé hmoty. Další významná díla:", "section_level": 1}], "src_summary": "Rudolf Ludwig Karl Virchow (13. října 1821 Schivelbein v Pomořansku (dnes Świdwin) – 5. září 1902 Berlín) byl německý lékař a politik.", "tgt_summary": "Rudolf Ludwig Carl Virchow (Aussprache des Nachnamens: ), auch \"Rudolph(us) Virchow\" (* 13. Oktober 1821 in Schivelbein/Hinterpommern, Provinz Pommern; † 5. September 1902 in Berlin), war ein deutscher Arzt, Pathologe, Pathologischer Anatom, Anthropologe, Prähistoriker und Politiker. In Würzburg und Berlin erlangte er Weltruf. Er begründete mit der Zellularpathologie und seinen Forschungen zur Thrombose die moderne Pathologie und vertrat eine sowohl naturwissenschaftlich als auch sozial orientierte Medizin. Er war Geheimer Medizinalrat. Als liberaler Politiker und Mitbegründer der Deutschen Fortschrittspartei und der Deutschen Freisinnigen Partei stand er in höchstem Ansehen. Er gilt als Begründer der modernen Sozialhygiene.", "id": 1458656} {"src_title": "RS-232", "tgt_title": "RS-232", "src_document": [{"title": "Základní technický popis.", "content": "Standard definuje asynchronní sériovou komunikaci pro přenos dat. Pořadí přenosu datových bitů je od nejméně významného bitu (LSB) po bit nejvýznamnější (MSB). Počet datových bitů je volitelný, obvykle se používá 8 bitů, lze se také setkat se 7 nebo 9 bity. Logický stav „0“/„1“ přenášených dat je reprezentován pomocí dvou možných úrovní napětí, které jsou bipolární a dle zařízení mohou nabývat hodnot ±5 V, ±10 V, ±12 V nebo ±15 V. Nejčastěji se používá varianta, při které logické hodnotě 1 odpovídá napětí −12 V a logické hodnotě 0 pak +12 V. Základní tři vodiče rozhraní (příjem RxD, vysílání TxD a společná zem GND) jsou doplněny ještě dalšími vodiči sloužícími k řízení přenosu (vstupy DCD, DSR, CTS, RI, výstupy DTR, RTS). Ty mohou a nemusí být používány (zapojeny), nebo mohou být použity pro napájení elektronických obvodů v zařízení, jako je například počítačová myš. Výstupní elektronika je vybavena ochranou proti zkratu, kdy po překročení proudu 20 mA proud již dále neroste.", "section_level": 1}, {"title": "Asynchronní komunikace.", "content": "I když komunikující zařízení znají rychlost, jakou se data přenášejí, musí přijímač začít přijímat ve správný okamžik, tedy musí proběhnout synchronizace. V případě synchronní komunikace souběžně s datovým vodičem existuje i synchronizační vodič, na kterém vysílač oznamuje přijímači „teď jsem poslal data“, viz LPT a signál STROBE. Naopak u asynchronní komunikace se synchronizační vodič nepoužívá, pouze vysílač pošle nějaká definovaná data po datovém vodiči, po jejichž přijetí se přijímač zasynchronizuje. V případě RS232 každé sekvenci datových bitů předchází jeden start bit, kterým se logická hodnota na lince přepne (původně v klidovém stavu) do opačného stavu. Po datových bitech následuje paritní bit a za ním jeden nebo více stop bitů, během kterých je linka opět v klidovém stavu. Je tak možné pro komunikaci použít méně vodičů na úkor určitého snížení rychlosti způsobeného synchronizací. K podobné synchronizaci dochází i u Ethernetu, kde na začátku každého rámce vyšle vysílač několik bajtů, ve kterých se střídají bity 0 a 1.", "section_level": 1}, {"title": "Logické úrovně.", "content": "Řídící signály mají tedy opačnou logiku než signály přenášející data.", "section_level": 1}, {"title": "Rychlost.", "content": "Na běžných sériových portech v PC lze dosáhnout rychlost maximálně 115200 Bd. Ostatní baudové rychlosti jsou odvozeny dělením 115200 Bd. Jde tedy o řadu 115200, 57600, 38400, 28800, 23040, 19200,..., 9600,..., 4800,..., 2400,... Bd. Nejčastěji používané baudové rychlosti jsou tučně zvýrazněny. Přenosová rychlost je vždy nižší než baudová rychlost, protože ke každým osmi datovým bitům se navíc přenáší ještě startbit, jeden nebo dva stopbity a případně také paritní bit.", "section_level": 1}, {"title": "Zapojení.", "content": "Pro běžné připojení zařízení k počítači platí, že na počítači je samčí konektor, na zařízení samičí konektor, zařízení a počítač jsou propojeny kabelem 1:1. Když kabel připojíme do počítače, tak „vytáhneme“ piny konektoru počítače na piny druhé strany kabelu. Maximální délka kabelu pro rychlost 57600 bd je okolo 5 m, tato délka roste nepřímo úměrně baudové rychlosti. Nejdůležitějšími signály jsou Rx, Tx a GND, které slouží k samotnému přenosu dat, mnohá zařízení ostatní signály nevyužívají. Pokud chceme propojit pomocí RS232 dva počítače, potřebujeme tzv. „nulový modem“, který je realizován „kříženým“ kabelem se dvěma samičími konektory. Tento kabel musí správně propojovat vstupy a výstupy (Rx a Tx,...). SW a HW (anglicky)", "section_level": 1}], "src_summary": "Standard RS-232, resp. jeho poslední varianta RS-232C z roku 1969, (také sériový port nebo sériová linka) se používá jako komunikační rozhraní osobních počítačů a další elektroniky. RS-232 umožňuje propojení a vzájemnou sériovou komunikaci dvou zařízení, tzn., že jednotlivé bity přenášených dat jsou vysílány postupně za sebou (v sérii) po jednom páru vodičů v každém směru. Na rozdíl od síťové technologie Ethernet nebo rozhraní USB se tedy jedná o zcela bezkolizní fyzickou vrstvu. ", "tgt_summary": "RS-232 (Recommended Standard 232) ist ein Standard für eine serielle Schnittstelle, der in den frühen 1960er Jahren vom US-amerikanischen Standardisierungsgremium Electronic Industries Association (EIA) erarbeitet wurde und bis in die 2010er Jahre häufig bei Computern vorhanden war.", "id": 554173} {"src_title": "John Herschel", "tgt_title": "John Herschel", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "John Herschel se narodil 7. března 1792 ve Slough nedaleko Windsoru jako syn astronoma Williama Herschela a jeho manželky Mary. Po získání základního vzdělání na Dr Gretton's School v Hitchamu začal John v osmi letech navštěvovat Eton College. Zde však byl týrán spolužáky, a proto školu opustil a byl vzděláván doma. V roce 1809 vstoupil na St John's College v Cambridge. Za studií se spřátelil s Charlesem Babbagem a Georgem Peacockem. S nimi založil spolek nazvaný Analytical Society, jehož cílem byl rozvoj matematiky v Anglii, která zaostávala za matematikou v Evropě, hlavně ve Francii. Ze stejného důvodu byl v roce 1821 zakládajícím členem Astronomické společnosti (Astronomical Society), ze které se později stala Královská astronomická společnost. Po ukončení vysokoškolského studia v roce 1813 se stal členem Královské společnosti, kde byl později, v letech 1824 – 1827, sekretářem. Po studiích měl být právníkem, ale v roce 1816 se pod vlivem svého otce a přítele W. H. Wollastona rozhodl pro vědu. Do této doby jsou zahrnuty jeho studie o polarizaci světla a vlastnostech thiosíranu sodného. Od roku 1821 se začal zabývat více astronomií. O rok později mu zemřel otec a John Herschel se rozhodl ke konci jeho života v jeho práci na katalogizaci hvězd a dvojhvězd pokračovat. Katalogizaci dvojhvězd na severní hvězdné obloze, kterou prováděl ve spolupráci s Jamesem Southem, dokončil v roce 1823. Za tuto práci získal v roce 1825 medaili Francouzského institutu a v roce 1826 Zlatou medaili Královské astronomické společnosti. První ocenění obdržel ale již v roce 1921 – jednalo se o Copleyho medaili udělenou Královskou společností za jeho příspěvky v \"Philosophical Transactions\". Během let 1821 – 1833 si našel také čas na vykonání několika cest na kontinentální část Evropy, kde kromě pozorování Vesuvu a astronomického pozorování, se seznámil s významnými astronomy té doby. 3. března 1829 se oženil s Margaret Brodie Stewart (1810 – 1864). S ní měl dvanáct dětí, z nichž Alexander Stewart Herschel a plukovník John Herschel se také zabývali astronomií.", "section_level": 2}, {"title": "Pobyt v jižní Africe.", "content": "V roce 1831 byl John Herschel pasován na rytíře Řádu Guelfů a od té doby byl Sir John Herschel. Ve stejném roce se rozhodl rozšířit otcovu práci o katalogizaci jižní oblohy. 24. dubna 1832 dostal nabídku britské vlády na cestu do jižní Afriky. Protože měl v té době nemocnou matku, o kterou se staral, mohl odjet na jih až po její smrti. Loď \"Mountstuart Elphinstone\" vyplula s Johnem Herschelem a jeho rodinou (manželkou a třemi dětmi) 13. listopadu 1833 z Portsmouthu a 15. ledna 1834 zakotvila po bezproblémové plavbě v Kapském Městě. Herschel se usadil na dánské farmě nazvané \"Feldhausen\", která stála u svahu Tabulové hory, 6 mil od Kapského Města. Z Anglie si přivezl dva teleskopy, se kterými katalogizoval hvězdy, mlhoviny a další objekty na jižní obloze. Od 28. října 1835 do 5. května 1836 zde pozoroval návrat Halleyovy komety. Při jejím pozorování spolupracoval s Thomasem Maclearem, královským astronomem sídlícím na Mysu Dobré naděje. Jejich dvě rodiny se velmi sblížily a později se Herschelova dcera Julia Mary provdala za Johna Macleara, syna Thomase Macleara. Kromě astronomické práce si John Herschel našel ještě čas na kreslení kapské flóry a mezi lety 1834 až 1838 vytvořil spolu se svou manželkou 131 velmi podrobných ilustrací rostlin. Pro kreslení přesných tvarů používal zařízení camera lucida a akvarelem je dokreslila jeho žena. Tyto ilustrace byly tak přesné, že jich 112 bylo v roce 1996 vydáno v botanickém díle \"Flora Herscheliana\". V roce 1837 vyzkoušel Herschel sluneční vařič, který sestával z dřevěné bedny zakopané v písku a zakryté deskou z dvojitého skla. Na jihu Afriky s tímto zařízením dosáhl teplot až 116 °C a podle jeho slov „bez problémů mohl připravovat různé druhy masa, zeleninu a vejce“. Práce v jižní Africe dala Herschelovi možnost uniknout tlaku, pod kterým byl v Londýně, kde byl jedním z nejvyhledávanějších britských vědců. Jak později vzpomínal, byl pobyt v jižní Africe asi jeho nejkrásnějším obdobím v jeho životě. Herschel s rodinou, která se rozrůstala, o sobotách odpočíval a vycházel na procházky. Ve volném čase také hrál na violu a flétnu. Hudební nadání zdědil po svém otci Williamovi. 3. června 1836 navštívili Herschela kapitán Robert FitzRoy brigy Britského královského námořnictva \"HMS Beagle\" s mladým přírodovědcem Charlesem Darwinem. Darwin byl tak ovlivněn Herschelovými názory, že v úvodu svého díla \"O původu druhů\" napsal, že jeho cílem je čímž myslel Herschela.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední léta.", "content": "Herschel se do Anglie vrátil v roce 1838 a za svoji práci obdržel 17. července 1838 titul baroneta. Získané astronomické poznatky zpracovával až do roku 1847, kdy je zveřejnil v \"Results of Astronomical Observations made at the Cape of Good Hope\". Za tuto práci obdržel téhož roku podruhé Copleyho medaili. Protože se rodina rozrůstala, přestěhoval se Herschel s rodinou v dubnu 1840 ze Slough do Hawkhurstu v hrabství Kent. Díky jeho práci přišly i nabídky různých funkcí. V roce 1842 se Herschel stal rektorem na Marischal College v Aberdeenu a v roce 1845 na šest let prezidentem British Association for the Advancement of Science v Cambridge. Když došlo k objevu planety Neptun, snažil se usmířit oba objevitele, J. C. Adamse a Le Verriera: 10. července 1847 se Adams a Le Verrier setkali na jeho pozvání v Collingwood House v Hawkhurstu a pod Herschelovým vlivem se stali dobrými přáteli. V letech 1827 – 1829, 1839 – 1841 a 1847 – 1849 byl Herschel prezidentem Královské astronomické společnosti. Naopak v roce 1850 odmítl post prezidenta Královské společnosti a místo toho se stal ředitelem státní mincovny (před ním byl o 154 let dříve ředitelem také Isaac Newton). Herschel řešil problémy s personálem, problémy v jednání se státní pokladnou a hlavně byl odtržen od svých vědeckých zájmů. Náročná práce způsobila zhoršení jeho zdraví, již tak podlomené vlivem dlouhých chladných nocí strávených u teleskopu, a v roce 1854 se nervově zhroutil. Poté další rok rezignoval na své místo a odešel na odpočinek. Zbývající léta svého života pracoval na katalogu dvojhvězd. Toto dílo nazvané \"General Catalogue of 10,300 Multiple and Double Stars\" bylo publikováno posmrtně v roce 1874. Po smrti měl národní pohřeb a byl pochován ve westminsterském opatství poblíž hrobu Isaaca Newtona. Jeho jméno nese Herschelův ostrov (Arktický oceán, oblast Yukonu), hora Mount Herschel (Antarktida), kráter John Herschel na Měsíci, vesnice Herschel v Jihoafrické republice a dívčí škola Herschel Girls School v Kapském Městě, která je připomínkou jeho návštěvy v tomto městě. O pozorování Halleyovy komety Johnem Herschelem se zmiňuje ve svém románu \"Na kometě\" i Jules Verne.", "section_level": 2}, {"title": "Potomci.", "content": "Tento seznam obsahuje výčet potomků Johna Herschela z publikace \"The Herschel dynasty – part II\".", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1812 – 1833.", "content": "Na začátku svého vědeckého života se Herschel zabýval matematikou. Již za studií na St John's College v Cambridge založil spolu s Charlesem Babbagem a Georgem Peacockem spolek nazvaný Analytical Society, který měl za cíl prezentovat v Anglii kontinentální přístup k matematické analýze. Herschel spolu s Peacockem přeložili Lacroixovo dílo\" Traité du calcul différentiel et du calcul intégral\", které porovnávalo Newtonův, Leibnitzův a Lagrangeův přístup k diferenciálnímu počtu. V roce 1812 publikoval matematický článek \"On a remarkable application of Cotes's theorem\" v časopise \"Philosophical Transactions\" of the Royal Society, který vydávala Královská společnost. Další jeho článek publikovaný v roce 1814 ve stejném časopise měl název \"Considerations of various Points of Analysis\". O rok později vydal sbírku příkladů diferenciálního počtu \"A Collection of Examples of the Application of the Calculus to Finite Differences\". Do roku 1820 se zabýval algebrou a vydal několik spisů týkajících se trigonometrické řady. V roce 1820 publikoval dvě objemné knihy o užití konečných diferencí. V roce 1819 objevil schopnost thiosíranu sodného rozpouštět halogenidy stříbra a informoval o tom svého přítele W. F. Talbota. Tato chemikálie byla pak využita k ustalování fotografií. Kolem roku 1820 se jeho zájmy trochu od matematiky vzdálily, i když jeho matematické znalosti byly zřetelné i v dalších dílech. Začal se zabývat optikou. Poprvé ukázal teoretickou možnost odstranění sférické a chromatické aberace při použití kombinace dvou vhodných čoček. Při zkoumání rotační polarizace zjistil, že dva druhy rotační polarizace v křišťálu mají souvislost se spirálovitým uspořádáním plošek toho minerálu a vydal monografii „\"On Certain Remarkable Instances of Deviation from Newton‚s Tints in the Polarized Tints of Uniaxal Crystals\"“. V roce 1822 se zabýval absorpcí světla barevnými prostředími. Své výsledky publikoval v odborném článku \"On the Absorption of Light by Coloured Media\". Od roku 1821 se také, po vzoru svého otce, zabýval astronomií. K pozorování používal reflektor s průměrem zrcadla 0,47 m a ohniskovou vzdáleností 6,1 m. Mezi lety 1821 a 1823 spolu s Jamesem Southem prozkoumal dvojhvězdy zkatalogizované svým otcem. V roce 1827 přišel na myšlenku, která byla průkopnická pro vývoj kontaktních čoček. Navrhoval použít „kulovité pouzdro ze skla naplněné živočišným rosolem“, které by mělo „tvar rohovky“ a tak těsně přiléhalo k oku. Tento nápad zveřejnil v dodatku vydání \"Encyclopaedia Metropolitana\" z roku 1845. Jeho článek z roku 1831 \"A preliminary discourse on the study of natural philosophy\" vydaný jako součást publikace \"Cabinet Cyclopædia\" Dionysia Lardnera měl vliv na vědecké zkoumání a vztah mezi vědeckým pozorováním a hypotézou. Ve svém textu popsal přírodu, která je řízena zákony, které jsou obtížně rozeznatelné a matematicky popsatelné. Za nejvyšší cíl své filozofie považoval porozumět těmto pravidlům na základě induktivní úvahy a nalezení jednotného vysvětlení jevů. Jeho článek ovlivnil, tehdy studenta, Charlese Darwina.", "section_level": 2}, {"title": "1833 – 1838.", "content": "Cesta na jih Afriky přinesla Herschelovi možnost pozorování a katalogizaci hvězd, mlhovin a dalších objektů na jižní obloze. Tato práce byla doplněním díla jeho otce Williama Herschela, který již dříve provedl tuto práci na obloze severní. Na jihu také John Herschel pozoroval návrat Halleyovy komety v roce 1835. Výsledky svých pozorování vydal v roce 1847 pod názvem \"Results of astronomical Observations Rade at the Cape of Good Hope\". V této publikaci navrhl dodnes používané názvy sedmi měsíců Saturna – Mimas, Enceladus, Tethys, Dione, Rhea, Titan a Iapetus. Další dílo vycházející z výsledků pozorování při jeho pobytu v Kapském Městě vyšlo v roce 1864 pod názvem \"General Catalogue of Nebulae\".", "section_level": 2}, {"title": "1838 – 1871.", "content": "Dne 22. ledna 1839 se Herschel doslechl o práci francouzského vynálezce Daguerra a bez znalosti podrobností byl již za několik dní schopen vytvářet vlastní fotografie. Asi za deset dní poté Herschela navštívil jeho krajan Fox Talbot, aby se dozvěděl více o ustalování fotografií. Herschel objevil schopnost sirnatanu sodného rozpouštět halogenidy stříbra a informoval o tom také Daguerra. Ten tohoto objevu využil pro lepší zafixování svých fotografií, které doposud ustaloval pouze roztokem kuchyňské soli. Oba dva státy – Francie a Anglie – mezi sebou licencovaly fotografické postupy na daguerrotypii a kalotypii. Dne 14. března 1839 použil při seznamování Královské společnosti se svým článkem \"Note on the art of Photography, or The Application of the Chemical Rays of Light to the Purpose of Pictorial Representation\" pravděpodobně jako první název „\"fotografie\"“ Toto slovo pochází z řeckých slov φως fós („světlo“) a γραφις grafis („štětec“, „psací hrot“) nebo γραφη grafê, což dohromady znamená „malba světlem“. Byl také první, kdo použil pojmy \"„negativ“\", \"„pozitiv“\" a \"„snímek“\". Jako první fotografoval na skleněnou desku a fotografování považoval za druh výtvarného umění. V roce 1842 Herschel objevil, že působením světla na hexakyanoželezitan draselný (červená krevní sůl) získává tato sloučenina modrou barvu. Tento objev je základem pro kyanotypii a její variace, jako například zlatotisk. Je to jednoduchá kopírovací technika využívající fotocitlivosti železných solí, předchůdce blueprintu. Také objevil tzv. platinový proces, který je založen na citlivosti platinových solí na osvětlení. Tento objev později rozvinul britský vynálezce William Willis. V letech 1839, 1840 a 1842 vydal ještě několik článků z oboru fotografie. V dodatku vydání encyklopedie \"Encyclopedia Metropolitana\" z roku 1845 zveřejnil svoji představu, jak korigovat vady oka. Jeho nápad však došel praktické realizace až v roce 1887, kdy německá firma ve Wiesbadenu založená F. A. Müllerem začala vyrábět čočky určené k přikládání k oku. V roce 1847 podpořil návrh Adamse, aby planeta objevená 23. září 1846 byla nazvána Neptun a o několik let později v roce 1852 navrhl jména pro čtyři měsíce Uranu – Ariel, Umbriel, Titania a Oberon. V roce 1849 vydal \"Outlines of Astronomy\", dílo, které mělo 12 edicí za 24 let a bylo přeloženo do mnoha jazyků. V něm navrhl úpravu gregoriánského kalendáře, která by změnila průměrnou délku roku z 365,2425 dne na 365,24225 (365 a 969/4000 dní). Tak by se délka roku více přiblížila k délce roku tropického. Této úpravy by se dalo dosáhnout vynecháním jednoho přestupného roku každých 4000 let, tedy roky dělitelné 4000 by byly nepřestupné. Jeho návrh se však neujal. Popsal zde také poprvé variabilitu hvězdy Betelgeuze, kterou objevil v roce 1836. Poukázal na zvýšení jejího jasu v letech 1836–1840, poté došlo opět k jejímu snížení. V roce 1849 objevil kratší cyklus variability, který vyvrcholil v roce 1852. Kromě vědecké práce si Herschel našel také čas na přeložení Homérova díla Ilias a několik let před smrtí publikoval poetickou verzi Danteho Pekla. Herschel přispěl několika články týkajících se geografie, meteorologie a teleskopů (\"Isoperimetrical Problems\", \"Meteorology\", \"Physical Geography\") do Encyclopædie Britannica.", "section_level": 2}, {"title": "Význam astronomického díla.", "content": "Největší zásluha Johna Herschela spočívá v dokončení práce jeho otce Williama Herschela a zkatalogizování hvězd, dvojhvězd a mlhovin na jižní části nebeské sféry. Jeho dílo z roku 1874, vytvořené též na základě pozorování jeho otce Williama Herschela, \"General Catalogue of 10,300 Multiple and Double Stars\" a \"General Catalogue of Nebulae and Clusters\", rozšířil koncem 19. století dánský astronom John Dreyer (1852–1926) a vytvořil tak dílo, nazvané New General Catalogue, dodnes používané pod značením NGC. Kromě zaznamenání poloh hvězd se Herschel pokusil objektivně porovnávat jejich jasnost (vytvořil první jednoduchý fotometr) a jasnost 191 hvězd vyjádřil kvantitativně. Tato práce se stala základem pro odvození Pogsonova vztahu mezi magnitudou hvězdy a jejím zářivým výkonem. Ze zjištěných jasností hvězd se Herschel pokusil, i když neúspěšně odhadnout skutečný tvar naší Galaxie a jako jeden z prvních umístil Slunce mimo její střed. Uvažoval také o vlastnostech vzdáleného vesmíru. Olbersův paradox, který říká, že pokud je vesmír nekonečný, měla by každá část oblohy zářit se snažil nesprávně vysvětlit tak, že vesmír je ve větších vzdálenostech prázdný. Kromě vzdáleného vesmíru se Herschel zabýval také Sluncem. Na jeho návrh začalo v roce 1858 v Kew v Anglii pravidelné fotografování Slunce, čímž byla vytvořena dokumentace pro pozorovatele slunečních skvrn. Sám Herschel se pokusil objasnit zdroj energie pro svit Slunce. Příčinu svitu Slunce viděl, v té době nedávno objevených, meteorických rojích. Podle něj Slunce získává energii dopady trvalého meteorického deště na jeho povrch.", "section_level": 1}, {"title": "Great Moon Hoax.", "content": "V době pobytu Johna Herschela v jižní Africe vyšlo v USA v newyorském deníku The Sun v srpnu 1835 několik článků, jejichž autorem byl mladý reportér Richard Adams Locke. Popisovaly smyšlené objevy během Herschelova pozorování Měsíce. Na Měsíci měly být hory, vodopády, úžasní živočichové a rostliny, měli zde žít lidé s křídly. Články vyšly bez Herschelova vědomí a výrazně zvýšily náklad novin. Tato novinářská kachna dostala název Great Moon Hoax.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sir John Frederick William Herschel (7. března 1792 Slough, tehdy Buckinghamshire, dnes Berkshire, Spojené království – 11. května 1871 Hawkhurst, Kent, Spojené království) byl anglický astronom, matematik, chemik a průkopník fotografování. ", "tgt_summary": "Sir John Frederick William Herschel, 1. Baronet (* 7. März 1792 in Slough; † 11. Mai 1871 in Hawkhurst, Kent) war ein britischer Astronom und Sohn des Uranus-Entdeckers Wilhelm Herschel. Auf ihn gehen die ersten Doppelstern- und Nebelkataloge des Südsternhimmels zurück, die er während eines fünfjährigen Aufenthalts bei Kapstadt beobachtete.", "id": 257302} {"src_title": "Buněčná stěna", "tgt_title": "Zellwand", "src_document": [{"title": "Buněčná stěna rostlin.", "content": "Buněčná stěna rostlin má několik funkcí:", "section_level": 1}, {"title": "Složení buněčné stěny u rostlin.", "content": "Základní strukturní kostru buněčné stěny tvoří celulózy, hemicelulózy a pektiny. Kromě těchto základních látek existují další, kterými buňka inkorpuruje buněčnou stěnu. V první řadě jde o proteiny, z nichž nejdůležitější jsou: glykoproteiny bohaté na hydroxyprolin (HPGP), arabinogalaktanové proteiny (AGP), proteiny bohaté na glycin (GRPs) a proteiny bohaté na prolin (PRPs). S výjimkou na glycin bohatých proteinů jde ve všech případech o glykosyláty obsahující hydroxyprolin. Buněčná stěna rostliny může být navíc (zejména v oblasti sekundárních a terciárních vrstev) vyztužena organickými (lignin, kutin, suberin, vosky) či anorganickými látkami.", "section_level": 2}, {"title": "Vznik a struktura buněčné stěny.", "content": "Střední lamela vzniká především z pektinových látek (zejména pak hořečnatých a vápenatých pektinů) a při dělení buňky a v budoucnu odděluje buněčné stěny sousedních buněk. Na ni se přikládá primární stěna obsahující zejména celulózy, hemicelulózy a pektiny, přičemž celulózová vlákna jsou v ní uspořádány v síťovině. Je pružná a snadno roste do šířky přikládáním nových celulózních mikrofibril, takže nijak nepřekáží růstu buněk. K primární stěně se po ukončení růstu buňky může zevnitř přikládat ještě sekundární stěna, která je zpravidla výrazně silnější, je obohacena mnoha organickými a anorganickými látkami a její celulózní vlákna jsou uspořádána souběžně. Vznik sekundární stěny se označuje za tloustnutí buněčné stěny a leckdy může vést až k odumření protoplastu. Tloustnutí buněčné stěny se často omezuje jen na určitá místa v rostlině a nemusí být plošně v celé buňce – například u cév s vodivou funkcí jsou charakteristická tloustnutí kruhovitá či šroubovitá. V buněčné stěně se zpravidla nacházejí tzv. tečky (malé otvory), kterými procházejí plazmodezmy – vlákna cytoplazmy spojující protoplasty sousedních buněk. V rámci rostlinných pletiv či celých rostlin se pak často užívá pojem symplast (pro navzájem propojené protoplasty sousedních buněk) a apoplast (pro systém jejich buněčných stěn a mezibuněčných prostor).", "section_level": 3}, {"title": "Růst buněčné stěny.", "content": "Vedle tloustnutí má buněčná stěna možnost růst, tedy přirůstat laterálně a zvětšovat svůj obvod a povrch. Buněčná stěna je sice do jisté míry pružná, ale ne do té míry aby umožňovala další růst buňky, která je uvnitř svých stěn uvězněna. K tomu aby to bylo možné je zapotřebí nejprve konzistentní strukturu celulózových a pektinových vláken rozvolnit. Buněčná stěna neroste také sama od sebe, ale na základě „žádosti“ z buněčného protoplastu a se spoluprací cytoplazmy (je potřeba do Buněčné stěny dopravovat nový stavební materiál). Proces. Na začátku musí buňka sama jako celek získat impuls k růstu. Podmínkou pro tento růst je přítomnost auxinu, jehož změna v aktuální koncentraci uvnitř buňky (ať už na základě syntézy nebo spíše díky transportu do buňky z okolí) může být jedním z takovýchto signálů. Auxin pak začne působit na transport vodíkových iontů ven z buňky přes membránu do buněčné stěny. Následné okyselení buněčné stěny způsobí aktivaci enzymů známých jako expanziny, které narušují vazby ve struktuře buněčné stěny. V takto narušené buněčné stěně je celulózo-pektinová síťovina uvolněná a pod tlakem, který přichází zevnitř buňky (s rostoucím obsahem buňky, obzvláště vakuol a jimi generovaného turgoru) se může více roztáhnout. Nově roztažená původní kostra se znovu vyzpevní jednotlivými složkami buněčné stěny.", "section_level": 3}, {"title": "Buněčná stěna hub.", "content": "Pouze některé druhy říše hub vytvářejí buněčnou stěnu. Ta je tvořena chitinem. Působí jako ochranný faktor, vnější kostra a ochrana před osmotickou lyzí. Mnoho fungicidů je založeno na principu narušování této stěny. Složení a struktura buněčné stěny hub závisí více než u jiných organismů na prostředí, životním cyklu a úloze buňky.", "section_level": 2}, {"title": "Prokaryotická buněčná stěna.", "content": "Primární funkcí buněčné stěny bakterií je vnější opora a ochrana před prostředím, resp. (u patogenů) před imunitním systémem hostitele. Důležitou roli hraje též ochrana před osmotickou lyzí – rozdíly mezi vnitřním a vnějším prostředím dané osmotickými jevy mohou vyvolat vnitřní přetlak až 15 atmosfér. Rozlišujeme dva základní typy uspořádání bakteriální buněčné stěny: Buněčná stěna grampozitivních bakterií je tlustší a skládá se převážně z peptidoglykanů. Je barvitelná krystalovou violetí, kterou z ní nelze vymýt alkoholem – z Gramova barvení tedy vychází zbarvena modrofialově. Mnoho antibiotik je svým účinkem zaměřeno na narušení struktury buněčné stěny (např. penicilin). Buněčná stěna gramnegativních bakterií je považována za odolnější, pokud jde o vzdorování antibiotikům a imunitnímu systému. Je podstatně tenčí, peptidoglykanová vrstva je zredukována a převahu mají lipopolysacharidy. Svrchu je překryta druhou membránou. Je barvitelná krystalovou violetí, ale alkohol ji z ní vymývá, pročež z Gramova barvení vychází růžová, dodatečně zabarvena safraninovým roztokem. Organismy říše Archea nemají buněčnou stěnu tvořenou peptidoglykany, ale některé z nich v ní obsahují pseudopeptidoglykan podobné struktury a funkce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Buněčná stěna je pevná struktura, která vzniká na povrchu buněk bakterií, archeí, hub, rostlin a řas. Plní ochrannou funkci a funkci vnější kostry buňky. Jde o první pozorovanou buněčnou strukturu na mikroskopické úrovni – za pomoci jednoduchého světelného mikroskopu ji u příčného řezu korkem sledoval Robert Hooke v roce 1665.", "tgt_summary": "Eine Zellwand ist eine aus Polymeren aufgebaute Hülle, die die Zellen von Pflanzen, Bakterien, Pilzen, Algen und manchen Archaeen umgibt. Tiere und Protozoen haben keine Zellwände. Die Zellwand liegt außerhalb der Zellmembran, die ihrerseits das Zellinnere enthält. Sie wird als Abscheidungsprodukt lebender Zellen gebildet. Die Zellwand bietet Struktur und Schutz und wirkt zudem als Filter. Eine Hauptfunktion der Zellwand ist es, als Druckbehälter zu wirken; sie verhindert ein Platzen der Zelle, wenn aufgrund des osmotischen Gradienten Wasser eindringen sollte.", "id": 1504929} {"src_title": "Svatý Lukáš", "tgt_title": "Lukas (Evangelist)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se na počátku letopočtu v syrské Antiochii. Původním povoláním byl lékařem a podle tradice také malířem. Podle svých slov se s Ježíšem nikdy nesetkal. Až později jej oslovilo Kristovo učení a humanismus křesťanství. Z vědeckých poznatků vyplývá, že byl robustní postavy, vysoký 163 až 165 cm a měl krevní skupinu 0. Okolo roku 50 se připojil k apoštolu Pavlovi, kterého 17 let doprovázel. Pavel se o něm krátce zmiňuje ve 2. listu Timotejovi: \"\"Jediný Lukáš je se mnou.\"\" (2.Tim 4, 11). Po smrti apoštola Pavla působil jako zvěstovatel víry zejména v achajské Bojótii. Zemřel stářím ve věku 84 let a byl pohřben v Thébách. Hrob apoštola Lukáše je v Tureckém Efezu (je mimo vlastní archeologickou lokalitu antického města), při silnici směrem od Seldžuku na Slavičí hory.", "section_level": 1}, {"title": "Patronáty a uctívání.", "content": "Lukáš je křesťanským patronem lékařů a umělců (především malířů – malířský cech se označoval jako \"cech sv. Lukáše\"), dále také historiků, notářů, knihařů, méně často řezníků atd., ochránce před neštěstím a dobytka před morem. Je patronem měst Bologna a Padova. Mezi jeho atributy patří okřídlený býk, pero a kniha nebo svitek. Bývá zobrazován jako malíř obrazu Panny Marie. Významnou část jeho ostatků – celou dobře zachovalou lebku – přivezl roku 1354 na Pražský hrad císař Karel IV. a daroval je do Svatovítského pokladu v Praze. Původně byla lebka uložena ve stříbrném zlaceném poprsí světce. Zbytek ostatků bez lebky je v italské Padově, v alabastrovém sarkofágu v kostele svaté Justiny. Jeho svátek je slaven 18. října.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Lukáš je evangelista, kterému je připisováno Evangelium podle Lukáše (třetí kniha Nového zákona) a Skutky apoštolů (pátá kniha Nového zákona). Kromě toho je mu přisuzováno autorství několika obrazů Panny Marie, i když všechny dochované portréty pocházejí z pozdějších dob, po jeho smrti.", "tgt_summary": "Als der Evangelist Lukas () wird traditionell der Verfasser des Lukasevangeliums und der Apostelgeschichte im Neuen Testament bezeichnet. Er trägt einen auch epigraphisch gut belegten Namen, eine Koseform von Lucius. Im wird ein Arzt namens Lukas erwähnt, den die altkirchliche Tradition mit dem Evangelisten identifiziert hat. Die Abfassungszeit des Lukasevangeliums ist umstritten. Einige Forscher nehmen die Jahre 60–65, andere die Jahre 80–85 an.", "id": 1758408} {"src_title": "Dvojková soustava", "tgt_title": "Dualsystem", "src_document": [{"title": "Výpočet hodnoty binárního čísla.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Na příkladu.", "content": "Například číslo zapsané v dvojkové soustavě 11010110 si můžeme přepsat do tabulky s mocninami čísla dvě odpovídajícími pozicím jednotlivých číslic: Pro výpočet hodnoty čísla zapsaného v pozičních soustavách se násobí každá číslice odpovídající mocninou základu. Pro převod z dvojkové soustavy je výpočet jednodušší, násobí se jen jedničkou nebo nulou, tedy buď se mocnina započítá (např. 1 × 22 = 22) nebo nezapočítá (0 × 23 = 0). Stačí tedy pouze započítat ty mocniny, které odpovídají číslici 1, v příkladu: 128+64+16+4+2=214. Binární číslo 11010110 má tedy hodnotu odpovídající desítkovému číslu 214. Převod desítkového čísla na binární získáme opakovaným dělením desítkového čísla dvojkou a zapisováním zbytků dělení (0 nebo 1) zprava doleva: Vezmeme číslo 214, vydělíme jej dvěma, zapíšeme zbytek po dělení (0) a výsledek (107). Vezmeme výsledek (107), znovu vydělíme dvěma, zapíšeme zbytek (1) a výsledek (53). Takto pokračujeme, dokud nebude výsledek dělení 1, kterou zapíšeme jako zbytek (7. dělení výše) – to je nejvyšší platná číslice daného binárního čísla.", "section_level": 2}, {"title": "Matematický výpočet.", "content": "Výpočet hodnoty binárního čísla, které se skládá z formula_1 číslic formula_2, každé o hodnotě buď 0, nebo 1, lze provést polynomem: formula_3 Tedy výše uvedený příklad dvojkového čísla 11010110 můžeme vypočítat následovně: Pro převod mezi soustavami se používají tyto metody:", "section_level": 2}, {"title": "Kódování záporných čísel.", "content": "Pro ukládání, přenos a zpracování záporných binárních čísel v počítači existuje mnoho možností, nejčastěji se používá kódování pomocí dvojkového doplňku.", "section_level": 1}, {"title": "Přímý kód.", "content": "První možný způsob je vyčlenění prvního bitu jako znaménkového bitu. Pokud například binární číslo 00000001 vyjadřuje jedničku, pak 10000001 označuje −1. Tento způsob ale komplikuje algoritmy pro praktické počítání – pro sčítání a odčítání jsou potřeba odlišné algoritmy a nejprve je vždy třeba testovat znaménkový bit a podle výsledku provést sčítání nebo odčítání. Další nevýhodou je, že existují dvě reprezentace čísla nula – kladná nula a záporná nula. Proto byl později pro záznam záporných čísel zaveden doplňkový kód.", "section_level": 2}, {"title": "Doplňkový kód.", "content": "Při kódování v doplňkovém kódu je záporné číslo zaznamenáno jako binární negace (záměna všech 0 za 1 a 1 za 0) původního čísla zvětšená o 1. Podle úvodního bitu lze v tomto kódu opět rozpoznat kladná a záporná čísla. Využívá se faktu, že při odečtení čísla 00000001 od čísla 00000000 dojde k přetečení, a výsledkem je číslo 11111111. Čísla ve dvojkovém doplňku můžeme chápat také tak, že nejvyšší bit má místo váhy 2 váhu −2. V tomto kódu existuje jen jediná reprezentace čísla nula, pro sčítání a odečítání lze použít stejnou sčítačku (operace probíhají stejně, liší se pouze význam kódu). Také je zachována komutativita, tzn. že výsledek součtu libovolného počtu čísel v doplňkovém kódu je stejný bez ohledu na jejich pořadí, i když dochází k přetečení. Příklad: pokud 00001101 je binární vyjádření čísla 13, pak −13 se vypočte jako NOT(00001101) + 1 = 11110010 + 1 = 11110011. Pokud se sečte takto vyjádřené záporné číslo s jiným záporným nebo větším kladným číslem, dojde k přetečení rozsahu. Kód je ale zvolen tak, že po odříznutí přetečeného bitu dostáváme správný výsledek. Příklad: formula_7 (po odříznutí přeteklého devátého bitu). Poznámka: všechny příklady jsou pro jednoduchost provedeny na číslech o rozsahu 8 bitů (1 byte).", "section_level": 2}, {"title": "Inverzní kód.", "content": "Vedle dvou výše uvedených metod existuje ještě jakýsi mezikrok – kladná čísla se vyjadřují normálním způsobem, záporná čísla se vyjadřují binární negací čísla (a podle nejvyššího bitu lze opět poznat znaménko). Tento způsob se označuje jako inverzní kód či jedničkový doplněk. Například jestliže číslo 6 v osmibitovém vyjádření je 00000110, číslo −6 se vyjádří kódem 11111001. Tento kód má stále dvě reprezentace čísla nula.", "section_level": 2}, {"title": "Kód s posunutou nulou (aditivní kód).", "content": "Poslední používanou možností je k číslu připočítat nějakou známou konstantu. Například pro osmibitová čísla, která mohou reprezentovat 256 různých čísel, je možné 00000000 považovat za −127, nulu vyjádříme jako 01111111 a symbol 11111111 je 128. Nevýhodou tohoto zápisu je, že kladná čísla se liší od bezznaménkové reprezentace čísel. Operace sčítání nepotřebuje úpravy, ale pro operaci násobení je nutné od operandů odečíst známou konstantu. Tento kód se běžně používá pro exponent v reprezentaci desetinných čísel pomocí pohyblivé řádové čárky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dvojková soustava (binární soustava) je číselná soustava, která používá pouze dvě číslice: 0 a 1. Dvojková soustava je poziční číselná soustava se základem 2, každá číslice tedy odpovídá \"n\"-té mocnině čísla dvě, kde \"n\" je pozice dané číslice v zapsaném čísle. Takto zapsané číslo se nazývá binární číslo. ", "tgt_summary": "Das Dualsystem (lat. \"dualis\" „zwei enthaltend“), auch Zweiersystem oder Binärsystem genannt, ist ein Zahlensystem, das zur Darstellung von Zahlen nur zwei verschiedene Ziffern benutzt. ", "id": 809525} {"src_title": "Perština", "tgt_title": "Persische Sprache", "src_document": [{"title": "Historie jazyka.", "content": "Z historického hlediska lze perský jazyk rozdělit na tři období:", "section_level": 1}, {"title": "Stará perština.", "content": "Byl jazyk používající klínového písma. V době vlády dynastie Achamejnovců se stal úředním jazykem Perské říše, která se rozprostírala od Baktrie přes Médii, Babylónii, Lýdii až do Egypta. Klínopis je obrázkové písmo, které vzniklo v Mezopotámii a bylo zavedeno Sumery v 4. tisíciletí př. n. l. Peršané začali klínové písmo používat až od 1. století př. n. l. Tento typ písma je vůbec nejstarším typem písma na světě. Píše se zleva doprava. Klínové písmo rozluštil v 19. století Georg Friedrich Grotefend na základě vícejazyčného historického nápisu perského krále Dáreia I. na skále v Bísutúnu (skála v Kermánšáhu v Íránu). Stará perština se nám zachovala v klínových nápisech.", "section_level": 2}, {"title": "Klínové písmo.", "content": "Ve Starém Íránu (tak Peršané svou zemi skutečně označovali) byly všechny úřední dokumenty psány klínovým písmem ve třech jazycích: starou perštinou, jazykem Elamitů a babylónštinou. Babylónština a elamština se psala na hliněné destičky převážně ve východních částech říše, zatímco na západě se psalo staropersky na papyrus. Nejznámější místa, kde se lze setkat s klínovými nápisy ve staré perštině, jsou Bísotún v Kermanšáhu, Persepolis, Súsy a skalní reliéf Ganj Náme nedaleko Hamadánu. Obsahem textů jsou hlavně oslavné ódy na boha Ahuramazdu a činy Achamejnovských králů.", "section_level": 3}, {"title": "Střední perština.", "content": "Středoperské písmo označované také jako pahlavské se vyvinulo z aramejského písma asi ve 2. století př. n. l. a bylo používáno v období Parthské říše a v raném období vlády Sásánovců. Sásánovci později toto písmo upravili. Pahlavské písmo se píše zprava doleva a vodorovně. V jazyce pahlaví se zachovaly hlavně náboženské texty zoroastrismu. Do pahlavského jazyka byly přeloženy texty z Avesty. Z hlediska gramatiky nebyl tak složitý jako stará perština. Středoperský jazyk měl dva hlavní dialekty:", "section_level": 2}, {"title": "Moderní perština.", "content": "Rozvoj perštiny byl v 7. století n. l. kvůli arabské invazi do Íránu a následnou islamizací přerušen. Místo perštiny zaujala arabština jako jazyk náboženský, kulturní a úřední. Na rozdíl od ostatních jazyků zemí, jichž Arabové dobyli, se perština udržela mezi prostým lidem. V 10. století za vlády Abbásovců se poprvé objevily snahy zavést perštinu jako literární jazyk. Později se v perštině psaly nejen básně, ale i vědecké spisy o lécích a jiné. Moderní perština se píše arabským písmem obohaceným o čtyři vlastní písmena.", "section_level": 2}, {"title": "Perská abeceda.", "content": "Písmena arabská: ض ص ث ق ف غ ع ه خ ح ج ش س ی ب ل ا ت ن م ک ظ ط ز ر ذ د و Písmena perská: چ پ گ ژ", "section_level": 3}, {"title": "Fonologie.", "content": "Moderní íránská perština má 6 samohlásek a 22 souhlásek. Protože se jedná o indoevropský jazyk příbuzný jazykům slovanským, nemá pro českého mluvčího žádné obtížně vyslovitelné zvuky.", "section_level": 2}, {"title": "Gramatika.", "content": "Perština je jediný aglutinační jazyk z indoíránských jazyků. Pořadí větných členů je Podmět – Předmět – Sloveso. Perština nemá rody. Má čas přítomný, budoucí, minulý (perfektum, plusquamperfektum).", "section_level": 1}, {"title": "Podstatná jména.", "content": "Perština nerozlišuje rody. Množné číslo (plurál) se tvoří obecně připojením koncovky \"-há\" (ها) za podstatné jméno nebo koncovku \"-án\" (ان), která se užívá jen pro podstatná jména životná. V perštině lze použít také arabské plurály.", "section_level": 1}, {"title": "Ezáfetová vazba.", "content": "Ezáfetová vazba označuje spojení podstatného jména s přívlastky, jež mohou být vyjádřeny přídavným, dalším podstatným jménem, osobním zájmenem nebo řadovou číslovkou. Vyslovuje se jako neznělé \"e\", po samohlásce jako \"je\".", "section_level": 2}, {"title": "Slovesa.", "content": "V perštině existují dva typy sloves:", "section_level": 1}, {"title": "Infinitiv slovesa.", "content": "Infinitiv nemá stejnou funkci jako v češtině, ale má charakter podstatného jména slovesného.", "section_level": 2}, {"title": "Slovesa jednoduchá.", "content": "Slovníkový tvar je vždy v infinitivu. Odtržením koncovky \"–an\" (ن) dostaneme 3. osobu jednotného čísla v minulém čase. Mimo to je nutné naučit se ještě tvar slovesa v přítomném čase, který je nepravidelný.", "section_level": 2}, {"title": "Minulý čas.", "content": "Příklad minulého času u slovesa \"dělat\" / kardan/ کردن", "section_level": 2}, {"title": "Přítomný čas.", "content": "V přítomném čase má sloveso dělat nepravidelný tvar kon کن, k přítomnému kmeni připojujeme předponu mí می", "section_level": 2}, {"title": "Slovesa složená.", "content": "Slovesa složená se skládají ze dvou částí: první část tvoří podstatné nebo přídavné jméno a druhou sloveso jednoduché. Při časování sloves je první část slovesa beze změny a časujeme pouze druhou část. Sloveso \"pracovat\" کار کردن (kár kardan) podstatné jméno kár (práce) کار se nemění. Časujeme pouze kardan podle vzoru.", "section_level": 2}, {"title": "Budoucí čas.", "content": "Budoucí čas se tvoří přidáním slovesa \"chwástan\" v přítomném čase před 3. osobu minulého času slovesa. Časujeme pouze sloveso chwástan / cháh / v přítomném čase, následující sloveso se nemění. U složených sloves vložíme sloveso chwástan mezi první a druhou část slovesa. V hovorovém jazyce se budoucí čas používá jen zřídka, obvykle je nahrazován časem přítomným prostým.", "section_level": 2}], "src_summary": "Perština (místní název: فارسی, \"fārsī\") je indoevropský jazyk. Spolu s daríjštinou (afghánskou perštinou), tádžičtinou, pahlavštinou, hazárštinou, dehwárštinou, darwázštinou, ajmáqštinou, džidštinou, tatštinou, buchárštinou, lorštinou, kumzárštinou a lárštinou patří do jihozápadní skupiny íránských jazyků. ", "tgt_summary": "Die persische Sprache (persisch ) ist eine plurizentrische Sprache in Zentral- und Südwestasien. Sie gehört zum iranischen Zweig der indogermanischen Sprachfamilie und ist Amtssprache in Iran, Afghanistan und Tadschikistan. Persisch ist eine bedeutende Sprache in West- und Zentralasien und wird von 60 bis 70 Millionen Menschen als Muttersprache und von weiteren 50 Millionen als Zweitsprache gesprochen. ", "id": 1930566} {"src_title": "Leasing", "tgt_title": "Leasing", "src_document": [{"title": "Leasing v Česku.", "content": "Jako leasing je v českém prostředí označován finanční produkt, kterým je možné financovat pořízení většinou movité věci. Je charakterizován především vazbou na financovaný předmět. Je to produkt, který se objevil v Česku teprve po roce 1989 a má za sebou několik let poměrně rychlého rozvoje. Existuje několik druhů leasingu, v základu rozlišujeme finanční a operativní leasing. Kromě leasingu nabízejí v poslední době leasingové společnosti i další produkty jako spotřebitelský (zákaznický) úvěr, splátkový prodej apod. Pro leasingovou společnost tyto produkty představují vyšší riziko a jsou proto většinou dražší než finanční leasing. Většina leasingových společností v Česku je členem České leasingové a finanční asociace.", "section_level": 1}, {"title": "Finanční leasing.", "content": "Základním typem je \"finanční leasing\", kdy financovaný předmět je po celou dobu majetkem financující (leasingové) společnosti a teprve na konci leasingu přechází vlastnictví na zákazníka. Vlastnictví předmětu financování významně snižuje riziko leasingové společnosti. Ta má v případě nedobytnosti pohledávky v ruce silný nástroj, umožňující využít §207 trestního zákoníku o „neoprávněném užívání cizí věci“. Riziko odcizení nebo zničení při havárii je kryto havarijním pojištěním. Toto pojištění může mít nižší sazby než individuální pojištění, protože leasingová společnost může s pojišťovnou sjednat lepší sazby. Kromě pojištění předmětu je možné rovněž pojistit riziko nesplácení z důvodu ztráty pracovní schopnosti, ztráty zaměstnání apod. Naše zákony (o dani z příjmu, dani z přidané hodnoty) pojem „leasing“ přímo neobsahují, ale mluví o něm jako o „finančním pronájmu s následnou koupí najaté věci“. Při dodržení minimální délky (leasingové) smlouvy je možné leasingové splátky započítat přímo do daňově uznatelných nákladů, délka smlouvy je přitom většinou kratší než doba odepisování předmětu při jeho vlastnictví.", "section_level": 1}, {"title": "Zpětný leasing (Nepřímý finanční leasing).", "content": "Speciální formou finančního leasingu je tzv. zpětný leasing, při kterém majitel nějaké věci (dopravního prostředku, výrobního stroje, nemovitosti atp.) tuto věc nejprve prodá leasingové společnosti, která mu následně na tuto věc poskytne finanční leasing, takže původní majitel věc i nadále užívá jako nájemce a průběžně splácí. Po řádném splacení se pak stává majitelem věci zpět. Účelem zpětného leasingu je získat aktuálně potřebnou hotovost. Zpětný leasing může být používán i jako ochrana majetku před hrozícími exekucemi a věřiteli. Pokud totiž dlužník převede svůj majetek na třetí subjekt, věřitelé se obtížněji domáhají úhrady svých dluhů. Poskytovatelé zpětného leasingu v Česku:", "section_level": 2}, {"title": "Operativní leasing.", "content": "Operativní leasing (dále jen OL) se od finančního leasingu (dále jen FL) liší zejména tím, že předmět nájmu (nejčastěji vozidlo) zůstává ve vlastnictví leasingové společnosti i po skončení smlouvy. To umožňuje leasingovým společnostem započítat do splátek pouze rozdíl mezi pořizovací a zůstatkovou hodnotou předmětu nájmu. Díky tomu klient během leasingu zaplatí pouze reálně amortizovanou část ceny předmětu nájmu. V Česku je OL využíván většinou živnostníky nebo společnostmi – běžní spotřebitelé OL využívají v omezené míře a většinou pouze na vozidla.", "section_level": 1}, {"title": "Operativní leasing vozidel.", "content": "Minimální délka OL u vozidel není limitována, většinou však 6 měsíců, maximální je 60 měsíců. Nejčastěji volená délka je 36 měsíců. Pro výpočet přesné výše splátky je důležitý i počet km, které klient s vozem během leasingu najezdí. Většina nabídek OL obsahuje roční nájezd v rozpětí 20 – 35 tis. km s tím, že je možné individuálně sjednat vyšší limity nájezdu. Pro období delší jak 12 měsíců se nájezdy sčítají a není podstatné rozdělení nájezdu mezi jednotlivé roky (tzn., že roční limity nemusí být v jednotlivých letech dodrženy, důležité je dodržet celkový stav na konci období OL). OL se dále dělí na Full service leasing – Otevřená kalkulace (FSL-OK) a Full service leasing – Uzavřená kalkulace (FSL-UK). Při variantě FSL-UK je v ceně splátky (spolu se silniční daní, sdruženým pojištěním a administrativním poplatkem) většinou zahrnut kompletní servis, pneuservis a náhradní vozidlo formou předem pevně definovaných nákladů (paušál). Při variantě FSL-OK jsou technické služby (kompletní servis, pneuservis a náhradní vozidlo) do splátky zahrnuty pouze formou záloh na budoucí reálné výdaje. V průběhu několika posledních let je z hlediska uzavřených smluv u klientů oblíbenější varianta FSL-OK. Pravdou ovšem také je, že výhodnost, popř. nevýhodnost jednotlivých variant je do značné míry závislá na individuálním využívání vozů. Americký leasing je forma operativního leasingu většinou užitkových nákladních vozidel, při které se poskytuje vozidlo obvykle včetně paliva a je zahrnut kompletní servis. Při této variantě je zákazníkovi účtována ujetá vzdálenost (km, míle). Vozidlo je vybaveno systémem sledování nebo zvláštním počítadlem kilometrů. V zahraniční tuto formu využívají největší poskytovatelé operativního leasingu ve spolupráci s distributory pohonných hmot. Jedná se tak vlastně o formu vertikální spolupráce: \"leasingová společnost – dodavatel paliva – provozovatel vozidla\". Palivo je obvykle poskytováno formou kreditní „palivové“ karty, která umožňuje tankování pouze na vybraných čerpacích stanicích. Poskytovatelé operativního leasingu v Česku:", "section_level": 2}, {"title": "Operativní vs. finanční leasing.", "content": "Z hlediska finanční zátěže je pro společnosti s více vozy (3 a více) téměř vždy výhodnější OL. Důvodem jsou jednak flotilové slevy, které leasingové společnosti nabízejí (a které u FL nejsou velmi často aplikovány) a také daňové zvýhodnění (OL se považuje za službu a v současné daňové úpravě je možné, na rozdíl od FL, dávat do daňových odpisů celou splátku OL). U OL vozidel, která jsou poskytována zaměstnancům k soukromému použití, platí také povinnost zúčtovat soukromé kilometry a odvádět daň za soukromé účely užití. U OL většinou není požadována akontace (tj. vázání fin. prostředků do neziskového majetku společnosti formou zvýšené úvodní splátky). Díky tomu, že vozidlo je v majetku leasingové společnosti a nikoliv klienta, je možné ušetřit na zaměstnávání lidí, kteří se ve společnostech o tyto věci starají (vyřizování pojistných událostí, STK, hlídání servisu, zajišťování náhradních vozů, odprodej ojetých vozů atd.). Tato výhoda silně závisí na počtu vozidel ve fleetu, OL je v tomto výhodnější až od většího počtu vozidel, přičemž na tyto velké vozové parky se soustředí i širší celková nabídka služeb spojených s OL (nejen poskytnutí vozidla a servisního plánu, ale i tankovacích karet, asistenčních služeb a telematiky pro vedení knihy jízd např.). Díky poslední daňové reformě (ale nejen díky ní) je pro všechny podnikající subjekty většinou výhodnější OL (s výjimkou společností, které chtějí vozy využívat déle než 5 let), zatímco FL je vhodnějším řešením pro soukromé osoby. Celkový rozdíl ve výhodnosti OL vůči FL je dán:", "section_level": 1}], "src_summary": "Leasing [ˈliːsɪŋ] je smluvní dohoda zavazující nájemce zaplatit pronajímateli pro užívání aktiva. Leasing je běžně aplikován na vozidla a nemovitosti, nicméně výrobní stroje jsou rovněž oblíbeným aktivem. ", "tgt_summary": "Leasing [] (von ‚mieten‘, ‚pachten‘) ist im zivilrechtlichen Sinn ein Nutzungsüberlassungsvertrag oder ein atypischer Mietvertrag. Der Begriff hat in der öffentlichen Kommunikation jedoch überwiegend eine umfassendere Bedeutung als Finanzierungsalternative, bei der das Leasingobjekt vom Leasinggeber beschafft und finanziert wird und dem Leasingnehmer gegen Zahlung eines vereinbarten Leasingentgelts zur Nutzung überlassen wird. Eine einheitliche Definition des Begriffs \"Leasing\" gibt es jedoch weder in der Wirtschaftspraxis noch in der Literatur.", "id": 2228272} {"src_title": "Androgynie", "tgt_title": "Androgynie", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Androgynie jako podstatné jméno se začala užívat cca kolem roku 1850 a nominalizovala přídavné jméno \"androgynní\". Použití přídavného jména se datuje od počátku 17. století a je samo odvozeno od staršího francouzského (14. století) a anglického (r. 1550) termínu \"androgyne\". Termíny jsou nakonec odvozeny ze Starověké řečtiny: ἀνδρόγυνοςod,mající původ v - (\"anér, andr-\", což znamená \"muž) a (\"gunē, gyné\", což znamená žena), přes latinu: \"androgynus\", starší slovní tvar \"androgyn\" je ještě v použití jako podstatné jméno s překrývajícím se souborem významů.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Androgynie mezi lidmi – fyzické, psychické, a kulturní – je doložena od nejstarší historie a skrze světové kultury. Starověký řecký mýtus o Hermaphroditovi a Salmacis, dvě božstva spojena do jednoho nesmrtelníka – poskytl referenční rámec používaný v Západní kultuře po staletí. Androgynie a homosexualita jsou vidět v Platónově Symposiu v mýtu, který Aristofanés vypráví publiku. Lidé bývali dříve sférické bytosti se dvěma těly, které k sobě byly připojeny zády. Existovaly tři pohlaví: mužsko-mužští lidé, kteří sestoupili ze slunce, žensko-ženští lidé, kteří sestoupili ze země, a mužsko-ženští lidé, kteří přišli z měsíce. Poslední pár představuje androgynní pár. Tito sféričtí lidé se snažili převzít božskou moc, ale nepodařilo se jim to. Zeus se tedy rozhodl nechat je rozpůlit, a přiměl Apolla, aby je sešil dohromady a nechal pupík na připomenutí, že nemají vzdorovat bohům. Kdyby to udělali znovu, nechal by je rozpůlit a mohli by skákat jen po jedné noze. Platón v tomto díle tvrdí, že homosexualita není hanebná. Toto je jeden z nejstarších odkazů na androgynii. Jiné rané odkazy na androgynii zahrnují astronomii, kde názvem androgyn pojmenovávali planety, které měnily teplotu. Filozofové jako Philo z Alexandrie a raně křesťanští vůdci jako Órigenés, Řehoř z Nyssy nadále podporovali myšlenku androgynie jako původní a dokonalý lidský stav během pozdní antiky.\" Ve středověké Evropě, hrál pojem androgynie důležitou roli v křesťanské teologické debatě a alchymistické teorii. Vlivní teologové, například Jan z Damašku a John Scottus Eriugena nadále podporovali předpodzimní androgynii navrhovanou ranými církevními otci, zatímco ostatní duchovenstvo vykládalo a diskutovalo o vhodném názoru a léčbě současných \"hermafroditů.\" Zahrnování androgynie v západním esotericismu pokračovalo do moderní doby. Antologie Alchemických myšlenek De Alchemia z roku 1550 obsahovala vlivný Růženec filosofů, který znázorňuje posvátné manželství mužského principu (Sol) s ženským principem (Luna), vytvářející \"Božského Androgyna,\" reprezentující alchymistické hermetické přesvědčení v dualismus, transformaci, a transcendentální dokonalost unie protikladů. Symbolika a význam androgynie byla středem pozornosti německého mystika Jakoba Böhmeho a švédského filozofa Emanuela Swedenborga. Filozofický koncept \"Všeobecného Androgyna\" (nebo \"Univerzálního Hermafrodita\") – dokonalého splynutí pohlaví, které předcházely dnešnímu zkaženému světu a/nebo byla utopie dalšího – také hrála ústřední bod v Rosicrucianově doktríně a filozofických tradicích jako Swedenborgianismus a teosofii. Architekt dvacátého století Claude Fayette Bragdon vyjádřil koncept matematicky jako magický čtverec, za použití stavebních bloků v mnoho z jeho nejznámějších.", "section_level": 1}, {"title": "Módní historie.", "content": "Téměř v celé západní kultuře společnost vytvořila pravidla, aby zamezila lidem oblékat se do jiného oblečení, než jaké náleží jejich pohlaví. Společnost definovala kalhoty jako pánské oblečení a ženy by za jejich nošení byly odsuzovány. Nicméně, během 18. století, jsme mohli vidět špionky a Vivandières, které na sobě nosily určitou uniformu s šaty přes kalhoty. Ženské aktivistky se v té době také rozhodly, že budou nosit kalhoty, například Luisa Capetillo, aktivistky za ženská práva a první žena v Portoriku, která se jako první žena na veřejnosti ukázala v kalhotách. Na počátku 19. století se objevilo rozmazání tradiční genderové role objevující se s První světovou válkou a součástí nové módy takových módních průkopníků jako Paulse se staly kalhoty prominentními v rozostření tradiční genderové role, které se objevily s První světovou válkou a byly zavedeny do módy módními průkopnícemi jako byly Paula Poireta a Coco Chanel. Nejen mladé nekonvenční ženy začaly být oblíbené, bylo to navíc doprovázeno vkusem, který dal ženám androgynní vzhled. Coco Chanel, která milovala nošení kalhot, se do toho vložila a představila plážová pyžama a jezdecké kalhoty pro ženy. Během 30. let 20. století, okouzlující herečky, jako například Marlene Dietrich fascinovaly a šokovaly silnou touhou nosit kalhoty a přijmout androgynní styl. Nejen že je ikonou stylu pro androgynní lidi, ale také je známá jako první herečka, která si na premiéru oblékla kalhoty. Během 60. a 70. let 20. století se předpokládalo, že ženské osvobozenecké hnutí, pohlavní osvobození a Stonewallské nepokoje odehrávající se v tehdejší době přispěly k tomu, jaká móda byla a jak ovlivnila tehdejší módní designéry, jako byla například Yves Saint Laurent. Yves Saint Laurent navrhl Le Smoking oblek a poprvé jej představil v roce 1966, a erotizované androgynní fotografie Helmuta Newtona udělaly z Le Smoking ikonu. Le Smoking oblek bylo kontroverzní vyjádření ženskosti a způsobil převrat v nošení kalhot. Elvis Presley je považován za prvního člověka, který představil androgynní styl v rock'n'rollu a udělal z toho vzor pro všechny rock'n'rollové hvězdy od roku 1950. Jeho hezkou tvář a používání očního líčení v lidech evokovalo myšlenku, že je zženštilý muž, ale Elvis Presley byl považován za prototyp vzhledu v rock'n'rollu. Rolling Stones, řekl Mick Jagger, se stal androgynní \"hned a nevědomě\", díky němu. Nicméně, vzestup androgynního oblékání pro muže opravdu začal v průběhu 60. a 70. let. Když Rolling Stones hráli v Londýnském Hyde Parku v roce 1969, Mick Jagger měl na sobě bílé 'pánské šaty' navržené britským designérem Mr Fishem. Mr Fish, také známý jako Michael Fish, byl nejmódnější návrhář triček v Londýně, vynálezce širokých vázanek, a hlavní módní vůdce Paví revoluce v pánské módě. Jeho tvorba pro Micka Jaggera byla považována za ztělesnění svižných 60. let. Od té doby byl androgynní styl přijat mnoha celebritami. Během 70. let nosil Jimi Hendricks boty s vysokými podpatky a blůzy poměrně často, a David Bowie představil své alter ego Ziggyho Stardusta, postavu, která byla symbolem sexuální nejednoznačnosti, když nahrál album 'The Rise and Fall of Ziggy Stardust and Spiders from Mars'. To se událo v době, kdy androgynie vstoupila do středního proudu v 70. letech a měla velký vliv na pop kulturu. Dalším významným vlivem během této doby byl John Travolta, jeden z androgynních mužských hrdinů post-counter-kultury disco éry v 70. letech, který hrál v \"Pomádě\" a \"Horečce sobotní Noci\". Nemluvě o tom, že genderově zmařený vzhled Grace Jones v 80. letech, překvapil veřejnost, ale její androgynní styl a výstřední osobnost inspirovala mnoho lidí a stala se androgynní ikonou pro moderní celebrity. Toto bylo vnímáno jako kontroverzní, ale od té doby počet designérů unisex oblečení v pozdních 90. letech vzrostl a androgynní styl byl široce přijat. Hranice mezi tradičními ideály muže a ženy se staly více rozmazané v průběhu let a netřeba dodávat, že naše generace bude i nadále posunovat tyto hranice a vyzývat společnost.", "section_level": 2}, {"title": "Symboly a ikonografie.", "content": "Ve starověkém a středověkém světě byli androgynie a hermafroditi zastoupeni v umění caduceusem, holí s transformační silou v antické řecko-římské mytologii. Caduceus byl vytvořen Teiresiem a představuje jeho transformaci do ženy, kterou způsobila bohyně Héra resp. Juno, jako trest za napadení pářících se hadů. Caduceus byl později v majetku Herma resp. Merkura a stal se základem astronomického symbolu pro planetu Merkur a pro botanické označení hermafrodita. Tento symbol je někdy užíván pro označení transgender lidí. Další známou ikonou androgynie ve středověkém a raně moderním období byla Rebis, figura spojující muže a ženu, často se solárními a lunárními motivy. Dalším symbolem byl sluneční kříž, který spojil kříž (nebo saltire), symbol muže, s kruhem, symbolem ženy. Tento znak je nyní astronomickým symbolem pro planetu Zemi.", "section_level": 1}, {"title": "Genderové identity.", "content": "Pro člověka je androgyn z hlediska genderové identity osoba, která nezapadá do typické mužské či ženské genderové role jeho společnosti. Androgyni mohou také užívat termín \"ambigender\" nebo \"polygender\" k jejich vyjádření. Mnoho androgynů se označují za mentálně mezi mužem a ženou. Mohou se označovat jako \"non-gender\", \"genderově neutrální\" (gender neutral), \"agender\", \"mezi pohlavími\", \"genderqueer\", \"non-binary\", \"multigender\", \"intergendered\", \"pangender\" nebo \"gender fluid\", nicméně tyto termíny se lehce liší v definici. Osoba, která je androgynní, se může zavázat s tím, co je bráno jako mužské nebo ženské chování a úkoly. Mají vyváženou identitu, která zahrnuje přednosti obou pohlaví a mohou se odloučit od sociálně přidělených úkolů jednoho z pohlaví. Lidé, kteří jsou androgynní, neberou v potaz, které vlastnosti jsou kulturně zkonstruované specificky pro muže a které pro ženy v dané společnosti, a raději se zaměřují na chování, které je nejvíce efektivní v dané situaci.", "section_level": 1}, {"title": "Bemin inventář genderových rolí.", "content": "Bemin inventář genderových rolí (BSRI) byl sestaven ranou vůdčí zastánkyní androgynie, Sandrou Bem (1977). BSRI je jedním z nejvíce používaných genderových měřítek. Na základě individuálních odpovědí na položky v BSRI, jsou klasifikovány jako jedny ze čtyř genderových rolí orientace: mužská, ženská, androgynní a nediferencovaná. Bem chápala, že mužské i ženské vlastnosti mohou být vyjadřovány kýmkoliv a to by určovalo dané orientace genderových rolí. Androgynní člověk je žena nebo muž, který má vysoký stupeň obou, ženských (expresivních) a mužských (instrumentálních) rysů. Ženský jedinec je zařazen vysoko v ženských (expresivních) vlastnostech a nízko v mužských (instrumentálních) rysech. Mužský jedinec je zařazen vysoko v instrumentálních rysech a nízko ve expresivních rysech. Nediferencovaná osoba je řazena nízko v ženských i mužských rysech.", "section_level": 1}, {"title": "Pohlaví a chování.", "content": "Lesby, které se nedefinují jako butch (výrazně mužné) nebo femme (výrazně ženské), se mohou identifikovat s různými jinými označeními včetně \"androgynní\", zkráceně \"andro\". K několika dalším příkladům patří \"lipstick lesbian\", \"tomboy\", a \"tom suay\", což thajsky znamená 'krásná butch'. Některé lesby celkově odmítají označení genderových performativit a neschvalují jejich uvalení ostatními. Všimněte si, že androgyni a butch jsou často považovány za ekvivalentní definice, i když méně na butch/femme scéně. Nedávno ražené slovo \"genderqueer\" je často používáno k odkázání na androgynii, ale pojmy \"genderqueer\" a \"androgynie\" (nebo \"androgynní\") nejsou ekvivalentní, ani zaměnitelné. \"Genderqueer\" není specifické pro androgyny. Není to označení genderové identity a může odkazovat na jakoukoli osobu, cisgender nebo transgender, jejichž chování spadá mimo běžné genderové normy. Kromě toho, \"genderqueer\", na základě jeho vazby s queer kulturou, nese společensko-politické konotace, které \"androgynie\" nenese. Z těchto důvodů někteří androgyni mohou označení \"genderqueer\" považovat za nepřesné, nepoužitelné, nebo urážlivé. \"Androgneita\" je realizovatelnou alternativou k \"androgynii\" pro odlišení vnitřních (psychologických) faktorů od vnějších (vizuálních) faktorů. Pojmy jako \"bisexuál\", \"heterosexuál\" a homosexuál mají menší význam pro androgyny, kteří se za muže ani ženy často nepovažují. Slova gynefilie a androfilie se jen zřídkakdy používají, a někteří je popisují jako androsexuály. Tato slova se však vztahují na pohlaví osoby, která je přitahuje, ale neoznačují žádné konkrétní pohlaví na straně osoby, která cítí přitažlivost. Podle Sandry Bem jsou androgynní muži a ženy flexibilnější a s lepším mentálním zdravím než mužští a ženští jedinci; nediferencovaní jedinci jsou méně kompetentní. Mladší výzkum toto zjištění do určité míry odhalil a Bem sama zjistila nedostatky v její původní průkopnické práci. Teď dává přednost práci s teorií genderového schématu. Do určité míry kontext ovlivňuje, která genderová role je nejvíce adaptivní. V blízkých vztazích mohou být ženská nebo androgynní role více žádoucí kvůli expresivní podstatě blízkých vztahů. Nicméně mužská nebo androgynní pohlavní role může být více žádoucí v akademickém a pracovním nasazení kvůli požadavkům na akci a asertivnost. Jedna studie zjistila, že mužští a androgynní jedinci měli vyšší očekávání v kontrole výsledku jejich akademickém úsilí než ženští či nediferencovaní jedinci.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Říci, že kultura nebo vztah je androgynní, znamená říci, že postrádá rigidní genderové role a že zahrnutí lidé projevují vlastnosti či se podílejí v aktivitách tradičně asociovaných s opačným pohlavím. Termín \"androgynní\" je často používán k odkazu na osobu, u které kvůli jejímu vzhledu jde obtížně určit pohlaví, ale celkově se nepoužívá k popisu intersexuality, transgender nebo two-spirit lidí. Občas si lidé nepovažující se za androgyna adaptují vzhled tak, aby vypadali androgynně. Tato vnější androgynie byla použita jako módní vyjádření a některé mírnější formy (např.: ženy nosí pánské kalhoty/muži nosí sukně) nejsou vnímány jako transgenderové chování.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzické vlastnosti.", "content": "Androgynní rysy jsou takové, které buď nemají pohlavní hodnotu nebo mají některé aspekty obvykle připisovány opačnému pohlaví. Fyzická androgynie; někteří intersexuální a non-intersexuální lidé mohou vykazovat androgynní fyzické rysy. To je odlišné od androgynie, která se týká osobní a sociální anomálie v pohlaví, a je také odlišný od psychologické androgynie, která je otázkou genderové identity.", "section_level": 1}, {"title": "Alternativy.", "content": "Alternativní androgynie je transcendence genderové role: názor, že jednotlivé kompetence by měly být rozčleněny na osobní bázi spíše než na podstatě mužskosti, ženskosti nebo androgynie. V agenderismu je rozdělení lidí na muže a ženy (ve smyslu psychiky), považováno za chybné a umělé.", "section_level": 1}, {"title": "Současné trendy.", "content": "Androgynie získala větší význam v populární kultuře na počátku 21. století. Módní průmysl i pop kultura ji přijali a dokonce zpopularizovaly \"androgynní\" vzhled s několika současními popovými hvězdami oslavovanými jako kreativní udavači trendů. Vzestup metrosexuálů v prvním desetiletí po roce 2000 byl také popsán jako související jev spojený s tímto trendem. Tradiční genderové stereotypy byly zpochybněny a obnoveny v posledních letech, datující se do 60. let 20. století., hnutí hippie a flower power. Umělci ve filmu jako je Leonardo DiCaprio, si pohrávali se \"skinny\" (hubeným) vzhledem v 90. letech, odklon z tradiční maskulinity, který vedl k módnímu výstřelku zvanému \"Leo mánie\". Tento trend přišel dlouho po hudebních hvězdách jako David Bowie, Boy George, Prince a Annie Lennox, kteří zpochybnili normy v 70. letech a dali základ cross gender oblečení v 80. letech. Hudební hvězdy jako Marilyn Manson a kapela Placebo používali oblečení a make-up k vytvoření androgynní kultury v 90. letech a první dekádě 21. století. Manson se dokonce objevil jako bezpohlavní na obalu jeho alba Mechanical Animals, kde ukazoval ňadra a žádné pohlavní orgány. Zatímco 90. léta rozvinula a módně vyvinula přitažlivost unisex oblečení, začal vzrůstat počet designérů, kterým se tento vzhled líbil, jako například Helmut Lang, Giorgio Armani a Pierre Cardin, módní trendy se do středního proudu dostaly v prvním desetiletí 21. století a zahrnovaly muže, kteří zkoušeli různé účesy: dlouhé, barvené a melírované vlasy. Muži v katalozích začali nosit šperky, make-up, visual kei a pěstěné strniště. Tyto styly se staly významnými v populárních trendech 21. století, v západním světě i Asii. Japonské a korejské kultury vytvořily z androgynního vzhledu pozitivní atribut ve společnosti, jak je znázorněno v K-popu, J-popu, anime a manze, stejně jako v módním průmyslu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Androgynie je kombinace mužských a ženských charakteristik. Genderové nejednoznačnosti lze nalézt v módě, genderové identitě, sexuální identitě nebo sexuálním životním stylu. Pojem může také odkazovat na něčí zpěv nebo hlas.", "tgt_summary": "Androgynie (von altgriechisch \"aner\", Genitiv \"andros\" ‚Mann‘ und \"gyne\" ‚Frau‘) bedeutet „Vereinigung männlicher und weiblicher Merkmale“. Es wird oft synonym zu „Zwitterhaftigkeit“ verwendet, was aber biologisch nicht korrekt ist. ", "id": 1420652} {"src_title": "Viktoriino jezero", "tgt_title": "Victoriasee", "src_document": [{"title": "Pobřeží.", "content": "Severní, východní a jižní břehy jsou nízké, písčité s množstvím zálivů a poloostrovů. Západní břeh je vyšší a přímý. Celková délka pobřeží je přibližně 7000 km. Větší zálivy jsou Kavirondo a Spika. Jezero je obklopeno savanami, pouze na severozápadě k pobřeží zasahuje vlhký částečně opadavý a částečně věčně zelený les (převážně sekundární). Poblíž východních břehů se těží zlato a diamanty.", "section_level": 1}, {"title": "Ostrovy.", "content": "Na jezeře je mnoho ostrovů o celkové ploše asi 6 000 km2. Největší jsou Ukerewe (Tanzanie) a souostroví Ssese (skupina 84 ostrovů v severozápadní části jezera, náležejících Ugandě).", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdrojem vody jsou atmosférické srážky a přítok mnoha řek, mezi nimiž je nejvodnější Kagera (horní tok Nilu). Průměrný roční příbytek vody činí 114 km3 (16 km3 přítok řek a 98 km3 srážky). Úbytek vody vypařováním je 93 km3. Odtok po Viktoriině Nilu (21 km3) je regulován přehradou hydroelektrárny Owen Falls, která se nachází 2,5 km od odtoku řeky z jezera. Průměrná roční odchylka úrovně hladiny je 0,3 m (maximální 1,74 m). Na jezeře jsou charakteristické bouře, které jsou způsobované uragány v období tropických bouří. V posledních letech dochází k podstatnému poklesu hladiny jezera, jednak v důsledku poklesu srážek v oblasti spojeného s globálními změnami klimatu, jednak v důsledku odčerpávání vody vodními elektrárnami v \"Ugandě\".", "section_level": 1}, {"title": "Fauna a flóra.", "content": "Základní průmyslové ryby jsou tilapia. Na pobřeží a ostrovech se vyskytuje moucha tse-tse. V roce 1954 byl ve Viktoriině jezeře vysazen jako nepůvodní druh okoun nilský a způsobil zde ekologickou katastrofu - vyhynutí nebo téměř vyhubení několika stovek původních druhů ryb, zejména cichlid. V tomto jezeře žere hlavně cichlidy rodu \"Haplochromis\", které tak decimuje. Zpočátku byly výlovy okouna nilského ve Viktoriině jezeře malé, ale od počátku 80. let 20. století jeho výlov vzrostl až na 90 % ryb vylovených pomocí vlečných sítí. Okoun nilský v současnosti tvoří významnou část ekonomiky oblastí okolo jezera a výrobky z něj se vyvážejí i do Evropy, USA a na Blízký východ.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Lodní doprava.", "content": "Na jezeře je rozvinutá místní lodní doprava. Síť vodních cest na jezeře spojuje města a vesnice ležící na březích jezera. Hlavní přístavy jsou Entebbe (\"Uganda\"), Mwanza a Bukoba (\"Tanzanie\") a Kisumu (\"Keňa\"). Dále Jinja, Port Bell a Musoma.", "section_level": 2}, {"title": "Osídlení pobřeží.", "content": "Jezero je spojeno s pobřežím Indického oceánu železnicemi \"Kisumu\" – Mombasa (\"Keňa\") a \"Mwanza\" – Tabora – Dar es Salaam (\"Tanzanie\").", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Jezero vzniklo ve středním antropogénu zároveň se vznikem jezerních propadlin Albertova a Edwardova jezera v centrální africké části Velké příkopové propadliny, čímž byl narušen dřívější odtok do Konžské pánve. Nový systém vyúsťoval na východ k prohnutí pahorkatiny, kde vzniklo obrovské jezero, jehož rozloha byla zvlášť velká v období dešťů. Staré jezero získalo odtok na západ do \"Albertova jezera\" a dále do systému \"Nilu\" přes \"Viktoriin Nil\" vznikem Murchisonových vodopádů. \"Viktoriino jezero\" i severně ležící jezero Kyoga jsou pozůstatky starého obrovského jezera. \"Viktoriino jezero\" bylo objeveno v r 1858 anglickým cestovatelem J. Spekem a bylo pojmenováno na počest královny Velké Británie.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní rizika.", "content": "Stejně jako většina jezer tohoto regionu je i Viktoriino jezero zamořeno původcem schistosomózy (dříve též bilharziózy). Právě kvůli této krevní motolici rodu krevnička se stává koupání v jezeře vysoce nebezpečné. K infekci totiž běžně dochází jakýmkoli kontaktem těla s kontaminovanou vodou a může vést až k cirhóze jater, totálnímu ucpání střev, anémii či selhání ledvin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Viktoriino jezero také Victoria Nyanza nebo Ukerewe () je jezero ve Východní Africe na území Tanzanie (51 %), Keni (6 %) a Ugandy (43 %). Je druhé největší sladkovodní jezero na Zemi po Hořejším jezeru v Severní Americe a největší jezero v Africe. Patří do skupiny Velkých Afrických jezer. Jezero vyplňuje mělkou tektonickou prohlubeň v severní části Východoafrické pahorkatiny a ze severu je zahrazeno lávovým proudem. Má rozlohu 68 800 km2. Je maximálně 320 km dlouhé a 275 km široké. Průměrně je hluboké 40 m a dosahuje maximální hloubky 80 m. Objem vody je 2700 km3. Leží v nadmořské výšce 1134 m.", "tgt_summary": "Der Victoriasee (auch \"Viktoriasee\", \"Victoria Nyanza\", früher Ukerewesee) liegt in Ostafrika und ist Teil der Staaten Tansania, Uganda und Kenia. Er ist der drittgrößte See (nach dem Kaspischen Meer und dem Oberen See) und der zweitgrößte Süßwassersee der Welt (nach dem Oberen See). Der Victoriasee ist der größte See Afrikas, er verfügt über ein Einzugsgebiet von 193.000 km2. Er hat eine Oberfläche von 68.800 km2, dies entspricht in etwa der Fläche Bayerns oder Irlands. An seinen Ufern lebten 2007 etwa 30 Millionen Menschen.", "id": 1509434} {"src_title": "Psychoterapie", "tgt_title": "Psychotherapie", "src_document": [{"title": "Rámec pro výkon psychoterapie.", "content": "V Česku není psychoterapie pozitivně legislativně ukotvena, její výkon tedy může být zdravotní či sociální službou anebo službou v oblasti školství. Může být také poskytována jako volná živnost. Proto Česká asociace pro psychoterapii coby profesní organizace psychoterapeutů v České republice vytváří obecné standardy pro vzdělávání a výkon psychoterapie. Nejpodrobněji je výkon psychoterapie definován v oblasti zdravotnictví, kde působí Česká psychoterapeutická společnost, která je součástí České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně.", "section_level": 1}, {"title": "Etický kodex psychoterapie.", "content": "Mezi hlavními body kodexu jsou \"mlčenlivost\", \"definovaný rámec psychoterapie\" (finanční vyrovnání, pravdivost), \"zákaz zneužívání klienta pro vlastní zájem\" (emoční, finanční, sexuální...) a všestranná \"profesionalita\". I ve světě jsou etické principy psychoterapie velmi podobné a standardizované.", "section_level": 1}, {"title": "Psychoterapeutické školy.", "content": "Od počátku dvacátého století se s rozvojem psychologie a psychologických léčebných postupů začala rozvíjet i psychoterapie. Zpočátku byla silně svázána s lékařskou praxí, později se stala samostatným nezávislým oborem. Rozvíjela se především v Evropě a USA. Psychologové ovlivnění různými kulturami a různými náboženstvími začali klást důraz na různé aspekty lidského myšlení a jednání, k nimž vytvářeli nové teorie a vypracovávali postupy, jak s klientem nejlépe pracovat. Za necelých sto let existence tak vznikla řada různých psychoterapeutických přístupů, které se často velmi liší a často se liší i jejich účinnost při řešení rozličných druhů problémů. Mnoho moderních psychoterapeutů tak užívá eklektické metody, kdy svůj přístup upravují podle aktuálních potřeb klienta.", "section_level": 1}, {"title": "Psychoanalýza.", "content": "Je psychoterapeutická škola založená Sigmundem Freudem na přelomu 19. a 20. století. Freud zkoumal různé neurotické projevy svých pacientů a na základě vypozorovaných mechanismů začal vytvářet vlastní teorii duševních poruch. Analyzoval také sny svých pacientů a starou mytologii, což byly oboje významné zdroje informací o lidském nevědomí. Freudovy teorie významně ovlivnily celou psychologii 20. století a psychoanalýzu studovalo mnoho významných psychologů a filosofů. Psychoanalýza někdy bývá označována jako 1. vídeňská škola psychoterapie.", "section_level": 2}, {"title": "Existenciální psychoterapie.", "content": "Psychoterapie založená na existenciální filosofii. Existenciální filosofové jako Søren Kierkegaard, Jean-Paul Sartre, Gabriel Marcel, Martin Heidegger přišli na přelomu 19. a 20. století s tématy lidské smrtelnosti, osamělosti, stárnutí, odpovědnosti za svoje činy a svobody. Velká část problémů se kterými přichází klienti do terapie se týká právě těchto oblastí. Proto se objevilo mnoho terapeutů, kteří začali v existenciální filosofii hledat inspiraci. Mezi významné existenciální psychoterapeuty se řadí: Irvin Yalom, Viktor Frankl a jeho žák Alfried Längle, Rollo May, Ludwig Binswanger, Medard Boss, Ronald David Laing, Emmy Van Deurzen. Ke konkrétním vyhraněným školám tohoto zaměření patří logoterapie či daseinsanalýza, ale i některé obory speciální, např. hagioterapie, přibližující se terapii pastorační.", "section_level": 2}, {"title": "Humanistická psychoterapie.", "content": "Vznikala v 50. letech 20. století a je velmi blízká \"existenciální psychoterapii\". Carl Rogers založil \"na osobu zaměřenou psychoterapii\". Ústředními rysy tohoto směru jsou: \"akceptace\", \"empatie\" a \"aktivní naslouchání\" bez odsuzování klienta. Klient je veden k většímu \"sebeuplatnění\" – tedy k větší schopnosti být sám sebou. Zlí jazykové nazývají \"Rogersovskou terapii\" pro její nenásilný přístup \"Mhmmterapie\". Mezi další významné psychoterapeuty a psychology řadící se k humanistickému přístupu patří: Alfred Adler, Erik Erikson, Erich Fromm, Otto Rank, Harry Stack Sullivan.", "section_level": 2}, {"title": "Kognitivní psychoterapie.", "content": "Rozlišuje se dále na směry: racionálně emoční psychoterapie,kognitivně sociální psychoterapie a KBT neboli kognitivní-behaviorální terapie \"Racionálně emoční terapie=pomáhá klientovi zpracovat jeho systém přesvědčení o světě, o problému, apod., aby ho převedl k jeho reorganizaci a reorientaci\" \"Kognitivně sociální psychologie=práce ve skupině, konfrontace našeho způsobu hodnocení sebesama, situace, apod. se skupinou\" \"KBT=rychlovarná, práce s konkrétním problémem, snaha o změnu chování a myšlení tak, aby se tento problém znovu neobjevil nebo alespoň snížil svou závažnost", "section_level": 2}, {"title": "Kognitivně behaviorální terapie (KBT).", "content": "Kognitivně-behaviorální terapie je druh terapie obvykle používaný k léčbě depresí, úzkostných poruch, fóbií, poruch příjmu potravy a podobně. Spočívá v nahrazení patologických modelů chování modely, které jsou pro život vhodnější a racionálnější. Další snahou je objevit postupy, na nichž se jasně projeví posun v klientově myšlení či chování.", "section_level": 2}, {"title": "Systemická terapie.", "content": "Filozofickým pozadím systemické terapie je radikální konstruktivismus a sociální konstrukcionismus. Je jednak reakcí na rozvoj přírodních věd a kybernetiky „sebepozorujících se systémů“, jednak vznikla z potřeby překonat expertní modely psychoterapie. Terapeut není nezúčastněným expertem působícím \"zvenku\", ale vytváří spolu s klientem/y tzv. \"terapeutický systém\". Léčba tedy není kauzálním ovlivňováním směrem od odborníka ke klientovi, ale společným procesem, který vede k navyšování příležitostí vyvolat změnu systému zevnitř.", "section_level": 2}, {"title": "Gestalt terapie.", "content": "Gestalt Terapie je psychoterapeutický přístup založený na osobní odpovědnosti a zážitku \"tady a teď\". Ve 40. a 50. letech 20. století ji založili Fritz Perls, Laura Perlsová a Paul Goodman.", "section_level": 2}, {"title": "Satirovská transformační terapie.", "content": "Model růstu založený Virginií Satirovou a rozpracovaný jejími žáky klade důraz na osobnost terapeuta. Terapie je zážitková a zaměřená na pozitivní změny, k posílení sebeúcty, odpovědnosti, schopnosti rozhodovat a kongruence.", "section_level": 2}, {"title": "Satiterapie.", "content": "Satiterapie je český psychoterapeutický přístup založený na léčbě všímání (všímavost = sati) si skutečně probíhajících procesů prožívání, které se vyskytují mimo dosah slov. Je to psychoterapie integrující techniky psychodramatu, pohybového a výtvarného vyjadřování pro zvnějšnění prožívání s postupy zaměřenými introspektivně za účelem získání osvobozujícího vhledu do životně důležitých souvislostí. Hlavním představitelem je Mirko Frýba.", "section_level": 2}, {"title": "Transpersonální terapie.", "content": "Je metoda transpersonální psychologie, využívající k léčbě psychických poruch a závislostí nestandardní metody práce s pacientem. Jednotlivé postupy veskrze přejaty z tradiční medicíny přírodních léčitelů. Patří mezi ně například holotropní dýchání ve spojení s muzikoterapií, binaurální vlny, vjemová deprivace či aplikace psychedelik. Léčba spočívá v navození stavů hluboké meditace, sebereflexe, tranzu a uvolnění cesty k podvědomí za účelem reintegrace osobnosti. Jedním ze zakladatelů transpersonální psychologie a jejích metod léčby je též psychiatr českého původu Stanislav Grof. Ten se svojí ženou vyvinul v 70. letech metodu holotropního dýchání. Uvedená metoda je založena na principu nefarmakologického docílení stavů blízkých stavům po požití psychotropních látek. Zároveň slouží též k docílení perinatálních prožitků, jejich znovuprožití a zakomponování do celku lidské psychiky.", "section_level": 2}, {"title": "Integrovaná psychoterapie.", "content": "Integrované terapie využívají principů více terapeutických metod. Známá je Integrovaná psychoterapie manželů Knoblochových, psychiatrů českého původu, kteří emigrovali do Kanady.", "section_level": 1}, {"title": "Terapeutické sezení.", "content": "Trvá zpravidla 45–90 minut. Mělo by být jasně prostorově ohraničené a je pravidlem, že co je řečeno v průběhu sezení, nedostává se za hranice místnosti. Výjimku tvoří pouze případy, kdy je např. v ohrožení něčí život, nebo kdy se klient přizná k vraždě. Výjimky jsou dány trestním zákoníkem č.40/2009 Sb., konkrétně § 367 (Nepřekažení trestného činu) a § 368 (Neoznámení trestného činu). Trestní zákoník stanovuje případy, kdy je nutné mlčenlivost porušit. Mlčenlivost je dále upravena odlišně pro psychoterapeuty ve zdravotnickém a nezdravotnickém zařízení.", "section_level": 1}, {"title": "Online psychoterapie.", "content": "Pojmem online psychoterapie se označuje terapeutický proces, při němž nedochází k osobnímu setkávání terapeuta se svým klientem. Videorozhovor je veden na dálku, přičemž se využívá různých online platforem. Výsledky studií naznačují, že efekt videorozhovoru je pro některé terapie srovnatelný s osobním rozhovorem, v některých případech dokonce i lepší. V případě terapie na dálku však vyvstává na straně terapeuta vyšší nárok na vytvoření pevného terapeutického vztahu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Psychoterapie je záměrné a cílené používání psychoterapeutických prostředků kvalifikovaným odborníkem – psychoterapeutem v souladu s vědeckými poznatky. Historicky je psychoterapie (léčba slovem) jednou ze tří základních léčebných metod. Dalšími jsou chirurgie (léčba nožem) a farmakoterapie (léčba bylinou). V současnosti je psychoterapie jednou z pomáhajících profesí, která se (vedle medicíny, psychologie, léčitelství a dalších) uplatňuje v oblasti péče o zdraví. V České republice upravuje péči o zdraví nový občanský zákoník. Psychoterapie směřuje k dosažení, obnovení, rozvoji či udržení kvality života klientů tak, aby mohli žít život subjektivně spokojený, a to především v aspektech osobních, zdravotních, sociálních a pracovních. Cílem psychoterapie je dosažení optimálního rozvoje osobnosti a odstranění resp. zmírnění psychického či fyzického utrpení jedince. ", "tgt_summary": "Psychotherapie (von altgriechisch ψυχή \"psyche\" „Seele“, und \"therapeia\" „Behandlung“, von θεραπεύειν \"therapeuein\" „heilen, dienen“) bezeichnet allgemein die „gezielte professionelle Behandlung seelischer (psychischer) Störungen oder psychisch bedingter körperlicher Störungen mit psychologischen Mitteln“. Die dabei angewandten Verfahren, Methoden und Konzepte sind durch verschiedene Psychotherapieschulen geprägt. Nach einer bis heute oft zitierten methodenübergreifenden Definition von Hans Strotzka ist Psychotherapie ", "id": 923397} {"src_title": "Kníže", "tgt_title": "Fürst", "src_document": [{"title": "Současnost.", "content": "Nyní se zpravidla termín kníže užívá zejména jako", "section_level": 1}, {"title": "Soudobá knížata.", "content": "V Evropě jsou dnes knížaty panovníci Monaka a Lichtenštejnska. Zvláštním případem je spoluknížectví Andorra, kde se o knížecí titul jako formální představitelé státu dělí francouzský prezident a španělský biskup ze Sao de Urgel. Mimo Evropu je knížecí hodnost uznávána panujícím emírům Kataru a Kuvajtu, stejně jako všem sedmi emírům Spojených arabských emirátů. Šlechtická", "section_level": 2}, {"title": "Oslovení.", "content": "Knížeti přísluší oslovení \"Jasnost\" (dříve \"Knížecí Milost\"), ostatním členům rodiny pak dle titulu \"Jasnost\" či \"Excelence\". Nejstarší syn knížete je", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "Samotný výraz pochází ze staroslovanského \"kъnędzь\" (pravděpodobně převzato z pragermánského \"kuningaz\", značícího vládce, krále – srov. něm. \"könig\", ang. \"king\"), má tedy společný základ s výrazem kněz, s nímž byl zejména ve starších zápisech nezřídka zaměňován. Ve slovanských jazycích (čeština, polština) je synonymem pro vévodu. V Čechách je tento titul spojen s vládcem Čechů do konce 12. století, fakticky stejné úrovně, jako pozdější titul \"král\", který se odlišoval potvrzením, udělením úřadu od vyšší autority - římské říše osobou císaře nebo římské církve osobou papeže. Společné je také jejich volenost, zejména po vymření královského rodu po meči (bez mužského potomka), případně i po přeslici (bez potomka včetně ženského). Váha volby, svévole a udělení úřadu se ovšem v dějinách často proměňovala - u knížat i u králů. V moderní češtině tak bez rozlišení a většinou nevědomky používáme termín kníže jak pro staroslovanského panovníka s titulem kňaz (např. staří Přemyslovci), tak pro knížete (drobnějšího panovníka či šlechtice) \"západního původu\", jehož titul vychází z latinského \"Princeps\". Konečně se výraz kníže souhrnně používá, a to v mnoha evropských jazycích, pro drobnější vládce v mimoevropském světě s vlastními tituly a pro drobné panovníky a kmenové vůdce v pravěku a starověku. Etymologický původ ekvivalentních titulů v jiných jazycích je poněkud odlišný a vychází z latinského \"princeps\", což znamená „první“. Toto slovo bylo používáno původně pro hlavy římského senátu, ve smyslu \"první mezi sobě rovnými\". V češtině se z tohoto slova odvozuje také titul princ, který má ale význam spíše pro zdvořilé oslovování potomků vyšších šlechticů. V několika jazycích tento rozdíl není rozlišen tak jako v češtině. Na druhé straně například v němčině jsou tyto dva tituly rozlišeny, pro knížete \"Fürst\" a pro prince \"Prinz\", a přesto vychází ze stejného významového základu „první“ - germánského (něm. \"erst(e)\", ang. \"first\", snad jako germánská napodobenina latinského slova) a latinského. Ve staré češtině byl kníže středního rodu (např. Karel z Lichtenštejna, kníže opavské...), což přetrvalo v čísle množném (knížata).", "section_level": 1}, {"title": "Translatologické komplikace.", "content": "Terminologie evropských jazyků se vyvíjela v závislosti na historicko-politických poměrech dané jazykové oblasti. To je určující například pro počet homonym a terminologickou šíři konkrétního jazyka. Zvláštní výraz pro knížete se tak vytvořil většinou jen v jazycích těch zemí, kde se tento titul v minulosti vyskytoval. Zvláštní termín pro knížete tak obvykle existuje v jazycích slovanských, germánských (s výjimkou angličtiny) a některých evropských jazycích neindoevropského původu (např. ve finštině). Latina, románské jazyky a angličtina užívají stejný tvar pro knížete i prince, založený na latinském starověkém termínu \"Princeps\". Naproti tomu některé slovanské jazyky, např. ruština či polština, užívají pro knížete i prince také", "section_level": 2}, {"title": "Kníže v toponymech.", "content": "Zejména ve slovanském a německém prostředí se termín knížete promítl do toponym.", "section_level": 2}, {"title": "Stručné dějiny knížecího titulu.", "content": "V Čechách byl původně knížecí titul shodný se slovenským výrazem kňaz, zatímco západní prameny jmenují českého panovníka v dobách prvních Přemyslovců nejčastěji jako vévodu (\"Dux\") a \"pouhý\" knížecí titul (\"Princeps\") někdy přiznávají údělným knížatům na Moravě. Po vzniku Českého království a nástupu Lucemburků se v Čechách objevují i knížata nepanovnického původu. Jde o polosuverénní panovníky slezských knížectví po té, co bylo Slezsko r. 1335 inkorporováno do českého státu. Knížecí titul náležel i několika církevním hodnostářům, např. pražskému arcibiskupovi či abatyši kláštera Svatého Jiří. Mezi česká knížata patřila také markrabata moravská (pokud nebyla totožná s panujícím králem) a vévodové opavští - nelegitimní větev Přemyslovců. Po vydání Obnoveného zřízení zemského v roce 1627 začaly v Čechách platit šlechtické tituly ze zemí Svaté říše římské a navíc začali čeští králové tyto tituly udílet i z pravomoci českých panovníků (říšský kníže mohl většinou požádat doplňkově o udělení českého titulu), což pokračovalo až do počátku 19. století, kdy byl český knížecí titul nahrazen jednotným rakouským. Od vydání korunovačního řádu Karla IV. až do bitvy na Bílé hoře byl následník českého královského trůnu těsně před korunovací nazýván knížetem. Ve střední Evropě a v zemích Svaté říše římské původně knížecí titul jako takový prakticky neexistoval. Hodnost říšského knížete (\"Princeps Imperii\", \"Reichsfürst\") náležela nejpřednějším hodnostářům a vládcům světským i duchovním, kteří byli podle svého titulu např. biskupy, opaty, vévody, markrabaty, lankrabaty, purkrabími a podobně. Ti byli přímými leníky", "section_level": 1}, {"title": "Mediatizovaná knížata.", "content": "Říšská knížata, která přišla o svá suverénní panství mediatizací za Napoleona I. a která nezískala suverenitu při jednáních Vídeňského kongresu, si až do zániku monarchie udržela zvláštní privilegia. Byla i nadále považována za rovnocenná vládnoucím panovnickým domům. Jejich hlavou je kníže, ostatní", "section_level": 1}, {"title": "Duchovní knížata.", "content": "V katolické církvi v minulosti docházelo, zejména pak ve Svaté říši římské, k udílení světských vladařských práv některým biskupům, opatům, velmistrům, prelátům a podobně. Ti získali navíc také knížecí titul a mnohdy i právo své země titulovat jako knížectví. Tato duchovní knížectví bývala volená a", "section_level": 1}, {"title": "Knížata jako šlechtici v Evropě a ve světě.", "content": "Přestože je knížecí titul nejvíce znám ve střední Evropě a v zemích bývalé Svaté říše římské, můžeme na něj narazit ve většině Evropy i mimo ni. Obecně platí, že knížecí titul jako řádný stupeň vyšší šlechty existoval historicky ve střední a východní Evropě. V Evropě západní má pak jen charakter mimořádného titulu a ve šlechtické hierarchii jej zastupuje vévoda, který naopak téměř chybí v zemích na východ od Rýna. Prakticky žádná knížata se nevyskytovala ve Skandinávii.", "section_level": 1}, {"title": "Litva a Polsko.", "content": "Na staré Litvě byl knížecí titul tradičně přiznáván potomkům dříve panujících dynastií různého původu. Vedle různých větví rodu Gediminovců (Czartoryští, Buremští, Pińští, Sanguszkové aj.) měly nárok na knížecí titul také další rody litevských kmenových knížat (např. Holszańscy nebo Giedroyći), rody původu rurikovského (Ogińští, Czetwertyńští, Zbaraszští aj.) i rody tatarské (Glińští). Akt o Lublinské unii z r. 1569 zavedl knížecí titul také v Polsku, polská szlachta se však přijímání nových titulů bránila a roku 1638 si prosadila, že uznávat se budou jen tituly těch knížecích rodů, které jsou výslovně uvedené v aktu o Lublinské unii (vedle dynastických rodů ještě Radziwillové, povýšení roku 1547 do říšského knížecího", "section_level": 2}, {"title": "Rusko.", "content": "V Ruském imperiu byl knížecí titul od starých dob uznáván příslušníkům dříve vládnoucích dynastií nejrůznějšího původu, ale i vyznání. Ruskou aristokratickou špičku tak spoluvytvářela mj. knížata odvozující původ od Rurikovců (Obolenští, Lvovové, Vjazemští atd.), od Gediminovců (Galicinové, Czartoryští, Sanguszkové, Dručtí-Lubečtí atd.), od německých panujících knížat, resp. vévodů (Meklenburští, Leuchtenbergové/Romanovští), od tatarských chánů (Jusupovové, Girejové), od gruzínských panujících dynastií (Bagrationové, Dadiani-Imeretinští), od jiných gruzínských knížecích rodů (Amilakvarovové, Abamelekové), od byzantských vzdorocísařů (Kantakuzenové), čerkéských chánů (Kabardinští), kalmyckých kaganů (Dondukovové), osťackých náčelníků (Satygin-Kondijští), indických regionálních rádžů (Vizápurští), evenckých rodů (Gantimurovové) a rodů nejasného původu mongolského nebo sibiřsko-tunguzského. Od dob Petra Velikého nastalo povyšování i knížat \"nových\", nedynastického původu. Prvním takto povýšeným knížetem byl roku 1707 Oleg Menšikov, který sám pocházel z rodiny nevolníka, následovaly např. rody Orlovů, Zubovů nebo Potěmkinů či národnostně neruská knížata Barclay de Tolly nebo Lieven.", "section_level": 2}, {"title": "Balkán.", "content": "Na Balkánském poloostrově vycházel titul knížete původně, tak jako např. v Rusku, Polsku i v Čechách ze slovanského titulu Kňaz. Díky velkému kulturnímu ovlivnění stran jiných kultur některá balkánská knížectví užívala též tituly z jiných kulturních okruhů jako např maďarský panovnický titul \"Fejedelem\" či východorománský \"Domnitor\". Nejobvyklejším titulem na Balkáně pak byl slovanský titul vojvoda, užívaný paralelně s tituly jinými pro jedinou monarchii. K balkánským vojvodstvím (knížectvím) patřilo např. Sedmihradsko, Valašsko, Moldavsko, Bulharsko, Černá Hora či Srbsko. Knížata jako šlechtici představovali původně sesazené (mediatizované) kmenové vládce a nejobvyklejší", "section_level": 2}, {"title": "Latinské císařství.", "content": "V Latinském císařství se císaři snažili vytvořit podobnou hierarchii vazalů, jakou měla Svatá říše římská. Nejmocnější vazalové tak vystupovali jako \"Princeps Imperii\", tedy říšská knížata. Výslovný knížecí titul náležel polosuverénním panovníkům Achaie.", "section_level": 3}, {"title": "Gruzie.", "content": "V Gruzii, zemi na pomezí evropského a asijského kulturního okruhu, existovalo od středověku několik místních titulů, překládaných do evropských jazyků jako kníže (příp. vévoda, velkovévoda či car). Nejblíže českému chápání knížete-šlechtice a panovníkova vazala je hodnost \"Tavadiho. Tavadi\" patřil k nejvyšší gruzínské šlechtě a nebyl suverénem. Překládán bývá jako kníže. Naproti tomu pět místních rodů s titulem \"Mtavari\" (vládcové Samcche, Gurie, Abcházie, Svanetie a Mingrelie) si uchovalo postavení suverénních či alespoň polosuverénních vládců, nebyli závislí na gruzínských králích z rodu Bagrationů a sami byli lenními pány některých \"Tavadi\". \"Mtavari\" z rodu Dadiani, vládci Mingrelie si své polosuverénní postavení udrželi i vůči ruským carům", "section_level": 2}, {"title": "Francouzské království a císařství.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "První Francouzské království.", "content": "Ve Francii v dobách \"Ancien régime\", mělo označení \"kníže\" (\"Prince\") dvojí obsah. Jednak šlo o hodnost, která převyšovala i nejvyšší stupeň řádné francouzské aristokracie, tedy vévodské pairy. Sem patřila tzv. zahraniční knížata (\"Princes Étrangéres\") a snad by sem šlo počítat i prince královské krve, neboť francouzština jazykově nerozlišuje tituly prince a knížete a výklad \"kníže královské krve\" nebo např. \"kníže z Condé\" je v některých případech možný. Vedle \"knížat svojí hodností\", která mnohdy užívala jiné, nejčastěji vévodské, tituly, znala Francie i knížete jako titul a jeho původ i postavení ve francouzské společnosti byly mnohem komplikovanější. Kníže býval od pozdního středověku držitel některého feudálního léna, tradičně nazývaného jako knížectví. Knížaty byli i drobní suveréni obklopeni francouzským územím, kterým ale nebyla u dvora přiznána hodnost zahraničních knížat (knížectví Henrichemont, Bidache, Arches-Charleville, tzv. \"Království Yvetot\" apod.). V 15. a 16. století máme navíc doložené i první případy povýšení nějakého panství Korunou na \"knížectví\" (\"Principauté\"), častější v dalších staletích (např. r.", "section_level": 3}, {"title": "První Francouzská republika.", "content": "Ačkoli Francouzská republika zrušila a přísně odmítala uznávat veškeré šlechtické tituly, měl", "section_level": 3}, {"title": "První Francouzské císařství.", "content": "V dobách Prvního Francouzského císařství byly veškeré dosavadní šlechtické tituly zrušeny a nahrazeny novými se specifickými pravidly a heraldikou. Napoleon usiloval o postavení univerzálního císaře, podobné pozici středověkých římských císařů. Zaváděl vlastní lenní systém s loutkovými vládci a jednotným systémem šlechtického práva a jednotnou heraldikou. Svým příbuzným, králům v satelitních státech, zakázal udílet knížecí tituly, kteréžto právo si, jako císař, rezervoval pro sebe. Napoleonská šlechta, vytvořená definitivně roku 1808 měla jeden stupeň nižší šlechty: rytíře, a čtyři stupně šlechty vyšší: (vzestupně) baron, hrabě, vévoda a kníže. Jen knížata a vévodové byli držiteli teritoriálního predikátu (místního přídomku) a jen některá z knížat byla suverény (z vévodů žádný). Jednalo se však, spíše než o skutečné suverénní panovníky, o závislé vládce v podobném postavení, jaké má např. dnešní Monako vůči Francii. Ostatní šlechtici byli jen např. \"baron de l ́Empire\" bez predikátu. Knížecích titulů bylo za Prvního císařství uděleno neobyčejně málo a na rozdíl od zbývajících titulů byly tituly knížat automaticky dědičné, ovšem výhradně v primogenituře.", "section_level": 3}, {"title": "Druhé Francouzské království.", "content": "V období Restaurace přiznali bourbonští panovníci knížecí tituly třem rodům. Ludvík XVIII. přiznal v r. 1815 knížecí titul ministru a francouzskému zástupci na", "section_level": 3}, {"title": "Druhé Francouzské císařství.", "content": "Za Druhého císařství nechal císař Napoleon III. potvrdit a obnovit některé napoleonské knížecí tituly, zrušené rozhodnutím Vídeňského kongresu. Takto získali v roce 1852 všichni synovci Napoleona I. knížecí titul s oslovením \"Výsosti\" (\"Altesse\") a v roce 1853 všichni potomci Joachima Murata, krále neapolského, taktéž knížecí titul dědičný pro veškeré potomky opět s predikátem \"Výsost\". Původní status těchto rodin jako císařských, resp. královských princů, vyjádřený predikáty užívanými před rokem 1815: \"císařská Výsost\" a \"královská Výsost\" byl ovšem Napoleonem III. striktně zamítnut.", "section_level": 3}, {"title": "Itálie.", "content": "V Itálii se knížecí titul objevoval již v raném středověku, když někteří langobardští vévodové přijali knížecí titul (\"Princeps\"), chápaný jako vyšší než vévodský (např. vévodové z Capui, Beneventa či Salerna). Vévodové Svaté říše římské a suverénní vévodové, povýšení papežem byli také v širším smyslu chápáni jako knížata. Vlastní titul knížete se objevuje v Itálii ve větší míře až v raném novověku. V jižní a střední Itálii, kde knížecí tituly (italsky \"Principe\") pro zemské šlechtice udílel král sicilský, neapolský nebo papež, se knížecí titul již během 16. století", "section_level": 2}, {"title": "Papežská knížata.", "content": "Papežská knížata jsou dvojího druhu. Jednak jde o nejvyšší stupeň lenní aristokracie v Papežském státě. Mezi tyto rody patří řada těch, z nichž vzešly papežové, jiné rody naopak za svůj společenský vzestup vděčily právě papežskému nepotismu, který umožnil jejich povýšení na knížata. Mezi známé rody Papežského státu patří Borromeové, Colonnové, Orsiniové, Aldobrandiniové, rody Chigi, Pamphilli, Barberini nebo Borghese. Knížecí titul bývá obvykle vázán na nějaké konkrétní léno v zemi, může však výjimečně být udělen i patronymně (podle jména) celému rodu. Nejprestižnější papežskou knížecí hodností je titul knížete-asistenta papežského trůnu, spoluzastávaný po", "section_level": 2}, {"title": "Belgie a Nizozemí.", "content": "Oblast dnešního Beneluxu byla ve středověku součást Svaté říše římské a ke knížatům zde patřili někteří bezprostřední vládci světští (vévoda brabantský, markrabí namurský apod.) i duchovní (biskup lutyšský či utrechtský). Již v pozdním středověku místní vládci velice sporadicky udíleli šlechtický titul knížete vázaný na nějaké nevelké místní panství (např. kolem r. 1400 Knížectví Steenhuyse udělené burgundskými vévody či r. 1513 Knížectví Mortagne udělené rodu Ligne Jindřichem VIII., který se v té době angažoval v nizozemských záležitostech). Od nástupu Habsburků získávaly některé nizozemské rody titul knížete Svaté říše římské bez udělení jakýchkoli práv suveréna. Tento říšský knížecí titul mohl být vázán na nějaké panství, povýšené k tomu účelu na titulární knížectví (1486 Chimay pro rod Croÿ, 1545 Épinoy pro vikomty z Melunu) nebo mohl být patronymní, tedy podle jména (roku 1594, 1664 a 1742 pro rod Croy, roku 1601 pro rod Ligne, roku 1736 pro rod Hornes apod.). Prvním místním (burgundským) knížecím titulem, přiznaným Habsburky byl r. 1540 titul knížete z Gaveren pro Lamoraala van Egmont, vázaný na stejnojmenné knížectví. V téže době se začínají objevovat první burgundské tituly vévodů a markýzů. Vedle", "section_level": 2}, {"title": "Knížata na západě Evropy.", "content": "V nejzápadnější části Evropy, na Britských ostrovech a na Pyrenejském polostrově příslušela v raném středověku knížecí hodnost panovníkům keltských \"Tywysogaeth\" (knížectví) na Britských ostrovech, resp. emírům jižně od Pyrenejí (nejznámější je Granadský emirát). Od ustavení pevnějších monarchií zůstal knížecí titul rezervován prvorozeným synům králů a následníkům trůnu. Byl také svázán s nějakým historickým územím. Nejvyšším šlechtickým titulem byl či je ale vévoda, zatímco titul knížete nebyl pro šlechtu užíván vůbec nebo téměř vůbec.", "section_level": 2}, {"title": "Velká Británie.", "content": "Prvorozený následník trůnu bývá tradičně knížetem z Walesu (\"Prince of Wales\") (do češtiny nepřesně překládáno jako princ z Walesu), ovšem bez královského potvrzení nemá na tuto hodnost automatický nárok. Tento nárok je u britského korunního prince spojen jen s tituly vévoda z Cornwallu (následník v Anglii) a vévoda z Rothesay (následník ve Skotsku). Dvě nejvyšší britské šlechtické", "section_level": 3}, {"title": "Španělsko.", "content": "Tři království před sjednocením Španělska užívala titul knížete pro svého následníka, takže od konce 15. stol. jsou tyto knížecí hodnosti spojeny vždy v jedněch rukou následníka. Jde o tituly knížete asturského (\"Príncipe de Asturias\") (pro Kastílii a León), knížete z Gerony (\"Príncipe de Gerona\") (pro Aragon) a knížete z Viany (\"Príncipe de Viana\") (pro Navarru). V minulosti španělští", "section_level": 3}, {"title": "Portugalsko.", "content": "Na rozdíl od Británie a Španělska není Portugalsko v současnosti již monarchií. V dobách králů příslušel knížecí titul korunnímu princi, který byl knížetem Portugalců a knížetem z Algarve (\"Príncipe Real de Portugal e dos Algarves\"). Ostatní analogické tituly, např. \"Príncipe do Brasil\", je vhodnější překládat termínem princ. Prvorozený syn následníka trůnu býval knížetem z Beiry (\"Príncipe da Beira\"). Titul knížete z Algarve se vázal na staré maurské království. Panující portugalský král převzal do své titulatury i titul krále algarvského (\"Rei do Algarve\").", "section_level": 3}, {"title": "Mimoevropská knížata.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Evropský kulturní okruh.", "content": "První mimoevropské knížectví založené evropany - Antiochijské, se datuje již do doby první expanze křesťanské Evropy - křížových výprav. Panovníci Druhého Haitské císařství a Haitského království pocházeli z domorodého, resp. míšeneckého prostředí, svou zemi se ale snažili řídit podle evropského modelu. Proto na Haiti vznikla šlechta podle francouzského vzoru s knížetem (\"Prince\") jako nejvyšším šlechtickým titulem. Druhé císařství i království kreovala shodně po čtyřech dědičných knížatech. Haitská narychlo vytvořená šlechta se ale stala ihned terčem posměchu a až do současnosti je pojem \"haitská šlechta\" synonymem pro naprosté šlechtické parvenu. Evropská šlechta v žádném případě nepovažuje haitské rody za sobě rovné, mj. i proto, že celá řada nových \"knížat\", \"vévodů\", \"markýzů\" nebo \"hrabat\" se narodila ještě jako otroci na plantážích. Mimo Evropu uznávaly některé koloniální mocnosti knížecí titul domorodým elitám. To byl případ Španělska a tzv. \"Princípalias\" na Filipínách, uznávaných španělskými králi i koloniálními úřady", "section_level": 3}, {"title": "Mimoevropský kulturní okruh.", "content": "Z mimoevropských zemí patří k těm s Evropě nejpodobnější kulturou křesťanské Habešské císařství. Knížeti zde nejlépe odpovídal titul \"ras\" (ራስ), který náležel nejvyšší šlechtě a správcům, často osobám s vojenskými úkoly. Do evropských jazyků bývá \"ras\" někdy překládán i jako vévoda. Za odpovídající titulu evropského knížete se považuje např. arabsko-islámský titul \"emír\" (أمير) a japonský titul \"daimjó\" (大名). Jako kníže je překládán čínský titul \"wang\", původně titul panovnický, od konce 3. století př. n. l. udělovaný příbuzným císařů a předním hodnostářům jako nejvyšší aristokratický titul. Titul měl několik stupňů například v říších Tchang a Sung v sestupném pořadí \"čchin-wang\" (, kníže krve, doslova kníže-příbuzný), \"s’-wang\" (, kníže-dědic) a \"ťün-wang\" (, kníže komandérie).", "section_level": 3}, {"title": "Pseudoknížata.", "content": "Od poloviny 20. století vzniklo na světě množství tzv. mikrostátů, které nejsou mezinárodně uznávány a mají nejrůznější formy vlády včetně knížectví. Důvody pro jejich vznik se velice různí a sahají od spíše recesistických (např. Horácké knížectví \"knížete\" Miroslava Donutila), přes projekty na podporu regionální turistiky, až po vážně míněný separatismus (kníže Leonard (I.) Casley a \"jeho\" australské knížectví Hutt River", "section_level": 2}, {"title": "Galerie.", "content": "Hodnostní a heraldické koruny knížat ve šlechtických systémech mimo střední Evropu:", "section_level": 1}], "src_summary": "Slovo kníže pochází z německého (germánského) \"kuning\" pán, vladař, pokračujího v německém \"könig\" a anglickém \"king\" (král). Historickým vývojem však začal být užíván v několika rozličných významech - jako člen vznešené/panující rodiny resp panovníkova leníka nejvyšší úrovně. Jeho synonymy se tak v mnoha jazycích staly pojmy vévoda a princ. ", "tgt_summary": "Fürst und Fürstin sind sowohl allgemeine Herrscherbezeichnungen („Landesfürsten“) wie auch spezielle Adelstitel mit eigenem Fürstenstand im Heiligen Römischen Reich Deutscher Nation vom Mittelalter bis etwa 1800, mit einem „Fürstentum“ als ausgewiesenem Herrschaftsgebiet. Die Erhebung in diesen Adelsstand wurde „Fürstung“ genannt. Darüber hinaus finden sich Fürsten und Fürstentümer auch in anderen Ländern und politischen Strukturen, teilweise auch nur von außen als solche bezeichnet. Ähnlich wie die Bezeichnung \"Häuptling\" übertrugen die europäischen Entdecker und Kolonisatoren \"Fürst\" und \"Fürstentum\" auf reale oder vermeintliche Anführer und Herrschaftsgebiete anderer Völker oder übersetzten deren Eigenbezeichnung als „Fürst“. ", "id": 568395} {"src_title": "Sjednocená východoindická společnost", "tgt_title": "Niederländische Ostindien-Kompanie", "src_document": [{"title": "Předchůdci.", "content": "První výprava nizozemských lodí do Asie začala v roce 1594, kdy se devět nizozemských kupců spojilo a založilo jednorázovou \"Společnost vzdálených zemí\". Expedice sestávala ze čtyř lodí – Hollandia, Amsterdam, Mauritius a Duyfken pod velením Cornelise de Houtmann a Gerrita van Beuningen. Výprava vyplula 2. dubna 1595 z kotviště u ostrova Texel a zamířila do Indonésie. Po cestě většina posádky zahynula na kurděje, přesto se expedice dostala do Bantamu na Jávě za 15 měsíců. Zde se dostala do střetu s místními domorodci a musela urychleně odplout. Pro nedostatek posádky byla dokonce opuštěna loď Amsterdam. Zpět do Nizozemska dorazila v roce 1597, cestu přežilo 87 námořníků z celkových 240. Finančně byla neúspěchem, ukázala však, že je možné využít cestu Portugalců kolem mysu Dobré naděje a dostat se tak do Indie a dále do Indonésie. Expedici v dalších šesti letech následovalo 15 výprav o celkovém počtu 65 lodí, sponzorovaných celkem 8 různými společnostmi.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Jelikož se mezi léty 1595 – 1601 vypravilo na 16 obchodních expedic a většina z nich se vrátila s cenným nákladem, nastal úpadek cen koření v Nizozemsku a přitom nárůst výkupních cen v Asii, což mělo za následek nerentabilitu podnikání v tomto oboru. Z rozhodnutí generálních stavů Nizozemské republiky byla tedy založena jednotná společnost – Vereenigte Oost-Indische Compagnie. Této společnosti byl od vlády zaručen obchodní monopol mezi mysem Dobré naděje a Magellanovým průlivem s právem uzavírat smlouvy se sousedními státy, v nových oblastech jmenovat správní úředníky a udržovat ozbrojené síly. První ztráta území pro Portugalce přišla v roce 1603, kdy Nizozemci zabrali ostrov Ambon. V letech 1605 a 1606 získali Molucké ostrovy a v roce 1641 Malaku v Malajsii. Poražení Portugalců v roce 1656 přineslo Nizozemcům vládu nad Cejlonem, s jeho drahými kameny, perlami a skořicí, v letech 1661-1663 je vyhnali i z Kóčinu a Kalikatu v Indii. Do roku 1755 získali Nizozemci kontrolu nad většinou ostrova Jávy. Východoindická společnost také založila v roce 1652 vlastní osadu na mysu Dobré naděje – Kaapstad. V 18. století se z loďařské obchodní společnosti stala oblastní správa zabývající se zemědělskou výrobou. Ta začala dodávat do Evropy produkty z indonéských ostrovů. I přesto společnost pomalu upadala. Její monopol začali nejdříve narušovat pašeráci a po pařížské smlouvě v roce 1784 se přidali Britové z Britské východoindické společnosti, kteří také získali právo obchodovat s Východní Indií. V roce 1799, kdy bylo Nizozemí podřízeno napoleonské Francii, byla společnost definitivně zrušena nizozemskou vládou, která také převzala všechny její dluhy a majetek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sjednocená východoindická společnost (označovaná též jako \"Nizozemská\" nebo \"Holandská východoindická společnost\" (nizozemsky \"Vereenigde Oost-Indische Compagnie\") byla založena v roce 1602. Koncem 16. století ovládali Portugalci v oblasti Indického oceánu obchod s kořením, na kterém chtěli získat účast nizozemští mořeplavci. Za účelem rozdělení rizika a zisku spojeného s obchodováním s východní Indií společnost založili bohatí obchodníci z Amsterdamu.", "tgt_summary": "Die Niederländische Ostindien-Kompanie (; \"Vereenigde Geoctroyeerde Oostindische Compagnie\", abgekürzt \"VOC\" oder kurz \"Compagnie\") war eine Ostindien-Kompanie, zu der sich am 20. März 1602 niederländische Kaufmannskompanien zusammenschlossen, um die Konkurrenz untereinander auszuschalten. Die VOC erhielt vom niederländischen Staat Handelsmonopole sowie Hoheitsrechte in Landerwerb, Kriegsführung und Festungsbau. Sie war eine der größten Handelsunternehmen des 17. und 18. Jahrhunderts. ", "id": 2256077} {"src_title": "Vandalové", "tgt_title": "Vandalen", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Migrace.", "content": "Ve 2. století se Vandalové, kvůli migraci Gótů, rozdělili na dvě větve, Hasdingy a Silingy. Silingové se usadili ve Slezsku, Hasdingové se dostali až do okolí Tisy. Okolo roku 330 se obě větve opětovně spojily, když je znovu ohrožovali Gótové. Císařem Konstantinem jim bylo přiděleno území v Panonii, kde se spojili s kočovnými Alany, původem z Persie. Okolo roku 370, po nájezdech Hunů, se Vandalové s Alany vydali na západ. V provincii Raetia jich část vstoupila do služby k vojevůdci římských vojsk Stilichonovi, jehož otec byl také Vandal, proti Hunům. Hlavní část se roku 406 dostala k Rýnu, zde se spojili s částí Svébů a porazili Franky. Po dočasném usídlení v Galii roku 409 překročili Pyreneje a během pár let získali vládu nad jižní částí provincie Hispania, která byla podle nich později pojmenována Andalusií (\"Vandalitia\"). Hasdingové se usídlili poblíž Svébů v Galicii, Silingové se usadili v oblasti Baetica (část Andalusie) a Alanové v Lusitanii. Roku 416 byli Silingové poraženi Vizigóty a za dva roky byli poraženi i Hasdingové s Alany. Díky stálé hrozbě se Hasdingové, Silingové a Alanové spojili do jednoho království, poté se Vizigóti z Hispánie na čas stáhli. Do roku 425 Vandalové dobyli jihovýchodní pobřeží Pyrenejského poloostrova, tím získali silnou námořní flotilu a podnikali pirátské výpravy na Baleáry a pobřeží Mauretánie (oblast severu Maroka), kde se roku 429 vylodili.", "section_level": 2}, {"title": "Vandalské království v Africe.", "content": "Vandalové sem byli pozváni římským guvernérem Bonifáciem jako jeho spojenci a bylo jim přislíbeno – za vojenskou pomoc proti římskému senátu – i území k osídlení. Bonifácius se jednak zalekl jejich velikého počtu (údajně až 80 000 bojovníků), jednak byl Římem omilostněn (pravděpodobně ze stejného důvodu) a vyzval Vandaly k návratu do Hispánie. Ti, pravděpodobně záměrně, neuposlechli této výzvy a obrátili své zbraně proti němu. Snadno a rychle rozdrtili místní římské posádky, pokud se jim vůbec postavily na odpor, a opanovali celé zdejší římské území (dnešní severní Maroko a severní Alžírsko (viz Geiserich). Vandalové vyznávali již od pobytu v Hispánii jako kmenové náboženství ariánské křesťanství a netolerovali ani římské katolické vyznání, ani východní řecké. Po pevném uchopení moci v Africe své výboje přenesli na velké středomořské ostrovy.", "section_level": 2}, {"title": "Vandalové dobyvateli Říma.", "content": "Roku 455 připlula vandalská flotila s armádou, pod velením krále Geisericha, do Itálie a dobyli Řím. Možnou záminkou či důvodem byla i žádost manželky císaře Petronia Maxima, Licinie Eudoxie, aby ji Geiserich zachránil z nedobrovolného svazku s Maximem, který podle ní dal zabít jejího předchozího manžela, bývalého císaře Valentinina III. Císař Petronius Maximus místo obrany města zvolil útěk, na kterém při nehodě 31. května zahynul. 2. června vstoupili do města Vandalové vedení Geiserichem, naložili na své lodě ukořistěné římské poklady a po dvou týdnech odpluli zpět do Kartága. S nimi odplula také císařovna Licinii Eudoxii a její dcery, Placide a Eudoxie mladší, která se měla stát ženou Geiserichova syna. Někteří historikové připisují Vandalům zběsilé bezuzdné plenění a ničení Říma – tak se jméno kmene Vandalů stalo synonymem pro bezdůvodné ničení. Podle jiných autorů bylo město Řím, do kterého vstoupil Geiserich, již v důsledku vleklé krize říše v rozkladu – císař zemřel na útěku, počet obyvatel klesl oproti třetímu století na třetinu, pohanské chrámy byly napadány křesťanskou chudinou a Římské stavby byly potají rozebírány na stavební materiál. Papež Lev navíc měl vyjednat s Geiserichem zamezení zbytečného vraždění a ničení.", "section_level": 2}, {"title": "Neúspěšný římský pokus dobýt Vandalské království v Africe a důsledky.", "content": "Gaislerich založil v Libyi Vandalské království s křesťanským ariánským náboženstvím, prakticky nezávislé na Římu a dál pořádal námořní nájezdy na Sicílii a Itálii. Tyto výpravy měly kromě získávání kořisti i náboženský podtext – jako souboj ariánského křesťanství vyznávaného Vandaly a křesťanství katolického (zaměřeného proti ariánskému vyznání – jeho představitelem byl i římský papež Lev ). Papež Lev vypravil roku 468 dohromady nákladnou flotilu, trestnou výpravu, s cílem dobýt hlavní město vandalského afrického království Kartágo – armáda zapojila mj. i nájemné jednotky Gótů, Burgurďanů a Hunů. Po souboji na moři s vandalským loďstvem se úspěšnější římská armáda vylodila v Libyi, po té se ale Vandalům podařilo římské loďstvo z části zapálit a vyloděné jednotky pobít či zajmout, takže trestná výprava byla poražena. Císař Východořímské říše Zenon nakonec uznal Geisericha za vládce severní Afriky, Baleárských ostrovů, Korsiky Sardinie a Sicílie. Geiserich vrátil Římanům zajatce, které neprodal do otroctví, zaručil ve své zemi svobodu katolického vyznání a přestal podnikat loupeživé nájezdy proti říši.", "section_level": 2}, {"title": "Vzestup a pád království.", "content": "První známý král Godigisel padl v boji s Franky, po něm nastoupil jeho syn Gunderich, nejspíš už on chtěl podnikat vpády do Afriky, ale nedožil se toho. Tehdy na trůn nastoupil výše zmíněný Geiserich (428–477), který své desetileté tažení severní Afrikou zakončil roku 439 obsazením Kartága a pokračoval dalšími výboji na Sicílii a ostrovy západního Středomoří. Po Geiserichově smrti nastoupil na trůn jeho nejstarší syn Hunerich, který byl krutým vládcem a tvrdým zastáncem ariánství. Po něm vládl od roku 484 Gunthamund. Byl to mírnější panovník než jeho předchůdce, nepronásledoval katolíky, s byzantskou říší vycházel lépe. Po jeho smrti v roce 496 nastoupil Thrasamund, jeho bratr. Tehdy katolická církev nabírala na síle a na jihu říše povstali Berbeři. Thrasamund byl poražen a krize se nadále prohlubovala; roku 523 zemřel. Král Hilderich (523–530), synovec neblaze proslulého Geisericha, po prudkém zhoršení dosavadních spojeneckých vztahů s Goty v Itálii (měl za manželku sestru gotského krále Theodoricha Velikého) nasadil probyzantský kurs své zahraniční politiky. Po vnitřních náboženských (podporou neariánských křesťanských kultů) a politických sporech byl roku 530 při palácovém převratu sesazen, uvězněn a vandalským králem se stal jeho synovec Gelimer. Uvěznění Hildericha se tak stalo vítanou záminkou vojenského zásahu Byzance na Západě pod velením proslulého Belisaria (bitva u desátého milníku). Po bitvě otevřelo Kartágo, opuštěné vandalskou posádkou, Belisariovi brány jako svému osvoboditeli. Králův bratr Zaza v této době vítězně ukončil tažení na Sardinii a poslal zprávu lodí do Kartága. Tedy přímo Belisariovi do rukou a ač dosavadní vojenská neschopnost Vandalů, zejména krále Gelimera, budila v Belisariově štábu pochyby, zda nejde o rafinovaný trik, mající byzantské vojsko vlákat někam do pasti a zcela rozdrtit, Belisarius pevně věřil, že Vandalové již válku neodvratně prohráli. Zbývající vandalské síly uprchlé z bitvy u desátého milníku shromažďoval Gelimer ve vnitrozemském městě Bulla, kam záhy dorazila i Zazova armáda ze Sardinie. Oba bratři, naplněni velkou sebedůvěrou, přitáhli se svou početnou spojenou armádou ke Kartágu a počali s podivným obléháním. Přerušili akvadukt a obsadili hlavní silnici, ačkoliv město bylo bohatě zásobeno potravinami, mělo vlastní studny a nadto volný přístup k moři. Jízdní oddíly Vandalů pod Zazovým velením bezradně objížděly hradby, odkud je obránci ostřelovali šípy a vyráželi ke stále odvážnějším protiútokům. Jeden velký oddíl vandalských jezdců byl 20 mil od Kartága napaden Belisariovým těžkým jezdectvem a o život zde přišel právě sám Zaza. Z města mezitím vyrazila i Belisariova pěchota, ale nedostala již šanci se do boje vůbec zapojit. Gelimer se po zprávě o Zazově smrti začal cítit pronásledovaný osudem. V tomto rozpoložení učinil svůj poslední osudný, ne-li ostudný a nekrálovský počin a pouze se šestiletým synovcem, potomkem Ammatase, z tábora uprchl. Po marném pokusu uniknout po moři do Hispánie, kde doufal nalézt útočiště, se vandalský král uchýlil do vnitrozemí k divokým maurským kmenům, které byly v tradiční opozici proti všem dobyvatelům severní Afriky, kteří se zde za staletí vystřídali, a podplatil je. Králův příklad v táboře před Kartágem bleskově následovali jeho generálové a s nimi záhy prchala celá vandalská armáda. Tisíce prchajících a porůznu se skrývajících Vandalů bylo poté v širokém okolí jímáno a odváděno v poutech do Kartága. Vandalové se projevili jako velice talentovaní sběratelé zlata a pokladů obecně. Kromě velikého množství zlata a šperků získaných v samotném Kartágu, včetně zvlášť uskladněné ohromné kořisti z Vandaly vydrancovaného Říma, čekaly na vítěze ve vandalském táboře další truhly peněz a cenností. Vandalové v táboře zanechali nejen své otroky a služebnictvo, ale i vlastní ženy a děti. Každý z Belisariových vojáků se stal rázem velikým boháčem. Navíc pro každého byl k dispozici v Kartágu či v jeho zahradních předměstích alespoň dům, ne-li palác opuštěný svými vandalskými majiteli. Belisariovi se okamžitě po těchto událostech bez boje poddala další města v Africe. Obyvatelstvo převážně nevandalského původu neželelo zhroucení vandalské moci a všude se opakovala situace z Kartága po bitvě u desátého milníku. Četní dobrovolníci vstupovali do Belisariova vojska a poskytovali mu neocenitelné služby při pacifikaci vzdálených končin (např. Maroko) bývalého vandalského království. Podobně se byzantské moci bez boje poddala i Sardinie a Korsika. Pouze vandalskou část Sicílie s centrem v městě Lylibaeu odmítli Gotové, vládnoucí většině ostrova, vydat a Lylibaeum obsadili vlastní posádkou. Gelimer, držen spíše v šachu nežli obléhán na hoře Pappua u Hippo Regia, se nakonec za Belisariovy záruky vzdal a byl později odvezen do Byzance, kde od císaře dostal titul patricie i příslušející statky a dožil zde jako čestný zajatec. Belisarius si pak naklonil většinu nerozhodných maurských náčelníků hodnostmi, poctami a dary a doufal, že z nich časem získá po náležitém výcviku kvalitní jízdní lučištníky k obraně nových byzantských držav. Vandalové neznali písemnictví a nic se po nich nedochovalo, konec jejich říše znamenal také zánik tohoto germánského etnika.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vandalové byli velký východogermánský kmen nebo skupina kmenů, které se poprvé v historii objevily na území dnešního jižního Polska. Někteří z nich později značně migrovali. Nejvíce vešla ve známost velká skupina, která v 5. století na pyrenejském poloostrově, v západním středomoří a v severní Africe založila vandalské království. Jazykem jim byla vandalština jazykově patřící k východogermánské skupině. ", "tgt_summary": "Die Vandalen (auch Wandalen, Vandali, Vandili, Vandilier und Vanduli genannt; \"Uandaloí\", \"Bandē̃loi\", \"Bandíloi\") waren ein germanisches Volk, das eine ostgermanische Sprache sprach. Zur Zeit des Tacitus siedelten die Vandalen zunächst in der nordöstlichen Germania magna, breiteten sich später aber weiter aus. Im 5. Jahrhundert gelangten vandalische Krieger im Zuge der Völkerwanderung in das Gebiet des heutigen Spaniens und schließlich nach Nordafrika, wo sie ein eigenes \"regnum\" etablierten. Mit der Zerschlagung des Vandalenreichs im 6. Jahrhundert durch oströmische Truppen verlieren sich ihre Spuren.", "id": 236616} {"src_title": "Santiago de Chile", "tgt_title": "Santiago de Chile", "src_document": [{"title": "Historie města.", "content": "Santiago je nejstarší město Chile, které je evropského původu. Dne 12. února 1541 jej založil španělský conquistador Pedro de Valdivia. Zpočátku pevnost, vybudovaná na místě města, bránila obsazená a dobytá území, později se stala sídlem guvernéra a střediskem kultury a vzdělání pro zdejší oblast. V 17. a 18. století město poničilo několik zemětřesení, navíc město napadaly nájezdy Araukánců, indiánských kmenů, které zde před kolonizací žily. V roce 1778 se město stalo metropolí, v roce 1810 se stalo hlavním centrem bojů za nezávislost Chile. O deset let později do města vstoupila armáda vedená Bernardem O'Higginsem a José de San Martínem. Díky tomu Santiago povýšilo téhož roku na hlavní město Republiky Chile.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "V Santiagu je velkým problémem odlišit staré město od nových čtvrtí. Jedním z nejzajímavějších míst je návrší Santa Lucía. Na úpatí tohoto opevněného kopce stojí Neptunova fontána a galerie indiánského umění. Pamětní desku zde má i Charles Darwin a mozaiku chilská básnířka Gabriela Mistralová, která v roce 1951 získala Nobelovu cenu za literaturu. Čtvrť Bellavista je typická svými romantickými zákoutími a klidnými uličkami. Zde chilský komunistický básník Pablo Neruda (nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1971) postavil své milované ženě dům, ve kterém dnes sídlí jeho muzeum. K dalším muzeím ve městě patří například Chilské muzeum předkolumbovského umění, Národní muzeum umění a Santiagské muzeum současného umění. Z koloniálních dob se mnoho staveb nezachovalo – velká část z nich byla zničena při četných zemětřeseních.", "section_level": 1}, {"title": "Klima.", "content": "Santiago de Chile leží na 33 ° jižní šířky. V zimě (od června do srpna) je zde chladné a deštivé počasí – teploty v noci bývají kolem 3 °C, výjimkou nejsou ani několikastupňové mrazy. Díky inverzím bývá kvalita vzduchu často horší. Léta jsou zde suchá, v lednu a únoru obvykle téměř neprší. Teploty stoupají až ke 35 oC. Roční úhrn srážek činí 312 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Město má integrovaný systém veřejné dopravy s názvem \"Transantiago\" tvořený převážně autobusy. Ten je propojen s místním metrem, největší městskou železniční sítí v Jižní Americe. Letiště Santiago de Chile je největší v zemi a má připojení hlavně s jinými americkými zeměmi, dále s lokalitami v Evropě a Oceánii.", "section_level": 1}, {"title": "Čtvrtě a správní členění.", "content": "Santiago je tvořeno 36 samosprávnými obcemi (\"comuna\"), které ne vždy odpovídají jednotlivým čtvrtím. 4 z těchto obcí, které byly připojeny později, leží za hranicemi provincie Santiago. To platí i pro dnes nejlidnatější část města, Puente Alto, které má přes půl milionu obyvatel. Mezi jednotlivými obcemi Santiaga panuje velmi vysoká sociální nerovnost. Pod horami na severozápadě se nacházejí zejména rezidenční čtvrtě politické a ekonomické elity. Chudé čtvrtě leží zejména v rovinách na jihovýchodě, ale i v ostatních částech města.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "V Santiagu sídlí 3 největší chilské fotbalové kluby: Colo-Colo, Universidad de Chile a Universidad Católica. V roce 1962 se zde hrálo finále mistrovství světa ve fotbale.", "section_level": 1}], "src_summary": "Santiago de Chile je hlavní město státu Chile. Leží ve střední části země na úpatí And 90 km od pobřeží Tichého oceánu. I s aglomerací má přes 5 milionů obyvatel (32 % veškerého obyvatelstva Chile).", "tgt_summary": "Santiago de Chile, offiziell und kurz Santiago, ist die Hauptstadt und Primatstadt von Chile. Das Stadtgebiet ist Teil der Hauptstadtregion (Región Metropolitana), die neben der Provinz Santiago weitere fünf Provinzen umfasst. Im städtischen Siedlungsgebiet (área urbana) leben 5.220.161 Menschen, in der gesamten Región Metropolitana sind es 7.112.808 (Stand 2017). Damit leben etwa 44 Prozent aller Chilenen in der Hauptstadt oder in ihrer direkten Umgebung. ", "id": 155410} {"src_title": "Pornografie", "tgt_title": "Pornografie", "src_document": [{"title": "Historie pojmu.", "content": "Pojem pornografie je vynálezem 19. století. Poprvé se objevuje v roce 1857 v anglickém \"Zákoně o obscénních publikacích\". Zřejmě jediné dochované užití tohoto slova z antické doby je v textu \"Hostující mudrci (Depnosofistai)\" od Athenáia, kde slovo pornographoi označovalo muže píšícího o prostitutkách. Jedná se tedy o nové slovo \"oděné do starobylého hávu\" (Chochola, 2004). Stejně nového původu je výraz obscenita. Oba pojmy se objevily jako reakce na kulturní šok, který zažila křesťanská Evropa během vykopávek v Pompejích odhalením nepřeberného množství erotických památek, a na rychlý rozvoj technologií (fotografie, rotačka), umožňujících rychlé, masové a relativně levné šíření erotických materiálů.", "section_level": 1}, {"title": "Explicitní erotika v evropských dějinách.", "content": "Antika neznala stud ani sexuální bariéry. Pro Evropu XVIII. a XIX. století nebylo šokující to, že se v Pompejích, Herculaneu a Stabiích erotické památky vyskytují, ale to, že se vyskytují všude. Otevřeně erotické materiály se nacházejí na veřejných prostranstvích, v interiérech, na předmětech běžné denní potřeby. Středověk chápal v duchu raně křesťanského učení sexualitu jako Ďáblovo dílo. Otevřeně erotické motivy se objevují na výzdobě středověkých katedrál jako symboly zla, zatracení, součást Posledního soudu atd. Nejznámější z této sexuálně odpudivé výzdoby jsou tzv. Sheela na Gig, plastiky ošklivých žen s vyvalenýma očima a roztaženou vagínou. O jejich původu a smyslu se vedou diskuse. Renesance raně středověkou averzi vůči tělesnosti rozmělňuje. Frivolita, nahota a erotika se objevuje v iluminacích k rukopisům (někdy bez souvislosti s dějem), na veřejných prostranstvích i ve výzdobě chrámů. S Gutenbergovým zdokonalením knihtisku dochází k prvnímu velkému rozšíření erotických dřevorytů a mědirytů v Evropě. Jsou pronásledovány a ničeny. Za zakladatele psané pornografie na Západě se pokládá Pietro Aretino (1492–1556), jehož sonety ve sbírce \"Rozličné způsoby milování\" měly velkou popularitu po celé Evropě a byly znovu a znovu tištěny s doprovodem erotických ilustrací. V XVIII. století se explicitně erotické letáky a kresby používaly často také jako součást politického boje. Před Velkou francouzskou revolucí vzniklo nespočet kreseb zobrazujících mnichy, kněze, královské úředníky a poslance v erotických souvislostech, při homosexuálním pohlavním styku ap. Vynález fotografie přinesl pravý boom pornografie, ze které se stal rychle výnosný obchod, ačkoliv byla potírána. Odbyt měly zaručeny všechny druhy pornografie. Na přelomu XIX. a XX. století byly obzvláště populární zoofilní fotografie znázorňující ženy, které souloží se psem.", "section_level": 1}, {"title": "Explicitní erotika ve 20. století.", "content": "První polovina XX. století byla ve znamení pokusů o definici pornografie a stanovení mantinelů erotismu v umění. Prvním uměleckým filmem světa zobrazujícím nahou ženu (ilegální pornografické snímky už v té době samozřejmě existovaly) byl český film Extase Gustava Machatého z roku 1932. Na festivalu v Benátkách získal cenu za režii a Vatikán ho označil za nemravný a škodlivý. Čtyřicátá a padesátá léta přinášejí rozvoj „časopisů pro pány“, které zobrazují stále odvážnější fotografie nahých žen, až v sedmdesátých letech časopis Hustler Larryho Flynta přichází na oficiální trh s fotografiemi detailně zobrazených ženských genitálií. Pravým apoštolem filmového porna se stal italský režisér Lasse Braun, který cestoval napříč Evropou s kufrem plným pornografických filmů, a – dle vlastních slov – „rozesel trochu pornografického materiálu do každého koutku Evropy, aby přispěl ke vzniku problému“. V sedmdesátých letech XX. století už otevřeně erotické filmy pronikly i do tradičních kin. Legendární snímek \"Hluboké hrdlo (Deep Throat)\" z roku 1972 s Lindou Lovelace v hlavní roli vynesl ohromující zisk 100 milionů dolarů. Vypráví příběh ženy, která má klitoris v krku.", "section_level": 1}, {"title": "Éra internetové pornografie.", "content": "Šíření internetu od 90. let 20. století způsobilo velký rozmach pornografie, která opustila kinosály a videopůjčovny a začala být okamžitě dostupná. Internet do pornografie přinesl jednak nové distribuční cesty, rozvoj menšinových žánrů, ale také negativní efekty jako např. snadnou dostupnost i dětské pornografie a následně i represe v podobě zákonů zakazujících její šíření a přechovávání.", "section_level": 1}, {"title": "Pornografický průmysl.", "content": "Pornografický průmysl patří k nejdynamičtěji se rozvíjejícím odvětvím. Podle různých odhadů v roce 2006 byl jeho roční obrat 10 až 60 miliard amerických dolarů, České pornografické firmy PK62 a Bel Ami se prosadily i na zahraničních trzích. Za nekorunovaného krále české pornografie je považován Robert Rosenberg a královnu Silvia Saint. Nejvýznamnějším oceněním pornografického průmyslu jsou AVN Awards.", "section_level": 1}, {"title": "Právní postoje k pornografii.", "content": "K pornografii se v různých společnostech a právních systémech různých států přistupuje různě. Ve většině států jsou alespoň některé formy pornografie legální, někde je dostupná v běžných obchodech či na stáncích, či je dostupná v televizním vysílání. Na druhou stranu jsou tvrdší formy pornografie (např. pornografie zobrazující násilí či sex se zvířaty) obvykle cílem regulace. Zvláště dětská pornografie je nelegální v téměř všech státech a je také předmětem několika mnohostranných mezinárodních smluv. K potírání pornografie, zejména tzv. tvrdé a dětské, byly sjednány mnohostranné mezinárodní smlouvy: Ve většině států je omezen přístup mladistvých k pornografii, šíření pornografie mladistvým je často trestný čin (ohrožování výchovy mládeže). Toto omezování má však v době internetu pochybnou účinnost. Regulace pornografie na internetu je také problematická z důvodu rozdílů v zákonných omezeních i výkladové praxi v různých zemích.", "section_level": 1}, {"title": "Česká republika.", "content": "Český trestní zákoník (č. 40/2009 Sb.) postihuje některé činnosti související s pornografickými díly prostřednictvím trestného činu \"Šíření pornografie\" (§ 191), specifika dětské pornografie pak upravují trestné činy \"Výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií\" (§ 192) a \"Zneužití dítěte k výrobě pornografie\" (§ 193). Smyslem trestnosti těchto jednání je celospolečenský zájem na ochraně mravopočestnosti, resp. na ochraně mravního rozvoje a výchovy mládeže a ochrany dětí před sexuálním zneužíváním. Pojem „pornografické dílo“ sice zákon nedefinuje, lze jej však charakterizovat tím, že obzvláště silně podněcuje sexuální pud a zároveň překračuje ve společnosti obecně uznávané hranice slušnosti a vyvolává pocit studu. Samotné zobrazení nahého lidského těla v přirozených pozicích pornografickým dílem není, byť by mohlo někoho sexuálně vzrušovat. Stejně tak pornografickým není umělecké dílo, už jen historický předmět nebo předmět, který má vědecký či osvětový účel (např. fotografie v lékařských učebnicích). Z hlediska formy může být pornografické dílo jak dílem fotografickým, filmovým, počítačovým či elektronickým (čitelným jen strojově), tak i písemným nebo jiným (např. erotické sošky). Nemusí však jít vždy v právním slova smyslu o dílo autorské. Podle svého obsahu se dělí na: Zvláště významně jsou českým trestním právem v oblasti pornografie chráněny děti. Zatímco šíření tvrdé pornografie je trestné vždy, šíření prosté pornografie jen tehdy, dostane-li se do rukou právě dětem. U tvrdé pornografie je kromě šíření také trestná pouze přímá výroba, v případě dětské pornografie je však trestně stíhán i ten, kdo na její výrobě majetkově „kořistí“ (za úplatu vozí dítě na místo, pronajme prostory, na svých stránkách umístí odkaz apod.). Navíc pouhé držení pornografie obecně trestné není, přechovávání dětské pornografie však ano.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pornografie (z řeckého πορνογραφία \"pornografía\" < \"porné (prostitutka)\" + \"grafein (psát)\"; krátce: porno) je neumělecké znázornění lidského těla či sexuálního chování, které nemá jiný účel, než podněcovat sexuální pud. V přeneseném širším smyslu hanlivé označení vulgárního, příliš otevřeného literárního útvaru, zpravodajství atd. Hranice mezi erotikou a pornografií jsou do značné míry subjektivní. V minulosti byla jako „pornografická“ pronásledována celá řada dnes klasických uměleckých děl: \"Odysseus\" Jamese Joyce, \"Lolita\" Vladimira Nabokova aj.", "tgt_summary": "Pornografie, auch Pornographie, ist die direkte Darstellung der menschlichen Sexualität oder des Sexualakts, in der Regel mit dem Ziel, den Betrachter sexuell zu erregen. Dabei werden die Geschlechtsorgane in ihrer Aktivität häufig bewusst betont. Der Konsum von Pornografie kann als Form des Voyeurismus (der „Schaulust“) betrachtet werden. ", "id": 1910390} {"src_title": "Max Weber", "tgt_title": "Max Weber", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Max Weber (plným jménem Karl Emil Maximilian Weber) se narodil v durynském Erfurtu jako nejstarší z osmi dětí právníka Maxe Webera, a jeho ženy Helene Fallenstein. Již na gymnáziu začal číst antickou literaturu a studovat historii. Zároveň ho ale zajímali moderní filozofové, zejména Spinoza, Kant a Schopenhauer. V roce 1882 začal studovat právo na univerzitě v Heidelbergu. Taky se věnoval studiu historie, ekonomické teorie, teologie a sociologie. Konkrétně se orientoval na dějiny pozdního starověku, na obchodní právo a na teorie státu. Navštěvoval přednášky významného představitele německé historické školy, Karla Kniese, které pokládal za velmi užitečné. V Berlíně v roce 1888 se stal členem Spolku pro sociální politiku (Verein für Socialpolitik) a v roce 1889 obhájil na Berlínské univerzitě doktorskou práci. V ní Weber popsal evoluci obchodního práva v italských středověkých městech. V roce 1892 habilitoval na právnické fakultě Berlínské univerzity a stal se docentem pro římské a obchodní právo. Po dvou letech přijal nabídku vedení katedry národního hospodářství na univerzitě ve Freiburgu. Mezitím se v roce 1893 oženil s 23letou Marianne Schnitzerovou. Jejich manželství trvalo 27 let, do smrti Maxe Webera. Obrovský negativní vliv na Weberův psychický stav měla smrt jeho otce, která nastala brzy po jejich dramatickém rozchodu v roce 1897. Musel se kvůli tomu rozloučit s prací na univerzitě, ke které se poté vracel jenom dočasně. Následujících 12 let hodně cestoval, a to převážně po jižní Evropě. Pobýval ve Švýcarsku, v Provence, v Římě a ve Florencii. V roce 1909 založil Německou sociologickou společnost, kterou ale po třech letech opustil kvůli ideologickým rozporům. V době první světové války působil ve vojenských nemocnicích až do konce roku 1915. Důležitá je změna názoru Maxe Webera ohledně tohoto konfliktu: pozitivní na začátku a velmi kritický později. To je důvodem proč se účastnil diplomatických misí a mírových jednání po ukončení světové války. Stejně se měnil Weberův náhled o revoluci v Německu, kterou nejprve odsoudil. Pak se ale podílel na vybudování poválečného Německa, jelikož se stal jedním ze zakladatelů Německé demokratické strany na konci roku 1918. Posledním pracovním místem Maxe Webera byla katedra ekonomie na Mnichovské univerzitě, kde pracoval jenom jeden rok. Max Weber předčasně umřel 14. června roku 1920 kvůli kombinací španělské chřipky a zápalu plic.", "section_level": 1}, {"title": "Sociologie Maxe Webera.", "content": "Weber je často považován za zakladatele moderní sociologie, neboť", "section_level": 1}, {"title": "Pojetí sociologie Maxe Webera.", "content": "Dle Webera je cílem sociologie porozumět významu jednání na základě budování formálních modelů (ideálních typů) jednání a jejich srovnávání.", "section_level": 2}, {"title": "Nehodnotící sociologie.", "content": "V centru Weberova pojetí stojí požadavek sociologie jako nehodnotící vědy. Sociologie se nemá podílet na formulaci společenských cílů. Vědecké poznání se musí bránit deformaci iracionálními prvky, které do vědy zanášejí subjektivní přání a hodnoty badatelů, ovlivněné náboženskými, politickými či etickými hodnotovými soustavami. Weber si však uvědomuje, že absolutně nehodnotící sociologie není možná, neboť už výběr tématu a definice výzkumného problému jsou ovlivněny hodnotami, které sociolog vyznává.", "section_level": 3}, {"title": "Weberova chápající sociologie.", "content": "Weber je zakladatelem významného sociologického směru – tzv. chápající sociologie. Ta usiluje o poznání subjektivního smyslu sociálního jednání, které je posuzováno v konkrétních významových souvislostech, jež aktéry vedly k danému jednání, nebo jež byly tímto jednáním, třeba i neuvědoměle, vytvořeny. Weberova chápající sociologie dala vzniknout celému interpretativnímu paradigmatu.", "section_level": 3}, {"title": "Cíl sociologického zkoumání dle M. Webera.", "content": "Dle Webera je úkolem sociologie popis a výklad sociálních jevů. Výkladem Weber myslí porozumění motivům jednání, ne kauzální vysvětlení jako u přírodních jevů. Weber odmítá, že by sociologie mohla:", "section_level": 3}, {"title": "Metodický koncept ideálního typu.", "content": "Koncepce ideálního typu je umělým intelektuálním konstruktem, který nemá existující oporu v realitě, je jaksi „utopický“. Jeho hlavním účelem je nápomoc při poměřování reality (nakolik se reálný stav odchyluje od ideálního typu). Ideálním typem je například pojem „kapitalistická ekonomika“. Konstrukce pojmů (ideálních typů) umožňuje poznání: umožňuje přechod od různotvárnosti a rozmanitosti empirických faktů a fenoménů, od kontingence pouhé empirické současnosti a následnosti jevů k teorii o těchto faktech a fenoménech. Ideální typ je analytický konstrukt. Ideální typy jsou badatelskými hypotézami, umožňujícími orientaci v empirické látce a navzájem srovnávat fakta, procesy a společenské konstelace. Jedná se vlastně o jednostranné zdůraznění založené na vědcově zájmu. Ideální typ musí splňovat požadavek konstituce předmětu poznání a komunikaci mezi vědci. Ideální typ má tvorbu hypotéz usměrňovat; není prostým zobrazením reality, ale poskytuje k zobrazení prostředky. Vytváření ideál typů má význam pro porovnávání s realitou. Weberova teorie obsahuje racionální jádro, neboť mezi pojmem a skutečností nikdy není úplná totožnost (pojem nevyčerpá realitu) – více viz reprezentace v jazyce. Základní problém koncepce ideál typů je v tom, že Weber všechny své závěry relativizuje. Sociální realita je velmi rozmanitá a nevyznačuje se objektivními zákonitostmi a opakovatelnostmi; sociologické poznání tudíž nemůže být odrážením skutečnosti s hlubokým proniknutím k podstatě jevů. Nejsou-li pojmy podmíněny sociální realitou jako odrazy sociálního života, neexistuje žádné spolehlivé měřítko jejich utváření; jediným měřítkem je úspěšnost. Poznávací pluralita v sociologii je tedy nevyhnutelná. Takto chápaná sociologie se nemůže stát nástrojem přeměny světa", "section_level": 2}, {"title": "Sociologické teorie Maxe Webera.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Teorie moci.", "content": "Dle Webera \"mít moc\" znamená \"mít možnost přimět někoho, aby něco udělal proti vlastní vůli\". Weber zavádí pojem panství, kterým rozumí moc založenou na pocitu závaznosti vůči autoritě. Rozlišuje tři druhy panství dle typu autority:", "section_level": 3}, {"title": "Teorie byrokracie.", "content": "Weber se zabývá byrokracií jako racionálním způsobem řízení velkých organizací. Konstruuje ji jako ideální typ, který odlišuje od jiných (předchozích) typů správy. Charakteristickými rysy byrokracie jako ideálního typu jsou:", "section_level": 3}, {"title": "Racionalizace, kapitalismus a protestantská etika.", "content": "Ačkoliv Weber odmítl v sociologii možnost formulování zákonů vývoje, implicitně považoval racionalizaci za základní trend vývoje západní kapitalistické společnosti. Racionalizace je proces, který podřizuje všechny oblasti vztahů mezi lidmi bilancování a administraci. Zdrojem racionalizace v západních společnostech je dle Webera kulturní změna, kterou přinesla protestantská etika. Protestantismus nebyl přímou příčinou kapitalismu, ale poskytl kulturu, která kladla důraz na individualismus, usilovnou práci, racionální jednání, spoléhání se na sebe a především odložené spotřeby. Weberovo vysvětlení se týká pouze vzniku kapitalismu jako ideálního typu. I přesto je však tento Weberův koncept kritizován jako velmi zjednodušující.", "section_level": 3}, {"title": "Pojetí stratifikace.", "content": "Stratifikační hierarchie je určena dle statusu-místa člověka ve společenském žebříčku. I ve stratifikaci se vyskytuje Marxova třída (jako pojem vrstva), ale akceptuje víc majetkové kritérium. Ve stratifikované společnosti mezi sebou jednotlivá kritéria mají souvislost: větší vzdělání → složitost práce → víc peněz → větší podíl na moci", "section_level": 3}, {"title": "Teorie jednání.", "content": "Jednání je motivované chování aktérů. Cílem sociologie má být dle Webera pochopit motivace aktérů k jednání. Weber vytvořil typologii jednání. Rozlišuje tyto ideální typy jednání:", "section_level": 3}, {"title": "Vztah k jiným sociologickým směrům.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Weberův vztah k Marxovi a marxismu.", "content": "Weber bývá považován za jednoho z hlavních kritiků Marxe a marxismu, a to z následujících důvodů:", "section_level": 2}, {"title": "Weberův vliv na sociologické myšlení.", "content": "Max Weber za svého života nezaložil žádnou školu a jeho vliv se omezil převážně na dílo Protestantská etika a duch kapitalismu, které vyvolalo řadu kritik a ohlasů. Nejdříve se zájem o jeho dílo projevil v USA, kdy Talcott Parsons přeložil do angličtiny toto dílo a navázal na něj ve své vlastní práci The structure of social action. Později, až po druhé světové válce byl znovu objeven v rodné německé sociologii, hlavně díky přejímání vlivu sociologie USA, kde v tu dobu Parsons překládal jeho další dílo The theory of Social and Economic Organisations. Největšímu uznání se Weberovi dostalo až v druhé polovině 20. století, kdy bylo na jeho význam upozorňováno z řad uznávaných sociologů, jako je Talcott Parsons, Pietro Rossi či Raymond Aron. Díky tomu se Weberův vliv rozšířil do oblasti celé sociologie – konkrétně jeho koncept sociální stratifikace a analýzy byrokracie. Pokud jeho vliv v oblasti sociologie shrneme oběcněji, ovlivnil všechna základní témata sociologie 20. století, jako je strukturální funkcionalismus, interpretativní sociologie, navazující na jeho koncepci smysluplného jednání a další.", "section_level": 2}, {"title": "Historik Max Weber.", "content": "Prvními pracemi Maxe Webera byly právě historické monografie, které mezi německými vědci konce 19. století byly považovány za základ studia ekonomiky. První eseje na historické téma napsal v roce 1877, když mu bylo 13 let : V roce 1889 obhájil dizertaci \"Obchodní společnosti ve středověku\", kterou rozdělil do následujících částí : Pokračoval ve studiu historie z právního a ekonomického hlediska, a v roce 1891 vyšla \"Římská agrární historie v jejím významu pro veřejné a soukromé právo\". Z dnešního hlediska lze považovat práci \"Situace zemědělských dělníků ve východolabském Německu\" za historickou. Však v době napsání byla polská otázka současná. Weberovi se nelíbilo, že Němci byli vytlačování levnějšími pracovníky z východu. Zároveň ale přiznával, že stát má před sebou těžké dilema: musí vybrat mezi zaměstnavateli, pro které je ekonomicky efektivnější platit nižší mzdu, a nezaměstnanými německými dělníky. Zvažoval, že vláda musí podpořit druhou stranu, jelikož \"jde o normativní vodítko\", které v tomto případě je důležitější než \"suchá\" ekonomická statistika. Weberův názor byl negativně přijat liberály, kteří byli proti ekonomickému protekcionismu. Na druhou stranu, konzervatoři vysoce ocenili jeho práci a citovali ji při parlamentních debatách. Jednou z posledních prací, ve kterých převládá historické téma, bylo dílo \"Sociální příčiny zániku antické kultury\" napsané v roce 1896. Weber přišel k závěru, že hlavním důvodem její zániku byl ekonomický: a to především nedostatek otroků, který změnil společenskou, a pak i politickou strukturu.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonom Max Weber.", "content": "Přestože je považován nejprve za sociologa, historika a právníka, Weberův vztah k ekonomii nesmí být podceňován. Ve mnoha sociologických dílech používal příklady z ekonomické teorie (např. \"Hospodářství a Společnost\"), a všechny katedry, které Max Weber řídil, byly právě ekonomické. Navíc zpětné přiznával: \"V průběhu mého života jsem se stal přibližně z jedné třetiny ekonomem\". Ekonomické příspěvky Maxe Webera: Ve mnoha svých sociologických pracích Max Weber dával příklady z ekonomie: když poprvé zavedl pojem ideálního typu, vysvětloval ho pomocí vzorů z ekonomické teorie, kde takovým ideálním typem je model ekonomického člověka (homo economicus). Při rozdělení panství na legální, charismatické a tradicionální, Weber taky analyzoval způsoby jejich financování :", "section_level": 1}], "src_summary": "Max Weber (21. dubna 1864 – 14. června 1920) byl německý sociolog a ekonom. Bývá řazen mezi tzv. otce zakladatele sociologie. ", "tgt_summary": "Maximilian Carl Emil „Max“ Weber (* 21. April 1864 in Erfurt; † 14. Juni 1920 in München) war ein deutscher Soziologe und Nationalökonom. Obwohl seiner Ausbildung nach Jurist, gilt er als einer der Klassiker der Soziologie sowie der gesamten Kultur-, Sozial- und Geschichtswissenschaften. Mit seinen Theorien und Begriffsprägungen hatte er großen Einfluss insbesondere auf die Wirtschafts-, Herrschafts-, Rechts- und die Religionssoziologie. Mit seinem Namen verknüpft sind die „Protestantismus-Kapitalismus-These“, das Prinzip der „Werturteilsfreiheit“, der Begriff des „Charisma“ sowie die Unterscheidung von „Gesinnungs-“ und „Verantwortungsethik“. Politik war ihm nicht nur ein Forschungsgebiet, sondern als klassenbewusster Bürger und aus liberaler Überzeugung äußerte er sich engagiert zu den aktuellen politischen Streitfragen des Kaiserreichs und der Weimarer Republik. Als früher Theoretiker der Bürokratie wurde er über den Umweg der US-amerikanischen Rezeption zu einem der Gründungsväter der Organisationssoziologie gekürt.", "id": 1376161} {"src_title": "Puberta", "tgt_title": "Pubertät", "src_document": [{"title": "Fyzické změny u chlapců.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Velikost, funkce a plodnost varlat.", "content": "U chlapců je zvětšení varlat prvním příznakem puberty. U předpubertálních chlapců se varlata změní kolem 1. roku života. Jejich velikost se dále mění v průběhu puberty a kolem 18. až 20. roku života je jejich velikost stejná jako u normální dospělé populace. Varlata mají dvě primární funkce: produkovat hormony a produkovat spermie. Leydigovy buňky produkují testosteron, který spouští většinu změn mužského pohlavního zrání a hlavně sexuální touhu. Z rostoucích tkání zaznamenáváme největší přírůstek u tkáně zajišťující tvorbu spermatu. Vývoj spermatu u mužů není zatím příliš zdokumentován. Sperma může být nalezeno v ranní moči většiny chlapců po prvním roce pubertálních změn a příležitostně ještě dříve.", "section_level": 2}, {"title": "Genitálie.", "content": "Mužský penis roste od narození dítěte. Ve fázi I (věk cca 3 roky) je penis malý, má asi 3 cm. Ve fázi II (věk cca 9 let) se délka penisu zatím příliš nemění. Ve fázi III (věk cca 11 let) se penis začíná výrazně zvětšovat do délky přibližně 6 cm. Ve fázi IV (věk cca 13 let) se penis dále zvětšuje do délky asi 10 cm. Ve fázi V (věk cca 15 let) je již penis plně vyvinutý a dosahuje průměrné délky okolo 15 cm.", "section_level": 2}, {"title": "Pubické ochlupení.", "content": "Pubické ochlupení začne růst krátce po tom, co začne růst i samotný genitál. Růst tohoto ochlupení začíná nad kořenem penisu tím, že vyroste několik chloupků, což dle Tannerovy stupnice označujeme jako fázi dvě. Ve fázi tři, která nastává zhruba po 6 až 12 měsících je již chloupků tolik, že je nelze spočítat. Ve fázi čtyři pokrývá ochlupení již celý trojúhelník kolem ohanbí. Ve fázi pět již roste ochlupení i v tříslech a jiných partiích kolem genitálu.", "section_level": 2}, {"title": "Tělesné ochlupení.", "content": "V měsících a letech, které následují po objevení ochlupení ohanbí, se začíná vyvíjet ochlupení i na jiných částech těla v následujícím pořadí: podpaží, kolem hýždí, nad horním rtem, kolem licousů a naposledy v oblasti brady a krku. Ochlupení na trupu, nohách, pažích a zádech roste pozvolna. V této oblasti je mnoho rozdílů, které závisejí například na příslušnosti k etnické skupině obyvatelstva. Ochlupení bývá u chlapců více než u děvčat. Ochlupení začíná růst od 12 let a to: na penisu, na šourku, na břiše, v podpaží, na rukou a na nohou.", "section_level": 2}, {"title": "Změny hlasu.", "content": "Pod vlivem androgenů roste hrtan u obou pohlaví. Tato změna je více patrná u chlapců, kterým se může stát, že jim příležitostně v tomto období přeskočí výška hlasu až o oktávu. Většina hlasových změn se děje během třetí až čtvrté fáze mužské puberty. Změna hlasu je dokončena přibližně během 18. roku života. Porucha změny hlasu se nazývá puberphonie.", "section_level": 2}, {"title": "Nárůst výšky.", "content": "U chlapců se začíná růst zrychlovat zhruba 9 měsíců po zvětšení varlat a trvá přibližně 2 roky. Průměrná rychlost růstu je přibližně 8,5–12 cm ročně. První začínají růst chodidla a dlaně, přidávají se končetiny a naposledy roste trup. Kolem 16. roku života se růst zpomaluje.", "section_level": 2}, {"title": "Muskulatura a tvar těla.", "content": "Na konci puberty má dospělý muž těžší kosti a téměř dvakrát větší objem kosterních svalů. Některé kosti vyrostly disproporcionálněji, což se projevilo změnou tvaru mužského a ženského těla. Vývoj svalů probíhá zejména v závěrečných fázích puberty a pokračuje i po ní.", "section_level": 2}, {"title": "Tělesný zápach, změny kůže, akné.", "content": "Vzrůstající úroveň androgenů může změnit kompozici mastných kyselin v potu, což způsobuje tělesný zápach jako u dospělého jedince. U dívek jiný androgenový efekt způsobuje zvýšenou sekreci mastnoty z kůže, což způsobuje akné.", "section_level": 2}, {"title": "Fyzické změny u dívek.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj prsou.", "content": "Prvním fyzickým znakem puberty u dívek je obvykle zpevnění bradavky na jednom či obou prsou zhruba mezi desátým a jedenáctým rokem věku. Toto ukazuje na začátek růstu prsou v pubertě. Podle Tannerovy stupnice je to fáze číslo dvě ve vývoji prsou (fáze jedna jsou plochá předpubertální). Během 12 měsíců od této fáze se prsa začínají vzdouvat a začínají být patrná navenek. Toto je fáze tři ve vývoji prsou. Během fáze 4 prsa ještě více mohutní a získávají téměř dospělý tvar, který se ještě ustálí během fáze pět. U některých žen fázi čtyři a pět nelze vůbec rozlišit. Děvčata zažívají také svoji první menstruaci.", "section_level": 2}, {"title": "Pubické ochlupení.", "content": "Pubické ochlupení je nepochybně druhou pubertální změnou, které si lze všimnout obvykle krátce po začátku růstu prsou. Ochlupení je nejprve viditelné kolem stydkých pysků. Prvních pár chloupků je na Tannerově stupnici popisováno jako fáze dvě. Ve fázi tři, která následuje za 6–12 měsíců, je již chloupků tolik, že se nedají spočítat a objevují se na stydkém pahorku. Ve fázi čtyři již ochlupení zcela vyplňuje charakteristický trojúhelník. Ve fázi pět rostou chloupky i v tříslech a směrem nahoru k pupíku.", "section_level": 2}, {"title": "Pochva, děloha, vaječníky.", "content": "Slizniční vrstva pochvy se také mění v závislosti na rostoucí hladině estrogenu, začíná být tlustší a přechází do růžova (oproti předpubertální červené). Bělavé sekrety jsou normálním efektem způsobeným estrogenem. V následujících dvou letech, se děloha a vaječníky zvětšují. Vaječníky také obsahují folikulární cysty, které jsou viditelné ultrazvukem.", "section_level": 2}, {"title": "Menstruace a plodnost.", "content": "První menstruační krvácení (menarche) přichází zpravidla 2 roky po prvních příznacích růstu prsou. Průměrný věk prvního krvácení je u amerických dívek těsně před třináctým rokem života. Menses není první dva roky pravidelný a měsíční. Ovulace je nezbytná pro plodnost, ale může i nemusí doprovázet raný menses. Podle jedné studie okolo 80 procent menzesů v prvním roce není doprovázeno ovulací a asi 50 procent v druhém roce, ale pouze 10 procent dívek neovuluje po pěti letech. Počátek ovulace po prvním menstruačním krvácení však není nevyhnutelný a vysoké procento dívek s pokračující nepravidelností po několik let od prvního krvácení bude mít nadále nepravidelnost a nebude mít ovulaci a budou vystaveny riziku snížené plodnosti. Menstruace u dívek v České republice přichází zhruba 1 měsíc po jejich 12 narozeninách.", "section_level": 2}, {"title": "Tělo a tělesné ochlupení.", "content": "V měsících a letech následujících poté, co se objeví ochlupení ohanbí se ostatní části pokožky působením androgenů ochlupují v následujícím pořadí: podpaží, ochlupení v oblasti hýždí, horní ret, licousy. Množství chlupů v těchto oblastech je menší než u mužů a záleží na etnické příslušnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Tělesný tvar, rozložení tuku a tělesná kompozice.", "content": "Během tohoto období se zvyšující hladinou estrogenu rozšiřuje dolní část pánve. Zvyšuje se procento tukové tkáně v tělesné kompozici více než u mužů, zvláště v typickém ženském rozložení v oblasti prsou, boků, hýždí, stehen, horních paží. Progresivní rozdíly v rozložení tuku, jakož i sexuální rozdíly v růstu kostry na určitých místech přispívají k typicky ženskému tvaru těla na konci puberty. Ve věku 10 let má průměrná dívka o 6 procent více tuku než průměrný chlapec, ale koncem puberty je průměrný rozdíl téměř 50 procent.", "section_level": 2}, {"title": "Psychické změny v pubertě.", "content": "V období dospívání si člověk začne uvědomovat svou osobnost. Napodobuje myšlenky, které jsou charakteristické pro jeho dobu, nebo napodobuje nějaký svůj idol. Bouří se proti autoritám, obzvlášť proti rodičům. Člověk začne navazovat a poznávat přátelství a lásku a v tomto věku pozná také násilí a zklamání a probíhají náhlé změny nálad. Neustále pozoruje svoje tělo a jeho změny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Puberta (česky také dospívání) je období a proces tělesných změn, při kterých se tělo dítěte mění na tělo fyzicky dospělého člověka schopného se rozmnožovat. Puberta je inicializována hormonálními signály z mozku do pohlavních orgánů. V odpověď produkují pohlavní orgány různé hormony, které stimulují růst, funkci nebo proměny mozku, kostí, svalů kůže, vnitřních a pohlavních orgánů. Růst se zrychluje v první části puberty a vrcholu dosahuje na konci. Před pubertou se tělesné odlišnosti mezi chlapci a dívkami omezují pouze na oblast genitálií. Během puberty se rozvinou rozdíly ve velikosti, tvaru, kompozici a funkci tělesných struktur a systémů. Nejvíce zřetelné to je u tzv. druhotných pohlavních znaků.", "tgt_summary": "Unter Pubertät (von lat. \"pubertas\" „Geschlechtsreife“) versteht man etwa seit dem 16. Jahrhundert den Teil der Adoleszenz, in welchem der entwicklungsphysiologische Verlauf der Geschlechtsreifung die Geschlechtsreife im Sinne von Fortpflanzungsfähigkeit, unter anderem durch funktionsfähige Fortpflanzungsorgane, erreicht und im weiteren Verlauf auch durch Wachstum und Körperformveränderungen auch zu einem ausgewachsenen Körper führt. Dazu tritt das Wachstum von Achsel- und Schamhaar. ", "id": 361252} {"src_title": "Domorodec", "tgt_title": "Indigene Völker", "src_document": [{"title": "Rozdělení.", "content": "Domorodé národy můžeme rozdělit na dva typy: Jedním z největších problémů těchto národů je ohrožení jejich suverenity, ekonomické jistoty a přístupu k životně důležitým zdrojům (voda, jídlo). Těmto hrozbám se snaží předcházet několik mezinárodních organizací jako OSN, Mezinárodní organizace práce nebo Světová banka. OSN vydala Deklaraci o právech původního obyvatelstva (anglicky UNDRIP), ve které vede členské státy k dodržování práv domorodých národů a zachování jejich kultury, národní identity, jazyka, přístupu ke vzdělání, zdravotnické péči a přírodním zdrojům. Mezinárodní den původního obyvatelstva se slaví každý rok 9. srpna.", "section_level": 1}, {"title": "Definice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Národní definice.", "content": "Každý stát definuje domorodce jinak. Mezi původní obyvatelstvo mohou být zahrnováni i ti, jejichž předci byli původní obyvatelé daného regionu, kteří zde žili před příchodem kolonizátorů, ale nadále dodržují tradice národa. Tito domorodci jsou takto definováni i přesto, že již nemusí žít na původně obývaném území (přemístění). Vztah mezi státem a původním obyvatelstvem je poněkud složitý. Domorodci jsou takřka bez možnosti rozhodovat sami o sobě na území daného státu, jelikož jsou izolováni a jedná se o uzavřenou komunitu lidí. Jejich možnost podílet se na politických rozhodnutích, které se mohou týkat jich samých či jejich území, je prakticky nulová. Tato situace přetrvává i v případě, kdy je původních obyvatel více než ostatních obyvatel regionu. Hlavním problémem tedy zůstává nemožnost jejich účasti na rozhodování o legislativních procesech týkajících se jich samotných.", "section_level": 2}, {"title": "Definice OSN.", "content": "V roce 1982 OSN přijala definici původního obyvatelstva podle José R. Martínez-Coboa. Tato definice má několik nedostatků, jelikož se týká pouze kolonizovaných populací, nikoliv těch izolovaných. „Domorodé komunity a národy jsou ty, které mají historickou kontinuitu s preinvazivními a pre-koloniálními společnostmi, které se rozvíjely na svých územích, považují se za odlišné od ostatních sektorů společností, které dnes převládají na těchto územích nebo na jejich částech. V současné době tvoří nedominantní odvětví společnosti a jsou odhodláni zachovat, rozvíjet a předávat budoucím generacím své původní území a svou etnickou identitu jako základ pro jejich další existenci jako národa v souladu s vlastními kulturními vzory, sociálními institucemi a právními systémy.“", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "V Evropě se původní obyvatelé vyskytují pouze v okrajových oblastech, neboť většina národů je zde na podobné kulturní úrovni a jsou také v jistém smyslu \"domorodé.\" Typickým příkladem evropských původních obyvatel jsou Sámové, žijící ve Skandinávii a Finsku, a také některá etnika, existující na území Ruské federace. Na ostatních kontinentech jsou to Americe Indiáni, v Austrálii a Oceánii Austrálci, Maorové a Papuánci, v Africe různé bantuské kmeny ve vztahu k Evropanům a Křováci, Pygmejové a Twa ve Rwandě ve vztahu k Bantuům (tito domorodci v současnosti trpí nejvíce vykořisťováním a zotročováním většinovými obyvateli afrických zemí) a v Asii jsou to např. pralesní Veddové na Srí Lance, Negritové v jihovýchodní Asii nebo tchajwanští domorodci. Na Andamanských ostrovech se také nacházejí domorodí Negritové - Andamanci, žijící zde v izolaci již desetitisíce let. Všichni jsou akutně ohroženi vyhubením, kromě jedné zcela izolované populace na ostrově North Sentinel (Sentinelci).", "section_level": 1}], "src_summary": "Domorodec (též \"aborigén\", od angl. slova \"aboriginal\", tj. domorodec), je původní obyvatel krajiny neboli její praobyvatel. Bývá obvykle historicky a kulturně spjat se svým územím a vyčleňuje se od okolních obyvatel anebo od většinového či přistěhovalého obyvatelstva. Tito obyvatelé jsou takto charakterizováni díky dodržování tradic, které jsou specifické pro danou oblast. Tento charakteristický znak však nesdílí všichni domorodci, jelikož se někteří adaptovali moderní době (např. technologie, oblečení). Původní obyvatelstvo je možné nalézt všude po světě.", "tgt_summary": "Indigene (von'„eingeboren“) Völker sind im Sinne der Definition der UN-Arbeitsgruppe über Indigene Bevölkerungen von 1982 Bevölkerungsgruppen, die sich als Nachkommen der Bewohner eines bestimmten räumlichen Gebietes betrachten, die bereits vor der Eroberung, Kolonisierung oder Staatsgründung durch Fremde dort lebten, die eine enge (emotionale, wirtschaftliche und/oder spirituelle) Bindung an ihren Lebensraum haben und die über eine ausgeprägte ethnisch-kulturelle Identität als Gemeinschaft mit eigenen soziopolitischen und kulturellen Traditionen verfügen. In bestimmten Kontexten ist bzw. war auch der Ausdruck autochthone Völker („ursprüngliche“) gebräuchlich. Über die Definition hinaus wird oft davon ausgegangen, dass diese Bevölkerungsgruppen oft einer politischen oder gesellschaftlichen Marginalisierung ausgesetzt sind. ", "id": 1905316} {"src_title": "Héraklés", "tgt_title": "Herakles", "src_document": [{"title": "Narození a dětství.", "content": "Bohyně Héra, která žárlivě střežila každý Diův krok a jeho milenkám i nemanželským potomkům připravovala mnohé strázně a komplikace, Héraklův osud s chutí a záští řádně promíchala. Ještě před jeho narozením se stalo to, co často předtím i potom – její manžel, nejvyšší bůh Zeus, se zamiloval do krásné Alkmény, dcery mykénského krále Élektryóna a spojil se s ní, když na sebe vzal podobu jejího manžela, tírynthského krále Amfitryóna. Ta po příslušné době porodila hned dva syny – Diova syna Hérakla a hned po něm Ífikla, který byl synem Amfitryóna. Těsně před jejich narozením však nejvyšší bůh Zeus v radě bohů hrdě prohlásil, že „\"právě dnes spatří světlo světa největší hrdina\"“. To ovšem neušlo Héře a rozhodla se manželovi pomstít. Lstí vymámila z Dia přísahu, že kdo se toho dne narodí, bude vládnout všem mužům z Diova rodu. A Zeus odpřisáhl. Héra bez prodlení zařídila, aby se Sthenelově manželce Nikippě týž den narodil syn, i když měl ještě dva měsíce času. Naopak Alkménin porod pozdržela. A tak se stalo, že se narodil Sthenelův syn Eurystheus a teprve po něm Diův potomek Héraklés. A přesně podle Diovy přísahy stal se Héraklés služebníkem Eurystheovým, a ani sám nejvyšší bůh s tím nic nemohl udělat.", "section_level": 1}, {"title": "Nesmrtelnost.", "content": "Když se Héraklés narodil, dostal jméno \"Alkeidés\" či \"Alkaios\" a teprve později Héraklés, což znamená „sláva Héře“. Stalo se totiž, že lstí se dítě dostalo do náruče bohyně Héry a k jejímu prsu: Jakmile se od ní napil, získal nesmrtelnost. Héra se rozzlobila a hned téhož dne na něj poslala dva hady: Zatímco jeho bratr Ífiklés strachy křičel, Héraklés je uškrtil, po jednom hadovi v každé ruce.", "section_level": 2}, {"title": "Dospívání na venkově.", "content": "Jako malý chlapec se učil všemu, co má umět dospělý muž – řídit vůz, šermovat a zacházet se všemi zbraněmi, boxovat, střílet lukem, učil se taktice a strategii, ale také zpěvu a hudbě. A měl ty nejlepší učitele. Héraklés byl silný a prchlivý, takže když ho učitel hry na lyru Linos několikrát opravil, udeřil ho Héraklés lyrou do hlavy tak, že ho zabil. Za to ho nevlastní otec Amfitryón raději poslal na venkov ke stádům a tam pobyl až do svých osmnácti let. Všechny své vrstevníky převyšoval postavou, silou a odvahou. Na venkově se mladý Héraklés proslavil tím, že zabil kithairónského lva, který pustošil tamní stáda. Sám lva vystopoval a zabil ho kyjem, oblékl se do jeho kůže a místo přilby nosil jeho rozevřené čelisti. Toto se stalo v zemi za vlády krále Thespia. Král měl padesát dcer a každý večer posílal do Héraklovy ložnice jednu z nich, aby zplodily Héraklovy potomky, silné a statečné. Skutečně, po čase se král těšil z padesáti dvou vnoučat: dvě z dcer totiž porodily dvojčata, jedna z nich se jmenovala Prokris.", "section_level": 2}, {"title": "Megara.", "content": "Když se vracel do rodných Théb, potkal Héraklés výběrčí daní orchomenského krále Ergína. Ti šli do Théb pro sto volů, které Thébané museli po své prohrané válce odevzdávat každý rok. Výběrčí se na Hérakla povyšovali a uráželi ho, takže se rozzlobil, uřezal jim uši a nosy, svázal jim ruce a poslal je domů. Thébané ho přivítali s nadšením, jenomže jemu v patách táhl král Ergínos s velkou armádou. Héraklés se postavil do čela obránců města, útočníky odrazil a donutil je vrátit Thébám dvojnásobek vybraných daní. Thébský král Kreón dal Héraklovi svou dceru Megaru a půl království. Héraklés se v Thébách usadil a stal se otcem tří synů.", "section_level": 1}, {"title": "Vraždění a trest.", "content": "Ten poklidný spokojený život nemohla vidět Héra. Poslala na něj šílenství, v němž pobil Héraklés své tři a Ífiklovy dvě děti, a potom mu zase vrátila rozum. Z tohoto třeštění se zachránil Héraklův synovec Ioláos, který byl také napaden, ale podařilo se mu prchnout. Později se všech akcí zúčastnil s hrdinou jako vozataj nebo štítonoš.", "section_level": 2}, {"title": "Dvanáct úkolů.", "content": "Héraklés odešel do Delf, aby skrze věštbu zjistil, jak se má od strašného zločinu očistit. Dozvěděl se, že má odejít ke králi Eurystheovi a vykonat deset uložených prací. Héraklés odešel do Argu a usadil se nedaleko Mykén na otcovském hradě Tírynthu. Odtud se hlásil o svých deset úkolů. Eurystheus se tolik bál, že své rozkazy vzkazoval přes svého hlasatele Koprea. Vymýšlel je ale s velkou odvahou. Zároveň s velkou chutí Hérakla urážel a ponižoval. Úkolů mělo být původně jen deset, nicméně král Eurystheus dva neuznal, a to odpravení hydry, při němž měl pomocníka, a vyčištění Augiášových chlévů, za něž si \"nechal zaplatit\". Héraklés se mu za úkoly navíc později pomstil: Dobyl jeho zemi a zabil ho. Než se Héraklés pustil do určených prací, dostal vzácné dary od bohů: Hermés mu daroval meč, Apollón luk a šípy, Héfaistos zlatý hrudní krunýř a Athéna roucho. Dva poslední spolu soutěžili, kdo prospěje nejvíc. Dále mu Poseidón daroval koňské spřežení, Zeus neprorazitelný štít. Přesto prý Héraklés spoléhal více na svůj kyj, luk a šípy.", "section_level": 1}, {"title": "1. Zabít nemejského lva.", "content": "Bylo to obrovské zvíře s neprorazitelnou kůží. Když dorazil Héraklés do Nemeie, nenašel nikoho, kdo by mu ukázal cestu nebo stopy. Nemejský lev vyhubil nebo zahnal všechny lidi z okolí. Héraklés dlouho pátral v lesích i kopcích, až narazil na stopu. Vystřelil na lva šípy, ale ty se jenom odrazily od kožichu a neublížily. Vzal na lva meč, ale ten se ohnul. Pak se rozmáchl svým kyjem, trefil lva do čenichu a ten zalezl do jeskyně se dvěma vchody. Héraklés uzavřel jeden vchod, druhým do jeskyně vstoupil, chytil lva za hlavu a tak ho svíral, až se lev udusil. Mršinu poté přinesl do Mykén. Úkol mu zabral třicet dní a přišel prý při něm o jeden prst. Eurystheus udivený a vyděšený mu provždy zakázal vstup do města, výsledky svých úkolů měl Héraklés předvádět před branami. Eurystheus si nechal zhotovit mosaznou nádobu, tu zahrabali do země a král se do ní před příchodem Hérakla ukrýval.", "section_level": 2}, {"title": "2. Zabít Hydru.", "content": "Hydra žila v doupěti a řádila v hluboké bažině. Byla příšerná – hadí tělo a devět hadích hlav, z nichž jedna byla nesmrtelná. Její jed dokázal zabít prakticky cokoliv i při nepatrné dávce. Jako pomocníka měla obrovského kraba, a tak i Héraklés si vzal pomocníka, syna svého přítele, Ioláa. Bohyně Athéna přivedla Hérakla k doupěti a radila střílet na příšeru hořící šípy. Tak donutil Hydru vylézt. Pak se ji pokoušel chytit, roztloukal jí hlavy kyjem, ale z každé rozbité vyrostly dvě nové. Na pomoc Hydře přilezl z bažiny obrovský krab, který štípal do nohou. Héraklés povolal na pomoc Ioláa, ten zapálil od jedné strany les, upaloval Hydře hlavy a poté už nové nerostly. Pak usekl Héraklés i nesmrtelnou hlavu, zahrabal ji pod velký kámen a ještě si v jedu i namočil hroty šípů, které později způsobovaly smrtelná zranění. Eurystheus odmítl uznat splnění úkolu, protože Ioláos podával louče.", "section_level": 2}, {"title": "3. Chytit kerynejskou laň se zlatými parohy.", "content": "Těch laní bylo pět, byly rychlé, měly mosazná kopýtka a zlaté paroží. Přitom laním řeckých jelenů paroží neroste, jen samcům. Kdysi bohyně Artemis čtyři z nich sama odchytila a zapřáhla je do svého vozu. Poslední volná laň z Keryneii prý pustošila pole. Héraklés chtěl laň chytit, aniž by použil násilí nebo ji poranil. Stopoval ji neúnavně po celý rok, prošel daleké kraje. Nakonec ji dostihl celou vyčerpanou, vystřelil na ni šíp, kterým jí probodl čistě obě přední nohy. Pak teprve ji chytil a nesl ji na ramenou až do Mykén. Bohyni Artemis se omluvil a vinu za lov laně shodil na Eurysthea, jehož úmyslem bylo poštvat bohyni proti Héraklovi.", "section_level": 2}, {"title": "4. Chytit erymanthského kance.", "content": "Obrovské zvíře pustošilo široký kraj a děsilo vše živé. Héraklés ho měl donést živého. Cestou se zastavil u Kentaurů a několik jich tehdy zabil. A nešťastnou náhodou trefil otráveným šípem i Cheiróna, kterému nebylo pomoci. Přál si zemřít, ale nemohl, protože byl nesmrtelný. Později si s ním svůj osud smrtelníka vyměnil hrdina Prométheus a Cheirón se dostal na oblohu do souhvězdí Kentaura. Poté se Héraklés vydal za kancem. Hlasitým pokřikem ho vyhnal z houští, zahnal ho do hluboké závěje, skočil mu na záda a spoutal ho řetězy. Poté ho živého na ramenou odnesl do Mykén. Shodil ho u tržiště, zatímco Eurystheus byl schovaný v sudu. Na nové úkoly Héraklés nečekal, protože se právě shromažďovali Argonauti na svou plavbu do Kolchidy: připojil se k nim.", "section_level": 2}, {"title": "5. Vyčistit Augiášovy chlévy.", "content": "Král Augeiás měl taková stáda dobytka, která z něj udělala nejbohatšího muže na světě. Navíc bohové zařídili, že stáda byla plodná a odolná vůči všem nemocem. Stáje, ohrady a dokonce přilehlá pole byla vrchovatě zanesena hnojem, který se léta nevyvážel. Když Eurystheus tento úkol zadával, představoval si Hérakla, jak roky ručně čistí chlévy. Ale Héraklés obhlédl situaci a prohlásil, že když mu Augeiás dá desetinu stád, bude večer práce hotová. Ten se zasmál a kývl. Nato Héraklés prorazil na dvou místech ohrady, změnil tok dvou blízkých řek \"Alfeios\" a \"Péneios\" a jejich proud se prohnal ohradami, stájemi a okolními poli. A práce byla večer hotova. Augeiás se začal vytáčet a dohadovat, že úkol byl zadaný Eurystheem, a potom ještě zapíral, že by desetinu stád slíbil. Zasedl soud, v něm Augeiův syn Fýleus dával za pravdu Héraklovi a Augeiás je oba vyhnal ze země. A co víc – Eurystheus práci neuznal, protože prý si Augeias Hérakla najal.", "section_level": 2}, {"title": "6. Zahnat stymfálské ptáky.", "content": "Byli to velcí ptáci jako jeřábi nebo ibisové, ale měli mosazné zobáky, pařáty a křídla. Jsou zasvěcení bohu války Areovi. Žili nad stymfálskou bažinou, ve velkých hejnech vzlétali do vzduchu a zabíjeli lidi a zvířata tím, že nechali padat mosazné peří, a zároveň vylučovali jedovatý trus, který ničil porosty. Když Héraklés přišel plnit úkol, viděl, že z bažiny zaútočit nelze, protože člověka neunese a člun se na ni nedá spustit. Pomohla mu Athéna – dala mu kovová chrastítka a Héraklés stál na výběžku hory nebo vysoko na stromě a dělal tak hrozný hluk, že ptáci šílení hrůzou odlétali do dálek až k Černému moři. O tom je zmínka v příbězích Argonautů.", "section_level": 2}, {"title": "7. Přivést krétského divokého býka.", "content": "Divoký býk byl dar boha moří Poseidóna krétskému králi Mínóovi, ovšem s podmínkou, že Mínós ho musí bohu obětovat. Mínós obětoval jiného býka a Poseidón za trest seslal na býka zuřivost, při níž býk pobíhal po ostrově a všechno ničil. Héraklés ho holýma rukama chytil a v dlouhém zápase zkrotil tak, že ho mohl přivést do Mykén. Eurystheus býka nejprve věnoval Héře, pak ho pustil na svobodu. Když býk později pustošil krajinu až v okolí Athén, zabil ho Théseus.", "section_level": 2}, {"title": "8. Přihnat Diomédovy lidožravé koně.", "content": "Diomédes byl thrácký král, vládl bojovným Bistonům. Jeho stáje byly postrachem celé země. Koně (kobyly – podle jiné verze hřebci) měli jména \"Podargos\", \"Lamón\", \"Xanthos\" a \"Deinos\". Byli přikováni železnými řetězy k bronzovým žlabům a král je krmil masem svých hostů. Héraklés se cestou do Thrákie stavil u svého přítele, ferského krále Adméta a jeho manželky Alkéstis, kterou zachránil ze spárů smrti. Když poté dorazil do cíle, přemohl čeledíny, koně zahnal k moři a nechal je hlídat svým přítelem Abdérem. Pak spěchal odrazit útok Dioméda. To se mu podařilo, avšak přítele Abdéra divocí koně mezitím roztrhali. Sklíčený žalem přihnal koně do Mykén a Eurystheus je pustil na svobodu. Později pak byli nalezeni rozsápaní divokou zvěří.", "section_level": 2}, {"title": "9. Přinést pás královny Amazonek.", "content": "Dcera krále Eurysthea zatoužila po zlatém pásu, který bůh Áres daroval královně Amazonek Hippolytě. Byl to tedy devátý Héraklův úkol. Vzal s sebou oddíl věrných přátel, což se hodilo, protože cestou v zemi krále Lyka zaútočili na království divocí Bebrykové a Héraklés je porazil. Za to mu byl Lykos vděčný a Héraklés si získal takovou slávu, že královna Hippolyta mu vyšla vstříc a chtěla mu dobrovolně svůj pás věnovat. Jenže Héřiny intriky rozšířily pomluvu, že Héraklés chce královnu zabít. Amazonky uvěřily, napadly Héraklovu skupinu, došlo k boji a v něm mnoho Amazonek přišlo o život, mnoho padlo do zajetí. Mezi nimi také Antiopa, kterou si vzal později za ženu Théseus. Královnin pás odevzdal Héraklés králi Eurystheovi a ten jej údajně věnoval chrámu bohyně Héry v Argu.", "section_level": 2}, {"title": "10. Přihnat dobytek obra Géryona.", "content": "Další úkol byl přihnat nádherná velká stáda dobytka, která vlastnil Géryonés, obr s třemi těly. Jeho ostrov Eritheia ležel daleko na západě, kde země končila, tam Héraklés prorazil úzkou šíji a postavil u ní dva sloupy zvané „\"Héraklovy sloupy\"“. Když ho pálilo právě zapadající slunce, vystřelil šíp na sluneční vůz boha Hélia a bůh se nerozzlobil, ale pomohl Héraklovi přeplout na ostrov. Tam se na něho vrhl pes Orthos a hlídač obr Eurytión. Oba byli za chvíli zabiti a potom i Géryonés. Daleká cesta domů byla také plná útrap, Héraklés se musel vypořádat se silákem Erykem, protože mu ukradl krávu, potom přemoci obra Káka, rovněž zloděje. Když už se zdálo, že cesta není daleká, seslala Héra zuřivost na dobytek, ten se rozeběhl a Héraklés měl plné ruce práce, aby stádo sehnal dohromady. Když je šťastný předával Eurystheovi, ten stáda obratem věnoval bohyni Héře.", "section_level": 2}, {"title": "11. Přinést tři zlatá jablka ze zahrad Hesperidek.", "content": "Poté, co Héraklés za osm let a jeden měsíc splnil deset předešlých úkolů, vydal se hledat zahradu Hesperidek, kterou tyto ženy (zvané též Hesperovny) opatrovaly bohyni Héře. Byly to dcery Titána Atlanta. Vzácnou zlatou jabloň střežil neúnavně bdělý drak Ládón, obtočený kolem stromu. Héraklés vyrazil na cestu, ale netušil, kde se božská zahrada nachází. Na zamýšlenou trasu, která by ho dovedla k cíli, se však nemohl nikoho doptat. Dlouho putoval mnoha zeměmi, až mu nymfy poradily vyhledat mořského boha Nérea, u něhož skutečně obdržel rady, kam směřovat další pouť a jak si jablka přivlastnit. Brzy nato dorazil k Atlantovi, jehož požádal, aby mu jablka sám donesl, a nabídl se za něj podržet nebeskou klenbu. A tak se i stalo. Nejdříve ze všeho ale šípem zastřelil hrozného draka Ládóna. Netrvalo dlouho a Atlás se vrátil s jablky. Navrhl, že je donese Eurystheovi sám. Héraklés se však nenechal přelstít. Naoko sice souhlasil, jenom co si prý lépe podloží rameno, aby ho břemeno netlačilo. Vrátil tak klenbu na Atlantova ramena, vzal jablka a rychle se vzdálil. Když je po několika měsících předával králi, tak mu je vladař vrátil zpět. Héraklés je následně podal Athéně a ta je odevzdala nymfám, čímž se vlastně opět dostala do Héřiných rukou.", "section_level": 2}, {"title": "12. Přivést psa Kerbera, strážce podsvětí.", "content": "Posledním úkolem bylo přivést strašného psa Kerbera z podsvětí. Jelikož Héraklés bez zaváhání přijal i tento úkol, získal si náklonnost a úctu bohů a hlavně jejich pomoc, zejména boha Herma a bohyně Athény. Nikdy předtím se nikdo živý z podsvětí nevrátil. Bůh Hermés Hérakla dovedl k tajnému vchodu do podsvětí v blízkosti propasti Tainaru a tam se ho ujala Athéna a rychle procházeli krajinou stínů. Převozník zemřelých Charón, vyděšený podmračeným obrovským návštěvníkem, ho rychle převezl přes řeku Styx (byl prý za tuto výjimku bohem podsvětí Hádem rok spoutaný v okovech). Na druhém břehu stíny mrtvých zmizely, jenom Gorgona, Medúza a Meleagros zůstali poblíž, ale neublížili. Na další cestě u brány Tartaru našel Héraklés své přátele Thésea a Peirithoa přilepené na krutých křeslech. Thésea odtrhl a osvobodil, druhý tam však musel zůstat navěky. Ještě se Héraklés dostal do sporu s pastýřem Hádových stád, až musela zakročit královna podsvětí Persefona. Potom už byl přijat samotným Hádem, a když požádal o vydání Kerbera, Hádés si vymínil, že to musí zvládnout bez kyje a šípů. A tak Héraklés uchopil Kerbera za hrdlo s třemi hlavami – ze šíje vyrůstaly hadí ocasy s ostny, s dračí hlavou na konci. Tiskl ho vší silou. Kerberos se dusil a v poslední chvíli prosil o milost, takže Héraklés ho pustil a vzal ho s sebou na zpáteční cestu. Byla dlouhá a namáhavá, když však dorazili až do Mykén, král Eurystheus s očima plnýma hrůzy padl na kolena a prosil Hérakla, ať obludu rychle odvede zpět.", "section_level": 2}, {"title": "Trvání úkolů.", "content": "Plnění prvních deseti úkolů krále Eurysthea trvalo Héraklovi osm let a jeden měsíc. Podle některých verzí mělo být úkolů původně jen deset, ale Eurystheus neuznal boj s Hydrou, kde pomáhal Ioláos, a Augiášův chlév, kde prý šlo o nájemní práci pro Augeia. Proto král přidal ještě další dvě práce. Tím se doba služby protáhla na dvanáct let, jak stanovila původní předpověď.", "section_level": 2}, {"title": "Hledání nové manželky.", "content": "Když Héraklovi skončila služba u Eurysthea splněním dvanáctého úkolu, byl volný na všechny způsoby. Přenechal totiž první manželku Megaru svému synovci a příteli Ioláovi, který ji utěšoval po dobu manželovy nepřítomnosti a zvykl si na ni tak, že bez ní nemohl být. Pak Héraklés opustil Théby a vrátil se do Tírynthu.", "section_level": 1}, {"title": "Iola.", "content": "Ale to už se opět ozvala bohyně Héra. Seslala na něho touhu po novém sňatku a on se začal rozhlížet po mladší manželce. Doslechl se, že oichalský král Eurytos hodlá provdat svou krásnou rusovlasou dceru Iolu, ale jen za toho, kdo ho porazí v lukostřelbě. Héraklés se bez meškání vydal na cestu, do Ioly se zamiloval na první pohled a Euryta porazil hned napoprvé. To krále rozlítilo a prohlásil, že svou dceru nedá služebníkovi zbabělého Eurysthea, a Hérakla vyhnal. Ten přísahal v budoucnosti odplatu. Nejprve se však vydal na další cestu pro novou manželku.", "section_level": 2}, {"title": "Déianeira.", "content": "Ženu si našel až v dalekém Kalydónu, byla to Déianeira, krásná dcera krále Oinea. Jejími bratry byli Meleagros a Týdeus. Svou manželku si však musel vybojovat v souboji s obrovským říčním bohem Achelóem. Ten se v souboji změnil v hada a Héraklés ho téměř zardousil. Proměnil se v býka a Héraklés mu v souboji ulomil roh, který pak bohyně Néreovny naplnily různými plody a jako „\"roh hojnosti\"“ ho daroval nejvyššímu bohu Diovi. Tak byl Achelóos i přes své „chameleonské“ schopnosti velkým hrdinou přemožen.", "section_level": 2}, {"title": "Kentaur.", "content": "A tu se opět přihlásila bohyně Héra se svými intrikami. Héraklés žil po svatbě v královském paláci, Héra mu ale vzala všechnu rozvahu a on zabil syna svého přítele. Chtěl mu dát jenom pohlavek pro bezvýznamný prohřešek, ale rána byla prudká a chlapec se už neprobral. Přítel mu odpustil, ale Héraklés opustil Kalydón a i s Déianeirou odešli do Tírynthu. Cestou je potkala další nemilá příhoda: Přišli k řece, kde nebyl most a pocestné přenášel Kentaur Néssos. Héraklés sám přeplaval, ale když Nessos přenášel Déianeiru, její krása ho uchvátila a on ji chtěl unést. Héraklés ho zasáhl smrtícím šípem. Kentaur v poslední chvíli našeptal Déianeiře, aby si nabrala jeho krev, a tou když potře Héraklův oděv, vrátí se jeho láska k ní, kdyby už ji nemiloval. Déianeira si krev nabrala. Společně pak spokojeně žili na Tírynthu, vychovávali syna Hylla i další děti – dokud ovšem znovu nezasáhla Héra svými dalšími intrikami.", "section_level": 3}, {"title": "Smrt Ífita.", "content": "Nejstarší Eurytův syn Ífitos prohlásil, že Iola se měla stát Héraklovou manželkou. Zastával se ho ještě v okamžiku, kdy se ztratili koně a podezřelým z krádeže byl Héraklés. Pravým zlodějem však byl Autolykos, který změnil kouzly jejich vzhled a prodal je Héraklovi. Když šel Ífitos po stopách stáda, začal mít podezření. Nevinný Héraklés slíbil pomoc při hledání koní, vyšli spolu na vysokou věž a když Ífitos uznal, že své koně nikde nevidí, rozzuřený Héraklés ho vzteky z křivého obvinění srazil z věže dolů.", "section_level": 2}, {"title": "Další služba.", "content": "Po tomto násilném činu chtěl získat očištění, ale když ještě zlostí poničil vybavení delfské věštírny, vyprovokovalo to k boji boha Apollóna, až musel Zeus mezi soky vrhnout blesk a přinutil je ke smíru. Nakonec se přece našla věštírna, kde mu sdělili, že musí opět sloužit, a to jako otrok lydské královny Omfalé celý rok (nebo tři), protože se provinil násilím proti zákonům pohostinnosti. Utržené peníze měl odevzdat králi Eurytovi za zabitého Ífita.", "section_level": 2}, {"title": "Omfalé.", "content": "Královna Omfalé prý byla ješitná a krutá žena, která Hérakla ponižovala, na druhou stranu mu však poskytovala i „dovolenou“, kterou potřeboval na své hrdinské i jiné činy. Jinde se povídá, že si ho koupila spíš jako milence než bojovníka, ostatně s ním měla tři syny: \"Lama, Agelaa a Laomedonta\". A nebyla jedinou tamní matkou Héraklových dětí. Když Lydové začali zemi královny Omfaly pustošit, Héraklés jim vzal kořist a jejich město srovnal se zemí. Zastřelil obrovského hada, který ničil úrodu a hubil lidi. Omfalé mu za to vše byla vděčná a navíc zjistila jeho pravou totožnost: Dosud ho měla jen za anonymního otroka. Poté ho propustila na svobodu a on se s bohatými dary vrátil do Tírynthu. Tak skončila jeho tříletá očista.", "section_level": 2}, {"title": "Dovolené a další osudy.", "content": "Hérakles vykonal i další hrdinské činy, a to už i v průběhu doby úkolů:", "section_level": 1}, {"title": "Porážka Antaia.", "content": "Cestou k Hesperidkám se potkal s obrovským Antaiem, synem bohyně Země Gaie. Ten nutil cizince, aby s ním zápasili až do úplného vyčerpání, a potom je zabil. Jenže Héraklés už v průběhu boje poznal, že obr čerpá svou sílu z matky Země. Ve vhodné chvíli ho zvedl do výše, tam byl obr bezmocný, a Héraklés ho zardousil.", "section_level": 2}, {"title": "Založení Théb.", "content": "Cestou Egyptem založil Héraklés „\"město o stu branách\"“, které nazval Théby na počest svého rodného města. V zemi krále Búsirida panovalo už devět let velké sucho a hladomor, které je prý možné zahnat, bude-li každoročně obětován jeden cizinec. Poslední obětí se měl stát právě Héraklés, ale ten u obětního oltáře strhl pouta a zabil krále i jeho syna. Tím prý přestal být Egypt cizincům nebezpečný.", "section_level": 2}, {"title": "Osvobození Prométhea.", "content": "Dále cestoval přes Arábii a došel až ke Kavkazu, kde byl přikován Prométheus, kterému každý den trhal játra obrovský orel. Héraklés tohoto orla sestřelil a Prométhea osvobodil. A protože Zeus se rozčílil, bylo třeba, aby místo Prométhea šel do Tartaru dobrovolně někdo jiný, a tak Héraklés navrhl, aby svou nesmrtelnost dal Prométheovi Kentaur Cheirón, tak nešťastně nevyléčitelně zraněný Héraklovým šípem při lovu erymanthského kance. Navíc musel Prométheus navždy nosit kroužek s kouskem kamene z kavkazské skály na prstu, neboť Zeus přísahal, že bude ke skále navždy přikován. Dle legendy od té doby lidé nosili prsteny s kamínky.", "section_level": 2}, {"title": "Boj s Giganty.", "content": "Hrdinské činy dosáhly až na Olymp a odtud se mu dostalo největší cti pro smrtelného muže: sám nejvyšší bůh Zeus ho požádal o pomoc. Proti němu se vzbouřili Giganti, synové svrženého boha Úrana a bohyně Gaie, od níž dostali kouzelnou bylinu, která je chránila proti zbraním bohů. Nebyli však chráněni proti zbraním smrtelníků, proto Zeus poslal bohyni Athénu pro Hérakla. Přišel rád na výzvu svého otce a bez otálení se dal do boje. První zahynul nejsilnější Gigant Alkyoneus a po něm další a s pomocí bohů všichni do jednoho. Získal tím díky bohů i lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Odplaty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Augiášovi.", "content": "První za svou proradnost zaplatil král Augeiás, že nesplnil slib za vyčištění chlévů: Augeiás mu odmítl dát slíbenou odměnu – desetinu svých stád. Nyní se Héraklés vrátil se svým vojskem a Augeia zabil.", "section_level": 2}, {"title": "Láomedónovi.", "content": "Další nevyřízený účet měl v Tróji: Na jedné ze svých dovolených už dříve na trojském pobřeží našel ke skále přikovanou mladou dívku Hésioné, která měla být obětována mořské obludě. Ta požírala lidi a ničila jim úrodu. Héraklés šel nabídnout, že obludu zabije za dva nesmrtelné sněhobílé koně, které Zeus daroval králi Láomedónovi, otci dívky Hésioné. Héraklés obludu zabil tak, že jí v plné zbroji skočil do hrdla, zůstal tam tři dny a poté vítězně vyšel. Jenže král Láomedón mu dal jen koně obyčejné. Tak Héraklés postavil v Tírynthu armádu a loďstvo, napadl Tróju, zpustošil ji a zabil krále i všechny jeho syny, až na \"Podarka\": Toho vykoupila Hésioné jako otroka a dostal nové jméno Priamos. Héraklés jej poté usadil na trůn.", "section_level": 2}, {"title": "Eurytovi.", "content": "Poté se vypravil napravit poslední příkoří: Za dávnou urážku zabil krále Euryta, že mu neuznal vítězství v lukostřelecké soutěži. Když však spatřil mezi zajatci jeho rusovlasou dceru Iolu, znovu se do ní zamiloval. Když to zjistila jeho současná manželka Déianeira, ihned si vzpomněla na pomoc: Měla krev Kentaura Néssa, která jí měla vrátit lásku manžela. Pomazala krví Héraklův plášť a poslala mu ho po jejich synovi Hyllovi. Otrávená krev vnikla do Héraklova těla a působila hrozné bolesti. Když se od syna dozvěděl pravou příčinu, že je Déianeira nevinná, že nevědomky podlehla krutým intrikám, vrátil se k ní, ale našel ji už mrtvou: Probodla se mečem.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Pozvolna v bolestech umírající Héraklés vystoupil na horu Oeta, kde nechal postavit pohřební hranici a ulehl na ní, zahalen do své lví kožešiny, se svým kyjem pod hlavou. Nikdo však hranici nechtěl zapálit: Hérakles prosil i Hylla, aby ho zbavil života a zkrátil jeho utrpení, Hyllos se k tomu ale nedokázal odhodlat. Až šel kolem Héraklův přítel argonaut Poeas (nebo jeho syn Filoktétés), král Meliboy v Thesálii a slavný lučištník, a za tuto laskavost mu Hérakles věnoval svůj luk a otrávené šípy, které nikdy neminou cíl. Otcovo další přání prý ale Hyllos splnil: Vzal si krásnou Iolu za manželku.", "section_level": 1}, {"title": "Na Olympu.", "content": "Když hranice vzplanula, jasně se zatřpytily blesky Dia hromovládného, z výšin Olympu slétla bohyně Athéna s poslem bohů Hermem a ve zlatém voze odvezli velkého hrdinu na nebe. Vítali ho všichni, dokonce i Héra překonala svou věčnou nenávist, dala mu za manželku svou dceru Hébu. Zeus ho pozval ke stolu bohů, nabídl mu nektar a ambrózii, pokrmy bohů, a za jeho velké hrdinské činy a utrpení ho prohlásil nesmrtelným. Héraklés je nesmrtelným hrdinou, dodnes žije v příslovích a bájích, dodnes se konají olympijské hry, které prý založil na památku svého vítězství nad králem Augeiem. Dodnes sídlí na nebi, hned vedle souhvězdí Hydry. Zajímavost: Herákles měřil přibližně 2 m do výšky a vážil okolo 150 kg.", "section_level": 2}, {"title": "Genealogie.", "content": "Rodinný strom:", "section_level": 1}, {"title": "Reálie.", "content": "Přibližně v místě jeho skonu byla založena obec Heraclea v Trachis.", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v umění.", "content": "Výčet uměleckých děl na toto téma je téměř k nedopočítání.", "section_level": 1}], "src_summary": "Héraklés (řecky \"Ἡρακλῆς\", latinsky \"Heracles, Hercules\") je v řecké mytologii syn Diův a Alkménin, nevlastní syn Amfitryóna a potomek Perseův, nejslavnější hrdina, který jako jediný dostal nesmrtelnost a stal se bohem. Je obdařen nadlidskou silou, odvahou i důvtipem a je vzorem pro hrdinu a muže. Měl také mnoho smrtelných potomků, z nichž někteří byli známi jako Héráklovci. ", "tgt_summary": "Herakles oder Herkules (, \"Herakles,\" sinngemäß „der sich an Hera Ruhm erwarb“; ) ist ein für seine Stärke berühmter griechischer Heros, dem göttliche Ehren zukamen und der in den Olymp aufgenommen wurde. ", "id": 1608965} {"src_title": "Oxidační číslo", "tgt_title": "Oxidationszahl", "src_document": [{"title": "Výpočet formálního oxidačního stavu.", "content": "Existují dvě běžně používané metody pro výpočet oxidačního stavu atomu ve sloučenině. První se využívá u sloučenin, které mají Lewisovskou strukturu, jako např. organické molekuly. Druhá je použitelná pro jednoduché sloučeniny. Je důležité si uvědomit, že oxidační číslo atomu neodpovídá jeho reálnému náboji. Tyto dvě veličiny si odpovídají pouze u vysokých oxidačních čísel, kde je ionizační energie mnohem vyšší než energie chemických reakcí. Přiřazování vazebných elektronů jednotlivým atomům pomocí oxidačního čísla je čistě formální, ale je to velmi užitečné pro pochopení mnoha chemických reakcí.", "section_level": 1}, {"title": "Výpočet z lewisovské struktury.", "content": "Pokud je známa lewisovská struktura molekuly, lze jednoznačně určit oxidační stav atomů jako rozdíl mezi počtem valenčních elektronů neutrálního atomu a počtem elektronů, které atomu „patří“ ve vázaném stavu. Pro výpočet oxidačního stavu se uvažuje, že elektrony z vazby mezi dvěma různými prvky patří elektronegativnějšímu atomu a elektrony z vazby mezi stejnými atomy se dělí rovným dílem. Například kyselina octová: Uhlík z methylové skupiny má šest valenčních elektronů z vazeb k atomům vodíku, protože je více elektronegativní. Další elektron získá z vazby k atomu uhlíku karboxylové skupiny. Celkem mu tedy náleží sedm elektronů. Neutrální atom uhlíku má čtyři elektrony. Rozdíl, 4 − 7 = −3, je oxidační číslo atomu uhlíku.", "section_level": 2}, {"title": "Výpočet bez využití lewisovské struktury.", "content": "Algebraický součet oxidačních čísel atomů v neutrální molekule musí být roven nule, v případě iontu se musí rovnat jeho náboji. Tento fakt spolu se skutečností, že některé prvky mají téměř vždy určitá oxidační čísla, umožňuje určit oxidační stav prvků v jednoduchých molekulách. Příklad: V molekule Cr(OH), má kyslík oxidační číslo -2 a vodík +1. Tři hydroxidové skupiny mají tedy náboj -3. Jelikož se jedná o neutrální molekulu, musí být oxidační stav chromu +3.", "section_level": 2}, {"title": "Přípony podle oxidačního čísla.", "content": "V názvech anorganických sloučenin se oxidační číslo významného prvku zohledňuje příponou. Například v chloridu železitém má atom železa oxidační číslo 3 (\"-itý\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Oxidační číslo (nebo také mocenství, oxidační stav či stupeň) definuje součet pozitivních a negativních nábojů v atomu. Nepřímo udává počet přijatých, nebo odevzdaných elektronů. Smysl má toto číslo jen v případě, že se atom účastní iontové polární vazby. ", "tgt_summary": "Oxidationszahlen oder Oxidationsstufen (auch Oxidationszustand, elektrochemische Wertigkeit) sind das Ergebnis einer formalistischen Modellvorstellung vom Aufbau der Moleküle. Oxidationszahlen geben die Ionenladungen der Atome in einer chemischen Verbindung oder in einem mehratomigen Ion an, wenn die Verbindung oder das mehratomige Ion aus einatomigen Ionen aufgebaut wäre. Daraus folgt, dass die Summe der Oxidationszahlen aller Atome einer Verbindung oder eines mehratomigen Ions gleich der Ladung der Verbindung oder des Ions sein muss. Aufgrund ihrer Einfachheit, ihrer hohen Vorhersagekraft und ihrer breiten Anwendbarkeit hat diese Betrachtungsweise eine große Bedeutung für Chemiker. ", "id": 752740} {"src_title": "Kvadratická rovnice", "tgt_title": "Quadratische Gleichung", "src_document": [{"title": "Dělení reproduktorů dle pohonu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Elektrodynamické.", "content": "Tento princip pohonu je nejběžnější. Základem těchto reproduktorů je cívka a permanentní magnet. Cívka se pohybuje ve válcové štěrbině mezi pólovými nástavci magnetického obvodu. Princip činnosti spočívá v působení síly na vodič, kterým protéká elektrický proud v magnetickém poli. Síla se přenáší na membránu a způsobuje její pohyb. Kromě konvenčních typů existují zvláštní provedení :", "section_level": 2}, {"title": "Elektromagnetické.", "content": "Tento princip není dnes příliš používán. Základem je membrána, např. z tenkého železného plechu, kterou přitahuje pevně umístěná cívka s jádrem (elektromagnet), nebo malý magnet, umístěný v poli budící cívky, který pohybuje s membránou. V historii se na tomto principu vyráběly např. sluchátka pro spojaře nebo telefonii a také reproduktory k radiopřijímačům. Výhodou je poměrně jednoduchá konstrukce, nevýhodou většinou značné zkreslení a omezený frekvenční rozsah.", "section_level": 2}, {"title": "Elektrostatické.", "content": "Membrána z tenké fólie s vodivou vrstvou bývá umístěna mezi dvě pevné elektrody, obvykle ve tvaru sítěk. Reproduktor pracuje na principu vzájemného přitahování a odpuzování elektricky nabitých desek. Podle uspořádání a vzdálenosti elektrod vyžaduje značně velké provozní a polarizační napětí (stovky až tisíce Voltů). Mohou být vyráběny jako vysokotónové, nebo i širokopásmové, ovšem vyžadují značné rozměry. Na stejném principu se konstruují i vysoce kvalitní sluchátka.", "section_level": 2}, {"title": "Piezoelektrické.", "content": "Využívá se piezoelektrického jevu. Destička z piezomateriálu je mechanicky spojena s vhodnou membránou, nebo přímo tvoří membránu. Použití je spíše pro levné vysokotónové jednotky (malá výchylka membrány), nebo pro tlakové měniče i poměrně velkých výkonů (malé sirény apod.). Jejich zásadní nevýhodou je poměrně nerovnoměrná frekvenční charakteristika a větší zkreslení. Výhodou bývá poměrně vysoká účinnost, jednoduchá konstrukce a nízká cena.", "section_level": 2}, {"title": "Plazmové reproduktory.", "content": "Tyto reproduktory nemají membránu. Využívá se změn tlaku vzduchu, vyvolaných koronou nebo obloukovým výbojem. Na tomto principu se dají realizovat převážně vysokotónové měniče, výhodou je kmitočtový rozsah, neomezovaný hmotností membrány. Přestože je princip znám dlouho a experimenty se prováděly již kolem roku 1900, je použití reproduktorů na tomto principu velmi okrajové. Ve starší literatuře se pro tyto měniče používá označení ionofon.", "section_level": 2}, {"title": "Pneumatické.", "content": "V praxi se tohoto principu běžně nepoužívá. Tradují se informace o sporadickém použití pro vytváření extrémně vysokých zvukových hladin, např. pro simulaci hluku při testech dílů pro letectví a kosmonautiku. Principem je modulace unikajícího stlačeného vzduchu z kompresoru pomocí ventilu, ovládaného budícím signálem. Na stejném principu, s ventilem ovládaným nikoliv elektricky, ale mechanicky – přenoskou – byly počátkem 20. století vyráběny i gramofony.", "section_level": 2}, {"title": "Další principy.", "content": "Zajímavý princip reproduktoru představuje tzv. rotary woofer (nezaměňovat s rotujícími reproduktory – Leslie efekt). V otvoru ozvučnice se otáčí lopatky ventilátoru, u kterého se náklon lopatek mění budícím signálem. Princip připomíná fenestron. Použití je zvláště pro velmi nízké frekvence a generování infrazvuku. Jeden z méně obvyklých principů se v praxi častěji používá, a to pohon membrány pomocí servomotoru. Membrány – obvykle více membrán, např. 2 nebo 4 – jsou táhly napojeny na obvod kotouče, který je pootáčen pomocí servomotoru. Membrány tak konají pístový pohyb, vynucovaný natáčením serva. Použití je pouze pro nízké kmitočty a poměrně velké výkony. Existují další fyzikálně možné principy, ale jejich použití je spíše v rovině pokusů. Mezi ně patří např. využití magnetostrikčního jevu, který se používá u měničů pro ultrazvuk, nebo využití Johnsen-Rahbeckova jevu (změna součinitele tření mezi vodičem a polovodičem vlivem změny elektrického potenciálu).", "section_level": 2}, {"title": "Dělení reproduktorů dle účelu.", "content": "Podle účelu použití většina výrobců odlišuje několik různých skupin. Nejčastěji to bývá: Dělení není jednotné ani závazné, některé výrobky mají vlastnosti, které jim dovolují použití pro různý účel. Také je do jisté míry na tom kterém výrobci, jak ve svém výrobním programu reproduktory rozdělí.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení reproduktorů podle frekvenčního rozsahu.", "content": "Z hlediska frekvenčního rozsahu se vyrábějí reproduktory s různými vlastnostmi. Je to dáno jednak jejich účelem jednak fyzikálními vlastnostmi jednotlivých konstrukcí. Některé reproduktory se provozují jen v úzkém frekvenční pásmu, např. o šířce jen jedné oktávy (např. v sirénách), nebo např. pouze v pro přenos řeči v telekomunikační technice (obvykle požadovaný rozsah od několika set Hz po 3-5kHz), některé jsou určeny pro přenos zvuku v levné spotřební elektronice, domácích Hi-Fi soupravách nebo profesionálních ozvučovacích systémech. Různé nároky na požadované vlastnosti (výkon, rozměry, účinnost, frekvenční charakteristika, zkreslení, cena aj.) daly vzniknout široké škále vyráběných typů. Pro vysoce kvalitní přenos zvuku se obvykle požaduje co nejširší přenášený frekvenční rozsah, nejlépe v celém slyšitelném pásmu (20Hz až 20kHz). Z mnoha důvodů je výroba reproduktoru, který by celé takto široké pásmo přenesl, velmi obtížná. Na takový reproduktor jsou kladeny zcela protichůdné požadavky. Např. pro přenos nízkých frekvencí je vhodné, aby reproduktor měl tuhou membránu velkých rozměrů, což znamená i dosti značnou hmotnost kmitajících částí, naopak pro přenos vysokých frekvencí je nutné mít membránu velmi lehkou. Proto je výhodné přenášet celý požadovaný frekvenční rozsah pomocí více různých měničů, které jsou optimálně přizpůsobeny pro dílčí, poměrně úzká frekvenční pásma. Z těchto reproduktorů se sestavují reprosoustavy, které kromě reproduktorů obsahují často pomocné akustické obvody, a většinou další elektronické části (přívodní konektory, výhybky, popřípadě zesilovače aj.).", "section_level": 1}, {"title": "Části elektrodynamického reproduktoru.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Koš reproduktoru.", "content": "Koš reproduktoru je základní nosnou konstrukcí reproduktoru. Slouží pro připevnění reproduktoru do skříňky a zároveň nese elektromagnetický obvod, závěsy membrány a připojovací terminál. U výškových reproduktorů bývá bez otvorů, u hlubokotónových musí být opatřen co největšími otvory aby uzavřený vzduch pod membránou negativně nezvyšoval tuhost zavěšení membrány a nezhoršoval tak akustické vlastnosti zařízení. Ohraničení otvorů mívá aerodynamický tvar pro co nejlepší proudění vzduchu. Konstrukce koše musí být co nejpevnější a zároveň musí mít antirezonanční vlastnosti. U levných reproduktorů se používají koše vylisované z plechu, také se používá polyamid či jiný plast, zejména u reproduktorů pro použití ve vlhku. Dražší reproduktory mívají koš ze silnostěnného odlitku slitin hliníku. Koš mívá po obvodu otvory pro upevňovací šrouby, kterými je reproduktor uchycen k ozvučnici. U miniaturních reproduktorů tyto otvory často chybí, reproduktory se upevňují pomocí různých úchytů, rámečků nebo i lepením. U vysokotónových reproduktorů a leckterých nepřímovyzařujících jednotek koš jako takový neexistuje. Membránový systém, zvukovod a další části jsou montovány přímo k magnetickému obvodu. K ozvučnici se reproduktor často uchycuje pomocí zvukovodu. V současnosti je většina vyráběných reproduktorů s membránou a košem kruhového tvaru. Existují i reproduktory eliptické, kde je koš i membrána eliptického tvaru. Časté to bývalo u širokopásmových reproduktorů, zvláště pro TV přijímače.", "section_level": 2}, {"title": "Magnetický obvod.", "content": "Je to základní součást pohonu elektrodynamického reproduktoru. Magnetické pole ve válcové vzduchové mezeře mezi pólovými nástavci je vybuzováno permanentním magnetem uloženým nejčastěji ve vnějším plášti magnetického obvodu nebo tvoří podstatnou součást středového sloupku magnetického obvodu. Magnet bývá z jednoho kusu, ale může být složen i z několika shodných, umístěných na sobě, nebo několika různých segmentů, umístěných vedle sebe po obvodu. Magnety se používají nejčastěji feritové, ze slitiny AlNiCo a v poslední době se prosazují (zejména u drahých reproduktorů pro profesionální použití) neodymové magnety. U reproduktorů vyráběných v 30. až 40. letech 20. století bývalo běžné, že byl použit elektromagnet, který zároveň sloužil jako tlumivka napájecího zdroje. Pólové nástavce bývají někdy vybaveny zkratovacími prstenci. U některých reproduktorů je vnitřní pólový nástavec plný, u některých má otvor. Tento otvor může být součástí zvukovodu některých výškových systémů, nebo umožňuje proudění vzduchu z prostoru kmitačky (chlazení a zvýšení poddajnosti celého systému). Pro některé účely, hlavně pro instalaci do klasických televizorů s CRT obrazovkou a pro soustavy, které mají pracovat v blízkosti televizorů a monitorů, se vyrábějí reproduktory, u kterých je magnetický obvod stíněný, nebo omezen tak, aby vnější mag. pole bylo co nejmenší.", "section_level": 2}, {"title": "Kmitací cívka.", "content": "Kmitací cívka je další podstatnou částí pohonu elektrodynamického reproduktoru. Nejčastěji to bývá vinutí z izolovaného vodiče (měď, hliník, poměděný hliník), navinuté na tzv. formeru (cívkové těleso), který je spojen s membránou. Former může být vyroben i jako část membrány. Jako vodič může být použito i profilovaného drátu (čtvercový průřez nebo pásek). Vinutí bývá obvykle ve dvou vrstvách, u některých (zejména středových a vysokotónových tlakových reproduktorů) často jen jedna vrstva, výjimečně 4 vrstvy (některé basové reproduktory). Former může být z papíroviny, pro vyšší výkony z hliníku, kaptonu, skelných vláken apod. V některých případech bývá samonosné vinutí, vlastní vinutí je pouze prosyceno vhodným lepidlem. V některých případech mají kmitací cívky 2 samostatná vinutí (tzv. dvoucívkové reproduktory, obvykle pro subwoofery). Na cívku, zejména u výkonných reproduktorů, jsou kladeny značné nároky. Musí snášet teploty vznikající při vysokém zatížení, být tuhá, nesmí se deformovat, přitom – zejména u reproduktorů pro vysoké frekvence – musí mít co nejmenší hmotnost.", "section_level": 2}, {"title": "Membrána.", "content": "Tvar membrány basových a středových reproduktorů je většinou kuželový, buď v rozvinutelném nebo nerozvinutelném tvaru (tzv. NAWI tvar- zkratka z něm. nicht abwickelbar). U širokopásmových reproduktorů se často používá lehká pomocná membrána menšího průměru, která je upevněna před hlavní membránou, a zlepšuje vyzařování vysokých frekvencí. U některých reproduktorů je v membráně vytvořena jedna nebo více vlnek, které rozdělují membránu na několik koncentrických mezikruží. Nízké frekvence pak vyzařuje celá plocha membrány, nejvyšší jen vnitřní mezikruží. U výškových se často používá tvar vrchlíku (kalota), nebo mezikruží (zejména u tlakových). Materiály membrán", "section_level": 2}, {"title": "Zavěšení membrány.", "content": "Membrána je obvykle připevněna tak, aby se mohla pístově pohybovat. U většiny reproduktorů s kónickou membránou bývá membrána zavěšena na celém vnějším obvodu závěsem ke koši a středícími prvky k vnitřní části koše nebo k magnetu. Závěs může být ze stejného materiálu jako membrána, vytvořený např. jednou nebo několika vlnkami, které se deformují a umožňují pístový pohyb. Papírový závěs obvykle neumožňuje velký pohyb membrány, proto se používá převážně u středotónových reproduktorů. U basových reproduktorů bývá závěs často z impregnovaného textilu, gumy, pěnové pryže, molitanu a podobných poddajných materiálů. Aby se mohla kmitací cívka pohybovat poměrně přesně v úzké mezeře magnetického obvodu, musí být zejména u reproduktorů větších rozměrů membrána zavěšena i kolem svého středu. Používá se na to středící prvek, montovaný ke koši nebo magnetickému obvodu. Tento díl je obvykle z impregnovaného textilu, mívá soustředně vylisované vlnky (vlnovec). Brání zároveň vnikání nečistot do mezery mag. obvodu. Svou poddajností se podílí na vlastnostech reproduktoru. U rozměrově malých reproduktorů, sluchátek a měničů s kalotovou membránou tento prvek nebývá.", "section_level": 2}, {"title": "Vývody a připojovací svorky.", "content": "Pro připojení ke zdroji signálu jsou reproduktory vybaveny různými svorkami. U levných a miniaturních reproduktorů to bývají jednoduchá pájecí oka. Často se používají fastony (někdy i různého rozměru pro nezáměnnost připojení – polarita), u dražších i tlačné nebo šroubovací svorky. Kladná svorka bývá označena obvykle červenou barvou nebo znaménkem +. Smluvně platí, že při přivedení napětí souhlasné polarity se membrána pohybuje dopředu. Vývody od kmitací cívky ke svorkám mohou být jak vodičem, kterým bývá vinuta vlastní cívka (u některých vysokotónových měničů a levných miniaturních reproduktorů), většinou je však vývod z mechanických důvodů zesílen. U dražších vysokotónových měničů se často používají páskové vývody, napojené v těsné blízkosti kmitací cívky, nebo přímo na vlastním formeru. Často se používají laněné vývody. U reproduktorů s větší výchylkou jsou to měkká ohebná lanka mezi připojovacími svorkami a membránou. Někdy jsou letmo ukotvena ke středicímu vlnovci. Lanka musí být dostatečně dlouhá, aby membráně umožnila plnou výchylku a současně aby nedocházelo k jejich mechanickému namáhání, případně pazvukům.", "section_level": 2}, {"title": "Kvalita reproduktorů a jejich použití.", "content": "Kvalitu a použití reproduktoru určují následující vlastnosti:", "section_level": 1}, {"title": "Thiele-Smallovy parametry reproduktoru.", "content": "Pro popis a simulaci chování elektrodynamických reproduktorů na nízkých frekvencích se používají tzv. Thiele-Smallovy parametry. Jejich omezení spočívá v předpokladu, že se membrána chová jako ideální píst a nedochází k její deformaci a na dalších zjednodušujících předpokladech. kde \"ρ\" je hustota vzduchu (1.184 kg/m při 25 °C), a \"c\" je rychlost zvuku (346.1 m/s při 25 °C).", "section_level": 2}], "src_summary": "Jako kvadratická rovnice se v matematice označuje algebraická rovnice druhého stupně, tzn. rovnice o jedné neznámé, ve které neznámá vystupuje ve druhé mocnině (x2). V základním tvaru vypadá následovně: ", "tgt_summary": "Eine quadratische Gleichung ist eine Gleichung, die sich in der Form mit formula_2 schreiben lässt. Hierbei sind formula_3 Koeffizienten; formula_4 ist die Unbekannte. Ist formula_5, spricht man von einer reinquadratischen Gleichung. ", "id": 1984238} {"src_title": "Vyhlazovací tábor Belzec", "tgt_title": "Vernichtungslager Belzec", "src_document": [{"title": "Budování a provoz tábora.", "content": "Tábor byl svou rozlohou malý, zhruba 270 x 270 m. Celý tábor byl obehnán ostnatým drátem s důmyslným maskováním vytvořeným z větví. Dělil se na dvě části. První část tábora byla určena pro personál a židovské vězně určené pro práci v táboře, kteří byli vybráni z příchozích transportů. Druhá část tábora byla pouze likvidační a tvořily jí plynové komory, hromadné hroby a jámy na spalování mrtvol. První testy funkčnosti plynových komor byly uskutečněny v únoru 1942 za použití oxidu uhelnatého, který vyráběl benzínový motor. Po shledání, že vše funguje tak jak má, se v březnu 1942 vyhlazovací plán rozběhl na plné obrátky. V první fázi měl Belzec tři funkční plynové komory. V táboře bylo za krátkou dobu jeho provozu (od března 1942 do prosince 1942) zavražděno asi 435 000 Židů v plynových komorách. První velký transport přijel do Belzece 17. března 1942 z Lublinu, toto datum je považováno za začátek operace Reinhard. Během prvních čtyř týdnu bylo do Belzeku posláno 30000 z celkových 37000 obyvatel ghetta v Lublinu. Souběžně také dorazilo zhruba 18 až 20 tisíc Židů z okresu Lublin. Do 6. dubna 1942 přijelo dalších asi 30000 Židů z oblasti Lvova. Celkem bylo v táboře během prvních čtyř týdnů (od 17. března do 14. dubna 1942) zavražděno zhruba 80000 Židů. Posléze byly transporty zastaveny a velitel tábora, Christian Wirth se vydal do Berlína. Začátkem května 1942 navštívil SS-Oberführer Brack v Lublinu inspektora operace Reinhard Odilo Globocnika. Globocnik požádal Bracka o navrácení Wirtha a jeho lidí do tábora a prosil za další osoby, které za sebou mají zkušenost s programem Euthanasia. V polovině května 1942 se Wirth vrátil do tábora. Po krátké době transporty pokračovaly, a to z oblasti Krakova a Lublinu. Celkem se jednalo o 22 000 Židů. Wirth si uvědomil, že se zvětšeným přísunem transportů nebudou současné dřevěné komory stačit a tak přerušil další transporty, což trvalo do konce června 1942. Začalo se se stavbou nových plynových komor, čímž skončila první etapa tábora Belzec. Po dostavbě nových plynových komor začala druhá etapa tábora Belzec, kterou odstartovalo hromadné vraždění v daleko větším měřítku, než bylo doposud. První transporty dorazily do Belzeku ve druhém týdnu měsíce července 1942 a pokračovaly pravidelně až do prosince téhož roku, kdy SS transporty pozastavila, protože již drtivá většina Židů z Generálního gouvernementu byla zavražděna. Do Belzeku bylo za tu dobu posláno 130 000 Židů z oblasti Krakova, 225 000 Židů z oblasti Lvova a další tisíce z Lublinu, Radomi a dalších. Kromě Židů bylo v Belzeku zplynováno několik stovek Romů.", "section_level": 1}, {"title": "Život v táboře.", "content": "Během prvních týdnů fungování tábora bylo z transportů vybráno několik stovek mladých a silných jedinců, kteří se měli starat o špinavý chod tábora od příjezdu transportu, až po pálení mrtvol. Tato práce byla vždy na pár dní, maximálně týdnů a tento personál byl často měněn. Takto bylo naživu drženo zhruba 700 až 1000 lidí, kteří byli rozděleni do pracovních komand. Jako v jiných táborech mělo každé pracovní komando svého kápa, který platil za vězeňského vedoucího. Většina těchto komand sloužila hlavně v táboře II., kde probíhal samotný proces zplynování.", "section_level": 1}, {"title": "Proces příjezdu transportů.", "content": "Transport měl obvykle 40 až 60 vagónů. Jelikož kapacita tábora stačila maximálně na 20 vagónů, tak musel být každý transport rozdělen na tři menší. Prvních dvacet vagónů se odpojilo a vjelo do tábora a až po dokončení prvního menšího transportu mohlo vjet dalších dvacet vagónů. V první fázi tábora trval proces jedné části transportu asi 3–4 hodiny, ve druhé fázi s výkonnějšími komorami pak 1–1,5 hodiny. SS, kteří doprovázeli transport měli vstup do tábora přísně zakázán a to samé platilo i pro německé či polské železničáře. Železničáři byli speciálně vybíráni a tvořili spolehlivý a prověřený tým. Proces po vystoupení z transportu byl shodný se všemi tábory tohoto typu. Tábor vypadal na pohled mírumilovně a vzbuzoval v Židech pocit, že jsou opravdu v transitním táboře. Na úvod přišlo uvítání buď táborovým velitelem nebo jiným příslušníkem SS. Byli ujištěni, že přijeli do transitního tábora a budou následně rozděleni do pracovních táborů v okolí, nejprve že však musejí projít dezinfekcí a koupelí. Následně byly odděleny ženy od mužů. Děti šly s matkami a muži samostatně. Staří a nemohoucí byli naloženi na nákladní vozíky a následně zastřeleni. Po selekci přišel příkaz k svléknutí s tím, že uvnitř je připraveno mýdlo a ručník. Židé do té chvíle nemohli nic tušit, protože plynové komory vypadaly jako koupelny. Ženám byly ostříhány vlasy. Nejprve šli do plynových komor muži, aby se v případě prozření předešlo vzpouře a odporu. Následovaly je ženy a děti. V Belzeci se stal svědkem příjezdu transportu Židů ze Lvova (v srpnu 1942) příslušník SS Kurt Gerstein. Ze 6700 lidí bylo 1450 již mrtvých. V doprovodu velitele sledoval selekci příchozích a následné zavraždění asi 3000 osob z transportu v plynových komorách. Gerstein se pak snažil informovat o hromadném vyvražďování Židů neutrální země a některé jednotlivé osobnosti. Svědectví sepsal ve zprávě, jíž se dostalo významné pozornosti u norimberského tribunálu při vyšetřování událostí holokaustu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Belzec byl první z nacistických vyhlazovacích táborů vytvořených za účelem naplnění Aktion Reinhardt. Tábor se začal budovat v listopadu 1941 v okupovaném Polsku nedaleko vesnice Bełżec, ležící při železniční trati Lublin-Lvov. Toto území bylo v té době součástí Generálního gouvernementu. Právě v tomto táboře měla být otestována technologie zabíjení, která se předtím využívala v institucích programu Euthanasie. ", "tgt_summary": "Das Vernichtungslager Belzec in Bełżec (in der heutigen Woiwodschaft Lublin) war ein deutsches Vernichtungslager, in dem in der Zeit des Nationalsozialismus zwischen März 1942 und Dezember 1942 nach Zählung der SS 434.508 Menschen ermordet wurden. Das Lager Belzec entstand während des Zweiten Weltkrieges neben Sobibór und Treblinka als erstes der drei Vernichtungslager im Rahmen der „Aktion Reinhardt“.", "id": 2357029} {"src_title": "Koncentrační tábor Mauthausen", "tgt_title": "KZ Mauthausen", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "KL Mauthausen.", "content": "Dne 8. srpna 1938 byli do Mauthausenu u Lince posláni vězni z koncentračního tábora Dachau, aby začali s budováním nového tábora. Místo nebylo vybráno jen kvůli jeho blízkosti k Linci, coby dopravnímu uzlu, ale i proto, že tato oblast byla jen řídce obydlená. I když byl tábor od začátku ovládán německým státem, založila jej soukromá společnost jako hospodářský podnik. Vlastníkem kamenolomu Wiener-Graben, který nebyl jen v Mauthausenu, ale i v jeho okolí, byla firma DEST (zkratka pro \"Deutsche Erd- und Steinwerke GmbH\"). Společnost vedená Oswaldem Pohlem, který byl taktéž vysoce postaveným funkcionářem SS, koupila kamenolom od města Vídně a začala s výstavbou Mauthausenského tábora. O rok později nařídila výstavbu prvního tábora v Gusenu. Dříve se vytěžená žula z kamenolomu používala na dláždění vídeňských ulic, ale nacističtí představitelé předpokládali využití velkého množství této horniny při kompletní rekonstrukci hlavních německých měst, v souladu s plány Alberta Speera a jiných architektů nacistické architektury. Finanční prostředky na vybudování Mauthausenského tábora pocházely z různých zdrojů, včetně komerčních úvěrů od Dresdner Bank, v Praze sídlící Böhmische Escompte-Bank, tzv. Reinhardtova fondu (tj. z peněz, které byly ukradeny vězňům z koncentračních táborů) a od Německého červeného kříže. Mauthausen původně sloužil jako přísně vedené vězení pro běžné zločince, prostitutky a jiné „nepolepšitelné porušovatele zákona.“ Dne 8. května 1939 se tábor změnil na pracovní a začal se používat nejčastěji k věznění politických vězňů.", "section_level": 2}, {"title": "KL Gusen.", "content": "Koncem roku 1939 byl už mauthausenský tábor s kamenolomem Wiener-Graben přeplněn vězni. Jejich počet se vyšplhal z 1080 koncem roku 1938 na více než 3000 o rok později. Přibližně tehdy začala v asi 4,5 kilometru vzdáleném Gusenu výstavba nového tábora. Stavba tohoto tábora (nejprve pojmenovaný Gusen I) a jeho kastenhofenského kamenolomu byla dokončena v květnu 1940. První vězně umístili 17. dubna 1940 v prvních dvou barácích (č. 7 a 8), zatímco první transport vězňů, hlavně z táborů v Dachau a Sachsenhausenu dorazil 25. května téhož roku. Podobně jako blízký Mauthausen, i Gusen využíval svých vězňů na otrockou práci v lomech na žulu. Kromě toho je též pronajímal různým místním podnikatelům. V říjnu 1941 se několik baráků oddělilo od gusenského tábora ostnatým drátem a přeměnilo se na samostatný zajatecký tábor (německy: \"Kriegsgefangenenarbeitslager\"). V tomto táboře byl uvězněn velký počet válečných zajatců, většinou sovětských důstojníků. V průběhu roku 1942 dosáhla výrobní kapacita obou táborů svého vrcholu. Gusen se rozšířil o centrální sklad SS, kde se třídilo a dále do Německa odesílalo různé zboží zcizené z okupovaných území. Místní kamenolomy a podniky neustále potřebovaly novou pracovní sílu kvůli čím dál vyšším odvodům Němců do Wehrmachtu. V březnu 1944 byl bývalý sklad SS přestavěn na nový pobočný tábor, který dostal název Gusen II. Až do konce války sloužil jako improvizovaný koncentrační tábor. V táboře bylo asi 12 000 až 17 000 vězňů, kteří neměli ani nejzákladnější zařízení. V prosinci 1944 byl otevřen další pobočný tábor v blízkém Lungitzu. Zde se přeměnila část průmyslové infrastruktury na třetí pobočný tábor Gusen III. Nárůst počtu poboček se nedokázal vyrovnat nárůstu počtu vězňů, což způsobilo přeplněnost baráků ve všech pobočných táborech Mauthausen-Gusenu. Od konce roku 1940 do roku 1944 stoupl počet vězňů, kteří připadali na jednu postel ze 2 na 4.", "section_level": 2}, {"title": "Soustava táborů Mauthausen-Gusen.", "content": "Tak, jak se neustále zvyšovala produkce Mauthausen-Gusenského komplexu táborů, tak se zvyšoval i počet vězňů v jednotlivých pobočných táborech. Tábory Gusen a Mauthausen původně sloužily místním kamenolomům, avšak od roku 1942 již byly začleněny do německé vojenské mašinérie. Na pojetí zvyšujícího se počtu nucených dělníků se začalo s výstavbou pobočných táborů (\"Außenlager\"). Ke konci války se již jednalo o 101 pobočných táborů (včetně 49 hlavních pobočných táborů), nacházejících se na většině území současného Rakouska – od Mittersillu jižně od Salzburgu až po Schwechat východně od Vídně a od Pasova na předválečné rakousko-německé hranici až po Loibl Pass na hranici s Jugoslávií. Pobočné tábory byly rozdělené podle jejich hlavního zaměření do několika kategorií:", "section_level": 2}, {"title": "Mauthausen-Gusen jako podnik.", "content": "Ve výrobní produkci a v zisku dosahoval Mauthausen-Gusen nejlepších výsledků ze všech velkých nucených pracovních center včetně Auschwitz I., Flossenbürgu, Gross-Rosenu, Marburgu a Natzweiler-Struthofu. Seznam podniků využívajících nucené práce z tábora Mauthausen-Gusen byl dlouhý a zahrnoval i velké národní korporace, ale stejně tak i malé místní firmy a komunity. Část kamenolomu upravili na montážní závod pro automatické zbraně Mauser. V roce 1943 byla v Gusenu postavená podzemní továrna podniku Steyr-Daimler-Puch. Podobná továrna na výrobu stíhaček Messerschmitt byla otevřena poblíž Sankt Georgen an der Gusen. Společně se celkem asi 45 větších podniků podílelo na tom, že koncentrační tábor Mauthausen-Gusen dosáhl v samotném roce 1944 zisk více než 11 milionů říšských marek. Mezi tyto podniky patřily: Vězně pronajímali jako otroky. Využívaly je například na práci v místních farmách, při budování cest, zpevňování a opravě břehů Dunaje, na budování velkých obytných čtvrtí v Sankt Georgen či na archeologických vykopávkách ve Spielbergu. Poté, co začal být německý vojenský průmysl strategicky bombardován spojeneckým letectvem, se němečtí plánovači rozhodli přesunout výrobu do podzemí, kde by odolala nepřátelskému leteckému bombardování. Vězni dostali příkaz vybudovat v Gusenu I několik velkých tunelů pod kopci, které obklopovaly tábor (tato akce dostala krycí název \"Kellerbau\", doslova „stavba sklepa“). Koncem druhé světové války vykopali vězni prostory o ploše až 29 400 m pro továrny na ruční zbraně. V lednu 1944 vykopali podobné tunely vězni z tábora Gusen II pod vesnicí Sankt Georgen (krycí název \"Bergkristall\", doslova „křišťál“). Plocha přibližně 50 000 m umožnila firmě Messerschmitt vybudovat montážní závod na výrobu stíhacích letounů Me 262 a raket V-2. Kromě výroby letadel sloužilo zhruba 7000 m tunelů Gusenu II pro továrny, které vyráběly různý vojenský materiál. Koncem roku 1944 pracovalo v podzemí přibližně 11 000 vězňů z Gusenu I a II. Dalších 6500 pracovalo na rozšíření podzemní sítě tunelů a hal. Po dokončení v roce 1945 byla továrna na Me 262 schopná smontovat 1250 letadel za měsíc. Byla to druhá největší německá továrna na výrobu letadel po rovněž podzemní výrobě v koncentračním táboře Dora-Mittelbau. Další podzemní továrna, která spadala pod mauthausenský tábor, se nalézala nedaleko Vídně v obci Hinterbrühl. Zde v bývalém dolu na vápenec Seegrotte firma Heinkel vyráběla první proudový stíhací letoun na světě He 162.", "section_level": 2}, {"title": "Vyhlazovací práce.", "content": "Kromě hospodářské funkce měl tábor i politický význam. Přinejmenším do roku 1943 byl tábor určený pro vězně a vraždění skutečných i domnělých politických a ideologických nepřátel Německa. Posléze však tábor sloužil německé vojenské mašinérii a vykonával i vyhlazovací práci. Když byli vězni po dvanáctihodinové práci v kamenolomu úplně vyčerpaní nebo když byli příliš nemocní či příliš slabí, aby mohli pracovat, přesunuli je do tzv. revíru (\"Krankenrevier\", barák pro choré) nebo na jiné místo k vyhlazení. Zpočátku neměl tábor vlastní plynovou komoru a takzvané muzelmany, tj. vězně příliš choré na to, aby pracovali po tom co byli týráni, podvyživení anebo úplně vyčerpaní, přesunuli do jiných koncentračních táborů k vyhlazení (nejčastěji do neslavného zámku Hartheim, který byl vzdálený 40,7 km) či je usmrtili smrtelnou injekcí a zpopelnili v místním krematoriu. Se zvyšujícím se počtem vězňů se tento systém příliš prodražoval a od roku 1940 se stal Mauthausen-Gusen jedním z mála západních táborů, který používal plynovou komoru pravidelně. Z počátku používal jen improvizovanou mobilní plynovou komoru – dodávku s výfukovou trubicí vyvedenou uvnitř korby – která pendlovala mezi Mauthausenem a Gusenem. V prosinci 1941 dokončili trvalou plynovou komoru, která mohla najednou zabít až 120 vězňů.", "section_level": 2}, {"title": "Vězni.", "content": "Až do roku 1940 tvořili největší skupiny vězňů němečtí, rakouští a českoslovenští socialisté, komunisté, anarchisté, homosexuálové a Romové. Dalšími skupinami pronásledovanými výhradně kvůli náboženským postojům byli \"sektáři\" (takto je nazýval nacistický režim), tj. například Svědkové Jehovovi. Důvodem jejich uvěznění bylo odmítnutí přísahy oddanosti Hitlerovi a rovněž tak zapojení se do jakékoliv vojenské služby. Začátkem roku 1940 byl do komplexu Mauthausen-Gusen přesunut velký počet Poláků. První skupiny byly složené z umělců, vědců, skautů, učitelů a univerzitních profesorů uvězněných během akce AB. Později byli nově příchozí ze všech kategorií „nechtěných“, nicméně i tak tvořili vzdělanci a političtí vězni až do skončení války nejpočetnější skupinu. Během druhé světové války se do Mauthausenu a jeho pobočných táborů dostaly velké skupiny španělských republikánů. Povětšinou se jednalo o bývalé republikánské vojáky či aktivisty, kteří utekli do Francie po Francově vítězství a byli zajati německou armádou v roce 1940 při francouzské porážce či o osoby odevzdané Němcům představiteli vichistického režimu. Největší z těchto skupin dorazila do Gusenu v lednu 1941. Začátkem roku 1941 přesunuli téměř všechny Poláky a Španěly, kromě malých skupin specialistů pracujících v kamenolomu, z Mauthausenu do Gusenu. Tábory začaly po začátku sovětsko-německé války v roce 1941 přijímat velké množství sovětských zajatců. Většinu z nich umístili do baráků oddělených od zbytku tábora. První skupiny určené pro plynové komory, postavené počátkem roku 1942, sestávaly hlavně ze sovětských válečných zajatců. V roce 1944 přivezli do tábora velkou skupinu maďarských a nizozemských Židů čítající zhruba 8000 lidí. Podobně, jako v případě dalších velkých skupin většinou vězňů umístěných do Mauthausen-Gusenu, zemřela většina z nich na následky těžké práce, špatných podmínek nebo po shození ze stěny mauthausenského kamenolomu, přezdívané dozorci SS a kápy „parašutistická stěna“ (\"Fallschirmspringerwand\"). Tyto vězně dozorci označovali jako „parašutisty.“ Tábory Mauthausen-Gusen přijímaly během druhé světové války denně menší vězeňské transporty; většinou z ostatních koncentračních táborů Německem okupované Evropy. Většina vězňů v pobočných táborech Mauthausenu byla před jejich přesunutím do nynějších táborů nejprve držena na různých jiných místech. Nejvýznamnější z těchto center byly pro Mauthausen-Gusen neslavně známé tábory Dachau a Osvětim-Březinka (Auschwitz-Birkenau). První transporty z Osvětimi začaly v únoru 1942. Druhý transport v červnu téhož roku byl zhruba o 1200 vězňů větší. Podobné skupiny poslali z Osvětimi do Gusenu a Mauthausenu v dubnu a listopadu 1943 a později v lednu a únoru 1944. Nakonec v květnu téhož roku po návštěvě Adolfa Eichmanna v Mauthausenu, přijal Mauthausen-Gusen první skupinu 8000 maďarských Židů z Osvětimi; první skupinu, kterou evakuovali z tábora před sovětským postupem. Zpočátku se skupiny evakuované z Osvětimi skládaly z kvalifikovaných dělníků pro rostoucí průmysl Mauthausen-Gusenského komplexu, ale jak evakuace pokračovala, přepravili do Mauthausenu, Gusenu, Vídně nebo Melku i jiné kategorie méně kvalifikovaných lidí. Postupem času přestal osvětimský tábor téměř přijímat nové vězně a většina z nich byla namísto toho přesměrována do Mauthausenu. Poslední skupinu, asi 10 000 vězňů, evakuovali v poslední vlně v lednu 1945, jen několik týdnů před sovětským obsazením komplexu Auschwitz-Birkenau. Byla mezi nimi i velká skupina civilistů uvězněná Němci po neúspěšném Varšavském povstání, ze kterých ale přežilo do osvobození jen přibližně 500 lidí. Celkem přišlo v posledních měsících války z jiných koncentračních táborů až 23 364 vězňů. Mnohem víc jich však zemřelo při pochodech smrti, následkem úplného vyčerpání, či v železničních vagónech, kde je před jejich příchodem drželi několik dní bez jídla a pití při teplotách pod bodem mrazu. Vězeňské transporty se považovaly za méně významné jako jiné důležité služby. Mnozí z těch, kteří přežili cestu, zemřeli ještě před registrací, čímž jiní dostali čísla už mrtvých vězňů. Mnoho z nich potom ubytovali v táboře nebo v nově zřízeném stanovém táboře (\"Zeltlager\") v těsné blízkosti Mauthausenu, kde přinutili přibližně 2000 lidí být ve stanech určených jen pro 800 vězňů a potom je nechali vyhladovět. Podobně jako v ostatních nacistických koncentračních táborech si ani v Mauthausenu nebyli všichni vězni rovni. Zacházeli s nimi v závislosti na jejich kategorii, národnosti a hodnosti. Takzvaní „kápové“ nebo vězni naverbovaní jejich únosci na dozorování, dostávali více jídla a vyšší mzdu ve formě kupónů, které mohly být v kantýně nebo v samostatné místnosti, nacházející se ve většině baráků, směněny za cigarety. Navíc byl pro ně podle Himmlerova příkazu z června 1941 v roce 1942 v táborech Mauthausen a Gusen I otevřen nevěstinec. „Kápové“ tvořili největší část tzv. \"prominentů\" (\"Prominenz\"), tj. vězňů, se kterými se zacházelo lépe než s normálními vězni.", "section_level": 1}, {"title": "Češi a Slováci v Mauthausen-Gusenu.", "content": "Komplex táborů Mauthausen-Gusen byl jedním z táborů, kam byli posíláni občané z Protektorátu Čechy a Morava a ze Slovenského státu. První političtí vězni se do tábora dostali již v roce 1939. Následující rok byla do tábora v rámci přesunu vězňů převezena skupina Čechů ze Sachsenhausenu. Výraznější deportace však začaly až v říjnu 1941 na základě příkazu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha: „Vzhledem k zvláštnímu utváření v Protektorátu Čechy a Morava je nutno všechny osoby odsouzené stannými soudy zřízenými v Protektorátu, na základě nařízení říšského protektora ze dne 27. září 1941, k předání tajné státní policii, umísťovat výlučně v koncentračním táboře Mauthausen.,“ podle něhož hrál Mauthausen „zvláštní úlohu při decimování českého hnutí odporu.“ Od prvního velkého transportu z 3. října, který čítal 280 osob, bylo do konce roku do Mauthausenu deportováno téměř 1400 Čechů. Masové deportace Slováků probíhaly od počátku roku 1945. Podle nacistických statistik (\"Zugangsbuch\") bylo v letech 1941 až 1945 do Mauthausen-Gusenu celkem deportováno na 7320 Čechů a Slováků, z nichž jich zde zahynulo 4473. Poslední transport (označení KL3) byl vypraven z Brna 7. dubna 1945 a tvořilo jej 219 osob, moravských odbojářů. Do Mauthausenu dorazil o dva dny později a 10. dubna 1945 byli všichni popraveni. Nově příchozí Češi a Slováci byli přijímáni ve dvou kategoriích. První podstoupila klasickou proceduru nových vězňů, kteří se přes karanténu dostali do pracovních bloků. Druhá kategorie byla určena k likvidaci. Výjimečně krutému zacházení se jim dostalo po atentátu na Reinharda Heydricha. Do Mauthausenu bylo odvedeno mnoho významných českých osobností. Zemřel zde např. písničkář a herec Karel Hašler nebo profesor Jan Vážný. Po atentátu na Heydricha zde bylo 24. října 1942 popraveno 254 spolupracovníků a příbuzných Josefa Valčíka, Jana Kubiše a ostatních parašutistů. Táborem dále prošli například Adolf Kajpr, Štěpán Trochta a řada českých vědců a pedagogů. V letech 1941–1945 zde byl vězněn také pozdější československý prezident Antonín Novotný (ve funkci 1957–1968).", "section_level": 2}, {"title": "Ženy a děti v Mauthausen-Gusenu.", "content": "Ačkoliv byl komplex Mauthausen-Gusen pracovní tábor pro muže, s prvním ženským transportem z Osvětimi v září 1944 otevřeli v Mauthausenu i tábor pro ženy. Další ženy a děti přišly do Mauthausenu z Ravensbrücku, Bergen-Belsenu, Gross Rosenu a Buchenwaldu. Spolu s nimi přišly i ženské dozorkyně; o dvaceti je známo, že sloužily v Mauthausenu, šedesát v celém táborovém komplexu, v pobočných táborech Hirtenberg, Lenzing (hlavní ženský poboční tábor v Rakousku) a Sankt Lambrecht. Hlavní dozorkyně v Mauthausenu byla nejdříve Margarete Freinbergerová a poté Jane Bernigauová. Skoro všechny dozorkyně sloužící v Mauthausenu Němci naverbovali v rakouských městech mezi zářím a listopadem 1944. Začátkem dubna 1945 přišlo nejméně dalších 2500 ženských vězeňkyň z ženských táborů v Amstettenu, St. Lambrechtu, Hirtenbergu a Flossenbürgského tábora ve Freibergu. Uvádí se, že v Mauthausenu sloužila i Hildegard Lächertová. Dostupná statistika o mauthausenských vězních z jara 1943 uvádí 2400 vězňů mladších 20 let, což bylo celkem 12,8 % z celkového počtu 18 655 vězňů. Do konce března 1945 se zvýšil počet na 15 048, což bylo 19,1 % z celkového počtu 78 547 vězňů. Počet mladistvých se v tomto časovém intervalu zvýšil 6,2krát, zatímco počet dospělých vězňů vzrostl ve stejném časovém období pouze čtyřnásobně. Tato čísla odrážela, s pokračováním války, zvýšený počet polských, českých, ruských a balkánských mladistvých nuceně pracujících. Těsně před osvobozením udává statistika následovné složení mladistvých: 5809 zahraničních civilních dělníků, 5055 politických vězňů, 3654 Židů a 330 sovětských válečných zajatců. Uvádí rovněž 23 romských dětí, 20 takzvaných „protispolečenských elementů“, 6 Španělů a 3 Svědky Jehovovy.", "section_level": 2}, {"title": "Zacházení s vězni.", "content": "Ačkoliv Mauthausen-Gusen nebyl jediným koncentračním táborem, kde Němci zrealizovali svůj systém vyhlazení prací (\"Vernichtung durch Arbeit\"), patřil mezi nejbrutálnější a nejpřísnější. Podmínky v táboře se považovaly za výjimečně nesnesitelné, dokonce i na poměry koncentračních táborů. Vězni netrpěli pouze podvýživou, přeplněnými baráky, neustálým týráním a bitím dozorci a „kápy,“ ale i výjimečně těžkou prací. Když bylo v Mauthausenu příliš vězňů na to, aby pracovali najednou v kamenolomu, mnohým přiřadili práci v dílně nebo jinou manuální práci. Práce v kamenolomu přidělovali těm nešťastníkům, kteří se nějak provinili. Důvody k jejich poslání na „úkol za trest“ byly bezvýznamné a zahrnovaly „zločiny,“ jako například nezasalutování kolemjdoucímu Němci. Práce v kamenolomu, často v nesnesitelných horkách nebo při mrazech až −30 °C, vedla k výjimečně vysoké úmrtnosti. Příděly jídla byly omezené a průměrný vězeň vážil v letech 1940 až 1942 zhruba 40 kilogramů. Odhaduje se, že průměrná energetická hodnota přídělů jídla se snížila z 1750 kalorií za den, v letech 1940 až 1942, na 1460 v dalším období. V roce 1945 se energetická hodnota přídělů dále snížila a nepřesáhla 600 až 1000 kalorií denně. To je méně než třetina energie potřebné pro průměrného dělníka pracujícího v těžkém průmyslu. To vedlo k vyhladovění tisíců vězňů. Vězni v Mauthausenu, Gusenu I a II měli přístup k oddělenému táboru pro nemocné (\"Krankenlager\"). Navzdory tomu, že v tomto táboře pracovalo zhruba sto lékařů z řad vězňů, nebyly jim poskytnuty žádné léky a mohli poskytovat pouze základní první pomoc. Proto byla „táborová nemocnice,“ jak byla nazývána Němci, ve skutečnosti poslední zastávkou před smrtí pro tisíce vězňů a jen velmi málo z nich mělo šanci na uzdravení. Kamenolom Mauthausen byl i domovem neblaze proslulých „schodů smrti.“ Vězně tu přinutili v řadě jednoho za druhým vynášet po 186 schodech hrubě vysekané bloky kamenů, které často vážily až 50 kilogramů. Mnozí vězni se vyčerpáním zhroutili a spadli na jiné jdoucí za nimi, čímž vytvořili domino efekt; první vězeň padal na dalšího, a tak dále až úplně dolů. Tato brutalita nebyla náhodná. Dozorci z řad SS často nutili vyčerpané vězně vynést nahoru po schodech kamenné bloky. Ty, kteří toto utrpení přežili, seřadili na kraj útesu známého jako „parašutistická stěna“ (\"Fallschirmspringerwand\"). Se zbraní, kterou proti nim mířili, měli vězni dvě možnosti; být zastřeleni nebo shodit vedle stojícího vězně z útesu. Mezi jiné běžné vyhlazovací metody vězňů, kteří byli nemocní, neschopní další práce, chycení při pokusu o útěk nebo prostřednictvím kolektivní viny, patřilo: Dr. Antoni Gościński, jeden z těch, kteří přežili, informoval po skončení války o 62 způsobech zabití v táborech Gusen I a Mauthausen. Hans Maršálek odhadoval, že průměrná délka života nového vězně v Gusenu se pohybovala od šesti měsíců v letech 1940 až 1942, k méně než třem měsícům počátkem roku 1945. Paradoxně nárůst průmyslu využívající nucenou práci, v různých pobočných táborech Mauthasen-Gusen, vedl k podstatnému zlepšení podmínek pro některé vězně. Zatímco se denní příděly jídla snižovaly, těžký průmysl potřeboval zručné specialisty více než nekvalifikované dělníky, což vedlo k omezení brutality náborových příslušníků SS a „kápů.“ Ačkoliv vězně i nadále denně bili a muzulmany nadále vyhlazovali, od začátku roku 1943 povolili některým továrenským dělníkům přijímat od jejich rodin (nejčastěji Poláků a Francouzů) potravinové balíky. To pomohlo mnohým z nich nejen v tom, že se vyhli vyhladovění, ale oni sami mohli pomoci vězňům, kteří neměli mimo tábor žádné příbuzné, či jim nebylo dovoleno přijímat balíky.", "section_level": 2}, {"title": "Ztráty na životech.", "content": "Přesné počty mrtvých v komplexu Mauthausen-Gusen není možno určit, neboť většina táborových záznamů a důkazů byla zničena Němci, a nově příchozím vězňům bylo často přiřazeno číslo již zabitého vězně. Situace je ještě složitější, protože některé vězně z Gusenu zabili v Mauthausenu a alespoň 3423 z nich poslali do Hartheimského zámku vzdáleného 40,7 kilometrů. Rovněž bez zmínky přesných počtů dalších několik tisíc zabili v mobilních plynových komorách. SS se před odchodem z tábora 4. května 1945 pokusila zničit důkazy připouštějící identifikaci asi 40 000 obětí. Během prvních dní osvobodili polští vězni, členové vězeňské organizace odporu, hlavní táborový úřad; navzdory přání ostatních vězňů, kteří jej chtěli spálit. Po válce převezl jeden ze zachráněných Poláků dokumenty hlavního táborového úřadu do Polska, kde je později předal muzeu Auschwitz-Birkenau v Osvětimi. Části záznamů o úmrtí tábora Gusen I zajistili polští vězni, kteří je po válce převezli do Austrálie. V roce 1969 pak tyto záznamy odevzdali stopovacímu oddělení Mezinárodního červeného kříže. Zachráněná táborová kartotéka zahrnuje osobní záznamy 37 411 zavražděných vězňů, včetně 22 092 Poláků, 5024 Španělů, 2843 sovětských válečných zajatců a 7452 vězňů 24 jiných národností. Část zachráněné kartotéky týkající se zemřelých z KZ Gusenu zaznamenává dalších 30 536 jmen. Hlavním zdrojem informací o počtu mrtvých v táborovém komplexu jsou kromě karoték Mauthausenských pobočných táborů: Kvůli množství rozdílných zdrojů se přesné ztráty na životech v koncentračním táboře Mauthausen-Gusen podstatně liší zdroj od zdroje. Různí badatelé je udávají v rozmezí 122 766 až 320 000. Další uváděná čísla jsou 200 000 či „přes 150 000.“ Různí historici udávají celkové ztráty na životech ve čtyřech hlavních táborech (Mauthausen, Gusen I, Gusen II a Gusen III) mezi 55 000 a 60 000. V prvních měsících po osvobození zemřelo v amerických polních nemocnicích dalších 1042 vězňů. Z asi 320 000 vězňů uvězněných během války v různých táborech KZ Mauthausen-Gusen, přežilo asi jen 80 000 vězňů, včetně 20 487 až 21 368 v Gusenu I, II a III.", "section_level": 2}, {"title": "Osvobození a poválečný odkaz.", "content": "Během posledních měsíců před osvobozením tábora jej připravil jeho velitel Franz Ziereis na obranu před možnou sovětskou ofenzivou. Většina vězňů německé a rakouské národnosti se „dobrovolně“ přihlásila do SS-Freiwillige Häftlingsdivision – jednotky SS složené hlavně z bývalých vězňů koncentračního tábora, vedené Oskarem Dirlewangerem. Zbývající vězni byli nahnáni budovat protitankové žulové bariéry východně od Mauthausenu. Vězni, kteří si nebyli schopni poradit s těžkou prací a podvýživou, byli ve velkém likvidováni, aby uvolnili místo pro přicházející nové vězně z jiných evakuovaných táborů, včetně většiny pobočných táborů Mauthausen-Gusenu. V posledních měsících války se dodávka hlavního zdroje kalorií, potravinových balíků posílaných prostřednictvím Mezinárodního červeného kříže, zastavila a potravinové příděly byly katastrofálně nízké. Vězni, přemístění do „nemocničního tábora“, dostávali kromě půl litru polévky jen jeden chléb rozdělený pro dvacet vězňů. Mnozí vězni, kteří se už před tím angažovali v různých formách odporu, začali připravovat plány na obranu tábora v případě pokusu SS na zlikvidování zbylých vězňů. Není známé, proč nebyli vězni Gusenu I a II navzdory přímému rozkazu Heinricha Himmlera masově popraveni; Zeireisův plán předpokládal nahnání všech vězňů do tunelů Kellerbauské podzemní továrny a vyhození jejich vstupů do vzduchu. Jeden z polských členů hnutí odporu, který se o tomto plánu dozvěděl, naplánoval shromažďování nářadí potřebného na vykopání průduchů. 28. dubna bylo nahnáno asi 22 000 vězňů, pod záminkou smyšleného náletu, do gusenských tunelů. Po několika hodinách se však vězni mohli vrátit do tábora. Autor monografie o komplexu Mauthausen-Gusen, Stanisław Dobosiewicz, vysvětluje, že možným důvodem selhání německého plánu bylo přerušení zápalné šňůry. Samotný Ziereis, ve své výpovědi z 25. května 1945, prohlásil, že neuposlechnout rozkaz jej přesvědčila jeho manželka. Ačkoliv se od plánu upustilo, vězni se nadále obávali masakru ze strany SS jinými prostředky. Proto připravili polští, sovětští a francouzští vězni plán útoku na baráky stráží SS a získání zbraní potřebných k boji. Podobný plán vypracovali i španělští vězni. 3. května začali SS a další stráže přípravu evakuace tábora. Následující den vystřídali mauthausenské stráže neozbrojení vojáci Volkssturmu a improvizovaná jednotka složená ze starších vídeňských policistů a hasičů. Velitel policejní jednotky uznal „vězeňskou samosprávu“ coby nejvyšší táborový orgán a Martin Gerken, v gusenské administrativě do té doby nejvýše postavený vězeň („kápo“), který měl hodnost \"Lagerälteste\" tj. \"nejstarší v táboře\", se stal \"de facto\" novým velitelem. Pokusil se vytvořit Mezinárodní vězeňský výbor, který by se stal dočasnou vládnoucí skupinou tábora až do jeho osvobození jednou z blížících se armád. Po veřejném obvinění z kolaborace s SS však jeho plán ztroskotal. Nucené práce se zastavily ve všech pobočných táborech Mauthausenu a vězni se soustředili na přípravy svého osvobození anebo na obranu v případě možného útoku divizí SS soustředěných v oblasti. Podle pamětníka Dr. Hlaváčka se „nedostatečně vyzbrojené vojenské jednotky vězňů, pod vedením rakouského majora Kodra a sovětského majora Pirogova, pustily do boje proti elitním jednotkám SS, obsadily okolní kopce a tím zabránily jednotkám SS, aby napadly Mauthausen.“ Ze všech hlavních táborů komplexu Mauthausen-Gusen byl evakuován pouze Gusen III. 1. května byli vězni posláni na pochod smrti do Sankt Georgenu, ale již po několika hodinách pochodu jim bylo nařízené vrátit se zpět do tábora. Operace se zopakovala i další den, ale byla opět rychle odvolaná. Následující den stráže SS dezertovaly a nechaly vězně jejich vlastnímu osudu. Tábory Mauthausen-Gusen byly posledními, které byly koncem druhé světové války osvobozeny. 5. května 1945 přišli do tábora Mauthausen vojáci 41. průzkumné jednotky 11. americké obrněné divize. Tyto jednotky odzbrojily policisty a opustily tábor. Většina členů SS utekla z tábora již před jeho osvobozením; zbylých zhruba třicet bylo vězni zlynčováno (podobný počet byl zlynčován i v Gusenu II). Do 6. května byly, s výjimkou dvou táborů v Loiblpassu, americkou armádou osvobozeny všechny zbývající pobočné tábory komplexu Mauthausen-Gusen. Mezi osvobozenými táborovými vězni byl Jack Taylor, důstojník Office of Strategic Services (předchůdce CIA). S pomocí několika vězňů přežil a byl později klíčovým svědkem procesu Mauthausen-Gusenského tábora před Mezinárodním vojenským tribunálem v Dachau. Další z těch, kteří přežili, byl Simon Wiesenthal, inženýr, který strávil zbytek svého života lovem nacistických válečných zločinců. Po německé kapitulaci připadl komplex Mauthausen-Gusen do sovětské okupační zóny Rakouska. Nejdříve používali Sověti části táborů Mauthausen a Gusen I jako kasárna Rudé armády. Ve stejném období byly podzemní továrny rozebrány a poslány jako válečná kořist do Sovětského svazu. Později mezi roky 1946 a 1947 byly tábory nestřežené a většina nábytku a zařízení tábora byla rozebrána jak Rudou armádou, tak místním obyvatelstvem. V roce 1947 vyhodila sovětská armáda tunely do povětří, odevzdala tábor rakouským civilním orgánům a stáhla se z oblasti. V roce 1949 byl tábor vyhlášen za památné místo. Nakonec, 3. května 1975, 30 let po osvobození tábora, kancléř Bruno Kreisky slavnostně otevřel Mauthausenské muzeum. Na rozdíl od Mauthausenu je dnes většina toho, co tvořilo pobočky Gusen I, II a III, bytovými zónami postavenými po válce. Pamětníci a příbuzní zabitých odbojářů, kteří pomáhali parašutistům, každý rok v den výročí 24. října pořádají za pomoci historiků Vlastislava Janíka, Jaroslava Čvančary a Vojtěcha Šustka cestu do Mauthausenu. V srpnu roku 2018 byla v táboře instalována výstava \"Anthropoid - pravdivý příběh\", která odkazuje na osudy 294 lidí zatčených krátce po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha a převezených do Mauthausenu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Koncentrační tábor Mauthausen (: \"Konzentrationslager Mauthausen\", před rokem 1940 známý jako Mauthausen-Gusen) byla velká skupina nacistických koncentračních táborů, které byly vybudované v okolí vesnic Mauthausen a Gusen v Horních Rakousích, asi 20 kilometrů východně od Lince. Přestože se komplex nejdříve sestával z jediného tábora u Mauthausenu, časem se rozšiřoval a stal se jedním z největších komplexů pracovních táborů v Němci ovládané Evropě. Kromě čtyř hlavních táborů existovalo u Mauthausenu a v blízkosti Gusenu v Rakousku a jižním Německu dalších více než 50 pobočných táborů, kde byli vězni využíváni k nuceným pracím. K pobočným táborům Mauthausenského komplexu patřily i kamenolomy, muniční továrny, doly, zbrojovky a továrny na výrobu stíhacích letounů Messerschmitt Me 262. ", "tgt_summary": "Das Konzentrationslager Mauthausen war das größte Konzentrationslager der Nationalsozialisten auf dem Gebiet Österreichs, der \"Ostmark\", ab 1942 \"Alpen- und Donau-Reichsgaue\". Es befand sich 20 Kilometer östlich von Linz in Mauthausen und bestand vom 8. August 1938 bis zu seiner Auflösung nach der Befreiung seiner Insassen durch US-amerikanische Truppen am 5. Mai 1945. Im KZ Mauthausen und seinen Nebenlagern wurden rund 200.000 Menschen inhaftiert, von denen mehr als 100.000 ums Leben gekommen sind. Auf dem Gelände des ehemaligen Konzentrationslagers befindet sich seit 1947 eine Mahn- und Gedenkstätte der Republik Österreich.", "id": 193414} {"src_title": "Karel IV.", "tgt_title": "Karl IV. (HRR)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Časný život.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Dětství v Čechách.", "content": "Podle kroniky Petra Žitavského se Karel narodil 14. května 1316 v časných ranních hodinách tehdy čtyřiadvacetileté Elišce Přemyslovně v městě Pražském. Sám Karel to ve svém životopise komentoval takto: Stalo se tak pravděpodobně v domě U Štupartů, nedaleko kostela svatého Jakuba. Pražský hrad byl v té době po požáru ještě pořád zchátralý a neobyvatelný. Dne 30. května 1316, na Boží hod svatodušní byl v katedrálním pražském chrámu za přítomnosti arcibiskupa trevírského Balduina Lucemburského pokřtěn mohučským arcibiskupem Petrem z Aspeltu. Shodou okolností byli tehdy v Praze oba na návštěvě. V zemi stále nebylo zažehnáno nebezpečí vnitřní války. Král Jan Lucemburský nechal krátce předtím", "section_level": 3}, {"title": "Na francouzském dvoře.", "content": "Z rozhodnutí svého otce byl malý Václav roku 1323 odeslán na výchovu k francouzskému královskému dvoru. Na francouzském dvoře byl mladý Václav biřmován, jeho kmotrem byl samotný francouzský král a jeho strýc Karel IV. Sličný a sedmiletý Václav přijal podle obyčeje jméno svého kmotra Karel. Karel byl také zasnouben a posléze oženěn s královou sestřenicí Markétou, zvanou Blanka, rodem z Valois. Svatební obřad proběhl současně s korunovací Karlovy tety Marie na francouzskou královnu. Svatební obřad proběhl za slavnostních a mimořádných okolností, francouzští kronikáři dokonce obdivovali nádherné slavnostní roucho malého prince Václava – Karla. Po svatbě však byli dětští manželé opět rozděleni a Karel se ocitl sám mezi cizími lidmi. Mladičký Karel se však rychle ve francouzském prostředí aklimatizoval", "section_level": 3}, {"title": "Zástupcem krále Jana Lucemburského v Itálii.", "content": "Roku 1330 byl Karel povolán spolu s manželkou do Lucemburku. Jan Lucemburský zatím vybudoval v severní Itálii vratké panství (Lucemburská signorie). Vystupoval zde jako zastánce císařských, stejně jako papežských zájmů. Janovi se podařilo získat v Lombardii tato města: Brescii, Bergamo, Parmu, Cremonu, Pavii, Reggio a Modenu, v Toskánsku pak Luccu. Počátkem roku 1331 povolal král Jan svého syna Karla z Lucemburska do Itálie. Karel cestoval přes Mety, Lotrinsko, Burgundsko a Savojsko až na Veliký pátek 29. března 1331 dorazil do města Pavia. Karel pak působil jako otcův místodržitel v lucemburské italské signorii, kde se důvěrně seznámil s italským prostředím a intrikami. Již třetí den po příjezdu se Karel a jeho doprovod přesvědčili o nebezpečí italského prostředí. Karlově družině bylo podáno k snídani otrávené jídlo, Karel naštěstí nejedl, protože se účastnil mše a přijímání a chtěl tak zůstat lačný. Karel si všiml neznámého člověka, který se pohyboval okolo stolu a dal jej zatknout. Na mučení neznámý muž", "section_level": 3}, {"title": "Návrat do Čech.", "content": "Koncem srpna 1333 vyslal Jan Lucemburský Karla do Merana, kde měl jednat s Jindřichem Korutanským o svém bratrovi Janovi Jindřichovi. Ten byl totiž oženěn s dcerou Jindřicha Korutanského s Markétou zvanou Maultasch. Jan Jindřich měl dostat věno ve výši 40 tisíc hřiven stříbra. Jan Lucemburský měl Jindřichovi Korutanskému věno splatit, ani jednu z pěti splátek však nebyl schopen dodržet. Karel tedy jednal v Meranu s Jindřichem Korutanským jako plnomocník svého otce a jednalo se především o nových podmínkách splácení věna. V Meranu se také Karel setkal s předními českými pány, byli jimi: Jan Volek, Petr z Rožmberka, Těma z Koldic, Vilém z Landštejna a Jindřich II. z Lipé. Tito šlechtici považovali stav Českého království za neutěšený a nebyli spokojeni s dlouhodobou nepřítomností krále Jana, proto žádali Karla, aby neodkladně odcestoval do Čech. Karel se nechal přesvědčit pádnými argumenty českých pánů, kteří si návrat Karla nechali posvětit i od Jana pobývajícího v Parmě, a cestu z Merana nastoupil namísto původního návratu do Luccy rovnou do Čech. Hranice českého království překročil Karel v říjnu 1333. Jeho první zastávkou byl Zbraslavský klášter, kde již plné tři roky odpočívala jeho matka Eliška. Karel svůj návrat do vlasti pak zaznamenal takto:", "section_level": 3}, {"title": "Moravský markrabě.", "content": "Karel nepřijel do Čech vybaven z počátku žádnou mocí a byl tak nejdříve závislý na svých společnících z řad šlechty. Jelikož byl Pražský hrad naprosto zdevastován, musel Karel nejdříve sídlit v měšťanských domech na Starém městě. Později mu nejvyšší purkrabí pražský Hynek Berka z Dubé poskytl k obývání purkrabský palác. Jan Lucemburský musel Karlovu moc nějak ukotvit a udělil mu titul markraběte moravského. Tak vlastně začalo v českém státě lucemburské dvojvládí otce a syna, ačkoliv právě rozštěpení královské moci (mladý versus starý král) chtěl Jan udělením tohoto titulu zabránit, ale zároveň chtěl dát Karlovi dostatečně reprezentativní hodnost. Mladý markrabě se brzy chopil iniciativy, sídlil sice v Praze, ale již v prosinci 1333 podnikl cestu do Budyšína a Žitavy, aby se seznámil se svou zemí. Počátkem roku 1334 poskytlo Staré Město pražské Karlovi dva tisíce kop pražských grošů na částečné splácení královských dluhů. Šlechtická obec povolila Karlovi obecnou berni. Karel tak byl brzy schopen ze zástavy vykoupit alespoň některé královské hrady, mezi které náležel například Křivoklát, Týřov, Veveří a další. Karel také uděloval rozsáhlá", "section_level": 2}, {"title": "Královská vláda.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Nesnadné počátky vlády.", "content": "Počátky vlády dvojnásobného krále byly nesnadné, Karel musel dosáhnout uznání především proti žijícímu císaři Ludvíkovi Bavorovi. Karel měl sice podporu hlavních říšských kurfiřtů, avšak bohatá říšská města zachovávala přízeň císaři. Karel se nechal na římskoněmeckého krále korunovat 26. listopadu 1346 v Bonnu, korunoval jej kolínský arcibiskup Walram. Korunovace v tradičních Cáchách nebyla možná, protože představitelé města zachovávali věrnost císaři. Karel pak jmenoval svého prastrýce Balduina říšským vikářem a svěřil mu také správu Lucemburska. Zpáteční cesta do Čech byla pro krále značně riskantní, protože musel cestovat přes nepřátelské území a hrozilo jeho zajetí císařem, proto Karel podstoupil cestu v převleku za panoše. Do Čech se Karel vrátil v lednu 1347. Korunovace na českého krále se konala 2. září 1347 a poprvé v dějinách ji provedl český arcibiskup Arnošt z Pardubic. Karel byl také korunován novou královskou korunou, kterou dal pro tuto příležitost vytvořit a kterou věnoval sv. Václavovi,", "section_level": 3}, {"title": "Velký rok 1348.", "content": "Rok 1348 byl významný především pro české země. Praha nebyla v době Karlově už jen hlavním městem českého království, ale stala se rovněž metropolí Svaté říše římské. Karel proto věnoval hlavnímu městu, které se mělo stát důstojným a reprezentativním sídlem císaře, velkou péči. Hned po svém návratu z říše, vydal dne 8. března 1348 zakládací listinu Nového Města pražského. Založením Nového Města se Praha stala skutečným velkoměstem a jedním z největších měst Evropy. Nové Město bylo obdařeno podobnými privilegii, jako Staré Město pražské. Nedlouho poté položil pak Karel základní stavební kámen hradeb Nového Města. V Praze se tou dobou také konal společný generální sněm říšské a české šlechty. Smyslem prvního generálního sněmu bylo státoprávní zakotvení českého státu v jeho vztahu k říši. Ze sněmu vyšlo celkem čtrnáct privilegií a listin, které mimo jiné potvrzovaly starší privilegia římských králů a císařů českému", "section_level": 3}, {"title": "Boj o uznání v říši.", "content": "Ani po smrti Ludvíka Bavorského nedosáhl Karel všeobecného uznání v říši, nýbrž musel o své postavení nadále tvrdě bojovat. Wittelsbachové popuzení ztrátou císařského titulu, především pak nejstarší syn Ludvíka Bavora – Ludvík Braniborský, hledali proti Karlovi konkurenta v boji o římskou korunu. Pro úlohu nového římského protikrále byl nakonec získán anglický král Eduard III., nepřítel Francie. Karel však projevil své mistrné nadání v oblasti diplomacie a po poradě s prastrýcem Balduinem začal s Eduardem vyjednávat. Již v dubnu 1348 uzavřeli Karel a Eduard přátelskou smlouvu. Celé jednání obou panovníků bylo završeno v červnu 1348 v Praze. Karel uzavřel s", "section_level": 3}, {"title": "Korunovace v Cáchách.", "content": "Protikrál Günther ze Schwarzburgu vážně onemocněl a projevil záměr o smír s Karlem. Jednání započatá 22. května byla uzavřena a zpečetěna smlouvou ze dne 26. května 1349. Günther se vzdal nároku na římský trůn a náhradou dostal do zástavy některá říšská města s důchody ve výši 20 tisíc hřiven stříbra. Günther však svou porážku dlouho nepřežil a již v červnu zemřel. Karel mu vzdal velkorysou úctu, když se osobně zúčastnil jeho pohřbu.", "section_level": 3}, {"title": "Černá smrt a Židé.", "content": "V letech 1348–1349 zasáhla Evropu ničivá pandemie moru, která dostala přiléhavé označení černá smrt. Lidé hledali původce této zkázy a Židé, kteří podle pověstí trávili studny a potraviny, znesvěcovali hostie a jimž zároveň mnozí dlužili nemalé částky, byli ideálním terčem jejich zloby. Evropou se šířily strašlivé pogromy. Již v listopadu 1348 došlo v Augsburgu k masakru, při němž byli pobiti židovští obyvatelé města. V březnu 1349 pak Karel IV. město omilostnil, ale požadoval od jeho představitelů zaplacení židovské daně. Židé byli \"služebníky komory krále\", a ten je mohl dát do zástavy. Karel IV. toto právo využíval opakovaně. Roku 1349 zastavil Karel IV. frankfurtské Židy za", "section_level": 3}, {"title": "Italští humanisté.", "content": "Itálie procházela chaotickým obdobím a mnozí volali po schopném a rozhodném panovníkovi, který toto říšské území stmelí. Tehdy již slavný Francesco Petrarca psal Karlovi plamenné výzvy, aby nezapomínal na Itálii, kde najde „\"samu hlavu monarchie“\". Vyměnili si několik dopisů, v nichž se Karel snažil vyjadřovat v podobném duchu jako jeho humanistický partner. V roce 1350 se v Praze objevil jiný humanista,", "section_level": 3}, {"title": "Sňatek s Annou Svídnickou.", "content": "Královna Anna Falcká porodila 17. ledna 1350 Karlovi vytouženého syna, který byl pojmenován Václav. Karel svého mladičkého syna brzo zasnoubil s Annou Svídnickou, dědičkou Svídnicka a Javořicka, totiž slezského území, které stále zůstávalo samostatné. Malý Václav však 28. prosince 1351 zemřel a o něco později, 2. února 1353, byl následován Annou Falckou. Karel se tak musel opět rozhodnout, kdo se stane jeho novou manželkou. Jeho rozhodnutí Evropu překvapilo, Karel se sám zasnoubil s Annou Svídnickou, původní nevěstou svého syna Václava, díky čemuž poté připojil k zemím Koruny české Horní a Dolní Lužici. Slavná svatba Karla a Anny Svídnické se konala zřejmě v červnu 1353 v Budíně. Českou královnou byla mladičká Anna korunována o dva měsíce později.", "section_level": 3}, {"title": "Císař Svaté říše římské.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Římská jízda.", "content": "Snahy Karla IV. o císařskou korunovaci byly dříve zhaceny papežem Klementem VI. Po Klementově smrti roku 1352 zahájil proto Karel jednání s novým papežem Inocencem VI., která však nic zásadního nepřinesla. V létě roku 1354 dospěl Karel k přesvědčení, že nastala správná chvíle pro získání císařského titulu. Na den svatého Václava roku 1354, v době kdy pobýval v Horní Falci, vydal král Karel rozkaz k jízdě do Itálie, čímž opět překvapil Evropu, především papeže sídlícího v Avignonu. Postupoval poměrně pomalu, kromě intenzivních vyjednávání a politických setkání ho zpomalovalo velmi důkladné sbírání relikvií. Dne 6. ledna 1355 byl Karel v Miláně korunován lombardskou korunou na krále lombardského. Karel pak přebýval v Pise, kde", "section_level": 3}, {"title": "\"Maiestas Carolina\".", "content": "Ještě před římskou jízdou se Karel IV. pokusil sepsat české královské právo a kodifikovat ho v jednom zákoníku. Ten vznikal postupně zhruba od roku 1350 a v létě 1355 už se rýsovala jeho téměř konečná podoba. Dostal později název \"Maiestas Carolina\", ale toto pojmenování je doloženo až k roku 1617. Vycházel zčásti z právních představ posledních přemyslovských králů, ale Karel do něj zakomponoval především vlastní zkušenosti a znalosti. Při sestavování mu pomáhal pravděpodobně", "section_level": 3}, {"title": "Zlatá bula.", "content": "S císařskou korunou na hlavě, mohl nyní Karel realizovat své dlouhodobé plány v říši. Ve spolupráci se saským vévodou Rudolfem a za přispění kancléře Jana ze Středy připravoval císař návrh na úpravu svodu právních zásad, podle nichž se měla řídit volba římského krále. Prvních 23 článků nového zákoníku bylo přijato říšským sněmem v Norimberku 10. ledna 1356. Zbývajících sedm článků pak bylo přijato na sněmu v Metách 25. prosince 1356. Nový zákon vešel později ve známost jako Zlatá bula Karla IV. a stal se základním ústavním zákonem říše až do jejího zániku roku 1806. Zlatá bula stanovovala, že volbu římského krále provádí", "section_level": 3}, {"title": "Diplomacie v 50. letech 14. století.", "content": "V letech 1355–1356 vyvinul Karel a jeho diplomaté značné úsilí ve snaze urovnat konflikt mezi Francií a Anglií, ale snaha nakonec nevedla k žádnému výsledku. Důvodem bylo zřejmě i to, že jeho nabídky především vůči francouzské straně nebyly zdaleka nezištné – žádal například navrácení měst", "section_level": 3}, {"title": "Vystoupení proti církvi.", "content": "V západní Evropě, zejména ve Francii se začala projevovat společenská krize a to především růstem zločinnosti, obecnou nejistotou, úpadkem mravů a pohoršlivým životem církve. Proticírkevní nálady se brzy začaly šířit i do oblastí říše. Závažnosti problému si byl vědom i císař, který vystoupil na říšském sněmu v Mohuči v březnu 1359 s vážnou výzvou na adresu církve. Císař", "section_level": 3}, {"title": "Druhé tažení do Říma.", "content": "Jedním z největších cílů Karlovy císařské politiky bylo vymanit papeže z vlivu francouzského krále. Karel se všemi dostupnými prostředky snažil přesídlit papeže z tzv. avignonského zajetí do Říma. Roku 1362 se novým papežem stal Urban V. Císař přijel v květnu 1365 na okázalou návštěvu do Avignonu, podle některých kronikářů v doprovodu tří tisíc osob. Konala se zde slavnostní hostina, které se účastnil císař, papež, kardinálové a vévoda Ludvík z Anjou a týden se rokovalo o důležitých otázkách doby, patřila sem například křížová výprava proti Turkům a tíživá situace Francie a Itálie způsobená řáděním žoldnéřských band. Jednalo se také o císařově plánované korunovaci na arelatského krále, s čímž papež hájící francouzské zájmy nesouhlasil. Císař však svůj záměr uskutečnil a 4. června 1365 se dal v Arles korunovat. Byl tak prvním od časů císaře Fridricha I. Barbarossy. Poté, co", "section_level": 3}, {"title": "Braniborská expanze.", "content": "Po smrti Karlovy manželky Anny Svídnické připadlo českému království nejen Svídnicko a Javorsko, ale také Dolní Lužice, která připadla Karlovým a Anniným společným dětem, tedy především jejich synovi Václavovi IV.. Dle smlouvy s Wittelsbachy mělo Lucemburkům připadnout také Braniborsko, pokud by se braniborský kurfiřt Ota V. Bavorský nedočkal dědiců. Vzrůstající moc Lucemburků byla trnem v oku především Karlovým sousedům polskému Kazimírovi a uherskému Ludvíkovi. Oba tito panovníci uzavřeli proti Karlovi komplot a získali na svou stranu i Otu V. Bavorského, k nim se pak přidali i bavorští vévodové, Otovi bratři. Karel se však nepřátel nezalekl a rozhodl se konflikt řešit vojenskou silou. Šťastná souhra náhod však rozbila nepřátelskou koalici, Karel totiž zasnoubil a posléze oženil svého syna", "section_level": 3}, {"title": "Prosazení Václava IV. na římsko-německý trůn.", "content": "Po připojení Braniborska se císař začal zabývat intenzivní myšlenkou prosazení svého nejstaršího syna a dědice, velmi milovaného Václava IV. na římský (dnešní terminologie římsko-německý) trůn. Nebyl to rozhodně jednoduchý cíl, Karel musel kurfiřty uplácet penězi a mnoha privilegii a výhodami. Sám Václav musel vedle Karla slibovat říšským knížatům, že pokud bude zvolen, potvrdí jim všechna císařská a královská privilegia. Císař Karel volbou syna také porušil svůj vlastní zákon, Zlatou bulu.", "section_level": 3}, {"title": "Cesta do Francie.", "content": "Roku 1376 přesídlil Karel IV. papeže Řehoře XI. přes značný odpor francouzského krále do Říma. Císař si uvědomil, že by papežův konflikt s odbojnými profrancouzskými kardinály mohl přerůst v otevřený rozkol, schizma. Dále Karla trápilo případné následnictví po uherském a nyní také polském králi Ludvíkovi I. Velikém. Ludvík totiž zasnoubil svou dceru Kateřinu s francouzským princem Ludvíkem Orleánským. Francouzský dvůr od zásnub očekával, že se Ludvík ujme vlády v Uhrách, ale také Neapolsku a Provenci. Karel IV. se rozhodl tyto negativní faktory řešit a přes pokročilý věk a onemocnění dnou se vydal spolu se svým synem a nástupcem Václavem na cestu do Francie. Do Francie Karel cestoval přes Cáchy, kde si odpočinul před další cestou. 20. prosince 1377 pak poblíž města Cambrai překročil francouzské hranice. 22. prosince 1377 vjel Karel se skvělým a reprezentativním průvodem po boku svého syna do Cambrai. Francouzský král Karel V. poslal svému strýci a vznešenému hostu naproti výkvět francouzského panstva a rytířstva. Císaře velmi trápila dna a jízda na koni mu", "section_level": 3}, {"title": "Poslední rok a smrt.", "content": "Po návratu z Francie došlo k tomu, čeho se Karel obával – papežskému schizmatu, vládli dva papežové, kteří se navzájem nazývali kacíři. Karel již neměl čas schizma zvrátit a to se později mělo negativně projevit především za vlády jeho syna Václava. Poslední Karlovo nařízení z 2. listopadu 1378 se týkalo české mince; i za jeho panování byla měna inflací velmi znehodnocena a Karel udělal opatření k její ochraně. Karla trápila ve vyšším věku dna, která ztěžovala jeho pohyb a také mohla být příčinou pádu, nejspíše z koně či ze schodů. Zlomenina krčku stehenní kosti ho upoutala na lůžko. V důsledku toho v", "section_level": 2}, {"title": "Osobnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fyzická podoba, zranění, nemoci.", "content": "Karel IV. byl asi 173 cm vysoký muž, jehož postava připomínala dnešního dobře stavěného atleta. Klasická podoba s vousy, delšími vlasy a mírně ustupujícím čelem zřejmě odpovídá skutečnosti, ale dobové portréty nám nic neříkají o drsném způsobu života, který Karel vedl. Časté cvičení se zbraněmi, účast v bitvách či na turnajích a později i typická strava vyšších vrstev na něm zanechaly své stopy. Již jako šestnáctiletý utržil první válečné šrámy a ty s rostoucím věkem přibývaly. Podle profesora Emanuela Vlčka měl četná poranění v obličeji, z nichž se nejvýrazněji projevovala sečná rána u kořene nosu poblíž pravého oka. I jeho údy nesly stopy mnoha zhojených ran. Šlo například o zlomeniny loketní a lýtkové kosti nebo o těžké zranění levého kolene. Kromě toho začal být v pozdějším věku velmi sužován typickou chorobou bohatších vrstev – dnou. Ta ho velmi trápila a často nemohl kvůli jejím projevům několik dní chodit. Další anatomická zkoumání jeho ostatků ukázala například to, že Karel měl až do své smrti všechny zuby a pouze jeden malý zubní kaz.", "section_level": 2}, {"title": "Zranění z roku 1350.", "content": "Nejmasivnější zranění, které Karel a jeho kronikáři dokonale utajili ve všech směrech, utrpěl na podzim, s největší pravděpodobností v říjnu, roku 1350. Za příčinu Karlova několikaměsíčního ochrnutí byla zahraničními kronikáři považována otrava, domácí prameny o události unisono pomlčely (pravděpodobně na popud samotného Karla IV.). Karel se zřejmě zúčastnil rytířského turnaje, byl při něm sražen na zem a poranil si čelist a páteř. Hypotéza docenta Jiřího Ramby, že se tak stalo v Itálii, je podložena jen nepřímo, prameny (králův itinerář) naopak dokládají císařovu přítomnost v Praze. Doc. Ramba tak usuzuje pouze na základě skutečnosti, že o léčení Karla IV. psal italský kronikář Mateo Villani, ten však nepíše o úrazu ale pouze o otravě Ukázala se přímá souvislost mezi úrazem deformovanou krční páteří a nově zjištěnými vyhojenými zlomeninami dolní čelisti, které nalezl docent Jiří Ramba při dodatečném vyšetření královy lebky. Z mohutnosti Karlovy čelisti je zřejmé, že muselo jít o velmi těžký úder, aby vyvolal tak komplikované a život ohrožující zranění. Šlo buď o klasický úder, nebo náraz brady při pádu na tvrdou podložku. Současné násilné zvrácení hlavy přivodilo poranění krčního úseku páteře. Mechanismus zranění páteře později potvrdili profesor Jan Bartoníček a docent Jan Šprindrich. Úder byl veden na střed brady, kterou krátkodobě působící velká rázová síla symetricky vylomila v rozsahu šesti předních zubů (řezáků a špičáků). Spotřebovaná kinetická energie se přenesla tělem a větvemi čelisti až na kloubní výběžky, které se zlomily a tahem svalů se posunuly směrem dovnitř a sesunuly se dolů. Vznikla zrcadlově věrná čtyřnásobná zlomenina dolní čelisti. V novém postavení se obě hlavice přihojily a přes funkční zatěžování (žvýkáním) se jen částečně vrátily do původní tvaru. U tohoto typu zlomenin se zkrácením úlomků", "section_level": 3}, {"title": "Panovník a člověk.", "content": "Karel IV. v sobě spojoval několik zdánlivě protichůdných charakterových vlastností – byl to zbožný člověk a rytíř a zároveň chladný a pragmatický politik a kalkulátor, který se neštítil i poněkud nečistých metod k prosazení svých cílů. Byl nepochybně velmi nadaný všemi směry, což dokazují i jeho jazykové schopnosti – plynně se domluvil pěti jazyky (latina, francouzština, němčina, čeština, italština) a v diplomatických jednáních toho dokázal obratně využívat. Jeho zbožnost se projevovala například sbíráním relikvií a častými meditacemi. Naopak zahraničními kronikáři občas zmiňovaná lstivost (Karel Lstivý je jeden z jeho přídomků) spočívala mj. v tom, že pokud se mu to hodilo,", "section_level": 2}, {"title": "Zakladatelská činnost.", "content": "Karel proslul jako zakladatel hradů, většina z nich nesla jeho jméno. Mezi ty nejdůležitější", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "1. srpna 1348 Karlovi zemřela první žena Blanka. V březnu 1349 uzavřel sňatek s Annou Falckou, Anna však zemřela již 2. února 1353. Dne 27. května 1353 se Karel oženil s Annou Svídnickou, která mu porodila prvního syna,", "section_level": 1}, {"title": "Paměť, odkaz.", "content": "Roku 2005 Česká televize uspořádala anketu Největší Čech, v níž diváci měli zvolit největší osobnost českých dějin. Šlo o soutěž založenou na formátu britské BBC \"Greatest Britons\". Za největšího Čecha byl zvolen právě Karel IV., když získal 68 713 hlasů. S odstupem druhý skončil Tomáš Garrigue Masaryk, který získal 55 040 hlasů. Karel IV. je vyobrazen též na české bankovce o nominální hodnotě 100 Kč, která je v oběhu od 30. června 1993. Roli krále Karla v českém kolektivním vědomí ilustruje i fakt, že se stal součástí populární kultury. K jeho oblibě přispěla například hudební komedie Zdeňka Podskalského z roku 1973 \"Noc na Karlštejně\", natočená na motivy stejnojmenné hry Jaroslava Vrchlického. Ve filmu Karla ztvárnil Vlastimil Brodský. O Karlově životě pojednává i komedie \"Slasti Otce vlasti\" režiséra Karla Steklého z roku 1969. Mladého panovníka zde hrál Jaromír Hanzlík. U příležitosti 700 let od Karlova narození natočila roku 2016 Česká televize výpravný snímek \"Hlas pro římského krále\", pojednávající především o vztahu Karla a jeho otce Jana. Roli Karla IV. získal Kryštof Hádek. Karel IV. je hrdinou i jedné z nejznámějších českých básní, kterou napsal Jan Neruda, a již zařadil do své poslední sbírky \"Balady a romance\". Báseň se nazývá \"Romance o Karlu IV.\" Král v ní pije víno se svým pobočníkem Buškem z Velhartic a vyznává, byť s jistou trpkostí, náklonnost k českému národu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karel IV. (14. května 1316, Praha – 29. listopadu 1378, tamtéž), narozen jako Václav, byl jedenáctý český král vládnoucí jako Karel I. od srpna 1346 až do své smrti v listopadu 1378. Karel IV. byl římsko-německý král od července 1346 a od roku 1355 císař římský. Byl také italský (lombardský) král od roku 1355, burgundský (arelatský) král od roku 1365, moravský markrabě v letech 1333 až 1349 a lucemburský hrabě v období let 1346 až 1353. Pocházel po otci z dynastie Lucemburků, a po matce z rodu Přemyslovců. ", "tgt_summary": "Karl IV. (tschechisch: Karel IV.; * 14. Mai 1316 in Prag; † 29. November 1378 ebenda), geboren als \"Wenzel\" (tschechisch \"Václav\"), war römisch-deutscher König (ab 1346), König von Böhmen (ab 1347), König von Italien (seit 1355) und römisch-deutscher Kaiser (ab 1355). Er stammte aus dem Geschlecht der Luxemburger und zählt zu den bedeutendsten Kaisern des Spätmittelalters sowie den einflussreichsten europäischen Herrschern jener Zeit.", "id": 189202} {"src_title": "Světový pohár v alpském lyžování", "tgt_title": "Alpiner Skiweltcup", "src_document": [{"title": "Nejvíce celkových vítězství podle závodníků.", "content": "Seznam obsahuje lyžaře s minimálně třemi celkovými tituly.", "section_level": 1}, {"title": "Nejvíce sezónních vítězství podle disciplín.", "content": "Seznam obsahuje závodníky, kteří získali nejvíce vítězství v konkrétní disciplíně Světového poháru.", "section_level": 1}, {"title": "Nejvíce vítězných závodů podle disciplín.", "content": "Seznam nejvíce vítězných závodů podle disciplín ve Světovém poháru je aktualizován k 29. březnu 2018.", "section_level": 1}, {"title": "Nejvíce vítězných závodů.", "content": "Počet vítězství závodníků v jednotlivých disciplínách a celkově. Seznam obsahuje lyžaře, kteří vyhráli minimálně 20 závodů Světového poháru.", "section_level": 1}, {"title": "Nejvíce umístění mezi 3 nejlepšími.", "content": "Stav k 10. lednu 2016", "section_level": 2}, {"title": "Nejvíce umístění mezi 10 nejlepšími.", "content": "Stav k 10. lednu 2016.", "section_level": 2}, {"title": "Vítězové všech pěti disciplín.", "content": "Pouze několik univerzálních lyžařů dokázalo během kariéry zvítězit v závodech všech 5 disciplín Světového poháru. Marc Girardelli (1988–89), Petra Kronberger (1990–91) a Janica Kostelićová (2005–6) jsou pak jedinými, kterým se tento výkon podařil v rámci jedné sezóny. Protože se kombinace jezdí až od sezóny 1975 a Super G od sezóny 1983, jsou v tabulce uvedeni i lyžaři, kteří vyhráli všechny závody během své kariéry bez těchto událostí (NA znamená, že se daný závod ve Světovém poháru nekonal). Bode Miller je jediný lyžař historie, jenž zaznamenal alespoň pět vítězství v každé z pěti disciplín.", "section_level": 1}, {"title": "Nejvíce vítězství za jednu sezónu.", "content": "Seznam uvádí lyžaře, kteří v rámci jedné sezóny vyhráli alespoň 10 závodů.", "section_level": 1}, {"title": "Bodovací systém.", "content": "\"Poznámka: † – bodovací systém uplatněný v sezóně 1978–79 pouze ve dvou posledních mužských sjezdech a třech posledních závodech ostatních disciplín vyjma kombinace.\"", "section_level": 1}, {"title": "Statistika.", "content": "Tabulka ukazuje souhrnnou statistickou analýzu pořadí celkové klasifikace Světového poháru od zavedení bodovacího systému prvních třiceti závodníků (Top 30) v roce 1992. Standardně je k výhře ve SP potřebné nasbírat přes tisíc bodů. V každé sezóně se to podařilo minimálně jednomu muži a ženě, nikdy však tuto hranici současně nepřekročilo více než pět mužů a žen v rámci sezóny.", "section_level": 2}, {"title": "Finále Světového poháru.", "content": "Od roku 1993 pořádá Mezinárodní lyžařská federace (FIS) na konci sezóny v březnu \"Finále SP (World Cup Final)\". Během pěti dnů se konají závody ve čtyřech disciplínách: slalomu, obřím slalomu, Super G a sjezdu. Na tuto událost je pozváno omezené množství lyžařů, 25 nejlépe bodujících v dílčích klasifikacích jednotlivých disciplín sezóny a juniorští mistři světa daných disciplín. Pro užší startovní listinu je v každém závodu bodováno jen prvních patnáct lyžařů.", "section_level": 1}, {"title": "Paralelní závody.", "content": "Seznam uvádí paralelní závody Světového poháru:", "section_level": 1}, {"title": "Pohár národů.", "content": "Do každoročního hodnocení Poháru národů jsou započítávány body všech závodníků daného státu v konkrétní sezóně. V prvních letech poháru dominoval francouzský tým, když v Poháru národů zvítězil v pěti z úvodních šesti ročníků. Po zbytek 70. let převzali roli lídra Rakušané, po většinu 80. let vystřídáni švýcarským družstvem. Rakousko se na špici vrátilo roku 1988 a od sezóny 1990 poháru dominuje sérií výher celkového pořadí a až na výjimky také v klasifikacích mužů i žen. V sezóně 2000 dosáhl tým rekord, když nasbíral celkem 17 927 bodů, stejně tak v sezóně 2004 vytvořili rekordní rozdíl v umístění prvního a druhého družstva, když mezi Rakouskem a druhou Itálií byla diference 12 066 bodů. Ke konci sezóny 2015 Rakousko celkově zvítězilo ve 26 sezónách v řadě, muži dosáhli 23krát prvního místa za sebou a ženy pak triumfovaly 17krát v řadě. Rakouský tým je také jediný, který se v celkové klasifikaci vždy umístil mezi prvními třemi, z 49 ročníků 36 vyhrál, 12krát skončil na druhém a jednou na třetím místě. Tabulka obsahuje počet umístění států na prvním, druhém a třetím místě v Poháru národů (stav po sezóně 2011): \"Poznámka: Výsledky Západního Německa (do roku 1990) a sjednoceného Německa jsou započítávány společně.\"", "section_level": 1}, {"title": "Státy s vítězným závodem.", "content": "Tabulka obsahuje státy, jejichž závodník zvítězil alespoň v jednom závodě Světového poháru. Stav k 19. březnu 2011. \"Poznámky:\" Pouze 7 z 32 paralelních závodů bylo započítáno do oficiální klasifikace Světového poháru (závody v letech 1975, 1997, a 2011).Všechny výhry, které zaznamenali lyžaři Socialistické federativní republiky Jugoslávie jsou přičetny Slovinsku, protože závodníci bez výjimky pocházeli ze Socialistické republiky Slovinsko. Výsledky Sovětského svazu a Ruska, stejně jako Československa a České republiky, jsou počítány odděleně. Výsledky Západního Německa (do roku 1990) a sjednoceného Německa jsou započítávány společně.\" Závod Světového poháru vyhráli alpští lyžaři z 23 států, z toho muži z 19 a ženy z 20 různých suverénních států. Marc Girardelli zaznamenal všech 46 lucemburských vítězství, zatímco Janica Kostelićová má 30 z celkových 48 chorvatských titulů, zbytek obstaral její bratr Ivica Kostelić. Ingemar Stenmark stále drží téměř polovinu ze 188 švédských výher.", "section_level": 2}], "src_summary": "Světový pohár v alpském lyžování (francouzsky: \"Coupe du monde de ski alpin\"; anglicky: \"FIS Alpine Ski World Cup\") je nejvyšší soutěžní úroveň alpského lyžování, založená v roce 1966 skupinou lyžařů a odborníků zahrnujících francouzského novináře Serge Langeho a vedoucí reprezentačních družstev Francie (Honore Bonneta) a Spojených států (Boba Beattieho). Krátce po vzniku, během mistrovství světa 1966 v chilském Portillu, byl pohár podpořen prezidentem Mezinárodní lyžařské federace (FIS) Marcem Hodlerem. Po kongresu FIS v libanonském Bejrútu konaném na jaře 1967 se stal natrvalo oficiální událostí pořádanou touto sportovní organizací. První závod premiérové sezóny 1967 se konal 5. ledna 1967 v západoněmeckém Berchtesgadenu. Debutovými celkovými vítězi poháru se stali Francouz Jean-Claude Killy a Kanaďanka Nancy Greeneová. ", "tgt_summary": "Der Alpine Skiweltcup ist ein vom internationalen Skiverband FIS (Fédération Internationale de Ski) ausgetragener Weltcup in der Disziplin Ski Alpin.", "id": 2392736} {"src_title": "Red Hat", "tgt_title": "Red Hat", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1993 založil Bob Young společnost ACC Corporation, které prodávala softwarové doplňky Linux a Unix. Roku 1994 Marc Ewing vytvořil svojí vlastní Linuxovou distribuci, kterou pojmenoval Red Hat Linux. Ewing vydal software v říjnu, díky tomu se vydání stalo známé jako halloweenské. Young koupil Ewingovo podnikání v roce 1995, načež tito dva lidé společně založili Red Hat Software a Bob Young se stal výkonným ředitelem. Red Hat vešel v povědomí veřejnosti 11. srpna 1999, kdy dosáhl osmého největšího zisku za první den v historii Wall Street. Mathew Szulik se stal výkonným ředitelem v prosinci téhož roku. Dne 15. listopadu 1999 Red Hat získal společnost Cygnus Solutions. Tato společnost zajišťovala komerční podporu pro svobodný software a sdružovala programátory softwarových produktů GNU, jako například GNU ladicí software (debugger) nebo programové nástroje pro vytváření a správu binárních kódů. Jeden ze zakladatelů společnosti Cygnus, Michael Tiemann, se stal hlavním technickým ředitelem Red Hat a do roku 2008 více prezidentem open source záležitostí. Později Red Hat získal také společnosti WireSpeed, C2Net a Hells Kitchen Systems. V únoru 2000 web InfoWorld dostal Red Hat čtvrté po sobě jdoucí ocenění „Operační systém roku“ za Red Hat Linux 6.1. V dalším roce Red Hat získal společnost Planning Technologies a v roce 2004 koupil iPlanet adresář a certifikovaný serverový software od společnosti AOL. Red Hat přesunul své sídlo z Durhamu na Centennial Campus NC State University v Raleigh v Severní Karolíně v únoru 2002. V následujícím měsíci byl představen Red Hat Linux Advanced Server později přejmenovaný na Red Hat Enterprise Linux (RHEL). Společnosti Dell, IBM, HP a Oracle oznámily podporu této platformy. V prosinci 2005 získal Red Hat po druhé v řadě nejvyšší skóre v průzkumu CIO Insight Vendor Value Survey. Dne 5. června 2006 Red Hat získal společnost JBoss, která se zabývala vývojem middleware softwaru s otevřeným zdrojovým kódem. JBoss se tímto stal divizí společnosti Red Hat. Dne 18. září 2006 byl vydán Red Hat Application Stack, jejich první balík aplikací, který integruje technologii JBoss a který je certifikován od jiných známých dodavatelů softwaru. V roce 2007 Red Hat získal další společnost, tentokrát to byla firma MetaMatrix. Téhož roku Red Hat uzavřel dohodu se společností Exadel pro distribuci jejich softwaru. Dne 15. března 2007 byl vydán Red Hat Enterprise Linux 5 a v červnu tohoto roku získal Red Hat společnost Mobicents. O rok později dne 13. března 2008 získal Red Hat společnost Amentra, poskytovatele služeb systémové integrace pro architektury orientované na služby, procesní řízení, systémů rozvoje a podnikových datových služeb. Amentra funguje jako společnost nezávislá na Red Hat. Dne 27. července 2009 Red Hat nahrazuje CIT Group ve Standard & Poor 500 akciovém indexu, kde je 500 předních společností americké ekonomiky. Tato událost byla označena jako hlavní mezník pro Linux. Dne 15. prosince 2009 bylo ohlášeno, že Red Hat zaplatí 8,8 milionu dolarů za vyrovnání hromadné žaloby ze soudního procesu souvisejícího s přepracováním finančních výsledků z července roku 2004. Soudním procesem se zabýval okresní soud v Severní Karolíně. Red Hat dosáhl navrhované dohody o vyrovnání a přijal jednorázový poplatek 8,8 milionu dolarů. Dohoda musí být ještě potvrzena soudem. Dne 10. ledna 2011 Red Hat oznámil, že rozšíří svoje sídlo ve dvou fázích. Přidáním 540 zaměstnanců do provozu v Raleigh. Společnost bude investovat více než 109 milionů dolarů. Stát Severní Karolína nabídl ve formě dotace až 15 milionů dolarů. Druhá fáze zahrnuje „expanzi do nových technologií, jako je software pro virtualizaci a nabídku technologie cloud. Dne 25. srpna 2011 Red Hat oznámil, že přestěhuje kolem 600 zaměstnanců z North Carolina State University Centennial Campus do centra Two Progress Plaza. Společnost Progress Energy plánuje budovu opustit do roku 2012, pokud dojde k jeho sloučení s Duke Energy. Red Hat také plánuje přejmenovat budovu. Pozoruhodné je, že Red Hat se stal první open-source společností, která dosáhla více jak miliardového ročního příjmu. Konkrétně se tak stalo v roce 2012, kdy roční příjem Red Hat činil 1,13 miliardy dolarů.", "section_level": 1}, {"title": "Red Hat Czech.", "content": "Společnost Red Hat v České republice působí již od roku 2004. V roce 2006 je společnost Red Hat Czech s.r.o. zapsána do obchodního rejstříku a otevírá pobočku v Brně. Pobočka se soustředí jak na testování, tak i vývoj softwaru. Koncem roku 2012 měl Red Hat v Brně 500 zaměstnanců, v roce 2014 pak přes 700, což dělá brněnskou pobočku největším světovým střediskem společnosti hned za hlavním sídlem.", "section_level": 1}, {"title": "Programy a projekty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Notebook pro děti XO-1.", "content": "Společnost Red Hat se zabývala vývojem notebooku pro děti, který nazvala XO-1. Jejich cílem bylo navrhnout a vyrobit levný notebook, který bude každému dítěti na světě poskytovat přístup k otevřené komunikaci, znalostem a učení. Poslední verze je notebook XO-1.5, který používá jako svůj operační systém zeštíhlenou verzi Fedory.", "section_level": 2}, {"title": "Mugshot.", "content": "Mugshot je sociální síť, která byla založena především pro zábavu. K jejímu představení došlo na summitu v roce 2006. Největšími přednostmi byla nabídka počítačového rozhraní a webových widgetů oproti klasickým sociálním sítím (které se zabývaly reklamou). Hlavní součástí byl Web Swarm a Music Radar. Web Swarm umožňoval sdílení odkazů webových stránek a následnou diskuzi k odkazu, který uživatel vložil. Music Radar zobrazoval písně, které uživatel právě poslouchá a také podporoval diskuzi o písni. Originální Mugshot byl nejprve přesměrován z mugshot.org na webové stránky Red Hat. A později úplně ukončen.", "section_level": 2}, {"title": "Dogtail.", "content": "Dogtail je otevřený software založený na Linuxu a dodáván s dobře známým grafickým uživatelským rozhraním (GUI). Je napsán v programovacím jazyku Python, čímž je umožněno vývojářům vytvářet a zároveň testovat své aplikace.", "section_level": 2}], "src_summary": "Red Hat je společnost, produkující Red Hat Enterprise Linux, významnou komerční linuxovou distribuci, JBoss Enterprise Middleware, Red Hat Enterprise Virtualization, Red Hat Enterprise MRG a software pro cloud computing. Dále tato společnost poskytuje služby v oblasti konzultace, tréninků a certifikace. Název \"Red Hat\" je po červeno bílé kšiltovce lakrosového týmu Cornellovy univerzity, kterou majitel společnosti Marc Ewing dostal od svého dědečka a kterou tak rád nosíval, než ji ztratil. Red Hat v minulosti poskytoval i volně šířenou distribuci Red Hat Linux, kterou ovšem v roce 2003 opustil a začal se soustředit na komerční variantu Red Hat Enterprise Linux. Zároveň založil komunitní projekt FedoraProject vyvíjející distribuci Fedora, která zároveň slouží jako testovací platforma pro vývoj Red Hat Enterprise Linuxu. V roce 2014 firma Red Hat deklarovala patronát nad komunitním projektem CentOS (klon Red Hat Enterprise Linuxu). ", "tgt_summary": "Das Unternehmen Red Hat (eng.: \"roter Hut\") ist ein US-amerikanischer Softwarehersteller mit Sitz in Raleigh, North Carolina, der unter anderem die weit verbreitete Linux-Distribution Red Hat Enterprise Linux (RHEL) vertreibt und am Fedora-Projekt beteiligt ist. Früher wurde auch Red Hat Linux (RHL) von Red Hat vertrieben. Darüber hinaus bietet Red Hat Lösungen aus den Bereichen Middleware, Virtualisierung, Cloud Computing, Storage, Mobile, Container (OpenShift), Management sowie Support, Schulungen und Consulting-Services. Die Aktien der Red Hat Inc. wurden bis zur Übernahme durch IBM an der US-Börse NYSE gehandelt.", "id": 1556854} {"src_title": "Dynamické programování", "tgt_title": "Dynamische Programmierung", "src_document": [{"title": "Formální popis.", "content": "Máme dán systém s množinou přípustných \"stavů\" a možných \"rozhodnutí\". V určitých okamžicích máme učinit rozhodnutí, která mění stav systému na nějaký jiný stav. Celá posloupnost stavů systému a rozhodnutí (tzv. \"strategie\") je nějak oceněna a úkolem je nalézt co nejcennější posloupnost rozhodnutí. Tento popis si jde dobře představit na příkladu násobení matic.", "section_level": 1}, {"title": "Metody řešení.", "content": "Algoritmus řešení je založen na \"Bellmanově principu optimality\": „Podstrategie optimální strategie je opět optimální.“ Tento princip platí pouze pro některé úlohy a na ty lze použít dynamické programování.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad – Fibonacciho posloupnost.", "content": "Jako příklad použití dynamického programování uvedeme algoritmus pro výpočet n-tého Fibonacciho čísla. Podle matematické definice Fibonacciho posloupnosti bychom mohli počítat následujícím způsobem: Tento algoritmus zbytečně počítá většinu členů posloupnosti vícekrát. Algoritmus tedy můžeme zrychlit tím, že si budeme všechny již spočítané výsledky ukládat pro další použití. Lepší algoritmus lze tedy navrhnout následovně: V tomto algoritmu začneme od výsledného členu posloupnosti a podle potřeby dopočítáváme předchozí členy. Tento přístup k řešení se nazývá \"shora dolu\". Nevýhodou tohoto přístupu je, že si musíme pamatovat předchozí prvky posloupnosti v poli m a navíc musíme v každém kroku testovat zdali m obsahuje n. Výhodnější většinou bývá přístup zvaný \"zdola nahoru\". V tomto přístupu se nejdříve počítají mezivýsledky a poté konečný výsledek. Algoritmus pro výpočet n-tého Fibonacciho čísla navržený podle přístupu \"zdola nahoru\" bude vypadat následovně: Tento algoritmus postupně počítá Fibonacciho čísla od 0 do n. Vždy si pamatuje pouze dva předchozí členy posloupnosti. Časová složitost tohoto algoritmu je O(n). Paměťová složitost je O(1). Je třeba dodat, že tento algoritmus není nejrychlejší známý algoritmus pro výpočet n-tého Fibonacciho čísla. Rychlejší algoritmus je uveden zde.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dynamické programování je metoda pro \"efektivní\" řešení určitých optimalizačních úloh. Lze jej použít pro řešení úloh, které lze rozdělit na podúlohy, jejichž optimální řešení lze použít při řešení původní úlohy. Princip dynamického programování spočívá v rekurzivním dělení úlohy na menší části, které se řeší ve vhodném pořadí, jejich výsledky se zaznamenávají a jsou použity pro řešení složitějších podúloh včetně původní úlohy. ", "tgt_summary": "Dynamische Programmierung ist eine Methode zum algorithmischen Lösen eines Optimierungsproblems durch Aufteilung in Teilprobleme und systematische Speicherung von Zwischenresultaten. Der Begriff wurde in den 1940er Jahren von dem amerikanischen Mathematiker Richard Bellman eingeführt, der diese Methode auf dem Gebiet der Regelungstheorie anwandte. In diesem Zusammenhang wird auch oft von \"Bellmans Prinzip der dynamischen Programmierung\" gesprochen. ", "id": 1037188} {"src_title": "Olymp", "tgt_title": "Olymp", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Severní a západní hranici pohoří vymezuje tok řeky Mavroneri, která tak odděluje Olymp od masivu Pieria. Na jihu tvoří hranici pohoří údolí řeky Pleria, dělící nižší část pohoří – \"Kato Olympos\" – od skupiny Ossa. Soluňský záliv ohraničuje Olymp od východu.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Složení horstva je tvořeno několika plášti. V jádru se nacházejí krystalické horniny (žula, břidlice), jež jsou ve vnějších vrstvách obaleny vápencovými usazeninami. Na pohoří je dodnes patrno původní zalednění, ač se nachází na jihu Evropy. Výrazné jsou zejména stopy ve formě silného zvětrávání hornin a svahů, nápadné věže a skalní útvary.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Geograficky je masiv řazen do Thrácko-makedonské soustavy. Pohoří je tvořeno jediným, vějířovitě tvarovaným hřebenem skládajícím se ze sedmi vrcholů. Tento hřeben výrazně převyšuje blízké údolí Kania, kterému tvoří dominantu.", "section_level": 1}, {"title": "Vrcholy.", "content": "Hlavní hřeben je tvořen sedmi nejvyššími vrcholy. Dalších 46 vrcholů v pohoří Olymp převyšuje hranici 2000 metrů a 47 má výšku mezi 1000–2000 metry.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "Okolí hory bylo již v roce 1938 prohlášeno za národní park z důvodu bohaté fauny (vlk, dravci) a flory, v níž jsou zastoupeny i endemické druhy (borovice černá, druhy alpínek aj.). Od roku 1981 je toto území o rozloze 4 000 ha zapsáno na seznam biosférických rezervací UNESCO.", "section_level": 1}, {"title": "Mytologie.", "content": "Pro většinu Řeků má Olymp až posvátný význam. Je také znám z řecké mytologie. Když zuřila válka mezi bohy a Titány, bohové se usadili na hoře Olymp a Titáni na hoře Othrys. Olymp se tak stal sídlem nejvýznamnějších řeckých bohů: Dia, jeho sourozenců Poseidóna, Háda, Héry, Hestie, Démétér, jeho potomků Athény, Apollóna, Artemidy, Héfaista, Herma, Area. Další tam byli přivedeni a přijati později, např. Afrodíté, Dionýsos a jiní.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První novodobý zdokumentovaný výstup na nejvyšší bod masivu Olympu Mytikas uskutečnili v roce 1913 Švýcaři Daniel Baud Bovy a Frédéric Boissonas, doprovázení Řekem Christosem Kakalosem. Poslední ze čtyř olympských štítů, Stefani, zdolal v roce 1921 švýcarský topograf M. Kurz, doprovázený opět Ch. Kakalosem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Olymp () je pohoří nacházející se v Řecku. Nejvyšší horou pohoří je Mytikas (2917 m). Tyčí se nad Soluňským zálivem mezi údolími řek Pinios a Aliákmon. V řecké mytologii bývá označován za sídlo bohů.", "tgt_summary": "Der Olymp () ist das höchste Gebirge Griechenlands. Das fast ganz aus mesozoischen Kalksteinen bestehende Massiv liegt an der Ostküste Griechenlands, in Makedonien (bzw. Thessalien) unweit des Ortes Litochoro, ca. 20 km südlich der Stadt Katerini. In der griechischen Mythologie ist der Olymp der Sitz der olympischen Götter. ", "id": 1049393} {"src_title": "Fejeton", "tgt_title": "Feuilleton", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Název „fejeton“ neboli „lístek“ vznikl původně jako označení zvláštní literární přílohy novin, vkládané do nich jako volný lístek. Nejznámější takovou přílohou byla \"Das Neuste aus dem Reiche des Witzes\" ( \"Nejnovější z říše vtipu\"), jejímž autorem byl Gotthold Ephraim Lessing a která vycházela v polovině 18. století v listě \"Vossische Zeitung\". Poznámka pod čarou existuje od roku 1800, kdy začal Julien Louis Geoffroy v pařížském listě \"Journal des Débats\" ( \"Deník debat\") otiskovat své divadelní referáty na spodní části stránky. Aby je oddělil od zpravodajské části listu, vkládal před ně výraznou grafickou linku a odtud také vznikl český výraz podčárník. Tento oddělený kousek kultury a společenských informací v denním tisku se stal běžnou součástí tiskovin a později v něm vycházely i romány (román-fejeton)", "section_level": 1}, {"title": "Román-fejeton.", "content": "Romány, vydávané v periodikách na pokračování, které byly umísťovány pod tlustou čarou, na místě obvyklém pro fejetony, vyznačují se řadou technik, které mají zvýšit dějovou napínavost. Viz též Román-fejeton.", "section_level": 1}, {"title": "Autoři.", "content": "K známým zahraničním fejetonistům patřili Victor Hugo, Heinrich Heine, Théophile Gautier, Charles Augustin Sainte-Beuve (Causeries de lundi). Z domácích jsou to např. Jan Neruda (\"Žerty, hravé i dravé\"), Karel Poláček, Karel Čapek, Jindřiška Smetanová, Ludvík Vaculík, Rudolf Křesťan nebo Karel Kyncl.", "section_level": 1}, {"title": "Blízké žánry.", "content": "Causerie [kózrí], črty, rozhlásky a další polobeletristické zábavné články, jež se opírají o reálný základ, ale pracují s prvky umělecké literatury, nejčastěji s fantazií a fikcí. Tyto žánry jsou jakýmsi protikladem k vážně a seriózně zaměřeným článkům a reportážím a svým lehkým stylem se s nimi doplňují a mají tak v novinách funkci vyvažovací. Mnoho děl těchto žánrů vzniklo v meziválečném období české literatury, kdy je tvořili přispěvatelé a redaktoři Lidových novin (představitelé takzvaného Demokratického proudu).", "section_level": 1}], "src_summary": "Fejeton (z franc. \"feuilleton\" respektive \"feuille\" [fœj] = lístek), zastarale fejton, či též poznámka pod čarou, v češtině také tzv. podčárník, je specifický publicistický žánr, obvykle používaný v tisku jako protějšek k hlavním článkům. Vtipně zpracovává zdánlivě nevýznamné, ale zajímavé téma a ukazuje všední věci v novém světle, přičemž je autor hodně subjektivní a vychází z vlastních zážitků. Pojem fejeton je žánrovým označením pro „nový literárně publicistický útvar“, který vznikl a rozvinul se na místě novinových fejetonů jako méně rozsáhlý článek, či spíše krátký komentář typický silným subjektivním nádechem a lehkou stylistickou formou, zaměřený na aktuální společenské nebo kulturní téma, často o několika volně spojených tématech. Napsán je zábavným literárním slohem, mnohdy satiricky komentujícím či trefně ironizujícím vybrané dobové události. Časté jsou nadsázka, humorné postřehy nebo hyperboly. Typický humor obsahuje i užívání komických výrazů, slovních hříček či užití knižních tvarů. Autor se většinou soustřeďuje na jeden fakt, přitom ale využívá sarkastické nadsázky. Fejeton by měl být gradován do jedné pointy a obsahovat nové, nečekané pohledy na věc, a tím vést čtenáře k zamyšlení nad tématem (proto často obsahuje nezodpovězené otázky). ", "tgt_summary": "Feuilleton (französisch für „Blättchen“, deutsche Aussprache [], Betonung auf der ersten oder der letzten Silbe) bezeichnet einen publizistischen Zweig, ein Ressort in der Zeitung, eine bestimmte literarische Gattung oder eine journalistische Darstellungsform. ", "id": 1023086} {"src_title": "Porod koncem pánevním", "tgt_title": "Beckenendlage", "src_document": [{"title": "Typy.", "content": "Druhy porodu koncem pánevním závisí na tom, v jaké poloze jsou nohy dítěte. Kromě výše uvedeného lze narození v koncem pánevním, u kterého je křížová kost (sacrum) jmenovatelem plodu, klasifikovat podle polohy plodu. Takto existují všechny sacro-anterior, sacro-transverse a sacro-posterior pozice, ale nejběžnějším porodem je poloha levá sacro-anterior. Sacro-anterior označuje snadnější porod ve srovnání s jinými formami.", "section_level": 1}, {"title": "Dvojčata.", "content": "U těhotenství dvojčat je velmi běžné, že jedno nebo obě děti jsou v pozici koncem pánve dolů. Dvojčata většinou nemají šanci se otočit, protože se rodí předčasně. Pokud jsou obě děti v poloze koncem pánevním a matka rodí předčasně, může být nejlepší volbou císařský řez. Přibližně 30–40 % dvojčetných těhotenství má za následek, že pouze jedno dítě je v pozici koncem pánve. Pokud tomu tak je, mohou se děti narodit vaginálně. Po porodu prvního dítěte, které není v poloze koncem pánve, se může dítě, které je v poloze koncem pánve, otočit, pokud k tomu nedojde, může být proveden jiný postup nazývaný extrakce závěru. Extrakce závěru je postup, při kterém porodník popadne nohy druhého dvojčete a vtáhne ho do porodního kanálu. Pomůže to s porodem druhého dvojčata vaginálně. Je-li však druhé dvojče větší než první, mohou vzniknout komplikace s vaginálním porodem druhého dvojčete a měl by být proveden císařský řez. Občas může být první dvojče (dvojče nejblíže k porodnímu kanálu) v poloze koncem pánve dolů, zatímco druhé dvojče je v hlavové poloze (vertikální). V takovém případě jsou rizika komplikací vyšší než obvykle. Zejména závažná komplikace je známá jako zamčená dvojčata. To je, když obě děti během porodu blokují své brady. Pokud k tomu dojde, měl by být ihned proveden císařský řez.", "section_level": 1}], "src_summary": "Porod koncem pánevním je, když se dítě narodí nejprve zadní části namísto hlavy. Přibližně 3–5 % těhotných žen v termínu (těhotných 37 až 40 týdnů) má dítě koncem pánevním. ", "tgt_summary": "Die Beckenendlage ist eine Regelwidrigkeit (Abweichung von der Norm) der Kindslage (Poleinstellung) vor einer Geburt, bei der nicht der Kopf, sondern das Beckenende des ungeborenen Kindes vorangeht. Dabei befindet sich der Kopf des Kindes am Fundus uteri, der Gebärmutterkuppe (oberer Rand der Gebärmutter); das Kind liegt im Mutterleib also mit dem Kopf nach „oben“. Der führende Teil ist der Steiß – daher spricht man von einer Steißgeburt. ", "id": 816958} {"src_title": "Hindština", "tgt_title": "Hindi", "src_document": [{"title": "Historie a rozšíření.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Hindština se vyvinula ze sanskrtu prostřednictvím středověkých jazyků zvaných prákrty. Protože nepanuje jednoznačná shoda o přesnějším datu vzniku novodobé hindštiny a dalších indických jazyků, za všeobecný počátek těchto jazyků se pokládá rok 1000 našeho letopočtu. Hindština vznikla na základě nářečí okolí Dillí. Hindská próza se začala formovat na začátku 19. století. V průběhu téměř tisíc let trvajícího dominantního vlivu islámu, kdy muslimští panovníci ovládali většinu severní Indie v rámci Dillíského sultanátu a Mughalské říše hindština převzala mnoho perských a arabských slov. Veškerá arabská slovní zásoba do hindštiny přešla prostřednictvím perštiny a tudíž si neuchovala původní arabské hláskové znění. Persko-arabské vlivy zůstaly v hovorové hindštině, též zvané \"hindustání,\" která je tak velmi blízká urdštině (viz níže). Naproti tomu ve spisovné hindštině (doslova „čistá hindština“, \"šuddh hindí),\" prosazované do úředních písemností a učebnic, jsou tyto výpůjčky nahrazovány slovy ze sanskrtu, výsledný jazyk však působí uměle. Hindština se často staví do protikladu k urdštině, což je standardizovaná podoba hindustánštiny, používaná coby úřední jazyk Pákistánu a též některých částí Indie. Základním rozdílem mezi oběma jazyky je to, že hindština používá písmo dévanágarí a odvozuje slovní zásobu ze sanskrtských kořenů; zatímco urdština používá upravené persko-arabské písmo nastalík a značná část její slovní zásoby pochází z perštiny a arabštiny. Pojmem urdština se též označují jiná nářečí hindustánštiny než spisovné indické jazyky. Kromě těchto odlišností lingvisté běžně považují hindštinu a urdštinu za tentýž jazyk.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Hindština je nejvíce rozšířena ve státech a teritoriích tzv. \"hindského pásu:\" Džammú a Kašmír, Himáčalpradéš, Rádžasthán, Dillí, Harijána, Uttarákhand, Uttarpradéš, Madhjapradéš, Bihár, Džárkhand a Čhattísgarh. Hindština je velmi rozšířena i mimo tento pás, a to ve městech Bombaj, Čandígarh, Ahmadábád, Kalkata a Hajdarábád; všechna mají své vlastní jazyky, avšak žijí zde rozsáhlé komunity původem z jiných částí Indie. Místní varianty hindštiny se považují za menšinové jazyky několika zemí, například států Fidži, Mauricius, Guyana, Surinam, Jihoafrická republika, Trinidad a Tobago, USA, Austrálie, Kanada, Nový Zéland, Velká Británie. Vzhledem k neobyčejné podobnosti s urdštinou jsou si tyto dva jazyky většinou vzájemně dobře srozumitelné (podobně jako například čeština a slovenština), pokud mluvčí nepoužívají příliš odborné termíny, jež se v obou jazycích liší (urdština používá mnohem větší počet slov přejatých z arabštiny a perštiny). Některé prameny proto do počtu mluvčích zahrnují i mluvčí urdštiny. Při obrovské populaci Indie je hindština jedním z nejrozšířenějších jazyků na světě. Podle sčítání obyvatel z roku 1991 je hindština mateřskou řečí asi 337 milionů Indů, tj. cca 40% tehdejší indické populace. Podle katalogu Ethnologue vydávaného společností SIL považuje spisovnou hindštinu (khariboli) za svou mateřskou řeč 180 milionů obyvatel Indie a dalších 300 milionů ji používá jako druhý jazyk. Za hranicemi Indie má hindština přibližně 8 milionů mluvčích v Nepálu; dále mimo jiné necelý milion v JAR, přes půl milionu na Mauriciu a přes tři sta tisíc v USA. Hindština se střídavě umisťuje na 2. a 3. místě v pořadí nejpoužívanějších jazyků světa.", "section_level": 2}, {"title": "Úřední postavení.", "content": "Indická ústava, přijatá roku 1950, prohlašuje hindštinu psanou písmem dévanágarí „úředním jazykem“ unie (článek 343(1)). Hindština je též uvedena jako jeden z 23 jazyků v Osmém dodatku, což jí dává statut úředního jazyka (je zastoupena v Komisi pro úřední jazyky). Ústava původně předpokládala, že hindština se do roku 1965 stane jediným jednacím jazykem ústřední vlády, přičemž vlády jednotlivých států si mohly zvolit vlastní jednací jazyky. K tomu však nedošlo, protože k oficiálním účelům se vedle hindštiny používá též angličtiny. V některých státech se totiž proti uvalení hindštiny na rodilé mluvčí ostatních jazyků zvedl značný odpor, především ve státě Tamilnádu, což vedlo k přijetí Zákona o úředních jazycích v roce 1963. Tento zákon umožnil na dobu neurčitou používání angličtiny k oficiálním účelům unijní vlády. Hindština je též úředním jazykem těchto indických států a teritorií: Bihár, Čhattísgarh, Dillí, Džhárkhand, Harijána, Himáčalpradéš, Madhjapradéš, Rádžasthán, Uttarákhand a Uttarpradéš. Každý z těchto států si přitom může určit i druhý úřední jazyk; například v Uttarpradéši bývá takovým druhým jazykem urdština, podle momentálního rozložení politických sil. Obdobně několik dalších států používá jako svůj druhý oficiální jazyk hindštinu.", "section_level": 2}, {"title": "Společenské postavení.", "content": "Přestože unijní vláda vytrvale prosazuje rozšíření hindštiny, její úřední postavení se neodráží v jejím významu společenském. Tak jako v jiných jazykových skupinách jižní Asie jsou i vysoce postavení hindští mluvčí zdatní v používání angličtiny. Vzdělání v angličtině je základním předpokladem společenského postavení; proto v Indii nalezneme tolik soukromých škol, jež vyučují v angličtině. Angličtina zůstává výhradním jazykem vyšší inteligence v mnoha oblastech vědění, především v technice, medicíně a přírodních vědách, a to i navzdory četným diskuzím o nahrazování angličtiny hindštinou (jež ovšem v mnoha oblastech Indie představuje právě tak cizí jazyk). Zřetelným odrazem skutečnosti, že vzdělaná indická elita hovoří plynně anglicky, je například malý objem hindštiny na internetu. A hindská verze Wikipedie má na konci června 2014 pouhých 12 300 hesel, zatímco např. česká téměř 300 000 článků. Rozšíření hindštiny na neformální úrovni (např. mezi přáteli, kolegy v práci a v zábavě, filmu apod.) roste, dokonce i mezi nerodilými mluvčími. Hindštinu často používají k dorozumění mluvčí z rozdílných jazykových oblastí, zvláště tehdy, nepocházejí-li ze společenské vrstvy s dobrým přístupem ke kvalitnímu vzdělání v angličtině. Významnou roli v popularizaci hindštiny po celé Indii hraje hindský film a oblíbené hindské televizní seriály. Rozhlasová stanice BBC World Service začala vzhledem k tomuto růstu obliby již v roce 1940 vysílat zprávy v hindštině.", "section_level": 2}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Hindština je analytičtější jazyk než sanskrt, má méně pádů, ale jistou míru ohýbání si zachovala. Slovosled je poměrně pevný a řadí hindštinu mezi SOV jazyky \"(subject – object – verb),\" tedy nejdříve podmět, pak předmět a nakonec sloveso. Fonetickou výbavu více méně sdílí s ostatními indoárijskými jazyky, významným rysem jsou přídechové varianty ražených souhlásek a zvláštní řada retroflexních hlásek \"t – th – d – dh – n.\"", "section_level": 1}, {"title": "Abeceda a výslovnost.", "content": "Hindština používá písmo dévanágarí, ve kterém každá souhláska obsahuje implicitní samohlásku \"a\" a případné jiné samohlásky se vyznačují diakritickými znaménky nad, pod, před nebo za souhláskou. Kromě toho existují i samostatné znaky pro samohlásky, které stojí na začátku slabiky. Tradiční abecední pořadí písmen v dévanágarí a dalších příbuzných písmech je podle fonetických vlastností, tedy nejdříve samohlásky, pak souhlásky, nejdříve ražené v pěti řadách podle místa tvorby (ka, ča, ṭa, ta, pa), v rámci řady vždy dvojice neznělých (bez přídechu a s přídechem), dvojice znělých a odpovídající nosová souhláska. Nakonec přicházejí polosamohlásky, sykavky a ostatní. Na rozdíl od sanskrtského pořadí se znaky anusvár (ं), anunásik (ँ) a visarg (ः) neřadí v abecedě za samohlásky, ale před ně. Např. ढंग \"ḍhang\" „způsob“ je v abecedě před ढाई \"ḍhāī\" „dva a půl“. Mezi sebou navzájem jsou rovnocenné, takže např. tato slova jsou v abecedním pořadí: अंकल \"ankal\" „strýc“ – अँग्रेज़ \"angrēz\" „Angličan“ – अंत \"ant\" „konec“. Podobně jsou si rovnocenné také souhlásky s tečkou a bez tečky, např. कंप्यूटर \"kampjūṭar\" „počítač“ – क़दम \"qadam\" „krok“ – कमरा \"kamrā\" „pokoj“. Virám (्) sám žádné abecední pořadí nemá, ale díky němu se vedle sebe ve slově ocitnou dvě souhlásky (ať už zobrazené s virámem, nebo jako spřežka). Implicitní samohláska अ se naopak do abecedního pořadí počítá bez ohledu na to, zda se vyslovuje. Protože samohlásky jsou v abecedním pořadí před souhláskami, řadí se shluky souhlásek nutně až na konec. Např. कहना \"kahnā\" „říci“ je ve slovníku před क्लास \"klās\" „třída“. Níže uvedená transliterace vychází z mezinárodních zvyklostí při přepisování indoárijských jazyků v odborné literatuře. Přibližný český přepis výslovnosti je uveden pod ní.", "section_level": 1}, {"title": "Gramatika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podstatná jména.", "content": "Podstatná jména rozlišují rod mužský a ženský. Pravidla přiřazení slov k rodům jsou složitá, ale často platí, že jména rodu mužského končí na -आ \"-ā\", ženského na -ई \"-ī\". V množném čísle se mužské -आ \"-ā\" mění na -ए \"-e\", ženské -ई \"-ī\" se mění na -इया \"-iyā(n)\". Příklady: Podstatná jména rozlišují dva pády v jednotném čísle (přímý a nepřímý) a tři pády v množném čísle (přímý pád, nepřímý pád a vokativ). Nepřímý pád se vyskytuje většinou ve spojení se záložkami. Příklady: Podle tradiční indické gramatiky se za pády \"(vibhakti)\" považují i vazby podstatných jmen se záložkami (postpozicemi). Záložky se pojí s nepřímým pádem.", "section_level": 2}, {"title": "Zájmena.", "content": "Ve 2. osobě se používají tři úrovně zdvořilosti. Zájmeno तू \"tū\" (2. osoba jednotného čísla) se používá při modlitbách jako oslovení boha, v poezii a směrem k malým dětem. Jinak je výrazem velké důvěrnosti nebo pohrdání. Zájmeno तुम \"tum\" (2. osoba množného čísla s významem čísla jednotného i množného) se používá ve vztahu ke sluhům, drobným obchodníkům, obyčejným venkovanům a obecně osobám nižšího společenského postavení; také k blízkým přátelům, kterým bychom v češtině tykali. Nejzdvořilejší je zájmeno आप \"āp,\" které se používá s 3. osobou množného čísla ve vztahu ke společensky výše postaveným osobám (včetně rodičů a prarodičů). Zdvořilostní polohu má i užívání 3. osoby. Hovoříme-li ve 3. osobě o někom, koho si vážíme, tj. ve druhé osobě bychom pro něj použili zájmeno आप \"āp,\" ve 3. osobě pro něj použijeme množné číslo. I pokud jde jen o jednu osobu, použijeme tedy zájmeno वे \"vē\" a sloveso v množném čísle. Používání osobních zájmen jako podmětu není povinné. Chceme-li zdůraznit, že se v dané větě jedná o množné číslo, přidáme slovo लोग \"log,\" jehož základní význam je \"lidé\", např. तुम लोग \"tum log.\" Do češtiny v tomto případě slovo लोग nepřekládáme.", "section_level": 2}, {"title": "Číslovky.", "content": "Na indických číslovkách je dobře vidět příbuznost hindštiny se slovanskými a ostatními indoevropskými jazyky.", "section_level": 2}, {"title": "Slovesa.", "content": "Infinitiv má příponu -ना \"-nā\". Slovesný kmen je část infinitivu bez této přípony.", "section_level": 2}, {"title": "Nedokonavé příčestí.", "content": "Nedokonavé příčestí se používá k tvoření nedokonavého přítomného a minulého času. Tvoří se připojením přípony -ता \"-tā\" ke slovesnému kmeni, rozlišují jmenný rod a v mužském rodě také číslo. Např. sloveso बोलना \"bolnā\" „mluvit“ (příčestí lze zhruba přeložit českým přídavným jménem „mluvící“):", "section_level": 3}, {"title": "Dokonavé příčestí.", "content": "Dokonavé příčestí se používá k tvoření minulého času dokonavého a trpného rodu ve všech časech. Končí-li slovesný kmen souhláskou, tvoříme příčestí připojením samohlásky. Končí-li kmen samohláskou (jinou než inherentním \"a),\" vkládá se souhláska \"y\" [j]: Některá slovesa tvoří dokonavé příčestí nepravidelně (množné číslo ženského rodu, které získáme připojením anusváru, v tabulce neuvádíme): Sloveso मरना \"marnā\" má též pravidelné tvary dokonavého příčestí मरा \"marā\", मरे \"mare\", मरी \"marī\". Sloveso जाना \"jānā\" tvoří pravidelné tvary जाया \"jāyā\", जाए (जाये) \"jāe (jāye)\"\", जाई (जायी) \"jāī (jāyī)\" v některých vazbách, kde neplní funkci významového slovesa. Dokonavé příčestí může mít význam přídavného jména. I zde se tato funkce obvykle zdůrazňuje připojením हुआ, हुए, हुई, např. लिखा हुआ पत्र \"likhā huā patra\" „napsaný dopis“, लिखी हुई पुस्तक \"likhī huī pustak\" „napsaná kniha“.", "section_level": 3}, {"title": "Pomocné sloveso होना.", "content": "Pomocné sloveso होना \"honā\" „být“ v jednoduchém přítomném čase: Záporný tvar नहीं \"nahī̃\" je společný pro všechny osoby a obě čísla. Tvary préterita (minulého času) slovesa होना jsou původně tvary příčestí minulého, proto jsou stejné pro všechny osoby, zato rozlišují mluvnický rod: Záporný tvar se tvoří částicí न \"na\" nebo नहीं \"nahī̃:\" मैं न था \"maĩ na thā\" „nebyl jsem“.", "section_level": 3}, {"title": "Nedokonavý přítomný čas.", "content": "Nedokonavý přítomný čas vyjadřuje průběh děje nebo trvání stavu v přítomnosti a také charakteristické, obvyklé nebo pravidelné děje nebo stavy. Tvoří se analyticky pomocí jednoduchého přítomného času pomocného slovesa होना \"honā\" a nedokonavého příčestí významového slovesa. Zápor se tvoří částicí नहीं \"nahī̃\". U záporných tvarů se obvykle vynechává pomocné sloveso. Příklady:", "section_level": 3}, {"title": "Nedokonavý minulý čas.", "content": "Nedokonavý minulý čas se tvoří stejně jako nedokonavý čas přítomný, k nedokonavému příčestí se připojí odpovídají tvar slovesa होना v minulém čase.", "section_level": 3}, {"title": "Dokonavý minulý čas.", "content": "Dokonavý minulý čas se tvoří dokonavým příčestím, často bez pomocného slovesa. Nepřechodná slovesa (nemají přímý předmět) používají nominativní vazby. Podmět se shoduje v rodě a čísle se slovesem: Přechodná slovesa používají ergativní (agenciální) vazbu. Činitel děje je v agenciálu (ergativu) a sloveso se shoduje v rodě a čísle s předmětem (पत्र je rodu mužského, चिट्ठी je rodu ženského, obě slova znamenají \"dopis\"): Jistou analogii představuje v češtině trpný rod, kde se také sloveso shoduje s pacientem, zatímco agens se musí být v jiném pádu než nominativu. V češtině je však tímto pádem instrumentál, nikoli zvláštní ergativní pád, a konatel děje už není považován za podmět věty (funkce podmětu a předmětu se vymění). Naproti tomu v hindské ergativní vazbě se konatel děje nadále považuje za podmět. Je-li předmět vyjádřen pomocí záložky को, je sloveso vždy v jednotném čísle rodu mužského: Sloveso je v jednotném čísle rodu mužského i v případě, že je předmět nevyjádřen:", "section_level": 3}, {"title": "Záložky.", "content": "Záložky neboli postpozice jsou analogií předložek, které najdeme v jiných jazycích. Upřesňují vztah jmenné fráze k ostatním větným členům a nahrazují tak některé vymizelé pády. Historicky jde zřejmě o pádové koncovky, které byly v sanskrtu, ale odtrhly se a staly se samostatnými slovy.", "section_level": 2}, {"title": "Slovosled.", "content": "Výchozí slovosled je podmět – předmět – sloveso. Přívlastek se klade před podstatné jméno, které rozvíjí. Příslovečné určení obvykle stojí před slovesem nebo před předmětem, mnohdy ale také na začátku věty. Určení času se klade před určení místa. Záporky se zpravidla kladou před sloveso. Příklady:", "section_level": 2}, {"title": "Slovní zásoba.", "content": "Řada slov je perského a arabského původu. Např. \"kitāb\" (किताब, „kniha“) pochází z arabštiny. V moderním jazyce je také mnoho výpůjček z angličtiny, třeba „nádraží“ se řekne \"relvesteśan\" (रेलवेस्टेशन).", "section_level": 1}], "src_summary": "Hindština (हिन्दी, někdy हिंदी, transliterováno \"hindī)\" je indoevropský jazyk, používaný především v severní a střední Indii. Je jedním z nejvíce užívaných jazyků v Indii a v současné době 3. nejužívanějším jazykem na světě. Je nejdůležitějším z 23 oficiálních jazyků země a mateřským jazykem pro cca 337 000 000 lidí. ", "tgt_summary": "Hindi ( ) ist eine indoarische, damit zugleich indoiranische und indogermanische Sprache, die in den meisten nord- und zentralindischen Staaten gesprochen wird und sich von den Prakritsprachen ableitet. Seit 1950 ist es (neben Englisch) die Amtssprache Indiens. Hindi ist eng mit Urdu verwandt. ", "id": 1245514} {"src_title": "Achnaton", "tgt_title": "Echnaton", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Následník Amenhotepa III. dostal při narození jméno Amenophis (\"“mír Amona”\"). Jeho patronem byli kněží Heliopolisu, v náboženském centru uctívání boha Hora boha Slunce a Měsíce, i když rovnocenné označení tohoto boha bylo Amon-Re. V druhém náboženském centru, ve stávajícím sídle faraona v Thébách, bylo hlavním uctívání boha Amona (\"“Skrytý – neviditelný”\"). Amenophis se narodil až v 25. roce panování otce, jeho matkou byla Teje. Její rodiče matka Juja a otec Tjuju pocházeli ze vznešených vládních rodů. Rané Amenophisovo dětství se odehrávalo ve vládním městě Théby. Postupný příklon ke kultu boha Ré-Harachtej, který se personifikoval ve viditelném symbolu Slunce, oproti „\"neviditelnému\"“ Amonovi se postupně rozšířil i do většiny provincií. Výchova Amenophise měla zabránit vlivu stoupajícího kultu Hora boha Slunce a Měsíce, i když rovnocenné označení boha bylo Amon-Re. Existovala ovšem určitá rivalita mezi kněžími a vlivovými skupinami v Thébách, kteří dávali přednost bohu Amonu, zbavenému vztahu k slunečnímu bohu Ra a kněžími, kteří vyznávali hlavního boha Re-Hor (Ré-Harachtej) a s jeho vyjádření jménem Aton. Panovník Amenhotep III. veden snahou oslabit mocenský a majetkový vliv kněží v Thebách proto usiloval o posílení pozice náboženského centra v Heliopolisu a tedy boha Atona jako představitele faraonovy náboženské priority. Vliv stárnoucího faraona, po jeho téměř třicetileté vládě, postupně přebírala jeho hlavní manželka Teje. Amenhotep III. zemřel ve věku asi 48–50 let, kdy již dlouhodobě trpěl četnými nemocemi. Amenphisovo jméno se změnilo na Achnaton (Echnaton) v jeho věku asi 5 let. Matka Teje se ujala regentství přibližně až do jeho věku 9–11 let, kdy byla synovi vybrána žena, dcera velmože Aje Nefertiti. Ta byla asi o tři roky mladší než Achnaton, takže první dítě, dcera Meritaton, se narodila až pět let později, teprve když Nefertiti byla, podle tehdejších měřítek, považována za dospělou a schopnou porodit dítě. Jejich život se v tomto období ještě odehrával v Thébách.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Jednotlivé etapy života a vláda Amenhopise/Amenhotepa IV./ Achnatona se formovaly v širším kontextu stavu Egypta, kde se za vlády předchůdců nashromáždilo značné bohatství, plynoucí z územně rozsáhlého mocenského vlivu říše, relativní politické a hospodářské stability za vlád vrcholného období 18. dynastie. To zřejmě za posledních let vlády Amenhotepa III. a v nejistotě nástupnické linii vedlo k mocenským sporům vládnoucích rodů, náboženských center Théby vs. Heliopolis. Příklon Amenhotepa III. ke komunitě v Heliopolisu s profilací Slunečního boha Ré-Harachtej/Atona a odpoutání se od centra Amona v Thébách, posílil záměr vybudovat nové sídelní město. Tato idea byla blízká vládnoucím úřednickým rodům a zároveň i úsilí rodiny Amenhotepa III., zejména jeho ženy Teje včetně jejich žijících rodičů Yuya a otce Tjuyu. Amnehotep IV. se za regentství své matky Teje oficiálně ujal vlády asi v jeho 11–12 letech (\"o chronologii těchto událostí existuje řada diskusí\"). V tomto období byl ještě v Karnaku vybudován chrám zasvěcený Ré-Harachtejovi, přičemž počátek jeho stavby je datován ještě do období života Amenhotepa III. Vrchní kněz tohoto kultu byl nazýván “\"Velká vidina\"”. Ve věku 16–17 let s podporou matky Achnaton přistoupil ke změně náboženských symbolů ve prospěch Atona a zahájení staveb sídelního města (El-Amarna/Akhenaton). Rozsah tohoto projektu, jak dokazují následné archeologické výzkumy, si vyžádal soustředění značných kapacit projektových, stavebních, uměleckých a celkového logistického zázemí. Uvádí se, že po dvouleté přípravě a zahájení stavebních prací byl vybudován královský palác v nové lokalitě na východním břehu Nilu, vzdálené asi 312 km od Káhiry, v rozsahu asi 13 km. Amenhotep IV. si změnil jméno na Achnaton ve věku asi 18–19 let až při vybudování svého nového sídla, včetně sídel vládnoucích úředníků a jejích přesídlení. Tato etapa se datuje do Achnatonova věku přibližně 21 let. Do nového sídla dal přestěhovat vládnoucí administrativní a správní úředníky, včetně archivu korespondence, jehož část se zachovala a v roce 1887 byla nalezena v areálu El-Amarny. Nalezlo se celkem 382 hliněných destiček psaných klínovým písmem, nyní roztroušených po evropských muzeích. Byly psány v Akkadštině tehdejším diplomatickém jazyku. Korespondence se týkala jak Amenhotep III., tak i Achnatona a poslední záznamy jsou z doby vlády Tutanchatona, než se opět přestěhoval do Théb a změnil si jméno na Tutanchamon. O vládě Achnatona v El-Amarně vypovídají dost podrobně již zmíněné hliněné destičky z archivu. V korespondenci jsou některá dost podrobná sdělení králům Asýrie. Například tabulka EA#7 obsahuje korespondenci s králem Kassitů/Asýrie. Tabulka EA#11 je sdělení, že El-Amarna prodělala pandemii (nějaké?) choroby. Na tabulce EA#15 sděluje Achnaton králi Assyrie Ashur-Ubalitovi, že provdal své dcery Meryaton (za Smenchkareho) a Anchesenamon (za Tutanchatona), které byly ve věku přibližně 11–13 let. Achnaton sám však byl nejenom objektem umění ale i jeho tvůrcem. Je mu připisováno jedno z nejznámějších staroegyptských literárních děl, Achnatonův Hymnus na slunce. Poslední etapu Achnatonova života poznamenala ztráta důvěry jeho okolí v nového boha Atona. Protože neměl mužského následníka od královny Nefertiti, který by rozvíjel jeho idee, zvolil za svého následníka Smenchkarého. Ten patrně neměl dynastické oprávnění k následnictví, tak mu dal za ženu svoji dceru Meryaton, které bylo teprve 11–12 let. Vláda Achnatona v El-Amarně skončila jeho úmrtím ve věku asi 30 let. Jeho následník Smenchkare setrval na trůnu jen asi 2 roky a nástupnictví se ujal Tutanchaton. Sídelní město El-Amarna fungovalo ještě několik let, nicméně při trvalém nátlaku mocenského centra v Thébách, především vrchního kněze Amonova kultu Meryra se Tutanchaton nátlaku vzdal a ve druhém roce své vlády přesídlil do Théb a změnil si jméno na Tutanchamon.", "section_level": 1}, {"title": "Achnatonova hrobka.", "content": "Hrobku si nechal pro sebe a svoji dceru Meketaton a zřejmě i matku Teje vybudovat v El-Amarně v úzkém bočním údolí vzdáleném od královském údolí asi 6 km. Konstrukcí se podobala hrobkám budovaným v Thébách.. Jednotlivé komory byly vyhloubeny v měkkém hliněném podloží kolem centrální šachty. Dekorace se prováděly do sádrového pokryvu. Hrobka byla odkryta v roce 1888 místními obyvateli a celkově vyloupena. Přesto se tam našly fragmenty žulového sarkofágu patřící Achnatonovi a dceři Meketáton. Další fragmenty kanopických nádob byly přeneseny do Egyptského muzea. Podle pravidel mumifikovaný Achnaton byl původně do hrobky evidentně pohřben, avšak následně jeho mumie byla zničena (uvádí se pouze možné zbytky bez možností dalších výzkumů). Poničeny byly i dekorace v jednotlivých komorách. Za vlády jeho syna Tutanchamona byly zbytky z hrobky EA26 přemístěny do hrobky KV55 v Údolí králů. Za ostatky krále Achnatona se někdy považují silně poškozené části kostry muže ve věku 25–40 let, které v roce 1907 objevil anglický archeolog E. Ayrton v této malé a nedokončené hrobce. Byla zde také nalezena sporně identifikovatelná lebka.", "section_level": 1}, {"title": "Amarnský styl dekorací.", "content": "Styl vytváření soch, dekorací a stylizovaných scén ze života faraona a jeho rodiny představuje dramatický zlom v tradičním pojetí zobrazování ve výzdobách střední říše i počátku 18. dynastie, jak jej dokládá například hrobka Amenhotepa II. v Údolí králů KV35. Amarnský styl Achnatona je charakterizován aktivitou v obrazu s postavami se zdviženými hlavami i rodinnými scénami. Zobrazení Achnatona se vyznačuje zvýrazněnými ženskými atributy, širokými boky, vyčnělými prsy, vypouklým břichem a zvýrazněnými stehny. Figury doprovázející ho v obrazu či scéně jsou přizpůsobeny jeho vzhledu. Na řadě jiných muzejních artefaktů shodných osob se tyto bizarní znaky tak expresivně nevyskytují. Vznikly kolem toho četné dohady o skutečných příčinách Achnatonova vzhledu. Problém je, že jeho mumie se nedochovala tak, aby mohla být antropologicky prozkoumána, takže pouze ze zobrazení se odvozují příčiny jeho fyzických deformit. Nejčastěji se uvádějí Marfanův syndrom a Antleyův–Bixlerův syndrom. V Egyptském muzeu se realizoval rozsáhlý projekt antropologické a genetické posloupnosti členů 18. dynastie, ve kterém byly zkoumány dobře identifikované mumie v depositu Egyptského muzea. Exaktní zkoumání potvrdilo jednak dědičnou posloupnost nezpochybnitelnou shodou DNA markerů, ale zmíněné syndromy se jednoznačně neprokázaly. Nicméně ze zachovaných soch je patrná dědičná shoda s jeho otcem Amenhotepem III. v projevech syndromu nadbytku aromatázy s průvodními znaky gynekomastie a androgenního těla. To byl asi důvod zvláštního uměleckého představení osob v amarnském období a v královsky předepsaném stylu. Je tedy pravděpodobné, že buď Achnaton nebo i Tutanchamon skutečně vykazovali tyto zvláštnosti fyzické podoby, které ovšem umělec expresívně zvýraznil. Je důležité si také uvědomit, že starobylí egyptští králové se obvykle nechali zobrazovat i s vlastní rodinou idealizovaným způsobem. Dokazuje to i busta královny Nefertiti uložená v Novém muzeu v Berlíně, vytvořená sochařem Thutmosem. Busta byla rentgenována CT metodou, která ukázala skutečnou tvář pod silnou vrstvou líčidla a z jejího půvabu se hodně ztratilo.. I když amarnský styl i po smrti Achnatona nějakou dobu přetrvával, v následujících generacích se umělci opět vrátili ke konzervativnímu stylu, jak dokládá i hrobka pozdního následníka Haremheba nebo dekorace z hrobky TT55 vezíra Ramose za vlády Amenhotepa III.", "section_level": 1}, {"title": "Archeologické expedice v El-Amarně.", "content": "Sídelní město El-Amarna, založené za vlády Achnatona a zasvěcené bohu Atonovi (důvody jeho vzniku a pravděpodobná chronologie byly zmíněny výše) bylo zbudováno s plánem plnit funkci vládního centra se všemi službami, sociálním dělením mezi bohatými a chudými částmi. V okrajové části byly domy dělníků, řemeslníků a stavitelů, jak dokumentuje dílna známého sochaře Thutmose. Podle archeologů se počet obyvatel odhaduje na 20 až 50 tisíc. Ve druhém roce vlády následníka Tutanchamona město ztratilo statut sídelního města a postupně bylo opuštěno. Po opětném příklonu faraona k Thébám a kultu boha Amona, město chátralo a stalo se spíše zdrojem různých materiálů. Památka na Achnatona se systematicky ničila, jeho jméno bylo vymazáno, zejména za vlády uzurpátora trůnu Haremheba. Teprve ke konci 19. století se zájem o egyptské památky promítl do organizovaného archeologického průzkumu. První expedice 1891–1892 vedl Flinders Petrie, 1907–1914 Ludwig Borchardt, 1921–1936 se angažovala Egypt Exploration Society,, od roku 1977 anglický egyptolog Barry Kamp. Souhrn poznatků o probíhajícím výzkumu celého areálu ruin se soustřeďuje v “\"Amarna projektu\"” v gesci Univerzity Cambridge..", "section_level": 1}, {"title": "Epilog.", "content": "Trvalý zájem o staroegyptskou historii podněcuje jednak její dlouhověký souvislý vývoj jako kulturní společnosti vázané na plodonosný veletok Nil, tak i výjimečnost stavitelských a uměleckých památek. Příběh vizionáře Achnatona je historicky inspirativní v tom, že úsilí narušit či zvrátit po staletí udržovanou náboženskou víru v posmrtný život pod patronací tradičních bohů, je zároveň nedělitelnou součástí mocenských struktur usilujících o podíl na bohatství říše. V případě Achnatona to byl konkurenční vztah náboženských a vlivových skupin v Thébách a v Heliopoli. Achnaton patrně nebyl silnou osobností, proto prohrál a jeho památka byla následníky poničena. Přímí následníci se již potýkali s dynastickou krizí až nakonec se vlády ujal uzurpátor Haremheb, který byl velitelem armády za vlády Tutanchamona a Aje. Nicméně faraonové 18. dynastie, kteří vládli téměř čtvrt tisíciletí (1539–1292 př. Kr.), zanechali nepřeberné množství památek, rozesetých v muzeích po celém světě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nefercheprure Waenre Achnaton, původním jménem Amenhotep (IV.), byl panovník 18. dynastie ve starověkém Egyptě v období Nové říše, manžel proslulé královny Nefertiti. Vládl přibližně v letech 1353–1336 př. Kr.", "tgt_summary": "Echnaton (Geburtsname Amenophis IV.; ägyptisch Amenhotep IV.; später Achenaton) war ein altägyptischer König (Pharao) der 18. Dynastie (Neues Reich) und Sohn von Amenophis III. und Königin Teje. Er erhob den Gott Aton in Gestalt der Sonnenscheibe zum Gott über alle Götter Ägyptens und weihte ihm seine neue Hauptstadt Achet-Aton. Dieser Herrscher setzte auf eine streng nach innen gerichtete Politik und reformierte die Kunst. ", "id": 2273308} {"src_title": "Volební systém", "tgt_title": "Wahlsystem", "src_document": [{"title": "Charakteristika systémů.", "content": "V širším smyslu volební systémy zahrnují veškeré faktory regulující akt voleb. Dělí se na tři skupiny zájmu. V užším smyslu volební systémy označují způsob uskutečnění voleb a stanovení jejich výsledků, tj. rozdělení mandátů.", "section_level": 1}, {"title": "Volební proces.", "content": "Časová organizace procesu voleb, zákonné instituce spravující konání voleb. Volební proces se dělí na čtyři části:", "section_level": 2}, {"title": "Volební právo.", "content": "Volební právo je stanoveno zákonem. Jedná se o soubor norem a zásad regulujících volební proces. Dělí se na objektivní (organizační pravidla) a subjektivní (politické a právní principy voleb). Občanské volební právo lze dělit také do dvou kategorií, a to aktivní volební právo (právo volit) a pasivní volební právo (právo být volen).", "section_level": 2}, {"title": "Volební procedura.", "content": "Označuje užší chápání volebního systému, tedy způsob uskutečňování voleb a přepočet hlasů na mandáty. V tomto užším chápání je nutné upřesnit volební systém. Vlastností volebního systému se rozumí účinek systému, technologií systému se rozumí jeho konstrukce. Na tomto základě můžeme rozlišit tři základní typy volebních systémů, a to většinový, proporční a smíšený. Dále:", "section_level": 2}, {"title": "Většinové volební systémy.", "content": "V rámci volebního obvodu získává vítěz (strana nebo kandidát) všechny mandáty, které jsou obvodu přiděleny – v drtivé většině jde o jednomandátový volební obvod. Nejčastěji je tento systém využíván pro volby do jednohlavých orgánů (prezident, starosta), méně často poté pro volby do parlamentů. Tento systém je starší než proporční systém a je typický zejména pro anglosaské země.", "section_level": 1}, {"title": "Systém relativní většiny.", "content": "Je nejjednodušším systémem. Soutěž se koná v jednomandátových obvodech, vítězem je kandidát (nebo strana) s nejvíce hlasy. Typicky první kandidát vyhrává se ziskem 30–40 % hlasů, výjimečně již s 20 až 30 % hlasů (závisí na počtu kandidujících subjektů). Celkově vítězí strana s více získanými obvody než další strany. Může se tedy stát, že na mandáty zvítězí strana s méně získanými hlasy. Například ve Spojeném království v parlamentních volbách roku 1929, roku 1951 či v únoru 1974. Tento systém je spojen s jednokolovými volbami. Užívají ho USA, Spojené království a některé země Latinské Ameriky.", "section_level": 2}, {"title": "Systém absolutní většiny.", "content": "Pro zisk obvodu (mandátů) je nutný zisk absolutní většiny hlasů (tedy 50 % + 1 hlas). Nejčastěji se jedná o jednomandátové obvody. Typicky se jedná o dvoukolovou volbu (případně i vícekolovou), kdy do druhého kola postupují dva kandidáti s nejvíce hlasy (tzv. uzavřené druhé kolo). Ovšem existují i systémy, kde do druhého kola postupuje i více kandidátů, dle stanovených pravidel, například ve Francii postupují všichni kandidáti se ziskem nad 12,5 % hlasů. Tento typ systému je často používán pro prezidentské volby.", "section_level": 2}, {"title": "Systém alternativního hlasování.", "content": "Jedná se o velmi specifickou a zřídka používanou formu. Také se mu říká australský volební systém (používá se pouze pro volby do dolní komory parlamentu Austrálie). Systém je založen na jednomandátových obvodech, kde volič uděluje preference různým kandidátům (může udělit tolik preferencí kolik je kandidátů, ale může i méně, avšak minimálně tři). V obvodu zvítězí ten kandidát, který má absolutní většinu preferencí. Pokud ji nikdo nezíská, je následně vyškrtnut nejslabší kandidát a jeho preference jsou rozděleny mezi kandidáty, kteří byli označeni následnými preferencemi voličů vyškrtnutého kandidáta. Tento proces se opakuje, dokud není určen vítěz. Systém alternativního hlasování absolutně neodráží proporcionalitu a ve svých důsledcích je podobný systému s prostou většinou. Tento systém umožňuje svobodný výběr nejpreferovanějšího kandidáta beze strachu o vyhození hlasu (není nutné volit druhého kandidáta, aby nebyl zvolen kandidát třetí).", "section_level": 2}, {"title": "Blokové hlasování.", "content": "V systému většinového blokového hlasování volič nehlasuje pro jednotlivé kandidáty ale celou kandidátní listinu. Strana s největším počtem nebo většinou hlasů obsazuje všechny mandáty ve volebním okrsku. Viz: Blokové hlasování", "section_level": 2}, {"title": "Poměrné volební systémy.", "content": "Systém, který stranám rozděluje mandáty v poměru k počtu hlasů získaných od voličů. V poměrném systému se setkáváme jen výjimečně s jednomandátovými volebními obvody, téměř vždy jsou vícemandátové. Základním cílem je rovnováha mezi získanými hlasy a mandáty, v praxi je to však nemožné, kvůli zkreslení při přepočtech. Pro přepočet ve vícemandátových obvodech s proporčním systémem není možné prosté sečtení zisku obvodů jako u většinových systémů a proto se používá různých matematických formulí a kvót. Proporční systémy jsou relativně mladé a teoreticky se formovaly ve Francii a Spojeném království v polovině 19. století.", "section_level": 1}, {"title": "Systém kandidátních listin.", "content": "Jedná se o nejrozšířenější volební systém. Nekandidují kandidáti, ale politické strany skrze kandidátní listiny tvořené vedením stran. Následně se dělí na otevřené (pružné) a uzavřené (pevné) kandidátní listiny, dle možnosti voličů upravovat pořadí kandidátů v listinách.", "section_level": 2}, {"title": "Systém jednoho přenosného hlasu.", "content": "Tento typ nepoužívá kandidátní listiny. Volby se konají ve vícemandátových obvodech, kde kandidují jednotlivě kandidáti. Volič má jeden hlas, ale může udělovat preference (tolik, kolik je mandátů v obvodu) bez ohledu na stranickou příslušnost kandidátů. Aby byl jeho hlas platný, musí udělit alespoň jednu preferenci. Mandáty se následně získávají přepočtem dle tzv. Droopovy volební kvóty, kdy se nadbytek preferencí, který vítězný kandidát již nepotřebuje, přepočte dle preferencí dalším kandidátům. Tento systém umožňuje volit jednotlivé kandidáty v rámci proporčního systému. Používá se jen v Irsku, na Maltě a pro horní komoru v Austrálii.", "section_level": 2}, {"title": "Smíšené volební systémy.", "content": "Smíšený („polopoměrný“) volební systém, část mandátů je obsazována na základě většinového volebního systému, část na základě poměrného volebního systému. Obecně není dáno, jaký je poměr mezi rozdělením poměru, ale panuje shoda na minimálně 5 % odlišně volených mandátů. Volič klasicky disponuje dvěma hlasy, do každé složky. Existují spory, zda může kandidát kandidovat zároveň v části volené většinově i proporčně. K rozšíření těchto systémů došlo v devadesátých letech 20. století. Nejdéle tento typ funguje v Německu, a to od roku 1949.", "section_level": 1}, {"title": "Systém závislé kombinace.", "content": "Složky jsou na sobě závislé a jejich úkolem je se vyvažovat či rekompenzovat. Vyrovnávací systém má za cíl, aby jeho proporční složka rekompenzovala ztráty utrpěné ve většinové části. Funguje v Německu, na Novém Zélandu či ve Skotsku a Walesu. Podmíněný systém funguje jako vyrovnávací, ale je použit jen v případě nutnosti. Dnes není v praxi nikde využit. Supersmíšený systém je specifickou formou spojující více jak jeden způsob kombinace. Je velmi složitý a málo využíván. Vyskytuje se v Maďarsku, Ekvádoru, Kamerunu a Čadu.", "section_level": 2}, {"title": "Systém nezávislé kombinace.", "content": "Složky jsou na sobě nezávislé. Koexistenční systém je nejjednodušším smíšeným systém. Stát je rozdělen na dvě části, v jedné se volí většinově a v druhé poměrně. Je velmi vzácný (například volby do horní komory parlamentu Francie). Navrstvující systém je nejrozšířenějším smíšeným systémem. Existují dva typy voleb a dva typy volebních systémů, kdy má volič dva hlasy. Fúzní systém kombinuje dva typy systémů, ne však na celostátní úrovni, ale uvnitř každého obvodu. Je velmi vzácný a je používán jen v komunálních volbách ve Francii, a to jen ve větších městech.", "section_level": 2}, {"title": "Další atributy volebních systémů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jednokolové a dvoukolové volební systémy.", "content": "Volební systém může být jednokolový nebo dvoukolový (ale i vícekolový).", "section_level": 2}, {"title": "Dvoukolové volební systémy.", "content": "Na rozdíl od jednokolového většinového systému probíhá volba ve dvou kolech. stejné jako jednokolový VS – jednomandátový obvod, v něm větší počet kandidátů, pro získání mandátu je nutný nadpoloviční počet hlasů, pokud jej nikdo nedosáhne následuje druhé kolo. různé modely:", "section_level": 3}], "src_summary": "Volební systém je v užším smyslu konkrétní způsob, jakým se ve volbách určuje obsazení jednotlivých funkcí, jež jsou voleny, na základě hlasů voličů. Zahrnuje jednak samotný způsob, jakým volič volí (smí volit), jednak způsob přidělování volených funkcí kandidátům na základě voliči přidělených hlasů. ", "tgt_summary": "Ein Wahlsystem oder \"Wahlverfahren\" ist eine formalisierte Methode, um für eine Wahl festzulegen, Wahlsysteme werden zum Beispiel in der Politik, in Vereinen und bei der Preisvergabe im Sport eingesetzt. ", "id": 133018} {"src_title": "Meióza", "tgt_title": "Meiose", "src_document": [{"title": "Průběh meiózy.", "content": "Meióza sestává ze dvou odlišně koncipovaných dělení buněk, takže jejím výsledkem jsou 4 od rodiče odlišné buňky, na rozdíl od 2 s rodičem shodných buněk, které vznikají při mitóze.", "section_level": 1}, {"title": "Heterotypické dělení, meióza I.", "content": "Během 1. zracího (heterotypického, redukčního) dělení, dochází k redukci počtu chromozómových sad, tj. dceřiné buňky mají jen polovinu chromozómů oproti rodičovské buňce, jsou tedy jiného typu. Následně se pak dělí znovu, tentokráte homotypicky (mitóze podobně) koncipovaným dělením, meiózou II.", "section_level": 2}, {"title": "Profáze I.", "content": "Profáze meiózy I je oproti profázi II (tj. profázi meiózy II čili homotypického dělení) mnohem komplikovanější a dělí se na 5 stadií:", "section_level": 3}, {"title": "Metafáze I.", "content": "Prolíná se s diakinezí, dochází k napojení vláken dělicího vřeténka na centromery chromozomů, vlákna z opačných pólů se napojují na centromery různých homologických chromozomů.", "section_level": 3}, {"title": "Anafáze I.", "content": "Dvouchromatidové chromozomy se rozcházejí k opačným pólům buňky - jsou přitahovány pomocí dělicího vřeténka. Chromozomy se před tím seskupily ve středové (ekvatoriální) rovině buňky.", "section_level": 3}, {"title": "Telofáze I.", "content": "Poslední fáze. Má opačný průběh než profáze, podobně jako u mitózy - chromozomy v jádře buňky se prodlužují (despiralizují) - vzniká jaderná membrána a jadérko - dělicí vřeténko mizí - buňka se zaškrcuje a dělí se na dvě dceřiné buňky - organely do buněk se dělí náhodně. U protilehlých pólů buňky se seskupují haploidní sady chromozomů. Následuje zaškrcení a rozdělení buňky (cytokineze)", "section_level": 3}, {"title": "Homotypické dělení, meióza II.", "content": "2. zrací (homotypické, ekvační) dělení je v podstatě shodné s mitózou. Dělí se obdobně jako mitóza na Opět na konci celého procesu dojde k cytokinezi. Díky druhému (homotypickému) dělení se ze dvou buněk stávají čtyři buňky haploidní. Výsledkem jsou tedy čtyři haploidní gamety.", "section_level": 2}], "src_summary": "Meióza (meiotické dělení, redukční dělení) je jaderné, resp. buněčné dělení, během kterého dochází k produkci buněk se zredukovaným počtem chromozómů (2n → 1n), což je základní proces umožňující pohlavní rozmnožování. Po kvantitativní stránce dochází k relativně rovnoměrnému rozdělení jaderného genomu, počet chromozomů (resp. chromozomových sad) dceřiných jader je redukován na polovinu původního množství. Geny dceřiných jader nemusí být kvalitativně stejné, jsou mezi ně totiž rozděleny homologické chromozomové sady (vytvořené náhodnou segregací homologických chromozomů) a nikoli identické kopie DNA. ", "tgt_summary": "Als Meiose (von griechisch μείωσις \"meiosis\" 'Verminderung', 'Verkleinerung') oder Reifeteilung wird eine besondere Art der Kernteilung eukaryotischer Zellen bezeichnet, bei der in zwei Schritten – \"Meiose I\" und \"Meiose II\" – die Anzahl der Chromosomen halbiert wird und genetisch voneinander verschiedene Zellkerne entstehen. Damit unterscheidet sich die Meiose grundlegend von der gewöhnlichen Kernteilung, der Mitose, die den Chromosomenbestand unverändert lässt und genetisch identische Zellkerne hervorbringt. Der Ausdruck Reduktionsteilung wird unterschiedlich gebraucht: in weitem Sinn synonym zu \"Meiose\", im engen Sinn für den ersten ihrer beiden Teilschritte, also synonym zu Meiose I. ", "id": 936247} {"src_title": "Gaza", "tgt_title": "Gaza (Stadt)", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "České přídavné jméno od názvu Gaza je \"gazský\", občas se však používají i adjektiva \"gázský\", \"gazanský\" nebo \"gazejský\". Obyvatel Gazy se nazývá \"Gazan\". Od města Gaza, centra tkalcovství, je též odvozen \"gáz\" (lehká průsvitná bavlněná tkanina v plátnové nebo perlinkové vazbě) a \"gáza\" (jemný řídký obvazový materiál), neboť gáza byla tradiční tkanina v Palestině.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Gaza je velmi staré město, obývané nejméně 5000 let. První zmínku o něm máme z korespondence faraona Thutmose III. (El-amarnské dopisy) z 15. století př. n. l. Gaza zůstala v egyptské moci po 350 let, než byla dobyta Pelištejci, mořským národem známými z Bible jako Filištíni, a stala se součástí jejich pětiměstí. Následně byla Gaza dobyta Izraelity, Asyřany, Egypťany a pod Perskou říší dosáhla značné prosperity. Poté se však vzepřela Alexandru Velikému, který ji obléhal po pět měsíců a nakonec obyvatele pozabíjel nebo prodal do otroctví. Alexandr město osídlil místními beduíny a přeměnil ho na polis, která se posléze stala centrem helénistické učenosti a filozofie. Gaza pak byla součástí Seleukovské říše, Hasmoneovského království, Římské říše, Východořímské říše, až byla roku 635 dobyta muslimskými vojsky. Roku 1100 Gazu dobyli křižáci zpod vlády Fátimovců. Balduin III. ve městě postavil hrad, ovšem roku 1187 již město dobyla Saladinova vojska a zničila jeho hradby. Richard Lví srdce město znovu opevnil, ale roku 1193 ho předal Saladinovi v rámci smlouvy z Ramly. Roku 1260 město vyplenili Mongolové pod vedením chána Hülegüho, bylo to nejjižnější Mongoly dobyté území. Posléze se stalo částí Mamlúckého sultanátu. Roku 1348 na město udeřil mor, roku 1352 ho postihly ničivé záplavy způsobené silnými dešti. V roce 1516 se stala Gaza součástí Osmanské říše. V 19. století ji postihl úpadek. Britové získali kontrolu nad městem v roce 1917, posléze bylo začleněno do britského Mandátu Palestina. Ve 30. a 40. letech procházelo město obdobím růstu. Podle Plánu OSN na rozdělení Palestiny měla Gaza patřit do arabské části, ale došlo k válečnému konfliktu a po první arabsko-izraelské válce v letech 1948–1949 přešlo město a celé Pásmo Gazy pod egyptskou vojenskou správu. Město bylo ovládáno Egyptem až do roku 1967. Jedinou výjimkou bylo období suezské krize (1956–1957), kdy bylo město okupováno Izraelem. Roku 1967 bylo město během šestidenní války opět dobyto Izraelem. Po podpisu smlouvy mezi Izraelem a Organizací pro osvobození Palestiny v roce 1993 došlo k odchodu izraelské armády z celého Pásma Gazy a vyhlášení palestinské samosprávy. Od roku 2000 začala druhá intifáda a do současnosti město i pásmo kolem něj se stalo jak jedním z ohnisek palestinského teroru (např. vystřelováním raket na okolní izraelská sídla) tak terčem mnoha izraelských odvetných útoků s nasazením jak pozemního vojska, tak těžké vojenské techniky a bílého fosforu, který je někdy klasifikován jako chemická zbraň hromadného ničení. Od roku 2007 Izrael na Gazu a přilehlé pásmo uvalil blokádu. Omezen je pohyb osob, materiálu pro obnovu infrastruktury, investic, zboží i věcí jako potraviny; omezení se vztahuje i na Izraelem neschválenou humanitární pomoc; proti pokusům o narušení blokády Izrael opakovaně zasáhl. Podle zprávy Konference OSN o obchodu a rozvoji, výboru pro obchod a rozvoj, „by se Gaza v důsledku současného nepříznivého vývoje mohla do roku 2020 stát neobyvatelnou.“", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Gaza měla v roce 2012 asi 515 000 obyvatel, což představovalo nárůst z 32 250 obyvatel v roce 1945. Všichni obyvatelé jsou Arabové a většina jich jsou palestinští uprchlíci nebo jejich potomci. Téměř všichni obyvatelé jsou muslimové, ale existuje tu velmi malá křesťanská menšina.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Podle PCBS, v roce 1997, byla populace Gazy nad 10 let z 90% vzdělána. Ve školách bylo zapsáno 140 848 lidí (39,8% v základních školách, 33,8, ve středních školách a 26,4% na vysokých školách. Přibližně 11 134 lidí získalo bakalářské tituly nebo i vyšší diplomy. V roce 2006, bylo v Gaze 210 škol; 151 bylo zřízeno palestinským ministerstvem školství, 46 jich zřídilo OSN a zbylé školy byly soukromé. Ve školství bylo zaměstnáno 5 877 učitelů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gaza (česky zastarale \"Gáza\", nebo Ghaza, arabsky Ġazzah; hebrejsky Aza) je největší město v Pásmu Gazy i ve Státu Palestina. Město má přibližně 500 000 obyvatel.", "tgt_summary": "Gaza [] (auch \"Gasa\", phön. \"zzh\"; ) im Gouvernement Gaza ist die größte Stadt im Gazastreifen, der seit 1994 \"de jure\" unter Verwaltung der Palästinensischen Autonomiebehörde steht, seit Juni 2007 aber \"de facto\" von der Hamas kontrolliert wird. In Gaza befinden sich der Verwaltungssitz der Autonomiebehörde und ein Seehafen am Mittelmeer. Die Bevölkerungszahl wurde 2014 mit 549.070 angegeben, in der Agglomeration leben 1,4 Millionen Menschen. Die Stadt erstreckt sich über etwa 46 km2.", "id": 1351495} {"src_title": "Aton", "tgt_title": "Aton", "src_document": [{"title": "Atonovo jméno.", "content": "Od samého počátku Achnatonovy vlády byl Aton představován jako nová forma univerzálně chápaného slunečního boha – jeden z jeho projevů zdůrazňující jeho pojetí jako stvořitele a dárce života. Výrazem toho se stalo nové složité jméno boha, jen o málo později uzavřené do dvou královských kartuší, které je v podstatě teologickým výkladem nového kultu: <--S34-G9-N27:N27-V28-D36:Z4:Y1-Aa15:N27--><--Aa15:D21:N35-I9:Aa15-H6-G43-N5-N35:X1*Z4:Aa15-M17-X1:N35-N5--> V překladu: \"„Ten, který žije, Re-Harachtej, který se raduje na horizontu“\" \"„ve svém jménu Světlo (= Šu), jenž je ve slunci (= Atonu).“\" Přibližně po polovině vlády, už po přestěhování královského dvora do Achetatonu a v souvislosti s později se stále stupňující radikalizací Achnatonova přístupu ke vztahu nového a tradičního náboženství, bylo Atonovo jméno změněno: <--S34-N5-S38-N27:N27-V28-D36:Z4:Y1-Aa15:N27--><--Aa15:D21:N35-I9:Aa15-N5:X1-M17-M18-Aa15-M17-X1:N35:N5--> V překladu: \"„Ten, který žije, Re, vládce horizontu, který se raduje na horizontu“\" \"„ve svém jménu Rea-otce, který se vrátil jako slunce (= Aton),“\" případně \"„Ten, který žije, Re, vládce horizontu, který se raduje na horizontu“\" \"„ve svém jménu Záření, které vychází ze slunce (= Atona).“\"", "section_level": 1}, {"title": "Ikonografie.", "content": "Jako samostatný bůh byl Aton z počátku zobrazován podobně jako ostatní sluneční bohové, tj. v antropomorfním pojetí jako muž s hlavou sokola ozdobenou slunečním kotoučem. Krátce po začátku Achnatonovy vlády ovšem přijal novou a zcela ojedinělou podobu, záměrně oproštěnou od jakéhokoli antropomorfismu – podobu sluneční koule s mnoha paprsky vyjadřujícími záplavu slunečního světla. Jediným symbolickým prvkem tohoto pojetí byly ruce, jimiž byly paprsky zakončeny: Aton se jimi dotýká panovníka a královny, přidržuje jimi u nosů královského páru hieroglyfický znak \"anch\" jako vyjádření daru života a přijímá jimi obětiny, čímž je vyjadřován princip „oživujícího světla“ jako základního a vlastně jediného určujícího Atonova rysu. V souladu s koncepcí Atonova panování je zobrazení sluneční koule ve spodní části doplňováno ureem, často i se znakem \"anch\". Takto pojaté vyobrazení bylo možné podat pouze plošně, nikoli trojrozměrně, což znamenalo, že atonismus na rozdíl od dosavadní tradice nepřipouštěl kultovní obrazy. Vyjadřovalo se tak nejspíše Achnatonovo přesvědčení, že „obrazy vznikaly a zanikaly, ať byly ze sebevzácnějšího a sebeodolnějšího materiálu. Jediným věčným... byl (jen sám) Aton, který se každý den znovu rodí – původce všeho.“ Předmětem uctívání proto může být pouze Aton sám – Slunce jako viditelný fyzický objekt.", "section_level": 1}, {"title": "Aton v současnosti.", "content": "Podobně jako mnoho dnes již zaniklých náboženství je i uctívání Atona objektem snah o obnovení starých náboženství. V tomto případě se jedná o specifickou formu kemetismu, tzv. \"atonistický kemetismus\".", "section_level": 1}, {"title": "Aton v literatuře.", "content": "Finský spisovatel Mika Waltari v době 2. světové války popsal Achnatonovu vládu, reformy a Atonův kult v historickém románu Egypťan Sinuhet.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aton (vyslovováno snad „Jati“, v překladu z egyptštiny „Sluneční koule“, méně přesně „Sluneční kotouč/disk“) byl ve starověkém Egyptě pojem doložený od 3. tisíciletí př. n. l. pro Slunce jako fyzický jev – označuje jej jako viditelné nebeské těleso způsob existence, projevování se a manifestace slunečních bohů. Na významu získal v době 18. dynastie: za vlády Thutmose IV. je už považován za samostatného boha a panovník Amenhotep IV./Achnaton jej v rámci své radikální reformy učinil středem teologické nauky s výraznými teokratickými a současně monoteistickými tendencemi. ", "tgt_summary": "Aton ist eine altägyptische Gottheit, die in ihrer Erscheinung als Sonnenscheibe verehrt wurde. Unter der Herrschaft des Königs (Pharao) Echnaton stieg Aton in seiner Funktion als Sonnengott zum obersten göttlichen Wesen als Weiterentwicklung des Re auf. Die bisherigen Gottheiten büßten damit zunächst an Bedeutung ein, existierten aber noch in untergeordneten Rollen weiter (Monolatrie). ", "id": 1553829} {"src_title": "Monosacharidy", "tgt_title": "Monosaccharide", "src_document": [{"title": "Struktura a názvosloví.", "content": "Monosacharidy lze chemicky definovat jako polyhydroxyderiváty karbonylových sloučenin (aldehydů nebo ketonů). To znamená, že v jejich molekule je přítomna karbonylová skupina a zároveň jedna nebo více skupin hydroxylových. Monosacharidy obsahující karbonyl ve formě aldehydové skupiny jsou aldosy, zatímco monosacharidy s ketoskupinou se nazývají ketosy. Podle počtu uhlíků v řetězci se monosacharidy dělí na triosy (3), tetrosy (4), pentosy (5), hexosy (6), heptosy (7) a oktosy (8). Monosacharidy s devíti a více uhlíky jsou vzácné a v přírodě se téměř nevyskytují. Tyto dvě hlediska můžeme uplatnit při tvorbě obecného názvu skupiny monosacharidů, např. aldehydické monosacharidy se 6 atomy uhlíku se nazývají aldohexosy, ketonické monosacharidy se 4 atomy uhlíku jsou ketotetrosy.", "section_level": 1}, {"title": "Zařazení do D- a L-řady.", "content": "Příslušnost monosacharidů do D- nebo L-řady je určena shodou konfigurace na konfiguračním atomu monosacharidu (chirální atom uhlíku s nejvyšším lokantem, tedy nejvzdálenější od karbonylové skupiny) s konfigurací chirálního atomu uhlíku D- nebo L-glyceraldehydu. Zařazení do konfigurační řady závisí tedy pouze na konfiguraci na chirálním uhlíku s nejvyšším lokantem a konfigurace na ostatních chirálních centrech je lhostejná. Monosacharidy číslujeme tak, aby u aldos měl uhlík karbonylové skupiny vždy lokant 1, u ketos musí být lokant tohoto uhlíku co možná nejnižší. Například u aldohexos je zařazen monosacharid do D- nebo L-řady tak, že porovnáme konfiguraci na atomu C-5 s konfigurací chirálního atomu uhlíku D- nebo L-glyceraldehydu. Je-li konfigurace na C-5 shodná s konfigurací D-glyceraldehydu (hydroxyl na C-5 směřuje ve Fischerově projekci doprava), jedná se o sacharid řady D (\"dexter\" = napravo). Shoduje-li se naopak s konfigurací L-glyceraldehydu (hydroxyl na C-5 směřuje ve Fischerově projekci doleva), patří sacharid do konfigurační řady L (\"laevo\" = nalevo). Analogicky postupujeme u jakéhokoliv monosacharidu. Konfigurační symboly D a L píšeme malou kapitálkou. Postup pro zařazení monosacharidu do konfigurační řady:", "section_level": 2}, {"title": "Konfigurační předpony.", "content": "Názvosloví monosacharidů je odvozeno od otevřených (acyklických) forem monosacharidů promítnutých ve Fischerově projekci a jeho základem jsou tzv. konfigurační předpony. Tyto předpony popisují vzájemné postavení (relativní konfiguraci) dvou a více hydroxylových skupin v molekule. Spolu s konfiguračním symbolem D nebo L lze pak definovat absolutní konfiguraci daného monosacharidu. Konfigurační předpony aldos jsou odvozeny od glyceraldehydu postupným přidáváním dalšího asymetrického uhlíku. Každým dalším přidaným „patrem“ vzniká řada monosacharidů o jeden uhlík delší, přičemž z každého monosacharidu vznikají vždy dvě prodloužené aldosy lišící se konfigurací na nově přidaném chirálním centru. Tímto způsobem lze dospět až k osmi aldohexosám v jedné konfigurační řadě, název delších monosacharidů (7 atomů uhlíku a více) je tvořen složením dvou konfiguračních předpon. Na uvedeném schématu je znázorněno odvození aldos řady D až po šestičlenné monosacharidy. Řada L je odvozena analogicky, přičemž L-monosacharid lze získat z příslušného D-monosacharidu obrácením konfigurace na všech chirálních centrech. Dva monosacharidy se stejným názvem lišící se pouze konfiguračním symbolem D a L jsou navzájem enantiomery. Konfigurační předpony se uvádí kurzívou a oddělují spojovníkem. Systematický název monosacharidu je tvořen tedy například takto: D-\"gluko\"-hexosa, z praktických důvodů se často používají triviální názvy, např. D-glukosa, kde už kurzívu nepoužíváme.", "section_level": 2}, {"title": "Cyklické formy.", "content": "Ve skutečnosti se monosacharidy málokdy vyskytují v lineárních formách. V roztoku existují převážně v cyklických formách a v krystalickém stavu se v těchto formách nacházejí zcela výlučně. Cyklická forma monosacharidu vzniká intramolekulární reakcí jedné z hydroxylových skupin s karbonylem za tvorby hemiacetalového (v případě aldos) nebo hemiketalového (v případě ketos) uskupení. Tato reakce je zcela analogická klasické tvorbě hemiacetalu rovnovážnou reakcí alkoholu s karbonylovou sloučeninou, avšak v případě cyklizace monosacharidu reakce probíhá spontánně i bez kyselé katalýzy. Při tvorbě cyklických forem monosacharidů dochází nejčastěji ke vzniku pětičlenného (tetrahydrofuranového) nebo šestičlenného (tetrahydropyranového) kruhu. Tyto struktury proto nazýváme furanosy resp. pyranosy. Jednotlivé formy monosacharidu (lineární a cyklické formy) mezi sebou mohou v roztoku přecházet procesem zvaným mutarotace. Uzavřením kruhu vzniká na uhlíku, který původně nesl karbonylovou skupinu, nové chirální centrum, které nazýváme anomerní centrum (uplatňuje se zde anomerní efekt). Dva isomery, které mohou na anomerním centru vzniknout, se označují jako anomery a liší se orientací hemiacetalové (anomerní) hydroxylové skupiny. Pro vymezení konfigurace na anomerním centru používáme anomerních konfiguračních symbolů α a β. Tyto symboly udávají relativní konfiguraci vůči anomernímu referenčnímu atomu, který je pro monosacharidy o maximálně šesti atomech uhlíku totožný s konfiguračním atomem, tedy je to chirální atom uhlíku s nejvyšším lokantem. Pro monosacharidy delší než 6 atomů uhlíku (jejich název je tvořen více než jednou konfigurační předponou) je nomenklatura složitější. Anomer α nese na anomerním centru shodnou konfiguraci jako na konfiguračním atomu, anomer β opačnou. Odvození Haworthova vzorce cyklické formy monosacharidu z Fischerovy projekce lineární formy se provádí pomyslným otočením Fischerovy projekce o 90 ° po směru hodinových ručiček v rovině nákresny a následným ohnutím koncových atomů řetězce za nákresnu. Atom uhlíku nesoucí hydroxylovou skupinu, která atakuje karbonyl, je poté zapotřebí před uzavřením kruhu vhodně pootočit, přičemž acyklickická část se tím zorientuje pod nebo nad rovinu kruhu v závislosti na konfiguraci na tomto atomu uhlíku (nezáleží na tom, jestli se jedná o sacharid řady D nebo L). Výsledkem je, že hydroxylové skupiny, které byly ve Fischerově projekci na pravé straně řetězce, jsou v cyklické formě orientovány pod rovinu kruhu a hydroxylové skupiny, které byly na levé straně, směřují nad rovinu kruhu. Orientace acyklické části monosacharidu v cyklické formě závisí na orientaci hydroxylu, přes který dochází k cyklizaci. Lze říci, že směřuje-li tento hydroxyl ve Fischerově projekci doprava, potom acyklická část bude směřovat v cyklické formě nad rovinu kruhu. Obsahuje-li acyklická část monosacharidu chirální centrum, pak se tato část většinou znázorňuje ve Fischerově projekci. Cyklická forma monosacharidu lze znázornit v Tollensově vzorci, kde lze rozlišit způsob cyklizace a konfiguraci na anomerním centru. Rozlišení α nebo β anomeru lze nejsnáze provést z Tollensova vzorce, kde je patrná konfigurace na anomerním centru (jedná se v podstatě o Fischerovu projekci cyklické formy). Je-li hydroxyl na konfiguračním uhlíku na stejné straně řetězce jako atom kyslíku vázaný na anomerní centrum (\"cis\" uspořádání), jedná se o anomer α, jsou-li tyto skupiny uspořádány \"trans\", jedná se o anomer β. Obecný postup pro rozlišení α/β anomerů pro monosacharidy do šesti uhlíků:", "section_level": 2}, {"title": "Optická aktivita.", "content": "Kromě dihydroxyacetonu jsou monosacharidy opticky aktivní sloučeniny, obsahují alespoň jedno chirální centrum. Stáčí tedy rovinu polarizovaného světla o určitý úhel doleva (levotočivé, (-)) nebo doprava (pravotočivé, (+)). Čím delší je uhlíkatý řetězec sacharidu, tím více obsahuje chirálních center. Molekula s \"n\" chirálními centry se může vyskytovat v počtu 2 optických izomerů. Po vzoru glyceraldehydu se všechny monosacharidy dělí do zmíněných dvou řad. Ve Fischerově projekci se u D-řady hydroxyl na posledním chirálním centru zakresluje vždy vpravo, u L-řady pak vlevo. Většina běžně se vyskytujících přírodních monosacharidů patří do D-řady. Ačkoliv příslušnost do D nebo L-řady nesouvisí se skutečným směrem otáčení roviny polarizovaného světla, je většina D-monosacharidů pravotočivá (+). Dvěma enantiomerům přiřazujeme stejný triviální název, lišící se jen předponou D- či L-. Tak například existují čtyři (2) aldotetrosy, a to D-erythrosa, L-erythrosa, D-threosa, L-threosa. Aldopentos již existuje osm (2), aldohexos šestnáct (2). Ketos je obecně méně, protože mají méně chirálních center. Nejjednodušší ketosa je dihydroxyaceton, který neobsahuje dokonce vůbec žádné chirální centrum. Ketotetrosy jsou dvě, ketopentosy čtyři, ketohexos máme osm.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení podle biochemické funkce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Primární monosacharidy.", "content": "Mezi primární monosacharidy, tj. sacharidy, které jsou produkty primárního metabolismu ve valné většině organismů, patří kupodivu jen poměrně malý počet monosacharidů. Jsou to jednak triosy D-glyceraldehyd a dihydroxyaceton, které jsou součástí životně nezbytné glykolýzy. Z tetros se v organismech běžně vyskytuje pouze D-erythrosa, která je ve formě fosfátu meziproduktem neméně důležitého pentosového cyklu a u rostlin navíc Calvinova cyklu, který je součástí temnostní fáze fotosyntézy. Pentosy jsou pro primární metabolismus důležité tři, a to jednak D-ribosa, složka kyseliny ribonukleové, a 2-deoxy-D-ribosa, složka kyseliny deoxyribonukleové. Kromě těchto dvou je dále důležitá D-ribulosa, jejíž deriváty jsou důležité při přeměnách sacharidů a při fotosyntéze. Konečně z hexos jsou důležité D-glukosa (hroznový cukr, dextrosa), hojně se vyskytující v plodech, a D-fruktosa (ovocný cukr, levulosa), která se získává nejčastěji z polysacharidu inulinu. Tyto nejznámější hexosy tvoří součást glykolýzy a jsou často základní stavební jednotkou mnohých oligosacharidů, polysacharidů a glykosidů.", "section_level": 2}, {"title": "Sekundární monosacharidy.", "content": "Sekundární monosacharidy jsou látky, které nejsou ve většině organismů součástí základního metabolismu a jejich přítomnost tedy není pro buňku nezbytně nutná. Jsou součástí sekundárního metabolismu. Význam těchto monosacharidů je velice rozmanitý – mohou tvořit součást některých polysacharidů, glykosidů či glykolipidů, aminosacharidy jsou součástí buněčné stěny bakterií, sacharidy s větveným řetězcem mohou být součástí antibiotik. Sekundární monosacharidy tvoří velice širokou skupinu látek. Patří sem především: Do této skupiny patří několik základních monosacharidů, které nejsou součástí základních metabolických drah. Patří sem i monosacharidy neobvyklé L-řady. Je to zejména L-arabinosa, D-xylosa, D-mannosa, D-galaktosa a D-gulosa. Tyto sacharidy jsou v organismu syntetizovány zvláštní reakcí zvanou epimerizace, která je katalyzována ji enzymy ze skupiny epimeras. Při epimerizaci dochází ke změně konfigurace na jediném chirálním centru, vznikají epimery (isomery lišící se konfigurací na jednom chirálním centru). Příkladem mohou být epimerizace na uhlíku C-2 a C-4 glukosy, při kterých vzniká D-mannosa a D-galaktosa. Deoxymonosacharidy jsou deriváty monosacharidů, v kterých je hydroxylová skupina nahrazena atomem vodíku. Poměrně často tyto deriváty obsahují zároveň i methoxy nebo acetylovou skupinu, tyto skupiny látek se tedy mohou prolínat. Patří sem například deoxymonosacharidy L-rhamnosa, L-fukosa, D-digitoxosa a 2-deoxy-D-glukosa, nebo deoxysacharid s methoxyskupinou D-cymarosa. Dalším zástupcem je acetylovaný monosacharid 3-acetyl-D-digitoxosa. V bakteriích se vyskytují i dideoxy deriváty monosacharidů, které postrádají dvě hydroxylové skupiny, například paratosa, abekvosa, askarylosa, tyvelosa nebo amicetosa. Aminosacharidy jsou monosacharidy nesoucí místo některé z hydroxylových skupin aminoskupinu. Patří sem např. D-mannosamin, D-glukosamin, nebo D-galaktosamin, který je obsažen v chondroitinsulfátu. Aminosacharidy jsou bazické látky a vyskytují se často ve formě \"N\"-acetylderivátů, které jsou v přírodě hojně zastoupeny v polysacharidech nebo některých antibioticích. Například \"N\"-acetyl-D-glukosamin je stavební jednotkou polysacharidu chitinu, ze kterého jsou tvořeny krovky hmyzu. Aminosacharidy jsou rovněž složkou mnohých glykolipidů a glykoproteinů. Některé méně typické cukry nemají základní řetězec lineární, ale mají jej větvený. Např. D-apiosa z petržele, D-hamamelosa z kůry habru nebo L-streptosa, D-kladinosa a L-mykarosa, které jsou součástí některých antibiotik. Tyto sacharidy vznikají v přírodě buď \"C\"-methylací, nebo přestavbou uhlíkatého řetězce.", "section_level": 2}, {"title": "Význam monosacharidů.", "content": "Monosacharidy často mívají sladkou chuť. Za chemickou podstatou vnímání sladké chuti je možno považovat seskupení -O-CH-CH-OH, které se kromě případu mnohých monosacharidů vyskytuje například i u glycerolu, což je zřejmě příčinou jeho sladké chuti. Monosacharidy jsou přímé produkty fotosyntézy a je v nich nahromaděna energie slunečního záření. D-glukosa je tedy pro většinu organismů primárním zdrojem energie. Je univerzálním platidlem mezi organizmy na Zemi. Například rostliny často využívají monosacharidů, často i sekundárních, k lákání zvířat – např. pro zisk opylovačů nebo roznos semen. Sekundární monosacharidy jsou prekurzory karboxylových kyselin, cukerných alkoholů a glykosidů.", "section_level": 1}, {"title": "Metabolismus.", "content": "Z metabolického hlediska je nejdůležitějším monosacharidem D-glukosa, která slouží ve většině organismů jako zdroj energie. Hlavní metabolickou drahou rozkladu glukosy je glykolýza, ve které je glukosa oxidačně štěpena na dvě molekuly pyruvátu. Pyruvát je dále zužitkován v Krebsově cyklu a dýchacím řetězci pro tvorbu ATP. Vedlejším produktem jednoho cyklu glykolýzy jsou rovněž dvě molekuly ATP, které jsou přímo využity jako zdroj energie. Za anaerobních podmínek je glukosa metabolizována na laktát, v některých mikroorganismech (např. kvasinkách) na Ethanol. Tyto anaerobní procesy se nazývají fermentace. Opačným procesem je glukoneogeneze, která slouží k biosyntéze glukosy z tříuhlíkatých sloučenin, jako například pyruvátu, laktátu, a některých aminokyselin. Ostatní monosacharidy jsou v buňce syntetizovány ve většině případů z glukosy nebo z některých meziproduktů glukoneogeneze.Přebytečná glukosa se ukládá v organismech ve formě svých polymerů – polysacharidů. V rostlinách je hlavním zásobním polysacharidem škrob, živočichové ukládají glukosu nejčastěji ve formě glykogenu. Zelené rostliny využívají fotosyntézu k fixaci vzdušného oxidu uhličitého do molekuly glukosy pomocí enzymu RUBISCO.Další důležitou metabolickou drahou monosacharidů je pentosový cyklus, ve kterém je glukosa přeměňována na pětiuhlíkaté monosacharidy (pentosy). Nejdůležitějším produktem pentosového cyklu je ribosa, která je dále využita pro výstavbu nukleových kyselin. Vedlejším produktem je NADPH, který slouží například k syntéze mastných kyselin.", "section_level": 1}, {"title": "Prostorové uspořádání.", "content": "Přesné prostorové uspořádání molekuly monosacharidu se označuje jako konformace. Konformace molekuly je výsledkem sterických a elektronických interakcí, u monosacharidu je určena zejména pnutím uvnitř cukerného kruhu a orientací hydroxylových skupin. Jednotlivé konformace mohou mezi sebou přecházet pseudorotací kolem jednoduchých vazeb cukerného kruhu a v roztoku jsou vždy zastoupeny poměrně v závislosti na své stabilitě. Jednotlivé konformace se obvykle značí velkým začátečním písmenem anglického názvu psaným kurzívou a čísly nebo symboly atomů, které se nacházejí pod nebo nad rovinou vymezenou zbývajícími atomy. Číslo atomu nacházející se nad touto rovinou píšeme horním indexem před symbol konformace, číslo atomu nacházející se pod touto rovinou píšeme dolním indexem za symbol konformace. Například \"C\".", "section_level": 1}, {"title": "Konformace pyranos.", "content": "Nejstálejší a nejčastěji se vyskytující konformací pyranosových kruhů je židličková konformace (\"C -\" chair), u které rozlišujeme dvě formy \"C\" a \"C\". U konformace \"C\" je uhlík C-4 orientován nad rovinou určenou atomy C-2, C-3, C-5, O a uhlík C-1 se nachází pod touto rovinou. U konformace \"C\", která je méně častá, je tomu právě naopak. Preferována bude vždy ta forma židličky, ve které je co nejvíce objemných substituentů vázáno ekvatoriálně. Lze tedy říci, že například židličková konformace \"C\" je ze všech aldohexos nejvýhodnější pro D-glukosu, která má v této konformaci všechny hydroxylové skupiny vázány ekvatoriálně. Naopak jedním z mála monosacharidů, který za normálních podmínek preferuje konformaci \"C\", je D-idopyranosa. Poněkud odlišná je situace na anomerním centru, kde ekvatoriální pozice nemusí být vždy energeticky nejvýhodnější, může se zde totiž uplatňovat repulze volných elektronových párů anomerního hydroxylu a cyklického atomu kyslíku, kterou označujeme jako anomerní efekt. Pyranosové kruhy se mohou taktéž vyskytovat ve vaničkové konformaci (\"B\" - boat). Tato konformace však není za normálních podmínek příliš stabilní a vyskytuje se zřídka. Vaničková konformace spíše slouží k přechodu mezi jinými konformacemi nebo se vytváří přechodně v tranzitních stavech některých reakcí. Hlavní příčinou nestability vaničky bývá sterická repulze substituentů na protilehlých atomech uhlíku kruhu. Mezi důležité vaničkové konformace patří \"B\", \"B\" a \"B\".", "section_level": 2}, {"title": "Konformace furanos.", "content": "Furanosové kruhy jsou konformačně flexibilnější nežli kruhy pyranosové, což je dáno malým rozdílem v energiích jednotlivých konformací. Jednotlivé konformery tedy mohou mezi sebou snadno přecházet a v roztoku se tak i děje. Nejčastější konformací pětičlenných kruhů jsou obálkové konformace (\"E\" - envelope). Podle atomu, který vybočuje z roviny určené ostatními atomy a směru, kterým vybočuje, rozlišujeme nejčastěji E, E, E a E obálkové konformace, které mezi sebou mohou v roztoku snadno přecházet. Zastoupení jednotlivých konformací se pro různé monosacharidy může lišit a je závislé zejména na substituci furanosového kruhu.", "section_level": 2}, {"title": "Reaktivita.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reakce na karbonylové skupině.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Redukce.", "content": "Redukcí monosacharidů vznikají tzv. cukerné alkoholy neboli alditoly. Funkční karbonylová skupina (ketoskupina nebo skupina aldehydová) se redukuje na hydroxyl. Redukcí aldos vzniká 1 alditol, redukcí ketos vznikají 2 alditoly, protože přibývá jedno chirální centrum. Z některých aldos vznikají achirální cukerné alkoholy (mají rovinu symetrie). V jiných případech vzniká z více monosacharidů D- i L-řady redukcí identický alditol, a celkový počet možných alditolů je proto menší než celkový počet výchozích monosacharidů. Rozlišujeme 3 tetritoly, 4 pentitoly a pouze 10 hexitolů.", "section_level": 3}, {"title": "Oxidace.", "content": "Oxidací monosacharidů vznikají cukerné kyseliny. Podle atomu uhlíku, který je oxidován, rozlišujeme 3 základní typy cukerných kyselin: Vznikají oxidací aldehydové skupiny v aldosach na karboxylovou funkci. Tato oxidace se využívá mimo jiné pro určení redukujících sacharidů (sacharid se oxiduje pomocí Fehlingova činidla na aldonovou kyselinu a působí tedy jako redukční činidlo). Ketosy v tomto smyslu nereagují, neboť ketoskupina nemůže být dále oxidována. Aldonové kyseliny tvoří v roztoku snadno pětičlenné nebo šestičlenné laktony intramolekulární reakcí karboxylu s jednou z hydroxylových skupin. Aldarové kyseliny jsou dikarboxylové kyseliny odvozené od monosacharidů (aldos) oxidací aldehydové skupiny i koncové CHOH skupiny. Uronové kyseliny vznikají dvoustupňovou oxidací koncové CHOH skupiny na karboxyl, přičemž karbonylová skupina je zachována.", "section_level": 3}, {"title": "Hydrazony, osazony, oximy.", "content": "Monosacharidy (aldosy i ketosy) reagují s arylhydraziny za vzniku hydrazonů, při použití přebytku arylhydrazinu reakce pokračuje dále na osazon. Nejčastěji používaným činidlem je fenylhydrazin. Při vzniku osazonu zaniká u aldos centrum chirality na C-2, a proto například D-glukosa, D-fruktosa a D-mannosa poskytují identický osazon. Osazony v minulosti sloužily díky svým dobrým krystalizačním vlastnostem pro identifikaci monosacharidů. Například Emil Fischer využíval osazony k důkazu některých monosacharidů. Aldosy reagují rovněž s hydroxylaminem za vzniku oximů.", "section_level": 3}, {"title": "Kilianiho-Fischerova syntéza.", "content": "Adicí kyanidového aniontu na karbonylovou skupinu aldos dochází k prodloužení řetězce o jeden uhlík. Z karbonylového uhlíku se stane C-2 a připojí se nový uhlík nitrilové skupiny, z kterého se stane C-1. Vzniká dvojice epimerních kyanhydrinů, které mohou být následně převedeny na dvojici odpovídajících aldos lišíčích se konfigurací na C-2. Tímto způsobem lze z glyceraldehydu syntetizovat postupně všechny aldosy, kdy například z D-arabinosy vznikají D-glukosa a D-mannosa. Tato syntéza byla původně vypracována německými chemiky Heinrichem Kilianim a Hermannem Emilem Fischerem. K rozkladu vznikajících kyanhydrinů byla původně využívána hydrolýza za zvýšené teploty a následná redukce vzniklých laktonů sodným amalgámem. Moderně se využívá spíše katalytická hydrogenace na Pd/BaSO nebo Lindlarově katalyzátoru.", "section_level": 3}, {"title": "Reakce anomerní hydroxylové skupiny.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Glykosidy.", "content": "Reakcí anomerní hydroxylové skupiny s alkoholem v kyselém prostředí vznikají glykosidy. Tato reakce je analogická tvorbě acetalu z poloacetalu, glykosidy tedy můžeme označit za acetaly monosacharidů. Formálně je v glykosidech nahrazen vodík anomerní hydroxylové skupiny alkyl- nebo arylskupinou. Tuto necukernou část glykosidu nazýváme aglykon. Glykosidace je jedna z nejdůležitějších reakcí monosacharidů a glykosidy jsou v přírodě hojně rozšířeny zejména v rostlinách. Název glykosidu je tvořen tak, že název aglykonu je zařazen před název daného monosacharidu a oddělen spojovníkem, koncovka -\"osa\" (popř. -\"óza\") se nahradí koncovkou -\"osid\". Mezi další používané metody syntézy glykosidů patří Koenigsova-Knorrova syntéza (reakce glykosylhalogenidů s alkoholy) nebo alkylace v bazickém prostředí.", "section_level": 3}], "src_summary": "Monosacharidy (z řečtiny \"monos\": jednoduchý, \"sacchar\": cukr) jsou základní sacharidy, které již nelze dále dělit na jednodušší. Jsou základní stavební jednotkou všech složitějších sacharidů – oligosacharidů a polysacharidů. Monosacharidy jsou typicky krystalické látky dobře rozpustné ve vodě a v polárních rozpouštědlech. Monosacharidy jsou chirální sloučeniny, to znamená, že jsou opticky aktivní a stáčejí rovinu rovinně polarizovaného světla. ", "tgt_summary": "Monosaccharide (altgr. μόνος \"mónos\" 'allein', τό σάκχαρ tó sákchar 'Zucker' und -ειδής -eidés 'artig, förmig' auch Einfachzucker genannt) sind eine Stoffgruppe von organisch-chemischen Verbindungen. Sie sind die Produkte der partiellen Oxidation mehrwertiger Alkohole. Alle Monosaccharide haben eine Kette aus mindestens drei Kohlenstoffatomen als Grundgerüst und weisen eine Carbonylgruppe sowie mindestens eine Hydroxygruppe auf. Sie sind die Bausteine aller Kohlenhydrate und können sich zu Disacchariden (\"Zweifachzuckern\"), Oligosacchariden (\"Mehrfachzuckern\") oder Polysacchariden (\"Vielfachzuckern\") verbinden. ", "id": 1453650} {"src_title": "Eskymáci", "tgt_title": "Eskimo", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Slovo Eskymák (\"Eskimo\") pochází z algonkinských jazyků severoamerických Indiánů. Nejčastěji se uvádí etymologie z kríského slova \"askamičiw\", doslova „On to jí syrové“ nebo „Jedlík syrového masa“; druhou možností je původ z montaněského \"assime·w\", tj. „Vyrábí sněžnice“. Část Inuitů vnímá toto exoetnonymum jako urážlivé. Vikingové Eskymákům (a též Indiánům) říkali \"Skrælingjar\" (možná „Ohyzdové“ nebo „Uvřeštěnci“).", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Předkové Eskymáků pocházejí ze Sibiře, z poloostrova Čukotka. Přibližně před 12 000 lety přešli přes Aljašku podél kanadského pobřeží Severního ledového oceánu až do Grónska. Charakteristickými znaky tohoto lidu jsou černé rovné vlasy, žlutá až světle hnědá pleť, mongoloidní rysy a malý vzrůst.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Částečně žijí polokočovným typem života, v létě pod stany z kůže a v zimě ve sněhovém iglú nebo v polopodzemních obydlích ze dřeva a drnů. Přežití v arktických oblastech jim usnadňovalo mnoho vynálezů. např. kajak, olejová lampa \"qudliq\", iglú, brýle proti sněžné slepotě. Z dopravních prostředků využívali hlavně čluny, zatímco kajak je štíhlý, uzavřený člun pro jednoho člověka, využívaný hlavně lovci, větší otevřený \"umiak\" používaly ženy při stěhování a muži k lovu velryb. Pro pohyb na souši sloužily sněžnice a zejména saně se psím spřežením. Přirozeným zdrojem potravy Inuitů bylo a je především maso (většinou tuleni či velryby, které uvízly na mělčině, nebo sob či pižmoň. Maso se jí často syrové a zmražené. Kromě masa jedí často zvířecí vnitřnosti, krev, morek a tuk. Důležitou složkou potravy jsou také ryby a sezónně i ptačí vejce). Rostlinnou potravu tvoří bobule šichy, klikvy, brusinek, ostružiníku morušky, ale také zkvašené listy a pupen zakrslých vrb, nebo dokonce natrávený lišejník z bachoru zabitých sobů a pižmoňů. Oděv zvaný \"parka\", což je teplý kabátec s kapucí, šili z kožešin sobů, ledních medvědů, mladých tuleňů či pižmoňů, někdy bývala parka sešitá s kalhotami do kombinézy. Zvláštním vynálezem byl anorak nepromokavá bunda šitá ze zvířecích střev, kterou nosili lovci do kajaku. Nástroje vyráběli z kostí a kamene. Často obchodovali s dýmkami a jinými uměleckými předměty, vyrobenými z mrožích klů nebo velrybích kostí. Dnes žijí ve vesnicích v domech s elektřinou a dalšími modernějšími předměty denní potřeby. S příchodem nové technické doby však nastala velmi problematická sociální situace. Jejími důsledky jsou zánik původních tradic, alkoholismus, negramotnost a nezaměstnanost. Teprve v současné době se stát Kanada snaží zvýšit jejich životní úroveň. Vztahy mezi partnery byly tradičně volné, nevěra nepředstavovala problém. Rodiny bývaly často párové, ale vyskytovala se též polyandrie (mnohomužství), již se současní Inuité v Kanadě snaží legalizovat. Inuité jsou mírumilovní lidé, mezi sebou většinou nevedli války a neznali pojem otroctví. Spory uvnitř komunity se často řešily formou řečnického či písňového souboje. Vzhledem k extrémně tvrdým podmínkám však praktikovali zvyky, které jsou z pohledu Evropanů velmi drsné, jako byla infanticida (usmrcování neduživých nebo přebytečných dětí, které utopili nebo nechali umrznout) a senicida (usmrcování nebo nucené sebevraždy starých a nevyléčitelně nemocných lidí).", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Eskymáci se sami nazývají Inuité, což znamená \"lidské bytosti\". Inuité věří, že příroda je oživována prostřednictvím více či méně mocných duchů — \"Inuatů\", s nimiž mohou komunikovat pouze šamani \"angákokové\". Mezi nejdůležitější \"Inuaty\" patří \"Aninga\", mužský duch Měsíce. Ten sleduje Zemi dírou v podlaze svého domu. Lidem je většinou přátelsky nakloněn. Úspěch či neúspěch rybolovu a lovu tuleňů závisí na vládkyni zvířat, která se jmenuje \"Sedna\", tedy \"Stařena moře\". Podle mýtu byla \"Sedna\" dívka, kterou unesl mořský pták. Její otec se ji pokusil osvobodit a odvést v kajaku, ale rozhněvaní ptáci způsobili bouři. Tehdy se otec rozhodl \"Sednu\" utopit a uřízl jí prsty, jimiž se zachytila kajaku. Proto má ruce bez prstů podobné ploutvím tuleně. Z jejích prstů se stali tuleni, mroži a velryby, jejichž lov může \"Sedna\" lidem umožnit. Vzhledem ke svému smutnému osudu je \"Sedna\" vůči lidem nedůvěřivá až mstivá. Kontrolu nad větrem má \"Velký duch Síla\". Pánem pozemní zvěře (sobů, pižmoňů, kožešinové zvěře) je Tekkeitsertok. Inuité, kteří žijí v tvrdých a mrazivých podmínkách, se snaží být s duchy zadobře, neboť právě na nich závisí podle jejich představ dobrý lov zvěře a ryb a tím i jejich samotné přežití. Inuité říkají, źe je důležité uctívat zlé duchy, které je třeba usmířit, zatímco dobří duchové jsou vždy laskaví a není nutné je udobřovat. Z mnoha zlých duchů a nestvůr je nejobávanější \"Tupilak\", šeredný nemrtvý tvor, kterého může vyvolat šaman, aby s jeho pomocí zahubil jiného člověka. Připomíná křížence člověka nebo medvěda s tuleněm. Inuitské mýty a lidové písně, které zaznamenal zejména antropolog Knud Rasmussen, jsou často velmi drsné, ale obsahují také zemitý humor a komické scény.", "section_level": 2}], "src_summary": "Eskymáci či Inuité („Lidé“) je název pro skupinu domorodých obyvatel mongoloidního původu severní části Severní Ameriky (Kanada, Grónsko, Aljaška) a severovýchodní Asie (Sibiř). Za \"Inuity\" se označují především Eskymáci z Kanady a Grónska, kdežto na Sibiři a na jižní Aljašce se nazývají Jupikové či Juité, na severu Aljašky Inupiaté, v západním Grónsku Kalaallité, ve východním Tunumiité. ", "tgt_summary": "Eskimo ist die Sammelbezeichnung für die indigenen Völker im nördlichen Polargebiet, deren Siedlungsgebiet sich von Nordostsibirien über die Beringstraße und die arktischen Regionen Alaskas und Kanadas bis nach Grönland erstreckt. Die beiden Hauptgruppen sind die Inuit (östliche Eskimos) im Norden Kanadas und auf Grönland sowie die Yupik (westliche Eskimos) auf der russischen Tschuktschen-Halbinsel und in Alaska. Eine kleinere Dialektgruppe der Inuit sind die in Alaska lebenden Iñupiat. Weiterhin verwandt sind die zu den Ureinwohnern Alaskas zählenden Aleuten. Zusammen sprechen sie eskimo-aleutische Sprachen und bilden als relativ homogene Kulturen das nordamerikanische Kulturareal der „Arktis“.", "id": 2173296} {"src_title": "Skřet", "tgt_title": "Ork", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "České slovo skřet pochází z německého \"scrat\", \"schratte\", \"schratt\" „lesní duch“, stejně jako slovo skřítek. Tolkienem užité slovo \"orc\" má nejasný původ. Lze jej nalézt, ač zřídka, již ve staroangličtině, a to buď v souvislosti s thursy – obry, nebo v Beowulfovi kde se objevují \"orcneas\" společně s jotuny a elfy jako bytosti zavržené Bohem. Zároveň se však přepokládá že se toto slovo dostalo do angličtiny v 17. století z italštiny jako označení pro monstrum či lidožrouta odvozené od jména římského boha podsvětí Orca. Souvislost mezi svými orky a latinským pojmenováním kosatky dravé \"orcinus orca\" Tolkien odmítl.", "section_level": 1}, {"title": "V literatuře.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Středozem.", "content": "Tolkienovi skřeti jsou malí (asi metr a půl) a oškliví a stojí vždy ve velkých počtech na straně zla. Původně se jednalo o elfy, které Temný pán Melkor mučil a ovládl.", "section_level": 2}, {"title": "Warcraft.", "content": "Orcové z Warcraftu jsou velcí svalnatí a silní zelenokožci, kteří na rozdíl od lidských protějšků nemají příliš kvalitní zbraně. I proto se obě rasy skvěle vyvažují. Ve světě Warcraft využívají obě rasy magii, orkové spíše přírodní (šamanskou). Dříve obývali svět Draenor(nyní Outland) kde budovali poklidnou šamanistickou společnost, ale byli zotročeni plamennou legií a donuceni cestovat přes Temný portál (Dark Portal) do Azerothu a bojovat proti lidem. Po porážce ve Druhé Válce se z moci plamenné legie vymanili a po definitivním vymýcení tj. po porážce démona Mannorotha hrdým Gromem Hellscreamem, přešli zpět na šamanskou magii. Na konci Warcraft: Frozen Throne se Orkové po bitvě u hory Hyjal odeberou do Kalimdoru, kde vybudují Durotar, nový domov Orkské Hordy.", "section_level": 2}, {"title": "Warhammer.", "content": "Orkové ze světa warhammer jsou velké, válečně založené brutální bytosti. Konstrukcí těla jsou podobni opům a páteř mají spíše do tvaru otazníku. Mají zelenou kůži a výrazné tesáky, malou hlavu, poměrně velké uši a velmi masivní čelist. Jsou velmi mohutní, asi 2× širší než průměrný člověk. Jejich pěst je velká asi jako lidská hlava. Ruce mají skoro na zem. Téměř necítí bolest a najdeme je po celém světě Warhammeru. Mají primitivní kulturu a nejsou příliš inteligentní, ale jejich příbuzní goblini (malé bytosti s velkýma ušima a nosem) je v tomto předčí. Goblinů je více druhů, např. Noční goblini žijící pod zemí, či lesní goblini. Orků také (černí orkové). K přepravě využívají vlky či obří pavouky (orkové velká prasata). Goblini jsou velmi zbabělí, nejsou příliš efektivní jednotkou. Do civilizovaných zemí pořádají ničivé nájezdy zvané \"Waaagh!\" (V češtině \"Uááá!\"). Orkové milují boj a bez rozmyslu se hned hrnou do bitvy, ale goblini takoví nejsou. Hlavně noční goblini využívají vzácné houby, které otupí jejich smysly a zvýší sílu. Takto vyrážejí do boje s obrovskou ocelovou koulí na řetěze a říká se jim fanatici. Také existuje katapult střílející gobliny s křidýlky a špičatou helmou. Křídly se navigují a helmou svou oběť probodnou, ale sami si zlomí vaz. Noční goblini také někdy jezdí do bitvy na \"Squizích\" (v angličtině \"Squig\"), které odchytávají v temných jeskyních. Tyto červené kuličky s obrovskou tlamou jsou ve společenské hře Warhammer: Fantasy battles poměrně efektivní jednotkou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Skřeti či orkové jsou fiktivní humanoidé. Objevují se ve fantasy, poprvé v díle J. R. R. Tolkiena. Tradiční skřeti, inspirovaní Tolkienovým dílem, bývají spojeni se zlem a chaosem a slouží Temnému pánovi či temným bohům. Často jsou jim přisuzovány prasečí rysy, někdy včetně klů, a různá barva kůže včetně šedé či zelené. Jsou vykreslováni jako hloupí, primitivní násilničtí a někdy jako lidožrouti. Především v hrách na hrdiny a počítačových plní skřeti často roli „kanónenfutru“, slabých a hloupých protivníků hrdinů. ", "tgt_summary": "Das Wort Ork (engl., ) bezeichnet eine fiktive Art nichtmenschlicher Wesen und leitet sich vermutlich von dem lateinischen \"Orcus\" (Unterwelt) her. Im 20. Jahrhundert wurde der Begriff durch J. R. R. Tolkien wiederbelebt. Orks bevölkern seine Fantasywelt Mittelerde und dienen dort den Mächten des Bösen als willige Vollstrecker.", "id": 349240} {"src_title": "Lahn", "tgt_title": "Lahn", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Pramení v pohoří Rothaargebirge u města Netphen a převážnou část toku teče přes pohoří Rheinisches Schiefergebirge v členité kotlině. Zpočátku teče východním směrem, přičemž protéká na vestfálské straně městečkem Bad Laasphe a na hesenské straně městem Biedenkopf. Severně od univerzitního města Marburg, kde do ní ústí řeka Ohm, se stáčí na jihozápad. U univerzitního města Gießen se obrací ještě více k západu a protéká Wetzlarem a residenčním městem Weilburg. Za Weilburgem se Lahn stáčí prudce na jih a u vesnice Aumenau její tok vytváří téměř pravý úhel, poté pokračuje dále na západ. Hned za biskupským městem Limburg vstupuje Lahn do Porýní-Falcu, protékajíc hraběcí město Diez. Zde začíná malebné lahnské údolí, kde se nacházejí romantické vesnice a města jako Nassau či Bad Ems. Lahnstein je posledním městem, které Lahn míjí před svým ústím do Rýna. Od Wetzlaru tvoří Lahn přírodní hranici mezi pohořími Taunus (jižně) a Westerwald (severně).", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Průměrný průtok vody v ústí činí 57 m3/s. V zimě a na jaře dochází k povodním.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "V délce 148 km od ústí do města Gießen je řeka regulovaná zdymadly, jež umožňují vodní dopravu. Na řece leží města Marburg, Gießen, Wetzlar, Limburg an der Lahn a na dolním toku lázně Bad Ems.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Známá lidová píseň „Stojí hospoda na Lahně“ zpívá o hospodě, kde se zastavují pocestní a jejíž paní hostinská má krásnou dceru. V písni se však neudává, o kterou hospodu jde. V městech Marburg a Lahnstein, jakož i ve vesnici Dausenau u města Bad Ems, jsou staré hospody, které si dělají nárok na to být oním opěvovaným hostincem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lahn je řeka v Německu, přičemž postupně protéká třemi spolkovými zeměmi. Pramení na jihu Severního Porýní-Vestfálska, přičemž touto spolkovou zemí protéká jen krátce. Již brzy překračuje hranici s Hesenskem a potom protéká Porýní-Falc, než jižně od Koblenze u města Lahnstein ústí do zprava Rýna. Délka řeky je 242 km. Plocha jejího povodí měří 5964 km2.", "tgt_summary": "Die Lahn ist ein 245,6 km langer, rechter und östlicher Nebenfluss des Rheins in Deutschland. Sie fließt durch Nordrhein-Westfalen (23,0 km ab der Quelle), Hessen (165,6 km) und Rheinland-Pfalz (57,0 km bis zur Mündung). Ihre mittlere Wasserführung beträgt an der Mündung rund 52 m3/s. ", "id": 386888} {"src_title": "Sinn Féin", "tgt_title": "Sinn Féin", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Někteří historici vedou spory, jestli se ve skutečnosti jedná o jedinou, kontinuální Sinn Féin. Někteří v ní vidí soubor stran vzniklých z jiných stran. V jejím vedení docházelo k různým roztržkám ve 20., 30., 60., 80. a 90. letech 20. století, spojené s formováním konkurenčních stran, s převážně novými jmény, některé strany si však \"Sinn Féin\" ve svém názvu zachovaly. Sinn Féin Arthura Griffitha má velice málo společného se současnou stranou. Griffith usiloval o obnovení duální monarchie, za což se snažil bojovat legální cestou. Tyto cíle byly poprvé zveřejněny v takzvané Ústavě 1782. Poté, co byly v letech 1923 a 1926 založeny strany Cumann na nGaedheal a Fianna Fáil, pouze malá část členů zůstala ve straně po anglo-irské válce, a ti se jen velmi zřídka angažovali v politice. Hlásili se k různým politickým směrům, často k radikálně socialistickým a militantním a byli angažování v zemědělské politice na západě země. Zbytek Sinn Féin vedl John J. O'Kelly. Straně se podařilo získat pět křesel v irských parlamentních volbách v červnu 1927, ale ztratila na významu na několik období. Spoustu členů a sympatizantů pomáhalo vytvořit „Irskou brigádu“, která bojovala ve španělské občanské válce proti Francovi a fašismu ve 30. letech 20. století. V kontrastu s tím byla podpora Franca ze strany Cumann na nGaedheal. Mnoho jejich členů dokonce během druhé světové války podporovalo nacistické Německo. Strana se trochu vzpamatovala v generálních volbách ve Spojeném království roku 1955, získala dvě křesla, a v irských generálních volbách roku 1957, získala čtyři křesla. Ve volbách roku 1959 do Westminsteru klesla popularita Sinn Féin téměř o 60 %. V roce 1960 se Sinn Féin přesunula doleva. V 60. letech prodělala štěpení a v její struktuře se objevily dva názorové proudy, oficiální a prozatímní. Oficiální proud, ze kterého se později vytvořila Workers' Party, uvažoval o přechodu od pasivní politiky odporu k zahájení spolupráce se státními institucemi. Zatímco prozatímní proud usiloval o zachování pasivní politiky odporu a považovali ozbrojený boj za legitimní prostředek pro dosažení politických cílů. Období 60. let bylo pro Sinn Féin jedno z nejtěžších v historii. V 70. letech se Sinn Féin znovu objevila na politické scéně v plné síle, stala se hlavní politickou silou v Severním Irsku usilující o vytvoření socialistické republiky. Na začátku 80. let byla situace na severu ostrova nelehká. Republikáni se stále více zúčastňovali demokratického procesu. Gerry Adams byl v listopadu 1983 zvolen předsedou Sinn Féin. V roce 1986 po volebním úspěchu na jihu skončila strana s politikou odmítání zasednout v Dáilu. V roce 2017 oznámil Gerry Adams záměr odstoupit z funkce předsedy strany. V lednu 2018 byla Mary Lou McDonaldová nominovaná na post předsedkyně strany.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sinn Féin, vyslovuje se [šin fejn], je název používaný řadou irských politických hnutí 20. století. Každá z nich tvrdila, že je nástupcem původní strany založené Arthurem Griffithem roku 1905. Tento název znamená „sami“ nebo „my sami“. Název původně pochází z názvu regionálních novin, které vycházely v Oldcastle, hrabství Meath. Arthur Griffith požádal vydavatele, zda by mohl použít název jejich novin pro novou politickou stranu, když ji zakládal, a ti mu toto povolení udělili. ", "tgt_summary": "Sinn Féin ([] bzw. [], für \"wir selbst\") ist eine 1905 gegründete irisch-republikanische Bewegung und Partei und die einzige politische Partei, die sowohl im Norden als auch im Süden Irlands bedeutend aktiv ist. In Nordirland ist \"Sinn Féin\" seit 2005 die unter den katholischen Einwohnern stärkste Partei, in der Republik Irland ist sie seit 1997 im Parlament vertreten. Vor allem in den Grenzregionen zu Nordirland verfügt die Partei über eine historische politische Verankerung.", "id": 461029} {"src_title": "1. FC Lokomotive Leipzig (1966)", "tgt_title": "1. FC Lokomotive Leipzig (1966)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Po ukončení druhé světové války byla všechna dřívější sportovní sdružení v sovětské okupační zóně zrušena, což po sportovní stránce citelně poznamenalo většinu pozdějších východoněmeckých měst. Fotbal v Lipsku měl před prohranou válkou několik ligových fotbalových mužstev. V Probstheidě sídlil VfB Leipzig, první německý fotbalový mistr a celkově trojnásobný mistr Německa. V roce 1946 bylo na území městské části založeno mužstvo SG Leipzig-Probstheida. V následujících letech bylo přejmenováno na BSG Erich Zeigner a BSG Einheit Ost. Pod posledním názvem se stalo v ročníku 1953/54 účastníkem východoněmecké nejvyšší soutěže. V roce 1954 bylo mužstvo z politických důvodů přesunuto pod patronát nově vytvořeného sdružení SC Rotation. Fotbalové mužstvo v něm zůstalo až do roku 1963, kdy došlo k fúzi dvou nejsilnějších sportovních sdružení ve městě (SC Lokomotive a SC Rotation) do SC Leipzig. Nový sportovní klub měl mít pod patronátem nejlepší sportovce ve městě. Dne 20. ledna 1966 se začala psát nová kapitola místního fotbalu. Fotbalový oddíl byl vyčleněn z SC Leipzig a vytvořil tak 1. FC Lokomotive Leipzig, což se oficiálně považovalo za vznik klubu. Pod tímto názvem prožil zlatou éru. Čtyřikrát zvítězil ve východoněmeckém poháru a jednou došel do finále Poháru vítězů pohárů (sezóna 1986/87). Po sjednocení Německa byl klub přejmenován na VfB Leipzig. Název dostal podle několikanásobného mistra Německa z předválečných let, který sídlil ve stejné městské části jako Lokomotive. V sezóně 1993/94 se klub pod novým názvem stal účastníkem Bundesligy, německé nejvyšší soutěže. Ve zmiňované sezóně se ovšem umístil na posledním místě a sestoupil zpátky o soutěž níže. V této době se celý sportovní klub dostal do vleklých finančních problému, které v konečném součtu skončily dvojitou insolvencí. Kvůli neschopnosti splácet jakékoliv dluhy byl klub v červenci 2004 zrušen. Příznivci čerstvě zaniklého klubu založili již o rok dříve novou Lokomotivu, která začala svoji existenci v nejnižších oblastních soutěžích.", "section_level": 1}, {"title": "Historické názvy.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "SC Leipzig (1963 – 1966).", "content": "Zdroj: Zdroj:", "section_level": 2}, {"title": "1. FC Lokomotive / VfB Leipzig (1966 – 2004).", "content": "Zdroj: Zdroj:", "section_level": 2}], "src_summary": "1. FC Lokomotive Leipzig (celým názvem: 1. Fußballclub Lokomotive Leipzig) byl německý fotbalový klub, který sídlil v saském městě Leipzig. Organizace sídlila v lipské městské části Probstheida. Oficiální založení je datováno ke dni 20. ledna 1966, poté, co proběhla velká reformace východoněmeckého fotbalu. Zanikl v roce 2004 kvůli finančním problémům. Své domácí zápasy odehrával na Bruno-Plache-Stadionu s kapacitou 6 800 diváků. ", "tgt_summary": "Der 1. FC Lokomotive Leipzig, kurz 1. FC Lok oder Lok Leipzig, war ein Fußballklub aus dem Leipziger Stadtteil Probstheida. Er wurde am 20. Januar 1966 aus der Fußballabteilung des SC Leipzig gegründet und galt als Nachfolger des dreimaligen deutschen Meisters VfB Leipzig. Nach der Wiedervereinigung benannte sich der Verein in VfB Leipzig um. Im Laufe der Zeit wurde unter diesem Namen aus einem Fußballverein ein Mehrspartenverein. ", "id": 1075029} {"src_title": "Déjà vu", "tgt_title": "Déjà-vu", "src_document": [{"title": "Psychologie \"déjà vu\".", "content": "\"Déjà vu\" jako psychologický termín poprvé použil francouzský psycholog Émile Boirac roku 1876 a zpopularizoval v knize \"Budoucnost psychologických věd\" (\"L'Avenir des sciences psychiques\", 1917). Prožitek \"déjà vu\" je obvykle doprovázen pocitem důvěrné známosti, ale také něčeho zvláštního, neobvyklého až tajemného, dotyčný si je vědomý, že tento pocit známosti není opodstatněný. „Předchozí“ zkušenost je často přikládána předchozímu snu, ale mnohdy je přítomen pocit, že tato zkušenost byla jistě prožita v minulosti. Zkušenost \"déjà vu\" se zdá být dosti běžná, jelikož průzkumy uvádějí, že asi 20 % populace uvádí, že pocit \"déjà vu\" alespoň jednou zažilo. Odkazy na zkušenost s \"déjà vu\" lze nalézt také v literatuře v minulosti, což značí, že nejde o nový fenomén.", "section_level": 1}, {"title": "(Pokusy o) výklad.", "content": "Psychologové jev druhého nebo opakovaného, již známého prožitku vysvětlují určitou podobností současnosti se vzpomínkou nebo krátkodobým výpadkem pozornosti a jakýmsi zapomenutím toho, co jsme nesoustředěně pozorovali. Jev je s oblibou využíván v literatuře jako určitá předzvěst, varování před nebezpečím, upozornění na věštecké sny a podobně. Lidé z okolí psychotroniků popisují tuto schopnost jako určitý minimální náhled do budoucnosti. Ve vypjatých životních obdobích jsou lidé schopni různých průniků do parapsychologie apod. a projev viděného, slyšeného a již zažitého je někdy jedním z průvodních jevů v těchto stavech. Existuje několik teorií, které popisují vznik tohoto pocitu. Jedna z nich nachází příčinu v časovém sladění mezi levou a pravou hemisférou našeho mozku. Každá vnímá a zaznamenává informace a události nezávisle na té druhé. Neustálá komunikace mezi oběma stranami pak vyvolává iluzi jejich jednoty. Pokud však dojde ke krátkému zpoždění přenosu z „nedominantní“ (obvykle pravé) do „dominantní“ (obvykle levé) hemisféry, obdrží dominantní strana mozku stejnou informaci dvakrát – jednou přímo a jednou s určitým zpožděním. Mozek pak v momentě, kdy „dorazí“ druhý obraz, zjistí, že „tam už byl“. Nedokáže totiž rozlišit, jestli ta „první“ informace přišla před půl sekundou nebo před rokem a tím vyvolá dojem, že danou scénu jsme již jednou prožili. Jiná teorie tvrdí, že tento jev může být způsoben únavou. Podle nejnovější studie Milana Brázdila, oceněné cenou Johanna Gregora Mendela, má déjà vu neurologický původ a je způsobeno určitými strukturami v mozku. Lidé, kteří pocit často zažívají, mají menší oblast zodpovědnou za paměť a uchovávání vzpomínek. Souvisí též s vyšší dráždivostí hipokampu. Podle Brázdila pak pocit častěji zažívají lidé s vyšším vzděláním.", "section_level": 1}, {"title": "Podobnost s jamais vu.", "content": "Z určitého hlediska lze jamais vu chápat jako přímý opak déjà vu. Tyto dva jevy jsou si ve skutečnosti velice podobné, pouze zaměňují pocit a rozumovou jistotu: U \"déjà vu\" má pozorovatel pocit, že už situaci někdy viděl, ačkoli rozumově nemůže dokázat, že ji opravdu \"viděl\". U \"jamais vu\" má pocit, že situaci nikdy neviděl, ačkoli rozumově může dokázat, že ji opravdu \"viděl\".", "section_level": 1}, {"title": "Podobnost s presque vu.", "content": "Presque vu sdílí s déjà vu spojení s minulostí jako se zdrojem zapomenutých vzpomínek. V případě déjà vu jsou však vjemy spojené se vzpomínkou znovu navozeny, zatímco u presque vu chybí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Déjà vu (francouzsky „již viděno“, vyslovováno []) označuje v psychologii jev, kdy má člověk z ničeho nic intenzivní pocit něčeho už dříve prožitého, viděného nebo slyšeného. ", "tgt_summary": "Als Déjà-vu [] (frz. \"déjà vu\" = ‚schon gesehen‘) bezeichnet man eine Erinnerungstäuschung, bei der eine Person glaubt, ein gegenwärtiges Ereignis früher schon einmal erlebt zu haben. Dabei hat die betroffene Person das sichere Gefühl, eine neue Situation bereits in der Vergangenheit in gleicher Weise schon einmal durchlebt zu haben. ", "id": 1679249} {"src_title": "Karl Kraus", "tgt_title": "Karl Kraus", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Karl Kraus se narodil jako deváté a nejmladší dítě v rodině jičínského židovského majitele papírny Jakoba Krause a jeho ženy Ernestiny, rozené Kantorové. Když mu byly tři roky, přestěhovala se rodina do Vídně. Jeho matka brzy zemřela. Po absolvování gymnasia v roce 1892 začal Kraus studovat práva na Vídeňské univerzitě. Na filozofické fakultě téže univerzity od roku 1896 studoval filozofii a germanistiku, ale studia nedokončil. Již během studií se zabýval psaním a přispíval do literárních časopisů. Od roku 1896 se neúspěšně pokoušel uplatnit jako herec a divadelní režisér. Krátce působil ve skupině \"Jung Wien\", která soustřeďovala přední osobnosti tehdejší kulturní Vídně. Patřili sem např. básník Peter Altenberg, dramatik Hermann Bahr a spisovatelé Hugo von Hofmannsthal a Felix Salten. Od roku 1897 působil Kraus jako novinář.", "section_level": 2}, {"title": "Editor.", "content": "Od roku 1899 vydával vlastní časopis Die Fackel (\"Pochodeň\"), ve kterém pranýřoval pokrytectví, korupci, měšťáckou morálku, nacionalismus, pangermanismus a v neposlední řadě i psychoanalýzu. V prvním období měl řadu externích přispěvatelů z řady uměleckých profesí. Do \"Fackelu\" psali např. Peter Altenberg, Richard Dehmel, Egon Friedell, Oskar Kokoschka, Else Lasker-Schülerová, Adolf Loos, Heinrich Mann, Arnold Schönberg, August Strindberg, Georg Trakl, Frank Wedekind, Franz Werfel a také Houston Stewart Chamberlain a Oscar Wilde. Během první světové války pro něj některé novinové výstřižky v Olomouci zpracovával Paul Engelmann, Ludwig Wittgenstein, a Jindřich Groag.", "section_level": 2}, {"title": "Autor.", "content": "Od roku 1911 publikoval Kraus výlučně vlastní texty. \"Fackel\" vydával až do své smrti (poslední číslo vyšlo v únoru 1936). Celkem vyšlo 922 sešitů o celkem více než 20 000 stranách. (Krausovým zvykem ovšem bylo vydávat dvoj-, troj- i čtyřčísla, takže některá vydání čítala přes 300 stran.) Kromě žurnalistiky se věnoval i esejistice. Přednesl na 700 veřejných přednášek na literární témata (Bertolt Brecht, Gerhart Hauptmann, Johann Nepomuk Nestroy, Johann Wolfgang Goethe a William Shakespeare). Při přednáškách rovněž zpíval doprovázen na klavír (přezpíval tak sám vídeňskému publiku např. Offenbachovy operety). Pořádal přednášková turné, mj. i v českých zemích, jmenovitě v Praze, Brně a Teplicích.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Kraus se nikdy neoženil, přestože se od roku 1913 až do své smrti vážně ucházel o českou baronku Sidonii Nádhernou, kterou navštěvoval na jejím sídle ve Vrchotových Janovicích. Jednou z možných příčin, proč baronka Nádherná odmítla jeho nabídky, byla iniciativa básníka Rainera Maria Rilkeho, který jí prý sňatek s Krausem rozmluvil. Kraus, ač sám židovského původu, mluvil o německém judaismu tak, že používal termíny jako „myšina“ atd. V roce 1898 se dostal do konfliktu se zakladatelem sionismu, Theodorem Herzlem. O rok později se židovské víry veřejně zřekl a mezi lety 1911 až 1923 dokonce vstoupil do římskokatolické církve. Jeho kmotrem při křtu byl architekt Adolf Loos. V roce 1936 zemřel ve Vídni na srdeční embolii. Karl Kraus měl k Čechám jako zemi kladný vztah, i když stěží najdeme něco, co by jeho vztah k Čechám explicitně vymezovalo. Svědčí o tom mj. fakt, že z ruchu velkoměsta (Vídně), na který si nikdy příliš nezvykl, se často vracel právě do Vrchotových Janovic, kde nacházel klid a v oblíbeném parku trávil hodně času. Přál si být ve Vrchotových Janovicích pohřben, to se mu však nesplnilo. Česky ale nemluvil a neuměl správně vyslovit ani „dobrý den“. Mezi jeho obdivovatele patřil například Karel Čapek. O české překlady řady jeho děl se zasloužili Jan Münzer (\"Poslední dnové lidstva\"), a později Aloys Skoumal (výbor z aforismů a esejů) a Hanuš Karlach. Jeho synovec Arno Kraus byl též spisovatel.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Krausovým nejrozsáhlejším textem je apokalyptická groteska o pěti aktech, prologu a epilogu Die letzten Tage der Menschheit (\"Poslední dnové lidstva\"), které vzniklo v letech 1915–1919 jako reakce na první světovou válku. V textu se mísí vážné scény s výstupy vyloženě absurdními (pruští vojáci v zákopu během bombardování řeší, jakou píseň si nechají zahrát) i tanečními čísly. Pozoruhodné je přitom, že se jedná v naprosté většině o autentické dobové výroky a citáty z denního tisku. Sám Kraus svůj divadelní útvar pohybující se na pomezí tragedie a operety s nejzřetelnějšími prvky satiry uvedl takto: Zcela mimořádným Krausovým dílem je také Die dritte Walpurgisnacht (\"Třetí Valpuržina noc\") obsahující téma nástupu fašismu a s ním spojeného násilí. Kraus ji napsal v roce 1933. Inspirací mu byla slavná scéna z Goethovy rozsáhlé básnické skladby \"Faust\". Byla vydána až v roce 1952. Většina jeho studií, esejů a novinových statí vyšla v \"Die Fackel\". česky:", "section_level": 1}], "src_summary": "Karl Kraus (28. dubna 1874, Jičín – 12. června 1936, Vídeň) byl rakouský spisovatel, dramatik, básník a novinář. Třikrát byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu.", "tgt_summary": "Karl Kraus (* 28. April 1874 in Gitschin (Jičín), Böhmen, Österreich-Ungarn; † 12. Juni 1936 in Wien, Österreich) war einer der bedeutendsten österreichischen Schriftsteller des beginnenden 20. Jahrhunderts. Er war Publizist, Satiriker, Lyriker, Aphoristiker, Dramatiker, Förderer junger Autoren, Sprach- und Kulturkritiker sowie vor allem ein scharfer Kritiker der vorherrschenden Presse und des \"Hetzjournalismus\" seiner Zeit bzw. – wie er selbst es ausdrückte – der \"Journaille.\"", "id": 442012} {"src_title": "1. FC Kaiserslautern", "tgt_title": "1. FC Kaiserslautern", "src_document": [{"title": "Historické názvy.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Klub byl založen 2. června 1900 22 mladými muži pod názvem FC Kaiserslautern. Úspěšná éra započala na pomezí 40. a 50. let s příchodem reprezentačního fotbalisty Fritze Waltera, jehož příznivci klubu vnímají jako „otce zakladatele“. Walter, jeden ze strůjců zázraku v Bernu, přispěl k zisku mistrovského titulu v letech 1951 a 1953. V tom mu asistovali Horst Eckel, Werner Kohlmeyer, Werner Liebrich i jeho bratr Ottmar Walter. Po válce se v roce 1947 opět začaly hrát fotbalové soutěže. Fritz a Ottmar v první sezóně nastříleli 46 branek, jenže titul v jihozápadní regionální lize vybojoval Norimberk. Ve finále v roce 1951 už Kaiserslautern porazil 2:1 Preußen Münster zásluhou dvou branek Ottmara Waltera. Roku 1963 náležel Kaiserslautern mezi zakládající kluby nové nejvyšší ligové soutěže v Západním Německu, Bundesligy. Tu hrál pravidelně do roku 1996. V říjnu 1973 se týmu povedl obrat proti Bayernu Mnichov, když otočil stav 1:4 na konečné vítězství 7:4. V ročníku Poháru UEFA 1981/82 se Kaiserslautern probojoval do čtvrtfinále, kde 17. března 1982 výhrou 5:0 v odvetě vyprovodil ze soutěže španělský Real Madrid. Následný konec v semifinále je i ve 21. století nejúspěšnějším představením na evropské scéně. Nepřetržité působení v 1. Bundeslize skončilo s ročníkem 1995/96, ale po roce ve druhé lize se Kaiserslautern mezi elitní týmy vrátil. V ročníku 1997/98 se doslova přepisovala historie, když se falcký klub stal vůbec prvním nováčkem, jenž dokázal hned po postupu vyhrát mistrovský titul. Vítězné mužstvo zahrnovalo mistra světa z roku 1990 Andrease Brehmeho, Ciriaca Sforzu a Michaela Ballacka. V dalším roce se tým vměstnal mezi nejlepší osmičku v Lize mistrů. Velkou posilu zaznamenal tým v roce 1999, když ulovil nadějného Youriho Djorkaeffa. Ten v premiérové sezóně vstřelil 11 branek. Dalším zvučným jménem do ofenzívy byl německý reprezentant Mario Basler. V ročníku 1999/00 Poháru UEFA vyřadil tým zásluhou Djorkaeffa Tottenham, jenže ve 3. kole podlehl RC Lens. V roce 2000 se Brehme stal trenérem a dovedl klub do semifinále Poháru UEFA. Objevem se stal útočník Miroslav Klose, který se postupem času propracoval do reprezentace Německa. Naopak Djorkaeff upadl v nemilost trenéra Brehmeho a v roce 2002 mužstvo opustil. V roce 2003 se naplno ukázala finanční situace klubu, který v ten rok dlužil už 50 milionů €. V ročníku 2005/06 sestoupil klub do druhé Bundesligy.", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj: Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "1. FC Kaiserslautern II.", "content": "1. FC Kaiserslautern II, dříve znám také pod názvem 1. FC Kaiserslautern Amateure, je rezervním týmem Kaiserslauternu. Největšího úspěchu dosáhl v sezóně 1979/80, kdy se v Oberlize (tehdejší 3. nejvyšší soutěž) umístil na 2. místě.", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj: Zdroj:", "section_level": 2}], "src_summary": "1. FC Kaiserslautern (celým názvem: 1. Fußball-Club Kaiserslautern e. V. ) je německý sportovní klub, který sídlí ve městě Kaiserslautern ve spolkové zemi Porýní-Falc. Založen byl 2. července 1900 pod názvem FC 1900 Kaiserslautern po fúzi klubů FC Germania 1896 a FG Kaiserslautern 1899. Svůj současný název nese od roku 1931. V sezóně 1997/98 se stal mistrem německé Bundesligy jakožto nováček (tým, jenž postoupil na konci předchozí sezóny z nižší ligy). Od sezóny 2018/19 působí ve 3. lize, třetí německé nejvyšší fotbalové soutěži. Své domácí zápasy hraje na Fritz-Walter-Stadion o kapacitě téměř 50 000 míst. ", "tgt_summary": "Der 1. FC Kaiserslautern (kurz: 1. FCK oder FCK; Spitzname: Die „Roten Teufel“) ist ein im Jahr 1900 gegründeter Sportverein aus Kaiserslautern mit 17.513 Mitgliedern (Stand: Dezember 2019) und gehört damit zu den vierzig mitgliederstärksten Sportvereinen Deutschlands. Neben der Fußballabteilung unterhält er die Abteilungen Basketball, Boxen, FCK-Portugiesen, Handball, Hockey, Running, Leichtathletik, Rollstuhlbasketball und Triathlon. ", "id": 1240762} {"src_title": "Mekong", "tgt_title": "Mekong", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tibet a Jün-nan.", "content": "Pramení na hřbetu Tangla na Tibetské plošině v nadmořské výšce asi 5200 m. Na horním toku v Tibetu se nazývá \"Dzaču\", v tibetském Čhamdo se stéká s řekou \"Ngomču\" a vzniká tok nazývaný \"Lancang\" (Lan-cchang-ťiang). Z Tibetské plošiny Mekong stéká do čínské provincie Jün-nan, kterou protéká od severu k jihu.", "section_level": 2}, {"title": "Myanmar, Laos a Thajsko.", "content": "Když Mekong opustí území Číny tvoří hranici mezi Myanmarem a Laosem. Na horním a středním toku protéká převážně po dnech horských soutěsek a překonává mnohé peřeje. Od soutoku s řekou Ruak ve Zlatém trojúhelníku začíná dolní tok řeky. Jeho horní část z velké části tvoří hranici Thajska s Laosem. Na dvou místech se však thajsko-laoská hranice od toku řeky odklání a ta vtéká do Laosu. V místech, kde vtéká do Kambodžské roviny vytváří jeden z největších vodopádů na světě Khone Phapheng, vysoký 21 m.", "section_level": 2}, {"title": "Kambodža a Vietnam.", "content": "Z Laosu vtéká do Kambodže, kde se poblíž města Kratié nacházejí poslední peřeje na jeho toku. Pod Phnom Penhem se rozděluje na dvě hlavní ramena – řeku Bassac a vlastní \"Mekong\" (\"Tonletom\"). Z Kambodže Mekong vtéká do Vietnamu, kde se vlévá do Jihočínského moře, přičemž vytváří deltu. Ta má rozlohu přibližně 70 000 km2. Dvě hlavní ramena jsou spojena množstvím průtoků. Po hlavním rameni protékají tři čtvrtiny vody. Delta je protažena ve tvaru oblouku na vzdálenost 600 km po pobřeží. Každý rok se protahuje do moře o 80 až 100 m v důsledku usazování pevných částic unášených řekou. Delta je bažinatá a na mnoha místech je porostlá mangrovými porosty.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdroj vody je převážně dešťový, na horním toku také sněhový a ledovcový. Nejvyšších vodních stavů dosahuje na přelomu léta a podzimu. Na středním toku dosahuje maxima obvykle v srpnu a na dolním toku v říjnu. Minima dosahuje v dubnu. Rozsah kolísání úrovně hladiny dosahuje v horách 10 až 15 m, v Kambodžské rovině a v deltě do 10 m. Průměrný roční průtok vody na středním toku u Vientiane činí přibližně 4600 m3/s a maximální přibližně 21 000 m3/s. Na dolním toku u města Kratié je to pak přibližně 14 800 m3/s (průměr) a 33 000 m3/s (maximum). V některých letech to může činit až 67 000 m3/s. Mekong zamrzá jen na horním toku na 1 až 2 měsíce. Unáší průměrně 1,5 km3 nánosů ročně. Velký vliv na průtok na dolním toku má jezero Tonlesap, které ho reguluje prostřednictvím stejnojmenné řeky. V období dešťů (červen až listopad) se jezero naplňuje vodami \"Mekongu\" a v období sucha (listopad až červen) je úroveň hladiny v \"Mekongu\" níže než v jezeře a voda se vrací z jezera do řeky, čímž se obnažují rozsáhlá území úrodné země.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Na dolním toku se využívá na zavlažování. Široké rozlévání řeky vytváří vhodné podmínky k pěstování rýže. Velké hydroenergetické zdroje řeky se téměř nevyužívají. Řeky a jezera v povodí \"Mekongu\" oplývají množstvím ryb, převážně kaprovití, na řece se vyskytuje mnoho vodního ptactva a vyskytují se v ní také krokodýli. V důsledku prudkého sezónního kolísání hladiny a četných peřejí a vodopádů je vodní doprava na převážné části toku možná jen s obtížemi. Je to možné v délce 700 km a při velké vodě až do Vientiane (1600 km). Námořní lodě mohou plout do Phnom Penhu (350 km). Na řece leží města Huay Xai, Luang Prabang, Vientiane, Savannakhet, Pakse (Laos) a Phnom Penh (Kambodža).", "section_level": 1}, {"title": "Přehrady.", "content": "Členové tzv. Mekongské komise (zástupci Laosu, Kambodže, Vietnamu a Thajska) jsou všeobecně proti přehradám na toku, protože ohrožují migraci ryb a zabraňují přesunu nánosů v řece, které tvoří její hustě obydlenou deltu.", "section_level": 1}, {"title": "Čína.", "content": "Čína již na horním toku v Tibetu a v provincii Jün-nan postavila čtyři přehrady (Dachaoshan – s instalovaným výkonem 1350 MW, Jinghong – 1750 MW, Manwan – 1550 MW a Gongguoqiao – 750 MW) a plánuje stejný počet nových vystavět.", "section_level": 2}, {"title": "Laos.", "content": "Na přelomu roku 2010 a 2011 se začalo mluvit o přehradě Xayaburi, kdy Laos přišel se záměrem vybudovat hydroenergetický zdroj. Přehrada by měla být 810 m dlouhá, 32 m široká a tvořit vodní plochu o rozloze 49 km. Elektrický proud by do Thajska měl odvádět 200 km dlouhý přivaděč. V případě, že by pokračovalo je předpokládané uvedení do provozu a dokončení v roce 2019. Celkové náklady na výstavbu se odhadují na 3,8 miliardy dolarů a projektovaný výkon je 1285 MW. Mekongská komise tento projekt projednávala a shodla se pouze na posunutí jednání na ministerskou úroveň a zhodnocení dopadů na ŽP. Podle dohody z roku 1995 musí státy, kterými Mekong protéká, své hydroenergetické plány konzultovat s ostatními, komise však zároveň nemá žádné možnosti, jak stavbu zakázat a tak je dost pravděpodobné,že stavbě nic nezabrání. Laos v roce 2012 oficiálně oznámil zahájení stavby, součástí přípravných prací bude i přestěhování asi 2 100 obyvatel a budování infrastruktury v oblasti. Pokud by se přehrada postavila jednalo by se o první z 11 projektovaných na celém toku.", "section_level": 2}, {"title": "Historie poznávání.", "content": "Systematický výzkum dolního toku \"Mekongu\" zahájila francouzská expedice vedená Ernestem Doudardem de Lagréem. Tato expedice se plavila v letech 1866 až 1868 od ústí \"Mekongu\" do Jün-nanu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mekong (čínsky 澜沧江, pinyin \"Láncāng Jiāng,\" český přepis \"Lan-cchang-ťiang,\" laosky ແມ່ນ້ໍາຂອງ, \"Mènam Khong,\" thajsky แม่น้ําโขง, \"Mae Nam Khong,\" khmersky ទន្លេមេគង្គ, \"Tonolo Mo Kongoko,\" vietnamsky \"Cửu Long Giang)\" je řeka v Tibetu, Číně a Jihovýchodní Asii. Protéká ČLR, Laosem, Kambodžou a Vietnamem a také tvoří hranici \"Laosu\" s Myanmarem a Thajskem. Je největší řekou na poloostrově Zadní Indie a také jednou z nejvýznamnějších světových řek, 10. nejdelší řekou světa a 10. největší z hlediska objemu průtoku. Její odhadovaná délka je 4350 kilometrů. Povodí má rozlohu 795 000 km2.", "tgt_summary": "Der Mekong ([] oder []) ist ein Strom in Südostasien, der sechs Länder durchquert. Seine Länge wird mit 4350 km bis 4909 km angegeben. Damit ist er einer der zwölf längsten Flüsse der Erde.", "id": 874022} {"src_title": "Luang Prabang", "tgt_title": "Luang Prabang", "src_document": [{"title": "Poloha a význam.", "content": "Luang Prabang leží v nadmořské výšce 700 metrů nad mořem, na levém břehu Mekongu, u jeho soutoku s řekou Nam Khan, přibližně 425 kilometrů severně od hlavního města Laosu Vientiane. Přibližně 3 kilometry severovýchodně od města se nachází mezinárodní letiště, spojující Luang Prabang, mimo jiné, s Bangkokem v Thajsku a Siem Reapem v Kambodži. Laoská silnice číslo 13, vedoucí z Voeng Khamu u laosko-kambodžských hranic do Botenu u laosko-čínských hranic, spojuje Luang Prabang s Vientiane (přes Vang Vieng). Důležitou komunikační tepnou zůstává i řeka Mekong. Město Huay Xai na laosko-thajské hranici je vzdáleno dva dny plavby pomalou lodí proti proudu řeky. Centrum Luang Prabangu je součástí Světového dědictví UNESCO. V roce 2003 navštívilo Luang Prabang přibližně 78 000 zahraničních turistů. Město je střediskem obchodu s rýží, kaučukem a teakovým dřevem.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Městské státy Taiů.", "content": "Mezi 8. až 13. stoletím se na území dnešního severního Laosu začaly formovat první městské státy Taiů. Ve 12. století vůdce jménem Khun Lo pravděpodobně dobyl oblast Luang Prabangu na původním, netaiském obyvatelstvu. Luang Prabang se stal centrem jednoho ze tří hlavních městských států Taiů na území dnešního Laosu. Mongolská invaze v roce 1253, směřující proti Khmérům, tuto strukturu narušila. Po ústupu mongolských vojsk byla založena nová království. Jedním z nich byl i stát, založený místními vládci Luang Prabangu. Přestože nominálně stále podléhal mongolským vládcům Číny, stal se vedoucí silou v severním Laosu. Přibližně od roku 1271 jej ovládala dynastie Phraya. Kolem roku 1350 princ této dynastie Fa Ngum po sporu se svým otcem uprchl do Khmérské říše. S pomocí Khmérů se roku 1353 vrátil, dobyl Luang Prabang (tehdy nazývaný \"Xieng Dong Xieng Thong\") a založil nový stát – říši Lan Xang.", "section_level": 2}, {"title": "Lan Xang.", "content": "V roce 1353 se \"Xieng Dong Xieng Thong\" stal hlavním městem říše Lan Xang. V roce 1357 bylo jméno města změněno na \"Muang Xieng Thong\" („město zlata“). V 15. století byla Lan Xang v úpadku, ohrožována sousedícími Barmánci a Vietnamci (síla Khmérské říše v té době již byla eliminována zásahem thajského království v Ayuthai). Roku 1479 Luang Prabang vyplenili Vietnamci. K upevnění královské moci král Visunarat přivezl roku 1512 do Luang Prabangu z Angkoru cennou zlatou sošku Buddhy, zvanou \"Pha Bang\". V obavě před útoky z Barmy král Setthathirath I. v roce 1560 přesunul hlavní město Lan Xangu do Vientiane. Význam Luang Prabangu jako zdroje královské legitimity však zůstal. Pha Bang byl v zanechán v \"Muang Xieng Thong\" a jméno města bylo změněno na \"Luang Prabang\" („Velký Pha Bang“). Po dalších invazích Barmánců (s krátkou výjimkou panování krále Surinyavongsy) se říše Lan Xang stala jejich vazalem a roku 1707 se rozpadla. Luang Prabang se stal hlavním městem nezávislého Království Luang Prabang, vazala Siamu.", "section_level": 2}, {"title": "Francouzská Indočína.", "content": "Ve druhé polovině 19. století zkoumali Luang Prabang a okolí francouzští badatelé Henri Mouhot, Louis Delaporte a Auguste Pavie. Auguste Pavie byl roku 1886 jmenován francouzským vicekonzulem v Luang Prabangu. Francouzi měli zájem získat kontrolu nad oblastí, kterou vnímali jako nárazníkovou zónu chránící jejich vietnamské kolonie Tonkin a Annam. Využili neschopnost vládců Luang Prabangu vypořádat se s nájezdy čínských lupičských band na Luang Prabang. Roku 1887 se Království Luang Prabang stalo protektorátem Francouzské Indočíny. V dubnu 1945, po porážce vichistické Francie, okupovali Luang Prabang krátce Japonci.", "section_level": 2}, {"title": "Samostatný Laos.", "content": "V roce 1953 získal Laos nezávislost a král Luang Prabangu, Sisavang Vong, se stal hlavou nezávislého Laoského království. Hlavním městem byl Vientiane, král však sídlil v Luang Prabangu. V roce 1975 Luang Prabang dobyl komunistický Pathet Lao. Následoval exodus obyvatel a Luang Prabang se stal nevýznamným provinčním městem. Po znovuotevření Laosu světu počátkem 90. let 20. století začíná význam města opět růst. V roce 1995 se centrum města stalo součástí Světového dědictví UNESCO a proběhly rozsáhlé rekonstrukce městských památek.", "section_level": 2}], "src_summary": "Luang Prabang (laosky ເມືອງຫຼວງພະບາງ) je město v severním Laosu, v provincii stejného jména (provincii Luang Prabang). Má přibližně 26 000 obyvatel. Jeho historické jádro je od roku 1995 zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO.", "tgt_summary": "Luang Prabang (auch \"Luang Phrabang\" oder \"Louangphrabang\"; Lao:, ALA-LC: \"Lūang Phabāng\", Aussprache: []; in alter Zeit \"Chieng Dong Chieng Thong\", \"Müang Sua\" oder \"Sawa\" genannt) ist die Hauptstadt der Provinz Luang Prabang im bergigen Norden von Laos. Die Einwohnerzahl beträgt 66.781 (Stand 2015). Luang Prabang war die Hauptstadt des historischen Königreichs Lan Xang und des französischen Protektorats Laos. Bis zur Abschaffung der Monarchie in Laos 1975 war es die Königsstadt. Heute ist die Stadt von der UNESCO als Welterbe anerkannt und eines der wichtigsten touristischen Ziele des Landes.", "id": 286404} {"src_title": "Pamela Anderson", "tgt_title": "Pamela Anderson", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Narození a dospívání.", "content": "Roku 1864 byl schválen zákon o Britské Severní Americe, kterým vznikla Kanada. V platnost toto nařízení vstoupilo 1. července 1867. Významný den si v Kanadě připomínají oslavou nazvanou'(Den Kanady). Když se blížilo sté výročí vyhlášení platnosti zákona (1967), uspořádaly kanadské noviny soutěž o ziskání titulu ', který byl udělen prvnímu dítěti narozenému v jubilejní den a jeho rodiče navíc získali pamětní plaketu a peněžitý dar. Řada partnerských párů na tuto výzvu během podzimu 1966 reagovala složitým stanovováním nejlepšího okamžiku početí dítěte, aby soutěž vyhráli. Mezi ně ale nepatřili Barry a Carol Andersonovi. Žili na západním pobřeží Kanady, v městečku Ladysmith nacházejícím se u hranice se Spojenými státy americkými. Barry pracoval jako opravář pecí, bojlerů či kotlů a Carol se živila coby číšnice. Ač se o vyhlášenou soutěž nijak nezajímali a narození svého potomka s ohledem na ni neplánovali, narodila se jim 1. července 1967 ve čtyři hodiny a osm minut po půlnoci dcerka, kterou pojmenovali Pamela Denise. Protože byla k překvapení rodičů prvním dítětem narozeným ten den, získala titul \" a její rodiče pamětní plaketu i finanční obnos. Následně se rodina přestěhovala do Comoxu, kde na místním bulváru Douglas zakoupila velký dům se šesti ložnicemi. Jakmile Pamela vyrostla, začala navštěvovat místní knihovnu, kde spolu s ostatními dětmi poslouchala předčítání paní učitelky. Na jedno takové sezení byl přizván i fotograf, aby nafotil snímky mladých zvídavých Kanaďanů dychtících po vzdělání a osvětě. Zachytil tak i Pamelu, jejíž snímek knihovníky natolik zaujal, že pak následně visel ve většině knihoven po celé Britské Kolumbii. Ve škole však příliš nevynikala a ani její tělesné proporce nenasvědčovaly, že by se z ní měla stát modelka. Její spolužačky se vzájemně poměřovaly, jak se jim vyvíjí poprsí, ovšem Pamele zůstávala stále plochá hruď. Naproti tomu ale vynikala svojí obratností a pružností, takže jí kamarádky přezdívaly \", tedy \"Gumička\". Měla vlohy ke sportu, proto jí šel každý, do něhož se pustila. Přestože byla soutěživým typem, nikdy se jí v žádném nepodařilo vyniknout. Měla ale dva koníčky, jimž se naplno věnovala, i třeba na úkor společné zábavy s kamarádkami v kině. Těmito koníčky byly volejbal a hra na saxofon, s nímž vystupovala ve školní skupině. S oběma zálibami ale přestala během střední školy, kterou dokončila v roce 1985. Během jejího studia si přivydělávala jako cvičitelka aerobiku. Od svého mládí byla také členkou organizace na ochranu zvířat PETA. Impuls k členství jí dal zážitek, kdy viděla svého otce nožem porcovat jelena, jehož předtím ulovil. Když bylo Pamele 21 let, přestěhovala se do dvě stě kilometrů vzdáleného Vancouveru, kde se živila jako instruktorka ve fitness centru. V roce 1989 prodělala plastickou operaci, při níž si nechala zvětšit poprsí. V létě téhož roku ji kamarádi vzali na utkání kanadského fotbalu mezi British Columbia Lions a Toronto Argonauts, které se uskutečnilo na BC Place Stadium. Na televizní obrazovce na stadionu se postupně během utkání střídaly záběry momentů z právě hraného utkání, reklamní spoty sponzorů a tváře nadšeně povzbuzujících fanoušků. V jeden okamžik zachytil kameraman detail pohledné dívky, jak si svlékala tričko s nápisem Labatt, což je kanadská značka piva. Divákům se záběry líbily. Po utkání pracovníci pivovaru Labatt začali po pro ně neznámé dívce pátrat a jejich hledání bylo po několika dnech úspěšné. Okamžitě s ní sepsali smlouvu o propagaci a vbrzku se plakáty zachycující Pamelu, na nichž coby „modrá dívka“ propaguje pivo \"\", začaly objevovat po hostincích v celé Kanadě.", "section_level": 2}, {"title": "Začátek spolupráce s \"Playboyem\" a první filmy.", "content": "Zájem spolupracovat s Pamelou mělo několik fotografů. Patřil mezi ně i Ken Honey – vyfotil několik aktů, které pak poslal do redakce časopisu \"Playboy\". Jeho pracovníky zaujala dívka, která neměla stud postavit se odhalená před objektiv fotoaparátu a navíc se uměla chovat přirozeně. Šéfredaktorovi časopisu se líbila, a tak na podzim roku 1989, tedy čtvrt roku po události na vancouverském fotbalovém stadionu, odjela do Los Angeles nafotit první sérii snímků pro \"Playboy\". V únoru 1990 se pak premiérově stala dívkou měsíce \"Playboye\", což jí pomohlo k televizním rolím. Do té doby měla od poloviny osmdesátých let 20. století zkušenosti jen s natáčením televizních reklam. Po fotografiích v \"Playboyi\" nejen dostala malou úlohu v seriálu \"Ženatý se závazky\", ale vystoupila také v hudebním videoklipu k písni „Blind Man“ od skupiny Aerosmith. V roce 1991 se objevila v roli Lisy v komediálním seriálu \"Kutil Tim\", natáčeném až do roku 1993. Seriál navíc patřil mezi oblíbená díla herce a producenta Davida Hasselhoffa, a když Pamelu zahlédl, okamžitě se rozhodl ji angažovat mezi plavčice v jím připravovaném seriálu \"Pobřežní hlídka\". Hrála tam postavu záchranářky Casey Jean Parkerové. Na natáčení dorazila se svým tehdejším životním partnerem, hercem Davidem Charvetem, který v seriálu také dostal svoji roli. Během filmování se ale rozešli. Vedle toho se objevila i ve snímku \"The Evolution of Mr. E.\", který byl natočen na motivy románu Herberta George Wellse, zakladatele anglické science fiction. Ztvárnila v něm roli bizarní sochařky. Prvním filmem, ve kterém od jeho režiséra dostala hlavní roli, byl \"Dračí květ\".", "section_level": 2}, {"title": "Manželství s Tommym Lee.", "content": "Poslední den roku 1994 potkala na večírku v New Yorku Tommyho Lee, výstředního bubeníka hardrockové skupiny Mötley Crüe. Příliš se jí ale nelíbil. Při seznámení jí například olízl tvář a během hovoru toužil získat její telefonní číslo. Když se mu to povedlo, následujících několik týdnů jí neustále volal a nenechal se odbýt. Krátce nato Pamela odjela do mexického Cancúnu, kde pózovala pro reklamu výrobce opalovacích krémů. Tommy sem za ní přijel a po čtyřech dnech, které se proměnily v jeden dlouhý mejdan, ji získal. Dvojice se vzala na pláži a při obřadu měla nevěsta na sobě malé bílé bikiny a ženich šortky. Namísto snubních prstenů si nechali na prst vytetovat partnerovo jméno (podle některých zdrojů si novomanžel vytetoval jméno své milé na svůj penis). Novomanželka tak měla na prsteníčku „“ (Tommyho) a její protějšek „“ (Pamelin). Po sňatku začala používat manželovo příjmení. Vztah ovšem provázelo střídání vášnivých vzplanutí a žárlivých scén, na nichž dobře vydělávaly bulvární časopisy referující o jejich manželství. Když například Tommy slavil své 33. narozeniny (1995), uspořádala pro něho manželka velkolepou oslavu, na níž nechyběli hadí muži, pochodně, balóny, lvi, tygři či tanečnice. Spolu s manželem začala pracovat na natáčení snímku \"Barb Wire\", pro nějž Tommy složil a nahrál titulní skladbu. Ve filmu získala hlavní úlohu válečné veteránky, tanečnice a majitelky baru, která se nechává najímat na plnění nebezpečných úkolů. U kritiky se ale film s přílišným pochopením nesetkal a Pamele byl při vyhlašování Zlaté maliny udělen titul nejhorší herecký výkon. Během natáčení snímku navíc otěhotněla. Syn by se podle jejích tehdejších vyjádření jmenoval Spirit a dcera Patience. Jenže po několika týdnech kvůli pracovnímu nasazení během natáčení potratila. Ještě v tomtéž roce (1995) se jí ale povedlo otěhotnět znovu. Během dubna 1996 se v médiích objevila zpráva, že existuje videozáznam milostných hrátek manželů a že bude vbrzku za podpory časopisu \"Penthouse\" zveřejněn. Manželé existenci videa nevyvrátili, nicméně tvrdili, že jim bylo ukradeno jedním z řemeslníků, který opravoval jejich dům v Malibu. Po dvou měsících od vydání zprávy o nálezu videa, 5. června 1996, se manželům narodil první syn, Brandon Thomas, mající porodní hmotnost 3,7 kilogramu. Jeho jméno mu matka vybrala podle amerického herce Marlona Branda. Krátce poté se na veřejnosti objevilo inkriminované video. Manželé sice vydavatele magazínu \"Penthouse\" zažalovali, ale ve skutečnosti vydělali na prodeji snímku finanční prostředky. Soudci, kteří žalobu rozhodovali, si totiž všimli, že jednotlivé scény jsou na člunu i v autě na dálnici pořízeny tak, aby se mohly následně dobře distribuovat. Neuvěřili ani příhodě o ukradení nahrávky dělníkem opravujícím dům. Navíc během vyšetřování vyšlo najevo, že Pamela nejprve dala s uveřejněním videa souhlas, který ale následně stáhla. Toto video posléze v roce 2000 začala společnost Internet Entertainment Group (IEG) nabízet zájemcům na videokazetě, DVD, popřípadě na internetu. Tommy s Pamelou firmu zažalovali a svůj spor v prosinci 2002 vyhráli, načež IEG musela každému z dvojice zaplatit odškodné ve výši 741 tisíc amerických dolarů. Když v září 1996 manželé v ranních hodinách jednoho dne opouštěli hollywoodský noční klub \"\", snažil se je zachytil bulvární fotograf. Tommy si toho všiml a paparazziho brutálně napadl. Postižený novinář vše nahlásil policii. Během vyšetřování vyšlo najevo, že útočník několikrát zbil i svoji manželku. Navíc se ukázalo, že i svou předchozí manželku Heather Locklearovou, která Andersonovou před svým exmanželem několikrát varovala, sexuálně podváděl. Po koncertech své kapely například chodil se svými fanynkami do šatny nebo během natáčení hudebních alb trávil v nahrávacím studiu volné chvíle sexuálními hrátkami s několika dívkami najednou. Po 21 měsících společného života se tak Pamela rozhodla požádat o rozvod. Plánovala se vrátit ke svému dívčímu příjmení, nicméně se bála soudních tahanic o syna Brandona. Její eskapády ke všemu již odmítal přehlížet producent \"Pobřežní hlídky\" David Hasselhoff, který v seriálu také ztvárňoval postavu hlavního záchranáře Mitche Buchannona. V dalším pokračování snímku tak již s ní přestal počítat a pronesl, že je trapné a současně i smutné, že se v touze po slávě dokáže Pamela snížit i k pornografii. Po pěti letech natáčení tak Andersonová seriál opustila. Odluka manželů Leeových ovšem netrvala dlouho a na počátku roku 1997 svůj slib věrnosti obnovili. Následně Andersonová začala pracovat na seriálu \"V.I.P.\", ve kterém vystupovala v roli tělesné strážkyně hollywoodských hvězd. Pro film si nakonec nechala odstranit své prsní implantáty, aby se jí snáze běhalo. Natáčení skončilo v roce 2000 a již následující rok si nechala operativně svá ňadra zvětšit. Na konci roku 1997 se jí a Tommovi narodil druhý syn, jenž na přání otce dostal jméno Dylan Jagger, které odkazuje na hudebníka Boba Dylana. V témže roce Pamela v anketě hledající deset nejkrásnějších žen 20. století získala páté místo, když nestačila na Demi Moore, Cindy Crawford, Michelle Pfeiffer a Gabriellu Reece, naopak až za ní skončily Sophia Lorenová, Sharon Stoneová, Raquel Welchová, Sandra Bullock a Madonna. Počátkem roku 1998 byl Tommy Lee odsouzen za napadení fotografa k pokutě ve výši 17 500 amerických dolarů a k odpracování 250 hodin veřejně prospěšných prací. V únoru téhož roku ale Tommy opětovně vztáhl na svou choť ruku. Mělo k tomu dojít po krátké slovní roztržce a postižená manželův atak odnesla zraněními na zádech a ruce, když podle policejního protokolu měla mít modřinu a zlomený nehet. Navíc jí i oběma jejich synům svým činem způsobil šok. Vyšetřovatelé jeho počínání klasifikovali jako těžký případ domácího násilí a pachatele umístili do vězení pod kaucí jednoho milionu dolarů. Dostal trest šesti měsíců odnětí svobody a jeho manželka následně požádala o rozvod. Jenže již v létě toho roku (1998) se jí začalo po manželovi stýskat. Když Tommy vyšel z vězení, musel, po různých justičních úpravách svého původního trestu, odpracovat ještě 200 hodin veřejně prospěšných prací, uhradit částku 5 000 dolarů na účet útulku pro týrané ženy a absolvovat léčení z drogové a alkoholové závislosti. Pamela, v té době žijící bez manžela, plánovala předělat si vytetované „Tommy's“ na svém prsteníčku na „Mommy's“, tedy mámina, a postupně se začala angažovat v boji na ochranu zvířat. Roku 1998 bylo jejich manželství rozvedeno. Žádost o manželskou odluku podala Pamela poté, co obvinila manžela, že ji napadl a kopal do zad či břicha, když držela v náručí sedmitýdenního Dylana. Útočníka policie odsoudila na půl roku vězení. Avšak během dubna 1999 již opět se svým exmanželem plánovala společnou budoucnost, ale nakonec z toho nic nebylo. V té době si také nechala zmenšit poprsí na velikost „C“.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah s Kidem Rockem.", "content": "Na přelomu let 2000 a 2001 byl Pameliným partnerem švédský model Marcus Schenkenberg, s nímž již sice byla zasnoubena, ale ke sňatku nakonec nedošlo. V březnu 2001 ho vystřídal hudebník Kid Rock, s nímž se ještě během téhož roku zasnoubila. Koncem října 2001 snoubenci oznámili, že čekají společného potomka. Na počátku následujícího měsíce ale herečka potratila. V polovině března roku 2002 Pamela oznámila, že se od svého někdejšího manžela nakazila hepatitidou typu C, když s ním použila stejnou tetovací jehlu. Podle jejího tvrzení Tommy Lee nemocí trpěl již v době jejich vztahu, ale neřekl jí o tom. Lee nařčení odmítl. Z nemoci se herečka úspěšně vyléčila po více než třinácti letech, na podzim roku 2015. Během dubna Kid Rock opět požádal na večírku v Las Vegas svou dívku o ruku a ta souhlasila. Již o dva měsíce později však snoubenka plánovaný sňatek odvolala, neboť se jí nezamlouvala partnerova nadměrná konzumace alkoholických nápojů. Krátce nato však Kidovi věnovala vášnivé polibky, když přebíral hudební ocenění. V červenci si sama dobrovolně nožem vyřízla na prsteníčku vytetovaný nápis „Tommy's“, tedy vzpomínku na předchozího manžela. Krátce poté oznámila své další těhotenství. Na podzim 2002 soudy s definitivní platností rozhodly o střídavé péči o děti mezi Pamelou a jejím někdejším manželem. Na přelomu let 2002 a 2003 se Andersonová začala věnovat boji proti kožešinovému průmyslu. Vzorem jí pro to byla herečka Brigitte Bardotová a navíc se stala také vegetariánkou. Dne 27. února 2003 se zúčastnila plesu ve vídeňské Opeře. Doprovod na akci jí dělal její známý, Dan Matthews, přední člen PETA, organizace na ochranu zvířat. Ve Vídni byl s Pamelou i Kid Rock, který však pozvání na ples nedostal. V roce 2003 se s Kidem rozešla, protože ji – podle jejích slov – začal unavovat jeho bohémský způsob života, a začala chodit s hudebníkem Fredem Durstem, zpěvákem kapely Limp Bizkit. Vedle toho urovnala vzájemné vztahy se svým bývalým manželem. Na podzim roku 2003 se ve Frankfurtu nad Mohanem konal knižní festival, na němž nakladatelka Judith Carrová prohlásila, že se Pamela chystá napsat dva romány, jejichž pracovní názvy jsou \"Od pasu nahoru\" a \"Od pasu dolů\". Popisovat měly příhody fiktivní hrdinky v tehdejším světě. V závěru roku již opět Pamela tvořila pár s muzikantem Kidem Rockem.", "section_level": 2}, {"title": "Konec s herectvím a psaní knihy.", "content": "Na počátku roku 2004, když jí bylo šestatřicet let, prohlásila Pamela, že končí s herectvím. V rozhovoru tehdy uvedla, že odchází do důchodu. Plánovala se intenzivněji věnovat svým dvěma synům, kterým postupně začínala školní docházka. Dne 12. května 2004 navíc získala ke svému dosavadnímu kanadskému občanství také občanství Spojených států amerických. Důvody tohoto rozhodnutí ovšem neuvedla. V polovině letních prázdnin toho roku vyšla Andersonové literární prvotina, nazvaná \"\" (\"Hvězda\"). Dílo vypráví příběh naivní krásné mladé dívky, která se z provinčního města dostane až na titulní stránku pánského časopisu. Následně si nechá zvětšit ňadra a úspěšně dobývá Hollywood. Při psaní knihy se Andersonová inspirovala vlastními životními zkušenostmi. Své finanční prostředky spisovatelka investovala také do výchovy sportovní gymnastky Mohini Bhardwajové, dcery ruské matky a indického otce. Sportovkyně ji za to pozvala do hlediště na své závody na letních olympijských hrách 2004, které se konaly v Athénách.", "section_level": 2}, {"title": "Boj za práva zvířat.", "content": "Andersonová pokračovala také v podpoře kampaní bojujících za práva zvířat. Vytýkala společnosti rychlého občerstvení KFC, jež se zaměřuje na kuřecí výrobky, způsob hospodaření s kuřaty, která firma podle ní mučí, mrzačí či zaživa polévá vařící vodou. Nechala se proto nafotit na plakáty, na nichž se vedle její podobizny vyskytoval nápis „Bojkotujte KFC – Pamela Andersonová“, a ty visely například v Los Angeles, Dallasu, Bostonu nebo San Francisku. Posléze sepsala dopis adresovaný do Buckinghamského paláce, v němž se obracela na britskou královnu Alžbětu II., aby zvážila nahrazení dosud používaných medvědích kožešin na čepicích své stráže kožešinami umělými. Svůj požadavek Pamela podpořila dvěma sty podpisy svých fanoušků. Pracovníci paláce na výzvu reagovali sdělením, že o výměně těchto čepic zvaných „“ uvažovali již v roce 1997, avšak výrobky ze syntetických kožešin, které Andersonová doporučuje, se v britském deštivém podnebí neosvědčily, a proto od nich upustili.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství s Kidem Rockem.", "content": "Na jaře roku 2005 tvořila Andersonová pár s hercem Stephenem Dorffem, ale v červenci toho roku přinesly noviny zprávu, že ji požádal o ruku její bývalý manžel Tommy Lee a ona s návrhem souhlasila. Po třech týdnech však vyšlo najevo, že se žádná svatba nekoná. Zpráva o sňatku jen měla přilákat pozornost veřejnosti k Tommově televizní reality show, kterou měla vysílat americká televizní stanice. V polovině roku 2006 se opětovně rozhodla podpořit organizaci PETA. V londýnském butiku Stelly McCartneyové, dcery hudebníka Paula McCartneyho, stála asi deset minut úplně odhalená. V té době již opětovně tvořila pár s hudebníkem Kidem Rockem, s nímž nyní plánovala sňatek. Svatební obřady se konaly na čtyřech místech, přičemž prvním bylo francouzské letovisko Saint-Tropez 29. července 2006, na něž pak navazovaly americké státy Kalifornie, Michigan a Tennessee. Evropská část obřadu se uskutečnila na luxusní jachtě v přístavu u pláže Nikki. Při obřadu měla nevěsta na sobě bílé šaty na ramínka a dlouhý závoj, ženich naopak zvolil džíny, košili a na hlavu si dal černý klobouk. Po svatebním obřadu se novomanželka převlékla do bílých bikin a Kid odložil horní díl svého oděvu. Následně jachta připlula k pláži, na které se konala svatební hostina. Na počátku srpna, před další částí svatebního obřadu, který se měl konat v kalifornském Malibu, novomanželé oznámili, že je Pamela těhotná. Na konci měsíce se pak na koncertě Dustina Wilkese v nashvillském country klubu „Tootsie's Orchid Lounge“ odehrála třetí část svatby. Během podzimu 2006 pracovala herečka ve Vancouveru na snímku \"\", ovšem psychické vypětí zapříčinilo, že během natáčení potratila. Na konci měsíce listopadu 2006 navíc dvojice podala žádost o rozvod kvůli, jak uvedli v žádosti, nesmiřitelným rozdílům. Příčinou rozchodu měla být rozepře při soukromé předpremiéře filmu \"\", ve kterém Pamela hrála blondýnu, pro niž hlavní hrdina, aby ji získal, cestuje napříč celými Spojenými státy americkými. Kid, jemuž vadila podbízivost postavy ve filmu, své manželce za tuto roli vynadal. V roce 2007 se manželé skutečně rozvedli.", "section_level": 2}, {"title": "První manželství s Rickem Salomonem.", "content": "Od září 2007 začala chodit s Rickem Salomonem, s nímž se – podle jejího vyjádření – v tu dobu znali již asi patnáct let. V noci z 6. na 7. října téhož roku se spolu vzali v lasvegaském hotelu Mirage. Po dvou měsících se však manželé rozešli. Poté se sice ještě dali dohromady, ale v únoru 2008 byli nakonec rozvedeni. V létě roku 2008 se Pamela účastnila australské verze reality show \"Big Brother\", když ji organizátoři soutěže nechali po dobu tří dnů mimořádně pobývat v soutěžní vile. Vedle toho vystoupila jako soutěžící v sérii \"Dancing with the Stars\" (americké předloze pořadu \"StarDance...když hvězdy tančí\"). Nejprve v roce 2010 skončila jako šestá vyřazená, ale při své druhé účasti v roce 2012 se jí již tolik nedařilo a byla vyřazena jako první. Mezi tím, během roku 2011, tvořila pár s ekologem Jonem Rosem. V roce 2013 se Andersonová zúčastnila britské podoby soutěže \"\", během níž soutěžící předvádějí tance na ledě. Z klání ovšem vypadla hned po prvním kole. Soutěž na podobném principu vysílali tou dobou také v Nizozemsku. Její organizátoři pozvali Pamelu, aby spolu se svým tanečníkem Mattem Eversem divákům zatančila, a ta jejich přání splnila.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé manželství s Rickem Salomonem.", "content": "V létě roku 2013 se Pamela opět sblížila se svým předchozím manželem Rickem Salomonem. Na počátku roku 2014 svůj vztah zpečetili druhou svatbou. Za půl roku, začátkem července 2014, ovšem opět podávala návrh na rozvod manželství, kvůli – jak sama uvedla – vzájemným nepřekonatelným rozdílům. Po téměř dvou měsících si vše rozmyslela a žádost vzala zpět. Za dalšího půl roku, v únoru 2015, ale Pamela žádala o rozvod znovu. Důvod uvedla stejný jako v předchozí žádosti. Salomon však s rozvodem nesouhlasil a žádal rovnou anulování sňatku. Pro toto řešení se rozhodl proto, aby nemusel Andersonové nic platit, neboť měl oproti ní trojnásobně větší majetek. Nakonec se na přelomu dubna a května 2015 dohodli na rozvodu, přičemž Salomon dal své manželce částku ve výši jednoho milionu amerických dolarů.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední dívka \"Playboye\", film \"Pobřežní hlídka\" a páté manželství.", "content": "V říjnu 2015 se časopis \"Playboy\" rozhodl, že na počátku roku 2016 vyjde poslední číslo, jež bude obsahovat nahé fotografie dívek. Poslední odhalenou dívkou, která se v periodiku objevila, byla Pamela Anderson. Celkově se tak třináctkrát objevila na titulní stránce tohoto časopisu. Když se v letech 2015 a 2016 uvažovalo o natočení filmového pokračování televizního seriálu \"Pobřežní hlídka\", odmítala se Pamela natáčení zúčastnit, neboť si na roli připadala příliš stará. Posléze ale změnila názor a v dubnu 2016 se svou účastí souhlasila. Premiéru měl snímek na konci května 2017, ale nesetkal se s přílišným zájmem diváků ani s příznivým hodnocením kritiků, například od Mirky Spáčilové. Ve stejném období, tedy na konci května 2017, se v Monaku jel závod Formule 1 nazvaný Velká cena Monaka. Mezi diváky byla i Andersonová, která se zde seznámila a sblížila s francouzským fotbalistou Adilem Ramim. Posléze se za ním přestěhovala z Los Angeles do Marseille, kde za místní klub Olympique sportovec hrál. Během září 2018 ale Andersonová vztah ukončila, neboť se jí po přesídlení na jih Francie nezamlouvalo, že její partner kvůli vztahu s ní zanedbává své vlastní syny, které má z předchozích vztahů. V březnu následujícího roku se někdejší partneři pokoušeli svůj vztah obnovit, nicméně na konci června 2019 zveřejnila Andersonová na sociální síti Instagram příspěvek, v němž obvinila, že souběžně s jejich vztahem udržoval fotbalista poměr i s dalšími ženami. Počátkem roku 2020 se Andersonová popáté vdala, a to v Malibu, kde pojala za svého chotě někdejšího kadeřníka a pozdějšího filmového producenta Jona Peterse, s nímž krátce žila již v době svých začátků fotografování pro časopis \"Playboy\". Po dvanácti dnech se sice rozvedli, nicméně na další vztahy Andersonová nezanevřela.", "section_level": 2}, {"title": "Filmografie.", "content": "Pamela Anderson hrála v těchto filmech a televizních seriálech:", "section_level": 1}], "src_summary": "Pamela Denise Anderson (* 1. července 1967, Ladysmith, Britská Kolumbie, Kanada), přechýleně Andersonová, je kanadská i americká herečka, modelka a producentka žijící ve Spojených státech amerických. V devadesátých letech 20. století byla považována za sexuální symbol. ", "tgt_summary": "Pamela Denise Anderson (* 1. Juli 1967 in Ladysmith, British Columbia, Kanada) ist eine kanadisch-US-amerikanische Schauspielerin und ein Pin-up-Girl. In ihrer Rolle als Rettungsschwimmerin in der Erfolgsserie \"Baywatch\" wurde sie international zum Star. Sie gilt als das Sexsymbol der 1990er Jahre.", "id": 1368120} {"src_title": "Tate Gallery", "tgt_title": "Tate Gallery", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původní galerie Tate byla oficiálně označována jako Národní galerie britského umění a nacházela se na ulici Millbank v Londýnském obvodu Westminster. Po své smrti zanechal J. M. W. Turner sbírku, obsahující asi 2000 obrazů a maleb, ze svého ateliéru národu. Národní galerie nebyla schopna splnit Turnerovo přání aby byly obrazy vystavovány, což rozpoutalo debatu o nutnosti postavit národní galerii britského umění. Henry Tate, úspěšný podnikatel s cukrem a rovněž sběratel umění z Viktoriánského období, nabídl financování stavby galerie s podmínkou, že stát bude financovat koupi pozemku a provozní náklady. Henry Tate rovněž galerii věnoval svou sbírku umění. Byla to sbírka zaměřená pouze na díla moderních britských malířů. Roku 1915 Hugh Lane věnoval galerii svou sbírku evropského moderního umění, což rozšířilo kolekci o díla zahraničních umělců a stále směřovalo záběr galerie na současné umění. V letech 1926 a 1937 obchodník s uměním a mecenáš Joseph Duveen financoval dvě výrazné dostavby budovy galerie. V polovině 20. století galerie plnila dvě funkce – ukazovat historii britského umění a zároveň i mezinárodní současné umění. Roku 1954 byla Tate Gallery vyčleněna z Národní galerie. Bylo logickým krokem, že byly odděleny sbírky specializované na britské a moderní umění a obě části jsou nyní vystavovány v oddělených budovách. Tate Modern v budově bývalé elektrárny \"Bankside\" na jižním nábřeží Temže vystavuje národní sbírku moderního umění od roku 1900 do současné doby. Původní galerie je nyní nazývána Tate Britain a obsahuje kolekci britského umění od roku 1500 do současné doby. Díla moderního britského umění se nacházejí v obou galeriích. Celkově galerie spravuje téměř 60 tisíc položek, z toho asi 4100 pláten, více než 50 tisíc grafik, akvarelů či kreseb a přes 1400 soch. Všechny pobočky galerie jsou přístupné zdarma (kromě krátkodobých výstav).", "section_level": 1}], "src_summary": "Tate Gallery je síť čtyř britských galerií: Tate Britain (otevřena roku 1897), Tate Liverpool (1988), Tate St Ives (1993) a Tate Modern (2000). Tate má statut britského národního muzea a je financována ze státního rozpočtu. Správní rada jmenuje ředitele se sedmiletým funkčním obdobím.", "tgt_summary": "Tate Gallery ist ein Netzwerk von vier Galerien im Vereinigten Königreich: Tate Britain (eröffnet 1897), Tate Liverpool (1988), Tate St Ives (1993) und Tate Modern (2000) und einer zugehörigen Website: Tate Online (1998). Das Museum verleiht alljährlich den Turner-Preis an einen britischen Künstler unter 50 Jahren.", "id": 2473293} {"src_title": "Čítač instrukcí", "tgt_title": "Befehlszähler", "src_document": [{"title": "Funkce jednoduchého čítače instrukcí.", "content": "Procesor (anglicky \"Central Processing Unit\" zkratka CPU) jednoduchého počítače obsahuje hardware (řídící jednotku a aritmeticko-logickou jednotku), jež provádí instrukce, které se načítají z paměti. Většina instrukčních cyklů se provádí tak, že CPU pošle adresy na adresovou sběrnici do paměti a ta pošle obsah této paměti jako data na datovou sběrnici. Čítač instrukcí je jedním z mnoha hardwarových registrů na procesoru. Skládá se podobně jako většina registrů z banky z binárního zámku (binární zámek je také známý jako \"flip-flop\" neboli klopný obvod). V případě čítače instrukcí celé číslo představuje adresu v paměti, které načítá další. Jakmile jsou data (\"instrukce\") přijata na sběrnici, je zvýšen čítač instrukcí. U některých procesorů je toho dosaženo tím, že přidá 000.. 001 do jeho obsahu a aretační výsledek do seznamu, který poslouží jako nový obsah. Na většině CPU je čítači instrukcí realizován jako registr, který je vnitřně zapojen tak, že počítá až na další hodnotu, pokud je určitý signál z vnějšku. Takovýto registr se v elektronice nazývá binární čítač, a tím i původ termínu \"čítač instrukcí\".", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti čítače instrukcí.", "content": "Přítomnost čítače instrukcí v procesoru má dalekosáhlé důsledky pro náš způsob myšlení, když se vžijeme do role čítače instrukcí. Čítač instrukcí (nebo ekvivalentní blok hardwaru, který slouží ke stejnému účelu) je velmi zásadní pro von Neumannovu architekturu. Například funkcionální programovací jazyk nabízí velké naděje na vysoké úrovni s kombinační logikou, která je na úrovni assembleru. Dokonce i většina výzkumníků se pokusila o emulaci do mikrokódu v konvenčních počítačích. Ale ve skutečnosti kombinátory jsou tak jednoduché, že by mohl být v zásadě prováděny přímo v hardwaru bez použití mikrokódu, nebo čítače instrukcí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čítač instrukcí (anglicky \"Program Counter\" – PC) nebo také instrukční ukazatel (anglicky \"Instruction Pointer\" – IP) je speciální registr v procesoru, jehož účelem je adresovat instrukce strojového kódu v operační paměti počítače. Strojový kód se vykonává (až na výjimky) sekvenčně, a tak po načtení strojové instrukce z paměti – z adresy dané tímto registrem – se hodnota registru zvýší o velikost instrukce (včetně operandů) a hodnota adresy v registru ukazuje na následující instrukci. Ve většině procesorů se čítač instrukcí zvýší automaticky po načtení programu instrukcí. K postupnému volání z paměti slouží určité pokyny: \"skoky, volání podprogramu a návrat, přerušení sekvence zavedením nové hodnoty do čítače instrukcí\". ", "tgt_summary": "Der Befehlszähler, auch Programmzähler (, kurz \"PC\"), ist ein spezielles Register innerhalb eines Hauptprozessors, das je nach Systemarchitektur die Speicheradresse des derzeitigen oder des nächsten auszuführenden Befehls enthält. Da dieser Zähler damit auf einen Speicherbereich \"zeigt\", wird er auch als Befehlszeiger (englisch ', kurz \"IP\") oder Programmzeiger bezeichnet.", "id": 905734} {"src_title": "Ars Electronica", "tgt_title": "Ars Electronica", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Premiéra tohoto významného festivalu proběhla 18. září roku 1979 v bývalé továrně na tabák, první stavbě s ocelovou konstrukcí v celém Rakousku. Symposium se skládalo asi z dvaceti umělců a vědců, kteří byli úzce zaměřeni na technologie v umění, tudíž zpočátku neoslovovali širokou veřejnost, ale zaměřovali se spíše na tu odbornou. Ars Electronica byla součástí mezinárodního Bruckner festivalu, který byl zaměřen na hudbu. Pro nevelký úspěch, který ARS Electronica sklidila, byl tento pilotní projekt, který byl zárodkem celé Ars Electroniky málem zavržen a zrušen, jelikož nebyli prostředky na jeho financování. Tehdejší spoluzakladatel Hannes Leopoldseder přišel s nápadem, že se Ars Electronica bude konat jednou za dva roky a bude na ní vymezen určitý rozpočet. Od roku 1980 se Ars Electronica konala jako bienále, čímž zároveň získala i čas na to, aby si vytvořila stabilní publikum i zahraniční renomé. Bienále trvalo až do roku 1986, kdy její úspěch rapidně vzrostl hlavně díky spolupráci se zahraničními umělci, rozšířením pole působnosti a zájmu širší veřejnosti, což podnítilo i zájem magistrátu Linze, který se jej rozhodl financovat a festival se tak mohl konat každoročně. Projekt byl navržen hlavně díky vzniku digitální revoluce, která s sebou přináší příležitosti čelit závažným otázkám týkajících se budoucnosti a soustředit dotazy na spojení UMĚNÍ-TECHNOLOGIE-SPOLEČNOST. Každý rok se mění konkrétní téma festivalu, které je úzce spojeno s aktuálními společenskými tématy. Toto téma je určováno titulem a případně ještě specifikováno i podtitulem. Umělci tak mají možnost vyjádřit se ke konkrétním událostem, které proběhly za poslední rok a zároveň nastínit potenciální budoucnost. Některé ročníky byly zaměřeny spíš na techniku a jiné zase na umění. AEF si naložil opravdu nelehký úkol už tím, že nerekapituluje historii obecně, sice si vybírá zajímavé úseky či události, které se v minulosti událi, ale především se snaží předvídat budoucnost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ars Electronica je organizace založená v roce 1979 v rakouském Linci, jako festival umění, techniky a společnosti. Dříve byla součástí Mezinárodního Brucknerova festivalu (něm. \"International Bruckner Festival\"). Jeho úspěch rapidně vzrůstal a přitahuje tak pozornost celého světa až dodnes. Spojení UMĚNÍ-TECHNIKA-SPOLEČNOST se stalo filozofií celého festivalu, která je založena na interakci mezi uměním, technologií a člověkem. Dlouhodobá kontinuita a specifické zaměření dělá tento festival opravdu unikátním a světově populárním.", "tgt_summary": "Die Ars Electronica () ist ein Festival zur Präsentation und Förderung von Kunst in enger Verbindung mit (digitaler) Technik und gesellschaftlichen Fragestellungen, das alljährlich in Linz (Oberösterreich) stattfindet. Veranstalter ist die Ars Electronica Linz GmbH, ein österreichisches Kultur-, Bildungs- und Wissenschaftsinstitut, das im Bereich der neuen Medienkunst tätig ist und 1979 in Linz gegründet wurde. Sie hat ihren Sitz im Ars Electronica Center, welches das Museum der Zukunft beherbergt, in der Stadt Linz. Im Mittelpunkt der Aktivitäten von Ars Electronica stehen die Wechselwirkungen zwischen Kunst, Technologie und Gesellschaft.", "id": 357232} {"src_title": "Ayahuasca", "tgt_title": "Ayahuasca", "src_document": [{"title": "Účinky ayahuascy.", "content": "Ayahuascu lze klasifikovat jako psychedelikum a mezi bezprostřední psychické účinky tedy patří změny smyslového vnímání, zejména vizuálního, synestezie, změny vnímání času, změny myšlení a kognitivních funkcí obecně a zesílení emočního prožívání. Mysl může být pod vlivem ayahuascy schopna hlubší introspekce a mohou se v ní objevit různé vzpomínky. Má však též tělesné účinky. Běžný je zrychlený tep a dýchání a lehké zvýšení tělesné teploty. Lidé pod vlivem ayahuascy nebývají příliš pohybliví. Běžně se dostavuje zvracení, o něco méně často průjem, což je šamany považováno za důležitý bod v procesu očisty. Je to chápáno jako reprezentace uvolnění negativní energie a emocí nahromaděných v průběhu života. Objevuje se též zvýšené pocení, třes a pocity horka či zimy. Lidé, kteří požili ayahuascu často líčí, že měli duchovní zjevení ohledně svého smyslu na světě, podstaty vesmíru, jakožto i vhledů jak být lepším člověkem. To je často vnímáno jako duchovní probuzení a často popisováno jako zážitek znovuzrození. Časté jsou též výpovědi jednotlivců o tom, že získali přístup do vyšších duchovních dimenzí a přišli do kontaktu s různými duchovními či extradimenzionálními bytostmi, sloužícími jako léčitelé a průvodci. Existují však též výpovědi o setkání se zlými duchy, což je jeden z důvodů, proč by měl při ceremonii být přítomný šaman, který takovým situacím dokáže předejít nebo se s nimi vypořádat. Alkaloidy obsažené v \"Banisteriopsis caapi\" mají prokazatelné anthelmintické účinky. Chuť ayahuascy je velmi hořká a může být lehce sladká. Účinky se normálně dostavují během třiceti minut, vrcholí po dvou hodinách a celkově trvají okolo šesti hodin. Obecně jsou účinky dosti variabilní, závisí na průběhu rituálu, složení a způsobu přípravy nápoje. Důležitým aspektem jsou tělesné a psychické dispozice každého jedince, dva různí účastníci téhož rituálu mohou mít zcela odlišné zážitky.", "section_level": 1}, {"title": "Fenomenologie vizí.", "content": "Obvyklé jsou vizuální vjemy (především za zavřenýma očima) různých geometrických obrazců, nebo složitějších struktur, které se ale rychle mění. Za skutečné vize se spíše považují takové výjevy, kterým je přisouzen nějaký podstatnější epistemologický význam. Pozoruhodným aspektem ayahuascy je skutečnost, že některá témata se ve vizích, jež přináší, běžně opakují. Mezi zcela nejběžnější motivy patří vize hadů. Mnoho uživatelů vypovídá o setkání s duchem ayahuascy, který se zjevuje jako anakonda nebo jiný had nebo lidská žena, případně jaguár. (Byli pozorování jaguáři okusující rostliny \"Banisteriopsis caapi.\") Podle rostlin přidaných do ayahuascy dochází též k setkáním s duchy těchto rostlin ve vizích, ti se též opakovaně zjevují v podobných formách.", "section_level": 2}, {"title": "Užívání ayahuascy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tradiční užívání domorodci.", "content": "Ayahuasca je domorodými kmeny žijícími v amazonské džungli používána převážně jako náboženská svátost a je s ní zacházeno s velikou úctou. Odhaduje se, že byla používána již před pěti tisíci roky. Tradičně je užívána jako prostředek k léčení a to jak jako nástroj který umožní šamanovi stanovit diagnózu, tak jako lék samotný. Dále se používá pro věštění, komunikaci se světem duchů a jiné magické účely. Někdy ji můžeme nalézt úžívánu při důležitých společenských událostech a při rituálech přechodu. V některých kmenech je její užívání vyhrazeno pouze šamanovi, případně náčelníkovi, ale je běžnější, že se ceremonií můžou zúčastnit všichni členové kmene od jistého věku. Každopádně je rituál tradičně vždy veden šamanem nebo i vícero šamany s odpovídajícím výcvikem a svými případnými asistenty. Používání ayahuascy bez šamana je považováno za potenciálně nebezpečné. Rituály obvykle probíhají přes noc. Mezi běžné rituální úkony patří zpívání posvátných zpěvů icaros mající za úkol volání duchů, s nimiž je šaman ve spojení, přenášení energií kouřem tabáku \"mapacho\" nebo \"runa\", očišťování metličkou z listů rostliny \"surupanga\" a práce s magickou substancí yachay. Mnoho šamanů dnes nabízí své služby i nedomorodcům. K ayahuasce se váží jistá dietní pravidla. Nejsou zcela jednotná, ale obecně šamani doporučují několik dní před a po požití ayahuascy jíst jen lehčí jídla, nesolit, vyvarovat se příliš kořeněných, tučných, sladkých a kyselých jídel. Nedoporučuje se červené maso a zejména vepřové je považováno za tabu. Též se zakazuje používání drog včetně kofeinu a alkoholu a za nebezpečné mohou být považována psychofarmaka a jiné léky, i takové, co nemají prokázanou farmakologickou souvislost s látkami obsaženými v ayahuasce. Doporučuje se též sexuální zdrženlivost. Někdy použití ayahuascy kromě diety navíc předchází očistná kúra s různými rostlinami mající za cíl především vnitřní očištění a detoxikaci fyzického těla. Tato kúra může trvat až několik týdnů. Nejpřísnější dietu pak drží šamani ve výcviku i již iniciovaní šamani přející si zvýšit svou moc. Ta může trvat až rok i déle a někdy je provozována v odloučení od společnosti, kde šaman může nerušen komunikovat s přírodou a sám na sobě nebo s pomocí jiných šamanů studovat účinky léčebných rostlin. Šamanský učeň na dietě je prostřednictvím vizí a snů schopen identifikovat a pochopit možnosti využití jednotlivých rostlin. To obnáší časté užívání ayahuascy nebo i jiných tzv. „rostlin učitelek“, k nimž se zkoumaná rostlina přidá. Přestože je k ayahuasce chována úcta, šamanská práce je v Amazonii často považována spíše za něco jako řemeslo a mnoho šamanů za svou práci žádá peníze nebo protislužbu. Existují i šamani, kteří svou moc zneužívají. To se může projevovat prostým odbýváním ceremonií, zejména těch pro neznalé cizince, v horším případě pak okrádání účastníků nebo pohlavní zneužívání omámených žen. \"Brujos\" jsou pak šamani, kteří jsou údajně za úplatu nebo ze zlé vůle schopni magicky škodit, ať už se jedná o přivolání nemoci či neštěstí na danou osobu, rušení práce jiných šamanů a okrádání lidí o osobní sílu, které, jak amazonští šamani věří, má každý jistou zásobu. Zejména zranitelné mají vůči jejich zvůli být osoby v jejich blízkosti pod vlivem ayahuascy. Fenomén šamanů zneužívajících svou moc a postavení není v Amazonii vzácný.", "section_level": 2}, {"title": "Užívání církvemi.", "content": "Patrně nejznámější ayahuascovou církví je původem venkovská brazilská Santo Daime založená ve třicátých letech dvacátého století. Jedná se o synkretickou církev s prvky křesťanství, animismu, spiritismu a právě amazonského šamanismu. \"Daime\", jak nazývají ayahuascu, používají při svých bohoslužbách. Při těch jsou ženy i muži formálně oděni a odděleně tančí a zpívají náboženské písně. Církev Santo Daime dovoluje podávání \"Daime\" i dětem, dokonce i novorozeňatům. Podobnou brazilskou církví rituálně užívající ayahuascu pod jménem \"hoasca\" údajně pro zlepšení mentální koncentrace je União do Vegetal. Tato církev je spíše městského rázu a nemá přísná dietní pravidla pro užívání hoascy. Obě uvedené církve používají směs rostlin \"Banisteriopsis caapi\" a \"Psychotria viridis\".", "section_level": 2}, {"title": "Moderní léčebné využití.", "content": "Vznikají moderní léčebná centra, snažící se využít ayahuascy pro léčebné účely v kombinaci s poznatky moderní medicíny a psychoterapie. Úspěšné je například centrum Takiwasi specializující se na léčbu drogových závislostí. V Takiwasi se kombinují prvky tradičního šamanismu s psychoterapií.", "section_level": 2}, {"title": "Netradiční použití.", "content": "Někteří lidé z různých částí světa si obstarávají nutné rostliny a připravují si nápoj svépomocí. V tomto případě se často můžeme setkat s použitím přísad, které se tradičně do ayahuascy nepřidávají. Například můžeme uvést použití \"Mimosy hostilis\", coby komponenty obsahující DMT nebo dokonce nahrazení samotné \"Banisteriopsis caapi\" jiným MAOI, jako je například \"Peganum harmala\". Pojmem \"pharmahuasca\" se někdy nazývá jakákoliv směs DMT s MAOI, která by z farmakologického hlediska měla mít podobné účinky. Podle šamanů však takové směsi budou mít účinky odlišné a za skutečnou ayahuascu lze považovat jen produkty obsahující \"Banisteriopsis caapi\".", "section_level": 2}, {"title": "Příprava.", "content": "Tradičně se dřevo \"Banisteriopsis caapi \"rozřeže na takové kusy, které se vejdou do hrnce, roztluče, nechá se máčet a následně se vaří, což může trvat i několik hodin. Liána je sbírána buď divoce rostoucí, nebo je kultivována. Domorodci věří, že kvalitu výsledného nápoje ovlivňují i myšlenky a úmysly toho, kdo ji připravuje. Někdy se vaří jen samotná liána, ale běžněji jsou přidávány rostliny obsahující DMT jako je \"Psychotria viridis (chakruna)\",\" Psychotria carthagenensis (amyruca) \"nebo\" Dyplopterys cabrerana (chaliponga). \"Dalšími běžnými příměsi, které DMT neobsahují, jsou \"Justicia pectoralis\", tabák selský, guayusa a brugmansie. Psychoaktivita ayahuascy připravené bez rostlin obsahujících DMT je nízká, pokud vůbec zaznamenatelná, a taková ayahuasca se používá hlavně pro své čisticí a tělesné účinky. Další, už více speciální, přídatné rostliny a jejich účel jejich využití při ceremoniích:", "section_level": 1}, {"title": "Chemické a farmakologické aspekty.", "content": "\"Banisteriopsis caapi\" obsahuje harmalové alkaloidy, jmenovitě harmin, harmalin a tetrahydroharmin. Harmin a harmalin jsou selektivní reverzibilní inhibitory monoaminooxidázy A (MAO-A). (Zajímavost: Harmin izolovaný z ayahuascy byl nejprve pojmenován telepatin, ale později se ukázalo, že jde o již dříve objevenou sloučeninu.) Tetrahydroharmin je slabý inhibitor zpětného vychytávání serotoninu. Dále v \"Banisteriopsis caapi\" nalezneme inhibitory monoaminooxidázy B (MAO-B) epicatechin a procyanidin B2, přičemž druhý jmenovaný je zároveň silným antioxidantem. Banisteriopsis caapi též obsahuje cukry. Nejběžněji přidávané rostliny \"Psychotria viridis\" a \"Diplopterys cabrerana\" obsahují z alkaloidů převážně DMT, ale též malé množství beta-karbolinů a NMT. Druhá uvedená navíc obsahuje 5-MeO-DMT a stopy bufoteninu. Monoaminooxidáza v lidském těle rychle metabolizuje uvedené tryptaminové alkaloidy a je nutná její inhibice, aby mohly být orálně aktivní. Konkrétně to znamená, že DMT prostupuje skrz membrány v žaludku a tenkém střevě a přes krevní oběh se dostane skrze hematoencefalickou bariéru. Dimethyltryptamin je látka přirozeně se v malých množstvích vyskytující v lidském těle a je mozkem z krve aktivně přijímána. Beta-karboliny podobné harmalovým alkaloidům (např. tryptolin, pinolin) jsou v lidském těle produkovány šišinkou, kde je pravděpodobně produkováno i endogenní DMT. V závislosti na ostatních přidaných rostlinách se pochopitelně do ayahuascy dostávají další biologicky aktivní látky v nich obsažené.", "section_level": 1}, {"title": "Kontraindikace.", "content": "Přestože ayahuasca sama o sobě není toxická, může být kvůli obsahu MAOI nebezpečná v kombinaci s některými léky a drogami. Nebezpečné jsou léky typu SSRI a potenciálně jakákoliv antidepresiva a anxiolytika. Z drog se jedná především o drogy na bázi amfetaminu, ale jakákoliv kombinace je potenciálně nebezpečná. Bývá doporučováno se před použitím ayahuascy vyvarovat jedení potravin bohatých na tyramin, kombinace tyraminu s některými MAOI totiž může způsobit závažnou hypertenzi, ale ayahuasca bývá užívána v komunitách jako União do Vegetal, kde se na toto nebere velký ohled, takže riziko je v případě ayahuascy patrně malé, pokud vůbec existuje.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ayahuasca či ayawaska (výsl. „ajau-aska“; kečuánsky „liána duše“ nebo „liána mrtvých“) též známá jako yagé (výsl. „ja-he“) i pod mnohými jinými názvy je entheogen připravovaný z liány \"Banisteriopsis caapi\" a dalších rostlin. Jménem \"ayahuasca\" se označuje též samotná liána a někdy se nápoj připravuje pouze z ní. Běžně se k ní ale přidávají listy rostlin obsahující dimethyltryptamin (DMT), podle potřeby někdy i rozličné jiné rostliny. Akademicky nápoj poprvé popsal Harvardský etnobotanik Richard Evans Schultes jenž ji objevil používanou pro léčebné a magické účely domorodými obyvateli peruánské Amazonie. ", "tgt_summary": "Ayahuasca, Yagé [], Yajé [], Natem, Cipó, Daime, Hoasca (und andere) sind Namen für einen psychedelisch wirkenden Pflanzensud aus der Liane \"Banisteriopsis caapi\" und \"N\",\"N\"-Dimethyltryptamin-haltigen Blättern des Kaffeestrauchgewächses \"Psychotria viridis\". In manchen Fällen ist mit der Bezeichnung Ayahuasca auch nur die Liane \"Banisteriopsis caapi\" gemeint. Der Sud enthält Harman-Alkaloide, die als Monoaminooxidase-Hemmer wirken und so den Abbau des Halluzinogens \"N\",\"N\"-Dimethyltryptamin (DMT) verlangsamen. Die Angehörigen diverser Amazonas-Ethnien gebrauchen Ayahuasca in rituellen religiösen Zeremonien, um sich in einen Trance-Zustand zu versetzen. Der Gebrauch ist im amazonischen Brasilien, Bolivien, Peru, im Orinocodelta von Venezuela bis an die Pazifikküste von Kolumbien und Ecuador verbreitet.Dagmar Eigner, Dieter Scholz: \"Ayahuasca – Liane der Geister.\" In: \"Pharmazie in Unserer Zeit.\" 14, 1985, S. 65–76,. Zudem sind im 20. Jahrhundert in Brasilien diverse Ayahuasca-Religionen entstanden, darunter União do Vegetal, Barquinha und Santo Daime, die in den Städten von der Mittelschicht frequentiert werden und inzwischen auch international präsent sind. Der religiöse Gebrauch ist in Brasilien rechtlich garantiert und in den USA durch eine Entscheidung des Supreme Court seit 2006 legalisiert.", "id": 1866673} {"src_title": "Gekonovití", "tgt_title": "Geckos", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Gekonovití jsou vývojově starou skupinou ještěrů. Většinou jsou drobní, 7 - 15 cm dlouzí (maximálně však až 37 cm), mají plochou hlavu, kratší lámavý ocas a na končetinách dobře vyvinutých pět prstů opatřených lamelami a přísavkami, které jim umožňují snadné šplhání po skalách, stromech nebo i po kolmé zdi či skle. Síla, která udrží gekona „přisátého“ k povrchu, jen Van der Waalsova interakce mezi množstvím lamel na chodidle ještěra a povrchem samotným. Kdyby se dospělý, 70 g vážící gekon dotýkal povrchu všemi lamelami na svých končetinách najednou, ideální adhezivní síla by udržela 133 kilogramů. Ve skutečnosti ale člověka neudrží, protože by byla nutná značně větší plocha. Gekon se lehce udrží na hydrofobním povrchu (např. teflon), ale nikoli na hydrofilním (např. sklo) za mokra. Kůže gekonů bývá měkká, složená z mnoha drobných šupin. Gekonovití jsou aktivní v noci, mívají proto velké oči, oční víčka jsou u většiny druhů srostlá a tvoří průhledný kožní kryt. Obratle jsou amficélní nebo procélní, zuby pleurodontní. Živí se členovci nebo drobnými obratlovci. Samci některých druhů gekonů vydávají velmi hlasité zvuky. Vzácností není partenogeneze, gekonovití jsou vejcorodí - zvláštností jsou vajíčka s tvrdou, vápenitou skořápkou. V jedné snůšce jsou jen 1-3 vejce, samice však kladou vejce i vícekrát za rok.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Gekonovití jsou hojní v tropech, subtropech i teplejších oblastech mírného pásma, a to na celém světě. Gekon turecký je v České republice v současnosti znám jen z Moravy a Slezska. Nejblíže ČR pak gekoni žijí ve Středomoří včetně Balkánského poloostrova. Celkem se popisuje přes 1100 recentních druhů.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Gekoni jsou převážně masožraví, živí se hmyzem, malými obratlovci a ještěry. Občas ale lížou i sladké ovoce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gekonovití (Gekkonidae) jsou čeledí malých až středně velkých ještěrů, charakteristická prsty s přísavnými ploškami a srostlými očními víčky. Žijí v teplejších oblastech na celém světě, v Česku se vyskytuje kosmopolitní Gekon turecký, jenž byl včetnně České republiky zavlečen z původních oblastí výskytu na většinu území svého současného rozšíření.", "tgt_summary": "Geckos (Gekkonidae) sind eine Familie der Schuppenkriechtiere (Squamata). Sie bevölkern seit etwa 50 Millionen Jahren die Erde und haben sich im Laufe ihrer Entwicklung weltweit ausgebreitet. Dank ihrer hervorragenden Anpassungsfähigkeit haben die Geckos die verschiedensten Lebensräume erobert und sind sowohl in den gemäßigten Zonen als auch in den Wüsten der Erde, vor allem aber in den Tropen anzutreffen. Dort haben sie es zu einer großen Artenvielfalt gebracht.", "id": 1957070} {"src_title": "Mahariši Maheš Jógi", "tgt_title": "Maharishi Mahesh Yogi", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Narodil se v roce 1917 a v roce 1939 se stal žákem Guru Déva, který byl v letech 1941 až 1953 Šankaračhárja (nejvyšší duchovní) klášteru Džjotir Math v indickém Himálaji a přímým pokračovatelem tradice védských zřeců z dávné minulosti. Od Maharišiho první návštěvy západního světa v roce 1958 uplynulo již 50 let a jeho technika pro rozvoj duchovního potenciálu se mezitím rozšířila do více jak 180 zemí celého světa, mimo jiné i do České republiky. V letech 1982 až 1989 se Mahariši soustředil na výklad všech aspektů védské literatury, které jsou nyní veřejně dostupné Od roku 1990 koordinoval všechny aktivity ze svého evropského rezidenčního sídla ve Vlodropu (Nizozemsko).", "section_level": 1}, {"title": "Seberealizace.", "content": "Své klasické vzdělání ukončil na univerzitě v Allahábád v roce 1942, kde získal akademický titul v přírodních vědách. Od roku 1941 do roku 1953 absolvoval dvanáctileté školení u svého učitele, který ho zasvětil do vědění o seberealizaci na základě védské filosofie. Po odchodu od svého guru zůstal pár let v Himálaji o samotě v kontemplaci. Když dospěl k přesvědčení o všeobecné užitečnosti a prospěšnosti véd pro vyřešení současných problémů světa, začal cestovat. Nejprve po Indii a poté po celém světě předával vědění z védské tradice.", "section_level": 2}, {"title": "Veřejné působení.", "content": "Počátky Maharišiho veřejného působení jsou spjaty se založením hnutí Spiritual Regeneration Movement v roce 1957 v Indii. Prostředkem k uskutečnění duchovní regenerace je vzdělávací program - technika Transcendentální meditace, která kultivuje a rozvíjí vědomí. Již v prvních letech svého mezinárodního působení formuloval svoje poslání do 7 cílů: 1. rozvinutí plného potenciálu člověka, 2. realizace nejvyššího ideálu vzdělání, 3. odstranění problému zločinnosti, 4. ekologické využívání prostředí, 5. naplnění ekonomických cílů společnosti, 6. zlepšení dosažení vlád v souladu s potřebami lidu a přírodními zákony, 7. dosažení duchovních cílů lidstva. Ve svém veřejném působení vstoupil i do otevřené komunikace s populárními osobnostmi, včetně členů hudební skupiny Beatles. Ti byli zpočátku nadšeni především transcendentální meditací. V roce 1968 strávila skupina Beatles u Maharišiho několik týdnů, což vedlo k určitému rozčarování. Hudebníci byli svědky nevázanosti uznávaného guru především v oblasti stravování a vztahů s mladými dívkami.", "section_level": 2}, {"title": "Publikace a výzkum.", "content": "Knižní publikační činnost zahájil v šedesátých letech v angličtině, kdy napsal knihu Věda o Bytí a umění žití, Transcendentální meditace a Bhagavad Gitu, nový překlad a komentář k 1.-6.kapitole. Poté následovaly desítky dalších publikací a videoprojekcí s přednáškami a kurzy. Inspiroval vědecký výzkum a ověření účinků védských technologií a védských programů na optimalizaci zdraví (stres management) a transformaci konfliktů a válek do míru. Navrhoval začlenění aspektů védské filosofie do některých vědních oborů. První vědecká práce o fyziologických účincích programu TM od R. K. Wallace byla publikována v roce 1970 Ke dnešnímu dni bylo vypracováno přes 600 vědeckých prací v 250 institutech a univerzitách ve 33 zemích. Byly publikovány ve 100 odborných časopisech a shrnuty v 7 sbornících, a dalších védských programů na zlepšování komplexního zdravotního stavu, systematické zlepšování profilu osobnosti, rozvíjení plného lidského potenciálu, posílení soudržnosti společnosti, odstranění násilí a dalších nežádoucích trendů", "section_level": 2}, {"title": "Védské programy.", "content": "Více než padesát let svého života přednášel, vyučoval, cestoval a průběžně usiloval o záchranu a rekonstrukci véd, védských technologií a védských tradic. Oživil védský kalendář a pro praktické dosažení dokonalosti v jednotlivých oblastech individuálního a společenského života zrekonstruoval 40 celků véd. Vyprojektoval a zpřístupnil konkrétní programy v oblasti zdraví, vzdělání, státní správy, vědy, práva, ekonomiky, managementu, obrany, zemědělství, architektury, astrologie, kultury a hudby.", "section_level": 2}, {"title": "Mediální konference.", "content": "Některé jeho veřejné projevy a globální mediální konference je možné sledovat v angličtině na Maharishi's Great Global Events, vysílané týdně od roku 2004 po satelitu a internetu a moderované jedním z jeho nejbližších spolupracovníků doktorem Johnem Hagelinem, fyzikem a zakladatelem spolku Global Union of Scientists for Peace a autorem knihy Manual for a Perfect Government.", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělávací struktury.", "content": "V roce 1971 Mahariši založil ve Spojených státech amerických mezinárodní universitu \"Maharishi International University\", která se dnes jmenuje \"Maharishi University of Management\" a patří mezi jeho nejznámější vzdělávací instituce. Tato universita realizuje inovační systém - Vzdělání pro rozvoj vědomí. Během 50 let svého působení ustanovil globální network universit, škol a dalších vzdělávacích středisek po celém světě. V roce 1998 založil otevřenou universitu s globální sítí 8 satelitů, které vysílají v několika jazycích 24 hodin denně vzdělávací a kulturně-vzdělávací programy. V roce 2000 založil \"Globální zemi světového míru\" - zemi bez hranic pro všechny mírumilovné lidi jako další strukturu pro vzdělávací a mírové aktivity.", "section_level": 2}, {"title": "Maharišiho odkaz.", "content": "Následníkem do čela Globální země světového míru byl jmenován prof. dr. T. Nader s titulem Maharádža Nader Rám, prezident Maharišiho mezinárodních universit, spolu s kongresem \"rádžů\" (globálních správců) a dvanácti ministry Globální země světového míru. Ti pokračují v Maharišiho práci a realizují dále transfer a aplikaci nových všeobecně prospěšných a praktických poznatků. Na sklonku života Mahariši vyjádřil svou vizi a přesvědčení o skvělé budoucnosti lidstva, popřál světu trvalý světový mír, štěstí, blahobyt a osvícení a jako vždy projevil svou vděčnost a poděkování svému mistru Guru Dévu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mahariši Maheš Jógi (12. ledna 1918 Džabalpur, Britská Indie jako Maheš Prasad Varma – 5. února 2008 Vlodrop, Nizozemsko) byl filosof v oblasti humanitní a védské filosofie s hlavním důrazem na oblast vědomí. Zaměřil se na obnovu a oživení védského vědění a védských technologií. Podporoval a udržoval védské tradice a navrhoval začlenění poznatků védské filosofie do moderního západního poznání. Na základě vlastního výkladu védského myšlení navrhl způsob vzdělávání založený na plném rozvoji lidského a sociálního potenciálu a použil ho v inovačním systému \"Vzdělávání pro rozvoj vědomí\". Tento systém je praktikován na některých školách v Indii, Spojených státech amerických a Číně. ", "tgt_summary": "Maharishi Mahesh Yogi (* 12. Januar 1918 als Mahesh Verma Shrivastava oder Mahesh Prasad Varma in Pounalulla, Indien; † 5. Februar 2008 in Vlodrop, Niederlande), kurz auch \"Maharishi\" genannt, war ein indischer Guru, Autor von Büchern über vedische Philosophie und Begründer der Transzendentalen Meditation.", "id": 1534744} {"src_title": "Transcendentální meditace", "tgt_title": "Transzendentale Meditation", "src_document": [{"title": "Meditační technika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Základní princip.", "content": "Princip Transcendentální meditace spočívá ve využití schopnosti mysli zklidnit se. TM využívá k tomuto zklidňování speciálních zvuků, manter. Tento způsob zklidňování proudu myšlenek popisuje Mahariši Maheš Jógi v knize \"Věda o Bytí a umění žití\" analogií s oceánem a bublinou následujícím způsobem:", "section_level": 2}, {"title": "Způsob výuky.", "content": "Mahariši Maheš Jógi vyškolil docenty TM v tradičním způsobu výuky (ceremonie díků k poctě tradice védských mistrů), která zaručuje přesné předání této techniky bez jakéhokoliv individuálního vlivu.", "section_level": 2}, {"title": "Výzkum.", "content": "První výzkumnou práci vypracoval Robert Keith Wallace, autor knih \"Fyziologie vědomí\" a \"Neurofyziologie osvícení\", a publikována byla v roce 1970. Mezinárodní výzkum v průběhu dalších třiceti osmi let zahrnuje přes 600 vědeckých prací z 250 universit a nezávislých institutů ve 33 zemích, jež byly publikovány ve více než 100 vědeckých časopisech. Vědecké práce, zabývající se účinkem programu TM na komplexní zdraví zahrnují studie o zlepšení srdeční činnosti, včetně hypertenze, funkční kapacity srdce, aterosklerózy, metabolického syndromu, prevence kardiovaskulárních nemocí a redukce stresu. Dr. Hans Selye, bývalý ředitel experimentální medicíny a chirurgie university v Montrealu, (Kanada), odborník v oblasti stresu uvedl: Nová meta analýza výzkumu na lékařské universitě v Kentucky vedeném Dr. J. W. Andersonem a publikovaném v březnu 2008 v časopise American Journal of Hypertension uvádí, že TM je účinnou léčbou pro kontrolu vysokého tlaku, bez vedlejších škodlivých účinků.", "section_level": 2}, {"title": "Historie TM-hnutí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Aplikace v praxi.", "content": "Program TM je používán i v oblasti vzdělávání. U základního a středního stupně jsou dlouhodobé výsledky zaznamenány ve škole ve Fairfieldu, USA, jejímž cílem je - jak uvádí oficiální stránky školy - rozvíjet vnitřního génia a plnou tvořivou inteligenci pro zdravý, šťastný a produktivní život u každého studenta. Úspěch Maharišiho školy dokumentuje a vysvětluje kniha \"Výjimečné výsledky a pozoruhodný úspěch školy\" od Dr. Ashley Deanse. V oblasti universitního vzdělávání má nejdelší (více než 30leté) zkušenosti Maharišiho universita managementu, akreditovaná komisí pro vyšší školy, kde se podle výzkumu NSSE na účinné vzdělávání umísťují zdejší studenti na vrcholu ve srovnání s ostatními 613 institucemi nabízejícími bakalářské a magisterské studium. Kniha o léčbě návykových drog \"Uzdravit sám sebe\" od D.F. O'Conella a Ch.N. Alexandera dokumentuje teorii, výzkum a aplikaci použití programu TM u juvenilních delikventů a ve věznicích. Dr. Sarina Grosswald uvádí a komentuje výsledky výzkumu aplikace TM u dětí s poruchami učení a u hyperaktivních dětí. Zkušenosti s použitím programu TM na zdraví žen uvádí Dr. Nancy Lonsdorf, autorka knihy\" Zralá žena\" a specialistka v integrační medicíně, jež komentuje významné snížení stresu u pacientek na základě snížení jejich hladiny kortizolu. Výsledky aplikace programu TM ve věznici v rámci zlepšování profilu osobnosti dokumentuje kniha George Ellise \"Folsomská věznice\".", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "Hnutí Transendentální meditace má však i mnoho kritiků a odpůrců. Ti se zaměřují především na vědecké metody používané TM a finanční nákladnost TM-programů. Už členové Beatles, kteří se u Maharišiho učili a díky kterým se Mahariši proslavil, se s ním rozešli. John Lennon, který pocházel z rozvedené rodiny, byl vychován sestrou své matky, od svých 17 let neměl žádný domov, protože byl pořád na turné, v roce 1968 vstup Yoko Ono do jeho života vedle manželky Cythie a její neakceptování skupinou Beatles, si myslel, že Mahariši vyřeší všechny jeho problémy a když se tak nestalo, tak Maharišiho obvinil z podvodnictví a z toho, že si Mahariši udělal ze všech blázny. I ve své rodné domovině Mahariši čelil již od počátků své kariéry kritice. Ta směřovala především na skutečnost, že Mahariši dával přednost bohatým žákům před chudými a požadoval po nich týdenní plat, což bylo v rozporu s hinduistickou tradicí. Dnes stojí základní TM-kurz v Česku 14 400,- Kč.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika sv. Katolické církve.", "content": "Neoficiální zdroje a např.: exorcisté upozorňují, že TM je příčinou některých svázaností, protože člověk praktikující TM se již od začátku otevírá působení zlých sil. Řadí ji mezi okultní praktiky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Transcendentální meditace, krátce TM, je meditační technika, kterou z véd obrodil a v roce 1958 začal vyučovat Mahariši Maheš Jógi. Vzhledem k přirozenosti a jednoduchosti této techniky a možnosti naučit se ji ve své mateřské řeči od učitelů TM, se tato technika rozšířila během následujících 50 let do více jak 180 zemí celého světa, mimo jiné i do České republiky. Komplexní účinek programu Transcendentální meditace je dokumentován mezinárodními vědecko-výzkumnými studiemi a TM-program je součástí systému vzdělání založeného na rozvoji vědomí (CBE), který umožňuje komplexní rozvíjení osobnosti. ", "tgt_summary": "Transzendentale Meditation (TM) ist der Name einer 1957 von dem Inder Maharishi Mahesh Yogi gegründeten „Geistigen Erneuerungsbewegung“ (\"Spiritual Regeneration Movement\"), die im Westen besonders durch ihre Flugversuche, das sogenannte „Yogische Fliegen“, Aufmerksamkeit erregte. Der Name TM steht zudem für eine von Maharishi zum Leben erweckte leicht abgewandelte Form des traditionellen Yoga, der eine bestimmte Reihe meditativer Übungen umfasst. Die Meditationstechnik (TM) wird kostenpflichtig gelehrt und ist markenrechtlich geschützt. Die oft als „TM-Bewegung“ bezeichnete Organisation wurde mehrmals umbenannt. Seit 2000 tritt sie als „Globales Land des Weltfriedens“ auf. Nach Maharishi Mahesh Yogi basiert die Technik auf Ideen der Veden und mündlichen Überlieferungen seines Lehrers Brahmananda Saraswati. Umfassende wirtschaftliche Aktivitäten gibt es zudem im Bereich Ayurveda. Verbunden mit den Techniken ist ein von Maharishi und seiner Organisation verbreitetes esoterisches Lehrsystem, die so genannte „Maharishi Vedische Wissenschaft“, die unter anderem Lehren zu Architektur, Astrologie, Musik und Bildung enthält. Ziel der Bewegung ist es, die Gesellschaft nach ihren Prinzipien umzubauen, was zu einer Verringerung von Leiden und zu mehr Glück für alle Menschen führen soll. Neben wirtschaftlichen Aktivitäten ist die Organisation in verschiedenen Ländern im Bildungsbereich aktiv. Zur Verfolgung politischer Ziele wurden 1992 mehrere Naturgesetzparteien gegründet, die 2004 wieder aufgelöst wurden.", "id": 1432020} {"src_title": "Hybrid", "tgt_title": "Hybride", "src_document": [{"title": "Terminologie.", "content": "Termín hybrid je odvozen z latinského \"hybrida\", znamenajícího \"„potomek chovného prasete a divočáka“\", nebo \"„syn svobodného a otroka“\", atd. Termín se rozšířil do angličtiny v devatenáctém století, ale existoval již v sedmnáctém. Od dvacátých let, kdy byl studován liger, panuje mezi biology zvyklost názvy kříženců odvozovat kontaminací jmen druhů rodičů. Přesto jména nejsou udělována systematicky (například první jméno samce) a proto se pouze neformálně užívají názvy pro křížence jako \"beefalo\" (1960s), \"humanzee\" (1980s), \"cama\" (1998).", "section_level": 1}, {"title": "Hybridi v přírodě.", "content": "Hybridizace mezi dvěma podobnými druhy se sice někdy vyskytuje i samovolně, nicméně většinou je podmíněna lidským faktorem. Ukazuje se totiž, že nejenže hybridizaci často stojí v cestě mnohé fyzické překážky, ale ochrana proti ní je výsledkem dlouho působícího přírodního výběru. Je totiž z evolučního hlediska velice nevýhodné starat se o potomka, který bude neplodný (například potomek jedince s 8 a 6 chromosomy bude mít chromosomů 7 a nebude moci mít potomky s žádným z rodičovskch druhů). Selekční tlak zodpovědný za vznik reprodukčních bariér se nazývá reprodukční izolace.", "section_level": 1}, {"title": "Zavedení fragmentace druhů a biotopů.", "content": "Lidé jsou v posledních 400 letech odpovědni za nejrychlejší šíření nepůvodních druhů po celém světě. Nejde jen o vědomé zásahy jako vysazení králíků a jelenů v Austrálii nebo řízkování a převážení semen rostlin. Hybridizace je často příčinou vzniku nových druhů, pokud se začnou křížit druhy, které byly před nějakou dobou odděleny například fyzickou bariérou. Příkladem může být sloučení platýzů z obou stran Panamské šíje, kteří se do Tichého oceánu a Karibského zálivu rozšířili před tím, než se Jižní a Severní Amerika spojily.", "section_level": 1}, {"title": "Limitující faktory.", "content": "Mezi hlavní reprodukční bariéry mezi druhy patří jiná doba odkvětu, jiná životní strategie, somatoplastická neplodnost nebo jiný počet chromosomů (ten může být ale někdy překonán).", "section_level": 1}], "src_summary": "V biologii znamená označujeme jako hybrida nebo křížence potomka zástupců dvou různých větví fylogenetického stromu (ať už se jedná o dva různé rody, druhy nebo poddruhy) pohlavních rostlin nebo zvířat. V genetické terminologii existují následující definice: Z taxonomického může hybrid znamenat:", "tgt_summary": "Eine Hybride (auch \"der Hybride\", \"der Hybrid\") oder Naturhybride ist in der Biologie ein Individuum, das aus einer geschlechtlichen Fortpflanzung zwischen verschiedenen Gattungen, Arten, Unterarten, Ökotypen oder Populationen hervorgegangen ist. ", "id": 2482762} {"src_title": "Métisové", "tgt_title": "Métis", "src_document": [{"title": "Métisové v Kanadě.", "content": "Métisové jsou potomci francouzských, skotských, anglických otců a zejména kríjských, čipevských a athabaských matek. Roku 2006 se k métiské národnosti přihlásilo téměř 380 tisíc občanů, i když skutečný podíl v kanadské populaci je daleko větší. Métisové původně lovili, kladli pasti a obchodovali s kožešinami, dnes se většinou živí jako zemědělci a řemeslníci. Mluví anglicky, francouzsky, kríjsky a dalšími nářečími a většinou patří k římskokatolické církvi. Od 17. století uzavírali zejména francouzští obchodníci a lovci přátelské vztahy s původními obyvateli prostřednictvím sňatků s domorodými dívkami a jejich dětem se začalo říkat \"métis\". Métisové či „\"bois-brulées\"“ byli vynikající lovci i obchodníci s kožešinami. Když Společnost Hudsonova zálivu získala veliké území kolem Hudsonova zálivu a začala tam provozovat lov kožešinových zvířat, pracovali mnozí Métisové pro ni jako lovci i tlumočníci, jiní odcházeli dále na západ. Počátkem 19. století se do oblasti Red River v dnešní Manitobě stěhovali hlavně skotští zemědělci, a tak zde vznikla komunita \"countryborn\" či „míšenců od Red River“. Métisové měli pro Kanadu veliký význam, protože patřili mezi první kolonisty směrem na západ a protože pomáhali překlenovat propast mezi evropskou a domorodou kulturou. Patří proto ke kanadským dějinám i kanadské identitě.", "section_level": 1}, {"title": "Právní postavení Métisů.", "content": "Vztahy Métisů s kanadskou vládou nebyly vždy dobré a v letech 1869 a 1885 vypukla dvě neúspěšná povstání. Jejich vůdce Louis Riel byl roku 1885 odsouzen za velezradu a popraven. Od roku 1930 se různí aktivisté pokoušeli zlepšit společenské postavení Métisů, až v roce 1972 Pierre Trudeau, sám métiský vůdce a později kanadský premiér, zahájil jednání o problémech týkajících se půdy Métisů a starých smluv. V roce 1982 byli Métisové uznáni za jednu ze tří domorodých národností, což jim umožnilo legálně vymáhat tradiční práva. Ve všech kanadských provinciích mají dnes své samosprávné organizace, které sdružuje Národní rada.", "section_level": 1}], "src_summary": "Métisové (z franc. \"métis\", míšenec) jsou potomci evropských lovců a obchodníků a domorodých matek v Kanadě a v USA. V Kanadě je to jedna ze tří oficiálně uznaných domorodých národností. Historicky se podle jazyka dělili na francouzsky a anglicky mluvící, od poloviny 20. století vystupují jednotně.", "tgt_summary": "Die Métis (sprich: [], französisch für \"Mestizen\") sind eine Ethnie in Kanada und Teilen der Vereinigten Staaten, wie North Dakota und Montana. Sie sind Nachfahren europäischer Pelzhändler – insbesondere aus Frankreich, England und Schottland – und Frauen indianischer Abstammung. Einst gab es große kulturelle, sprachliche sowie religiöse Unterschiede zwischen französischstämmigen Métis sowie englisch- und gälischstämmigen Métis. ", "id": 2455958} {"src_title": "Relativismus", "tgt_title": "Relativismus", "src_document": [{"title": "Epistemologický relativismus.", "content": "Smyslové vnímání jistě závisí na osvětlení, na poloze pozorovatele nebo na měřítku. Například napjatou ocelovou strunu vidíme jako téměř ideální přímku, při náležitém zvětšení jako válcovité těleso, při ještě větším zvětšení bychom mohli vidět krystalickou strukturu, molekuly a atomy železa a uhlíku a konečně jádra a jejich elektronové obaly v pohybu. Smyslové vnímání je tedy relativní a závisí – kromě jiného – na měřítku. Písmeno A, vytištěné na papíře, je kromě toho pro negramotného jen skvrnou a jeho vnímání závisí tedy na kultuře. Naopak při pohledu na nepravidelné skvrny („mapy“) na stropě „uvidí“ různí lidé různé tvary, čehož využívá například Rorschachův test.", "section_level": 1}, {"title": "Filosofický relativismus.", "content": "Extrémní formy relativismu se sice vyskytují v běžné řeči, jsou však vnitřně sporné a nedají se filosoficky obhájit. Tak kategorické tvrzení, že „všechno je relativní“ nebo že „všechno jde“ (\"anything goes\"), by vyvracelo samo sebe, pokud by si činilo nárok na absolutní platnost. Takové postoje však nikdo vážně nezastává a jsou to obvykle jen karikatury oponentů, kteří chtějí relativitu odmítnout. Zajímavé formy relativismu jsou tedy nutně samy relativní. Relativní znamená poměrný, to znamená vztažený k něčemu jinému. Obecnou formu relativizujícího tvrzení lze tedy zapsat jako přičemž Y má povahu nezávislé a X závislé proměnné. X může být v typickém případě pojem, hodnocení, pravdivost a podobně, kdežto Y je něco jako referenční (vztažný) systém, pozadí, v konkrétním případě třeba vzdělání, kultura, jazyk, náboženské nebo politické přesvědčení.Tvrzení, že něco je relativní, má smysl jen tehdy, pokud se uvede vůči čemu je to relativní. Pak se ale často ukáže, že i sám referenční systém Y je závislý na něčem dalším, že se může změnit a podobně. Pokud relativismus říká, že poznání (soud, hodnocení atd.) je relativní a tedy závislé na dalších okolnostech, neříká tím, že by nebylo možné. Poznání, soudy, hodnocení – pokud berou na tyto okolnosti ohled – jsou možné a platné. Relativismus – na rozdíl od agnosticismu nebo solipsismu – tedy připouští platnost, pravdivost, morální hodnotu, i když nějak závislou. To je důležité pro kulturní relativismus, přesvědčení, že lidské kultury podstatně ovlivňují naše vnímání, hodnocení i jednání. Různé kultury mohou tedy hodnotit různě, nicméně pokud se příslušníci téže kultury ve svých soudech shodují, platí pro ně společně nějaké kritérium správnosti atd.", "section_level": 1}, {"title": "Historický relativismus.", "content": "S prohlubováním historických znalostí a historického povědomí od 19. století se jasně ukázalo, že nejen jazyk a kultura, ale i velmi zásadní lidské názory, postoje a hodnocení se v průběhu dějin měnily a mění – v moderní době ještě rychleji. Z nepochopení této jednoduché skutečnosti vznikají směšné anachronismy, jak jich u nás literárně využíval třeba Svatopluk Čech („Výlety pana Broučka“). Průkopnické dílo amerického vědce a historika T. S. Kuhna „Struktura vědeckých revolucí“ ukazuje, jak takové zásadní proměny paradigmat probíhaly ve vědě, například během tak zvaného „koperníkovského obratu“ v 16. a 17. století. Francouzský filosof Michel Foucault mluví o různých \"epistémé\", referenčních rámcích chápání, myšlení i hodnocení, jež charakterizují různá dějinná období.", "section_level": 1}, {"title": "Jazykový relativismus.", "content": "Výsledky poznání i hodnocení vyjadřujeme v jazyce, jehož slova a kategorie nás nutí vyjadřovat zkušenost určitým způsobem. Tak jeden jediný vjem, třeba letící vránu, musíme vyjádřit jako „letí černý pták“, tedy třemi slovy: sloveso, adjektivum a podstatné jméno. Toto rozdělení na jazykové kategorie a zejména významy jednotlivých slov jsou v každém jazyce trochu jiné, protože skutečnost není tak čistě roztříděna, jak to jazyk vyžaduje: mezi bílým a černým jsou různé stupně šedi, podobně mezi bylinou a stromem, mezi sladkým a kyselým a tak dále. Tuto nesnáz přirovnává Platón k porcování pečeného zvířete. Jazykový relativismus je teorie amerických antropologů 20. století o tom, že zkušenosti různých kultur nejsou navzájem vůbec souměřitelné ani převoditelné (viz Sapir-Whorfova hypotéza). Její původci byli pod dojmem překvapivé různosti indiánských jazyků v Kalifornii, proti nim však mluví obecná zkušenost překladů a tlumočení. Zatímco se jejich generace zajímala hlavně o rozdíly, následující generace se začaly více zajímat to, co je různým kulturám společné. Není toho málo.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní relativismus.", "content": "Kulturní relativismus je teoreticko-metodologický přístup v rámci výzkumu kulturních jevů, při kterém se vychází z předpokladu, že jednotlivé kultury jsou jedinečnými a neopakovatelnými sociokulturními systémy, které lze popsat a pochopit pouze v kontextu jejich vlastních hodnot, norem a idejí.", "section_level": 1}, {"title": "Morální relativismus.", "content": "Také morální relativismus je spíše nálepka než soudržná pozice, již by někdo zastával. Může znamenat názor, že mravní hodnocení stejného jednání v různých dobách nebo společnostech se mezi sebou liší, což lze asi prokázat. Je ovšem otázka, jak můžeme v mravních otázkách zjistit, co je „stejné jednání“. V morálce a v etice se totiž „jednání“ nedá charakterizovat jen vnějším popisem. Mnohem víc záleží na tom, co tím jednající osoba zamýšlí, proč tak jedná. Například sebevražda se v evropských společnostech většinou chápala jako špatná, ale obětovat život za někoho jiného jako vrchol hrdinství. Pro vnějšího pozorovatele není snadné obojí od sebe odlišit. Lhát je špatné, ale říkat pravdu špiclovi totalitního režimu také. Jenže při hlubším pohledu se může ukázat, že obojí se řídí stejným pravidlem: neublížit, případně chránit druhého člověka. Také morální relativismus musí připustit, že je relativní. Pak může být užitečným varováním před přílišnou jistotou, že vždy a všude víme, jak máme jednat a jak ne.", "section_level": 1}], "src_summary": "Relativismus (z lat. \"relativus\", poměrný, vztažný) může označovat velmi široké spektrum postojů a názorů, které obvykle netvoří žádný soudržný systém. Všem je patrně společný názor, že něco, co jiní pokládají za absolutní a na ničem nezávislé, ve skutečnosti závisí na něčem jiném a může se tedy i měnit. Moderní označení relativismus je problematické tím, že naznačuje, jako by se jednalo o ucelený myšlenkový systém, ačkoli ve skutečnosti jde spíš o rozmanité a často polemické nebo jen provokující tendence.", "tgt_summary": "Der Relativismus, gelegentlich auch Relationismus (entsprechend von, „Verhältnis“, „Beziehung“), ist eine philosophische Denkrichtung, welche die Wahrheit von Aussagen, Forderungen und Prinzipien als stets von etwas anderem bedingt ansieht und absolute Wahrheiten verneint – dass also jede Aussage auf Bedingungen aufbaut, deren Wahrheit jedoch wiederum auf Bedingungen fußt und so fort. Diese Rahmenbedingungen ermöglichen es, die Aussage auch zu verändern und zu verhandeln. Relativisten begründen dies oft mit dem epistemologischen Argument, dass eine sichere Erkenntnis der Welt unmöglich ist. Andere verweisen auf den zusammengesetzten Charakter von Wahrheiten, die stets auf andere Wahrheiten Bezug nehmen. ", "id": 1240631} {"src_title": "Heterózní efekt", "tgt_title": "Heterosis-Effekt", "src_document": [{"title": "Výsledek zkřížení dvou čistých linií (heteróza).", "content": "1) Záporná heteróza: První filiální generace (potomek F1) má horší sledované ukazatele než kterákoli mateřská linie (kterýkoli z rodičů). Jinými slovy dochází ke zhoršení schopnosti přežití (fitness depression) z hlediska evoluční biologie. U příbuzenské plemenitby mluvíme o inbreedeng efektu. 2) Křížení bez heterózy: První filiální generace (potomek) má stejné sledované ukazatele jako jedna z mateřských linií (některý z rodičů) nebo horší. Žádoucí je, aby měl potomek vlastnosti po „lepším“ z rodičů, ale často tomu bývá naopak. 3) Kladná heteróza neboli hybridní (heterózní) efekt: F1 má lepší sledované ukazatele než kterýkoli z rodičů. Tomu se říká pravý hybridní (heterózní) efekt a je v šlechtitelství vysoce žádaný. Existuje pojem falešná heteróza, kdy dojde ke zlepšení jednoho ukazatele a současně ke zhoršení dalších ukazatelů, celkový šlechtitelský (ekonomický) efekt je nulový či záporný.", "section_level": 1}, {"title": "Kladná heteróza (kladný hybridní efekt).", "content": "Heterózní efekt lze vyjádřit trojím způsobem: - Průměrnou heterózu (average heterosis), kde se hodnotí efekt pro jednotlivé chovatelské (šlechtitelské) parametry. Například heterózní efekt u přírůstků prasat nebo heterózní efekt ve snášce vajec. Vyjadřuje se jako procento: (F1-P)/P, kde F1 je průměrný výsledek potomků, P je průměrný výsledek obou rodičů. Heterózní efekt 10% znamená zlepšení parametrů F1 o 10% proti průměru rodičů. - Ekonomickou heterózu (useful heterosis, economic heterosis), kde se celkový hybridní efekt hodnotí v penězích (celkový výnos F1 se musí být větší než u rodičovských linií). Vzorec je stejný, jen do F1 se dosadí tržní hodnota užitkovosti potomka a P průměrná tržní hodnota užitkovosti rodičů. - Chovatelskou heterózu (heterobeltiosis), která se počítá dle vzorce (F1*BP)/BP, kde F1 je chovatelský výsledek potomka a BP (better parent) je chovatelský výsledek lepšího z rodičů.", "section_level": 1}, {"title": "Heteróza dvou a více sledovaných ukazatelů.", "content": "Každá čistá linie vyniká v některém ukazateli užitkovosti. Jeden rodič (P1) vyniká v jednom ukazateli, druhý rodič (P2) vyniká v jiném ukazateli. Potomek (F1) může mít po prvním rodiči kladnou heterózu (kladný hybridní efekt). U kladné heterózy platí vzorec: F1-P1 = [F1 * 1⁄2(P1+P2) ] - [ 1⁄2(P1-P2) ] Po druhém rodiči může mít na jiný znak zápornou heterózu (negativní hybridní efekt): U záporné heterózy platí vzorec: F1-P2 = [F1 - 1⁄2(P1+P2) ] + [ 1⁄2(P1-P2) ] Celkový hybridní efekt je: [F1 – 1⁄2(P1+P2) ] / 1⁄2 (P1+P2) \"Příklad: U králíků vyniká plemeno P1 ve velikosti potomků a rychlosti přírůstků. Plemeno P2 má početné vrhy. To může znamenat, že potomek bude plodit větší potomky s vyššími přírůstky než lepší z rodičů (P1), ale bude mít méně četné vrhy než má druhý z rodičů (P2). Celkový hybridní efekt bude pozitivní, pokud bude celková váha králíků při prodeji od jedné samice F1 větší než od samice P1 i P2.\" Pro kladnou heterózu (kladný hybridní efekt) musí platit: n*F1 > P1+P2+...+ Pn", "section_level": 1}, {"title": "Čisté linie kontra kříženci u hospodářských zvířat.", "content": "Čistokrevná plemenitba je základ. Každou generaci se upevňují sledované ukazatele, zvyšují, zlepšují. Zlepšení se děje řádově v několika málo jednotkách procent, respektive jakékoli zlepšení je úspěch. U hospodářských zvířat jsou plemeníci, kteří zlepšují chov, žádaní, mají maximální počet potomků. Dosáhne se toho pomocí inseminace u samců a transferů embryí u samic. Například býk zlepšovatel umí dát miliony inseminačních dávek za svůj život. Plemenná kráva s vysokou užitkovostí dá za pomoci transferů embryí o několik desítek potomků víc. Kříženci mají ekonomický smysl jen tehdy, když vytváří hybridní efekt (pozitivní heterózu). U koní, skotu, ovcí a koz se provozuje čistokrevná plemenitba, protože hybridizační efekt je vzácný, náhodný a zanedbatelný. Pokusy ho využít končily u těchto druhů degenerací celých populací zvířat. Klasickým příkladem hrubé chyby byla plemenitba skotu v ČSSR za socialismu, kdy se vzájemným křížením několika plemen došlo k užitkovosti, která byla poloviční ve srovnání se západem, odkud většina čistokrevného materiálu pocházela. V devadesátých letech minulého století byl experiment s hybridním efektem u skotu ukončen, zhruba 4 miliony kusů skotu bylo prodáno a poraženo. V následujících letech byl nakoupen nový čistokrevný materiál. Hybridní dojnice v ČR už neexistují. Hybridní (heterózní) efekt se úspěšně využívá u drůbeže, prasat a králíků.", "section_level": 1}, {"title": "Šlechtitelská pyramida u prasat.", "content": "Trojplemenné křížení je základem moderního velkochovu. Díky němu se dokázalo zvýšit přírůstky prasat, konverzi živit, zvýšit porodnost prasnic i četnost vrhů, dosáhnout takové parametry masné užitkovosti, kterou si momentálně žádá zákazník na trhu. Momentálně je žádáno málo bůčku, víc kotlet, hodně velká kýta. To znamená víc podílu plemena landrase, případně i duroc. Existují dvě čisté linie, které dají v první filiální generaci (F1) křížence s vyššími parametry užitkovosti, než mají rodiče. Na F1 lze připustit třetí čistou linii, vznikne trojplemenný hybrid s ještě vyšším hybridním efektem. Schéma moderního velkochovu prasat. A:Existují šlechtitelské chovy (Nukleus Herds), kde se v rámci čistokrevné plemenitby chovají různá čistá plemena prasat. Nejčastěji se v ČR chová české bílé ušlechtilé (ČBU) a český landrase (ČL), následují plemena jako je Duroc (D), Hampshire (H), Pietrain (PN), Mangalika (M), Cornwall (CW), Přeštické (PŘ). B: Na jiných místech existují rozmnožovací chovy (multiplier herds), kde se prasnice jednoho plemene inseminuje dávkou jiného plemene. Vznikne dvojplemenný hybrid. Kanci jsou vykrmeni a posláni na jatky, prasnice se prodávají do užitkových chovů jako plemenný materiál. C:Odděleně jsou postaveny užitkové chovy (commercial herds), kde se na prasnice F1 připouští čistá linie třetího plemene kance nejčastěji pomocí inseminace. Vznikne výkrmové prase, trojplemenný hybrid s maximální užitkovostí. Šlechtitelské chovy tvoří zhruba 5% z celkových stavů prasat. Rozmnožovací chovy tvoří 10% z celkových stavů prasat. Užitkové chovy tvoří 85% stavů prasat. Šlechtitelská pyramida se provozuje na národní úrovni. Jeden stát má zpravidla veškerý genetický materiál, dokáže produkovat výkrmová prasata.", "section_level": 1}, {"title": "Zpětné štěpení (degenerace).", "content": "Pokud není šlechtitelská pyramida dodržena a chovatelé se snaží využít prasnice z užitkových chovů k dalšímu rozmnožování, dochází ke zpětnému štěpení. Takoví potomci jsou na tom hůř než jakýkoli jejich předek. U drobnochovatelů je možno najít tzv. přeměnné prasničky, což jsou prasnice z výkrmu. Mohou být připuštěny jakýmkoli kancem, přesto budou jejich potomci zakrslí a málo životní. Prasnice mají málo početné vrhy, špatné zabřezávání, vysokou nemocnost i úmrtnost, přenáší dědičné vady jako kýly či kryptorchismus. Degenerace potomků je vidět na první pohled.", "section_level": 1}, {"title": "Hybridní efekt u brojlerů.", "content": "Největší využití hybridního (heterózního) efektu zaznamenal chov drůbeže. Odlišné linie slepic se chovají pro produkci brojlerů. Odlišné linie se chovají pro produkci vajec. Princip je podobný jako u prasat, jen výška šlechtitelské pyramidy je několikanásobně vyšší. Každá generace má pozitivní hybridní efekt. Například u nosnic se produkce původních linií (zhruba 100 vajec za rok) zvýšila na jedno vejce denně v užitkovém chovu. Obdobný výsledek zaznamenal hybridní efekt u kvality skořápky, velikosti vajec, u konverze živin nosnice atd. Šlechtitelské chovy jsou globální. Existuje jich jen několik na světě a to v USA a EU. Chov čistých linií je drahý, metodika křížení je firemní know how. Jednotlivé státy kupují od firem až druhou či třetí filiální generaci a to ve čtyřech odlišných genotypech (čtyři geneticky odlišná vejce). Rozmnožovací chovy provozují státy samostatně, zpravidla ve třech generacích. Nákup vajec od šlechtitelských chovů podléhá karanténě. Provoz má obdobné hygienické předpisy jako při výrobě léků (sterilní prostředí, přetlakové kabiny, inženýři a lékaři jako pracovní síla). Druhá generace je zpravidla rozmístěna do více stájí po celém státu, aby se riziko nákazy či přírodní katastrofy omezilo jen na jeden provoz. Jednodušší je výkrm brojlerů. Užitkové chovy jsou běžné stáje či rekonstrukce, které provozuje jakýkoli zemědělec. Nakupují vejce od rozmnožovacích chovů. Musí dodržovat přísná pravidla, které se týkají kvality krmných směsí, řízeného režimu osvětlení, větrání, podávání antibiotik, turnusového provozu. Ve smlouvě je jim garantován přírůstek i minimální zisk, pokud všechna pravidla dodrží bez výjimek. Produkce vajec od hybridů tvoří 99% všech tržních vajec v ČR. Vyžaduje specializované stáje a přísné dodržování přesně takových podmínek, na jaké je konkrétní hybrid vyšlechtěn. Jiné slepice jsou určeny pro klecový odchov, jiné pro volné ustájení s podestýlkou. Pokud se hybrid vypustí ze stáje na dvorek, strádá, chřadne, produkuje zdravotně závadná vejce (infikovaná salmonelou, tuberkulózou aviárního typu přenosnou na lidi).", "section_level": 1}, {"title": "Tři teorie heterózního efektu.", "content": "Teorie dominance Heterózní efekt je způsoben nahromaděním dominantních heterozygotních genů od obou rodičů u potomka (F1). Například jeden rodič má AABBccdd, druhý rodič má aabbCCDD, potomek s heterózním efektem má AaBbCcDd. Teorie dominance předpokládá, že dominantní alely jsou lepší než recesivní. Kdo má víc genů s dominantními alelami, má lepší výsledky. Davenport (1910), Bruce (1910) and Keeble and Pellow (1910). Tato teorie je považována za nejvíce přijatelnou. Teorie epistáze Epistáze je situace, kdy je aktivita jednoho genu (hypostatický gen) překryta aktivitou druhého genu (epistatický gen). Fenotypicky se projeví epidstatické geny. U hybridního efektu se skryté geny rodičů projeví u potomka jako zlepšení. U polymorfismu lze tuto teorii považovat za přijatelnou. Teorie over dominance Teorie tvrdí, že fenotipický projev heterozygota je větší než u obou homozygotů. Jinými slovy potomek (Xx) dvou odlišných homozygotů (XX; xx), je lepší než kterýkoli z rodičů. Teorie overdominance předpokládá, že kombinace dominantní a recesivní alely je nejlepší. Kdo má víc genů s jednou dominantní a jednou recesivní alelou, má lepší výsledky. Tato teorie nemá mnoho příznivců. Poprvé ho představil v roce 1936 E.M.East, následně v roce 1948 G.H. Shull.", "section_level": 1}], "src_summary": "Heterózní neboli hybridní (hybridizační) efekt (hybrid vigor) je pozitivní heteróza. Existuje pouze u kříženců, nikoli u čistých plemen. Je natolik výnosný, že změnil mnoho odvětví zemědělství. Uplatňuje se u kříženců rostlin i zvířat. Díky heteróznímu efektu se zemědělství globalizuje. Čisté odrůdy či plemena mají jen ty nejbohatší firmy, často pouze jedna na světě. Dodávají hybridní programy do jednotlivých států, kde se kříženci dále množí, samotný chovatel dostane až výsledný produkt - mnohočetného hybrida. Pokud chce produkovat dál, musí každoročně nakoupit nové hybridy od státu, stát nakupuje od globální firmy. ", "tgt_summary": "Der Heterosis-Effekt bezeichnet in der Genetik, der Pflanzenzucht und der Tierzucht die besonders ausgeprägte Leistungsfähigkeit von Hybriden (Mischlingen), beispielsweise von Nachkommen zweier verschiedener Pflanzensorten oder Tierrassen. Von einem Heterosis-Effekt wird gesprochen, wenn die beobachtete Leistung der ersten Filialgeneration (F) höher ist als die durchschnittliche Leistung bei den Ausgangssorten oder -rassen (Parentalgeneration, Elterngeneration).", "id": 565796} {"src_title": "Michel Foucault", "tgt_title": "Michel Foucault", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se roku 1926 ve městě Poitiers jako Paul-Michel Foucault v rodině chirurga. Po maturitě si jeho otec přál, aby se stal lékařem, ale Paula-Michela zajímal spíše dějepis a literatura. Již v době studia na jezuitské Collège Saint-Stanislas byl zvláštním žákem, ale jeho odlišnost se plně projevila až na pařížské École normale supérieure, kam byl přijat roku 1946 a kde navštěvoval školního psychologa. Několikrát se pokusil spáchat sebevraždu (byl homosexuál a se svou orientací nebyl zcela vyrovnaný). Během studií byl politicky neorganizovaný, ale v letech 1950 až 1953 byl členem komunistické strany Francie, ke které ho přivedl jeho přítel Louis Althusser. Později se z něj však stal vášnivý antistalinista. Po dokončení studií (filozofii skončil v r. 1948, psychologii v r. 1949) vyučoval na univerzitě v Lille jako asistent psychologie. V r. 1955 opustil Francii a strávil část svého života v Uppsale, Varšavě a Hamburku. Do Francie se vrátil až v roce 1960 a dokončil doktorát. Vyučoval na univerzitě v Clermont-Ferrand a po celou dobu jeho působení na zdejší půdě byla jeho oficiálním oborem psychologie. Od poloviny 60. let se Foucault angažoval i politicky (opozice v Brazílii, sovětští disidenti, Solidarita v Polsku). Mezi místa jeho dalšího působení patří také Tunisko a později Centre universitaire expériemental ve Vincennes, kde se Foucault stal ředitelem. Jeho kariéra zde byla přerušena, když byl zvolen do Collège de France, kde v r. 1970 přednesl svou inaugurační přednášku \"L'ordre du discours\" (česky: \"Řád diskursu\"). Později přednášel také v USA, Japonsku, Brazílii a Kanadě. Byl také dopisovatelem italského listu \"Corriere della Sera\" (zprávy o šáhově režimu v Íránu v roce 1978). Zemřel roku 1984 během příprav na cestu do Polska a Vietnamu na nemoc spojenou s tehdy ještě prakticky neznámým virem HIV.", "section_level": 1}, {"title": "Foucaultova filozofie.", "content": "I když samotný Foucault odmítal být označován za filozofa, jeho vliv na filozofii druhé poloviny 20. století je neodmyslitelný. Důležitý vliv na filozofické smýšlení mladého Foucaulta, stejně jako většiny mladých lidí v poválečné Francii, měl marxismus. Na krátkou dobu se dokonce stal členem francouzské komunistické strany, ale po několika měsících vystoupil, protože, jak později podotkl, ztratil iluze o komunistické ideologii. Velký vliv na Foucaulta měl rovněž existencialismus a fenomenologie, nejvíce pak dílo Jean-Paula Sartra a Martina Heideggera. Foucaultova vlastní teorie se však v základech liší od těchto prvotních vlivů. Později se dokonce nechal slyšet, že: „Patřím do té studentské generace, která měla před očima horizont a limit marxismu, fenomenologie a existencialismu.“ Pro jeho intelektuální přesvědčení bylo do určité míry stimulující také prostředí francouzského strukturalismu (Jacques Lacan, Louis Althusser, Claude Lévi-Strauss, Roland Barthes, Georges Dumézil aj.). Foucault však bývá mnohými považován za představitele filosofie tzv. poststrukturalismu, čemuž odpovídá pozice radikálně vnějšího filosofujícího pozorovatele. Foucault sám však ke konci života se svým označením jako poststruktualisty nesouhlasil a za svůj největší životní vliv označil Friedricha Nietzscheho. Za mnohé dle svých slov vděčil také svému učiteli Jeanu Hyppolitovi, který svým překladem Hegelovy \"Fenomenologie ducha\" umožnil současné filosofii zhodnotit, co od Hegela přebírá, aby tomu mohla konečně uniknout. Foucaultovo starší dílo je produktem jeho snahy o porozumění společnosti skrze archeologii vědění. Jeho archeologická snaha se výrazně liší od klasického dějepisectví, protože se zabývá studii „diskurzů“ a „epistémé“ různých historických období, tj. jejich myšlenkových struktur, spíše než historickými daty a chronologickými spojitostmi. Kupříkladu, namísto faktického historického popisu vězeňských systémů se Foucaultova historická studie \"Dohlížet a trestat: Kniha o zrodu vězení\" snaží vysvětlit, jaké všeobecné myšlenkové pochody umožnily a zapříčinily způsob, jakým společnost trestá překročení zákona. Cílem tohoto Foucaultova dekonstruktivismu je uvědomění, že dogmatické uspořádání forem vědění a chápaní, stejně jako i univerzální systémy morálek, jsou produktem spontánních myšlenkových pochodů, které tvoří jednotlivé epistémé, a nesmějí být chápány jako absolutní. Jeho práce se věnují kritice racionalismu a strukturalismu. Na strukturalismu kritizuje především jeho hypotézu univerzality a nadčasovosti dějin a zdůrazňuje naopak jejich diskontinuitu. Jeho dílo nese stopy vlivu S. Toulmina a P. Feyerabenda. Foucault je jedním z hybatelů postmoderního obratu ve filozofii. Jeho historicky orientované práce jsou zaměřeny na rekonstrukci uspořádávacích forem vědění. Otázka vědy je podle něj rovna otázce vědění. Ve svých prvních textech Foucault zkoumá řád „epistémé“, která je vymezena jako souhrn diskurzivní praxe určité doby. Diskurz se podle něj ukazuje jako prostředek k prosazení moci (pojem \"bio-moc\"), která utváří vědění, společenský řád i individuální pochopení. Moc je podle něj nadlidským faktorem. Rozum je v jeho podání subjekt, který se transformuje sám od sebe na základě náhodných mutací. V knize rozhovorů Foucault říká: „Selekce, které bychom mohli provést, jsou nepřípustné a neměly by existovat. Měli bychom číst a studovat vše. Jinými slovy: musíme mít v daný moment k dispozici celkový archiv jistého období. A archeologie je, v striktním významu, vědou o tomto archivu.\"", "section_level": 1}, {"title": "Foucault a jeho chápání moci.", "content": "Moc v pojetí Foucaulta je vždy vztahový fenomén. Je všudypřítomná, není pouze represivní, ale je produktivní. Nelze ji rozumět pouze jako atributu státu a vládnoucích struktur. Je uplatňována v rámci celé společnosti. Moc je dle Foucaulta „způsob jednání, jímž jedni působí na druhé“. Odlišuje vztahy násilí od mocenských vztahů, které nejsou v jeho pojetí totožné. Žádný výkon moci se bez jednoho či druhého nemůže obejít, přičemž toto jednání podněcuje, ovlivňuje, odvádí, usnadňuje či ztěžuje, rozšiřuje či omezuje, činí více či méně pravděpodobným; v extrémním případě zabraňuje či zakazuje chování subjektu. Moc souvisí s \"vládnutím. \"Tento pojem Foucault nechápe v souvislosti s politickými strukturami, ale používá ho jako způsob, jak řídit chování jednotlivců či skupin. Jedná se o dohled nad společnostmi, který není vykonáván centrálně, ale rozptýleně prostřednictvím medicíny, vzdělávání, sociální politiky apod. Dalším typem mocenských vztahů dle Foucaulta je \"dominance\". Dominance je v jeho pojetí „takový asymetrický vztah moci, ve kterém mají podřízené osoby malý prostor k manévrování, protože jejich rozpětí svobody je extrémně limitováno v důsledku moci“ Dominantní osoby se naopak snaží ovlivňovat rozhodování podřízených osob a udávat pravidla jednání. Dominance je neměnná v průběhu dějin, je ustálená v rituálech a jiných procesech, které vnucují práva a povinnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Formy moci.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Pastýřská moc.", "content": "Foucault ji pojmenovává na základě biblické metafory „pastýřskou mocí“ Tento mocenský vztah přirovnává ke vztahu pastýře a jeho stáda. Jedná se o jednu z mocenských technik pocházející z křesťanství a kterou moderní stát integroval do svého politického aparátu. Pastýřská moc je činnost, při které určitá autorita („pastýř“) provází jedince („ovce“) jejich životy. Jedná se o formu moci, která nepečuje pouze o celou komunitu, ale i zvlášť o každého jednotlivce po celý jeho život. Cílem pastýřské moci je zabezpečit jedincům životní úroveň, zdraví, bezpečnost a ochranu. Cokoliv pastýř dělá, tak to vykonává pro dobro svého stáda. Pastýř zodpovídá za každého jedince i za stádo jako celek. Zároveň je od něho vyžadována permanentní poslušnost - ovce se musí neustále podřizovat pastýři, který svolává stádo dohromady, nasměrovává je a vede. Jeho samotná existence a jednání zapříčiňují existenci stáda, bez obojího by nemohla existovat ani pastýřská moc. Jejich vzájemný vztah vyvolává určitý typ vědění, kdy pastýř má přehled o stádu jako celku a zároveň o každém jednotlivci. V souvislosti s moderním státem Foucault používá pojem „nová forma pastýřské moci“, jenž se rozvinula z pastýřské moci prosazované středověkou církví. Cílem této moci se stává blahobyt, posiluje se administrativa a je vykonávána veřejnými institucemi. Vznik a fungování sociálního státu je možné chápat v souvislosti s technikami pastýřské moci, protože různé modely vládnutí jsou založeny na principu pastýřské moci. Model sociálního státu zahrnuje jednak politickou moc uplatňovanou nad zákonnými subjekty a jednak pastýřskou moc uplatňovanou nad životy individuí. Záměrem pastýřské moci je zajistit „blaho“ jednotlivců i celku. Pastýř kontroluje a zároveň pečuje o své stádo, avšak zároveň jsou jedincům vnucovány představy o světě a pravidla chování. Člověk je přijímá a stává se tak subjektem moci.", "section_level": 3}, {"title": "Bio-moc.", "content": "\"(\"bio-pouvoir\", \"bio-power\"\") Předmětem zájmu státu je nejenom tělo, ale i obecná biologická kategorie života. Jedná se o moc nad životem. Bio-moc nabyla dvě základní podoby. První forma bio-moci se soustředí na\" \"tělo jako stroj\". \"Tělo je dle Foucaulta nutné co nejlépe vycvičit, aby podávalo ty nejlepší výkony. Výcvik vychovává tělo poslušné, ovladatelné a snadno začlenitelné do účinných a ekonomických systémů produkce, ovládání a kontroly, přičemž jsou uplatňovány mechanismy \"dohlížet a trestat\". Druhá forma se soustředí na \"\"tělo-druh\"\", tedy na tělo jakožto bázi biologických procesů: rozmnožování, narození a úmrtí, zdravotní úrovně, pravděpodobné délky života a dlouhověkosti, a to se všemi podmínkami, které je mohou změnit. Tělo je zapotřebí co nejúčinnějším způsobem porodit, zároveň je také třeba provádět jeho pravidelnou \"údržbu\" a racionálním způsobem se těla po jeho opotřebování zbavit. Nejvýhodnější pro pokrok státu je, aby se rodila těla s dobrými parametry výkonnosti a dlouhověkosti, protože vyžadují nejmenší nároky na \"údržbu\" a podávají co nejvyšší výkony. Dochází tak k sérii intervencí a regulačních kontrol: \"bio-politice populace\". Kontrola těl a populace otevírá éru bio-moci.", "section_level": 3}], "src_summary": "Michel Foucault (IPA /miʃɛl fukoː/, česky /mišel fukó/) (15. října 1926 Poitiers – 25. června 1984 Paříž) byl reprezentant francouzské intelektuální avantgardy sedmdesátých let, profesor Collège de France, filozof, sociolog a psycholog. Byl také historik filozofie, představitel filozofického strukturalismu a postmoderní filozofie, historik a teoretik kultury. Jeho dílo lze rozčlenit do několika období, tradičně je přijímáno dělení na období „fenomenologické“, „archeologické“, „genealogické“ a „etické“.", "tgt_summary": "Paul-Michel Foucault [] (* 15. Oktober 1926 in Poitiers; † 25. Juni 1984 in Paris) war ein französischer Philosoph des Poststrukturalismus, Historiker, Soziologe und Psychologe. Er gilt als einer der bedeutendsten Denker des 20. Jahrhunderts und ist u. a. Begründer der macht- und wissenstheoretischen Diskursanalyse. Sein Werk hat einen großen Einfluss auf zahlreiche geistes-, kultur- und sozialwissenschaftlichen Disziplinen weltweit.", "id": 1401886} {"src_title": "Marcus Aurelius", "tgt_title": "Mark Aurel", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ a mládí.", "content": "Marcus Aurelius se narodil 26. dubna 121 v Římě jako syn praetora Annia Vera a Domitie Lucilly, pocházející z bohatého a vznešeného italského rodu. Markovo jméno původně znělo Marcus Annius Verus, případně Marcus Annius Catilius Severus. Jeho praděd z otcovy strany přesídlil za Neronovy vlády z Hispánie do Říma, kde se domohl úřadu praetora a posléze se stal členem senátu. Jeho syn Marcus Annius Verus, Markův děd, zastával celkem třikrát konsulát, což byla výjimečná pocta, jíž za principátu dosáhlo jen několik málo jedinců, a působil i jako městský prefekt. Po předčasné smrti otce vyrůstal Marcus v domě svého děda, jenž ho adoptoval. V raném věku se začal zabývat studiem filosofie a řecké a latinské rétoriky, čemuž se věnoval s nevšedním nadšením. Na jeho vzdělávání dohlížela řada vynikajících soudobých učenců a myslitelů, včetně Heroda Attika, Alexandra z Kotiaeia, Aelia Aristeida a Marka Cornelia Frontona. S posledně zmiňovaným udržoval Marcus čilou korespondenci, jejíž část se dochovala až do dnešních dnů. V těchto dopisech se budoucí císař projevuje jako inteligentní, vážně založený a pilný člověk. Důstojnost jeho rodiny a výtečné povahové rysy mladého Marka záhy upoutaly pozornost císaře Hadriana, který ho pro jeho pravdymilovnost nazýval \"Verissimus\" („nejpravdivější“) a již jako osmiletého ho nechal přijmout do kněžského sboru Saliů. V roce 136 si Hadrianus zvolil Lucia Aelia Caesara za svého nástupce a ve stejném roce byl Marcus zasnouben s Ceionií Fabií, dcerou Aelia Caesara. Zasnoubení bylo však anulováno poté, co na počátku roku 138 Aelius Caesar zemřel. V únoru téhož roku ustavil Hadrianus svým adoptivním synem a následníkem předního senátora Tita Aurelia Antonina, později známého pod jménem Antoninus Pius, jehož manželka Faustina starší byla Markovou tetou. Podle podmínek ujednání s Hadrianem musel Antoninus na oplátku adoptovat Lucia Vera, syna zesnulého Lucia Aelia Caesara, a svého tehdy sedmnáctiletého synovce Marka. Když Hadrianus v červenci 138 skonal, odebral se Marcus do císařského paláce za svým adoptivním otcem.", "section_level": 2}, {"title": "Zapojení do vládnutí a převzetí moci.", "content": "Před tím, než se Marcus chopil vlády, uplynulo téměř dvacet tři let Antoninova panování, během nichž prošel patřičnou průpravou umožňující mu náležité obeznámení s nároky, jež na něho měla klást císařská hodnost. Marcus získal bezvadné znalosti o fungování správních struktur římské říše v rámci působení v různých veřejných úřadech. V souvislosti s tím vzrůstal jeho vliv na chod státu a v letech 140, 145 a 161 se opakovaně účastnil rozhodování ve funkci konzula. V roce 147 obdržel prokonsulské imperium spolu s tribunskou mocí (\"tribunitia potestas\"), které představovaly formální základ principových pravomocí. Jelikož Marcus měl výborný cit pro výběr vhodných uchazečů a kandidátů na různé úřední posty, spoléhal se Antoninus ve všech otázkách obsazení administrativy na jeho mínění. V první knize Hovorů k sobě líčí Marcus svého adoptivního otce Antonina jako příklad vzorného vládce a zároveň vyjadřuje míru respektu, jíž vůči němu pociťoval: Vzájemné úzké pouto mezi Markem a Antoninem bylo ještě prohloubeno upevněním příbuzenského svazku, k čemuž v roce 145 posloužila svatba Marka s Antoninovou dcerou Faustinou mladší. Ta porodila Markovi celkem třináct dětí, z nichž většina zemřela v mladém věku. 7. března 161 Antoninus Pius zemřel, načež se Marcus pod nově přijatým jménem Marcus Aurelius Antoninus ujal vlády nad říší. Proti jeho nástupu se nezvedla žádná opozice, nevyskytly se ani žádné projevy nesouhlasu, protože všeobecně požíval úctu a vážnost svých spoluobčanů pro výjimečně ctnostný způsob života. Bezprostředně po svém povýšení prokázal oddanost Hadrianovým záměrům, když ustanovil Lucia Vera svým spoluvládcem. Poprvé v dějinách měla tudíž římská říše ve svém čele dva jedince. Tento systém sdílené vlády byl jakousi reminiscencí republikánského principu kolegiality. Nicméně, i přes formálně rovnocenné postavení i pravomoc obou císařů, mladší a pravděpodobně méně oblíbený Verus byl svému bratrovi v jistém smyslu podřízen. Marcus předčil Vera svou autoritou (\"auctoritas\") a kromě toho si pro sebe vyhradil úřad nejvyššího velekněze (\"pontifex maximus\"). K utvrzení tohoto uspořádání oženil Marcus v roce 164 Vera se svojí dcerou Lucillou. Císařové byli záhy nuceni vypořádávat se s nepříznivou zahraničněpolitickou situací, jelikož dosud převážně mírové poměry na hranicích impéria byly ohroženy útoky Parthů a následnými vpády barbarů. Marcus vyslal proto Vera na Východ, aby tam velel vojenským operacím, zatímco sám se chopil faktického řízení státu.", "section_level": 2}, {"title": "Válka s Parthy.", "content": "V roce 161 odrazili místní legáti nájezdy barbarů do severní Británie a Raetie, avšak mnohem závažnější nebezpečí pro římskou říši vzniklo v Orientu. V posledních letech Antoninovy vlády výrazně vzrostlo napětí mezi Římany a Parthy. Předmětem sporu byla kontrola nad Arménií, královstvím fungujícím jako nárazníkový stát mezi oběma mocnostmi, jež usilovaly dosadit na zdejší trůn monarchu poslušného jejich zájmům. Parthský král Vologaisés IV., konající už za Antoninova života rozsáhlé válečné přípravy, hodlal využít mocenských změn v Římě a s tím spojené nejistoty ve svůj prospěch a neprodleně udeřil. Nedlouho po Antoninově skonu přepadl Arménii a pronikl do Sýrie, přičemž se mu podařilo přemoci dvě římská vojska. Poté, co byl poražen římský místodržitel v Kappadokii, odebral se Verus v čele legií na Východ. Ještě před vlastním vyplutím se Verus zdržel z důvodu nemoci ve městě Canusium a teprve na přelomu let 162 a 163 dorazil do Antiochie, odkud řídil reorganizaci demoralizovaného vojska a koordinoval zásobování. Ve skutečnosti postrádal zkušenosti s velením a lehkomyslně projevoval zájem spíše o rozmařilý a nevázaný život než o vážné věci. Marcus ho prozíravě obklopil nejzdatnějšími římskými generály, pod jejichž vedením přešli Římané v roce 163 do protiútoku. Nejprve vypudili Parthy z Arménie a ustavili zdejším vládcem prořímského prince Sohaema. Nato zahájili ofenzívu v Mezopotámii, obsadili Osroénu a v roce 165 dobyli a zpustošili parthská hlavní města Seleukii a Ktésifón. V dalším roce Římané postoupili až do Médie. Vzhledem k přesvědčivým římským úspěchům se parthský král rozhodl ukončit konflikt a přenechat Arménii Římanům. Po návratu z výpravy oslavil Verus spolu s Markem a ostatními členy rodiny výjimečný triumf, třebaže největší podíl na vítězství příslušel vojevůdci Avidiu Cassiovi. Vracející se římští vojáci se v Mezopotámii nakazili nemocí, jež se rozšířila do celé římské říše a zhruba v letech 165 až 180 měla velmi devastující účinek na stav populace všech provincií. Tato epidemie byla později označena jako antoninovský mor. Podobně jako u většiny ostatních starověkých epidemií, ani v tomto případě nelze s jistotou určit, o jakou chorobu se doopravdy jednalo. Podle převládajícího mínění mělo jít buď o neštovice, anebo o spalničky. Podle historika Cassia Diona propukla tato nemoc s novou intenzitou zhruba kolem roku 177. Jenom v samotném Římě jí tehdy denně padlo za oběť 2000 lidí, když čtvrtina všech nakažených této chorobě podlehla. Celkový počet mrtvých byl odhadován na pět milionů. Vysoká úmrtnost mezi vojáky podlamovala sílu legií, současně se snížilo množství vybraných daní, což mělo negativní dopad na státní hospodaření. V čínských pramenech se objevuje zpráva o římských vyslancích, kteří měli v roce 166 dorazit do Číny. Tito muži s sebou přinesli dary a prohlašovali se za vyslance jistého Andogni (Antoninus), jehož lze ztotožnit s Markem Aureliem, případně s Antoninem Piem. Nelze ovšem vyloučit, že nešlo o skutečné vyslance, nýbrž o obyčejné římské obchodníky.", "section_level": 2}, {"title": "Germánie a Dunaj.", "content": "Od počátku šedesátých let 2. století se zvyšovala intensita nájezdů Germánů a jiných barbarů směřujících do Galie a za Dunaj. Tento pohyb barbarů na jih a západ byl zřejmě vyvolán tlakem kmenů sídlících dále na východě. První nepřátelská invase, vpád Chattů do Horní Germánie, byla odražena již v roce 162. Nejspíše koncem roku 166, nebo na počátku roku 167 překročilo 6000 Langobardů a Obiů Dunaj a vstoupilo do Panonie. Barbaři byli brzy poraženi, načež zdejší římský místodržitel zahájil vyjednávání se zástupci několika okolních kmenů. S pomocí markomanského krále Ballomara se sice podařilo dohodnout mír mezi Římany a jejich barbarskými sousedy, nicméně situace na hranicích zůstávala nadále neklidná. Někdy v téže době byla Dácie přepadena Vandaly a sarmatskými Jazygy. Neblahý vývoj na severních hranicích zhoršovaný šířícím se morem přiměl Marka k horlivému konání obětí, jimiž chtěl usmířit rozhněvané bohy. Na jaře 168 vyrazili oba císařové z Říma na dunajskou frontu. Svůj hlavní stan umístili do severoitalského města Aquileia, z něhož organizovali obranu římského teritoria. Zároveň prováděli inspekci vojsk a dali odvést dvě nové legie, \"legio II Italica\" a \"legio III Italica\". Přítomnost Marka a Vera v Panonii a Noriku pomohla stabilisovat tamní poměry, avšak kvůli řádění moru mezi legionáři se na radu dvorního lékaře Galéna rozhodli k návratu do Říma. Při zpáteční cestě Verus patrně v důsledku mrtvice v lednu nebo únoru 169 zemřel, takže od tohoto okamžiku musel Marcus trávit většinu času na taženích proti nepřátelům. Svoji ovdovělou dceru Lucillu provdal i přes její odpor za Tiberia Claudia Pompeiana, mimořádně schopného důstojníka syrského původu. V roce 170 ztroskotal první vážnější římský pokus o protiofensivu, když bylo 20 000 Římanů poraženo poblíž města Carnuntum germánskou koalicí v čele s Ballomarem. Markomani a Kvádové pak vyrazili na jih, zatímco ostatní barbaři vyplenili Noricum. Ballomarem vedení Germáni zdolali Alpy, vydrancovali město Opitergium (dnešní Oderzo) a jejich nápor vyvrcholil obležením Aquileie. Poprvé od porážky Kimbrů a Teutonů na konci 2. století př. n. l. se tak nepřátelským silám podařilo stanout na italské půdě, což vážně otřáslo sebedůvěrou obyvatelstva poloostrova. Mezitím Kostobokové, příchozí z oblasti Karpat, využili slabosti Římanů, zpustošili Moesii, Thrákii a Makedonii a dorazili až do Eleusíny, nedaleko Athén. Také jiné části říše byly svírány loupeživými nájezdy a povstáními. Na jihozápadě přemohli Maurové posádky pohraničních kastelů v Mauretánii a po dvě léta sužovali svými útoky Hispánie. Dokonce ještě Ammianus Marcellinus, přední dějepisec pozdní antiky, připomínal ve svém díle události markomanských válek, jevící se s odstupem času jako předzvěst mnohem hrozivějších barbarských útoků v následujících staletích. Nedostatek lidských sil, zapříčiněný morem, a finanční těžkosti přiměly Římany k přijetí mimořádných opatření. Do legií byli rekrutováni otroci, stejně jako gladiátoři, díky čemuž mohli být útočníci pozvolna zatlačeni zpět za Dunaj. S některými kmeny byly navázány diplomatické kontakty, v rámci nichž bylo dojednáno spojenectví. Různé germánské pomocné oddíly se tudíž zapojily do konfliktu na straně Římanů. Marcus se snažil izolovat nejvzpurnější kmeny a vést s nimi boj odděleně, čímž mohli Římané snáze využít svoji drtivou početní a logistickou převahu. Tato strategie se ale ukázala být velice nákladná a zdlouhavá, neboť si vyžádala enormní množství zdrojů. K jejímu uskutečnění bylo navíc zapotřebí značných vojenských sborů, pro něž musely být vystavěny nové pevnosti, jako byla třeba Castra Regina (Regensburg). Taktéž byly učiněny nepříliš úspěšné kroky k usazení určitých skupin barbarů na římském území. Poté, co Římané obnovili kontrolu nad Norikem, přemístil Marcus své hlavní sídlo do Carnunta. Příležitostně řídil vojenské operace také z táborů v Sirmiu (Sremska Mitrovica) a ve Vindoboně (Vídeň). V roce 172 podnikli Římané výpravu proti Markomanům a v dalších dvou letech si podrobili Kvády. Obdobně Marcus naložil s Jazygy, jež přinutil vydat tisíce římských zajatců. Poznámky v Historii Augustě o Markově úmyslu zřídit na levém břehu Dunaje dvě nové provincie, pojmenované \"Marcomannia\" a \"Sarmatia\" (zahrnující přibližně nynější Moravu, Slovensko a východní Maďarsko), dnešní historikové, vzhledem k absenci shodných tvrzení v jiných pramenech, zpochybňují a považují za kontroversní. Třebaže pohoří na severním okraji těchto teritorií mohla tvořit lépe hájitelnou hranici, než jakou představoval Dunaj, říše, vyčerpaná dlouhotrvajícími válečnými střety, nedisponovala prostředky nezbytnými k výstavbě těchto provincií. Ať už byly Markovy záměry jakékoli, usurpace Avidia Cassia mu zabránila v jejich uskutečnění. Od roku 177 pokračovali Římané ve válečných operacích proti Markomanům a Kvádům na středním Dunaji, v nichž vytrvali do samotného závěru Markova života.", "section_level": 2}, {"title": "Vnitřní politika.", "content": "Marcus se vyznačoval velkou svědomitostí při plnění svých administrativních povinností. Obtížné úkoly neváhal svěřovat nejkompetentnějším mužům, aniž by se obával, že ho svými schopnostmi zastíní. Mimořádnou pozorností zahrnul sociálně nejslabší příslušníky římské společnosti: otroky, ženy a děti, jimž se snažil ulehčit jejich tíživou situaci. Více než polovina dochovaných zákonodárných a jiných aktů, vydaných za Marka, se zaměřovala na zlepšení právního postavení těchto skupin obyvatelstva. Tyto akty často sloužily k odstranění nadměrné tvrdosti a nepřesností v občanském právu. Stejnou tendenci projevoval i při uplatňování soudní pravomoci, jíž vykonával se vzornou pečlivostí a bezpříkladnou obětavostí. Podle Historie Augusty nechal zvýšit počet dnů vyhrazených k projednávání soudních sporů. Ve své soudní činnosti nepolevoval ani poté, co vytáhl do boje s Germány, o čemž se zmiňuje Cassius Dio. Účastníci řízení museli dokonce kvůli projednání přicestovat za císařem do jeho vojenského tábora. Určitý úpadek signalizoval počátek aplikace kategorií \"honestiores\" („vážení“) a \"humiliores\" („nižší“), jejichž prostřednictvím bylo v odvětví trestního práva zohledňován společenský stav při rozhodování o míře potrestání. Soudní správa Itálie byla přenechána úředníkům, nazývaným \"iuridici\", kteří vystupovali jménem císaře. Touto praxí, napomáhající centralisaci vlády, navazoval Marcus na někdejší Hadrianovo soudní členění Itálie, od něhož bylo upuštěno za Antonina. V úvodní fázi Markova panování byla římská říše zasažena řadou katastrof, mezi nimiž patřily k nejzávažnějším ničivé rozvodnění Tiberu a především antoninovský mor, zanesený do římské říše vojáky vracejícími se z Východu. Epidemie pozvolna postihla takřka celé území impéria, včetně hustě obydleného hlavního města. V době vypuknutí války s Germány byla Itálie zle sužována hladem. Následky těchto neštěstí Marcus usiloval zmírnit rozdílením obilí všem italským městům a zaváděním různých sanitačních opatření bránících šíření nemoci. Přírodní pohromy, epidemie a vysoké válečné náklady neúměrně zatěžovaly císařskou pokladnu. Ačkoli Marcus ulevoval státním výdajům svojí příkladnou osobní zdrženlivostí a střídmostí, musel se uchýlit k mírnému snížení obsahu drahých kovů v mincích, čímž nevyhnutelně přiživil inflaci. Aby získal dodatečné peněžní prostředky, omezil závody a gladiátorské zápasy v Cirku. Osobně přispěl k uhrazení financování vojenských operací, když nechal na Foru vydražit četné cenné předměty, uložené v císařském paláci. Vítězným legionářům odmítl udělit zvláštní odměnu, jíž se dožadovali, a upozorňoval je, že každá taková platba by musela být zajištěna na úkor jejich rodičů a příbuzných. Za Markova vládnutí bylo vybudováno jen nevelké množství význačných monumentů, v čemž se zřetelně odlišil od mnoha svých předchůdců. Na počest Antonina byl vybudován sloup na Martově poli, jehož ústředním motivem byla apoteosa zemřelého císaře a jeho manželky Faustiny starší. Podstavec tohoto sloupu je nyní vystaven ve Vatikánských museích. Markovy a Verovy válečné úspěchy byly v Římě oslaveny celkem třemi vítěznými oblouky. Samotnému Markovi byly určeny dva z nich, žádný se ovšem nedochoval do dnešních dnů. Pouze některé pravoúhlé reliéfy byly využity při tvorbě Konstantinova oblouku. Zřejmě nejvěhlasnější stavbou připomínající Markův principát se stal sloup, jenž se tyčí na náměstí Piazza Colonna. Na tomto díle jsou vyobrazena Markova tažení proti Markomanům a Sarmatům v letech 172 až 175. Na jednom z vlysů je zachycena událost, známá jako „zázračný déšť v zemi Kvádů“, při níž podle římského líčení vyslyšel bůh císařovy modlitby a sesláním bouře odvrátil nebezpečí, hrozící obklíčeným římským vojákům. Nejslavnější zpodobnění Marka Aurelia představuje jeho bronzová jezdecká socha, v období renesance vystavená Michelangelem na náměstí Piazza del Campidoglio na římském Kapitolu. V současnosti se zde nachází replika, zatímco originál je umístěn v Kapitolských museích. Tato socha je znázorněna i na italské versi padesáticentové euromince.", "section_level": 2}, {"title": "Pronásledování křesťanů.", "content": "Přestože byl Marcus významný myslitel a filosof, byl rovněž, alespoň navenek, hluboce nábožensky založený člověk. Státní kult byl za jeho panování náležitě uctíván, zároveň však byla tolerována i odlišná božstva, takže různorodost náboženství nepůsobila žádné rozpory mezi vládou a obyvatelstvem. Z tohoto pravidla existovala pouze jediná výjimka reprezentovaná křesťanstvím. Marcus zaujímal vůči křesťanům stejné stanovisko, jaké prosazoval už Traianus: pokud upustili od veřejného vyznávání své víry, neměla jim být státní mocí činěna žádná újma. Naproti tomu v soukromém životě mohlo být křesťanství nerušeně praktikováno. Církev nebyla tudíž nijak výrazně omezována, díky čemuž došlo v průběhu 2. století k enormnímu rozmachu jejího vlivu. Kritické vnější i vnitřní okolnosti, v nichž se říše ocitla v šedesátých letech, způsobily, že dosavadní praxe nebyla respektována, čímž byla narušena osobní bezpečnost křesťanů. V této neradostné době byla vydávána nařízení vybízející Římany, aby přispěli k usmíření bohů pravidelným prováděním žertev. Taktéž vzrůstaly represe proti těm, kteří se zdráhali obětovat, což postihovalo obzvláště křesťany. V letech 166 až 168 byli křesťané, především ve východní části impéria, vystaveni hněvu ostatního obyvatelstva, vyvolaného pravděpodobně šířením epidemie. Nepřátelství vzniklo zcela živelně bez jakékoli iniciativy ze strany státu. Další pronásledování křesťanů se konalo v Galii v roce 177. Za jeho prapříčinu lze považovat tehdejší rozkolísanost veřejných financí. K doplnění stavu legií byly hojně užívány odvody gladiátorů a jejich najímání za účelem pořádání her se tedy stávalo stále nákladnějším a problematičtějším. Nárůst výdajů spojených s konáním gladiátorských soubojů, jejichž uhrazením byli pověřeni vykonavatelé městské správy v provinciích, záhy překročil únosnou mez. Vzniklé obtíže přiměly císaře k vydání usnesení, podle něhož směli být odsouzení zločinci prodáváni do arén jako gladiátoři. Část městské populace v Lugdunu (Lyon) hodlala tohoto nařízení využít k zásahu proti tamním křesťanům, jimž v případě, že by se nezřekli své víry, hrozilo odsouzení místními úřady. Svoji roli při volbě křesťanů zřejmě sehrálo i nepřátelství vůči cizincům, protože mezi pozdějšími mučedníky bylo zastoupeno mnoho osob s řecky znějícími jmény. Příslušný prokurátor vznesl do Říma dotaz ohledně postupu v záležitosti souzení křesťanů. Na základě císařova reskriptu, odkazujícího na Traianem vydané ustanovení, měl být popraven každý, kdo se veřejně přiznal k víře v Krista odmítáním konání obětí. Křesťané byli poté v lugdunské aréně nelítostně zabíjeni pro pobavení obecenstva. Třebaže Marcus se osobně nezapojil do těchto protikřesťanských aktivit, nijak jim ani nebránil. Po lugdunském masakru nejsou již z období Markova panování zaznamenány žádné jiné zprávy týkající se stíhání křesťanů. Po bližším obeznámení se s touto událostí císař patrně rozhodl o adekvátních opatřeních, jimiž zamezil obdobným ukrutnostem. Zhruba do poloviny 3. století znamenaly podstatnější hrozbu pro trvalejší existenci církve spíše vnitřní rozpory mezi jednotlivými křesťanskými směry.", "section_level": 2}, {"title": "Usurpace Avidia Cassia.", "content": "V roce 175 se vzbouřil syrský místodržitel Avidius Cassius. Příčiny této usurpace nejsou zcela objasněny, avšak Cassius Dio a stejně tak Historia Augusta uvádějí, že císařovna Faustina znepokojená nedobrým zdravotním stavem svého manžela navázala s Cassiem kontakt. Faustina se nejspíše strachovala o další trvání dynastie, poněvadž její jediný žijící syn Commodus byl dosud příliš mladý. Možná se ale obávala ztráty své posice v případě, že by se po Markově smrti stal císařem někdo jiný než Commodus. Vzpoura mohla být též vyprovokována zvěstmi o Markově úmrtí. Avidius Cassius, jenž se výborně osvědčil jako velitel v parthské válce, se na Východě těšil značné popularitě. Ačkoli později seznal, že císař je naživu, místo aby se Markovi podrobil, přikročil ke konfrontaci. Vzhledem k početní přesile dunajských legií nebyly ale Cassiovy vyhlídky příliš nadějné. Cassius byl proto vlastními lidmi zavražděn dříve, než se občanská válka mohla naplno rozhořet. Ještě na Dunaji dostihl Marka Commodus přivolaný z Říma. Císař vzápětí uzavřel mír se Jazygy a neprodleně se vypravil na východ, aby se vypořádal s tamější neklidnou situací a obnovil pořádek v provinciích. Přitom si počínal velice ohleduplně, neboť promíjel městům i jednotlivcům účast na Cassiově vzpouře. Kromě toho prokázal svoji moudrost a shovívavost, když velkoryse přesvědčil senát, aby omilostnil všechny členy usurpátorovy rodiny. Aniž by ji četl, nechal spálit Cassiovu korespondenci, která mohla kompromitovat leckteré senátory. Během cesty zemřela v zimě 175 v jižní Kappadokii Markova choť Faustina, jejíž pověst utrpěla znatelné šrámy. V antických pramenech je obviňována z užívání jedů a vraždění lidí, stejně jako z provozování neřestného života udržováním styků s gladiátory, námořníky i muži vyššího postavení. Marcus jí ovšem bezvýhradně důvěřoval a vytrvale ji hájil. Faustina ho doprovázela na četných taženích, čímž si od něho vysloužila titul Matka táborů (\"Mater castrorum\"). Po její smrti jí zasvětil chrám a místo, kde zemřela, nechal přejmenovat na Faustinopolis. Jakmile dokončil konsolidaci východních provincií, vyrazil Marcus zpět do Říma, přičemž učinil krátkou zastávku v Athénách a podpořil místní filosofické školy.", "section_level": 2}, {"title": "Následnictví a smrt.", "content": "Koncem prosince 176 oslavil Marcus společně se svým synem Commodem v Římě triumf nad Germány a Sarmaty. 1. ledna následujícího roku obdařil Commoda titulem augustus a ustavil ho svým spoluvládcem. Marcus tak dal zřetelně najevo, že jeho syn po něm nastoupí na trůn, avšak toto jeho rozhodnutí bylo mnohými historiky hodnoceno jako závažné pochybení. Úmyslně totiž odmítl pokračovat v tradici předávání vlády nad říší adopcí nejzdatnějšího jedince, přestože mu muselo být známo Commodovo neuspokojivé chování, diskvalifikující ho z výkonu císařské moci. Marcus se nepochybně zaobíral oběma těmito hledisky a nakonec je zohlednil ve svém výsledném rozhodnutí. Ostatní adoptivní císaři nezanechali žádné vlastní mužské dědice, které by mohli učinit svými nástupci. Nárok Commoda, jemuž byl již v pěti letech jako předpokládanému pretendentu trůnu udělen titul caesara, nebyl proto dosavadní praxí adopcí nijak zpochybněn, ačkoli po formální stránce nebyla císařská hodnost dědičná. S přihlédnutím k vývoji událostí lze soudit, že konečným impulsem ke Commodově povýšení se stala usurpace Avidia Cassia, naznačující, že císařovo nevalné zdraví, případně jeho úmrtí by mohly vyvolat občanskou válku, pokud by otázka následnictví nebyla včas upravena. V dané situaci se tedy nejjistějším a nejméně zpochybnitelným řešením jevila být volba Commoda. Marcus si sice všiml problematických povahových rysů svého syna, zřejmě ale setrval v naději, že v průběhu dospívání doroste Commodus do své budoucí role. Pokud by dal přednost některým svým vzdálenějším příbuzným nebo jiným osobám, nový panovník by patrně v zájmu zajištění své moci usiloval o Commodův život. Od poloviny roku 175 až do března 180 doprovázel Commodus, potvrzený už jako nástupce, svého otce na jeho cestách a válečných taženích. Přesto způsob a délka Commodovy přípravy na císařskou funkci zůstaly nesrovnatelné s možnostmi, jakými disponoval jeho otec. Commodus začal brzy po své intronisaci vystupovat jako gladiátor, přičemž se vydával za Herkula. Určití historikové tuto stylisaci nepovažují za natolik scestnou, jak se na první pohled může jevit, jelikož Herkules byl považován za symbol neúnavného jedince, jenž ve shodě se stoickými zásadami očisťuje svět od útrap. V srpnu 178 zamířili Marcus a Commodus zpět k Dunaji. Během této výpravy podlehl císař 17. března 180 blíže neznámé chorobě. Někteří badatelé považují za příčinu smrti antoninovský mor, jiní se domnívají, že trpěl nádorovým onemocněním. Obvykle se jako místo Markova úmrtí udává Vindobona, ovšem Tertullianus podotýká, že zemřel v Sirmiu. Po vypuknutí nemoci a v předtuše blížící se smrti si Marcus nechal předvolat Commoda, jehož upomínal, aby vytrval v tažení proti barbarům až do završení vítězství. Nicméně Commodus se zřejmě ze strachu z nákazy spěchal rychle vzdálit z otcovy blízkosti. Protože si Marcus přál urychlit svůj konec, odmítal přijímat potravu a pití. Podle dochovaného podání se krátce před svým skonem obrátil k truchlícím přátelům se slovy: \"„Proč pláčete nade mnou a nesnažíte se raději zabránit moru, který kosí lidi hromadně?“\" Jeho ostatky byly pochovány v Římě v Hadriánově mausoleu, známém dnes jako Andělský hrad.", "section_level": 2}, {"title": "Markova filosofie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hovory k sobě.", "content": "Filosofické postoje Markových učitelů výrazně ovlivnily jeho příklon ke stoicismu, avšak nejdůležitější role v procesu utváření Markovy filosofické orientace příslušela Epiktétovi, jehož dílo Rozpravy (\"Diatribai\") si velice oblíbil. Hlubšího poznání Markových filosofických myšlenek, přesvědčení a zásad, jimiž se řídil, lze dosáhnout studiem toho nejcennějšího, co po sobě zanechal, jeho díla \"Hovory k sobě\" (\"Ta eis heauton\"). Není jasné, zda zamýšlel obeznámit lidstvo s tímto spisem, neboť se jedná o kusé a místy rozvláčné osobní poznámky a úvahy, jimiž se zabýval při vedení vojenských výprav a řízení administrativních záležitostí. Zdá se spíše, že je napsal proto, aby si jejich čtením dodal odvahy ke snášení tíživé odpovědnosti, jež pro něho představovalo břímě vládnutí. Marcus si v něm neustále vytyčoval obtížně dosažitelné principy chování, rozvažoval nad všedností, nekultivovaností a pomíjivostí hmotného světa. Zabýval se také úlohou člověka ve světě a zvláště sebe samého. Nevěřil v žádný jiný svět a cítil se beznadějně připoután ke svým povinnostem a službě. Vytrvale se proměňující vesmír, jehož součástí měla být lidská duše, ztělesňoval podle Marka celek řízený rozumem. Díky tomu mohl člověk i ve stavu bezbrannosti a osamocenosti obstát tváří v tvář chaosu a marnosti za předpokladu, že byl nezkažený a ctnostný. Pro Markovo chápání bytí byl prvořadý soulad myšlení a konání resp. jednota slov a činů, což se odráželo i v jeho vnímání posuzování a realizování vládnutí, které spolu měly být úzce sdruženy: Velký důraz kladl na smysl pro pravdu a pro realitu, čehož si na něm cenil Hadrianus: Hovory k sobě byly jakousi formou duševního cvičení, zaměřeného na zachování a rozvíjení způsobu života a vědomí odpovídajícímu zásadám stoicismu, stejně jako na kontrolu emocí. To se projevuje i v Markově postoji k lidem: Úvahy v duchu stoy mu měly napomoci rovněž k tomu, aby přestál rozmanitá protivenství, odolal ranám osudu a vypořádal se s vlastní nedokonalostí: Marcus nepociťoval pražádný strach ze smrti, jíž chápal jako vysvobození: Hovory k sobě byly po mnoho generací pokládány za jednu z největších knih všech dob. Markovu dílu byla přesto občas vytýkána nedostatečná originalita filosofického přínosu, jelikož ideje uvedené v této knize byly v podstatě odvozeny z mravních východisek stoicismu, převzatých od Epiktéta. Při tom byla obvykle opomíjena skutečnost, že Marcus neusiloval o původnost svých zápisků, protože je sepisoval sám pro sebe. V některých drobných aspektech se Marcus odchýlil od stoické filosofie a v určitých směrech se přiblížil platónismu, jenž se pozvolna vyvíjel v novoplatónismus. Nicméně neodklonil se natolik, aby připustil jakoukoli formu posmrtné existence.", "section_level": 2}, {"title": "Politické principy.", "content": "K Markově věhlasu, přetrvávajícímu po všechny historické epochy, nepochybně silně přispěla jeho proslulost filosofa na trůně, aplikujícího filosofické zásady při procesu realisování vlády. Různé doklady Markových politických úvah lze seznat v Hovorech k sobě. Mnohé z nich se jeví nadčasové a dosud nepřekonané. Svoboda a spravedlnost, především ve smyslu stejných práv pro všechny, náležely k Markovým časně osvojeným a ustavičně prosazovaným, stěžejním politickým principům. Před pokušením zneužívat absolutní moc, jemuž byl ve svém postavení nevyhnutelně vystaven, ho ochraňovalo jeho filosofické založení a výstrahy, jimiž sám sebe zahrnoval. Marcus si byl příliš vědom omezených možností svého konání a chatrnosti utopických modelů společnosti: Bylo mu jasné, že politické jednání musí zohledňovat smýšlení lidí a proto upřednostňoval občanskou svobodu také ve vyjadřování názoru. Záleželo mu na rozumně uplatňovaném a veřejnému prospěchu zasvěceném užívání moci, s níž nakládal přiměřeně, přičemž zohledňoval dobré porozumění věci a nalezení řešení problému: Na dobrém výkonu soudnictví, jež pro něho bylo činností, při níž pociťoval nejvyšší míru zodpovědnosti, spočíval podle Marka základ veškerého společenského pořádku: Svému bytí přiřazoval Marcus i určitý kosmopolitní rozměr.", "section_level": 2}, {"title": "Prameny.", "content": "Markovým životem a vládnutím se zaobírá celá řada pramenů, avšak většina z nich přináší spíše neuspokojivá a neúplná fakta, neboť v Markově období nepůsobil žádný významný historik. Hlavní literární pramen představuje jeho biografie v díle \"Historia Augusta,\" doplněná o sdělení týkající se Marka v životopisech Hadriana, Antonina, Vera a Avidia Cassia. Diskuse o kvalitě a spolehlivosti tohoto souboru biografií římských císařů se vedly více než sto let. S velkou pravděpodobností byl vytvořen jediným autorem píšícím koncem 4. století. Vzhledem k časovému odstupu vzniku díla od popisovaných jevů a k značně rozličné hodnověrnosti prací, z nichž autor vycházel, se důvěryhodnost uváděných informací velice různí. Třebaže Historie Augusta mnohdy přináší velmi přesné údaje, obsahuje také množství smyšlenek a výmyslů. Cassius Dio, píšící zřejmě ve třicátých letech 3. století, zhotovil rozsáhlé dějiny Říma, jež se ale dochovaly jen v notně zestručněné podobě. Aurelius Victor a Eutropius, dějepisci žijící ve 4. století, ve svých dílech příležitostně přinášejí určité informace osvětlující momenty Markova panování. Užitečné jsou i spisy Markova učitele a řečníka Frontona. Velká důležitost přísluší i literatuře církevních autorů, jako byl Tertullianus, Eusebios nebo Orosius. Poznatky z papyrů, nápisů, mincí, právních aktů společně s výsledky archeologického bádání a výklady architektonických monumentů dále poskytují vodítka pro bližší pochopení událostí doby Markova vládnutí.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Markovo počínání jako panovníka, stejně jako jeho dochované filosofické úvahy mu vynesly respekt a obdiv v očích současníků i později narozených. Taktéž křesťané, přestože byli za jeho vlády vystaveni pronásledování, považovali Marka za dobrého císaře. Tertullianus ho dokonce označil za přítele křesťanství. Všeobecná úcta prokazovaná Markovi širokými vrstvami římského obyvatelstva ještě zesílila vlivem vzrůstajících zmatků po skončení jeho panování. Okamžik jeho smrti se zdál být určitým zlomem a počátkem úpadku, jak to ostatně vyjádřil soudobý historik Cassius Dio. Rokem 180 je proto leckdy vymezován závěr epochy Pax Romana. Markova reputace zůstala i v dalších staletích zcela bez úhony, ačkoli ho ani zdaleka nelze označit za „dokonalého“ člověka, jelikož projevoval příliš velkou toleranci k chybám druhých. Jako Markovo největší selhání bude patrně vždy vnímán výběr Commoda, jeho jediného přeživšího syna, nástupcem. Kvůli tomu je často podrobován kritice, podle níž odklonem od adoptivního principu odevzdávání moci přerušil dlouhou a přínosnou éru římských dějin. Není ovšem možné přehlížet skutečnost, že kdyby neučinil Commoda augustem, pravděpodobně by tím svému synovi přivodil záhubu. Navzdory tomu lze jen stěží z Marka sejmout odpovědnost za to, že v důsledku jeho rozhodnutí se Římu dostalo jednoho z nejzhýralejších a nejukrutnějších císařů. V novověku byl Marcus vystaven nové pozornosti a zájmu filosofů, myslitelů a literátů, kteří znovu pozvedli jeho proslulost. Za osvícenství se \"Hovory k sobě\" staly módní četbou řady vzdělanců, zvláště Voltaire jimi byl uchvácen. Markova moudrost, lidskost a smysl pro povinnost z něho činily vzor spravedlivého krále. Historik Edward Gibbon se ve svém stěžejním díle \"History of the Decline and Fall of the Roman Empire\" přiklonil k postoji Cassia Diona, když formuloval názor, že Markovou smrtí skončil zlatý věk Říma. Od novověku až do současnosti se četné význačné osobnosti, mezi něž náleželi monarchové, politici i spisovatelé, prohlašovaly za příznivce tohoto římského císaře. Paradoxně sám Marcus pociťoval vůči posmrtné slávě naprostou lhostejnost:", "section_level": 1}], "src_summary": "Marcus Aurelius Antoninus Augustus (26. dubna 121 – 17. března 180), byl římským císařem v letech 161 až 180, přičemž náležel k tzv. adoptivním císařům. Patřil rovněž mezi význačné představitele pozdní fáze vývoje filozofie stoicismu, kvůli čemuž bývá nazýván „filosof na trůně“. Navzdory jeho vysoké mravní integritě a výjimečným osobním schopnostem skončilo za jeho vlády dlouhotrvající období míru a prosperity římské říše, jejíž stabilita byla stále více nahlodávána jak zahraničními hrozbami, tak vnitřními problémy. ", "tgt_summary": "Mark Aurel (* 26. April 121 in Rom; † 17. März 180 in Vindobona oder Sirmium), auch Marc Aurel oder Marcus Aurelius, war von 161 bis 180 römischer Kaiser und als Philosoph der letzte bedeutende Vertreter der jüngeren Stoa. Als Princeps und Nachfolger seines Adoptivvaters Antoninus Pius nannte er sich selbst \"Marcus Aurelius Antoninus Augustus\". Mit seiner Regierungszeit endete in mancherlei Hinsicht eine Phase innerer und äußerer Stabilität und Prosperität für das Römische Reich, die Ära der sogenannten Adoptivkaiser. Mark Aurel war der letzte von ihnen, denn in seinem Sohn Commodus stand ein leiblicher Erbe der Herrscherfunktion bereit. ", "id": 32124} {"src_title": "Split", "tgt_title": "Split", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Split byl založen na sklonku 3. století římským císařem Diokleciánem, který si zde postavil svůj palác, do paláce se po jeho smrti nastěhovali okolní obyvatelé. Po vpádu Slovanů do Dalmácie přetrval Split pod správou Byzance a stal se jedním z center zbývající latinské populace. Slované potomkům římských měšťanů v Dalmácii říkali Latini. Byzantská říše v oblasti postupně ztrácela vliv a o strategicky významné město usilovala Benátská republika. Od roku 1069 pak byl součástí Chorvatského království, které později připadlo k Uhrám. V roce 1420 zde moc získala Benátská republika, a to na dalších 300 let; během této doby se zde rozvíjela humanistická kultura. Od roku 1797 až do vyhlášení Království SHS spadal pod Rakousko-Uhersko, byl hlavním městem Dalmatské provincie. Po roce 1929 a vytvoření Jugoslávie se stalo město centrem nově vzniklé přímořské bánoviny. Za 2. světové války byl obsazen italským fašistickým vojskem a anektován Itálií. Po skončení války byl součástí socialistické Jugoslávie a později i nezávislého Chorvatska. Město se rozvinulo do podoby jednoho z největších chorvatských měst a významného nákladního přístavu. Původní historické jádro Splitu doplnila četná sídliště v jeho okolí, jako např. Split 3.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Split je spolu s Rijekou a Zadarem hlavním chorvatským přístavem, ze kterého pravidelně vyplouvají lodě na ostrovy Vis, Korčula, Šolta, Brač, Hvar a také Lastovo, dále pak do italské Ancony. Od roku 2004 vede ze Splitu do Záhřebu nová dálnice A1 (napojena silnicí D1 z výjezdu Dugopolje), díky níž je dalmatské pobřeží, hlavně jeho jižní část, dostupnější. Dříve byla veškerá turistická doprava směřována po silnici D8 \"(Jadranské magistrále)\". Ve Splitu se také nachází konečná stanice železniční trati z Kninu a Perkoviće, kam zajíždí několikrát denně přímý vlak ze Záhřebu a také vlaky, které obsluhují příměstskou oblast Splitu – Solin a Kaštelu. Ve městě se také nachází autobusové nádraží. Mezi lety 1944–1972 městskou hromadnou dopravu zajišťovaly také trolejbusy. Letecky Split obsluhuje letiště Kaštela, které se ale nenachází na jeho území, ale mezi městy Kaštela a Trogir. V roce 2016 se jednalo o druhé nejrušnější chorvatské letiště.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Zbytky Diokleciánova paláce jsou centrem města a také jeho hlavním turistickým lákadlem, zařazeným v roce 1979 na Seznam světového dědictví UNESCO. Nejzajímavější jsou staré klenby a chodby pod městem. V okolí Splitu se na pobřeží moře nachází mnoho hotelů.", "section_level": 1}, {"title": "Služby.", "content": "Ve městě se nachází univerzita, dále pak banka, knihovny, muzea, obchod s potravinami, pošta, restaurace. Město nabízí velmi bohaté sportovní využití. Ve městě jsou 4 kluby vodních sportů, dále potápěčský, jezdecký a klub horské turistiky. Dále se ve městě nachází několik hřišť, od volejbalových, fotbalových až po basketbalové a také tenisové kurty. Půjčovny motorových člunů, jachet, vodních skútrů a sportovních potřeb jsou samozřejmostí. Ve městě sídlí fotbalový klub Hajduk Split, jeden z nejvýznamnější chorvatských fotbalových klubů. Sídlí zde i RNK Split.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "V okolí Splitu se nacházejí tato města:", "section_level": 1}], "src_summary": "Split () je město ve střední Dalmácii na chorvatském pobřeží Jaderského moře. S obyvateli je to druhé největší město Chorvatska a správní středisko Splitsko-dalmatské župy. Město je významným turistickým cílem, jednak pro svoje historické památky, jednak jako výchozí bod pro letní dovolené na okolních ostrovech. Split je také významným chorvatským přístavem.", "tgt_summary": "Split [] (italienisch \"Spalato\", entstanden aus griechisch \"ἀσπάλαθος\", \"aspálathos\") ist die zweitgrößte Stadt Kroatiens. Sie ist die größte Stadt Südkroatiens und gilt daher im Volksmund als „Hauptstadt Dalmatiens“, ohne dass ihr dieser Status je offiziell zugesprochen wurde. Die Stadt ist Verwaltungssitz der Gespanschaft Split-Dalmatien (kroatisch \"Splitsko-dalmatinska županija\"), die den zentralen Teil Dalmatiens umfasst. Split zählte 2011 etwa 167.000 Einwohner. ", "id": 1343074} {"src_title": "Markovův řetězec", "tgt_title": "Markow-Kette", "src_document": [{"title": "Popis Markovova řetězce.", "content": "Markovův řetězec je popsán dvěma strukturami: Pravděpodobnosti p musí splňovat podmínky: Markovův řetězec dokážeme popsat pomocí vztahu: p(n+1) = p(n) * P a postupným dosazováním můžeme dojít ke vztahu: p(n+1) = p(0) * P", "section_level": 1}, {"title": "Homogenní Markovův řetězec.", "content": "Homogenní Markovův řetězec je takový Markovův řetězec, pro který platí, že \"p(n)\" nezávisí na \"n\".", "section_level": 1}, {"title": "Nehomogenní Markovův řetězec.", "content": "Nehomogenní Markovův řetězec je takový Markovův řetězec, pro který platí, že \"p(n)\" závisí na \"n\".", "section_level": 1}, {"title": "Regulární řetězce.", "content": "Matici pravděpodobnostního přechodu P nazveme regulární, když P pro konečné n neobsahuje žádné nulové prvky. Matice P konverguje k limitní matici typu A, kde formula_1 kde její řádky tvoří stejné vektory a = (a, a,..., a), které nazýváme stacionární vektory, někdy také limitní vektory. Pro regulární matice platí následující tvrzení:", "section_level": 1}, {"title": "Limitní vektor.", "content": "Limitní vektor je možné stanovit z soustavy rovnic: Interpretace hodnot limitního vektoru a jsou jednotlivé doby strávené v jednotlivých stavech. Udané hodnoty jsou hodnoty pravděpodobností setrvání v těchto stavech.", "section_level": 1}, {"title": "Fundamentální matice regulárního řetězce.", "content": "Fundamentální matici definujeme pomocí matice A. Umožňuje nám například výpočet střední doby prvního přechodu do určitého stavu a rozptyl tohoto přechodu. formula_12 Vlastnosti fundamentální matice:", "section_level": 1}, {"title": "Absorpční řetězce.", "content": "Absorpční řetězce jsou takové řetězce, které obsahují mimo stavy tranzientní i stavy absorpční. Tzn., že pravděpodobnost setrvání v takovém stavu je rovna 1. Každou matici pravděpodobnostních přechodů formula_17 můžeme přeuspořádat na následující blokovou matici: formula_18", "section_level": 1}, {"title": "Fundamentální matice absorpčního řetězce.", "content": "je matice ve tvaru: formula_19 Inverzní matice existuje, pokud konverguje formula_20 k nule a platí pro ni: formula_21 Prvky fundamentální matice N udávají, kolikrát se proces v průměru ocitne v tranzientních stavech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Markovův řetězec popisuje obvykle diskrétní náhodný (stochastický či pravděpodobnostní) proces, pro který platí, že pravděpodobnosti přechodu do následujícího stavu závisejí pouze na současném stavu, ne na předchozích stavech. Tato tzv. markovovská vlastnost dovoluje proces znázornit stavovým diagramem, kde z každého stavu (uzlu grafu) vycházejí hrany možných přechodů do dalšího stavu s připsanou pravděpodobností. ", "tgt_summary": "Eine Markow-Kette (; auch \"Markow-Prozess\", nach Andrei Andrejewitsch Markow; andere Schreibweisen \"Markov-Kette\", \"Markoff-Kette\", \"Markof-Kette\") ist ein spezieller stochastischer Prozess. Ziel bei der Anwendung von Markow-Ketten ist es, Wahrscheinlichkeiten für das Eintreten zukünftiger Ereignisse anzugeben. Eine Markow-Kette ist darüber definiert, dass auch durch Kenntnis einer nur begrenzten Vorgeschichte ebenso gute Prognosen über die zukünftige Entwicklung möglich sind wie bei Kenntnis der gesamten Vorgeschichte des Prozesses. ", "id": 148253} {"src_title": "Argumentační klam", "tgt_title": "Fehlschluss", "src_document": [{"title": "Klamy spočívající v odvádění pozornosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Falešné dilema.", "content": "Falešné dilema vyvolává dojem, že existují pouze dvě (nebo tři, či více) možností tam, kde jich je ve skutečnosti celá škála. Je naprosto běžný v prakticky veškerých sporech a je základem mnoha následujících klamů. Samotné dilema však ještě není argumentačním klamem: v mnoha případech oslovený skutečně má pouze dvě možnosti (například rozsudek v trestním řízení může být buď odsuzující, nebo zprošťující, jiná možnost neexistuje). V takové situaci je postavení dilematu zcela legitimní. Věty typu „kdo není se mnou, je proti mně“, které se někdy uvádějí jako příklad argumentačního klamu, jsou tedy ve skutečnosti klamem pouze v situacích, kdy skutečně existuje více možností.", "section_level": 2}, {"title": "Argument oslovující nevědomost (\"ad ignorantiam\").", "content": "Argument z nevědomosti (\"argumentum ad ignorantiam\") je založen na tom, že se z toho, že určité tvrzení není dokázáno, vyvozuje jeho nepravdivost, nebo naopak z toho, že určité tvrzení není vyvráceno, vyvozuje jeho pravdivost. Argument z nevědomosti lze obecně formulovat takto: I nedokázaná tvrzení nicméně mohou být pravdivá (a nevyvrácená nepravdivá): Argument z nevědomosti vychází z principu falešného dilematu, kdy se každé tvrzení, které nebylo dokázáno, považuje za nepravdivé (nebo každé tvrzení, které nebylo vyvráceno, považuje za pravdivé). Ačkoli všechna dokázaná tvrzení jsou pravdivá a všechna vyvrácená tvrzení nepravdivá, přesto neplatí, že by všechna nedokázaná tvrzení byla nepravdivá nebo všechna nevyvrácená tvrzení pravdivá. Tvrzení, které nebylo dokázáno ani vyvráceno, může být stejně dobře pravdivé jako nepravdivé, a existují pravdivá tvrzení, která nelze dokázat, a nepravdivá tvrzení, která nelze vyvrátit. (Ze dvou tvrzení \"Celkový počet atomů ve vesmíru je sudý\" a \"Celkový počet atomů ve vesmíru je lichý\" je podle zákona o vyloučení třetího jedno jistě pravdivé a druhé nepravdivé, ani jedno však nelze dokázat nebo vyvrátit.)", "section_level": 2}, {"title": "Šikmá plocha (\"slippery slope\").", "content": "Tvrdí bez důkazů, že určité rozhodnutí nutně povede k sérii dalších, a ve svém důsledku způsobí celý řetěz neblahých následků. Základem klamu je opět \"falešné dilema\". Tento typ klamu je třeba odlišovat od důkazu sporem (\"reductio ad absurdum\"), kdy se dokazuje nesprávnost protivníkova tvrzení tím, že se ukáže, že skutečně vede k nesmyslným či nepřijatelným důsledkům. Rozdíl je v tom, že u důkazu sporem jde o důsledky, které z oponentova tvrzení skutečně nutně vyplývají, zatímco u argumentu šikmou plochou jde o důsledky, k nimž by navrhované rozhodnutí mohlo, ale nemuselo vést. Důkaz sporem je na rozdíl od argumentu šikmou plochou zcela legitimní metodou dokazování. Opačným způsobem využívá týž mechanismus salámová metoda, jež spočívá v tom, že se návrh, který by byl jako celek odmítnut, rozdělí na řadu dílčích návrhů tak, aby se dílčí návrhy oponentovi jevily jako samy o sobě neproblematické nebo jako málo významné ústupky. Tyto dílčí návrhy jsou prezentovány „plátek po plátku“, izolovaně, zdánlivě bez vzájemné souvislosti a s dostatečným odstupem v průběhu delšího časového období, aby si oponent nemohl uvědomit, k jakému cíli vlastně směřují. Sporné body se navrhnou teprve tehdy, kdy je návrh z větší části prosazen (nebo dokonce realizován) a jejich odmítnutí by bylo pro oponenta ještě problematičtější než jejich přijetí.", "section_level": 2}, {"title": "Zavádějící otázka.", "content": "Spíše než argumentační klam je zavádějící otázka (anglicky \"loaded question\") pokus dovést oponenta k určitému pro něj nevýhodnému výroku nebo návrhu. Vychází z principu falešného dilematu. Tvrzení, k němuž se tazatel snaží dotazovaného dovést, je v zavádějící otázce skryto jako presupozice, takže ať dotazovaný odpoví jakkoli, z jeho odpovědi bude vyplývat, že presupozici přijímá. Presupozice může být vyjádřena různými jazykovými prostředky, někdy dokonce formálně vyjádřena ani být nemusí a vyplývá jen z kontextu. Správnou reakcí je na zavádějící otázku neodpovídat a místo toho odmítnout předpoklad, který v ní je obsažen.", "section_level": 2}, {"title": "Úhybný manévr (\"red herring\").", "content": "V angličtině výraz znamená původně \"uzený sleď\", obrazně (často v detektivkách) \"falešná stopa\" (na základě historky, ve které se uzeným sleděm taženým přes území lovu nechali svést honicí psi ze stopy). V diskusích se jedná o odvedení pozornosti od meritu věci k nesouvisejícímu tématu. V anglofonním světě se v určitých případech používá i termín \"whataboutism/whataboutery\".", "section_level": 2}, {"title": "Zahlcení slovy (\"Gish gallop\").", "content": "Ve slovním duelu jeden řečník v jemu určeném čase vychrlí tolik informací (ať pravdivých či nepravdivých), že jeho oponent nemá kapacitu všechny rozebrat a korigovat, natož vyjádřit své stanovisko.", "section_level": 2}, {"title": "Argumentum ad lapidem.", "content": "Argumentum ad lapidem spočívá v tom, že řečník nepohodlné tvrzení bez dalších argumentů odmítne jako „očividně“ nesmyslné nebo jinak nevěrohodné a tak se vyhne nutnosti jej vyvracet. Označení argumentum ad lapidem („argument kamenem“) pochází z výroku Samuela Johnsona, který zareagoval na filosofickou teorii George Berkeleyho, podle níž, zjednodušeně řečeno, hmotné předměty reálně neexistují, ale vjemy vznikají uvnitř mysli bez ohledu na okolní svět, slovy: „\"Vyvracím ji takhle\"“, načež kopl do velkého kamene. Možnost kopnout do kamene (přesněji vnímat akt kopnutí do kamene) samozřejmě nedokazuje, že kámen jako hmotný předmět reálně existuje a není pouhou představou. Johnson místo skutečného důkazu představil tvrzení tak, aby vyznělo směšně a zdálo se být v rozporu s obecnou zkušeností.", "section_level": 2}, {"title": "Klamy oslovující emoce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Argument vzbuzující soucit.", "content": "Místo věcné argumentace se snaží působit na city.", "section_level": 2}, {"title": "Argument poukazující na důsledky.", "content": "Tvrdí, že z přesvědčení nebo teorie plynou (údajně) nepřijatelné důsledky, a z toho vyvozuje, že musí být mylná.", "section_level": 2}, {"title": "Kvalifikující jazyk.", "content": "Spojuje žádoucí výrok s pozitivním označením a vyvolává dojem, že jeho odmítnutím se posluchač automaticky řadí do opačné skupiny.", "section_level": 2}, {"title": "Společenský apel (\"bandwagon fallacy\", \"argumentum ad populum\").", "content": "Zdůvodňuje myšlenku tím, že s ní ostatní souhlasí. To přitom nemá na její faktickou správnost žádný vliv.", "section_level": 2}, {"title": "Záměna předmětu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Útok na člověka (\"argumentum ad hominem\").", "content": "Zlehčování oponentova tvrzení poukazem na jeho osobní vlastnosti nebo konflikt zájmů, případně obojí. Jednou z forem argumentu ad hominem je také \"poukázání na pokrytectví\" (anglicky \"appeal to hypocrisy\" nebo \"tu quoque\"), založené na tom, že osoba, která teoreticky zastává nějaké tvrzení, se jím sama v praxi neřídí. Ve skutečnosti to, že někdo zastává určité tvrzení, kterým se v praxi neřídí, sice může zpochybňovat morální integritu zastánce (která není předmětem diskuse), ale nikoli pravdivost konkrétního obhajovaného tvrzení. I tvrzení, které jeho zastánce nedodržuje, může být pravdivé.", "section_level": 2}, {"title": "Dovolávání se autority.", "content": "Dovolávání se autority (\"argumentum ad verecundiam\" nebo \"argumentum ab auctoritate\") spočívá v tom, že se na podporu určitého tvrzení uvede, že s ním souhlasí nějaký pramen, který je považovaný za autoritativní (např. významný odborník, organizace, která se zabývá danou problematikou, známá publikace na dané téma). Ačkoli lze předpokládat, že kvalitní odborná publikace obsahuje převážně pravdivá tvrzení, že významní odborníci rozumějí své problematice a podobně, samotný fakt, že se tvrzení těší podpoře autorit, neznamená, že je toto tvrzení pravdivé. Existují nicméně oblasti, ve kterých se určitý autoritativní pramen přijímá jako nezpochybnitelný (např. platná právní norma v právu, platná jazyková kodifikace v preskriptivní lingvistice), protože jeho závaznost není dána logickou argumentací, ale jinými důvody (v právu legitimitou zákonodárce). V některých případech také není možné určité tvrzení v diskusi dokázat např. pro nedostatek času nebo z toho důvodu, že je přesný důkaz vysoce odborný a pro dané publikum by byl nesrozumitelný. V takovém případě může být odvolání na autoritu účelnou „zkratkou“ skutečného důkazu. Argumentačním klamem nicméně je citovat autoritu v jiné oblasti (významného biologa lze citovat jako autoritu v oblasti biologie, ačkoli ani zde to neznamená, že by byl neomylný, ale v oblasti dějin umění nemá jeho autorita žádný význam), prezentovat méně významné vědce jako špičkové odborníky či vydávat okrajové názory jednotlivců za obecné mínění vědecké veřejnosti (což pro laika může být obtížné či nemožné rozeznat). Jinou variantou je zamlčet, že je daný problém mezi vědeckou veřejností sporný, a uvést jen názor jedné ze stran. Argumentačním klamem rovněž je tvrzení vytrhnout z kontextu a např. citovat jako fakt tvrzení, které daná autorita vyslovila jen jako hypotézu, nebo uvádět jako všeobecně platné tvrzení něco, co autorita uvedla jako výjimečný případ.", "section_level": 2}, {"title": "Anonymní autorita.", "content": "Klam se odvolává na nepojmenovaný, ale údajně dobře informovaný zdroj. Elegantní způsob šíření smyšlených faktů (faktoidů).", "section_level": 2}, {"title": "Argument špatným argumentem.", "content": "Argument špatným argumentem (anglicky \"fallacy fallacy\", \"fallacist's fallacy\" apod.) znamená, že se vyvrácení nesprávného argumentu zaměňuje za vyvrácení celého tvrzení. To, že tvrzení bylo zdůvodňováno nesprávnými důvody, samo o sobě neznamená, že je nepravdivé, jeho nepravdivost je třeba dokázat jinak.", "section_level": 2}, {"title": "Induktivní klamy.", "content": "Induktivní úvaha spočívá v odhadu vlastností celku na základě zkušeností s jeho částí. Induktivní klamy vyplývají z nedodržování základních statistických pravidel.", "section_level": 1}, {"title": "Unáhlené zobecnění.", "content": "Usuzování na vlastnosti celku na základě příliš malého vzorku.", "section_level": 2}, {"title": "Nereprezentativní vzorek.", "content": "Vzorek, na jehož znalosti zakládáme svou úvahu, je třeba i poměrně velký, ale neodpovídá rozložení celku.", "section_level": 2}, {"title": "Klamná analogie.", "content": "Řečník klade vedle sebe dva různé jevy, které jsou si do jisté míry podobné, a bez patřičného zdůvodnění tvrdí, že má-li jeden nějakou vlastnost, musí ji mít i druhý. Zejména v internetových diskusích je oblíbenou aplikací klamné analogie poukaz na nějakou skutečnou nebo domnělou podobnost mezi oponentem a Adolfem Hitlerem, eventuálně nacistickým režimem (\"reductio ad Hitlerum\", viz také Godwinův zákon), případně analogii s jinými historickými postavami, které dané publikum hodnotí podobně negativně. Reductio ad Hitlerum může mít také charakter genetického klamu (viz níže):", "section_level": 2}, {"title": "Lenivá indukce.", "content": "Závěr induktivního úsudku je odmítnut, přestože existuje dostatek důkazů na jeho podporu.", "section_level": 2}, {"title": "Klam daný vyloučením.", "content": "Aby bylo dosaženo žádoucího úsudku, je někdy nezbytné nevyhovující skutečnosti z úvahy vyloučit, a to například jejich zamlčením.", "section_level": 2}, {"title": "Statistické sylogismy.", "content": "Klamy vyplývající z nepřiměřeného, absolutního zobecnění, ze záměny platnosti obecných pravidel a jejich výjimek.", "section_level": 2}, {"title": "Kauzální klamy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Chybná časová následnost (\"post hoc ergo propter hoc\").", "content": "Z toho, že dva jevy následují po sobě, se mylně usuzuje, že mezi nimi existuje příčinná souvislost. O příčinné souvislosti hovoříme, pokud první jev nutně implikuje jev druhý (tedy pokud po prvním jevu nutně následuje jev druhý), i když není nutné, aby byl první jev jedinou možnou příčinou jevu druhého. Příkladem příčinné souvislosti může být smrt po ztrátě velkého množství krve – ztráta velkého množství krve způsobí smrt, ale není její jedinou možnou příčinou.", "section_level": 2}, {"title": "Společná příčina.", "content": "Tvrdíme, že dva jevy jsou ve vztahu příčina – následek, zatímco ve skutečnosti nesouvisejí nebo mají skrytou společnou příčinu.", "section_level": 2}, {"title": "Nevýznamná příčina.", "content": "Mezi dvěma jevy neexistuje žádná kauzální spojitost (případně existuje, ale v porovnání s ostatními příčinami je nevýznamná).", "section_level": 2}, {"title": "Obrácená kauzalita.", "content": "Záměna příčiny a následku.", "section_level": 2}, {"title": "Větší počet příčin.", "content": "Jev má větší počet příčin, ale je označena jen jedna z nich.", "section_level": 2}, {"title": "Odvození z minulosti.", "content": "Nebo také \"genetický omyl\". Jde o přesvědčení, že je možné povahu jevu odvodit z jeho původu, zdroje nebo počátku, nebo zamítnutí něčeho s poukazem na to, že to má podezřelé počátky nebo historii. Oblíbenou aplikací tohoto omylu je odvozování podstaty věci z původu jejich slovního označení (etymologie). Tento typ klamu nezohledňuje skutečnost, že v průběhu vývoje jazyka (nebo při přejímání z jiných jazyků) dochází nejen ke změnám formy slova, ale i ke změnám jeho významu: slovo \"pivo\" původně znamenalo „jakýkoli nápoj“, až později se jeho význam specializoval na určitý druh nápoje, slovo \"pudr\" (z francouzského \"poudre\") znamená ve francouzštině „prach“, v češtině se však jeho význam zúžil na určitý typ líčidla. Historický význam určitého slova je tedy pro definici jeho současného významu irelevantní.", "section_level": 2}, {"title": "Jde o něco jiného.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Důkaz kruhem (\"petitio principii\", \"begging the question\").", "content": "Výrok, který by řečník měl dokázat, se již předem předpokládá. (Výrok je nenápadně zahrnut do premis.)", "section_level": 2}, {"title": "Irelevantní závěr.", "content": "Důkaz dokazuje něco jiného, než předmětné tvrzení. Někdy se do této kategorie zahrnují i argumenty ad hominem a jim podobné. Variantou tohoto klamu je klam irelevantního cíle, který něco zpochybňuje tvrzením, že to nedosáhlo cíle, o který ale ve skutečnosti nikdy nešlo.", "section_level": 2}, {"title": "Podsunutý argument (\"slaměný panák\", \"straw man\").", "content": "Podstatou klamu je najít velmi slabý až hloupý argument, který by mohla zastávat protistrana (ale zpravidla jej nezastává). Ten demonstrativně rozcupovat na cucky a budit při tom zdání, že se všemi argumenty protistrany se lze takto snadno vypořádat.", "section_level": 2}, {"title": "„Žádný pravý Skot“ (\"ad hoc\" záchrana).", "content": "Tento klam se používá po vyřknutí něčeho, co je následně zpochybněno, úpravou zpochybněného výroku tak, aby již tento problém nezahrnoval. Řečník se tedy nezaměřuje na vyvrácení zpochybnění nebo označení svého předchozího výroku za nepravdivý, ale na modifikaci výroku tak, aby na něj již dané zpochybnění (nebo jemu podobné) nemohlo být použito.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr nevyplývá z premis (\"non sequitur\").", "content": "Klamy založené na špatném používání implikace.", "section_level": 1}, {"title": "Doložení vyplývajícího.", "content": "Předpokládá, že automaticky platí i opačná implikace.", "section_level": 2}, {"title": "Zamítnutí předešlého.", "content": "Říká, že v případě neplatnosti předpokladu nemůže platit ani závěr. Implikace přitom neříká vůbec nic o tom, co se stane, když předpoklad nebude platit.", "section_level": 2}, {"title": "Inkonzistence.", "content": "Klam založený na tvrzení, že jsou pravdivé dva odporující si výroky. Může být založen i na používání obecných pravidel místo výjimek a naopak (vizte statistické sylogismy).", "section_level": 2}], "src_summary": "Argumentační klam (též řečnický trik nebo argumentační faul) je v řečnictví takový výrok, jehož smyslem je porazit či přesvědčit oponenta bez ohledu na pravdivost zastávaných názorů. Podstatou argumentačního klamu bývá nenápadné porušení pravidel logického důkazu, působení na emoce místo na rozum, případně obojí. Argumentační klamy bývají oblíbenou součástí argumentace propagandy a manipulátorů. Rozlišujeme (Aristotelés aj., resp. viz zde v dalším odstavci uvedení František Koukolík a Jana Drtilová) jich celou řadu a každý se dále často dělí podle jemných rozdílů v použití. ", "tgt_summary": "Als Fehlschluss oder Trugschluss – – bezeichnet man in der philosophischen Logik eine Schlussfolgerung, bei der die abgeleitete Aussage nicht aus den explizit angegebenen oder den implizit angenommenen Voraussetzungen folgt. ", "id": 2265602} {"src_title": "Škapulíř", "tgt_title": "Skapulier", "src_document": [{"title": "Použití.", "content": "Nejčastěji jde o řeholní škapulíř, což je pruh látky s otvorem pro hlavu, splývající přes ramena a prsa dolů jako zástěra a na zádech přes lopatky, který používají řeholníci a řeholnice v mnoha řádech. Někdy je opatřený kapucí a může být v pase převázán. Původně měl chránit spodní hábit před nečistotami, měl funkci zástěry. Tyto škapulíře jsou známy již v raném středověku u benediktinů, od nichž je převzaly další řády. Škapulíře mají různé barvy (každý řád má svou) a tvary. Nosí se jako svrchní oděv a slouží jako viditelné znamení zvláštní ochrany Panny Marie. Škapulíře se ve středověku staly symbolem řeholního poslání. Škapulíř se světí, a je proto svátostinou, která na přímluvu církve zjednává zvláštní Boží ochranu a chrání před vlivem zlého ducha. Svatý Pius X. dovolil, aby se místo soukenného škapulíře nosila škapulířová medailka, na které je na jedné straně obraz Božského Srdce Páně a na druhé straně jakýkoliv obraz Panny Marie.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Ve 12. století u premonstrátů a od 13. století při klášterech žebravých řádů (dominikánů, minoritů aj.) začal působit tzv. třetí řád (terciáři) tedy laičtí věřící, kteří žili mimo zdi kláštera, ale přijali některé povinnosti řeholníků. V té době vznikla zmenšená podoba škapulíře, devocionální škapulíř, kterou dávali řeholníci terciářům na znamení jejich spojení s řádem a jako prostředek ochrany. Ten sestává z dvou malých kousků látky či jiného materiálu, spojených dvěma stužkami a zpravidla ozdobených náboženskými motivy. Nosí se na těle pod oděvem tak, že jeden kousek látky má věřící na prsou a druhý na zádech. Existuje několik druhů těchto škapulířů a mohou je nosit i katoličtí laici, kteří se rozhodnou knězem požehnaný škapulíř při zvláštní bohoslužbě přijmout. Typické je to zejména pro členy třetích řádů.", "section_level": 1}, {"title": "Zmínky v literatuře.", "content": "Škapulíř se objevuje místy i v literatuře. Jako část oděvu se objevuje mimo jiné i v legendě, která pochází ze 13. století. V ní se píše, že pozdější generální převor karmelitánského řádu sv. Šimon Stock (1256 – 65) prosil patronku Karmelu Pannu Marii, aby zprostředkovala řádu nějaké privilegium: uznání autoritou církve vzhledem k tomu směru, kterým nyní jde (příklon k žebravým řádům). Maria se mu zjevila, ukázala mu na škapulíř a řekla: \"„Hoc tibi et tuis privilegium: in hoc moriens salvabitur.“\" Můžeme o něm nalézt zmínku i v knize od Boženy Němcové - Babička. V této knize má podobu váčku, který se dával na krk. \"„...Začal za ní chodit voják, o kterém se říkalo, že když se na někoho podívá, že ho uřknul černý myslivec. Viktorka se proto poradila s kovářkou a ta ji dala ŠKAPULÍŘ. Také se rozhodla, že vdá za Tondu. Jednoho dne ji ale něco říkalo, ať jde na jetelinu. Když přišla na pole, šlápla na trní. Zdělalo se ji před očima mžiky. Když se probudila, voják ji kropil obličej. Pak ji vyznal lásku a Viktorka mu dala škapulíř...“\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Škapulíř (z latinského scapula = lopatka nebo ze slova scapulare tj. zástěra) je v původním významu část oděvu užívaného některými mnišskými řády, který je tvořen širokým pruhem látky s otvorem pro hlavu. Později nabyl podoby dvou čtverců látky spojených tkanicemi. Do těchto amuletů byly všity modlitby, byliny nebo jiné předměty a svého nositele měly chránit před nepřízní osudu (nemocemi, kroupami ap.). Z hlediska římskokatolické církve jde o označení dvou příbuzných svátostin. Tyto svátostiny jsou:", "tgt_summary": "Ein Skapulier (von lat. \"scapularium\" „Schulterkleid“) ist ein Überwurf über die Tunika einer Ordenstracht. Es besteht aus einem vorn und hinten bis fast zum Fußboden reichenden Tuch, das normalerweise durchgehend gerade oder an den Schultern etwas breiter und auf Saumhöhe geringfügig schmaler ist. Manchmal wird es über dem Zingulum (z. B. Benediktiner, Karmeliten, Kartäuser), manchmal darunter (z. B. Trappisten, Prämonstratenser) getragen.", "id": 2229041} {"src_title": "Hall in Tirol", "tgt_title": "Hall in Tirol", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Hall je v písemných pramenech poprvé zmíněn v roce 1332 latinsky „\"Salina iuxta Tavr castrum\"“ (solné údolí řeky Inn u hradu Thaur). Sůl se zde těžila již v letech 1256 a 1263. Od 2. poloviny 13. století byl zdejší solný důl hlavním zdrojem obživy a obchodu obyvatel údolí. Význam soli dokládá také znak – dva lvi drží velký krystal soli. Roku 1371 vévoda Albrecht III. vydal městu tržní privilegia. Rozvoj řemesel a obchodu roku 1447 na čas zastavil velký požár města. Roku 1477 arcivévoda Zikmund Tyrolský podnikl prospekci stříbrných zdrojů, zejména proto, že již byly vytěženy stříbrné doly ve Schwazu. Roku 1486 zde byly vyraženy první stříbrné mince na světě s označením tolar (\"Thaler\"). Byly přijímány v celé, tehdy známém světě, nacházejí se v archeologických lokalitách od habsburského Španělska (v Segovii) po Jižní Ameriku (Potosí). Mincovna na hradě Hasegg v Hallu byla roku 2003 zpřístupněna s velkou expozicí dějin mincovnictví, s četnými příklady ražeb a s razicím strojem. Hall v 15. a 16. století představoval jedno z nejdůležitějších měst habsburských držav. Florian Waldauf městu daroval svou sbírku relikvií, která vyvolala poutě tisíců poutníky. Velmi brzy se v Hallu prosadila luteránská víra, díky kazatelům a teologům Jacobu Straussovi a Urbanu Rhegiovi. Roku 1567 byl založen ženský klášter jako ústav pro výchovu šlechtických dcer. Počátkem 17. století u novostavby kostela Všech svatých založili svou kolej jezuité. Roku 1644 dokončili stavbu kláštera františkáni. Velké zemětřesení z 17. července 1670 zničilo většinu věží a způsobilo škody na klenbách a pilířích budov. Jeho síla se odhaduje na 5,2 stupně Richterovy stupnice, a patřilo k nejsilnějším měřeným na území Rakouska.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hall in Tirol je rakouské město ležící ve spolkové zemi Tyrolsko v okrese Innsbruck-venkov. Hall leží v údolí řeky Inn, v nadmořské výšce 574 metrů, asi 10 kilometrů východně od Innsbrucku. V letech 1938 až 1974 nesl Hall jméno „Solbad Hall“. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Hall in Tirol () ist eine Stadt im Bundesland Tirol in Österreich auf mit Einwohnern (Stand ). Hall liegt im Inntal, etwa zehn Kilometer östlich der Landeshauptstadt Innsbruck. Von 1938 bis 1974 trug Hall den Namen „Solbad Hall“.", "id": 2185498} {"src_title": "Cytologie", "tgt_title": "Zellbiologie", "src_document": [{"title": "Dějiny cytologie.", "content": "Dějiny cytologie sahají více než 300 let do minulosti a jsou úzce spjaty s objevem mikroskopu. Základy cytologie byly položeny roku 1665, když anglický vědec Robert Hooke studoval za pomoci primitivního mikroskopu vlastní výroby stavbu korku a našel v něm jakési prázdné dutinky, které mu připomínaly buňky včelích plástů a tak je podle nich pojmenoval: cellulae (lat.) - buňky. Robert Hooke byl tedy první, kdo pozoroval buňky (resp. buněčné stěny - apoplast a prázdné prostory, které zůstaly po buňkách samotných - symlastu. Smyslu a funkci toho, co pozoroval, ale nerozuměl a rozumět ani nemohl. Další významný posun cytologie je nerozlučně spojen se jménem nizozemského nadšence Antoni van Leeuwenhoeka. Tento vědecky nevzdělaný amatér se nadchl pro „malý svět“ a nechal se vyučit v broušení skla jen proto, aby si pak mohl vyrábět vlastní mikroskopy. Ač bez znalostí optiky, dokázal převážně metodou pokus-omyl vyrobit mikroskopy několikanásobně převyšující všechny ostatní soudobé přístroje (zvětšení max. 270x) a objevil pro vědu svět mikroorganismů. V protokolech o svých pozorováních popsal a nakreslil obrovské množství mikroorganismů (resp. jejich typů), i další pozorování (např. červené krvinky a proudění krve v kapilárách). Roku 1825 uveřejnil Jan Evangelista Purkyně první popis jádra živočišné buňky. S popisem jádra v rostlinné buňce jej následoval Robert Brown v roce 1831. Základy klinické cytologie položil v roce 1838 Muller, který rozpoznal a popsal nádorové bujení a dokázal rozlišit sarkom a karcinom. Zhruba v téže době přednesli základní teze buněčné teorie Matthias Schleiden a Theodore Schwann, nezávisle na nich některé tyto zásady objevil a vyslovil i Purkyně. Během 19. a 20. století se prudce rozvíjela mikroskopie, jednak pokud jde o kvalitu, schopnosti a nové typy mikroskopů, jednak pokud jde o její druhou část zabývající se přípravou vzorku - tj. jeho fixací a barvením. Význam cytologie stoupal jak v biologických vědách, tak v medicíně, kde se cytologická vyšetření stala důležitou diagnostickou metodou v mnoha oblastech. Důležitý byl pro cytologii i prudký rozvoj úzce souvisejících vědních oborů, zejména biochemie, biofyziky a molekulární biologie, který umožnil více se zabývat chemickým složením buněk a chemickými procesy v nich.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cytologie (řecky \"kytos\" - buňka + lat. \"logos\" - věda), též buněčná biologie je věda zabývající se studiem buněk. To zahrnuje anatomii buněk a (organel a dalších struktur), jejich fyziologii, vlastnosti a chování ve vztahu k životním funkcím organismu, jemuž náleží, a především pak buněčný cyklus, dělení a smrt buňky. ", "tgt_summary": "Die Zellbiologie, Zytologie ( ‚Zelle‘, ‚Lehre‘) oder Zellenlehre ist ein Teilgebiet der Biologie und der Medizin. Mit Hilfe der Mikroskopie und molekularbiologischer Methoden erforscht die Zellbiologie Zellen, um biologische Vorgänge auf zellulärer Ebene zu verstehen und aufzuklären. Dazu gehört die Untersuchung der verschiedenen Zellkompartimente und der Zellorganellen, der Zellteilung, der Bewegung von Zellen und Zellverbänden sowie der Kommunikation von Zellen untereinander. ", "id": 1408388} {"src_title": "Dálniční křižovatka Hermsdorfer Kreuz", "tgt_title": "Hermsdorfer Kreuz", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Dálniční křižovatka leží z převážné většiny na území obce Schleifreisen. Menší část křižovatky, a to prostor pro odpojení a pro připojení na dálnici A 4 východně od křižovatky, se nachází na území města Hermsdorf. Křižovatka je vzdálena zhruba 1 km na jihozápad od středu města. V blízkosti křižovatky se jihovýchodním směrem nachází obec Reichenbach, směrem na jih obec Sankt Gangloff a směrem na západ obec Mörsdorf. Křižovatka se nachází v Durynské pánvi, poblíž řeky Weißer Elster. Nejbližší větší města jsou Leipzig (asi 70 km po dálnici A 9 na sever), Bayreuth (asi 120 km po dálnici A 9 na jih), Erfurt (asi 70 km po dálnici A 4 na západ) a Chemnitz (asi 80 km po dálnici A 4 na východ).", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Dálniční křižovatka Hermsdorfer Kreuz je mimoúrovňová křižovatka dálnice A 4, procházející západo-východním směrem (Aachen – Köln – Olpe – Bad Hersfeld – Erfurt – Dresden – Görlitz) a dálnice A 9, procházející severo-jižním směrem (Berlin – Leipzig – Nürnberg – München). Současně se na ní kříží i evropská silnice E40, a to západovýchodním směrem, a evropská silnice E49 a E51 vedoucí ze severu na jih. Na dálnici A 4 je křižovatka označena jako sjezd 56a a na dálnici A 9 jako sjezd 24. Křižovatka je postavena jako čtyřlístková čtyřramenná mimoúrovňová křižovatka. Současná podoba je výsledkem úprav z roku 1992, při níž byla křižovatka zmodernizována podle soudobých standardů.", "section_level": 1}, {"title": "Historie výstavby.", "content": "Dálniční křižovatka Hermsdorfer Kreuz byla součástí již prvních plánů dálniční sítě v Německu, Již od počátku se uvažovalo o dálničních tazích spojujících jednak Berlin a München (tedy dnešní dálnice A 9), jednak Kassel a Dresden (tedy dnešní dálnice A 4), které se měly křížit ve východním Durynsku. Její stavba začala již ve 30. letech 20. století. Je to tudíž jedna z těch čtyřramenných dálničních křižovatek, které byly v Německu jako první ve výstavbě. Částečně zprovozněna byla v roce 1936 spolu s navazujícími úseky dnešní dálnice A 9. Zcela do provozu byla uvedena v roce 1938, kdy byl po dokončení Teufelstalbrücke zprovozněn úsek dálnice A 4 navazující na křižovatku ze západu. Tím se dálniční křižovatka Hermsdorfer Kreuz stala druhou nejstarší zcela zprovozněnou čtyřramennou dálniční křižovatkou na německém území (po dálniční křižovatce Schkeuditzer Kreuz). Již od svého zprovoznění se stala křižovatka dominantou svého okolí, proto se v roce 1994 stala coby symbol součástí znaku města Hermsdorf. K první přestavbě došlo v roce 1992. Jejím cílem byla spíše celková rekonstrukce křižovatky a její přizpůsobení soudobým standardům. Nejviditelnějšími úpravami bylo znovupostavení všech mostních konstrukcí, oprava povrchů a stavba protihlukové stěny. Větší úpravy, jako např. úpravy v trasování spojovacích ramp apod., byly již tehdy uvažovány jako součást velké přestavby křižovatky, která byla plánovaná na období po roce 2010. V současnosti je připravena další přestavba křižovatky, jejímž cílem jsou výraznější úpravy. V rámci této přestavby budou hlavní komunikace rozšířeny na tři jízdní pruhy v každém směru a nepřímá rampa ve směru Erfurt (tj. dálnice A 4 od západu) – Berlin (tj. dálnice A 9 na sever) bude nahrazena rampou polopřímou, neboť ta současná je již kapacitně nevyhovující a způsobuje před křižovatkou na dálnici A 4 časté kolony. Ačkoliv bylo zahájení této přestavby plánováno na rok 2010, muselo být několikrát posunuto. Od roku 2012 se předpokládá zahájení nejdříve v roce 2020.", "section_level": 1}, {"title": "Dopravní zatížení.", "content": "Dálniční křižovatkou Hermsdorfer Kreuz projede v průměru 110 000 vozidel denně. Pro srovnání, v roce 1989 projelo křižovatkou v průměru 15 000 vozidel denně a krátce po znovusjednocení Německa se její dopravní zatížení téměř ztrojnásobilo.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "\"Mapa použitá v tomto článku byla vytvořena z mapových podkladů OpenStreetMap.org (© OpenStreetMap contributors, Licence).\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Autobahnkreuz Hermsdorfer Kreuz (zkráceně též Hermsdorfer Kreuz; zkratka AK Hermsdorfer Kreuz) je křižovatka dálnice A 4 s dálnicí A 9 v Německu. Nachází se ve spolkové zemi Durynsko u města Hermsdorf.", "tgt_summary": "Das Hermsdorfer Kreuz ist ein Autobahnkreuz im Osten Thüringens, das sich bei Gera befindet. Hier kreuzen sich die Bundesautobahnen A 4 (Aachen — Eisenach — Görlitz) (E 40) und A 9 (Berlin — Leipzig — München) (E 49, E 51).", "id": 295344} {"src_title": "Trias", "tgt_title": "Trias (Geologie)", "src_document": [{"title": "Členění triasu.", "content": "Základní členění je na spodní, střední a svrchní trias. Podrobnější zonální členění se provádí na základě amonitové, konodontové a foraminiferové fauny. Podle novějších studií se zpřesněným datováním hornin trvalo toto druhohorní období asi 50,5 milionu let.", "section_level": 1}, {"title": "Paleogeografie.", "content": "Trias se vyznačoval celosvětově teplým klimatem. Subtropické pásy s aridním podnebím doprovázené červenými sedimenty a ložisky evaporitů jsou známy z Německa, Arizony či Afriky. Toto klima nebylo až na výjimky (Lutz, Rakousko) vhodné pro tvorbu ložisek uhlí, později dochází k dílčímu ochlazení a spolu s vlhčím podnebím jsou opět vytvořeny podmínky pro tvorbu ložisek uhlí. Ve spodním triasu dochází k rozsáhlé mořské transgresi, která se opakovala i ve svrchním triasu. Podstatnými událostmi jsou počínající rozpad Gondwany a zejména pak otevírání Atlantského oceánu podél středooceánského hřbetu. Severní pól se v triasu nachází v oblasti Kamčatky. Dochází k mohutným výlevům láv, označovaných jako trapy na sibiřské platformě (s diamantonosnými kimberlity) a v jižní Americe. Vulkanická činnost je známa i z jižních částí alpínské geosynklinály (Dinaridy, pohoří Bükk v Maďarsku). Začínají se též projevovat první fáze alpínského vrásnění – labinská fáze v carnu a starokimerská fáze na rozhraní triasu a jury.", "section_level": 1}, {"title": "Život v triasu.", "content": "Koncem období triasu docházelo k dlouhodobější kontinuální vlně vymírání, kulminující samotným hromadným vymíráním na přelomu triasu a jury před 201,3 milionu let. K vymírání docházelo již na přelomu geologických věků nor a rét, asi před 205 miliony let.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna.", "content": "Ve spodním triasu se objevují praví amoniti a nastává jejich krátký, ale bouřlivý vývoj (je popsáno přes 300 druhů), ukončený ve svrchním triasu, kdy téměř všechny rody vymírají. Vedoucí skupinou byli Ceratitida (\"Ceratites nodosus\") se spirálovitě stočenými schránkami a jednoduchými, silnými žebry. Vymírají zástupci ortocerů, nastupují dvoužábří hlavonožci – belemniti. Z mlžů jsou vůdčími druhy \"Claraia\", \"Costatoria\", \"Halobyia\". K dalším zástupcům fauny patří brachiopodi, krinoidi, vápnité houby, šestičetní koráli, ježovky, foraminifery či konodonti. Na konci triasu už se objevují také první motýli, resp. zástupci skupiny Lepidoptera. Z ryb dominují Teleostei. Z Austrálie jsou známy nálezy posledních sladkovodních žraloků. Paprskoploutvé ryby začínají pronikat i do slaných vod, kde jsou dnes hlavní skupinou. Mezi obojživelníky vymírají Stegocephali, k předchůdcům moderních žab řadíme druh \"Triadobatrachus massinoti\" s lebkou charakteru dnešních žab. U plazů existovalo asi 14 řádů, z nichž zástupci čtyř (např. želvy) přežili dodnes. Důležitá je skupina Therapsida, dělená na převážně býložravé Anomodontia a dravé Theriodontia. První z nich zastupují skupiny Dicynodontia s progresivními savčími znaky (ustrnuli však ve vývoji). Nálezy rodu \"Lystrosaurus\", zřejmě částečně žijícího ve vodě, z Jižní Ameriky a Jižní Afriky jsou jedním z dokladů existence Gondwany. Další skupinou byly Dinocephalia (rod \"Jonkeria\" o délce až 5 m a \"Moschops\" s délkou přes 3 m z jižní Afriky). Theriodontia mají již zřetelně rozlišený chrup na řezáky, špičáky a stoličky. Uzavřením spodiny lebeční vzniklo pevné patro, končetiny se posunují pod tělo do svislé polohy. Vzorec prstních článků 2,3,3,3,3 máme dnes i my. Pokračoval vývoj izolační vrstvy, kterou představovala srst a objevují se první mléčné žlázy, které se vyvinuly z potních žláz. K primitivním plazům patřili ichtyosauři (ryboještěři), z nichž velcí zástupci jako \"Leptopterygius acutirostris\" dosahoval délky až 12 m a Placodontia (nálezy v Německu, Švýcarsku) se silnými knoflíkovými zuby k drcení schránek a ojedinělým břišním krunýřem. V triasu se objevující skupina Thecodontia (jamkozubí), reprezentována malými masožravci, je evolučně významným předchůdcem dinosaurů, krokodýlů i ptáků.Z rétu jsou nálezy z Anglie doloženi i první zástupci primitivních savců (hmyzožravci). Ve středním triasu (asi před 235 miliony let) se zřejmě na území dnešní Jižní Ameriky také objevují první praví dinosauři, kteří tvoří dominantní formu suchozemské megafauny po dobu následujících 170 milionů let (až do konce křídy před 66 miliony let).", "section_level": 2}, {"title": "Flóra.", "content": "Značný rozvoj zaznamenaly mořské zelené řasy (Dasycladaceae), typické pro teplá mělká moře s hloubkou do 20 metrů. Charakteristické porosty tvořily zejména v lagunách, které byly chráněny rify. Suchozemské flóře dominují nahosemenné – jehličnany (\"Voltzia\"), cykasy (\"Cycadaceae\") s dlouhými, kožovitými listy, stromovitého habitu popř. se soudkovitým, nízkým kmenem či gingovité (\"Baiera\"). Z výtrusných jsou to přesličky (Equisetites) a kapradiny (Gleicheniaceae).", "section_level": 2}, {"title": "Germánský vývoj triasu.", "content": "Zastoupen na území Německa, Polska, Anglie, Francie, Španělska a v severní Africe. Celková mocnost dosahuje až 3000 metrů. Spodní trias (pestrý pískovec) patří kontinentální facii, střední mořské a svrchní lagunární. Pestrý pískovec má na bázi vložky vápenců, v jeho střední části jsou hojné stopy dinosaurů. Využíván byl jako stavební kámen (katedrála v Kolíně nad Rýnem). Ve středním triasu došlo k zalití většiny prostoru mělkým epikontinentálním mořem, při okrajích místy pokračovala sedimentace kontinentálně-terestrických hornin. Při občasném uzavření lagun se namísto vápenců ukládaly evapority. Ve svrchní partiích jsou hojné zkameněliny (krinodi, Ceratites nodusus). V Polsku u Bytomi je znám rudonosný dolomit s rudami Pb-Zn. Po regresi moře sedimentují břidlice, pískovce a dolomity keuperu, na bázi místy se slojkami uhlí. Po krátké transgresi vznikají polohy sádrovce. Nejvyšší partie zasáhla mořská transgrese s napojením na oceán Tethys (společná fauna).", "section_level": 1}, {"title": "Alpínský vývoj.", "content": "V prostoru Východních Alp se rozkládala rozsáhlá mělčina, kde se ukládalo vápnité bahno za podmínek podobných dnes na Bahamské platformě. Při postupném poklesávání pánve se tvořily tisíce metrů mocné vrstvy vápenců a dolomitů.", "section_level": 1}, {"title": "Bavorské příkrovy.", "content": "Anisu patří gutensteinské vápence, ladinu wettersteinské vápence, partnachské lupky, reiflinské vápence s polohami tufů, karnu lunzské vrstvy se slojemi uhlí, hauptdolomit až 3000 metrů mocný, rétu kössenské vrstvy", "section_level": 2}, {"title": "Hallštattský příkrov.", "content": "Na bázi jsou solná ložiska stáří perm-verfen a červené hlíznaté vápence, anis zastupují schreyeralmské vápence, ladin-norik hallštattský vápenec, rét zlambachské břidlice", "section_level": 2}, {"title": "Dachsteinský příkrov.", "content": "Stáří střední trias mají ramsauské dolomity, karn karditové vrstvy a svrchní trias pak dachsteinské vápence", "section_level": 2}, {"title": "Dinaridy (Jižní Alpy).", "content": "Ve spodním triasu se ukládala klastika, ve středním-svrchním vápence, časté jsou výlevy bazických i kyselých vulkanitů (buchensteinské vrstvy, wengenské vrstvy). Zastoupeny jsou útesové vápence (schlernský dolomit, rabeljský dolomit s Pb-Zn zrudněním)", "section_level": 2}, {"title": "Trias v Českém masívu.", "content": "Spodnotriasové sedimenty jsou kontinentálního původu, patří ke stupni pestrý pískovec. Zastoupeny jsou arkózové pískovce, polymiktní slepence a kaolinizované křemenné pískovce, tvořící bohuslavické souvrství. Barva spodních partií je červená, svrchních bílá. Sedimenty se ukládaly v průtočných jezerech nebo periodických tocích. Výchozy hornin triasu se nacházejí v Podkrkonoší jižně a jihovýchodně od Trutnova (až 65 metrů mocné) a na obou křídlech dolnoslezské pánve (30–120 metrů), všude pokračují pod sedimenty svrchní křídy. Občas byly těženy pro stavební účely (lom „U devíti křížů“ západně od Červeného Kostelce).", "section_level": 1}], "src_summary": "Trias je geologická perioda druhohorního období. Trval od zhruba 252 do 201,3 milionů let. Trias je první ze tří period druhohor a následuje po poslední periodě prvohorního období, permu. V 18. století byla Lehmannem a Füchselem v Německu rozlišována dvě souvrství, Buntsandstein – pestrý pískovec a Muschelkalk – lasturnatý vápenec. Roku 1822 oddělil Buch svrchní část lasturnatého vápence a nazval ho Keuper – pestrý slín. Následně roku 1834 Friedrich von Alberti zahrnul všechna tři souvrství pod jeden útvar, kterému dal název trias (tj. trojice). Tento klasický nezvrásněný kontinentální vývoj, v němž převládají klastika nad karbonáty, se nazývá germánský. Oproti tomu alpínský vývoj s převahou karbonátů podlehl v pozdějších etapách silnému vrásnění. Hranice těchto vývojů v Evropě představovala tzv. vindelická pevnina (též vindelický val), probíhající od Českého masívu přes jižní Bavorsko k Ženevskému jezeru a dále na jih na Korsiku a Sardinii.", "tgt_summary": "Die Trias (altgr. τριάς, gen. τριάδος = Dreiheit, Dreizahl; adj. triassisch, selten auch triadisch) ist in der Erdgeschichte das unterste System bzw. die älteste Periode des Mesozoikums (Erdmittelalter). Sie erstreckte sich über den Zeitraum von etwa bis etwa Millionen Jahren vor heute und dauerte somit etwa 51 Millionen Jahre. Der Trias geht das Perm voraus, ihr nach folgt der Jura.", "id": 677611} {"src_title": "Haiku", "tgt_title": "Haiku", "src_document": [{"title": "Vznik haiku.", "content": "Forma haiku vychází ze starší tradice básní \"renga\" („řazená báseň“) skládaných skupinově. Forma řazených básní podléhá řadě pravidel s tím, že úvodní nejdůležitější sloka (jap. \"hokku\") vystihuje jako uzavřený celek téma celé řady. Následuje sloka \"wakiku\" s verši o 7–7 slabikách, která rozšiřuje význam předchozí sloky. Pak následuje třetí sloka opět v rozsahu 5–7–5 slabik a opět další sloka. Tímto způsobem vznikaly básně o 36, 44, 50 a nejčastěji o 100 slokách. Řazené básně ojediněle dosahovaly délky 1 000 až 10 000 slok. S postupující gramotností japonské populace v 16. století se odlehčená varianta řazené básně (jap. \"haikai no renga\") s důrazem na obrazotvornost stala oblíbeným druhem společenské zábavy. Zpočátku se s její pomocí básníci snažili vzbudit úsměv užitím narážek, vtipu, parodie, slangových výrazů a vulgárních témat. Již první sborník básní \"renga\" ze 14. století seskupil úvodní verše \"hokku\" odděleně. S oblíbeností \"haikai\" se úvodní sloka \"hokku\" ještě více osamostatnila od zbytku básně. Od 17. století vznikaly sborníky a pořádaly se soutěže v \"hokku\". Prvním významným básníkem této formy poezie byl Macuo Bašó (1644–1694). Dalšími byli Buson Josa (1716–1783), Kobajaši Issa (1763–1824) a Masaoka Šiki (1867–1902). Šiki pojmenoval tento útvar představující samostatnou báseň termínem \"haiku\" a odlišil ji tak od sloky uvozující řazenou báseň.", "section_level": 1}, {"title": "Překlady haiku.", "content": "S japonskou poezií se mohl český čtenář seznámit poprvé v roce 1909 ve sbírce \"Nipponari\" Emanuela z Lešehradu. Šlo o překlady z jiných evropských jazyků. Nejranější překlady haiku japonských básníků byly česky publikovány až v roce 1937 v antologii Alfonse Bresky (1873–1946) \"Mléčná dráha\". Šlo také o překlady z francouzštiny nebo němčiny. V období těsně po druhé světové válce haiku překládal z japonštiny Miroslav Novák (1924–82) spolu s Janem Vladislavem (1923–2009, vlastním jménem Ladislav Bambásek). Po roce 1989 japonská haiku překládali a publikovali Antonín Líman (1932–2018) a Zdenka Švarcová (1942–). Vznikají i původní česká haiku. Početně nevýznamnou, ale zajímavou skupinu překladů tvoří haiku japonských básníků zmiňujících české reálie. Nejstarší byly publikovány v roce 1963 v časopise Nový Orient. Jde o české překlady 13 haiku japonského diplomata a básníka Hiroši Koši z jeho návštěvy v Praze. Typickou ukázkou je haiku \"U Víta\".", "section_level": 1}, {"title": "Ukázka.", "content": "Často citovaným příkladem haiku je Bašóova \"Žába\". Haiku vzniklo na jaře někdy v letech 1684–88. Bašó pobýval ve své chatce u řeky v severním Edu (nynější Tokio). Měkkým šuměním deště zaznívalo vrkání holubů. Květy se chvěly v jarním vánku. Ke konci třetího měsíce (pozn.: lunárního kalendáře) bylo často slyšet také zvuk, který vydávají žáby při dopadu na vodu. Naplněn hlubokým pohnutím vytvořil první dva verše \"žába vskočila\" a \"zvuk vody\". Jeho žák Takarai Kikaku se osmělil a nabídl zahajující verš \"horské růže\", ale Bašó se rozhodl pro \"staré jezírko\". V překladu A. Bresky (1937): Doslovný překlad M. Nováka (1951): Přebásněno M. Novákem a J. Vladislavem (1962): Ve velmi volném překladu: Při dodržení 5-7-5 slabik:", "section_level": 1}], "src_summary": "Haiku (俳句) je lyrický útvar, většinou s přírodní tematikou, který je tvořen zvukomalebným trojverším s počty slabik 5–7–5, dělicí pauzou a zařazovacím slovem (jap. \"kigo\"). Jde o nejznámější formu japonské poezie. Existují však kritické hlasy o distribuci slabiky, jako je Vicente Haya nebo Jaime Lorente.", "tgt_summary": "Haiku (jap. ; Plural: Haiku, auch: Haikus) ist eine traditionelle japanische Gedichtform, die heute weltweit verbreitet ist. Das (oder der) Haiku gilt als die kürzeste Gedichtform der Welt. ", "id": 1628410} {"src_title": "Fylogeneze", "tgt_title": "Phylogenese", "src_document": [{"title": "Taxonomie a fylogeneze.", "content": "První systematické uspořádání všech tehdy známých druhů organismů (rostlin a živočichů) vytvořil švédský biolog Carl Linné v díle \"Systema naturae\" (1735). Linnéův systém byl založen na podobnostech, které Linné pokládal za důležité, a seřadil všechny organismy do hierarchie taxonů (říše, kmen, třída, čeleď, rod, druh). Od konce 19. století se biologové snažili přizpůsobit tento hierarchický systém evoluční teorii tak, aby se vznik taxonů dal evolučně vysvětlit. Tomu odpovídá dnes užívaná mezinárodní biologická taxonomie a nomenklatura (pojmenování). Rozlišují se taxony monofyletické s jediným společným předkem a zahrnující všechny jeho potomky, dále polyfyletické bez blízkého společného předka a konečně parafyletické, nezahrnující všechny potomky společného předka. Na sousedním obrázku je (žlutě) znázorněna monofyletická skupina, zahrnující plazy a ptáky, tyrkysově parafyletická třída plazů a červeně polyfyletická skupina teplokrevných, zahrnující mimo jiné i ptáky.", "section_level": 1}, {"title": "Kladistika.", "content": "Situace v biologii se zásadně změnila koncem 20. století díky rozluštění genetického kódu, který poskytuje obrovské množství diskrétních dat, jež je možné algoritmicky a přesně porovnávat. Protože se zároveň rozšířila dostupnost i možnosti počítačů, začala se prosazovat nová mechanická metoda uspořádávání druhů organismů, kterou vypracoval německý entomolog Willy Hennig a kterou německo-americký biolog Ernst Mayr nazval kladistikou (z řec. \"klados\", větev). Kladistika se snaží pro danou skupinu druhů shromáždit co nejvíce srovnatelných dat a uspořádat druhy do kladistického stromu tak, aby se například minimalizoval počet potřebných mutací. Kladistika ovšem pracuje pouze s druhy a nenabízí možnost, jak vytvářet vyšší smysluplné taxony, s nimiž naopak pracují nejen vědci, ale také pěstitelé a chovatelé, které se učí ve školách a podobně. O řešení problému nomenklatury se snaží projekt PhyloCode.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fylogeneze (z řec. \"fylé\" = kmen a \"genesis\" = zrození, původ) nebo také fylogenetický vývoj znamená vývoj druhů organismů. Fylogeneze je historický proces, který většinou nelze přímo pozorovat, ale musí se rekonstruovat na základě evoluční teorie. Protějškem fylogeneze je ontogeneze (morfogeneze), pravidelný vývoj jedince k dospělosti. Věda zkoumající fylogenezi se nazývá fylogenetika. Grafickým znázorněním vzájemných vztahů mezi skupinami organismů jsou fylogenetické stromy.", "tgt_summary": "Phylogenese ( und ) oder Phylogenie bezeichnet sowohl die stammesgeschichtliche Entwicklung (Stammesgeschichte) der \"Gesamtheit\" aller Lebewesen als auch bestimmter Verwandtschaftsgruppen auf allen Ebenen der biologischen Systematik. Der Begriff umfasst auch die Evolution einzelner Merkmale im Verlauf der Entwicklungsgeschichte von Lebewesen. Im Gegensatz dazu bezeichnet die Ontogenese die individuelle Entwicklung eines Lebewesens. Beide zusammen sind Gegenstand der biogenetischen Grundregel.", "id": 1382548} {"src_title": "Cesta do fantazie", "tgt_title": "Chihiros Reise ins Zauberland", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původní koncept Tatu byl vytvořen bývalým dětským psychologem a pracovníkem marketingu Ivanem Šapovalovem, který se stal hudebním producentem. Katinová a Volkovová se navzájem znaly již před startem Tatu, protože obě zpívaly v populárním dětském sboru Něposedy (Непоседы). Šapovalov si vybral Jelenu na konkurzu v roce 1999, aby zpívala píseň o válce v Jugoslávii. Později se rozhodl vytvořit duo a přibral Juliu Volkovou (která také byla na konkurzu). Oběma bylo v té době 14 let. Několik videoklipů dua bylo zakázáno, například videoklip ke skladbě „\"Prostyje Dviženija (Prosté pohyby)\"“ ukazuje, jak jsou běžnou součástí našeho života jednoduché pohyby jako pití vody, čtení knihy (což předvádí Lena) nebo masturbace (což znázorňuje Julia). Problémy měl i videoklip k písni \"Ja Sošla S Uma\" (stejný i pro anglickou verzi \"All the Things She Said\"), který zobrazoval dívky za plotem, jak se trápí, prosí rodiče za odpuštění a vášnivě se líbají, zatím co na druhé straně plotu stojí lidé, kteří se na ně dívají s nelibostí. Po velkém úspěchu v Rusku bylo album \"200 po vstrečnoj\" ve stejné verzi vydáno začátkem roku 2002 znovu a nasazeno v dalších státech jako Polsko, Maďarsko, Bulharsko, Slovensko a Česko. Koncem roku 2002 bylo album vydáno v anglické verzi jako \"200 km/h in the Wrong Lane\". Tohoto debutového anglického alba se po celém svět prodalo přes 5 milionů kopií. Texty a videoklipy jejich skladeb i další chování naznačovalo, že obě dívky mají spolu lesbický vztah. Teprve koncem roku 2003 toto vyvrátily s tím, že to byl marketingový trik producenta Šapovalova. Skupina v roce 2003 reprezentovala Rusko na prestižní hudební soutěži Velká cena Eurovize s písní „Ne Ver Ne Boysia Ne Prosi“. Ačkoliv patřily mezi favoritky, evropští diváci jim nakonec přisoudili třetí místo.", "section_level": 1}, {"title": "Diskografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Singly.", "content": "Z alba \"200 по встречной\" (\"200 Po Vstrečnoj\"): Z alba \"200km/h in the Wrong Lane\": Z alba \"Remixes: Z alba \"Dangerous And Moving\": Z alba \"Люди Инвалиды\" (\"Ludi Invalidi\"): Z alba \"Веселые улыбки\" (\"Veselye Ulybki\"): Z alba \"Waste Management\": nezařazené písně:2014 Love in every moment", "section_level": 2}], "src_summary": "Cesta do fantazie ( \"Sen to Čihiro no kamikakuši\") je jeden z nejznámějších japonských animovaných filmů vyrobených ve stylu anime. Film režíroval Hajao Mijazaki v produkci studia Ghibli a do kin byl uveden 27. července 2001. Fantasy příběh určený nejen dětskému divákovi vypráví o desetiletém děvčátku Čihiro, které se octne v tajemném světě duchů, odkud musí zachránit sebe i své rodiče. ", "tgt_summary": "Chihiros Reise ins Zauberland (jap. \"Sen to Chihiro no kamikakushi\", dt. \"Sen und Chihiros magisches Verschwinden\") ist ein Zeichentrickfilm des bekannten japanischen Regisseurs Hayao Miyazaki und des Studio Ghibli. Er war lange Zeit der nach Einspielergebnissen weltweit erfolgreichste Animefilm und wurde erst von Your Name. – Gestern, heute und für immer (Kimi no Na wa) vom Spitzenplatz verdrängt. Zudem ist er der weltweit meistausgezeichnete Zeichentrickfilm (u. a. Oscar für den besten animierten Spielfilm; Goldener Bär der Internationalen Filmfestspiele Berlin).", "id": 2304286} {"src_title": "Asynchronous Transfer Mode", "tgt_title": "Asynchronous Transfer Mode", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "Původním záměrem ATM bylo vytvořit jednotný síťový standard, který bude podporovat jak sítě synchronního typu (SDH), tak sítě založené na paketovém přenosu (IP, Frame Relay, atd), s víceúrovňovým QoS (Quality of Service) pro přenos paketů. ATM se snažilo vyřešit rozpor mezi sítěmi s přepojováním okruhů (circuit-switched networks) a sítěmi s přepojováním paketů (packet-switched networks) převedením jak bitového, tak paketového provozu do jednoho toku sestávajícího z malých „buněk“ pevné velikosti, které se přepínají podle identifikátoru virtuálního okruhu (virtual circuit). ATM se mělo stát přenosovou službou pro \"Broadband Integrated Services Digital Network\" (B-ISDN), která měla být dalším krokem vývoje veřejné telefonní sítě (PSTN) po přechodu na ISDN. Standard ATM definuje jak fyzickou, tak spojovou a síťovou vrstvu sedmivrstvého ISO/OSI modelu. Standardy ATM jsou založeny na konceptech telekomunikačních společností více než na konceptech společností počítačových. Proto se ATM dostalo obrovské pozornosti od telekomunikačních společností a od nich také pocházelo velké úsilí pro jeho integraci.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěchy a neúspěchy technologie ATM.", "content": "Četné telekomunikační společnosti implementovaly rozsáhlé ATM sítě a spousta ADSL implementací používá ATM. Nicméně ATM nezískalo širší podporu jakožto síťová (LAN) technologie a jeho velká složitost zabránila jeho masovému rozšíření jakožto jediné integrující síťové technologie ve smyslu, v jakém to tvůrci ATM původně zamýšleli. Mnoho lidí, zejména v komunitě tvůrců IP protokolu, považovalo vizi ATM za mylnou. Jejich postoj zněl přibližně takto: Víme, že vždycky budou jak zcela nové, tak zastaralé technologie spojové vrstvy, zejména v oblasti počítačových sítí, a je správné předpokládat, že ne všechny z nich ladně zapadnou do SDH (SONET) modelu, pro který bylo vytvořeno ATM. A proto je potřeba nějaký protokol, který by poskytoval jednotnou vrstvu pro ATM i ne-ATM spojové vrstvy, a samotné ATM tuto roli nemůže splnit. Naštěstí tady máme protokol IP, který toto svede. Nevidíme důvod pro implementaci ATM na síťové vrstvě. Navíc, potřeba „buněk“ pro snížení zkreslení datového signálu zmizela ve chvíli, kdy se zvýšila rychlost přenosu (viz níže) a další rozšíření v technologii Voice over IP způsobilo, že integrace hlasu a dat byla možná na vrstvě IP, čímž se opět odstranila nutnost všude zavádět ATM. Většina telekomunikačních společností nyní plánuje převést jejich aktivity v oblasti hlasových sítí do IP sítí spíše než převádět IP sítě do hlasových sítí. Ve výsledku poskytuje ATM vysoce komplexní technologii s širokými možnostmi jak pro světové telekomunikační sítě, tak pro malé soukromé počítačové sítě (LAN). ATM jako technologie však dosáhla pouze částečného úspěchu – je široce rozšířená, ale obecně se používá pouze pro přenos dat na protokolu IP; její záměr integrovat v sobě technologie pro počítačové sítě, veřejné sítě a uživatelské služby selhal. Mnoho technicky dobrých nápadů ATM bylo adoptováno protokolem MPLS. ATM zůstává široce používanou technologií a je používáno pro služby multiplexingu v sítích DSL tam, kde se to hodí. A obráceně, sítě DSL podporují IP (a služby IP jako např. VoIP přes protokol PPP (PPP over ATM). ATM bude dále využíváno u některých vysokorychlostních spojení, kde se poskytovatelé navzájem dohodli na použití existujících ATM sítí. Technologie ATM je však čím dál víc zatlačována požadavky sítí na rychlost a možnost prioritizace datových toků. Zejména složitost SAR (podvrstva v ATM) je úzkým hrdlem ve výkonu, neboť nejrychlejší známé SAR fungují na 2,5 Gb/s a mají omezenou schopnost prioritizace datových toků (prioritizace datových toků je jedním ze základních požadavků na QoS). Po roce 2000 je na mnoha místech, kde se předpokládalo použití ATM, používáno Digital Subscriber Line (DSL) případně implementace Ethernetu (10gigabitový Ethernet, MetroEthernet).", "section_level": 1}], "src_summary": "Asynchronous Transfer Mode, zkráceně ATM, byl v osmdesátých a devadesátých letech standard pro vysokorychlostní (155 Mbit/s až 622 Mbit/s) síťovou architekturu s podporou Quality of Service (QoS) pro přenos hlasu a videa. Byl označován za telefonii „další generace“ (technické kořeny v telefonním světě). Umožňuje přenos IP datagramů. Pracuje s přepojováním paketů (pakety pevné délky, zvané buňky, anglicky \"cell\") užitím virtuálních okruhů. ", "tgt_summary": "Asynchronous Transfer Mode (ATM) ist ein Kommunikationsprotokoll, welches sich für die Übertragung von Daten, Sprache und Video eignet. Die Layer-2-Pakete werden \"Zellen\" oder \"Slots\" genannt, haben eine feste Länge (53 Byte, davon 48 Byte Daten, 5 Byte Zellkopf) und werden über asynchrones Zeitmultiplexing übertragen.", "id": 1573860} {"src_title": "Kornština", "tgt_title": "Kornische Sprache", "src_document": [{"title": "Vývoj jazyka.", "content": "Kornštinu lze vydělit na čtyři základní období vývoje, jedno přechodné a jedno moderní období; to jest období proto-kornštiny, starokornštiny, střední kornštiny, pozdní kornštiny, éra přechodná a po ní přichází dnešní moderní kornština. První fázi, údobí proto-kornštiny, lze datovat mezi léty 600–900 n. l. V této době byla kornština definitivně oddělena, izolována od ostatních keltských jazyků na Britských ostrovech. Silná podobnost mezi kornštinou a bretonštinou pramení z událostí předcházejícím těmto datům; existuje předpoklad, že v post-římské epoše došlo k vystěhování keltských mluvčí z jižní Anglie do Bretaně. Vzhledem k nepatrným vzdálenostem mezi Bretaní a Cornwallem a velmi častým kontaktům obou břehů jsou jazyky obou oblastí de facto nejpodobnější ze všech žijících keltských jazyků. Nově formovaný dialekt-jazyk se v první fázi vyvíjel bez dokumentace; krom několika vlastních jmen kornských králů a místních toponym zachovaných v latinské literatuře neznáme jiné dokumenty. Druhou fází jazyka, nejčastěji konfinovanou mezi léty 900–1200, je období starokornské. Do tohoto rozpětí spadají první dochované stopy staré kornštiny nalezené v latinsky psaných manuskriptech. První takovéto jazykové památky pochází z devátého století. Nepatrná glosa byla nalezena v kopii Boëthiovy \"De Consolatione Philosophiae\" z devátého století, do řádově stejného období lze datovat kornštinu v \"Bodminských emancipacích otroků\". V období nezávislého Cornwallu (mezi 6–10. stoletím) byl jazyk rozšířen mnohem dále na východ od poloostrova, zcela jistě v Devonu, odkud byl úplně vytlačen angličtinou v průběhu středověku. Příkladem z pozdní fáze starokornštiny je několik glos v pozoruhodném díle \"Prophetiae Merlini\" (Proroctví Merlinovo), psané Janem Cornwallským někdy kolem roku 1140. Dobytí Anglie Normany po r. 1066 přineslo Cornwallu příliv mnoha Bretonců; Vilém I. Dobyvatel byl extrémně schopný a chytrý vládce, využil proto blízkost pevninského keltského jazyka Brezhoneg (tj. bretonštiny) k britskému jazyku Brethoneg (tj. k britonštině, jazyku Británie, myšleno kornštinu) a dosadil na velká cornwallská panství a manství mnoho rodin z příbuzné Bretaně; tento tah skutečně přinesl klidný přerod Cornwallu v anglickou autonomní državu. Kornštině přinesla nová doba další silná jazyková ovlivnění větší a mocnější Bretaní. I sama kornština postupně přijala název \"kernowek\", aby byla odlišena od bretonštiny. Třetí fází je střední kornština, kterou lze vymezit od počátku 13. století do druhé poloviny 16. století. Toto je pro kornštinu nejvýznamnější doba dějin, z této doby známe nejslavnější díla psaná v tomto jazyce a z tohoto období přímo čerpá většina dnešních cornwallských odborníků-budovatelů dnešní kornštiny. Toto období zažilo nárůst obyvatelstva uvnitř Cornwallu, částečně díky anglickým přistěhovalcům (Cornwall byl tehdy velmi hospodářsky úspěšná oblast) a následkem toho kornština přestala fungovat jako jediný jazyk Cornwallu. Měnila se i jazyková hranice mezi oběma jazyky; kornština začala ustupovat angličtině; prvními místy, kde jazyk přestal být používán v denní komunikaci je severovýchod u města Bude někdy před rokem 1300. Přesto je pozoruhodné, že ve středokornském období autonomního vývoje Cornwallu a prosperity byl ústup kornštiny na západ nejen zastaven, ale jazyk byl naopak posilován a znovuoživován na východě Cornwallu. Středokornské literatury se zachovalo odhadem na 20 tisíc řádek textu; naše znalosti tehdejší literatury jsou nicméně stále nekompletní a v budoucnu lze očekávat nalezení dalších děl z tohoto období. Prameny středokornštiny jsou např. \"Pascon agas Arluth\" (Zesnutí našeho Pána, cca r. 1375), dále náboženské veršované drama \"Ordinalia\" (c. 1400), určená pro veřejný přednes. Nejdelším známým dílem z této doby je \"Beunans Meriasek\" (c. 1504), legendický záznam o životě syna vládce Cornwallu, sv. Meriaska a o životě sv. Sylvestra. Tato legenda, rovněž určená pro vícedenní veřejný přednes na speciálních místech, vypráví na 9000 řádcích o patronu města Cambron Bretonci sv. Meriaskovi a o divech sv. Sylvestra, který se podle tohoto vyprávění mimo jiné podílel na pokřestění císaře Konstantina. Opět náboženským spisem z r. 1611 je \"Gwreans an Bys\" (Stvoření světa, od Williama Jordana z Helstonu) a \"Bewnans Ke\" (Životopis sv. Key) z počátku 16. století. Životopis Sv. Key (původem Bretonce) obsahuje mnoho z arturovské legendy, příběh zasahuje i do Říma. Pozoruhodné je, že byl nalezen až v roce 2000 ve Walesu. Dochovanou prózu v kornštině reprezentují tzv. \"Tregearské Homilie\" (c. 1556–8) přeložené Janem Tregearem. Představují jádro tradiční kornské prózy. Jak vidno, většina středokornských děl měla edukativní charakter a vznikla pro účely přiblížení Bible a ctnostného života světců obyčejným (tj. negramotným) lidem. Místy vzniků těchto děl byly hlavně cornwallské kláštery, jejichž násilným zánikem v polovině 16. století byla kornštině uštědřena tvrdá rána; zejména zničení aktivní \"Kollji Glasneth\" (Glasney College) v roce 1548 spolu se zákazem mnoha kornských tradic a obyčejů Tudorovci napáchalo mnoho škod. Koncem středokornského éry došlo k definitivnímu ústupu jazyka v jádru Cornwallu; po krvavě poraženém povstání Cornwallanů a úřední dominanci angličtiny v nové éře unifikace země za Tudorovců zažil Cornwall sestup k poslední fázi vývoje tradiční kornštiny. Stopy odporu a nenávisti vůči anglifikaci Cornwallu lze nalézt v jasných náznacích v mnoha dílech vzniknuvších v té době. Čtvrté údobí kornštiny (tj. pozdní kornština) lze datovat přibližně od roku 1600 do pozdního 18. století; nicméně vzhledem k faktu, že tento jazyk nikdy úplně nevymizel lze mluvit o přechodné fázi mezi pozdní a moderní kornštinou mezi roky 1800 a 1900. Pozdní kornština je stádiem úpadku; jazykem se postupně přestávalo mluvit i v západní části Cornwallu. Odhady hovoří o 14 000 mluvčích v polovině 17. století a o pouhých 5 000 na konci toho samého století. Poslední mše v kornštině se celebrovaly přibližně v letech 1667/1678 patrně v Ludewanu, Lanndewynneku či Tewennoku na poloostrově Lizard jižně od města Helston. Ve stejné době se přestalo hovořit kornštinou na souostroví Syllan. Nejzápadnější část pevninského Cornwallu přestala mluvit tímto jazykem kolem poloviny 18. století, jazyk sám ovšem zůstal u dílčích rodin ve sféře náboženské, u tradičních řemesel (např. v rybářství) či v počítání dále v používání až do 19. a počátku 20. století. Tato doba je také érou silného vystěhovalectví Cornwallanů do zámoří; někteří odhadují počet lidí v zámoří s místními kořeny na 5 milionů, tj. na desetinásobek dnešní celkové populace poloostrova. Je jisté, že vystěhovalectví silně poškodilo kornštinu podobně jako v Irsku či Skotsku. Pozdní kornština začala silně přejímat slova, gramatické jevy a fonetiku z dominantní angličtiny. Děl psaných v pozdní kornštině je málo; Nicholas Boson napsal tři významné spisy, jmenovitě \"Nebbaz gerriau dro tho Carnoack\" (Několik slov o kornštině) vzniklé někdy mezi 1675–1708, dále \"Jowan Chy-an-Horth, py, An try foynt a skyans\"(Jan Chyannorský neboli tři podstaty moudrosti, původ před rokem 1707) a \"Pokroky vévodkyně cornwallské\". Z roku 1778 se dochoval prostý dopis psaný rodilým mluvčím Wiliamem Bodinarem, zajímavý i popisem tehdejší situace kornštiny. Nejpozdnější známou památkou je píseň \"Krankův rým\" od Jana Daveyho (samý konec 19. století). Poslední osobou znající opravdu výborně kornštinu (a minimálně hovořící anglicky) byla známá Dolly Pentreath (zemřela 1777). O tomto údaji se vedou spekulace, protože hrstka rodilých mluvčích je známa i z mnohem pozdějších dob. Fonetiku (a vlastní jazykové památky) z pozdní kornštiny bylo možno odvodit díky výzkumu velšsky hovořícího jazykovědce Edwarda Lhuyda, který v roce 1700 navštívil Cornwall. Na jeho dílo \"Archaeologia Britannica\" se navazuje dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Oživení ve 20. – 21. století – éra moderní kornštiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj od 18. do počátku 20. století.", "content": "Kornština přestala na přelomu 19. a 20. století takřka existovat. Dílčí znalost jazyka přetrvávala u několika osob na západě poloostrova; obyčejní lidé i vzdělanci na Cornwallu nicméně věděli velmi dobře o původním jazyku, který, ač již téměř naprosto vymizelý z denní komunikace, jim byl na očích v přejatých slovech kornštiny v lokální verzi angličtiny, v místních příbězích, písních, jménech lidí i toponym. Již od počátku 18. století byl Cornwall navštěvován jazykovědci a nadšenci do historie (kteří v prastarém jazyku spatřovali prvek z prapůvodní Británie). Tito lidé prohledávali Cornwall a hledali všechny známé pozůstatky jazyka, jeho gramatiky, slovní zásoby i fonetiky. V 19. století tento vývoj pokračoval; zejména ve druhé polovině století vznikla celá řada významných publikací o kornštině a bylo sebráno mnoho pozůstatků středověkých kornských děl. Z tohoto nahromaděného substrátu po několika desetiletích mohl vzniknout úspěšný pokus o znovuoživení tohoto jazyka. O něj se postarali Henry Jenner a Robert Morton Nance v roce 1904. Jejich rekonstruovaný jazyk se zakládal na kornštině z pozdních dob její existence. Fonetika novokornštiny se zakládá z foneticky psaných záznamů ze 17. století, též z některých starších pramenů a ovšem i z dialektů angličtiny hovořené na poloostrově. Henry Jenner byl znalý i dalších keltských jazyků; již před vydáním základního kamene znovuobnovené kornštiny, (knihy \"A Handbook of the Cornish Language\"), byl známý pod bardským jménem \"Gwas Myghal\" (Služebník Michala). Jenner se stal velšským bardem v roce 1899 a bretonským bardem v roce 1903; též studoval i manštinu. Tito dva otcové moderní kornštiny normalizovali výslovnost a částečně rozšířili slovní zásobu (neboť historické prameny byly z většiny omezené na náboženskou sféru), a to zejména ze sesterské bretonštiny a velštiny. Důležitým mezníkem v procesu oživování bylo znovuzaložení Gorsedh Kernow (skupiny kornských bardů) v roce 1928; od té doby dodnes bylo již 1 000 lidí přijato mezi kornské bardy, což ukazuje na povzbudivý stupeň obnovy dnešní kornštiny. R. M. Nance (známý jako \"Mordon\") byl kornského původu, narodil se však ve Walesu. \"Mordon\" založil v St. Ives 'Společnost starého Cornwallu' v roce 1920; tato společnost se brzy rozšířila na celý poloostrov a začala vydávat časopis existující dodnes. Jedno z mládežnických hnutí, \"Tyr ha Tavas\" (Jazyk a zem), vydával svůj vlivný časopis \"Kernow\" mezi léty 1934–1936. I v něm bylo otisknuto mnoho originálních i znovu otisknutých děl v kornštině. Mezitím se ukázal rozkol, který trval po celá desetiletí a není zcela dořešen dodnes – Nance preferoval vyšší středověkou formu a postupně vyvinul jiný dialekt kornštiny. Ten byl nazván později sjednocená kornština, neboli \"Unys\", kdežto Jenner chtěl kornštinu pokračující či více naroubovanou na její pozdní formu. Po mnoho let byl toto základ moderní kornštiny, ačkoliv i \"Unys\" trpěl nejednoznačností v zápisu atd. Nanceho spojenec Henry Lewis vydal v roce 1923 \"Llawlyfr Cernyweg Canol\" (Příručku středokornštiny); ve 30. letech přibyly další vlivné jazykové příručky napsané rukama druhé generace kornských obrozenců. Nance a Peggy Pollard napsali několik her, jako např. \"Bewnans Alysaran\" (1940) či \"An Ballores\" (1932). Rok 1933 přinesl i znovuobnovení církevních bohoslužeb v kornštině. Stojí za zmínku, že v prvních dvou desetiletích byl jazyk oživen především ve své literární, nehovořené podobě; přerod do mluvené verze proběhl až později. Dílo Nanceho bylo završeno, když dokázal vychovat svou dceru jako prvního rodilého mluvčího moderní kornštiny.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečný vývoj do schválení jednotné spisovné formy moderní kornštiny.", "content": "V poválečných letech se kornština dokázala rozšířit poprvé do širších vrstev obyvatelstva poloostrova a velkou zásluhu na tom má tradiční hudba a písně Cornwallu. V roce 1966 byla vydána kolekce písní v kornštině \"Canow Kernow\" a v kornštině zpívala lokálně i mezinárodně velmi populární zpěvačka Brenda Wootton. Kornština v hudbě získávala na populárnosti a následovala další sbírka \"Hengan\" z roku 1983. V této době přibyla další možnost, jak použít jazyk v praxi krom specializovaných setkání – jazykové víkendy/týdny a procházky v kornštině; tato praxe se osvědčila a existuje dodnes. V roce 1951 se sjednotila skupina bardů, členů mládežnické skupiny \"Mladí Cornwallu\" a organizace \"Země a jazyk\" v politickou sílu \"Mebyon Kernow\" (Synové Cornwallu). Tato politická strana silně podporující kornštinu, ač dlouho relativně marginální, získává podstatnější vliv na Cornwallu až v posledním desetiletí. V pozdních šedesátých letech vznikla organizace spravující záležitosti moderního kornského jazyka – tzv. \"Kesva an Tavas Kernewek\". Ta mohla normalizovat jazykové zkoušky, udělovat jazykové certifikáty a fungovat jako jazyková akademie kornštiny. V roce 1972 začala působit další vlivná instituce – \"Institut pro kornská studia\". Její první ředitel, Charles Thomas, byl kritikem Nanceho verze jazyka. V osmdesátých letech se kornština dostala mnohem více k nejmenším dětem, které byly v té době poprvé ve větším měřítku vychovávány dvojjazyčně. Tomuto vývoji pomáhala specializovaná literatura, jmenovitě \"Len ha Lyw\" (Čti a barvi). V roce 1984 existovalo 18 míst na Cornwallu, kde bylo možné studovat tento jazyk a dokonce 5 mimo vlastní Cornwall. V roce 1986 Ken George reformoval kornský pravopis a výslovnost v takzvané opravené kornštině (\"Revised Cornish\"), ze které se obratem stala Kernewek Kemmyn („běžná kornština“). Její výslovnost založil na té z konce 15. století a k celé práci na reformě použil i počítačové modely pro vyšší efektivitu a přesnost. Následovně roku 1987 ji Výbor kornského jazyka přijal jako preferovaný systém. Na samém konci 80. let na scénu přišel další návrh kornštiny – učitel kornštiny Richard Gendall se pokusil poukázat na výhodnost pokračování v pozdní kornštině, neboť podle něj více reflektovala Cornwall. Keltské neologismy považoval za cizí konstrukty a preferoval přejímání slov z angličtiny. Jeho verze se nazývá pozdní moderní kornština a prosazuje ji \"Cussel an Tavaz Kernuack\". Rok 1995 přinesl další pokrok v chápání moderní kornštiny; tehdy poprvé došlo k revizi stávajícího vývoje kornštiny kvalifikovaným doktorem filologie keltských jazyků. Nicholas Williams z Univerzity v Dublinu porovnal tři verze moderní kornštiny (\"sjednocenou\", \"pozdní\" i \"běžnou\") s původní kornštinou a došel k závěru, že nejlepší verzí je sjednocená kornština (tzv. \"Unys\"), nicméně navrhl celou řadu vylepšení a zdokonalení. Jeho verze se poté nazývala unifikovaná revidovaná kornština (tzv. \"Kernowek Unys Amendys\", KUA). Doktor Williams vydal ve svém dialektu dva velké slovníky kornštiny v roce 2000 a 2006. V poválečném období došlo také k postupnému přeložení náboženských spisů do těchto dialektů kornštiny; tak byla přeložena \"Book of Common Prayer\" v roce 1980. Odhaduje se, že na konci 80. let mluvilo plynně kornsky asi na sto lidí a na počátku tisíciletí již nejméně 400. Tento počet se zpětinásobil do roku 2008.", "section_level": 2}, {"title": "Od schválení jednotné spisovné verze moderní kornštiny dodnes.", "content": "S existencí několika vzájemně nepříliš nakloněných systémů, lišících se navzájem preferencí ortografie jiného období, přišla i značná roztříštěnost tohoto jazykového hnutí a snaha obnovit kornštinu se vnitřně vyčerpávala. Bylo jasné, že bez existence jediného, všemi uznávaného systému psaní a výslovnosti hrozí jazyku značná újma v blízkém budoucnu. Na příkladu slova 'kornština' lze reflektovat těžkosti před-spisovné verze: existovali verze \"Gernewreg\", \"Kernewek\", \"Kernowek\", \"Kernouack\", \"Gerneweg\" a jistě by se našli i další, byť se ve výslovnosti výše zmíněné liší minimálně. Těžkosti dále prohlubovalo, pokud čtenář textu našel na jediné straně celou řadu verzí pro jedno slovo; některé verze též způsobovaly problémy se čtením kvůli svému velmi nepřesnému zápisu. Proto byla konečně v roce 2008 přijata dohodou z nutnosti standardní ortografie kornštiny FSS (Furv Skrifys Savonek/Form Skrefys Standard), která je do roku 2013 zaručeně stabilní s tím, že v tomto roce pravděpodobně dojde k její další revizi. Do FSS se dostaly prvky ze všech existujících forem kornštiny. Nyní předpřipravený soubor změn je znám jako Kernowek Standard (KS), pravděpodobně nejpřesnější známá forma zápisu všech existujících forem kornštiny. \"Kernowek Standard\" je forma navržená skupinou \"UdnFormScrefys\" (tj. členové všech skupin vyjma dominantní \"kemmyn\", které vytýkají nepřesnosti). Členové dialektu \"kemmyn\" mají přichystaný vlastní návrh změn standardní spisovné kornštiny; jmenuje se Kernowek Dasunys (sjednocená kornština) a taktéž čerpá ze všech čtyř dialektálních forem jazyka. Jednotná spisovná verze FSS je nyní používána pro oficiální účely cornwallské samosprávy, je možné ji používat při oficiálních akcích a nápisech. Evropská rada uznala kornštinu jako minoritní jazyk Evropské unie (spolu s veškerými právy z tohoto plynoucími) v roce 2002. V roce 2010 byla otevřena první kornská školka v Camborne, byť funguje pro hrstku dětí (a jejich rodičů) a pouze v sobotu. Několik škol v oblasti nabízí výuku kornštiny jako nepovinného jazyka. V novém tisíciletí došlo po dlouhé práci k přeložení Nového zákona do kornštiny. Další, nyní kompletní vysoce kvalitní překlad Bible včetně Starého zákona (tzv. \"An Beybel Sans\") byl dodělán v roce 2011. Nově bylo vydáno několik překladů klasických děl, např. Cesta kolem světa za osmdesát dní (\"Adro dhe'n Bÿs in Peswar Ugans Dëdh\"), Alenka v říši divů (\"Alys in Pow an Anethow\"), knihu Lyonesský kámen (\"Jowal Lethesow\"), učebnic spisovného jazyka jako 'První čítanka' (\"Kensa Lyver Redya\") či výkladových slovníků kompletně v kornštině. Existuje několik časopisů (např. \"An Gannas\" – Posel, vychází již od roku 1976), novin a rádií (např. \"Radio BBC Cornwall\" nebo \"Radyo an Gernewegwa\") používajících více či méně kornštinu. Od března 2008 lze studovat kornštinu na vídeňské univerzitě v rámci programu keltských studií či formou dálkového studia na univerzitě v Exeteru. Britská vláda se ke kornštině prozatím staví rezervovaně a poskytuje jejímu rozvoji jen velmi omezené finanční prostředky. Kurzy kornštiny lze studovat takřka kdekoliv po celém Cornwallu, existují i lekce online či lekce přes e-mail.", "section_level": 2}, {"title": "Další vývoj jazyka.", "content": "Kornsky dnes hovoří alespoň částečně zhruba deset tisíc Cornwallanů, tj. asi 2% celkové populace poloostrova. Z těchto deseti tisíců je dva až čtyři tisíce dostatečně kompetentních mluvčích, vysoce kompetentních či přímo znalců specializovaných témat je opět určitý díl z tohoto počtu. Jazyk má dnes i rychle rostoucí počet dvojjazyčných dětí předškolního věku, roste i jeho podpora od ředitelů škol či místních samospráv. Kurzy a školní výuka v kornštině je k dispozici po celém území poloostrova, včetně již dlouho anglicky hovořícího východu. Na sílu hnutí ukazuje nařízení o dvojjazyčnosti oficiálních informačních tabulí z roku 2009. Předpokládá se, že se spisovná verze jazyka dostane mnohem více do vyučování na půdě základních a navazujících středních škol. Otevření první školky je též Cornwallany chváleno jako krok správným směrem. Úkolů, před kterými jazyk stojí, je několik: je nutné dostat jazyk do učebních plánů škol a školek, zajistit financování bilingválního vyučování, vybudovat vlastní nonstop fungující platformu či jazykovou mutaci denního tisku, TV či rádia. Jazyk již infiltroval všechny vrstvy obyvatelstva, tedy nejen specializované okruhy jako na počátku minulého století. Existuje předpoklad, že v budoucnu splynou dialekty kornštiny v jeden dominantní, těžící z bohatosti všech předchozích forem; dost možná jejím základním kamenem bude v r. 2013 schválený \"Kernowek Standard\". Dnes je nejvíce mluvčích dialektu \"Kemmyn\", asi 50 % z celkového počtu, proto bude mít tato skupina důležité slovo i v budoucnu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kornština (kornsky ) je keltský britanský jazyk. V novověku vymřela, v posledním století však dochází k jejímu pozvolnému znovuoživení. Kornštinou se stále více hovoří na území britského Cornwallu; ten byl znám v raném středověku též jako \"Západní Wales\" (v překladu z tehdejší angličtiny \"[země] západních cizinců\"). Počet mluvčích nebyl nikdy příliš vysoký; odhaduje se, že i v období nejvyššího používání ve 13. století ji nepoužívalo více než 40 tisíc Cornwallanů, čili asi 80 % tehdejší populace poloostrova. Hlavní rána pro jazyk přišla v polovině 16. století po masakru Cornwallanů, kteří povstali na protest proti násilnému zavedení anglické (tj. anglikánské) Knihy společných modliteb (Book of Common Prayer). Angličtina v bohoslužbě, spolu se značně sníženým stavem kornsky hovořících obyvatel, se ukázala jako zásadní bod obratu. Kornština vymřela v pozdním 18. století, ačkoli někteří mluvčí s omezenou znalostí jazyka přežili až do 19. století. Ve 20. století se však díky intenzivním snahám kornštinu podařilo oživit a počet mluvčích je dnes odhadován na téměř 10 000, skutečně plynně kornsky hovořilo v roce 2008 na dva tisíce Cornwallanů a růstový trend pokračuje. Je zajímavé, že proces návratu kornštiny, na rozdíl od manštiny či irštiny nepodporované státními institucemi, dosahuje viditelných úspěchů. ", "tgt_summary": "Die kornische Sprache (auch \"Kornisch\"; neukornisch: \"Kernewek\", \"Kernowek\" oder \"Kernuak\") ist eine dem Walisischen und Bretonischen nahe verwandte keltische Sprache, die bis ins späte 18. Jahrhundert in Cornwall gesprochen und im 20. Jahrhundert wiederbelebt wurde. Der Name der Sprache \"Kernowek\" bzw. \"Kernewek\" (britann. \"kornobika\") leitet sich, wie auch der Landesname, von den spätantiken Bewohnern Cornwalls, den Cornovii, ab.", "id": 989154} {"src_title": "Axiomatická teorie množin", "tgt_title": "Axiomatische Mengenlehre", "src_document": [{"title": "Důvod vzniku.", "content": "K převážné většině matematických konstrukcí (včetně pokročilých, jako je úplný obal metrického prostoru) stačí intuitivní (naivní) teorie množin, v níž intuitivně pracujeme s množinami jako se souhrny objektů. Tento přístup však vede k rozporům, pokud pracujeme s „příliš velkými“ množinami (nejznámější z těchto sporů je Russelův paradox). Vzato do důsledků, naivní teorie množin je sporná a proto v ní lze dokázat cokoli (např. že 1+1=42). V reakci na tyto rozpory vznikla axiomatická teorie množin, která staví dokazatelnost matematických pravd na pevný základ. Její hlavní přednosti oproti naivní teorii jsou tyto: 1. Neumožňuje Russelův paradox (a další paradoxy naivní teorie množin) tím, že velké souhrny objektů (například „souhrn všech množin“) v ní nejsou pokládány za množiny, nýbrž jsou nazývány vlastními třídami a pracuje se s nimi jinak. 2. Nepředpokládá nic kromě přesně vyjmenovaných axiomů (odtud název „axiomatická“). Ani tak samozřejmé skutečnosti, jako že existuje prázdná množina (nebo že k množinám \"a, b\" existuje i množina \"{a,b}\") není dovoleno předpokládat, dokud to není dokázáno z axiomů anebo samo není axiomem. Predikátová logika dává návod, jak prohledáváním nekonečného stromu ověřit dokazatelnost tvrzení z dané množiny axiomů. Existence soustavy axiomů, z nichž plyne každé matematické tvrzení, tedy umožňuje algoritmicky rozhodnout o pravdivosti jakékoli matematické hypotézy (tento algoritmus se nezastaví, pokud je tato hypotéza nerozhodnutelná z axiómů ZFC). To je sice v praxi nepoužitelné, protože počet větví stromu je astronomicky velký, ale přesto je ZFC užitečným vodítkem při diskuzi, zda nějaký argument lze nazvat platným matematickým důkazem.", "section_level": 1}, {"title": "Proč množiny?", "content": "Při konstrukci teorie, která má obsáhnout celou matematiku, není možné do ní přidat všechny druhy objektů – například přidat predikát „tento objekt univerza je přirozené číslo“ (podobně, jako GB má predikát „tento objekt je množina“) a vložit axiomy, které chování přirozených čísel popisují (např. Peanovy axiomy). Při takovém přístupu by se množina predikátů a axiomů neustále rozrůstala, například po objevení komplexních čísel, hyperkomplexních čísel apod. S každým rozšířením by se musely znovu dokazovat výsledky o teorii dokázané (například to, že nějaké tvrzení je v této teorii nezávislé). Proto je zvolen opačný přístup: axiomy popisují vlastnosti skupiny co nejjednodušších objektů, které stačí ke zkonstruování celé matematiky. Ukázalo se, že k tomuto účelu nejlépe slouží množiny; z těch lze zkonstruovat přirozená čísla, reálná čísla, funkce, přímky, topologické prostory atd.", "section_level": 2}, {"title": "Konstrukce objektů.", "content": "Jelikož cílem ZF je popsat jedinou soustavou axiomů celou matematiku, není možné postupovat tak, že zavedeme pojem např. „přirozené číslo“ a vložíme axiomy o tom, jaké vlastnosti přirozená čísla mají. V takovém případě bychom museli rozšířit množinu axiomů pokaždé, když je v matematice objeven další důležitý pojem (reálné číslo, funkcionál, kategorie...) Proto ZF vychází z předpokladu, že všechny matematické objekty jsou množiny, a její axiomy poskytují možnost z množin konstruovat množiny složitější. Prvek množin tedy mohou být opět jen množiny. Matematické objekty, se kterými chceme pracovat, pak ztotožníme s vhodnými množinami – víme, jaké vlastnosti očekáváme od přirozených čísel (například že ke každému číslu existuje číslo o jedničku větší), a proto zvolíme množiny, které odpovídající vlastnost mají.", "section_level": 1}, {"title": "Uspořádané dvojice.", "content": "Symbol \"(a, b)\" pokládáme za zkratku pro \"\".Tato definice splňuje základní vlastnost, kterou od uspořádaných dvojic čekáme:", "section_level": 2}, {"title": "Přirozená čísla.", "content": "Formálně: Množinu přirozených čísel definujeme jako průnik všech množin, které obsahují prázdnou množinu a s každým svým prvkem formula_6 obsahují i množinu formula_7. Množinu přirozených čísel (včetně nuly) značíme formula_8.", "section_level": 2}, {"title": "Celá čísla.", "content": "Máme-li definovaná přirozená čísla, pak by se mohlo zdát přirozené reprezentovat záporné číslo formula_9 jako formula_10. To však nelze, protože pro některá přirozená čísla formula_11 by mohlo platit formula_12. Je však možné reprezentovat přirozená čísla (pro formula_13) jako formula_14 a záporná čísla formula_15 (pro formula_16) jako formula_17. Tato definice se nepoužívá, protože by definice sčítání, násobení apod. byla složitější, než u definice následující: Idea je reprezentovat celé číslo formula_18 nekonečnou množinou takových dvojic formula_19, že formula_20 jsou přirozená čísla splňující formula_21. Například formula_22 Formálně: Množina celých čísel je definována jako rozklad (tedy množina všech tříd ekvivalence) kartézského součinu formula_8 x formula_8 podle ekvivalence: Máme-li definované sčítání a násobení pro přirozená čísla, definujeme je pro celá čísla takto: vyberme libovolný prvek (tzv. reprezentant) formula_19 a formula_26 čísel, které chceme sečíst. Výsledkem bude třída ekvivalence, která obsahuje dvojici formula_30 (tato třída nezávisí na volbě reprezentantů): Vzoreček pro násobení lze snadno odvodit roznásobením vztahu Podobně se postupuje i u dalších matematických operací. Za pozornost stojí i skutečnost, že totéž číslo (například 2) je reprezentováno jinak jako přirozené číslo než jako celé číslo. Množina přirozených čísel tedy formálně není podmnožinou množiny celých čísel. S podobným jevem se v teorii množin setkáváme velmi často; tento přístup je volen proto, abychom nemuseli změnit reprezentaci množiny, pokud konstruujeme její rozšíření – například kdyby komplexní čísla a kvaterniony (což jsou oboje rozšíření reálných čísel) byly objeveny až poté, co byla ustálena konvence, jak reálná čísla v teorii množin reprezentovat.", "section_level": 2}, {"title": "Racionální čísla.", "content": "Každé racionální číslo lze zapsat nekonečně mnoha způsoby jako zlomek, např: Racionální číslo budeme tedy reprezentovat množinou všech takovýchto dvojic formula_19. Formálně: Množina racionálních čísel je definována jako rozklad (tedy množina všech tříd ekvivalence) množiny podle ekvivalence V této definici formula_39 značí množinu celých čísel definovanou výše a zápis formula_40 se týká nuly jako celého čísla, což je formálně jiný objekt, než nula jako přirozené číslo. Definice sčítání, násobení apod. odvodíme podobným způsobem jako u celých čísel.", "section_level": 2}, {"title": "Reálná čísla.", "content": "Reálná čísla je možno definovat několika způsoby, například ztotožnit jejich množinu s množinou všech Dedekindových řezů.", "section_level": 2}, {"title": "Gödelovy věty a nedokazatelná tvrzení.", "content": "Gödelovy věty o neúplnosti říkají, že je-li nějaká predikátová teorie bezesporná, rekurzivně axiomatizovatelná a dokazuje základní aritmetické pravdy, pak není úplná a neumí dokázat svoji bezespornost. V každé teorii, kterou chceme pokládat za popis všech matematických pravd, musí být dokazatelné základní aritmetické pravdy a měl by existovat algoritmus, kterým ověříme, zda dané tvrzení je axiomem; bez takového algoritmu je teorie nepoužitelná k praktickým účelům. Z toho plyne, že je-li tato teorie bezesporná, pak pro ni platí obě Gödelovy věty o neúplnosti a její bezespornost není nikdy možné dokázat. V její bezespornost matematická komunita pevně věří, protože spor nebyl objeven přes téměř celé století, kdy je tato teorie používána. Pro ZFC, která je běžně přijímána jako popis všech matematických pravd, jsou tedy dvě možnosti:", "section_level": 1}, {"title": "Dopad na filosofii matematiky.", "content": "Výše uvedené úvahy nevyužívaly specifické vlastnosti ZFC. Platí o každé rekurzívně spočetné teorii, kterou přijímáme jako popis všech matematických pravd a která umí dokázat základní pravdy aritmetiky (poslední podmínka v zásadě plyne z předposlední). Z toho plyne, že výše uvedené „vady“ ZFC (její neúplnost a nemožnost ověřit její bezespornost) nelze napravit vhodnější volbou jejích axiomů; není tedy možný Hilbertův program. Matematické pravdy tedy nikdy nebudou plně popsány soustavou axiómů. Bezespornost ZFC je možno snadno dokázat v nějaké silnější teorii (např. Kelleyova-Morseova teorie s axiómem výběru), ovšem to nemá žádnou váhu pro ověření, že je skutečně bezesporná. Kdybychom si byli jisti bezesporností KM+AC, nemuseli bychom ověřovat bezespornost ZFC, která z ní plyne. A pokud si nejsme jisti ani bezesporností KM+AC, tím méně můžeme spoléhat, že každé tvrzení v ní dokazatelné je pravdivé (což je podstatně silnější tvrzení: například PA s přidaným axiomem „PA je sporná“ je bezespornou teorií). Nerozhodnutelná tvrzení v teorii množin mají nejen akademický význam, ale týkají se i „praktičtějších“ oblastí matematiky, jako je Matematická analýza (příkladem je Hypotéza kontinua). Bez axiomu výběru je nerozhodnutelná i řada zcela fundamentální faktů pro práci v matematice, například zda je každá funkce Lebesgueovsky integrovatelná a zda je kartézský součin neprázdných množin vždy neprázdný.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Axiomatická teorie množin se vyvinula během dvacátého století z naivní teorie množin, kterou zavedli Georg Cantor a další.", "section_level": 1}, {"title": "Naivní teorie množin.", "content": "Naivní teorie množin vznikla z nutnosti popsat objekty, se kterými pracovala matematická analýza i v jiných matematických disciplínách. Prvním vážným pokusem o přesný popis těchto objektů byla práce Bernarda Bolzana, jenž zavedl pojem množina a zkoumal vlastnosti nekonečných množin. Na toto téma napsal knihu Paradoxy nekonečna (Paradoxien des Unendlichen), která byla vydána až po jeho smrti. Opravdovým zakladatelem teorie množin je Georg Cantor, který zavedl pojmy jako potenční množina, ordinál či kardinál. Též dokázal existenci nespočetných množin. K tomu použil zcela nový důkazní prostředek, dnes nazývaný Cantorova diagonální metoda. Později dokázal takzvanou Cantorovu větu tvrdící, že ke každé množině existuje množina o větší mohutnosti – její potenční množina. Používal tuto definici množiny: \"„Množinou A rozumíme souhrn určitých a rozlišitelných objektů x existujících v naší mysli. Těmto objektům říkáme prvky množiny A.“\". Tato teorie dosáhla vynikajících výsledků, avšak na přelomu devatenáctého a dvacátého století se v ní objevili antinomie (takzvané paradoxy naivní teorie množin; viz níže).", "section_level": 2}, {"title": "Paradoxy naivní teorie množin a počátky axiomatické teorie množin.", "content": "Na přelomu 19. a 20. století byly v naivní teorii množin objeveny antinomie (takzvané paradoxy naivní teorie množin). První se týkaly pouze velmi velkých souborů, jako je množina všech ordinálních čísel (Burali-Fortiho paradox) anebo množina všech množin (Cantorův paradox). Těmto antinomiím se nepřikládal velký význam, neboť se předpokládalo, že zpřesněním práce s tak velkými soubory se odstraní. Opravdovým problémem se ukázal Russellův paradox, týkající se množiny, která je definována jednoduchou formulí. Russellův paradox se dá popsat takto: \"„Mějme množinu formula_41 všech množin, které nejsou prvky samy sebe. Je tato množina svým prvkem? Obě možné odpovědi vedou ihned ke sporu. V následujících letech se objevilo ještě několik obdobných problémů; například Richardův paradox týkající se diagonální metody a sémantiky obecného jazyka.", "section_level": 2}, {"title": "Počátky axiomatické teorie množin.", "content": "V roce 1908 Ernst Zermelo v článku \"Untersuchungen über die Grundlagen der Mengenlehre\" (česky: Zkoumání základů teorie množin) popsal teorii množin s \"axiomem extenzionality\", \"axiom dvojice\", \"axiom potenční množiny\", \"axiom sumy\", \"axiom nekonečna\", \"axiom výběru\" a \"schéma axiomů vydělení\". V roce 1917 Dmitrij Mirimanov \"schéma axiomů vydělení\" nahradil obecnějším \"schématem axiomů nahrazení\".", "section_level": 2}, {"title": "Jednotlivé systémy.", "content": "Existuje několik různých systémů axiomatizace teorie množin s různou silou a výsledky. Zde je uvedena jen část z nich.", "section_level": 1}, {"title": "Zermelova-Fraenkelova teorie množin.", "content": "Zermelova-Fraenkelova teorie množin je dnes neužívanější ze systémů axiomatické teorie množin, která je sama o sobě nebo v některých mírných modifikacích (zejména s přidaným axiomem výběru) používána jako základ pro většinu dalších odvětví matematiky včetně algebry a matematické analýzy. Tento systém nedefinuje třídy, ty jsou jen součástí metajazyka. Mezi tvrzení nerozhodnutelná v této teorii patří například axiom výběru, hypotéza kontinua, Axiom konstruovatelnosti a Suslinova hypotéza. Všechny výsledky tohoto druhu (že něco nejde z axiomů ZFC dokázat) jsou ovšem formulovány s podmínkou „Pokud je ZFC bezesporná“, neboť její bezespornost nelze ověřit. Je založena na těchto axiomech:", "section_level": 2}, {"title": "Zermelova-Fraenkelova teorie množin s axiomem výběru.", "content": "Zkratkou ZFC je označována axiomatická soustava teorie množin, kterou tvoří axiomy Zermelo-Fraeneklovy teorie množin a axiom výběru (zkratka AC – z anglického \"axiom of choice\").", "section_level": 3}, {"title": "Von Neumannova-Bernaysova-Gödelova teorie množin.", "content": "Von Neumannova-Bernaysova-Gödelova teorie množin (NBG, též (Von Neumannova)-Gödelova-Bernaysova teorie množin, NGB, GB) se z hlediska své síly příliš neliší od ZF či ZFC – libovolný výrok o množinách je v NBG dokazatelný tehdy a jen tehdy, pokud je dokazatelný v ZF – mluvíme tedy o teorii NBG jako o konzervativním rozšíření teorie ZF (říkáme také, že NBG a ZF jsou ekvikonzistentní). Rozdíl mezi oběma teoriemi spočívá v použitém jazyku a v počtu axiomů. NBG jich má konečný počet díky použití vlastních tříd. Na rozdíl od ZFC, jejímž objektem jsou pouze množiny, zatímco třídy tvoří pomocný konstrukt na úrovni metajazyka, v NBG jsou množiny i třídy objektem teorie množin – na množiny jsou však kladena (jejich definicí) určitá omezení – jednoduše řečeno množiny jsou právě ty objekty, které jsou prvkem jiného objektu: Někdy se k axiomům NBG přidává ještě takzvaný axiom výběru či silný axiom výběru. Výsledná teorie se pak značí NBG+AS. Na rozdíl od ZF neobsahuje (právě díky zavedení tříd jako součásti jazyka teorie množin) NBG nekonečný počet axiomů – nemusí si totiž vypomáhat axiomatickými schématy typu schématu axiomů nahrazení nebo schématu axiomů vydělení. Je založena na těchto axiomech (malá písmena značí množinové proměnné a velká písmena obecné (třídové) proměnné):", "section_level": 2}, {"title": "Kelleyova-Morseova teorie množin.", "content": "Kelleyova-Morseova teorie množin (označovaná též KM) je teorie silnější než jsou klasické axiomatizace Zermelova-Fraenkelova (ZF) a Von Neumannova-Gödelova-Bernaysova (NGB). V KM je dokazatelná (formální) konzistence ZF. Axiomatizace KM je velmi podobná axiomatizaci GB, liší se pouze ve schématu existence tříd, kde (na rozdíl od GB) připouští existenci třídy odpovídající libovolné formuli. Tato zdánlivě drobná odlišnost je však příčinou toho, že KM je nesrovnatelně silnější teorií než GB i ZF. Je založena na těchto axiomech (malá písmena značí množinové proměnné a velká písmena obecné (třídové) proměnné):", "section_level": 2}, {"title": "New Foundations.", "content": "New Foundations (NF) je axiomatizace, kterou vyvinul Willard van Orman Quine. Jedná se o zjednodušení teorie typů z knihy Principia Mathematica. Na rozdíl od teorie typů nepoužívá hierarchii typů. Axiomy NF vylučují axiom výběru. Je založena na těchto axiomech: Schéma axiomů vydělení, může být nahrazeno konečně mnoha svými případy. Použití konečné axiomatizace odstraňuje nutnost v definicích zmiňovat typy. Často se používá ve schématu vydělení koncept vrstvené formule (). (Řekneme, formule formula_62 je vrstvená, jestliže existuje funkce) f taková, že všem objektům univerza vrátí přirozené číslo a pro formula_63 platí formula_64 a pro formula_65 platí formula_66. Schéma axiomů vydělení pak zní:", "section_level": 2}, {"title": "Teorie polomnožin.", "content": "Teorie polomnožin byla vyvinuta v 70. a 80. letech 20. století Petrem Vopěnkou a Petrem Hájkem. Její axiomatizace je podobná Von Neumannově-Gödelově-Bernaysově teorii množin, ale liší se tím, že umožňuje existenci vlastních tříd, které jsou částí nějaké množiny (formula_69). Tato vlastnost umožňuje polomnožinám sloužit jako základ Vopěnkovy alternativní teorie množin", "section_level": 2}, {"title": "Axiomatizace konečných množin.", "content": "K některým axiomatizacím teorie množin lze nadefinovat i odpovídající axiomatizace konečných množin. Například ZF získáme ze ZF tak, že axiom nekonečna nahradíme jeho negací. Obdobně se získají NBG (respektive KM). Dá se dokázat, že:", "section_level": 2}], "src_summary": "Axiomatická teorie množin je označení pro teorii, která formalizuje vlastnosti množin takovým způsobem, aby bylo možné pomocí množin zkonstruovat všechny matematické objekty, takže dokazatelná tvrzení této teorie budu přesně odpovídat všem platným matematickým výsledkům ze všech oblastí matematiky (algebra, diferenciální rovnice, geometrie, teorie pravděpodobnosti i všechny ostatní). ", "tgt_summary": "Als axiomatische Mengenlehre gilt jede Axiomatisierung der Mengenlehre, die die bekannten Antinomien der naiven Mengenlehre vermeidet. Die verbreitetste Axiomatisierung in der modernen Mathematik ist die Zermelo-Fraenkel-Mengenlehre mit Auswahlaxiom (ZFC). Die älteste Axiomatisierung stammt von Georg Cantor, dem Gründer der Mengenlehre.", "id": 2424385} {"src_title": "Bahá’í", "tgt_title": "Bahaitum", "src_document": [{"title": "Historie víry Bahá’í.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Báb.", "content": "Počátky víry Bahá’í jsou spojeny s rokem 1844, kdy mladý kupec z perského města Šírázu začal lidstvo připravovat na příchod Božího projevu, kterého měla údajně očekávat všechna světová náboženství a jehož zjevení mělo být přislíbeno ve všech svatých textech minulosti. Tento mladý Peršan se symbolicky nazval titulem Báb, značícím bránu, kterou pomyslně vstoupí ten, jehož příchod ohlašoval. Tím položil základy zbrusu nového náboženství bábismu. Za svoje učení byl Báb nejprve vězněn a pak brutálně popraven perskými úřady v roce 1850 v městě Tabrízu.", "section_level": 2}, {"title": "Bahá'u'lláh.", "content": "Tímto přislíbeným měl být Mírzá Husajn 'Alí (dle vlastní interpretace) zvaný Bahá'u'lláh, který je také zakladatelem víry Bahá’í. V roce 1863 v iráckém Bagdádu, kde pobýval ve vyhnanství, veřejně oznámil, že jeho příchod představuje naplnění proroctví všech předchozích náboženství a že jeho poslání jako celosvětového Božího projevu spočívá především v tom, že lidstvo přivede na další úroveň jeho postupného vývoje, kterým bude jednota všech ras, národů a etnik na zemi. Nutno však poznamenat, že nebyl přijat všemi bábisty. Bahá'u'lláh, který byl za své učení pronásledován po celou dobu svého téměř čtyřicetiletého působení, zemřel v roce 1892 ve vyhnanství. Jeho Svatyně v izraelské usedlosti Bahdží je cílem pouti všech Bahá'istů světa a místem, kam se obracejí při vykonávání svých denních modliteb.", "section_level": 2}, {"title": "'Abdu'l-Bahá.", "content": "Po jeho odchodu Bahá'u'lláhův nejstarší syn, 'Abdu'l–Bahá (1844–1921), jmenovaný svým otcem hlavou společenství Bahá’í, rozšířil učení Bahá’í a myšlenky do západního světa během svých cest po Evropě a Severní Americe. 'Abdu'l-Bahá mimo jiné proslul svou dobročinností, kterou prokazoval strádajícím a potřebným, a představuje pro věřící vzor ctností Bahá’í.", "section_level": 2}, {"title": "Shoghi Effendi.", "content": "V 'Abdu'l-Baháově díle pokračoval Shoghi Effendi, jeho vnuk a pravnuk Bahá'u'lláha, který se zejména zasloužil o vybudování jedinečného systému Bahá’í správy, která spočívá v demokraticky volených a pravidelně obnovovaných institucí, které z náboženského života minulosti odstranily dvě největší překážky bránící zdravému duchovnímu vývoji jedince i společenství, tj. svévolnou interpretaci Písma a vůdčí roli jakéhokoli jednotlivce (např. profesionálních kněží, kazatelů, náboženských vykladačů práva apod.)", "section_level": 2}, {"title": "Život Bahá’u’lláha.", "content": "Bahá’u’lláh, vlastním jménem Mírzá Hosejn-‘Alí, se narodil v roce 1817 v perském hlavním městě Teheránu do rodiny ministra (vazíra) na šáhově dvoře. Od mládí byl přes vysoké postavení své rodiny znám svou filantropickou a charitativní činností, jakož i rozsáhlými duchovními vědomostmi a schopnostmi, aniž by se mu kdy dostalo formálního teologického vzdělání. V roce 1863 v iráckém Bagdádu, kam byl poslán do vyhnanství jako vůdčí osobnost hnutí Bábí, učinil v zahradě Rezvánu veřejné prohlášení o tom, že je oním „Přislíbeným“ minulých věků a náboženství, jehož příchod předpovídal Báb. Většinu svého čtyřicetiletého působení Bahá’u’lláh strávil ve vyhnanství, žaláři a v domácím vězení. Z Bagdádu byl vypovězen za svoje učení světskou i duchovní mocí osmanské říše do Istanbulu a posléze do Edirne (Drinopol), kde strávil celých šest let. Odsud byl osmanským sultánem 'Abdu'l-'Azízem poslán do trestanecké kolonie v Palestině, kde měl být jeho život vlivem podmínek žaláře původního křižáckého pevnostního města ‘Akká (Akra) ukončen. Bahá’u’lláh však téměř dvouleté žalářování přestál a nakonec mu bylo umožněno dožít v domácím vězení v usedlosti Bahdží, nedaleko ‘Akká. Z vězení a vyhnanství Bahá’u’lláh posílal dopisy všem hlavám tehdejších velmocí, kde je vyzýval, aby v duchu nového náboženství přehodnotili způsob svého vládnutí a ve prospěch všeobecného blaha se navzájem dohodli na celosvětovém míru. Bahá’u’lláh přes příkoří a protivenství, které ho doslova na každém kroku stíhaly ze strany světské i církevní moci, přes rodinné tragédie a přes útok na svůj život z rukou nevlastního bratra, zjevoval své spisy, nazývané v Bahá’í terminologii s odkazem na Starý zákon Deskami. Poslední dny života Bahá’u’lláh strávil v domácím vězení na usedlosti Bahdží, nedaleko ‘Akká, kde byly po jeho smrti v roce 1892 uloženy jeho tělesné ostatky. Bahá’u’lláhova Svatyně v Bahdží dnes slouží jako poutní místo a zároveň směr uctívání při denní modlitbě pro všechny Bahá’í věřící světa.", "section_level": 1}, {"title": "Základní principy učení Bahá’í.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bůh.", "content": "Bahá’í věří, že tento svět byl stvořen vědomou a myslící Příčinou, která se v náboženské tradici zpravidla nazývá Bohem. Tato Božská podstata je pro lidskou mysl zcela nepoznatelná a naprosto nepopsatelná, takže ji můžeme nazývat nejrůznějšími jmény, přesto však na těchto jménech a přídomcích zůstává naprosto nezávislá. Jména jako Bůh, Pán, Hospodin apod. jsou pouze pomocnými nástroji vyjadřování, jejichž prostřednictvím odkazujeme k oné věčné Příčině. Jelikož tato Příčina stvořila svět vědomě a zároveň představuje inteligentní entitu, toto stvoření bylo provedeno se specifickým účelem a záměrem. Aby lidstvo mohlo tento smysl stvoření pochopit, jsou v průběhu věků sesíláni božští učitelé, které terminologie Bahá’í nazývá Božími projevy. Díky těmto dokonalým projevům Boha, které lze připodobnit k čistému zrcadlu, věrně odrážejícímu přesnou podobu, myšlenky a záměry Stvořitele, a prostřednictvím jejich učení jsou lidé schopni pochopit Boží plán a uskutečňovat jeho vůli na Zemi. Náboženskou zvěst, kterou tyto Boží projevy pravidelně přinášejí, lze tedy považovat za přímé Boží poselství vyjádřené jazykem a stylem srozumitelným pro lidstvo v dané fázi svého pozemského vývoje.", "section_level": 2}, {"title": "Boží projevy.", "content": "Bahá’í věří, že Boží projevy představují jediné pojítko mezi nepoznatelnou podstatou a lidstvem. Představují dokonalý projev či odraz pomyslného slunce Boží podstaty, z něhož lidstvo čerpá svůj duchovní život. Boží projevy lidstvu zprostředkovávají Boží vůli pomocí svého učení, které zjevují od samotného počátku stvoření. Tento proces dle Bahá’í učení bude navždy pokračovat, neboť lidstvo bude v každé době a fázi svého vývoje potřebovat duchovní vedení a inspiraci. Z dochovaných zdrojů jsou nám známa jména projevů, kteří jsou součástí tzv. Adamova cyklu, jenž začíná Adamem, pokračuje přes Abraháma, Mojžíše, Ježíše a Mohameda až po Bába, který cyklus završil a svým ohlášením příchodu Bahá’u’lláha zároveň zahájil nový cyklus. Vedle výše jmenované „semitské“ rodiny projevů Bahá’í rozeznávají projevy „árijské“ linie, jako Kršnu, Zoroastra (Zarathuštra) a Buddhu. Bahá’í nečiní jediný rozdíl v podstatě těchto projevů – jediné, čím se Boží poslové dle Bahá’í učení liší, je míra zjevení, kterou v daném okamžiku historie lidstvu zprostředkovali.", "section_level": 2}, {"title": "Jednota lidstva.", "content": "Bahá’í věří, že jedno z hlavních poslání Božích projevů bylo ustanovení vždy vyšší formy integrace lidské společnosti. Od kmenových svazků a společenství městských států lidstvo přes úroveň národních států dospělo k novému stupni své existence, který ohlásil a svými principy zastřešil Bahá’u’lláh. Tato etapa vývoje lidstva předpokládá spojení národů na celosvětové úrovni a vznik společných mezinárodních institucí (legislativních, soudních i exekutivních) při dodržení základního principu jednoty v různosti, tj. zachování svébytnosti kultur jednotlivých národů a etnických skupin.", "section_level": 2}, {"title": "Svaté Písmo Bahá’í.", "content": "Citát z Písma Bahá'u'lláha: Baháí věří, že existuje tzv. postupné zjevování Písma. Základem Písma Bahá’í jsou spisy zjevené Bábem a Bahá’u’lláhem. Jsou všemi věřícími považovány za Boží slovo zjevené lidstvu pro tento věk. Na počátku samotných Baháí spisů bylo oznámeno sedmnáct tzv. Písmen živoucího, tedy přislíbených proroků, kteří přijmou zjevení. Báb zjevil svatou knihu s názvem Baján. Bahá’u’lláh za více než čtyřicetiletou dobu svého působení zjevil kolem stovky spisů, mezi nimiž hraje ústřední roli kniha zvaná Kitáb-i-Aqdas (Nejsvětější kniha), v níž jsou formulovány základy práva a teologie Bahá’í. Druhou nejdůležitější knihou víry Bahá’í je Kitáb-i-Íqán, v níž Bahá’u’lláh objasňuje význam a roli Božích projevů, kteří byli seslání před ním. Neodmyslitelnou roli hrají také spisy Bahá’u’lláhova nejstaršího syna ‘Adbu’l-Baháa, které mají mimo jiné roli interpretační a didaktickou. Nejsou však součástí Písma Bahá’í ve smyslu zjeveného Božího slova. Písmo Bahá’í bylo zjeveno v arabském a perském jazyce, v současné době je přeloženo do všech hlavních světových jazyků a mnoha jazyků národních a etnických, včetně češtiny. Bahá’u’lláhovo specifické ustanovení v Kitáb-i-Aqdas zapovídající komukoli interpretovat explicitní význam jeho Písma bylo hlavním důvodem, proč společenství Bahá’í zůstává i po více než 150 letech své existence jednotné.", "section_level": 1}, {"title": "Denní život.", "content": "Bahá’í věří, že člověk má dvojí přirozenost – hmotnou a duchovní. Jeho duchovní stránka představuje jeho skutečnou podstatu, hmotná přirozenost jeho bytí představuje nástroj k dosahování duchovního pokroku v tomto materiálním světě. Účelem lidského života je vytvořit harmonii mezi těmito stránkami bytí, čehož leze docílit zaváděním Božího učení do našeho denního života. Stejně jako naše tělo potřebuje správnou a zdravou potravu, i naše duchovní přirozenost musí být pravidelně vyživována duchovní potravou. K tomu slouží různé duchovní prostředky, které Bahá’u’lláh ve Svém Písmu stanovil a z nichž nejdůležitější jsou modlitba a půst.", "section_level": 1}, {"title": "Modlitba.", "content": "Bahá’í rozeznávají dva druhy modliteb – běžnou a denní. Běžné modlitby Bahá’í pronášejí při nejrůznějších příležitostech, individuálně i ve společnosti spoluvěřících, za různým účelem (duchovní posila, odpuštění, Boží chvála, uzdravení z nemoci, pomoc v protivenství apod.). Denní modlitba, která je trojího druhu (krátká, střední a dlouhá), má však na rozdíl od běžné modlitby svůj pevný řád – specifický způsob, frekvenci i přesný čas provádění. Je považována za analogii každodenní audience u Stvořitele, při níž se věřící nalézá v přímé Boží přítomnosti. Proto je nutné se chovat dle určitých stanovených pravidel, jako bychom se například chovali na pomyslné audienci u hlavy státu. Krátká denní modlitba se pronáší jednou denně (jednou za 24 hodin) od poledne do 2 hodin po západu Slunce. Střední modlitba se pronáší třikrát denně – ráno, v poledne a večer. Dlouhá denní modlitba se provádí jednou za 24 hodin od poledne jednoho dne do poledne dne následujícího. Věřící si mohou vybrat kteroukoli z těchto modliteb dle svého uvážení, podmínek a možností. Před vykonáním modlitby si věřící omyje tvář a ruce a zaujme modlitební postoj tváří k jihovýchodu (tzv. směr uctívání), kde se ve Svaté zemi nachází Bahá’u’lláhova svatyně.", "section_level": 2}, {"title": "Půst.", "content": "Bahá’í se postí jednou ročně během postního měsíce ‘Alá‘ Bahá’í kalendáře (od 2. do 21. března). Bahá’í se po toto období zdržují jídla a pití od Slunce východu do Slunce západu každého z těchto jednotlivých 19 dní. Cílem a záměrem půstu je fyzická očista naší hmotné schránky, která symbolizuje podstatnější očistu duchovní, ale v neposlední řadě také představuje praktickou zkoušku ochoty věřících obětovat Bohu něco z mnoha světských příchylností, byť jen během velmi krátkého období.", "section_level": 2}, {"title": "Nepožívání omamných látek.", "content": "Bahá’í se zdržují požívání alkoholu či jiných omamných látek v jakékoli podobě. Výjimkou jsou případy, kdy odborný lékař výslovně předepíše danou látku jako nezbytný lék nebo jeho součást k léčbě daného onemocnění.", "section_level": 2}, {"title": "Kalendář.", "content": "Bahá’í víra, stejně jako předchozí náboženství, má svůj vlastní kalendář sestávající z 19 měsíců o 19 dnech. Zbývající dny jsou nazývány Ajjám-i-Há (Dny Boží podstaty) a jsou zpravidla zasvěceny oslavám a charitativní činnosti. Měsíce Bahá’í kalendáře jsou nazvány dle různých jmen a přídomků Boha. Nový rok Bahá’í oslavují 21. březen (1. jarní den) a v průběhu roku světí 9 Svátků svázaných s různými událostmi Bahá’í historie, během nichž se zdržují práce. Na začátku každého měsíce se Bahá’í setkávají na tzv. Slavnostech 19. dne, které společně oslavují čtením modliteb a úryvků z Bahá’í Písma. Zde také probírají formou konzultace všechny praktické záležitosti související s chodem místního společenství.", "section_level": 2}, {"title": "Praktický život.", "content": "Přestože se Bahá’í snaží důsledně žít podle Bahá’u’lláhem zjevených zásad a principů, zároveň chtějí být nedílnou součástí společnosti, v níž žijí. Bahá’u’lláh odsuzuje veškeré formy fanatického a extrémního praktikování víry, za něž považuje např. asketismus, mnišské řády a jiné formy vydělování se ze společnosti. Bahá’í cítí povinnost přispívat svým dílem ke společenskému životu své země a svou službu spatřují nejen v příležitosti obohatit myšlenkovou kulturu občanské společnosti o Bahá’í názory, ale i v praktických projektech služby, které se ve většině případů odehrávají v rozvojových zemích třetího světa (vzdělávání dětí i dospělých, zdravotnictví, zemědělství apod.). Prostřednictvím aktivit v rámci mezinárodního společenství se Bahá’í zasazují o vnímání světa jako společného domova všech ras, kultur a národů v duchu Bahá’u’lláhova známého citátu: „Země je jediným domovem a lidstvo jeho obyvateli.“", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní společenství Bahá’í a OSN.", "content": "Mezinárodní společenství Bahá’í je nevládní organizace registrovaná u OSN od roku 1948, jež reprezentuje více než 5 milionů stoupenců Bahá’í víry na celém světě. Bahá’í se kolektivně účastní širokého spektra aktivit mezinárodního společenství – především v oblasti mírového úsilí, lidských práv, postavení žen, vzdělávání, zdravotnictví, životního prostředí a potravinových programů. V rámci Organizaci spojených národů je mezinárodnímu společenství Bahá’í přiznán zvláštní konzultativní statut u Ekonomické a sociální radě Spojených národů (United Nations Ecomomic and Social Council ECOSOC) od roku 1970 a u dětského fondu OSN (UNICEF) od roku 1976. Bahá’í mezinárodní společenství též úzce spolupracuje se Světovou zdravotnickou organizací (World Health Organization WHO), Úřadem vysokého komisaře OSN pro lidská práva, účastní se programů životního prostředí (United Nations Environment Programme – UNEP) a rozvoje (United Nations Development Programme – UNDP).", "section_level": 1}, {"title": "Správa Bahá’í.", "content": "Správa společenství Bahá’í na místní, národní a celosvětové úrovni se uskutečňuje prostřednictvím demokratických a pravidelně volených institucí, jejichž základní principy fungování stanovil Bahá’u’lláh, podrobněji rozpracoval ‘Abdu’l-Bahá a do současné podoby rozvinul a dovedl Shoghi Effendi. Na místní a národní úrovni jsou každoročně voleni z řad všech věřících zástupci do tzv. duchovních rad, které spravují administrativní záležitosti daného společenství. Na mezinárodní úrovni stejným způsobem probíhá volba každých pět let – ze všech Bahá’í věřících světa je volen Světový dům spravedlnosti se sídlem v Haifě, Izraeli. Bahá’u’lláh zavedením tohoto jedinečného systému náboženské správy s konečnou platností zrušil instituci profesionálních duchovních, takže v Bahá’í víře byl případný vliv jednotlivce na chod společenství prakticky usměrněn v rámci demokratické volby a svobodného rozhodování o záležitostech společenství formou konzultace, zároveň se však také znemožnilo komukoli požívat jakékoli individuální autority jak při řízení společenství, tak např. při výkladu Písma. Instituce Bahá’í se starají a dbají pouze o praktické a administrativní záležitosti místních a národních společenství (svatby, pohřby, oslavy Svátků, representace ve vnějších vztazích apod.), tj. nemají právo zasahovat do duchovního života nikoho z věřících, pokud ovšem jeho případné chování nepoškozuje dobré jméno víry na veřejnosti. Světové centrum Bahá’í je administrativní centrum Bahá’í.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "V 2018 je víra Bahá’í rozšířena do 247 zemí a teritorií světa, společenství existují ve více než 13 000 lokalitách. Mezi více než 5 miliónů Bahá ́í věřících je zastoupeno téměř 2 100 různých národů a etnických skupin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Víra Bahá’í (někdy též označována jako „bahaismus“) je abrahámovské monoteistické náboženství vycházející ze všech starších abrahámovských náboženství a hlásající jednotu všech lidí. Jejím zakladatelem je Bahá'u'lláh (1817–1892), který je Bahá’í věřícími považován za posledního z řady Božích Poslů, jako byli Abrahám, Mojžíš, Buddha, Kršna, Zarathuštra, Kristus, Mohamed.", "tgt_summary": "Das Bahaitum ist eine weltweit verbreitete Religion mit rund acht Millionen Anhängern, die sich auf die Lehren des Religionsstifters Bahāʾullāh (1817–1892) berufen und nach ihm als Bahai bezeichnet werden. In ihrem Ursprungsland Iran bilden die Bahai zwar die größte religiöse Minderheit, sind aber starker Verfolgung ausgesetzt. Hauptverbreitungsgebiete heute sind Indien, Afrika, Süd- und Nordamerika. ", "id": 140733} {"src_title": "Parapsychologie", "tgt_title": "Parapsychologie", "src_document": [{"title": "Termín parapsychologie.", "content": "Vznikl koncem 19. století, kdy někteří vědci začali záhadné jevy při spiritistických seancích (Spiritismus) vysvětlovat mimosmyslovým působením. V r.1882 byla založena v Londýně první parapsychologická společnost „Society for Psychical Research“, záhy další společnosti i speciální vědecké parapsychologické laboratoře a začaly se vydávat parapsychologické časopisy. Samotný název disciplíny \"parapsychologie\" pochází od německého filozofa Maxe Dessoira, jež jej uvedl v roce 1889. Oficiálně byl přijat po mezinárodním kongresu, jenž se konal v červenci 1953 v Utrechtu. Došlo tak ke sjednocení názvu disciplíny, který byl do té doby nazýván různými názvy (psychické bádání, metapsychika, psychotronika...), což bylo matoucí. Vyústěním tohoto kongresu byl mimo jiné i vznik první evropské katedry parapsychologie na univerzitě v Utrechtu.", "section_level": 1}, {"title": "Parapsychologické jevy.", "content": "Do rámce parapsychologie patří různé mimosmyslové schopnosti, jevy psychosenzorické i psychomotorické. Do první skupiny patří mimosmyslové vnímání (Extra Sensory Perception – ESP), kam řadíme jasnovidnost (paragnózie), přenos myšlenek (telepatie) a předvídání budoucnosti (proskopie). Mezi jevy psychokinetické, motorické, patří telekineze, levitace, materializace, transformace energie apod. Všechny tyto jevy mají být zprostředkovány dosud neznámou silou. Představy o její povaze byly rozmanité, od materialistických, jako je elektrická energie, biomagnetismus (mesmerismus), kosmická i gravitační energie, vibrace, dnes kvantové děje, až k mystickým (mentiony, tachyony, astrály atd.). Byl zvolen i neutrální termín pro takové síly: „psí“ (PSI = psychické síly). Studium parapsychologických jevů mělo zprvu charakter vědecké disciplíny, která se snažila experimentálně tyto jevy potvrdit, a prokázat také existenci síly „psí“, např. hádáním tažených karet, viděním na dálku, Ganzfeld experimenty nebo ovlivněním generátorů náhodných čísel psychickým působením. Experimentální výzkum, který měl umožnit využívat mimosmyslové kontakty ve vojenství, se prováděl i v době studené války v USA, Británii i v SSSR. Například C. M. Pleas a N. Dean Dey, nevýzkumní pracovníci na univerzitě v Delaware, při studiu mimosmyslové interakce člověka a mikrobů (\"Tetraselimis suecica\") v letech 1986–1989 došli k závěru, že signifikancí p < 0,05 nelze tuto interakci potvrdit v opakovatelných experimentech. Přesto v závěru konstatují, že mimosmyslová interakce může být souvztažným jevem, který je závislý na vjemech. Ze strany vědecké komunity jsou parapsychologické jevy nezřídka prohlašovány za neexistující nebo neprokázané a celá parapsychlologie za nevědeckou nebo pseudovědeckou.", "section_level": 1}, {"title": "Lidé.", "content": "K významným parapsychologům patřil Břetislav Kafka (1891–1967), který využíval k výzkumu paranormálních jevů hlubokého hypnotického transu. Kafka byl mimořádný hypnolog a díky spolupráci s výtečnými subjekty učinil řadu zajímavých pokusů a objevů v oblasti telepatie, jasnovidectví či telekineze. Veškeré své poznatky, které za bezmála 40 let systematické práce nashromáždil, soustředil ve svých knihách Parapsychologie, Nové základy experimentální psychologie a Kultura rozumu a vůle. Na Univerzitě ve Virginii existuje oddělení zvané Division of Perceptual studies (Divize perceptuálních studií), kterou založil Ian Stevenson, známý svým výzkumem \"případů reinkarnačního typu\" (spontánních vzpomínek na minulé životy u dětí). Toto oddělení se kromě toho zabývá ještě prožitky blízké smrti, změněnými stavy vědomí a \"psi\" jevy obecně. Vede jej Jim B. Tucker, který se také zabývá případy reinkarnačního typu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Parapsychologie (dříve \"metapsychologie\", v zemích bývalého východního bloku se používá i materialističtěji znějící termín \"psychotronika\") je široká vědní disciplína zabývající se jevy, které se vymykají základním pěti smyslům, a která pracuje s tzv. \"paranormálními jevy\". Disciplína se zabývá především otázkami mimosmyslového vnímání a telekineze, jeho badatelé se však věnují dalšímu spektru přináležících disciplín jako je transcendentologie, léčitelství apod.", "tgt_summary": "Die Parapsychologie (von, und ) versteht sich selbst als wissenschaftlichen Forschungszweig, der angeblich jenseits des normalen Wachbewusstseins liegende psychische Fähigkeiten, die das normale Erkenntnisvermögen überschreiten, und ihre Ursachen sowie ein mögliches Leben nach dem Tod untersucht. ", "id": 29358} {"src_title": "Yehudi Menuhin", "tgt_title": "Yehudi Menuhin", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v židovské rodině. Oba rodiče milovali hudbu, otec Mosche hrál na housle a matka Maruscha byla obstojná klavíristka. Na housle začal Menuhin hrát ve věku čtyř let pod vedením Sigmunda Ankera. Již v šesti letech poprvé vystoupil na koncertu Pacific Musical Society. V roce 1921 se stal studentem Louise Persingera. Ve studiu houslové hry pokračoval krátce (pouze jedna lekce) u belgického houslisty Eugèna Ysaÿe a později u George Enesca, rumunského skladatele a houslisty. Ve věku 12 let vystoupil v Berlíně pod taktovkou dirigenta Bruno Waltera hned ve třech technicky náročných koncertech, kde hrál skladby J. S. Bacha, L. van Beethovena a Johannese Brahmse. Albert Einstein po tomto vystoupení prohlásil: „Vím, že bůh na nebi je.“ Bruno Walter po mnoha letech konstatoval: „Ještě dnes vím, jak Yehudi hrál. Byl dítě a přece už muž a velký umělec. Podivuhodné nebylo, že hudbu technicky ovládal, nýbrž že ji také opanoval duchovně.“ V této době také začal s nahráváním. Mezi významné nahrávky předválečné éry patří především Elgarův koncert pro HMV v Londýně, který osobně dirigoval skladatel, dále některé nahrávky se sestrou Hephzibah Menuhin a také houslové koncerty J. S. Bacha se svým učitelem Enescem. Během 2. světové války pořádal koncerty pro vojáky v lazaretech a vojenských táborech. Po válce podnikl mimo jiné také turné pro červený kříž. Začal také nahrávat s dirigentem Wilhelmem Furtwanglerem, který byl kritizován za své postoje v období nacistické zvůle. Menuhin však dirigenta obhajoval a tvrdil, že pomohl v tomto období mnoha židovským hudebníkům. V roce 1965 byl jmenován čestným rytířem (Řád britského impéria). Ve stejném roce mu věnoval houslový koncert Malcolm Williamson. V roce 1969 byl zvolen prezidentem mezinárodní hudební rady UNESCO. V této pozici pronesl o dva roky později v Moskvě projev, který vyvolal velký rozruch. Kritizoval v něm totiž tehdejší kulturní poměry v Sovětském svazu. V roce 1983 založil mezinárodní soutěž pro mladé houslisty. Velkou část svého života věnoval také pedagogické činnosti. Mezi jeho nejslavnější žáky patří mimo jiné Nigel Kennedy. Během své houslové kariéry vystupoval po celém světě a vystupoval s mnoha umělci zvučného jména. Jeho nahrávací smlouva s firmou EMI trvala 70 let. Neobyčejné jsou jeho nahrávky s Glennem Gouldem, Ravi Shankarem či Stephanem Grappellim. Poslední nahrávku uskutečnil ve věku 82 let v roce 1999. Kromě houslové hry se věnoval také meditaci a józe a byl vegetarián.", "section_level": 1}], "src_summary": "Yehudi Menuhin, Baron Menuhin of Stoke d'Abernon (22. dubna 1916, New York, USA – 12. března 1999, Berlín, Německo) byl v USA narozený houslový virtuos a dirigent, který strávil většinu svého života ve Spojeném království. V roce 1970 se stal občanem Švýcarska, v roce 1985 občanem Spojeného království.", "tgt_summary": "Yehudi Menuhin, Baron Menuhin, OM, KBE (* 22. April 1916 in New York; † 12. März 1999 in Berlin) war ein von Geburt US-amerikanischer, später schweizerischer (ab 1970) und britischer (ab 1985) Geiger, Bratschist und Dirigent. Er zählt zu den bedeutendsten Violinvirtuosen des 20. Jahrhunderts.", "id": 2195616} {"src_title": "Saladin", "tgt_title": "Saladin", "src_document": [{"title": "Cesta k moci.", "content": "Saladin se narodil v kurdské rodině Nadžmuddína Ajjúba, guvernéra Baalbeku, ale na výchovu byl poslán ke svému strýci Šírkúhovi, který byl důstojníkem na dvoře Núruddína, guvernéra Sýrie. Ten bojoval proti fátimovskému chalífátu o nadvládu nad Egyptem, díky čemuž se Saladin v roce 1169 mohl stát jedním z egyptských vezírů. Měl bránit Egypt před výpady křižáků z jeruzalémského království, což byla velmi náročná role vzhledem k jeho nepříliš silné pozici. Nakonec se mu podařilo fakticky ovládnout celou egyptskou říši, přestože formálně stále podléhal Núruddínovi. V této funkci zrevitalizoval tehdejší egyptskou ekonomiku a zreorganizoval celou armádu.", "section_level": 1}, {"title": "Saladinova vláda.", "content": "Po smrti Núr ad-Dína (Núruddína) (1174) se Saladin prohlásil sultánem a začal samostatnou politiku. Tato politika byla postavena na expanzivních vojenských akcích, nejprve proti menším okolním muslimským státům, a poté již proti křižákům. Dokud postupoval proti muslimským státům, využíval Křižácké státy jako nárazníkové pásmo proti Núr ad-Dínově Sýrii. Po ovládnutí Sýrie se oženil s Núruddínovou vdovou, čímž stvrdil legitimitu své vlády a začal boje s křižáky. Osobním lékařem Saladína byl židovský filozof Moše ben Maimon (Maimonides). Saladín jej jmenoval představeným všech egyptských Židů. V bojích s křižáky byl relativně úspěšný až do 25. listopadu 1177, kdy utrpěl těžkou porážku v bitvě u Montgisardu. O deset let později (4. července 1187) dokázal rozdrtit křižáckou armádu v bitvě u Hattínu a krátce poté, 2. října 1187 dobyl Jeruzalém. Jeruzalém se tak po 88 letech vlády křižáků dostal do muslimských rukou. Po dobytí Jeruzaléma dobyl i většinu křižáckých hradů a pevností (krom. Tyru). To vyvolalo třetí křížovou výpravu, kdy se král Richard Lví srdce pokusil dobýt Jeruzalém zpět. Mezi těmito dvěma muži panoval zvláštní vztah. Ač proti sobě bojovali, chovali k sobě vzájemně velkou úctu. Například v bitvě u Jaffy, když pod Richardem zemřel kůň, mu Saladin poslal nového. Richard Lví srdce sice nebyl schopen dobýt Jeruzalém, ale Saladin si uvědomil, že dlouhodobě není schopen vést takovouto válku, proto roku 1192 došlo k uzavření příměří a dohody z Ramly, která zajišťovala volný přístup křesťanským poutníkům do města. Tato dohoda byla výhodná pro obě strany, protože křesťanům zůstaly zachovány některé palestinské přístavy a Saladin vrátil svaté křesťanské relikvie. Kompromis umožnil křesťanským poutníkům navštěvovat boží hrob a další svatá místa v Jeruzalémě, Saladin se tak zbavil nebezpečného protivníka, protože zbylá území křižáckých států byla jen pouhým stínem jejich moci před bitvou u Hattínu. O rok později Saladin zemřel, podle jedné legendy se po otevření jeho pokladnice, aby z ní byl financován pohřeb, zjistilo, že téměř všechny své peníze rozdal potřebným. Saladinovo tělo bylo pohřbeno v umajjovské mešitě v Damašku. Saladínova vláda směřovala k zajištění říše i po stránce její jednoty. Věnoval pozornost nejen organizaci správy a vojska, ale také posílení kulturní sounáležitosti vlastního území, proto bývá považován za jednoho z nejvýznamnějších příznivců islámské vědy a kultury. Tyto kroky tuto říši stabilizovaly, a tak svým nástupcům přenechal stabilní a prosperující říši.", "section_level": 1}], "src_summary": "Saladin (1138, Tikrít – 4. března 1193, Damašek); kurdsky: Selahadîne Eyubî; arabsky: Saláh ad-Dín Júsuf ibn Ajjúb; صلاح الدين يوسف ابن ايوب) byl kurdský muslim a vojenský velitel, který žil ve 12. století. Založil dynastii Ajjúbovců, která vládla v Egyptě a Sýrii. Jméno \"Saladin\", jak je znám na Západě, respektive \"Saláh ad-Dín\", ve skutečnosti však není jméno, nýbrž tzv. \"laqab\" neboli čestné jméno, které lze přeložit jako \"Zbožný\". ", "tgt_summary": "Saladin ( mit dem Titel ; geboren 1137/1138 in Tikrit; gestorben am 3. März oder 4. März 1193 in Damaskus) war ab 1171 der erste Sultan von Ägypten und ab 1174 Sultan von Syrien. Als kurdischstämmiger Führer gründete er die Dynastie der Ayyubiden. ", "id": 233786} {"src_title": "Letectví", "tgt_title": "Luftfahrt", "src_document": [{"title": "Letecký provoz v číslech.", "content": "Letecký provoz zahrnuje dopravu asi 9,5 milionu lidí denně (přibližně tolik jako za celý rok 1947) a má roční spotřebu energie přibližně 56 TWh. Na světě existuje přes 49 000 letišť, zdaleka nejvíce (asi 15 000) leží ve Spojených státech amerických, nad jejichž vzdušným prostorem se každou sekundu pohybují až 4000 letounů, přenášejících 61 000 cestujících. Nejrušnější letiště mají města, jako je Atlanta, Chicago, Londýn, Tokio, Los Angeles, Dubaj nebo třeba Paříž. Letiště, na kterých se vymění nejvíce nákladu, leží na okraji Memphisu a Hongkongu.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Letecká doprava patří mezi nejbezpečnější druhy dopravy; v roce 2008 zemřelo při leteckých nehodách 539 osob, jedno úmrtí připadá tedy na každý 1,3miliontý let. Při leteckých nehodách tedy zemřelo méně lidí než na českých silnicích za daný rok. Jízda autem je 62krát nebezpečnější než přeprava letadlem. Komerční lety jsou stále bezpečnější a riziko se snižuje přibližně dvakrát každých deset let.", "section_level": 1}, {"title": "Environmentální dopady.", "content": "K environmentálním dopadům letectví dochází, protože letecké motory emitují teplo, hluk, prachové částice a plyny, které přispívají ke globálnímu oteplování a ke globálnímu stmívání. Letadla vypouštějí částice a plyny, jako jsou oxid uhličitý (CO), vodní pára, uhlovodíky, oxid uhelnatý, oxidy dusíku, oxidy síry, olovo a černý uhlík, které navzájem a s atmosférou reagují. Navzdory snížení emisí z automobilů a úspornějším a méně znečišťujícím dvouproudovým a turbovrtulovým motorům přispívá rychlý růst letecké dopravy v uplynulých letech k nárůstu celkového znečištění způsobeného letectvím. Od roku 1992 do roku 2005 rostly osobokilometry o 5,2 % ročně. V Evropské unii vzrostly emise skleníkových plynů z letectví mezi lety 1990 a 2006 o 87 procent. Komplexní výzkum ukazuje, že navzdory očekávaným efektivním inovacím letadel, motorů, aerodynamiky a letových operací není v dohledu žádný konec rychlého růstu emisí CO ani za mnoho desetiletí z cestování letadlem a letecké nákladní dopravy v důsledku předpokládaného neustálého růstu letecké dopravy. Je tomu tak i proto, že mezinárodní letecké emise unikly mezinárodní regulaci až do konference Mezinárodní organizace pro civilní letectví v říjnu 2016, na níž se dohodl systém uhlíkových kompenzací. Díky nízké nebo neexistující dani z leteckého paliva má letecká doprava navíc konkurenční výhodu oproti jiným druhům dopravy kvůli nižším sazbám. Probíhá debata o možném zdanění letecké dopravy a začlenění letectví do systému obchodování s emisemi, aby se zajistilo zohlednění celkových externích nákladů letecké dopravy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pojem letectví či aviatika zahrnuje létání letadly. V dnešní době, kdy většina letadel je těžších než vzduch, jde o létání letounů a vrtulníků (anglicky se tento obor nazývá \"aviation\"). ", "tgt_summary": "Die Luftfahrt, auch Fliegerei, Aviatik, Aeronautik oder seltener Flugkunst, ist der Transport von Personen oder Gütern durch die Erdatmosphäre ohne Verbindung zur Erdoberfläche (Ausnahme: Bodeneffektfahrzeuge). Der Begriff umfasst alle Personen, Unternehmen, Tätigkeiten und Teilgebiete (auch auf dem Boden), die den Betrieb von Fluggeräten betreffen. ", "id": 2246483} {"src_title": "Pokutový kop", "tgt_title": "Strafstoß", "src_document": [{"title": "Nařízení pokutového kopu.", "content": "Pokutový kop nařizuje rozhodčí v případě, že se tým dopustil v době, kdy je míč ve hře, ve vlastním pokutovém území (bez ohledu na to, kde v tu dobu byl míč) vůči hráči soupeře některého z přestupků, za něž by se jinak nařizoval přímý volný kop. Tedy pokud hráč nedbalým či bezohledným způsobem nebo za použití nepřiměřené síly případně pokud hráč Nařízení pokutového kopu nevylučuje udělení osobního trestu provinivšímu se hráči, pokud např. útočník obejde brankáře, ale střelu do opuštěné branky v poslední chvíli rukou zachytí obránce, je nařízen pokutový kop a obránce je vyloučen za zmaření zjevné brankové příležitosti soupeře.", "section_level": 1}, {"title": "Provedení.", "content": "Brankář mužstva, proti kterému je pokutový kop nařízen, se postaví do vlastní branky, na brankovou čáru, čelem do hřiště. Míč se umístí na pokutovou značku (vzdálenou 11 m od brankové čáry) a jeden z hráčů soupeře (může jím být i brankář) je zřetelně označen k provedení pokutového kopu (v případě nejasností kapitánem družstva). Všichni ostatní hráči musí stát mimo pokutové území a pokutový oblouk a za míčem až do okamžiku rozehrání. Brankář musí do té doby zůstat na brankové čáře (může se na ní však pohybovat). Poté, co dá rozhodčí k provedení kopu pokyn píšťalkou, se hráč provádějící pokutový kop může rozběhnout a kopnout míč na branku. Jakmile se míč pohne vpřed, je ve hře, brankář smí opustit brankovou čáru a ostatní hráči mohou vběhnout do pokutového území. Hráč provádějící pokutový kop sice smí brankáře před kopem svým pohybem mást, nesmí to však činit způsobem, který by podle názoru rozhodčího byl nesportovním chováním. Takto je zakázáno například zastavit se v rozběhu, provést kop zády k brance, předstírat přípravu míče a náhle nečekaně vystřelit či provést kop patičkou – za takové chování rozhodčí neuzná případně vstřelenou branku, hráči udělí osobní trest a hru naváže nepřímým volným kopem. Vždy však musí pokutový kop zahrávat nohou (tedy nikoliv např. hlavou). Akce pokutového kopu skončí v okamžiku, kdy: Pokud míč skončí v brance (případně s odrazem od tyčí, břevna či brankáře), rozhodčí uzná gól a hra pokračuje rozehráním z půlky jako po běžném vstřelení branky. Pokud je i po dokončení akce pokutového kopu míč stále ve hře, hra normálně pokračuje (pokud například brankář pokutový kop chytil, může běžným způsobem přihrát některému spoluhráči). Pokud se míč odrazí do hřiště od tyče či břevna (případně do branky ani nedoletí), musí jím hrát jiný hráč než exekutor pokutového kopu (a tento jiný hráč např. může míč dorazit do branky) – pokud se hráč provádějící kop dotkne míče podruhé, aniž by se mezitím míče dotkl jiný hráč, rozhodčí přeruší hru a nařídí proti jeho družstvu nepřímý volný kop. Pokud dojde mezi vydáním signálu k provedení pokutového kopu a jeho provedením k nějakému porušení pravidel, nechá rozhodčí pokutový kop dokončit a následně postupuje podle toho, kdo pravidla porušil: Pokud přestupek spáchal člen útočícího družstva (včetně hráče, který pokutový kop provádí) a pokutový kop skončil brankou, rozhodčí branku neuzná a nechá pokutový kop opakovat; pokud byl pokutový kop neúspěšný, rozhodčí přeruší hru a naváže nepřímým volným kopem proti útočícímu družstvu. Pokud přestupek spáchal člen bránícího družstva (včetně brankáře) a pokutový kop skončil brankou, rozhodčí ji uzná; pokud byl kop neúspěšný, rozhodčí nechá pokutový kop opakovat. Pokud pravidla překročila obě družstva, rozhodčí nechá kop opakovat. (Při opakování nemusí být exekutorem stejný hráč.) Pokud rozhodčí nařídí pokutový kop na konci některého poločasu (případně části prodloužení), kdy by jinak už hrací dobu ukončil, je povinen prodloužit hrací dobu tak, aby se mohl pokutový kop uskutečnit. V takovém případě poločas, resp. zápas ukončí okamžitě poté, jakmile je akce pokutového kopu skončena s jasným výsledkem (včetně případného opakování při porušení pravidel); na tuto situaci rozhodčí před provedením kopu upozorní kapitány obou družstev.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěšnost.", "content": "Pokutový kop je ve fotbale považován za nejnebezpečnější standardní situaci. V roce 2008 byla provedena analýza pokutových kopů v Lize mistrů, Poháru UEFA, Premier League, La Lize, Bundeslize, Serii A a Ligue 1 a v mezinárodních zápasech účastníků Eura 2008 za poslední tři sezóny. Ze statistik vyšlo najevo, že ve sledovaném období bylo zahráno 1527 pokutových kopů, ze kterých bylo 74,7 % úspěšně proměněno, 18,2 % kopů chytili brankáři, 3,6 % kopů mířilo mimo branku a 3,5 % kopů zasáhlo tyč.", "section_level": 1}, {"title": "Penaltový rozstřel.", "content": "Pokud je po konci zápasu výsledné skóre z pohledu příslušné soutěže nepřijatelné (např. remíza ve vyřazovací fázi turnaje, stejné skóre v domácím zápase i odvetě v turnajích hraných na dva zápasy apod.), je potřeba rozhodnout nějakým dalším způsobem. Tím je zpravidla prodloužení zápasu o 2×15 minut; pokud ani po této době není rozhodnuto, provádějí se tzv. \"kopy z pokutové značky\". Při těch se provádějí kopy podle obdobných pravidel jako pokutový kop (jedná se však o odlišnou herní situaci řízenou odlišným pravidlem), přičemž je konečným vítězem (případně postupujícím apod.) mužstvo, které z pěti pokusů dosáhlo více branek. (Pokud pět pokusů nerozhodne, dále se pokračuje po jednom pokusu.)", "section_level": 1}, {"title": "Rekordy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nejvyšší počet v jednom zápase.", "content": "V zápase Football League Second Division (tehdejší druhá nejvyšší anglická soutěž) 27. března 1989 mezi Crystal Palace FC a Brighton & Hove Albion FC nařídil rozhodčí Kelvin Morton pět pokutových kopů (všechny dokonce v průběhu 27 minut hry), čímž stanovil anglický rekord. Crystal Palace tři ze svých čtyř penalt zahodil, Brighton svou jedinou proměnil, zápas skončil výsledkem 2:1 pro Crystal Palace.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pokutový kop (též penalta, lidově desítka či jedenáctka) je druh fotbalového trestu, kterým rozhodčí trestá přestupky spáchané družstvem v blízkosti vlastní branky. Umožňuje přestupkem postiženému družstvu nebráněnou střelu na branku z malé vzdálenosti, takže výsledkem pokutového kopu je ve velké většině případů skórování branky.", "tgt_summary": "Der Strafstoß (engl., schweiz., auch österr. Penalty [] (), umgangssprachlich auch als Elfmeter, Hand-Elfmeter, Foul-Elfmeter oder Elfer bezeichnet) beim Fußball ist eine vom Schiedsrichter verhängte Spielstrafe, die anstatt eines direkten Freistoßes für die angreifende Mannschaft im Strafraum des Gegners verhängt wird. Vom im Spiel wegen eines Regelverstoßes verhängten Strafstoß ist das Elfmeterschießen im Rahmen des Verfahrens zur Ermittlung eines Siegers zu unterscheiden.", "id": 2060105} {"src_title": "Tádž Mahal", "tgt_title": "Taj Mahal", "src_document": [{"title": "Smrt mogulovy manželky.", "content": "Jde o historii islámského mughalského vladaře Šáhdžahána (vládl v letech 1628 – 1658) a jeho milované ženy Ardžumand Banu Baygam, které se říkalo Mumtáz Mahal (perla paláce). Mocný Mughal byl ještě princem, když se v roce 1612 oženil s půvabnou patnáctiletou dcerou vysokého úředníka Ásafa Chána. Šáhdžahán ji sice přidal ke svému harému, ale brzy poznal, že si Mumtáz zaslouží veškerou jeho pozornost. Při oficiálních příležitostech sedávala po jeho boku, doprovázela ho na dobyvačných výpravách a probírala s ním státní záležitosti. Milovaná žena porodila svému obdivovateli osm synů a šest dcer, avšak v roce 1629 při porodu posledního dítěte ve věku 36 let zemřela. Císařovi prý u smrtelné postele jeho ženy náhle zešedivěly vlasy. Po její smrti vyhlásil vdovec dvouletý státní smutek, během kterého bylo zakázáno slavit, poslouchat hudbu, nosit šperky a používat parfémy. Jeho žal byl tak veliký, že pro ni truchlil celé dva roky a učinil slib, že postaví pomník hodný její památky, něco, čemu by se nevyrovnalo nic na světě. Na důkaz hlubokého zármutku slíbil truchlící manžel postavit mrtvé ženě mauzoleum Tádž Mahal (korunu paláce). Mughal si nechal povolat architekty, inženýry, sochaře a kaligrafy z Persie, Turecka, Samarkandu, Benátek i Francie. Vedoucím architektem byl Ustad Ahmad Lahouri (Ustad Isa) z Íránu, který stavbu navrhl tak, aby symbolizovala krásu a věčnou lásku.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba Tádž Mahalu.", "content": "Budova stojí v zahradách a vchází se do ní velkou, překrásnou vstupní bránou. Brána symbolizuje vstup do ráje. Převyšují ji pavilóny završené kupolemi a původně měla vrata ze stříbra, dodatečně pobitá stovkami stříbrných hřebíků. Od vstupních dveří se schází dolů do malé krypty se skutečnými hroby; nahoře stojí pouze kenotafy – symbolické sarkofágy. Na reliéfech ochozu kolem horní krypty lze spatřit opět květy – zde výlučné bílé přízračné květy smrti. Denní světlo prosakuje mřížovím čtyř oblouků klenoucích se nad sarkofágy. Kenotafy jsou orámovány osmibokým ažurovitým hrazením z bílého mramoru, udivujícím filigránovými květinovými motivy – je to skutečné arcidílo orientálního dekorativního umění. V samém středu se nachází malý sarkofág Mumtáz Mahal a hned vedle, téměř brutálně přiražený k mramorovému hrazení, stojí větší kenotaf Šáhdžahána, ozdobený malou soškou, symbolem muže. Toto umístění jeho rakve sem vnáší moment neklidu – je to nepříjemná disonance v jinak dokonalé harmonii mauzolea; znamení, že v minulosti došlo k něčemu tragickému. Původně si chtěl císař pro sebe postavit samostatné mauzoleum z černého mramoru, ale když jej jeho syn Aurangzéb sesadil z trůnu, nalezl místo svého posledního odpočinku vedle své manželky v Tádž Mahalu. Obraz dokonalé harmonie celé stavby dotváří také odraz stavby na nehybné hladině uměle vytvořeného kanálu. Mauzoleum stojí v zahradách na konci vodního kanálu, který je zapuštěn do centrální tery. Tádž Mahal se stavěl 22 let (1632–1654) a na jeho stavbě se podílelo 20 000 dělníků a asi 1000 slonů. Stavělo se prý podle návrhů jednoho francouzského a jednoho benátského architekta. Žádné konkrétní jméno není však známé. Pomník je postaven z mramoru, který byl na stavbu dopravován z 300 km vzdáleného lomu. Celý povrch je zdoben polodrahokamy, drahokamy a kaligrafická výzdoba je provedena černým mramorem. Celý komplex zaujímá plochu 567 x 305 metrů (cca 17,5 ha) a samotné mauzoleum stojí na čtvercovém podstavci, jehož rohy zdobí čtyři čtyřicetimetrové minarety. Hlavní budova má čtvercový půdorys (o straně 56,7 metrů), v rozích je zešikmená, měří 72 metrů a návštěvníky ohromuje svými obrovskými rozměry. Uvnitř gigantického základního vzklenutí je mramorová klenba vybroušená do kosočtverců a súry z koránu, napsané černým stylizovaným kaligrafickým arabským písmem, se vinou kolem vstupních dveří jako obrovský rébus. Tato stavba se vyznačuje nepřeberným bohatstvím vlysů a kazet s reliéfy a inkrustacemi z drahých kamenů (tato technika se nazývá pietra dura a pochází z Itálie) – k jejich zhotovení bylo použito kolem 60 druhů polodrahokamů. Stejné květinové motivy se opakují s geometrickou přesností po tisícekrát. V reliéfech z bílého mramoru převládá kosatec, oddenková rostlina typická pro hřbitovy, jež roste jen ve stínu a nesnáší indický žár.", "section_level": 1}, {"title": "Tádž Mahal dnes.", "content": "Tádž Mahal získává kvůli znečištění ovzduší nepěknou nažloutlou barvu. Pro vrácení původního bílého třpytu navrhla indická parlamentní komise pro dopravu, turistiku a kulturu obalit načas celou stavbu bahnem, které se nechá uschnout a poté se spláchne. Jak bahno usychá, vstřebává do sebe nahromaděnou nečistotu. Procedura potrvá asi dva měsíce, bude stát 230 000 dolarů a bude muset být opakována každé dva nebo tři roky. Tato čisticí procedura byla použita k vyčištění mramoru mauzolea již dříve. Dne 7. července 2007 byl Tádž Mahal zařazen mezi nových sedm divů světa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tádž Mahal (: Taj Mahal, : ताज महल, : تاج محل a IPA ['ta:dʒ mə'ha:l]) je monumentální pomník v Ágře ve státě Uttarpradéš v Indii. Nechal ho vystavět indický mogul Šáhdžahán na památku své předčasně zesnulé ženy Mumtáz Mahal. Od roku 1983 je Tádž Mahal zanesen na Seznam světového dědictví UNESCO. ", "tgt_summary": "Der Taj Mahal, deutsch transkribiert Tadsch Mahal (persoarabisch: / Devanagari:, „Krone des Palastes“), ist ein ca. 58 Meter hohes und 56 Meter breites Mausoleum (Grabgebäude), das sich auf einer 100 Meter × 100 Meter großen Plattform \"(jagati)\" am Südufer des Flusses Yamuna am Stadtrand von Agra im indischen Bundesstaat Uttar Pradesh erhebt. Der Gebäudekern besteht ebenso wie die Kuppel und die Minarette aus vor Ort gebrannten Ziegelsteinen, die außen wie innen mit weißen Marmorplatten verkleidet sind. Der muslimische Großmogul Shah Jahan ließ den Bau zum Gedenken an seine im Jahre 1631 verstorbene große Liebe Mumtaz Mahal (Arjumand Bano Begum, später auch \"Mumtaz-uz-Zamani\") erbauen. Da das Fremdwort hier für ein Gebäude, ein Grabmal, also etwas Sächliches steht, wird im Deutschen oft auch „das Taj Mahal“ gesagt.", "id": 2355173} {"src_title": "Mathias Rust", "tgt_title": "Mathias Rust", "src_document": [{"title": "Průběh letu.", "content": "Rust byl ještě poměrně nezkušený pilot, měl nalétáno teprve 50 hodin. 13. května 1987 odletěl v 19.30 z letiště Uetersen nedaleko Hamburku ve vypůjčeném letounu Reims Cessna F172P Skyhawk II s imatrikulací D-ECJB. Cessna byla pro dálkový let upravena přidáním dalších palivových nádrží. Následující dva týdny strávil cestováním po Severní Evropě – přes Shetlandy a Faerské ostrovy doletěl do Reykjavíku, odkud po týdnu pokračoval přes Höfn, Shetlandy a Bergen do Finska. Později se vyjádřil, že už před odletem z Německa ho napadlo, že by mohl doletět až do Moskvy, a že cesta na Island (kde navštívil i dům Höfði, v němž se v říjnu 1986 konaly neúspěšné rozhovory mezi Spojenými státy a Sovětským svazem) tak byla vlastně zkouškou jeho leteckých schopností.", "section_level": 1}, {"title": "Ve Finsku.", "content": "25. června 1987 přistál Rust na letišti Helsinky-Malmi. Po doplnění paliva 28. června oznámil řízení letového provozu, že se chystá pokračovat do Stockholmu, a ve 12.21 vzlétl. Cessna sice byla vybavena transpondérem pro ulehčení zaměření letadla radary, protože však nedostal Rust od Helsinek pokyny pro jeho nastavení, přístroj vypnul. Několik minut od ukončení komunikace s řídicí věží stočil Mathias Rust letadlo na východ. Tamperští letečtí dispečeři se jej následně pokoušeli kontaktovat, neboť vstoupil do zakázaného finského vojenského vzdušného prostoru, on ale vypnul veškeré komunikační vybavení na palubě. Rust se z radaru finského řízení letového provozu ztratil kolem jedné hodiny po poledni poblíž Sipoa. Patnáct minut poté se jim ozval pilot jednoho vrtulníku, že zahlédl olejovou skvrnu a nějaké trosky nedaleko místa, kde byl Rust naposledy viděn. Byla spuštěna záchranná operace, při níž asistovala i hlídková loď finské pohraniční stráže. Prohledali vody v okolí oné skvrny, nic ale nenašli; přesto byla záchranná operace ukončena až poté, co se objevily zprávy o Rustově přistání. Později bylo za tuto akci po Rustovi vymáháno 100 tisíc amerických dolarů.", "section_level": 2}, {"title": "Přes Sovětský svaz.", "content": "Rustova Cessna přeletěla pobřeží Estonska u města Kohtla-Jarve a zamířila k Moskvě. Ve 14.29 moskevského času se objevila na radaru sovětské protiletadlové obrany a poté, co neodpověděla na IFF signál, jí bylo přiděleno identifikační číslo \"8255\". Po nějakou dobu Rusta sledovaly hned tři divize protivzdušné obrany, povolení k palbě ale nedostaly. Všechny systémy vzdušné obrany byly uvedeny do plné pohotovosti a dva stíhací letouny z blízké letecké základny Tapa se mu vydaly naproti. Ve 14.48 zpozoroval jeden z pilotů blízko Gdova „bílé sportovní letadlo podobné Jakovlevu Jak-12“, povolení k útoku ale nebylo uděleno. Brzy poté ztratili stíhači s Cessnou kontakt. Rust u Staré Rusi o něco klesl, aby se vyhnul nízké oblačnosti a námraze, a zmizel tak na chvíli ze sovětských radarů. Západoněmecký časopis Bunte později spekuloval, že zde dokonce mohl Rust na nějakou dobu přistát. Opíral se při tom o to, že Rust se někde cestou převlékl a že mu cesta do Moskvy trvala mnohem déle, než by odpovídalo rychlosti jeho letadla a povětrnostním podmínkám. Když se Rustova Cessna po vystoupání zpět do výšky 2500 stop (asi 800 metrů) na obrazovky radarů vrátila, nacházela se už v dalším sektoru. Vojska protivzdušné obrany byla totiž nedlouho předtím rozdělena na správy jednotlivých oblastí, což sice zjednodušilo řízení, ovšem potřeba shánět oblastní vedoucí značně zpomalovala komunikaci, zvláště pak na hranicích těchto oblastí. Velitel sektoru, v němž se Rust právě nalézal, vyslal na průzkum další dva stíhací letouny. Oba MiGy pak letěly asi minutu vedle Cessny, jeden nalevo a druhý pod ní, ač udržet takhle nízkou rychlost pro ně nebylo zrovna jednoduché. Jejich piloti se s Rustem pokusili spojit, žádnou odpověď ale nedostali, neboť jejich vysílačky uměly komunikovat pouze na vojenských frekvencích. Následně jen zvýšily rychlost a po dalším průletu zmizely v mracích. Radary vzdušné obrany zachytily Rustovu Cessnu ještě několikrát, ale zmatky pokračovaly. Peruť ze Pskova byla na manévrech, a kvůli tomu, že nezkušení piloti často zapomínali správně nastavit své vysílače IFF signálu, místní letečtí dispečeři přiřadili Rustově Cessně statut spřáteleného letounu, neboť ji pokládali za jedno z trénujících letadel. Kolem čtvrté se Rust dostal u jezera Seliger nedaleko Kušinova do další oblasti. Byla vyslána třetí dvojice stíhaček, ale kvůli nízké oblačnosti nemohli sestoupit dostatečně nízko a Cessnu tak ani nezahlédli. Rust tak pokračoval dál; od Moskvy ho dělilo asi 230 km a dvě a půl hodiny letu. U Toržoku byla Cessna znovu považována za spřátelený letoun. Den předtím se tu zřítilo jedno letadlo a záchranná operace měla za následek zvýšení provozu v celé oblasti. Rust, jenž letěl v pomalém vrtulovém stroji, tak byl zaměněn za jednu ze dvou helikoptér, které se také podílely na záchranných pracích. Cessna byla spatřena ještě několikrát a dvakrát byla mylně označena jako spřátelený letoun. Ve zprávě velitele leningradského sektoru pro jeho moskevského protějška se o ní psalo jen jako o sovětském letadle, které má vypnutý transpondér, neuváděla nic o neidentifikovatelném stroji, jenž už od hranic míří přímo na Moskvu, ani o západoněmeckém letadle, které spatřili stíhači. Zpráva tak nespustila žádný poplach.", "section_level": 2}, {"title": "Nad Moskvou.", "content": "Okolo šesté večerní místního času se Cessna dostala nad moskevská předměstí. Nad celým městem byly lety zakázány, ovšem ona letěla dál. Ve chvíli, kdy přelétávala nad letištěm Šeremetěvo, došlo dokonce k vypnutí celého místního systému protivzdušné obrany. Při pozdějším vyšetřování se dispečeři vyjádřili, že až někdy touhle dobou jim došlo, že se něco děje. Rust původně plánoval přistát v Kremlu, ale cestou si to rozmyslel; obával se totiž, že letadlo skryté za zdmi Kremlu by usnadnilo KGB práci — jeho by uvěznili a celou akci popřeli. Proto se rozhodl, že přistane raději na Rudém náměstí. Ani to však nebylo možné, protože na náměstí bylo příliš mnoho chodců. Po dalším obletu náměstí tak nakonec přistál na Velkém Moskvoretském mostě u chrámu Vasila Blaženého. Následné prošetřování události odhalilo, že tramvajové troleje, které jinak obvykle byly na mostě nataženy — a které by mu mimochodem zabránily v přistání na tomto místě — byly kvůli údržbě z většiny sundány ten den ráno a znovu namontovány den po incidentu. Po přistání roloval Rust k chrámu, až se zastavil na menším náměstí Vasilevskij spusk. Přímo na Rudé náměstí se nedostal, protože kolem chrámu vedl nízký plot, který mu zablokoval cestu. Motor vypnul v 18.43, po letu trvajícím téměř pět a půl hodiny. Byl uvítán překvapenými kolemjdoucími, kteří jej následně žádali o autogram. Jeden britský doktor zachytil Rustovo obkroužení Rudého náměstí i přistání na mostě na videokameru. Dvě hodiny po přistání byl Mathias Rust zatčen.", "section_level": 2}, {"title": "Dohra.", "content": "Proces s Rustem začal v Moskvě 2. září 1987. O dva dny později byl odsouzen ke čtyřem letům nucených prací za výtržnictví, porušení mezinárodního leteckého práva a narušení sovětské hranice; jeho žádost o milost byla zamítnuta. Rust ale do pracovního tábora nikdy nenastoupil, z bezpečnostních důvodů zůstal ve vyšetřovací cele v moskevském vězení Lefortovo. Dva měsíce po procesu se Reagan a Gorbačov dohodli na podpisu Dohody o nukleárních zbraních středního doletu a Rust tak byl v říjnu 1988, po 432 dnech vězení, jako projev dobré vůle Východu, propuštěn na svobodu a vyhoštěn ze Sovětského svazu. Rust se do Západního Německa vrátil běžnou leteckou linkou 3. října 1988 a jeho návrat si získal velkou mediální pozornost. On ale odmítl hovořit se shromážděnými novináři, neboť jeho rodina mezitím prodala exkluzivní práva na rozhovor německému časopisu \"Stern\" za 100 tisíc německých marek, pouze uvedl, že s ním bylo ve vězení zacházeno dobře. Novináři jej vylíčili jako „psychicky labilního a nebezpečným způsobem nezkušeného“. William E. Odom, bývalý ředitel Národní bezpečnostní agentury a autor \"The Collapse of the Soviet Military\" (\"Kolaps sovětské armády\"), o Rustově letu řekl, že poškodil reputaci sovětské armády, což dalo Gorbačovovi záminku pro odvolání mnoha zarytých odpůrců jeho reforem. Ministr obrany Sergej Leonidovič Sokolov a velitel vzdušné obrany Alexandr Koldunov byli odvoláni spolu s asi 2000 dalších důstojníků. Toto byly největší personální změny v sovětské armádě od Stalinovy Velké čistky před padesáti lety.", "section_level": 1}, {"title": "Další osudy Rustovy Cessny.", "content": "Ač byla Cessna hamburským aeroklubem prodána už 24. června 1987, až 19. října se vrátila po vlastní ose ze Sovětského svazu. Novým majitelem letadla se stala kosmetická společnost Azuma Royal, která jej plánovala využít k reklamním letům pro módní značku Moderne Creation München. Na počátku 90. let pak byla Cessna 172 prodána do Japonska, kde ji několik let vystavoval majitel sportovního klubu v Utsunomiyy. Na konci roku 2008 však byla vrácena do Německa a od 29. května 2009 je umístěna ve vstupní hale technického muzea Deutsches Technikmuseum v Berlíně.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdější život.", "content": "V roce 1989 se během výkonu své civilní služby v jedné hamburské nemocnici pokusil Rust pozvat jednu ze sestřiček na kávu. Když nabídku odmítla a začala ho urážet, neovládl se a pobodal ji. Za zranění, která jen stěží přežila, byl odsouzen ke dvěma letům odnětí svobody; po pěti měsících však byl propuštěn. V roce 1994 se pokusil Rust obchodovat v Rusku s obuví, ale neprorazil. Roku 1996 konvertoval k hinduismu a oženil se s Athenou, dcerou bombajského obchodníka s čajem, kterou potkal na svých cestách v Trinidadu. V roce 2001 byl Mathias Rust usvědčen z krádeže kašmírového svetru, o čtyři roky později byl vyšetřován pro podvody. V roce 2002 založil mediační službu, která se např. snažila o urovnání konfliktů na Blízkém východě. Později se začal živit jako profesionální hráč pokeru. V roce 2007 byl dvakrát rozvedený a na turnaji v Las Vegas vyhrál 750 000 dolarů; měl však i velké ztráty. V roce 2012 pak pracoval jako analytik v jedné investiční bance se sídlem v Curychu.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz incidentu.", "content": "Rustův let zasadil ránu autoritě sovětského režimu a stal se tak zdrojem mnoha vtipů. Ještě nějakou dobu po incidentu označovali moskevští občané Rudé náměstí jako Šeremetěvo-3. Na konci roku 1987 byl pak prý policejní radiový kód moskevské policie doplněn o kód pro přistání letadla. Brzy po incidentu vydal subLOGIC, vývojář série leteckých simulátorů Microsoft Flight Simulator, rozšíření, které přidávalo do her i Západní Evropu spolu s Helsinkami a Moskvou; simulátor přitom obsahoval speciální výzvu — přistát po vzoru Mathiase Rusta na Rudém náměstí. Estonský prezident Lennart Meri pojmenoval svého vlčáka na počest Rusta. Závěrečná skladba z alba \"La Increíble Aventura\" (Neuvěřitelné dobrodružství) z roku 2004 od španělské skupiny Migala se jmenuje \"Lecciones de Vuelo con Mathias Rust\" (Lekce létání s Mathiasem Rustem). V norském filmu Mladí rebelové z roku 2008 se objevila fiktivní punk-rocková skupina Mathias Rust Band.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mathias Rust (* 1. června 1968 Wedel, Šlesvicko-Holštýnsko, SRN) je německý amatérský letec, profesionální hráč pokeru a finanční analytik. Známým se stal poté, co 28. května 1987 přistál na Den pohraničních vojsk v Moskvě blízko Rudého náměstí. Přitom jen čtyři roky před tím, v září roku 1983, sestřelili Sověti nad Ochotským mořem jihokorejské civilní letadlo s 269 lidmi na palubě poté, co zabloudilo do jejich vzdušného prostoru. ", "tgt_summary": "Mathias Rust (* 1. Juni 1968 in Wedel) wurde als deutscher Privatpilot bekannt, als er am 28. Mai 1987 mit einem Flugzeug vom Typ Cessna 172 P auf der Großen Moskwa-Brücke unweit des Roten Platzes in Moskau landete.", "id": 1730949} {"src_title": "Tatarština", "tgt_title": "Tatarische Sprache", "src_document": [{"title": "Dialekty tatarštiny.", "content": "Základními dialekty tatarštiny jsou tzv. střední dialekt kazaňských Tatarů, západní dialekt mišarských Tatarů", "section_level": 1}, {"title": "Spisovný jazyk.", "content": "Současná spisovná tatarština se zformovala v 19. století na základě středního dialektu. Pro lexiku jsou kromě původních turkických a tatarských slov charakteristické arabismy a farsismy (přejímky z arabštiny a perštiny). Během 20. století přejímala tatarština moderní terminologii a internacionalismy především prostřednictvím ruštiny.", "section_level": 1}, {"title": "Fonetika a mluvnice.", "content": "Přízvuk v tatarštině je vždy na poslední slabice slova. Samohlásky se řídí zákony vokální harmonie, tak jako např. v maďarštině či turečtině – to znamená, že slovo může obsahovat buď pouze nízkozvuké, nebo pouze vysokozvuké samohlásky. Mluvnice a větná stavba odpovídají základním rysům turkických jazyků (například nezná rody). Sloveso vždy stojí na konci věty. Při tvoření množného čísla podstatných jmen se kromě přípony -lar/-lär (yılğa – řeka, yılğalar = řeky / kül – jezero, küllär – jezera) setkáváme po nosovkách s tvary -nar/-när (san – číslo, sannar – čísla).", "section_level": 1}, {"title": "Způsoby zápisu.", "content": "Nejstarší písemné památky pocházejí z 15. století. Do roku 1928 byla tatarština zapisována arabským písmem. Poté byla zavedena upravená latinka; tzv. jaŋalif („nová abeceda“). Přechod na latinku měl dva důsledky: mladí lidé nedokázali číst knihy z předrevolučního období a došlo ke zvýšení rozdílnosti a tedy snížení vzájemné srozumitelnosti textů jednotlivých turkických národů. Vzájemná srozumitelnost textů v různých turkických jazycích zapisovaných arabským písmem byla způsobena jejich vzájemnou blízkostí a tím, že arabským písmem nebyly zapisovány samohlásky. Roku 1939 byl na Stalinův příkaz zaveden pravopis na základě upravené cyrilice. V roce 2000, v rámci všeobecné tendence mezi turkickými národy bývalého Sovětského svazu, tatarská politická reprezentace rozhodla o znovuzavedení latinky. Její snahy však narazily na federální zákon o státních jazycích (přijatý roku 2002), dle nějž musí být úřední jazyky Ruské federace zapisovány cyrilicí (popř. upravenými variantami), přechod na latinku se tak stal i přes protesty zástupců Tatarstánu proti přijetí tohoto zákona nezákonným. Přechod na latinku byl proto zastaven a tatarština je nadále zapisována cyrilicí. Latinku nyní používají pouze někteří Tataři v diaspoře; je také široce používána v komunikaci na internetu – inalif („internetová abeceda“).", "section_level": 1}], "src_summary": "Tatarština (\"татар җела, tatar tele\" nebo \"татарча, tatarça\"), jazyk všech tatarských etnických skupin (povolžsko-přiuralské, uralské, sibiřské a astrachaňské), patří do kipčacké skupiny turkických (někdy se uvádí tureckých či turkotatarských) jazyků, mezi které patří také například baškirština, kazaština, uzbečtina, turečtina aj. Tatarsky hovoří více než 5,3 milionu Tatarů (podle sčítání z roku 2002) v Tatarstánu, Baškortostánu, Marijsku, Udmurtsku, Mordvinii a dalších republikách a oblastech Ruska. Další mluvčí, jejichž přesný počet není znám, žijí v Uzbekistánu, Kazachstánu, Ázerbájdžánu, Kyrgyzstánu a Turkmenistánu.", "tgt_summary": "Die tatarische Sprache (татар теле, татарча) ist eine westtürkische Sprache. Unklar ist jedoch, ob noch heute Sprachen einer anderen kiptschakischen Gruppe miteinbezogen werden. Die Kurzform ist \"Tatarisch\". Tatarisch ist heute Amtssprache in der Republik Tatarstan. ", "id": 1404534} {"src_title": "Visby", "tgt_title": "Visby", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První osídlení sahá do doby kamenné. Kolem roku 900 se místo stalo obchodním centrem. První písemná zmínka pochází z roku 1203. Ve 12. století byla postavena katedrála ve Visby zasvěcená svaté Marii. Ve 13. století ji čekala přeměna do současné podoby. Stavba byla oficiálně otevřena roku 1225 biskupem z Linköpingu. Následující století vzniklo ve město několik dalších kostelů. Visby rozkvétalo především díky členství v Hanze. Ve 12. století nejspíše začaly práce na městských hradbách. Kolem roku 1300 byly přestavěny do aktuální výšky a získaly jejich charakteristické věže (ačkoliv některé byly postaveny až v 15. století). Hradby jsou dodnes z větší části neporušeny. V roce 1361 Gotland dobyl Valdemar IV. Dánský. 1800 místních obyvatel bylo zabito při obraně města. Valdemar strhl část hradeb, nachystal tři velké sudy od piva a vyhrožoval vydrancováním města, pokud nebudou naplněny stříbrem a zlatem. Radní splnili jeho požadavky tím, že obrali kostely o cennosti. Valdemar si tak mohl na seznam titulů připsat „Král gotlandský“. Jeho útok na Visby však uvrhl Dánsko do války s Hanzou. V letech 1391, 1394 a 1398 bylo město vydrancováno vitaliány, piráty, kteří se plavili v Baltském moři. Po obsazení Gotlandu Řádem německých rytířů však byli vitaliáni z Visby vyhnáni. V roce 1409 prodal velmistr Řádu německých rytířů Ulrich von Jungingen ostrov Gotland královně Markétě I. Dánské a zajistil tak řádu mír s Kalmarskou unií. Roku 1411 nechal král Erik VII. Pomořanský ve městě postavit hrad Visborg, kde se na dvanáct let usadil. Za tuto dobu se Visby stalo hnízdem pirátů. V roce 1470 byl Visby zrušen status hanzovního města. V roce 1525 se visbijští kupci dostali do sporu s Lübeckem. Lübečané následně ve Visby spálili všechny kostely kromě katedrály. Jejich ruiny přetrvaly do dnešních dní. Po třísetleté nadvládě Dánů se v roce 1645 Gotlandu zmocnilo Švédsko.", "section_level": 1}], "src_summary": "Visby je švédské město ležící na ostrově Gotland. Je správním centrem kraje a obce Gotland. Visby je pravděpodobně nejlépe zachované středověké město ve Skandinávii, díky tomu se dostalo na Seznam světového dědictví UNESCO. Jedny z nejpozoruhodnějších pamětihodností jsou 3,4 kilometrů dlouhé kamenné hradby – „Ringmuren“ – obklopující město a zříceniny starých kostelů. ", "tgt_summary": "Visby (; schwedische Aussprache ; deutsch auch Wisby) ist eine Stadt an der Westküste der schwedischen Ostseeinsel Gotland. Visby ist die Hauptstadt der Provinz Gotlands län in der historischen Provinz Gotland und Hauptort der Gemeinde Region Gotland sowie Bischofssitz des gleichnamigen Bistums. Das Stadtwappen zeigt das Lamm Gottes.", "id": 1777465} {"src_title": "Theodosius I.", "tgt_title": "Theodosius I.", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a vojenská kariéra.", "content": "Theodosius se narodil patrně 11. ledna 347 ve městečku Cauca (dnešní Coca) v provincii \"Gallaecii\", na severozápadě Hispánie. Jeho otec, jenž se taktéž jmenoval Flavius Theodosius, byl velmi schopným velitelem za císaře Valentiniana I. a vlastnil rozsáhlé statky v Hispánii. Stejně jako jeho otec a zřejmě i jeho prarodiče vyznával Theodosius křesťanství v jeho nikájské podobě. Rovněž měl bratra jménem Honorius, jehož dceru Serenu později adoptoval a jejím provdáním za velitele vojska (\"magister militum\") Stilichona posílil svoji moc. Mládí strávil Theodosius ve své španělské vlasti. O jeho vzdělávání toho není mnoho známo, kromě toho že projevoval značný zájem o historii a celkově byl prý velmi vnímavý. Po dosažení vzdělání odpovídajícího jeho původu působil od roku 368 v doprovodu svého otce. Společně s ním se zúčastnil několika vojenských tažení: v letech 368/369 v Británii, v roce 370 proti Alamanům na Rýně (jeho otec zastával v této době vysokou hodnost \"magister equitum praesentalis\" a byl tedy velitelem jezdectva) a proti Sarmatům na Dunaji v letech 372 až 373. Během těchto válečných výprav získal četné vojenské zkušenosti. Zřejmě díky otcově vlivu byl Theodosius poměrně brzy povýšen do funkce \"dux moesiae prima\", čímž mu bylo svěřeno velení provincii Moesii na Balkáně. Tento způsob protekce nebyl tehdy nic neobvyklého a mladý Theodosius se v nové roli rychle osvědčil. V roce 373 byl Theodosius starší povolán k potlačení Firmovy uzurpace v Africe, zatímco jeho syn v roce 374 porazil Sarmaty, kteří se odvážili překročit Dunaj a vpadli do Panonie. Projevil se tak jako schopný velitel, pročež si získal pověst zdatného vojáka. V roce 376 však Theodosius náhle ukončil svoji vojenskou kariéru a stáhl se zpět na své statky do Španělska. Příčiny tohoto jeho jednání jsou velmi rozporuplné. Každopádně jeho ústup z veřejného života měl úzkou souvislost se smrtí jeho otce. Ten si po potlačení Firmova povstání následným vyšetřováním korupce afrického místodržitele Romana nadělal mnoho mocných nepřátel, kteří ho nakonec obžalovali z vlastizrady a odsoudili k smrti. Theodosius se ještě v témže roce oženil s Aelií Flacillou, jež pocházela z hispánské provinciální aristokracie. V roce 377 přivedla Aelia na svět Theodosiova staršího syna Arcadia. V této době se veškerá Theodosiova činnost týkala správy vlastních polností. Vzhledem k okolnostem již Theodosius zřejmě nepočítal s návratem do aktivní vojenské služby, avšak události nabraly dramatický spád poté, co 9. srpna 378 došlo k bitvě u Adrianopole.", "section_level": 2}, {"title": "Císařem na Východě.", "content": "Ohrožovaní Huny uprchli Gótové vedení svým velitelem Fritigernem v roce 376 přes hraniční řeku Dunaj na římské území. Zde se jim sice nejprve dostalo od císaře Valenta přijetí, avšak v důsledku katastrofálního zásobování se zanedlouho vzbouřili a přešli k plenění diecéze Thrákie. Kromě samotných Gótů bylo v této ohromné mase lidí přítomno také mnoho Alanů, kteří utekli před Huny ze své staré vlasti severně od pohoří Kavkaz, a někteří vzbouření Hunové. Valens zahynul v boji proti Gótům u Adrianopole (dnešní Edirne v evropské části Turecka). Společně s císařem padly v bitvě dvě třetiny římských \"comitatenses\", mobilních polních záloh. Gótové mohli od tohoto okamžiku zcela nerušeně drancovat celý Balkánský poloostrov, takže jejich útoky postihly i Makedonii a Dácii. Po této katastrofě, jíž soudobé prameny označovaly za nejhorší porážku v římských dějinách od zničení římského vojska Hanibalem v bitvě u Kann v roce 216 př. n. l., povolal císař Gratianus Theodosia z Hispánie. Gratianus zřejmě nutně potřeboval schopného vojevůdce římského původu, což je nepřímým dokladem toho, jak obrovskou pohromu pro římské velitelské kádry tato porážka představovala. V Sirmiu jmenoval Gratianus Theodosia velitelem vojska v Illyricu. Theodosiovi se záhy podařilo zvítězit nad Sarmaty, kteří se povzbuzení úspěchem Gótů pokusili znovu překročit Dunaj. 19. ledna 379 proto Gratianus prohlásil Theodosia za augusta, čímž ho ustavil svým spolucísařem. Gratianus mu vedle Illyrica přidělil do správy také prefekturu Oriens. Theodosiovi tak podléhala správa území, jež bylo téměř identické s teritoriem pozdější východořímské říše. Theodosius se ihned s velkou energií vrhl do zajištění obrany své části říše. Za své sídlo si ze strategických důvodů zvolil Soluň, odkud zahájil reorganizaci poničené armády. Část Gótů se pokusil zařadit do armády a využít jich v boji proti jejich soukmenovcům. V důsledku toho se ale ještě více prohloubila barbarizace římského vojska, ačkoli v Theodosiově štábu stále působil značný počet římských důstojníků. Aby omezil riziko vzpoury, přemístil koncem roku 379 některé z nových barbarských odvedenců do Egypta výměnou za tam umístěné zkušené římské jednotky. V roce 380 se Theodosius konečně odvážil zasáhnout proti řádění Fritigernových Gótů v prostoru balkánských provincií. Přes počáteční úspěchy brzy utrpěl vážnou porážku, neboť velký počet barbarů od něho odpadl v průběhu tažení. Nato opustil Soluň a 24. listopadu 380 vstoupil do Konstantinopole. V téže době se obrátil na Gratiana o posily. Gratianus mu poslal dva své nejzkušenější generály Bautona a Arbogasta – oba germánského původu – kteří v roce 381 vytlačili Góty z Illyrika zpět do Thrákie. Na konci roku 380 Theodosius velice vážně onemocněl a v očekávání brzké smrti se dokonce nechal pokřtít (v tehdejší době byli novorozenci křtěni jen výjimečně). Tím se ovšem vystavoval případným církevním sankcím, které také v budoucnu skutečně následovaly, jak se to stalo v případě Theodosiova konfliktu s vlivným milánským biskupem Ambrosiem. 3. října 382 se Theodosiovi podařilo přinutit Góty k uzavření smlouvy, jež z nich učinila římské spojence (\"foederati\"). V rámci této smlouvy získali právo usídlit se jižně od dolního Dunaje, museli však Římanům poskytovat rekruty. Gótové měli dále povinnost bojovat v dobách války po boku Římanů, ovšem pod svými veliteli a za tuto službu byli navíc finančně odměňováni. Vrchní velení ale náleželo římským důstojníkům. Smlouva s Góty znamenala zásadní precedens v římských dějinách. Poražení Germáni byli až dosud přijímáni na římské území pouze jako podrobení (\"dediticii\"), čímž byli zbaveni veškerých práv s výjimkou osobní svobody. \"Foedus\" však usazeným Gótům zajistil postavení říšských příslušníků, třebaže nesměli uzavírat manželství s římskými občany. Jimi osídlené území zůstávalo čistě formálně součástí římské říše, nicméně Gótové zde žijící požívali široké autonomie. I přes veliké ústupky ve prospěch Gótů tato dohoda krátkodobě posílila římskou obranyschopnost (o což šlo Theodosiovi v první řadě) navzdory tomu, že se v dalších letech začaly stále více projevovat nedostatky smlouvy, která byla spojena také s vysokými platbami Gótům. Mezi moderními historiky přesto nepanuje shoda v tom, zda tato smlouva znamenala počátek konečného zániku římské říše. Jejím uzavřením Theodosius pouze stvrdil existující stav věcí, neboť ochromené římské vojsko nebylo schopné vytlačit Góty z říše. Vzhledem k těmto okolnostem je patrné, že se jednalo o velice pružné opatření, kterým Theodosius alespoň dočasně zajistil klid na hranicích a získal tolik potřebné, i když ne moc spolehlivé vojáky.", "section_level": 2}, {"title": "Konsolidace říše.", "content": "V roce 383 byl Magnus Maximus, římský generál hispánského původu, provolán vojskem v Británii za augusta. Příčinou byla nespokojenost vojáků s Gratianovým chováním, jelikož císař dával ve svém doprovodu přednost alanským žoldnéřům před římskými důstojníky, kterým příliš nedůvěřoval. Gratianus vytáhl proti uzurpátorovi, avšak nedaleko Lutetie (dnešní Paříž) přešla většina jeho vojska na stranu jeho protivníka. Krátce nato byl prchající Gratianus zavražděn v Lugdunu (Lyon). Theodosius, jehož vztahy s Gratianem nebyly nijak idylické, byl tehdy plně zaměstnán na východě, kde se nacházel uprostřed příprav tažení proti Peršanům. Uznal proto Maxima za císaře, načež došlo k novému rozdělení říše. Valentinianus II., Gratianův mladší nevlastní bratr, obdržel Afriku a Itálii, zatímco zbytek Západu připadl Maximovi. V následujících letech se Theodosius věnoval vnitřní konsolidaci státu. Rozhodně vystupoval proti všudypřítomné korupci ve správním aparátu. Žádného podstatného zlepšení hospodářské situace však nedosáhl a neprosadil ani žádné zásadní reformy v oblasti daňové soustavy, třebaže mu nelze vytknout, že by byl špatným hospodářem. Ve státní správě Theodosius preferoval aristokracii a nerozlišoval při tom mezi křesťany a pohany, neboť byl zřejmě toho názoru, že je snazší z této společenské vrstvy vybrat úředníky ochotné vynaložit úsilí k zabezpečení řádného chodu říše. Podcenil ale skutečnost, že šlechta měla často na zřeteli spíše vlastní zájmy, které se leckdy neshodovaly se zájmy státu. Zósimos vytýkal císaři nepotismus, což byl ovšem v antické společnosti celkem běžně se vyskytující fenomén. Julianus nebo Valens často přemisťovali svou rezidenci do různých východních měst. Nicméně v době Theodosiovy vlády zažila Konstantinopol výjimečný rozvoj a definitivně tak potvrdila svoji pozici hlavního města Východu. Městské hradby byly rozšířeny, dále byly vystavěny četné paláce a především Theodosiovo fórum. Počet obyvatel se v této době rozrostl na asi 250 000 lidí. Také v kulturní oblasti zažil Východ nový rozkvět umění a literatury. Konstantinopolská akademie dosáhla světové proslulosti, přičemž mnozí učenci působili i u dvora jako například slavný pohanský rétor a filozof Themistios. Do jaké míry napomohl tomuto rozmachu sám císař, je dnes už těžké určit. Jeho přínos tkvěl přinejmenším v tom, že nijak nebránil činnosti mnoha pohanů, kteří se významně podíleli na tomto kulturním rozkvětu. Theodosius nepatřil mezi bojovné císaře. Dokladem toho je skutečnost, že neobdržel žádné přízvisko oslavující jeho vítězství jako například \"Gothicus\" nebo \"Persicus\", což bylo celkem neobvyklé. Období míru následující po sjednání smlouvy s Góty vedlo k upevnění oslabené východní říše. Pravděpodobně v roce 387 byla po mnoha letech vyjednávání uzavřena smlouva se sásánovskou říší, podle níž bylo sporné území Arménie rozděleno tak, že pětinu země obdrželi Římané, zatímco zbytek byl anektován Peršany (tzv. Persarménie). Tento územní zisk byl pro Theodosia důležitý především kvůli nastolení klidu a zabezpečení trvale ohrožené východní hranice. Ve stejném roce se císař oženil s Gallou, sestrou Valentiniana II., s níž měl dceru Gallu Placidii. Ta měla po jeho smrti sehrát velmi významnou roli v římské politice.", "section_level": 2}, {"title": "Zásah na Západě.", "content": "V roce 388 vytáhl Theodosius v čele silného vojska na západ proti Magnu Maximovi. Ten již o rok dříve překročil Alpy a vpadl do Itálie. Valentinianus II. musel utéct na Východ, kde požádal Theodosia o pomoc proti uzurpátorovi. Z tohoto poměrně krátkého konfliktu vyšel Theodosius vítězně. Maximus byl poražen a usmrcen, čehož bylo dosaženo i díky velkému přispění gótských foederati, což zpochybňuje kritiku mnoha historiků vztahující se k integraci Gótů do říše. Vítězstvím nad Maximem získal Theodosius faktickou kontrolu nad celou říší do vlastních rukou. Přesto se rozhodl dosadit Valentiniana II. zpět na císařský trůn na Západě. Za jeho rádce určil Theodosius schopného, ale také velmi ambiciózního franského generála Arbogasta, kterého o několik let dříve vyslal Gratianus na pomoc Theodosiovi. 13. června 389 Theodosius triumfálně vstoupil do Říma, kde usiloval o dohodu s dosud mocnými starořímskými kruhy, které byly ve své většině nakloněny pohanství. V roce 390 proto jmenoval významného pohanského senátora Viria Nicomacha Flaviana \"praefectem praetorio\", čímž jej ustanovil jedním z nejvyšších civilních úředníků říše. Nedlouho poté se Theodosius vydal do Milána, kde došlo k jeho proslulému střetnutí s biskupem Ambrosiem. Theodosius zastával celkem tolerantní postoj ve vztahu k pohanům (proti nimž začal vystupovat teprve v posledních letech své vlády) a Gótům. Nicméně poté, co proti němu Gótové v letech 390 až 391 povstali, rozhodl se přitvrdit svoji politiku vůči nim. Přesto je nutné poznamenat, že císařův postoj ke gótským foederati byl vždy určován potřebami reálné politiky. Theodosius Góty částečně i podporoval a Jordanes ho proto dokonce nazval: \"„Přítelem míru a gótského lidu.“\" To mu nicméně nebránilo v tom, aby Góty nechal krvácet při prosazování vlastních záměrů, jak to dosvědčují vysoké ztráty Gótů v průběhu jeho tažení.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední léta vlády a smrt.", "content": "Koncem roku 391 opustil Theodosius Milán a vydal se zpět do Konstantinopole. Avšak již o několik měsíců později došlo k události, která si vyžádala opětovný císařův zásah na Západě. 15. května 392 byl Valentinianus II. nalezen oběšený ve svém paláci ve Vienne. Zda byl zavražděn spiklenci vedenými Arbogastem nebo z důvodu své faktické bezmocnosti sám spáchal sebevraždu, zůstává nejasné. Nedlouho nato byl 22. srpna 392 rétor Eugenius, který byl jen povrchním křesťanem, prohlášen Arbogastem za císaře. Eugenius brzy dosáhl porozumění s pohanskými senátory v Římě. Naproti tomu Theodosius striktně odmítl uznat Eugenia za svého spoluvládce, třebaže Eugenius o to velice usiloval a ve vztahu k Theodosiovi hodlal zaujmout postavení podřízeného vládce. K vyjádření toho nechal také nadále razit mince s Theodosiovým portrétem. Theodosiovo odmítnutí nalézt \"modus vivendi\" nepochybně sehrálo svoji roli v rozhodnutí pohanské strany v Římě usilovat o potlačení křesťanství. Tato snaha pohanů se však již jeví jako zcela anachronistická. Především Flavianus se horlivě zasazoval o restauraci pohanství, zatímco jeho přítel a příbuzný Quintus Aurelius Symmachus, který před lety podporoval uzurpaci Magna Maxima, zaujímal v této situaci rezervovanější stanovisko. Líčení křesťanských historiků, že pohané plánovali přeměnit kostely ve stáje, je nutné brát s určitou rezervou. Zřejmě se jednalo pouze o určitou podrážděnou reakci na obnovení pohanských kultů. Sám Eugenius se nestavěl proti církvi nijak nepřátelsky, nicméně Ambrosius se vůči Eugeniovi choval zcela neutrálně a zdržel se jakýchkoli projevů podpory uzurpátorovi. 23. ledna 393 povýšil Theodosius svého druhého syna Honoria na císaře Západu (starší Arcadius se stal augustem už v roce 383), čímž byla jakákoli šance na dohodu s Eugeniem a Arbagostem zmařena. Konečně v létě následujícího roku se Theodosius vydal s vojskem o síle asi 100 000 mužů, včetně gótských foederati, opět na západ. Na jeho straně byl také Stilicho, který náležel k císařovým nejschopnějším velitelům. 6. září 394 porazil Theodosius Eugenia a Arbogasta v bitvě u řeky Frigidus (v současnosti Vipava na hranicích Itálie a Slovinska). Večer před bojem strávil Theodosius modlitbami v pevnosti \"Ad Pirum\". Tato bitva byla jedním z největších válečných střetnutí v římských dějinách a znamenala definitivní triumf křesťanství nad starými bohy. Eugenius byl zajat a popraven, zatímco Arbogast spáchal zanedlouho sebevraždu. V boji rovněž vykrvácely nejlepší jednotky Západu, což se mělo vedle samotného vítězství křesťanství ukázat jako nejzávažnější důsledek bitvy. Z těchto katastrofálních ztrát se totiž západořímské vojsko již nikdy plně nevzpamatovalo. Po potlačení Eugeniovy vzpoury se Theodosius stal neomezeným vládcem obou polovin impéria a naposledy tak dosáhl (i když pouze na několik měsíců) jednoty římské říše. Císař se přičinil o překlenutí propasti, jež touto občanskou válkou vznikla, a ihned po bitvě nechal vyhlásit, že všichni Eugeniovi vojáci, kteří dříve sloužili pod ním, jsou nejen omilostněni, nýbrž také obdrží podíl na kořisti. Aby dosáhl usmíření se senátorskými elitami v Římě, jmenoval dva jejich členy za konzuly pro další rok. Tím si zajistil loajalitu té části společnosti, která nejsilněji podporovala Eugeniovo úsilí o restauraci pohanství. Theodosius I. zemřel 17. ledna 395 v Miláně. Pravděpodobnou příčinou jeho skonu byla vodnatelnost. Biskup Ambrosius, s nímž se Theodosius opakovaně střetával, pronesl po jeho smrti velice emotivní řeč, v níž Theodosia stylizoval do podoby dokonalého křesťanského císaře. Ambrosius rovněž nabádal Theodosiovy syny, aby dbali zájmů církve, tak jako to činil jejich otec. Císařovy ostatky byly pak přeneseny do Konstantinopole a pohřbeny. Vládu nad říší zdědili Theodosiovi synové Arcadius a Honorius, přičemž ten se stal císařem na Východě, zatímco onen na Západě. Pokračování existence římského impéria tím nebylo zdánlivě nijak dotčeno, jelikož podle vůle zemřelého panovníka došlo pouze k rozdělení vlády v říši mezi jeho dva syny, čímž měla být zachována formální jednota státu, která Theodosiovi ležela tolik na srdci. Skutečnost byla ovšem odlišná. Obě poloviny říše, mezi nimiž panovaly hluboké etnické, kulturní a stále více také sociální a ekonomické rozdíly a jejichž vzájemné kontakty komplikovaly útoky barbarů, se začaly vzájemně vzdalovat i po stránce politické. Svou vinu na tom nesli i Theodosiovi omezení synové, kteří nebyli schopni samostatně vládnout ani velet armádě a svoje pravomoci přenechávali dvorským hodnostářům. Za této situace započal proces formování dvou římských impérií, jejichž panovníci – nebo ti, kteří za ně vykonávali vládu – mnohdy neváhali jednat na újmu druhé části říše. Také v důsledku oboustranné nevraživosti měla již o pouhých osmdesát let později západořímská říše zaniknout. Od dob císaře Theodosia I. se již žádnému dalšímu panovníkovi nepodařilo dosáhnout faktického sjednocení římské říše.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženská politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Křesťanský císař.", "content": "V silně tendenčních pramenech je vždy kladen obzvláštní důraz na císařovu hlubokou zbožnost. Výrazem této skutečnosti bylo také Theodosiovo odmítnutí titulu nejvyššího velekněze (\"pontifex maximus\"), neboť šlo o nejvyšší hodnost v rámci starořímského pohanského náboženství. Podle názorů moderních badatelů však není zcela jisté, zda tento krok byl skutečně výsledkem rozhodnutí samotného Theodosia. V únoru 380 vyhlásil Theodosius se souhlasem Gratiana a Valentiniana II. slavný edikt \"Cunctos Populos\", v němž byla nikajská podoba křesťanství fakticky ustavena za státní náboženství. Edikt byl určen obyvatelům Konstantinopole, ale prakticky se obracel k veškerému říšskému obyvatelstvu. Císař jím světu sděloval, že za opravdového křesťana je pokládán pouze ten člověk, jenž vyznává víru, kterou Římanům předal apoštol Petr, a jíž vyznávali tehdejší papež Damasus a alexandrijský patriarcha Petros. Všichni jinak nábožensky založení obyvatelé říše byli pokládáni za heretiky. Toto opatření se však vztahovalo výhradně na spory uvnitř církve a dosud tedy nepředstavovalo rozhodující úder proti pohanství. Aby vyřešil již od roku 325 trvající spor a zažehnal nebezpečí rozkolu mezi trinitaristy a ariány, svolal Theodosius v roce 381 koncil do Konstantinopole (celkově 2. ekumenický). Na tomto koncilu se 150 biskupů usneslo na definitivní podobě nikajského vyznání víry (které je platné dodnes) a sice v takové podobě, jež odpovídala císařovu dříve vyjádřenému stanovisku. Biskupové se tedy drželi zásady, podle níž měl císař právo na spolurozhodování v otázkách víry. Tímto usnesením byla nepřímo, nicméně vědomě oslabena Gratianova pozice, neboť západní císař svolal v témže roce koncil do Aquileie. Proti dosud tolerovanému pohanství Theodosius energicky zakročil teprve na samém sklonku své vlády. Do této doby mohli pohané dokonce působit ve státní správě a v armádě. V letech 391 až 392 došlo ke konečnému zákazu pohanských kultů a jejich vykonávání. V roce 393 byly zakázány rovněž olympijské hry. Realizace tohoto zákazu ale nastala až za Theodosia II. zapálením Diova chrámu v Olympii. Navzdory tomu se hry měly tajně konat ještě v 6. století. To je také jedna z příčin pochybností moderních historiků o tom, zda byly tyto císařovy výnosy skutečně dodržovány a prováděny. Pozoruhodné rovněž je to, že ani u křesťanských ani u pohanských autorů 5. století se zatím nenašla jediná připomínka účinnosti zákazu pohanských kultů. V roce 391 však došlo k závažnému incidentu: v Alexandrii se rozhořelo krvavé střetnutí mezi křesťany a pohany, zřejmě rozdmýchané místním patriarchou Theofilem. Někteří pohané se opevnili ve známém alexandrijském serapeu, kde nutili křesťany k provádění obětí a několik jich dokonce ukřižovali. Theodosius sice odmítl tyto vraždy potrestat, aby nevystupňoval již tak vysoké napětí ve městě, nařídil ale likvidaci chrámu, čehož ovšem Theofilos využil ke zničení i jiných pohanských svatyň.", "section_level": 2}, {"title": "Spor s Ambrosiem.", "content": "Dva incidenty však zřetelně vyznačily meze císařova zasahování do náboženských záležitostí. V roce 388 byla zapálena synagoga ve městě Callinicum (Ar-Raqqa) na východě říše. Motivem tohoto skutku se patrně stalo nedlouho předtím sásánovským králem Šápúrem II. iniciované pronásledování křesťanů v Persii, na němž se podíleli také Židé. Theodosius chtěl křesťanské žháře pohnat k odpovědnosti, od čehož byl nakonec odvrácen milánským biskupem Ambrosiem, který se domohl značného vlivu již za Gratiana a Valentiniana II. Druhou událostí byl pak masakr v Soluni v roce 390, při kterém bylo kvůli vraždě gótského velitele Buthericha pobito z císařova rozkazu kolem 7000 občanů zde umístěnými gótskými jednotkami. Theodosius nebyl schopen včas odvolat svůj příkaz, načež Ambrosius odmítl sloužit v přítomnosti císaře mši, pročež Theodosius musel učinit pokání. To však nijak nezmenšilo Theodosiovu autoritu, což ostatně ani nebylo Ambrosiovým záměrem. Přesto tyto dva příklady jasně dokládají, jak mocný a rázný představitel církve dokázal přinutit k ústupkům císaře, který si jinak nárokoval právo stát nad všemi zákony. To byl důsledek císařova pokřtění v roce 380, protože od tohoto momentu byl Theodosius vystaven přímé hrozbě církevních sankcí.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení náboženské politiky.", "content": "Při hodnocení Theodosiovy náboženské politiky je třeba zdůraznit, že mnohé z jeho přísných zákonů byly v praxi vykonávány nanejvýš laxně, pokud vůbec. Theodosius zřejmě nebyl žádným fanatickým pronásledovatelem heretiků ani pohanů. Šlo mu především o prohloubení integrujících prvků víry, čímž chtěl zamezit možnému narušení stability státu případnými náboženskými rozpory. Zasahoval hlavně proti křesťanským herezím a podle svědectví jeho současníků, jako byl Orosius a také Augustinus z Hippa, to byla právě císařova náboženská politika, která výrazně přispěla k tomu, že římská říše, od roku 395 fakticky rozdělená, si stále uchovávala určitou míru vnitřní jednoty. Theodosiova náboženská politika, jež se vyznačovala císařovým chápáním sebe samotného jako božího zástupce na zemi, napomohla zřetelnému pokroku v christianizaci říše, která tak vykonala veliký pokrok v proměně ve skutečné římské křesťanské impérium (\"Imperium Romanum Christianum\").", "section_level": 2}, {"title": "Celkové hodnocení.", "content": "Brzy po své smrti byl Theodosius za své zásluhy o jednotu církve odměněn křesťany přízviskem „Veliký“. V oblasti náboženství se mu podařil skutečný průlom ve snaze o vytvoření křesťanské říše, přičemž je významná také jeho role při konečné formulaci znění nikajského vyznání víry, která je doposud platná. Tím uskutečnil důležitý krok k dosažení vnitřní konsolidaci říše. Z vojenského hlediska ovšem už nebyl tak úspěšný, neboť nedokázal vyřešit problém nedostatku vlastních římských rekrutů. Naopak dlouhodobá tendence barbarizace římského vojska ještě nabrala na intenzitě i díky stále častějšímu využívání germánských foederati. To se sice jevilo jako dočasně účinné řešení, které však bylo zároveň velmi krátkozraké a nespolehlivé. Theodosiovi se zdálo nevyhnutelné doplnit vojsko prořídlé po katastrofě u Adrianopole barbarskými pomocnými jednotkami. Jednalo se o postup, k němuž se uchylovali již Theodosiovi předchůdci a jež bylo přinejmenším krátkodobě efektivní. Plně zapojit občanské elity do služeb státu a skutečně vyřešit finanční problémy, které byly do značné míry způsobeny i vysokými platbami Gótům, se mu taktéž nepodařilo. Přesto došlo k zefektivnění státní správy a také umění a literatura se v jeho době těšily výjimečnému rozmachu. Theodosius I. je i přes některé své nedostatky považován za nejvýznamnějšího vládce období mezi panováním Konstantina Velikého a Justiniána I. Theodosiovy schopnosti a opatření výrazně napomohly k tomu, že východní říše byla po Adrianopoli znovu stabilizována a gótské nebezpečí přinejmenším dočasně zažehnáno. Theodosius se obezřetně vyhýbal jakémukoli vojenskému dobrodružství a založil dynastii, jež vládla oběma polovinám říše až do padesátých let 5. století. Císař sám se někdy jevil nerozhodným, zároveň byl ale obratným vládcem a zdatným vojákem, který na rozdíl od mnoha svých předchůdců a nástupců činil samostatná rozhodnutí. Současníci vysoce hodnotili především jeho charakter. Jeho všeobecný respekt vyzdvihovali ve svých pochvalných řečech i pohané Libanios a Themistios, což lze ale částečně přičíst i na vrub pozdně antické tradici velebení panovníků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Flavius Theodosius, známý také jako Theodosius Veliký (11. ledna 347 Cauca, Hispánie – 17. ledna 395 Mediolanum), byl v letech 379 až 394 římským císařem na Východě a od konce roku 394 posledním panovníkem celého římského impéria. ", "tgt_summary": "Theodosius I. (, eigentlich Flavius Theodosius; * 11. Januar 347 in Cauca, Spanien; † 17. Januar 395 in Mediolanum), auch bekannt als Theodosius der Große (lateinisch \"Theodosius Magnus\"), war von 379 bis 394 Kaiser im Osten des Römischen Reiches und ab September 394 \"de facto\" für einige Monate letzter Alleinherrscher des Gesamtreiches. ", "id": 598935} {"src_title": "Nágárdžuna", "tgt_title": "Nagarjuna", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "O Nágárdžunově životě je známou velice málo, co bychom mohli považovat za skutečná fakta. Na druhou stranu se zachovalo velké množství legend. Pravděpodobně se narodil v jižní Indii poblíž města Nagarjunakondy, které leželo v současném indickém státě Ándhrapradéš. Podle překladatele Kumáradžívy se Nágárdžuna narodil v bráhmanské rodině, ale později konvertoval k buddhismu. Možná tato skutečnost byla důvodem, proč byl jedním z mála významných buddhistických myslitelů, kteří raději psali v sanskrtu než v pálí nebo buddhistickém hybridním sanskrtu. Nágárdžunovo jméno se odvozuje od nága a \"ardžuna\" (strom druhu \"Terminalia arjuna\"). Podle tradice se Nágárdžuna narodil pod takovým stromem a nágové jej svém podmořském paláci vzdělávali v okultních vědách. Potom prý v peklech objevil mahájánové sútry. Podle legendárního podání překladatele Kumáradžívy od samého mládí Nágárdžuna vykazoval udivující intelektuální schopnosti. Ve věku dvaceti let měl věhlas bráhmany vyučeného tradičním způsobem. Poté zanechal učení a začal se oddávat smyslovým potěšením, až konečně jednoho dne, který se zakončil smrtí jeho dvou blízkých přátel, za něž se cítil zodpovědný, přijal buddhistické mnišské sliby. Velice rychle se obeznámil s Tripitakou. Uvědomiv si velký nepořádek v textech, započal cestu po celé Indii v hledání ztracených mahájánových textů. Slitoval se nad ním Mahánága a zavedl ho do své knihovny súter. Po devadesáti dnech studia je všechny ovládl, ale když nalezl další množství súter, uvědomil si, že je důležitější praxe než učení dalších textů. Poté usedl v samádhi - trpělivosti ne-bytí a vytvořil šástry školy Madhjamaka a napsal precizní komentáře mahájány Podle zřídla tibetské tradice a historika Bustona rinpoče jedině stéblo trávy kuša mohlo usmrtit Nágárdžunu, protože v předchozím životě \"nevědomě\" touto trávou usmrtil mravence. Z Nágárdžunových spisů vyplývá, že byl dobře obeznámen s učením nikájových škol (tj. učením tzv. starých buddhistických škol), tak i s filozofií šířící se mahájány. I když je obecně považován za příslušníka mahájány, často se ve svých pracích opírá o kánon škol mahájánou označovaných jako hínajána. Jeho filozofie je v tomto ohledu velice nezávislá a je tak střední cestou mezi starými a nově vznikajícími školami buddhismu. Je považován za jednoho ze zakladatelů a nejdůležitějších učitelů buddhismu mahájány.", "section_level": 1}, {"title": "Nágárdžunova filozofie.", "content": "Nágárdžunův hlavní přínos buddhistické filozofii tkví v jeho rozvinutí konceptu šúnjátá, neboli \"prázdnoty\", která spojuje další klíčové buddhistické pojmy, konkrétně anátman a pratítjasamutpádu (závislé vznikání). Podle Nágárdžuny jsou nejen živé bytosti bez jakékoli podstaty nebo duše (átman), ale i všechny věci jsou bez \"svabhávy\", jinak řečeno bez \"“vlastní podstaty”\". Jsou-li tedy bez skryté esence, jsou prázdné (šúnjata). Je tomu tak proto, že vznikají podmíněně, nikoli svou vlastní silou, ale v závislosti na podmínkách, které vytvářejí jejich současnou existenci. Podle zákona závislého vznikání je všechno vzájemně zřetězeno, propojeno a spjato, každá věc je vlastně průsečíkem vzájemných vztahů, věci nemohou existovat samy o sobě, jsou ovlivňovány, jsou pomíjivé, nemají svou vlastní podstatu. Věci tedy neexistují samy o sobě, jsou zbaveny vlastních charakteristických rysů, jelikož jsou jen průsečíky vzájemných vztahů, vlastně vůbec jako takové neexistují. Ale jestliže neexistují, neznamená to, že všechno je pouhé nebytí. Právě naopak, protože není bytí (\"bháva\"), nemůže být ani nebytí (\"abháva\") jako jeho protiklad. Jedinou skutečností je prázdnota (v sans. šúnjata, v pálí \"suňňata\"), kterou ovšem nelze ztotožňovat s nebytím. Právě relativita bytí a nebytí je projevem vesmírné prázdnoty. Podle Nágárdžuny je i samotná šúnjata (prázdnota) také \"šúnja\" (prázdná). Prázdnota (šúnjata) je v tomto významu totožná s nirvánou. Kdyby nirvána nebyla také prázdná, ale měla svou podstatu, jednalo by se o totéž, čím je hinduistický Brahman. Brahman je poznán v okamžiku, kdy člověk zjistí, že jeho nejvnitřnější podstata (átman) je totožná s božskou vesmírnou podstatou (Brahman). Nirvána je naopak prožita v okamžiku, kdy člověk zjistí, že nic nemá svou vnitřní podstatu a je tedy prázdné (šúnja). Nirvána tak není žádný konec, ani věčnost, ani nicota, ani vznik čehokoli. Nágáržuna realitu našeho běžného života chápe a vykládá jako vidinu, přelud, fatu morgánu, podobně jako jí jsou „nebeská města polobohů, zaječí parohy nebo syn neplodné ženy“. Příčinou této vidiny je nevědomost (v sans. \"avidjá\", v pálí \"avidždža\") o prázdnotě. Nágárdžuna neustále zdůrazňuje, že prázdnota v žádném případě neznamená nebytí a není s ním totožná. Prázdnota přesahuje bytí i nebytí (\"bhávábháva\"), je s nimi nesrovnatelná. Nebytí může existovat jen ve vztahu k bytí a naopak, avšak vesmírná prázdnota nemá žádný protiklad a je tak absolutní. Nágárdžuna stojí také za rozvinutím tzv. učení o dvou pravdách, které tvrdí, že v buddhismu existují dvě úrovně pravdy, jedna je skutečně pravdivá a druhá je pouze konvencí nebo účelovou pravdou. Tato konvenční pravda je v pozdějších mahájánových textech nazývaná jako \"upája\". Nagárdžuna čerpal z předchozího pojetí této doktríny, které se nachází v \"Kačajanagotta Suttě\" (viz Pálijský kánon) a které rozlišuje mezi \"nítártha\" (jasnými) a \"nejártha\" (skrytými) pojmy. Nagárdžuna rozlišuje mezi \"samvrti\" (konvenční) a \"paramártha\" (konečnou) pravdou. (Ádi Šankara nazval analogická pojetí \"vjavahárika\" a \"paramárthika\".) Podle Nágárdžuny je tak celá Buddhova nauka rozdělena na část ezoterickou a část exoterickou. Řekl: \"„Jsou dvě Buddhova učení. Jedno je tajné (sans. guhja) pro zasvěcence, druhé je zjevné (v sans. vjakta) a má cestu snadnou (v sans. sahadža) a cestu nesnadnou (v sans. kathina).“\"", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Vedánta sútra 2.2.32 (\"sarvathánupapatte ca\") oponuje filozofii o šúnjatě. Pokud jsou prostředky poznání a argumenty prázdné, nelze podle ní tuto filozofii prosadit. Reference.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nágárdžuna (నాగార్జునా) (asi mezi lety 150 n. l. – 250 n. l., některými autory je uváděno 100 n. l. - 165 n. l., ale to je zřejmě nepravdivé) byl indický filozof, zakladatel školy Madhjamaka mahájánového buddhismu a pravděpodobně nejvlivnější buddhistický myslitel po samotném Buddhovi Gautamovi. Stoupenci mahájány věří, že jeho příchod bylpředpovězen samotným Buddhou v několika sútrách, konkrétně v textu zvaném \"Maňdžušrí múlatantra\" a sútře Královského samádhi (\"Samádhirádžasútra\"). ", "tgt_summary": "Nagarjuna (Sanskrit m.,,, []; ca. 2. Jahrhundert) gilt als die erste historisch bedeutende Persönlichkeit im Kontext des Mahāyāna-Buddhismus. ", "id": 644932} {"src_title": "Paleoastronautika", "tgt_title": "Prä-Astronautik", "src_document": [{"title": "Souhrn.", "content": "Proponenti hypotézy paleoastronautiky často argumentují, že lidé jsou buď potomci, nebo výtvory mimozemské inteligence (\"extraterrestial intelligence\", ETI), kteří přistáli na Zemi před tisíci lety. Jiná idea říká, že se lidstvo vyvinulo nezávisle, ale že hodně ze znalostí, náboženství a kultury pochází od mimozemských návštěvníků z pradávných dob, kdy tito astronauti sehráli roli „mateřské kultury“. Někteří proponenti paleoastronautiky také věří, že cestovatelé z kosmu, nazývaní „astronauti“ nebo též „vesmírní lidé“, postavili na Zemi mnohé stavby jako např. egyptské pyramidy nebo sochy Moai na Velikonočním ostrově, popř. s vybudováním těchto staveb lidem pomohli. Různá nová náboženská hnutí včetně některých směřování theosofie, scientologie, Raëlismu a hnutí Nebeská brána věří v starověké i moderní kontakty s mimozemskou inteligencí. Mnoho těchto hnutí dává do souvislosti staré texty i nedávná zjevení s činností vetřelců z jiných planetárních systémů. Psychologové zjistili, že mezi jednotlivými UFO-náboženstvími existují podobnosti, které naznačují, že členové těchto skupin vědomě nebo podvědomě asociují okouzlení s memy používanými ve science fiction. Mezi vědci převládá konsensus, že hypotéza paleoastronautiky není sama o sobě chybná, ale že je zbytečná. „Tajemství“ uváděná jako důkazy pro tuto hypotézu mohou být vysvětlené, aniž by bylo nutné k tomu používat mimozemské astronauty. Propagátoři hledají záhady tam, kde žádné neexistují. Protože mimozemští astronauti jsou zbyteční, mělo by se podle vědeckých názorů aplikovat pravidlo Occamovy břitvy a tuto hypotézu odmítnout.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik a hlavní propagátoři paleoastronautiky.", "content": "Myšlenka, že v Zemi v minulosti navštívili mimozemšťané, se objevuje ve sci-fi literatuře od roku 1900. Charles Fort spekuloval v roce 1919 v knize \"The Book of the Damned\" („Kniha zatracených“), zda lidstvo není mimozemského původu. Ve 20. letech se sovětský průkopník letů do vesmíru Konstantin Ciolkovskij (1857–1935) a Nikolaj A. Rynin (1887–1942) postavili za myšlenku meziplanetárních kontaktů v minulosti lidstva. V 50. a 60. letech zaměstnávala tato teorie celou řadu vědců, žurnalistů a autorů díky pozornosti, které se celosvětově dostávalo fenoménu UFO. Patřil k nim mimo jiné sovětský matematik Matest M. Agrest, italský žurnalista Peter Kolosimo, Forts Schüler, W. Raymond Drake, francouzsko-polský okultista Jacques Bergier a jeho spoluautor Louis Pauwels, jakož i autor sci-fi Robert Charroux. V roce 1960 americký astrofyzik Thomas Gold v článku nazvaném \"Cosmic Garbage\" („Vesmírné smetí“) spekuloval o možnosti, že mimozemští cestovatelé před dávnými dobami Zemi navštívili, zanechali zde svůj odpad a tak na ni mimoděk přinesli život. V roce 1963 přišel americký astronom Carl Sagan s otázkou, zda během dávných dob mohlo dojít ke kontaktu mezi lidmi a mimozemskými návštěvníky a zda okolnosti těchto setkání nebyly z různých příčin zfalšovány. Měl podezření, že mimozemské druhy mohly Zemi navštěvovat častěji a při tom na planetách naší sluneční soustavy zanechaly artefakty.", "section_level": 1}, {"title": "Erich von Däniken.", "content": "Erich von Däniken byl hlavním propagátorem této hypotézy v 60. a 70. letech 20. století. Velkou pozornost si získal po vydání knihy \"Erinnerungen an die Zukunft\" (česky „Vzpomínky na budoucnost“, anglicky „Chariots of the Gods“) v roce 1968, která se okamžitě stala bestsellerem a o rok později byla zfilmována. Podle Dänikena vyžadovalo vytvoření řady artefaktů mnohem sofistikovanější technologické schopnosti, než jaké měly staré kultury k dispozici. Von Däniken tvrdí, že tyto artefakty byly vytvořeny buď přímo mimozemskými návštěvníky, nebo lidmi, kteří potřebné znalosti od mimozemských návštěvníků získali. Mezi takové artefakty patří např. Stonehenge, Pumapunku, sochy Moai na Velikonočním ostrově, Velká pyramida v Gíze nebo starověká elektrická baterie z Bagdádu. Von Däniken píše, že starověké umění a malby po celém světě zobrazují vesmírné lodi, mimozemské inteligentní bytosti, starověké astronauty a artefakty anachronicky pokročilých technologií. Rovněž uvádí, že geograficky vzdálené historické kultury sdílejí umělecké náměty, které jsou podle jeho názoru společného původu. Jedním příkladem je Dänikenova interpretace víka sarkofágu vyzvednutého z hrobky vládce Mayů z klasického období v Palenque, Pacala Velikého. Von Däniken píše, že vyobrazení na víku představuje sedícího astronauta. Avšak malba a přiložený mayský text říká, že se jedná o portrét samotného vládce se stromem světa z mayské mytologie. Původ mnoha náboženství interpretuje von Däniken jako reakci na setkání s mimozemskou rasou. Podle tohoto názoru lidí považovali technologii mimozemských bytostí za nadpřirozenou a mimozemšťany samotné za bohy. Von Däniken uvádí, že ústní a písemná tradice většiny náboženství obsahuje odkazy na mimozemské návštěvníky v podobě popisu hvězd a objektů připomínajících vozidla, která se pohybují vzduchem a vesmírným prostorem. Jedním z nich je Proroctví Ezechiela ze Starého zákona, které von Däniken interpretuje jako detailní popis přistávající kosmické lodi. Von Dänikenovy hypotézy se staly populární v USA po odvysílání dokumentárního pořadu v televizi NBC pod názvem \"In search Of Ancient Astronauts\" („Hledáme starodávné astronauty“) a filmu \"Chariots of the Gods\" („Vzpomínky na budoucnost“). Kritici namítají, že von Däniken chybně interpretuje data, že mnohá jeho tvrzení jsou nepodložená a že žádné z jeho klíčových tvrzení nebylo ověřeno. Především komunita křesťanských kreacionistů je k pracím von Dänikena silně kritická. Kreacionistický autor Clifford A. Wilson publikoval v roce 1972 knihu \"Crash Go the Chariots\" („Havárie mimozemských lodí“, narážka na anglický název knihy Vzpomínky na budoucnost), ve které se všechna tvrzení knihy \"Vzpomínky na budoucnost\" pokusil zdiskreditovat.", "section_level": 2}, {"title": "Zecharia Sitchin.", "content": "Sitchinova kniha \"Kronika Země: Dvanáctá planeta\" se točí kolem Sitchinovy unikátní interpretace starých sumerských a blízkovýchodních textů, megalitických staveb a artefaktů z celého světa. Sitchinova hypotéza říká, že bozi Mezopotámie byli astronauti z planety Nibiru, což podle Sitchina byla vzdálená 12. planeta (pokud počítáme Slunce, Měsíc a Pluto jako planety), spjatá s bohem Mardukem. Podle Sitchina planeta Nibiru stále krouží kolem Slunce po protáhlé oběžné dráze s dobou oběhu 3600 let. Moderní astronomie ale nenalezla žádné důkazy, které by Sitchinovy myšlenky podporovaly. Sitchin argumentuje, že existují sumerské texty, které vyprávějí příběh o tom, že 50 Annunaki, obyvatel planety jménem Nibiru, přišlo na Zemi přibližně před 400 tisíci lety s cílem těžit zde suroviny, především zlato, a dopravovat je zpět na Nibiru. Kvůli malému počtu je tento úkol brzy unavil, a proto se rozhodli geneticky vyšlechtit pracovníky, kteří by mohli pracovat v dolech. Po mnoha pokusech a omylech nakonec vyšlechtili Homo sapiens sapiens: tvora jménem Adapa neboli Adama dle pozdější mytologie. Sitchin prohlašuje, že Annunaki aktivně zasahovali do záležitostí lidí, dokud jejich kultura nebyla zničena globálními katastrofami způsobenými náhlým koncem doby ledové před asi 12000 lety. Když Annunaki viděli, že lidé přežili, zatímco všechno, co oni sami vytvořili, bylo zničeno, Zemi opustili a dali lidem příležitost vládnout si sami. Sitchinova práce nemá podporu mainstreamových akademiků a profesionálové, kteří ji revidovali jako hypotézu, ji celkově kritizovali. Znalec semitských jazyků Michael S. Heiser říká, že mnoho Sitchinových překladů sumerských a mezopotamských slov není v souladu s mezopotamskými dvoujazyčnými slovníky klínového písma, které vytvořili dávní arkadští písaři. Alan F. Alford, autor knihy \"Bohové nového milénia\" (1996) byl stoupencem hypotézy paleoastronautiky. Řada jeho prací staví na Sitchinových hypotézách. Přesto zde nyní po hlubší analýze nachází chyby a říká: „Zastávám pevný názor, že tito bohové personifikovali padající oblohu; jinými slovy sestoupení bohů bylo poetické vyobrazení kataklyzmatických mýtů, ze kterých se stalo jádro starodávných blízkovýchodních náboženství.“", "section_level": 2}, {"title": "Robert Temple.", "content": "Kniha Roberta K. G. Tepleho \"Tajemství Síria\" (The Sirius Mystery) pracuje s myšlenkou, že kmen Dogonů v severovýchodním Mali si zachoval tradici hovořící o návštěvách mimozemšťanů v době před cca 5000 lety. Uvádí zde několik linií důkazů, včetně pokročilých astronomických znalostí, které tento kmen zdědil, dále popisy a srovnání náboženských systémů se starověkými civilizacemi, jako byl Egypt a Sumer. Jeho práce silně čerpá ze studií kulturního antropologa Marcela Griauleho a Germainy Dieterlen. Jeho závěry byly ze strany vědců kritizovány, přičemž vědci poukazovali na nesrovnalosti mezi jednotlivými položkami Templeho práce a poukazovali na to, že Dogonové mohli získat některé astronomické informace teprve nedávno, pravděpodobně z evropských zdrojů, a že mohlo dojít k chybné interpretaci.", "section_level": 2}, {"title": "Důkazy uváděné propagátory paleoastronautiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starověké náboženské texty.", "content": "Propagátoři citují starověké mytologické texty pro podporu svého stanoviska založeného na pradávných mýtech o bozích, kteří sestoupili z nebe na Zemi, aby stvořili nebo poučili lidstvo a kteří jsou ve skutečnosti zástupci mimozemských návštěvníků, jejich nadřazená technologie z nich v očích pozemšťanů dělá bohy. Propagátoři vykreslují analogii s událostmi z moderní doby, kdy izolované kultury byly náhle vystavené západním technologiím, jako např. událost popsaná jako „cargo kult“ ze začátku 20. století z jižního Pacifiku: zde domorodí obyvatelé věřili, že západní lodě a jejich náklad (cargo) jsou posílané bohy jako vyplněné proroctví. Starověké sumerské mýty Enúma eliš, zapsané na klínopisných tabulkách jako součást Aššurbanipalovy knihovny v Ninive, říká, že lidstvo bylo stvořeno, aby sloužili bohům jménem Annunaki. Podporovatelé této hypotézy věří, že Annunaki byli mimozemšťané, kteří přišli na Zemi těžit zlato pro svoji vlastní potřebu. Podle vyprávění Enúma eliš si Annunaki uvědomili, že těžba zlata je pro ně samotné příliš namáhavá a proto stvořili lidskou radu jako své otroky. Vědkyně v oboru křesťanského mysticismu Dorothy Mordock kritizovala hypotézu paleoastronautiky, přičemž zdůrazňovala, že „může být hnaná stejným typem motivace, jaká vytvořila Bibli, což je kronika skládající se z plagiovaných mýtů jiných kultur“, které byly použity jako historická fakta a vztaženy ke konkrétním historickým postavám. Tato hypotéza může být rovněž pokusem validovat biblickou mytologii jako historickou skutečnost pod pláštíkem pseudo-vědecké interpretace.", "section_level": 2}, {"title": "Rámájána.", "content": "V hinduistické mytologii bohové a jejich avataři cestují z místa na místo v létajících dopravních prostředcích (Vimana). V eposu Rámájána je mnoho zmínek o těchto létajících prostředcích, které používá např. tamilský král Ravana z Srí Lanky, datovaný do 5. nebo 4. století př. n.l. Zde je uvádeno několik příkladů. Z knihy 6, zpěv CXXIII: Magický vůz: Z knihy 6, zpěv CXXIV: Odjezd:", "section_level": 3}, {"title": "Kniha Genesis a Kniha Henoch.", "content": "Kniha Genesis, kapitola 6, verše 1-2 a 4 říkají: Mnoho křesťanů pokládá tyto skupiny za rozdílné od dětí Adama a Evy. Jiná interpretace je, že Nephilim jsou děti „synů Božích“ a „lidských dcer“, ačkoli vědci si v tomto bodě nejsou jistí. Překlad bible krále Jakuba překládá „Nephilim“ jako „obry“ (stejně jako Kralická bible nebo Gibborim). Zastánci paleoastronautiky argumentují, že Adam a Eva jedli zakázané ovoce kvůli tomu, aby se stali „podobni bohům“, a to byl první krok v evoluci lidstva. První část apokryfní Knihy Henoch dále rozšiřuje a interpretuje Knihu Genesis 6:1: říká, že „synové Boží“ byli skupina 200 „andělů“ zvaných „Pozorovatelé“, kteří sestoupili na Zemi, aby se rozmnožovali s lidmi. Jejich potomci jsou Nephilim, „obři“, kteří „spotřebovávali všechen majetek lidí“. Když lidé nemohli Nephilim déle živit, ti se obrátili proti lidstvu. Pozorovatelé také vzdělávali lidi v metalurgii a zpracování kovů, kosmetice, čarodějnictví, astrologii, astronomii a meteorologii. Bůh poté přikázal, aby Pozorovatelé byli uvězněni na zemi a způsobil velkou Potopu, aby zbavil zemi Nephilim a aby připravil lidstvo o znalosti obdržené od Pozorovatelů. Aby bylo zajištěno přežití lidstva, dostal Noe varování před nadcházející zkázou. Pozorovatelé – protože byli neposlušni Boha – jsou v knize nazývání „padlými anděli“. Někteří propagátoři paleoastronautiky argumentují, že tento příběh je historický záznam o mimozemské návštěvě Země. Pozorovatelé jsou tak nazývání proto, že jejich úkol byl pozorovat lidstvo. Někteří z mimozemšťanů ale neuposlechli rozkazy; vstupovali do kontaktu s lidmi, křížili se s lidskými ženami a předávali lidem znalosti. Nephilim byli tedy kříženci, polo-lidé a polo-mimozemšťané. Chuck Missler a Mark Eastman argumentují, že moderní UFO přepravují tyto „padlé anděly“ nebo jejich potomky a že Noemova genealogie nebyla zatížena vlivem padlých andělů. Zdá se, že toto smíšení genomu lidí bylo pro planetu Zemi velkým problémem. Von Däniken také naznačuje, že dva andělé, kteří navštívili Lota v Knize Genesis 19, byli dávní astronauti, kteří použili atomové zbraně pro zničení města Sodomy. Marc Den interpretuje Knihu Genesis tak, že lidstvo vzniklo na jiné planetě a že biblický Bůh je mimozemšťan.", "section_level": 3}, {"title": "Kniha Ezechiel.", "content": "Ve Starém zákoně, Kniha Ezechiel, kapitola 1, se uvádí popis zjevení, ve kterém Ezechiel vidí „nesmírný oblak“, který obsahuje oheň a vydává záblesky a „jasné světlo“. Dále pokračuje: „Prostředek ohně vypadá jako rozžhavený kov a v ohni je něco, co vypadá jako čtyři živé bytosti.“ Tyto bytosti jsou popisovány jako okřídlené a podobné člověku, „chodily sem a tam jako blesk“ a „oheň se pohyboval sem a tam mezi těmito bytostmi“. Tato pasáž dále pokračuje popisem čtyř zářících objektů, každý z nich vypadá „jako kola uprostřed kola“. Tyto objekty mohly létat a pohybovaly se spolu s bytostmi. „Když se bytosti pohybovaly, kola se pohybovala s nimi; a když se bytosti zvedly ze země, kola se také zvedla.“ Ve čtvrté kapitole knihy \"Vzpomínky na budoucnost\", nazvané „Byl Bůh astronaut?“, navrhuje von Däniken, že Ezechiel ve skutečnosti viděl kosmickou loď nebo lodě; tuto hypotézu dále rozvíjel Morris Jessup v roce 1956 a Arthur W. Orton v roce 1961. Podrobná verze této hypotézy byla popsaná Josefem F. Blumrichem v knize \"Ezechielova kosmická loď\" (The Spaceship of Ezekiel, 1974).", "section_level": 3}, {"title": "Další zmínky v Bibli.", "content": "Charakteristika Archy úmluvy a „kamenů“ urím a tumím naznačuje, že se jedná o vyspělé technologie, snad mimozemského původu. Robert Dione a Paul Misraki publikovali v roce 1960 knihu popisující události z Bible tak, jako by byly způsobené mimozemskými technologiemi. Barry Downing, presbyteriánský kazatel, napsal v roce 1968 knihu, ve které argumentuje, že Ježíš byl mimozemšťan, přičemž cituje jako důkaz Evangelium podle Jana 8.23 a další biblické verše. Někteří zastánci hypotézy paleoastronautiky, jako např. von Däniken a Barry Downing, věří, že biblický koncept pekla může být reálný popis planety Venuše přinesený na Zemi mimozemšťany, kteří ukazovali fotografie horkého povrchu Venuše lidem. Zastánci této hypotézy uvádějí, že „Bůh“ a „Satan“ byli mimozemšťané, kteří se nepohodli, zda mají být lidem předány znalosti, které nabízel strom poznání. David Childress, vůdčí zastánce hypotézy paleoastronautiky, srovnával tento příběh s řeckou bájí o Prométeovi, který dal lidstvu znalost ohně. Zastánci paleoastronautiky věří, že biblický koncept Satana je založen na nepochopené návštěvě mimozemšťanů. Erich von Däniken předpokládá, že potomci mimozemšťanů měli děti s hominidy, a toto spojení je v Bibli označováno za „prvotní hřích“. Von Däniken věří, že biblická Velká potopa byla trestem poté, co mimozemský „Bůh“ zjistil, že mimozemšťané přišedší na Zemi („padlí andělé“) se pářili s opicím podobnými dávnými lidmi.", "section_level": 3}, {"title": "Irská Kniha invaze.", "content": "Childress a další autoři psali, že pasáž v Knize invaze (\"Lebor Gabála Érenn\") popisující příchod Tuatha Dé Danann do Irska, zaznamenává „příchod mimozemšťanů v kosmické lodi a se skafandry“ na horu Sliabh an Iarainn. Klíčové texty uvádějí „to byli Tuatha Dé Danann, kdo přišli do Irska. Ve své moudrosti přišli, v temných oblacích. Přistáli na horách Conmaicne Rein v Connachtu a přinesli temnotu, která zahalila slunce na tři dny a tři noci.“", "section_level": 3}, {"title": "Prehistorická umělecká díla.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Petroglyfické důkazy po celém světě.", "content": "Zastánci hypotézy paleoastronautiky věří, že kresby Kačinů v jeskyních kmene Hopi nalezené v pouštích jihozápadu USA spojují původ kmene Hopi a Zuni s „hvězdnými lidmi“. Poukazují na podobné rytiny jinde po světě, což je důkaz, že mimozemšťané navštívili různé starověké civilizace. Jiná umělecká díla podporující hypotézu paleoastronautiky byla nalezena v malbách v paleolitických jeskyních. Wondjina v Austráli a skalní kresby ve Val Camonica v Itálii údajně připomínají současné kosmonauty. Podporovatelé paleoastronautiky někdy argumentují, že podobnosti, jako třeba protáhlé hlavy, které jsou interpretovány jako kosmické přilby, dokazují, že dávní lidé byli navštíveni mimozemskou rasou. Další podpora této hypotézy je založena na tom, co je interpretováno jako vyobrazení létajících talířů ve středověkém a renesančním umění.", "section_level": 3}, {"title": "Linie v Nazce.", "content": "Prehistorické linie v Nazce zahrnují stovky obrovských kreseb vyrytých do povrchu země ve vysokohorské poušti v jižním Peru. Některé představují stylizovaná zvířata a humanoidní figury, zatímco jiné jsou prostě jen přímé linie stovky metrů dlouhé. Protože figury jsou vytvořeny tak, aby byly viditelné z velké výšky, jsou automaticky spojovány s hypotézou paleoastronautiky. V roce 1970 je Erich von Däniken zpopularizoval poznámkou, že linie a figury v Nazce mohly být vytvořeny „podle pokynů z létajícího stroje“ a že dlouhé a široké linie mohly být ranveje pro kosmické lodi. Podle archeologa Kennetha Federa není Dänikenova interpretace podpořena žádnými důkazy. Feder napsal, že „archeologové interpretují linie jako ceremoniální cesty starodávných obyvatel Nazky; přesně tímto způsobem byly používány do nedávné doby“. Profesor Joe Nickell z University of Kentucky předvedl vytvoření jedné figury s použitím pouze dřevěných tyčí a provazu.", "section_level": 3}, {"title": "Starodávné artefakty.", "content": "Zastánci myšlenky paleoastronautiky říkají, že některé artefakty objevené v Egyptě (pták ze Sakkary) a v Kolumbii či Ekvádoru jsou podobné moderním letadlům a kluzákům. Tyto artefakty však byly archeology interpretovány jak stylizovaní ptáci a hmyz.", "section_level": 2}, {"title": "Megalitické stavby.", "content": "Mezi navrhované důkazy pro podporu paleoastronautiky patří existence starověkých monumentů a megalitické ruiny, jako jsou pyramidy v Gize, Machu Picchu v Peru, Baalbek v Libanonu, sochy Moai na Velikonočním ostrově či Stonehenge v Anglii. Podporovatelé říkají, že tyto kamenné struktury nemohly být postaveny s technickými schopnostmi a nástroji lidí té doby a dále argumentují, že mnohé z nich by bylo nemožné duplikovat dokonce i dnes. Hlásají, že velké rozměry kamenů některých staveb, přesnost s jakou byly tyto kameny ukládány a vzdálenosti, na jaké byly přepravovány, nechávají otevřenou otázku, kdo tyto stavby vlastně postavil. Tyto myšlenky archeologové středního proudu kategoricky odmítají. Někteří archeologové se účastnili experimentů s přemisťováním velkých megalitů. Tyto experimenty prokázaly, že je možné přemisťovat megality o hmotnosti přinejmenším 40 tun a dá se spekulovat, že při dostatku pracovních sil bylo možné přemisťovat i mnohem větší megality, a to při využití známé pravěké technologie.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženské a kulturní praktiky.", "content": "Řada starých kultur, jako např. staří Egypťané a někteří američtí indiáni, prováděli umělé protahování lebky svých dětí. Někteří podporovatelé paleoastronautiky říkají, že tato praktika měla napodobit mimozemské návštěvníky, které považovali za bohy. Mezi starověké vládce vyobrazované s protáhnou lebkou patřili faraónové Achnaton a Nefertiti. Poukazuje se na to, že tzv. šedí návštěvníci, tak jak jsou popisováni lidmi, kteří říkají, že je mimozemšťané unesli, mají podobně protáhlé hlavy. V programu \"Ancient Aliens\" („Starodávní mimozemšťané“) zazněla myšlenka, že největší protáhlé lebky měli kříženci lidí a mimozemšťanů.", "section_level": 2}, {"title": "Paleoastronautika v populární kultuře.", "content": "Téma dávných astronautů bylo často využíváno v žánrech sfi-fi a horror fiction v různých médiích. V roce 2004 napsal v časopise \"Skeptic\" autor Jason Colavito, že si von Däniken vypůjčil řadu konceptů z knihy \"Le Matin den Magiciens\" („Jitro kouzelníků“) a tato kniha čerpala naopak z mýtu Cthulhu a že jádro hypotézy paleoastronautiky má původ v práci H. P. Lovecrafta \"The Call of Cthulhu\" („Volání Cthulhu“) a \"At the Mountains of Madness\" („V horách šílenství“). Jason Colavito později rozšířil tuto myšlenku o knihu \"The Cult of Alien Gods\" („Kult mimozemských bohů“). \"Ancient Aliens\" („Starodávní mimozemšťané“) je televizní seriál, kde vystupují hlavní propagátoři hypotézy paleoastronautiky, jako třeba Giorgio A. Tsoukalos, David Childress, Erich von Däniken, Steven M. Greer a Nick Pope.", "section_level": 1}, {"title": "Propagátoři.", "content": "Hypotézu paleoastronautiky hlásá celá řada publikací. Mezi zvlášť zaznamenáníhodné patří tyto:", "section_level": 1}], "src_summary": "Paleoastronautika (také „archeoastronautika“, „paleo-SETI“), která je obvykle zařazována mezi pseudovědy, zastává myšlenku, že inteligentní mimozemské bytosti v dávnověku a starověku navštívily Zemi a vstoupily do kontaktu s lidmi. Proponenti paleoastronautiky hlásají, že tyto kontakty ovlivnily vývoj moderních kultur, technologií, náboženství, ba dokonce i lidské biologie. Obvyklý názor je ten, že božstva některých – ne-li všech – náboženství jsou mimozemského původu a že pokročilé technologie, které dávní astronauti přivezli na Zemi, byly dávnými lidmi interpretovány jako důkaz božského původu. ", "tgt_summary": "Die Prä-Astronautik (auch Paläo-SETI genannt) ist eine Parawissenschaft, welche die Untersuchung der vermeintlichen Präsenz außerirdischer Intelligenzen auf der Erde während der Vorgeschichte und des Altertums zum Ziel hat. Von ihren Anhängern wird die Prä-Astronautik als Protowissenschaft verstanden, welche Erkenntnisse aus den Altertumswissenschaften und der Astronautik kombiniert. In der akademisch institutionalisierten Forschung, insbesondere in den Altertumswissenschaften, gilt sie als Pseudowissenschaft, deren Thesen nicht zu belegen sind. Themen wie Ufoglaube oder Raelismus können Teil prä-astronautischer Anschauungen sein. ", "id": 1974588} {"src_title": "Stephen King", "tgt_title": "Stephen King", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Jeho kariéra spisovatele začala prakticky už v roce 1959, kdy se svým starším adoptovaným bratrem Davidem vydali místní noviny \"Dave's rag\" (5 centů za výtisk). Od roku 1962 studoval na \"Lisbon High School\" (\"Lisbon\", \"Maine\"), kde se svým přítelem Chrisem Chesleyim vydali v roce 1963 sbírku 18 povídek s názvem \"People, Places and Things - volume I\". O rok později publikoval dvoudílnou knihu \"The Star Invaders\". První dílo, které bylo veřejně publikováno, byla povídka \"I was a Teenage Grave Robber\" (\"Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů\") a vyšla v časopise \"Comics Review\" v roce 1965. V roce 1966 ukončil úspěšně studium na střední škole a dostal stipendium na univerzitu. Roku 1970 absolvoval univerzitu v Oronu, obory angličtina a tvůrčí psaní se zaměřením na učitelství. Rok nemohl najít práci učitele, a tak pracoval v prádelně a psal povídky, které prodával do pánských časopisů. V lednu 1971 se oženil s Tabithou Spruce. Seznámili se v univerzitní knihovně v Maine – Orono, kde oba pracovali během studia. První povídku, \"Skleněná podlaha\", mu vydali v časopise \"Startling Mystery Stories\". Povídky, které napsal zpočátku tvorby, byly časem vydány v knize Night Shift „Noční směna“. Na podzim 1971 začal učit na střední škole v Hampdenu, i když finanční situace rodiny se tím příliš nezlepšila. Na jaře 1973 prodal svůj první román \"Carrie\", který mu brzy vynesl velký honorář za prodej paperbackových práv a stal se bestsellerem. Po tomto románu se začal psaním živit. Přestěhoval se na jih Maine poblíž matky, která onemocněla. Do její smrti napsal knihu \"Prokletí Salemu\" (\"Salem's Lot\"). Po smrti matky žil v Boulder (Colorado), kam umístil děj další knihy \"The Shining\" (\"Osvícení\"). V roce 1975 se vrátil do Maine, kde se usadil v oblasti jezer v západním Maine. Na tomto místě dokončil knihu \"Svědectví\" (\"The Stand\") a \"Mrtvou zónu\" (\"Dead Zone\"). Po několika stěhováních po Maine si roku 1980 pořídil druhý dům v blízkosti Bangoru, kam se nastěhoval, aby mohl vyučovat tvůrčí psaní na univerzitě Maine – Orono. Zimy tráví Kingovi s již dospělými dětmi na Floridě. S manželkou Tabitou mají tři děti: Naomi Rachel, Joa Hilla a Owena Phillipa. Je i dědečkem tří vnoučat. Jeho předkové pochází z Irska a Skotska. Měří asi 193 cm a váží okolo 90 kg. Má modré oči, světlou pleť a husté tmavé vlasy. Kvůli těžké oční vadě nosí již od dětství brýle. Společně s manželkou se zapojil do mnoha charitativních akcí a zajišťuje stipendia pro středoškoláky. Zkusil si i režii, a to ve filmu \"Maximum Overdrive\" podle jeho povídky \"Trucks\" v roce 1985.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stephen Edwin King (* 21. září 1947, Portland, Maine), některá díla vydal pod pseudonymem Richard Bachman, je americký spisovatel hororů, jeden z nejproduktivnějších a čtenářsky nejúspěšnějších autorů současnosti. Řada jeho knih a povídek byla zfilmována. Mezi jeho slavná díla patří knihy \"Carrie\", \"To\", \"Mrtvá zóna\", \"Osvícení\" a série \"Temná věž\", ve filmovém zpracování prosluly především na jeho dílech postavené snímky \"Vykoupení z věznice Shawshank\" a \"Zelená míle\" (oba tyto snímky režíroval Frank Darabont). Jeho kniha \"Pod kupolí\" se v roce 2013 dostala na obrazovky americké televizní stanice CBS v seriálové podobě. ", "tgt_summary": "Stephen Edwin King (* 21. September 1947 in Portland, Maine) ist ein US-amerikanischer Schriftsteller. Er schrieb auch unter Pseudonymen, 1972 als John Swithen und zwischen 1977 und 1985 als Richard Bachman. Er ist vor allem bekannt für seine Horror-Romane, die ihn zu einem der meistgelesenen und kommerziell erfolgreichsten Autoren der Gegenwart machen. Seine Bücher wurden bis 2017 über 400 Millionen Mal verkauft und in über 50 Sprachen übersetzt.", "id": 1475653} {"src_title": "Nestor kea", "tgt_title": "Kea (Vogelart)", "src_document": [{"title": "Nomenklatura.", "content": "Nestor kea byl poprvé popsán anglickým ornitologem Johnem Gouldem v roce 1856. Papouška popsal na základě dvou kůží, které mu do Velké Británie zaslal novozélandský přírodovědec Walter Mantell. Gould přiřadil papouškovi druhové jméno ', celým bionickým jménem tedy '. Jméno Nestor odkazuje k bájnému hrdinovi řecké mytologie Nestórovi, který byl moudrým rádcem Řeků u Tróje. Druhové jméno \"notabilis\" znamená v latině „pozoruhodný” či „hodný zmínky”. Na Novém Zélandu se papouškovi běžné říká jeho maorským jménem \"kea\". Maorové často pojmenovávali ptáky na základě zbarvení jejich peří, chování či jejich zpěvu. Pojmenování „kea” odkazuje ke zvuku, který papoušek vydává, a který by se dal popsat jako \"keee aaa\", resp. \"kíí-á kíí-á\". Slovo kea se v angličtině používá pro jednotné i množné číslo. Rod \"Nestor\", kam se řadí nestor kea, zahrnuje čtyři druhy: Fylogeneze rodu \"Nestor\" Rod Nestor je jediný druh podčeledi Nestorinae, která se řadí do čeledi kakapovití (\"Strigopidae\"). Čeleď kakapovitých kromě rodu \"Nestor\" tvoří ještě rod \"Strigops\" (v podčeledi Strigopinae) s jediným druhem kakapem sovím (\"S. habroptila\"), nejbližším společným příbuzným rodu \"Nestor\". Podle jiné systematiky tvoří nestorové vlastní čeleď Nestoridae, která společně s čeledí kakapovitých Strigopidae tvoří nadčeleď Strigopoidea. Nestorové a kakapové představují bazální klad vůči všem ostatním papouškům. Samotné linie nestorů a kakapů se na Novém Zélandu rozdělily před 23 až 29 miliony lety. Nestor kea se od nestora kaky (\"Nestor meridionalis\") oddělil před asi 2,3 až 4,4 miliony let. Podle klasického výkladu vývoje rodu \"Nestor\" se nestor kaka považuje za nížinatého papouška, zatímco nestor kea je považován za alpinský druh. Studie publikovaná v roce 2014 však upozorňuje na to, že toto dělení není zcela černobílé. Kosterní pozůstatky nestora kea z nížinatých oblastí Severního ostrova z období holocénu napovídají, že kea původně nemusí být striktně alpinský papoušek a vývoj obou druhů je mnohem komplexnější. Tuto tezi podporuje i řada kosterních pozůstatků z Canterburských plání Jižního ostrova.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Nestor kea je poměrně statný druh papouška. S výškou okolo 46 cm a váhou 800−1000 g se jedná o největšího létavého suchozemského ptáka Nového Zélandu. Větším, avšak nelétavým, novozélandským papouškem je kakapo soví. Rozpětí křídel nestora kea přesahuje 1 metr. Peří samce i samice je převážně olivově zelené a černé, ruční letky modré. Toto zbarvení umožňuje papouškovi dobře splynout s jeho přirozeným prostředím. Vnitřní strana křídel je sytě červeno-oranžová s černými a žlutými pruhy na letkách. Byly pozorovány i žlutí albioničtí jedinci, taková pozorování jsou však vzácná. Ocasní pera jsou modro-zelená s černým zakončením. Šedě zbarvený horní zobák, který je dlouhý a zahnutý, je mnohem delší než dolní zobák. Okruží kolem očí, ozobí a končetiny jsou rovněž šedé. Pohlavní dimorfismus je nevýrazný. Samci jsou okolo 5 % větší než samice a mají okolo 12−14 % delší zobák. Samičí horní zobák je méně zahnutý. Mladé jedince lze rozpoznat podle žlutě zbarvených okruží a ozobí, žlutě-oranžového dolního zobáku a šedozelených končetin. Papoušek vydává dlouhý, hlasitý, vysoce posazený zvuk připomínající volání \"kíí-á\". Mladí jedinci vydávají méně stabilní zvuk a spíše připomínají nekontrolovatelné kvílení.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Nestor kea se vyskytuje od nížinatých údolí a lesů na západním pobřeží Jižního ostrova až po vrcholky alpských oblastí národních parků Arthur's Pass a Aoraki / Mount Cook. Lze ho spatřit pouze na západní části ostrova, která je pokryta horami a propojena původními pabukovými lesy. Byl pozorován od nejsevernějšího cípu Jižního ostrova u majáku Farewell Spit až po nejjižnější oblasti ostrova v jižním Fiordlandu. Potravu si obstarává ve všech typech pralesů, v subalpinské kleči, mezi trsy trávy a na bylinných polích. Kea se nevyskytuje na Severním ostrově. Nedávné fosilní nálezy ze Severního ostrova však prokazují, že před více než 10 000 lety se populace papouška na Severním ostrově vyskytovala. Vedle bažiny Poukawa, známého fosilního naleziště nedaleko Hastings, byly kosterní pozůstatky papouška nalezeny i na dalších místech. Pokud nestoři kea v minulosti obývali Severní ostrov, jejich vyhynutí lze přičíst na vrub zavlečené kryse ostrovní a maorským lovcům. Ve světle zmíněných objevů pronesl kurátor Regionálního muzea Whanganui Mike Dickinson myšlenku, že by se nestorové kea mohli reintrodukovat na Severní ostrov. „Na Mt. Ruapehu by se jim dařilo dobře,” prohlásil. Určit počet nestorů kea ve volné přírodě je značně komplikované z důvodu těžko přístupného terénu přirozeného výskytu papouška, těžko předvídatelného chování a nízké hustoty výskytu. V roce 1986 byla celková populace odhadována na 1000−5000. O šest let později byl odhad celkové populace kolem 15 000 jedinců. Department of Conservation odhaduje, že k roku 2020 zbývá ve volné přírodě 3–7 tisíc nestorů kea.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Kea hraje důležitou roli v alpském ekosystému jako roznašeč semen. Pro 12 % alpských druhů rostlin je jediným roznašečem. Byl mnohokrát pozorován, jak požírá mršiny, což z něj dělá výborného „čističe” ekosystému.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Nestor kea je všežravec s pestrým jídelníčkem. Živí se většinou rostlinnou potravou, kterou doplňuje hmyzem, mršinami, larvami a savci. Nejdůležitějším zdrojem potravy jsou bukvice pabuků, které kea získává přímo v korunách stromů. Bukvice však nejsou dostupné po celý rok, a tak kea hledá zdroje potravy i jinde. Na jaře pojídá kvetoucí alpinské rostliny, mj. rodu \"Celmisia\". V létě hoduje na oranžových bobulích korálovek a červených plodech stromů \"Podocarpus laetus\". Stravu doplňuje množstvím bezobratlých živočichů jako jsou kobylky, housenky a další. Na podzim se nestor krmí převážně bukvicemi pabuků, avšak nadále pojídá i rostliny a hmyz. V zimních měsících (od června do září), kdy je největší nedostatek potravy, se nestoři krmí převážně v lese, kde hledají zbylé bobule. V zimních měsících dochází v populaci nestorů k největší úmrtnosti následkem vyhladovění. K dalším oblíbeným rostlinám nestorů patří bobule rostlin rodů \"Coprosma\" a \"Cyathodes\", alpinská rostlina \"Podacarpus nivalis\" a semínka a pupeny místních pabuků (\"Nothofagus solandri\" a \"Nothofagus menziessi\"). Studie z roku 1988, která se zabývala potravním chováním nestorů kea, zkoumala populaci v pohoří Craigieburn v Canterbury. Autorka studie vypozorovala, že až 70,5 % potravy zkoumaných jedinců tvořily rostliny; z terénního výzkumu však nebylo jasné, zda konzumace rostlin odrážela preferenci papouška či dostupnost potravy. Podle jiných studií tvoří rostlinná potrava až 96 % jídelníčku papouška. Občas požírá i menší ptáky − bylo pozorováno, jak plení hnízdiště buřňáka Huttonova a hoduje na jeho mláďatech. U lidských sídlišť často přebírá odpadky a vyjídá z nich zbytky jídla. Nestoři pojídají celé rostliny včetně květů, semínek, kořene, listů, stonků, nektaru a ovoce.", "section_level": 2}, {"title": "Ovce.", "content": "Již od 19. století se diskutovala otázka, zda kea napadá i ovce, které jsou na Novém Zélandu velmi hojné. V 60. letech 19. století, kdy se ovčí farmáři začali přesouvat z nížin i do vysokohorských oblastí, byly poprvé spatřeny ovce s neobvyklými zraněními na bocích a šíji. Farmáři měli nejdříve za to, že se jedná o nový druh nemoci, jejich podezření však brzy padlo na nestory kea. James MacDonald, hlavní ovčí farmář Wanaka Station, byl svědkem útoku nestora na ovci. Dle jeho vlastních slov není zřejmé, zda se stal prvním člověkem, který kdy viděl jak nestor kea napadá ovci, byl však prvním, kdo to nahlásil. Jak se objevovala další svědectví o nestorech kea útočících na ovce, vědecká komunita v čele Alfredem Wallacem to brzy přijala jako fakt a sám Wallace zmínil MacDonaldovo svědectví ve své knize \"Darwinism\" z roku 1899. Přírodovědec Thomas Potts v roce 1895 poznamenal, že papouškovy útoky na ovce jsou nejčastější v zimě, a to na jedince, kteří mají dvouleté rouno a jsou zapadlí ve sněhu. Naopak ovce bez rouna za teplého počasí byly napadány jen zřídka. I přes velkou spoustu svědectví o nestorech kea napadajících ovce, část vědecké komunity zůstala skeptická. Například zoolog J. R. Jackson v roce 1962 napsal, že kea sice může útočit na ovce, avšak pouze na nemocné a zraněné jedince či kusy, které považuje za mrtvé. V srpnu 1992 bylo poprvé natočeno, jak nestor kea napadá zdravé ovce. Video potvrdilo dlouholeté spekulace a nepřímá svědectví, že přinejmenším někteří jedinci napadají živé a zdravé ovce. V roce 2019 vyšla studie, ve které vědci mezi lety 2012−2013 zkoumali vybrané vysokohorské farmy s předchozími svědectvími o útocích nestora kea na ovce. Ze zkoumaného vzorku 13 978 ovcí jich 0,5 % (70 kusů) neslo známky napadení nestory kea. Jelikož jsou nestorové kea nyní chránění, jejich případné útoky na ovce místní farmáři už tolerují. Dosud není jasné, proč někteří nestorové napadají ovce. Existuje však řada teorií, např. zvědavost, hlad, potřeba doplnit tukové zásoby, podobnost ovcí jiným zdrojům potravy či že nestorové kea nejprve hodují na mrtvých ovcích a teprve postupně se dopracují k tomu, že začnou útočit i na zdravé kusy. Nepřímá svědectví naznačují, že napadání ovcí lze pozorovat pouze u některých jedinců, jejichž eliminací by se problém mohl vyřešit. Další nepřímá svědectví vypovídají o tom, že kea napadá králíky, psy a dokonce i koně. Někteří vědci spekulují, že kea mohl v minulosti napadat i moa.", "section_level": 3}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Kea hnízdí v přirozeně formovaných norách pod kořeny stromů či ve skalních trhlinách. Hnízdo bývá vystláno peřím, trávou, kůrami stromů, mechem, lišejníky, kapradím a větvičkami. Hnízdní období trvá od července do ledna, přičemž vrchol hnízdění nastává od srpna do října. V jedné snůšce bývají 2−4 bílá vejce o velikosti zhruba 44×33 mm. Inkubační doba trvá 22−24 dní. Na vejcích sedí pouze samice, zatímco samec pro ni shání potravu. Samice opouští hnízdo dvakrát denně, aby se nakrmila potravou samce či samostatně. Mláďata jsou po vylíhnutí pokrytá bílým peřím, které je brzy nahrazeno peřím šedého zbarvení. Po 1−2 týdnech začínají mláďata vidět. První 4 týdny po vylíhnutí samec nadále krmí samici, která pak krmí mláďata. Další zhruba 2 měsíce shání potravu pro mláďata samec i samice. Z důvodu nedostatku potravy ve vysokohorských oblastech a neplodnosti vajec, hnízdo po 90−100 dnech typicky opouští 1−2 mláďata. Po opuštění hnízda zůstávají mláďata na dalších 5−6 týdnů potravně zcela závislí na svých rodičích. V dalších dvou letech se začínají osamostatňovat, avšak proces učení získávání potravy je dlouhý a relativně pomalý. Mladí jedinci až do věku 2 let získávají potravu i pomocí sociální interakce. Přiblíží se k dominantnímu dospělému samci, který si dokáže zajistit potravu samostatně, a úklony mu dají najevo, že mají zájem o jeho jídlo. Samci dosahují pohlavní dospělosti ve 3 až 4 letech, samice se začínají pářit ve 3 letech. Kea žije v dlouholetých svazcích se stejným partnerem. Občas se objevují zmínky o tom, že je polygamní, resp. že samec má během stejného hnízdícího období více samic, avšak tato pozorování nemají dostatečnou oporu ve vědeckých studiích a bylo by to v rozporu s chováním většiny papoušků. Philip Temple vysvětluje občasné zmínky o polygamii tak, že kea coby extrémně sociální pták často navštěvuje hnízda ostatních jedinců ze svého hejna, což může pozorovateli připadat jako promiskuitní chování. Mediánový věk papoušků žijících ve volné přírodě se odhaduje na 5 let, přičemž pouze kolem 10 % populace přesahuje věku 20 let. Úmrtnost mladých jedinců je poměrně vysoká − méně než 40 % mladých nestorů kea přežijí první rok života. Vysoká úmrtnost a nízká předpokládaná délka života papoušků ve volné přírodě jsou následkem kombinace extrémního počasí novozélandských hor, zavlečených predátorů, nemocí a lidských aktivit. V zajetí se papoušek může dožít 30−40 let. Nejstarší známý jedinec se dožil 50 let.", "section_level": 2}, {"title": "Sociální interakce.", "content": "Nestor kea je společenský pták. Žije v hejnech o počtu 5−15 jedinců. I když byla pozorována hejna až o 50 jedincích, takto početné skupiny jsou vzácné. V rámci hejna existuje poměrně komplexní hierarchie, která nemusí být přísně lineární. Například samec A může dominovat samci B, který dominuje mladému samci C, avšak tento mladý jedinec C může dominovat samci A. Pokusy prokázaly, že dominantní samec může přinutit subdominantního samce ke spolupráci na úkolu, ze kterého bude profitovat pouze dominantní samec. Soupeření o jídlo, samice a sociální postavení je u samců všudypřítomné. O dominanci soupeří fyzickým napadáním (přetlačováním, pleskáním křídel, klováním, napadáním pařáty aj.), lstmi a hrami. Submisivní jedinci (typicky mladší členové hejna), prokazují svou podřazenost přikrčením a ústupem bokem napřed či odletem od svých agresorů. Dominantní jedinci někdy prokazují svou nadřazenost házením předmětů na submisivní samce. Soupeření mezi mladými jedinci a dospělými samicemi je o něco méně časté, avšak zdaleka není výjimkou. Sociální interakce je pro nestora kea klíčová k jeho přežití. Podobně jako u vran, ani nestoři totiž nemají většinu svých schopností vrozenou a až přes pozorování a spolupráci v rámci hejna se naučí rozpoznat nebezpečí, jak si obstarat potravu nebo jaké rostliny jsou jedlé.", "section_level": 2}, {"title": "Inteligence.", "content": "Nestor kea je považován za jednoho z nejinteligentnějších ptáků na světě. Vídeňská univerzita ve spolupráci s Vídeňskou univerzitou veterinárního lékařství dokonce provozují Kea Lab, výzkumné zařízení v Bad Vöslau v Dolních Rakousích, které slouží pro výzkum fyzických, sociálních a kognitivních procesů nestorů kea. Příklad papouškovy inteligence poskytuje studie z roku 2017, kterou prováděli vědci z Aucklandské univerzity. Badatelé se zabývali otázkou, jakým způsobem kea spolupracuje na řešení problémů. Podle závěrů studie je kea schopen počkat až 65 vteřin na svého partnera, který mu může pomoci vyřešit úkol. Schopnost počkat více než minutu zatím nebyla zaznamenána u žádného jiného tvora než člověka. Vědci rovněž konstatovali, že co se kolaborativních úkolů týče, řešení problémů nestorem kea byly podobně efektivní jako u šimpanzů nebo slonů. Další příklad inteligence papouška poskytuje studie z roku 2018. Výzkumníci informovali o tom, že nestoři kea v horách Murchison dokázali s pomocí klacíků spustit nejméně 227 pastí a dostat se tak k návnadě, která byla určena k nalákání predátorů. Jeden z autorů studie Matthew Goodman vypověděl, že nestoři kea ke spuštění pastí pečlivě vybírali klacíky potřebné velikosti, ohlodávali je či je jinak uzpůsobovali, aby se jim hodily k prostrčení skrze mřížku pasti a dosáhli tak na její spouštěč. Past po zaklapnutí uvolnila návnadu, kterou nestorové pozřeli. Studie prokázala, že papoušci kea si umí \"osvojit\" používání nástrojů, což je u zvířat v divoké přírodě velice vzácné. Jiná studie z roku 2020 zkoumala, jak kea dokáže pracovat s relativní zkušeností a jak z ní dokáže odvodit obecnější závěry. Pokus byl prováděn na šesti jedincích z Willowbank Wildlife Reserve v Christchurchi. Nestoři kea se dokázali naučit, jaké žetony z nabízených žetonů je potřeba vybrat, aby je s co největší pravděpodobností dovedly k pamlsku, i když „správných” žetonů bylo podstatně méně než těch, které k pamlsku nevedly. Dále si dokázali spočítat, kterou misku je potřeba vybrat k tomu, aby šance na získání pamlsku od přítomného chovatele byla co největší. I když je tento způsob statistického uvažování znám u nemluvňat, ze zvířecí říše byl prokázán vedle nestorů kea jen u šimpanzů. Hravá a zvídavá povaha dělá z papouška velkou atrakci pro turisty. Kea je občas nazýván „horským klaunem” a s oblibou zkoumá lyže, snowboardy, batohy, boty nebo části aut (typicky těsnění a další gumové části). Nezřídka se stane, že s ukořistěným předmětem uletí. Co vypadá jako zábavná hra přivádí někdy místní obyvatele a turisty do potíží a způsobuje škody na majetku. V jednom z případů kea ukradl turistovi cestovní pas. Papoušci jsou pro svou drzou povahu často popisováni jako „hubatí” ().", "section_level": 2}, {"title": "Vztah k lidem.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Maorská tradice.", "content": "Až do konce 13. století byl Nový Zéland neobydlen lidmi. S příchodem Polynésanů (později známých jako Maorové) začalo docházet k poměrně razantní proměně krajiny. Maorové začali kácet a vypalovat lesy na východě Jižního ostrova, až ke konci 16. století většina pabukových lesů východních nížin úplně vymizela. Zdá se však, že Maorové neměli na nestora kea takový vliv jako na ostatní ptáky z nížinatých oblastí. Kea se totiž zdržoval hlavně ve vyšších nadmořských výškách, kam Maorové zavítali jen sporadicky − převážně v letních měsících při sběru potravy a hledání \"\" (jadeit). Maorové s oblibou lovili nestora kaku, jehož zobáku a peří používali při výrobě nástrojů a ozdob, avšak kea nebyl pro podobné artefakty ceněn. Člen maorského kmene Nga tahu ve dvacátých letech 20. století vypověděl, že kea nebyl dobrý ani k jídlu, protože jeho maso nemělo žádný tuk. Když kolem roku 1400 Maorové vyhubili orla Haastova, zbavili nestory kea jeho hlavního predátora. I přes to, že je kea zmiňován v Maorské tradici jen letmo, některé kmeny (\"hapu\") nestora kea považovaly za svého ochránce (\"kaitiaki\").", "section_level": 2}, {"title": "Od lovu k ochraně.", "content": "Když v 18. století začali Nový Zéland osidlovat Evropané, jejich pozornost nejdříve zaujal nestor kaka. Jelikož první evropští osadníci byli zaměřeni na obdělávání půdy v nížinách, nestor kea poměrně dlouho unikal jejich pozornosti. Když ovčí farmáři zabrali většinu půdy v nížinách, začali se ve 40. a 50. letech 19. století přesouvat i do vysokohorských oblastí. Tehdy začal vznikat konflikt farmářů s nestory kea. Jelikož ovčí farmáři začali hlasitě prosazovat, že nestorové kea napadají jejich ovce a měli by být hubeni jako škůdci, novozélandská vláda pod jejich tlakem vypsala odměnu za každého zabitého ptáka. To vedlo v následujících přibližně 100 letech k zabití kolem 150 000 nestorů kea. Řada farem zaměstnávala profesionální lovce, kteří převážně v zimním období „chránili” ovčí stáda s puškami. Albie Collins, bývalý lovec z Mt Aspiring Station v Národním parku Mount Aspiring, vypověděl, že jedné noci dokázal zabít až 67 nestorů kea a až 400 kusů za zimní sezónu. V sedmdesátých letech 20. století byl počet zbývajících jedinců ve volné přírodě odhadnut na 5000. Novozélandská vláda proto v roce 1971 nejdříve zrušila odměnu za mrtvé nestory a v roce 1986 prohlásila papouška za chráněného. Kea je zařazen do „kategorie B” v seznamu ohrožených druhů, který sestavuje Department of Conservation. Ochrana druhů v kategorii B je považována za důležitou, avšak ne tak urgentní jako ochrana druhů z „kategorie A”. Mezi lety 2000−2016 byl kea veden na Červeném seznamu ohrožených druhů jako zranitelný taxon. v roce 2017 byl jeho status aktualizován na ohrožený z důvodu rychlého úbytku populace. I přes to, že je papoušek chráněn na místní i mezinárodní úrovni, občas stále dochází k jeho úmyslným odstřelům. Jeden z extrémních případů nastal v roce 1990 ve Fox Glacier, kde místní rezident zastřelil 33 jedinců. V roce 2017 byl spuštěn občansko-vědní projekt s názvem „Databáze Kea” (). Tato online databáze umožňuje zaznamenat pozorování nestorů kea. Databáze obsahuje jména a stručnou historii papoušků, které ochránci přírody popsali, pojmenovali a okroužkovali. Stačí si tak zapamatovat podobu kroužku na papouškově končetině a později si exemplář podle podoby kroužku vyhledat.", "section_level": 2}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Organizace Kea Conservation Trust identifikovala 9 oblastí, které aktuálně či potencionálně ohrožují populaci nestora kea: Na Novém Zélandu se přirozeně nevyskytují žádní suchozemští savci (až na netopýry), takže většina ptáků nemá vyvinuté instinkty, které by je ochránily před predátorstvím. K hlavním predátorům nestora patří lasice hranostaj a kusu liščí, kteří sdílí s nestory víceméně totožný biotop. Tito savci přitom nejedí jen vejce nestorů. V roce 2010 bylo na kameru zaznamenáno, jak kusu liščí napadá hnízda nestorů a kromě snědených vajec usmrtil a pozřel i samici, která na nich seděla. V oblastech, kde nedochází ke kontrole predátorů pastmi či pesticidem 1080, bývá napadeno až 60 % hnízdišť. V žírných letech, tzn. letech kdy se urodí násobně větší množství semen původních pabuků a rimu než obyčejně, bývá vypleněno až 90 % hnízdišť. Kea s oblibou žvýká předměty, se kterými přijde do styku. Poměrně často se jedná o pozinkované dráty nebo části střech a aut, následkem čehož dochází u papouška k otravě olovem. V některých oblastech je množství otrav velmi vysoké. Např. v oblasti kolem Aoraki / Mount Cooku bylo otestováno 42 nestorů kea, z nichž každý měl v krvi zvýšenou hladinu olova. 32 jedinců ji mělo velmi vysokou. Každý nalezený mrtvý kea je poslán Masseyho univerzitě k pitvě. Z 15 ptáků zaslaných univerzitě mezi lety 1991−1997 byla jako příčina smrti určena otrava olovem u 9 z nich. K otravě může dojít i v zajetí − je znám případ úmrtí dvou jedinců nestora kaky po rozžvýkání pozinkované sítě voliéry. Pasti na kontrolu predátorů, které jsou hojně využívány v novozélandské buši, představují paradoxně hrozbu i nestorům kea. V září 2011 bylo na kameru zachyceno, jak se kea vloupal do pasti na hranostaje, aby se dostal k návnadě v podobě vejce. Kvůli vynalézavosti a vysoké inteligenci nestorů je značně problematické vyrábět a umisťovat pasti na predátory tak, aby byly bezpečné i pro nestory kea, které mají v první řadě chránit. Kea Conservation Trust proto alespoň doporučuje, aby tyto pasti vypadaly nenápadně, aby se nejdříve umístily do terénu bez návnady a kea měl tak možnosti je nejdříve prozkoumat, a aby nefungovaly na principu řešení a odměny, protože to je mechanismus, který nestora přiláká zpět. Pesticid 1080 je na Novém Zélandu hojně pvyžíván k plošné kontrole predátorů − savců zavlečených lidmi. Tento jed je v podobě granulí letecky shazován na předem určená místa. Jsou známy případy úmrtí nestorů kea po aplikaci tohoto jedu. Mezi potenciální nemoci, které by mohly ohrozit populaci nestorů, patří zejména virové infekce způsobené polyomaviry (APV/BFD) nebo Virem Západního Nilu (, WNV). Nicméně když bylo 70 odchycených jedinců testováno na polyomavirus BFDV, všechny testy byly negativní. Postupný nárůst teplot s sebou přináší změnu biotopu nestora, což má negativní vliv na jeho populaci. Jedná se např. o ústup ledovců, které jsou součástí přirozeného prostředí papouška, a zejména pak o nárůst žírných roků, které jsou v přímé úměrnosti se vzrůstající teplotou. Jednoduše řečeno čím vyšší teploty, tím více žírných let. Během žírných let lesy urodí násobné množství semen, které jsou primární potravou pro predátory, kteří jsou v žírných letech přemnožení. Přemnožení predátoři mají drastický dopad na populaci nestorů. Další hrozbou pro nestora kea jsou střety s auty. V místech, kde v minulosti došlo k těmto střetům, umístil Novozélandský dopravní podnik elektronická značení vybízející řidiče ke zvýšené pozornosti a zpomalení vozidla. Není výjimkou, když nestor způsobí škody na majetku. To se stává zejména vysokohorským farmářům, kteří zaznamenávají zranění na hospodářských zvířatech a škody na domech a farmářských zařízeních. I když je farmářům občas uděleno povolení na odstřel nestorů, existuje řada podezření, že farmáři hubí nestory i bez povolení. I když to není časté, nestoři byli v minulosti předmětem pašeráctví. Např. roce 1990 byl na letišti v Christchurchi zadržen pašerák na cestě do Singapuru se dvěma kufry zdrogovaných nestorů napěchovaných do plastových trubek. V roce 2012 byl navýšen trest za pašeráctví na 5 let za mřížemi a pokutu 300 000 NZD.", "section_level": 1}, {"title": "Chov.", "content": "Od počátku 60. let 20. století byl nestor kea chován v zajetí, avšak první odchovy byly jen sporadicky nebo vůbec dokumentovány. Mezi lety 1961−1985 došlo k legálnímu exportu 242 jedinců, kteří dali základ mezinárodnímu chovu. I když původ těchto jedinců není doložen, dá se předpokládat, že se jednalo o odchyty z divoké přírody. Na Novém Zélandu je chov papouška kea přísně regulován. K chovu nestorů je potřeba zvláštní povolení, které se vydává na 5 let. K roku 2013 se v zajetí na Novém Zélandu chovalo přes 60 jedinců ve 20 různých zařízeních. Mimo Nový Zéland je nestor kea chován v množství zoologických zahrad i v soukromých voliérách. V rámci Česka se jedná o tato zařízení: Odchov mláďat se podařil např. v liberecké či pražské zoo. V Praze je nestor kea k vidění u Rákosova pavilonu v dolní části zoo v rámci voliéry představující Nový Zéland.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy v kultuře.", "content": "Mezi lety 1967−1992 byl nestor kea vyobrazen na rubu 10 dolarové bankovky novozélandského dolaru, poté byl nahrazen kachnou měkkozobou. Papoušci kea se objevili v knihách \"Beak of the Moon\" (1981) a \"Dark of the Moon\" (1993) novozélandského autora Philipa Templeho. Nejmladší sekce novozélandských Skautů (zahrnující děti ve věku 5−8 let) se nazývá Kea. Ve videohře \"Dwarf Fortress\" představuje nestor kea jedno ze zvířat, které může ukrást hráčovy předměty. V anglickém jazyce má skupina ptáků různá jména v závislosti na tom, o jaké ptáky se jedná. Do českého jazyka se tato jména typicky překládají jako „hejna”. Pro kea se vžilo označení „circus”, česky cirkus. V roce 2017 byl kea vyhlášen „ptákem roku” v anketě, kterou každoročně sestavuje novozélandská organice Forest and Bird.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nestor kea (', maorsky jen kea\"') je alpinský papoušek z rodu \"Nestor\" obývající hornaté oblasti západní části Jižního ostrova Nového Zélandu. Jedná se o jediného alpinského papouška na světě a jednoho z nejinteligentnějších ptáků. ", "tgt_summary": "Der Kea (\"Nestor notabilis\"), manchmal auch Bergpapagei genannt, ist ein vom Aussterben bedrohter Vogel aus der Gattung der Nestorpapageien (\"Nestor\"), der zur Familie der Strigopidae zählt.", "id": 1321045} {"src_title": "Sethi I.", "tgt_title": "Sethos I.", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Otcem Setiho I. byl Ramesse I., původně vojenský velitel egyptské armády, vrstevník předchozího faraona Haremheba, který po chaotickém Amarnském období stabilizoval egyptskou říši, jak vnitřní mocenskou strukturu, tak i vnější vazalské vazby v Syro-Palestincké oblasti. Otec Ramesse I. zemřel po 16 měsících vlády. Synovi Setimu bylo přibližně 20-25 let když byl 30. června 1290 korunován na faraona, přitom už za vlády otce byl jeho spoluvládcem se zkušenostmi s vedením armády. Takže již v prvním roce své vlády vedl úspěšnou expedici do Sýrie a území u východního pobřeží Středozemního moře. Od vlády Achnatona a jeho následníků se v Syro-Palestinském území dost významně změnily politicko mocenské poměry. Dřívější a snad i spojenecké vazby na říši Mitanni se rozpadly agresívní expanzí Chetitů, v době vlády Haremheba zejména chetitského krále Muršiise II.. Seti I. svedl během své jedenáctileté vlády mnohé válečné střety na severu, západě a konečně i na jihu v Nubii. Velikost armády v jeho vrcholném období dosahovala až 100 tisíc mužů včetně zabezpečovacích složek. Zemřel 18. května 1279, nástupce se stal jeho syn Ramesse II., který již od 9. roku Setiho vlády byl vyhlášen za korunního prince a formálně i jeho spoluvládcem. Mumie v dobře zachovaném stavu byla nalezena 1881 v hrobce nejvyššího kněze Pinudjema II. v Dér el-Bahrí. Podle antropologického nálezu se dožil téměř 40 let, zemřel nejspíše na neurčenou nemoc.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenské expedice na záznamech v Karnaku.", "content": "Celá doba vlády Setiho I. se odehrávala ve stavu válečných expedicí k ochraně severních hranic Egypta, zejména střety s Chetity, ale také ve východní částí Sýrie proti nomádským kmenům. Byla to také tažení proti vzpourám v deltě Nilu a vůči infiltraci Lýbijců ze západní pouště. Na jihu se stále upevňovala hranice s Núbií. Některé významnější vojenské úspěchy byly zaznamenány na pylonech v Karnaku nebo na stélách nalezených v hraničních oblastech říše. Výčet vojenských tažení, podle výpovědí na stélách a sloupech v Karnaku, není asi úplný, nicméně dokumentuje usilovnou snahu Setiho upevnit vládu Egypta v Levantě. Nicméně boje proti Chetitům pokračovaly dalších asi 70 roků.", "section_level": 1}, {"title": "Monumentální stavby.", "content": "Historií 19. dynastie se prolínají mnohé okázalé stavby, které měly demonstrovat sílu a bohatství panovníků, zaznamenávaly se zde scény z vítězných bitev, včetně zápisů o heroických činech faraonů a jeho armád. Seti I. vybudoval několik velkolepých dochovaných památek. Zřejmě nejvýznačnější je dokončení sloupové kolonády v Karnaku. Podle zápisu na stéle nalezené u Gebel el-Silsila, nejužší části řečiště Nilu, (6. rok vlády) podle které zde nechal vytesat pískovcové sloupy pro svůj chrám v Karnaku, vzdáleného po Nilu asi 100 km. Četné stavby byly zasvěceny památce otce Ramesse, jako je zádušní chám u vesnice Kurna na západním břehu Nilu. V neposlední řadě to je zádušní chrám v Abydosu s bohatou uměleckou výzdobou.. Uvedené stavby v 19. dynastii se vyznačují sofistikovanou architekturou monolitických objektů s vnitřní bohatou uměleckou výzdobou ze života vládce, jeho válečných úspěchů a sounáležitost se uctívanými bohy. Scény na stavbách, zejména v Karnaku a chrámu v Abydosu, obsahují popisy válečných výprav, které jsou podkladem pro historické interpretace dění v říši. To vše dokumentuje fungující vládnoucí struktury, existující systém vedení staveb, jejich uměleckých výzdob prováděných podle předem stanoveného scénářů. Obdivuhodné jsou i používané technologie stavebních prací, přetrvávající tisíciletí a dokládající vysokou kulturu prosperující říše.", "section_level": 1}, {"title": "Hrobka KV17.", "content": "Hrobku objevil a otevřel G. Belzoni v 1817Seti I. si začal budovat hrobku již za života otce Ramesse I. v jihovýchodní části údolí. Byla vybudována podle připraveného plánu. Sestává ze sedmi koridorů a deseti komor, které jsou bohatě dekorovány malbami ze život faraona, jeho spojení se představami zádušního života mezi ochrannými bohy. Hrobka svými rozměry patří k nejrozsáhlejším v Údolí králů. Od objevu Belzonim byla hrobka několikrát prozkoumávána včetně nezbytné konzervace maleb a úprav proti průniku dešťových záplav. Promáčené stěny se bortily a část z nich (sarkofág) byly vyjmuty již v letech 1824 až 1845 a uloženy v muzeích. Nachází se v Louvru a v Berlíně. Poslední záchranné práce se realizovaly v letech 1960 a později v roce 2010, kdy byl objeven a prozkoumán další zahloubený tunel se schodištěm, takže celková délka se zvětšila na 174 m. Tato část však již nebyla původně dokončena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Seti I. (také řecky Sethos, egyptské Seti je odvozené od jména boha Suteha), byl faraonem 19. dynastie, která je charakteristická jednak svými válečnými výpravami proti Chetitům, monumentálními stavbami, obnovení mocenského postavení Egyptu v severních oblastech Syro-Palestiny a rozvojem obchodních vazeb s Levantou.", "tgt_summary": "Sethos I. (* um 1323 v. Chr.; † 1279 v. Chr.) – auch Seti – war ein ägyptischer König (Pharao) während des Neuen Reiches und der zweite Herrscher der 19. Dynastie, der von 1290 bis 1279 v. Chr. regierte. Er war der Sohn und Mitregent von Ramses I. und Vater von Ramses II., den er selbst im Alter von fünfzehn Jahren zu seinem Mitregenten machte.", "id": 7533} {"src_title": "Amerika", "tgt_title": "Amerika", "src_document": [{"title": "Název Ameriky.", "content": "Po objevení Ameriky Kolumbem se nově nalezenému světadílu začalo říkat \"Nový svět\". Dnešní název je odvozen od jména italského obchodníka a mořeplavce Ameriga Vespucciho, který mezi lety 1499 a 1502 podnikl dvě plavby podél východního pobřeží Jižní Ameriky. Německý kartograf Martin Waldseemüller vydal roku 1507 mapu světa, v níž nově objevený kontinent nazval podle Vespucciho křestního jména – \"Amerika\". Tento akt vyvolal protesty veřejnosti, že se Vespucci snaží uzurpovat Kolumbovi jeho prvenství. Vespucci však – jak se později ukázalo z dobové korespondence – označení \"Amerika\" nijak neprosazoval.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rozsah.", "content": "Nejsevernější bod Ameriky je Kaffeklubben Island, který je také nejsevernější bod na pevnině Země. Nejjižnější body jsou ostrovy Southern Thule, i když jsou někdy považovány za část Antarktidy. Nejvýchodnější bod je Nordostrundingen a nejzápadnější bod je ostrov Attu.", "section_level": 2}, {"title": "Poloha.", "content": "Amerika leží na západní polokouli, je protažena poledníkovým směrem od severu k jihu přes obě polokoule a na jihu se směrem od severu k jihu zužuje. Její maximální délka činí 14 500 km, šířka 5 950 km. Na severu je Amerika obklopena Severním ledovým oceánem, na východě Atlantským oceánem a na západě Tichým oceánem. K jiným světadílům se přibližuje: k Asii nejtěsněji (75 km) v Beringově úžině, k Evropě má nejblíže přes Grónsko směrem k Islandu, k Antarktidě se přibližuje řadou souostroví mezi Ohňovou zemí a Antarktickým poloostrovem.", "section_level": 2}, {"title": "Topografie.", "content": "Nejvyšší hora Jižní Ameriky a celého světadílu je Aconcagua (6959 m n. m.). V Severní Americe je pak nejvyšší hora Denali, dříve Mount McKinley (6168 m n. m.). Západní část Ameriky zabírají Kordillery, západní částí Jižní Ameriky se táhnou Andy a v západní částí Severní Ameriky se rozléhají Skalnaté hory. 2300 km dlouhé Appalačské pohoří se táhne na východním pobřeží Severní Ameriky od Alabamy k Newfoundlandu. Severně od Apalačského pohoří, na východním pobřeží Kanady, leží Arktické Kordillery. V Kaskádovém pohoří, které se také nachází v Kordillerách je známý stratovulkán Mount St. Helens (2549 m n. m.)", "section_level": 2}, {"title": "Hydrologie.", "content": "Amerika má mnoho řek s velkým povodím. Největší povodí má a zároveň nejdelší řekou v Americe je řeka Amazonka, která má také největší průtok z řek na Zemi. Pramení v Andách. Největší povodí v Severní Americe a druhé největší na světě má řeka Mississippi. Druhé největší povodí v Jižní Americe, okolo 2,5 mil. km2, má řeka Paraná. V Jižní Americe se nachází nejvyšší vodopád Salto Ángel ve Venezuele. Nejznámější jezera jsou kanadsko-americká: Hořejší, Huronské, Michiganské, Erijské a Ontario. Nejvýše položené jezero na světě je Titicaca, leží v nadmořské výšce 3812 m.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Vzhledem k protáhlému tvaru kontinentu od severu k jihu jsou v Americe zastoupena všechna podnebná pásma. Nejsevernější území zasahuje do pásu arktického (polárního). Na něj navazuje subarktický pás. Největší část Severní Ameriky leží v pásu mírném, jih potom v subtropickém. Nejjižnější oblasti zasahují nepatrně do pásma tropického. V tropickém pásmu leží celá Střední Amerika a značná část Ameriky Jižní. Zhruba od obratníku Kozoroha po 40° j.š. se nachází opět pásmo subtropické, na něj navazuje mírné (Patagonie) a nejjižnější části Patagonie a Ohňová země jsou již v pásmu subarktickém, kde je podnebí drsné a studené (proniká sem vliv Antarktidy).", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Populace.", "content": "Celková populace Ameriky je 1 001 500 000 lidí a je rozdělena následovně:", "section_level": 2}, {"title": "Etnologie.", "content": "Populace Ameriky se skládá z potomků osmi velkých etnik a jejich kombinováním.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Převažující náboženství v Americe jsou následující: Mezi další víry patří sikhismus, buddhismus, hinduismus a v malých počtech bahá'í a animismus.", "section_level": 2}, {"title": "Jazyky.", "content": "V Americe se mluví mnoha jazyky. Některé mají evropský původ, některými mluví domorodci a některé jsou ovlivněny cizími jazyky. Převažujícím jazykem v Latinské Americe je španělština, i když v největším státu Latinské Ameriky, Brazílii, se mluví portugalsky. Vyskytují se zde i regiony, které mluví francouzsky, nizozemsky a anglicky, jako třeba Francouzská Guyana, Surinam a Belize, a na Haiti převažuje haitská kreolština. Indiánskými jazyky se mluví mnohem více v Latinské Americe než v Angloamerice a mezi nejčastější patří nahuatl, kečuánština, ajmarština a guaraní. Několika dalšími indiánskými jazyky se v menší míře mluví v Latinské Americe i Angloamerice. V Latinské Americe se mluví také dalšími kreolskými jazyky. Jak už název napovídá, v Angloamerice převládá angličtina. V Kanadě se mluví i francouzsky, kdy tento jazyk převládá v Québecu. Je také důležitým jazykem v Louisianě. Španělsky se hodně mluví na jihozápadě USA, který byl součástí Místokrálovství Nové Španělsko, a to hlavně v Kalifornii a v Novém Mexiku. V současné době se v důsledku imigrace z Latinské Ameriky mluví španělsky po celých Spojený státech. Imigrace všeobecně do Angloameriky přinesla jazykovou diverzitu, jenom v USA existuje asi 300 jazyků, ale většinou z nich se mluví jen mezi malými skupinami imigrantů. Guyana, Surinam a Belize se většinou nepočítají ani do Angloameriky, ani do Latinské Ameriky, protože jsou jazykově odlišné od Latinské Ameriky, geograficky mimo Angloameriku a kulturně odlišné od obou těchto regionů. V Guayaně a Belize je hlavním jazykem angličtina a v Surinamu nizozemština.", "section_level": 2}, {"title": "Kolokviální užití názvu.", "content": "Pojem \"Amerika\" se v češtině (obdobně jako v jiných jazycích) v neformálním projevu obecně používá jako označení pro Spojené státy americké. Američan je běžné označení jak pro obyvatele kontinentu, tak pro občana Spojených států amerických.", "section_level": 1}, {"title": "Regionální spolupráce.", "content": "Na území amerického kontinentu působí hned několik mezistátních organizací, spolků apod. Jednotlivá uskupení států se zaměřují např. na politickou integraci, obchodní záležitosti, odstraňování chudoby, spolupráci v boji s terorismem apod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Amerika je souvislá pevnina na Zemi, která se skládá ze tří patrných částí – Severní Ameriky, Střední Ameriky a Jižní Ameriky. Severní a Jižní Amerika jsou považovány za dva samostatné kontinenty, zatímco Střední Amerika je považována za součást kontinentu Severní Ameriky. Z geomorfologického hlediska je Amerika jako celek souvislou pevninskou masou, která se nachází na třech litosférických deskách – Severoamerické, Karibské (Středoamerické) a Jihoamerické. Celé území Ameriky leží na západní polokouli a zároveň na jižní i severní zemské polokouli. Tradičním datem objevení Ameriky Evropany je rok 1492, kdy k břehům tohoto světadílu pod španělskými vlajkami přirazila flotila vedená Kryštofem Kolumbem. Z Evropy však s velkou pravděpodobností vstoupili na americkou půdu jako první Vikingové, a to již o několik stovek let dříve. ", "tgt_summary": "Amerika ist ein Doppelkontinent der Erde, der aus Nordamerika (mit Zentralamerika) und Südamerika besteht, häufig aber auch in Nord-, Mittel- und Südamerika aufgeteilt wird. ", "id": 239721} {"src_title": "Will Smith", "tgt_title": "Will Smith", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se jako druhé dítě ze čtyř manželům Caroline a Willardovi Smithovým, majitelovi chladírenské společnosti. Vyrůstal v západní Filadelfii, kde dostal přezdívku „Princ“, protože využíval svůj přirozený šarm, aby se dostal z problémů. Jako nadaný začínající umělec se na jedné party setkal s Jeffem Townesem a zanedlouho začali spolupracovat jako „Princ“. Jako populární duo si vydělali i hodně peněz, za které si Smith koupil dům, auta a klenoty. Smith chtěl ale začít něco nového a to se mu podařilo, když potkal Bennyho Medinu, který přišel s myšlenkou nového seriálu založeném na Smithově životě. Smithovi se tato myšlenka líbila a v roce 1990 se z ní stal seriál. Zápletka byla jednoduchá – Will hrál sám sebe – chlapec se přestěhoval do Beverly Hills. Seriál trval 6 sezón, během nich hrál i ve filmech – kritika si ho všimla především ve filmu (\"Six Degrees of Separation\"). Úspěch přišel v roce 1995 s filmem (\"Bad Boys\"). Tím začaly jeho hvězdné roky. Po tomhle komerčním úspěchu přišla role ve filmu \"Den nezávislosti\" (1996). Ten se stal jedním ze nejúspěšnějších filmů v historii a Will se ocitl v hollywoodské smetánce. Následovaly další úspěšné filmy jako - \"Men in Black\", \"Enemy of the State\", \"Bad Boys II\", \"I, Robot\" nebo \"I Am Legend\". Je ženatý, od roku 1997 je jeho manželkou Jada Pinkett Smith. Je herečkou a producentkou. Mají spolu dvě děti, syn se jmenuje Jaden Christopher Syre Smith (* 1998) a dcera Willow Camille Reign Smith (* 2001). Will má z předchozího manželství jednoho syna, Willarda \"Treye\" Christophera Smitha III (* 1992).", "section_level": 1}], "src_summary": "Willard Christopher „Will“ Smith, Jr. (* 25. září 1968) je americký herec, producent a rapper. Jako rapper používal pseudonym The Fresh Prince v duu DJ Jazzy Jeff & The Fresh Prince, na sólové dráze používal jméno Will Smith. Celkem prodal okolo 20 milionů kusů alb a nahrál dva \"number-one\" hity. Je několikanásobným držitelem ceny Grammy. V současnosti je jedním z nejvýdělečnějších hollywoodských herců.", "tgt_summary": "Willard Carroll „Will“ Smith Jr. [] (* 25. September 1968 in Philadelphia, Pennsylvania) ist ein US-amerikanischer Schauspieler, Filmproduzent und Rapper. In den späten 1980er Jahren erlangte er Bekanntheit als Rapper unter dem Namen The Fresh Prince. Seinen Durchbruch machte Smith als Schauspieler in der international erfolgreichen, nach ihm benannten Sitcom \"Der Prinz von Bel-Air\", die von 1990 bis 1996 auf NBC lief. Seit 1996 arbeitet Smith hauptsächlich nur in Filmen. Für seine Rollen in den Filmen \"Ali\" und \"Das Streben nach Glück\" erhielt er jeweils 2002 und 2007 eine Oscar-Nominierung als \"Bester Hauptdarsteller\". Zudem wurde er mehrfach für den Golden Globe nominiert und ist vierfacher Grammy-Preisträger.", "id": 2441328} {"src_title": "Diplomacie (desková hra)", "tgt_title": "Diplomacy", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Hru vymyslel Allan Brian Calhamer, inspirací mu k tomu byla evropská politika 19. století, jak ji popsal v knize \"Origins of World War One\" Sidney B. Fay, a dále pak studium politické geografie. První verze hry byla vytvořena v roce 1954 a dále byla na základě herního testování upravována až do roku 1958. Hru Calhamer poprvé vydal v roce 1959 vlastním nákladem v množství 500 kusů poté, co ji největší výrobci deskových her odmítli vydat. O rok později pak převedl svá práva na výrobu hry na společnost Games Research. Hra byla v USA postupně vydávána společnostmi Games Research (1961 a znovu 1971 s pozměněnými pravidly), Avalon Hll (1974), Hasbro-Avalon Hill (1999) a Wizards of the Coast (2008) a řadou dalších výrobců v jiných zemích.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla hry.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Herní plán a jednotky.", "content": "Diplomacie se hraje na mapě Evropy v roce 1900 (i když i jiné mapy jsou možné, viz varianty). Mapa je rozdělena na 75 území, a to buď pevninská území nebo mořské sektory. Na 34 z nich jsou zásobovací centra, každé zásobovací centrum uživí přesně jednu jednotku. Jednotky jsou dvojího typu, armády nebo flotily. Armády se pohybují po vnitrozemí nebo mohou být konvojovány přes moře. Flotily plují po moři nebo podél pobřeží. V každém území může v jednom okamžiku stát pouze jedna jednotka. Každý hráč ovládá jednu ze sedmi velmocí (Anglie, Francie, Německo, Itálie, Rakousko-Uhersko, Rusko a Turecko). Na začátku má každý k dispozici tři jednotky, s výjimkou Ruska, které má jednotky 4.", "section_level": 2}, {"title": "Vyjednávání.", "content": "Jádrem hry je vyjednávání. Před každým tahem dostanou hráči čtvrt hodiny na vyjednávání (před prvním půl). Během vyjednávání se můžou uzavírat dohody o vzájemné podpoře, uzavírat nebo rušit spojenectví, vyhlašovat války, a podobně. Vyjednávání je zpravidla tajné, typicky probíhá tak, že vždy dva vyjednávající hráči odejdou někam do rohu místnosti nebo na chodbu, kde je nikdo neslyší a tam se domluví. Při vyjednávání je povoleno lhát, uzavřené domluvy nejsou závazné. Před koncem vyjednávací fáze napíší hráči na papír povely pro své jednotky a tento papír odevzdají do krabice. Tyto povely již závazné jsou. Poté se všechny povely přečtou a vyhodnotí najednou. Jednotky, které se můžou pohnout, se pohnou, ty které nemůžou, stojí, nakonec se vyřeší ústupy.", "section_level": 2}, {"title": "Tahy, pohyb, boj.", "content": "Každý rok se skládá ze dvou tahů, jarního a podzimního. Při každém tahu se jednotka může posunout do sousedního území. Pokud je toto území obsazené (nebo pokud se do něj chce pohnout i jiná jednotka), dojde k patu – obě jednotky zůstanou stát. Jediný způsob, jak se dostat do již obsazeného území (nebo do toho, kam chce i někdo jiný), je podpora – pokud se blízko stojící přátelská jednotka vzdá své možnosti pohybu a místo toho poskytne jiné své jednotce podporu, tato jednotka bude silnější (tj. útočí silou dva) a nepřátelskou jednotku, bránící nebo útočící pouze silou jedna přetlačí. Vytlačená jednotka musí posléze ustoupit. V případě, že nemá kam ustoupit, nebo se hráč rozhodne s danou jednotkou neustupovat, je jednotka zničena.", "section_level": 2}, {"title": "Zásobování a budování.", "content": "Každé zásobovací centrum (zkráceně SC, z anglického supply center) uživí přesně jednu jednotku. Na konci každého podzimního tahu hráč obsadí ta zásobovací centra, na kterých zrovna stojí jeho jednotky. Podle jejich počtu může vybudovat nové jednotky, nebo musí jednotky rozpustit, pokud o nějaká zásobovací centra přišel a má jich méně, než jednotek.", "section_level": 2}, {"title": "Ukončení hry.", "content": "Hra může končit vítězstvím nebo remízou. Vítězství dosáhne hráč ovládnutím 18 nebo více zásobovacích center - tedy jejich nadpoloviční většiny. Hráči se také kdykoli mohou domluvit na ukončení hry remízou, v případě, že s tím souhlasí všichni hráči, kteří dosud nebyli ze hry vyřazeni. Nutnost remízy je často vynucena existencí tzv. \"patových linií\" (z anglického stalemate line) - takových pozicí herních jednotek, které znemožňují jednomu jedinému hráči jakýmkoli způsobem dosáhnout zisku 18 zásobovacích center.", "section_level": 2}, {"title": "Herní varianty.", "content": "Herní varianty mění v principu buď herní mapu, nebo některé herní mechanismy. Za dobu její existence vymysleli fanoušci nespočet variant. Velmi populární je Ancient – hraje se na mapě Středozemí v době starověku, je pro 5 hráčů – Řím, Kartágo, Řecko, Persie a Egypt. Velmi rozsáhlou variantou je Imperial − 13 hráčů, mapa celého světa v r. 1861 − období koloniálních velmocí. K vítězství je nutné získat 70 (!) zásobovacích center (podle některých verzí až 84). Oblíbenou variantou je Gunboat (na klasické mapě Evropy, ale bez vyjednávání). Varianta pro dva (samozřejmě bez vyjednávání) se jmenuje Great War.", "section_level": 1}, {"title": "Turnajové a ligové hraní.", "content": "Diplomacie se hraje po celém světě na řadě formálních turnajů. Jakýmsi mistrovstvím světa v Diplomacii je turnaj WorldDipCon, pořádaný každoročně od roku 1988. V pořadatelství tohoto turnaje se střídají lokality v Severní Americe, Evropě a Austrálii. Kromě tohoto celosvětového turnaje existují i další turnaje na mezinárodní úrovni. V Severní Americe je to turnaj DipCon, jehož vítězi je udělován titul mistra Severní Ameriky v Diplomacii, a Severoamerická Grand Prix - liga skládající se z několika turnajů. V Evropě je to turnaj EuroDipCon, tedy mistrovství Evropy, a Evropská Grand Prix - tedy evropská liga. V Austrálii a Oceánii pak Bismarck Cup - liga skládající se z několika turnajů. Kromě těchto turnajů existuje v Diplomacii řada národních mistrovství a také řada dalších pravidelně pořádaných turnajů. V Česku je Diplomacie pravidelně hrána na festivalech deskových her Deskohraní a GameCon. Žádný turnaj zaměřený výhradně na Diplomacii v Česku pořádán není. Turnajové hraní se od běžných pravidel Diplomacie někdy liší omezením délky trvání partie. Hra pak bývá ukončována po určitém počtu odehraných herních let, aby byla zajištěna stejná délka trvání všech partií v jednom herním kole. Délka partie bývá obvykle omezována na turnajích pořádaných v Evropě, zatímco severoamerické turnaje obvykle takto omezeny nejsou a hra končí až vítězstvím nebo remízou.", "section_level": 1}, {"title": "Skórovací systémy.", "content": "V souvislosti s turnajovým hraním vznikla potřeba hru nějakým objektivním způsobem skórovat, aby byly jednotlivé hry mezi sebou porovnatelné a mohl tedy být vyhlášen vítěz turnaje. Skórovacích systémů vznikla celá řada. V zásadě je lze rozdělit na tři typy: Nejjednodušším skórovacím systémem je draw-based systém, který navrhl autor hry Allan Calhamer. Tento systém, nazývaný \"Calhamerovy body\" (Calhamer Points) boduje hráče podobným způsobem, jako je tomu například v šachu. Za každou partii je udělován jeden bod, v případě, že hráč partii vyhraje, dostává bod celý. V případě remízy jsou její účastníci ohodnoceni rovným dílem - při remíze ve třech hráčích dostává každý třetinu bodu, ve čtyřech hráčích čtvrtinu atd. Na turnajích nejčastěji užívaný je rank-based systém \"C-Diplo\" ve kterým každý hráč dostane 1 bod za účast, 1 bod za držené centrum, hráč první v pořadí pak získává bonus 34 bodů, druhý 14 bodů a třetí 7 bodů. Součet bodů za každou partii je tak 100 bodů. V případě remízy si hráči v remíze dělí rovným dílem součet bonusových bodů za první, druhé a třetí místo. Často užívaným je též SC-based systém \"Squares\" (Čtverce), ať již v původní podobě nebo v různých modifikacích. U tohoto systému je opět udělováno 100 bodů za každou partii, přičemž platí, že vítěz bere vše, a v případě remízy jsou hráči v remíze poděleni na základě druhých mocnin počtu držených zásobovacích center.", "section_level": 2}, {"title": "Diplomatické asociace.", "content": "Hráči Diplomacie se sdružují do nejrůznějších lokálních, regionálních či národních klubů, spolků a asociací, jakými jsou například německý Diplomacy Bund, rakouský Österreichischer Diplomacyverein, nebo třeba klub Windy City Weasels v Chicagu. Hraní diplomacie na celosvětové úrovni koordinují zejména tři organizace:", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní způsoby hraní.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Korespondenční Diplomacie.", "content": "Hraní diplomacie naživo má Jednak jde o hru navrženou přesně pro sedm hráčů a v jakémkoli jiném počtu poněkud ztrácí své kouzlo, a jednak jde o hru velmi časově náročnou, s dobou hraní přibližně 4 - 12 hodin. Hraní Diplomacie korespondenční cestou se proto stalo oblíbenou alternativou krátce po vzniku hry, v 60. letech 20. století. Diplomacie byla hrána prostřednictvím fanzinů - fanouškovských časopisů zaměřených na hru. Vrcholu dosáhl počet těchto časopisů v roce 1989, kdy jich po světě vycházelo 72. V 90. letech a novém tisíciletí počet časopisů klesá s tím, jak se rozvíjí hraní Diplomacie prostřednictvím e-mailu nebo přes online rozhraní.", "section_level": 2}, {"title": "E-mailová Diplomacie.", "content": "Diplomacie prostřednictvím e-mailu byla poprvé hrána v roce 1983 prostřednictvím fanzinu The Armchair Diplomat. Hraní prostřednictvím e-mailu je od té doby běžným způsobem hraní Diplomacie a do velké míry nahradilo korespondenční hraní prostřednictvím fanzinů. V Česku existuje diplomatická komunita kolem webu www.diplomacie.net, těžiště jejíž činnosti spočívá právě v hraní prostřednictvím e-mailu.", "section_level": 2}, {"title": "Online Diplomacie.", "content": "Diplomacii lze v posledních letech hrát také prostřednictvím webových rozhraní, tedy prostřednictvím internetového prohlížeče. Existují tyto herní servery:", "section_level": 2}, {"title": "Diplomacie jako počítačová hra.", "content": "Jako počítačová hra byla Diplomacie poprvé zpracována již v roce 1984 pro počítače IBM PC firmou Avalon Hill. Problémem hry byla slabá umělá inteligence počítačem ovládaných oponentů, přesto dostala hra v roce 1990 v recenzi v časopise Computer Gaming World čtyři hvězdičky z pěti. V roce 1999 vydalo Diplomacii jako počítačovou hru Hasbro. Problémem zůstala velmi slabá úroveň umělé inteligence počítačového oponenta, kdy podle některých recenzí hráč jakékoli úrovně neměl problém porazit počítač i na nejobtížnější úrovni nastavení. V roce 2005 vydalo počítačové zpracování hry vývojářské studio Paradox Interactive. Toto zpracování v recenzích zcela propadlo z důvodů podivného chování počítačových protivníků, nelogického a chybového ovládání a také nedostatečně zpracovaného multiplayeru, který neumožňoval plný rozvoj jádra hry - diplomatického vyjednávání mezi hráči. Vývojem umělé inteligence pro hru se zabývá projekt DAIDE (). Cílem tohoto projektu je vyvinout umělou inteligenci schopnou plnohodnotné hry a zároveň vývoj programového prostředí pro hru proti počítači a nebo lidským protivníkům.", "section_level": 2}], "src_summary": "Diplomacie je desková hra standardně pro 7 hráčů. Hraje se na mapě Evropy v období před první světovou válkou. Každý hráč ovládá jednu ze sedmi velmocí a snaží se ovládnout nadpoloviční většinu kontinentu. Hra není založena jen na strategii a taktice, velmi důležitou roli hraje vyjednávání mezi jednotlivými hráči, které probíhá zpravidla tajně mezi jednotlivými koly.", "tgt_summary": "Diplomacy ist ein Brettspiel von Allan B. Calhamer, das die europäischen Machtverhältnisse vor dem Ersten Weltkrieg simuliert. Wichtiger als strategisches Geschick sind bei diesem Spiel vor allem das Führen diplomatischer Verhandlungen und das geschickte Aushandeln von Bündnissen zwischen den verschiedenen Spielern. Da es nur einen Sieger gibt, sind die Spieler früher oder später gezwungen, eingegangene Bündnisse wieder zu brechen. ", "id": 2450615} {"src_title": "Člověk", "tgt_title": "Homo", "src_document": [{"title": "Systematika rodu.", "content": "Jako druhy rodu \"Homo\" se tradičně uvádějí: Některé nálezy popsané jako samostatné druhy zatím nedosáhly všeobecného uznání (např. †\"Homo cepranensis\" či †\"Homo gautengensis\"), některé byly včleněny do druhů jiných (např. †\"Homo pekinensis\", †\"Homo soloensis\" a †\"Homo tsaichangensis\" do \"H. erectus\"), u některých dosud převládá nejistota (†\"Homo helmei\" může být samostatnou linií či patřit do \"H. heidelbergensis\" nebo \"H. sapiens\"). Za samostatný druh zatím nejsou uznáni ani neandrtálcům blízcí denisované, současníci \"Homo neanderthalensis\" i \"Homo sapiens\", ani „starší příbuzní“ člověka floreského, objevení v r. 2016. Molekulární rozbory identifikovaly některé další vymřelé linie, jejichž geny přetrvávají jako výsledek dávného křížení v současné lidské populaci. Jako linie na úrovni dalšího druhu by mohli být označeni např. tzv. „archaičtí Afričané“, geneticky identifikovaní v genomu Mandinků a Sanů, Pygmejů, Hadzů a Sandawů, Esanů, Gambiů, Mendů a Jorubů a některých dalších etnických skupin moderního člověka. Vyčlenili se z lidského vývojového kmene ještě před oddělením denisovsko-neandertálské větve. Je možné, že k nim existuje i fosilní záznam již popsaný jako jiný druh (\"H. naledi\" nebo \"Homo heidelbergensis\"); přiřazení je však mimo současné možnosti paleontologie. Systematika se v souvislosti s novými paleontologickými nálezy mění. Některé druhy se někdy označují pouze jako poddruhy jiných druhů (a to i ve starší literatuře, např. \"Homo neanderthalensis\" jakožto \"H. sapiens neanderthalensis\" – genetické analýzy totiž prokázaly značnou míru křížení s \"H. sapiens\" v užším smyslu, a to pravděpodobně ve více událostech zachovávajících životaschopnou linii). Genetické analýzy ukázaly, že se kdysi s člověkem moudrým křížili i denisované (nejméně dvakrát) a některé jejich geny přetrvávají v současné populaci Melanésanů a Tibeťanů. Křížení neandertálců a denisovanů (tehdy již oddělených vývojových linií) dokázal nález jejich společného potomka; navíc analýzou genomů současné lidské populace se podařilo ukázat, že křížení probíhalo v nezanedbatelném rozsahu a pravděpodobně vznikla populace představující novou, minimálně 280 tisíc let starou, linii tzv. „přízračného předka“ (angl. „\"ghost ancestor\"“), který se později v Asii a Oceánii zase křížil s \"H. sapiens\" (není však vyloučeno, že se jedná o samostatnou vývojovou větev, oddělenou od denisovanů krátce po jejich osamostatnění). V genofondu současných obyvatel ostrova Flores pak byla indikována introgrese pravděpodobné čtvrté samostatné podobně staré linie denisovsko-neandertálského vývojového kmene. Bylo prokázáno i křížení denisovanů s vývojově starší větví člověka (pravděpodobně \"H. heidelbergensis\" nebo \"H. erectus\"). I některé nové fosilní nálezy (např. z lokality Dmanisi v Gruzii) se navíc zdají podporovat názor, že druhů v lidské kmenové linii bylo ve skutečnosti méně, protože linie tradičně pokládáné za odlišné druhy by na sebe mohly buď přímo navazovat, nebo jedinci různých tradičních druhů mohli spolužít ve stejných sídlištích a jednalo se jen o pouhé morfologické formy jednoho druhu. Takováto „slučovací“ systematika pak nově řadí popsané skupiny rodu \"Homo\" jakožto poddruhy do pouhých dvou druhů – Homo erectus\" sensu lato a Homo sapiens\" sensu lato. Do \"Homo erectus\" sensu lato pak patří \"H. habilis\", \"H. rudolfensis\", \"H. naledi\", \"H. ergaster\", \"H. erectus\" sensu stricto (včetně \"H. pekinensis\" a \"H. soloensis\"), \"H. antecessor\", \"H. georgicus\", \"H. floresiensis\" a pravděpodobně i \"H. luzonensis\" (pokud není úplně samostatnou linií v rámci \"Homo\"). Do \"Homo sapiens\" sensu lato jsou pak řazeni \"H. helmei\", \"H. rhodesiensis\", \"H. heidelbergensis\", \"H. neanderthalensis\" a \"H. sapiens\" sensu stricto (a patří sem pochopitelně i denisované, „přízrační předci“ a pravděpodobně i „archaičtí Afričané“). \"H. erectus sensu lato\" však nemůže být považován za přímého předka \"H. sapiens sensu lato\" ve fylogenetickém smyslu. Přinejmenším pro \"H. antecessor\" bylo prokázáno, že je vedlejší vývojovou větví vzhledem k linii vedoucí k \"H. sapiens sensu lato\".", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Všechny druhy rodu \"Homo\" používaly nástroje, jazyk a poměrně vyspělou kulturu. Od kdy byla technologie a kultura předávána není však jisté. Z anatomických znaků je zásadní především bipedie, zvětšení objemu mozku (vyjma \"Homo habilis\" více než 1000 ml), čelo od očí stoupá vzhůru, lebka se zakulacuje, dochází k určité redukci zubů, zkracování rukou a naopak prodlužování nohou. Člověk se (jako ostatní současní hominini) živí rostlinnou i živočišnou potravou, obojí potrava je doložena i v paleontologických nálezech (v sídlištích shromážděné pevné části rostlin – pecky, skořápky – a rozbité kosti ze zvířat) a nově prokázána i analyticky pomocí zastoupení izotopů v kosterních pozůstatcích či analýzou zubního povlaku. Z rostlinné potravy je schopen trávit tuky, bílkoviny a většinu sacharidů (nikoli celulózu), z živočišné potravy přijímá zejména bílkoviny a tuky (kromě masa a vajec se u moderního člověka vyvinula schopnost i v dospělosti trávit mléko). Modernějším druhům člověka, včetně jediného současně žijícího člověka moudrého, je vlastní užívání oděvů jednak pro ochranu před klimatickými vlivy a jinými mechanickými a tepelnými účinky okolního prostředí a jednak jako součást společenského chování a jeho znaků a určení role ve společnosti. Charakteristická pro člověka je také schopnost přesné imitace, která je například podmínkou pro předávání a učení se řeči.", "section_level": 1}, {"title": "Evoluce.", "content": "Stále není jasné, z jaké linie hominidů se rod \"Homo\" vyvinul. Většina vědců se shoduje, že předkem byla jedna linie australopitéků \"(Australopithecus)\", tzv. \"gracilní australopitéci\", mezi něž patří např. \"A. africanus\" či \"A. afarensis\". Tato linie australopitéků měla menší čelist i zuby a živila se pravděpodobně jemnější potravou. Nejstarším paleontologickým nálezem, zařazovaným do rodu \"Homo\", je africký \"Homo habilis\", starý až 2,5 milionu let. Už tento primitivní člověk měl proti australopitékům větší mozek (asi 600–750 ml) a také ustupující čelisti. Také u něj byly nalezeny jednoduché kamenné nástroje. Předpokládá se, že \"H. habilis\" nikdy neopustil africký kontinent. Opustit Afriku se podařilo až člověku vzpřímenému, tedy druhu \"Homo erectus\", který žil mezi 1,8 – 0,5 miliony lety. \"H. erectus\" osídlil například Indonésii, ale podle nejnovějších objevů relativně brzy i Evropu. Nejmladší jsou fosílie druhů \"Homo neanderthalensis\" a \"Homo sapiens\". Současníky neandrtálců a moderních lidí byli také \"Homo floresiensis\" a denisované. \"H. sapiens\", tedy člověk moudrý, je jediným recentním zástupcem rodu. V roce 1900 žilo na světě 1,65 miliard lidí. V únoru 2017 žilo na světě 7,3 miliard a počet neustále roste. Lidé již osídlili všechny kontinenty a dostali se i na zemskou orbitu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Člověk (\"Homo\") je rod živočichů z čeledi hominidi (\"Hominidae\"), k němuž patří jediný současně žijící zástupce člověka – člověk moudrý (\"Homo sapiens sapiens\") a jeho blízcí vyhynulí příbuzní. Samec člověka se nazývá muž, samice žena, mládě člověka dítě. Odhaduje se, že rod je asi 2,8 milionu let starý. Vznik rodu \"Homo\" se datuje do stejné doby, kdy se také objevují první kamenné nástroje, a tedy v době, kdy začíná nejstarší paleolit. ", "tgt_summary": "Homo ( [] „Mensch“, „Mann“) ist eine Gattung der Menschenaffen (Hominidae) in der Klasse der Säugetiere, zu welcher der anatomisch moderne Mensch (\"Homo sapiens\") und seine nächsten ausgestorbenen Verwandten gehören. Eine genaue Abgrenzung der Gattung \"Homo\" von verwandten Gattungen innerhalb der Hominini ist schwierig. Häufig wird der Gebrauch von bearbeiteten Steinwerkzeugen (Geröllgerät) als Kriterium genannt. ", "id": 2373105} {"src_title": "Terminate and Stay Resident", "tgt_title": "TSR-Programm", "src_document": [{"title": "Popis funkce.", "content": "Operačním systém DOS je na rozdíl od pokročilejších systémů Microsoft Windows nebo Linux pouze jednoúlohový, takže v každém okamžiku je možné spustit nejvýše jeden počítačový program. Tato vlastnost umožnila snadné naprogramování jádra DOSu (též MS-DOS, FreeDOS atd.), které nemuselo být reentrantní a nemuselo obsahovat subsystém pro plánování procesů (tzv ). Absence systémové podpory více programů zároveň ze strany jádra DOSu byla pro uživatele omezující, a proto programátoři často využívali mechanizmu TSR, který mohl vyvolat zdání současného běhu více úloh (tzv. multitasking), který podporují až pokročilejší operační systémy (Microsoft Windows, Linux, Mac OS X a další). Systém DOS využívá pro komunikaci s uživatelem příkazový řádek (se shellem COMMAND.COM). Po spuštění programu je výzva shellu () deaktivována a řízení je předáno spuštěnému programu. Teprve po ukončení programu je po návratu do DOSu (resp. do interpretu COMMAND.COM) výzva znovu aktivována. Systémové volání TSR spuštěný program ukončí, ale ponechá ho v paměti a zároveň je operační paměť alokovaná programem označena jako obsazená. Program fakticky dále nepokračuje, ale zůstává v RAM (označujeme ho jako rezidentní program). Rezidentní program (též TSR program) musí sám zajistit, že bude vhodným způsobem aktivován (typicky modifikací tabulky přerušení), a zároveň že neporuší omezení samotného jádra DOSu. Rezidentní program nesmí volat systémové služby jádra DOSu, pokud tuto službu volá jiný program. Zároveň musí sám ošetřit své případné výstupy na obrazovku a zajistit, aby jimi nezpůsobil havárii (například zaseknutí grafické karty tím, že do ní bude nesprávně zapisovat, protože není v grafickém, ale textovém režimu). Rezidentní programy se používaly velmi často jako ovladače počítačové myši, kdy byly aktivovány přerušením přicházejícím od myši přes sériový port. Také se využívaly jako podpora české mapy klávesnice (umožňovaly psaní českých znaků), které byly aktivovány přerušením od klávesnice a vystupovaly jako rozšíření její obsluhy (tzv. obsluha přerušení, též ISR). Stejný princip zneužívaly i počítačové viry, které například „rozšířily“ schopnosti systémových volání pro zápis na pevný disk nebo disketu, čímž si zajistily schopnost vlastního šíření.", "section_level": 1}, {"title": "Použití TSR.", "content": "Původní volání, INT 27h, se nazývá \"terminate but stay resident\", proto jméno \"TSR\". Použitím tohoto volání, může program vytvořit 64KB jeho rezidentní paměti. MS-DOS verze 2.0 představil vylepšené volání INT 31H 21H - function 'Keep Process', které odstranilo omezení předchozí verze a nechá program vrátit návratový kód. Před provedením tohoto volání, může program nainstalovat do sebe jeden nebo více přerušovacích manipulátorů, takže může být znovu zavoláno. Instalace hardwarového vektoru přerušení umožňuje tomuto programu reagovat na hardwarové události. Instalace softwarového vektoru přerušení umožňuje zavolání v současné době běžícím programem. Instalace obsluhy přerušení časovače umožňuje TSR pravidelné spouštění (viz ISA) programovatelného intervalového časovače, a to zejména v sekci \"IBM PC compatible\"). Typický způsob využití vektoru přerušení zahrnuje čtení jeho současné hodnoty (adresu), ukládání do paměťového prostoru TSR, a instalaci ukazatele na svůj vlastní kód. Uložené adresy se volají po tom, co TSR obdržel přerušení a dokončil jeho zpracování. Ve skutečnosti tvoří jednotlivě spojený seznam manipulátorů přerušení, také nazývaný 'interrupt service routines', nebo ISR. Tento postup instalace ISR se nazývá řetězení, hákování přerušení nebo vektor přerušení. Řetězením vektorů přerušení TSR mohou programy získat úplnou kontrolu nad počítačem. TSR může mít jeden ze dvou módů: 'Terminate and stay resident' metoda byla použita ve většině MS-DOS virů, které mohou buď převzít kontrolu nad počítačem nebo zůstat v pozadí. Viry mohou reagovat na I/O disku nebo nakazit spustitelné soubory (.EXE nebo.COM), které jsou spuštěny a datové soubory, které jsou otevřeny. Části DOS, a to zejména ve verzích DOS 5.0 a novější, které používají tuto stejnou techniku u vykonávání užitečných funkcí, jako je například DOSKEY editor příkazové řádky a různé další instalovatelné pomůcky, lze nainstalovat a provozovat je na příkazovém řádku (ručně nebo z AUTOEXEC.BAT), a nikoli jako drivery přes CONFIG.SYS. Program TSR lze nahrát kdykoliv. Někdy je načten okamžitě poté, co se operační systém nabootuje, tím, že je doslova uložený v AUTOEXEC.BAT dávkovém programu, případně na žádost uživatele (například Borland SideKick a Turbo Debugger nebo Quicken je QuickPay). Tyto programy budou, jak 'TSR' znamená, zůstávat v paměti, zatímco ostatní programy jsou spuštěné. Většina z nich nemá možnost vytažení sebe z paměti, takže volání TSR znamená, že program zůstane v paměti, do restartu. Nicméně vytažení z paměti je možné externě, za použití pomůcek jako MARK.EXE / RELEASE.EXE kombinovaných s TurboPower Software nebo softwarového restartu TSR. Tyto pomůcky chytí specifické kombinace kláves a propustil všechny TSR uložené po nich. Tak jako je řetězec ISR jednotlivě spojen, neexistuje žádné ustanovení jak objevit předchozí manipulátor adresy, nebo informovat své předchůdce, že je třeba aktualizovat jeho \"další adresu, na kterou skočit\", aby neodkazovaly na TSR, jenž si přejeme odstranit. Toto dalo vzniknout TSR spolupracujícím rámcům, například TesSeRact a AMIS.", "section_level": 1}, {"title": "Sdílení přerušení.", "content": "K řešení problému s mnoha TSR programy, které mají stejné přerušení, byla Ralfem Brownem navržena metoda tzv. Alternate Multiplex Interrupt Specification (AMIS) zlepšující dříve používané služby, nabízené prostřednictvím INT 2Fh. AMIS poskytuje způsoby, jak sdílet softwarové přerušení kontrolovaným způsobem. Byla vytvořena podle IBM Interrupt Sharing Protocol, původně vyvinutý pro sdílení hardwarového přerušení na procesoru x86. AMIS služby jsou k dispozici prostřednictvím Int 2Dh. Návrh ve své době nikdy nezískal širokou podporu mezi programátory. Existoval zároveň s několika jinými konkurenčními specifikacemi různé složitosti.", "section_level": 2}, {"title": "Závady.", "content": "Přes svoji užitečnost způsobovaly TSR programy problémy. Každý rezidentní program zabírá paměť, a kvůli vlastnostem systému DOS musí být i na počítačích s velkým množstvím fyzické paměti RAM uložen do prvních 640 KB RAM (konvenční paměti), čímž ubírá místo aplikačním programům. Proto bylo vyváření TSR výzvou k minimalizaci obsazené paměti, což byl kvůli požadavkům kompatibility s mnoha softwarovými produkty od různých dodavatelů často velmi frustrující úkol. Vzájemné interakce programů, které využívaly služby operačního systému nedokumentovaným nebo nebezpečným způsobem, mohly způsobovat zaseknutí počítače nebo zhroucení systému. Mechanismus TSR využívaly počítačové viry, které jsou záměrně rušivé. Okolo roku 1990 přesahovaly paměťové nároky mnoha aplikací, především her, na platformě PC 500 KB, takže při obsazení paměti několika TSR – i těmi základními, jako je ovladač CD-ROM – nebylo možné tyto aplikace spustit, a uspořádání programů tak, aby byl dostatek volné RAM, připomínalo černou magii. Mnoho hráčů používalo několik zaváděcích disků, každý s jinou konfigurací pro jinou hru. Pozdější verze MS-DOSu dovolovaly výběr konfigurace pomocí \"boot menu\", což umožňovalo použití jediného \"boot disku\". Ke konci devadesátých letech, když mnoho her bylo ještě psáno pro DOS, byl limit 640 kB nakonec překonán díky používání procesorů Intel 80286 nebo lepších ukládáním částí dat nebo i programového kódu nad prvním 1 MB paměti, čímž se snížil tlak na obsazení prvních 640K paměti. Pro úsporu paměti byl kód organizován jako překryvné moduly. Protože programování s mnoha překryvy je výzva sama o sobě, jakmile byl program příliš velký, aby se úplně vešel do 512 KB, využití rozšířené paměti bylo téměř vždy provedeno pomocí třídílného DOS extenderu podle standardu VCPI nebo DPMI. Pro zpřístupnění paměti nad hranicí 1 MB musí být procesor přepnut z reálného režimu do chráněného režimu. Protože však DOS, TSR, ovladače zařízení a většina programů pro DOS běží v reálném režimu, musí DPMI nebo VCPI přepínat mezi chráněným režimem a reálným režimem, což přináší časové ztráty.", "section_level": 1}, {"title": "Návrat.", "content": "S nástupem desek rozšířené paměti a zejména procesorů Intel 80386 v druhé polovině osmdesátých let, přichází možné použití paměti nad 640 kB k načtení TSR. To vyžadovalo komplexní softwarové řešení s názvem Expanded memory managers, což zajistilo nějaký další volný prostor na několik let. K nejznámějším správcům paměti patřily QRAM a QEMM firmy Quarterdeck, 386Max firmy Qualitas, CEMM firmy Compaq a později EMM386 firmy Microsoft. Oblasti paměti nad adresou 640 kB využitelné pro načítání TSR, se nazývají \"upper memory blocks\" (UMB) a načítání programů do nich se anglicky nazývá loading high. Programy pro správu paměti začaly později používat programy, které se pokoušely automaticky zjistit, jak nejlépe rozdělit TSR mezi low a high hodnotou paměti (Optimize firmy Quarterdeck nebo MemMaker firmy Microsoft) s cílem maximalizovat dostupný prostor v prvních 640 KB paměti.", "section_level": 1}, {"title": "Úpadek.", "content": "S vývojem her a programů využívajících DOS extendery (např. Doom), které obcházely 640 KB bariéru, mnoho problémů s TSR zmizelo, s rozšířením Microsoft Windows, a zejména Windows 95 (následuje Windows 98) - který měl mnoho TSR zbytečných a některé TRS neslučitelné - TSR zastaralé, ale aplikace Win16 mohly dělat triky TSR - jako jsou úpravy tabulky vektorů přerušení, protože reálný režim Windows to dovoloval. TSR nyní zmizely téměř úplně, multitasking operačních systémů jako Windows XP, Windows Vista, Windows 95, Mac OS X, Linux slouží jako zázemí pro více programů a driverů zařízení,které se mohou provozovat současně bez potřeby speciálních programovacích triků, a moderní pojetí chráněné paměti činí jádro a jeho moduly výhradně odpovědné za změnu přerušovací tabulky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Terminate and Stay Resident (TSR) česky \"ukončit a ponechat v paměti\" je v operačním systému DOS označení pro techniku umožňující vytvářet rezidentní programy, které po svém spuštění provedou určitou inicializační činnost, pak předají řízení operačnímu systému, ale zůstanou v paměti RAM počítače a mohou vykonávat různé funkce. Tyto programy často plní stejnou úlohu jako instalovatelné ovladače zařízení – zpřístupňují zařízení, které standardní DOS nepodporuje – myši, CD mechaniky, síťové a zvukové karty a další hardware. Dalšími skupinami byly programy pro tisk na pozadí, síťové ovladače (např. pro přístup k síti NetWare nebo jádro pro komunikaci protokoly TCP/IP), programy pro podporu národního prostředí (např. česká mapa klávesnice a zavaděč národních fontů), a programy, které přímo komunikovaly s uživatelem, od programu pro zadávání semigrafických znaků, přes program pro interaktivní správu rezidentních programů po programy typu Personal Information Manager jako Borland Sidekick, které v jednoúlohovém systému DOS vyvolávaly zdání funkčního multitaskingu. Mechanismus TSR využívalo i množství počítačových virů, aby mohly ovlivňovat činnost počítače kdykoli, nejen v okamžiku spuštění infikovaného programu.", "tgt_summary": "Ein TSR-Programm (im deutschsprachigen Raum oft \"speicherresidentes Programm\") ist ein DOS-Programm, das nach Ausführung weiterhin im Speicher verbleibt und bei Bedarf erneut aufgerufen werden kann. ", "id": 920785} {"src_title": "Letiště Düsseldorf", "tgt_title": "Düsseldorf Airport", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První leteckou událostí v okolí letiště bylo přistání zepelínu LZ 3 3 km jižně od současného letiště. 19. dubna 1927 bylo po dvou letech stavby letiště otevřeno. Společnost Lufthansa otevřela pravidelné lety do Berlína, Hamburku, Kolína nad Rýnem a do Ženevy. Před druhou světovou válkou byl civilní provoz na letišti ukončen a od roku 1939 sloužilo německé Luftwaffe. Po válce bylo letiště pro veřejnost opět otevřeno v roce 1948. Pravidelné lety do Londýna zde začala provozovat společnost British European Airways. V roce 1950 došlo k prodloužení hlavní ranveje na 2 475 m. V roce 1964 byla zahájena výstavba nového terminálu a v roce 1969 došlo k opětovnému prodloužení hlavní dráhy na 3 000 m. V roce 1947 byl otevřen nový centrální terminál a terminál B, o rok později byla zahájena výstavba železnice, spojující letiště s Düsseldorfským hlavním nádražím, která byla dokončena v roce 1977. V roce 1986 byl otevřen terminál C a v roce 1992 byla postavena druhá ranvej. 11. dubna 1997 vypukl na letišti požár, během něhož zahynulo 17 lidí. Oprava terminálu trvala tři roky a stála vládu více než sto milionů. V roce 2000 bylo otevřeno \"Düsseldorfské letištní nádraží\" s kapacitou 300 vlaků denně a v roce 2001 byly otevřeny nové odbavovací haly terminálu B.", "section_level": 1}, {"title": "Vybavení.", "content": "Letiště je napojeno na letiště A44, nacházejí se zde 2 nádraží. Lety jsou naváděny na dvě vzletové a přistávací dráhy do tří mezinárodních a jednoho domácího terminálu. Kontrolní věž prošla v roce 2007 rekonstrukcí, moderní je i letištní hotel, VIP salonek a velká budova parkovišť. Stojánka je schopna pojmout 107 letadel, přistávací dráhy jsou schopny přijmout i letadla typu Airbus A380 nebo Antonov An-225.", "section_level": 1}, {"title": "Letištní časopis.", "content": "Das Magazin je časopis pro návštěvníky letiště, který informuje o nových leteckých společnostech, nových destinacích, různých bonusech, ale i samotném letišti a jeho okolí. \"Das magazin\" je k dostání v mnoha letištních obchodech zdarma, nebo také za předplatné.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mezinárodní letiště Düsseldorf (IATA: DUS, ICAO: EDDL) se nachází 9 km od centra Düsseldorfu, hlavního města německé spolkové země Severního Porýní-Vestfálska. Je to třetí největší letiště v Německu.", "tgt_summary": "Der Flughafen Düsseldorf (IATA: DUS; ICAO: EDDL; Eigenbezeichnung Düsseldorf Airport) ist der drittgrößte Flughafen Deutschlands und das wichtigste internationale Drehkreuz des Landes Nordrhein-Westfalen. Gemessen am Passagieraufkommen liegt der Düsseldorfer Flughafen hinter Frankfurt am Main und München an dritter Stelle, gemessen am Frachtaufkommen liegt er in Deutschland an sechster Stelle. Der Flughafen wurde am 19. April 1927 eröffnet. ", "id": 669775} {"src_title": "Ulrich von Hutten", "tgt_title": "Ulrich von Hutten", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Byl nejstarším synem chudé, ale nikoli nevýznamné rytířské rodiny. Jelikož byl malého vzrůstu a často nemocen, jeho otec se jej rozhodl poslat do kláštera - když mu bylo deset let, odvedl ho k benediktinům ve Fuldě. Místní klášterní škola byla v Německu vysoce ceněna a Ulrich tak dostal vynikající vzdělání. Mnišský způsob života mu ale nevyhovoval, a tak v roce 1505 uprchl do Kolína nad Rýnem. Získal tak sice svobodu, ale vzbudil také hněv svého otce. V Kolíně se seznámil se vzdělanci a básníky. Přes Erfurt se dostal do Frankfurtu nad Odrou, kde se otevírala nová univerzita. Zde získal magisterský titul a publikoval svou první báseň. Roku 1509 studoval teologii na univerzitě v Greifswaldu. Nejprve zde byl přijat vstřícně, časem však jeho mecenáši z řad měšťanů nemohli snést jeho povýšené chování. Greifswald tak opustil. Na cestě byl sluhy svých přátel okraden o ošacení i knihy. Uprostřed zimy, bez peněz, zmrzlý a polomrtvý hlady dorazil do Rostocku. Tam byl opět kladně přijat humanisty a pod jejich ochranou psal texty namířené proti někdejším přátelům z Greifswaldu. Zahájil tak dlouhou sérii satir a ostrých útoků proti svým osobním i veřejným nepřátelům. Pokračoval pak do Wittenbergu, kde roku 1511 publikoval spis o psaní poezie \"Ars Versificatoria\". Přes Lipsko a Vídeň se dostal do italské Pavie, kde začal studovat práva. Roku 1512 jeho studia přerušila válka. Při obležení města byl okraden oběma znesvářenými stranami (papežskými i švýcarskými vojsky) a nemocný a opět bez peněz uprchl do Bologne. Za další dva roky byl opět v Německu, kde jej jeho básnické nadání i přátelství Eitelwolfa von Stein dostalo do přízně mohučského kurfiřta, arcibiskupa a budoucího kardinála Albrechta Braniborského. Zde začal snít o kariéře učence a literáta. Rok 1515 změnil běh jeho života. Jeho příbuzného Hanse von Huttena zavraždil Ulrich, vévoda z Württemberga. Hutten začal na adresu vévody psát ostře kritické dopisy, proslovy a sžíravé satiry. Angažoval se také při vzniku knihy satirických latinských dopisů Epistolæ Obscurorum Virorum (překládáno např. jako \"Dopisy tmářů\"), sepsaných na podporu teologa Johanna Reuchlina. Tyto práce jej v Německu učinily známou osobností. Hutten se pak vydal opět do Itálie, aby dokončil studium práv. Za zdejšího pobytu se v něm rozhořela prudká nenávist k papežství, které napadl v předmluvě ke knize Laurentia Vally \"De Donatione Constantini\", publikované roku 1517. Jeho text tak pomáhal připravit půdu pro Martina Luthera. Téhož roku se vrátil do Německa, kde se dostal pod ochranu císaře Maxmiliána, který si jej vážil jako básníka a pasoval jej na rytíře. Ještě roku 1518 však doprovázel arcibiskupa Albrechta na několika oficiálních návštěvách Paříže a Augsburského říšského sněmu. Publikoval pak německy psané pamflety napadající papeže a římské duchovenstvo. Arcibiskup Albrecht o jeho aktivitách referoval v Římě, a Hutten se tak v roce 1519 stal podporovatelem Luthera a jeho snah o náboženskou reformu. Na rozdíl od něj však spolu s Franzem von Sickingen usiloval o její prosazení vojenskými prostředky. V roce 1522 při tzv. povstání rytířů napadli území arcidiecéze Trevír. Následujícího roku však byli rytíři poraženi. Hutten se poté ještě neúspěšně pokusil získat na stranu reformace Erasma Rotterdamského.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní stav.", "content": "Posledních 15 let svého života trpěl „francouzskou nemocí\", na kterou ve věku 35 let zemřel. Roku 1519 napsal text nazvaný \"De morbo Gallico\" (O francouzské nemoci), kde popisoval symptomy a léčbu syfilis. Tento text je v historii medicíny jedním z prvních popisů nemoci z pohledu pacienta.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ulrich von Hutten (21. dubna 1488, hrad Steckelberg, Německo – 29. srpna 1523, Ufenau, Švýcarsko) byl německý učenec, básník a reformátor. Byl otevřeným kritikem římskokatolické církve.", "tgt_summary": "Ulrich von Hutten (* 21. April 1488 auf Burg Steckelberg in Schlüchtern; † 29. August 1523 auf der Ufenau im Zürichsee) war ein deutscher Renaissance-Humanist, Dichter, Kirchenkritiker und Publizist. Er wird auch als erster Reichsritter bezeichnet.", "id": 1048737} {"src_title": "Maratonský běh", "tgt_title": "Marathonlauf", "src_document": [{"title": "Vznik maratonu – legenda a skutečnost.", "content": "Název a délka trati se odvozují z legendy o řeckém běžci jménem Feidippidés (někteří uvádí jméno Diomedón), který měl údajně po bitvě u Marathonu, datované historiky na 12. září 490 př. n. l., nést zprávu o vítězství Athéňanů nad Peršany z Marathónu do Athén a tam se slovy \"„Νενικήκαμεν“ – „Zvítězili jsme“\" vyčerpáním zemřel. Historik Hérodotos, který žil v 5. století př. n. l., tedy nedlouho po marathonské bitvě, však tuto událost s marathonským běžcem vůbec nepřipomíná. Naopak se zmiňuje o výkonu běžce Feidippida, vyslaného nedlouho před rozhodujícím střetnutím z Athén do Sparty s prosbou o vojenskou pomoc. Do cíle, vzdáleného 1240 stadií (240 km) tehdy Feidippidés dorazil již následujícího dne, kdy přinesl obratem domů zprávu, že Sparťané nemohou z náboženských důvodů vyrazit na pomoc dříve, než za několik dní skončí svátky na počest boha Apollóna Karneia. První písemná zmínka o poslovi z Marathonu do Athén se objevuje až na konci 1. století n. l. u Plútarcha, který připisuje běh do Athén muži jménem Thersippos nebo Euklés. O sto let později jmenuje Lúkiános jako marathonského běžce jistého Filippida. Protože se zdá velmi nepravděpodobné, že by téměř současník Hérodotos tak zajímavou epizodu ve svém díle pominul, lze předpokládat, že příběh o běžci z Marathónu do Athén si vytvořila až fantazie autorů, žijících o několik století později. Ani historický Feidippidés však nezůstává zapomenut, od roku 1983 se na jeho počest každoročně v září koná Spartathlon, 246 km dlouhý závod z Athén do Sparty. V 19. století, které bylo dobou romantického obdivu ke starověkému Řecku, byla mezi vzdělanci populární i pověst o maratonském běžci. Anglický básník Robert Browning ji například roku 1879 ztvárnil v básni \"Feidippidés\". S myšlenkou uspořádání maratonského běhu přišel jako první francouzský filolog Michel Bréal, na něhož hluboce zapůsobila návštěva památných míst v Řecku. Seznámil s tímto nápadem svého přítele Pierra de Coubertina a ten jej v roce 1894 zavedl do programu připravovaných olympijských her. Po několika zkušebních kvalifikačních bězích se první maratonský závod uskutečnil v rámci programu I. olympijských her na přibližně původní trati z Marathonu do Athén 10. dubna 1896. Vítěz prvního Olympijského maratonu pořádaného 10. dubna 1896 (jednalo se pouze o závod mužů) byl Spyridon Louis, řecký nosič vody, jež dosáhl času 2 hodiny, 58 minut a 50 sekund. Maraton pořádaný na Letních olympijských hrách v roce 2004 se běžel na původní trati z Maratónu do Athén, se zakončením na Panathénském stadionu, dějišti Olympijských her v roce 1896. První oficiální maraton na českém území byl pak uspořádán 25. října 1908 na trati Smíchov – Dobříš. Zúčastnilo se jej 6 závodníků. K nejznámějším a největším maratonským běhům současné doby patří maraton v Bostonu, založený již v roce 1897, v New Yorku, v Chicagu, v Londýně a v Berlíně. V Česku je v současnosti nejznámější Pražský mezinárodní maraton, založený v roce 1995. Další maraton se však běhá v pražské Stromovce již od roku 1963. Na Slovensku je nejpopulárnější Mezinárodní maraton míru v Košicích, založený již v roce 1924, krátce po olympijských hrách v Paříži. Českou maratonskou legendou je Emil Zátopek, který vyhrál olympijský maraton v Helsinkách v roce 1952 v čase 2:23:03 (běžel jej tehdy poprvé v životě); v roce 1956 v Melbourne byl šestý. Naším nejlepším maratoncem v 21. století je Róbert Štefko – v roce 2004 v čase 2:12:35.", "section_level": 1}, {"title": "Ženský maraton.", "content": "Ženský maraton se poprvé běžel v roce 1984 na Letních olympijských hrách v Los Angeles. Zvítězila Joana Benoitová z USA s časem 2 hodiny, 24 minut a 52 sekund. Po dlouho dobu po té, co byl Olympijský maraton součástí Olympijských her, neexistovaly ženské závody na dlouhou trať. I když několik žen běhalo maratonskou vzdálenost, tak nebyly zařazeny do oficiálních výsledků. Marie-Louise Ledru byla první žena, která oficiálně absolvovala maraton, v roce 1918 dosáhla na čas 5 hodin a 40 minut a umístila se na 38. místě. Miroslava Bínová v Úpicích září roku 1952 dokončila maratonskou vzdálenost v čase 4:35:00 v rámci rabořického závodu. Arlen Pieperová byla první ženou, která oficiálně dokončila maraton v USA, když tuto trať zaběhla na Pikes Peak Maratonu v Manitou Springs v Coloradu v roce 1959. Kathrine Switzer byla první ženou, která běžela Bostonský maraton se závodním číslem. I když když prošla vstupním procesem, po odhalení chyby byla obviněna za hrubé porušení pravidel a byla stíhána. Bobbi Gibb jako první v roce 1966 uběhla celý Bostonský maraton, a později byla prohlášena organizátory za vítěze v ženské kategorii v tomto roce, stejně jak v roce 1967 a 1968. Stalo se tradicí, že mužský Olympijský maraton je poslední událostí atletického rozvrhu a běží se poslední den Olympijských her. V poslední době jsou za maraton udělovány medaile během závěrečného ceremoniálu (včetně roku 2012 a 2016). Po mnoho let maratonský běh končil uvnitř olympijského stadionu; nicméně na Letních olympijských hrách v roce 2012 startoval a končil na ulici The Mall v Londýně, a na Letních olympijských hrách v roce 2016 na Sambódromo, místě pro pozorování karnevalů.", "section_level": 2}, {"title": "Současné rekordy podle kontinentů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Světové rekordy a nejlepší světové časy.", "content": "Vzhledem k tomu, že soutěže v maratonském běhu se konají za velmi proměnlivých podmínek na otevřené silnici místo na standardní atletické dráze, dlouhá léta nebyly v této disciplíně evidovány světové rekordy, ale pouze nejlepší světové výkony. Teprve od 1. ledna 2004 eviduje Mezinárodní asociace atletických federací (IAAF) nejlepší výkony na silnici v maratonu, půlmaratonu i chůzi jako světové rekordy. Dne 6. května 2017 zaběhl keňský vytrvalec Eliud Kipchoge maratonskou distanci za rekordních 2:00:25 hodiny, šlo ale o neregulérní závod ve speciálních podmínkách, který se uskutečnil na závodním okruhu Formule 1 v Monze. Čas tedy nemůže být uznán jako světový rekord. Kipchoge zopakoval tento pokus 12. října 2019, kdy skutečně zaběhl ve Vídni (hlavní alej v Prátru) jako první v historii maraton pod dvě hodiny (časem 1:59:40,2 hod.). Protože se však jednalo o speciální akci (před běžcem jelo doprovodné vozidlo přesně určeným tempem 2:50 na kilometr a pomáhalo mu 41 vodičů) nejedná se o oficiální světový rekord.", "section_level": 2}, {"title": "Délka maratonského běhu.", "content": "Přestože původní vzdálenost z bojiště u Marathonu do Athén byla asi 38 km, byla na olympijských hrách v Athénách Mezinárodním olympijským výborem stanovena na rovných 39 km. Délka maratonu nebyla původně standardizována a měnila se podle vytyčené cesty. Roku 1908 byla délka olympijského maratonu v Londýně vytyčena od startu u terasy Windsorského zámku do cíle před královskou lóží na Olympijském stadionu (aby královská rodina mohla pozorovat vítěze olympijského maratonu), čímž byla trať prodloužena na 42,195 km (26,2 mil neboli 45.760 yardů). Přestože na dalších dvou olympijských hrách v letech 1912 a 1920 byla stanovena jiná délka maratonského běhu, od olympiády v roce 1924 v Paříži se ustálila délka maratonu právě na délce londýnské trati, tedy 42,195 km.", "section_level": 1}, {"title": "Statistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výkonnostní milníky - zlepšování cílového času.", "content": "Muži: Ženy: Předpokládá se, že za příznivých podmínek by se během příštích zhruba 30 let mohli muži – maratonci dostat i pod hranici 2 hodin. Ženy by zároveň mohly atakovat hranici 2:10 hod.", "section_level": 2}, {"title": "Nejúspěšnější maratonci.", "content": "Dvě olympijská vítězství: Dva tituly mistra světa: Olympijské vítězství a titul mistra/mistryně světa", "section_level": 2}, {"title": "Olympijští medailisté.", "content": "Maratonský běh je na programu LOH již od prvních her v roce 1896. Byl součástí i neoficiálních her v roce 1906. Ženy běhají maraton na olympijských hrách až od LOH 1984.", "section_level": 2}, {"title": "Medailisté mistrovství světa.", "content": "Maraton se na MS běhá hned od prvního MS v roce 1983 v kategoriích mužů i žen.", "section_level": 2}, {"title": "Nejstarší pokořitelé maratonu.", "content": "Nejstarším maratoncem je britský občan indického původu Fauja Singh (*1. dubna 1911). Jako první stoletý maratonec na světě běžel na podzim 2011 Toronto Waterfront Marathon, a to v čase 8:11:06. S běháním začal v 89 letech, je vegetarián. Důležité je podle něj vyhýbat se stresu, špatně naladěným lidem a být vděčný za všechno, co máte. Nejstarší ženou v cíli maratonu se stala v roce 2010 Američanka Gladys Burrillová (*1918). V 92 letech zvládla Honolulu Marathon v čase 9:53:16. S maratony začala v 86 letech. Nejstarším Čechem, který uběhl maraton, je umělecký kurátor Jiří Soukup z Hradce Králové, který v listopadu 2014 absolvoval maraton ve věku 87 let. Dosáhl času 8:12:10.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní problémy maratonců.", "content": "Úspěšné absolvování maratonského běhu vyžaduje vydání velkého množství energie, které běžci přijímají prostřednictvím potravin bohatých na sacharidy. Ty se ukládají ve formě glykogenu, sloužícího jako pohotový zdroj energie při běhu. Po jejich vyčerpání se pak stávají zdrojem energie bílkoviny (proteiny) a lipidy (tuky), jejichž spalování je však mnohem náročnější na přísun kyslíku (mají nižší respirační kvocient). Tento okamžik nastává většinou kolem 30. km běhu. V této chvíli pocítí většina běžců prudce zvýšenou únavu, popisovanou jako náraz do zdi. Proto je velmi důležité pravidelným tréninkem získat schopnost absorbování co největšího množství glykogenu. Dalším nebezpečím je stav \"hyponatremie\", který se vyznačuje kriticky nízkou hladinou sodíku v krvi při nadměrném množství vypité vody během závodu (někdy může hrozit až smrt). Takto kritický stav se řeší neprodlenou nitrožilní aplikací silného solného roztoku. Proto není vhodné při závodě pít nadměrné množství vody – lépe je o něco méně pít a během závodu požívat malá množství soli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maratonský běh neboli maraton je běžecký závod na vzdálenost 42,195 km, druhá nejdelší atletická disciplína na programu olympijských her. Slovo maraton se též obecně používá pro označení dlouhých a vytrvalostně náročných akcí sportovního i jiného charakteru.", "tgt_summary": "Der Marathonlauf (kurz \"Marathon\") ist eine auf Straßen oder Wegen ausgetragene sportliche Laufveranstaltung und zugleich die längste olympische Laufdisziplin in der Leichtathletik, deren Streckenlänge 1921 auf 42,195 Kilometer festgelegt wurde. Manche Läufe, insbesondere bei leichtathletischen Jahreshöhepunkten, führen zum Zieleinlauf ins Stadion, wo abschließend noch etwa eine Runde zu laufen ist. ", "id": 1757704} {"src_title": "Držba", "tgt_title": "Besitz", "src_document": [{"title": "Držba v římském právu.", "content": "Držba v římském právu (\"possessio\") představuje vztah subjektu k objektu – věci – tvořený dvěma složkami: \"corpus possessionis\" a \"animus possidendi\". Držbou se pak rozumí faktická vláda nad věcí, kterou držitel ovládá (\"corpus possessionis\") a má vůli být jejím vlastníkem (\"animus possidendi\"). Držitel (\"possesor\") splňuje oba prvky držby. Pokud však nemá vůli být vlastníkem a věc ovládá pro jiného, jedná se buď o detenci, nebo odvozenou držbu. Držba může být civilní (\"possesio civile\"), která je založená na způsobu uznaném římským civilním právem a může vést k vydržení. Dále se rozlišují držba bezvadná a vadná.", "section_level": 1}, {"title": "Držba v mezinárodním právu.", "content": "Mezinárodní právo odlišuje držbu od vlastnictví (angl. \"ownership\", něm. \"Eigentum\"). Podstatou vlastnictví je vlastnické právo (angl. \"ownership right\", něm. \"Verfügungsgewalt\"). Naproti tomu pro výklad pojmu držba je podstatný úmysl držby (lat. \"animus possidendi\"). Rovněž tak pojmy vlastník (angl. \"owner\", něm. \"Eigentümer\") a držitel (angl. \"possessor\", něm. \"Besitzer\") nejsou totožné. Např. Evropan může v Japonsku vlastnit rýžové pole. Japonský správce, který se o pole osobně stará je dle dohody s majitelem bezprostředním držitelem, majitel pak držitelem zprostředkovaným. Úmysl držby (lat. \"animus possidendi\") může existovat i bez znalosti existence (držené) věci nebo jejího obsahu. Mezinárodní právo odlišuje mezi úmyslem dostatečným k nabytí držby a mezi jejím nabytím všemi prostředky. To může vést k ilegální držbě, kdy držitelem věci je její zcizitel (\"nikoli vlastník\").", "section_level": 1}, {"title": "Držba v českém právu.", "content": "V Česku je držba definována novým občanským zákoníkem. Zákon definuje držbu tak, že držitelem je ten, kdo vykonává právo pro sebe. Aby mohl být někdo považován za držitele, musí mít nad věcí faktickou moc a musí mít úmysl nakládat s věcí jako s věcí vlastní. Tato situace pravidelně nastává u vlastníka věci, ale držitelem může být i někdo jiný než vlastník. Držitelem může být například osoba, která je v dobré víře, že nabyla vlastnické právo k předmětu, ale ve skutečnosti jej nenabyla z důvodu neplatné smlouvy. Držba však může vzniknout i tomu, kdo věc odcizil. Zákon tak proto rozlišuje různé druhy držby (řádnou, poctivou, pravou a jejich protiklady) a poskytuje jim různou právní ochranu. Zákon zároveň stanoví vyvratitelnou domněnku, že držba je řádná, poctivá a pravá. Zákon nerozlišuje mezi držbou věci a držbou práva, neboť i držba věci je držbou práva vlastnického. Držet lze však pouze majetkové právo, které lze právním jednáním převést na jiného, a které připouští trvalý nebo opakovaný výkon. Osobní právo není předmětem držby ani vydržení. Zákon však poskytuje ochranu osobě, která vykonává osobní právo v dobré víře, ač jí ve skutečnosti nenáleží, neboť stanoví, že kdo vykonává osobní právo poctivě, je oprávněn své domnělé právo vykonávat a hájit. Tato ochrana se použije, například pokud jsou vykonávána rodičovská práva k cizímu dítěti v důsledku záměny obou dětí ve zdravotnickém zařízení. Zákon dále upravuje ochranu, uchování a zánik držby.", "section_level": 1}, {"title": "Řádná držba.", "content": "Držba je řádná, pokud se zakládá na platném právním důvodu. Kdo se ujme držby bezprostředně, aniž ruší cizí držbu, nebo kdo se ujme držby z vůle předchozího držitele nebo na základě výroku orgánu veřejné moci, je řádným držitelem.", "section_level": 2}, {"title": "Poctivá držba.", "content": "Kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží. Nepoctivost zástupce při nabytí držby nebo při jejím výkonu zástupcem činí držbu nepoctivou. To neplatí, pokud zastoupený zvláštním příkazem daným se zřetelem k této držbě zástupci nařídil, aby se držby ujal nebo aby ji vykonával. Poctivému držiteli náleží stejná práva jako držiteli řádnému.", "section_level": 2}, {"title": "Pravá držba.", "content": "Neprokáže-li se, že se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo že někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, jde o pravou držbu.", "section_level": 2}, {"title": "Držba vlastnického práva.", "content": "Poctivý držitel smí v mezích právního řádu věc držet a užívat ji, ba ji i zničit nebo s ní i jinak nakládat, a není z toho nikomu odpovědný. Poctivému držiteli náležejí všechny plody věci, jakmile se oddělí. Jeho jsou také všechny již vybrané užitky, které za držby dospěly. Nepoctivý držitel vydá veškerý užitek, kterého držbou nabyl, a nahradí ten, který by získala zkrácená osoba, jakož i všechnu škodu, která vzešla z jeho držby.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana, uchování a zánik držby.", "content": "Držbu není nikdo oprávněn svémocně rušit. Kdo byl v držbě rušen, může se domáhat, aby se rušitel rušení zdržel a vše uvedl v předešlý stav. Držitel se smí svémocnému rušení vzepřít a věci, jež mu byla odňata, při rušebním činu znovu zmocnit, nepřekročí-li přitom meze nutné obrany. Držba zaniká, vzdá-li se jí držitel, nebo ztratí-li trvale možnost vykonávat obsah práva, které dosud vykonával. Držba rovněž zaniká, je-li z ní držitel vypuzen a neuchová si ji svépomocí nebo žalobou. Nevykonává-li držitel držbu, držba tím nezaniká. Ani smrt držitele nebo jeho zánik nepůsobí zánik držby. Řízení o žalobě z rušené držby je upraveno v § 176 až 180 občanského soudního řádu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Držba (lat. \"possessio\", angl. \"possession\", něm. \"Besitz\") je právní pojem vyjadřující kontrolu, kterou osoba úmyslně vykonává nad věcí, přičemž držitel (\"posesor\") s ní nakládá jako s vlastní. Tím se držba liší od pouhé detence, protože \"detentor\" věc pouze ovládá. Držitelem tedy může být především samotný vlastník věci, ale kromě něj i jiná osoba, pokud se chová tak, jakoby jí věc patřila.", "tgt_summary": "Besitz (lat. \"possessio\") bezeichnet in der juristischen Fachsprache die tatsächliche Herrschaft über eine Sache. „Besitz“ bedeutet also, dass jemand tatsächlich über eine Sache verfügt, sie \"in seiner Gewalt hat\". Dies gilt unabhängig davon, ob die Sache sein Eigentum ist oder nicht, also beispielsweise auch dann, wenn die Sache gemietet oder unrechtmäßig angeeignet ist. ", "id": 908441} {"src_title": "Monzun", "tgt_title": "Monsun", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "V létě přináší vlhký vzduch z oceánu nad pevninu, a v zimě suchý vzduch z pevniny nad oceán. Monzuny se objevují v Africe, Asii, Severní Americe, ale nikde nehrají tak důležitou roli, jako na Indickém subkontinentu. V období od června do září sem letní monzun přináší vydatné dešťové srážky, které jsou důležitým zdrojem závlah. Monzuny do některých oblastí přinášejí až extrémní množství srážek, v některých částech Indie nebo Bangladéše může roční úhrn srážek dosáhnout až 10 m (10000 mm).", "section_level": 1}, {"title": "Vznik monzunu.", "content": "V důsledku rychlejšího zahřívání pevniny oproti vodě je v květnu pevninská masa Asie až o 10 °C teplejší než Indický oceán. Ohřátý vzduch nad pevninou stoupá a rozpíná se. Vytváří tak oblast tlakové níže, která uvádí monzun do pohybu. Díky vyrovnávání tlaku vzduchu začne proudit nad pevninu chladný těžší vzduch z oceánu. Výpary mořské vody zvyšují jeho vlhkost, po dosažení pevniny vodní páry kondenzují a začíná pršet. Monzunová masa vzduchu odsouvá teplejší vzduch nad pevninou. V zimním období je tomu obráceně. Země se ochlazuje rychleji než oceán, takže monzun bez vlhkosti se žene z nitra kontinentu k moři. Pro Indii to znamená, že v době od října do května tu panuje stálé suché počasí. Letní monzun spočívá v nerovnoměrném zahřívání pevniny a oceánu. V létě teplo z pevniny stoupá vzhůru, protože se pevnina zahřívá rychleji než oceán, vzniká tlaková níže. Vlhký vzduch z oceánu je následně přitahován, zaráží se o vysoká pohoří těchto oblastí a stoupá po nich vzhůru. V horách se ochlazuje a principiálně vznikají bouřlivé srážky nad těmito oblastmi (Čérápuňdží). Zimní monzun je závislý na nerovnoměrném ochlazování, tedy suchý vzduch z pevniny směřuje k oceánu, přičemž vzniká tlaková výše (nízký tlak se mění na vysoký). Z moří se nasává vlhkost a prouděním nakonec dochází ke sněhovým srážkám – nejvíce na japonských ostrovech (Hokkaidó).", "section_level": 1}, {"title": "Vliv člověka.", "content": "Od 80. let minulého století měly monzuny tendenci selhat při svém pravidelném posunu z oblasti rovníkové Afriky do Sahelu. V letech 2001–2004, kdy se začala krystalizovat podoba teorie globálního stmívání (pokles intenzity dopadajícího slunečního záření v důsledku znečištěné atmosféry), bylo pravděpodobně nalezeno vysvětlení, že právě globální stmívání je s velkou pravděpodobností příčinou selhání afrických monzunových dešťů – sluneční energie, snížená o část, která přes znečištěnou atmosféru nedopadne na povrch Země, nestačí k dostatečnému ohřevu souše i vodních ploch, aby mohl vzniknout drift srážkových mraků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Monzun je označení pro pravidelný vítr, který v průběhu roku ve dvou sezonách mění svůj směr. V jednotlivých pololetích má jeho proudění opačný směr. Monzuny se nejvíce vyskytují v jižní, jihovýchodní a východní Asii. Výrazně se projevují například v Indii.", "tgt_summary": "Der Monsun (von ) ist eine großräumige Luftzirkulation der unteren Troposphäre im Gebiet der Tropen und Subtropen im Einflussbereich der Passatwinde. Ein Merkmal des Monsuns sind dessen sehr richtungsstabile jahreszeitliche Monsunwinde in Verbindung mit einer zweimaligen Umkehr der häufigsten Windrichtung im Verlauf eines Jahres. ", "id": 624431} {"src_title": "Velká hospodářská krize", "tgt_title": "Weltwirtschaftskrise", "src_document": [{"title": "Hospodářská situace po první světové válce.", "content": "Ekonomické důsledky 1. světové války byly velké a jejich odstraňování bylo dlouhodobou záležitostí. Evropský průmysl se během války přeorientoval téměř výhradně na zbrojní výrobu. Nedostatek financí způsobil velkou zadluženost vítězných mocností u USA. Německé hospodářství bylo ve 20. letech 20. století zasaženo reparacemi vyplývajícími z Versailleské mírové smlouvy. Německo mělo zaplatit celkový objem reparací ve výši 33 miliard dolarů, což ale odpovídalo zhruba výši 32% celého hrubého domácího produktu USA za rok 1929. Rostoucí inflace (v Německu se hovoří o tzv. hyperinflaci) nutila státy k dalšímu zadlužování. Přesto se zdálo, že situaci se podařilo stabilizovat, a některé státy prožívaly ve 20. letech dokonce období konjunktury, což souviselo s návratem k běžné spotřebě, na rozdíl od přídělového válečného systému. Dalším problémem ekonomiky byl rozsáhlý přechod agrárně orientovaných států k průmyslu, což způsobilo, že města se rozrůstala rychleji než infrastruktura. Ekonomika USA nebyla příliš zasažena válkou a byla na vzestupu, čímž výrazně zvýšila svůj náskok před ostatním světem. Díky přehnanému optimismu, odstranění zlatého standardu a dalších vlivů se staly moderní investice na burze financované úvěrem. To vedlo k nadhodnocení firem, které způsobilo růst akcií nad jejich reálnou hodnotu. Dalším problémem byla výrazně protekcionistická politika, která bránila splácet evropské úvěry, což vedlo k hromadění mezinárodních platebních prostředků (zlato) v USA. Takový stav vedl k tomu, že se americká ekonomická situace odrážela ve všech ostatních ekonomikách.", "section_level": 1}, {"title": "Krize.", "content": "Na konci 20. let 20. století dosáhly ceny akcií svého maxima, což zneklidňovalo investory. V roce 1929 začaly ceny akcií zvolna klesat a jelikož byl pokles trvalého rázu, začali akcionáři masově prodávat akcie, což zrychlovalo jejich propad. Tento vývoj akcií vyvolal mezi akcionáři paniku a především malí akcionáři, kteří tehdy vlastnili výrazné procento akcií, se pokoušeli prodávat za každou cenu. Ve čtvrtek 24. října 1929 bylo k prodeji nabídnuto přes 12 milionů akcií o něž nebyl zájem, neboť i v tuto dobu se jich majitelé snažili zbavit za cenu, která byla nadhodnocená. Z tohoto důvodu byla Newyorská burza nucena v pátek 25. října oznámit krach. Tento krach vyvolal krach dalších amerických burz, protože se prodej přesunul na tyto burzy. Tento den bývá označován jako černý pátek a je chápán jako den vypuknutí krize Poté začaly krachovat společnosti, které neměly dostatečný kapitál, což způsobilo prudký nárůst nezaměstnanosti. V důsledku toho vypukla panika, při níž se lidé snažili vybrat své úspory, banky však nedisponovaly dostatečným kapitálem, a proto mnoho z nich zkrachovalo. V USA nepřežilo třicátá léta téměř 10 000 bank - jedna třetina ze všech. Tím se velmi prudce snížila platební schopnost jednotlivců, což ve svých důsledcích znamenalo opětovné snížení výroby. Tento stav se velmi rychle odrazil na ekonomikách založených na exportu (Československo, Japonsko, Brazílie), z nichž se krize rozšířila dále. Šíření krize usnadnily špatné kroky státních vlád (USA), či jejich pasivita (Československo) a dále pak stav, kdy teoretici nebyli schopni na krizi reagovat ani ji předvídat, a dokonce se nedařilo předvídat její další průběh a její rozsah. Krize v krátké době (ještě v roce 1929) způsobila prudký nárůst nezaměstnanosti a pokles produkce. Z této situace pak vyplynuly tzv. hladové pochody a celková nedůvěra v politický a ekonomický systém. Většině hlavních ekonomik se dlouhou dobu nedařilo stabilizovat situaci, vybudování strategie na zlepšení v USA trvalo čtyři roky, kdy byl vypracován hospodářský program New Deal, jenž se rozhodl opustit liberální politiku a vydal se cestou Keynesových teorií. V Německu ve stejné době vznikl Hitlerův program, který v zásadě vyšel z podobných principů jako New Deal. Oba projekty byly postaveny na principu státních zakázek a vybudování centrální banky, přičemž Hitlerův jednoznačně směřoval k vojenským zakázkám. Hitlerův projekt měl prakticky okamžité výsledky, jeho nevýhodou bylo, že myšlenky směřující k absolutní moci státu, které obsahoval, vyžadovaly další a další zásahy a posilování zbrojení, což nakonec nutně vedlo k rozpoutání války. New Deal měl pomalejší výsledky, jeho výhodou byla dlouhodobě zaměřená strategie, jejímž cílem bylo omezit liberální ekonomické principy opatrně a nenarušit tak principy demokracie. Někteří ekonomové, obzvláště pak zastánci Rakouské školy tvrdí, že intervencionistická politika prezidenta Hoovera a obzvláště pak program New Deal nového prezidenta Roosevelta krizi nepomohl, ale naopak ji prodloužil, a to až do konce 2. světové války, i přestože na začátku 40. let byla v USA nízká nezaměstnanost a rostoucí HDP. nezaměstnanost byla prý uměle snížena brannou povinností, \"zaměstnanci\" nebyli skutečně ekonomicky činní. HDP se pak zvyšoval hlavně díky rozrůstajícímu se vojensko-průmyslovému komplexu, a tedy se nezvyšovala životní úroveň občanů - přídělový systém trval v USA v některých oblastech až do roku 1947. K úplnému oživení hospodářství však došlo až na konci 30. let 20. století, kdy se i ostatní státy začaly připravovat na možnou válku a vznikla tak řada armádních zakázek.", "section_level": 1}, {"title": "Německo.", "content": "Německo, (resp. Výmarská republika) bylo v letech 1931–1933 sužováno krvavými pouličními šarvátkami mezi přívrženci nacismu a stoupenci komunismu. Obětí bylo mnoho. Britský spisovatel Christopher Isherwood popisuje incident, kdy tři příslušníci SA ubodali na ulici ocelovým hrotem žerdě nacistické vlajky hocha, jemuž mohlo být sedmnáct či osmnáct let. Když se Isherwood a další kolemjdoucí po útoku seběhli k umírajícímu mladíkovi, prýštila z jeho početných ran krev a jedno oko měl napůl vydloubnuté. Když však bylo zapotřebí, dokázali komunisté a nacisté držet spolu, vytvořili např. společné hlídky proti stávkokazům. V Reichstagu Ernst Thälmann (komunistický politik) a Hermann Göring (nacistický politik, spoluzakladatel SA) pořádali společné výtržnosti. Komunisté totiž věřili, že větší nebezpečí pro ně představují sociální demokraté, domnívali se, že nacistická vláda nebude mít dlouhého trvání. Krize pro Němce začala už v roce 1928. Těch několik roků předchozí prosperity (silně dotované velkými americkými půjčkami) uběhlo velmi rychle. Po krachu na newyorské burze USA skončily s půjčkami a Německo se stalo první zemí Evropy, kam dorazila krize. V roce 1932 bylo téměř 45 % Němců bez práce. Adolf Hitler dal lidem příležitost k nabytí sebedůvěry – polovojenskou uniformou členů svého hnutí a deklarovanou spoluúčastí na osudu Německa. Občané i díky nacistické propagandě nenáviděli Židy, protože podle nacistů platila rovnice „bankéř = Žid“. Nacionalismus a bunkrová mentalita nabývaly na síle. Hitler zavedl půlroční pracovní povinnost pro mládež i povinnou vojenskou službu. Práce žen byla zdaněna natolik, že se již nevyplatila. Ženy zůstávaly doma. Židé ztratili německé občanství. Němci v roce 1938 sice pracovali, ale za stejnou pracovní dobu si vydělali méně než na počátku krize (rok 1928). I tak bylo lepší práci mít než naopak. Obdobou programu New Deal bylo v Německu zejména stavění dálnic. S tímto nápadem ale nepřišel Hitler, ten jen využil již existujících plánů na silniční propojení severní části země s jižní. Projekt existoval od roku 1926, kdy podnikatel Willy Hof založil organizaci HaFraBa (zkratka – první slabika značí hanzovní města na severu Německa, druhá Frankfurt nad Mohanem a poslední švýcarské město Basilej). Němečtí průmyslníci (ve dvacátých letech projekt ještě neměl nic společného s vládou) se inspirovali v severní Itálii, kde již několik let existovaly dálnice (italsky autostrada). Němci přišli s několika vylepšeními – např. oddělené protijedoucí pruhy. Italské dálnice byly financovány z mýtného, v Německu to zakazoval zákon. Program na vybudování dálniční sítě měl v Německu odpůrce, zejména železnici (Deutsche Bahn), která se obávala konkurence a armádu, ta tvrdila, že z výšky dobře viditelná dálnice bude sloužit nepřátelským pilotům k orientaci. Po nástupu k moci si Adolf Hitler pozval Willyho Hofa, jenž byl překvapen, že kancléř chce stavět nikoli jednu, nýbrž více dálnic – a naráz. Naplánováno bylo 6 000 km dálnic, do roku 1941 (kdy byla stavba zastavena) se postavilo necelých 4 000 km. Muži byli odveleni na frontu. Stavba se měla částečně zaplatit sama, protože většina peněz měla pocházet z podpor, které by pobírali jinak nezaměstnaní dělníci. Hitler neplánoval stavbu dálnic pro své tankové jednotky, jeho úmyslem bylo obsadit Evropu. Koncem války německé dálnice dobře posloužily spojencům, kteří po nich pohodlně postupovali do nitra Německa. Před vypuknutím války stát dodal do ekonomiky přes 100 miliard marek a vydělal jen něco přes 60 miliard marek. Blížil se státní bankrot, koncem roku 1937 činily německé zlaté a devizové rezervy jen 74 miliónů marek. Tuto hrozbu Hitler odvrátil – rozpoutal druhou světovou válku.", "section_level": 2}, {"title": "Polsko.", "content": "Polsko bylo krizí silně zasaženo. Společně s Německem bylo nejpostiženější zemí Evropy. Nejhlubší propad nastal v roce 1934. Průmysl vykázal ohromné číslo nezaměstnaných Poláků: 43,5%. Navíc mnoho lidí pracovalo jen na částečný úvazek (např. 4 hodiny denně nebo několik dní v měsíci), takže skutečnost byla horší než statistika. Během krize lidé rozprodávali svůj majetek - nejprve knihy, pak zrcadla, pohovky, skříně, šaty a nakonec snubní prstýnky. Někdy i matrace, takže rodina musela spát na podlaze. V bytě (což byla nejčastěji jedna místnost) v průměru připadaly na jednu postel více než 3 osoby. Každá druhá žena potratila, každé čtvrté dítě zemřelo. U dětí, které přežily se často vyskytla křivice kvůli nedostatku vitamínu D.", "section_level": 2}, {"title": "Československo.", "content": "Rovněž Československo bylo zasaženo krizí. Nejsilněji byla postižena oblast Sudet, kde před krizí dominoval lehký průmysl a naprostá většina produkce se vyvážela.", "section_level": 2}, {"title": "Sovětský svaz.", "content": "Sovětský svaz krize tolik nezasáhla mj. díky centrálně plánovanému řízení ekonomiky a násilné kolektivizaci zemědělství.", "section_level": 2}, {"title": "Švédsko.", "content": "Švédsko uniklo krizi jako první země světa. Životní standard zde byl vysoký a příliš neutrpěl. Reálné příjmy za krize dokonce stouply a země vyráběla v roce 1936 o polovinu více než v roce 1929 za plné konjunktury. Švédsku pomohly mj. německé objednávky na železnou rudu v době, když se Adolf Hitler začal připravovat na válku. Během krize se vlády ujala levicová sociální demokracie, která snížila daně, aby lidé mohli utrácet (a ze stejného důvodu zvýšila minimální mzdu). Stát dotoval veřejné práce, lékařskou péči, pojištění, penzi. Zrušením daně ze zisku podnikatelů je podnítil investovat. Vytvořil se sice velký státní deficit, který se však po brzkém zotavení srovnal. V ulicích hlavního města Stockholmu nebylo žebráků, v zemi se nekradlo - ve venkovských obchodech nebylo neobvyklé, že se zákazník za nepřítomnosti prodavače obsloužil sám a nechal peníze na pultu. Co ve Švédsku představovalo standardní cestování železnicí, bylo na poměry ostatních zemí luxusem. Takovou „krizí“ by si tehdy ostatní Evropané toužili procházet celý život.", "section_level": 2}, {"title": "USA.", "content": "Krize zásadně ovlivnila životy lidí (nejen v USA), mnoho z nich přišlo o základní potřeby a bydlení. Otcové během večeře (jediného jídla dne) postávali na nároží, zatímco jejich děti jedly. Stáli tam ze strachu, aby nesnědli více, než byla jejich porce. Lidé ale nebyli lhostejní, vznikla solidarita. Hospodyně dávaly běžně sendviče před domovní dveře, na newyorském nádraží se vkládala do košů zelenina, kterou občané vypěstovali na zahrádkách. Nebylo neobvyklé zaklepat na dveře a požádat o zbytky jídla. Stavebnictví téměř ustrnulo, železnice, které ve dvacátých letech kupovaly 1200 lokomotiv ročně, roku 1932 nekoupily ani jedinou, Conrad Hilton uzavřel ve svých hotelích celá patra, aby ušetřil náklady na topení, papírny nutily zaměstnance, aby používali odřezky místo toaletního papíru. Ocelárny Bethlehem Steel v jedné z poboček propustily 80% zaměstnanců, vystěhovaly je z domů, které následně zbouraly, aby ušetřily na dani z nemovitosti. Šetřilo se, kde se dalo, lidé se rvali o odpadky. Banky krachovaly jedna za druhou, státu docházely peníze na chod institucí, města postrádala měnu na provoz služeb, hasičů a policistů. Někde se platilo uměle zavedenými penězi. V Teninu (stát Washington) místní honorace zavedla dřevěné dolary, v Ilwacu fungovaly peníze z lososí kůže a v Raymondu vyrobené z ústřičných lastur. Jinde se zavedl klasický výměnný obchod. Potraviny nebo suroviny za služby, vejce za benzín, benzín za ostříhání, brambory za polena do kamen, atd. Banky byly zavřeny a podrobeny státním kontrolám. Těmi prošlo jen 10 000 bank, 1 000 finančních institucí bylo navždy zavřeno a další dostaly státní dohlížitele. 12. března 1933 přesvědčil rozhlasem nově zvolený prezident Franklin Delano Roosevelt občany ve svém projevu (byl to první z jeho tzv. „hovorů od krbu“), že následující den se otevřou banky, kterým lidé mohou věřit. To byl bod obratu. Lidé přicházeli, nikoli aby si vybrali své úspory, nýbrž je opět uložili. Tato obnovená důvěra banky zachránila a situace se začala zlepšovat.", "section_level": 2}, {"title": "Velká Británie.", "content": "Velká Británie si prošla krizí mnohem snáz než USA, Německo, Polsko či Československo. Ekonomická deprese na zemi tolik nedolehla, hodnota měny sice poklesla, ale průmysl nadále fungoval, vyvážel zboží např. do kolonií. Nejvíce byla zasažena severní Anglie a Skotsko, kde byla až čtvrtina obyvatel na podpoře. Londýn a jižní části se však v roce 1933 zvedaly a ekonomicky táhly zbytek země.", "section_level": 2}, {"title": "Důsledky Velké hospodářské krize.", "content": "Důsledkem této ekonomické krize byla špatná ekonomická situace střední třídy – u nejnižší ekonomické vrstvy obyvatelstva byla velmi špatná, přičemž i střední vrstva se v některých oblastech krátkodobě dostala na úroveň bídy. Taková situace vedla k radikalizaci obyvatelstva a v Evropě umožnila prosazení některých myšlenek jako byl nacismus, fašismus, či teorie o sionistickém komplotu. Za další důsledek lze považovat i opuštění klasických ekonomicko-liberálních myšlenek, což nutně vedlo k posilování státního vlivu. Během krize byl výrazně narušen a snížen mezinárodní obchod, což se států dotklo nejen ekonomicky, ale i politicky, protože se oslabila nejen vzájemná ekonomická provázanost, ale i vazby mezi jednotlivými státy. Panovala nedůvěra, země sváděly krizi jedna na druhou. Americký prezident Herbert Hoover se takto snažil nařknout z příčin ekonomického propadu Evropu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Velká hospodářská krize (někdy též světová hospodářská krize, nebo \"velká deprese\") je označení pro celosvětově rozsáhlou hospodářskou krizi následující po propadu akcií na americké burze (Wall Streetu) v říjnu 1929, která ovlivnila světové hospodářství ve 30. letech a byla největší ekonomickou krizí 20. století. ", "tgt_summary": "Die Weltwirtschaftskrise zum Ende der 1920er und im Verlauf der 1930er Jahre begann mit dem New Yorker Börsencrash im Oktober 1929. Zu den wichtigsten Merkmalen der Krise zählten ein starker Rückgang der Industrieproduktion, des Welthandels, der internationalen Finanzströme, eine Deflationsspirale, Schuldendeflation, Bankenkrisen, die Zahlungsunfähigkeit vieler Unternehmen und massenhafte Arbeitslosigkeit, die soziales Elend und politische Krisen verursachte. Die Weltwirtschaftskrise führte weltweit zu einem starken Rückgang der wirtschaftlichen Gesamtleistung, der entsprechend den spezifischen volkswirtschaftlichen Voraussetzungen der Einzelstaaten nach Zeitpunkt und Intensität unterschiedlich einsetzte. Die Weltwirtschaftskrise dauerte in den einzelnen Ländern unterschiedlich lange und war zu Beginn des Zweiten Weltkriegs noch nicht in allen überwunden. ", "id": 1469487} {"src_title": "Moldavština", "tgt_title": "Moldauische Sprache", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Lingvisté se shodují v tom, že spisovná moldavština je v podstatě totožná se spisovnou rumunštinou. Hovorová řeč z velké části odpovídá moldavskému dialektu, který se používá na východě Rumunska v oblasti, která původně patřila pod historické území Moldávie. Oddělení moldavštiny od rumunštiny bývá považováno za ukázkový příklad tzv. jazykového separatismu. Pojem „moldavština“ se vztahuje na některé státní okruhy, zatímco na všech ostatních úrovních se používá označení „rumunština“. Před druhou světovou válkou od roku 1918 patřila tehdejší Besarábie Rumunsku a řeč, která se na daném území používala, byla považovaná za moldavský dialekt rumunštiny. V roce 1940 v souladu s Ribbentrop-Molotovovým paktem území zabral SSSR, který rumunskou anexi Besarábie (od roku 1818 Besarabské gubernie, dobyté na Osmanské říši roku 1812) nikdy neuznal. Úřední jazyk byl přejmenován na moldavštinu, aby se tak přetrhly všechny svazky s Rumunskem, bývalým „kapitalistickým utlačitelem“, a aby se ospravedlnila anexe. Latinka byla podle ruského vzoru nahrazena cyrilicí. Obyvatelstvo bylo zároveň během sovětské nadvlády nuceno učit se ruštinu, jejíž znalost byla nevyhnutelnou podmínkou kariérního a společenského postupu. V roce 1989 byla moldavština vyhlášena za oficiální jazyk Moldavska a byla opětovně zavedena rumunská varianta latinky. Cyrilice se však i naproti tomu dál často používá (neoficiálně, pro starší lidi je pohodlnější užívat cyrilici), v Podněstří je moldavština psaná cyrilicí dál úředním jazykem. Ústava z roku 1991 vyhlásila moldavštinu za úřední jazyk. V roce 2003 byl vydán rumunsko-moldavský slovník, což mělo vytvořit dojem, že se v těchto zemích mluví rozličnými jazyky. Krok byl kritizován v obou státech. Zmiňovaný slovník nezachycuje spisovný jazyk, jak je u dvojjazyčných slovníků běžné, ale besarabský dialekt, který je v podstatě stejný jako na pravém břehu Prutu. V roce 2006 byla zrušena moldavská Wikipedie a dále se rozvíjí už jen rumunská verze.", "section_level": 1}, {"title": "Moldavská abeceda.", "content": "Rumunský jazyk používal do druhé poloviny 19. století cyrilici, která postupně ustoupila latince. Moderní moldavská azbuka vznikla ve 20. letech 20. století. Od roku 1926 byla moldavština psaná cyrilicí úředním jazykem Moldavské ASSR, od roku 1940 Moldavské SSR. Roku 1957 rozhodnutím Rady ministrů Moldavské SSR byla zrušena písmena Щ a Ъ. V roce 1967 bylo zavedeno písmeno Ӂ. Cyrilice se v Moldavsku oficiálně užívala do 31. srpna 1989, kdy Nejvyšší sovět Moldavské SSR rozhodl o zavedení rumunské latinky. V mezinárodně neuznané Podněsterské moldavské republice je moldavština psaná cyrilicí dosud úředním jazykem.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázka textu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "v cyrilici.", "content": "Михай Еминеску: Лучафэрул Привя ын заре кум пе мэрь Рэсаре ши стрэлуче, Пе мишкэтоареле кэрэрь Корэбий негре дуче.", "section_level": 2}, {"title": "v latince.", "content": "Mihai Eminescu: Luceafărul Privea în zare cum pe mări Răsare și străluce, Pe mișcătoarele cărări Corăbii negre duce.", "section_level": 2}], "src_summary": "Moldavština (moldavsky: \"Limba moldovenească\", cyrilicí лимба молдовеняскэ) je oficiálním označením rumunštiny v Moldavsku a Podněstří. Moldavština, k níž se hlásí většina obyvatel Moldavska, zde byla z politických důvodů vyhlášena za samostatný jazyk.", "tgt_summary": "Moldauisch (auch \"Moldawisch\", rumänisch-kyrillisch: лимба молдовеняскэ, rumänisch: \"Limba moldovenească\") ist eine Variante der rumänischen Sprache, unter der diese während der Sowjetunion und von 1994 bis 2013 offiziell als Amtssprache der Republik Moldau festgelegt war. Die von den Moldauern gesprochene Umgangssprache unterscheidet sich von der im östlichen Teil Rumäniens in der Region Moldau gesprochenen geringfügig, hauptsächlich durch einige aus dem Russischen übernommene Neologismen. Im westlichen Teil Rumäniens (also westlich des Pruths) kommen die neuen Ausdrücke hingegen hauptsächlich aus dem Französischen. ", "id": 257303} {"src_title": "Polarizace (elektrodynamika)", "tgt_title": "Polarisation", "src_document": [{"title": "Teorie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rovinná vlna.", "content": "Nejjednodušší popis polarizace se vztahuje k rovinné vlně, což je dobrá aproximace pro většinu pozorovaného světla. Pro ně je vektor magnetického a elektrického pole kolmý na směr šíření. Vezmeme si tedy jimi danou rovinu (rovinu jejíž normálou je směr šíření). V této rovině se pohybuje vektor elektrického pole, rozložíme si ho na složky x' a y' ve směru os roviny (jak je běžné v analytické geometrii). Pro jednoduchou harmonickou vlnu se amplituda obou složek x' a y' mění způsobem popsatelným funkcí sinus se stejnou frekvencí, ale dva další parametry se mohou lišit – amplituda a fáze. Můžeme pozorovat, že tvar křivek vytvořených konci vektorů intenzity elektrického pole tvoří tvar Lissajousových křivek. Podívejme se nejprve na speciální případ, kdy jsou obě ortogonální komponenty x' a y' ve fázi. V tomto případě jsou obě komponenty stále stejné či v konstantním poměru, takže směr vektoru elektrického pole bude stále stejný v rovině kolmé na směr šíření. Tento stav nazýváme lineární polarizace. Směr vektoru je dán velikostí amplitud obou složek a může být skloněn v libovolném konstantním směru. Na obrázku jsou červeně zachyceny některé vektory, jejich vrcholy jsou na sinusoidě (zelená barva). Modře je její průmět do roviny kolmé na směr pohybu. Pokud mají obě složky x' a y' stejnou amplitudu a jejich fázový rozdíl je přesně π/2 radiánů (90°), pak je jedna složka nulová, když druhá nabývá minima či maxima (její absolutní hodnota nabývá maxima). Existují dvě možnosti jak toto realizovat. Složka x' může být o π/2 před či za komponentou y'. Elektrický vektor složený z těchto komponent v rovině kolmé na směr pohybu bude kroužit po kružnici. Tento stav nazýváme kruhovou polarizací a její dvě varianty \"pravotočivá kruhová polarizace\" a \"levotočivá kruhová polarizace\". Na obrázku je zeleně zaznačen vývoj umístění vrcholu výsledného elektrického vektoru, modře je naznačena stěna válce na níž jsou všechny vrcholy. Podstava válce je shodná s průmětem vektorů do roviny kolmé na směr šíření. Všechny ostatní případy polarizovaného světla, kde obě složky x' a y' nejsou ve fázi, ani nemají fázový rozdíl π/2 nebo nemají stejnou amplitudu, se nazývají obecně eliptická polarizace neboť výsledný vektor vykresluje elipsu.", "section_level": 2}, {"title": "Nekoherentní záření.", "content": "Mnoho běžného záření je produkované množstvím nezávislých světelných zdrojů, jimi produkované světlo se pak nazývá nekoherentní, obecně nemají společnou frekvenci ani osu vyzařování. Proto nelze u takových zdrojů jednoznačně popsat chování vektorů intenzity elektrického pole. To však neznamená, že by polarizace byla vlastností jen koherentního záření, neboť i inkoherentní záření může vykazovat statistickou korelaci mezi komponentami elektrického pole, jež se dá interpretovat jako částečná polarizace, kterou lze popsat jako superpozici záření plně polarizovaného a nepolarizovaného.", "section_level": 2}, {"title": "Popis polarizace.", "content": "Polarizace se obvykle popisuje pomoci polarizační elipsy, zejména podle směru její hlavní poloosy a excentricity. Běžně se popisuje pomocí úhlu mezi hlavní poloosou a osou x a poměru délky poloos. Toto se užívá při geometrickém popisu polarizace, který má jen omezené využití Celkovou informaci o stavu polarizace získáme také pomocí amplitud a fáze ortogonálních složek vektoru elektrického pole v rovině polarizace, jak bylo použito výše. Informace o amplitudě a fázi bývají reprezentovány pomocí dvojdimenzionálního komplexního vektoru zvaného Jonesův vektor: Všimněte si, že vynásobení komplexní jednotkou se nezmění stav polarizace, daný její elipsou, ale jen elektrické pole o danou část fáze, kterou dané číslo reprezentuje. Elektrické pole závisí na fázi, ale polarizace nikoli. Báze vektorů pro representaci Jonesova vektoru nemusí representovat lineární stavy polarizace (nemusí být reálná). Obecně mohou posloužit jakékoli dva ortogonální stavy, ortogonální vektory jsou definovány tak, že mají nulový skalární součin. Častou volbou je pravo- a levotočivá kruhová polarizace pro model jejich odlišného šíření v opticky aktivních látkách. Nehledě na to, zda polarizační elipsu popisujeme geometricky či pomocí matic, máme volnost v tom, jak si zvolíme směr souřadnicových os. Ty můžeme prakticky libovolně rotovat podél směru pohybu záření. To nám umožní zvolit si souřadnice s významem pro pozorovatele. Například pozorujeme-li záření souběžné se zemským povrchem, obvykle se používá termínů horizontální a vertikální mód, kde druhý vyjadřuje mód kolmý na zemský povrch. Naopak v astronomii se používá rovníkový souřadný systém. Další systém se používá při studiu odrazu. Jak je zobrazeno na obrázku, mód TE se nazývá transverzálně elektrický nebo ortogonální, neboť elektrická pole jsou ortogonální k rovině dopadu, mód TM transverzálně magnetický (TM), neboť magnetická pole jsou ortogonální k rovině dopadu. Alternativní pojmenování pro TM mód je paralelní, elektrické pole je paralelní s rovinou dopadu. V případě částečně polarizovaného záření se Jonesův vektor mění v čase i prostoru. V tomto případě je vlnové pole spíše stochastické a můžeme získat jen statistické údaje o korelaci mezi složkami. Tato informace se vyjadřuje pomocí koherenční matice:", "section_level": 2}, {"title": "Šíření, lom a rozptyl.", "content": "Ve vakuu se elektrické pole šíří rychlostí světla, přičemž se mění fáze vlny, ale stav polarizace se nemění, což se popisuje rovnicí: kde \"k\" je vlnové číslo a \"z\" je vzdálenost ve směr pohybu. Jak již bylo řečeno, výše reálná část Jonesova vektoru vyjadřuje amplitudu elektrického pole. Když elektromagnetické vlny interagují s látkou, vlastnosti jejich šíření se mění. Pokud to závisí na stavu polarizace, mění se i ta. V mnoha typech látek dochází k rozkladu na dvě na sebe kolmé složky, které se šíří odlišně. K podobné situaci dochází i během zpracovávání signálů v detekčních zařízeních, jež zaznamenávají elektrické pole přímo. Šíření paprsku se dá vhodně popsat pomocí transformace popsané maticí 2×2 zvanou Jonesova matice: Obecně Jonesova matice prostředí závisí na frekvenci vlny. Pro šíření dvou ortogonálních módů lze Jonesovu matici psát takto: formula_5, kde \"g\" a \"g\" jsou komplexní čísla udávající změnu amplitudy a fáze daného módu a T je unitární matice reprezentující změnu báze ze zvolené báze šíření záření na bázi danou vlastností prostředí. Pro ta prostředí, v nichž se nemění amplituda, ale dochází ke změně fázového rozdílu mezi složkami, je Jonesova matice unitární. Pokud se mění jen amplituda, je Jonesova matice hermitovská. Jelikož lze „každou“ matici zapsat jako součin unitární a hermitovské matice,lze každé lineární šíření popsat jako součin těchto dvou typů transformací. Média, ve kterých dochází k posunu fází složek, se nazývají dvojlomná. Dobře známou ukázkou tohoto jevu jsou fázové destičky, Faradayova rotace a optická aktivita. Snadno představitelný případ je, kdy máme dva lineární módy a přicházející světlo je polarizováno v úhlu 45 ° k nim, jak světlo prochází, mění se jeho polarizace na eliptickou, při posunutí o 90 ° na kruhovou, pak znovu eliptickou, při fázovém posunu 180 ° je lineárně polarizované kolmo ke vstupující vlně. Potom znovu přes stavy eliptické a kruhové polarizace se vrátí do původního stavu a cyklus může začít znovu. Média, v nichž se rozdílně mění amplituda složek, se nazývají dichroická. Optické prvky, jež téměř nepropouštějí jednu složku, se nazývají polarizační filtry nebo polarizátory.", "section_level": 2}, {"title": "Polarizace v přírodě, vědě a technologiích.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Polarizace v každodenním životě.", "content": "Každé světlo odražené od rovinného předmětu je alespoň částečně polarizované. Lze to pozorovat za pomoci polarizačního filtru, který budete držet kolmo k rovině odrazu. Intenzita světla by se měla snížit. Filtr nepropouští světlo polarizované kolmo k jeho módu. Proto můžete položit dva filtry pootočené o 90° a nebude jimi procházet žádné světlo. Polarizaci můžeme pozorovat všude kolem nás. Stačí si vzít jednoduchý polarizační filtr a otáčet s ním. Pokud na něj dopadá polarizované světlo mění se jas jim prošlého světla. Polarizaci můžeme pozorovat na světle procházejícím oblohou (dochází zde k jeho rozptylu). Fotografové vědí, že tato částečná polarizace způsobuje bledou oblohu na snímcích I lidské oko je slabě citlivé na polarizaci bez nutnosti použití filtrů, viz Haidingerův snop.", "section_level": 2}, {"title": "Biologie.", "content": "Mnoho živočichů je schopno pozorovat polarizaci slunečního světla, což obvykle využívají pro navigaci, neboť polarizace slunečního světla procházejícího atmosférou je lineární a vždy kolmá ke směru, ve kterém je Slunce. Tato schopnost je častá mezi hmyzem, například včelami, které tuto informaci využívají pro orientaci tance, kterým sdělují, kde je potrava. Africký chrobák Scarabaeus zambesianus je také citlivý na polarizaci, ale na rozdíl od ostatních se orientuje pomocí polarizovaného světla Měsíce. Vnímavost polarizace byla též pozorována u chobotnice, sépie a strašilky. Sépie užívají rychle se měnící výrazné obrazce na pokožce ke komunikaci, přičemž některé vzory jsou polarizované. Od strašilek se světlo odráží rozdílně dle polarizace. Polarizaci oblohy mohou vnímat někteří obratlovci, například holub, pro kterého je to jedna, ale ne jediná, ze schopností umožňujících mu navádění. Člověk je schopen vnímat polarizaci světla velmi omezeně, viz Haidingerův snop.", "section_level": 2}, {"title": "Geologie.", "content": "Dvojlom je rozšířená vlastnost mezi krystalickými minerály a byla tou, která vedla k objevení polarizace. V mineralogii se určují minerály i za pomoci polarizačního mikroskopu. Viz pleochroismus.", "section_level": 2}, {"title": "Chemie.", "content": "V chemii se využívá (kruhový) dichroismus a „optická rotace“ (kruhový dvojlom), jež pozorujeme u opticky aktivních (chirálních) molekul.", "section_level": 2}, {"title": "Technologie.", "content": "Technologické využití je velmi široké. Asi nejčastějším využitím jsou LCD monitory. Všechny rádiové vysílače a přijímače jsou polarizované, speciální využití to má u radarů. Vztah mezi mechanickým napětím a dvojlomem se občas využívá k nalezení rozložení napětí v prototypech. Elektronicky kontrolované dvojlomné přístroje jsou spolu s polarizačními filtry využívány jako modulátory ve vlnovodné optice. Polarizace oblohy je využívaná v „sky compass“, který byl použit v padesátých letech dvacátého století při navigování v blízkosti zemského magnetického pólu, když nebylo vidět ani slunce, ani hvězdy (při denní oblačnosti či stmívání). Je sporná domněnka, že Vikingové využívali podobný přístroj („sunstone“) při jejich dalekých cestách severním Atlantikem v 9. až 11. století, před příchodem magnetickýho kompasu do Evropy ve 12. století. Vztah k sky compass má „polar clock“, vynalezený Charlesem Wheatstonem koncem 19. století.", "section_level": 2}], "src_summary": "V elektrodynamice je polarizace vlastnost vlnění, jako je světlo, a jiného elektromagnetického záření. Na rozdíl od jiných vlnění jako je například zvuk či vlnění vodní hladiny má dvě vektorové složky, tedy vektor elektrické složky kolmý na složku magnetického pole. Obě složky jsou v každém okamžiku na sebe navzájem kolmé, ale mohou se otáčet okolo vektoru šíření, tento fenomén popisuje polarizace. Polarizace záření ovlivňuje například:", "tgt_summary": "Die Polarisation einer Transversalwelle beschreibt die Richtung ihrer Schwingung. Ändert sich diese Richtung schnell und ungeordnet, spricht man von einer unpolarisierten Welle. Der Polarisationsgrad gibt den geordneten Anteil an. Bei in Ausbreitungsrichtung schwingenden Wellen, den Longitudinalwellen, gibt es keine Polarisation im eigentlichen Sinn bzw. man spricht von longitudinaler Polarisation. ", "id": 2316713} {"src_title": "Elbridge Gerry", "tgt_title": "Elbridge Gerry", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Elbridge Gerry se narodil 17. července 1744 v Marblehead, Massachusetts. Jeho otec, Thomas Gerry, byl obchodník provozující lodní dopravu v Marblehead a jeho matka Elizabeth (Greenleaf) Gerry byla dcerou úspěšného bostonského obchodníka. Gerry své křestní jméno dostal po Johnu Elbridgovi, jednom z předků své matky. Gerryho rodiče měli celkem jedenáct dětí, pouze pět přežilo do dospělosti. Z nich byl Elbridge třetí. Nejprve ho vzdělávali soukromí učitelé, v necelých čtrnácti letech vstoupil na Harvard College. Po absolvování nastoupil v roce 1765 do otcovy firmy. V 70. letech 18. století se rodina řadila mezi nejbohatší rodiny v Massachusett. Měli obchodní spojení ve Španělsku, západní Indii a podél severoamerického pobřeží. Gerryho otec, který emigroval z Anglie v roce 1730, byl aktivní v místní politice a měl vedoucí roli v místní milici.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Gerry Elbridge velmi oponoval britské koloniální politice a byl aktivní v raných fázích organizace odporu v americké revoluční válce. Zvolen do druhého kontinentálního kongresu, Gerry podepsal Deklaraci nezávislosti a Articles of Confederation. Byl jedním ze tří mužů, kteří se v roce 1787 odmítli podepsat pod United States Constitution (ústavu USA), protože neobsahovala Bill of Rights. Po ratifikaci ústavy byl zvolen do United States Congress, kde se aktivně podílel na přípravě a průchodu Bill of Rights jako obhájce individuálních a státních svobod. Gerry byl zpočátku proti myšlence politických stran a snažil se kultivovat vztahy na obou stranách politického spektra, tedy mezi federalisty a demokratickými republikány. Byl členem diplomatické delegace ve Francii, která měla problémy kvůli tzv. aféře XYZ, kdy jej federalisté považovali za zodpovědného za přerušení jednání. Gerry se poté stal demokratickým republikánem, několikrát neúspěšně kandidoval na guvernéra státu Massachusetts, než v roce 1810 tento úřad získal. Během svého druhého funkčního období jako zákonodárce schválil nové volební hranice obvodů, což vedlo ke vzniku pojmu Gerrymandering, označující účelovou manipulaci s hranicemi volebních obvodů. V dalších volbách neuspěl, přestože senát USA zůstal demokraticko-republikánský. V roce 1812 za vlády Jamese Madisona byl Gerry zvolen viceprezidentem USA. Gerry zemřel rok a půl po svém zvolení. Je jediným signatářem Deklarace nezávislosti, který je pohřben ve Washingtonu, DC.", "section_level": 1}], "src_summary": "Elbridge Thomas Gerry (17. července 1744, Marblehead, Massachusetts – 23. listopadu 1814, Washington, D. C.) byl americký politik a diplomat, 5. viceprezident USA za prezidenta Jamese Madisona od března 1813 do své smrti v listopadu 1814. Byl signatářem Deklarace nezávislosti.", "tgt_summary": "Elbridge Thomas Gerry [] (* 17. Juli 1744 in Marblehead, Essex County, Province of Massachusetts Bay; † 23. November 1814 in Washington, D.C.) war ein US-amerikanischer Politiker. Gerry war Unterzeichner der Unabhängigkeitserklärung, später Gouverneur von Massachusetts und vom 4. März 1813 bis zu seinem Tod im folgenden Jahr Vizepräsident der Vereinigten Staaten unter James Madison. Heutzutage ist er vor allem für die nach ihm benannte Praxis des Gerrymandering bekannt.", "id": 1402633} {"src_title": "Kataři", "tgt_title": "Katharer", "src_document": [{"title": "Název hnutí a etymologie slova kataři.", "content": "Prameny takzvané \"katary\" někdy označují také jako \"albigenské\" (podle města Albi v Languedocu, dnešní jižní Francii, kde se hnutí značně rozšířilo), \"bulhary\" (což je odkaz na balkánské bogomily) či \"pataríny,\" a mnoha jinými názvy. Jisté je že „\"kataři“\" sami sebe nikdy nenazývali \"čistými\" (\"cathari\") nebo \"dokonalými\" (\"perfecti\"), nýbrž jedině \"křesťany,\" svými věřícími bývali také označováni jako \"praví křesťané\" (\"veri christiani\") nebo \"dobří lidé\" (\"Bonhommes\"), případně jako \"Dobří muži\" a \"Dobré ženy\". Samotný název \"cathari\" (\"kataři\") pro označení členů hnutí využil v 60. letech 12. století Ekbert ze Schönau ve svém polemickém spisu \"Knihy proti katarským bludům. N\"ázev \"cathari\" si vypůjčil od sv. Augustina, z jeho protimanichejského spisu \"O kacířství\", kde Augustin hovoří o heretických \"cathari\" a překládá to jako \"mundi\" (\"čistí\") – Ekbert tak ztotožňuje členy středověkého hnutí s antickými \"catharistae\", o nichž se Augustin zmiňuje jako o největší manichejské odnoži a z Augustina čerpá i ve svém popisu \"katarské\" víry, kterou stylizuje podle Augustinova podání manicheismu. Alan z Lille navrhl na přelomu 12. a 13. století ve svém spise \"De fide catholica\" (O katolické víře) tři další etymologie: \"kataři\" jsou dle Alana nazývání buď podle \"catha\" jakožto slova pro \"výtok\", protože se prý oddávají neřestem; dále podle \"casti\" (\"čistí\"), protože prý předstírají čistotu, nebo podle \"catus\" (kočka), protože prý líbají zadek kočky, v jejíž podobě se jim zjevuje Lucifer. S kočkou (\"catus\") spojuje \"katary\" i Hildegarda z Bingenu (ve 30. letech 13. století), protože, jak píše \"\"kočka je více nečistá než ostatní zvířata\"\". Účelem těchto středověkých etymologií bylo (např. podle Davida Zbírala) především naplnit ideologické cíle, které jednotliví autoři svými texty sledovali – ať už ztotožnit hnutí svých současníků s antickým manicheismem, nebo s neřestí, nečistotou, falešnou pýchou či líbáním zadku ďábla. Z autorů 20. století navrhuje etymologii odvozenou od kočky (z \"cati\", \"catier\", „zbožňovatel kočky“, tedy čarodějník) francouzská historička Anne Brenonová (v knize \"Les Cathares, 1996\")\"\" Původně byli jako \"kataři\" označováni pouze učitelé hnutí, ale označení se v literatuře rozšířilo jako označení pro všechny přívržence hnutí. Ze slova katar je prostřednictvím německého \"Ketzer\" odvozen i český výraz „kacíř“.", "section_level": 1}, {"title": "Zdroje pramenů ke katarství.", "content": "Učení, které kataři hlásali, neznáme v jeho úplnosti, protože většina vlastní katarské literatury byla zničena a dochovaly se jen zlomky: Apokryf bogomilského původu \"Interrogatio Iohannis\", teologicko-filosofické scholastické pojednání \"Kniha o dvou principech\", tzv. \"Anonymní pojednání\", tzv. \"Sbírka křesťana Radoslava\" a tři texty určené ke katechezi adepta připravujícího se na ústřední obřad hnutí (duchovní křest \"consolamentum\") a k užití během obřadu. Většina dochovaných informací tak pochází z dobových kronik, protikatarských pojednání polemik (z nichž některá pocházejí od obrácených katarů) proti katarství a z rozsáhlých inkvizičních archivů, v nichž se zachovaly výpovědi katarů – tyto nekatarské prameny nám pomáhají udělat si ucelenější obraz o tom, čemu kataři věřili, ale není vždy snadné v nich rozlišit pravdu od nepochopení nebo lží.", "section_level": 2}, {"title": "Dějiny katarů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky katarství.", "content": "První dochovaný záznam o katarství je z Porýní. Jde o dopis premonstrátského probošta Ebervina ze Steinfeldu Bernardovi z Clairvaux sepsaný mezi lety 1143–1147, podle nehož se kataři dělili na tři stupně: posluchače, věřící a vyvolené a přestup z nejnižšího stupně k věřícím a od věřících k vyvoleným zajišťoval obřad vkládání rukou na hlavu. Podle Ebervina kataři odmítali pít mléko, požívat cokoli, co bylo následkem sexuálního spojení, a odmítali manželství. Při každém denním jídle své potraviny a nápoje „posvěcovali“ Otčenášem. Podle Ebervina kataři uváděli, že stoupenci jejich víry přetrvali od dob apoštolů v Řecku (tzn. v Byzanci) a v některých dalších zemích. To může nasvědčovat tomu, že kataři byli částečně inspirováni bogomilstvím, herezí z Balkánu a Byzance, avšak stejně dobře může jít také o zakladatelskou legendu ve snaze doložit vlastní apoštolský původ. Katarské hnutí zapustilo kořeny v hospodářsky prosperujících krajích Flander, Porýní, zejména však Lombardie a Okcitánie.", "section_level": 2}, {"title": "Kataři v Okcitánii.", "content": "Okcitánské katarství lze v pramenech sledovat od 60. let 12. století. Vyplývá to ze záznamu o diskusi v Lombers roku 1163 a z tzv. \"Niquintovy listiny\". Podle \"Niquintovy listiny\" se v hradišti Saint-Félix v kraji Lauragais roku 1167 sešly katarské delegace z Okcitánie, Itálie, severní Francie a z Východu (biskup Niquinta alias Nikétas) a jejich zástupce zde Niquinta vysvětil na biskupy. \"Niquintova listina\" se nicméně dochovala jen v opise ze 17. století a někteří badatelé (Monique Zerner, Jean-Louis Biget, Jacques Chiffoleau) zpochybňují její pravost. V poslední třetině 12. století se katarské hnutí rozšířilo v hrabství Toulouse a v okolí měst Albi a Carcassonne. Jeho rozšíření souviselo s odporem venkovské šlechty k hospodářským nárokům církve a s příkladným prostým životem katarských duchovních, který kontrastoval s bohatstvím církevních hodnostářů.", "section_level": 2}, {"title": "Stanovisko církve a papeže.", "content": "Katarské hnutí se ve Francii a Itálii šířilo a bylo vnímáno jako hrozba společenskému řádu (odmítání manželství, trestání zločinců apod.). Církev se proto rozhodla proti katarům zakročit. Třetí lateránský koncil roku 1179 vydal usnesení: „I když se církev na radu svatého Lva spokojuje kněžským soudem a nesahá ke krvavým popravám, musí se přece utéci o pomoc ke světským zákonům a dožadovat se zastání knížat, aby strach před časným trestem dohnal lidi k užívání duchovních léků. Protože se tedy valem rozmohli v Gaskoňsku, v okolí Albi, Toulouse a jinde kacíři, které jedni nazývají katary, druzí patariny a třetí paulikiány, a protože tam všude veřejně hlásají bludy a hledí získat na svou stranu prosté posluchače, prohlašujeme je za vyobcované z církve a i s jejich ochránci a přechovavači. Všem nařizujeme, aby se s nimi přestali stýkat. Zemřou-li ve svém hříchu, nechť za ně není sloužena mše a křesťanský pohřeb buď jim odepřen.“", "section_level": 2}, {"title": "Křížová výprava proti albigenským.", "content": "Papež Inocenc III. v roce 1208 rozhodl o křížové výpravě proti albigenským na jihu Francie. Papež předtím pověřil cisterciácké mnichy, aby v této oblasti kázali pravou víru. V roce 1206 se k nim připojil Domingo de Guzmán, pozdější svatý Dominik, zakladatel dominikánského řádu, ale přesvědčování nepřineslo požadované výsledky. Proto byla v letech 1208 až 1229 vyhlášena křížová výprava proti albigenským. První papežovy výzvy, slibující dva roky odpustků, neměly velký ohlas. Když však bylo svatým bojovníkům umožněno přivlastnit si půdu, kterou dobyli, bylo papežovo volání úspěšné. Tažení bylo zahájeno pod vedením Arnalda Amalrica, opata kláštera v Citeaux, a hraběte Šimona z Montfortu. Křižáci občas pustošili celá města, upalovali katarské dokonalé na hranicích a zabíjeli obyvatele. Např. v městě Béziers bylo údajně vybito veškeré obyvatelstvo – dvacet tisíc lidí bez ohledu na vyznání, neboť byli vybíjeni katolíci stejně jako kataři nebo příslušníci jakékoliv jiné víry. Jak líčí pozdější pramen o této události, \"Dialogus miraculorum\" Caesaria z Heisterbachu, při dobytí města Béziers uslyšeli křižáci křik obyvatel. „Když podle výkřiků poznali, že tam jsou spolu s kacíři i pravověrní (katolíci), řekli opatovi (Arnaldu Amalricovi, opatu ze Cîteaux): ‚Co si máme počít, otče? Nedovedeme rozlišovat dobré od zlých.‘ A opat (stejně jako jiní) v obavě, aby se kacíři ze strachu před smrtí nevydávali za pravověrné, řekl, jak se povídá: ‚Bijte je, vždyť Bůh zná ty, kdo jsou jeho.‘ (‚‘) A pobito bylo ohromné množství.“ Nutno ovšem podotknout, že autentičnost tohoto líčení i dvacetitisícového počtu mrtvých je zpochybňována. Válka probíhala během vlády tří francouzských panovníků Filipa II. Augusta (1180–1223), Ludvíka VIII. (1223–1226) a Ludvíka IX. (1226–1270). Dozvuky měla ještě v roce 1244, kdy padlo poslední útočiště albigenských, vesnice Minerve, hrad Montségur a hrad Quéribus (1255). Jejím výsledkem bylo připojení velké části jihu k francouzské koruně a postupné přemožení katarství na tomto území působením násilností křížové výpravy a zejména inkvizičního vyšetřování.", "section_level": 2}, {"title": "Základy katarského učení.", "content": "Katarské učení nebylo skloubeným teologickým systémem, ale spíš neuzavřeným souborem typických věr, z jehož prvků si každá katarská skupina, popřípadě i jednotlivec, svou víru skládal. Nauková jednota se nepovažovala v katarství za určující. Kataři vycházeli zejména z Bible: Nový zákon přijímali, ale většinu Starého zákona odmítali, případně jej chápali jako záznamy o ďáblových činech. Katarské učení bývá označováno jako dualistické, a v jeho teologii se vyskytovaly proudy umírněného i radikálního dualismu.", "section_level": 1}, {"title": "Učení umírněného dualismu.", "content": "Spíše umírněný bogomilsko-katarský dualismus učil, že existuje nebeské království dobrého Boha, ale že hmotný svět stvořila zlá bytost. Někteří měli za to, že šlo původně o dobrého anděla, Lucifera (ďábla) či Satanaela, který však zpychl, zatoužil po moci a postavil se proti Bohu. Bůh jej vyhnal ze svého království, nicméně strpěl, aby ďábel vytvořil viditelný svět a usídlil se na nebeské klenbě. Ďábel z nebe oblouzením vylákal i jiné anděly, nebo je z nebe strhl násilím. Z bláta vytvořil mužské a ženské tělo, přikázal dvěma andělům (Adamovi a Evě), aby do nich vstoupili, naučil je smilstvu, ze spojení jejich těl se zrodila další těla a z jejich duší vznikly duše ostatního lidského pokolení. Židům ďábel nalhal, že on sám je Bůh a že jiného boha není. Prostřednictvím svého služebníka Mojžíše jim předal předpisy uzákoňující zabíjení, krvavé oběti a další zločiny. Pak ale přišel Ježíš Kristus a než ho ďáblovi pohůnci stačili ukřižovat, založil svou církev a zjevil jí, že Bůh Starého zákona není pravým Bohem, nýbrž krutým a mstivým ďáblem.", "section_level": 2}, {"title": "Učení radikálního dualismu.", "content": "Kromě umírneného dualismu vznikl v katarství, ale zřejmě pouze na Západě, také radikální dualismus. Ten hlásal, že princip zla existuje od věčnosti, tedy že zlo nevzniklo až v okamžiku, kdy se původně dobrá bytost postavila proti Bohu, ale že existuje od počátku spolu s dobrem. Radikální dualismus se tázal: jak by si bytost, která měla v podstatě dobro, mohla najednou zamilovat zlo, které dosud neexistuje, nemá žádnou příčinu a je k její podstatě zcela protikladné? Ve skutečnosti podle radikálních dualistů muselo zlo již předtím existovat: od věčnosti podle nich stály proti sobě dva principy, princip dobra a princip zla (jehož je Satan pouhým služebníkem). Radikální dualisté tak odstranili vnitřní rozpory, které viděli v umírněném dualismu, kde byl dobrý Bůh přísně vzato příčinou veškerého zla, neboť nedal Luciferovi a andělům takové dispozice, které by jim umožnily zůstat dobrými.", "section_level": 2}, {"title": "Katarská učení o spáse duší.", "content": "Kataři věřili, že duše (ať už jich ďábel zajal určitý počet nebo vznikají stále nové) se mohou z hmotného ďáblova světa vysvobodit. V otázce, jaká cesta ke spáse duše vede, se kataři rozcházeli, neboť jejich náhled na duši nebyl jednotný. Někteří věřili v reinkarnaci, stěhování duší z těla do těla, dokud duše nedojdou spásy díky \"duchovnímu křtu\" (\"baptisme esperital\"), o kterém kataři věřili, že jej jejich církev předává v nepřetržité linii už od doby Krista a apoštolů. Ne všechny katarské církve přijímaly koncepci stěhování duší; tato nauka byla rozšířena zejména u radikálních dualistů, kteří věřili ve dva počáteční protichůdné principy dobra a zla. Ale ani ve vyhraněně dualistických společenství nebyla přijímána všemi. Podle mnoha katarů všechny duše pocházejí z prvních dvou duší uvězněných Satanem v lidských tělech a vznikají při pohlavním styku; tyto duše mohou být buď vykoupeny, nebo zavrženy. Naproti tomu velká většina radikálních dualistů odmítala myšlenku věčného zavržení a věřila, že jednou budou vysvobozeny všechny duše, které spadly z nebes, a to jakmile čas jejich pokání na tomto zlém světě vyprší a jakmile se inkarnují do těla, v němž budou žít podle Božích přikázání a v němž přijmou \"duchovní křest\".", "section_level": 2}, {"title": "Vztah ke katolické církvi a k pravoslaví.", "content": "Kataři věřili, že pravou Kristovou církví není (podle jejich mínění) prohnilá většinová církev (ve své době se takto vyhraňovali buď proti Katolické církvi na západě, nebo proti církvi Východní), nýbrž církev malá, věrná, které bylo Kristem předpovězeno pronásledování a která byla poslána \"„jako ovce mezi vlky“\" – tedy církev katarská, která, jak kataři věřili, předává v nepřerušené posloupnosti od dob Krista a apoštolů svátost křtu Duchem svatým (\"consolamentum\"), jejíž přijetí je jedinou možností, jak dosáhnout spásy.", "section_level": 2}, {"title": "Obřady.", "content": "Kataři si nestavěli chrámy ani žádné kultovní stavby; obřady se odehrávaly v domech. Scházeli se především v domech \"Dobrých mužů\" a domech \"Dobrých žen\"..", "section_level": 1}, {"title": "Lámání a žehnání chleba.", "content": "Každodenně praktikovaným rituálem bylo kultovní stolování s lámáním a žehnáním chleba a jeho rozdělováním mezi přítomné. Uskutečňoval na začátku každého společného jídla. Představený se pomodlil, nařízl chléb, rozdělil jej a rozdal kousky mezi přítomné, včetně obyčejných věřících. Kataři tento zvyk chápali jako prostou připomínku Poslední večeře a odmítali jakékoli spojování chleba s Kristovým tělem. Věřili že ve skutečnosti Ježíš mluvil o chlebu učení, které se má rozdělovat mezi lidi, ne o svém skutečném těle.", "section_level": 2}, {"title": "\"Consolamentum\" (křest Duchem svatým).", "content": "Nejdůležitějším obřadem hnutí byl duchovní křest Duchem svatým nazývaný \"consolamentum\" (útěcha). V návaznosti na Nový zákon (např. Skutky apoštolů 19,1–7) kataři rozlišovali Janův křest vodou, který podle nich pouze povolává k pokání, a křest ve jménu Ježíše Krista vkládáním rukou. Věřili, že během obřadu \"consolamenta\" je na adepta seslán Duch svatý, Utěšitel (\"Paraklétos\"); všechny hříchy jsou příjemci odpuštěny, otevírá \"se mu cesta do nebeského království a\" stává se \"dobrým křesťanem\" čili \"Dobrým člověkem\". \"Consolamentum\" však nemohlo mít žádoucí výsledek (posmrtné vystoupení do nebeského království), pokud po něm nenásledovaly příslušné činy dosvědčující skutečné vnitřní obrácení – v případě porušení přísných životních zásad Dobrých lidí svátost pozbývala platnosti. Pokud k opětovnému upadnutí do smrtelného hříchu došlo, jedinou možností bylo znovu přijmout \"consolamentum a\" v takovém případě byla příprava obzvláště tvrdá. O udělení \"consolamenta\" rozhodovali \"Dobří lidé\", kteří mohli seznat, že si ho uchazeč nezasluhuje. Z lehčích hříchů se \"Dobří lidé\" společně vyznávali v obřadu zvaném \"apparellamentum\". Obvykle křtu předcházela roční příprava adepta a byli k němu svoláni další kataři a katarky. Hlavními složkami obřadu duchovního křtu bylo kázání o pravé Boží církvi, slib čistého života v souladu s evangelijními přikázáními, společné vkládání rukou na adeptovu hlavu, při němž představený křtěnci vložil na hlavu Nový zákon či evangeliář, přítomní kataři položili pravou ruku na křtěncovu hlavu, šíji či ramena. Obřad doprovázelo četné opakování Otčenáše a recitace prologu evangelia podle Jana. Svátost ukončoval polibek pokoje. Svátost měla i svou nouzovou podobu: vzkládání rukou sice měli uskutečňovat přinejmenším dva kataři, ale když nebylo zbytí, například v dobách pronásledování, stačil i katar jediný, a dokonce i jediná katarka. Praxi \"consolamenta \"přejali kataři od bogomilů; nejstarší dochovaný doklad pochází z jedenáctého století. Zvláštním druhem \"consolamenta\" bylo to, které se udílelo umírajícím – \"consolamentum umírajícím\" nevyžadovalo dlouhou přípravu. Pokud se jeho příjemce uzdravil, pozbývalo, zdá se, platnosti a Dobří lidé byli nabádáni k modlitbám za to, aby daný člen komunity co nejdříve přijal standardní \"consolamentum\". Toto \"consolamentum umírajícím\" přijímali na smrtelné posteli i někteří katarští věřící, kteří seznali, že nejsou schopni celý život plnit přísná přikázání, k nimž se člověk přijetím consolamenta zavazoval a consolamentum umírajících tak představovalo jakýsi protějšek katolického oblékání mnišského roucha \"in articulo mortis\" a také obdobu předsmrtného udělení katolických svátostí.", "section_level": 2}, {"title": "Společné modlitby, předání modlitby, obřadní úklona a biskupské svěcení.", "content": "Společné modlitby se odehrávaly několikrát denně; skládaly se z Otčenáše a několika dalších formulí. \"Předání modlitby\" bylo dalším obřadem, jímž získával katechumen právo a povinnost modlit se Otčenáš. Praktikována byla tzv. \"obřadní úklona\" (\"melioramentum\") jenž měla různé podoby, od prosté úklony až po pokleknutí a trojí padnutí tváří na zem – prokazovali ji kataři jiným katarům, které navštívili, a také vzorní věřící katarům; byla rovněž součástí obřadů consolamenta, předání modlitby a vyznání vin a provázely ji modlitební formule. Kataři měli i \"biskupské svěcení\", které se svým průběhem velmi podobalo \"consolamentu\".", "section_level": 2}, {"title": "Charakteristika hnutí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Život katarů.", "content": "Pro ty, kdo podstoupili \"consolamentum\" – duchovní křest a zasloužili si tak označení za „dobré lidi“, „dobré křesťany“ či prostě „křesťany“, platila přísná pravidla, jejichž porušení znamenalo zneplatnění tohoto křtu: museli zachovávat evangelijní přikázání, nesměli krást, požívat vejce, živočišný tuk ani jakékoli maso kromě rybího a račího, zabíjet živé bytosti, lhát, přísahat. Byli povinni vzdát se pohlavního styku a dodržovat přísné posty. Obyčejní věřící žili v podstatě stejně jako jejich pravověrní současníci: chodili do válek, zabíjeli zvířata, plodili děti, jedli maso, přísahali a snažili se vyvarovat alespoň smrtelných hříchů a vysvobození duše se jim mohlo dostat buďto přijetím duchovního křtu v pozdějším věku, případně předsmrtně, nebo, podle víry některých radikálních katarských dualistů, v některém z příštích pozemských životů. Katarský systém ve svém důsledku odmítal feudální moc církve i šlechticů – neuznávali soudní moc feudálů, brojili proti krveprolévání, tělesným trestům a přísaze. Přesto však katarství základy feudalismu podkopávalo spíše jen teoreticky, svým doktrinálním systémem, ne nějakými konkrétními podvratnými akcemi. Zákaz krveprolévání nebo zákaz přísahy se týkal jen katarských \"řeholníků\" (\"Dobrých lidí\").", "section_level": 2}, {"title": "Struktura katarské církve.", "content": "Kataři si vytvořili vlastní nezávislou organizaci, zvláště silnou tam, kde byli na delší čas ušetřeni pronásledování (jih dnešní Francie, některá italská města). Katarská církev pořádala vlastní synody, měla biskupskou strukturu (biskup však nedisponoval přílišnými pravomocemi), dělila se na dieceze a jednotlivé farní obvody spravovali jáhnové. Katarství nemělo papeže či jinou centrální věroučnou autoritu a bylo velmi vnitřně rozrůzněné. Funkce biskupa stojícího v čele jednotlivých katarských společenství je dosvědčena nejpozději od první poloviny 12. stol. Biskup měl k ruce „staršího syna“ (\"filius maior\") a „mladšího syna“ (\"filius minor\"). Když biskup zemřel nebo kvůli hříchu své biskupské důstojenství ztratil, stal se „Starší syn“ jeho nástupcem, „mladší syn“ zaujal místo „staršího syna“ a shromáždění členů katarské církve vybralo nového „mladšího syna“. „Synové“ cestovali z místa na místo, navštěvovali katary a katarky a dohlíželi na chod místních skupinek. V jednotlivých obcích s větším počtem katarů měla katarská církev vždy jednoho jáhna. Jáhni vedli veřejné zpovědi z lehkých hříchů a zodpovídali za běžný život domů, ve kterých dobří křesťané sídlili. Katarská organizace spočívala na \"Dobrých lidech –\" řeholnících katarské církve. \"Dobří muži\" a \"Dobré ženy\" kázali, napomínali věřící, udíleli duchovní křest a sami si vydělávali na živobytí: sdružovali se ke společnému životu ve zvláštních domech, kde se věnovali povolání tkalců, košíkářů, ševců apod. Své výrobky prodávali na trzích. Teprve když začalo pronásledování, byli nuceni žít z darů věřících.", "section_level": 2}, {"title": "Vztahy katarství a bogomilství.", "content": "Panuje poměrně rozšířená shoda, že katarství bylo spřízněno s hnutím, jež vzniklo v Bulharsku v 10. století a jehož příznivci byli na Východě známi jako bogomilové. Katarství nevzniklo na středověkém Západě ale jde o totéž náboženství jako bogomilství, přesunuté do jiného prostředí. Propojenost katarství s bogomilstvím je podložena zprávami o kontaktu bogomilských hodnostářů s hodnostáři katarskými, srovnávacím studiem bogomilských a katarských věr a obřadů, označením \"bulhaři\", jež se o katarech ve Francii užívalo, výčtem katarských církví v díle bývalého katara a posléze dominikánského inkvizitora Rainera Sacconiho, který vyjmenovává šestnáct katarských církví, z toho šest východních – bogomilských. Bogomil, od něhož se bogomilství odvozuje, byl venkovským knězem v Bulharsku v 10. století. Základ bogomilského učení tvoří etika odmítající Starý zákon, neuznávání církevních svátostí a oficiální církve vůbec. Bogomilové však uznávali Nový zákon. Téměř jistě v jedenáctém století, nejpozději však v polovině století dvanáctého, se bogomilské učení dostalo na Západ. I když šlo učení v novém prostředí a jiném společensko-historickém kontextu vlastními cestami, obě křídla hnutí (kataři a bogomilové) nadále zůstávala úzce propojena nejen co do nauky, ale i v organizační oblasti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jako Kataři či albigenští byli nazýváni členové velkého středověkého křesťanského náboženského hnutí na Západě, které mělo nadregionální charakter. Sami členové hnutí se považovali za křesťany a tato pojmenování pro sebe nepoužívali – dostalo se jim ho zvenčí. Svými věřícími bývali označováni jako \"praví křesťané\" (\"veri christiani\") nebo \"dobří lidé\" (\"Bonhommes\"). Od počátku byli Římskou církví vnímáni jako nebezpeční heretici a právě za účelem potlačení katarství vznikla ve 30. letech 13. století papežská inkvizice. Kataři měli svou vlastní organizaci nezávislou na strukturách římské církve, své vlastní obřady, učení a cíle. Mezi nejvýznamnější ohniska hnutí patřila Okcitanie (v dnešní jižní Francii) a některá Italská města, byli však rozšířeni i jinde. Panuje poměrně rozšířená shoda, že bylo katarství spřízněné s balkánským hnutím bogomilů. První nesporný výskyt katarství v západní Evropě je doložen roku 1143 v Kolíně nad Rýnem a zmínky o něm se vyskytují až do počátku 14. století, kdy dochází k jeho potlačení.", "tgt_summary": "Der Begriff Katharer (wörtlich „die Reinen“, von griechisch καθαρός, \"katharós\" „rein“) steht für die Anhänger der bekanntesten und radikalsten heterodoxen Strömung des mittelalterlichen Christentums, die vom 12. bis zum 14. Jahrhundert vornehmlich im Süden Frankreichs sowie in Italien, Spanien und Deutschland verbreitet war. Zuweilen werden sie auch Albigenser (gelegentlich auch: Albingenser) nach der südfranzösischen Stadt Albi genannt. Die Katharer bauten nie ein einheitliches Lehrsystem aus. Lediglich ein radikaler Dualismus war allen Gruppen eigen. Ihre Lebensweise war durch antiklerikale, asketische und das Eigentum zurückweisende Haltungen gekennzeichnet. Im Zuge des Albigenserkreuzzugs und weiterer Feldzüge sowie durch die Inquisition wurden die Katharer als Häretiker verfolgt und gelten mit dem Jahr 1400 als vernichtet.", "id": 2326079} {"src_title": "Johann Nepomuk Nestroy", "tgt_title": "Johann Nestroy", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Johann Nepomuk Nestroy se narodil jako druhé z osmi dětí významné vídeňské měšťanské rodiny advokáta Johannese Nestroye (+ 1834) und a jeho manželky Marie Magdaleny (+ 1814). Měl se jako otec stát právníkem, ale více se zajímal o divadlo. Po studiích na gymnáziu začal v roce 1819 studovat práva a filozofii na vídeňské univerzitě, ve stejné době již veřejně vystupoval jako zpěvák. Po promoci v roce 1822 začal svou divadelní kariéru jako operní zpěvák ve Vídni. Od roku 1823 zpíval dva roky v německém divadle v Amsterdamu, dále byl angažován jako herec v Brně, Bratislavě a dalších městech. V roce 1831 se ze Lvova vrátil do Vídně, kde byl angažován v divadle \"Theater an der Wien\" jako komik a dramatik. Okamžitý úspěch mu zajistila v roce 1833 jeho hra \"Der böse Geist Lumpazivagabundus\". Od listopadu 1854 do listopadu 1860 byl Nestroy ředitelem divadla \"Carltheater\" ve vídeňské čtvrti Leopoldstadtu. Poslední léta svého života strávil od roku 1859 v ve Štýrském Hradci, kde si koupil dům a ve vile v Bad Ischlu. Naposledy vystoupil na jevišti 29. dubna 1862 ve Štýrském Hradci. Johan Nestroy zemřel ve Štýrském Hradci, kde byl nejprve pohřben. Od roku 1890 jsou jeho ostatky uloženy na vídeňském centrálním hřbitově.", "section_level": 1}, {"title": "Rodinný život.", "content": "Dne 7. září 1823 se oženil, manželkou se stala Maria Wilhelmine von Nespiesny (1804—1870), 22. dubna 1824 se jim v Amsterdamu narodil syn Gustav. V roce 1827 opustila manželka Nestroye a odešla ke svému milenci, syn Gustav zůstal u otce (manželství bylo oficiálně rozvedeno až v únoru 1845). Ve Štýrském Hradci se v období 1827/28 seznámil s herečkou Marií Antonií Cäcilií Lacherovou (1809—1864); sama si říkala Marie Weilerová po skutečném otci. Stala se Nestroyovou partnerkou a měla s ním tři děti: syna Karla Johanna Antona (1831—1880), dceru Marii Cäcilii (1840—1873) a Adolpha Johanna, který zemřel necelý měsíc po narození v roce 1843. K legitimizaci dětí došlo až v roce 1858. I přes problémy v soužití (Nestroyovy milostné aféry, zejména s herečkou Karoline Köferovou) učinil Johann Nestroy Marii Weilerovou svou univerzální dědičkou.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo (výběr).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Johann Nestroy na českých jevištích.", "content": "Hry Johanna Nestroye jsou oblíbené na českých jevištích profesionálních i amatérských jevištích již od 19. století. Příklady inscenací:", "section_level": 2}], "src_summary": "Johann Nepomuk Eduard Ambrosius Nestroy (7. prosinec 1801, Vídeň − 25. květen 1862 Štýrský Hradec) byl rakouský divadelník, herec, operní zpěvák, dramatik a satirik.", "tgt_summary": "Johann Nepomuk Eduard Ambrosius Nestroy (* 7. Dezember 1801 in Wien; † 25. Mai 1862 in Graz) war ein österreichischer Dramatiker, Schauspieler und Opernsänger (Bass). Sein Werk ist der literarische Höhepunkt des Alt-Wiener Volkstheaters.", "id": 2101557} {"src_title": "Keynesiánství", "tgt_title": "Keynesianismus", "src_document": [{"title": "Předkeynesiánská makroekonomika.", "content": "Maokroekonomie je obor teoretické ekonomie, který zkoumá ekonomický systém jako celek, jako například celková cenová hladina, úroková sazba a míra nezaměstnanosti. Klasicistní teorie částečné rovnováhy rozděluje ekonomiku do rozdělených trhů, a rovnovážné kondice každého tohoto trhu by mohly být vyjádřeny jednoduchou rovnicí vyjadřující jednu proměnnou. Teoretický aparát křivek poptávky a nabídky, vyvinutý Fleemingem Jenkinem a Alfredem Marshallem, nabídla sjednocení matematického základu tohoto přístupu, který Lausannská škola zobecnila do obecné teorie rovnováhy. Pro makroekonomii jsou relevantními dílčími teoriemi: Kvantitativní teorie peněz určující cenovou hladinu, Klasická teorie úrokové míry, a pro zaměstnanost podmínku, na kterou Keynes odkazuje jako na “první postulát klasické ekonomie”, v němž se uvádí, že mzda se rovná meznímu produktu, který je přímým uplatněním marginalistických principů rozvinutých během 19. století (viz \"Obecná teorie\"). Keynes se snažil nahradit tyto tři aspekty klasické teorie.", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny vzniku keynesiánství.", "content": "Nejvýznamnější knihou keynesiánců je kniha Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz vydaná v roce 1936. Kniha byla reakcí na velkou hospodářskou krizi z přelomu dvacátých a třicátých let 20. století. Ekonomie do té doby obecně věřila, že pokud není volný trh deformován státními zásahy, při jakékoliv změně v prostředí se tržní podmínky automaticky přizpůsobí dlouhodobě nejefektivnějšímu trendu. Krize však zasadila ránu neoklasické ekonomii (která byla tehdy uznávaná jako ekonomie hlavního proudu). Toto selhání si ekonomové té doby nedokázali vysvětlit (s alternativním vysvětlením přišel o 40 let později ekonom Milton Friedman, člen chicagské ekonomické školy a duchovní otec teorie monetarismu). Keynes tedy na základě makroekonomických analýz dospěl k závěru, že existuje ještě obecnější teorie, a ekonomie neoklasická je pouze jejím speciálním případem. Tedy vyslovil názor, že za určitých okolností se nemusí trh nutně vždy přibližovat nejefektivnějšímu bodu, ale může se ustálit v situaci, kdy je produkt nízký a nezaměstnanost vysoká. Takovými podmínkami může být např. tzv. spekulativní motiv poptávky po penězích či past na likviditu, která v určitých případech (např. hluboká a dlouho trvající krize) může způsobit totální neúčinnost monetární (měnové) politiky (ta je alfou a omegou monetaristické teorie, proto jsou tyto faktory monetaristy hlasitě odmítány). Právě nezaměstnanost je v očích keynesiánských ekonomů největším zlem v ekonomice (monetaristé naopak za největší zlo považují vysokou inflaci). Z těchto důvodů vidí keynesiánská politika východisko v politice fiskální (rozpočtové). Tímto východiskem je státní rozpočtová stimulace agregátní poptávky v dobách deprese a krytí jejího schodku v době konjunktury. Jinými slovy, v době ekonomické prosperity stát vytváří přebytky, kterými pak stimuluje ekonomiku v době krize, kdy ekonomika stagnuje. V souladu s touto teorií byl rozpracováván i politicko-hospodářský program New Deal prezidenta USA Franklina D. Roosevelta, jehož součástí byl i jeden z největších projektů z veřejných zakázek v historii lidstva, mamutí projekt TVA (regulace břehu řeky Tennessee s výstavbou množství přehrad a vodních nádrží).", "section_level": 1}, {"title": "\"Obecná teorie\".", "content": "Ekonomické ideje, které se staly základem Keynesiánské ekonomiky, byly předem ustanoveny v Keynesově hlavní tezi – Obecná teorie zaměstnání, úroků a peněz (1936). Čítající téměř 400 stránek, napsána během toho, co byl svět ochromen Velkou hospodářskou krizí, během které se nezaměstnanost vyšplhala na 25 % ve Spojených státech a až na 33 % v některých zemích. Je téměř plně teoretické povahy, oživená příležitostnými pasážemi satiry a společenskými komentáři. Kniha měla hluboký dopad na ekonomické myšlení, a, od doby co byla vydána, se debatuje o jejím významu.", "section_level": 1}, {"title": "Keynes a klasické ekonomické školy.", "content": "Keynes začíná \"Obecnou teorii\" shrnutím klasické teorie zaměstnanosti tak, jak na ni on nahlíží, kterou shrnuje formulací Sayova zákona pomocí výroku \"“Nabídka si vytváří svou vlastní poptávku”\". Podle klasické teorie je mzdová sazba určována marginální produktivitou práce a rovností mezi počtem zaměstnaných lidí a těch, kteří jsou ochotní pracovat za tuto sazbu. Nezaměstnanost může být způsobena donucením nebo může být dobrovolná ve smyslu toho, že vychází z odmítání zaměstnanosti v důsledku právních předpisů nebo společenských praktik nebo z pouhé lidské zatvrzelosti, ale \"“klasické postuláty nepřipouští existenci této třetí kategorie”\", kterou Keynes popisuje jako \"“nedobrovolná nezaměstnanost”\". Keynes vznáší dvě námitky proti předpokladu klasické teorie, že \"“mzdové vyjednávání určuje reálnou mzdu”\". První námitka leží v podstatě toho, že \"“práce stanovuje (v rámci omezení) spíše pro peněžitou mzdu, než reálnou mzdu”\". Ta druhá říká, že klasická teorie předpokládá, že \"“reálná cena práce závisí na mzdovém vyjednávání, které práce vytváří s podnikateli”\", zatímco \"“pokud se peněžitá mzda změní, jeden by očekával, že klasická škola bude tvrdit, že se ceny budou měnit v skoro stejném poměru, což zanechá reálnou mzdu a míru nezaměstnanosti prakticky na stejné úrovni jako předtím”\". Keynes považuje svou druhou námitku za podstatnější, ale jeho očekávání ohledně klasické školy jsou v rozporu s Kvantitativní teorií peněz, a většina komentátorů se soustředila na námitku první.", "section_level": 2}, {"title": "Nezaměstnanost podle Keynesiánství.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Úspory a investice.", "content": "Úspory jsou část příjmu, která není určena ke spotřebě, a spotřeba je část výdajů, která není určena k investicím např. do zboží dlouhodobé spotřeby. Spoření tedy zahrnuje hromadění (akumulace příjmu jako hotovosti) a nákup zboží dlouhodobé spotřeby. Existence čistého hromadění nebo poptávky po hromadění, není uznána zjednodušeným předpokladem likvidity Obecné teorie. Jakmile Keynes odmítl Klasickou teorii, že nezaměstnanost je způsobena nadměrnými platy, navrhl její alternativu založenou na vztahu mezi úsporami a investicemi. Podle jeho názoru vzniká nezaměstnanost vždy, když podněty podnikatelů k investování nedokáží udržet krok se sklonem společnosti k tomu, si spořit (sklon je jedním z Keynesových synonym pro “poptávku”). Úrovně úspor a investic musí být stejné a příjmy jsou proto drženy až na úroveň, ve které touha spořit není větší než popud k investování. Motivace k investování vzniká souhrou mezi fyzickou situací výroby a psychologickými očekáváními budoucí ziskovosti, ale jakmile jsou tyto věci poskytnuty, pobídka je nezávislá na příjmech a závisí pouze na úrokové míře r. Keynes označuje jejich hodnotu jako funkci r jako “plán mezní efektivnosti kapitálu”. Sklon ke spoření se chová zcela jinak. Úspory jsou jednoduše ta část příjmu, která není věnována spotřebě, a: ...zdá se, že převažující psychologický zákon je, že když se zvýší souhrnný příjem, spotřební výdaje se také zvýší, ale v menší míře. Keynes dodává, že \"“tento psychologický zákon byl nesmírně důležitý ve vývoji mé vlastní myšlenky”\".", "section_level": 3}, {"title": "Preference likvidity.", "content": "Keynes pohlížel na finanční zdroje jako na jeden z hlavních determinantů stavu reálné ekonomiky. Význam, který mu přikládal je jedna z inovativních vlastností jeho práce a ovlivnila (politicky nepřátelský) monetarismus. Finanční zdroje přichází na řadu pomocí funkce “preference likvidity”, která specifikuje obnos peněz, který u sebe chtějí lidé mít v závislosti na stavu ekonomiky. Keynes ve své první (a nejjednodušší) úvaze (Kapitola 13) uvádí, že preference likvidity je založena výhradně na úrokové sazbě \"r\", která je považována za nevyplacené příjmy držením bohatství v likvidní podobě – díky tomu může být preference likvidity zapsána \"L(r)\" a v rovnici se musí rovnat externě zajištěným zdrojem peněz \"M̂\".", "section_level": 3}, {"title": "Keynesův ekonomický model.", "content": "Peněžní přítok, úspory a investice se kombinují za účelem určení úrovně příjmu, jak je znázorněno na diagramu, kde horní graf zobrazuje zásobu peněz (na svislé ose) proti úrokové sazbě. \"M̂\" určuje rozhodující úrokovou sazbu \"r̂\" prostřednictvím funkce preference likvidity. Úroková míra určuje výši investice \"Î\" v plánu marginální efektivnosti kapitálu, zobrazené jako modrá křivka v dolním grafu. Červené křivky ve stejném diagramu ukazují, jaké sklony k uložení budou pro různé příjmy \"Y\" ; a příjem \"Ŷ\" odpovídající rovnovážnému stavu ekonomiky musí být ten, pro který se implicitní míra úspor při stanovené úrokové sazbě rovná \"Î\". Ve více komplikovanější Keynesiánské teorii preference likvidity (prezentované v kapitole 15 Obecné teorie) poptávka po penězích závisí na příjmech stejně jako na úrokové sazbě a analýza se stává komplikovanější. Keynes nikdy plně nezahrnul svou druhou doktrínu o preferenci likvidity se zbytkem své teorie, nechal tento úkol dokončit Johna Hickse (viz \"Model IS-LM\" níže).", "section_level": 3}, {"title": "Mzdová rigidita.", "content": "Přestože Keynes odmítá klasické vysvětlení nezaměstnanosti založené na rigiditě mezd, není jasné, jaký vliv má mzdová míra na nezaměstnanost ve svém vlastním systému. Považuje mzdy všech pracovníků úměrné k jednotné sazbě stanovené kolektivním vyjednáváním a volí své jednotky tak, aby se tato míra nikdy ve své diskusi neobjevila samostatně. To je prezentováno implicitně v těch množstvích, která jsou vyjádřena v mzdových jednotkách, zatímco nejsou vyjádřeny v penězích. Je proto obtížné zjistit, zda a jakým způsobem by se jeho výsledky lišily pro jinou mzdovou míru, není ani zcela jasné, co si o této záležitosti myslel.", "section_level": 3}, {"title": "Opatření proti nezaměstnanosti.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Monetární opatření.", "content": "Zvýšení peněžních zdrojů podle Keynesovy teorie povede ke snížení úrokových sazeb a ke zvýšení objemu investic, což může být výnosné a přinést celkové zvýšení příjmů.", "section_level": 3}, {"title": "Fiskální opatření.", "content": "Jméno Johna Keynese je spojováno spíše s fiskálními než monetárními přístupy, i přestože v Obecné teorii se jim dostává jen malé (a často satirické) pozornosti. Zmiňuje “zvýšení veřejných prací” jako příklad toho, co může znásobit zaměstnanost. Tato myšlenka ovšem předchází vývoj jeho relevantní teorie a už se jí poté dále nezabývá.", "section_level": 3}, {"title": "Keynesiánské modely a koncepty.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Agregátní poptávka.", "content": "Keynesův pohled na úspory a investice byl jeho nejdůležitější odklon od klasického názoru. To může být ilustrováno pomocí “Keynesiánského kříže”, který vymyslel Paul Samuelson. Horizontální osa označuje celkový příjem a fialová křivka zobrazuje \"C(Y)\", sklon ke spotřebě, jehož doplněk \"S(Y)\" je sklon k spoření: součet těchto dvou funkcí se rovná celkovému příjmu, který je zobrazen přerušovanou čárou o 45°. Horizontální modrá čára \"I(r)\" je plán mezní efektivnosti kapitálu, jehož hodnota je nezávislá na \"Y\". Keynes to interpretuje jako poptávku po investicích a označuje součet požadavků na spotřebu a investice jako “agregátní poptávku”, v grafu vynesenou jako samostatnou křivku. Agregátní poptávka musí odpovídat celkovým příjmům, takže rovnovážný příjem musí být určen podle okamžiku, kdy křivka agregátní poptávky překročí hranici 45°. Toto je stejná horizontální poloha jako průsečík \"I(r)\" s \"S(Y)\". Rovnice \"I(r) = S(Y)\" byla přijata klasiky, kteří ji považovali za podmínku rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou po investičních fondech a stanovením úrokové sazby. Pokud však měli koncept agregátní poptávky, viděli poptávku po investicích jako \"S(Y)\", jelikož pro ně spoření bylo pouze nepřímým nákupem investičního majetku, takže agregátní poptávka spolu s výsledkem, že agregátní poptávka byla rovna celkovému příjmu ve své podstatě, spíš než rovnovážný stav. Keynes bere na vědomí tento názor v kapitole 2, kde ho nalézá v brzkých spisech Alfreda Marshalla, ale dodává, že “doktrína není dnes v této hrubé podobě nikde uvedena”. Rovnice \"I(r) = S(Y)\" je přijata Keynesem pro některé nebo všechny z následujících důvodů: Tyto argumenty se vzájemně podporují podle Keynesových předpokladů, ale nemusí nutně splňovat předpoklady obecnější, např. pokud se bavíme o zahraničním obchodu jako v Mundell-Flemingově modelu.", "section_level": 2}, {"title": "Keynesiánský multiplikátor (násobitel).", "content": "Keynes představuje svou diskuzi o multiplikátoru v kapitole 10 s odkazem na Kahnovu dřívější práci (viz výše). Kahnův multiplikátor označuje jako “multiplikátor zaměstnanosti” odlišným od svého “investičního multiplikátoru” a říká, že oba jsou jen “trochu jiné”. Kahnovu multiplikátoru byla v následujících Keynesiánských spisech přiřazena přední úloha pro vývoj Keynesovy vlastní teorie – výklad podpořený obtížnějším pochopením Keynesova podání.. Kahnův multiplikátor dává název (“Model multiplikátoru”) na konto Keynesiánské teorie v Samuelsonově ekonomii a je téměř tak významný v díle “\"A Guide to Keynes\"” od Alvina Hansena a v “I\"ntroduction to the Theory of Employment\"” od Joany Robinsonové. Hodnota, kterou Keynes přiřazuje Kahnově multiplikátoru, je reciproční mezní sklon ke spoření: \"k = 1 / S'(Y)\". Odpovídající vzorec pro Kahnův násobitel v uzavřené ekonomice by měl být \"k'= 1 / H' (Y)\", kde \"H '(Y)\" je mezní sklon k hromadění. Keynesův vzorec je stejný jako Khanův jedině v tom případě, že úspory mohou být identifikovány s hromaděním zásob. Keynes dal jeho vzorci téměř status definice (předkládá se před jakýmkoli vysvětlením). Jeho násobitel je skutečně hodnota \"\"poměru... mezi přírůstkem investic a odpovídajícím přírůstkem souhrnného příjmu\"\" podle jeho modelu preference likvidity v kapitole 13, což znamená, že příjmy musí nést celý účinek změny v investování. Ale, podle modelu z kapitoly 15, má změna v rozvrhu marginální efektivnosti kapitálu účinek sdílený mezi úrokovou sazbou a příjmem v poměrech závisejících na parciální derivacích funkce preference likvidity. Výsledný násobitel má složitější vzorec a menší číselnou hodnotu.", "section_level": 2}, {"title": "Past na likviditu.", "content": "Past na likviditu je fenomén, který může překážet efektivitě měnové politiky při snižování nezaměstnanosti.Obecně se má za to, že úroková sazba nespadá pod určitý limit, často považovaný za nulový nebo mírně záporný. Keynes navrhl, že tento limit může být značně větší než nula, ale nepřidělil mu příliš praktický význam. Termín \"past likvidity\" byl vytvořen Dennisem Robertsonem v jeho komentářích k Obecné teorii, ale byl to John Hicks v \"\"Mr. Keynes and The Classics\" \", který v něm spatřil trochu jiný koncept. Pokud je ekonomika v takovém postavení, že křivka preferencí likvidity je téměř svislá, což se musí stát, když se blíží dolní hranice \"r,\" potom změna peněžní zásoby \"M̂\" téměř nezmění rovnováhu úrokové míry \"r̂\" nebo, pokud nedojde k kompenzování strmosti v ostatních křivkách, k výslednému příjmu \"Ŷ\". Jak uvedl Hicks, \"peněžní prostředky nebudou dále zvyšovat úrokovou sazbu\". Paul Krugman rozsáhle pracoval na pasti likvidity a tvrdil, že je to problém, který stojí před japonskou ekonomikou kolem přelomu tisíciletí. Ve svých pozdějších slovech: \"“Krátkodobé úrokové sazby byly téměř nulové, dlouhodobé sazby byly na historických minimech, přesto soukromé investiční výdaje zůstaly nedostatečné pro to, aby se ekonomika vyhnula deflaci. V tomto prostředí byla měnová politika stejně neefektivní, jak popsal Keynes. Pokusy Japonské Banky zvýšit peněžní zásoby jednoduše přispěly k již velkým bankovním rezervám a veřejným vlastnictvím hotovosti...”\"", "section_level": 2}, {"title": "Model IS-LM.", "content": "Hicks ukázal, jak analyzovat Keynesův systém, když preference likvidity je funkcí příjmů stejně jako úrokové sazby. Keynesovo přijetí příjmů jako vliv na poptávku po penězích je krok zpět směrem k klasické teorii a Hicks podniká další krok stejným směrem zobecněním sklonu ke spoření, aby vzal oba Y a r jako argumenty. Méně klasicky rozšiřuje tuto generalizaci na časový horizont mezní výkonnosti kapitálu. Model IS-LM používá k vyjádření Keynesova modelu dvě rovnice. První, psaná \"I(Y,r ) = S (Y,r )\", vyjadřuje princip efektivní poptávky. Můžeme vytvořit graf na souřadnicích \"(Y, r)\" a nakreslit čáru spojující ty body, které vyhovují dané rovnici: toto je \"křivka IS\". Stejným způsobem můžeme napsat rovnici rovnováhy mezi preferencí likvidity a peněžní zásobou jako \"L(Y, r) = M̂\" a nakreslit druhou křivku – \"LM křivku\" – spojující body, které ji splňují. Rovnovážné hodnoty \"Ŷ\" celkových příjmů a \"r̂\" úrokových sazeb jsou pak dány průsečíkem dvou křivek. Pokud budeme následovat Keynesův počáteční účet, podle něhož preference likvidity závisí pouze na úrokové sazbě \"r\", pak bude \"LM\" křivka horizontální. Joan Robinson poznamenal, že: \"“... moderní výuka byla zmatena pokusem J. R. Hickse redukovat obecnou teorii na verzi statické rovnováhy se vzorcem IS/LM.”\"", "section_level": 2}, {"title": "Uplatnění ve světě.", "content": "Po druhé světové válce přejaly keynesiánství v podstatě veškeré vyspělé země a jejich představitelé se jí inspirovali při sestavování svých politických programů. Nicméně v 70. letech 20. století utrpěla tato teorie zdrcující kritiku a byla z větší části nahrazena právě monetarismem. Důvodem byly nové jevy v ekonomii, které keynesiánci nedokázali vysvětlit – například stagflace či slumpflace.", "section_level": 1}, {"title": "Aplikace keynesiánství.", "content": "Klasičtí ekonomové tvrdí, že keynesiánství je zodpovědné za problémy státních rozpočtů v 60. a 70. letech (staly se hluboce deficitními), kdy bylo keynesiánství hlavním ekonomickým proudem v západním světě (zejména ve Spojených státech a Velké Británii). Tehdy došlo k velké inflaci a problémům ekonomiky a v reakci na to začal převládat vliv (neo)klasických ekonomických škol. V souvislosti s poslední krizí zkoušely některé vlády aplikovat některé neokeynesiánské strategie. Neokeynesiánství a neoliberalismus (klasické ekonomické školy) jsou dnes dvěma hlavními soupeřícími proudy ekonomie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Keynesiánství, keynesovství či Keynesova ekonomie je ekonomický směr, který ospravedlňuje zásahy státu do veřejné ekonomické sféry. Keynesiánství je tvořeno různými makroekonomickými teoriemi o tom, jak především v krátkodobém horizontu, a obzvláště v době recese, je ekonomická produkce výrazně ovlivněna agregátní poptávkou (celkovou poptávkou v ekonomice). Podle Keynesiánství se agregátní poptávka nemusí přímo rovnat kapacitě produktivity ekonomiky. Místo toho je ovlivněna řadou faktorů a někdy se chová nevyzpytatelně, ovlivňuje produkci, zaměstnanost a inflaci. ", "tgt_summary": "Unter Keynesianismus [] wird in den Wirtschaftswissenschaften ein auf John Maynard Keynes zurückgehendes Theoriegebäude verstanden, in dem die gesamtwirtschaftliche Nachfrage die entscheidende Größe für Produktion und Beschäftigung ist. Der Keynesianismus beruht vor allem auf seinem im Februar 1936 erschienenen Buch \"Allgemeine Theorie der Beschäftigung, des Zinses und des Geldes\".", "id": 1021806} {"src_title": "Řízení vztahů se zákazníky", "tgt_title": "Customer-Relationship-Management", "src_document": [{"title": "Přehled.", "content": "Systémy CRM se používají pro specifické činnosti již delší dobu, ale z důvodu například deregulace trhu, nových obchodních modelů, internetu, či elektronické komunikace, se kompletně mění pohled na tuto oblast. CRM se stává klíčovou záležitostí pro organizace všech velikostí. V dnešní době marketingoví odborníci čím dál více hovoří o tom, že je třeba změnit orientaci z produktů na zákazníky. Koneckonců je to právě zákazník, kdo přináší peníze. Klíčovým termínem marketingu první poloviny minulého století bylo „4P“: product (výrobek), price (cena), place (umístění) a promotion (propagace). Firmy zaměstnávaly týmy prodejců, kteří se snažili produkt protlačit na trh, ať už byl zájem trhu o produkt jakýkoliv. V okamžiku, kdy se objevily první marketingové průzkumy, výrobci a prodejci se začínají spíše orientovat na to, co si trh žádá a vymýšlí podle toho takové produkty, které zákazníci používají proto, že jimi vyřeší své problémy nebo jim přinesou zjevný užitek. Moderním termínem je tedy spíše „4C“: customer total cost (náklady), customer value (hodnota), convenience (komfort) a communication (komunikace). Každá společnost se zabývá těmito problémy: Klíčem pro úspěšnou CRM iniciativu jsou správná a konzistentní data zákazníka přístupná on-line v celé IT infrastruktuře. Důležité je si uvědomit, že řešení CRM se dotýká prodeje, servisu i marketingu, a to při udržování spokojenosti zákazníka. Řízení vztahů se zákazníky je totiž strategie, která se orientuje na vybudování a podporu dlouhotrvajících vztahů se zákazníky. Není to tedy jen technologie, ale změna filosofie společnosti tak, aby důraz byl kladen na zákazníka. Na nedodržování této strategie havaruje většina implementací CRM. Podle prof. Ing. Jaromíra Vebera, CSc. z VŠPP lze nasazení CRM rozdělit do následujících fází:", "section_level": 1}, {"title": "Typy CRM.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Operativní CRM.", "content": "Operativní CRM je především podporou business procesů pro „front office“, zahrnující prodej, marketing a služby. Všechna komunikace se zákazníkem je sledována a uchována v databázi a v případě potřeby je efektivně poskytnuta uživatelům. Jedním z hlavních přínosů pro zákazníka i pro společnost je díky sledování historie možnost komunikace s rozdílnými osobami a pomocí různých kontaktních kanálů. Operativní CRM se využívá především v následujících obchodních procesech Automatizace podpory prodeje (SFA) SFA je jedním z typů operativního CRM, které bylo vytvořeno pro zautomatizování, podporu prodejních aktivit.", "section_level": 2}, {"title": "Analytické CRM.", "content": "Analytické CRM analyzuje zákaznická data k dosažení rozdílných cílů:", "section_level": 2}, {"title": "Kolaborativní CRM (Collaborative CRM).", "content": "Zahrnuje speciální funkcionalitu, která umožňuje komunikaci společnosti a jeho zákazníků prostřednictvím různorodých kanálů za účelem dosažení vyšší kvality interakce se zákazníky. Kolaborativní CRM nabízí užitečné informace, které vznikají při interakci se zákazníkem, jednotlivým obchodním oddělením, jako je prodej, technická podpora a marketing. Jedná se například o poskytnutí informací o specifických zákaznických požadavcích či dotazů na nové služby z technické podpory prodeje marketingu. Cílem Kolaborativního CRM je sdílení těchto informací získaných ze všech oddělení pro zvýšení kvality poskytovaných služeb zákazníkům.", "section_level": 2}, {"title": "Technologie.", "content": "Současně hned v začátku CRM iniciativy je nutné interně zohlednit fakt, že CRM primárně představuje metodiku přetvořenou do celopodnikové strategie, kterou se aplikuje sada „zákaznických“ procesů, jejichž cílem je udělat vztah se zákazníkem ziskovým. Role informačních technologií v cílovém CRM konceptu je definována především jako podpora a automatizace celého CRM procesu, který standardně začíná získáním znalostí o klientech (data warehouse), pokračuje detailní analýzou jejich potřeb a vzorů chování, tj. přeměnou dat na informace (business intelligence & analytical CRM) a následně umožňuje využití těchto informací k efektivním a personalizovaným interakcím s klienty (operational CRM) všemi distribučními a komunikačními kanály (collaborative CRM), jak demonstruje schéma na obrázku 1.", "section_level": 1}, {"title": "Filozofie a přínosy CRM.", "content": "CRM je přístup jak identifikovat, získat a udržet si zákazníka. Dovoluje organizacím spravovat a sladit interakce se zákazníkem. CRM pomáhá firmám zvýšit hodnotu každé takové interakce a tím dosahovat lepších ekonomických výsledků. Dnešní organizace musí řídit interakce se zákazníky napříč množstvím komunikačních kanálů – zahrnujících web, call centra, prodejce v terénu a dealery nebo partnerské prodejní sítě. Mnoho firem má také několik oblastí podnikání se sdílením stejných zákazníků. Výzvou je zajistit zákazníkům snadný způsob jak obchodovat s organizací, libovolným způsobem, v kterýkoliv čas, prostřednictvím vybraného komunikačního kanálu, kterýmkoliv jazykem a v libovolné měně. Je třeba udržet v zákazníkovi pocit, že je partnerem jedné unifikované organizace, která jej v každém okamžiku a místě rozpozná. Přínos CRM je zřejmý: zefektivnění procesů a poskytnutí obchodníkům, marketingu a vedení společnosti lepší, podrobnější informace o zákaznících. CRM pomáhá firmám vytvořit více profitabilní vztah se zákazníkem a snížit operativní náklady. Zabudované workflow může ulevit Vašim obchodníkům od byrokratických úkolů, které jsou ale pro fungování firmy důležité. Časově náročné úkony lze automatizovat, workflow může informovat obchodníky o nově došlých objednávkách, o nutnosti znovu uzavřít prošlé smlouvy nebo popřát zákazníkovi k narozeninám. Obchodní organizace mohou zkrátit prodejní cyklus a zvýšit klíčové ukazatele výkonu, jako např. příjmy na jednoho obchodního zástupce, průměrná velikost objednávky a výnosy na jednoho zákazníka. Marketingové organizace mohou zvýšit odezvu na kampaně a marketingově řízené příjmy za současného snížení ceny za získání (akvizici) zákazníka. Servisní firmy mohou zvýšit produktivitu servisního pracovníka a loajalitu zákazníka při současném snížení ceny servisu, času odezvy a času do vyřešení požadavku zákazníka. Ve všech odvětvích je efektivní CRM strategickou nezbytností pro růst a přežití. Výzkumy ukázaly, že společnosti, které vytvářejí spokojené a loajální zákazníky mají více opakujících se obchodů, nižší náklady na akvizice nových zákazníků a silnější značku. To vše se transformuje do lepších finančních výkonů.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Jednou z primárních funkcí CRM systémů je získání a uchování informací o jednotlivých zákaznících. S touto funkcionalitou souvisí i nutnost zabezpečení těchto informací z pohledu právních aspektů jednotlivých zemí. Jednotliví zákazníci také požadují neposkytnutí informací třetím osobám a společnostem.", "section_level": 1}, {"title": "Integrace.", "content": "Funkce CRM se prolínají s dalšími ve firmách používanými softwary. Aby se nemusely stejné informace zadávat do více systémů a předešlo se duplikacím, dochází mezi systémy k integracím. Lze integrovat prostřednictvím jednorázově manuálně provedeného importu/exportu. Pravidelný přenos dat můžete realizovat s pomocí speciálních synchronizační modulů využívajících aplikačních serverů nebo speciálních připravených převodových můstků (např. XML a XSL dokumenty), které bývají pro obvykle používané systémy již připravené. Samostatným přístupem je on-line integrace, která vlastně znamená zahrnutí jednoho systému do druhého ve formě komponenty. Takový typ integrace však musejí zvolené systémy podporovat. CRM se nejčastěji integruje s: Cílem každé integrace je vytvořit v organizaci takový tok informací, díky němuž má každý pracovník k dispozici ta data, která potřebuje pro svoji práci. Příkladem mohou být data z ekonomických / ERP softwarů. Obchodníci vítají v CRM programech přímo na kartě klienta přehledy fakturací, vývoj obratu či přehled pohledávek. Projektovým manažerům může CRM software automaticky počítat ziskovost zakázek na základě fakturací. Samostatnou kapitolou je pak integrace s poštovním klientem (Microsoft Outlook, Thunderbird,...). Poštovní klient je totiž nástroj, v němž tráví každý pracovník většinu svého dne. Pro firmy je naprosto nepřijatelné, pokud CRM software nenabízí možnost propojení a zaměstnanci musí data přepisovat. Výhodu zde mají nástroje, které jsou v poštovním klientu přímo zakomponované a tvoří s ním jednolité řešení. Tento typ specializovaných CRM (např. CRM pro Microsoft Outlook) umožňuje automaticky ukládat poštu do své databáze a zpřístupnit ji tak pro všechny, kdo ji potřebují. Zmiňme tedy možnost propojení CRM a poštovního klienta pro oboustrannou komunikaci (např. Kerio Connect či ActiveSync) či jednocestnou, tj. z CRM do poštovního klienta (např. iCalendar).", "section_level": 1}, {"title": "Trendy do budoucnosti Administrativní registr ekonomických subjektů.", "content": "Cloudové řešení (SaaS) již nahrazuje klasické řešení pro malé a střední firmy, zároveň se výrazně prosazuje i pro firmy větší. Proto klasická implementace na vlastních serverech je do budoucna relevantní pouze u firem, kde je potřeba vysoká integrace s ostatními systémy a kde korporátní rozhodnutí brání změnám. Cloud computing poskytuje nesporné výhody v podobě rychlého přechodu ze stávajícího řešení bez nutnosti instalací, implementace samotného CRM systému, vysokých nákladů na pořízení IT zařízení a také IT správu (aktualizace, zálohy, opravy, upgrade, rozšíření, změny jednotlivých komponent, aj.). U Cloud computing je potřeba mít zajištěnou bezpečnost dat a přihlášení, kompatibilitu s nařízením GDPR a jasně definované parametry služby. Již překonaná obava z dat mimo interní systémy je demonstrována širokým použitím pro dnes běžný přístup k bankovnímu účtu, sociálním sítím, aj. Dalším z trendů je využití pokročilých webových technologií jako AJAX umožňující interaktivní práci a funkce jako drag-and-drop. Nové grafické rozhraní umožňuje použití pokročilých funkcí. CRM SaaS aplikace se také snaží integrovat velké množství dalších webových služeb a to i ve spojení se sociálními sítěmi. Nejnovější trendy v systémech CRM vyplývají také ze stále širšího využití sociálních sítí nebo mobilních zařízení zákazníky – a s tím souvisejících požadavků klientů na odpovídající komunikaci prostřednictvím těchto kanálů. Aby byly (nejen) tyto požadavky splněny, je třeba širší integrace CRM systémů s okolím. Výrobci proto do CRM integrují například Kalendář Google, Kontakty Google či další databáze dat, jako ARES apod. Výrobci CRM systémů dnes poskytují běžně přístup z mobilního zařízení či přímo mobilní aplikace, aby měli zákazníci CRM po ruce kdykoliv a kdekoliv. CRM systémy jsou jednou kostkou stavebnice, zvlášť pro velké hráče. Jmenujme BI (Business Intelligence), SFA (Sales Force Automation), Social CRM, Marketing Automation (MA) a aplikace pro služby zákazníkům (CSA, Customer Services Applications). Jejich integrace umožňuje zaměstnancům firmy získáníj komplexních informací o klientech z jednoho rozhraní. Nevýhodou jsou často enormní investičních náklady na integraci, provoz a pro necloudové řešení i implementaci a údržbu. Menší a střední firmy cílí na jednoduchost ovládání, rychlost a především nižší cenovou náročnost. CRM je pro ně každodenní nástroj, jenž má pomoci ve spolupráci zaměstnancům, poskytnout informace napříč firmou a také přinést něco navíc (např. mapové zobrazení projektů či klientů, již zmíněnou propojenost s Outlookem či předem odsouhlasené náklady bez pozdějšího navyšování).", "section_level": 1}, {"title": "Zavádění CRM systému.", "content": "Úplně prvním krokem před samotným zaváděním CRM systému by zcela jednoznačně měla být definice požadavků na CRM systém. Na důležitost přípravy se často zapomíná. Faktem ale je, že náklady na opravy chyb v softwaru jsou během ostrého provozu několikanásobně dražší než na samotném začátku. Při pojmenovávání konkrétních očekávání od CRM softwaru je vhodné se zamyslet nad následujícími body: Samotná implementace CRM systému by pak měla probíhat v následujících krocích:", "section_level": 1}], "src_summary": "Customer relationship management (též CRM nebo řízení vztahů se zákazníky) je zákaznicky orientovaný management, podnikatelský přístup, který se vyznačuje aktivní tvorbou a udržováním dlouhodobě prospěšných vztahů se zákazníky. Tyto vztahy musí být prospěšné pro zákazníka i pro firmu (tzv. situace dvou vítězů), což vylučuje neetické chování k zákazníkům. ", "tgt_summary": "Customer-Relationship-Management, kurz CRM ( für Kundenbeziehungsmanagement oder Kundenpflege), bezeichnet die konsequente Ausrichtung eines Unternehmens auf ihre Kunden und die systematische Gestaltung der Kundenbeziehungsprozesse. Die dazugehörende Dokumentation und Verwaltung von Kundenbeziehungen ist ein wichtiger Baustein und ermöglicht ein vertieftes Beziehungsmarketing. In vielen Branchen (z. B. Telekommunikation, Versandhandel, Dienstleistungsunternehmen) sind Beziehungen zwischen Unternehmen und Kunden langfristig ausgerichtet. Mittels CRM werden diese Kundenbeziehungen gepflegt, was sich maßgeblich auf den Unternehmenserfolg auswirken soll.", "id": 1954546} {"src_title": "Ludvík IV. Bavor", "tgt_title": "Ludwig IV. (HRR)", "src_document": [{"title": "Římský císař.", "content": "Když byl po smrti císaře Jindřicha VII. roku 1314 zvolen římským králem jeden z jeho nepřátel Fridrich Sličný z rodu Habsburků, zvolili si v říjnu téhož roku čtyři ze sedmi kurfiřtů Ludvíka Bavora za protikrále, který byl následně v Bonnu (na rozdíl od tradičních Cách) korunován arcibiskupem kolínským. Na straně Bavora stál i český král Jan Lucemburský, který přispěl k jeho vítězství nad Fridrichem v rozhodující bitvě u Mühldorfu 28. září 1322, ve které byl Fridrich zajat. Po tříletém věznění pak oba sokové uzavřeli smlouvu, na jejímž základě byl Ludvík uznán panovníkem a Fridrich propuštěn. Jako jediný římský král se Ludvík dostal do sporu s papežem Janem XXII. Ten začal roku 1323 sporem o Milán. Papež poté uvalil na Ludvíka klatbu, vyhlásil nad jeho územím interdikt a nakonec jej odvolal z trůnu. Tato opatření nebyla ale účinná a vyprovokovala Ludvíkovu odvetu. Roku 1327 zaútočil na Itálii a o rok později přijal císařskou korunu z rukou římského hejtmana Sciarra Colonny, čímž demonstroval nezávislost císařství na papeži. Ještě roku 1328 pak s pomocí shromáždění římských občanů nechal papeže sesadit a zvolit vzdoropapežem Mikuláše V. V Říši se Ludvík soustředil především na posílení své rodové moci. Získal braniborské kurfiřtství pro svého mladšího syna. Toho následně oženil s Markétou Pyskatou, dědičkou tyrolského hrabství a první manželkou Jana Jindřicha Lucemburského, pozdějšího markraběte moravského (jejich sňatek přitom nechal prohlásit za neplatný kvůli údajné impotenci manželově, čímž si znepřátelil celý lucemburský rod). V blízkosti Ludvíka Bavora se soustřeďovali odpůrci papežské hegemonie a zasahování církve do státních záležitostí jako Marsilius z Padovy a William Occam. Nový papež Klement VI. proto hledal protikandidáta na římský stolec a roku 1346 dopomohl ke zvolení českého kralevice Karla římským králem. Ludvík Bavor zemřel roku 1347 při lovu medvědů ještě dříve, než mohlo dojít k rozhodujícímu střetu s Lucemburky a s Karlem.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "V roce 1308 se Ludvík oženil s Beatrix Svídnicko-Javorskou. Jejich potomky byli: V roce 1324 se Ludvík oženil podruhé s Markétou Holandskou. Jejich potomky byli:", "section_level": 1}], "src_summary": "Ludvík IV. Bavor ( \"Ludwig IV. / Ludwig der Bayer\", 1282/7 Heidelberg – 11. října 1347 Puch u Fürstenfeldbrucku) byl bavorský vévoda, falckrabě rýnský, od roku 1314 římský král a od roku 1328 také sporný císař Svaté říše římské. Znám je také jako Ludvík Bavor, ale toto označení mělo původně hanlivý nádech. Ludvíka IV. Bavorského nazval Ludvíkem Bavorem jeho odpůrce papež Jan XXII. ve slavném Sachsenhausenském odvolání z roku 1324. Ludvík Bavor totiž znělo v latině podobně jako \"Ludvík Barbar\" (\"Ludovicus Bavarus – Ludovicus Barbarus\"). ", "tgt_summary": "Ludwig IV. (bekannt als Ludwig der Bayer; * 1282 oder 1286 in München; † 11. Oktober 1347 in Puch bei Fürstenfeldbruck) aus dem Haus Wittelsbach war ab 1314 römisch-deutscher König und ab 1328 Kaiser des Heiligen Römischen Reiches. ", "id": 2475404} {"src_title": "Impaktní kráter", "tgt_title": "Einschlagkrater", "src_document": [{"title": "Vznik impaktního kráteru.", "content": "\"Impaktní krátery\" vznikají při srážce dvou pevných těles v planetární soustavě. Nejvíce \"impaktních kráterů\" na povrchu planet a měsíců ve sluneční soustavě pochází z období jejího dotváření v době asi před 4,5 – 4 miliardami let. V této době probíhalo intenzivní tzv. pozdní \"kosmické bombardování\". Samotný \"impaktní proces\", při kterém \"impaktní kráter\" vzniká, se dá rozdělit do tří fází:", "section_level": 1}, {"title": "Dotyk a stlačení.", "content": "Je nejkratší ze všech fází a začíná při něm předávání kinetické energie a hybnosti do podloží zasaženého tělesa. Od místa dotyku se šíří rázová vlna – dopadajícím tělesem i podložím cíle dopadu. Obě tělesa jsou stlačována (až na tlak několik terapascalů), prudce se ohřívají a dopadající těleso brzdí a dochází k odpařování hornin. Materiál cíle i dopadajícího tělesa se vlivem zahřátí roztaví a částečně vypaří ve formě těžkých plynů. Během této fáze dojde k přenosu kinetické energie a hybnosti do podloží cíle v místě dopadu a těleso se z 95 % vypaří.", "section_level": 2}, {"title": "Vyhloubení kráteru.", "content": "Rozžhavený materiál je na místě odpařen a dostává se zpět do atmosféry ve formě těžkých plynů, které postupně dopadají na zem. Podle velikosti dopadajícího tělesa může tato fáze trvat jen několik sekund až minut – čím větší je dopadající těleso, tím větší množství materiálu bylo roztaveno. Velikost kráteru je 20krát až 30krát větší než byla velikost tělesa před dopadem.", "section_level": 2}, {"title": "Závěrečné dotváření vyhloubeného prostoru.", "content": "Po dopadu výtrysků materiálů z první fáze a po zastavení taveniny se materiál začne vlastní tíhou vracet zpět do vyhloubeného prostoru. Stlačené podloží cíle v místě dopadu pod dnem kráteru vypruží vzhůru. U kráterů malých velikostí dojde jen k sesutí materiálů se stěn kráteru. U velkých kráterů kromě toho stlačené podloží vypruží zpět a dojde k vytvoření středového kopce. Usazením vyvrženého materiálu, vytvořením okraje a případně středového kopce je celý proces ukončen. V některých případech může u největších kráterů a pánví trhlinami v rozpraskaném podloží docházet k pronikání magmatu ze žhavého nitra cíle do dna kráteru a zalít jeho dno. U největších impaktů na Měsíci tak došlo k vytvoření měsíčních moří (mare).", "section_level": 2}], "src_summary": "Impaktní kráter je prohlubeň (většinou kruhového tvaru) na povrchu těles v planetární soustavě (planet, měsíců a planetek). \"Impaktní krátery\" vznikají nárazem jiného tělesa a mají průměr od několika mikronů do tisíce kilometrů. Dno typického \"impaktního kráteru\" leží níže než jeho okolí. Jeho vyvýšený okraj se prudce svažuje do středu kráteru a pozvolna vnějším směrem. Velikost kráteru především záleží na velikosti dopadajícího tělesa (projektilu), na jeho rychlost při dopadu a jeho složení. Velikost kráteru je také významně ovlivňována vlastnostmi cílového tělesa. ", "tgt_summary": "Ein Einschlagkrater, auch Impaktkrater genannt, ist eine zumeist annähernd kreisförmige Senke auf der Oberfläche eines erdähnlichen Planeten oder eines ähnlich festen Himmelskörpers, die durch den Einschlag – den Impakt – eines anderen Körpers wie eines Asteroiden oder eines hinreichend großen Meteoroiden entsteht. Nach den gefundenen Resten solcher Impaktoren, den Meteoriten, spricht man auch von einem Meteoritenkrater. ", "id": 1631161} {"src_title": "Bordeaux", "tgt_title": "Bordeaux", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Bordeaux je vzdáleno asi 500 km jihozápadně od Paříže, sousední obce jsou Mérignac, Cenon, Talence a Bègles. Město leží na obou březích řeky Garonny, která zde tvoří oblouk. Na levém (západním) břehu, kde je koryto hlubší, je historicky významnější část s přístavem, kam mohou vplouvat i oceánské lodi. Pravý (východní) břeh je plochý a místy bažinatý. Město má oceánské klima, ovšem v létě teplejší a v zimě mírnější. Vydatnými dešti v létě se odlišuje od středozemního klimatu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Ve 3. století př. n. l. zde bylo město Burdigala, sídlo keltského kmene Biturges Vivisci, kteří zde razili zlaté mince. Roku 107 př. n. l. bylo v bitvě u Burdigaly poraženo římské vojsko, které bránilo své spojence Allobrogy, a jeho velitel, konsul Lucius Cassius Longinus v bitvě padl. Kolem roku 60 př. n. l. město ovládli Římané, kteří z přístavu dováželi olovo a cín. Stalo se hlavním městem Římské Akvitánie a vzkvétalo zejména ve 3. stol. Během 5. století bylo několikrát vypleněno a koncem 6. století se stalo sídlem hrabství a arcibiskupství v rámci merovejského království. V 8. století je vyplenili Arabové a po jejich porážce připadlo karolinské říši, muselo se však bránit nájezdům Vikingů a vzpourám Basků. Město získalo na významu za vévodkyně Eleonory Akvitánské, která se stala francouzskou královnou a roku 1152 se po druhé provdala za Jindřicha Plantageneta, pozdějšího anglického krále. Za krále Eduarda, „Černého prince“ bylo hlavním městem nezávislého vévodství a 1453 bylo opět připojeno k Francii. Roku 1462 dostalo samosprávu a v 16. století k obchodu s vínem přibyl i zámořský obchod s cukrem a s otroky. Roku 1653 je dobyl král Ludvík XIV. a v 18. století neobyčejně rozkvetlo. Velkolepá náměstí a asi 5 000 budov dnešního Bordeaux pochází z této doby. Baron Haussmann, dříve prefekt v Bordeaux, se inspiroval zdejším urbanismem při velkorysé přestavbě Paříže v 60. letech 19. století. Za Velké francouzské revoluce hráli liberální poslanci za Gironde – girondisté – významnou úlohu, než je radikálové začal pronásledovat. Za Napoleonských válek se začal stavět první kamenný most přes Garonnu, dokončený 1822. Roku 1858 bylo Bordeaux připojeno na dvojí železnici, severní a jižní, které se o dva roky později propojily mostem. Za války v roce 1870 se sem uchýlila francouzská vláda, stejně jako za obou světových válek, za druhé války se však brzy přestěhovala do Vichy. V Bordeaux vznikla důležitá základna italského a německého ponorkového loďstva, které odtud operovalo v Atlantiku. Po roce 1940 se vyznamenal portugalský konsul v Bordeaux, Aristides de Sousa Mendes, který vydal tisíce portugalských víz uprchlíkům před nacisty. Za války byla oblast Gironde jedním ze středisek odporu, koncem války se však jeho představitelé dohodli s místním velením \"Wehrmacht\", že přístav a most nebudou vyhozeny do povětří, jak zněl Hitlerův rozkaz. Němečtí vojáci tak mohli bez překážek odejít, město však nebylo válkou téměř vůbec poškozeno. Po válce prošlo město velkými změnami. Přístav byl přeložen blíže k moři, kam mohou vplouvat i kontejnerové lodi a tankery a poblíž vznikla nová rafinerie. Na pravém břehu vznikl nový průmysl (Ford, IBM, Siemens, Aérospatiale aj.), univerzita dostala nový kampus za městem, byly postaveny čtyři nové mosty a kolem města vznikla okružní dálnice. Od 80. let začala rekonstrukce starého města s omezením automobilového provozu a s podporou pěších, cyklistů i zeleně. Roku 1994 vznikl nový plán rozvoje města a od roku 2004 byla obnovena tramvajová doprava.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Město je především mimořádně dobře zachovaný celek s dlouhými ulicemi měšťanských domů i veřejných budov, z velké části z 18. století. Významné je zejména nábřeží Garonny, ulice jako \"Allée de Tourny\" a náměstí jako \"Place des Quinconces\", \"Place de la Bourse\", \"Place du Parlement\" a \"Place de la Victoire\". Obraz města dotvářejí četné kostely, věže a brány.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "\"Počet obyvatel\"", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Bordeaux je od starověku významný přístav a dopravní křižovatka, včetně pozemní dopravy ze Španělska a Portugalska, která dnes probíhá převážně po silnici", "section_level": 1}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "V Bordeaux se křižuje několik dálnic:", "section_level": 2}, {"title": "Železnice.", "content": "Od roku 1858 mělo Bordeaux dvě nádraží na obou stranách řeky, od roku 1860 propojená jednokolejným mostem, na jehož stavbě se podílel mladý Gustave Eiffel. Pravobřežní nádraží pak ztrácelo na významu a roku 1898 bylo otevřeno současné nádraží Saint-Jean s jedinou prosklenou ocelovou halou. V současnosti má přímé spojení TGV s Paříží (jízdní doba 2 hodiny 4 minuty), se španělským Irunem, a přes Toulouse do Středomoří. Další trať je spojuje s Chartres.", "section_level": 2}, {"title": "Letecká doprava.", "content": "Mezinárodní letiště Bordeaux (zkratka BOD) leží západně od města v obci Mérignac a s městem je spojeno autobusy.", "section_level": 2}, {"title": "Lodní doprava.", "content": "Ačkoli význam lodní dopravy výrazně poklesl, je Bordeaux v několika ohledech druhým nejvýznamnějším přístavem Francie. Nákladní doprava končí za hranicemi města, do městských přístavů vplouvají hlavně turistické lodi, a to i zaoceánské výletní. Směrem proti proudu Garonny je živý turistický provoz do Toulouse, který pak pokračuje po Canal du Midi až do Středozemního moře.", "section_level": 2}, {"title": "Městská doprava.", "content": "Místní dopravu zajišťují četné autobusové linky a od roku 2004 obnovená tramvaj. Její tři linky (A, B, C) celkové délky 44 km užívají v centru systém APS bez troleje, aby dráty nehyzdily obraz města. Třetí kolej je rozdělena na úseky, střídavě po 8 metrech (vodivý) a 3 metrech (izolační) a vůz si sám přívod proudu do právě projížděného úseku zapíná. Trať je sice asi třikrát dražší než běžná tramvajová trať, je však čtyřikrát levnější, než by byla odpovídající trať metra. Po počátečních provozních problémech, hlavně po silném dešti, funguje dnes už spolehlivě.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "V Bordeaux sídlí fotbalový klub Girondins Bordeaux a ragbyový klub Union Bordeaux Bègles.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bordeaux (vysl. [\"bordó\"] okcit. \"Bordèu\" vysl. [\"burdeu\"], latinsky \"Burdigala\") je přístavní město na jihozápadě Francie, při ústí řeky Garonny do Atlantského oceánu. Živé obchodní a univerzitní město s bohatou historií je hlavním městem departementu Gironde a regionu Nová Akvitánie. Oblast Bordeaux je jednou z nejznámějších vinařských oblastí na světě s objemem asi 14,5 miliardy EUR. V oblasti je ale i významný průmysl, zejména letecký, technologický a informatický. Žije zde obyvatel. ", "tgt_summary": "Bordeaux []; ; (okzitanisch \"Bordèu\") ist Universitätsstadt und politisches, wirtschaftliches und wissenschaftliches Zentrum des französischen Südwestens. Ihre Einwohner nennen sich \"Bordelais\". Berühmtheit hat die Stadt insbesondere durch den Bordeauxwein und ihre Küche erlangt, aber auch durch ihr bauliches und kulturelles Erbe. Bordeaux ist Sitz der Präfektur des Départements Gironde und Hauptstadt der Region Nouvelle-Aquitaine, ferner Sitz eines Erzbischofs und eines deutschen Generalkonsulats. Die Stadt hat aufgrund der vielen Museen, die sich dort befinden, und aufgrund der Tatsache, dass während der Invasionen Deutschlands nach Frankreich 1870/71, 1914, 1940 regelmäßig zeitweise der Regierungssitz von Paris nach Bordeaux verlegt wurde, den Ruf einer heimlichen Hauptstadt Frankreichs. ", "id": 1785707} {"src_title": "William Seward Burroughs", "tgt_title": "William S. Burroughs", "src_document": [{"title": "Dětství a rané mládí.", "content": "Burroughs se narodil 5. února 1914 jako mladší syn v dobře situované rodině v St. Louis, Missouri. Jeho dědeček, William Seward Burroughs I., založil Burroughs Adding Machine Co., později Burroughs Corporation, firmu držící patent na mechanickou pokladnu, postaru: krámskou kasu. Jeho matka Laura Hammon Lee (1888–1970) byla dcerou ministra pocházejícího z rodiny generála Roberta E. Lee, vedoucího jižanská vojska ve válce Severu proti Jihu. Otec Mortimer Perry Burroughs vedl starožitnictví – nejprve v St. Louis a poté v Palm Beach na Floridě Jako dítě trpěl úzkostnými stavy a halucinacemi. Ve věku čtyř let byl asi pohlavně zneužit partnerem své chůvy. Byla vzápětí propuštěna. Její styl vyprávění plný fantaskních příšer a prolínání reality s výmyslem se zřejmě promítl i v díle budoucího spisovatele. Tvrdil, že v raném dětství jej nesmírně ovlivnila kniha \"You Can't Win\" amerického tuláka a zlodějíčka, který si přezdíval Jack Black. V té době páchal drobnou kriminalitu, vloupával se s kamarády do cizích domů, ale spíše pro radost z dobrodružství. Navštěvoval základní \"John Burroughs School\" v St. Louis. Jeho první esej byl publikován v \"John Burroughs Review\" v roce 1929. Sám však jako své první dílo udával ztracenou povídku \"Biografie vlka\". Na přání rodičů pokračoval studiem na internátní \"The Los Alamos Ranch School\" v Novém Mexiku. Vojenský režim školy byl pro něj noční můrou. Jediné, co jej na škole bavilo, byl střelecký výcvik. Zde prožil svou první nenaplněnou lásku k chlapci. Matka nakonec vyslyšela jeho úpěnlivé prosby a ze školy jej vzala (podle jiných verzí byl z různě líčených důvodů vyloučen). Tehdy se jí podle vlastních slov svěřil se svou homosexualitou a matka tuto informaci přijala bez problémů. Střední vzdělání ukončil na \"Taylor School\" v St. Louis v roce 1932.", "section_level": 1}, {"title": "Harvard.", "content": "Harvardské období přivedlo Burroughse do newyorské gay subkultury, kterou ale po celý život pohrdal (\"„Z místnosti plné uječených buzíků na něj padala hrůza,“\" napsal v autobiografické novele \"Teplouš\"). Navštěvoval však všechna tehdy vyhlášená místa – Harlem i Greenwich Village, tehdy ve společnosti zámožného spolustudenta Richarda Sterna. Ten se málem stal první obětí jeho posedlosti střelnými zbraněmi. Kulka z nezajištěného revolveru, která jej minula jen těsně, jakoby předjímala události příští. V období harvardských studií vznikla další nedochovaná povídka \"Poslední záblesk soumraku\" (angl. \"Twilight's Last Gleaming\"), již napsal spolu s dávným přítelem ze školy Kellsem Elvinsem. Je to cynický příběh o potápějícím se Titanicu, ze kterého jako první utíká s revolverem v ruce kapitán převlečený za ženu. Tuto povídku nabídli časopisu \"Esquire\", ale byli odmítnuti. Graduoval v roce 1936 v oboru anglická literatura a lingvistika. Byl vynikajícím znalcem Shakespeara, ze kterého byl schopen citovat nekonečné pasáže zpaměti. Jeho rodiče mu přiřkli výnos z majetků Cobbleston Gardens, což byla v té době nemalá suma, která mu umožnila žít nezávisle a potloukat se na hranici polosvěta, který ho po celý život fascinoval.", "section_level": 2}, {"title": "Záchrana Židovky.", "content": "Po ukončení Harvardu se Burroughs dále formálně nevzdělával, ačkoliv flirtoval s různými obory. Krátce studoval medicínu ve Vídni, ale pobyt v Rakousku byl spíše jedním homosexuálním večírkem. Kupoval si chlapce, navštěvoval parní lázně, žil v jednom víru, jehož divoký rytmus se později odrazil i na jeho tvorbě. Krátce pobýval i v Praze. Ve Vídni se potkal také s Ilse Klapper, Židovkou utíkající před nacismem. Ačkoliv se téměř neznali, Burroughs se s ní navzdory protestům rodiny, obávající se finančních ztrát způsobených rozvodem, oženil v Chorvatsku, a umožnil jí tak získat americké občanství a vycestovat z Evropy. Záhy se rozvedli, ale dlouhá léta zůstali přáteli.", "section_level": 2}, {"title": "Počátky beatu.", "content": "Krátce po bombardování Pearl Harboru se v roce 1942 Burroughs přihlásil do armády. Byl však zařazen to pěchotní třídy 1-A, což jej silně frustrovalo. Matka využila své kontakty, aby jej dostala do tajných služeb: Burroughsovým velkým snem bylo stát se agentem nebo důstojníkem. Rozhodně ne pěšákem. Tento plán nicméně selhal poté, co se u výběrové komise střetl s bývalým vyučujícím z Los Alamos, s nímž se vzájemně nenáviděli. Řešením se nakonec ukázalo prohlásit jej za mentálně nezpůsobilého služby v armádě na základě předchozího psychiatrického nálezu. V roce 1940 si totiž Burroughs v zoufalém gestu z neopětované lásky uřízl po samurajském způsobu poslední článek malíku, což stačilo k určení diagnózy paranoidní schizofrenie. Pět měsíců čekal v Jeffersonových kasárnách poblíž St. Louis na uznání služby neschopným a poté odcestoval do Chicaga. Zde vykonával – spíše pro zábavu – nejrůznější povolání, mj. barmana, ale i deratizátora, což se později odrazí v povídce \"Hubitel!\".", "section_level": 1}, {"title": "Narkomanie.", "content": "Během chicagského období Burroughs propadl opiátové závislosti. Došlo k tomu téměř nepozorovaně: zakoupil pro další prodej od jakéhosi drobného zloděje větší množství vojenských morfiových syret na jedno použití. Většinu prodal a něco si nechal. Do užívání morfinu jej (a Allena Ginsberga) zasvětil Herbert Huncke, kultovní postava beat generation. Výsledkem byla těžká závislost. Třebaže Burroughs později chválil apomorfinovou léčbu, přízrak fetování jej nadosmrti nepustil, pokaždé skončil v relapsu. Užívání halucinogenů všeho druhu a příležitostnou konzumaci nejrůznějších psychofarmak vnímal jako součást procesu osvobozování mysli, faktem zůstává, že narkomanie byla jeho prokletím. Ve společnosti dvou přátel, Luciena Carra a Davida Kammerera, opustil Chicago a přesunul se do New Yorku.", "section_level": 2}, {"title": "Joan Vollmerová.", "content": "V roce 1944 začal Burroughs žít s Joan Vollmer-Adamsovou v bytě, který sdílel s Jackem Kerouacem a jeho první manželkou, Edie Parkerovou. Kerouac a Burroughs se dostali do problémů se zákonem kvůli křivému svědectví ve věci vraždy (Lucien Carr zabil v hádce Davida Kammerera). Burroughs v té době příležitostně prodával heroin a stále rostoucí potřebu peněz způsobenou návykem řešil i další drobnou kriminalitou, počínaje okrádáním opilců v metru a konče falšováním receptů na opiáty. I Vollmerová užívala drogy – její návyk byl ale amfetaminového typu, užívala převážně Benzedrin. Její závislost a společnost, ve které se pohybovala, přiměly jejího manžela Adamse, aby se s ní neprodleně rozvedl. Tehdy se stala Burroughsovou manželkou. Novomanžel byl ale brzy zatčen v souvislosti s drogami a rozhodl se vrátit do St. Louis. Drogy působily Vollmerové problémy psychotického rázu, byla jí odebrána dcera Julie a sama byly umístěna v psychiatrické léčebně. Poté, co si Burroughs odkroutil své „domácí vězení“ v St. Louis, vzal si ženu z léčebny. Brzy s ním otěhotněla. Jejich syn William Seward Burroughs III. (1947–1981) získal pod jménem Billy Burroughs jistou proslulost jako nadaný spisovatel a zemřel na následky užívání drog o šestnáct let dříve než jeho otec. Po jeho narození se rodina přestěhovala do New Orleans.", "section_level": 2}, {"title": "Orgonová teorie.", "content": "Přibližně v této době se Burroughs úzce sblížil s kontroverzním rakouským vědcem Wilhelmem Reichem a jeho orgonovou teorií. Reich byl psycholog a psychoanalytik prosazující myšlenku jakýchsi částic života, orgonů. Těmito orgony je podle něj nabita atmosféra, jedná se o částice životní energie. I Burroughs měl jeden orgonový akumulátor na své zahradě. V roce 1947 začala americká FDA (\"Food And Drug Administration\") Reicha vyšetřovat. Byl uvězněn na dva roky za obchod s orgonovými akumulátory. V srpnu 1957 byla většina jeho teoretických prací spálena policií. Teorie Wilhelma Reicha se Burroughs nikdy nevzdal.", "section_level": 2}, {"title": "Zastřelení manželky.", "content": "Po zatčení během domovní prohlídky, při které policie našla dopisy mezi ním a Allenem Ginsbergem týkající se obchodu s marihuanou, Burroughs utekl do Mexika a manželka ho následovala. Plánovali tam zůstat nejméně pět let, dokud nevyprší promlčecí lhůta. V roce 1951 po návštěvě Bounty Baru v Mexico City Burroughs svou manželku Joan Vollmerovou před očima jejich syna zastřelil, když chtěl sehrát variaci na Viléma Tella a hodlal sestřelit z její hlavy šampusku. Došlo k tomu na večírku u Johna Halyho, Američana z Milwaukee. Tak to podal tisk, ale další den to Burroughs popřel a uvedl, že nabitá zbraň upadla na stůl a samovolně vystřelila. Byl opět zatčen a očekával, že bude odsouzen za vraždu. Avšak jeho bratr zaslal značnou sumu pro nejlepšího dostupného právníka i mexické úřady, takže byl propuštěn na kauci už po třinácti dnech. Oficiální verze obhajoby zněla, že k výstřelu došlo náhodně při upadnutí zbraně. V situaci, kdy očekával výsledek balistické expertizy, uprchl Burroughsův advokát z Mexika kvůli problémům se zákonem (shodou okolností také zastřelil člověka). Burroughs se rozhodl celou věc „skončit“ a vrátit se do USA. V nepřítomnosti byl odsouzen za těžké ublížení na zdraví s následkem smrti ke dvěma letům vězení. Trest byl promlčen. Děti manželů Burroughsových byly svěřeny do výchovy prarodičům.", "section_level": 2}, {"title": "Spisovatel.", "content": "On sám později tvrdil, že smrt Joan byla tím, co z něj udělalo spisovatele: \"„Jsem nucen vyrovnat se s faktem, že bych se nikdy nestal spisovatelem, nebýt Joaniny smrti. Žiji ve stálé potřebě se opanovat. Joanina smrt mě přivedla do kontaktu se Zlým Duchem a vrhla mě do celoživotního zápasu, ve kterém nemám jiné cesty, než vypsat si svou cestu ven.“\" Ve skutečnosti začal systematicky psát už v roce 1945, kdy spolupracoval s Kerouacem na tajemném románu \"And the Hippos Were Boiled in Their Tanks\". Text byl publikován až po jeho smrti ve výběru \"Word Virus\". Sám jej označoval za nepříliš zdařilé dílko. Obě raná díla, a sice knihy \"Teplouš\" a \"Feťák\", prokazatelně napsal už před smrtí Joan. Knihu \"Feťák\" publikovalo s četnými komentáři a upozorněním, že vydavatel ani vědecké autority se neshodují s názorem autora, nakladatelství Ace Original v roce 1953. Autor použil pseudonym William Lee. \"Teplouš\" byl publikován – zřejmě kvůli intimnímu obsahu – až v roce 1985.", "section_level": 1}, {"title": "Faktualismus.", "content": "Raný Burroughs používal metodu, kterou nazval faktualismus. Tvrdil, že čtenáře nezajímá nic jiného než fakta, resp. holé, na maximální možnou míru omezené sdělení. Tuto ranou lakonickou formu však opustil poměrně záhy. Po zastřelení manželky nakonec neodcestoval do USA, ale opačným směrem – do Brazílie, kde se potloukal mezi Indiány i podivnými euroamerickými ztroskotanci hledaje drogy, o kterých slyšel, že mohou probouzet telepatické schopnosti, stavy podřízenosti a další. Během této cesty Burroughs jednak načerpal obrovské množství metafor a obrazů, a současně v dopisech Allenu Ginsbergovi objevuje novou techniku psaní, techniku \"čísla\". Korespondence byla publikována pod titulem \"Dopisy o yagé\" (\"San Francisco City Light Books\", 1963). Číslo je v podstatě divoké povídání, prorocká zvěst a pábení, které popírá klasickou syžetovou formu kauzálních souvislostí.", "section_level": 2}, {"title": "Brion Gysin a střihy.", "content": "Burroughs však přesto stále cítil, že jeho psaní cosi chybí. Podle vlastních slov bylo další zlomovou událostí v jeho životě setkání s americkým malířem a spisovatelem Brionem Gysinem (1916–1986). Přes Řím odcestoval do Tangeru v Maroku a jeho proměna ze spisovatele v \"„možná jediného žijícího spisovatele, kterého lze označit za génia“\" (Norman Mailer) se započala. Brion Gysin, malíř, naučil svého přítele Burroughse metodu střihu. Napsané texty rozdělil na čtvrtky a tyto skládal k sobě – vznikala tak četná zaskakující slovní spojení, otevírala se brána k podvědomí. Burroughs, který jako lingvista po celý život cítil velkou nedůvěru k jazyku samotnému, cítě v něm prostředek ovládání a obávaje se kontroly lidského mozku skrze jazyk, přijal tuto metodu za svou. Kladl vedle sebe fragmenty, útržky konverzací, novinové články, citáty spisovatelů a motivy z vlastní tvorby a to vše smíchal v mozaiku bez zřejmé ústřední ideje. Často pak z celé stránky takto vzniklého textu použil třeba jen jednu větu. Jeho střihy se liší od klasických koláží a dada především v tom, že autor se nezříká kontroly nad výsledkem, nehledá poetiku nonsensu, hledá cosi nového, co racionálně posuzuje. V kombinaci s divokou obrazností, cynickým humorem, jazykovou výbavou zahrnující všechny úrovně angličtiny od shakespearovské až po jazyk ulice se tak rodí dílo, které nemá obdoby. Metoda střihu se měla stát prostředkem odtržení se od romantických představ, útlocitu, osobních asociací a pout k vlastním slovům. Metoda střihu taktéž měla ohrozit to, čemu autor říkal \"ovládací mašinerie\", tedy jakýkoliv politický systém, který pomocí represí a sociální hierarchie zajišťuje moc menšině a podrobení většiny – a tento stav se snaží zakotvit pomocí institucí jako policie, církev, vzdělání a masmédia. Burroughs tvrdí, že masmédia dokáží kontrolovat běh událostí různými metodami, např. zdůrazňováním a úpravami jistých informací, propagací či vybranou zábavou. „Stříhání“ pak znamená rozkouskování tohoto škodlivého vlivu, paralyzování síly těchto médií. Přesto je nutné zohlednit, že střihu podobná metoda se vyskytuje v celé řadě děl už před Burroughsem a že s nimi obeznámen byl. Zárodky postupů, které ho proslavily, se v jeho díle objevují už před příchodem Briona Gysina, stejně tak před další známostí, které přikládal váhu, s Ianem Sommervillem.", "section_level": 2}, {"title": "Nahý oběd.", "content": "Ačkoliv Burroughs svůj marocký pobyt dramatizuje, lze předpokládat, že mu tam nic nechybělo a byl velmi spokojen, o čemž svědčí mimo jiné i to, že pozval syna, aby tam žil s ním. Nesnesli se ale, a Billy se vrátil do Palm Beach. Tehdy vznikl monumentální rukopis \"Smečka slov\" (\"The Word Hoard\"), ze kterého byl ve spolupráci s Ginsbergem a Kerouacem vybrán text knihy \"Nahý oběd\" (a následně byly zbylé materiály použity v knihách \"Hebká mašinka\" (1961), \"Lístek, který explodoval\" (1962), a \"Nova Express\" (1963). Narativní rovina je v \"Nahém obědě\" poprvé zcela rozbita. Jeho dějištěm je Interzóna, čili halucinovaně a s jízlivou nadsázkou pojatá mezinárodní zóna Tanger, do které se promítají v podstatě všechny krajiny, ve kterých Burroughs žil, i zcela fiktivní. Poprvé lze mluvit o kompletní mytologii – v této mytologii jsou aplikovány feťácké zkušenosti podle způsobů hmyzí říše na lidi. Jednotlivé postavy na sebe mají drogové návyky, sadistické a kyberpunkové scény se prolínají s halucinovanou pornografií, lyrikou i sžíravou satirou. Burroughsovi příznivci mluví o proroctvích vyskytujících se v jeho textech. \"Nahý oběd\" poprvé publikoval majitel pornografického nakladatelství Olympia Press Maurice Girodia v roce 1959. Totéž nakladatelství zpřístupnilo světu Jamese Joyce i Vladimira Nabokova. Kniha si získala značnou popularitu v intelektuálních kruzích Evropy ještě před tím, než se ji jako obscenitu pokusili zakázat v americkém státě Massachusetts. V roce 1960 Burroughs navštívil Londýn a navázal tam přátelství s Anthony Burgessem, pozdějším autorem slavné knihy \"Mechanický pomeranč\". Během pozdějších londýnských pobytů patřil mezi Burroughsovy podporovatele (platil mu nájem) mimo jiné Paul McCartney ze skupiny The Beatles. V roce 1966 Nejvyšší soud státu Massachusetts rozhodl, že \"Nahý oběd\" není obscenita, a takto se skončil poslední – a možná největší – proces v dějinách USA, kde na lavici obžalovaných seděla literatura.", "section_level": 2}, {"title": "Teorie viru.", "content": "\"„Představme si životní formu B parazitující na životní formě A,“\" říká Burroughs v polovině padesátých let, a předjímá tak memetiku. Virus je mentální nákaza, možná mimozemského původu, šířící se prostřednictvím slov. Úkolem intelektuála je odhalovat působení tohoto mimozemského viru, pronásledovat jeho nositele a zastavit mimozemskou invazi. V \"Místě slepých cest\" Burroughs agituje s nesmírnou přesvědčivostí (Volvox Globator, 2001): \"„Nikdo z těch, kdo se přihlásí, nebude vyřazen. Nikdo se nemůže hlásit, dokud není připraven. Přes kopce a daleko, daleko, do Západních zemí. Kdokoliv se vám postaví do cesty, ZABIJTE HO. Tato planeta je trestaneckou kolonií a nikomu není povoleno ji opustit – na cestě ven proto budete muset zabíjet. Zabijte stráže a jděte.“ Na jiném místě téže knihy píše: „Jistěže, stále ale zůstávají bacilonosiči, nositeli viru. Jak lze ovládnout žlutou zimnici? Nejdřív je nutný vybít moskyty, jasný? A teďko poslouchejte, někteří bacilonosiči jsou silnější, než ostatní. Krucinál, jen se koukněte na Ježíše Krista. Jakožto nedílná součást Programu sráčocidy budou dominantní bacilonosiči zaměřeni a zabiti. Pánové, vy a frekventanti kurzu, kteří přijdou po vás, jste vybráni, abyste se stali elitou, řídícími mozky úžasných SS.“\"", "section_level": 2}, {"title": "Role W. S. Burroughse.", "content": "W. S. Burroughs, archanděl apokalypsy je pro beat generation tím, čím byla Gertrude Steinová pro ztracenou generaci – teoretikem jazyka. Očistil své vnímání a použil metodu střihu jako způsob objektivního reprodukování vlastního vědomí. Kritici často nechápali jeho přínos a posuzovali jeho knihy jako nepodařenou sci-fi. Marshall MacLuhan k tomu podotýká: \"„Je to jako kritizovat oděv a slovní projev člověka, který klepe na dveře, aby nás upozornil, že nám hoří střecha nad hlavou.“\" Jakkoli obsah Burroughsova díla zůstane obscénní pro puritány, jeho poselství je přesto rozluštitelné a varující.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do USA.", "content": "V sedmdesátých letech se přestěhoval do New Yorku, kde mu Allen Ginsberg pomohl najít práci učitele tvůrčího psaní. Brzy navázal vztahy s celou řadou umělců, mezi jinými s Andy Warholem, Johnem Giornem, Patti Smith, Susan Sontag, Dennisem Hopperem, Terry Southernem a Mickem Jaggerem. V téže době se stal členem scientologické církve, kterou záhy opustil. Jeho bezprecedentní kritika této církve a úvod napsaný ke knize Roberta Kaufmana \"Inside Scientology\" vyprovokovala dlouhou bitvu s příznivci scientologie (nazývané také dianetika) vedenou na stránkách časopisu \"Rolling Stone\". V roce 1981 zemřel na rakovinu jater jeho syn Billy, který byl poměrně dobrým spisovatelem. Krize vztahů mezi otcem a synem vyvrcholila v polovině sedmdesátých let, kdy Billy na otce zaútočil na stránkách magazínu \"Esquire\". Popsal, jakým způsobem se otcovy způsoby podepsaly na jeho vlastním životě, a uvedl mimo jiné to, že byl v Tangeru sexuálně obtěžován otcovými přáteli. Otázku, nakolik jej k podobným tvrzením vedla narkomanie a potřeba vydělat peníze, nelze zodpovědět. Skutečností je, že například dcera Jacka Kerouaca se živila prostitucí a ani dalším lidem v blízkosti představitelů beat generation se dobře nevedlo. Navzdory všemu napsal W. S. Burroughs II. k souhrnnému vydání synova díla v roce 1993 doslov. Koncem osmdesátých let se Burroughs stal kulturním gigantem ovlivňujícím nejširší škálu umělců, od hip hopových Disposable Heroes of Hiphoprisy přes Rolling Stones po skupinu Ministry. Účinkoval ve filmu Guse van Santa \"Drugstore Cowboy\", kde hrál kněze závislého na drogách. Mezi jeho ctitele se počítal Bono Vox stejně jako skupina Sonic Youth. Účinkoval jako recitátor na CD Dead City Radio, psal texty k experimentálnímu albu \"The Black Rider\" Toma Waitse. V roce 1983 byl přijat do \"American Academy and Institute of Arts and Letters\".", "section_level": 1}, {"title": "Pozdní léta a pohřeb.", "content": "Do města Lawrence v Kansasu se Burroughs přestěhoval v roce 1983 a dožil tam ve společnosti mnoha koček, které hrály značnou roli v jeho soukromé mytologii, a velkých demižonů laciné vodky z blízkého supermarketu. Zde se také začal realizovat jako malíř, když objevil techniku brokovnicové malby, která spočívala v tom, že vystřelil do plechovek s barvou před plátnem. Na sklonku svého života – ač je to k neuvěření – vydělával na svých obrazech více než na ostatních tantiémách. Ve spolupráci s dalšími osobnostmi opiátové subkultury, mj. Nickem Cavem a Tomem Waitsem, publikoval v roce 1987 sbírku krátkých próz \"Smack My Crack\", později vydanou jako mluvené album. V roce 1991 natočil režisér David Cronenberg rozpačitou filmovou adaptaci \"Nahého oběda\", se kterou sice nebyl spokojen ani Burroughs, ani jeho příznivci, která ale přesto vzbudila další vlnu zájmu o něj. O dva roky později vstupuje Burroughs do společnosti The Illuminates of Thanateros založené v roce 1978 britskými okultisty Rayem Shervinem a Peterem Carollem, vyznavačů magie chaosu. Burroughs zemřel 2. srpna 1997 v 18.50 následkem srdečního selhání, ke kterému došlo předchozího dne, ve městě Lawrence ve státě Kansas. Duchovní cvičení tibetské školy Ňingma nad jeho tělem po čtyři dny prováděl jeho blízký přítel a básník John Giorno. 6. srpna kolem desáté hodiny se dostavili James Grauerholz a Ira Silverberg, aby připravili Burroughse na cestu do zásvětí. Do rakve mu dali osmatřicítku s pěti náboji, neboť Burroughs tvrdil, že v žádné situaci nemůže být člověk dost ozbrojen, dávku heroinu, něco marihuany, zlatou minci do kapsy, na klopu řád francouzské i americké Akademie, vycházkovou hůl s kordem uvnitř, oblíbený klobouk, červený šátek, vestu, kterou dostal od Briona Gysina, a několik dalších předmětů včetně oblíbené propisovačky. Uložen byl do rodinné hrobky v Bellefontaine Cemetry v St. Louis ve státě Missouri na 38.690310° severní šířky a 90.231720° západní délky. Několik měsíců po jeho smrti byly vydány Burroughsovy rané literární počiny pod názvem \"Word Virus\" (editory se stali Grauerholz a Silverberg). Vydání sbírky časopiseckých dílek z pozdního období pod titulem \"Evil River\" se neustále odkládá.", "section_level": 2}], "src_summary": "William Seward Burroughs II. (1914 St. Louis, Missouri – 1997 Lawrence, Kansas), obecně známý jako William S. Burroughs, člen \"American Academy of Arts and Letters\" a \"Commandeur de l'Ordre des Arts et des Lettres\" ve Francii, je kultovní americký romanopisec, esejista, sociální kritik a malíř. ", "tgt_summary": "William Seward Burroughs (* 5. Februar 1914 in St. Louis, Missouri; † 2. August 1997 in Lawrence, Kansas) war ein amerikanischer Schriftsteller, der der Beat Generation zugerechnet wird.", "id": 2231583} {"src_title": "Kuše", "tgt_title": "Armbrust", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Tato chladná střelná zbraň užívá střelný princip luku se silnější pletenou tětivou na mnohem pevnějším krátkém těle zhotoveném z dubového dřeva, podobném pažbě pušky, se soustruženou kuželkou a doplňky někdy z kosti či slonoviny, a železný spouštěcí mechanismus s klikou či heverem. K němu je v přední části křížem připevněno lučiště s tětivou. Proti luku umožňuje kuše napínat lučiště výrazně větší silou, protože tato síla není přímo vázaná na sílu střelce. K napínání kuší se často používala různá pomocná mechanická zařízení, jako páky a navijáky. Nevýhodou kuše proti luku byla naopak její velikost, hmotnost a složité zdlouhavé nabíjení. Takto kuši popisuje ve svém díle Alexias byzantská princezna Anna Komnéna, která kuši viděla u bojovníků první křížové výpravy.", "section_level": 1}, {"title": "Typy.", "content": "Kuše se rozdělují na:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První zmínky o kuši, včetně jejího širokého nasazení, pocházejí z Číny. Již v 5. stol. př. n. l. se o ní zmiňuje Sun-c’ ve svém spise \"Umění války\". Nejstarší archeologický nález kuše pochází z hrobky v čínské provincii Chu-pej a je datován do 4. stol. př. n. l. Masověji však začala být používána až kolem roku 200 př. n. l. Mnohé důkazy hovoří o tom, že vynález je ještě starší a pochází z jihovýchodní Asie, snad z oblasti dnešního Vietnamu, kde je doložena ze 3. stol. př. n. l. Čínský termín pro kuši \"nǔ\" pochází z austroasijských jazyků. Výrazné zlepšení výkonnosti představovala čínská opakovací kuše, která byla používána od počátku našeho letopočtu až do 19. století. Umožňovala vystřelit za 15 sekund až 20 šipek. Dostřel i průbojnost byly omezeny, ale byla úspěšně používána jako obranná zbraň na Velké čínské zdi. Mimo Čínu je její použití doloženo i ve středověké Koreji. Nezávisle na Číně byla kuše vyvinuta v 5. století př. n. l. v řeckých městských státech. Vzhledem k dlouhému nabíjení nebyla považována za příliš účinnou zbraň s výjimkou obléhání. Jako její vylepšení vznikla kolem roku 400 př. n. l. balista. V Evropě se kuše uplatňovala především v období středověku, protože to byla (spolu s dlouhým lukem) jediná zbraň, schopná na dálku zneškodnit rytíře ve zbroji. Na rozdíl od luku byl výcvik střelce z kuše relativně levný, krátký a jednoduchý. Na druhou stranu nevýhodou kuše byla větší hmotnost a menší rychlost střelby: asi jedna až dvě střely za minutu. Například florentský kronikář Giovanni Villani uvádí, že lučištník střílí třikrát rychleji, než janovský vycvičený střelec z kuše. Kuše byla původní zbraní především v zemích západní a střední Evropy, zatímco Arabové a byzantští Řekové ji neznali. Kuše byla podle některých pramenů na Druhém lateránském koncilu v roce 1139 církví oficiálně zakázána křesťanům v boji proti křesťanům, a to pod hrozbou klatby. V usenesení tohoto koncilu byla kuše nazvána ďábelskou zbraní (\"Arma diaboli\"), protože oproti šípům z luku způsobila jistou smrt. Církev ale nebránilo užívat ji v křížových výpravách proti Arabům a heretikům. I přesto se kuše ve středověké Evropě používala v mnoha bojích proti jiným křesťanům, jak svědčí například ilustrace Stoleté války z francouzských kronik. S nástupem palných zbraní v 15. století kuše postupně ztrácela svůj význam. V českých zemích patřila i k vybavení husitských bojovníků a městských střeleckých společností. Její používání v lovectví a střeleckých soutěžích je doloženo až do počátku 17. století. Kuše zažívá svou renesanci ve druhé polovině 20. století, odkdy díky novým materiálům je možno radikálně zredukovat její hmotnost. Dodnes je kuše užívána jako sportovní zbraň, v některých zemích jako lovecké náčiní (v Česku je stejně jako luk pro lov zakázána) a objevuje se ve výzbroji některých speciálních jednotek (např. speciální jednotky Jihoafrické republiky). Proti palným zbraním má totiž výrazně tišší výstřel bez záblesku, malý zpětný ráz a – podobně jako ve středověku – je schopna účinně prostřelit i neprůstřelné vesty.", "section_level": 1}, {"title": "Kuše 14.- 18. století v českých sbírkách.", "content": "Archeologické nálezy fragmentů kuší a jejich šipek pocházejí z celé řady výzkumů, především ze středověkých hradů a tvrzí, které byly často obléhány, např. Zvíkov, Karlštejn, Křivoklát, Nový hrad u Kunratic, Havraň, Martinice, Zbořený Kostelec, Rokštejn, Vildštejn, Landštejn, Sion nebo Tepenec.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kuše, také samostříl (zastarale lučiště), latinsky Arma diaboli (tj. ďábelská zbraň) je střelná zbraň, vystřelující mechanickou silou speciální šípy s kovovými šipkami. Kuše sehrála velkou roli jako vojenská zbraň ve středověkých válkách. Jako lovecká zbraň se používala až do 18. století. V malé míře se užívá dodnes.", "tgt_summary": "Die Armbrust, historisch auch Kreuzbogen genannt, ist eine als Abschussvorrichtung für Bolzen, Pfeile oder Kugeln konzipierte Fernwaffe mit einem auf einer Mittelsäule montierten Bogen, dessen Sehne durch eine Rückhaltevorrichtung in gespannter Position gehalten und über einen Abzugsmechanismus ausgelöst werden kann.", "id": 1320645} {"src_title": "Močovod", "tgt_title": "Harnleiter", "src_document": [{"title": "Anatomie.", "content": "Močovody dospělého člověka jsou dlouhé 25 - 30 cm. Močovod nálevkovitě nasedá na ledvinnou pánvičku, z vnitřní strany opouští ledvinu a probíhá retroperitoneálně, přiložený na přední ploše velkého bedrovce ('), směrem dolů jako '. Břišní část močovodu je 13 - 15 cm dlouhá. Na vstupu do malé pánve přechází přes velké kyčelní cévy, na úrovni trnu sedací kosti se močovod na svém průběhu začíná stáčet směrem dopředu, dolů a ke střední čáře (mediálně) směrem k močovému měchýři. Pánevní část močovodu, ', je přibližně stejně dlouhá jako jeho břišní část. Před svým vyústěním močovody probíhají šikmo shora dolů skrze stěnu močového měchýře jako, tento úsek je asi 2 cm dlouhý. Nakonec ústí do oblasti zvané trigonum v močovém měchýři otvorem '. Průměr močovodu je přibližně 4 - 5 mm, ale na svém průběhu má každý močovod tři fyziologická zúžení, kde jeho průsvit klesá na 3 - 4 mm: první je na výstupu močovodu z pánvičky ledvinné, tzv. \"\", druhé se nachází na přechodu cév při vstupu močovodu do pánevní dutiny a třetí místo zúžení je při průchodu stěnou močového měchýře.", "section_level": 1}, {"title": "Anatomické souvislosti, topografická anatomie.", "content": "Pravý močovod je při výstupu z ledviny obvykle překryt sestupnou částí dvanáctníku a při svém průběhu leží napravo od dolní duté žíly. Sestupuje při vnějším okraji pravého velkého bedrovce - mezi břišní částí močovodu a tímto svalem se nachází pouze svalová povázka, případně šlacha malého bedrovce a smíšený nerv \"n.genitofemoralis\". Kříží ho tři páry velkých cév vycházejících z břišní aorty a dolní duté žíly: (\"a. et v. colica dextra, a. et. v. ileocolica\") a přibližně v polovině břišního úseku i cévy pohlavní (\"a. et. v. testicularis/ovarica\"), z přední strany je pokrytý pobřišnicí. V malé pánvi pravý močovod nejprve probíhá při boční stěně pánevní dutiny, před tepnou \"a. hypogastrica\" a mediálně vzhledem k dalšímu smíšenému nervu zvanému n. obturatorius a tepnám vyživujícím orgány pánve a svaly stehna, jmenovitě a. obturatoria, a. vesicalis inferior, střední konečníková tepna (') a pupečníková tepna ('), jejíž zbytek u dospělého člověka vysílá větve k močovému měchýři jako '. Jak se močovod dále stáčí směrem ke středu ke stěně močového měchýře, u muže prochází po horním konci příslušného semenného váčku a kříží se s chámovodem a cévami semenného provazce. U ženy tvoří močovod přední hranici jamky, ve které je uložen vaječník (tzv. '), dále močovod pokračuje rovnoběžně s boční plochou děložního krčku a horní části pochvy, přičemž na počátku tohoto úseku je 2,5 cm dlouhá část doprovázena ještě děložní tepnou \", která následně kříží močovod a zabíhá do širokého děložního vazu. Levý močovod sestupuje po vnějším okraji levého velkého bedrovce, kříží ho pohlavní cévy a a. colica sinistra, před svým vstupem do pánve probíhá za esovitou kličkou tlustého střeva a jejím závěsem a dále má podobný průběh jako močovod na pravé straně. Je-li močový měchýř naplněný, nachází se ústí obou močovodů asi 5 cm od sebe, u prázdného, kontrahovaného měchýře se jejich vzdálenost zkracuje zhruba na polovinu.", "section_level": 2}, {"title": "Močovod u zvířat.", "content": "Močovody stejného původu a podobné stavby jako má člověk jsou vlastní všem blanatým obratlovcům. U savců se močovody liší jen délkou a tloušťkou, která odpovídá druhové příslušnosti. U středně velkého psa (cca 15 kg) jsou asi 10 - 15 cm dlouhé a 5 mm široké, u koně nebo skotu dosahují délky 40 - 80 cm a tloušťky 5 - 10 mm. U ptáků a plazů močovody ústí do kloaky, u ptáků obvykle do jejího úseku zvaného urodeum.", "section_level": 2}, {"title": "Stavba močovodu.", "content": "Močovod je tlustostěnná trubice s dutinou, která má na průřezu hvězdicovitý tvar. Stěna se skládá ze tří vrstev:", "section_level": 1}, {"title": "Funkce močovodu.", "content": "Transport moči močovodem není pasivní proces - je zajišťován stahy svalové vrstvy močovodu. Ta je řízena intramurální nervovou pletení, přičemž v horní části močovodu se nacházejí pacemakerové neurony, tvořící centrum automacie rytmu činnosti močovodu. Přítok moči do močovodu vyvolá vznik močového vřeténka: Porce moči je obklopena dutinkou tvořenou relaxovaným úsekem močovodu, vřeténko s močí je následně posouváno směrem k močovému měchýři rychlostí 1 - 6 cm/s, ve stěně močového měchýře pak vřeténko zaniká. Vznik vřeténka lze vysvětlit dvěma způsoby - může se jednat o reflexní odpověď pacemakerových neuronů na vstup moči do počátečního úseku močovodu, nebo je impulz k perilstatické vlně vytvořen roztažením močovodu porcí moči a následnou reakcí nervové pleteně ve formě přední a zadní kontrakce. Při produkci běžného množství moči (normální ) probíhá v jednu chvíli po močovodu jen jedno vřeténko a pravý a levý močovod se střídají v činnosti. Tento typ činnosti močovodů se nazývá normotonická odpověď močovodů. Při zvýšené produkci moči dochází nejprve k rozšíření počátečního úseku močovodu a jeho zahrnutí do ledvinové pánvičky, perilstatika se zrychluje a močovody se přestávají střídat, vzniklý stav se označuje jako pyelohypotonická odpověď; přesáhne-li produkce moči v ledvinách určitou mez, močová vřeténka už nevznikají a moč odtéká močovodem neustále. Močovod je po celém průběhu rozšířený, s výjimkou několika málo oblastí, ve kterých přetrvává určité napětí stěny a zbytky reflexní aktivity. Výsledkem je hypotonická odpověď. Reflexní funkci močovodů je možno zaznamenat jako elektrouretrogram. Poslední úsek močovodu probíhá šikmo stěnou močového měchýře - tlak moči v plnícím se močovém měchýři se proto přenáší na močovod a automaticky ho uzavírá. Vzniká zde přirozený ventil, který zamezuje zpětnému toku moče.", "section_level": 1}, {"title": "Embryonální vývoj močovodu.", "content": "Močovod je mezodermálního původu. Vzniká z Wolffova vývodu, na jehož dolním konci se začne diferencovat ureterální pupen. Z něj postupně vznikne močovod, ledvinová pánvička, ledvinové kalichy i sběrací kanálky ledvin. Ledvina samotná, u blanatých tzv. metanephros, vzniká z nefrogenního blastému, který jako čepička nasedne na rostoucí ureterální pupen a obklopí každý vzniklý sběrací kanálek příslušnou částí funkční ledvinové tkáně s nefrony. Takto vznikají močovody u blanatých obratlovců, u ryb a obojživelníků je močovod i v dospělosti vlastně Wolffův vývod, protože tito živočichové nemají jako definitivní ledvinu metanephros, ale opisthonephros, který u blanatých existuje jen jako embryonální ledvina a během ontogenetického vývoje mizí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Močovod (lat. ', gr. ') je párový trubicový orgán vycházející z pánvičky ledvinné (') a ústící do močového měchýře (') Má podobu tenké trubice vystlané sliznicí, jejíž funkcí je dopravovat moč, která neustále vzniká v ledvinách, do močového měchýře, kde je shromažďována.", "tgt_summary": "Der Harnleiter (lat. \"Ureter\", von griech. Ουρητήρας) zählt zu den paarigen ableitenden Harnwegen und verbindet die Nieren mit der Harnblase. Er entsteht beim Fetus aus der Ureterknospe.", "id": 877032} {"src_title": "Výška tónu", "tgt_title": "Tonhöhe", "src_document": [{"title": "Vnímání výšky tónu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výška tónu a frekvence.", "content": "Výška tónu je sluchový vjem, u něhož posluchač přiřazuje tónům relativní pozici na hudební stupnici především podle svého vnímání frekvence vibrací. Výška tónu má těsnou souvislost s frekvencí, ale není s ní ekvivalentní. Zatímco frekvence je objektivní, vědecký, atribut, které lze měřit, výška je \"subjektivní vnímání\" zvukového vlnění konkrétní osobou, které přímo měřit není možné. To však neznamená, že se většina lidí neshodne, jaký tón je vyšší nebo nižší. Zvukové vlny samy nemají výšku, ale jejich kmity mohou být často charakterizovány frekvencí. Výška je obvykle spojena s frekvencí v cyklech za sekundu nebo hertzech, pomocí které ji lze kvantifikovat. Porovnáváním zvuku s jednoduchými tóny s periodickým a sinusovým průběhem, lze často přiřadit výšku i složitým nebo neperiodickým zvukovým vlnám. Podle American National Standards Institute (ANSI) je výška tónu sluchový atribut zvuku, podle kterého lze zvuky uspořádat do stupnice od nízkých po vysoké. Protože výška tónu je natolik dobrým přiblížením frekvenci, je téměř úplně určena tím, jak rychlé vibrace vzduchu vytvářejí zvukové vlny, a je minimálně ovlivněna intenzitou nebo amplitudou vln. Tj. „vysoký“ tón znamená velmi rychlé oscilace a „nízký“ tón odpovídá pomalejším oscilacím. Přestože idiom, který výšku zvuku vztahuje k vertikálnímu směru sdílí většina jazyků, je, přinejmenším v angličtině, pouze jednou z mnoha hlubokých konceptuálních metafor, které používají rozlišení nahoru a dolů. Přesná etymologická historie hudebního smyslu pojmu vysoký a nízký tón je stále nejasná, existují projevy toho, že lidé skutečně pociťují, že zdroj zvuk je poněkud výše nebo níže ve vertikálním směru, pokud se frekvence zvuku zvýší nebo sníží.. Výška složitých zvuků, například řeči a tónů hudebních nástrojů obvykle velmi blízce odpovídá rychlosti opakování periodických nebo téměř periodických zvuků, neboli převrácené hodnotě časového intervalu mezi opakováními podobných událostí ve tvaru vlny zvuku. Výška složitých tónů nemusí být jednoznačná, což znamená, že různí posluchači mohou takovému zvuku přisoudit dvě nebo více různých výšek. A pokud lze fyzikálním měřením přesně určit skutečnou základní frekvenci, může se lišit od vnímané výšky kvůli vyšším složkám. Zvuk složený ze dvou sinusových (harmonických) vln o frekvencích 1000 a 1200 Hz může být někdy vnímán jako tři různě vysoké tóny: dva se spektrální výškou 1000 a 1200 Hz odvozené z fyzické frekvence čistých tónů a kombinační (Tartiniho) tón o frekvenci 200 Hz odpovídající rychlosti opakování průběhu vlny. V situaci, jako je tato, je vjem frekvence 200 Hz obvykle označován za efekt chybějícího základního tónu, jehož frekvence je často největším společným dělitelem přítomných frekvencí. Výška tónu závisí v malé míře i na úrovni akustického tlaku (síle, resp. hlasitosti tónu), zvláště při frekvencích nižších než 1000 Hz nebo vyšších než 2000 Hz. S rostoucím akustickým tlakem se výška nižších tónů snižuje a vyšších zvyšuje; například velmi hlasitý tón o frekvenci 200 Hz je vnímán jako tón přibližně o půltón nižší než sotva slyšitelný tón téže frekvence.", "section_level": 2}, {"title": "Teorie vnímání výšky tónu.", "content": "Teorie vnímání výšky tónu se snaží vysvětlit, jak se fyzický zvuk a určitá fyziologie sluchového ústrojí podílejí na vnímání výšky tónu. Existují dvě teorie vnímání výšky tónu: místní teorie vnímání výšky tónu a časová teorie vnímání výšky tónu. Podle místní teorie závisí vnímání výšky tónu na místě maximální excitace basilární membrány. Při rozlišování výšek tónů vysokých frekvencí se musí uplatňovat rozlišování podle místa vzruchu neboli tonotopie sluchového ústrojí, protože rychlost, s jakou jsou neurony schopné fázově přizpůsobit svůj akční potenciál je u těchto frekvencí překročena. Teorie založená na čistě místním vnímání výšky však nemůže vysvětlit přesnost vnímání výšky tónů o nízkých a středních frekvencích. Časová teorie poskytuje alternativu, které se odvolává na časovou strukturu akčních potenciálů, většinou fázové a modální nastavení akčních potenciálů na frekvenci podnětu. Přesný způsob, jak tato časová struktura může kódovat výšku tónu vyšších úrovní, dosud není znám, ale zdá se, že zpracování je založeno na autokorelaci akčních potenciálů ve sluchovém nervu. Dosud nebyl nalezen nervový mechanismus, kterým by bylo možné dosáhnout zpoždění, o kterém se dlouhou dobu předpokládalo, že je nezbytné pro skutečnou autokorelaci. Nejméně jeden model ukazuje, že pro tvorbu autokorelačního modelu vnímání výšky tónu není časové zpoždění nezbytné, že by mohl stačit fázový posun mezi kochleárními filtry; dřívější práce však ukazují, že určité zvuky s výrazným vrcholem v autokorelační funkci nevyvolávají odpovídajícím vjem výšky, a naopak, že určité zvuky bez vrcholu v autokorelační funkci vyvolávají pocit výšky. Pro úplnější model se proto musí autokorelace aplikovat na signály, které reprezentují výstup z cochlei, jako u histogramů mezišpičkových intervalů ve sluchovém nervu. Některé teorie vnímání výšky zvuku tvrdí, že výška má ze své podstaty oktávovou nejednoznačnost, a proto je lepší výšku tónu rozložit na \"chroma\" – periodickou hodnotu v rámci oktávy (odpovídající jménu tónu v západní hudbě) — a \"výšku\" udávající, do které oktávy tón patří, a která může být nejednoznačná.", "section_level": 2}, {"title": "Nejmenší postřehnutelný rozdíl.", "content": "Nejmenší postřehnutelný rozdíl () je senzorická mez, od které lze postřehnout rozdíl výšky dvou po sobě zahraných tónů, závisí na frekvencích, ze kterých se tón skládá. Do frekvence 500 Hz, je jnd asi 3 Hz pro sinusové (harmonické) vlny a 1 Hz pro složité tóny; od 1000 Hz je jnd pro sinusové (harmonické) vlny asi 0,6% (tj. asi 10 centů). jnd je typicky testováno zahráním dvou tónů v rychlém sledu a datazem na posluchače, zda byl rozdíl v jejich výšce. Pokud se tóny zahrají současně, je jnd menší, protože posluchač je pak schopen vnímat zázněje (rázy). Celkový počet rozlišitelných kroků výšek tónů v rozsahu lidského sluchu je asi 1,400; celkový počet tónů v rovnoměrně temperovaných stupnicích v kmitočtovém rozsahu 16 až 16000 Hz, je 120.", "section_level": 2}, {"title": "Sluchové klamy.", "content": "Relativní vnímání výšky tónu lze zmást, což vede k \"sluchovým klamům\". Existuje jich několik, jako například tritónový paradox, ale především Shepardova stupnice, kde spojitá nebo diskrétní posloupnost speciálně vybraných tónů vytváří zvuk, který se jeví, že jeho výška stoupá nebo klesá do nekonečna.", "section_level": 2}, {"title": "Zápis výšek tónů.", "content": "Výšky tónů se označují: Následující tabulka ukazuje frekvence tónů v Hz v různých oktávách: Komorní a s frekvencí 440 Hz (jednočárkované a neboli a první) se zapisuje a', ve vědecké notaci A4 nebo s uvedením frekvence A440. Ve standardním západním rovnoměrně temperovaném laděním je oktáva rozdělena na 12 stejně velkých půltónů a každý tón lze zapsat několik způsoby (např. Cis = Des, Gisis = A); jedná se o tak zvané enharmonické tóny; v jiných systémech ladění mohou mít tyto tóny různou výšku. Protože lidské vnímání hudebních intervalů je přibližně logaritmické vzhledem k základní frekvenci tónu, tj. vnímaný interval mezi výškami tónů „A220“ a „A440“ je stejný jako vnímaný interval mezi výškami tónů „A440“ a „A880“, je možné výšky tónů reprezentovat pomocí čísel vycházejících z logaritmu základní frekvence. Například standard MIDI mapuje základní frekvenci \"f\" na reálné číslo \"p\" podle předpisu Tím vzniká lineární prostor výšek, ve kterém mají oktávy velikost 12, půltóny (vzdálenost mezi sousedními klávesami na klávesnici klavíru) velikost 1. Půltóny v rovnoměrně temperovaném ladění jsou vyjádřeny celými čísly, a tónu A (440 Hz) je přiřazeno číslo 69. Vzdálenosti v tomto prostoru odpovídá hudebním intervalům, jak jsou chápány hudebníky. Rovnoměrně temperovaný půltón je dále rozdělen na 100 centů. Při použití reálných čísel je systém dostatečně flexibilní, aby zahrnul i „mikrotóny“, které se na standardní klávesnici klavíru nevyskytují. Například výšku tónu v polovině mezi C (60) a Cis (61) lze označit 60.5.", "section_level": 1}, {"title": "Stupnice.", "content": "Relativní výšky jednotlivých tónů ve stupnici mohou být určeny jedním z několika systémů ladění. V západní hudbě se obvykle používá dvanáctitónová chromatická stupnice a nejpoužívanější metoda ladění je v současnosti rovnoměrně temperované ladění. U tohoto ladění je poměr frekvencí mezi libovolnými dvěma sousedními tóny dvanáctá odmocnina ze dvou (přibližně 1,05946). Ve starších systémech temperovaného ladění (jaké se používaly například v době Johanna Sebastiana Bacha), byly používány různé metody ladění. Většina těchto systémů vychází z určitých základních intervalů, obvykle oktáv, u nichž je frekvence vyššího tónu dvojnásobkem frekvence nižšího. Pokud například jednočárkované a má frekvenci 440 Hz, dvoučárkované a o oktávu výše má frekvenci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Výška () je subjektivní vlastnost zvuků, která umožňuje jejich uspořádání do řady podle frekvencí. Jinou definicí je, že výška zvuku je vlastnost, podle které posuzujeme zvuky jako „vyšší“ a „nižší“ ve stejném smyslu jako u hudební melodie. Výšku lze určit pouze u zvuků, které mají frekvenci tak jasnou a stabilní, že je lze rozlišit od šumu. Výška tónu je spolu s délkou, silou a barvou hlavními sluchovými atributy tónů. ", "tgt_summary": "Die Tonhöhe wird in der Praxis mit der Frequenz (Schwingungsanzahl pro Zeitspanne) eines hörbaren Tones gleichgesetzt, genauer: mit der Grundfrequenz, also der Frequenz des tiefsten Teiltons in dem betreffenden Klang (siehe z. B. Stimmung (Musik), Intervall (Musik), Kammerton). Die Tonhöhe ist neben der Tondauer, der Lautheit und der Klangfarbe eine wichtige Eigenschaft musikalischer Töne und der Vokale gesprochener Sprache.", "id": 2296986} {"src_title": "Zubní kaz", "tgt_title": "Zahnkaries", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Archeologické nálezy ukazují, že zubní kaz je staré onemocnění. Lebky z období před miliony let do období neolitu vykazují známky zubních kazů. Ovšem značný nárůst počtu kazů během neolitické revoluce může být připsán zvyšujícímu se podílu rostlinné potravy obsahující sacharidy a škrob. Předpokládá se, že počátek kultivace rýže v jižní Asii měl též za následek zvýšení výskytu zubního kazu. Sumerské texty z období 5000 let př. n. l. popisují „zubní červy“ způsobující zubní kaz. Důkazy těchto domněnek byly nalezeny v Indii, Egyptě, Japonsku a Číně. K dalšímu zvýšení počtu zubního kazu došlo v Evropě vlivem dovážené cukrové třtiny a rafinace cukru. Zubní kaz je způsoben kyselinou mléčnou, kterou z kvašeného cukru vylučují bakterie zubního plaku.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik zubního kazu.", "content": "Bakterie hromadící se v ústech se shlukují a ulpívají na povrchu zubů v podobě lepkavé vrstvy nazývané zubní plak. Rizikovými místy v ústech pro jeho tvorbu jsou zejména praskliny a různé otvory v zubech, prostory mezi zuby, okolí zubních výplní, korunek a můstků. Některé druhy bakterií přítomných v plaku přeměňují cukr obsažený v potravinách, které jíme, v agresivní kyseliny narušující zubní sklovinu chránící povrch zubů. Poškození se může vyskytnout všude tam, kde je sklovina vystavena působení kyselin včetně nechráněných kořenů zubů při úbytku dásně způsobeném parodontitidou. Pokud není včas zahájena léčba kazu, často dochází k závažným komplikacím. Zubní kaz začne prorůstat hlouběji do zubu, kde může způsobit bolestivý hnisavý zánět v oblasti kořene. Jedinou možností léčby se v takovém případě stává ošetření kořenového kanálku nebo dokonce chirurgický zákrok.", "section_level": 1}, {"title": "Příznaky a stanovení diagnózy.", "content": "Časná stádia zubního kazu jsou bez příznaků. Později je zub citlivý na změny teploty (nejprve na studené, následně i na teplé), citlivost se projevuje také na sladké a kyselé potraviny. Rané stádium zubního kazu zubní lékař odhalí na rentgenovém snímku zubu nebo při vyšetření laserem. Pohledem nebo pomocí vyšetřovací sondy zjistí kaz až v pokročilejším stádiu, kdy jsou defekty již viditelné.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba zubního kazu.", "content": "Vhodnou metodu léčby zubní lékař stanoví na základě vyšetření a určení stádia kazu. Počínající zubní kaz lze v dnešní době již léčit bez nutnosti „vrtání“, a to pomocí koncentrovaných fluoridů nebo ozónem, léčbou zvanou ozonoterapie. Pokud kaz není progresivní, není třeba jej odstraňovat odvrtáním. Léčba pokročilého stádia kazu spočívá v odstranění kazu jeho odvrtáním a vyplněním vzniklého otvoru zubní výplní neboli plombou. Pokud kaz v pokročilém stádiu zasáhl i zubní dřeň, bývá nutné ošetření kořenového kanálku.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy zubních výplní (plomb).", "content": "Výplň by měla být bezpečná, trvanlivá a funkční a měla by splňovat i estetické nároky pacienta. Při jejím výběru je tedy nutné zhodnotit stupeň kazivosti zubů pacienta, oblast umístění plomby, velikost ošetřeného zubní kazu a další nároky, které budou na výplň kladeny. V současnosti mají zubní lékaři na výběr ze tří základních druhů plastických výplňových materiálů –amalgámy, kompozitní pryskyřice a skloionomerní cementy.", "section_level": 1}, {"title": "Amalgám.", "content": "Jedná se o nejdéle používaný materiál, jehož typickými vlastnostmi jsou pevnost, odolnost vůči žvýkacím silám, antibakteriální vlastnosti, schopnost „samoutěsnění se“ v zubu, vysoká trvanlivost, nižší cena a snadná manipulace. Nevýhodou těchto výplní je především jejich kovový vzhled.", "section_level": 2}, {"title": "Kompozitní pryskyřice.", "content": "Kompozity mají pro svou přirozenou bílou barvu nezastupitelné místo při ošetření předních zubů, v oblastech, které jsou při úsměvu vidět, či v případě, kdy je nutné nahradit úrazem ztracenou sklovinu. Nejsou však příliš vhodné pro pacienty se zvýšenou kazivostí zubů a špatnou hygienou.", "section_level": 2}, {"title": "Skloionomerní cementy.", "content": "Skloionomerní cementy jsou materiály, které jsou určitým kompromisem mezi oběma předchozími možnostmi. Jsou estetické, mají protikazivé vlastnosti a vynikají jednoduchou manipulací. Nejsou však tak mechanicky odolné jako např. amalgám a tak vysoce estetické jako kompozit. Antibakteriální vlastnosti mají však nejvyšší ze všech tří materiálů, a proto jsou obzvláště vhodné do úst s vysokou kazivostí. Jejich předností je bezpečnost, avšak za cenu kratší trvanlivosti.", "section_level": 2}, {"title": "Prevence zubního kazu.", "content": "Prevence zubního kazu spočívá největší měrou v důsledném a opakovaném odstraňování zubního plaku pravidelným čištěním zubů správnou technikou nejméně dvakrát denně včetně čištění mezizubních prostorů zubní nití a mezizubními kartáčkem. Dále je důležité omezit konzumaci sladkostí obsahujících sacharidy, případně je nahradit sladkostmi bez cukru, kde je cukr nahrazen např. polyoly, které bakterie pokrývající zubní sklovinu neumějí rozkládat. Zubní kaz nevyvolává slazení některými přírodními sladidly, např. stévií. Doporučuje se také vyčistit si po jídle zuby nebo alespoň žvýkat žvýkačky bez cukru. Velký význam v boji se zubním kazem mají fluoridy, které posilují zubní sklovinu. V neposlední řadě se doporučuje pravidelně absolvovat návštěvu zubního lékaře a to alespoň jednou za půl roku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zubní kaz, neboli narušení zubní skloviny, je infekční onemocnění poškozující tkáň zubu. Zubní kaz patří u lidí mezi nejčastější onemocnění. Příčin zubního kazu je více. Většinou je to způsobeno špatnou ústní hygienou spolu s nevhodným stravováním. Dětské zuby jsou citlivé, a tak je u nich přenos nákazy líbáním od rodičů hlavní příčinou. ", "tgt_summary": "Die Zahnkaries (von ‚Morschheit‘, ‚Fäulnis‘) oder kurz Karies ist eine multifaktoriell bedingte destruierende Erkrankung der Zahnhartgewebe, Zahnschmelz und Dentin. Sie entsteht unter Beteiligung von Mikroorganismen und geht von einer durch Säureeinwirkung „entkalkten“ Zahnoberfläche aus. Weitere Bezeichnungen sind auch Zahnfäule oder \"Zahnfäulnis\" (lateinischer Fachausdruck: ). ", "id": 845345} {"src_title": "Lucern (kanton)", "tgt_title": "Kanton Luzern", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Kanton Lucern se nachází ve středu Švýcarska na severním předhůří švýcarských Alp. Z kantonu odtékají řeky Reuss a Kleine Emme. Největší nadmořská výška byla naměřena v místě zvaném Breinzer Rothorn a čítá 2 350 m n. m. Rozloha kantonu je přibližně 1 493 km2.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Město Lucern vyrostlo kolem benediktinského kláštera, založeného kolem roku 750, na pravém břehu řeky Reuss, alsaským opatstvím Murbach. První zmínka o něm je z roku 840 a to z listiny, kde je zmíněno jako \"Luciaria\", což je pravděpodobně odvozeno ze jména svatého patrona kláštera, svatého Leodegara. Jméno \"Lucerrun\" je prvně zmíněno roku 1252. Z téhož roku pochází i první zmínky o obecní ústavě. S tím, jak v oblasti vzrůstala moc Habsburků, docházelo k oslabování závislosti Lucernu na opatství Murbach. Roku 1291 Babsburkové koupili Lucern od opatství, což zároveň vedlo k tomu, že tři lesní kantony (Uri, Schwyz a Unterwalden) spolu uzavřely „Věčný spolek na obranu proti Habsburkům“, akt, který je považován za založení Švýcarska. Roku 1332 se Lucern, již jako městský stát, stal čtvrtým kantonem Švýcarské konfederace a zároveň jejím prvním městským kantonem. Území kantonu Lucern rozšiřovala kantonální metropole dobýváním, či koupěmi, převážně v letech 1380–1424. K těmto připojeným územím patřilo panství Wolhusen, hrabství Willisau, jižní část hrabství Lenzburg a různá další menší území, přičemž jako první bylo získáno, roku 1380, město Weggis. V roce 1332 se stal členem Švýcarské konfederace, jakožto její čtvrtý člen. V letech 1394-1802 měl kanton navíc ještě jednu exklávu Merenschwand, tvořenou obcemi Merenschwand (včetně území bývalé obce Berzenschwill) a Mühlau, která se pak stala součástí nového kantonu Aargau výměnou za Amt Hitzkirch. V letech 1845–1847 byl členem Sonderbundu, spolku šesti konzervativních kantonů a dvou polokantonů (dály byly členy kantony Uri, Schwyz, Zug, Fribourg, Valais a polokantony Nidwalden a Obwalden) které se společně postavily snaze přeměnit Švýcarsko z konfederace ve federaci. Následně byl však Sonderbund poražen vojsky Švýcarské konfederace.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Přibližně 85 % celkové rozlohy kantonu Lucern představuje hospodářsky výnosná půda. Zemědělství i průmysl jsou na vysoké rovni. Nejvýznamnějšími zemědělskými přínosy jsou pěstování ovoce a obilí, chov dobytka. Nejrozvinutější průmyslová odvětví jsou: průmysl textilní, strojní, papírenský, dřevařský, tabákový a výroba metalurgického zboží.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Turismus hraje velkou roli. Lucern je vstupní branou pro výletníky mířící do nedalekých Alp a je důležitým dopravním mostem mezi Německem a Itálií.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Většina populace hovoří německy a valná většina obyvatel jsou římští katolíci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lucern (německy \"Luzern\", francouzsky \"Lucerne\") je jedním ze švýcarských kantonů. Tento kanton se nachází ve středu Švýcarska a jeho populace se v roce 2001 pohybovala okolo 350 600 obyvatel. Hlavním městem kantonu je město Lucern.", "tgt_summary": "Luzern ( LU; ) ist ein deutschsprachiger Kanton der Schweiz und zählt zur Grossregion Zentralschweiz (Innerschweiz). Der Hauptort und zugleich bevölkerungsreichste Ort ist die gleichnamige Stadt Luzern.", "id": 996088} {"src_title": "Chemická vazba", "tgt_title": "Chemische Bindung", "src_document": [{"title": "Parametry chemické vazby.", "content": "Vazebná energie – energie, která se uvolní při vzniku vazby, čím větší je její hodnota, tím pevněji jsou atomy k sobě vázány. Vyjadřuje se v jednotkách energie, nejčastěji v elektronvoltech. Z praktických důvodů se vztahuje na energii jednoho molu, pak se udává v jednotkách kJ/mol. Disociační energie vazby – energie, kterou je nutno dodat, aby se opět vazba rozštěpila. Na základě zákona o zachování energie je číselně rovna energii, která se uvolnila při vzniku vazby, ovšem má opačné znaménko. Délka vazby – mezijaderná vzdálenost (vzdálenost mezi středy atomů spojených vazbou). Nelze ji vypočítat z teorie, lze ji změřit. Zjišťuje se metodami elektronové a neutronové difrakce, difrakce rentgenových paprsků nebo metodami spektrálními. Vyjadřuje se v pikometrech. Závisí na rozměrech jednotlivých atomů, řádu vazby (vazba vyššího řádu je kratší), typu hybridizace překrývajících se atomových orbitalů (větší podíl orbitalů \"s\" zkracuje délku vazby). Pevnost vazby – značně roste s narůstajícím vazebným řádem (násobností)", "section_level": 1}, {"title": "Dělení vazeb.", "content": "Obecné dělení: Částice látky v pevném skupenství mohou být vázány ještě dalšími typy vazeb, které se však zpravidla neoznačují za „chemické“, protože jimi nevznikají molekuly sloučenin:", "section_level": 1}, {"title": "Dělení vazeb podle polarity.", "content": "Polarita chemické vazby je dána nerovnoměrným rozdělením elektronové hustoty v molekule v důsledku rozdílné elektronegativity atomů:", "section_level": 2}, {"title": "Teorie vazeb.", "content": "Existuje několik teorií, které popisují chemickou vazbu, mj.:", "section_level": 1}, {"title": "Předpoklady vzniku vazby.", "content": "Při vzniku vazby se soustava izolovaných atomů dostane do minima své potenciální energie. Nedojde-li ke vzniku vazby, jedná se o tzv. nevazebnou interakci, potenciální energie roste se snižující se vzdáleností a atomy se odpuzují.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chemická vazba je silová interakce poutající navzájem sloučené atomy, která je energeticky stabilizuje a vede ke vzniku molekuly. Vzniklá molekula má potom nižší energii, než měly původní atomy před sloučením. Základ všech vazeb spočívá ve společném sdílení nebo předávání vazebných elektronů příslušnými částicemi.", "tgt_summary": "Die chemische Bindung ist ein physikalisch-chemisches Phänomen, durch das zwei oder mehrere Atome oder Ionen fest zu chemischen Verbindungen aneinander gebunden sind. Dieses beruht darauf, dass es für die meisten Atome oder Ionen energetisch günstiger ist, an geeignete Bindungspartner gebunden zu sein, anstatt als einzelnes (ungebundenes) Teilchen vorzuliegen. ", "id": 751448} {"src_title": "Podnikový proces", "tgt_title": "Geschäftsprozess", "src_document": [{"title": "Různé definice.", "content": "Hammer a Champy ve své vysoce hodnocené knize (1993), existující i v českém překladu (1995), říkají, že podnikový proces je \"„souhrn činností, který vyžaduje jeden nebo více druhů vstupů a vytváří výstup, který má pro zákazníka hodnotu“\". Stručné, ale trochu moc obecné. Řepa (2007) uvádí podobnou definici, podle něj jde o \"„souhrn činností, transformujících (pomocí lidí a nástrojů) souhrn vstupů do souhrnu výstupů (zboží nebo služeb), přičemž tyto výstupy jsou určeny pro jiné lidi nebo procesy“\". Davenport (1993) definuje podnikový proces jako \"„strukturovanou a měřitelnou sadu aktivit navržených k vytváření konkrétního výstupu pro určitého zákazníka na trhu. To zahrnuje silný důraz na to, jak se práce v organizaci dělá, v protikladu k produktovému zaměření, soustředěnému na to, co se dělá. Proces je tedy konkrétní uspořádání aktivit v čase a prostoru, se začátkem a koncem a s jasně definovanými vstupy a výstupy: je to struktura činností. Přijetí procesního přístupu znamená osvojit si pohled zákazníka. Procesy jsou struktury, pomocí nichž organizace dělá to, co je nutné k vytváření hodnot pro zákazníky.“\" Tato definice obsahuje některé charakteristiky, které proces musí mít. Dosahuje se jich zaměřením na logiku procesu (jak se práce dělá) namísto produktové perspektivy (co se dělá). Z Davenportovy definice plyne, že proces musí mít zřetelně určené hranice, vstup a výstup, skládající se z menších částí, aktivity seřazené v čase a prostoru, že musí existovat příjemce výstupů tohoto procesu, označovaný jako zákazník, a konečně, že transformace, která se v procesu odehraje, musí zákazníkovi přinést přidanou hodnotu. Rummler a Brache (1995) se ve své definici výslovně zmiňují o externích zákaznících organizace. Podle nich \"„podnikový proces je řada kroků navržených k vytvoření nějakého produktu nebo služby. Mnoho procesů je ‘mezifunkčních‘, jelikož překlenují bílá místa mezi obdélníky v organizačním schématu. Některé procesy končí produktem nebo službou, kterou přijímá nějaký externí zákazník. Ty se označují jako primární procesy. Jiné procesy vytvářejí produkty neviditelné pro externí zákazníky, ale nezbytné pro efektivní řízení byznysu. Ty se označují jako podpůrné procesy.“\" Překlenování bílých míst v organizačním schématu zde znamená, že procesy jsou nějak zabudované do organizační struktury. A procesy také mohou být mezifunkční, tzn. že mohou zasahovat do více útvarů (nákup, výroba, prodej apod.).", "section_level": 1}, {"title": "Uplatnění.", "content": "Koncept podnikových procesů je poměrně nový. Jak ukazuje datování výše uvedených definic, toto téma se začalo objevovat až v 90. letech dvacátého století. Došlo k tomu v důsledku prudkého rozvoje informačních technologií a nástupu komplexních informačních systémů ERP, které se v té době začaly v mnoha podnicích a organizacích nasazovat a využívat. Podnikové procesy se staly základem pro nově propagované procesní řízení (Business Process Management), které řada autorit popisovala jako změnu nutnou k dosažení vyšší konkurenceschopnosti a k tomu, aby podnik v nových podmínkách světového trhu obstál. Podnikový proces je též výchozím pojmem pro tak zvaný Business Process Reengineering (BPR), při němž se všechny podnikové procesy v organizaci analyzují a na základě této analýzy pak nahradí procesy novými nebo upravenými, s cílem zlepšit řízení, výkonnost a efektivitu organizace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pro podnikový proces existuje celá řada různých definic, některé jsou uvedeny dále. Pojem vznikl překladem anglického názvu Business Process a jelikož slovo \"business\" má mnohem víc významů než jen \"podnik\", přívlastek „podnikový“ je zde třeba chápat v širším slova smyslu. O podnikových procesech se proto dá mluvit i v organizacích, které skutečnými podniky nejsou. Svoje „podnikové procesy“ tak mohou mít i ministerstva, úřady, univerzity, armáda atd. ", "tgt_summary": "Ein Geschäftsprozess (Abkürzung: \"GP\") ist eine Menge logisch verknüpfter Einzeltätigkeiten (Aufgaben, Arbeitsabläufe), die ausgeführt werden, um ein bestimmtes geschäftliches oder betriebliches Ziel zu erreichen. Er wird durch ein definiertes Ereignis ausgelöst und transformiert ‚Input‘ durch den Einsatz materieller und immaterieller Güter und unter Beachtung bestimmter Regeln und unternehmensinterner und -externer Faktoren zu einem ‚Output‘. ", "id": 2212636} {"src_title": "Valentinianus I.", "tgt_title": "Valentinian I.", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a vojenská kariéra.", "content": "Valentinianus se narodil v roce 321 v panonském městě Cibalae (dnešní Vinkovci). Jeho otec Gratianus sloužil v armádě, v níž se vypracoval až k nejvyšším hodnostem. Valentinianus vyrůstal společně s mladším bratrem Valentem na rodinném statku, kde se mu dostalo jistého vzdělání, ačkoli disponoval jen omezenými znalostmi řečtiny. Později následoval svého otce, jmenovaného do funkce \"comes Africae\", a pod jeho dohledem získal patřičnou průpravu k vojenskému povolání. Gratianus starší odešel dočasně z armády poté, co upadl v podezření ze zpronevěry. Posléze působil ještě jako \"comes Britanniarum\". Po definitivním propuštění z vojska Constantius II. zkonfiskoval jeho majetek, neboť mu vytýkal, že stranil jeho protivníkovi, uzurpátorovi Magnentiovi. Třebaže jeho otec upadl v nemilost, Valentinianovu počínající vojenskou kariéru tato skutečnost nijak nepoznamenala a ve druhé polovině padesátých let sloužil v Galii jako tribun jezdectva. Intriky nadřízených ho však připravily o velitelskou hodnost a proto se odebral zpět do rodné Panonie. Jeho první manželka Marina Severa mu zde v roce 359 porodila prvorozeného syna Gratiana. Constantiův nástupce Julianus, prosazující návrat k pohanství, svěřil Valentinianovi kvůli jeho křesťanské víře pouze bezvýznamný post v egyptských Thébách. V roce 363 ho Julianus povolal k připravovanému tažení proti perské říši. Výprava do Persie, jež skončila pro Římany pohromou, přivodila ve Valentinianově životě zásadní zvrat. Julianus v průběhu kampaně padl, načež se novým císařem stal Jovianus. Ten vyslal na západ říše svého tchána Lucilliana, aby mu zajistil věrnost tamějšího vojska. Nicméně Lucillianus přišel při nepokojích v Galii o život a Valentinianus, jenž ho doprovázel, jen stěží unikl smrti. Po Valentinianově návratu ho císař povýšil na tribuna oddílu tělesné stráže. Nedlouho nato Jovianus během cesty do Konstantinopole v maloasijském městě Dadastana 17. února 364 náhle zemřel.", "section_level": 2}, {"title": "Nabytí vlády a rozdělení říše.", "content": "Jen pár měsíců po Julianově smrti se Římané ocitli znovu bez císaře. Nejvyšší civilní a vojenští představitelé říše se tudíž sešli v Nikaji, aby rozhodli o Jovianově nástupci. Pohanští přívrženci Juliana a jeho rodiny se při tom stavěli proti křesťanství nakloněným stoupencům Constantia II. Shromáždění hodnostáři zvažovali jako možné uchazeče trůnu Equitia, jehož odmítli pro jeho neotesanost, a jednoho Jovianova příbuzného, ale jejich volba nakonec padla na Valentiniana jako kompromisního kandidáta. Přestože nepatřil k nejvyšším velitelům armády, hovořila pro něho mimo jiné znamenitá pověst, jíž se těšil jeho otec Gratianus starší. Valentinianus se tehdy zdržoval se svými muži v Ankyře (Ankara), odkud ho povolali do Nikaje. Tam vyčkal, než skončí přestupný den, a 26. února 364 ho legie provolaly za augusta. Pečlivě zaranžovanou ceremonii narušil hluk mezi vojáky, dožadujícími se okamžitého ustavení druhého císaře, avšak Valentinianus zvládl kritickou situaci a svojí rázností a příslibem jmenování kolegy uklidnil vojsko. Jakmile ho potvrdili v císařské hodnosti, Valentinianus se s důstojníky radil o vhodném spolucísaři. Pokrevní příbuzenství, zaručující svornost mezi panovníky, doporučovalo jeho bratra Valenta. Mezi veliteli vyvstávaly jisté pochybnosti, jež směle vyjádřil generál jezdectva (\"magister equitum\") Dagalaifus, vybízející císaře, aby zvolil někoho mimo svoji rodinu. Valentinianus nedbal jeho názoru a povýšil Valenta na představeného císařských stájí. Vojsko zanedlouho dorazilo do Konstantinopole a nedaleko odtud 28. března 364 Valentinianus formálně prohlásil Valenta císařem. Ammianus Marcellinus se v souvislosti s tím zminil o Valentově zjevné podřízenosti. Bratři se pak vydali na západ a v červnu se zastavili ve městě Naissus (Niš), kde si rozdělili říši a vojenské sbory. Valentinianovi připadly prefektury Galie a Itálie s Afrikou a Illyrikem, ohrožované útoky barbarů, zatímco Valentovi prefektura Orient. V červenci se císařové rozešli v Sirmiu a zamířili do svých rezidencí: Valentinianus do Mediolana (Milán), Valens do Konstantinopole. Podobně jako při předchozích děleních říše ani v tomto případě nešlo o rozdělení státu, nýbrž o vymezení správy jeho jednotlivých částí. Veškerá oficiální akta nadále nesla jména obou císařů a rovněž zákonodárství, měna, počítání let podle konzulů či latina jako úřední jazyk zůstaly pro celé impérium shodné.", "section_level": 2}, {"title": "Obrana Galie.", "content": "Na počátku roku 365 se císařové společně ujali konzulátu. Valentinianus se až do léta zdržoval v Mediolanu, odkud se vypravil do Galie. Tamější provincie ohrožovali germánští Alamani, jejichž bojovnost pozvedla zpráva o Julianově smrti v Persii. Agresivita těchto barbarů ještě vzrostla poté, co se jejich vyslancům nedostalo u císařského dvora takových darů, jakých se dožadovali. Za pobytu v Parisiích (Paříž) se Valentinianus na podzim 365 dozvěděl o útoku Alamanů a o povstání Procopia, posledního mužského příslušníka konstantinovské dynastie, proti Valentovi. Císař se chystal pomoci bratrovi a podniknout tažení na východ proti uzurpátorovi. Od tohoto záměru ho odrazovali jeho důvěrníci, naléhající na něho, aby chránil Galii před Alamany. Valentinianus tedy ponechal potlačení Procopiovy uzurpace plně na Valentových bedrech. Římský senátor Quintus Aurelius Symmachus Eusebius po zdolání Procopiovy vzpoury vyzdvihl jeho rozhodnutí setrvat v Galii, když označil Alamany za nepřátele celé říše, kdežto Procopia pouze za soukromého nepřítele. Proti Alamanům vyslal nejprve dva pohraniční velitele, kteří barbarům podlehli a přišli ve střetu s nimi o život. O nic lépe se s nimi nevypořádal ani Dagalaifus. V roce 366 ho nahradil \"magister equitum\" Jovinus, jemuž se podařilo uštědřit Alamanům dvě citelné porážky, třebaže i jeho muži utrpěli nemalé ztráty. Díky těmto vítězstvím mohli Římané osvobodit tisíce provinciálů, zajatých a zotročených barbary. Valentinianus pokračoval v odrážení útočníků až do léta 367, kdy ho schvátilo těžké onemocnění. Jeho zdravotní stav se ukázal natolik vážný, že velitelé galského vojska začali uvažovat o určení jeho nástupce. Veškeré spekulace ukončilo teprve císařovo zdárné uzdravení. Aby předešel možným budoucím komplikacím v otázce následnictví, 24. srpna 367 ustavil v Ambianu (Amiens) svého nedospělého syna Gratiana augustem. Alamanský náčelník Rando mezitím využil probíhajícího křesťanského svátku k přepadení Mogontiaka (Mohuč), hlavního města provincie Germania Prima, a odvlekl odtud velký počet obyvatel. Valentinianus pak zosnoval vraždu jiného z alamanských náčelníků jménem Vithicabius, zatvrzelého protivníka Římanů. Celou následující zimu Římané shromažďovali vojenské sbory k připravovanému vpádu na alamanské území, přičemž povolali i italské a ilyrské legie. Na jaře 368 Valentinianus společně s Gratianem překročil v čele vojska Rýn a pustošil nepřátelskou krajinu. Při jednom barbarském přepadu bezmála přišel o život, avšak v nastalé bitvě u Solicinia se mu podařilo nad Alamany zvítězit. Po tomto úspěchu Římané odtáhli zpět za řeku, načež se císař odebral do Trever (Trevír), v nichž strávil převážnou část svého pobytu v Galii. Vedle válečných tažení se s neztenčenou energií věnoval i posílení fortifikací chránících rýnskou hranici impéria od Raetií až k Severnímu moři. Obranný systém Galie zdokonaloval renovací a zvětšováním stávajících kastelů, strážních postů, valů a věží a budováním nových. Zároveň zřizoval i opevněná předmostí na barbarském teritoriu jako třeba u řeky Neckar, ovšem tím popouzel blízké Alamany. Při jedné příležitosti barbaři dokonce vyslali delegaci protestující proti římským stavebním aktivitám. Když byly jejich výtky odmítnuty, Alamani překvapivým úderem zničili jednu dosud nehotovou pevnost a pobili tamější posádku. V roce 370 napadli Toxandrii na severu Galie Sasové, jejichž náporu Římané nebyli schopni zpočátku odolat. Později proti nim zakročil generál pěchoty (\"magister peditum\") Severus, jenž zastrašil barbary a pod příslibem volného návratu je přiměl k uzavření příměří a odevzdání rekrutů. Římané ale nedodrželi dohodu a stahující se Sasy zrádně přepadli a zmasakrovali. Zhruba v téže době se Valentinianus chystal k výpravě proti mocnému alamanskému náčelníkovi Macrianovi. Za tímto účelem podněcoval k válce s Alamany jejich germánské nepřátele Burgundy, s jejichž přispěním hodlal Alamany sevřít ze dvou stran. Spojenectví s Burgundy se rozpadlo z důvodu císařova odmítnutí připojit se k plánovanému společnému tažení. Blízkost burgundských válečníků přesto poutala pozornost Alamanů, čehož magister equitum Flavius Theodosius využil k tomu, aby jim přes Raetii vpadl do zad. Přitom usmrtil mnoho barbarů a získal četné zajatce, kteří byli usazeni jako \"laeti\" v okolí řeky Pád. Valentinianus usiloval několik dalších let o zdolání Macriana. V roce 372 se ho rozhodl zajmout a provedením tohoto záměru pověřil Theodosia. Macrianus jen stěží unikl římským pronásledovatelům, kteří vydrancovali široký pás alamanského území. Snaha nahradit Macriana jedním z alamanských šlechticů nakloněným Římu se rovněž nesetkala s úspěchem. Císař pokračoval v pustošení barbarské země ještě dva roky, než ho zhoršující se poměry na Dunaji donutily sjednat s Macrianem roku 374 mír.", "section_level": 2}, {"title": "Neklid v Británii.", "content": "Podobně jako Galie trpěla nájezdy a loupežením barbarů také Británie. Tu ničily svými pravidelnými vpády kmeny Piktů, Skotů a Attakotů z dnešního Skotska a Irska. Současně Sasové a Frankové podnikali námořní útoky, při nichž plenili západní a jižní pobřeží ostrova. Zvláště aktivity Sasů byly tíživě pociťovány, neboť narušovali dovoz obilí z Británie do oblastí na dolním Rýně. Povážlivá situace v Británii se notně zhoršila v létě 367, kdy Sasům padli za oběť dva z nejvyšších římských velitelů, \"comes litoris Saxonici\" Nectaridus a \"dux Britanniarum\" Fullofaudes. Jakmile se Valentinianus dozvěděl o těchto neblahých událostech, vyslal na ostrov Severa, jehož ale brzy odvolal. Lépe se nedařilo ani Jovinovi, jenž se vzápětí vrátil do Galie, aby požádal o nezbytné posily. V roce 368 se z císařova pověření vylodil v Británii Flavius Theodosius. Po přistání v Rutupiích (Richborough) se s vybranými legiemi vydal do Londinia (Londýn). V krátké době zbavil jižní Británii nájezdníků, shromáždil rozptýlené místní vojáky a obnovil lokální správu. Se sebraným vojskem vytáhl v následujícím roce na sever od Londinia a vyčistil tamější kraje od barbarů. Při tom napravoval napáchané škody a obnovoval města a pevnosti. Někdy v témže čase Theodosius zabránil hrozícímu povstání panonského vyhnance jménem Valentinus, zneužívajícího dosud trvající nestability. Poté pokračoval v rekonstrukci poničených opevnění, do nichž vložil posádky, a dokonce získal zpět provincii, již na počest císaře přejmenoval na Valentia. Vděčný císař povýšil Theodosia po jeho příchodu do Galie na velitele jezdectva na místo Jovina.", "section_level": 2}, {"title": "Firmovo povstání v Africe.", "content": "V severní Africe se už za Jovianova panování dal do pohybu pouštní kmen kočovných Austorianů, plenících úrodnou provincii Tripolitanii a okolí města Leptis Magna. Tamější občané se obrátili se žádostí o pomoc na nejvyššího římského velitele v oblasti, jímž byl \"comes Africae\" Romanus. Ten však jakoukoli akci proti útočníkům podmínil opatřením značného množství potravin a tisíců velbloudů, což obyvatelé Lepty nedokázali zajistit. Poslali tudíž delegaci k Valentinianovi, aby ho informovali o Romanově netečnosti. Romanus měl na císařském dvoře vlivného přímluvce v osobě představeného císařských kanceláří (\"magister officiorum\") Remigia, jehož prostřednictvím znemožnil vyslancům přednést jejich sdělení. Jelikož útoky Austorianů neustávaly, císař přikázal svému hodnostáři Palladiovi, aby vyšetřil věc na místě. Austoriani mezitím Leptu několik dní obléhali, načež zoufalí měšťané vyslali k císaři další poselstvo. Když Palladius, uplacený Romanem, ujistil Valentiniana, že se jejich stížnosti nezakládají na pravdě, císař nechal některé z předních občanů Lepty a správce provincie popravit. Romanus si vysloužil nelibost pronásledováním schizmatických donatistů, majících v severní Africe četné stoupence. Počátkem sedmdesátých let vypukly dynastické spory uvnitř romanizovaných kmenů v Mauretánii, během nichž se nejmocnějším z maurských náčelníků stal Romanův osobní nepřítel Firmus. Romanus proti němu vznesl u císařského dvora řadu obvinění, jimiž podnítil Firma, obávajícího se o svůj život, k odpadnutí od Říma a k přijetí císařského titulu. Proti odbojníkovi byl v roce 373 vyslán Theodosius s nevelkým počtem zkušených galských vojáků. Vojevůdce uvrhl nedlouho po svém příchodu Romana do vězení a pokusil se konflikt s Firmem vyřešit mírovou cestou. Vzbouřený Maur nejprve jevil ochotu podrobit se, posléze ovšem obnovil boj, nabývající podoby gerilové války. V té ho podporovali i místní donatisté, zakoušející dříve útrapy perzekucí ze strany Romana. Ačkoli Firmus měl nad Theodosiem výraznou převahu, jeho barbarské zástupy nepředstavovaly pro římské vojáky rovnocenného soupeře. Po dvou letech obtížného válčení ve vyprahlé zemi Theodosius nahlodal soudržnost maurských kmenů, v důsledku čehož Firmus upadl zrádně do zajetí. Nicméně dříve, než mohl být vydán Theodosiovi, spáchal sebevraždu.", "section_level": 2}, {"title": "Vnitřní politika.", "content": "Valentinianus se na rozdíl od svého bratra nezapletl do náboženských kontroverzí a po celé své panování zastával v otázce víry na dobu pozdní antiky pozoruhodně tolerantní postoj, čímž se výrazně odklonil od vyhraněné politiky Constantia II. a Juliana. Již krátce po získání vlády vydal edikt, jímž všem svým poddaným zaručil náboženskou svobodu, protože každému dovolil mít vyznání dle své volby. Jeho nestrannost vyzdvihuje i Ammianus Marcellinus, jenž se o něm jinak vyslovuje poměrně kriticky. Valentinianus nijak nezakročil proti vzrůstajícímu vlivu ariánství na východě a propustil delegaci nicejských biskupů vyzývajících ho, aby v této věci intervenoval u Valenta, podporujícího ariány. Zasáhl pouze proti manichejcům zákonem z roku 372, jímž nařídil přísně trestat účastníky jejich shromáždění. Valentinianově umírněnosti nahrávala i skutečnost, že konfesijní spory na západě říše nedosahovaly takové intenzity jako ve východních provinciích. Jediný vážnější incident nastal v roce 366 v Římě, kde se strhly pouliční násilnosti mezi stoupenci dvou uchazečů o uprázdněný biskupský stolec. Městský prefekt (\"praefectus urbi\") Viventius se zdržel jakýchkoli akcí, dokud rozbroje neutichly. Poté se postavil celou vahou své autority za vítězného kandidáta, jímž byl Damasus. V jedné z římských bazilik bylo nalezeno více než sto obětí těchto nepokojů. Valentinianus nastoupil na trůn, aniž by disponoval okruhem lidí, na něž by se mohl plně spolehnout při řízení státu. Záhy proto pozvedl do vysokých vojenských a civilních hodností ty jedince, jejichž přispěním se domohl vlády, a z těchto mužů, pocházejících převážně z Panonie a Galie, chtěl vytvořit oporu svého rodícího se režimu. Jelikož leckteří z nich vykonávali své funkce řadu let, vznikla poměrně neměnná a nepříliš početná skupina hodnostářů, jimž náležely klíčové pozice na císařském dvoře, v provinciích a v armádě. Poctěni císařovou důvěrou dosáhli moci, již leckdy zneužívali k osobnímu prospěchu. Valentinianus vystupoval proti korupci a přehmatům ve správě, nebyl ale schopen prohlédnout či potrestat chyby těch, jež sám povýšil. Současně narážel na neproniknutelnou bariéru byrokratických struktur, následkem čehož se ocitl v naprosté závislosti na úřednících a dvořanech, určujících komu se u císaře dostane slyšení. Císař usiloval o posílení prestiže a významu armády, přičemž zvýšil sociální status velitelů vojska (\"magistri militum\"), a co do vážnosti je postavil na roveň pretoriánským prefektům. Sedm generálů, včetně čtyř barbarů, navíc obdařil konzulátem. Naproti tomu ze zástupců tradiční aristokracie pověřil výkonem tohoto úřadu pouze dva senátory. Valentinianus sice prokazoval římskému senátu formální respekt, ovšem jeho vztahy s ním se vyznačovaly zjevným napětím. Do úřadu městského prefekta, vyhrazeného v minulosti členům staré italské nobility, neváhal jmenovat provinciály, jejichž prostřednictvím řídil ze vzdálené Galie záležitosti ve městě. Osobně Řím za dobu své vlády ani jednou nenavštívil a se senátem udržoval jen písemný styk. V roce 369 vypukl vážný skandál, když byli při vyšetřování jistého případu travičství obviněni četní římští aristokraté z užívání magie, cizoložství a korupce. Císař dokonce nařídil, aby podezřelí z těchto zločinů byli podrobeni mučení, ačkoli senátoři nesměli být vystavováni této formě vyšetřování. Během soudních procesů padlo mnoho rozsudků smrti, vyhnanství nebo konfiskace majetku nad příslušníky senátorského stavu. Větším sympatiím se císař těšil mezi širšími vrstvami provinciálního obyvatelstva, přestože ve druhé polovině svého panování provedl výrazné navýšení daňových odvodů, které ospravedlňoval nezbytností financování rostoucích vojenských výdajů. Snažil se rovněž zajistit spravedlivější rozvržení daňové zátěže, takže rušil výjimky zvýhodňující bohatší osoby na úkor prostých lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt na Dunaji.", "content": "Valentinianus neposiloval hranice říše jenom na Rýně, nýbrž dal stavět pevnosti také na území barbarů nalézajícím se za Dunajem. Toto počínání Římanů notně pobouřilo zvláště germánské Kvády, kteří se po d vedením Gabinia dožadovali vyjednávání a zrušení výstavby pevnosti na jejich území. V roce 374 jim bylo přislíbeno vyjednávání a tak se dostavili k pohraničnímu veliteli v panonském Bregetiu. Po skončení hostiny byl kvádský náčelník Gabinius na příkaz Ammiana Marceellina úkladně zavražděn, což jeho soukmenovce a jejich sarmatské spojence podnítilo k překročení Dunaje a ke zpustošení Panonie a Moesie. Barbaři sice nedokázali ztéci hradby opevněných sídel, nicméně svými nájezdy zdevastovali špatně chráněnou venkovskou krajinu a odvlekli zástupy zajatců. Do jejich zajetí téměř padla i dcera Constantia II. Constantia, cestující tehdy na západ kvůli svatbě s mladým Gratianem. \"Magister militum per Illyricum\" Equitius vyslal proti nepřátelům dvě legie, jež nedokázaly zkoordinovat svůj postup a podlehly Sarmatům. O nepříznivém vývoji na středním Dunaji se císař doslechl nedaleko nynější Basileje, načež přezimoval v Treverách a na jaře 375 se vydal do Panonie. Doprovázela ho jeho druhá manželka Justina, s níž se oženil kolem roku 370 po rozvodu se Severou, a jeho mladší syn Valentinianus. Zprávy o jeho příchodu přiměly Sarmaty, aby vyslali poselstvo žádající o prominutí předchozích akcí. Císař potom dorazil do města Carnuntum, kde se chystal na nadcházející tažení. Jeho přítomnosti využili lokální představitelé ke vznesení stížností proti daňovému útisku, v důsledku něhož mnozí přední šlechtici uprchli, spáchali sebevraždu anebo zemřeli na popravišti. Jakmile císař dokončil potřebné přípravy, podnikl trestnou expedici proti Kvádům. Část svých sil poslal plenit jejich teritorium, zatímco v čele jiných sborů vytáhl do Aquinca (Budapešť). Tam zřídil z lodí most přes Dunaj a zaútočil na Kvády od jihovýchodu. Na podzim 375 se vrátil zpět za řeku a zbudoval zimní tábor v Brigetiu (poblíž Komárom). Dne 17. listopadu 375 se dostavili vyslanci Kvádů, kteří prosili o mír a výměnou za něj nabízeli rekruty pro římské vojsko. Vyslancům bylo dovoleno předstoupit před císaře, avšak svými tvrzeními, jimiž omlouvali své útoky, ho značně rozlítili. Rozzuřeného Valentiniana vzápětí stihl prudký záchvat mrtvice a ještě týž den zemřel. Tělo mrtvého císaře bylo po nezbytných smutečních ceremoniích dopraveno do Konstantinopole a pohřbeno. Ve shromážděném vojsku se rozhostila nervozita, neboť Gratianus pobýval v Galii, a proto hrozilo nebezpečí uzurpace. Za této napjaté situace civilní hodnostáři povolali generála pěchoty Merobauda. Během následné porady bylo z Merobaudova podnětu rozhodnuto o jmenování čtyřletého syna zesnulého, Valentiniana II., za Gratianova a Valentova spolucísaře.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Ammianus Marcellinus, jehož dílo představuje důležitý pramen doby Valentinianovy vlády, zaujímá k tomuto císaři poměrně vyvážené stanovisko. Na jedné straně mu vytýká jeho nevraživost vůči vzdělanějším a urozenějším jedincům, jeho tvrdost a touhu po penězích. Zároveň oceňuje panovníkovu zdrženlivost v náboženských otázkách a uznává jeho zásluhu na uhájení hranic říše. Církevní prameny se o něm vyslovují převážně pozitivně a zdůrazňují jeho oddanost křesťanské víře za Juliana. Moderní badatelé ponejvíce kritizují jeho neschopnost vymanit se z nadměrné závislosti na lidech, již ho dosadili na trůn. Zásadní význam je přisuzován jeho rozhodnutí přenechat východ impéria bratru Valentovi, protože od tohoto momentu je patrná pozvolná tendence k vytváření oddělených a veskrze samostatných správních struktur v obou polovinách říše. Valentinianův největší úspěch je spatřován v úspěšné obraně celistvosti a integrity západních provincií. I přes opakované vnitřní krize, odehrávající se nedlouho po jeho smrti, výsledky jeho vojenských tažení a opatření ke zpevnění rýnské hranice zabezpečily této části impéria stabilitu v několika dalších desetiletích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Flavius Valentinianus známý jako Valentinianus I. (321 Cibalae – 17. listopadu 375 Brigetio) byl římský císař vládnoucí od roku 364 až do své smrti a zakladatel valentiniánské dynastie. Krátce po získání trůnu učinil svým spolucísařem vlastního bratra Valenta, jemuž svěřil do správy východní provincie, zatímco sám si podržel kontrolu nad západní polovinou římské říše. ", "tgt_summary": "Valentinian I. (\"Flavius Valentinianus\"; * 321 in Cibalae [wahrscheinlich Mikanovici], Pannonien; † 17. November 375 in Brigetio bei Komárom im heutigen Ungarn) war von 364 bis 375 römischer Kaiser im Westen des Imperiums. Als sein Hauptverdienst gilt die weitgehende Sicherung der Rhein- und Donaugrenze. Mindestens ebenso folgenreich war seine Entscheidung, die Herrschaft im Reich zwischen zwei Kaisern mit jeweils eigenem Hof und Verwaltungsapparat aufzuteilen, eine Maßnahme, die die so genannte Reichsteilung von 395 vorwegnahm.", "id": 530935} {"src_title": "Charge-coupled device", "tgt_title": "CCD-Sensor", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "CCD vynalezli pánové Willard Boyle a George E. Smith v Bellových laboratořích v roce 1969. Roku 2009 za tento vynález dostali Nobelovu cenu za fyziku. Vynález se váže k vývoji určitého typu paměťového registru, který v podstatě funguje jako CCD bez přístupu světla, respektive CCD není nic jiného než posuvný registr vystavený působení světla. Když v únoru 2006 získali Boyle a Smith za tento svůj převratný vynález ocenění Americké národní akademie ve výši $500 000 (po několika předchozích oceněních v rámci celého světa), Boyle vzpomněl, že práce na vynálezu CCD fakticky trvala zhruba pouhou hodinu, kdy nejprve se Smithem načrtli na tabuli několik obrázků, a pak prostě šli do laboratoře první jednoduché CCD zrealizovat.", "section_level": 1}, {"title": "Princip činnosti.", "content": "CCD využívá podobně jako všechny ostatní světlocitlivé součástky fyzikálního jevu známého jako fotoefekt. Tento jev spočívá v tom, že částice světla foton při nárazu do atomu dokáže převést některý z jeho elektronů ze základního do tzv. excitovaného stavu. Odevzdá mu přitom energii E=ν·h, kde ν je frekvence fotonu (u viditelného světla v řádu stovek THz) a h je tzv. Planckova konstanta. V polovodiči se takto uvolněný elektron může podílet na elektrické vodivosti respektive je možno ho z polovodiče odvést pomocí přiložených elektrod, tak, jak se to děje například u běžné fotodiody. Ta proto po dopadu světla vyrábí elektrický proud. Stejně fungují i fotočlánky, které se používají jako zdroj elektrické energie. U CCD je ovšem elektroda od polovodiče izolována tenoučkou vrstvičkou oxidu křemičitého SiO, který se chová jako dokonalý elektrický izolant, takže fotoefektem uvolněné elektrony nemohou být odvedeny pryč. Činnost CCD se skládá ze tří fází:", "section_level": 1}, {"title": "Příprava CCD.", "content": "Během této fáze jsou z CCD bez přístupu světla odebrány všechny volné elektrony, čímž je z něj smazán jakýkoliv zbytek předchozího nasnímaného obrazu.", "section_level": 2}, {"title": "Expozice obrazu.", "content": "Na elektrody označené na obrázku číslem 1 se přivede kladné napětí a na CCD se nechá působit světlo (například v digitálním fotoaparátu se otevře závěrka). Dopadající fotony excitují v polovodiči elektrony, které jsou pak přitahovány ke kladně nabitým elektrodám. Po elektronech zbudou v polovodiči tzv. díry, které vůči svému okolí vykazují kladný náboj a ty jsou naopak přitahovány elektrodou na spodku CCD. Hranice pixelů jsou na obrázku znázorněny svislými tečkovanými čarami. Protože na pixel vlevo dopadlo více fotonů, je u jeho elektrody shromážděno více elektronů než u pixelu vpravo.", "section_level": 2}, {"title": "Snímání obrazu.", "content": "Animaci můžete zhlédnout ZDE Po uzavření závěrky se začne na množiny elektrod 1, 2 a 3 přivádět trojfázový hodinový signál (existují i CCD se čtyřfázovým nebo naopak dvoufázovým čtením). To v praxi znamená, že na elektrodách 2 se začne pozvolna zvyšovat napětí, zatímco na elektrodách 1 se souběžně snižuje. Díky tomu jsou shluky elektronů přitahovány pod elektrody 2. Následně se celý děj opakuje mezi elektrodami 2 a 3, dále mezi 3 a 1 a tak stále dokola. Shluky elektronů z jednotlivých pixelů se tak posouvají přes sousední pixely směrem k výstupnímu zesilovači (na obrázcích vpravo). Tento zesilovač pak zesílí malý proud odpovídající počtu nachytaných elektronů v jednotlivých pixelech na napěťové úrovně vhodné pro další zpracování obrazu.", "section_level": 2}, {"title": "Konstrukce CCD.", "content": "Od svého vynálezu prodělalo CCD mohutný technický vývoj a vlastnosti moderních CCD jsou samozřejmě oproti vlastnostem CCD, které poprvé drželi v ruce Boyle a Smith, výrazně lepší. CCD prvky dělíme do dvou základních kategorií, a to lineární a plošné CCD.", "section_level": 1}, {"title": "Lineární CCD.", "content": "Lineární CCD jsou vhodná všude tam, kde nám stačí snímat pouze jednorozměrný obraz nebo se snímání ve druhém rozměru zajišťuje nějakým jiným způsobem. Příkladem snímání jednorozměrného obrazu je třeba čtečka čárového kódu, která z čárového kódu sejme kteroukoliv řádku (nemusí být ani kolmá na čáry kódu) a na výstupu dá množinu pulzů odpovídající černým a bílým čarám v kódu. Ty se pak v počítači dále zpracují na odpovídající číslice. Příkladem zařízení se snímáním dvourozměrného obrazu pomocí lineárního CCD je fax nebo scanner. U těchto zařízení je snímání druhého rozměru obrazu zajištěno buďto mikroposuvem snímaného obrazu nebo samotného snímače případně pomocné optiky. Například lineární CCD ve faxu sejme jednu řádku papíru, papír se o zlomek milimetru posune, CCD sejme druhou řádku, papír se posune atd. V běžných scannerech je naopak papír s předlohou nehybný a pod sklem scanneru se pohybuje osvětlovací výbojka, optika a lineární snímač CCD.", "section_level": 2}, {"title": "Plošné CCD.", "content": "Ve většině zařízení (kamery, digitální fotoaparáty atd.) je ovšem třeba snímat dvojrozměrný obraz najednou. Základní konstrukce dvojrozměrného CCD je pouhým spojením mnoha lineárních CCD na jediném čipu. Namísto toho, aby náboje na koncích řad vstupovaly do obrazových zesilovačů, vstupují ovšem do dalšího lineárního CCD, které je k řadám kolmé a tímto CCD teprve postupují k jedinému zesilovači na jeho konci. Příklad takového uspořádání je na obrázku. Obraz se snímá tak, že se nejprve trojfázovým posuvem y vysune první pixel ze všech svislých CCD do spodního vodorovného. Z toho se pak opakovaným trojfázovým posuvem x celý řádek naposouvá k obrazovému zesilovači. Poté se dalším trojfázovým posuvem y posune druhý pixel ze všech sloupců do vodorovného CCD. Celý tento cyklus se opakuje dokud nejsou ze sloupců vyprázdněny všechny pixely. Existuje ovšem celá řada daleko složitějších konstrukcí dvourozměrných CCD snímačů jejichž cílem je zlepšení užitných vlastností součástky (například zrychlení čtení).", "section_level": 2}, {"title": "Snímání barevného obrazu.", "content": "Až dosud byly popisovány černobílé CCD snímače. Barevný obraz se snímá pomocí CCD prvků v zásadě dvěma metodami. Buďto se použijí pro tři základní barvy R, G a B tři samostatné CCD snímače, před které se umístí barevné filtry, nebo se barevné filtry umístí v šachovnicovém vzoru přímo před jednotlivé pixely jediného CCD snímače.", "section_level": 1}, {"title": "Tříčipové uspořádání.", "content": "Toto uspořádání se používá zejména v profesionálních a poloprofesionálních TV kamerách, kde tolik nevadí větší velikost a hmotnost kamery. Vzhledem k nutnosti přesného mechanického seřízení jemné optiky a přítomnosti tří CCD snímačů jsou tříčipové kamery výrazně dražší než jednočipové. Obraz v tomto uspořádání prochází od objektivu soustavou dvou polopropustných zrcadel s nanesenými barevnými filtry. Tato optická soustava ho rozdělí na obrazy pro tři CCD snímače.", "section_level": 2}, {"title": "Barevný CCD snímač (jednočipové snímání).", "content": "V digitálních fotoaparátech, menších amatérských videokamerách a řadě dalších zařízení se používá snímání barevného obrazu jediným CCD, na jehož jednotlivých pixelech jsou naneseny barevné filtry. Nejčastějším je takzvané Bayerovo uspořádání těchto filtrů (nechal si ho v roce 1976 patentovat Bryce Bayer z firmy Eastman Kodak). Využívá toho, že lidské oko je nejcitlivější na žlutozelenou barvu a proto je informace o této barvě pro něj nejdůležitější. Proto také má Bayerův filtr dvojnásobný počet zelených buněk oproti buňkám červeným a modrým. Obraz se z takovéhoto CCD načte běžným způsobem a teprve v dalších obvodech se plnohodnotné barvy jednotlivých pixelů interpolují z nejbližších pixelů jednotlivých barev RGB. Na obrázku žlutá kolečka představují plnobarevné pixely výsledného obrázku a šipky naznačují, ze kterých buněk Bayerova filtru byly interpolovány.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní CCD součástky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Buňky reálného CCD snímače jsou ve skutečnosti výrazně složitější než na výše uvedených nákresech. Základní polovodič musí mít v sobě pro správnou funkci vytvořeny oblasti dotované různými příměsemi, a buňky také musí být opatřeny dalšími pomocnými elektrodami. Některé slouží pro resetování CCD před vlastní expozicí, jiné mohou zajišťovat funkci elektronické závěrky. Tradiční mechanická závěrka je totiž výrobně velmi nákladná, proto většina spotřební elektroniky využívá u CCD pouze elektronickou závěrku. Elektrody jsou na povrchu polovodiče většinou vytvořeny z napařeného hliníku, který se chová jako téměř dokonalé zrcadlo, a tedy většinu dopadajícího světla odráží. Tím se výrazně zmenšuje efektivní plocha buňky, protože na světlo citlivá jsou v polovodiči jen místa, nad nimiž nejsou elektrody. CCD tak má výrazně nižší citlivost než by umožňovala plocha křemíkového čipu, kdyby byla využita pro přeměnu světla na elektřinu celá. Z tohoto důvodu se v závěrečných fázích výroby přímo na čipu vytvářejí mikroskopické čočky (každá buňka má svojí), které alespoň trochu zvětšují efektivní plochu buněk.", "section_level": 2}, {"title": "Velikosti a rozlišení CCD prvků.", "content": "Existuje celá řada používaných velikostí CCD snímačů, které se většinou udávají v palcových mírách. Tato konvence byla odvozena od snímacích elektronek používaných v televizních kamerách před vynálezem CCD snímačů – tzv. vidikonů. U vidikonů udávala míra vnější průměr skleněného válečku elektronky. Diagonála použitelné citlivé vrstvy pro snímání obrazu činila pouze cca 2/3 tohoto průměru. Tato konvence byla zachována i u CCD snímačů. Základním měřítkem v běžné fotografii se stala velikost políčka tzv. kinofilmu, která je 36×24 mm. Obrázek na kinofilmu má poměr stran 3:2. Oproti tomu poměry stran televizních obrazovek nebo počítačových monitorů jsou 4:3 a 16:9. Televizní kamery a amatérské digitální fotoaparáty proto používají většinou poměr stran snímače 4:3 (novější kamery 16:9), zatímco profesionální digitální fotoaparáty používají převážně poměr stran 3:2. Některé fotoaparáty mají poměr stran přepínatelný. Počet použitelných buněk CCD prvku je vždy o něco menší než je jejich faktický počet. Jednak u barevného snímače jsou buňky v krajních řadách nepoužitelné kvůli Bayerově interpolaci, a jednak výrobci digitální elektroniky často nechávají na okrajích snímačů z různých konstrukčních důvodů ochranná pásma. Tabulka a obrázek ukazují velikosti běžně používaných CCD snímačů.", "section_level": 2}, {"title": "Rozlišení snímače.", "content": "Rozlišení se udává v megapixelech (neboli milionech obrazových bodů). Běžné CCD snímače dnešních digitálních fotoaparátů a kamer mají rozlišení od 1 do 12 Mpx, ale existují i snímače s rozlišením výrazně nižším (používané například v optických myších) nebo i vyšším (snímače typu 645 nebo snímače v různých vědeckých přístrojích, například astronomických dalekohledech, na družicích atd.). CCD snímače mají ovšem i další vlastnosti (viz níže), a proto neplatí vžitý názor, že čím vyšší je rozlišení, tím je CCD prvek kvalitnější.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti a vady CCD snímačů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dynamický rozsah.", "content": "Dynamický rozsah udává rozsah odstínů od nejčernější černé k nejbělejší bílé, kterou je ještě CCD snímač schopen rozlišit. Dynamický rozsah je z jedné strany limitován kapacitou každé buňky CCD (kolik elektronů vzniklých interakcí fotonů je schopna pojmout) a z druhé strany hladinou vlastního šumu buňky. Šum vzniká z mnoha různých příčin, ale tou základní je tepelný pohyb krystalové mřížky polovodiče. Při něm se občas uvolní elektron bez jakéhokoliv působení fotonu. Takový elektron je pochopitelně přitažen k expoziční elektrodě, a přičítá se tak k hodnotě světelné expozice dané buňky. Protože okamžitá hodnota šumu se liší buňku od buňky a expozici od expozice, je nemožné z obrázků tento šum stoprocentně odstranit. Dynamický rozsah běžných CCD snímačů odpovídá proto pouze 4–5 expozičním stupňům, zatímco kvalitní filmový materiál má tento rozsah okolo 6–7 expozičních stupňů. K dosažení velkého dynamického rozsahu při přijatelné šumové úrovni je potřeba aby buňky snímače byly co největší (dosáhne se tak velké kapacity buňky a tím i zvětšení odstupu signálu od šumu). Proto malé formáty snímačů a/nebo snímače s vysokým rozlišením mají vždy výrazně horší šumové vlastnosti než snímače větší a s nižším rozlišením. U vědeckých přístrojů se šum CCD snižuje chlazením prvku (obvykle tekutým dusíkem). Mezi základní vlastnosti CCD snímače, které zajímají uživatele, patří mimo rozlišení také jeho základní citlivost. Udává se zpravidla jako tzv. ISO citlivost, což je veličina používaná v klasické fotografii pro citlivost filmového materiálu. Digitální fotoaparáty jsou většinou vybaveny přepínačem citlivosti, který funguje jako zesilovač obrazového signálu s přepínatelným zesílením. Vzhledem k tomu, že hladina šumu je u CCD prvku konstantní, zvýšením citlivosti zesílením se zvyšuje mimo užitečného obrazového signálu i šum (na obrázku modrou barvou).", "section_level": 2}, {"title": "Vinětace.", "content": "Protože jednotlivé buňky CCD jsou vybaveny čočkami, dopadá na ně maximum světla pouze ze směru kolmého k rovině snímače. Jakmile dopadají paprsky jen mírně šikmo, je jejich účinnost zmenšená. Bohužel u běžného objektivu dopadají paprsky kolmo jen v prostředku obrazu a směrem ke krajům obrázku se jejich úhel zvětšuje. To se projeví jako postupné ztmavování obrazu směrem k okrajům. Z tohoto důvodu jsou na optiku pro digitální fotoaparáty kladeny, co se kolmosti paprsků týká, nároky daleko vyšší než na optiku filmových aparátů.", "section_level": 2}, {"title": "Blooming.", "content": "K tomuto jevu dochází při použití elektronické závěrky, pokud na některé pixely dopadne tolik světla, že přeteče jejich kapacita. Přebytečné elektrony se pak roztečou do okolních pixelů v řadě, takže okolo silného světla vzniknou na fotografii rovnoběžné čárky nepravidelných délek.", "section_level": 2}], "src_summary": "CCD je elektronická součástka používaná pro snímání obrazové informace. Uplatnění má například ve videokamerách, digitálních fotoaparátech, faxech, scannerech, čtečkách čárových kódů, ale i řadě vědeckých přístrojů, jakými jsou například astronomické dalekohledy (včetně Hubbleova dalekohledu). Zkratka CCD pochází z anglického, což v překladu znamená zařízení s vázanými náboji.", "tgt_summary": "CCD-Sensoren sind lichtempfindliche elektronische Bauelemente, die auf dem inneren Photoeffekt beruhen. „CCD“ ist hierbei die Abkürzung des englischen \"\" (dt. ‚ladungsgekoppeltes Bauteil‘), welches im CCD-Sensor verwendet wird. ", "id": 500321} {"src_title": "John Robert Schrieffer", "tgt_title": "John Robert Schrieffer", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se roku 1931 v Oak Park ve státě Illinois. Ve věku 9 let se s rodinou přestěhoval do New Yorku a o sedm let později na Floridu, kde jeho otec získal zaměstnání v potravinářském průmyslu. V době, kdy žil na Floridě se mladý John Schrieffer začal zajímat o amatérskou stavbu raket a také o elektroniku. v roce 1949 nastoupil na Massachusettský technologický institut. Bakalářské studium, které vedl John C. Slater ukončil roku 1953. Poté kvůli svému zájmu o fyziku pevných látek přešel na Univerzitu Illinois v Urbana Champaign, kde jeho další vzdělávání vedl John Bardeen. Schrieffer nejprve pracoval na teorii polovodičů, kterou následně aplikoval v laboratoři. Posléze se začal podílet na rozvoji teorie supravodivosti, společně se svým školitelem Bardeenem. Třetím kolegou byl Leon Cooper. Právě Cooper v roce 1956 objevil takzvané Cooperovy páry, což jsou páry elektronů, popřípadě jiných fermionů, které jsou v kovech při nízkých teplotách slabě vázány kmity krystalové mřížky. John Schrieffer na počátku roku 1957 v metru v New Yorku přišel na to, jak chování Cooperových párů popsat matematicky. Tyto dva objevy se staly základem BCS teorie, která popisuje chování supravodičů I. typu. Po dokončení doktorského studia Schrieffer pracoval rok v Anglii v Birminghamu a na institutu Nielse Bohra v Kodani. Další rok strávil na Chicagské univerzitě a poté se vrátil na University of Illinois at Urbana-Champaign. V roce 1964 přešel na Pennsylvánskou univerzitu. Roku 1980 se stal profesorem na Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře o 4 roky později se stal ředitelem Kavliho Institutu pro teoretickou fyziku. V roce 1992 se stal profesorem na Florida State University a v National High Magnetic Field Laboratory pracoval na vysokoteplotní supravodivosti. Za svou práci na teorii supravodivosti získal spolu s Bardeenem a Cooperem Nobelovu cena za fyziku pro rok 1972. Je držitelem čestných doktorátů z Technické univerzity Mnichov a Ženevské univerzity. Byl ženatý, s manželkou se poznali při jeho návštěvě v Dánsku. V roce 2005 byl odsouzen na dva roky do vězení za zavinění dopravní nehody při níž zemřel jeden člověk.", "section_level": 1}], "src_summary": "John Robert Schrieffer (31. května 1931, Oak Park, Illinois, USA - 27. července 2019, Tallahassee, Florida) byl americký fyzik, který spolu s Johnem Bardeenem a Leonem Neil Cooperem obdržel v roce 1972 Nobelovu cenu za fyziku za základní teorii konvenční supravodivosti.", "tgt_summary": "John Robert Schrieffer (* 31. Mai 1931 in Oak Park, Illinois; † 27. Juli 2019 in Tallahassee, Florida) war ein amerikanischer Physiker. Schrieffer erhielt 1972 zusammen mit Leon N. Cooper und John Bardeen den Nobelpreis für Physik „für ihre gemeinsam entwickelte Theorie des Supraleitungsphänomens, auch BCS-Theorie (Bardeen-Cooper-Schrieffer-Theorie) genannt“.", "id": 765999} {"src_title": "Konstantinova donace", "tgt_title": "Konstantinische Schenkung", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Samostatné území – Řím a nejbližší okolí – poskytuje Konstantin papeži Silvestru I. (314 – 335) jako výraz vděčnosti za zázračné vyléčení z malomocenství. Navíc je Římu přiřknuto nadřazené postavení nad ostatními patriarcháty v Konstantinopoli, Antiochii, Alexandrii a v Jeruzalému. Edikt také konstatuje, že Konstantin přesunul své sídlo z Říma do Konstantinopole, aby papeži nekonkuroval. Dokument tak potvrzuje nárok katolické církve na určitá území, na nadřazené postavení nad ostatními církvemi a na postavení papeže, jež je srovnatelné s postavením císaře. Listina vyslovuje program papežů 2. poloviny 8. století, kteří se již vymanili z moci byzantských císařů. V úplném znění se poprvé vyskytuje v tzv. pseudoisidorských dekretáliích.", "section_level": 1}, {"title": "Odhalení padělku.", "content": "Padělek byl velmi nízké kvality, a tak budil skepsi již od 10. století. V 15. století dva učenci, německý teolog Mikuláš Kusánský a italský humanista Lorenzo Valla, dokázali na základě jazykového rozboru, že listina nemohla vzniknout v roce 324. Také město Konstantinopol, v listině nazývané tímto jménem, se do roku 330 jmenovalo Byzanc. Dnes se předpokládá, že listina vznikla v době pontifikátu Pavla I. mezi lety 757-767. Katolická církev zpočátku vehementně popírala, že by se jednalo o falzum. Definitivně to uznala až v 19. století. Velký význam při tom hrál později exkomunikovaný německý teolog Ignaz von Döllinger.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdější význam.", "content": "\"Konstantinova donace\" je pro dějiny Vatikánu velmi významným dokumentem, byť je padělaná. Hrála roli při vzniku papežského státu, ale i při rozštěpení církve na západní a východní. Tištěné vydání díla Lorenza Vally z let 1518 a 1519 mělo vliv na Martina Luthera.", "section_level": 1}], "src_summary": "Konstantinova donace (lat. \"Constitutum Constantini\" nebo \"Donatio Constantini ad Silvestrem I papam\") je padělaná listina, vystavená údajně římským císařem Konstantinem I. Velikým. Zaručovala papeži Silvestru I. a jeho nástupcům nadvládu nad Římem, Itálií a celou západořímskou říší. ", "tgt_summary": "Der Begriff der Konstantinischen Schenkung (lateinisch \"Constitutum Constantini\" bzw. \"Donatio Constantini ad Silvestrem I papam\") bezieht sich auf eine von der Wissenschaft auf etwa das Jahr 800 datierte, gefälschte Urkunde, die angeblich in den Jahren 315/317 vom römischen Kaiser Konstantin I. ausgestellt wurde. Darin wird Papst Silvester I. (Pontifex von 314–335) und seinen sämtlichen Nachfolgern \"usque in finem saeculi\", d. h. bis ans Ende der Zeit, eine auf geistliche Belange gerichtete, jedoch zugleich politisch wirksame Oberherrschaft über Rom, Italien, die gesamte Westhälfte des Römischen Reiches, aber auch das gesamte Erdenrund mittels Schenkung übertragen. Als Fälschung nachgewiesen hatte die „Schenkung Kaiser Konstantins“ 1440 der Humanist Lorenzo Valla. ", "id": 1014397} {"src_title": "Extremadura", "tgt_title": "Extremadura", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Starověk Ve starověku území obývaly kmeny Iberů, od 5. století př. n. l. sem směřovala expanze Keltů (Keltiberové) a později Kartága. Ve 2. století př. n. l. pak území ovládla Římská říše. V jejím rámci pak bylo území Extremadury začleněno do provincie Hispania Ulterior. Roku 14 př. n. l. pak byla v rámci územní reorganizace Římské říše tato provincie rozdělena mezi provincie Lusitánie (z Extremadury k ní patřilo území moderní provincie Cáceres a severní část moderní provincie Badajoz) a Hispánii Baeticu (z Extremadury k ní náležela většina území moderní provincie Badajoz). Extremadura pak patřila k důležitým obchodním regionům a vznikla tu města „Caesarina“, (dnešní Cáceres) a „Emerita Augusta“ (dnešní Mérida). Až do současnosti se zde zachovalo ve velice dobrém stavu mnoho především římských historických impozantních staveb, jako jsou akvadukty, divadla, pevnosti atd. Portugalská hranice zde prochází Alcántarským mostem, který je důkazem římské technické vyspělosti. Středověk a novověk Po pádu Římské říše se území Extremadury stalo součástí Vizigótské říše. V letech 711–718 podlehla Vizigótská říše arabskému vpádu a území Extremadury se načas stalo součástí Arabské říše. Roku 756 se pak Extremadura stala součástí Córdobského emirátu (později chálifát). Ten se po vyhnání posledního chálífy roku 1031 rozpadl na řadu menších států (taifas), přičemž si dva z nich: Badajoz a Toledo, rozdělily mezi sebe celé území Extremadury. Při rekonvistě od třetí třetiny 12. do století 13. byly postupně jednotlivé části dnešní Extremadury dobyty jednotkami království Kastilie a Leónu. Od roku 1202 existoval v rámci království León region Leonská Extremadura (Extremadura leonesa). Roku 1371 vznikl spojením Leonské Extremadury a přilehlých částí Kastilie, dosud patřících v rámci Kastilie ke Království Toledo, nový správní region Extremadura, který byl od roku 1390 provincií. Její území pak bylo 30. listopadu 1833 rozděleno mezi moderní provincie Cáceres a Badajoz. Podle federalistické ústavy První španělské republiky se měla stát Extremadura jedním ze 17 autonomních spolkových států této federativní republiky, což však kvůli kolapsu republiky nakonec nebylo realizováno. Po pádu diktátorského režimu generála Francisca Franca a obnovení demokracie ve Španělsku získala Extremadura 13. června 1978 rozsáhlou autonomii, což bylo 26. února 1983 potvrzeno schválením autonomního statutu.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Extremadura na západě hraničí s Portugalskem, na severu s autonomním společenstvím Kastilie a León (Castilla y León), na východě s autonomním společenstvím Kastilie-La Mancha (Castilla-La Mancha), na jihu pak s autonomním společenstvím Andalusie (Andalucía). Územím Extremadury protékají významné řeky Tajo a Guadiana, zčásti tvořící hranici Španělska s Portugalskem. Sever regionu je velmi hornatý. Západní výběžek pohoří Cordillera Central vytvářející zde několik horských pásem a údolí, navazuje na kastilské pohoří Sierra de Gredos. Nejvyšší horou je Calvitero (2425 m) na hranicích s provincií Salamanca. Tato oblast je bohatá na vodu a velice úrodná (známé jsou třešně z Valle del Jerte či papriky z kraje La Vera). Jižně od řeky Tajo se rozkládá suchá země s rozlehlými pláněmi, známá pěstováním vína. Na jihovýchodě provincie Cáceres jižně od řeky Tajo se zvedá pohoří Sierra de Guadalupe navazující na kastilské pohoří Montes de Toledo. Na hranici s Andalusií se zase rozkládá pohoří Sierra Morena.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní celky.", "content": "Území Extremadury se administrativně člení na 2 provincie: Badajoz a Cáceres.", "section_level": 1}, {"title": "Města.", "content": "Třemi srovnatelně významnými městy jsou Badajoz (největší město regionu), Cáceres se středověkými a renesančními památkami UNESCO a Mérida – metropole Extremadury s řadou zachovalých římských památek (divadlo, amfiteátr, 2 akvadukty a unikátním mostem). Na severu leží regionální středisko Plasencia, na jihu Zafra, na východě Don Benito. Historický význam má také město Trujillo, rodiště Francisca Pizarra, nebo dnes nevelký Medellín. Po zřízení autonomního statutu:", "section_level": 2}], "src_summary": "Extremadura (španělsky \"Extremadura\") je jedno ze 17 autonomních společenství a historické území na západě Španělska při hranicích s Portugalskem. Metropolí společenství, jejíž části náležely ke středověkým královstvím Leónu a Kastilii, je nevelká Mérida, přestože největším městem regionu je Badajoz. ", "tgt_summary": "Extremadura ist eine der 17 autonomen Gemeinschaften Spaniens und liegt, an Portugal grenzend, im Südwesten des Landes. Extremadura umfasst die Provinzen Cáceres und Badajoz. ", "id": 1741375} {"src_title": "Ray Bradbury", "tgt_title": "Ray Bradbury", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se ve městě Waukegan v americkém státě Illinois, rodičům Esther Moberg Bradburyové, původem ze Švédska, a Leonardu Spaulding Bradburymu. Měl dva starší bratry dvojčata, z nichž jeden zemřel v roce 1918. Jeho dědeček i pradědeček z otcovy strany byli vydavatelé novin. Šlo o příbuzného amerického akademika a odborníka na Shakespeara, Douglase Spauldinga. Navíc byl přímým potomkem Marie Bradburyové, která byla souzena, shledána vinnou a odsouzena k pověšení jako čarodějnice v Salemu ve státě Massachusetts v roce 1692. Byla vdaná za kapitána Thomase Bradburyho ze Salisbury v Massachusetts. Už za svého mládí hodně četl a psal. Mnoho času trávil ve waukeganské knihovně Carnegie Library čtením oblíbených autorů H. G. Wellse, Julese Verna nebo E. R. Burroughse, autora \"Tarzana\" a novely \"Warlord of Mars\" (\"Válečník z Marsu\"). Když byl dítě, četla mu povídky jeho teta. Právě v prostředí waukeganské knihovny se odehrává značná část románu \"Tudy přijde něco zlého\". Navíc rodný Waukegan zamaskoval coby „Zelené město“ i v některých ze svých dalších polo-autobiografických románů - \"Pampeliškové víno\", \"Sbohem léto\" – a také v mnoha povídkách. Svůj celoživotní zvyk psát každý den přičítal dvěma událostem. První se odehrála, když mu byly tři roky, a jeho matka ho vzala na představení Lona Chaneyho \"Zvoník u Matky Boží\". Druhá událost se stala v roce 1932, kdy se během karnevalu estrádní umělec pan Electrico dotkl jeho nosu elektrifikovaným mečem, což způsobilo, že se mu postavily vlasy na hlavě, a on vykřikl: \"Žij navždy!\" Od té chvíle chtěl žít věčně a rozhodl se pro kariéru autora, aby splnil to, co se po něm žádalo: žít navěky. V tomto věku začal poprvé kouzlit. Kouzla byla jeho první velkou láskou. Kdyby nikdy neobjevil psaní, stal by se kouzelníkem. V letech 1926-1927 a 1932-1933 žila jeho rodina v Tucsonu v Arizoně, protože tam otec pracoval, ale pokaždé se vrátila zpět do Waukeganu. V roce 1934 se však nadobro usadila v Los Angeles, když mu bylo třináct let. Absolvoval střední školu Los Angeles High School; chodil do kurzů poezie a psaní povídek, které prohloubily jeho zájem o psaní. Vysokou školu však nenavštěvoval. Místo toho prodával noviny na rohu South Norton Avenue a Olympic Boulevard. O svém vzdělání říkal: \"\"Knihovny mě vychovaly. Nevěřím na vysoké školy a univerzity. Věřím v knihovny, protože většina studentů nemá žádné peníze. Dokončil jsem střední školu v období krize a neměli jsme žádné peníze. Nemohl jsem jít na vysokou školu, tak jsem chodil do knihovny tři dny v týdnu po dobu 10 let\".\" A bylo to právě v knihovně Powell Library při UCLA, ve studovně s psacími stroji k pronájmu, kde napsal svůj klasický příběh o knihspalující budoucnosti: \"451 stupňů Fahrenheita\". Ovlivněn hrdiny fantastické literatury, jako byli například Flash Gordon nebo Buck Rogers, začal v roce 1938 publikovat sci-fi povídky ve fanzinech. Forrest J. Ackerman jej pozval, aby navštěvoval Los Angeles Science Fiction Society (Losangeleský sci-fi spolek), jehož členové se v té době scházeli v bufetu Clifton v centru Los Angeles. Zde se setkal s Robertem A. Heinleinem, Emilem Petajou, Fredricem Brownem, Henrym Kuttnerem, Leighou Brackettovou a Jackem Williamsonem. Jeho prvotinou bylo \"Hollerbochenovo dilema\", které se v lednu 1938 objevilo ve fanzinu \"Imagination!\". V roce 1939 začal vydávat svůj vlastní fanzin pod názvem \"Futuria Fantasia\". Stal se autorem většiny obsahu prvních čtyř číslel, z nichž každé mělo necelých 100 výtisků. Mezi lety 1941 a 1947 přispíval do filmového časopisu Roba Wagnera \"Script\". V listopadu 1941 vydal v časopise \"Super Science Stories\" (Skvělé vědecké příběhy) povídku „Pendulum“ napsanou společně s Henrym Hassem, první dílo publikované na objednávku a získal za něj 15 dolarů. Na konci roku 1942 už pracoval jako spisovatel na plný úvazek. Jeho první sbírka povídek \"Temný karneval\" vydalo v roce 1947 malé nakladatelství Arkham House spisovatele Augusta Derlethva v Sauk City ve Wisconsinu. Náhodné setkání v losangeleském knihkupectví s britským spisovatelem Christopherem Isherwoodem Bradburymu dalo příležitost vložit knihu \"Marťanská kronika\" do rukou uznávaného kritika. Následovala Isherwoodova květnatá recenze. Ačkoli je často popisován jako autor science fiction, sám sebe nezaškatulkoval do konkrétní narativní kategorie: \"„Zaprvé, nepíšu sci-fi. Napsal jsem pouze jednu sci-fi knihu a tou je 451 stupňů Fahrenheita, založenou na realitě. Science fiction je zobrazení reálna. Fantasy je zobrazení neskutečného. Takže Marťanská kronika není science fiction, je to fantazie. To by se nemohlo stát, chápete? To je důvod, proč zde bude dlouhou dobu: je to řecký mýtus a mýty se drží.“\" Při jiné příležitosti poznamenal, že se román týká odcizení lidí skrz média: \"„Při psaní krátkého románu \"451 stupňů Fahrenheita\" jsem si myslel, že popisuje svět, který by se mohl vyvinout za čtyřicet nebo padesát let. Ale jednou večer před několika týdny v Beverly Hills kolem mě prošli muž s ženou; venčili psa. Zastavil jsem se a díval se na ně, naprosto ohromen. Žena držela v jedné ruce rádio o velikosti balíčku cigaret s kmitající anténou. Z rádia vedly malé měděné drátky, zakončené elegantním kuželem v jejím pravém uchu. Byla tam, nevšímajíc si muže ani psa, poslouchala dálný vítr a šepot a výkřiky ze seriálů, náměsíčná. Nahoru a dolů přes obrubníky jí pomáhal manžel, který jakoby tam ani nebyl. To nebyla fikce.“\" Kromě beletrie napsal také mnoho krátkých esejí o umění a kultuře, a tím upoutal pozornost kritiků v této oblasti. V osmdesátých letech se přeorientoval na psaní detektivních příběhů. Jeho kariéru spisovatele skutečně nastartovalo až publikování sbírky povídek s názvem \"Marťanská kronika\" (1950) hlásící se k žánru filozofické science fiction. Povídky zobrazují první pokusy lidí ze Země o dobytí a osídlení Marsu. V díle se objevují jeho vlastní názory a znepokojení nad budoucností lidskosti člověka. Objevuje se zde převládající úzkost Ameriky z atomové války, politických postojů cizích národů, reakcí proti rasizmu a cenzuře atd. Po této sbírce následovala roku 1951 sbírka \"Ilustrovaný muž\" a po ní v roce 1953 román \"451 stupňů Fahrenheita\", který mnozí považují za jeho vrcholné dílo. Pojednává o budoucím světě, kde přísná cenzura nakonec vedla k úplnému zákazu psaného slova. Členové skupiny rebelů se pokusili zachránit historii a kulturu svého světa tím, že se učili zpaměti veškeré literární a filozofické knihy předtím, než byly spáleny. Celkem publikoval více než 30 knih, téměř 600 povídek a nespočet básní, esejí a divadelních her. Jeho tvorba se nikdy neomezovala čistě na literaturu. Byl nominován na filmového Oscara za svůj animovaný film \"Icarus Montgolfier Wright\" a vyhrál cenu Daytime Emmy za další animovaný film \"The Halloween Tree\". Adaptoval 65 svých povídek pro televizní pořad \"Divadlo Raye Bradburyho\". Byl kreativním konzultantem pavilonu Spojených států na Světovém veletrhu v New Yorku v roce 1964.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Oženil se roku 1947, od té doby žil v Los Angeles s početnou smečkou koček a se svou manželkou Margueritou (zemřela roku 2003). Vychoval čtyři dcery, díky nimž se stal osminásobným dědečkem. Do konce svého života si nepořídil řidičský průkaz, zarytě odmítal počítače a internet a tvrdil, že k životu a psaní mu bohatě dostačuje telefon a psací stroj.", "section_level": 1}, {"title": "Filmové adaptace.", "content": "Web IMDB uvádí u jména Raye Bradburyho více než 90 filmových a televizních titulů. V následujícím seznamu jsou uvedeny ty nejznámější:", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Za své dílo obdržel Ray Bradbuty řadu ocenění, například:", "section_level": 1}], "src_summary": "Raymond Douglas Bradbury (22. srpen 1920 Waukegan, Illinois – 5. červen 2012 Los Angeles, Kalifornie) byl americký romanopisec, povídkář, básník, esejista, autor mnoha scénářů a divadelních her. Napsal množství hororových a sci-fi románů a povídek. K jeho nejznámějším dílům patří román \"451 stupňů Fahrenheita\" (1953), román \"Tudy přijde něco zlého\" a sbírka povídek \"Marťanská kronika\" (1950). Počátky jeho díla jsou spojeny s tzv. Zlatým věkem science fiction.", "tgt_summary": "Ray Douglas Bradbury (* 22. August 1920 in Waukegan, Illinois; † 5. Juni 2012 in Los Angeles) war ein US-amerikanischer Schriftsteller und Drehbuchautor, zu dessen Schwerpunkten Science-Fiction, Horror und Phantastik zählten.", "id": 2418065} {"src_title": "Dřevostavba", "tgt_title": "Holzhaus", "src_document": [{"title": "Konstrukční systémy dřevostaveb.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sruby.", "content": "Při stavbě srubů se používají celé kmeny. Srubová konstrukce obsahuje stropní trámy, srubové stěny, sloupy a průvlaky. Krov a střecha jsou stejné jako u zděných staveb. Omezené vzdálenosti sroubení mohou být řešeny sloupy a průvlaky. Běžně používaný způsob podélné spojovací drážky (spodní část kmene), má při poměru kmene vybráno více materiálu, a proto síly při vysychání tlačí proti sobě, a dochází tak k otvírání spojů. Obráceným poměrem množství vyřezaného materiálu je možné dosáhnout při postupném vysychání takových sil, které působí proti otvírání spoje. Novější metoda stavění srubů používá tzv. podélný spoj „W“ (v horní části kmene), který nejlépe zajišťuje neotevírání spojů i po několika letech vysychání.", "section_level": 2}, {"title": "Roubenky.", "content": "Roubenky (roubené stavby) vychází z tradičních postupů. Střecha stojí na vysazených stropních trámech, které jsou zdobeny. Tím je zaručena kompaktnost a kombinací s polovalbami (sukýnkami) a lomenicemi (štíty) i krása celé konstrukce.", "section_level": 2}, {"title": "Sendvičové stavby.", "content": "Nosná stěnová konstrukce sendvičových staveb je vyrobena z masivních dřevěných hranolů (profily z lepeného dřeva) nebo kulatin. Stěna je zaklopena obvykle OSB deskou, která zároveň plní funkci parozábrany. Výplň stěny slouží jako tepelná izolace vykrývající tepelné mosty nosných prvků a k tomuto účelu se používá nejčastěji minerální vata nebo foukaná celulóza. Na fasádu se používá kontaktní zateplovací systém s omítkou (jako u zděných staveb) nebo různé druhy předvěšených obkladových materiálů (dřevo, cementotřískové desky a pod.) s odvětrávací mezerou. Sendvičové dřevostavby lze stavět dvěma způsoby:", "section_level": 2}, {"title": "Systém Two by Four.", "content": "Tento systém vznikl v USA a postupně se rozšířil do celého světa. Jedná se o staveništní způsob montáže dřevostaveb, kdy byly konstrukce složeny z trámů 2 x 4 palce. V současnosti se i v USA používají spíše trámy 2 x 6 nebo 2 x 8 palce. Větší šířka trámů umožňuje do rámové konstrukce vložit více izolace. Rastr stojek se v Evropě používá 625 mm nebo 417 mm z hlediska rozměrů velkoplošných materiálů, které se ke stojkám připevňují.", "section_level": 3}, {"title": "Prefabrikovaný systém.", "content": "Dřevostavby se tímto systémem staví tak, že na staveniště přijedou buď celé stěny, případně buňky, které jsou vyrobené ve výrobním závodě a na staveništi jsou sestaveny k sobě. Oproti systému two by four je samotná stavba rychlejší, je však nutné přihlédnout na dostupnost pozemku kvůli vjezdu těžké mechanizace.", "section_level": 3}], "src_summary": "Dřevostavba je budova, při jejíž stavbě bylo z velké části použito dřevo. Nejčastěji se používá smrkové a jedlové dřevo, ale je též používáno dřevo z borovic a modřínů. Mezi výrobní postupy patří masivní dřevostavby (např. sruby), roubenky, hrázděnky nebo sendvičové stavby. Moderní dřevostavby jsou označovány jako ekologické domy. Nové technologie výstavby a zateplení snižují náklady na vytápění.", "tgt_summary": "Ein Holzhaus ist ein Haus, das überwiegend aus Holz gefertigt wurde. Folgende Bauformen haben sich herausgebildet: Viele Fertighäuser und Gartenhäuser werden mit Holz realisiert.", "id": 2190787} {"src_title": "Světová antidopingová agentura", "tgt_title": "Welt-Anti-Doping-Agentur", "src_document": [{"title": "Dopingový skandál ruské atletiky.", "content": "WADA v prosinci 2014 zřídila tříčlennou komisi pro vyšetření dopingu v Rusku, která v rámci vyšetřování odvezla z Moskvy přes 3000 vzorků. Tato komise vydala 9. listopadu 2015 zprávu, v níž doporučila vyloučit Všeruskou federaci lehké atletiky z Mezinárodní asociace atletických federací (IAAF). Zpráva také doporučila udělit doživotní zákaz činnosti pěti sportovcům a pěti trenérům či funkcionářům, zrušení moskevské antidopingové laboratoře a suspendaci jejího ředitele Grigorije Rodčenkova. Za dopující sportovce byly označeny Marija Savinovová, Jekatěrina Poistogovová, Kristina Ugarovová, Anastasija Bazdyrevová a Taťjana Mjazinová.", "section_level": 1}, {"title": "Systematický doping v ruském sportu.", "content": "V červenci 2016 zveřejnila WADA svou vyšetřovací zprávu, podle které ruské státní orgány systematicky kryly doping ruských olympioniků téměř ve všech sportech. Podle WADA ruský dopingový program řídilo, kontrolovalo a monitorovalo ministerstvo sportu vedené Vitalijem Mutkem ve spolupráci s tajnou službou FSB, středisky vrcholového sportu a laboratořemi v Moskvě a Soči. Systém byl zaveden po olympijských hrách ve Vancouveru v roce 2010 a pokračoval přes MS v atletice v Moskvě v roce 2013 až do zimních olympijských her v Soči 2014. Během olympiády v Soči umožňoval systém manipulaci se vzorky ruských sportovců, přičemž součástí dopingového programu bylo přes 20 ruských olympioniků v Soči, včetně 15 medailistů. WADA doporučila Mezinárodnímu olympijskému výboru, aby zvážil vyloučení ruských sportovců z olympiády v Riu, kde už měli zakázáno startovat ruští atleti a vzpěrači. Vyšetřování, jednání, odvolání a tresty pokračovaly s tím, že nedostatky a podvody pokračovaly. 9. prosince 2019 Výkonný výbor Světové antidopingové agentury WADA rozhodl a oznámil, že Rusko bylo kvůli dopingu na čtyři roky vyloučeno z OH a mistrovství světa a také že znovu suspendoval agenturu RUSADA.", "section_level": 1}], "src_summary": "Světová antidopingová agentura (, odtud zkratka WADA,, odtud zkratka AMA) je mezinárodní nezávislá organizace zaměřená na boj proti dopingu. Byla založena 10. listopadu 1999 v Lausanne ve Švýcarsku a jejím hlavním iniciátorem a sponzorem byl Mezinárodní olympijský výbor, který dodnes zajišťuje zhruba polovinu jejích příjmů. Na základě rozhodnutí z roku 2001 se v roce 2002 ústředí organizace přestěhovala do Montrealu v Kanadě.", "tgt_summary": "Die Welt-Anti-Doping-Agentur (\"WADA\", englisch \"World Anti-Doping Agency\") ist eine internationale Nichtregierungsorganisation mit Sitz in Montreal, die weltweit Maßnahmen gegen Doping im Leistungssport organisiert.", "id": 1365263} {"src_title": "Jakub II. Stuart", "tgt_title": "Jakob II. (England)", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Jakub II. Stuart pocházel z rodu Stuartovců. Byl druhým synem Karla I. Stuarta a jeho ženy Henrietty Marie Bourbonské z rodu Bourbonů, jeho starším bratrem byl Karel II. Stuart. V mládí držel titul vévody z Yorku a věnoval se vojenské kariéře. Po vypuknutí anglické občanské války a uvěznění Karla I. se uchýlila Henrietta Marie s dětmi do exilu v Paříži, na dvůr svého synovce, francouzského krále Ludvíka XIV. Během svého vyhnanství se stal Jakub důstojníkem francouzské armády a jeho pokračující vojenská kariéra byla velmi úspěšná. Proslavil se jako výborný válečník na moři i na souši. Významných válečných vítězství dosáhl v první a druhé nizozemské válce. Jeho první manželkou se stala Anna Hydeová, dcera hraběte z Clarendonu, se kterou se seznámil v době, kdy žil spolu s bratrem Karlem v exilu v Nizozemí. Se svou první ženou měl dceru Marii a Annu. Roku 1660 se Jakubův bratr Karel II. vrátil po jedenácti letech života ve vyhnanství zpět do Anglie a usedl na otcem ztracený trůn. Jakub zastával v armádě svého bratra hodnost prvního lorda admirality. Svůj první velký vojenský úspěch v bratrových službách zažil roku 1664, když přeplul Atlantský oceán a Nizozemcům odebral New Amsterdam, který se po Jakubovi, tehdy ještě vévodovi z Yorku, dodnes jmenuje New York.", "section_level": 1}, {"title": "Konec úspěšné kariéry.", "content": "Jakub měl od dětství velmi blízký vztah ke katolicismu (jeho matka byla katolička a své dětství a dospívání prožil v katolickém prostředí), který se mu v pozdějších letech stal osudným. Ještě v době vlády svého bratra Karla II. Jakub veřejně přestoupil k tomuto náboženství a musel složit všechny své funkce. Obyvatele převážně protestantské Anglie tímto svým činem velmi popudil a jejich hněv ještě zesílil, když se Jakubovou druhou ženou stala katolická princezna Marie Beatrice d ́Este (Marie Beatrice z Modeny). Jakub byl po tomto skandálu nucen opustit královský dvůr v Londýně a uchýlit se do Skotska. Karel II. se ujal výchovy dcer svého bratra, které tak dospěly v protestantském prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Obavy z katolického krále.", "content": "Jelikož jeho bratr král Karel II. neměl manželské potomky, sílila ve společnosti obava, aby se katolicky smýšlející Jakub nestal někdy v budoucnu anglickým panovníkem. Na Karla II. byl dokonce vyvíjen politický tlak, aby uznal svého nemanželského syna Jamese Scotta, vévodu z Monmouthu za svého právoplatného dědice a bratra Jakuba z následnictví vyloučil. Karel II. však nic podobného neučinil. Po smrti Karla II. roku 1685 se tedy stal králem jeho bratr Jakub a přijal jméno Jakub II.", "section_level": 1}, {"title": "Katolický král Jakub II..", "content": "Jakubova politika směřující k posílení královské moci a ke zrušení restrikcí namířených proti katolíkům vyvolávala od samého počátku všeobecnou nevoli. Jakub II. se dopustil zásadní chyby, když se snažil za každou cenu obsadit co nejvíce úřadů v zemi svými stoupenci. Narušil tím dosavadní samostatnost univerzit, nezávislost soudů, svobodu v obsazování provinčních úřadů místními lidmi, organizaci armády a námořnictva i samostatnost anglikánské církve. Počet stoupenců katolického krále byl od samého počátku malý, jelikož katolíci tvořili v té době asi jen pouhá 4 % obyvatel země. Zatvrdil se i parlament, který většinu králových plánů zamítl. Už v prvním roce Jakubovy vlády proti němu povstal synovec James Scott, vévoda z Monmouthu v čele tzv. Monmouthova povstání. Povstání však bylo potlačeno a vévoda Monmouth popraven. Roku 1688 se zdálo, že Jakubovi konečně začíná přát štěstí, jelikož se jemu a jeho manželce po patnácti letech manželství konečně narodil živý a zdravý syn (všechna předchozí Mariina těhotenství skončila potratem nebo porodem mrtvého dítěte nebo dítě nepřežilo nejútlejší věk). Narození syna ale s konečnou platností rozhodlo o osudu otce. Skupina majitelů velkých panství a vysokých hodnostářů se v té chvíli rozhodla zbavit zemi katolického krále i jeho potomka z druhého manželství. Obrátili se tedy na protestanta Viléma III. Oranžského s výzvou, aby se ujal trůnu Anglie, Skotska a Irska. Vilém III. Oranžský, zeť a synovec Jakuba II. (jeho matkou byla Jakubova sestra Marie Henrietta Stuartovna a manželkou nejstarší Jakubova dcera Marie II. Stuartovna), se vylodil se svou silnou armádou a během několika týdnů se většina obyvatel země postavila na jeho stranu. Jakuba II. jako panovníka odmítli nejen jeho poddaní, ale také obě dcery – nejen Marie, manželka Viléma III. Oranžského, ale dokonce i mladší Anna. Jakub II. uprchl se svou ženou a synem do Francie a podruhé ve svém životě se ocitl ve vyhnanství. U ostatních královských dvorů v Evropě byla zpráva o zbavení legálního monarchy trůnu přijata s odporem a Vilém III. Oranžský byl označen za uzurpátora. Dokonce i v samotné Anglii se ozvaly protestní hlasy. Sám arcibiskup canterburský, hlava protestantské anglikánské církve a donedávna Jakubův velký odpůrce a vězeň, nové vládce neuznal a odmítl svou účast na korunovaci Viléma III. Oranžského a Marie Stuartovny. Také Skotsko a Irsko tuto změnu na trůně neuznaly, ale posléze byl souhlas v těchto zemích prosazen silou. V těchto zemích i v Anglii však ještě dlouho působilo hnutí jakobitů, kteří podporovali a prosazovali právo Jakuba II. a jeho potomků na anglický trůn.", "section_level": 1}, {"title": "V exilu.", "content": "Po příchodu do Francie byl Jakub II. srdečně přivítán a přijat svým bratrancem Ludvíkem XIV. jako právoplatný král Anglie, Skotska a Irska. Ludvík XIV. předal Jakubovi a jeho rodině do užívání zámek v Saint-Germain. Jakub si na přepychový a bezstarostný život v exilu velmi rychle zvykl a se svým osudem se smířil. Jeho manželka a Ludvík XIV. ale měli zcela jiné plány a společně donutili Jakuba k pokusu o vojenskou invazi do Anglie a znovuzískání trůnu. Jakub II. a jeho žena se před touto výpravou obrátili na některé katolické vládce s prosbou o pomoc, ale byli odmítnuti.", "section_level": 1}, {"title": "Výpad do Irska.", "content": "V březnu 1689 se Jakubova armáda nalodila ve francouzském Brestu a zanedlouho přistála v Corcaigh, na území katolického Irska. Guvernér Irska, katolík lord Tyrconnel, se postavil do čela irské armády a uvítal Jakuba II. po jeho příjezdu do země. Jakub II. okamžitě svolal irský parlament a následně došlo k násilnému pronásledování Angličanů žijících v Irsku, což Jakuba a jeho přívržence příliš nenadchlo. Irové totiž pojali celou událost jako boj za svou nezávislost na Anglii, což ale Jakub II. původně vůbec nezamýšlel. Snahy Irů byly tajně podporovány i Ludvíkem XIV., který se snažil o to, aby v Irsku vznikl stát, zcela závislý na Francii, v jehož čele by stál poddajný Jakub II. Nerozhodnost Jakubových a irských velitelů nakonec vedla k tomu, že se Angličané věrní Vilémovi III. Oranžskému vzpamatovali a porazili irské oddíly v bitvě u Newton Butleru. V téže době skončilo také povstání ve Skotsku a plán společného útoku na Anglii ze Skotska a Irska ztroskotal. V létě roku 1689 se celý Ulster přihlásil k Vilémovi a v srpnu dorazily posily z Anglie. Celou věc nakonec rozhodla 1. července 1690 bitva u Boyne, v níž byla spojená vojska Jakuba II. a Irů poražena. Tři týdny po bitvě, 20. července, byl Jakub II. zpět ve Francii. Irské povstání za samostatnost trvalo ještě rok. Poté, co bylo tvrdě potlačeno, bylo Vilémem III. Oranžským veškeré katolické obyvatelstvo Irska zbaveno části práv – katolík se od této chvíle nemohl stát soudcem, poslancem, advokátem, policistou, nemohl vlastnit půdu, nemohl studovat na univerzitách a nesměl opustit zemi. Zpustošením Irska skončil první pokus hlavní rodové linie Stuartovců o návrat do Anglie.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr života.", "content": "V Anglii ale zatím pomalu narůstala nespokojenost s vládou Viléma III. Oranžského, která byla způsobena především tím, že se Vilém obklopoval věrnými Holanďany a opomíjel rady anglických politiků. Řada vlivných šlechticů navázala styk s Jakubem II., žijícím nadále v exilu, a znovu ožily úvahy o návratu jeho rodu na trůn. Jedním z prvních, kdo navázal s Jakubem kontakt, byl významný vojevůdce John Churchill, vévoda z Marlborough. Ludvík XIV. zatím připravoval další válečnou výpravu proti Vilémovi III. Oranžskému. Tento plán ztroskotal námořní bitvou u La Hague v dubnu 1692, kdy byla zcela zničena francouzská flotila. Ludvík XIV. se o svého bratrance Jakuba II. rozhodl postarat tak, že mu nabídl alespoň uvolněný polský trůn, což Jakub rezolutně odmítl. Jakub nebyl všemi svými porážkami nijak zvlášť zarmoucen a už dávno se smířil s myšlenkou, že znovuzískání anglické, skotské a irské koruny čeká až na jeho syna. Většinu času trávil Jakub II. na modlitbách, na honech a v kruhu své milované rodiny. Přesto byl ještě roku 1696 učiněn poslední pokus o změnu situace. Tehdy měl být Vilém III. Oranžský, spolu s několika nejbližšími poradci, unesen cestou na lov. Plán byl ale prozrazen. V roce 1697 skončila válka Augšpurské ligy s Francií. V rámci mírové dohody byl Vilém III. Oranžský uznán Ludvíkem XIV. za anglického krále \"de facto\", zatímco Jakub II. zůstal anglickým králem \"de iure\". Toto rozhodnutí přijaly i jiné státy. Vilém III. Oranžský byl natolik spokojen s výsledkem mírových dohod, že svému tchánovi a strýci Jakubovi II. nabídl, že pokud ten rezignuje na nároky na trůn, jmenuje Vilém III. Oranžský svým nástupcem Jakubova syna Jakuba Františka Stuarta (jak Vilémovo manželství s Marií II. Stuartovnou, tak manželství Anny Stuartovny zůstalo bez přeživších potomků). Pod vlivem své ženy Jakub II. tento vstřícný návrh odmítl. Vilém svou nabídku zopakoval ještě jednou, a to v roce 1700, ale byl opět rezolutně odmítnut. Tím se před hlavní mužskou rodovou linií Stuartovců uzavřela poslední cesta k legálnímu návratu na trůn, který po smrti Anny Stuartovny připadl Hannoverským. Jakub II., anglický král \"de iure\", zemřel 16. 9. 1701 ve vyhnanství v Saint Germain ve Francii. Ludvík XIV. umírajícímu Jakubovi II. slíbil, že se o jeho rodinu a děti postará jako vlastní otec, což dodržel. Tělo krále Jakuba II. bylo později převezeno do Říma a pohřbeno v papežské hrobce ve velechrámu sv. Petra.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci Jakuba II..", "content": "Potomci z prvního manželství s Annou Hydeovou: Potomci z druhého manželství s Marií Beatrici d ́Este: Nemanželské děti ze vztahu s milenkou Arabellou Churchillovou: Nemanželské děti s Kateřinou Sedleyovou:", "section_level": 1}], "src_summary": "Jakub II. Stuart (14. října 1633 St James's Palace — 16. září 1701 Saint-Germain-en-Laye). V letech 1685—1688 král Anglie, Skotska a Irska. Po svém vyhnání ze země žil v exilu ve Francii, kde nadále užíval královský titul. Od roku 1697 byl mezinárodně uznaným králem Anglie, Skotska a Irska \"de iure\", zatímco jeho konkurent Vilém III. Oranžský vládl jako král Anglie, Skotska a Irska \"de facto\". Jakub II. se stal posledním katolickým králem Anglie, Skotska (jako Jakub VII.) a Irska (pokud nepočítáme jeho potomky, kteří si trůn nárokovali, ale žili v exilu a neměli reálnou moc). Byl též posledním králem, který se tituloval jako \"král Skotů\".", "tgt_summary": "Jakob II. von England (englisch \"James II\"; * 14. Oktober 1633 im St James’s Palace in London; † 16. September 1701 in Saint-Germain-en-Laye), zugleich Jakob VII. von Schottland, wurde am 23. April 1685 zum König von England, König von Schottland und König von Irland gekrönt. Er folgte seinem Bruder Karl II. nach, dem er zuvor als Lord High Admiral und Oberbefehlshaber der Royal Navy sowie als Lord High Commissioner von Schottland gedient hatte. ", "id": 1563111} {"src_title": "Rentgenka", "tgt_title": "Röntgenröhre", "src_document": [{"title": "Funkce.", "content": "Katoda emituje (vysílá) elektrony, které se urychlují vysokým napětím (25 kV až 600 kV) k anodě a pronikají do materiálu anody. Přitom jsou zbrzděny a vytvářejí různé typy záření: tzv. charakteristické rentgenové záření, brzdné záření a Lilienfeldovo záření (které je jednou z forem přechodového záření). U moderních vysokovýkonných rentgenek, které se používají v počítačové tomografii (CT – \"Computer Tomography\") a v angiografii, je střední část jejich vakuového pláště kovová, což podstatně zvyšuje tepelnou odolnost rentgenky a zvyšuje její životnost. Během času se rentgenky technicky zlepšují, to však nic nemění na vlastním principu vzniku rentgenového záření.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy záření, které rentgenka produkuje.", "content": "Diskrétní, popř. charakteristické rentgenové záření: Zatímco ve zdrojích viditelného světla se na jeho vzniku podílejí pouze vnější slupky elektronového obalu v atomech, v rentgenkách vyrážejí vysokoenergetické elektrony dopadající na anodu z atomů jejího materiálu i elektrony z vnitřních slupek elektronového obalu. Do takto vzniklých mezer pak „skáčou“ buď elektrony z vyšších energiových hladin anebo elektrony volné. Protože je vazební energie elektronů vnitřních slupek vysoká, nevzniká při tom viditelné světlo, ale charakteristické rentgenové záření s diskrétními kvantovanými energiemi (popř. vlnovými délkami), které jsou typické pro jednotlivé materiály. Tyto energie přitom odpovídají rozdílům vazebních energií např. mezi slupkou K a slupkou N, jejíž energie je mnohem vyšší. Možné jsou samozřejmě i všechny ostatní myslitelné kvantované energie, tak např. mezi slupkami K a L, M a K, M a L, nebo energie odpovídající přechodu výše zmíněných volných elektronů na slupky K nebo L. Toto diskrétní nebo charakteristické rentgenové záření se zmíněnými kvantovanými energiemi a tudíž i vlnovými délkami se však s výjimkou mamografie a krystalové strukturní analýzy při rentgenovém prozařování pro zobrazení téměř vůbec nevyužívá. V případě mamografie se používá molybdenová anoda s odpovídajícími filtry, takže v tomto případě je snímek mléčné žlázy vytvořen rentgenovým zářením čáry K molybdenu. Diskrétní vlnové délky jsou nezbytné také pro krystalovou strukturní analýzu. Až na tyto výjimky se však v lékařství a při zkoušení materiálů ke zobrazování používá výhradně brzdné rentgenové záření. Za zmínku ještě stojí, že elektrony vnitřních slupek mohou být z atomu vyraženy nejen prostřednictvím nárazů zvenku, jako je tomu např. v rentgenkách, ale i důsledkem procesů vnitřní konverze. Brzdné rentgenové záření záření vzniká zabrzděním elektronů při jejich pronikání kovovým materiálem anody: každý elektrický náboj, který se pohybuje se zrychlením, vytváří elektromagnetické záření. Vlnová délka tohoto záření přitom závisí na velikosti zrychlení (popř. zbrzdění), takže při vyšším urychlovacím (anodovém) napětí vzniká tvrdší rentgenové záření. Spektrum brzdného záření je ohraničeno minimální vlnovou délkou, při níž se veškerá kinetická energie elektronu předává jedinému fotonu rentgenového záření. Tato spodní mezní vlnová délka závisí pouze na anodovém napětí a materiál anody na ni nemá žádný vliv. Lilienfeldovo záření: Julius Edgar Lilienfeld popsal poprvé roku 1919 světle šedé záření na anodě rentgenky viditelné lidským okem, které po něm bylo pojmenováno jako Lilienfeldovo záření. Jeho původ byl objasněn teprve v pozdějších letech.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy katod.", "content": "Katody charakterizujeme podle způsobu získávání elektronů. Tepelná emise: katodu tvoří žhavé vlákno ve tvaru spirály, která se zhotovuje většinou z wolframového drátu. Žhavá katoda se průchodem proudu vyhřívá asi na 2 000 °C, takže dochází k tepelné emisi elektronů z kovu. Emitované elektrony kolem katody vytvářejí záporně nabitý oblak, který zabraňuje výstupu dalších elektronů. Teprve po přiložení kladného napětí na anodu jsou elektrony urychlovány směrem k ní. Jestliže se elektronka skládá pouze z katody a z anody, mluvíme o diodě. Její anodový proud je určen elektrickým polem a nasycenou hodnotou žhavicího proudu vlákna. Pokud použijeme dodatečný tzv. Wehneltův válec před katodou, můžeme anodový proud regulovat nezávisle na anodovém napětí a na úrovni žhavení katody. Wehneltův válec funguje jako řídicí mřížka a vůči katodě je na negativním potenciálu. Působí tedy proti urychlovacímu poli anody. V takovém případě pak mluvíme o triodě. Studená (tunelová) emise: V tomto případě se vlákno (v závislosti na typu materiálu) vyhřívá pouze na střední teploty. Vlivem samotného zahřátí nedochází k žádné emisi. Mnohé elektrony se tím však dostanou na vyšší energiové úrovně nad Fermiho hladinou. Umístíme-li nyní nad vlákno tzv. extrakční mřížku, která je vůči vláknu kladná, vzniká v prostoru mezi nimi elektrické pole o vysoké intenzitě několika V/μm. To vede k tomu, že elektrony jsou z vlákna vytahovány. Tzv. potenciál vakua – potenciál, kterého musí elektron dosáhnout, aby se skutečně uvolnil z původní pevné látky – se působením silného vnějšího pole snižuje s rostoucí vzdáleností od povrchu kovového vlákna. Elektrony se pak mohou na potenciál vakua protunelovat a opustit tak pevnou látku. Za extrakční mřížkou následuje zase záporně nabitá řídicí elektroda – Wehneltův válec. Tunelové katody (nazývané také autokatody) emitují elektrony z velmi malé plochy, takže s odpovídající elektronovou optikou mohou dosahovat také miniaturních rozměrů ohniska při dopadu elektronů na anodu. To vede k tomu, že rentgenové záření vzniká z téměř bodového zdroje, což umožňuje detailní zkoumání i velmi malých objektů.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy anod.", "content": "Pevná anoda: U pevné anody dopadají elektrony na plochu typické velikosti 1 mm × 10 mm. V oblasti takového ohniska bývá opotřebení materiálu anody velmi vysoké. Používají se např. wolframové destičky zapuštěné do mědi. Wolfram nabízí zvlášť vysoký stupeň konverze elektrické energie na energii rentgenového záření a současně má vysoký bod tání. Pevné anody v přístrojích pro krystalovou strukturní analýzu jsou z důvodů dlouhých časů měření většinou chlazeny vodou, přičemž se kvůli úsporám vody stále častěji používá chlazení v uzavřeném okruhu. Rotační anoda obvykle sestává z vrstveného talíře, který má na povrchu wolframovou vrstvu a pod ní je tepelně odolná molybdenová slitina. Talíř je pomocí hřídele spojen s rotorem (s kotvou nakrátko). Vně rentgenky je svazek statorových cívek pro pohon rotoru – v principu jde o asynchronní motor. Elektrony dopadají na obvod talíře. Dík rotaci talíře se teplo z ohniska rozděluje po celém obvodu talíře. To prodlužuje dobu života anody a umožňuje to vyšší intenzitu záření, která by u pevné anody vedla k roztavení materiálu anody. Úhlová (rotační) rychlost takových anod je různá: Anodové talíře o průměru asi 8 až 12 cm se otáčejí rychlostí 8 000 až 9 000 otáček za minutu, a to většinou nikoliv v trvalém provozu (životnost kuličkových ložisek ve vakuu je jen několik set hodin; talíř se proto roztočí a po snímku se zase zabrzdí). Vysokovýkonné anody o průměru asi 20 cm rotují rychlostí 3 500 až 6 000 min v trvalém provozu a jsou obvykle osazovány hydrodynamickými kluznými ložisky, která pracují bez opotřebení. S ohledem na mohutný vývin tepla (99 % vynaložené energie se mění v teplo) se talíře anod musí chladit. K tomu dochází u rentgenek s kuličkovými ložisky jen tepelným vyzařováním a u rentgenek s kluznými ložisky s kapalným kovem navíc i přímým odvodem tepla do ložiska a dál do chladicí vody nebo do chladicího oleje. Další předností hydrodynamických kluzných ložisek je téměř tichý běh bez opotřebení a proto může odpadnout časté roztáčení a brzdění anody. Nově se vyvíjejí i rentgenky s rotačním krytem (\"rotating envelope tube\"). V tomto provedení se anoda stává součástí stěny rentgenky a celá rentgenka rotuje. Katoda je umístěna na ose otáčení rentgenky a svazek elektronů se magneticky vychyluje tak, aby elektrony dopadaly na obvod rotující anody. Tato sestava umožňuje anodu chladit přímo olejem, protože anoda je součástí krytu. To dovoluje navrhovat velmi výkonné rentgenky.", "section_level": 1}, {"title": "Rentgenové zářiče.", "content": "Pro bezpečný provoz rentgenky je nezbytný kryt s vhodným stíněním. Sestava ochranný kryt + vložená rentgenka se označuje jako rentgenový zářič. Kryt rentgenky zajišťuje: Často se používá olej jak ke chlazení rentgenky, tak k její elektrické izolaci.", "section_level": 1}, {"title": "Československé rentgenky.", "content": "První československé rentgenové přístroje \"\"všech výkonů pro diagnostiku, therapii i zkoušení materiálů\"\" vyrobil Ing. Miroslav Vinopal r. 1922 v Praze. Založil firmu META, kterou r. 1935 přestěhoval do Modřan u Prahy a s asi 60 zaměstnanci vyráběl poměrně široký sortiment rentgenových přístrojů především pro lékařskou diagnostiku. Od roku 1937 zvládala firma META i technologicky náročnou výrobu rentgenek. Po znárodnění (1948) byl podnik přejmenován na Chiranu (1950) a vývoj rentgenek pokračoval tak, aby Chirana v této oblasti držela krok se zahraničními výrobci. Součástí výrobního programu byly i výkonné rentgenky s rotační anodou, pro něž Chirana odebírala některé klíčové komponenty (např. talíře rotačních anod) od zahraničních dodavatelů. Pro využití rentgenových difrakčních metod měla velký význam poválečná výroba rentgenových přístrojů Mikrometa v Chiraně. Zástupcem Chirany ve vznikající Krystalografické společnosti byl Ing. Vopařil.", "section_level": 1}, {"title": "Různé.", "content": "Elektronky používané v různých oblastech elektroniky jakožto zesilovací nebo spínací prvky produkují při vysokých napětích nežádoucí rentgenové záření. Tato skutečnost vedla k vážnému poškození zdraví techniků, kteří zhruba v letech 1950 až 1980 pracovali na radarových zařízeních, jejichž vysokonapěťové elektronky byly nedostatečně stíněné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rentgenka je zvláštní elektronka určená k produkci rentgenového záření. V nejjednodušším provedení se skládá z katody a z anody, která se dříve označovala také jako antikatoda. Obě tyto elektrody jsou zataveny ve vakuově těsné, obvykle skleněné baňce. Je pojmenována po německém fyzikovi Wilhelmu Conradu Röntgenovi.", "tgt_summary": "Eine Röntgenröhre ist eine spezielle Elektronenröhre zur Erzeugung von Röntgenstrahlen. Sie besteht in ihrer einfachsten Form aus einer Kathode und einer Anode, auf die unter Hochspannung beschleunigte Elektronen aus der Kathode aufprallen. Die Elektroden der frühesten Röntgenröhren waren in ein teilevakuiertes Glasgefäß eingeschmolzen, oft in Form eines länglichen Rohres – daher der Namensbestandteil \"Röhre\". Die weitere Namensgebung erfolgte nach dem Entdecker der Strahlung, dem deutschen Physiker Wilhelm Conrad Röntgen. Heutige Hochleistungsröhren besitzen ein hochevakuiertes robustes Metall-Keramik-Gehäuse.", "id": 552055} {"src_title": "Vystřelovací sedadlo", "tgt_title": "Schleudersitz", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "22. září 1916 si britský železniční inženýr a vynálezce prvních typů padáků Everard Richard Calthrop nechal patentovat první vystřelovací sedadlo používající stlačený vzduch. Moderní projekt vystřelovacího sedadla první předložil rumunský vynálezce Anastase Dragomir koncem 20. let 20. století. Návrh byl úspěšně vyzkoušen 25. srpna 1929 na letišti Paris-Orly nedaleko Paříže a v říjnu 1929 na letišti Băneasa poblíž Bukurešti. Dragomir si nechal svůj vynález patentovat u Francouzského patentového úřadu 2. dubna 1930 \"(patent č. 678566)\". Návrh byl podstatně zdokonalen během 2. světové války. V bojových letounech se vystřelovací sedadla začala objevovat až koncem války. Ve větším měřítku je používali pouze Němci. Před tím bylo možné opustit letadlo pouze prostým vyskočením z letounu, což bylo často velmi obtížné kvůli zranění, neschopnosti dostat se ze stísněného prostoru, velkého přetížení, proudění vzduchu kolem letounu a z dalších příčin. První použitelná vystřelovací sedadla byla nezávisle vyvinuta společnostmi Heinkel (Německo) a Saab (Švédsko) během 2. světové války. První modely byly poháněny stlačeným vzduchem a prvním letounem, který byl tímto sedadlem vybaven byl prototyp proudového stíhače Heinkel 280 v roce 1940. Jeden z jeho zkušebních pilotů, Helmut Schenk, se stal prvním člověkem, který tímto způsobem opustil letoun poté, co jeho letounu 13. ledna 1942 zamrzly řídicí plochy a stroj se stal neovladatelným. Stíhačka právě testovala pulzační motory Argus As 014 pro bezpilotní letounové střely Fieseler Fi 103, přičemž její běžné proudové motory HeS 8A byly odstraněny. Letoun byl vlečen z letiště Rechlin v Německu dvojicí letounů Bf 110C skrze silné sněžení. Ve výšce 2 400 m Schenk zjistil, že je letoun neovladatelný. Odpoutal se tedy od vlečných letounů a katapultoval se. Letoun He 280 se však nikdy nedostal do výroby. Proto se prvním sériovým letounem, který měl vystřelovací sedadla pro posádku, stal v roce 1942 noční stíhací letoun Heinkel He 219 Uhu. Tento letoun se stal i prvním strojem, ze kterého byla 11. dubna 1944 provedena první úspěšná katapultáž v bojových podmínkách. Na konci roku 1944 byl na letounu Heinkel He 162 Salamander představen nový typ vystřelovacího sedadla, tentokrát poháněné výbušnou náplní. Do konce války bylo vystřelovacími sedadly vybaveno letadlo Do-335 Pfeil a několik dalších prototypů. Do května 1945 vystřelovací sedadla zachránila životy asi 60 pilotů. Ve Švédsku byla verze na stlačený vzduch testována v roce 1941. Vystřelovací sedadlo poháněné střelným prachem bylo vyvinuto společností Bofors pro letoun Saab 21 a bylo testováno v roce 1943. První test ve vzduchu byl uskutečněn na letounu Saab 17 27. února 1944 a první skutečné použití nastalo 29. července 1946, kdy Lt. Bengt Johansson se musel katapultovat po vzdušné kolizi mezi letouny Saab J 21 a J 22. Po 2. světové válce tlak na vývoj těchto systémů rychle vzrůstal, protože stále rostla rychlost letadel, která se již blížila rychlosti zvuku. Běžné opuštění letadla bylo v takové rychlosti nemožné. USAAF experimentovaly zpočátku s katapultováním pilota směrem dolů pomocí pružin, ale byla to nakonec práce Sira Jamese Martina a jeho společnosti Martin-Baker, která nakonec rozhodla o dnešní podobě vystřelovacích sedadel. Dlouhou dobu sedadla do letounů vyvíjel sám výrobce letounu. Každá společnost tak vyvíjela obvykle do každého typu letounu zvlášť nový typ sedadla. Časem se však ukázalo, že vystřelovací sedadla jsou natolik specifickou součástí letounu, že se na jeho vývoj, zkoušení a výrobu specializuje několik firem, které je pak dodávají do celé řady letadel. První sedadla používala výbušnou patronu uvnitř teleskopické trubky připojené k sedadlu, která po aktivování katapultovala sedadlo s pilotem. Jak však rostla rychlost letadel, tak se tato metoda ukázala nedostatečnou ke katapultování do dostatečné vzdálenosti od letounu. Zvětšením množství výbušné látky by vzrostlo riziko poškození páteře katapultované osoby a tak začaly zkoušky s raketovým pohonem. V roce 1958 se letoun F-102 Delta Dagger stal prvním letounem osazeným vystřelovacím sedadlem na raketový pohon. Společnost Martin-Baker vyvinula podobné sedadlo s využitím několika raketových jednotek se společnou tryskou. Větší tah takového uspořádání měl tu výhodu, že umožnil pilotovi katapultování do dostatečné výšky, dokonce i když byl letoun velice blízko země. Na začátku 60. let začala být používána raketami poháněná vystřelovací sedadla určená pro nadzvukové rychlosti pro letouny jako byl F-106 Delta Dart. Šest pilotů se katapultovalo při rychlostech větších než 1 300 km/h. Největší výška ve které došlo ke katapultování sedadlem Martin-Baker byla 17 400 m (z bombardéru Canberra v roce 1958). Při pokusu o vypuštění bezpilotního prostředku D-21 30. července 1966 se dvoučlenná posádka letounu Lockheed M-21 musela katapultovat v rychlosti Mach 3,25 ve výšce 24 000 m. Pilota se podařilo zachránit, ale druhý člen posádky se utopil po přistání ve vodě. Navzdory těmto rekordům, většina vystřelení z letadel se děje v poměrně malých rychlostech a výškách, kdy pilot vidí, že není už žádná naděje získat znovu kontrolu nad strojem před jeho dopadem na zem. Později ve válce ve Vietnamu si USAF a US Navy začaly dělat starosti o piloty, kteří se katapultovali nad nepřátelským územím. Tito piloti bývali buď zajati nebo zabiti a navíc rostly i ztráty mužů, kteří se pokoušeli o jejich záchranu. V důsledku toho zahájily obě vojenské složky výzkum, který je a pravděpodobně i zůstane v historii letectví tím nejneobvyklejším vystřelovacím sedadlem, jaké kdy bylo vyvíjeno. Obě složky zahájily program nazývaný \"Air Crew Escape/Rescue Capability\" nebo \"Aerial Escape and Rescue Capability\" (AERCAB) (oba termíny byly používány v amerických ozbrojených silách a obranném průmyslu), což bylo vystřelovací sedadlo, které po katapultáži odletí daleko od místa, kde bylo katapultování provedeno do místa, kde může být pilot bezpečně vyzvednut. Žádost o předložení návrhů řešení vystřelovacího sedadla AERCAB byly vydána na konci 60. let 20. století. Tři společnosti předložily dokumentaci k dalšímu vývoji: závěsný kluzák navržený firmou Bell Systems, vírník navržený společností Kaman Corporaton a mini letadélko s konvenčními pevnými křídly od společnosti Fairchild Hiller. Všechny tři návrhy poháněl po katapultování malý proudový motor vyvinutý pro bezpilotní cílová letadla. S výjimkou návrhu společnosti Kaman pilot i nadále potřeboval k bezpečnému přistání na zemi padák. Projekt AERCAB byl zrušen v sedmdesátých letech s koncem války ve Vietnamu.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní výrobci sedadel.", "content": "Nejvýznamnějším světovým výrobcem vystřelovacích sedadel je společnost Martin-Baker. Společnost vyvíjí sedadla již od roku 1944. První ostrý test systému společnosti Martin-Baker přišel 24. července 1946, kdy se Bernard Lynch katapultoval z letounu Gloster Meteor Mk III. Společnost na svých stránkách uvádí, že vyrobila více než 75 000 vystřelovacích sedadel, které zachránily 7 283 životů letců (k 1. 1. 2011). Nejvýznamnějším zákazníkem společnosti Martin-Baker je americké námořnictvo (US Navy). To od roku 1985 používá sedadlo Martin-Baker Mk 14 NACES(Navy Aircrew Common Ejection Seat). Těmito sedadly jsou vybaveny letouny F-14D, F/A-18C/D/E/F, T-45A a další. Nejnovějším typem sedadla Mk 16 jsou vybavovány letouny Eurofighter Typhoon a Dassault Rafale. Vláda Spojených států amerických vybrala toto sedadlo i pro nově zaváděný letoun F-35. Dalším významným výrobcem vystřelovacích sedadel byla společnost McDonnell Douglas (nyní Boeing). Její sedadlo ACES II (Advanced Concept Ejection Seat) je dodáváno hlavně americkému letectvu (USAF). Sedadlo je konstruováno pro hmotnost letce od 64 kg do 96 kg pro rychlosti do 1 110 km/h. Zkušenosti však ukazují, že katapultáž při rychlosti nad 800 km/h vede často k vážným zraněním nebo smrti člena posádky. Tato sedadla jsou používána v letounech F-15, F-16, F-22, A-10, F-117, B-1 a B-2. Toto sedadlo v současnosti vyrábí společnost Goodrich. Dalšími velice rozšířenými vystřelovacími sedadly jsou vynikající ruská sedadla Zvezda K-36. Jeho schopnosti už byly nechtěně prezentovány na několika leteckých dnech, jako například na Fairford Air Show 24. července 1993, kde se srazily dva letouny MiG-29 a oba piloti se bezpečně katapultovali. Tato sedadla jsou v různých modifikacích montována do letounů Su-22, Su-24, Su-25/39, Su-27 (30, 32, 33, 34, 35, 37) a MiG-29. Pokud má pilot na sobě ochranný oblek, je schopen úspěšně opustit letoun v rychlostech 0 – 1 400 km/h ve výškách 0 – 25 km, což patří ke světovým unikátům.", "section_level": 1}, {"title": "Popis sedadla.", "content": "Různé typy sedadel se samozřejmě v detailech liší, ale přesto jsou základní části a výbava sedadel podobné. Sedadlo má vysokou opěrku hlavy, systém popruhů, který upevňuje člena posádky v sedadle. Tyto popruhy umožňují pilotovi celkem volný pohyb, ale v případě prudkého pohybu se zablokují. Při katapultáži se přitáhnou podobně jako bezpečnostní pásy v moderních automobilech. Sedadlo rovněž bývá vybaveno systémem popruhů které přitahují členovi posádky nohy k sedadlu a zabraňují tak rozhození nohou při katapultáži a tím i jejich zranění. Některá sedadla mají i ochranu rukou pilota. Sedadlo obsahuje padák, zásobu kyslíku a kontejner s nouzovým vybavením. Tento kontejner obsahuje potraviny, vysílačku, nafukovací člun a případné další vybavení. Po katapultování je sedadlo automaticky odhozeno a pilot přistává jen s kontejnerem s nouzovým vybavením. Při katapultování ve velkých výškách pilot zůstává v sedadle až do výšky asi 11 500 stop, aby mohl dýchat kyslík ze zásob umístěných v sedadle. Až poté dojde k otevření hlavního padáku a odhození sedadla.", "section_level": 2}, {"title": "Bezpečnost pilota.", "content": "Účelem vystřelovacího sedadla je záchrana pilota. Pilot obvykle zažívá zrychlení kolem 12–14 \"g\" (117–137 m/s2). Západní sedadla obvykle méně zatěžovala piloty. V 60. a 70. letech 20. století sovětská sedadla často dosahovala zrychlení 20–22 \"g\" (sedadla SM-1 a KM-1). Zlomeniny obratlů byly (a jsou) nežádoucím vedlejším jevem katapultování z letounu, které často vede ke zraněním, které často ukončí kariéru (někdy i život) pilota a dalších členů posádky. S rostoucím počtem žen v leteckém personálu stoupají požadavky na rozsah možných hmotností a výšek člena posádky. Proto US Navy a USAF zadaly požadavek, aby sedadla byla schopná bezpečně pracovat s osobou vážící od 50 kg do 111 kg a výšky od 150 cm do 195 cm. Sedadla Martin-Baker Mk 14 se z tohoto důvodu musí modernizovat. Mk 16 tuto podmínku bohatě splňuje.", "section_level": 2}, {"title": "Způsob opuštění letounu.", "content": "„Standardní“ systém katapultování pracuje ve dvou fázích. Nejprve je otevřen nebo odhozen kryt kokpitu nebo poklop nad členem posádky a poté je sedadlo s letcem vystřeleno ven. Dříve katapultování vyžadovalo od pilota, aby provedl dva oddělené úkony, současné systémy mají obě sekvence spojeny do jednoho úkonu. Existuje i několik méně obvyklých způsobů opuštění letounu. Patří mezi ně propadnutí sedadla směrem dolů (používá se pro některé členy posádky bombardérů, např. B-52 Stratofortress), rozbití krytu kokpitu (CD/Canopy Destruct), vystřelení sedadla skrz kryt kokpitu (TCP/Through-Canopy Penetration), vytažení z letounu (Drag Extraction), zapouzdřená sedadla nebo dokonce úniková letecká kapsle. První modely letounu F-104 Starfighter byly vybaveny katapultováním směrem dolů kvůli riziku, které představovaly ocasní plochy letounu ve tvaru T. Aby mohlo sedadlo bezpečně pracovat, měl pilot na nohou jakési „ostruhy“, které byly lankem připojeny k sedadlu. Před vystřelením lanka přitáhla pilotovy nohy pod sedadlo. Další varianty F-104 už byly vybaveny standardním vystřelovacím sedadlem. Podobně dva ze šesti členů posádky bombardéru B-52 Stratofortress mají sedadla vystřelovaná dolů skrze poklopy, které se otevírají ve spodní části letadla. Další čtyři členové posádky se katapultují směrem nahoru. Systémy, kdy se člen posádky propadá směrem dolů, jsou k ničemu v malých výškách a v případě, že je letoun v okamžiku katapultování v poloze na zádech. Letouny, které často létají v malých výškách, občas používají vystřelovací sedadla, která jednoduše prorazí kryt kokpitu, protože čekání na to než se bezpečně odhodí kryt kokpitu by bylo příliš dlouhé. Mnoho typů letadel (např. BAE Hawk a Harrier) používají systémy pro zničení krytu kokpitu výbušnou šňůrou (\"MDC – Miniature Detonation Cord nebo FLSC – Flexible Linear Shaped Charge\"), která je zalita do krytu kokpitu. Tato nálož je aktivována při zatažení za páku katapultování sedadla a roztříští kryt kokpitu nad sedadlem několik milisekund před vystřelením sedadla. Tento systém byl původně vyvinut pro letouny Harrier se svislým startem, u kterých je možné, že katapultování bude třeba ve chvíli, kdy letoun „visí“ na místě a odhozený kryt kokpitu by mohl zasáhnout pilota. Vystřelení skrz kryt kabiny je podobné jako zničení krytu kabiny výbušninou. Rozdíl je v tom, že kryt kokpitu je proražen ostrým vrcholem sedadla. Letoun A-10 Thunderbolt II je vybaven zařízením na rozbití krytu kokpitu na každé straně opěrky hlavy sedadla, pro případ, že by selhalo jeho odhození. Letouny A-6 Intruder a EA-6B Prowler mají sedadla schopná katapultování skrz kryt kokpitu nebo, pokud je dostatek času, může být nejprve odhozen kryt kokpitu a pak provedena katapultáž. Systémy CD a TCP nemohou být použity u krytů kokpitu, které jsou vyrobeny z pružných materiálů jako je například polykarbonát \"Lexan\" používaný pro výrobu krytů kokpitu letounů F-16. Sovětský námořní stíhací letoun s kolmým startem Jak-38 byl vybaven automaticky aktivovaným vystřelovacím sedadlem, které bylo nařízeno pro časté problémy s motory pro kolmý start. Vytažení z letadla (Drag Extraction) je nejlehčí a nejjednodušší systém opuštění letadla a je používán u mnoha experimentálních letounů. Jedná se vlastně o systém, který leží mezi běžným vyskočením z letadla a vystřelením pomocí vystřelovacího sedadla. Systém využívá proudění vzduchu kolem letounu (nebo kosmické lodě) k vytažení člena posádky z kokpitu do bezpečné vzdálenosti od stroje po vodící kolejnici. Některé systémy pracují podobně jako běžná vystřelovací sedadla, kdy je nejprve odhozen kryt kabiny, pak je do proudu vzduchu vystřelen padák. Tento padák vytáhne z letounu letce buď spolu se sedadlem nebo samostatně po uvolnění poutacích popruhů po vodící prodloužené kolejnici, která mu umožní dostat se dál od letounu. V případě amerických raketoplánů astronauti sjíždějí po dlouhé zakřivené kolejnici unášeni proudem vzduchu. Následuje volný pád do bezpečné výšky a rozevření padáku. Únikové systémy pomocí zapouzdřeného sedadla byly vyvinuty pro nadzvukové bombardéry B-58 Hustler a B-70 Valkyrie. Tyto sedadla jsou uzavřena v přetlakovém pouzdře, které umožňuje členovi posádky opustit letoun ve vysoké rychlosti, kdy už je vysoká pravděpodobnost zranění. Tato sedadla jsou konstruována tak, aby pilot mohl ovládat letadlo, i když je kapsle uzavřena a kapsle plave na vodě v případě přistání kapsle na hladinu vodní plochy. Některé typy letounů, jako je například General Dynamics F-111, nemají samostatná vystřelovací sedadla, ale místo toho se od letounu oddělí celá část trupu s pilotní kabinou jako uzavřená kapsle. Tento systém používá velmi silné rakety a několik padáků. Při přistávání je pro zmírnění nárazu nafukován airbag, který slouží i jako plovací vak při přistání na vodě.", "section_level": 1}, {"title": "Vystřelovací sedadla „Nula-nula“.", "content": "Vystřelovací sedadla nula-nula jsou navržena k bezpečnému opuštění kokpitu letounu směrem nahoru a přistání člena posádky letounu stojícího na zemi (tzn. nulová výška a nulová rychlost). Tato sedadla byla vyvinuta pro záchranu členů posádky při mimořádných událostech při letu v malé výšce a/nebo při nízké rychlosti, stejně tak jako při nehodách na zemi. Před vyvinutím těchto sedadel, vystřelovací sedadla vyžadovala určitou minimální výšku a rychlost. Tato vystřelovací sedadla jsou standardním vybavením moderních letounů. Technologie nula-nula používá malé rakety k vynesení sedadla vzhůru do dostatečné výšky a malou nálož k rychlému otevření padáku, takže již není nutné mít dostatečnou výšku a rychlost k otevření padáku.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní letadla.", "content": "Vrtulník Kamov Ka-50, který vstoupil do služby v ruských ozbrojených silách v roce 1995, je prvním sériově vyráběným vrtulníkem, který je vybaven vystřelovacími sedadly. Systém je velice podobný vystřelovacím systémům v klasickém letadle. Rozdíl je v to, že hlavní rotory jsou vybaveny výbušnými šrouby, které jsou nastaveny tak, aby došlo k odstřelení rotorových listů před vystřelením sedadla. Rovněž prototyp #9 (č. 66-8834) vrtulníku AH-56 Cheyenne byl v roce 1970 vybaven pro testování dolů vystřelovaným sedadlem po smrtelné nehodě během zkoušek v předchozím roce. Vystřelovacím sedadlem byly vybaveny i stroje pro trénování přistání na Měsíci (\"Lunar Lander Research Vehicle (LLRV)/Training Vehicle (LLTV)\") Neil Armstrong se z tohoto stroje katapultoval 6. května 1968. Později se z něho katapultovali i Joe Algranti a Stuart M. Present. První lety raketoplánů NASA měly jen dvoučlennou posádku. Oba členové posádky měli vystřelovací sedadlo (STS-1 až STS-4), ale sedadla byla posléze odstraněna spolu se zvýšením počtu členů posádky. Sovětský raketoplán Buran měl být vybaven vystřelovacími sedadly K-36RB (K-36M-11F35), ale provedl pouze jeden bezpilotní let. Sedadla do něho nebyla nikdy instalována. Sedadla s figurínami ve skafandrech Striž však byla otestována při pěti startech nákladních lodí Progress (Progress-38 až 42) až do výšky 40 km a rychlosti Mach 3,5 a shledána bezpečnými do rychlosti Mach 3 a výšky 35 km. Sedadlo bylo umístěno v kontejneru v místě záchranného systému SAS a odpáleno během startu nosné rakety Sojuz-U s lodí Progress v zadané výšce a rychlosti. Vystřelovacími sedadly byly kromě raketoplánů vybaveny i sovětské kosmické lodě Vostok a americké kosmické lodě Gemini. Během sovětského programu Vostok se všichni vracející se kosmonauti katapultovali ve výšce 7 000 m. Tento fakt byl léta utajován, protože tehdejší pravidla Mezinárodní letecká federace (\"Fédération Aéronautique Internationale\") vyžadovala, aby pro uznání rekordu pilot přistál i s kosmickou lodí. Letoun Suchoj Su-31M je jednomotorové akrobatické letadlo, které je již z výroby vybaveno vystřelovacím sedadlem Zvezda SKS-94 (KS-38), které vystřeluje pilota skrz prosklený kryt kabiny. Některá ultralehká letadla, jednomotorová malá letadla a kluzáky (např. Cirrus SR-22 nebo Schempp-Hirth Discus 2c) mohou být vybaveny padákovým systémem společnosti Ballistic Recovery Systems. Tyto systémy nicméně není možné považovat za „katapultování“, protože celé letadlo i s posádkou se snáší na padáku k zemi. Takové systémy od různých výrobců jsou často používány v letadlech kategorie UL, často však dochází při jejich použití ke smrtelným zraněním, z důvodu nedostatečné pevnosti některých komponentů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vystřelovací sedadlo (někdy nazývané i katapultovací sedadlo) je letecký automatický systém navržený pro záchranu pilota a dalších členů posádky letounu, obvykle vojenského, pokud se ocitne v nebezpečí. Ve většině provedení je sedadlo vystřeleno i s letcem z letounu pomocí výbušné nálože nebo raketového motoru. Byly zkoušeny i varianty opuštění letadla pomocí únikové kapsle. Po opuštění letadla se letec snáší k zemi na padáku. Vystřelovací sedadla jsou běžným vybavením určitých typů vojenských letounů.", "tgt_summary": "Ein Schleudersitz ist ein System zur Rettung der Besatzung eines Flugzeuges oder Hubschraubers im Falle eines drohenden Absturzes oder einer unvermeidbaren Kollision. Der Schleudersitz katapultiert sich dabei mitsamt Insassen aus dem Luftfahrzeug in eine sichere Entfernung und ggf. in eine sichere Höhe über dem Boden, löst automatisch seinen Fallschirm aus und schwebt danach mit dem Insassen zu Boden. Schleudersitze sind hauptsächlich in Militärflugzeugen mit kleiner Besatzung (typisch 1 bis 2) eingebaut. ", "id": 1089073} {"src_title": "Sirup", "tgt_title": "Sirup", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Léková forma vznikla v Arábii asi v 10. století. Dnes se sirupy používají hlavně v pediatrii (dětském lékařství) pro úpravu chuti. Pod sirupem se též rozumí i koncentrované ovocné šťávy, které se před konzumací ředí vodou. Ty vznikly později a v posledních několika desetiletích zcela převládla jejich výroba nad domácí přípravou.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Podstatné jméno sirup je arabského původu a do Evropy se dostalo prostřednictvím latiny (sirupus). V češtině se vyskytovalo v podobách syrob, syrup, syrop, syrub, sirob a sirup. Údajně pouze mylná etymologie vedla k jeho spojování s českým slovem syrý a podle něho se slovo sirup psalo s y. Starší vydání Pravidel českého pravopisu psaní sjednotila tak, že jako spisovné uvedla jen dvě, syrob a syrup. Ve většině evropských jazyků se však slovo sirup píše s „i“, např. rusky sirop, slovensky sirup, německy Sirup, francouzsky sirop, italsky siroppo atd., latinsky sirupus. Pouze polština z důvodu zachování výslovnosti píše „syrup“. Angličitina používá též slovo „syrup“, v americké angličtině se řidčeji vyskytuje též varianta „sirup“. Změna pravopisu slov syrup a lyšaj na sirup a lišaj jejich vynětím z vyňatých slov byla jednou z nejdiskutovanějších změn českého pravopisu ve vydání z roku 1957, které jinak žádnou zásadní reformu nepřineslo. Uváděným důvodem změny bylo, že jejich psaní s y nelze odůvodnit ani z hlediska etymologického, ani analogií podle slov jiných.", "section_level": 1}, {"title": "Suché sirupy.", "content": "Suché sirupy jsou práškové směsi léčivých a pomocných látek (zahušťovadla, sladidla) z nichž se připravuje sirup přidáním předepsaného množství vody. V podobě suchých sirupů se připravují hlavně antibiotikum. Výhodou suchých sirupů je delší trvanlivost. Označení těchto směsí jako sirupy není přesné, protože výsledná koncentrace sacharózy nedosahuje 64%. Vychází z toho, že vzniklá suspenze/roztok je díky přidaným sladidlům sladká/ý.", "section_level": 1}, {"title": "Sirupy.", "content": "Sirupy jsou viskózní tekutiny sladké chuti. Mohou být i slabě zabarvené. Hlavními surovinami jsou demineralizovaná voda, glukóza, sacharóza, mannitol, sorbitol a umělá sladidla. Sirupy dále mohou obsahovat aromatické látky, barviva, stabilizátory a antimikrobiální látky jako jsou například parabeny. V potravinářství je velmi častý je glukózo-fruktózový sirup, jenž slouží jako složka pro další přípravu potravin (např. různých mléčných výrobků a jogurtů, ochucených vod, cukrovinek atd). Sirupy se plní do skleněných nebo plastových lahviček. Součást balení bývá odměrka.", "section_level": 1}, {"title": "Význam sirupů.", "content": "Kromě vlastností chuťových má sacharóza význam i stabilizační. Roztok sacharózy obsahující 64 % (nasycený roztok sacharózy při 0 °C) cukru rozpuštěného ve vodě způsobuje dehydrataci mikroorganismů. Mikroorganismy nejsou v takovém prostředí schopny existence a hynou.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba sirupu.", "content": "Popis výroby základního sirupu (sirupus simplex) Sacharóza se rozpustí ve demineralizované vodě při teplotě 60 °C za stálého míchání. Roztok krátce povaříme a odstraníme vzniklou pěnu. Roztok se doplní vlažnou vodou na původní objem. Poté za tepla zfiltrujeme.", "section_level": 1}, {"title": "Zkoušky.", "content": "U sirupů hodnotíme obsah sacharózy nebo jiného sladidla, aciditu (kyselost roztoku), viskozitu a hustotu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sirupy (:, :, do roku 1957 česky syrupy) jsou koncentrované roztoky cukrů nebo vícesytných alkoholů ve vodě, ovocných šťávách nebo drogových výluzích. V potravinářství se používají sirupy jako koncentráty k výrobě nápojů, zejména ovocných.", "tgt_summary": "Sirup (von Trank über mittellateinisch \"siropus\", \"sirupus\", Zuckersaft; zuckerhaltiger, dickflüssiger Heiltrank) ist eine dickflüssige, konzentrierte Lösung (Konzentrat), die durch Kochen und andere Techniken aus zuckerhaltigen Flüssigkeiten wie Zuckerwasser, Zuckerrübensaft, Fruchtsäften oder Pflanzenextrakten gewonnen wird. Durch seinen hohen Zuckergehalt ist er unter Luftabschluss auch ohne Kühlung lange haltbar. Sirup wird für Getränke, Süßspeisen und als Arzneiform verwendet, auch – besonders der Zuckerrübensirup – als Brotaufstrich sowie Teigzusatz zum Süßen und Färben beim Kochen oder Backen (siehe: Soße, Braune Kuchen, Roggenbrot/Vollkornbrot). ", "id": 1226328} {"src_title": "Kenneth G. Wilson", "tgt_title": "Kenneth Wilson", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se 8. června 1936 ve státě Massachusetts, oba jeho rodiče byli vědci, otec chemik a matka fyzička. V mládí navštěvoval řadu škol, včetně Magdalen College School a Oxfordu, nakonec ale zůstal na George School v Pensylvánii. Ve věku 16 let nastoupil na Harvardovu Univerzitu, kde studoval matematiku. Brzy se zařadil mezi nejlepší studenty, když skončil mezi pěti nejúspěšnějšími v matematické soutěži. Dařilo se mu ale i ve sportu, zvláště v atletice, když úspěšně běhal střední tratě. V rámci volného času se podílel i na výzkumu v oceánografickém institutu ve Wood Hole. K doktorskému studiu nastoupil na California Institute of Technology - Caltech, kde byl jeho vedoucím Murray Gell-Mann. Po zisku doktorátu roku 1961 přešel zpět na Harvard, podílel se ovšem také na výzkumu v u. Krátce nato opustil Harvard a získal místo na Cornell University. Zde získal v roce 1970 titul profesora. V této době se podílel i na experimentech na urychlovači SLAC National Accelerator Laboratory. Roku 1975 byl jmenován členem National Academy of Sciences. V roce 1980 získal Wolfovu cenu v oblasti fyziky spolu s Leo Kadanoffem a Michaelem Fisherem za teorii kritických jevů v souvislosti s fázovými přechody. O dva roky později za tentýž výzkum získal Nobelovu cenu, tentokrát ovšem jako jediný laureát. Později byl jmenován i členem American Philosophical Society. Jeho práce v oblasti kvantové mechaniky zahrnovala především formulace komplexní teorie škálování a formulaci výpočtů fázových přechodů. Rovněž kvantově popsal Kondův efekt. Později tyto poznatky rozšířil na kvantovou teorii pole. Zabýval se i výzkumem kvarků, tedy částic z nichž se skládají mimo jiné protony a neutrony. Další Wilsonovou zásluhou je průkopnická práce ve využití počítačů k řešení fyzikálních problémů. Řešil takto zejména otázku chirálních symetrií v částicové fyzice. Roku 1985 byl Wilson jmenován ředitelem Cornell Theory Center, jednoho z pěti superpočítačových center v USA vytvořených z podpory National Science Foundation (NSF). O tři roky později přijal místo na Ohio State University. Proslavil se i jako úspěšný vedoucí doktorských prací. I po odchodu do penze v roce 2008 se podílel na výzkumu a snažil se o zapojení studentů do vědy a matematiky. Jeho manželka Alison je významnou odbornicí na počítače. Jeho bratr David je profesorem biologie a genetiky. Kenneth G. Wilson zemřel 15. června 2013 ve věku 77 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kenneth Geddes Wilson (8. června 1936 Waltham, Massachusetts − 15. června 2013 Saco, Maine) byl americký teoretický fyzik. Vystudoval Harvardovu univerzitu a titul Ph.D. získal v roce 1961 na Caltechu. V roce 1963 začal pracovat v oddělení fyziky na Cornell University a v roce 1970 se tam stal profesorem. V roce 1980 získal Wolfovu cenu za fyziku a v roce 1982 pak Nobelovu cenu za fyziku za „teorii kritických jevů v souvislosti s fázovými přechody“.", "tgt_summary": "Kenneth Geddes Wilson (* 8. Juni 1936 in Waltham, Massachusetts; † 15. Juni 2013 in Saco, Maine) war ein US-amerikanischer Physiker und Nobelpreisträger.", "id": 1659891} {"src_title": "Tizian", "tgt_title": "Tizian", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Pocházel ze zámožné a vzdělané rodiny. V deseti letech vstoupil spolu s bratrem Francescem do učení k mozaikáři Sebastianovi Zuccatovi v Benátkách, pak byl u Gentileho a později se učil u Giovanni Belliniho. Právě u něj se setkal s řadou významných malířů a v roce 1508 se stal asistentem malíře Giorgiona. V letech 1507–1509 maloval fresky ve \"Fondatio dei Tedeschi\" v Benátkách a 1510–1511 v Padově, roku 1513 se stal oficiálním portrétistou benátských dóžat (vévodů) s ročním platem. Od roku 1516 pracoval pro Alfonza ďEste z Ferrary. V letech 1516–1530 namaloval řadu oltářních obrazů a portrétů pro různé zákazníky. V roce 1530 ovdověl se třemi malými dětmi. Jeho obrazy byly dramatičtější a blížily se baroknímu slohu. 1532 portrétoval v Bologni císaře Karla V. a potom i další panovníky. Roku 1546 se měl stát papežským malířem v Římě, byl však odvolán zpět do Benátek a v letech 1550–1576 pracoval hlavně pro španělského krále Filipa II. Kolem 1555 maloval pro Tridentský koncil, v posledních letech snad zaměstnával i El Greka. V roce 1576 zemřel ve vysokém věku na mor v Benátkách.", "section_level": 1}, {"title": "Obrazy v Česku.", "content": "Ve sbírkách Obrazárny Pražského hradu je obraz, olej pojmenovaný \"Podobizna mladé ženy\", který byl v Praze registrován již roku 1685. Je obdobou originálu v pařížském Louvru a umělec jej vytvořil v období let 1512 až 1515. Tizianův obraz \"Apollo a Marsyas\", který je k vidění v obrazárně kroměřížského Arcibiskupského zámku, je pravděpodobně vůbec nejcennější obraz na území České republiky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tiziano Vecelli [\"ticiáno večeli\"], stručně Tizian nebo také Titian (mezi 1488–1490, Pieve di Cadore (Veneto) – 27. srpna 1576, Benátky) byl benátský pozdně renesanční malíř, přední zástupce italské malby své doby. Měl velmi široký umělecký záběr: vynikl jako neobyčejný portrétista a zároveň maloval i krajiny a náboženská či mytologická témata. Jeho obraz \"Apollo a Marsyas\" je nejcennějším uměleckým dílem na území Česka.", "tgt_summary": "Tizian (eigentlich \"Tiziano Vecellio\", wahrscheinlich * um 1488 bis 1490 in Pieve di Cadore bei Belluno, damals Grafschaft Cadore; † 27. August 1576 in Venedig) gilt als der führende Vertreter der venezianischen Malerei des 16. Jahrhunderts und einer der Hauptmeister der italienischen Hochrenaissance. Zu Lebzeiten wurde er oft nach seinem Geburtsort \"Da Cadore\" genannt. ", "id": 11469} {"src_title": "Buněčné dýchání", "tgt_title": "Zellatmung", "src_document": [{"title": "Přehled.", "content": "Respirace je proces s opačným průběhem, než fotosyntéza fototrofních organismů. Energie slunečního záření, která je během fotosyntézy uskladňována do vazeb organických látek, je při jejich štěpení během dýchání uvolňována a spotřebovávána k dalším chemickým reakcím, které jsou nutné pro život. Respirace je složitý proces, který probíhá ve třech fázích: nejprve je v cytosolu rozštěpen energetický zdroj. V průběhu respirace je štěpena glukóza na dva tříuhlíkaté sacharidy, ty jsou oxidovány a jako odpadní produkt se uvolňuje oxid uhličitý. Vodíkové ionty a elektrony uvolněné při oxidaci jsou přenášené koenzymy NAD a FADH, které jsou pohlcením vodíkových iontů a elektronů dočasně redukovány na NADH + H a FADH. V poslední fázi jsou vodíkové atomy využity jako zdroj energie k syntéze ATP z ADP a následně zreagují s kyslíkem za vzniku vody. formula_1 ΔH = 1961 kJ/mol Účinnost respirace je asi 68%, zbytek se uvolní jako teplo. U naprosté většiny organismů je akceptorem vodíkových atomů kyslík, vzniká tedy voda. U některých anaerobních prokaryot je akceptorem jiná částice, například síranový iont nebo oxid uhličitý.", "section_level": 1}, {"title": "Fáze buněčné respirace.", "content": "Celý děj probíhá v několika krocích. U eukaryotických organismů probíhá glykolýza v cytosolu, Krebsův cyklus v mitochondriální matrix. Dýchací řetězec a oxidativní fosforylace jsou pak procesy vázané na vnitřní membránu mitochondrií.", "section_level": 1}, {"title": "Glykolýza.", "content": "V cytosolu je glukóza rozštěpena procesem glykolýzou. Při rozštěpení 1 molekuly glukózy se uvolní energie, která odpovídá 2 molekulám ATP. Glykolýza může probíhat i bez přítomnosti kyslíku, konečným produktem anaerobní glykolýzy je kyselina mléčná. V červených krvinkách, které nemají mitochondrie, je anaerobní glykolýza veškerým zdrojem energie. V aerobních podmínkách je konečným produktem glykolýzy kyselina pyrohroznová.", "section_level": 2}, {"title": "Krebsův cyklus.", "content": "Kyselina pyrohroznová je přenesena do mitochondrií a tam je oxidována na acetyl-CoA. Ten vstupuje do Krebsova cyklu. Během cyklu se uvolní další dvě molekuly ATP, hlavně ale dojde k redukci koenzymů, které pak přenášejí vodíkové protony a elektrony na vnitřní membránu mitochondrií. Jako vedlejší produkt se uvolňuje oxid uhličitý.", "section_level": 2}, {"title": "Dýchací řetězec.", "content": "Vodíkové atomy, které přinesly zredukované koenzymy z Krebsova cyklu, jsou přenášeny enzymy dýchacího řetězce, (flavoproteiny, koenzym Q, cytochromy, které jsou zabudované do vnitřní membrány mitochondrií. Cytochromy si předávají elektrony a energii, která se uvolní při oxidačně-redukčních procesech, využívají k přečerpávání protonů do prostoru mezi vnější a vnitřní mitochondriální membránou. Na konci dýchacího řetězce je „vyčerpaný“ proton oxidován kyslíkem na vodu.", "section_level": 2}, {"title": "Oxidativní fosforylace.", "content": "Vnitřní membrána mitochondrií je pro vodíkové ionty neprostupná. Díky činnosti protonových pump dýchacího řetězce se na membráně tvoří gradient, ionty mají snahu vyrovnat koncentrace na obou stranách membrány. Jediný způsob, jak se mohou vodíkové ionty dostat na druhou stranu membrány, je projít skrze ATP-syntházu, enzym, který je zakotvený v membráně a tvoří kanál pro průchod iontů. Zároveň využívá jejich energie k syntéze ATP.", "section_level": 2}, {"title": "Oxidace ostatních živin.", "content": "Při oxidaci mastných kyselin se uvolní acetyl-CoA, který je dále zpracováván v cyklu kyseliny citrónové a dále, stejně jako u glukózy. Stejně tak při katabolismu aminokyselin dochází k jejich vstupu do Krebsova cyklu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Buněčné dýchání (respirace) je biochemický proces, při kterém se uvolňuje chemická energie vazeb organických sloučenin (typicky sacharidů) za vzniku pohotového energetického zdroje pro buňku (ATP). Jako odpadní produkty štěpení vzniká oxid uhličitý (CO) a voda. ", "tgt_summary": "Die Zellatmung ist ein Stoffwechselvorgang, bei dem durch Oxidation organischer Stoffe Energie gewonnen wird. Im häufigsten Fall, der aeroben Atmung, die bei allen Eukaryoten und bei vielen Prokaryoten vorliegt, wird dabei Sauerstoff (O) als Oxidationsmittel genutzt. Als Endprodukte werden Kohlendioxid (CO) und Wasser (HO) frei. Die dabei gewonnene Energie steht in Form von Adenosintriphosphat (ATP) für energieverbrauchende Lebensvorgänge zur Verfügung. ", "id": 1018899} {"src_title": "Treska obecná", "tgt_title": "Kabeljau", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Treska obecná obývá chladnější vody severního Atlantského oceánu. Vyskytuje se tak na východním pobřeží USA a Kanady, okolo Grónska, Islandu, Velké Británie, Španělska, Portugalska, Francie, Dánska, Norska, Finska a části evropského Ruska. Vyskytuje se i v Baltském moři, kam proniká z Atlantského oceánu. Hlavní populace tresky obecné se nacházejí v několika oblastech, těmito oblastmi jsou: Severní moře, severovýchodní Atlantský oceán, Labradorské moře a u Grand Banks. Obývá vody do hloubky přibližně 600 metrů pod mořskou hladinou, ale nejčastěji se vyskytuje v rozmezí 150 až 200 m pod hladinou. Preferuje teploty vody mezi 2–15 °C. Vyskytuje se od pobřežních vod po oblasti kontinentálního šelfu.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Velikost tresky se liší jak podle věku, tak i podle místa jejího výskytu. Obecně platí, že je treska menší v závislosti na rostoucí severní zeměpisné šířce. V oblasti Atlantského oceánu dorůstá treska okolo 2 m a maximální hmotnosti 90 kg (jiný zdroj uvádí až 96 kg), v oblasti Severního moře se vyskytují jedinci, kteří dorůstají délky okolo 80 cm. Treska má mohutnou hlavu s předsunutou horní čelistí. Na spodní čelisti se nachází dlouhý vousek, který vyčnívá, čelist je vybavena drobnými zuby. Na těle jsou rozmístěny tři hřbetní ploutve a dvě řitní ploutve zaobleného tvaru. Na konci těla se nachází ocasní ploutev, která se na konci rozšiřuje. Tělo je pokryto malými podlouhlými šupinami. Barva těla je různá a mění se s věkem. V mládí jsou ryby načervenalé či skvrnitě hnědé s dobře viditelnou bílou postranní čárou.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Samci tresky za pohybu vydávají zvuky, které zní jako chrochtání.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Treska obecná se na začátku života živí planktonem, ale později se zní stává dravá ryba, která pojídá mnohoštětinatce, korýše, měkkýše a menší druhy ryb.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Tření tresky probíhá v jarních měsících od února do dubna, kdy se teplota vody pohybuje pouze mezi 4 až 6 °C v hloubce 100 až 200 m. Jedinci táhnou do míst tření až tisíce kilometrů, kde následně samice vypustí několik miliónů jiker (mezi 0,5 až 9,5 milióny kusů), které mají velikost okolo 1,5 mm. Z oplodněných vajíček se za 2 až 4 týdny vylíhnou mladé rybky žijící u dna. Pohlavní dospělosti treska dorůstá již během 2 až 4 roku života, v oblasti Barentsova a Islandského moře ale až za 5 až 7 let. Tresky žijí v několika vzájemně oddělených populacích, které se rozmnožují v určitých oblastech oceánu v hloubkách okolo 200 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářský význam.", "content": "Treska obecná je důležitou rybou v moderním rybolovu, která je velice hojně lovena na obou stranách Atlantského oceánu. Dříve se předpokládalo, že její hejna jsou nevyčerpatelná, ale v průběhu let její populace rapidně prořídla. V současnosti probíhají snahy o stabilizaci populací a o trvale udržitelný rybolov. Převážně oblasti okolo Ameriky jsou ale i nadále nadměrně loveny, což má nepříznivý vliv na obnovu populace. Trvalý tlak v oblasti amerického pobřeží se projevil na věku a velikosti ulovených tresek. Panují obavy, že tato skutečnost by mohla negativně ovlivnit budoucí populace a schopnost regenerace početních stavů. V oblasti Severního moře se již dokonce hovoří o tom, že je zde treska na hranici vyhynutí. Její bílé maso je připravováno na mnoho způsobů a patří mezi oblíbené a oceňované jako chutné. Distribuuje se čerstvá, mražená, uzená, jako filé či je z jejich jater vyráběn rybí olej. Další části těla jako kůže či vzduchový měchýř jsou používány na výrobu klihu.", "section_level": 1}, {"title": "Průměrný obsah látek a minerálů.", "content": "Tabulka udává dlouhodobě průměrný obsah živin, prvků, vitamínů a dalších nutričních parametrů zjištěných v mase tresky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Treska obecná (\"Gadus morhua\" Linnaeus, 1758) je mořská ryba z čeledi treskovitých, která může dorůstat velikosti až 2 m a hmotnosti 90 kg. Jde o silnou a mohutnou rybu, která žije v hejnech v oblastech nad pevninským šelfem, kde v hloubce mezi 30 až 80 metry vyhledává svoji kořist v podobě malých ryb (např. sledi) žijících ve velkých hejnech. V ideálním stavu se může treska obecná dožít až 60 let, ale moderní intenzivní rybolov má za následek, že tresky jsou uloveny mnohem dříve než dosáhnou tohoto věku či maximální možné hmotnosti. V současnosti jsou loveny tresky o hmotnosti okolo 11 kg a jedinci nad 15 kg jsou vzácní. ", "tgt_summary": "Der (Atlantische) Kabeljau oder Dorsch (\"Gadus morhua\") ist ein Meeresfisch, der in Teilen des Nordatlantiks und des Nordpolarmeers sowie in der Ostsee verbreitet ist. Der Kabeljau kam früher in sehr großen Mengen im Nordatlantik vor. Er gehört zu den wichtigsten Speisefischen und ist von großer fischereiwirtschaftlicher Bedeutung. Viele Bestände sind inzwischen durch Überfischung gefährdet. ", "id": 104305} {"src_title": "Městečko Twin Peaks", "tgt_title": "Twin Peaks", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První série.", "content": "Ráno, 24. února, ve městě Twin Peaks, ve státě Washington, objeví dřevorubec Pete Martell na břehu řeky nahé tělo pečlivě zabalené v igelitu. Následuje příjezd šerifa Harry S. Trumana, jeho zástupců a doktora Willa Haywarda, a dochází k zjištění, že tělo patří místní středoškolské krasavici Lauře Palmerové, jež je mezi obyvateli Twin Peaks považována za vzor nevinnosti a mravní čistoty. Tato zpráva se rychle rozšíří mezi obyvateli města, především mezi Lauřinou rodinou a jejími přáteli. Mezitím je na druhé straně státní hranice nalezena další dívka, Ronette Pulaskiová, jak bez cíle a nepříčetně bloudí podél železniční trati. Protože Ronette byla nalezena za hranicí státu, je k vyšetřování případu povolán agent FBI Dale Cooper. Cooper při prvotní prohlídce těla odhalí malý papírek s písmenem R ukrytý pod nehtem. Na městském shromáždění ještě téže noci, Cooper informuje obyvatele města, že styl provedení vraždy se shoduje s vrahem, jenž v předchozím roce zavraždil jinou dívku v jihozápadním Washingtonu, a důkazy naznačují, že tento vrah žije v Twin Peaks. Cooperovo vyšetřování brzy odhalí, že Laura vedla dvojí život. Podváděla svého přítele, fotbalového kapitána Bobbyho Briggse, s motorkářem Jamesem Hurleym, a věnovala se prostituci s pomocí Lea Johnsona, místního řidiče náklaďáku, a Jacquese Renaulta, pasáka a dealera drog. Později se Laura stala závislou na kokainu, což způsobil její přítel Bobby, jež prováděl obchody s Jacquesem Renaultem. Lauřina smrt spouští řetězec událostí po celém městě. Lauřin otec, Leland Palmer, uznávaný právník, se nervově zhroutí. Její nejlepší kamarádka, Donna Haywardová, začne chodit s Jamesem, a s pomocí Lauřiny sestřenice, Maddy Fergusonové, se vrhne do vyšetřování Lauřina psychiatra, Dr. Lawrence Jacobyho, o němž zjistili, že byl Laurou posedlý. Ukáže se však, že je nevinný, a plán na vniknutí do jeho bytu končí tím, že je Jacoby napaden v parku a hospitalizován v nemocnici se ztrátou paměti na tuto událost, s výjimkou vzpomínky na zápach spáleného oleje. Ben Horne, nejbohatší muž v Twin Peaks, spouští poslední část svého plánu na zničení místní pily a na vraždu Catherine Martellové, jež ji vede, aby mohl nakoupit pozemky za sníženou cenu, a upevnit tak svou pozici ekonomického vládce města. Jeho narůstající bezohlednost začne trápit jeho dceru, Audrey Horneovou, která se zamiluje do agenta Coopera a začne pro něj shromažďovat zajímavé informace z celého města, aby mu pomohla vyřešit Lauřinu vraždu a aby získala jeho náklonnost. Druhou noc ve městě dostane Cooper zvláštní sen, v němž potká ve sklepě nemocnice v Twin Peaks jednorukého muže, jež si říká Mike. Mike se představí jako nadpozemská bytost a sdělí Cooperovi, že Lauřiným vrahem je Zabiják Bob, další nadpozemská postava jako je on. Cooper pak zahlédne Boba, krutého šedovlasého muže v džínové bundě, jež prohlásí, že bude pokračovat v zabíjení. Cooper poté vidí své o dvacet pět let starší já sedící v místnosti obklopené červenými závěsy, jež vyvolávají dojem nadpozemského světla. Naproti němu stojí trpasličí muž v červeném obleku („Muž z jiného světa“) a Laura Palmer, kterou muž představí jako svou sestřenici. Poté co proběhne zjevně zašifrovaný dialog s Cooperem, vstane muž ze své židle a začne tancovat okolo místnosti, zatímco Laura něco zašeptá Cooperovi do ucha. Následující ráno se Cooper schází se šerifem Trumanem, popíše mu svůj sen a řekne mu, že pokud se mu podaří rozšifrovat symboly ze snu, bude vědět, kdo zabil Lauru. Cooperovi se podaří ve spolupráci s policejním oddělením Twin Peaks nalézt jednorukého muže z Cooperova snu, jež se ukáže být cestujícím prodejcem jménem Philip Gerard. Cooper se Gerarda ptá na jeho spolupracovníky a zjistí, že Gerard opravdu zná Boba, jenž je ve skutečnosti veterinářem, který léčil ochočeného ptáka Jacquese Renaulta. Na základě těchto událostí dojde Cooper k závěru, že Renault je tím hledaným vrahem, a s Trumanovou pomocí vystopuje Renaulta do nevěstince, který vlastní Ben Horne. Cooper se zde s ním setká a vyláká jej k setkání u čističky vody, jež se nachází na americké půdě. Renault je během zatčení u čističky postřelen a hospitalizován v nemocnici. Poté co se Leland Palmer dozví, že Renault byl zatčen, proklouzne do jeho nemocničního pokoje a zavraždí jej. Ve stejnou dobu nařídí Ben Horne Leovi aby zapálil pilu i s Catherine uvězněnou uvnitř. Ben však poté pošle k Leovi nájemného zabijáka, aby se ujistil, že nebude mluvit. Po Jacquesově zatčení se Cooper vrací do svého pokoje, kde je několikrát postřelen zamaskovaným střelcem, čímž končí celá série.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá série, část první.", "content": "Poté co je Cooper postřelen, zůstává ležet na podlaze svého pokoje. Ve svém zraněném stavu a jen napůl při vědomí, prožije Cooper vizi, v níž se mu zjeví Obří muž. Obr agentu Cooperovi prozradí tři věci: „Narazíte na muže ve smějícím se pytli“, „Sovy nejsou tím, čím se zdají být“ a „Bez chemikálií vám on ukáže cestu“ a nakonec mu sdělí „Budete potřebovat lékařské ošetření“. Obr si poté vezme Cooperův zlatý prsten a vysvětlí mu, že mu bude navrácen, až Cooper všechna tři jeho odhalení správně pochopí. Mezitím Leo Johnson podstupuje operaci, díky čemuž přežije svá střelná zranění, ale stává se těžce postiženým. Catherine Martellové se také podaří přežít oheň, ale využívá této příležitosti a předstírá svou smrt k tomu, aby připravila odplatu Benu Horneovi. Leland Palmer, jehož vlasy zbělaly doslova přes noc, se po Renaultově smrti vrací zpátky do práce, očividně zcela zotaven Renaultovou vraždou. Cooper zjišťuje, že Philip Gerard je hostitelem Mikea, který se ukáže být démonickým duchem, jež využívá Boba k zabíjení lidí. Mike Cooperovi sdělí, že Bob pobýval v těle někoho ve městě po celá desetiletí, ale odmítne mu sdělit kdo to je. Nález dalšího Lauřina deníku přispěje k odhalení, že Bob, jehož nazývá „přítelem svého otce“, ji začal sexuálně obtěžovat a znásilňovat již jako dítě, a že začala užívat drogy, aby se s tímto zneužíváním vyrovnala. Cooper začne prošetřovat Lelandovy přátele a spolupracovníky a Harrymu sdělí, že si myslí, že vrahem je Ben Horne. Během konfrontace se Horne přizná Cooperovi a Audrey, že měl s Laurou sexuální aféru, ale nikdy by ji nezabil, protože byl do ní zamilovaný. Maddy Fergusonová je krátce poté nalezena mrtvá, zabalená do igelitu společně se srstí z vycpaných zvířat z Benovy kanceláře po celém těle. Po zatčení za Lauřinu vraždu navštíví Bena ve vězení Catherine, která mu s výsměchem sdělí, že tu noc, kdy byla Laura zavražděna strávili spolu, a může ho očistit, pokud se tak rozhodne. Aby zahnal nejistoty ve svém vyšetřování, shromáždí Cooper všechny podezřelé na jedno místo – včetně několika lidí, kteří nejsou mezi podezřelými – a je přesvědčen, že objeví nějaké znamení, které mu pomůže identifikovat vraha. Když nabídne žvýkačku Lelandu Palmerovi, zahlédne ducha, který se mu již jednou zjevil poté co byl postřelen a před tím než zahlédl Obřího muže (je možné, že je to jedna a ta samá bytost), a pronese frázi, kterou již Copper slyšel ve svém snu od Muže z jiného světa. Poté se objeví Obří muž a potvrdí Cooperovi, že Leland je hostitelem Boba, vraha Laury a Maddy. Cooper a Truman jej zatknou, načež Bob získá úplnou kontrolu nad Lelandovým tělem a přizná se k sérii vražd těsně před tím, než donutí Lelanda k sebevraždě. Leland, umírající v Cooperově náručí a osvobozen od Bobova vlivu, Cooperovi prozradí, že jej Bob ovládal a zneužíval už jako dítě. Prosí o odpuštění, načež se mu zjeví Laura a uvítá jej do posmrtného života. Další ráno se Cooper, Truman a všichni co pracují ve službách zákona ptají, zda byl Leland skutečně někým ovládán nebo jen mentálně postižený. Všichni se obávají, že první možnost je ta správná a pokud ano, tak existuje možnost, že se Bob stále pohybuje v okolí Twin Peaks, a hledá si nového hostitele.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá série, část druhá.", "content": "Poté co je vyšetřování vraždy ukončeno je Cooper těsně před svým odjezdem na dovolenou obviněn z napomáhání zločinnému Jeanu Renaultovi v obchodování s drogami, a dočasně suspendován. Renault považuje Coopera za zodpovědného za vraždu jeho bratra Jacquese, jenž byl zavražděn Lelandem Palmerem, když byl Renault pod policejním dohledem v nemocnici. Poté co je Renault zabit v přestřelce s policií a Cooper je očištěn od všech obvinění, Cooperův bývalý partner a rádce Windom Earle dorazí do Twin Peaks, aby s ním sehrál vražednou šachovou partii, v níž za každou Cooperovu ztracenou figurku zemře jeden člověk. Cooper později vysvětluje Trumanovi, že během jeho začátků v FBI po boku Earla, si Cooper začal aférku s Earlovou ženou Caroline, když se nacházela pod jeho ochranou jako svědek federálního zločinu. Earl se naštval, zabil Caroline a pokusil se Coopera vykuchat pomocí nože, a následně byl uvržen do psychiatrické léčebny. Po svém útěku a příjezdu do Twin Peaks se Earle ukrývá v lesích, kde může osnovat své plány na pomstu. Cooper se mezitím snaží zjistit informace o původu a životě Boba, a získává nové poznatky o tajemných temných lesích, jež obklopují Twin Peaks. Při tom se dozví o existenci Bílého a Černého vigvamu, dvou mystických extra dimenzionálních říší, jež zastupují Nebe a Peklo a jejich vchod se nachází někde v okolních lesích. Copper zjistí, že Bob, Obří muž a Muž z jiného světa, pocházejí z jednoho z těchto dvou vigvamů. Cooper se také zamiluje do nové dívky ve městě, Annie Blackburnové (Heather Grahamová). Poté co Annie vyhraje soutěž Miss Twin Peaks, je unesena Windomem Earlem a odvlečena ke vchodu do Černého vigvamu v Glastonbury Grove. Copper si uvědomí, že Windom Earle přijel do Twin Peaks proto, aby získal přístup do Černého vigvamu a všechnu jeho moc pro sebe, a že jeho „šachová hra“ sloužila pouze k odvedení pozornosti. Za pomoci dámy s polenem sleduje Cooper Annie a Earla do Vigvamu, který se ukáže být pokojem s červenými závěsy z jeho snu. Je zde uvítám Mužem z jiného světa, Obřím mužem a duchem Laury Palmerové, z nichž každý mu sdělí zakódované poselství týkající se jeho budoucnosti, a předvedou mu možnosti Černého vigvamu, jež popírají zákony času a prostoru. Při pátrání po Annie a Earlovi narazí Cooper na několik duchů mrtvých lidí, včetně Maddy a Lelanda Palmera, který mu přednese několik směšných nepravdivých sdělení. Tito duchové jej nakonec přivedou až k Earlovi, který žádá aby se Cooper vzdal své duše výměnou za život Annie. Cooper souhlasí a Earle jej zabije. O několik sekund později se objeví zabiják Bob, obrátí běh času ve vigvamu, a vrátí Cooperovi zpátky život. Bob zlostně sdělí Earlovi, že pouze obyvatelé vigvamu mají právo si vzít lidskou duši, a aby jej potrestal tak jej zabije a vezme si jeho duši. Bob se poté obrátí ke Cooperovi, který poprvé ve Vigvamu pozná co je to strach. Cooper pak utíká pronásledován Bobem a svým vlastním duchem. Několik dní po vstupu do vigvamu jsou Cooper a Annie objeveni šerifem Trumanem v lesích. Annie je hospitalizována v nemocnici, ale Cooperova zranění jsou pouze lehká a doktor Hayward jej nechá převézt do jeho pokoje v hotelu Great Northern. Po probuzení se Cooper ptá na stav Annie a poté sdělí, že si musí vyčistit zuby. Když Cooper pohlédne v koupelně do zrcadla, je vidět, že se do něj přenesl Bob. Ten poté nasadí škleb na svém/Cooperově obličeji v zrcadle a ironicky se ptá na stav Annie a směje se při tom. Takto otevřeně končí druhá série.", "section_level": 2}], "src_summary": "Městečko Twin Peaks (v anglickém originále Twin Peaks) je americký dramatický televizní seriál, který vytvořili David Lynch a Mark Frost. Seriál sleduje vyšetřování brutální vraždy populární dívky a středoškolské královny, Laury Palmerové (Sheryl Lee), jež vede speciální agent FBI Dale Cooper (Kyle MacLachlan). Pilotní díl Městečka Twin Peaks byl poprvé vysílán 8. dubna 1990 na televizní stanici ABC a později bylo natočeno dalších sedm dílů a druhá série, která se dostala do vysílání 10. června 1991. Název seriálu vychází z jeho zasazení do malého fiktivního městečka ve státě Washington. Exteriéry byly natočeny v městech Snoqualmie a North Bend. Většina interiérů pak byla natočena v ateliérech v San Fernando Valley, jež se nachází v blízkosti Hollywoodu. ", "tgt_summary": "Twin Peaks (Alternativtitel: \"Das Geheimnis von Twin Peaks\") ist eine US-amerikanische Fernsehserie aus den Jahren 1990, 1991 und 2017, entwickelt von David Lynch und Mark Frost. Sie lässt sich den Genres Kriminalfilm, Mystery- und Horrorfilm zuordnen, enthält aber auch Elemente einer klassischen Seifenoper. Während der Ermittlungen an einem Mordfall wird ein Labyrinth aus Sex, Drogen, Lügen und Gewalt aufgedeckt, das sich hinter der idyllischen Fassade der Kleinstadt Twin Peaks verbirgt. Vor allem in der zweiten Staffel treten dabei auch übernatürlich-phantastische Elemente immer stärker in den Vordergrund. ", "id": 1169251} {"src_title": "Industrieviertel", "tgt_title": "Industrieviertel", "src_document": [{"title": "Krajina.", "content": "Industrieviertel má povrch rovinatý s kamenitými políčky s hnědým povrchem a ve Vídeňské pánvi s černozemí. Krajina v oblasti Vídeňské pánve je tvořena místy rozsáhlými zemědělskými plochami, průmyslovým územím, na teplotní čáře i s vinicemi. Na kamenitých půdách se nachází hnědá zem, rozsáhlé borové lesy, které založila císařovna Marie Terezie (1717–1780), které zabraňují vysoušení krajiny. Na stráních Vídeňského lesa je podnebí podmíněno rozdílně podle středoevropského lesního společenství. Na východě je na horizontu zřetelná brána zvaná \"Wiener Neustädter Pforte\", \"Brucker Pforte\" a \"Hainburger Pforte\", která odděluje Rosaliengebirge a Leithagebirge, Hundsheimer Berge a Malé Karpaty. Současně se zakládáním borových lesů na kamenité půdě, které poskytovaly produkci přírodní pryskyřice, byla v letech 1761–1765 v přímce mezi městy Wiener Neustadt a Neunkirchen vybudována \"Neunkirchenská alej\", kterou zaměřil Joseph Liesganig (1719–1799), geodet tehdejší monarchie.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Průměrná roční teplota podle polohy místa je od 11 °C až 4 °C. Například pro Wiener Neustadt (280 m) je průměrná roční teplota asi 10,3 °C, srážek asi 630 mm, sněhová pokrývka po dobu 40 dnů, mrazivých dnů kolem 95 a sluneční svit asi 1900 hodin, v porovnání k Semmeringu s průměrnou roční teplotou asi 5,5 °C, se srážkami od asi 970 mm, sněhová pokrývka asi 150 dnů, asi 150 mrazivých dnů a sluneční svit kolem 1500 hodin.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Název \"Industrieviertel\" (Průmyslová čtvrť) je odpovídající industrializaci již v roce 1783 ve čtvrti mezi Vídeňským lesem a vytvoření těžiště hospodářství. Rozvoj průmyslové výroby byl podpořen výhodnými faktory jako je blízkost vyskytujících se surovin (dřevo, železo a uhlí) jakož i zdrojů energie (vodní síla a dřevo) a odpovídající odbytiště blízkého velkoměsta Vídně. Oběma světovými válkami byla Průmyslová čtvrť velmi poškozena. Po skončení druhé světové války bylo poválečné Rakousko v sovětské okupační zóně. Sověty byly zkonfiskovány provozy závodů a demontované stroje a celé továrny se přestěhovaly do Sovětského svazu. Dnes jsou ještě některá průmyslové odvětví v provozu. Především podél teplotní čáry se po roce 1955 staly mnohé malé a větší podniky součástí Průmyslového centra vybudovaného na jihu Dolního Rakouska jako Eco Plus. Přestěhovaly se sem také závody z Vídně. To vedlo k tomu, že okres Mödling, ačkoliv je nejmenší ve spolkové zemi, získává největší příjem ze státních daní v Rakousku. Rozloha Průmyslové čtvrti činí 4 186 km2, to jest 21,8 % plochy Dolního Rakouska, z toho pro osídlení je k dispozici pouhých 2 008 km2, to jest 48 % plochy Industrieviertelu.", "section_level": 1}, {"title": "Okresy Industrielviertelu.", "content": "Obsahují 14 soudních okresů, 170 obcí a 385 katastrálních území.", "section_level": 1}], "src_summary": "Industrieviertel () je rakouské historické území mezi Vídeňským lesem a jihovýchodní částí Dolního Rakouska. Severní hranice u Weinviertelu (čtvrť pod Manhartsberg) dosahuje zemskou hranici u Hainburgu an der Donau až po Vídeň, od západní hranice u Mostviertelu podél teplotního pásma a vybíhá k Vídeňskému lesu a směřuje na jih. Jižní hranice probíhá podél horského hřbetu ve Štýrsku až k Rosaliengebirge. Potom zase směrem severním postupuje až k Litavě \"(Leitha)\" a Leithagebirge na východní hranici k Burgenlandu.", "tgt_summary": "Das Industrieviertel, altertümlich \"Viertel unter dem Wienerwald\", ist der südöstliche Teil Niederösterreichs. Seit der Bildung der Politischen Bezirke 1868 haben die Viertel in Niederösterreich keine rechtliche Grundlage mehr und sind reine Landschaftsbezeichnungen. Dabei wurde die ältere Kreiseinteilung ersetzt, die sich noch an den alten Vierteln orientierte. ", "id": 1064491} {"src_title": "Infrastruktura", "tgt_title": "Infrastruktur", "src_document": [{"title": "Definice a původ.", "content": "Infrastruktura obecně je množina propojených stavebních prvků, které poskytují rámcovou podporu celku. Termín infrastruktura má různé významy v různých oblastech, ale nejčastěji je chápán ve vztahu k silnicím, letišti či technickému vybavení. Tyto různé prvky mohou být souhrnně pojmenovány jako civilní infrastruktura, městská infrastruktura či veřejné komunikace a stavby. Infrastruktura může být zřízena a spravována soukromým sektorem nebo státem. Termín infrastruktura má svůj původ v 19. století ve Francii a během první poloviny 20. století primárně označoval vojenská zařízení. Pojem se stal módním v 80. letech 20. století v USA, kdy kniha \"„\"Amerika v troskách\" (\"America in Ruins\", Choate and Walter, 1981) odstartovala veřejně politickou diskuzi o národní „infrastrukturní krizi“, zaviněnou desetiletími nedostatečných investic a špatné údržby veřejných komunikací a staveb. Jednání trpěla nepřesnou definicí pojmu infrastruktura. Národní výzkumná rada USA (\"National research council\") zjistila, že pojem infrastruktura je mezi lidmi různě chápán, a zavedla tuto definici: \"„\"Veřejná infrastruktura se vztahuje jak ke specifickým funkcím – dálnice, ulice, silnice a mosty; hromadná doprava, letiště a letecká síť; vodárny a vodní zdroje; čistírny odpadních vod; zpracování komunálního odpadu; výroba a přenos elektrické energie; telekomunikace a zpracování nebezpečného odpadu – tak i ke složeným polyfunkčním systémům.\"", "section_level": 1}, {"title": "Infrastruktura v českém prostředí.", "content": "V českém prostředí definuje veřejnou infrastrukturu stavební zákon (zákon č. 183/2006 Sb.). Podle tohoto zákona jsou veřejnou infrastrukturou pozemky, stavby, zařízení, a to", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Význam infrastruktury nespočívá jen ve veřejném zařízení, ale i v jeho správě, údržbě a rozvoji, který souvisí se společenskými požadavky a fyzickým světem, aby usnadnil dopravu lidí a zboží, poskytl vodu k pití i technickému využití, bezpečně naložil s komunálním odpadem, poskytl energii, kde je třeba a přenesl informace v rámci komunit a mezi nimi. Ovšem je velký rozdíl mezi veřejnou infrastrukturou a infrastrukturou obecně. Obecně se infrastrukturou rozumí propojovací a zabezpečovací prvky určitého souboru movitých nebo nemovitých věcí, kterým infrastruktura vytváří základní prostředky pro komunikaci a zabezpečení. Vlastní infrastrukturu má i domácnost, rodinný dům na vlastním pozemku, obytné domy s více bytovými jednotkami, následuje obec atd. Stejně tak má vlastní infrastrukturu třeba armáda, např. výcvikové a skladovací prostory pro zálohy, přitom každá taková nemovitost je podle stavebního zákona stavbou. V tomto je definice dle stavebního zákona jednoznačně orientována na veřejnou oblast, tedy celospolečenský zájem, čímž nepostihuje soukromou a individuální stránku a proto ji není možné považovat za obecnou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Infrastruktura (z franc. \"infra-structure\", doslova: co je pod stavbami) je v nejobecnějším smyslu slova množina propojených strukturálních prvků, které pak udržují celou strukturu pohromadě. Obvykle se používá pouze pro struktury, které jsou uměle vytvořené. Termín infrastruktura se používá v různém smyslu v řadě odvětví. Nejhojnější použití má v ekonomii, kde popisuje fyzickou infrastrukturu jako třeba budovy nebo silnice.", "tgt_summary": "Als Infrastruktur (von ‚unterhalb‘ und ‚Zusammenfügung‘) bezeichnet man alle Anlagen, Institutionen, Strukturen, Systeme und nicht-materiellen Gegebenheiten, die der Daseinsvorsorge und der Wirtschaftsstruktur eines Staates oder seiner Regionen dienen.", "id": 2308840} {"src_title": "Porcelán", "tgt_title": "Porzellan", "src_document": [{"title": "Historie svět.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Asie.", "content": "Tajemství pálení porcelánu prvně objevili v Číně. Jeho objev a následný vývoj změnil povahu umění po celém světě. Trvalo roky, něž byl tento proces napodoben, avšak do té doby byla přítomnost čínského porcelánu zaznamenána v řadě historických knih, jež popisují proces vývoje porcelánu od starověké Číny až po současnost. Čína je mezinárodním výrobcem porcelánu, jelikož se právě v Číně nacházejí naleziště kaolínových jílů, které například v Evropě nejsou. Porcelán patří k výrobkům, které jsou pro Čínu typické. Vývoj a výrobní postup se s každou generací zdokonaloval, neboť se ve světě objevovaly nové inovace, jak už ty módní, tak i ty technické. Je mnoho typů porcelánu, například růžový, bílý, seladony atd. Odrazovým můstkem pro výrobu porcelánu byla keramika, resp. šedozelený porcelán. Po jeho objevení byla expanze velice rychlá. V 17. století Čína vyvezla do Evropy necelých 20 kusů, o století později to byl až jeden milión kusů. Kameninu v Číně postupně nahradil právě porcelán. Ten se poprvé objevil za vlády dynastie Tchang. První porcelán byl vyráběn způsobem vypálení keramických materiálů za potřebné teploty. Pomocí tohoto postupu došlo k výrobě lehké, ale silné keramiky, která byla používána pro umělecké a dekorativní účely. Porcelán se seladonovou glazurou, byl určen jen pro císaře a jeho dvůr a byl vyráběn v provincii Če-ťiang jižně od nejdelší čínské řeky Jang-c'-ťiang. Tato oblast se později stala jedním z nejdůležitějších center výroby zelenavého porcelánu. Porcelán byl v této oblasti vyroben natolik kvalitně, že kusy vyrobené před dvěma tisíci lety mají stále jasné barvy. Jelikož se pití čaje za dynastie Tchang stalo čím dál více populárním, byla vyžadována výroba velmi odolného a krásného čajového servisu. Porcelán dynastie Tchang, byl známý jak po celé říši, tak i na západě. Byl vyráběn v oblastech Lin-čcheng, Nej-čchiou a Sing-tchaj a byl znám pro svou bílou barvu a značnou tvrdost. K opětovnému kulturnímu rozkvětu došlo za vlády dynastie Sung. Ve směru keramiky se jednalo o jemná umělecká díla, která byla vyráběna pro potřebu dvora a poté v tzv. čajové keramice a předmětech určených pro používání veřejnosti. Předměty byly zdobeny dekorem, který připomínal tušovou malbu. Císařská keramika byla v této době dovedena k dokonalosti. Jeden z prvních císařů dynastie Sung, Čen-cung, v roce 1004 učinil město Ťing-te-čen v provincii Ťiang-si hlavním centrem produkce porcelánu. Zde se keramika vyráběla už od 5. století, když území obsadili Mongolové. Město zůstalo centrem po dobu dalších 900 let až do konce éry dynastie Čching. Během období dynastie Sung, zde pracovalo až 30 hrnčířů. Slavným město učinila kvalita rozsáhlých ložisek kaolinu v jeho okolí. Název kaolín vznikl od názvu kopce Kao-ling, který se zde nacházel a na kterém se těžila porcelánová hlína. Ťing-te-čen byl zprvu známý zejména pro bílý porcelán, ale následným přidáním kobaltu vznikl modrý barevný porcelán. Tento modrý porcelán byl typickým znakem pro čínskou keramiku. Modrá malba se nanášela na střep nádoby, druhou možností bylo nanášení ještě před nanesením glazury. Podle této modré se určuje, jak starý je předmětný modrobílý porcelán, neboť kobalt vykazuje různý stupeň nečistoty v závislosti na časové ose. Původním motivem na porcelánu byla místní krajina. Důraz byl kladen na krásu čínské přírody. S vývojem doby se na porcelánu také objevovaly další motivy, například draci. Ti jsou podstatnou součástí čínské kultury. Muslimské země byly největším západním trhem a o modrý porcelán zde měli velký zájem. Porcelán se sem dovážel na lodích, jelikož Hedvábná stezka byla v té době uzavřena. Modrobílý porcelán byl nejkvalitnější za dynastie Ming. Císař Hongwu nechal jako první postavit císařskou manufakturu, a to právě v Ťing-te-čen. V roce 1712 se zde nacházelo 3 000 pecí a pracovalo zde nad 18 000 hrnčířských rodin. V oblasti výroby došlo k technické inovaci. Do výrobní směsi byl přidán mangan, který měl předejít nechtěnému rozmazání barev a deformaci malby během ohřevu v peci, jako tomu bylo doposud. Díky této inovaci, byl Ťing-te-čenský bílo-modrý porcelán z dob dynastie Ming považován za vrchol krásy a vynikající umělecké dílo. Pro rituální a náboženské účely vládci dynastie Ming preferovali Te-chua porcelán z provincie Fu- ťien, který měl výraznou teplou barvu bílé slonoviny, jelikož jíl obsahuje stopy železa. Panovníci vyžadovali, aby sochy a rituální předměty používané ve chrámech a svatyních byly vyrobeny z tohoto druhu porcelánu. Te-chua je oblast blízko Čchüan-čou, jež byl dlouhá léta hlavním přístavem v Číně. Díky tomu byli obchodníci schopni dopravit porcelán až do Evropy, kde ho Francouzi nazývali „Blanc de Chine\". Tento slonovinový porcelán z oblasti Te-chua byl v Evropě stejně populární jako porcelán bílý a modrý z Ťing-te-čenu. Dobytí dynastie Ming a pokračující války dočasně zapříčinily přerušení výroby a exportu porcelánu. Císař Kchang-si poté provedl řadu změn v organizaci výroby a exportu. Pečlivě dohlížel na hlavní továrnu v Ťing-te-čenu. Běhen jeho vlády se velmi populární stala výroba porcelánu na zakázku pro Evropu a Ameriku. Do Evropy se dostal porcelán kolem roku 1290, kdy ho dovezl ze svých cest po Asii Marco Polo. Název „porcelán“ vznikl z italského slova „“ – mušle, protože ji hmotou připomíná a když se kousek odštípne, zůstane po něm ploška připomínající mušli. Od té doby se Evropa snažila porcelán vyrobit sama. Po nějaké době, kolem 15. století se sice začal porcelán z Číny dovážet ve větším množství, ale bylo to stále velmi drahé zboží, které se vyvažovalo zlatem. Evropské porcelánky zatím nedokázaly vypálit na tak vysoké teploty, jaké porcelán vyžaduje. Jedna z prvních evropských napodobenin byl tzv. Medicejský porcelán v 15. století v Itálii. Byla to pórovitá hmota ze směsi bíle se pálících jílů, která nedosahovala takové pevnosti a už vůbec ne transparentnosti. Byla dekorována kobaltem, kterým se napodobovaly čínské vzory. Ty se uplatnily i na známé delftské fajánsy z Holandska, které napodobovaly i tvary čínských nádob.", "section_level": 2}, {"title": "Historie Čechy.", "content": "První česká porcelánka byla založena roku 1792 v Horním Slavkově, roku 1793 v Praze na Florenci, později přeložená na Smíchov; třetí r. 1794 v Klášterci nad Ohří, r. 1803 v Březové, stejně tak v Kysiblu, roku 1804 v Dalovicích. Další porcelánky během 1.poloviny 19. století vznikaly v Chodově (1810), v Lokti (1818), ve Staré Roli (1820); v Rybářích (1842), Žacléři, Doubí (1849) a dalších městech, později také na Moravě, například Ditmar a Urbach ve Znojmě. Na konci 18. století se v severozápadních Čechách uskutečnilo několik pokusů s výrobou porcelánu, protože bylo známo, že se zde nalézají ložiska kvalitního kaolínu. V sousedním Durynsku vznikala již v průběhu druhé poloviny 18. století řada malých porcelánek. Tyto podniky inspirovaly podnikatele, kteří chtěli využít surovinové zdroje na Karlovarsku. Nejstarším podnikem na našem území bylo založení malé manufaktury v obci Háje u Horního Slavkova v roce 1789. Její snahy však byly málo úspěšné, jednak pro nedostatek finančních prostředků, jednak pro malý počet pracovníků. Úroveň prvních porcelánových výrobků byla zřejmě nízká. Společnost se rozpadla a výroba zde po čtyřech letech zanikla.", "section_level": 1}, {"title": "Horní Slavkov.", "content": "První úspěšnou továrnou na výrobu porcelánu, které se podařilo udržet výrobu dodnes (v roce 2011 byla činnost Slavkovské porcelánky zastavena), se stal podnik v Horním Slavkově. Vznik továrny zde podnítil v roce 1792 důlmistr Jan Jiří Paulus ve spolupráci s Janem Reumannem a Janem Pöschlem. Zakladatelé se snažili roku 1793 získat privilegium na výrobu porcelánu, ale jejich žádost nebyla úspěšná. Z postojů vídeňských úřadů vyplývá, že neměly zájem na vzniku porcelánek v oblasti severozápadních Čech především proto, aby neohrozili pozice preferované císařské vídeňské porcelánky. Bylo však také zřejmé, že první výrobky nově vzniklých provozů byly málo kvalitní. První majitelé slavkovské továrny tedy nebyli příliš úspěšní, takže podnik byl prodán roku 1800 Luise Greinerové. Zlepšení situace továrny nastalo až v době, kdy do podniku vstoupil roku 1803 zeť L. Greinerové, lékař Jan Jiří Lippert ze Slavkova. Ten továrnu roku 1808 zakoupil, spojil se z důlním mistrem Václavem Haasem a podnik začal pracovat pod firmou Lippert a Haas. Teprve v této fázi se podařilo majitelům dospět k úspěšnější výrobě po technologické i výtvarné stránce. Hmota výrobků byla kvalitnější a dobře vypálená. V tvarovém řešení předmětů se projevil odklon od oblých barokních tvarů prvních výrobků, napodobujících produkci durynských porcelánek a začaly se uplatňovat válcové empirové tvary inspirované vídeňským, míšeňským i francouzským porcelánem. Charakter výzdoby se výrazně zdokonaloval i po stránce výtvarného provedení. Kromě pohledů na krajinu a významná místa severozápadních Čech se objevovaly i motivy z Prahy a z dalších zajímavých měst. Privilegium k výrobě porcelánu získal Slavkov až roku 1812, neboť tehdy se již projevila proměna dřívějšího záporného postoje vídeňských i guberniálních úřadů k podnikání. Ve snaze o ekonomický vzestup začal stát podporovat rozvoj výroby a průmyslových podniků. V letech 1812–1817 musela továrna čelit letům neúrody a krize i ekonomickému dopadu napoleonských válek. Šťastnější období pro průmyslové podnikání i pro slavkovskou továrnu nastalo až po roce 1817. Literatura uvádí, že byli povoláváni mistři z ciziny, kteří měli vychovávat mladé pracovníky továrny. Roku 1819 začala slavkovská továrna značit své výrobky trojmístným letopočtem a následující dvě desetiletí se stala dobou jejího plného rozvoje. Svědčí o tom její účast na výstavách průmyslových výrobků v Praze v letech 1828, 1829 a zejména v roce 1831, kdy továrna získala stříbrnou medaili. V tomto období se slavkovští návrháři i malíři soustřeďovali na řešení tvarů i výzdoby tehdy velmi oblíbených kávových koflíků, které se staly žádanými dárkovými i upomínkovými předměty a ozdobou vitrín v měšťanských i šlechtických interiérech. Slavkovský porcelán byl oceňován nejen pro kvalitu porcelánové hmoty a polevy, pro tvarovou bohatost, ale i působivou malířskou výzdobu, kterou prováděla řada malířů. Zdrojem inspirace se stala antická mytologie a alegorické a symbolické motivy, které malíři čerpali ze soudobé knižní i volné grafiky. Před polovinou 19. století se již továrna značně rozrostla a zaměstnávala přes 200 pracovníků a úspěšně se účastnila výstav průmyslových výrobků v Berlíně roku 1844 a v následujícím roce ve Vídni. Po polovině století se však začínaly projevovat příznaky krize výtvarné podoby slavkovského porcelánu. Pod tlakem dravé konkurence porcelánek, které sledovaly převážně komerční cíle a orientovaly se převážně na masovou, výtvarně průměrnou produkci, se snažil slavkovský podnik pod vedením Augusta Haase udržet svoji rentabilitu a neubránil se poklesu kvality výrobků. V roce 1867 předal August Haas podnik svému synovi Jiřímu Haasovi a synovci Janu Cžjžkovi, kteří usilovali o modernizaci výroby. Pod firmou Haas a Cžjžek existovala továrna do roku 1945, kdy byla znárodněna a v roce 1958 se stala součástí podniku Karlovarský porcelán. V roce 1992 byl podnik privatizován a začal opět používat název z doby před rokem 1945. Továrna se snažila posilovat svoje pozice na stávajících trzích a usiluvala o získání dalších trhů v Asii a Americe. Prezentovala se na výstavách u nás i v zahraničí a pečovala o propagaci výrobků. Po zakoupení ruským investorem s cílem vyvážet luxusní porcelán do Ruska se továrna bohužel dostala do potíží, ze kterých se už nevzpamatovala. Velký podíl na tom zřejmě měla příliš jednostranná orientace na ruský trh, kde bylo oproti asijskému porcelánu zavedeno téměř likvidační dovozní clo na evropský porcelán. Továrna byla nakonec 31.1. 2011 uzavřena. Nejstarší porcelánka v Čechách a jedna z nejstarších v Evropě je tak bohužel minulostí.", "section_level": 2}, {"title": "Klášterec nad Ohří.", "content": "Manufaktura na výrobu porcelánu založena roku 1793 Alsasanem J. N. Weberem, pensionovaným thunským lesmistrem a správcem panství, s pomocí specialisty z Durynska. Na kláštereckém panství v okolí Černic byla objevena zemina podobná kaolínu. To podnítilo Webera, aby za podpory hraběte, který mu byl nadále příznivě nakloněn, provedl zkoušku této zeminy. Hrabě propůjčil k tomuto účelu zahradní grotu, kde byla zbudována provizorní muflová pec a proveden výpal nádobí, tvarovaného tehdy podomácku. Pokus byl bezvýsledný. Nato Weber angažoval arkanistu J. N. Fetzera, aby vystavěl novou pec na místě domu beneficianta při někdejší loretánské kapli, ale ani tady nevyšel jediný zdařilý pokus a Fetzer byl propuštěn. Na jeho místo byl přijat J. G. Sonntag, jenž se nedlouho předtím vzdal výroby porcelánu v Hájích. Jeho přičiněním byla zbudována nová pec a stavení pro točírnu. První výpal v této peci se konal 15. září 1794 a svědectví tvrdí, že porcelán byl žlutavý a špinavý. Nejspíše z tohoto výpalu pochází jako první zkušební kus – koflík s nápisem \"Vivat Böhmen\". Tento nejstarší klášterecký výrobek, koflík a miska z roku 1794, je podle Meyera významný především proto, že jde o jediný příklad, kdy se zachoval pokusný exemplář. V dnešní době ho lze spatřit v muzeu porcelánu na Zámku v Klášterci nad Ohří. V roce 1797 pronajímá na dobu šesti let porcelánku Christianu Nonnemu z Erfurtu, jenž byl obratný podnikatel, organizátor, obchodník s porcelánem a nájemce továren ve Volkstedtu a Ilmenau. Tím se konečně dostalo klášterecké porcelánce odborného vedení a výsledky toho se zřejmě dostavily zakrátko, neboť počátkem roku 1799 projevila vídeňská porcelánka zřejmé obavy z případné konkurence. Klášterecké výrobky se řadu let vyznačovaly nečistou, šedou hmotou a kazovou glazurou. Ještě v roce 1796 se stávalo, že se celý výpal zničil a šel rovnou do stoupy. Podle zachovaných výrobků nelze hovořit o čistém bílém porcelánu dříve, než někdy po roce 1805. Weber se vrátil koncem roku 1800 do Alsaska, kde v roce 1801 zemřel. Od jeho dědiců přejímá v roce 1803 porcelánku majitel panství J. M. Thun, a Nonne přesídlil do Kysiblu. Hrabě Thun přejímá továrnu definitivně do vlastního provozu až roku 1820. V majetku Thunů zůstala porcelánka až do znárodnění roku 1945. Po stránce tvarové doznívala v Klášterci ještě asi do roku 1810 durynská tradice, avšak zároveň již začaly pronikat vlivy Vídně s válcovitými empirovými tvary. Ve druhém desetiletí se projevuje tvarování převzaté z Míšně. Asi do roku 1815 se objevují také lázeňské koflíky s příslušnými vedutami z Karlových Varů, Mariánských Lázní a Teplic, provedenými podle grafických předloh. Hrabě Thun získal 15. března 1822 privilegium k výrobě porcelánu. Zároveň se dostalo porcelánce práva užívat ve firemním označení státního znaku. O čtvrt roku později se téhož práva dostalo porcelánce v Březové, stejně jako Kysibl založené v roce 1803. Postavení Klášterce nebylo lehké, neboť silná konkurence Slavkova, který ve dvacátých letech vstupoval do své klasické epochy, sílící konkurence Březové, jejíž výrobky vynikaly jakostí střepu a konečně i konkurence Lokte, založeného roku 1815 a značně preferovaného Vídní, činily nepochybné překážky v odbytu. Ještě před rokem 1837 je zde zaveden měditisk. Největšího rozkvětu porcelánka dosahuje za vedení ředitele J. Hillardta a zejména za Carla Verniera v létech 1850 až 1872. Johann Hillardt nastoupil jako ředitel v roce 1836. Postavil třetí pec, změnil topivo ze dříví na hnědé uhlí a rašelinu a zavedl tuhou pracovní kázeň. Výsledky Hillardtova úsilí se projevili velice brzy. Styl druhého rokoka přijal Klášterec poměrně pozdě. Za Hillardtova vedení se výrazně zvýšil počet malířů a dekor se druhorokokově začal omezovat na květinové motivy. Karl Venier se ujal vedení továrny v roce 1848. Pro svou funkci byl odborně perfektně vybaven. Rekonstruoval mlýny, jež podle něho mohly za špatnou kvalitu střepu a rozšířil odbyt a zlepšil účetnictví. Vedoucího malíře poslal na studium do Vídně, protože pochopil i jistou zaostalost v jeho výtvarném projevu. Od roku 1859 se pálilo plynem. Výroba po roce 1860, jak se zdá, začala více méně stagnovat, jakoby se pociťovala únava po mimořádném tvůrčím období v předchozích desetiletích. Nejinak tomu bylo i v jiných českých porcelánkách. Od roku 1857 se vyskytují jednoduché, kónické tvary různé velikosti a velice tenkého střepu, tzv. \"sévreská forma\". Do první poloviny šedesátých let se také řadí pokusy s tzv. rýžovým průsvitným dekorem, převzatým do Evropy z Persie a s dvoustěnným porcelánem s vrchním pláštěm prořezávaným. Porcelánka se účastnila výstav jako roku 1857 v Paříži, 1865 v Linci, 1873 ve Vídni. Zde se Klášterec reprezentoval rozměrným dekorativním pohárem a džbánem. Pro výrobu porcelánu byla sedmdesátá léta obdobím značných změn. Potřeba vyhovět rostoucí poptávce po běžnějším a tedy i méně esteticky náročném užitkovém porcelánu, silná konkurence i nové technické vymoženosti porcelánu vynutili co nejrychlejší přechod k sériové výrobě. Komerční zaměření se odrazilo i ve struktuře výroby. Zcela vymizela náročná figurální plastika a porcelánka se orientovala výlučně na stolní nádobí a užitkový porcelán. Pracné ruční dekory byly stále více vytlačovány sériovou, stylově velmi různorodou dekorací. Závěrem století patřila klášterecká porcelánka k největším výrobcům porcelánu u nás. Z pohledu přínosu její produkce pro výtvarný vývoj a snahami jiných porcelánek však nevyniká nad průměr. Důsledky vypuknutí druhé světové války nebyly zpočátku nijak hrozivé, ještě v roce 1941 směřoval vývoz do Švédska, Norska, Dánska, Švýcarska, Španělska, Chorvatska, Srbska, Bulharska, Rumunska a Holandska. Podle posudku německé společnosti pro užitkovou keramiku byla porcelánka zařazena do druhé nejlepší skupiny. Bylo ji uděleno právo vyrábět soupravy pro vojenské kantýny. Konec války a následné znárodnění však znamenaly nový směr v jejím dalším vývoji.", "section_level": 2}, {"title": "Březová (Pirkenhammer).", "content": "Porcelánka, známá spíše pod svým starým názvem \"Pirkenhammer\" (někdy Pirken-Hammer, podle něm. názvu Březové \"Pirkenhammer\"), byla založena roku 1803 durynským obchodníkem Friedrichem Höckem v Březové (dnes Karlovy Vary-Březová). Po počátečních nesnázích byla pronajata v roce 1806 durynským podnikatelům Ferdinandu Cranzovi a Friedrichu Brothäuserovi. Roku 1811 byla prodána Johannu Martinu Fischerovi z Erfurtu a místnímu Christianu Reichebachovi. Ti pak získávají zemské privilegium k výrobě porcelánu v roce 1822. Pozdně barokní formy nádob, zdobené typickou lineární kobaltovou dekorací slaměnek i motivy ptáka a skal, nahrazují empírové válcové tvary nádob s květinovou dekorací, hlavně karmínovou. Ke konci Höckeho období nastupují tvary vídeňské, zdobené pestrými figurkami, čerpajícími hlavně z mytologie. Už rok po převzetí porcelánky Fischerem a Reichenbachem se začíná porcelánce dařit. Již v roce 1829 získává jako první porcelánka v Čechách povolení k dekoraci vlastním měditiskem. Ve dvacátých a třicátých letech devatenáctého století nastává velký rozkvět porcelánky. V zlacení nádobí byla březovská porcelánka v první půli století na prvním místě mezi porcelánkami vůbec. Působili zde vynikající malíři, jako např. K. F. Quast, S. Schermer, nebo S. Wabersich. Po Fischerově smrti roku 1824 zde začal podnikat jeho syn Johann Christian Gottlieb, jenž se roku 1846 stal jediným majitelem porcelánky. Podnik však formálně byl nadále veden pod firmou Fischer & Mieg až do roku 1918. I když se Ludwig Mieg snažil udržet továrnu jak po stránce technické, tak i umělecké na výši (v roce 1868 byl povolán francouzský malíř A. Carrier a založena učňovská malířská škola), komerční zájmy podporované snahou čelit stále se zvyšující konkurenci koncem století zákonitě zvítězily a umělecká kvalita se téměř ztratila. Jen kvalita střepu zůstala i nadále vynikající. V roce 1919 vstoupila březovská továrna s dalšími porcelánkami do akciové společnosti koncernu EPIAG. Po roce 1945 byla továrna znárodněna a v roce 1958 začleněna do Karlovarského porcelánu n. p. jako speciální závod zabývající se převážně výrobou exkluzivního porcelánu zdobeného ruční malbou.", "section_level": 2}, {"title": "Složení porcelánu.", "content": "Na výrobu tvrdého porcelánu se používá směs 50 % kaolinu, 25 % křemene (ostřivo) a 25 % živce (tavivo). Někdy se přidává také křída a mramor. Měkký porcelán má menší podíl kaolinu. Porcelán se vyrábí z kaolínu, což je zvětralá živcová hornina. Je to čistá a kvalitní surovina, která se vyznačuje maximální pevností, transparentností a bělostí a pálí se při teplotách nad 1300 °C. Redukční prostředí, to znamená s omezeným přístupem vzduchu, zajistí jeho bělost, a zabrání nežádoucímu zabarvení způsobeného železitými nečistotami.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální vlastnosti.", "content": "Hustota porcelánu je (dle druhu) 2400–2600 kg/m. Relativní permitivita ε porcelánu je 4,5 až 7. Porcelán je izolantem (nevodičem).", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Základní surovinou pro výrobu porcelánu je kaolin. Je to bílá hmota vznikající zvětráváním minerálu živce. Její chemické složení lze vyjádřit vzorcem AlO – SiO – HO. Kromě základní hmoty obsahuje kaolin ještě koloidní látky, které způsobují jeho dobrou tvárnost, jejich nadbytek má však za následek přílišné smršťování vytvarovaných předmětů v žáru. Hmota pro výrobu porcelánu obsahuje ještě jemně mletý nezvětraný živec a oxid křemičitý. Často se přimíchávají rozdrcené střepy z brakových výrobků. Základní suroviny se melou v kulových mlýnech a promísí se s vodou ve stejnorodou kaši. Kaše se nechává delší dobu odležet, pak se zbaví přebytečné vody a vzduchových bublinek. Tvarování potřebných předmětů ze základní suroviny se provádí na hrnčířském kruhu, lisováním, případně litím vodou zředění hmoty do sádrových forem. Zformované výrobky se suší na vzduchu a pak se vypalují v peci při teplotě 900 °C. Vypálením se atomy hliníku, křemíku a kyslíku přeskupí a vytvoří nové vazby. Tak vzniká tvrdá látka pevná v tlaku, ale málo odolná proti nárazu, tzv. biskvit. Biskvit se bez další úpravy používá převážně k technickým účelům. Pro běžné použití se porcelánové předměty glazují – namáčení do glazurového mléka – řídké kaše stejného složení jako porcelánová hmota. Glazované výrobky se pak vysuší a vypalují při teplotě 1300 – 1600 °C. Glazura se za vysoké teploty roztaví a vyplní póry v surovém materiálu. Vypálený předmět se nechává pomalu vychladout, rychlým ochlazením by totiž došlo k popraskání glazury. Porcelánové předměty se zdobí nanášením suspenzí oxidů kovů, které po dalším vypálení dají žádaný barevný odstín. Porcelánu podobné hmoty jsou kamenina, porovina a hrnčířská hmota. Kamenina slouží jako stavební materiál (obkladačky, kachle). Pórovina se užívá na levnější nádobí a na hygienická zařízení. Od porcelánu se liší jednak neprůsvitostí (předměty vyrobené z porcelánu jsou průsvitné), jednak tím, že při jemném úderu nevydává zvonivý zvuk. Vyrábí se podobně jako porcelán, nároky na čistotu surovin jsou však menší. Výroba hrnčířského zboží má v našich zemích delší tradici než výroba porcelánu. Zbytky těchto výrobků bývají součástí archeologických vykopávek až několik tisíc let starých. Velmi dlouhou tradici má v našich zemích také lidová keramická tvorba – chodská či slovácká keramika patří ke skvostům našeho lidového umění. Výroba cihel je podobně jako výroba porcelánu a keramiky založena na přeskupení atomů křemíku, hliníku, kyslíku, případně dalších prvků, a vytvoření dalších vazeb mezi nimi. Cihlářské zboží dělíme na hrubé (cihly) a jemné (krytiny, trubky). Vyrábí se z cihlářské hlíny formováním do žádaného tvaru a následným vypalováním v cihlářské peci. Při vypalování se změní mimo jiné i barva výrobku. Cihlářská surovina je zbarvena hnědě přítomností oxidu železitého obsahující vodu. Vypálením se uvolní vázaná voda a zbude červený oxid železitý.", "section_level": 1}], "src_summary": "Porcelán (zastarale též porculán) je keramická hmota, vzniká vypálením keramického těsta tvořeného směsí kaolinu, ostřiva a taviva. Používá se pro výrobu nádobí, sanitární keramiky, elektrických izolátorů, dlaždic, ozdobných předmětů, v dentální keramice a mnoha dalších předmětů (hlavičky panenek aj.). ", "tgt_summary": "Porzellan (, oder ), auch \"Weißes Gold\" genannt, ist ein durch Brennen hergestelltes feinkeramisches Erzeugnis mit weißen, dichten, porenfreien, in dünnen Schichten transparenten Scherben. Es wird aus einem Gemisch von Kaolin (Porzellanerde, Porzellanton), Feldspat und Quarz hergestellt, die im Verlauf des keramischen Brandes in Glasphase und Mullit umgewandelt werden. Glasiert oder unglasiert findet es Verwendung zur Herstellung von Gebrauchsgegenständen, technischen Erzeugnissen und für künstlerische Zwecke.", "id": 500671} {"src_title": "George Washington", "tgt_title": "George Washington", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První vojenské zkušenosti.", "content": "Byl nejstarším synem poměrně zámožného majitele plantáží ve Virginii a soudce Augustina Washingtona a jeho druhé manželky Mary, rozené Ballové. Rodiny obou rodičů patřily v Severní Americe ke starousedlíkům – jejich předkové se sem přistěhovali z Anglie již v polovině 17. století. George v dětství nenavštěvoval školu, ale měl soukromé učitele. Ve svých sedmnácti letech odešel z rodinné usedlosti a začal se živit jako zeměměřič, průvodce na stezkách v méně prozkoumaných oblastech a osidlovací agent. Po smrti otce připadla většina majetku synům z prvního manželství a on sám zdědil pouze malou farmu u Fredericksburgu. Jeho práce zeměměřiče jej ale slušně živila, časem přikoupil další pozemky a po smrti svého nevlastního bratra Lawrence si od jeho ženy pronajal usedlost Mount Vernon, kde trávil mnoho času už v dětství. Na tomto oblíbeném místě pak prožil většinu svého života. Po svém bratrovi získal i místo u virginské milice, hodnost majora a pevný plat. Zde dosáhl i prvních válečných zkušeností, jelikož tyto polovojenské, dobrovolnické milice pomáhaly v koloniích anglické armádě v boji proti Indiánům, Španělům a zejména severním sousedům – Francouzům. Jeho kariéra v těchto sborech strmě stoupala a ve svých dvaadvaceti byl povýšen na plukovníka. Stále více toužil být vojákem z povolání v britské armádě, což se mu ale nepodařilo. Po jedné nezdařené akci proti francouzským vojskům, které v čele milic velel, odešel dobrovolně zpět na Mount Vernon, aby se zde ujal role hospodáře.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodář a voják.", "content": "Na pronajaté farmě Mount Vernon a přilehlých pozemcích se věnoval pěstování tabáku. Měl 316 (421) černošských otroků, k nimž se na tehdejší poměry choval údajně velmi slušně. V roce 1755 byl opět požádán, aby se zúčastnil britské vojenské výpravy proti Francouzům do údolí Ohia. Znovu žádal o zařazení do britské armády, opět byl odmítnut a stal se pouze poradcem výpravy, která nakonec skončila naprostou katastrofou. I přes neúspěch akce byl pochválen za svoji odvahu v bojích a guvernérem Severní Karolíny dokonce jmenován vrchním velitelem ozbrojených sil Virginie. Byla mu znovu přiznána vojenská hodnost plukovníka, která ale platila opět jen pro koloniální a nikoliv britskou armádu. Zúčastní se několika dalších, tentokrát již úspěšných tažení a je mu dokonce dočasně propůjčena hodnost brigádního generála. V roce 1758 podruhé opustil vojsko, vrátil se na své plantáže a byl zvolen poslancem virginijského shromáždění. V amerických koloniích zatím postupně sílilo hospodářství a jejich závislost na vzdálené Anglii začala být pociťována jako brzda rozvoje. Osadníci považovali za zbytečné odvádět daně králi a vydržovat britské úředníky, guvernéry a armádu. Začala narůstat revoluční nálada a nespokojenost některých vrstev americké společnosti. On sám zastával zpočátku v těchto otázkách zdrženlivý postoj. V roce 1759 se oženil s Marthou Dandridge Custisovou, vdovou se dvěma malými dětmi, které adoptoval. Po tomto sňatku již vlastnil několik tisíc hektarů půdy. Plantáže však byly po mnoha letech zdecimovány, úrodnost klesala a ceny tabáku také. Navíc bylo nutno odvádět stále další a nové daně Anglii. Farma se postupně zadlužovala. Přesto ani v tomto období, kolem roku 1770, nebyl ještě přesvědčen o tom, že by se spory mezi kolonisty a Anglií měly řešit násilnou cestou. V roce 1775 se však neshody mezi oběma zeměmi vyostřily natolik, že došlo k prvním ozbrojeným střetům. 10. května 1775 se ve Filadelfii sešel Druhý kontinentální kongres, jehož účastníci, včetně něj, zaslali anglickému králi Jiřímu III. petici, v níž nabízeli několik kompromisních řešení. Zřejmě v očekávání toho, co bude následovat, byl 15. června 1775 jmenován vrchním velitelem kontinentálních milic. V prosinci 1775 britský král Jiří III. odmítl petici Američanů a označil je za povstalce, s nimiž zakázal jakékoli vyjednávání. Tímto okamžikem začala americká válka za nezávislost.", "section_level": 2}, {"title": "Boj za nezávislost.", "content": "Po téměř dvaceti letech poklidného života na svých plantážích se tak znovu vrátil k dobrovolnému koloniálnímu vojsku. Byl zděšen tím, v jakém stavu se milice nacházely – stále neexistovala jednotná uniforma, dobrovolníci byli velmi špatně vyzbrojeni a ve sborech chyběla kázeň. První střet s anglickými vojsky u Bunker Hillu dopadl pro koloniální vojsko špatně. Jemu se ale podařilo armádu rychle stabilizovat a v následné bitvě o Boston v roce 1776 byli Britové poraženi. Odtud se vydal do New Yorku, který si zvolil za hlavní vojenské stanoviště. Zde jej také zastihla informace o tom, že 4. července 1776 došlo ve Filadelfii k Prohlášení nezávislosti a třináct vzbouřeneckých kolonií vyhlásilo svou samostatnost a vytvořilo unii nazvanou Spojené státy americké. Boje s Brity ovšem nadále pokračovaly a vítězství dosahovala střídavě jedna a pak zase druhá strana. Celkově se však zpočátku více dařilo Britům, kteří dostávali z Anglie pravidelné posily i zásoby. Naproti tomu on sám opakovaně a marně žádal Kongres o získání dalších dobrovolníků, o zbraně a peníze. Nové republice také hrozila občanská válka, jelikož nejbohatší obyvatelé bývalých kolonií měli stále zájem na udržení obchodních styků s Anglií. Krize dosáhla vrcholu 26. září 1777, kdy britská vojska vstoupila triumfálně do Filadelfie. Již o rok později došlo částečně k obratu, který zapříčinilo i připlutí francouzské flotily. Kromě francouzské armády přišla mladé republice na pomoc i řada dobrovolníků z Pruska, Polska a dalších evropských zemí. V průběhu dalších let se začala karta pomalu obracet ve prospěch Americké revoluce. Největšího a nejdůležitějšího vítězství dosáhl v roce 1781 v bitvě o Yorktown. Z této zdrcující porážky se již britská vojska nevzpamatovala. V roce 1782 probíhaly přípravy na další klíčovou bitvu – bitvu o New York, který drželi v té době v rukou Angličané. K té už nedošlo. 30. listopadu 1782 vláda Jeho Veličenstva britského krále Jiřího III. uznala nezávislost Spojených států. Oficiálně byla válka ukončena 18. dubna 1783 příměřím vyhlášeným Georgem Washingtonem. Na Vánoce roku 1783 se po téměř devíti letech ve službách Spojených států amerických vrátil zpět na svoji usedlost Mount Vernon.", "section_level": 2}, {"title": "Prezident.", "content": "Mladou republiku však po válce čekala celá řada dalších problémů – v krizi bylo převážně na zemědělství založené hospodářství. Spojené státy americké neměly do roku 1780 vlastní banky, měnu a finanční systém, prudce rostla inflace a dluhy soukromníků i státu. Ochromen byl i obchod s Anglií a navíc většina států v Evropě odmítala uznat USA za samostatný stát. 4. března 1789 byla vyhlášena Ústava Spojených států amerických, která byla nejpokrokovější ústavou své doby. On sám předsedal v roce 1787 Ústavnímu konventu, který na vypracování Ústavy USA pracoval. Tato Ústava uzákonila republikánskou formu vlády a napomohla upevnění státního zřízení v USA. Přesto docházelo na půdě Kongresu k neustálým sporům a třenicím mezi jednotlivými státy unie a až po mnoha jednáních bylo dohodnuto místo, které se stane hlavním městem USA a sídlem vrcholných orgánů správy a prezidenta – tím městem se stal nakonec New York. 4. února 1789 ho volitelé v jednotlivých státech jednomyslně zvolili do úřadu prezidenta, tyto hlasy pak byly sečteny na společné schůzi komor Kongresu dne 6. dubna 1789. 30. dubna 1789 byl v newyorské Federal Hall slavnostně uveden do úřadu. Viceprezidentem byl zvolen John Adams (pozdější druhý prezident USA) a jedním z ministrů – ministrem zahraničí – se stal Thomas Jefferson (třetí prezident USA). Tentýž rok, 14. července, přišla z Paříže radostná zpráva o vypuknutí Velké francouzské revoluce, která byla tou americkou zčásti inspirována. Ve Francouzské revoluci se angažoval i jeho velmi dobrý přítel a spolubojovník z dob americké revoluce markýz La Fayette. Během svého prvního prezidentského období vykonal Washington několik cest po USA, zažil přijetí dalších států do Unie – Rhode Islandu, Vermontu a Kentucky a také vyhlášení nového hlavního města USA Filadelfie. V té době Kongres rovněž rozhodl o výstavbě zcela nového hlavního města. On sám vybral místo, ale dokončení výstavby metropole, která nakonec získala i jeho jméno, se již nedožil. Jeho první prezidentské období je také dobou velkých politických rozporů, kdy proti sobě stáli takzvaní federalisté a demokratičtí republikáni. Tato dvě politická uskupení se nemohla téměř na ničem shodnout, ale v jedné věci nalezli jejich členové společnou řeč. Pro prezidentské volby roku 1792 navrhli za kandidáta opět George Washingtona.", "section_level": 2}, {"title": "Podruhé prezidentem 1793 – 1797.", "content": "13. února 1793 byl jednomyslně zvolen podruhé prezidentem USA. Během tohoto druhého prezidentského období v zemi nadále pokračovaly silné politické spory, Anglie navíc stále podněcovala Indiány k útokům na americké osady a farmy a odmítala stáhnout své vojáky z území USA. On sám již také nebyl tak bezmezně obdivován jako dříve. Stále více byl kritizován za to, že se názorově sbližuje s federalisty a není ve sporech nestranný. V roce 1796 byl přijat do Unie další stát Tennessee, národní hospodářství narůstalo, životní úroveň obyvatel se postupně zvyšovala, 18. září 1793 byl položen základní kámen nového hlavního města. V Pensylvánii byla objevena velká naleziště uhlí, což byl příslib do budoucna, že se dosud zemědělsky zaměřená republika může orientovat i na průmysl.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat na Mount Vernon.", "content": "Po slavnostním uvedení Johna Adamse do úřadu amerického prezidenta odcestoval v březnu 1797 do své rodné Virginie a na svůj milovaný Mount Vernon. Začal se více věnovat rodině a řízení svých farem. V roce 1798 ale vzniklo nebezpečí možného válečného konfliktu s Francií a generál George Washington byl ve svých šestašedesáti letech jmenován vrchním velitelem ozbrojených sil USA. Brzy však nebezpečí pominulo a on se již navždy vrátil na Mount Vernon. V prosinci 1799 během projížďky na koni prochladl a 14. prosince 1799 na následky infekčního zánětu hrdla zemřel. Na jeho počest bylo pojmenováno nově založené hlavní město USA, jeden z amerických států a v průběhu historie také čtyři plavidla amerického námořnictva.", "section_level": 2}], "src_summary": "George Washington (22. února 1732, Bridge's Creek, Virginie – 14. prosince 1799, Mount Vernon, Virginie) byl americký voják a politik, který se stal prvním prezidentem USA. Stál v čele vojsk třinácti kolonií – Kontinentální armády, které vyhrály válku za nezávislost nad Velkou Británií. Jeho podobizna je vytesána na Mt. Rushmore – obří soše vytesané do skály zobrazující 4 nejvýznamnější americké prezidenty (společně s Thomasem Jeffersonem, Theodorem Rooseveltem a Abrahamem Lincolnem).", "tgt_summary": "George Washington [] (* 22. Februar 1732 auf dem Gutshof Wakefield (auch „Pope’s Plantation“ genannt) im Westmoreland County, Kolonie Virginia; † 14. Dezember 1799 auf seinem Gut Mount Vernon, Virginia) war von 1789 bis 1797 der erste Präsident der Vereinigten Staaten von Amerika. ", "id": 236479} {"src_title": "Hasicí přístroj", "tgt_title": "Feuerlöscher", "src_document": [{"title": "Projektování a instalace.", "content": "Vybavení prostor hasicími přístroji určuje požárně bezpečnostní řešení stavby nebo obdobná dokumentace, která je součástí ověřené projektové dokumentace. V případě prostor a zařízení právnických a podnikajících osob, u nichž nebylo množství a druhy stanoveny nebo, kde povinné vybavení hasicími přístroji nelze jednoznačně prokázat, jsou jejich vlastníci (provozovatelé) povinni zajistit vybavení, v návaznosti na § 2 odst. 5 vyhlášky MV č. 246/2001 Sb. kde se mimo jiné uvádí, že se instalují alespoň hasicí přístroje s určitou hasební schopností na každých započatých 200 m2 z půdorysné plochy podlaží objektu. Navíc je nutné vzít v potaz vyhlášku MV 23/2008 Sb. (o technických podmínkách požární ochrany staveb), kde je stanoveno, např. že minimálně jedním hasicím přístrojem s hasební schopností 34A musí být vybaven rodinný dům. Hasicí přístroje se instalují tak, aby byly snadno viditelné a volně přístupné. Hasicí přístroje se umísťují v prostorách, kde je největší riziko vzniku požáru. Přenosné hasicí přístroje umístěné na svislé stavební konstrukci musí mít rukojeť max. 150 cm nad zemí. Pokud jsou hasicí přístroje umístěny na vodorovné stavební konstrukci, musí být vhodným způsobem zajištěny proti pádu.", "section_level": 1}, {"title": "Provoz, kontrola, údržba a opravy.", "content": "Provozuschopnost hasicího přístroje se prokazuje dokladem o jeho kontrole, kontrolním štítkem a plombou spouštěcí armatury. Legislativa určuje povinnost provádění každoročních kontrol provozuschopnosti u všech typů hasicích přístrojů a periodických kontrol jednou za tři roky (u vodních a pěnových hasicích přístrojů), resp. pět let (u ostatních hasicích přístrojů). Kontroly, údržbu a opravy vyhrazených druhů věcných prostředků požární ochrany může provádět pouze osoba, která splní podmínky stanovené právními předpisy, normativními požadavky a průvodní dokumentací výrobce konkrétního typu hasicího přístroje, tj. pouze oprávněná osoba. Kromě uvedeného je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že HP spadá podle vyhlášky 18/1979 Sb. Českého úřadu bezpečnosti práce a Českého báňského úřadu mezi vyhrazená tlaková zařízení. Z toho důvodu je nutno dodržet další opatření vztahující se k vyhrazeným tlakovým zařízením, např. vhodné uchycení HP, provádění revizí a tlakových zkoušek, které obvykle zajistí revizní technik oprávněný k revizím HP.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení podle druhu hasicí látky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vodní.", "content": "Hasicí látkou je voda, která obsahuje uhličitan draselný, chránící proti zamrznutí. Nelze s ním hasit elektrická zařízení pod napětím. Má nejnižší účinnost, hasebním účinkem vody je především ochlazování (chladicí efekt). Vodní hasicí přístroje jsou vhodné pro hašení požárů pevných látek. Nesmí být použit k hasení hořících alkalických kovů, k hasení látek, které reagují s vodou ani k hašení hořících tuků a olejů. Příkladem byl přístroj Minimax.", "section_level": 2}, {"title": "Pěnový.", "content": "Kromě vody obsahuje i pěnidlo, které při provzdušnění vytváří pěnu. Díky pěnidlu dochází k snazšímu smáčení, ale především vytvořená pěna izoluje hořící látky od vzdušného kyslíku – pracuje na principu dusivého efektu. Proto lépe než samotná voda hasí pevné látky, ale především se používá k hašení hořlavých kapalin. Pouze u hasicích přístrojů s náplní pěnidla typu AR (\"alcohol resistant\") jimi lze hasit i polární kapaliny, například líh nebo aceton, které standardní pěnu rozpouštějí. Při použití pěnidel typu AFFF významně působí izolační efekt (zabraňuje výstupu hořlavých par a plynů z pásma hoření a zároveň přístupu kyslíku). Přístrojem nelze hasit elektrická zařízení pod napětím, protože pěna je vodivá. Nesmí se používat na hašení požárů třídy F, protože při styku vody s hořícím tukem nebo olejem může dojít k výraznému rozšíření požáru až výbuchu.", "section_level": 2}, {"title": "Práškový.", "content": "Hasivem je speciální nebo univerzální jemný prášek, hnaný plynem. Jedná se o velmi účinné hasivo, jehož velkou výhodou je nevodivost. Proto je možné s ním hasit i elektrická zařízení pod napětím. Hasebním efektem je stěnový efekt. Je nevhodný do prostoru, kde jsou přístroje citlivé na prach (elektronická zařízení atd.). \"Jako hasivo třídy BC se nejčastěji používá:\" \"Hasicí směsi BC:\" \"Jako hasivo třídy ABC se nejčastěji používá:\" \"Hasicí směsi ABC:\" \"Jako hasivo při hašení kovů se nejčastěji používá:\" Hasicí směs na kovy je především Totalit M.", "section_level": 2}, {"title": "Sněhový.", "content": "Hasivem je oxid uhličitý. Hasivo má po opuštění tlakové nádoby velmi nízkou teplotu – při ústí hubice asi −30 °C, proto je nutné hubici držet jen za držadlo. Nelze jím hasit sypké materiály, neboť proud plynu je velmi prudký a hořící sypký materiál by byl rozfouknut. Není vhodný pro hašení pevných látek (dřeva apod.). Jeho použití v uzavřeném prostoru je nebezpečné. K hašení lze využít nejen sníh, ale i plyn, který z hubice uniká po vyčerpání sněhu. Přístrojem lze hasit elektronická zařízení pod napětím do 1 kV, hořlavé kapaliny i hořící plyny.", "section_level": 2}, {"title": "Halonový.", "content": "Hasivem jsou halonové plyny. Jedná se o nejúčinnější hasební látku. Hasebním účinkem je fyzikálně-chemický efekt. Hasivo má však negativní vliv na ozónovou vrstvu Země a je jedovaté. Nesmí se proto používat ve špatně větratelných prostorách, na žhoucí látky a na požáry lehkých kovů. V současné době (rok 2008) jsou některá hasiva do halonových hasicích přístrojů zakázaná (Halon 1211, 1301, hasivo FM100) nebo je omezeno jejich použití (hasivo Halotron I). Jsou však vyvinuty jejich velmi účinné náhrady. V současné době se již téměř nevyrábějí a nahrazují je přístroje plněné CO (sněhové). Novými náhradami jsou hasicí přístroje s obsahem hexafluoropropanu. Toto hasivo není zakázáno žádnými mezinárodními úmluvami, je netoxické. Znamená při hašení obrovskou výhodu - je nyní nejúčinnějším hasivem. Hasí všechny běžné hořlaviny, ale není schopen zlikvidovat žhnutí. Je čisté hasivo (halotron uhasí látku, poté se rozptýlí do vzduchu a nezůstanou po něm stopy - je tedy vhodný např. pro archivy - bez rizika promáčení.) Nezůstávají po něm žádná rezidua a nezpůsobuje teplotní šok. Je proto poměrně drahý, jeho cena se pohybuje okolo 5 000 Kč.", "section_level": 2}, {"title": "Tetrachlórový.", "content": "Historicky se používaly hasicí přístroje plněné tetrachlormethanem, při hašení však vznikají nebezpečné jedovaté zplodiny obsahující fosgen.", "section_level": 3}, {"title": "Hasicí přístroje podle provedení.", "content": "Podle provedení rozlišujeme:", "section_level": 2}, {"title": "Hasicí přístroje podle tříd požárů.", "content": "Jednotlivé hasicí přístroje je možné použít na požáry různých látek. Za tímto účelem se požáry dělí do následujících tříd: Na hasicích přístrojích je uvedena i jejich hasicí schopnost. Příklad pro třídu požáru A: Např. „34 A“ znamená, že se jedná o hasicí přístroj, který je vhodný pro hašení pevných látek, a že je schopen uhasit požár, který odpovídá požáru dřevěné hranice dlouhé 3,4 m, široké 0,5 m a vysoké 0,56 m. Příklad pro třídu požáru B: Např. hasicí schopnost 233B znamená uhasit v kruhové vaně celkem 233 litrů směsi hořlavé kapaliny 1. třídy nebezpečnosti", "section_level": 1}], "src_summary": "Hasicí přístroj (hovorově \"hasičák\" nebo \"minimax\") je jedním z věcných prostředků požární ochrany. Slouží především k operativnímu zdolávání požárů v počáteční fázi rozvoje. ", "tgt_summary": "Ein Feuerlöscher ist ein tragbares Kleinlöschgerät mit einer Gesamtmasse von maximal 20 Kilogramm. Er dient dem Ablöschen von Klein- und Entstehungsbränden und enthält Löschmittel, das durch gespeicherten oder bei Inbetriebnahme erzeugten Druck ausgestoßen wird.", "id": 990103} {"src_title": "Asistent pedagoga", "tgt_title": "Tutor", "src_document": [{"title": "Kvalifikační předpoklady.", "content": "Kvalifikační nároky na asistenta pedagoga se liší dle obsahu činnosti. Jsou rozlišovány dvě úrovně odbornosti asistentů pedagoga (podle nich je odlišeno i požadované vzdělání):", "section_level": 1}, {"title": "Pro vyšší úroveň činnosti.", "content": "Asistent pedagoga vykonává přímou pedagogickou činnost ve třídě, ve které jsou vzděláváni žáci se speciálními vzdělávacími potřebami, nebo ve škole s integrovanými žáky.", "section_level": 2}, {"title": "Požadované vzdělání.", "content": "Je požadováno střední vzdělání s maturitou a odpovídající pedagogické vzdělání. Jedná se tedy o tyto školy:", "section_level": 3}, {"title": "Pro nižší úroveň činnosti.", "content": "Asistent pedagoga vykonává pouze pomocné výchovné práce ve škole nebo školském zařízení.", "section_level": 2}, {"title": "Požadované vzdělání.", "content": "Asistentovi stačí pouze střední vzdělání s výučním listem nebo může dokonce mít jen základní vzdělání (podmínkou je však absolvovat kvalifikační kurz pro asistenty pedagoga).", "section_level": 3}, {"title": "Pracovní náplň.", "content": "Asistent pedagoga má tři základní úlohy. První je podpora žáků a učitelů ve výuce, dále asistent zajišťuje doučování a mimoškolní přípravu žáků a třetím úkolem je podpora komunikace a spolupráce mezi školou a rodinami. Zastoupení mezi těmito činnostmi se liší, ale obecně je největší důraz kladen na pomoc učiteli v rámci výuky nebo na komunikaci s rodiči či doučování žáků. Role asistenta pedagoga vychází z dvou aspektů. První rolí asistenta je, že ve třídě vystupuje jako druhý pedagodický pracovník a funguje tedy jako partner učitele během výuky. Druhou rolí je podpora žáků se speciálními vzdělávacími potřebami (dále SVP). Jeho úkolem je ale naplňovat vzdělávací potřeby všek žáků, nicméně žákům se SVP bývá věnována největší pozornost. Konkrétními úkoly asistenta pedagoga může být například společná příprava s učitelem, příprava materiálů a pomůcek, vedení či pomoc při výuce, dozor nad skupinovou prací, pomoc při sebeobsluze, doprovod při pohybu žáků se zdravotním postižením, doučování žáků či užší spolupráce s rodinou a poskytování informací ze školy. Výjimkou není ani to, že asistenti pedagoga jsou často využíváni k zastupování nepřítomných pedagogů ve škole. Avšak toto takzvané suplování nelze provádět dlouhodobě, protože pak práce asistenta pedagoga ztrácí svůj význam. Činnosti asistenta pedagoga můžeme rozdělit na přímé a nepřímé.", "section_level": 2}, {"title": "Přímá pedagogická činnost.", "content": "Mezi přímé činnosti asistenta pedagoga můžeme zařadit dohled nad skupinovými pracemi žáků či opakování již probrané látky pomocí učebnic a jiných studijních materiálů. Asistent také může občasně přebrat roli pedagoga na určitou část vyučovací hodiny, k čemuž dochází například v hudební, výtvarné nebo tělesné výchově.", "section_level": 3}, {"title": "Nepřímá pedagogické činnost.", "content": "Asistent kromě přímé práce z žáky mnohdy vykonává také činnost nepřímou. Jedná se zejména o přípravu výukových materiálů, vybírání sešitů, zápis informací do žákovských knížek, přípravy a konzultace s učitelem, konzultace se školními poradci, účast na pedagogických radách, profesní setkávání s jinými asistenty pedagoga, konzultace s rodiči nebo samostudium.", "section_level": 3}, {"title": "Práce asistenta pedagoga ve třídě s žáky se speciálními vzdělávacími potřebami.", "content": "Náplň práce asistenta pedagoga závisí na potřebách žáka. Žáci, kteří mají odlišný mateřský jazyk než češtinu nebo romští žáci, vyžadují podporu v jazykových oblastech či ve výuce dalšího cizího jazyka. U žáků se zdravotním problémy (tělesné postižení) je náplní práce asistenta pedagoga především dopisování a kompletace poznámek z hodin ve škole. Žáci, kteří žijí ve vyloučených lokalitách, materiální chudobě nebo jsou vystaveni patologickým vlivům vyžadují psychologickou a sociální podporu od asistentů pedagoga. Náplň práce asistenta pedagoga v třídách s žáky se speciálními vzdělávacími potřebami nemá jednotně vytyčenou formu. Je závislá na jednotlivých specifikách škol a tříd a jejich speciálních potřeb jako jsou zdravotní postižení, poruchy učení, poruchy chování a sociální znevýhodnění. Práce asistenta probíhá přímo v učebně nebo v jiných prostorách spolu s učitelem. V mateřských a základních školách může docházet mimo jiné i k individuální segregaci žáka při určitých činnostech nebo předmětech. Výuka s asistentem a žáky se speciálními vzdělávacími potřebami vyžaduje řádnou přípravu a plánování výuky. Důležitá je taky vzájemná komunikace mezi asistentem pedagoga a učitelem. U žáků se sociálním znevýhodněním je důležitá podpora žáků formou doučování. Doučování se zařazuje do rozvrhu žáka a jeho organizace by neměla být v rozporu s požadavky na časové rozložení výuky. Doučování žáků může být realizováno ve škole i mimo školu - doma, knihovny, nízkoprahové kluby nebo školní družina. Asistenti pedagoga mohou také doučovat cizince češtinu. Avšak musí mít na to odpovídající stupeň vzdělávání.", "section_level": 2}, {"title": "Práce asistenta pedagoga ve třídě s intaktními žáky.", "content": "Zde je důležité zmínit, že asistenta pedagoga nemůžeme považovat za osobního asistenta. Osobní asistent je součástí sociálních služeb (zákon č. 108/2006 Sb.) a nezajišťuje ho škola, ale rodiče jedince, kteří za tuto službu platí (příspěvek na péči).Osobní asistent je převážně zaměstnancem neziskové organizace a musí mít smlouvu s ředitelem školy. Asistent pedagoga se nezaměřuje pouze na jednoho žáka, ale na celou třídu. Koncentrace na jednoho žáka může mít negativní dopad na všechny žáky ve třídě. Rodiče si mohou stěžovat, že pozornost pedagoga je mířena pouze na jednoho žáka. To může mít důsledek toho, že škola nebude chtít začleňovat takové žáky do tříd. Při začleňování žáků do tříd je důležité, aby byly jasně vymezené role a povinnosti. Nadměrná asistence začleněných žáků může mít nepříjemné důsledky (pomoc u činností, kde není potřeba asistence). Aby byl individuální přístup k žákům ve třídě možný, je náplní práce asistenta pedagoga také pomoc učitelů s obtížnými administrativními úkoly a organizací výuky. Asistenti pedagoga také pomáhají v skupinových pracích žáků a organizují úkoly s ní spojené.", "section_level": 2}, {"title": "Potencionální rizika a chyby asistentů pedagogů.", "content": "Asistenti pedagoga při výkonu práce mnohdy generují rizika či se dopouštějí chyb. Příkladem těchto rizik může být hrozba zvýšení sociální izolace žáků se SVP. Velkou chybou asistentů, ke které v praxi může docházet, je převzetí hlavní části vyučování a tím pádem bývá úkol učitele nahrazován prací asistenta pedagoga. Další chyby nastávají když asistent žákovi až příliš poskytuje pomoc ve formě nápověd či odpovídání za žáka.", "section_level": 2}, {"title": "Osobnostní předpoklady.", "content": "Pozici asistenta pedagoga by měl vykonávat pouze člověk, který splňuje určité osobnostní předpoklady. Nejzákladnějšími předpoklady je občanská bezúhonnost, aktivní přístup, sociální cítění a ochota pomáhat. Pro výkon zaměstnání se očekává osobnostní charakteristika asistenta, očekávání je založeno na nenásilném a přirozeném chování, empatie a schopnost zajistit bezpečné a přátelské prostředí, radost z práce, schopnost motivovat žáky, schopnost týmové práce a spolupráce pod vedením učitele, samostatnost i organizační schopnosti. Asistent pedagoga musí zvládnout přizpůsobit všechny tyto požadavky potřebám konkrétního kolektivu, v kterém práci vykonává. Asistent pedagoga by měl také být připraven, že bude pracovat i s jedinci, kteří jsou často vystaveni společenským předsudkům. Nutností je také trpělivost, jelikož se viditelnost pokroku mnohdy dostavuje až po dlouhé době. V neposlední řadě asistent musí být ochoten se dále vzdělávat, jak pomocí samostudia tak od zkušenějších spolupracovníků.", "section_level": 1}, {"title": "Historie asistentů pedagoga v ČR.", "content": "Počátky asistentů pedagoga v České republice sahají až do 90. let 20. století. Vývoj asistentů pedagoga se rozdělil do dvou vývojových linií, a to vývoj asistentů pedagoga žáků se zdravotním postižením a asistenti pedagoga žáků se sociálním znevýhodněním.", "section_level": 1}, {"title": "Asistenti pedagoga u žáků se sociálním znevýhodněním.", "content": "Už na začátku 90. let se začali objevovat první asistenti žáků se sociálním znevýhodněním v Ostravě (Základní škola Přemysla Pittra) a zaměřovali se především na podporu romských žáků. V letech 1993 až 1998 byli tito asistenti vzdělávání a financování prostřednictvím nestátních neziskových organizací. Těmi byly například brněnské Společenství Romů na Moravě nebo pražská nadace Nová škola. Později v letech 1997 až 1998 začal za asistenty pedagogů romských žáků zodpovídat stát. Zároveň v roce 1997 byla oficiálně ustanovena i asistentská profese ve školství v rámci Statusu pokusného ověřování přípravných tříd. A následně v roce 1998 byla prostřednictvím MŠMT ustanovena v Informace o zřízení funkce romského asistenta základní a zvláštní škole. Vzhledem k tomu, že školní asistence byla úzce spojena pouze s romskou etnicitou, rozšířila po celé České republice a tím vzrostl i počet asistentů pedagoga. Vzrůst byl natolik veliký, že z roku 1997 do roku 2001 narostl počet asistentů pedagoga z dvaceti na dvě stě. Avšak od roku 2000 byla zrušena vazba na etnicitu v asistenské profesi Metodickým pokynem MŠMT ke zřizování přípravných tříd pro děti se sociálním znevýhodněním a k ustanovení funkce vychovatel - asistenta učitele. Tímto metodickým pokynem byla zavedena nová profese: vychovatel - asistent učitele.", "section_level": 2}, {"title": "Asistenti pedagoga u žáků se zdravotním postižením.", "content": "Asistenti pedagoga žáků se zdravotním postižením se začali v českém školství objevovat po vydání Vyhlášky 127/1997 Sb. o speciálních školách a speciálních mateřských školách. Tato vyhláška popisuje, že ve speciálních třídách se žáky s poruchou autistického spektra, třídách s hluchoslepými žáky a třídách pro žáky s více poruchami musí být dva pedagogičtí pracovníci. Po přijetí nového školského zákona v roce 2004 došlo k rozvoji práce asistentů v oblasti podpory integrace žáků se zdravotním postižením.", "section_level": 2}, {"title": "Současná situace asistentů pedagoga v ČR.", "content": "V současné době už nejsou žáci rozdělováni podle jejich znevýhodnění, ale jsou celkově označováni jako žáci se speciálními vzdělávacími potřebami. Toto označení umožnil zákon č. 561/2004 Sb. Žákům je poskytována pomoc dvěma způsoby. Bud pomocí osobního asistenta, který se věnuje pouze jednomu žáku, nebo pomocí asistenta pedagoga, který se zaměřuje převážně na celou třídu. Práce osobního asistenta může být často zneužívána a následně se dostat do rozporu se zákonem. Například, když ředitel školy podmíní přijetí studenta tím, že musí mít osobního asistenta, jehož náklady hradí rodiče. Osobní asistent nemusí být ve všech lokalitách dosažitelný, a zároveň škola by měla mít povinnost poskytnout vzdělávání všem studentům bez finančních úhrad. Počty asistentů pedagoga se neustále mění. Ve školním roce 2011/2012 bylo asistentů pedagoga v regionálním školství pouze 5 951 fyzických osob. Oproti tomu ve školním roce počet asistentů pedagoga narostl na počet 21 039 fyzických osob. Přepočteně se jednalo o téměř 15 tisíc plných úvazků. K 30. září 2018 byl největší počet asistentů pedagoga v základních školách (16 326). Na druhém místě v obsazenosti asistentů pedagoga byly mateřské školy (3 536), a následně střední školy (1 055). Výrazný nárůst počtu asistentů pedagogem je často označovám za důsledek schválení Vyhlášky ze dne 21. ledna 2016 o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných, která umožňuje společné vzdělávání dětí v běžných školách.", "section_level": 1}, {"title": "Právní východiska zařazení asistenta pedagoga do běžné školy.", "content": "Pozice asistenta pedagoga je ukotvena v právních dokumentech, týkajících se školství, ale i dokumentech obecnějšího charakteru jako např. je zákoník práce. Základní právní předpisy, které upravují pozici asistenta pedagoga, jsou zejména:", "section_level": 1}, {"title": "Financování asistenta pedagoga.", "content": "Financování asistentů pedagoga není jednotné. Existuje několik možností, jak asistenty pedagoga financovat:", "section_level": 1}, {"title": "Seznam vybraných zkratek, které by měl asistent pedagoga znát.", "content": "Poruchy Dokumenty Organizace a zařízení Pedagogičtí pracovníci", "section_level": 1}], "src_summary": "Asistent pedagoga je pomocník pedagoga, který se může významnou měrou podílet na vzdělávacím procesu nejen ve škole, ale i v oblasti mimoškolní výchovy. ", "tgt_summary": "Ein Tutor ( für ‚Vormund‘, ‚Beschützer‘) ist im akademischen Bereich eine Person, die an Universitäten oder Hochschulen mit der Begleitung, Unterrichtung und Leitung Anderer beauftragt ist. Diese spezielle Form des Kurses nennt man auch \"Tutoriat\", \"Tutorat\" oder \"Tutorium\", in dem der Tutor beobachtet und bei Problemen der Studenten helfend eingreift. Dabei ist der Tutor in der Regel selbst auch (noch) Student. ", "id": 2053023} {"src_title": "Ernst Chladni", "tgt_title": "Ernst Florens Friedrich Chladni", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Chladni se narodil ve Wittenbergu v Německu. Chladniho rodina byla z části z Kremnice, z hornického města dnes na středním Slovensku a z části z Uherska. Proto byl také v různé literatuře označován jako Němec, Maďar a Slovák. Chladni pocházel ze vzdělané rodiny akademiků a učenců. Chladniho pradědeček Georg Chladni (1637–1692) – luterán, musel z Kremnice uprchnout 19. října 1673 během protireformace. Chladniho dědeček Martin Chladni (1669–1725) byl také luterán a roku 1710 se stal profesorem na Wittenberské universitě a 1720–1721 byl děkan teologické fakulty, později jejím rektorem. Chladniho strýc Justus Georg Chladni (1701–1765) byl na této univerzitě profesorem práva. Další strýc Johann Martin Chladni (1710–1759) byl teolog, historik a profesor na Erlangenské universitě a universitě v Lipsku. Chladniho otec, Ernst Martin Chladni (1715–1782) byl profesor práva a rektor na Wittenberské univerzitě, kde se připojil k právnické fakultě roku 1746. Ten nesouhlasil se synovým zájmem o vědu a trval na jeho právnické kariéře. Chladni studoval filozofii a právo ve Wittenbergu a Lipsku, kde získal roku 1782 právnický titul. Když jeho otec roku 1782 zemřel, pustil se do výzkumu fyziky. Chladni zemřel roku 1827 v Vratislavi v jižním Slezsku, nynějším jihozápadním Polsku. V té době město patřilo Prusku, jež bylo členem Německé konfederace.", "section_level": 1}, {"title": "Chladniho desky.", "content": "Jeden z Chladniho nejznámějších ocenění bylo znázornění různých způsobů chvění. Chladni opakoval průkopnické pokusy oxfordského profesora Roberta Hooka, který 8. července 1680 pozoroval uzlové vzory spojené s vibracemi skleněných desek. Hooke běhal smyčcem po okraji desky pokryté moukou a pozoroval vznikání uzlových vzorů. Chladniho technika, publikovaná roku 1787 v jeho knize \"Entdeckungen über die Theorie des Klanges\" („Objevy v teoriích zvuku“) se skládala z tahání smyčcem přes kus kovu, jehož povrch byl lehce pokryt pískem. Desku rozechvíval dokud resonance nevytvořila vzorec ukazující uzlové oblasti. Od 20. století se stalo běžnější využívání reproduktoru řízeného elektronickým signálním generátorem nad nebo pod deskou k dosažení přesnějšího nastavení frekvence. Varianty této techniky jsou běžně používané při konstrukci a výrobě akustických nástrojů, jako jsou housle, kytary a violoncella.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ernst Florens Friedrich Chladni (30. listopad 1756, Wittenberg – 3. dubna 1827, Vratislav) byl německý fyzik a hudebník. Jeho důležitá práce obsahuje výzkum vibrujících desek a kalkulaci rychlosti zvuku v rozdílných plynných prostředích. Proto se někdy taktéž nazývá „Otec akustiky“. Byl také průkopníkem při studiích meteoritů a proto bývá nazýván také „Otec meteoritiky“. Jako jeden z prvních badatelů totiž obhajoval mimozemský původ meteoritů, což nebyla v jeho době obvyklá myšlenka. Je po něm pojmenován kráter Chladni na Měsíci.", "tgt_summary": "Ernst Florens Friedrich Chladni (* 30. November 1756 in Wittenberg; † 3. April 1827 in Breslau) war ein deutscher Physiker und Astronom.", "id": 755876} {"src_title": "Církevní otcové", "tgt_title": "Kirchenvater", "src_document": [{"title": "Kritéria.", "content": "Pro označení někoho za církevního Otce je nutné, aby splňoval následující kritéria:", "section_level": 1}, {"title": "Spisovatelé katolické církve.", "content": "Pro zařazení autora do této skupiny je nezbytné, aby zanechal písemné dílo a náležel ke katolické církvi. Není nezbytně nutné, aby byl biskupem (jako např. sv. Basil) či knězem (jako sv. Jeroným), může jim být i laik – např. Prosper Akvitánský.", "section_level": 2}, {"title": "Časové vymezení.", "content": "Tento autor též musí časově náležet do doby křesťanského starověku, tedy k epoše, kdy křesťanství bylo náboženstvím velmi mladým. Toto období je proto velmi podnětné pro teologii, protože v jeho průběhu můžeme pozorovat vznik a vývoj všech křesťanských nauk. Církevní Otcové jsou proto považováni za hodnověrné svědky rané křesťanské víry, za určitý článek podání víry (tradice), která dnešní křesťanství pojí s křesťanstvím počátků. Krom toho jde o období nerozdělené západní a východní církve, takže tito autoři jsou považováni za společné dědictví v celé církvi. Na Západě se tato doba ohraničuje stoletím po pádu Římské říše; za poslední latinské Otce se považují sv. Řehoř Veliký (540–604) a sv. Isidor Sevillský (560–636). Na Východě, kde antická kultura nezačala upadat tak rychle, se patristická epocha ukončuje teprve v 8. století a za posledního církevního Otce je považován sv. Jan Damašský (675–749).", "section_level": 2}, {"title": "Autorita ve víře.", "content": "Posledním kritériem církevních Otců je, že tento člověk musí být považován církví za zvlášť velkou autoritu ve věcech víry. Toto schválení stačí implicitní, a proto je někdy nesnadné určit, jedná-li se pouze o církevního spisovatele nebo Otce.", "section_level": 2}, {"title": "Církevní učitelé.", "content": "Označení „církevní Otec“ nelze zaměňovat s pojmem „učitel církve“, ač mezi oběma skupinami existuje průnik. Titul \"učitel církve\" se oficiálně uděluje (jmenováním papežem) až od roku 1567 (kdy byl církevním učitelem jmenován sv. Tomáš Akvinský), do té doby byl uznáván na základě všeobecného souhlasu (tedy stejně jako titul \"církevní otec\" až dosud). Do té doby byli na Západě mezi církevní učitele počítáni jen učitelé tzv. velké čtyřky (viz dále).", "section_level": 1}, {"title": "Čtyři církevní otcové.", "content": "Jako \"čtyři církevní otcové\" nebo \"učitelé\" bývají někdy jmenováni vybraní čtyři představitelé východní (řecké) nebo západní (latinské) církevní oblasti. Čtyři velcí východní (řečtí) církevní otcové: Čtyři velcí západní (latinští) církevní otcové:", "section_level": 1}, {"title": "V umění.", "content": "Tři velcí východní církevní otcové jsou ztvárněni Ignácem Platzerem jako soubor soch v nadživotní velikosti v křížení lodí chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze (svatého Atanáše nahrazuje jiný východní církevní otec, Cyril Alexandrijský).", "section_level": 2}, {"title": "Autorita církevních Otců.", "content": "Autorita církevních Otců se zakládá na kvalitě jejich svědectví o víře v prvých staletích. Protože katolické a pravoslavné církve chápou tradici jako důležitou součást pravidla či kritéria své víry, je pro ně výpověď takto starobylých autorů zvlášť závažná. Tak se např. španělský dominikánský teolog 16. století Melchior Cano domnívá, že se „všichni Otcové v tom, kde se shodují, nemohou v záležitostech víry mýlit“ (\"De locis theologicis\" 7,3). První vatikánský koncil považuje tzv. patristický důkaz za nedílnou součást zkoumání dogmatických otázek. Výše zmíněné názory pocházejí principiálně již z pera mnicha a kněze Vincence z Lerina († před 450), jenž položil tyto základy autority církevních Otců:", "section_level": 1}, {"title": "Přehled významných církevních Otců.", "content": "Církevní Otce lze klasifikovat na základě doby, kdy žili, a jazyka, jímž psali.", "section_level": 1}, {"title": "Přednicejští Otcové.", "content": "Označují církevní Otce, kteří žili před rokem 325, kdy se sešel První nikajský koncil. Toto období se vyznačuje především skutečností, že křesťanství nebylo v Římské říši povoleným náboženstvím a že nauka církve nebyla společně definována (ačkoli její stopy ve spisech těchto autorů lze hledat a nacházet). Tento přehled v některých místech nutně nevytváří jasnou hranici mezi církevními Otci a církevními spisovateli (viz výše).", "section_level": 2}, {"title": "Apoštolští Otcové.", "content": "Mezi tzv. apoštolské Otce patří generace žáků apoštolů, tj. ti, které církev (případně oni sami) označují jako ty, kteří ještě viděli apoštoly a přijali jejich víru.", "section_level": 3}, {"title": "Zlatý věk patristiky (325-451).", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Otcové nicejské víry.", "content": "Tito Otcové se vyznačují především svou obranou Nicejského vyznání víry.", "section_level": 3}, {"title": "Kapadočtí Otcové.", "content": "Kapadocké Otce spojuje kromě vysoké úrovně jejich teologie i místo původu – Kappadokie v dnešním Turecku.", "section_level": 3}], "src_summary": "Jako církevní otcové se označují církevní spisovatelé křesťanského starověku, jejichž svědectví církev považuje za zvlášť závazné pro víru. Slovo otec získalo tento svůj význam v průběhu 4. století, které je považováno za zlatý věk patristiky. Termínu se užívalo pro rozlišení od slova „otcové“, kterým se označovali biskupové shromáždění na koncilu.", "tgt_summary": "Als Kirchenvater (von zu ) wird ein christlicher Autor der ersten acht Jahrhunderte bezeichnet, der entscheidend zur Lehre und zum Selbstverständnis des Christentums beigetragen hat und deshalb mit dem Ehrentitel Kirchenlehrer ausgezeichnet wurde, und dessen Leben als heiligmäßig gilt.", "id": 2240299} {"src_title": "Rum", "tgt_title": "Rum", "src_document": [{"title": "Kategorizace.", "content": "Jelikož neexistuje jednotná definice toho, co rum je, jeho dělení do smysluplných skupin je poměrně komplikované. Rum je tedy většinou definován podle různých pravidel a zákonů zemí, ve kterých je vyráběn. Rozdíly spočívají například v obsahu alkoholu, době zrání i ve zvyklostech při jejich pojmenovávání. Obsah alkoholu je důležitý například v Kolumbii, kde musí rum obsahovat minimálně 50 % alkoholu, zatímco v Chile či Venezuele je vyžadováno minimálně 40 % alkoholu. V Mexiku musí rum zrát alespoň osm měsíců, v Dominikánské republice, Panamě a Venezuele pak dva roky. Rozdíly jsou také v pojmenovávání. V Argentině se rumy dělí na bílé, zlaté, světlé a extra světlé. Na Grenadě a Barbadosu se používají termíny bílý, vyzrálý a „overproof“ (velmi silný rum), zatímco ve Spojených státech se můžeme setkat s dělením na rumy, rumové likéry a ochucené rumy. Navzdory těmto rozdílům ve standardech a v názvosloví jsou zahrnuta následující rozdělení, které ukazují rozsah škály vyráběných rumů.", "section_level": 1}, {"title": "Regionální varianty.", "content": "V Karibiku má každý ostrov a každá výrobní oblast svůj vlastní unikátní styl. Tyto styly se většinou dají seskupit podle jazyků, kterými se na těchto místech hovoří. Většina rumu, který se zkonzumuje v USA, se vzhledem k zásadnímu vlivu portorikánských rumů vyrábí ve „španělském stylu“. V Brazílii se vyrábí cachaça, alkoholický nápoj podobný rumu. Některé země, například USA, tento nápoj klasifikují jako druh rumu. Seco, destilát z Panamy, je velice podobný rumu, ale také vodce, jelikož se destiluje třikrát. V Mexiku se vyrábí nejen celá řada světlých i tmavých rumů, ale i jiné levnější druhy ochuceného i neochuceného alkoholu z cukrové třtiny, jako je aguardiente de caña nebo charanda. Ve Střední Americe a na severu Jižní Ameriky se vyrábí nápoj aguardiente destilovaný z melasy a ochucený anýzem. Po destilaci se do něj často přidává další šťáva z cukrové třtiny. Na západě Afriky, zejména v Libérii, se vyrábí „třtinová šťáva“ (známá také jako Liberijský rum nebo CJ), levný a silný alkoholický nápoj destilovaný z cukrové třtiny. Může obsahovat až 43 % alkoholu. V České a Slovenské republice se z cukrové řepy vyrábí destilát Tuzemák. V Německu se vyrábí Rum-Verschnitt, levná náhražka opravdového tmavého rumu. Skládá se z tmavého rumu (často z Jamajky), rektifikovaného lihu a vody; často se dobarvuje karamelem. Obsahuje i malé množství opravdového rumu, jelikož minimum je stanoveno na 5 % objemu. V Rakousku je k dostání podobný rum nazývaný Inländerrum či také domácí rum. Ten je vždycky kořeněný, na rozdíl od německé náhražky, která nikdy není kořeněná ani ochucená.", "section_level": 2}, {"title": "Metody výroby.", "content": "Na rozdíl od jiných druhů alkoholu neexistuje u rumu jednotná metoda výroby. Jeho výroba se zakládá na tradičních stylech jednotlivých oblastí a palíren.", "section_level": 1}, {"title": "Fermentace.", "content": "Většina rumu se vyrábí z melasy, která pochází z cukrové třtiny. Kvalita rumu z velké části závisí na kvalitě a druhu použité cukrové třtiny. Její kvalita pak závisí na druhu půdy a na podnebí, ve kterém byla vypěstována. Velká část melasy používané v Karibiku pochází z Brazílie. Výjimkou jsou frankofonní ostrovy, kde se rum místo z melasy vyrábí převážně ze šťávy cukrové třtiny. V Brazílii se pak destilovaný alkoholický nápoj ze šťávy cukrové třtiny nazývá cachaça a od rumu se rozlišuje. Proces fermentace se pak zahájí přidáním vody a kvasnic k základní ingredienci.", "section_level": 2}, {"title": "Destilace.", "content": "Stejně jako u ostatních aspektů výroby rumu, ani při destilaci se nepoužívá žádná jednotná metoda destilace. Použitá metoda se může odrazit například na plnosti chuti rumu.", "section_level": 2}, {"title": "Zrání a míchání.", "content": "V mnoha zemích musí rum zrát alespoň po dobu jednoho roku. Rum zraje zpravidla v dřevěných sudech, zrání může však probíhat i v nádržích z nerezové oceli. Během procesu zrání je určena barva rumu. Při zrání v dubových sudech rum tmavne, zatímco v nádržích z nerezové oceli zůstává prakticky bezbarvý. Vzhledem k tomu, že se rum typicky vyrábí v oblastech s tropickým podnebím, zraje daleko rychleji než whisky či brandy. To se projevuje v andělském podílu neboli v množství produktu ztraceného odpařením. Produkty zrající ve Francii či Skotsku ztratí ročně asi 2 % objemu, produkty v tropických oblastech pak až 10 %. Po uzrání se rum většinou míchá, aby mohl výrobce zajistit konzistentní chuť produktu. Jedná se o poslední krok výroby rumu. Během něj jsou světlé rumy občas filtrovány za účelem odstranění zabarvení vzniklého během zrání. Tmavší rumy pak mohou být dobarvovány karamelem.", "section_level": 2}, {"title": "Nápoje a pokrmy.", "content": "Rum se používá nejen do punčů, ale i do známých koktejlů pocházejících z oblasti Karibiku, jako je Cuba libre nebo Daiquiri. Dále se přidává do koktejlů, jako je Piña colada nebo Mojito. Používá se také k dochucování různých pokrmů, jako jsou například rumové kuličky či koláče. Často se do něj nakládá ovoce používané do koláčů. Přidává se také do mnoha marinád používaných v karibské kuchyni.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rum je alkoholický nápoj destilovaný z melasy nebo ze šťávy získané z cukrové třtiny. Původ slova rum není jasný. Odborníci uvádějí dvě varianty. Podle první teorie je slovo rum odvozeno od slova rumbellion, což je anglicky „velký ruch“. Podle druhého tábora pochází pojmenování tohoto nápoje od latinského názvu „sacharum officinarium“. ", "tgt_summary": "Rum (wahrscheinlich abgeleitet vom englischen Dialektwort, ‚Tumult‘) ist ein alkoholisches Getränk. Er wird aus Melasse des Zuckerrohrs gewonnen, seltener aus frischem Zuckerrohrsaft. Abgewandelte Produkte sind Rum-Verschnitt und Inländer-Rum. Der Mindestalkoholgehalt beträgt 37,5 Volumenprozent. ", "id": 1763079} {"src_title": "Stíhací letoun", "tgt_title": "Jagdflugzeug", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky.", "content": "První stíhací letadla vznikala za první světové války, kdy se piloti lehkých strojů používaných pro průzkum a navádění dělostřelecké palby, snažili útočit všemožnými prostředky na letouny nepřítele s obdobným určením. Používaly se pušky, pistole a brokovnice. Bylo zaznamenáno i několik pokusů o použití kulometu. Tyto pokusy byly ale většinou neúspěšné z důvodu příliš vysoké hmotnosti. Jak rostl význam průzkumu, snažily se obě strany zabránit té druhé v používání letadel. V příručce RFC (Royal Flying Corps) z června 1914 se doslova píše: „Neočekává se, že pilot bude moci svůj úkol splnit, aniž by byl vyrušen. Ve válce se o výhody bojuje a význam vzdušného průzkumu je natolik velký, že se obě strany budou snažit zamezit té druhé v jeho provádění.“ Za první úspěch v leteckém boji je považován let posádky Harvey-Kelly z 23. srpna 1914, kdy letouny britské 2. perutě donutily přistát německý dvousedadlový stroj, jehož posádka uprchla do lesa. Harvey a Kelly stroj zapálili a vrátili se v pořádku na základnu. Kulomet byl poprvé úspěšně použit francouzským pilotem Josephem Frantzem, který 5. října 1914 kulometem Hotchkiss upevněným na křídle sestřelil nepřátelský Aviatik typ B. Vývoj postupoval tak, že vzniklo základní členění na letouny stíhací a pracovní/průzkumné. Postupně se přišlo na to, že je nejlepší útočit na nepřítele celým strojem s kulometem střílejícím skrz vrtuli. Nejprve proběhly úspěšné pokusy s opancéřovanou vrtulí u typů Morane-Saulnier L a N, později byl vyvinut synchronizátor střelby. Jeho první použitelnou verzi sestrojil v Německu Anthony Fokker a nasadil ji u typové řady \"Eindecker\", o několik měsíců později obdobné systémy použily všechny strany konfliktu.", "section_level": 2}, {"title": "Další vývoj.", "content": "Stíhačky se od vynálezu synchronizace vyvíjely podobně na všech stranách a lišily se pouze výkonem a počtem křídel (dvouplošníky, trojplošníky). Základní koncepce již ale byla položena a všechny později vzniklé úspěšné stíhačky byly konvenčního uspořádání, tzn. motor a hlavní křídlo(a) vepředu, vodorovné ocasní plochy neboli výškovky úplně vzadu, stejně jako svislé ocasní plochy, ovládající vodorovný směr letu. Za první světové války vznikly slavné stroje jako Albatros D.III a různé Fokkery na straně Německa a typy jako Nieuport 17, SPAD S.XIII, S.E.5 či Sopwith Camel na straně spojenců. Za první světové války se také stíhačky začaly organizovat do sekcí/párů, poté do větších uskupení a nakonec až letek a squadron.", "section_level": 2}, {"title": "Meziválečné období.", "content": "V období mezi válkami vývoj stíhaček spíše stagnoval. Z důvodu konzervativního způsobu myšlení dominovaly ve výzbroji vzdušných sil stále dvouplošníky se slabou výzbrojí (pouze kulomety malé ráže) a relativně malou rychlostí (obvykle okolo 300 km/h, téměř vždy do 400 km/h) a doletem. Jejich kladem byla dobrá obratnost a stoupavost. Zlom přinesla až polovina 30. let, kdy se do výzbroje hlavních mocností začaly zavádět samonosné dolnoplošníky vybavené mnohdy uzavřenou kabinou a disponující často i kanónovou výzbrojí a zatažitelným podvozkem. Šlo například od Polikarpov I-16, Morane-Saulnier MS.406, Supermarine Spitfire, Curtiss P-36 Hawk či Messerschmitt Bf 109.", "section_level": 2}, {"title": "2. světová válka.", "content": "Druhá světová válka přinesla jen pár dílčích, ale o to významnějších změn: mnohem silnější motory umožnily existenci rychlých jednoplošníků, které byly ale stále konvenční konstrukce (až na pár výjimek jako P-38 Lightning či Twin Mustang z konce války). Hlavním úkolem stíhačky se stalo vybojování vzdušné nadvlády, do čehož patří: Vzdušná nadvláda se postupně stala jedním z nejdůležitějších cílů válečné strany v každé válce, protože země, která má převahu ve vzduchu, může útočit na nepřátelské pozemní jednotky, zázemí a průmysl, a tím nepříteli znemožnit úspěšné vedení i pozemní války.", "section_level": 2}, {"title": "Studená válka.", "content": "Za studené války se hlavní důraz přenesl na přepadové a záchytné stíhačky, vybavené řízenými protivzdušnými střelami, z nichž některé (AIM-26 Falcon) byly s nukleární hlavicí. Spojené státy americké i Sovětský svaz dokonce v nadšení z protivzdušných řízených střel neodolaly pokušení přepnout do tzv. \"\", tzn. že letoun byl vybaven jen raketami a žádnou organickou hlavňovou výzbrojí. Počítalo se s tím, že protivník bude zničen na velkou vzdálenost raketami a ke klasickému dogfightu — známému z předchozích konfliktů — nedojde. Toto řešení se však ve Vietnamské válce ukázalo jako nepraktické, a proto byla hlavňová výzbroj dodatečně přidána. Souboje se totiž velice často odehrávaly na malou vzdálenost, kdy bylo jednodušší použít kanón, než se snažit udržet nepřátelský letoun zaměřený a navádět na něj pasivně naváděnou raketu. Aktivně naváděné střely zase bylo možno vymanévrovat a to dokonce i tak, že v některých případech raketa zasáhla mateřský letoun. Jindy zase hodnota použité rakety byla vyšší, než hodnota zničeného letounu protivníka. Za studené války se vývoj ubíral spirálovitě, reakcemi na letouny protivníka s cílem vyvinout letoun nepřátelský letoun převyšující:", "section_level": 2}, {"title": "90. léta – dnešek.", "content": "Po skončení studené války vzniklo jen několik strojů, z nichž většina byla jen dokončením vývoje letadel započatých v době studené války – F-15E, F-22, Su-35, Dassault Rafale a Eurofighter Typhoon. JAS-39 Gripen a modernizace jako F-15E se označují jako letouny 4,5 generace, Eurofighter Typhoon a Rafale se řadí mezi 4,5. generaci ale po modernizaci budou pravděpodobně řazeny do 5. generace. Jedinými novými letouny s jejichž vývojem se začalo po konci studené války jsou F/A-18E/F Super Hornet a F-35 Lightning II, které se vyznačují kompromisem mezi výkonem a cenou/provozními náklady. Letouny 5. generace se vyznačují prostředky pro snížení zachytitelnosti radarem (stealth technologie – v případě amerických strojů facetováním, v případě ruských plazmovou vrstvou) a sníženou viditelností v optickém spektru (potah měnící barvu podle pozadí). Jediné používané stroje 5. generace armádou jsou F-22 a F-35.", "section_level": 2}, {"title": "Generace proudových stíhaček.", "content": "Po válce byly pístové motory vytlačeny motory proudovými a řízené střely z větší části či zcela vytlačily hlavňovou výzbroj. Z historických důvodů se proudové stíhací letouny rozlišují do tzv. \"generací\". Toto dělení je pouze orientační a může se lišit podle jeho autora, země, doby ap.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení stíhaček.", "content": "V průběhu 2. světové války a těsně po ní se stíhačky začaly dělit na:", "section_level": 1}, {"title": "Doprovodné.", "content": "Doprovodné stíhačky (ang. \"escort fighter\") jsou vojenská letadla, jejichž primárním úkolem je letět společně s vlastními bombardovacími letouny a chránit je. Např. P-51 Mustang, Lockheed P-38 Lightning,... Již v meziválečném období byly některé stroje upravovány tak, aby mohly být neseny mateřským letounem, který měly ochraňovat např. sovětské sestavy nazývané \"Zvěno\" (roj) nebo speciální americký poválečný letounek Goblin. V současné době se jako doprovodné stíhače používají víceúčelové stroje jako je F/A-18 Hornet.", "section_level": 2}, {"title": "Stíhací bombardéry.", "content": "Stíhací bombardéry (ang. \"fighter-bomber\") jsou stíhačky schopné jak útoků na pozemní cíle, tak boje s nepřátelskými stíhači. Zástupci této kategorie jsou např. Hawker Typhoon nebo moderní Boeing F/A-18E/F Super Hornet či Suchoj Su-30. V současné době se jako stíhací bombardéry používají víceúčelové stroje jako je F/A-18 Hornet, Suchoj Su-34", "section_level": 2}, {"title": "Úderné.", "content": "Úderný stíhací letoun (ang. \"strike fighter\") velkou rychlostí vletí do nepřátelského vzdušného prostoru, sestřelí významné cíle a vyčistí cestu pro vlastní bombardéry. Vyznačují se vysokou rychlostí, například: McDonnell Douglas F/A-18 Hornet či Lockheed Martin F-35 Lightning II. Tato kategorie se do jisté míry překrývá jak se stíhacími bombardéry, tak s útočnými letouny.", "section_level": 2}, {"title": "Přepadové / Záchytné.", "content": "Přepadové, nebo též záchytné stíhací letouny (ang. \"Interceptor\") mají za úkol letět vstříc nepřátelským bombardérům a sestřelit je dříve, než svrhnou svůj náklad. Záchytné stíhačky vznikly během 2. světové války v Německu, kvůli taktice spojenců využívajících kobercové bombardování velkými bombardovacími svazy. Německo proto vyvinulo záchytné stíhače jako jsou Messerschmitt Me 163 nebo Bachem Ba 349. Po získání jaderného arzenálu Sovětským svazem během studené války bylo ještě důležitější zastavit útočící bombardéry, a proto byly dále vyvíjeny záchytné stíhače. V té době proto vznikly stroje F-102 Delta Dagger, Lockheed F-104 Starfighter, či BAe Lightning na straně NATO. V SSSR pak vznikly Su-15, MiG-21 nebo MiG-31 Foxhound. Označení záchytný stíhací se s koncem studené války přestalo používat.", "section_level": 2}, {"title": "Stíhačky pro vybojování vzdušné nadvlády.", "content": "Stíhačky pro vybojování vzdušné nadvlády (angl. \"air superiority fighter\") jsou nejlepším, co je daná země schopna vytvořit, a většinou mají velmi omezenou nebo žádnou schopnost útoku na pozemní cíle. Příklady: F-4 Phantom II, F-15 Eagle, F-22 Raptor, MiG-29 Fulcrum, Su-27 Flanker a Su-47 Berkut. Je zajímavé, že ač byly všechny tyto stíhačky stavěny jako záchytné či pro vybojování vzdušné nadvlády (tyto úkoly se značně prolínají), z většiny z nich se staly i dobré stíhací bombardéry či dokonce vysloveně útočná letadla (F-4G, F-15E, Su-30 Flanker).", "section_level": 2}, {"title": "Noční.", "content": "Noční stíhání vzniklo již za první světové války, s nutností bránit se proti nočním náletům protivníka, ovšem většinou k němu byly užívány jen minimálně upravené běžné stroje (například britské B.E.2c či modifikovaný Sopwith Camel nazvaný Sopwith Comic), jejichž posádky se v detekci protivníka musely spolehnout převážně na vlastní zrak a sluch. Za prvního stíhače, který dosáhl sestřelu protivníka, vzducholodi německého armádního letectva SL.11 v noci z 2. na 3. září 1916, je považován W. L. Robinson z Royal Flying Corps v letounu typu B.E.2c. Situace na tomto poli zůstala v principu nezměněna až do počátečních let druhé světové války, kdy vznik a zdokonalování radiolokátorů vedl posléze k vývoji takových jejich typů, které bylo možno nést na palubě letadla. Vzhledem k rozměrům a hmotnosti těchto prvních typů palubních radarů a složitosti jejich obsluhy, která vyžaduje pozornost specializovaného člena posádky, se většinou jednalo o dvoumotorové vícemístné stroje. Zástupci jsou např. Bristol Beaufighter nebo Messerschmitt Bf 110 (v obou předchozích případech se ale jedná o stroje upravené pro noční stíháni dodatečně. Existovaly ale i konstrukce navržené od počátku k nočnímu stíhání: Northrop P-61 Black Widow, Heinkel He-219 Uhu, či Focke-Wulf Ta 154 Moskito). Po skončení druhé světové války dochází v padesátých letech 20. století v souvislosti s vývojem pokročilých elektronických navigačních, detekčních a zaměřovacích systémů k rozšíření úkolů těchto strojů i pro roli protivzdušné obrany ve dne za ztížených povětrnostních podmínek (mlha, nízká oblačnost apod.). Za takových podmínek nebyly do té doby ani ofenzívní ani defenzívní letecké operace možné. Zároveň většinou dochází i k přejmenování této kategorie na stíhací letouny pro každé počasí (angl. \"all-weather fighter\"). Příkladem takovéhoto typu stroje byly například Gloster Javelin, SO.450 Vautour IIN, Jakovlev Jak-25 či F-89 Scorpion. S dalším rozvojem a rozšířením elektronických přístrojů na stíhacích strojích a vzrůstající míry automatizace jejich obsluhy, která přestala vyžadovat trvalou pozornost operátora, takže odpadla nutnost dvojčlenné posádky, obecně i tato kategorie strojů v 60. a 70. letech jako samostatný konstrukční typ zanikla, respektive splynula se záchytnými stíhači protivzdušné obrany. Důvodem splynutí bylo, že pokročilé přepadové stíhačky protivzdušné obrany byly standardně vybavovány elektronickým vybavením, díky němuž jsou schopny operovat i za těchto podmínek.", "section_level": 2}, {"title": "Palubní.", "content": "Palubní stíhací letoun (ang. \"carrier fighter\") je určen primárně k obraně vzdušného prostoru mateřské letadlové lodě a její flotily. Postupně ale palubní stíhačky plnily více úkolů, kromě ochrany vzdušného prostoru také doprovod vlastních útočných letounů, role stíhacích bombardérů, průzkumných strojů. Staly se z nich tak víceúčelové stroje, což je přínosem na lodi s omezenou kapacitou letadel. I do této kategorie spadá víceúčelový F/A-18 Hornet. Suchoj Su-33 Palubní stíhací letouny jsou přizpůsobeny službě na letadlové lodi, a proto mají většinou vzletovou konfiguraci CATOBAR, nebo V/STOL.", "section_level": 2}, {"title": "Stíhací hydroplány.", "content": "Počátkem doby vzniku stíhacího letectva byly jako stíhací někdy užívány i hydroplány, jejichž výhodou byla možnost operovat v oblastech bez pozemních letišť, a jejichž koncepce poskytovala současně posádce poněkud větší bezpečnost v případě nutnosti nouzového přistání na mořskou hladinu, vzhledem k menší spolehlivosti motorů v počátcích letectví.", "section_level": 2}, {"title": "Stíhací létající člun.", "content": "Létající čluny byly někdy užívány k plnění stíhacích úkolů v době první světové války, zejména letectvem rakousko-uherského (například původně průzkumný Lohner L) a italského námořnictva (Macchi M.5). Po jejím skončení se takto koncipované stíhací letouny již v řadové službě neobjevily.", "section_level": 3}, {"title": "Plovákový stíhací letoun.", "content": "Je typ stíhačky vybavené plováky ať již účelově konstruované anebo vzniklé přestavbou původně pozemního stroje. Užívané byly zejména námořními letectvy. Mezi představitele patřil například Spad S.XIV, Albatros W.IV nebo Hansa-Brandenburg W.29. Stavba takto koncipovaných strojů pokračovala v meziválečném období (například Loire 210 nebo IMAM Ro.44), kdy již ale plovákové letouny nebyly schopny výkony konkurovat letounům pozemním, a současně došlo k vzrůstu počtu a možností letadlových lodí, schopných zajistit stíhací krytí loďstva i v oblastech bez pozemních základen. Posledním účelově zkonstruovaným zástupcem této kategorie se stal Kawaniši N1K1 japonského námořního letectva v době druhé světové války.", "section_level": 3}, {"title": "Víceúčelové.", "content": "Víceúčelové stíhačky (ang. \"multirole combat aircraft\") jsou letouny od počátku stavěné pro vykonávání více rolí, které by jinak vyžadovaly dva a více typů. Takové stroje jsou v současné době preferovány a díky schopnosti nést více druhů výzbroje a vybavení mohou sloužit jako přepadové, záchytné, eskortní, útočné, atd. Ke strojům této kategorie se řadí např. F/A-18 Hornet. Lockheed Martin F-35 Lightning II, Suchoj Su-57, Eurofighter Typhoon,", "section_level": 2}, {"title": "Seznam nejrozšířenějších stíhaček.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1. světová válka.", "content": "Francie: Spojené království: Německo:", "section_level": 2}, {"title": "Meziválečné období.", "content": "Československo: Německo: Nizozemsko: Spojené království: Spojené státy: Francie: Itálie: Polsko: Sovětský svaz:", "section_level": 2}, {"title": "2. světová válka.", "content": "Spojené státy: Německo: Spojené království: Francie: Švýcarsko: Itálie: Japonsko: Sovětský svaz:", "section_level": 2}, {"title": "Studená válka.", "content": "\"Firmy prošly mnoha fúzemi, názvy udávány pod původními výrobci\" Spojené království: Švédsko: Spojené státy: Sovětský svaz:", "section_level": 2}, {"title": "Stíhačky po roce 1990.", "content": "Spojené království, Německo, Itálie: Francie: Švédsko: Spojené státy: Rusko: Čína: Indie:", "section_level": 2}], "src_summary": "Stíhací letoun (lidově též stíhačka) je vojenský letoun určený primárně k ničení nepřátelských letadel, na rozdíl od bombardovacího letounu, který je určen k ničení cílů pozemních. Stíhací letouny bývají menší, rychlejší a obratnější než ostatní vojenská letadla, mívají lepší poměr tahu/výkonu k vzletové hmotnosti. Jejich vývoj byl reakcí na rostoucí používání letadel, vzducholodí a balónů pro průzkum, pozorování a útoky na pozemní cíle během první světové války. ", "tgt_summary": "Ein Jagdflugzeug ist ein in erster Linie zur Bekämpfung anderer Luftfahrzeuge eingesetztes Kampfflugzeug. Jagdflugzeuge haben meist eine Besatzung von ein oder zwei Mann (Jagdflieger).", "id": 2059946} {"src_title": "Audrey Hepburnová", "tgt_title": "Audrey Hepburn", "src_document": [{"title": "Původ a mládí.", "content": "Narodila se ve městě Ixelles v těsné blízkosti Bruselu. Své dětství strávila vedle rodné Belgie také v internátě pro dívky v Anglii, kde se učila baletu, a v Nizozemsku. V Arnhemu prožila druhou světovou válku, včetně operace Market Garden. Její matka, baronka Ella van Heemstra (1900 –1984), pocházela z velmi staré a významné nizozemské rodové šlechty; příjmení Hepburn pak pochází od skotských šlechtických předků jejího otce Josepha Rustona (údajně byl jeho předkem James Hepburn, hrabě Bothwell, třetí manžel skotské královny Marie Stuartovny). Její otec se narodil 15 km severně od Prahy v obci Úžice, kde jeho rodina vlastnila cukrovar. Byl bohatým bankéřem, brzy však odešel od rodiny zpět do Anglie, kde se stal předním činovníkem britské fašistické strany.", "section_level": 1}, {"title": "Herecká kariéra.", "content": "Původně chtěla Audrey Hepburnová být primabalerinou a baletu se také plně věnovala. Později získala stipendium na prestižní baletní škole v Londýně, kam se s matkou po válce přestěhovala. Brzy však zjistila, že kvůli své tělesné výšce a válečnou podvýživou narušené konstituci nemůže s kariérou primabaleriny počítat. V baletním souboru si jí ale všimli muzikáloví a filmoví producenti a brzy získala své první malé role v nevýznamných britských filmech. V roce 1951 na popud francouzské spisovatelky Colette přijala nabídku na titulní roli broadwayské show \"Gigi\", poprvé opustila evropský kontinent a odjela do USA. Prakticky současně s tím (obsazení 1951, natáčení 1952, premiéra 1953) také přišel druhý zásadní zlom její herecké kariéry v podobě hlavní role v komedii \"Prázdniny v Římě\", která ji vynesla do hvězdné společnosti. Za svůj herecký výkon v tomto filmu také získala v roce 1954 cenu americké filmové akademie – Oscara. V témže roce 1954 krátce na to také získala prestižní divadelní ocenění Tony Award za roli Ondiny ve stejnojmenné broadwayské divadelní hře. Od té doby se objevovala v nejklasičtějších dílech kinematografie jako jsou například: Svoji poslední menší filmovou roli ztvárnila ve svých šedesáti letech ve Spielbergově \"Navždy\" (1989). Měla velmi charakteristický měkký hlas v mezzosopránové poloze, který také v několika filmech předvedla i při zpěvu – např. ve snímku \"Usměvavá tvář\" nebo ve filmu \"Snídaně u Tiffanyho\". Ve světoznámém muzikálu \"My Fair Lady\" byl však její zpěv dabován zpěvačkou Marni Nixonovou, což Audrey Hepburnová nemile nesla. Pro mnohé představovala nový typ krásy, její útlý vzhled často řídil vývoj módy. Hepburnová dodnes zůstává nedostižným symbolem elegance, idolem osobního šarmu, noblesy i charismatu, jakož i svérázným prototypem nevšední krásy, inteligence a mimořádné oduševnělosti. Mj. hovořila plynně sedmi světovými jazyky, například francouzsky. Toto vše se ale v její útlé osobě dosti vzácně snoubilo s velkým hereckým a pohybovým nadáním do nenapodobitelného originálu, který dodnes obdivují miliony filmových a televizních diváků na celém světě. Kromě toho porodila a úspěšně vychovala dva syny. V osmdesátých letech, v posledních letech svého života, se věnovala především práci pro humanitární organizace. V roce 1987 se stala oficiálním velvyslancem dobré vůle UNICEF. Cestovala do rozvojových zemí, například do Somálska, kde pomáhala hladovějícím dětem. Její synové v tom pokračují, mimo jiné, na její oficiální stránce. Zemřela ve spánku na vzácný typ rakoviny slepého střeva 20. ledna 1993 ve švýcarském Tolochenaz v kantonu Vaud, kde je také pochována. Má hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy.", "section_level": 1}, {"title": "Úplná filmografie.", "content": "Poznámka : zkratka BAFTA představuje \"Britskou televizní a filmovou akademii\"", "section_level": 1}, {"title": "Životopisný film.", "content": "V roce 2000 byl v USA natočen dvoudílný životopisný televizní film \"Příběh Audrey Hepburnové\", hlavní roli zde ztvárnila americká herečka Jennifer Love Hewittová. Snímek zachycuje přibližně první polovinu jejího života od dětství zhruba do roku 1961, kdy skončilo natáčení filmu \"Snídaně u Tiffanyho\" a již probíhaly přípravy na natáčení filmu \"My Fair Lady\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Audrey Hepburnová, nepřechýleně Hepburn, vlastním jménem \"Audrey Kathleen Ruston\" (* 4. května 1929 Ixelles u Bruselu, Belgie – † 20. ledna 1993 Tolochenaz, Švýcarsko) byla britská herečka a velvyslankyně UNICEF, jedna z nejznámějších tváří filmového plátna druhé poloviny 20. století, nositelka cen Oscar, Tony, Emmy i Grammy.", "tgt_summary": "Audrey Hepburn (* 4. Mai 1929 als \"Audrey Kathleen Ruston\" in Ixelles/Elsene, Belgien; † 20. Januar 1993 in Tolochenaz, Schweiz) war eine Schauspielerin britisch-niederländischer Herkunft. Sie zählte in den 1950er- und 1960er-Jahren zu den größten weiblichen Filmstars. Für ihre Darbietungen wurde sie unter anderem mit je einem Oscar und einem Emmy sowie zwei Tony Awards und einem Grammy ausgezeichnet. Damit zählt sie zu den wenigen Künstlern, die Emmy, Grammy, Oscar und Tony Award gewonnen haben. ", "id": 2367322} {"src_title": "Korporace", "tgt_title": "Körperschaft", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Korporace je nejstarší druh právnické osoby, znalo ji už římské právo, a to jako \"universitates personarum\", neboli sdružení osob. Od té doby se také korporace dělí na soukromoprávní, což byly různé spolky (\"collegia\"), a veřejnoprávní, kterým byl především sám římský stát, kromě něho ale i města (\"civitates\") a obce (\"vici\"). Ke vzniku soukromoprávních spolků, např. řemeslnických cechů, kněžských sborů nebo pohřebních bratrstev (\"collegia funeraticia\"), zpočátku postačovala dohoda zakládajících osob (minimálně tří podle zásady \"tres faciunt collegium\", tři tvoří společnost) a vypracování stanov, povolení potřeba nebylo. Až později se koncem republiky začalo vyžadovat, aby stanovy schválil senát nebo císař, pak šlo o spolek dovolený (\"collegium licitum\"), kterému náležela korporační práva, jinak o spolek nedovolený (\"collegium illicitum\"), který jako samostatná osoba práva vystupovat nemohl. Stanovy pak musely obsahovat účel spolku, určení jeho orgánů a toho, zda půjde o \"universitas ordinata\" se zvláštním řídícím orgánem nebo o \"universitas inordinata\" s valnou hromadou všech členů. Mezi veřejnoprávní korporace se kromě státu a obcí později začaly počítat i kraje a okresy, také státem uznané náboženské společnosti (vyjma římskokatolické církve) a univerzity. Všeobecný zákoník občanský se zmiňoval o soukromoprávních korporacích nepřímo a také je rozlišoval na společnosti dovolené, které požívaly zpravidla stejných práv jako fyzické osoby, a na společnosti nedovolené, jež byly zakázány zvláštními zákony nebo které se příčily bezpečnosti, veřejnému pořádku nebo dobrým mravům.", "section_level": 1}, {"title": "Veřejnoprávní korporace.", "content": "Veřejnoprávní korporace je založena na členském principu a jde o sdružení osob, které bylo založeno na základě zákona a kterému byla svěřena pravomoc plnit vymezené úkoly veřejné správy. Může jít jak o územní veřejnoprávní korporace (obce a kraje), tak o veřejnoprávní korporace osobní, jako jsou různé profesní komory (např. advokátní komora nebo lékařská komora).", "section_level": 1}, {"title": "Soukromoprávní korporace.", "content": "V českém právu jsou soukromoprávní korporace upraveny poměrně komplexně občanským zákoníkem ve smyslu soukromoprávních právnických osob založených na členském principu. Jsou pojímány jako sdružení osob, tedy tvořené více osobami. Přesto jsou připuštěny i jednočlenné korporace, dovoluje-li to však výslovně zákon (pouze u kapitálových obchodních společností). Na členství v korporaci je kladen důraz, nejenže je členům stanovena povinnost chovat se vůči korporaci čestně, ale klesne-li jejich počet pod stanovenou mez a není-li zjednána náprava, soud korporaci i bez návrhu zruší. V rámci korporací jsou zvláště upraveny spolky, založené za účelem dosažení nějakého společného zájmu nevýdělečné povahy, společenství vlastníků bytových jednotek a obchodní korporace, což mohou být obchodní společnosti (osobní s majetkovým ručením společníků a kapitálové bez tohoto ručení) nebo družstva.", "section_level": 1}], "src_summary": "Korporace (odvozeno od lat. slova \"corpus\" – tělo) je právnický subjekt (právnická osoba), který – přestože je tvořen více osobami – má z pohledu práva status osoby samostatné. Jako taková má vlastní právní osobnost, nemá ale klasicky chápanou svéprávnost, právně jednají za ni osoby fyzické, zejména tzv. statutární orgány, které ji zastupují. Jako sdružení osob je odlišná od sdružení majetku (fundace), ačkoli též vzniká kvůli dosažení nějakého cíle. Liší se také od volného sdružení osob, společnosti nebo tiché společnosti, protože ty jsou jen obligačním poměrem, samostatnými právnickými osobami nejsou. Vnitřní poměry korporace se pravidelně řídí jejími vlastními stanovami.", "tgt_summary": "Eine Körperschaft (auch \"Korporation\" von gelehnt) ist ein auf Dauer angelegter Zusammenschluss von Personen, der einen überindividuellen Zweck verfolgt und dessen Bestand vom Wechsel der Mitglieder unabhängig ist. Die Körperschaft ist eine rechtsfähige juristische Person. ", "id": 1131257} {"src_title": "Alfred Hugenberg", "tgt_title": "Alfred Hugenberg", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se jako syn poslance Pruského parlamentu Karla Hugenberga. V letech 1883 až 1888 studoval práva v Göttingenu, Heidelbergu a v Berlíně a ekonomii ve Štrasburku. Roku 1900 se oženil se svou vzdálenou sestřenicí. V letech 1903–1907 působil jako úředník na ministerstvu financí, od roku 1909 až do roku 1918 byl členem vedení Friedrich Krupp AG v Hesensku. Od roku 1916 začal budovat později známý \"Hugenbergův koncern\", konglomerát novin, nakladatelství, filmových společností a reklamních agentur. Roku 1918 vstoupil do Německé národně lidové strany (DVNP), kterou také reprezentoval v parlamentu. Předsedou strany se stal po špatném volebním výsledku v roce 1928 a zůstal jím až do rozpuštění strany. Pod Hugenbergovým vedením se strana ještě více vyhranila vůči systému Výmarské republiky, zradikalizovala se ve svém nacionalismu a definitivně opustila své někdejší monarchistické názory. V roce 1929 postavila strana, i přes mnohé názorové neshody, společnou kandidátku při volbách do Reichstagu s NSDAP a organizací Stahlhelm. Toto uskupení obdrželo 14 % odevzdaných hlasů. V letech 1931 až 1932 stála DNVP v opozici vůči druhé Brüningově vládě, ale její členové byli zastoupeni v kabinetech Franze von Papena i Kurta von Schleichera. Po jmenování Hitlerova kabinetu v lednu 1933 v něm působil ve funkcích ministra hospodářství a ministra výživy. Byl i ve vládě, kterou jmenoval Hitler 14. března 1933, ale když zjistil, že jeho strana sice formálně kontroluje čtyři ministerstva, ale moc v zemi fakticky přebírají nacisté, podal v červnu 1933 ve snaze vyvolat pád vlády demisi. Jeho demise však k ničemu nebyla a DNVP byla rozpuštěna. Postupně byl nacisty donucen jim prodat své společnosti. Po druhé světové válce byl v letech 1946–1951 v britské internaci, zemřel roku 1951 v Kükenbruchu.", "section_level": 1}, {"title": "Mediální magnát.", "content": "Alfred Hugenberg podnikal i v oblasti mediálního průmyslu. \"\"Aby mohl ovlivňovat tisk a tím i veřejné mínění, vydal se Hugenberg pěti odlišnými, ale navzájem propojenými cestami:\" Hugenberg vlastnil inzerentní společnost Ala-Anzeiger AG, filmové studio UFA, nakladatelskou instituci VERA Verlagsanstalt, která pomáhala vydavatelstvím v těžké finanční situaci. Dále vlastnil Telegraphen-Union (Telegrafní unii) čili tiskovou kancelář, konkurenci k původní jediné německé tiskové kanceláři Wolff Telegraph Bureau. Ta vznikla v roce 1913 sloučením několika jiných agentur. Zmíněná inzerentní společnost Ala zvládla po svém nástupu na trh se spojit se s několika dalšími společnostmi, ke kterým zaujala vlastnický vztah a spojila je do jedné. Následně tak zlikvidovala konkurenci Haus Mosse (Mosseho nakladatelství), to muselo v roce 1932 vyhlásit konkurz. Díky zakoupení Scherlova nakladatelství získal následující novinové tituly:", "section_level": 1}], "src_summary": "Alfred Ernst Christian Alexander Hugenberg (19. června 1865, Hannover – 12. března 1951, Kükenbruch) byl německý nacionalistický a konzervativní politik a podnikatel.", "tgt_summary": "Alfred Ernst Christian Alexander Hugenberg (* 19. Juni 1865 in Hannover; † 12. März 1951 in Kükenbruch) war ein deutscher Montan-, Rüstungs- und Medienunternehmer, Politiker (DNVP) und während der ersten Monate nach Hitlers Machtergreifung Minister für Wirtschaft, Landwirtschaft und Ernährung in dessen erstem Kabinett. Er gilt als bedeutendster bürgerlicher Wegbereiter des Nationalsozialismus. Er gehörte zu den Gründungsmitgliedern des Alldeutschen Verbandes, zeitweise einer der größten und bekanntesten Agitationsverbände. Mit seinem Hugenberg-Konzern, einem Medienkonzern, der die Hälfte der deutschen Presse kontrollierte, trug er mit nationalistischer und antisemitischer Propaganda maßgeblich zum Aufstieg der rechten bzw. rechtsextremistischen Parteien in der Weimarer Republik bei.", "id": 1342329} {"src_title": "Pláštěnci", "tgt_title": "Manteltiere", "src_document": [{"title": "Vývin.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Embryo.", "content": "Oplozené vajíčko pláštěnců je již před prvním dělením rozfragmentováno na části, z nichž se později vyvinou jednotlivé tkáně. Nejprve dochází k rýhování (dělení vajíčka), které je bilaterálního holoblastického typu. Na konci rýhování je tedy již dvoustranně symetrický zárodek. Ve stadiu 32 buněk vzniká uvnitř malá dutina – blastocoel – a poté začíná gastrulace. Ta probíhá tak, že nejprve se do dutiny vchlípí endoderm, vzniklá dutina (blastoporus) je obklopena rty z mezodermu. Tyto rty se ve druhé fázi sklouznou po vnitřním povrchu endodermálních buněk a usídlí se uvnitř. Výsledné embryo (gastrula) se začne podél předozadní osy prodlužovat. Následně vznikají první základy orgánů, jako je nervová trubice a chorda dorsalis. Vzniká postupně larva („pulec“).", "section_level": 2}, {"title": "Larva.", "content": "Larva pláštěnců je sice velká pouhých několik milimetrů a v mořském planktonu zcela zapadne, přesto je však pro vědce velmi cenná. Nese totiž řadu typických znaků strunatců. Připomíná pulce. Má ocasní chordu, nervovou trubici, kompletní trávicí soustavu, děrovaný hltan, endostyl, srdce a příslušné cévy, ale i jednoduchý „mozek“ a oči. Tyto znaky však do velké míry u dospělce nejsou patrné (výjimkou jsou však dospělé vršenky). Obvykle dojde k tzv. ontogenetické regresi, kdy např. zakrňuje nervová soustava a chorda, naopak začne velice růst hltan. Larva ztrácí ocas a přisedá na povrch mořského dna.", "section_level": 2}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Pláštěnci žijí buď samostatně, nebo v koloniích dosahujících velikosti až několik metrů. Velikost jednoho jedince může být někdy méně než milimetr, jindy však i 60 cm. Pokožka je jednovrstevná a vylučuje zmíněný plášť (tuniku). Ač patří mezi strunatce, jejich struna hřbetní je většinou pouze u larev, a to v ocasní svalnaté části těla. Jsou to zpravidla hermafrodité s nepárovými pohlavními orgány. Pohlavně se množí larvální stádia. K nepohlavnímu množení dochází pučením, častá tvorba kolonií. Někdy dochází k rodozměně (metagenezi), při níž se oba způsoby střídají. Larva pláštěnců je nebarevná a vyvinutá. Po dosáhnutí dospělosti přisedne a následně je barevná a primitivnější.", "section_level": 1}, {"title": "Systematické dělení.", "content": "Pláštěnci se dělí na tři třídy.", "section_level": 1}, {"title": "Sumky.", "content": "Sumky žijí přisedlým životem především ve velmi studených vodách. Larva se tělem velmi podobá pulci a žije asi 2 až 3 dny. Dospělec měří zhruba 0,5 cm, žije průměrně rok a je primitivnější než larva.", "section_level": 2}, {"title": "Salpy.", "content": "Salpy mají červenou nebo oranžovou barvu. Žijí v koloniích, které se vznášejí mořem, nebo přisedle. Jsou menší než 20 cm. Pohybují se pomocí protékání a pumpují vodu podobně jako medúzy. Bývají částí planktonu. Na rozdíl od sumek je v jejich pohlavním cyklu přítomna rodozměna.", "section_level": 2}, {"title": "Vršenky.", "content": "Nejvyspělejší z pláštěnců jsou vršenky. Jako jediní mají hřbetní strunu zachovanou po celý život. Žijí u hladiny, jelikož k životu potřebují světlo a živí se řasami, které se zde nacházejí. Vyskytují se ve všech oceánech a mají takzvané sítko, kterým filtrují potravu. Když se toto sítko zanese, vršenky se z něj svléknou. Jejich schránku tvoří vápník a bílkovina.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pláštěnci (Tunicata, Urochordata) je podkmen mořských strunatců. Hlavní vývojové znaky strunatců (pevná struna hřbetní a nervová trubice) jsou vyvinuty pouze u larev (s výjimkou vršenek). Tělo většiny dospělých obklopuje tuhý rosolovitý plášť (\"tunica\"), tvořený polysacharidem tunicinem. Pláštěnci žijí především přisedlým životem v koloniích.", "tgt_summary": "Die Manteltiere (Tunicata, Urochordata) sind ein weltweit rein marin verbreiteter Unterstamm der Chordatiere. Sie leben als sessile Tiere auf dem Meeresboden (Seescheiden) oder planktonisch (Salpen, Appendikularien). Manteltiere können als Einzeltiere oder als Kolonien auftreten. Ihr Name leitet sich von einem Mantel (\"Tunica\") aus Tunicin (Cellulose) ab.", "id": 2278684} {"src_title": "LAN party", "tgt_title": "LAN-Party", "src_document": [{"title": "Lan párty v roce 2013.", "content": "Lan-party mají i v dnešní době smysl přestože penetrace Internetu v ČR je velmi dobrá, protože osobní setkání je z principu vždy intenzivnější a zejména ve vypjatých situacích (poslední člen týmu může zachránit situaci) je ten pocit radosti případně zklamání umocněn právě tím osobním kontaktem.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace Lan-párty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mikro lan-párty.", "content": "Pro pořádání tzv. mikroLAN (do 10 lidí) poslouží i byt nebo rodinný domek. Mějte na paměti, že LAN se typicky protáhnou do dlouhých ranních hodin, tak dejte pozor abyste nerušili sousedy resp. noční klid. Vhodné je zvážit i možné problémy s odvětráním anebo spaním (za předpokladu, že účastníci na noc nejdou spát domů). Vždy se ujistěte, že každý bude mít kam položit PC (stůl) a na co si sednout (židle).", "section_level": 2}, {"title": "Klasická lan-párty.", "content": "Typicky pořádáno v pronajatých prostorách (sály, restaurace, hospody). Pro cca 10 osob nutno počítat s náklady na pronájem. Dále je doporučováno se s pronajímatelem prostor předem domluvit co je zahrnuto v ceně (typicky: pronájem prostor, použití toalet, elektřina, Internet a topení pokud je třeba).", "section_level": 2}, {"title": "Propagace a organizace lan-párty.", "content": "Pokud organizujete malou lan-párty pro uzavřený počet osob (tzv. mikro lan-párty - viz výše), tak může dobře posloužit např. organizace přes Facebook nebo přes plánovací službu Doodle.com. V případě většího počtu osob nebo pokud počítáte s účastí zcela cizích lidí lze použít i specializované weby. Nejčastějším způsobem propagace LAN Párty jsou sociální sítě a internetové portály zaměřené přímo na hraní počítačových her nebo jedné konkrétní počítačové hry.", "section_level": 2}], "src_summary": "LAN party je společenská akce trvající zpravidla několik hodin až dní. Na LAN Party se sejde skupina lidí, která má společnou zálibu v počítačových hrách. Za pomoci switche se vytvoří počítačová síť LAN (Local Area Network), díky které se všichni účastníci mohou vzájemně propojit a hrát multiplayerové hry. ", "tgt_summary": "Eine LAN-Party (oder schlicht LAN) ist ein Zusammenschluss von privaten Computern, die durch ein lokales Netzwerk (Local Area Network, LAN) verbunden werden. Dabei messen sich die Teilnehmer in Computerspielen. Bei einer organisierten Veranstaltung über das Internet oder über Richtfunkstrecken, z. B. von Universitäten, spricht man hingegen von einer WAN-Party (Wide Area Network, WAN).", "id": 1572048} {"src_title": "Charles Ives", "tgt_title": "Charles Ives", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Ivesovy kořeny jsou přísně tradicionalistické. Stát Connecticut byl založen jako puritánské osídlení na počátku sedmnáctého století a pak, v roce 1788, se stal jedním z původních třinácti států nově vzniklých Spojených států. Jeho otec Charles Ives řídil to, co generál Grant nazval „nejlepší kapelou armády“, a byl zběhlý v hymnách a národních písních. Později o něm jeho syn řekl, že „v tom, jak otec hrával hymny, bylo cosi...jakýsi zápal, který je povznášel o tóninu výš“.", "section_level": 2}, {"title": "Dětství a studie.", "content": "Charles, který se nejprve učil u svého otce, byl vzdělán nejen v klasických kompozičních Bachových technikách, ale znal i smělejší americkou stranu světa Danburyho a již jako chlapec začal experimentovat způsobem, který spojujeme s jeho zralou hudbou, například načrtl několik „fug ve čtyřech tóninách“. Ve dvanácti již pravidelně komponoval a hrál na bubny v otcově orchestru a ve čtrnácti se stal placeným varhaníkem v kostele. Jeho hudební život již odrážel jeho temperament, který měnil od vitality až po uzavření do sebe. Než dosáhl dvaceti let, navštěvoval i jiné školy a působil v dalších varhanických funkcích a nakonec se v roce 1894 dostal na Yale, kde setrval až do roku 1898. Tam byl jeho učitelem hudby Horatio Parker, který tohoto mladého neortodoxního muže přesvědčoval, že musí psát trochu konvenčněji, pomýšlí-li na kariéru skladatele. Ačkoliv Ives odmítal tuto disciplínu, podle níž měl psát „stupidní fugy“, rovněž si uvědomoval, že být originálním neznamená jen psát odlišně, a jeho první symfonie, jíž se zabýval během svých studií, svědčí o zvládnutí širšího romantického způsobu vyjadřování, který tenkrát propagoval Antonín Dvořák.", "section_level": 2}, {"title": "Rodinný život a první úspěchy.", "content": "Nicméně po ukončení univerzity si Ives zvolil zcela odlišnou dráhu, nejprve se odstěhoval do New Yorku, kde vstoupil do pojišťovací společnosti a později se spolu s kolegou Julianem Myrickem rozhodl zdokonalovat techniky prodeje. Pak si vydělával na živobytí opět jako pojišťovací agent a ve volném čase skládal, ačkoliv po nějaký čas opět hrál na varhany v kostele, kde byly uvedeny i jeho některé skladby. V roce 1905 se začal dvořit Harmony Twichellové a 9. června 1908 se vzali a zůstali spolu až do Ivesovy smrti. Ives v tě době měl již za sebou několik důležitých skladeb ve výrazném stylu, jenž byl typicky jeho, mezi něž patří dvě orchestrální skladby \"Nezodpovězená otázka\" a \"Central park ve tmě\", který rovněž nazval \"Dvě úvahy\". Pocházející z roku 1906, kdy se Ives a jeho kolega Myrick rozhodli zřídit svůj vlastní podnik. Nejprve si založili svou vlastní pojišťovací společnost zvanou „Ives & Co.“ a po ní v lednu 1909 „Ives & Myrick“. Čtyři následující desetiletí přinesla Ivesovi prosperitu jako obchodníkovi, a ačkoliv komponoval jen příležitostně, začal ve dvacátých letech zájem o jeho hudbu vzrůstat. Nicméně prvním uveřejněním svých skladeb – sonáty pro klavír a sbírky čítající nejméně sto písní si zajistil na své vlastní náklady v roce 1919 až 1922. Jeho třetí symfonie, zkomponovaná v roce 1904, získala roku 1947 Pulitzerovu cenu, avšak jeho čtvrtá symfonie (1910 – 1916) byla hrána teprve v roce 1965. V letech 1931 – 1932 uvedl dirigent Nicolas Slonimsky ve Spojených státech a ve Francii jeho \"Tři místa v Nové Anglii\" a rovněž \"Čtvrtý červenec\" v Paříži a Aaron Copland uvedl sedm z jeho písní na festivalu Yaddo.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr života a smrt.", "content": "I přesto však obtížnost jeho hudby neodradila jen ty nejzkušenější hudebníky – orchestrální dílo mělo tak nezávislý rytmický zápis, že bylo zapotřebí více než jednoho dirigenta. Na konci roku 1926 skončil s podnikáním. O deset let později byl svědkem toho, jak kritik Lawrence Gilman označuje jeho sonátu \"Concord\" za „největší hudbu napsanou americkým skladatelem“. Jeho zdraví se začalo stále více zhoršovat, se srdcem měl problémy již od svých třiceti let a ještě se přidala cukrovka. Charles Edward Ives zemřel pět měsíců před osmdesátými narozeninami.", "section_level": 2}], "src_summary": "Charles Edward Ives (20. října 1874, Danbury Connecticut – 19. května 1954, New York) byl americký hudební skladatel 20. století.", "tgt_summary": "Charles Edward Ives (* 20. Oktober 1874 in Danbury, Connecticut; † 19. Mai 1954 in New York City) war ein US-amerikanischer Komponist.", "id": 330973} {"src_title": "Eurofighter Typhoon", "tgt_title": "Eurofighter Typhoon", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Vývoj letadla začal v roce 1983, kdy Itálie, Německo, Francie, Spojené království a Španělsko spustily program \"FEFA\" (\"Future European Fighter Aircraft\"). Mezi základní požadavky, které měl splňovat budoucí evropský stíhací letoun, patřily hlavně: V roce 1984 se Francie chtěla ujmout vedoucí úlohy při realizaci projektu. Předložila také požadavek zkonstruovat letadlo tak, aby bylo možné jeho nasazení i na letadlové lodi. Ale jelikož se Francie s partnery nedokázala dohodnout na uvedených požadavcích, opustila v roce 1985 konsorcium a spustila svůj vlastní projekt, jehož výsledkem se stal stíhací letoun Dassault Rafale. První let prototypu Eurofighter se konal 27. března 1994 v Bavorsku. 2. září 1998 dostalo letadlo během ceremoniálu ve Farnborough oficiálně své jméno Eurofighter Typhoon. První sériově vyráběný Eurofighter byl veřejnosti představen 13. června 2003 a 4. srpna téhož roku byl zařazen do výzbroje Luftwaffe.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Drak.", "content": "Konstrukce letadla s delta křídlem a kachními plochami je navržena jako přirozeně nestabilní při nižších rychlostech. Díky této konstrukci a systému fly-by-wire má však stroj dobrý vztlak, výbornou obratnost a nižší odpor při vyšších rychlostech. Drak letadla byl navržen tak, že až 82 % tvoří kompozitní materiály, díky čemuž se podařilo výrazně snížit hmotnost Typhoonu. Dalších 15 % konstrukce je z hliníkové a titanové slitiny, tj materiálů, v nichž se kombinuje vysoká pevnost s nízkou hmotností. Drak Typhoonu byl také navržen s ohledem na co nejnižší radarový odraz, i když se ještě nedá hovořit o \"stealth\" stíhačce. Jelikož je Typhoon projektem čtyř partnerských zemí, výroba jednotlivých komponentů je rozdělena následovně:", "section_level": 2}, {"title": "Kokpit.", "content": "Kabina pilota je vybavena třemi multifunkčními barevnými displeji a také průhledovým displejem. Aby se minimalizoval reakční čas pilota při náročných bojových podmínkách, v kokpitu je využit koncept HOTAS (Hands-On-Throttle-And-Stick), tj. nejdůležitější ovládací prvky jsou umístěny na plynové a řídicí páce. Bojové nasazení výrazně usnadňuje také přilba \"Striker\" od firmy BAE Systems, která zobrazuje pilotovi nejdůležitější avionické a taktické informace. Přilba navíc obsahuje kameru nočního vidění, což výrazně zefektivňuje nasazení během noci. Samozřejmostí je přilbový zaměřovač, díky kterému může pilot uzamknout cíl a vystřelit i tzv. \"přes rameno\". Prostřednictvím přilby může pilot ovládat letadlo i hlasovými pokyny.", "section_level": 2}, {"title": "Avionika.", "content": "Eurofighter Typhoon je vybaven pulzním dopplerovským radarem Captor-M, který je schopen vyhledat cíl až na 185 km. Tento radar má být nahrazen nově vyvinutým radarem typu AESA (Active Electronically Scanned Array). Je to radar s aktivním elektronickým vychylováním paprsku a nese označení CAPTOR-E nebo CAESAR. Posouvá možnosti Typhoonu útočit na pozemní cíle za každého počasí a je mnohem odolnější proti rušení než jeho předchůdce. Jeden z odborníků firmy EADS, podílející se na vývoji, se vyjádřil, že radar bude schopen vyhledat stíhačku F-35 až na vzdálenost 59 km. Přestože byl vývoj radaru již ukončen a letadla druhé a třetí série by jím mohly být výrazně modernizované, k žádné objednávce zatím nedošlo. Od roku 2007 jsou letadla Eurofighter Typhoon vybavena také infračerveným průzkumným a zaměřovacím systémem PIRATE. Jde o elektro-optický systém, který je umístěn v přední části trupu, nalevo od kokpitu. V režimu vzduch-vzduch PIRATE vyhledává horké kondenzační plyny proudových motorů a umožňuje jejich sledování. V režimu vzduch-země vyhledává tepelné zdroje na povrchu Země. Je spojen s displejem přilby pilota, ve které se zobrazují cíle ve vysokém rozlišení. PIRATE je schopen sledovat současně do 200 cílů. AIS (Attack and Identification System) představuje systém, který sdružuje všechny informace, získané jednak ze senzorů na palubě letadla a jednak z externích zdrojů (např. AWACS). Automatizuje se tím zpracování dat z více systémů a snižuje se zátěž pilota.", "section_level": 2}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "RAF.", "content": "Dne 17. srpna 2007 vzlétly dva Typhoony poprvé proti ruskému bombardéru Tupolev Tu-95, který se přiblížil k vzdušnému prostoru Británie. Podobných vzletů, při kterých je třeba eskortovat ruská letadla, se od té doby uskutečnily stovky. Obzvláště mnoho vzletů na zajištění vzdušného prostoru se konalo v letech 2014 - 2015, kdy se aktivita ruského letectva výrazně zesílila. Dne 21. března 2011 se začalo deset Typhoonů podílet na udržování bezletové zóny nad Libyí. Už o tři týdny na to se britské Typhoony zúčastnily poprvé ostrého bombardování pozemních cílů. Dne 12. dubna 2011 úspěšně shodily přesně naváděné bomby typu GBU-16 Paveway II na vojenská vozidla Kaddáfího jednotek. Vzhledem k tomu, že piloti Typhoonů neměli ještě dostatečné zkušenosti s misemi vzduch-země, označování cílů pro ně zajišťovaly stíhačky Tornado GR4, prostřednictvím kontejnerů Litening III.", "section_level": 2}, {"title": "Itálie.", "content": "Dne 29. března 2011 se Typhoony italského letectva zapojily do udržování bezletové zóny v Libyi.", "section_level": 2}, {"title": "Uživatelé.", "content": "Původně zamýšlely jednotlivé státy objednat mnohem více letounů, ale v důsledku redukce obranných rozpočtů musela být provedena redukce počtu původně objednaných strojů. Část rakouských strojů nepochází z novovýroby, ale byla původně vyrobena pro německou Luftwaffe. Vzhledem k produkci poměrně velkého počtu strojů byl během výroby zvolen postup pozvolné evoluce. Jednotlivé výrobní série se od sebe liší. Typickým příkladem jsou britské Typhoony, které byly do výzbroje RAF zaváděny nejprve ve standardu F.2, tedy pouze jako stíhačky pro vzdušný boj. Teprve později byla dodána víceúčelová varianta FGR.4, na kterou byly později upraveny i starší letouny standardu F.2.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "Zdroje: Technická data, BAE Systems, Superfighters, Modern Fighters", "section_level": 1}], "src_summary": "Eurofighter Typhoon je dvoumotorový víceúčelový letoun s delta křídlem a kachními plochami, navržený a postavený konsorciem společností Alenia Aeronautica, BAE Systems a EADS, pracující jako holding Eurofighter GmbH (založeno v roce 1986). Projekt je řízen NATO Eurofighter and Tornado Management Agency, která je hlavním zákazníkem. ", "tgt_summary": "Der Eurofighter Typhoon ist ein zweistrahliges Mehrzweckkampfflugzeug in Canard-Delta-Konfiguration, das von der Eurofighter Jagdflugzeug GmbH, einem Konsortium aus Airbus, BAE Systems und Leonardo, gebaut wird. Die Beschaffung und Leitung des Projektes wird durch die NATO Eurofighter and Tornado Management Agency geregelt. In Deutschland und Österreich wird das Flugzeug oft nur \"Eurofighter\" genannt. ", "id": 2148350} {"src_title": "Ernest Hemingway", "tgt_title": "Ernest Hemingway", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a mládí (1899–1921).", "content": "Otec Clarens Ed Hemingway byl lékař, matka Grace se věnovala hudbě a byla velice zbožná. Bydleli v Oak Parku na předměstí Chicaga, chatu pojmenovanou Windermere měli u jezera Walloon na severu Michiganu. Na druhé straně jezera koupili později také usedlost nazvanou Longfieldská farma, kde rodina trávila letní měsíce. Ernest se narodil roku 1899 jako druhý ze šesti dětí – měl ještě čtyři sestry a nejmladšího bratra Leicestra. Matka z něj chtěla mít slušně vychované dítě, jejich vztah byl i v dospělosti komplikovaný. Otec v něm podporoval lásku k přírodě, chodili spolu na lov a rybařit, naučil se tábořit, pomáhal na farmě. Byl fyzicky vyspělý, rád plaval a se spolužáky podnikal pěší túry do okolí. Přestože špatně viděl na jedno oko, byl výborný střelec. Svou sílu předváděl v boxu a jízdách po řece na kánoi. Hrál na violoncello ve školním orchestru. Během studia na střední škole se pokoušel o verše, povídkové črty a sloupky do novin. Po maturitě odmítl jít na vysokou školu a v říjnu 1917 se stal reportérem kansaského listu Star. Byl pevně rozhodnut stát se spisovatelem. Rok na to odjel do Itálie na italskou frontu první světové války jako dobrovolník ambulantních sborů Červeného kříže. V červnu 1918 se dostal jako řidič sanitky do těžkých bojů u řeky Piavy. Zde byl těžce raněn střepinami z minometu. Přes svá mnohočetná zranění odnesl na zádech do bezpečí italského vojáka, který byl v bezvědomí. Byl prvním Američanem raněným v Itálii a za svůj statečný čin byl vyznamenán italskou stříbrnou medailí. Léčil se v nemocnici v Miláně, kde se zamiloval do zdravotní sestry Agnes von Kurowské. Ernest se v lednu 1919 vrátil do USA, kde byl vítán jako hrdina. Agnes zůstala v Evropě a po několika měsících jejich vztah ukončila, protože se zamilovala do mladého poručíka. Po válce se chtěl věnovat psaní. Žil v Torontu, kde se živil jako novinář v deníku Toronto Star a začal psát povídky, které nikdo nechtěl otisknout. V říjnu 1920 se usadil u přátel v Chicagu a tam se seznámil se svou budoucí ženou, osmadvacetiletou Hadley Richardsonovou. Svatba se konala v září 1921 a novomanželé se vydali na cestu do Evropy.", "section_level": 2}, {"title": "Život v Evropě (1921–1928).", "content": "Zpočátku žili v Paříži, kde navázali kontakty se zahraničními novináři i známými osobnostmi uměleckého světa. Hemingway se stal členem skupiny amerických intelektuálů soustředěných v kolem Gertrudy Steinové – tzv. „Ztracená generace“. Živil se jako reportér torontského Staru i jiných novin a za reportážemi procestoval mnoho zemí (Turecko, Itálie, Německo, Švýcarsko). Kromě toho psal krátké črty, povídky a básně. Během pobytu v Evropě však přišel o všechny své rukopisy, když Hadley ve vlaku někdo ukradl kufřík, ve kterém je vezla Ernestovi do Lausanne. Zůstaly mu pouze dvě povídky: \"Můj táta\" a \"Nahoře v Michiganu\", což mu způsobilo hlubokou depresi. K psaní se vrátil v Itálii na jaře 1923, kdy poprvé od ztráty rukopisů dokončil povídku. Dal jí název \"Mimo sezónu\" a znamenala zásadní převrat v jeho stylu, projevilo se v ní i jeho básnické nadání. Závěr prvního pobytu v Evropě prožili Hemingwayovi ve Španělsku, kde viděli poprvé býčí zápasy a toreadory. Zde také vznikla jeho přezdívka Papá. Dojmy z návštěvy Španělska popsal Ernest v pěti krátkých črtách. V srpnu 1923 dostal ke korektuře svou první knihu \"Tři povídky a deset básní\" (\"Three Stories and Ten Poems\"). Krátce na to s Hadley, která čekala dítě, odjeli do Ameriky. V Torontu se Hemingway vrátil na své místo novináře ve Staru. V říjnu 1923 se jim narodil chlapec, kterému dali jméno John Hadley Nicanor (podle španělského toreadora Nicanora Villalty), pro svou baculatost později zvaný Bumby. V prosinci mu vyšla v omezeném nákladu 170 kusů knížka \"Za našich časů\" (\"In Our Time\"), do které zařadil čtrnáct krátkých črt s různou tématikou z amerického středozápadu, války v Itálii a býčích zápasů ve Španělsku. Další vydání této knihy vyšlo na podzim roku 1925 v nákladu 1300 výtisků. V lednu 1924 se Hemingwayovi vrátili do Paříže, kde se okruh jejich známých rozšířil o F. Scotta Fitzgeralda s manželkou Zeldou. Rodina žila z malého kapitálu, který Hadley zdědila po otci a z nepravidelných honorářů za Ernestovy články do novin. Současně psal povídky, jejichž náměty čerpal z výletů po Evropě, především do Španělska. Začal pracovat na románu z prostředí toreadorů a španělské fiesty. Román s názvem \"I slunce vychází\"/\"Fiesta\" (\"The Sun Also Rises\") dokončil začátkem roku 1926. V tomto období vyšla jeho novela \"Jarní přílivy\" (\"The Torrents of Spring\"), parodie na manýristický styl v Americe uznávaného spisovatele Sherwooda Andersona, jeho někdejšího přítele. V Hemingwayově osobním životě došlo k velké změně. Již několik měsíců udržoval vztah s mladou Američankou z okruhu svých známých Pauline Pfeifferovou a manželství s Hadley skončilo rozvodem v lednu 1927. V květnu se Ernest a Pauline vzali. Hemingwayův první román měl příznivé kritiky a dobře se prodával, ale další kniha jeho povídek \"Muži bez žen\" (\"Men Without Women\") již nebyla tak dobře přijata. Přesto se Hemingway stával známým spisovatelem nejen v Americe, ale také v Evropě. To mu umožnilo ukončit novinářskou činnost a věnovat se výhradně literární tvorbě.", "section_level": 2}, {"title": "Literární sláva (1928–1937).", "content": "V roce 1929 vyšel román \"Sbohem, armádo\" (\"A Farewell to Arms\"), v němž do románové podoby převedl své zážitky z válečného nasazení v Itálii. Kniha se stala bestsellerem a znamenala také značné zlepšení jeho finanční situace. Definitivně rozhodla o jeho světové slávě. Během následujících let Hemingway pobýval většinou v Americe, kde se věnoval rybolovu na Floridě nebo lovil zvěř na západě ve Wyomingu a Montaně. Pravidelně se vracel do Paříže a na koridu ve Španělsku. Pracoval na knize s názvem \"Smrt odpoledne\" (\"Death in the Afternoon\"), která faktografickým způsobem zpracovává tématiku býčích zápasů. Vyšla v roce 1932, ale neměla příliš dobré recenze. Napsal také několik povídek. Psychický otřes mu způsobila smrt otce koncem roku 1928, který svou nemoc ukončil sebevraždou. Počátkem 30. let si s Pauline pořídili velký dům v Key West, kde se usadili se svými dvěma syny Patrickem (1928) a Gregorym (1931). V roce 1934 vydal sbírku čtrnácti povídek pod názvem \"Vítěz nebere nic\" (\"Winner take Nothing\"). Kromě psaní se v tomto období věnoval svým hlavním životním zálibám: cestování, rybaření, lovu zvěře a boxu. Na přelomu let 1933–1934 strávil několik týdnů na safari v Africe. Po návratu si pořídil loď, kterou pojmenoval Pilar a s ní vyjížděl s přáteli na moře lovit velké ryby (mečouny, tuňáky). Zážitky z afrického safari ho inspirovaly k napsání románu, který byl vydán v roce 1935 pod názvem \"Zelené pahorky africké\" (\"Green Hills of Africa\"). Kromě toho psal povídky a také články pro \"Esquire\" a další podobné časopisy. Pracoval na novém románu, jehož hlavním hrdinou byl Harry Morgan, kapitán rybářské lodi. Román vyšel v říjnu 1937 pod titulem \"Mít a nemít\" (\"To Have and Have Not\") a přes smíšené hodnocení kritiky se velmi dobře prodával.", "section_level": 2}, {"title": "Válečná léta (1937–1945).", "content": "Hemingway se jako reportér zúčastnil španělské občanské války. Podílel se také na scénáři dokumentárního filmu \"Španělská země\" (\"The Spanish Earth\"), který natáčeli jeho přátelé na podporu republikánů. Viděl na vlastní oči boje na frontové linii i následky bombardování měst a vesnic. Uvědomoval si, že fašismus je možno porazit jen s pomocí USA a demokratických států, apeloval v tomto smyslu i na prezidenta Roosevelta. Předvídal, že Španělsko je pouze předehrou k mnohem rozsáhlejšímu konfliktu. Rozhodl se napsat divadelní hru \"Pátá kolona\" (\"The Fifth Column\") z prostředí válečného Madridu, která v sobě má autobiografické prvky. Než byla uvedena v divadle, zařadil ji Hemingway do úvodu svého souboru ranějších povídek, který vydalo nakladatelství Scribner na podzim 1938 pod názvem \"Pátá kolona a prvních 49 povídek\" (\"The Fifth Column and the First Forty-Nine Stories\"). Po návratu do USA koncem listopadu 1938 své zážitky z občanské války zpracoval do několika povídek (mj. \"Udání, Motýlek a tank, Nikdo nikdy nezemře\") a začal psát román, který již delší dobu nosil v hlavě. Ve Španělsku s ním pracovala novinářka a spisovatelka Martha Gellhornová, kterou znal již z Ameriky a s níž navázal milostný vztah. Začali spolu žít na Kubě v domě Finca Vigía nedaleko Havany. Manželství s Pauline bylo rozvedeno v listopadu 1940 a hned potom uzavřel manželství s Marthou. Román \"Komu zvoní hrana\" (\"For Whom the Bell Tolls\"), pravdivou výpověď o válce, dokončil v létě 1940. Kritika ho označila za jeho nejlepší dílo a měl obrovský úspěch u čtenářů. Podle knihy byl natočen stejnojmenný film, v němž hlavní role vytvořili Gary Cooper a Ingrid Bergmannová. Do kin byl uveden v roce 1943. Počátkem roku 1941 strávili s Marthou několik týdnů na Dálném východě, kam byli vyslání jako zpravodajové čínsko-japonské války. Vrátili se na Kubu a po vstupu USA do války tam Hemingway zorganizoval protišpionážní skupinu s cílem eliminovat činnost fašistických protiamerických elementů. Se svou lodí Pilar pátral po německých ponorkách. Jeho amatérská snaha nepřinesla žádné výsledky a byla po několika měsících ukončena. Literární tvorbu v roce 1942 prakticky přerušil. Podílel se na přípravě antologie válečných děl, která byla vydána v říjnu pod názvem \"Muži ve válce\" (\"Men at War\"). Hemingway k ní napsal obsáhlý úvod. V soužití s Marthou se začaly objevovat problémy způsobené Ernestovým životním stylem, v němž důležité místo zaujímali kamarádi, rybaření a alkohol. Nezávislá a ambiciózní Martha byla přesvědčena, že by se měl zapojit do války v Evropě, jako to udělal jeho nejstarší syn. Ona sama v říjnu 1943 odjela jako novinářka do Londýna. Hemingway se do Londýna dostal v květnu 1944 jako válečný dopisovatel. S Marthou se zúčastnili jako pozorovatelé invaze spojeneckých vojsk v Normandii, ale potom se jejich cesty rozdělily. Martha odjela do Itálie sledovat boje italské frontě a Ernest se vrátil do Londýna. Tam se seznámil s americkou novinářkou Mary Welshovou, která se později stala jeho čtvrtou manželkou. Do Francie se vrátil v červenci a byl přidělen k 22. pluku pěchotní divize generála Bartona. S tímto útvarem se přes Rambouillet dostal až do Paříže, přičemž si získal respekt vojáků svou odvahou, zkušenostmi a předvídavostí. Na podzim se zúčastnil těžkých bojů na Siegfridově linii v Německu a svou misi ukončil po dobytí vesnice Grosshau poblíž Dürenu. Za aktivní účast ve 2. světové válce byl v roce 1947 vyznamenán Bronzovou hvězdou.", "section_level": 2}, {"title": "Nobelova cena (1945–1954).", "content": "V březnu 1945 se vrátil do své rezidence na Kubu a později tam za ním přijela Mary Welshová. Oba procházeli rozvodovým řízením a po jeho ukončení se v březnu 1946 vzali. V té době Hemingway začal psát nový román \"Rajská zahrada\" (\"The Garden of Eden\"), který však byl vydán až čtvrtstoletí po jeho smrti. V roce 1948 manželé podnikli cestu do Itálie a v Benátkách se Ernest zamiloval do devatenáctileté Adriany Ivančičové. Tento cit ho inspiroval k románu o vztahu stárnoucího plukovníka a mladé dívky, který vyšel pod titulem \"Přes řeku do stínu stromů\" (\"Across the River and Into the Threes\") nejprve v magazínu Cosmopolitan, v r. 1950 pak knižně ve Scribnerově nakladatelství. Odbornou kritikou byl přijat se zklamáním, ale u čtenářů měl úspěch a dobře se prodával. Na přelomu roku 1950–51 Hemingway prožíval období tvůrčího vzepětí, ke kterému přispěla i návštěva Adriany Ivančičové na Kubě. Kromě několika drobných próz pro časopisy pokračoval v práci na zamýšlené trilogii o válce na moři. Nejvýznamnějším počinem jara 1951 se stal příběh o starém rybáři Santiagovi a jeho zápase s velkou rybou. Krátká novela \"Stařec a moře\" (\"The Old Man and the Sea\"), kterou napsal během osmi týdnů, vyšla v září 1952 nejprve v časopise \"Life\" v nákladu 5 milionů výtisků a následně knižně ve Scribnerově nakladatelství. Ohlasy byly v naprosté většině příznivé a román byl označován za jeho mistrovské dílo. Z prostého příběhu vytvořil existenciální drama o základních lidských ctnostech, hrdinství, odvaze a důstojnosti. Hemingway získal Pulitzerovu cenu a připravovala se filmová verze se Spencerem Tracym v hlavní roli. Kromě literárního úspěchu však Hemingwaye v tomto období stihlo několik osobních ztrát – zemřela mu matka, jeho bývalá manželka a matka jeho synů Pauline i několik blízkých přátel. V květnu 1953 se s Mary vydali na safari do Afriky. Cestou se zastavili na fiestě ve Španělsku, kde se Hemingway setkal se starými známými a seznámil se s mladými nadějnými toreadory Antoniem Ordóñezem a Luisem Dominguínem. Půlroční pobyt v Africe skončil, když se těžce potloukl při dvojnásobné letecké havárii v Ugandě. Zranění si léčil v Benátkách a na Kubu se vrátili v červnu 1954. V říjnu mu bylo oficiálně oznámeno, že získal Nobelovu cenu za literaturu. V odůvodnění bylo uvedeno: za stylistické mistrovství moderního vypravěče, které se naposledy ukázalo v knize Stařec a moře a za jeho vliv na současný literární styl. Zdravotní stav mu nedovolil cenu převzít osobně. Medaili věnoval kubánské národní světici Měděné Madoně a nechal ji uložit do relikviáře chrámu Naší Paní v Santiagu de Cuba.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední léta života (1955–1961).", "content": "V následujících letech se Ernest Hemingway potýkal s různými zdravotními problémy, ať už to byl následek jeho dřívějších úrazů a zranění nebo nestřídmého pití. Jeho osobní elán a tvůrčí spisovatelská síla stagnovaly. I když se snažil co nejvíce pracovat, jeho literární tvorba nedosahovala dřívější úrovně. Začal psát novou knihu o Africe, napsal několik povídek o zkušenostech z 2. světové války a znovu přepsal \"Rajskou zahradu\". Nález starých dokumentů z prvního pobytu v Paříži ho inspiroval k napsání série vzpomínkových črt, která byla vydána pod názvem \"Pohyblivý svátek\" (\"A Moveable Feast\") až v roce 1964. V roce 1958 si pořídil nový dům v Ketchumu v horách Idaha nedaleko Sun Valley, kam jezdil už před válkou. Horké kubánské podnebí a rušný společenský život neprospívaly jeho zdraví. Dům na Kubě si však ponechal i po revoluci a nástupu Fidela Castra. Šedesáté narozeniny oslavil Hemingway v kruhu přátel ve Španělsku a pobyt opět využil k návštěvě býčích zápasů, v nichž jako matadoři vystupovali Ordóñez a Dominguín. Článek, který měl o koridě a soupeření dvou toreadorů napsat pro časopis \"Life\", nakonec dosáhl parametrů knihy. V plném znění byla vydána v nakladatelství Scribner pod titulem \"Nebezpečné léto\" (\"The Dangerous Summer\") v roce 1985. Po návratu do USA se Hemingwayův stav postupně zhoršoval, což se projevovalo také na jeho psychice. Měl vysoký tlak, nemocná játra a ledviny, trpěl stavy úzkostí, depresemi a přemýšlel o sebevraždě. Opakovaně byl hospitalizován na klinice Mayo, kde byl léčen i elektrošoky. V červnu 1961 byl z nemocnice propuštěn a vrátil se domů do Ketchumu. 2. července 1961 ráno se zastřelil ranou z brokovnice. Přivolaný lékař prohlásil jeho smrt za náhodnou a Hemingway byl pohřben s církevním obřadem na hřbitově v Ketchumu. Nezanechal po sobě žádný vysvětlující dopis a jeho přátelé se shodli na pravděpodobnosti sebevraždy.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Hemingway byl velmi ovlivněn válkou, vyhledával nebezpečí, měl zálibu v nebezpečných sportech (býčí zápasy) a v lovu. Ve svých povídkách hledal pravdu o člověku v mezní situaci, proto své hrdiny stavěl do nebezpečí, kde pak prokazovali čest a odvahu. Styl jeho psaní je přizpůsoben této literatuře: je úsečný, zbavený všeho nadbytečného, jeho díla nemají žádné citové zabarvení, často píše pouze dialog bez dalších komentářů – tzv. objektivní vypravěčství. Počítá s podtextem, záměrně nesděluje všechny informace („teorie ledovce“). Vysvětlení řady opisovaných jevů, stavů myslí hrdinů, reakcí a pocitů si čtenář musí domyslet zcela sám. Většina jeho děl byla inspirována osobními zážitky. Jeho zkušenosti, mnohdy trpké a bolestné, ho nutí zamýšlet se nad motivy lidské statečnosti a nezdolnosti.V době nástupu fašismu se stupňuje jeho humanistické cítění, které se současně odráží v řadě jeho děl. Postavy jeho děl jsou často muži, kteří vedou nebezpečný způsob života (vojáci, rybáři, lovci, toreadoři). Ve svých povídkách vystupuje pod pseudonymem Nick Adams. Pro jeho literární styl je typické stručné a jasné vyjádření děje, jednoduché věty a reálné dialogy.", "section_level": 1}, {"title": "Romány.", "content": "Hlavní dějovou linii románu Sbohem armádo tvoří příběh tragické lásky mezi americkým vojákem Frederikem Henrym a britskou zdravotní sestrou Catherine Barkleyovou. Děj se odehrává během první světové války a osobní tragédie se tu střetává s tragédií celospolečenskou. Román poukazuje na cynismus vojáků a jejich vytěsnění ze společnosti. Vydáním románu Sbohem armádo byla posílena Hemingwayova pozice v americké literatuře. Román byl roku 1932, a poté znovu v roce 1957, zfilmován. Děj: Román je rozdělen do pěti dílů. První díl popisuje začátek vztahu mezi Henrym a Catherine. Během pobytu na italské frontě utrpí Henry zranění kolena zásahem střepiny z granátu a je poslán do nemocnice v Miláně. V druhém díle sledujeme pokračující vztah Henryho a Catherine během jejich pobytu v Miláně. Henry je do Catherine zamilován, a ta během jeho pobytu v nemocnici otěhotní. Ve třetím díle se Henry vrací ke své jednotce a krátce poté, po bitvě o Caporetto, italská armáda kapituluje. Henry je posléze vyšetřován kvůli zabití důstojníka. Ve čtvrté knize se Catherine a Henry znovu setkávají a odplouvají spolu do Švýcarska. V posledním díle Henry a Catherine žijí klidný život v horách, v závěru Catherine umírá poté, co porodí mrtvé dítě. Cenzura: Ve Scribnerově vydání byla řada vulgarit obsažených v knize (konkrétně slovíčka „shit“, „fuck“ a „cocksucker“) nahrazena pomlčkami („---“). Existují také minimálně dva výtisky prvního vydání, ve kterých Hemingway přepsal cenzurovaný text rukou. Jedno z těchto dvou vydání bylo věnováno Maurice Coindreauovi, druhé Jamesi Joyceovi. Hemingwayem korigovaný text nebyl začleněn do žádného vydání knihy.", "section_level": 2}, {"title": "Povídky.", "content": "Vedle slavných románů je Hemingway často vyzdvihován za své povídky. Vynikají zkratkovitostí, sugestivní evokací nálady a dialogy, jež jsou oproštěny od stylistických klišé. Nadto povídky nestaví na vyhrocené pointě či dějovosti, spíše pracují s tím, co je čtenáři zdánlivě skryté. V povídkách často vystupuje mladík (Nick Adams), který se dostává do konfrontace s realitou okolního života nebo chlapský hrdina, který si musí hájit své místo v tvrdém světě. Povídky vyjadřují hluboký humanistický podtext, ale zároveň i smysl pro ironii a humor.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ernest Miller Hemingway [hemingvej], anglicky: (21. července 1899 Oak Park, Illinois – 2. červenec 1961 Ketchum, Idaho) byl americký spisovatel. Je považován za čelného představitele tzv. ztracené generace. V roce 1953 byl oceněn Pulitzerovou cenou, o rok později pak získal Nobelovu cenu za literaturu. Hemingway byl mistrem krátkých forem v próze a jeho úsporný styl se stal pojmem v moderní světové literatuře.", "tgt_summary": "Ernest Miller Hemingway ([ˈɜːnɪst ˈmɪlə ˈhɛmɪŋwɛɪ] (BE) oder [ˈɜrnɪst ˈmɪɫər ˈhɛmɪŋweɪ] (AE); * 21. Juli 1899 in Oak Park, Illinois; † 2. Juli 1961 in Ketchum, Idaho) war einer der erfolgreichsten und bekanntesten US-amerikanischen Schriftsteller des 20. Jahrhunderts. 1953 erhielt er den Pulitzer-Preis für seine Novelle \"Der alte Mann und das Meer\" und 1954 den Literaturnobelpreis. ", "id": 915024} {"src_title": "Zefyrinus", "tgt_title": "Zephyrinus", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V průběhu Zefyrinova pontifikátu v Římské říši výrazně vzrostlo pronásledování křesťanů. Císařem byl v té době Septimius Severus, který vynakládal značné úsilí na to, aby sjednotil říši pod jedním náboženstvím. V roce 202 vydal dokonce edikt, který pod přísnými tresty zakazoval konversi ke křesťanství. Dalším problémem, kterému Zefyrinus musel, podobně jako jeho předchůdci čelit, bylo rostoucí množství heretiků. Již jeho předchůdci bojovali zejména s gnosticismem a markionismem. Nyní se vynořil jako další směr monarchianismus a ve vyostřené podobě patripassionismus. Zastánci tohoto směru neuznávali rozlišení božské podstaty na tři osoby – Otce, Syna a Ducha svatého – a hlásali, že Bůh je pouze jeden. Papež toto učení sice odsoudil, ale důrazněji proti němu nezakročil. Svatý Zefyrinus mimo jiné ustanovil, že děti mají přistupovat k prvnímu svatému přijímání až ve čtrnácti letech, kdy jsou již schopné rozumově pochopit význam této události. Toto ustanovení bylo v církvi dodržováno až do počátku 20. století, kdy papež Pius X. snížil věkovou hranici na 7 let. Mezi papežovými kritiky nejdůrazněji vystupoval Hippolytus. Zefyrina popisoval jako prostého nevzdělaného muže bez praxe v církevních záležitostech, který se nechá ovládat svým sekretářem Kalixtem. Obviňoval ho z laxního přístupu k vedení církve a z nedůsledného postupu vůči heretikům. Také papežovo rozhodnutí, že exkomunikovaní hříšníci (i heretici) se mohou vrátit do lůna církve, pokud prokáží účinnou lítost a přijmou přísné tresty za své prohřešky, bylo pro Hippolyta a jeho žáky zcela nepřijatelné. Po Zefyrinově smrti, když byl novým papežem zvolen Kalixtus I., se spory vyostřily a došlo k prvnímu církevnímu schismatu (rozdělení církve). Sv. Zefyrinus byl pochován v nadzemních prostorách Kalixtových katakomb v Římě a je prvním papežem, o kterém se s jistotou ví, kde je pohřben. Památku svatého Zefyrina si katolická církev připomíná 20. prosince.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Zefyrinus (\"Zephyrinus\", † 20. prosince 217) byl 15. papežem katolické církve v letech 199 až 217. Jeho pontifikát tak trval téměř dvacet let. V úřadu římského biskupa nahradil svatého Viktora I.. Poté, co 20. prosince 217 v Římě zemřel, jej na papežském stolci vystřídal jeho hlavní poradce, Kalixtus I.", "tgt_summary": "Der heilige Zephyrinus († 20. Dezember 217 in Rom) war Bischof von Rom von etwa 198 bis 217. Sein Name ist abgeleitet von griech. Ζέφυρος \"Zéphyros\", latinisiert \"Zephyrus\" „Westwind“. ", "id": 589192} {"src_title": "Řazení haldou", "tgt_title": "Heapsort", "src_document": [{"title": "Popis algoritmu.", "content": "Základní myšlenkou tohoto algoritmu je využití datové struktury označované jako \"halda\". Tato struktura umí velmi efektivně provést operaci vložení prvku a operaci výběr největšího prvku. Proto lze pomocí haldy seřadit dodaná data od největšího k nejmenšímu prostě pomocí jejich vložení do haldy a následného postupného vybírání největšího prvku. Algoritmus funguje s libovolnou implementací haldy. Při řazení prvků v poli lze využít následující implementaci haldy v poli, která dovoluje třídit prvky na místě. V praxi lze haldu vystavět přímo ve vstupním poli tím způsobem, že jsou následovníci prvku \"n\" uloženi do prvků 2\"n\" a 2\"n\"+1 (při indexování od jedničky), a také následné vybírání prvků lze provádět pouhým přeuspořádáváním dat v tomto poli.", "section_level": 1}, {"title": "Pomocný algoritmus.", "content": "Uvažujme binární haldu pro nalezení „nejvyššího“ prvku. Tato halda bude umístěna v poli od indexu 1 do indexu N. „Pravidlem haldy“ je, že prvek umístěný na indexu \"i\" je vyšší než prvky umístěné na indexech 2*\"i\" a 2*\"i\"+1. U koncových uzlů (na indexech N/2+1 až N) je „pravidlo haldy“ automaticky splněné - není je s čím porovnávat. Pro oba kroky řazení je využit pomocný algoritmus, který v čase O(log(n)) dokáže prodloužit částečně vytvořenou haldu zepředu o jeden prvek. Přesněji řečeno - pokud všechny prvky s indexy L+1 až R (včetně krajních prvků) splňují „pravidlo haldy“, po provedení pomocného algoritmu budou splňovat pravidlo haldy prvky s indexy L až R. Pokud prvek na indexu L nevyhovuje pravidlu haldy, vyměníme ho s větším z prvků na indexech 2*L a 2*L+1 a postup zopakujeme pro index, s kterým jsme měnili.", "section_level": 2}, {"title": "Stavba haldy.", "content": "První krok haldového řazení spočívá v postupném prodlužování haldy z rozsahu (N/2 až N) na (1 až N). Po provedení N/2 kroků je halda vytvořena.", "section_level": 2}, {"title": "Využití haldy.", "content": "Halda, která splňuje popsané podmínky, má na vrcholu (index 1) prvek s největší hodnotou. Ve druhém kroku haldového řazení se tento prvek vymění za poslední prvek pole. Tak se na konec pole dostane největší prvek (tím je zařazen na správné místo), ale změnou prvku v kořeni haldy dojde k porušení jejího pravidla. Je třeba spustit pomocný algoritmus pro zatřídění vyměněného prvku na indexu 1 do haldy, aby tentokrát vznikla halda pro prvky s indexy (1 až N-1). Výše zmíněný postup se opakuje pro stále se zmenšující haldu. Při každém kroku je na vrcholu haldy největší ze zbývajících prvků, a ten je výměnou s posledním prvkem této menší haldy zařazen na správné pořadí v poli.", "section_level": 2}, {"title": "Kód algoritmu v jazyce C.", "content": "/* Makra pro index levého potomka, pravého potomka a rodiče */ void razeni_haldou (double array[], int n) {", "section_level": 1}], "src_summary": "Řazení haldou je jeden z nejlepších obecných algoritmů řazení, založených na porovnávání prvků. Byť je v průměru o něco pomalejší než dobře napsaný algoritmus rychlého řazení, je jeho zaručená časová náročnost formula_1. a dokáže řadit data na původním místě (má pouze konstantní nároky na paměť). Řazení haldou není stabilní řadicí algoritmus.", "tgt_summary": "Heapsort („Haldensortierung“) ist ein in den 1960ern von Robert W. Floyd und J. W. J. Williams entwickeltes Sortierverfahren. Seine Komplexität ist bei einem Array der Länge formula_1 in der Landau-Notation ausgedrückt in formula_2 und ist damit asymptotisch optimal für Sortieren per Vergleich. Heapsort arbeitet zwar in-place, ist jedoch nicht stabil. Der Heapsort-Algorithmus verwendet einen binären Heap als zentrale Datenstruktur. Heapsort kann als eine Verbesserung von Selectionsort verstanden werden und ist mit Treesort verwandt.", "id": 2043906} {"src_title": "Západní Virginie", "tgt_title": "West Virginia", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Rozlohou 62 755 km2 je Západní Virginie desátým nejmenším státem USA, počtem obyvatel 1,8 milionu je 38. nejlidnatějším státem a hodnotou hustoty zalidnění 29 obyvatel na km2 je na 29. místě. Hlavním a největším městem je Charleston s 50 tisíci obyvateli. Dalšími největšími městy jsou Huntington se 49 tisíci obyvateli, dále Morgantown (31 tisíc obyv.), Parkersburg (31 tisíc obyv.) a Wheeling (28 tisíc obyv.). Nejvyšším bodem státu je vrchol Spruce Knob s nadmořskou výškou 1482 m, nejvyšší hora pohoří Allegheny Mountains. Největším tokem jsou řeky Ohio, tvořící sverozápadní hranici Západní Virginie s Ohiem, Guyandotte, Kanawha a Potomac. Západní Virginie je charakterizována hornatým povrchem a velkou venkovskou populací (relativně k ostatním státům). Co se týče ekonomiky, patří mezi nejchudší státy jak z hlediska HDP, tak z hlediska životní úrovně.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Území dnešní Západní Virginie bylo od roku 1607 součástí britské virginské kolonie, Evropané jej však osídlili až v průběhu 18. století. Roku 1776 se teritorium s provinicí stalo součástí nově vzniklých Spojených států. Během americké občanské války se v roce 1861 část tehdejší konfederační Virginie odtrhla a ke dni 20. června 1863 se jako Západní Virginie stala 35. státem USA.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle sčítání lidu z roku 2010 zde žilo 1 852 994 obyvatel. Počet obyvatel kvůli nedostatku pracovních příležitostí již mnoho desetiletí stagnuje. Nejvíce obyvatel měla Západní Virginie při sčítání v roce 1950, kdy zde žilo 2 005 552 lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Rasové složení.", "content": "Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 1,2 % populace.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Podle průzkumu v roce 2001 bylo zastoupení jednotlivých náboženství následující:", "section_level": 2}], "src_summary": "Západní Virginie ( ', oficiálně ') je členský stát Spojených států amerických, ležící na jejich východě v Jihoatlantské oblasti jižního regionu USA. Hraničí na východě a jihovýchodě s Virginií, na jihozápadě s Kentucky, na severozápadě s Ohiem a na severu a severovýchodě s Pensylvánií a Marylandem.", "tgt_summary": "West Virginia (engl. Aussprache, deutsch älter auch \"West-Virginien\") ist ein Bundesstaat der Vereinigten Staaten in der Region der Appalachen, im Volksmund The Mountain State (der Bergstaat) genannt. Begrenzt wird er von Virginia im Südosten, Kentucky im Südwesten, Ohio im Nordwesten, Pennsylvania im Norden sowie Maryland im Nordosten. West Virginia, das sich im Sezessionskrieg von Virginia abtrennte, ist auch als Bergbauregion sowie für seine Arbeitskämpfe und relative Armut bekannt.", "id": 878455} {"src_title": "Jean-Claude Juncker", "tgt_title": "Jean-Claude Juncker", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v Redange a většinu dětství strávil v Belvaux. Jeho otec, profesí ocelářský dělník, bojoval ve druhé světové válce na straně Třetí říše, když byl přinucen narukovat do Wehrmachtu. Mladý Jean-Claude studoval v belgickém Clairefontaine a před návratem domů úspěšně odmaturoval v Lycée Michel Rodange. V tuto dobu, konkrétně v roce 1974, vstoupil do Sociálně křesťanské strany. Následně roku 1979 absolvoval magisterské studium práv na francouzské University of Strasbourg, ale právnickou praxi nikdy nevykonával. Juncker mluví kromě svého rodného jazyka (lucemburština) také plynně francouzsky, německy a anglicky.", "section_level": 2}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Po návratu do Lucemburku se díky svým rétorickým schopnostem stal tajemníkem v parlamentu. Poprvé byl do Sněmovny reprezentantů, jednokomorového šedesátičlenného lucemburského parlamentu, zvolen v roce 1984 a okamžitě se v nové vládě pozdějšího předsedy Evropské komise Jacquese Santera stal ministrem práce. Tím se ujal role moderátora řady debat při jednáních v Evropské unii, kde se poprvé projevila jeho proevropská profilace. Zároveň se stal guvernérem Světové banky. Krátce před parlamentními volbami v roce 1989 byl vážně zraněn při silniční nehodě. Následně strávil dva týdny v kómatu. Nicméně se po znovuzvolení vrátil do Sněmovny reprezentantů a v nové vládě zastával dvě ministerská křesla, když k portfeji práce získal i portfej financí. Na počátku 90. let předsedal ECOFINu, Radě ministrů financí členských zemí EHS, která se klíčově podílela na konečné verzi Maastrichtské smlouvy. Juncker byl spoluzodpovědný za uzavření oddílu ekonomické a monetární politiky unie a sám smlouvu podepsal v roce 1992. V tomto období se stal parlamentním lídrem své strany.", "section_level": 2}, {"title": "Předseda vlády.", "content": "Do sněmovny byl znovuzvolen v roce 1994, aby pokračoval v obou ministerských úřadech. Po oznámení nominace Santera na místo předsedy EK, byl 20. ledna 1995 jmenován velkovévodou Jeanem za předsedu vlády, ve které byla jeho strana v koalici se Socialisticko-dělnickou stranou (POSL-LSAP). Po jmenování se vzdal postu ve Světové bance, ale ponechal si obě předešlé ministerské funkce. Navíc se stal i ministrem zahraničí. V prvním funkčním období premiéra se Juncker zaměřil na ekonomickou platformu v prohlubování bilaterálních mezinárodních vztahů, tak aby zvýšil prestiž Lucemburska v zahraničí. V roce 1996 v rámci své návštěvy Dublinu, se projevil jako úspěšný mediátor při sporu mezi francouzským prezidentem Jacquesem Chiracem a německým kancléřem Helmutem Kohlem ohledně politiky Ekonomické a monetární unie EU, jejímž byl členem. Tisk o něm referoval jako o \"hrdinovi z Dublinu\", kterému se podařilo urovnat jejich spor. V roce 1997 se z titulu funkce předsedy vlády stal na půl roku předsedou Evropské rady. Zaměřil na integraci unie především oblasti sociálních věcí a vytvořil plán boje s nezaměstnaností, který byl pojmenován jako „lucemburský proces“ (předsedou EK byl také Lucemburčan). Inicioval vznik neformální skupiny \"Euro 11\" ministrů financí, kteří se zamýšleli nad další monetární politikou unie. V roce 1999 byl znovuzvolen do parlamentu a podržel si i funkci premiéra. Koalice se Socialisticko-dělnickou stranou již nebyla obnovena, místo ní vytvořil vládu s Demokratickou stranou (PD/Dp). Po dalších volbách v roce 2004, se socialističtí dělníci stali druhou nejsilnější stranou a Juncker se vrátil k obnovení koalice s nimi. Na Sumitu EU byl dezinformován o smrti tehdy již nemocného Jásira Arafata, což předčasně oznámil do médií. V roce 2005 se podruhé stal předsedou Evropské rady. V této roli navštívil amerického prezidenta George Bushe ve Washingtonu. Krátce před jeho koncem proběhlo v Lucembursku referendum o ratifikaci Smlouvy o Ústavě pro Evropu. Juncker spojil existenci vlády s úspěchem v referendu. Výsledkem 56,5 % pro smlouvu z celkové 88% účasti voličů, slavil úspěch. V Scheveningenu byl v témže roce zvolen na schůzce ECOFINu představitelem pro společnou měnu, tzv. „Panem Euro“ na dobu dvou let. Jeho úkolem byla koordinace hospodářské politiky eurozóny. V roce 2009 odsoudil snětí exkomunikace nad kontroverzním biskupem Richardem Williamsonem.", "section_level": 3}, {"title": "Předseda Evropské komise.", "content": "Když v prosinci 2013 opustil úřad lucemburského premiéra, byl nejdéle sloužícím předsedou vlády v historii Evropské unie (dříve Evropských společenství). 15, července 2014 jej Evropský parlament zvolil novým předsedou Evropské komise. Juncker prosazuje povinné kvóty pro přerozdělování uprchlíků mezi členské státy EU. S Junckerem a Evropskou komisí se kvůli tomu dostal do sporu maďarský premiér Viktor Orbán, který odmítl její návrh na přerozdělování uprchlíků a návrh Evropské komise označil za \"absurdní, téměř šílený\". Po smrti dlouholetého kubánského vůdce a revolucionáře Fidela Castra Juncker tweetoval, že \"Smrtí Fidela Castra ztratil svět muže, který byl pro mnohé hrdinou.\" Juncker podpořil v roce 2014 sankce EU proti Rusku. V červnu 2017 Juncker kritizoval nové americké sankce proti Rusku, které připravil Kongres USA a které postihnou i evropské firmy spolupracují na rozšíření plynovodu Nord Stream, který přivádí zemní plyn z Ruska do Německa po dně Baltského moře.", "section_level": 3}, {"title": "Postoj k separatismu.", "content": "Lucembursko pod vedením Junckera dne 21. února 2008 uznalo jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova na Srbsku. 9. července 2011 Lucembursko pod vedením Junckera uznalo výsledky referenda o samostatnosti Jižního Súdánu a vyhlášení nezávislosti na Súdánu. V říjnu 2017 jako předseda Evropské komise Juncker odmítl referendum o nezávislosti Katalánska a jednostranné vyhlášení nezávislosti na Španělsku, které je členským státem EU. V projevu, který pronesl na univerzitě v Lucemburku, prohlásil: „Pokud Katalánsku dovolíme - a nic nám do toho není - aby se oddělilo, jiní udělají totéž. To nechci.“", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Daňová aféra.", "content": "Díky únikům informací LuxLeaks vyšlo najevo, že v letech 2002–2010, v době kdy byl Juncker lucemburským premiérem, pomáhalo Lucembursko nadnárodním monopolům platit nižší daně. Tajné dohody s nadnárodními firmami se týkaly okolo 340 společností. Juncker měl přitom cíleně bránit daňové reformě EU. Jenom Německo přišlo na daních kvůli politice Lucemburska o 197,99 miliónu dolarů. Podle německého vyšetřovatele Norberta Naulina „Tato podpora při daňových únicích, kterou jsme viděli při svém vyšetřování u bank, je systematickou a organizovanou formou hospodářské kriminality.“ Europoslanec Fabio de Masi, který je místopředsedou Vyšetřovacího výboru Evropského parlamentu pro praní peněz, vyhýbání se daňovým povinnostem a daňové úniky (PANA), uvedl: „Je absurdní, že milióny Evropanů, kteří trpěli kvůli úsporným politikám, mají nyní za předsedu Komise EU kmotra daňového dumpingu.“ Kvůli daňové aféře vyvolala skupina europoslanců, včetně předsedy britské UKIP Nigela Farage či Marine Le Penové z FN, hlasování o vyslovení nedůvěry Evropské komisi pod vedením Junckera, návrh ale nezískal podporu většiny europoslanců.", "section_level": 2}, {"title": "Odhalení pomníku Karla Marxe.", "content": "V květnu 2018 se Juncker zúčastnil slavnostního odhalení obří sochy Karla Marxe, kterou zaplatila Čína, v Marxově rodném městě Trevír v Německu u příležitosti 200. výročí jeho narození. Bývalý český prezident Václav Klaus jeho účast označil za přiznání vlivu, který Marx na „projekt evropské integrace v jeho dnešní podobě Evropské unie má“.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jean-Claude Juncker (* 9. prosince 1954 Redange) je lucemburský politik a právník, který v letech 2014–2019 zastával úřad předsedy Evropské komise. Evropský parlament nominaci schválil většinou 422 ze 729 hlasů. ", "tgt_summary": "Jean-Claude Juncker (* 9. Dezember 1954 in Redingen, Luxemburg) ist ein luxemburgischer Politiker der Christlich Sozialen Volkspartei (CSV/PCS). Er war von 1. November 2014 bis 30. November 2019 Präsident der Europäischen Kommission. Von 1989 bis Juli 2009 war er Finanzminister und von 1995 bis Dezember 2013 Premierminister Luxemburgs sowie von 2005 bis 2013 Vorsitzender der Euro-Gruppe.", "id": 2480064} {"src_title": "Hugo Preuß", "tgt_title": "Hugo Preuß", "src_document": [{"title": "Studium a akademická kariéra.", "content": "Hugo Preuß se narodil 28. října 1860 v Berlíně. Jeho rodiči byli Levin Preuß a Minna Preußová, rozená Israelová. Otec byl židovského původu a podnikal v oblasti litografie. Již v roce 1862 však zemřel a Hugova matka se v roce 1863 provdala za Leopolda Preuße, bratra svého zemřelého manžela, jenž se živil jako obchodník s obilím. Hugo Preuß vyrůstal v západní části Berlína a roku 1878 začal studovat obor státní a veřejná správa na Humboldtově univerzitě v Berlíně a na Univerzitě v Heidelbergu. Jeho studium zahrnovalo také semináře z historie a filosofie. V květnu 1883 složil úspěšně státní zkoušku a v listopadu téhož roku získal na univerzitě v Göttingenu titul doktora práv. Do roku 1886 se živil jako právní referent, následně však začal působit jako akademický vyučující. V roce 1889 se úspěšně habilitoval, když obhájil práci \"Gemeinde, Staat, Reich als Gebietskörperschaften\" (Obec, stát, říše a její ústřední orgány). Poté začal působit jako přednášející na univerzitě v Berlíně. I přesto, že kvalita jeho práce byla kladně hodnocená akademickou obcí, jeho židovské náboženské vyznání a demokraticko-liberální názory mu neumožnily stát se osvědčeným profesorem na konzervativní berlínské univerzitě. Roku 1889 si Preuß vzal v Berlíně za manželku Else Liebermannovou, dceru Carla Liebermanna. Else byla příbuzná také s německým malířem Maxem Liebermannem a s historikem Felixem Liebermannem. Měli spolu čtyři syny, jeden však krátce po narození zemřel. Roku 1891 se narodil syn Ernst, syn Kurt se narodil roku 1893 a dalším potomkem byl syn Hans narozený v roce 1901. Preuß se stal v roce 1895 členem obecního parlamentu v berlínské městské čtvrti Charlottenburg. V roce 1906 byl jmenován řádným profesorem na nově založené Berlínské obchodní vysoké škole. Vyučoval zde až do roku 1918, kdy se stal rektorem. Jako profesor kladl důraz především na oblasti ústavního práva a obecní správy. V roce 1906 vydal svou první publikaci s názvem \"Die Entwicklung des deutschen Städtewesens\" (Vývoj německého městského života). V letech 1910 až 1918 působil jako čestný člen Progresivní lidové strany (FVP). V této funkci se spolupodílel na vytvoření zákona o Velkém Berlíně, podle něhož bylo k Berlínu připojeno několik obcí, které rozšířily jeho městskou správu i územní rozlohu. V roce 1912 se neúspěšně pokoušel stát členem Říšského sněmu. Nejznámější publikaci \"Das deutsche Volk und die Politik\" (Německý lid a politika) vydal roku 1915.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra a Výmarská ústava.", "content": "Krátce po abdikaci císaře Viléma II. Pruského na počátku listopadové revoluce publikoval Preuß 14. listopadu 1918 článek, v němž vyzýval střední třídu obyvatel, aby přijala fakta a spolupracovala při vytváření republiky. Následujícího dne, 15. listopadu 1918, jmenoval Friedrich Ebert, hlava dočasné vlády a politik Sociálně demokratické strany Německa (SPD), Preuße státním sekretářem vnitra (ministrem vnitra). Tou dobou však dočasná správní vláda Německé říše, jež byla známá jako rada lidových zástupců, fungovala ve starém byrokratickém systému zavedeném v době existence Německého císařství. Ačkoliv tedy kabinet přijal řadu důležitých rozhodnutí, využíval stávajících struktur. Podle staré císařské ústavy tak ve vládě neexistovali ministři, ale státní sekretáři pracující pro říšského kancléře. Preuß byl sice tedy ministrem vnitra, avšak formálně pracoval jako státní sekretář vnitra. Rada lidových představitelů pověřila Preuße sepsáním ústavy pro nově vznikající republiku. V listopadu 1918 se stal také zakládajícím členem nové Německé demokratické strany (DDP). 13. února 1919 se stal ministrem vnitra ve vládě Philippa Scheidemanna. Tato vláda byla prvním oficiálním kabinetem nově vzniklé Výmarské republiky pod vedením ministerského předsedy Philippa Scheidemnanna. Preuß se stal kritikem rozhodnutí Trojdohody, které zakazovalo Německu připojit ke svému území Německé Rakousko po pádu Rakouska-Uherska. 20. června 1919 vláda odstoupila na protest proti Versailleské mírové smlouvě. Odstoupivší vláda byla nahrazena novým kabinetem pod vedením Gustava Bauera, který jmenoval Preuße do funkce říšského komisaře pro ústavní otázky. 14. srpna 1919 vstoupila v platnost Výmarská ústava. Konečná verze Výmarské ústavy se mnoha různými způsoby lišila od původního návrhu. Některé Preußovy myšlenky nebyly realizovány, zejména pokud jde o oblast územní reorganizace říše. V této otázce došlo k nepřijetí některých jeho návrhů především ze strany vlád jednotlivých spolkových zemí. Do nové ústavy také nedokázal prosadit své velmi úzce vymezené postoje k základním právům, které chtěl kodifikovat ve třech samostatných článcích ústavy. Ústava se tak vymezila pouze na klasická základní práva. Také se chtěl zasadit o změnu druhé komory parlamentu, která měla být podle jeho názoru složená ze zástupců jednotlivých spolkových zemí. Tento návrh byl také zamítnut. Některé části Výmarské ústavy jsou při zpětném pohledu do historie považovány za značně problematické, zejména pokud jde o rozsáhlé pravomoce říšského prezidenta. Ústava dávala prezidentovi silnou pozici, která mu umožňovala kdykoliv bez omezení rozpustit Říšský sněm, a také mu dávala další rozsáhlé pravomoce podle článku 48. V těchto problematických pasážích však Preuß zřejmě neviděl rozpor v myšlence demokratického státu, spíše je vnímal jako preventivní opatření před možnou diktaturou parlamentní většiny. Jako nejdemokratičtější metodu řešení problémů mezi vládou a parlamentem viděl uspořádání nových voleb. Stal se skeptický v otázce schopnosti fungování politických stran v novém systému republiky. Podle něj nedisponovaly strany dostatečnou zkušeností s převzetím zodpovědnosti nebo s vytvořením kompromisu, jenž by vedl ke stabilní vládě. V říši existovalo mnoho politických stran a uskupení, která fungovala většinou nezávisle na stranách zastoupených většinově v Říšském sněmu.", "section_level": 1}, {"title": "Další život.", "content": "V letech 1919 a 1920 byl členem národního shromáždění ve Svobodném státě Prusku, následně do roku 1925 působil jako člen Pruského zemského sněmu. Publikoval řadu spisů zabývajících se ústavně-právními otázkami a vydal několik publikací, v nichž zastával převážně prorepublikové názory. Byl také aktivní v organizaci Reichsbanner Schwarz-Rot-Gold, která obhajovala parlamentní demokracii před extremismem a před krajně levicově i pravicově orientovanými ideologiemi. Preuß zemřel 9. října 1925 v Berlíně. Pohřben je na hřbitově \"Urnenfriedhof Gerchtsstraße\". Od roku 1952 má v Berlíně také čestný hrob. Preußův židovský původ byl jedním z hlavních důvodů, proč byla Výmarská republika označována jeho pravicovými kritiky jako \"Judenrepublik\" (Židovská republika).", "section_level": 1}], "src_summary": "Hugo Preuß (\"Hugo Preuss\"; 28. října 1860, Berlín, Německé císařství – 9. října 1925, Berlín, Výmarská republika) byl německý právník, profesor a levicově orientovaný politik židovského původu. Byl autorem návrhu demokratické ústavy, který předal ústavodárnému národnímu shromáždění. V srpnu 1919 vešla ústava v platnost jako Výmarská ústava. V roce 1919 působil jako říšský ministr vnitra ve vládě Philippa Scheidemanna.", "tgt_summary": "Hugo Preuß (* 28. Oktober 1860 in Berlin; † 9. Oktober 1925 ebenda) war ein deutscher Staatsrechtslehrer und Politiker. Er war Mitbegründer der Deutschen Demokratischen Partei (DDP) und entwarf im Auftrag von Friedrich Ebert die Weimarer Reichsverfassung.", "id": 1243767} {"src_title": "Normalizace databáze", "tgt_title": "Normalisierung (Datenbank)", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "V relačním modelu jsou data uložena v tabulkách, na které má jisté požadavky. Při splnění požadavků je tabulka označována jako \"normalizovaná\". Pokud nejsou tyto požadavky splněny, jsou označovány jako \"nenormalizované\" a proces jejich převodu na tabulky se označuje jako normalizace. Při tomto procesu dochází k odstraňování nedostatků tabulek jako je redundance nebo možnost vzniku aktualizační anomálie, tj. nechtěného vedlejšího efektu operace nad databází, při kterém dojde ke ztrátě nebo nekonzistenci dat. Postup normalizace je rozdělen do několika kroků a po dokončení každého z nich se tabulka nachází v určité normální formě. V praxi se většinou normalizuje do třetí normální formy, vyšší normální formy je vcelku obtížné porušit a vyžadují relativně velké znalosti, stejně jako návrh databází takové velikosti, kde je možné je porušit.", "section_level": 1}, {"title": "Normální formy.", "content": "Přestože existuje řada normálních forem, v praxi se za normalizovanou databázi považuje taková, která splňuje alespoň první tři normální formy. Předmětem zkoumání prvních čtyř forem (1NF, 2NF, 3NF, BCNF) je vztah neklíčových atributů na primárním klíči, předmětem zkoumání posledních dvou normálních forem (4NF, 5NF) jsou vztahy uvnitř složených primárních klíčů. Důležité také je, že každá z normálních forem obsahuje a vyžaduje splnění všech pravidel obsažených ve formách předchozích.", "section_level": 1}, {"title": "Historie normálních forem.", "content": "Pro splnění určité normální formy je nutné splnit i ty předchozí. V praxi se obvykle používají pouze první tři.", "section_level": 2}, {"title": "Nenormalizovaná forma (UNF).", "content": "Nenormalizovaná forma (z anglického \"Unnormalized Form\") byla pojmenována v roce 1970 E. F. Coddem a představuje formu jakékoliv tabulky, která je v nenormalizovaném stavu, tj. tabulky, na níž dosud nebyly aplikovány žádné normální formy. V literatuře se často nenormalizovaná forma neuvádí, především proto, že její splnění je v podstatě automatické a vypovídající hodnota této kategorizace je zanedbatelná. Je důležité poznamenat, že tabulka v nenormalizované formě nutně nemusí porušovat některé z dalších normálních forem – to je však předmětem aplikace a šetření spojeného s následujícími normálními formami.", "section_level": 2}, {"title": "Nultá normální forma (0NF).", "content": "Nultá normální forma bývá obdobně jako nenormalizovaná forma zřídka v literatuře zmiňována. V některých případech je uváděna jako součást první normální formy. Obvykle není zvažována, jelikož její splnění bývá v praxi automaticky zaručeno. Přesto lze nalézt následující definici:", "section_level": 2}, {"title": "První normální forma (1NF).", "content": "Pro splnění první normální formy je zapotřebí zajistit následující:", "section_level": 2}, {"title": "Příklad 1.", "content": "Klasickým příkladem tabulky porušující první normální formu bývá nejčastěji problém s telefonními čísly, kdy naším cílem je umožnit evidovat pro každou osobu dvě různá telefonní čísla, jak lze vidět v tabulce níže: Tato tabulka ovšem porušuje první normální formu, jelikož sloupec (atribut) telefonní číslo není atomický. Zjevným řešením této situace by mohlo být přidání druhého sloupce pro telefonní číslo, abychom zajistili splnění pravidla atomických atributů: Přestože je tato tabulka formálně správná a již neporušuje pravidlo první normální formy, její návrh je stále problematický. Problém nastane zejména v případě, že bude zapotřebí evidovat čísel více. Rozšiřování tabulky o další sloupce telefonních čísel není často realizovatelné a také se označuje za špatný návrh. Správným řešením je vytvoření nové tabulky a odstranění sloupce telefonních čísel z tabulky osob, jak lze vidět na příkladu níže: V tomto případě je tedy první normální forma splněna a rozdělením tabulek jsme umožnili bezproblémové přidávání libovolného počtu telefonních čísel pro každou osobu. Všimněme si, že tabulka s kontakty obsahuje navíc kromě primárního klíče také cizí klíč, který nám zajišťuje svázání telefonního čísla se správnou osobou.", "section_level": 3}, {"title": "Druhá normální forma (2NF).", "content": "Pravidla definovaná druhou normální formou lze shrnout na následující: Druhá normální forma klade důraz především na odstranění možných duplicit v záznamech.", "section_level": 2}, {"title": "Příklad 2.", "content": "Uveďme si příklad, kdy máme tabulku evidující následující informace o kurzech. Všimněme si především toho, že tabulka má složený primární klíč {ID Kurzu, ID Semestru}: Tato tabulka porušuje druhou normální formu, jelikož sloupec \"Jméno kurzu\" není plně závislý na celém primárním klíči. \"Jméno kurzu\" je závislé na sloupci \"ID Kurzu\", ovšem není již závislé na sloupci \"ID Semestru\". V takovéto tabulce navíc dochází k redundanci dat, jak lze vidět na opakujících se jménech každého kurzu. Při vypisování již existujících kurzů v budoucnu (v nových semestrech) by docházelo k neustálému opakování těchto záznamů. Způsob, jakým lze tento problém vyřešit je dekompozice tabulky a zajištění, že všechny neklíčové atributy dané tabulky budou závislé na celém klíči. Možným řešením může být například následující rozdělení tabulky: Výše uvedená dekompozice tabulky zajišťuje splnění druhé normální formy. Jediný neklíčový atribut v původní tabulce – \"Počet míst\" je již závislý na celém složeném primárním klíči, obdobně jako jediný neklíčový atribut \"Jméno kurzu\" v tabulce Kurz, který je již závislý na jediném primárním klíči nově vytvořené tabulky.", "section_level": 3}, {"title": "Třetí normální forma (3NF).", "content": "Třetí normální forma klade následující podmínky: Funkční závislost v databázích chápeme jako vztah mezi atributy, kdy tvrzení, že atribut Y je funkčně závislý na atributu X značíme jako: Tato závislost zajišťuje, že dva řádky mající stejnou hodnotu atributu X budou mít vždy stejnou hodnotu atributu Y. Tranzitivní závislost pak chápeme jako vztah mezi třemi atributy (např. X, Y, Z), kdy atribut Y je funkčně závislý na atributu X, atribut Z je funkčně závislý na atributu Y, a proto lze implikovat, že atribut Z je také funkčně závislý na atributu X. Tento vztah značíme jako:", "section_level": 2}, {"title": "Příklad 3.", "content": "Nejlépe však tuto normální formu lze pochopit na vypovídajícím příkladu. Mějme následující tabulku evidující jednotlivé filmy, jejich žánry a délku jejich stopáže: Na první pohled není s tabulkou nic v nepořádku. Tabulka splňuje druhou normální formu, všechny neklíčové atributy jsou závislé na celém primárním klíči (tedy v tomto případě na atributu \"ID Filmu\"). Přesto tato tabulka nesplňuje pravidla určená třetí normální formou. V tabulce výše vidíme, že primární klíč identifikující každý film rozhoduje o tom, jaký žánr bude zvolen, tedy jinými slovy atribut \"ID Žánru\" je funkčně závislý na atributu \"ID Filmu\" (ID Filmu → ID Žánru). Další závislost, kterou můžeme identifikovat je vztah identifikačního čísla žánru a názvu daného žánru, jinými slovy atribut \"Název žánru\" je funkčně závislý na atributu \"ID žánru\" (ID Žánru → Název žánru). Jak již z definice tranzitivní závislosti víme, z těchto dvou vztahů plyne i vztah třetí, určující funkční závislost atributu \"Název žánru\" na primárním klíči \"ID Filmu\". Způsob, jakým lze třetí normální formu uspokojit je dekompozice tabulky, díky čemuž dosáhneme odstranění nalezené tranzitivní závislosti. Pro příklad výše by dekompozice vypadala následovně: Rozkladem původní tabulky nyní dostáváme dvě tabulky, které již neobsahují žádné tranzitivní závislosti. Navíc jsme díky naplnění třetí normální formy napomohli ke snížení redundance dat.", "section_level": 3}, {"title": "Boyceho-Coddova normální forma (BCNF).", "content": "Viz článek Boyceho–Coddova normální forma", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtá normální forma (4NF).", "content": "Čtvrtá normální forma je dalším krokem po uplatnění Boyceho-Coddovy normální formy. Jak již bylo nastíněno v počátku, druhá, třetí a Boyceho-Coddova normální forma řeší funkční závislosti jednotlivých atributů, kdežto čtvrtá a pátá normální forma zkoumá vztahy složených primárních klíčů. Dle jedné z definic navíc od splnění všech předešlých normálních forem umožňuje rozlišení a oddělení nezávislých vícehodnotových atributů vytvářejících složený primární klíč. Požadavky pro splnění 4NF jsou tedy následující:", "section_level": 2}, {"title": "Příklad 4.", "content": "Mějme následující tabulku evidující záznamy o prodejcích, prodávaných produktech a pobočkách, kde nabízejí své produkty: Stejně jako předchozí normální formy, i čtvrtá normální forma se snaží zamezit zbytečné redundanci dat. Množství záznamů v tabulce výše bylo zvoleno především proto, aby bylo možné ilustrovat, že i tato normální forma napomáhá ke snížení redundance dat. Jelikož tabulka neobsahuje žádné neklíčové atributy (je tvořena pouze složeným primárním klíčem {Prodejce, Produkt, Pobočka}), máme zajištěné splnění všech předchozích normálních forem. Tato tabulka však nesplňuje pravidla určená čtvrtou normální formou. Vezmeme-li v úvahu, že všichni prodejci poskytují všechny své produkty na všech svých pobočkách, zjistíme, že složený klíč je bezpochyby tvořen z nezávislých dat, kdy produkt není vázán na určitou pobočku. Z toho důvodu je porušena čtvrtá normální forma a pro její splnění je zapotřebí provést dekompozici tabulky, která by vypadala následovně: Po dekompozici tabulky již máme splnění čtvrté normální formy zajištěné.", "section_level": 3}, {"title": "Pátá normální forma (5NF).", "content": "Pátá normální forma tkví ve splnění následujících podmínek: Ve všech předchozích normálních formách nedocházelo dekompozicí tabulek ke ztrátě dat, ovšem upravíme-li příklad a situaci ze čtvrté normální formy, kdy prodejci již neposkytují všechny své produkty na každé své pobočce, ale pouze některé z nich, dojde při rozkladu ke ztrátě informací.", "section_level": 2}, {"title": "Příklad 5.", "content": "Mějme tedy následující upravenou tabulku z minulého příkladu: Když se pokusíme o dekompozici tabulky, stejně jako při uspokojování čtvrté normální formy, dostaneme následující: Zajisté jsme dekompozicí pomohli snížit redundanci dat v naší databázi, která by byla zjevná především u rozsáhlých databází s velkým počtem záznamů. Ovšem ve výsledku jsme ztratili důležité informace o závislosti prodejců – produktů – poboček. Při aplikaci některého z možných spojení tabulek, např. přirozeného spojování (NATURAL JOIN), dostáváme následující výsledky: Všimněme si, že dle obdržených výsledků vrácených spojením tabulek \"Prodejce-Produkt\" a \"Prodejce-Pobočka\" došlo k vytvoření tří nových záznamů, které tvrdí, že např. Prodejce 01 prodává lyžařské brýle v Pardubicích, což ovšem v porovnání s původní tabulkou víme, že není pravda. Uvažujme tedy o dekompozici původní tabulky na tři tabulky oproti dvěma původním. Tedy kromě tabulek Prodejce-Produkt a Prodejce-Pobočka přidáme ještě tabulku Pobočka-Produkt evidující vztah mezi produkty a jejich dostupností na jednotlivých pobočkách. Mějme tedy navíc následující tabulku: Problém však nastává ve chvíli, kdy se pokusíme tyto tři tabulky spojit a dostat tak původní data. Zjistíme, že se nám takové spojení realizovat nepodaří a že není způsob, jak bychom dekompozici původní tabulky mohli provést bezeztrátově. Tedy lze konstatovat, že tabulka Prodejce-Produkt-Pobočka již nelze dále bezeztrátově rozložit (je tedy v 5NF), a proto se musíme spokojit s redundancí dat původní tabulky pro zajištění, že nepřijdeme o žádná potenciálně důležitá data.", "section_level": 3}, {"title": "Příklad 6.", "content": "Víme už tedy o jaké tabulce můžeme konstatovat, že je v páté normální formě. Ukažme si ještě tabulku, která pátou normální formu porušuje. Upravíme-li záznamy původní tabulky a určíme-li, že se v Praze prodávají všechny produkty (lyže a lyžařské brýle), ale v Pardubicích pouze lyžařské brýle, bude nová tabulka vypadat následovně: Budeme-li postupovat stejně jako při pokusu o dekompozici bezeztrátově nerozdělitelné tabulky z minulého příkladu, dostaneme následující tři tabulky: Při pokusu o jejich opětovné spojení, zjistíme, že se nám v tomto případě podařila bezeztrátová dekompozice a výsledkem naší selekce je totožná tabulka s tabulkou před rozdělením. Po spojení těchto tabulek tedy získáváme: Jelikož se nám podařilo opětovně spojit tři rozdělené tabulky a získat tak nezměněnou původní tabulku, lze konstatovat, že tabulka nesplňuje pravidla stanovená pátou normální formou. Srovnáme-li oba příklady této normální formy, zjistíme, že hlavním rozdílem bylo uvedení rozšiřujících informací, které nejsou ihned zjevné při pohledu na samotnou tabulku. Identifikování tabulek, které porušují pátou normální formu bývá v praxi velmi složité, a navíc reálný přínos její aplikace bývá často nezřetelný. Pátá normální forma patří mezi formy založené spíše na teoretickém zázemí, postrádajíc reálně dosažitelné výsledky při aplikaci v praxi.", "section_level": 3}, {"title": "Další normální formy.", "content": "Následující normální formy jsou zřídka uváděny a obvykle se s nimi při normalizaci nesetkáváme. Většina z nich je postavena na čistě teoretickém modelu a jejich aplikace v praxi bývá přehlížena (občas záměrně). Pro úplnost je vhodné uvést i tyto normy.", "section_level": 2}, {"title": "Normální forma elementárních klíčů (EKNF).", "content": "Normální forma elementárních klíčů (z anglického \"Elementary key normal form\") je nadstavbou nad třetí normální formou a striktně spadá před BCNF, tedy platí pravidlo, že relace v EKNF jsou zároveň i ve třetí normální formě. Tuto normální formu představil v roce 1982 Carlo Zaniolo. EKNF cílí na zachycení hlavních kvalit jak třetí normální formy, tak BCNF a zároveň adresuje jejich problémy. Formální definice EKNF zní:", "section_level": 3}, {"title": "Normální forma nezbytných n-tic (ETNF).", "content": "Normální forma nezbytných n-tic (z anglického \"Essential tuple normal form\"), zkráceně ETNF, je jedna z nejnovějších normálních forem. Její představení proběhlo v roce 2012. Jedná se o normální formu, která zaujímá místo mezi čtvrtou a pátou normální formou. Předmětem zkoumání této normální formy jsou funkční závislosti v relacích relačních databázích. Hlavní výhodou aplikace této normální formy je obdobně jako v případě ostatních normálních forem snížení redundance dat. Dle znění formální definice je schéma relace R v normální formě nezbytných n-tic (ETNF) právě tehdy, když:", "section_level": 3}, {"title": "Normální forma doménových klíčů (DK/NF).", "content": "Normální forma doménových klíčů (z anglického \"Domain-key normal form\") je další normální formou, jejíž autorem je R. Fagin. Dle jedné z definic je DK/NF splněna, pokud: Dle další definice je DK/NF splněna, pokud: Poznámka: V literatuře se můžeme setkat s chápáním DK/NF jako synonymem k šesté normální formě, ovšem dle definice Christophera Date se DK/NF od jím definované šesté normální formy liší.", "section_level": 3}, {"title": "Šestá normální forma (6NF).", "content": "Šestá normální forma je poslední uváděná normální forma představená v roce 2003. Jejími autory jsou C. J. Date, H. Darwen a N. A. Lorentzos. Cílem šesté normální formy je dekompozice relací na dále již neredukovatelné komponenty (relace). Dle jedné z možných definic je tabulka v 6NF právě tehdy, když: Šestá normální forma nabírá na důležitosti s využitím dočasných datových uložišť a datových skladů.", "section_level": 3}], "src_summary": "Normalizace databáze je v informatice označení postupu, kdy je struktura dat v relační databázi přeorganizována tak, aby využívala výhody relačního modelu dat. Normalizace databáze umožňuje data efektivněji ukládat, prohledávat, třídit i zpracovávat. Při normalizaci jsou v databázi měněny atributy (sloupce) jednotlivých tabulek a zaváděny mezi nimi výhodné vztahy, je omezována redundance uložených dat (vět) a je brán ohled na řešení problému s případnou nekonzistencí dat. ", "tgt_summary": "Unter Normalisierung eines relationalen Datenschemas (Tabellenstruktur) versteht man die Aufteilung von Attributen (Tabellenspalten) in mehrere Relationen (Tabellen) gemäß den Normalisierungsregeln (s. u.), so dass eine Form entsteht, die keine Redundanzen mehr enthält. ", "id": 450379} {"src_title": "Fatva", "tgt_title": "Fatwa", "src_document": [{"title": "Definice a druhy fatvy.", "content": "Fatva je vyjádření učence k nějaké významné politické či celospolečenské události nebo odpověď na konkrétní dotaz žadatele. Na žádost státní moci může fatva z náboženského hlediska ospravedlňovat některé politické činy. Věřící si vyžadují fatvy jak v ryze právních otázkách, tak i v otázkách každodenního života. Ve fatvě se dozví, jak mají v souladu s islámem řešit určité situace. Struktura fatvy se povětšinou drží modelu „dotaz – odpověď“ a je ukončena formulí „a Bůh to zná nejlépe“. Neměly by v ní chybět odkazy na Korán a tradici, které podpírají daný názor. Fatvy většinou mají písemnou podobu, ovšem setkáme se i s ústními. Od roku 1935 existuje Nejvyšší rada pro vydávání fatev, která je ustanovena na univerzitě al-Azhar v Egyptě. V souvislosti s rozvojem komunikačních technologií si získaly velikou oblibu pořady v televizi a množství webových stránek zaměřených na fatvy. Fatvy jednotlivých muftíů se nemusí shodovat či mohou být dokonce přímo v protikladu. S takovými rozpory se setkáváme především v politicky motivovaných vyjádřeních, ale i v odpovědích týkajících se běžných otázek každodenního života. Veskrze záleží na konkrétním jedinci, který právní názor bude považovat za závazný. Všeobecným omylem je názor, že fatva znamená výzvu k fyzickému odstranění (zabití) nějaké osoby. To je jeden z krajních případů (např. roku 1989, když ájatolláh Chomejni vyhlásil fatvu nad spisovatelem Salmanem Rushdiem, nebo egyptský duchovní Jusúf al-Karadáví, který v roce 2011 vyhlásil fatvu na Muammara Kaddáfího). V lednu 2015 vyvolala mnoho reakcí fatva salafistického učence (ulamá) Muhammada Sáliha al-Mindžedy zakazující stavbu sněhuláků. Podle fatvy není dovoleno vytvářet sochy lidí či zvířat, čehokoli s duší, a to ani za účelem hry, ledaže by objekt měl zcela nezřetelné lidské (zvířecí) rysy. V sunitské větvi islámu je fatva vnímána spíše jako doporučení, v šíitské může být považována za závazný imperativ.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fatva (též fatwá, arabsky: فتوى, plurál fatavā) je v islámu nábožensko-právní stanovisko či dobrozdání, které zdůvodňuje či posvěcuje z náboženských pozic určité jednání či politiku. Fatvu je oprávněn vydávat muftí za použití základních pramenů islámského práva (Korán, sunna, analogie a konsensus).", "tgt_summary": "Eine Fatwa (, pl. ) ist eine von einer muslimischen Autorität auf Anfrage erteilte Rechtsauskunft, die dem Zweck dient, ein religiöses oder rechtliches Problem zu klären, das unter Angehörigen des Islam aufgetreten ist. Derjenige, der die Rechtsauskunft erteilt, ist in der Regel ein mit der islamischen Jurisprudenz (Fiqh) vertrauter Mann und wird als Mufti bezeichnet; derjenige, der um die Rechtsauskunft bittet, \"Mustaftī\" genannt. Als Rechtsauskunft ist die Fatwa somit die islamische Entsprechung zur Responsa, den Rechtsauskünften halachischer Autoritäten im Judentum. Das Wort \"Fatwā\" ist im Arabischen männlichen Geschlechts und wird im Deutschen als Femininum oder Neutrum behandelt.", "id": 1557868} {"src_title": "Sarah Michelle Gellar", "tgt_title": "Sarah Michelle Gellar", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Narodila se v New Yorku židovským americkým rodičům Arthurovi a Rosellen. Po rozvodu rodičů v roce 1984 byla vychovávána jen matkou. Odmítá přiznat jakoukoliv spojitost se svým otcem a říká: „To, že daruješ sperma, z tebe ještě nedělá otce“. Její otec Arthur zemřel 9. října 2001 na rakovinu. Při slavném vystoupení 20. června 2002 ji Howard Stern vyzpovídal na téma jejího náboženství i jejího vztahu k otci, což způsobilo její rozzlobenou a obrannou reakci. Při natáčení filmu \"Tajemství loňského léta\" se seznámila se svým budoucím manželem Freddiem Prinzem Jr., ale chodit spolu začali až o tři roky později. V dubnu 2001 se zasnoubili a 1. září 2002 se vzali. V roce 2007 při pátém výročí svatby si změnila jméno na Sarah Michelle Prinze. Dne 19. září 2009 se manželům narodila dcera Charlotte Grace Prinze a v září 2012 se jim narodil také syn Rocky James Prinze. Již od dětství se přátelí s Mellissou Joan Hartovou, která se proslavila seriálem \"Sabrina – mladá čarodějnice\".", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Svoji hereckou kariéru zahájila již ve čtyřech letech. Zahrála si v televizním filmu \"An Invasion of Privacy\" 1983. V následujících letech se objevila v několika menších rolích. Zlom nastal v roce 1993, kdy získala roli Kendall Hartové v televizním seriálu \"All my children\", kde působila dva a půl roku. Za roli získala Cenu Emmy. V roce 1996 obdržela hlavní úlohu v seriálu \"Buffy, přemožitelka upírů\" (anglicky \"Buffy the Vampire Slayer\") režírovaném Jossem Whedonem. Ztvárnila zde dívku zatíženou odpovědností bojovat proti množství mystických nepřátel, zejména upírů. Původně se natočilo 13 dílů, ale protože měl seriál u diváků velký ohlas, natočilo se nakonec 7 řad se 144 díly. Díky bojovým scénám v seriálu se naučila Tae Kwon Do a Kickbox. Tento seriál odstartoval její další kariéru. V roce 1997 získala vedlejší role v thrilleru \"Tajemství loňského léta\" a v hororu \"Vřískot 2\" po boku Davida Arquetta, Courteney Cox a Neve Campbellové. O dva roky později si zahrála v romantické komedii \"Neodolatelná\" a v romantickém dramatu \"Velmi nebezpečné známosti\", kde se objevila po boku Ryana Phillippa, Reese Witherspoonové a Selmy Blairové. Se svým manželem Freddiem si také zahrála v rodinných komediích \"Scooby-Doo\" (2002) a \"\" (2004). Poté se objevila v hororu \"Nenávist\" (2004), v jeho pokračování \"Nenávist 2\" (2006), thrilleru \"Noční můra\" (2006), dramatu \"Apokalypsa\" (2006) a romantické komedii \"Holka z předměstí\" (2007) po boku Aleca Baldwina. V roce 2009 natočila filmy \"Possession\" a \"Veronica Decides to Die\". V roce 2011 ztvárnila roli dvojčat Siobhan a Bridget v seriálu \"Nebezpečná identita\", který se vysílal na americké stanici CW. Tento seriál se pouze dočkal jedné řady. Avšak na začátku roku 2013 projevila zájem o hraní v sitcomu. Nakonec dostala roli v sitcomu stanice CBS \"The Crazy Ones\", kde hraje dceru Robina Williamse.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sarah Michelle Gellar, provdaná jako Sarah Michelle Prinze (* 14. dubna 1977 New York, USA) je americká herečka, která se proslavila především svou rolí v televizním seriálu \"Buffy, přemožitelka upírů\". Mezi její nejznámější filmy patří \"Tajemství loňského léta\" (1997), \"Velmi nebezpečné známosti\" (1999), \"Scooby-Doo\" (2002), \"\" (2004).", "tgt_summary": "Sarah Michelle Gellar (* 14. April 1977 in New York; bürgerlich \"Sarah Michelle Prinze)\" ist eine US-amerikanische Schauspielerin. Bekannt wurde sie durch die Rolle der \"Buffy Summers\" in der Fernsehserie \"Buffy – Im Bann der Dämonen\" (1997–2003) sowie durch die Filme \"Ich weiß, was du letzten Sommer getan hast\" (1997) und \"Eiskalte Engel\" (1999).", "id": 2306173} {"src_title": "Sociální skupina", "tgt_title": "Soziale Gruppe", "src_document": [{"title": "Sociologie jako věda o sociálních skupinách.", "content": "Sociálním skupinám se věnuje sociologie především na začátku 20. století. Skupinami se zabývají ve svých pracích např. F. Tönnies a G. Simmel. Významnou pozornost sociálním skupinám věnovala Chicagská škola, Charles Horton Cooley zavádí pojem primární skupina, R. E. Park a E.W. Burgess rozšiřují koncept o skupiny sekundární. W.G. Sumner zavedl na počátku 20. století rozlišení členských (vlastních) skupin a cizích skupin. Na něj navazuje R. K. Merton se svojí teorií referenčních skupin.", "section_level": 1}, {"title": "Skupinová struktura a kompozice skupiny.", "content": "Skupinová struktura označuje vnitřní uspořádání členů skupiny. Vytváří se již v procesu vzniku skupiny, kdy se formulují jednotlivé vztahy mezi členy skupiny. Výsledkem je tak typický systém skupiny, jakási hierarchie, kdy na každého člena připadá určité postavení, status, role. Se skupinovou strukturou úzce souvisejí další důležité pojmy jako skupinové normy, kohezivita a skupinový status (viz Další klíčové pojmy) Kompozice skupiny poukazuje na význam faktu, že každý jedinec ve skupině dominuje určitými vlastnostmi a charakteristikami (věk, pohlaví, vzdělání, atd.), které mohou ovlivnit jednak procesy probíhající ve skupině a také vztahy ve skupině. Podobnost jedinců totiž podporuje vznik skupiny a je důležitou při procesu skupinové socializace.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj skupiny.", "content": "Každá skupina nezávisle na svém charakteru prochází od doby svého vzniku až po zánik přibližně stejnými vývojovými fázemi (Tuckmanova koncepce):", "section_level": 1}, {"title": "Socializace jedince ve skupině.", "content": "Společně s vývojem skupiny jako celku se vyvíjí i pozice jedince ve skupině. Pro tento vývoj je nejznámější teorie skupinové socializace (R. L. Moreland, J. M. Levin, 1982, 1994):", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace skupin.", "content": "Skupiny lze klasifikovat podle:", "section_level": 1}, {"title": "Postavení členů ve skupině.", "content": "Všichni členové nemají ve skupině stejné postavení. Pozice i obliba jedinců ve skupině se v průběhu času může měnit. Členové: Vedoucí skupiny: Má schopnost organizovat, ovlivňovat průběh a výsledky společné činnosti. Vystupuje jménem skupiny.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce ve skupině.", "content": "Malé sociální skupiny mají také širokou škálu funkcí a vlastností uvedených v následujícím seznamu :", "section_level": 1}, {"title": "Skupinová dynamika.", "content": "V každé skupině existuje a funguje systém různých hnacích sil. Systém sil který ovlivňuje skupiny a skupinové procesy se nazývá skupinová dynamika. Skupinová dynamika se skládá z mnoha prvků, které se rozvíjejí a navzájem se ovlivňují. Základními prvky skupinové dynamiky jsou: Skupinová dynamika je tvořena interakcí členů skupiny, osobnosti jednotlivých členů a vztahů které zakládají. Podstatou skupinové dynamiky je vliv interakcí a vztahů na členy skupiny. Skupinová dynamika může vést ke změně v chování a prožívání skupiny, pozměňující chování a prožívání členů skupiny.", "section_level": 1}, {"title": "Další klíčové pojmy.", "content": "Skupinové normy jsou pravidla dodržovaná (nedodržovaná) skupinou, vytvořená na základě očekávání, jak by se měli jednotliví členové skupiny chovat. Vztahují se na každého člena skupiny, zároveň však určují odlišná postavení jedinců ve skupině a způsob, jak se k nim ostatní mají chovat. Prostředkem k zabezpečení dodržování těchto pravidel jsou sankce, a to pozitivní v podobě odměn (vyjádření souhlasu, uznání), či negativní jako například verbální útoky, fyzické napadení či vyloučení ze skupiny. Kohezivita ukazuje, jak moc je skupina sjednocená, stmelená a soudržná. Míra kohezivity má pak vliv na pevnost a stabilitu skupiny. Skupinový status je formulován jako míra autority a uznání, kterou má jedinec ve skupině vůči ostatním členům. Každý jedinec nese určitý skupinový status, čímž vzniká statusový systém skupiny, jakési rozdělení moci ve skupině. Sociální role je očekávání, které má skupina na určitou osobu ve skupině. Sociální role určuje, jak se má daný jedinec ve skupině chovat podle toho, jaká role mu byla přidělena (př. pokladník, nováček, vůdce). Sociální interakce je proces, kdy chování jednoho jedince podněcuje chování jedince druhého, vzájemně na sebe reagují a vytvářejí tak řetěz podnětů a reakcí. Skupinová inkluze je proces, při němž se jedinec integruje ve skupině. Inkluze probíhá ve třech fázích: Sociální percepce neboli vnímání ostatních lidí je důležitou složkou sociálních interakcí, jelikož nám umožňuje vytvořit si jakýsi obraz o druhém člověku, např. odhadnout jeho myšlenky, předvídat jeho reakce apod. Sociální exkluze je sousloví označující vyloučení jedince ze skupiny za účelem snížení napětí ve skupině a udržení skupinové soudržnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sociální skupina je sociálně-psychologický pojem označující sociální útvar, o němž platí: Skupiny lze odlišit od jiných sociálních útvarů, jako sociálních agregátů (=seskupení; budí dojem celku jen navenek - spojují je pouze tzv. situační okolnosti - fyzická blízkost, vykonávání stejné činnosti (př. čekání na tramvaj)), sociálních kategorií (uskupení lidí, kteří mají společný nějaký znak - př. věk, povolání, pohlaví), davu a publika, ale také od společenské třídy, lidu či národa.", "tgt_summary": "Als soziale Gruppe gilt in Soziologie und Psychologie in der Regel eine Gruppe ab 3 Personen, deren Mitglieder sich über einen längeren Zeitraum in regelmäßigem Kontakt miteinander befinden, gemeinsame Ziele verfolgen und sich als zusammengehörig empfinden. Innerhalb der Gruppe entwickelt sich dabei neben gemeinsamen Normen und kollektiven Wertvorstellungen eine gruppeneigene Rollenverteilung. In bestimmten Zusammenhängen wird auch eine Gruppenuntergrenze von 2 Personen genannt, aber nur bei der Bildung eines mathematischen Grenzwerts. ", "id": 2002316} {"src_title": "Anizotropie", "tgt_title": "Anisotropie", "src_document": [{"title": "Oblasti, ve kterých se vyskytuje.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počítačová grafika.", "content": "V oblasti počítačové grafiky může anizotropní povrch změnit vzhled rotací kolem geometrické osy, jako v případě sametu. Anizotropní filtrování (AF) je způsob zvýšení kvality obrazu textury na površích, které jsou daleko a kolmo postavená. Starší techniky, jako je bilineární a trilineární filtrování, neberou v potaz úhel povrchu, ten je z pohledu, což může mít za následek rozmazání textur. Snížením detailů ve více než v jednom směru sníží účinky další práce.", "section_level": 2}, {"title": "3D Tisk.", "content": "V oblasti FDM 3D tisku se anizotropie projevuje u výtisku rozdílnou pevností v tahu, která je vyšší ve směru vodorovných os X a Y oproti svislé ose Z.", "section_level": 2}, {"title": "Chemie.", "content": "Chemický anizotropní filtr se používá k filtrování částic. Jedná se o filtr s více malými dírkami ve směru filtrace, tak, že proximální oblasti odfiltrují větší částice a v distální oblasti odstraňují menší částice. Výsledkem je větší průtok a účinnější filtrace. Ve fluorescenční spektroskopii je fluorescenční anizotropie vypočtena z vlastností polarizace fluorescence ze vzorků aktivovaných s rovinným polarizováním světla. Používá se pro určování tvaru makromolekuly. Měření anizotropie odhaluje průměrné úhlové změny polohy fluoroforu, který se vyskytuje mezi absorpcí a emisí fotonu.", "section_level": 2}, {"title": "Reálný svět.", "content": "Představy o vázané gravitaci nebo o uměle vytvořeném životním prostředí jsou zejména anizotropní v orientačním smyslu s obrazovou strukturou umístěnou a orientovanou rovnoběžně nebo kolmě k řízení gravitace. (vertikálně a horizontálně)", "section_level": 2}, {"title": "Geostatistika.", "content": "Tento termín platí pro obě náhodné funkce a to variogram nebo kovarianci. Nastává, jestliže jsou hodnoty variogramu závislé jak na vzdálenosti, tak i směru. Opakem je izotropie.", "section_level": 2}, {"title": "Fyzika.", "content": "Fyzikové z University of California, Berkeley informovali o detekci kosmické mikrovlnné kosinus anizotropie v pozadí radiace v roce 1977. Jejich experiment demonstroval Dopplerův posun (efekt) způsoben pohybem Země. Použili tento termín, aby popsali změnu v závislosti na vlastnosti materiálů. Například v plazmě dojde k magnetické anizotropii tak, že magnetické pole je orientované v preferovaném směru. Anizotropní kapaliny jsou ty, které mají tekutost normální kapaliny, ale mají běžné strukturální pořadí vzhledem k sobě navzájem podél molekuly osy. Všechny kapaliny, které neobsahují strukturní uspořádání molekul, na rozdíl od vody a chloroformu. Tekuté krystaly jsou příkladem anizotropní kapaliny. Některé materiály přenáší teplo takovým způsobem, jako je izotropie, nezávisle na prostorové orientaci kolem zdroje tepla. To je běžnější pro vedené tepla anizotropii, což znamená, že je nutné detailní geometrické modelování z různých materiálů, které musí být tepelně vodivé. Jsou to materiály používané pro přenos a odjímání tepla ze zdroje. Mnoho krystalů je anizotropních na světlo (optická anizotropie) a vykazují vlastnosti jako např. dvojlom. Krystalová optika popisuje šíření světla v těchto médiích. Osa anizotropie je definována jako osa podél, které je izotropie rozdělena (nebo osy souměrnosti, jako normální krystalický jev). Některé materiály mohou mít více takových optických os.", "section_level": 2}, {"title": "Geologie a geofyzika.", "content": "Měření účinků anizotropie v seizmických datech může poskytnout důležité informace o mineralogii a procesů v Zemi. Ve skutečnosti významná seizmická anizotropie byla zjištěna v zemské kůře, v plášti a ve vnitřním jádře. Geologické útvary z různých vrstev usazeného materiálu mohou vykazovat elektrickou anizotropii; elektrická vodivost v jednom směru (např. paralelní s vrstvou), se liší od druhé vrstvy (např. kolmo k vrstvě). Tato vlastnost se používá v průzkumu průmyslu ropy a zemního plynu k identifikaci uhlovodíků v sekvencích písku a břidlice. Písková ložiska uhlovodíků aktiva mají vysoký odpor (nízkou vodivost), vzhledem k tomu břidlice mají nižší odpor. Nástroje posuzování měření vodivosti/odporu a výsledky měření, jsou užitečné pro nalezení ropy a zemního plynu ve studnách. Hydraulická vodivost vodnatých vrstev je často anizotropní ze stejného důvodu, při výpočtu proudění podzemní vody do kanalizace nebo studní, kdy je rozdíl mezi horizontální a vertikální propustností. Je třeba brát toto v úvahu, jinak mohou být výsledky chybné. Většina horninotvorných minerálů jsou anizotropní (např. křemen a živec). Anizotropii je nejspolehlivěji vidět v optických vlastnostech minerálů. Příkladem je nerost granát.", "section_level": 2}, {"title": "Lékařská akustika.", "content": "V lékařství se anizotropie vyskytuje u ultrazvuku, kdy zobrazuje jiné výsledné echo měkkých tkání, např. šlach, když se změní úhel snímače. Je-li vlákno šlachy světlé a převodník kolmý na šlachy, může se jevit tmavší, pokud je pod šikmým úhlem, může být zdrojem mnoha chyb.", "section_level": 2}, {"title": "Použití termínu.", "content": "Používá se ve vědeckých oborech, především ve fyzice a matematice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anizotropie je vlastnost, kterou se označuje závislost určité veličiny na volbě směru. Vlastnosti jsou v různých směrech různé. Příkladem anizotropie je světlo přicházející přes polarizátor. Dalším příkladem je dřevo, které je jednodušší rozdělit podél letokruhů, než napříč letokruhy. Používá se obvykle jako přídavné jméno anizotropní. ", "tgt_summary": "Anisotropie (von \"Alpha privativum\" un-; \"isos\" gleich; und \"tropos\" Drehung, Richtung) ist die Richtungsabhängigkeit einer Eigenschaft oder eines Vorgangs. Anisotropie ist das Gegenteil von Isotropie. Der Begriff wird in diesem Sinn in der Physik (z. B. Strahlung, Magnetismus, Ausbreitungsgeschwindigkeit von Erdbebenwellen), Materialwissenschaft, Kristallographie und Mathematik auf jeweils unterschiedliche Eigenschaften der betrachteten Systeme angewandt.", "id": 247485} {"src_title": "Čmelák", "tgt_title": "Hummeln", "src_document": [{"title": "Biologie.", "content": "Způsob života je pro všechny čmeláky v mnoha ohledech podobný. Samička tráví zimu v zemní komůrce (hibernaculum). Na jaře komůrku opouští. Sbíráním nektaru doplňuje energetické zásoby v těle. Po několika dnech začne konzumovat také pyl potřebný pro rozvoj vaječníků. Během deseti dnů začne pátrat po vhodném místě k vybudování hnízda. Podle druhové příslušnosti vznikají čmeláčí příbytky v opuštěných dírách zemních hlodavců (č. hájový, lesní, sorojský, zemní), kromě zemních děr jsou vhodná místa vyhledávána také v budovách, škvírách skal (č. skalní, zahradní, rolní), nebo využijí pustá hnízda po ptácích i veverkách (č. rokytový). Teplý a jemný materiál, který v opuštěných hnízdech a norách nikdy nechybí, upraví matka v oválnou komůrku jen o něco větší než je sama. U vchodu do komůrky vytvoří \"medový džbánek\" velikosti hrášku až náprstku. Na dně komůrky vytvoří voskovou buňku, do níž naklade několik vajíček. Buňku přikryje zadečkem a vyhřívá na 30 °C. Vajíčka i larvy matka doslova vysedí. Energii k zahřívání získává konzumací medu v připraveném \"džbánku\". Podle způsobu krmení larev tvoří druhy rodu čmelák dvě skupiny. Buď matka krmnou směs připravuje ve volátku a vyvrhuje do buňky k larvičkám (skupina \"pollen storers\"), nebo pod larvičkami vybuduje voskovou kapsu, ve které je předem uskladněna zásoba směsi medu a pylu. Larvičky se pak živí samy (skupina \"pocket makers\"). Na konci svého vývoje vytvoří larvy ve voskové buňce zámotek. Matka seškrábe vnější vrstvu vosku, zámotek tak obnaží, a buduje další buňky v sousedství. Po 24 dnech se líhnou první dělnice. Pomáhají matce s krmením, zahříváním, sběrem pylu a nektaru a s úpravami hnízda. S přibývajícími buňkami nabývá hnízdo hroznovitého spirálovitého tvaru. Nejstarší buňky zůstávají vespod nové jsou nahoře. Uprostřed léta se v hnízdě objevují samečkové přibližně stejné velikosti jako dělnice a líhnou se nové matky. Samečkové hnízdo opouštějí a pátrají v krajině po mladých samičkách. Páření probíhá na zemi podle druhově odlišných rituálů. Oplozená matka se vrací do hnízda, plní si volátko hustým medem a odlétá hledat vhodné místo k přezimování. Stará matka koncem léta hyne. Dělnice jsou schopné ještě nějakou dobu klást neoplozená vajíčka, ze kterých se líhnou samečkové. Hnízdo však záhy vymírá. Hnízdo na vrcholu svého rozvoje obsahuje podle druhové příslušnosti několik desítek až dvě stovky jedinců.", "section_level": 1}, {"title": "Žihadlo čmeláka.", "content": "Stejně jako ostatní včely (a řada dalších zástupců blanokřídlého hmyzu, mezi který je řadíme), mají sterilní samice (\"dělnice\") čmeláků přeměněné své kladélko (ovipozitor) v žihadlo s jedovou žlázou. Funkční kladélko mají jen včelí královny, samci (\"trubci\") čmeláků mají místo něj penis a tudíž jim žihadlo zcela chybí. V přírodě a mimo hnízdo však nikoho nenapadají. Pouze společenství čmeláka rokytového aktivně brání své hnízdo v okruhu několika metrů. Bodnutí se určitě dočká ten, kdo by chtěl proniknout do jejich hnízda. Chovatelé čmeláků popisují obranné postavení matky při otevření úlku; leží nehnutě na zádech s roztaženýma nohama, otevřenými kusadly a špičkou zadečku namířenou vzhůru. Dotknout se matky v této poloze znamená jisté bodnutí. Bodnout může čmelák na rozdíl od včely opakovaně, poněvadž žihadlo vždy z rány vytáhne. Účinky čmelího jedu jsou podobné jaku u jedu včelího. Bodnutí je bolestivé, provázené otokem a svěděním kolem ranky. Nebezpečné je pouze pro alergiky.", "section_level": 1}, {"title": "Kousnutí čmelákem.", "content": "Čmeláci mají, stejně jako všechny ostatní včely, mezi které patří, ústní ústrojí adaptované k hledání výživy ve sladkých šťávách květů (tzv. nektraru). Čelisti, které mohou u hmyzu s kousacím ústním ústrojím způsobit bolestivé mechanické stisknutí (např. u brouků, mravenců a vos, kobylek či kudlanek) jsou srostlé do tvaru, které je vhodné k lízání. Tomuto typu ústního ústrojí říkáme lízací, bolestivé stisknutí je tedy vyloučeno. Čmelák (resp. čmeláčí dělnice, tedy sterilní samice) vás může bodnout žihadlem, nikoliv však kousnout (a to ani samec). Čmeláci jsou však velmi klidní a případy bodnutí čmelákem jsou velmi vzácné.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V Jižní Americe jsou čmeláci pochoutkou – jedí se živí nebo se z nich dělá víno; v Indii je zase připravují v kořeněném těstíčku; Dajákové na Borneu čmeláky s oblibou konzumují s rýží. Podle pachu čmelák pozná, zda květ již před ním navštívil ten den jiný čmelák. Čmeláci poškozováním listů rostlin urychlují jejich kvetení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čmelák (\"Bombus\") je rod hmyzu náležící do čeledi včelovití (Apidae). Popsáno bylo více než 250 druhů rodu čmelák. Četnější výskyt je na severní polokouli, i když jsou druhy známé na Novém Zélandu a na ostrově Tasmánie. ", "tgt_summary": "Die Hummeln (\"Bombus\") sind eine zu den Echten Bienen gehörende Gattung staatenbildender Insekten. Die im weiblichen Geschlecht über einen Wehrstachel verfügenden Hautflügler (Hymenoptera) gehören zu den Stechimmen, auch Wehrimmen genannt. Sie kommen überwiegend in den gemäßigteren und kühleren Regionen der Nordhalbkugel vor. ", "id": 47697} {"src_title": "Webquest", "tgt_title": "WebQuest", "src_document": [{"title": "Charakteristické vlastnosti.", "content": "WebQuest se odlišuje od jiných výukových aktivit, využívajících k vyhledávání a zpracování úkolů internet, čtyřmi charakteristickými vlastnostmi. Za prvé, je založen na výuce ve třídě. Za druhé, zdůrazňuje myšlení na vyšší úrovni (zahrnuje analýzu, tvořivost, nebo kritiku), nejde tedy jen o pouhé získávání informací. Za třetí, učitel předvybírá zdroje, s důrazem na jejich informační obsah, aby nedocházelo k pouhému shromažďování informací. A za čtvrté, většina WebQuestů jsou skupinové práce s úkolem často rozděleným pro více rolí.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "WebQuest je tvořen 6 základními částmi. Obsahuje úvod (motivační popis), úkol, postup, zdroje, hodnocení a závěr. Prvotní Webquesty měly složku hodnocení označovanou jako pokyny.", "section_level": 1}, {"title": "Úkol (výukové cíle + očekávané výstupy).", "content": "Zadání úkolu je formálním popisem toho, co studenti vytvoří v rámci WebQuestu. Úkol by měl být smysluplný a zábavný. Stanovení a popis úkolu je nejobtížnější a nejkreativnější částí při tvoření WebQuestu.", "section_level": 2}, {"title": "Postup.", "content": "Jednotlivé kroky, které by studenti měli splnit, aby dosáhli cíle jímž je splnění úkolu. Je výhodné podpořit písemný postup několika příklady.", "section_level": 2}, {"title": "Zdroje.", "content": "Uvedeny jsou zdroje, které by studenti měli použít při zpracování úkolů. Poskytování těchto přesných zdrojů pomáhá zaměřit se na zpracování informací spíše než na jejich pouhé umístění. Je dobré začlenit odkazy online vyhledávačů přímo u daných kroků v postupu, tím budou využitelnější, než pokud by byly přiloženy jako dlouhý seznam jinde. Využití off-line zdrojů, jako je např. účast na přednáškách, návštěvy různých míst, může výrazně přispět k zvýšení zájmu studentů.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Popisuje způsob, jakým budou výsledky žáků hodnoceny. Hodnocení by mělo být spravedlivé, jasné, konzistentní a konkrétní dle stanovených úkolů.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr.", "content": "Čas vyhrazený pro reflexi a diskusi o možných rozšířeních WebQuestu.", "section_level": 2}], "src_summary": "WebQuest je badatelsky orientovaná výuková aktivita, při níž žáci informace, s nimiž pracují, získávají především z internetových zdrojů. Aktivity mohou být vytvořeny pomocí různých programů, mohou být i ve formě dokumentu vytvořeném v jednoduchém textového editoru, který obsahuje odkazy na webové stránky.", "tgt_summary": "Der Begriff WebQuest (engl. „quest“ = Suche) steht für Aufgaben, die mit Hilfe von Informationen aus dem Internet bearbeitet werden sollen. Dies bedeutet, dass bei WebQuests nicht die Vermittlung von Internetkompetenz im Vordergrund steht. Vielmehr geht es darum, die Informationen und Materialien, die das Internet bietet, und die Möglichkeiten zur Bearbeitung von digitalen Informationen, die durch Computer eröffnet werden, für problem- und handlungsorientiertes Lernen zu nutzen. ", "id": 563312} {"src_title": "Thomas Morgan", "tgt_title": "Thomas Hunt Morgan", "src_document": [{"title": "Morganova studia.", "content": "Morgan se narodil v Lexingtonu ve státě Kentucky. V 16 letech začal studovat na State College of Kentucky (dnešní University of Kentucky). Zde se soustředil především na přírodní vědy. V roce 1886 promoval jako primus a získal bakalářský titul v přírodních vědách. Následující léto začal postgraduálně studovat na Johns Hopkins University, což byla první americká univerzita orientovaná na výzkum. Zde spolupracoval s významným morfologem Williamem K. Brooksem. Pod jeho vedením také psal diplomovou práci o embryologii nohatek a jejich fylogenetické příbuznosti s členovci. Usoudil, že z hlediska embryologie jsou nohatky více podobné pavoukům než korýšům. Za tuto diplomovou práci také v roce 1890 obdržel titul Ph.D.", "section_level": 1}, {"title": "Působení Morgana na Bryn Mawr College.", "content": "V roce 1891 byl Morgan jmenován vedoucím kabinetu biologie na Bryn Mawr College. Vyučoval biologii pětkrát týdně, dvě přednášky každý den. Čas od času zahrnoval do svých přednášek i své objevy, ale i když byl nadšeným vyučujícím, jeho pravým zájmem byla laboratoř. V roce 1894 dostal roční uvolnění pro účast na výzkumu \"Stazione Zoologica\" v Neapoli. Zde se setkal s německým biologem \"Hansem Drieschem\", jehož výzkumy vytříbily Morganův zájem. V té době se Morganova práce přesunula od klasické popisné morfologie k experimentální embryologii, která vysvětluje somaticky a chemicky vývoj života. Po svém návratu z Neapole byl jmenován profesorem. Na začátku roku 1900 začal pracovat na studii problémů s určováním pohlaví. Pokračoval také ve výzkumech evolučních změn, což byl jeho dřívější zájem. Morgan se v polovině roku 1904 oženil s \"Lilian Vaughan Sampson\", která též studovala na Bryn Mawr College. Jedno z jejich čtyř dětí, \"Isabel Morgan\" (provdaná Mountain), se stala významnou viroložkou na Johns Hopkins University se specializací na výzkum obrny.", "section_level": 1}, {"title": "Působení Morgana na Columbia University.", "content": "V tom samém roku (1904) nastoupil na Columbia University. Zde začal studovat se svými spolupracovníky \"Drosophilu melanogaster\", čili \"octomilku obecnou\". Křížil ji s cílem najít dědičné mutace. Dlouhé roky křížili Morgan a jeho spolupracovníci octomilky bez úspěchu. Po roku 1909 se však objevilo několik málo dědičných mutací, některé z nich se daly vysvětlit podle Mendlových principů. V dalším roce však Morgan narazil na \"bělookého samečka\", který se svou barvou odlišoval od všech předchozích červenookých jedinců (později označených jako divoký typ). Tito běloocí samečci však po spáření s červenookou samičkou dávali uniformní červenooké potomstvo. V druhé generaci však ale bylo potomstvo odlišné – samečci byli běloocí. V několika potomstvech se také objevili růžovoocí jedinci, poukazující na jiný způsob dědičnosti. To byl důkaz \"gonozomálně dědičného znaku\". Morgan své poznatky publikoval v roce 1911 v časopise \"Science\". Tvrdil, že některé znaky jsou podmíněny pohlavním, že jsou pravděpodobně lokalizovány na jednom z pohlavních chromozomů a že ostatní geny jsou také umístěny na jiných specializovaných chromozomech. Další Morganovy pokusy objasnily či nastartovaly svět k objevení mnoha dnes již známých pojmů a procesů genetiky. Mnoho jeho studentů získalo, stejně jako on, Nobelovu cenu v různých odvětvích přírodních věd. Jeho enormní úspěchy s octomilkami měly za následek, že se tito drobní živočichové začali používat jako modelové organismy po celém světe až do dnešních dob. Jeho fly-room (muší komora) se stala celosvětově známá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Thomas Hunt Morgan (25. září 1866 Lexington, Kentucky, USA – 4. prosince 1945 Pasadena, Kalifornie) byl americký genetik. Studoval historii přírody, zoologii a makromutace u octomilky (\"Drosophila melanogaster\"). Je považován za jednoho z nejvýznamnějších genetiků historie, neboť prokázal, že geny jsou umístěny na chromozómech a na základě tohoto poznatku zformuloval Morganovy zákony dědičnosti. (Ironií osudu je, že Morgan byl sveřepým odpůrcem teorie o umístění genů na chromozómech, a své pokusy s octomilkou prováděl původně za účelem jejího jednoznačného vyvrácení). Zejména pro tento objev mu byla v roce 1933 udělena Nobelova cena za fyziologii a lékařství. Jako první tak získal tuto cenu za práci v oboru genetiky. Za svůj život napsal 22 knih a 370 vědeckých pojednání.", "tgt_summary": "Thomas Hunt Morgan (* 25. September 1866 in Lexington, Kentucky; † 4. Dezember 1945 in Pasadena, Kalifornien) war ein US-amerikanischer Zoologe und Genetiker, der durch Kreuzungsversuche mit der Taufliege \"Drosophila melanogaster\" die grundlegende Struktur der Chromosomen aufklärte. Er entdeckte, dass die Gene (Erbanlagen) nacheinander auf den Chromosomen liegen und ermittelte ihre Reihenfolge und Abstände zueinander. Seine Ergebnisse fasste er in Chromosomenkarten (Genkarten) zusammen. Er führte somit die Arbeit von Edmund B. Wilson und Nettie Stevens fort. ", "id": 1809824} {"src_title": "Alexander Dubček", "tgt_title": "Alexander Dubček", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodina a vzdělání.", "content": "Narodil se roku 1921 v Uhrovci v místní škole – ve stejném domě jako Ľudovít Štúr. Jeho otec Štefan Dubček byl vyučený tesař, který několik let pracoval v USA, kde se stal přesvědčeným pacifistou a komunistou. V roce 1925 odjel malý Alexander Dubček se svými silně levicově zaměřenými rodiči, zakládajícími členy družstva Interhelpo, do města Biškek v sovětské Kyrgyzii. Později se Dubčekovi přestěhovali do města Gorkij a v roce 1938 se vrátili na Slovensko, protože podle nových směrnic by museli přijmout jediné sovětské občanství. Alexander Dubček se vyučil strojním zámečníkem, pracoval v Dubnici nad Váhom a v roce 1939 vstoupil do tehdy ilegální Komunistické strany Slovenska. Měl tři syny. V roce 1944 se zúčastnil Slovenského národního povstání, v němž byl zraněn a jeho bratr Július padl. Po válce působil v různých politických funkcích v Trenčíně a Banské Bystrici. Absolvoval Vysokou školu politickou ústředního výboru KSČ a získal akademický titul doktora sociálně-politických věd (RSDr.). Protože z dětství velmi dobře ovládal ruský jazyk, byl vyslán do Moskvy, kde v letech 1955–1958 studoval politické vědy, současně s Michailem Gorbačovem. Po roce 1989 mu byly uděleny čestné doktoráty řady světových univerzit, např. v Itálii, Španělsku či USA.", "section_level": 2}, {"title": "Počátek politické kariéry.", "content": "Od roku 1958 byl stranickým tajemníkem v Bratislavě a členem Ústředního výboru KSS. V této funkci se poprvé střetl s tehdejším prezidentem Antonínem Novotným kvůli připravované změně Ústavy, s níž Dubček nesouhlasil. Roku 1959 se stal tajemníkem ÚV KSČ pro průmysl. Protože v Moskvě zažil rehabilitace Stalinových obětí, prosazoval rehabilitaci slovenských komunistů pronásledovaných v letech 1951–53 a po konfliktu s Novotným byl opět přesunut na Slovensko. Brzy se však do ÚV vrátil a dosáhl ustavení takzvané Kolderovy komise. Od roku 1962 zastával funkci vedoucího tajemníka Krajského výboru KSS v Bratislavě, od roku 1963 prvního tajemníka ÚV KSS a na základě výsledků Kolderovy komise prosazoval rehabilitaci Gustáva Husáka a Vladimíra Clementise. Na konci roku 1967 se dostali někteří členové ÚV KSČ do ostré kontroverze s tehdejším prezidentem a 1. tajemníkem ÚV KSČ Antonínem Novotným, který si v prosinci pozval na pomoc sovětského vůdce Leonida Brežněva; ten pozvání sice okamžitě přijal, Novotného ale nepodpořil (pravděpodobně také proto, že v době, kdy soupeřil o vedoucí pozici Brežněv s Kosyginem, Novotný podporoval Kosygina). Lidé, kteří se s Dubčekem setkali, hovořili o něm jako o nekonfliktním, přátelském a vlídném člověku, který byl vhodným kompromisem mezi táborem reformistů a konzervativním křídlem KSČ.", "section_level": 2}, {"title": "Prvním tajemníkem komunistické strany.", "content": "Mezi 3. a 5. lednem 1968 se plénum ÚV KSČ rozhodlo oddělit funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta republiky a zbavilo Antonína Novotného funkce prvního tajemníka ÚV KSČ. Na jeho nástupci se však předsednictvo nemohlo dohodnout a jako kompromisní řešení byl Antonínem Novotným navržen tehdejší první tajemník ÚV KSS Alexander Dubček. Dubček chtěl pokračovat v jisté liberalizaci režimu, jeho mandát byl však slabý (byl zvolen většinou jediného hlasu), proto se proti „konzervativním“ odpůrcům opíral o veřejné mínění. Vnesl tak do československé politiky zcela odlišnou politickou kulturu. Tím umožnil významný společenský a politický proces, který dostal název pražské jaro 1968. Jedna z reforem Dubčekova vedení přinesla úplnou svobodu tisku (v zákoně 84/1968 Sb. ze dne 26. června 1968 se praví, že „cenzura je nepřípustná“). V takto uvolněné atmosféře se však začnou požadavky lidu více stupňovat. Dubček tak musí čelit kritice uvnitř KSČ a hlavně ze strany sovětského vedení. Dne 4. května 1968 vedení KSSS pozvalo do Moskvy vedoucí představitele KSČ a vlády ČSSR v čele s prvním tajemníkem ÚV KSČ Alexandrem Dubčekem. Sovětští čelní představitelé sledovali takzvaný „obrodný proces“ v ČSSR i Dubčekovu rostoucí popularitu z mnoha důvodů s velkou nevolí. Na zasedání ÚV KSČ od 29. května do 1. června Alexander Dubček konstatoval, že se podařilo získat důvěru občanů v politiku KSČ. Sovětské vedení využilo naplánovaného společného cvičení vojsk Varšavské smlouvy v Československu nazvaného „Šumava“, které prodlužovalo za účelem tajného zmapování a proměření terénu. Plán na vojenskou invazi do ČSSR existoval na ústředí Nejvyššího sovětu SSSR již v červnu 1968. Podle některých pramenů byl tento plán ještě starší a vznikl za účelem nenápadného přesunu sovětského jaderného arzenálu až na samý okraj hranice komunistického bloku. v Čierné nad Tisou v červenci 1968 při návštěvě sovětské delegace tajně podepsala pětka komunistů konzervativního křídla KSČ, kteří nelibě nesli změny pod vedením Alexandra Dubčeka, zvací dopis pro Sovětskou armádu, provázený odůvodněním, že v Československu řádí kontrarevoluce. Jmenovitě šlo o Vasila Biľaka, Aloise Indru, Antonína Kapka, Drahomíra Koldera a Oldřicha Švestku. V noci z 20. na 21. srpna pak vtrhla vojska pěti států Varšavské smlouvy bez vypovězení války do ČSSR, obsadila území a zmocnila se postupně kontroly nad celým státem. Sovětští vojáci zatkli a odvlekli Alexandra Dubčeka, Josefa Smrkovského, Oldřicha Černíka, Františka Kriegela a další vedoucí představitele KSČ do Moskvy. Prezident ČSSR Ludvík Svoboda (spolu s delegací, kterou tvořili Gustáv Husák, Martin Dzúr, Bohuslav Kučera, Vasil Biľak, Alois Indra a Jan Piller) odletěl do Moskvy, kde žádal, aby se jednání zúčastnil Dubček a ostatní uvěznění komunističtí předáci. Sověti propustili jen Dubčeka, Smrkovského, Špačka a Šimona, které z vězení „v lesích“ dopravili do Moskvy 24. srpna. Poté propustili i další delegáty, ale tajemník ÚV KSSS Boris Ponomarjov jim prý řekl, že se budou moci vrátit domů jen po podpisu Sověty připraveného protokolu, ať už to bude trvat den, týden, dva týdny nebo i měsíc. 27. srpna se Svoboda, Dubček, Černík, Smrkovský a Špaček směli vrátit do Prahy, až když po vyčerpávajícím nátlaku a vyhrožování (Dubček několikrát omdlel) podepsali všech patnáct sověty diktovaných podmínek Moskevského protokolu, což znamenalo ideové popření celého pražského jara, přijetí „bratrské pomoci SSSR“ a otevření cesty k budoucí normalizaci. Protokol nepodepsal pouze František Kriegel, byl však také propuštěn, poté zbaven všech funkcí a odeslán do důchodu.", "section_level": 2}, {"title": "Ztráta politické moci.", "content": "Po srpnu 1968 Dubček ustupoval sovětskému tlaku a postupně odvolával z funkcí reformní komunisty. Jediným pozůstatkem „pražského jara“ byla federalizace Československa. Podle Zákona o československé federaci, který byl připravován už delší dobu před vpádem intervenčních vojsk, vznikly 1. ledna 1969 Česká socialistická republika a Slovenská socialistická republika; 2. ledna předsednictvo Slovenské národní rady jmenovalo první vládu Slovenské socialistické republiky v čele se Štefanem Sádovským. Dne 17. dubna se v Praze sešlo plénum ÚV KSČ a zvolilo nové předsednictvo ÚV KSČ. Alexandra Dubčeka ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ vystřídal Gustáv Husák. Od dubna do října 1969 působil Dubček jako předseda Federálního shromáždění a v této funkci podepsal 22. srpna 1969 takzvaný „pendrekový zákon“, který umožnil brutální perzekuci demonstrantů po 21. srpnu 1969. Pendrekový zákon přijalo předsednictvo Federálního shromáždění (plénum FS tehdy nezasedalo). Ačkoliv se předsednictvo nesešlo v požadovaném počtu a nebylo tedy dle ústavních parametrů československé federace usnášeníschopné, vydalo toto zákonné opatření (později na podzimním zasedání potvrzené dodatečně plénem federálního parlamentu). Dubček později ve svých pamětech tvrdil, že pendrekový zákon sice „musel podepsat“, ale „nehlasoval pro něj“. Tuto tezi opakuje i historik Antonín Benčík („pro tento návrh nehlasoval, ale pod hrubým nátlakem Husáka a dalších, a s vědomím, že jeho přijetí zabránit nemůže, z profesionální povinnosti předsedy FS návrh zákona podepsal“). Naopak historik Jan Rychlík toto vysvětlení považuje za kostrbaté a nevěrohodné. Oba historici se ovšem shodují, že Dubčekova popularita v české části federace následně silně klesla a že jeho podpis pod represivním zákonem byl v zájmu Gustáva Husáka. Poté, co se Dubček takto zdiskreditoval, nebylo již pro Husákovo vedení problémem ho odstavit z ústavních funkcí. Na podzimním zasedání Federálního shromáždění byl odvolán z funkce předsedy parlamentu a vyloučen z předsednictva ÚV KSČ. Pak krátce působil jako velvyslanec v Turecku a v roce 1970 byl vyloučen z KSČ. V letech 1970–1985 pracoval Dubček pro podnik Západoslovenské státní lesy v bratislavských Krasňanech jako mechanizátor. Roku 1974 napsal stranickým orgánům stručný protestní dopis, který však zůstal bez odezvy. Před rokem 1989 se odmítal zúčastnit disidentských aktivit.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat po roce 1989.", "content": "13. listopadu 1988 obdržel Alexander Dubček čestný doktorát boloňské univerzity za zásluhy o prosazování lidských práv a komunistické úřady mu na poslední chvíli povolily odjet. Při slavnosti vystupoval Dubček zdrženlivě, ale ve velkém novinovém interview hájil projekt pražského jara a srovnával jej se sovětskou „perestrojkou“ Michaila Gorbačova. Z tohoto vystoupení bylo zřejmé, že počítá s návratem do politiky. V dubnu 1989 poskytl v pořadu Panorama maďarské televize rozhovor, v němž mluvil hlavně o roku 1968. Když během Sametové revoluce 22. listopadu 1989 poprvé veřejně vystoupil v Bratislavě a o dva dny později na balkóně na Václavském náměstí v Praze vedle Václava Havla, byl nadšeně uvítán. Byl vážným kandidátem na funkci prezidenta republiky, ale nakonec došlo k dohodě a 28. prosince 1989 byl zvolen předsedou Federálního shromáždění. V této funkci, kterou vykonával až do roku 1992, se Dubček především staral o vyřešení česko-slovenských problémů a působil také v zahraniční politice. V roce 1989 stál rovněž u zrodu Masarykova demokratického hnutí. V česko-slovenské otázce byl Dubček důsledným zastáncem federativního řešení. V zahraniční politice využíval své velké popularity v západní Evropě, zejména v Itálii, a pečlivě sledoval také vývoj v Rusku. Z jara roku 1991 pozval do Prahy tehdy ještě málo známého Borise Jelcina a okamžitě odmítl pokus o puč proti Gorbačovovi v témže roce. V roce 1992 se stal předsedou Sociálnědemokratické strany Slovenska a byl za ni byl zvolen do FS.", "section_level": 2}, {"title": "Autonehoda.", "content": "Při cestě na zasedání FS dne 1. září 1992 kolem 9. hodiny utrpěl Dubček vážná zranění při dopravní nehodě na 88,9. km dálnice D1 u Humpolce, když jeho služební automobil BMW E34 535i ve vysoké rychlosti (114–131 km/h) za hustého deště vlivem aquaplaningu dostal smyk a vyletěl z dálnice. Dubček, který seděl nepřipoután na zadním sedadle, vypadl z vozu. Po nehodě byl v bezvědomí hospitalizován v pražské nemocnici Na Homolce, kde na následky zranění 7. listopadu zemřel. Pochován je na bratislavském hřbitově Slávičie údolie. Jeho služební řidič Ján Rezník, který jej vezl na zasedání Federálního shromáždění z Bratislavy do Prahy, byl později odsouzen na 1 rok nepodmíněně. Za mříže ale díky amnestii na Slovensku nemusel. Právník Liboslav Leksa v knize \"Tragédie na 88. kilometru\" vyslovil domněnku, že Dubček vadil některým složkám tajné policie a KGB a chystal se o tři dny později svědčit v Moskvě o kriminální činnosti KGB. Tentýž den, 1. září 1992, byl ve svém domě zavražděn bývalý polský premiér, předseda vlád v letech 1970–1980, Piotr Jaroszewicz s manželkou, který měl podle Leksy svědčit ve stejném procesu v Moskvě proti KGB jako Dubček a jehož vrahové nebyli dopadeni. Oldřich Černík, rovněž aktér roku 1968, zemřel v roce 1994 po autonehodě. Další důvody ke spekulacím zavdala okolnost, že se ztratila Dubčekova aktovka a že jeho řidič nevypovídal. Výpověď tehdejšího primáře humpolecké nemocnice však tyto spekulace nepotvrdila. Na jednom z nejnebezpečnějších úseků v Česku havaroval mimo jiné v roce 1995 herec Petr Haničinec, zpěvačka Marika Gombitová, federální ministr Jozef Bakšay, M. Butora a M. Macek. Na témže kilometru dálnice D1 se stala řada hromadných nehod (v jednom případě čtyřiceti aut) a jen o kilometr dále havarovalo dne 20. března 2008 116 aut. Nehoda Dubčeka a dalších lidí se dostala i do populární kultury. V písni \"Pijánovka\" hudební skupiny Tři sestry z roku 1993 se zpívalo: „\"U Humpolce v příkrym kopci často bouraj politici.\"“ V roce 1989 obdržel Sacharovovu cenu za svobodu myšlení, v roce 1990 Mezinárodní humanistickou cenu od \"International Humanist and Ethical Union\" v Amsterdamu, roku 1991 Velká čestná dekorace ve zlatě na stuze Za zásluhy o Rakouskou republiku a roku 2003 byl vyznamenán Řádem Bílého lva I. třídy \"in memoriam\". Náměstí před parlamentem v Bratislavě nese jeho jméno.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alexander Dubček (27. listopadu 1921 Uhrovec – 7. listopadu 1992 Praha) byl československý politik slovenské národnosti, hlavní osobnost pražského jara 1968.", "tgt_summary": "Alexander Dubček (* 27. November 1921 in Uhrovec, Tschechoslowakei; † 7. November 1992 in Prag) war ein tschechoslowakischer und slowakischer Politiker. Als Generalsekretär der tschechoslowakischen Kommunisten war er von 1968 bis 1969 der mächtigste Politiker der Tschechoslowakei und wurde die Leitfigur des Prager Frühlings. Zuvor hatte Dubček bereits die Funktion des Ersten Sekretärs der Kommunistischen Partei der Slowakei inne (1963–1968). ", "id": 748405} {"src_title": "Black Sabbath", "tgt_title": "Black Sabbath", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Založení a začátky.", "content": "Black Sabbath vznikli roku 1968 v Birminghamu pod jménem Polka Tulk Blues Band (později zkráceno na Polka Tulk), krátce nato jej změnili na Earth, hráli styly blues rock a hard rock. Black Sabbath měli jedinečný zvuk, který vyplýval z odlišných hudebních vzorů. Iommi byl značně ovlivněný Hankem Marvinem, který hrál na heavy-kytaru ve skupině The Shadows a také jazzovou kytaru; jeho idolem byl i Django Reinhardt. Bill Ward také ukázal slabost pro jazz, hlavně pro bubeníky Buddyho Riche a Gene Krupu. Geezer Butler jmenuje baskytaristu a zpěváka Jacka Bruceho z britské bluesové skupiny Cream jako člověka, který měl největší vliv při jeho hudebním formování: „On byl první baskytarista, jakého jsem kdy viděl, který vytahoval struny a hrál na baskytaru jako na úplně nezávislý hudební nástroj.“ Skupina spojovala hudební styly blues, jazz, rock a hrála coververze skladeb interpretů, jako jsou Jimi Hendrix, Blue Cheer a již zmínění Cream. Ozzy Osbourne říká, že byl hluboce ovlivněn skupinou The Beatles a jeho nejoblíbenějším albem všech dob je \"Revolver\". Earth se posunuli do temnějšího směřování, kdy baskytarista Geezer Butler, fanoušek spisovatele Dennise Wheatleyho a jeho románů s tematikou černé magie, napsal skladbu s okultním tématem s názvem \"Black Sabbath\" (skladba byla očividně inspirovaná filmem Black Sabbath režiséra Maria Bava z roku 1963). Ve svém filmu o spojení skupiny po rozpadu vyhlásili, že skladba vychází z Butlerova zážitku, kdy jednou v noci viděl černý přelud s kapucí na konci své postele poté, co mu dal Ozzy okultní knihu v latině. Jméno Earth mátlo, protože už jedna taková kapela hrála, tak se přejmenovali na Black Sabbath. Skupina objevila svůj konečný zvuk a styl náhodou. Když měli zkoušku ve studiu, které bylo naproti kinu promítajícímu horory, Ozzy si vzpomíná, jak Tony Iommi říkal ostatním členům: „Není to divné, že lidi platí, aby viděli film, který je vyděsí až k smrti?“ Skupina začala záměrně psát temné a hrozivé texty ve snaze o hudební odpověď na hororové filmy.", "section_level": 2}, {"title": "První éra: původní sestava (1968–1979).", "content": "Složení jejich nového temného zvuku s chováním Ozzyho na pódiu vedlo k úspěchu, skupina zabodovala se svým prvním albem s eponymním názvem Black Sabbath, které vydala roku 1970. Podepsali smlouvu s Warner Bros. pro trh v USA a Kanadě, Vertigo Records měl na starosti trh pro ostatní dostupné země. Jejich následující album \"Paranoid\" (také 1970) jim obstaralo ještě větší pozornost v USA a Británii. Skladba War Pigs byla napsaná jako protest proti válce ve Vietnamu a původně ji plánovali zařadit jako titulní singl. Skupina na poslední chvíli nahrála skladbu Paranoid, aby prodloužila stopáž alba. \"Paranoid\" se stal titulním singlem alba a také to byl jejich první singl, který výrazně zabodoval v rádiích. Obsah skladeb (originálů a coververzí) z obou alb dával jemně ironicky najevo zájem skupiny o okultismus a černou magii. To byl rozhodující krok v určení jejich „temných“ a „hlubokých“ heavymetalových textech skladeb. Black Sabbath byli jednou z prvních skupin, která vystupovala s lyrickým obsahem skladeb, téměř se nevěnovali jiným tématům. Led Zeppelin, The Doors a další poukázali na magii nebo okultismus ve svých textech, ale jen velmi málo kapel (i současných) by se mohlo vyrovnat textům Black Sabbath (většinu napsal Geezer Butler) s jejich přímým odkazem na toto téma. Další inovací byl vedlejší efekt nehody. Tony Iommi přišel o konečky dvou prstů na ruce, když pracoval s plechem v továrně. Okamžitě si vytvořil protézu z roztavené plastové lahve od čisticího prostředku. Poraněné prsty byly pochopitelně citlivé, tak Iommi přeladil na své kytaře Gibson standardní tón E na Cis. Zmenšené napětí strun mu dovolovalo hrát s menší bolestí a zátěží na prsty. Geezer svou baskytaru také vyladil tak, aby se přizpůsobil Tonymu. Nižší poloha dala hudbě hlubší či smysluplnější zvuk, hudba tak ladila spolu s texty. Black Sabbath roku 1971 vydali své další album \"Master of Reality\". Toto album obsahovalo množství významných akustických věcí (\"Solitude\" obsahuje Tonyho flétnové sólo). Toto je často přehlíženo, přitom se jedná o přechod ve stylu Black Sabbathu. Přidali mnoho měnivých hudebních prvků do vydání svého čtvrtého alba Black Sabbath, Vol. 4 z roku 1972. Obsahuje baladu \"Changes\" (zní zde jen zpěv, baskytara, klavír a syntezátor) a hardrockové hymny jako \"Supernaut\" a \"Snowblind\" (obsahuje smyčcové nástroje). Black Sabbath, Vol. 4 je dosud „nejzralejším“ albem skupiny. Okolo roku 1973 byli Black Sabbath jednou z nejpopulárnějších heavymetalových skupin na světě a hlavní koncertní atrakcí. Na dalším albu Sabbath Bloody Sabbath spolupracovali s klávesistou kapely Yes Rickem Wakemanem. Album se skládá z některých nejznámějších skladeb Black Sabbath. Společně s titulní skladbou album také obsahuje spacerockovou skladbu nazvanou \"Spiral Architect\" a \"A National Acrobat\" inspirovanou prog rockem. V této době byli členové skupiny závislí na drogách, Ozzy a Bill Ward údajně každý den po dva roky brali LSD. Ozzy byl zapletený s drogami ve velké míře. Mnohé ze skladeb o drogách také hovoří, ať už otevřeně, nebo nepřímo. Skupinu sužovaly hlavně problémy s managementem (kapelu řídil Ozzyho budoucí tchán Don Arden). Spory s managementem a pozdější změna vydavatelství v Británii (Vertigo vyměnili za WWA) narušily vydání nového alba. I přes tyto těžkosti vyšlo album \"Sabotage\" roku 1975 a setkalo se s velkým úspěchem. Avšak drogové problémy, pokračující pokusy v hudebním stylu (gregoriánské a mnišské chorály zdůrazněné ve skladbě \"Supertzar\"), změny na hardrockové scéně a vnitřní problémy narušily stabilitu a tvorbu skupiny. Album \"Technical Ecstasy\" (1976) se setkalo s komerčním neúspěchem. Hudba na albu se skládala z orchestrů, syntenzátorů a zpěvu Billa Warda, který Ozzyho zastoupil po jeho náhlém odchodu uprostřed nahrávání. Po turné roku 1977 se Ozzy přestal objevovat na zkouškách kapely a zbývající členové nahráli nějakou tu hudbu se zpěvákem a bývalým členem Fleetwood Mac Davem Walkerem. Ozzy se vrátil do skupiny před nahráním alba \"Never Say Die!\", které vyšlo roku 1978 a bylo určitě albem, na kterém skupina nejvíc experimentovala a použila přitom prvky mnoha žánrů. Stejně jako předešlé album se mizerně prodávalo.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá éra: The Dio Years (1979–1982).", "content": "Další album (poprvé se zpěvákem Ronniem Jamesem Diem) \"Heaven and Hell\" dokázalo skupině navrátit úspěch a dosáhlo nejvyššího umístění v žebříčku od alba \"Sabotage\" z roku 1975. Bylo to na turné, kde se Dio stal oblíbeným díky znamení „ďáblovy rohy“ (vztyčený ukazovák a malíček), které se stalo symbolem heavy metalu. Na albu spolupracoval klávesista Geoff Nicholls (Nicholls nebyl považován za oficiálního člena skupiny a často byl na koncertech nucen hrát ze zákulisí kvůli údajným estetickým záměrům, ale podílel se na napsání mnoha skladeb a zůstal s Black Sabbath i ve všech následujících sestavách). Během turné bubeník Bill Ward skupinu opustil kvůli osobním důvodům (oba jeho rodiče zemřeli během krátkého časového období, Ward zápasil s alkoholem a dalšími závislostmi). Ke skupině se přidal bubeník Vinny Appice, aby dokončil turné, a poté se objevil na následujícím albu \"Mob Rules\"; titulní singl se objevil ve filmu \"Heavy Metal\". Neupravené vydání koncertní nahrávky \"Live at Last\" (pořízené ještě s Ozzym během turné 1972 Volume 4 Tour) podnítilo skupinu kvalitně nahrát živák z turné Mob Rules s názvem \"Live Evil\". Avšak během jeho dolaďování se projevily vnitřní problémy skupiny, jež měly za následek odchod Dia a Appice, kteří založili skupinu Dio.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí éra: Born Again – Ian Gillan (1983–1984).", "content": "Bill Ward se vrátil k bicím a novým zpěvákem se stal Ian Gillan z Deep Purple. Gillan řekl: „Neplánoval jsem se připojit k Black Sabbath. Vyšel jsem ven s Geezerem a Tonym, ožrali jsme se a druhý den jsem zjistil, že jsem souhlasil, abych se stal členem skupiny. A oni jsou takoví milí chlapíci. Byla to ohromná zábava, platily se účty a prožil jsem s nimi krásný rok.“ Tato sestava nahrála album \"Born Again\", ale Bill Ward znovu opustil skupinu před začátkem turné a nahradil ho Bev Bevan z kapely Electric Light Orchestra. I když se album překvapivě stalo jedním z jejich nejúspěšnějších (#4 v UK charts), věci se nevyvíjely tak, jak měly, Ian Gillan se znovu přidal k Deep Purple. Bubeník Bill Ward se opět vrátil a roku 1984 bylo oficiálně ohlášeno angažování nového zpěváka Davida Donata. Avšak po šesti měsících zkoušení byl vyhozen managementem, kdy Tony a Geezer se hádali ohledně finančních otázek.", "section_level": 2}, {"title": "Nestabilita sestavy (1984–1987).", "content": "Stále se měnící sestava skupiny, rostoucí úspěch Ozzyho na sólové dráze a smíšené hudební kritiky uvrhly skupinu do Ozzyho stínu. Zakládající člen Geezer Butler odešel a založil novou skupinu Geezer Butler Band, která ale nevydala žádné album. Původní sestava Black Sabbath (Osbourne, Iommi, Butler, Ward) se sešla, aby zahrála na benefičním koncertě Live Aid v roce 1985. Po skončení show se Tony Iommi rozhodl nahrát sólové album a požádal o pomoc dlouholetého klávesistu Sabbath Geoffa Nichollse (nakonec se stal oficiálním členem skupiny) a zpěváka Glenna Hughese, bývalého člena skupin Deep Purple a Trapeze. Tony Iommi se zasnoubil se známou ženskou heavymetalovou hvězdou Litou Ford a požádal o pomoc baskytaristu (Dava Spitze) a bubeníka Erica Singera (Kiss a Alice Cooper) z její tehdejší kapely, aby dokončil formaci. Avšak management a tlak nahrávací společnosti je přiměl, aby album \"Seventh Star\" vyšlo jako \"Black Sabbath featuring Tony Iommi\". Kolem alba se vede polemika kvůli Jeffovi Fenholtovi, který na albu také vystupoval. Tvrdí, že byl zpěvákem Black Sabbath okolo sedmi měsíců. Řekl, že kapelu opustil, protože mu prý nevěřili. Členové Sabbath trvají na tom, že nikdy nebyl členem skupiny, nahrál jen nějaká dema pro Tonyho sólové album. Údajně napsal některé skladby, které se na albu \"Seventh Star\" objevily. Na začátku turné propagujícího album \"Seventh Star\" roku 1986 se Glenn Hughes porval a utrpěl vážnou krevní sraženinu v hrdle, kvůli které ztratil hlas. Neznámý mladý americký zpěvák Ray Gillen byl vybrán jako záskok a dokončil turné. Morálka ve skupině byla velmi vysoká, když začali nahrávat album \"The Eternal Idol\" (bývalý člen Bev Bevan se vrátil jako bubeník a baskytarista Bob Daisley se také na albu podílel), ale nový Black Sabbath zasáhla série neštěstí jako zlé vedení a finanční dluh, který pocházel hlavně z nevhodně naplánovaného využití drahých nahrávacích studií. Výsledkem bylo, že Ray Gillen během nahrávání skupinu opustil. Krátce nato se dal dohromady s bývalým kytaristou Ozzyho Osbourna Jakem E. Leem a spolu vytvořili úspěšnou skupinu Badlands (poté se přidal Eric Singer).", "section_level": 2}, {"title": "Éra Tony Martina (1987–1991).", "content": "Zpěvák Tony Martin (bývalý člen The Alliance) přinesl všechny znova přezpívané Gillenovy původní vokály na kazetách \"Eternal Idol\" a album nakonec vydali. Tony „The Cat“ Martin se jevil jako dokonalý zpěvák pro znovuoživené složení Black Sabbath. I když se trochu podobal Diovi, měl Martin evidentně vlastní styl. Po nahrání \"The Eternal Idol\" většina skupiny Sabbath opouští. Iommi, Martin a Nicholls najali baskytaristu Joa Burta a bývalého bubeníka skupiny The Clash – Terryho Chimese pro krátké turné z roku 1987 \"Eternal Idol\". Od roku 1988 bylo složení Black Sabbath opět stabilnější. Ve skupině hráli Tony Martin, Geoff Nicholls a přidal se místní bubeník Cozy Powell, který nahradil Terryho Chimesa. Powell, legendární bubeník, měl předtím úspěch se svou původní skupinou stejně jako s kapelami Rainbow, Whitesnake, ELP a mnoha dalšími. S baskytaristou Laurencem Cottlem, který nahradil Joa Burta, Sabbath vydali roku 1989 kritikou vysoce hodnocené album \"Headless Cross\". MTV video pro titulní singl se stalo velmi hraným a těšilo se většinou pozitivním recenzím. Baskytaristu Laurenca Cottleho nahradil veterán Neil Murray (bývalý spoluhráč Cozyho Powella ve skupině Whitesnake). Roku 1990 Sabbath vydali album \"Tyr\". Během let 1990 až 1991 skupina absolvovala turné na podporu alba.", "section_level": 2}, {"title": "Dehumanizer – opět Dio (1991–1992).", "content": "V roce 1992 se znovu sešla klasická sestava Black Sabbath z 80. let. Zakládající člen Geezer Butler spolu s Diem a Appicem se připojili k Iommimu (byla to stejná sestava jako na albech \"Mob Rules\" v roce 1981 a \"Live Evil\" z roku 1982) a společně nahráli album \"Dehumanizer\" (1992). Sabbath s albem opět zažívali úspěch a turné \"Dehumanizer\". Bylo to v době, kdy se Ozzy chtěl stáhnout do ústraní a navrhl Sabbathu, aby otevřel jeho poslední dvě vystoupení v Costa Mesa. Když se Dio odmítl zúčastnit, vystoupili Iommi, Butler a Appice bez něho. Dio opustil skupinu, aby se vrátil do své úspěšné sólové skupiny, a Rob Halford, zpěvák skupiny Judas Priest, ho na poslední chvíli, speciálně pro toto vystoupení, nahradil. Původní sestava Black Sabbath s Billem Wardem se spojila, aby 15. listopadu 1992 zakončila druhou noc vystoupení. Na konci se Ozzy rozhodl, že bude dál pokračovat (následovalo turné „No More Tours“ s výstižným názvem \"Retirement Sucks\") a byly připraveny smlouvy na nové album a turné původního Sabbathu, na poslední chvíli však Ozzy odstoupil.", "section_level": 2}, {"title": "Opět Tony Martin (1992–1997).", "content": "Po Diově a Halfordově odchodu byl Vinny Appice nahrazen bývalým bubeníkem skupiny Rainbow Bobbym Rondinellim. Zpěvák Tony Martin a klávesista Geoff Nicholls se vrátili a Sabbath nahráli \"Cross Purposes\" a \"Cross Purposes Live\" – kombinaci CD a videa, která vyšla koncem roku 1994, kdy Bobby Rondinelli skupinu v půlce turné opustil. Překvapivě ho nahradil původní bubeník Sabbath Bill Ward. Po turné se Ward a Butler s Iommim, Martinem a Nichollsem rozešli. Další střetnutí se uskutečnilo v roce 1995. Tentokrát síly spojila formace alba \"Tyr\", kdy se bubeník Cozy Powell a baskytarista Neil Murray připojili k Iommimu, Martinovi, Nichollsovi a nahráli album \"Forbidden\". Album produkoval Ernie C z rapcorové skupiny Body Count. Po nahrání alba Cozy Powell znovu kapelu opustil a nahradil ho vracející se Bobby Rondinelli. V roce 1996 u Castle Records znovu nahráli a vydali kompilaci skladeb od roku 1983 (album \"Born Again\") po rok 1995 (album \"Forbidden\") s názvem \"The Sabbath Stones\". Po vydání skončila smlouva Tonyho Iommiho s vydavatelstvím.", "section_level": 2}, {"title": "Původní sestava (1997–2017).", "content": "Roku 1996 Ozzy Osbourne zorganizoval první ročník velmi úspěšného metalového festivalu Ozzfest. V roce 1997, před posledním vystoupením na festivalu, se připojil k Butlerovi a Iommimu, aby zahráli několik skladeb (na bicí hrál Mike Bordin, bubeník skupiny Faith No More). V prosinci 1997 Bill Ward spojil síly s Ozzym, Tonym, Geezerem a obnovili původní sestavu Black Sabbath poprvé od jejich náhlého setkání na Live Aid v letech 1985 a 1992. Black Sabbath od té doby vydali minimálně jednu autorizovanou dvoudiskovou kompilaci, jednu dvoudiskovou live kompilaci a osmidiskový boxset. V roce 2001 napsali nové texty, na následujícím turné odehráli novou skladbu \"Scary Dreams\" a okamžitě začali pracovat na novém albu s legendárním producentem Rickem Rubinem, ale Ozzyho sólový kontrakt se zdržel a zřejmě překazil další vývoj alba. Po třech letech, v roce 2004, skupina znova vystoupila na Ozzfestu na počest svého 35. výročí. V roce 2005 Ozzy znovu vystoupil s Black Sabbath na Ozzfestu, na kterém se objevila také legenda Iron Maiden. Na klávesy nyní hrál syn Ricka Wakemana Adam. V listopadu 2005 byli Black Sabbath slavnostně uvedeni do britské hudební síně slávy UK Music Hall of Fame, během slavnosti zahrála původní sestava. 13. března 2006 byla skupina také uvedena do Rock and Roll Hall of Fame. Black Sabbath ale žádnou ze skladeb nehrálo, namísto toho zahrála dvě jejich skladby \"Hole in the Sky\" a \"Iron Man\" Metallica. Roku 2007 Ozbourne na svém webu uvedl, že původní sestava může spojit síly a nahrát nové studiové album, první po 30 letech. Oficiální návrat původní sestavy a potvrzení alba a turné se ale odehrálo až 11. 11. 2011 v 11 hodin a 11 minut pacifického času. Produkce se ujal Rick Rubin a album nazvané \"13\" vyšlo v červnu 2013. Na bicí zde usedl bubeník skupin Rage Against the Machine a Audioslave Brad Wilk, jelikož Bill Ward ze skupiny odešel. Ačkoliv ještě v září 2014 Ozzy Ozbourne oznámil, že se skupina rozhodla nahrát příští rok (2015) ještě jednu desku a absolvovat další turné, během roku 2015 toto rozhodnutí změnili se slovy, že jsou na tvorbu nového materiálu příliš staří a pouze pojedou na závěrečné turné, jež pojmenovali The End Tour. V rámci tohoto turné se 30. června 2016 údajně naposledy představili i před vyprodanou pražskou O arénou, nejvíce skladeb zaznělo z druhého studiového alba kapely \"Paranoid\". Poslední dva plánované koncerty odehráli 2. a 4. února 2017 v hale Genting Arena ve svém domovském Birminghamu.", "section_level": 2}, {"title": "Sólové projekty členů skupiny.", "content": "Jedním z důvodů, proč Black Sabbath od obnovení původní sestavy v roce 1997 dosud nevydali nové album, je mnoho dalších aktivit, především zpěváka Ozzyho, který roku 1997 vydal kompilaci, v roce 2001 album, pak koncertní záznam v roce 2002, v roce 2003 znovu kompilaci, v roce 2005 kolekci a roku 2007 album \"Black Rain\". Tony Iommi roku 2000 vydal své první sólové album Iommi, jehož příprava mu trvala celkem 5 let. Poté vydal nahrávky z roku 1996 pod názvem \"The DEP sessions\", kde zpívá Glenn Hughes. Další album nazvané Fused vydal v roce 2005 (práce na něm začaly roku 2003). Skupina Geezera Butlera \"G/Z/R\" vydala v roce 1995 album \"Plastic Planet\". Bill Ward vydal pouze singl z roku 2003 \"Straws\" a internetový singl \"The Dark Hour\". Jeho zájem o hudbu je zaměřen na Black Sabbath. Na konci září 2006 španělský webzine \"Rafabasa\" oznámil, že Tony Iommi, Geezer Butler a Bill Ward by se mohli v létě 2007 spojit s Ronniem Jamesem Diem na turné na podporu alba \"\", které obsahuje poslední nahrávky a tři nové skladby napsané Iommim a Diem: \"The Devil Cried\" (singl), \"Shadow of the Wind\" a \"Ear in the Wall\". Bill Ward se nakonec rozhodl, že se do projektu nezapojí, místo toho se připojil Vinny Appice.", "section_level": 1}, {"title": "Členové.", "content": "V současnosti Black Sabbath hraje v sestavě", "section_level": 1}, {"title": "Návraty členů.", "content": "V roce 1985 se původní členové Black Sabbath (Iommi, Butler, Osbourne a Ward) spojili, aby zahráli na benefičním koncertě Live 8). Odehráli tři skladby (\"Children of the Grave\", \"Iron Man\" a \"Paranoid).\" V roce 1992 se sestava Black Sabbath z let 1980–1982 (Iommi, Butler, Dio a Appice) znovu spojila a vydala na turné na podporu alba \"Dehumanizer\". V tomto roce původní členové Black Sabbath odehráli tři skladby po jednom z Osbournových „posledních“ koncertů v Costa Mesa v Kalifornii. Roku 1995 se sestava z let 1989–1991 (Iommi, Powell, Martin, Murray a Nicholls) znovu spojila a vydala na turné na podporu alba \"Forbidden\". V letech 1997–1998 se původní členové znovu spojili, vydali na turné a vydali dvoudiskové koncertní album \"Reunion\". V letech 1999, 2001, 2004 a 2005 se opět spojili a vystoupili na Ozzfestu. Od roku 2001 se šíří fámy o vydaní nového alba, ale až 11. 11. 2011 bylo v souvislosti s oficiálním návratem a obřím turné potvrzeno. První zpráva o návratu Black Sabbath se objevila v srpnu 2011 v britském listu Birmingham Mirror. Prozradil to Tony Iommi, který se vzápětí začal rozčilovat, že nic takového neřekl. V novinách ale doslova citovali Iommiho větu: \"Opravdu se na to těšíme (na návrat) a ty věci, co píšeme, jsou skutečně dobré, blíží se to starým původním písním.\" V listopadu 2011 se pak konala tisková konference v Los Angeles, kde skupina konečně oficiálně potvrdila návrat. Podle internetových stránek Metal Hammer skupina v původním složení Ozzy Osbourne, Tony Iommi, Geezer Butler a Bill Ward navíc rozjela přípravy na turné. \"Těšíme se a řekl bych, že věci, co píšeme, jsou fakt dobré,\" nechal se slyšet Iommi s tím, že deska vyjde patrně příští rok. Dát Black Sabbath opět dohromady ovšem nebylo vůbec jednoduché. Bubeníka Warda trápí srdce a před několika měsíci navíc podstoupil operaci. \"Uvidíme, jak na tom teď bude,\" řekl Iommi. Navíc \"potíže\" dělal i stále zaneprázdněný Ozzy Osbourne. Nakonec z něj vypadla klasická hláška \"nikdy neříkej nikdy\" a vše se mohlo rozběhnout.", "section_level": 2}], "src_summary": "Black Sabbath byla anglická heavymetalová skupina, považovaná též za zakladatele heavy metalu, která prakticky ovlivnila mnoho jiných stylů. Původní sestava: Ozzy Osbourne (zpěv), Tony Iommi (kytara), Terrance „Geezer“ Butler (baskytara) a Bill Ward (bicí). ", "tgt_summary": "Black Sabbath war eine ab 1969 unter diesem Namen bestehende englische Heavy-Metal-Band aus Aston (Birmingham), die als Mitbegründer dieses Genres und als prägende Größe des Hard Rock der frühen 1970er-Jahre gilt. Der Band wird ein maßgeblicher Einfluss auf die Entwicklung der Rock- und Heavy-Metal-Musik der folgenden Jahrzehnte zugesprochen, ebenso auf die Entstehung des Subgenres Doom Metal und über ihre manchmal diabolischen Inhalte indirekt auf den Black Metal. Ihr finales Konzert fand am 4. Februar 2017 in ihrer Heimatstadt Birmingham statt.", "id": 1179350} {"src_title": "Alikvotní zpěv", "tgt_title": "Obertongesang", "src_document": [{"title": "Historie a tradiční formy.", "content": "Tato technika se vyvinula výhradně v mimoevropských hudebních kulturách, a to především v Tuvě a v Tibetu. V Tibetu je harmonický zpěv součástí meditace tamějších mnichů. Dvojhlasost zpěvu, tedy rozeznění alikvotních tónů však není záměrem a cílem, ale vlastně jakýmsi vedlejším produktem meditace. Alikvoty vznikají, protože při meditaci se zpívá velmi pomalu, soustředěně a hluboko. (viz technika) V Tuvě je alikvótní zpěv součástí tradiční kultury (je nazýván Chöömej) a takto tam zpívají především pastevci. Existuje několik různých druhů tuvanského alikvotního zpěvu, všechny jsou však založeny na nápodobě přírodních zvuků, větru, zpěvu ptáků apod. V Evropě nebyl harmonický zpěv provozován až do dvacátého století. V souvislosti s nárůstem zájmu klasicky vzdělaných evropských hudebníků a hudebních skladatelů o mimoevropské hudební kultury byla tato technika objevena a vůbec prvním Evropanem, který se ji naučil byl Karlheinz Stockhausen. V sedmdesátých letech byl pak tento styl zpěvu objeven širší hudební veřejností mimo jiné v souvislosti s šířením hnutí New age. Od té doby se alikvotním zpěvem zabývá mnoho lidí po celém světě a od té doby se také datuje nová epocha pro alikvotní zpěv. Ten se nyní vyvíjí mimo své původní tradiční kultury do různých nových forem.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Harmonický zpěv je využíván k více účelům. Velmi často slouží svému původnímu účelu, tedy jako prostředek a vůbec způsob meditace. Co se týká tohoto způsobu využití, není ani tak důležitá hudební úroveň, ale spíše fakt, že harmonický zpěv vyžaduje velké soustředění a pozornost, což jsou schopnosti s meditací úzce související. Harmonický zpěv je také využíván jako terapeutická metoda. Není však uznán oficiální západní muzikoterapií jako skutečně efektivní. Nutno dodat, že také není skoro vůbec prozkoumán, především proto, že se stále vlastně jedná o novinku. Alikvotní zpěv se nejčastěji využívá k hudebním účelům. Zde se dá říci, že evropská kultura harmonický zpěv velmi obohatila. Vzhledem k tomu, že měl tradicí dané a omezené využití, neměl tolik vyvinutou techniku a zůstával stále stejný. V evropském prostředí někteří zpěváci dovedli harmonický zpěv na virtuózní úroveň a hranice se dále rozšiřují. Dalším důležitým přínosem je využití alikvotního zpěvu v kompozici, resp. psaní, či aranžování skladeb ryze západního charakteru s využitím alikvotního sboru. Tradičně se alikvotní zpěv prováděl pouze sólově nebo unisono. Vytvořením sboru z alikvotních zpěváků pak vzniká těleso s velkým zvukovým potenciálem, radikálně vzrůstají možnosti skladatele, který může využít jak nádherného zvuku, tak dvojhlasosti zpěvu a obrovského tonálního rozsahu a intonačních možností alikvotního sboru. Tato možnost zůstává stále téměř nevyužita a to hned z několika důvodů: Západní hudba stále ještě alikvotní zpěv zcela nepřijala a proto existuje určitá propast mezi skladateli a interprety vážné hudby a interprety alikvotního zpěvu. Druhým důvodem je, že alikvotní zpěv, ač byl vytržen z duchovního prostředí, je s ním dále spojován a mnoho evropských alikvotních zpěváků tvrdí, že duchovní a hudební rovina jsou u alikvotního zpěvu zcela neoddělitelné. Některé aspekty západního přístupu k hudbě jsou proto z tohoto pohledu vlastně mimo oblast alikvotního zpěvu. Za třetí, vzniká problém s laděním, jakmile by měl být alikvotní zpěv doprovázen jakýmkoli hudebním nástrojem, který produkuje tóny (ne šramoty jako například bicí a perkuse - ty jsou k doprovodu alikvotního zpěvu využívány často). Alikvotní zpěv využívá přírodních vlastností zvuku a funguje tedy na principu přirozeného ladění, ale v evropské hudbě se už od osmnáctého století využívá temperovaného ladění. Stejný princip (rozdílnost ladění) způsobuje i potíže při kompozici skladeb pro alikvotní sbory. Problém ladění bude nutno nějak rozřešit. Konečně, k vytvoření solidní tradice ještě nebylo dost času. Alikvotní zpěv ve své evropské podobě se skutečně profesionálně provozuje maximálně třicet let.", "section_level": 1}, {"title": "Technika.", "content": "Zcela základní pro harmonický zpěv je trpělivost. Úplné začátky totiž nejsou příliš jednoduché. Stručně a zjednodušeně řečeno technika alikvotního zpěvu spočívá vlastně ve velmi pomalém přezpívávání samohláskové řady U - O - A - E - I, přičemž jednotlivé alikvóty je třeba trpělivě nalézat a rozeznívat právě \"mezi\" těmito samohláskami. Jak pokračujeme v této řadě dál v prostoru mezi jednotlivými samohláskami totiž zaznívají vzestupně tóny alikvotní řady. (Hlásky jsou i v normální řeči co se týče obsažených frekvencí seřazeny přesně takto, U je nejníže a I nejvýše) Alikvoty se vždy ozývají v okamžiku, kdy je zvuk jaksi na půli cesty mezi nějakými dvěma samohláskami. A proto je právě potřeba řadu přezpívávat velmi pomalu, aby bylo možné všechny alikvóty najít. Tato základní technika se nazývá „NG“, dále existují ještě techniky „bird“ a „gong“. Prvním cílem je tedy vůbec umět vědomě rozeznít určitý alikvotní tón. Dále je možné se zlepšovat v technice ovládání a obratnosti ve výměně alikvótú podle následující stupnice, kterou formuloval David Hykes. Jedná se vlastně o formy alikvotního zpěvu. Hykesova osnova má ještě další stupně, ale ty už se netýkají čistě technické stránky zpěvu, jsou to spíše jakési vyšší stupně, více souvisejí právě s duchovní stránkou věci. K technice se dá přistupovat různě a vzhledem k tomu, jak je dnes alikvotní zpěv rozšířen, existuje více přístupů. Dvě věci však zůstávají patrné. Za prvé, každý zpěvák je téměř vždy výrazně ovlivněn spíše tibetským nebo spíše tuvanským alikvotním zpěvem a z něj vychází. Za druhé, jak bylo řečeno výše, technika je pouze část alikvotního zpěvu a nestačí sama o sobě, což ostatně platí pro hudbu obecně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alikvotní zpěv, nebo též hrdelní zpěv, harmonický zpěv, je zvláštní druh zpěvu založený na vědomém zesílení alikvotních tónů pomocí jemné práce s rezonančním prostorem v ústech a polohou jazyka. Jedná se tak vlastně o techniku dvojhlasého zpěvu, kdy pokaždé zní základní tón a současně s ním o příslušný interval vyšší alikvotní tón.", "tgt_summary": "Obertongesang ist eine Gesangstechnik, die aus dem Klangspektrum der Stimme einzelne Obertöne so herausfiltert, dass sie als getrennte Töne wahrgenommen werden und der Höreindruck einer Mehrstimmigkeit entsteht. Man spricht dann von Obertongesang, wenn den Obertönen eine eigenständige musikalische Funktion zukommt, zu unterscheiden von Gesangtechniken, die lediglich die Klangfarbe der Stimme mit Obertönen anreichern.", "id": 380540} {"src_title": "Filadelfie", "tgt_title": "Philadelphia", "src_document": [{"title": "Původ názvu.", "content": "Název města pochází z řečtiny a znamená \"bratrská láska\" (\"filos\" – láska, \"adelfos\" – bratr).", "section_level": 1}, {"title": "Městské čtvrtě.", "content": "Původním místem osídlení Filadelfie jsou čtvrti \"Old Town\" a \"Society Hill\", nachází se v centrální části města (na jihovýchodě), na pravém břehu řeky Delaware. Tvoří je převážně cihlové domy z 18. a 19. století. Velmi významnou z hlediska historie Spojených států je oblast nazývaná \"Independence National Historic Park\", park s řadou historických budov západně navazuje na čtvrť Old Town.", "section_level": 1}, {"title": "Independence National Historic Park.", "content": "Independence National Historic Park (Národní historický park nezávislosti) je park s řadou historických budov v centru Filadelfie, rozkládá se na ploše přibližně 20 ha (0,2 km). K nejvýznamnějším památkám náleží budova \"Independence Hall\" vystavěná v georgiánském stylu, kde se 4. července 1776 sešli zástupci třinácti kolonií, aby sestavili Deklaraci nezávislosti. Za budovou leží náměstí \"Independence Square\", kde byla Deklarace poprvé veřejně přečtena. Dříve byla umístěna v budově další významná památka zvon \"Liberty Bell\" (Zvon svobody), nyní je samostatně v \"Liberty Bell Center\". Zvon pochází z roku 1752 a používal se při významných příležitostech. K dalším významným budovám v parku náleží \"Congress Hall\", místo zasedání kongresu Spojených států (v době, kdy byla Filadelfie hlavní město) a \"Old City Hall\", stavba z roku 1791, původní místo Nejvyššího soudu USA. Dále \"Library Hall\" z roku 1790 a \"Carpenter's Hall\", nejstarší cech v zemi (založen 1724). Východně od Independence Hall leží \"Philosophical Hall\", sídlo americké filosofické společnosti (založené roku 1743 B. Franklinem) a \"Second Bank of the US\", mramorová stavba z roku 1824 dle vzoru řeckého Parthenonu, dříve sídlo federální národní banky, nyní \"National Portrait Gallery\".", "section_level": 2}, {"title": "Old City a Society Hill.", "content": "Východně od Independence Nat. Historic Park leží Old City (Staré Město). V sedmdesátých letech minulého století prošla čtvrť rekonstrukcí, v přízemí obytných domů se nachází galerie, knihkupectví a další místní malé obchody. \"Elfreth's Alley\" je považována za nejstarší obývanou ulici ve Spojených státech. Čtvrť Society Hill tvoří především historické dvou až trojpodlažní cihlové řadové rodinné domy. Charakteristické jsou barevné dřevěné okenice a dveře domů. Místy malé tabulky na domech informují o historii domu a prvních nájemnících. Centrum čtvrti leží na náměstí \"Washington Square\".", "section_level": 2}, {"title": "Center City, Logan Square a Rittenhouse Square.", "content": "Západně od historické části města (Old City a Society Hill) leží střed Center City (Center City je definována jako oblast) s jednou z dominant Filadelfie, budovou radnice (\"City Hall\", na náměstí \"Penn Square\"). Stavba byla dokončená v roce 1901 a s výškou 167 m patřila ve své době k nejvyšším stavbám na světě (respektive byla v letech 1894 - 1908 nejvyšší obytnou nesakrální stavbou na světě). Naproti radnici stojí rozlehlý zednářský chrám, stavba 1868 - 73 v normanském slohu. Západně od radnice a Penn Square leží ulice \"JFK Boulevard\" (ve čtvrti Logan Square), v jejím okolí se nachází nejvyšší výškové budovy ve městě. Oblast je hlavní finanční čtvrtí města, jsou zde velké hotely, muzea, koncertní sály, obchody a restaurace. Nejvyšší budovou ve městě je \"Comcast Center\" s 297 m, stavba z let 2005 - 08. Nicméně známější je design druhé nejvyšší budovy ve městě \"One Liberty Place\" z roku 1987, má 288 m. V severovýchodní části čtvrti, zejména v okolí třídy \"Benjamin Franklin Parkway\", se nachází tzv. \"Museum District\". Je zde řada muzeí, k nejvýznamnějším náleží Philadelphia Museum of Art a Franklin Institute Science Museum. Na Logan Square navazuje jižně čtvrť Rittenhouse Square, částečně také s výškovými budovami, rovněž s historickými výškovými budovami a s původní cihlovou zástavbou místy nahrazenou novostavbami. Střed čtvrti je na stejnojmenném náměstí \"Rittenhouse Square\", plném zeleně se sochami a stánky s uměním.", "section_level": 2}, {"title": "University City a jih města.", "content": "Západně od Rittenhouse Square, za druhou z filadelfských řek \"Schuylkill\", leží čtvrť University City. Sídlí zde univerzita University of Pennsylvania založená v roce 1740. Vedle kampusu jsou tu i dvě muzea, \"Muzeum archeologie a antropologie\" a \"Institute of Contemporary Art\" s díly současných umělců z celého světa. Jižně od Rittenhouse Square leží \"South Street\" v jejímž okolí se nachází řada restaurací, obchodů s levným zbožím, hudebními nahrávkami apod. Ve čtvrti \"Bella Vista\" je pak oblíbený \"Italian Market\", jedno z největších venkovních tržišť ve Spojených státech. Nabízí se zde zboží řemeslníků, domácí sýry, těstoviny, čerstvé ryby, maso.", "section_level": 2}, {"title": "Fairmount Park a sever města.", "content": "Fairmount Park leží v severozápadní části města, s rozlohou 37 km2 patří k největším městským parkům v zemi. Středem parku protéká řeka \"Schuylkill\", podél řeky vedou trasy pro běžce a cyklisty, na levém břehu řeky se nachází veslařský klub. V parku je také několik historických domů, nejstarší je z 16. st. Rovněž je zde umístěna filadelfská zoo. Severně od parku leží čtvrť \"Germantown\" s několika historicky cennými budovami, především z 18. st. Severně od Germantownu leží čtvrť \"Chestnut Hill\" s historickými obytnými domy a panskými sídly. Čtvrť má také nejvyšší nadmořskou výšku ve městě, 136 m.", "section_level": 2}, {"title": "Městské části.", "content": "Filadelfie se skládá z 12 oblastí (\"sections\"). Center City, South Philadelphia, Southwest Philadelphia, West Philadelphia, Lower North Philadelphia, Upper North Philadelphia, Bridesburg-Kensington-Richmond, Roxborough-Manayunk, Germantown-Chestnut Hill, Olney-Oak Lane, Near Northeast Philadelphia, and Far Northeast Philadelphia. Každou z těchto oblastí pak tvoří jednotlivé čtvrtě (\"neighborhoods\").", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle sčítání lidu z roku 2010 zde žilo 1 526 006 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Rasové složení.", "content": "Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 12,3 % populace.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hromadná doprava.", "content": "Město má rozsáhlou síť veřejné hromadné dopravy. Na starost ji má SEPTA (Southeastern Pennsylvania Transportation Authority). Páteř dopravy tvoří dvě linky metra, které jsou však z velké části nadzemní. Filadelfie je jedno z mála měst v Severní Americe, které si ponechalo tramvajové linky. Dnes jich je v provozu jen osm, většinou jsou rychlodrážního charakteru. V centru města jezdí tramvaje v tunelu tak, aby nebránily provozu na povrchu. Většina tramvajových linek vede do západní Filadelfie, což je starší část města. Tramvajová síť byla kdysi rozsáhlejší, avšak většina tratí byla nahrazena autobusy v padesátých letech. Kromě kolejové dopravy může SEPTA občanům a návštěvníkům města nabídnout autobusovou, trolejbusovou a vlakovou dopravu.", "section_level": 2}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Filadelfie byla vždy důležitým železničním uzlem, kromě příměstských vlaků se zde nachází i důležitá stanice Amtraku s výpravnou nádražní budovou v klasicistním stylu (\"Greek Revival\").", "section_level": 2}], "src_summary": "Filadelfie () je největší město Pensylvánie. Leží v severovýchodní části Spojených států, na soutoku řek Delaware a Schuylkill River, přibližně 100 km západně od pobřeží Atlantského oceánu. V roce 2010 mělo město 1 526 000 obyvatel, celá metropolitní oblast pak přes 6 milionů obyvatel. Filadelfie je sídelním městem arcibiskupa filadelfské arcidiecéze, který je zároveň metropolitou Provincie Pensylvánie. Město má velmi významné postavení v historii Spojených států, byly zde sepsány Deklarace nezávislosti a Ústava Spojených států. V letech 1790–1800 sloužilo jako hlavní město USA. Ve městě se nachází řada univerzit a vysokých škol, mezi nimi i University of Pennsylvania. Koncem října 1918 tam probíhal \"Kongres Středoevropské Unie\" jejímž prezidentem byl zvolen Tomáš Garrigue Masaryk.", "tgt_summary": "Philadelphia ist eine Stadt im US-Bundesstaat Pennsylvania. Mit rund 1,6 Millionen Einwohnern (Stand: 2016, Schätzung des U.S. Census Bureau) ist sie die sechstgrößte Stadt der Vereinigten Staaten und die größte des Bundesstaates Pennsylvania. An der Ostküste ist Philadelphia nach New York City die zweitgrößte Stadt. Die Stadt liegt am Delaware River im Zentrum der Metropolregion Delaware Valley. ", "id": 511799} {"src_title": "Konspirační teorie o útocích z 11. září 2001", "tgt_title": "Verschwörungstheorien zum 11. September 2001", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obecná charakteristika teorií.", "content": "Zastánci vládního spiknutí proti svým vlastním občanům poukazují na údajné nejasnosti, nelogičnosti, nesmyslnosti a lži ve vysvětlení událostí 11. září 2001, které bylo zveřejněno v médiích, a přicházejí s vlastními verzemi událostí. Nejčastější společný prvek konspiračních teorií je podezírání Bushovy administrativy a představitelů vojensko-průmyslového komplexu z předem plánované akce s cílem získat nového nepřítele, proti kterému by mohli vést válku, oživení ekonomiky a zbrojařského průmyslu. Dále pak mělo být účelem naklonit si veřejné mínění pro následné válečné tažení do strategicky významných regionů bohatých na zásoby ropy a zemního plynu, přimět občany k ústupkům z ochrany soukromí a navodit atmosféru strachu před dalšími útoky. Kromě toho podle zastánců této teorie si na základě těchto ústupků měla vláda upevnit moc a snadněji se vypořádat s odpůrci. Dále údajně vydělala několik stovek miliard dolarů z pojistných podvodů, ze zničení účetních záznamů v Pentagonu ohledně válečných výdajů a státních zlatých rezerv. Stupeň údajné viny vlády USA označují konspirační teoretikové kategoriemi: Podle průzkumu, provedeného v říjnu 2006 deníkem The New York Times a zpravodajskou sítí CBS News tvrdilo jen 16 % Američanů, že americká vláda říká pravdu ohledně útoků a dalších 59% si myslelo, že Bushova administrativa něco tají.", "section_level": 2}, {"title": "Spolky zastánců konspiračních teorií.", "content": "Zastánci teorie spiknutí založili mnoho různých skupin a spolků, sdružujících představitele nejrůznějších profesí - například sdružení architektů a stavitelů, vysokoškolských profesorů a studentů nebo pilotů, kteří se pokoušejí zpochybnit oficiální verze událostí. Sdružení akademiků, reprezentované 75 profesory, například tvrdí, že vyvrátilo teorii „palačinkového“ kolapsu nebo že identifikovali přítomnost komerční pyrotechnické směsi Thermate na základě zbytků síry. Skupina stavařů, která patří mezi příznivce konspiračních teorií, je sdružena do spolku Architects & Engineers for 9/11 Truth.", "section_level": 2}, {"title": "Uvažované motivy pachatelů útoků podle konspiračních teoretiků.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Americká dominance.", "content": "V roce 2006 členové konspiračního spolku \"Scholars for 9/11 Truth\" prohlásili že skupina amerických neokonzervaticů nazvaná Project for a New American Century (PNAC), zahrnující jména jako Paul Wolfowitz, Dick Cheney nebo Donald Rumsfeld, prosazuje americkou dominanci ve světě a zorganizovala útoky z 11. září, jako výmluvu pro invaze do Iráku, Afghánistánu a později Íránu. V září 2000 PNAC vydal strategickou studii nazvanou \"Přestavba Americké obrany\". David Ray Griffin ve své knize \"The New Pearl Harbor: Disturbing Questions About the Bush Administration and 9/11\" vydané roku 2004 tvrdí že tato studie byla přípravou pro útoky z 11. září. Dokládá to jazykem studie v níž se píše, že \"proces transformace, i když přinese revoluční změny, bude pravděpodobně dlouhodobý, postrádajíc nějakou katastrofickou a kataklysmatickou událost - jako nový Pearl Harbor\". Matt Taibbi ve své knize \"The Great Derangement\" tvrdí, že konspirační teoretikové vytrhují to co je v analýze napsáno z kontextu, \"transformace\" popsaná v analýze má být desetiletí trvající proces přechodu armády z éry Studené války do podoby \"moderní armády\" schopné provádět rychlé lokalizované akce. Považuje také za podivné, že by spiklenci veřejně deklarovali své cíle rok před akcí.", "section_level": 2}, {"title": "Invaze v ekonomických zájmech USA.", "content": "Někteří konspirační teoretici považují za důvod spiknutí snahu kontrolovat světová naleziště ropy. 11. září mělo dát USA možnost spustit války, které již nějaký čas plánovali. Například Andreas von Bülow, bývalý ministr obrany a ministr pro výzkum a technologie NSR (v 70. a 80. letech) napsal knihu \"Die CIA und der 11. September\", ve které tvrdí, že útok 11. září byl zinscenován tajnými službami USA k ospravedlnění následných válek v Afghánistánu a Iráku. Bývalý premiér Malajsie Mahathir Mohamad uvedl, že má důkazy o tom, že (11. září) byly falešné útoky, aby Spojené státy mohly začít válku proti muslimům.", "section_level": 2}, {"title": "Nový světový řád.", "content": "Alex Jones a další tvrdí, že útoky inspirovala skupinou vlivných lidí s bankovními, korporátními, globalizačními a vojenskými zájmy s cílem vytvořit světovou vládu.", "section_level": 2}, {"title": "Navrhované historické precedenty.", "content": "Konspirační teoretici často odkazují k dokumentu z doby Kubánské krize, s návrhem ovlivnění veřejného mínění, zahrnujícím i fingované útoky na vlastní civilní obyvatelstvo, známému jako Operaci Northwoods. Tento návrh obsahoval několik teroristických útoků ve Spojených státech, z nichž by měli být obviněni kubánští agenti, následné invazi na Kubu a sesazení Castra. Plán byl tehdejším ministrem obrany i prezidentem zamítnut, jeho autor následně zbaven velení. Plány Operace Northwoods byly po čtyřiceti letech odtajněny.", "section_level": 1}, {"title": "Jednotlivé teorie.", "content": "Neobvyklost událostí, jakým je nepochybně náraz unesených dopravních letadel do velmi vysokých budov a jejich následné zřícení, přirozeně vzbuzuje množství otázek. Konspirační teoretikové se snaží tyto otázky zodpovědět (nebo pokládají jiné) se záměrem nalézt skrytého viníka, kterým má být nějaká součást establishmentu. Hlavní prvky těchto konspiračních teorií zahrnují údajné nesrovnalosti v identifikaci atentátníků, zpochybnění jejich schopností pilotovat, neefektivní a zmatené reakce po zjištění unesených letadel. Zřícení budov Světového obchodního střediska se jeví jako by byly vyvolané řízenými explozemi, do Pentagonu měla narazit řízená střela, zajišťující zničení účetních dokumentů a následně realizaci několik let předpřipravených válečných plánů a další.", "section_level": 1}, {"title": "Identita atentátníků.", "content": "Všechny tyto teorie snadno vyvrátilo šetření, při kterém se ukázalo, že šlo o chyby při přepisu jmen z arabštiny.", "section_level": 2}, {"title": "Nedostatečná nebo pomalá reakce na únosy letadel.", "content": "Města New York a Washington brání letecká základna Andrews, situovaná asi 15 mil od Washingtonu. Tamní stíhačky a speciálně vycvičení profesionální piloti, kteří jsou v nepřetržité pohotovosti, dokáží dosáhnout New Yorku během asi 4 minut. První náraz se odehrál v 8:46 (let č. 11 do Severní věže), první náznak nestandardního chování, implikujícího únos letadla (ostrá změna kurzu, poté vypnutí navigačního signálu) nastal v 8:13. Již v tento čas měly být NMCC, FAA, a jiné úřady a agentury podle běžných předpisů v pohotovosti a koordinovaně odvrátit nebezpečí a hájit bezpečnost obyvatelstva. Údajně nebyly nalezeny tzv. černé skřínky unesených letadel. Toto tvrzení se ale ukázalo v případě letu 93 a 77 jako nepravdivé. Nebyly nalezeny černé skřínky letadel letů UA 175 a AA 11y.", "section_level": 2}, {"title": "Světové obchodní centrum.", "content": "Mnozí konspirační teoretici věří, že zhroucení budov Světového obchodního centra v roce 2001 nebylo způsobeno nárazem letadel a následným požárem, ale explozí trhavin uložených v budovách. Významní zastánci této teorie jako fyzik Steven E. Jones, architekt Richard Gage, softwarový inženýr Jim Hoffman a teolog David Ray Griffin, tvrdí, že nárazy letadel a následné požáry nemohly budovy oslabit natolik, aby došlo k jejich úplnému zhroucení a budovy by se tak neměly zhroutit úplně a jejich pád by měl být pomalejší, protože mu energii odebírala destrukce spodních pater budovy. Národní institut standardů a technologie (NIST) a časopis \"Popular Mechanics\" tyto teorie otestovaly a zamítly. Odborná veřejnost většinou přijímá model ohněm způsobeného, gravitací vedeného kolapsu budov Světového obchodního centra. NIST netestoval potenciální rezidua výbušnin na ocelových nosnících, a to z důvodu pravděpodobných neprůkazných výsledku, protože podobné sloučeniny mohly vzniknout již při stavbě věží. V roce 2006 Jones přišel s hypotézou, že řízenou demolici provedli vládní agenti, kteří měli přístup do budov WTC a měli k dispozici termit nebo super-termit. V dubnu 2009 Jones, Niels H. Harrit a sedm dalších autorů publikovalo v časopise \"The Open Chemical Physics Journal\" článek, kvůli kterému hlavní editorka, profesorka Marie-Paule Pileni, rezignovala a obvinila nakladatelství Bentham Scientific z vydávání pseudovědeckých materiálů. Dotčený článek nesl název \"Active Thermitic Material Discovered in Dust from the 9/11 World Trade Center Catastrophe\" a uváděl, že výzkumníci nalezli důkazy přítomnosti nano-termitu ve vzorcích prachu vzniklého při kolapsu věží Světového obchodního centra. Chemik a spisovatel Ivan Kmínek dokázal, že nalezené údajné částečky \"nanotermitu\" jsou ve skutečnosti zbytky nátěrových barev. Další konspirační teorie: Zpráva National Institute of Standards and Technology (NIST) koresponduje s vládní verzí, tak jinak odporuje tvrzení příznivců alternativních teorií o konspiraci.", "section_level": 2}, {"title": "Vyjádření oficiálních míst.", "content": "Ze závěrečné zprávy Národní vyšetřovací komise vyplývá, že FBI a CIA hrubě podcenily rizika teroristických útoků a nepříliš dobře posloužily jak prezidentovi Bushovi tak jeho předchůdci Clintonovi. Ke stejnému závěru se přiklonila i CIA ve zprávě vydané 21. srpna 2007. Zprávy vydané roku 2005 NIST vyšetřující zhroucení věží Světového obchodního centra. Později přibylo i vyjádření stavebních inženýrů zabývajících se pádem WTC 7.", "section_level": 1}, {"title": "Reakce médií.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Česká média.", "content": "V českém prostředí se konspiračními teoriemi hojně zabýval český portál iDNES.cz, který je rovněž odmítl.", "section_level": 2}, {"title": "Průzkumy veřejného mínění.", "content": "Podle průzkumu z roku 2008 na jehož otázky odpovídalo 16 063 respondentů ze 17 zemí, pouze v devíti zemích převážil názor, že Al-Káida stála za útoky z 11. záři 2001. Celkově 46 % dotazovaných věřilo, že za útoky stojí Al-Káida, 15 % věřilo, že za útoky je zodpovědná americká vláda, 7 % vinilo Izrael a dalších 7 % věřilo tomu, že za útok není odpovědná Al-Káida. Názory, že za 11. září není odpovědná Al-Káida převažovaly mezi respondenty z Blízkého východu.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dokumenty a filmy.", "content": "Níže uvedené jsou filmy a dokumenty, které obsahuje Česko-Slovenská filmová databáze (ČSFD) či Internet Movie Database (IMDb):", "section_level": 2}], "src_summary": "Konspirační teorie o útocích z 11. září 2001 jsou alternativou názoru, že teroristické útoky 11. září 2001 byly spáchány výlučně Al-Káidou, aniž by o nich jakákoliv složka americké vlády věděla předem. Zastánci těchto konspiračních teorií věří v existenci nesrovnalostí v oficiálních závěrech vyšetřování nebo tvrdí, že došlo k přehlédnutí nebo překroucení důkazů. ", "tgt_summary": "Verschwörungstheorien zum 11. September 2001 (Datumskürzel: „9/11“, daher 9/11-Verschwörungstheorien; Englisch: \"9/11 conspiracy theories\", auch \"9/11 denial\") führen die Terroranschläge jenes Tages auf verdeckte, andere als die ermittelten Ursachen und Täter zurück. Sie behaupten meist, Mitglieder der Regierung der USA, besonders Geheimdienstmitarbeiter, Neokonservative, Juden oder mit diesen verbundene angebliche Geheimzirkel seien die wirklichen Täter, Auftraggeber, Planer und Nutznießer der Anschläge gewesen (\"inside job\"). ", "id": 613764} {"src_title": "Torpédový člun", "tgt_title": "Torpedoboot", "src_document": [{"title": "Vznik torpéd.", "content": "Moderní torpédo poprvé vyvinul v roce 1860 Giovanni Luppis (známý i jako Ivan Blaz Lupis) v Rijece v dnešním Chorvatsku, tehdejší části Rakouska-Uherska. Ten později spolupracoval s Robertem Whiteheadem, z čehož vznikla vylepšená konstrukce torpéda. První továrna na torpéda vznikla právě v Rijece.", "section_level": 1}, {"title": "Americká občanská válka.", "content": "Americká občanská válka přinesla řadu inovací v námořním boji. Jedním z nich byl první torpédový člun, který nesl torpédo na dlouhé tyči před trupem. V roce 1861 americký prezident Abraham Lincoln vyhlásil námořní blokádu přístavů Konfederace, která poškodila její obchod i schopnost dovézt válečný materiál ze zahraničí. Průmysl konfederace navíc neměl dostatečné kapacity pro vybudování flotily, která by se mohla se severem utkat v otevřeném boji. Jednou ze strategií k narušení blokády byla stavba malých a rychlých torpédových člunů, které mohly svým torpédem poškodit i mnohem větší plavidla. Torpédové čluny třídy David byla malá, parním strojem poháněná, plavidla s téměř uzavřeným trupem. Tyto čluny se mohly částečně ponořit - když byly zatížené balastem, vyčníval nad vodu pouze malý kus trupu a komín, ze kterého díky speciálnímu antracitovému palivu nestoupal žádný kouř. Za temných nocí byly tyto čluny jen obtížně zjistitelné. Třída David byla pojmenována podle mýtického zápasu Davida s Goliášem a skládala se ze dvou lodí - \"CSS Midge\" a \"CSS St. Patrick\". Další podobné čluny byly \"CSS Squib\" a \"CSS Scorpion\", které ale oproti Davidům neměly balastní nádrže pro částečné ponoření. Všechny tyto čluny byly vyzbrojeny náloží, která byla nesena před člunem na dlouhé tyči. Při nárazu do nepřátelské lodi torpédo prorazilo bok plavidla a zůstalo v něm zaklíněno. K výbuchu ho přivedl doutnák, který byl načasován tak, aby se člun mohl vzdálil dostatečně k tomu, aby ho výbuch neohrozil. Torpédové čluny Konfederace nebyly v boji příliš úspěšné. Při plavbě je ohrožovaly i malé vlny, stále hrozila iniciace nálože a i při útoku byla nálož nespolehlivá. V roce 1864 se ovšem kapitánu Cushingovi z námořnictva severu, podařilo tyčovým torpédem napadnout a na mělčině potopit obrněnec konfederace USS Albermarle.", "section_level": 1}, {"title": "Od konce 19. století do konce první světové války.", "content": "Na konci 19. století se tehdejší řadové lodě vyvinuly ve velká, těžce obrněná a silně vyzbrojená plavidla, poháněná parním strojem. Na konci této linie byl HMS Dreadnought a jeho následovníci. Bitevní lodě ale byly také pomalé, neobratné a jejich děla neměla příliš vysokou rychlost palby. Rychlý a obratný torpédový člun měl být při nízkých pořizovacích nákladech schopen svými torpédy potopit i tu nejsilnější bitevní loď. Prvním torpédovým člunem, který nesl moderní torpéda, byl britský HMS Lightning, který byl dokončen v roce 1877. Francouzské námořnictvo v roce 1875 objednalo a v roce 1878 přijalo do služby podobné plavidlo \"Torpeilleur No 1\". Norské námořnictvo v roce 1873 objednalo u britské firmy Thornycroft nosič torpéd \"HNoMS Rap\", který ale byl vybaven torpédy až v roce 1879. V bitvě bylo torpédo poprvé použito ruským propagátorem torpéd, admirálem \"Štěpánem Makarovem\". Ten 16. ledna 1877 použil torpéd při útoku na tureckou loď \"Intibah\". Stalo se tak v průběhu rusko-turecké války z let 1877–1878. Na konci 19. století mnoho námořnictev začalo do služby zařazovat torpédové čluny o délce obvykle mezi 30 a 50 metry, vyzbrojené až třemi torpédy, kulomety a někdy i děly malé ráže. Byly poháněné parními stroji a dosahovaly rychlosti 20–30 uzlů (37–56 km/h). Byly poměrně levné a dostupné ve větším množství, což dovolovalo jejich útoky ve větších skupinách. Ztráta několika torpédových člunů v boji by byla bohatě vyvážena potopením i jen jediné velké hladinové lodi. Torpédové čluny dosáhly několika úspěchů za první světové války. Torpédo potopilo v roce 1915 britský predreadnought HMS Goliath. Italské torpédové čluny potopily v roce 1917 rakousko-uherskou obrněnou loď SMS Wien a v roce 1918 dokonce dreadnought SMS Szent István.", "section_level": 1}, {"title": "Zavedení torpédoborců.", "content": "Zavedení torpédových člunů vyvolalo protireakci v podobě vyzbrojování válečných lodí rychleji střílejícími děly sekundární ráže, určenými pro boj s menšími plavidly. Pro boj s torpédovými čluny vznikla také nová kategorie válečných lodí - torpédoborců. První torpédoborec, původně nazývaný \"ničitel torpédových člunů\" (\"Torpedo boats destroyer\"), byl \"Destructor\", navržený Fernando Villamilem. Koncepcí šlo o zvětšené torpédové čluny, které měly rychlost srovnatelnou s torpédovými čluny, ale měly těžší děla, kterými je mohly ničit ještě mimo dostřel torpéd. Torpédoborce nakonec prokázaly velkou všestrannost a staly se hlavním typem válečné lodi, která pro útok používala torpéda.", "section_level": 1}, {"title": "Torpédovky.", "content": "Důležitým mezníkem ve vývoji torpédových člunů byla londýnská konference, na které byly omezeny tonáže jednotlivých loďstev, společně s výtlakem a výzbrojí válečných lodí hlavních a vedlejších kategorií. Žádný limit však nebyl zaveden na válečné lodě s výtlakem do 600 tun. Tyto nosiče torpéd, které byly menší než torpédoborce, ale klasické torpédové čluny ve všech ohledech překonávaly, nazýváme torpédovky. Torpédovky byly v námořnictvech rozšířené už dříve, ale po londýnské konferenci začala námořnictva Francie, Itálie, Německa a Japonska tyto lodě používat v mnohem větší míře. V případě Japonska vedla snaha o maximální využití výtlaku jejich torpédovek až k převrácení přezbrojené a přetížené torpédovky \"Tomozuru\", jež vedla k částečnému přehodnocení dosavadní japonské koncepce válečných lodí. Torpédovky měly nakonec výtlak až nad tisíc tun a byly vyzbrojeny dvěma či třemi kanóny ráže do 120 mm a několika torpédomety. Velikostí se blížily druhoválečným eskortním torpédoborcům. Německé druhoválečné torpédovky byly značeny písmeny T a číslem. Původně svým výtlakem odpovídaly londýnským omezením, ale později byly tyto lodě stavěné výrazně větší, s výtlakem výrazně přes 1000 tun, čímž už se blížily menším torpédoborcům. Německé torpédovky byly značně aktivní za druhé světové války a například čluny \"T23\" a \"T27\" potopily svými torpédy britský lehký křižník HMS \"Charybdis\".", "section_level": 1}, {"title": "Motorové torpédové čluny.", "content": "U prvních generací torpédových člunů se uplatňoval především parní pohon. Rozvoj spalovacích motorů vedl k tomu, že mohly být konstruovány čluny nové koncepce, které také dosahovaly vyšších rychlostí. Za druhé světové války však už nebyl jejich náskok v rychlosti tak výrazný jako dříve a objevilo se také nové velké nebezpečí, letectvo. Motorové torpédové čluny měly obvykle délku mezi 15 a 30 metry, rychlost 30 až 50 uzlů (56–93 km/h) a byly vyzbrojené 2–4 torpédy a několika kulomety. Torpédové čluny byly široce používány za druhé světové války a stavěla je všechna větší námořnictva. Royal Navy stavěla své Motor torpedo boat (MTB), Kriegsmarine používala Schnellboot (S-boot), Regia Marina používala čluny MAS a US Navy stavělo značné množství člunů PT (Patrol torpedo). Ke srážkám torpédových člunů došlo například během Operace Cerberus, kdy německé bitevní křižníky Scharnhorst a Gneisenau, v doprovodu těžkého křižníku Prinz Eugen, unikly z francouzských přístavů do Německa a přitom je proti útokům britských MTB chránily německé S-Booty. Na příkladu amerických člunů PT je dobře vidět, jak se úkoly torpédových člunů rozšířily. Dřevěné PT čluny, operující v Pacifiku, sloužily nejen k útokům torpédy, ale i pro hlídkování, dopravu, kurýrní a záchranné úkoly, stejně jako pokládání kouřových clon. Jelikož námořních cílů, které by mohly napadat svými torpédy, ubývalo, byly někdy místo dvou torpéd přidány další kulomety. Italské čluny MAS a MS kromě už zmíněných úspěchů v první světové válce dosáhly několika úspěchů i ve válce druhé. Italské torpédové čluny potopily například britské lehké křižníky HMS Manchester a HMS Capetown.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečný vývoj.", "content": "Význam torpédových člunů se po druhé světové válce neustále zmenšoval, ale jejich stavba pokračovala ještě mnoho let. Například Sovětský svaz a Čína stavěly značná množství různých typů torpédových člunů. Přesto však nástup řízených střel vedl ke ztrátě významu torpéd a náhradu torpédových člunů rychlými útočnými čluny, které jsou vyzbrojeny řízenými střelami. Větší raketové korvety a fregaty jsou navíc schopné plnit pestřejší úkoly a také se lépe ubrání nepřátelským letounům. Torpédové čluny, ohrožující válečné lodě svými torpédy z většiny námořnictev zmizely. Moderní rychlé čluny mají již jinak koncipovánu výzbroj i úkoly, které plní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Torpédový člun je relativně malé a rychlé válečné plavidlo, jehož hlavní zbraní jsou torpéda. První torpédové čluny narážely do trupů nepřátelských lodí a jejich nálož, zaklíněná v trupu cíle, vybuchla až po vyhoření doutnáků, aby se člun mohl dostatečně vzdálit. Pozdější kusy již nesly torpéda poháněná vlastním pohonem, která v bitvě jen vypustily na cíl. Torpédové čluny byly vytvořeny k boji s bitevními loďmi a jinými velkými a pomalými plavidly, ke kterým se měly dostat dostatečně blízko díky své rychlosti a obratnosti.", "tgt_summary": "Ein Torpedoboot ist ein kleines, schnelles Kriegsschiff, das von etwa 1880 bis 1945 gebräuchlich war. Es wurde Ende des 19. Jahrhunderts maßgeblich von dem Briten John Isaac Thornycroft entwickelt, um den neu erfundenen schraubengetriebenen Torpedo einsetzen zu können, der die bis dahin gebräuchlichen Spierentorpedos verdrängte. Dazu musste das Boot die Torpedos relativ nahe an die gegnerische Schlachtlinie heranbringen und entsprechend schnell und wendig sein, außerdem eine geringe Silhouette besitzen, um spät erkannt zu werden und ein kleines Ziel abzugeben. ", "id": 2402156} {"src_title": "Eddy Merckx", "tgt_title": "Eddy Merckx", "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "Jeho cyklistická kariéra se započala v roce 1961. O tři roky později se stal světovým šampiónem v amatérské kategorii. V roce 1965 přešel k profesionálům. V roce 1966 poprvé vyhrál závod Milano-San Remo. O rok později vyhrál světový šampionát v kategorii profesionálů. V roce 1968 vyhrál jako první Belgičan Giro d'Italia. Hned při svém debutu na Tour de France 1969 se mu podařilo získat celkové vítězství, jakož i vítězství v soutěži sprintérů a vrchařů. Žádný další cyklista už toto nedokázal zopakovat, jedině Laurent Jalabert dosáhl podobný úspěch v roce 1995 na Vuelta a España. Ve výčtu jeho úspěchů by se dalo ještě dlouho pokračovat, z těch největších stojí za zmínku například to, že Tour de France vyhrál ve své kariéře celkově 5 krát (na TdF doteď drží rekordy v počtu vyhraných etap – 34 a v počtu dní které strávil ve žlutém dresu vedoucího závodníka – 96). Stejně tak i na Giro d'Italia vyhrál celkově 5 krát. Na světovém šampionátu triumfoval ještě dvakrát a 3 krát se umístil v první pětce. O jeho nesporné převaze nad ostatními cyklisty svědčí následující čísla: v době své kariéry startoval celkem v 1582 závodech, ze kterých 445 vyhrál – tedy téměř každý třetí závod, ve kterém startoval, skončil jeho vítězstvím. V tomto směru byl pro něj obzvlášť úspěšný rok 1970, kdy startoval v 120 závodech a z nich vyhrál 54 – téměř každý druhý závod dokončil na prvním místě. Šlo o mimořádně všestranného cyklistu, o čemž svědčí i to, že dokázal vyhrávat rovinaté etapy, při kterých se rozhodovalo v závěrečném spurtu celého pelotonu, a taktéž pro něj nebyl problém vyhrávat v etapách, které byly ukončeny náročnými stoupáními. Eddy neměl ideální cyklistickou postavu (183cm, 75kg), jeho jedinečnost spočívala v úžasné schopnosti regenerace, kterou dokumentují hodnoty tepové frekvence: Svoji všestrannost dokázal Eddy svým světovým rekordem v hodinovce (49.431 km), kterého dosáhl 25. října 1972 v Mexico City, a který vydržel až do roku 2000, kdy ho o 10 metrů překonal Christopher Boardman. V souvislosti s tepovou frekvencí je možné uvést fakt, že 5 minut po dojezdu při světovém rekordu v hodinovce mu lékaři naměřili pulz jen 44 tepů za minutu.", "section_level": 1}, {"title": "Zranění.", "content": "Na konci sezóny 1969 utrpěl Eddy nejvážnější zranění ve své sportovní kariéře. Stalo se to při závodech v dráhové cyklistice, tzv. Derny (cyklisté jezdí v těsném závěsu za motocyklem). Motocyklista a cyklista, kteří jeli před Merckxem, spadli, v důsledku čehož havaroval i Merckx a motocyklista, který vedl jeho. Ten byl namístě mrtev, Eddy upadl do bezvědomí. Později mu lékaři zjistili prasklý páteřní obratel a poranění pánve. Z těchto zranění se vyléčil, ale už nikdy to nebylo to co předtím. V následujících letech si často i v době jízdy upravoval sedlovku svého bicyklu, aby dosáhl optimální polohy pro páteř, ale i tak stále cítil bolest, zvláště ve stoupáních.", "section_level": 1}, {"title": "Černé dny.", "content": "Byl maximalista, nespokojil se s dílčím úspěchem – chtěl mít všechno a hned. Proto si vysloužil přezdívku \"Kanibal\". Holanďan Joop Zoetemelk, vítěz Tour de France z roku 1980 o Merckxovi řekl toto: „\"Pro nás všechny byl Eddy prokletím... Pamatuji si na jednu etapu v Alpách, kdy jsme vydrželi v závěse při jeho pekelném tempu sotva půl hodiny. Jen potom nás požádal o vystřídání, ale nikdo z nás už na to neměl sil. Zasmál se a lehce nám ujel.\"“ Mezi ostatními cyklisty neměl mnoho přátel, zrovna tak se netěšil oblibě ani u fanoušků cyklistiky (samozřejmě kromě těch belgických) a ani pořadatelé ho neměli v lásce. To vyústilo do dvou tragických momentů: V roce 1969 měl na dosah obhajobu na Giro d'Italia, ale o růžový dres vedoucího jezdce přišel po pozitivním dopingovém nálezu, kterého okolnosti nebyly dodnes celkem objasněny a hovořilo se dokonce o sabotáži italských pořadatelů, kteří chtěli vidět na nejvyšším stupni domácího závodníka Felice Gimondiho. V roce 1975 měl na dosah šestý titul v Tour de France a mohl tak překonat tehdejší rekord Jacquese Anquetila, ale francouzští fanouškové byli proti. Rozvášnění diváci ho v etapě na Puy de Dôme strhli z bicyklu a i tento incident se podepsal na jeho těsné prohře s domácím Bernardem Thévenetem. Poté se už nikdy nedostal do vrcholné formy a pomalu směřoval ke konci své sportovní kariéry. Svoji závodní kariéru ukončil v roce 1978 ve věku 33 let. Podle jeho vlastních slov jeho tělo by bylo schopno závodit dále, ale byl vyčerpán z psychologického tlaku, který na něj byl vyvíjen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eddy Merckx, celým jménem Edouard Louis Joseph Merckx, (* 17. června 1945, Meensel-Kiezegem) je bývalý belgický profesionální cyklista. Je považován za jednoho z nejlepších světových cyklistů všech dob. Znám byl i pod svoji přezdívkou „\"Kanibal\"“.", "tgt_summary": "Eddy Merckx (* 17. Juni 1945 in Meensel-Kiezegem, Belgien; eigentlich Édouard Louis Joseph Baron Merckx) ist ein ehemaliger belgischer Profi-Radrennfahrer. Er gewann je fünf Mal die beiden wichtigsten Rundfahrten, die Tour de France und den Giro d’Italia. Von einem Großteil der Radsportexperten wird er heute als der größte Rennfahrer der Radsportgeschichte angesehen, so unter anderem von Lance Armstrong, Bernard Hinault und Miguel Indurain sowie von der \"Cycling Hall of Fame\". ", "id": 458910} {"src_title": "Gotthold Hasenhüttl", "tgt_title": "Gotthold Hasenhüttl", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Základní školu a gymnázium navštěvoval v rodném Štýrském Hradci. Poté studoval teologii a filozofii nejdříve na tamní univerzitě, poté na římské univerzitě Gregoriana. Zde získal roku 1956 licenciát z filosofie a roku 1960 z teologie. Roku 1959 byl v Římě vysvěcen na kněze. Roku 1962 získal doktorát teologie a poté působil dva roky ve Štýrsku jako kaplan. Roku 1964 nastoupil jako asistent na univerzitu v Tübingenu a zde se habilitoval (1969). Doktorát filosofie získal r. 1972 na základě práce o ideji Boha u Sartra. Od roku 1974 až do svého odchodu na odpočinek r. 2002 byl profesorem katolické systematické teologie na filosofické fakultě Sárské university. Během Ekumenického církevního sjezdu roku 2003 v Berlíně slavil Hasenhüttl v evangelickém Getsemanském kostele takzvanou „bohoslužbu s večeří Páně podle katolického ritu“, při níž výslovně pozval k přijímání i nekatolíky. Bohoslužbu společně připravili ekumenická síť Iniciativa církev zdola, hnutí My jsme církev a evangelická farnost Prenzlauer Berg-Nord. Účastnilo se jí asi 2000 lidí, nebyla však oficiální součástí programu sjezdu. Trevírský biskup Reinhard Marx Hasenhüttla kvůli této události 17. července 2003 suspendoval z kněžského úřadu a pohrozil mu odnětím církevního povolení učit, pokud bude dál vzdorovat. Hasenhüttl reagoval obviněním, že biskupové požadují „eichmannovskou poslušnost“. Postoj katolické církve k večeři Páně „jako evangelický křesťan“ v této souvislosti kritizoval i tehdejší spolkový prezident Rau. Hasenhüttl se proti suspenzi bránil cestou církevního práva, ale v poslední instanci byl jeho trest 12. listopadu 2004 potvrzen Kongregací pro nauku víry, která navíc kritizovala „některé neudržitelné teologické názory [...], jež jsou v odvolání výslovně obsaženy nebo se implicitně předpokládají“ a které podle názoru kongregace Hasenhüttlovo chování nejen neospravedlňují, ale naopak mu „v zásadě z naukových důvodů“ ještě přitěžují. Biskup Marx navíc 2. ledna 2006 Hasenhüttlovi odebral i církevní povolení vyučovat.", "section_level": 1}, {"title": "Teologie.", "content": "Hasenhüttl chápe Boha povýtce jako událost lásky v mezilidském kontextu a požaduje změnu paradigmatu od juristického k charismatickému. Také podle něho „Ježíš sám nezaložil žádnou církev. Proto jí nedal \"a fortiori\" žádnou institucionální strukturu; hierarchický princip nemá s podstatou církve nic společného.“ Hasenhüttlovy teologické názory kritizoval pozdější kardinál Leo Scheffczyk a poté také Joseph Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI.. Kongregace pro nauku víry uvedla, že Hasenhüttl zastává „mylné a neudržitelné teologické názory“ a interpretuje katolickou nauku „nevhodným a scestným způsobem“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gotthold Nathan Ambrosius Hasenhüttl (* 2. prosince 1933) je německý teolog a suspendovaný římskokatolický kněz, známý také jako kritik své církve. Teologicky vychází ze vztahově-dialogického paradigmatu a inspiruje se idejemi existencialismu 20. století. Suspendován z kněžského úřadu byl poté, co během Ekumenického církevního sjezdu roku 2003 uspořádal bohoslužbu, při níž pozval k účasti na eucharistii i členy jiných konfesí.", "tgt_summary": "Gotthold Nathan Ambrosius Hasenhüttl (* 2. Dezember 1933 in Graz) ist ein in Deutschland lebender Kirchenkritiker. Er war bis zu seiner Supension als römisch-katholischer Priester und bis zum Entzug der kirchlichen Lehrerlaubnis als katholischer Hochschullehrer für Systematische Theologie tätig. ", "id": 2485338} {"src_title": "Opel", "tgt_title": "Opel", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Dějiny dnes již mezinárodně známé automobilky se začaly psát v roce 1862, kdy se Adam Opel zakladatel firmy, rozhodl založit podnik zabývající se výrobou šicích strojů a jízdních kol. Ačkoliv sám Opel s výrobou automobilů nikdy zcela nesouhlasil, začala fima krátce po jeho smrti, v roce 1899 s výrobou osobních automobilů. Velkou míru na zahájení automobilové výroby u firmy Opel měli synové Adama Opela. V roce 1902 uvedl Opel na automobilový trh své první vozidlo – model Opel 10/12 PS. Opel se držel na vyšších příčkách v prodejnosti velmi dlouho a to i přes těžké doby. Pro lidi byl tento vůz nejen pouhý sen, ale i realita. Kupcům zcela imponoval fakt, že vozy této značky byly velmi luxusní a za přijatelnou cenu. Jistou dobu se jednalo o nejprodávanější značku automobilů na německém trhu. V roce 1929 se spojili se společností General Motors Corporation (GM). K tomuto rozhodnutí dospěli bratři Opelové poté, co automobilce po 1. světové válce zaklepala na dveře menší krize. Pohroma byla zažehnána a Opel se mohl opět rozvíjet. V roce 2009 se mateřská společnost americký General Motors dostal na pokraj bankrotu a proto se německá vláda se dohodla na převzetí Opelu s konzorciem kanadsko-rakouského výrobce autodílů Magna International, ruské banky Sberbank a ruského výrobce nákladních aut GAZ. Nakonec však automobilka prodána nebyla a zůstala majetkem koncernu General Motors. Dne 29. února 2012 Opel oficiálně oznámil vytvoření velké aliance s PSA, v jehož rámci se GM stal v PSA druhým největším akcionářem. V březnu 2017 francouzská Groupe PSA oznámila dosažení dohody s GM o odkoupení Opelu a jeho dceřiné společnosti Vauxhall. Obchodem v hodnotě € 2,2bn se PSA stala po Volkswagenu druhým největším výrobcem automobilů v Evropě. Změna vlastníka byla dokončena v srpnu 2017. Výrobní závody Opelu se nacházejí v Německu (Rüsselsheim, Eisenach, Kaiserslautern), Rakousku (Aspern), Maďarsku (Szentgotthard), Polsku (Gliwice, Tychy), Spojeném království (Ellesmere Port, Luton) a Španělsku (Figueruelas).", "section_level": 1}, {"title": "Současné modely.", "content": "Následující přehled zahrnuje automobily v nabídce značky v září 2017:", "section_level": 1}], "src_summary": "Adam Opel AG (Opel) je německý výrobce automobilů se sídlem v německém Rüsselsheimu, který se nachází ve spolkové zemi Hesensko. Opel je od roku 2017 dceřinou společností francouzského koncernu Groupe PSA. Společnost navrhuje, vyrábí a distribuuje vozy Opel v Evropě, Asii, Africe a Jižní Americe. Mezi roky 1929 a 2017 byla značka součástí koncernu General Motors. Vozidla navržena a vyrobena značkou Opel jsou také prodávána pod značkami koncernu General Motors: Buick (Verano, Regal) ve Spojených státech, Kanadě, Mexiku a Číně, značka Holden v Austrálii a na Novém Zélandu (stav v září 2017). Ve Spojeném království jsou automobily Opel prodávány pod značkou Vauxhall Motors.", "tgt_summary": "Die Opel Automobile GmbH ist ein deutscher Kraftfahrzeughersteller, der seit August 2017 zum französischen Automobilkonzern Groupe PSA gehört. Im Jahr 2017 fertigten in Europa rund 35.600 Mitarbeiter, davon mehr als 18.250 in Deutschland, Komponenten und Fahrzeuge für Opel in zehn Werken, die eigenständige Tochterunternehmen von Opel oder PSA sind. Neben dem Stammwerk am deutschen Unternehmenssitz in Rüsselsheim am Main hat Opel in Deutschland noch Fabriken in Kaiserslautern und Eisenach. Das Werk Bochum wurde Ende 2014 geschlossen. Einige Modelle werden bei Konzern- oder Tochterunternehmen außerhalb Europas, beispielsweise in USA oder Südkorea, oder von Auftragsherstellern (SOVAB, Magyar Suzuki und Tofaş) zugekauft (sog. Badge-Engineering).", "id": 1016141} {"src_title": "Varšavská smlouva", "tgt_title": "Warschauer Pakt", "src_document": [{"title": "Vznik, vývoj a zánik.", "content": "Vznikl na základě \"Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci\" podepsané 14. května 1955 Albánií, Bulharskem, Československem, Maďarskem, NDR, Polskem, Rumunskem a SSSR ve Varšavě. Formálně byl reakcí na zřízení Západoevropské unie a Pařížské dohody umožňující vstup NSR do NATO. Smlouva byla uzavřena na 20 let s automatickým prodloužením o 10 let pro státy, které ji rok před uplynutím lhůty nevypoví. Albánie se přestala zúčastňovat činnosti Varšavské smlouvy v roce 1962 a 13. září 1968 ji na protest proti invazi armád pěti členských zemí do Československa vypověděla. Invaze se nezúčastnilo rovněž Rumunsko. V květnu 1985 byla smlouva prodloužena o dalších 20 let, avšak po rozpadu sovětského impéria a zániku NDR byla rozpuštěna. Nejprve bylo 25. února 1991 na mimořádné schůzce Politického poradního výboru v Budapešti rozhodnuto o rozpuštění vojenských struktur Varšavské smlouvy a po československém návrhu na úplné ukončení platnosti smlouvy, který byl ostatními členy přijat příznivě, byl příslušný protokol podepsán zástupci vlád šesti zbývajících členů na schůzce výboru 1. července 1991 v Praze v Černínském paláci.", "section_level": 1}, {"title": "Činnost.", "content": "Cílem Varšavské smlouvy bylo podřídit armády členských států sovětskému velení, legitimizovat pobyt sovětských vojsk na území některých členských států, koordinace politiky a vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě, resp. spolupráce ve vojenské oblasti při společné obraně socialismu, suverenity a nezávislosti, a také vytvoření protipólu k severoatlantickému paktu. Nejvyšším politickým orgánem Varšavské smlouvy byl oficiálně Politický poradní výbor složený z nejvyšších stranických a státních představitelů členských zemí. V praxi však direktivy Spojenému velení a štábu Spojených ozbrojených sil přicházely z Kremlu. Velení sídlilo v Moskvě a v jeho čele stáli pouze sovětští vojenští představitelé. Zástupci ozbrojených sil ostatních států byli pouze styčnými důstojníky, přinášejícími instrukce sovětského velení. Otázky strategie a taktiky v obecné rovině neřešilo velení a štáb spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy, nýbrž generální štáb sovětských ozbrojených sil. Jediná vojenská operace všech členů Varšavské smlouvy (mimo Rumunska a Albánie) byla invaze vojsk do Československa 21. srpna 1968. Varšavská smlouva se navenek tvářila jako obranný pakt, ale v dochovaných operačních plánech se počítalo s rychlou likvidací útoku NATO a následným obsazením západní Evropy během několika týdnů.", "section_level": 1}, {"title": "Velitelé Varšavské smlouvy.", "content": "Hlavními veliteli Varšavské smlouvy byli maršálové SSSR:", "section_level": 1}], "src_summary": "Varšavská smlouva (oficiálně Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci) byl vojenský pakt evropských zemí východního bloku, existující v letech 1955 až 1991.", "tgt_summary": "Der Warschauer Pakt – eine im Westen gebräuchliche Bezeichnung, im offiziellen Sprachgebrauch der Teilnehmerstaaten Warschauer Vertrag genannt – war ein von 1955 bis 1991 bestehender militärischer Beistandspakt des sogenannten Ostblocks unter der Führung der Sowjetunion. ", "id": 1559181} {"src_title": "Rentgenová krystalografie", "tgt_title": "Kristallstrukturanalyse", "src_document": [{"title": "Princip.", "content": "Při průchodu monochromatického rentgenového záření látkou dochází k pružnému ohybu (difrakci) paprsků. Směr a intenzita difraktujících paprsků závisí na vnitřní struktuře vzorku. V amorfním vzorku jsou atomy rozmístěny nepravidelně a příspěvky k celkové intenzitě difraktovaného záření se často vzájemně vyruší. Naopak vzorek s periodickou strukturou (monokrystal) působí jako difrakční mřížka ve viditelném světle. Příspěvky k celkové intenzitě difraktovaného záření vzájemně interferují a v určitých směrech, specifických pro konkrétní krystalovou strukturu, se sčítají, jinak se vyruší. Směry a intenzity difraktovaného záření se pro vzorek změří a po provedení korekcí (na tvar vzorku, tepelné kmity, absorpci, zprůměrování intenzit ze symetrických směrů) se určuje absolutní struktura. Při řešení se nejdříve určí hrubý model struktury a postupným přidáváním parametrů (anizotropie termálních kmitů, poloha lehkých atomů - vodíků) se optimalizuje shoda experimentálních dat s daty vypočtenými podle modelu. Míra shody modelu s experimentálními daty se hodnotí podle R-faktoru ale vždy je třeba kritické zhodnocení modelu člověkem.", "section_level": 1}, {"title": "Prášková analýza.", "content": "V případě, že vzorek není k dispozici ve formě monokrystalu, tak lze provádět analýzu prášku. Vzorek se umele na jemno a místo směru se analyzuje pouze závislost intenzity difraktovaného záření na úhlu mezi primárním a difraktovaným paprskem. Z práškového záznamu nelze většinou přímo určit strukturu, ale lze ověřit, jestli záznam odpovídá modelu nebo jiné dříve určené struktuře.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První použití rentgenové krystalografie je datováno do roku 1912, kdy William Lawrence Bragg a jeho otec William Henry Bragg poprvé určili krystalické struktury prvků a postupně i jednoduchých anorganických látek. Za tuto práci získali v roce 1915 Nobelovu cenu za fyziku. Roku 1959 se poprvé podařilo analyzovat prostorovou strukturu u molekuly hemoglobinu.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "RTG strukturní analýza se používá k určování struktury anorganických a organických nízkomolekulárních látek (minerálů, organických látek). Tradičně se používá v organické syntéze k potvrzení absolutní konfigurace látek nebo ve farmaceutickém průmyslu jako jednoznačná identifikace patentovaných polymorfů aktivních farmaceutických instancí (API). Tato metoda se používá k určení prostorové struktury bílkovin a enzymů a nukleových kyselin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rentgenová strukturní analýza (v biochemii často nazývána rentgenová krystalografie,,, nebo ) je analytická metoda zabývající se studiem interakce krystalických vzorků s rentgenovým zářením, která umožňuje určit absolutní strukturu molekul, tj. polohy atomů, vazebné délky a úhly v krystalové mřížce.", "tgt_summary": "Kristallstrukturanalyse ist die Bestimmung des atomaren Aufbaus eines Kristalls durch Beugung geeigneter Strahlung am Kristallgitter. Sehr häufig wird hierfür monochromatische Röntgenstrahlung verwendet, da sich diese verhältnismäßig einfach als charakteristische Röntgenstrahlung einer Röntgenröhre erzeugen lässt. Hierfür hat sich der Begriff Röntgenstrukturanalyse (Röntgenkristallographie) eingebürgert. Alternativ lassen sich auch Neutronenstrahlen oder Synchrotronstrahlung verwenden. Die Kristallstrukturanalyse mit Elektronenstrahlen ist aufgrund der starken Wechselwirkung zwischen den eingestrahlten Elektronen und dem Kristall besonders schwierig und für Routineuntersuchungen noch nicht ausgereift.", "id": 1890382} {"src_title": "Pohon všech kol", "tgt_title": "Allradantrieb", "src_document": [{"title": "Důvody pro zavádění.", "content": "Automobily s tímto pohonem jím jsou vybaveny pro výrazné zlepšení trakčních schopností vozu, tedy přenosu síly motoru na povrch, po kterém se automobil pohybuje. Typické je použití u terénních automobilů (osobní i nákladní), které jsou předurčeny pro jízdu na površích se sníženou přilnavostí (bahno, písek, šotolina, sníh) a obtížným terénem (prudká stoupání, terénní zlomy, vodní brody). Z prvého důvodu je tímto pohonem vybavena i celá řada „silničních“ osobních automobilů. Některé automobilky si právě na tomto pohonu postavily svoji image a produkují auta téměř výhradně s pohonem všech kol (Audi, Jeep, Subaru, Suzuki, Land Rover).", "section_level": 1}, {"title": "Principy konstrukce.", "content": "Pohon všech kol může být vyroben podle několika konstrukcí. Každá má ale vždy oba nápravové diferenciály. U terénních automobilů se rozeznávají dvě nejtypičtější, ne však jediné konstrukce – AWD a 4WD. U AWD jde o přiřaditelný pohon předních kol, síla motoru putuje standardně na zadní nápravu a v případě nutnosti jsou ručně aktivovány přední náboje kol (případně jiná spojková konstrukce) a přední náprava je tak „natvrdo“ spojena se zadní. Ve většině případů lze přední nápravu připojit za jízdy. Výhodou je jednodušší konstrukce a nižší spotřeba paliva, pevně daný přenos síly na obě nápravy je výhodou v těžkém terénu. Nevýhodou je naopak nutnost volit pohon ručně, nemožnost provozu na suchých pevných površích bez poškození pohonu. U některých značek je však primárně poháněna přední náprava a pokud vozidlo zjistí prokluz kol, automaticky pomocí spojky Haldex připojí zadní nápravu. Pro maximalizaci průchodnosti terénem bývá nemalá část terénních vozů vybavena také uzávěrkou zadního nebo mezinápravového diferenciálu. U opravdu extrémních vozů (Jeep Wrangler Rubicon, Mercedes-Benz G, UniMog) jsou pak přítomny uzávěrky všech tří diferenciálů (u nákladních automobilů může být počet vyšší). Protože se při aktivaci závěrky nuceně točí příslušná kola stejnou úhlovou rychlostí (nemusí však přitom přenášet stejnou hnací sílu), používá se závěrka až v kluzkém terénu. Na suché asfaltové silnici by s takto nastaveným vozem nešlo prakticky zatáčet a pohonné ústrojí by bylo zároveň značně silově namáháno, protože systém nerespektuje rozdílné dráhy kol a rozdíly v jejich valivých průměrech. Pro použití na silnicích je proto místo úplné uzávěrky mnohem vhodnější diferenciál s omezenou svorností, který se sice také snaží sjednotiti úhlovou rychlost kol, ale zároveň za určitých podmínek dovolí její odchylky takže vozidlo lze normálně řídit a nedochází k přetěžování převodů. Klasickými zástupci vozidel s pohonem všech kol jsou Nissan Patrol, Volkswagen Tiguan, Subaru Forester, naprostá většina terénních pick-upů. Pohon AWD má však například i Mitsubishi Lancer Evolution, BMW 335i xDrive či Audi R8 Spyder. Pohon všech kol využívají také závodní vozy, traktory, vojenská vozidla, stavební stroje a jiné speciální stroje, jako byl například Lunar Rover.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pohon všech kol (angl. \"All Wheel Drive\", zkratka AWD) je druh pohonu vozidel, při kterém jsou poháněna všechna kola. Dvounápravové automobily s pohonem všech kol jsou označovány jako 4x4, 4WD nebo hovorově „čtyřkolky“; vícenápravové pak 6x6, 8x8, 10x10 atd.", "tgt_summary": "Der Allradantrieb (umgangssprachlich auch kurz Allrad genannt) ist eine Antriebsart von Fahrzeugen, bei der die Antriebskraft – im Gegensatz zum Front- oder Hinterradantrieb – an alle bodenberührenden Räder geleitet wird. Weitere und teilweise weltweit gebräuchliche Bezeichnungen für den Allradantrieb sind AWD \"(All Wheel Drive)\" sowie bezogen auf vierrädrige Fahrzeuge 4×4 ( \"Four by Four\") und 4WD \"(Four Wheel Drive)\". In den Vereinigten Staaten gab es (1909–2009) die \"Four Wheel Drive Automobile Company\" (FWD), als \"Antriebsschema\" wird die Abkürzung „FWD“ jedoch als \"Front-Wheel Drive\" ( Vorderradantrieb) verstanden. ", "id": 1814637} {"src_title": "Golo Mann", "tgt_title": "Golo Mann", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v početné a silně intelektuálské rodině se dvěma staršími a třemi mladšími sourozenci. Studoval klasické gymnázium v Mnichově jako průměrný student se zálibou v latině, historii a recitaci, kterou pěstoval až do smrti. Roku 1923 se zapsal do internátní školy Salem blízko Bodamského jezera a odešel z domova. V roce 1925 ho však přepadl záchvat melancholie a osobní krize. Roku 1927 začal studovat v Mnichově práva, o rok později přešel na historii a filosofii do Berlína a léto 1928 strávil v Paříži, aby se naučil francouzsky. Na jaře 1929 se zapsal na univerzitu v Heidelbergu, kde byl mezi jeho učiteli také Karl Jaspers a kde roku 1932 promoval prací o Hegelovi. Chtěl pokračovat ve studiu v Hamburku a v Göttingenu, jenže politický vývoj v Německu začal ohrožovat jeho otce a postupně celou rodinu. Rodiče se usadili v Curychu a Golo odešel do Francie, na École normale supérieure v St Cloud, kde byl od listopadu 1933 po dva roky lektorem němčiny. Roku 1935 přijal pozvání na univerzitu v Remeši, kde byl jmenován profesorem němčiny. Roku 1936 byla rodina zbavena německého občanství a dostala sice československé, praktické naděje z toho však neplynuly. V letech 1937–1940 vedl Golo časopis \"Maß und Wert\". V roce 1939 navštívil svého otce, který přednášel v Princetonu, a po návratu chtěl vstoupit do československé armády ve Francii. Při přechodu hranic však byl zatčen a uvězněn ve francouzském táboře u Aix-en-Provence, odkud se mu podařilo v září 1940 uprchnout. Společně se strýcem Heinrichem Mannem a jeho ženou, s Almou Mahler-Werfelovou a Franzem Werfelem se přes Pyreneje a Španělsko dostali do Lisabonu a odtud do USA. Žil zprvu v Kalifornii, až roku 1942 se stal profesorem v Michiganu. Společně s bratrem Klausem vstoupil 1943 do americké armády, kde působil jako zpravodajský důstojník a překladatel, později pracoval pro spojenecké vysílání v němčině. Po válce komentoval Norimberský proces a v letech 1948-1956 učil historii na střední škole v Kalifornii. Později na to vzpomínal jako na \"šťastná léta\", ale silně si stěžoval na nezájem studentů. Léta 1956-1957 strávil opět u Bodamského jezera psaním dvoudílných \"Německých dějin v 19. a 20. století\", roku 1971 poprvé vyšla monografie o jeho zvláštním oblíbenci Albrechtovi z Valdštejna, což je vedle \"Německých dějin\" jeho druhá nejvíce ceněná kniha. Od roku 1958 byl hostujícím profesorem v Münsteru a od roku 1960 profesorem politologie ve Stuttgartu, ale roku 1963 resignoval, protože měl dojem, že jeho přednášky nemají žádný smysl. Politicky nejprve podporoval kancléře Adenauera, že se snaží o těsnou spolupráci s Francií a s USA. Vytýkal mu však nezájem o východní Německo a proto začal podporovat \"východní politiku\" kancléře Willy Brandta. Události roku 1968, zejména studentské bouře, ho silně znepokojily a pokládal je za vážné ohrožení demokracie. Proto roku 1980 podporoval konzervativního Franze Josefa Strausse. Získal Goethovu cenu za rok 1985 a v roce 1988 čestný doktorát univerzity v anglickém Bathu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Golo Mann, rodným jménem Angelus Gottfried Thomas Mann (27. březen 1909, Mnichov – 7. duben 1994, Leverkusen) byl německý historik a esejista, syn spisovatele Thomase Manna. Narodil se jako bavorský Němec, od roku 1936 měl československé občanství, od roku 1943 americké, od roku 1968 švýcarské. Roku 1976 se stal občanem Německé spolkové republiky.", "tgt_summary": "Golo Mann (* 27. März 1909 in München; † 7. April 1994 in Leverkusen; eigentlich \"Angelus Gottfried Thomas Mann\"; heimatberechtigt in Kilchberg) war ein deutsch-schweizerischer Historiker, Publizist und Schriftsteller. ", "id": 2063138} {"src_title": "Opel Corsa", "tgt_title": "Opel Corsa", "src_document": [{"title": "Corsa A.", "content": "Corsa A se vyráběla do roku 1993. Vauxhall ji prodával pod názvem Nova. Vyráběla se ve španělské Zaragoze. K dispozici byly verze tří- nebo pětidveřový hatchback a dvou- nebo čtyřdveřový sedan. Vícedveřové modely se vyráběly od roku 1984. V roce 1989 prošla Corsa faceliftem, kdy se designově změnily nárazníky, světla a maska chladiče. Od počátku výroby byl vyráběn i sportovní model Corsa SR, který se musel vyrábět v rámci homologační série pro rallyeovou skupinu A.", "section_level": 1}, {"title": "Corsa B.", "content": "Corsa B se vyráběla v letech 1993 až 2004. Kromě Španělska vyráběla Corsu i města Bogotá v Kolumbii, Ramos Arizpe, v Mexiku a Alvear a Santa Fe v Argentině. Na některých trzích se prodávalo i pětidveřové kombi a dvoudveřový pick-up. Z vozu byl odvozen sportovní model Tigra A.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V roce 1993 byla odhalena Corsa B ve Velké Británii pod jménem Vauxhall Nova. Následující rok byla zahájena výroba pod značkou Holden v Austrálii, jako Holden Barina, který nahrazuje verzi Suzuki Swift prodávané pod tímto jménem. To se ukázalo jako úspěch, jednalo se o první ve Španělsku postavený vůz, který se prodával se značnými objemy na australském trhu. Čtyřválec byl vyráběn v objemech 1,2 l Family 0, 1,4 l a 1,6 l Family 1, které doplňoval ekonomický 1,5 l turbodieselový motor. Na rozdíl od předchozího modelu, nebyla v nabídce verze sedan, která byla navržena v Brazílii pro latinskoamerický trh. Takto byl také představen v Jižní Africe a Indii. Kombi, dodávka a pick-up truck byly také představeny. Kombi verze byla prodávána v některých evropských trzích (včetně Itálie), jako Opel. Corsa také posloužila jako základ pro malé kupé s názvem Opel Tigra. 1,0 l 3-válec Family 0 v ekonomické verzi, se začal vyrábět v roce 1996 a Lotusem naladěné odpružení bylo přidáno stejně jako doplňky exteriéru. Silná konkurence pocházela z nových modelů, jako je Peugeot 206, Fiat Punto a Škoda Fabia. Sedan je stále vyráběn a prodává se v Latinské Americe jako Chevrolet Corsa Classic. Rozpočet verze zavádí pro brazilský trh, Chevrolet Celta, má karoserii připomínající pozdní 1990 Vectra a Astra. Celta se prodává v Argentině jako Suzuki Fun. Sedan a kombi verze byly vyráběny v Číně, Shanghai koncernem General Motors jako Buick Sail a Buick Sail S-RV, do roku 2005. V roce 2010 byly přejmenovány jako Chevrolet Sail a SRV. V září roku 2006, Chile se stala první zemí mimo Čínu, která přijala v Číně montované Sail a prodává se zde jako Chevrolet Corsa Plus, dostupný jako čtyř-dveřový sedan s 1,6 L 92 PS (68 kW) motorem. Corsa Plus obsahuje dva čelní airbagy, ABS, klimatizaci, elektrické ovládání oken a centrální zamykání jako standardní vybavení.", "section_level": 2}, {"title": "Indie.", "content": "V Indii byly hatchback, sedan a kombi verze prodávané jako Corsa Sail, Corsa (nebo Corsa Joy), a Corsa Swing do konce roku 2005. Hatchback se stále vyráběl a pro trh v Jižní Africe jako Corsa Lite pod značkami Opel až do roku 2009.", "section_level": 2}, {"title": "Mexiko.", "content": "V roce 1994, General Motors de Mexico poprvé uvedlo na trh Corsa B jako Chevy, který by rychle nahradil Volkswagen Sedan. Mexické Všechny předchozí verze byly prodávány jako Chevy Monza s názvy používané na sedan, Swing (5-dveřový hatchback) a Joy (3-dveřový). Po faceliftu byly jednoduše přejmenovány na Chevy. Chevy zůstává favoritem mezi řidiči taxi a jedním z nejprodávanějších vozů v zemi.", "section_level": 2}, {"title": "Corsa C.", "content": "Corsa C se vyráběla v letech 2000 až 2006. Od roku 2001 bylo v prodeji sportovní provedení GSI. V roce 2003 prošla Corsa C faceliftem. Z Corsy C je odvozen užitkový vůz Opel Combo.", "section_level": 1}, {"title": "Motory.", "content": "Zážehové Vznětové", "section_level": 2}, {"title": "Corsa D.", "content": "Opel Corsa D je čtvrtou generací malého automobilu značky Opel, nahradil model Corsa C. Veřejnosti byl představen v červenci 2006 na autosalonu v Londýně, prodej byl zahájen v říjnu 2006. Opel Corsa D získal v České republice titul Auto roku 2007. Tato generace modelu Corsa využívá společnou platformu GM a Fiat s názvem Gamma/SCCS, kterou sdílí s Fiatem Grande Punto. Díky tomu je ve všech rozměrech větší než její předchůdce. V nabídce je tří- a pětidveřová verze.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled motorizací.", "content": "Opel Corsa D se nabízí s celkem sedmi motory. Benzínové motory řady \"Ecotec\" zahrnují atmosférické tří- a čtyřválce v rozpětí 1,0 až 1,4 litru a přeplňovaný čtyřválec 1,6 litru. Motor 1.6 Turbo o výkonu 110 kW se dodává pouze do verze GSi (od září 2007), silnější varianta je určena výhradně pro třídveřovou verzi OPC (od března 2007). Převodovka je buď pětistupňová manuální (1.0, 1.2 a 1.4 Twinport), nebo šestistupňová manuální (1.6 Turbo), nebo automatizovaná \"Easytronic\" (1.2 Twinport) a nebo čtyřstupňová automatická (1.4 Twinport) Nabídka naftových motorů se skládá z motoru 1.3 CDTI (původem od Fiatu) ve dvou výkonových variantách a motoru 1.7 CDTI. Pro slabší 1.3 CDTI je určena pětistupňová manuální převodovka, pro dva silnější motory šestistupňová, motor 1.3 CDTI 66 kW má také možnost převodovky \"Easytronic\".", "section_level": 2}, {"title": "Benzínové.", "content": "Pozn.: * automatická převodovka nebo Easytronic", "section_level": 3}, {"title": "Naftové.", "content": "Pozn.: * převodovka Easytronic", "section_level": 3}, {"title": "Závodní verze.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Opel Corsa S1600.", "content": "Opel Corsa S1600 byl závodní speciál určená pro rallye, který byl postaven na základě Corsy C. Poprvé byl prototyp představen a autosalonu v Essenu v roce 2000. Vývoj si vzalo na starost oddělení OPC (Opel Performance Center), které spolupracovalo s firmou Ray Mallock, která se podílela na voze Vauxhall Astra Kit Car. Již v roce 2001 probíhaly první testy na prvním startem se stala Německá rallye 2001, kde se vozy představily v roli předjezdce. Prvním ostrým startem se stala Rallye Monte Carlo 2002. První body s vozem získal Niall McShea na posledním podniku, kterým byla Britská rallye 2002. McShea tam vybojoval druhé místo. V sezoně mistrovství světa v rallye 2003 dokončil pouze Kris Meeke jednou na druhé pozici. V ostatních případech havaroval, nebo měl technické potíže. V průběhu sezony mistrovství světa v rallye 2004 Meeke i Kosciuszko své vozy Corsa vyměnily za jiné. Automobily se nadále objevovaly jen v národních šampionátech. K pohonu sloužil motor o objemu 1598 cm, který dosahoval výkonu 215 koní a točivého momentu 199 Nm. Hmotnost vozu byla 950 kg.", "section_level": 2}, {"title": "Opel Corsa OPC S2000.", "content": "Speciál pro kategorii Super 2000 je postaven na základě Corsy D. Pohání jej dvoulitrový šestnáctiventilový řadový čtyřválec DOHC o výkonu 275 koní při 8500 otáčkách za minutu, který pohání všechna kola. Převodovka je šestistupňová sekvenční Xtrac. Brzdy jsou od firmy AP Racing. Vývoj vozu zajišťovala společnost MSD.", "section_level": 2}], "src_summary": "Opel Corsa je malý automobil, který od roku 1982 vyrábí německá automobilka Opel. Ve světě se prodává i pod značkami Vauxhall, Chevrolet nebo Holden.", "tgt_summary": "Der Corsa ist ein Kleinwagen des Rüsselsheimer Automobilherstellers Opel, der seit Herbst 1982 hergestellt wird. Der Corsa B und C beruhen auf der GM-Gamma-Plattform, der Corsa D und E auf der Punto3-ZFA199/GM-SCCS-Plattform. Der Corsa F und dessen elektrische Variante Corsa-e basieren auf der CMP (EMP1)-Plattform des PSA-Konzerns. ", "id": 1633411} {"src_title": "Rhodos", "tgt_title": "Rhodos", "src_document": [{"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V roce 2011 žilo na ostrově 115 490 obyvatel. Hlavním a největším městem ostrova je stejnojmenné město Rhodos (49541) a tvoří také jednu z deseti obecních jednotek obce Rhodos. Obecní jednotky se dále skládají z komunit a ty z jednotlivých sídel, tj. měst a vesnic. V závorkách je uveden počet obyvatel obecních jednotek.", "section_level": 1}, {"title": "Řecká mytologie.", "content": "Podle Pindara a dalších antických spisovatelů je původ Rhodu nerozlučně spjat s bájí o Diovi a Héliovi. Podle této báje z řecké mytologie se Zeus po vítězství nad Titány rozhodl rozdělit Zemi mezi Olympské bohy. Jediný, na koho se nedostalo, byl Hélios – bůh slunce, neboť ve chvíli, kdy se Země dělila, putoval se svým slunečním vozem po obloze a nikdo si na něj nevzpomněl. Když se vrátil a domáhal se svého podílu, Zeus ho sice politoval, ale sdělil mu, že to už není možné, neboť ostatní bohové by byli nespokojeni. Hélios tedy požádal Dia i ostatní bohy o souhlas s tím, že mu připadne země, která se sama vynoří z moře. Jakmile souhlasili, vynořil se z modrého moře ostrov. Hélios jej ozářil svým jasem a učinil jej nejkrásnějším ostrovem v Egejském moři.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starověk.", "content": "Rhodos je obydlen od doby kamenné. Prvními doloženými obyvateli byli Kárové, národ pocházející z Malé Asie. Ve starověku byl Rhodos znám pod různými názvy: \"Ophiousa\" (pro množství hadů), \"Asteria\" (pro jasnou oblohu a nebe plné hvězd), \"Makaria\" (pro svou krásu) a \"Altavyria\" (podle nejvyšší hory – Atavyros). Dalším jménem pro Rhodos byla \"Telchina\" podle bájných prvních obyvatel, Telchinů, kteří byli zručnými zpracovateli kovů. Po Kárech následovali Féničané, kteří učinili z Rhodu důležité obchodní centrum. První fénickou kolonii na Rhodu založil Kadmos, který zde také zavedl první abecedu. Dalšími obyvateli byli Minójci z Kréty. Všechny tyto národy žily na ostrově v míru po několik století, dokud z řecké pevniny nepřišli Achájové (1400 př. n. l.). Ti zde vybudovali silný stát. O století později dorazili na ostrov agresivní Dórové, Rhodos ovládli a založili slavná a mocná města Lindos, Ialysos a Kamiros. V letech 1000 př. n. l. až 600 př. n. l. tato města kolonizovala celé pobřeží Malé Asie, Sicílie, Francie a Španělska.", "section_level": 2}, {"title": "Klasické období.", "content": "Původně byla města administrativně nezávislá. Později se spojila s dalšími dórskými městy Kós, Knidos a Halikarnassos a vytvořila federaci šesti měst, tzv. Dórské Hexapolis. V 5. století př. n. l. se nakrátko dostal Rhodos pod nadvládu Peršanů. Když Řekové Peršany porazili, stal se Rhodos členem Délského námořního spolku. Během peloponéské války (431 př. n. l. – 404 př. n. l.), při vědomí toho, že v jednotě je síla, se Rhoďané rozhodli společnými silami všech tří měst postavit město nové. Dostalo název Rhodos podle ostrova a rok jeho založení (408 př. n. l.) se stal důležitým mezníkem v historii ostrova.", "section_level": 2}, {"title": "Helénistické období.", "content": "V době helénismu bylo město pod vlivem dvou řeckých mocností: Athén a Sparty. Rhoďané však neztráceli čas. Jakmile se karta začala obracet na stranu Makedonie, uzavřeli nové spojenectví a již při obléhání Tyru aktivně pomáhali Alexandru Velikému. Ve chvíli, kdy se rozpadala Alexandrova říše, navázali úzké obchodní i politické svazky s ptolemaiovskou dynastií v Egyptě. Vládce Malé Asie a Sýrie, Antigonos to vyhodnotil jako důvod k válce a v létě roku 305 př. n. l. poslal svého syna Démétria Poliorkéta dobývat Rhodos. Obléhání trvalo po celý rok a Demetrios proslulý svými jedinečnými obléhacími zařízeními (jeho přízvisko Poliorkétés znamená „Dobyvatel měst“) odešel poražen. Demetriova porážka znamenala pro Rhodos další rozkvět a jeho moc dosáhla vrcholu. V této době zde žili nejznámější umělci, spisovatelé a filosofové. Rhoďané vytvořili „Mezinárodní námořní zákon rhodský“, který je jedním z nejdůležitějších raných právních dokumentů světa.", "section_level": 2}, {"title": "Římské období.", "content": "Zasahování Říma do záležitostí Řecka a východního Středomoří zesílilo na konci 3. století př. n. l. Rhoďané zaujímali k Římu přátelský postoj, leč Římané hodlali rázně omezit moc ostrova. Prohlásili Délos za svobodný přístav a tím významně přiškrtili rhodský obchod a donutili Rhodos k dohodě o spojenectví. Tato dohoda se ukázala být pro Rhodos katastrofou. Po zavraždění Julia Caesara odmítli Rhoďané vystoupit proti nepřátelům Gaia Cassia (jednoho z Caesarových vrahů) – Egyptu, se kterým je rovněž vázaly spojenecké svazky. Cassius zaútočil a v roce 42 př. n. l. Rhodos dobyl, většinu ostrova zdevastoval a odvezl z něj více než 3000 uměleckých děl. Úpadek dokončil císař Dioklecián, který připojil Rhodos k římskému impériu jako provincii – \"Insulae\".", "section_level": 2}, {"title": "Byzantské období.", "content": "Po rozdělení římského impéria (314 n. l.) připadl Rhodos východořímské říši. Město Rhodos bylo roku 514 zničeno zemětřesením a znovuvybudováno císařem Anastasiem I. V průběhu římsko-perských válek byl roku 620 obsazen Peršany. Arabští nájezdníci přepadli město v roce 653 a zničili jeho památky. Nájezdy Saracénů trvaly až do roku 718, kdy byzantská flotila zničila saracénské lodě „řeckým ohněm“. V 9. století pustošili ostrov Arabové Hárúna ar-Rašída. Teprve v 11. století nastala renesance obchodního významu ostrova díky křižákům, kteří byli odtud zásobováni zbožím, loděmi i žoldnéři. Když křižáci v roce 1204 dobyli během čtvrté křížové výpravy Konstantinopol, jejich velitel Leon Gavalas, který pocházel z Konstantinopole, se prohlásil dědičným despotou Rhodu a vládl zde do roku 1246, kdy byl ostrov dobyt Janovany. Byzantská říše získala ostrov formálně zpět v roce 1261, ale ve skutečnosti zde stále vládli Janované a jejich admirálové. V roce 1306 Vignolo Vignoli, jeden z těchto admirálů, prodal ostrovy Rhodos, Kós a Leros rytířům Řádu sv. Jana Jeruzalémského. Formálně se tedy Rhodos stal majetkem Řádu, ale ten musel až do roku 1309 o ostrov bojovat s místním obyvatelstvem. Johanité ho obsadili mj. i proto, že Byzanc na něm usazovala muslimské maloasijské Turky. Křižáci vtiskli ostrovu nezaměnitelný ráz, který se dochoval až do dnešních časů: nedobytné pevnosti, hrady, brány, kostely, nemocnice, ubytovací zařízení a paláce. Pod jejich vládou se Rhodos opět vynořil ze zapomnění a stal se nejvýznamnější silou ve východním Středomoří. Největší florentské obchodní a bankovní domy otevřely na ostrově své pobočky. Rhodos se tak stal východní baštou západoevropského vlivu a jeho přístav nejdůležitějším centrem obchodu mezi východem a západem. Roku 1480 se Řádu podařilo ostrov uhájit před tureckou invazí. Vláda johanitů trvala 213 let až do 29. prosince 1522, kdy poslední velmistr Řádu, Villiers de l`Isle Adam, byl po šestiměsíčním obléhání donucen předat ostrov Sulejmanovi Nádhernému. Stalo se tak po šestiměsíčním obléhání a zradou. Po pádu Rhodu zprostředkoval římský císař a španělský král Karel V. pro Řád nový domov na Maltě a Řád získal jméno pod kterým je znám dodnes - Řád maltézských rytířů. Je zde od té doby katolická minorita. Arcidiecéze Rhodos (vznikla 28. března 1928) měla v roce 2014 ve 3 farnostech 2 řeholní kněze, 2 řeholníky a 3 010 věřících. Tvořili tak 2 % ze 151 500 obyvatel.", "section_level": 2}, {"title": "Osmanská nadvláda a italská okupace.", "content": "Během osmanské okupace ostrovu vládl Kapudan Paša a město se stalo hlavním městem Egejské provincie Osmanské říše. Sídlil zde hlavní správce této provincie. Rhodští Řekové museli opustit město a usídlit se mimo jeho hradby. Turkům se však nikdy nepodařilo ovládnout celý ostrov a Turci vždy tvořili na Rhodu pouze menšinu. Proto si některá města (zejména Lindos) podržela jistou dávku samostatnosti včetně hospodářské prosperity. Turci okupovali ostrov až do roku 1912. V tomto roce Italové během italsko-turecké války s pomocí místních Řeků obsadili Rhodos. Zpočátku zacházeli s místním obyvatelstvem dobře, neboť očekávali brzké vytvoření italsko-řecké unie. Nástup fašismu vedl však k politice expanze a Italové odmítli poskytnout obyvatelstvu Rhodu právo na sebeurčení. To se stalo podnětem k ozbrojenému odporu. V době italské nadvlády byly věnovány značné prostředky na ochranu a rekonstrukci historických památek s jednostranným zaměřením na dobu vlády Johanitů. Z této doby pochází např. obnova Paláce velmistra, kostela sv. Jana a historického přístavu. Po porážce Osy spravovala všechny Dodekanéské ostrovy britská administrativa až do 7. března 1948, kdy se Rhodos stal součástí Řecka.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Ekonomika je zaměřena na turisty. Malé podniky zpracovávají suroviny z dovozu pro místní prodej. Zemědělství se zaměřuje na rostlinnou výrobu, chov skotu, rybolov a vinařství.", "section_level": 1}, {"title": "Citát.", "content": "Věta znamená \"Zde je Rhodos, zde skákej.\" Citát byl údajně pronesen v situaci, kdy se kterýsi atlet chlubil, jak daleko doskočil na Rhodu. Je ho tedy možné přeložit jako \"teď a tady ukaž co umíš\".", "section_level": 1}, {"title": "Turistické cíle.", "content": "Na východním pobřeží lze navštívit zříceniny johanitských hradů Feraklos a Lindos, na západním pak Monolithos a Kritinia.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rhodos (druhý pád \"Rhodu\",, výslovnost ) je řecký ostrov v Egejském moři, největší z Dodekanéských ostrovů, když dosahuje rozlohy 1400 km2. Na délku ostrov měří zhruba 78 km a na šířku 38 km. Leží v jihovýchodní části souostroví u pobřeží Malé Asie, od kterého jej na severu dělí průliv široký 17,5 km. U západního pobřeží se nacházejí ostrovy Chalki a Alimia, které tvoří samostatnou obec. Spolu s okolními neobydlenými ostrůvky tvoří stejnojmennou obec, jež je součástí regionální jednotky Rhodos spadající pod kraj Jižní Egeis. V blízkosti se nachází také ostrov Kos.", "tgt_summary": "Rhodos ( ; ) ist mit 1.401,459 km2 die viertgrößte Insel Griechenlands und die Hauptinsel der griechischen Inselgruppe Dodekanes in der Südost-Ägäis. Nach der Volkszählung von 2011 hatte die Insel 115.490 Einwohner. Davon lebt fast die Hälfte in der Stadt Rhodos, dem Hauptort und touristischen Zentrum im Norden. Das Wappentier von Rhodos ist der springende Hirsch, der \"Elafos\" genannt wird. ", "id": 236467} {"src_title": "Koala medvídkovitý", "tgt_title": "Koala", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "Jméno koala pochází ze slova \"gula\" v jazyce dharuk (téměř vymizelý jazyk domorodých obyvatel Austrálie žijících v oblasti Sydney). Přestože se samohláska /u/ v angličtině běžně píše jako „oo“ (ve slovech jako \"coola\" a \"koolah\"), změnila se na „oa“, možná kvůli chybě. Nesprávně se občas uvádí, že slovo koala znamená „nepije“. Systematické jméno rodu, k němuž koala náleží, \"Phascolarctos\", je odvozeno z řeckého \"phascolos\" „vak“ a \"arktos\" „medvěd“. Druhové jméno, \"cinereus\", je latinského původu a znamená „popelavý“. Přestože se nejedná o medvěda, anglicky mluvící osadníci na konci 18. století toto zvíře pojmenovali medvídek/medvěd koala díky jeho vnější podobnosti s medvědy. Pojmenování \"medvídek koala\" se mimo Austrálii stále používá, přestože je taxonomicky nesprávné a odborníci veřejnost odrazují od jeho používání. Další pojmenování tohoto druhu založená na podobnosti s medvědy jsou například \"opičí medvídek\", \"domorodý medvídek\" a \"stromový medvídek\".", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Koalové se vyskytují v pobřežních oblastech východní a jižní Austrálie, od Adelaide až k jižní části poloostrova Cape York. V oblastech s dostatečnou vlhkostí, která je podmínkou růstu vhodných lesů, jsou populace koalů také výrazně rozšířeny do vnitrozemí. Na začátku 20. století byli koalové v Jižní Austrálii prakticky vyhubeni, nicméně dnes jsou vymizelé populace nahrazeny jedinci pocházejícími z Victorie. Koalové se nevyskytují v Tasmánii a Západní Austrálii.", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Původ tohoto druhu není zcela objasněn; nejpravděpodobněji se však vyvinul ze suchozemských savců podobných vombatům. Zkameněliny koalů jsou poměrně vzácné, ale několik jich bylo objeveno v severní Austrálii. Pocházejí z doby před 20 miliony let, kdy byla severní polovina Austrálie porostlá deštnými pralesy. K potravní specializaci koalů na blahovičníky došlo až po ochlazení klimatu, kdy byly deštné pralesy vystřídány blahovičníkovými lesy. Fosilní nálezy z doby před 50 000 let také naznačují, že v té době byly jižní oblasti Austrálie obývány obřími koaly. Koala zaujímá z ekologického hlediska stejné místo jako jihoamerický lenochod.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Koalové jsou zavalitá zvířata, mají delší uši a končetiny. Jejich srst je hustá a měkká v odstínech od popelavě šedé k hnědavé. Na břichu a ušních boltcích jsou bílé dlouhé chlupy. Koala se vzhledem velice podobá vombatovi (nejbližší nevyhynulý příbuzný), ale má hustší srst, několikanásobně větší uši a delší končetiny. Hmotnost se pohybuje mezi 12 kg u mohutného samce z jihu Austrálie a 5 kg u drobné samice ze severu. Při šplhání ve stromech mu pomáhají velké, ostré drápy. Na každé končetině má pět prstů, přičemž na předních končetinách jsou dva palce stojící proti ostatním třem prstům, které umožňují lepší uchopení větve. Na zadní končetině je protistojný palec pouze jeden. Koala je jeden z mála savců (kromě primátů), který má otisky prstů. Ty jsou podobné lidským – jejich odlišení může být docela obtížné i při použití elektronového mikroskopu. Zuby koaly jsou přizpůsobeny býložravému způsobu obživy a jsou podobné zubům dalších druhů z řádu dvojitozubců (např. vombat). Ostrý pár řezáků určených k uštipování listů je oddělen od stoliček širokou mezerou. Samec koaly má, stejně jako velké množství vačnatců, rozeklaný penis. Samice má dvě oddělené dělohy, každou s vlastní boční pochvou, což je společný znak všech vačnatců. Mozek předchůdců dnešních koal vyplňoval celou dutinu lebeční, ale postupně se drasticky zmenšil na dnešní velikost – jednu z nejmenších u vačnatců. Tuto degeneraci vědci připisují přechodu na energeticky chudou potravu. Dutina lebeční je zhruba ze 40 % vyplněna mozkomíšním mokem, takže obě mozkové hemisféry vypadají jako „dvě scvrklé půlky vlašského ořechu na vrcholu mozkového kmenu, které se nedotýkají ani jedna druhé, ani lebečních kostí. Jedná se o jediné zvíře na zemi s takto zvláštně zmenšeným mozkem“. Koala je obecně tiché zvíře, ačkoli samci v období páření vydávají velmi hlasité volání, které je slyšet až do kilometrové vzdálenosti. Samicím toto volání umožňuje odhadnout, zda bude samec vhodný k páření – obecně dávají přednost větším samcům. Pokud se koala ocitne ve stresující situaci, může vydávat hlasitý nářek, o kterém se říká, že je podobný pláči dítěte. Existuje jen málo spolehlivých informací o délce života koaly, ale v zajetí se dožívají až 18 let.", "section_level": 1}, {"title": "TAV.", "content": "Přestože byly popsány celkem tři poddruhy, každý z nich je pouze projevem morfologického klinu – v souladu s Bergmannovým pravidlem jsou jedinci žijící v chladnějším klimatu větší – a nejsou tudíž obecně platné. Pro rozlišování jednotlivých variet se spíše používá označení typ nebo ráz. Pro koaly žijící na území státu Victorie (dříve známé pod jménem \"P. cinereus victor\") je typická delší, hustší srst tmavší barvy, často s čokoládově hnědými odstíny na hřbetě a končetinách. Také rozdíl mezi zbarvením hřbetní a břišní krajiny je výraznější – břicho je nápadně světleji zbarvené. Srst v uších je nadýchaná, bílé barvy. Jedinci vyskytující se na území státu Queensland (dříve klasifikovaní jako \"P. cinereus adustus\"), tj. v subtropickém a tropickém pásmu, se vyznačují řidší a kratší srstí špinavě šedé barvy, a hlavně malou tělesnou hmotností – průměrně 6,5 kg u samců a lehce nad 5 kg u samic. Hmotnost jedinců žijících ve Victorii (dříve \"P. cinereus victor\" ) a Novém Jižním Walesu (dříve \"P. cinereus cinereus\") se pohybuje kolem 12 kg u samců a 8,5 kg u samic. Ačkoli se nejedná o poddruh, existuje i čtvrtý ráz, „zlatý koala“, pro který je typický jemný zlatavý nádech srsti způsobený absencí pigmentu melaninu – ta vyvolává u většiny ostatních savců albinismus. Rozdíl mezi jednotlivými rázy je plynulý a jsou známy značné rozdíly např. ve zbarvení i mezi jednotlivými jedinci v téže oblasti. Ojediněle se mohou vyskytnout jedinci s bílou srstí, která je způsobena přítomností recesivního genu. Koalové jsou přímí příbuzní s prvními vačnatci.", "section_level": 1}, {"title": "Životní cyklus.", "content": "Samice dosahují dospělosti mezi druhým a třetím rokem života, samci mezi třetím a čtvrtým. Páření obvykle probíhá od prosince do března, kdy je na jižní polokouli léto. Zdravá samice může mít jedno mládě ročně, a to přibližně po dobu dvanácti let. Březost trvá 35 dní. Dvojčata jsou velice vzácná – první koalí dvojčata na světě se narodila v dubnu 1999 na Queenslandské univerzitě. Mládě koaly, kterému se říká „joey“ [džouí], je holé, slepé, bez uší a v době porodu měří pouze 2 cm. Po porodu vyšplhá do vaku na matčině břiše, kde se přisaje na jednu ze dvou bradavek. Vak samic se otevírá směrem dozadu (k řitnímu otvoru) a může být matkou libovolně uzavřen pomocí svalu, který se podobá stahovací šňůrce. Prvních šest měsíců setrvává mládě ve vaku, kde se živí pouze mateřským mlékem. Za tuto dobu se mu vyvinou oči a uši, a naroste srst. Později začíná prozkoumávat svět mimo vak a konzumovat malá množství matčiny „kašičky“ (dříve považována za exkrement, ale pravděpodobně pocházející ze slepého střeva), díky které se do střev mláděte dostanou mikroby nezbytné k trávení listů blahovičníku. Dalších přibližně šest měsíců mládě zůstává s matkou. Když už je na vak příliš veliké, vozí se na matčiných zádech. Živí se mlékem i listy blahovičníku až do úplného odstavení, k němuž dochází kolem dvanáctého měsíce života mláděte. Mladé samičky se tou dobou vydají pryč a usídlí v okolí, zatímco samečci často zůstávají v teritoriu matky až do věku tří či čtyř let.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava a chování.", "content": "Koala se živí téměř výhradně listy blahovičníků. To je pravděpodobně důsledek adaptace, která byla reakcí na volnou ekologickou niku (v tomto případě velké množství eukalyptových listů bez konzumentů). Listy blahovičníků mají nízký obsah proteinů, zato mají vysoký podíl nestravitelných látek a obsahují fenolické a terpenové složky, kvůli kterým jsou pro většinu živočišných druhů jedovaté. Stejně jako vombati a lenochodi má i koala v porovnání s ostatními savci velmi pomalý metabolismus a tráví 16 až 18 hodin denně bez pohnutí, přičemž většinu tohoto času prospí. Koalové mohou být vůči příslušníkům svého druhu agresivní (přední tlapou si protivníka přidrží a koušou jej), ačkoli většina agresivního chování jsou pouze krátké roztržky. Manipulace s koaly jim může způsobit stres – otázka agresivity a stresu navozeného manipulací s těmito zvířaty je v Austrálii politickým problémem. Koala tráví kolem tří z pěti hodin své aktivity krmením. To může probíhat v jakoukoli denní dobu, ačkoli k němu obvykle dochází v noci. Koala sní průměrně 500 g eukalyptových listů denně. Před spolknutím je důkladně rozmělní silnými čelistmi na velmi jemnou kaši. Toxické složky jsou játry zneškodněny a později vyloučeny. Koncové střevo (obzvláště slepé střevo) je značně zvětšené, aby bylo schopno využít co největší množství živin v chudé potravě. Velké části tohoto procesu napomáhá bakteriální fermentace. Koalům slouží za potravu velké množství druhů blahovičníků a dokonce i některé jiné druhy stromů (rody Acacia, Leptospermum a Melaleuca). Koalové vykazují silné preference pro konkrétní druh eukalyptů. Tyto preference se mění oblast od oblasti. Existuje množství faktorů, které určují, který ze 680 druhů blahovičníků bude koala žrát. Nicméně hlavním faktorem v rozhodování mezi jednotlivými stromy oblíbených druhů blahovičníku je koncentrace fenolických toxinů nazývaných floroglucinoly. Výzkum prováděný ošetřovateli koalů v 13 záchranných stanicích a zoologických zahradách v Novém Jižním Walesu také ukázal, že nejoblíbenější druh eukalyptového listí měl nejmenší obsah taninů. Koala pije velmi málo, většinu vody získává z potravy. Zbytek doplňuje lízáním vody, která při dešti stéká po kůře stromů.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana koal.", "content": "Koalové byli na začátku 20. století téměř vyhubeni člověkem, který je lovil hlavně kvůli kožešinám.Milióny jich byly prodány do Evropy a USA. Současná populace koalů se stále ještě nezotavila z tohoto drastického snížení stavů. Přes milion koalů bylo zastřeleno, zabito či chyceno do ok v Queenslandu v letech 1915, 1917 a 1919. Vlna bouřlivého nesouhlasu s vybíjením koalů byla pravděpodobně prvním environmentálním tématem v tomto měřítku, které sjednotilo Australany. I přes sílící tendence chránit původní druhy, chudoba způsobená suchem v letech 1926-28 zapříčinila smrt dalších 600 000 koalů, kteří byli zabiti v průběhu jediné měsíční doby lovu v srpnu 1927. V současnosti vedou žebříček ohrožujících faktorů ztráta přirozeného prostředí a dopady urbanizace (např. střety vozidel s koaly a útoky psů). Jelikož jsou koalové velmi vnímaví k infekcím, v posledních letech byly některé kolonie koalů značně postiženy nemocemi, především bakteriemi rodu chlamydiae. Koala vyžaduje rozlehlé plochy zdravého, nepřerušeného lesa. Při hledání nového teritoria či partnera často urazí dlouhé vzdálenosti. K přemisťování potřebuje biokoridory, které jsou ničeny rozpínající se lidskou činností (zemědělstvím, lesnictvím, stavbou silnic a obytných zón) zvláště v pobřežních oblastech. Takto jsou jednotlivé populace koalů izolovány jedna od druhé ve stále se zmenšujících zbytcích zalesněných ploch. Není proto divu, že dlouhodobé přežití tohoto druhu je ohroženo omezenou rozmanitostí genofondu. Stěžejní organizací, která se věnuje ochraně koalů a jejich přirozeného prostředí je Australská Nadace pro koaly, která plánuje vyhlásit 40 000 km2 přirozeným prostředím pro koaly. Zároveň na základě přesvědčivých důkazů tvrdí, že stavy populací divokých koalů vážně klesají v celé oblasti výskytu tohoto druhu. Ačkoli se koala vyskytuje na plošně rozsáhlém území, z jejich přirozeného prostředí zůstávají pouze „zbytky“. Vhodné prostředí je ničeno invazemi plevelů, odlesňováním ze zemědělských důvodů nebo je zabíráno developery. Další hrozby představují těžba dřeva, chybný management, útoky zdivočelých a domácích zvířat a doprava. Australská vláda uvádí koalu na čelním místě seznamu druhů, jejichž ochranářský status je nutno posoudit. Vláda odhaduje celkové množství jedinců v stovkách tisíc, ačkoli jiné studie tvrdí, že ve volné přírodě zbylo již jen 80 000 jedinců. Australská Nadace pro koaly odhaduje, že se ve volné přírodě vyskytuje přibližně 100 000 jedinců. Koalové, stejně jako většina původních australských zvířat, nemohou být dle zákona chováni jako domácí mazlíčci ani v Austrálii, ani kdekoli jinde. Jediní lidé, kterým je dovoleno chovat koaly, jsou pracovníci v útulcích pro zraněná divoká zvířata a občas výzkumníci. Tito lidé obdrží speciální povolení k péči o koaly, ale musí je vrátit do volné přírody hned, jakmile jsou v dostatečně dobré kondici, a v případě mláďat hned, jakmile jsou dostatečně stará. Tento druh žije na území čtyř australských států, kde je považován za:", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Koala medvídkovitý je jediný žijící zástupce čeledi koalovitých. Protože se vak koalů, stejně jako vak vombatů, otevírá dozadu, s největší pravděpodobností budou vombati nejbližší příbuzní koalů. Jako u mnoha dalších vačnatců je penis samců na konci rozeklaný; samice mají dvě boční vagíny a dvě oddělené dělohy, což je charakteristické pro všechny vačnatce. Mozek koalů je jedním z nejmenších mezi vačnatci (pouze 2 % tělesné váhy). Mozek předků koaly původně vyplňoval celou dutinu lebeční, ale postupně se zmenšil pravděpodobně kvůli specializaci na energeticky chudou potravu. Koala je jediným zvířetem na Zemi s takto drasticky zmenšeným mozkem. Linuxová distribuce Ubuntu z října 2009 byla pojmenována Karmic Koala (osudná koala).", "section_level": 1}, {"title": "Chov.", "content": "Díky potravní specializaci je chov koal možný jen ve vybraných zoo. Expozice musí být velké, prostorné, s vysokými parkosy s důrazem na vhodné mikroklima. Chov v zoo mimo australské území je podmíněno pravidelným zajišťováním dostatečného množství čerstvých blahovičníkových větví a dodržování podmínek stanovených koordinátorem chovu. V Evropě chovají koaly Zoo Madrid, Vídeň, Edinburgh, Budapešť a Wild Animal Park v Belgii, ZooParc de Beauval ve Francii, v USA v San Diegu a v Jihoafrické republice v Pretorii. Od roku 2016 také Zoo Lipsko a Zoo Drážďany v Německu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Koala medvídkovitý (\"Phascolarctos cinereus, Goldfuss, 1817\"), známý také pod nesprávným názvem jako medvídek koala, je jedno z nejznámějších australských zvířat. Přestože vzhledem opravdu připomíná medvěda, je to ve skutečnosti vačnatec, podobně jako třeba klokan nebo vakoveverka létavá. Je jediným žijícím zástupcem čeledi koalovitých.", "tgt_summary": "Der Koala (\"Phascolarctos cinereus\") ist ein baumbewohnender Beutelsäuger in Australien. Er wurde von dem Zoologen Georg August Goldfuß im Jahre 1817 als \"Lipurus cinereus\" erstbeschrieben. Der Koala ist neben dem Känguru das am weitesten verbreitete Symbol Australiens.", "id": 1708339} {"src_title": "Saská Kamenice", "tgt_title": "Chemnitz", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Město Kamenice je pojmenováno podle řeky Kamenice (\"Kamenice\", přítok řeky Cvikovské Muldy), která jím protéká. Původnější je slovanský (lužickosrbský) název znamenající \"kamenný potok\". Od 10. května 1953 do 31. května 1990 se město jmenovalo \"Karl-Marx-Stadt\" podle Karla Marxe.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Na místě dnešního města se nacházelo slovanské sídliště \"Kamienica\". První zmínky o užití názvu Saská Kamenice pocházejí z roku 1143, kdy zde byl postaven benediktinský klášter, kolem kterého se celé sídlo začalo rychle rozrůstat. Asi v roce 1170 se Fridrich I. Barbarossa zaručil, aby byla městu udělena práva svobodného říšského města. V roce 1307 se město stalo součástí Míšeňského markrabství, předchůdce dnešního Saska. V dobách středověku byla Saská Kamenice centrem textilní výroby a obchodu. Více než třetina obyvatel pracovala v oděvnictví. Začátkem 19. století se město stalo významným průmyslovým centrem, mnohdy nazývaným \"saský Manchester\", pro své silně průmyslové zaměření. V roce 1913 dosáhla populace Saské Kamenice 320 000, což bylo na tehdejší dobu velmi ojedinělé, větších měst bylo jen několik. Během druhé světové války byla Saská Kamenice centrem vojenské výroby a ve zdejší firmě \"Astra-Werke AG\" pracovalo také 500 vězňů (žen) z koncentračního tábora Flossenbürg. Vzhledem ke zde situované průmyslové výrobě bylo město během února a března 1945 mnohokrát bombardováno Spojenci. Následkem těchto náletů byla velká část města poničena, což se během následné poválečné rekonstrukce podepsalo na vzhledu výstavbou panelových sídlišť. Mnoho poničených památek bylo opraveno za doby NDR, některé však až po znovusjednocení Německa Následkem druhé světové války a následných demolicí některých budov poválečným režimem vzniklo ve městě mnoho nezastavěných volných ploch, které se po sjednocení Německa jevily jako lukrativní místo pro vznik nové zástavby. Některé části města se záhy proměnily ve staveniště, srovnatelné snad jen s výstavbou v 90. letech na \"Postupimském náměstí\" v Berlíně. Byly postaveny nové budovy, jako jsou např. nákupní centrum \"Kaufhof\", nebo galerie ve věži \"Roter Turm\". Dle zprávy BBC z roku 2006 má Saská Kamenice nejnižší porodnost na světě.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Saská Kamenice je největším městem v metropolitní oblasti \"Chemnitz-Zwickau\", a je jednou z nejvýznamnějších oblastí v bývalém Východním Německu z hlediska hospodářství. Od roku 2000 vykazuje město velmi vysoký růst HDP, a patří tak v Německu mezi deset ekonomicky nejrychleji rostoucích měst. Základními zdroji příjmů města jsou služby a průmyslová výroba, jako je metalurgie a strojírenství.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Město protínají dvě dálnice, A4 (z Erfurtu do Drážďan) a A72 (z Hofu do Lipska, která je zatím postavena jen z části). Tyto dvě dálnice se křižují na severozápad od města. Ve městě je provozována tramvajová (28,7 km) a autobusová (326,08 km) městská doprava a je zde také systém příměstských železnic (16,3 km). Tuto dopravu provozuje akciová společnost \"Chemnitzer Verkehrs\". Městská doprava je v provozu i v noci. Nedaleko jihozápadního okraje města leží letiště Chemnitz-Jahnsdorf, jehož plocha byla rozšířena přelomu 20. a 21. století. Zhruba 30 km severozápadně od Chemnitz se nachází letiště Altenburg-Nobitz, provozované irskou leteckou společností Ryanair.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "V Saské Kamenici jsou dva významné fotbalové kluby \"Chemnitzer FC\" a \"VfB Fortuna Chemnitz\", který byl prvním klubem Michaela Ballacka. Město má také hokejový \"klub ERC Chemnitz e.V.\" Nedaleko Saské Kamenice se nachází motocyklový okruh Sachsenring, na kterém je pořádána každoročně velká cena mistrovství světa motocyklů MotoGP", "section_level": 1}], "src_summary": "Saská Kamenice ( [ˈkɛmnɪt͡s], 1953–1990, ) je třetím největším městem svobodného státu Sasko. Saská Kamenice je nezávislým městem, tj. městským okresem ve vládním obvodu Kamenice. Leží na severním úpatí Krušných hor a je součástí metropolitního území \"Saský trojúhelník\", čítajícího zhruba 3,5 milionu obyvatel.", "tgt_summary": "Chemnitz (im sächsischen Dialekt auch \"Chamts\") (von 1953 bis 1990 Karl-Marx-Stadt) ist eine kreisfreie Stadt im Südwesten des Freistaates Sachsen und dessen drittgrößte Großstadt nach Leipzig und Dresden. Der namensgebende Fluss verläuft durch die am Nordrand des Erzgebirges im Erzgebirgsbecken liegende Stadt. Chemnitz ist Hauptsitz der Landesdirektion Sachsen und Teil der Metropolregion Mitteldeutschland. ", "id": 809704} {"src_title": "Toskánsko", "tgt_title": "Toskana", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ve starověku bylo území dnešního Toskánska osídleno umělecky založenými Etrusky (latinsky Tusci), kteří vytvořili vyspělou civilizaci, a nazývalo se Etrurií. Etrurie však nebyl sjednocený stát, ale pouze konfederace měst. Vrcholu moci dosáhla v 6. století př. n. l., kdy ovládala velkou část severní a střední Itálie (včetně Říma) a také Kampánii s centrem Neapolis. Soupeřili s Řeky a Kartaginci, nakonec byli ovládnuti Římem, který sami založili, po vpádech Keltů v 6. – 5. století př. n. l.. Následně se toto území dostalo pod vládu říší Ostrogótské, Byzantské a Langobardské. Za jejich vlády se Toskánsko rozpadlo na několik vévodství a domén. Po pádu Langobardského království roku 774 zde Karel Veliký vytvořil markrabství Toskána s centrem v Lucce, která byla součástí Italského království. Někdy v letech 1027–31 přičlenil Toskánsko ke svým územím nejmocnější muž tehdejší Italie, markrabě Bonifác II. Italský, hrabě z Modeny, Reggia, Mantovy a Ferrary, z rodu hrabat z Canossy. Po smrti markraběnky Matildy roku 1115 si nárokoval území Církevní stát, což vedlo k soupeření příznivců císaře a papeže. Avšak během 12. století dosáhly nezávislosti velké městské obce (Florencie, Lucca, Arezzo, Pisa, Siena, Pistoia aj.) a celé území si rozdělily. Postupně získala největší moc Florencie, ve které vládl rod Medici, který během 14. a 15. století ovládl většinu území Toskánska. Rod Medici se kromě svého vlivu na obchod a politiku (na jejich dvoře působil i slavný Macchiavelli) projevil i výraznou podporou umělcům. Díky tomu právě ve Florencii začali působit téměř největší umělci dějin, jako Leonardo da Vinci nebo Michelangelo Buonarotti. Tím velmi ovlivňovali i renesanční Evropu, ale kvůli politickým tlakům mocností a papeže význam Toskánska upadal. Zajímavé je, že manžel rakouské císařovny Marie Terezie, císař František Štěpán Lotrinský získal právě za původní léno Lotrinsko výměnou Toskánsko a proto se tu narodilo několik později vládnoucích Habsburků (např. František I.), do roku 1860 zde vládla dynastie toskánských Habsburků.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Povrch Toskánska je různorodý. Největší část zaujímá kopcovitá krajina a vrchovina (66,5%), především hranice regionu ve vnitrozemí tvoří hornatina a horské hřebeny (25%), nejmenší plochu pak zaujímají roviny a nížiny (8,5%). Na severu a východě kraje, ve vnitrozemí při hranicích Toskánska s krajem Emilia-Romagna, se rozkládají Toskánsko-Emilianské Apeniny (nejvyšší vrchol \"Monte Cimone\", 2 165 m). Na severu pak leží Apuánské Alpy. Jižně od Apuánských Alp protéká největší toskánská řeka Arno. Zde se také nachází největší rovinatá oblast v kraji. Jižně pak leží kopcovitá krajina a vrchovina Colline Metallifere (s nejvyššími body okolo 1 000 m), jihozápadně se rozkládá pahorkatina Chianti (nejvyšší bod \"Monte San Michele\", 893 m). Na vrchovinu Chianti jihovýchodně navazuje údolní oblast \"Val di Chiana\". Na jihu kraje leží pohoří Toskánské Antiapeniny (nejvyšší vrchol \"Monte Amiata\", 1 738 m). Jihozápadně od města Asciano v provincii Siena leží poušť Accona. Na jihozápadě Toskánska, podél pobřeží, se rozkládá původně močálovitá oblast s naplaveninami, dnes zemědělská oblast Maremma. Západně od pobřeží leží Toskánské ostrovy (Elba).", "section_level": 1}, {"title": "Krajina a zemědělství.", "content": "Charakteristickými rostlinami jsou pinie a cypřiše. Dále se zde daří vínům a olivovníkům (lisuje se zde panenský olivový olej). Toskánská vína jsou světově proslulá. Řadí se mezi ně především Chianti, Vino nobile di Montepulciano, Brunello di Montalcino aj. Historie pěstování vína Chianti sahá až do 13. století. K dalším plodinám, které se zde pěstují, náleží tabák, lanýže, obilniny, slunečnice, kukuřice, šafrán, cukrová řepa a jiné. Nejúrodnější je pánev v povodí řeky Arno.", "section_level": 2}, {"title": "Ostrovy a pobřeží.", "content": "Toskánsko leží na severu na pobřeží Ligurského moře a na jihu na pobřeží Tyrhénského moře. Podél pobřeží se nachází několik ostrovů a ostrůvků, které jsou součástí Toskánského souostroví. To se skládá ze sedmi hlavních ostrovů a z dalších menších ostrůvků, z nichž některé jsou jen skály vyčnívající z moře. Ostrovy jsou pod správou národního parku Parco Nazionale dell'Arcipelago Toscano. Největším ostrovem je Elba. Dalšími ostrovy jsou Pianosa, Montecristo, Giglio, Giannutri. Oblíbenými přímořskými letovisky jsou například Viareggio nebo Forte dei Marmi.", "section_level": 2}, {"title": "Řeky a jezera.", "content": "K největším řekám náleží: Arno (241 km), Ombrone (161 km), Serchio (111 km), \"Cecina\" (73 km), \"Magra\" (70 km), \"Sieve\" (62 km). Největší jezera jsou: \"Lago di Bilancino\" (5 km2), \"Lago di Chiusi\" (3,9 km2), \"Lago di San Casciano\" (2,0 km2), \"Lago di Montepulciano\" (1,9 km2).", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní celky.", "content": "Toskánsko se skládá z 10 provincií.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Ve vnitrozemí je jedním z hlavních příjmu obyvatel zemědělství (pěstování vinné révy, oliv, kukuřice, zahradnictví). Dříve bylo důležité hornictví, těžil se zde zejména mramor a železná ruda. V současnosti je jedním z hlavních zdrojů příjmu turistický ruch, který se soustřeďuje na města s významnými historickými památkami a na pobřeží.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Související články.", "content": "1. Nesmrtelné Chianti (Abeceda vína – CH)", "section_level": 2}], "src_summary": "Toskánsko ( ) je kraj ve střední Itálii. Sousedící na jihu s Laziem, s Umbrií a Marche na východě, Emilií-Romagnou a Ligurií na severu a Tyrhenským mořem na západě. Region má rozlohu 22 990 km2, 3,7 miliónu obyvatel a dělí se na 10 provincií. Toskánsko je kraj proslulý uměním, historií, působivou scenérií a také významnou produkcí vína. Města často obklopují etruské hradby a hojně rozšířená vegetace cypřišů. Krásné paláce svědčí o bohatství tohoto kraje a středověké radnice ukazují na odvěkou tradici demokracie a samosprávy. Za renesance se uměleckou špičkou stala Florencie, která dodnes láká tisíce turistů svou galerií Uffizi s největší kolekcí italského renesančního umění, půvabným mostem Ponte Vecchio s krámky zlatníků, dómem s baptisteriem, gotickým kostelem Santa Croce a dalšími památkami. Pisa dokázala ve středověku využít cest do zámoří k obohacení jak městské pokladnice, tak i vzdělanosti a kultury. Dokladem toho jsou stavby v centru města, z nichž nejznámější je určitě Šikmá věž na Campo dei Miracoli „náměstí Zázraků“. Arezzo patří k nejbohatším toskánským městům, které prosperuje výrobou šperků. Mezi jedinečné památky tohoto města patří fresky v kostele S. Francesco. Náměstí Piazza del Campo, které se nachází v městě Siena a má tvar lastury, se řadí k největším renesančním náměstím v Evropě. Hlavním městem je Florencie (\"Firenze\").", "tgt_summary": "Die Toskana, früher Tuszien, Tuscien, Tuskien,, ist eine Region in Mittel-Italien. Sie grenzt im Norden an Ligurien und die Emilia-Romagna, im Osten an die Marken und an Umbrien und im Süden an Latium. Die Toskana gilt als historische Landschaft, bedeutende Kulturlandschaft und Kernland der Renaissance. ", "id": 1858948} {"src_title": "Marc Bloch", "tgt_title": "Marc Bloch", "src_document": [{"title": "Mládí a první světová válka.", "content": "Narodil se v Lyonu do židovské rodiny jako syn profesora dějin starověku Gustava Blocha. Marc vystudoval Lyceum Ludvíka Velikého a École Normale Supérieure v Paříži, později studoval v Berlíně a Lipsku. Po skončení studií pracoval nějakou dobu jako gymnaziální profesor. V první světové válce byl důstojníkem pěšího vojska, propracoval se až na hodnost kapitána a byl oceněn Řádem čestné legie. Po válce odešel přednášet medievalistiku na Univerzitu ve Štrasburku. Univerzita se nacházela na území Alsasko-Lotrinska, které bylo po první světové válce opětovně přičleněno k Francii. Proto se univerzita měla stát „výkladní skříní francouzské kultury“. Zde se rovněž seznámil s vynikajícím francouzským historikem Lucienem Febvrem. V roce 1936 nahradil Henriho Hausera na postu profesora hospodářských dějin na Sorbonně. Tu ale musel na začátku druhé světové války z rasových důvodů opustit.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "V roce 1924 vydal jedno ze svých nejznámějších děl \"Králové divotvůrci: Studie o nadpřirozenosti přisuzované královské moci, zejména ve Francii a Anglii\" (\"Les rois thaumaturges: étude sur le caractère surnaturel attribué à la puissance royale particulièrement en France et en Angleterre\"), ve kterém shromáždil, popsal a prozkoumal dokumenty týkající se starobylé tradice, podle níž měli středověcí králové schopnost uzdravit nemocné krticí pouze dotykem. Tato tradice má kořeny ve starodávných společnostech, v nichž králové plnili zázračnou roli. Blochova práce měla velký vliv nejenom na sociální dějiny středověku, ale i na kulturní antropologii. Blochova nejvýznamnější díla byla zaměřena na studium feudalismu. V roce 1939 publikoval obsáhlou práci \"Feudální společnost\" (\"La société feódale\"). V některých ohledech se však jako nejinovativnější jeví jeho monografie z roku 1931, \"Les caractéres originaux de l'histoire rurale française\" (\"Specifické rysy dějin francouzského venkova\", v českém překladu dosud nepublikováno).", "section_level": 1}, {"title": "Škola Annales.", "content": "Založením nového odborného časopisu \"Annales d'Histoire Economique et Sociale\" se svým kolegou Lucienem Febvrem v roce 1929 odstartoval školu Annales. Ta se proslavila tím, že se zásadně rozešla s tradičním dějepisectvím, protože považovala za důležité vzít v úvahu všechny úrovně společnosti a zdůrazňovala kolektivní podstatu mentalit. Bloch má také trvalý vliv na poli dějepisectví díky svému nedokončenému manuskriptu vydaném v češtině pod názvem \"Obrana historie aneb historik a jeho řemeslo\" (\"Apologie pour l'histoire ou Métier d'historien\"), na kterém pracoval před svou smrtí. Tato jeho kniha je často považována za jednu z nejdůležitějších historiografických prací 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Dějepisectví.", "content": "Bloch byl silně mezioborově zaměřen, byl ovlivněn geografií Paula Vidal de la Blacheho (1845–1918) a sociologií Émile Durkheima (1858–1917). Ve své práci \"Méthodologie Historique\" (napsané v roce 1906, ale publikované až v roce 1988) odmítl takzvané \"událostní pojetí dějin\" (\"histoire événementielle\") svých učitelů Charlese-Victora Langoise a Charlese Seignobose a stal se zastáncem hlubší analýzy úlohy strukturálních a sociálních fenoménů na výsledek historických událostí. Bloch se snažil přeměnit historii ve společenskou vědu, ale výrazně se při tom odchýlil od Durkheima tím, že z historie odmítl vyloučit psychologii. Bloch zastával názor, že jednotliví aktéři by měli být posouzeni spolu se sociálními silami působícími na ně. Jeho metodologie byla rovněž značně ovlivněna jeho otcem, Gustavem Blochem, historikem zabývajícím se dějinami starověku, a také vědci 19. století, jakými byli třeba Gabriel Monod, Ernest Renan a Numa Denis Fustel de Coulanges. Bloch usilovně podporoval myšlenku mezinárodní vědecké spolupráce a s americkou podporou se pokusil založit mezinárodní odborný časopis, ale neúspěšně. Napsal také okolo 500 recenzí německých knih a článků. Ačkoli poukazoval na důležitost německého dějepisectví a obdivoval přísnost v jeho vědeckém přístupu, opakovaně kritizoval jeho nacionalismus a metodologické limity.", "section_level": 1}, {"title": "Zázraky a mentality.", "content": "V \"Králích divotvůrcích\" (1924) se Bloch zaměřil na odvěkou lidovou víru v to, že králové dokáží vyléčit krtici dotekem. Angličtí a francouzští králové tento rituál skutečně pravidelně prováděli. Bloch se však nezajímal o účinnost královského doteku. Místo toho se jako antropolog ptal, proč tomu lidé věřili a jak to pomáhalo utvářet vztahy mezi králem a prostými občany. Tato kniha měla velký vliv jak na vznik komparativních studií (v tomto případě šlo o srovnání Francie a Anglie), tak na vznik nového přístupu, tzv. \"dlouhého trvání\", které zkoumá události v rozpětí tisíců let (Bloch zde jako názorné příklady uvedl několik konkrétních událostí). Díky výzkumu vlivu rituálů, účinnosti mýtů a všech možných zdrojů kolektivního chování bývá považován za „otce historické antropologie“. S Blochovým revolučním mapováním mentalit souzněli odborníci, kteří četli Freuda a Prousta. V roce 2007 zkoumala Stirlingová tento v zásadě stylistický rys společně s Blochovým svérázným donkichotským idealismem. Protože Bloch doufal ve skutečně kooperativní model historického tázání, tento idealismus jeho práci zjemňoval, někdy ovšem také zrazoval. Přestože Stirlingová Blocha zpochybňovala a polidšťovala, tak ho zároveň chválila za to, že pomohl prolomit monotónní střídání pozitivismu s tzv. \"velkým vyprávěním\" tím, že vytvořil novou, syntetickou verzi historické praxe, která od té doby ve vědním oboru zakořenila natolik, že si ji dnes ani neuvědomujeme.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny venkova.", "content": "Své představy o dějinách venkova Bloch nejlépe zachytil ve svých vrcholných dílech \"Les caractères originaux de l'histoire rurale française\" (1931) a \"Feudální společnost\" (1939). V článku \"L'Individualisme Agraire dans la France du XVIIIe Siècle\" (1978), Bloch charakterizoval zemědělské reformy Francie 18. století jako „neúspěšnou revoluci“, přičemž se odvolával na přetrvání regionálních tradic jako na důkaz o jejich selhání. Za typický příklad tzv. \"totální historie\" školy Annales se dá označit Blochovo hledání souvislostí mezi politikou, kulturou a hospodářstvím na pozadí třídního konfliktu. Tím chtěl doložil, že úmyslné skutky mužů překonaly rytmus materialistické kauzality dějin. Zastával názor, že antifeudální nálada francouzských rolníků vyjádřená v \"Cahiers de doléances\" (soupisu stížností) z roku 1789 souvisela se zpátečnictvím panského systému na konci 18. století, kdy feudálové značně zvýšili feudální poplatky. Bloch tvrdil, že toto vystupňované vykořisťování bylo tím, co vyvolalo rolnické vzpoury, které vedly k Revoluci.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny techniky.", "content": "Listopadové vydání \"Annales\" z roku 1935 obsahuje Febvrovu předmluvu, kde jsou definovány tři základní přístupy k dějinám techniky: prozkoumat techniku, pochopit technický proces a porozumět vztahu techniky k dalším lidským činnostem. Tyto přístupy v sobě zahrnuje Blochův článek \"Avènement et conquêtes du moulin à eau\" (\"Nástup a vítězství vodních mlýnů\"), ve kterém jsou zkoumány souvislosti mezi technikou a širšími sociálními otázkami.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Po německém obsazení a okupaci Polska v roce 1939 vyhlásila Francie Německu válku. Když Francie mobilizovala své jednotky, Marc Bloch opustil své místo na Sorbonně a v 53 letech se ujal záložní hodnosti kapitána. Tehdy ho jeho kolegové z Francie i ze zahraničí přesvědčovali, aby zemi opustil. On však tvrdil, že jeho osobním závazkem je hájit morální zájmy. „Cítil jsem se být celý život především a zcela prostě Francouzem. K mé vlasti mě poutá už dost dlouhá rodinná tradice, jsem odkojen jejím duchovním dědictvím a historií a popravdě si nedokážu představit jinou zemi, kde by se mi dobře dýchalo. Velmi jsem ji proto miloval a sloužil jí ze všech svých sil.“ Jeho paměti na první dny druhé světové války s názvem \"Podivná porážka\" (napsané v roce 1940, vydané však až v roce 1946) vinily z náhlé a naprosté vojenské porážky francouzské vojenské vedení společně s francouzskou sociální a politickou kulturou. Po válce pomohly zneutralizovat traumatické vzpomínky na francouzský neúspěch a vybudovat novou francouzskou identitu. Po kapitulaci Francie působil jako profesor v Clermont-Ferrandu a v Montpellieru. Na konci roku 1942 se Bloch, veden horlivým vlastenectvím, ztotožněním se s židovskými kořeny a představou Francie jako bojovnice za svobodu, zapojil do Résistance. Jeho krycí jméno znělo „Narbonne“. Nakonec byl vichistickou policií dopaden v Lyonu v březnu roku 1944 a předán gestapu. Poté byl vsazen do vězení Montluc a mučen gestapem na jeho velitelství. Vyslýchal ho Klaus Barbie, který měl v tomto vězení výslechy na starosti. Podle Blochovy životopiskyně Carole Finkové zůstal i přes toto zacházení Bloch po celou dobu „klidný a stoický“. Údajně svým věznitelům neposkytl žádné jiné informace než své pravé jméno.", "section_level": 1}, {"title": "Poprava.", "content": "V noci 16. června 1944 okolo osmé hodiny večer, deset dní po dni D, byl Marc Bloch mezi dvaceti osmi vězni z řad Résistance odvezenými německými jednotkami v camionette (otevřené nákladní auto) podél řeky Saône na místo zvané La Rousille, přímo před vesnici Saint-Didier-de-Formans v departementu Ain. Zde na louce obklopen vysokými křovinami byl krátce po desáté hodině večerní popravní četou zastřelen. Bloch byl v první skupině skládající se ze čtyř lidí z celkových dvaceti osmi, spoutaných do dvojic a otočených čelem ke kulometům. Také byl jedním z celkových dvaceti šesti mužů, kteří byli během dvaceti minut té noci zabiti. Oběti byly zbaveny jakékoli možnosti identifikace a ponechány Němci na poli. Následující den byly nalezeny Marcelem Pouvertem, řídícím učitelem, který informoval starostu St Didier, jemuž byl zástupcem. Starosta poté přivolal četnictvo z Trévouxu, aby těla pohřbilo. Poblíž louky, kde byli zastřeleni, je dnes památník připomínající padlé. Protože své poslední dny strávil Bloch ve vězení, zůstala po něm nedokončena jedna z jeho nejosobnějších prací, klasické dílo dějepisectví, \"Obrana historie aneb historik aneb jeho řemeslo\" (\"Apologie pour l'histoire ou Métier d'historien\"). Tato kniha byla připravena k vydání a publikována až posmrtně, v době po osvobození Francie Spojenci, kdy se Marc Bloch stal národním mučedníkem.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "• Blochovo zaměření na \"dlouhé trvání\" a jeho důraz na struktury pod povrchem událostí vedly k scestným obviněním z popření lidského prvku a opomíjení politických dějin. V \"Podivné porážce\" přitom jasně uvádí svůj názor, že jednotlivci mohou události změnit. Také zde kritizuje francouzskou vládu za její nedůvěru ve vlastní důstojníky na bitevních polích, což podle něj vedlo k francouzské kapitulaci nacistům. • V roce 1998 se Univerzita Sociálních věd ve Štrasburku na počest Blocha přejmenovala. Dne 1. ledna 2009 se Univerzita Marca Blocha stala součástí Univerzity ve Štrasburku.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Marc Bloch svým dílem zahájil zájem historiografů o nepolitické dějiny. Do češtiny byly přeloženy tyto tituly:", "section_level": 1}], "src_summary": "Marc Léopold Benjamin Bloch (/blɒk/; francozsky: [maʁk blɔk]; 6. července 1886 Lyon – 16. června 1944 Saint-Didier-de-Formans) byl francouzský historik, spoluzakladatel vlivné francouzské školy Annales a představitel její první generace (20. a 30. léta 20. století). Bloch byl typickým modernistou. Jako mladý asimilovaný alsaský žid pocházející ze vzdělané pařížské rodiny byl hluboce zasažen Dreyfusovou aférou. Vystudoval elitní univerzitu École normale supérieure, v letech 1908–1909 studoval v Berlíně a Lipsku. Během první světové války po čtyři roky bojoval v zákopech na západní frontě. Poté, co byli z Univerzity ve Štrasburku vyloučeni němečtí profesoři, začal zde Bloch v roce 1919 přednášet dějiny středověku a v roce 1936 mu bylo uděleno místo profesora hospodářských dějin na Pařížské univerzitě. Nejznámější je díky svým průkopnickým pracím \"Les caractéres originaux de l'histoire rurale française\" (\"Specifické rysy dějin francouzského venkova\") a \"Feudální společnost\" a nedokončeným, posmrtně vydaným esejím o významu historie \"Obrana historie aneb historik a jeho řemeslo\". Bojoval v obou světových válkách a za svou činnost ve francouzském odbojovém hnutí Résistance byl během německé okupace Francie zajat gestapem a popraven zastřelením.", "tgt_summary": "Marc Bloch (* 6. Juli 1886 in Lyon; † 16. Juni 1944 in Saint-Didier-de-Formans nahe Lyon) war als Mitbegründer der Annales-Schule einer der bedeutendsten französischen Historiker und Mediävisten des 20. Jahrhunderts.", "id": 2224635} {"src_title": "Reconquista", "tgt_title": "Reconquista", "src_document": [{"title": "Počátky reconquisty.", "content": "Po arabském vpádu na Pyrenejský poloostrov roku 711 ustupovala část křesťanského obyvatelstva do údolí Pyrenejí. Uprchlíci se spojili s kmeny v Asturských horách a také s kmeny v navarrsko-aragonských Pyrenejích spolu s jejich jediným významným městem Pamplonou, jež byla do té doby vojenskou enklávou vizigótské moci uvnitř nepřátelského území. V roce 718 se vůdce skupiny uprchlíků, vizigótský šlechtic Pelayo, lat. Pelagius (718–737), postavil do čela Astuřanů, kteří si jej zvolili za svého krále. Pod jeho vedením přibyly útoky na muslimské posádky. V roce 722 (nebo možná v roce 724, nebo brzy po roce 718) maurský emír přikázal kterémusi Munuzovi, aby se svým vojskem z gijónské posádky zničil asturské rebely a zajistil tak maurskou kontrolu nad tímto regionem. Pelayo však toto vojsko porazil v bitvě u Covadongy, která však pravděpodobně byla jen malým incidentem mezi dvěma nevelkými skupinami (počet všech bojovníků nepřesáhl dvě stě). Jednalo se však o první významné střetnutí, v němž křesťané porazili muslimy. Pelayovi synové a pozdější nástupci v boji pokračovali. Pelayův zeť Alfonso I. dobyl téměř celou Galicii, včetně města Santiaga de Compostela, jež se stalo poutním místem kvůli hrobu svatého Jakuba, který se zde nachází.", "section_level": 1}, {"title": "Tažení Karla Velikého.", "content": "Roku 777 se k panovníkovi Franské říše dostal posel z Cordóbského emirátu a žádal pomoc pro odbojného místodržícího v Zaragoze. Karel Veliký se roku 778 vydal přes Pyreneje směrem k Zaragoze. Jeho tažení však dopadlo neúspěšně a musel se vrátit. Teprve následující výpravy do severovýchodní části poloostrova a dobytí Girony v roce 785 a Barcelony v roce 801 mu umožnily na Pyrenejském poloostrově založit, na území dnešní Katalánie, Španělskou marku, jež měla funkci nárazníkové zóny mezi Franskou říší a muslimským územím.", "section_level": 1}, {"title": "Křesťanské státy v severním Španělsku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Království León.", "content": "Samotná představa reconquisty jako určitého nepřetržitého a cílevědomého procesu trvajícího osm století je historicky nepřesná. Křesťanské státy v severním Španělsku válčily mezi sebou navzájem téměř stejně tak často jako proti muslimům. Staré Asturské království se svým hlavním městem Oviedem bylo chráněno neprostupnými horami severozápadního Španělska, zatímco Baskové v Navaře si udržovali nezávislost po celou dobu maurské nadvlády, podobně jako předtím za vizigótského a římského panství. Největší asturský král Alfonso III. využil úpadku španělských Umajjovců a posunul hranice království až k řece Douro. Jeho syn a nástupce García I. přemístil hlavní město na jih do Leónu, a království tak bylo nadále známo pod tímto jménem.", "section_level": 2}, {"title": "Kastilské království.", "content": "Na počátku 10. století rozšířilo království León své území východním směrem až k městu Burgos. Na ochranu dobyté země a zde usazených rolníků zde bylo vybudováno veliké množství hradů (španělsky castillos), které daly nově dobyté zemi název Kastilie. Za hraběte Ferdinanda Gonzála se pak Kastílii v roce 932 podařilo vyvázat ze své podřízenosti Leónu. Navarra byla v době vlády Sancha I. v roce 905 prohlášena královstvím a rychle expandovala na jih. Sancho III. Navarrský – panovník výjimečných vojenských schopností – ovládal Aragónii, Asturii, Kastilii a část Leónu a učinil tak z Navarry vůdčí stát křesťanského Španělska. V roce 1028 určil Sancho svého druhého syna Ferdinanda za vládce kastilského hrabství. Ferdinand byl velice moudrý a zbožný panovník, který sjednotil většinu otcových držav a zahájil intenzivní postup křesťanů na jih. Za Ferdinanda zažila Kastílie významný vzrůst moci, což Ferdinandovi, jakožto nejmocnějšímu křesťanskému panovníkovi na poloostrově, umožnilo v roce 1054 přijmout titul císaře Hispánie. Protože se však ve Španělsku dosud neprosadil dědický princip primogenitury, byla Ferdinandova říše po jeho smrti v roce 1065 rozdělena mezi jeho syny, Alfonse VI. Kastilského, Sancha II. Kastilského a Garcíu II., krále Galicie. Alfonso se pokusil Sancha zbavit vlády, ten patrně zdědil více otcových schopností, Sancho svého bratra porazil a poslal do vyhnanství. García byl po krátké vládě odeslán do kláštera, kde strávil zbytek svého života. Sanchova smrt v roce 1072 Alfonsovi umožnila vrátit se do země a zmocnit se všech někdejších domén Ferdinanda I. Alfonso byl skutečně působivou osobností, jenž byl na svoji dobu výjimečně tolerantní k muslimům. Velmi usiloval rozšířit své državy a stát se jedním z nejmocnějších evropských monarchů. Během jeho vlády byl z Kastílie vypovězen Cid, španělský národní hrdina a hlavní postava stejnojmenného středověkého eposu, který nalezl útočiště u emíra ze Zaragozy a později dobyl na Maurech Valencii. Zhroucením córdobského chalífátu se Al-Andalus rozpadl do mnoha drobných mezi sebou válčících států, což přispělo k úspěšné expanzi Alfonsova křesťanského království na jih, jež vyvrcholila dobytím Toleda v roce 1085. Již v následujícím roce se však proti Alfonsovi spojili vládcové Sevilly se severoafrickými Almorávidy. Poté, co Almorávidé zvítězili nad křesťany, si rychle podmanili celé muslimské Španělsko.", "section_level": 2}, {"title": "Kastilie a León ve 13. a 14. století.", "content": "Po smrti Alfonse VII., byla Kastílie a León opět rozdělena. Nicméně nástupem syna Alfonse IX., Ferdinanda III., na královský trůn v Leónu v roce 1230 byly obě země definitivně sjednoceny v Kastilskou korunu. Ferdinand III. zvaný Svatý bojoval po celou dobu své vlády proti Maurům, jejichž osud na poloostrově byl zpečetěn po bitvě na Las Navas de Tolosa, v níž je v roce 1212 porazil Ferdinandův děd Alfonso VIII. Ve 13. století byla za účelem vypuzení Maurů ze Španělska vyhlášena dokonce křížová výprava. V průběhu tohoto století byla dobyta většina území někdejšího córdobského chalífátu (Córdoba padla v roce 1236, Sevilla 1248, Cádiz 1262) s výjimkou malé Granady, jež si vykupovala svoji nezávislost každoročním tributním poplatkem. Ferdinandova vláda byla počátkem období zvýšeného vlivu Španělska na evropskou politiku. V době jeho panování byla založena univerzita v Salamance – jedna z nejstarších v Evropě – na níž se dokonce rozvinula raná škola ekonomického myšlení. Ferdinandův nástupce, Alfonso X. Moudrý, napomohl k návratu klasické vzdělanosti do křesťanské Evropy prostřednictvím zpřístupnění duchovního bohatství muslimských knihoven a univerzit. V roce 1309 byl ve spojení s Aragónií dobyt Gibraltar. Despotický a krvavý vládce Pedro I. Krutý byl v roce 1366 vyhnán a následně zavražděn. Pedrovy války proti Aragonii a vnitřní konflikty způsobily dočasné oslabení kastilské moci.", "section_level": 2}, {"title": "Aragonské království.", "content": "Vedle mocenského bloku Kastílie-León dominovala v severovýchodní části křesťanského Španělska rovněž Aragonie. Již v roce 1118 dobyl aragónský král Alfonso I. na Maurech Zaragozu a posunul tak hranice své říše na jih. Prostřednictvím sňatkové politiky připadla Aragónii v roce 1137 Katalánsko včetně hrabství Barcelona (čímž vznikla Aragonská koruna). Do roku 1235 bylo dokončeno dobytí Maury držených Baleárských ostrovů. Expanze dále na jih na úkor Maurů byla po ovládnutí Valencie v roce 1238 znemožněna kastilskou rozpínavostí a proto aragónští králové zaměřili svou pozornost na východ. Na přelomu 13. a 14. století se tak nejprve zmocnili Sicílie a Sardinie a v roce 1442 získal Alfonso V. titul krále Neapole. Díku tomu se Katalánie a především Barcelona rozvinuly v hospodářské a obchodní centrum evropského významu. Politicky byla aragónská říše uspořádána federalisticky, přičemž každá část říše disponovala vlastní ústavou. V samotné Aragónii stály v opozici vůči králi silné \"cortesy\", které však mohly jen stěží omezit královu moc. Kastílie byla naproti tomu centrálně spravovaná, přesto i kastilští králové se museli potýkat s mocnou šlechtou, s níž se dostávali téměř neustále do konfliktů.", "section_level": 2}, {"title": "Sjednocení země, vypuzení Maurů a Židů.", "content": "Obnovená snaha o sjednocení Španělska byla využita Isabelou Kastilskou a Ferdinandem II. Aragonským k ospravedlnění jejich vpádu do Granady, politické odsunutí Židů a Maurů. Svatba dědičky Kastílie a Leónu, Isabely I., s dědicem Aragónie, Ferdinandem II. v roce 1469 znamenala další krok k sjednocování Španělska. Skutečné sjednocení celé země však z důvodu odporu šlechty v obou zemích nejdříve nepřicházelo v úvahu. Vnitropoliticky se Isabela a Ferdinand koncentrovali na vládu v Kastílii, kde s podporou měst mohli snáze omezit vliv šlechty a cortesů než v Aragónii a nastolit tak pevnou centralistickou vládu. Důležitým nástrojem, který tomuto napomohl, byla inkvizice zavedená v zemi v roce 1478. Ta nejprve sloužila především v církevních záležitostech, záhy se z ní však stal prostředek politického nátlaku proti šlechtě, neboť ve Španělsku oproti jiným zemím nebyla inkvizice církevní, nýbrž státní institucí. Moc šlechty byla rovněž podlomena bouráním jejích hradů (symboly nezávislosti aristokracie na králi) a zavedením systému pravidelného výběru daní. Ferdinand a Isabela tedy položili základy náboženskému, politickému a ekonomickému sjednocení Španělska. Aragónie se získáním Sicílie a jižní Itálie stala v 15. století významnou námořní mocností Středomoří, zatímco Kastílie a Portugalsko soupeřili o dominanci v Atlantském oceánu. Po dobytí poslední maurské pevnosti – Granady – v roce 1492 vydali Isabela a Ferdinand edikt, jímž bylo Židům nařízeno buď přijmout křest nebo opustit zemi. Na to následovala rozsáhlá vlna pronásledování, v jejímž průběhu odešly z Pyrenejského poloostrova statisíce španělských (sefardských) Židů, což způsobilo zemi nenapravitelné kulturní a hospodářské škody. Vůči Maurům byla zachovávána jistá míra tolerance. To se však mělo změnit na počátku 16. století. V roce 1499 bylo asi 50 000 Maurů v Granadě přinuceno kardinálem Cisnerosem v hromadném křtu ke konverzi. Během povstání, které následovalo (známé jako povstání v Alpujarras), byli všichni ti, kdož se odmítli stát katolíky nebo se nechat deportovat do Afriky, systematicky zmasakrováni. Výsledkem byl exodus Maurů, Židů a Gitanos z měst a vesnic Granady do horských a venkovských regionů. Někdy kolem roku 1500 Cisneros prohlásil, že „Zde už není žádného města, které by nebylo křesťanské, a všechny mešity jsou od nynějška kostely.“ Podobně jako v Osmanské říši se z kostelů staly mešity, zde se naopak mešity přebudovaly na křesťanské svatostánky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pojmem reconquista („znovudobytí“) se označuje období zpětného vytlačení Maurů z Pyrenejského poloostrova, v reakci na jejich předchozí invazi do oblasti. ", "tgt_summary": "Reconquista ([] bzw. [], kastilisch und portugiesisch „Rückeroberung“, katalanisch \"reconquesta\" [rekoŋlkesta] bzw. [rəkuŋlkestə], deutsch selten \"Rekonquista,\" ) ist die spanische und portugiesische Bezeichnung für das Entstehen und die Ausdehnung des Herrschaftsbereichs der christlichen Reiche der Iberischen Halbinsel unter Zurückdrängung des muslimischen Machtbereichs (al-Andalus) im Mittelalter. Als Beginn der Reconquista wird üblicherweise das Jahr 722 (Schlacht von Covadonga) angenommen, als Enddatum der 2. Januar 1492 (Eroberung Granadas durch die Katholischen Könige). ", "id": 425348} {"src_title": "Atanáš", "tgt_title": "Athanasius der Große", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Atanáš se narodil v Alexandrii. Byl synem křesťanských rodičů, měl řecké vzdělání a jeho učitelem byl mnich Antonín Veliký. Jako mladý jáhen (diákon) alexandrijského biskupa Alexandra jej cca kolem roku 318 ovlivnil, aby se ostře postavil proti Areiovi a jeho učení. Zúčastnil se Nicejského koncilu, svolanému císařem Konstatinem, kde bylo roku 325 odsouzeno ariánství (tzv. Nicejské vyznání víry). Křesťanská církev v Egyptě čelila těžkému rozkolu, který se rozšířil i jinam. Klid nenastal ani po Nicejském koncilu. Musel zasahoval císař Konstantin, který povolal Area z vyhnanství a naopak jím postihl Atanáše (Athanasia). Celkově se Konstantin projevoval v záležitostech křesťanské víry poměrně nerozhodně či přímo zmatečně, což objasňuje jeho přístup vůči Areiovi. Ten byl v roce 327 rehabilitován, o šest let později byl znovu odsouzen a teprve po vypuzení Athanasia byl nakonec povolán zpět. Po smrti biskupa Alexandra (328) se Atanáš stal jeho nástupcem na patriarchálním stolci a hlavou egyptské církve. V té době mu bylo 33 let (jiné zdroje mluví o tom, že v té době ještě neměl kanonický věk). Celkem pětkrát byl poslán do vyhnanství (335, 339, 356, 362 a 365), ale nedal se tím zlomit ve svých názorech. Roku 335–337 našel útočiště v Trevíru u biskupa Maxima a další vyhnanství prožil v blízkosti Alexandrie. Snažil se také získat na svou stranu semiariány a smířit se s apolinaristy. Katolická církev si jeho památku připomíná 2. května, ctí jej jako učitele církve a počítá jej mezi čtyři největší východní církevní otce. Východní církev ho obdařila titulem „otec ortodoxie“. Jeho hrob se nachází v kostele svatého Kříže v Benátkách.", "section_level": 1}, {"title": "Učení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hypotetické výroky o Trojici.", "content": "Atanázius učí, že Trojice nezávisí na Stvoření. Syn je stejně věčný jako Otec, plození syna nemá počátek v čase. Syn není zrozen kvůli stvoření, ale naopak, jsme stvořeni pro něho. Syn by tedy existoval spolu s Otcem, i kdyby nedošlo k stvoření. Tyto hypotetické výroky zdůraznily transcendenci Boha vůči světu, přisuzují transcendenci Boha vůči světu. Přisuzují také tutéž transcendenci Otci i Synu, který pochází z Otcovy podstaty, a proto platí, že v Otci a Synu je jediné božství (Kristus je stejné podstaty s Otcem). Atanáš se také proslavil větou (která však nepochází od něj), že „Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal Bohem“ (\"De incarnatione\" 54). Atanáš naopak není autorem tzv. Atanášova vyznání víry, nazývaného též vyznání Quicumque, které mu tradicí bylo připisováno.", "section_level": 2}, {"title": "Učení o Duchu svatém.", "content": "Atanáš se také jako první věnoval postavení Ducha svatého, které se objevuje v jeho \"Listech Seraphinových\". Zde poprvé formuluje úplnou trinitární teologii a podrobně se zabývá Duchem Svatým stejně jako Synem. Duch je Tvor, patří k jedné a neměnné Trojici, která je jediným Bohem. Tento způsob jednání Trojice se týká jak stvoření, tak díla spásy. Duch svatý je \"homoúsios\" vzhledem k Otci i Synu. Stejně jako Syn je z Otce, tak také duch svatý je z Otce a zároveň vychází skrze Syna. Božství Syna a Ducha garantuje bezprostřední kontakt člověka s Bohem i skutečnost, že v díle zjevení a spásy se člověku skutečně daruje Trojjediný.", "section_level": 2}, {"title": "Árius proti Atanáziovi.", "content": "Arius (asi 250–336) byl Atanáziovým odpůrcem ve věci trinitologie. Jeho učení spočívalo na základě, že Syn byl Otcem zplozen a tudíž má svůj počátek. O Duchu svatém učil, že je tím prvním, koho Syn stvořil, protože Syn učinil všechny věci. Základ ke svým výrokům nalezl v Písmu (Mt 28,18; Mt 28,18; Mk 13,32; l K 15,28). Podstata sporu spočívala v tom, že Anastázius Boží jednotu zastával, a přitom rozlišoval mezi třemi základními přirozenostmi v Bohu. Učil, že Syn byl zplozen. Arius odmítal zrození před věky a tvrdil, že šlo o věčný a vnitřní Boží čin. Boj proti ariánství byl Atanášovým životním posláním. V božství Ježíše viděl základ křesťanské víry, a proto pro něj arianismus představoval konec křesťanství. Toto božství bylo pro něj důležité, protože věřil, že na něm závisí spása člověka. Toto téma se objevuje v \"Promluvě o vtělení\". Čelil výhradám, že vtělení a ukřižování Božího Syna je nevhodné. Atanáš argumentoval tím, že jedině skrze toho, kdo stvořil svět, může být svět znovu obnoven a tato obnova mohla nastat jedině prostřednictvím kříže. Když se Atanáš po nástupu imperátora Julíána Apostaty mohl vrátit do Alexandrie, neváhal svolat roku 362 koncil, kde obhajoval Nicejský koncil a tvrdě vystupoval proti arianismu. Atanáš napsal \"Tomus ad Antiochenos\" (List Antiochijským), v němž vyjevuje své teologické postoje. Podařilo se mu také na svou stranu získat mnoho biskupů, což nemalou mírou přispělo k porážce arianismu.", "section_level": 2}, {"title": "Porážka arianismu.", "content": "Doktríně o Trojici dali definitivní podobu tři teologové z Kapadocie ve východní Malé Asii. A tím porazili arianismus. Stalo se tak koncem čtvrtého století. Byli to: Basil z Cesareje, jeho bratr Řehoř Nysánský a blízký Basilův přítel, Řehoř Naziánský. Přispěli k uspořádání slovníku o Trojici výrazy \"úsia\" pro jedinou podstatu Boží a \"hypostasis\" pro osoby Trojice. Tím, že kladli důraz na tři základní přirozenosti v jednom Bohu, očistili Nicejské vyznání víry od podezření ze sabelianismu, z něhož je podezírali umírnění. Trvali také důrazně na tom, že Duch svatý je také \"úsios\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Svatý Atanáš Alexandrijský (řecky \"Athanasios\", polatinštěle \"Athanasius\", počeštěle též \"Athanáš\" či \"Atanázius\"; asi 295 – 2. května 373) je jednou z nejvýznamnějších osobností křesťanského starověku. Řehoř Naziánský jej nazval „sloupem církve“ a jeho následovníci ho obdařili přízviskem „Veliký“.", "tgt_summary": "Athanasius der Große (auch \"Athanasius von Alexandria\", \"Athanásios\" ‚der Unsterbliche‘; * um 300 in Alexandria; † 2. Mai 373 ebenda) war Patriarch von Alexandria und Kirchenvater. ", "id": 374095} {"src_title": "Liga mistrů UEFA", "tgt_title": "UEFA Champions League", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Předchůdcem Ligy mistrů byl Pohár mistrů evropských zemí (PMEZ), který se poprvé hrál v sezóně 1955/56. V PMEZ se hrálo vyřazovacím způsobem, kdy v každém kole proti sobě dva týmy sehrály dva zápasy (každý tým hraje jednou doma a jednou venku) a ten s lepším skóre postoupil do dalšího kola. Účastnit se mohli vítězové domácích lig a obhájci trofejí. Systém byl podobný jako u jihoamerického Poháru osvoboditelů. V sezóně 1992/93 byla soutěž přeorganizována do dnešní Ligy mistrů, i v následujících letech pak probíhaly menší úpravy.", "section_level": 1}, {"title": "Současná podoba soutěže.", "content": "V současnosti má Liga mistrů čtyři předkola a hlavní soutěž, která je rozdělena na první fázi hranou ve čtyřčlenných skupinách (hraných způsobem každý s každým doma a venku), z každé z těchto skupin postupují dvě nejlepší mužstva do druhé fáze hrané vyřazovacím systémem dvou zápasů (doma-venku), kdy postupuje vždy mužstvo s lepším součtem skóre z obou zápasů (při rovnosti rozhoduje vyšší počet branek vstřelených na hřišti soupeře, při rovnosti obou skóre se pak prodlužuje a případně rozhodují pokutové kopy). Finále se hraje na jediný zápas na předem určeném stadionu.", "section_level": 1}, {"title": "Vybrané statistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nejvíce vstřelených gólů v soutěži.", "content": "Statistika k 4. 6. 2017. Hlavní fáze (základní skupiny + play-off):", "section_level": 2}, {"title": "Nejvíce vstřelených gólů hráče za zápas.", "content": "Kvalifikační fáze: Hlavní fáze (základní skupiny + play-off):", "section_level": 2}, {"title": "Čeští účastníci Ligy mistrů a PMEZ.", "content": "Českými kluby s nejvíce účastmi v hlavní fázi soutěže jsou Dukla Praha a AC Sparta Praha. Sparta v sezóně 1991/92 obsadila 2. místo v semifinálové skupině PMEZ (3.–4. místo celkem), což je největší úspěch českého klubu v mezinárodních soutěžích, v semifinále byla také Dukla Praha v sezóně 1966/67. Dřívějšího PMEZ se zúčastnil ještě FC Baník Ostrava, který v sezóně 1980/1981 postoupil do čtvrtfinále, a Spartak Hradec Králové, který do čtvrtfinále postoupil v sezóně 1960/1961. Další kluby si zahrály pouze kvalifikaci. Dalším týmem, které se zúčastnil hlavní fáze soutěže, byla SK Slavia Praha. Ta se do Ligy mistrů dostala na 6. pokus v sezoně 2007/08, kde v základní skupině uhrála 3. místo (takže v LM skončila a pokračovala v Poháru UEFA); další sezónou s účastí je 2019/20. V sezónách 2011/12, 2013/14 a 2018/19 do LM postoupila FC Viktoria Plzeň.", "section_level": 1}, {"title": "Liga mistrů – hráči.", "content": "Česká republika má celkem 4 hráče, kteří vyhráli Ligu mistrů během působení v zahraničních klubech.", "section_level": 2}], "src_summary": "Liga mistrů (anglicky UEFA Champions League) je prestižní fotbalová soutěž pořádaná Evropskou fotbalovou asociací (UEFA) pro nejlepší kluby evropských lig. Spolu s jihoamerickým Pohárem osvoboditelů je pohár z této soutěže nejslavnější klubovou trofejí na světě. Současným držitelem je anglický klub Liverpool FC, který ve finále 1. června 2019 porazil Tottenham Hotspur 2:0. Ligu mistrů nelze zaměňovat s Evropskou ligou, dříve Pohárem UEFA, druhou nejlepší evropskou klubovou soutěží. Vítěz LM postupuje na Mistrovství světa ve fotbale klubů a na začátku následující sezony hraje proti vítězi Evropské ligy utkání o evropský Superpohár.", "tgt_summary": "Die UEFA Champions League [] (umgangssprachlich in Deutschland auch \"Königsklasse\" genannt) ist ein Wettbewerb für europäische Fußball-Vereinsmannschaften der Herren. Ausgetragen wird sie, wie die UEFA Europa League, unter dem Dach des Europäischen Fußballverbandes UEFA. Die Bezeichnung gilt seit der Saison 1992/93, von 1955 bis 1992 wurde die Veranstaltung als Europapokal der Landesmeister ausgetragen. Der Gewinn der Champions League zählt zu den prestigeträchtigsten Erfolgen im Profifußball. ", "id": 372507} {"src_title": "Enrico Caruso", "tgt_title": "Enrico Caruso", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V průběhu své kariéry natočil Enrico Caruso přes 260 nahrávek a vydělal milióny dolarů prodejem gramofonových desek. Přestože Caruso zpíval v mnoha nejvěhlasnějších operách světa, včetně Milánské La Scaly a londýnské Covent Garden, nejznámější je pro své sedmnáctileté působení jako první tenor Metropolitní opery v New Yorku. Maestro Arturo Toscanini, který dirigoval některé z oper, které Caruso v Metropolitní zpíval, ho považoval za jednoho z největších umělců, se kterými kdy pracoval. Carusova technika a styl byly jedinečnou kombinací nejlepších aspektů elegantního, technicky vybroušeného tenora 19. století s emočně nabitým podáním a vzrušujícím, vtíravým témbrem, vyžadovaným skladateli verismu na počátku 20. století. Caruso byl pokřtěn v kostele San Giovanni e Paolo 26. února 1873, narodil se v Italské Neapoli den před tím. Svoji kariéru započal v Neapoli v roce 1894. Jeho první velkou rolí byl Loris v opeře Umberta Giordana \"Fedora\" v Milánském Teatro Lirico 17. listopadu 1898. Ve stejném divadle 6. listopadu 1902 vytvořil roli Maurizia v Cileově \"Adrianě Lecouvreur\". V roce 1903, s pomocí svého agenta, bankéře Pasquala Simonelliho, odešel do New Yorku a 23. listopadu téhož roku měl debut v Metropolitní opeře jako vévoda z Mantovy v nové produkci Verdiho \"Rigoletta\". Následujícího roku Caruso započal své celoživotní partnerství s Victor Talking-Machine Company. Jeho hvězdný vztah s Metropolitní i s Victorem vydržel až do roku 1920. Caruso sám objednal u Tiffanyho 24 kt. zlatou medaili s jeho profilem, jako vzpomínku na jeho představení v Metropolitní. V dubnu 1906 Caruso a členové operního souboru Metropolitní opery odjeli do San Francisca, kde měli sérii představení v Opeře Tivoli. Noc po Carusově představení \"Carmen\" vzbudilo tenora v jeho apartmá v Hotelu Palace silné zakymácení. San Francisco postihlo silné zemětřesení, které zapříčinilo sérii požárů a nakonec zničilo většinu města. Metropolitní přišla o všechny kulisy a kostýmy, které si přivezla. Svíraje podepsanou fotografii prezidenta Theodora Roosevelta, Caruso se snažil dostat z města napřed lodí a poté vlakem, a přísahal, že už se do San Francisca nikdy nevrátí. Své slovo dodržel. 10. prosince 1910 zpíval Dicka Johnsona ve světové premiéře Pucciniho \"Dívky ze zlatého Západu\". V roli Minnie byla jeho partnerkou česká sopranistka Ema Destinnová. Caruso a Destinnová ovšem zpívali spolu velmi často jak v New Yorku, tak v Londýně. Roku 1917 byl zvolen čestným členem Phi Mu Alpha Sinfonie, národního bratrství mužů v hudebním světě. Zvolen byl Alfa kapitulou bratrství na New England Conservatory of Music v Bostonu. V roce 1918 si Caruso vzal za ženu Dorothy Park Benjaminovou, které tehdy bylo 25, ze zavedené newyorské rodiny. Měli jednu dceru, Glorii. Dorothy vydala o Carusovi dvě knihy, první v roce 1928, druhou v roce 1945, které obsahují mnoho jeho dopisů pro ni. V září 1920 Caruso nahrál několik desek ve Victor's Trinity Church studiu, včetně Rossiniho duchovní hudby. Tyto nahrávky byly jeho poslední. 11. prosince 1920, v průběhu představení Donizettiho \"Nápoje lásky\" u něj došlo ke krvácení a po prvním aktu bylo publikum rozpuštěno. Po tomto incidentu už absolvoval v Metropolitní jen tři představení. Posledním vystoupením byla role Eléazara v Halévyho \"La Juive\" 24. prosince 1920. Caruso zemřel roku 1921 v Neapoli, ve věku 48 let. Příčinou jeho smrti byla pravděpodobně peritonitida, kvůli prasklému abscesu. Je pohřbený v honosné hrobce v Neapoli. Carusa ztvárnil Mario Lanza v nepříliš historicky přesném hollywoodském životopisném filmu \"The Great Caruso\". V roce 1987 byla Carusovi udělena in memoriam cena Grammy za celoživotní dílo.", "section_level": 1}, {"title": "Repertoár.", "content": "V době své smrti Caruso připravoval titulní roli ve Verdiho opeře \"Otello\". Přestože nikdy nezpíval celou roli, nahrál dvě vynikající ukázky: Otellovu árii \"Ora e per sempre addio,\" a duet s postavou Iags \"Sì, pel ciel marmoreo, giuro\", který nazpíval s vynikajícím barytonem Tittou Ruffem. Carusův repertoár čítal asi 521 písní včetně tradičních italských lidovek a populárních písní té doby. Nejčastěji kupované Carusovy písně na serveru iTunes jsou neapolská námořnická Santa Lucia a celosvětově známá rovněž neapolská píseň 'O Sole Mio.", "section_level": 1}], "src_summary": "Enrico Caruso (narozen jako \"Errico Caruso\"; 25. února 1873 – 2. srpna 1921) byl italský operní pěvec a jeden z nejlepších tenorů historie. Caruso byl také v prvních dvou desetiletích 20. století nejpopulárnější zpěvák jakéhokoliv žánru a byl také jedním z nejdůležitějších průkopníků nahrávání hudby. Carusovy populární nahrávky a výjimečný hlas, proslulý pro svou vyzrálou sílu, krásu a jedinečnou bohatost barvy, z něj udělaly asi nejznámější operní hvězdu své doby. Vliv jeho pěveckého stylu byl takový, že prakticky všichni následující italští tenoři (a mnoho tenorů jiných národností) se ve větší či menší míře hlásili k jeho dědictví. Zůstává slavným, přestože v jeho době ještě publicita operním hvězdám nepomáhala. Oproti tomu je ale nutné podotknout, že Caruso byl klientem Edwarda Bernayse (otec public relations) v době, kdy byl Bernays tiskovým referentem v USA.", "tgt_summary": "Enrico Caruso (* 25. Februar 1873 in Neapel; † 2. August 1921 ebenda; eigentlich \"Errico Caruso\") war ein italienischer Opernsänger. Er war der berühmteste Tenor der ersten Hälfte des 20. Jahrhunderts und eine der bedeutendsten Figuren der Opernwelt.", "id": 1683872} {"src_title": "Wolf Biermann", "tgt_title": "Wolf Biermann", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Oba jeho rodiče byli členy Komunistické strany Německa, jeho otec Dagobert Biermann, dělník v hamburské loděnici, byl pro sabotáž na lodích s nákladem zbraní pro Frankovu armádu roku 1937 uvězněn a v roce 1943 jako Žid popraven v Osvětimi. Wolf Biermann se angažoval v hamburských levicových studentských organizacích, roku 1953 odešel dobrovolně do NDR. Studoval na Humboldtově univerzitě politickou ekonomii a filozofii, byl asistentem režie v divadle Berliner Ensemble a spolupracoval se skladatelem Hannsem Eislerem, autorem východoněmecké hymny. Pod jeho vlivem začal vystupovat s vlastními autorskými písněmi, v roce 1964 účinkoval v Praze, kde se spřátelil s Jiřím Suchým, který přeložil řadu jeho textů do češtiny. Pro své svobodomyslné a pacifistické názory se stal Biermann režimu brzy nepohodlným, jeho přihláška do SED byla zamítnuta, od roku 1965 měl zákaz veřejného vystupování. V roce 1968 nahrál doma album \"Chausseestraße 131\", které bylo distribuováno jako samizdat. V roce 1973, kdy se v Berlíně konal Světový festival mládeže a studentstva, navštívila Biermanna Joan Baezová a vyjádřila mu podporu. V roce 1976 začal Biermann znovu vystupovat a v listopadu téhož roku mu režim dovolil odcestovat na turné do západního Německa. Zde Biermann veřejně kritizoval poměry v NDR a byl za to zbaven východoněmeckého občanství. Proti zacházení s Biermannem protestovala řada prominentních intelektuálů, následovala vlna represí, během níž byli vypovězeni ze země např. herec Manfred Krug nebo spisovatel Jürgen Fuchs. Biermann se usadil v rodném Hamburku a vystupoval jako umělec na volné noze, po roce za ním přijela manželka Eva-Maria Hagenová a nevlastní dcera, později známá zpěvačka Nina Hagen. V západním Německu Biermann zprvu patřil k příznivcům mimoparlamentní opozice, později se jeho názory posunuly doprava, podpořil americkou a izraelskou zahraniční politiku včetně války v Iráku, při vystoupení v Bundestagu v listopadu 2014 k příležitosti čtvrt století od pádu Berlínské zdi ostře napadl příslušníky Die Linke. Je držitelem řady významných ocenění: Fontaneho cena (1969), Cena Friedricha Hölderlina (1989), Cena Georga Büchnera (1991), Německá národní cena (1998), Velký Spolkový záslužný kříž (2006), čestné občanství Berlína (2007), čestný doktorát Humboldtovy univerzity (2008).", "section_level": 1}], "src_summary": "Karl Wolf Biermann (* 15. listopadu 1936, Hamburk) je německý písničkář, známý jako příslušník disentu vypovězený roku 1976 z NDR.", "tgt_summary": "Karl Wolf Biermann (* 15. November 1936 in Hamburg) ist ein deutscher Liedermacher und Lyriker. Er siedelte 1953 in die DDR über und veröffentlichte 1960 erste Lieder und Gedichte. Mit der Zeit wandelte er sich zu einem scharfen Kritiker der SED und der DDR, weswegen 1965 gegen ihn ein Auftritts- und Publikationsverbot verhängt wurde. 1976 wurde ihm nach einer Konzerttour in der Bundesrepublik Deutschland die Wiedereinreise in die DDR verweigert, und er wurde ausgebürgert. Die Ausbürgerung Biermanns löste in Ost- und Westdeutschland breite Proteste aus. ", "id": 2051992} {"src_title": "Hohenzollernsko", "tgt_title": "Hohenzollernsche Lande", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zollernské a Hohenzollernské hrabství (1052–1576).", "content": "Hohenzollersko bylo vytvořeno okolo roku 1025 jako hrabství pod vládou Hohenzollernů, ještě pod původním názvem Zollernsko. Stejně tak i rod vládnoucí tomuto malému státečku se jmenoval stejně tj. Zolernové. Nepopíratelně je držení hrabství doložen od roku 1110, v držení (Hohen)Zollernů. Název země je odvozen od hradu Hohenzollern. Hrabství Hohenzollern bylo po celou existenci součástí Svaté říše římské. Fridrich III. hrabě ze Zollernu byl věrný sluha římský císařů Fridricha Barbarossy a Jindřicha VI.. V roce 1185 se oženil se Sofií Raabs, dcerou Conráda II., purkrabího Norimberského. A právě po smrti Konráda II., který zemřel bez mužských dědiců, Fridrich III. získal jako muž dědičky purkrabství Norimberské, a stal se purkrabím Fridrichem I. Norimbersko-Zollernským. Od té doby se příjmení změnilo na Hohenzollern stejně jako jméno země odkud rod pocházel. Syny Fridricha III. se rod rozdělil do dvou větví a to mladší katolické švábské a starší protestanské franské. Po Fridrichově smrti, si jeho synové rozdělili panství mezi sebou: Švábská (mladší) větev tedy vládla hrabství Hohenzollernskému a na rozdíl od franské větve patřila spíš k nevýznamným říšským rodům a nerozšířila svou moc dále. Zakladatelem švábské linie se stal Fridrich II. Norimberský, jenž obdržel hrabství Zollern a purkrabství Norimberské v roce 1200 po otci, čímž se stal zakladatelem švábské větve rodu, purkrabství Norimberské však v roce 1218 daroval staršímu bratroviKonrádovi III., jenž se stal zakladatelem franské linie rodu. Franská větev přibližně v 16. století konvertovala k protestanství resp. luteránství. Švábská větev na rozdíl od franské zůstala katolická. V roce 1575 bylo hrabství Hohenzollern rozděleno mezi syny Karla I. Viz další kapitola.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělené Hohenzollernsko.", "content": "V letech 1575–1576 bylo hrabství Hohenzollern rozděleno mezi syny Karla I. a to na hrabství Hohenzollern-Hechingen a Hohenzollern-Sigmaringen, jenž oboje získaly allodiální práva. O rok později přibylo i hrabství Hohenzollern-Haigerloch (pro nejmladšího syna) avšak již bez allodiálních práv. Na opětovné spojení si Hohenzollernsko muselo počkat až do roku 1850 pod vládou Pruska.", "section_level": 2}, {"title": "Hrabství Hohenzollern-Haigerloch (1576–1767).", "content": "Hrabství Hohenzollern-Haigerloch bylo zřízeno v roce 1576 pro nejmladšího syna Kryštofa Hohenzollern-Haigerlochského, ale bez allodiálních práv jako nejmenší část původního hrabství. Po smrti hraběte Františka Kryštofa Antonína v roce 1767 bylo hrabství Hohenzollern-Haigerloch definitivně absorbováno knížectvím Hohenzollern-Sigmaringen.", "section_level": 3}, {"title": "Hrabství (1575–1623) a později knížectví Hohenzollern-Hechingen (1623-1850).", "content": "Hrabství Hohenzollern-Haigerloch bylo zřízeno v roce 1575 pro nejstaršího syna Eitela Fridricha I., jako říšské léno s allodiálnímy právy. V roce 1623 bylo stávající hrabství povýšeno na knížectví. V roce 1815 se stalo nezávislým členem Německého spolku. V roce 1850 prodal bezdětný kníže Konstantin, své knížectví Hohenzollern-Hechingen francké větvi rodu, v tom samém roce udělal toto i kníže Hohenzollern-Sigmaringenu Karel Antonín a obě knížectví byla sjednocena do země Hohenzollernsko. Titul knížete však švábské větvi zůstal. Dědický nárok však připadl po smrti knížete Konstantina v roce 1869 linii Hohenzollern-Sigmaringen.", "section_level": 3}, {"title": "Hrabství (1576–1623) a později knížectví Hohenzollern-Sigmaringen (1623–1850).", "content": "Hrabství Hohenzollernsko-Sigmaringen bylo zřízeno v roce 1575 pro prostředního syna Karla II., jako říšské léno s allodiálnímy právy. V roce 1623 bylo stávající hrabství povýšeno na knížectví. V roce 1815 se stalo nezávislým členem Německého spolku. V roce 1850 stejně jako Hohenzollern-Hechingenský kníže Konstantin, tak i Hohenzollern-Sigmaringenský kníže Karel Antonín prodal své knížectví franské větvi, jež obě knížectví (Hechigen a Sigmaringen) spojila do země Hohenzollernsko a začlenila do Pruska. Titul knížete však švábské větvi zůstal.", "section_level": 2}, {"title": "Provincie Hohenzollernsko.", "content": "Provincie Hohenzollernsko, oficiálně \"Hohenzollernská země\" (\"Hohenzollernsche Lande\") bylo vytvořeno 7. prosince 1849, kdy odstoupili v obou hohenzollernských knížectvích oba vládcové z místní větve hohenzollernské dynastie, a tak připadlo Hohenzollernsko Prusku, v jehož rámci bylo 12. března 1850 začleněno jako vládní obvod Sigmaringen do Porýní. Později se Hohenzollernsko často označovalo jako \"Hohenzollernské země\" a přestože náleželo formálně k Porýní, mělo vlastní sněm. A jako součást Pruska zůstalo až do roku 1945 (s výjimkou let nacisté diktatury, kdy neexistovalo vůbec), kdy se stalo součástí spojenci utvořené země Württembersko-Hohenzollernsko. Württembersko-Hohenzollernsko se v roce 1952 stalo součástí nové spolkové země Bádensko-Württembersko na základě výsledků referenda v těchto dosavadních zemích. Hohenzollernsko je její součástí dodnes, ale netvoří žádnou administrativní jednotku. Po regionální reformě hranic v roce 1973 bylo Hohenzolernsko úplně vymazáno z administrativní mapy Německa, jelikož zbylé části byly rozděleny mezi zemské okresy Sigmaringen a Zollernalbkreis.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hohenzollernsko (německy \"Hohenzollern\", ze začátku také Zollern) bylo historické území, které existovalo v jižním Německu v letech 1052–1952, přičemž v letech 1052–1576 bylo rodovým hrabstvím, poté bylo rozděleno na 3 resp. 2 části. Ty pak byly v roce 1623 povýšeny na knížectví. Obě tyto části se v roce 1850 staly součástí Pruska jako provincie Hohenzollernsko. Po druhé světové válce v roce 1945 se stalo součástí země Württembersko-Hohenzollernsko a ta se stala v roce 1952 součástí spolkové země Bádensko-Württembersko. Po většinu jeho existence mu vládli Hohenzollernové tj. do roku 1850 resp. 1918.", "tgt_summary": "Hohenzollernsche Lande (kurz \"Hohenzollern\", seit dem 19. November 1928 amtlich \"Hohenzollerische Lande\") bezeichnete den preußischen Regierungsbezirk Sigmaringen. Mit zahlreichen Exklaven bestand er von 1850 bis zur Auflösung des Freistaates Preußen nach dem Zweiten Weltkrieg. Fast alle Rechte einer preußischen Provinz – auch die Vertretung im Preußischen Staatsrat – waren ihm übertragen worden; der Regierungspräsident war einem Oberpräsidenten gleichgestellt. Zahlreiche Verwaltungsangelegenheiten oblagen der Rheinprovinz. ", "id": 16072} {"src_title": "Colorado", "tgt_title": "Colorado", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První větší vlna osadníků přišla do Colorada v roce 1859, kdy zde vypukla zlatá horečka. Osadníci se usadili v okolí dnešního Denveru. Již v roce 1860 mělo město 60 000 obyvatel. Po celém území vzniklo mnoho zlatokopeckých měst, která se velice rychle rozrůstala. To ale netrvalo dlouho. Po vytěžení zásob v určitých oblastech se města rychle vylidnila a populace se přesunula jinam. Z některých měst vznikla časem turistická centra, lyžařská střediska, centra hazardu nebo historická města. Ale mnoho měst se již nikdy nezotavilo a zůstalo navždy opuštěno. Dnes jich je na území Colorada mnoho a říká se jim města duchů. Colorado také proslulo zločinem. V 19. století zde řádilo mnoho loupeživých band a země byla známá svojí anarchií. 28. února 1861 zřídily USA na území Colorada teritorium. Ale federální vláda zde prakticky neměla vliv. Tento stav se začal pomalu měnit po jmenování Colorada státem USA v roce 1876.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Severní hranici Colorada tvoří Wyoming, na západě sousedí s Utahem a na jihu se státem Nové Mexiko. Kouskem území na jihovýchodě sousedí s Oklahomou, východní hranici sdílí s Kansasem a severovýchodní s Nebraskou.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Původně byla ekonomika státu založena na závlahovém zemědělství a těžbě nerostů. V druhé polovině 20. století však velmi expandoval průmysl a služby. Ekonomika je diverzifikovaná a je pozoruhodná koncentrací vědeckého výzkumu a hi-tech průmyslem. HDP Colorada je 153 miliard dolarů, HDP na obyvatele je 32 949 dolarů, což je úroveň Švédska.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura a politika.", "content": "Obyvatelé Colorada jsou velmi liberální, ale to se týká pouze metropolitní oblasti kolem Denveru, kde je soustředěna většina obyvatel. Obyvatelé prérií na východě a hor na západ jsou naopak velmi konzervativní. V listopadu 2012 proběhlo v Coloradu referendum, které legalizovalo pěstování, držení a prodej marihuany i pro rekreační účely.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle sčítání lidu z roku 2010 v Coloradu žilo 5 029 196 obyvatel. Podle sčítání z roku 2000 zde žilo 4 301 261 obyvatel. Stát má díky rozdílným geografickým oblastem různorodé obyvatelstvo.", "section_level": 1}, {"title": "Rasové složení.", "content": "Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 20,7 % populace. Na východních Pláních převažuje původem německé obyvatelstvo, ke kterém se v západních horách přidává to původem britské. Na jihu převažují Hispánci a osadníci španělského původu, kteří už tu žijí po stovky let.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Mottem státu je „Nil sine numine“, květinou \"Aquilegia saximontana\", stromem smrk pichlavý, ptákem strnádka skřivanovitá, dinosaurem stegosaurus a písní \"Where the Columbines grow\". V Coloradu se odehrává také světoznámý animovaný seriál South Park.", "section_level": 1}], "src_summary": "Colorado (anglická výslovnost nebo, oficiálně ) je stát nacházející se v centrální části Spojených států amerických, v oblasti horských států v západním regionu USA. Colorado, jeden ze států Čtyř rohů, hraničí na severu s Wyomingem, na severovýchodě s Nebraskou, na východě s Kansasem, na jihovýchodě s Oklahomou, na jihu s Novým Mexikem a na západě s Utahem. ", "tgt_summary": "Colorado (engl. oder ) ist ein Bundesstaat im westlichen bis zentralen Teil der Vereinigten Staaten von Amerika. Als Teil der Mountain States von der Gebirgskette der Rocky Mountains durchzogen, ist Colorado mit einer mittleren Höhe von 2073 Metern der höchstgelegene Bundesstaat der USA. ", "id": 8516} {"src_title": "Disk z Nebry", "tgt_title": "Himmelsscheibe von Nebra", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Bronzová zhruba kruhová deska o průměru asi 32 cm, uprostřed 4,5 mm a na kraji 1,7 mm silná, váží asi 2 kg. Materiál, slitina mědi a asi 2,5 % cínu, pochází z okolí Salzburgu (Rakousko). Na zoxidovaný zelený povrch jsou přitepány zlaté inkrustace, znázorňující patrně sluneční kotouč, měsíční srpek a 30 malých kotoučků, z nichž sedm patrně znázorňuje Plejády. Kromě toho byl stejnou technikou dole znázorněn jakýsi oblouk a na protilehlých okrajích dva zhruba stejné segmenty (levý segment dnes chybí). Zlato pochází patrně ze Sedmihradska. Okraj desky je pravidelně perforován 40 otvory o průměru asi 3 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Nález.", "content": "Deska byla součástí pokladu, který kromě ní obsahoval bronzové meče, sekery, dláto a zlomky spirálovitých náramků. Nepatrný kousek březové kůry, uvízlý na jednom z mečů, byl radiokarbonovou metodou datován do 16. století př. n. l. Poklad objevili hledači pokladů v červnu 1999 a snažili se jej prodat na černém trhu. Pracovníci muzea v Halle se o nálezu dozvěděli a po dobrodružném pátrání poklad získali. Poprvé byl publikován roku 2002. Po důkladném zkoumání, na němž se podíleli archeologové, chemici i kriminalisté několika zemí, se podařilo doložit, že jednotlivé předměty pokladu pocházejí z téhož místa (vrch Mittelberg v pohoří Ziegelrodský les, odkud pochází mnoho archeologických nálezů) a byly uloženy ve stejnou dobu. Bronz všech předmětů vykazuje podobné složení.", "section_level": 1}, {"title": "Historie disku.", "content": "Podrobné zkoumání ukázalo, že před uložením prošel disk několika proměnami. Vzhledem k tomu vědci předpokládají, že byl původně vyroben někdy mezi roky 2100 př. n. l. a 1700 př. n. l.. Materiál (zlato) jednotlivých fází vykazuje rozdílné složení.", "section_level": 1}, {"title": "Účel a význam disku.", "content": "Na rozdíl od dalších předmětů, mečů a seker, které odpovídají jiným nálezům z této doby a prostředí (tzv. Únětické kultury), astronomický disk z Nebry je zcela jedinečný a není tedy snadné zjistit, k čemu sloužil. Britský archeolog Harrison zpočátku dokonce pochyboval o jeho pravosti. Překvapivá je jak technická dokonalost provedení, tak i prostota tvarů. Je-li výklad druhé fáze správný, svědčí o nečekané vyspělosti astronomických znalostí, jaké se v této době dají doložit snad jen ve starověkém Egyptě a Babylonii. Na druhé straně původní podoba tomuto účelu nesloužila a o určení lze jen spekulovat. Toho se ihned ujali různí lovci záhad a senzací. Vědci se shodují jen v tom, že disk není import, nýbrž že byl vyroben někde ve Střední Evropě a že patrně sloužil rituálním a reprezentačním účelům.", "section_level": 1}], "src_summary": "Disk z Nebry je velmi dobře zachovaný bronzový kotouč o průměru asi 32 cm se zlatými inkrustacemi Slunce, Měsíce a hvězd, který pochází ze starší doby bronzové, patrně ze 16. století př. n. l.. Byl součástí pokladu, nalezeného roku 1999 poblíž městečka Nebra (Sasko-Anhaltsko), asi 60 km západně od Lipska. Je to nejstarší známé zobrazení oblohy a jeden z nejvýznamnějších archeologických nálezů poslední doby. Poskytuje také nový náhled na astronomické znalosti a techniky té doby. ", "tgt_summary": "Die Himmelsscheibe von Nebra, eine 3700 bis 4100 Jahre alte, kreisförmige Bronzeplatte mit Applikationen aus Gold, ist die älteste bisher bekannte konkrete Himmelsdarstellung. Das Artefakt der Aunjetitzer Kultur aus der frühen Bronzezeit Mitteleuropas zeigt astronomische Phänomene und religiöse Symbole und gilt als einer der bedeutendsten archäologischen Funde aus diesem Zeitalter. Längere Zeit nach der Entstehung eingearbeitete Gold-Tauschierungen und die vermutlich bewusste Vergrabung vor etwa 3600 Jahren lassen den Schluss auf einen längeren, möglicherweise religiösen Gebrauch zu. Seit Juni 2013 gehört die Himmelsscheibe von Nebra zum UNESCO-Weltdokumentenerbe in Deutschland. ", "id": 1360987} {"src_title": "Informační společnost", "tgt_title": "Informationsgesellschaft", "src_document": [{"title": "Rysy informační společnosti.", "content": "\"„Informační společnost je charakterizována podstatným využíváním digitálního zpracovávání, uchovávání a přenosu informací. Ze zpracování informací se stává významná ekonomická aktivita, která jednak prostupuje tradičními ekonomickými či společenskými aktivitami a jednak vytváří zcela nové příležitosti a činnosti, které podstatně ovlivňují charakter společnosti.“\" V praxi to znamená pomalé nahrazování pracovníků technikou, digitalizaci výrobních provozů, instalaci centrálních informačních systémů, které umožňují v jediném okamžiku přehled o zásobách materiálů, skladových zásobách, spočítají náklady a zisky. Mění se struktury řízení společností, vznikají malé společnosti, které jsou schopny pružněji reagovat na potřeby trhu. Díky počítačovým infrastrukturám je zcela běžnou praxí práce na dálku, z domova, mimo kancelář. Cesta produktu se zkracuje od výrobce přímo ke konzumentovi, což umožňuje regulaci cen výrobků. Ty se stanovují hlavně podle složitosti technologického zpracování. Práce nebo suroviny přestávají být směrodatnými veličinami. Technologický pokrok a zavádění ICT do výroby způsobuje demasifikaci, kterou je rozuměno nahrazení velkovýroby produkcí přímo podle subjektivních potřeb zákazníka. \"„Informatizace společnosti velmi výrazně zvětšuje objem potenciálních informací. Umožňuje vytvářet na stále větších plochách obrovské, dříve netušené zásobárny zaznamenaných znalostí a zkušeností, stále většími rychlostmi je podle předem stanovených hledisek třídit a vyvolávat z nich ty, o nichž se domníváme, že je potřebujeme.“\" Rozšíření telekomunikační infrastruktury a její dostupnost významným způsobem přispěly k elektronické participaci společnosti. Mnohé státní instituce, ministerstva a orgány státní správy zpřístupňují prostřednictvím internetové sítě různé formuláře, dotazníky, veřejné předpisy, ustanovení apod., čímž jednotlivci usnadňují objektivní přehled o uspořádání společnosti. Obecně sílí snaha o podporu přímé demokracie, která by občanům umožnila přímou cestou způsob, jak by se mohli podílet na řízení a organizaci veřejně správních organizací, které ovlivňují život ve společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Možná rizika.", "content": "Informatizace společnosti – \"„proces pronikání informační techniky a technologie do společnosti“\" – vytváří velké rozdíly mezi jednotlivci, skupinami i státy. Hovoří se o tzv. digitální propasti, digital divide. Digital divide se vztahuje k propasti mezi jedinci, domácnostmi, firmami a geografickými územími na různých socio-ekonomických úrovních s ohledem jak na jejich přístup k informacím a ICT, tak k jejich využívání internetu k širokému spektru aktivit. Na okraji digitální propasti však nestojí pouze ti, kteří mají, nebo nemají přístup k technickým prostředkům, míru rozdělení společnosti také ovlivňuje schopnost využití těchto prostředků, informační gramotnost. Problematika digital divide nabyla v počátcích zavádění ICT do společnosti takových rozměrů, že neunikla pozornosti politiků, nejprve v Americe, následně i v Evropské unii. \"„Budování informační společnosti se v různých podobách objevuje jako důležitá součást vládních programů všech rozvinutých zemí celého světa.“\" Ve snaze o sociální inkluzi byla do politického plánování států Evropské unie začleněna informační strategie, která \"„je nezbytná pro státy, které usilují o budování informační společnosti. Informační strategie je mnohem více než souhrn směrnic jak přejít k informační společnosti, je to vlastně základní dokument postupů a celkový národní plán vývoje.“\" Jde o soubor reforem, které mimo jiné podporují rozvoj infrastruktury dostupné každému a poskytují možnost vzdělávání obyvatelstva v oblasti informační gramotnosti. \"„Tato strategie nepočítá pouze s internetem a obecně se sociálním využitím informačních nástrojů, ale s celou informační společností, se zaměřením na konkurenceschopnost a kvalitu života, protože budoucnost a blaho země závisí na jejím provedení.“\"", "section_level": 1}, {"title": "Synergie informační společnosti a udržitelného rozvoje.", "content": "Informace jsou pro udržitelný rozvoj klíčové. Stejně tak proces jejich vytváření, šíření a sdělování, který probíhá mezi jednotlivými aktéry a poskytuje tak prostor pro uplatnění principů kolektivní inteligence. Pro dobré fungování informační společnosti je nezbytné, aby do ní byli zapojeni všichni občané. Tento požadavek je nutný i pro existenci společnosti, která vyznává principy udržitelného rozvoje. Pro dobré fungování informační společnosti je dále důležitá jak diverzita zdrojů, rešeršních procesů a postupů, tak i aktivní přístup občanů k jejich vyhledávání. Také tento aspekt tvoří její společný jmenovatel s modelem udržitelného rozvoje, pro jehož prosazení je zásadní rozmanitost nejen biologická, ale i kulturní, její respektování a zachování. Dalším principem, na němž je postavena úspěšná aplikace obou teoretických konceptů do reálné praxe, je nutnost spolupráce jednotlivých aktérů. Don Tapscott upozorňuje na přínosy globální kooperace. Ve své práci Wikinomie přichází s tezí o masové spolupráci prostřednictvím sítí, která od základů mění socioekonomické vzorce a vede k tzv. kolaborativní ekonomice (ekonomice sdílení). Organizace spojených národů zřídila Skupinu při OSN pro informační společnost, která pracuje ve spolupráci s dalšími organizacemi sdruženými v rámci OSN (např. Mezinárodní telekomunikační unií). Při příležitosti Světového summitu o informační společnosti pak vytvořila Mezinárodní telekomunikační unie práci, jež se zabývá korelacemi mezi jednotlivými Cíli udržitelného rozvoje a informačními a komunikačními technologiemi. Je zřejmé, že svobodný přístup k internetu bude pro implementaci této koncepce naprosto zásadní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Informační společnost je \"„Společnost založená na integraci informačních a komunikačních technologií do všech oblastí společenského života v takové míře, že zásadně mění společenské vztahy a procesy. Nárůst informačních zdrojů a komunikačních toků vzrůstá do té míry, že ho nelze zvládat dosavadními informačními a komunikačními technologiemi.“\"", "tgt_summary": "Der Begriff Informationsgesellschaft bezeichnet eine auf Informations- und Kommunikationstechnologien (IKT) basierende Gesellschaft. Der Prozess der Durchdringung aller Lebensbereiche mit IKT, durch den sich eine postindustrielle oder postmoderne Informationsgesellschaft bildet, wird als Informatisierung bezeichnet. Der Begriff Informationsgesellschaft ist nicht starr definiert und wird oft mit dem Begriff der Wissensgesellschaft zusammen – oder gar synonym – verwendet. ", "id": 2467114} {"src_title": "Schönbrunn", "tgt_title": "Schloss Schönbrunn", "src_document": [{"title": "Wagenburg (Muzeum kočárů).", "content": "Muzeum kočárů Wagenburg v Schönbrunnu představuje návštěvníkům jádro vozového parku vídeňského dvora. Po pádu rakousko-uherské monarchie se zachovalo na stovku kočárů, saní, vozů a nosítek s veškerými postroji, řemením, čabrakami a výzdobou.", "section_level": 1}, {"title": "Zámek Schönbrunn.", "content": "Zámek má 1441 místností a 200 kuchyní, z toho je jich zpřístupněno 45. Vnitřní vybavení je ve stylu rokoka (převážně bílé plochy s ornamenty ze 14karátového lístkového zlata) a zahrnuje i české křišťálové lustry a kachlová kamna. Místnosti, kde císař František Josef žil a pracoval, jsou zařízeny stroze a prostě, ostatní reprezentativní prostory a místnosti pro hosty jsou však vyzdobeny velmi honosně. V zrcadlovém sále hrál jako šestileté zázračné dítě Wolfgang Amadeus Mozart. V Čínském oválném kabinetě pořádala Marie Terezie tajné konference se státním kancléřem hrabětem Kounicem. V pokoji zvaném Vieux-Lacque zasedal Napoleon. V Modrém čínském salónu podepsal v roce 1918 císař Karel I. svoji abdikaci (konec monarchie). Milionový pokoj „Millionenzimmer“ obložený růžovým dřevem s drahocennými miniaturami z Indie a Persie patří k nejkrásnějším rokokovým prostorům vůbec. Ve Velké galerii zasedal v letech 1814–1815 Vídeňský kongres; dnes se tu pořádají při zvláštních příležitostech státní audience. Schönbrunn sloužil rakouským císařům (Habsburkům) jako letní sídlo. Jako zimní sídlo byl zámek Hofburg.", "section_level": 1}, {"title": "Zoologická zahrada v Schönbrunnu.", "content": "Zoologická zahrada ve vídeňském Schönbrunnu je nejstarší existující zoologickou zahradou na světě s jedinou zachovanou barokní menažérií. Toto historické zoo má zajímavou minulost a současně má plnit důležité úkoly i v budoucnu. V létě 1752 zavedl císař František Štěpán Lotrinský, manžel Marie Terezie, své šlechtické hosty poprvé do nově zřízené menažérie v zámeckém parku letní rezidence Schönbrunn. Byla to právě Zoologická zahrada v Schönbrunnu, kde se 14. července 1906 narodilo v zajetí první slůně. Do té doby byli zoologové přesvědčeni, že se sloni v zajetí nerozmnožují. Motto zoologické zahrady dodnes zní: „Schönbrunn má být zoologická zahrada se šťastnými zvířaty.“", "section_level": 1}, {"title": "Gloriette.", "content": "V překrásné stavbě se dnes nachází kavárna s vynikajícím pečivem a velkolepým výhledem na Vídeň. V neděli dopoledne se tu pořádají pozdní snídaně s živou hudbou, od klasiky po jazz. Gloriette, připomínka vítězství Rakouska v bitvě u Kolína, byla postavena roku 1775, jak připomíná nápis na střední části stavby: „JOSEPHO II. AUGUSTO ET MARIA THERESIA IMPERANTIB. MDCCLXXV“ (Postavena za vlády císaře Josefa II. a císařovny Marie Terezie v roce 1775). Už tehdy lidé dokázali ocenit krásný výhled, a tak byla zřízena dvacet metrů vysoká terasa (přístupná pouze po točitých schodech).", "section_level": 1}, {"title": "Zahradní labyrint v Schönbrunnu (Irrgarten).", "content": "V jeho jednotlivých zákoutích mohou návštěvníci objevit symboly dvanácti znamení zvěrokruhu a v neposlední řadě sledovat z vyvýšeného místa bloudění ostatních návštěvníků. Labyrint byl založen mezi lety 1698 a 1740. Původně ho tvořily čtyři různé části se zvýšeným pavilonem uprostřed, z něhož bylo možné přehlédnout celé bludiště. V 19. století se postupně zmenšoval, až byla v roce 1892 vymýcena i poslední část. Na podzim roku 1998 byl zřízen nový labyrint s celkovou rozlohou 1 715 m2. Při jeho tvorbě se autoři snažili co možná nejvíce držet historické předlohy.", "section_level": 1}, {"title": "Palmenhaus.", "content": "V tomto pavilonu jsou rostliny z pralesů všech kontinentů – je to poslední a největší expozice svého druhu v Evropě. Konají se zde i působivé noční prohlídky, při nichž je možno navštívit jinak nepřístupnou galerii pod střechou. Budova široká 113 m a vysoká až 28 m byla postavena v letech 1881–1882 podle projektu Franze Xavera Segenschmida v historizujícím stylu jako impozantní konstrukce ze železa a skla. Dnes stavba simuluje tři klimatické zóny: zimní zahradu, středomořskou a tropickou zahradu.", "section_level": 1}, {"title": "Wüstenhaus (pouštní dům).", "content": "Budova s historickými slunečními hodinami z roku 1904 – proti palmovému skleníku Palmenhaus v schönbrunnském zámeckém parku – se znovu probudila k životu. Po mnohaletém uzavření a generální opravě je bývalý Motýlí dům „Schmetterlinghaus“ znovu otevřen, dnes jako Pouštní dům „Wüstenhaus“. Z botanického hlediska jedinečná sbírka kaktusů státní botanické zahrady je zpřístupněna poprvé. Je dokonale začleněna do poutavé koncepce zahrnující i zástupce příslušné fauny. Na výstavě návštěvník zhlédne ukázky životního prostředí v pouštních oblastech Afriky, Asie a Ameriky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Schönbrunn je název barokního zámku ve Vídni. Schönbrunn byl od druhé poloviny 18. století do roku 1918 letní rezidencí rakouských císařů. V zimním období bydlela císařská rodina v Hofburgu. V blízkém okolí zámku se nacházejí rozlehlé zahradní prostory, které byly spolu se zámkem v roce 1996 zařazeny na Seznam světového dědictví UNESCO. ", "tgt_summary": "Das Schloss Schönbrunn, in seiner heutigen Form im 18. Jahrhundert als Sommerresidenz für Kaiserin (eigentlich Kaisergattin und Erzherzogin) Maria Theresia errichtet, liegt seit 1892 im 13. Wiener Gemeindebezirk, Hietzing. Sein Name geht auf einen Kaiser Matthias zugeschriebenen Ausspruch zurück. Er soll hier im Jahr 1619 auf der Jagd eine artesische Quelle „entdeckt“ und ausgerufen haben:. ", "id": 1561119} {"src_title": "Axiom výběru", "tgt_title": "Auswahlaxiom", "src_document": [{"title": "Formulace.", "content": "Tento axiom tvrdí: Pro každý neprázdný soubor neprázdných množin existuje funkce, která z každé množiny tohoto souboru vybírá právě jeden prvek. V matematické notaci:", "section_level": 1}, {"title": "Motivace pro přijetí AC.", "content": "Důležitou vlastností (AC) je to, že umožňuje ke každému souboru množin získat soubor jejich prvků, z každé množiny jeden, a to bez znalosti jakéhokoli algoritmu, kterým by tento výběr prvků mohl být proveden, pouze z předpokladu neprázdnosti souboru i jednotlivých množin (tj. nekonstruktivně). Na konečném souboru množin je (AC) snadno dokazatelný – i podle selského rozumu je zřejmé, že vybrat z každé hromady kamení jeden kámen není žádný problém. Problémem začíná být až nekonečný soubor množin, a to především soubory „hodně nekonečné“ (nespočetné, bez dobrého uspořádání). V některých odvětvích matematiky, zejména v nekonečné kombinatorice, ale například i v matematické analýze, se (AC) ukazuje jako zcela nezbytný předpoklad pro rozvoj těchto disciplín. S (AC) je ekvivalentní řada principů teorie množin, které zásadním způsobem „učesávají“ svět teorie množin – nejznámějšími z nich jsou princip maximality a princip dobrého uspořádání. Přijetím axiomu výběru se tedy svět teorie množin stává (z pohledu jeho příznivců) přehlednějším, ale ne zas tolik, aby přestal být zajímavým.", "section_level": 1}, {"title": "Motivace pro odmítnutí AC.", "content": "Odpůrci zařazení (AC) mezi standardní axiomy teorie množin (například konstruktivisté) poukazují na jeho odlišný charakter od ostatních podobných axiomů teorie množin, které obvykle postulují možnost vytvoření nové množiny z již existujících množin jednoduchým a přehledným způsobem (viz axiom sumy, axiom potence, axiom dvojice). Na rozdíl od nich (AC) nedává žádnou představu o tom, jak výběrová funkce (viz formulace axiomu) vypadá – je tedy spíše „čistě existenční“ než „konstrukční“. Druhým argumentem je, že (AC) příliš omezuje rozmanitost objektů ve světě teorie množin – podle principu dobrého uspořádání ekvivalentního s (AC) lze každou množinu uspořádat tak, aby byla izomorfní s některým ordinálním číslem – to tvrzení tak vlastně říká, že teorie množin nepopisuje žádné objekty, které by nešlo dobře uspořádat. Dalo by se říci, že svět ZF s (AC) stojí někde na půli cesty mezi rozmanitým, ale hůře popsatelným a použitelným světem ZF bez (AC), a mezi příliš omezeným a zjednodušeným, ale zato dokonale přehledným světem ZF s axiomem konstruovatelnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Nezávislost AC na axiomech ZF.", "content": "(AC) je bezesporný neboli konzistentní s ostatními axiomy Zermelovy-Fraenkelovy teorie množin (je takzvaně relativně bezesporný s ZF). Platí totiž v jednom modelu teorie množin, a to v univerzu konstruovatelných množin, což dokázal v roce 1940 Kurt Gödel. V tomto modelu platí dokonce axiom silného výběru a dále například zobecněná hypotéza kontinua. Také negace (AC) je relativně bezesporná s ZF, a tedy (AC) je nezávislý na axiomech ZF. Přidáním negace (AC) k ZF však vzniká již teorie s dosti podivnými vlastnostmi (lze v ní například bezesporně předpokládat neplatnost klasické Heineho věty).", "section_level": 1}], "src_summary": "Axiom výběru (ozn. (AC)) je axiom často přidávaný k obvyklým axiomům Zermelovy-Fraenkelovy teorie množin (ZF). Poprvé jej formuloval Ernst Zermelo v roce 1904.", "tgt_summary": "Das Auswahlaxiom ist ein Axiom der Zermelo-Fraenkel-Mengenlehre. Es wurde erstmals von Ernst Zermelo 1904 formuliert. Das Auswahlaxiom besagt, dass zu jeder Menge von nichtleeren Mengen eine Auswahlfunktion existiert, also eine Funktion, die jeder dieser nichtleeren Mengen ein Element derselben zuordnet und somit „auswählt“. Für endliche Mengen kann man das auch ohne dieses Axiom folgern, daher ist das Auswahlaxiom nur für unendliche Mengen interessant.", "id": 37168} {"src_title": "Východoslovanské jazyky", "tgt_title": "Ostslawische Sprachen", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Původně slovanské jazyky zaujímaly podstatně menší území, než je tomu v současné době. Z pravlasti mezi řekami Odrou a Dněprem se dané území nejvíce rozšířilo v době stěhování národů, které datujeme kolem roku 500 n. l. Slované tak postupně začali osídlovat rozsáhlejší oblast východní Evropy a Balkánu a osídlování bylo ukončeno kolem 6.–7. století. Slovanské jazykové území se dělí na dvě oddělené části, severní a jižní. Část severní je větší, je tvořena územím západní a východní větve slovanských národů. Část druhá je menší, je tvořená jižní větví. Dvě uvedené části dělí pásmo rumunského, maďarského a německého jazykového území. Slovanské jazyky se řadí mezi jazyky indoevropské. Indoevropská jazyková rodina je společné označení pro více příbuzných jazyků Evropy a také značné části západní Asie. Tyto jednotlivé indoevropské jazyky historicky vycházejí ze společného základu, z tak zvaného prajazyka, který se vývojem rozdělil na další jazykové skupiny. Indoevropské jazyky jsou dnes rozšířené na všech kontinentech světa, dokonce jimi mluví největší počet lidí na světě. Nejstarším spisovným slovanským jazykem je staroslověnština, která se zakládá na nářečích Slovanů, kteří žili okolo Soluně v 9. století. Staroslověnština je velmi starobylá a jen málo se liší od praslovanštiny, která je považována za společný základ všech slovanských jazyků. Vlivem nářečního štěpení praslovanštiny se utvořily dnešní tři skupiny slovanských jazyků. Skupinu slovanských jazyků členíme podle jejich zeměpisného umístění a na základě jazykové příbuznosti. Podle těchto kritérií slovanské jazyky rozdělujeme na východoslovanské, západoslovanské a jihoslovanské. Mezi východoslovanské jazyky řadíme ruštinu, běloruštinu a ukrajinštinu, někdy rovněž rusínštinu. Skupina východoslovanských jazyků představuje nejvíce příbuznou skupinu, co se slovanských jazyků týče. Písmo, které využívají všechny východoslovanské jazyky, je cyrilice a typickým znakem této skupiny jazyků je pohyblivý přízvuk. Do skupiny západoslovanských jazyků řadíme polštinu, češtinu, slovenštinu, horní lužickou srbštinu a dolní lužickou srbštinu. Mezi jazyky jihoslovanské můžeme zařadit slovinštinu, chorvatštinu, bosenštinu, srbštinu, bulharštinu a makedonštinu.", "section_level": 1}, {"title": "Ruský jazyk (\"русский язык\").", "content": "Ruský jazyk, jako jazyk mateřský, užívá dnes asi 170 miliónů lidí na celém světě. Jen v Rusku tímto jazykem hovoří zhruba 128 miliónů osob (asi 87 procent obyvatel). Na území Ruska se můžeme setkat s vůbec největším počtem jazyků, kterými se v jednom státě mluví. Mnohočetné menšiny Rusů nalezneme také v dalších zemích, jako třeba v Uzbekistánu, Bělorusku, Turkmenistánu, Ázerbájdžánu, Gruzínsku, Litvě a v Tádžikistánu. Mnoho Rusů žije také v dalších zemích, hlavně v USA. Ruština je úředním jazykem celé Ruské federace. „Na území republik, krajů, oblastí a autonomních okruhů jsou úředními jazyky rovněž jazyky národní, pokud tak stanoví ústavy těchto subjektů.“ Ruský jazyk patří do jazyků světových a slouží také jako mluva užívaná v nadnárodní komunikaci. Ruštinou se dnes mluví v Rusku, bývalých republikách Sovětského svazu socialistických republik, dále v Mongolsku, Finsku a Izraeli a úředním jazykem je v Rusku, Bělorusku, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Krymu, Abcházii a Jižní Osetii v Gruzii, Podněstří a Gagauzii v Moldávii. V Ruské federaci jazyk ovládá 20 miliónů neruských národů a národností. Ruština má také svůj politický význam a tvoří jeden ze šesti úředních jazyků Organizace spojených národů. Ruský jazyk je z jazyků východoslovanských nejrozšířenějším a nejužívanějším jazykem. Jazyková situace ale nebyla nikdy stabilní a proměnlivost počtu mluvících se v různých obdobích značně lišila. Jen pro příklad můžeme uvést, že zatímco v 16. století stála ruština na 6. místě (3 milióny mluvčích) co do počtu osob mluvících rusky, v 19. století již situace vypadala podstatně jinak a ruský jazyk byl na 2. místě (31 miliónů), v polovině 20. století zaujímala ruština hned 1. místo (120 miliónů). V dobách studené války byl ruský jazyk nejužívanějším jazykem zemí Varšavské smlouvy a RVHP. Také se povinně jazyk učil ve školách, v Československu až do roku 1990. Při charakteristice spisovného ruského jazyka je potřeba odlišovat východoslovanský základ a církevně-slovanské prvky. K těm můžeme zařadit na příklad slova \"glava, strana,\" předpona –\"raz\". Vedle nich jsou často původní ruské tvary \"golova, storona\" (obvykle s trochu jiným významem). Ruština má šest pádů. Ve spisovném ruském jazyce se nikdy nevypouští podmět a můžeme se často setkat s přechodníky. V ruském jazyce se uplatňuje užívání neosobních vět. Ruská věta neobsahuje, tak jako v češtině, sloveso „\"BÝT\"“, rovněž můžeme pozorovat rozdíl při vyjadřování větných vazeb „\"MÍT\"“, které ruská věta vyjadřuje vazbou \"У меня, У тебя, У вас\". V ruštině se písmeno Г vyslovuje jako české G. V běloruštině ani ukrajinštině se takto nevyslovuje. Při ruském časování je časté užívání opisných tvarů, které se tvoří pomocí neohybných slov, na rozdíl od běloruského a ukrajinského jazyka, kdy to není příliš častým jevem. Starší ruská slova mají původ v turkických jazycích, nová slova jsou často přejatá z němčiny, angličtiny nebo francouzštiny. Písmem v Rusku je cyrilice, v souvislosti s ruštinou mnohdy označována jako azbuka. Počátkem 18. století proběhla reforma spisovné ruštiny a úprava cyrilice na graždanku a roku 1917 byla uskutečněna pravopisná reforma, která zjednodušila písmo. Písmo je velmi rozšířené, a to především u slovanských národů. Liší se podle jazyků a jejich pravopisných soustav. Ruská azbuka je složena z 33 písmen. Tvoří ji 21 souhlásek, 10 samohlásek, měkký znak a tvrdý znak. Podoba písmen i jejich pořadí vychází z řecké abecedy a tím pádem se v mnohém podstatně liší od latinské abecedy, která se například užívá v českém jazyce. V azbuce je obsaženo několik písmen, která v latinské abecedě zcela chybí, některá písmena azbuky mají shodnou grafickou podobu, některá jsou odlišná. Ruština má tyto samohlásky: u, o, a, e, i, y. Souhlásky: p, t, k, b, d, g, c, č, f, v, s, z, š, ž, ch, m, n, l, r, j. Souhlásky jen měkké jsou й, ч, щ, souhlásky jen tvrdé jsou ж, ш, ц. Ostatní souhlásky mohou být tvrdé i měkké. Jazykové území Ruska je možné rozdělit na dvě části, a to část severní a část jižní, s přechodným pásem středoruských nářečí. Mezi nářečími jsou značné rozdíly. Za zásadní odlišující jev u severoruských nářečí můžeme považovat absenci tak zvaného „\"akání\"“, to znamená, že lidé užívající dané nářečí neznají redukci samohlásek. Středoruská nářečí mají přechodný charakter a právě z těchto nářečí vychází spisovný ruský jazyk. Následující písmena se vždy přepisují jednotným způsobem: a = a, б = b, в = v, д = d, ж = ž, з = z, й = j, к = k, л = l, м = m, н = n, о = o, п = p, р = r, с = s, т = t, у = u, ф = f, ц = c, ч = č, ш = š, щ = šč, е = je na začátku slova, po samohláskách a jerech, e = ě po d, t, n (s výjimkou jmen původu západoslovanského), e = e po všech ostatních souhláskách, ё = jo, jestliže nenásleduje po d, t, n (změkčuje předcházející souhlásku) a ž, š, č, šč (přepisujeme jako o); э = e, u = i; ъ se vynechává; ь se vynechává s výjimkou d, t, n (změkčuje souhlásky na ď, ť, ň); ы = y; ю, я = ju, ja s výjimkou d, t, n, kdy se předcházející souhláska změkčuje; г =g, кс = x ve slovech zřetelně západoevropského nebo řeckého původu, ks v ostatních případech. Ruský slovní přízvuk je na rozdíl od češtiny velmi důrazný a pohyblivý. Může být na kterékoli slabice a mají ho taktéž jednoslabičná slova, pokud jsou samostatná nebo důležitá pro smysl věty. I přesto, že v běžné ruské větě přízvuky nejsou označovány, jsou velmi důležité jak pro správnou výslovnost, tak pro rozlišení gramatického tvaru. Také přízvučné samohlásky jsou vyslovovány výrazněji, než v češtině. Přízvučné „A“ se vyslovuje hlouběji, avšak ještě výraznější je výslovnost přízvučné samohlásky „O“, kterou vyslovujeme skoro jako dvojhlásku s „U“ na začátku „UO“.", "section_level": 1}, {"title": "Běloruský jazyk (\"Беларуская мова\").", "content": "Běloruština je jazyk příbuzný nejvíce ruštině a ukrajinštině. Podle Ústavy Běloruska jsou zde dva oficiální státní jazyky, běloruština a ruština. Častěji užívaná při běžné komunikaci je však ruština, která se používá také při obchodních jednáních, avšak v národní literatuře a kultuře převažuje spíše běloruština. Běloruským jazykem v současné době hovoří asi 8 miliónů lidí. Tento jazyk se samozřejmě nejvíce užívá v Bělorusku, běloruské menšiny žijí v největším zastoupení v Rusku (1 milión), na Ukrajině (415 000), dále v Polsku, Lotyšsku, Litvě, Kazachstánu a v USA. Běloruský jazyk tvoří jakýsi přechod mezi jazykem ruským a jazykem ukrajinským. Běloruština má podobně jako i ukrajinština mnoho stejných slov s polštinou a také s dalšími západoslovanskými jazyky. Co se týče nářečí, je běloruština značně diferencovaná, nářečí přecházejí pozvolně do ruštiny a ukrajinštiny. Můžeme je rozdělit na skupinu Podleskou a na hlavní běloruský masiv. Podleská skupina je blízká ukrajinským nářečím a běloruský masiv se dále dělí na jihozápadní skupinu, středně-běloruská nářečí a na severovýchodní skupinu. Písmem je cyrilice, která má 34 písmen, méně zastoupená je ale i latinka. V běloruštině najdeme písmena, která ruština ani ukrajinština nemají. Písmeno Дж (dž), Дз (dz), І, Ў (krátké u). Běloruské písmeno „Г“ čteme jako „H“. Pro označení měkkého „I“ se užívá písmeno „І“. Velmi časté je v běloruštině užívání písmene „Э“, které v ruštině tolik užívané není. Především v běloruštině se objevuje předsouvání souhlásky „V“ před slova, která by jinak začínala samohláskou. Dále v jazyce najdeme párovou měkkost souhlásek, rozdílem oproti ruštině jsou písmena R, Š, Č, která se vyskytují jen v tvrdé podobě. V běloruském jazyce je při výslovnosti rovněž patrné „\"akání\"“, které je ještě výraznější, než v ruštině. Tento jev se projevuje rovněž v písemné formě, kdy se při psaní běloruských slov mnohdy setkáme s psaním písmene „A“ místo písmene „O“, které máme často v psané ruštině.", "section_level": 1}, {"title": "Ukrajinský jazyk (\"українська мова\").", "content": "Ukrajinský jazyk patří mezi jazyky východoslovanské, je si nejvíce podobný s jazykem běloruským, polským, slovenským a až poté s jazykem ruským. Dříve byla ukrajinština nazývána také jako maloruština. Ačkoliv se ukrajinština užívá jako úřední jazyk na Ukrajině, zakořeněná je více v západní a střední části země, a to nejvíce v okolí Lvova. Ukrajinským jazykem dnes mluví zhruba 38 miliónů lidí na Ukrajině. Mimo svou zemi žije skoro 7 miliónů Ukrajinců a ukrajinština jako oficiální jazyk je užívána v Podněstří a několika obcích ve Vojvodině. Nejvíce osob této národnosti, žijících mimo Ukrajinu, nalezneme především v Rusku (4 milióny), Kazachstánu (840 000), Moldavsku (580 000), Kanadě, USA, Polsku, Bělorusku, Argentině, Kyrgyzstánu, Lotyšsku, Rumunsku nebo na Slovensku. Ukrajinština se ve vesnicích na Zakarpatí mísí se zakarpatským dialektem – rusínštinou, někdy označovanou za samostatný jazyk, někdy pouze za nářečí ukrajinštiny. Ve východní části Ukrajiny (v Kyjevě, na Krymu, na Donbasu) a jižní části se mluví spíše rusky. „Na základě rozhodnutí některých místních orgánů je v úředním styku používána rovněž ruština (především ve východních oblastech – Luhanské, Doněcké, Charkovské oblasti a na Krymu).“ Ukrajinské nářečí se rozděluje na severní, jihozápadní, a jihovýchodní a pozvolně přechází do běloruštiny a polštiny. Základ spisovného ukrajinského jazyka představuje nářečí jihovýchodní. Specifickým jevem pro ukrajinský jazyk je tak zvaný „\"suržyk\"“ (\"суржик\"). Je to smíšený jazyk, vycházející z jazyka ruského a ukrajinského, který má hlavně ukrajinskou gramatiku a výslovnost, avšak slovní zásobu má spíše ruskou. Ukrajinskou cyrilici tvoří 33 písmen a je dosti podobná ruské azbuce. Jsou však mezi nimi rozdíly, jako například odlišné vyjadřování tvrdého a měkkého i/y. Podle tohoto odlišovacího jevu při čtení lehce rozpoznáme, o jaký jazyk se jedná. V ruském jazyce užíváme pro tvrdé „Y“ znak „Ы“, pro měkké „И“. V ukrajinském jazyce pro tvrdé „Y“ znak „И“, pro měkké „І“. Specifické je ukrajinské písmeno „Ї“, které se vyslovuje jako „JI“. Další odlišností je ukrajinské písmeno „Г“, které v ruštině značí písmeno „G“, avšak v ukrajinštině písmeno „H“. Písmeno „G“ je užíváno jen zřídka. Pro označení skutečného písmene „G“ slouží v ukrajinštině znak „Ґ“. Proti ruštině písmeno „E“ označuje skutečné „E“, nikoli „JE“, jak je tomu v ruštině. Pro změkčené „JE“ slouží znak „Є“. Tento znak ruský jazyk nemá, ale má navíc písmeno „Э“. Přízvuky se stejně jako v ruském jazyce běžně neoznačují. Písmeno „O“ se v ukrajinštině vždy čte jako „O“, to platí i pro nepřízvučné „O“, které v ruštině čteme jako písmeno „A“. Písmena Є, Ю, Я, po některých souhláskách změkčují předchozí souhlásku. Vyslovují se E, U, A. Ukrajinský jazyk má také poměrně hodně prvků, které má společné s jazyky západoslovanskými. Hlavním specifikem tohoto jazyka je zachování znělých souhlásek na konci slov před pauzou. Tento jev přechází i na část běloruského území. Často je užíván tak zvaný „\"ikavismus\"“ a také předsouvání souhlásky „V“ tam, kde by jinak začínalo slovo samohláskou, stejně jako v běloruštině. Apostrof při psaní má podobnou funkci jako tvrdý znak v ruském jazyce. Dalším znakem je záporové \"nema(je)\" (s genitivem), což má význam jako ruský zápor \"net\", nebo české slovo \"není\". Ukrajinský tvar \"nema\" v tomto významu má obdobu v polštině, bulharštině, srbochorvatštině nebo v běloruštině.", "section_level": 1}, {"title": "Rusínský jazyk (\"русиньскый язык\").", "content": "V 19. století probíhalo na územích států národní obrození, k němuž se přidalo také karpatské obyvatelstvo. Cílem obrození bylo zformovat spisovný slovanský jazyk pro Rusíny, avšak žádný z několika pokusů se nepodařil. Po druhé světové válce byli Rusíni prohlášeni za Ukrajince. Kodifikace rusínského jazyka proběhla až 27. 1. 1995 na Slovensku a Rusíni v Maďarsku rovněž přijali za svůj tento jazyk. V Polsku Rusíni rozvíjejí svoji vlastní verzi jazyka. Na západní Ukrajině již není velký zájem o rozvoj rusínského jazyka, což je dáno především tím, že se větší část Rusínů hlásí k ukrajinské národnosti. Rusínština je jazyk, který používají obyvatelé Karpatské oblasti západní části Ukrajiny a jihovýchodní oblasti Polska a také na Slovensku. Rusíni dále žijí v severovýchodním Maďarsku, Rumunsku, severovýchodním Srbsku, na Vojvodině a v Bačce. Rusínština má typické rysy východoslovanských jazyků, hlavně pak ukrajinštiny, ale je také silně ovlivněna západoslovanským jazykem, a to slovenštinou. Rusínštinu lze chápat jako samostatný jazyk, ale také jako dialekt, protože Rusíni nemají vlastní stát a rusínština je pro některé jen souborem více nářečí. Písmem rusínštiny je jako i u dalších východoslovanských jazyků cyrilice, někdy je ovšem používána i latinka. Rusínská cyrilice je složena z 37 písmen. Rusínské písmeno „Г“, čteme jako „H“. Pro skutečné písmeno „G“ slouží rusínské „Ґ“. Písmeno „Є“ čteme jako „JE“. Rusínská cyrilice má všechna tři „I“. Písmeno „И“ značí „Y“, písmeno „І“ značí „I“ a písmeno „Ї“ čteme jako „JI“. Oproti dalším východoslovanským jazykům má rusínština také písmeno „Ѣ“. Souhlásky Ж, Ш, К, Г, Х se vyslovují vždy tvrdě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Východoslovanské jazyky jsou skupinou slovanských jazyků, rozšířenou především ve východní Evropě. Všechny tyto jazyky používají ze zápisu různé varianty cyrilice. Vyvinuly se ze staroruštiny, jazyka Kyjevské Rusi 9.–13. století. Mezi živé východoslovanské jazyky patří ruština, běloruština, ukrajinština a rusínština; někdy považována za dialekt ukrajinštiny.", "tgt_summary": "Die ostslawischen Sprachen sind neben den süd- und westslawischen Sprachen einer der drei Zweige der slawischen Sprachen, die ihrerseits zur indogermanischen Sprachfamilie gehören. Ostslawische Sprachen werden von ca. 224 Mio. Menschen als Muttersprache gesprochen. Insbesondere das Russische erlangte Bedeutung als Weltsprache.", "id": 938398} {"src_title": "Zlatý standard", "tgt_title": "Goldstandard", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Při používání zlatého standardu je měna tvořena buď mincemi raženými z přesně definovaného množství zlata, nebo takovými bankovkami, u kterých se emitent zaručuje splatit jejich hodnotu zlatem. Zlatý standard je chápán jako princip krytí vydávané měny – nemá přímou souvislost s tím, kdo je vydavatelem této měny (stát, soukromý subjekt,...) nebo zdali měnu dodržující tento princip doplňují zákony upravující její použití (jako je to u peněz s nuceným oběhem). Zlatý standard může být buď interní, při kterém tuzemští držitelé bankovek mohou požadovat splacení ve zlatě, nebo mezinárodní, kdy o tuto výměnu může žádat omezený počet subjektů např. centrální banky. Měny, které jsou kryté fixním množstvím zlata, mají mezi sebou pevný směnný kurz. Cílem zlatého standardu je předcházet inflačnímu zvyšování peněz v oběhu. Užívány byly obě formy zlatého standardu, jak interní, tak mezinárodní. Měny zlatého standardu byly často používány jako peněžní jednotky, vůči kterým byly porovnávány méně stabilní měny. Podobné charakteristiky jako zlatý standard (nezávislost na vládě, deflaci, menší spotřebu) má i kryptoměna.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současném hlavním proudu ekonomických učení je zlatý standard považován za nevhodný, protože je spojován s kolapsem světové ekonomiky na konci 20. let 20. století a agregátní cenová hladina je lépe řízena prostředky úrokových sazeb, dodávek peněz a řízení měnové báze. Faktem však zůstává, že k největší depresi v historii došlo až poté, co vznikla americká centrální banka, Fed, a čistý zlatý standard byl de facto opuštěn. I když se zlatý standard v současné době neužívá, má své zastánce. Patří mezi ně především ekonomové rakouské školy. Jejich názory je silně ovlivněn libertarián a kandidát na křeslo amerického prezidenta Ron Paul. Libertariáni požadují obnovení zlatého standardu a tvrdí, že zlato a zlatý standard zabraňuje inflaci, neboť neumožňuje dávat do oběhu neomezené množství peněz, což vytváří pevný teoretický základ pro měnový systém.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Existují různé měnové systémy, které bývají označovány jako „zlatý standard“, přičemž nejznámější je „klasický zlatý standard“ z let 1871–1914. Hodnota jednotlivých měn byla pevně navázána na zlato (například americký dolar byl definován jako 1/20 unce zlata), a toto navázání znemožňovalo vydávat nové ničím nekryté peníze. Enormní válečné výdaje během první světové války vedly válčící strany k opuštění zlata a inflaci, protože inflace je svého druhu zdanění, na rozdíl od skutečných daní však jej není třeba veřejně vyhlašovat a lze jej provádět i bez vědomého souhlasu veřejnosti. Všechny významné měny se tak znehodnocovaly, dolar o něco méně, neboť Spojené státy vstoupily do války později. Po skončení první světové války se už ani jedna ze stran k původnímu standardu nevrátila, v meziválečném období byl podniknut experiment s takzvaným standardem zlatého slitku. Meziválečné období bylo charakterizováno měnových chaosem, který přinášel inflaci, regulace, cla, kvóty a problémy mezinárodního obchodu. Ministr zahraničních věcí Spojených států amerických Cordell Hull dokonce spatřoval v hospodářských konfliktech po opuštění zlatého standardu příčinu druhé světové války. Ve Spojených státech byl zlatý standard zrušen za úřadu prezidenta Franklina D. Roosevelta ke konci roku 1933 – dvacet let po zavedení Federálního rezervního systému, v době, kdy vrcholila velká hospodářská krize a nezaměstnanost ve Spojených státech přesahovala 28 %. Již 5. dubna toho roku Roosevelt vydal exekutivní nařízení č. 6102, které každému obyvateli USA nařizovalo odevzdat veškeré zlato pod pokutou až 10 000 dolarů, 10 let vězení, nebo obojí. Po druhé světové válce vítězné mocnosti ustavily Brettonwoodský měnový systém, který fungoval v letech 1945–1971. Jeho podstatou bylo napojení amerického dolaru na zlato a všech ostatních měn na dolar. Dolar sám byl fixován jako 1/35 unce zlata. Směňovat dolary za zlato ovšem směly pouze vlády, nikoliv občané. Vlády Spojených států však postupně produkovaly více papírových peněz, než by odpovídalo tomuto kurzu. Ostatní země, zvláště Francie, na to reagovaly požadavky na směnu dolarů za kov, což znamenalo, že USA o své měnové zlato přicházely. Vzhledem k tomu, že Spojené státy americké měly po druhé světové válce značné zásoby zlata, se držel systém poměrně dlouho, ale koncem 60. let se začal rozpadat. Spojené státy na to v březnu 1968 reagovaly úpravou, podle které mělo být americké měnové zlato obchodováno zcela odděleně (stále za cenu 35 dolarů za unci) od zlata na světových trzích. Ostatní vlády se zavázaly neprodávat ani nenakupovat toto zlato jinde. Tím, že Spojené státy přestaly držet světovou cenu zlata na 35 dolarech za unci, došlo k jejímu prudkému vzrůstu. Například na začátku roku 1973 byla cena zlata 125 dolarů za unci. Konečně prezident Nixon rozhodl o definitivním opuštění zlaté kotvy v roce 1971. Od toho okamžiku zlato ztratilo téměř veškeré své někdejší použití jako prostředek směny. Nástupcem Brettonwoodského systému byla Smithsoniánská dohoda, podepsaná v prosinci 1971. Americký prezident Nixon ji nazval \"Největší měnovou dohodou v dějinách lidstva\". Dohoda zafixovala kurzy mnohých evropských měn vůči dolaru (kurzy byly podhodnocené). Spojené státy navíc devalvovaly oficiální kurz dolaru na 1/38 unce zlata. Pokračující inflace v USA ale vedla k tomu, že bylo stále obtížnější udržet stávající nadhodnocený kurz dolaru, a již v březnu 1973 se smithsoniánský systém zhroutil.", "section_level": 1}, {"title": "Návrat ke zlatu.", "content": "Obnovení užívání zlata jako měnového kovu se potýká s řadou problémů. Obvykle je takový návrat považován za neproveditelný, nicméně má mnoho stoupenců zejména z řad přívrženců Rakouské školy. Typickým argumentem proti návratu zlata je tvrzení, že jej není dost, aby mohlo plnit měnové účely, což však odporuje kvantitativní teorii peněz, která tvrdí, že cenová hladina se přizpůsobí množství komodity používané jako univerzální prostředek směny. Jedním z pravděpodobně nejvhodnějších scénářů by bylo zrušení legislativy označující současné peníze za zákonné platidlo. Dalším krokem by bylo zpětné převedení zásob zlata, kterými disponuje centrální banka, do formy mincí denominovaných podle hmotností a jejich prodej za tržní ceny libovolným zájemcům. Tato dvě opatření by zcela postačovala, aby lidé mohli podle svého uvážení dále používat peníze, zlato, anebo dokonce i jiné komodity; mezi jednotlivými měnami by se tedy ustavila volná soutěž. Díky tomu, že kurz mezi zlatými mincemi denominovanými v hmotnostech a jakýmikoliv jinými penězi by byl zcela volně určován na trhu, mohla by hodnota zlata podle potřeby růst vzhůru, jak by se rozšiřovalo jeho využívání. Další výhodou tohoto scénáře je skutečnost, že výsledek jím není nijak předjímán. Zlato, alespoň podle přesvědčení svých zastánců, může být mnohem kvalitnějšími penězi než ty emitované státem, nicméně konečné rozhodnutí by vynesl trh sám, lidé by se ke zlatu vrátili či nikoliv.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zlatý standard (angl. Gold standard) je způsob vyjádření hodnoty měny v měnovém systému, kde standardním ekonomickým měřítkem je zlato. Hodnota měny, která je používána jako jednotka zúčtování, je odvozována od definovaného množství zlata.", "tgt_summary": "Der Goldstandard ist eine Währungsordnung (auch \"Goldwährung\" genannt), bei der die Währung entweder aus Goldmünzen besteht oder aus Banknoten, die einen Anspruch auf Gold repräsentieren und in Gold eingetauscht werden können. Im einfachsten Fall fungiert geprägtes Gold direkt als Geld (Warengeld, Kurantmünze). Ein Goldstandard besteht aber auch dann, wenn eine Notenbank einen festen Umtauschkurs ihrer Währung in Banknoten zu Gold garantiert und tatsächlich jederzeit zum Umtausch in der gesamten Menge \"in der Lage und bereit ist\". ", "id": 2108159} {"src_title": "Missouri (stát)", "tgt_title": "Missouri", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Se svou rozlohou 180 533 km2 je Missouri 21. největším státem USA, v počtu obyvatel (6,1 milionů) je osmnáctým nejlidnatějším státem a s hodnotou hustoty zalidnění 34 obyvatel na km2 je na 30. místě. Hlavním městem je Jefferson City se 45 tisíci obyvateli. Největšími městy jsou Kansas City se 480 tisíci obyvateli, dále St. Louis (320 tisíc obyv.), Springfield (170 tisíc obyv.), Columbia (120 tisíc obyv.) a Independence (120 tisíc obyv.). Nejvyšším bodem státu je vrchol Taum Sauk Mountain s nadmořskou výškou 540 m v pohoří St. Francois Mountains. Největšími toky jsou řeky Mississippi, která tvoří hranici s Illinois, Kentucky a Tennessee, a Missouri, která vytváří hranici s Nebraskou a částečně také s Kansasem.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První evropští průzkumníci se do oblasti Missouri dostali v poslední čtvrtině 17. století. Následně se region stal součástí Nové Francie. Byl pojmenován podle řeky Missouri, jež svoje jméno získala od domorodců mluvících miamsko-illinoiským jazykem, kteří místní indiánský kmen označovali jako \"ouemessourita\" (tj. „ti, kteří mají vydlabané kánoe“). Na základě výsledku sedmileté války se území Missouri v roce 1762 stalo součástí Nového Španělska a začaly zde pomalu vznikat první osady. Do francouzských rukou se region vrátil v roce 1800 a byl začleněn do Louisiany. Tu ovšem o tři roky později koupily Spojené státy. Úmezí Missouri bylo od roku 1805 částí louisianského distriktu, resp. louisianského teritoria, které bylo roku 1812 přejmenováno na missourské teritorium. Z jeho jihovýchodní části, která byla vyčleněna, se 10. srpna 1821 stalo Missouri, 24. stát USA.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání lidu z roku 2010 zde žilo 5 988 927 obyvatel. Z hlediska historie je podstatný soutok dvou největších amerických řek - Missouri, po níž je pojmenován stát, a Mississippi poblíž největšího města St. Louis. Nejjižnější část státu a okolo Mississippi patří do klimaticky subtropické oblasti a proto zde existovaly velké plantáže a dodnes na venkově žije nejvíce Afroameričanů. Ti jsou početní i v St. Louis a Kansas City. Ve střední části státu se hlavně v 19. století usazovali původem němečtí osadníci, kteří ovlivňovali zdejší kulturu. V pomyslném severním a jižním pásu převažují osadníci anglického a obecně britského původu, kteří si především v Ozark Mountains udržovali svébytnou kulturu, která se přelila nejen do hudebního stylu country, typického pro americký „Southern Upland“. Existují i ostrůvky obyvatel převážně francouzského původu, což je památka na trappery a původně francouzskou Louisianu, zabírající celou dnešní střední část USA, kterou federaci třinácti kolonií prodal císař Napoleon Bonaparte.", "section_level": 1}, {"title": "Rasové složení.", "content": "Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 3,5 % populace.", "section_level": 2}, {"title": "Slavné osobnosti z Missouri.", "content": "V Missouri, konkrétně ve městě Lamar, se narodil 33. prezident Spojených států Harry S. Truman, jeden z nejvýznamnějších amerických prezidentů 20. století. Tento \"„malý muž z Missouri\"\", jak mu Američané přezdívali, si získal respekt nejen svým skromným vystupováním (pocházel z chudého farmářského prostředí a nikdy nestudoval na vysoké škole), ale i rozhodnou ekonomickou a zahraniční politikou, stejně jako např. neústupným prosazováním práv Afroameričanů. Nejznámějšími osobnostmi v oblasti hudby, jež přišly na svět v Missouri, jsou kupř. zpěvačka Tina Turner, kytarista a propagátor rocku Chuck Berry, devítinásobná držitelka ceny Grammy Sheryl Crow či rapper Eminem. V roce 1835 se ve městě Florida narodil jeden z největších amerických spisovatelů Mark Twain (vlastním jménem Samuel Langhorne Clemens), jenž dal světové literatuře díla jako \"Dobrodružství Toma Sawyera\" z roku 1876 nebo \"Dobrodružství Huckleberryho Finna\" z roku 1884. Obě díla se odehrávají ve městě Hannibal, nacházejícího se na severovýchodě Missouri. Ve městě St. Louis se narodil spisovatel T. S. Eliot či dramatik Tennessee Williams. Ve městě Affton se v roce 1952 narodil filmový herec John Goodman, který se objevil např. ve filmu \"Pomsta šprtů\" nebo ve snímku filmu bratrů Coenových \"Big Lebowski\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Missouri (anglická výslovnost, oficiálně ) je stát nacházející se v centrální části Spojených států amerických, v oblasti západních severních států ve středozápadním regionu USA. Missouri hraničí na severu s Iowou, na východě s Illinois, na jihovýchodě s Kentucky a Tennessee, na jihu s Arkansasem, na jihozápadě s Oklahomou, na západě s Kansasem a na severozápadě s Nebraskou.", "tgt_summary": "Der Staat Missouri (standardsprachlich [] oder []; auch [] oder []) ist ein US-Bundesstaat des Mittleren Westens der Vereinigten Staaten. Die Hauptstadt ist Jefferson City. Die gewöhnliche Abkürzung des Staates ist \"MO\". Missouri wurde nach dem Fluss Missouri benannt, der wiederum seinen Namen vom indianischen Volk der Missouri hat. Das Wort Missouri stammt von deren Nachbarn, dem Volk der Illinois, die sie \"wi-mihs-oor-i-t-a\" nennen, was „die mit den Holz-Kanus“ bedeutet. Die staatlichen Hochschulen University of Missouri und Missouri State University befinden sich in den Städten Columbia und Springfield. Sowohl der Mississippi als auch der Missouri durchfließen den Staat.", "id": 1902831} {"src_title": "Transakční analýza", "tgt_title": "Transaktionsanalyse", "src_document": [{"title": "Historie vzniku.", "content": "Transakční analýzu vytvořil americký psycholog Eric Berne (1910–1970), v šedesátých letech 20. století na základě Freudova psychodynamického přístupu, poznatků Erika Eriksona a humanistické psychologie Carla Rogerse, původně jako techniku skupinové psychoterapie. Na rozdíl od psychoanalýzy, kterou měl původně praktikovat, se však zabýval především interakcí mezi lidmi a tím, jak pomoci jejich pozitivnímu růstu. K vytvoření TA Berneho dovedl neutěšený stav tehdejší psychologie, jež nedokázala poskytnout potřebnou šíři péče a která se svou těžko pochopitelnou terminologií vzdálila od užití v každodenním životě. Výsledky své práce Berne sepsal v popularizačních knihách \"Jak si lidé hrají (1964)\" a \"Co řeknete, až pozdravíte\". V pozdějších letech na Berneho práci navázal jeho dlouholetý přítel Thomas A. Harris (1910–1995) knihou \"Já jsem OK, ty jsi OK\". Ten dále rozpracoval OK postoje, kontaminaci, vyloučení a poznatky z práce Wildera Panfielda o paměťových procesech. Harris se velkou měrou postaral o zpopularizování Transakční analýzy v USA a jinde ve světě.", "section_level": 1}, {"title": "Princip a základní pojmy.", "content": "Transakční analýza (TA) je komplexní psychologickou teorií, vysvětlující všechny prvky psychiky. Disponuje vlastní, jasně danou terminologií, která by měla být všem dobře pochopitelná a nezaměnitelná. Dále pak propracovanou teorií osobnosti a životního scénáře, ze kterých se rozvíjí rozlišení tří základních komunikačních a osobnostních rovin (ego-stavů): Rodič, Dospělý a Dítě. Ty v literatuře (a tedy i zde), vždy začínají velkým písmenem a patří mezi základní pojmy Transakční analýzy. Jsou inspirovány Freudovým pojetím osobnosti a dále dělí ego složku osobnosti. Utvářejí se v raných fázích života jedince a ovlivňují celý jeho zbytek. V každém jedinci jsou tyto tři typy v nějakém poměru zkombinovány a záleží na tom, který převládá. Transakční analýza se zabývá rozborem komunikace (transakcemi) mezi jednotlivými osobami a vnitřní dynamikou intelektuální a emocionální složky osobnosti, nacházejících se v jednom z výše uvedených ego-stavů. Poznatky TA se využívají v individuální, párové i skupinové terapii.", "section_level": 1}, {"title": "Motivace.", "content": "Motivace k činům a prožívání je v TA vysvětlována pomocí metafory tří \"hladů\":", "section_level": 2}, {"title": "Scénáře.", "content": "Scénářem je v Transakční analýze životní plán, vytvořený v raném dětství na základě vnitřních prožitků a konfrontace s vnější realitou. Z nevědomé roviny Rodiče a Dítěte, ovlivňuje celoživotně každodenní rozhodnutí. Pokud je člověk pod úplnou kontrolou scénáře, zůstává ve své \"roli\", nedokáže se projevovat spontánně a tvořivě. TA popisuje několik klasických scénářů, jako například: oběť, zachránce, pronásledovatel. Do těch nás mohou dotlačit vnější vlivy sociálního prostředí, svým očekáváním a vlastní tendence, vyhledávat situace potvrzující správnost naší role. Životní scénář či role může být reprezentována frází (scénářovým slovem), či postojem, který byl člověku vštěpován v dětství jako dogma. Například: \"nikomu\" se nedá věřit, \"všichni\" tě oškubou za živa, \"musíš\" být silný, \"nesmíš\" se mračit, lidé jsou v jádru dobří a podobně.", "section_level": 2}, {"title": "Pohlazení.", "content": "Transakční analýza zavádí pojem takzvaných pohlazení (nebo též hlazení). Jde o jednotku potřeby sociální interakce a prostředek k uspokojení \"hladu po podnětech\". Sociálními podněty, které hlazení představuje může být například podání ruky, pozdrav, či rozvinutější konverzace. Hlazení každý jedinec potřebuje ke spokojenému životu. Člověk dokonce dokáže spíše vést spokojený život v nevyhovujícím životním prostředí, než bez podnětů od sociálního prostředí. Pozitivní nepodmíněná pohlazení podporují sebeúctu a sebepojetí člověka. Lze na ně nahlížet jako na určující prvek lidské komunikace, jež se pak stává prostředkem vyhledávání, přijímání a rozdávání, těchto pohlazení. To je místo, kde se TA setkává s humanistickou psychologií. Rozlišuje se několik druhů hlazení:", "section_level": 2}, {"title": "Cíl Transakční analýzy.", "content": "Cílem Transakční analýzy je zdravý pozitivní rozvoj osobnosti. V řeči TA by měl mít člověk emancipovaného Dospělého a Dítě schopné přirozených projevů, beze strachu z Rodičovského trestu. Měl by převažovat já jsem OK, ty jsi OK postoj. Vyspělá osobnost by dále měla být schopna:", "section_level": 2}, {"title": "Charakteristika osobnostních rovin (ego-stavů).", "content": "Základní kameny TA stojí na metaforickém rozdělení osobnosti do tří ego-stavů. Ve výsledku pracují jako celek, ovšem pro praxi TA je třeba je rozlišit. Každý z ego-stavů má svou specifickou funkci, která se v určitých životních situacích může zapojit do jednání. Vše je v pořádku, pokud jsou tyto projevy zpracovány Dospělým.", "section_level": 1}, {"title": "Rodič.", "content": "Rovina Rodiče se skládá z komunikace a chování rodičů, přímo a nekriticky zaznamenaných dítětem do pěti let věku (pak začne fungovat Dospělý). Jedná se tak o vštípené pojetí života. Obsahuje základní normy (zákazy, příkazy), postupy (jak se co dělá), sociální pravidla, a scénářová slova z mládí a výchovy. Tyto informace je možné kdykoliv v průběhu života vyvolat a to i tehdy, jsou-li kvůli povaze vytěsněny do nevědomí. Rovina Rodiče je hodnotící, kritická, normativní, určuje co je dobré, co špatné. Podle toho, nakolik se v hodnocení projevují emoce, dělí se tento typ na dva podtypy: kritický Rodič (méně emotivní) a pečující (více emotivní).", "section_level": 2}, {"title": "Dospělý.", "content": "Dospělý ego-stav se začíná vytvářet kolem 10. měsíce věku v době, kdy se dítě naučí pohybovat samostatně. Z poznání autonomie a možnosti rozhodování o vlastním směru postupně u dítěte vyroste schopnost sběru a zpracování dat z okolní reality. Dále se rozvine učení, kritické myšlení, sebedůvěra, schopnost pracovat na procesu sebeaktualizace a revidování dat z Rodiče, Dítěte a okolní reality. Dospělý by měl také disponovat schopností odhadu následků na základě posbíraných informací. Výslednou hodnotou Dospělého, by mělo být co nejpřesnější vědomí o skutečném životě, na základě kterého se člověk dokáže v různých situacích rozhodnout správně. V komunikaci se Dospělý projevuje informativním způsobem transakcí, tedy sdělováním faktů. Jeho povahou je věcnost. Není hodnotící jako Rodič a není emotivní jako Dítě. Tento typ je vhodný pro velkou většinu každodenní komunikace, protože věcnost je dosti cenný přístup. Není samozřejmě univerzální a žádoucí ve všech situacích.", "section_level": 2}, {"title": "Dítě.", "content": "Dítě vzniká po stejnou dobu jako Rodič, tedy před pátým rokem věku. Na rozdíl od něj se ale skládá z nahrávek vnitřních reakcí (emocí) na vnější podněty a vlastní dětské chování. Osoba, nacházející se v tomto ego-stavu, se tak navrací k dřívějším vzorcům chování (regrese). Hlavní vlastností Dítěte je emotivnost, vždy a ve všem. Jeho komunikace je především sdělování, vyjadřování a zrcadlení emocí. Tento ego-stav se dělí na dva podtypy: neadaptované (přirozené) Dítě, které je tvořivé, nenucené, spontánní a aktivní. Adaptované Dítě se naproti tomu snaží svou citovost vměstnat do společenských požadavků, omezit ji tak, jak by si to přál jeho Rodič. Nicméně i tento typ je velmi emotivní.", "section_level": 2}, {"title": "OK stavy.", "content": "Eric Berne zavedl a Thomas A. Harris dále rozvedl takzvané \"OK postoje\" ve své knize \"Já jsem OK, ty jsi OK\" vydané v roce 1967. Ty představují \"víru\" v přítomnost či nepřítomnost široké škály pozitivních lidských vlastností u sebe a u ostatních. Mezi tyto vlastnosti patří: víra ve vlastní schopnosti, samostatné, kritické myšlení, přesné vnímání okolní reality a podobně. Rozlišují se 4 kombinace \"OK postojů\". Z pozorování bylo zjištěno, že se člověk alespoň přechodně zabydlí v každém stavu (od 1 po 4). Transakční analýza připouští, že se můžeme nacházet i v několika stavech najednou v závislosti na prostředí a kontextu. Následuje podrobnější popis, jednotlivých \"OK stavů\".", "section_level": 1}, {"title": "Nejsem OK, jsi OK.", "content": "Do dvou let věku, podle Harrise získá většina dětí přesvědčení o tomto OK postoji. Jde o přirozený proces, které si malé dítě ještě neuvědomuje, takže je nijak traumaticky neprožívá. Je logickým vyústěním života ve společnosti vlastních milujících rodičů. Ti mají v raném věku nad dítětem 100% kontrolu a de facto na nich závisí jeho život. Odměňují ho pohlazeními, které zatím samo nedokáže rozdávat. V tomto stavu nemá dítě příležitost k vytvoření dostatečné sebedůvěry a sebevědomí. Má tedy sklony k sebeobviňování, smutku až depresím. Předpokládá, že nejdůležitější věcí je uspokojování potřeb druhých. V každé kritice vidí ujištění o vlastním, \"nejsem OK\" stavu. Kolem 5. roku věku se postoj v ideálním případě mění na já jsem OK, ty jsi OK.", "section_level": 2}, {"title": "Nejsem OK, nejsi OK.", "content": "O tomto postoji může začít být dítě přesvědčeno, pokud kolem druhého roku věku (v době kdy, se začíná samostatně pohybovat) ustanou rodičovská pohlazení. Souběžně s přibývajícími schopnostmi dítěte tohoto věku přirozeně přibývá i kárání a zákazů. Pokud se překročí určitá mez, dítě získá k sobě i k ostatním postoj \"nejsem OK, nejsi OK\". Běžným únikem z něj je hraní her. V tomto stavu se dítě může zabydlet kvůli zmatku a nejednoznačnosti ve výchově. Ta totiž dítěti nedává šanci najít smysl a pravidla pro získání pohlazení. Pokud rodiče neodměňují dítě podle chování, ale například podle vlastní nestálé nálady, získá dítě silný pocit nejistoty a zmatku. Lidé v tomto OK stavu ztratili nejen důvěru v sebe, ale i důvěru v ostatní. Jejich ztráta chuti do života může v krajních případech skončit až sebevraždou.", "section_level": 2}, {"title": "Jsem OK, nejsi OK.", "content": "Pokud se rodiče chovají k dítěti opravdu bezcitně, tvrdě a nelítostně, dítě v sobě postupně nastřádává zlost a zaujme postoj nejsi OK. Nenávist k rodičům se postupně přenese i na ostatní lidi, na kterých mu nezáleží. Trýzeň, kterou dítě projde, ho naučí velké samostatnosti, je nuceno postarat se o sebe, a to především v případě, že je týráno. Proces zotavování může také napomoci celkovému jsem OK postoji. Lidé s \"jsem OK, nejsi OK\" postojem trpí poruchou osobnosti, kdy všechnu vinu svalují na své sociální okolí. V extrémních případech se mohou chovat až násilnicky, což je vyústěním nastřádané nenávisti. Mstí se tak okolí za období, kdy byli bezmocní.", "section_level": 2}, {"title": "Jsem OK, jsi OK.", "content": "Tento postoj je na rozdíl od předešlých založen na myšlence a odvaze k činům. Jde o vědomou pozici o vědomé rozhodnutí, které dává nejlepší předpoklady pro získání přesných poznatků o životě. Rodiče mohou k tomuto postoji dítěti dopomoci tím, že ho budou podporovat a vystavovat situacím, ve kterých má možnost dokázat si vlastní cenu. Tak roste jeho sebedůvěra a odpovědnost. Tento OK postoj má ve výsledku pod kontrolou Dětské a Rodičovské nahrávky u kterých je schopen rozhodnout, jaké informace z nich jsou pravdivé a užitečné. V případě velkých rozporů může Rodiče nebo Dítě zcela vypnout. Jsem OK, jsi OK je podobný pojmu emancipovaný Dospělý, mezi jehož schopnosti patří důvěra, pozitivní očekávání, láska, poskytování nepodmíněných kladných pohlazení a srdečnost.", "section_level": 2}, {"title": "Transakce (komunikace).", "content": "Transakcí se míní základní jednotka komunikace. Jde o podnět a následnou reakci na něj druhou osobou. Tato reakce se opět stává podnětem pro nás. Analýza transakcí se provádí s přihlédnutím na rovinu, ze které vycházejí a na rovinu, které jsou směřovány. Provádí se pomocí empatie a recipatie (zpětného pociťování). Komunikace může probíhat několika způsoby:", "section_level": 1}, {"title": "Doplňkové transakce.", "content": "Podnět a reakce na něj směřují u doplňkových transakcí ke stejnému zdroji. Jedná se o \"nejzdravější\" typ transakcí (pokud nepostrádají prvek spontánnosti), kdy je komunikace vedena jasně bez vedlejších úmyslů, nebo náznaků manipulace. Taková komunikace může probíhat hladce tak dlouho, dokud budou její transakce doplňkové.", "section_level": 2}, {"title": "Křížové transakce.", "content": "Jedná se o komunikaci, kdy je oslovena jedna \"rovina\" a odpověď přijde z druhé. To se může stát tehdy, když otázka směřuje například od Dospělého k Dospělému, tzn. je informačního, věcného charakteru a druhý na ni reaguje citově, afektovaně, reaguje jako Dítě. Například: „Nevíš prosím, kde jsou klíče, nemůžu je najít.“ „Kam sis je dal tam je máš, nemůžu za tebou pořád chodit a starat se o tvé věci.“ Výsledkem křížové transakce bývá ukončení hovoru, nebo naopak nepřiměřeně silná reakce.", "section_level": 2}, {"title": "Dvojvazebné transakce.", "content": "Jedná se o komunikaci, při níž je oslovován více než jeden ego-stav. Verbální transakce může být vedena k jiné osobnostní rovině, než transakce neverbální, čímž se komunikace stává nejasnější. Tento druh transakcí se často objevuje u manipulativního jednání. Manipulace se dá nahlížet jako situace, kdy jeden člověk předstírá, že komunikuje věcně, že sděluje informace (Dospělý-Dospělý), ale ve skutečnosti útočí na emoce druhého, a tak s ním manipuluje například pomocí pocitu méněcennosti (Rodič-Dítě).", "section_level": 2}, {"title": "Jak využíváme čas.", "content": "Transakční analýza rozeznává několik způsobů, jak lidé využívají a strukturalizují svůj čas. K tomuto členění nás vede \"Hlad po struktuře\". Podle Harrise lidem více vyhovuje mít přesně naplánovanou činnost (a to i od někoho jiného), aby se tak zbavili pocitu nejistoty z budoucnosti a došli uznání, vyplývajícího z dobře využitého času. Lidé se tak mohou zabývat, Úniky, Obřady, Činnostmi a Zábavami, které nepředstavují problém, pokud neobsahují skryté manipulativní úmysly a nejsou většinovou náplní času. Dále TA popisuje Hry, jež se snaží omezit, pro jejich rigidní (strnulé, neměnné) a manipulativní prvky. Nejzdravějším využitím času jsou pak Důvěrné vztahy, ke kterým TA pomáhá dospět.", "section_level": 1}, {"title": "Úniky.", "content": "Jde o stavy, kdy se v myšlenkách přeneseme mimo současnou realitu. Únikem můžou být vzpomínky a fantazie, kdy se v duchu přeneseme do minulosti a nebo mimo rámec reality. Neobsahují transakce s další osobou, ale nepředstavují problém, pokud se často neopakují a nebo silně nezasahují do běžné činnosti. Příkladem může být školní třída při hezkém letním dni, kdy je mnoho z žáků duchem nepřítomno. V některých případech, můžou být úniky důvodem k nadměrnému vyhýbání se společnosti a \"zůstávání stranou\" mimo rámec důvěrných vztahů.", "section_level": 2}, {"title": "Obřady (rituály).", "content": "Jde o předvídatelné a určitými pravidly řídící se společenské aktivity, které svými omezeními, neposkytují mnoho prostoru k naplnění. Avšak s účastí obou stran lze zachovat prvek spontánnosti. Mají za účel provést lidi společným časem tak, aby se sblížili, avšak bez vzájemných závazků a pocitu nejistoty co přijde v následujících okamžicích, co si můžeme dovolit co očekávat. Obřady tak lze rozpoznat podle formalizovaných transakcí, jejichž projev je příliš strojový a automatizovaný.", "section_level": 2}, {"title": "Činnosti.", "content": "Činností je běžná užitečná strukturalizace času, která sama o sobě může přinést uspokojení určitého typu, a to sice uspokojení z dobře odvedené práce. Řeší se při nich problémy, rozvíjejí dovednosti a spolupráce s ostatními, může se stát zdrojem profesního sebenaplnění. Sama však neposkytne uspokojení potřeby intimního, upřímného a otevřeného vztahu. Za určitých okolností může být druhem úniku (workoholismus). Činností v jazyce Transakční analýzy je například zaměstnání či studium.", "section_level": 2}, {"title": "Zábavy.", "content": "Jsou sociální činnosti, při níž si lidé vyměňují informace přirozeným a nikoho neohrožujícím způsobem. Často se při nich projevuje přirozené Dítě, dodávají člověku uvolnění, pohodu a regeneraci jeho bytostných sil. Zábava může být provozována jen pro ni samotnou a často z ní vznikají přátelství, protože je dobrou příležitostí pro rozvinutí bližšího vztahu. Příkladem zábavy jsou přátelské hovory o filmech, sportu a veškeré podobné transakce.", "section_level": 2}, {"title": "Hry.", "content": "\"Hry\" v Transakční analýze znázorňují typické scénáře chování, které mají vést k zisku, tedy například k \"pohlazení\" a dalším vnějším či vnitřním psychologickým ziskům. Tím může být také potvrzení nejsem OK postoje. \"Hry\" postrádají prvek spontánnosti a důvěrného vztahu k druhé osobě, jejich charakter je naopak destruktivní. Vyznačují se předem danou manipulativní strukturou, která nemusí být dobře patrná. \"Hry\" se ve většině případů dědí a jsou určující, pro výběr sociálního prostředí. Společnost, která nedá \"hráčům\" prostor je pro ně nepřijatelná, protože jim neposkytuje vytoužený zisk. \"Hry\" které člověk hraje, jsou ovlivněny životním scénářem jedince. Eric Berne ve své knize \"Jak si lidé hrají\" popisuje více jak 30 těchto \"her\" rozdělených dle nebezpečnosti a kontextu použití. Společně s tím píše také o takzvané antitezi, tedy postupu jak hráče donutit vystoupit ze své zažité sociální role. Dále Berne uvádí rozbor zisku, který ze hry plyne. Zde jsou některé z těchto \"her\":", "section_level": 2}, {"title": "Důvěrné (intimní) vztahy.", "content": "Jsou to těžko definovatelné vztahy, přinášející hlubší životní smysl, jež by neměly obsahovat \"hry\". Pokud se nějaké \"hry\" vyskytnou, měly by být protějškem pomocí antitezí ukončeny, aby se následně nerozvíjely. Dále se důvěrné vztahy vyznačují oboustranným OK postojem, prvky lásky, radosti z dávání a přítomností \"emancipovaného Dospělého\". Ten dokáže vytvořit příznivé podmínky pro vlastní Dítě i Dítě druhého, kde se mohou bez strachu z Rodičovského trestu projevovat. Tak se dá průchod hravosti a tvořivosti, jež dále vztah prohlubuje. Důvěrné vztahy jsou podle TA vrcholem ve využívání času, jež člověka nejvíce obohacují.", "section_level": 2}], "src_summary": "Transakční analýza (TA) je integrativní (sjednocující) psychologický přístup a směr psychoterapie, vycházející z psychodynamického, kognitivně-behaviorálního a humanistického přístupu. Zabývá se především mezilidskou komunikací.", "tgt_summary": "Die Transaktionsanalyse (TA) ist eine psychologische Theorie der menschlichen Persönlichkeitsstruktur. Sie wurde Mitte des 20. Jahrhunderts von dem US-amerikanischen Psychiater Eric Berne begründet und wird laufend weiterentwickelt. Sie erhebt den Anspruch, anschauliche psychologische Konzepte zur Verfügung zu stellen, mit denen Menschen ihre erlebte Wirklichkeit reflektieren, analysieren und verändern können. ", "id": 1604488} {"src_title": "Disco", "tgt_title": "Disco (Musik)", "src_document": [{"title": "Kořeny disco hudby.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie1965-1973.", "content": "Disco má hudební kořeny v pozdější soulové hudbě, především v Philly soulu a NY soulu (oba tyto soulové žánry pramení z Detroit soulu – též známý jako Motown sound). Do disco hudby se přes Philly soul dostala také latinsko-americká perkuse, a stala se prominentní částí pozdějších disco písní v sedmdesátých letech. Na konci 60. let 20. století se objevilo množství písní s proto-disco elementy, jako \"I Got You\" (James Brown, 1965), \"Thank You\" (Sly & the Family Stone, 1970), \"Get Ready\" (Temptations, 1965), \"Barnadette\" (Four Tops, 1967), \"Only the Strong Survive\" (Jerry Butler, 1968), \"Soul Makossa\" (Manu Dibango, 1973) a \"The Love I Lost\" (Harold Melvin & The Blue Notes, 1973).", "section_level": 2}, {"title": "Původ slova.", "content": "Slovo \"disco\" je vlastně zkrácené slovo \"diskotéka\". První diskotéka (v originálu: \"discothéque\") se objevila v roce 1961. V takové diskotéce (přesnější překlad: noční klub) ani nevystupovaly kapely, namísto toho se zde pouštěla hudba přímo z vinylových desek.", "section_level": 2}, {"title": "Disco v hitparádě 1974–1976.", "content": "Písně, které se umístily v americké hitparádě Billboard:", "section_level": 1}, {"title": "Převaha v populární hudbě: léta 1977–1980.", "content": "Hudba k filmu \"Horečka sobotní noci\" vydaná v prosinci roku 1977, která se později stala nejprodávanějším soundtrackem vůbec, disco velmi zpopularizovala. Díky tomu také mnoho hudebníků začalo s disco hudbou experimentovat. Řada jejich disco písní tím pádem nebyla to „pravé“ disco, ale byla pop (Boney M., Taste of Honey, Donna Summer, ABBA, Village People, Bee Gees, Electric Light Orchestra, Kiss, Doobie Brothers) se znatelným vlivem a elementy disco.", "section_level": 1}, {"title": "Konec popularity: 80. léta.", "content": "Výnosy z prodeje a popularita filmu \"Horečka sobotní noci\" pobízely velké nahrávací společnosti k masovému produkování hitů v tomto žánru, jakýkoliv jiný hudební styl tím pádem nebyl tak „zaručeně výdělečný“ jako právě zhomogenizované disco zaměřené na širokou veřejnost. Přestože disco hudba nabývala nebývalé popularity, v Americe se mezitím začalo projevovat antidisco smýšlení. Toto cítění se rozšiřovalo s komercializací disco hudby a její subkultury. Se starostmi o snižující se zisky rockové rozhlasové stanice a rockoví producenti tento antidisco proud podporovali. Podle Glorie Gaynor hudební průmysl podporoval zánik stylu disco, protože producenti rockové hudby ztráceli peníze a rockoví hudebníci ztráceli pozornost všeobecného publika. Mnoho skalních fanoušků tím pádem vyjádřilo silnou nelibost vůči disco, i přes ohromnou popularitu tohoto stylu. Mezi těmito fanoušky vzrůstala obliba používání sloganu „Disco Sucks“ (což v češtině znamená přeneseně něco jako „disco je na nic“) na tričkách, na plackách a také jako graffiti. Disco hudba a tanec byly znázorňovány fanoušky rockové hudby jako „hloupé a zženštilé“, jak se například popisuje v satirické písni „Dancin' Fool“ (#45, 1978) od Franka Zappy. Dále, někteří posluchači měli námitky vůči sexuální promiskuitě a nelegálnímu užívání drog, věcmi spjatými s disco subkulturou. Někteří lidé také uvádějí, že v antidisco reakci je také zakotven prvek náboženského fanatismu – v knize \"A Change Is Gonna Come\" od Craiga Wernera, se uvádí \"„the attacks on disco gave respectable voice to the ugliest kinds of unacknowledged racism, sexism and homophobia“\".", "section_level": 1}, {"title": "Disco Demolition Night.", "content": "Disco Demolition Night nebo také \"Noc demolice disca\" – někteří historici uvádějí 12. červenec 1979 jako \"den kdy disco zemřelo\", kdy se v Chicagu konala nechvalně známá antidisco demonstrace. Redaktoři Steve Dahl, Garry Meier a Michael Veeck (syn vlastníka týmu Chicago \"White Sox\", Billy Veeckeho) z místní rockové rozhlasové stanice zinscenovali \"Disco Demolition Night\" (noc demolice diska), propagační akci s antidisco zaměřením, která se konanala v přestávce baseballového zápasu týmu White Sox. Během této události, kdy byly mimo jiné explozemi ničeny vinilové desky s disco hudbou, naštvaný dav zdemoloval sedadla a následně poškodil plochu stadionu Comiskey Park. Škody způsobené na stadionu dosahovaly tisíce dolarů. Televizní průmysl – inspirující se podněty z hudebního průmyslu – reagoval s antidisco agendou zcela podobně. Nenávistný postoj na televizních obrazovkách vůči disco hudbě byl například obsažen v televizní situační komedii, \"WKRP in Cincinnati\". Prudká zpětná reakce rovněž zasáhla Top 40 rádia, nesnášenlivost a negativní reakce od mnoha posluchačů Top 40 rádií přiměl tato rádia vysadit všechny disco písničky z oběhu a způsobené \"díry\" vyplnit hudbou jako new wave, punk rock a rockově orientovanými kousky. Jello Biafra z anarcho-punkové skupiny Dead Kennedys přirovnal disco ke kabaretní kultuře Výmarského Německa pro svoji lhostejnost vůči vládní politice a jeho šálivého zavírání očí. O této myšlence se také zpívá v písni \"Halloween\", B-strana písně \"Saturday Night Holocaust\". Je třeba poznamenat to, že na rozdíl od USA, v Evropě nikdy nebyla uskutečněna akce vůči zaměřenému odporu proti disco hudbě, kultury a diskoték. Během odporu a mohutnému úbytku popularity, přispělo k tomu, že některé nahrávací společnosti byly sloučeny či rozprodány. TK Records bylo uzavřeno v roce 1981. AMC Records bylo prodáno společnosti MCA Records v roce 1979. Neil Bogart, zakladatel Casablanca Records byl vyhozen v roce 1980 majitelem vlastnické firmy PolyGram. Robert Stigwood opustil RSO Records v roce 1981.", "section_level": 2}, {"title": "Dědictví a vliv.", "content": "Při přechodu sedmdesátých let na počátek osmdesátých lze taneční styly nejlépe ilustrovat na základě analýzy práce konkrétních umělců, aranžérů, producentů v rámci každého regionu a k danému času. Příkladem může být Patrice Rushen a její největší díla – \"Haven't You Heard\" (1979) a \"Forget Me Nots\" (1982) prudce kontrastují a velmi dobře demonstrují změny mezi hudbou z pozdních sedmdesátých a raných osmdesátých let. Orchestrální prvky \"Haven't You Heard\", od rytmů až rohy a smyčce byly spoluaranžovány zpěvačkou Patrice Rushen, která rovněž uspořádala minutově dlouhé extravagantní smyčcový arangment pro úvod písně, u které účinkoval 100členný Losangeleský symfonický orchestr, který byl veden Charlesem Mimmsem, Jr., Reggie Andrewsem a Charlesem Vealem. V ostrém kontrastu používá \"Forget Me Nots\" synthetizátor pro udržení zvuku podobnému zvuku smyčcovému orchestru. Elektronické nástroje jako například ARP Solina String Ensemble, začaly nahrazovat velké orchestry na konci 70. let. Tento odklon od tradičního disco soundu se nazývá post-disco a mezi interprety patří například Patrice Rushen, D. Train či Kashif. Během začátku roku 1980 poklesl komplex složitých melodií, princip orchestralizace a struktur, které jsou charakteristické pro disco. Příklady některých písní, na kterých si lze ukázat tuto změnu jsou: Kool & the Gang – Celebration (1980), Rick James – Super Freak (1981), Grace Jones – Pull It To The Bumper (1981), Taana Gardner – Heartbeat (1981), Evelyn „Champagne“ King – Love Come Down (1982), The Pointer Sisters – I'm So Excited (1982), Prince – \"1999\" (1982), Madonna – Holiday (1983), Irene Cara – Flashadnce (What A Feeling) (1983), Michael Jackson – Thriller (1983), Jocelyn Brown – Somebody Else's Guy (1984) a/nebo Klymaxx – Meeting in the Ladies Room (1984).", "section_level": 1}, {"title": "Ve filmech.", "content": "Mezi první filmy, které obsahovaly čistě na disco orientovanou hudbu byla ještě před \"Horečkou sobotní noci\" bondovka \"Špion, který mě miloval\" (1977). Hudbu složil Marvin Hamlisch.", "section_level": 2}, {"title": "Hip hop, Electro.", "content": "Disco hudba měla později vliv na vznik hip-hopu a na některé hip-hopové podžánry (jako crunk, snap či hyphy), také na britskou novou vlnu, dále na house a pak také na techno.", "section_level": 2}, {"title": "Podžánry.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Space Disco.", "content": "Space Disco je hudební žánr, který spojoval euro disco se synthezátory\" a se \"sci-fi\" motivy. Popularita tohoto stylu se projevila na konci 70. let v době premiéry známých filmů \"Hvězdné války\" a \"Blízká setkání třetího druhu\". Charakteristické pro tento hudební styl je použití laserových paprsků jakožto světelné efekty na diskotékách a mimozemsky futuristická sci-fi.", "section_level": 2}], "src_summary": "Disco je žánr taneční hudby, který se vyvinul v afroamerické, hispánské komunitě na konci sedmdesátých let 20. století. Mezi charakteristické znaky disco patří ustálený „four-on-the-floor“ rytmus, šestnáctinový či osminový hi-hat činel prokládaný synkopickými linkami elektrické kytary, užívání dechových nástrojů, elektrického piána. V disco skladbách se obvykle vyskytují také latinsko-americky orientované (prvky salsy, rumby, samby). Bohaté hudební pozadí zahrnující nástroje, jako je například flétna, jsou často používány pro různá instrumentální sóla. Případným dalším znakem je i příležitostné použití staccata. ", "tgt_summary": "Disco ist eine mit der Funkmusik verwandte Stilrichtung der Popmusik, die um 1974 zu einem eigenständigen Musikgenre wurde. Texte, Melodie und Gesang treten bei Disco-Musik in den Hintergrund; Tanzbarkeit, Groove, ein Beat von etwa 100 bis 120 Schlägen pro Minute (bpm) und der Mix stehen im Vordergrund. ", "id": 1867254} {"src_title": "Harvardská architektura", "tgt_title": "Harvard-Architektur", "src_document": [{"title": "Paměť.", "content": "U harvardské architektury není potřeba mít paměť stejných parametrů a vlastností pro data a pro program. Paměti můžou být naprosto odlišné, mohou mít různou délku slova, časování, technologii a způsob adresování. V některých systémech se pro paměť programu používá typ paměti ROM (read only memory), přičemž paměť dat vyžaduje typ paměti RWM (Read-Write Memory). Dvojí paměť umožňuje paralelní přístup k oběma pamětím, což zvyšuje rychlost zpracování. Umístění programu v paměti ROM může významně přispět k bezpečnosti systému (program nelze modifikovat).", "section_level": 1}, {"title": "Ostatní modely.", "content": "U počítačů s odlišnou von Neumannovou architekturou, může procesor najednou pouze číst resp. zapisovat data nebo instrukce. To je způsobeno tím, že u této architektury je pro data a program (instrukce) vyhrazena společná paměť a propojovací obvody. Jde tedy o sekvenční zpracování, z kterého vyplývá i nižší rychlost. Pro velmi rychlé zpracování velkého toku dat se čím dál více používají počítače s paralelním zpracováním, tedy postavené na Harvardské architektuře. U této architektury, díky odděleným propojovacím obvodům a separátní paměti programu a dat, může procesor zároveň číst/zapisovat z/do paměti programu a paměti dat najednou.", "section_level": 1}, {"title": "Rychlost.", "content": "V posledních letech se rychlost procesorů zněkolikanásobila v poměru k rychlosti přístupové doby hlavní paměti. Je tedy tendence zredukovat počet přístupů do hlavní paměti. Například, pokud by každá instrukce běžící v procesoru vyžadovala přístup do paměti, zrychlení procesoru by nemělo žádný přínos pro výkon počítače, kvůli dlouhé přístupové době k paměti. Paměť může být mnohem rychlejší, ovšem za mnohem vyšší cenu. Řešením je paměť známá jako cache, která je velmi rychlá, ale je jí také mnohem méně, než hlavní paměti. Velikost vyrovnávací paměti (cache) je jeden z hlavních aspektů při určování rychlosti procesoru. Rychlé moderní procesory spojují obě architektury. Uvnitř procesoru je použita harvardská architektura, kde se paměť cache dělí na paměť instrukcí a paměť pro data. Ovšem celý procesor se „zvenku“ chová jako procesor s architekturou von Neumannovou, protože načítá data i program z hlavní paměti najednou.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Harvardská architektura se také často používá v:", "section_level": 1}], "src_summary": "Harvardská architektura je počítačová architektura, která fyzicky odděluje paměť programu a dat a jejich spojovací obvody. Název pochází z elektromechanického počítače Harvard Mark I – zástupce 0. generace, který implementoval tuto architekturu. Mark I měl strojové instrukce uloženy na děrované pásce (o šířce 24 bitů) a data na elektromechanických deskách (23 číslic široké).", "tgt_summary": "Die Harvard-Architektur bezeichnet in der Informatik ein Schaltungskonzept, bei dem der Befehlsspeicher logisch und physisch vom Datenspeicher getrennt ist. Die logische Trennung ergibt sich aus verschiedenen Adressräumen und verschiedenen Maschinenbefehlen zum Zugriff auf Befehl- und Datenspeicher. Die physische Trennung ist mit zwei getrennten Speichern realisiert, auf die der Zugriff über je einen eigenen Bus erfolgt. Bei einer weniger strikten Trennung von Befehls- und Datenspeichern spricht man von einer modifizierten Harvard-Architektur.", "id": 334948} {"src_title": "Public relations", "tgt_title": "Öffentlichkeitsarbeit", "src_document": [{"title": "Teorie.", "content": "Jeden ze zakladatelů PR Američan dr. Edward L. Bernays mluví o vytváření souhlasu, úsilí vytvořit informaci přesvědčováním a přizpůsobováním veřejnosti pro určitou činnost, záležitost, hnutí nebo instituci. Podle něj úlohou vztahů s veřejností je prostřednictvím informací, přesvědčování a přizpůsobení získat veřejnou podporu pro činnosti, hnutí nebo instituce. Jejich aktivity jsou na profesionální úrovni plánovány a vykonávány trénovanými odborníky v souladu s vědeckými principy, založenými na výsledcích výzkumu společenských věd. V úvodu svojí knihy \"Propaganda\" (1928) píše: „Vědomá a inteligentní manipulace názorů, organizovaných zvyků veřejné masy je významnou součástí fungování demokratické společnosti. Ti, kdo ovládají tyto,neviditelné‘ společenské mechanismy, zakládají skrytou vládu, která je skutečnou vládnoucí silou naší země.“ Podle PRA (Public Relations Association) je práce s veřejností „funkcí vedení podniku spočívající na nepřetržité a systematické formě práce, s jejíž pomocí se snaží veřejné i soukromé organizace a instituce získat a udržet porozumění a podporu těch, s nimiž mají co dělat nyní i v budoucnu.“ K dnešnímu dni existují ve světě stovky různých definicí public relations. Webster New International Dictionary uvádí, že „jde o podporování vztahů a dobré vůle mezi osobou, firmou nebo institucí mezi jinými osobami, částí veřejnosti nebo společnosti v nejširším slova smyslu prostřednictvím rozšiřování výkladového materiálu, rozvíjení vzájemné přátelské výměny informací a odhadu reakcí veřejnosti.“ Charakteristické rysy PR shrnul do vlastní definice i Zdeněk Chmel: „PR jsou samostatnou řídící funkcí vedení firmy nebo instituce, jejímž posláním je systematické vytváření a udržování vztahů důvěry a vzájemného porozumění s veřejností. Spoluvytvářejí image firmy za pomoci úplných a pravdivých informací o ní a její činnosti. Získávají vnější (mimo firmu) i vnitřní (uvnitř firmy) veřejnost pro podporu činnosti firmy jak v současnosti, tak i pro budoucnost a tím vytvářejí příznivé klima pro její aktivity.“ Jozef Ftorek, v knize \"Public relations jako ovlivňování mínění\" (2009) pracuje s pojetím, které vychází z přístupu uplatňovaného E. L. Bernaysem nebo W. Lippmannem, kteří mluvili o vytváření souhlasu (engineering - manufacturing of consent): „Public relations představuje aktivní ovlivňování mínění veřejnosti nebo jiných konkrétních cílových skupin s cílem dosažení souhlasu mezi občany.“ A to v důsledku řízení informačního toku (zejména prostřednictvím ekonomické a politické kontroly médií hlavního - středního proudu, tzv. mainstreamu). Podle Ftorka nelze PR vnímat jen jako součást podnikového marketingu či „vztahy s veřejností“, ale také jako aktivitu, která prostřednictvím koncepčního ovlivnění mínění přispívá k vytváření souhlasu mezi občany, kdy souhlas veřejnosti nebo konkrétních cílových skupin může mít různé podoby i dopady na život dané společnosti. Souhlasem je například volba - hlas pro konkrétní politickou stranu nebo politika ve volbách, nákup inzerovaného zboží nebo i občanská, osobní pasivita v případě státní represe vůči konkrétním disidentským skupinám nebo představitelům.", "section_level": 1}, {"title": "Využití a cíle.", "content": "Pro PR je nejdůležitější udržet a zlepšovat dobrou image organizace. Public relations se využívají například v těchto případech:", "section_level": 1}, {"title": "Nástroje.", "content": "Obor public relations využívá celou řadu nástrojů. Například pro informování široké veřejnosti prostřednictvím vztahové sítě s novináři (podobor media relations) jsou to například informační formáty jako tiskové zprávy, odborné články (nezaměňovat s advertorialy neboli placenými reklamními alias PR články), mediální brífingy či tiskové konference. Prostřednictvím těchto nástrojů komunikuje společnost s médii a snaží se formovat svůj obraz a klíčová sdělení v mediálním prostoru. Dále se zejména v interní komunikaci využívají pravidelné firemní mítinky a sportovní či společenské akce, pravidelná hodnocení, pochůzky manažerů, pravidelná zpravodajství o úspěších firmy a obecné dění ve firmě a to prostřednictvím intranetu, e-mailu nebo časopisu. Mezi další formy PR patří sponzoring a fundraising. Konkrétně PR využívají zejména tyto nástroje:", "section_level": 1}, {"title": "PR agentury.", "content": "PR agentura (tedy \"public relations agentura\") je specializovaná společnost, která pro své klienty navrhuje vztahovou strategii a vytváří a realizuje PR aktivity. Partnerem v klientských společnostech, pro které PR agentury pracují, jsou nejčastěji marketingoví manažeři, brand manažeři nebo PR manažeři. Historicky se PR agentury vyčlenily z tzv. full-service reklamních agentur, tedy takových, které prováděly všechny činnosti komerční komunikace (reklama, nákup médií, public relations atd.). O jednotlivé klienty agentury se zpravidla starají týmy pracovníků. V čele takového týmu stojí \"account manager\", který má za úkol komunikovat na jedné straně s klientem, připravovat strategii kampaní, na straně druhé potom komunikovat s vybranými cílovými skupinami, médii, novináři. O stupeň níž v hierarchii často stojí \"junior account manager\" nebo také \"account executive\", který má většinou za úkol vyřizování praktických záležitostí nutných pro správnou přípravu a běh kampaně a také běžnou administrativu týkající se styku s klienty a médii. V některých agenturách přebírá část činností juniora ještě \"account assistent\". Náplň práce public relations agentury spočívá nejdříve ve vytvoření PR strategie. Ta je součástí marketingové strategie společnosti. V PR strategii se definují cíle, kterých je potřeba dosáhnout. Dále se určí segment, neboli cílová skupina, na kterou bude PR kampaň cílit. Součástí strategie je následně vypracování plánu, který obsahuje způsoby sdělení a média, prostřednictvím kterých se sdělení dostane k cílové skupině. V public relations se na zjištění počátečního stavu, ale i pro ověření účinnosti kampaně, využívají marketingové výzkumy veřejného mínění a monitoring toho, jaké výstupy jsou o společnosti publikovány.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Public relations vznikají teoreticky se vznikem lidské společnosti, ve větším měřítku ale až po druhé světové válce v USA v reakci na hlad veřejnosti po informacích, zejména z oblasti politiky, a také v reakci na rozvoj médií. Vztahy s veřejností můžeme zaznamenat už v dávné historii. V Mezopotámii, Asýrii, Persii a Egyptě, stejně jako v antickém Řecku a Římě se používalo přesvědčování k formování veřejného mínění ve prospěch vládců. Nemusíme jít tak hluboko do dějin, abychom zjistili, že už v r. 1809 přijalo britské ministerstvo financí roli tiskového mluvčího v zahraniční politice. V r. 1912 ministr financí Lloyd George vytvořil skupinu lidí, kteří měli za úkol vysvětlovat zaměstnavatelům a dělníkům v různých částech země zavedení nového národního pojištění. Ale faktickým dnem vzniku PR bylo vydání knihy Crystalizing Public Opinion (Utváření veřejného mínění) Edwarda L. Bernayse v r. 1923 a především jeho knihy Propaganda (1928). Byly to první učebnice popisující vztahy s veřejností, neboli v terminologii té doby, propagandu. Byl to právě E. L. Bernays, kdo dal ovlivňování mínění - vytváření souhlasu mezi občany krátce po první světové válce jeho současný název - public relations. Bernays, jak sám prohlásil, tak učinil proto, že propaganda představuje významný způsob řízení moderní společnosti, ale sám termín je pro veřejnost nepřijatelný, a to proto, jak byla propaganda užita během marketingu první světové války. Nový název měl představovat i nový začátek koncepčního ovlivňování mínění. Termín propaganda byl v Evropě běžně užíván až do konce druhé světové války. Terminologii public relations si později osvojila zejména soukromá, ekonomická sféra odkud se pozvolna přenesla i do politiky. V r. 1948 byl v Londýně založen Institut vztahů s veřejností (IPR). Od r. 1951 se tvořily národní instituty nebo asociace PR, což vyvrcholilo v r. 1955 vytvořením Mezinárodní asociace public relations (IPRA), která má v současné době přes tisíc členů ve více než šedesáti zemích světa.", "section_level": 1}, {"title": "Rozvoj a historie v Česku.", "content": "Funkce a nástroje PR byly v komunistickém Československu značně omezeny, což souviselo s kontrolou médií a sdělovacích prostředků stranickým aparátem. Před rokem 1989 byla veškerá komunikace regulována zákonem o reklamě (Zákon 355/1978 sbírky) a pozice tiskový mluvčí byla označována jako \"tiskový tajemník/referent\" v rámci oddělení propagace. Jejich funkce byla především pasivní a spočívala v přípravě projevů, prohlášení a odpovědí na dotazy novinářů. Největší zkušenosti měly s PR podniky zahraničního obchodu (PZO), které mohly obchodovat i v rámci kapitalistických států. I přes tyto skutečnosti vzniklo v roce 1983 na území ČSSR samostatné profesní sdružení s názvem „Klub práce s veřejností“. K velmi dynamickému rozvoji oboru dochází k porevolučním období. Jako první si na našem území otevírají pobočky mezinárodní agenturní řetězce, konkrétně Hill & Knowlton a Burson Marsteller v roce 1991 a Ogilvy v roce 1992. Největší česká PR agentura AMI Communications byla založena v roce 1995. Ve stejném roce vznikla také APRA. Žebříček největších agentur v České republice dříve zveřejňovala právě APRA, v současné době není aktualizován pravidelně. Akademické prostředí vysokých škol bylo vzhledem k politické situaci s rozvojem tohoto oboru velmi silně omezeno. První publikací, která se této problematice komplexně věnovala, byla v roce 1965 kniha Alfonse Kachlíka \"Public relations\" v edici Marketing Československé obchodní komory. Autor v roce 1967 obhájil na stejné téma disertační práci na Vysoké škole ekonomické v Praze, práce poté v roce 1969 vyšla také knižně. V omezené míře tak bylo možné teoretické základy získat na Vysoké škole ekonomické (prof. Jaroslav Nykryn) a v rámci oboru Žurnalistika na Karlově univerzitě. V masivním měřítku se problematice vztahů s veřejností a PR, začala akademická sféra věnovat až v prvním desetiletí 21. století, kdy i většina vzdělávacích institucí založila vlastní výukové programy v oboru public relations.", "section_level": 1}, {"title": "Aktuální žebříček PR agentur v Česku.", "content": "Z posledního průzkumu PR agentury FleishmanHillard vyplývá, že prvenství obhajuje agentura AMI Communications. Druhé místo náleží Bison & Rose, třetí místo obsadila Ogilvy PR. Tu pak těsně následují agentury Grayling CR a AC&C Public Relations, která uzavírá první pětku. V druhé pětce se pak s relativně srovnatelnými výsledky umístily firmy Ewing PR, PR.Konektor, Crest Communications, světová trojka FleishmanHillard a desítku uzavírá agentura Stance Communications. Česká odnož světové dvojky Weber Shandwick se pohybuje až okolo spodních pozic a do TOP 10 žebříčku se nedostala. Žebříček byl sestaven na základě srovnání ročního obratu jednotlivých společností.", "section_level": 1}], "src_summary": "Public relations (často uváděné pod zkratkou PR [čteno \"pí ár\"], toto označení pochází z angličtiny a volně jej lze přeložit jako „vztahy s veřejností“, ve starší prvorepublikové terminologii byl využíván pojem \"vševztahovství\") jsou techniky a nástroje, pomocí kterých instituce nebo firma buduje a udržuje vztahy se svým okolím a s veřejností, nahlíží její postoje a snaží se je ovlivňovat. Jedná se o dlouhodobou cílevědomou činnost, která by měla mimo jiné zajišťovat poskytování informací veřejnosti a zároveň získávání zpětné vazby a dalších informací od veřejnosti. Důležitým aspektem PR je obousměrnost komunikace, kterou zajišťují (například na rozdíl od reklamy). PR jsou důležitou složkou sociální komunikace a kontroly. ", "tgt_summary": "Öffentlichkeitsarbeit, synonym Public Relations [], kurz PR oder selten auch ÖA, ist ein weit gefasster Begriff für das Management der öffentlichen Kommunikation von Organisationen gegenüber ihren externen und internen Teilöffentlichkeiten bzw. Anspruchsgruppen. Als Organisation werden unter anderem Unternehmen, Non-Profit-Organisationen, Behörden, Parteien und NGOs bezeichnet. Besonders in neueren Publikationen wird unter Bezugnahme auf die Organisationstheorie PR als Teilbereich einer übergeordneten Organisationskommunikation verstanden. Beziehen sich die Kommunikationsaktivitäten nur auf die Organisationsform Unternehmen, wird von Unternehmenskommunikation gesprochen.", "id": 880767} {"src_title": "Eugen von Böhm-Bawerk", "tgt_title": "Eugen Böhm von Bawerk", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Eugen Böhm von Bawerk se narodil jako nejmladší syn vysokého státního úředníka a ministerského rady Johanna K. Böhma, který zastával na Moravě významné administrativní funkce, a který byl za své služby povýšen do rytířského stavu. Stalo se tak v Brně na adrese Gross Platz v domě číslo 85. Dnes se jedná o dům č. p. 85 na náměstí Svobody. Eugen Böhm vystudoval práva a svá studia ukončil roku 1875 doktorátem. Následně pobýval dva roky na významných německých univerzitách v Heidelbergu, Lipsku a Jeně. Po návratu pracuje nějaký čas v berní správě a roku 1880 obhajuje habilitační práci a získává titul soukromý docent.", "section_level": 1}, {"title": "Život a dílo.", "content": "Böhm-Bawerkův profesní život lze rozdělit na tři etapy: Böhm-Bawerk vytvořil monumentální třísvazkové dílo \"Kapitál a úroky\" (orig. Kapital und Kapitalzins), přičemž první dva díly vznikly právě za jeho působení v \"Innsbrucku\". První díl, nazvaný \"Geschichte und Kritik der Kapitalzins-Theorieen\" vydává v roce 1884. Vypořádává se v něm s alternativními teoriemi úroku, zejména pak předkládá kritiku Marxovy teorie vykořisťování (teorie nadhodnoty). Ukázal, že kapitalisté naopak pracovníkům umožňují dostat mzdu již před prodáním produkce. Böhm-Bawerk současně vyvrátil teorii pracovní hodnoty spolu s železným zákonem mzdovým. Druhý díl, nazvaný \"Positive Theorie des Kapitales\", vychází v roce 1889 a Böhm-Bawerk v něm představuje svou vlastní teorii kapitálu a úroku. Jde o revoluční pohled na produkční proces jako na \"aktivitu probíhající v čase\". Statky rozdělil na \"statky prvního řádu\", tedy spotřební statky a \"statky vyšších řádů\" neboli kapitálové statky. Zdůraznil \"intertemporální strukturu kapitálových statků\", tedy heterogennost kapitálu. Jejich použití pak odpovídá různým stádiím výroby. Tím se na světlo dostává \"časová struktura produkce\", která stojí v ústředí jeho \"oklikové metody výroby\". Kapitálové statky umožňují tzv. nepřímé uspokojovaní lidských potřeb, tedy oklikovým způsobem. Ten je však produktivnější a zároveň časově náročnější. Je to právě prohlubování výroby v čase, co umožňuje ekonomický růst. Prohlubování výroby, neboli kapitálové struktury, však neprobíhá simultánně a rovnoměrně, jde o \"realokaci kapitálové struktury v jednotlivých stádiích produkce\". Na tomto základě pak Hayek vybudoval svůj slavný ekonomický model: \"Hayekův trojúhelník\". Böhm-Bawerk tím zároveň vysvětlil, proč se platí z kapitálu úrok. Je to důsledek tzv.\"časové preference\" neboli faktu, že lidé hodnotí současné statky výše než statky budoucí stejné kvality a kvantity. Kdyby tomu tak nebylo, lidé by nespotřebovávali. Budoucí statky se tak směňují s diskontem oproti statkům přítomným a úroková platba je pouze odrazem tohoto rozdílu v časové hodnotě. Současně však v tomto díle Böhm-Bawerk rozvíjí i \"rakouskou teorii hodnoty\". Tím rozvíjí alternativní, rakouskou formu marginalismu, neboť \"odmítá matematizaci ekonomie\", která je podle něj sterilní metodou, která nemůže objasnit podstatu ekonomických jevů. Odmítá tak funkční závislosti mezi jevy a zdůrazňuje naopak analýzu příčiny a důsledku, tedy \"kauzální vztahy\". Odmítáním infinitezimálního počtu (spojitosti funkcí) tak Böhm-Bawerk staví rakouskou teorii mezního užitku na relevantních mezních veličinách, na základě kterých jednotlivec skutečně jedná. I proto použil při vysvětlování problematiky nabídky a poptávky nedělitelnou komoditu, koně, které lze obchodovat pouze v relevantních jednotkách. V druhém období svého života se věnuje své politické kariéře. Pracuje pro \"ministerstvo financí\", kde připravil také \"daňovou reformu\". V letech 1895 a 1897-8 se stává ministrem financí, avšak až v roce 1900 se stává řádným členem kabinetu a vykonává funkci ministra financí až do roku 1904. Tím končí tato druhá etapa jeho profesního života. I přes praktické naplnění tohoto období stále píše teoretické eseje a publikuje. V roce 1905 se stává profesorem Vídeňské univerzity. Později také vzniká slavný Böhm-Bawerkův seminář, kde si „vychovává“ své další pokračovatele. Jeho studenty se staly takové osobnosti jako hlavní Böhm-Bawerkův pokračovatel Ludwig von Mises, ale také třeba Joseph Schumpeter. V tomto období (1909–1912) také vzniká třetí díl jeho hlavního díla, nazvaný \"Zur neuesten Literatur über Kapital und Kapitalzins\" a to jako poznámky a dodatky k druhému dílu. V ucelené podobě je však dílo vydáno až v roce 1921.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eugen Böhm rytíř von Bawerk (12. února 1851 Brno – 27. srpna 1914 Vídeň) byl rakouským ekonomem a politikem konce 19. a počátku 20. století. Stal se hlavním pokračovatelem rakouské školy založené Mengerem, tu obohatil zejména o \"Teorii kapitálu a úroku\". Stal se rakouským ministrem financí, a to hned třikrát. Působil na Vídeňské univerzitě, byl učitelem největšího velikána rakouské školy, Ludwiga von Misese.", "tgt_summary": "Eugen Böhm Ritter von Bawerk (* 12. Februar 1851 in Brünn als \"Eugen Böhm\"; † 27. August 1914 in Kramsach, Tirol; in Kurzform auch Eugen von Böhm-Bawerk) war ein österreichischer Ökonom. Er gilt als Vertreter der Wiener Schule und Begründer der österreichischen Kapitaltheorie.", "id": 1497929} {"src_title": "Dna", "tgt_title": "Gicht", "src_document": [{"title": "Příznaky a symptomy.", "content": "Dna se projevuje nejrůznějšími způsoby, z nichž nejobvyklejší jsou opakující se záchvaty akutní zánětlivé artritidy (zarudlý, citlivý, horký a oteklý kloub). Nejčastěji je postižen metatarzofalangeální kloub u kořene palce u nohy, a to v polovině všech případů dny. Zasaženy mohou být ovšem i jiné klouby, jako paty, kolena, zápěstí a klouby prstů na rukou. Bolesti kloubů obvykle začínají v rozmezí 2–4 hodin, a to v noci. Příčinou je snížená tělesná teplota po ulehnutí ke spánku. Bolest kloubů mohou občas doprovázet i jiné symptomy, například vyčerpanost a horečka. Dlouhodobě zvýšená hladina kyseliny močové (hyperurikemie) může vést k dalším symptomům, včetně tvrdých, nebolestivých ložisek krystalů kyseliny močové, označovaných jako tofy. Rozsáhlý výskyt tofů může pak vést k chronické artritidě v důsledku eroze kostí. Zvýšená hladina kyseliny močové může rovněž způsobit ukládání jejích krystalů v ledvinách, což vede k tvorbě kamenů a následné urátové nefropatii.", "section_level": 1}, {"title": "Příčina.", "content": "Základní příčinou dny je hyperurikémie. Ta může být vyvolána celou řadou faktorů, včetně skladby jídelníčku, genetických dispozic nebo snížené sekrece urátů, solí kyseliny močové. Snížené vylučování kyseliny močové ledvinami je primární příčinou hyperurikémie v přibližně 90 % případů, zatímco nadměrná produkce stojí za pouhými 10 % případů. V jistém období života se dna projeví u asi 10 % osob trpících hyperurikémií. Riziko rozvinutí dny se však liší v závislosti na stupni hyperurikémie. Pokud se hodnoty hladiny kyseliny močové pohybují mezi 415 a 530 μmol/l (7 a 8,9 mg/dl), riziko je 0,5 % ročně; u osob s hodnotou vyšší než 535 μmol/l (9 mg/dl) je riziko 4,5 % ročně.", "section_level": 1}, {"title": "Životní styl.", "content": "Složení jídelníčku je příčinou asi 12 % případů dny a souvisí se zvýšenou konzumací alkoholu, fruktózy ze slazených nápojů, masa a mořských plodů. K dalším spouštěcím faktorům patří tělesné poranění a prodělaný chirurgický zákrok. Nedávno provedené studie prokázaly, že jisté složky jídelníčku, kdysi považované za faktory se dnou související, ji ve skutečnosti neovlivňují – a to včetně konzumace na purin bohaté zeleniny (například fazolí, hrachu, čočky a špenátu) a celkového množství bílkovin přijatých ve stravě. Konzumace kávy, vitamínu C a mléčných výrobků, stejně jako tělesná zdatnost, se zdají riziko nemoci snižovat. To je podle všeho částečně způsobeno jejich vlivem na snižování inzulinové rezistence.", "section_level": 2}, {"title": "Genetika.", "content": "Výskyt dny je do jisté míry genetickou záležitostí – genetické faktory přispívají k přibližně 60 % variability hladiny kyseliny močové. S výskytem dny jsou často spojovány tři geny, nazývané \"SLC2A9\", \"SLC22A12\" a \"ABCG2\"; variace v jejich skladbě mohou riziko onemocnění přibližně zdvojnásobit. Mutace vedoucí ke ztrátě funkce u genů \"SLC2A9\" a \"SLC22A12\" způsobují dědičnou hypourikémii tím, že snižují absorpci urátů a zapříčiňují jejich neomezenou tvorbu. Dna je také komplikací několika vzácných genetických poruch, k nimž patří familiární juvenilní hyperurikemická nefropatie, medulární cystická nemoc ledvin, nadměrná aktivita fosforibosyl-pyrofosfát syntetázy a nedostatek hypoxantin-guanin fosforibosyltransferázy, jenž provází Lesch-Nyhanův syndrom.", "section_level": 2}, {"title": "Další onemocnění.", "content": "Dna se často objevuje v kombinaci s jinými onemocněními. V téměř 75 % případů doprovází metabolický syndrom, což je kombinace abdominální obezity, vysokého krevního tlaku, inzulinové rezistence a abnormální hladiny lipidů. K dalším onemocněním běžně komplikovaným dnou patří polycytémie, otrava olovem, selhání ledvin, hemolytická anémie, lupénka a transplantace solidních orgánů. Index tělesné hmotnosti vyšší nebo roven 35 zvyšuje u mužů riziko dny trojnásobně. Dlouhodobé vystavení působení olova a alkoholu obsahujícího olovo jsou rizikovými faktory kvůli škodlivému účinku tohoto prvku na funkci ledvin. Lesch-Nyhanův syndrom často souvisí s dnavou artritidou.", "section_level": 2}, {"title": "Léky.", "content": "Se záchvaty dny bývají často dávána do souvislosti diuretika. Nízké dávky hydrochlorothiazidu však podle všeho riziko nezvyšují. Další léky, které mohou mít na dnu vliv, zahrnují niacin a aspirin (kyselina acetylsalicylová). Imunosupresivní léky cyklosporin a takrolimus mohou rovněž dnu vyvolat; cyklosporin pak zejména v kombinaci s hydrochlorothiazidem.", "section_level": 2}, {"title": "Patofyziologie.", "content": "Dna je poruchou metabolismu purinů a dochází k ní, když jeho výsledný produkt, kyselina močová, krystalizuje ve formě monosodium urátu a ukládá se v kloubech, na šlachách a v okolních tkáních. Krystaly monosodium urátu pak vyvolávají místní imunitně zprostředkovanou zánětlivou reakci; jedním z klíčových proteinů zánětlivé kaskády je pak interleukin 1β. Absence urikázy, k níž došlo v důsledku evoluce u člověka a vyšších primátů a která má za úkol rozkládat kyselinu močovou, způsobila, že toto onemocnění je poměrně běžné. Spouštěcí faktory pro ukládání kyseliny močové nebyly doposud zcela objasněny. Krystalizovat může tato látka i při běžné hladině v organismu, mnohem pravděpodobnější je ale tento jev při hladině zvýšené. Další faktory, které jsou podle všeho při spuštění epizody akutní artritidy důležité, zahrnují nízkou teplotu, náhlé změny hladiny kyseliny močové, acidózu, výpotek v kloubech a výskyt proteinů mezibuněčné hmoty, například proteoglykanů, kolagenu a chondroitin sulfátu. Zvýšené ukládání při nízkých teplotách částečně vysvětluje, proč jsou nejčastěji ovlivněny klouby chodidel. Náhlé změny hladiny kyseliny močové mohou být způsobeny řadou faktorů, včetně poranění, chirurgického zákroku, chemoterapie, diuretik a zahájení nebo ukončení užívání allopurinolu. Ve srovnání s jinými přípravky na léčbu vysokého krevního tlaku znamenají blokátory vápníkových kanálů a losartan nižší riziko dny.", "section_level": 1}, {"title": "Diagnóza.", "content": "Dnu lze diagnostikovat a léčit bez dalších vyšetření u osob trpících hyperurikémií a klasickou podagrou. Pokud však jsou o diagnóze pochybnosti, měla by být provedena analýza synoviální tekutiny. Rentgenové snímkování je pro stanovení diagnózy chronické dny velmi užitečné, u akutních záchvatů je však lze využít jen minimálně.", "section_level": 1}, {"title": "Synoviální tekutina.", "content": "Konečná diagnóza dny je založena na identifikaci krystalů monosodium urátu v synoviální tekutině (tekutině obklopující klouby) či na výskytu tofu. Veškeré vzorky synoviální tekutiny získané z nediagnostikovaných zanícených kloubů by měly být analýze na tyto krystaly podrobeny. Při zkoumání mikroskopem využívajícím polarizovaného světla mají tyto krystaly strukturu podobnou jehlám a silný negativní dvojlom. Provedení uvedeného testu je složité a často vyžaduje zkušeného odborníka. Navíc musí být tekutina zkoumána relativně rychle po odběru, neboť teplota a pH ovlivňují její rozpustnost.", "section_level": 2}, {"title": "Krevní testy.", "content": "Hyperurikémie je klasickým znakem dny; v téměř polovině případů dny se však neobjevuje a u většiny osob se zvýšenou hladinou kyseliny močové se dna nikdy nerozvine. Diagnostická hodnota měření hladiny kyseliny močové je tedy v tomto případě omezená. Hyperurikémie je definována jako hladina urátů v plazmě vyšší než 420 μmol/l (7,0 mg/dl) u mužů a 360 μmol/l (6,0 mg/dl) u žen. K dalším často prováděným krevním testům patří zjišťování počtu bílých krvinek, hladiny elektrolytů v krvi, funkce ledvin a sedimentace červených krvinek (ESR). Ke zvýšení počtu bílých krvinek a ESR ale může u dny dojít, aniž by byl organismus napaden infekcí. Byl dokonce zaznamenán počet bílých krvinek o hodnotě 40,0×10/l (40 000/mm).", "section_level": 2}, {"title": "Diferenciální diagnostika.", "content": "Nejdůležitějším prvkem diferenciální diagnostiky u dny je vyloučení septické artritidy. Tu je třeba uvážit u osob se znaky infekce nebo u těch, jejichž stav se ani po léčbě nelepší. K přesnému stanovení diagnózy je možno provést Gramovo barvení synoviální tekutiny a bakteriologický rozbor. K dalším onemocněním s podobnými příznaky jako dna patří pseudodna a revmatoidní artritida. Dnavý tofus, zejména pokud se nevyskytuje v místě kloubu, může být mylně pokládán za karcinom bazálních buněk nebo jiný druh nádoru.", "section_level": 2}, {"title": "Prevence.", "content": "Ke snížení hladiny kyseliny močové přispívají jak změny životního stylu, tak léky. Účinné změny životního stylu a jídelníčku zahrnují sníženou konzumaci masa a mořských plodů, adekvátní příjem vitamínu C, omezení konzumace alkoholu a fruktózy a předcházení obezitě. U obézních mužů snížila nízkokalorická dieta hladinu kyseliny močové o 100 μmol/l (1,7 mg/dl). Konzumace vitamínu C v množství 1500 mg za den snižuje riziko dny o 45 %. Riziko dny snižuje také pití černé kávy, nikoli však čaje. Dna se může rozvinout i v důsledku spánkové apnoe, kdy dochází k uvolňování purinů z buněk nedostatečně zásobených kyslíkem. Léčba spánkové apnoe pak snižuje výskyt záchvatů dny.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "Prvotním cílem léčby je ustálit symptomy akutního záchvatu dny. Opakovaným záchvatům lze předcházet různými léky používanými ke snížení hladiny kyseliny močové v krevním séru. Bolest snižují ledové obklady aplikované po dobu 20 až 30 minut několikrát denně. Léčbu akutních případů lze provádět pomocí nesteroidních protizánětlivých léků (NSAID), kolchicinu a steroidů, prevencí je podávání allopurinolu, febuxostatu a probenecidu. Snížení hladiny kyseliny močové může vést k vyléčení nemoci. Důležitá je také léčba souběžných onemocnění.", "section_level": 1}, {"title": "Léky NSAID.", "content": "Léky NSAID jsou obvyklým prvotním způsobem léčby dny; žádný z nich není výrazně méně či více efektivní než ostatní. Zlepšení bývá patrné po čtyřech hodinách, přičemž léčba pokračuje po dobu jednoho až dvou týdnů. Tato skupina léků se však nedoporučuje u osob s jistými zdravotními problémy, jako je například gastrointestinální krvácení, selhání ledvin nebo selhání srdce. Indomethacin je v případech dny historicky nejvyužívanějším lékem NSAID; některým nemocným však lze přednostně podávat alternativní léky, jako je ibuprofen, které sice nejsou tak efektivní, nezpůsobují však tolik nežádoucích účinků. Osobám, které jsou po užití léků NSAID vystaveny nežádoucím gastrointestinálním účinkům, lze předepsat dodatečný inhibitor protonové pumpy.", "section_level": 2}, {"title": "Kolchicin.", "content": "Kolchicin je alternativním přípravkem pro ty, kdo léky NSAID nesnášejí. Jeho nežádoucí účinky (zejména gastrointestinální obtíže) omezují jeho širší využití. Zažívací potíže však závisí na podané dávce a riziko lze tedy snížit podáním nižších, přitom však stále efektivních dávek. Kolchicin může ovlivňovat působení jiných běžně předepisovaných léků, jako je například atorvastatin a erytromycin.", "section_level": 2}, {"title": "Steroidy.", "content": "Glukokortikoidy se zdají být stejně účinné jako léky NSAID a lze je použít v případě kontraindikace na NSAID. Vedou rovněž ke zlepšení stavu po injekci do kloubu; předtím je však nutno vyloučit zánět kloubu, neboť steroidy toto onemocnění zhoršují.", "section_level": 2}, {"title": "Peglotikáza.", "content": "Přípravek peglotikáza (krystexxa) byl pro léčbu dny schválen v USA v roce 2010. Nabízí možnost léčby 3 % osob, které jiné léky netolerují. Peglotikáza se podává jako nitrožilní infúze každé dva týdny a podle dosavadních údajů snižuje hladinu kyseliny močové u výše uvedené populace.", "section_level": 2}, {"title": "Profylaxe.", "content": "Pro prevenci dalších záchvatů dny se využívá řada jiných léků, mimo jiné také inhibitory xantinoxidázy (jako jsou allopurinol a febuxostat) a urikosurika (včetně probenecidu a sulfinpyrazonu). Obvykle jsou nasazeny jeden až dva týdny po odeznění akutního záchvatu (existují totiž teoretické obavy ze zhoršení stavu) a často jsou kombinovány buď s léky NSAID nebo kolchicinem, a to po dobu prvních tří až šesti měsíců. Jejich podávání se nedoporučuje, pokud nemocný neprodělal dva záchvaty dny, pokud nedošlo k poškození kloubu a neobjeví se tofy nebo urátová nefropatie, neboť do tohoto okamžiku se léky zdají být cenově neefektivní. Opatření ke snížení hladiny urátů by měla být posílena až do doby, kdy hladina kyseliny močové v krevním séru klesne pod 300–360 μmol/l (5,0–6,0 mg/dl), a mělo by se v nich pokračovat po neomezenou dobu. Pokud jsou tyto léčivé přípravky v době záchvatu podávány dlouhodobě, doporučuje se jejich užívání ukončit. Jestliže se hladinu kyseliny močové nedaří dostat pod hodnotu 6,0 mg/dl a záchvaty stále pokračují, jde o selhání léčby a dna je pak označena jako refrakterní (nereagující na léčbu). Celkově se probenecid zdá méně účinný než allopurinol. Urikosurika se typicky předepisují v případech snížené sekrece kyseliny močové, zjištěné na základě výsledků 24hodinového sběru moči při hladině kyseliny močové nižší než 800 mg. Urikosurika se ale nedoporučují u osob s anamnézou ledvinových kamenů. V případech, kdy množství vyloučené moči během 24 hodin přesáhne 800 mg, což svědčí o její nadměrné tvorbě, preferuje se podání inhibitoru xantinoxidázy. Inhibitory xantinoxidázy (včetně allopurinolu a febuxostatu) blokují produkci kyseliny močové; dlouhodobá léčba pomocí těchto přípravků je bezpečná a dobře snášena a lze ji použít i u osob s ledvinovými potížemi nebo močovými kameny (i když allopurinol může u malého počtu jedinců způsobit přecitlivělost). V takových případech se doporučuje alternativní léčivý přípravek febuxostat.", "section_level": 2}, {"title": "Prognóza.", "content": "Neléčený akutní záchvat dny obvykle odezní během pěti až sedmi dnů. U 60 % lidí ale do jednoho roku dochází k dalšímu záchvatu. U osob trpících dnou existuje zvýšené riziko vysokého krevního tlaku, cukrovky, metabolického syndromu, onemocnění ledvin a kardiovaskulárních chorob, a tedy i vyšší riziko úmrtí. To může částečně souviset s inzulinovou rezistencí a obezitou, avšak některé faktory zvýšeného rizika působí zřejmě nezávisle na nich. Bez léčby se může akutní dna rozvinout v chronickou dnu vedoucí k poškození kloubního povrchu, deformaci kloubů a vzniku nebolestivých tofů. Tofy se vyskytují u 30 % osob po pěti letech neléčené nemoci. Tvoří se často na helixu (zevním přehnutém okraji ušního boltce), nad výběžkem kosti loketní nebo na Achillových šlachách. Agresivní léčbou se mohou vstřebat. Častou komplikací dny bývají ledvinové kameny. Tato komplikace postihuje 10 až 40 % osob a dochází k ní kvůli nízké hodnotě pH moči, která podporuje srážení kyseliny močové. Vyskytovat se mohou i jiné formy chronické poruchy funkce ledvin.", "section_level": 1}, {"title": "Epidemiologie.", "content": "V jistém momentu života postihuje dna přibližně 1 až 2 % západní populace a četnost tohoto onemocnění stále stoupá. V letech 1990 až 2010 se jeho výskyt přibližně zdvojnásobil. Vědci se domnívají, že příčinou zvýšeného výskytu dny je prodloužení očekávané délky života, změna stravovacích návyků a také vyšší výskyt onemocnění souvisejících se dnou, například metabolického syndromu nebo vysokého krevního tlaku. Bylo zjištěno, že na četnost výskytu dny má vliv několik faktorů, například věk, rasa nebo roční období. Toto onemocnění postihuje 2 % mužů starších 30 let a žen starších 50 let. Ve Spojených státech je u mužů afroamerického původu dvakrát vyšší pravděpodobnost, že dnou onemocní, než u mužů rasy europoidní. Výskyt tohoto onemocnění je vysoký mezi národy pacifických ostrovů a u Maorů na Novém Zélandu, naopak u australských domorodců (Aboridžinců) se navzdory vysoké průměrné koncentraci kyseliny močové v séru vyskytuje vzácně. Běžným se toto onemocnění stalo v Číně, Polynésii a v městských oblastech subsaharské Afriky. Některé studie zjistily, že k záchvatům dny dochází častěji na jaře. Je to spojováno se sezónními změnami stravy, konzumací alkoholu, fyzickou aktivitou a teplotou.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Anglický výraz pro dnu („gout“) použil jako první mnich Randolf z Bockingu někdy kolem roku 1200 po Kr. Odvodil ho z latinského slova „gutta“, které znamená kapku (tekutiny). Podle slovníku Oxford English Dictionary tento výraz vychází z humorální teorie a z „představy chorobné látky odkapávající z krve na klouby a jejich okolí“. Dna byla ale známa už ve starověku. V minulosti se jí říkalo „král všech nemocí a nemoc králů“ nebo „nemoc bohatých“. První zmínka o dně pochází z Egypta z doby 2600 let př. Kr., a to z popisu artritidy palce na noze. Řecký lékař Hippokratés se o tomto onemocnění zmínil kolem roku 400 př. Kr. ve svých \"Aforismech\" a povšiml si, že se nevyskytuje u eunuchů ani u žen před menopauzou. Aulus Cornelius Celsus (30 po Kr.) zase popsal souvislost s alkoholem, pozdější výskyt onemocnění u žen a související ledvinové problémy: Také hustá moč, z níž se tvoří bílý sediment, naznačuje, že se lze obávat bolesti a choroby v oblasti kloubů nebo vnitřních orgánů... Potíže s klouby na rukou a nohou jsou velmi časté a úporné, jako tomu je například v případě podagry a cheiragry. Ty jen vzácně postihují eunuchy a chlapce před prvním pohlavním stykem se ženou nebo ženy s výjimkou těch, u nichž byl potlačen menses... někdo získá celoživotní odolnost tím, že se zdrží pití vína a medoviny a vyvaruje se vyhledávání sexuálních rozkoší. V roce 1683 popsal anglický lékař Thomas Sydenham výskyt onemocnění v časných ranních hodinách s tím, že si nejčastěji vybírá starší muže: Pacienti se dnou bývají obvykle starší muži nebo muži, kteří se v mládí natolik vyčerpali, až předčasně zestárli — ze všech neřestí přitom tou nejčastější bývá předčasné a nadměrné holdování sexuálním rozkoším a podobným vyčerpávajícím vášním. Oběť jde spát a když usíná, těší se dobrému zdraví. Kolem druhé hodiny ranní ji vzbudí krutá bolest v palci na noze, vzácněji v patě, kotníku nebo nártu. Bolí to jako při vykloubení, ale postižený má pocit, jako kdyby mu bolavá místa polévali studenou vodou. Poté přichází zimnice, třesavka a nízká horečka... Noc probíhá v mukách, beze spánku, nemocný obrací postiženou částí a neustále mění polohu. Převalování na lůžku neustává a stejně tak neustává ani bolest mučeného kloubu, která se s tím, jak záchvat postupuje, ještě zhoršuje. Holandský vědec Anthony van Leeuwenhoek popsal v roce 1679 jako první vzhled krystalků soli kyseliny močové pod mikroskopem. V roce 1848 si anglický lékař Alfred Baring Garrod uvědomil, že příčinou dny je právě nadměrné množství kyseliny močové v krvi.", "section_level": 1}, {"title": "Jiní živočichové.", "content": "U většiny ostatních živočichů se dna vyskytuje vzácně díky jejich schopnosti produkovat enzym urikázu, který štěpí kyselinu močovou. Člověk ani lidoopi ale tuto schopnost nemají, a proto je u nich dna běžným onemocněním. Vědci se nicméně domnívají, že dnou trpěl i jedinec druhu \"Tyrannosaurus rex\" známý jako Sue.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum.", "content": "V současné době se zkoumá několik nových léků k léčbě dny, například anakinra, kanakinumab nebo rilonacept. K dispozici je také rekombinantní urikáza (rasburikáza), avšak možnosti podávání tohoto enzymu jsou omezené, protože vyvolává autoimunitní odpověď organismu. Proto se pracuje na vývoji verze s méně antigenními účinky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dna neboli pakostnice (pokud postihuje palec u nohy, označuje se též jako podagra), odborně \"arthritis urica\" (v některých pramenech \"arthritis uratica\"), je onemocnění obvykle charakterizované opakujícími se záchvaty akutní zánětlivé artritidy, projevující se zarudlým, velmi citlivým a horkým otokem kloubu. Nejčastěji je postižen metatarzofalangeální kloub u kořene palce u nohy (přibližně v 50 % případů). Nemoc se ale může projevit i jako tofus, ledvinové kameny nebo urátová nefropatie. Způsobena je zvýšenou hladinou kyseliny močové v krvi. Kyselina močová krystalizuje a vzniklé krystalky se ukládají v kloubech, šlachách a okolních tkáních. ", "tgt_summary": "Die Gicht, auch Urikopathie oder Arthritis urica, ist eine Purin-Stoffwechselerkrankung, die in Schüben verläuft und (bei unzureichender Behandlung) durch Ablagerungen von Harnsäurekristallen (Urat) in verschiedenen peripheren Gelenken und Geweben zu einer gelenknahen Knochenresorption und Knorpelveränderungen (Gichtarthritis) sowie durch langfristige Schädigung des Ausscheidungsorgans Niere letztlich zur Niereninsuffizienz („Gichtniere“) führt. Die Schädigung der Nieren geschieht schmerzlos, sie ist aber ein größeres Problem als die schmerzhaften Gichtattacken an den Gelenken.", "id": 2104349} {"src_title": "Kritická teorie", "tgt_title": "Kritische Theorie", "src_document": [{"title": "Předchůdci.", "content": "Mezi důležité zdroje kritické teorie patří zejména: Mezi bezprostřední předchůdce patří například maďarský literární vědec György Lukács, italský filosof a politik Antonio Gramsci, německý literární vědec Walter Benjamin a další.", "section_level": 1}, {"title": "Frankfurtská škola.", "content": "Pojem kritická teorie se užívá v užším a v širším smyslu. V užším smyslu jde o koncept společenské kritiky, který od založení „Ústavu pro společenský výzkum“ ve Frankfurtu (\"Institut für Sozialforschung\") roku 1931 rozvíjela takzvaná Frankfurtská škola (Max Horkheimer, Theodor Adorno) a její pokračovatelé, například Herbert Marcuse a Jürgen Habermas. Jejím cílem podle Horkheimera je „vysvobodit lidské bytosti z okolností, jež je zotročují“. Působila hlavně v Německu a za druhé světové války v americkém exilu. Po válce se její vliv rozšířil v celé západní Evropě a od 60. let i v USA. Předválečná kritická teorie se netajila svými sympatiemi k radikální politické levici a často kritizovala pokryteckou povahu liberální demokracie. Děsivá zkušenost s nacismem ji v tom zdánlivě podpořila, zároveň však také upozornila, že hodnoty svobody nejsou tak samozřejmé, jak se dříve zdálo. Teprve odhalení zločinů komunistických režimů a rozpad Sovětského svazu však vedly k tomu, že si začala více vážit hodnot politické svobody a demokracie. Už od sedmdesátých let věnují představitelé kritických teorií stále větší pozornost „skutečné demokracii“, kterou nyní chápou jako uspořádání, v němž „všechny společenské podmínky, jež jsou v lidských rukou, musí záviset na reálném souhlasu všech“. S tím pak úzce souvisí i koncept „komunikativního jednání“ a „diskurzivní etiky“, jak ji spolu s K.-O. Apelem (1922–2017) vypracoval J. Habermas. Důležitým společným rysem kritických teorií je jejich normativnost, a tedy odmítání všech forem skepse a relativismu. Módní relativistická skepse je konec konců jen pohodlnou rezignací salonních filosofů na vlastní odpovědnost, a tedy i na vlastní svobodu. Jakkoli je každé lidské poznání omezené a nejisté, jakkoli potřebuje kritiku, svobodný člověk má a musí jednat, a to na základě norem, které obstály v diskusi, z níž nikdo nebyl vyloučen. Protože jednou z nich je i přesvědčení o lidské rovnosti, jsou kritické teorie zároveň univerzalistické a odmítají všechny formy společenské separace a diskriminace. Mezi nejvýznamnější představitele třetí generace kritické teorie patří Axel Honneth (Frankfurt nad Mohanem), Nancy Fraser (New York), Iris Marion Young (Chicago), Alessandro Ferrara (Řím) či Robert Fine (Warwick).", "section_level": 1}, {"title": "Širší souvislosti.", "content": "Množství významných myslitelů 20. století bylo buď přímo ovlivněno Kritickou teorií, anebo dospěli k podobným názorům samostatně. Patří sem například Jean Baudrillard, Roland Barthes, Jacques Derrida, Michel Foucault, Anthony Giddens, Jacques Lacan a další. Z českých filosofů byl kritické teorii blízko Karel Kosík. Kritická teorie, její východiska a metody, měly značný vliv i na další emancipační hnutí 20. století, jako byl odpor proti kolonialismu, proti rasové diskriminaci nebo třeba feministické hnutí. Její společenské působení vyvrcholilo ve studentských bouřích roku 1968. Také tak zvaná hlubinná ekologie nese jisté stopy tohoto vlivu.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "\"Tento článek je založen zčásti na informacích z odpovídajícího článku anglické a německé Wikipedie (viz odkazy vlevo).\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Kritická teorie je souhrnné označení pro různé emancipační proudy filosofie, literární vědy a dalších společenských věd ve 20. století. Všem je společná kritika moderní společnosti i kultury, obvykle opřená o formu marxismu. Pozornost je věnovaná psychoanalýze a má tendenci ke společenské praxi. Jejím cílem má být zejména: Kritická teorie chce využívat vysvětlující úlohu věd, stanovit normativní cíle a přispívat k jejich prosazování ve společnosti, ke společenským změnám. Hlavními oblastmi jsou sociální a politická filosofie a literární věda, které se však od sedmdesátých let 20. století různě překrývají.", "tgt_summary": "Als Kritische Theorie wird eine von Hegel, Marx und Freud in der ersten Hälfte des 20. Jahrhunderts inspirierte Gesellschaftstheorie bezeichnet, deren Vertreter (vornehmlich Max Horkheimer, Theodor W. Adorno und Herbert Marcuse) auch unter dem Begriff Frankfurter Schule zusammengefasst werden. Ihr Gegenstand ist die ideologiekritische Analyse der bürgerlich-kapitalistischen Gesellschaft, das heißt: die Aufdeckung ihrer Herrschafts- und Unterdrückungsmechanismen und die Hinterfragung ihrer Ideologien, mit dem Ziel einer vernünftigen Gesellschaft mündiger Menschen. Ihr Anspruch ist, die Totalität der gesellschaftlichen Verhältnisse und die Notwendigkeit ihrer Veränderung theoretisch auf den Begriff zu bringen. Wenn \"Theorie\" in diesem Verständnis als eine Form der \"Praxis\" begriffen wird, heißt das: Mit der theoretischen Aufklärung werden die gesellschaftlichen Verhältnisse entschleiert, und mit dem neuen Blick auf sie beginnt die verändernde Praxis im Bewusstsein der aufgeklärten Menschen. Stand an ihrem Anfang das Projekt einer sozialwissenschaftlichen Zeitdiagnose mit emanzipatorischem Anspruch, dann veränderte sie sich unter dem Einfluss der zeitgeschichtlichen Ereignisse in eine negative Geschichtsphilosophie ohne Hoffnung auf absehbare Umgestaltung der „totalitär“ (Horkheimer/Adorno) und „eindimensional“ (Marcuse) gewordenen gesellschaftlichen Verhältnisse. ", "id": 1791885} {"src_title": "Zimní válka", "tgt_title": "Winterkrieg", "src_document": [{"title": "Politická situace před válkou.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sovětsko-finské vztahy.", "content": "Mezi Finskem a Sovětským svazem byl 21. ledna 1932 uzavřen pakt o neútočení, v roce 1934 znovu potvrzený na dobu deseti let a v roce 1934 se Sovětský svaz zapojil do Společnosti národů. Přesto zůstaly vztahy mezi oběma zeměmi na bodu mrazu. SSSR přijal na svém území velkou část finských komunistů, kteří uprchli z Finska po jejich porážce, když se pokusili v roce 1920 zavraždit generála Mannerheima. Během stalinismu, který následoval, označovala sovětská propaganda finské přední představitele za fašistickou kliku. Stalin, který získal neomezenou moc po velké čistce v 30. letech 20. století, začal požadovat navrácení provincií, které ztratilo Ruské impérium během chaotických událostí Říjnové revoluce v roce 1917 a následné Ruské občanské války a nastolení jedné z nejtvrdších diktatur světa. Sovětská vláda se domnívala, že Ruské impérium mělo ideální bezpečnostní a teritoriální strukturu, a chtěla, aby nově „pokřtěné“ město Leningrad získalo obdobné postavení. V roce 1939, po likvidaci Polska a vynucení jednostranně výhodných smluv o vojenské a hospodářské spolupráci s Litvou, Lotyšskem a Estonskem, se SSSR obrátil na Finsko s návrhy na vyřešení některých závažných politických problémů a otázek: Jako kompenzaci za toto všechno navrhl SSSR dvojnásobně velké území severně od Ladožského jezera v oblasti Repola. Tento návrh byl kromě vojenského hlediska pro Finy neakceptovatelný i ekonomicky – za hospodářsky nesmírně důležitou oblast s rozvinutým průmyslem a pobřežní vody s významným rybolovem bylo Finsku nabídnuto chudé území, které Rudá armáda během potlačování povstání ve Východní Karélii zcela zpustošila. Finsko po dlouhém jednání vyjádřilo ochotu přenechat Sovětskému svazu malé ostrůvky ve východní části Finského zálivu a jižní část ostrovů u Suursaari, souhlas s korekcí hranic na Karelské šíji a Rybářském poloostrově, ale zároveň vyjádřilo odmítnutí pronájmu poloostrova Hanko a také nesouhlas se sovětským požadavkem na likvidaci finských opevnění na Karelské šíji. V této pozici vytrvalo i přes otevřené vyhrožování válkou a vědomí rozsáhlých přesunů sovětských jednotek k finským hranicím, mimo jiné i protože klíčová část finských politiků v čele s ministrem zahraničí Erkkem byla přesvědčena o tom, že SSSR blufuje a k útoku se neodhodlá. Tento postoj finská delegace až do svého odjezdu 13. listopadu nezměnila a Stalinova snaha o diplomatické řešení zlepšení sovětských bezpečnostních pozic v Baltském moři tak definitivně skončila. Finská vláda se časně ráno 30. listopadu 1939 sešla na zvláštním zasedání, rozhodla o vyhlášení válečného stavu v zemi a jmenovala polního maršála barona von Mannerheima vrchním velitelem finských ozbrojených sil.", "section_level": 2}, {"title": "Sovětsko-německé vztahy.", "content": "Sovětský svaz podepsal v srpnu 1939 Ribbentrop-Molotovův pakt s nacistickým Německem, který byl v podstatě paktem o neútočení, ale tajný protokol k této smlouvě zabezpečoval hegemonii Moskvy ve východní Evropě a v případě války Německa s Polskem jí dával do rukou Finsko, pobaltské státy, východní Polsko a část Rumunska. Hitler si tím zajistil volné ruce při útoku na Polsko (1. září 1939) a měl otevřené dveře k invazi do západní a severní Evropy. Rudá armáda překročila již 17. září 1939 polské hranice a postupně se chystala k anexi států v Pobaltí a rumunské Besarábie.", "section_level": 2}, {"title": "Přípravy k zimní válce.", "content": "Sověti začali s intenzivní mobilizací v blízkosti finských hranic již koncem roku 1938, ale k rozmístění invazních jednotek došlo teprve v říjnu 1939. Záminkou k samotné invazi se stal Mainilský incident, který Sovětský svaz zinscenoval 26. listopadu 1939. Po třech dnech přerušily obě strany 29. listopadu diplomatické styky a o den později, 30. listopadu v 06:50, zahájily sovětské jednotky bez vyhlášení války masové ostřelování finského pohraničí a nálety na finská města. V 08:00 pak Rudá armáda ukončila dělostřeleckou přípravu a vtrhla na finské území. 1. prosince zřídil Sovětský svaz loutkovou vládu Finské demokratické republiky, která měla převzít vládu jakmile Rudá armáda Finsko porazí. V jejím čele měl stát finský komunista Otto Ville Kuusinen. Tento loutkový stát byl později transformován na Karelo-finskou SSR. Spolu s touto transformací formálně zanikla i tato vláda. V roce 1991, kdy se rozpadl Sovětský svaz, byla tato část přičleněna k Republice Karélie.", "section_level": 2}, {"title": "Strategie Rudé armády.", "content": "Sovětský svaz chtěl Finsko dobýt taktikou bleskové války, tak jak ji v září předvedl nacistický wehrmacht v Polsku. Operační plán vypracoval velitel leningradské oblasti, armádní velitel 2. stupně Mereckov, když Stalin odmítl výhrady náčelníka generálního štábu Šapošnikova. Mereckův operační plán předpokládal rychlé zlomení odporu podstatně slabšího nepřítele a rychlé obsazení Finska. Zhroucení špatně vyzbrojené a nepočetné finské armády se očekávalo zhruba po 14 dnech bojů. Sovětští vojáci byli dokonce varováni, aby si dali pozor a nepřekročili náhodou švédskou hranici. Kapitulace Helsinek se předpokládala na 21. prosince jako dárek pro Stalina k jeho šedesátinám. Ofenziva vojsk Leningradského vojenského okruhu měla probíhat na Karelské šíji přes Mannerheimovu linii (8 dnů) a v Karélii, severně od Ladožského jezera (15 dnů). Zbývající síly měly provádět malé útočné akce na odvrácení pozornosti po celé sovětsko-finské hranici od Petrozavodska až po Murmansk. Baltské loďstvo dostalo na starost lokalizaci a zničení finského válečného námořnictva a izolaci Finska zablokováním jeho námořních komunikací v Baltském moři a v ústí Finského zálivu. V téže době mělo Severní loďstvo podpořit postup Rudé armády dělostřeleckou palbou a zabránit finským lodím vyplout z Kolského a Motova zálivu v Murmanské oblasti.", "section_level": 1}, {"title": "Rudá armáda a její velitelé.", "content": "Při jednání Voronova, Mereckova a Ždanova bylo rozhodnuto, že", "section_level": 2}, {"title": "Strategie finské armády.", "content": "Finský generální štáb předpokládal, že v případě válečného konfliktu povede Rudá armáda hlavní útok přes Karelskou šíji a zároveň se pokusí o její obchvat podél severních břehů Ladožského jezera. V souladu s těmito hrozbami vybudovala finská armáda napříč celou Karelskou šíjí řadu stálých a polních opevnění, která byla později neoficiálně označena za Mannerheimovu linii. Hlavní obranné uzly se nacházely v oblasti severně od řeky Vuoksi a podél silničních a železničních komunikací směřujících k Vyborgu. Celkem čtyři obranná pásma Mannerheimovy linie měla v případě války umožnit obranu 6 finských pěších divizí, které byly začleněny do II. a III. armádního sboru. Podél severního pobřeží Ladožského jezera vytvořilo finské velení několik samostatných rot a praporů, které měly krýt komunikace v lesních masivech Karélie v oblasti měst Kuhmo, Salla a Petsamo. Tyto jednotky byly vycvičeny v taktice guerillového boje nepřetržitých útoků na boky a týly motorizovaných kolon, které tím mohly být rozděleny do izolovaných skupin. Mannerheim, jehož jmenoval prezident vrchním velitelem finské armády, zorganizoval obrovské cvičení rezervistů, které se po zkrachování rozhovorů plynule přeměnilo ve skrytou mobilizaci. Zároveň stáhl dělostřelectvo od hranic, aby nebylo ohroženo nenadálým útokem a aby byl schopen snadno vyvrátit případná obvinění z pohraničních incidentů. Krátce před sovětským útokem pak nařídil provést poslední přípravy, jako bylo zaminování finských pobřežních vod a rozptýlení letectva na polní letiště, takže když Rudá armáda zahájila bez vyhlášení války útok, byla Mannerheimova vojska připravena tak, jak jen to při jejích omezených zdrojích šlo. Jeho plán spočíval v urputných zdržovacích a ústupových bojích a co nejdelším možném držení Mannerheimovy linie. Obzvláště v Ladožské Karélii a během bitvy na Raatské cestě obkličovali Finové menší skupiny početně převažujících sovětských sil a napadali je ze všech stran.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled invaze do Finska.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První ofenziva Rudé armády.", "content": "Časně ráno 30. listopadu 1939 se daly divize Rudé armády do pohybu po celé frontě od Rybářského poloostrova až po Karelskou šíji. 7. armáda, pod velením Jakovleva zahájila útok v oblasti mezi městem Lipola a pobřežím Ladožského jezera a téměř okamžitě se setkala s odporem finských krycích jednotek, se zátarasy, s minovými poli a palebnými léčkami, které působily na sovětské vojáky demoralizujícím účinkem. Celá 7. armáda byla sevřena strachem z finských min a trvalo několik týdnů, než nová taktika průzkumu a následná práce ženistů tyto obavy eliminovala. Podobně neúspěšné byly i útoky Ladožské vojenské flotily a 8. armády, která měla postupovat severně od Karelské šíje. Zbývající dva armádní svazky, 9. armáda a 14. armáda, měly izolovat Finsko od vnějšího světa, zvláště od Švédska. První velký útok provedl Duchanov čtyřmi divizemi (44. motorizovaná, 54. střelecká, 122. střelecká a 163. střelecká) na města Kemi, železniční křižovatku Kuhmo, Suomussalmi a městečko Raate. Nejseverněji dobyla 122. střelecká divize město Salla. 14. armáda obsadila město Petsamo, které musel pod náporem přesily opustit finský 10. myslivecký prapor a postupovala dále směrem na město Rovaniemi. Ve stejné době se vojska 7. armády snažila dosáhnout průlomu na jižní břeh řeky Vuoksi, jezera Suvanto a řeky Taipale-joki s cílem vytvořit na severním břehu malé předmostí u města Koukunniemi. Sovětskému štábu se však nepodařilo dokončit přípravy k přechodu řeky pro více vojsk. Velitelství 7. armády tak přišlo o svou jedinou šanci, kdy mohlo již v průběhu prosince 1939 dosáhnout průlomu a dovést svůj útok k vítěznému konci. Večer 9. prosince 1939 se u Stalina sešli Molotov, Vorošilov, Šapošnikov a Kuzněcov a rozhodli o vytvoření Hlavního stanu hlavního velení (Stavka), který převzal řízení všech operací proti Finsku, Jakovlev byl pověřen řízením administrativy Leningradského vojenského okruhu a velitelem 7. armády byl pověřen Mereckov. Naplno se projevil dopad čistek na morálku a akceschopnost rudoarmějců a zcela selhaly naděje na spolupráci s finskou komunistickou opozicí. Zároveň se projevila nepřipravenost Rudé armády na boj v subarktických podmínkách, kterou ještě zhoršil fakt, že zima roku 1939 byla jednou z nejkrutějších zim 20. století. Rudá armáda musela pro nedostatek mužů zastavit akce na Karelské šíji, kde invazní síly doslova vykrvácely při útocích na Mannerheimovu linii. Námořní válka byla omezena zamrzlým mořem a jediným významným úspěchem bylo sovětské vylodění v pečangském přístavu. Vzdušná válka se vyvíjela ve znamení drtivé početní převahy sovětského letectva, které však mělo neúměrně vysoké ztráty, nedokázalo neutralizovat finské letectvo \"Ilmavoimat\" a jeho vojenský přínos byl navíc relativně nízký, protože se soustředilo na bombardování civilních cílů za frontou.", "section_level": 2}, {"title": "Finská obrana a protiútok.", "content": "Postup 8. armády byl zastaven na Mannerheimově linii 12. prosince 1939. 9. armádě se podařilo postoupit asi 20 km do finského vnitrozemí, ale byla zastavena poblíž měst Tolvajärvi a Kollaa. V polovině prosince vyústil finský tlak na komunikace 8. armády rozbitím jednotek 18. a 168. střelecké divize. V oblasti Tolvajärvi zahájily finské jednotky protiútok proti 139. střelecké divizi. Sovětům se sice podařilo Finy odrazit, ale při následné akci na jihu se Finům podařilo prolomit obranné linie 609. střeleckého pluku a obchvat 364. střeleckého pluku. Finský protiútok pokračoval úderem na sovětské pozice v průsmyku Ristisalmi, což donutilo sovětské vojáky k dalšímu ústupu směrem na Ägläjärvi. Ztráty neustále stoupaly a fakticky celá 139. střelecká divize podlehla demoralizaci. Tento finský protiútok způsobil obrovské ztráty i 75. střelecké divizi, která přišla na pomoc. Podle finských údajů přišly obě divize o 59 tanků, 220 kulometů a 4 000 vojáků. Největšího vítězství dosáhli Finové v úseku 9. armády, když se 163. střelecká divize střetla jižně od města Suomussalmi s rozsáhlým finským odporem. Velitel sboru Duchanov jí vyslal na pomoc 44. motorizovanou divizi velitele Vinogradova. Tato divize se rozdělila; silný předvoj se přesunoval na nákladních automobilech a hlavní síly šly pěšky a zahájila postup cestou na Raate a dále na Suomussalmi. Motorizovaný předvoj se nedorozuměním dostal až na místo zadního voje pěších jednotek a neměl žádnou šanci proniknout vpřed. Proti 44. motorizované divizi byla užita kombinovaná taktika zátarasů a guerillových nájezdů na týlové komunikace, což ji donutilo zastavit postup několik kilometrů před městem Suomussalmi. Když se Finům podařilo severně od tohoto města zničit 163. střeleckou divizi, přesunuli všechny síly proti Vinogradovově svazku a postupně ho celý likvidovali. Velitel Vinogradov byl o několik týdnů později za toto selhání popraven. Podle armádního komisaře Měchlise byla příčinou porážky nedbalost náčelníka štábu 9. armády, plukovníka Jermolajeva kombinovaná s neschopností velitele 163. divize, plukovníka Zelencova a velitele 47. střeleckého sboru Dašičeva. Ještě dále na sever se 122. střelecké divizi podařilo v městě Salla spojit s 88. střeleckou divizí a oba svazky následně pokračovaly ve svém postupu k železniční křižovatce v Pelkosenniemi. Finské velení odeslalo sedm záložních praporů do tohoto prostoru. Těm se podařilo postup obou divizí zastavit a Sověti se museli stáhnout do města Raatikka, severozápadně od Sally.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá ofenziva Rudé armády.", "content": "SSSR v průběhu ledna přesunul na frontu čerstvé síly a provedl doplnění všech jednotek u nichž to bylo možné, hlavně na Karelské šíji a v Ladožské Karélii a zároveň došlo k výrazným změnám ve velení. Mereckov byl jmenován dílčím velitelem na Karelské šíji a operační velení převzal Timošenko, kterému byly poskytnuty všechny dostupné zdroje, včetně prakticky všech dostupných schopnějších důstojníků a kvalitnějších jednotek. Útok vedený téměř trojnásobnou silou byl obnoven 1. února 1940 a Timošenko jej koncipoval jako masivní úder na Karelské šíji, ve kterém rozhoduje materiální převaha. V takovém typu boje nemohla menší finská armáda zvítězit, protože neměla dostatečné zásoby munice, ani rezervistů. Těžištěm úderu byl prostor Viipurské brány a oblast okolo Summy a jezera Muolaa. Podpůrné údery, které nutily Finy tříštit síly, byly vedeny po celé šíři Karelské šíje se zřetelným důrazem na prostor Taipale a v oblasti Ladožské Karélie. Jinak byly nové síly vyslány pouze do prostoru Kuhmo, aby podpořily vzdorující 54. divizi. Vzdušná převaha sovětského letectva dosáhla strašlivých rozměrů a konečně se začalo zaměřovat i na vojenské cíle. Finské letectvo mu sice způsobovalo společně s pozemní protiletadlovou obranou neúměrné ztráty, ale účinek jeho akcí byl pouze dočasný a lokální. Ruské letectvo ochromilo přesuny finských jednotek i jejich logistiku. Za této situace prostě už nebylo možné pozice udržet. Pokusy Rudé armády o osvobození 54. divize sice skončily debaklem, finské jednotky v Ladožské Karélii nápor vydržely, ale situace na Karelské šíji se pro ně přesto stala neudržitelná. Po čtrnácti dnech zuřivých bojů byly prolomeny středojižní úseky Mannerheimovy linie v oblastech Summy a jezera Muolla (druhá bitva u Taipale). Finové ustoupili a vzápětí znovu zarazili nepřátelský nápor na rezervních pozicích této linie, ale Sověti změnili směr úderu a využili ve svůj prospěch krutou zimu, když vstoupili na led Finského a Viipurského zálivu a rezervní linie tím byla obchvácena. Finská obrana pobřeží nedisponovala žádnými adekvátními prostředky k zastavení úderu a ustoupila. Přesto se teprve po 20 dnech zuřivých bojů podařilo sovětským jednotkám proniknout na západní břeh Viipurského zálivu. Krok za krokem se probíjely vpřed přes nepočetné elitní jednotky přivolané narychlo z Laponska a méně kvalitním posilám z řad rezervistů a obkličovaly postupně město Viipuri. Finové již neměli kam ustoupit, protože dobytí Viipuri by znamenalo obklíčení všech finských ozbrojených sil bojujících na Karelské šíji. Mannerheim proto sáhl k poslednímu zoufalému kroku, když nařídil odstřelení stavidel a hrází průplavu Saimaa, aby vzniklé záplavy zbrzdily nepřátelský postup a finské jednotky získaly čas ke stažení na západ. Rudá armáda zahájila 12. března obchvatný manévr, jehož cílem bylo obklíčení Viipuri, který se však nepodařilo dokončit, byť Rudá armáda během bojů obsadila i okrajové části města.", "section_level": 2}, {"title": "Výsledky zimní války.", "content": "Zimní válka skončila Moskevským mírem 13. března 1940, v jehož podmínkách Finsko muselo odstoupit velkou část svého území a přistoupit na většinu ruských podmínek. Ztratilo téměř celou Karélii, území v oblasti Salle a svou část Rybářského poloostrova, celkem 57 000 km. Muselo souhlasit se zřízením sovětské vojenské základny v Hanko, vybudováním železnic spojujících Sovětský svaz a Norsko a přislíbit sovětským jednotkám právo transportu po těchto železnicích.", "section_level": 1}, {"title": "Vyhodnocení zkušeností.", "content": "V polovině dubna 1940 bylo zahájeno zasedání smíšené komise Ústředního výboru VKS a Hlavní vojenské rady, která se měla zabývat vyhodnocením zkušeností z této války, založené na informacích od všech vyšších velitelů a politických pracovníků, které měly být využity k rozsáhlé reformě Rudé armády a celé sovětské vojenské doktríny. Maršál Vorošilov shrnul problémy, se kterými se Rudá armáda musela na operační a taktické úrovni vyrovnat následovně: 21. dubna 1940 shrnul Stalin závěry této komise do několika doporučení, z nichž nejzajímavější byla skutečnost, že „ideologické zásady“ by měly být komplexně přehodnoceny, a musí dojít k odvolání odpovědných osob. Stalin to vyřešil tím, že odvolal z funkce lidového komisaře obrany Vorošilova a náčelníka Generálního štábu Šapošnikova, které nahradil Timošenkem a Mereckovem. Zároveň byl zaveden nový Kázeňský řád, ve kterém získali velitelé právo tvrdě trestat všechny vojáky, kteří se provinili nesplněním rozkazů a vojáci ztratili právo na stížnost vůči svým velitelům. Nejviditelnějším znakem těchto změn bylo zavedení generálských hodností v Dělnicko-rolnické rudé armádě a admirálských hodností v Dělnicko-rolnickém rudém válečném námořnictvu.", "section_level": 2}, {"title": "Bilance ztrát.", "content": "Finská armáda ztratila během zimní války asi 97 000 mužů 48 300 mrtvých a 48 700 těžce raněných, finská historiografie i v současnosti čerpá z oficiálních zdrojů a nikdy nedošlo k odhalení skutečných ztrát jako tomu bylo v případě Rudé armády a otevření archivů po rozpadu SSSR. Oficiální ztráty na sovětské straně byly 200 000. Postupem času, jak se uvolňoval režim v Sovětském svazu, Gorbačov odtajnil dříve utajené dokumenty a spolu s tím vznikla možnost přezkoumat a kriticky zhodnotit oficiální ztráty Rudé armády. V současné době ruští vojenští historici vycházející z finských zdrojů, vyčíslují ztráty Rudé armády 131 486 mrtvých či zmizelých a 264 908 nemocných nebo zraněných. Dále připouštějí ztrátu 600 letadel (Finové 70) a zničení nebo vyřazení asi 1 200 - 3 500 ruských tanků a obrněných vozidel (Finové jich ztratili asi 16). Finové původně odhadli ztráty Rudé armády na něco mezi 400 000 až 600 000 muži.", "section_level": 2}, {"title": "Pokračovací válka.", "content": "Jelikož ani jedna ze stran nepovažovala výsledek války za definitivní a Sovětský svaz v následujícím období neustále zvyšoval napětí a hrozby vůči Finsku (např. násilný zábor Litvy, Lotyšska a Estonska a Petsamo, vměšování se do finských prezidentských voleb, nerespektování podmínek příměří apod.), vznikla mezi oběma státy extrémně výbušná situace, která vyústila v roce 1941 v pokračovací válku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zimní válka (finsky \"talvisota\") bylo vojenské střetnutí mezi Finskem a Sovětským svazem, které začalo sovětskou ofenzivou bez vyhlášení války 30. listopadu 1939 a skončilo Moskevským mírem 13. března 1940. Sovětský svaz byl za toto ilegální napadení vyloučen 14. prosince 1939 ze Společnosti národů. ", "tgt_summary": "Der Winterkrieg ( ', ', \"Simnjaja woina\") wurde vom 30. November 1939 bis zum 13. März 1940 zwischen der Sowjetunion und Finnland ausgetragen. Er wird auch als Sowjetisch-Finnischer Krieg (russisch \"Sowetsko-finskaja woina\") oder „Sowjetisch-Finnländischer Krieg“ (russisch \"Sowetsko-finljandskaja woina\") bezeichnet. ", "id": 99671} {"src_title": "Polessk", "tgt_title": "Polessk", "src_document": [{"title": "Historie města.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Od vzniku do 19. století.", "content": "První zmínka pochází z roku 1258, kdy se Řádu německých rytířů podařilo podrobit si pruský kmen Sambů. Do roku 1300 se osada nazývala Labegowe moter, později došlo ke zkrácení na Labigow či Labiau. Samotný původní název pochází z pruských ze slov \"labs\" a \"moter\" znamenající \"dobrá bažina\". Řád na místě postavil dřevěnou pevnost, která měla bránit cestu do Königsbergu. Pevnost v roce 1277 vyhořela a byla nahrazena kamenným hradem. Osada vznikla právě v okolí hradu. Po sekularizaci Řádu v roce 1525 se celé Východní Prusko transformovalo do Pruského Vévodství. Roku 1642 získává osada městská práva dekretem kurfiřta Fridricha Viléma. V roce 1656 byla ve městě podepsána tzv. \"Smlouva u Labiau\" mezi pruským kurfiřtem Fridrichem Vilémem a švédským králem Karlem Gustavem. Smlouva zaručila Pruskému vévodství plnou samostatnost výměnou za vojenskou podporu Švédům v nadcházející švédsko-polské válce. V roce 1885 bylo Labiau s populací téměř 5 tisíc lidí sídlem okresního soudu, pobočky říšské banky a pivovaru.", "section_level": 2}, {"title": "Novodobé dějiny.", "content": "Po četných porážkách Wehrmachtu na Východní frontě v roce 1944 začalo německé velitelství s operací Hanibal. Cílem celé operace bylo evakuovat co největší množství německého obyvatelstva z Východního Pruska do Německa před příchodem Rudé armády. Sověti obsadili město na začátku roku 1945. Po válce připadlo město pod správu SSSR a bylo přejmenováno na Polessk podle hrdiny sovětského svazu plukovníku Sergeji Ivanoviči Polesskému, který padl při bojové operaci Rudé Armády ve Východním Prusku. Zbývající německé obyvatelstvo bylo deportováno do sovětské okupační zóny Německa a do města se nastěhovali především Rusové z centrálních oblastí Ruska a Povolží. Po rozpadu SSSR v roce 1991 se město stalo součástí Ruska jako jeho exkláva.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Etnické složení obyvatelstva.", "content": "Při sčítání lidu v roce 2010 bylo etnické složení v městě následující:", "section_level": 2}], "src_summary": "Polessk (rusky Поле́сск; německy Labiau; litevsky Labguva; polsky Labiawa, česky Labiava) je město v Kaliningradské oblasti v Rusku ležící 46 km severovýchodně od Kaliningradu. V roce 2010 mělo městečko okolo 7 500 obyvatel převážně ruské národnosti.", "tgt_summary": "Polessk (; bis 1946,, ) ist eine Rajonstadt mit Einwohnern (Stand ) in der russischen Oblast Kaliningrad. Sie ist Verwaltungssitz der kommunalen Selbstverwaltungseinheit \"Stadtkreis Polessk\" im Rajon Polessk.", "id": 1980950} {"src_title": "Dějiny Kanady", "tgt_title": "Geschichte Kanadas", "src_document": [{"title": "První osídlení.", "content": "Před 50 000–17 000 lety, během čtvrté doby ledové, neboli tzv. Wisconsinu, snížená hladina moře umožnila lidem postupovat přes dnešní Beringovu úžinu (přes tzv. Beringii) ze Sibiře na americký kontinent. Území Kanady bylo ovšem blokováno ledovcovým příkrovem (tzv. Laurentijský ledovec). Tisíce let se tak lidské osídlení omezovalo na Aljašku a Yukon. Nejstarší stopy po paleoindiánech na území Kanady byly nalezeny na ostrově Haida Gwaii, v jeskyni Bluefish a v mokřadu Old Crow (obojí na území Yukonu). Byli to lovci a sběrači a zanechali po sobě kamenné nástroje. Lovili velké savce. Severoamerické klima se stabilizovalo kolem roku 8000 př. n. l. Ledová plocha začala ustupovat, z roztáté vody vznikala jezera, včetně Velkých jezer. Od 2000 let př. n. l. začínají archeologové rozlišovat jednotlivé indiánské kultury. Na území Kanady působily tři klíčové indiánské skupiny: nejvýznamnější z nich byli Algonkinské kmeny mluvící různými algonkinskými jazyky, které obývaly především oblast Velkých jezer a řeky Svatého Vavřince a větší část východní poloviny moderní Kanady. Významní byly rovněž Irokézové, kteří původně sídlili v oblasti dnešního New Yorku (na území dnešních Spojených států), ale pozvolna rozšířili svůj vliv do jižního Ontaria a Montrealské oblasti dnešního Québecu. Zde se dostaly do kontaktu s Algonkiny a vytvořilo se mezi nimi tuhé nepřátelství. Roku 1142 vytvořili Irokézové tzv. Irokézskou ligu, nejvýznamnější pozdní indiánskou politicko-vojenskou strukturu severní Ameriky. Třetí klíčovou skupinou byli mluvčí jazyků na-dené, kteří jsou příbuzní současných obyvatel Sibiře. Tyto kmeny přišly do severní Ameriky okolo roku 6000 př. n. l., tedy později než Algonkinové a liší se od nich jazykově i etnicky. Osídlily zejména severozápad Kanady (část migrovala na jih USA). Ke třem hlavním okruhům nepatří některé izolované indiánské kmeny jako Haidové žijící především na Haida Gwaii u pobřeží Britské Kolumbie, nebo Kvakiutlové obývající pobřeží Britské Kolumbie a severní část ostrova Vancouver, kde žil i kmen Nuu-chah-nulth. Právě v těchto oblastech bylo zaznamenáno nejvíce totemových polí a slavností zvaných potlač, jejichž studium sehrálo velkou úlohu v rozvoji moderní etnologie a antropologie. Specifické obyvatelstvo se usadilo i v Kanadském arktickém souostroví, kde se již kolem roku 500 př. n. l. utvořila významná paleo-eskymácká kultura Dorset. Dnešní Inuité do této oblasti přišli až kolem roku 1500 z Grónska a původní eskymácké obyvatelstvo vytlačili.", "section_level": 1}, {"title": "Evropská kolonizace.", "content": "První evropské osídlení založili na kanadském území Vikingové okolo roku 1000 v L'Anse aux Meadows, to však existovalo pouze krátce a z dlouhodobého hlediska nemělo žádný význam. Kanada (resp. její východní pobřeží) byla pro Evropu znovu objevena na přelomu 15. a 16. století výzkumnou plavbou John Cabota (1497), další výpravy sem podnikli Jacques Cartier (1534), Martin Frobisher (1576), Samuel de Champlain (1603) a další. První dlouhodobé evropské osídlení zde založili Francouzi. Šlo o Port Royal (1605) a Québec (1608). Angličané je následovali v roce 1610 v oblasti Newfoundlandu, avšak jejich osídlení v této oblasti brzy zaniklo a oblast ovládli Francouzi. S příchodem Evropanů se na kanadském území začaly rychle šířit evropské choroby, které decimovaly původní obyvatele a otevíraly kolonistům cestu do indiánských území. Po většinu 17. století se francouzské a britské kolonie v Severní Americe vyvíjely jen s minimálními vzájemnými kontakty. Francouzi kolonizovali okolí řeky sv. Vavřince, (a potenciálně se tlačili do Louisiany) zatímco Britové osidlovali třináct kolonií na východním pobřeží dnešních USA a Společnost Hudsonova zálivu se soustředila na oblast Země prince Ruprechta. Ovšem v letech 1689–1763 došlo k sérii tzv. francouzských a indiánských válek, které byly úzce spjaty s válkami evropských mocností, pod něž kolonie spadaly. Tyto války, v nichž obě strany rozsáhle využívaly pomoci indiánských spojenců, vyústily v zánik francouzské moci v Kanadě, která připadla Velké Británii (Francie ztratila veškerá území na východ od Mississippi s výjimkou souostroví Saint Pierre a Miquelon).", "section_level": 1}, {"title": "Pod britskou nadvládou.", "content": "Velká Británie vítězstvím na severoamerickém kontinentu získala rozsáhlé državy osídlené katolíky francouzského původu, což mohl být potenciálně velký problém. Jelikož poangličtění a poanglikánštění těchto území by zaznamenalo celou řadu povstání a urputných bojů (které se již pomalu začaly objevovat), rozhodla se Británie po kratším váhání v tomto případě pro neobvyklý postup a v roce 1774 schválila \"Quebec Act\", který akceptoval katolické náboženství, francouzský civilní zákoník a francouzštinu jakožto úřední jazyk na území provincie Québec. Tento krok ovšem značně rozbouřil mínění v 13 provinciích a je udáván jako jeden z podstatných příspěvků k pozvednutí tamních revolučních nálad. Za americké války za nezávislost se Kanada nepřipojila k povstání 13 kolonií a stala se cílovou zemí desítek tisíc loajalistů odcházejících z území dnešních USA. Tím se dostala na území Quebécu řada anglicky mluvících protestantů usídlujících se zejména v oblasti Velkých jezer. To vedlo k pozdějšímu rozdělení provincie Québec na Horní a Dolní Kanadu, z nichž pro Horní nebyl \"Quebec Act\" nadále relevantní. V britsko-americké válce v letech 1812–1815 hrála kanadská fronta důležitou roli. USA se opakovaně pokoušely obsadit Horní i Dolní Kanadu, ale jejich vpády byly odraženy. Významný byl v tomto ohledu postoj indiánského obyvatelstva, které podporovalo spíš Brity (na britské straně bojovaly hlavní kmeny z oblasti Velkých jezer i Tecumsehova aliance) i místních kolonistů. Na odpor se postavili jak anglicky, tak francouzsky mluvící potomci Evropanů. Zatímco u anglicky mluvících loajalistů se to očekávalo, odpor Francouzů byl pro Američany překvapením, neboť očekávali, že jako de facto spojenci Napoleonovy Francie budou přivítáni s otevřenou náručí. Québečtí Francouzi ovšem byli v drtivé většině též katolíci a Bourbonům naklonění roajalisté a sekulární až protikatolický polorevoluční režim korsického „samozvance“ je iritoval ještě víc, než Angličany. Kromě toho Quebečané nezapomněli, že to byli právě Američané, kteří (ještě jako členové Britského impéria) ostře odmítali Quebec Act a byli pro potření francouzštiny a katolicismu na dobytých územích. Války se proto většinou neúčastnili a pokud ano, tak většinou na straně Britů. Válka s USA skončila nakonec uznáním \"statu quo ante\". Skončila tak poslední válka, kterou Kanaďané vedli na vlastním území, nepočítáme-li několik nájezdů amerických irských nacionalistů a pirátů, ke kterým došlo v průběhu 19. století. Kanada se proto mohla s podporou Britského impéria soustředit na vnitřní problémy a expanzi. Šlo jednak o expanzi na sever a západ za pomoci Severozápadní společnosti a Společnosti Hudsonova zálivu, která intenzívně probíhala již několik desetiletí. Jelikož se obě společnosti na přelomu 18. a 19. století dostaly do prudkých sporů, které vyústily ve válku nejen obchodní (viz bitva u Sedmi dubů), došlo nakonec na příkaz vlády k jejich vynucenému sloučení (1821). V roce 1837 došlo k povstání části francouzského obyvatelstva (viz povstání roku 1837). Po jeho potlačení se Británie rozhodla vytvořit z Horní a Dolní Kanady jeden celek (kvazifederativní \"United Province of Canada\"), přičemž nezastíranou motivací tohoto kroku bylo zrušit většinu privilegií a uniformitu Québecu coby francouzské kolonie a připravit půdu pro jeho poangličtění. Podepsáním Oregonské úmluvy roku 1846 byly ukončeny teritoriální spory mezi USA a Kanadou (za hranici na západě byla určena 49. rovnoběžka). Prudký růst kanadské populace díky velké imigraci z Evropy i vysoké porodnosti vedl k osidlování kanadského vnitrozemí, Země prince Ruprechta, Arktidy a zakládání nových kolonií (zatím mimo Sjednocené provincie): Vancouver a Britská Kolumbie. Zároveň ovšem někteří Evropané (zejména francouzsky mluvící) začali Kanadu opouštět a odcházeli do USA.", "section_level": 1}, {"title": "Získání samostatnosti.", "content": "V roce 1867 byl přijat Zákon o Britské Severní Americe, který sjednotil britské severoamerické kolonie Sjednocená provincie Kanada, Nové Skotsko a Nový Brunšvik v jediné, už do značné míry autonomní dominium. Krátce poté došlo k znovuvytvoření provincií Ontario a Québec. Do těchto provincií byla začleněna Ruprechtova země a přičleněny byly oblasti bývalé Severozápadní společnosti jakožto Severozápadní teritoria a nově vytvořená provincie Manitoba. Následně byla připojena Britská Kolumbie (od roku 1866 sjednocená s Vancouverem). Osidlování nových území bylo podpořeno vhodnými zákony a budováním patřičné infrastruktury a institucí – mimo jiné byly postaveny tři transkontinentální železnice (zejména pak Kanadská pacifická železnice) a ustavena Kanadská horská policie. V roce 1873 se připojila další kolonie (Ostrov prince Edvarda) a provinční status získaly části Severozápadních teritorií: Alberta a Saskatchewan (1905). Kanada vstoupila do první světové války automaticky vyhlášením války Velkou Británií a vyslala na evropská bojiště kontingent složený převážně z dobrovolníků. Ztráty však byly natolik těžké, že pro doplnění kanadských sil v roce 1917 musel premiér Robert Borden vypsat povinné odvody do armády. Ty byly velice nepopulární zejména v Québecu a byly jednou z příčin prudkého propadu obliby Konzervativní strany, která nakonec ztratila kontrolu nad touto provincií ve prospěch liberálů, kteří vůči branné povinnosti nezaujali jednotné stanovisko. V letech po válce pokračoval proces osamostatňování Kanady. V roce 1919 sama za sebe vstoupila do Společnosti národů a v roce 1931 Westminsterský statut potvrdil její nezávislost, když jednoznačně stanovil, že žádný zákon přijatý britským parlamentem není na jejím území platný bez výslovného schválení kanadským parlamentem. Velká hospodářská krize na přelomu 20. a 30. let zasáhla i Kanadu, která napomohla ke vzestupu strany CCF (\"Co-operative Commonwealth Federation\"). Před druhou světovou válkou Kanada podporovala politiku appeasementu vůči Německu, po přepadení Polska pak její premiér William Lyon Mackenzie King prosadil v kanadském parlamentu vyhlášení války (10. září). Během války došlo k obrovskému rozvoji válečného průmyslu, Kanada zásobovala jeho produkty nejen Velkou Británii, ale i USA a SSSR. Její pozemní jednotky se byly nejdříve dislokovány převážně ve Velké Británii, později se účastnily válečných operací. Jejich první velkou bitvou na evropském kontinentu byl tragický nájezd na Dieppe, který vyústil v těžké ztráty. Naproti tomu obchodní i válečné loďstvo hrálo již od počátku enormně významnou roli v bitvě o Atlantik.", "section_level": 1}, {"title": "Po druhé světové válce.", "content": "V roce 1949 se do té doby formálně nezávislé Dominium Newfaundland připojilo ke Kanadě jako její 10. provincie. Zahraniční politika Kanady během studené války byla úzce spjata s politikou Spojených států. Kanada byla zakládajícím členem NATO v roce 1949. V roce 1950 poslala Kanada během korejské války bojové jednotky do Koreje jako součást sil OSN. Touha federální vlády prosadit během studené války své teritoriální nároky v Arktidě vedla k přesunu 87 domorodců z Nunaviku (severní část Québecu) na pustý ostrov Cornwallis. Tento projekt byl později předmětem dlouhého vyšetřování Královské komise pro domorodé národy. V roce 1958 Kanada zřídila ve spolupráci se Spojenými státy Severoamerické letecké obranné velení (NORAD). V roce 1956 reagovala OSN na suezskou krizi vytvořením mimořádných mírových sil OSN, které dohlížely na stažení znepřátelených stran. Šlo o návrh kanadského ministra zahraničí (a budoucího premiéra) Lestera B. Pearsona, který za to roku 1957 získal Nobelovu cenu míru. Suezská krize měla však i dopad na veřejné mínění a zahraniční politiku Kanady, když vedla k jistému odcizení mezi Británií a Francií na straně jedné (útočící strany v Suezské válce) a Kanadou na straně druhé. Symbolem tohoto postupného procesu pak bylo, když si Kanada v roce 1965 vytvořila novou vlajku s javorovým listem, čímž z jejího státního praporu zmizel britský Union Jack. V 60. letech pak došlo i k oslabení vazby na Spojené státy, mj. i za pomoci intelektuální kritiky vlivu americké populární kultury. Nová atmosféra 60. let (jež měla své obdoby i v jiných západních zemích) vedla také ke změnám v kanadské legislativě týkající se přistěhovalectví. Zatímco tradiční zákonodárství zvýhodňovalo britské a další evropské přistěhovalce, v 60. letech 20. století se Kanada otevřela přistěhovalcům ze všech částí světa. Zatímco v 50. letech 20. století došlo k vysoké míře přistěhovalectví z Británie, Irska, Itálie a severní Evropy, v sedmdesátých letech přistěhovalci stále více pocházeli z Indie, Číny, Vietnamu, Jamajky nebo Haiti. Většina se usadila v Torontu, Montrealu a Vancouveru. V důsledku silné poválečné imigrace z různých evropských zemí a USA došlo postupně ke změně demografické situace v Kanadě. Hodně též přispěla válka ve Vietnamu, během níž se řada Američanů přesídlením vyhýbala branné povinnosti. Výsledkem byla tzv. tichá revoluce v Québecu, kde zřetelně poklesl podíl francouzsky mluvících obyvatel a došlo k výrazné sekularizaci společnosti. Tento jev ale zároveň posílil nacionalistické a separatistické tendence zejména u francouzsky mluvících obyvatel. Během roku 1981 došlo k dohodě tzv. o patriaci (\"Patriation\") ústavy, která měla definitivně učinit Kanadu nezávislou zemí. Na konkrétním postupu se dohodli guvernéři provincií s federálním guvernérem v listopadu téhož roku a 17. dubna 1982 došlo i přes odpor představitelů Québecu k schválení nové verze ústavy, podle níž se Kanada stala zcela nezávislou zemí, v jejímž čele stojí monarcha sdílený s Velkou Británií. Představitelé Québecu odmítli ústavu podepsat. Sociální a společenské změny v rámci kanadského zřízení a zmíněných ústavních změn vedly k prudkému nárůstu autonomizačních a separatistických snah Québecu a výsledkem byla dvě referenda o osamostatnění této provincie. První bylo jednoznačně zamítnuto (1980, ještě před změnou ústavy), ovšem výsledek druhého byl již velmi těsný (1995, pro odtržení 49,4 % hlasujících). Kanadská vláda na to podala dotaz Kanadskému nejvyššímu soudu, který vydal v roce 1997 stanovisko, že Québec nemá právo na jednostranné vyhlášení nezávislosti. Separatistické hnutí v Québecu ovšem stále pokračuje v činnosti a víceméně odmítá toto stanovisko akceptovat. Multikulturalismus byl přijat jako oficiální politika kanadské vlády během dlouhého předsednictví liberála Pierra Trudeaua (1968–79, 1980–1984). To vedlo také k důsledné politice dvojjazyčnosti a nespokojenosti v západních provinciích země, zejména v Albertě. Někdy se v této souvislosti hovoří o „západním odcizení“. To se pokoušel zmírnit zejména konzervativní premiér Brian Mulroney (vládl 1984–1993). Ten také posílil vztahy s USA. V roce 1987 vyústila v kanadsko-americkou smlouvu o volném obchodu (\"Canada-United States Free Trade Agreement\"), která vytvořila kanadsko-americkou zónu volného obchodu. Významná byla i účast Kanady ve válce v Zálivu roku 1991. Pod silný americký vliv se dostala též kanadská média (v americkém příhraničí a v anglicky mluvících částech země obecně skomírající pod konkurencí médií amerických), což vede na jedné straně ke snahám ještě více posílit integraci obou zemí (existuje zde signifikantní skupina usilující o vytvoření tzv. Severoamerické unie), na druhé straně tato vize vyvolává u dalších obyvatel obavy a v jistém smyslu dále posiluje kanadský nacionalismus (zejména ve frankofonních oblastech). Mulroney čelil také první velké vlně požadavků původních obyvatel. Dne 1. dubna 1999 došlo k poslední změně v nejvyšším administrativním členění země, když bylo ze Severozápadních teritorií vyčleněno teritorium Nunavut. V roce 2003 se Kanada stala čtvrtou zemí na světě a první zemí v Americe, která legalizovala manželství osob stejného pohlaví na celostátní úrovni.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dějiny Kanady zahrnují období od osídlení jejího území prvními lidmi až do současnosti. Historie Kanady, stejně jako dějiny celé Ameriky, probíhala dlouhou dobu v izolaci od ostatních kontinentů. Evropanům zajistili kontakt s Kanadou a jejími obyvateli výzkumné plavby Francouzů a Britů na přelomu 15. a 16. století.", "tgt_summary": "Die Geschichte Kanadas reicht mehr als zwölf Jahrtausende zurück. Um diese Zeit boten sich den frühen menschlichen Bewohnern des heutigen Kanadas durch das Ende der letzten Eiszeit günstigere Lebensmöglichkeiten. Dabei entwickelten sich in einem langen Prozess unter Einwanderung weiterer Gruppen aus Asien sehr stark voneinander abweichende Kulturareale, die von den Inuit, die sich den arktischen Bedingungen angepasst hatten, über Wildbeuter- und halbnomadische bis zu bäuerlichen Kulturen der First Nations reichten, wie die Indianer des Landes genannt werden. Starke kulturelle Veränderungen, weitläufige Verdrängungsprozesse und Nomadisierung wurden durch das von Spaniern mitgebrachte Pferd, durch die Kriege der Irokesen und durch Europäer bereits zwischen 1500 und 1700 ausgelöst. Dabei brach eine Vielzahl indigener Völker, wie in ganz Amerika, durch eingeschleppte Krankheiten zusammen, vor allem durch Pocken. ", "id": 2013644} {"src_title": "Postmoderna", "tgt_title": "Postmoderne", "src_document": [{"title": "Předpoklady vzniku.", "content": "Předpoklady pro vznik postmoderny je možné najít v krizi moderny, která postupně vyčerpala svoje možnosti a svůj potenciál. Toto dění našlo svůj původ v krizi způsobené snahou o racionální vysvětlení jakýchkoli skutečností, snahou o dosáhnutí univerzalistických koncepcí světa, rovněž hovoří i o úpadku osvíceneckých myšlenek a celkově o absenci pokroku. V uměleckých sférách došlo k ústupu avantgardních hnutí a všeobecnému ochabnutí zájmu o funkcionalismus.", "section_level": 1}, {"title": "Filosofie.", "content": "Tento směr vznikl jako reakce na modernu a je zaměřen opačným směrem, tzn. odmítá koncepci jediné pravdy a jediného cíle a usiluje o alternativní přístup ke světu. Z toho pramení kritika pokroku a moderních myšlenek levicových intelektuálů, zároveň postmoderna otevřela cestu k odmítnutí názorů spojených s kulturní nadřazeností západní civilizace a tím i nadřazenosti racionality v procesu poznání. To u filosofů vede k nedůvěře vůči obecným pravdám a teoriím, tím prakticky popírají předchozí filosofické snahy nastolit jednotný názor. Vytvořením pluralitního prostředí často dochází jednak ke vzniku paradoxů spojených s několika pohledy na danou problematiku, jednak k následné snaze řešit tyto těžko řešitelné paradoxy. Již na samém počátku exegeze hlavního tématu, jež chceme nechat prostoupit filosofickým teorémem, abychom z něj v závěru vyvodili, že je pouhým bezobsažným sdělením bez začátku a konce, bez možného materiálního a filosoficko-psychologického uchopení, je třeba neuzavírat pojem člověka do jakýchkoliv kójí a stejně tak i ono pojmosloví postmodernismu. Všechny výše uvedené aspekty, které lze považovat v naší úvaze za prioritní, se vyvíjejí kontinuálně, nikoliv skokově a to v komplexní rovině, jež sama o sobě je dána možností střetávání se těch či oněch jednotlivostí, jež mohly dát vzniknout něčemu, co se vychýlilo od současného stavu a jevilo se jako vhodné k přiřknutí pojmenování, které však samo o sobě nemůže nikdy přinášet něco, co je zcela nové, jelikož je vždy a za všech okolností něčím, jenž v zásadě na něco navazuje, aby se pak posléze samo mohlo stát prvkem, který stojí v posloupnosti vývoje. Kde pokračování a směřování tohoto prvku je dáno oním střetáváním se na poli jednolité komplexity, přičemž toto pole je ohraničeno pouze lidskými maximami, avšak nelze tvrdit, že tyto maximy jsou hranicemi konečnými, ale je žádoucí je brát jako něco, co je momentálně omezeno námi samými.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Postmoderní literaturou zpravidla označujeme literaturu podmíněnou tendencemi současnosti. Vychází z pojetí dějin, podle kterého končí období vycházející z židovsko-křesťanské tradice a nový životní styl směřuje k pluralismu názorů. Tím dochází k rozvoji filosofických myšlenek postmoderny. Převládá názor, že „umělecko-teoretické koncepty (krása, pravda, autentičnost, genialita atd.) nejsou transhistoricky platné či transkulturně závazné.\" Jedna z příčin této dějinné situace má být rozpad socialistického impéria, druhá rozpad koloniálního impéria a tím i prolnutí více kultur. Dalším určujícím prvkem jsou objevy v oblasti komunikačních technologií, jejichž následkem lze hovořit o jakési světové společnosti. To přineslo nové problémy a nový pohled na svět, na které je literatura nucena reagovat. Svět je komunikativnější a příjemce (čtenář) může dílo interpretovat svobodněji, na základě vlastního „úhlu pohledu“ (tzv. point of view). Literatuře konkuruje televize, kino a další média jako počítač, potažmo Internet. Natolik alternativní směr, jako je postmodernismus, lze uchopit jen s určitými obtížemi. Tento směr má samozřejmě mnohé výhody — zbortila se mnohá tabu, komunikace je stále snadnější i na velké vzdálenosti, ale to způsobuje i jeho nevýhody — komplikovanost textů, někdy nejasnost autorových myšlenek atp. Dominuje téma diskuze o konci umění. Je reflektováno v citátovém a odkazovém charakteru postmoderního umění. Tyto postoje vedou k adaptacím zavedeného kódu a stylu formálními prostředky, jakými jsou parodie, plagiáty, pastiše, koláže. Film a literatura reflektují zmíněné chápání umění jako pole vhodné k experimentování. Proto jsou často využívány fantastické dějové prvky, metafikční odkazy, absurdní jazykové hry a zlomy v rámci žánrů. V popředí stojí zájem o spolupráci recipient a o hravý rozklad zavedených konceptů a konvencí.", "section_level": 1}, {"title": "Výtvarné umění.", "content": "Postmoderní umění se snaží nabídnout alternativu k moderně a tvořit taková díla, která nejsou zaměřena výhradně na tzv. kulturní elitu. To ještě neznamená, že jejich díla jsou srozumitelná většinovému divákovi, ač se o to umělci snaží. V malířství a sochařství se umělci pokoušejí zpracovávat poetičtější a více emotivní díla než tomu bylo doposud. Termín postmoderní výtvarné umění není příliš běžný, protože do této oblasti postmoderna proniká pomaleji, než je tomu např. v architektuře.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "V architektuře (resp. v umění) pojem „postmoderna“ poprvé použil Joseph Hudnut v titulku svého článku (\"Postmoderní dům\") již v roce 1945, běžně tento termín začal používat až americký architekt Charles Jenks ve svém díle \"Řeč post-moderní architektury\". Základní snahou architektury je překonat jistou elitnost architektury a přenést ji do jazyka srozumitelného i laikovi, na druhé straně se snaží udržet i zájem odborníků, to se projevuje dvojím pohledem na architektonické dílo — laik vnímá podobnost s něčím mu známým, odborník vnímá i ovlivnění historickými slohy a jejich zvláštnostmi. Postmoderní architektura se zcela záměrně staví do opozice k funkcionalismu a bauhausu, protože nechce tvořit pouze neosobní bydlení, ale stavby, které navazují (citují) předchozí styly.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Od šedesátých (v případě Johna Cage od čtyřicátých) let se v artificiální hudbě projevují aspekty podobné postmoderně architektonické — nová kontinualita, polystylovost, využití kýče.", "section_level": 1}], "src_summary": "Postmoderna (také \"postmodernismus\") je myšlenkový směr konce 20. století. Tento pojem vznikl na základě krátké, ale vlivné knihy Jeana-Françoise Lyotarda \"O postmodernismu\" (\"La condition postmoderne\", 1979, č. 1993). Základním prvkem postmoderny je pluralita názorů a jejich zrovnoprávnění, došlo nejen ke zpochybnění optimistického pohledu na historický vývoj západní civilizace, ale i pohledu na dějiny jako na proces postupného překonávání dřívějších fází či etap. S tím je samozřejmě spojen fakt, že se tímto termínem označují často i protichůdné proudy a tím je ztížen jejich popis. ", "tgt_summary": "Die Postmoderne (von ‚hinter‘, ‚nach‘) ist im allgemeinen Sinn der Zustand der abendländischen Gesellschaft, Kultur und Kunst „nach“ der Moderne. Im besonderen Sinn ist sie eine politisch-wissenschaftlich-künstlerische Richtung, die sich gegen bestimmte Institutionen, Methoden, Begriffe und Grundannahmen der Moderne wendet und diese aufzulösen und zu überwinden versucht. Die Vertreter der Postmoderne kritisieren das Innovations­streben der Moderne als lediglich habituell und automatisiert. Sie bescheinigen der Moderne ein illegitimes Vorherrschen eines totalitären Prinzips, das auf gesellschaftlicher Ebene Züge von Despotismus in sich trage und das bekämpft werden müsse. Maßgebende Ansätze der Moderne seien eindimensional und gescheitert. Dem wird die Möglichkeit einer Vielfalt gleichberechtigt nebeneinander bestehender Perspektiven gegenübergestellt (Relativismus). Mit der Forderung nach einer prinzipiellen Offenheit von Kunst wird auch kritisch auf die Ästhetik der Moderne Bezug genommen. ", "id": 1994489} {"src_title": "Diana (mytologie)", "tgt_title": "Diana", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "Jméno Diana souvisí s výrazem \"dius\"/\"divus\" „božstvo, božský“ a může být vykládáno jednoduše jako „božská“, stejně jako jméno zemědělské bohyně zvané Dea Dia „bohyně božská“. Jaan Puhvel rekonstruuje její původní jméno jako *\"Diviána\". Výrazy \"diana\", \"dius\" a \"divus\" původně vychází z praindoevropského *\"deiwós\" „bůh, božstvo“ a to zase z *\"diw\"/\"dyu\" „jasné nebe, denní světlo“. Jméno Diana tak má stejný původ jako běžné latinské výrazy \"deus\" „bůh“ a \"dies\" „den“, stejně jako jméno Jupiter.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "Původní funkce Diana před jejím splynutím s Artemidou je nejasná a stala se předmětem mnoha hypotéz. Filolog Georg Wissowa v roce 1912 Dianu vyložil jako ochránkyni a pomocnici žen, především co se týče pohlavních nemocí, a odmítl že by měla původně i lunární a loveckou funkci. Jaan Puhvel v roce 1987 jí vyložil především jako bohyni porodu a lunárního cyklu, analogickou řecké Eileithýii a římské Juno Lucině. Naopak filoložka Carin Green v roce 2012 považovala funkce bohyně Měsíce a lovu za propojené. Jako Diana Nemorensis byla ctěna v \"nemus Aricinum\" „aricinském háji“, běžným latinským slovem pro posvátný háj však není \"nemus\", ale \"lucus\" související s \"luceo\" „zářit, svítit“. Tato spojitost byla známa již ve starověku, slovo však bylo vykládáno opačně, jako „nezářící“, v souvislosti s tmavou a stinnou povahou hájů. Dianino jméno může být také vykládáno jako „zářící“. Toto spojení protikladů světla a tmy se jasně objevuje v invokaci \"reginy nemorum\" „královny háje“ v Senecově Faidře, kde je vzývána jako bohyně osvětlující noc, ale přebývající v temnotách. Dále byla bohyní otroků, což byla taktéž funkce pravděpodobně převzatatá od Diany Nemorensis. Její svátek 13. srpna byl také servorum dies „den otroků“, vysvětlována to bylo též tím že král Servius Tullius, který dal vystavět její římský chrám, byl synem otrokyně. Byla však také ve velké míře ctěna plebejci, kteří se podle Tita Livia v důsledku útisku dvakrát vystěhovali z města a našli útočiště v jejím chrámu.", "section_level": 1}, {"title": "Chrámy.", "content": "Nejznámější Dianin chrám, odznačovaný jako \"aedes\" či \"templum\", se nacházel na Aventinu a jednalo se o nejstarší a nejdůležitější svatyni na tomto pahorku. Podle tradice byl založen již Serviem Tulliem, který shromáždil představitele měst Latinské ligy a přesvědčil k výstavě chrámu napodobující Artemidin chrám v Efesu. Během vlády císaře Augusta byl přebudován Luciem Cornificiem, poslední zpráva, která jej zmiňuje jako stojící pochází z 4. století. \"Aedes\" ležel nedaleko \"Thermae Suranae\", tedy nejspíše kousek západně od dnešního kostela svaté Prisky. Den zasvěcení - 13. srpen, byl slaven po celé Itálii a to především otroky. Mezi méně významné Dianini svatyně v Římě náležel:", "section_level": 1}, {"title": "V umění a literatuře.", "content": "Téma Diany na lovu bylo nesmírně oblíbené v barokním malířství 17. a 18. století. Diana se připomíná v mnoha Shakespearových hrách, u romantiků a v Cocteauově filmu „Kráska a zvíře“ je to právě Dianina síla, která zvíře dokázala zkrotit a proměnit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Diana, latinsky Dīāna, je římská bohyně. Její původní funkce není zcela jasná, nejspíše se jednalo o ochránkyni žen a bohyni porodu, úzce byla také spojena s posvátnými háji a byla ochránkyní otroků. Její funkce bohyně měsíce a lovu však může být \"interpretatio graeca\" vzniklé ztotožněním s řeckou Artemidou. Přijala též Artemidinu mytologii a po jejím vzoru byla zobrazována jako lovkyně s lukem a toulcem, doprovázená loveckým psem či jelenem. Zároveň byla ztotožňována s řeckou Hekaté, domácí bohyněmi Lunou, Juno Lucinou a Trivií, a později, stejně jako další římské bohyně, pod jménem Dea Syria se syrskou Atargatis. ", "tgt_summary": "Diana ist in der römischen Mythologie die Göttin der Jagd, des Mondes und der Geburt, Beschützerin der Frauen und Mädchen. Ihr entspricht die Artemis in der griechischen Mythologie.", "id": 1535194} {"src_title": "Lorentzova transformace", "tgt_title": "Lorentz-Transformation", "src_document": [{"title": "Odvození.", "content": "Při hledání vhodné transformace, která odpovídá přechodu od jedné inerciální soustavy ke druhé, se vychází z dvou základních postulátů speciální teorie relativity: Zároveň se bere v úvahu fakt, že pro malé rychlosti je skutečnost dobře vystižena Galileovými transformacemi. Proto musí mít hledané transformační formule takový tvar, aby pro vzájemné rychlosti formula_1 přešly v Galileovy transformace. Pokud vezmeme v úvahu tyto požadavky, jeví se jako nejvhodnější předpokládat transformační vzorce ve tvaru: Protože budeme pro jednoduchost předpokládat pohyb ve směru osy \"x\", budou transformační vzorce pro souřadnice \"y\" a \"z\" následující: Jelikož fyzikální rovnice musí mít stejný tvar v soustavě \"S\" i \"S' \", stačí k napsání obrácené závislosti \"x\" na \"x' \" a \"t' \" jen změnit znaménko u rychlosti \"v\" (tím se bere v úvahu odlišnost ve směru relativního pohybu). Faktor \"k\" musí být v obou vztažných soustavách stejný, protože soustavy \"S\" a \"S' \" se až na znaménko u \"v\" v ničem neliší. Po dosazení vztahu (1) do vztahu (4) je vidět, že časové souřadnice \"t\" a \"t' \" nejsou stejné: Rovnice (1), (2), (3) a (6) tvoří transformaci souřadnic vyhovující prvnímu postulátu speciální teorie relativity. Druhý postulát umožňuje vypočítat faktor \"k\". Vychází se z předpokladu, že se v okamžiku \"t\" = 0 počátky dvou vztažných soustav \"S\" a \"S' \" nachází v témže bodě, proto i čas \"t' \" = 0. Předpokládejme, že v tomto společném počátku, kdy \"S\" = \"S' \" a v čase \"t\" = \"t' \" = 0 zažehne světlice, a pozorovatelé v obou soustavách měří rychlost, kterou se světlo z místa šíří. Pozorovatelé v obou soustavách musí pro světlo zjistit totožnou rychlost, což v soustavě \"S\" je: a v soustavě \"S' \": Dosazením za \"x' \" a \"t' \" do vztahu (8) s použitím vztahů (1) a (6) dává vztah: přičemž řešení vzhledem k \"x\" je: Aby byl výraz pro \"x\" shodný se vztahem (7), musí platit: Z toho vychází faktor \"k\": Po dosazení hodnoty \"k\" do vztahů (1) a (6) vycházejí pro úplnou transformaci od výsledků měření dané události v \"S\" k odpovídajícím výsledkům měření v \"S' \" rovnice:", "section_level": 1}, {"title": "Speciální Lorentzova transformace.", "content": "Pro zjednodušení zápisu se často zavádí bezrozměrná rychlost formula_18 a tzv. Lorentzův faktor formula_19 vztahy: Počítáme-li navíc v přirozených jednotkách, kde formula_22, můžeme speciální Lorentzovu transformaci zapsat stručněji s důrazem na fyzikální význam.", "section_level": 1}, {"title": "Inverzní speciální Lorentzova transformace.", "content": "Při transformaci výsledků měření z \"S' \" do \"S\" je nutno zaměnit čárkované veličiny nečárkovanými a naopak a dosazení −\"v\" za \"v\". Vzniká tak inverzní speciální Lorentzova transformace:", "section_level": 1}, {"title": "Maticový zápis.", "content": "Maticový zápis předchozích rovnic pouze ve směru formula_31 vypadá: Při přechodu k jiné inerciální soustavě je nutno všechny čtyřvektory vynásobit uvedenou maticí, kterou obvykle označujeme formula_33. Determinant formula_33 je roven +1, což značí, že jde o rotaci ve 4-rozměrném Minkowského prostoru. Není-li směr pohybu druhé soustavy stejný jako směr osy formula_31 v původní soustavě, používáme obecnou verzi Lorentzovy transformace: kde formula_18 je bezrozměrná rychlost (resp. formula_38, formula_39, formula_40 její složky ve směru původních os) a formula_19 je Lorentzův faktor.", "section_level": 1}, {"title": "Aspekty Lorentzových transformací.", "content": "Měření času i polohy závisí na vztažné soustavě pozorovatele. Tudíž dvě události, které se v jedné vztažné soustavě vyskytují na dvou různých místech současně, nemusí být současné v soustavách jiných (tzv. relativita současnosti). Lorentzovy transformace se za běžných rychlostí (je-li relativní rychlost \"v\" soustav \"S\" a \"S' \" malá ve srovnání s rychlostí světla) redukují na Galileovy transformace.", "section_level": 1}, {"title": "Pomalá Lorentzova transformace.", "content": "V některých výpočtech se lze omezit na případy, kdy se tělesa pohybují rychlostmi malými ve srovnání s rychlostí světla. V prvním přiblížení uvažujeme limitu formula_42, obdržíme klasickou Galileovu transformaci a zmizí všechny relativistické efekty. Ve druhém přiblížení v Lorentzově transformaci zanedbáme členy řádu formula_43, ale ponecháme formula_18. (Je-li formula_45, je také formula_46.) Znamená to, že tělesa se pohybují rychlostmi, při nichž formula_47. Taková transformace se nazývá pomalá Lorentzova transformace. Od Galileiho transformace se tato liší jen členem formula_52 v rovnici pro časovou souřadnici. Stejné vztahy lze zapsat i takto: Má-li rychlost formula_18 jiný směr než osa formula_31, užijeme obecnou verzi transformace, přičemž opět uvažujeme formula_59. Užitím polohového vektoru formula_61 a vektoru bezrozměrné rychlosti formula_62 lze obecnou pomalou Lorentzovu transformaci zapsat stručně a přehledně. Pomalá Lorentzova transformace sice není správná při vysokých rychlostech, ale přesto z ní lze odvodit například vznik magnetického pole kolem vodiče protékaného proudem. Stačí transformovat elektrické pole elektronů dané Coulombovým zákonem do soustavy, vůči níž se pohybují. Driftové rychlosti elektronů ve vodičích jsou obvykle v řádu desetin milimetrů za sekundu, a přesto můžeme jejich magnetické pole pozorovat. Z toho je vidět, že za vhodných podmínek lze sledovat relativistické jevy i při malých rychlostech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lorentzova transformace je soustava rovnic umožňující pomocí souřadnic \"x\", \"y\", \"z\", \"t\" nějaké události \"U\" v inerciální vztažné soustavě \"S\" vyjádřit souřadnice \"x' \", \"y' \", \"z' \", \"t' \" téže události v jiné inerciální vztažné soustavě \"S'\", která se vzhledem k původní soustavě \"S\" pohybuje rychlostí \"v\". Podle týchž pravidel jako události se transformují i všechny ostatní čtyřvektory. ", "tgt_summary": "Die Lorentz-Transformationen, nach Hendrik Antoon Lorentz, sind eine Klasse von Koordinatentransformationen, um in der Physik Phänomene in verschiedenen Bezugssystemen zu beschreiben. Sie verbinden in einer vierdimensionalen Raumzeit die Zeit- und Ortskoordinaten, mit denen verschiedene Beobachter angeben, wann und wo Ereignisse stattfinden. Die Lorentz-Transformationen bilden daher die Grundlage der Speziellen Relativitätstheorie von Albert Einstein. ", "id": 1324401} {"src_title": "Rudolf Hess", "tgt_title": "Rudolf Heß", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Rudolf Heß byl syn bohatého bavorského obchodníka Fritze Heße a Clary Heßové (rozené Münchové). Měl dva sourozence, bratra Alfreda (* 1897) a sestru Margaretu (* 1908). První léta svého života strávil Rudolf s rodiči v Egyptě nedaleko Alexandrie, kde navštěvoval německou protestantskou školu. V roce 1908 (po narození Margarety) se jeho rodina vrátila do Německa, Rudolf poté studoval na internátní škole v Bad Godesbergu. Otec si přál aby se poté Rudolf zapojil do rodinného podniku a v roce 1911 ho poslal studovat do Švýcarska. Po třech letech převzal Rudolf v Hamburku rodinný podnik Hess & Co.", "section_level": 1}, {"title": "První světová válka.", "content": "Do armády vstoupil jako dobrovolník k sedmému bavorskému dělostřeleckému pluku pár týdnů po začátku první světové války. Sloužil na západní frontě a účastnil se také první bitvy u města Ypres. V listopadu 1914 byl přidělen k Prvnímu pěšímu pluku v Arrasu, kde byl roku 1915 povýšen do hodnosti \"gefreiter\" a vysloužil si zde také železný kříž druhé třídy. V červnu 1916 byl v bitvě u Verdunu zasažen šrapnelem do levého ramene a strávil měsíc na zdravotní dovolené, poté se vrátil do verdunské oblasti, kde bojoval do prosince téhož roku. Později byl Heß povýšen na velitele čety v 10. rotě 18. bavorského záložního pěšího pluku, který bojoval v Rumunsku. Zde byl zraněn (zasažena levá ruka a prostřelen hrudní koš nedaleko páteře), ošetřen v maďarské nemocnici a později převezen do Německa. Byl navržen na vyznamenání Železným křížem, který mu ovšem nebyl udělen. 25. října 1917 byl na přání svého otce převezen do nemocnice v Bad Alexandersbadu nedaleko jeho bydliště. Po rekonvalescenci se chtěl stát pilotem a po Vánocích 1917 odjel do Mnichova, aby podstoupil letecký výcvik, který dokončil v říjnu 1918. 14. října byl přidělen k bavorské stíhací peruti. Účast na bojové akci mu překazil konec války.", "section_level": 1}, {"title": "Meziválečná kariéra.", "content": "Po válce začal studovat Mnichovskou univerzitu, stal se členem společnosti Thule, podílel se na činnosti Freikorpsů a v květnu 1920 se stal členem NSDAP (členská legitimace č. 16). Za svou účast na Pivním puči strávil sedm a půl měsíce ve vězení společně s Adolfem Hitlerem, kde se jako jeho osobní sekretář spolupodílel na psaní Hitlerovy knihy Mein Kampf. V roce 1932 převzal po Gregoru Strasserovi úřad předsedy \"Politické ústřední komise NSDAP\", o rok později pak byl jmenován vůdcovým zástupcem v NSDAP, stal se poslancem, Obergruppenführerem SS a říšským ministrem. Vrcholu dosáhla jeho kariéra v době vypuknutí druhé světové války, kdy se v roce 1938 stal členem tajné vládní rady a v roce 1939 ministerským radou říšské obrany a byl oficiálně jmenován po Göringovi druhým Hitlerovým nástupcem. Pak už následoval jen postupný ústup z výsluní, za kterým do velké míry stál Martin Bormann.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Po vypuknutí druhé světové války byl odpůrce války Německa s Velkou Británií a snažil se iniciovat mírová jednání. Dne 10. května 1941 odletěl Messerschmittem Bf 110 bez vědomí ostatních vysokých představitelů Třetí říše vyjednávat s Jiřím VI. o příměří do Velké Británie. Z letounu vyskočil padákem u Renfrewshire. Po svém přistání byl zadržen a vězněn v londýnském Toweru. Do konce války byl vězněn v rozlehlém domě na anglickém venkově. Zde se také pokusil o sebevraždu skokem ze schodiště z prvního patra.", "section_level": 1}, {"title": "Norimberský proces.", "content": "Během Norimberského procesu byl obviněn a za přípravu války odsouzen k doživotnímu vězení, které si jako jediný z odsouzených skutečně odseděl. Proti jeho dlouho trvajícímu věznění se stavělo z různých důvodů mnoho historiků, politiků či právníků (mj. Hartley Shawcross nebo Michail Gorbačov).", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Rudolf Heß zemřel až roku 1987 ve svých 93 letech. Jeho smrt je kontroverzní, podle nejčastěji uváděné verze se sám oběsil. Zejména jeho syn Wolf Rüdiger Hess však prohlašoval, že jeho otec byl zavražděn britskými vojáky a vzhledem ke svému zdravotnímu stavu by ani nebyl sebevraždy schopen. Pochován byl ve Wunsiedelu, kde se u jeho hrobu konaly akce neonacistů, avšak v roce 2011 byl exhumován, zpopelněn a jeho popel byl rozsypán do moře.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rudolf Walter Richard Heß, psáno také Hess, (26. dubna 1894 Alexandrie – 17. srpna 1987 Západní Berlín) byl německý nacistický politik. V NSDAP působil jako Stellvertreter des Führers (Vůdcův zástupce). Byl také Hitlerovým druhým nástupcem (po Hermannu Göringovi).", "tgt_summary": "Rudolf Walter Richard Heß [] (* 26. April 1894 in Alexandria, Ägypten; † 17. August 1987 in Berlin-Wilhelmstadt) war ein deutscher Politiker (NSDAP). Heß war ab 1933 Reichsminister ohne Geschäftsbereich und ab 1939 Mitglied des Ministerrates für die Reichsverteidigung. Öffentlich tat sich Heß als fanatischer Anhänger des Führerkultes hervor. 1933 ernannte ihn Adolf Hitler zu seinem Stellvertreter in der Parteileitung. Am 10. Mai 1941 flog Heß nach Großbritannien, um die britische Regierung zu einem Friedensschluss zu bewegen. Er geriet in Kriegsgefangenschaft und wurde 1945 dem internationalen Militärgerichtshof in Nürnberg überstellt. Er war einer der 24 Angeklagten im Nürnberger Prozess gegen die Hauptkriegsverbrecher. Heß wurde am 1. Oktober 1946 in zwei von vier Anklagepunkten schuldig gesprochen und zu lebenslanger Haft verurteilt. 1987 starb er im Kriegsverbrechergefängnis Spandau durch Suizid.", "id": 1761086} {"src_title": "Extrémní programování", "tgt_title": "Extreme Programming", "src_document": [{"title": "Historie extrémního programování.", "content": "Extrémní programování bylo vytvořeno Kentem Beckem, počátkem devadesátých let dvacátého století, během jeho práce v Chrysleru na mzdovém systému C3. Základní praktiky extrémního programování jsou však mnohem starší. Kent Beck byl přizván do projektu C3 za účelem optimalizace systému. Využil své práce, kterou vytvořil se svým častým spolupracovníkem Wardem Cunninghamem, a navrhl několik změn v činnostech týmu. Dále do projektu přizval Rona Jeffriese, aby jim pomohl vyvinout a vylepšit tyto nové metody. Informace o principech a činnostech extrémního programování se začaly šířit internetem za pomoci různých wiki stránek. Do vývoje se začali připojovat další lidé a vznikaly i odvozené metodologie. Avšak první oficiální příručkou extrémního programování se stala kniha Kenta Becka, Extreme Programming Explained, vydaná roku 1999. V dnešní době je již extrémní programování obecně známou metodologií, která je používána i v mnoha netradičních oblastech. Její vývoj však stále trvá, a extrémní programování neustále přijímá nové agilní metody zatímco jiné, které se ukázaly býti příliš rigidními, jsou vypouštěny.", "section_level": 1}, {"title": "Proč extrémní?", "content": "Pokud XP používá pouze osvědčené a známé principy a postupy vývoje software, co tuto metodiku dělá tak extrémní? Základní princip je v dotažení těchto osvědčených činností do extrému. Jak napsal Kent Beck ve své knize Extreme Programming Explained, je to jako, když máte ovládací panel s otočným knoflíkem, od jedné do deseti, pro každou osvědčenou metodu. Extrémní programování nastává, pokud všechny knoflíky otočíte na desítku.", "section_level": 1}, {"title": "Základní principy extrémního programování.", "content": "Extrémní programování uznává základní čtyři hodnoty:", "section_level": 1}, {"title": "Komunikace.", "content": "V rámci projektu je třeba udržovat kvalitní komunikaci mezi všemi zainteresovanými subjekty. Pokud selže komunikace mezi programátorem a zákazníkem, dostaneme software, který zákazníkovi nemusí vyhovovat. Pokud selže komunikace mezi manažerem a programátorem, důležité informace o stavu projektu mohou manažerovi ztížit jeho rozhodování. XP přichází s postupy práce, které komunikaci podporují nebo i vyžadují. Patří mezi ně například párové programování. Stejně tak důležitá je i role kouče, který je v týmu mimo jiné od toho, aby špatně komunikující články a jejich interakci s týmem obnovil.", "section_level": 2}, {"title": "Jednoduchost.", "content": "V extrémním programování se vždy programuje pouze to, co je třeba ke splnění aktuálních požadavků. Nikdy se nevytváří kód, který se bude „nejspíš“ hodit v budoucnu. XP vychází z předpokladu, že požadavky se mohou zítra změnit, jakákoliv práce navíc by pak byla ztracena, zbytečná. Plýtvání se tedy předchází, kód navíc, \"do zásoby\" nebo \"pro strýčka Příhodu\", se raději ani vůbec nenapíše.", "section_level": 2}, {"title": "Zpětná vazba.", "content": "Zpětná vazba se v projektu projevuje hned na několika místech. V první řadě programátoři neustále tvoří jednotkové testy, takže v krátkých časových intervalech dokáží ověřit, že vše funguje tak jak má a že se nic poslední změnou kódu nerozbilo. Dále je zde například zpětná vazba pro zákazníky, kteří prováděním svých akceptačních testů dokáží zjistit, v jakém stavu se program nachází.", "section_level": 2}, {"title": "Odvaha.", "content": "Odvaha je u programátora potřeba, pokud například narazí na významný problém, jehož oprava nejspíš způsobí kaskádu souvisejících problémů. Pustit se do tak velké změny vyžaduje odvahu. Stejně tak vyžaduje odvahu zahodit kód, na kterém programátor pracoval třeba celý den, ale stále se mu nedaří ho zprovoznit. Zahození celodenní práce vyžaduje odvahu, ale druhý den programátor pravděpodobně dokáže najít optimální řešení mnohem rychleji.", "section_level": 2}, {"title": "12 základních praktik extrémního programování.", "content": "Praktiky používané v extrémním programování se dají rozdělit do tří základních oblastí. Business praktiky, týmové praktiky a programovací praktiky.", "section_level": 1}, {"title": "Business praktiky.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Plánovací hra.", "content": "Zákazník a vývojový tým společně určují, jak dosáhnout maximálního ekonomického přínosu softwaru za co nejkratší čas. Celý proces začíná tím, že zákazníci vytvoří seznam funkčních požadavků, které od systému požadují. Každý tento požadavek se rozepíše jako tzv. uživatelský scénář, kde je v jazyku zákazníka funkce popsána. V dalším kole si tyto požadavky projde vývojový tým, a určí, jak rychle a za jakou cenu je schopný jednotlivé funkce vytvořit. Na řadě je opět zákazník a musí se rozhodnout, co je pro něj důležité a co má být implementováno jako první. Jednotlivé požadavky jsou pak seskupeny do jednotlivých iterací podle důležitosti.", "section_level": 3}, {"title": "Zákazník na pracovišti.", "content": "K vytvoření použitelného software je potřeba mít k dispozici skutečného zákazníka, čím není myšleno toho, kdo bude platit, nýbrž toho, kdo bude systém používat. Tato osoba musí mít pravomoc určovat požadavky a stanovovat priority. Umožňuje lepší komunikaci mezi vývojáři a zákazníkem.", "section_level": 3}, {"title": "Vydávání malých verzí.", "content": "Dle extrémního programování je třeba vydávat nové verze tak často, jak to jen jde. Tak aby se nové, přínosné funkce dostaly k zákazníkovi co nejdříve. Programátoři tak mají také rychlejší zpětnou vazbu.", "section_level": 3}, {"title": "Metafora.", "content": "V projektovém týmu je důležité, aby všichni dokázali jednoduše o systému komunikovat. Proto je zde metafora, která poskytuje systém jmen a popisů systému. Používané pojmy tak jsou zapamatovatelné, jednoduché k pochopení a především sdílené celým týmem.", "section_level": 3}, {"title": "Týmové praktiky.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Párové programování.", "content": "Na produkčním kódu vždy pracují společně dva programátoři. Společně pracují nad jedním zdrojovým kódem. Zatímco jeden píše kód (řidič), druhý (navigátor) přemýšlí o souvislostech přidávaného kódu, zda je to optimální řešení a podobně. Oba programátoři spolu neustále komunikují své záměry a postřehy a vzniká tak rychlá zpětná vazba. Programátoři si své role v páru střídají. Stejně tak se během dne obměňují i páry. Pár většinou tvoří dva programátoři s různými znalostmi, které je potřeba skloubit pro vyřešení určitého problému. Pokud se programátor rozhodne zkoumat nějakou experimentální větev programu, pak může pracovat samostatně. Nemůže pouze psát kód určený k integraci do finálního systému.", "section_level": 3}, {"title": "Společné vlastnictví kódu.", "content": "Žádný z programátorů nemá výhradní právo na určitou část kódu či softwarový modul. Kdokoliv může měnit kód kdekoliv a kdykoliv. Funkce se přece jenom opírají o testy, takže i když se něco pokazí, hned bude vidět kde. Společné vlastnictví kódu je také základem pro párové programování a refaktorování.", "section_level": 3}, {"title": "Standardy kódu.", "content": "Pro dobrou spolupráci na společném kódu je třeba vytvořit určité společné standardy. Ať už se jedná o sjednocení odsazování či pojmenovávání, ve výsledku je třeba, aby byl kdokoliv schopný efektivně pracovat s kódem kohokoliv druhého. V ideálním případě by nemělo být poznat, kdo psal kterou část kódu. Dodržování tohoto principu je nutné pro efektivní práci v párech a pro refaktorování.", "section_level": 3}, {"title": "Udržitelné tempo.", "content": "Metodika XP zastává názor, že pokud jsou programátoři unavení, pak dělají více chyb a produkují špatný kód. Proto je třeba nastavit takové tempo, které bude udržitelné po dlouhou dobu. Přesná hodnota je individuální na konkrétním pracovníkovi ale obecně se pohybuje okolo 40 hodin týdně. Přesčasy jsou v XP spíše nežádoucím jevem a také znakem možných problémů projektu. Někdy je sice třeba zapracovat déle, ale XP má pro tyto situace jednoduché pravidlo: Nemůžete pracovat přesčas, pokud jste pracovali přesčas minulý týden.", "section_level": 3}, {"title": "Programovací praktiky.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Průběžná integrace.", "content": "Do produkčního softwaru jsou integrovány nové funkce co možná nejčastěji, minimálně jednou denně. Po přidání každé funkce jsou spuštěny testy a dá se tak okamžitě zjistit pokud něco nefunguje. Reakce na takovouto chybu je tak také mnohem rychlejší.", "section_level": 3}, {"title": "Jednoduchý návrh.", "content": "XP tvrdí, že je pravděpodobné, že se požadavky na software stejně změní a proto je neefektivní plánovat dopředu funkčnost, které by mohla mít účel v budoucnu. Pravidlo zní, vždy vytvářet ten nejjednodušší program, který splňuje aktuální požadavky.", "section_level": 3}, {"title": "Refaktorizace kódu.", "content": "Programátoři vylepšují kvalitu kódu tím, že při své práci neustále kontrolují, zda by se nedal kód vylepšit či zjednodušit. Eliminují duplicity a zvyšují čitelnost. Díky společnému vlastnictví kódu může každý programátor bez obav vylepšovat jakýkoliv kód. Díky společným standardům mu nebude dělat potíže vyznat se v cizím kódu a jeho nový kód bude také srozumitelný. Navíc se mohou programátoři pouštět i do složitých a nebezpečných změn, protože jsou jištěni sadou testů.", "section_level": 3}, {"title": "Testování.", "content": "Programátoři v XP začínají vždy psaním testů a až následně vlastního funkčního kódu, který naplňuje požadavky dané testy. Dále jsou zde i zákazníci, kteří tvoří akceptační testy. Ty vychází z uživatelských příběhů a kontrolují, zda je v kódu obsažena všechna požadovaná funkčnost. V XP musí zásadně procházet testy na 100%.", "section_level": 3}, {"title": "Postup vývoje.", "content": "Pravidla, která se v XP dodržují:", "section_level": 2}], "src_summary": "Extrémní programování (XP) je agilní metodologie vývoje softwaru, vytvořená skupinou lidí okolo Kenta Becka počátkem 90. let, která předepisuje určité činnosti všem účastníkům vývojového procesu. Jedná se o tradiční činnosti, které jsou však dovedeny do extrému. Díky tomu by mělo být extrémní programování schopné se lépe přizpůsobit měnícím se požadavkům zákazníků a dodávat software vyšší kvality.", "tgt_summary": "Extreme Programming (XP, auch Extremprogrammierung) ist eine Methode, die das Lösen einer Programmieraufgabe in den Vordergrund der Softwareentwicklung stellt und dabei einem formalisierten Vorgehen geringere Bedeutung zumisst. Diese Vorgehensweise definiert ein Vorgehensmodell der Softwaretechnik, das sich den Anforderungen des Kunden in kleinen Schritten annähert.", "id": 2281041} {"src_title": "Víctor Jara", "tgt_title": "Víctor Jara", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Víctor Jara se narodil nedaleko Santiaga chudým rolníkům - jeho rodiče se jmenovali Manuel a Amanda. Otec byl negramotný a preferoval, aby se děti co nejdříve zapojily do práce, než aby se vzdělávaly. Víctor tedy už ve věku 6 let pracoval na poli. Manuel nebyl schopen vydobýt živobytí ze svých výdělků ani najít stálou práci, aby mohl zabezpečit rodinu. Začal pít a být hrubý. Jeho vztah se ženou se zhoršil a tak ještě když byl Víctor dítětem, otec od rodiny odešel, aby si našel práci jinde. Amanda vychovávala Víctora a jeho sourozence sama a trvala na tom, že všichni by měli získat dobré vzdělání. Číst a psát se naučila jako samouk. Hrála na kytaru a klavír, zpívala tradiční lidové písně na místních svatbách či pohřbech. Zemřela, když bylo Víctorovi 15 let. Začal pak studovat účetnictví, ale brzy vstoupil do semináře, aby se stal knězem. Po několika letech byl však církví zklamán a seminář opustil. Další roky strávil v armádě, poté se vrátil do rodného města, aby se věnoval svým zájmům v lidové hudbě a divadlu.", "section_level": 1}, {"title": "Zatčení.", "content": "Byl členem Komunistické strany Chile a podporoval prezidenta Salvadora Allendeho, nejen v textech svých písní. Krátce po pravicovém vojenském puči v roce 1973 byl zatčen. Byl internován na fotbalovém stadionu v Santiagu, který tehdy sloužil jako zadržovací tábor. Byl brutálně mučen, rozdrtili mu prsty. Poté byl zastřelen. Po své smrti se stal symbolem boje za lidská práva jak v Chile, tak i ostatních zemích, především Latinské Ameriky. Stadion, na kterém zemřel, byl v roce 2003 přejmenován na \"Estadio Víctor Jara\". Chilská justice v prosinci 2012 nařídila kvůli Jarově vraždě zatčení osmi bývalých důstojníků armády včetně Pedra Barrientose Núňeze, který byl spolu s jedním z kolegů obviněn z vykonání činu, ostatních šest ze spolupachatelství. Chilské úřady Barrientose, který žije v USA, už v minulosti z účasti na vraždě obvinily. Washington však o jeho vydání žádaly neúspěšně. Barrientos obvinění odmítá.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "V letech 1966-1974 mu vyšlo deset alb, po jeho smrti byla vydána řada kompilací. Jeho píseň \"Luchín\" převzal Spirituál kvintet \"(Až vzlétnou ptáci),\" stejně jako jeho píseň \"Te recuerdo Amanda\", ve které se s Amandou loučí Manuel, (František Nedvěd ji zpívá pod názvem \"To, co zbývá, lásko\".)", "section_level": 1}], "src_summary": "Víctor Lidio Jara Martínez (28. září 1932, Lonquén, Chile – 16. září 1973, Santiago de Chile) byl chilský komunistický básník, zpěvák a hudební skladatel. ", "tgt_summary": "Víctor Lidio Jara Martínez (* 28. September 1932 in Lonquén bei Santiago de Chile; † 16. September 1973 in Santiago de Chile) war ein chilenischer Sänger, Musiker und Theaterregisseur. Er wurde am 12. September 1973 verhaftet und am 16. September 1973 mit mindestens 44 Schüssen von Soldaten des am 11. September 1973 putschenden Militärs ermordet.", "id": 380618} {"src_title": "Bolševici", "tgt_title": "Bolschewiki", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Pojem „bolševik“ je používán od 2. sjezdu Ruské sociálně demokratické dělnické strany v roce 1903, na kterém se strana rozštěpila na frakci radikálních tzv. bolševiků (doslova „majících většinu“) a ostatních tzv. menševiků (doslova „majících menšinu“). Bolševismus se zakládal na Leninově učení o diktatuře proletariátu, imperialismu a socialistické revoluci, které chtěli dosáhnout ozbrojeným povstáním bez spolupráce s liberálními stranami. Vedl je sám Lenin. Naopak menševici byli zastánci klasického marxismu, a tedy tvrdili, že komunismu lze dosáhnout pouze v ekonomicky vyspělém státě, s masovou podporou, a příslušné postupné „revoluci“ musí nejprve předcházet „buržoazní revoluce“ (která se v Rusku na rozdíl od západní Evropy - např. Francouzské revoluce - nikdy neuskutečnila, neboť v marxistickém chápání bylo Rusko stále „feudálním státem“). Navzdory názvu byli původně menševici ve straně ve většině a bolševici v menšině (kromě zmíněného 2. sjezdu). Bolševici se v roce 1912 jako strana osamostatnili. V roce 1917 však bolševici ve volbách a podobně začínali získávat vliv a říjnovou revolucí proti Kerenského vládě v listopadu 1917 se násilnou revolucí (tedy přesně podle svého učení) dostali v Rusku k moci a získali absolutní moc. Ve volbách do Všeruského ústavodárného shromáždění, které se konaly 25. listopadu 1917, získali bolševici pouze 23,9 % hlasů. Lenin nechal 19. ledna 1918 Ústavodárné shromáždění rozehnat a tím zahájil vládu jedné strany. V roce 1918 se jejich frakce / strana přejmenovala na „Velká Komunistická strana Ruska (bolševiků)“ od roku 1925 „Všesvazová komunistická strana (bolševiků)“, od roku 1952 Komunistická strana Sovětského svazu. V roce 1921 bolševici zakázali v Rusku (pozdějším Sovětském svazu) všechny ostatní politické strany včetně menševiků.", "section_level": 1}, {"title": "Bolševizace.", "content": "Kolem roku 1930 proběhla v zahraničí tzv. bolševizace neboli změna politické orientace komunistických stran pod vlivem Komunistické strany Sovětského svazu (tedy bolševiků). Spustil ji 5. kongres Komunistické internacionály v roce 1924. V Československu bolševické křídlo vedené Klementem Gottwaldem zvítězilo v roce 1929 na 5. sjezdu KSČ, kterou převzalo.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bolševici () je původně frakce Ruské sociálně demokratické dělnické strany a bolševismus je jejich hnutí, resp. učení. Později pojem bolševismus označoval i obecně podobný směr sociálně-demokratických, resp. komunistických stran (později byl tento směr spíše označován jako marxismus-leninismus, ale to je širší pojem).", "tgt_summary": "Die Bolschewiki (, wiss. Transliteration \"\", IPA: [bəljʂɨvjɪˈki]; auch \"Bolschewisten;\" wörtlich übersetzt „Mehrheitler“) waren eine radikale Fraktion unter der Führung von Wladimir Iljitsch Lenin innerhalb der Sozialdemokratischen Arbeiterpartei Russlands (SDAPR). Sie strebten nicht nur soziale Reformen an, sondern auch den Sturz des Zaren sowie den Sozialismus und Kommunismus durch eine „demokratische Diktatur der Arbeiter und Bauern“ und ab August 1917 eine Diktatur des Proletariats auf Basis von Arbeiterräten, in Russland auch Sowjets genannt. Bei der Umstellung ihrer Politik spielten Lenins Aprilthesen eine entscheidende Rolle. Im Gegensatz zur gemäßigten Fraktion der Menschewiki organisierten sie sich als straffe Kaderpartei (Partei neuen Typus), als Trupp von Berufsrevolutionären.", "id": 258435} {"src_title": "Zplnomocněnec ozbrojených sil SRN ve Spolkovém sněmu Spolkové republiky Německo", "tgt_title": "Wehrbeauftragter des Deutschen Bundestages", "src_document": [{"title": "Německý model demokratické kontroly ozbrojených sil.", "content": "Prostřednictvím institutu Zplnomocněnce ozbrojených sil SRN ve Spolkovém sněmu Spolkové republiky Německo německý model demokratické kontroly ozbrojených sil směřuje k tomu, aby Bundeswehr nebyl pouze garantem zajištění bezpečnosti společnosti, ale aby také aktuálně posiloval demokracii. Německé ozbrojené síly mají být zajištěny proti dvěma extrémům. Na jedné straně je to obava z vytvoření „státu“ ve státě, na druhé straně úsilí nedovolit, aby se z armády vytvořila nějaká liberální organizace bez vojenské kázně a účinnosti. Zplnomocněnec ozbrojených sil SRN ve Spolkovém sněmu SRN je nástrojem Německého spolkového sněmu ke kontrole armády – Bundeswehru. Parlamentní zplnomocněnec působí společně s Německým spolkovým sněmem vůči všem institucím ve vládě a státní správě zabývajícími se státními otázkami vojenské obrany země. Hlavním adresátem kontroly je spolkové ministerstvo obrany a sféra jeho působnosti. Ta sestává z ozbrojených sil (čl. 87a Z Z), správy Bundeswehru (čl. 87b), vojenského duchovního zabezpečení (čl. 140), právní ochrany a vojenského soudnictví (čl.96, odst. 3). Pokud nejsou zřejmé zákonné výhrady – jako např. soudní nezávislost anebo u vojenského duchovního zabezpečení specifika církevního poslání – nachází všude parlamentní kontrola činnosti armády, své opodstatnění a místo. Spadá sem také správa Bundeswehru a celková její činnost, jakož i záležitosti péče o vojáky a civilní zaměstnance vojenské správy i řada dalších otázek souvisejících se životem Bundeswehru.. Lze říci, že obecně se vztahuje rozsah parlamentní kontroly prostřednictvím činnosti zplnomocněnce ozbrojených sil SRN neformálně na veškerou oblast činnosti spolkového ministerstva obrany a materiální zabezpečení obrany země.", "section_level": 1}, {"title": "Výroční zpráva.", "content": "Zplnomocněnec vypracovává každoročně tzv. výroční zprávu, ve které analyzuje situaci ve vojenském vedení a velení, jakož i mezi příslušníky ozbrojených sil. Dokument je schvalován v Německém spolkovém sněmu a poté veřejně publikován. Bez zajímavosti jistě není, že Zplnomocněnec ozbrojených sil Spolkové republiky Německo ve Spolkovém sněmu SRN může (ačkoliv se tak fakticky nikdy nestalo) ve výroční zprávě podat návrh na odvolání Kancléře (!) SRN. tato jemu svěřená kompetence nachází oporu v pohnuté historii především nacistického Německa.", "section_level": 2}, {"title": "Koncepce „vnitřního vedení“ Bundeswehru.", "content": "V této souvislosti nutno zmínit, že ve SRN je důraz kladen na koncepci tzv. „vnitřního vedení“ (innere Führung). Základem pro postavení vojáka v Bundeswehru je model „občana v uniformě“ (občana v zeleném – Bürger im Grún). Toto označení reflektuje a odráží téměř všechny formy „vnitřního vedení“. Koncepce je manifestací politické vůle smíření civilních práv s vojenskými povinnostmi. Bývá často, a logicky, označována za jeden ze základů výstavby a fungování německých Bundeswehru, jako antipod nacistické koncepce vůdcovského principu ve Wehrmachtu..", "section_level": 1}, {"title": "Respektování důstojnosti a základních práv.", "content": "„Vnitřní vedení“ na všech úrovních velení má respektovat všechny vojákovy osobnostní rysy, důstojnost a základní práva spolu se zachováním věrohodnosti při realizaci koncepce. Zahrnuje vedle všeobecných závazků k zajišťování blahobytu vojáků zejména konkrétní péči o podřízené. Tento požadavek je velmi citlivý a současně důležitý k porozumění s vojáky. Předpokládá řešit problémy dříve, než přerostou do mnohdy neřešitelné úrovně. Jedním ze základních elementů koncepce „vnitřního vedení“ je politická výchova, která ovšem nesmí být zaměňována za ideologickou indoktrinaci. Důležitou premisí pro dostatečnou operační schopnost ozbrojených sil je vojenská kázeň. Koncepce „vnitřního vedení“ je podpořena Zákonem o vojenské službě a Vojenským trestním kodexem. Voják Bundeswehru v zásadě požívá stejná civilní práva jako ostatní občané. Pokud příslušníci armády pociťují nějakou křivdu, mohou se odvolat ke Zplnomocněnci ozbrojených sil SRN ve Spolkovém sněmu Spolkové republiky Německo či petičnímu výboru Německého spolkového sněmu anebo příslušnému civilnímu soudu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zplnomocněnec ozbrojených sil SRN ve Spolkovém sněmu Spolkové republiky Německo () je zvláštní institucí zřízenou v roce 1957 k uplatňování demokratické kontroly ozbrojených sil v SRN. Je zakotvena v čl. 45b Základního zákona SRN. Současným zplnomocněncem je od 20. května 2010 \"Hellmut Königshaus\" za FDP. Narodil se 28. července 1950 v Berlíně, ženatý, dvě děti.", "tgt_summary": "Das Amt des Wehrbeauftragten des Deutschen Bundestages (WB) wurde im Jahr 1956 gemäß Grundgesetz als Hilfsorgan des Bundestags bei der Ausübung der parlamentarischen Kontrolle im Bereich der Bundeswehr geschaffen. Die näheren Bestimmungen regelt das Gesetz über den Wehrbeauftragten des Deutschen Bundestages (WBeauftrG).", "id": 1664301} {"src_title": "Drum and bass", "tgt_title": "Drum and Bass", "src_document": [{"title": "Kořeny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reggae.", "content": "V raných šedesátých letech začali rastafariáni na Jamajce tvořit hudbu s prvky z karibské hudby a soulu, kterou nazvali ska. Později bylo tempo ska zpomaleno a tím vzniknul nový styl nazývaný reggae. Umělci do své hudby vkládali své náboženství, globální problémy, lásku a ještě mnoho dalšího. Ještě později se z reggae vyvinul nový hudební styl nazývaný ragga, který byl více elektronický a obsahoval více skatových vokálů. Ragga a reggae byly prvními a hlavními styly, které daly vzniknout drum’n’bassu. Silně zapuštěné kořeny černé kultury z Jamajky se v dnb promítají po celou dobu jeho existence.", "section_level": 2}, {"title": "Breakbeat – 80. léta.", "content": "O pět let později, v raných osmdesátých letech, byl hip-hop znám především ve velkých městech USA. Tancování na rapovou hudbu se stalo kulturou samo o sobě. Někoho tehdy napadlo, že by se dalo bojovat tancem, založeným na „breakdownech“ v hudbě. Tento tanec se stal známým jako breakdance a vysunul do popředí právě ty údery, které tvoří „breakdowny“. Vznikl nový hudební styl nazvaný breakbeat, který se stal třetím a nejdůležitějším prvkem pro vývoj drum’n’bassu. V této době dali lidé okolo Warehouse klubu v Chicagu vzniknout stylu, vycházejícímu z disco hudby, housu. House samotný nebyl pro zrod drum’n’bassu příliš důležitý, ale dal vzniknou stylu, který rozhodně byl – ravu.", "section_level": 2}, {"title": "Rave 80. léta.", "content": "Na konci osmdesátých let začali producenti housu experimentovat s basovým syntetizérem, známým Rolandem TB 303. Tato mašinka se spolu s Rolandem TR-808 a 909 stala páteří acid housu. Acid house si svoje pojmenování vysloužil svým „kyselým“ zvukem a také tím, že na party byste těžko hledali někoho, kdo by v sobě neměl kyselinu LSD nebo MDMA. Acid houseové party se rozšířily za oceán do staré dobré Anglie, do klubů jako např. Shoom, kde začínala spousta dnes dobře známých housových DJ. Detaily o místě konání se přenášely pouze ústně mezi clubbery. Fakt, že o těchto parties věděli pouze vybraní lidé, je činil velmi přitažlivými. Obrovské ilegální rave party se začaly lavinovitě šířit a když se američtí producenti přeorientovali na dalšího potomka housu – techno (např. track od Joeyho Beltrama „Energy flash“), začal se ve Velké Británii postupně měnit acidový zvuk na hardcore rave. Ostrovní producenti do svých tracků vkládali spoustu breakbeatů, vysamplovaných z hip-hopových nahrávek z USA, stejně tak jako sub basy, piána s rostoucím zvukem a téměř ve všech nahrávkách se objevoval tvrdý, ale přesto happy znějící vibe, který měl za úkol stimulovat účinky obrovského množství extáze, která byla samozřejmou součásti každé této party.", "section_level": 2}, {"title": "Rave 90. léta.", "content": "Okolo roku 1992 byli producenti jako The Prodigy, Mickey Finn & Aphrodite (zakladatelé labelu Urban Shakedown), SL2 (Slipmatt & Lime) na vrcholu žebříčku „Top of the Pops“. Státní orgány se začaly zajímat o ilegální ravové party, kde viděly užívat účastníky rozličné drogy a začaly šílet z tvrdých jednoduchých úderů. V tuto dobu se stali The Prodigy známými a populárními po celém světě. Současně s tím se začaly konat zátahy na velké ilegální free party a rave byl odsouzen k tomu, aby se stal pouze komerční hudbou, zatlačující pravou raveovou scénu zpět do undergroundu. Krátce před touto dobou začaly „černé“ projekty v Londýně samplovat ragga a začaly ho mixovat s ravem, breakbeatem a hip-hopem. Základem byly rychlé zlomené beaty, hluboký, pomalý bas a ostatními prvky byly ragga samply. Byl vynalezen jungle, poslední, nejvýznamnější krok k drum’n’bassu.", "section_level": 2}, {"title": "Jungle 90. léta.", "content": "Nový undergroundový zvuk byl tvrdší, temnější, rychlejší a více podobný breakbeatu. V roce 1993 se jungle silně projevil. Producenti jako Q-Project, Deep Blue a Foul Play komponovali junglové melodie, zatímco lidé jako Slipmatt, Vibex a Dougal se vydali jiným směrem využívajícím breakbeatu do happy hardcoru, který se přetransformoval do stylu nazvaného „4 – t o - the floor“. Mezitím se jungle stal tvrdším minimalistickým stylem s více komplexními breaky. Jungle z této doby je přímým předchůdcem drum’n’bassu a znamená poslední krůček od šedesátých let.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdíly mezi junglem a drum’n’basem.", "content": "Název „jungle“ vymyslel anglický MC Rebel (mimochodem v Guinessově knize rekordů byl do roku 2005 uveden jako nejrychlejší MC), který tvořil reggae dub s prvky breakbeatu a rave. V jednom z jeho tracků můžeme slyšet vokál „Big up all of d'junglists“, který byl vysamplován ze starého Jamajského dancehallového tracku. MC's na Jamajce svými texty opěvují všechny různé části Kingstonu, stejně tak jako dnes MC's opěvují různé části měst po celém světě. Jedna z částí Kingstonu, která je pokryta stromy a různou vegetací se nazývá „The Jungle“. V dancehallovém tracku MC pobízí lidi, kteří pocházejí právě z této části... proto „big up all d'junglists“. Termín jungle vznikl v souvislosti s reggae a neznamená „urban (městská) jungle“ – v souvislosti s velkými městy ve Velké Británii, jak si mnozí lidé myslí. První junglové nahrávky pocházející od MC Rebela obsahovaly ragga samply, velmi zlomené beaty, jako amenové breaky, helicopter beaty a další. Basy byly jednoduché, s poutavou melodií, a to bylo vše: ragga samply, breaky a basy. V Anglii to byl hit a nová naděje pro ravery, ze kterých se stali junglists (nebo junglettes, pokud to byly ženy). Jungle ukazoval na gangstery, kriminalitu a nesnadný život. Nahrávky byly vždy kompletně stvořené ze starých samplů z minulosti, ale to se rychle změnilo. Od roku 1994 se scéna úplně rozdělila na dva tábory, když jump-up jungle přinesl své ragga vokály, téměř infrazvukové basové linky a ihned rozpoznatelné breaky. Zvuky začaly být oposlouchané. Kvůli drsnému zvuku a ovlivnění hip-hopem, gangsta rapem a ragga zněl jungle tak trochu násilně, což dost lidí odradilo. Zvuk se však změnil a beaty se staly jednodušší, ještě tvrdší a důraz byl kladen na tvoření vlastních samplů. Přibližně v této době rozjel Rob Playford label s názvem Moving Shadow. Vycházel na něm jungle bez ragga prvků. Zato v něm používal prvky ambientu. To otevřelo nový prostor a vznikla tak vlastně idea, že jungle potřebuje moderní prvky. Tak se zrodil intelligent jungle. Ragga jungle zanikl okolo roku 1994 a britská scéna začala hledat nové ingredience pro nový jungle. Bez ragga, s vlastnoručně vytvořenými prvky, vznikl nový hudební styl drum’n’bass. Tento směr stále používal rychlé tvrdé breaky vycházející z hip-hopu a těžké basy vycházející z reggae, ale tentokrát s větším množstvím synthových zvuků, jako v ravu.", "section_level": 3}, {"title": "Druhá polovina 90. let.", "content": "Okolo roku 1995 začali producenti jako Roni Size a Adam F používat nesmírně živý zvuk a chtěli lidi naučit rozpoznávat, že jungle – nebo drum’n’bass, jak byl znám – je legitimní umělecká forma a není zrovna jednoduché ho tvořit, na rozdíl od jednoduchého ragga junglu let 1994-95. Pohodový, uklidňující styl junglu (intelligent), jehož hlavním zástupcem je LTJ Bukem, potvrdil, že producenti chtěli vzbudit zájem u nových zástupů lidí a změnit myšlení lidí, kteří si mysleli, že dnb scéna se chová jako uzavřený gang. Rob Playford a Moving Shadow nebyli jediní, kteří pozvedli drum’n’bass na vyšší úroveň. V čerstvých devatenácti letech to byl i Danny Bukem (LTJ Bukem) se svým labelem Good Looking Records a lidé jako Dego and Marc Mac (4Hero) vydávající na Reinforced Records. Umělci jako Hype, Grooverider a Aphrodite posunuli d’n’b ještě dále. Jejich čas přišel v polovině devadesátých let s nástupem Goldieho. Ten se dal dohromady s Robem Playfordem a vydali album nazvané \"Timeless\". Byl to velký hit – drum’n’bass bylo konečně slyšet po celém světě, a to zejména díky singlu Inner City Life. Album Timeless bylo první dnb album, které oběhlo celý svět. Význam labelů jako Reinforced, Moving Shadow, Good looking, Suburban base a samozřejmě Goldieho labelu Metalheadz začal prudce růst. Dříve malé undergroundové labely se staly zdrojem moderního drum’n’bassu. O rok později vydal LTJ Bukem album \"Logical Progression\", které je dodnes považováno za nejlepší intelligent dnb album všech dob. Naopak labely jako RAM records a Formation začaly ukazovat tvrdší stranu drum’n’bassu s mohutnými basovými linkami a ocelově tvrdými breaky – hardstep. V roce 1997 hudebník z Bristolu jménem Roni Size vymyslel způsob, jak hrát dnb naživo s profi muzikanty v mixu dnb a jazzu (nazývá se jazzjungle, jazzstep, jazz’n’bass, drum’n’jazz...) Formace dostala název Reprazent a když Size vydal album \"New Forms\", byla to hotová revoluce v dějinách dnb. Drum’n’bass se stával stále populárnějším. V roce 1997 začal také podstyl dnb s názvem techstep, který se stal více inteligentní a přitom tvrdou, temnou a velmi taneční odnoží dnb.", "section_level": 2}, {"title": "Umělci.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zahraničí.", "content": "Audio, Andy C, Aphrodite, Calyx, Delta Heavy, Fred V & Grafix, Hedex, Tokyo Prose, Xilent, Rene LaVice, The Prototypes, Dimension, Maduk, BCee, Netsky, Chase and Status, Aquasky Black Sun Empire, Camo & Krooked, Concord Dawn, Corrupt Souls, Cyantific, Kove, Dieselboy, Etherwood,John Plate, Jack Kaos, DJ Dara, D.kay, E-Z Rollers, Ed Rush, Evol Intent, Ewun, Feint, High Contrast, Mefjus,Technimatic, Teddy Killerz, Ill.Skillz, J Majik, Tantrum Desire, A. M. C., Klute, Kosheen, Logistics, London Elektricity, LTJ Bukem, MoreBeat, Muffler, Muzzy, Noisia,, Omni Trio, Optical, Pendulum, Photek, Q Project, Roni Size, Spor, State of Mind, Teebee, Zinc, Signal, ABIS, Synergy, Annix,", "section_level": 2}, {"title": "Česko.", "content": "Forbidden Society, Rido, Counterstrike, QO, Symplex, Philip T.B.C., Ohm Square, Pixie, Drop Database, Sayko", "section_level": 2}], "src_summary": "Drum and bass (zkráceně drum’n’bass, d’n’b či dnb; []) je hudební žánr elektronické taneční hudby vzniklý v 90. letech 20. století. Pro tento styl jsou charakteristické převážně instrumentální skladby, založené na výrazné basové lince spolu s bicími – od toho se odvíjí i původ jména stylu – anglicky drum’n’bass = buben a basy (basová linka). Tyto linky bývají někdy doplněny o další vokální či instrumentální samply. Drum’n’bass je oblíben mezi diskžokeji, pořádají se taneční party zaměřené pouze na tento styl hudby (např. Let It Roll).", "tgt_summary": "Drum and Bass (Drum ’n’ Bass, kurz D’n’B) ist eine Richtung der Elektronischen Musik, die in England Anfang der 1990er-Jahre entstanden ist und auf beschleunigten Funk-Breakbeats mit einer Geschwindigkeit von etwa 160 bis 190 BPM basiert. Drum and Bass kann als eine Weiterentwicklung der Jungle-Musik mit einfacheren, minimalistischeren Beats betrachtet werden. ", "id": 697984} {"src_title": "Severní teritorium", "tgt_title": "Northern Territory", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "V severních oblastech jsou savany, poblíž moře i mangrovové porosty, směrem na jih se krajina mění v polopouště a pouště. V Severním teritoriu se nachází řada významných přírodních lokalit, včetně známého symbolu Austrálie – obřího monolitu Uluru (Ayers Rock). Pro domorodé kmeny je to posvátné místo a sídlo skalního ducha. Spolu s Kata Tjuta (Mount Olgas) tvoří Uluru jeden úžasný národní park. Velkou rozlohu zabírají národní parky. Mezi nejznámější patří národní park Kakadu. Nacházejí se v něm rozsáhlé tropické mokřady, mohutné skalní útvary a monsunové lesy. Je považován za jeden z nejkrásnějších národních parků Austrálie, který byl zapsán také do seznamu UNESCO. Navštěvovány jsou vodopády Jim Jim a Twin Falls. Nacházejí se zde také nejrozsáhlejší aboriginské skalní malby na světě. Oblast je známá výskytem krokodýlů. Mimo jiné se právě zde natáčel film Krokodýl Dundee. Dále na jih se nachází jedinečný ekosystém Katherine, ještě hlouběji ve vnitrozemí pak termální vřídla v městečku Matarranka. Dále po Stuart Highway leží městečko Tennant Creak, které se proslavilo zejména v dobách zlaté horečky. Cestou do Alice Springs míjí silnice Devil ́s Marbles (Ďáblovy kuličky), mohutné balvany ohlazené větrnou erozí. Alice Springs je centrem horkého australského vnitrozemí a východiskem k cestám do širokého okolí, např. do Kings Canyon (Watarrka N.P.), mohutné rokle hluboké až 270 metrů. V pohoří McDonell Ranges se nachází například impaktní kráter Gloss Bluff, vzniklý pravděpodobně při dopadu meteoritu před více než 140 miliony let.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Území Severního teritoria bylo člověkem obydleno již před více než 40 000 lety. Ačkoli pobřežní oblasti Severního teritoria se ještě před objevením kontinentu Evropany stávaly místem ztroskotání lodí, a tato pevnina byla téměř na dosah od již známých zemí, přesto zůstávala až do poloviny 19. století pro Evropany téměř zcela neznámá. Pobřeží bylo těžko přístupné pro hustý porost mangrovů a na pevnině se nacházela nehostinná pustina. Z prvních čtyř britských pokusů osídlit drsné severní pobřeží skončily tři v hladu a zoufalství. Území dnešního Severního teritoria bylo v letech 1825 až 1863 součástí Nového Jižního Walesu (mimo epizodu od února do prosince 1846, kdy náleželo ke krátkodeché kolonii Severní Austrálie). V letech 1863 až 1911 patřilo k Jižní Austrálii. Pod její vládou byla v letech 1870 až 1872 vybudována transkontinentální telegrafní linka, k níž se váže vznik řady obcí včetně Alice Springs.V roce 1869 byl (na druhý pokus) založen přístav Palmerston, od r. 1911 Darwin. K 1. lednu 1911, přesně deset let po vzniku australské federace, bylo Severní teritorium vyčleněno z Jižní Austrálie a převedeno pod federální správu. Mezi lety 1927 a 1931 bylo teritorium rozděleno na Severní Austrálii a Střední Austrálii podél 20° jižní šířky. Během druhé světové války byla značná část teritoria pod vojenskou správou (jediné území a jediné období od federalizace 1. ledna 1901). 19. února 1942 se Darwin stal cílem mohutného útoku japonských bombardérů. Od šedesátých let bojovali domorodí Australané za práva na půdu a spravedlivou mzdu, např. stávkou na dobytkářské farmě Wave Hill roku 1966. Federální vláda ustavila v únoru 1973 komisi pod vedením soudce Edwarda Woodwarda, z níž vzešel návrh zákona o pozemkových právech domorodců \"Aboriginal Land Right (Northern Territory) Act 1976,\" který vstoupil v platnost 26. ledna 19977. O štědrovečerní noci 1974 zpustošil Darwin tropický cyklón Tracy, zanechal 71 mrtvých a škody za 6,85 miliard australských dolarů v hodnotě roku 2018. 41 ze 47 tisíc obyvatel města zůstalo bez domova.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Celá oblast je velmi řídce osídlena. Většina obyvatel žije okolo hlavní dopravní tepny země Stuartovy dálnice, se kterou souběžně vede nedávno dokončená železniční trať zvaná Ghan. Podstatnou část obyvatelstva (32,5 %) tvoří původní obyvatelé Austrálie, Austrálci (Aboridžinci). S početnou domorodou populací souvisí i zvýšená míra kriminality, a to zvláště ve městech Darwin, Katherine a Alice Springs. Aboriginci jsou většinou nezaměstnaní, závislí na sociálních dávkách, často zneužívají alkohol a jiné drogy (čichání benzínu) a mohou být agresivní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Severní teritorium je spolu s Teritoriem hlavního města jedno ze dvou teritorií zahrnuté do svazového státu Austrálie. Podstata jeho právního postavení tkví v tom, že federální vláda může upravit veškerou jeho legislativu. Postavení svazových států se však o mnoho neliší. Severní teritorium se nachází v severní části kontinentu, z východu sousedí se státem Queensland, ze západu se Západní Austrálií, z jihu pak s Jižní Austrálií. Ze severu území oblévá Timorské a Arafurské moře a Carpentarský záliv. Hlavním městem teritoria je Darwin, který se rozkládá při severním pobřeží kontinentu.", "tgt_summary": "Das Northern Territory [] (Abkürzung NT, ) ist ein australisches Bundesterritorium, d. h. eine Verwaltungseinheit, die im Gegensatz zu den Gliedstaaten wie Western Australia oder South Australia keine Eigenstaatlichkeit besitzt. Allerdings ist dem Territorium durch Bundesgesetz ein großes Maß an Selbstverwaltung zugestanden worden, wodurch dessen Status faktisch an den der Gliedstaaten angeglichen wurde; jedoch kann jedes Gesetz des Territoriums vom Bundesparlament wieder aufgehoben werden, wie es mit einem Gesetz (Rights of the Terminally Ill Act) geschehen ist, das die aktive Sterbehilfe erlaubt hatte. Das Territorium ist mit ca. 243.800 Einwohnern äußerst dünn besiedelt. Die Bevölkerung ist sehr multikulturell; so wird in 24,1 % der Haushalte eine nicht-englische Muttersprache gesprochen. ", "id": 668764} {"src_title": "Oklahoma", "tgt_title": "Oklahoma", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Oklahoma je na severu ohraničena Kansasem, na západě Coloradem a na jihu Novým Mexikem a Texasem. Na východě hraničí se státy Missouri a Arkansas. Je to rovinatá země, plná plání a prérií. Nový zavlažovací systém Oklahomu po velké přírodní katastrofě ve třicátých letech 20. století znovu zúrodnil. Krajina je opět živá. Pouze v severozápadním cípu země se rozkládá polopoušť.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Oklahoma byla od pradávna obývána indiánskými kmeny. Prvními Evropany, kteří se do oblasti dostali, byli v 16. století španělští průzkumníci. Později část Oklahomy Španělé postoupili Francii. V roce 1830 sloužila Oklahoma jako hlavní cíl politiky přesídlení indiánských kmenů. Směřovaly sem tisíce Indiánů z přímořských a severních oblastí. Představitel a tvůrce této politiky byl Andrew Jackson. Po této nucené deportaci, kdy bylo mnoho Indiánů zabito, se toto území stalo výhradně indiánským. Mezi nejznámější a zároveň největší kmeny, jež byly na toto území přesídleny, patří Delavarové pocházející ze severovýchodu USA, Kajovové, Komančové a v neposlední řadě Čerokíové, Čoktóové, Čikasóové, Potokové a Seminolové, kteří jsou také známi jako Pět civilizovaných kmenů, protože přejali zvyky a náboženství bílých kolonizátorů. Vybudovali města jako Tulsa, Tahlequah a Muskogee. Ta byla největšími městy ve státě. Během americké občanské války nastal mezi kmeny velký rozkol. Část se jich přidala na stranu Konfederace, a tudíž podporovala otroctví. V Oklahomě se událo několik velkých bitev. Po porážce konfederace vláda tvrdě potrestala kmeny, které byly na její straně. Otroctví bylo zrušeno. Ve společnosti převládal názor, že by se měli neintegrovaní černoši deportovat zpět do Afriky. To ale narazilo na silný odpor, takže k tomu nakonec nedošlo. V roce 1889 federální vláda odsouhlasila odebrání velké části území Indiánů pro bílé osadníky. Prezident Benjamin Harrison podepsal zákony schválené kongresem, která poskytovala bílým osadníkům 2 milióny akrů půdy. Oklahoma se tedy rozdělila na dvě části, jednu obývanou Indiány, druhou bělochy. 16. listopadu 1907 se obě části spojily a Oklahoma se stala 46. státem USA. Na přelomu 19. a 20. století se v Oklahomě našla obrovská naleziště ropy a zemního plynu. Do Oklahomy se začali ve velkém stěhovat běloši, které sem lákala vidina snadného výdělku na „černém zlatě“. To přineslo státu obrovskou prosperitu. Důkazem toho jsou honosné stavby z 20. let minulého století, které lze v Oklahomě spatřit. Během velké hospodářské krize se lidé snažili skomírající hospodářství zachránit intenzivním zemědělstvím. Drasticky se snažili využít každý kousek půdy, což vedlo k neekologickému obdělávání půdy, bez přihlédnutí k přírodním podmínkám. Velké bouře, které ve třicátých letech postihly USA, zapříčinily, že většina špatně obdělávané půdy byla erodována. Nastal masivní odchod obyvatelstva ze země. Toto období se nazývá Dust Bowl. Tato bídná doba je dobře zachycena na fotografiích Dorothey Langeové. Špatné hospodaření s půdou se rovněž stalo předmětem románu \"Hrozny hněvu\" od Johna Steinbecka, který tehdejší politici kritizovali jako „neobjektivní“. Pro Oklahomu to byla i politicky velice neklidná doba. Mnoho různých skupin, většinou sociálně slabších, zaplavilo stát a všemožně se pokoušelo přežít v drsných podmínkách. Vzniklo mnoho „černých měst“, kde se černoši pokusili žít zcela odděleně od bělochů. Bílá města byla také oddělena. V Oklahomě byl také velice aktivní Ku Klux Klan. Odsuzoval černochy, židy i katolíky. Vzniklo mnoho rasových nepokojů, z nichž největší proběhl v Tulse a vyžádal si mnoho mrtvých. Byl to jeden z nejhorších rasových nepokojů v dějinách USA. Napětí mezi indiány a bělochy nebylo tak velké. Situace se začala výrazně zlepšovat po druhé světové válce, kdy byl vybudován rozsáhlý zavlažovací systém a navezeny miliony tun úrodné půdy. Dnes je Oklahoma dobře rozvinutým prosperujícím státem. V roce 1995 se ve městě Oklahoma odehrál pumový útok, který měl na svědomí válečný veterán Timothy McVeigh. Zaútočil na federální budovu a zabil 168 lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Obyvatelé Oklahomy jsou někdy nazýváni jako „Okies“. Podle sčítání lidu z roku 2010 zde žilo 3 751 351 obyvatel. Hustota zalidnění je 21 obyvatel na kilometr čtvereční.", "section_level": 1}, {"title": "Rasové složení.", "content": "Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 8,9 % populace.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Hlavními produkty Oklahomy jsou paliva a potraviny. Na pláních Oklahomy lze spatřit milionová stáda dobytka. Úrodná pole produkují obrovská množství pšenice. HDP Oklahomy je 86 miliard dolarů, což ji řadí na 29. místo v USA. Roční příjem na obyvatele činí 23 517 (1960 dolarů měsíčně), což Oklahomu řadí na 43. místo v USA.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oklahoma (anglická výslovnost, oficiálně ) je stát nacházející se na jihu Spojených států amerických, v oblasti západních jižních států v jižním regionu USA. Oklahoma hraničí na severu s Kansasem, na severovýchodě s Missouri, na východě s Arkansasem, na jihu s Texasem, na západě s Novým Mexikem a na severozápadě s Coloradem. ", "tgt_summary": "Oklahoma ( Aussprache ) ist ein Bundesstaat im zentralen Süden der Vereinigten Staaten von Amerika, nördlich von Texas. Das Wort Oklahoma stammt aus der Choctaw-Sprache: \"okla\" ‚der Mensch‘ und \"humma\" ‚rot‘, die Zusammensetzung bedeutet so viel wie „Das Land des roten Mannes“. Der Beiname Oklahomas ist The Sooner State. Hintergrund dieses Beinamens waren die Pioniere, die das von den Indianern durch die US-Regierung gekaufte Land vor (\"sooner\") der legalen Anfangssiedlungszeit besiedelt hatten. Die Hauptstadt Oklahomas ist Oklahoma City.", "id": 2439202} {"src_title": "Enron", "tgt_title": "Enron", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původ společnosti lze vysledovat od společnosti Northern Natural Gas Company, založené v roce 1932, která se v roce 1979 stala hlavní dceřinou společností holdingu InterNorth. Když ten v roce 1985 koupil texaský podnik Houston Natural Gas, změnil si jméno na Enron. Do jejího vedení se postavil CEO společnosti Houston Natural Gas, Kenneth Lay. Enron měl v této době aktiva ve výši 10 mld. dolarů, a předmětem jejího podnikání byla především distribuce energie na území Spojených států. Svou hodnotu ale systematicky zvyšoval tím, že budoval vlastní elektrárny, produktovody, kupoval své obchodní partnery a začal pronikat do souvisejících oblastí. V pozdějších 90. letech se podnikání Enronu podstatně rozšířilo i do oblasti služeb, která zahrnovala nově se vynořující on-line komunikace a ve stále větší míře službám spojeným s burzami a trhy.", "section_level": 1}, {"title": "Finanční skandál.", "content": "Od roku 1987 v Enronu začal pracovat Jeffrey Skilling jako konzultant v oblasti trhu se zemním plynem. Jeho postoje a vize ohledně toho, jak by měl Enron transformovat svůj způsob obchodu s energiemi a ostatními komoditami, na Kennetha Laye dělal dojem, takže v hierarchii společnosti povyšoval až se v únoru 2001 stal výkonným ředitelem (Lay si zachoval status vlastníka společnosti). Skilling záhy v Enronu zavedl několik podstatných změn. Například, upřednostňoval tzv. \"forward market\" („dopředný obchod“), počítající s budoucími dodávkami energie a služeb, které měl Enron teprve v budoucnu dodat; a typ účetnictví, zvané mark-to-market, které umožňovalo zaznamenávat předpokládaný budoucí zisk z podepsaných smluv a uskutečněných podniků v okamžiku podepsání smlouvy. Tyto poskytly určitou zástěrku za skutečným obchodním počínáním společnosti podle objektivnějších ukazatelů jako výdaje a výnosy. To však začalo vykazovat spíše neúspěchy (např. Dabholská elektrárna, na které se v Indii Enron podílel, znamenala na konci ztrátu asi miliardy dolarů). Ve výrazný neúspěch se proměnily zejména některé nápady samotného Skillinga, např. obchodování s šířkou pásma (\"bandwidth business\") a trh s počasím (\"weather market\"). V pozdějších fázích, kdy byl Enron 30 miliard dolarů v dluhu, se do skandálu zapojily finanční machinace a podvody finančního šéfa společnosti Andrewa Fastowa, který si založil fiktivní společnosti (Jedi, Chewco Raptors, LJM), mezi kterými převáděl větší množství stávajících aktiv Enronu a vytvářel neuskutečněné částky na straně výnosů a výdajů. Spirála obchodních neúspěchů a stále zoufalejší snahou z nich vybřednout se nedala udržet. Dne 14. srpna 2001 Skilling náhle rezignoval na post výkonného ředitele Enronu (kde ho nahradil Ken Lay). O den později jedna z účetních našla závažné neshody mezi tím, co společnost vykazovala za finanční výsledky a skutečným stavem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Enron Corporation byla americká energetická společnost se sídlem v městě Houston, Texas, USA. Před vyhlášením bankrotu v lednu 2002 zaměstnávala přes 22 tisíc zaměstnanců a byla jedna z vedoucích světových společností podnikajících v oblasti dodávek elektřiny, zemního plynu a komunikací. Od 90. let její akcie zaznamenávaly stabilní, neustálý růst a Enron byl vzorem moderní silné společnosti. Z původních cca 10 mld dolarů aktiv dosáhla v roce 2000 hodnotu 111 miliard dolarů. Časopis Fortune ji šestkrát za sebou jmenoval „nejinovativnější společností Ameriky“. Ke konci roku 2001 se ale v účetnictví společnosti našla zásadní pochybení (podvody). 25. ledna 2002 společnost oznámila bankrot, zaměstnanci byli propuštěni. Hodnota akcií společnosti, do kterých investovaly tisíce lidí, spadla z 90 dolarů na 50 centů. Enron se stal symbolem podvodného podnikání a předmětem soudních žalob ze strany desítek třetích stran. V následném vyšetřování skandálu se navíc proti některým energetikům Enronu objevily důkazy o jejich účasti na prohlubování tzv. kalifornské energetické krize. Od roku 2007 se společnost jmenuje Enron Creditors Recovery Corporation (obdoba společnosti v likvidaci, snažící se o uspokojení věřitelů, o což se v současnosti stará cca 40 lidí). Hlavní představitelé společnosti byli v soudních procesech, které po jejím bankrotu následovaly, vesměs pravomocně odsouzeni a většina z nich dnes vykonává trest odnětí svobody. Jeden z účetních, Cliff Baxter, spáchal sebevraždu. Velká část dokumentace případu, která byla toho času v newyorské pobočce IRS, v budově č. 7 Světového obchodního centra, byla zničena 11. září 2001.", "tgt_summary": "Der Energiekonzern Enron gehörte zu den größten Konzernen der USA und hatte seinen Firmensitz in Houston, Texas. Enron bezeichnete sich in Veröffentlichungen gerne als „The World's Greatest Company“ (großartigste Firma der Welt) und wurde von zahlreichen Medien für lange Zeit als angeblich höchst innovatives Unternehmen gelobt und ausgezeichnet. Enron beschäftigte etwa 22.000 Mitarbeiter. Im Jahr 2001 verursachte Enron aufgrund fortgesetzter Bilanzfälschungen einen der größten Unternehmensskandale, die die US-Wirtschaft bislang erlebte. ", "id": 1403729} {"src_title": "Vůně", "tgt_title": "Geruch", "src_document": [{"title": "Terminologie.", "content": "Pro čichové vjemy existuje několik různých označení, která jsou zpravidla pozitivně nebo negativně zabarvená – rozlišují příjemné a nepříjemné pachy. Pro pachy spíše příjemné se užívají označení vůně nebo aroma (což však může označovat také vjem chuťový), pro spíše nepříjemné se používají výrazy zápach, puch, smrad. Slovo pach se navíc pojí se specifickou vůní jednotlivých živočichů, slovo vůně označuje pach rostlin či spíše rostlinných květů. Jednotné neutrální označení bez citového zabarvení se v češtině nevyskytuje, například výraz odér má spíše charkater ambivalentní (může označovat silnou příjemnou vůni, ale často se užívá v ironickém významu pro nepříjemný zápach).", "section_level": 1}, {"title": "Vůně a chuť.", "content": "Vůně je velmi úzce spjata s chutí (nebo z hlediska smyslů čich úzce souvisí s chutí) – oba smysly podávají organismu informace o chemickém složení látky, jejich receptory jsou si podobné, a bylo zjištěno, že některé čichové receptory jsou umístěné v dutině ústní, která je považována především za sídlo chuti. Za hlavní rozdíl je považováno skupenství – vůně je informace o plynné látce, zatímco chuť je informací o látce rozpuštěné ve slinách.", "section_level": 1}, {"title": "Vůně a mozek.", "content": "Lidský mozek si vůně velmi dobře pamatuje – někteří vědci jsou přesvědčeni, že každou vůni, kterou člověk zaregistruje, si jeho mozek zapamatuje napořád. Vůně má také výrazný vliv na lidskou psychiku, proto se často navozují příjemné vůně, které člověku zpříjemní pobyt v nějakém prostředí – kostely bývají vykuřovány kadidlem, na Vánoce se pálí vonná purpura a františek, k provonění místností se užívají vonné tyčinky a svíčky. Léčebné metody, které využívají působení vůní, se obecně označují jako aromaterapie. Stejně tak zápachy na člověka působí negativně, např. surströmming.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vůně nebo pach je čichový vjem, který lze získat pomocí čichových receptorů. Je to smyslová informace o chemickém složení aerosolu nebo plynu.", "tgt_summary": "Der Geruch (lat. \"Olfactus\", daher olfaktorische Wahrnehmung) ist die Interpretation der Sinneserregungen, die von den Chemorezeptoren der Nase oder anderer Geruchsorgane an das Gehirn eines Tieres übermittelt werden. Einer aktuellen Studie zufolge soll der Mensch über eine Billion Gerüche unterscheiden können. ", "id": 1230241} {"src_title": "Manganistan draselný", "tgt_title": "Kaliumpermanganat", "src_document": [{"title": "Fyzikálně-chemické vlastnosti.", "content": "Manganistan draselný je dobře rozpustný ve vodě za vzniku temně fialového (při nízké koncentraci růžového) roztoku. Díky silným oxidačním vlastnostem manganistanu dochází pomalu k jeho částečnému rozkladu na oxid manganičitý (MnO) a z vody se uvolňuje kyslík. Při delším stání roztoku je rozklad manganistanu znatelný a na dně se objevuje černý prášek oxidu manganičitého. Rozpustný je manganistan draselný dále v kyselině sírové (HSO), vodném roztoku kyseliny dusičné (HNO(aq)) a acetonu (CHCOCH). Kyselinu chlorovodíkovou (HCl) oxiduje manganistan na chlór a ethanol (CHCHOH) na oxid uhličitý. Jeho reakce s peroxidem vodíku lze využít k přípravě kyslíku. Manganistan se při této reakci redukuje na burel. 2 KMnO + 3 HO → 2 MnO + 2 KOH + 3 O + 2 HO", "section_level": 1}, {"title": "Příprava.", "content": "Manganistan draselný je vyráběn ve velkém měřítku, kvůli jeho univerzálnímu použití v laboratořích. V první fázi pyrolýzy, v níž je oxid manganičitý ve své přirozené podobě, je tento taven s hydroxidem draselným a zahříván v atmosféře s dusičnanem draselným (zdroj kyslíku). Takto vznikne manganan draselný, který při elektrolýze v alkalickém roztoku přechází v manganistan draselný. 2 MnO + 4 OH + O → 2 MnO + 2 HO 2 MnO + Cl → 2 MnO + 2 Cl Manganistany mohou být připraveny smícháním roztoků Mn kationtů s velmi silným oxidačním činidlem, které ochotně přidá dioxid, PbO nebo NaBiO. Tyto reakce byly používány pro testování přítomnosti manganu očekávaného ve formě fialové barvy manganistanu.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Téměř všechny způsoby využití manganistanu draselného jsou odvozeny od toho, že je oxidační činidlo použitelné v různých chemických reakcích v laboratořích i v průmyslu. Oxidace glycerinu pomocí manganistanu draselného probíhá podle následující rovnice, reakce probíhá velmi bouřlivě. 14 KMnO + 4 CHO → 7 KCO + 7 MnO + 5 CO + 16 HO V laboratoři se také používá pro získání kyslíku rozkladem peroxidu vodíku. 2 KMnO + 3 HO → 2 MnO + 2 KOH + 3 O + 2 HO", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Pevný KMnO je silné oxidační činidlo, ale hlavně by měl být oddělený od látek, které by mohly zrezavět (Fe atd.). Zředěný vodný roztok KMnO není nebezpečný. KMnO vytváří nebezpečné sloučeniny s koncentrovanými kyselinami. Například reakce s koncentrovanou HSO produkuje vysoce reaktivní oxid manganistý, explozi iniciuje i malé množství organických látek. Při smíšení pevného KMnO s čistým glycerolem se směs bouřlivě vznítí. Jako oxidační činidlo manganistan draselný poskvrní ruce a oblečení, protože probíhá redukce na MnO. Skvrny na oblečení mohou být odstraněny použitím kyseliny octové. Skvrny na pokožce, které jsou typicky hnědé, zmizí během 48 hodin či se dají odstranit kyselinou citronovou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Manganistan draselný, KMnO, známý též pod označením \"hypermangan\", je sloučenina manganu s černo-šedými krystalky, která se velmi dobře rozpouští ve vodě za vzniku fialového roztoku. V analytické chemii jsou roztoky KMnO jedním ze základních oxidimetrických činidel pro redoxní titrace v tzv. manganometrii. V lékařství se využívá pro své oxidační vlastnosti jako antiseptikum.", "tgt_summary": "Kaliumpermanganat (KMnO) ist das Kaliumsalz der im freien Zustand nicht vorkommenden Permangansäure HMnO. Kaliumpermanganat ist ein metallisch glänzender, fast schwarz erscheinender kristalliner Feststoff und ein starkes Oxidationsmittel. Das trockene, nicht allzu feine Pulver aus eher spitzwinkeligen Kristallen schimmert mehr grünlich als violett. Feinster Staub, Abrieb – der Strich, an rauen Flächen anhaftende oder in poröse Materialien eingedrungene Spuren erscheinen wie durch Spuren von Wasser angelöste Teile dunkel violett. Für die intensive Färbung des Salzes und seiner Lösung ist ausschließlich das Permanganat als Kristallgitterbaustein bzw. Anion verantwortlich. Die Farbe ist auf Charge-Transfer-Übergänge zurückzuführen. In Permanganaten liegt das Mangan in seiner höchsten Oxidationsstufe +VII vor.", "id": 1637893} {"src_title": "William Bligh", "tgt_title": "William Bligh", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Do Royal Navy byl zapsán ve věku sedmi let v roce 1761. V té době bylo běžné zapisovat mladé chlapce do stavů posádek v raném věku, aby získali potřebnou délku praxe na lodi nutnou ke kariérnímu postupu. V roce 1776 se v hodnosti navigačního důstojníka (sailing master) účastnil třetí plavby kapitána Jamese Cooka do Pacifiku, na které byl James Cook zabit. On sám mohl po návratu poskytnout informace o této plavbě. Jeho vynikající námořnické a navigační schopnosti oceňoval sám James Cook. V roce 1787 byl na doporučení přírodovědce sira Josepha Bankse jmenován velitelem lodí \"Bounty\", která měla přivézt z Tahiti do Západní Indie sazenice chlebovníku. Na plavbě z Tahiti se část posádky vzbouřila a Bligh byl vysazen s 18 věrnými členy posádky do otevřeného člunu, ve kterém vykonal plavbu dlouhou 3600 mil neznámou částí Tichého oceánu, přes ostrovy Tonga, Fidži a Nové Hebridy k Velkému bariérovému útesu a poté přes Torresův průliv k ostrovu Timor a nakonec do Batávie. V říjnu 1790 byl válečným soudem britské Admirality zproštěn viny za ztrátu lodi. Na další plavbě v roce 1791 do Pacifiku objevil ostrov Bounty, Viti Levu, Kadavu a Jasawa. Později prozkoumal Tasmánii. V roce 1797 byl velitelem 64dělové řadové lodi HMS \"Director\", jejíž posádka se připojila k velkým vzpourám námořníků britské floty ve Spitheadu a v Nore. Jako velitel HMS \"Director\" se vyznamenal v bitvě proti nizozemské flotě u Camperdownu dne 11. října 1797, kdy jeho loď bojovala se třemi nizozemskými loděmi a zajala jednu z nich, \"Vrijheid\", na jejíž palubě byl velitel nizozemské floty viceadmirál Jan de Winter. V roce 1801 jako kapitán HMS \"Glatton\" sloužil Bligh pod velením viceadmirála Nelsona v bitvě u Kodaně. Blighovy bojové schopnosti a aktivitu vysoce ocenil Nelson osobně. Když admirál Parker vyvěsil signál k přerušení útoku, který Nelson ignoroval (podle legendy si přiložil dalekohled ke slepému oku a prohlásil, že žádný signál nevidí), Bligh, který z paluby \"Glattonu\" viděl oba signály, se rozhodl ponechat na stěžni Nelsonův signál k pokračování útoku – všechny lodě plující za \"Glattonem\" pak následovaly tento signál. V roce 1804 byl guvernérem Nového Jižního Walesu, kde se opět dostal do problému při pokusu o reformu přídělu alkoholu pro vojáky. Po vzpouře byl dva roky vězněn. Po osvobození se vrátil do Anglie. V posledních letech svého života žil ve Farninghamu, v Kentu. Zemřel 7. prosince 1817, ve věku 64 let, v Bond Street v Londýně. Je pohřben ve východní části hřbitova Lambeth po boku své ženy.", "section_level": 1}], "src_summary": "William Bligh (9. září 1754 St Tudy, Cornwall – 7. prosince 1817 Londýn, Spojené království) byl britský viceadmirál královského námořnictva (Royal Navy), člen Královské společnosti. V letech 1788 – 1789 byl v hodnosti poručíka velitelem lodi \"Bounty\", na které došlo proti němu ke vzpouře. Z lodi byl vzbouřenci vysazen s loajálními členy posádky do člunu, s kterým podnikli strastiplnou plavbu k ostrovu Timor. Patnáct let po vzpouře byl jmenován guvernérem Nového Jižního Walesu v Austrálii.", "tgt_summary": "William Bligh (* 9. September 1754 wahrscheinlich in Plymouth; † 7. Dezember 1817 in London) war ein britischer Seeoffizier und Gouverneur von New South Wales in Australien. Bekannt wurde er vor allem durch die gegen ihn gerichtete Meuterei auf dem Dreimaster \"Bounty\" und durch seine darauf folgende 3.618 Seemeilen (6.701 km) lange Fahrt im offenen Boot von den Gewässern um Tonga im Westen Polynesiens bis zur Insel Timor im Jahr 1789. Ein weiteres Mal machte er 1808 von sich reden, als sein Vorgehen gegen korrupte Offiziere der Sträflingskolonie Neusüdwales die sogenannte Rum-Rebellion auslöste.", "id": 1371080} {"src_title": "Devon (geologie)", "tgt_title": "Devon (Geologie)", "src_document": [{"title": "Bližší členění devonu.", "content": "Pro dělení na stupně (viz tabulka) se používají dvě stupnice dle mezinárodní dohody z roku 1983. Pro terrigenní vývoj rýnská (Rýnské břidličné pohoří, Ardeny), pro pelagický vývoj česká (spodní devon Barrandienu). Rozdělení do zón je založeno na goniatitové, konodontové a tentakulitové fauně. Pro bližší stratigrafické členění se ve spodním devonu používají ještě graptoliti, ve středním a svrchním devonu ostrakodi a foraminifery, v mělkovodních faciích brachiopodi, v kontinentálních faciích Old Red ryby a rostlinné spóry.", "section_level": 1}, {"title": "Paleogeografie.", "content": "Bloky severní části Gondwany se posunovaly směrem k severu, k severní Evropě a severní Americe. Po kaledonském vrásnění došlo ke kratonizaci a vznikl severoatlantický (old-redský) kontinent (Euramerika), který se stáčel do suchého pásma podél obratníku Kozoroha. V těchto podmínkách se formovaly pískovce Old Red, jejichž zabarvení způsobovaly oxidy železa (hematit). Paleontologické a litologické indikátory klimatu (útesy, karbonátická facie) nasvědčují tomu, že dnešní Evropa, severní Amerika, severní Afrika, bloky Asie a Austrálie se nacházely v teplé klimatické zóně. Ložiska evaporitů a sedimenty Old Red dokládají aridní klima. Ve svrchním devonu se ochladilo, o čemž svědčí nápadná změna fauny na hranici frasn-famen v sedimentech tzv. malvinokaffrické provincie (jižní Amerika, jižní Afrika, Antarktida), kde chybí karbonátické uloženiny a fauna má ráz chladných vod. Z hlediska faciálního vývoje se rozlišují tři hlavní provincie: Podle brachiopodů a trilobitů se rozlišuje provincie Starého světa, apalačská, kordilerská, tasmánsko-novozélandská, malvinokaffrická. Na konci devonu se však faciální rozdíly stírají a fauna nabývá celosvětově obdobného charakteru. Důvodem byla nejspíše počínající transgrese moře, která vrcholí v givetu a frasnu. Na hranici frasn-famen mizí mělkovodní facie a útesy, rozšiřuje se pelagická fauna jako důsledek ochlazení klimatu. Jedna z vysvětlujících teorií předpokládá ochlazení vlivem značného rozšíření flóry, zejména suchozemských rostlin, které snížily obsah oxidu uhličitého („skleníkového“ plynu) v ovzduší. Finálním dopadem je masivní vymírání druhů.", "section_level": 1}, {"title": "Život v devonu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Devonská fauna.", "content": "Většina silurských rodů pokračuje plynule ve vývoji i v devonu. Přežívají graptoliti, zastoupeni však téměř výhradně jediným rodem \"Monograptus\". Během pragu však definitivně vymírají. Z třídy měkkýšů jsou nejvýznamnější goniatiti, drobní primitivní mořští amonoidní hlavonožci s jednoduchými lalokovitými přepážkami ve schránkách. Hojní jsou mlži (\"Grammysia\", \"Palaeosolen\"), včetně sladkovodních forem z Old Red. Další biostratigraficky významné fosílie - tentakuliti umožňují podrobnější členění od lochkova do frasnu. Jejich schránky jsou hojné v mořských pelagických usazeninách (\"Nowakia\"). Vrcholu rozvoje dosahují ramenonožci, obývající zejména mělkovodní šelfové moře (\"Hysterolites\", \"Acrospirifer\" spodního devonu rýnského typu, \"Stringocephalus\", \"Zdimir\" v karbonátických faciích středního devonu). Vápnité kolonie stromatoporoideí (\"Amphipora\" Moravského krasu) společně s korály a vápnitými řasami vytvářely mohutné útesy. Podél devonského pobřeží australského bloku byl rozšířen tisíce kilometrů dlouhý bariérový útes, dnes doložený v pánvi Kimberley na sz. Austrálie). Počínaje středním devonem začínají vymírat četné čeledi trilobitů. Rozvoj nadále trvá u řádu Phacopida (rody \"Phacops\", \"Reedops\") a čeledi Damanitidae (\"Odontochile\", \"Asteropyge\"). Na hranici s karbonem řád Phacopida vymírá. K vedoucím fosíliím patří drobní zástupci čeledi Proetidae, sledovatelní až do karbonu. Z dalších členovců jsou v lagunárních faciích Old Red časté nálezy zástupců řádu Eurypteridae, ze suchozemských rodů je znám hmyz (\"Rhyniella\") a pavouci. Horninotvorné jsou zbytky (články) lilijic (krinoidové vápence). Vzácné jsou nálezy mořských hvězdic a hadic. Vymírají zástupci rodu \"Cystoidea\" a \"Carpoidea\". Mezi devonskými obratlovci jsou nejdůležitějšími zástupci ryby. Jejich rozvoj umožnil vznik rozsáhlých teplých moří s hojnými zálivy. Bezčelistnaté ryby (Agnatha) dosahují ve spodním devonu svého maximálního rozvoje, postupně však vymírají a uvolňují místo vývojově vyšším druhům. Poprvé se objevují pancéřnaté ryby (Placodermi). Měly již vyvinuty obě čelisti, částečně zkostnatělou páteř, jedna část pancíře pokrývala hlavu, druhá hrudní krajinu. Jedinci skupiny Antiarchi byly hojnými obyvateli dna moří. Arthrodira (kloubnatci) s nápadně velkou a širokou lebkou měly hlavový a trupový pancíř spojen párovým kloubem (nálezy z Evropy, Afriky, severní Ameriky, Austrálie). Hojný \"Coccosteus\" byl asi 30 cm dlouhý, \"Dunkleosteus\" dorůstal délky až 11 metrů. Koncem devonu zástupci Arthrodira vymírají. Trnoploutví (Acanthodii) byly drobné, 10-30 cm dlouhé rybky, tělo měly kryté pancířem, tvořeným silnými šupinami a hlavu pokrývaly drobné kostěné destičky. Obývaly sladké i slané vody. Krom ocasních ploutví měly všechny ostatní vyztuženy dentinovým trnem, který se často zachoval jako fosílie. Kostnaté ryby (Osteichthyes) můžeme rozdělit na tři skupiny: Konodonti, zástupci problematické příslušnosti, mají prvořadý význam pro biostratigrafii devonu. Rychlý vývoj kousacího aparátu umožňuje vymezit množství zón, často s mezikontinentální platností. Opotřebování zoubků je důkazem, že tito živočichové nebyli jen pasivními příjemci potravy, ale sami byli aktivními lovci. Ve východním Grónsku byly objeveny fosilní pozůstatky prvních suchozemských obratlovců. Jedná se o primitivní obojživelníky, krytolebce čeledi Ichthyostegidae (\"Ichthyostega\", \"Acanthostega\" ad.). Až 90 cm velký, převážně vodní tvor měl již dobře vyvinuté končetiny, umožňující pohyb po souši. Další nálezy jsou známy z Ruska a fosilní stopy tohoto tvora z Austrálie. Známé jsou také \"trpasličí\" taxony, jako je rod \"Brittagnathus\", objevený v Grónsku, jehož celková délka čelisti nepřesahovala 4,5 cm.", "section_level": 2}, {"title": "Devonská flóra.", "content": "Charakteristický pro devon je vývoj vyšších suchozemských rostlin. Na mnoha místech vznikaly rozsáhlé oblasti úrodné půdy, umožňující rozmach nových druhů rostlin. Třída \"Psilopsida\" (výtrusné cévnaté rostliny), rozšířené hlavně ve spodním-středním devonu, byly nízkého vzrůstu s malými, trnům podobnými listy (\"Psilophyton\"). Jsou předchůdci primitivních plavuňovitých rostlin (\"Lycophyta\", \"Protolepidodendron\"). Již ve spodním devonu se objevují předci nahosemenných rostlin - Progymnospermoipsida (\"Protopteridium\", \"Pseudosporochnus\"). Od středního devonu se vyvíjejí přesličkovité a plavuňovité rostliny, které koncem devonu nabývají stromového vzrůstu. Z nižších rostlin jsou důležité vápnité řasy, podílející se na tvorbě útesů.", "section_level": 2}, {"title": "Regionální přehled.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Asie.", "content": "Na starých kontinentech dominuje mělkovodní karbonátická facie, na vynořených částech Old Red (jižní Čína). Maximum transgrese v givetu, regrese začíná ve famenu. Okrajové mobilní oblasti mají pestrý faciální vývoj s mohutnými vulkanickými projevy (uralská, altajská, mongolská oblast). Faunisticky je vývoj podobný českému (jižní Čína, Mt. Everest). Asie byla v této době pravděpodobně ještě spojena s Gondwanou, jak ukázal výzkum fosilií devonských ryb, objevených na území Austrálie.", "section_level": 2}, {"title": "Severní Amerika.", "content": "Vynořena zůstala sv. část kanadského štítu, kde sedimentovaly horniny Old Red. Ve středním devonu dochází k zaplavení jižních částí štítu, sedimentují karbonáty s bentickou faunou. V pacifické (na západě) a franklinské (na severu) mobilní okrajové oblasti dosahují sedimenty devonu mocnosti až 5.000 metrů (klastika, karbonáty, vulkanity). V appalačské (východní) oblasti pokračuje sedimentace nepřetržitě od siluru. Ve středním devonu akadská orogeneze tuto oblast značně zúžila a ve svrchním devonu začíná mořská regrese.", "section_level": 2}, {"title": "Jižní Amerika.", "content": "Devon je znám z Brazílie, Uruguaje a z Falklandských ostrovů. Je transgresívně uložen na siluru, zastoupeny jsou písčito-jílovité sedimenty, chybí karbonáty. Fauna vykazuje ráz chladného klimatu.", "section_level": 2}, {"title": "Austrálie.", "content": "V tasmánské mobilní oblasti jsou mocné sedimenty devonu zastoupeny klastikami, flyšoidními a vulkanickými faciemi. Fauna je podobná české. Orogeneze ve středním devonu (tabberabbenské vrásnění) má za následek přesun sedimentační oblasti na západ. Na australském štítu vyplňuje devon hlubokou depresi klastikami a evapority o mocnosti kolem 1.000 metrů. Na západním okraji došlo k zaplavení štítu mělkým mořem.", "section_level": 2}, {"title": "Severoatlantický kontinent.", "content": "Rozšířen je Old Red (slepence, pískovce, arkózy, prachovce), místy s evapority. Mocnost je i tisíce metrů, sedimentace probíhala v brakickém či hypersalinním prostředí. Klasickou oblastí je severní Anglie a Skotsko.", "section_level": 2}, {"title": "Variská mobilní oblast.", "content": "Zasahuje jižní Anglii, sz. Francii, Ardeny, Rýnské břidličné pohoří, Harz. Z Polska zasahuje na Moravu a do Slezska. Spodní devon tvoří klastika transportovaná z kontinentů, ve středním devonu se rozšiřuje oblast karbonátické sedimentace (český vývoj), doprovázené bazickým submarinním vulkanismem. Ve svrchním devonu v pokleslých částech dominují pelity, na elevacích cefalopodové vápence.", "section_level": 2}], "src_summary": "Devon je útvarem paleozoika v nadloží siluru a v podloží karbonu. Časově je vymezen hranicí 416 ± 2,8 mil. let až 359,2 ± 2,5 mil. let. Spodní hranice je vedena na bázi graptolitové zóny Monograptus uniformis a mezinárodním stratotypem je odkryv u Klonku u Suchomast (usnesením 24. mezinárodního geologického kongresu v Montrealu 1972). Svrchní hranice je totožná s horní hranicí goniatitové zóny Wocklumeria (usnesení 26. MGK v Paříži 1980). Klasickou oblastí je hrabství Devonshire v Anglii, odkud byl poprvé popsán Murchisonem a Sedgwickem (1939). Obecně se devon dělí na tři oddělení - spodní, střední a svrchní. Pro bližší členění jsou klasickými oblastmi Rýnské břidličné pohoří a Barrandien. Ve starší literatuře je devon také nazýván Old Red podle červených a hnědých terrestrických sedimentů, známých z Velké Británie.", "tgt_summary": "Das Devon (Aussprache: []) ist in der Erdgeschichte das vierte chronostratigraphische System bzw. die vierte geochronologische Periode innerhalb des Paläozoikums. Es begann vor etwa Millionen Jahren und endete vor etwa Millionen Jahren (siehe Geologische Zeitskala). Das Devon folgt auf das Silur und wird vom Karbon gefolgt.", "id": 135525} {"src_title": "Thornton Wilder", "tgt_title": "Thornton Wilder", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Vyrůstal v Číně, kde byl jeho otec konzulem. Během první světové války sloužil u Pobřežní stráže Spojených států amerických. Po válce studoval na Oberlin College a na Yaleově univerzitě. V letech 1920–1921 pokračoval ve studiu archeologie na Americké akademii v Římě. Absolvoval v roce 1926 obor francouzština na Universitě v Princetonu. Vyučoval francouzštinu na střední škole. V letech 1931–1936 vyučoval na Universitě v Chicagu. V průběhu druhé světové války sloužil u United States Army Air Forces v Africe a v Itálii. Po válce se plně věnoval literatuře a příležitostným přednáškám.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Wilderovo dílo bylo přijímáno různě a tak procházel střídavě obdobími slávy a obdobími, kdy byl téměř zapomenut. První divadelní hru \"The Trumpet Shall Sound\" (Ať zazní trubka) publikoval během studia 1919–1920 ve studentském časopisu. Jeho druhá kniha \"The Bridge of San Luis Rey\" (Most svatého Ludvíka krále) z roku 1927 se stala čtenářskou senzací a obdržela Pulitzerovu cenu za beletrii za rok 1928. Veliký úspěch měla o deset let později jeho divadelní hra \"Our Town\" (1938, Naše městečko) a o čtyři roky později další hra \"The Skin of Our Teeth\" (Jen o chlup). Obě obdržely opět Pulitzerovu cenu. V roce 1938 upravil divadelní hru \"Einen Jux will er sich machen\" od rakouského divadelníka Johanna Nestroye z roku 1842. Děj přemístil do městečka poblíž New Yorku a uvedl pod názvem \"The Merchant of Yonkers\" (Kupec z Yonkers). Hra ale neuspěla. Po letech námět na popud divadelníka Tyrone Guthrieho opět přepracoval a uvedl pod názvem \"The Matchmaker\" (Dohazovačka). Hra měla premiéru na festivalu v Edinburghu v roce 1954 a záhy se hrála úspěšně v USA i ve světě. V roce 1964 byla přepracována na muzikál \"Hello Dolly!\", který byl v roce 1969 úspěšně zfilmován.", "section_level": 1}], "src_summary": "Thornton Wilder (17. dubna 1897, Madison, Wisconsin, Spojené státy americké – 7. prosince 1975, Hamden, Connecticut, Spojené státy americké) byl americký spisovatel a dramatik. Trojnásobný nositel Pulitzerovy ceny.", "tgt_summary": "Thornton Niven Wilder (* 17. April 1897 in Madison, Wisconsin; † 7. Dezember 1975 in Hamden, Connecticut) war ein US-amerikanischer Schriftsteller. Er gewann drei Pulitzer-Preise – für seinen Roman \"Die Brücke von San Luis Rey\" sowie die Theaterstücke \"Unsere kleine Stadt\" und \"Wir sind noch einmal davongekommen\" – und außerdem den National Book Award für den Roman \"Der achte Schöpfungstag\".", "id": 2078990} {"src_title": "Teorie závislosti", "tgt_title": "Dependenztheorie", "src_document": [{"title": "Základní prerogativy teorie závislosti.", "content": "Teorie závislosti postavila do centra svého zájmu studium struktury hospodářské závislosti zemí Latinské Ameriky a Karibiku na světových velmocech. Původně v Preibischově a Singerově pojetí šlo o závislost viděnou uvnitř hospodářských vztahů vývozu a dovozu, které byly obecným základem postavení regionu ve světovém měřítku (tedy jako exportéra nerostných surovin a dovozu především evropských technologii a inovací i hotových výrobků). V liberálně modernizačním duchu viděli Preibisch a Singer řešení v nové orientaci regionu na politiku industrializaci se substitucí importu. V pozdějším, především marxistickém pojetí A. Gundera Franka, je závislost konceptualizována do modelu nerovnoměrných vztahů mezi \"centrem\" (tedy v tomto případě Západní Evropou) a \"satelity\" (tedy v tomto případě Latinskou Amerikou a Karibikem). Tento základní vztah mezi na jedné straně centrem a na druhé satelitem je potom strukturován nejenom na globální úrovni, ale také na regionální a místní úrovni, takže komplexně ovlivňuje ekonomický, společenský a kulturní rozvoj daného regionu (nebo země). Součástí vztahu mezi centrem a satelitem na globální úrovni je také výše zmíněná orientace satelitu na export nerostných surovin do centra, jež činí satelit závislý na poptávce z centra. Právě tato závislost je chápána jako centrální problém a příčina zranitelnosti a zaostalosti Latinské Ameriky. Gunder Frank si dále všiml toho, že hospodářská situace satelitu se zlepšila v případě, že se centrum ocitlo v politické nebo hospodářské krizi, jež vyvolala větší potřebu pro nerostné suroviny a zároveň uvolnila hospodářskou kontrolu nad satelitem (zde měl na mysli především období první a druhé světové války na které země Latinské Ameriky hospodářsky profitovaly). V pojetí Fernanda Henriqua Cardosa a Enza Faletta má závislost nejenom ekonomickou podobu ale také podobu společenskou. Ta ovlivňuje celkový společenský rozvoj Latinské Ameriky a stojí v centru zájmu jejich vlivné studie \"Závislost a rozvoj v Latinské Americe\"(1979 česky 2007). V této studii Cardoso a Faletto analyzovali sociální podstatu závislosti regionu a koncentrovali svůj zájem na roli středních tříd, latinskoamerických oligarchii, na roli nacionalismu, budování národního státu a na další sociální a politické dimenze ekonomické závislosti regionu. Americký sociolog Immanuel Wallerstein přijal řadu podnětů z teorie závislosti ve své vlastní teorii (respektive přístupu) světového systému, v rámci kterého formuloval model jádra, semiperiférie a periférie. Na rozdíl od předchozích autorů se však zaměřuje na studium světového systému mimo rámec národního státu jako základní jednotky vědecké analýzy. Wallerstein místo toho studuje vztahy závislosti v případě světových říší kontrolovaných jedním státem (například Britským impériem) a politicky mnohočetnými světovými ekonomikami.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Teorie závislosti byla podrobena řadě kritik. Například H. Freedman a J. Wayne shrnuli kriticismus do několika bodů, ve kterých hovoří o tom, že teorie závislosti příliš spoléhá na dvoustranné vztahy mezi státy jako základní jednotku své analýzy světového systému a své modely světového systému vidí jako kumulaci hierarchicky organizovaných rolí. Dále je podle jejich názoru v rámci tohoto pojetí vztahů mezi jednotkami (státy) příliš zdůrazněna dimenze výměny a nikoliv produkce, a naopak geografická a sociální dimenze vztahů v ní chybí. Gary Gereffi se zase zaměřil na aplikovatelnost teorie závislosti mimo region Latinské Ameriky a zpochybnil ji v komparativním vztahu k empirickému materiálu, který se věnoval východní Asii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Teorie závislosti (španělsky: \"teoría de dependencia\", anglicky: \"theory of dependency\") je teorie respektive soubor teorií vysvětlující ekonomické postavení zemí Latinské Ameriky a Karibiku (potažmo jiných zemí Třetího světa) ve světovém hospodářství pomocí pojmu závislosti. Teorie byla formulována během 50. a 60. let let 20. století a původně byla spojena s prací argentinského ekonoma Raúla Preibische a \"Hospodářské komise Spojených národů pro Latinskou Ameriku\" (CEPAL), jež se snažila připravit půdu pro liberálně laděné modernizační politiky v poválečné Latinské Americe a přitom zohlednit specifický historický vývoj regionu. ", "tgt_summary": "Dependenztheorie (von span. \"dependencia\" – Abhängigkeit, Unterordnung; Filiale bzw. port. \"dependência\" – Abhängigkeit) ist der Oberbegriff für eine Mitte der 1960er Jahre ursprünglich in Lateinamerika entstandene Gruppe von in ihren Grundannahmen eng verwandten Entwicklungstheorien, die die Existenz hierarchischer Abhängigkeiten (Dependenzen) zwischen Industrie- (Metropolen) und Entwicklungsländern (Peripherien) betonen und die Entwicklungsmöglichkeiten der Dritten Welt durch dieses Hierarchieverhältnis als begrenzt sehen.", "id": 150884} {"src_title": "Čarodějnické procesy", "tgt_title": "Hexenverfolgung", "src_document": [{"title": "Kořeny pronásledování čarodějnictví.", "content": "Kořeny pronásledování čarodějnic sahají hluboko do starověku. Např. ve starověké Babylonii Chammurapiho zákoník stanovil při podezření z čarodějnictví ordál vodou. Podobně pronásledoval čarodějnictví také staří Asyřané, Chetité, Peršané či Indové, kteří věřili že čarodějnice mohou létat nebo posednout mrtvoly. Stejně tak se proti čarodějnickým praktikám staví Pentateuch, zvláště knihy Exodus a Deuteronomium (odtud i v pozdějších procesech užívaná zásada „Čarodějnici nenecháš naživu“ z Ex 22,17). Trestem tehdy bývalo obvykle ukamenování nebo naražení na kůl. V římském právu, které se stalo také základem moderního práva, existovala také možnost potrestat osobu praktikující čarodějnictví (\"maleficium\"); jako trest byl předepsán oheň. Jednou z osobností, obviněnou v antickém Římě z čarodějnictví byl spisovatel a filosof Lucius Apuleius, který se však dokázal před soudem obhájit. Charakteristické je, že součástí obžaloby byla i absurdní udání, např. že Apuleius pitval ryby nebo že si příliš často čistil zuby. O římských čarodějnicích a jejich pronásledování vypovídá jeho slavná novela \"Zlatý osel\". Čarodějnictví se již tehdy řadilo k nejtěžším zločinům. Římané věřili, že čarodějnice ožírají mrtvoly nebo kradou jejich orgány, mohou se proměňovat v lasičky a feny, stáhnout z nebe Měsíc nebo zastavit vítr. Proslulé byly zejména thessálské čarodějnice ze severozápadu Řecka, které uctívaly bohyni Hekaté. Zvlášť přísné zákony proti čarodějnictví vydali císařové Dioklecián nebo, již po nástupu křesťanství, Theodosius I. Prvním člověkem, který byl církevním soudem odsouzen k smrti za kacířství a čarodějnictví byl Priscillianus, biskup z Ávily, zardoušený na příkaz vzdorocísaře Magna Maxima a galských biskupů roku 385, a to i přes protesty Ambrože Milánského, papeže Siricia a Martina z Tours. Podobně pronásledovali čarodějnictví i Germáni, u nichž se trestalo většinou utopením.", "section_level": 1}, {"title": "Středověké a raně novověké procesy.", "content": "V raném středověku díky sv. Bonifáci a sv. Agobardu, kteří čarodějnictví považovali za pouhou pověru a iluzi, čarodějnické procesy prakticky neexistovaly. Jeden z významných středověkých papežů, Řehoř VII., tak například v 11. století zakazuje pod trestem exkomunikace dánskému králi Haraldovi zahájit proces s údajnými čarodějnicemi, které byly obviněny z katastrofálního sucha a morové nákazy. Situace se změnila kontaktem s arabským světem po křížových výpravách. V zákonících některých zemí byly tresty upálením za čarodějnictví už ve třináctém století. Ve 13. století kanonické právo trestalo míchání jedu, vytváření počasí a čarodějnictví pokáním v délce až 7 let. Až do této doby trestala církev čarodějnictví pouze církevními tresty (exkomunikace apod. ), jako hlavní prvek v nich viděla asociálnost, nešlechetný úmysl. Nadále převládal názor, že čarodějnice neexistují, jak ukazují kánony biskupů Wormsu, kronika Reginona z Prümu apod. Ke změně dochází až v okamžiku, kdy bylo s čarodějnictvím nakládáno jako s kacířstvím a vyžadovalo se pro ně světské potrestání. K prvním inkvizičním procesům s čarodějnicemi došlo v Německu po roce 1230 a byl za ně zodpovědný inkvizitor Konrád z Marburku. Roku 1231 kodifikoval římskoněmecký císař Friedrich II. Sicilský ve svém zákoníku zvaném Statuta z Melfi za zločin čarodějnictví trest smrti upálením. Vzhledem ke zformování pohledu na čarodějnictví jako na zločinný stav se čarodějnictví stalo smíšeným trestem (církevně-světským), čarodějnictvím se proto zabývaly i světské soudy a panovnické zákoníky. Ke skutečně masovému a celoevropskému pronásledování však došlo až na sklonku středověku, zejména koncem 15. století. Dne 5. prosince 1484 svou bulou „Summis desiderantes affectibus“ podpořil papež Inocenc VIII. úsilí dominikánů Heinricha Kramera a Jakoba Sprengera, kteří pronásledovali čarodějnice v severním Německu. Ti pak v roce 1486 poprvé vydali knihu \"Malleus maleficarum\" (česky \"Kladivo na čarodějnice\"). Kniha nikdy nepředstavovala oficiální učení katolické církve. Podle \"Kladiva\" pocházela moc čarodějnice ze soulože s mužským démonem, jímž byl incubus; čaroděje s ženským démonem, jíž byla succubus; čarodějnice byly autory \"Kladiva na čarodějnice\" považovány za pozemské zástupce knížete zla. Masovost procesů souvisela s proměnou vesnice na sklonku středověku. Už nebyla kolektivem navzájem na sobě závislých lidí, nýbrž souborem individualit, které svůj individuální neúspěch připisovaly nečistým silám. Každá čarodějnice svým sloužením magickým silám dostávala ku pomoci démona, který mohl měnit podoby, a za své služby sál čarodějnici krev z čarodějnického znaménka, které se ukázalo býti hlavním poznávacím znamením čarodějnic; ze znaménka po vpichu však krev netekla. Tato kniha měla velký vliv na obecné vnímání čarodějnictví. Do procesního práva na místo obžaloby pod vlivem této knihy nastoupilo udavačství, průvodní řízení bylo ovládáno pomocí mučení. Vyšetřování se dělo podle schémat, která nepřipouštěla zhodnocení jednotlivých případů. Ke slovu se dostaly také zkoušky čarodějnice (jehlou, koupel čarodějnic) a také prostředky přízně (podplácení). Samotný soudní proces tak byl zcela překroucen. Ve Svaté říši římské byly pro soudní procesy směrodatné soudní hrdelní řády z roku 1507 (tzv. Bamberský) a 1532 (tzv. Carolina). Tyto zákoníky jsou již humánnější, sankcí za čarodějnictví je i nadále oheň. Rozlišovalo se mezi škodícím čarodějem (jenž ubližuje lidem a zvířatům) a neškodným; neškodlivé kouzelnictví se předkládalo úvaze soudu. Čarodějnictví se počítalo k mimořádným proviněním; obrana obviněných byla omezená. V lehčích případech jsou jako tresty uváděny mrskání, vypovězení ze země, veřejné církevní pokání, zabavení majetku. S prvními procesy s čarodějnicemi, které je nutné pojmově oddělovat od pozdně antických a velmi raně středověkých procesů, se setkáváme od 30. let 15. století na hranicích Francie a Itálie a v západním Švýcarsku. Tyto hony na čarodějnice se postupně šíří v několika vlnách, poslední z nich pak nastává od roku 1750 v Kanadě, Nové Anglii a Mexiku. Vrchol těchto honů spadá kolem let 1450, 1480, 1530, 1550 a 1630. Na sever od Alp se prováděly čarodějnické procesy od 16. století a zpočátku je prováděly pouze světské soudy. První masovější procesy začaly v rámci rekonkvisty při vzniku Španělska spojením Kastilie a Aragonie.", "section_level": 1}, {"title": "Novověké a moderní procesy.", "content": "Vývoj, započatý v 15. století zaznamenal největší vrchol v 16. století a 1. pol. 17. století. V existenci čarodějnic věřil i Martin Luther a jiní reformátoři. Proti čarodějnictví bojovali též ohněm. Partikulární právo protestantských knížat zahrnuje též postih čarodějnictví (např. \"Saská konstituce\" z roku 1572). Ještě bavorský trestní zákoník z roku 1751 považuje za skutečnost čarodějnickou smlouvu s ďáblem; pruské právo v této době již odsunulo čarodějnici do říše iluzí. V době největšího štvaní proti čarodějnicím neušel pronásledování žádný věk nebo stav. Pravidelně se vytvářela tzv. střediska čarodějnictví, situovaná zvláště do horských oblastí. Žádných mezí neznaly hony na čarodějnice v Savojsku, Švýcarsku, Tyrolích, Lotrinsku a Skotsku; zahrnovala oblasti jak katolické, tak protestantské či reformované. Čarodějnictví nezřídka řešilo politické nepřátelství, osobní nenávist apod. Na katolické straně se proti čarodějnickým procesům stavěli především Friedrich Spee, A. Tanner, P. Laymann a F. Sterzinger (výrazně jsou zde zastoupeni jezuité). Na protestantské straně pak proti nim vystupují mj. J. Weyer, Anton Praetorius, B. Bekker, C. Thomasius. Osobní lékař düsseldorfského vévody Jan Wier se ve své knize \"O klamu démonů\" z roku 1562 domnívá, že čarodějnický proces vynalezl ďábel, aby zostudil křesťanství. Jezuita Friedrich Spee ironicky prohlásil, že čarodějnické procesy jsou krvavou alchymií, která vyrábí zlato z lidské krve a popela. V procesech proti sobě stálo i masové šílenství a davová psychóza lidí a panovník (soud a císař). Ve Francii, Nizozemí a Německu se navíc o inkvizici čarodějnic nestarala církev, ale světské soudy, jak to dosvědčuje i zákoník \"Carolina\" z roku 1532, který německé zemské právní instituce v následujících staletích následují. Kdo je honem na čarodějnice vinen? Vinnými byli zjevně všichni. Někteří teologové, kteří dali tomuto blouznění teoretické základy (např. jezuita Martin Anton Delrio nebo trevírský světící biskup Peter Binsfeld), někteří mocí posedlí představitelé církve, kteří apelovali na udávání, věznění a upálení (zde neexistují výjimky ani mezi reformními humanisty – Lev X. i Hadrián VI. se stavěli proti odporu komunit a kněží, kteří odmítali inkvizici), zemští páni, kteří se snažili zamezit názoru, že víra je soukromou věcí, právníci (např. Jean Bodin, hlásající na jedné straně svobodu a toleranci pro francouzské hugenoty, ale zároveň nechal mučit děti a pozůstalé upálených odsouzených na malých hranicích alespoň půl hodiny, aby si zvykli na pekelný oheň), vinni jsou i dobře zajištění měšťané, závistiví obchodníci, udávající nemilou konkurenci. Novější vědecké bádání spatřuje ve výbuchu běsnění vůči čarodějnicím v 15. století nepřímý důkaz pro hluboké sociální konflikty. Někteří se také domnívají, že vrchnost ve snaze nedopřát prostým lidem více svobody posunula sociální střety na rovinu degradace náboženství a víry, na pověru a tmářství. V této době mizí pocit sounáležitosti spolu s tím, jak se obyvatelstvo z venkova stěhuje do měst a dochází k rozpadu velkorodin. Pro tuto situaci tak byla příznačná anonymita a odcizení, které vedly ke strachu a panice, kterých bylo zneužito i v případě honu na čarodějnice. 16. století je také obdobím „malé doby ledové“, kdy dochází k mnoha katastrofám a neúrodám kvůli změně klimatu; i tato skutečnost a zjevná beznaděj prostého obyvatelstva z bídy a zdražování, může částečně osvětlit, proč běsnění vůči čarodějnictví dosáhlo takové míry. Oběti štvaní lze těžko spočítat. Roku 1595 se lotrinský generální zástupce Nicolas Remy chlubí ve svém \"Daemonolatriu\", že poslal na hranici více než 800 odsouzených (stejně tolik lidí však mohlo prchnout a 15 jich spáchalo před rozsudkem sebevraždu). Ve Fuldě nechal Baltasar Ross popravit během tří let více než 700 domnělých čarodějnic. Čarodějnické blouznění si mezi lety 1484 a 1728 vyžádalo přes 300 tisíc lidských životů, někteří autoři však docházejí k daleko vyšším číslům. V polovině 17. století již začínají štvavé hony na čarodějnice ustupovat, definitivně procesům odzvonilo osvícenství. V Rakousku zastavila pronásledování čarodějnic Marie Terezie. Poslední soudní proces, kdy byla žena obviněna z čarodějnictví se konal v roce 1950 v belgickém městě Turnhout. Čarodějnicí měla být Martha Minnen, která chtěla vyvrátit pomluvy svých sousedů a požadovala náhradu škody. Její sousedé Victor a Marie Deckxové, kteří věřili na čarodějnictví, tvrdili, že ji viděli v noci běhat v podobě kocoura, chová spoustu koček, kolem padesáti, a k jejímu domu se slétá velké množství různých ptáků. Také dává neobvyklé dárky, kupř: jednomu dítěti hnízdo plné malých vrabců apod. Martha Minnen si stěžovala, že pastor odmítá její milodary a rodiče proti ní štvou své děti. Čarodějnictví a procesy s čaroději a čarodějnicemi nicméně nejsou výjimkou ani v 21. století. Jsou zaznamenány případy, že k vraždám lidí obviněných z čarodějnictví dochází v subsaharské Africe, Indii, Papui Nové Guineji, Saúdské Arábii, Kamerunu, na území Islámského státu a na Haiti.", "section_level": 1}, {"title": "Procesy v českých zemích.", "content": "Čarodějnické procesy byly v českých zemích ojedinělé. Jediným územím, které významněji postihly, bylo Jesenicko a Šumpersko s převládajícím německým obyvatelstvem, které sousedilo se Slezskem; odtud na naše území pronikala pověra o moci čarodějnic. Během 17. století zde bylo upáleno asi dvě stě lidí. Známý je případ Jindřicha Bobliga z Edelstadtu, který, podobně jako několik dalších osob, zneužil svého postavení světského soudce a vynucoval torturou doznání ke smyšleným zločinům. Šumperský děkan Kryštof Alois Lautner vystoupil jakožto zástupce církve na obranu čarodějnic, avšak sám roku 1685 skončil na hranici. Velmi negativní roli v celém případu ovšem sehrál Lautnerův představený, olomoucký biskup Karel II. z Lichtenstein-Castelkornu, který Lautnera Bobligovi vydal. K posledním procesům došlo v Šumperku roku 1696. Tyto procesy zachycuje též známý historický román Václava Kaplického \"Kladivo na čarodějnice\", podle něhož byl natočen stejnojmenný film.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čarodějnickými procesy se rozumí světské a církevní trestní jednání proti čarodějnicím a čarodějům (kouzelníkům). Jedná se o historický jev, který trval od 15. do 18. století, prováděný jak katolickými, tak protestantskými vrchnostmi. Odhaduje se, že během raně novověkých čarodějnických procesů mezi lety 1450 až 1750 bylo v Evropě a koloniální Americe popraveno 35 000 až 100 000 lidí (většinou žen), mnohé odhady však hovoří až o 200 000 nebo 500 000. Další lidé pak byli v rámci inkvizice a obvinění z čarodějnictví vězněni a mučeni.", "tgt_summary": "Als Hexenverfolgung bezeichnet man das Aufspüren, Festnehmen, Foltern und Bestrafen (insbesondere die Hinrichtung) von Personen, von denen geglaubt wird, sie praktizierten Zauberei bzw. stünden mit dem Teufel im Bunde. In Mitteleuropa fand sie vor allem während der Frühen Neuzeit statt. Global gesehen ist die Hexenverfolgung bis in die Gegenwart verbreitet. ", "id": 552189} {"src_title": "Titanosauria", "tgt_title": "Titanosaurier", "src_document": [{"title": "Význam a popis.", "content": "Titanosauři byli velmi rozšířenou a úspěšnou skupinou sauropodů, jejíž evoluční rozmach paleontologové odkrývají teprve v posledních dvou desetiletích. K únoru roku 2018 bylo známo asi 101 druhů titanosaurů. První zástupci se objevují již v období střední jury, asi před 168 miliony let, poslední (např. \"Alamosaurus\") se dožili až úplného konce druhohor před 66 miliony let a patřili tedy k posledním žijícím neptačím dinosaurům. Byla objevena také hnízda a hnízdiště se zkamenělými vejci a zachovanými embryi titanosaurů. Stejně jako ostatní sauropodi byli tito býložravci zavalitými čtvernožci s dlouhým krkem a ocasem a čtyřmi sloupovitými končetinami. Charakteristická je pro tuto skupinu také přítomnost osteodermů, tedy kostěných destiček v kůži, které poskytovaly jistou úroveň ochrany před útokem predátorů. Mnozí z těchto sauropodů měli tělo chráněno kostěnými štítky, zvanými osteodermy. Jejich rozmístění na tělech jednotlivých druhů se lišilo. Funkcí těchto pevných kožních útvarů mohlo být více - od pasivní a aktivní obrany až po termoregulaci nebo zásobárnu minerálů pro organismus. Nejstarší dosud známé fosilie kladu Titanosauriformes představují izolované zkamenělé zuby, objevené v sedimentech souvrství Sahakara na Madagaskaru. Pocházejí z období střední jury (geologický stupeň bath), jsou tedy staré asi 168 až 166 milionů let. Předchozí nejstarší známé fosilní pozůstatky těchto sauropodů byly zhruba o 10 milionů let mladší a pocházely tedy z období svrchní jury.", "section_level": 1}, {"title": "Reprodukce a růst.", "content": "Vědecká studie z roku 2017 ukázala, že na kvalitě a tloušťce skořápky vajec titanosaurů (a tedy i na celkové úspěšnosti reprodukčního cyklu) měl významný vliv také ekologický stres, kterým před jejich nakladením procházely samice těchto dinosaurů. Titanosauři rostli relativně velmi rychle a na jejich kostech doložil histologický výzkum cyklický růst a opakování fází růstového spurtu. Zřejmě i díky tomuto vzorci růstu dosahovali někteří zástupci gigantických rozměrů.", "section_level": 1}, {"title": "Bioeroze.", "content": "Fosilie titanosaurních sauropodů z brazilského souvrství Marília (geologický věk maastricht, před 72 až 66 miliony let) dokládají, že těla těchto obřích dinosaurů byla po smrti využívána jako úkryt a potrava nejen obratlovci, ale také velkým počtem různých druhů bezobratlých, například některými druhy saprofágního hmyzu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Titanosauři, neboli zástupci kladu Titanosauria (či nadčeledi Titanosauroidea) byli skupinou vývojově pokročilých sauropodních dinosaurů. Do této skupiny patří také největší dnes známí suchozemští živočichové všech dob, jako byl \"Argentinosaurus\", \"Paralititan\" nebo \"Futalognkosaurus\". Tito zejména křídoví sauropodi žili na všech dnešních kontinentech, a to prokazatelně i na Antarktidě (která byla v druhohorách klimaticky mnohem příznivější než dnes). Jejich fosilie byly objeveny například i na území dnešního Tuniska nebo Bulharska.", "tgt_summary": "Die Titanosaurier (\"Titanosauria\") waren eine arten- und formenreiche Gruppe von sauropoden Dinosauriern. Sie lebten vor allem während der Kreidezeit, als sie die dominierende Sauropodengruppe waren, und starben als letzte Gruppe der Sauropoden erst vor etwa 66 Millionen Jahren an der Kreide-Tertiär-Grenze aus, zugleich mit allen anderen Nichtvogel-Dinosauriern. Fossilien wurden auf allen Kontinenten entdeckt. ", "id": 2240030} {"src_title": "Oliver Cromwell", "tgt_title": "Oliver Cromwell", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Oliver Cromwell se narodil 25. dubna v Huntingdonu jako syn Roberta Cromwella a Alžběty Stewardové. Sociální postavení jeho rodiny bylo relativně nízké. Jeho otec byl mladším synem svých rodičů a jedním z deseti dětí. Zdědil tak dům v Huntingtonu a malé množství půdy, která vynášela asi 300 liber ročně. Cromwell navštěvoval místní gymnázium a později Sussexskou kolej v Cambridge, která se vyznačovala puritánskou atmosférou. Studium ukončil roku 1617, po smrti otce, aniž by absolvoval závěrečné zkoušky. Dne 22. srpna 1620 se oženil s Alžbětou Bourchierovou, s níž měl devět dětí: Roberta (1621–1639), Olivera (1622–1644), Bridget (1624–1681), Richarda (1626–1712), Jindřicha (1628–1674), Alžbětu (1629–1658), Jakuba (1632–1632), Marii (1637–1713) a Františku (1638–1720). Roku 1636 Cromwell zdědil po svém strýci velký majetek v Ely a také úřad výběrčího desátků pro Elyskou katedrálu. Výsledkem bylo zvýšení jeho příjmu na 300–400 liber ročně. Stal se oddaným puritánem a vytvořil si vztahy s vůdčími rody v Londýně a Essexu.", "section_level": 1}, {"title": "Poslanec.", "content": "Cromwell se stal členem parlamentu za Huntington roku 1628. Po rozpuštění tohoto parlamentu vládl Karel I. dalších dvanáct let, aniž by svolal další parlament. Poté co byl nucen řešit vzpouru ve Skotsku, známou jako válka biskupů, potřeboval na její potlačení finanční prostředky, a tak roku 1640 svolal parlament (\"Short Parliament\"), který byl však po třech týdnech rozpuštěn. Cromwell byl jeho členem za Cambridge. Další parlament (\"Long Parliament\") byl svolán tentýž rok. Cromwell byl v něm opět jako zástupce Cambridge. V prvních dvou letech byl spojencem skupiny pobožných aristokratů ve Sněmovně lordů a Dolní sněmovně. Tam se mu podařilo spojit s důležitými šlechtici, jako byli například hrabata z Essexu, Warwicku a Bedfordu, Oliver St. John nebo vikomt ze Saye a Sele. Angažoval se v agendě církevní reformace.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenský velitel.", "content": "Neschopnost řešit rozpory mezi parlamentem a Karlem I. vedly na podzim roku 1642 k vypuknutí občanské války. Cromwell naverboval jednotku jezdectva z Cambridgeshire, kterou financoval zabavením prostředků určených pro krále. Jeho oddíl se poprvé účastnil války v říjnu 1642 v nerozhodné bitvě u Edgehill. Jeho jednotka byla zařazena do armády Eduarda Montagu, hraběte z Manchesteru; v bojích ve východní Anglii v průběhu roku 1643 získala mnohá vítězství. Cromwell byl jmenován velitelem Ely a plukovníkem východní parlamentaristické armády. Po bitvě u Marston Moor v červenci 1644 byl jmenován hlavním velitelem jezdectva východní armády. Úspěch jeho jezdeckého pluku v rozbití jezdectva královského vojska a útok na pěchotu byly hlavním faktorem vítězství parlamentaristů v této bitvě. Cromwell sám bojoval v čele svého vojska a byl zraněn na hlavě. Nerozhodný výsledek druhé bitvy u Newbury znamenal pokračování války. Částečně pod vlivem nevyužití úspěchu v bitvě u Marston Moor vydal parlament nařízení (\"Self-Denying Ordinance\"), které nařizovalo členům horní a dolní komory parlamentu, aby si vybrali mezi vojenskou pozicí a členstvím v parlamentu. Jedinou výjimkou byl Cromwell, kterému bylo povoleno obojí. V dubnu 1645 byly položeny základy parlamentaristické armády nového typu (\"New Model Army\"). Jejím vrchním velitelem se stal Thomas Fairfax a Cromwell se stal vrchním velitelem jezdectva a druhým velitelem celé armády. V červnu 1645 v bitvě u Naseby armáda parlamentaristů rozprášila královské vojsko. Dne 10. června se Cromwell účastnil porážky posledního velkého královského vojska, která ukončila naději Karla I. na vítězství ve válce. Cromwell obléhal a obsadil Basing House a později byl obviňován, že nechal zabít stovku mužů posádky, kteří se již vzdali. Později se zapojil do obléhání Bridgwateru, Sherbrone, Bristolu, Devizes a Winchesteru. Poté, co se Karel I. 5. května 1646 vzdal Skotům, byla první fáze občanské války ukončena.", "section_level": 1}, {"title": "Politik.", "content": "V únoru 1647 se Cromwell zotavoval po nemoci, která ho na určitou dobu postavila mimo hlavní politické dění. Po jeho návratu byli parlamentaristé rozděleni na dvě skupiny v názoru na postup vůči králi. Většina v obou komorách navrhovala, aby bylo Skotům vyplaceno odstupné za krále, většina armády rozpuštěna, Karel I. dosazen zpět na trůn a aby byla zavedena presbyteriánská správa církve. Cromwell skotský model presbyteriánství odmítal, protože podle něho představoval nahrazení jedné hierarchie druhou. Armáda se radikalizovala, protože parlament nebyl schopen zaplatit mzdu, kterou vojákům dlužil. V květnu byl Cromwell vyslán na velitelství armády, aby dojednal kompromis, ale neuspěl. V červnu oddíl jezdectva pod vedením George Joyceho unesl krále z parlamentaristického vězení. Cromwell a Henry Ireton poté zpracovali prohlášení, navrhující kontrolu výkonné moci pravidelně svolávaným parlamentem a obnovení episkopálního zřízení. Mnoho vojenských důstojníků považovalo tento návrh za málo radikální a dožadovali se rovného politického postavení pro všechny občany. To vedlo k bouřlivým debatám mezi Cromwellem, Fairfaxem a Iretonem na straně jedné a levellery (zastánce mimo jiné svobodných voleb, rovnosti před zákonem a náboženské svobody) na straně druhé, které skončily nedohodou. Tato jednání a Karlův útěk z vězení zřejmě vyostřilo Cromwellův vztah vůči králi. Nezdar jednání o vztahu vůči králi a jeho útěk vedly roku 1648 k vypuknutí druhé fáze občanské války. Karel I. se chtěl uchopit moci vojenskou silou. Cromwell nejprve potlačil povstání králových stoupenců ve Walesu a přinutil ke kapitulaci posádku v Tenby. Poté se v čele vojska čítajícího 9000 mužů vydal na sever, aby odrazil skotskou armádu, která po dohodě s Karlem I. vpadla do Anglie. Cromwell jako vrchní velitel porazil Skoty, jejichž počet byl dvojnásobný. V prosinci 1648 byla skupina poslanců, kteří chtěli pokračovat v jednání s králem, rozehnána oddílem vojáků vedených Thomasem Pridem (tato událost bývá označována jako \"Pride's Purge\" – Prideho čistka). Ostatní poslanci souhlasili s tím, že Karel bude obviněn a souzen za zradu. Cromwell byl v té době na severu země, kde potlačoval zbytky odporu roajalistů. Poté co se vrátil do Londýna, stal se zastáncem této myšlenky, protože Karlovu smrt považoval za jediné řešení občanské války. Rozsudek smrti pro krále podepsalo 59 členů soudního dvora včetně Cromwella, zatímco Fairfax podpis odmítl. Karel byl popraven 30. ledna 1649.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik republiky.", "content": "Po Karlově smrti byla vyhlášená republika (\"Commonwealth of England\"). Parlament získal výkonnou i zákonodárnou moc. Byla zřízena i malá státní rada s některými výkonnými pravomocemi. Cromwell zůstal členem parlamentu a byl jmenován i členem státní rady. Zpočátku se snažil sjednotit skupinu králových přívrženců kolem St Johna a Saye a Sele, ale neuspěl. Pouze St John zůstal členem parlamentu a ostatní královi spojenci se přesunuli do Irska, kde podepsali dohodu s irskou katolickou konfederací. V březnu byl Cromwell jmenován velitelem tažení proti nim. Přípravy na invazi mu zabraly několik měsíců a v červenci vyrazil z Bristolu do Irska.", "section_level": 1}, {"title": "Tažení do Irska.", "content": "Cromwell byl hlavním velitelem tažení do Irska v letech 1649–50. Největší hrozbou nově vytvořené anglické republiky bylo spojenectví irské katolické konfederace a anglických roajalistů. Nicméně politická situace v Irsku byla velmi roztříštěna. Kromě katolicko roajalistické aliance existovala i skupina irských katolíků nesouhlasících s aliancí a skupina protestantských protiparlamentních roajalistů. Cromwellovo vojsko bylo díky ukončené občanské válce dostatečně silné a dobře zásobené. Jeho tažení, trvající devět měsíců, bylo krátké a efektivní, i když jím neskončila válka s Irskem. Poté, co dorazil do Irska, obsadil Cromwell města Drogheda a Wexford, aby zajistil bezpečné zásobování z Anglie. Při obléhání Droghedy v září 1649 zmasakrovalo jeho vojsko po dobytí města asi 3500 lidí, z toho asi 2700 roajalistů a všechny muže, kteří měli zbraň, včetně několika civilistů, vězňů a katolických kněží. Při obléhání Wexfordu se odehrál další masakr. V době, kdy Cromwell dojednával podmínky kapitulace, vnikli někteří jeho vojáci do města, zabili asi 2000 irských vojáků a spálili většinu města. Po dobytí Droghedy vyslal Cromwell oddíl na sever do Ulsteru, aby zabezpečil severní část země. Poté zahájil obléhání Waterfordu, Kilkeny a Clonmelu na jihovýchodě Irska. Kilkeny se, podobně jako jiná města, Cromwellovi vzdalo, ale při obléhání Clonmelu ztratil asi 2000 mužů při neúspěšném útoku, předtím, než město kapitulovalo. Jedním z jeho největších úspěchů v Irsku byla dohoda, uzavřená s pomocí Rogera Boyleho, s protestantskými roajalisty v Corku o tom, že budou bojovat na jeho straně. V květnu 1650 byl Cromwell informován o tom, že se Karel II. vylodil ve Skotsku a byl covenantery prohlášen králem. 26. května se vydal se do Anglie, aby této hrozbě mohl čelit. Po ovládnutí Irska bylo praktikování katolických bohoslužeb zakázáno a katoličtí kněží, kteří byli dopadeni, byli zabiti. Asi 12000 irských obyvatel bylo prodáno do otroctví. Veškerá půda vlastněná katolíky byla zabavena a předána Angličanům a Skotům. Katolíkům, kterým byla půda ponechána, byla přidělena půda v neúrodné části země v oblasti Connacht. V období anglické republiky se podíl půdy vlastněné katolíky snížil z původních 60 % na pouhých 8 %.", "section_level": 1}, {"title": "Tažení do Skotska.", "content": "Cromwell opustil v květnu 1650 Irsko a o několik měsíců později vyrazil do Skotska, poté co Skotové prohlásili Karla II. králem. Vydal provolání k valnému shromáždění skotské církve, ve kterém naléhal, aby si Skotové uvědomili chybu, kterou udělali spojenectvím s roajalisty. Odpověď Skotů byla odmítavá, a tak spor musel být řešen válečnými prostředky. Zpočátku jeho výprava měla potíže se zásobováním a Cromwell uvažoval o evakuaci své armády po moři z Dunbaru. Obrat nastal 3. září 1650, kdy v neočekávané bitvě u Dunbaru zabili Angličané asi 4000 skotských vojáků a dalších asi 10000 zajali. Toto vítězství jim umožnilo převzít kontrolu nad skotským hlavním městem Edinburgh. Následujícího roku podnikl Karel II. a Skotové pokus přepadnout Anglii a dobýt Londýn v době, kdy byl Cromwell ve Skotsku. Ten za nimi rychle vyrazil na jih a 3. září 1651 v bitvě u Worcesteru porazil poslední velkou královskou armádu. Mnoho skotských zajatců zemřelo na různé nemoci a někteří byli posláni do kolonií na Barbados. V době anglické republiky byla vláda ve Skotsku realizována z Anglie za přítomnosti anglického vojska. Bylo povoleno praktikování presbyteriánství, ale skotské církvi nebyly navráceny pozice v civilní správě.", "section_level": 1}, {"title": "Rozpuštění parlamentu.", "content": "V letech 1649 až 1651 se Cromwell účastnil vojenských tažení a byl mimo centrum politického dění. Mezitím se vytvořily v parlamentu (označovaném jako \"Rump Parliament\") různé frakce, které mezi sebou soupeřily o vliv. Po návratu se Cromwell snažil dosáhnout vyhlášení nových voleb, sjednocení tří království pod jednu vládu a vytvořit základy tolerantní církve. Parlament však váhal ve vyhlášení termínu nových voleb a neuspěl v řešení základních záměrů reformy církve. Cromwell byl tímto stavem v dubnu 1653 frustrován a požadoval, aby parlament jmenoval vládu složenou ze zástupců poslanců a armády a poté aby se rozpustil. Nicméně parlament pokračoval v diskusích o zákonu pro ustanovení nové vlády. To Cromwella rozzuřilo natolik, že vtrhl do sněmovny s oddílem mušketýrů, nechal ji vyklidit a parlament rozpustil.", "section_level": 1}, {"title": "Nový parlament.", "content": "Po rozpuštění parlamentu přešla moc přechodně na radu, která jednala o další formě správy země. Byla zvažována myšlenka Thomase Harrisona, ke které se připojil i Cromwell, která navrhovala, aby se členy parlamentu stali lidé, kteří jsou váženi pro své náboženské postoje. Tento parlament (označovaný také \"Barebone Parliament\") zahájil jednání 4. července 1653. Cromwellovi bylo nabídnuto, aby se stal jeho členem, ale on to odmítl. Odhalení, že velká část členů je příznivci radikálů, vedlo k jeho rozpuštění 12. prosince 1653.", "section_level": 1}, {"title": "Protektorát.", "content": "Po rozpuštění parlamentu vydal John Lambert novou ústavu (\"Instrument of Government\"). Ta ustanovila Cromwella na doživotí lordem protektorem, byl pověřen vykonáváním funkce nejvyššího soudce a řízením vlády. Cromwell složil přísahu 16. prosince 1653. Při této příležitosti měl oblečené tmavé jednoduché šaty, aby tato událost nepřipomínala korunovaci, ale od té doby se podepisoval jako \"Oliver P\", stylem, který připomínal podpisy králů. Jako protektor měl právo svolávat a rozpouštět parlament, ale byl povinen hledat většinovou shodu ve státní radě. Jeho roční příjem jako lorda protektora byl určen na částku 100000 liber ročně. Cromwell si jako lord protektor stanovil dva hlavní cíle – uklidnění společnosti po chaosu občanské války a vytvoření stabilní formy vlády. Cromwell preferoval spolupráci silného vládce s parlamentem. Byly provedeny jen malé reformy zákonů, protože hlavní snahou byla stabilizace politického systému. První protektorátní parlament byl ovládnut radikály, kteří chtěli provést republikánské reformy. Po prvních pokusech o usměrnění jejich návrhů a poté co parlament pokračoval v návrzích na radikální reformu ho Cromwell 22. ledna 1655 rozpustil. Cromwell se zaměřil na obnovu svobody vyznání. V prvním období protektorátu byly jmenovány komise, které měly vyloučit kněze a učitele, kteří nebyli shledáni vhodnými pro vykonávání svého úřadu. Po potlačení roajalistického povstání v březnu 1655 Cromwel (na Lambertovu radu) rozdělil Anglii na vojenské obvody spravované brigádními generály. Tito generálové a jejich zástupci byli zodpovědní nejen za zajištění bezpečnosti, ale i za Cromwellovo tažení za obnovení morálky. Generálové byli nejen veliteli vojska ve svém obvodu, ale zajišťovali i výběr daní a zajišťovali podporu vlády v Anglii a Walesu. V každém hrabství byli jmenováni komisaři, kteří se měli starat o zajištění bezpečnosti. Jejich činnost ale vyvolávala obavy z příliš radikálních reforem a poté co generál John Densborough navrhl daň pro zajištění jejich činnosti, druhý protektorátní parlament tento návrh odmítl, protože se domníval, že by se jednalo o podporu vojenského státu. To vedlo k demisi generálů a zrušení tohoto režimu správy. Cromwell si byl vědom příspěvku Židů pro ekonomický rozvoj Holandska, v té době největšího ekonomického rivala Anglie. To spolu s jeho přesvědčením o právu na soukromý majetek těch, kteří se nacházeli mimo evangelický puritanismus, ho vedlo k tomu, že pozval Židy, aby se vrátili zpět do Anglie. To se událo asi 350 let poté, co je Eduard I. z Anglie vyhnal. Cromwell doufal, že pomohou obnovit ekonomiku zdevastovanou občanskou válkou. Roku 1657 byla Cromwellovi nabídnuta koruna, ale on ji po několika týdnech odmítl, protože se nechtěl podílet na obnově něčeho, co pomáhal zrušit. 26. června 1657 byl obřadně znovu jmenován lordem protektorem. Tato událost se nyní odehrála ve Westminsterském opatství a slavnostním rázem daleko více připomínala korunovaci než jeho předchozí jmenování. I v této době nebyl úřad lorda protektora dědičným, i když Cromwell mohl jmenovat svého nástupce. Nově vydaná ústava zavedla některé instituce podobné předchozímu režimu, například pseudo horní sněmovnu, označovanou jako \"jiná sněmovna\". Cromwell také jmenoval dva nové barony. Nicméně on sám sebe označoval spíše za strážce nebo hlídače než monarchu.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Uvádí se, že Cromwell trpěl malárií a zánětem močového měchýře. Roku 1658 byl postižen záchvatem malárie a následným záchvatem infekce. Ke zhoršení jeho zdravotního stavu přispěla zřejmě i smrt jeho milované dcery Alžběty, které bylo v době smrti 29 let. Zemřel ve Whitehallu 3. září 1658. Byl pohřben s velkou pompou ve Westminsterském opatství spolu se svou dcerou Alžbětou. Jeho nástupcem se stal jeho syn Richard. I když to nebyl neschopný muž, postrádal mocenské spojence v parlamentu a armádě a byl přinucen v květnu 1659 rezignovat. Mezi soupeřícími frakcemi neexistoval žádný výrazný vůdce a tak George Monck, anglický správce Skotska, dorazil v čele armády do Londýna a obnovil jednání parlamentu (\"Long Parliament\"). Pod jeho dohledem byly provedeny roku 1660 ústavní změny, které umožnily návrat Karla II. z ciziny, jeho jmenování králem a obnovu monarchie. Roku 1661 byly Cromwellovy ostatky exhumovány, potupně oběšeny a posmrtně provedena jeho poprava.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oliver Cromwell (25. duben 1599 – 3. září 1658) byl anglický vojevůdce a politik. Jako vojenský velitel přispěl k porážce královského vojska v občanské válce. Po popravě Karla I. roku 1649 byl vůdčí postavou Anglické republiky, obsadil Skotsko a Irsko a od roku 1653 až do své smrti roku 1658 vládl jako lord protektor Anglie, Skotska a Irska. ", "tgt_summary": "Oliver Cromwell (* 25. April 1599 in Huntingdon; † 3. September 1658 in Westminster) war während der kurzen republikanischen Periode der englischen Geschichte Lordprotektor von England, Schottland und Irland. Ursprünglich ein einfacher Abgeordneter des englischen Unterhauses, stieg er im Bürgerkrieg des Parlaments gegen König Karl I. erst zum Organisator, dann zum entscheidenden Feldherrn des Parlamentsheeres auf. Mit der von ihm betriebenen Hinrichtung Karls endeten alle Versuche der Stuart-Könige, England in einen absolutistisch regierten Staat umzuwandeln. Allerdings scheiterten am Ende auch Cromwells Bestrebungen, England dauerhaft in eine Republik umzuwandeln. ", "id": 2184386} {"src_title": "Jindřich II. Francouzský", "tgt_title": "Heinrich II. (Frankreich)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ a mládí.", "content": "Jindřich II. Francouzský se narodil na královském zámku v Saint-Germain-en-Laye ve Francii jako druhorozený syn ze sedmi dětí francouzského krále Františka I. a jeho manželky Klaudie Francouzské; jeho prarodiči byli Ludvík XII. a Anna Bretaňská. Byl pokřtěn Jindřich na počest anglického krále Jindřicha VIII.. Jeho starší sourozenci se jmenovali Charlotta a František. Mladší byli Magdaléna, která se později provdala za skotského krále Jakuba V., Karel, který však zemře velmi mladý a nejmladší Markéta. Na královské děti neměl nikdy nikdo moc času. Jejich otec král byl příliš zaneprázdněn vládnutím a matka Claudie byla moc nemocná. Vychovávala je převážně jejich babička Luisa Savojská a velký personál sluhů a učitelů. Královna Claudie však 26. července 1524 zemřela. Jindřichovi bylo v té době pět let. A protože smrt většinou nechodí sama, Jindřichova sestra Charlotta 8. září téhož roku zemřela na spalničky. František I. se zase jednou pustil do války proti Karlu V. a dopadlo to tragicky. Vyvrcholilo v noci z 23. na 24. února 1625 to bitvou u Pavie. František I. se sice hrdinně postavil do čela svých vojáků a bojoval i jako pěšák, ale nebylo to nic platné. Jeho armáda je poražena a on sám zajat. Svěří regentství své matce Luise Savojské a v dopise jí napíše: \"Madame, všecko je ztraceno, zbyla jen čest a holý život. \" Ale všechno ještě ztraceno není. Regentka se chce pokusit vyjednávat. Dosáhne Madridské smlouvy, která je podepsána 14. ledna 1526 a jsou v ní pro Francii přímo nesplnitelné podmínky. Král František I. má navrátit spojenci Karla V. Jindřichovi VIII. Burgundsko, Flandry a Artois a po předcích Plantagenetech ještě Guyenne, Périgord, Akvitánii, Poitou, Anjou, Maine a Normandii. Ještě se má František zříci dědictví po své předkyni Valentině Viscontiové nároků na Milánsko a Asti a o neapolské dědictví po Anjouovcích nároků na Janov. A ještě Karel V. žádá, aby mu František zapůjčil armádu a loďstvo. Podmínky jsou to skutečně nesplnitelné. Protože kdyby toto všechno František splnil, nezbylo by z Francie skoro nic. František tedy veřejně prohlásil, že tuto smlouvu on nikdy nepodepíše. Raději by se uchýlil k tomu řešení, že by se oženil s císařovou sestrou Eleonorou, které je dvacet osm let a byla provdána za portugalského krále Emmanuela, který však už zemřel. Eleonora je docela hezká, a proto je František docela ochotný si tohle mírné násilí uložit. Jenže Karel V. není hloupý. Ví, že jakmile Františka propustí z vězení, bude \"Madridská smlouva\" jen pouhým cárem papíru. Požaduje rukojmí náhradou za Františka. A těmi rukojmími mají být dva nejstarší Františkovi synové. Následník trůnu František a vévoda Orleánský Jindřich. Následníkovi je teprve osm let a Jindřichovi teprve šest. Koncem zimy museli malí princové opustit zámek Amboise, aby se vydali na cestu do španělského zajetí. Na této smutné cestě doprovázel oba prince celý královský dvůr. Následníkovi trůnu dauphinovi Františkovi bylo osm let, mladšímu Jindřichovi sedm. Většina dvora se samozřejmě starala především o dauphina a jeho pohodlí, Jindřichovi věnovala svou láskyplnou péči druhdy dvorní dáma jeho matky, Diana de Poitiers. 17. března 1526 je vyměněn František I. za své syny. Nejdříve jsou svěřeni kastilskému konstáblovi donu Inigovi Hernandezovi de Valasco. Princové smějí mít svoji francouzskou družinu, v níž je lékař, učitelé a dokonce i kuchař. Zatím se jim nevede nijak špatně. Jenže Karel V. zjistí, že byl Františkem I. napálen, a že i přes rukojmí, které má císař ve své moci, francouzský král nemá ani v nejmenším v úmyslu splnit něco z \"Madridské smlouvy\". Rozhodne se je odebrat konetabelovi Kastilskému, protože jeho dohled byl prý příliš mírný, jejich francouzskou družinu pošle domů a nahradí ji asi dvacítkou Španělů, kteří nesmějí mít s princi ani trochu soucitu. Jsou pečlivě kontrolováni. Princové se stěhují do pochmurné pevnosti Villalpando. Ale ani to nestačí. Karel V. zjistí, že s Františkem I. ani nehne osud jeho synů, protože celistvost Francie je pro něj přednější, dá oba chlapce převést do vězeňské pevnosti Pedrazza de la Sierra, kde jsou nepřetržitě špehováni čtyřmi Španěly, mají pro sebe jen dvě místnosti se zamřížovanými okny, kde v zimě mrznou a v létě je jim hrozné vedro. Ven skoro nesmějí, a když už, tak pod dohledem ozbrojené vojenské eskorty. František však nemůže povolit. Raději by obětoval všechny své děti i sebe, ale nikdy nedovolí, aby se Francie rozdělila. Princové však už neumí ani mluvit francouzsky. Jejich věznitelé s nimi mluví pouze španělsky a nikoho jiného tam nemají. František se toho začne obávat. Co když následníka ve vězení tak zničí, že jednoho dne nebude moci zaujmout otcovo místo? Ale nemůže nic dělat... Jenomže se najde někdo, kdo už se na osud chlapců v zajetí nemůže dívat. Ženy se to rozhodnout vyřešit samy. Františkova matka Luisa Savojská se svou dcerou Markétou Navarrskou odjeli do Cambrai, kde měli schůzku s císařovou tetou Markétou Rakouskou a císařovou sestrou Eleonorou, která byla stále oficiálně zasnoubená s Františkem. Dohadují se měsíc. Konečně 3. srpna 1529 najdou společné řešení nazvané jako \"\"Dámský mír\"\". František se v něm vzdává práv na Milán a Neapol, nadvlády nad Artois a Flandry a držení měst Touranai a Hesdin. Za svobodu svých synů musí zaplatit dva miliony zlatých dukátů, což jsou skoro čtyři tuny zlata. Karel V. se na oplátku zříká nároků na Burgundsko, Auxerre, Mâcon a Auxonne. A také vyklidí hrabství Guines, Ponthieu a jeho armáda opustí města Peronne a Montdidier. Nakonec se František ožení s císařovou sestrou Eleonorou. Ještě skoro rok trvá, než se podaří sehnat dva miliony zlatých dukátů. 1. července 1530 se však konečně uskuteční výměna. Francouzi odevzdají veliké výkupné a Španělé propouštějí zajaté prince a do Francie cestuje i teď už francouzská královna Eleonora, protože František se s ní oženil v zastoupení. Všichni odjíždějí společně s králem Františkem a s královským dvorem do Paříže. Nucený trudný pobyt ve Španělsku spolu s chladným přezíravým přístupem, jehož se mu ve srovnání s privilegovaným starším bratrem dostávalo, malého prince poznamenal i do budoucna: vyrostl z něj uzavřený, málomluvný a trudnomyslný muž; nazývali ho \"\"králem z olova\"\". O deset let později, když již byla Diana de Poitiers vdovou, se stala jeho milenkou a následujících 25 let měla velký vliv na Jindřichovo rozhodování; dokonce se s Jindřichovým požehnáním starala i o královské dokumenty.", "section_level": 2}, {"title": "Král.", "content": "10. srpna roku 1536 zemřel náhle Jindřichův starší bratr, František II. Bretaňský a dosud opomíjený Jindřich se nečekaně stal následníkem trůnu – dauphinem, zdědiv po bratrovi i titul vévody bretaňského. Když 31. března roku 1547 zemřel jeho otec František I., stal se Jindřich králem; korunován byl 25. července 1547 v katedrále v Remeši. Jindřich pokračoval ve stylu vlády svého otce a podobně jako on dbal o lesk panovnického dvora. V tom mu byla nápomocna jeho manželka, jež držela na dvoře italské umělce a s nimi i trvalý vliv italské renesance ve Francii. Jeho snahou bylo zabránit šíření protestantismu ve Francii. Vůči hugenotům byly používány represe různého druhu. V té době vznikly v obyvatelstvu dva velké tábory, stranící buď katolíkům, nebo hugenotům, jež podporovaly významné šlechtické rody, bojující ovšem o reálnou politickou moc v zemi i provinciích. Rozštěpení společnosti bylo stále silnější a kulminovalo třináct let po Jindřichově smrti masakrem hugenotů, tzv. Bartolomějskou nocí. Jindřichova vláda byla ve znamení válek s Habsburky. Roku 1552 se znovu rozhořela válka v severní Itálii mezi Francií a Svatou říší římskou a přenesla se i na pohraničí mezi Francií a říší. Francouzská ofenzíva ovládla Lotrinsko. Protestantská německá knížata, válčící s císařem Karlem, uzavřela spojenectví s Jindřichem. Francouzi zaútočili na Toskánsko, ale utrpěli zde porážku v bitvě u Marciana. Roku 1556 abdikoval císař Karel V., jeho nástupce Filip II. Španělský však ve válce pokračoval. Ta probíhala i na území Nizozemska. V roce 1557 zde utrpěla francouzská armáda těžkou porážku u Saint-Quentinu, o rok později pak další u Gravelines. V té situaci 3. května roku 1559 byla podepsána v Cateau Cambrésis mírová smlouva, jíž bylo období italských válek ukončeno. Francie podle ní ztratila Artois, Vlámsko, Franche-Comté, Savojsko a Piemont, ale získala Calais, poslední baštu Anglie na francouzském území jako pozůstatek stoleté války, a Trojbiskupství (biskupství métské, toulské a verdunská). Součástí smlouvy byl i sňatek Filipa II. s Jindřichovou dcerou Alžbětou.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Jindřich II. miloval lov a účast na turnajích, na kterých trávil spoustu času. 1. července 1559 probíhal turnaj na oslavu sňatku Filipa II. Španělského, který si bral na potvrzení míru z Cateau-Cambrésis mezi Francií a Španělskem dceru Jindřicha II. Alžbětu z Valois. Během turnaje smrtelně zasáhl krále Jindřicha II. Gabriel Montgomery kopím, roztříštěným v předchozím zápase: ostrý hrot projel hledím helmy, prorazil Jindřichovo levé oko a pronikl až do mozku. Jindřich II. byl ihned převezen ke královskému chirurgovi, věhlasnému Ambroži Parému, kterému se však i přes všechny snahy nepodařilo krále zachránit. Po deseti dnech krutého utrpení král 10. července 1559 zemřel. Později byl pohřben v bazilice Saint-Denis, místě posledního odpočinku francouzských králů. Během francouzské revoluce byly královské hroby v Saint-Denis 18. října roku 1793 vyplundrovány a Jindřichovy ostatky skončily spolu s ostatními v hromadném hrobě mimo kostel. Jindřicha II. vystřídal na trůnu jeho nejstarší syn, František II., který však brzy zemřel. Za vlády dalších dvou Jindřichových synů Karla IX. a Jindřicha III. byla Francie zmítána náboženskými válkami mezi hugenoty a katolíky. Všichni Jindřichovi synové zemřeli bez potomků, proto trůn nakonec připadl jeho zeti Jindřichu IV. z rodu Bourbonů.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "28. října roku 1533 se oženil s Kateřinou de Medici (13. dubna 1519 – 5. ledna 1589). V době sňatku jim oběma bylo 14 let. Z jejich manželství vzešlo deset potomků – pět synů a pět dcer, jeden chlapec a dvě děvčata však zemřela jako nemluvňata. Kromě těchto potomků z manželského lože měl Jindřich II. i tři děti z levého boku:", "section_level": 2}], "src_summary": "Jindřich II. Francouzský (francouzsky \"Henri II de France\", 31. března 1519, Saint-Germain-en-Laye, Francie – 10. července 1559, Hôtel des Tournelles, Paříž) z dynastie Valois byl francouzský král od 31. července 1547 do své smrti.", "tgt_summary": "Heinrich II. (; * 31. März 1519 auf Schloss Saint-Germain-en-Laye; † 10. Juli 1559 im Hôtel des Tournelles, Paris) war von 1547 bis 1559 König von Frankreich. Er entstammte der Dynastie der Valois-Angoulême.", "id": 1192515} {"src_title": "Diecéze fuldská", "tgt_title": "Bistum Fulda", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historie diecéze Fulda začíná založením kláštera sv. Bonifáce (672/5 – 754/5) r. 744. Sv. Bonifác žádal, aby byl po smrti pohřben ve Fuldě. Jeho přání bylo splněno, je pohřben ve fuldském klášteře a jeho hrob se stal vyhledávaným poutním místem. Sv. Bonifác se spolu s prvním opatem kláštera Sturminusem stali patrony diecéze. 4. listopadu 751 podřídil papež Zachariáš diecézi přímo Římu. V letech 791–819 byla v klášteře Fulda postavena Retgarova bazilika, která byla v té době největším kostelem na sever od Alp. V 9. stol. se stal klášter centrem učení a vědy v říši. Vlastnil také rozsáhlé majetky mezi Alpami a Severním mořem. Roku 1220 povýšil Fuldu císař Fridrich II. na okněžněné opatství. V době opata Dernbacha von Balthasara (1570–1576 a 1602–1606) bylo v opatství během tří let vykonáno 300 čarodějnických procesů. V roce 1571 se ve Fuldě usadili jezuité a zasadili se o protireformaci v diecézi. Ratgarova bazilika byla zbořena v roce 1700 za opata Adalberta von Schleifras. Papež Benedikt XIV. povýšil 5. října 1752 fuldské opatství na biskupství. V roce 1857 byla diecéze rozšířena o Sasko–výmarské vévodství. Po druhé světové válce byla diecéze rozdělena, protože jedna jeho část ležela v tzv. východní zóně (později Východní Německo). Proto tam byl zřízen děkanát se sídlem v Erfurtu. Dne 14. června 1994 byla uzavřena smlouva mezi Svatým stolcem a Durynskem o zřízení biskupského úřadu Erfurt-Meiningen a 8. července téhož roku papež Jan Pavel II. vydal apoštolskou konstitucí \"Quo aptius\", která vedla k podstatnému zmenšení území diecéze Fulda, neboť jeho zmíněná část připadla nově zřícené erfurtské diecézi. Zároveň se fuldská i erfurtská diecéze staly součástí nově zřízené Církevní provincie Padeborn.", "section_level": 1}], "src_summary": "Diecéze Fulda (lat. \"Diocesis Fuldensis\", de. \"Diözese Fulda\") je římskokatolická diecéze, rozkládající se převážně v Hessensku a malou částí zasahující do severozápadního Bavorska. Spolu s metropolitní padebornskou arcidiecézí a diecézemi erfurtskou a magdeburskou utváří padebornskou církevní provincii. Biskupství sídlí ve Fuldě, kde se též nachází katedrála sv. Salvátora. Od 31. března 2019 je Michael Gerber diecézním biskupem, pomocným biskupem zůstává Karlheinz Diez. V diecézi dále přebývá emeritní biskup Heinz Josef Algermissen.", "tgt_summary": "Das Bistum Fulda () ist eine römisch-katholische Diözese im Norden und Osten von Hessen und, zu kleineren Anteilen, im Westen Thüringens (Gebiet um Geisa) und im Nordwesten Bayerns (Exklave Ostheim vor der Rhön). Es ist ein Suffraganbistum des Erzbistums Paderborn. Bischofssitz ist der Dom zu Fulda.", "id": 490945} {"src_title": "Zátiší", "tgt_title": "Stillleben", "src_document": [{"title": "Malířské zátiší.", "content": "Nejstarší známá zátiší pocházejí z nástěnných maleb v Pompejích a Herkulaneu, později se také objevovala na mozaikách ve starověkém Římě. Ve středověku se zátiší z malířského umění téměř vytratilo a znovu se objevilo až přibližně v 15. století (Jacopo de 'Barbari), a to zejména v holandském díle (Jan van Eyck, Rogier van der Weyden, Konrad Witz a další). Svůj předešlý význam však tehdy zátiší ještě nenabylo, ale bylo zprvu používáno jen jako vedlejší motiv. Zátiší v podobě samostatného motivu se začalo malovat až ve druhé polovině 16. století (Jan Brueghel starší, Giuseppe Arcimboldo) a svůj vrchol zažilo v 17. století v období barokního malířství, kdy bylo velmi oblíbené nejen v Nizozemí, ale téměř v celé Evropě (Willem Kalf, Willem Claesz Heda, Jan Davidszoon de Heem, Pieter Claesz, Jan Brueghel mladší, Frans Snyders). V 18. století se věnovali malbě zátiší např. Jean-Baptiste-Simeon Chardin nebo Jean-Baptiste Oudry, v 19. a 20. století jsou nejznámější malby zátiší Paula Cézanna a později malířů, jako byli George Braque nebo Giorgio Morandi. V současnosti je zátiší rozšířenější ve fotografickém umění než v malířství.", "section_level": 1}, {"title": "Fotografické zátiší.", "content": "Fotografování zátiší umožňuje fotografovi mnohem více aranžovat a zasahovat do kompozice předmětů a ovlivňovat nasvícení scény než například při fotografování krajiny, portrétní fotografie nebo reportáže. V současné době je zátiší ve fotografii využíváno například pro reklamní snímky. Při fotografování můžeme pro zachování atmosféry využít dané a přirozené světlo, nebo scénu uměle osvítit zábleskovým světlem. Pro umělé osvícení v ateliéru nebo exteriéru můžeme využít celou řadu fotografických osvětlovacích technik.", "section_level": 1}, {"title": "Fotografie a malířství v 19. století.", "content": "Srovnání obrazové kompozice zátiší fotografie Camille Silvy (1834-1910) a obrazu německého malíře Wilhelma Busche (1832-1908).", "section_level": 1}], "src_summary": "Zátiší je umělecké dílo, jež vkusně zobrazuje neživé předměty, obvykle běžné, které mohou být přírodního původu (ovoce, zelenina, rostliny nebo přírodniny) nebo vyrobené člověkem (sklenice, dýmky, atd.) v umělém prostředí.", "tgt_summary": "Stillleben (früher \"Stilleben\") bezeichnet in der Geschichte der europäischen Kunsttradition die Darstellung toter bzw. regloser Gegenstände (Blumen, Früchte, tote Tiere, Gläser, Instrumente o. a.). Deren Auswahl und Gruppierung erfolgte nach inhaltlichen (oft symbolischen) und ästhetischen Aspekten. Zu einer eigenständigen Gattung der Malerei entwickelten sich diese Darstellungen am Anfang des 17. Jahrhunderts im Barock. Es wird unterschieden nach den dargestellten Gegenständen; es ergeben sich so die Unterarten Blumen-, Bücher-, Fisch-, Früchte-, Frühstücks-, Jagd-, Küchen-, Markt-, Musikinstrumente-, Vanitas- oder Waffenstillleben. Die Übergänge zu den Bildgattungen Interieur, Tierstück oder Genre sind zuweilen fließend.", "id": 2256582} {"src_title": "Skotská hra", "tgt_title": "Schottische Partie", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zahájení bylo pojmenováno podle korespondenční partie Edinburgh – Londýn 1824–6. Skotští šachisté hráli černými kameny.. Zahájení se objevovalo zřídka až do doby, kdy ho dvakrát použil tehdejší mistr světa Garri Kasparov v zápase o mistra světa s Anatolijem Karpovem, v roce 1990, kde s ním jednu partii remizoval a druhou vyhrál. Od té doby se zahájení stalo po Španělské hře druhou nejčastější odpovědí bílého v otevřených hrách a objevuje se i na nejvyšší úrovni, hrávají ho například Alexandr Morozevič a Tejmur Radžabov. Dnes se už používá velmi málo a je pro soupeře překvapením.", "section_level": 1}, {"title": "Strategie.", "content": "Nehraje-li bílý po 3... exd4 vzácně vyskytující se gambity, tak obsazuje centrum svým jezdcem 4. Jxd4 a rozvíjí se tak figurový boj. O tom, jaký ráz hra dostane rozhoduje černý, který nejčastěji volí mezi klidnější variantou 4... Sc5 a takticky bohatou 4... Jf6, ve které dochází i k pozicím s opačnými rošádami. Taktéž je často zahájení typické tím, že bílý mění jezdce Jxc6, a černý dobírá pěšcem a má tak horší pěšcovou formaci s dvojpěšcem na sloupci c. Tento nedostatek ale černý kompenzuje figurovou protihrou.", "section_level": 1}, {"title": "Skotský gambit.", "content": "1. e4 e5 2. Jf3 Jc6 3. d4 exd4 4. Sc4", "section_level": 1}, {"title": "Göringův gambit.", "content": "1. e4 e5 2. Jf3 Jc6 3. d4 exd4 4. c3 takticky bohatá pozice vznikne po přijetí gambitu černý ale může gambit i odmítnout a může si vybrat mezi", "section_level": 1}, {"title": "Steinitzova varianta.", "content": "1. e4 e5 2. Jf3 Jc6 3. d4 exd4 4. Jxd4 Dh4 odvážný tah, po kterém černý získá pěšce, ale vystavuje se útokům a zatoulává dámu. Bílý se může rozhodnout mezi", "section_level": 1}, {"title": "Varianta se Sb4+.", "content": "1. e4 e5 2. Jf3 Jc6 3. d4 exd4 4. Jxd4 Sb4+ tímto mezitahem černý brání vývinu bílého jezdce na c3; po 5. c3 může černý ustoupit", "section_level": 1}, {"title": "Varianta Df6.", "content": "1.e4 e5 2. Jf3 Jc6 3. d4 exd4 4. Jxd4 Df6", "section_level": 1}, {"title": "Varianta Sc5.", "content": "1. e4 e5 2. Jf3 Jc6 3. d4 exd4 4. Jxd4 Sc5", "section_level": 1}, {"title": "Varianta se Se3.", "content": "1. e4 e5 2. Jf3 Jc6 3. d4 exd4 4. Jxd4 Sc5 5. Se3 Df6 6. c3", "section_level": 2}, {"title": "Varianta Jxc6.", "content": "1. e4 e5 2. Jf3 Jc6 3. d4 exd4 4. Jxd4 Sc5 5. Jxc6 Df6", "section_level": 2}, {"title": "Miesesova varianta.", "content": "1. e4 e5 2. Jf3 Jc6 3. d4 exd4 4. Jxd4 Jf6 5. Jxc6 (5. Jc3 – Hra čtyř jezdců) 5... bxc6 6. e5! De7! 7. De2 Jd5", "section_level": 1}], "src_summary": "Skotská hra (ECO C50) je šachové zahájení otevřených her. Je charakterizováno tahy 1. e4 e5 2. Jf3 Jc6 3. d4", "tgt_summary": "Bei der Schottischen Partie handelt es sich um eine Eröffnung des Schachspiels. Sie zählt zu den Offenen Spielen und entwickelt sich aus dem Königsspringerspiel (oder seltener mit Zugumstellung aus dem Mittelgambit). ", "id": 875658} {"src_title": "Nespisovný mluvený projev", "tgt_title": "Substandard", "src_document": [{"title": "Nespisovné vyjadřování ve veřejném projevu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nespisovné vyjadřování v rozhlase.", "content": "Spisovný jazyk (např. spisovná čeština) je nejdůležitější útvar národního jazyka. Užívá se k dorozumívání pro všechny generace ve všech regionech státu a ve všech sférách veřejné komunikace. Sjednocuje národ, užívá se k šíření kulturních a civilizačních potřeb, tvoří složku národní prestiže a umožňuje podílet se na kulturním dění. Zdrojem normy spisovného jazyka je jazykové povědomí vzdělaných uživatelů, kteří jsou loajální ke spisovnému jazyku (učitelé, vědci, novináři, politikové – zkrátka lidé, kteří užívají jazyk profesionálně ve veřejné komunikaci). Při užívání spisovného jazyka v médiích záleží na formálních a neformálních pořadech. Spisovný jazyk by měl být samozřejmostí ve formálních pořadech. Mezi ty patří zpravodajství, komentáře, politické projevy, odborné přednášky, tedy texty předem připravené v redakcích. V těchto typech pořadů by měli rozhlasoví profesionálové užívat jazyk spisovný, mají totiž velký vliv na širokou veřejnost. Naproti tomu zábavně informativní pořady (neformální, ve kterých není jazyková forma v popředí pozornosti) jsou typické jistou benevolencí z hlediska výběru slov, objevují se zde vulgarismy, nespisovné tvary, ráz řeči bývá mnohdy neformální a důvěrný. Někteří posluchači v tom však vidí jistý půvab, ale jsou i tací, pro které je tento způsob vyjadřování naprosto nepřijatelný. Rozhlas samozřejmě stojí na lidské řeči a ta je v něm nepředstavitelně různorodá a nelze ji celkově charakterizovat. Každý typ pořadu má svůj specifický typ řeči. V některých pořadech je spisovný jazyk nezbytností, v jiných, především pro mladé posluchače, se vyžaduje jazyk uvolněný a „cool“. Jinak to ani nejde, pokud nechceme, aby bylo rozhlasové vysílání jen pouhým oficiálním sdělovacím prostředkem. Posluchači jsou různí a každý mluví trochu jinak. Rozdíl je také mezi profesionálními zaměstnanci rádia a přizvanými hosty. Zatímco od hlasatele se očekává kultivovaná, plynulá, spisovná řeč, u hostů tomu tak být nemusí. Mezi hosty totiž může patřit kdokoli – od politika přes herce až po obyčejné lidi z „davu“. Setkáváme se tedy i s běžně mluveným jazykem a s citovým zaujetím. Dále také musíme počítat s tím, že u pořadů typu besed a diskusí s větším počtem účastníků bude každý z nich mluvit trochu jinak (zcela spisovně, kombinovaně, obecnou češtinou).", "section_level": 2}], "src_summary": "Nespisovný mluvený projev je zcela přirozenou součástí každého živého jazyka, český jazyk nevyjímaje. Při všech veřejných projevech (ať už ústních nebo i písemných) není příliš vhodné toto nespisovné vyjadřování používat.", "tgt_summary": "Das Wort Substandard () bezeichnet allgemein den unter einem genau festgelegten Standard liegenden Tatbestand einer Sache. In der Sprachwissenschaft (Linguistik) bezeichnet \"Substandard\" (\"Substandardvarietäten\", \"Nichtstandardvarietäten\") den sprechsprachlichen Bereich unterhalb der normierten Standardsprache. Damit gehören sowohl dialektale als auch regiolektale Varietäten (Umgangssprachen) zum substandardsprachlichen Bereich. Um den möglicherweise pejorativen Aspekt des \"Sub-\" beziehungsweise „unter-“ zu vermeiden, wird heute gleich absolut von Nonstandard gesprochen.", "id": 1238923} {"src_title": "Kapetovci", "tgt_title": "Kapetinger", "src_document": [{"title": "Původ a jméno rodu.", "content": "Nejstarší členové rodu – tzv. Robertovci – byli věrnými vazaly panovníků z Karlovské dynastie. Jak moc této vládnoucí dynastie postupně upadala, získávali Robertovci politické výhody, což vyvrcholilo až prohlášením dvou Robertovců za krále, a to na úkor Karlovců - jednalo se o Oda (vládl 888 – 898) a Roberta I. (922 – 923). Zakladatelem dědičného královského rodu Kapetovců se pak stal Hugo Kapet, hrabě pařížský a vévoda Francie (Île-de-France), syn Huga Velikého, vévody Francie a vnuk krále Roberta I. z rodu Robertovců. Hugo Kapet byl zvolen králem roku 987 poté, co zemřel poslední západofranský král z dynastie Karlovců Ludvík V. Aby zabezpečil trůn svým potomkům, nechal již koncem roku 987 korunovat králem syna Roberta – praxe, kterou po něm převzali všichni Kapetovci až po Filipa II. A podle zakladatele Huga Kapeta nese tato dynastie jméno. Za velké francouzské revoluce se dávalo králi Ludvíkovi XVI. a členům královského rodu od protivníků monarchie jméno \"Capet\", což mělo znamenati, že stali se prostými občany jako každý jiný. Všichni žijící členové rodu odvozují svůj původ od Huga Kapeta. Dynastie vládla ve Francii v letech 987-1328 a přes své boční rodové linie až do roku 1848. Výjimkou bylo období Velké francouzské revoluce a vlády Napoleona.", "section_level": 1}, {"title": "Původní Kapetovci.", "content": "Jediným synem Huga Kapeta byl právě Robert II. Francouzský. Hugo Kapet hned po svém nástupu na trůn roku 987 začal usilovat o Robertovu korunovaci. Jako důvod uvedl, že Francie potřebuje dva panovníky, pro případ, že by se Hugo už z výpravy proti Maurům nevrátil. Nakonec dosáhl svého a Robert byl již koncem roku 987 v Orléansu korunován francouzským králem. Část svých vladařských povinností převzal už roku 990, ale samostatně vládl až od roku 996, kdy jeho otec zemřel. Po smrti Roberta II. nastoupil na trůn jeho druhorozený syn Jindřich I., původně vévoda Burgundský. Když i on zemřel nastoupil na trůn jeho nejstarší syn Filip I. Francouzský. Po něm nastoupil jeho syn Ludvík VI., po něm nastoupil jeho syn Ludvík VII., který se zúčastnil křížové výpravy v Palestině. Jeho syn král Filip II., přispěl ke sjednocení Francie a odstranění nebezpečného vlivu anglických panovníků na kontinentě. Během své vlády úspěšně získal zpět velkou část anglického kontinentálního panství. Jeho zásluhou je také modernizace Paříže, kde se zasadil například o vybudování Louvru a dalších významných památek. Syn Filipa II. král Ludvík VIII. se v letech 1213–1217 pokusil za podpory rozhořčené anglické šlechty a skotského krále Alexandra II. kandidovat na anglický trůn Jana Bezzemka. Ambiciózní plán Ludvíkovi díky protistraně vedené Vilémem le Maréchal nevyšel a po nuceném odchodu z anglické půdy musel na otcovo přání vyrazit na jih Francie získat slib věrnosti od Simona z Montfortu. Ludvíkův syn pozdější král Ludvík IX., se za své vlády zúčastnil se dvou křížových výprav z nichž ani jedna nebyla příliš úspěšná, provedl mnoho reforem francouzského království a byl pro svůj příkladný život plný odříkání svatořečen. Jeho syn Filip III. se v letech 1272-1273 s podporou strýce Karla z Anjou pokoušel získat římskoněmeckou korunu. Marně, římským králem se stal švábský hrabě Rudolf, zakladatel mocné habsburské říše. Filipův syn Filip IV. Sličný vedl válku Eduardem I. Anglickým o Gaskoňsko, dočasně ovládl Flandry (1302 poražen u Kortrijku). Mocenský konflikt s papežem Bonifácem VIII. (asi 1230 – 1303) vyústil 1305 v papežovo zajetí a prosazení Francouze Klimenta V. († 1314) na papežský stolec (od 1309 papežská rezidence byla přenesena do Avignonu). Naopak jeho syn Ludvík X., hrabě ze Champagne získal již v roce 1305 jako první Kapetovec titul navarrského krále. Jeho jediný syn Jan I. Francouzský nazývaný \"Pohrobek\" se v den svého narození stal králem francouzským a navarrským, jímž zůstal až do své smrti o pět dní později. Po jeho smrti se stal francouzským (a navarrským) králem jeho strýc a bratr Ludvíka X. Filip V. Po jeho smrti nastoupil na trůn další z bratrů, a to Karel IV., poslední přímý Kapetovec na francouzském trůnu. Po jeho smrti v roce 1328 vymřela původní francouzská linie Kapetovců. Král zpočátku udržoval mír s Anglií, upevňoval panovnickou moc a navázal úzké vztahy s českými Lucemburky. Na jeho dvoře vyrůstal Václav, budoucí český král Karel IV. K jeho předním rádcům u dvora patřil v té době Karel z Valois, někdejší krátkodobý král aragonský, jehož syn Filip dosedl po smrti Karla IV. na francouzský trůn. Za Karla IV. rovněž vzniklo bourbonské dominium, když král udělil Ludvíkovi z Clermontu, členovi vedlejší větve Kapetovců, hrabství La Marche a povolil mu užívat titul vévoda bourbonský. Karel IV. v závěru vlády pomohl své sestře Isabele svrhnout anglického krále Eduarda II. a dosadit k moci mladého Eduarda III.. Když pak v únoru 1328 král Karel ve čtyřiatřiceti letech zemřel, zůstal francouzský trůn určitou dobu uprázdněný, protože královna Jana byla těhotná – teprve když v dubnu porodila holčičku, rozběhly se přípravy na volbu nového panovníka naplno.Tím se stal již zmíněný Filip VI. z vedlejší rodové linie Valois.", "section_level": 1}, {"title": "Vedlejší linie Kapetovců.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dynastie Anjou (Kapet-Anjou).", "content": "Jako Anjouovci bylo označováno několik větví Kapetovců původem z hrabství Anjou. Starší větev Kapetovsko-Anjouovské dynastie, zejména ve střední Evropě označovaná jako Anjouovci, byla vedlejší větví rodu Kapetovců založená Karlem, mladším bratrem francouzského krále Ludvíka IX. Vládla od roku 1245 v Provenci, od roku 1246 v Anjou, od roku 1266 v Neapolsku a Sicílii, od roku 1308 v Uhrách a od roku 1370 v Polsku. V roce 1246 byl mladší bratr krále Ludvíka IX. princ Karel jmenován hrabětem z Anjou (odtud název Anjouovci). Roku 1266 udělila papežská kurie Sicilské království v léno právě Karlovi. Vládu v království však neudržel dlouho. Roku 1282 vypuklo proti Francouzům rozsáhlé povstání na Sicílii, které vešlo do dějin pod názvem sicilské nešpory. Jako svého krále přijali vzbouření Sicilané Manfredova zetě, aragonského krále Petra III. Ten ovšem ovládl pouze ostrov Sicílii, zatímco pevninská část království zůstala v anjouovských rukou. V roce 1282 tak Karel z Anjou ztratil titul sicilského krále, ale jako neapolský král se na trůně udržel. Jeho následníci vládli Neapoli až do roku 1435 (oficiálně jako Sicilští králové, v de facto, ale jako neapolští králové). Po dvaceti letech bojů byla roku 1302 uzavřena mírová smlouva, kterou byla uznána samostatnost ostrovního Sicilského království v čele s aragonskou dynastií. Dynastie Anjouvců vymřela v hlavní linii po meči Ladislavem Neapolským v roce 1414, v ženské linii pak jeho sestrou Johanou II. v roce 1435. Neapolská linie vymřela roku smrtí krále Reného I. a neapolský trůn pak získal aragonský král Alfons V.", "section_level": 2}, {"title": "Uherští králové.", "content": "Dynastie Kapet-Anjou zahrnovala i větev, která vládla Uhrám v letech 1308 – 1385, 1386 - 1395) (Karel I. Robert, Ludvík I. Veliký a Marie Uherská) a Polsku v letech 1370 - 1399 (Ludvík I. Veliký a Hedvika z Anjou). Tarentští Anjouovci byli titulárními vládci Latinského císařství) a dračští Anjouovci vládli Neapoli v letech 1382–1435 a Uhersku v letech 1385-1386 (Karel II. Drački).", "section_level": 3}, {"title": "Burgundští (burgundská dynastie).", "content": "Burgundská dynastie byla jednou z vedlejších větví rodu Kapetovců. Zakladatelem je Robert I. Burgundský syn francouzského krále Roberta II a bratr krále Jindřicha I. Ten založil burgundskou linii tím, že se stal v roce 1032 burgundským vévodou. Vévodství obdržel jako mírové urovnání, díky spornému nástupnictví na trůn Francie se svým bratrem králem Jindřichem. Vnuk vévody Roberta I. se stal v roce 1093 portugalským hrabětem a založil tak portugalskou linii rodu Burgundů, viz níže. Kapetovci v Burgundsku vládli bezproblémově a legitimně po 12 generací, než tato větev rodu vévodou Filipem I. v roce 1361 vymřela. Burgundští vévodové z burgundské dynastie Portugalští panovnící z burgundské dynastie (Alfonsinská dynastie) Vnuk vévody Roberta I., Jindřich Burgundský založil v roce 1093 Portugalské hrabství, zprvu podléhající Království León. Jindřich Burgundský zemřel roku 1112 a regentkou portugalského hrabství se na příštích čtrnáct let, kdy bylo jeho synu Alfonsovi cca 16 - 19 let, stala královna matka Tereza Kastilská (levobočná dcera Alfonse VI. Kastilského). Mladičký hrabě Alfons roku 1128 vyhlásil nezávislost Portugalska a po vítězné bitvě u Ourique byl vojskem provolán za krále Portugalska. Alfons I. Portugalský byl oficiálně krále uznán ze strany papeže v roce 1139. Portugalská větev burgundské dynastie bývá také nazývána jako Alfonsinská dynastie. Burgundští panovali v Portugalsku více než dvě století, poslední král Ferdinand I., který zemřel v roce 1383, měl však pouze dceru Beatrix, jejíž manžel kastilský král Jan I. nedokázal nárok na trůn obhájit. Trůn tak získal nemanželský syn krále Petra I., který byl zakladatelem dynastie Aviz Jan I.", "section_level": 2}, {"title": "Dynastie Avis.", "content": "Dynastie Avis byla vedlejší a nemanželskou linii předchozí portugalské královské dynastie burgundské (která sama byla větví francouzského královského rodu Kapetovců). Portugalsku vládla v letech 1385 až 1580. Jejím zakladatelem a prvním portugalským králem z této dynastie byl Jan I., nemanželský syn krále Petra I. Dynastie Avizů bývá občas nazývána jako Janovská dynastie. Avizové vládly v Portugalsku dvě století. Konec jejich vlády začal v roce 1578, kdy padl během bitvy s marockými muslimy mladý král Sebastián I. Na trůn nastoupil jeho prastrýc Jindřich, ale ten nedlouho poté zemřel. O portugalský trůn propuká spor mezi třemi vnuky krále Manuela I.: Filipem II., králem španělským, Kateřinou, vévodkyní z Braganzy a převorem kláštera v Cratu Antonínem. I přes odbojovou činnost převora Antonína a celkové protišpanělské tendence lidu, podlehla portugalská šlechta tlaku Filipa II. a roku 1581 jej v Tomaru slavnostně provolala portugalským králem pod jménem Filip I. V letech 1580-1640 tak bylo Portugalsko v personální unii se Španělskem nazývanou jako Iberská unie. Za tu dobu se vystřídali tři králové a to: Filip I. (II.), Filip II. (IV.) a Filip III. (IV. jako španělský král). Poté se konečne dostali na trůn legitimnější vévodové z Braganzy (viz níže). Portugalští králové z dynastie Avis", "section_level": 3}, {"title": "Braganza.", "content": "Dynastie Braganza byla vedlejší nemaželskou linií dynastie Avis. Zakladatelem dynastie byl Alfons z Braganzy, nemanželský syn portugalského krále Jana I. zakladatele dynastie Aviz Po vymření hlavní linie dynastie Avis se stala dědičkou portugalského trůnu Kateřina Portugalská vnučka krále Manuela I. Ta se v roce 1563 provdala za Jana, 6. vévodu z Braganzy. Jejich syn Théodos, vévoda z Braganzy se stal legitimním následníkem portugalského trůnu. V ženské linii byl potomkem krále Manuela I. a v mužské linii byl potomkem krále Jana I. Portugalského. A právě Théodosův syn Jan se po pádu Habsburků v roce 1640 stal portugalským králem Janem IV. Jeho sok Habsburk Filip IV. Španělský, který pocházel rovněž od Manuela I. Portugalského, ovšem po ženské linii, kraloval v Portugalsku, když byl zdědil trůn po svém otci a svém dědovi. Mohutná revoluce a spiknutí vedené Janem, zbavila v roce 1640 Portugalsko španělské nadvlády. Vévoda z Braganzy Jan lidem prohlášen a následně stavy stvrzen králem pod jménem Jan IV. Portugalský. Z dynastie Braganza pocházely jediné dvě portugalské vládnoucí královny Marie I. a Marie II. Král Josef I. Portugalský měl čtyři dcery, ale žádného mužského potomka, měl však také mladšího bratra Petra; stál tak před volbou, zda má trůn zdědit jeho nejstarší dcera Marie, nebo jeho mladší bratr Petr. Z dynastických důvodů se tedy 6. června 1760 Petr oženil se svou neteří Marií I. Portugalskou. Jejich sňatek, pro který z důvodu blízké příbuznosti bylo nutno získat papežský dispens, vyloučil všechny pochybnosti o následnictví. Po jeho smrti na trůn nastoupila jeho dcera Marie a její manžel, Josefův bratr Petr, se stal spoluvladařem jako Petr III., i když ten se o vládu tolik nezajímal. V březnu roku 1826 se brazilský císař Pedro I. stal po smrti svého otce Jana VI. portugalským králem jako Petr IV. Krátce na to byl v květnu téhož roku donucen portugalským parlamentem k abdikaci ve prospěch jeho dcery Marie, které v té době bylo pouze 7 let. Jako regent vládla jeho sestra Isabela Marie de Braganza. Tím byl rozdělen nárok na portugalský a brazilský trůn mezi děti Petra I. Brazilského. Portugalský trůn získala pro své potomky Marie II. a brazilský zas Pedro II. Portugalští králové z dynastie Braganza Vznášející nárok na trůn od roku 1828 a hlavy dynastie Braganza po roce 1932 (Michaelovská linie) Druhorozený syn krále Jana VI. konzervativní princ Michal vedl dvě vzpoury proti otci v roce 1820. V roce 1826 byl zasnoubený s jeho mladou neteří Marií II. Michal I. (Miguel) se následně prohlásil sám králem (26. února 1828) a poté nastoupil na trůn jako jediný monarcha (23. června 1828). Miguel snažil se získat mezinárodní podporu pro jeho režim, ale to se mu nakonec nepodařilo. Po tříleté občanské válce, byl Michal I. nucený odstoupit v Évora Monte 26. května 1834. Poté Ústava z roku 1838, ve svém článku 98, kategoricky vyloučila linii krále Miguela I. (Michala) a jeho potomky z následnictví. Nicméně on a jeho potomci si dále nárokovali portugalský trůn (a titul vévody z Braganzy), který sice technicky připadl dynastii Wettinů, i když se stále považovali za krále z rodu Braganza. Když v roce zemřel poslední portugalský král Manuel II. bez potomků a tím vymřela linie \"Braganza-Sasko-Coburg-Gotha\" získali potomci krále Michala I. po dohodě s bývalým krále Manuelem II. nárok na trůn a ten se tak vrátil dynastii Braganza. Brazilští panovnící z dynastie Braganza V říjnu 1807 po obsazení Lisabonu vojskem Napoleona Bonaparta uprchl portugalský regent princ Jan spolu se svou matkou královnou Marií I. a dvorem s asi 15 000 dvořany do tehdejšího portugalské kolonie Brazílie. Po tomto přesunu královského rodu do Brazílie, bylo učiněno zrovnoprávnění brazilské kolonie s Portugalským královstvím a bylo utvořeno Spojené království Portugalska, Brazílie a Algarves. V roce 1815 vyhlásil Jan VI. Brazílii za rovnoprávné království pod portugalskou korunou. Po Napoleonově pádu v roce zasedla v Portugalsku prozatímní vláda, která v roce 1820 vyzvala krále Jana VI. k návratu. Ten byl po svém příjezdu nucen uznat novou ústavu, která nastolila konstituční monarchii. Králův syn Dom Pedro zůstal v Brazílii a převzal v ní regentství a funkci místokrále. Po návrata královské rodiny do Portugalska, v Lisabonu následně cortesy (lidové shromáždění) zrušily rovnoprávnost Portugalska a Brazílie a snažily se obnovit její koloniální status, což v Brazílii vedlo k hnutí za nezávislost, do jehož čela se postavil právě Dom Pedro, jenž byl vždy nakloněn liberálním myšlenkám. Dom Pedro nakonec vyhlásil nezávislost Brazílie na Portugalsku a 12. října 1822 byl jako Pedro I. prohlášen císařem Brazílie. V březnu roku 1826 se brazilský císař Pedro I. stal po smrti svého otce Jana VI. portugalským králem jako Petr IV. Krátce na to byl v květnu téhož roku donucen portugalským parlamentem k abdikaci ve prospěch jeho dcery Marie, které v té době bylo pouze 7 let. Jako regent vládla jeho sestra Isabela Marie de Braganza. Tím byl rozdělen nárok na portugalský a brazilský trůn mezi děti Petra I. Brazilského. Portugalský trůn získala pro své potomky Marie II. a brazilský zas Pedro II. Nedlouho poté byl v roce 1831 Pedro I. donucen abdikovat i na brazilský trůn a císařem se stal jeho jediný syn Pedro II. Ten ale až do roku 1840, kdy byl prohlášen za plnoletého (bylo mu 14 let) nevládl a místo něj vykonával jeho povinnosti regent. Císař Pedro II. byl v roce 1889 krátce před svou smrtí svržen z trůnu, když v roce 1891 zemřel nárok na trůn zdědila jeho nejstarší dcera Isabela, císařská princezna, která byla od roku 1888 regentem za nemocného otce. Ta si v roce 1864 vzala za muže Gastona, hraběte z Eu z dynastie Bourbon-Orléans, čímž založili dynastii Orléans-Braganza (viz níže, část Bouron-Orléans) a nárok na brazilský trůn zůstal Kapetovcům. Titulární císaři Brazílie:", "section_level": 3}, {"title": "Dynastie Braganza-Wettin.", "content": "Manželství královny Marií II. Portugalské a Ferdinanda II. položilo základ dynastii Braganza-Sasko-Coburg-Gotha nebo jen Braganza-Wettin, která po smrti královny Marie II. v roce 1853 nastoupila na trůn v osobě jejich syna Petra V. a později Ludvíka I. Po smrti Ludvíka I. nastoupil na trůn jeho syn Karel I. a po atentátu na něj a jeho staršího bratra nastoupil jeho mladší syn Manuel II., přezdívaný \"\"Nešťastný\"\", který byl po dvou letech vlády v roce 1910 svržen republikánskou revolucí a odešel do exilu. Po jeho smrti v roce 1932, jelikož neměl žádné dědice vymřela dynastie Braganza-Sasko-Coburg-Gotha a nárok na trůn po dohodě přešel na \"Miguelovskou linii\" rodu Braganza (potomci krále Michala I.).", "section_level": 4}, {"title": "Valois.", "content": "Dynastie Valois byla vedlejší rodová linie francouzského královského rodu Kapetovců. Ve Francii vládla v hlavní linii v letech 1328-1498 a ve vedlejších liniích Valois-Orléans a Valois-Angoulême až do roku 1589. Zakladatelem rodu byl Karel I. z Valois (1270–1325), mladší syn francouzského krále Filipa III. a bratr krále Filipa IV. z rodu Kapetovců. Po smrti posledního krále z hlavní rodové linie Kapetovců Karla IV. v roce 1328 usedl na francouzský trůn syn Karla z Valois Filip, a to pod jménem Filip VI., čímž zahájil vládu dynastie Valois. Po vymření hlavní rodové linie dynastie Valois přechází francouzská koruna na vedlejší linii \"Valois-Orléans\" a poté v roku 1515 na linii \"Valois-Angoulême\". Ta vymírá v roce 1589 a vláda přechází na (původně protestantskou) dynastii Bourbonů. Francouzští králové z rodu Valois", "section_level": 3}, {"title": "Valois-Orléans.", "content": "Valois-Orléans byla vedlejší rodová linie francouzského královského rodu Valois. Členové rodu Valois-Orléans odvozovali svůj původ od francouzského krále Karla V. a jeho mladšího syna Ludvíka, vévody Orleánského. Zakladatelem rodové linie Valois-Orléans byl Ludvíkův starší syn Karel, vévoda Orleánský. Po vymření hlavní rodové linie Valois vládla tato rodová linie Francii pouze prostřednictvím krále Ludvíka XII. od roku 1498 do roku 1515. Po smrti Ludvíka XII. připadl francouzský trůn další vedlejší rodové linii rodu Valois, linii Valois-Angoulême. Francouzský král z linie Valois-Orléans Ludvík XII. - (1498-1515)", "section_level": 3}, {"title": "Valois-Angoulême.", "content": "Valois-Angoulême je vedlejší rodová linie francouzského královského rodu Valois. Členové rodu Valois-Angoulême odvozovali svůj původ od francouzského krále Karla V. a jeho mladšího syna Ludvíka, vévody Orleánského. Zakladatelem rodové linie Valois-Angoulême byl Ludvíkův mladší syn Jan, hrabě z Angoulême. Po vymření hlavní rodové linie Valois a následně i vedlejší linie Valois-Orléans připadl francouzský trůn v roce 1515 Františku I. z rodu Valois-Angoulême (František byl vnukem zakladatele této rodové linie Jana, hraběte z Angoulême). V osobě posledního francouzského krále z této dynastie Jindřicha III. (u nás známého jako Jindřich z Valois) vládly krátce v letech 1573-1575 také v Polsku (jako Jindřich I.) Po vymření rodu Valois-Angoulême v mužské linii připadl francouzský trůn rodu Bourbonů. Francouzští králové z rodu Valois-Angoulême", "section_level": 3}, {"title": "Bourbon.", "content": "Bourboni jsou další z vedlejších linií Kapetovců. Bourbonové jsou v současnosti jedinou vládnoucí větví Kapetovců. Vládnou ve Španělsku a Lucembursku. Za zakladatele linie Bourbonů je považován syn krále Ludvíka IX., Robert, hrabě z Clermontu jehož první syn Ludvík se v roce 1327 stal prvním vévodou z Bourbonu. Tato hlavní linie Bourbonů vymřela v roce 1527. Předtím se ale vydělila vedlejší linie vévodů z Vendôme, Bourbon-Vendôme (také La Marche-Vendôme). Z této linie pocházel také budoucí první fr. král z rodu Bourbonů Jindřich IV. Prvním francouzským králem z dynastie Bourbonů byl Jindřich IV., který zároveň vládl od roku 1572 vládl jako Jindřich III. v Navarrském království, které zdědil po své matce. Po otci byl potomkem fr. krále Ludvíka IX. (otce Roberta z Clermontu), po matce byl potomkem fr. krále Františka I. (jeho matka byla právě vnučkou Františka I.). Jindřich IV.(III.) od roku 1589 vládl oběma zemím (Francie a Navarra) v personální unii. Sjednoceny byly obě země v roce 1620. Bourbonská dynastie pak ve Francii vládla (s přestávkou v letech 1792-1814) až do roku 1830, resp. skrze boční linii Bourbon-Orléans do roku 1848. Během Velké francouzské revoluce v roce 1792 byl sesazen Ludvík XVI., ale do popravy v roce 1793 byl mnohými považován stále za francouzského krále. Když byl popraven byl příznivci monarchie prohlášen za krále jeho mladý syn jako Ludvík XVII., který nikdy nevládl a po dvou letech tajemně zemřel. Poté byl za titulárního krále prohlášen jeho strýc jako Ludvík XVIII., ten se stal skutečně králem po svržení Napoleona v roce 1814. Po jeho smrti v roce 1824 nastoupil na trůn jeho bratr jako Karel X., ten byl ale v roce 1830 svržen z trůnu tzv. červencovou revolucí. Francouzští králové z rodu Bourbonů (Bourbon-Vendôme) Titulární francouzští králové z rodu Bourbonů Po sesazení a abdikaci krále Karla X. se krátce na 20 minut v roce 1830 stal (alespoň podle následického práva) králem jeho syn jako Ludvík XIX. Poté musel i on ustoupit nátlaku a abdikovat jako jeho otec ve prospěch svého synovce a vnuka Karla X. 10letého hraběte de Chambord. Liberální, buržoazií kontrolovaná Poslanecká sněmovna odmítla potvrdit nástupnictví mladého hraběte, který se měl stát králem Jindřichem V. a místo toho ve volbě bojkotované zástupci konzervativců prohlásila francouzský trůn za prázdný. K moci se tak dostává Ludvík Filip, hrabě Orleánský, z vedlejší linie rodu Bourbonů, vůbec poslední francouzský král. (viz niže.) Král Jindřich V. tak byl králem pouze od 2. srpna do 9. srpna 1830. Od doby se mezi francouzskými monarchisty vede spor o následnictví trůnu resp. zda má na trůn větší právo bourbonská primogenitura (bourbon-anjou) nebo orléanská linie (bourbonská sekundogenitura). Když v roce 1883 vymřela hrabětem z Chambord (Jindřich V.) hlavní bourbonská linie přešel legitimní nárok podle primogenitury na větev Bourbon-Anjou, jejíž vedlejší větev vládne ve Španělsku. V té době také část legitimistů uzavřela s orléanisty dohodu podporující nárok větve Bourbon-Orléans na frac. trůn (viz větev Bourbon-Anjou).", "section_level": 2}, {"title": "Bourbon-Orléans.", "content": "Bourbon-Orléans je označení vedlejší rodové linie francouzského královského rodu Bourbonů. Přídomkem \"d'Orléans\" se označovali mladší (většinou druhorození) synové francouzských králů, kterým bylo v úděl uděleno stejnojmenné vévodství. U Bourbonů získává jako první přídomek Orléans mladší syn Jindřicha IV. Mikuláš a po jeho předčasné smrti syn Gaston. Po Gastonově smrti v roce 1660 přechází titul na jeho synovce a zároveň mladšího syna krále Ludvíka XIII. Filipa. Filip I. Orleánský získává pro svůj rod titul vévody orléanského dědičně. U Filipa I. se původně neočekávalo, že by mohl mít potomky, jelikož jeho život provázela řada homosexuálních skandálů. Rodová sňatková politika však byla důležitější a tak byl Filip I. na příkaz svého bratra Ludvíka XIV. oženěn se svou sestřenicí Jindřiškou Anglickou, dcerou popraveného anglického krále Karla I. Jeho druhou ženou se později stala Alžběta Karla Falcká s níž měl tři děti. Jeho synem Filipem II. Orleánským, který vzešel z tohoto manželství pokračuje rodová linie Bourbon-Orléans. Ludvík Filip II. Josef Orleánský zvaný Filip Egalité byl ve své době nejbohatší šlechtic Francie, který se v době Velké francouzské revoluce postavil překvapivě na stranu revolucionářů a nakonec byl v roce 1793 popraven. Byl otcem pozdějšího krále Ludvíka Filipa I. Orleánského. Ten jak bylo uvedeno výše se po složité situaci během červencové revoluce v roce 1830 stal francouzským králem, ale ne jako legitimní král Francie a Navarry ale jako tzv. král Francouzů, čímž situace v mnohém připomínala období Velké francouzské revoluce. I když liberální král Ludvík Filip byl po 18 letech vlády sesazen roku 1848, kdy Evropou probíhaly nespočty revolucí. Pouze 2 roky na to v roce 1850 zemřel. Orléanští vévodové z linie Bourbon-Orléans", "section_level": 3}, {"title": "Orléans-Braganza.", "content": "Linie rodu nazývanou \"Orléans-Braganza\" založil vnuk francouzského revolučního krále Ludvíka Filipa, Gaston Orleánský, hrabě z Eu když si v roce 1864 vzal za ženu dceru brazilského císaře Petra II. a dědičku Brazilského císařství princeznu Isabelu Brazilskou. Po smrti Isabely v roce 1921 se tiutlárním císařem Brazílie stal její nejstarší vnuk princ Pedro Henrique Orléans-Braganza. Titulární brazilští císařové z rodu Orléans-Braganza", "section_level": 4}, {"title": "Bourbon-Anjou.", "content": "Když zemřel v roce 1700 španělský král Karel II. z rodu španělských Habsburků bez potomků (čímž), tak se o následnictví rozhořel spor mezi rakouskou větví Habsburků a Bourbony. Nakonec bylo uznáno dědické právo Bourbonům přes nejstarší dceru Filipa IV. Marii Terezii (s podmínkou že se Francie a Španělskou nespojí pod vládou jednoho panovníka), jejímž manželem byl Ludvík XIV., a vlády se ujal Filip z Anjou jako Filip V. Španělští králové z rodu Bourbon-Anjou Titulární francouzští králové z rodu Bourbon(-Anjou), po roce 1883 Když v roce 1883 vymřela hrabětem z Chambord (Jindřich V.) hlavní bourbonská linie přešel legitimní nárok podle primogenitury na větev Bourbon-Anjou, jejíž vedlejší větev vládne ve Španělsku. V té době také část legitimistů uzavřela s orléanisty dohodu podporující nárok větve Bourbon-Orléans na frac. trůn. Následnictví trůnu podle primogenitury se ale nezměnilo:", "section_level": 3}, {"title": "Bourbon-Obojí Sicílie (Neapolsko a Sicílie).", "content": "V království Neapolském a Sicilském vládli 1734 až 1808, jako králové Obojí Sicílie pak 1816 až 1860. Titulární králové Obojí Sicílie:", "section_level": 3}, {"title": "Bourbon-Parma.", "content": "Vedlejší linii Bourbonů, Bourbonsko-parmskou (linie dynastie Bourbon-Anjou) založil syn krále Filipa V. Španělského, don Filippo (1720-1765), jenž byl druhým parmským vévodou z rodu Bourbonů. Parmské vévodství získali Bourboni tak, že když zemřel poslední vévoda Antonín Farnese v roce 1731, stala se dědičkou parmského vévodství jeho neteř Alžběta Farnese, žena krále Filip V. Španělského. Titul vévody tak získal Filip V. Španělský a poté jeho syn Filip I. Parmský, který založil dynastie Bourbon-Parma. Parmu ale drželi v letech 1735–1748 rakouští Habsburkové Karel VI. a Marie Terezie, ta mu Parmské vévodství přenechala roku 1748 s tím, že se jeho dcera Isabella Parmská jednou provdá za syna Marie Terezie, Josefa II. V Parmě se nástupcem po jeho smrti v roce 1765 stal Ferdinand Parmský, Filipův jediný syn. Ferdinandův syn Ludvík I. byl nucen roku 1802 postoupit Vévodství Parmské s královstvím Etrurie Napoleonovi. Zbavena i tohoto panství, získala rodina Bourbon-Parma na Vídeňském kongresu možnost spravovat Vévodství Lucca, v očekávání, že po smrti Marie Luisy Habsbursko-Lotrinské, jim opět připadne Parma, což se také roku 1847 stalo. Karel II. Ludvík po nelehkém vládnutí nakonec roku 1849 odstupuje a jeho nástupce Karel III. je roku 1854 zabit. Na jeho místo nastoupil jeho syn Robert byl svržen revolucí v roce 1859 (která přinesla také sjednocení Itálie). Rodina odešla do exilu a z jeho dětí vzešla poslední císařovna rakouská a královna uherská a česká, Zita Bourbonsko-Parmská, první bulharská královna Marie Luisa Pia Bourbonsko-Parmská, Felix Bourbonsko-Parmský, princ lucemburský (jehož potomstvo je dnes na lucemburském trůnu) a čtvero titulárních vévodů z Parmy. Poslední titulární vévoda z Parmy, Xaver I. Parmský, se stal karlistickým pretendentem španělského trůnu. Po jeho smrti přešly jeho výsady na syna Karla IV. Huga.", "section_level": 3}, {"title": "Lucemburští velkovévodové.", "content": "I když i větev \"Nassavsko-Weilburská\" v mužské linii vymřela (r. 1912) a v současnosti vládne de facto dynastie Bourbon-Parma, je stále v Lucembursku de jure vládnoucí dynastie Nassau-Weilburg resp. Nassau, jelikož princ Felix Bourbonsko-Parmský (†1970), který si vzal na ženu poslední lucemburskou vévodkyni Charlottu, se zároveň vzdal svého bourbonského původu.", "section_level": 4}], "src_summary": "Kapetovci (, původně také Robertovci) jsou původem franský šlechtický rod, doložený již v 7. století. Kapetovci jsou největší evropskou a světovou vládnoucí dynastií, která obsadila zatím nejvíce trůnů a patřila v dějinách k nejvýznamnějším dynastiím. V současnosti vládnou ve Španělsku (větev Bourbon-Anjou) a \"de facto\" v Lucembursku (větev Bourbon-Parma). Ovšem ještě v nedávné historii (cca 18. a 19. století) vládli velkému počtu zemí, trůnů a rozdělili se na mnoho větví. Počtem obsazených trůnů překonávají Kapetovci i Habsburskou a později Habsbursko-lotrinskou dynastii, stejně tak i dynastii Oldenburků, Wettinů nebo Welfů. ", "tgt_summary": "Die Kapetinger (französisch \"Capétiens\"), in moderner Umschreibung auch einfach Haus Capet genannt, sind ein fränkischstämmiges Adelsgeschlecht, das besonders von der Historiographie Frankreichs als das dritte französische Herrschergeschlecht nach den Merowingern und den Karolingern betrachtet wird. Als Könige der Franken \"(rex Francorum)\" und ab dem 13. Jahrhundert als Könige von Frankreich \"(rex Franciae)\" spielten die Kapetinger eine herausragende Rolle bei der Herausbildung der aus dem westfränkischen Teilreich \"(Francia occidentalis)\" hervorgegangenen französischen Nation und bei der Begründung des französischen Zentralstaates. ", "id": 400021} {"src_title": "Bakteriální spála růžovitých", "tgt_title": "Feuerbrand", "src_document": [{"title": "Popis původce.", "content": "Původcem choroby je bakterie \"Erwinia amylovora\", karanténní organismus. Jde o gram-negativní tyčinkové bakterie v čeledi \"Enterobacteriaceae\" jejichž optimální teplota pro růst se pohybuje mezi 21 a 28 ° C. Minimální a maximální teplota pro vývoj této bakterie je mezi 3 až 12 ° C a 32 až 42 ° C.", "section_level": 1}, {"title": "Hostitel.", "content": "Nejcitlivější z ovocných dřevin jsou hrušky, ale choroba napadá i jabloně, mišpule, kdoule, jeřáb, hloh, skalník, hlohyni, muchovník olšolistý, muchovník kanadský, blýskavku Davidovu (\"Stranvaesia davidiana\"). Maliník a některé jiné rostliny z čeledi růžovité jsou také zranitelné. Závažnost onemocnění rostliny závisí na různých faktorech. Patří mezi ně klimatické a místní podmínky, druh rostliny, odrůda, zdravotní stav, intenzita infekce.", "section_level": 1}, {"title": "Geografické rozšíření patogena.", "content": "Onemocnění pochází ze Severní Ameriky, odkud se rozšířilo do zbytku světa. V ČR a EU je patogen regulovaným (karanténním) škodlivým organismem. Poprvé byla zachyceno ve státě New York v roce 1780. Do severní Evropy byla zavlečena v 50.–60. letech 20. století. Ačkoliv se od té doby pomalu šíří na jih, poměrně velké plochy ve Francii a Německu stále zůstávají bez nákazy. V roce 1958 se choroba objevila v Maidstone v Anglii a o devět let později na evropském kontinentu. \"Erwinia amylovora\" byla prokazatelně identifikována ve 40 zemích. V ČR byl první výskyt patogenu prokázán v roce 1986 v Praze (potvrzen Kudela, 1988). Dnes je choroba rozšířena po celém území ČR. Státní rostlinolékařská správa vykonává každoročně detekční průzkum ke zjištění rozsahu výskytu \"Erwinia amylovora\" na území ČR a vymezovací průzkum za účelem uznání nárazníkových zón v okolí míst produkce hostitelských rostlin \"Erwinia amylovora\" určených k pěstování, aby mohly být tyto rostliny uváděny na trh na území chráněných zón uznaných pro \"Erwinia amylovora\" v některých členských státech EU.Výskyt \"Erwinia amylovora\" se dále zjišťuje v rámci soustavné rostlinolékařské kontroly prováděné v ovocných a okrasných školkách a v jejich okolí. Členské země EPPO (European and Mediterranean Plant Protection Organization) s potvrzeným výskytem choroby: Rakousko, Belgie, Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Chorvatsko, Kypr, Česká republika, Dánsko, Egypt, Francie, Irsko, Izrael, Itálie, Jugoslávie (Srbsko, Kosovo, Slovinsko), Libanon, Lucembursko, Makedonie, Maďarsko, Německo, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Rumunsko, Řecko, Slovensko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Turecko, Velká Británie (mimo Severního Irska), Ukrajina. Asie: Arménie, Čína, Kypr, Izrael, Japonsko – popřeno vládními institucemi, \"bacterial short blight\" sněť asijské hrušky, vyskytující se v Hokkaido, je podle některých autorů způsobena organismy nerozeznatelnými od \"E. amylovora\", Jordánsko. Severní Amerika: Bermudy, Kanada, Mexiko, USA (Alabama, Kalifornie, Colorado, Connecticut, Georgie, Illinois, Maine, Maryland, Michigan, New York, Severní Karolína, Ohio, Oregon, Pensylvánie, Texas, Utah, Virginie, Washington, Západní Virginie, Wisconsin). Střední Amerika a Karibik: Guatemala Oceánie: Nový Zéland", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Choroba způsobuje velké ekonomické ztráty na rostlinách i produkci. Způsobuje velké epidemie s širokými ohnisky výskytu jednou za několik let. Průběh infekce je velmi rychlý a zcela devastující. V Rakousku bylo zničeno 50% ovocných sadů jabloní a hrušní, škody ve Švýcarsku byly až 50 milionů eur.", "section_level": 1}, {"title": "Příznaky.", "content": "Citlivost ke spále se odvíjí zejména od druhu rostliny, vlastností odrůdy, vyzrálosti rostlinných pletiv a průběhu počasí. Typické příznaky a jejich intenzita se liší také podle způsobu, místa a doby pronikání bakterií do vnitřních pletiv. Patogenem mohou být napadeny všechny nadzemní rostlinné orgány a části rostlin – květy, listy, výhony, větve a plody různých druhů ovocných, okrasných i volně rostoucích dřevin řazených do čeledi Rosaceae. K napadení jsou nejnáchylnější květy a výhony v prodlužovací fázi růstu. Choroba je zpočátku pozorovatelná na květech a mladých plodech jejichž pletiva tmavnou a vodnatí. Listy rovněž vodnatí, hnědnou a černají. Růstové vrcholy se zkroutí. Rostliny vypadají jako popálené. Choroba přechází na letorosty, kde se projevuje jejich tmavnutím a prohýbáním. Na větvích jsou pozorovatelné tmavší napadená místa, která jsou zpočátku vypouklá, ale později se propadají a vznikají nekrotické skvrny. Časté bývá zhnědnutí pletiv čepele listu ve tvaru klínu, šířící se od řapíku, který patří také k velmi náchylným částem rostliny. U výhonů je charakteristické hákovité ohýbání vrcholků (tzv. „pastýřská hůl“). Na větvích a kmeni vznikají působením bakterií nekrotické léze, které se při ukončení vegetace svrašťují a vklenou do kůry Na napadených místech se za vlhkého počasí mohou objevit bělavé kapky bakteriálního slizu. Provazce a kapičky slizu jsou typickým příznakem. Ten se objevuje na povrchu některých orgánů v podobě lepkavých, bělavých a později hnědnoucích a tuhnoucích kapek, povlaků nebo vláknitých útvarů. Větve nalézající se nad napadením hnědnou a zůstávají na nich viset uschlé listy. Rovněž poškozené květy a plody zůstávají viset v korunách stromů. Dochází k odumírání plodonosného obrostu, větších větví i celých stromů. S projevem onemocnění se nejčastěji lze setkat v období krátce po odkvětu a koncem léta.Intenzitu napadení může prodloužit delší období kvetení. Během dvou až tří týdnů uhynou mladé rostliny. Starší rostliny odolávají více let ale uhynou rovněž. Pro definitivní diagnózu je nezbytné laboratorní vyšetření, vzhledem k tomu, že příznaky spály mohou být zaměněny s chorobami způsobenými jinými patogeny a je zde možnost latentní infekce. Chorobu je třeba potvrdit izolováním původce a laboratorními testy. Pro spolehlivou a rychlou identifikaci patogena lze použít metody imunofluorescenční, dot-ELISA a DNAhybridizaci, jenž jsou nejslibnější z navržených.", "section_level": 1}, {"title": "Možnost záměny.", "content": "Příznaky mohou být zaměněny například s napadením vosičkou bodruška hrušňová, silným napadením vlnovníkem nebo strupovitostí hrušně. Při napadení bodruška hrušňová lze rozeznat místo vpichu, nalézt parazitující larvu apod.", "section_level": 2}, {"title": "Vektory.", "content": "Infekci přenášejí včely a jiný hmyz, ptáci, déšť a vítr mohou přenášet bakterie na citlivé tkáně. Poraněná tkáň je velmi náchylná k infekci. Vstupní branou je poranění včetně defektů a trhlin, inzercí nebo poranění hmyzem. Krupobití může nakazit celý sad za pár minut, a pěstitelé nemají čekat, až se příznaky objeví, ale provést ochranná opatření během několika hodin. Bakterie se snadno šíří deštěm (zejména v průběhu kvetení), při němž jsou rozstřikovány z bakteriálního slizu, který je vytlačován na povrch infikovaných orgánů a dostává se na zdravá rostlinná pletiva. Déšť usnadňuje přemístění bakterií z blizny do češule, kde obvykle dochází k infekci.", "section_level": 1}, {"title": "Vývojový cyklus.", "content": "Bakterie přezimují v napadené borce na okraji ložisek choroby. Je ale nutné podotknout, že pouze asi 10 % z nekrotických lézí korových pletiv jsou aktivní spálová ložiska obsahující živé bakterie, které jsou obvykle přítomné na okraji těchto lézí. Na rostlině se na jaře za příznivých podmínek na těchto postižených místech vytváří bakteriální exudát. K infekcím dochází především v době kvetení. V průběhu vegetace mohou bakterie Ea epifyticky osídlovat květy, plody a listy viditelně zdravých hostitelských rostlin. I bakterie ve zjevně zdravých pupenech mohou být zdrojem inokula pro infekci květů na jaře. Za určitých podmínek mohou přejít bakterie z rezidentské fáze do fáze patogenní a být tak primárním zdrojem infekce u svého hostitele. Zejména populace bakterií osídlující některé květní části mají schopnost se velmi rychle namnožit. Primární cesta infekce vede přes právě otevřené květy hostitelských rostlin. V České republice jsou chorobou ohroženy zejména a později kvetoucí dřeviny (hloh, skalník), které obvykle kvetou v teplejším období, což je příznivější pro rozvoj patogena. Onemocnění se šíří nejrychleji v horkém, vlhkém počasí Bakterie pronikají přes bliznu a čnělku do semeníku a květními stopkami do větévek stromů. Infikovaná tkáň obsahuje živé bakterie. Za příznivých podmínek se zde v následujícím jaře vytvářejí na postižených částech za teplého počasí kapičky bakteriálního exudátu. Tento exudát je pak zdrojem pro šíření nové primární infekce.", "section_level": 1}, {"title": "Diagnostika.", "content": "Mezi diagnostickými testy používanými v praxi pro prokázání identity spálové bakterie v rostlinném vzorku je zahrnut i test patogenity, jehož provádění je závazné. Pro test patogenity lze využít mladé zelené výhony jádrovin či hlohů, jejichž rostlinná pletiva jsou velmi náchylná k infekci. Tyto testy jsou však časově, prostorově i materiálově nákladné, proto je test patogenity používaný pro spálu růžovitých rostlin obvykle prováděn na nezralých plodech náchylných odrůd hrušní, na odrůdách např. Clappova máslovka nebo Elektra či Konference. Ty jsou ovšem k dispozici jen krátké období. Proto je doporučován test s využitím technologie explantátových kultur, který by mohl být prováděn nezávisle na ročním období. Test patogenity na explantátových kulturách náchylné odrůdy hrušně není časově omezen a je srovnatelný s testem patogenity na nezralých hruškách. Proto je nyní doporučován pro rutinní využití v diagnostických laboratořích Státní rostlinolékařské správy a dalších pracovištích.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana rostlin.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prevence.", "content": "Dezinfekce nářadí. Využití tolerantních odrůd a šlechtění na rezistenci.", "section_level": 2}, {"title": "Karanténní opatření.", "content": "\"Erwinia amylovora\" je karanténní patogen a jeho zavlečení je zakázáno téměř ve všech zemích světa. Všechny země, dokonce i ty, kde se choroba vyskytuje, zavedly omezení a požadují rostlinolékařská osvědčení při dovozu náchylných hostitelských rostlin a jejich částí. Všechny rostlinné orgány kromě semen jsou považovány za potenciální zdroje pro šíření patogena, ale je všeobecně rozšířeno, že plody ve skutečnosti představují nevýznamné riziko. Nejsou dostatečné chemické nebo jiné způsoby zpracování vedoucí k odstranění původce choroby z rostlinného materiálu, aniž by byly zničeny tkáně rostliny.", "section_level": 2}, {"title": "Chemická ochrana.", "content": "Postřik měďnatými přípravky po odkvětu. Perspektivní je biologická ochrana s využitím antagonistických druhů bakterií zejména \"Erwinia herbicola\". Postřiky antibiotikem streptomycin nebo terramycin mohou zabránit vzniku nových infekcí. Použití těchto přípravků je v ČR zakázáno a vedlo v některých oblastech planety k vzniku bakterií rezistentních na streptomycin. Nedávné zvýšení rezistence \"Erwinia amylovora\" na postřiky antibiotikem, konkrétně na použití streptomycinu, představují nebezpečí pro mnoho hrušňových sadů v západní části Spojených států. Streptomycin je antobiotikum běžně zde používané v prevenci rozšíření \"Erwinia amylovora\". Po dlouhé odmlce v použití streptomycinu zde \"Erwinia amylovora\" neprokázala snížení rezistence, oblast byla kolonizována v drtivé většině kmeny s vysokou rezistencí proti streptomycinu. \"Erwinia amylovora\" dále nevykazuje významný rozdíl v mutační rychlosti při srovnání ošetřováním přípravky s vysokou nebo nízkou expozicí streptomycinem. Předchozí studie ukázaly, že rezistence na streptomycin u \"Erwinia amylovora\" je způsobena chromozomální mutací. Mnoho nových účinných antibiotik byly použito k léčbě spály s pozitivními výsledky a v současnosti vykazuje malou nebo žádnou rezistenci. Jedinou jinou výrazně účinnou léčbou pro již infikované rostliny je prořezávat napadené větve a odstranit nákazu z okolí. Bezprostřední odřezání korových nekróz minimálně do vzdálenosti 30 cm od léze směrem do zdravého dřeva významně redukuje množství inokula a patří v souboru ochranných opatření v boji proti spále mezi ta nejdůležitější. Ekologicky přijatelnou alternativou k často spornému antibiotiku streptomycinu se jeví flavonoidy v jabloních.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bakteriální spála růžovitých je bakteriální choroba růžovitých způsobená bakterií \"Erwinia amylovora\" (synonymum \"Micrococcus amylovorus, Bacillus amylovorus, Bacterium amylovorus\"). Je velmi závažným ochořením pro ovocnáře, školkaře i sadovníky. Celosvětově je tento patogen považován za nejdestruktivnější bakteriální onemocnění této čeledi. Na rostlinách se projevuje vadnutím a odumíráním květů, listovou spálou, spálou plodů, usycháním a odumíráním vegetačních vrcholů (hákovité ohýbání letorostů) a větví. Za optimálních podmínek, může zničit celý sad, nebo okrasnou školku v jediném vegetačním období. Má mnoho hostitelů, napadá 170 druhů rostlin. Vývoj choroby je rychlý a často není způsob jak postiženou dřevinu zachránit.", "tgt_summary": "Feuerbrand ist eine gefährliche, durch das Bakterium \"Erwinia amylovora\" verursachte Pflanzenkrankheit. Sie befällt vor allem Kernobstgewächse und kann sich seuchenartig schnell ausbreiten. Für die Gesundheit des Menschen besteht keine Gefahr.", "id": 2333984} {"src_title": "Bitva o Guadalcanal", "tgt_title": "Schlacht um Guadalcanal", "src_document": [{"title": "Předehra.", "content": "Ráno 7. prosince 1941 zaútočilo japonské námořnictvo na Pearl Harbor a zatáhlo tím USA do druhé světové války. Po počátečním úspěšném tažení bylo císařské námořnictvo zasaženo porážkou v bitvě u Midway, kde ztratilo čtyři těžké letadlové lodě. To umožnilo Spojencům, zejména Spojeným státům, přejít do protiútoku. Protože Japonci ztratili většinu svých těžkých letadlových lodí, nutně potřebovali dokončit letiště, které měli rozestavěné na ostrově Guadalcanal. Pokud by se jim ho podařilo dokončit, ohrožovali by tím spojenecké zásobovací trasy z USA do Austrálie a na Nový Zéland, poskytovalo by krytí pro japonskou základnu v Rabaulu a poskytovalo možný výchozí bod pro invazi na Fidži, Novou Kaledonii a na Samou. Japonci tam plánovali umístit po dokončení 45 stíhaček a 60 bombardérů. Spojenecký plán na útok prosadil admirál Ernest King, vrchní velitel Amerického námořnictva. Úkolem bylo zajistit bezpečnost spojeneckých námořních tras, izolovat japonskou základnu v Rabaulu a také podpora tažení na Nové Guineji pod velením Douglase MacArthura a umožnit v budoucnu znovuzískání Filipín. Původně bylo úkolem získat ostrovy Tulagi a Santa Cruz, ale americká rozvědka v červenci 1942 zjistila, že Japonci na Guadalcanalu staví letiště. Proto byl vynechán Santa Cruz a přidán Guadalcanal do operačních plánů. Při přípravě na útok byl odeslán generálmajor námořní pěchoty Alexander Vandegrift s 1. divizí námořní pěchoty na Nový Zéland. Mnoho námořních, leteckých a pozemních sil bylo odesláno na Fidži, Samou, Nové Hebridy a do Nové Kaledonie. Operace byla pojmenována \"Watchtower\" (~ \"Strážní věž\") a její velení bylo umístěno na Nové Hebridy. 75 válečných a přepravních lodí z USA i Austrálie bylo umístěno blízko Fidži pro nastávající operaci 26. července 1942. 16 000 vojáků námořní pěchoty (\"Marines\") pod vedením generála Vandegrifta bylo připraveno pro vylodění.", "section_level": 1}, {"title": "Boj o Guadalcanal.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vylodění.", "content": "K vylodění došlo 7. srpna 1942 a setkalo se jen s malým odporem. 8. srpna Američané dobyli téměř bez odporu letiště a přejmenovali ho na Henderson Field. Japonci však rychle odpověděli a porazili americké loďstvo u ostrova Savo. Americká námořní pěchota však navzdory sílícím útokům Japonců vydržela. K nejvýznamnějším japonským útokům došlo 18. srpna a 13. září. První útok byl odražen, ale během druhého už Japonci téměř uspěli. Další velký japonský útok proti Hendersonovu letišti proběhl 24. a 25. října a byl s velkými ztrátami, zvláště na japonské straně, odražen. Boj však zatím rozhodnut nebyl.", "section_level": 2}, {"title": "Kruté boje.", "content": "Boj o Guadalcanal trval na souši i na moři až do začátku roku 1943, kdy se Japonci rozhodli z ostrova stáhnout. Nebyli schopni nahrazovat pokračující ztráty. Američané už navíc měli od poloviny listopadu 1942 situaci pevně v rukou. Předtím byli Japonci rozhodnuti Američany vytlačit stůj co stůj a učinili mnoho pokusů vylodit posily prostřednictvím tzv. tokijského expresu („krysí transporty“). Japonské lodní konvoje však byly zranitelné, a to nejen kvůli letadlům z Hendersonova letiště, ale i silám amerického námořnictva v oblasti. V listopadu 1942 Japonci vynaložili maximální úsilí s cílem Američany na Guadalcanalu porazit.", "section_level": 2}, {"title": "Klíčové námořní bitvy.", "content": "K rozhodujícím námořním operacím došlo 13.-15. listopadu 1942, kdy se obě loďstva střetla ve vodách u ostrova Savo (viz Bitva u Guadalcanalu). V průběhu první noci Japonci potopili tři americké torpédoborce a dva křižníky během 20 minut. Tato oběť amerického námořnictva však měla za následek, že bylo bojové úsilí Spojenců maximálně zvýšeno. Japoncům se nepodařilo dosáhnout jejich primárního cíle - vylodění posil na Guadalcanalu. Příštího dne potopily letouny z \"USS Enterprise\" a Hendersonova letiště japonskou bitevní loď \"Hiei\". Během dne byl potopen další japonský těžký křižník a také několik transportních lodí. V noci ze 14. na 15. listopad se podařilo bitevní lodi USS \"Washington\" za necelých sedm minut potopit bitevní loď \"Kirišima\". Japonské velení se pak rozhodlo svá vojska z ostrova stáhnout. 7. února 1943 byla bitva o ostrov Guadalcanal a jeho okolí definitivně ukončena.", "section_level": 2}, {"title": "Obraz v kultuře.", "content": "Bitvu o Guadalcanal přibližuje román amerického spisovatele Jamese Jonese \"The Thin Red Line\" (česky: \"Tenká červená linie\") z roku 1962 a dva stejnojmenné filmy natočené na námět této knihy: Část pozemních bojů o Guadalcanal je zpracovaná v prvních dvou dílech amerického válečného miniseriálu \"The Pacific\" z roku 2010. V této bitvě zahynula fiktivní postava Leo Wyatt (herec Brian Krause) v seriálu Čarodějky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva o Guadalcanal probíhala ve dnech 7. srpna 1942 až do 9. února 1943 a stala se jednou z nejdůležitějších bitev druhé světové války svedených v Tichomoří. Uskutečnila se v oblasti ostrova Guadalcanal, patřícího do souostroví Šalomounových ostrovů. ", "tgt_summary": "Die Schlacht um Guadalcanal war einer der Wendepunkte des Zweiten Weltkriegs auf dem pazifischen Kriegsschauplatz. Der US-amerikanische Codename war Operation Watchtower. Zum ersten Mal gingen die US-Streitkräfte gegen Japan, das seit Dezember 1941 einen großen Teil des westlichen Pazifik besetzt hatte, in die Offensive. Vom August 1942 bis in den Februar 1943 war die Insel Guadalcanal der Brennpunkt sehr heftiger Kämpfe zu Lande, zu Wasser und in der Luft. Auch die Nachschubwege nach Guadalcanal waren dabei heftig umkämpft. Beide Seiten verloren Flugzeugträger, mehrere Kreuzer und zahlreiche kleinere Schiffe. Im Verlaufe des Konfliktes um Guadalcanal wurden etwa 50 Schiffe beider Seiten durch Luftangriffe und in Seeschlachten versenkt, so dass man den Gewässern um Lunga den Namen \"Ironbottom Sound\" (Eisengrundsund) gab. Auf Seiten der Amerikaner überstieg am Ende der Auseinandersetzungen die Zahl der auf See getöteten Matrosen die Zahl der in den monatelangen zähen Dschungelkämpfen gefallenen Soldaten. ", "id": 1754218} {"src_title": "Horská dráha", "tgt_title": "Achterbahn", "src_document": [{"title": "Mechanika.", "content": "Vozíky na většině horských drah nemají vlastní pohon. Místo toho jsou (na typické horské dráze) pomocí řetězu nebo lana vytaženy po prvním stoupajícím úseku dráhy (též „výtah“) na první vrcholek. Během jízdy dolů (též „padáček“) se pak potenciální energie změní na kinetickou. Při následné jízdě nahoru na druhý vrcholek se kinetická energie změní zpět na potenciální. Ta je pochopitelně nižší, protože část mechanické energie se ztratila kvůli tření. Pak vlak jede znova dolů, nahoru atd.", "section_level": 1}, {"title": "Blokování.", "content": "Na většině horských drah může jet 2 a více vlaků současně. Tyto dráhy proto mají blokovací systém, který zabraňuje srážkám vlaků. Dráha je rozdělená na několik úseků (bloků), přičemž v jeden okamžik může být v jednom bloku nejvýš jeden vlak. Na konci každého bloku je prvek, který může vlak v případě potřeby zastavit (nepovolit odjezd ze stanice, zabrzdit, zastavit výtah). Čidla na konci bloků detekují průjezd vlaku a informují řídící počítač o obsazených a volných blocích.", "section_level": 2}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Od horských drah je svým způsobem očekáván pocit nebezpečí, takže jejich nehody přitahují pozornost veřejnosti. Statisticky jsou horské dráhy velmi bezpečné. \"Consumer Product Safety Commission\" v USA odhaduje, že v roce 2001 potřebovalo hospitalizaci 134 návštěvníků zábavních parků a že úmrtí spojená s atrakcemi jsou v průměru 2 za rok. Podle studie vypracované společností Six Flags navštívilo v roce 2001 zábavní parky 319 milionů lidí. Studie tvrdí, že návštěvník má šanci 1 ku 1,5 miliardě, že se v parku smrtelně zraní. Cesta do zábavního parku je nakonec více nebezpečná než jízda na atrakcích. Není neobvyklé, že park platí vyšší pojistné za kolotoč než za horskou dráhu. Horské dráhy obsahují mnoho bezpečnostních systémů. Mechanické zabezpečovací prvky jsou ovládány programovatelnými logickými automaty (PLC). Většina horských drah má tři, ale k aktivaci zabezpečovacího prvku stačí jen jeden. To je častým důvodem, proč se vlak zastaví na výtahu a za chvíli se rozjede bez zjevného zásahu obsluhujícího personálu. Pravděpodobně totiž došlo k „falešnému poplachu“ a obsluha pak jen restartovala dráhu. Přesto se stávají nehody. Většina z nich je způsobena návštěvníky nebo personálem, když nedodržují bezpečnostní předpisy dané atrakce. Zřídka ale také dochází ke zranění kvůli mechanickým poruchám; jedním z příkladů je vykolejení vozíku na horské dráze Wild Thing v parku Valleyfair! v roce 2006. V posledních letech se objevily diskuze o bezpečnosti extrémních horských drah, konkrétně o vlivu zrychlení na zranění mozku. V roce 2003 uvedla \"Brain Injury Association of America\" ve své zprávě: „Je prokázáno, že jízdy na horských drahách v některých případech představují pro některé osoby zdravotní riziko. Stejně tak je prokázáno, že drtivá většina lidí nebude těmito jízdami nijak nepříznivě zdravotně ovlivněna.“ Podobná zpráva z roku 2005 uvádí, že horské dráhy a jiné „divoké“ atrakce mohou vést k neobvyklé funkci srdce, případně způsobující až smrt. Pitvy prokázaly, že nedávná úmrtí v různých parcích \"Disney\", \"Anheuser-Busch\" a \"Six Flags\" byly způsobeny dříve nezjištěnými lehkými onemocněními.", "section_level": 1}, {"title": "Typy horských drah.", "content": "Existují 2 hlavní typy horských drah: ocelové a dřevěné. Ocelové se vyznačují plynulou jízdou a často spletitou dráhou, která běžně obsahuje inverze. Dřevěné dráhy jsou fanoušky oblíbené pro jejich drsnější jízdu a „vzdušnost“ způsobenou negativním gravitačním zrychlením na některých vrcholcích dráhy. Bez ohledu na typ jsou horské dráhy vyráběny v mnoha provedeních. Tradičně jsou dráhy navržené tak, že člověk sedí ve vozíku a jede dopředu. Novější dráhy tuto tradici nedodržují a tím se snaží vylepšit dojem z jízdy. V některých případech člověk sedí v rámu, s nohama ve vzduchu, což mu umožňuje lepší výhled na zem a zvyšuje pocit nebezpečí. Na jiných drahách pasažér ve vozíku stojí (stále však důkladně připoutaný). A na některých drahách se část nebo celou dobu jede pozadu, takže není vidět, kam dráha vede. Kromě změny výhledu se některé dráhy zaměřují na neobvyklé sekvence a tím se odlišují od jiných.", "section_level": 1}, {"title": "Názvy podle výšky.", "content": "Zábavní park Cedar Point v Ohiu vytvořil některé názvy horských drah podle jejich výšky, a to pro marketingové účely. Fanoušci je sice občas používají, ale jako oficiální názvy v zábavním průmyslu se neujaly.", "section_level": 2}, {"title": "Fyzikální hledisko.", "content": "Navrhování horských drah je věda a zároveň umění. Tvůrce musí použít znalost kinematiky, aby předešel nepohodlí a namáhání lidského těla.", "section_level": 2}], "src_summary": "Horská dráha (anglicky \"roller coaster\") je oblíbená atrakce nacházející se v zábavních parcích a v menší míře též na poutích. ", "tgt_summary": "Eine Achterbahn ist ein Fahrgeschäft, bei dem ein oder mehrere auf Schienen fahrende Wagen oder Züge eine derart beschaffene Strecke befahren, dass Passagiere gefahrlos außergewöhnliche \"G\"-Kräfte erleben können. Achterbahnen zählen zu den klassischen und größten Attraktionen auf Volksfesten und in Vergnügungsparks. ", "id": 2382658} {"src_title": "Jane Fondová", "tgt_title": "Jane Fonda", "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "Jane Seymour Fondová je dcerou herce Henryho Fondy a po své matce Frances je šlechtického původu. Jméno dostala po slavné Jane Seymourové, třetí manželce Jindřicha VIII. Se svou matkou neměla ovšem Jane příliš kladný vztah, když Frances v Janiných deseti letech spáchala sebevraždu.", "section_level": 1}, {"title": "Názory.", "content": "Na veřejnosti prošla mnoha pózami. Od oslnivé naivky přes sexuální symbol, revolucionářku, cvičitelku, prezidentku společnosti až po uznávanou herečku a producentku. Byla vesmírnou sexbombou ve filmu \"Barbarella\", ale i feministkou. Stala se Miss vojenských odvodů z roku 1962, která během války ve Vietnamu stála na straně odpůrců amerického zapojení v konfliktu. V červenci 1972 přiletěla na dva týdny do severního Vietnamu, kde mluvila s tamními obyvateli, navštívila místa a infrastrukturu zničenou americkým bombardováním, v jednom případě hovořila se sedmi vězněnými americkými vojáky (POWs) – a jednoznačně se vyhranila proti válce ve Vietnamu, což jí mimo jiné přineslo i odpor části amerického publika. Celkem 35 let trpěla bulimií, díky čemuž si udržela dobrou postavu, na skvělou kondici by to ovšem nestačilo. Často kouřila a později obhajovala zdravý způsob života. Hlásila se k socialismu a toužila po penězích z podnikatelských aktivit. Zároveň se ovšem dokázala houževnatě nadchnout pro určitou věc, roli, dřít do úmoru a vypilovat každý detail, především ve své producentské praxi nechávala scény častokrát opakovat, až bylo vše dokonalé. Fondová se účastnila jako aktivistka mnoha politických kauz, jedna z nejznámějších a nejvíce kontroverzních byl její odpor k Vietnamské válce nebo boj za práva původních obyvatel USA. Také protestovala proti válce v Iráku a násilí na ženách. Sebe sama popisuje jako liberála a feministku. Od roku 2001 se Jane hlásí ke křesťanství. V roce 2005 vydala svoji autobiografii a nyní žije v Los Angeles.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Celkem sedmkrát (naposledy v roce 1986) byla nominována na Cenu Akademie, Oscara si odnesla dvakrát, za film \"Klute\" v roce 1971 a za \"Návrat domů\" v roce 1978. Hrála i divadlo Broadwayi a pracovala pro televizi. Během svého hereckého života se setkala s mnoha zajímavými osobnostmi. Podle svých slov se nejvíc naučila od Katharine Hepburnové a svého otce během natáčení filmu \"Na zlatém jezeře\" v roce 1981. Jane prohlásila, že když jako malá holčička sledovala Katharine v televizi, přála si, aby se stala Katharine Hepburnová její matkou. Na kurzech Lee Strasberga, které navštěvovala v Los Angeles, se setkala osobně s Marilyn Monroe i Marlonem Brandem. S tím se setkala i při natáčení filmu \"The Chase\". Několikrát si zahrála s Robertem Redfordem i Alainem Delonem. V poslední době českého diváka mohla zaujmout v komedii \"Příšerná tchyně\" vedle Jennifer Lopezové.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromí.", "content": "Byla třikrát vdaná, z těchto manželství pochází dvě děti. Jejím prvním manželem byl režisér Roger Vadim, který Jane představil v Evropě a televizními světu jako oslnivou blondýnku. Je otcem dcery Vanessy (* 1968). Druhým manželem se stal politik Tom Hayden, se kterým Jane má syna Troye. V roce 1991 se provdala za televizního magnáta Teda Turnera, jejich vztah skončil v roce 2001 rozvodem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jane Fondová, rodným jménem Jane Seymour Fonda, (* 21. prosince 1937 New York, New York, USA) je americká herečka, spisovatelka, politická aktivistka, modelka, cvičitelka a producentka, která obdržela dva Oscary za nejlepší ženský výkon v hlavní roli ve snímcích \"Klute\" a \"Návrat domů\". ", "tgt_summary": "Jane Seymour Fonda (* 21. Dezember 1937 in New York) ist eine US-amerikanische Schauspielerin, Bürgerrechtlerin und Klimaschutzaktivistin. Die zweifache Oscar-Preisträgerin (1972 und 1979; siehe Auszeichnungen) entwickelte sich in den 1960er und 1970er Jahren vom Sexsymbol zu einer ernsthaften Charakterdarstellerin. Sie engagierte sich im Kampf gegen den Vietnamkrieg und avancierte später mit zahlreichen Aerobic-Videos zur Fitness-Queen. Von 1990 bis 2005 legte sie als Filmschauspielerin eine Pause ein.", "id": 1820061} {"src_title": "Koncentrační tábor Esterwegen", "tgt_title": "KZ Esterwegen", "src_document": [{"title": "Vznik tábora.", "content": "Koncentrační tábor Esterwegen patřil do táborů Emsland, což představovalo komplex 15 kasáren. 17. března 1933 požádalo pruské ministerstvo vnitra okresního prezidenta v Osnabrücku o vhodné místo pro výstavbu tábora pro asi 300 vězňů a do budoucna asi pro 10 000 politických odpůrců režimu. Již 20. června 1933 bylo rozhodnuto o vybudování tří táborů: Börgermoor, Esterwegen a Neusustrum. Osnabrücká policie ve spolupráci s muži z SS začali nejprve stavěl tábor Börgermoor. V polovině srpna 1933 byl dokončen koncentrační tábor Esterwegen jako dvojitý tábor pro cca 2000 vězňů. Odpovědnost za vězněné mělo v tomto období v prvé řadě ministerstvo vnitra, až poté gestapo. Ovšem strážní činnost vykonávali výhradně muži z SS, později doplněni muži z SA. V listopadu 1933 posílil svůj vliv na tento tábor Heinrich Himmler a dne 21. března 1934 přešel tábor pod správu Říše. V tu chvíli přestal fungovat jako tábor pro zajatce, ale jako koncentrační tábor.", "section_level": 1}, {"title": "Fungování.", "content": "Při změně statusu tábora bylo mnoho politických vězňů do konce roku 1933 propuštěno. V červnu 1934 bylo v táboře uvězněno 812 vězňů. O rok později už se číslo vyšplhalo na 3500. V červenci 1935 nařídil Heinrich Himmler preventivní zatýkací kampaň potenciálních nepřátel státu a počet vězňů se navýšil o dalších tisíc, zejména se jednalo o komunisty. Dalšími nově příchozími byli zejména homosexuálové a zločinci. Do konce roku 1935 bylo do tábora oficiálně posláno 476 zločinů z Německa. V červenci 1934 pověřil Theodor Eicke velitelem tábora standartenführera Hanze Loritze. Podle Eickeho měl tábor fungovat podle vzoru Dachau, což znamenalo týrání, ponižování a vyčerpání vězňů, až do jejich smrti. Nahromadění neobjasněných úmrtí vedlo ke stížnosti berlínského probošta Bernharda Lichtenberga až k rukám Hermanna Göringa. Ten byl vyzván, aby zasáhl. Tato intervence však neměla žádnou hodnotu, vše pokračovalo v zaběhlých kolejích a pro vězně se vůbec nic neměnilo. Ještě během následujícího měsíce bylo nahlášeno dalších 71 neobjasněných úmrtí. 1. dubna 1936 byl novým velitelem tábora jmenován SS-sturmbannführer Karl Otto Koch. Bylo naplánováno další rozšíření tábora. Ovšem krátce na to se Heinrich Himmler rozhodl jinak. Koncem léta byl zrušen status koncentračního tábora, protože jeho vzdálená poloha byla shledána jako nepříznivá. Tábor měl být nahrazen daleko větším táborem, a to poblíž Berlína, do cca 30 km. Proto bylo v roce 1936 odesláno 1000 vězňů na stavbu nového tábora, známého jako Sachsenhausen. V táboře v letech 1934 až 1936 sloužil později velmi nechvalně známý Josef Kramer, který se do paměti vězňů vžil jako bestie z Bergen-Belsenu.", "section_level": 1}, {"title": "Vězni v Esterwegenu.", "content": "Původně byl tábor pro politické odpůrce a německé intelektuály. Jak se nacistický režim vyvíjel, do tábora se dostávaly stále nové skupiny vězňů. Zločinci, homosexuálové a svědci Jehovovi. Ve dnech 4. až 18. prosince 1934 provedla hamburská policie velké zatýkání komunistů, kteří byli nejprve vězněni v Elmshornu, později v Hamburku a posléze z velké části posláni do tábora. Drtivá většina vězňů zde byla nadále zadržována až do vypuknutí druhé světové války. I přes to, že tábor již nebyl oficiálně koncentrační, bylo sem nadále, a zejména počínaje rokem 1940, transportováno mnoho nových vězňů. V letech 1943–1944 bylo do tábora transportováno mnoho stovek vězňů (uvádí se 2696) s označením \"NN\" (\"Nacht und Nebel\", noc a mlha). Jednalo se o členy odporu ze západní Evropy, kteří nesměli opustit brány tábora a byli izolováni od zbytku osazenstva. V roce 1941 do tábora přišlo mnoho tisíc vězňů z Francie, Holandska, Belgie a Československa. Uvádí se, že se jednalo o 80 000 těchto vězňů a 100 000 až 180 000 válečných zajatců. Z nich zde zemřelo 38 000. 35 000 bylo vojáků Rudé armády. Nejslavnějším vězněm v táboře byl německý spisovatel Carl von Ossietzky, pacifista a odpůrce nacistů. V roce 1935 získal Nobelovu cenu, a to ve chvíli, kdy již byl dávno vězněn v táboře. V táboře se s ním setkal velvyslanec Červeného kříže ze Švýcarska, který posléze prohlásil: „Viděl jsem člověka sužovaného strachem, bledého jak mrtvola, vyhublého na kost, která se zdála být neschopná ničeho. Všechny zuby měl zlámané a za sebou měl neléčenou zlomeninu nohy. Podal jsem mu ruku a ani mi neodpověděl.“ Po následné intervenci byl umístěn pod dohledem gestapa do nemocnice, kde v roce 1938 zemřel. Všichni vězni v táboře pracovali v mokřinách, které se nacházely v okolí tábora. Pracovali na zemědělské půdě. Od roku 1942 se zvedla úmrtnost, a to desetinásobně v důsledku nedostatečné péče o vězně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Koncentrační tábor Esterwegen se nacházel v zemském okrese Emsland v Dolním Sasku, nedaleko od hranic s Holandskem. Patřil do skupiny prvních koncentračních táborů. Založen byl v roce 1933 jako dvojitý tábor (II a III.) pro 2000 politických odpůrců nacistického režimu a ve své době byl druhým největším po Dachau. V roce 1936 byl tábor rozpuštěn a do konce války sloužil jako vězeňský tábor pro politické vězně a zajatce v rámci Nacht und Nebel. Za celou dobu tábora v něm bylo vězněno 10 000 vězňů ve fázi koncentračního tábora, poté 66 500 německých vojenských zločinců a více než 100 000 sovětských, francouzských a italských zajatců.", "tgt_summary": "Das Konzentrationslager Esterwegen im Emsland war eines der bereits „frühen Konzentrationslager“ unter der nationalsozialistischen Herrschaft. Es wurde im Sommer 1933 als Doppellager (Lager II und III) für 2000 politische „Schutzhäftlinge“ eingerichtet und war zeitweilig nach dem KZ Dachau das zweitgrößte Konzentrationslager. Das KZ Esterwegen wurde im Sommer 1936 aufgelöst. Das Lager wurde bis 1945 als Strafgefangenenlager weitergenutzt, in dem aber auch abgeurteilte politische Häftlinge und Nacht-und-Nebel-Gefangene inhaftiert waren. Danach diente Esterwegen als Internierungslager, als Strafgefängnis und bis 2000 als Bundeswehr-Depot.", "id": 1012386} {"src_title": "Antivirový program", "tgt_title": "Antivirenprogramm", "src_document": [{"title": "Metody.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Virové slovníky/databáze.", "content": "Při kontrole souboru antivirový program zjišťuje, zda se nějaká jeho část neshoduje s některým ze známých virů, které má zapsány v databázi. Pokud je nalezena shoda, má program tyto možnosti: K dosažení trvalého úspěchu ve středním a dlouhém období vyžaduje virová databáze pravidelné aktualizace, které obsahují informace o nových virech. Pokud je antivirový program neaktualizovaný, představují viry přinejmenším stejné nebezpečí, jako kdyby antivir v počítači vůbec nebyl. Uživatelé mohou sami zaslat svůj infikovaný soubor výrobcům antivirových programů, kteří informaci o novém viru začlení do databáze virů. Antivirový program fungující na platformě databáze virů kontrolují soubory v momentě, kdy je operační systém počítače vytvoří, otevře, zavře nebo je zasílá/přijímá emailem. V takovém případě je virus možné zjistit ihned po přijmutí souboru. Nutno podotknout, že uživatel může naplánovat kontrolu celého systému (pravidelně, nebo na určitý čas). Lze tedy plánovat opakované kontroly všech/části souborů, které se na jednotlivých discích nacházejí. Velmi často je antivirová kontrola naplánována ihned po startu počítače. Ačkoli lze při kontrole za pomoci virových databází virus spolehlivě zničit, tvůrci virů se vždy snaží být o krok napřed v psaní virových softwarů pomocí \"oligomorfních\", \"polymorfních\" a stále častěji \"metamorfních\" virů, které šifrují část sami sebe nebo jinak upravují vlastní kód jako metodu zamaskování před rozpoznáním virovými databázemi. Dalo by se říci, že jde o jakési dynamické mutace klasických virů, které není vždy jednoduché rozpoznat.", "section_level": 2}, {"title": "Nebezpečné chování.", "content": "Metoda zjištění nebezpečného chování se oproti virovým databázím nesnaží najít známé viry, namísto toho sleduje chování všech programů. Pokud se takový program pokusí zapsat data do spustitelného programu, antivirus například označí toto nebezpečné chování a upozorní uživatele, který je antivirovým programem vyzván k výběru dalšího postupu. Výhodu má tento postup zjištění nových virů v tom, že ačkoli je virus zcela nový, neznámý ve virových databázích, může ho snadno odhalit. Nicméně i tato metoda má své nevýhody. Stává se, že antivirový program hlásí spoustu falešných \"nálezů\" viru. To může mít za výsledek, že uživatel postupem času přestane vnímat ta \"pravá\" varování. Pokud tedy uživatel automaticky povolí pokračování programu, je jasné, že v takovém případě antivirus neplní dále svoji funkci varovat uživatele před možným nebezpečím. Z tohoto důvodu tento postup stále více moderních antivirových programů využívá méně a méně.", "section_level": 2}, {"title": "Další metody.", "content": "Určité antivirové programy používají další typy heuristických analýz. Například se může pokusit napodobit začátek kódu každého nového spustitelného souboru tak, že ho systém vyvolá ještě před přenosem do tohoto souboru. Pokud se program chová tak, že použije \"samo-modifikační\" kód nebo se jeví jako virus (pokud například začne hledat další spustitelné soubory), můžeme předpokládat, že virus nakazil další spustitelné soubory. Nicméně i tato metoda může hlásit falešné pozitivní nálezy. Další metoda detekce virů se týká užití tzv. sandboxu. Sandbox, neboli pískoviště, napodobuje systém a spouští.exe soubory v jakési simulaci. Po ukončení programu software analyzuje sandbox, aby zjistil nějaké změny, ty mohou ukázat právě přítomnost virů. Tato metoda může taky selhat a to pokud jsou viry nedeterministické a výsledek nastane za různých akcí nebo akce nenastanou při běhu - to způsobí, že je nemožné detekovat virus pouze z jednoho spuštění. Existují také antiviry, které varují uživatele před viry na základě toho, jakého typu soubor je. Perspektivní metoda, která si obvykle poradí s malware, je tzv. \"whitelisting\". Spíše než vyhledávání jen známého zákeřného softwaru tato technika předchází spouštění všech kódů kromě těch, které byly již dříve označeny jako důvěryhodný administrátorem (uživatelem). Navíc aplikace v počítači, které jsou označeny jako malware, mají automaticky zakázáno spouštění, jakmile nejsou na \"whitelist\", tedy seznamu povolených programů. Dnes již existuje velké množství aplikací vytvořených velkými organizacemi, které jsou široce používané a \"whitelist\" je tedy tvořen především administrátory, kteří software rozpoznávají. Možné provedení této techniky zahrnuje nástroje pro automatické zálohy a whitelist procesy údržby.", "section_level": 2}, {"title": "Testy antivirových programů.", "content": "Testy antivirů jsou prováděny zpravidla nejméně jednou ročně nezávislými testovacími agenturami. Mezi nejznámější patří agentury AV Test nebo AV Comparatives. Samotné testy antivirových programů pak probíhají vždy současně na nejnovější databázi dostupných virů. Od ukončení sběru virů a dalších škodlivých programů pak mají antiviry přibližně týden na svou aktualizaci. Poté je spuštěn ostrý test. Ten měří hned několik vlastností antivirového programu, předně: Dále je pak možné zohledňovat i:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Jsou známa konkurenční tvrzení, kdo vlastně vymyslel antivirový software. Pravděpodobně první veřejně známé neutralizování rozšířeného viru byla provedena evropanem Berntem Fixem na počátku roku 1987. Bernd Fix neutralizoval takzvaný Vienna virus. Na podzim roku 1988 vznikl také antivirový software jménem Solomons's Anti-Virus Toolkit (vydal Briton Alan Solomon). V roce 1989 bylo publikováno, že se osmnáctiletému japonskému studentovi Koičimu Masaokovi z města Imabari podařilo napsat program, který detekoval virus, upozornil uživatele a provedl základní kroky k ochraně systému. Příprava programu trvala měsíc, v té době byla známa existence celkem 40 počítačových virů a v době publikace byl Masaokův postup ověřen v několika zemích. V prosinci 1990 bylo na trhu už devatenáct jednotlivých produktů ke koupi, mezi nimi také Norton AntiVirus a VirusScan od McAfee. Tippett vytvořil několik příspěvků k nadějnému řešení detekce virů. Byl to ambulantní doktor, který zároveň vedl počítačovou softwarovou firmu. Po přečtení článku o tom, že Lehighovy viry byly první, které se vyvinuly, se Tippett zajímal o Lehigha a ptal se, jestli budou mít stejné charakteristiky virů jako ty, jež napadají lidi. Z epidemiologického pohledu byl schopen říci, jak budou tyto viry napadat systémy v počítačích (Boot sektor byl zasažen tzv. Brain virem,.com soubory zase Lehigh virem a.com i.exe soubory virem jménem Jerusalem virus). Tippettova společnost Certus International Corp poté začala vytvářet vlastní antivirové softwarové programy. Společnost se prodala v roce 1992 společnosti Symantec Corp., a Tippett pro ně začal pracovat. Včleňováním softwaru vyvinul produkt Symantecu, dnes velmi známý Norton AntiVirus.", "section_level": 1}], "src_summary": "Antivirový program (zkráceně \"antivir\") je počítačový software, který slouží k identifikaci, odstraňování a eliminaci počítačových virů a jiného škodlivého softwaru (malware). K zajištění této úlohy se používají dvě odlišné techniky: ", "tgt_summary": "Ein Antivirenprogramm, Virenscanner oder Virenschutz-Programm (Abkürzung: AV) ist eine Software, die Schadprogramm wie z. B. Computerviren, Computerwürmer oder Trojanische Pferde aufspüren, blockieren und gegebenenfalls beseitigen soll.", "id": 1053153} {"src_title": "Chvalozpěv", "tgt_title": "Hymne", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jeho vznik sahá až do starověké Indie a Egypta (Achnatonův \"Hymnus na Slunce\"). Později žánr obnovili rapsódové v antickém Řecku. I křesťanská církev postavila tento žánr do samého centra básnické tvorby. Nejznámějším hymnem křesťanské literatury je \"Píseň tvorstva\" (překládá se jako \"Píseň slunce\"), kterou vytvořil sv. František z Assisi. Chválí v ní všechno tvorstvo jako dokonalé dílo Pána a zároveň popisuje krásu přírody. Báseň se dodnes pokládá za první významné dílo italské poezie. Z vývojového hlediska je důležité, že z textu vyzařuje radost – přebytek kladných hodnot.", "section_level": 1}, {"title": "Starověké Řecko.", "content": "Hymnus byl starořecká píseň sólová nebo sborová oslavného charakteru a různého rozsahu, tématem byly nadosobní a vznešené hodnoty a jevy, jako je víra, život, vlast, lidstvo či příroda. Tato píseň byla především používána na oslavu boha nebo bohů a později i na počest některého z reků a jeho hrdinských činů. Ze stylistických prostředků se v hymnech často používaly zvolání (apostrofy) a výčty (enumerace).", "section_level": 2}, {"title": "Křesťanské hymny.", "content": "Původně byly křesťanské liturgické texty založeny na žalmech a jiných poetických pasážích z Bible. Často oslavují a chválí Ježíše Krista, nebo Boha a jeho stvořitelské dílo. Hymnem rozumíme oproti tomu strofickou skladbu složenou speciálně k liturgickým účelům, jejíž návaznost na biblické texty může být značně volná. V pravoslavné liturgii má významnou úlohu forma hymnu zvaná akafist. Mezi slavné latinské hymny patří velikonoční hymnus \"Exultet\", chvalozpěv \"Te Deum\" (nejasného autorství – připisovaný nejčastěji církevním otcům Ambrožovi nebo Augustinovi) a rovněž hymnus \"Gloria in excelsis Deo\", jež se stal pevnou součástí mše. Velmi jednoduchou strukturu (v podstatě seřazených dvojverší) má ještě i hymnus \"Gloria,laus et honor\" Theodulfa z Orléans z 9.století. Velkou produkcí hymnů proslulo v devátém a desátém století opatství v Sankt Gallen a jeho autoři Tuotilo, Ratpert a Notker Balbulus. Zhruba ze stejné doby pochází slavný hymnus fuldského opata Hrabana Maura \"Veni creator Spiritus.\" Neméně významnými skladateli církevních hymnů Byli i Bernard z Clairvaux (hymnus \"Jesu dulcis memoria\") a Tomáš Akvinský (nejslavnější hymny \"Adoro te devote\" a \"Pange lingua gloriosi corporis mysterium\"). Hymnus stupňovité melodie \"Ut queant laxis\" složený Guidonem z Arezza na den Narození Sv.Jana Křtitele se velmi proslavil v dějinách hudby, neboť jeho text poskytl podklad pro po staletí používanou \"solmizaci\". Hymny je třeba rozlišovat od latinských biblických \"kantik\", které bývají za ně někdy vydávány, i od \"sekvencí\", které se jim podobají strofičností, ale mají podstatně jiný účel a bývají také delší.", "section_level": 1}, {"title": "Chvalozpěv dnes.", "content": "Tento žánr znovuobjevil anglický romantismus; Percy Bysshe Shelley napsal \"Hymnu na krásu inteligence\". Emoce a silné city, charakteristické pro romantismus, lze dobře vyjádřit právě chvalozpěvem. V tomto období vznikly i národní hymny, které mají ceremoniální funkci a jsou součástí oslav státních svátků a jiných významných událostí. V moderní poezii skládal hymny s tematikou demokracie a svobody například americký básník Walt Whitman. V českých zemích patřili k významným autorům hymnů Otokar Březina (\"Stavitelé chrámu\"), S. K. Neumann (\"Nové zpěvy\"), Josef Hora (\"Zpěv rodné zemi\") či Jan Zahradníček (\"Pozdravení slunci\").", "section_level": 1}, {"title": "Druhy moderních hymen.", "content": "Hymny dnes obvykle představují slavnostní píseň nebo krátkou hudební skladbu, tvořící jeden z možných symbolů státu (státní hymna), národa (národní hymna), mezinárodní organizace jako například Evropská unie (Instrumentální verze Ódy na radost) nebo Organizace spojených národů (neoficiální nebo Africká unie], politického hnutí, sportovní organizace nebo jiné organizované lidské skupiny nebo hnutí (například skautská, trampská, olympijská hymna, revoluční (Internacionála) apod. Královská hymna je vlastenecká píseň, podobně jako národní hymna, avšak svým textem obzvláště oslavující konkrétního monarchu nebo panovnický rod. Sportovní hymna je oslavná píseň nebo skladba sportovních klubů. Často je hrána po úspěšném zápasu jako oslavná píseň. Tyto hymny se také objevují pod názvem chorál. Mezi světoznámé písně tohoto typu patří například píseň \"We Are the Champions\" skupiny Queen nebo oficiální hymna Ligy mistrů. Speciální hymnou tohoto typu je také olympijská hymna.", "section_level": 2}], "src_summary": "Chvalozpěv, hymna či hymnus (starořecky ὕμνος \"hymnos\" – \"chvalozpěv\") je lyrický literární žánr, druh ódy. Původně byli hymny opěvováni bohové a dodnes má charakter velebení, chvály. Básníci jím vždy vyjadřovali krásu, dobro, ušlechtilost, vznešené myšlenky. Hymnus je žánrem vysokého stylu, neboť autor oslavuje a velebí takový objekt, který je sám o sobě zárukou estetické kvality. Mezi poetickými formami má nejméně osobní charakter.", "tgt_summary": "Ein Hymnus (maskulinum,, nachchristlich als Lehnwort mit der Bedeutung „Lob Gottes mit Gesang“ bzw. „Gesang mit Lob Gottes“) oder eine Hymne (femininum, sekundär aus dem Plural \"Hymnen\" entstanden) ist ursprünglich ein feierlicher Preis- und Lobgesang. Daraus entstand die Hymne als Gedichtform als geistliches Lied oder religiöses, lyrisches Gedicht (zum Unterschied von der epischen, didaktischen und profanen Dichtung). Hymnen sind Ausdruck hoher Begeisterung und Verehrung. In der Hymnologie werden geistliche Hymnen und andere Kirchenlieder erforscht. Es werden zudem liturgische, außerliturgische und griechische (bzw. syrische) Hymnen unterschieden. ", "id": 1226542} {"src_title": "Grupoid (teorie kategorií)", "tgt_title": "Gruppoid (Kategorientheorie)", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Kategorii formula_1 nazveme grupoid, pokud je každý morfizmus v formula_1 mezi libovolnými dvěma objekty kategorie formula_1 izomorfizmem.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Grupa.", "content": "Grupa je grupoid s jedním objektem. Objasněme tento příklad. Nechť formula_4 je kategorie s jedním objektem formula_5, v níž každý morfizmus je izomorfizmus. Sestrojme grupu formula_6, jejíž prvky jsou právě všechny morfizmy z formula_4, tj. elementy formula_8. Pro formula_9 definujme formula_10 následovně. Jelikož formula_11, jsou formula_12 i formula_13 morfizmy, které lze skládat (viz teorii kategorií). Výsledkem je morfizmus formula_14, tj. prvek z formula_6. Neutrální prvek v formula_6 je definitoricky identita formula_17 na formula_5, která je dle definice kategorie jediná. Inverze k formula_19 se definuje jako inverzní morfizmus k formula_20, který existuje dle definice grupoidu a je jediný dle definice kategorie. Asociativita na formula_6 definovaného násobení plyne snadno z definice kategorie, kde je asociativita podmínkou, která musí být splněna pro operaci skládání morfizmů. Obráceně lze ke každé grupě přiřadit jednoprvkový grupoid a tato konstrukce je inverzní ke konstrukce popsané v odstavci výše.", "section_level": 2}, {"title": "Symetrie dlaždiček.", "content": "Představme si, že máme stěnu pokrytou dlaždičkami stejného obdélníkového tvaru o rozměrech 3 krát 4. Předpokládejme, že dlaždičky vyplňují právě obdélníkovou síť skládající se z např. 5 krát 7 dlaždiček. Zaveďme kartézskou souřadnou soustavu v rovině dlaždiček tak, že její počátek splývá s levým dolním rohem levé dolní dlaždičky, horizontální osa je rozdělena na 3. 5 = 15 a vertikální na 4. 7 = 28 dílků. Definujme grupoid formula_4 symetrie dlaždiček následovně. Označme množinu všech dlaždiček symbolem formula_23 a definujme formula_24. Pokud formula_25, definujme formula_26 kde formula_27 je grupa ortogonálních transformací v rovině, formula_28 reprezentuje translace vektory z formula_28 a formula_30 je tzv. polopřímý neboli semidirektní součin. Tj. morfizmus, mezi dvěma dlaždičkami je libovolný tuhý pohyb (složení translace s (event. nepřímou) rotací. Skládání morfizmů je definováno jako skládání zobrazení, pokud tyto skládat lze, tj. obor hodnot jednoho je definičním oborem druhého. I když zobrazení z formula_8 působí na formula_32 tranzitivně, jednotlivé prvky z Ob(K) mají obecně různé stabilizátory, tj. „objekty“ formula_33 nejsou obecně izomorfní pro různá formula_34. (Poznamenejme, že není složité ověřit, že formula_35 jsou grupy, a tedy lze hovořit o izomorfnosti.) Tak např. stabilizátory dlaždiček „uvnitř“ stěny jsou různé od stabilizátorů těch v „rozích“ a různé od stabilizátorů těch na „hranách mimo rohy“. Je to tak proto, že vzniklý grupoid není grupa. Kdyby byl, byly by stabilizátory izomorfní. Pokud uvažujeme složitější prostory, pocházející např. z teoretické fyziky nebo geometrie, než je prostor dlaždiček, můžeme právě porovnáváním různých stabilizátorů co do izomorfnosti matematicky zachytit fakt, že objekty, jako např. dlaždička v levém dolním a např. pravém dolním rohu jsou z hlediska symetrie stejné. Pojem grupy v tomto případě nepomůže přesně, neboť např. ne všechny translace lze skládat a přitom nevyjít z obloženého prostoru.", "section_level": 2}, {"title": "Elektronový obal atomu.", "content": "Stručně řekněme, že tento grupoid je tvořen všemi přípustnými přechody elektronů v obalu atomu mezi jednotlivými „energetickými hladinami“. Jedná se zřejmě o grupoid, neboť přechody mezi hladinami jsou reverzibilní a navíc jejich skládání je asociativní. Tento grupoid souvisí s řešeními Schroedingerovy rovnice pro vlastní stavy hamiltoniánu atomu a příslušným poruchovým počtem.", "section_level": 2}, {"title": "Topologie.", "content": "Nechť formula_36 je topologický prostor, obecně ne nutně obloukově souvislý. Objekty grupoidu definujme jako body prostoru formula_36. Morfizmy mezi dvěma objekty formula_38 definujme jako třídy ekvivalence spojitých oblouků spojujících bod formula_39 s bodem formula_40, přičemž řekneme, že dva oblouky jsou ekvivalentní, pokud jsou homotopické. Vzniklý objekt je grupoid, jak se snadno ověří, a navíc není grupou, pokud prostor formula_36 není obloukově souvislý (oblouky ležící v různých komponentách obloukové souvislosti nelze skládat). Vzniklému grupoidu se říká homotopický grupoid. Pokud formula_36 je obloukově souvislý, je homotopický grupoid izomorfní homotopické grupě.", "section_level": 2}, {"title": "Fíbrované bandly.", "content": "Atlasy fíbrovaných bandlů, tj. množina dvojic otevřených okolí báze a na nich definovaných trivializujících map, tvoří také grupoid.", "section_level": 2}, {"title": "Poznámka.", "content": "Pojem grupoid je často používán v současné algebraické geometrii, jejímž základním v současnosti „nejobecnějším“ objektem výzkumu (model „prostoru“ zkoumaný touto teorií) je tzv. zásobník (anglicky, francouzsky ), což je kategorie fíbrovaná v kategorii grupoidů splňující jistou (technickou, ale podstatnou) podmínku lokality (tzv. podmínka efektivnosti sestupujících dat). Grupoid je používán také v homotopické teorii, teorii konexí a v symplektické geometrii nebo v teorii deformačního kvantování.", "section_level": 1}], "src_summary": "Grupoid (teorie kategorií) je pojem z matematiky, přesněji z homotopické teorie a teorie kategorií. Grupoid zachycuje vlastnosti několika matematických struktur souvisejících s (neúplnými) symetriemi, konexemi, homotopií ad. Lze pomocí něj zachytit ale i strukturu excitací a deexcitací elektronů v obalu atomu.", "tgt_summary": "In der mathematischen Kategorientheorie ist ein Gruppoid eine kleine Kategorie, in der jeder Morphismus ein Isomorphismus ist. Ausführlicher formuliert besteht ein Gruppoid also aus: Diese Strukturen müssen miteinander in folgender Weise verträglich sein: ", "id": 2075217} {"src_title": "Benito Juárez", "tgt_title": "Benito Juárez", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ve třech letech mu zemřeli oba rodiče, proto se musel přestěhovat ke svému strýci, ve dvanácti se ovšem připojil k sestře a odešel s ní do Oaxacy. Začal studovat na kněze, nakonec však dal přednost právnickému vzdělání, z kterého roku 1831 absolvoval. Toho roku již zasedal ve státní radě Oaxacy. O deset let později se stal soudcem a následně guvernérem státu v letech 1847 až 1852. V roce 1853 odešel do exilu do New Orleans, jako hodně jeho liberálně smýšlejících politických souputníků, odkud se po volebním vítězství liberálů vrátil po dvou letech do Mexika, aby vykonával v nové vládě funkci ministra spravedlnosti. Za další dva roky byl jmenován předsedou nejvyššího soudu. V roce 1858 se v zemi vzbouřili konzervativci a Juaréz prchl do Veracruzu, kde vytvořil exilovou vládu. V lednu 1861 se poprvé ujal vlády. Jeho nápadem bylo na dva roky pozastavit placení veškerých dluhů. Na novou vládu reagovaly evropské mocnosti - Velká Británie, Španělsko a Francie, jejichž vojska se vylodila ve Veracruzu. Britské a španělské loďstvo zde hájilo ekonomické zájmy obou zemí a již v dubnu odplulo, Francouzi ovšem ještě dva roky bojovali o mexický trůn a i přes počáteční neúspěchy dobyli v červnu 1863 hlavní město Ciudad de México. Novým císařem se stal rakouský arcivévoda Maxmilián I. a vláda byla donucena přesídlit do města Juaréz na americko-mexických hranicích. Po čtyř letech bojů se ovšem Mexičanům s pomocí USA podařilo svrhnout monarchii a císař byl i přes protesty většiny světových státníků 19. června 1867 popraven. Juaréz poté pokračoval ve funkci prezidenta i přes mozkovou mrtvici do roku 1872, kdy zemřel na srdeční infarkt.", "section_level": 1}], "src_summary": "Benito Pablo Juárez García [\"beˈnit̪o ˈpaβlo ˈxu̯aɾez ɣ̞aɾˈsia\"] (21. března 1806, Guelatao de Juárez – 18. června 1872, Ciudad de México) byl zapotecký Indián, v letech 1861–1863 a 1867–1872 prezident Mexika. ", "tgt_summary": "Benito Juárez García (* 21. März 1806 im Bergdorf Guelatao bei Ixtlán de Juárez; † 18. Juli 1872 in Mexiko-Stadt) war ein mexikanischer Staatsmann und Präsident Mexikos von 1858 bis 1872. Er gilt als einer der größten Reformer Mexikos.", "id": 538537} {"src_title": "Anselm z Canterbury", "tgt_title": "Anselm von Canterbury", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Anselm se narodil v Aostě v Italských Alpách v zámožné šlechtické rodině pod jménem Anselmus Candiae Genavae a v patnácti letech chtěl vstoupit do blízkého kláštera. Tomu patrně zabránil jeho otec, který ho chtěl získat pro šlechtickou kariéru. Otcovo rozhodnutí nechalo na Anselmovi stopy v podobě psychické nemoci. Po uzdravení žil bezstarostný život a zanechal studií. Ve 23 letech odešel z domova a po třech letech putování (během této doby mu zemřela matka) po Francii přišel do benediktinského kláštera (v roce 1060) v Le Bec v Normandii, kde byl převorem slavný Lanfrank z Pavie, pozdější arcibiskup v Canterbury. Roku 1075 zde byl Anselm zvolen opatem. Roku 1066 dobyli Normani Anglii a klášter Le Bec tam získal velké majetky. Lanfrank i Anselm proto do Británie často zajížděli a Anselm si tam získal velice dobrou pověst. V roce 1063 se Lanfrank rozhodl odejít do kláštera v Caen. Po jeho odchodu se stal Anselm arcibiskupem v Le Bec. Jejich přátelství však přetrvalo, o čemž svědčí dochovaná korespondence mezi těmito významnými mysliteli. Oba však toto rozdělení velmi těžko snášeli. Lanfrank dokonce napsal list papeži Alexandru II., ve kterém jej žádal, aby ho zbavil úřadu. Avšak nepochodil. Za Anselmova převorství začala škola v Le Bec upadat. Nejen kvůli jinému stylu výuky, než která byla v té době běžná, ale také vinou Anselmova nezájmu o správní záležitosti. Zájem studentů o tuto školu neupadl úplně, avšak zvýšil se počet žáků, kteří raději putovali do Caen k Lanfrankovi. Anselm vedl žáky především k neopomíjení jazyka a jeho užíváni při běžné řeči (v této době se častěji vypracovávaly rozbory Bible nebo učených traktátů). Také raději vyučoval analýzu jazyka, než výroky autorit, kterým nepřikládal na tuto dobu velký význam. Upouštěl také od přístupů k teologickým problémům, které vycházely z autority, citací a tradice. Cílem Anselmovy výuky nebylo porozumění tomu, co člověk říká, ale dopracování se k podstatě věci. Anselm také v Le Bec podporoval mnišství, k němuž měl velikou úctu. Díky této úctě se zvyšoval počet příchozích mnichů do kláštera. Komunita se pod Anselmovým vedením rychle rozvíjela. Díky své pověsti byl po smrti svého předchůdce Lanfranka 1089 přirozeným kandidátem a s jistými průtahy byl roku 1093 skutečně ustanoven arcibiskupem v Canterbury. V té době právě začínal dlouhodobý zápas mezi papežem a panovníky o svrchovanost ve věcech církve, takzvaný boj o investituru. Anselm velmi rázně zastával papežské stanovisko a snažil se také získat zpět králem zabavené statky, proto léta 1097–1100 a opět 1103–1107 musel strávit v exilu v Lyonu ve Francii. Zemřel 21. dubna roku 1109 v Canterbury. Roku 1494 byl prohlášen za svatého a katolická, luterská i anglikánská církev slaví jeho památku 21. dubna.", "section_level": 1}, {"title": "Anselmův přítel Lanfrank z Pavie.", "content": "Pocházel ze severní Itálie, přesněji z Pavie (Anselm pocházel též ze severní Itálie, ale z Aosty), kde působil jako právník, proto inklinoval více než Anselm ke světským věcem. Byl Anselmovým učitelem. V době, kdy byl Anselm opatem v Herluinském klášteře (tento klášter založil nepříliš bohatý rytíř Herluin na svých pozemcích v Bonneville v roce 1034, zemřel v roce 1078) byl Lanfrank arcibiskupem v Canterbury. Nejenom díky Anselmovi, ale i díky Lanfrankovi se stal klášter Le Bec velmi brzo slavným. Oba byli učiteli v tamní škole. V roce 1063 se rozhodl odejít do Caen.", "section_level": 2}, {"title": "Autorita = rozum.", "content": "Anselm zastával názor, že díky rozumové úvaze může člověk dospět k pravdám křesťanské víry. Říkal, že odlišnost mezi žákem a učitelem nespočívá v úloze rozumu ani v jiném pochopení role či kompetentnosti dialektiky v náboženské problematice, ale v rozdělení důležitosti, kterou oba učenci přiřkli následování autorit. Jako příklad by mohla být korespondence mezi Anselmem a Lanfrankem. V této korespondenci je debata, ve které se Anselm odklonil od církevních otců a učitelů, přičemž Lanfrank je proti tomuto postupu. Jedinou autoritou, kterou Anselm uznává, je Bible. Tu nazývá \"\"auctoritas\" \"scripturae\"\", \"\"autoritas\" \"sacra\"\" či \"\"divina\" \"auctoritas\"\". Soudil, že veškerá pravda je obsažena v Písmu. Této pravdě rozum nemůže odporovat. Anselm neměl v úmyslu dokládat svá tvrzení pomocí tradice. Byl přesvědčen o tom, že jenom rozum nás může dovést k pravdě. Chápe rozum (\"ratio\") v širším smyslu. Rozum v jeho dílech vystupuje v několika úrovních, objevuje se také ve vztahu k dialektice. Také však rozum v jeho podání něco zahrnuje, logickou nutnost. Ve svém díle Monologion hovoří o rozumu v souvislosti s tím, jakým způsobem existují věci. Rozum pro Anselma neznamená jen dialektické umění, ale i \"řád\" \"skutečnosti\" a odkazuje rozum k Bohu, neboť podle Anselma je rozum Bohu vlastní. Tvrdil, že v božském rozumu je obsažen řád a zákon všeho, tudíž i lidské přirozenosti, která je vybavena rozumem.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Hlavní Anselmova díla pocházejí z doby jeho působení v klášteře Le Bec. Nejznámější je Monologion (Samomluva) a Proslogion (Oslovení), v němž Anselm formuloval takzvaný ontologický důkaz Boží existence. Anselm jej ovšem nechápe jako důkaz v logickém smyslu, nýbrž jako rozumovou podporu své víry: kniha je psána jako oslovení a modlitba k Bohu. Vychází z toho, že Bůh je ta nejdokonalejší bytost, jakou lze vůbec myslet. (\"\"to nad co nic většího nelze myslet\"\") Kdyby však existovala pouze v naší mysli, bylo by možné myslet bytost ještě dokonalejší, jež by existovala i ve skutečnosti – což je spor. Proti této úvaze se postavil mnich Gaunilo a Anselm v další knize, \"Liber apologeticus\", odpovídá na jeho námitky. Anselm také vystoupil proti Roscelinovi z Compiegne, zakladateli nominalismu, na obranu realistického názoru, že obecné pojmy (univerzálie) představují svébytné skutečnosti. Další významné dílo \"Cur Deus homo\" (\"Proč se Bůh stal člověkem\") se snaží vysvětlit úlohu Krista a jeho smrti na kříži. Podle Anselma Kristus svou obětí usmířil spravedlivý hněv Boží, způsobený lidskou neposlušností (tzv. satisfakční teorie). Dále napsal řadu filosofických a dogmatických dialogů (\"O pravdě, O svobodné vůli, O prvotním hříchu a panenském početí\") a dialog o souladu Boží vševědoucnosti s lidskou svobodou. Kromě toho se zachovala řada jeho kázání, modliteb a dopisů. Anselm se také účastnil sporu o výklad všemohoucnosti Boží, v němž byl jeho ideovým oponentem Petr Damián.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Anselm byl jedním z prvních mezi křesťanskými teology, kteří se snažili svou víru také pochopit, případně opřít o rozumovou úvahu. Z této snahy o racionální vyjádření a diskusi teologických otázek vznikla scholastická filosofie a Anselm se pokládá za jejího zakladatele. Svůj filosoficko-teologický program vyjadřuje Anselm například takto: „Nehledám pochopení, abych uvěřil, nýbrž věřím, abych mohl pochopit. Neboť věřím i to, že kdybych nejdříve nevěřil, nemohl bych ani rozumět.“ To pak shrnul do slavné věty „\"fides quaerens intellectum\"“ (víra, jež hledá porozumění). Velký význam v dějinách filosofie měl jeho důkaz Boží existence, později nazvaný ontologický, a to zejména použitím „metody sporu“. Patří mezi nejdiskutovanější filosofická témata. Anselmův postup odmítl už jeho současník, mnich Gaunilo, a později Tomáš Akvinský s poukazem na to, že od ideje nelze přecházet k věci. Jan Duns Scotus Anselmovu argumentaci zdokonalil a v plné šíři ji použil René Descartes v Meditacích \"o první filosofii\", důkaz rozvíjel taktéž G. W. Leibniz. Naopak Immanuel Kant převzal argument Gaunilův a Tomášův a poukázal na rozdíl mezi existencí danou v pojmu a reálnou existencí věci vnímané smysly a odmítl taktéž i poněkud odlišný důkaz Leibnizův. Přeskočení z jedné roviny do druhé (ve scholastické terminologii „přechod do jiného rodu“) zakládá logický omyl a proto argument podle něj neplatí. K tomu se dnes kloní většina logiků i filosofů, Anselmova metoda je však stále předmětem rozmýšlení a diskusí. Anselmův výklad Kristovy oběti jako náhrady za urážku Boha člověkem (satisfakční teorie) měl nesmírný vliv na praxi západní církve a sehrál významnou úlohu i v argumentaci reformátorů. Anselm byl také tvůrcem westminsterského konkordátu.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Primární: Sekundární:", "section_level": 2}], "src_summary": "Svatý Anselm z Canterbury (1033 nebo 1034 Aosta v severní Itálii – 21. dubna 1109 Canterbury), byl opat, arcibiskup v Canterbury, teolog a filosof, jeden ze zakladatelů scholastiky a člen řádu svatého Benedikta. V roce 1720 ho papež Klement XI. jmenoval učitelem církve.", "tgt_summary": "Anselm von Canterbury OSB (lateinisch \"Anselmus Cantuariensis;\" auch nach seinem Geburtsort \"Anselm von Aosta\" oder nach seinem Kloster \"Anselm von Bec\" genannt; * um 1033 in Aosta; † 21. April 1109 in Canterbury) war ein Theologe, Erzbischof und Philosoph des Mittelalters. Er wurde heiliggesprochen, wird vielfach als Begründer der Scholastik („Vater der Scholastik“) angesehen und ist Hauptrepräsentant der Frühscholastik. Seit 1720 trägt er den Ehrentitel Kirchenvater.", "id": 499702} {"src_title": "ARP spoofing", "tgt_title": "ARP-Spoofing", "src_document": [{"title": "Popis útoku.", "content": "Protokol ARP se používá v počítačových sítích s protokolem IP verze 4 k překladu síťové IP adresy na MAC adresu. MAC adresa jednoznačně identifikuje síťovou kartu a používá se k adresaci na linkové vrstvě. Při cestě paketů počítačovou sítí je ale příjemce paketu adresován za pomocí IP adresy. Na každém směrovači po cestě musí být proto IP paket zabalen do rámce linkové vrstvy opatřeného MAC adresou. Právě v této chvíli přichází na řadu protokol ARP - směrovač se protokolem ARP dotáže všech počítačů v odpovídající části sítě a očekává, že příjemce mu zpět zašle svoji MAC adresu. Směrovač tuto MAC adresu uloží společně s IP adresou do své ARP tabulky. Na základě obsahu ARP tabulky pak stanovuje, na kterou MAC adresu zasílat pakety pro danou IP adresu. Princip ARP spoofingu, neboli podvržení MAC adresy spočívá v neustálém zasílání „odpovědi“ s MAC adresou útočníka. Směrovač si zaznamená falešnou adresu do své ARP tabulky, pakety následně zasílá na ni. Pokud chce útočník odposlouchávat komunikaci mezi dvěma uzly lokální sítě, stačí mu oběma z nich podstrčit svoji MAC adresu, a přijatá data posílat dál skutečným adresátům. ARP spoofing je pro odposlech nutný v ethernetových sítích propojených přepínači (switchi), které se učí na kterém konci sítě jsou které MAC adresy, a směřují provoz jen na výstupy, na kterých se nachází jeho adresát. Starší rozbočovače (huby) posílají všechna data všem, proto odposlech libovolného provozu na jimi řízené síti ARP spoofing nevyžaduje.", "section_level": 1}, {"title": "Obrana proti ARP spoofingu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Statické ARP záznamy.", "content": "Přeložené IP adresy na MAC adresy můžou být staticky uloženy v lokální ARP tabulce. V takovém případě mohou být počítače nastaveny, aby ignorovaly všechny pakety s ARP odpovědí. Statické záznamy poskytují dokonalé zabezpečení proti APR spoofingu, aktualizaci obsahu ARP tabulky pak je ale nutné zajistit jinak, například její distribucí z DHCP serveru (který IP adresy MAC adresám přiděluje). Takové řešení však vyžaduje nestandardní software na straně klienta i serveru a jediným standardním bezpečným řešením tak zůstává mimořádně nepraktická ruční aktualizace ARP tabulky.", "section_level": 2}, {"title": "Zabezpečení portů switche.", "content": "Útoku lze předejít za pomocí L3 switche zapnutím funkce Dynamic ARP Inspection. Switch pak sleduje DHCP komunikaci a zjišťuje tak, jaké IP adresy byly přiděleny stanicím na daných portech. Zahazuje pak neoprávněné ARP odpovědi. Vylepšenou variantou funkce je IP Source Guard, která nezahazuje jen ARP odpovědi, ale veškterý provoz s neoprávněnou IP adresou odesílatele (s výjimkou DHCP, které je k získání IP nutné). Aby obě funkce skutečně bránily útoku, je nutné zabránit také vytváření neoprávněných DHCP serverů (tzv. DHCP spoofingu) zapnutím funkce DHCP snoopingu. Ta umožňuje stanovit porty, za kterými se může nacházet DHCP server. Pokusí-li se některý počítač připojený skrze jiný port provozovat DHCP server, příslušné komunikaci bude na úrovni switche zabráněno.", "section_level": 2}, {"title": "Software detekující ARP spoofing.", "content": "Software, který detekuje ARP spoofing obecně závisí na nějaké formě certifikace nebo ověřování ARP odpovědí. Nepotvrzené ARP odpovědi jsou pak blokovány. Ve spolupráci s DHCP serverem můžou být certifikovány dynamické i statické IP adresy. Tato funkce může být realizována u jednotlivých hostitelů nebo mohou být integrovány do jiných síťových zařízení (Ethernet switch). Jednodušší formou detekce ARP spoofingu je kontrola počtu IP adres přiřazených jediné MAC adrese. MAC adresa útočníka zde totiž pravděpodobně bude mít více IP adres - vlastní, oprávněnou, IP adresu a IP adresu oběti. Tato detekce však neodhalí útok v případě, že se útočník vzdá vlastní IP aresy na síťové kartě z které je prováděn útok. Útok lze odhalit také pasivním odposlechem ARP komunikace (což nečiní potíže vzhledem k tomu že jde o broadcast) a upozorněním síťových administrátorů v případě, kdy jako odpověď na dotaz na stejnou IP adresu přišla odlišná MAC adresa.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana na úrovni OS.", "content": "Operační systémy reagují různě, např. Linux ignoruje nevyžádané odpovědi, ale na druhé straně využívá zachycené požadavky z jiných strojů k aktualizaci své mezipaměti. Solaris přijímá aktuální informace o položkách až po uplynutí časového limitu. V systému Microsoft Windows lze chování ARP mezipaměti konfigurovat pomocí několika záznamů v registru. Konkrétně v klíči codice_1 položky codice_2, codice_3, codice_4, codice_5, codice_6, codice_7.", "section_level": 2}], "src_summary": "ARP spoofing je zneužití Address Resolution Protocolu (ARP), umožňující útočníkovi vydávat se v místní síti za jiný počítač podvržením odpovědi na ARP dotaz. ARP dotaz slouží k překladu IP adresy příjemce paketu na jeho MAC adresu. Podvržením odpovědi může útočník pakety určené oběti nasměrovat na vlastní MAC adresu.", "tgt_summary": "ARP-Spoofing (vom engl. \"to spoof\" – dt. \"täuschen\", \"reinlegen\") oder auch ARP Request Poisoning (zu dt. etwa \"Anfrageverfälschung\") bezeichnet das Senden von gefälschten ARP-Paketen. Es wird benutzt, um die ARP-Tabellen in einem Netzwerk so zu verändern, dass anschließend der Datenverkehr zwischen zwei (oder mehr) Systemen in einem Computernetz abgehört oder manipuliert werden kann. Es ist eine Möglichkeit, einen Man-in-the-Middle-Angriff im lokalen Netz durchzuführen. ", "id": 2234101} {"src_title": "Nabucco", "tgt_title": "Nabucco", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Po neúspěchu své druhé opery \"Jeden den králem\" byl Verdi připraven ukončit svou skladatelskou kariéru. Libreto \"Nabucca\" mu bylo v podstatě vnuceno a proti jeho vůli jej zaujalo natolik, že se rozhodl k jeho realizaci. Obrovský úspěch této Verdiho v pořadí třetí opery znamenal jeho definitivní návrat na dráhu skladatele. Ačkoliv je Nabucco teprve třetí Verdiho operou, podařilo se mu na biblický námět vytvořit velmi sugestivní dílo. V libretu ho zaujal text „Va, pensiero, sull’ali dorate“ (Leť, myšlenko, na zlatých křídlech...) a inspiroval ho ke spontánní kompozici sboru, jehož plamenná melodie a rytmus z něj učinily osvobozeneckou píseň zpívanou po celé Itálii. Celou operu pak dokončil během několika týdnů. Vášnivá hudba díla, pojednávající o osvobození Židů z babylonského zajetí, plně korespondovala s náladou obyvatelstva, zaujatého touhou po osvobození z rakousko-habsburské moci a sjednocení Itálie.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "Nabucco je dramatická opera o čtyřech dějstvích. Její děj je odvozen z biblického příběhu o zajetí Židů - odehrává se v Babylónu a v Jeruzalémě zhruba v 6. století před naším letopočtem.", "section_level": 1}, {"title": "První dějství.", "content": "V Jeruzalémě se židovský lid obává války s Babylonem. Velekněz Zachariáš se snaží zmenšit obavy tím, že Židé mají ve svých rukách jako rukojmí Nabukadnesarovu dceru Fenenu. Přesto obsazují babylonská vojska Jeruzalém a Fenena je osvobozena ze Zachariášových rukou židovským vojevůdcem Ismaelem, který je za to označen za zrádce. Babylonské vojsko likviduje Šalamounův chrám a Židé jsou odvlečeni do zajetí do Babylonu.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé dějství.", "content": "Abigail se snaží intrikami získat pro sebe následnictví na babylonském trůně. Vychází však najevo, že není Nabukadnesarovou dcerou, ale pouhou otrokyní. Král určuje za následnici Fenenu, na což Abigail reaguje odhalením, že Fenena tajně vyznává židovskou víru. Král, který se snaží přesvědčit Židy i obyvatele Babylonu, aby zavrhli své bohy a uctívali jeho, je zasažen bleskem a zešílí.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí dějství.", "content": "Abigail se zmocňuje koruny a donutí krále k rozsudku smrti nad všemi Židy (tj. včetně Feneny). Zachariáš mezi zajatými a těžce pracujícími Židy mezitím navzdory nepříznivé situaci věští brzké osvobození všech z babylonského zajetí.", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrté dějství.", "content": "Nabukadnesar, kterého mezitím Abigail nechala vsadit do žaláře, prosí o pomoc Hospodina, zatímco je Fenena vedena na popraviště. Je zázračně vysvobozen a popravě zabrání. V závěrečné scéně dává král zbořit Baalovy sochy, přestupuje na židovskou víru a Židy propouští ze zajetí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Nabucco je název opery Giuseppe Verdiho z roku 1842. Autorem libreta je Temistocle Solera. Název opery vznikl zkrácením jména biblické postavy - krále Nebukadnesara II.", "tgt_summary": "Nabucco, Abkürzung von Nabucodonosor, der italienischen Namensform von Nebukadnezar, ist der Titel einer Oper von Giuseppe Verdi, 1841 komponiert und am 9. März 1842 im Teatro alla Scala in Mailand uraufgeführt. Das Libretto stammt von Temistocle Solera (1815–1878). Die Oper hat einerseits das Streben des jüdischen Volkes nach Freiheit aus der babylonischen Gefangenschaft zum Thema. Andererseits steht die extreme Selbstüberschätzung des Titelhelden Nabucco (der biblische Nebukadnezar II.) im Zentrum. Nabucco will sich der Handlung der Oper nach selbst zu Gott machen. Er wird daraufhin mit Wahnsinn geschlagen und erst durch die Bekehrung zum Gott der Hebräer geheilt.", "id": 577557} {"src_title": "Alzheimerova choroba", "tgt_title": "Alzheimer-Krankheit", "src_document": [{"title": "Příčiny.", "content": "Příčiny Alzheimerovy choroby jsou velmi komplikované a pravděpodobně i poměrně variabilní. U tzv. familiární Alzheimerovy choroby, která se objevuje v raném věku (často již před 60. rokem života), hrají velký význam genetické příčiny. Častější je ovšem tzv. sporadická Alzheimerova choroba (85–90 % všech případů Alzheimerovy choroby), jejíž příznaky se poprvé objevují typicky mezi 60. a 70. rokem života. Familiární Alzheimerova choroba je obvykle způsobena vrozenými mutacemi v některých důležitých genech, jako je APP, tau a presenilin. Prvotním příčinám sporadické Alzheimerovy choroby rozumí věda méně, roli ale hraje obecné opotřebení tkání (patologie lysozomů, dysfunkce mitochondrií, oxidativní stres či zánětlivé projevy). Předpokládá se, že jak familiární, tak sporadická Alzheimerova choroba nakonec vedou k hromadění amyloidu beta (Aβ) v mozkové tkáni. Aβ vzniká rozkladem amyloidového prekurzorového proteinu (APP) a u zdravých osob je jeho vznik v rovnováze s jeho rozkladem. Pokud tělo produkuje příliš amyloidu beta nebo není dostatečně rychle rozkládán a odstraňován, vznikají tzv. amyloidní plaky – oblasti mozku především v hipokampu a mozkové kůře, s velkou koncentrací akumulovaného amyloidu beta. Dochází k poškození nervových synapsí a axonů, tedy důležitých mozkových struktur, jejichž narušení vede k širokému spektru neurologických projevů, jež jsou pro Alzheimerovu chorobu typické.", "section_level": 1}, {"title": "Stádia nemoci.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rané stadium.", "content": "Obtížné dorozumívání, zapomínání, zakládání věcí, podezíravost, vztahovačnost, popírání problémů a poruchy paměti, dezorientace v čase, bloudění na známých místech, obtížné rozhodování a bezradnost, ztráta iniciativy, známky deprese, úzkosti a agresivity, ztráta zájmu o koníčky, změna osobnosti – sobeckost a egocentričnost.", "section_level": 2}, {"title": "Střední stadium.", "content": "Poruchy soudnosti, nekritičnost, prohlubování změn osobnosti, neschopnost vykonávat běžné aktivity jako je vaření a nakupování, potřeba pomoci při vykonávání osobní hygieny a oblékání, obtížná komunikace, toulání, bloudění, poruchy chování, halucinace, podezírání, stavy zmatenosti.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdní stadium.", "content": "Poruchy příjmu potravy, nerozpoznání blízkých osob, nechápání okolního dění, ztráta schopnosti souvislé řeči, velké stavy zmatenosti, obtížná chůze, poruchy vylučování moči a stolice, úplná ztráta soběstačnosti, upoutání na invalidní vozík, tělesné i duševní chátrání, hubnutí, smrt.", "section_level": 2}, {"title": "Diagnóza.", "content": "Kritéria pro diagnózu Alzheimerovy choroby stanovují dva hlavní dokumenty – DSM-5 (\"Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders\", edice 5) a NIA-AA (\"National Institute on Aging—Alzheimer’s Association Criteria\"). Hodnotí se přítomnost demence, nedostatečnosti v alespoň dvou kognitivních oblastech, pozvolný nástup a progresívní zhoršování stavu a dále je nutné vyloučit další možné příčiny demence. Diagnózu je možné podpořit také biochemickým vyšetřením mozkomíšního moku (snížená hladina rozpustného amyloidu Aβ42 a zvýšená hladina proteinu tau) a mozkovými zobrazovacími metodami, zejména pozitronovou emisní tomografií (PET) a magnetickou rezonancí (MRI).", "section_level": 1}, {"title": "Prevence.", "content": "V současné době neexistují dostatečné důkazy o jakékoliv preventivní technice, jež by jednoznačně spolehlivě zabránila nástupu Alzheimerovy choroby. Výsledky výzkumu v této oblasti jsou poměrně různorodé a protiřečí si. V některých studiích byl nalezen vztah mezi např. skladbou stravování, kardiovaskulárními onemocněními, užíváním některých léčiv a intelektuální aktivitou dotyčného, a rizikem vzniku Alzheimerovy choroby.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "Alzheimerova choroba je v současnosti nevyléčitelná a používaná léčiva přináší pacientům jen poměrně nízký prospěch. Tzv. inhibitory acetylcholinesterázy (tacrin, rivastigmin, galantamin a donepezil) snižují degradaci acetylcholinu, což vyrovnává ztrátu acetylcholinu způsobenou degenerací cholinergních center v mozku. Dalším používaným léčivem je memantin ze skupiny inhibitorů NMDA receptorů. Medikace je spíše doplňována psychosociální podporou pacientů a péčí o nemocné.", "section_level": 1}, {"title": "Prognóza.", "content": "Choroba zpravidla není diagnostikována zcela v začátcích a po diagnóze je střední délka dožití 6 let. Méně než 3 % pacientů žijí po diagnóze déle než 14 let. Nemoci podlehne 68 % pacientů, kteří s ní byli diagnostikováni; příčinou úmrtí nejsou zpravidla přímé dopady neurodegenerace mozku, ale i nepřímé dopady nemoci, jako je nižší odolnost vůči infekcím (pneumonie), krevní sraženiny způsobené dlouhým pobytem na lůžku nebo potíže s příjmem potravy.", "section_level": 1}, {"title": "Epidemiologie.", "content": "Dle studie z roku 2000 trpělo Alzheimerovou chorobou 1,6 % populace Spojených států (ve věkové skupině 64–74 let také 1,6 %, ve věkové skupině 75–84 let 19 % a ve skupině nad 84 let až 42 % populace). V rozvojových zemích je onemocnění vzácnější. Kvůli stárnutí populace počet nemocných s Alzheimerovou chorobou roste. Péče o pacienty je velmi časově i finančně náročná a odhaduje se, že celosvětové náklady na péči o pacienty s demencí v roce 2005 činily více než 300 miliard amerických dolarů (>7 bilionů korun), tedy více než činí např. náklady na zdravotní potíže související s kouřením nebo s cukrovkou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alzheimerova choroba (AD z angl. \"Alzheimer's disease\") je neurodegenerativní onemocnění mozku projevující se ztrátou nervových buněk v některých částech mozku. Jedná se o nejčastější typ demence – tzn. ztráty kognitivních schopností – u osob starších 65 let – k prvním příznakům patří poruchy paměti, postupně se přidává poškození kognitivních a intelektuálních, ale i fyzických schopností. Onemocnění popsal v roce 1906 německý lékař Alois Alzheimer. ", "tgt_summary": "Die Alzheimer-Krankheit (AK, ) ist eine neurodegenerative Erkrankung, die in ihrer häufigsten Form bei Personen über dem 65. Lebensjahr auftritt und durch zunehmende Demenz gekennzeichnet ist. Sie ist für ungefähr 60 Prozent der weltweit etwa 24 Millionen Demenzerkrankungen verantwortlich. Die Alzheimer-Krankheit beziehungsweise die Alzheimer-Demenz wird oft kurz als \"Alzheimer\" bezeichnet. ", "id": 43842} {"src_title": "Oliver Hardy", "tgt_title": "Oliver Hardy", "src_document": [{"title": "Začátky.", "content": "V jeho dětství s ním byly občas problémy, proto byl poslán na školu v Milledgeville. O formální vzdělání neměl moc velký zájem, ale zajímal se o hudbu a divadlo a tak utekl z internátní školy a vstoupil do divadelní skupiny, kde hlavně zpíval. Jeho matka rozpoznala jeho talent pro zpěv a tak ho poslala do Atlanty, aby studoval hudbu s učitelem hudby, Adolfem Dahm-Petersenem. Později se rozhodl vrátit do Milledgeville, kde matka provozovala hotel. V roce 1912 odešel do Jacksonvillu, kde se začal rozvíjet filmový průmysl. Zpočátku se u filmu neprosadil a tak se živil jako zpěvák. V roce 1913 se v Atlantě seznámil s jeho první ženou, pianistkou Madelyn Saloshinovou. Následující rok se vrátil do Jacksonville, kde se mu nakonec podařilo uplatnit jako filmový herec u společnosti Lubin Company. Jeho prvním snímkem se stal krátkometrážní film \"Outwitting Dad\". V roce 1915 v této společnosti natočil 50 krátkometrážních filmů. Později, po přestěhování do New Yorku, pracoval pro studia Pathé, Casino a Edison. Po návratu do Jacksonville pracoval pro studia Vim a King Bee, kde spolupracoval s Billy Westem a herečkou Ethel Palmerovou. V roce 1917 na krátko odešel do Los Angeles, kde pracoval jako nezávislý herec pro několik hollywoodských studií. S Billy Westem setrval až do roku 1920. V roce 1921 se poprvé ve filmu objevil s britským hercem Stanem Laurelem, tím filmem byl \"A Lucky Dog\" v produkci G. M. Andersona. Do té doby měl Oliver za sebou už cca 270 krátkometrážních němých filmů, většinou grotesek, ze kterých se do dnešních dnů dochovalo okolo stovky. V letech 1918 až 1923 natočil více než 40 filmů pro studio Vitagraph. V roce 1919 se rozvedl a v následujícím roce znovu oženil s herečkou Myrtle Reevesovou. V roce 1924 začal pracovat pro studio Hal Roach Studios, kde spolupracoval s Charleyem Chasem. Roku 1925 si zahrál ve filmu \"Yes, yes, Nanette!\" po boku Jamese Finlaysona v režii Stana Laurela. Roku 1926 si měl zahrát v dalším filmu \"Get’Em Young\" pod režisérským vedením Stana Laurela, ale musel být hospitalizován kvůli popáleninám, které utrpěl při vaření jehněčí kýty. Jeho roli převzal sám režisér, Stan Laurel. Do té doby se Stan Laurel objevoval spíše za kamerou jako režisér. Počínaje tímto rokem se Stan Laurel orientoval převážně na hereckou profesi. Ještě téhož roku si zahráli Hardy s Laurelem ve filmu \"Forty-five Minutes from Hollywood\", který byl výjimečný tím, že se v žádném záběru neobjevili společně.", "section_level": 1}, {"title": "Duo Laurel a Hardy.", "content": "Zlomovým se stal rok 1927, kdy s nimi podepsal spolupráci producent Hal Roach. V následujících desetiletích natočili společně 106 krátkometrážních i celovečerních filmů. V roce 1936 se rozvedl se svou ženou Myrtle. Roku 1939 natočil komedii \"Zenobia\" bez Stana Laurela (v době, kdy společně čekali na prodloužení své smlouvy u Hal Roach Studia). V tomto období se seznámil s pomocnicí scenáristy Lucille Jonesovou, která se o rok později stala jeho třetí ženou. Další kariéru ovlivnila druhá světová válka, což se promítlo i do některých jejich pozdějších filmů. Hardy a Laurel začali pracovat pro United Service Organizations, kde se svými filmy snažili podporovat válečné úsilí spojenců. V tomto období natočili filmy \"Laurel a Hardy v cizinecké legii\" (\"The Flying Deuces\"), \"Laurel a Hardy studují\" (\"A Chump at Oxford\") a \"Laurel a Hardy na moři\" (\"Saps at Sea\"). Poslední zmíněný film byl jejich posledním filmem v produkci Hala Roacha. Následující filmy, které natočili ve spolupráci se společností 20th Century Fox již nedosáhly úspěchu jejich předchozích filmů. V roce 1949 si zahrál bez Stana Laurela vedlejší roli ve westernu \"The Fighting Kentuckian\" po boku Johna Wayna. Rovněž bez Laurela si zahrál ještě v následujícím filmu \"Cesta k úspěchu\" (\"Riding High\") po boku Binga Crosbyho. V letech 1950 až 1951 natočili Hardy s Laurelem v Evropě svůj poslední celovečerní film \"Laurel a Hardy zdědili ostrov\" (\"Atoll K\" nebo \"UTOPIA\"), který vznikl v koprodukci Francie a Itálie.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "V květnu 1954 utrpěl mírný infarkt myokardu. V roce 1956, poprvé v životě začal šetřit své zdraví. Během několika měsíců zhubl o více než 70kg, což zcela změnilo jeho vzhled. On i Stan Laurel byli silní kuřáci. Hal Roach řekl, že to byli \"dva komíny parních vlaků\". Dne 14. září 1956 utrpěl závažnou cévní mozkovou příhodu, která ho upoutala na lůžko a na několik měsíců mu znemožnila komunikovat. Zůstal v péči své ženy Lucille. Během následujících měsíců dostal další dvě mozkové příhody a začátkem srpna 1957 upadl do kómatu, ze kterého se již nikdy neprobral. Zemřel na cerebrální trombózu 7. srpna 1957 ve věku 65 let. Jeho ostatky byly zpopelněny a popel pohřben na hřbitově zednářského spolku Valhalla Memorial Park v severním Hollywoodu. Jeho profesní přítel Stan Laurel byl příliš nemocný a proto se neúčastnil pohřbu jeho filmového partnera, pouze prohlásil, že: Babe by to pochopil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oliver Hardy, celým jménem Oliver Norvell Hardy (18. ledna 1892 Harlem, Georgie – 7. srpna 1957 North Hollywood, Kalifornie) byl americký herec a komik, který se proslavil spoluprácí se Stanem Laurelem, s nimž vytvořil slavnou komickou dvojici \"Laurel a Hardy\".", "tgt_summary": "Oliver Norvell Hardy (Spitzname \"Babe\"; * 18. Januar 1892 in Harlem, Georgia als \"Norvell Hardy\"; † 7. August 1957 in Hollywood, Kalifornien) war ein US-amerikanischer Komiker, Filmschauspieler und Stummfilmregisseur, der vor allem als Teil des legendären Komikerduos \"Laurel und Hardy\" weltberühmt wurde. Neben seinem Partner Stan Laurel spielte Hardy hierbei die Figur des wichtigtuerischen Ollie, der Stan nur vermeintlich überlegen ist und oft durch seine Überheblichkeit in missliche Situationen gerät. ", "id": 396228} {"src_title": "Skotská vysočina", "tgt_title": "Highlands", "src_document": [{"title": "Vymezení oblasti.", "content": "V tradiční skotské geografii označuje termín Highlands část Skotska severozápadně od linie spojující města Dumbarton a Stonehaven, včetně Vnitřních a Vnějších Hebrid, ale bez Orknejí a Shetland. Tato oblast je odlišná od Scottish Lowlands jazykem a zvyky, které zde po staletí přežily navzdory anglikanizaci. Již od 14. století rostlo u obyvatel uvědomění si kulturních odlišností mezi Highlands a Lowlands. Město Inverness je obvykle považováno za hlavní město Vysočiny, ačkoliv existuje více definic hranic mezi Highlands a Lowlands, které působí nejasnosti v této záležitosti. Celek Vysočiny je rozdělen údolím Great Glen na jižní Grampianské pohoří a severní Kaledonské hory. Pojem Highlands se také může vztahovat k administrativním regionům \"Highland council area\" nebo \"Highlands and Islands\", jejichž geografické vymezení je mírně odlišné.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Z kulturního hlediska je oblast velmi odlišná od sousední nížinaté oblasti Scottish Lowlands. Na většině území Vysočiny byla po staletí převládajícím jazykem skotská gaelština. Můžeme pozorovat určité podobnosti mezi kulturou Vysočiny a Irska - např. gaelský jazyk, sport hurling (druh pozemního hokeje) a keltskou hudbu. Hudba Vysočiny, která je podobná tradiční irské hudbě, často vyjadřuje historický odpor k Angličanům, jenž je méně častý mezi Skoty z Lowlands.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Skotská reformace, která začala v Lowlands, dosáhla v gaelsky hovořících oblastech Vysočiny jen částečného úspěchu. Římsko-katolická církev zůstala silná především ve střední části, a je doplňována Irskými františkánskými mnichy, kteří sem pravidelně přijíždějí, aby sloužili mše (ve společné gaelštině).", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Skotská vysočina leží severně a západně od hraničního zlomu, který jde z Arran do Stonehaven. Tato část Skotska je tvořena především starými horninami z období kambria a prekambria, které byly později vyzvednuty na povrch. Malé útvary ruly na severozápadě jsou až 3 miliardy let staré a patří mezi nejstarší nálezy na Zemi vůbec. Tyto formace jsou smíšeny s mnoha novějšími vyvřelými příměsemi. Celá oblast byla v pleistocénních ledových obdobích kryta ledovcem. Současný povrch je typický především ledovcem vyhloubenými údolími a nepravidelně rozmístěnými horami. Jejich vrcholy mají přibližně stejnou nadmořskou výškou, ale jejich výška od úpatí se značně liší, v závislosti na různém množství usazenin v okolí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Skotská vysočina (: \"Highlands\", skotsky \"Hielands\"; ve skotské gaelštině \"A' Ghàidhealtachd\") je hornatý historický region na severu Velké Británie, resp. Skotska, který zahrnuje rovněž přilehlé ostrovy. Na tomto území se vyskytuje mnoho jezer (\"lochs\") a horských údolí (\"glens\"). V minulosti se v celé této oblasti mluvilo gaelštinou a oblast byla politicky rozdělená do mnoha rodinných klanů. V současné době je oblast velmi řídce osídlená a její krajina je považována za jednu z nejmalebnějších v Británii. Nejvyšší horou Skotské vysočiny (a zároveň i nejvyšší horou Spojeného království) je Ben Nevis s výškou 1344 m nad mořem. Největším městem je Inverness.", "tgt_summary": "Die Highlands – Hochland von Schottland, Schottisches Hochland, \"gälisch\": A’Ghaidhealtachd – sind das nordwestliche Gebiet Schottlands. Neben gebirgigen Gegenden mit einigen Munros prägen über weite Teile baumlose Moore die Highlands.", "id": 1694201} {"src_title": "Višnu", "tgt_title": "Vishnu", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Zobrazován bývá s do modra zbarvenou či tmavou pletí ('šjáma') a se čtyřmi pažemi (चतुर्भुज \"caturbhuja\"), v nichž drží: Tyto předměty však mají ještě mnohé další významy.", "section_level": 1}, {"title": "Kult.", "content": "V dobách védského náboženství to byl (podle některých moderních, nikoliv tradičních názorů) málo významný sluneční bůh, zatímco v Puránách je jedním z nejvyšších bohů. Jeho příznivci považují Višnua za Nejvyššího - Boha, který stvořil svět, vše řídí a vládne nejvyšší mocí. Není však možné určit přesný počet Višnuových příznivců, protože fakt, že uctívají tohoto boha, nemusí nutně znamenat, že ho považují za Nejvyššího. Podle stránky www.adherents.com počtem přesahují příznivce Šivy a ostatních védských tradic. Geografické rozšíření také není možné přesně určit, protože višnuistické chrámy se nacházejí po celé Indii (a i mimo ni). Zvláště velký počet jich je v jižní Indii. V Rgvédu Višnu překročil všechny tři světy, aby je vytrhl z moci démona Baliho. \"Všichni dévové neustále vzhlížejí k jeho svrchovanému sídlu.\" Zajímavé je, že již (i podle moderních indologů) starý text Áitaréja bráhmana začíná poznámkou, že Agni je nejnižším a Višnu nejvyšším z dévů. Taittiríja áranjaka z Kršna Jádžurvédy chválí Nárájana (Višnua) jako samotné Brahman ve strhující metafyzické básni. Na tento text se dovolávali stoupenci filosofické školy Vaikhánasa. Mahábharata popisuje, kterak mudrc Nárada v místě zvaném Badarikášrama v Himálaji potkal světce vypadající jako nadlidé (Naru a Nárájanu). Ti Náradu zasvětili do tajemství severní země Švéta dvípy, bílého ostrova. Tam Nárada doletěl s mezizastávkou na hoře Méru. Zde se seznámil s nebeskými obyvateli a lidskými uctívači Višnua Nárájany jako svrchované osoby (uttamapuruši). Nárada přinesl tuto nauku uctívání Vásudévy-Nárájany do tehdejší Indie. Dle tradice se předání nauky zúčastnili u obřadu ašvamédha také mudrcové Kapila, první indický fyzik a tvůrce nauky o tattvách, sánkhji, a Tittiri, autor Taittiríja Jádžurvédy. To prý vysvětluje dva proudy Nárájaníja sampradáji v Indii: Vaikhánasa spojený s védským rituálem, a Paňčarátra, nejstarší tantrický a jógový systém. Paňčarátra ágamy jsou obsáhlá kosmologická díla (Ahirbudhnja samhitá, Puškarágama, Padma ágama, Lakšmí tantra, Sanatkumára samhitá, Agastja samhitá a desítky dalších knih) rozdělená na části rituální, teoretické, kultovní a jógické. Teorie paňčarátrového višnuismu zahrnuje nauku o vjúhách, emanacích Vásudéva Nárájany až po prahmotu (\"pradhána\"). Višnuistické směry předkládají úžasnou praxi bhaktijógy (Bhagavad gítá, Višnupurána, Bhagavatapurána Náradíjabhaktisútra, Šándiljabhaktisútra atd.), o třech aspektech: - Višnu a láska k jeho avatárům (zjevením) jako spásonosný vzor pro život Bhakti je tedy hlubší idea, než by se na první pohled zdálo z představy věčně hledící duše na obraz Pána v nebi (paramamúrti). Bhakti svrchovaného uskutečnění je dle R. Nového nerozpustitelné sebeuvědomování se v realizaci Brahman jako neosobní a zároveň osobní a milostivé lásky a blaženosti. Taková nadzkušenost či samádhi prý vyrovnává princip poznání Védánty, samádhi jógy Pataňdžaliho a šúnjá (prázdnoty) mahájány. V dobách silného rozšíření buddhismu je Višnu uctíván jako ochránce Buddhy a Buddhů a v Kálačakra tantře je ničitelem barbarů, tak jako ve višnuismu. Paňčarátra naukou o dvanácti hlavních a dvanácti vedlejších emanacích Vásudévy zřejmě ovlivnila nauku vadžrajány o emanacích mandal Buddhů a bódhisattvů z Buddhy Vairóčany. Višnu a prvotní Buddha byli leckdy ztotožňováni, což je dodnes patrné v Nepálu (např. Muktináth). Nauka o emanacích Višnua (Ahirbudhnja samhitá, Padma tantra) uvádí, jak Vásudéva paramátman vyzářil bohyni míru a lásky Šántidéví s bílou září, dále Sankaršana Šivu a červenou, štěstí dávající Šrí, Pradjumnu a žlutou moudrost Sarasvatí, Purušóttamu a černou Rati, neproniknutelnou prapřírodu (mahat-tattvu). Emanace Višnua dále vyzářily tyto hlavní aspekty: Vásudéva: Kéšavu, Nárájanu a Mádhavu Sankaršana: Góvindu, Višnua a Madhusúdanu Pradjumna: Trivikramu, Vámanu a Šrídharu Aniruddha: Hršíkéšu, Padmanábhu a Dámodaru Těmto emanacím se říká dvanáct nesmrtelných sluncí dvanácti měsíců roku. Jsou vyššími principy dvanácti Áditjů, kteří se střídají v pozici boha slunce během roku. Padma ágama I,2 rozvádí toto učení o emanacích Nárájany Vásudévy do učení o zrcadlení (vjúha) aspektů Mahávišnua ve světech máji. Tyto emanace se účastní Boží hry (lílá). Vjúha Vásudéva emanuje jiného Vásudévu, z něhož pochází Purušóttama a z něho Džanárdana. Vjúha Sankaršana emanuje jiného Sankaršanu, z něhož pochází Adhókšadža a Upéndra. Vjúha Aniruddha emanuje jiného Aniruddhu, z něhož pochází Ačjuta. Celkem je to 24 emanací Vásudévy-paramátman jako Višnua. Systém paňčarátrové kosmologie je obdobně náročný jako nauka Šiva ágamy a vyžaduje hluboké studium rozdílů nauk emanací Višnua v písmech a tradicích.", "section_level": 1}, {"title": "Avatáry.", "content": "Purány uvádějí deset nejslavnějších avatárů Višnua (devět se již v této kalpě zjevilo a desátý má teprve přijít). V každé z těchto inkarnací Višnu nějakým způsobem zachraňuje svět, jak popisuje Bhagavad gíta 4.7-9. Existují i jiné, různě dlouhé seznamy Višnuových inkarnací (většinou 12 nebo 22). Bhágavata purána (Šrímad Bhágavatam) jmenuje 25 Višnuových inkarnací, ale také uvádí, že jich je nespočet (1.3.26). Dále jsou z Purán známé podoby zvané \"svámša\", které se dělí na podoby pocházející ze Sankaršana a podoby různých inkarnací. Ze Sankaršana pocházejí tři puruša avatárové: Káranódakašájí Višnu je také znám jako Mahávišnu, který leží věčně v oceánu příčin (\"Káranódaka\") a z pórů Jeho těla vychází všechny vesmíry. V okamžik Jeho výdechu se Vesmír rozpíná, při nádechu spíná a nakonec navrací do jeho těla. To znamená, že Vesmír má trvání pouze po dobu Jeho nádechu a výdechu. Mahávišnu se po tu dobu expanduje do každé galaxie v podobě Garbhódakašájí Višnua ležící na oceánu \"Garbhódaka\" pod touto galaxií. Kšíródakašájí Višnu je podoba Boha, jež sídlí v tomto vesmíru v oblasti Šišumára (v centru galaxie) na své planetě Švétadvíp (černá díra) v oceánu \"Kšíródaka\" (horizont událostí) a v této podobě se rovněž nachází v srdcích všech živých bytostí počínaje rostlinami a zvířaty a konče dévy. Tato podoba je známá jako paramátmá (nadduše).", "section_level": 1}, {"title": "Vztahy s ostatními bohy.", "content": "Jeho chotí či družkou (šakti) je Lakšmí, bohyně štěstí, která Višnua doprovází v jeho inkarnacích (jako Rámova žena Síta, Krišnova partnerka Rádha), atd.).", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "Přednášky Robert Nový, Praha, Akademie Výtvarných uměni, Praha, témata dějiny mandaly a jantry v systémech buddhismu, višnuismu a šivaismu, indické umění mandala. Ahirbudhnja samhitá, Mahábharata, Rgvéda, Táittiríja samhitá, Táittiríja áranjaka, Mahábharata, Harivamša, Bhagavadgítá, Garuda purána, Bhavišja purána, Višnu purána, Bhágavata purána, Oslava Višnua jako krále drahokamů smaragdu, safíru a padmarága - padparádža safíru mudrce Déšiky,Padma purána, Puškara ágama, Agastja samhitá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Višnu (Devanágarí: \"viṣṇu\") je (spolu s bohem Šivou) nejprominentnější z hinduistických bohů, má mnoho přívrženců (tzv. vaišnavové či višnuisté), kteří ho považují za nejvyššího a jediného skutečného Boha. Jako většina hinduistických bohů má i Višnu mnoho jiných jmen. Existuje několik verzí jejich oslavných seznamů zvaných Višnu Sahasranáma, dosl. '1000 jmen Višnua'. Mezi nejčastější z nich patří Nárájana (V sanskrtu नारायण \"nārāyaṇa\"). Vztahují se k němu i jména jeho avatárů (nepřesně \"inkarnací\").", "tgt_summary": "Vishnu ( [], Etymologie unklar) ist eine der wichtigsten Formen des Göttlichen im Hinduismus und kommt bereits in den Veden vor. Im Vishnuismus gilt er als die Manifestation des Höchsten. Seine Shakti, die weiblich gedachte Seite des Göttlichen, ist Lakshmi, die als seine Gattin gilt. ", "id": 578516} {"src_title": "CJK", "tgt_title": "CJK", "src_document": [{"title": "Repertoár znaků.", "content": "Čínština používá téměř výhradně čínské znaky a vyžaduje přibližně 4000 znaků pro obecnou gramotnost a přibližně 40000 znaků pro dobré pokrytí jazyka. Pro japonštinu stačí méně znaků; pro základní dorozumnění jich postačuje asi 2000. V korejštině je použití čínských znaků stále řidší, i když používání čínských znaků ve vlastních jménech vyžaduje znalost (a tedy i dostupnost) mnoha znaků. Další písma používaná pro tyto jazyky, jako například Ču-jin fu-chao (bopomofo) a pchin-jin pro čínštinu používající zápis latinkou, hiragana a katakana pro japonštinu a hangul pro korejštinu, nejsou striktně \"CJK znaky\", ačkoli CJK znakové sady je téměř vždy zahrnují jako nezbytné pro plné pokrytí cílových jazyků. Do začátku 20. století byla klasická čínština psaný jazyk vládních úřadů a učenců ve Vietnamu. Oblíbená literatura ve vietnamštině byla psána v písmu hanča, které se skládá z převzatých čínských znaků doplněných množstvím místních znaků. Na rozdíl od kandži či současných čínských znaků, které byly zjednodušeny, si hanča zachovaly svůj původní vzhled a po staletí se téměř nezměnila. Na konci 20. let 20. století byla obě písma nahrazena vietnamskou abecedou vycházející z latinky. Pravděpodobně první průzkum kódovacích systémů CJK provedl sinolog Carl Leban (1971).", "section_level": 1}, {"title": "Kódování.", "content": "Počet znaků požadovaných pro úplné pokrytí libovolného z těchto jazyků je zcela mimo možnosti osmibitového (jednobytového) kódování, které poskytuje 256 znaků, proto je nutné používat alespoň 16bitové kódování s pevnou šířkou nebo vícebytové kódování s proměnnou délkou. Ani 16bitová kódování s pevnou šířkou, jako například Unicode do verze 2.0, však nejsou doporučovaná, protože je třeba kódovat více znaků, než kolik umožňuje 16bitové kódování a požadavku čínských vládních úřadů, aby software v Číně podporoval znakovou sadu GB18030. Unicode 5.0 obsahuje přibližně 70000 Han znaků. Přestože CJK kódování sdílejí znakové sady, kódování pro ně vyvinutá jednotlivými vládami a softwarovými společnostmi byla často vzájemně nekompatibilní. Unicode se pokouší, přes určité kontroverze, unifikovat znakové sady pomocí procesu nazývaného Han unifikace. Znakové kódy CJK musí obsahovat minimálně Han znaky plus znaky pro konkrétní jazyk fonetická písma, Pchin-jin, Ču-jin fu-chao (bopomofo), hiragana, katakana a hangul. Ke znakovým kódům CJK patří: Znakové sady CJK zabírají velkou část přiřazeného kódového prostoru Unicode. Panují mnohé kontroverze mezi japonskými odborníky na čínské znaky o potřebnosti a technickém přínosu procesu Han unifikace používané pro namapování více čínských a japonských znakových sad do jediné množiny jednotných znaků. Všechny tři jazyky lze zapisovat vodorovně i svisle, ale při discussing kódování problémy obvykle se považují za písma psaná zleva doprava.", "section_level": 1}, {"title": "Právní status.", "content": "Ken Lunde uvádí, že v roce 1996 byla zkratka „CJK“ registrovaná ochranná známka knihovnického konsorcia Research Libraries Group (které se sloučilo s OCLC v roce 2006). Server Justia uvádí, že ochrannou známku vlastnila OCLC v letech 1987 až 2009, a že nyní je prošlá.", "section_level": 1}], "src_summary": "CJK je zkratka používaná při internacionalizaci a lokalizaci pro východoasijské jazyky čínštinu, japonštinu a korejštinu, které pro svůj zápis používají písmo obsahující čínské znaky nebo písmo z čínských znaků vycházející. Výjimečně se tato skupina rozšiřuje i o vietnamštinu a označuje se CJKV, protože v minulosti vietnamština také používala čínské znaky. ", "tgt_summary": "CJK (Abkürzung für die chinesische, japanische und koreanische Schrift; ) ist ein Begriff, der vor allem in der elektronischen Datenverarbeitung in Bezug auf die Schriften verwendet wird, die die chinesischen Schriftzeichen () verwenden oder verwendet haben, in Japan Kanji und in Nord- und Südkorea Hanja. ", "id": 730599} {"src_title": "Leopold II.", "tgt_title": "Leopold II. (HRR)", "src_document": [{"title": "Toskánský velkovévoda.", "content": "Byl až devátým dítětem královny Marie Terezie, ale vzhledem k množství dcer druhým nejstarším synem, který se dožil vyššího věku. V roce 1765 se oženil s dcerou španělského krále Karla III. Marií Ludovikou. V témže roce zdědil po otci Františku I. Štěpánovi Lotrinském velkovévodství toskánské a usídlil se ve Florencii. Z tohoto místa sledoval překotné reformní počínání svého bratra Josefa II. na trůně ve Vídni a na rozdíl od něj se stal postupně otcem 16 dětí, jimž se po zdravotní stránce převážně dařilo dobře. Tři čtvrtiny z nich byli synové. Prováděl reformy (zrušení cechů, zrušení toskánské armády a její nahrazení občanskou milicí, zrušení trestu smrti...) v postupných krocích a pokud možno v takové podobě, aby nevyvolávaly konflikty. Nebyl však zároveň zastáncem budování mohutného centrálního aparátu, který vznikal v sídle habsburské monarchie.", "section_level": 1}, {"title": "Bratr Josef II..", "content": "V posledních letech své vlády v Toskánsku se začal obávat vzrůstajících nepokojů v Německu a Uhersku – dominií jeho rodiny – které byly přímým důsledkem metod vládnutí jeho bratra. Leopold a Josef byli k sobě citově připoutaní a často se setkávali před i po smrti jejich matky. Když ho ale už těžce nemocný Josef požádal, aby přišel do Vídně a stal se spoluvládcem, Leopold se vyhnul odpovědi. Věděl, že bude muset nastoupit vládu po Josefovi, ale nechtěl zdědit jeho nepopularitu. Když Josef II. 20. února 1790 zemřel, pobýval Leopold ještě stále ve Florencii a odcestoval až 3. března.", "section_level": 1}, {"title": "Král a císař.", "content": "Do Vídně se tedy Leopold přesunul až po smrti bezdětného bratra v roce 1790 jako posléze korunovaný císař Svaté říše římské a král uherský Leopold II. Rychle se rozhodl řešit zděděné problémy, jež se nahromadily především v posledním roce Josefovy vlády. Pro uklidnění šlechty potvrdil zrušení berního a urbariálního patentu a církev si na druhé straně přiblížil, když vrátil výchovu kněží z generálních seminářů do jejích rukou. Uvolnil také pořádání pro lid dříve obvyklých procesí či poutí. Byl otevřený k návrhům z nejrůznějších stran, protože věděl, že čím více jich bude, tím si bude moci vybrat více času na jejich prostudování a sloučení, které často ani nebude možné. Klid se snažil nastolit i na dalších místech, kde jeho předchůdce vyvolal rozpory. Rychle ukončil mírem ve \"Svišťově\" tažení na Balkáně proti Turkům, protože potřeboval uklidnit Prusko. Podařilo se mu brzy zvládnout neklidnou situaci i na území Uher a povstání v Rakouském Nizozemí (dnešní Belgii). Postupem času věnoval stále větší pozornost Francii, kde již dávno zuřila revoluce, která se osobně dotýkala jeho sestry Marie Antoinetty, a která především hrozila překročit hranice v podobě odezvy v jiných zemích. Vydal tedy s pruským králem Fridrichem Vilémem II. v Pilnici v srpnu 1791 deklaraci, na jejímž základě byla v únoru příštího roku mezi Pruskem a habsburskou monarchií uzavřena spojenecká smlouva namířená proti revoluční Francii.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah k českým zemím.", "content": "Z pohledu Čechů se odlišoval od svého bratra i tím, že nechal vrátit svatováclavské klenoty do Prahy a 6. září 1791 se v katedrále sv. Víta nechal korunovat českým králem. Císař česky rozuměl a v centru Čech tehdy dokonce pobyl několik týdnů. Nejen Praha žila několik měsíců touto událostí – u příležitosti takovéto vzácné návštěvy se technika předháněla s uměním, když se v Klementinu konala první česká průmyslová výstava a v Nosticově divadle byla pro změnu hrána objednaná Mozartova opera \"La Clemenza di Tito\". Nový panovník byl přístupný mnoha setkáním, takže bylo možné, aby se přímo seznámil např. s názory Josefa Dobrovského.", "section_level": 1}, {"title": "Úmrtí.", "content": "Císař Leopold II. zemřel nečekaně rychle, sotva stačil stabilizovat poměry v zemi a její vnější vztahy. Podle rodové tradice bylo mrtvé tělo rozděleno na tři části. Nabalzamované tělo bylo pochováno v Toskánské hrobce, která je součástí Císařské hrobky pod kostelem kapucínů ve Vídni. Jeho srdce je uloženo v Hrobce srdcí v augustiniánském kostele a vnitřní orgány ve Vévodské hrobce svatoštěpánské katedrály. Jeho kenotaf (prázdný náhrobek) od Franze Antona Zaunera se nachází v kapli sv. Jiří v augustiniánském kostele.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Leopold měl se svou ženou Marii Ludovikou Španělskou 16 dětí (12 synů a 4 dcery):", "section_level": 1}], "src_summary": "Leopold II. (5. května 1747 Vídeň – 1. března 1792 Vídeň) byl předposlední císař římský, král český, král uherský, markrabě moravský, velkovévoda toskánský (jako (Petr) Leopold I.) atd. z dynastie habsbursko-lotrinské.", "tgt_summary": "Leopold II. (* 5. Mai 1747 in Wien; † 1. März 1792 ebenda) war Erzherzog von Österreich aus dem Haus Habsburg-Lothringen, von 1765 bis 1790 (als Peter Leopold) Großherzog der Toskana sowie von 1790 bis 1792 Kaiser des Heiligen Römischen Reiches und König von Böhmen, Kroatien und Ungarn. ", "id": 8011} {"src_title": "Foucaultovo kyvadlo (kniha)", "tgt_title": "Das Foucaultsche Pendel", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Postavy.", "content": "Casaubon je vypravěčem příběhu, je východiskem (causou) děje, ostatní postavy jsou z něj odvozeny. Jako student píšící disertační práci se setká s Jacopem Belbem a jeho kolegou Diotallevim. Později odcestuje do Brazílie, kde vyučuje, účastní se se svou přítelkyní Amparou lidových rituálů a poznává tajemného Agliého. S Amparou se rozejde, po návratu znovu navazuje přátelství s Belbem a Diotallevim, společně s nimi připravuje knihu o dějinách kovů, která se však postupně mění v dějiny magie. Jeho novou milenkou se stává studentka Lia. Jacopo Belbo je nakladatelský redaktor, má za sebou složitou minulost, zejména dětství odehrávající se ve fašistické Itálii, udržuje neméně složitý vztah s Lorenzou Pellegriniovou a všechny svoje rozpory projektuje do své tvorby, kterou však nehodlá zveřejnit. Je to zprvu skeptik, ostatně stejně jako Casaubon v jisté chvíli však začne (a musí začít...) brát Plán vážně. Diotallevi je Belbův kolega v nakladatelství Garamond, je přesvědčen o tom, že je Židem, i když to nemůže nijak dokázat. Jeho životním cílem je získat správnou kombinaci slov Tóry.", "section_level": 2}, {"title": "Nástin děje.", "content": "Casaubon píše koncem 60. let svou práci o templářích seznamuje se s Belbem a Diotallevim z nakladatelství Garamond. Redakci navštíví jistý plukovník Ardenti, který jim předá tajemnou listinu hlásící se do čtrnáctého století, pak však náhle zmizí a mnohé nasvědčuje tomu, že byl zavražděn. Naši tři hrdinové doplněním poškozeného textu získají tajuplné poselství, na jehož základě konstruují myšlenku velikého spiknutí lidí disponujících tajemstvím stavitelů Šalamounova chrámu, kteří mají roku 2000 ovládnout svět. Casaubon odjíždí do Brazílie, kde se setkává s jistým gentlemanem jménem Aglié, který se dokonale vyzná v mystice a naznačuje o sobě, že je nesmrtelný. Po návratu začíná Casaubon pracovat společně s Belbem a Diotallevim na knize o historii kovů, postupem času se však tato práce mění v konstrukci tajuplného Plánu. Áglié, který patří ke skupince \"zasvěcenců\" se domnívá, že Belbo Plán skutečně zná a ví víc než oni, podaří se mu jej přimět k tomu, aby přijel na letní slunovrat do pařížského Musée des arts et métiers, kde je umístěno Foucaltovo kyvadlo, s jehož pomocí a (neexistující) mapou od Belba má být objeven pupek světa (omfalos mundi), umožňující ovládat nezměrné geomantické síly, Belbo však odmítá cokoliv říci (stejně nemá co) a raději umírá. V muzeu je skryt i Casaubon, který je tak svědkem Belbovy smrti, podaří se mu uniknout, neustále je však stíhán myšlenkou, že jsou mu Agliého lidé v patách. Diotallevi umírá na rakovinu.", "section_level": 2}, {"title": "Možné interpretace.", "content": "Kniha je typicky postmoderním mnohaúrovňovým dílem, lze ji číst jako napínavý příběh o tajemném spiknutí, ale také jako úvahu o vztahu reality a fikce (neexistující Plán se stává skutečným, protože se tak jeví Agliého bratrstvu a posléze i autorům Plánu, kteří přece dobře vědí, že si všechno vymysleli na základě nedostatečných důkazů a odvážných asociací), což je problém, kterým se Eco zabývá i ve svých Šesti procházkách literárními lesy. Počet možných interpretací je prakticky neomezený.", "section_level": 1}], "src_summary": "Foucaltovo kyvadlo je druhý román italského sémiologa a teoretika literatury prof. Umberta Eca. Poprvé byl vydán v nakladatelství Bompiani roku 1988, český překlad poprvé vyšel roku 1991 v Odeonu (přeložil Zdeněk Frýbort). Název odkazuje k Foucaultovu kyvadlu pojmenovanému dle Léona Foucaulta, francouzského fyzika 19. století, tato pomůcka experimentálně potvrzuje zemskou rotaci. Sedmisetstránkové dílo je rozděleno na deset kapitol pojmenovaných podle deseti sefir, božích atributů ze židovské kabaly, tato jména zní: Keter, Chochma, Bina, Chesed, Gevura, Tif ́eret, Necach, Hod, Jesod a Malchut. Jednotlivé kapitoly se dále dělí na kratší oddíly, kterých je celkem 120 a každý z nich je uveden citací ze světové literatury, nejčastěji takovou, která má co do činění s esoterikou,alchymií, templáři, bratrstvem růže a kříže (rozenkruciáni) nebo svobodnými zednáři. Kniha je velmi intertextuální, se širokým záběrem, vyžaduje čtenáře, který něco ví o dějinách evropské kultury, je schopen pracovat s odkazy a ochoten o tom, co čte, přemýšlet. Kniha je vybavena vysvětlivkami, řadí se k postmoderní literatuře.", "tgt_summary": "Der Roman Das Foucaultsche Pendel von Umberto Eco erschien 1988 im italienischen Original als \"Il pendolo di Foucault\". Die deutsche Übersetzung von Burkhart Kroeber erschien 1989. In postmoderner Manier verbindet er Motive des Abenteuer-, Historien- und Kriminalromans mit derart zahlreichen gelehrten Bezügen zu Geschichte, Verschwörungstheorien, Esoterik, Philosophie und Physik, dass der Schriftsteller Anthony Burgess vorschlug, das Buch solle als Enzyklopädie mit einem Register versehen werden. ", "id": 1188530} {"src_title": "Charón", "tgt_title": "Charon (Mythologie)", "src_document": [{"title": "Mytologie.", "content": "Do řecké mytologie se patrně dostal později, v Homérových básních se nevyskytuje. V etruské kultuře se obdobné božstvo nazývalo Charun. Charon převážel přes řeku, která se u řeckých autorů nazývá Acherón nebo Léthé (= zapomnění), u latinských autorů Styx, a to pouze do podsvětí, nikoli zpět na svět. Převézt však mohl jen duše řádně pohřbených mrtvých, kdežto duše nepohřbených bloudily navěky na březích řeky. Za převezení vyžadoval jako odměnu peníz. Proto Řekové dávali svým mrtvým pod jazyk obolos, aby mu jejich duše měly čím zaplatit. Jen výjimečně se do podsvětní říše dostal někdo živý. Za to, že Charón převezl Hérakla musel pak z rozkazu samotného boha Háda sloužit po celý rok v okovech. Také dle Vergiliovy \"Aeneidy\" (VI. kniha) dala Sybilla Aineovi Zlatou ratolest, aby mohl překonat řeku, ačkoliv byl stále naživu.", "section_level": 1}, {"title": "Obraz v umění a v literatuře.", "content": "Charón byl často znázorňován na náhrobních reliéfech a pohřebních vázách. Nejpozoruhodněji je snad vyobrazen (společně s bohem Hermem) na váze tzv. Saburova malíře. Ta byla zhotovena kolem roku 450 př. n. l. a nyní je umístěna v Národním archeologickém muzeu v Athénách. Vyskytuje se také často na renesančních a barokních obrazech a freskách, například na Michelangelově „Posledním soudu“ v Sixtinské kapli ve Vatikánu. Charón se vyskytuje v Aristofanově komedii „Žáby“, a je to také první postava, s níž se v podsvětí setkává Dante (\"Božská komedie, Peklo\", zpěv 3). V novele Thomase Manna „Smrt v Benátkách“ vystupuje jako Cháron gondoliér, který hlavního hrdinu vozí po Benátkách. Podobných narážek je ve starší i novější literatuře celá řada.", "section_level": 1}], "src_summary": "Charón (řecky Χάρων, lat. \"Charon\") byl syn boha věčné tmy Ereba a bohyně noci Nykty, převozník mrtvých do podsvětí. Bývá znázorněn jako hrubý, vyzáblý a nevlídný stařec nebo jako okřídlený démon s dvojitou sekyrou, s kladivem nebo veslem.", "tgt_summary": "Charon (, Kurzform zu „mit funkelnden Augen“) ist in der griechischen und römischen Mythologie der düstere, greise Fährmann, der die Toten für einen Obolus (Münze) in einem Boot über den Totenfluss – meist den Acheron, häufig werden auch die Flüsse Lethe und Styx genannt – bringt, damit sie ins Reich des Hades, des Herrschers der Unterwelt, gelangen. Die dem Fährmann gewidmeten, meist in Höhlen oder Felsöffnungen gelegenen Kultstätten werden als \"Charoneia\" bezeichnet.", "id": 1390469} {"src_title": "Akce grupy na množině", "tgt_title": "Gruppenoperation", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Nechť formula_1 je grupa a formula_2 neprázdná množina. Zobrazení formula_3 nazveme \"akcí grupy formula_1 na množině formula_2\" (také \"působením formula_1 na formula_2\") jestliže: Jinak řečeno prvek formula_14 působí na formula_15 stejně, jako působí formula_16 na formula_11.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentace permutacemi.", "content": "Nechť formula_1 působí na formula_2 a pro pevně zvolené formula_20 označme formula_21 zobrazení formula_22 dané předpisem formula_23. Pak platí: Zobrazení formula_29 se nazývá reprezentace permutacemi odpovídající dané akce grupy formula_1 na množině formula_2. Akce grupy formula_1 na formula_2 se nazývá \"triviální\", resp. \"věrnou\", jestliže formula_34, resp. reprezentace permutacemi odpovídající této akci je injektivní zobrazení.", "section_level": 1}, {"title": "Jádro akce a stabilizátor prvku.", "content": "Jádro akce grupy formula_1 na množině formula_2 se nazývá množina formula_37 (přičemž tato množina je shodná s formula_38). Je-li pevně zvolen prvek formula_11, pak množinu formula_40 nazýváme stabilizátor prvku formula_41. Platí, že jádro akce je průnikem všech stabilizátorů (symbolicky formula_42). Stabilizátor prvku formula_11 tvoří podgrupu grupy G a jádro akce je dokonce normální podgrupu této grupy.", "section_level": 1}, {"title": "Orbita prvku.", "content": "Množina formula_44 se nazývá orbita prvku formula_41. Akce grupy G se nazývá \"tranzitivní\", jestliže má právě jednu orbitu (tj. formula_46). Působí-li grupa G na konečné množině A, pak platí, že formula_47.", "section_level": 1}, {"title": "Tranzitivní akce a homogenní prostor.", "content": "Říkáme, že grupa formula_48 má na formula_49 tranzitivní akci, pokud pro každé formula_50 existuje formula_51 takové, že formula_52. Ekvivalentně, akce je tranzitivní pokud pro jedno pevné formula_53 a každé formula_54 existuje formula_51 takové, že formula_52 a formula_48 má tedy jenom jednu orbitu. Pokud má formula_48 na množině formula_49 tranzitivní akci, můžeme množinu formula_49 reprezentovat jako homogenní prostor kde formula_62 je stabilizátor jednoho prvku formula_63 a formula_64 je množina levých rozkladových tříd. Identifikace je formula_65 a je jednoznačná,neboť Zobrazení formula_72 je tedy bijekce. Reprezentace množiny jako levých rozkladových tříd formula_64 se nazývá v geometrii homogenní prostor a tvoří základ tzv. Kleinovy geometrie. Například Eukleidovské geometrii jsou vlastní Eukleidova grupa Euc(n) všech rotací, zrcadlení a posunutí. Tato grupa má na Eukleidově prostoru tranzitivní akci a stabilizátor pevně daného bodu je grupa O(n) všech otočení a zrcadlení takových které bod zachovávají. Eukleidův prostor formula_74 dimenze formula_75 tedy můžeme reprezentovat jako", "section_level": 1}], "src_summary": "Akce grupy na množině je jisté zobrazení mezi množinou a grupou (definované níže) s odpovídajícími vlastnostmi. Má spojitost např. se studiem automorfismů či charakteristických podgrup.", "tgt_summary": "In der Mathematik gehört zu einer Gruppenoperation, -aktion oder -wirkung eine Gruppe formula_1 als „aktiver“ Teil und eine Menge formula_2 als „passiver“ Teil. Die Operation, Aktion oder Wirkung eines Elements formula_3 auf der Menge formula_2 ist eine Transformation (Selbstabbildung) dieser Menge. Dabei \"operieren\" die Elemente formula_5 auf den Elementen der Menge formula_2 in der Weise, dass die Aktion des Produkts formula_7 der Hintereinanderausführung der Einzelaktionen entspricht. ", "id": 191782} {"src_title": "Kraňsko", "tgt_title": "Krain", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Prvními historickými obyvateli Kraňska byli podle Hérodota Illyrové. Ve 4. století př. n. l. území obsadily některé keltské kmeny (Carni/Καρνίοι – a to i benátskou provincii Karnii a Korutany/Kärnten) a v 1. století př. n. l. si oblast podmanila Římská říše. Po ostrogotské a langobardské nadvládě v 5. a 6. století začaly do Kraňska pronikat avarské a slovanské kmeny. Je možné, že území bylo součástí Sámovy říše. V souvislosti s výboji Karla Velikého proti Bavarům se Kraňsko dostalo pod franskou nadvládu. K roku 973 se poprvé uvádí jako samostatné území pod jmény \"Carniola... vulgo Creina\" (název značí hraniční kraj, tak jako Ukrajina). Od té doby se také datuje kolonizace země Němci. Od roku 976 spadá Kraňsko pod vévodství korutanské a stalo se objektem zájmu okolních zeměpánů, zejm. patriarchů aquilejských a vévodů rakouských. Ve sporech o korutanské dědictví ve 13. století vystoupil se svým nárokem také český král Přemysl Otakar II., který se stal držitelem Kraňska v letech 1269–1276. Po jeho pádu se Kraňsko stalo majetkem tyrolských hrabat a od roku 1335 bylo součástí habsburských držav. Za napoleonských válek bylo Kraňsko součástí tzv. Ilyrských provincií náležejících Francii, po „Bitvě národů“ (1813) se však dostaly zpět pod rakouskou vládu. V letech 1816–1849 tvořilo část Ilyrského království, poté bylo do roku 1918 jednou z korunních zemí Rakousko-Uherska s titulem vévodství. V rámci monarchie disponovalo zemskou autonomií, jejímž nejvyšším legislativním orgánem byl Kraňský zemský sněm, na kterém od konce 19. století převažovaly slovinské politické strany. Po první světové válce se většina Kraňska stala součástí Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů (a s ním pak součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců), západní části však získala Itálie. V rámci Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů a poté i v rámci Království Srbů, Chorvatů a Slovinců bylo Kraňsko začleněno do nově ustavené země Slovinska, zrušené roku 1924. Po druhé světové válce Itálie ztratila, ve prospěch Jugoslávie, téměř celou svoji část Kraňska, z níž jí zůstala pouze vesnice Fusine in Valromana. Od té doby je téměř celé Kraňsko součástí znovuustaveného Slovinska.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kraňsko nebo též Krajina (slovinsky \"Kranjska\"; německy \"Krain\"; latinsky \"Carniola\") je historická země. Téměř celá náleží v současnosti Slovinsku, pouze malý severozápadní výběžek, v němž se nachází Fusine in Valromana, náleží Itálii. Kraňsko se rozkládá kolem řeky Sávy na rozloze 10 033 km2. Leží mezi Rakouskem (Korutany) na severu a Chorvatskem (Istrií a Středním Chorvatskem) na jihu; v rámci samotného Slovinska pak zemi ohraničuje ze západu Gorice spolu se slovinskou částí Istrie (obojí spojeno do Slovinského přímoří) a z východu Dolní Štýrsko. Tradičně se dělí na Horní, Dolní (tzv. Vindická marka) a Vnitřní Kraňsko. ", "tgt_summary": "Das Land Krain, („Land Krain“) (lateinisch und englisch \"Carniola\", französisch: \"Carniole\") war um 973 (nach anderen Quellen 976) eine dem Herzogtum Kärnten vorgelagerte Mark. Nach der Abkoppelung von Kärnten um 1002 wurde die Krain eine selbstständige Grenzmark mit eigenen Markgrafen. Ab 1364 war sie Herzogtum und ab 1849 österreichisches Kronland. Nach dem Ende des Ersten Weltkrieges 1918 ging die Krain in Slowenien auf, das dem SHS-Staat angehörte, der 1929 von König Aleksandar I. Karađorđević in Königreich Jugoslawien (\"Kraljevina Jugoslavija\") umbenannt wurde. Heute ist das ehemalige Herzogtum Krain ein Teil der Republik Slowenien, jedoch keine Gebietskörperschaft. Die einstige Hauptstadt des Herzogtums, auf Deutsch Laibach, auf Slowenisch Ljubljana (nach 1918 wurde in Slowenien nur noch die slowenische Version verwendet), ist heute die Hauptstadt Sloweniens.", "id": 2151514} {"src_title": "Šok (lékařství)", "tgt_title": "Schock (Medizin)", "src_document": [{"title": "Definice šoku obecně.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Odborně.", "content": "Akutní generalizovaný pokles prokrvení (perfuze) tkání a orgánů, který vyvolává neschopnost zásobovat kyslíkem a živinami, a zhoršuje odvod CO a metabolitů ze tkání.", "section_level": 2}, {"title": "Laicky.", "content": "Šok je nepříznivá reakce organismu (lidského těla) na situaci, kdy tkáně trpí nedostatkem kyslíku a živin. Nejčastější příčinou je velká ztráta krve. Tělo potřebuje své zásoby těchto látek pro činnost mozku a srdce. Cílem první pomoci je podpořit dodávku krve právě do těchto životně důležitých orgánů.", "section_level": 2}, {"title": "Příčiny šoku v lékařství (\"medicínské dělení šoku\").", "content": "\"hypovolemický šok \"(snížení množství krve v cévách) \"kardiogenní šok \"(selhání funkce srdce jako pumpy) \"distribuční šok \"(roztažení cévního systému) \"obstrukční šok \"(stlačení srdce zvnějšku)", "section_level": 1}, {"title": "Rozdíly v příznacích a pomoci u vybraných typů šoku.", "content": "Plný popis stavů je na stránkách vnitřní krvácení a anafylaktický šok.", "section_level": 1}, {"title": "První pomoc při úrazovém šoku (vnitřní krvácení).", "content": "Použití tzv. protišokové polohy se již dnes nedoporučuje, viz např. https://zachrannasluzba.cz/myty-o-prvni-pomoci/. Lékařská pomoc u úrazového šoku spočívá především v rychlém doplnění tekutiny nitrožilně. To je také důvod proč není vhodné transportovat pacienty vlastními prostředky. Další typy šoku vyžadují komplexní léčbu – především podporu funkce srdce.", "section_level": 2}, {"title": "Příznaky anafylaktického šoku.", "content": "Alergický jev, kterým tělo přehnaně reaguje na vnější podnět. Takřka výhradně se jedná o alergie na hmyzí (včelí) bodnutí, nebo alergii na lék podaný injekčně. Alergeny vstupující jinou cestou (potravinová alergie) vyvolávají tento život ohrožující stav extrémně vzácně. Postižený začne otékat jak zvenčí tak i zevnitř, zužují se průdušky a člověk umírá na udušení a zástavu srdce, pokud mu nebyla poskytnuta pomoc. Tento stav je vzácný a většina lidí alergických na hmyzí bodnutí má pouze rozsáhlejší otoky.", "section_level": 2}, {"title": "První pomoc u anafylaktického šoku.", "content": "Lékařská první pomoc spočívá v nitrožilním podání adrenalinu, podání kortikoidů a antihistaminik je pouze doplňující léčbou.", "section_level": 2}, {"title": "Protišoková opatření.", "content": "Takzvaná protišoková opatření (dosud v našich krajích citovaná pod zkratkou 5 T) jsou diskutabilní, historicky překonaná. Jejich použití je nejvhodnější právě jen u duševního otřesu. Pokud je používáme u jiných šokových stavů, je nutné vědět určitá upřesnění, samotný název může být lehce matoucí. Podle současných Standardů první pomoci se souhrn následujících doporučení již nepoužívá", "section_level": 1}], "src_summary": "V lékařství je šok stav poruchy krevního oběhu, ohrožující život, vyžadující urychlenou zdravotní (lékařskou) pomoc. Bez zdravotního zásahu šok obvykle končí smrtí. V obecném povědomí se však tento stav zaměňuje za psychický otřes. ", "tgt_summary": "Der Begriff Schock bezeichnet in der Medizin ein lebensbedrohliches Zustandsbild. Es bildet sich eine schwere Kreislaufstörung aus, bei der meist die Blutzirkulation in den Kapillaren vermindert ist. Als Folge treten eine Sauerstoffunterversorgung der Gewebe und in letzter Konsequenz ein Stoffwechselversagen auf. ", "id": 1732749} {"src_title": "Papežský stát", "tgt_title": "Kirchenstaat", "src_document": [{"title": "Středověk.", "content": "Dějiny papežského státu jsou těsně spjaty s dějinami papežství a katolické církve. První římští biskupové neměli prakticky žádnou světskou moc ani rozsáhlejší vlastnictví. Prvním majetkem papeže měl být Lateránský palác, darovaný císařem Konstantinem I. Základy světské moci papežů vybudoval především Řehoř I. Veliký, který se všemožně staral o zlepšení situace katolické církve i Římanů, decimovaných válkami, hladomorem i nemocemi. Zásadní význam pro dějiny církevního státu měla tzv. Pipinova donace z roku 755, kdy Pipin III. daroval Štěpánu II. Řím, Ravennu a Pentapolis. Tato oblast tvořila hlavní oporu světské papežské moci a po dlouhá staletí, až do roku 1870, zůstávala pod svrchovanou vládou papežů.", "section_level": 1}, {"title": "Novověk.", "content": "V letech 1796–1797 byl církevní stát ohrožován francouzskými výboji a 15. února 1798 došlo k obsazení samotného Říma. Papež byl deportován do Sieny a Napoleon Bonaparte vyhlásil Věčné město za součást své říše jako tzv. „sesterskou římskou republiku“. Papežský stát byl tímto aktem vlastně zrušen. Obnoven byl ve stejném rozsahu Vídeňským kongresem roku 1815. Revoluční rok 1848 se projevil i v církevním státě. Papež musel tajně utéct a v Římě byla 9. února 1849 vyhlášena republika. Papež musel požádat o vojenskou pomoc zahraniční mocnosti – Francii, Rakousko, Španělsko a Neapol. Až 12. dubna 1850 se mohl vrátit do Říma. Sjednocování Itálie však pokračovalo a papež přišel postupně o velkou část území. Jeho državy, z nichž nakonec zbyl pouze Řím a nejbližší okolí, odolávaly jen díky spojeneckým armádám. Když se po zahájení prusko-francouzské války Francouzi stáhli z Říma, Italové 20. září 1870 město dobyli a vyhlásili jej za hlavní město sjednocené Itálie. Papeži, jimž byl ponechán jen pahorek Vatikán, ještě dlouho doufali v obnovení církevního státu, a proto k vyrovnání s Itálií došlo až v roce 1929 podepsáním Lateránské smlouvy. Ta potvrzovala suverenitu Vatikánu i exteritoriálních území; papež se oproti tomu vzdal nároků na původní území a uznal Řím za hlavní město Itálie. Vztah mezi Vatikánem a Itálií byl pak ještě upraven konkordátem z roku 1984. Ztrátu území, patřících původně k papežskému státu, se Itálie zavázala odškodnit částkou 1,75 miliard lir.", "section_level": 1}, {"title": "Historické symboly papežského státu.", "content": "Vedle vlajek Papežského státu či praporců (korouhví) jednotlivých papežů je od dob renesance známo užití církevního gonfalonu. Gonfalon plnil spíše funkci vojenské standarty (latinsky \"Vexillum\", italsky \"Gonfalone di Santa Romana Chiesa\", příležitostně \"Vessilio di San Pietro\", tj. prapor svatého Petra) a náležel úřadu papežského gonfaloniéra.", "section_level": 1}], "src_summary": "Papežský stát (latinsky \"Status Pontificus\", neboli také \"Dicio Pontificia\"), resp. Církevní stát (italsky \"Stato della Chiesa\", latinsky \"Status Ecclesiasticus\", případně \"Patrimonium Sancti Petri\") je název státního útvaru, který existoval ve střední části Apeninského poloostrova zhruba od 8. století po rok 1870. Jeho hlavou byl papež, hlavním městem Řím a do 19. století představoval jeden z největších italských států. V současné době se pojem papežský stát může používat (v češtině spíše raritně) pro označení státu Vatikán, který je jeho nástupcem.", "tgt_summary": "Der Kirchenstaat (lateinisch: Dicio Pontificia oder Status Pontificius, italienisch: Stato della Chiesa oder Stato Pontificio) war das weltlich-politische Herrschaftsgebiet des Papstes, das seit 756 durch die \"Pippinsche Schenkung\" (auch \"Pippinische Schenkung\") aus den Ländereien des Bischofs von Rom \"(Patrimonium Petri)\" entstand und nach wechselvoller Geschichte letztlich bis zum 6. Oktober 1870 bestand, als nach einer Volksabstimmung der Anschluss des Kirchenstaats an das Königreich Italien proklamiert wurde (vgl. Risorgimento). ", "id": 997679} {"src_title": "Okno", "tgt_title": "Fenster", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V minulosti byla často výplň okna tvořena jen pomaštěným papírem, nebo okno výplň vůbec nemělo (mělo pouze okenici). Naopak okna katedrál byla bohatě vykládaná (vitrážovaná).", "section_level": 1}, {"title": "Druhy oken.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podle členění.", "content": "Okna mohou být celistvá (obdélníkový rám s jedním souvislým sklem), nebo dělená na části (okenní tabule). Sdružené okno je okno se dvěma nebo více otvory s mezilehlými sloupky a stojkami. Zvláštním případem okna jsou střešní okna. S těmi je spojen dánský inženýr Villum Kann Rasmussen. Ten v roce 1942 navrhl a vyrobil první moderní střešní okno, a tím v podstatě umožnil budoucí optimální využití prostoru pod šikmou střechou. Později se stal zakladatelem společnosti Velux. Okno do ploché střechy umožňuje prosvětlení interiéru pod rovnou (ne sedlovou) střechou. Okno může být otevíravé (v takovém případě je vhodné použít dálkové ovládání na elektrický pohon pro nedostupnost okna), nebo neotvíravé. Okno do ploché střechy je možné zastínit roletkou v případě ostrého světla.", "section_level": 2}, {"title": "Příslušenství okna.", "content": "Součástí okna bývají rovněž okenice (dřevěné či kovové), zatahovací žaluzie. Funkční celek mohou dále tvořit v exteriéru markýza, slunolam, bezpečnostní mříže, parapet, fasádní dekorace, případně zábradlí nebo v interiéru závěsy, parapet, otopné těleso.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální vlastnosti.", "content": "Mezi základní charakteristiky okna patří součinitel prostupu tepla (U, U): formula_1 kde, A [m2] je zasklená plocha, A [m2] plocha rámu, I obvod viditelného zasklení [m], Ug a U [W/(m2×K)] součinitel prostupu tepla zasklením a rámem, formula_2 [W/(m×K)] lineární činitel prostupu tepla. Zjednodušený výpočet U lze provést pro novodobé běžné okno 1m x 1m jako U z 1/3, U 2/3 sklo. Přirážka 5% za tepelný most mezi sklem a rámečkem. formula_3 Dalším důležitou hodnotou je g [%] vyjadřující množství slunečního záření (viditelné, infračervené, tepelné) procházející zasklením. Pohybuje se mezi 0,5-0,8 a obvykle klesá se snižujícím se hodnotou U.", "section_level": 1}], "src_summary": "Okno je výplň stavebního otvoru, který slouží od nejstarších dob až po současnost především k prosvětlování místností a pro přirozený kontakt obyvatel s okolím. Okno se skládá ze skleněné výplně, případně i z rámu, který může být z hliníkových slitin, z plastů nebo dřevěný, případně z kompozit. Obvyklá jsou okna jednoduchá s dvojitým zasklením, u nichž jsou v rámu uloženy dvě vrstvy skleněné výplně spojené rámečkem, mezi nimiž je izolační vrstva inertního plynu, vzduchu, argonu, kryptonu nebo xenonu.", "tgt_summary": "Als Fenster wird im Bauwesen eine Lichtöffnung in einer Wand oder im Dach eines Bauwerkes, sowie dessen wind- und wetterdichter Verschluss bezeichnet. Fenster dienen der Belichtung, Belüftung und Aussicht. Weiterhin zählen Fenster zu den Hauptelementen der ästhetischen Gliederung der Fassade und zieren im Idealfall sowohl das Äußere als auch das Innere des Hauses. ", "id": 1554121} {"src_title": "Patriarchát (územní členění církve)", "tgt_title": "Patriarchat (Kirche)", "src_document": [{"title": "Historické patriarcháty.", "content": "Od 2. století si v církvi začaly získávat zvláštní autoritu (\"auctoritas\") jisté církevní obce, které odvozovaly svůj původ od apoštolů (apoštolská posloupnost), od níž odvozovaly též svou důstojnost (\"dignitas\"). Biskupové těchto církevních obcí byli považováni vkládáním rukou za přímé následníky apoštolů. První nikajský koncil roku 325 ustanovil, že tato tři biskupská sídla – Alexandrie, Řím a Antiochie mají zvláštní právní i učitelskou pravomoc nad ostatními církvemi (Alexandrie nad Egyptem, Řím nad Západem a Antiochie nad Sýrií). První konstantinopolský koncil přiřadil tuto pozici též Konstantinopoli a zařadil ji co do důstojnosti hned za Řím. Od dob Justiniána I. se těmto obcím začalo říkat patriarcháty. Jejich pořadí bylo koncily pevně určeno: Prostřednictvím církevního společenství (\"communio\") si navzájem tato biskupství udělovala jurisdikci nad všemi místními církevními obcemi. Byly považovány za garanty jednoty církve. K řešení vzájemných konfliktů sloužily ekumenické koncily. Tato společná autorita patriarchátů zanikla velkým schizmatem mezi západní a východní církví roku 1054.", "section_level": 1}, {"title": "Římskokatolické patriarcháty.", "content": "V římskokatolické církvi existují dodnes biskupství, která jsou označována jako patriarcháty, která však právně nemají zvláštní učitelskou či právní autoritu:", "section_level": 1}, {"title": "Pravoslavné patriarcháty.", "content": "Pravoslavná církev uznává všech pět starověkých patriarchátů (včetně Říma), má čtyři tradiční: Nověji byly založeny:", "section_level": 1}, {"title": "Patriarchové jiných církví.", "content": "Svého patriarchu má Církev československá husitská. Je její hlavou a je volen církevním sněmem na 7 let a následně ordinován na biskupa (pozn.: CČSH nemá svěcení podle apoštolské posloupnosti). Titulu patriarchy užívají i hlavy \"Igreja Católica Apostólica Brasileira\" (ICAB), arcibiskup-primas Portugalské apoštolské katolické církve (PAIC) a Charizmatické episkopální církve. Titul se vyskytuje i u mormonů.", "section_level": 1}, {"title": "Patriarcha v Zenu.", "content": "Patriarcha v Zenu je nositelem přímého Buddhova odkazu a jeho nejvyššího učení. Prvním zenovým patriarchou byl Mahá Kášjapa, přímý žák Buddhy. Slavný je také Bódhidharma, který přinesl buddhismus do číny a 6. zenový patriarcha Chuej-Neng, autor Tribunové sútry.", "section_level": 1}], "src_summary": "Patriarcha, \"(patriarchés)\", je představitel \"patriarchátu\" (řecky πατριαρχία). Označení je složeno ze slov πατήρ \"(patér)\" otec a αρχή \"(arché)\" počátek, vláda. ", "tgt_summary": "Ein Patriarchat (von, von ‚Vater‘ und ‚Ursprung, Herrschaft‘) ist in vorreformatorischen Kirchen eine kirchliche Verwaltungseinheit und ein Jurisdiktionsbereich, der eine eigene Teilkirche bildet und zu dem weitere Diözesen gehören. Diözesanbischof und Oberhaupt des Patriarchats ist ein Patriarch, der in seinem Patriarchat die alleinige Rechts-, Verwaltungs- und Lehrhoheit innehat. Auch die Amtszeit eines Patriarchen wird \"Patriarchat\" genannt. ", "id": 1383083} {"src_title": "Rasová segregace", "tgt_title": "Rassentrennung", "src_document": [{"title": "Formy segregace.", "content": "V rámci segregace můžeme rozlišit několik forem, které Pierre van der Berghe rozpoznává ve spojitosti s apartheidem v Jihoafrické republice.", "section_level": 1}, {"title": "Mikrosegregace.", "content": "Pod pojmem mikrosegregace rozumíme rasově podmíněné oddělování veřejných prostor v každodenním životě (např. čekárny na nádražích, zdravotnická zařízení, veřejné toalety). V praxi docházelo k mikrosegregaci také na americkém Jihu, kde se odděloval prostor pro černé a bílé.", "section_level": 2}, {"title": "Mezzosegregace.", "content": "V rámci mezzosegregace dochází k nucenému rozdělení či přesídlení příslušníků diskriminované skupiny do různých oddělených městských nebo sídelních částí. Historicky je v evropském kontextu typickým projevem mezzosegregaci zakládání židovských ghett.", "section_level": 2}, {"title": "Makrosegregace.", "content": "Makrosegregace má podobu vyčleňování určitých národností jako celků do rezervací pro domorodce. V Jihoafrické republice byly zakládány samosprávné sídelní jednotky bantustany, které byly uměle osídlovány černošským obyvatelstvem. Jednalo se rezervace pod kontrolou ústřední vlády. Ve vládě ovšem ze zákona neběloši nesměli mít zastoupení, čili byly pod kontrolou politicky dominantní skupiny.", "section_level": 2}, {"title": "Příklady rasové segregace ve světě.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jihoafrická republika.", "content": "V rámci politiky apartheidu docházelo od roku 1948 po zvolení Národní strany Jižní Afriky k zavádění legislativy, která umožňovala rasovou segregaci nebělošského obyvatelstva. Jedním z prvních zákonů byl tzv. Population Registration Act z roku 1950, který rozdělil obyvatele JAR do tří rasových skupin: „černí“, „bílí“ a „barevní“, přičemž poslední jmenovaná obsahovala několik rasových podskupin. Tyto skupiny byly uvedeny i v osobních dokladech. Dalším důležitým mezníkem byl zákon Group Areas Act z roku 1950, který jednotlivým rasovým skupinám přidělil odlišné regiony, ve kterých se mohli pohybovat. Lidé byli nuceni bydlet ve svých přidělených regionech a překročení hranic bez povolení bylo ilegální. Od roku 1960 bylo nuceně přesídleno 3,5 milionů černochů. Již v 50. a 60. letech bylo na základě zákona přes 860 000 nebělošských obyvatel nuceno změnit místo pobytu. Černoši byli následně vystěhováni do tzv. bantustanů, umělých sídlišť, umístěných někdy až 20 kilometrů od nejbližší aglomerace. Ty byly sice prohlášeny nezávislými útvary s limitovanými pravomocemi, ale tato nezávislost byla pouze formální. Kromě toho v nich vznikaly problémy, spojené s jejich nedostatečnou kapacitou. Existence těchto sídlišť je ukázkou tzv. tribalismu, což je zpátečnický projev mylné rasové národnostní politiky. Roku 1968 byl navíc schválen zákon o oddělené reprezentaci voličů, který fakticky zbavil tzv. barevné občany politického zastoupení v parlamentu. Namísto dolní sněmovny tak volili do Zastupitelské rady barevných osob (\"Coloured persons representative council\"), která disponovala pouze velmi omezenou legislativní mocí. Tento systém byl později nahrazen v ústavě z roku 1983, která vedla k zavedení trojkomorového parlamentního systému v roce 1984. Ten byl i tak velmi nevyvážený, bělošská sněmovna měla o 48 poslanců více než obě minoritní komory dohromady. Rostoucí nespokojenost obyvatel a zahraniční kritika donutily roku 1990 prezidenta Frederika Willema de Klerka zahájit vyjednávání o zrušení apartheidu s Africkým národním kongresem a dalšími organizacemi. Výsledkem pak byly demokratické volby roku 1994, ve kterých ANK zvítězila a prezidentem se stal Nelson Mandela. Tyto volby jsou pak považovány za faktický konec apartheidu. Formálně byl apartheid s konečnou platností zrušen novou ústavou z 8. května 1996.", "section_level": 2}, {"title": "Spojené státy americké.", "content": "Dlouhodobě rasově segregováni byli Afroameričané na jižním území USA. Ačkoliv třináctý dodatek ústavy postavil otrokářství mimo zákon, rasová segregace byla kodifikovaná tzv. Jim Crow laws, které platily na území bývalých Konfederovaných států amerických. Uzákoňovaly segregaci černochů ve školách, veřejných prostranstvích a veřejné dopravě. Odpor k rasové segregaci se zdvihl po druhé světové válce. Afroameričané cítili, že si zaslouží díky roli, kterou sehráli na všech frontách válečného konfliktu, stejná práva a uznání. Proto v roce 1948 vydal prezident Harry S. Truman exekutivní nařízení rušící segregaci v ozbrojených složkách. Důležitou osobností v boji za odstraňování rasové segregace a znevýhodňování byl Martin Luther King, který za to byl později oceněn Nobelovou cenou míru. Na rozdíl od Malcolma X prosazoval nenásilnou formu odporu. Ve svých projevech zdůrazňoval, že tyto protesty neustanou, dokud se nesplní základní požadavek – rovnoprávné občanství. Veškeré formy rasové segregace byly postupně, mimo jiné kvůli sílícímu tlaku ze strany hnutí za lidská práva, prohlášeny Nejvyšším soudem za protiústavní (případy Brown v. školní rada Topeky, Lovingovi vs. Virginie a další).", "section_level": 2}, {"title": "Nacistické Německo.", "content": "Za dob nacistického Německa vstoupily v platnost mnohé zákony přímo prosazující rasovou segregaci. Nejznámějšími, ne však jedinými, jsou Norimberské zákony – ústavní zákony vyhlášeny roku 1935 vyčleňující oficiální cestou Židy ze společnosti. „Zákon o říšském občanství“ rozděluje německé obyvatelstvo na říšské občany (\"Reichsbürger\"), což byli pouze Němci nebo osoby „příbuzné krve“, a na státní příslušníky (\"Staatsangehörige\"), tedy německé Židy, kteří tímto pozbyli veškerých politických práv. Součástí Norimberských zákonů byl dále i „Zákon o ochraně německé krve a německé cti“, který zakazoval uzavírání sňatků a mimomanželský sexuální styk říšských občanů se Židy. S přibývajícími ustanoveními a početnými vyhláškami postupně Židé přišli i o svá občanská práva. Židovská část obyvatelstva měla například omezenou dobu k nakupování v árijských obchodech a do ostatních míst veřejného života (parků, kaváren, biografů apod.) jí byl přístup kompletně zakázán. Dále byli Židé vykázáni i z profesního života – vládním nařízením ze dne 4. července roku 1940 o právním postavení Židů ve veřejném životě byla stanovena kvóta židovských zaměstnanců ve veřejných institucích na 2 %. Tito zaměstnanci pak mohli zajišťovat služby výlučně a pouze pro židovské klienty. V únoru roku 1940 začalo první nucené přesidlování Židů do polských a francouzských ghett. Od září 1941 museli všichni Židé povinně nosit viditelně na oděvu žlutou hvězdu s nápisem „Jude“, o několik měsíců později ji museli mít i na dveřích bytu. Museli odevzdat teplé oblečení, dostali lístky jen na několik málo základních potravin a nesměli využívat veřejnou dopravu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Rasová segregace je druh politické segregace spolu např. se segregací náboženskou nebo genderovou. Dochází k ní na bázi rasového, etnického nebo národního původu jedinců. V jejím rámci jsou osoby nuceny pobývat v určitém vyhrazeném prostoru nebo mají limitovaný přístup do veřejných institucí (např. škol). Rasová segregace poskytuje prostředky k získání ekonomických výhod nebo nadřazeného společenského postavení politicky dominantní skupiny. Příkladem může být oddělené vzdělávání, veřejná hromadná doprava, omezení přístupu do veřejných prostranství na určitou denní dobu atd. Kromě veřejného života může zasahovat i do soukromého života, kupříkladu ilegalizací uzavírání mezirasových sňatků. V krajních případech poté může nabývat formy fyzického násilí. ", "tgt_summary": "Rassentrennung ist die rassistisch motivierte, zwangsweise Trennung von als „Rassen“ definierten Menschengruppen in einigen bis hin zu allen Bereichen des Lebens. Rassentrennung ist eine Sonderform der soziologischen Segregation. ", "id": 183623} {"src_title": "Angkor Vat", "tgt_title": "Angkor Wat", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Angkor Vat leží 5,5 km severně od moderního města Siem Reap, nedaleko bývalého hlavního města Angkor Thom a tvoří důležitou součást starobylých památek na území Kambodže. Prvotní stavební práce na chrámu, který byl původně zasvěcen Višnuovi, započaly v první polovině 12. století během vlády Súrjavarmana II. (vládl 1113–1150). Jelikož nebyla nalezena zakládací stéla ani žádné dobové zápisy, které by o chrámu vypovídaly, představuje jeho prapůvodní jméno velkou neznámou. Předpokládá se však, že mohl být znám jako „Preah Višnulóka“, podle tehdejšího hlavního božstva. Práce na stavbě chrámu pravděpodobně skončily společně se smrtí panovníka, přičemž některé části reliéfní výzdoby zůstaly nedokončeny. Roku 1177 došlo k vyplenění Angkor Vatu Čamy, tradičními nepřáteli Khmerů. Khmerská říše byla později obnovena novým vládcem Džajavarmanem VII., který založil několik kilometrů směrem na sever nové hlavní město Angkor Thom a nový chrám Bayon. V průběhu 14. či 15. století byl chrám upraven pro účely théravadového buddhismu, kterému slouží až do současnosti. Angkor Vat je v rámci oblasti Angkor zvláštní především tím, že i přes jisté zanedbávání nikdy zcela nezpustl, mimo jiné díky vodnímu příkopu, který jej uchránil od pohlcení okolní džunglí. Jedním z prvním západních návštěvníků, kteří spatřili Angkor Vat, byl portugalský misionář Antonio da Magdalena, který jej navštívil roku 1586. Uchvácen tímto místem si poznamenal, že: „\"je to naprosto mimořádná stavba nepopsatelná perem, kterou nelze přirovnat k žádné stavbě jinde ve světě\".“ I přesto je však Angkor Vat v západní literatuře zmíněn až teprve v 19. století, a to pouze jako poznámka v publikaci francouzského cestovatele Henriho Mouhota, který si zapsal: „\"Jeden z těch chrámů, měřitelný s chrámem krále Šalomouna, postavený asi nějakým starověkým Michelangelem, by klidně mohl zaujmout čestné místo po boku našich nejkrásnějších staveb. Je to něco daleko většího než všechno, co nám po sobě zanechali starověcí Řekové či Římané a představuje to smutný kontrast k době barbarismu, kterým je nyní náš národ zmítán\".“ Mouhot, podobně jako jiní západní cestovatelé, nebyl ochoten uvěřit, že by Khmerové byli schopni něco takového postavit, a proto počátky Angkor Vatu chybně datoval do období starověkého Říma. Skutečná historie Angkor Vatu byla odhalena teprve až spolu s archeologickými pracemi v rámci celé angkorské oblasti. Během těchto prací bylo především nutné odstranit nahromaděnou vrstvu zeminy a rostlinného porostu. Během občanské války a vlády Rudých Khmerů v období 70. a 80. let 20. století byly práce na určitou dobu přerušeny, avšak bez závažnějších důsledků, na rozdíl od destrukce některých relativně mladších památek. Chrám Angkor Vat se stal symbolem Kambodže a je zobrazen na všech kambodžských vlajkách počínaje rokem 1863. Hlubší interpretaci významu Angkor Vatu poskytla Eleanor Mannikkaová. Soudě podle celkového uspořádání reliéfů a jejich obsahu se domnívá, že mají symbolizovat nástup doby míru za vlády krále Súrjavarmana II. a uvádí, že „solární a měsíční cyklus znázorněný v posvátných prostorách chrámu mají zvěčnit čest a sílu krále a manifestovat nebeský klid.“ Úsudek Mannikkaové však byl ve vědeckých kruzích přijat s jistým skepticismem. Distancuje se navíc od většiny názorů svých kolegů, jako např. Grahama Hancocka, který se domnívá, že Angkor Vat má znázorňovat souhvězdí Draka.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Umístění a stavba.", "content": "Angkor Vat je unikátní kombinací chrámové hory, standardního designu královských paláců a vlivů z oblastí indické Urísy a Tamilnádu. Chrám má představovat posvátnou hinduistickou horu Méru, domov bohů. Pět věží Quincunx symbolizuje posvátnou horu a okolní vrcholky, obvodové zdi a vodní příkop znázorňují pohoří a oceán. Právo přístupu do nejvyšších pater náleželo pouze vybraným osobám, přičemž prostý lid směl vstoupit pouze do nejnižšího. Na rozdíl od ostatních khmerských staveb je Angkor Vat orientován především směrem na západ, což některé odborníky vedlo k domněnce, že byl tento chrám zamýšlen jako hrobka krále Súrjavarmana. Tomuto účelu napovídá i bližší průzkum nástěnných reliéfů, které jsou sestaveny proti směru hodinových ručiček. Bráhmanské rituály se totiž během pohřebního obřadu provádějí ve zpětném pořadí. Britský archeolog Charles Higham navíc popisuje nález schrány v centrální věži, která mohla sloužit jako pohřební urna. Podle Freemana a Jacquese se ovšem ostatní chrámy oblasti Angkor ve svém směrování též odlišují od „normálu“ a tento fakt v případě Angkor Vatu vysvětlují jeho zasvěcením bohu Višnuovi, který je tradičně spojován se západem.", "section_level": 2}, {"title": "Architektonický styl.", "content": "Angkor Vat je jedním z nejlepších příkladů khmerského stavebního stylu − \"stylu Angkor Vat\", který byl pojmenován podle této stavby. Počínaje 12. stoletím uměli khmerští stavitelé používat jako stavební materiál pískovec a cihlu. Většina viditelných ploch chrámu je zbudována z pískovce, obvodové zdi a skryté struktury jsou z cihel. Zatím se stále neví, jaká sloučenina byla použita jako pojivo, odhaduje se však, že se jednalo o látku na bázi hydroxidu vápenatého. Angkor Vat je ceněn především pro svou harmonii designu, která byla srovnávána se stavbami starověkého Říma a Řecka. Podle Maurice Glaize, restaurátora pracujícího na opravách Angkor Vatu v polovině 20. století, tato stavba \"svou monumentalitou, svými dokonale vyváženými detaily a proporcemi dosahuje takřka antické krásy. Je to dílo síly, jednoty a stylu.\" Typickými prvky tohoto stavebního stylu jsou lomené oblouky, věže „ozubené“ jako květy lotosů, honosné chodby postupně se rozšiřující do výstavních průchodů, pavilony sestavené do tvaru kříže lemující celou hlavní osu chrámu; dále jsou to nástěnné reliéfy znázorňující božstva a frontony zobrazující různé výpravné scény. Sochy v Angkor Vatu jsou považovány za konzervativní, více statické a mnohem méně honosné než tomu bylo v dřívějších dobách. Mnohé další prvky byly zničeny rabováním a také vlivem času, jako např. pozlacené prvky na věžích, sochách a reliéfech, dále také zdobné dřevěné panely na stropech a dveřích. Období stylu Angkor Vat bylo následováno obdobím Bayon, během něhož však často kvantita byla upřednostňována na úkor kvality. Mezi chrámy představující styl Angkor patří: Banteaj Samré, Thommanon, Čosaj Tevoda a rané chrámy Preah Pithu v Angkoru; mimo Angkor jsou to: Beng Mealea a části Phanom Rung a Phimai.", "section_level": 2}, {"title": "Kompozice.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Vnější dispozice.", "content": "Vnější obvodová zeď o délce 1024 x 802 m a výšce 4,5 m je dále obklopena 30 metry volné plochy a 190 metrovým vodním příkopem. Přístup k chrámu je možný po hliněném valu na východě a po pískovém náspu na západní straně. Tento násep, který je hlavním vchodem, je pravděpodobně náhradou za zaniklý dřevěný můstek. Na každé světové straně se u vstupu do samotného chrámu nachází malá vstupní budova, tzv. gopura. Největší je západní se třemi polorozpadlými věžičkami. Glaize zdůrazňuje, že tato gopura současně ukrývá i odkazuje na podobu vlastního chrámu. Při jižní věži se nachází socha boha Višnua, která dříve možná byla umístěna v centrální svatyni chrámu. Vedení cest a rozměry vstupních bran jednotlivých gopur naznačují, že byly využívány jako tzv. „sloní brány“, jelikož jejich rozměry byly vybudované tak, aby jimi tato mohutná zvířata prošla. Průchody v gopurách jsou z vnější (západní) strany postaveny na čtvercových pilířích a z vnitřní (východní) spočívají na zdi. Strop mezi pilíři je zdoben motivy lotosových květů, západní zdi jsou osazeny reliéfy tančících postav, východní zdi jsou dekorovány balustrádovými okny a reliéfy mužů vzpínajících se na divokých zvířatech. Vnější zeď obklopuje plochu o celkové výměře 820 000 m, na níž se dříve pravděpodobně nacházelo bývalé hlavní město s královským palácem. Stejně jako ostatní světské budovy komplexu Angkor, byly i tyto postaveny z materiálů rychle podléhající času, takže do dnešních dnů z tohoto města zůstaly pouze nejasné obvodové linie některých ulic. Většina tohoto prostoru je nyní pokryta lesem. Největší západní gopura je s centrálním chrámem spojena 350 m dlouhou dlážděnou cestou, lemovanou balustrádami nágů. Na každé straně této cesty se nalézá šestice schodišť, která vedla do dnes již neexistujícího města. Na každé světové straně tohoto komplexu se též nachází knihovna s vchodem na každé ze světových stran a se schodištěm k hlavnímu vstupu. Mezi knihovnami a samotným centrálním chrámem se nacházejí malá jezírka, která však byla do celkové kompozice přidána až v pozdější době.", "section_level": 3}, {"title": "Centrální kompozice.", "content": "Chrám se nachází na terasách, díky nimž je výše než okolní město. Sestává ze tří pravoúhlých balustrád stoupajících po patrech k centrální věži. Mannikkaová předpokládá, že jsou tyto chodby zasvěceny Brahmovi a Višnuovi. Každá z chodeb má vlastní gopuru a věže nacházející se v jejích rozích. Jelikož je celý chrám nasměrován na západ, jsou všechny jeho doplňující součásti otočeny zády k východu, což umožňuje využití každého místa na západní straně. Vnější balustráda zabírá plochu 187 x 215 m a v jejích rozích se nalézají malé besídky a věže. Vnější galerie je s balustrádou ve druhém patře na západě spojena křížovou chodbou zvanou \"Preah Poan\" (\"Místnost tisíce Buddhů\"). Poutníci zde během staletí zanechali řadu obrázků a portrétů Buddhy, ty však již byly před zraky veřejnosti uschovány. V této místnosti se také nachází řada nápisů pojednávajících o činech dobových osobností, které jsou většinou v khmérštině, barmštině a japonštině. Čtyři dvorky, nacházející se okolo křížové chodby, mohly být původně naplněny vodou. Druhá a vnitřní galerie jsou navzájem propojeny další později dostavěnou křížovou chodbou. Od druhého patra výše jsou zdi chodeb bohatě zdobené dévaty, většinou v seskupeních po čtyřech. Ochoz druhého patra má rozměry 100 x 115 m a má pravděpodobně symbolizovat oceán rozkládající se okolo bájné hory Méru. Z ochozu směřují, směrem k rohovým věžím a gopurám vnitřní části, celkem tři sady schodišť na každé straně. Jejich značná strmost má symbolizovat těžkou dosažitelnost království bohů. Vnitřní galerie, zvaná \"Bakan\", je tvaru čtverce a osovými galeriemi, které spojují jednotlivé gopury s centrální svatyní a s menšími svatyněmi nacházejícími se u rohových věží. Zastřešení chodeb je dekorováno motivy hada se lví nebo garudí hlavou. Vchody do galerií a svatyní jsou zdobeny řezbářsky zdobenými překlady a frontony. 43 m vysoká centrální věž se vypíná do výše 65 m nad okolním terénem. Na rozdíl od jiných podobných chrámů se však tato centrální věž vypíná do větší výšky než okolní čtyři. Samotná hlavní svatyně, v níž se původně nacházela Višnuova socha, měla původně otevřené vchody. Po úpravě chrámu pro ́potřeby théravádového buddhismu byla ovšem obestavěna zdí s reliéfy znázorňujícímu Buddhu. V roce 1934 objevil George Trouvé velkou jámu pod hlavní svatyní, naplněnou pískem a vodou, která měla sloužit k ukrytí velkého množství cenných předmětů. Tyto předměty byly nejspíše ukradeny, přesto zde však Trouvé našel pod dvoumetrovou vrstvou zeminy ukrytý velký, ze zlata vytepaný list.", "section_level": 3}, {"title": "Dekorace.", "content": "Jedním z důvodů, proč je Angkor Vat tolik obdivován, je i bohaté zdobení interiéru, tvořené především basreliéfy. Vnitřní stěny lemující vnější galerii jsou zdobeny výjevy z hinduistických psaných děl \"Mahábháraty\" a \"Rámájany\". Higham tuto výzdobu pojmenoval jako \"největší lineární, z kamene vytesanou, výzdobu na světě\". Ze severozápadního rohu západní galerie je na zdi proti směru hodinových ručiček vyobrazena bitva u Lanky (v níž Ráma poráží Ravanu) a bitva u Kurukšétry (výjev z \"Mahábháraty\", který znázorňuje zničení klanů Kuruovců a Pánduovců). V jižní galerii je vyobrazena historická scéna, která zachycuje procesí krále Súrjavarmana II a 32 pekel a 37 nebes hinduistické mytologie. Glaize o tomto píše: \"...ty nešťastné duše, vhozené do pekla vstříc nezměrnému utrpení, se jeví jako mírně disproporční vůči závažnosti činů, kterých se měly dopustit. Ti, kteří poškodili cizí majetek mají polámané kosti, nenasytové jsou rozčtvrceni, zloději rýže podstupují muka způsobená žhavým železem a ti, kteří kradli květiny v zahradě Šivově mají hlavy proražené hřebíky\". Ve východní galerii se nachází nejslavnější scéna \"Víření moře mléka\", zobrazující 92 asurů, 88 dévů, které pod vedením boha Višnua používají hada Vásukiho k rozvíření moře. Tento výjev je následován vítězstvím Višnua nad asury. V severní galerii je zobrazeno Krišnovo vítězství nad Bánasurou a dále bitva hinduistických bohů proti asurům, přičemž je tato scéna, podle Glaize, nejméně kvalitní, co se kamenické práce týče.", "section_level": 3}, {"title": "Současnost.", "content": "Od počátku 90. let 20. století zaznamenal Angkor Vat masivní vzestup zájmu ze strany turistů z celého světa. Roku 1992 byl Angkor zařazen na seznam světového dědictví, čímž památka získala přísun potřebných financí a zlepšení ochrany ze strany kambodžských úřadů. Na restauraci chrámu Angkor Vat v současnosti pracuje německá nezisková organizace, která se snaží o ochranu reliéfní výzdoby před poškozením a zničením. Z průzkumu, který tato organizace provedla, vyplynulo, že celkem 20 % reliéfní výzdoby bylo před započetím restauračních prací v dezolátním stavu, a to především působením eroze a zvětrávání stavebního materiálu, svůj díl na poškození však mají též předešlé, nešetrné pokusy o restauraci. K dalším restauračním projektům patří také plán na opravu zborcených částí komplexu a jejich následná fixace; například západní průčelí horního patra bylo roku 2002 podepřeno speciální nosnou konstrukcí a japonský tým restaurátorů mezitím dokončil opravu knihovny v severní části areálu. Fond světových monumentů (WMF) roku 2008 započal práci na opravě galerie, v níž se mimo jiné nachází reliéf \"Víření moře mléka\". Angkor Vat se stal jednou z turisticky nejnavštěvovanějších lokalit na světě. Podle odhadů tuto památku mezi lety 2004−2005 navštívilo asi 1 238 000 turistů, což je polovina všech, kteří Kambodžu navštívili. Cestovní ruch pro Angkor Vat představuje též dodatečný zdroj příjmů, i přesto je většina záchranných prací sponzorována zahraničními organizacemi spíše než kambodžskou vládou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Angkor Vat (khmersky: ប្រាសាទអង្គរវត្ត; v dévanágarí: आंग्कोर वाट) je chrám nacházející se v Angkoru v Kambodži. Byl postaven počátkem 12. století pro krále Súrjavarmana II. jako královský chrám a hlavní město. Angkor Vat je největším a nejlépe zachovalým chrámem celé oblasti a jako jediný zůstal významným náboženským centrem od svého založení – nejprve hinduistickým, poté buddhistickým. Chrám je vrcholným příkladem khmerské architektury, stal se symbolem Kambodže a je zobrazen na její státní vlajce. Se svou celkovou výměrou kolem 1 km2 je navíc považován za nejrozlehlejší náboženský komplex na světě. ", "tgt_summary": "Angkor Wat (Khmer: Ângkôr Vôtt ; \"ângkôr\" bedeutet „Stadt“, \"vôtt\" „Tempelanlage“) ist die bekannteste Tempelanlage in der Region Angkor in Kambodscha. Der Tempel befindet sich zirka 240 km nordwestlich der Hauptstadt Phnom Penh in der Nähe von Siem Reap, ca. 20 km nördlich des Sees Tonle Sap.", "id": 1663539} {"src_title": "Hamás", "tgt_title": "Hamas", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Muslimské bratrstvo.", "content": "Kořeny hnutí Hamás lze nalézt v Egyptě, kde jeden z nejvlivnějších muslimských teologů 20. století Hasan al-Banná v roce 1928 založil společenství Muslimské bratrstvo (Alichwán al-muslimún). Písemnictví Hamásu za svého předchůdce uvádí hnutí šejcha Izz ad-Dín al-Kassáma (Qassáma) (1882–1935), po němž je v současnosti pojmenováno vojenské křídlo společenství. Je nepravděpodobné, že by al-Kassám byl členem Muslimského bratrstva, lze však zaznamenat vzájemnou spřízněnost ideálů, neboť jejich společným základem jsou myšlenky islámského reformátora Rašída Ridá. Ještě ke konci dvacátých let 20. století postrádaly al-Kassámovy ideje zevrubnou hloubku, nicméně je jisté, že již v této době byla jeho vizí Palestina osvobozená od cizích vlivů a společnost zachovávající Korán. Součástí těchto vizí byli i křesťané, žijící a spolupracující v upřímném souladu s muslimskou většinou (dhimmí). Vyhraněný postoj však zastával proti jakémukoliv druhu obsazování palestinského území Židy. Postupně tyto názory vykrystalizovaly v přesvědčení, že celý islámský svět musí prvořadě zahájit odpor proti izraelským kolonistům a posléze i proti Britům, kteří usazování Židů na palestinském území protežovali. Al–Kassáma byl zabit poblíž města Džanín v přestřelce s britskou policií dne 21. listopadu 1935 a pro různé místní strany a hnutí se stal jedním z prvních mučedníků padlých v boji za osvobození Palestiny. Právě díky jeho osobě došlo k rozšíření idejí Rašída Ridá v Palestině, což usnadnilo následné pronikání Muslimského bratrstva do oblasti. Al-Banná začal své vyslance vysílat do Palestiny v roce 1936 a sám zemi několikrát navštívil, když mezi lety 1942–1945 zakládal pobočky bratrstva v jejích některých velkých městech. Palestinský problém se pro al-Banná stal zcela zásadním, neboť na něm deklaroval nadnárodní charakter jeho idejí, což v letech 1935–1945 vedlo k uvolnění jeho sepětí s egyptským nacionalismem a přechodu k myšlenkám mezinárodnímu formátu. K založení pobočky v Palestině došlo v roce 1945 díky Saídu Ramadánoví, švagrovi al-Banná, jenž jen za první rok působnosti shromáždil na 15 000 nových stoupenců. Po zavraždění Hasana al-Banná v roce 1949 bylo Muslimské bratrstvo v Egyptě postaveno mimo zákon, nicméně v Pásmu Gazy byli jeho stoupenci považováni za vlastence. V Zajordání byla jeho existence oficiálně uznávána. Od roku 1955 se bratrstvo zapojilo do významných vojenských i politických akcí, v jejichž důsledku došlo k rozdělení islamistických skupin na dvě názorové linie. První se zříkala ozbrojeného boje a přikláněla se názoru, že společnost je třeba napravit prostřednictvím přísného zachovávání islámského zákona, za pomoci islámských institucí kulturního, vzdělávacího a ekonomického typu (tzv. „neotradicionalismus“ či „islamizace zdola“). Druhá zastávala fundamentalistické pozice a prostřednictvím vojenské aktivity usilovala o státní převrat a soustředila se na ozbrojený boj proti Izraeli (tzv. „islamizace shora“). K rozdělení společnosti došlo také v Palestině, kde se v následujících letech zformovala nová politická hnutí. Největším konkurentem pro Muslimské bratrstvo se stala organizace Fatah, která je dodnes nejdůležitější složkou nacionálně sekulární Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Fatah těžil zejména ze skutečnosti, že egyptský prezident Gamál Násir opět postavil bratrstvo mimo zákon, což se odrazilo i na území Palestiny. V té době se stal hlavním duchovním představitelem Muslimského bratrstva v Palestině šajch Ahmad Izmaíl Jásín, pod jehož vedením organizace dosáhla značných neotradicionalistických úspěchů při islamizaci palestinské společnosti. V 80. letech 20. století se však někteří mladí palestinští fundamentalisté z řad Muslimského bratrstva seskupili kolem osoby Abdulláha Azzáma nebo začali přestupovat do palestinské odbočky skupiny Islámský džihád. Aby zabránil výraznějšímu odchodu členské základny do těchto skupin, rozhodl se šejch Jásín založit Hamás, jenž měl oběma formám islámského radikalismu konkurovat.", "section_level": 2}, {"title": "Založení Hamásu a První itifáda.", "content": "K ustavujícímu shromáždění Hamásu došlo 9. prosince 1987, prohlášení bylo vydáno 11. prosince v Gaze a 14. prosince v Zajordání. Z propagandistického záměru však literatura Hamásu jako den založení uvádí 8. prosinec, který je pokládán za počátek První intifády. Název Hamás v překladu znamená „Nadšení\" a zároveň jednotlivá písmena tohoto výrazu představují zkratku: Harakat al-Muqáwama al-Islámíja (Hnutí islámského odporu). Jeho oficiálně uváděnými zakladateli byli šajch Ahmad Izmáíl Jásín a Abdel Azíz ar-Rantíssí. Prvotní reakce OOP na založení nového ozbrojeného islámského hnutí byla smířlivá, což bylo ovlivněno i přesvědčením, že otevřené nepřátelství mezi oběma organizacemi by znamenalo konec intifády. Nicméně vzájemné soupeření bylo patrné již v počátcích vzájemných vztahů, zejména ve sporech o to, pod čí kontrolou budou stávky. Pro obyvatele Palestiny se Hamás stal islamistickou alternativou sekulární OOP a svými cíli v sociální a politické sféře, jakož i komunitní činností, zpochybňoval postavení jediného legitimního představitele palestinského lidu, jež si OOP nárokovala. Izraelci Muslimskému bratrstvu těsně před vypuknutím intifády a krátce po založení Hamásu vyjadřovali tichou podporu, neboť se domnívali, že jeho humanitární profilace bude do budoucna převažovat nad projevy militantního extrémismu, a zároveň, že se stane politickým oponentem nacionálně sekulární OOP. Ještě na začátku První intifády věřili, že se bratrstvo \"„...stavělo proti palestinskému nacionalismu, a že jeho členové nebyli zapojeni do aktů politického odboje.“\" Po vypuknutí První intifády se však ve vnitřní struktuře Hamásu jasným způsobem prosadili zastánci radikální protiizraelské linie. Své předpoklady, že by mohli Hamás využívat k destabilizaci palestinské politické scény v neprospěch OOP, byli Izraelci nuceni přehodnotit ve chvíli uveřejnění charty Hamásu v roce 1988, a posléze v roce 1989, kdy se organizace přihlásila k únosu a vraždě dvou izraelských vojáků. Při následné vlně represí byl uvězněn a v roce 1989 k doživotí odsouzen i šajch Jásín, což vedlo k částečné reorganizaci velení a do čela Hamásu byl postaven Músá Abú Marzúq, inženýr, jenž vysokoškolské vzdělání získal na univerzitě v USA. Další politický vývoj v Palestině následoval po oslabení vlivu OOP, jehož příčinou byly události, které následovaly po alžírské deklaraci v roce 1988 a četné obžaloby, jež obviňovaly vedoucí představitele OOP z korupce. Svou roli sehrála i ztráta ekonomické podpory přicházející ze Sovětského svazu, Iráku Saddáma Husajna a zemí, které se zapojily do války v Perském zálivu na straně protiirácké koalice. Vůdce OOP Jásir Arafat proto vyzval čelní představitele Hamásu ke vstupu do Národní palestinské rady, avšak tato jednání, která byla zahájena v roce 1990, ztroskotala na požadavku Abú Marzúqa, který požadoval polovinu křesel v Radě a výslovné zavržení alžírské deklarace. V roce 1992 reagoval Izrael na vzrůstající eskalaci násilí deportací 415 představitelů Hamásu a palestinského Islámského džihádu do jižního Libanonu. Libanon však odmítal deportované přijmout, a tak za celosvětové novinářské pozornosti zůstali ve stanovém táboře na hraničním území nikoho. Díky tomuto opatření se sice napětí v Palestině dočasně zklidnilo, avšak zároveň došlo ke kontaktu mezi palestinskými fundamentalisty sunnitské orientace a šíitským hnutím Hizballáh, jehož příslušníci od roku 1982 začali své protivníky napadat formou sebevražedných útoků. Z pragmatických důvodů, jako mluvčí palestinského lidu, svůj důrazný nesouhlas s deportacemi vyjádřil i Jásir Arafat, načež Hamás souhlasil s konáním konference v Tunisu (prosinec 1992), kde jeho předáci jednali s OOP, a s rokováním v Chartúmu, kde vedli dialog s představiteli Fatahu. Jako konec první intifády jsou často uváděny mírové dohody z Osla (30. srpna 1993), uzavřené mezi Izraelem a OOP. Tato ujednání však byla v přímém rozporu s doktrínou Hamásu, jehož vedení, stejně jako představitelé Islámského džihádu, je nikdy neuznalo.", "section_level": 2}, {"title": "Období mezi intifádami.", "content": "Obyvatelstvo Palestiny unavené setrvalým konfliktem bylo dohodám z Osla nakloněno positivně a Hamás proto určitou dobu čelil otázce další existence. Tento status se však změnil 25. února 1994, když izraelský kolonista zahájil střelbu na muslimské věřící shromážděné k modlitbě v Hebronu a na místě jich dvacet devět zavraždil. Tento čin umožnil předákům Hamásu obhájit své postoje s tvrzením, že terorismus jeho stoupenců je nezbytný vzhledem k trvajícím provokacím Izraelců. 4. května 1994 Jásir Arafat podepsal dohody v Káhiře, které jej zavazovaly vyvíjet iniciativu v boji proti činnosti atentátníků, organizované z území svěřeného Národní palestinské samosprávě. V následujících dnech uzavřely dohodu o ukončení válečného stavu i Brigády Kassám a militantní křídlo Fatahu. Toto ujednání, stejně jako dohody z Káhiry, se vztahovalo výhradně na útoky podnikané z palestinského území, netýkalo se operativních skupin působících na území Izraele. V důsledku tak odpovědnost za odhalování těchto teroristických buněk zůstala na izraelských bezpečnostních složkách. V devadesátých letech, po rozpadu východního bloku, začala do Izraele proudit další vlna přistěhovalců z Ruska. Celkově se jednalo asi o milion Židů, z nich se většina stala novou zásobárnou levné pracovní síly. Příčinou tohoto přílivu pracovníků se izraelská ekonomika stala nezávislou na práci Palestinců z Pásma Gazy. Tyto okolnosti dovolily Izraelcům od 30. března 1993 praktikovat politiku neprodyšného uzavření hranic s okupovaným územím. Pro palestinskou narušenou ekonomiku znamenaly tyto událostí zásadní újmu. Podrobné hospodářské údaje hovoří o tom, že až 66% palestinských pracovních sil se následkem těchto opatření stalo nezaměstnaných nebo zaměstnaných nedostatečně. Výsledkem tohoto ekonomického vývoje byl nárůst podpory, kterou chudí Palestinci začali vyjadřovat místním radikálním skupinám.", "section_level": 2}, {"title": "Intifáda Al-aksá.", "content": "Na konci 90. let 20. století došlo v důsledku politických změn na blízkém východě k částečnému ochromení velení Hamásu a po celý rok 1999 až do listopadu 2000 nebyly organizovány žádné sebevražedné útoky. Organizace potřebovala čas na reorganizaci a vrátila se ke své neotradicionalistické tradici. 28. září 2000 navštívil Ariel Šaron Chrámovou horu v Jeruzalémě. Toto politické gesto, které mělo podpořit izraelský nárok na sjednocený Jeruzalém, spustilo další vlnu protestů, která nese historický název Druhá intifáda, či Intifáda Al-aksá. Zpočátku měly formy protestů podobu proměnlivé směsice pouličních nepokojů a útoků podnikaných všemi ozbrojenými skupinami. Posléze se v ulicích objevily střelné zbraně, na což izraelské ozbrojené síly reagovaly použitím těžké vojenské techniky a zbraní dlouhého doletu. Po 11. září 2001 se vláda USA pokoušela získat důkaz o propojení mezi Hamásem a Usámou bin Ládinem. Ačkoliv byli někteří bojovníci Hamásu vycvičeni v táborech al-Kájdy, další výraznější spolupráce mezi těmito organizacemi potvrzena nebyla. Avšak oficiálních projevy představitelů USA, kteří vyjadřovaly názor, že pokračování mírového procesu na území Palestiny musí být spojeno s bojem proti mezinárodnímu terorismu, vyprovokovaly Brigády Kassám, pod velením nového vůdce Saláha Mušafá Šahuda, k další vně sebevražedných útoků. Ty vedly k velkým ztrátám na životech izraelských civilistů, a ve chvíli, kdy číslo mrtvých přesáhlo sto, zahájil izraelský premiér Ariel Sharon rozsáhlou operaci s názvem Obranný štít (29. března–3. května 2002). Na území Palestinské samosprávy docházelo k těžkým bojům a izraelské bezpečnostní složky se uchýlily k nové strategii, jíž bylo ničení domů rodin sebevražedných útočníků a deportace jejich příbuzných. Cílem bylo vykořenit sympatie Palestinců se sebevražednými útoky vůči Izraeli. V průběhu operace též došlo k zatčení značného počtu představitelů Hamásu, přičemž část z nich padla do zajetí po vyvrcholení obléhání chrámu Kristova narození v Betlémě. Cíle kontroverzní operace Obranný štít však dosaženo nebylo, neboť teroristické aktivity Hamásu pokračovaly nadále, navíc se opět vyostřily vzájemné vztahy mezi Židy a Palestinci. Na konci roku 2002 zahájil Izrael stavbu bariéry mezi vlastním územím a Západním břehem, která byla dokončena v roce 2005. 9. ledna téhož roku byl palestinským prezidentem zvolen Mahmúd Abbás, kterému se v březnu podařilo s Hamásem uzavřít dohodu o dodržování období klidu. Toto příměří Hamás vypověděl 9. června 2006, když izraelské vládní síly bombardovaly jednu z pláží v Gaze. Zároveň došlo k nové, stupňující se vlně teroristických útoků. Poté, co Hamás unesl jednoho z vojáků, Izrael zorganizoval celoplošnou invazi, jejímž úkolem bylo tohoto muže osvobodit (28. června 2006). Další kontroverzní reakcí na setrvalou atentátnickou činnost Hamásu, spadající do období druhé intifády, bylo uplatnění strategie tzv. mimosoudních likvidací. V jejím rámci byli izraelskou tajnou službou zavražděni někteří čelní vůdci organizace, nicméně při těchto akcích docházelo i k dalším ztrátám na životech, o které přicházeli lidé v těsné blízkosti cílů. Obětí jednoho z těchto atentátů se stal i šejch Jásín, kterého zabila raketa odpálená z vrtulníku ve chvíli, kdy po ranní modlitbě vycházel z Mešity v obydlené části Gazy. Společně s ním zahynulo pět dalších osob, včetně jeho syna. S postupem intifády se veřejné mínění začalo obracet v neprospěch politického vedení Palestiny, z čehož začal těžit Hamás, který 25. ledna 2006 zvítězil ve volbách do zákonodárného shromáždění, v němž obsadil 74 ze 132 křesel. Lidé tak vyjádřili rozčarování, které pociťovali vůči Fatahu. Ten se však s politickou porážkou nesmířil a mezi jeho stoupenci a členy Hamásu začalo docházet k ozbrojeným konfliktům, které na jaře 2007 začaly nabírat podobu občanské války. Izrael, podporovaný USA, po volebním vítězství Hamásu zamítl obnovení vzájemných rozhovorů, neboť odmítal jednat s teroristy. Mezinárodní společenství reagovalo zmrazením rozvojových fondů a hospodářské pomoci, což mělo pro palestinskou ekonomiku drtivý dopad. Otázka Palestiny, jejíž budoucnost znepokojovala arabské země, byla prodiskutovávána v únoru 2007 v Mekce, kde byl pod záštitou saúdskoarabského krále sezváni představitelé obou znepřátelených táborů. Výsledkem složitých jednání bylo dosažení dohody o příměří a vytvoření vlády národní jednoty, v níž byli zastoupeni jak představitelé Hamásu, tak Fatahu. Vzájemná nevraživost mezi oběma organizacemi však přetrvávala a vyvrcholila v polovině června téhož roku, kdy Hamás převzal úplnou kontrolu nad Pásmem Gazy. Palestinský prezident Abbás reagoval rozpuštěním vlády národní jednoty a vyhlášením výjimečného stavu. Novým premiérem jmenoval prozápadního ekonoma Saláma Fajjáda. Hamás, který byl zcela vyšachován z ministerských pozic, Abbásovy kroky nikdy neuznal. Pod jeho vlivem zůstalo celé Pásmo Gazy, zatímco Západní břeh ovládl Fatah. Toto dvojvládí pochopitelně vyhovovalo Izraeli, který vyjádřil podporu Fatahu a vůči jím kontrolovaným územím uvolnil některá omezení, která na palestinská území uvalil poté, co ve volbách zvítězil Hamás.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Velmi zásadní změnu pro hnutí přinesly události tzv. arabského jara. V reakci na probíhající události se exilové vedení Hamásu, detašované toho času v Sýrii, přiklonilo k islamistické opozici, čímž velmi výrazně narušilo vztahy s režimem prezidenta Bašára Asada. Nejenže pak muselo přesunou své sídlo z Damašku do Kataru, ale příčinou tohoto jednání bylo i zhoršení vztahů s tradičním spojencem Sýrie Íránem a hnutím Hizballáh. Írán pak údajně velmi výrazně utlumil finanční podporu Hamásu. Další výrazně krizovou událostí pro organizaci bylo svržení egyptského prezidenta Muhammada Mursího v roce 2013. S jeho podporou existovala na palestinsko-egyptské hranici jistá míra stability, která Hamásu umožňovala posilování vzájemné soudržnosti s Muslimským bratrstvem. Když se Hamás po politickém převratu nedistancoval od stupňujícího se násilí na Sinajském poloostrově, současný egyptský prezident Abd al-Fattáh as-Sísí označil hnutí za teroristickou organizace, uvalil na něj sankce a zahájil bezprecedentní blokádu hranic s Pásmem Gazy. Tato situace měla pro Hamás význam i na geopolitické scéně, neboť některé konzervativní arabské režimy, kvůli zachování dobrých vztahů s Egyptem, utlumily jeho podporu. Pokud jde o přítomnost exilové kanceláře v Kataru, ta pro zemi představoval zbytečnou komplikaci, neboť její představitelé chtěli s Egyptem budovat spíš korektní vztahy. V současnosti je tedy více než pravděpodobné, že vnější vedení Hamásu sídlí v Turecku. Napovídala tomu i schůzka, která se konala 19. prosince 2015 v Ankaře, při níž se šéf exilového vedení Hamásu Chálid Mašál sešel s tureckým prezidentem Erdoganem a výrazné financování, které tato země Hamásu poskytuje. V dnešních dnech je pro Hamás důležitá zejména obnova infrastruktury, kterou při pozemních a leteckých útocích destruují izraelské ozbrojené síly. Další prioritou pro hnutí je i posilování ve vojenské oblasti a údržba objektů militaristického charakteru. K nim patří zejména desítky pašeráckých a útočných tunelů, které vedou z Pásma Gazy na území Izraele nebo Egypta, ale také výcviková centra a výrobny zbraní a munice. Podle zprávy Izraelské bezpečnostní agentury (ISA) z 25. července 2017, si hnutí zajišťuje příslušenství na výstavbu a obnovu tunelů zejména z materiální humanitární pomoci určené pro chudé palestinské civilisty. Agenti Hamásu údajně také realizují nájezdy na sklady dřeva a železa, jiné suroviny, určené například k průmyslové výrobě zbraní nebo výbušnin, získávají různými způsoby pašování. Nezřídka jde o materiál dvojího využití (např. grafit nebo dusičnan stříbrný), který se operativci Hamásu do Pásma Gazy pokouší dopravit mezi oficiálně schválenými dodávkami pomoci. V tomto směru však jde i o navijáky, motory do kompresorů určených na vrtání tunelů, různé druhy elektrozařízení atd. Současným politickým vůdcem Hamásu v Pásmu Gazy je Ismajl Haníja, velitelem Brigád Kassám je Jahjá Sinvár (Yahya Sinwar), jenž byl do své funkce ustanoven v únoru 2017. 11. listopadu 2018 členové Hamásu provedli jeden z největších útoků za poslední čtyři roky, při němž bylo na území Izraele z Pásma Gazy vypáleno nejméně 370 raket. V úterý 13. listopadu bylo v reakci na oboustranné, stupňující se násilí, mezi Hamásem a Izraelem dosaženo příměří, na což reagoval izraelský ministr zahraničí Avigdor Lieberman rezignací. Ve čtvrtek 6. prosince 2018 se USA ve Valném shromáždění OSN pokusilo prosadit rezoluci odsuzující hnutí Hamás za raketové útoky na Izrael. Této rezoluci se nedostalo potřebné podpory, ačkoliv pro hlasovalo 87 zemí, 57 jich bylo proti a 33 států se hlasování zdrželo.", "section_level": 1}, {"title": "Statut a cíle.", "content": "Hnutí Hamás sleduje dva protichůdné cíle. Jedním je charita vůči Palestincům, druhým teror vůči Izraeli. Podle charty z 18. srpna 1988 je ideový základ Hamásu založen na islámu [čl. 1]. Podle téhož dokumentu hnutí samo sebe označuje za palestinskou odnož Muslimského bratrstva [čl. 2], přičemž prohlašuje, že je složeno z muslimů, kteří upřednostňují džihád [čl. 3]. Organizace za svého člena přijímá každého muslima, který uznává její ideologii [čl. 4]. Životním stylem členů Hamásu je Islám, Alláh je jeho cílem, Prorok jeho modelem, korán jeho ústavou [čl. 5]. K hlavním cílům hnutí patří vytvoření palestinského státu na celém území Palestiny [čl. 6]. Etické základy tohoto územního celku by vycházely z islámských principů a práva Šaría. Hamás sám sebe označuje za univerzální muslimské hnutí, přičemž navazuje na myšlenky a postoje Izz ad-Dína al-Kassáma, jež hlásají, že povinností muslimů je boj proti Židům [čl. 7]. Heslo Hamásu zní: \"„Alláh jako poslední cíl, Prorok jako hlava, Korán jako ústava, smrt pro Alláhovu slávu jako nejžhavější touha“\" [čl. 8]. Podle 9. článku vznikl Hamás jako důsledek úpadku islámských hodnot, z čehož vychází nutnost vyhlásit islámský stát. Podle vlastní interpretace Hamás podporuje utlačované a popírá bezpráví [čl. 10]. Palestinu vnímá jako svaté dědictví všech muslimů, jež náleží všem muslimům do vlastnictví až do soudného dne. Odmítá Palestinu předat komukoliv jinému, ten, kdo se jí zmocní, ji také vrátí [čl. 11]. Proti nepříteli je povinen bojovat každý muslimský muž i žena, nacionalismus je součástí islámu [čl. 12]. Palestinský problém lze řešit pouze džihádem, pacifistické řešení vede podle doktríny Hamásu jen k posílení nevěřících nad muslimy, proto se staví proti jakýmkoliv mírovým konferencím [čl. 13]. Samotné osvobození Palestiny je vázáno na tři okruhy lidí: palestinský, arabský a islámský, Palestina je vnímána jako svatá islámská země [čl. 14]. Vštěpování islámských názorů je úkolem vzdělávacího systému, s čímž souvisí i skutečnost, že palestinská otázka je otázkou náboženskou [čl. 15]. Důležitým je podle Hamásu studium islámu ve školách, stejně jako získávání podrobných znalostí o nepříteli [čl. 16]. Ženy nelze oddalovat islámu, neboť vedou výchovu nových pokolení, jejich role proto není menší než úloha mužů, nicméně je třeba se vyhnout západnímu pojetí rovnoprávnosti [čl. 17]. Posláním muslimské ženy je rodina, děti a vedení domácnosti [čl. 18]. Na boji za svobodu se má podílet také islámské umění [čl. 19], společnost by se měla sjednotit a její členové by měli nést společnou zodpovědnost [čl. 20]. Hamás zároveň hlásá ochotu podpořit ty, kdo mají nouzi [čl. 21]. Nepřítel (tj. Židé) mají podle členů Hamásu zodpovědnost za francouzskou a komunistickou revoluci v Rusku a stáli za vypuknutím první i druhé světové války i založením OSN. Jejich spojenci jsou Svobodní zednáři, Rotariáni, Lions Club atd. a podporuje je kapitalistický Západ i komunistický Východ [čl. 22]. Jiná islámská hnutí Hamás respektuje a oceňuje [čl. 23], je proti urážkám a pomluvám [čl. 24], zároveň respektuje i palestinská nacionalistická hnutí [čl. 25]. Rokovat o nových variantách je ochoten pouze s nacionalisty [čl. 25], OOP by podle charty Hamásu měla na svou korouhev umístit islám, nicméně je považována za partnerskou organizaci (Hamás však odmítá její sekularismus) [čl. 27]. Stanovy Hamásu dále prohlašují, že arabské a islámské země by měly bojovat proti sionismu [čl. 28]. Hnutí zároveň usiluje o podporu mezinárodního islámského společenství [čl. 29]. Upozorňuje, že je třeba dávat si pozor na sionistickou kontrolu mezinárodních financí, a dále na skutečnost, že džihád lze vést různými zbraněmi [čl. 30]. Hamás sám sebe vnímá jako hnutí humanitní, s tím, že všichni (tedy vyznavači islámu, křesťanství a judaismu) mohou žít (koexistovat) pod pokojnou islámskou nadvládou [čl. 31]. Hamás odmítá jakékoliv ústupky; dohody z Camp Davidu (1979) byly podle něj zradou Palestinců a dodává, že sionisté usilují o ovládnutí Palestiny od Nilu po Eufrat [čl. 32]. Prostřednictvím charty se Hamás obrací na muslimské národy s žádostí o finanční podporu [čl. 34] a v historické návaznosti na vojenské úspěchy při porážkách křižáků a Tatarů, se zavazuje porazit i sionisty [čl. 35]. Obavy nemusí mít z Hamásu ti pravověrní muslimové, kteří jej respektují a jeho podporu má každý, kdo bojuje proti sionismu. Životním stylem Hamásu je Islám.", "section_level": 1}, {"title": "Organizační struktura.", "content": "Hamás se dělí na dvě křídla – civilní a militantní. Civilní (politické) navazuje na neotradicionalistické počínání Muslimského bratrstva a výrazně se podílí na činnosti podporující chudé palestinské obyvatelstvo, zejména v Pásmu Gazy. Provozuje vlastní školy i systém sociálního zabezpečení, vývařovny pro chudé a organizace podobné hnutí skautů (v islámské podobě). Civilní křídlo Hamásu se postupně zapojilo také do politicky a za tímto účelem vybudovalo silný politický aparát. Díky tomu, že se vedení organizace vyznačuje mnohem menší mírou zkorumpovaností, než je tomu běžné u oficiálních palestinských struktur, konkrétně předáků OOP, má zajištěnu výraznou popularitu mezi značnou částí palestinského obyvatelstva (zejména v chudém pásmu Gazy). Militantní křídlo Hamásu se nazývá Brigády mučedníka Izz ad-Dína al-Kassáma (zkráceně Brigády Kassám) a bylo založeno v reakci na vlnu represí ze strany Izraele v roce 1991. Zpočátku brigády Kassám působily pouze v Pásmu Gazy, od roku 1992 začaly operovat i v Zajordání v Hebronu a posléze v Nábulusu. Zde se nezabývaly pouze útoky proti izraelským kolonistům a vojákům, ale svou pozornost soustředily i na likvidaci informátorů Izraele z řad Palestinců. Při výběru cílů na straně Židů příslušníci Hamásu nerozlišují, zda jde o bezpečnostní síly či civilní obyvatelstvo, neboť všichni Izraelci, včetně žen, vykonávají službu v okupační armádě. S narůstajícím vlivem v politické sféře začalo ozbrojené křídlo vytvářet i bezpečnostní složku, kterou se staly bezpečnostně-policejní sbory v Pásmu Gazy. Ozbrojený boj organizace má mezi palestinskými obyvateli značnou míru podpory, což si uvědomují i čelní předáci Hamásu. Pro chudé Palestince, kteří se z ekonomického hlediska často nachází na samé hranici přežití, jsou mnohem přijatelnější formou odporu proti Izraeli než výzvy ke stávkám a bojkotu spolupráce s židovskými enklávami. Velitelská struktura Hamásu je rozdělena na dvě části. Domácí, jež řídí organizaci přímo v Palestině a exilovou, vnější, která operuje mimo hranice. Do roku 1993, kdy byl Hamás na nátlak Izraele v USA zapsán na seznam teroristických organizací, se jeho velení nacházelo v americkém Springfieldu, kde mu velel Músá Muhammad Abú Marzúq. Pod tlakem nastalých okolností se velení v roce 1997 přesunulo do Ammánu v Jordánsku. Zde sídlilo až do roku 1999, kdy byli jeho členové obviněni, že se snaží narušit izraelsko-jordánskou mírovou smlouvu. Na nejvyšší vůdce byla uvalena vazba a řada obvinění, po čase však byli propuštěni a vyhoštěni. Na krátkou dobu pak našli azyl v Kataru a od roku 2001 v Damašku v Sýrii. Zde je pod svou záštitu přijal prezident Bašár Asad a zde také navázali bližší vztahy s Hizballáhem. V roce 2012, po vypuknutí nepokojů inspirovaných tzv. arabským jarem, se exilové velení postavilo na stranu opozice a nástupce Abú Marzúqa, Chálid Mašál, přesunul kancelář Hamásu z Damašku zpět do Kataru. Po abdikaci katarského emíra se jeho syn a nástupce Tamím ibn Hamad Al Sání rozhodl svou politiku směřovat k napravení vztahů s Egyptem, což se dělo na úkor jeho vztahů s Muslimským bratrstvem i Hamásem. Není, proto vyloučeno, že v současnosti exilové vedení Hamásu sídlí v Turecku. Jako další, více či méně pravděpodobné sídlo jeho kanceláře je uváděn také Írán. Zajímavostí může být, že letech 1992 a 1993 mělo militantní křídlo Hamásu svou centrálu rovněž v Londýně.", "section_level": 1}, {"title": "Teroristické akce Brigád Kassám.", "content": "V počátcích své činnosti směřující proti Izraelcům, využívaly brigády Kassám mimo střelných a chladných zbrní, též časovaných náloží. První pokus o odpálení nálože v Tel Avivu se v listopadu 1992 izraelským bezpečnostním složkám podařilo odvrátit. Strategii sebevražedných útoků převzal Hamás od hnutí Hizballáh, se kterým se čelní představitelé Hamásu dostali do bližšího kontaktu v roce 1992. Důvod, proč se Hamás uchýlil k využívání sebeobětování živých osob jako prostředku vedení války, vyjádřil Abdel Aziz Radntisi, jeden z vůdců militantního křídla Hamásu v Gaze, slovy: \"„Hamás používá tuto taktiku a prostředky boje, protože nemá letadla F-16, vrtulníky Apache, tanky, ani řízené střely... Ti muži to nedělají kvůli tomu, že se dostanou do ráje, kde na ně budou čekat panny. Důvod je ten, že čelíme okupaci a jsme slabí.“\" Hlavním organizátorem tohoto útočného způsobu vedení boje byl ve svých počátcích Jahjá Ajjáš, kterého izraelská tajná služba zabila 5. ledna 1996 v Gaze. Poprvé taktiku sebevražedných útoků Hamás neúspěšně uplatnil v dubnu 1993, kdy se příslušník Hamásu odpálil mezi dvěma prázdnými autobusy. Další útok byl provedený 19. října 1994, kdy se atentátník odpálil u autobusu na Dizengoffově třídě v Tel-Avivu. Při výbuchu zemřelo 21 Izraelců a jeden holandský turista. Dva podobně ničivé útoky proběhly 3. března 1996. Jejich cílem byla autobusová linka č. 18 a výsledkem bylo čtyřicet pět mrtvých pasažérů. V roce 1997 začal Hamás své útoky soustředit na větší shromáždění lidí. Takové akce zrealizoval 21. března v Tel Avivu a následně 4. září v obchodním centru v Jeruzalémě. Po dohodách uzavřených mezi Izraelem, Hamásem a OOP v roce 1994 nenastal až do současnosti prakticky žádný posun při pokusech o řešení konfliktu, situace spíš připomíná začarovaný kruh. Na jakékoliv snahy OOP o smír s Izraelem odpovídá Hamás novou sérií atentátů, po kterých následují izraelské represe. OOP, ve snaze pozastavit represe, zahajuje jednání s Hamásem, po němž je požadováno ukončení atentátnické činnosti. Posléze následují další jednání OOP a Izraelem, na něž reaguje Hamás sebevražednými útoky. Změnu v taktice Hamásu přineslo období Druhé itifády. Její příslušníci začali při sebevražedných misích využívat výbušné opasky, které byly příčinou mnoha masakrů v autobusech, nočních klubech (Sebevražedný bombový útok na diskotéce Delfinárium), pizzeriích i na Hebrejské univerzitě. V řadách těchto útočníků se poprvé začaly objevovat ženy a děti. Při boji se větší míře začali využívat i miny a dálkově ovládané nálože, které způsobovaly ztráty na životech zejména v řadách izraelských ozbrojených sil. V této době také palestinští odborníci Adnad al-Ghúl a Nidal Fahi Rabah Farahat sestrojili první rakety Kassám, kterými Hamás z Pásma Gazy začal ostřelovat blízké izraelské obytné zóny. Práce na zdokonalení této zbraně pokračují až do současnosti a její využití má setrvale stoupající tendenci. A to i přes snahu izraelských bezpečnostních složek omezit dovoz materiálů, vhodných pro jejich konstrukci.", "section_level": 1}, {"title": "Financování.", "content": "V prvních letech po založení organizace byl významným finančním donátorem Hamásu Kuvajt. Jeho finanční příspěvky však nebyly hlavní příjmovou složkou organizace. Tu tvoří zejména příspěvky samotných Palestinců. Podílí se i palestinští emigranti, z nich nemalou částí komunita usazená v USA. Další část příjmů organizace tvoří dary od dalších fundamentálně smýšlejících příznivců z jiných muslimských zemí. Příkladem mohou být události z roku 1997, kdy byl výměnou za tři izraelské agenty vyměněn k doživotí odsouzený duchovní vůdce Hamásu šajch Jásín. Ačkoliv byl od dětství odkázán na invalidní vozík, vzápětí podnikl cestu do Íránu, Sýrie a Sůdánu, kde se mu pro hnutí podařilo značné finanční prostředky. Podle zprávy Izraelské bezpečnostní agentury (ISA) z 14. února 2018 je v současnosti jedním z největších sponzorů Hamásu Turecko, které pro převod finančních prostředků využívá například společnost SADAT. Posláním této instituce je finančními a válečnými prostředky podpořit vytvoření „palestinské armády“, jejímž úkolem by byl boj proti Izraeli. Podle dalších zjištění Hamás v Turecku vlastnil i společnost IMES, která sloužila k praní špinavých peněz v řádech milionů amerických dolarů, jež byly posléze převedeny do Pásma Gazy a dalších zemí. Podle stejné zprávy probíhá podpora hospodářské a vojenské činnosti Hamásu v Turecku neomezeně, neboť místní úředníci před ní přivírají oči a příležitostně ji i povzbuzují za pomoci tureckých státních příslušníků, z nichž někteří mají blízko k vládním kruhům. Agentura dále dodává, že aktivity Hamásu se mimo jiné opírají o obchodní platformy, které slouží k praní špinavých peněz, jež jsou posléze převáděny do Judska a Samaří, kde slouží k náboru Izraelců do řad organizace. Financování buněk na území Izraele je pro Hamás samo o sobě poměrně složitou operací. Podle tiskové zprávy ISA z 28. května 2017 hnutí k převodu hotovosti na izraelské území využívá nejen obchodníků, ale jako kurýři jsou údajně využíváni i nemocní a starší lidé, kteří obdrželi povolení k léčbě v izraelských zdravotnických zařízeních.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hamás (: حماس – \"Ḥamās\", dosl. „nadšení“; zkratka pro Hnutí islámského odporu, : حركة المقاومة الإسلامية, \"Harakat al-Muqawama al-Islamíja\") je palestinská islamistická politická strana, která vznikla v roce 1987 jako odbočka egyptských Muslimských bratří \"Al-Madžama Al-Islami\". Podle charty Hamásu, vydané v roce 1988, je ideou hnutí boj proti Izraeli a ustanovení islamistického státu v Palestině. Hamás má od svého vzniku strukturovanou organizaci, která se dělí na dvě části. První z nich je civilní (politická) a výrazně se podílí na činnosti podporující chudé palestinské obyvatelstvo, zejména v Pásmu Gazy. Druhou je militantní křídlo pojmenované po jednom z prvních palestinských mučedníků Brigády Izz ad-Dína al-Kassáma, které funguje v utajení a provádí útočné aktivity proti státu Izrael a od roku 2001 se podílí na ostřelování Izraele z pásma Gazy různými druhy raket či minomety. Největšího politického úspěchu organizace dosáhla v lednu 2006, kdy vyhrála volby do Palestinské národní správy. V současnosti je Hamás na seznamu teroristických organizací několika zemí, například USA, EU, Kanady, Izraele, Japonska nebo Egypta.", "tgt_summary": "Die Hamas (, ‚Eifer‘, ‚Kampfgeist‘, zugleich Akronym aus ) ist eine sunnitisch-islamistische palästinensische Terrororganisation. Sie wurde 1987 als Zweig der Muslimbruderschaft unter anderem von Ahmad Yasin gegründet. Sie besteht aus den paramilitärischen Kassam-Brigaden, einem Hilfswerk und einer politischen Partei. ", "id": 1646738} {"src_title": "Zákon dvanácti desek", "tgt_title": "Zwölftafelgesetz", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Podle tradice vznikl tento nejstarší zápis všeho římského práva jako jakýsi kompromis mezi patriciji a plebeji, kteří požadovali písemné sepsání zvykového práva. Patricijové totiž nepsané právo tajili a vykládali ve svůj prospěch. Podle římské tradice, kterou zapsal Titus Livius, byly tyto zákony sepsány v polovině 5. století před n. l. (v letech 451 a 450 nebo 450 a 449) desetičlennou komisí patriciů decemvirů (z plného titulu \"Decemviri legibus scribundis\"). Tuto komisi zvolilo lidové shromáždění Comitia centuriata na dobu jednoho roku, během nějž měli decemvirové všechnu politickou moc v Římě. Tři z nich se vydali na cestu do Řecka, aby sbírali zkušenosti. Po roce předložili lidovému shromáždění deset desek, které vytvořili. Lidové shromáždění usoudilo, že desky potřebují ještě doplnit, a vytvořilo novou skupinu decemvirů. Tato druhá skupina sepsala další dvě desky, ale odmítla je předložit shromáždění a pokusila se ovládnout Řím. Lid se proti nim vzbouřil a vyhnal je. Lidové shromáždění pak i tyto dvě desky přijalo a výsledný tucet desek byl vystaven na Fóru. Reálný vznik byl asi velmi podobný tomu jak to podává tradice, ale není přesně známo, kdy tento zákoník vznikl. Rok 450, udávaný tradicí, bývá všeobecně přijímán. Ke kodifikaci práva došlo zcela jistě po sporech mezi patriciji a plebejci, kdy po tlaku plebejů došlo k sepsání a uveřejnění zákonů.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Další historie těchto desek je poměrně krátká, neboť se po vpádu Gallů (387 př. n. l.) do Říma ztratily, je pravděpodobné, že byly zničeny a k jejich obnově již nedošlo. Tím sice končí historie bronzového originálu, ale zdaleka tím nekončí historie právní platnosti tohoto dokumentu. Jednalo se o tak základní dokument, že z něj vycházelo nejen celé období římské republiky, ale navázali na něj císaři a i za jejich vlády se jednalo o základní pramen římského práva; Gaiova \"Učebnice práva\" (2. stol.) jej obšírně vykládá a komentuje. Zákon dvanácti desek nahradily až pozdně-římské císařské kodifikace práva, jež začaly kolem roku 439 (Theodosius II.) a vrcholí Justinianovým kodexem Corpus iuris civilis, kde již vliv zákona dvanácti desek není patrný.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "Původní text se nedochoval, ale z pozdějších citací ho lze rekonstruovat, i když rekonstrukce různých autorů se od sebe liší a ani výklad krajně stručných ustanovení není jednoznačný; v následujícím odkazujeme na anglický překlad či rekonstrukci. Jisté je, že se nejednalo o plnou kodifikaci zvykového práva, a velmi pravděpodobně nebyla plná kodifikace ani záměrem. Záměrem evidentně bylo jasně a stručně formulovat nejdůležitější a sporná pravidla. Desky jistě obsahovaly základy práva procesního, dědického a rodinného, dále pak základní zásady trestního. Velmi důležitá byla pravidla pro vymáhání dluhů. Na začátku jedenácté desky byl i velmi známý zákaz sňatků plebejců s patriciji. Většina textu se zabývá právě dědickým, majetkovým a procesním právem, které bylo pro tehdejší společnost prioritní. Trestní právo bylo pojato pouze okrajově a vymezeny byly jen základní trestné činy, například vražda, krádež, ublížení na těle, čarodějnictví, korupce soudce, zrada a velezrada. Velmi zajímavé a z hlediska dalšího vývoje římské kultury i důležité byly předpisy, zakazující pohřbívat ve městě a omezující přepych při pohřbívání (\"Deska\" X.; toto je ve srovnání s právem jiných starověkých říší skutečně přelomové a důležité). Zákon dále stanovil normy pro stavbu cest (především šířku), odpovědnosti za škody a řadu dalších podrobností, z nichž mohly vznikat sousedské spory. Základních 10 desek se každá zabývala určeným okruhem témat. Dodatečné desky (11. a 12.) doplňovaly druhou polovinu základních desek (6. až 10.).", "section_level": 1}, {"title": "Idea.", "content": "Chápání práva zde samozřejmě vychází ze stavu společnosti, Řím byl v tuto dobu primitivní agrární stát, kde teprve docházelo k rozvoji směny, obchodu, ale i řemeslné výroby. Především z dědického práva je dobře vidět, že funkce rodu ještě nebyla potlačena a právě rod, resp. jeho hlava (\"pater familias\") byl nositelem práv a zároveň jejich vykonavatelem vůči ostatním členům jeho domu. V tomto patriarchálním uspořádání mohl otec rodu prodávat děti do otroctví a měl nad nimi úplnou moc „života a smrti“ (\"Deska\" IV.1). Zákon stanovuje přísné tresty a drsné zacházení, zejména vůči dlužníkům. Odsouzený dlužník byl třikrát předveden na veřejnost při měsíčním trhu a pokud dluh nezaplatil, mohli ho věřitelé zabít či prodat do otroctví (\"Deska\" III.4-10). Na druhou stranu zákon zakazuje jakákoli privilegia pro soukromé osoby, přiznává všem rovná práva a přísně trestá úplatné soudce (\"Deska\" IX).", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Zákon dvanácti desek má v dějinách práva mimořádný význam, nejen pro starověký Řím. Na rozdíl od jiných starověkých zákoníků se neodvolává na božský původ, je výsledkem vyjednávání a kompromisu a dokonce předpokládá, že se může pozdějšími zákony změnit (\"Deska\" XI.1). Stanovil základní principy hmotného i procesního práva a položil hlavní důraz na soukromé právo; zde také nalezneme základní zásady dědického práva, které ovlivnily chápání majetku u Římanů a jejich prostřednictvím v celé západní civilizaci. Je velmi pravděpodobné, že se s těmito zásadami ztotožňovala většina římských občanů, a lze tvrdit, že právě tato kodifikace zvykového práva zahájila rozvoj římského právnictví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zákon nebo Zákoník dvanácti desek (latinsky \"Lex\" nebo \"Lex duodecim tabularum\") je nejstarší kodifikace římského práva z poloviny 5. století př. n. l. Jednalo se o dvanáct bronzových desek, které byly vystaveny na Foru Romanu.", "tgt_summary": "Das Zwölftafelgesetz (, auch \"leges duodecim tabularum\" „Zwölftafelgesetze“, \"lex\" und \"leges Decemviralis\" „Zehnmännergesetz[e]“, verkürzt \"duodecim tabulae\" „XII Tafeln“ oder schlicht \"lex/leges\" „das Gesetz/die Gesetze“) ist eine um 450 v. Chr. in Rom entstandene Gesetzessammlung, die in zwölf bronzenen Tafeln auf dem Forum Romanum ausgestellt war. Die Existenz der Tafeln ist nicht zweifelsfrei erwiesen, da auf Autopsie beruhende Zeugnisse nicht überliefert sind, überwiegend wird aber davon ausgegangen, dass es sie gegeben haben muss. ", "id": 1704792} {"src_title": "Spencer Tracy", "tgt_title": "Spencer Tracy", "src_document": [{"title": "Profesionální kariéra.", "content": "Spencer Tracy už v dětství projevoval vznětlivou a tvrdohlavou povahu, často se pral a měl problémy i ve škole. Jeho otec, původem Ir a horlivý římský katolík, ho nakonec poslal na jezuitskou školu. K překvapení rodičů se pod vlivem atmosféry ve škole rozhodl, že se stane knězem. Do toho ale vstoupila 1. světová válka, kdy jako sedmnáctiletý mladík krátce sloužil u amerického námořnictva. Po válce studoval vojenskou akademii a Ripon College ve Wisconsinu. Už při studiu se amatérsky věnoval herectví ve školním divadelním souboru, projevoval velký herecký talent. Od roku 1922 pak přešel studovat na americkou akademii dramatických umění do New Yorku. V té době začal hrát malé role na Broadwayi, kde se uvedl malou rolí robota v Čapkově dramatu \"R.U.R.\" Následujících osm let se protloukal po různých divadelních společnostech. Filmového režiséra Johna Forda zaujal v roli vraha ve hře \"Poslední večeře\" a ten ho doporučil do filmu. Od roku 1930 začal pravidelně vystupovat ve filmu, nejprve točil dobrodružné filmy u společnosti 20th Century Fox, kde však nenašel odpovídající uplatnění. Od roku 1935 uzavřel smlouvu s MGM, což znamenalo zlom v jeho filmové kariéře. Už v roce 1936 získal svou první nominaci na Oscara za film \"San Francisco\" a v následujících dvou letech se stal vítězem v kategorii nejlepší herec v hlavní roli (\"Stateční kapitáni\" 1937 a \"Boys Town\" 1938). K divadlu se vrátil v roce 1945, kdy na Broadway účinkoval ve hře Drsná cesta. S postupujícím věkem se na filmovém plátně postupně přehrál do rolí charakterních intelektuálů a solidních otců rodin pocházejících ze středních amerických vrstev (\"Otec nevěsty,\" 1950). Od roku 1955, kdy mu skončila smlouva s MGM, zůstal nezávislým hercem. Do filmové historie se zařadily jeho výkony ve filmech \"Černý den v Black rock\" (1955), \"Stařec a moře\" (1958), \"Kdo seje vítr\" (1960) nebo \"Norimberský proces\" (1961). Režisérem jeho posledních filmů byl Stanley Kramer. Na počátku šedesátých let vážně onemocněl a natočil už jen jeden jediný film - \"Hádej, kdo přijde na večeři\" (1967)\".\" Zemřel 17 dní po natočení posledního záběru na infarkt. Výkon v roli otce mu přinesl devátou nominaci (in memoriam) na Oskara. Patřil k hercům, kteří působili především silou své osobnosti. Na plátně se projevovala jeho tichá, klidná síla, suchý humor, drsný zevnějšek a přímý pohled. Jeho herectví bylo přirozené a spontánní. Nebyl sice žádný krasavec, ale divákům se líbil jeho nenápadný humor, upřímnost a mužnost. Sklízel obdiv diváků, kritiků i svých kolegů, kteří ho často označovali za nejlepšího herce.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1923 se oženil s herečkou Louise Treadewellovou, se kterou vydržel ve formálním manželském vztahu až do své smrti v roce 1967. První krizi znamenalo pro jejich manželství narození syna Johna, u kterého byla diagnostikována hluchota. Zatímco Tracy se s tím nedokázal vyrovnat a svou frustraci zaháněl alkoholem, bylo zásluhou jeho manželky, že syn navzdory svému handicapu se naučil mluvit, vystudoval a stal se výtvarníkem. Péči o podobně postižené děti se věnovala téměř celý život a založila centrum pro hluché John Tracy Center. Manželství nedokázalo zachránit ani narození zdravé dcery Susie v roce 1932. V roce 1933 prožil Tracy vášnivý román s mladou herečkou Lorettou Youngovou a dokonce nabídl jí manželství. Youngová odmítla s poukazem na společnou katolickou víru, která nepřipouštěla rozvod a na podzim roku 1934 se rozešli. Citové vypětí se negativně promítlo do jeho zdravotního stavu: celou dospělost trpěl depresemi, chronickou nespavostí, kterou zaháněl pilulkami a stal se z něho kvartální alkoholik. V roce 1942 ho nevzali do armády, protože měl poškozené srdce, ledviny a játra. Tracy měl několik dalších mimomanželských vztahů se známými herečkami, ale o rozvodu již neuvažoval. Jeho největší životní láskou a pracovní partnerkou se navzdory tomu stala po převážnou část jeho dospělého života vynikající americká filmová hvězda Katharine Hepburnová, se kterou natočil celkem devět filmů. Seznámili se v roce 1941 při natáčení filmu \"Nejprve stvořil ženu\" a zůstali spolu až do Tracyho smrti. S ohledem na Tracyho zákonitou manželku žili odděleně, i když jejich vztah byl v Hollywoodu veřejným tajemstvím. Teprve v posledních letech Tracyho života, když se zhoršilo jeho zdraví, se spolu usadili v chatě svého přítele George Cukora v Beverly Hills. Hepburnová přerušila svou hereckou kariéru a pečovala o něho. Posledním společným filmem byl dnes již legendární snímek \"Hádej, kdo přijde na večeři\" z roku 1967\".\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Spencer Tracy (5. dubna 1900 – 10. června 1967) byl americký herec, držitel dvou ocenění americké filmové akademie Oscar (z celkového počtu devíti nominací), z let 1937 a 1938. Během kariéry se objevil v 75 filmech a svými výkony si vybudoval pověst jedné z největších mužských filmových hvězd hollywoodského filmu.", "tgt_summary": "Spencer Bonaventure Tracy (* 5. April 1900 in Milwaukee, Wisconsin; † 10. Juni 1967 in Beverly Hills, Kalifornien) war ein amerikanischer Filmschauspieler. Tracy, der seine Laufbahn auf der Bühne begann und später 20 Jahre lang zu den Spitzenstars von Metro-Goldwyn-Mayer gehörte, gilt als einer der größten Charakterdarsteller des 20. Jahrhunderts. Er gewann 1938 und 1939 den Oscar als bester Hauptdarsteller. Er war in ernsten wie in komischen Rollen zu sehen sowie als Liebhaber wie auch in klassischen Charakterrollen. Da er, insbesondere in seinen späteren Filmen, immer wieder anständige, empfindsame und weise Charaktere darstellte, deren Hauptanliegen das Verteidigen von Gerechtigkeit und Menschlichkeit war, verkörperte er für viele Kinobesucher das „humanitäre Gewissen der Leinwand“.", "id": 225201} {"src_title": "Sarmati", "tgt_title": "Sarmaten", "src_document": [{"title": "Sarmatské kmeny.", "content": "Mezi sarmatské kmeny náležely Jazygové, Roxolani, Syrakové, Aorsové, Alani a snad i Antové, u nichž se předpokládá smíšený sarmatsko-slovanský původ. Nejstarší Sarmati sídlili v 6. století př. n. l. v povodí dolní Volhy. Vedli kočovný nebo usedlý život na pomezí mezi dnešní Moldávií, Ukrajinou, Polskem a pobřežím Černého moře. Postupně se šířili na východ do oblasti Aralského jezera, přes Kazachstán až k Altaji na jižní Sibiří a na jih k severním svahům Kavkazu. Stopy po jejich pobytu byly odhaleny zejména u přítoků Dněstru, Dněpru, delt Amudarji i Syrdarji, v povodí Volhy, Samary a na Uralu. Stopy po většině sarmatských kmenů mizí v prvních staletích našeho letopočtu. Nejdéle přežili Alani, kteří se zapojili do Stěhování národů. Tehdy pod tlakem Hunů opustili povodí Donu a Volhy, spojili se s germánskými Vandaly a Svéby a putovali na západ. Postupně pronikli až na Pyrenejský poloostrov a do severní Afriky. Část Alanů odešla na jih, do oblasti řeky Kubáně a na severní Kavkaz, kde vytvořili raně středověké království. Ve 12. století bylo jejich území připojeno ke Gruzii. Jejich potomci zde však žijí dodnes jako Oseti.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Sarmati byli především kočovní nebo polokočovní pastevci, ale některé populace žily i usedle. Kočovní Sarmati nezakládali stálé osady, žili v jurtách, umístěných na vozech, chovali koně, skot i ovce, s nimiž kočovali stepí. Usedlí Sarmati byli méně početní. Obývali především lesostepi v povodí Prutu, Dněstru a Dněpru (Černjachovská kultura), ale patřili k nim i kavkazští Alani. V těchto oblastech byly objeveny zbytky stálých osad s nálezy sarmatských artefaktů. V oblasti lesostepi se mohlo jednat o smíšené sarmatsko-germánské, sarmatsko-bulharské nebo sarmatsko-slovanské (Antové) osídlení.", "section_level": 1}, {"title": "Válečnictví.", "content": "Sarmatští válečníci bojovali většinou jako tzv. \"katafrakti\" neboli clibanarii, tedy těžká jízda, vyzbrojená kopími a dlouhými meči. Jezdci používali nejčastěji destičkovou, koženou nebo kroužkovou zbroj a žebrové přílby. Podle Pausania vyráběli destičkovou zbroj z koňských kopyt. Na rozdíl od těžké jízdy jiných tehdejších vojsk (Peršané, Číňané, Římané aj.) nepoužívali ochrannou zbroj pro koně. Lehká jízda nebyla vybavená ochrannou zbrojí, používala luky, vrhací oštěpy a lasa, jimiž strhávali z koní nepřátelské jezdce. Pěchotu Sarmati patrně vůbec nepoužívali.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "O náboženství Sarmatů dnes není mnoho známo. Římský historik Ammianus Marcellinus psal o uctívání boha války v podobě meče, zabodnutého do hromady klestí (totéž uvádí o několik staletí dříve Hérodotos u Skytů, podobné symboly se objevovaly později i u Hunů). Sarmatské umění často zobrazuje tvory podobné gryfům nebo ptáku Símurghovi z perské mytologie, je proto pravděpodobné, že v jejich mytologii hráli důležitou roli. Písemné památky se dochovaly pouze u Alanů a to až z pozdního období, kdy byly tradiční představy silně promísené křesťanstvím. Jedním z nejdůležitějších bohů byl tehdy \"Uastyrdží\", ztotožněný se sv. Jiřím a \"Uacilla\", ztotožněný se sv. Basilem. Vládce podsvětí \"Barastyr\" byl ztotožněn s Ďáblem. Mezi další mytologické bytosti Alanů patřili jednoocí obři \"Uajugové\", podobní antickým Kyklopům nebo podzemní skřeti \"Kadziové\" s chodidly obrácenými dozadu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sarmati (, ) byl původem íránský kočovný a pastevecký lid, příbuzný se Skyty, Médy a Peršany. Jejich kultura vzkvétala od asi 5. století př. n. l. do 4. století našeho letopočtu. ", "tgt_summary": "Die Sarmaten, auch Sauromaten genannt, waren eine Stammeskonföderation mehrerer Stämme von iranischen Reitervölkern, die von antiken Schriftquellen erstmals für das Jahr 513 v. Chr. erwähnt werden. Die mit den Skythen verwandten Sarmaten kamen ursprünglich aus Mittelasien und siedelten zwischen dem 6. Jahrhundert v. Chr. und dem 4. Jahrhundert n. Chr. am südlichen Ural. Schließlich erreichten sie die Steppengebiete des südlichen europäischen Teils des heutigen Russlands und der Ukraine, die zunächst von den antiken Griechen, später auch von den Römern als \"Sarmatien\" bezeichnet wurden. Hier verdrängten oder ersetzten die Sarmaten ab dem 3. Jahrhundert v. Chr. die Skythen, was zahlreiche Grabfunde belegen. ", "id": 2111941} {"src_title": "Sokalova aféra", "tgt_title": "Sokal-Affäre", "src_document": [{"title": "„Transformativní hermeneutika kvantové gravitace“.", "content": "Alan Sokal patří mezi zastánce „tvrdého“ pojetí vědy. Jeho článek se navenek prezentuje jako teoretický esej, jehož šíře záběru je obdivuhodná a má všechny atributy vyžadované postmodernistickou literární teorií, vycházející ze sociálního konstruktivismu. Na první pohled vůbec nepůsobí neseriózně. Je napsaný typickým akademickým stylem, lehce arogantním a rozvláčným a je doplněný o velké množství citací (Derrida, Lacan, Latour, Woolgar, Kuhn, Lyotard, Morin, Einstein, Bohr a další). Sporným bodem článku je ale jeho obsah. Autor v něm dochází k závěru, že současný vývoj teorie kvantové gravitace jasně vytyčuje směr k budoucnosti, ve které budou lidé „osvobozeni od tyranie absolutní pravdy a objektivní reality“. Jinak řečeno v článku argumentuje, že tradiční teorie gravitace byla jenom kapitalistickou fikcí a její neopodstaněnost ukazuje socialistická/relativistická/feministická teorie kvantové gravitace. Při hlubším zaměření se na článek vyplyne že tento text záměrně postrádá logický smysl. Smysl sice chybí, text je ovšem napsaný aktuálním filozoficko-analyticko-sociologickým žargonem, a tak má všechny atributy postmoderních literárních teorií. Hlavní je, že vychází ze sociálního konstruktivismu, poplatného americkému univerzitnímu prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Sokalova kritika.", "content": "V článku uveřejněném v časopisu \"Lingua Franca\", ve kterém se přiznává k podvodu, primárně obviňuje redakční radu časopisu \"Social Text\" z neschopnosti odhalit, že se jedná o parodii a prohlašuje, že „jakýkoliv kompetentní matematik nebo fyzik by pochopil, že se jedná o vtip“. Přímo je viní z intelektuální arogance a dokazuje to právě na faktu, že článek přijali bez jakékoliv konzultace s poučenými odborníky. Na svoji obranu redaktoři uvedli, že článek považovali za „vážný pokus profesionálního vědce hledat podporu pro výzkum ve své oblasti v postmoderní filozofii“ a „jeho charakter parodie v ničem neovlivnil náš zájem o tento článek jako o symptomatický dokument“, přičemž obvinili Sokala z neetického chování. Sokal chtěl svou parodií na současné filozofické texty ukázat v první řadě na to, že část humanitních vědců ovládla intelektuální lenost natolik, že nejsou více schopní prohlédnout skrze mlhu svých vlastních myšlenek a chybí jim tak minimální schopnost odlišit to podstatné od úplného blábolu. Sokalova práce je napsaná aktuálním filozoficko-analyticko-sociologickým žargonem. Právě ten je také předmětem jeho kritiky. Autoři podle něj často píší vágně, frázovitě, zmateně a nejednoznačně. Nadměrně používají metafory, převažuje citování autorit namísto toho, aby byly poskytnuty logické důkazy, zmateně používají a nadužívají odborné termíny i běžná slova. V článku \"Transgressing the Boundaries: An Afterword\" charakterizuje Sokal svůj žert následovně: „Stejně jako žánr, který měl být ironizován – tisíce příkladů z něj lze najít v mé bibliografii – je můj článek směskou pravd, polo-pravd, čtvrt-pravd, lží, nelogičností a syntakticky správných vět, které ale nemají žádný smysl.“ Alan Sokal kritizuje skutečnost, že právě nyní více než jindy existuje povrchní a ledabylé myšlení, popírající objektivní realitu. A že toto „subjektivistické“ myšlení je velmi rozšířené v intelektuálních a politických kruzích. Sokal tvrdí, že jsou to právě akademici, kteří pohrdají kritikou z vnějšku. Odmítá názor některých postmoderně a poststrukturalisticky orientovaných humanitních autorů a myšlenky typu „vědecké pravdy nemají vyšší epistemologickou hodnotu než jakékoliv jiné narace, jsou pouhými sociálními a lingvistickými konstrukcemi atp.“. Podobné postoje považuje přímo za útok na normativní koncepci vědeckého bádání o světě. Tyto všechny nedostatky, které byly zmíněny, ale autorovi nevadí tolik jako proklamovaná příslušnost tvůrců oněch pojednání k levici. Jeho hlavní cíl při psaní parodie byl totiž politický – bojovat proti subjektivismu v levici. Sokal se hlásí k americké levici, ale protestuje proti praktikám, které do ní vnáší mnozí současní poststrukturalističtí, postmoderní, feminističtí a jiní badatelé. Sokal tvrdí: „Mým účelem nebylo obránit vědu před barbarskými hordami literárních kritiků. Přesněji řečeno, je můj zájem spíše \"politický\", a to bojovat proti módnímu postmodernímu/poststrukturalistickému/sociálněkonstruktivistickému diskurzu – a obecně proti těm, kdo mají sklon k subjektivismu – který, jak věřím, škodí hodnotám a budoucnosti Levice.“", "section_level": 1}, {"title": "Odezva.", "content": "Sokalův článek a autorovo následné sebeodhalení vyvolalo vlnu zájmu ze strany jak amerických tak francouzských filozofů, sociologů i přírodovědců, který přerostl akademickou půdu a zasáhl i do mainstreamových médií (viz např. reakci Stanleyho Fishe 21. května 1996 v New York Times nebo Bruna Latoura 18. ledna 1997 v Le Monde). Odpůrci si o Sokalovi myslí, že je po filozofické stránce naivní, pokud věří v rozum, logiku a pravdu. Jeho odpůrci stejně tak Sokalovi vyčítají, že nemá dostatečné znalosti v oblasti, kterou kritizuje a proto jeho kritika vyznívá do prázdna. Příznivci naopak naznačují, že se mu podařilo poukázat na absurdity sociálního konstruktivismu, pokud je používán v souvislosti s přírodními vědami a upozornit na to, že některé způsoby filozofování vedou ke stírání hranice mezi smysluplnou řečí a blábolem. Sokalovi se tak podařilo názorně demonstrovat, nakolik jsme často náchylní nekriticky přijímat myšlenky, které podporují naše stanovisko.", "section_level": 1}], "src_summary": "Takzvaná Sokalova aféra začala žertem, který si Alan Sokal, profesor fyziky na New York University, udělal svým parodickým pseudofilozofickým článkem z redakce a čtenářů časopisu \"Social Text\" se zaměřením na kulturální studia. ", "tgt_summary": "Die Sokal-Affäre (auch \"Sokal-Debatte\" oder \"Sokal-Kontroverse\") war eine Auseinandersetzung über die intellektuellen Standards in den Sozial- und Geisteswissenschaften, die durch die Veröffentlichung eines Hoax-Artikels des Physikers Alan Sokal in der sozialwissenschaftlichen Fachzeitschrift \"Social Text\" ausgelöst wurde. Sokals Artikel erschien 1996 in einer den (Wissenschaftskriegen) gewidmeten Ausgabe, die die US-spezifische Auseinandersetzung zwischen wissenschaftlichem Realismus und Postmoderne thematisieren sollte. ", "id": 33704} {"src_title": "Kybelé", "tgt_title": "Kybele- und Attiskult", "src_document": [{"title": "Etymologie a tituly.", "content": "Frýžské jméno této bohyně znělo \"Matar Kubileja\" či \"Mater Kubeleja\", snad ve významu „matka hor, horská matka“ a v lýdštině byla nazývána \"Kuvava\". V řečtině pak byla označována jako Κυβέλη \"Kybele\", Κυβήβη \"Kybebe\" či Κύβελις \"Kybelis\", nebo také \"Megalé Métér theón Ídaiá Kybelé\" „Velká matka bohů Ídská Kybelé“. V latině byla nazývána \"Cybele\" nebo také \"Magna Mater deum Ideea „Velká matka bohů Ídská“.\"", "section_level": 1}, {"title": "Řím.", "content": "V Římě byl zaveden kult Kybelé během Druhé punské války, když bylo roku 205 př. n. l. vysláno na základě věštby ze sybilských knih poselstvo do Pessinúntu, aby byla zajištěna porážka Hannibala. Přijetí této maloasijské bohyně připomínalo mýtický původ Římanů v Tróji jež ležela pod horou Ídou. Poselstvo, díky zprostředkování pergamského krále Attala I., úspěšně získalo posvátný kámen a dorazilo s ním do Ostie, kde však loď uvízla a podle tradičního podání ji do pohybu uvedla až matrona Claudia Quinta, jež se tím zbavila falešného obvinění z nevěry. Kámen pak byl uložen v chrámu Victorie a byla konána lectisternia a hry \"ludi Megalensia\". Poté byl bohyni na Palatinu postaven chrám, tedy uvnitř pomeria jako by se jednalo o domácí božstvo, a otevřen 10. dubna 191 př. n. l. Kult, včetně slavností, byl však až do konce republiky zapovězen římským občanům, výjimkou byla účast na hrách, a její kněžstvo pocházelo z Frýgie či jiných východních zemí. Výrazní byli především kněží-kleštěnci zvaní galli. Omezení byla zrušena až císařem Claudiem v 1. století, stále však byla zakázna rituální kastrace. Až v době císařství se také rozšířil Attidův kult. O Kybelin kult pečovali dvě kolegia kněží: \"cannophori\" „nosiči rákosí“ a \"dendrophori\" „nosiči dřeva“ a slavnosti bohyně probíhali především v březnu, přičemž vrcholili svátkem Hilaria „ti veselí“ slavený 25. března a končili 27. března procesím při kterém byl očišťován posvátný kámen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kybelé (frýžsky \"Matar Kubileja\", starořecky Κυβέλη \"Kybelé\", latinsky \"Cybele\") je původem frýžská mateřská bohyně, jejíž kult byl převzat také do řeckého a římského náboženství. V antice byla střediskem jejího kultu Troáda v dnešním severozápadním Turecku, především město Pessinúnt a blízké hory Ída a Dindymos, kde byl uctíván s ní spojený černý kámen jež měl spadnout z nebe, a měl bohyni zpodobňovat. Byla ctěna jako bohyně země, plodnosti, divokých zvířat a byla provázena lvy. Často byla titulována jako Velká matka či Velká matka bohů. ", "tgt_summary": "Kybele (griechisch Κυβέλη \"Kybélē\", die große Göttermutter (\"Megále Meter\") vom Berg Ida; lateinisch \"Magna Mater\") ist eine Göttin, die zusammen mit ihrem Geliebten Attis ursprünglich in Phrygien (Kleinasien) und später in Griechenland, Thrakien und Rom verehrt wurde. Der Kybele- und Attiskult war bis in die Spätantike – ähnlich wie der Mithraskult – ein im ganzen römischen Reich verbreiteter Mysterienkult.", "id": 918197} {"src_title": "Modelová železnice", "tgt_title": "Modelleisenbahn", "src_document": [{"title": "Idea.", "content": "Vychází se z aktuální skutečnosti, z plánů a náčrtů současných i historických, z fotografií a dalších záznamů, a ve větší nebo menší míře se do výroby modelu zapojuje i fantazie modeláře. Kvůli rozsáhlosti rozměrů se některé prvky dále zkracují nebo používají pouze v symbolické délce či množství. Díky spojení jednotlivých modelových prvků v jeden celek se vytváří dojem ucelené krajiny – vzniká \"modelová krajina\". Do ní se umísťují jednotlivé funkční prvky železniční, případně i jiné dopravy. Kvalitní model je zasazen co nejdůsledněji do určité roční doby a především \"železniční epochy\" a umožňuje i co nejvěrnější napodobení železničního provozu typického pro toto období. Jelikož železniční modelářství je náročné hlavně na prostor, který zabírá právě modelové kolejiště, vzniká proto spolková činnost v klubech železničních modelářů.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rozchody modelové železnice v Evropě.", "content": "Během vývoje vznikla řada velikostí modelové železnice. Nejběžněji používané jsou následující: V posledních několika letech přibyla další velikost „T“ (nezaměňovat s TT). Je v měřítku 1:450 a má rozchod 3 mm (0,118 in). Rozšířila se z Japonska. Aby bylo vůbec možné dosáhnout nějakou smysluplnou adhezi, jsou kola zmagnetizovaná. V některých zemích světa jsou zvyklostně měřítka a rozchody rozdílné, oproti normám platícím pro ČR. Ve Velké Británii a USA jsou běžná měřítka vycházející ze snadného přepočtu palců a stop - např. velikost 00, vlaky v měřítku 1:76 na kolejích o rozchodu 16,5 mm (H0). Neobvyklý systém má také Japonsko, které pro rozchod N používá měřítko zmenšení 1:148, kromě vlaků Šinkansen, které jsou modelovány 1:160. Kromě kolejí normálního rozchodu má každé měřítko také přiřazeny menší rozchody, představující provoz na úzkorozchodných železnicích. Tyto užší rozchody jsou označeny přidanými písmeny \"m\", \"e\" a \"f\" za název měřítka (například Nm, H0e, TTf apod.) a pro snazší modelování s využitím existujícího výrobního programu kolejiva obvykle přebírají rozchod menších měřítek. Pro nejběžnější velikosti v Evropě jsou rozchody úzkých měřítek tyto:", "section_level": 2}, {"title": "Přehled epoch modelových řad v České republice, značení dle NEM 805CZ stav 1.1.2009.", "content": "Jednotlivé epochy od sebe nejsou ostře odděleny, ale pozvolně se mezi sebou prolínají. Pro jemnější rozdělení časových období lze pak epochy rozdělovat na jednotlivé periody zachycující méně významné změny v drážním provozu, barevném značení atd. Periody se značí posloupností malých písmen abecedy počínaje „a“. Epochy v ostatních evropských zemích (a ne pouze těchto) se do jisté míry překrývají, odchylky respektují odlišný vývoj v dané zemi.", "section_level": 2}, {"title": "Typy modelových kolejišť.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Panelová.", "content": "Jedná se o kolejiště umístěná na jednom pevném panelu. Ten se obvykle skládá z rámu, a na něm položených rovinách pro pokládku kolejnic (mohou být ve více patrech nad sebou) po kterých je vedena trať. Rám může být vícedílný pro snadnější stěhování, avšak s častým převozem kolejiště se nepočítá. Panel funguje jako uzavřený funkční celek, obvykle není zamýšleno mechanické ani elektrické napojení na jiné tratě mimo panel.", "section_level": 2}, {"title": "Segmentová.", "content": "Kolejiště se skládá z několika segmentů. Segmenty se napojují přes rozhraní, které není univerzální, kolejiště tak umožňuje pouze jednu možnost sestavení. Výhodou jsou menší rozměry dílů (pro snazší manipulací) i možnost záměny segmentů v budoucnu. Často se používá, není-li v domácnosti stálý prostor pro kolejiště.", "section_level": 2}, {"title": "Modulová.", "content": "Modulová kolejiště se skládají z většího množství modulů s normovanými čely. To dovoluje jejich záměnu a stavbu nejrůznějších „layoutů“ (kolejových plánů). Modulová kolejiště staví nejčastěji členové klubů železničního modelářství a pořádají modulová setkání, obvykle ve větších prostorách (haly, tělocvičny), ve kterých staví modely rozsáhlejších částí modelové železniční sítě. Standardní modulová rozhraní se používají zejména u modulů širé tratě, a přípojných modulů nádraží. Samotná nádraží jsou pro možnost převozu autem také složena z více dílů, ale mezi sebou nemají standardizované rozhraní - mohou být používány pouze v celcích, které se v češtině nazývá „soumodulí“. Stavitelé modulů často používají pro modely přísnější pravidla, než povolují normy NEM - například vyžadují na větší poloměry oblouků či modelovější podobu výhybek, než jsou používány na menších domácích kolejištích. Modulová kolejiště jsou řízena digitálně, běžně se po tratích pohybuje až několik desítek vlaků současně. Jednotlivé typy kolejišť lze mezi sebou kombinovat (například mít doma moduly, které modelář vozí na setkání, a k tomu připojené segmenty nádraží pro domácí ježdění, které by nesplnilo přísnější klubová pravidla, či k panelovému kolejišti připojit další segmenty)", "section_level": 2}, {"title": "Skrytá nádraží.", "content": "Jednou z věcí, která výrazně odlišuje železniční model od jeho skutečné předlohy, je existence skrytých nádraží. Skutečná železniční síť je, až na výjimky, velmi rozsáhlá, a model tedy obvykle zachycuje pouze její malou část - několik kilometrů tratě a několik nádraží. Má-li kolejiště splňovat nároky na modelovost, musí mít část, která v modelu zjednodušeně a na menší ploše zastupuje „zbytek železniční sítě“. Tato část se nazývá \"skryté nádraží\" (SN). Na panelových kolejištích se obvykle umisťuje do prostorů skrytých zrakům diváků (tunely, spodní patra kolejiště), na modulových kolejištích jsou to obvykle koncová nádraží se zjednodušeným zhlavím bez vymodelované krajiny. SN slouží hlavně k uchovávání souprav, které zrovna nejsou ve viditelné části, k optickému prodloužení jízdy vlaků (vlak na čas zastaví v SN v tunelu - zdá se, že jede delší dobu), k otáčení vlaků při simulaci jízdy vlaku \"odněkud někam\" (skutečné vlaky, jsou li tvořeny jako souprava lokomotivy s vozy, obvykle jezdí v jednom směru s opačným pořadím vagonů než v druhém). Jelikož SN slouží pouze jako technické zázemí kolejiště, je snahou modelářů minimalizovat jeho náročnost na prostor a finance, proto se často používají řešení, která se na skutečné železnici běžně nevyskytují - například nahrazení zhlaví (výhybek rozvětvujících trať na staniční koleje) úspornější přesuvnou točnou či flexi kolejí. U malých, přesto však na modelovost provozu náročných kolejišť často dochází ke zdánlivému paradoxu, kdy je skryté nádraží větší a provozně složitější, než celá viditelná část kolejiště.", "section_level": 1}, {"title": "Flexibilní výhybka.", "content": "Železniční modeláři podobně jako stavitelé skutečné železnice mohou mít v některých případech potřebu tvarově upravit standardní výhybky. Důvodem bývá nejčastěji nedostatek prostoru nebo směrové poměry ve zhlaví stanice. K tomu může být výhodné upravit obyčejnou výhybku (která má jednu větev přímou a jednu obloukovou) na výhybku obloukovou. Tomuto procesu se říká transformace výhybky, jednoduše řečeno se jedná o ohnutí výhybky. Ohnutím přímé větve výhybky směrem od odbočky vznikne oblouková výhybka oboustranná, ohnutím přímé směrem k odbočné větvi vznikne oblouková výhybka jednostranná.", "section_level": 1}, {"title": "Ovládací elektronika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Elektronika řídící pohyb lokomotiv po kolejišti.", "content": "Lokomotivy bývají vybaveny jako hnací jednotkou malým cca 12 V motorkem na stejnosměrný nebo střídavý proud. Jako příklad pohonu střídavým proudem lze uvést kolejiště typu M firmy Märklin, která používá sběrač proudu umístěný mezi nápravami kol. Lokomotiva na stejnosměrný proud v sobě nemívají vlastní spínač – její pohyb je řízen proudem v kolejích. V kolejnicích je proud pouze tehdy, pokud je zapnut ovládáním kolejiště. Běžný je dvoukolejnicový nebo tříkolejnicový systém. V lokomotivě dvoukolejnicového systému, která má nejméně dvě vodivá kola (jedno pro +, druhé pro −), je z těchto kol uvnitř lokomotivy proud sbírán kartáčky (vodivé proužky plechu), které proud vedou až k motorku, který hřídelí pohybuje koly a rozpohybuje lokomotivu. V tříkolejnicovém systému jsou sběrače na kolech jedné strany a ve střední ližině. Směr pohybu stejnosměrné lokomotivy je ovlivňován polaritou elektrického proudu v kolejích. Proud je do kolejnic pouštěn ze zdroje, kterým bývá transformátor s regulací a mění polaritu u stejnosměrného elektrického proudu. Změna polarity slouží ke změně směru jízdy lokomotiv. Změna plynulá - elektrické napětí se začne snižovat na 0 V, poté se zase začne zpět zvyšovat, ale v opačné polaritě. Snižování a zvyšování napětí v koleji imituje reálný pohyb vlaku - vlak se nezastaví na místě, ale brzdí postupně. Lepší výsledky ovládání vlaku vykazuje tzv. pulzní regulace - je to ve skutečnosti pulzně-šířková modulace (PWM). U ní je napětí konstantní (obvykle 12 V), rychlost se reguluje elektronicky změnou šířky impulzů. Dosahuje se tak mnohem lepší simulace jízdy nízkými rychlostmi. V lokomotivě může být elektrický proud využíván mj. i k rozsvěcení malých [LED] zastupujících světlomety.", "section_level": 2}, {"title": "Elektronika ostatní.", "content": "Ostatní elektronika slouží např. k přestavování („přehazování“) výhybek (každý přestavník výhybky má v sobě elektromagnet nebo servomotor), zvedání a spouštění závor, ovládání světelných nebo mechanických návěstidel (nesprávně nebo zast. „semaforů“), imitaci osvětlení budov, ulic atd. Ve většině případů je používán střídavý proud o stálém napětí, kromě případů, kdy je používáno digitální řízení (viz následující část).", "section_level": 2}, {"title": "Digitální řídicí systémy.", "content": "S příchodem miniaturních elektronických součástek a jednočipových procesorů za minimální cenu se do řízení modelové železnice začala prosazovat digitalizace. Princip digitálního řízení spočívá v přenosu povelů jednotlivým vozidlům (a též příslušenství) pomocí kódů, které jsou přidány jako střídavá složka do napájecího napětí. Řídicí systém je tvořen centrální řídicí jednotkou, která přijímá povely od ručních ovladačů a případně i od jiných vstupních zařízení (například PC), dále zesilovače signálu, vedení k vozidlům a příslušenství (2 kolejnice) a jednotlivých vozidel a ovládaného příslušenství, které jsou vybaveny tzv. dekodéry. Signály z řídicí jednotky jsou zasílány všem přijímajícím zařízením současně. Aby zařízení reagovalo pouze na signály, které jsou mu určeny, má přidělenu tzv. adresu, každé zařízení má jinou. Protože při provozu na kolejích dochází k rušení, řídicí jednotka periodicky opakuje všem zařízením všechny aktuálně platné povely tak, aby je zařízení v případě špatného příjmu mohla přijmout co nejdříve. Výhody oproti standardnímu (analogovému řízení): Nevýhody: Standardizace: Jedním z nejrozšířenějších systémů se stal DCC standardizovaný americkou asociací NMRA. Prodávané modely nyní zpravidla obsahují buď rovnou DCC dekodér, nebo jsou vybaveny jedním z konektorů podle norem NMRA.", "section_level": 2}], "src_summary": "Modelová železnice je ztvárněním skutečné železnice a jejího okolí do zmenšeného modelu. Zpočátku se modely vyráběly jen podomácku, ale poměrně brzy se výroba modelů stala součástí výrobního programu řady firem.", "tgt_summary": "Eine Modelleisenbahn ist die Nachbildung eines Teils der echten Eisenbahn in einem kleineren Maßstab. Die Größe reicht dabei von einer Bahn im Koffer über eine Bahn im Tischformat bis zu einer mehrere Räume benötigenden Modelleisenbahn. Nachgebildet werden meist Landschaften, Gebäude und Fahrzeuge, die jedoch nicht unbedingt ein reales Vorbild haben. Typisch ist, dass die Lokomotiven durch einen eingebauten Antrieb selbst fahren können. Die Steuerung erfolgt entweder manuell oder halbautomatisch über ein Bedienpult oder vollautomatisch (Relais, Elektronik, Computer).", "id": 1312827} {"src_title": "Thrash metal", "tgt_title": "Thrash Metal", "src_document": [{"title": "Začátky.", "content": "I když se pro většinu fanoušků historie thrash metalu začíná psát až rokem 1981, skutečné počátky tohoto stylu se datují o mnoho dřív: první riff písně „Symptom of the Universe“ (1975) legendárních Black Sabbath je pravděpodobně jeden z prvních thrashových riffů, i když jejich písně „Into the Void“ a „Children of the Grave“ (obě 1971) měly také velký význam pro rozvoj tohoto hudebního stylu. Jiní znalci poukazují na skladbu „Stone Cold Crazy“ (1974) od anglických Queen, která byla na svou dobu neobyčejně tvrdá a rychlá a později ji do svého repertoáru zařadila nejúspěšnější a nejznámější dříve thrashová skupina Metallica. Podobná této byla i píseň „Modern Times Rock And Roll“ z prvního alba Queen (1973). Nejrychlejší ukázky rané thrashové muziky měla na svém albu pravděpodobně německá progresivní parta Night Sun. Nebylo by na škodu vzpomenout také Iggyho Popa a jeho kapelu The Stooges, kteří svými skladbami „I Got a Right“ a „Gimme Some Skin“ hluboce ovlivnili Motörhead. Newyorská kapela Overkill (název si zvolili podle alba Motörhead \"Overkill\", 1979) v roce 1981 napsala song „Unleash the Beast Within“, který je považován za první skutečnou thrashovou skladbu. O něco později kapela Leather Charm, ve které působil James Hetfield, napsala skladbu „Hit the Lights“. Když se kapela rozpadla, James ji zařadil do repertoáru své další skupiny Metallica. Skupina Metal Church v letech 1980-81 vyprodukovala několik protothrashmetalových skladeb, podobných pokusům rané Metallicy a Overkillu. První thrash-metalové demo nahráli pravděpodobně Metal Church pod názvem \"Red Skies\" koncem roku 1981. Toto instrumentální demo nezískalo většího ohlasu, na rozdíl od jejich dalšího dema z října 1982 \"Four Hymns\". Metallica přišla na thrashovou scénu jako druhá (demo \"Power Metal\" v dubnu 1982, a potom \"No Life 'til Leather\" v červenci) a první se studiovým albem (\"Kill 'Em All\", července 1983). V Evropě mezitím Artillery nahráli demo \"We Are the Dead\", silně ovlivněné tvorbou Black Sabbath; nebylo proto tak rychlé jako americký thrash, i když mělo podobné riffy jako Metallica.", "section_level": 1}, {"title": "Příchod na scénu.", "content": "Thrash metal se vynořil okolo roku 1984, když Anthrax přišli se svou hymnou „Metal Thrashing Mad“, Overkill vydali své druhé demo \"Feel the Fire\" a Slayer nahráli směrodatné \"Haunting the Chapel\". Tento vývoj vedl k temnějšímu a tvrdšímu thrashi, což se odrazilo na albech Exodus (\"Bonded by Blood\") a Slayer (\"Hell Awaits\"). V Německu Destruction vydali svůj debut \"Infernal Overkill\". V Kanadě Eudoxis, kteří se proslavili vystupováním v plné zbroji, kovových cvokách a s bicími z nerezové oceli, vynesli na světlo světa demo \"Metal Fix\" (1985). Také Megadeth, kapela, kterou zformoval bývalý člen Metallicy Dave Mustaine, debutovali se svou nahrávkou \"Killing Is My Business... and Business Is Good!\". Megadeth zkombinovali thrash-metalové riffy se sóly podobné Judas Priest a tento koncept nejlépe zrealizovali roku 1990 na nahrávce \"Rust in Peace\". Dalším milníkem se stal rok 1986. Několik nejlepších thrash-metalových alb všech dob bylo vydáno právě v tomto roce. Dark Angel vydali své podceňované album \"Darkness Descends\", jedno z nejtvrdších a nejrychlejších thrash-metalových alb všech dob. Slayer přišli s dnes už klasickým \"Reign in Blood\" a němečtí thrasheři Kreator vydali brutální výtvor \"Pleasure to Kill\", čímž ovlivnili death metal. Megadeth vydali desku \"Peace Sells... But Who's Buying?\", Metallica své legendární album \"Master of Puppets\" a Nuclear Assault přišli s hardcore punkem ovlivněným thrashovým opusem \"Game Over\". Roku 1987 skupina Anthrax vydala své nejúspěšnější album \"Among the Living\", kterým se jim znova otevřela thrashová scéna. Jejich skladby byly trochu melodičtější, než to bylo v té době v thrashi běžné, a to hlavně zásluhou chytlavých riffů a melodičtějším, ne tolik \"štěkaným\" zpěvem. Také jejich pojetí textů se lišilo od jiných thrashových kapel té doby. Jiné skupiny braly texty vážněji, zatímco texty Anthrax hraničily s parodií (především ve skladbách: N.F.L., I Am the Law, A Skeleton In the Closet – všechny z alba \"Among the Living\"). Jejich texty ještě doplňovaly humorná vystoupení na pódiích. V roce 1987 vydali svůj debut američtí thrasheři Testament, \"The Legacy\". Testament všeobecně kladli důraz na progresivnější prvky thrash metalu, jejich skladby byly oproti konkurenci melodičtější. Texty se zaobíraly především okultní a satanistickou tematikou, což bezpochyby ovlivnilo textovou stránku death metalu. V polovině 80. let se thrash metal začal dělit na vícero stylů a měl vliv na množství skupin, např. Death a Possessed. Possessed patří mezi první death-metalové kapely; roku 1984 vydali svoje první demo v thrash-metalovém stylu, ale s výrazně temnějším zvukem. Takovýto temný thrash se začal nazývat death metal. V roce 1988 Suicidal Tendencies, kteří byli předtím poctivou hardcore kapelou, vydali své první album u velké společnosti – \"How Will I Laugh Tomorrow If I Can't Even Smile Today?\". Album mělo thrashové kytarové riffy a zvuk byl celkově „metalový“, s komplikovanější strukturou skladeb než na předcházejících albech a vzhledem ke kořenům kapely v hardcore byly skladby melodické a měly chytlavé refrény. Okolo roku 1988 už byl thrash nasycený novými kapelami, ale klasické počiny se nepřestávaly nahrávat. Třetí album Sepultury, \"Beneath the Remains\" (1989) kapele přinesl pozornost mainstreamového publika. Vio-lence vydali album \"Eternal Nightmare\" (1988), které v sobě spojuje nekompromisnost thrashových riffů s hardcorovými vokály. Progresívní album \"Rust in Peace\" (1990) se do dnešního dne považuje za nejvydařenější kousek Megadeth. Svou skladbou „One“ z alba \"...And Justice for All\" (1988), s extrémně komplexní strukturou skladby, Metallica položila základy progresivního metalu.", "section_level": 1}, {"title": "90. léta.", "content": "Thrashové skupiny 90. let přišly s novějším, progresívnějším zvukem, zatímco \"tradiční\" thrash metal byli částečně vnímané už jen jako přežitek. Ale i z tohoto období vzniklo několik skvělých kousků, například album \"Night of the Stormrider\" (1992) od Iced Earth, které kombinovalo power metal s thrashem nebo Sacred Reich a jejich třetí deska \"Independent \"(1993). Avšak mnohé skupiny, jako například Machine Head a Pantera se později zaměřily na pomalejší a zatěžkanější I když dominantním stylem rockové muziky 90. let byl alternativní rock, thrash měl také nezanedbatelný vliv. Oblíbená funk-metalová skupina Primus, ve které hrál bývalý kytarista Possessed Ler LaLonde, především ve své rané tvorbě mixovala funkový styl baskytary se značně thrashově ovlivněnými riffy. V roce 1991 Metallica vydala rádiově orientované metalové album (tzv. Černé album), které kapele přineslo obrovský komerční úspěch, potom si pověstně ostříhali své dlouhé vlasy a vydali dvě alba, Load (1996) a ReLoad (1997), které se nesou spíše ve stylu alternativního rocku, blues a jižanského rocku.", "section_level": 1}, {"title": "Opětovný vzestup a nárůst popularity (2000-).", "content": "V posledních letech si thrash, mezitím už považovaný spolu s jinými styly „extrémního metalu“ za mrtvý, začal získávat nové mladé publikum a pomalu došlo k opětovnému nárůstu popularity žánru a k nárůstů fanouškovské základny. Termín Nová thrash metalová vlna, jak bývají thrashové kapely vzniklé po příchodu nového milénia označovány, s sebou přinesla i řadu nahrávek, které z větší části navazují na tradici alb z osmdesátých let, rovněž však v sobě obsahují v menším počtu vlivy novějších metalových žánrů. Za základní pilíře nové generace thrashových kapel lze považovat Municipal Waste a především jejich druhé album Hazardous Mutation (2005), dále určitě nesmíme přehlédnout nekompromisní Violator – Chemical Assault (2006), Gama Bomb – Citizen Brain (2008), Evile – Enter The Grave (2006), Toxic Holocaust – An Overdose of Death (2008), Angelus Apatrida – Evil Unleashed (2006), Warbringer – War Without End (2008), Vektor – Black Future (2009) a v neposlední řadě také Havok, jednu z vůdčích kapel s jejich druhou deskou Time Is Up (2011)", "section_level": 1}, {"title": "Československá thrashová scéna (1986–1993).", "content": "Mezi prvními thrashovými kapelami byli Debustrol a Tormentor, kteří vznikly v roce 1986, v roce 1987 byl založen Kryptor. Debustrol vydal své první demo Vyznání smrti (1988), Tormentor demo Revenge of Death (1988) a Kryptor demo Neřest a ctnost (1988), kapely vydaly album až po pádu komunismu po listopadu 1989, protože před listopadem nebylo možné vydat album. Kryptor - Septical Anaesthesia (1990) a Debustrol - Neuropatolog (1991). Tormentor vydal jen demosnímky a v roce 1993 split Creations from a Morbid Society. Na Slovensku vznikla v roce 1988 kapela Editor, demo The Flood After Us bylo vydáno v roce 1989, album vyšel až v roce 1994 pod názvem Shut Up!", "section_level": 1}], "src_summary": "Thrash metal je mnohem rychlejší odnoží heavy metalu. Jeho charakteristickým rysem je především agresivnější zvuk kytary a zpěvu a dodávání hardcore punkových vlivů do metalu. ", "tgt_summary": "Thrash Metal (engl. \"thrash\" ‚dreschen‘, ‚prügeln‘, ‚verprügeln‘; manchmal fälschlich \"Trash Metal\" geschrieben) ist eine schnelle und extreme Spielart des Metal, die Anfang der 1980er Jahre entstand.", "id": 1768543} {"src_title": "Neokonzervatismus", "tgt_title": "Neokonservatismus", "src_document": [{"title": "Neokonzervativci v době studené války.", "content": "Jeden ze zakladatelů a čelný představitel tohoto směru, Norman Podhoretz, však upozorňuje, že myšlenkové podhoubí původně tvořili spíše členové Demokratické strany. V politice bývá za otce neokonzervativců považován demokratický senátor Henry „Scoop“ Jackson, který byl zastáncem tvrdé linie vůči Sovětskému svazu a kritikem politiky \"détente\". Řada z těchto někdejších demokratů však zejména po nástupu Ronalda Reagana postupně přešla k republikánům. Směřování Demokratické strany v 70. letech však znamenalo pro neokonzervativce zklamání. Nejprve v roce 1972 kandidoval v prezidentských volbách za demokraty ultraliberál a izolacionista George McGovern, který byl odpůrcem války ve Vietnamu a požadoval jednostranné stažení všech amerických jednotek ze zahraničí. Dalším zklamáním pro ně bylo i období vlády dalšího demokrata Jimmyho Cartera. Na jeho politice nejvíce kritizovali jeho toleranci počínání totalitních komunistických států na straně jedné a naopak tvrdě vystupování vůči nedemokratickým režimům nakloněným Americe na straně druhé. Zmíněná deziluze měla za následek, že většina lidí označovaných za neokonzervativce postupně přešla k republikánům a podporovala politiku republikána Ronald Reagana. Spolu s ostatními konzervativci sice sdíleli neokonzervativci společný cíl zničení komunismu, neokonzervativci ale spojovali svůj boj proti komunismu s šířením demokracie a lidských práv, což je zákonitě řadilo spíše nalevo od ostatních konzervativců. Rok 1989 přinesl splnění cíle neokonzervativců a konec studené války znamenal tak konec první generace neokonzervativců, která poté postupně splynula s konzervativním mainstreamem.", "section_level": 1}, {"title": "Neokonzervativci po skončení studené války.", "content": "Po skončení studené války můžeme hovořit o „neokonzervativcích druhé generace“. Zkušenost s první válkou v Perském zálivu měla za následek, že se pozornost neokonzervativců začala přesouvat na Blízký východ. V lednu 1998 vyzvali nejvlivnější neokonzervativci tehdejšího prezidenta Billa Clintona v otevřeném dopise k tvrdšímu postupu vůči Iráku, porušujícímu podmínky OSN a svržení Saddáma Husajna. Tehdejší politika uplatňovaná vůči iráckému diktátorovi podle nich selhala, protože neumožňovala efektivní kontrolu chemických a biologických zbraní hromadného ničení. Jejich vlastnictví mělo mít destabilizující vliv na celou oblast Blízkého východu, zvláště Izrael a americké spojence v regionu. Pod výzvou byli podepsáni mimo jiné Elliott Abrams, John Bolton, Francis Fukuyama, Robert Kagan, William Kristol, Richard Perle, Donald Rumsfeld, Paul Wolfowitz a Robert B. Zoellick. Jejich volání po útoku se nedočkalo kladné odezvy. Ani jeho nástupce George W. Bush neměl původně v úmyslu vést příliš intervencionistickou zahraniční politiku. Ve své předvolební rétorice se dokonce vymezoval vůči nadměrnému počtu tzv. „humanitárních misí“ za vlády Billa Clintona, a sliboval proto více „pokornou“ zahraniční politiku. Obrat nastal po událostech 11. září v roce 2001. S mnohem příznivější odezvou se setkal další dopis od nekonzervativních intelektuálů v čele s Williamem Kristolem, v němž kromě dopadení Usámy bin Ládina, boji s Hizballáhem a podporou Izraele nechyběla ani výzva k podpoře irácké opozice a svržení iráckého diktátora. To v roce 2003 vyústilo invazí do Iráku a svržením Saddáma Husajna. Nepopularita této války v očích americké veřejnosti se nicméně projevila postupnou ztrátou jejich vlivu v Bushově administrativě, zejména po kongresových volbách v roce 2006, které republikáni prohráli, což vyústilo v odstoupení jednoho z jejich hlavních představitelů, Donalda Rumsfelda, z čela resortu obrany. Bushova administrativa a její invaze do Iráku je v současnosti chápana jako dosavadní vrchol neokonzervativního vlivu na americkou politiku.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika neokonzervatismu.", "content": "Vlivem důsledného antikomunismu a odmítání politiky ústupků Sovětskému svazu získali především v některých levicových kruzích pověst podporovatelů zbrojení a americké hegemonie vůbec a kritizováni byli v posledních několika letech především v souvislosti s invazí do Iráku. Z podobných důvodů jsou kritizováni také na pravici, a to zejména z řad paleokonzervativců, kteří prosazují spíše zdrženlivou či dokonce izolacionistickou zahraniční politiku. Mezi další prominentní kritiky lze zařadit i libertariány v čele s Ronem Paulem, které k jejich postojům vede jednak všeobecný odpor k jakémukoli státnímu intervencionismu, ať v ekonomice, společenských otázkách či zahraniční politice, ale také jejich deklarovaný pacifismus.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "[[Kategorie:Sociální filosofie]] [[Kategorie:Politické teorie]] [[Kategorie:Konzervatismus]] [[Kategorie:Politické ideologie]] [[Kategorie:Republikánská strana (USA)]]", "section_level": 2}], "src_summary": "Neokonzervatismus ( nebo ) je politický směr, který se zrodil v 60. letech 20. století v USA jako opozice vůči pacifickému přístupu k vietnamské válce tehdy prosazovaným novou levicí a \"kontrakulturou\". ", "tgt_summary": "Der Neokonservatismus, auch Neokonservativismus, ( und ) ist eine politische Strömung. Der Begriff bezieht sich vornehmlich auf Teile des Konservatismus in den Vereinigten Staaten, dort spricht man zur Abgrenzung zu anderen konservativen Strömungen von den Neocons.", "id": 586099} {"src_title": "Zacatecas (město)", "tgt_title": "Zacatecas (Stadt)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Město vzniklo v rané fázi španělské kolonizace území Mexika v polovině 16. století. Jeho zakladatelem je španělský conquistador baskického původu Juan de Tolosa, zakládající listina je datována dnem 8. září 1548. Jméno města pochází od aztézkého názvu jednoho z místních indiánských kmenů, který jej získal od slova \"zacatl\", jenž označuje druh místní trávy. První lidé se v regionu objevili před cca 10 000 lety, kdy klima bylo teplejší a vlhčí nežli dnes. Mezi řadou různých kmenů nakonec převládli Zacatecos. Krom jiného dobývali stříbro v okolních horách, a to již dlouho před příchodem Evropanů. Právě objev těchto bohatých zásob stříbra Španěly se stal impulzem pro založení města. 8. září 1548 byla oficiálně založena pevnost nazvána \"Minas de Nuestra Señora de Remedios (Doly Naší paní Remedioské)\", o dva roky později byla založena katolická farnost. Roku 1585 bylo místo povýšeno na město s názvem \"Muy Noble y Leal Ciudad de Nuestra Señora de Zacatecas (Velmi ušlechtilé a spravedlivé msto Naší paní zacatecaské)\" a získalo od krále Filipa II. Španělského svůj znak. Koncem 16. století bylo již město co do významu v těsném závěsu za Mexikem. Zacatecas se stalo jedním z nejvýznamnějších dolů na území Nového Španělska (další byly San Luis Potosí a Guanajuato). Město sloužilo jako výchozí bod pro další kolonizaci území severně od něj. Záhy po získání nezávislosti Mexika se Zacatecas stal hlavním městem stejnojmenného státu. V polovině 20. let 19. století zde bylo otevřeno operní divadlo, pedagogická kolej, státní pokladna, Vrchní soud státu a další úřady a instituce. První železniční trať, spojující Zacatecas s Guadalupe byla dokončena roku 1880, spojení se Ciudad de México a El Pasem bylo navázáno roku 1884. Za mexické revoluce (1910–1917) byla v roce 1914 v městě svedena bitva mezi silami povstalců vedenými Franciscem Villou a vládními vojsky Victoriana Huerty; počet obětí této války byl vyčíslen na 8000. Od roku 1993 figuruje historické centrum města na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zacatecas je mexické město v centrální části státu. Je hlavním městem stejnojmenného státu Zacatecas. Nachází se na mexické náhorní plošině v nadmořské výšce 2 440 m n. m. Jako hlavní město státu představuje Zacatecas kulturní, ekonomické, vzdělanostní, obchodní i správní středisko celého regionu. V aglomeraci měst Zacatecas a Guadalupe v roce 2010 žilo 298 143 osob.", "tgt_summary": "Zacatecas ist die Hauptstadt des gleichnamigen Bundesstaates in Zentralmexiko und hat knapp 130.000 Einwohner (Stand: 2010). Sie ist die berühmteste und reichste der mexikanischen Silberstädte und trug einst, ähnlich wie Potosí in Bolivien oder Cerro de Pasco in Peru, einen guten Teil zum spanischen Reichtum der frühen Neuzeit bei. ", "id": 122502} {"src_title": "Šestidenní válka", "tgt_title": "Sechstagekrieg", "src_document": [{"title": "Cesta k válce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Izrael.", "content": "Obecně se soudí, že Izrael se v té době nacházel z vojensko-obranného hlediska v beznadějné situaci. Hranici se Sýrií tvořily Golanské výšiny, z jejichž vrcholů mohlo syrské dělostřelectvo bez omezení ostřelovat osady v Izraeli. Syrsko-izraelská hranice byla zároveň místem, kudy do Izraele pronikali radikální palestinští ozbrojenci z Fatahu. Nespokojenost ze syrské strany byla zejména s dobudováním izraelského zavlažovacího systému (Národní rozvaděč vody), který odváděl vodu z Galilejského jezera. Další problematickou hranicí byla hranice izraelsko-jordánská. Jeruzalém, izraelské hlavní město, byl rozdělen a polovinu ovládalo právě Jordánsko. Přestože byl Jeruzalém tzv. demilitarizovanou zónou, byli zde přítomní jak izraelští, tak jordánští vojáci. Relativně nejbezpečnější hranici měl Izrael s Egyptem, neboť na egyptské straně hranice byly od roku 1956 rozmístěny pohotovostní jednotky OSN (UNEF). Z geopolitického hlediska byla nejbližším izraelským spojencem Francie, která Izraeli poskytovala hospodářskou a vojenskou pomoc výměnou za to, že Izrael na sebe v době bojů Francie proti alžírským snahám o osamostatnění vázal velkou část arabských armád. Po opětovném nástupu de Gaulla k moci a zahájení francouzsko-arabského sbližování ale došlo k ochlazení francouzsko-izraelských vztahů.", "section_level": 2}, {"title": "Arabské státy.", "content": "Hlavní postavou arabských států sousedících s Izraelem byl egyptský prezident Násir. Ten již od Suezské krize usiloval o vytvoření jednotné protiizraelské koalice na Blízkém východě. Vztahy mezi Sýrií a Egyptem byly v první polovině 60. let 20. století rozporuplné (což vyvrcholilo v roce 1961 vystoupením Sýrie ze Sjednocené arabské republiky), neboť syrská vláda Násirovi nedůvěřovala; problémem bylo zejména založení OOP v roce 1964 v Egyptě, díky níž, dle Sýrie, Egypt ovládal Palestince a využíval je pro své cíle. Proto Sýrie začala podporovat LFOP založenou též v roce 1964. Od poloviny 60. let docházelo k dalšímu egyptsko-syrskému sbližování (obě země spojovalo i spojenectví se SSSR), které bylo 6. listopadu 1966 deklarováno uzavřením egyptsko-syrské obranné smlouvy (díky níž si Násir sliboval větší vliv na syrskou politiku). Další z arabských států, Jordánsko, stálo v té době víceméně stranou syrsko-egyptského spojenectví. Jordánský král Husajn I. netoleroval útoky Palestinců proti Izraeli ze svého území (což se ostatním arabským zemím nelíbilo). Jordánsko navíc, na rozdíl od Sýrie a Egypta, nespolupracovalo se Sovětským svazem a jeho armáda používala západní vojenskou techniku. Kromě toho oficiální jordánská propaganda říkala, že Násir je vůdce arabského světa schovaný za jednotky UNEF. Přesto nechtělo Jordánsko, v atmosféře očekávaného útoku proti Izraeli, zůstat stranou a proto byla 30. května 1967 podepsána jordánsko-egyptská obranná smlouva. Samotný Izrael ale s účastí Jordánska v případné válce nepočítal, když izraelský premiér Levi Eškol prohlásil, že \"Izrael ze své iniciativy nedopustí žádné nepřátelské akce vůči Jordánsku. Kdyby však Jordánsko zahájilo válku proti Izraeli, muselo by nést všechny důsledky\". Ke koalici se 3. června přidal Irák (do Jordánska vstoupila jedna irácká brigáda a irácké letectvo se soustředilo u jordánsko-irácké hranice) a verbálně Maroko a Saúdská Arábie.", "section_level": 2}, {"title": "Předehra k válce.", "content": "Přestože za oficiální datum zahájení šestidenní války je považován 5. červen 1967, k prvním střetům došlo již 7. dubna, kdy Izrael odpověděl na syrské ostřelování leteckým úderem proti syrským cílům. Při tomto úderu došlo ke střetům izraelských a syrských letadel. Při vzájemných leteckých soubojích bylo sestřeleno šest syrských MiG-21 a izraelské stíhací letouny provedly demonstrativní přelet nad syrským hlavním městem Damaškem. Tento incident vyvolal napětí mezi Sýrií a Egyptem, neboť Sýrie obvinila Egypt z nedodržení smlouvy o vzájemné vojenské pomoci. Egypt nařčení odmítl a odvolal se na znění smlouvy, kde bylo výslovně řečeno, že smluvní země musí být cílem generálního útoku. V tomto případě ale útočníkem byla Sýrie. Dne 8. května předala Sýrie Egyptu informace o hromadění izraelských jednotek na syrsko-izraelské hranici. Dne 13. května byla sovětskou rozvědkou Sýrii předána informace toto hromadění potvrzující, přičemž byla zároveň rezidenturou KGB předána i Egyptu. Izrael tuto informaci vzápětí popřel (dokonce pozval sovětského velvyslance Sergeje Čuvachina na prohlídku izraelského pohraničí, nabídka však byla odmítnuta). 14. května byl na egyptský popud vyslán nad syrsko-izraelskou hranici syrský průzkumný letoun. Fotografie, které pořídil žádnou koncentraci izraelských jednotek nezaznamenaly. Následně náčelník egyptského generálního štábu generál Mohammed Fawzi osobně navštívil syrsko-izraelsko hranici a zvýšenou koncentraci izraelských jednotek také nezaznamenal, což potvrdil i americký vojenský atašé v Tel Avivu, který hranici navštívil z izraelské strany. Kolem vzniku dezinformace kolují různé dohady; někteří historici se domnívají, že ji vypustil samotný Izrael, aby eskaloval napětí, podle jiných byli autory Sověti, kteří se snažili do počínajícího konfliktu hlouběji zapojit Egypt z obav, že by pod izraelským tlakem mohlo dojít k zhroucení prosovětského baasistického režimu v Sýrii. Získáním zprávy o koncentraci izraelských jednotek (o síle 10 - 12 brigád) prezident Násir zdůvodňoval vyslání egyptských jednotek na Sinajský poloostrov. Při pozdějším vyšetřování bylo zjištěno, že KGB skutečně Egyptu zprávu předala, aniž o tom informovala sovětské politické vedení (což nebylo v rozporu s předpisy). Sama KGB ale zprávu (i zdroj) z Libanonu či Sýrie považovala za nedůvěryhodný (připouštěla i možnost izraelského podvrhu). Pro Násira ale získala informace na důležitosti, neboť tu samou zprávu obdrželo egyptské MZV i od sovětského velvyslance v Káhiře Dimitrije Požidajeva. A tu samou zprávu následně získal Násir i od vlastní parlamentní delegace vedené Anwarem Sadátem, která se vracela z návštěvy Severní Koreje přes Moskvu, kde ji členům delegace poskytl náměstek MZV SSSR Semjonov. 20. května byla zpráva sovětskou stranou potvrzena s tím, že je nutné ji znovu prověřit. Přestože 15. května Egypt bezpečně věděl, že zpráva o koncentrování izraelských jednotek na syrsko-izraelské hranici je chybná, 16. května obdržel od sovětských zpravodajců informaci o zvýšené koncentraci izraelských jednotek na zmíněných hranicích. 12. května citovala agentura UPI nejmenovaného izraelského představitele, který řekl, že \"pokud budou syrští teroristé pokračovat v nájezdech a sabotážích proti izraelskému území, Izrael podnikne omezenou vojenskou operaci vedoucí ke svržení damašského vojenského režimu\". 13. a 14. května izraelští představitelé znovu varovali Sýrii, že na provokace na hranicích odpoví Izraelské obranné síly (IOS) tvrdě. Tato prohlášení jsou považována za důvod, proč se Násir 14. května rozhodl vyzvat jednotky OSN (UNEF) k částečnému stažení ze Sinaje. 16. května byl v Egyptě vyhlášen mimořádný stav a egyptským jednotkám byl vydán rozkaz k překročení Suezu a obsazení Sinaje, 17. května byla vyhlášena mobilizace v Jordánsku. Tehdejší generální tajemník OSN U Thant odpověděl, že částečné stažení není možné. Násir proto 18. května vyzval k úplnému stažení jednotek OSN ze Sinaje, aniž to předem konzultoval se SSSR. Pozice jednotek UNEF zároveň začali obsazovat příslušníci egyptské armády. 20. května byla v Izraeli vyhlášena částečná mobilizace. 21. května egyptská armáda obsadila Šarm aš Šajch a den na to Egypt uzavřel Tiranskou úžinu pro izraelské lodě (a zároveň pro neizraelské dopravující do Izraele strategický materiál) a tím i vstup do Akabského zálivu. Izrael tak byl odříznut od hlavních obchodních tras. Odříznutím přístavu Ejlat byl Izrael zároveň připraven o přísun ropy. Uzavření Tiranské úžiny bylo aktem agrese z hlediska mezinárodního práva a USA v poselství zaslaném do SSSR upozornily, že Izrael má právo na vojenskou odpověď. Obecně se soudí, že ani v tomto okamžiku si žádná ze stran nepřála otevřenou válku (Egypt Izraeli nabídl obnovení gentlemanské dohody, podle které by izraelským lodím, které by při plavbě Tiranskou úžinou stáhly izraelskou vlajku a vyvěsily vlajku neutrálního státu, umožnil proplout, to však Izrael odmítl). Nepřál si ji Násir, neboť třetina jeho armády byla umístěna v Jemenu (kde podporovala republikány v občanské válce), Izrael (politické vedení státu v čele s L. Eškolem preferovalo, na rozdíl od velení armády zdrženlivost) ani SSSR, který ačkoliv chtěl zatáhnout Egypt do izraelsko-syrských problémů, obával se přímé konfrontace s USA a ztráty vojenského a politického vlivu v regionu v případě pádu spřátelených režimů v arabských zemích, zejména v Sýrii. Uzavření Tiranské úžiny Izrael použil jako casus belli pro pozdější vojenské akce (Egypt byl tímto aktem klasifikován jako agresor). Egypt jednal v rozporu s rezolucí OSN z roku 1957, v níž bylo zakotveno právo Izraele na používání úžiny, jakož i v rozporu s \"Úmluvou o pobřežních vodách a pobřežních oblastech\", která byla přijata na konferenci o mořském právu 27. dubna 1958. Egypt se navíc řídil podmínkou, kterou dostal 22. května od SSSR; totiž že podpora Sovětského svazu arabským zemím je možná pouze za předpokladu, že Egypt nezaútočí první, neboť podpora agresora odporuje zahraniční politice Sovětského svazu. Podle jiných výkladů je ale uzavření Tiranské úžiny jako válečného aktu sporné, neboť Egypt se nikdy nestal signatářem \"Úmluvy o pobřežních vodách a pobřežních oblastech\", navíc přes přístav Ejlat šlo pouze 5% izraelského zahraničního obchodu a během let 1966 - 67 neprošla Akabským zálivem ani jedna loď pod izraelskou vlajkou. 30. května navštívila syrská delegace Moskvu a požadovala záruky ochrany, ale nedosáhla ničeho. Ve vedení SSSR panoval názor, že Arabové jsou v případném konfliktu bez perspektivy, navíc si bylo sovětské vedení vědomo faktu, že USA své spojence, Izrael, nenechá padnout a zasáhne i vojensky. Sovětský svaz by byl nucen také zasáhnout, čím by se konflikt rozrostl do celosvětové války. Tento názor byl oficiálně předán i egyptské delegaci v čele s ministrem obrany Šamsem Badránem. V rozporu s oficiálním stanoviskem politického vedení SSSR ubezpečili sovětští vojenští představitelé, včetně ministra obrany maršála Grečka, egyptskou delegaci o případné vojenské podpoře SSSR. Poněkud stranou sporu stálo Jordánsko, které mělo s Izraelem korektní vztahy (Jordánsko zároveň nepatřilo mezi režimy blízké SSSR). Zároveň ale jordánská propaganda, společně s dalšími arabskými zeměmi kritizovala Násira za ustupování Izraeli, takže egyptský vůdce byl do konfrontace s Izraelem tlačen, jinak by ztratil svou pozici panarabského vůdce, kterou si pracně budoval. 30. května byla v Káhiře proto podepsána jordánsko-egyptská smlouva o vzájemné obraně a jordánská armáda byla podřízena egyptskému velení. 1. června byl na post izraelského ministra obrany jmenován Moše Dajan, zastánce politiky tvrdého úderu proti Násirovi. Zároveň byl do vlády přizván i dlouholetý vůdce izraelské opozice Menachem Begin a vznikla izraelská celonárodní koalice. Diskuse v této koalici o tom, jak reagovat na uzavření Tiranské úžiny vyústily ve vyhlášení tzv. Vyčkávacího období (\"waiting period\") od 1. června po dobu 14 dnů. Izrael se tím chtěl vyhnout unáhlené vojenské akci a následné protiakci jako v roce 1956, kdy při Suezské krizi stály v OSN všechny státy, včetně USA proti Izraeli. Vyčkávací období bylo ale předčasně ukončeno na zasedání izraelské vlády v noci ze 3. na 4. června; důvodem bylo uzavření jordánsko-egyptské smlouvy a přistoupení Iráku do arabské koalice. Zároveň již bylo zřejmé, že iniciativa USA na vytvoření mezinárodní floty a následné diplomatické řešení sporu ztroskotala. Krátce před samotným střetnutím spolu telefonicky hovořili egyptský prezident Násir a jordánský král Husajn. Husajn se v tomto rozhovoru zmínil o tom, že očekává, že Izrael brzy zahájí boj, a že nepochybně v první řadě povede úder proti egyptskému letectvu. Násir jej ubezpečil, že přesně s tím počítá a je na to připraven. Egypt skutečně očekával letecký úder Izraele a podnikl i určitou přípravu na jeho včasné zachycení a odražení, ale šlo o amatérská opatření, která se ukázala být naprosto neúčinná.", "section_level": 1}, {"title": "Velmoci během války.", "content": "V okamžiku zahájení bojů měly obě velmoci, tedy SSSR a USA v prostoru Středozemního moře přítomny své námořní síly. Sovětský svaz vyslal do Středomoří eskadru ze sestavy Severní a Černomořské flotily čítající 40 lodí včetně 10 ponorek a doprovodných plavidel včetně tankerů. Spojené státy vyslaly eskadru ze sestavy 6. flotily čítající 2 letadlové lodi (America a Saratoga), 2 křižníky, 4 fregaty, 10 torpédoborců a ponorky. Sovětský svaz se postavil na stranu Egypta a Sýrie jako obětí agrese a 10. června přerušil s Izraelem veškeré diplomatické styky. Následně tento krok učinily další země sovětského bloku s výjimkou Rumunska, což sovětský velvyslanec v USA Alexej Dobrynin hodnotil jako vážnou chybu, neboť se tím Sovětský svaz vyloučil z procesu blízkovýchodního urovnání.", "section_level": 1}, {"title": "Po válce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Izrael.", "content": "Díky Šestidenní válce získal Izrael rozsáhlá území: Sinajský poloostrov (izraelské jednotky stály na břehu Suezského průplavu a Egypt by v případě dalšího útoku proti Izraeli byl nucen tuto vodní překážku překonat a dobývat i Sinajský poloostrov, než by byl schopen vstoupit do Izraele, což se stalo v průběhu jomkipurské války) a Golanské výšiny (skončilo syrské ostřelování Izraele a naopak byla Sýrie z Golanských výšin lehce zranitelná). Zisk Západního břehu byl problematický, neboť s územím „získal“ Izrael i více jak 1 milión Arabů.", "section_level": 2}, {"title": "Egypt.", "content": "Došlo k všeobecnému poklesu důvěry v Násirovu osobu i k poklesu důvěry v armádu. V tisku se objevila do té doby nebývalá kritika vojenského velení. 23. července Násir prohlásil šestidenní válku z hlediska Egypta za vyhranou, neboť cíle izraelské agrese, zničení egyptské revoluce, nebylo dosaženo. Z hospodářského hlediska byl Egypt nucen se obrátit na ostatní arabské státy (zejména Saúdskou Arábii) s žádostí o pomoc (z důvodu přítomnosti izraelské armády na východním břehu Suezského průplavu a jeho zablokování přicházel Egypt o nemalé částky). Ta však nebyla velká, a proto se Egypt obrátil na Sovětský svaz. Odtud obdržel dodávky, a to zejména vojenského charakteru. Kvůli tomu byl však nucen opustit svou politiku „nezúčastněnosti“ a stal se členem sovětského tábora.", "section_level": 2}, {"title": "Sýrie.", "content": "Z důvodu ztráty Golanských výšin a v podstatě likvidace syrského letectva došlo k vzájemnému obviňování mezi vládnoucí stranou Baas a syrskou armádou o míře viny za prohru. Nejdůležitějším argumentem armády bylo, že se vedení státu rozhodlo ponechat nejlepší jednotky syrské armády na obranu Damašku, v důsledku čehož byly Golanské výšiny hájeny hůře vyzbrojenými a vycvičenými jednotkami. Také pro Sýrii znamenala prohra v Šestidenní válce ještě větší příklon k SSSR.", "section_level": 2}, {"title": "Velmoci.", "content": "Izraelské vítězství znamenalo posílení pozice USA v regionu. Zároveň Izrael a USA ještě více upevnily své vztahy, Spojené státy se staly velmocenským garantem izraelské bezpečnosti. Pro Sovětský svaz znamenala porážka arabských zemí prohru. Ukázalo se, že Izrael (i příklonem k USA) se stal zemí, proti níž nemá Sovětský svaz žádné páky, a pokus o jeho zničení by vedl ke konfrontaci se Spojenými státy. Výsledek války sice znamenal příklon části arabských zemí k Sovětskému svazu, ale představitelé SSSR si byli vědomi, že vyzbrojují země, které z politického hlediska nedokážou ovládat a jejichž touha po zničení Izraele by mohla vést až k nechtěnému americko-sovětskému konfliktu.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečná mírová jednání.", "content": "Z hlediska mírových rozhovorů se ukázaly stěžejními dvě události: přijetí Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242 a summit arabských zemí v Chartúmu v srpnu 1967. Rezoluce č. 242 byla z hlediska OSN kompromisem, ale ukázala se jako nepřijatelná pro všechny strany. Izrael, který vyklizení okupovaných území podmiňoval uzavřením mírových smluv, rezoluci odmítal proto, že v ní ani jednou nebylo zmíněno slovo Izrael. Navíc Izrael vyklizení obsazených území podmiňoval bezpečnostními zárukami (svobodné proplouvání Tiranskou úžinou a Suezským průplavem a nedotknutelnost hranic). Arabské země naproti tomu odmítaly rezoluci přijmout, protože z jejího kontextu vyplývalo, že jednou ze stran je právě Izrael. Přijetí rezoluce by se tedy rovnalo uznání státu Izrael. Kromě toho summit arabských zemí v Chartúmu výslovně zakazoval arabským státům vyjednávat s Izraelem (summitu se nezúčastnila Sýrie).", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "16. srpna 1995 v rozhovoru pro izraelský rozhlas obvinil Arie Jicchaki z Bar-Ilanovy univerzity armádu, že během šestidenní války izraelští vojáci z průzkumných jednotek zabili přibližně 1000 egyptských zajatců. Jicchaki během šestidenní války pracoval v IOS. V rozhovoru dále řekl, že tyto informace předložil Jicchaku Rabinovi, ale ten je společně s dalšími armádními špičkami utajil. Následně se objevila informace, že Jicchaki se svým obviněním snaží odvést pozornost od obvinění, že on sám byl zapleten do zabití 49 válečných zajatců během suezské války. Zprávy o zabíjení egyptských zajatců byly prohlášeny za nepodložené, ale tisk následně přišel se svědectvími účastníků šestidenní války o dalších případech zabíjení. Jicchak Rabin zprvu všechny tyto zprávy odmítl, později jeho úřad vydal prohlášení, že šlo o izolované incidenty. Vojenský historik Uri Milstein ve svém článku prohlásil, že \"zabíjení zajatců nebyla oficiální politika, ale v armádě panovala obecná atmosféra, že zabíjení zajatců je správné. Někteří velitelé to dělali, jiní to odmítli. Ale věděl o tom každý\". 21. září 1995 oznámila egyptská vláda nález dvou hromadných hrobů s pozůstatky 30-60 egyptských vojáků zabitých příslušníky IOS na Sinaji. Zástupce izraelského ministerstva zahraničí následně jednal s Egyptem o finančním odškodnění příbuzných zabitých vojáků, ale s ohledem na dvacetiletou promlčecí lhůtu platnou v Izraeli odmítl označit viníky. Kapitáni Zorc a Stočič, bývalí příslušníci jugoslávského kontingentu v jednotkách UNEF, který tvořil nárazník mezi izraelskými a egyptskými jednotkami, shodně zpochybnili tvrzení o popravě 250 egyptských zajatců. Sdělili, že pokud by k takové akci v prostoru umístění jugoslávské jednotky, jak se tvrdí, došlo, museli by o tom vědět. Izraelský generál Matitjahu Peled pět let po skončení války, 19. dubna 1972, prohlásil: „Teze, že v červnu 1967 nad námi viselo nebezpečí genocidy a že Izrael bojoval za svoji fyzickou existenci, je bluf, který se zrodil a vyvinul po válce.“", "section_level": 1}], "src_summary": "Šestidenní válka (, \"milchemet šešet ha‐jamim\", resp. třetí arabsko-izraelská válka) z 5.–10. června 1967 bylo vojenské střetnutí mezi Izraelem a koalicí Egypta, Sýrie a Jordánska. Jednotkami mimo to přispěl Irák, Saúdská Arábie, Súdán, Tunisko, Maroko a Alžírsko. Válka propukla 5. června úderem izraelského letectva proti leteckým základnám Egypta a skončila 10. června, kdy Izrael ukončil bojové akce. Arabská koalice v ní utrpěla zdrcující porážku – Egypt ztratil Gazu a celý Sinaj, Jordánsko Východní Jeruzalém a celý Západní břeh Jordánu a Sýrie Golanské výšiny. Výsledek války ovlivnil geopolitiku regionu až dodnes. ", "tgt_summary": "Der Sechstagekrieg oder Junikrieg (, hebräisch מלחמת ששת הימים \"milchémet schéschet haJamim\") zwischen Israel und den arabischen Staaten Ägypten, Jordanien und Syrien dauerte vom 5. bis zum 10. Juni 1967. Als Teilaspekt des Nahostkonfliktes war er nach dem Israelischen Unabhängigkeitskrieg (1948) und der Sueskrise (1956) der dritte Arabisch-Israelische Krieg. ", "id": 1456354} {"src_title": "Jemeljan Pugačov", "tgt_title": "Jemeljan Iwanowitsch Pugatschow", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Pugačov se narodil zřejmě roku 1742 v Zimovejské stanici na Donu. Pocházel z rodiny donských kozáků. Ve 14 letech ztratil otce, v 17 letech se oženil s Sofií Dmitrijevnou Něďuževovou. Krátce poté narukoval do armády. Jako voják ruské carské armády se zúčastnil sedmileté války v letech 1756–1763. Byl členem 500 členného oddílu jezdců, jemuž velel plukovník Ilja Děnisov. Ve válce strávil asi tři roky, prošel mnoha boji, ale nikdy nebyl zraněn. Dále se účastnil též začátku rusko-turecké války, která probíhala v letech 1768–1774. V letech 1771-1772 žil jakýmsi polotuláckým, poloilegálním životem. Důvodem bylo jeho ne zcela jasné propuštění z armády. Několikrát byl zatčen, ale dařilo se mu z vězení uprchnout.", "section_level": 1}, {"title": "Vůdce povstání.", "content": "\"Podrobné informace viz Pugačovovo povstání\" V květnu 1773 uprchl Pugačov počtvrté z vězení. V té době si zřejmě důkladně promyslel plán, jak vyvolat velkou vzpouru. V srpnu roku 1773 prohlásil, že je zemřelým carem Petrem III., který údajně zázrakem přežil pokus o vraždu ze strany své manželky Kateřiny II. Mezi venkovskými lidmi kolovala o carovi řada legend. Jedna z nich tvrdila, že nebyl zabit, a že důvodem jeho svržení bylo, že chystal zákon na osvobození nevolníků. Lidé toužili mít zase cara, kterému na nich záleží a jenž je zbaví \"zlých\" pánů a nespravedlivých zákonů. Pugačov těchto nálad mistrně využil. 15. září téhož roku byl pod jeho \"carským\" jménem zveřejněn manifest, který vyhlašoval počátek selského povstání. První manifesty, které Pugačov vydal a řeči, jež pronášel, vypadaly zhruba takto: \"„Jsem skutečný car a služte mi věrně a poctivě a já vás odměním řekami, moři a pastvinami, peněžitým žoldem, chlebem a olovem, prachem a úplnou svobodou. Vím, že se vám děje křivda, že vás připravují o všechny vaše výsady a berou vám vaši volnost. Proto mi Bůh vrací carství, abych vaši volnost obnovil a přinesl vám blahobyt... Nyní, děti moje, jděte domů a pošlete lidi na předsunutá postavení. Řekněte, co jste zde slyšeli, co vám bylo čteno, a že jsem zde... A zítra ráno vsedněte na koně a přijeďte všichni ke mně.“\" Jádro povstalců tvořili staroortodoxní kozáci především z oblasti řeky Jaik (dnes Ural). K nim se připojily baškirské oddíly vedené Salavatem Julajevem a dále také ostatní národy z Povolží. Později se připojili také dělníci z manufaktur v oblasti Uralu a v poslední fázi povstání též mnoho sedláků a nevolníků. Kromě toho, že se věnoval organizaci a šíření povstání, stihl se podruhé oženit. Jeho svatba měla být jakýmsi stvrzením přátelství s jaickými kozáky, nicméně u většiny jeho přívrženců vyvolala spíše nesouhlas. \"„Copak se někdy stalo, aby si car vzal kozačku... a proto začali mnozí z houfu odcházet... lid poklesl na mysli a reptal: proč se oženil, aniž dokončil své dílo, to jest, ještě než dosáhl trůnu?“\" Povstalci obsadili rozsáhlá území od Uralu po Volhu. Podařilo se jim dobýt Kazaň, ale neuspěli při útoku na Caricyn (dnešní Volgograd). Ruská armáda, které byly uvolněny síly mírem s Turky, začala povstalce zle tísnit. Pugačov byl nakonec svými vlastními lidmi v září 1774 vydán ruskému generálovi Suvorovovi, který ho nechal v železné kleci přepravit do Moskvy. Před soudním procesem byl Pugačov mučen, ve dnech 29.-31. prosince 1774 souzen a uznán vinným z velezrady a povstání proti carevně. Byl odsouzen k smrti a 21. ledna (10. ledna podle starého kalendáře) 1775 sťat na Bolotném náměstí v Moskvě. Původně měl být popraven rozčtvrcením, k tomu však nakonec, na přání samotné Kateřiny II., nedošlo, a byl rozčtvrcen až po dekapitaci. Jeho rodina - dvě manželky, syn, dvě dcery - byla uvězněna v pevnosti Kexholm a bylo jí zakázáno používat příjmení Pugačov. Rodná vesnice byla přejmenována na Potěmkinskou stanici a přesunuta, místo jeho bývalého domu symbolicky posoleno.", "section_level": 1}, {"title": "Dědictví.", "content": "Roku 1918 bylo ruské město Nikolajevsk v saratovské oblasti přejmenováno na jeho počest. Pugačovova osobnost byla zvěčněna v Puškinově historickém románu \"Kapitánská dcerka\". Puškin v uvedeném díle spojuje Pugačovův osud s osudem šlechtice a důstojníka Petra Alexejeviče Griněva. V letech 1940–1942 napsal životopisnou operu \"Jemeljan Pugačov\" sovětský skladatel Marian Viktorovič Kovaľ (1907–1971). V roce 1978 byl v Sovětském svazu o tomto kozákovi natočen film.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jemeljan Ivanovič Pugačov (či nesprávně \"Pugačev\",, * přibližně 1742, Zimovejskaja na Donu (Зимовейская на Дону) - v Moskvě) byl kozáckým vůdcem selského povstání v letech 1773–1775, které bylo podle něj pojmenováno.", "tgt_summary": "Jemeljan Iwanowitsch Pugatschow (, wiss. Transliteration \"\"; * ca. 1742 in Simowejskaja am Don; † in Moskau) war ein Don-Kosak und der Anführer des nach ihm benannten Bauernaufstands von 1773 bis 1775. Er nahm als Soldat der zaristischen Armee am Siebenjährigen Krieg (1756 bis 1763) und am Russisch-Türkischen Krieg 1768 bis 1774 teil. ", "id": 2145849} {"src_title": "Tamaulipas", "tgt_title": "Tamaulipas", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Název státu pochází z huasteckého výrazu \"Tamaholipa\", což znamená „místo vysokých hor“ nebo podle jiného výkladu „místo modliteb“.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Původními obyvateli Tamaulipas byli Olmékové, Čičimékové a Huastekové. V polovině patnáctého století se oblast stala vazalem Aztécké říše. Po příchodu španělských kolonizátorů v Tamaulipas působili františkánští misionáři, byla vytvořena provincie Nuevo Santander. V sedmnáctém a osmnáctém století do kraje vpadl ze severu apačský kmen Lipanové, jehož příslušníci postupně splynuli se starousedlíky. V roce 1824 se Tamaulipas stal jedním ze zakládajících států nezávislého Mexika. V roce 1845, kdy se od Mexika odtrhl Texas, přišel i Tamaulipas o část svého území ležící na sever od Rio Grande. V době francouzské intervence zde byly sváděny tuhé boje zejména o strategický přístav Tampico.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Pobřeží Mexického zálivu je rovinaté, ve vnitrozemí leží pohoří Sierra Madre Oriental dosahující v nejvyšším bodě 3280 metrů nad mořem. Podnebí je subtropické a převážně semiaridní, typickou rostlinou jsou kaktusy. Žije zde řada vzácných zvířat, jako puma americká nebo ocelot velký. Lokalita El Cielo v jižní části státu je biosférickou rezervací UNESCO, chránící původní mlžný les. Územím státu prochází obratník Kozoroha.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Tamaulipas se podílí na HDP Mexika 3,3 procenty. Základem ekonomiky je pěstování kukuřice, rajčat a citrusových plodů, rozšířeno je i pastevectví dobytka a rybolov. Pobřeží na jihu okolo měst Tampico a Altamira je mexickým střediskem těžby a zpracování ropy. Rozvíjí se také turistika, vyhledávané jsou zejména pláže okolo města La Pesca. Vzhledem k blízkosti americké hranice je v Tamaulipas mnoho montoven vlastněných zahraničním kapitálem, zvaných maquiladoras. V hlavním městě sídlí vysoká škola Universidad Autónoma de Tamaulipas.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tamaulipas, oficiálně \"Estado Libre y Soberano de Tamaulipas\" (do češtiny volně přeloženo jako \"Svobodný a suverénní stát Tamaulipas\") je jeden ze 31 států, které spolu s jedním federálním distriktem tvoří federativní republiku Mexiko. Na severu sousedí s americkým státem Texas, na východě od něj leží Mexický záliv, na jihu Veracruz, na jihozápadě San Luis Potosí a na západě Nuevo León. Hlavním městem je Ciudad Victoria, pojmenované po prvním prezidentovi nezávislého Mexika Guadalupe Victoriovi, ale největším je Reynosa ležící na hranici USA, která má s aglomerací přes půl milionu obyvatel. Dalšími významnými sídly jsou přístav Tampico na jižní hranici státu a Nuevo Laredo v severozápadním výběžku na břehu Rio Grande.", "tgt_summary": "Tamaulipas [], offiziell Freier und Souveräner Staat Tamaulipas (), (abgeleitet von Ta ma ho’lipam – „da, wo Lipan beten“) ist ein Bundesstaat in Nordostmexiko südlich der Mündung des Rio Grande in den Golf von Mexiko. Er hat ca. 3,3 Mio. Einwohner (2010) auf 80.175 km2. Hauptstadt ist Ciudad Victoria. ", "id": 1857196} {"src_title": "Sergej Prokofjev", "tgt_title": "Sergei Sergejewitsch Prokofjew", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Sergej Prokofjev se narodil 23. dubna 1891 v Soncovce (nyní na jihovýchodní Ukrajině), zapadlé vesnici na jihu tehdejší Ruské říše. Jeho otec Sergej Alexejevič, rodák z Moskvy, byl inženýrem agronomie. Umělecky vzdělaná matka Marie pocházela ze šlechtického rodu Šeremetěvů. Byla velmi dobrou pianistkou – hrála často díla Chopina a Beethovena – a právě ona začala svého malého syna záhy učit hře na klavír, takže už jako pětiletý složil svou první klavírní skladbu, \"Indický kvapík\" (do notového záznamu ji převedla matka). Když bylo Sergejovi sedm, naučil se hrát šachy, které stejně jako hudba zůstaly jeho vášní až do konce života. Ve věku devíti let začal skládat svou první operu \"Obr\", pak také ještě předehru a další různé skladby.", "section_level": 2}, {"title": "Doba studií a raná tvorba.", "content": "V roce 1904, kdy už měl za sebou tři hotové opery a jednu operu rozepsanou, se Prokofjev dostal na Petrohradskou konzervatoř, kde byl ostatními, mnohdy staršími spolužáky, považován za arogantního a excentrického. Během tohoto období studoval kompozici mimo jiné u Anatolije Ljadova, Nikolaje Čerepnina a Nikolaje Rimského-Korsakova. Roku 1908 je již znám jako autor opravdu originálních klavírních skladeb a pokračuje ve studiu konzervatoře hru na klavír u Anny Jesipové a dirigování u Nikolaje Čerepnina. Roku 1910 Prokofjevovi umřel otec a skladatel tak ztratil finanční podporu. Měl však v té době už pozici uznávaného skladatele, i když jeho kontroverzní tvorba často vyvolala skandály. V \"Sarkasmech\", op. 17 (1912), například rozsáhle použil polytonalitu a v \"Etudách\", op. 2 (1909) a \"Čtyřech kusech\", op. 4 (1908) chromatiku a disonance. Kolem této doby složil dva klavírní koncerty, z nichž první měl velký úspěch, zato při premiéře druhého (23. srpna 1913) odešlo obecenstvo se slovy „K čertu s touhle futuristickou hudbou! I kočky na střeše znějí lépe než tohle!“, dokonce ani rodina dílo nepochopila. Nicméně modernisté byli nadšeni. V dalším období se vydal na cesty (1913–1915) a navštívil Francii, Velkou Británii, italský Řím a Švýcarsko; krom toho měl i turné přes Sibiř do Japonska a USA; později navštívil i Kubu. Během cest získává v roce 1914 cenu Antona Rubinsteina za provedení svého klavírního koncertu č. 1. Výhrou v soutěži „Bitva klavírů“ se svým prvním klavírním koncertem ukončuje Prokofjev studium na konzervatoři. Brzy potom se vypravil do Londýna, kde navázal kontakt se Sergejem P. Ďagilevem. Ten si u Prokofjeva objednal první balet, ale když mu ho před dokončením Prokofjev ukázal, Ďagilev skladbu odmítnul. Přesto si pak u něj objednal další, a to balet Klaun. Prokofjevova nezkušenost v práci pro balet ho donutila roku 1920 práci přepsat, a to pod Ďagilevovou detailní kritikou. Premiéra v Paříži 17. dubna 1921 pak měla obrovský úspěch. Stravinský nazval dílo „jedinou skladbou moderní hudby, kterou může poslouchat s potěšením“, zatímco Ravel skladbu označil za „dílo génia“.", "section_level": 2}, {"title": "První světová válka a exil.", "content": "Během první světové války se Prokofjev vrátil zpět na konzervatoř, kde začal studovat hru na varhany, aby nemusel vstoupit do armády. Během této doby složil další operu, \"Hráč\", ale premiéra byla v roce 1917 zrušena kvůli únorové revoluci. V létě tohoto roku složil svou první symfonii, \"Klasickou\", která měla, na rozdíl od jiných Prokofjevových děl v tomto období, velký úspěch. Nicméně Prokofjev neviděl v bolševickém Rusku žádný prostor pro realizaci své experimentální tvorby, a v květnu 1918 se rozhodl odjet do USA. Ve věku 27 let a s pouhými 100 dolary v kapse dorazí do San Francisca, kde před vpuštěním do země byl opakovaně vyslýchán imigračním úřadem a prověřovali jeho vztah k bolševismu. Od bolševismu se distancoval, a tak mu byl povolen pobyt v zemi. Cestoval po USA a koncertoval, ale jeho finanční situace se stále zhoršovala. V prvních šesti měsících pobytu opakovaně uvažoval o návratu domů. V září 1918 dorazil do New Yorku, kde jeho vystoupení provázel první větší úspěch – koncertoval ve vyprodané Carnegie Hall. Současníky byl považován za skvělého pianistu a hudebního interpreta, ale nedařilo se mu prosadit se jako skladatel, což velmi těžce snášel. V roce 1919 nahrál Prokofjev pro společnost Duo Art Company na pět hracích válečků své skladby a složil operu \"Láska ke třem pomerančům\", jejíž premiéra byla kvůli smrti režiséra zrušena a opera byla uvedena až o dva roky později v Chicagu. Kritici operu nepřijali („je to ruský jazz s bolševickými ozdobami“) a byla stažena po třech reprízách. Prokofjev byl znechucen uměleckou provinčností a nepochopením, které v USA zažil. Tento neúspěch nebyl jediný a tak se brzy ocitl ve finanční krizi. V roce 1920 se na radu svého přítele Ďagileva přestěhoval do Paříže, kam přišel s velkými nadějemi. Mezi ruskými emigranty tam našel svůj druhý domov. Setkal se tam se svými přáteli Ďagilevem, Stravinským, Ravelem a mnoha dalšími, přijíždí za ním také matka. Zpočátku byl v Paříži o jeho tvorbu velký zájem, ale konkurence mezi hudebníky byla v tomto městě příliš velká, objevily se první intriky a neshody a tak Prokofjev v roce 1922 odjel i s matkou a svou španělskou milenkou Carolinou Codinou nakrátko do bavorského Ettalu. Při pobytu v Bavorsku se s Carolinou oženil a pár se následujícího roku vrátil se do Paříže. V Paříži se jim narodily dvě děti a rodina se postupně stěhovala z bytu do bytu, jelikož sousedé si po nějakém čase pravidelně stěžovali na hluk klavíru. V roce 1924 uznala Francie Sovětský svaz de iure a tak si Prokofjev zažádal o sovětský pas. Často s velkým úspěchem koncertoval na sovětském velvyslanectví, kde byl opakovaně přesvědčován k návratu do své rodné země, což dlouho odmítal, jelikož neuznával bolševismus a vystupoval jako zcela nepolitický člověk. Ale i Ďagilev se jej snažil přemluvit k tvorbě oslavující komunistické zřízení. Prokofjev po dlouhém váhání nakonec podlehl a napsal hudbu k modernímu baletu \"Ocelový skok\", jehož dějištěm na scéně je železniční stanice a tovární hala. V roce 1927 odjel Prokofjev na turné po Sovětském svazu a zažil tu obrovský úspěch jak s \"Ocelovým skokem\", tak s koncertní tvorbou. Velmi si cenil úspěchu \"Lásky ke třem pomerančům\" v Leningradě. V roce 1929 uspořádá druhé turné po Sovětském svazu, ale je přijat chladněji, jelikož sovětští kritici jeho hudbu označí za škodlivou a cizí pro sovětské občany. Z propagandistických důvodů ale Sovětský svaz nadále usiloval o návrat slavného skladatele zpět do vlasti. Během let 1928/ 29 složil svou poslední operu pro Ďagileva, jenž měla premiéru jen několik měsíců před Ďagilevovou smrtí. Kolem roku 1930 se Prokofjevovi začalo stýskat po rodné zemi a hodně premiér přesunul z Paříže do Sovětského svazu. Během této doby vzniklo na objednávku Kirovského divadla jeho dnes nejznámější dílo, balet \"Romeo a Julie\", jehož světová premiéra se však nakonec odehrála v Brně (díky úsilí baletního mistra Ivo V. Psoty). Prokofjev také začal praktikovat křesťanství. V roce 1933 složil hudbu k sovětskému filmu \"Poručík Kiže\" a na jaře 1936, v době vrcholících stalinských represí, se Prokofjev s rodinou natrvalo vrátil do Sovětského svazu. K tomuto návratu ho přesvědčil i neúspěch opery \"Ohnivý anděl\", do níž vložil spoustu energie a ani po osmi letech snažení se mu ji nepovedlo nikde v Evropě uvést na jeviště.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do SSSR.", "content": "Když se Prokofjev natrvalo vrátil, v zemi už panovaly jiné poměry a velmi se změnil přístup vládnoucích politiků k hudbě. Byl založen Svaz skladatelů, jehož cílem bylo více podporovat (ale i sledovat) činnost sovětských skladatelů. Ti byli zcela izolováni od styků se zahraničím. Jak Prokofjev, tak Šostakovič a mnozí další, se dostali pod kontrolu kvůli svým údajným „formalistickým tendencím“. Kvůli přežití museli psát různá díla konvenující masovému vkusu (opp. 66, 79, 89), na schválené texty sovětských básníků. Zároveň Prokofjev skládal hudbu pro děti, z níž je nejznámější \"Péťa a vlk\". V době nacistického ohrožení vytvořil Prokofjev např. vynikající hudbu k Ejzenštejnovým filmům \"Alexandr Něvský\" a \"Ivan Hrozný\" a opery \"Semjon Kotko\" (1939) či \"Vojna a mír\" (1942). Roku 1939 složil svou šestou, sedmou a osmou klavírní sonátu, známé jako tři „válečné sonáty“ (opp. 82-24), premiérované Prokofjevem (č. 6), Richtěrem (č. 7) a Gilelsem (č. 8). V těchto třech kusech se snažil vyjádřit své tajené protistalinské pocity a dramatické zážitky z války. Paradoxem bylo, že Prokofjev za sedmou a osmou sonátu dostal Stalinovu cenu.", "section_level": 2}, {"title": "Válečná léta.", "content": "Roku 1941 se Prokofjev rozhodl napsat operu \"Vojna a mír\", která mu zabrala dva roky. Spolu s ostatními umělci byl před blížící se frontou evakuován na Kavkaz, kde složil druhý smyčcový kvartet. V této době vyústil jeho milostný vztah s Mirou Mendelsonovou, dvacetipětiletou spisovatelkou, do rozchodu s manželkou, i když k formálnímu rozvodu nedošlo. Během válečných let polevil politický požadavek psát v duchu socialistického realismu, a Prokofjev mohl psát více po svém. Díla, jako například houslová sonáta č. 1 (op. 80), \"Rok 1914\" (op. 90) a \"Chlapec, který zůstal neznámý\" (op. 93) se zrodila právě v tomto období. V roce 1943 odjel do Alma-Aty v Kazachstánu, kde spolupracoval s Ejzenštejnem na vytvoření hudby pro jeho film \"Ivan Hrozný\". Mimo to tam složil i svá nejznámější díla: balet \"Popelka\" (op. 87) a pátou symfonii (op. 100). Brzy poté však utrpěl otřes mozku po pádu způsobeném chronickým vysokým krevním tlakem. Z tohoto zranění se nikdy pořádně neuzdravil a jeho tvůrčí schopnosti se tak oslabily.", "section_level": 2}, {"title": "Po válce.", "content": "Před náhlou změnou politiky vůči jeho hudbě měl Prokofjev ještě čas složit šestou symfonii a devátou, svou poslední klavírní sonátu, kterou věnoval slavnému pianistovi Svjatoslavu Richtěrovi. Politici teď viděli Prokofjevovu hudbu jako formalistickou, a označovali ji jako protidemokratickou. Prokofjev byl (stejně jako třeba Šostakovič) podrobován tvrdé sovětské propagandistické kritice a nucen zjednodušovat strukturu svých děl, což se projevilo v jeho poslední 7. symfonii. V roce 1948 byl označen za dekadentního a buržoazního skladatele a mnohá jeho díla byla v SSSR zakázána, čímž se ocitl v existenčích problémech. Jeho žena byla obviněna ze špionáže, zatčena a uvězněna v gulagu, odkud se vrátila až v roce 1956. Ačkoli Prokofjev trpěl od roku 1948 těžkou nemocí, neustal téměř do svých posledních dnů v práci. Jeho poslední opery byly rychle zakázány Kirovským divadlem. Kvůli této diskriminaci a jeho zhoršujícímu se zdraví se snížila také jeho aktivita. Doktoři mu doporučili omezit činnost na dvě hodiny denně. Roku 1949 Prokofjev složil svou cellovou sonátu C-dur (op. 119), kterou uvedl Mstislav Rostropovič s Richtěrem. Pro Rostropoviče pak Prokofjev složil Symfonii-Koncert. Poslední za jeho života publikovanou skladbou byla sedmá symfonie.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Prokofjev zemřel ve věku 61 let dne 5. března 1953 – shodou okolností v ten samý den, kdy zemřel Stalin. Sovětský hudební deník se o jeho smrti krátce zmínil na straně 116 (prvních 115 stránek bylo věnováno Stalinovi).", "section_level": 2}, {"title": "Přehled skladeb (výběr).", "content": "Jeho dílo čítá celkem 166 opusů, z nichž vynikají opery, balety, orchestrální tvorba (symfonie, suity, předehry) a filmová hudba. Nemalou částí autorovy tvorby jsou též koncertní skladby a vokálně-instrumentální díla. Třetí klavírní koncert C dur byl poprvé uveden 21. března 1926 v Obecním domě v Praze Ilonou Štěpánovou-Kurzovou a Českou filharmonií pod vedením Václava Talicha.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sergej Sergejevič Prokofjev (rusky Сергей Сергеевич Прокофьев; 23. dubna 1891 Soncovka – 5. března 1953 Moskva) byl skladatel, pianista a dirigent, jenž je považován za jednoho z nejvýznamnějších skladatelů 20. století. Mezi jeho nejznámější práce patří „Tanec rytířů“ z baletu \"Romeo a Julie\" (balet je známý též jako „Montekové a Kapuleti“), „Marš“ z opery \"Láska ke třem pomerančům\" a scénická hudba \"Péťa a vlk\". Mimo jiné také složil pět klavírních koncertů, devět klavírních sonát a sedm symfonií. Narodil se na dnešní Ukrajině, studoval v Petrohradu a následně emigroval na západ (USA, Francie).", "tgt_summary": "Sergei Sergejewitsch Prokofjew (, wiss. Transliteration \"\"; * auf Gut Sonzowka, heute Sonziwka, bei Bachmut, Gouvernement Jekaterinoslaw, Russisches Kaiserreich; † 5. März 1953 in Moskau) war ein sowjetischer Pianist und Komponist. Sein Musikmärchen \"Peter und der Wolf\" zählt zu den weltweit am meisten gespielten Werken der klassischen Musik.", "id": 222031} {"src_title": "Prak", "tgt_title": "Schleuder (Waffe)", "src_document": [{"title": "Význam slova a jeho vývoj.", "content": "V češtině označovalo původně slovo „prak“ zbraň odstředivého typu: známá husitská práčata nepoužívala vidlicové praky s gumou, biblický David též skolil Goliáše prakem v původním významu toho slova. Dnes v češtině znamená slovo „prak“ i vidlicovitou zbraň s gumovými svazky, která využívá energie akumulované gumovými svazky a svým principem se tak blíží luku. V jiných jazycích tomu tak však není a může docházet k nedorozuměním. Například angličtina oba praky odlišuje jako „sling“ (odstředivý prak) a „catapult“ (US „slingshot“). Správnější označení pro vidlicovitou zbraň s gumou by asi bylo české „katapult“, to však asociuje římské válečné stroje.", "section_level": 1}, {"title": "Odstředivý prak.", "content": "Odstředivý prak používaný v armádách starověku a středověku představoval provaz s jakousi kapsou uprostřed. Střelec uchopil oba konce, do kapsy vložil projektil a provaz roztočil. Pak ve správnou chvíli jeden z konců provazu pustil, čímž byl projetil odstředivou silou vymrštěn z kapsy praku ven. Nebylo to jednoduché – přesná střelba vyžadovala spoustu šikovnosti a cviku. Jako projektily se běžně užívaly patřičně tvarované oblázky o vhodné hmotnosti, ovšem v armádách řeckých a římských států či ve středověkých armádách se vyskytovala i lepší speciálně vyrobená munice, např. v podobě olověných koulí. Odstředivý prak byl nebezpečnou a smrtící zbraní s dostřelem okolo 300 m, přičemž ale účinný dostřel byl asi 200 m (na větší vzdálenost měly smysl už jen hromadné salvy na lehkou pěchotu bez těžké zbroje a velkých štítů či na formace jízdy za účelem plašení koní). Projektily, kterým zkušený prakovník dokázal udělit rychlost až 200 km v hodině, dokázaly při přesném zásahu do hlavy spolehlivě zabíjet (biblický příběh o Davidu a Goliáši tak může být zcela realistický, aniž by bylo potřeba v něm vidět nějaký zázrak), olověné koule při zásahu nechráněného těla či končetin trhaly svaly a lámaly kosti. Prakovníci sehrávali ve starověkých řeckých a římských armádách opravdu důležitou úlohu, kupř. jejich promyšlené nasazení Alexandrem Makedonským sehrálo zásadní roli v bitvě u Gaugamél, když rozvrátilo útvary perské jízdy na perském levém křídle, což defakto rozhodlo celou bitvu. Ve středověku začaly být praky vytlačovány luky a kušemi, které je při střelbě na velkou vzdálenost překonávaly přesností, průrazností a nakonec i dostřelem. Přesto byly hojně využívány ještě v husitských válkách, kdy střelci z praků (tzv. práčata) plašili koně jízdních vojsk a (i též pomocí praků) umisťovali kovové nástrahy pod kopyta útočících nepřátelských koní. Palné zbraně v novověku prak z moderních armád zcela vytlačily.", "section_level": 1}, {"title": "Odstředivý prak jako národní zbraň.", "content": "Zvláště obávaní střelci z praku byli tzv. Baleárští prakovníci (\"Els Foners Balears\"), kteří byli po světě najímáni jako cenní žoldnéři, používáním praků prosluli i Peruánci, některé skotské klany či obyvatelé dalších oblastí Britských ostrovů.", "section_level": 2}, {"title": "Vidlicovitý prak.", "content": "Vidlicový prak se skládá z vidlice a gumy, která spojuje jeho konce. Je méně účinný, protože se dá použít jen s daleko menšími projektily. I ty nejlepší se tak hodí maximálně na střílení do terče či na drobné živočichy, případně (při vhodné lehké a měkké munici, neboť např. zásah kamenem do oka by mohl člověka vážně zranit) jako symbolická zbraň v klukovských válkách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prak je jednoduchá a velmi levná střelná zbraň vymršťující projektily s využitím lidské síly, přičemž využívá buďto odstředivé síly nebo síly akumulované v pružných částech praku (tzv. vidlicový prak). ", "tgt_summary": "Die Schleuder ist eine Fernwaffe, die von der Antike bis ins Hochmittelalter weit verbreitet war. Sie besteht in ihrer einfachsten Form aus einem langen Streifen Leder oder Stoff, der in der Mitte eine kleine Ausbuchtung für das Geschoss aufweist. Der Schleuderer nimmt beide Enden der Schleuder in die Hand, legt ein Geschoss in die Ausbuchtung, schwingt die Schleuder, bis sie eine ausreichend hohe Geschwindigkeit erreicht hat, lässt dann das eine Ende los, und das Geschoss fliegt aus der Schleuder.", "id": 17996} {"src_title": "Bitva u Gettysburgu", "tgt_title": "Schlacht von Gettysburg", "src_document": [{"title": "Od Rappahannocku do Pensylvánie.", "content": "Ve druhém roce americké občanské války velení Potomacké armády v čele s generálmajorem Brunsidem naplánovalo tažení, jehož primárním cílem bylo prorazit si cestu k hlavnímu městu konfederace Richmondu. V rámci této operace překročili vojáci Unie 10. prosince 1862 řeku Rappahannock a o den později zaútočili proti pevným pozicím Armády severní Virginie u města Fredericksburg. Při bitvě však utrpěli těžkou porážku, která generála Brunsida přinutila stáhnou se zpět za říční koryto. Po této konfrontaci si obě armády zřídily opevněné tábory, ve kterých proti sobě zůstaly stát po celou zimu 1862–1863. Jedinou větší činnost v tomto období iniciovaly opět jednotky Unie, které se pokusily obejít horní tok Rappahannocku, nicméně bláto, ve které se proměnily cesty, je přinutilo vrátit se zpět do výchozích pozic. Další akci naplánoval nový velitel Potomacké armády generál Hooker na 30. dubna. Armáda Unie opět přešla vodní tok a 1. května vyrazili vojáci listnatou krajinou zvanou Divočina k západní straně Fredericksburgu, aby vpadli Jižanům do zad. Postup jednotek se však federálním velitelům nepodařilo patřičně utajit, v důsledku čehož Potomacká armáda utrpěla porážku u Chancellorsville. Také generální štáb Armády severní Virginie v čele s generálem Leem na jaře 1863 zvažoval další strategii pro vývoj války. Jelikož se na území Virginie nacházelo hlavní město Konfederace a její důležitá hospodářská centra, bylo v zájmu Jižanů vést ofenzivní způsob boje, a to pokud možno na území", "section_level": 1}, {"title": "Bojiště.", "content": "Důvodů, proč se rozhodl generál Lee shromáždit svou armádu právě v okolí Gettysburgu, bylo hned několik. Mezi první z nich patřil fakt, že město stálo na křižovatce cest vedoucích do všech světových stran – silnice carlislelská, yorská, hanoverská, taneytownská, emmitsburská ad. Po těchto cestách se mohly snadno přisunout rozptýlené jednotky obou stran. Vedla sem také železniční trať, ale ta zde končila a dál na severozápad pokračovala jen jako zásek čekající na položení kolejí. Okolí městečka skýtalo vhodný terén pro rozličné manévry a bylo tak dokonalým prostorem pro svedení bitvy.", "section_level": 1}, {"title": "Armády.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Armáda severní Virginie.", "content": "Virginská armáda se po reorganizaci u Fredericksburgu skládala ze tří sborů a divize jezdectva. Její vrchní velitel Robert E. Lee měl k dispozici 75 000 mužů, nicméně bitvy se jich účastnilo méně. I. sboru o síle 21 031 vojáků velel generálporučík Longstreet, který byl Leeovým oblíbencem. Projevoval se jako rozvážný a opatrný velitel, jenž upřednostňoval defenzivní způsob boje. Jeho třem divizím veleli generálové McLaws, Peckett a Hood a jeho dělostřelectvo tvořily Alexandrův prapor a Washingtonův dělostřelecký prapor. Třem divizím II. sboru generálporučíka Richarda S. Ewella o velikosti 20 866 mužů veleli generálové Early, Johnson a Rodes. Dělostřeleckou zálohu zastávaly 1. virginský dělostřelecký prapor a Nelsonův prapor. III. sbor řídil generálporučík Ambrose P. Hill, jenž byl nepříliš nápaditým profesionálem a u Gettysburgu byl nemocen. Právě tato indispozice mohla stát za jeho neschopností dostát Leeovým rozkazům. Jeho", "section_level": 2}, {"title": "Potomacká armáda.", "content": "Armáda Potomaku pod velením generálmajora George G. Meada čítala 112 735 vojáků, nicméně bitvy se jich účastnilo něco přes devadesát tisíc. Byli rozděleni do sedmi sborů doplněných jezdectvem generálmajora Alfreda. A. Pleasontona (11 475 mužů) a armádní dělostřeleckou zálohou brigádního generála Roberta O. Tylera. I. sbor pod velením generálmajora Johna F. Reynoldse (12 596 mužů) tvořily tři divize; Wadsworthova, Robinsonova, Doubledayova. Součástí II. sboru generálmajora Scotta Hancocka (11 509 mužů) byly divize Caldwellova, Gibbonova a Heysova. Dvěma divizím III. sboru generálmajora Daniela E. Sicklese (10 726 mužů) veleli generálové Birney (ten po Sicklesově zranění přebral velení sboru) a Humphreys. V. sbor do bitvy vedl generálmajor Sykes (10", "section_level": 2}, {"title": "Den první.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "McPherson‘s Ridge dopoledne.", "content": "1. divize federálního jízdního sboru generála Buforda, která dorazila ke Gettysburgu těsně před polednem 30. června, nebyla první jednotkou, jež operovala v okolí města. Již před třemi dny zde pobývala divize konfederační pěchoty, jejíž zadní voj se stáhl krátce po příchodu Bufordových jezdců. Velitel divize generál Pettigrew o pohybu seveřanských jezdců neprodleně informoval svého kolegu generála Henryho Hetha a jejich přímého nadřízeného velitele III. sboru Armády severní Virginie generálporučíka Hilla. Na základě této informace se Heth generála Hilla dotázal, zda by neměl námitky proti tomu, kdyby jeho divize Gettysburg obsadila, neboť podle jeho informací se zde nacházelo skladiště bot, kterých se často bosým vojákům konfederace tristně nedostávalo. K tomuto podniku obdržel svolení a po páté hodině ranní jeho vojáci, následovaní Penderovou divizí a děly dvou dělostřeleckých praporů, vyrazili po cashtownské cestě směrem městu. U Marsh Creeku (Bahenního potoka), asi 3,5 míle před Gettysburgem, čelo kolony, které tvořil 13. alabamský pluk Archerovy brigády, narazilo na čtyřčlennou jízdní patrolu 9. newyorského jízdního pluku. Její velitel ihned vyslal jednoho ze svých mužů, aby předal informaci o pohybu protivníkovy pěchoty veliteli divize generálu Bufordovi, který po obdržení zprávy pochopil, že právě v okolí Gettysburgu se odehraje očekávané", "section_level": 2}, {"title": "McPherson‘s Ridge odpoledne.", "content": "Ve 12:30 dorazila Seveřanům do Gettysburgu posila v podobě XI. sboru generála Howarda. Ten se po Reynoldsově smrti stal velitelem všech federálních sil na bojišti a ihned začal rozmisťovat jednotky do linie od McPhersonova návrší až k železničnímu výkopu a dále severně v půlkruhu kolem celého městečka až k harrisburské cestě. Druhý sled, který měl zároveň sloužit jako záloha, dislokoval v okolí hřbitova na Cemetery Hill. Ve 13:00 dostali posilu také vojáci Konfederace, k nimž se od severu připojila Rodesova divize patřící ke II. sboru generála Ewella. Jednotka se zformovala u Oaks Hill (Dubového kopce), kde generál Rodes umístil", "section_level": 2}, {"title": "Na sever od Gettysburgu.", "content": "Zhruba ve 13:00 dostal zástupce velitele III. divize XI. sboru federální armády generál Schimmelpfennig rozkaz od svého nadřízeného, aby s celou jednotkou zaútočil na Oaks Hill. Pravé křídlo mu měl krýt generál Barlow s I. divizí. Obě brigády III. divize však byly u Stevensova potoka donuceny před silnou dělostřelbou z Oaks Hill zalehnout. Navíc se jim na levém křídle nepodařilo dostat do kontaktu s I. sborem a mezi oběma jednotkami vznikla mezera, kterou zaplnilo pouze federální dělostřelectvo. Další nebezpečná mezera vznikla na jejich pravém křídle, když se Barlowovy jednotky vysunuly poněkud více než bylo ke splnění úkolu", "section_level": 2}, {"title": "Seminary Ridge.", "content": "Vojáci I. sboru Potomacké armády ustupující z McPhersonova návrší se začali shromažďovat do obranného postavení v okolí luteránského teologického semináře na Seminari Ridge. Jejich nový velitel generál Doubleday vyslal ke generálu Howardovi svého důstojníka s žádostí o posily, tomu však zůstal v záloze pouze jediný pluk, požadavek proto zamítl. V 16:00 zaútočila na muže I. sboru Penderova divize (\"mapa 05\"). Zprava doleva postupovaly brigády generálů Lanea, Perrina a Scalese. Nedaleko protivníkových pozic se levé křídlo Jižanů dostalo pod těžkou palbu 10–20 federálních děl, jež zdecimovala téměř celý Scalesův důstojnický sbor. Jedinému nezraněnému důstojníkovi se sice podařilo vojáky shromáždit do tvaru, nicméně asi 75 yardů před hlavněmi artilerie byli nuceni zalehnout a nedokázali se pohnout vzad ani", "section_level": 2}, {"title": "Středeční večer.", "content": "Pět minut před půl pátou dorazil na Cemetery Hill generál Hancock, jenž byl vyslán generálem Meadem, aby po Reynoldsově smrti převzal velení nad oběma přítomnými sbory. V tuto chvíli bylo Cemetery Hill velmi dobře opevněno a shromažďovaly se zde všechny ustupující síly seveřanů. Hancock si brzy uvědomil i význam Culpova návrší (Culps‘ Hill), které bylo významným taktickým bodem na pravém křídle Cemetery Hill a nechal jej v 17:45 obsadit Wadsworthovou divizí. Generál Lee si význam tohoto návrší také uvědomoval a zaslal v tomto směru pokyny generálu Ewelovi. Podle nich měl „\"... bude-li to možné, obsadit Cemetery Hill i Culp’s Hill.\"“ Měl se však zároveň vyhýbat generální bitvě dokud nedorazí zbytek sil severovirginské armády. Jižanský tisk v následujících dnech generálu Leeovi vyčítal, že neformuloval svůj rozkaz striktněji a prohrál vyhraný boj. I vojenští historici označí tuto chvíli za rozhodující moment bitvy. Generál Ewell, který svůj post získal po smrti generála „Stonewalla“ Jacksona, nebyl ofenzivním typem velitele jako jeho předchůdce a i přes naléhání", "section_level": 2}, {"title": "Den druhý.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Oboustranné manévry.", "content": "Po páté hodině ranní se na Seminary Ridge konala porada konfederačních velitelů. Generál Lee si uvědomoval taktickou převahu protivníka v možnostech operovat na kratších liniích, ale stále byl přesvědčen, že jeho muži jsou neporazitelní a nebral zřetel na sílu federální pozice. Jak Seveřanů na bojišti přibývalo, uchycovali se na svazích kolem Cemetery Ridge stále pevněji. Jejich postavení nakonec dostalo tvar připodobňovaný „rybářskému háčku\". Neobsazen zůstal pouze Little Round Top, neboť generálmajor Sickles byl přesvědčen, že by tak příliš roztáhl obě divize svého III. sboru. Ačkoli během dne dostal dvakrát rozkaz od generála Meada,", "section_level": 2}, {"title": "Linie Little Round Top – Cemetery Ridge.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Little Round Top.", "content": "2. července dopoledne se na Little Round Topu nenacházela žádná federální jednotka, stálo zde pouze pozorovací stanoviště, které si na jeho vrcholu zřídil generál Warren. Ten v odpoledních hodinách zaznamenal, že se naproti jeho pozici shromažďuje větší uskupení konfederačních sil a Armádě Potomaku hrozí obchvat jejího levého křídla. O svém zjištění tedy okamžitě informoval generála Meada, jenž nařídil genmjr. Sicklesovi, aby na Little Round Top přesunul jednu ze svých brigád. Velitel III. sboru však nedisponoval žádnými rezervami, povel obsadit svah vrcholku tedy dostala nejbližší Barnesova divize náležící k V. sboru. Avšak generál Barnes nebyl k nalezení, do ohroženého sektoru svoji brigádu na vlastní zodpovědnost přivedl plukovník Strong Vincent, který své muže rozmístil čelem k Round Topu pod vrcholem kopce, aby případný ústup mohl být podnikán vzhůru do svahu. V 16:00 jako první z jednotek Armády severní Virginie vyrazila do útoku dlouhými pochody vyčerpaná brigáda pod", "section_level": 3}, {"title": "Devil's Den.", "content": "Přírodní útvar s názvem Devil's Den (Ďáblovo doupě) tvoří shluk obrovských balvanů a 2. července 1863 jej obsadilo 2200 mužů Wardovy brigády, náležející k divizi generálmajora Davida B. Birneye. Jako první se k útoku na tuto pozici seřadila část Robertsonovy brigády. Vlna konfederačních pluků udeřila na linii Seveřanů čelně a celý skalnatý prostor se stal dějištěm téměř hodinu trvajících zuřivých bojů. Do první fáze střetnutí se zapojily i dva Lawovy pluky, které se od brigády", "section_level": 3}, {"title": "Pšeničné pole.", "content": "V 17:30, po předchozí dělostřelecké přípravě a v souladu se schématem útoků postupných formací, se dala do pohybu část McLawovy divize (brigády: Kershawova a Semmesova), jejíž vojáci zaútočili do prostoru pšeničného pole osázeného mezi Devil's Den a broskvovým sadem, kde na Stony Hill a na severním výběžku Houck's Ridge bránily své postavení federální brigády plukovníků Tiltona, Sweitzera a Trobrianda z 1. divize generála Jamese Barnese (V. sbor). Soustředěný nápor brigád generálů Kershawa a Semmese, které na prvém křídle podpořil i postup brigády generála Andersona (náležející k Hoodově divizi), donutil Seveřany k ústupu (\"mapa 10a\"). Tento", "section_level": 3}, {"title": "Broskvový sad.", "content": "Další z konfederačních jednotek připravených k nasazení do probíhajících bojů byly brigády generálů Barksdala a Wofforda (McLawsova divize). Jejich útok měl začít přesně půl hodiny po zahájení boje na pšeničném poli, nicméně generál Barksdale po svém nadřízeném požadoval zapojení do akce uspíšit, neboť mu neuniklo, že III. sbor genmjr. Sicklese je vysunutý ve značné vzdálenosti před federální linií. Tím jednotkám Armády severní Virginie nabídl možnost napadnout jeho nezajištěné boky, uskutečnění záměru před stanoveným časem však generál Longstreet zamítl. Svůj úder proti Sicklesovým pozicím tedy 1500 mississippských vojáků Barksdalovy brigády zahájilo přesně v 18:00, po dvou hodinách čekání v prudké dělostřelecké palbě federálních baterií rozmístěných v broskvovém sadě. Přestože silné ostřelování bylo příčinou značných ztrát v jejich řadách, po zahájení postupu odrazili protiútok Grahamovy pensylvánské brigády, kterou zcela rozprášili a k dovršení úsilí zajali i generála Grahama. Když generál Longstreet zaznamenal tento úspěch, rozhodl se využít Barksdalovy iniciativy a nechal jeho muže pokračovat v náporu za emmitsburskou cestu (\"mapa 11a\"). Woffordova brigáda postupující za Barksdalem mezitím uhnula mírně doprava a přímo skrze broskvový sad pokračovala v postupu na pšeničné pole. Jelikož se v prostoru u broskvového sadu nenacházely již žádné zálohy seveřanské pěchoty, vyslal generál Hunt na ohrožený úsek polovinu všech dělostřeleckých rezerv (cca 70 děl). Ačkoli tato posila způsobila Jižanům další ztráty, celá obrana III. sboru Potomacké armády se zhroutila. Navíc byl nedaleko Trostlovy stodoly těžce zraněn generál Sickles, kterému dělová kule urvala kus nohy, a velení jeho brigád převzal generál Hancock, jehož ve funkci velitele II. sboru nahradil generál Gibbon. Jednotky Seveřanů hromadně ustupovaly a do jejich pronásledování se pustilo i dělostřelectvo Konfederace, které likvidovalo jak prchající skupiny pěšáků, tak i vytrvale bojující federální artilerii. Jako poslední z unionistických jednotek se ze svých pozic stahovala baterie kapitána Bigelowa, která pokračovala v boji na prolongách. Díky Bigelowově vytrvalé střelbě z prostoru u Trostlovy farmy se podařilo několik desítek metrů za jeho pozicí zformovat novou obrannou linii, kterou plukovník McGilveri vytvořil ze čtyřiceti děl 1. dobrovolnické brigády dělostřelecké zálohy. Nicméně i toto postavení, včetně Bigelowovy baterie, záhy začala likvidovat střelba konfederačního dělostřelectva pod velením plukovníka Alexandra a útok 21. pěšího mississippského pluku v čele s generálem Barksdalem. V této chvíli se však podařilo generálu Hancockovi stáhnout ze středu postavení Willardovu brigádu z Haisovy divize II. sboru, jejíž 39. newyorský pluk Jižanům ukořistil děla právě dobyté 5. pravidelné baterie. Zbytek brigády se zatím zformoval za McGilveryho", "section_level": 3}, {"title": "Linie Cemetery Hill – Culp's Hill.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Cemetery Hill.", "content": "Ve snaze odvrátit pozornost vojáků Potomacké armády od hlavního útoku Jižanů podél linie Little Round Top – Cemetery Ridge, pověřil generál Lee velitele II. sboru generála Richarda S. Ewella, provést demonstraci síly proti pozicím protivníka na Cemetery Hillu a Culp's Hillu, kde svůj úsek obrany držel XI. sbor generálmajora Howarda. Akce měla začít ve chvíli, kdy zahájí palbu dělostřelectvo podřízené generálu Longstreetovi a účastnit se jí měly divize generálů Earlyho (brigády: Haysova a Hokova) a Johnsona. Mimoto těchto rozkazů generál Ewell obdržel nepřímou instrukcí, aby přešel do skutečného útoku, pokud by se mu naskytla vhodná příležitost, nicméně jak tuto situaci rozpoznat, vrchní", "section_level": 3}, {"title": "Culp's Hill.", "content": "Poté, co generál Meade odvolal z Culp's Hillu (Culpova kopce) vše co mohl na pomoc levému křídlu, zůstala na tomto úseku pouze 3. brigáda 2. divize XII. sboru Potomacké armády, jejíž levé křídlo kryla Železná brigáda pod velením plukovníka Robinsona. Velitel tohoto úseku generál George S. Green nechal na vrcholu kopce zbudovat pás okopů a předprsní se záseky, neměl však dostatek mužů na pokrytí celé linie, a jeho vojáci tak byli nuceni bojovat v metrových rozestupech. V 18:30 dostala od generála Ewella rozkaz k napadení Greenovy brigády Johonsonova divize (brigády: Steuartova, Stonewallova, Nichollsova a Jonesova). Konfederační jednotky okamžitě vyrazily proti severovýchodnímu svahu Culp's Hillu, od cíle pochodu je však dělila značná vzdálenost. Navíc mezi křovinami, stromy a skupinami balvanů vojáci ztráceli orientaci, díky čemuž", "section_level": 3}, {"title": "Čtvrteční večer.", "content": "Někdy v průběhu odpoledne dorazila k severovirginské armádě tolik postrádaná jízdní divize generála J. E. B. Stuarta, jež byla neprodleně odeslaná krýt levé křídlo konfederačních pozic, proti zde dislokované federální kavalérii. Kolem 19:00 přibyla jižanům další posila v podobě Pickettovy divize (I. sbor), vrchní velitel Armády severní Virginie ji však do bojů nenasadil a nechal ji do druhého dne odpočívat. Když se generál Lee průběžně dozvídal aktuální výsledky bojů, neviděl svou situaci nijak pesimisticky. Spíše se domníval, že dosáhl částečného úspěchu, a proto se také rozhodl následujícího dne pokračovat v útočných operacích. Avšak generál Longstreet byl právě uplynulými událostmi velmi rozčarován a po ukončení", "section_level": 2}, {"title": "Den třetí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dohra na Culp's Hillu.", "content": "Přesně ve 3:45 zahájilo z prostoru mezi Powersovým návrším a McAllisterovým mlýnem palbu federální dělostřelectvo, jehož cílem byla pěchota Johnsonovy divize v zákopech na Culp's Hillu a v údolí Rock Creeku (Skalního potoka). Současně ze svých okopů zahájili střelbu i vojáci Greenovy brigády, kterou v průběhu noci posílili muži Gearyho (brigády: Candyho a Kaneova) a Williamsovy (brigády: McDougallova a Thomasova (třetího dne bojů jí velel plukovník Colgrove)) divize.", "section_level": 2}, {"title": "Pickettův útok.", "content": "Hlavní bojovou operací, kterou generál Lee naplánoval pro třetí den bitvy, byl útok jeho pěchoty na střed protivníkovy linie. Po masivním dělostřeleckém ostřelování měla na Seveřany udeřit Pickettova divize (brigády: Garnettova, Armisteadova, Kemperova) na pravém křídle zajištěná brigádami generálů Langa a Wilcoxe z Andersonovy divize, na levém boku pak podporovaná divizí generála Pettigrewa (brigády: Marshallova, Brockenboroughova, Archerova, Davisova) a dvěma brigádami (Lanova a Scalesova) Penderovy divize pod velením generála Trimbla. Celkově toto uskupení čítalo asi 11 500 mužů a jeho úkolem bylo vrazit klín do postavení Potomacké armády a definitivně tak rozhodnout bitvu ve prospěch Konfederace. Pochod Pickettovy divize měl směřovat k jedinému výraznému bodu v protivníkově postavení, jímž byla skupina stromů, která stála zhruba uprostřed Cemetery Ridge. Tento záměr ale narazil na razantní nesouhlas velitele operace generála Longstreeta, jenž krátce předtím svému nadřízenému opět nabídl možnost obchvatu protivníkova levého křídla. Generál Lee však jakékoliv protiargumenty zamítl a dal rozkaz pokračovat v přípravách. Bojem prozatím netknutá Pickettova divize, jejíž vojáci doposud sloužili pouze v okolí Richmondu, Petersburgu a v Severní Karolíně, se začala shromažďovat za Seminary Ridge od sedmé hodiny ranní. O hodinu později vyrazili generálové Lee, Longstreet a Pickett na obhlídku dalších jednotek, z nichž většina utrpěla v předchozích střetech značné ztráty, a kolem 11:00 bylo rozhodnuto o definitivní podobě útoku. Mezitím plukovník Alexander, pověřený dělostřeleckou podporou připravované akce, rozmístil svých 75 hlavní do 1300 metrů dlouhé linie, táhnoucí se od broskvového sadu podél emmitsburské cesty až ke Spanglerovu lesu na severu. Celkem na Seveřany rozmístěné na Cemetery Ridge mířilo 172 děl, z nichž bylo 60 dislokovaných poněkud víc vzadu na", "section_level": 2}, {"title": "Střet kavalérie.", "content": "Úkolem jízdního sboru pod velením generála J. E. B. Stuarta, jenž na bojiště dorazil v průběhu odpoledne 2. července, bylo zajistit yorskou cestu a krýt levé křídlo konfederační armády. Generál Lee jeho veliteli zároveň udělil pokyn zaútočit do protivníkova týlu, pokud by se mu naskytla vhodná příležitost. V souladu s těmito směrnicemi tedy generál Stuart v doprovodu Jenkinsovy a Chamblissovy brigády vyrazil na průzkum podél yorské cesty. Po třech mílích odbočil k jihu, aby zjistil, zda se přes pozemky farem dostane na baltimorskou cestu, která vedla do zad pěchoty Unie rozmístěné na Cemetery Ridge. Z Cress Ridge (Cressova hřbetu) obhlédl terén a", "section_level": 2}, {"title": "Páteční večer.", "content": "Asi v 15:00 došlo na nejzazším pravém křídle konfederačních pozic k potyčkám mezi pěchotou generála Lawa a dvěma brigádami federálního jezdectva pod velením generálů Farnswortha a Merritta. Zhruba v 17:00 dal generál Kilpatrick, nominální velitel obou seveřanských jednotek, rozkaz generálu Farnsworthovi, aby napadl protivníka v prostoru mezi emmitsburskou cestou a Okrouhlými štíty (\"mapa 17\"). V první fázi akce se Seveřanům podařilo prorazit rojnici 1. texaského pluku, vzápětí se však jejich útočná formace rozpadla. Část jezdců byla odražena Robertsonovou brigádou, část, v čele s generálem Farnsworthem, se", "section_level": 2}, {"title": "Ústup.", "content": "4. července ráno se nad Gettysburgem strhla další bouřka. V 8:00 požádali Seveřané o příměří, aby mohli být z bojiště odneseni ranění, které Jižané v doprovodu Imbodenovy brigády začali z tábora odvážet v 16:00. Téhož dne generál Lee vyslal po fairfieldské cestě Robertsonovu jízdní brigádu, jejíž úkolem bylo obsadit průsmyk South Mountain. Robertsonovy muže zanedlouho následovalo vozatajstvo v doprovodu Jonesovy jízdní brigády. Za nimi se po setmění a v průběhu zuřící letní bouře začaly postupně stahovat sbory A. P. Hilla, generála Longstreeta a nakonec generála Ewella. V táboře byla jako zadní stráž ponechána pouze Gordonova brigáda, která okolí Gettysburgu opustila 5. června kolem poledne. 7. července severovirginská armáda dorazila k Potomaku, kde generál Lee zjistil, že rozvodněná řeka zničila jeho pontonový most, což jej přinutilo rozkázat", "section_level": 1}, {"title": "Ztracené naděje.", "content": "Kromě porážky u Gettysburgu utrpěla Konfederace další významnou ztrátu, když 4. července kapituloval obléhaný Vicksburg a s ním jeho 20 000 obránců. Obě tyto události měly pro secesionisty závažný důsledek nejen na domácí, ale i na mezinárodní frontě, neboť vládní představitelé Velké Británie a Francie zamítli další úvahy o možnosti uznat území pod správou Richmondu jako suverénní stát. Současně byla ve francouzských docích ukončena výstavba lodí pro Konfederaci a pod nátlakem federální vlády Britové zabavili dvě pancéřové lodě, které pro Jižany dokončili ve svých loděnicích. Na základě těchto faktů zastavili vládní představitelé Konfederace s oběma evropskými mocnostmi vzájemné diplomatické vztahy. Všechny tyto skutečnosti se odrazily i na", "section_level": 1}, {"title": "Dodatky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Češi u Gettysburgu.", "content": "Ačkoliv se americké občanské války účastnilo značné množství vojáků české národnosti, dochovaly se písemné prameny, které potvrzují jejich nasazení u Gettysburgu, pouze na straně Unie. Šlo především o příslušníky 26. pěšího pluku wisconsinských dobrovolníků, který patřil k druhé brigádě, třetí divize, Howardova XI. sboru. O osudech těchto mužů informují ve svých dopisech, které odesílali svým příbuzným v Čechách, například Václav Dušek, Josef Paidr nebo Jan", "section_level": 2}], "src_summary": "Bitva u Gettysburgu se odehrála ve dnech 1.–3. července 1863 v okolí pensylvánského města Gettysburg. Početně silnější Potomacká armáda Unie (Severu) v čele s generálmajorem Georgem Meadem zde porazila Armádu severní Virginie náležející k ozbrojeným silám Konfederace (Jihu) vedenou generálem Robertem Edvardem Lee. Události u Gettysburgu měly rozhodující vliv na vývoj americké občanské války a bitva je dodnes největším ozbrojeným střetnutím svedeným na severoamerickém kontinentu. ", "tgt_summary": "Die Schlacht von Gettysburg fand vom 1. bis zum 3. Juli 1863 bei der Kleinstadt Gettysburg in Pennsylvania wenige Kilometer nördlich der Grenze zu Maryland während des Sezessionskrieges statt. Mit mehr als 43.000 Opfern, davon über 5.700 Gefallenen, war sie eine der blutigsten Schlachten auf dem amerikanischen Kontinent überhaupt und gilt gemeinsam mit Vicksburg und Chattanooga und neben Antietam und Perryville 1862 sowie dem Fall von Atlanta und Philip Sheridans Feldzug im Shenandoahtal 1864 als einer der entscheidenden Wendepunkte des Amerikanischen Bürgerkrieges. Mit der Niederlage der Nord-Virginia-Armee unter General Robert E. Lee endete die vorletzte Offensive der Konföderation auf dem Territorium der Union. Die Initiative ging danach auch auf dem östlichen Kriegsschauplatz im Wesentlichen auf die Union über. ", "id": 845178} {"src_title": "Sedmikráska chudobka", "tgt_title": "Gänseblümchen", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Sedmikráska chudobka je nízká rostlina zřídka přesahující 10 cm. Sytě zelené listy uspořádané v přízemní růžici jsou široce obvejčité a na okrajích jemně zubaté nebo celokrajné. Bezlistý květní stvol je jednoúborový. Květy jsou oboupohlavné, mají kuželovité lůžko, střed květů je žlutý, okvětní lístky bílé až narůžovělé. Tvarem připomínají vyplazený jazyk. Je samosprašná, nebo ji opyluje hmyz (typicky dvoukřídlý). Kvete od února do listopadu, při mírné zimě i déle. Květy vykazují heliotropické vlastnosti podobně jako slunečnice a jsou odolné vůči mrazu až do -15 °C. Plodem sedmikrásky chudobky je nažka. Plod je široce obvejčitý, bělavě světle hnědý.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a stanoviště.", "content": "Chudobka se vyskytuje po celé Evropě až po Kavkaz v travních společenstvech různých nadmořských výšek. Rozšířila se vlivem člověka i do Severní Ameriky či na Nový Zéland. Potřebuje dostatek slunečního záření a živinově bohatší půdy. Roste v městských trávnicích, zahradách i parcích, kolem cest ale i na loukách v přírodě.", "section_level": 1}, {"title": "Užití.", "content": "Chudobka je užívána od středověku jako léčivá bylina v tradiční medicíně. Historicky se využívaly různé její části proti zánětům v ústní dutině, odvarům na rány (ke srážení krve), při zánětech dýchacích cest, ale i dalších obtížích jako revma. Pro sběr jsou určené květní úbory se stonkem do dvou cm, během sezóny se koncentrace obsahových látek příliš nemění. Obsahuje hořčiny, sliz, silice, flavonoidy, třísloviny, triterpenové saponiny, fenolické kyseliny, antokyany, minerální látky, inulín a cukr. Flavonoidům jsou v laboratorních testech přisuzovány pozitivní účinky na činnost jater, ochranu cév, snižování cholesterolu a protizánětlivé a antioxidační účinky. Je jedlá, sušená se míchá do čajových směsí, čerstvou lze použít na výrobu falešného medu, listy do vařených pokrmů i jarních salátů a květy na ozdobu dezertů. V intenzivně obdělávané zemědělské krajině je také celosezónním zdrojem pylu a nektaru pro včely. Její rozličné kultivary (např. \"pomponette\") s bohatými kompaktními květy bílé, růžové nebo až červené barvy jsou pak populární mezi zahradníky pro svou vůni a nenáchylnost k chorobám.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sedmikráska chudobka (\"Bellis perennis\"), také sedmikráska obecná a lidově někdy chudobka, je vytrvalá klonální rostlina z čeledi hvězdnicovitých (\"Asteraceae\"). Je jediným českým druhem rodu sedmikráska (\"Bellis\").", "tgt_summary": "Das Gänseblümchen (\"Bellis perennis\"), auch Ausdauerndes Gänseblümchen, Mehrjähriges Gänseblümchen, Maßliebchen, Tausendschön, Monatsröserl oder schweizerisch Margritli („Kleine Margerite“) genannt, ist eine Pflanzenart innerhalb der Familie der Korbblütler (Asteraceae). Da es auf fast jeder Wiesenfläche wächst, zählt es zu den bekanntesten Pflanzenarten Mitteleuropas.", "id": 1141061} {"src_title": "Galileo (sonda)", "tgt_title": "Galileo (Raumsonde)", "src_document": [{"title": "Popis sondy.", "content": "Sondu postavila firma Hughes Aircraft Corp., Los Angeles, CA (USA), přístrojové vybavení koordinovala NASA Jet Propulsion Laboratory (JPL), Pasadena, CA (USA), která ji též provozovala pro NASA Headquarters, Office of Space Science and Applications (OSSA), Washington, DC (USA) a Deutsches Zentrum für Luft- und Raumfahrt (DLR), Köln am Rhein (Německo). Během vzletu sestávala z družicové části, která později byla navedena na oběžnou dráhu kolem Jupiteru, a malé atmosférické sondy Galileo Atmosphery Probe (označení COSPAR 1989-084E), určené pro přímý průzkum vrchní atmosféry této planety.", "section_level": 1}, {"title": "Družicová část.", "content": "Družicovou část tvořila rotací 3,25 až 10,5 obr/min nebo tříose stabilizovaná sonda typu HS-373 o maximální průměru 4,6 m a výšce 9 m. Sestávala ze dvou úseků spojených otočným propojovacím uzlem se servosystémem SBA (Spin-Bearing Assembly), a to: Na spodní straně stabilizovaného úseku byla usazena kuželovitá atmosférická sonda (popis viz dále). Na bocích přístrojového úseku byla zavěšena tři výklopná ramena. Nejdelší o délce 10,9 m neslo čidla magnetometrů umístěná na jejím konci a v jejím středu a antény detektoru plazmových vln, dvě kratší o délce 5 m pak nesla dva radioizotopové termoelektrické generátory RTG (Radioisotope Thermoelectric Generator) s celkem 25 kg oxidu plutoničitého PuO pro dodávku elektrické energie (příkon na počátku letu 570 W). Družicová část nesla tyto přístroje:", "section_level": 2}, {"title": "Přístroje pro studium magnetických polí a korpuskulárního záření.", "content": "Přístroje pro studium magnetických polí a korpuskulárního záření byly umístěné na dlouhém výklopném rameni či na jeho základně, byly to: Systémy sondy byly řízeny palubním počítačem s 16bitovým mikroprocesorem ATAC-16MS. Pro záznam naměřených vědeckých dat sloužila magnetopásková paměť s kapacitou 900 Mbit. Hlavní telemetrický systém pracující v pásmu X (8,422 GHz) měl pracovat přes velkou parabolickou anténu (typická rychlost přenosu od Jupiteru 134 kbit/s). Záložní telemetrický systém pracující v pásmu S (2,297 GHz) využíval dvě všesměrové antény, z nichž jedna byla umístěna na konci centrálního stěžně parabolické antény, druhá na jednom výklopném rameni s RTG. Povelový přijímač pracoval v pásmu S (2,115 GHz). Spojení s atmosférickou sondou se provozovalo v pásmu L. Pro navedení na dráhu kolem Jupiteru sloužil hlavní motor S400 o tahu 400 N na dvousložkové hypergolické kapalné pohonné látky (monomethylhydrazin a oxid dusičitý, celkem 925 kg) skladované ve čtyřech nádržích s přetlakovou dopravou stlačeným héliem. Pro běžné korekce dráhy sloužil systém 12 motorků o tahu 10 N zásobovaných ze stejných nádrží.", "section_level": 3}, {"title": "Experimenty využívající rádiového vysílače sondy RS (Radio Science).", "content": "Pro spojení se sondou se využívaly pozemní stanice systému DSN (Deep Space Network). Hlavní řídicí středisko se nacházelo v areálu NASA Jet Propulsion Laboratory (JPL), Pasadena, CA (USA).", "section_level": 3}, {"title": "Atmosférická sonda.", "content": "Atmosférická sonda měla tvar kužele o maximálním průměru 1,25 m a výšce 0,86 m. Z celkové hmotnosti připadalo 152 kg na ablativní tepelný štít z fenolové pryskyřice, který kryl větší část povrchu. Mohl vydržet krátkodobě teploty až 14 000 °C a izoloval 65× dokonaleji než domácí termoska. Na palubě byly umístěny následující experimenty, jako užitečné zatížení o celkové hmotnosti 28 kg: Sestupový systém sestával z brzdícího a stabilizačního padáku a nosného padáku z dakronu a kevlaru o průměru 2,5 m. Elektrickou energii dodávaly lithiumsulfonylové akumulátory s celkovou kapacitou 21 Ah, vlastní raketový pohon nebyl instalován. Životnost pouzdra omezovaly: Přenos dat na mateřskou sondu se uskutečňoval na dvou frekvencích v pásmu L (1,3870 a 1,3871 GHz, rychlost přenosu 256 bit/s). Ultrastabilní oscilátor udržoval konstantní frekvenci signálů, takže z Dopplerova posuvu bylo možné odvodit data o rychlosti větru a směru pohybu pouzdra.", "section_level": 2}, {"title": "Průběh letu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Start.", "content": "Kompletní sonda vzlétla z kosmodromu Kennedy Space Center na Floridě 18. října 1989 v 16:53:40 světového času (UT) na palubě raketoplánu Atlantis při letu STS-34. Ve 23:15:03 UT téhož dne byla společně s dvoustupňovou urychlovací raketou IUS vypuštěna z nákladového prostoru raketoplánu Atlantis na samostatnou dráhu. V 00:24 UT dne 19. října 1989 byla po devítiminutové práci IUS navedena na meziplanetární dráhu směrem k Venuši.", "section_level": 2}, {"title": "Meziplanetární přelet.", "content": "Vzhledem k nepostačujícímu výkonu IUS bylo totiž nutno použít k přeletu k Jupiteru velmi komplikované dráhy, označované VEEGA (Venus-Earth-Earth Gravity Assist) s postupnými gravitačními manévry u Venuše a dvou u Země.", "section_level": 2}, {"title": "Gravitační manévr u Venuše.", "content": "Dne 10. února 1990 v 05:58:48 UT, pouhých 18 sekund před plánovaným okamžikem, prolétla sonda ve vzdálenosti 21 493 km od středu planety Venuše (přibližně 16 000 km nad jejím povrchem). Chyba zacílení nepřevyšovala 5 km. Gravitačním manévrem se zvýšila rychlost sondy o 3,59 km/s (plán 2,2 km/s). Během průletu bylo pořízeno 81 snímků oblačnosti, které byly zaznamenány do palubní paměti. Tři z nich byly ve velmi zpomaleném módu odvysílány přes všesměrovou anténu ihned. Byly pořízeny též infračervené snímky Venuše přístrojem NIMS. Přístroj PWS detekoval elektromagnetické pulsy pocházející od Venuše.", "section_level": 3}, {"title": "První gravitační manévr u Země.", "content": "Dne 8. prosince 1990 ve 20:34:34 UT sonda prolétla v minimální vzdálenosti 938 km (plán 949 km) kolem Země. Chyba v čase průletu byla přibližně 0,5 s. Gravitačním manévrem byla zvýšena o 5,2 km/s heliocentrická rychlost sondy. Přístroje PWS detekovaly radiační pásy Země, NIMS pozoroval oblaka v atmosféře a UVS stav ozónové vrstvy v oblasti jižního pólu. Dne 11. dubna 1991 byl na sondu vyslán povel k rozevření velké parabolické antény. Telemetrická data však ukázala, že tři až pět z 18 žeber z grafitového laminátu zůstalo přichyceno k centrální tyči. To znamenalo omezení přenosové kapacity sondy a redukci především obrazových dat.", "section_level": 3}, {"title": "Setkání s planetkou Gaspra.", "content": "Dne 29. října 1991 ve 22:36:40 UT sonda proletěla ve vzdálenosti 1 600 km od planetky (951) Gaspra, přičemž dosažená přesnost navigace byla lepší než 5 km a 1,5 s. Podařilo se pořídit celkem 150 fotografií, které byly uloženy do palubní paměti a byly později vyslány při přiblížení k Zemi v prosinci 1992. Ze snímků vyplynulo, že planetka má nepravidelný tvar o rozměrech 18×10×9 km a dobu rotace 7 h. Detektor mikrometeoroidů DDS nezaregistroval v okolí planetky zvýšení počtu prachových částic očekávané podle některých teorií. Tepelná setrvačnost povrchu stanovená z měření spektrometrem NIMS [=Near-Infrared Mapping Spectrometer] potvrdila přítomnost slabé, asi 1 m silné vrstvy regolitu. Největší z asi 600 pozorovaných kráterů má průměr 1,5 km. Magnetometr během průletu kolem planetky zaregistroval malé změny meziplanetárního magnetického pole.", "section_level": 3}, {"title": "Druhý gravitační manévr u Země.", "content": "Dne 8. prosince 1992 v 15:09 UT sonda prolétla nad jižní částí Atlantského oceánu ve vzdálenosti jen 304 km od zemského povrchu. Tímto manévrem byla zvýšena její rychlost o 3,7 km/s (výsledná heliocentrická rychlost 38,99 km/s) a bylo tak zajištěno, že sonda dosáhne planety Jupiter. Průlet byl mimořádně přesný (odchylka jen 0,7 km), takže se podařilo ušetřit značné množství pohonných látek. Průletu bylo využito k vědeckému výzkumu Země, při kterém se uplatnila jak kamera SSI (70 snímků jihoamerických And a Kordiller mělo rozlišení až 10 m), tak spektrometr NIMS pro studium horních vrstev atmosféry. Nad Antarktidou byla zjištěna stratosférická oblaka s ledovými krystalky o rozměrech kolem 20 μm, katalyzující zřejmě destrukci ozónové vrstvy. Také pozorování spektrometrem UVS byla cenná pro studium problematiky ozónové díry.", "section_level": 3}, {"title": "Setkání s planetkou Ida.", "content": "Dne 28. srpna 1993 v 16:52 UT sonda prolétla ve vzdálenosti 2 410 km (navigační odchylka pouhých 40 km, 4 s) od planetky (243) Ida relativní rychlostí 12,4 km/s. Podle získaných údajů má rozměry 56×54×21 km a periodu rotace 4 h 38 min. Celkem bylo získáno asi 150 snímků. Spektrometr NIMS potvrdil přítomnost vrstvy regolitu a skutečnost, že planetka je složena z více různých objektů. V únoru 1994 byl na snímcích identifikován malý satelit této planetky, předběžně označený 1993 (243) 1 a později pojmenovaný Dactyl. Má vejčitý tvar o rozměru 1,6×1,4×1,2 km a byl zaznamenán ve vzdálenosti kolem 90 km od mateřského tělesa. Detailní snímek s rozlišením 39 m, pořízený 4 min před průletem a vyslaný na Zemi 8. června 1994 na něm ukazuje desítky kráterů větších než 80 m (maximální průměr 300 m). Zajímavé bylo rovněž zjištění, že meziplanetární magnetické pole bylo v okolí planetky porušené, podobně jako u planetky (951) Gaspra.", "section_level": 3}, {"title": "Činnost u Jupiteru.", "content": "Ve dnech 17. až 22. července 1994 se sonda, v té době vzdálená 238 mil. km od Jupiteru, podílela na snímkování pádu komety Shoemaker-Levy 9 do atmosféry Jupiteru společně s pozemními observatořemi a kosmickým dalekohledem HST. Dne 13. července 1995 v 05:30 UT se od mateřské sondy oddělilo atmosférické pouzdro. V té době byla sonda na cestě 2 240 dní a nacházela se 82,5 mil. km od Jupiteru a 664 mil. km od Země.", "section_level": 2}, {"title": "Přílet k Jupiteru.", "content": "Dne 7. prosince 1995 v 17:45:44 UT sonda prolétla ve vzdálenosti 892 km od povrchu měsíce Io. Šlo o kritický okamžik celé výpravy, protože gravitační manévr u tohoto měsíce byl nutný pro zbrzdění asi o pětinu potřebné změny rychlosti (175 m/s). Velmi záleželo na přesnosti průletu, protože při větší vzdálenosti by bylo zapotřebí příliš velké množství pohonných látek, které by při pozdější činnosti družicového modulu chybělo. Výsledek byl perfektní. Ve 21:53 UT sonda prolétla perijovem dráhy ve vzdálenosti 214 570 km nad horní hranicí oblačnosti Jupiteru, 285 590 km od středu planety. Ve 22:06 UT sonda přijala první signály z atmosférického pouzdra. Signál, předaný dále, letěl k Zemi 52 min.", "section_level": 3}, {"title": "Měření atmosférické sondy.", "content": "Dne 7. prosince 1995 ve 22:04:05 UT vstoupila atmosférická sonda do atmosféry rychlostí 47 km/s nad terminátorem v rovníkové oblasti Jupiteru (6,57° s. š., 4,94° z. d.) pod úhlem 8,6° k horizontále (úhel o 1,5° menší by vedl k odrazu do prostoru, o 1,5° větší k předčasnému shoření). Během první minuty dosáhlo přetížení asi 230 G a tepelný štít se rozžhavil na 14 000 °C. Během další minuty rychlost poklesla asi na 0,5 km/s, tj. pod hranici místní rychlosti zvuku. Maximální dynamické zatížení dosáhlo 5×10 N/m, tepelné 42 kW/cm. Odtavilo se 85 kg ablativního ochranného štítu z fenolových pryskyřic. Začátek měření byl o 53 s opožděn a začal na úrovni atmosférického tlaku 350 hPa místo 100 hPa. Ve 22:06 UT byl v hloubce asi 40 km uvolněn nejprve brzdicí a stabilizační padák a několik sekund poté i nosný padák. Pak se oddělil ohořelý tepelný štít, vyklopilo se rameno s nefelometrem a 3 minuty po vstupu do atmosféry se pouzdro zvolna kolébalo na padáku a zahájilo vysílání směrem k družicové části, nacházející se v té době ve výšce 215 000 km. Za místního večerního soumraku prolétalo hnědou mlhou, než se ponořilo do bílých oblaků ztuhlého čpavku. Konečně ve 22:58 UT byl na Zemi přijat s napětím očekávaný signál potvrzující zahájení vysílání atmosférického pouzdra. Kolem 22:45 UT se již sonda nacházela v hloubce kolem 80 km (okolní tlak asi 0,8 MPa), kde teplota dosahovala 37 °C a o deset minut později již v hloubce asi 95 km, svíráno tlakem 1 MPa. Ve 23:04 UT atmosférická sonda ukončila vysílání. Maximální hloubka, kam se mohlo pouzdro dostat, byla 163 km, kde byla teplota asi 193 °C a tlak 3 MPa. Ve skutečnosti pouzdro vysílalo 57,6 minut, tzn. dosáhlo úrovně teploty 152 °C a tlaku 2,3 MPa, což odpovídalo hloubce kolem 130 km. Kolem 23:49 UT podle odhadů zanikl padák. Technici odhadli, že asi v 00:30 UT následujícího dne zanikly části atmosférické sondy vyrobené z hliníkových slitin, později i kostra z titanových slitin a nejpozději kolem 07:00 UT pouzdro definitivně přestalo existovat.", "section_level": 3}, {"title": "Navedení na oběžnou dráhu.", "content": "Bezprostředně poté začal manévr JOI (Jupiter Orbit Insertion), který se uskutečnil podle předem přijatých instrukcí a kterým mateřská sonda přešla na oběžnou dráhu kolem planety Jupiter. Dne 8. prosince 1995 od 00:27 do 01:16 UT byl zapojen hlavní motor sondy, který zajistil navedení na oběžnou dráhu kolem Jupiteru snížením rychlosti o 644,4 m/s. Sonda se po manévru JOI pohybovala po velmi protáhlé eliptické oběžné dráze se sklonem 5,30° k rovníku planety, s dobou oběhu 198,62 dne. Výška perijova činila 211 489 km a apojova 19 276 188 km. Během zákrytu sondy za planetou se pod dohledem stanice DSN u Madridu, vybavené pro přesné měření frekvence nosné vlny (pětitisícekrát za sekundu) uskutečnila sondáž Jupiterovy atmosféry (profil teploty a tlaku) průchodem rádiových signálů sondy. Nepřesnost v určení středu pásma nosné vlny o šířce 2,5 kHz byla pouhých 37 Hz.", "section_level": 3}, {"title": "Výzkumy z oběžné dráhy.", "content": "V následujícím období 1996 až 2000 sonda kroužila kolem planety Jupiter po velmi výstředné dráze, přičemž opakovaně uskutečňovala blízké průlety kolem galileovských měsíců Io, Ganymed, Europa a Callisto, které podrobně zkoumala. Průlety byly využívány současně ke gravitačním manévrům, které zajišťovaly postupnou návštěvu dalších měsíců s minimální spotřebou pohonných látek. Vzhledem k dobré činnosti systémů sondy a velkému množství získávaných dat byla mise sondy mnohokrát prodlužována, naposledy koncem dubna 2001. Celkem vykonala 34 oběhů kolem Jupiteru a během této doby sedmkrát navštívila měsíc Io, osmkrát Callisto, osmkrát Ganymed a dokonce jedenáctkrát měsíc Europa.", "section_level": 3}, {"title": "Ukončení mise.", "content": "V roce 2002 se zásoby pohonných látek sondy téměř vyčerpaly. Současně se začaly množit poruchy palubního počítače, způsobené dlouhodobým působením pronikavé radiace v radiačních pásech Jupiteru, kterými sonda opakovaně prolétala, a proto bylo rozhodnuto sondu zlikvidovat jejím cíleným navedením do atmosféry planety, aby se zabránilo jejímu náhodnému pádu na měsíc Europa vzhledem k možnosti jeho kontaminace pozemskými mikroorganismy, což by zkomplikovalo budoucí hledání stop tamního předpokládaného života. Sebevražedného manévru bylo využito k souběžnému průzkumu měsíce Amalthea, který dříve nebyl navštíven, protože se pohybuje v oblasti s velmi vysokou úrovní radiace. Průlet kolem měsíce Amalthea se uskutečnil 5. listopadu 2002 ve vzdálenosti 160 km. Během průletu sondy kolem měsíce hvězdné čidlo zaznamenalo 9 záblesků, které byly interpretovány jako možný odraz světla od 7 malých objektů, pohybujících se v blízkosti Amalthey. Po dalším oběhu kolem planety, během něhož se sonda od ní vzdálila až na 26,4 mil. km, sonda 21. září 2003 v 18:57 UT vstoupila rychlostí 48,26 km/s do atmosféry Jupiteru a shořela. Od svého startu do zániku urazila dráhu 4 631 778 000 km.", "section_level": 3}], "src_summary": "Galileo byla americká planetární sonda, určená k průzkumu planety Jupiter, jejího okolí a systému jejích měsíců, především čtyř velkých tzv. Galileových. Sonda byla pojmenována na počest renezančního italského vědce a technika Galilea Galileiho, který objevil čtyři největší měsíce Jupiteru. ", "tgt_summary": "Die Raumsonde Galileo wurde am 18. Oktober 1989 von der NASA gestartet, um den Jupiter und seine Monde zu untersuchen. Ihren Namen hat die Sonde von dem italienischen Erfinder und Naturwissenschaftler Galileo Galilei, der die galileischen Jupitermonde als erster beschrieb.", "id": 132882} {"src_title": "Baltimore Ravens", "tgt_title": "Baltimore Ravens", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1995 - 1999.", "content": "Baltimore Ravens vznikli v roce 1995, když Art Modell, vlastník Cleveland Browns, oznámil svůj úmysl přemístit tým z Clevelandu do Baltimoru. Následný spor skončil 8. února 1996 dohodou mezi Clevelandem a NFL, která stanovila, že jméno, barvy, design uniforem a historie licence zůstanou v Clevelandu, včetně klubových rekordů a hráčů v Síni slávy. Noví Cleveland Browns budou „reaktivováni“ v roce 1999. Modellův baltimorský tým dostane všechny hráče i s jejich smlouvami a novou licenci. Nicméně, ne všichni hráči a zaměstnanci vyjádřili ochotu se stěhovat do Baltimoru. Po přesídlení najal Modell jako hlavního trenéra pro svůj tým Teda Marchibrodu, který byl znám jako trenér Baltimore Colts v sedmdesátých a Indianapolis Colts v devadesátých letech. Dlouholetý tight end Browns Ozzie Newsome byl přijat jako ředitel sportovních operací, později povýšil na hlavního manažera klubu. První dva roky byl domovským stadionem Ravens Memorial Stadium, bývalé sídlo Baltimore Colts, v roce 1998 se stěhují na vlastní nový stadion Camden Yards. Ten později mění název na PSI Net Stadium a M&T Bank Stadium. V Draftu NFL 1996 měli Ravens dvě volby v prvním kole: jako číslo 4 si vybrali offensive tackla Jonathana Ogdena a jako 26 Raye Lewise. Oba hráči strávili u Ravens celou kariéru a mají nakročeno k Síni slávy. V zahajovacím utkání ročníku 1996 vyhráli baltimorští nad Oakland Raiders 19:14, ale zbytek sezóny úspěšný nebyl a Ravens skončili v divizi AFC Central na posledním místě s bilancí 4-12. Jedním z vrcholů sezóny byl zápas na hřišti Indianapolis Colts, kteří vyhráli 21:26. Sezónu 1997 odstartovali Ravens s bilancí 3-1 dobře, ale nakonec s 6-9-1 do playoff neproklouzli. Peter Boulware, obránce z Florida State University s 11,5 sacky za sezónu, byl zvolen defenzivním nováčkem roku. 26. října tým poprvé odehrál utkání na hřišti nových regionálních rivalů, Washington Redskins, a vyhrál 20:17. Quarterback Vinny Testaverde odchází před startem ročníku 1998 k New York Jets a je nahrazen bývalým hráčem Indianapolis Colts Jimem Harbaughem, a později Ericem Zeierem. Od Pittsburgh Steelers přichází cornerback Rod Woodson, Priest Holmes poprvé v kariéře naběhá v sezóně přes 1000 yardů. Ravens končí ročník s bilancí 6-10. 29. listopadu vítají Ravens Colts v Baltimore poprvé po patnácti letech a v bouři negativních reakcí směrem ke Colts vítězí 38:31. Po třech neúspěšných sezónách v řadě pod Marchibrodou je čas na změnu, z Minnesota Vikigs přichází trenér Brian Billick. Ze St. Louis Rams je získán quarterback Tony Banks, který spolu s wide receiverem Quadry Ismailem dotahují Ravens na bilanci 8-8. Vzhledem k neustálým finančním těžkostem nařídila NFL Modellovi prodej jeho licence. Dne 27. března 2000 vedení NFL schválilo prodej 49% Ravens Stevu Bisciottiovi. Součástí smlouvy je i možnost odkoupení zbývajících 51% za 325 milionů dolarů v roce 2004. 9. dubna 2004 NFL schvaluje koupi majoritního podílu v klubu Stevem Bisciottim.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2000 – šampióni Super Bowlu XXXV.", "content": "Rok 2000 zastihl obranu, vedenou defenzivním koordinátorem Marvinem Leiwsem ve fantastické formě. Ravens vytvořili nový rekord v počtu obdržených bodů za sezónu (16 utkání) s hodnotou 165 a překonali tak Chicago Bears z roku 1986 se 187 body. Ray Lewis byl jmenován defenzivním hráčem roku a se spoluhráči Samem Adamsem a Rodem Woodsonem byl vybrán do Pro Bowlu. Quarterback Tony Banks začal sezónu s 5-1, ale po třech porážkách v řadě byl nahrazen Trentem Dilferem a tak to zůstalo až do konce sezóny. Naběhaných 1,364 za sezónu yardů nováčka running backa Jamala Lewise spolu se skálopevnou obranou drželi Ravens nad vodou, když se jinak ofenzívě nedařilo. V jedné části sezóny se Ravens nepodařilo v pěti zápasech za sebou skórovat touchdown, a přesto dvě utkání vyhráli. Po sérii sedmi vítězství v řadě se klub poprvé v historii s bilancí 12-4 dostal do playoff. Protože divizní rivalové Tennessee Titans nasbírali o jednou vítězství víc, musel Baltimore do utkání o divokou kartu, kde před 69,638 diváky porazil Denver Broncos 21:3. V divizním semifinále je čekala cesta právě do Tennessee. Za vyrovnaného stavu 10:10 zablokovala obrana Ravens pokus o field gól a z následného protiútoku skóroval touchdown Anthony Mitchell. Konečnou podobu výsledku 24:10 dal po interceptionu Ray Lewis. V AFC Championship je očekávali Oakland Raiders. Shannon Sharpe 96 yardovým touchdownem ve druhé čtvrtině spolu se zraněním quarterbacka Raiders Riche Gannona dopomohli k vítězství Ravens 16-3. Baltimore se v Super Bowlu XXXV utkal s New York Giants a porazil je 34:7. Ravens zaznamenali 4 sacky a 5 turnoverů, jeden z nich proměnil Duane Starks v touchdown. Giants se podařilo skórovat pouze z kickoff returnu Ronem Dixonem ve třetí čtvrtině, ale Ravens bleskově kontrovali touchdownem na 24:7 a vítězství si pečlivou obranou vzít nenechali. Stali se tak teprve třetím týmem s divokou kartou (a čtvrtým nedivizním šampionem), který vyhrál Super Bowl.", "section_level": 2}, {"title": "2001 - 2002.", "content": "Ravens se pokusili obhájit titul s novým quarterbackem Elvisem Grbacem, ale zranění Jamala Lewise a špatná ofenzíva plány zhatily. Po průměrném startu 3-3 se forma zlepšila, takže výhra v posledním utkání základní části nad Vikings znamenala 10-6 a alespoň divokou kartu. V prvním kole playoff Ravens naráží na Miami Dolphins a v reminiscenci na loňskou sezónu zaznamenávají 3 turnovery, 345 ku 151 získaných yardů a vítězství 20:3. Ve druhém kole se utkávají s divizními rivaly Pittsburgh Steelers, ale tři interceptiony Grbace ukončují sezónu Ravens po porážce 10:27. Před ročníkem 2002 naráží Baltimore na platový strop, takže je nucen prodat několik hráčů. I tak zůstávají Ravens konkurenceschopnými až do prosince, kdy řada porážek likviduje šanci na playoff.", "section_level": 2}, {"title": "Draft 2003.", "content": "Ravens potřebují quarterbacka, ale poté, co jsou všichni kvalitní rozebráni, si jako číslo 10 vybírají defensive enda Terrella Suggse z Arizona State Sun Devils. Výměnou s New England Patriots za volbu v prvním kole draftu 2004 získávají jako číslo 19 quarterbacka Kyla Bollera. Patriots tak o rok později získávají defensive tackla Vince Wilforka, který je podle mnohých klíčem k zisku Super Bowlu 2003 a 2004.", "section_level": 3}, {"title": "2003 - 2005.", "content": "Po sezóně 2003 Art Modell oficiálně prodává zbývajících 51% procent akcií Bisciottimu a ukončuje tak 40 let dlouhé vlastnictví NFL licence. Modell má stále kanceláře v sídle Ravens v Owings Mills v Marylandu, a působí jako konzultant. Na startu ročníku je Boller jmenován startujícím quarterbackem, ale po zranění uprostřed sezóny je nahrazen Anthony Wrightem. Jamal Lewis zaznamenává 2,066 yardů, včetně 295 yardů v jediném utkání proti Cleveland Browns ze 14. září. Do zápasu se Seattle Seahawks zaznamenávají Ravens bilanci 5-5, ve kterém ale v posledních sedmi minutách obrací ztrátu 24:41 na vítězství 44:41 v prodloužení a následně vítězí v pěti ze šesti utkání. S 10-6 poprvé získávají titul v AFC North a utkávají se s Tennessee Titans. Skóre se přelévá ze strany na stranu, přestože Ravens naběhají pouhých 54 yardů. Titans vítězí field golem ze závěru zápasu 17:20 a sezóna baltimorských končí. Ray Lewis je podruhé v kariéře jmenován defenzivním hráčem roku. V roce 2004 Ravens s 9-7 nedosahují na playoff, Kyle Boller zakončuje sezónu jako hlavní quarterback. Před ročníkem 2005 se snaží rozšířit řady receiverů (druzí nejhorší v NFL 2004) podepsáním Derricka Masona od Titans a draftováním hvězdy Oklahomy Marka Claytona v Draftu 2005. Nicméně, Ravens končí sezónu s 6-10.", "section_level": 2}, {"title": "2006.", "content": "Baltimore Ravens začali sezónu tím, že se pokusí vylepšit loňskou bilanci 6-10. Poprvé v historii vítězí v prvních čtyřech utkáních pod vedením bývalého quarterbacka Titans Steva McNaira. Po problémech v ofenzívě prohrávají dvě následná utkání, takže trenér Brian Billick v pauze propouští koordinátora ofenzívy Jima Fassela a přebírá jeho kompetence. Následně Ravens vítězí v 9 z 10 zápasů a získávají divizní titul. Jako druzí v AFC mají v prvním kole volno a ve druhém se střetávají s Indianapolis Colts. Mnozí fanoušci toto historické střetnutí nazývají jako „soudný den“, protože se utkali starý a nový baltimorský tým. V jednom z nejpodivnějších utkání historie playoff oba týmy skórují pouze field góly, McNair hází 2 interceptiony včetně jednoho na 1-yardové linii. Budoucí šampióni Super Bowlu Colts vítězí 6:15, pro Ravens sezóna končí.", "section_level": 2}, {"title": "2007.", "content": "Po hvězdném ročníku 2006 Baltimore věří, že ho dokáže zopakovat, ale zranění a chabá hra ničí tým, který končí poslední v AFC North s bilancí 5-11. Ponižující porážka ze 16. prosince 16:22 v prodloužení od ubohých Miami Dolphins vede k Billickově rezignaci den po skončení sezóny.", "section_level": 2}, {"title": "2008.", "content": "S nováčky Johnem Harbaughem (trenér) a Joem Flaccem (quarterback) vstoupil Baltimore do nové sezóny s nejistotou. Zápas druhého týdne s Houston Texans byl odložen o dva měsíce kvůli hurikánu Ike, takže Ravens museli hrát osmnáct týdnů v řadě. Po třech porážkách v řadě od Steelers, Titans a Colts bylo vítězství v utkání s Dolphins bráno jako vykoupení za předchozí rok a Ravens nabrali skvělou formu. Osm výher z 10 zápasů znamenalo šestou pozici pro nasazení do playoff. Největším úspěchem bylo vítězství 33:24 na hřišti Dallas Cowboys. V důsledku čtyř interceptionů, z nichž jeden vyústil v touchdown Eda Reeda, poráží Ravens 4. ledna v utkání o divokou kartu Miami Dolphins 27-9. O šest dní později v Divisional Round oplácí Tennessee Titans porážku z pátého týdne a na LP Field díky field gólu Matta Stovera 53 sekund před koncem vítězí 13:10. Krůček od Super Bowlu XLIII prohrávají 18. ledna Ravens s divizními rivaly Pittsburgh Steelers 14:23.", "section_level": 2}, {"title": "2009.", "content": "Posledním pamětníkem první sezóny Ravens v NFL zůstává Ray Lewis. V draftu je vybrán Michael Oher, na základě jeho raných let kariéry je později natočen úspěšný film Blind Side. V prvním utkání sezóny pokračuje ofenzíva ve zlepšení a 500 získanými yardy spolu s 38 body poráží Kansas City Chiefs 38-24. Poněkud překvapivě se nedaří jinak tradičně silné obraně, takže Ravens střídavě prohrávají a vyhrávají, až končí základní část s bilancí 9-7. Tohoto poměru dosahují i Steelers a Texans, ovšem Baltimore má proti Pittsburghu lepší mezidivizní bilanci (3-3 oproti 2-4) a proti Texans mezikonferenční bilanci (7-5 proti 6-6). V prvním kole playoff se Ravens moc šancí proti silným New England Patriots nedává, ale Ray Rice z první akce zaznamenává 83-yardový touchdown. První čtvrtina končí drtivým vedením 24-0 a je v podstatě rozhodnuto, konečné skóre zní 33:14. V AFC Divisional Round se utkávají s Indianapolis Colts vedenými Paytonem Manningem, který ve druhé čtvrtině přihrává na dva touchdowny a vítězství 3:20.", "section_level": 2}, {"title": "2010.", "content": "Kromě tradičně výborné obrany se Ravens v nové sezóně mohou opřít také o výkony quarterbacka Joea Flacca, takže základní část končí s bilancí 12-4-0 a připisují si některá cenná vítězství, například nad New York Jets 10:9, Pittsburgh Steelers 17:14 nebo držiteli Super Bowlu New Orleans Saints 30:24. I tak končí v divizi až na druhém místě za Steelers, kteří při stejném poměru vítězství a porážek mají lepší bilanci v rámci divize (5-1 Steelers proti 4-2 Ravens), takže do playoff nastupují až z páté pozice. Přesto jsou v duelu s Kansas City Chiefs favority a tuto roli splňují, když ve druhém poločase drtí soupeře 20:0 a celkově 30:7. Ve druhém kole se střetávají se Steelers. Začátek utkání mají Ravens fantastický a v poločase vedou 21:7, ale krátce po přestávce snižuje 9-yardovým touchdownem tight end Heath Miller a Hines Ward 8-yardovým touchdownem vyrovnává. Na následující field gól ještě Ravens odpovídají stejnou mincí, jenže na Mendenhalův touchdown už ne a Steelers vítězí 24:31.", "section_level": 2}, {"title": "2011.", "content": "Ravens znovu míří vysoko, což dokazují vítězstvím 35:7 v prvním kole na nenáviděnými rivaly z Pittsburghu. Ve všech osmi domácích utkáních Baltimore vítězí, z venku si přiváží čtyři porážky, ale na druhou stranu vítězí na hřištích Bengals, Browns a hlavně znovu nad Steelers. Právě tento fakt pomáhá Ravens k zisku divizního titulu. Ti se mohou znovu opřít o tradičně skvělou defenzívu (2. nejlepší v lize), ve které ohromuje Terrell Suggs, který je za své výkony vyhlášen Defenzivním hráčem roku. V ofenzívě dominuje běhací útok vedený Rayem Ricem, ale slušné výkony podává také quarterback Joe Flacco. V prvním kole playoff má druhý nasazený Baltimore pauzu a v semifinále konference poráží na domácím stadionu Houston Texans 20:13. Hosté hrají až se třetím quarterbackem a po první čtvrtině prohrávají 3:17, ale po snížení ve druhé čtvrtině nezaznamenají ve druhém poločase ani bod a prohrávají. Finále konference na hřišti New England Patriots je od začátku až do konce vyrovnané, domácí se před koncem dostávají do vedení 23-20. Lee Evans poté při druhý a 1 nezachytí touchdownovou přihrávku a následně Billy Cundiff nepromění jednoduchý field gól z 32 yardů, který by znamenal alespoň prodloužení. Sezóna končí a znovu vyvstávají otazníky nad dalším pokračováním veteránů Eda Reeda a Raye Lewise.", "section_level": 2}, {"title": "2012 – šampióni Super Bowlu XLVII a konec jedné éry.", "content": "Přes mnohá zranění v defenzívě na začátku sezóny odstartovali Ravens soutěž výborně, a i s Edem Reedem a Rayem Lewisem v sestavě zvítězili v devíti z prvních jedenácti utkání. Šest zápasů ovšem skončilo rozdílem sedmi bodů nebo menším a protože ofenzíva pod vedením Joea Flacca začala nově praktikovat no-huddle offense, velký díl zodpovědnosti za výsledky stále ležel na obraně. Po domácí porážce 20:23 s úhlavním nepřítelem z Pittsburghu Ravens prohráli také dva další zápasy a odvolaného ofenzivního koordinátora Cama Camerona nahradil Jim Caldwell. Vítězství nad New York Giants 33:14 definitivně zajistilo Ravens divizní titul, nicméně kvůli porážce 17:23 v posledním kole s Bengals byli nasazeni do play-off až na čtvrtém místě. Ray Lewis oznámil, že zápas prvního kola play-off proti pátým nasazeným Colts bude posledním v jeho kariéře nad domácím stadionu. Jím vedená obrana poté dovolila skórovat Colts pouze tři field góly a protože Joe Flacco přihrál na tři touchdowny, domácí zvítězili 24:9. V semifinále konference se v útočně laděném utkání střeli Ravens s Denver Broncos. Domácí Broncos si celé utkání udržovali mírný náskok, ale 41 sekund před koncem zápasu za stavu 28-35 hodil Flacco dalekonosnou přihrávku na Jacobyho Jonese, který ji proměnil v touchdown a šlo se do prodloužení. V něm si na své 45-yardové linii Peyton Manning připsal interception a Ravens proměnili následný field-gól, čímž postoupili do finále konference. Zde se střetli s New England Patriots a po prohrané první půli zápas úplně otočili. Nedovolili Patriots zaznamenat ani bod, sami jich dali 21 a po vítězství 28:13 se podruhé v historii klubu probojovali do Super Bowlu. Zde se střetli s šampiony konference AFC, San Franciscem 49ers, které vedl bratra trenéra Ravens Johna Harbaugha Jim. Ravens vstoupili do zápasu skvěle a v poločase vedli 21:6, když Joe Flacco přihrál na tři touchdowny Boldinovi, Pittovi a Jonesovi, přičemž San Francisco se \"zmohlo\" pouze na dva field góly. A když z první akce druhé půle vrátil kickoff Jacoby Jones do touchdownu, zdálo se rozhodnuto. Pak ovšem nastal nechvalně známý výpadek světel, který trval 34 minut a po něm nastartovali 49ers velký návrat. Ještě ve třetí čtvrtině dosáhli touchdownu Frank Gore a Michael Crabtree, a po field gólu Akerse už byl rozdíl mezi oběma týmy pouze 5 bodů. Deset minut před koncem po dalším touchdownu zkusilo San Francisco vyrovnat, ale pokus za dva body nebyl úspěšný. Rozhodující moment nastal v čase 1:46 před koncem, kdy se Colin Kaepernick snažil najít přihrávkou v end zóně Michaela Crabtreeho. Ten zde svedl tvrdý souboj s Defensive backem Ravens Jimmy Smithem, výsledkem byla bohužel pro 49ers pouze nezachycená přihrávka. Ke kontaktu mezi oběma hráči došlo ještě před příletem míče, nicméně žádný faul nebyl hlášen. Ravens tak druhou účast v Super Bowlu proměnili v druhé vítězství a Joe Flacco byl vyhlášen nejužitečnějším hráčem utkání.", "section_level": 2}, {"title": "2013.", "content": "Po odchodu mnoha opor skládají Ravens nový tým a výsledky tudíž nejsou takové, jaké se od obhájce Super Bowlu očekávají. Pod tlak veřejnosti se dostává především quarterback Joe Flacco, jenž podepisuje šestiletou smlouvu na 120 milionů dolarů, čímž se v tu chvíli stává nejlépe placeným hráčem v historii NFL, ovšem jeho výkony na hřišti tomu neodpovídají a po sezóně je přinucen přistoupit na snížení platu. Z prvních deseti utkání vítězí Baltimore \"pouze\" ve čtyřech, kdy hned pět porážek je rozdílem šesti bodů nebo menším. Následují čtyři vítězství v řadě a play-off je znovu na dosah, jenže drtivé porážky od Patriots (7:41) a Bengals (17:34) ničí sen o obhajobě Super Bowlu.", "section_level": 2}, {"title": "Spor o logo.", "content": "První logo na helmách používané mezi roky 1996 – 1998 znázorňuje roztažená havraní křídla ve fialové a černé barvě se štítem uprostřed, na kterém je uprostřed nakresleno písmeno \"B\", nahoře slovo \"Ravens\", a dole malý bílý kříž. Obvodní soud potvrdil verdikt poroty, že logo porušuje autorská práva Fredericka E. Bouchata, amatérského umělce z Marylandu. Bouchat doložil, že svůj návrh loga odeslal na Maryland Stadium Authority faxem poté, co bylo potvrzeno získání týmu NFL Baltimorem. Když bylo logo zveřejněno, nebyl uveden jako autor. Bouchat žaloval klub a prohlašoval, že je návrhářem znaku; zástupci týmu tvrdili, že logo bylo navrženo nezávisle. Soud rozhodl ve prospěch Bouchata s tím, že majitel týmu Modell měl přístup k jeho práci. Bouchatův fax dorazil k Johnu Moagovi, předsedovi Maryland Stadium Authority, jehož kancelář byla umístěna ve stejné budově, jako Modellova. Bouchatovi nakonec nebyla přiřčena finanční náhrada za škody. Deník Baltimore Sun vyhlásil novou soutěž o logo a představil tři návrhy. Fanoušci si vybrali havraní hlavu z profilu. Art Modell souhlasil, ale požadoval zakomponovat písmeno \"B\" někam do loga. Současné logo tak splňuje oba tyto požadavky.", "section_level": 1}, {"title": "Uniformy.", "content": "Design uniforem Ravens zůstal v podstatě beze změny od inaugurační sezóny 1996. Helmy jsou černé se dvěma zužujícími se fialovými pruhy od masky na vrchol přilby. Hráči standardně nosí fialové dresy doma a bílé venku. V roce 1996 tým nosil černé kalhoty s jedním velkým bílým pruhem na všechny zápasy. Dík kombinaci fialový dres - černé kalhoty se Ravens stali prvním týmem NFL, který v domácích zápasech nosí tmavou kombinaci. V listopadu 2004 představil tým třetí alternativní sadu, černé dresy s černými kalhotami a ponožkami. Od té doby nosí tuto kombinaci pouze při utkáních v hlavním vysílacím čase a při jiných významných zápasech. Po několika změnách se 5. prosince 2010 proti Steelers vracejí Ravens k fialovému dresu a černým kalhotám.", "section_level": 1}, {"title": "Hráči.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hráči draftovaní v prvním kole.", "content": "za posledních deset sezón", "section_level": 2}], "src_summary": "Baltimore Ravens je profesionální klub amerického fotbalu se sídlem v Baltimoru (stát Maryland). V současné době jsou členy North Division (Severní divize) American Football Conference (AFC, Americké fotbalové konference) National Football League (NFL, Národní fotbalové ligy). Název týmu je odvozen od básně “Havran“ Edgara Allana Poea, který v Baltimoru žil, pracoval a je zde i pohřben. ", "tgt_summary": "Die Baltimore Ravens sind eine in Baltimore ansässige American-Football-Mannschaft, die in der National Football League (NFL) spielt. Die Ravens spielen dort in der American Football Conference (AFC), in der Northern Division. Zu Ehren des in Baltimore gestorbenen Schriftstellers Edgar Allan Poe und seinem Werk \"The Raven\" (dt. „Der Rabe“) kam das Team zu seinem Namen. Die Maskottchen des Teams waren bis zum Ende der Saison 2008 die kostümierten Raben Edgar, Allan und Poe. Zur Saison 2009 wurden Edgar und Allan durch die lebenden Raben Rise und Conquer ersetzt.", "id": 712632} {"src_title": "Regresní analýza", "tgt_title": "Regressionsanalyse", "src_document": [{"title": "Matematická formulace.", "content": "Podívejme se nejdříve na případ, kdy závisle proměnná formula_1 je skalár nebo vektor z nějakého lineárního prostoru, jako tomu bylo v našem příkladu s dobou dožití pacienta, vyjádřenou jako číselný údaj v letech. V takovém případě bývá úloha regrese obvykle formulována jako úloha hledání podmíněné střední hodnoty jakožto funkce nezávisle proměnných formula_2: přičemž formula_4 je symbol střední hodnoty (nepřesně řečeno průměru), svislítko „formula_5“ zde můžeme číst jako „se znalostí“ a formula_6 je \"regresní funkce\", kterou je třeba odhadnout. Nejčastěji se to děje tak, že se tato funkce předpokládá v nějakém obecném tvaru závislém na neznámých \"regresních parametrech\" čili \"regresních koeficientech\", a tyto koeficienty se poté odhadují na základě pozorovaných dat. Nejčastějším případem je lineární regresní funkce, což vede na regresní rovnici s regresními koeficienty formula_8. Tomuto důležitému zvláštnímu případu se říká lineární regrese. Vedle něj existují i regresní modely podstatně nelineární, například některé typy neuronových sítí. Druhou základní možností je, že závisle proměnná formula_1 je diskrétní. Například by mohlo jít o situaci, kdy na základě věku a pohlaví zákazníka predikujeme, jaký nápoj si koupí. V tomto případě by formula_1 nabývala hodnot z množiny {\"voda, ovocná limonáda, cola, pivo, víno, tvrdý alkohol\"}, a není tudíž definována její střední hodnota. Regresní analýza v této situaci se označuje jako diskriminační analýza a jejím úkolem je hledat podmíněné pravděpodobnosti toho, že zkoumaný objekt patří do jednotlivých tříd: kde formula_12 je pravděpodobnost, že objekt patří do \"k\"-té třídy. Typické metody používané pro řešení úloh tohoto typu jsou Pearsonova lineární diskriminační analýza, logistická regrese a metody z nich odvozené.", "section_level": 1}], "src_summary": "Regresní analýza je označení statistických metod, pomocí nichž odhadujeme hodnotu jisté náhodné veličiny (takzvané \"závisle proměnné\", nazývané též \"cílová proměnná\", \"regresand\" anebo \"vysvětlovaná proměnná\") na základě znalosti jiných veličin (\"nezávisle proměnných\", \"regresorů\", \"kovariát\" anebo \"vysvětlujících proměnných\"). ", "tgt_summary": "In der Statistik ist die Regressionsanalyse ein Instrumentarium statistischer Analyseverfahren, die zum Ziel haben, Beziehungen zwischen einer abhängigen (oft auch erklärte Variable, oder Regressand genannt) und einer oder mehreren unabhängigen Variablen (oft auch erklärende Variablen, oder Regressoren genannt) zu modellieren. Die Durchführung einer Regression wird verwendet, um Zusammenhänge quantitativ zu beschreiben oder Werte der abhängigen Variablen zu prognostizieren. Die häufigste Form der Regressionsanalyse ist die lineare Regression, bei der der Anwender eine Gerade (oder eine komplexere lineare Funktion) findet, die den Daten nach einem bestimmten mathematischen Kriterium am besten entspricht. Beispielsweise berechnet die gewöhnliche Methode der kleinsten Quadrate eine eindeutige Gerade (oder Hyperebene), die die Summe der Abweichungsquadrate zwischen den wahren Daten und dieser Linie (oder Hyperebene), d. h. die Residuenquadratsumme minimiert. Aus bestimmten mathematischen Gründen kann der Anwender den bedingten Erwartungswert der abhängigen Variablen schätzen, wenn die unabhängigen Variablen eine bestimmte Menge von Werten annehmen. Weniger gebräuchliche Formen der Regression verwenden geringfügig unterschiedliche Verfahren zum Schätzen alternativer Lageparameter (z. B. die Quantilsregression) oder zum Schätzen des bedingten Erwartungswertes für eine breitere Klasse nichtlinearer Modelle (z. B. nichtparametrische Regression). ", "id": 2282429} {"src_title": "Modrý Portugal", "tgt_title": "Blauer Portugieser", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Réva vinná (\"Vitis vinifera\") odrůda \"Modrý Portugal\" je jednodomá dřevitá pnoucí liána dorůstající v kultuře až několika metrů. Kmen tloušťky až několik centimetrů je pokryt světlou borkou, která se loupe v pruzích. Úponky révy jsou středně dlouhé, umožňují této rostlině pnout se po pevných předmětech. Růst je středně bujný až bujný s polovzpřímenými letorosty. Včelka je zelenožlutá, jemně ochlupená. Vrcholek letorostu je polootevřený, světle zelený, takřka bez antokyaninové pigmentace, lesklý, pouze slabě pavučinovitě ochmýřený. Internodia jsou dlouhá, stejně jako nodia jsou zelená, slabě vlnatě ochmýřená. Mladé lístky jsou zelené, někdy s jemným bronzovým nádechem, takřka bez antokyaninové pigmentace, lysé či slabě pavučinovitě ochmýřené. Jednoleté réví je silné, řídké, hořčicově hnědé, eliptického průřezu. Zimní pupeny jsou malé, zašpičatělé. List je středně velký až velký, čepel je pětiúhelníková, tří- až pětilaločnatá s mělkými horními bočními výkroji, zřídka celokrajná. Vrchní strana čepele listu je zvlněná, slabě puchýřnatá, lesklá, středně zelená, spodní strana je hladká, řapíkový výkroj je lyrovitý, uzavřený s úzkým průsvitem, málokdy je otevřený, u báze řapíku ostrý, řapík listu je středně dlouhý, stejně dlouhý, jako medián listu, narůžovělý až červenavě proužkovaný, žilnatina listu v oblasti napojení řapíku je slabě pigmentovaná antokyaniny. Oboupohlavní pětičetné květy v hroznovitých květenstvích jsou žlutozelené, samosprašné. Plodem je středně velká až velká (15 mm, 1,1 g), kulatá bobule jednotné barvy a velikosti, která je průměrně voskově ojíněná, tmavomodrá až modročerná, na líčku má rezavé tečky, slupka je tenká až středně silná, dužnina je bez zbarvení, řídká až rozplývavá, sladké, neutrální chuti. Semeno je velké, vejcovité, tmavě červenohnědé, zobáček je krátký. Stopečky bobulí jsou středně dlouhé, lehce oddělitelné. Hrozen je líbivý, středně velký až velký (160 mm, 151-192 g), válcovitě-kuželovitý až kuželovitý, středně hustý, jednoduše nebo dvojitě křídlatý, s krátkou až středně dlouhou, průměrně lignifikovanou stopkou.", "section_level": 1}, {"title": "Původ a rozšíření.", "content": "\"Modrý Portugal\" je moštová odrůda vinné révy (\"Vitis vinifera\"). Často slouží též jako nenáročný stolní hrozen, ale pro náchylnost k hnilobě pouze v době sklizně. Původ odrůdy je neznámý. Název sice ukazuje na Portugalsko, ale zde se odrůda vůbec nepěstuje a portugalští ampelografové neuznávají její příbuznost k žádné zde pěstované odrůdě. Naproti tomu je rozšířena takřka v celém Podunají, proto se předpokládá, že pochází odněkud z tohoto prostoru, pravděpodobně z Rakouska. Genetická analýza ukázala, že otcovskou odrůdou je Sylvánské zelené (Grüner Silvaner) a mateřskou Blaue Zimmettraube. Blaue Zimmettraube je téměř vymizelá modrá odrůda s ženským květem, pěstovaná ve Štýrsku a okolí. Je tak příbuzná s Frankovkou, kde otcovskou odrůdou je Gouais blanc (Weisser Heunisch, Běl velká, Vídeňka). Mezi tradiční oblasti pěstování odrůdy patří Rakousko, kde byla roku 2007 vysazena na 2.350 hektarech. Z Rakouska se odrůda rozšířila po roce 1840 do Německa, především do oblastí Rheihessen a Pfalz, zásluhu na tom měl hlavně Johann Philipp Bronner, jeden ze zakladatelů moderního německého vinařství. V Německu byla odrůda roku 2007 vysazena na 4.557 hektarech vinic. Na menších plochách je pěstována například také ve Francii, ve státech bývalé Jugoslávie, v Maďarsku, Rumunsku a v některých zemích bývalého SSSR, celkově byla roku 2010 vysazena na ploše asi 15.000 hektarů. Odrůda je zapsána v Listině registrovaných odrůd na Slovensku, pěstuje se zde zejména v obcích Dolné a Horné Orešany, kde má vzhledem ke svému použití sympatickou přezdívku „štrúdlák“ (myšlen je makový štrúdl). Dále je na Slovensku je rozšířena také v malokarpatské oblasti a v okolí Skalice. Zde se z ní připravuje spolu s Frankovkou a Svatovavřineckým známkové víno „Skalický rubín“. Na českém území byl kdysi \"Modrý Portugal\" nejrozšířenější modrou odrůdou nejen pro svou vysokou plodnost, ale i proto, že se díky své jemnosti a svěžímu aroma dobře pije. Na venkově bývalo víno MP doprovodem pracovních svačin i běžných denních jídel. Na Moravě se odrůda pěstuje v okolí Kyjova, Uherského Hradiště, Hustopečí a Hodonína, v Podluží, dále v obcích Kobylí, Čejkovice, Velké Pavlovice, Rakvice, Mutěnice. V české vinařské oblasti je jednou ze základních odrůd sortimentu pro výrobu červených vín a najdeme ji na Mělnicku, Roudnicku a Čáslavsku. Ve Státní odrůdové knize České republiky je zapsána od roku 1941. Do Čech se tato odrůda dostala okolo roku 1880 a postupně se rozšířila do všech českých a moravských vinařských oblastí. V polovině třicátých let dvacátého století činil podíl \"Modrého Portugalu\" z celkové výměry českých vinic 9 % a na Moravě dokonce 16,5 %. Právě v té době tak byl nejrozšířenější zdejší modrou odrůdou. Dnes je vysazen podstatně méně, roku 2010 tvořil již pouze 3,8 % ploch vinic, přičemž jeho plochy ve výsadbách se snižují, průměrný věk porostů této odrůdy byl téhož roku 20 let. Udržovateli odrůdy jsou v ČR Ing. Alois Tománek, Šlechtitelská stanice vinařská Polešovice, ŠSV Velké Pavlovice, VÚRV Praha-Ruzyně a Výzkumná stanice vinařská, Karlštejn.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Traduje se, že roku 1772 povolal hrabě Johann von Fries na svůj zámek v Bad Vöslau u Vídně několik vinařů z okolí a předal jim svazky réví odrůdy, které dostal od své obchodní agentury v Portu v Portugalsku. Odrůda měla takové přednosti, že za několik let byly v okolí obce vysazeny dvě třetiny vinic odrůdou \"Blauer Portugieser\". Podle jména obce se jí zde také říkalo „Vöslauer“. Pěstování se rozšířilo i do sousedního Bádenska a postupně do celé monarchie. V Bad Vöslau vzniklo u tamní firmy R. Schlumberger v roce 1848 první šumivé víno z Modrého Portugalu, které si získalo nesmírný ohlas daleko za hranicemi Rakouska. Další, lokálně používaná synonyma odrůdy jsou : \"Португизер, Блау португизер, Бургундский, Бургундер, Портюге бле, Опорто, Португалка\" (vše Rusko), \"Autrichien, Azul, Badener, Badner\" (Německo), \"Blauer Oporto, B. Portugieser\" (USA), \"Blaue Feslanertraube, B. Feslauertraube, Bonnette, Bourgounder, Brina, Cerna Kraljevina, Černé Rané, Cerny Sryk, Crna Kraljevina, Feslauer, Feslauertraube, Früher Blauer Portugieser, F. Voeslauer, Frulv Portugieser, Garidelia Monopyrena, G. Praecox, Imbrina, Kék Oporto\" (Maďarsko), \"K. Portugiezi, Kékoporto, Kraljevina, K. Crvena, Kraljvina, Maviona Rana, Mavrona Rana, Mavrovna Rana, Modra Kraljevina, Modra Portugalka\" (Slovinsko), \"Mor Portugieser, Moravna Oporto, Oporto\" (Rumunsko, Slovensko, ČR, Polsko), \"O. Kek\" (Maďarsko), \"O. Vaeslauer, Oportorebe\" (Německo), \"Plant de Porto, Portgieser, Portjuge\" (Bulharsko), \"Portoghese\" (Itálie), \"Portohese Nero, Portougalka, Portougalsky Siny, Portugais Bleu\" (Francie, Chile), \"P. Bleau\" (Rumunsko), \"Portugais de Bingen, Portugalika, Portugaljka\" (Chorvatsko), \"Portughese, Portugiz, Portugizac, P. Crni, Portugieser, Portugiezi, Portugizac Crni\" (Chorvatsko), \"Portugizer Chernyi\" (Rusko), \"Portugroljka, Portuguese Blue\" (USA), \"Portuguêz Azul\" (Portugalsko), \"Raisin des Roses\" (Francie), \"Rana Modra, Rana Modra Kraljevina, Ranina\" (ČR, SR), \"Skorak, Skoré Černé, Veslaver, Vöslauer, Voslaner, Weslau\".", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzné odrůdy.", "content": "Odrůda \"Portugal šedý\" (\"Portugieser Grau\") je pupenovou mutací \"Modrého Portugalu\", \"Portugal bílý\" (\"Portugieser Grün\") je pupenová mutace \"Portugalu šedého\". Obě odrůdy lze ještě vzácněji objevit i v našich vinohradech. \"Portugal červený\" (\"Portugieser Rot\") není pravděpodobně příbuzný s rodinou odrůd \"Modrého Portugalu\". Pochází patrně z Rakouska nebo severozápadního Chorvatska. V Německu je registrován též tetraploidní klon odrůdy MP, zapsaný v katalogu odrůd VIVC samostatně. Je zde uvedena též odrůda \"Portugieser Früh Blau\", odrůda nejasného původu, o které je velmi málo zmínek v ampelografické literatuře, dle její synonymiky lze soudit, že se patrně jedná o jedno ze synonym odrůdy \"Modrý Portugal\", popřípadě by se dalo uvažovat i o identicitě s odrůdou \"Laska\".", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Réví na úrodných a vlhkých půdách hůře vyzrává. Odrůda je velmi poškozována zimními mrazy (řídke dřevo) a je citlivá i na jarní mrazíky. Nesprchává, proto jí vyhovuje podnož K 5BB, ale také SO-4 a T 5C pro hlubší a úrodnější půdy, pro půdy vápenité pak 125 AA. Daří se jí na středním i vysokém vedení révy s řezem na kratší tažně, mimořádně vhodné je její pěstování na pergole. Tuto možnost v úspěšné míře využívají zahrádkáři. Hodí se pro většinu vedení, dobře snáší i krátký řez, vhodné zatížení keře je 6 až 8 oček na m2. plodnost je výborná, výnosy jsou pravidelné a vysoké, 10-14 (20) t/ha při cukernatosti 16-21 °NM a obsahu kyselin 7-11 g/l. Ze sklizní přes 15 t/ha jsou však vína řídká, hrozno je kyselejší a má zpravidla nižší cukernatost (okolo 16° NM), slabou barevnost a nízkou extraktivnost.", "section_level": 1}, {"title": "Fenologie.", "content": "Vegetační cyklus odrůdy trvá 129 dní při sumě aktivních teplot (SAT) 2650 °C (v klimatických podmínkách Oděsy). Doba rašení oček je středně raná, raší v polovině dubna, kvetení je středně rané, kvete v polovině června. Květy málo opadávají. Zaměkání začíná začátkem srpna, odrůda dozrává současně s Chasselas, zhruba v polovině až ve třetí dekádě září, zrání hroznů tedy je středně rané.", "section_level": 2}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Je napadána plísní révovou (\"Plasmopara viticola\") a je jednou z nejcitlivějších odrůd vůči padlí révovému (\"Uncinula necator\"). Za dešťů v době dozrávání hroznů se rychle rozšiřuje \"Botrytis cinerea\". Trpí také červenou spálou (\"Pseudopeziza tracheiphila\") a černou skvrnitostí (\"Phomopsis viticola\"). Z viróz jsou časté roncet a svinutka. Je napadána obaleči. Dozrávající hrozny jsou poškozovány vosami a včelami. Velké hrozny také snadno hnijí.", "section_level": 2}, {"title": "Poloha a půdy.", "content": "Nároky na polohu i půdu má tato vděčná odrůda nízké, snáší půdy štěrkovité, hlinité, vápenité i suché písčité. Dobře snáší sucho, naopak nemá ráda trvale zamokřené, vlhké půdy a půdy přehnojené dusíkem, kde trpí chorobami a mrazy.", "section_level": 2}, {"title": "Víno.", "content": "Odstín červené barvy vína odpovídá velikosti sklizně, ale vždy je méně intenzivní nežli u Svatovavřineckého. MP je odrůda, u které je snadné dosáhnout vysokých výnosů, ale pak nemůže poskytnout kvalitu. Podařené mladé víno MP má jemnou květinovou vůni, která je nesmírně příjemná, a je-li podporována mladistvou harmonií vína, pak svádí k opakovanému doušku. Při zrání vína se objevují vůně čerstvého sena. Použitím karbonické macerace lze z MP vytvořit velmi příjemný typ mladého červeného vína. To přichází na trh pod názvem „Martinské víno“ v den svátku sv. Martina (11. listopadu), tedy ještě před světoznámým francouzským Beaujolais, k němuž se dá směle přirovnat. Víno MP se často užívá se ke scelování s tvrdými víny či s víny vysoké acidity, často s víny odrůd \"Svatovavřinecké\" a \"Frankovka\", které tak zjemňuje. Dosáhne se rychlejšího zrání vína a zjemní se tvrdost kyselin a tříslovin. Směsku MP a \"Frankovky\" nazývali na Slovácku „Slovácký granát“ a bývala velmi oblíbená. Barva typického MP je jemně rubínová, vůně jemná, někdy až květinová, chuť lehčí, s menším obsahem tříslovin, harmonická, příjemná, sametová, víno je lehčí s nižším obsahem kyselin, jemně natrpklé. Vína z regulované sklizně jsou jemná, květinově aromatická, příjemně pitelná, světle červené barvy. Ve vůni a chuti můžeme hledat květiny, čerstvé seno, třešně, cassis. Víno rychle vyzrává, obecně není příliš vhodné k archivaci. Mělo by se pít mladé, pak vyniká v jeho aroma přitažlivost ovocných a květinových tónů a jeho chuť je měkká, vláčná, méně tříslovinová. Vína této odrůdy je spotřebitelská veřejnost zvyklá kritizovat a podceňovat. Nemusí to být vždy pravda. V posledních letech jsme se mohli setkat s takovými portugaly, které nás velmi příjemně překvapí. Vzácněji se setkáváme i s barikovým provedením vín této sympatické odrůdy.", "section_level": 1}, {"title": "Stolování.", "content": "Vína MP se často pila při družné zábavě pod víchem, kde se podávaly studené masité pokrmy. Lehká vína se hodí k zahánění žízně při stolování a dají se kombinovat s velkou paletou pokrmů, neboť svým neutrálním dojmem výraz jídel nijak neruší. Jsou vhodná k pokrmům jako drůbeží maso, biftek, bažant, kachna, husa, zajíc na divoko, sýrový nářez, těstoviny, šunka, salám. Víno MP je lehčí, a hodí se tedy dobře k lehkým pokrmům, třeba k italské kuchyni. Portugal průměrné kvality se doporučuje podávat trošku podchlazený, jeho vady se tak zmírní.", "section_level": 2}], "src_summary": "Modrý Portugal (zkratka MP) je stará moštová odrůda révy vinné (\"Vitis vinifera\"), určená k výrobě červených vín. Její původ je neznámý.", "tgt_summary": "Der Blaue Portugieser ist eine alte Reb- und Rotweinsorte aus der Untersteiermark im heutigen Slowenien, welche in Mittel- und Südosteuropa verbreitet ist. Zum Blauen Portugieser gibt es zahlreiche Synonyme. Die Anbaufläche ist seit den 1990er Jahren stark rückläufig. In Deutschland wurde sie innerhalb von zehn Jahren von 5039 ha (2001) auf 3966 ha (2011) verringert, in Österreich von 2358 ha (1999) auf 1265,7 ha (2015).", "id": 1037357} {"src_title": "Metabolický syndrom", "tgt_title": "Metabolisches Syndrom", "src_document": [{"title": "Příčiny.", "content": "Metabolický syndrom se vyvíjí v čase u jedinců s genetickou predispozicí při nevhodném životním stylu, tj. při nadměrném energetickém příjmu a nedostatečné pohybové aktivitě.", "section_level": 1}, {"title": "Definice.", "content": "Metabolický syndrom je diagnostikován dle definice NCEP ATP III, pokud pacient splňuje tři nebo více z následujících pěti diagnostických kritérií: Metabolický syndrom je diagnostikován dle definice IDF, pokud obvod pasu překračuje 94 cm u mužů, resp. 80 cm u žen (absolutní podmínka) a dále pacient splňuje alespoň dvě z následujících", "section_level": 1}, {"title": "Složky metabolického syndromu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obezita.", "content": "Obezita je jedním ze základních faktorů rozvoje MS. V praxi není důležitý celkový podíl tukové tkáně, ale její rozložení. Mluvíme o abdominální obezitě – nahromadění tuku v oblasti břicha. Za rizikové hodnoty se považuje obvod pasu větší než 80 cm/ženy a 94 cm/muži. Vysoké riziko metabolických komplikací značí 88 cm/ženy a 102 cm/muži.", "section_level": 2}, {"title": "Krevní tlak.", "content": "Krevní tlak, který se dlouhodobě pohybuje nad hranicí 140/90 mmHg, je opět rizikovým faktorem. Za ten se považuje i už nastavená léčba vysokého krevního tlaku. Hodnota krevního tlaku by u pacienta s MS neměla přesahovat 130/85 mmHg.", "section_level": 2}, {"title": "Triacylglyceroly.", "content": "Tyto základní složky živočišných tuků a rostlinných olejů by v organismu neměly mít vyšší hodnotu než 1,7 mmol/l. Také platí, že čím nižší věk, tím by i hladina triacylglycerolů měla být nižší. Koncentrace se dají ovlivnit převážně nízkotučnou dietou a dále léky, především, ze skupiny fibrátů.", "section_level": 2}, {"title": "HDL cholesterol.", "content": "HDL, tedy \"hodný\" cholesterol, se podílí na transportu cholesterolu z tkání, kde se ukládá, zpět do jater, kde je zpracován. Jeho nízké hladiny (ženy pod 1,3 mmol/l, muži pod 1,0 mmol/l) jsou rizikové pro rozvoj aterosklerózy. V úvahu se samozřejmě bere i celkový cholesterol (neměl by být nad 6 mmol/l) a poměr HDL:LDL cholesterolů. Koncentrace cholesterolu lze ovlivnit dietou a léky, především ze skupiny statinů. Tyto snižují hodnoty celkového cholesterolu, nejnovější léky z této skupiny i zvyšují hodnoty HDL cholesterolu.", "section_level": 2}, {"title": "Diabetes melitus 2. typu.", "content": "Toto onemocnění je především stav, kdy tkáně nedokážou reagovat na inzulín a glukóza se špatně dostává do buněk. Taky se nazývá inzulínová rezistence. Většinou se odhalí orálním glukózovým tolerančním testem. Hladiny glukózy se nalačno musí pohybovat do 5,6 mmol/l. Při odhalení by se pacientovi měly rovnou dát léky snižující inzulínovou rezistenci (metformin) a ne se jen spoléhat na dietu. V současné době existuje několik skupin léků, které zlepšují stav.", "section_level": 2}, {"title": "Prevalence metabolického syndromu.", "content": "V severoamerické populaci, kde byl metabolický syndrom zkoumán nejvíce, se vyskytuje v průměru u 24 % populace starší 20 let, přičemž prevalence stoupá s věkem: Od 7 % u 20letých až po 40 % u osob starších 60 let. V ČR byla prevalence měřena u osob v rozmezí 24-65 let, kde dosáhla v průměru 32 % u mužů a 24 % u žen. Ve skupině nad 65 let byl výskyt v ČR u každého pohlaví ještě vyšší.", "section_level": 1}], "src_summary": "Metabolický syndrom (MS) je odborný termín, který zaštiťuje řadu rizikových faktorů nebo nemocí, které se často vyskytují společně a které vedou k předčasným komplikacím zdravotního stavu. Je známý také jako syndrom X, Reavenův syndrom, syndrom inzulínové rezistence či \"smrtící kvarteto\". Za patofyziologický podklad metabolického syndromu je považována inzulínová rezistence. Syndrom ve svém důsledku vede k rozvoji diabetu 2. typu a předčasným komplikacím oběhového systému, jako ateroskleróza, infarkt myokardu, mozková mrtvice apod. Nebezpečí metabolického syndromu tkví především v tom, že se člověk necítí nemocný, žádný faktor ho neomezuje v běžném životě a tím pádem nemá potřebu ani vůli dodržovat režimová opatření a pravidelně užívat léky.", "tgt_summary": "Das metabolische Syndrom wird gelegentlich auch als tödliches Quartett, Reaven-Syndrom oder Syndrom X bezeichnet. Es wird (neben dem Rauchen) als der entscheidende Risikofaktor für Erkrankungen der arteriellen Gefäße, insbesondere die koronare Herzkrankheit, angesehen und ist durch folgende vier Faktoren gekennzeichnet: ", "id": 1670126} {"src_title": "Idaho", "tgt_title": "Idaho", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Severní hranici Idaha tvoří Kanada, severovýchodní stát Montana. Na jihovýchodě sousedí se státem Wyoming, na jihu se státy Utah a Nevada. Na západě hraničí s pobřežními státy Oregon a Washington. Idaho je drsná země, plná velkých přírodních rezervací nenarušených civilizací. Většina státu je tvořena Skalnatými horami a hlubokými zalesněnými údolími. Je zde mnoho zasněžených horských pásem a strmých kaňonů. Divoká voda řeky Snake se valí do Pekelného kaňonu, který je hlubší než Velký kaňon. Vodopád Shoshone Falls je vyšší než Niagarské vodopády. Idaho je velice bohaté na přírodní zdroje. Je zde několik významných národních parků. Patří mezi ně Pekelný kaňon, Yellowstonský národní park a Národní park Farragut.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Na přelomu 18. a 19. století se na území dnešního Idaha dostali první běloši. V té době tu žilo asi 8000 indiánů. Původně bylo začleněno do teritoria Oregon. První osadníky na toto území přitahoval výnosný obchod s kožešinami. Během kalifornské zlaté horečky v roce 1849 prošly Idahem tisíce lidí a někteří se tam usadili. V roce 1863 podepsal Abraham Lincoln zákon o vytvoření teritoria Idaho. V té době žilo na jeho území asi 17 000 lidí. Politická stabilita území napomohla snadnému vzniku státní správy. Téměř okamžitě začal být budován vzdělávací systém, byly založeny noviny a ustanoven zákoník. V roce 1865 bylo hlavní město přeneseno z Lewistonu do Boise. Objev zlata v Idahu v roce 1866 a dokončení transkontinentální železnice v roce 1869 zapříčinily nový příliv osadníků do země, včetně čínských dělníků, kteří pracovali v dolech jako laciná pracovní síla. Když 3. července 1890 prezident Benjamin Harrison podepsal zákon o začlenění Idaha do Unie, mělo 88 548 obyvatel. Poté nastal rychlý průmyslový rozvoj státu. V roce 1890 Idaho vyváželo nejvíce olova ze všech amerických států. Ačkoliv se v průběhu let závislost na těžbě surovin snižovala, je dnes Idaho největším producentem olova a stříbra v USA. Během let bylo vytvořeno fungující zemědělství, které nahradilo příjmy z klesající těžby.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "HDP státu Idaho je 34 miliard dolarů, což ho řadí 44. místo v USA. Roční příjem na obyvatele činí 24 180 dolarů. Idaho je stát průmyslově zemědělský.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání lidu z roku 2010 zde žilo 1 634 464 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Rasové složení.", "content": "Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 11,2 % populace.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Mottem státu je „Esto perpetua“ (= budiž navěky), květinou šeřík, stromem bílá borovice, ptákem salašník horský a písní \"Here We Have Idaho\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Idaho (anglická výslovnost, oficiálně ) je stát nacházející se na severozápadě Spojených států amerických, v oblasti horských států v západním regionu USA. Idaho hraničí na severovýchodě s Montanou, na jihovýchodě s Wyomingem, na jihu s Utahem a Nevadou, na západě s Oregonem a Washingtonem a na severu s kanadskou provincií Britská Kolumbie. ", "tgt_summary": "Idaho (englische Aussprache ) ist ein Bundesstaat im Nordwesten der Vereinigten Staaten von Amerika mit einer Bevölkerung von 1.787.065 (Schätzung 2019). Er gehört damit zu den dünn besiedelten Bundesstaaten. Die Hauptstadt ist Boise. Der Staat wird auch als \"Gem State\" (Edelstein-Staat) bezeichnet. Der Name des Staates Idaho rührt wahrscheinlich vom indianischen Wort „Ee-dah-how“ der Shoshone her, was sinngemäß etwa „Licht auf den Bergen“ bedeutet. Anderen Behauptungen zufolge soll diese Übersetzung eine freie Erfindung des exzentrischen Minenlobbyisten George M. Willing sein.", "id": 1572383} {"src_title": "Bitva na Kulikovském poli", "tgt_title": "Schlacht auf dem Kulikowo Pole", "src_document": [{"title": "Situace před bitvou.", "content": "Po expanzi Mongolů ve 13. století až do českých zemí, kde byli poraženi králem Václavem I., se nájezdnická vojska stáhla do stepí na dolním toku Volhy, kde jako nástupce mocné mongolské veleříše vznikl nový státní útvar zvaný \"Ulus Džuči\", mnohem známější pod názvem Zlatá horda. Ruská knížectví se vůči němu dostala do vazalského postavení. Podmínky k otevřenému střetnutí dozrály za panování moskevského knížete Dmitrije Ivanoviče (1359–1389). Emír Mamaj, kterému se podařilo ovládnout západní část Zlaté hordy, se rozhodl uspořádat mohutné tažení na Rus, aby zamezil její politické emancipaci a obnovil poplatnou závislost. Když se v červenci 1380 dostala do Moskvy zpráva o pohybu mongolsko-tatarských vojsk, shromáždilo se do konce srpna téhož roku v Moskvě ruské vojsko.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vojenské síly.", "content": "Na ruské straně se především shromáždila aliance vojsk tehdejších ruských knížectví, z těch důležitějších Běloozero, Jaroslavl, Rostov a mnoha menších, všechna pod vedením Dmitrije Ivanoviče, knížete moskevského a velkoknížete vladimirského. Přítomnost všech zúčastněných není jednoznačná a pečlivě se rekonstruuje z dobových pramenů a hmotných památek historiky a archeology, patrně ne všechna důležitá knížectví se bitvy zúčastnila, zcela určitě chyběla vojska Nižného Novgorodu a Tveru (vyjma Kašinského knížectví, které nabylo nad Tverem samostatnosti roku 1375). K mongolsko-tatarským vojskům pod vedením chána Mamaje se měla připojit vojska litevská a rjazaňská, ta však do doby bitvy nedorazila. Přesto mongolská vojska byla posílena, a to o žoldnéře z východní Evropy, mezi něž patřili i Janované. Velikost ruských vojsk byla zhruba poloviční oproti tatarsko-mongolským, odhady silně kolísají od 150 do 60 tisíc na ruské a od 300 do 125 na tatarsko-mongolské straně.", "section_level": 2}, {"title": "Průběh bitvy.", "content": "Mlha zabránila započít bitvu v ranních hodinách a ke střetu došlo okolo poledne. Po zhruba třech hodinách byla mongolsko-tatarská vojska poražena a dala se na útěk. Mamaj pozoroval celý boj z blízkého pahorku a na poslední chvíli uprchl.", "section_level": 2}, {"title": "Dozvuky.", "content": "Později na břehu řeky Kalky, nedaleko bojiště Bitvy na řece Kalce z roku 1223, dostihl Mamaje jeho soupeř ve Zlaté hordě Tochtamiš a uštědřil zbytkům jeho vojska další porážku. Poté se Mamaj uchýlil do Kaffy, kde byl zavražděn.", "section_level": 2}, {"title": "Význam bitvy.", "content": "I když v ruských dějinách je bitva na Kulikovském poli oslavována jako zásadní vítězství, neznamenala ještě osvobození Ruska od Zlaté hordy. Ta v roce 1382 dobyla Moskvu a přinutila Dmitrije Donského přijmout poddanství, které bylo oficiálně ukončeno až o 100 let později, roku 1480. Bitva však byla znamením slábnutí mongolské síly a vzestupu moci Moskvy, která ovládala ruská knížectví.", "section_level": 1}, {"title": "Středověké rukopisy.", "content": "Středověké ruské rukopisy \"Pověst o porážce Mamajově\" a \"Zádonština\" z konce 14. a z počátku 15. století jsou nejstarším dokladem o bitvě na Kulikovském poli. Do češtiny poprvé přeložil \"Zádonštinu\" Karel Jaromír Erben, vyšla spolu se Slovem o pluku Igorově roku 1869.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva na Kulikovském poli neboli také Bitva na Kulikově poli (rusky Мамаево побоище, Донское побоище, Куликовская битва, битва на Куликовом поле) proběhla 8. září 1380 na Kulikovském (Kulikově) poli při řece Donu mezi vojsky Zlaté hordy a vojsky ruských knížectví vedených moskevským knížetem Dmitrijem Ivanovičem. Mongolsko-tatarská vojska v ní byla ruskými vojsky poražena, kníže Dmitrij na základě tohoto významného vítězství obdržel přízvisko \"Donský\". Jeho protivník chán Mamaj byl nucen uprchnout a později byl úkladně zavražděn.", "tgt_summary": "Die Schlacht auf dem Kulikowo Pole (; auch \"Schlacht auf dem Schnepfenfeld\") war eine umfassende Schlacht zwischen dem Heer der russischen Fürstentümer und der mongolischen Goldenen Horde am 8. September 1380. Sie endete mit einer vernichtenden Niederlage des mongolischen Heeres und gilt als ein wichtiger Meilenstein auf dem Weg zur Beseitigung der Mongolenherrschaft in Russland.", "id": 1639400} {"src_title": "Zlatá horda", "tgt_title": "Goldene Horde", "src_document": [{"title": "Vznik a první rozmach.", "content": "Říši založil po ukončení tažení do Evropy chán Bátú, vnuk Čingischánův, který dal před pokračováním výbojů přednost uspořádání dosud dobytých nesmírně rozlehlých oblastí a jejich obyvatelstva. Rozkládala se na ohromném území od severního Černomoří a úpatí Kavkazu přes Povolží až na západní Sibiř, kde tvořil jeho severní a východní hranici horní tok Obu. Jejím hlavním městem byla \"Saraj Bátú\" v deltě Volhy, blízko dnešní Astrachaně, později \"Saraj Berke\" (město není přesně lokalizováno, soudí se, že existovalo poblíž dnešního Volgogradu). Obě města stavěli křesťanští zajatci. Mongolští dobyvatelé sice žili ve stanech, podporovali ale usedlé obyvatelstvo, takže v jejich říši kvetla bohatá obchodní města: než je roku 1395 zničil Timur Lenk (Tamerlán). Zlatá horda byla zpočátku součástí mongolské veleříše a podléhala vrchní vládě velikého chána ve vzdáleném Karakorumu, ale již Čingischánovi vnuci měli velké problémy s udržením jednoty tak rozsáhlého celku, který se zformoval rychlými výboji, ale neupevnil vnitřními ekonomickými vazbami. Během bojů o nástupnictví po nástupu velkého chána Kubilaje v roce 1260 se vztahy mezi mongolským centrem a západním ulusem Džuči uvolnily a chán Berke, Bátúův bratr, Zlatou hordu osamostatnil. Byl prvním mongolským chánem, který přijal islám, a islamizoval tak vládnoucí dynastii.", "section_level": 1}, {"title": "Mongolská nadvláda na Rusi.", "content": "Ruská knížectví formálně nebyla součástí území Zlaté hordy, ale byla Mongolům podřízena. Pokud chtěla rurikovská knížata vládnout ve svých zemích, musel je v jejich postech potvrdit chán zvláštní listinou, tzv. jarlykem (obdobou evropského léna) poté, co uznala jeho svrchovanou moc, tedy příslušnost k říši. To bylo v pravomoci velkého chána (mongolsky \"čingischána\") a Bátúovou povinností bylo posílat ruská knížata za tímto účelem do Karakorumu, hlavního města mongolské říše. Většinou to však nedělal a vyřizoval jejich záležitosti osobně ve svém táboře a později na svém dvoře v Saráji. V „hordě“ byla ruská knížata vystavována ponižování i osobnímu nebezpečí. Tataři podporovali rozbroje mezi znesvářenými Rurikovci, a ti se brzy naučili proti sobě v Saráji intrikovat. To na druhé straně chánům umožnilo vykonávat na Rusi úlohu jakéhosi arbitra. Koncem 50. let 13. století bylo obyvatelstvo ruských knížectví podrobeno tvrdým povinnostem, muselo poskytovat Mongolům rekruty a platit daň z hlavy – ruskými prameny nazývanou \"vychod\". Její tatarští výběrčí postupovali velmi krutě, a tak při vybírání daní docházelo k častým povstáním, především ve městech. Chování knížat i prostých obyvatel kontrolovali chánovi zmocněnci, \"baskakové\". Proto hlavním ruským problémem za tatarské nadvlády bylo ekonomické vykořisťování. Politická struktura s výjimkou potvrzování knížat v jejich postech, především velikého knížete vladimirského, zůstala zachována. Nedotčeno bylo i pravoslavné vyznání obyvatel ruských knížectví. Duchovní byli naopak zvýhodněni tím, že nemuseli například platit daně. Mongolská expanze a následná nadvláda měla na Rusi dalekosáhlé důsledky v hospodářské, ale i politické a kulturní sféře a ruské země se s nimi vypořádávaly po řadu staletí.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva na Kulikovském poli.", "content": "Do poloviny 14. století byla Zlatá horda nejrozsáhlejším a vojensky nejsilnějším státem východní Evropy. Do jejího centra v Saráji plynuly nevýslovné příjmy, které pocházely z daní vybíraných v podmaněných zemích, z kontroly tranzitu probíhajícího po Volze, jež spojovala severomořsko-baltskou oblast s Orientem, z obchodních transakcí Benátčanů a Janovanů, jejichž faktorie byly rozesety po pobřeží Černého a Azovského moře. Rozhodující postavení v chanátu zaujímala od Bátúových dob nomádská mongolská šlechta, jejíž konzervativní způsob života byl založen na úspěšné expanzi. K té bylo ovšem stále méně příležitostí. Kromě toho bylo velmi nesnadné ovládat tak obrovské území, jež rozdělovaly složité politické, etnické i sociální problémy. Po roce 1357, kdy zemřel chán Džani Beg, Uzbekův syn, začala moc chánů výrazně slábnout. V letech 1357 až 1381 se jich na trůnu vystřídalo více než dvacet a stalo se téměř pravidlem, že se chanát dělil mezi dva vládce (hranicí byla Volha). Ve Zlaté hordě se projevily decentralizační tendence, osamostatnili se Volžští Bulhaři a Chorézm. V důsledku prudké litevské expanze byly ztraceny západoruské oblasti (tatarské panství na tomto teritoriu ukončila porážka v roce 1363) a kontrolu nad ruským severovýchodem fakticky převzal veliký kníže vladimirský Dmitrij. Mezi mongolskou vládnoucí vrstvou panovala silná řevnivost a ti, kteří nedosáhli postavení podle svých představ, uspokojovali své ambice nájezdy do ruského pohraničí. Proniknout na severní břeh Oky, jež tvořila hranici moskevského panství, se však neodvažovali. V důsledku toho začala ruská knížata, jejichž postavení se naopak upevňovalo, pomýšlet na ozbrojený odpor. V 70. letech 14. století nabyly pohraniční srážky vážných rozměrů. Jednotlivá knížectví se často dožadovala pomoci Moskvy. Roku 1374 vypuklo povstání proti Tatarům v Nižním Novgorodu, při němž přišli o život členové chánova poselstva. V roce 1377 si Dmitrij dovolil zpoplatnit místního vládce v Kazani. O rok později dosáhl prvního významnějšího vítězství nad Tatary na řece Voži (1378) a prokázal tak, že Rusové mohou Tatary porazit. To pochopil také tatarský emír Mamaj, kterému se podařilo na delší dobu ovládnout západní část Zlaté hordy. Rozhodl se uspořádat mohutné tažení na Rus, aby zabránil její politické emancipaci a obnovil poplatnou závislost. Početné vojsko sbíral po celé říši dva roky. Jeho spojencem se stal rjazaňský kníže Oleg Ivanovič, který výrazně upevnil knížecí moc v Rjazani, a mladý litevský velkokníže Jagello, který chtěl pokračovat v dobyvačné východní politice svého otce Algirdase. 8. září 1380 byli Tataři poraženi v první velké otevřené bitvě s Rusy na Kulikovském poli. Mamaj, který pozoroval celý boj z blízkého pahorku, uprchl na poslední chvíli. Na břehu řeky Kalky, nedaleko bojiště Bitvy na řece Kalce z roku 1223, ho dostihl jeho soupeř ve Zlaté hordě Tochtamiš a uštědřil zbytkům jeho vojska další porážku. Poté se Mamaj uchýlil do Kaffy, kde byl zavražděn. Tochtamiš se stal novým chánem Zlaté hordy a počátkem 80. let se mu podařilo dočasně chanát sjednotit. Podporu mu poskytl tatarský dobyvatel Tímúr-Í-Lenk, v Evropě nazývaný Tamerlán, který krátce předtím sjednotil mongolské obyvatelstvo ve střední Asii (hlavním městem jeho říše se stal Samarkand) a zahájil mohutné výboje v širokém spektru od indického Dillí až po Moskvu. Nicméně závislost ruských knížectví byla obnovena pouze po stránce ekonomické. Tradiční politická resp. dynastická relativní nezávislost zůstala nezměněná. Tochtamiš podnikl roku 1382 další tažení na Rus, během něhož Tataři vydrancovali a vypálili Moskvu a přinutili Dmitrije, aby se znovu podrobil a odvedl hordě důchod, jehož suma se dokonce zvýšila.", "section_level": 1}, {"title": "Oslabení a rozpad.", "content": "V 90. letech nastal dramatický zvrat situace ve Zlaté hordě. Chán Tochtamiš napadl ve druhé polovině 80. let středoasijské državy Tímúra, a vyvolal tak mohutnou odvetu dobyvatele ze Samarkandu. V roce 1391 podnikl Tímúr první velké tažení proti chanátu. Tochtamiš utrpěl porážku, ale již rok nato svoji vládu ve Zlaté hordě obnovil. Roku 1395 se však Tímúr obrátil proti Zlaté hordě podruhé a rozdrtil Tochtamišovo vojsko na břehu řeky Těreku. Poté začali jeho bojovníci systematicky drancovat území Zlaté hordy a ničit zdejší města, která nebyla opevněná, neboť to neodpovídalo vojenské cti Tatarů. Tímúr podlomil ekonomickou moc chanátu a navrátil ho ke kočovnému hospodaření. Na jaře 1396 se dobyvatelé opět vrátili zpět na východ do Samarkandu s ohromnou kořistí a nespočetným množstvím otroků. Část Tatarů, která prchala před řáděním Tímúrových vojsk na západ, našla útočiště na Litvě. Byl mezi nimi také sám Tochtamiš se svojí rodinou a dvorem. Vyhnaného tatarského vládce, který připravoval odvetnou akci, přijal Vytautas (Vitold) a uzavřel s ním smlouvu o vzájemné pomoci. Jejím cílem bylo nastolit Tochtamiše znovu na trůn v Saraji a Vitolda jako vládce Moskvy a celé ruské země. Roku 1399 se Vitoldovi podařilo shromáždit obrovskou armádu, která sestávala z vojenského potenciálu celé Litvy, tatarských bojovníků věrných Tochtamišovi a pomocných křižáckých oddílů. Neobrátila se však proti Rusi, ale proti Tímúrovým Tatarům. Kampaň vedená proti Tímúrovi nebyla úspěšná a spojenci utrpěli roku 1399 těžkou porážku na řece Vorskle, přestože byli mnohem početnější. Katastrofa na Vorskle znamenala definitivní konec Tochtamišových ambicí. Kolem poloviny 15. století se Zlatá horda začala nenávratně rozpadat. Po osamostatnění Kazaňského chanátu (1438) se odtrhli krymští Tataři (1441), poté Astrachaňský chanát (1466) a roku 1490 vznikl ještě Sibiřský chanát. Okleštěná Zlatá horda existovala dále pod názvem Velká horda. To však neznamená, že tatarské nebezpečí na Rusi pominulo. Nástupnické chanáty si například činily nárok vybírat jako dědicové Zlaté hordy od Rusů \"vychod\". Mezi nimi však zdaleka nepanovala jednota a toho mohla ruská knížata využít ve svůj prospěch. V roce 1480 se vojska Hordy chystala ke střetu s ruským vojskem, ale z pozičního „stání na řece Ugře“ nakonec chán Achmat bez boje ustoupil, což znamenalo konečnou ztrátu vlády nad ruskými knížectvími. Velká horda se pak brzy rozpadla, poslední chán Saih Ahmed byl roku 1502 zajat a na Litvě popraven.", "section_level": 1}, {"title": "Význam Zlaté Hordy.", "content": "Staleté panování Zlaté Hordy silně poznamenalo politický, kulturní a především hospodářský vývoj východní Evropy, zejména ruských knížectví, kde přerušilo předchozí nadějný vývoj a prohloubilo izolaci pravoslavné země od západní Evropy. V dolním Povolží a na Krymu sice kvetla v té době bohatá města s rozvinutým dálkovým obchodem, vedeným jak po moři do Káhiry, Janova a Benátek, tak po souši přes Kyjev do Polska, Litvy, Uher a Německa. Ruská knížectví však byla do značné míry izolována, jejich obyvatelstvo sužováno placením vysoké daně z hlavy, tzv. \"vychodu\", a země, zvláště později, když začala mít Zlatá horda vlastní politické problémy, byla ničena tvrdými loupeživými vpády. Taktika chánů vůči Rusku a Litvě nakonec posílila význam moskevského knížectví, jádro budoucího velkého Ruska. Chánové Zlaté Hordy sice podporovali své vazaly, mezi nimi moskevského knížete Ivana Kalitu († 1341), ale pád Hordy vedl k posílení moci moskevských knížat, která pak Rusko v 16. století sjednotila a v 17. století naopak dobyla dolní Povolží a pokračovala v expanzi směrem na východ.", "section_level": 1}, {"title": "Válečná taktika.", "content": "Ve 13. století měla lehce vyzbrojená, dobře vycvičená a velmi disciplinovaná mongolská jízda, ozbrojená luky a šípy, velkou převahu jak nad oddíly ruských knížat, tak nad středoevropskými rytíři, kteří válečnou disciplinu neznali a byli zvyklí bojovat jednotlivě. Mongolové za sebou zanechávali naprostou zkázu, neboť se domnívali, že tak odradí obyvatelstvo napadených zemí od odporu, který nesnášeli a tvrdě jej trestali. Teprve ve druhé polovině 14. století, když se Zlatá horda dostala do vážné krize v důsledku krvavých vnitropolitických bojů, odvážili se podmanění Rusové znovu k vojenskému odporu a dosáhli prvních vítězství.", "section_level": 2}], "src_summary": "Říše s původním názvem Ulus Džuči nebo také podle podmaněných Kipčaků Kipčacký chanát byl rozsáhlý státní útvar, který vznikl roku 1242 jako součást mongolské veleříše na ohromném prostoru východní Evropy a Sibiře. ", "tgt_summary": "Goldene Horde (, ; ; ) ist die Bezeichnung eines mittelalterlichen mongolischen Khanates, das sich von Osteuropa bis nach Westsibirien erstreckte. Das Steppenreich der Goldenen Horde gehörte zu den spätmittelalterlichen Großmächten des östlichen Europa. Nach dem Mongolensturm von 1237 bis 1240 bis ins 14. Jahrhundert trat es hier als dominierende Macht auf. Es war bis um 1360 straff organisiert, zerfiel dann aber aufgrund interner Auseinandersetzungen um das Erbe der 1360 erloschenen Linien der Gründerkhane Batu und Berke in mehrere Teilreiche.", "id": 214847} {"src_title": "Hyksósové", "tgt_title": "Hyksos", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Hyksósové začali pronikat do severního Egypta (Dolní Egypt) za vlády panovníků 13. dynastie, která sídlila v Lištu. Využili oslabení centrální vlády, pronikli do oblasti delty Nilu a založili si zde své hlavní město Avaris (Tell-ed-Dabaa). Současně existovalo druhé politické centrum ve Vesetu s vlastními, egyptskými panovníky. Hyksósové získali převahu i svými zbraněmi. Používali bojové vozy, jízdu na koních, reflexní luky a zakřivené šavle. Po ovládnutí území Hyksósové založili vlastní vládnoucí dynastie - 15. a 16. dynastii, na jihu vládla 17. dynastie. Hyksósové nikdy nesplynuli, ani se nesblížili s podmaněným egyptským obyvatelstvem. Tvořili samostatnou, isolovanou vládnoucí vrstvu a tak je brali i samotní Egypťané. V polovině 16. století se ve Vesetu vytvořila silná domácí dynastie, proti které začali Hyksósové boje. Válka trvala téměř třicet let. Začala již za vlády panovníka Sekenenreho Taa a hyksóského vládce Apopiho, který si stěžoval, že ho v noci ruší řev hrochů v Thébách. Našla se Sekenenreho mumie se stopami ran po hyksóských zbraních. Válka pokračovala i za vlády jeho synů Kamoseho a Ahmoseho I. a skončila mezi 18. a 22. rokem vlády Ahmoseho (tj. 1532 - 1528 před n. l.). Kamose obléhal Hyksósy v Avaridě, Ahmose je donutil opustit zemi a opět sjednotil Egypt pod domácím/egyptským panovníkem. On sám je pak označován za zakladatele 18. dynastie.", "section_level": 1}, {"title": "Avaris.", "content": "Hlavní město Hyksósů mělo v době největšího rozkvětu rozlohu asi 4 km2, bylo obehnáno mohutnými hradbami 6 - 8 m širokými. Mělo několik předměstí, ve kterých žilo hyksóské obyvatelstvo, centrální palác a chrám. Hyksósové přejali od Egypťanů jenom částečně některé náboženské představy (zejména uctívali egyptského boha Sutecha), rozvíjeli především své vlastní představy (semitská bohyně lásky, plodnosti a války Astarté, semitská bohyně války a plodnosti Anat), které si přivezli z mateřské země.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hyksósové je název pro semitské kmeny, které pronikly do severního Egypta v první polovině 17. století před n. l. ze severovýchodu, z palestinsko-fénické oblasti. Jejich jméno označuje v egyptštině „vládcové cizích zemí“ (eg. hekau chasut). V egyptských pramenech se označují též jako aamu – Asiaté. Období jejich nadvlády v Egyptě se označuje jako Druhá přechodná doba.", "tgt_summary": "Die Hyksos (korrekte Übersetzung: Hykussos altägyptisch Heka-chaset, Heqa-chaset, Heka-chasut, Heqa-chasut, übersetzt „Herrscher der Fremdländer“) waren eine Gruppe von ausländischen Königen, die Ägypten für etwa 108 Jahre während der Zweiten Zwischenzeit regierten. Sie reichte von der 13. bis zum Ende der 17. Dynastie. Die angegebenen Zeiten schwanken etwas, aber im Allgemeinen gehen die Ägyptologen von ca. 1648–1550 v. Chr. aus. Dem ägyptischen Geschichtsschreiber Manetho zufolge bildeten die Könige die 15. und 16. Dynastie. Ursprünglich bezeichneten die Ägypter mit dem Begriff \"Hyksos\" ausländische Herrscher oder Nomadenchefs aus Südwestasien, später wurde daraus ein offizieller Königstitel. ", "id": 1087719} {"src_title": "Kyrgyzové", "tgt_title": "Kirgisen", "src_document": [{"title": "Etnogeneze.", "content": "Předky dnešních Kyrgyzů jsou turkické kmeny tureckých kaganátů 6. a 10. století a kočovné svazy Saků, Asijských Hunů (Siung-nuové) a Wusunů. Na etnogenezi se podíleli i Jenisejští Kyrgyzové. V 9. století předkové Kyrgyzů zničili říši Ujgurů. Pod tlakem Mongolů se poté přesunuli k Ťan-šanu a Pamíru. Zde došlo i k formaci kyrgyzské národnosti za účasti místních turkických kmenů. O jejich etnonymu „Kirgiz“, jež je nejstarší samonázev z Turkických národů, je mnoho rozporuplných teorií: V hrdinském dastanu Manas, z 9. až 10. století se jako první uvádí teorie Manasovích případních předchůdcích „kırk-bala“ → „čtyřicet dětí“, jež byli božský hoši se svou komunitou. Samotný Manas byl také v turkických jazycích nazýván „kırk-čör“ → „čtyřicet hrdinů“. V kompozici \"„Badaī at-tavārīkh“\" jsou Kirgizové (Jenisejští Kyrgyzové) nazývání „Az“. Etnonymum „Kirgiz“, které se skládá ze dvou slov „kırk + as“ je spojené s etnickým nebo geografickém termínem „Az“, nebo také „Uz“, čili „kırk-as“ → „čtyřicet Azů“ nebo „kırk-us“ → „čtyřicet Uzů“ či od slova „Uuz“ → „nezničitelný“. Lidová etymologie tohoto termínu nás také dovede k legendě o původu Kara-kirgizského lidu od „kırk-kız“ → „čtyřicet dívek“, zmiňovaných v dastanu Manas, od „čtyřiceti kmenů“. V \"„Madzhmū at-tavārīkh“\" je mezi skupinami domorodých Kirgizů (Jenisejští Kyrgyzové), západně od Altaje, uveden kmen „Telёs“.. V této době se část „Telёsů“ stala jedním z historických předchůdců současných Kirgizů, kteří nadále až do dnes tvoří tuto skupinu. O „Telёsích“ také říká muslimská kompozice z 18. století, jako o účastnících v armádě Arzu Muhammed-beka, v jeho vojnovém tažení proti Jarkendu..", "section_level": 1}], "src_summary": "Kyrgyzové, též Kirgizové, zastarale Karakirgizové (vlastním jménem \"Kыргыз\" či \"Kыргыздар\") jsou turkický národ, žijící ve střední Asii. Jejich počet se odhaduje na přibližně 4 miliony osob. Kyrgyzové žijí převážně v Kyrgyzstánu, kde tvoří přibližně 60 % obyvatelstva. Významné skupiny Kyrgyzů žijí též v Uzbekistánu a Čínské lidové republice. Tradičním způsobem obživy Kyrgyzů bylo a zčásti zůstává kočovné a polokočovné pastevectví. Většina Kyrgyzů jsou sunnité. Před přijetím islámu vyznávali šamanismus. Proslulá je kyrgyzská tradice hrdinské epiky, zahrnující především recitaci lidového eposu Manas. Etnonymum Kyrgyzové původně zahrnovalo i Kazachy.", "tgt_summary": "Die Kirgisen (,, auch Qirġiz) sind eine turksprachige Ethnie in Zentralasien und umfassen heute etwa 5 Millionen Menschen. Die große Mehrheit von ihnen lebt in der Kirgisischen Republik. Kirgisische Minderheiten leben auch in den benachbarten Ländern Kasachstan, Usbekistan, Tadschikistan und China (Kizilsu in Xinjiang und Fuyu in Heilongjiang).", "id": 1465605} {"src_title": "Nudle", "tgt_title": "Nudel (Lebensmittel)", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Slovo bylo odvozeno v 18. století od německého slova \"Nudel\".", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Původ nudlí je v Číně, nejstarší písemná zmínka o nudlích je uvedena v knize z období Dynastie Han (25–220 n.l.). Nudle se vařily z pšeničného těsta a v době dynastie Han (206 př.n.l - 220 n.l.) byly hlavní složkou potravy. Nejstarší důkaz konzumace nudlí máme z Číny. V roce 2005 nalezl tým archeologů v oblasti Lajia kameninovou mísu s nudlemi starými 4 000 let. Podobají se současným provázkovým čínským nudlím \"lamian\".", "section_level": 1}, {"title": "Asie.", "content": "Pšeničné nudle, které se vaří v Japonsku (\"udon\"), byly adaptovány z čínského receptu již v 9. století. V Persii 13. století byly známy nudle \"reshteh\" (dnešní turecké vaječné nudle kezme). Receptury na nudle se vyvíjely, například nudle vyrobené z pohanky (\"nengmjo\") se jedly v době vlády Dynastie Coson (1392–1897). Ramen nudle, které vznikly z receptu na čínské nudle, byly v Japonsku populární již před rokem 1900.", "section_level": 2}, {"title": "Evropa a Blízký východ.", "content": "V 1. století př.n.l. se římský básník Horacius zmiňoval o smažených listech těsta, kterým se říkalo \"lagana\". Těsto ale připomínalo dnešní nudle jen podobnou základní surovinou a možná tvarem. Ve 2. století našeho letopočtu řecký lékař Galen použi slovo \"itrion\", které označuje všechny homogenní směsi z mouky a vody. Polatinštěné slovo \"itrium\" znamenalo druh vařeného těsta. Podle Jeruzalémského talmudu se itrium v Izraeli od 3. do 5. století n.l. běžně používalo. V pátém století Arabové upravovali nudle, aby přestály dlouhé cesty. Je to první písemná zmínka o usušených těstovinách. Arabský lékař z 9. století Isho bar Ali se zmiňuje o \"itriyya\", usušených krupicových provázcích. Muhammad al-Idrisi v roce 1154 napsal, že \"itriyya\" byla vyráběna a vyvážena z normanské Sicílie. \"Itriya\" byl také aramejský název pro drobné polévkové nudle. První konkrétní informace o těstovinových výrobcích v Itálii se datují od 13. nebo 14. století. Těstoviny měly různé tvary typické pro jednotlivé regiony. V Severní Americe a jinde ve světě se těstoviny staly hlavní potravinou před začátkem nebo nejpozději na začátku 20. století. Na území dnešního Německa se objevila první písemná zmínka o \"špeclích\" v roce 1725, ale zdá se, že podle některých středověkých ilustrací existovaly špecle ještě dříve. \"Zacierki\" jsou druh nudlí v polské kuchyni. V Německem okupovaném Polsku byly součástí potravinových přídělů distribuovaných v lodžském ghettu.", "section_level": 2}, {"title": "Druhy nudlí.", "content": "Pšeničné Rýžové Pohankové Ostatní", "section_level": 1}], "src_summary": "Nudle jsou druh jídla vyrobeného z nekvašeného těsta, které se vyválí naplocho a nakrájí se na dlouhé proužky nebo se z něj vytvarují provázky. Nudle mohou být krátkodobě skladovány v lednici nebo se mohou usušit a skladovat pro budoucí použití. ", "tgt_summary": "Nudel ist ein Oberbegriff für eine Vielfalt von gegarten Speisen aus einem Teig meist auf der Basis von gemahlenem Getreide, von denen ein großer Teil heute unter Teigwaren eingeordnet wird. Nudeln können verschiedenste Form und Größe aufweisen und mit sehr unterschiedlichen Zutaten hergestellt sein. ", "id": 1584588} {"src_title": "Celuloid", "tgt_title": "Zelluloid", "src_document": [{"title": "Nevýhody.", "content": "Celuloid je vysoce hořlavý a časem křehne, proto se už nevyužívá v tak velkém množství jako v minulosti. Zvětrávání celuloidu je velký problém při archivaci starých fotografických filmů.", "section_level": 1}, {"title": "Historie a vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Alexander Parkes.", "content": "Poprvé celuloid připravil roku 1856 Alexander Parkes v anglickém městě Birmingham, ten však pro svůj objev \"Parkesin\" nenašel komerčně úspěšné využití. Celuloid získal jako tuhý zbytek po odpaření rozpouštědla z fotografického kolodia, produkt sám popsal jako \"„tvrdou, elastickou a vodě odolnou látku”\". Parkes patentoval celuloid jako vodě odolný materiál pro tkané textilie roku 1856. Později, roku 1862, předvedl svůj objev na výstavě v Londýně, kde byl za celuloid (tehdy pod názvem \"Parkesin\") odměněn bronzovou medailí. Parkesin se připravoval odpařením roztoku nitrocelulózy. Koncentrovaný roztok nitrocelulózy se přiváděl do zařízení, kde se velká část rozpouštědla při zvýšené teplotě a tlaku odpařila, teprve pak se přidala barviva a vznikla pevná hmota, tvárná za tepla. Parkes se roku 1866 pokusil prorazit se svým vynálezem a založil společnost na výrobu a prodej Parkesinu. Firma neuspěla a roku 1868 zanikla.", "section_level": 2}, {"title": "Daniel Spill.", "content": "Rok po neúspěchu Parkese založil Angličan Daniel Spill společnost \"Xylonite\", která vyráběla a prodávala produkt podobný Parkesinu. Spill neuspěl a roku 1874 vyhlásil bankrot. Později založil firmu \"Daniel Spill\" a pokračoval ve výrobě; přel se neúspěšně s bratry Hyattovými o jejich patent na celuloid v letech 1877–1884.", "section_level": 2}, {"title": "John a Isaiah Hyattovi.", "content": "V 60. letech 19. století experimentoval Američan John Wesley Hyatt s nitrocelulózou. Jeho cílem bylo nalézt materiál vhodný na výrobu biliardových koulí, které se doposud vyráběly z drahé slonoviny. Jako materiál použil plátno, slonovinový prach, šelak a především kolódium. Roku 1870 John a jeho bratr Isaiah patentovali proces výroby materiálu podobajícího se slonovině s přídavkem nitrocelulózy a kafru. V minulosti také Parkes a Spill uváděli jako přísadu kafr při experimentech, ale byli to bratři Hyattovi, kteří zjistili jeho přesná množství na plastifikaci nitrocelulózy. Název \"„Celluloid”\" vznikl roku 1870 (po dlouhých sporech se Spillem) jako obchodní známka společnosti \"Celluloid Manufacturing Company\".", "section_level": 2}, {"title": "Eastman Company.", "content": "Koncem 80. let 19. století sa různé druhy celuloidu začaly používat na výrobu fotografických filmů. Hannibal Goodwin (1887) a Eastman Company (1888) získali patent na film z celuloidu. Goodwin a investoři, kteří nejdříve své patenty prodali, vedli vůči společnosti Eastman Kodak spor o patent.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "S rozvojem celuloidových filmů byl položen základ pro fotografický průmysl — začala výroba kinofilmů (24 × 36 mm) a svitkových filmů. Rychle po nástupu celuloidových filmů zanikla jejich jediná konkurence — drahé fotografické desky. Záhy se ukázala jedna nevýhoda celuloidu a to že je velmi hořlavý. Jako materiál pro výrobu filmu začal být nahrazován ve čtyřicátých letech 20. století jinými, méně hořlavými plasty. Jako termoplasty našly celuloidy široké využití v 19. století a v první polovině 20. století. Vyráběly se z nich například hřebeny, rámečky brýlí, rukojeti nožů, psací pera, pravítka atd. Počátkem druhé poloviny 20. století se celuloid postupně nahradil různými acetáty celulózy a polyesterem.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Relativní permitivita ε celuloidu je 3,5 až 6,2.", "section_level": 1}, {"title": "Složení.", "content": "Typický celuloid obsahuje přibližně 70–80 dílů nitrocelulózy (s 11% obsahem dusíku), 30 dílů kafru, 0 až 14 dílů barviva, 1 až 5 dílů etanolu a malé množství různých stabilizátorů a přísad, které činí celuloid trvanlivějším a méně hořlavým.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako celuloid se označuje skupina termoplastů připravených reakcí nitrocelulózy s kafrem. Je považován za první termoplast — připraven byl poprvé roku 1856. Pro svou tavitelnost a tvárnost se nejprve používal na výrobu různých okrasných předmětů a především jako laciná náhrada slonoviny, želvoviny, ebenového dřeva a perleti. Používá se při výrobě klasických fotografických filmů. Dalšími výrobky jsou míčky na stolní tenis a trsátka pro hru na strunné nástroje.", "tgt_summary": "Als Zelluloid (auch \"Zellhorn\") bezeichnet man eine Gruppe von Kunststoff-Verbindungen, die aus Cellulosenitrat und Campher hergestellt werden. Zelluloid wird als der erste Thermoplast angesehen. Man kann es leicht schmelzen und formen. Mit Zelluloid war man erstmals in der Lage, Imitate von Luxusartikeln aus Naturprodukten wie Elfenbein, Bernstein, Korallen, Lapislazuli, Ebenholz, Hornsubstanz, Schildpatt oder Perlmutt in Massenfertigung (Druckgusstechnik) herzustellen.", "id": 668914} {"src_title": "Ultimate Frisbee", "tgt_title": "Ultimate", "src_document": [{"title": "Pravidla.", "content": "Ultimate je kolektivní bezkontaktní hra. Hrají proti sobě dva sedmičlenné týmy. Hraje se s létajícím diskem na hrací ploše o rozměrech 100 krát 37 m. Na obou kratších stranách je tzv. koncová zóna o hloubce 18 m. Cílem hry je chytit disk v koncové zóně protivníka a tím skórovat. Po dosaženém bodu se obracejí strany a družstvo, které dosáhlo bodu, provádí tzv. výhoz a brání. Hráč s diskem nesmí chodit či běhat, disk se pohybuje nahráváním. Bránící družstvo si může vynutit změnu držení disku (tzv. turnover). K té dochází vždy, když je nahrávka neukončená, zachycená nebo sražená protihráčem, disk se dotkne země a není přitom držen hráčem, disk je chycen v autu, útočníci si disk podají, útočník chytí vlastní hod nebo když útočník neodhodí disk předtím, než obránce napočítá do deseti. Při hře na venkovním hřišti má v poli každý tým 7 hráčů, střídání je povoleno po dosažení bodu nebo při zranění. Hra končí buď po dosažení maximálního počtu bodů 15 nebo po dosažení časového limitu 100 minut.", "section_level": 1}, {"title": "Spirit of the game.", "content": "Ve hře Frisbee Ultimate neexistuje rozhodčí. Pravidla si hlídají sami hráči podle zásady fair play (\"spirit-of-the-game\"), tj. pokud někdo překročí nějaké pravidlo, sami hráči na hřišti si toto porušení pravidel nahlásí a situaci vyřeší. Většinou po porušení pravidel nedojde k turnoveru, nikdy však k nějakým penaltám a trestům - hra jednoduše pokračuje od poslední situace, která byla podle pravidel v pořádku. Hraní fair play je otázka cti. Spirit of the game ale pro hráče Ultimate Frisbee symbolizuje mnohem víc, než jen fakt, že s nimi na hřišti není rozhodčí. Hráči hrají pro radost ze hry a oba týmy tak mají společný cíl, přestože spolu soupeří o výsledek \"(výklad Spirit of the game podle World Flying Dics Federation)\". Samozřejmostí je vzájemné si pomoci kolegovi z druhého týmu například vstát po pádu, poradit nováčkovi z druhého týmu (zakotveno i v pravidlech), vzájemně se informovat o turnoverech nebo třeba ocenit soupeřův výjimečný výkon potleskem. Na většině turnajů se také vyhlašuje tzv. Spirit, tedy cena pro tým, který jeho soupeři nejlépe ohodnotili z hlediska spirit-of-the-game. Po každém utkání následuje rituál, kdy se v kolečku chytí za ramena všichni hráči podle týmů na střídačku, ohodnotí se hra a vyřeší případné nepříjemnosti, které vznikly během hry.", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní závody.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentace České republiky.", "content": "Dalších významné úspěchy české reprezentace Mistrovství Evropy 2007 v anglickém Southamptonu se účastnily tři české reprezentace Plážového mistrovství Evropy 2008 ve Francouzském Le Pouliguen se účastnily dvě české reprezentace Mistrovství Evropy 2008 do 17 let Mistrovství Evropy 2011 ve slovinském Mariboru Juniorské mistrovství Evropy 2011 v polské Wroclavi Juniorské mistrovství Evropy 2013 v německém Kolíně nad Rýnem Plážové mistrovství Evropy 2013 ve španělském Calafellu Juniorské mistrovství Evropy 2017 v holandském Veenendaalu Juniorské mistrovství Evropy 2019 v polské Wroclavi", "section_level": 2}, {"title": "Ultimate v ČR.", "content": "V České republice se Ultimate aktivně věnuje kolem patnácti týmů, které jsou rozesety po celé republice. Často se jedná o týmy, které vznikly na akademické půdě, čemuž odpovídá věkový průměr hráčů. Ultimate se tedy věnují převážně vysokoškoláci a ti, kteří v týmu hráli a nyní již nestudují. Nejúspěšnější český tým jsou Prague Devils, kteří vznikli na půdě pražského ČVUT. Během celého roku je pořádanáno mnoho turnajů, kam týmy jezdí měřit své síly.", "section_level": 1}, {"title": "Česká liga.", "content": "Liga je hrána formou víkendových turnajů. V kategorii Open jsou od roku 2007 hrány dva kvalifikační turnaje, kde týmy získávají body za umístění. Dle výsledků z kvalifikačních turnajů jsou rozděleny na 1. a 2. ligu na finálovém turnaji hraném koncem června.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ultimate frisbee je kolektivní týmový sport s diskem frisbee. Hrají jej proti sobě dvě družstva o sedmi hráčích. Vítězí družstvo, které má na konci hrací doby vyšší skóre nebo dosáhne jako první stanoveného počtu bodů. ", "tgt_summary": "Ultimate oder Ultimate Frisbee ist ein wettkampforientierter, weitgehend berührungsloser Mannschaftssport, der mit einer 175 g schweren Kunststoffwurfscheibe (Frisbee) gespielt wird. Ursprünglich von amerikanischen Studenten erfunden, erfreut sich Ultimate heute auch international zunehmender Beliebtheit. Es wird in mehr als 40 Ländern gespielt, und weltweit dürfte es mehr als 5 Millionen Spieler geben. Schwerpunkte sind die USA und Kanada mit 4,9 Millionen Spielern. ", "id": 1061711} {"src_title": "Michelangelo Antonioni", "tgt_title": "Michelangelo Antonioni", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Michelangelo Antonioni se narodil ve Ferraře v provincii Emilia-Romagna na severu Itálie v měšťanském prostředí a od studentských let se amatérsky zabýval divadlem i filmem. Vystudoval techniku na univerzitě v Bologni. Po příchodu do Říma se stal spolupracovníkem nezávislého čtrnáctideníku mladých opozičně smýšlejících tvůrců \"Centra sperimentale Cinema\". V době nástupu neorealismu se setkal s F. Fellinim a Roberto Rossellinim, pro něhož vytvořil scénář k filmu \"Pilot se vrací\" (1942). V téže době je asistentem francouzského režiséra Marcela Carného při natáčení filmu \"Návštěva z temnot\" na jihu dosud neobsazené Francie. V letech 1943 - 1950 Antonioni natáčí samostatně řadu dokumentárních filmů a píše scénáře. Až ve svých 38 letech natočil svůj první samostatný hraný film, psychologické drama \"Kronika jedné lásky\" (1950). Antonioniho hlavní tvůrčí období leží v 60. a 70. letech 20. století. Svými tehdejšími díly ovlivnil řadu významných světových režisérů jako například Miklóse Jancsóa anebo Andreje Tarkovského. V roce 1982 se při práci na filmu \"Identifikace ženy\" seznamuje se svou novou partnerkou a budoucí manželkou Enrikou Fico. V roce 1985 je stižen těžkou mozkovou mrtvicí, po níž prakticky přestal mluvit. Přesto ještě realizuje za pomoci režiséra Wima Wenderse film \"Nad mraky\" (1995) a ještě v roce 2004 se účastní práce na povídkovém triptychu \"Eros\". Rok před svou smrtí přišel Antonioni o zrak. V posledních dvaceti letech se převážně věnoval literatuře. Česky vyšel výbor z jeho textů pod názvem Kuželník u Tiberu v roce 1989 v překladu filmové vědkyně Evy Zaoralové. Za svoji celoživotní dílo byl Antonioni v roce 1994 odměněn výroční cenou Americké Filmové Akademie. Michelangelo Antonioni zemřel ve svém římském bytě 30. července 2007, ve stejný den, jako jiná klíčová osobnost autorského filmu 20. století, švédský režisér Ingmar Bergman.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dokumenty čtyřicátých let.", "content": "Čtyřicátá léta jsou pro Antonioniho především érou dokumentární tvorby. Natočil celkem sedm zajímavých filmů. \"Lidé od Pádu\" (Gente del Po) vypráví o plavbě malé loďky na dolním toku Pádu. \"Čištění města\" (N. U. - Netezza Urbana) je neobvyklým pohledem na práci římských metařů za příchodu nového dne. \"Milostná lež\" (L' Amorosa menzogna) si všímá práce autorů tzv. fotorománů, \"Pověrčivost\" (Superstizione) zase pozůstatků pověr na italském venkově. Následoval přírodní snímek z okolí Cortiny d'Ampezza \"Lanovka na Faloriu\" (La Funivia del Faloria), tehdy novou technologií výroby umělých vláken se zabývá film \"Sedm prutů, jedny šaty\" (Sette Canne, un vestito), poslední \"Vila výstav\" (La Villa dei mostri) antropomorfickou výstavou.", "section_level": 2}, {"title": "Padesátá léta.", "content": "Antonioniovým celovečerním hraným debutem je \"Kronika jedné lásky\" (Cronaca di un amore), psychologické drama lásky bohaté ženy (Lucia Boséová) k chudému milenci (Massimo Girotti). V roce 1952 byl spoluautorem scénáře k Felliniho slavnému filmu \"Bílý šejk\", současně natočil povídkový film \"Poražení\" (I vinti), ve třech epizodách porovnávající zločinnost mladých lidí v Itálii, Anglii a Francii. Herečka Lucie Boséová hraje i v dalším Antonioniově filmu \"Dáma bez kamélií\" (La signora senza camelie), 1953. Manžel v tomto filmu chce z krásné partnerky udělat filmovou hvězdu. Téhož roku spolupracuje Antonioni na povídkovém filmu C. Zavattiniho \"Láska ve městě\" (L' Amore in città), do něhož přispěl povídkou \"Pokus o sebevraždu\" (Tentato suicido). V prostředí římských módních salónů a krásných žen se odehrává film \"Přítelkyně\" (La amiche) z r. 1955, natočený podle románu C. Paveseho. Hlavními protagonistkami byly herečky Eleanor Rosi Dragová a Valentina Cortesová. V roce 1957 je natočen psychologický film \"Výkřik\" (Il grido), v němž hrají mj. Steve Cochran, Alida Valliová a Batsy Blairová.", "section_level": 2}, {"title": "Dobrodružství.", "content": "Ve snímku \"Dobrodružství \" (L' avventura) podal Antonioni radikálně reformovaným filmovým jazykem obraz života římské smetánky a její citové vyprahlosti. Hlavní role svěřil G. Ferzettimu, Monice Vittiové a L. Massariové. Italská kritika film odmítla, dočkal se uvedení na festivalu v Cannes 1960, kde byl diváky vypískán, ale obdržel zde cenu poroty. Film je první částí tzv. „Tetralogie citů“ s Monikou Vittiovou. Antonioni poprvé v tomto filmu využívá svoji \"existencialistickou metodu\", která zkoumala obrazy lidských krizí, samotu uprostřed davu a odumírání citu u jinak hmotně zabezpečeného moderního člověka. Antonioni boří zákony klasické filmové dramatiky, jeho nový jazyk vyrůstá ze slovy dále nekomentovaného pozorování lidské tváře a jí adekvátní krajiny. Filmový divák je nucen z takových obrazů odečítat jejich vnitřní napětí, melancholii, či pouhou prázdnotu a dávat je do kontextu příběhu. Atributem takto uchopeného filmového vyprávění bývají umně komponované dlouhé záběry kamery, nezřídka se blížící kompozicím výtvarných děl té doby, zejména proudu Informel (Výtvarné umění 2. poloviny 20. století). Antonioni sám hovořil o snaze \"vyjádřit nastupující duch doby lhostejnosti a zároveň úzkosti\". Dějovou kostrou filmu Dobrodružství je pátrání po nezvěstné hlavní hrdince. Děj filmu se od této linie odklání stále dál, aniž by se k ní kdy vrátil. Linearita takovéto dramaturgie byla ve své době chápána jako projev organičnosti výstavby, případně jako apartnost formy.", "section_level": 3}, {"title": "Šedesátá léta.", "content": "Od roku 1960 natáčí Michelangelo Antonioni tři další filmy, v nichž dává vyniknout umění své tehdejší manželky Moniky Vittiové, a které tematicky navazují na \"Dobrodružství\". Film \"Noc\" (La notte) je snímkem z prostředí milánské společnosti a hlavní role kromě Vittiové byly svěřeny M. Mastroiannimu (Giovanni) a francouzské herečce Jeanne Moreauové (Lidia). Závěrečná scéna, v níž si Giovanni násilím vymůže citovou zainteresovanost své družky Lidie, býval nazýván jako „citová vražda“. Alain Delon je partnerem Vittiové ve snímku \"Zatmění\" (L'eclisse) z r. 1961. Ochablost lidských citů je tu spojena s rušným prostředím peněžní burzy. Dějová zápletka se dá shrnout jedinou větou jako příběh milostné schůzky, na niž se ve smluvenou hodinu nedostaví ani jeden z milenců. Obrazovým výsledkem jsou estetizované záběry prázdného místa plánované milostné schůzky. V roce 1962 bylo Zatmění opět nominováno za Zlatou Palmu v Cannes, aby získalo pouze Speciální cenu poroty. V okolí Ravenny natáčí Antonioni r. 1964 svůj první barevní film \"Červená pustina\" (Il deserto Rosso), závěrečnou část své Tetralogie citů. Roli partnera Vittiové anglickému herci R. Harrisovi. Antonioni využívá barvy nestandardně, zvolená barva má zrcadlit vnitřní rozpoložení hrdinky, jež se nachází v životní krizi. I v tomto filmu jde o zobrazení odcizení lidí v moderní průmyslové společnosti. Roku 1965 vzniká úvodní povídka filmu \"Tři tváře\" (I tre volti), napsaná pro herecký debut bývalé íránské císařovny Soraji. Pak se už Antonioni odebírá do Anglie, aby vytvořil svůj nejslavnější film.", "section_level": 2}, {"title": "Zvětšenina.", "content": "Film \"Zvětšenina\" (Blowup), první Antonioniho zahraniční film, je z prostředí módních fotografů a modelek. Vznikl v roce 1966 s Davidem Hemmingsem a Vanessou Redgraveovou v hlavních rolích. Mladý sebevědomý fotograf Thomas nevědomky vyfotografuje vraždu v parku. Z nejasné zvětšeniny fotografie se pak s nepříliš velkou důsledností pokouší vypátrat okolnosti zločinu.. Film bývá vykládán jako studie klamnosti reality i jako kritika hédonismu nastupující generace hippies. Klíčová je závěrečná scéna \"přijmutí pravidel hry\", v níž hlavní hrdina hodí skupině mladých revolucionářů neexistující míček pro imaginární zápas tenisu v témž parku, v němž se stala vražda.", "section_level": 3}, {"title": "Od konce šedesátých let.", "content": "V kalifornském Údolí smrti se odehrává film \"Zabriskie Point\" natáčený v USA r. 1969. Jde o příběh dvou mladých lidí, studenta Marka (Mark Frechette), který je na útěku před policií pro podezření z vraždy policisty při studentské revoltě a dívky Darie (Daria Halprinová), která pracuje ve společnosti, jejímž zájmem je využití kalifornské pouště a cestuje do jejího luxusního sídla. Film je založený především na nekomentovaných obrazech studentských bouří, města halucinačně přeplněného reklamními tabulemi a posléze volnosti a prázdnoty pouště, v níž se mladí lidé setkávají. Slavná je halucinační scéna skupinového milování v Údolí smrti, které ve filmu uvolňuje životadárnou sílu - vodu. Když Marka na konci příběhu zastřelí policie, Daria po příjezdu do luxusního sídla své společnosti vyhodí stavbu do povětří. Je však zpochybněno, zda se nejedná pouze o její představu. Film byl ovlivněn hnutím hippies, mimořádně působivou hudbu k němu vytvořily skupiny Pink Floyd, The Youngbloods, The Kaleidoscope, Jerry Garcia, Patti Page, Grateful Dead a Rolling Stones. Film měl spíše negativní ohlas, komerčně byl ve své době propadák, Antonionimu bylo především vytýkáno černobílé pojetí problematiky studentských revolt a přílišná statičnost filmu. Ten má dnes však již kultovní status a čestné místo vedle největších Antonioniho opusů. Zabriskie Point byl oceněn až v roce 1994 výroční cenou Americké filmové akademie. V roce 1971 začíná pracovat Antonioni v Brazílii na filmu \"Technicky sladké\" (Technicamente dolce), ale pro vysoké náklady musí natáčení přerušit. V roce 1974 je natočen v italsko-anglické koprodukci film \"Povolání:reportér\" (Proffesion: Reporter), v němž si zahrál Jack Nicholson, hlavní ženskou roli představovala Marie Schneider. Tento film byl v rámci Antonioniho tvorby velkým kompromisem. Ze čtyřhodinového materiálu byl producentem sestříhán finální tvar při vynechání řady klíčových scén, Povolání reportér je zmiňováno zejméno pro mnohé inovativní techniky snímání, které posléze vedly Antonioniho k experimentem s nově vznikající videotechnikou. V roce 1981 vytvořil Antonioni pro italskou televizi RAI adaptaci Hry Jeana Cocteaua Dvojhlavý orel pod názvem Tajemství Oberwaldu (Il Mistero di Oberwald) opět s Monicou Vitti v hlavní roli. Film měl značné slabiny ve scénáři, přesto je dodnes zmiňován mezi prvními díly, která využívají možností videa jako nastupujícího média. V roce 1982 vytvořil Antonioni svůj poslední velký samostatný film Identificazione di una donna (\"Identifikace ženy\"). Tematizoval v něm svou vlastní tvůrčí krizi a vrátil se v něm i ke svým dřívějším filmovým portrétům neurotických ženských postav. Filmu byla vytýkána tematická roztříštěnost a určité tápání v předmětu sdělení (příznačná pro film je rozsáhlá scéna v mlze - stejně tak lze chápat i Antonioniho stav). Přesto film získal výroční cenu 35. Festivalu v Cannes. V roce 1985 postihla Antonioniho rozsáhlá mozková mrtvice, po níž částečně ochrnul a přestal mluvit. Přesto za pomoci své ženy a ve spolupráci s jinými filmaři vytvořil do své smrti ještě několik filmových děl, z nichž vyniká snímek Al di là delle nuvole (\"Za mraky\") z roku 1995, vytvořený ve spolupráci s německým režisérem Wim Wendersem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Michelangelo Antonioni (29. září 1912 Ferrara – 30. července 2007 Řím) byl italský filmový režisér a scenárista, společně s Federico Fellinim a Luchinem Viscontim jeden z trojice slavných italských režisérů, jejichž tvorba kulminovala v 60. letech. Jeho nejúspěšnějším dílem byla \"Zvětšenina\" (1966).", "tgt_summary": "Michelangelo Antonioni (* 29. September 1912 in Ferrara, Italien; † 30. Juli 2007 in Rom) war ein italienischer Filmregisseur, Autor und Maler.", "id": 402467} {"src_title": "Blender", "tgt_title": "Blender (Software)", "src_document": [{"title": "Dostupnost.", "content": "Blender je dostupný na mnoha platformách a operačních systémech – např. FreeBSD, IRIX, GNU/Linux, Microsoft Windows, Mac OS X a Solaris; existují také neoficiální porty na další systémy (například Windows CE). Program Blender je kompletně zdarma, a to i pro komerční využití, pod licencí GNU GPL.", "section_level": 1}, {"title": "Podpora.", "content": "V následujícím měsíci po vydání verze 2.44, si Blender stáhlo více, než 800 000 uživatelů. Tato uživatelská základna vyskytující se po celém světě, tvoří jádro podpůrných mechanizmů programu. Pro Blender vyšla tiskem řada knih, na internetu existuje řada tutoriálů a má spoustu diskuzních fór. Další možnou učební metodou pak může být stažení a prohlédnutí si již hotových modelů. Mnoho dalších stránek, například BlenderArt Magazine, který je zdarma ke stažení, nabízí v každém čísle článek o nějaké konkrétní oblasti 3D vývoje. BlenderNation pak poskytuje informace o všem co se týká Blenderu, ukazuje nové techniky, vlastnosti a poskytuje tutoriály, rady a další průvodce.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Blender lze doplnit celou řadou rozšíření v podobě Python scriptů. Ty mohou být jednoduché od vytváření smyček a mostů mezi částmi objektu, až po velmi složité scripty generující stromy a trávu. Použitím materiálových a sekvenčních pluginů jsou možná i další rozšíření. Tyto pluginy se dodávají ve formě knihovních souborů jako například.dll.", "section_level": 2}, {"title": "Hardwarové požadavky.", "content": "V porovnání s ostatními 3D programy má Blender velmi nízké hardwarové nároky. Nicméně, pro pokročilé efekty a vysoko polygonové editace, je potřeba velmi výkonný systém.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Blender byl vyvíjen jako vlastní aplikace holandského animačního studia NeoGeo a Not A Number (NaN). Za hlavního autora je považován Ton Roosendaal, který předtím napsal program na sledování paprsku nazvaný Traces pro Amigu v roce 1989. Název \"Blender\" byl inspirován písní od Yello z alba \"Baby\". V červnu roku 1998 založil Ton Roosendaal společnost NaN pro další vývoj a distribuci programu. Program byl původně distribuován jako shareware, společnost NaN však v roce 2002 zkrachovala. Věřitelé souhlasili s vypuštěním Blenderu pod hlavičkou GNU General Public License v případě, že jim bude jednorázově vyplacena částka €100,000. 18. července 2002 odstartoval Ton Roosendaal kampaň na financování Blenderu, kdy bylo díky finančním darům této částky dosaženo a 13. října 2002 byl zdrojový kód Blenderu uvolněn. Blender je v současné době svobodným softwarem a je aktivně vyvíjen pod dohledem nadace Blender Foundation. Blender Foundation si původně vyhradila právo používat dvojí licencování, takže, kromě GNU GPL licence, mohl být Blender dostupný také pod „Blender Licence“, která nepožadovala zveřejnění zdrojového kódu, ale požadovala platby právě pro Blender Foundation. Nicméně, této možnosti nebylo nikdy využito a v roce 2005 byla odložena na neurčito. Nyní, je Blender dostupný výhradně pod licencí GNU GPL.", "section_level": 1}, {"title": "Suzanne.", "content": "V lednu 2002 bylo celkem jasné, že NaN nepřežije a dveře uzavře v březnu téhož roku. Nicméně, našli energii alespoň na jedno vydání: 2.25. Jako takový easter egg a svůj poslední odkaz, se umělci a vývojáři rozhodli přidat 3D model šimpanze. Toho vytvořil Willem-Paul van Overbruggen a pojmenoval ho Suzanne po orangutanovi z filmu Jay and Silend Bob Strike Back. Suzanne je Blendrovská alternativa k běžným testovacím modelům jako například Utah Teapot a Stanford Bunny. Jedná se o model s nízkým množstvím polygonů a Suzanne je často používána jako rychlý způsob testování materiálů, animací, textur a nastavení osvětlení scény. Suzanne je stále součástí Blenderu a dokonce největší Blenderovská soutěž rozdává ocenění Suzanne Awards.", "section_level": 2}, {"title": "Blender 2.5x.", "content": "Spolu s krátkým filmem Sintel se vyvíjela nová verze Blenderu. Tato verze přinesla zcela nové uživatelské rozhraní.", "section_level": 2}, {"title": "Uživatelské rozhraní.", "content": "Uživatelské rozhraní se v Blenderu podstatně liší od ostatních aplikací na třírozměrné modelování. Jeho hlavní výhodou je plně přenastavitelná pracovní plocha a rozvržení jednotlivých oken s různými pohledy a nástroji. Blender se ovládá v naprosté většině případů pomocí klávesových zkratek. Tato filozofie může pro uživatele přecházející z jiných programů představovat určitou překážku, ale jde o efektivní a posléze intuitivní způsob rychlé tvorby modelů a animací bez nutnosti hledat funkce v několikanásobném submenu. Databázový systém umožňuje optimální management scény, instance a dynamické propojování různých projektů v různých souborech. Interface Blenderu je v současné době lokalizován do několika světových jazyků včetně možnosti vybrat co má být lokalizováno a co ponecháno v anglickém jazyce. Stejně tak je možné vytvářet vlastní jazykové sady. Blender sdílí stejný interface na všech platformách.", "section_level": 1}, {"title": "Modelovací schopnosti.", "content": "Jsou zaměřeny především na práci s ploškovou reprezentací těles. Blender umožňuje pracovat s takzvanými subsurf plochami, které jsou uživateli s oblibou využívány. Dále pak podporuje v omezenější formě práci s parametrickými plochami a křivkami (Bezier, NURBS) a implicitními plochami (MetaBalls). Modelovací část Blenderu je používána v profesionální filmové a televizní produkci. Například byla použita pro CGI seriálu \"The Man in the High Castle\".", "section_level": 1}, {"title": "Animační možnosti.", "content": "Nejsou omezeny pouze na jednoduché klíčování objektů a jejich tvarů, ale Blender umožňuje animovat objekty i pomocí armatur a inverzní kinematiky. Blender má dále implementovánu podporu pro fluidní dynamiku, softbodies, různé deformátory, částicové systémy, apod.", "section_level": 1}, {"title": "Další možnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Herní engine.", "content": "V Blenderu lze díky vestavěnému hernímu enginu (sadě softwarových komponent) velmi jednoduše vytvářet i \"interaktivní třírozměrné aplikace\" (počítačové hry, architektonické, vědecké a průmyslové vizualizace, nebo animace nárazu). Uživatel nemusí mít žádné programátorské dovednosti, aby byl schopný vytvořit jednoduchou interaktivní aplikaci. Zkušenější uživatelé mohou využít možnosti skriptovacího jazyka Python. Herní engine má v sobě od verze 2.40 integrovaný fyzikální engine Bullet (který nahradil teď již zastaralý Sumo), s jehož pomocí lze věrně simulovat dynamiku pevných těles. Od verze 2.80 již není herní engine součástí scriptu. Důvodem pro odstranění byla zastaralost tohoho enginu oproti alternativním otevřeným enginum. Nadace Blender Foundation se rozhodla zaměřit se na uživateli více využívané funkce Blenderu.", "section_level": 2}, {"title": "Částicový generátor.", "content": "S pomocí částicového generátoru lze vytvářet vizuální efekty jako oheň, kouř atd. Kromě základních parametrů jako je rychlost či náhodnost pohybu lze částice ovládat různými objekty, například \"větrem, vírem, překážkou\" apod. Tato součást Blenderu se dočkala vylepšení ve verzi 2.40 a nyní podporuje vykreslování vlasů a různých vláken.", "section_level": 2}, {"title": "Porovnání s ostatními 3D programy.", "content": "V roce 2007 byl publikován článek, který uvedl, že rozhraní Blenderu není podle průmyslových standardů, ale přesto vede k rychlému postupu a je někdy i mnohem více intuitivní. Kritizována byla také špatná dokumentace. Blender dominuje na poli otevřených produktů a celou řadou funkcí je srovnatelný se střední až vyšší třídou komerčních aplikací. V roce 2010, CGenie ohodnotilo Blender jako rodící-se produkt se základnou uživatelů, kteří jsou spíše fandové, než studenti nebo profesionálové, ale také s vysokými standardy, které každý rok rostou. Také ohlásili, že uživatelé Blenderu požadují rychlejší vývoj a větší kompatibilitu s ostatními programy. Blender je také využíván ve vědeckých skupinách po celém světě, například s společně s programy jako je Matlab. V roce 2011 byl uvolněno vydání 2.5. Ten obsahuje zcela přepracované uživatelské rozhraní. Jeho cílem je zlepšit efektivnost a celkově zjednodušit jeho použití. Během betatestu byl animační systém Blenderu 2.5 považován animátory ze Sintelu jako stejně kvalitní nebo ještě kvalitnější, než v některých komerčně dostupných balíčcích. V současné době (2016) vývoj Blenderu neustále zrychluje díky rostoucímu počtu uživatelů i vývojářů. Nabízí tak zcela srovnatelné nástroje s komerčními produkty. Mezi ně patří: GPU renderer, přepracované simulace chlupů a vylepšené uživatelské prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Otevřené projekty.", "content": "Od roku 2005 vyhlašuje Blender Foundation otevřené kreativní projekty, které demonstrují nové funkce Blenderu a pomáhají jej inovovat.", "section_level": 1}, {"title": "Elephants Dream (Orange).", "content": "V květnu 2005 oznámil Ton Roosendaal založení animačního studia Orange, které by mělo vytvořit film kompletně pomocí otevřených technologií. Cílem bylo ukázat světu, že pro vytvoření audiovizuálně zajímavého díla není potřeba software za spoustu peněz. Ve studiu pracoval tým nejlepších blenderistů z celého světa. Studio sídlilo v Nizozemsku. Dne 24. března 2006 měl slavnostní premiéru krátký animovaný film \"Elephants Dream\". Hlavními hrdiny jsou Emo a Proog (viz obrázek), kteří se dostanou do útrob jakéhosi stroje, a hledají cestu ven. Film má stopáž asi 12 minut. V týmu bylo i několik programátorů, kteří upravovali Blender na míru umělcům a doplnili tak do hlavní vývojové větve například kompletně přepsaný interní renderer, vlasy, node editor, lepší armatury a podobné funkce. Za celou dobu vývoje Blenderu se neudělal tak velký pokrok, jako v případě projektu Orange. Dne 18. května byl film pod licencí Creative Commons vystaven ke stažení zadarmo. Jelikož se jedná o otevřený projekt, všechny pracovní \".blend\" soubory jsou taktéž volně dostupné ke stažení. Elephants Dream je první film distribuovaný v Evropě na HD DVD nosičích.", "section_level": 2}, {"title": "Další projekty.", "content": "V pořadí druhý otevřený projekt vyhlášený v říjnu 2007 byl Big Buck Bunny. Yo Frankie! byl otevřený projekt hry založený na prostředí a postavách z filmu Big Buck Bunny. Hra byla vydána v prosinci 2008. Krátký fantasy film Sintel, vytvářený ve verzi 2.5, byl vydán v září 2010.", "section_level": 2}], "src_summary": "Blender je svobodný a otevřený software pro modelování a vykreslování třírozměrné počítačové grafiky a animací s využitím různých technik (např. sledování paprsku, globální osvětlení scény, scanline rendering, globální iluminace). Vlastní rozhraní je vykreslováno pomocí knihovny OpenGL, tato knihovna umožňuje nejen hardwarovou akceleraci vykreslování dvourozměrných a třírozměrných objektů, ale především snadnou přenositelnost na všechny podporované platformy. Program je zdarma, a to i pro komerční využití, pod licencí GNU GPL.", "tgt_summary": "Blender ist eine freie, mit der GPL lizenzierte 3D-Grafiksuite, mit welcher sich Körper modellieren, texturieren und animieren lassen. Diese können in Grafiken, Animationen und Software systematisiert werden. Geschaffene Bildsynthesen können mit Hilfe des integrierten Compositors und Videoschnittprogramms nachbearbeitet werden. Das Programm wird von professionellen und ehrenamtlichen Mitarbeitern entwickelt. C und C++ werden als Programmiersprachen genutzt, Python wird als Skriptsprache verwendet. ", "id": 463476} {"src_title": "Javor babyka", "tgt_title": "Feldahorn", "src_document": [{"title": "Synonyma.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vědecké názvy.", "content": "Pro rostlinu s označením javor babyka (\"Acer campestre\") je používáno více rozdílných názvů, například \"Euacer scharkense, Acer affine, A. bedoi, A. collinum, A. eriocarpon, A. erythrocarpum, A. haplolobum, A. heterolobum, A. heterotomum, A. macrocarpon, A. marucum, A. microcarpon, A. microphyllum, A. molle, A. orthopteron, A. palmatisectum, A. polycarpon, A. praecox, A. quinquelobatum, A. robustum, A. suberosum, A. sylvestre, A. tauricum, A. tauschianum, Euacer affine, Euacer scharkense,\" a další.", "section_level": 2}, {"title": "České názvy.", "content": "Pro rostlinu s označením javor babyka je používáno více rozdílných názvů, například staročesky \"klenicě\".", "section_level": 2}, {"title": "Podřazené taxony.", "content": "Je pěstováno mnoho kultivarů, které se výrazně liší především růstem, ale i jinými vlastnostmi.", "section_level": 1}, {"title": "Zeměpisné rozšíření.", "content": "Babyka roste téměř všude v Evropě, od Skandinávie až na jih, v západní Asii a severozápadní Africe i v oblasti Středozemí, kde je však omezena na vyšší nadmořské výšky. Ve střední Evropě je rozšířena od rovin po hory. V severních Alpách roste i na hranici 800 m. n.m. Jen málo se však pěstuje, protože je malého vzrůstu. V parcích a zahradách je běžná jako volně stojící okrasný strom nebo jako živý plot.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Javor babyka je opadavý keř nebo strom dorůstající 5–15, ale i 25 m výšky. Dožívá se věku 150 až 200 let. Má srdčitý kořenový systém, středně hluboký (do 1 metru), délky do 6 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Kmen a letorosty.", "content": "Často vytváří nižší vícekmenné stromy, kmen bývá křivý. Kmen může být široký až do 1 m v průměru, s jemně popraskanou, často poněkud korkovitou šedohnědou borkou, ve stáří rozpukanou. Výhonky jsou hnědé, s tmavě hnědými zimními pupeny. Starší větve na sobě mají rezavě hnědé korkovité lišty.", "section_level": 2}, {"title": "List.", "content": "Vstřícné listy jsou v párech, protistojné, 5–16 cm dlouhé a 5–10 cm široké. Mají pět vejčitých, tupě zašpičatělých laloků s hlubokými zářezy. Řapík je 3–9 centimetrů dlouhý. Čepel je na obou stranách chlupatá, vespod světlejší než svrchu. Řapík po nalomení roní mléčnou šťávu. Listy jsou na podzim před opadem jasně žluté.", "section_level": 2}, {"title": "Květ.", "content": "V dubnu a květnu, hned po vyrašení listů nebo i současně s rašícími listy, se objevují zelenožluté květy ve vzpřímených, chocholičnatých, 4–6 cm velkých květenstvích. Obvykle jsou jednodomé. Květy jsou opylovány hmyzem.", "section_level": 2}, {"title": "Plod.", "content": "Plody jsou dvounažky s 2,5 cm dlouhými křídly, která jsou vodorovně rozložená. Každá nažka je 8–10mm široká, plochá, s 2cm křídlem.", "section_level": 2}, {"title": "Ekologie.", "content": "Preferuje vlhké až suché půdy bohaté na živiny. Nachází se jako příměs v porostech dubu, habru, ve smíšených lesích, bukových porostech, na lesních okrajích a v mlází. Javor babyka toleruje částečný stín. Dobře snáší znečištěné ovzduší ve městech, průmyslové znečištění a posypové soli kolem cest. Z tohoto důvodu je často používána pro výsadby v městských oblastech.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Babyka nachází použití v mnoha oborech. V Alsasku větve babyky visící nad vchodem domů údajně odrazují netopýry.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Odolné, načervenalé dřevo je vhodné k soustružení.", "section_level": 2}, {"title": "Zahradnictví.", "content": "Babyka se dá použít do živých plotů, ale dost rychle roste, proto se musí až 4× ročně řezat. Babyka je používaná pro výsadby podél silnic jako alej, pro větrolamy i jako pozadí zahradních úprav.", "section_level": 2}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Listy jsou v některých regionech používány jako příměs do krmiva. Babyka je jako medonosný druh ceněna ve včelařství.", "section_level": 2}, {"title": "Farmacie.", "content": "Používá se hlavně kůra, externě v kosmetice na zarudlou kůži nebo vnitřně jako čaj se svíravou chutí. Kůra se používá vysušená na slunci a udržovaná v suchu. Obsahové látky: fytosteroly, choliny, allantoiny, taniny.", "section_level": 2}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Mnohdy se vyskytují hálky na listech, způsobené roztoči rodu \"Aceria\". V suchém počasí se vyskytují listové plísně (padlí).", "section_level": 1}, {"title": "Památné a významné javory babyky.", "content": "Babyky patří k pomaleji rostoucím stromům, takže i ve vyšším věku dosahují drobnějších rozměrů. K našim nejmohutnějším babykám patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Javor babyka (\"Acer campestre\") nebo též javor polní je strom, domácí téměř v celé Evropě s výjimkou Skandinávie. Roste jako keř, stromek či mohutný strom, a to hlavně na okrajích lesů a keřových porostů. Preferuje vápenitou půdu, ale prospívá i v půdě mírně kyselé.", "tgt_summary": "Der Feldahorn (\"Acer campestre\"), auch Maßholder genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Ahorne (\"Acer\") in der Familie der Seifenbaumgewächse (Sapindaceae). In botanischen Fachpublikationen wird im Deutschen auch die Bindestrichschreibweise Feld-Ahorn verwendet. Der volkstümliche Name Maßholder leitet sich von der früheren Verwendung der Pflanze als Speisebaum ab, Holder bezieht sich auf den holunderartigen Wuchs. Die Blätter wurden wie Sauerkraut gegessen und auch als Viehfutter benutzt. ", "id": 2304679} {"src_title": "Války o rakouské dědictví", "tgt_title": "Österreichischer Erbfolgekrieg", "src_document": [{"title": "Pozadí a příčiny.", "content": "Během války o španělské dědictví uzavřel tehdejší císař Leopold I. se svými syny dohodu o nástupnictví označovanou tradičně jako Pactum mutuae succesionis. Předpokládal totiž, že založí nové habsburské rodové větve, starší Josef ve střední Evropě a mladší Karel ve Španělsku. Kromě vzájemného následnictví v případě vymření mužských členů rodiny bylo poprvé zmíněno nástupnické právo žen. Předčasná smrt Leopoldova syna Josefa I. roku 1711 způsobila nejen obrat ve válce o dědictví španělské, ale nutila posledního mužského příslušníka rodu rakouských Habsburků připravit řešení pro situaci, že by zemřel také bez dědice. 19. dubna 1713 byla vydána Pragmatická sankce, která v případě, že by Karlem VI. Habsburkové vymřeli, stanovovala následující pořadí dědiců: 1. dcery Karla VI., 2. dcery Josefa I., 3. dcery a poté sestry Leopolda I. a jejich potomstvo. Přestože se císař zasazoval o přijetí toho dokumentu jak sněmy jednotlivých zemí, tak sousedními panovníky a možnými nápadníky trůnu, vzápětí po jeho smrti 20. října 1740 byly nároky jeho dcery a nové panovnice Marie Terezie zpochybněny. Cílem Marie Terezie bylo udržení habsburské monarchie ve zděděné podobě, její nástupnická práva však napadli kurfiřti bavorský, saský a braniborský. Bavorský panovník a manžel dcery Josefa I. Karel Albrecht si nárokoval císařskou korunu a habsburské dědičné země na základě středověkého Privilegia minus, saský kurfiřt a polský král Friedrich August své nároky odůvodňoval sňatkem s jednou z dcer Josefa I. Braniborský kurfiřt a zároveň pruský král Friedrich II. vznesl na základě polozapomenutých smluv z 16. století dědické nároky na některá slezská knížectví.", "section_level": 1}, {"title": "První slezská válka.", "content": "Slezsko patřilo Habsburkům po vymření Piastovského rodu díky sankcím z 19. dubna 1713, které vytvořil císař Karel VI. Během císařovy doby byla existence sankce obecně potvrzena německými státy. S následujícím úmrtím císaře si však Prusko začalo klást na Slezsko nárok. Fridrich II., král Pruska, založil požadavky nad tvrzením nesplnění Schwiebusové smlouvy, čímž slezské knížectví Lehnice, Volovsko a Břeh budou odevzdané Braniborsku po vymření Piastovské dynastie. V roce 1675 s úmrtím posledního Piastovce vymřel rod Piastovců. V této době nebyl žádný pokus o realizaci této staré smlouvy a pruský vladař byl za platbu ochoten se smlouvy zříci. Za postoupení Slezska Fridrich II. nabízel uznání Pragmatické sankce, finanční odškodné i podporu Marie Terezie proti útokům nepřátel. Mezitím však již nařídil mobilizaci. Vojenské operace zahájil 16. prosince 1740 vpádem do Slezska bez vyhlášení války, ještě dříve, než byly pruské návrhy ve Vídni odmítnuty. Ve Slezsku byl v té době poměrně malý počet rakouských vojáků, takže ho Prusové během šesti týdnů téměř celé ovládli, kromě několika pevností. Po pruském útoku požádala Marie Terezie o pomoc britského krále Jiřího II. Protože rozpad podunajského soustátí a narušení mocenské rovnováhy v Evropě nebyly ani v zájmu Británie, byla v únoru 1741 na setkání diplomatů v Drážďanech uzevřena tajná koalice Británie, Rakouska, Spojených provincií, Ruska, Hannoverska a Saska na obranu nedělitelnosti habsburské monarchie. K přislíbené vojenské a finanční pomoci se však nikdo neměl. Armáda Friedricha II. byla tehdy nejmoderněji vybavenou a vedenou armádou Evropy, naopak rakouské oddíly byly oslabeny nedávno skončenými válkami s Osmany a jejich organizace nebyla valná. Narychlo shromážděná rakouská armáda pod vedením podmaršála Neipperga podlehla Prusům v bitvě u Mollwitz (10. dubna 1741). Fridrich II. ovšem také potřeboval spojence, aby si Slezsko udržel. Připojil se proto k mezitím vzniklé francouzsko-bavorské koalici, k níž patřilo dále Španělsko, Neapolské království, Švédsko, Janovská republika, Portugalsko a později k ní přešlo i Sasko. Začátkem podzimu se Marie Terezie pod nátlakem okolí a vlivem zhoršené válečné situace odhodlala k jednání s Pruskem. Na tajné schůzce 9. října 1741 v Klein-Schellendorfu podepsal generál Neipperg příměří, kterým se Rakousko vzdalo Dolního Slezska. Rakouská vojska se stáhla, pruská vojska poté přezimovala ve východních Čechách. Začátkem roku 1742 Fridrich II. příměří porušil. Jeho vojska vpadla na Moravu a obsadila Olomouc. Následně táhl do Čech, kde se v bitvě u Chotusic (17. května 1742) střetl s rakouskou armádou vedenou švagrem Marie Terezie Karlem Lotrinským. Pruské vítězství donutilo Marii Terezii uzavřít příměří ve Vratislavi a berlínskou smlouvou z 28. července 1742 přistoupit na nevýhodný mír, kterým ztratila Kladsko a téměř celé Slezsko. Nutně však potřebovala uvolnění svých armád pro boje se zbylými členy koalice. Jižní část Slezska (Opavsko avšak bez Hlučínska, které připadlo Prusku, a Těšínsko) zůstalo pod habsburskou kontrolou a bylo nazýváno české Slezsko a po roce 1849 rakouské Slezsko. Malé části polského Slezska (Osvětimsko, Zatorsko, Zywiec, Seveřsko) nebyly spojeny s touto válkou.", "section_level": 1}, {"title": "Bavorsko-rakouská válka.", "content": "Francie, která měla zájem na oslabení rakouské monarchie, podporovala nároky bavorského kurfiřta Karla Albrechta na českou korunu i rakouské země. 18. května 1741 uzavřely Francie, Bavorsko a Sasko v bavorském Nymphenburgu smlouvu, na jejímž základě mělo být přerozděleno rakouské dědictví. (Prusko se připojilo později.) Čechy, Tyrolsko a Horní Rakousy měly připadnout Bavorsku, část Slezska a Morava Sasku, Rakouské Nizozemí Francii a většina Slezska Prusku. Spojená bavorsko-francouzská vojska vpadla v září 1741 do Horních Rakous a posléze do Čech. 26. listopadu byla obsazena Praha a 9. prosince 1741 se Karel Albrecht nechal českými stavy provolat králem.Marie Terezie, která nyní musela čelit nepřátelům na dvou frontách, se vypravila do Uher, aby získala vojenskou pomoc uherských oddílů. Získala na svou stranu uherskou šlechtu a poté, co byla 25. června 1741 v Prešpurku korunována uherskou královnou, byla úspěšná i při jednání s uherským sněmem, i když za cenu řady politických ústupků. Uzavření příměří s Pruskem uvolnilo Marii Terezii ruce a umožnilo habsburským vojskům vedeným polním maršálem Khevenhüllerem přejít do protiútoku. 12. února 1742, právě v den, kdy byl Karel Albrecht po svém zvolení císařem Svaté říše římské korunován svým bratrem arcibiskupem kolínským jako Karel VII., vstoupily rakouské oddíly do Mnichova. Rakouská armáda zamířila do Čech a po delším obléhání osvobodila i Prahu. Poslední bavorsko-francouzské jednotky opustily Prahu v prosinci 1742. Koncem dubna 1743 se vypravila do Prahy i Marie Terezie, aby se zde nechala 12. května 1743 korunovat českou královnou. Habsburská armáda okupovala Bavorsko s přestávkami více než dva roky, během válek byly bavorské země dost zpustošeny zejména nepříliš disciplinovanými uherskými oddíly. Poté co císař Karel VII. v lednu roku 1745 zemřel, jeho syn a následník Maxmilián III. Josef se vzdal nároků na císařskou korunu a 22. dubna uzavřel s Marií Terezií mír. Novým římským panovníkem se stal 13. září 1745 manžel Marie Terezie František I. Štěpán Lotrinský.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá slezská válka.", "content": "Posílení pozice Marie Terezie bylo proti zájmům pruského krále Fridricha II. V červnu 1744 proto uzavřel spojeneckou smlouvu s Francií a v srpnu vpadl znovu do Čech. Poměrně rychle obsadil podstatnou část země, 15. září kapitulovala Praha. Vytlačit Prusy z Čech se rakouské armádě vedené Karlem Lotrinským, která se musela vrátit z Porýní, podařilo až v polovině prosince. Pruská okupace Prahy trvala přes dva měsíce, Praha byla osvobozena 26. listopadu. V lednu 1745 uzavřely Velká Británie, Rakousko, Nizozemsko a Sasko Varšavskou alianci na omezení vlivu Pruska. Při úspěšné protiofenzívě obsadily rakousko-saské oddíly Horní Slezsko. Fridrich II. však opět osvědčil své vojevůdcovské schopnosti a v průběhu roku 1745 dokázal v několika bitvách zvítězit. Když bylo rakousko-saské vojsko drtivě poraženo v bitvě u Hohenfriedbergu (4. června 1745), Británie doporučila Prusku uzavřít mír za podmínek z roku 1742 a uznala pruskou držbu Slezska. Marie Terezie se však se ztrátou Slezska nechtěla smířit. Teprve další porážky v bitvách u Žďáru (poblíž Trutnova), u Katholisch-Hennersdorfu a u Kesseldorfu (u Drážďan) ji přiměly přistoupit na mírová jednání za britského prostřednictví. Po kapitulaci Saska byl nakonec Drážďanskou smlouvou 25. prosince 1745 mír mezi Rakouskem, Saskem a Pruskem uzavřen. Prusku zůstalo Slezsko, oplátkou uznal Fridrich II. Františka Štěpána císařem a Marii Terezii jako „císařovnu a královnu“.", "section_level": 1}, {"title": "Války o Rakouské Nizozemí a habsburské državy v Itálii.", "content": "Paralelně se slezskými válkami a bavorsko-rakouskou válkou probíhaly války mezi koalicemi i na jiných místech Evropy, které pokračovaly i po roce 1745. V severní Itálii musela rakouská vojska bojovat proti Španělsku a Neapolskému království, jejichž cílem bylo získání rakouského Milánska. Spojencem Rakouska na italské frontě byl král Sardinie a Piemontu Karel Emanuel III. Aliance byla upevněna 13. září 1743 smlouvou z Wormsu, do níž se zapojila i Británie; za vojenskou podporu a zaručení držení Milánska a Parmy se však muselo Rakousko vzdát některých území ve prospěch Sardinského království. Milánsko bylo nakonec uhájeno, Parma musela být postoupena Španělům. Další oblastí, kde se od roku 1743 válčilo, bylo Porýní a Rakouské Nizozemí (též Jižní Nizozemí, dnešní Belgie). Zde bojovala alianční vojska Británie, Rakouska a dalších zemí (tzv. pragmatická armáda) proti Francii. V bitvě u Dettingenu (27. června 1743) zvítězila pragmatická armáda vedená britským králem Jiřím II. V roce 1744 napadla francouzská vojska Rakouské Nizozemí a po vítězné bitvě u Fontenoy (11. května 1745) pak okupovala většinu země. Do války byly zataženy i Spojené provincie. V červnu 1746 byla v nizozemské Bredě zahájena mírová jednání mezi Francií a Británií, která poté pokračovala v Cáchách.", "section_level": 1}, {"title": "Ukončení válek.", "content": "Války o rakouské dědictví ukončil Cášský mír – mírová smlouva uzavřená 18. října 1748. Byla výsledkem mezinárodního kongresu, který se v Cáchách konal od 24. dubna 1748. Na kongresu zastupoval habsburskou monarchii Václav Antonín hrabě Kounic. Obsah smlouvy byl především výsledkem vyjednávání Británie a Francie, ostatní mocnosti se připojily. Obecně byl dohodnut návrat ke stavu před válkou, tzn. navrácení zachvácených území. Mimo jiné potvrdil Pragmatickou sankci (s tím, že však Habsburská monarchie musela odstoupit řadu území v severní Itálii) a zisk větší části Slezska (včetně Kladska) Pruskem.", "section_level": 1}, {"title": "Chronologický přehled válečných akcí.", "content": "Následující tabulka shrnuje válečné události na všech frontách, včetně akcí souvisejících s válkami o dědictví rakouské pouze okrajově (jsou odlišeny kurzívou).", "section_level": 1}], "src_summary": "Války o rakouské dědictví je souhrnné označení pro války z let 1740 až 1748, které vypukly po smrti římského císaře Karla VI., když Bavorsko a Sasko odmítly uznat Pragmatickou sankci a nástupnictví Marie Terezie v Habsburské monarchii a pruský král Fridrich II. vznesl územní nároky na Slezsko. Zpočátku bylo předmětem sporů také nástupnictví na císařském trůnu, o který usilovali bavorský Karel Albrecht a manžel Marie Terezie František Štěpán. Války se rozrostly v mnohostranný konflikt, do něhož se na jedné či druhé straně zapojily další evropské mocnosti – především Francie, Velká Británie a Španělsko. Jednotlivým zemím šlo nejen o územní zisky (na úkor Habsburské monarchie), ale i o mocenské postavení v Evropě. Boje o Slezsko bývají také nazývány jako slezské války. ", "tgt_summary": "Der Österreichische Erbfolgekrieg (1740–1748) brach aus, als nach dem Tod Kaiser Karls VI. (und damit dem Aussterben des Hauses Habsburg im Mannesstamm) seine Tochter Maria Theresia den österreichischen Erzherzogthron bestieg und mehrere europäische Fürsten eigene Ansprüche auf die Habsburgischen Erblande bzw. das römisch-deutsche Kaisertum erhoben. Der Konflikt umfasst u. a. die ersten beiden Schlesischen Kriege und wuchs sich zu einem weltumspannenden Krieg aus.", "id": 1326063} {"src_title": "Ordovik", "tgt_title": "Ordovizium", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Spodní hranice je charakterizována nástupem graptolitů (Dictyonema flabelliforma) a změnami v trilobitové fauně, svrchní hranice pak je vedena po graptolitové zóně Akidograptus acuminatus. Na konci kambria došlo k dočasnému ústupu moře a v některých oblastech i k slabému vrásnění. V geosynklinálních oblastech Evropy však sedimentační cyklus probíhal většinou bez přerušení. Ordovické moře zalilo značnou část zpevněných bloků a vyznačovalo se malými hloubkovými rozdíly. Maximální transgrese moře probíhala v caradocu (berounu). Kolem starých štítů, zejména v severních částech kontinentů, vznikaly organogenní vápence. Těmito místy pravděpodobně probíhalo teplé rovníkové pásmo. V hlubších oblastech (například ve střední Evropě, severní Africe aj.) se ukládaly písčitojílové sedimenty (hlavně graptolitové břidlice). Tyto sedimenty jsou důkazem chladnějšího podnebí v těchto oblastech. Ordovik je považován za jedno z nejchladnějších období v historii naší Země. Jižní pól se v té době nacházel na území kontinentu Gondwana v oblasti dnešní Sahary. Na tomto kontinentu se v nejvyšším ordoviku vytvořil mohutný kontinentální ledovec, jehož vznik způsobil pokles hladiny světového oceánu o sto i více metrů. Pro geosynklinální oblasti jsou významné podmořské a podpovrchové výlevy zásaditých magmat. Sopečnou činností bylo moře obohacováno o železité látky. Vysrážením sloučenin železa (patrně činností baktérií) vznikla význačná ložiska seménkových železných rud (střední Čechy, Durynsko, Severní Amerika a jiné).", "section_level": 1}, {"title": "Členění ordoviku.", "content": "Ve Velké Británii se dělí na 5 oddělení: arenig, llanvirn, llandeil, caradoc a ashgil. Pro vývoj ordoviku na ruské tabuli jsou používány: oeland, vir, naj. V severní Americe se ordovik dělí na canad, champlain, cincinat. V Čechách díky klasickému vývoji ordoviku v oblasti Barrandienu se používá následující členění: tremadok (ve Velké Británii je řazen do kambria), arenig, llanvirn, dobrotiv, beroun, králodvor, kosov. Podrobnější členění je založeno na graptolitové fauně.", "section_level": 1}, {"title": "Život v ordoviku.", "content": "Pokračoval především vývoj bezobratlých živočichů v ordovických mořích. Vrcholu svého rozvoje dosáhli trilobiti. Azafidní typy (rod \"Asaphus\") s velkými plochými pancíři, typy s ostnitým pancířem (\"Selenopeltis\") i s výrazně členitým pancířem (\"Dalmanitina\"). Vznikaly velké formy, dlouhé až několik desítek centimetrů (\"Isotelus\"). Nejdůležitějšími však byli graptoliti, mořští živočichové, žijící jen v paleozoiku, náležející ke skupině polostrunatců (Hemichordata). Vytvářeli keříčkovité, prutovité kolonie. Díky planktonní formě se rozšířili po celém světě. Dále to byli ostrakodi, měkkýši (Gastropoda), ramenonožci (Brachiopoda), rozvíjejí se mechovky, hvězdice, hadice, řidší jsou nálezy lilijic, ježovek, explozivní vývoj zaznamenali hlavonožci s válcovitými, až 2 metry dlouhými schránkami. Rozšíření byli i Cystoidea (jablovci) se schránkami kulovitého, vakovitého či zploštělého tvaru, tvořené nepravidelně uspořádanými destičkami. Objevili se i první rybovití praobratlovci (bezčelistnaté ryby rodu \"Astraspis\") v ordovických pískovcích v Severní Americe a medúzy. Ryby měly přední část těla krytou kostěným krunýřem, který tvořil pevnou vnější kostru, neměly párové ploutve a většinou žily při mořském dně. Z rostlin se objevují první ruduchy a pokračuje vývoj výtrusných rostlin cévnatých. Klimatické podmínky a silné vrstvy zavodněných zvětralin byly ideálním prostředím pro osídlení rostlinstvem. Nálezy suchozemských rostlin v českém ordoviku (\"Bojophyton\") jsou díky nedostatečně známé vnitřní stavbě problematického zařazení. Naproti tomu řada kambrických skupin vymizela.", "section_level": 1}, {"title": "Tektonika.", "content": "Kontinenty byly rozděleny na severní oblast (Laurentia) s Eurasií a Severní Amerikou umístěnými poblíž rovníků (nálezy evaporitů v severní Evropě svědčí o teplém klimatu), jižní oblast (Gondwana) s Austrálií, Jižní Amerikou, Afrikou, Indickým štítem, Arábií a Antarktidou ležela v chladné oblasti, o čemž svědčí nálezy ledovcových sedimentů a projevů ledovcové tektoniky například v severní Africe. Sedimenty ordoviku nasedají často diskordantně na kambrium, což svědčí o sardské (české, sardinské) fázi kaledonského geotektonického cyklu (stáří kolem 500 mil. let, název dle severního Skotska – Caledonia). V Čechách tvoří hranici mezi paraxidovým stupněm a tremadokem. Cyklus probíhal ve dvou větvích. Severní na severozápadě Velké Británie, Skotsku, Irsku až do západního Norska. Jižní větev tvoří Ardeny, Sudety a Svatokřížské pohoří (Polsko). Další fáze jsou lakelandská a grampierská. Závěrem ordoviku proběhla starokaledonská fáze, při které byl vyzdvižen čínský štít a která je charakteristická četnými hiáty v sedimentaci.", "section_level": 1}, {"title": "Oblasti ordoviku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Amerika.", "content": "Pro severní Ameriku je charakteristické epikontinentální mělké moře, které ustoupilo ke konci ordoviku s nástupem applačského vrásnění. Karbonátické sedimenty s nálezy bentické fauny svědčí o teplé zóně. Oproti tomu jižní Amerika ležela v chladné zóně, sedimentovaly zde převážně psamity a pelity. Stopy zalednění jsou známy z Argentiny a Bolívie.", "section_level": 2}, {"title": "Asie.", "content": "V této oblasti byly oddělené pevninské štíty (sibiřský, čínský, kazašský) částečně zaplaveny mělkým epikontinentálním mořem, ve kterém se ukládaly hlavně karbonátické sedimenty s bentickou faunou a evapority.", "section_level": 2}, {"title": "Afrika.", "content": "Z Maroka jsou známy jíly, pískovce (s nálezy brachiopodů). Významné pro klimatologii jsou stopy glaciální eroze ze svrchního ordoviku, doložené dále též z Alžírska a Libye.", "section_level": 2}, {"title": "Evropa.", "content": "Na severozápadě Evropy zasahoval ordovický oceán Japetus Norsko a Britské ostrovy. Je zastoupen graptolitovými břidlicemi, klastiky, jíly, vulkanity, karbonáty. V Baltické oblasti zasahovalo moře od jihu baltického štítu (jižní a střední Švédsko) přes severní Polsko až do oblasti St. Peterburgu v Rusku. Typickými sedimenty jsou pískovce, graptolitové břidlice, v Estonsku pak kuckerzit, hořlavý sediment obsahující přes 50% organických zbytků, který je využíván jako zdroj průmyslového oleje i přímo jako palivo. Na jihu Evropy je ordovik znám z jižní Francie, Španělska, Sardinie s pelity, psamity mediteránního rázu, odpovídající Barrandienu.", "section_level": 2}, {"title": "Český masív.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Barrandienské spodní paleozoikum.", "content": "Tato klasická oblast evropského paleozoika tvoří synklinorium se sedimenty a vulkanity mezi městy Brandýs nad Labem, Kralupy nad Vltavou, Kladno, Stříbro, Domažlice, Klatovy, Příbram a Český Brod se třemi dílčími oblastmi: Ložiska železných rud jsou známa například z Ejpovic, Klabavy, Zdic, nálezy u Nučic přispěly k rozvoji oceláren na Kladně. Sedimentace byla v Barrandienu v průběhu ordoviku doprovázena bazickým submarinním vulkanismem v komárovském vulkanickém komplexu s mocností až jeden kilometr s tufy, bazalty, mandlovci a polštářovými lávami.", "section_level": 2}, {"title": "Chrudimské paleozoikum.", "content": "Sedimenty ordoviku až siluru v Železných horách jsou zastoupeny kvarcity, slepenci, křemenci, břidlicemi, pískovci a prachovci. Jde o ekvivalent Barrandienu, vznikající ve dvou dílčích synklinálních oblastech: přeloučské a vápenopodolské.", "section_level": 2}, {"title": "Vogtlandsko-saské paleozoikum.", "content": "Zasahuje na území Česka do oblasti Ašského výběžku, Kraslic a Špičáku. Kraslické souvrství na bázi ordoviku s jílovitými břidlicemi, pískovci a bazickými vulkanity, franenbašské souvrství s břidlicemi, pískovci a lydity a phycodové souvrství s vápenci, břidlicemi, lydity a železnými rudami.", "section_level": 2}, {"title": "Krkonošsko-jizerské krystalinikum.", "content": "Svrchní ordovik s bazálními kvarcity a metakonglomeráty ponikelské skupiny v krkonošském krystaliniku a fylity (pokrývačské) s kvarcity ještědského krystalinika.", "section_level": 2}, {"title": "Kam za ordovikem.", "content": "Hranice dobrotiv-beroun je odkryta na území přírodní památky Motolský ordovik v zářezu železniční trati Praha-Smíchov – Hostivice, jde o významnou paleontologickou lokalitu. V přírodní rezervaci Staňkovka je zachycen profil svrchním ordovikem od zahořanského souvrství po kosovské souvrství. Sedimenty svrchního ordoviku jsou dále známy z lokalit jako například Praha-Libeň, Praha-Letná, Loděnice, Vráž, Králův Dvůr se stratotypem zahořanského souvrství, Levín (svah nad dálnicí), Zdice, Ejpovice atd. Ordovické vrstvy jsou viditelné spolu s mnoha dalšími vrstvami také v našem nejvýznamnějším geologickém profilu Barrandovské skály.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ordovik je geologický útvar starších prvohor (paleozoikum) a je tedy také součástí eónu fanerozoika. Název zavedl C. Lapworth roku 1879 podle kmene Ordoviků (severní Wales) pro uloženiny tzv. druhé fauny, kterým v Čechách odpovídala Barrandova etapa D. Název sám byl však kodifikován až na 21. geologickém kongresu v Kodani roku 1960.", "tgt_summary": "Das Ordovizium ist das zweite chronostratigraphische System (bzw. Periode in der Geochronologie) des Paläozoikums in der Erdgeschichte. Das Ordovizium begann vor etwa Millionen Jahren und endete vor rund Millionen Jahren. Es wird vom Kambrium unterlagert, die Schichten des Kambriums sind also die ältesten des Paläozoikums. Auf das Ordovizium folgt das Silur.", "id": 433903} {"src_title": "Please Please Me", "tgt_title": "Please Please Me", "src_document": [{"title": "Nahrávání alba.", "content": "Deska byla od začátku plánována pro čtrnáct písní, bylo tedy potřeba nahrát dalších deset, které by doplnily oba singly. První nahrávací den proběhl v Abbey Road Studios a sice v pondělí 11. února 1963. Beatles a George Martin začali v 10:00 s nahráváním první písně a skončili coverem \"Twist and Shout\" o 9 hodin a 45 minut později. Kromě písní na albu obsažených nahráli tehdy Beatles ještě \"Hold Me Tight\", která se ovšem dostala až na desku With The Beatles. Celý nahrávací den stál 400 liber. Please Please Me bylo nahráno na dvoustopém magnetofonu s většinou vokálů na jedné stopě a nástroji na druhé pro lepší možnosti vyvažování těchto dvou složek při závěrečném mixu do mono. Později byla namixována i stereo verze, jejíž zvuk je ovšem obecně považován za nevyvážený, proto pro vydání na CD 26. března 1987 byla zvolena mono verze alba. Mnoho let později, 9.září 2009, vychází CD přece jen i ve stereo a zároveň v remastered verzi.", "section_level": 1}, {"title": "Obal alba a label.", "content": "George Martin chtěl pořídit na přední stranu obalu fotografii skupiny před pavilonem hmyzu v londýnské zoo, nicméně tento návrh byl londýnskou zoologickou společností zamítnut. Známá konečná verze obalu s Beatles shlížejícími dolů ze schodiště je pořízena Agnusem McBeanem v londýnském ředitelství EMI. První vydání mono i stereo LP jsou vysoce sběratelsky ceněné, neboť jsou to jediné desky Beatles na zlato-černém Parlophone labelu. Další vydání mělo žluto-černý, později stříbrno-černý label. Novější desky (po roce 1970) byly vydávány na labelu Apple Records.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam skladeb.", "content": "Písně kreditovány Lennon/McCartney, pokud není uvedeno jinak", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v žebřících.", "content": "Album se dostalo na první příčku v žebříčcích Disc Weekly, Melody Maker, NME a Record Retailer. Na prvním místě se udrželo po 30 týdnů a celkem v žebříčcích strávilo 74 týdnů, z toho čtyři týdny po znovuvydání na CD v roce 1987.", "section_level": 1}], "src_summary": "Please Please Me je první album Beatles vydané 22. března 1963 jako rychlá reakce na úspěch singlů Please Please Me (#1) a Love Me Do (#17). Ze čtrnácti písní na desce bylo osm napsáno autorskou dvojicí John Lennon/Paul McCartney. ", "tgt_summary": "Please Please Me () ist das erste Studioalbum der britischen Gruppe The Beatles, das am 22. März 1963 veröffentlicht wurde. In Deutschland erschien das Album am 6. Februar 1964 auf dem Label \"Hör zu\" mit abweichendem Coverartwork zunächst unter dem schlichten Titel \"Die Beatles\"; aufgrund eines der beiden auffälligen auf dem Cover abgedruckten Werbeslogans wird diese Ausgabe in Sammlerkreisen als \"Tanzschaffe\" bezeichnet. Es war das zweite Album in Deutschland, da \"With the Beatles\" dort bereits am 12. November 1963 erschien. Erst 1976 erschien das Album in Deutschland als \"Please Please Me.\" In den USA erschienen abgewandelte Versionen des Albums, zunächst am 10. Januar 1964 bei Vee-Jay Records unter dem Titel \"Introducing... The Beatles\", am 22. März 1965 bei Capitol Records unter dem Titel \"The Early Beatles\". Die britische Version von \"Please Please Me\" wurde in den USA am 21. Juli 1987 als CD veröffentlicht.", "id": 9470} {"src_title": "Leopold I.", "tgt_title": "Leopold I. (HRR)", "src_document": [{"title": "Leopoldova výchova.", "content": "V nástupnické linii byl Leopold až na druhém místě (prvním byl jeho starší bratr Ferdinand IV.). Leopold měl jako budoucí duchovní následovat kariéru svého strýce, arcivévody Leopolda Viléma, který byl biskupem a velmistrem Řádu německých rytířů. V roce 1654 však Ferdinand IV. náhle zemřel (ještě před nástupem k samostatné vládě) a pro Leopolda se rázem otevřela cesta na trůn. Kvůli tomu muselo dojít i ke změně zaměření výchovy a studia mladého arcivévody. Do popředí se dostaly hodiny politiky, historie, diplomacie a ustoupit musely teologie, morálka a církevní hudba.", "section_level": 1}, {"title": "Leopoldovy korunovace.", "content": "Otec mu ještě během svého života zajistil uherský a český trůn (Leopoldova uherská korunovace se konala 27. června 1655, česká 14. září 1656). Neúspěchem však skončila Ferdinandova snaha zajistit Leopoldovi korunu římského krále a zabezpečit mu tak nástupnictví v císařské hodnosti. Proti tomu vystoupila především Francie, která měla zájem na omezení vlivu Habsburků v říši. Dalšími protivníky se stali Švédové a duchovní kurfiřti. Zápas o římský trůn po smrti Ferdinanda III. v letech 1656–1658 byl Leopoldovou první samostatnou akcí na evropské politické scéně. Po skoro ročním vyjednávání (byla to vůbec nejdelší volba římského krále) skončil jeho vítězstvím. Francouzi sice nenašli protikandidáta, ale ovlivňovali na dvorech rýnských kurfiřtů sestavení Leopoldovy volební kapitulace. Obsahovala například článek, který Leopoldovi zakazoval podporu Španělů v jižním Nizozemí a severní Itálii. S tím musel nakonec Leopold I. souhlasit, pokud chtěl být zvolen. Současně si Francie svou spoluúčastí na vytvoření tzv. Rýnského spolku zabezpečila vliv na vnitřní záležitosti říše. Dne 18. července 1658 byl Leopold I. ve Frankfurtu nad Mohanem nakonec zvolen římským králem a 1. srpna tam byl také v dómu sv. Bartoloměje korunován císařem.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda Leopolda I..", "content": "V politice nepříliš zběhlý Leopold zprvu přenechal státní záležitosti zkušeným poradcům. Zpočátku jmenoval prvním ministrem svého někdejšího vychovatele Porziu. Následovali Johann Weikhard kníže z Auerspergu (1615–1677) a předseda dvorní rady Václav Eusebius kníže z Lobkovic (1609–1677). Auersperg byl roku 1669 jako hlavní ministr sesazen. V roce 1674 byl zbaven své funkce také kníže Lobkovic. Oba totiž bez vědomí císaře budovali kontakty s Francií. Od onoho okamžiku určoval císař směr politiky sám. Funkci hlavního ministra zrušil. Kancléř Johann Paul Hocher (1616–1683) a jeho nástupci byli zástupci měšťanstva. Významný diplomatický pomocník v politice proti Francii byl Franz von Lisola. Neustálým problémem císařství ovšem byla finanční situace. Předseda dvorské komory Jiří Ludvík ze Sinzendorfu byl zbaven funkce kvůli zpronevěře. Stabilizace financí bylo dosaženo za Gundakera hraběte Starhembergu. V říšské politice hráli významnou roli v pozadí říšský vicekancléř Leopold Wilhelm von Königsegg-Rothenfels a před ním Wilderich von Walderdorff. Jelikož se Tajná rada kvůli značnému počtu členů stala víceméně nefunkční, nechal Leopold zřídit, jako převážně vněpolitické poradní grémium, tajnou konferenci. Za panování Leopolda došlo k vybudování císařských vyslanectví u dvorů nejvýznamnějších říšských stavů a říšských okresů. Významnou úlohu hráli císařský vrchní komisař a rakouské vyslanectví při říšském sněmu. Pozitivní bylo také to, že Říšská dvorská kancelář a Rakouská dvorská kancelář spolu již dříve spolupracovaly a neztrácely tudíž čas boji o kompetence. Po vypuknutí habsbursko-turecké války roku 1663 vpadli na slabě bráněnou Moravu Turci a jejich krymsko-tatarští spojenci a do otroctví tehdy odvlekli tisíce lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Nepokoje v Čechách.", "content": "Čechy byly zatíženy vysokými daněmi z Vídně. Ty přecházely z majitelů půdy na sedláky. K tomu udeřily epidemie moru, které si vyžádaly na 100 tisíc obětí, a tvrdá rekatolizační politika. Když roku 1679 přijel císař do Čech, aby unikl před morovou epidemií ve Vídni, bylo mu předáno mnoho proseb a stížností. Po císařově odjezdu ze země bylo několik stěžovatelů zatčeno. Všechny tyto události v březnu 1680 vyústily v selské povstání, které zachvátilo rozsáhlá území Čech. Teprve koncem května byl za použití násilí znovu nastolen provizorní klid. Mnoho účastníků povstání bylo popraveno nebo odsouzeno k nuceným pracím či k žaláři. Na druhou stranu ovšem císař Leopold roku 1680 reagoval vydáním prvního robotního patentu pro Čechy (\"Pardubitzer Pragmatica\"), kterým definoval vztah mezi poddanými a vrchností. Jedním z nařízení bylo omezení zatížení robotou na tři dny v týdnu. Výnos však byl českými pány často porušován, a již od roku 1680 docházelo k dalším nepokojům. Z ekonomického hlediska nebyla jeho vláda příliš úspěšná, zvláště se zde projevily vysoké výdaje na vojenské účely v době válek, které značně přetěžovaly rozpočet státní pokladny. Celkově se Habsburská monarchie za vlády Leopolda potýkala s množstvím vnějších i vnitřních problémů. V letech 1678–1696 došlo k čarodějnickým procesům na losinském panství na Moravě. Neustálé války s Francií a Tureckem jej nutily udržovat obrovskou armádu, která roku 1683 spolu se spojenci porazila Osmanské Turky v druhé bitvě u Vídně (1683) a pak je po sérii dalších drtivých vítězství, z nichž nejvýznamnější byly bitva u Nagyharsány (1687) a bitva u Zenty (1697) vytlačila na Balkán. Jedním z hlavních problémů monarchie byla nestabilní situace v Uhrách, zejména v jejich západní a severní části, které nebyly obsazeny Turky. Tamější šlechta během Leopoldovy vlády několikrát povstala a spojence nacházela v sedmihradských knížatech a nezřídka také v Turcích. Leopold nebyl rozeným vojevůdcem a nikdy nevedl vojska osobně, přesto velkou část svého života věnoval vedení válek. První z nich byla se Švédskem, jehož král Karel X. našel spojence v sedmihradském knížeti Jiřím II. Rákóczim, odbojném vazalovi uherské koruny. Císař do svých služeb prozíravě přijal prince Evžena Savojského, kterého předtím odmítl francouzský král. Ani tento muž svými tělesnými proporcemi nepůsobil jako voják, přesto se svými úspěchy jako vojevůdce stal jedním z nejvýznamnějších v tehdejší Evropě. Po smrti španělského krále Karla II. Leopold odmítl akceptovat jako jeho nástupce Filipa z Anjou, neboť nárokoval španělský trůn pro svého syna Karla, což vedlo k válkám o dědictví španělské, největšímu ozbrojenému konfliktu první poloviny 18. století. Jestliže Leopold po prvních letech určoval směřování politiky víceméně sám, podařilo se „válečné straně“ (Kriegspartei) kolem Evžena Savojského a pozdějšího císaře Josefa I. zatlačit Leopolda v posledních letech daleko do pozadí. Jeho životní heslo znělo: \"consilio et industria\" = \"radou a pílí [k svému cíli]\"", "section_level": 2}, {"title": "Střety s Francií.", "content": "Na západě, kde se monarchie srážela s rozpínavostí Francie, zaznamenal císař méně úspěchů než při bojích s Turky. Monarchie se v 70. letech 17. století po boku Nizozemska, Španělska, Lotrinska a některých německých států zapojila do války proti Francii a jejímu spojenci Švédsku. Mír, uzavřený roku 1679, vyzněl ve prospěch Francie a znamenal pro ni územní zisky na úkor rakouských Habsburků. Až Devítiletá válka (1688–1697), též zvaná válka Augšpurské ligy, válka o falcké dědictví, válka Velké aliance a následný mír z Rijkswijku (1697) vrátil Leopoldovi I. jeho územní ztráty z předcházejícího střetu. K dalšímu boji s Francií došlo na sklonku Leopoldovy vlády. Po smrti španělského krále Karla II.(Vzdálený bratranec Leopolda II).Leopold odmítl akceptovat jako jeho nástupce Filipa z Anjou, neboť nárokoval španělský trůn pro svého syna Karla, což vedlo k největšímu ozbrojenému konfliktu první poloviny 18. století, válkám o dědictví španělské. Navzdory některým dílčím neúspěchům Leopoldovy vlády vstoupila habsburská monarchie za jeho panování mezi skutečné evropské velmoci. Leopold I. Habsburský byl druhým nejdéle vládnoucím panovníkem v Čechách a v Uhersku (vládl 48 let). Po smrti byl pochován pod skvostným barokním náhrobkem v habsburské kapucínské kryptě ve Vídni, na kterém je latinský text. Jeho český překlad zní: \"První mezi císaři, jenž dosáhl tolika podivuhodných vítězství a samotné Turky donutil prosit o mír; odpočívá v této rakvi, Leopold, se souhlasným nadšením celého světa zvaný Veliký. Zemřel roku 1705, 5. dubna, ve věku 65 let\". V textu je datum úmrtí i věk uveden chybně. Ve skutečnosti zesnul 5. května ve věku 64 let.", "section_level": 1}, {"title": "Stavební plány, podpora vědy a umění.", "content": "Leopoldovou snahou bylo učinit vídeňský dvůr co nejatraktivnějším, proto sám vytvořil ambiciózní stavební program. Vídeň se měla stát barokním městem. Výstavba nového schönbrunnského zámku, stejně jako \"Leopoldinské křídlo\" Hofburgu, jakož i základy barokní přestavby celého města jsou dílem Leopoldovým. Roku 1683 nechal ve Vídni vztyčit sloup Nejsvětější Trojice jako připomínku překonané morové rány. Součástí sloupu je také socha modlícího se Leopolda ve slavnostní zbroji, která se stala předlohou podobných pomníků na dalších místech. Roku 1703 schválil založení Vídeňského Diaria, pozdějšího \"Wiener Zeitung\". O rok později (1704) započaly práce na Linienwallu (lehké hradby a opevnění mezi předměstím a okolím kolem Vídně), na jehož místě je dnes trať městského rychlovlaku (ulic Wiener Gürtelu). Leopold byl jazykově velmi nadaný. Vedle němčiny a latiny hovořil také španělsky a francouzsky. Jeho nejoblíbenějším jazykem však byla italština. Zajímal se o literaturu, vědu a historii. Na přímluvu dvorního knihovníka Petera Lambecka, založil sbírku knih, starožitností a mincí. Významně podporoval zakládání univerzit (Innsbruck, Olomouc či Vratislav). Rovněž také podporoval plány na založení Akademie pod vedením vědce a filosofa Gottfrieda Wilhelma Leibnize. K tomu však nedošlo. Roku 1692 ovšem byla založena akademie výtvarných umění. Stal se čestným předsedou po něm pojmenované přírodovědně-výzkumné společnosti \"Leopoldina\". Také založil Collegium pro historii. Ovlivněn merkantilismem zval na svůj dvůr nejvýznamnější kameralisty. Nicméně na zavedení merkantilistických myšlenek v praxi nedošlo. Císař Leopold se také věnoval alchymii.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební tvorba.", "content": "Císař Leopold I. byl velkým milovníkem hudby a také velmi nadaným skladatelem, sám hrál na několik nástrojů a dirigoval svůj komorní orchestr. Podporoval a sám pěstoval především italskou hudbu, zejména italskou operu. Přesto však jmenoval Johanna Heinricha Schmelzera jakožto prvního neitalského skladatele císařským dvorním kapelníkem. Také v literatuře hrála italština významnou roli, často s duchovními náměty. V roce 1659 nechal zřídit dvorní divadlo (Hoftheater), které bylo později několikrát obnovováno. Je považován za velmi dobrého skladatele. Napsal přes 230 různých skladeb, od menších duchovních skladeb a oratorií přes balety až po německé zpěvohry (singspiely). Mezi hudebně velmi hodnotná díla patří například jeho skladby k oficiu za zemřelé, provozované ještě hluboko v 18. století. Mezi další skladby patří jeho sepolkra, z nichž nejznámější je \"Il Lutto dell’universo\" (Smutek světa) z roku 1688. Napsal ovšem také mnoho vynikající taneční hudby a spolupracoval na několika operách italského skladatele Antonia Draghiho, jednoho z nejpilnějších skladatelů – snad nejplodnějším skladatelem hudebně dramatických děl v dějinách (např. v Bratislavě nejméně 4 premiérované opery z let 1687/88 – \"Il marito ama più\" / Manžel miluje více, na které se císař také sám podílel).", "section_level": 2}, {"title": "Potomci.", "content": "Leopold byl ženat třikrát. Markéta Tereza Španělská, dcera španělského krále Filipa IV. a jeho manželky Marie Anny Habsburské, která byla zároveň jeho sestřenicí i neteří, se za Leopolda provdala v roce 1666. Porodila mu čtyři děti: Druhou manželkou se roku 1673 ve Vídni stala arcivévodkyně Klaudie Felicitas Tyrolská (sestřenice druhého stupně), dcera arcivévody Ferdinanda Karla a jeho manželky Anny. Z tohoto manželství se narodily dvě děti, které zemřely v dětském věku. Roku 1676 se Leopold ve Vídni oženil po třetí, s princeznou Eleonorou Magdalenou, dcerou falckého kurfiřta Filipa Viléma a jeho manželky Alžběty Amálie, s níž měl tyto děti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Leopold I. (9. června 1640 Vídeň – 5. května 1705 Vídeň) původem z dynastie Habsburků, čtvrtý syn císaře a krále Ferdinanda III. a jeho první manželky Marie Anny Španělské. Leopold byl v letech 1658–1705 císařem Svaté říše římské a v letech 1657–1705 králem českým a uherským, markrabětem moravským atd.", "tgt_summary": "Leopold I. (* 9. Juni 1640 in Wien; † 5. Mai 1705 ebenda), VI. aus dem Hause Habsburg, geboren als \"Leopold Ignaz Joseph Balthasar Franz Felician\", war von 1658 bis 1705 Kaiser des Heiligen Römischen Reiches sowie König in Germanien (ab 1654), Ungarn (ab 1655), Böhmen (ab 1656), Kroatien und Slawonien (ab 1657). Machtpolitisch stand seine Regierungszeit im Westen ganz im Zeichen der Abwehr der französischen Expansion unter Ludwig XIV. Im Südosten wurden die habsburgischen Territorien zunächst noch durch die osmanische Expansion, mit dem Höhepunkt der Zweiten Belagerung der Stadt Wien, bedroht. Die kaiserlichen Feldherren waren letztlich militärisch erfolgreich und es kam zu einer Gegenoffensive, die zum Gewinn ganz Ungarns führte. Dadurch wuchs der Habsburger Machtbereich noch stärker als zuvor über das Heilige Römische Reich hinaus. Leopolds Regierungszeit gilt daher auch als Beginn der Großmachtstellung der Habsburgermonarchie. Innenpolitisch setzte Leopold in den Habsburger Ländern auf einen absolutistischen Herrschaftsstil. In seine Zeit fällt auch ein letzter Höhepunkt der Gegenreformation. Im Reich dagegen trat er als Bewahrer des Ausgleichs der Konfessionen auf. Durch eine geschickte Politik gelang es ihm, das Kaisertum zum letzten Mal zu einer starken Bedeutung zu führen. Der Tod des letzten spanischen Königs aus dem Haus Habsburg Karl II. führte zum Spanischen Erbfolgekrieg, in dem Leopold die Erbfolge seiner Familie vertrat.", "id": 523674} {"src_title": "Edward Said", "tgt_title": "Edward Said", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Edward Said se narodil 1. 11. 1935 v Jeruzalémě do prosperující rodiny. Rodiče ho pojmenovali po anglickém korunním princi Edwardovi, zároveň však měl arabské příjmení Said, což později zapříčinilo jeho pocity vykořeněnosti a nepatřičnosti, které ho provázely celé dětství a dospívání. V roce 1937 se s rodiči přestěhoval do egyptské Káhiry, do luxusní čtvrti Zamálek obývané především bohatšími imigranty a do roku 1947 také nepravidelně pobývali v Palestině, kde se setkávali s příbuznými. Saidův otec Wadí Said pocházel z Jeruzaléma, ke kterému měl negativní postoj. V dospělosti emigroval do Spojených států, kde sloužil za 1. světové války v armádě a stal se americkým občanem. Po devíti letech se na naléhání své matky vrátil do Palestiny. Matka Edwarda Saida, Hilda Saidová, se narodila v Nazaretu, ačkoli její matka pocházela z Libanonu a ona sama v této zemi studovala. Edward si byl s otcem celý život cizí, k matce měl velmi blízko. Jak sám autor píše ve své autobiografii Nikam jsem nepatřil, ani tento vztah nebyl bezproblémový, protože Hilda Saidová byla velmi rozporuplná žena a její láska k dětem se střídala s krutou kritikou. Matka na Edwarda mluvila arabsky i anglicky, vyrůstal tak jako bilingvní dítě a nikdy nedokázal určit, který jazyk ovládal jako první. Celá rodina praktikovala protestantské křesťanství, Saidův dědeček byl baptistickým kazatelem v Nazaretu. Said byl i politickým aktivistou, angažoval se ve věci práva Palestinců na sebeurčení. Prosazoval jejich rovnoprávnost v rámci Izraele. Často též kritizoval americkou zahraniční politiku, zejména v souvislosti s válkou v Iráku. Edward Said byl také jedním z vůdčích literárních kritiků poslední čtvrtiny 20. století. Byl považován za vyčnívajícího představitele poststrukturalistů. Said se v roce 1962 oženil s Maire Jaanus, ale o pět let později se nechal rozvést. Jeho druhou ženou byla Mariam Cortas, kterou si vzal v roce 1970 a se kterou měl dvě děti. Během svého života získal 20 čestných doktorátů a několik prestižních ocenění. V roce 1998 se stal prvním americkým nositelem Al Owais Award, ceny za úspěchy na poli arabské kultury a umění, mimo to mu bylo udělena například cena Lannan Literary Award za celoživotní dílo nebo Bowdoin Award udílená Harvardovou univerzitou. Edward Said zemřel 25. září 2003 v New Yorku na následky leukémie. Jeho nejznámější prací je kniha Orientalismus, ve které se inspiroval Foucaultovou teorií diskurzu. Prohlásil, že \"Východ\" je diskurzivní konstrukt Západu, jehož cílem je udržet západní hegemonii. Ve skutečnosti podle Saida žádný soudržný celek Východu nikdy neexistoval, ani kulturně, ani politicky, a každá oblast reagovala na kolonialismus a imperialismus zcela osobitě. Podle Saida kolonialismus nebyl jednosměrný, kolonizovaná území také silně ovlivnila kulturu kolonizátorů.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání a kariéra.", "content": "Školní docházku zahájil Edward Said v Káhiře v britské prestižní přípravné škole a v roce 1946 nastoupil do Káhirské školy pro americké děti. Během pobytu rodiny v Palestině navštěvoval školu sv. Jiří v Jeruzalémě, kde studoval mimo jiné také jeho otec a většina rodiny. Jako žák byl Edward velmi zvídavý a bystrý, ale měl však problém s pravidly, a proto pro něj otec vytvořil přísný režim mimoškolního vzdělání. Díky otcově důkladnosti ovládal i řadu sportů, mimo jiné tenis, box, kriket, fotbal a plachtění. Také se naučil hrát na klavír a po celý život ho provázela vášeň pro hudbu a operu. V roce 1949 nastoupil v Egyptě na chlapeckou Victoria College, odkud byl však vyloučen a studium dokončil na americké internátní škole Mount Hermon v Nové Anglii. Bakalářské studium absolvoval na Princetonu v roce 1957, magisterský i doktorský titul získal Said na Harvardu v letech 1960 a 1964. Až do konce svého života posléze pracoval na Kolumbijské univerzitě, nejprve jako učitel angličtiny a poté jako profesor anglické a komparativní literatury.", "section_level": 1}, {"title": "Said a Palestina.", "content": "Transformace politického smýšlení Edwarda Saida nastala v roce 1967 důsledkem vítězství Izraele v arabsko-izraelské válce. Jedna z příčin Saidova palestinského sebeuvědomění byla také samotná domácí a zahraniční politika Spojených států a neustálý rasismus vůči Arabům, muslimům a Palestincům. Said kritizuje západní žurnalistiku, která se nevyjádřila k problematice sionistického teroru vůči Palestincům. V roce 1977, kdy jen málo Palestinců bylo schopno připustit, že Židé měli na Palestinu historické nároky, řekl: \"„Nezpochybňuji jejich tvrzení, ale jejich tvrzení vždy znamená palestinské vyvlastnění.“\" Jako jeden z mála palestinských spisovatelů zdůvodnil svoji kritiku Izraele, vysvětlil jeho složitý problematický charakter při pronásledování evropských Židů a ohromný dopad sionistické myšlenky na evropské svědomí. V samém roce byl zvolen do Palestinské národní rady, kde odmítal politiku ozbrojeného boje, a kvůli odkazu na holocaust začal uznávat existenci dvou států, tedy Izraele a Palestiny. Tato politika byla přijata na zasedání PNC v Alžíru v roce 1988. V roce 1989 řekl v interview s magazínem New York, že \"„situace Palestinců je situace obětí“\". Said odmítá terorismus jakékoliv podoby, a to jak ten palestinský, tak i izraelský. Edward Said byl zároveň kritikem samotného politického stavu Blízkého Východu, konkrétně jeho nedostatku demokracie a zkorumpovanosti tamních vlád. Zároveň usiloval o interakci s Izraelci, což se později projevilo v hluboké přátelství s izraelsko-argentinským pianistou Danielem Barenboinem.", "section_level": 1}, {"title": "Orientalismus.", "content": "V roce 1978 vydal knihu Orientalismus. \"„Smyslem orientalismu není \"pravdivé\" či \"objektivní\" poznání života v Orientu, ale konstrukce mýtů a stereotypů o tomto životě, které měly ukázat jeho odlišnost od života na Západě. Orientalismus je tak konstrukcí Orientu stejně jako představ Západu o sobě samém.\"\" V knize uvádí, že počátky studií orientalismu jsou odhadovány na začátku 18. století. Zároveň Said zmiňuje, že se samotné dílo snaží poukázat na to, že \"„evropská kultura získala sílu a identitu tím, že se vydala proti Orientu...“.\" Vychází z Foucaultových děl Archeologie vědění a Dohlížet a trestat. Prezentuje myšlenku, že orientalismus je postup, kterým Západ Východu vládne, spravuje ho a přetváří. Evropa sílila právě díky svému vymezení vůči Orientu. Přiznává, že při psaní knihy si však uvědomoval, že on sám je „orientálcem” a během dětství stráveného v britských koloniích se i tak cítil. Jedním z faktorů, který ovlivnil Orientalismus, byl politický pohled a předsudky vůči arabskému obyvatelstvu a islámu. Orientalismus je také považován za akademickou disciplínu, kdy se pomocí \"„-ism ve slově orientalism liší od každé akademické disciplíny...\"\". Said zároveň považoval různé výzkumy orientalismu částečně jako proces získávání určitého množství znalostí, které západní civilizaci postupně umožnilo rozvoj svého vlivu na Blízkém Východu. Orientalismem rozumí hlavně britské a francouzské kulturní aktivity, které v sobě nesly vždy nádech západní převahy. S tímto je spojena i Napoleonova výprava do Egypta, kam byli převezeni odborníci, kteří tento kontinent zkoumali. Podle britského státníka a diplomata Evelyna Baringa, známý také jako Lord Cromer, byli lidé z Orientu či Arabové vnímáni jako \"„naivní zvířata“\" a \"„vynalézaví lháři“\", kteří se nemohou rovnat evropské civilizaci. Ve 20. století se objevuje i tendence americké nadvlády. Said zmiňuje, jak orientalistické názory jsou v dnešním světě běžné. V díle autor naznačil i budoucí vnímání islámu.", "section_level": 1}, {"title": "Post-koloniální teorie.", "content": "Post-koloniální teorie studují dopad evropského dobývání na kolonizované země, zabývají se jejich reakcemi vůči koloniálnímu utlačování jejich původní kultury. Teorie se dále zaměřují na to, jaký měla kolonizace vliv např. na jazyk, místní politiku, literaturu apod. Edward Said zdůraznil důležitost zeměpisné role v rámci koloniálních debat, kdy říká, že geografie a místo jsou důležitými znaky nejen pro samotnou kulturu, ale také pro formování identity jedince. Said zmiňuje, že skrze umění a poezii se obyvatelé kolonizovaných zemí snaží ukázat svoji touhu po svobodě. V rámci post-koloniálních teorií přispěl analýzou koloniálního diskurzu, konceptem tzv. světoznalosti, sekulární kritikou, ametérismem a kontrapuntální analýzou. Kontrapuntální analýzu Said využívá v rámci interpretace koloniálních textů z pohledu kolonizátora a kolonizované země. Pomocí kontrapuntální interpretace zobrazuje texty z různých úhlů pohledů, zároveň korespondují s historickými a biografickými texty. Směřuje k perspektivě imperialismu a vzdoru vůči němu. Pomocí konceptu světoznalosti se snaží Said podat náhled na roli intelektuálního jedince v současné společnosti. Said dále říká, že je „lidská historie tvořena lidskými bytostmi“. Hlavní myšlenkou Saidovy světoznalosti je schopnost intelektuálních jedinců říct cokoliv, co je pro jejich svět důležité, protože jejich intelekt nemůže být osvobozen od skutečného světa, ve kterém žijí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Edward Wadie Said (1. listopadu 1935, Jeruzalém – 25. září 2003, New York) byl palestinsko-americký představitel kulturálních studií, v nichž rozvíjel to, čemu se říká \"postkoloniální teorie\".", "tgt_summary": "Edward William Said, eigentlich Edward Wadie Saïd (, * 1. November 1935 in Jerusalem, Völkerbundsmandatsgebiet Palästina; † 25. September 2003 in New York City), war ein US-amerikanischer Literaturtheoretiker und -kritiker palästinensischer Herkunft. Sein im Jahr 1978 erschienenes Buch \"Orientalismus\", zählt gemeinhin zu den einflussreichsten und meist rezipierten Sachbüchern der neueren Wissenschaftsgeschichte. Er galt als Fürsprecher der Palästinenser in den USA.", "id": 1790238} {"src_title": "Jesličky", "tgt_title": "Weihnachtskrippe", "src_document": [{"title": "Jesličky svatého Františka z Assisi.", "content": "Pro vznik tradice jesliček – betlému – měla význam událost, která se stala v roce 1223. Tehdy pozval italský šlechtic Giovanni di Velita Františka z Assisi, aby strávil Vánoce na jeho panství. Budoucí světec si prý přál vidět, jak právě narozený Ježíšek leží v nuzném chlévě na seně v jesličkách, a rozhodl se, že tento výjev zobrazí. Vybral si pro ni jeskyni na vrcholu skalnatého kopce u vesničky Greccio, kterou upravil jako kapli a uspořádal v ní výjev narození Páně. Sem pozval v noci 24. prosince vesničany z širého okolí. Když nastala půlnoc, rozezněly se všude zvony a kopec se míhal mnoha světly, jak si příchozí svítili na cestu pochodněmi. Když vystoupali k jeskyni, uviděli jesličky, oslíka a telátko. Při nich sloužil kněz mši a František četl úryvky z Lukášova evangelia, které jediné vypráví podrobněji o Kristově narození. Podle tradice byla tato událost nejen prvním „betlémem“, ale byla tu prý poprvé sloužena i půlnoční mše. Tato událost se stala námětem vánoční hry se zpěvy Jesličky svatého Františka. V roce 1995 ji napsal český hudební skladatel Pavel Helebrand a v současnosti je uváděna vždy v předvánočním čase a na druhý svátek vánoční v kostele svatého Václava v Ostravě.", "section_level": 1}, {"title": "Šlechtické betlémy.", "content": "Počátky miniaturních betlémů kolem roku 1600 jsou spojeny s intarzovanými ebenovými kabinety období manýrismu, uvnitř kterých se otevírá domácí oltářík se stříbrnými či slonovinovými figurkami. Betlémské oltáříky existovaly také samostatně, a stavěly se na oltářní menzu. K prvním tvůrcům patřil stříbrník Abraham Lotter v Augsburgu, nejstarší příklady jeho prací se dochovaly v Mnichově a v Loretě v Praze na Hradčanech.", "section_level": 1}, {"title": "Chrámové betlémy.", "content": "Nejstarší chrámové betlémy byly zaváděny po Tridentském koncilu, zejména od 17. století do 1. poloviny 18. století, řeholníky z řádů františkánů, kapucínů a servitů. Nejhonosnější český barokní betlém z 1. poloviny 18. století s figurami v životní velikosti a v původních barokních kostýmech patří kapucínům při kostele Panny Marie Andělské při Loretě v Praze na Hradčanech. Během 2.poloviny 19. století byl opraven a doplněn o mechanické prvky.", "section_level": 1}, {"title": "Lidové betlémy.", "content": "Do lidového prostředí se betlémy dostaly s reformami Josefa II. na konci 18. století. Josef II. nařídil uzavření některých církevních objektů a betlémy, do té doby stavěné v kostelích, odtud byly vykázány. Tehdy přišlo o zdroj obživy mnoho malířů a pozlačovačů, kteří dosud pracovali hlavně pro církev. Hledali tedy jiný způsob, jak se uživit a začali s betlémy.", "section_level": 1}, {"title": "Sdružení betlemářů.", "content": "V roce 1950 vznikla světová asociace betlemářů. U zrodu stál Ital Angelo Stefanucci, který byl také prvním prezidentem. Zakládajícími členy světové asociace betlémářů UN-FOE-PRAE (Universalis Foederatio Praesepistica) byly betlémářské organizace Itálie, Německa, Francie, Rakouska, Švýcarska a Španělska. Sídlo organizace je v Římě. Asociace koná vždy po čtyřech letech světový kongres spojený s výstavou betlémů. V roce 2004 byl kongres spolu s výstavou svolán do Hradce Králové. České sdružení přátel betlémů vzniklo 10. listopadu 1990 v Hradci Králové. Jeho prvním předsedou byl PhDr. Vladimír Vaclík, který se v roce 2001 stal i předsedou světové betlémářské federace a její sídlo se tak přesunulo do Hradce Králové. Do světové asociace bylo přijato v roce 1995. Sdružení má v ČR asi 550 členů a 15 regionálních poboček.", "section_level": 1}], "src_summary": "Betlém nebo též jesličky je plastické zobrazení scény narození Ježíše Krista. Ústřední téma je Svatá rodina, Panna Maria a svatý Josef v nuzném chlévě pečující o právě narozeného Ježíška, který leží na seně v jesličkách. Pastýři a orientální Tři králové přinášejí dary, scéna bývá doplněna i zvířaty (vůl, oslík, ovce i jiná) a případně andělem provolávajícím „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle“. Betlémy byly a jsou vytvářeny z nejrůznějších materiálů: dřevěné, keramické, papírové, perníkové aj. V některých místech je i tradice živých betlémů, kde postavy jsou představovány živými lidmi ve formě buď statického výjevu nebo i hrané scény. ", "tgt_summary": "Eine Weihnachtskrippe ist eine Darstellung der Geburt Christi aus der Weihnachtsgeschichte oder anderer Szenen aus dem Leben Jesu Christi mit Figuren in einer Modelllandschaft, die einen Ort bei Betlehem symbolisiert. Viele Weihnachtskrippen verbinden die Bilderwelt der Adventszeit mit jener des Dreikönigsfests. ", "id": 562607} {"src_title": "Francouzi", "tgt_title": "Franzosen", "src_document": [{"title": "Osobnosti.", "content": "Francouzi jsou kulturně silný národ, který výrazně přispěl do pokladnice evropské, ba světové civilizace. K vědeckým osobnostem 16.–17. století patřili François Viète, Abraham de Moivre, Pierre Gassendi či Marin Mersenne. Avšak zvláště v 18. a 19. století Francouzi v oblasti exaktních věd dominovali, nejvíce vynikli Louis Pasteur, Marie Curie, Blaise Pascal, Auguste a Louis Lumièrové, Évariste Galois, Jean le Rond d'Alembert, Antoine Lavoisier, Henri Poincaré, André-Marie Ampère, Gaspard-Gustave de Coriolis, Léon Foucault, Louis Daguerre, Charles-Augustin de Coulomb, Denis Papin, Joseph Fourier, Pierre-Simon Laplace, Nicolas Appert, Pierre de Fermat, Jean-Baptiste Lamarck, Louis Braille, Georges Cuvier, Augustin Louis Cauchy, Jean-François Champollion, Charles Messier, Joseph Louis Gay-Lussac, Urbain Le Verrier, Nicolas Léonard Sadi Carnot, Georges Louis Leclerc de Buffon, Augustin-Jean Fresnel, François Arago, Nicéphore Niépce, Nicolas-Louis de Lacaille, Pierre Beaumarchais, Adrien-Marie Legendre, Jean-Baptiste Biot, Jean-Martin Charcot, Siméon Denis Poisson nebo Marquis de Condorcet. Ve 20. století získali Francouzi také řadu vědeckých Nobelových cen, za fyziku Serge Haroche, Albert Fert, Claude Cohen-Tannoudji, Georges Charpak, Pierre-Gilles de Gennes, Louis Néel, Alfred Kastler, Louis de Broglie, Jean Baptiste Perrin, Antoine Henri Becquerel a Pierre Curie, za chemii Yves Chauvin, Jean-Marie Lehn, Luis Federico Leloir, Frédéric Joliot, Irène Joliot-Curie, Paul Sabatier, Victor Grignard a Henri Moissan, za fyziologii Jules A. Hoffmann, Luc Montagnier, Françoise Barré-Sinoussi, Jean Dausset, Roger Guillemin, François Jacob, Jacques Monod, André Lwoff, André Frédéric Cournand, Charles Nicolle, Charles Richet, Alexis Carrel, Alphonse Laveran. Ústřední postavou matematiky 20. století byl Henri Lebesgue. V oblasti humanitních a sociálních věd si Francouzi dlouhodobě udržují ještě mnohem větší vliv. Již scholastičtí filozofové Jean Buridan a Mikuláš Oresme byli velmi uznávaní. Michel de Montaigne založil žánr eseje. Francouzi stáli u samého zrodu moderní filozofie - za její zakladatele bývají někdy považováni Jean-Jacques Rousseau a René Descartes. K tzv. osvícencům patřili Voltaire, Denis Diderot či Charles Louis Montesquieu. Na přelomu 19. a 20. století zpochybnil dědictví osvícenců Henri Bergson. K významným představitelům fenomenologie patří Emmanuel Lévinas, Paul Ricoeur a Maurice Merleau-Ponty. V Nietzscheho stopách ve Francii šel Georges Bataille. Od marxismu k islamismu se dostal Roger Garaudy. Na Freuda zcela originálně navázal Jacques Lacan. Jungovské inspirace měl Gaston Bachelard. Z křesťanských pozic se s moderní vědou originálně vyrovnával Pierre Teilhard de Chardin. Oba klíčoví myslitelé existencialismu, Jean-Paul Sartre a Albert Camus, byli Francouzi. Podobné je to u postmodernismu, kde jsou otci Jean Baudrillard a Jean-François Lyotard. Za nejvýznamnější feministickou filozofku bývá považována Simone de Beauvoirová. Nejcitovanějšími filozofy konce 20. století byli představitelé tzv. poststrukturalismu a dekonstruktivismu: Michel Foucault, Jacques Derrida a Gilles Deleuze. Marxistické ingredience k jejich dílu přidávali Louis Althusser a Alain Badiou. Feministické Julia Kristeva. Ideologem extravagantního situacionismu byl Guy Debord. Významným politickým filozofem byl Jean Bodin, autor teorie suverenity. I francouzská sociologická škola je silná, Francouzi byli ostatně už dva ze zakladatelů sociologie: Auguste Comte a Émile Durkheim. Důraz na data do sociologie vnesl Pierre Guillaume Frédéric le Play. Mezi jejich nástupci vynikl Pierre Bourdieu. Claude Lévi-Strauss je zřejmě nejslavnějším kulturním antropologem všech dob. Ferdinand de Saussure je zakladatelem sémiotiky. Roland Barthes jejím významným představitelem. Dějiny politologie se sotva obejdou bez Alexise de Tocqueville, Gustava le Bona či Raymonda Arona. K nejvlivnějším historikům, zejména svou interpretací Francouzské revoluce, patří Adolphe Thiers. Zakladatelem proslulé školy Annales byl Fernand Braudel. K prvním literárním teoretikům patřil Nicolas Boileau-Despréaux. Nobelovu cenu za ekonomii získali Jean Tirole, Maurice Allais a Gérard Debreu. V posledních letech se velmi rychle stal jedním z nejcitovanějších ekonomů Thomas Piketty. Za největší politickou osobnost francouzských dějin je ve Francii tradičně považován Charles de Gaulle, který Francouzům za druhé světové války vrátil čest a naději. Národním symbolem se stala též středověká bojovnice Jana z Arku. Není pochyb o tom, že světové dějiny ovlivnily i raně středověký panovník Karel Veliký, někdy označovaný za otce evropské civilizace, či později „císař zplozený revolucí“ Napoleon Bonaparte. Diskuse se vedou nad rolí otců Velké francouzské revoluce, jakými byli Maximilien Robespierre, Georges Danton či Jean-Paul Marat. Pierre-Joseph Proudhon je někdy označován za zakladatele anarchismu, Henri de Saint-Simon a Charles Fourier socialismu. Ač se prosadil především ve Švýcarsku, ve Francii se narodil náboženský reformátor Jan Kalvín. Z církevních dějin vyniká také zakladatel premonstrátského řádu Norbert z Xantenu (svatý Norbert), zakladatel templářského řádu Hugues de Payens, popravený velmistr tohoto řádu Jacques de Molay, mystici Bernard z Clairvaux (svatý Bernard), František Saleský či Terezie z Lisieux. Nostradamus je asi nejznámějším věštcem všech dob. Asi nejdůležitějším francouzským mořeplavcem byl Jacques Cartier, který sehrál zásadní roli při kolonizaci Kanady, podobně jako Samuel de Champlain. Známými průkopníky aviatiky byli Louis Blériot, bratři Montgolfierové a Nadar. Pierre de Coubertin proslul založením novodobých olympijských her. Bernard Kouchner nevládní organizace Lékaři bez hranic, které byla udělena Nobelova cena za mír. Tu získali ovšem i jiní Francouzi: René Cassin, Léon Jouhaux, Ferdinand Buisson, Aristide Briand, Léon Bourgeois, Paul-Henri-Benjamin d'Estournelles de Constant, Louis Renault, Henry Dunant a Frédéric Passy. Oceánolog Jacques-Yves Cousteau se proslavil svým bojem proti znečištění oceánů. Symbolem charity je pro Francouze Abbé Pierre, zakladatel Emauzského hnutí. Ovšem zdaleka nejvlivnější jsou Francouzi v oblasti umění. Molière je klasikem světového dramatu, v poezii hraje stejnou roli François Villon, v dětské literatuře Antoine de Saint-Exupéry, ve sci-fi Jules Verne, v erotické literatuře Markýz de Sade či Octave Mirbeau, nejslavnějším bajkařem je Jean de la Fontaine, François Rabelais byl zakladatelem žánru románu. Krom Molièra patří do učebnic světového dramatu i Jean Racine, Pierre Corneille, Edmond Rostand, z moderních dramatiků zejména Jean Anouilh či Jean Genet. Alfred Jarry představil svébytnou podobu dramatu absurdního. I v próze se celosvětově proslavila hned celá série jmen: Guy de Maupassant, Alexandre Dumas, Victor Hugo, Honoré de Balzac, Stendhal, Gustav Flaubert, Émile Zola, Anatole France. Charles Perrault ovlivnil celoevropskou kulturu sesbíráním nejslavnějších lidových pohádek. Francouzi milují díla Marcela Pagnola. Ke klasikům bývají řazeni též François-René de Chateaubriand, George Sandová, Alfred de Musset, Théophile Gautier, Alphonse Daudet, Prosper Mérimée či kontroverzní Louis-Ferdinand Céline. Za základní stavební kámen světové moderní prózy je považováno dílo Marcela Prousta. Alain Robbe-Grillet, Michel Butor, Marguerite Durasová či Claude Simon založili tzv. nový román. Romain Rolland, André Malraux, Françoise Saganová či Robert Merle vsadili naopak na klasické vyprávění. Henri Barbusse proslul především demaskováním hrůz první světové války. K nejuznávanějším současným romanopiscům patří Michel Houellebecq. Prototypem básníka byl dlouho Pierre de Ronsard. Ikonickými postavami poezie se stali také tzv. Prokletí básníci: Charles Baudelaire, Paul Verlaine a Arthur Rimbaud. Francouzská poezie však neztratila sílu ani ve 20. století – většina se vydala cestou avantgardních experimentů, někteří u nich zůstali jako André Breton či Guillaume Apollinaire, někteří se vrátili ke klasické skladbě jako Paul Eluard či Louis Aragon, jiní byli klasickému verši věrni vždy jako Jacques Prévert. Zcela zvláštní, „hermetickou“ či „neoklasicistní“ linii reprezentují Stéphane Mallarmé a Paul Valéry. Všestrannými talenty, kteří krom literatury zasáhli i do mnoha jiných oborů, byli Jean Cocteau a Boris Vian. Krom některých uvedených získali Nobelovu cenu za literaturu též Patrick Modiano, Jean-Marie Gustave Le Clézio, Saint-John Perse, François Mauriac, André Gide, Roger Martin du Gard, Frédéric Mistral a Sully Prudhomme. Francouzi byli též někteří z nejslavnějších světových malířů. V éře rokoka byli centrálními osobnostmi Antoine Watteau, François Boucher, Jean-Honoré Fragonard. Klasicistními portréty, mj., známým Napoleonovým, proslul Jean Auguste Dominique Ingres. Neoklasicismus zosobnili Jacques-Louis David a také Camille Corot. V éře romantismu se prosadil Eugène Delacroix a Théodore Géricault, klíčovými realisty byli Gustave Courbet, William-Adolphe Bouguereau a Jean-François Millet. Nejsilnější generace se však přihlásila na konci 19. století, takzvaní impresionisté: Claude Monet, Edgar Degas, Auguste Renoir, Henri de Toulouse-Lautrec, Paul Gauguin, Paul Cézanne, Camille Pissarro, Édouard Manet, Alfred Sisley, Berthe Morisotová. Tzv. neoimpresionismus představují Georges Seurat a Paul Signac. V Paříži se dobře dařilo i avantgardě – Henri Matisse založil fauvismus, k zakladatelům kubismu patřil Georges Braque či Fernand Léger. Konceptualismus reprezentuje zejména Marcel Duchamp. Pozdní avantgardu, zvláště v sochařství, pak Jean Dubuffet. Jakýmsi protipólem avantgardních experimentátorů je klasik naivního malířství Henri Rousseau. Především jako ilustrátor získal uznání Gustave Doré. Králem karikatury 19. století byl Honoré Daumier. Henri Cartier-Bresson patří ke klasikům žurnalistické fotografie. Nejslavnějším francouzským sochařem je Auguste Rodin. Proslulými architekty byli Gustave Eiffel, Eugène Viollet-le-Duc či Jean Nouvel. Nejslavnějšími francouzskými skladateli vážné hudby jsou Claude Debussy, Georges Bizet, Jacques Offenbach, Hector Berlioz a Maurice Ravel. Důležitými jmény jsou též Camille Saint-Saëns, Jean-Philippe Rameau, Erik Satie, Charles Gounod, Jules Massenet, Francis Poulenc, Olivier Messiaen a Adolphe Adam. V oblasti filmové hudby patří k nejoceňovanějším autorům Maurice Jarre. V moderní populární hudbě se Francouzi dlouho snažili konkurovat svým osobitým žánrem – šansonem. Uznání světa v něm získali zejména Edith Piaf, Charles Aznavour, Gilbert Bécaud, Yves Montand, Mireille Mathieu, Dalida či Juliette Gréco. Do historie rokenrolu se zapsal Johnny Hallyday. Serge Gainsbourg se stal symbolem eroticky nabitého popu. V klasickém globálním popu se Francouzi prosazují méně, v posledních letech se to podařilo Vanesse Paradis či Alizée. Zdaleka nejvíce se to však podařilo klávesistovi a skladateli Jean-Michel Jarrovi. V oblasti elektronické hudby se prosadil též DJ David Guetta. Velkou tradici má francouzské filmové umění, Georges Méliès stál u jeho samého zrodu. Režiséři 60. let Jean-Luc Godard a François Truffaut patří ke klasikům světového filmu. K tzv. Nové vlně krom nich patřili též Claude Chabrol a Alain Resnais. Navazovali přitom na originální tvůrce předchozích dekád, jakými byli Jean Renoir či Jacques Tati. Oscara má třeba Michel Hazanavicius. Luc Besson dnes točí hollywoodské podívané. Těm však dokázali Francouzi, jako jedni z mála na světě, v 60.-80. letech 20. století konkurovat, zejména v žánru komedie. Francouzský populární film té doby dokázal vyrobit herecké hvězdy světového formátu: Louis de Funès, Jean Gabin, Jean-Paul Belmondo, Alain Delon, Brigitte Bardotová, Gérard Philipe, Lino Ventura, Catherine Deneuvová, Jean-Louis Trintignant, Jean Rochefort, Gérard Depardieu, Pierre Richard, Jean Marais, Philippe Noiret či Jeanne Moreauová. Již v 50. letech se dokázali prosadit Simone Signoretová či Fernandel, ještě mnohem dříve Sarah Bernhardtová vytvořila prototyp filmové herecké hvězdy. V posledních letech už se světový věhlas francouzským hercům získává hůře a především už to nejde bez Hollywoodu – důkazem jsou biografie herců jako Sophie Marceauová, Juliette Binocheová, Audrey Tatouová, Marion Cotillardová, Jean Dujardin či Jean Reno. V oblasti divadla je nutno vyzdvihnout osobnosti jakými jsou Marcel Marceau, zakladatelem moderní pantomimy, a avantagardní divadelní režisér Antonin Artaud. Významnou roli ve francouzské kultuře, větší než v kterékoli jiné, hraje také módní návrhářství. Drtivá většina nejslavnějších módních návrhářů světa jsou právě Francouzi: Coco Chanel, Christian Dior, Yves Saint-Laurent, Pierre Cardin, Hubert de Givenchy, Jean-Paul Gaultier. Většina z nich vybudovala silné obchodní firmy a ceněné značky. Měřit se s nimi mohou snad jen zakladatelé slavných automobilek: Louis Renault a André Citroën. Nejpopulárnějším sportem ve Francii je fotbal. Francouzi měli několik silných generací. Té z 50. let dominovali Raymond Kopa a Just Fontaine. Té z 80. let zejména Michel Platini. Největší hvězdou slavného mužstva mistrů světa z roku 1998 byl Zinedine Zidane. Výjimečným střelcem začátku 90. let byl též Jean-Pierre Papin. Světovou tenisovou jedničkou i vítězkou Wimbledonu byla Amélie Mauresmová.", "section_level": 1}], "src_summary": "Francouzi jsou příslušníci západoevropského národa, žijícího na území dnešní Francie, historicky keltského, latinského a germánského původu. Hovoří francouzským jazykem (francouzštinou), který náleží do románské jazykové skupiny. ", "tgt_summary": "Franzosen sind eine romanischsprachige Titularnation im Westen Europas. Zusammen mit anderen romanischsprachigen und nicht-romanischsprachigen Minderheiten bilden sie das Staatsvolk Frankreichs. Einige Minderheiten in Frankreich sehen sich in ethnischer Hinsicht als Bretonen, Okzitanier, Elsässer, Katalanen, Basken oder Korsen. Sie beanspruchen damit für ihre jeweilige Gruppe den Status einer eigenen ethnischen Gruppe und grenzen sich auf diese Weise von der Titularnation der „Franzosen“ im ethnischen Sinne ab. Vielfach handelt es sich aber auch um Mehrfachidentitäten.", "id": 258363} {"src_title": "Noha", "tgt_title": "Fuß", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Noha člověka se skládá z 26 kostí. Hlezenní kloub spojuje nohu s bércem. Kostra nohy je vyklenuta do podélné a příčné klenby. Při stoji tak zátěž spočívá ideálně na obou nohách symetricky (není vyosení ani přetěžování jedné dolní končetiny na úkor druhé) a noha spočívá na podlaze třemi hlavními body: patou, bříškem 1. prstce ('palce') a bříškem 5. prstce ('malíku').", "section_level": 1}, {"title": "Noha v lokomoci.", "content": "Při došlapu na zem se dotýká pata země jako první. Pata je proto poměrně masitá a tuhá tkáň. Došlap vyžaduje propnutí nohy v koleně, zvednutí špičky a současně vzpřímený trup člověka ('prsa jdou první'). Po došlapu paty se noha odvíjí po své vnější klenbě k prstcovému \"vějíři\". Jakmile se kyčelní kloub ve svislici přenese před špičku nohy, dochází k zadní fázi odpichu. Tato fáze je důležitá a bývá zanedbávána tím, že trup je předkloněn vpřed, \"zlomen\" v tříslech dopředu. Tím je eliminován význam lýtkového svalu coby iniciátora odpichu, dochází k přetěžování hlubokého ohybače kyčle (m. iliopsoas) a k typické postuře vystrčeného zadečku. Tato negativní reciproční dysbalance působí ochabnutí hýžďových svalů, dále tuhnou lýtkové svaly, může docházet k plochonoží a otékání nohou, neboť lýtka coby 'dolní krevní pumpa', nefungují adekvátně. V kotnících také při odvíjení dochází k viklavému levo-pravému kyvu nohou namísto k lineárnímu pato-špičkovému odvinutí. Pojem 'trojflexní linearita' (stejný směr kyčle, kolene a kotníku při chůzi) popsali Ida Rolf (USA) a František Véle (Pražská myoskeletální škola). Chůze je pohyb probíhající ve svislici těla jak v bočním tak v předo-zadním pohledu. Ramena při chůzi rotují proti pánvi, nohy jsou ponechávány dostatečně dlouho vzadu, což stimuluje chodidlo a lýtko k 'vystřelení' těla vpřed propnutou dolní končetinou a vějířovitou klenbou prstců. Špička nohy má být v linearitě ke směru chůze, tedy nevytočená ani ven, ani dovnitř. Taková lokomoce přináší anatomickou i psychickou pohodu, předchází kloubním omezením a prospívá oběhovému a ventilačnímu systému člověka.", "section_level": 1}, {"title": "Kosti.", "content": "Kosti dolních končetin jsou mnohem pevnější a kvůli tomu také méně pohyblivé.", "section_level": 2}], "src_summary": "U člověka je noha nejdistálnějším (nejvzdálenější od trupu) oddílem dolní končetiny. Tvoří ji prstce, nárt a hlezenní kloub. Nese váhu celého těla, pomáhá udržovat vzpřímený postoj a umožňuje pohyb. Přeneseně bývá \"nohou\" myšlena celá dolní končetina. U živočichů může \"nohou\" nazývat zadní končetina.", "tgt_summary": "Der Fuß ist der unterste Abschnitt des Beins der Landwirbeltiere. Er besteht beim Menschen aus der Fußwurzel, dem Mittelfuß und den fünf freien Zehen. Nach der äußeren Gestalt werden verschiedene Fußtypen unterschieden.", "id": 1334841} {"src_title": "Pečeněhové", "tgt_title": "Petschenegen", "src_document": [{"title": "Původ a dějiny.", "content": "\"Pečeněhové\" jsou uvedeni na 19. místě v pořadí. Ve staroturečtině jejich domorodý název znamená: \"příbuzní, švagrové\". Jako každý kmen či klan patřící do skupiny Oguzů měli a mají svůj znak – tamgu. Jejich zvířecím totemem byl \"Moták pochop\".", "section_level": 1}, {"title": "Krátká historie.", "content": "Pečeněhové byli etnikum, se kterým mělo co do činění i Uhersko - část Pečeněhů se usídlila v Maďarsku a na Slovensku. Jeho příslušníci žili i na území Balkánu. Do 14. století splynuli s okolním obyvatelstvem na různých místech v Evropě (Kumáni (západní Kypčaci), Maďaři, Rusové, jižní Slované). Jejich zásah do zdejšího dění byl tak velký, že ovlivnili osudy obyvatelů tohoto regionu na dlouhý čas. Jak to tvrdí i skotský historik Macartney, lze říci, že: Pečeněhové původně pocházeli ze Střední Asie z oblasti jihozápadní Sibiře. V syrských kronikách je nalezneme pod názvem \"„Kangar“\" uváděných už v 6. století. O mnoho početnější zmínky o nich však pocházejí z 9. století, kdy je nacházíme kočovat v stepích mezi řekou Volha a Aralským jezerem. Ačkoli byli velmi schopní bojovníci, osudným se jim stal moment, kdy se proti nim spojili takoví mocní soupeři jako Chazaři a Uzové, někdy nazývaní i Oguzové, a společnými silami je vytlačili na západ. Jenom nepatrné zlomky tohoto etnika, s nimiž se ještě v roce 922 setkal Ibn Fadlán, zůstaly ve svých starých sídlech při řece Ural, než byli asimilováni Uzy. Pečeněhové postupně obsadili dolní tok Volhy, Donu a Dněpru, později však žili na území mezi Volhou a Dunajem jako kočovní chovatelé dobytka. Zde se dostali do sporu s Kyjevskou Rusí, od níž utrpěli několik porážek (poslední větší s Jaroslavem Moudrým v roce 1037). Jejich armáda v 10. století pronikla do Byzance a na území Bulharska. Bojovali také s Maďary, načež je v Etelközu u pontských stepí porazili a poté hnali přes Karpaty do Karpatské kotliny a Panonie, kde později vznikl Uherský stát. V roce 950 Konstantin VII. napsal: Sám kníže Svjatoslav I. (Barys) neměl kvůli častým výbojům čas se správě státu příliš věnovat, protože značnou část vlády prožil rozsáhlými taženími proti svým sousedům. Namísto něj zemi spravovala Olga spolu s jeho syny Jaropolkem, Olegem a Vladimírem. V roce 968 Pečeněhové napadli a pak obléhali město Kyjev. V létech 970–971 se část z nich připojila ke kyjevskému knížeti Svjatoslavovi v jeho byzantském tažení, ale nakonec v březnu 972, při přechodu přes Dněpr, na něj z popudu Byzantinců zaútočili a většinu vojska spolu s kyjevským knížetem pobili. Pečeněžský chán Kurja si udělal z jeho lebky kalich podle tradičního stepního nomádského zvyku. Po jeho smrti se nedlouho existující Svjatoslavova říše rozpadla během bojů mezi jeho nástupci, nejdříve mezi Jaropolkem a Olegem, během nichž byl druhý z bratrů zabit. Roku 977 utekl další z následníků, Vladimír, do Skandinávie, odkud se vrátil s armádou Varjagů s cílem získat kyjveský trůn pro sebe, což se mu také po zabití Jaropolka podařilo. Pád chazarské říše umožnil v dalších letech růst moci Pečeněhů, kteří měli do budoucna působit Kyjevské Rusi nemalé obtíže. V arménských kronikách Matouše z Edessy jsou Pečeněhové zmíněni několikrát. Zmínka v kapitole 103 je o bitvě u Malazgirtu (1071). V této kapitole je řečeno, že spojenci \"Říma\", kmeny Padzunaků a Uzů (větví Oguzských Turků), změnili své strany na vrcholu bitvy a začali bojovat proti byzantským silám bok po boku se Seldžuckými Turky. Pod tlakem silnějších Kumánů byli Pečeněhové vytlačováni ze severního Černomoří. V roce 1091 podnikli invazi na Balkán, kde jim v bitvě u Levunia (při ústí řeky Marica) uštědřil drtivou porážku byzantský císař Alexios I. Komnenos spojený s Kumány. Po překvapivém útoku Byzantinců a Kumánů na jejich tábor, ve kterém se nacházely i ženy a děti Pečeněhů, byli Pečeněhové téměř vyhlazeni. Další porážku od Byzanticů utrpěli roku 1122 v bitvě u Beroe a jejich svaz jako nezávislá politická síla zanikl. Podle Byzantského kronikáře Kinnamose ve 12. století Pečeněhové bojovali jako žoldáci pro císaře Manuela I. v jižní Itálii proti normanskému králi Sicílie Vilému I. Ve 13. století už se jejich svaz rozpadal. V 15. století v Uhersku někteří obyvatelé přijali příjmení Besenyö, což maďarsky znamená Pečeněg; nejvíce jich bylo v dnešní župě Tolna. Nakonec odešli na Balkánský poloostrov, kde byli postupně asimilováni.", "section_level": 1}, {"title": "Toponyma.", "content": "Pečeněhové někdy bývají považováni za předky dnešních Sekelů či Gagauzů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pečeněžská unie nebo Pečeněhové (arménsky \"Badzinag\", rusky \"Pečeněgi\" (\"Печенеги\"), řecky \"Patzinakoi\" (\"Πατζινάκοι\"), \"Petsenegoi\" (\"Πετσενέγοι\"), \"Patzinakitai\" (\"Πατζινακίται\"), maďarsky \"Besenyő\", latinsky \"Pacinacae\", staroturecky \"Beçenek\", turecky \"Peçenekler\") byli jeden z historicky primárních 24 kmenů Oguzských Turků. Byli to polonomádi, kteří mluvili jazyky náležejícími do turkické jazykové rodiny. I přesto, že pečeněžský jazyk spadal do Oguzské skupiny, dorozumívali se převážně kypčackými jazyky.", "tgt_summary": "Die Petschenegen (alttürkisch \"Beçenek\",,,,, ) waren ein bedeutender oghusischer Stamm, der zu den Turkvölkern gehörte. Mahmud al-Kāschgharī erwähnte sie unter dem Namen \"Beçenek\" als einen der 24 oghusischen Stämme. Als Totemtier hatten sie einen Gerfalken. Ihr Stammesname bedeutet im Alttürkischen „der, der gut arbeitet und sich anstrengt“. ", "id": 2301521} {"src_title": "Vilm", "tgt_title": "Vilm", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Ostrov vznikl s koncem doby ledové zhruba před 10 tisíci léty, kdy na sever ustupující ledovec zanechal po sobě typickou morénu. Současný podlouhlý tvar z ní vytvořily mořské vlny, na východní část ostrova dodnes útočí a postupně z něj ukrajují a naopak na nejužší část ostrova stále nanášejí písek.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj osídlení.", "content": "Ostrov byl původně osídlen Pomořanskými Slovany jejichž kmen Ránové na ostrově zřídil rozsáhlou svatyni která byla později zničena nájezdy Vikingů a Dánů. Na místě pohanského svatostánku byla později postavena široko daleko známá kaple. Po třicetileté válce se ostrova i okolní pevniny zmocnilo Švédsko a teprve roku 1815 se ostrov stal trvalou součástí tehdejšího Pruska. Rozmanitost a divokost jeho přírody inspirovala tehdejší pomořanské romantické aristokraty natolik, že si na něm začali stavět letní sídla. Byla tam tehdy zřízena i módní umělecká kolonie ve které více než 350 malířů zachytilo v obrazech krásy ostrova. Pobýval tak i významný představitel krajinomalby německého romantismu Caspar David Friedrich který měl blízký vztah k českým Krkonoším, Českému Švýcarsku a Českému středohoří. Před koncem 19. století byl na ostrově otevřen první hotel a tím bylo umožněno i neurozeným osobám ostrov navštěvovat a poznávat. Roku 1936 byl vyhlášen chráněným územím s cílem zachovat tamní floru a faunu starobylých listnatých lesů.", "section_level": 1}, {"title": "Výjimečnost krajiny.", "content": "Podle vědců a ochránců přírody západní Evropy jsou za tradiční divočinu pokládány i menší plochy, kde lidé nejméně po 50 let do přírody nezasahují a území jsou ponechána samovolnému vývoji. Zdejší starobylé lesy sice nejsou původní, poslední velké kácení proběhlo okolo roku 1547 a od roku 1812 jsou nepřetržitě chráněny. Na ostrově o rozloze do 1 km2 bylo zjištěno přes 400 druhů rostlin. Většina ostrova je porostlá smíšeným lesem, ve kterém je nejvíce zastoupen buk, dub a javor klen. Rozkládající dřevní hmota je základním zdrojem pro spousty xylofágů. Na pobřeží se daří severoamerickému krabu Rhithropanopeus harrisii, který zde byl zavlečen až v druhé půli 20. století. Sídlí zde více než 20 druhů ptáků, jako např. holub doupňák, morčák velký a husice liščí. Při pravidelných tazích se na ostrově zastavují kulík písečný, vodouš rudonohý a četné druhy bahňáků. Ve stromových dutinách zde zimu tráví stovky migrujících netopýrů.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana ostrova.", "content": "Po druhé světové válce se ostrov stal místem kde se sjížděly davy turistů z celé tehdejší NDR, denně i tisíc osob. V roce 1959 byl ostrov pro veřejnost uzavřen a dovolenou tam v nově vybudovaných 11 domcích směli trávit jen prominentní vládní činitelé. Po sjednocení Německa začal ostrov spravovat Spolkový úřad na ochranu přírody který na ostrově zřídil sídlo Mezinárodní akademie ochrany přírody (INA) která tam pořádá pravidelné výchovně vzdělávací akce pro německé občany a nejrůznější konference a školení pro cizince. Zájemci o návštěvu si mohou objednat asi 3hodinovou prohlídku ostrova ve skupině do 30 lidí, v zimních měsících je na ostrov přiveze z Rujany malý ledoborec. Na určitá území rezervace však návštěvníci nemají přístup a nemohou si sebou brát žádná zvířata. Ostrov Vilm a jeho okolní vody vytváří Přírodní rezervaci Vilm (Naturschutzgebiet Insel Vilm) která je od roku 1990 součásti Biosphärenreservat Südost-Rügen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vilm [film] je německý neobydlený ostrůvek u západní části baltského pobřeží ve spolkové zemi Meklenbursko-Přední Pomořansko, v Greifswalderské zátoce nedaleko jižních břehů největšího německého ostrova Rujána. Jméno dostal ostrov podle původních lesů s jilmy. ", "tgt_summary": "Vilm [] ist eine deutsche Insel in der Ostsee. Sie liegt vor der Südküste der Insel Rügen im Bundesland Mecklenburg-Vorpommern. Vilm gehört zu der auf Rügen gelegenen Stadt Putbus und ist Teil des Naturschutzgebiets Insel Vilm. Der Name leitet sich vom slawischen \"ilumu\" ab und bedeutet Ulme.", "id": 939213} {"src_title": "Marianne Brandtová", "tgt_title": "Marianne Brandt (Künstlerin)", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Marianne Brandtová se narodila v německém městě Chemnitz. Jejím otcem byl uznávaný advokát Franz Bruno Liebe, který se mimo jiné věnoval divadlu a umění. Po něm Marianne zdědila hudební talent a v mládí se věnovala hře na housle.", "section_level": 1}, {"title": "Výmar.", "content": "V osmnácti letech se Marianne přestěhovala do Výmaru, kde navštěvovala uměleckou školu \"Fürstlich Freie Zeichenschule\" pod vedením Huga Flintzera. Následně byla přijata na \"Großherzoglich-Sächsische Kunstschule Weimar\", kde se především zaměřila na studium malířství a plastiky. V roce 1917 začala svá díla vystavovat v galerii Gerstenberg. Tato vystavovaná díla byla značně ovlivněna expresionismem. V této době se také seznámila se svým budoucím manželem Erikem Brandtem.", "section_level": 2}, {"title": "Oslo.", "content": "Během první světové války přerušila studium a společně s Erikem Brandtem opustila Německo. Na krátkou dobu se odstěhovali do norského Osla, kde Erik poprvé vystavoval svá díla ve výtvarném spolku. Marianne se však v Norsku necítila doma, a tak se oba později vydali do Paříže.", "section_level": 2}, {"title": "Bauhaus.", "content": "V roce 1921 se Marianne vrátila zpět do Výmaru, kde se účastnila seminářů sochařství pod vedením Richarda Engelmanna. V témže roce se její manžel vrátil na rok do Norska. Marianne se rozhodla začít studovat na výtvarné škole Bauhaus, kde se učila pod vedením maďarského profesora László Moholy-Nagyho a amerického malíře německého původu Josefa Alberse. Mimo jiné byla také vyučována Wassilem Kandinskym a Paulem Kleem. Současně se studiem Bauhausu se účastnila kurzů práce s kovy. V této době se Marianne věnovala tvorbě konviček na čaj, popelníků a čajových servisů, kterými je velmi proslulá. Při tvorbě se držela jednoduchých forem typických pro Bauhaus. Základní geometrické tvary (čtverec, kruh, trojúhelník) tak tvořily bázi pro vznik Marianniných návrhů. Díla Marianne Brandtové měla sloužit především pro běžné užití, neměla být pouhými předměty luxusu. Po ukončení svého vzdělání se Marianne Brandtová stala zástupkyní vedoucího v kovoobráběcí dílně. Začátky v dílně pro ni nebyly lehké, neboť zde stále panoval názor, že žena do takového pracovního prostředí nepatří. V letech 1928–1929 byla kromě Gunty Stölzl jedinou ženou pracující na vyšším postu ve výtvarné škole Bauhaus. Mnohými návrhy, které Marianne Brandtová v době působení na výtvarné škole Bauhaus vytvořila, se i v dnešní době inspirují někteří designéři. Její díla jsou vystavována v mnoha muzeích po celém světě (například v Londýně, Paříži, New Yorku nebo Cambridgi). Od roku 1926 iniciovala a organizovala spolupráci s berlínskou firmou na výrobu osvětlení Schwintzer & Gräff a lipskou firmou Körting & Mathiesen, která pod názvem \"Kandem\" vyráběla lampy. Již v roce 1927 se na trhu v rámci spolupráce s již zmíněnými firmami objevovaly první realizace návrhů Marianne Brandt. Na návrzích osvětlení spolupracovala s Hansem Przyremblem. Celkem v této době vytvořila 28 modelů lamp. Světla podle návrhů Marianne Brandtové jsou dnes k vidění například v Museum of Modern Art v New Yorku nebo v British Museum v Londýně. Kromě již zmíněných návrhů se také věnovala fotografování a koláži. Po roce 1929 pracovala čtyři měsíce jako interiérová designérka v architektonické kanceláři Waltera Gropia. Následně pod jeho vedením vystavovala v Paříži.", "section_level": 2}, {"title": "Následující roky.", "content": "Koncem roku 1929 se Brandtová stala vedoucí návrhářského oddělení firmy na kovové předměty Ruppelwerk GmbH v německém městě Gotha. V době nacionálního socialismu se návrhářka vrátila zpět do svého rodného města Chemnitz. V roce 1935 se rozvedla se svým manželem a začala se více věnovat malířství. Bylo jí umožněno vystavovat v menším ateliéru v Chemnitz a až do roku 1948 byla bez zaměstnání. V letech 1949 až 1951 vyučovala na univerzitě v Drážďanech. Především se věnovala výuce práce se dřevem, kovem a keramikou. Na přelomu let 1953 a 1954 pobývala umělkyně v Číně, kde v té době probíhala výstava \"\"Deutsche Angewandte Kunst in der DDR\".\" Po návratu zpět do Německa se Marianne věnovala svobodnému umění a ruční práci. Marianne Brandtová zemřela 18. června roku 1983 v domově pro seniory v Kirchbergu. Bylo jí 89 let.", "section_level": 2}], "src_summary": "Marianne Brandtová (1. října 1893 Saská Kamenice – 18. června 1983 Kirchberg) byla německá designérka, fotografka, malířka, a sochařka patřící k výtvarné škole Bauhaus založené Walterem Gropiem.", "tgt_summary": "Marianne Brandt (* 1. Oktober 1893 in Chemnitz; † 18. Juni 1983 in Kirchberg; gebürtig \"Marianne Liebe\") war eine deutsche Designerin, Fotografin, Malerin und Bildhauerin. Mit ihren Produktentwürfen in der Metallwerkstatt am Bauhaus, von denen einige als Design-Klassiker noch heute nachgebaut werden, zählt sie zu den bekannten Bauhaus-Künstlerinnen.", "id": 1137704} {"src_title": "Apollo 13", "tgt_title": "Apollo 13", "src_document": [{"title": "Posádka.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Záložní posádka.", "content": "Záložní posádku v době odletu tedy tvořili:", "section_level": 2}, {"title": "Sestavení posádek.", "content": "Podle zvyklostí v programu Apollo se záložní posádka o tři lety později stávala posádkou základní. Podle tohoto schématu by se základní posádkou Apolla 13 měla stát záložní posádka Apolla 10, což byli: Určování posádek měl na starost ředitel letových operací posádek Deke Slayton. Tomu se ale nelíbil Gordon Cooper, kvůli laxnímu přístupu při tréninku, ani Donn Eisele, kvůli roztržkám mezi posádkou při letu Apollo 7 a kvůli jeho mimomanželskému poměru. Proto ho chtěl zařadit až do letů programu Apollo applications (později zkráceného na program Skylab). Slayton sestavil novou posádku Apolla 13 ve složení: Vedení NASA ovšem rozhodlo, že Shepard potřebuje více času na výcvik k práci na Měsíci. Proto se Shepardova trojice přesunula až na let Apollo 14, a původní posádka letu Apollo 14 (tedy záložní z Apolla 11) se přemístila na Apollo 13. Zálohu pro Apollo 11 při jeho letu v červenci 1969 tvořili James Lovell, William Anders a Fred Haise. William Anders však již na podzim 1969 odešel z NASA, nahradil ho Thomas Mattingly. K misi Apollo 13 se tedy začali připravovat Původní záložní posádku mise Apollo 13 tvořili: Sedm dní před startem se Charles Duke nakazil zarděnkami od jednoho ze svých dětí. Jelikož Thomas Mattingly jako jediný ze šesti astronautů hlavní a záložní posádky neměl vytvořené protilátky, došlo k prohození pilotů velitelského modulu: Mattingly se přemístil do zálohy a na jeho místo přestoupil John Swigert. Mattingly letěl tedy až v Apollu 16 s Youngem a Dukem. Podpůrnou posádku mise Apollo 13 tvořili Vance Brand, Jack Lousma a Joseph Kerwin.", "section_level": 2}, {"title": "Naplánování letu.", "content": "Apollo 8, Apollo 10 a Apollo 11 letěly k Měsíci po tzv. bezpečné translunární dráze (free-return trajectory). To je taková dráha, která přivede kosmickou loď, v případě že při průletu kolem Měsíce nesníží svou rychlost zážehem motorů, zpět do zemské atmosféry. Mimochodem – tuto dráhu poprvé zmínil ve svém románu \"Do Měsíce\" Jules Verne. Má tu výhodu, že pokud by došlo k poruše motorů kosmické lodi nacházející se na bezpečné translunární dráze, loď se bez potřeby dalšího paliva vrátí bezpečně zpět na Zemi. Bezpečná translunární dráha má ovšem rovněž své nevýhody. Lze se po ní dostat pouze na tzv. rovníkovou (ekvitoriální) oběžnou dráhu kolem Měsíce, která umožňuje přistání pouze v oblastech ležících kolem jeho rovníku – tedy nikoliv například v oblasti Fra Mauro, kam směřovalo Apollo 13. Dalším argumentem proti používání bezpečné translunární dráhy je skutečnost, že vhodné startovací okno, zohledňující zejména světelné podmínky v době startu, přistání na Měsíci a při návratu na Zemi, nenastává příliš často, což omezuje frekvenci startů kosmické lodi k Měsíci. Lety Apollo 12, Apollo 13 a Apollo 14, tzv. \"H mise\" (H od slova hybrid), proto sice zahájily let po bezpečné translunární dráze, ale po určité době ji opustily tak, aby mohly uskutečnit přistání ve své cílové oblasti. Lety Apollo 15, Apollo 16 a Apollo 17 jsou také označovány jako tzv. \"J mise\". Tyto lety byly rovnou navedeny na translunární dráhu, která nebyla bezpečnou. Zatímco Apollo 15 se mohlo dostat na bezpečnou translunární dráhu za pomocí řídicích motorů RCS (Reactive Control System), Apollo 17 již letělo po dráze natolik odlišné od bezpečné translunární dráhy, že by mělo problémy se na ní v případě potíží dostat i s využitím motorů přistávacího stupně lunárního modulu.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh letu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Start a počáteční fáze letu.", "content": "Apollo 13 bylo vyneseno na oběžnou dráhu kolem Země dne 11. dubna 1970 v 19:13 UT z kosmodromu na Mysu Canaveral. 30 hodin a 40 minut po startu posádka zažehla hlavní motor servisního modulu a přešla tak z bezpečné translunární dráhy na dráhu hybridní, jež umožňovala přistání v cílové oblasti Fra Mauro.", "section_level": 2}, {"title": "Nehoda.", "content": "V čase 55:52 po startu signalizovaly přístroje (telemetrickým přenosem dat) řídicímu středisku nízký tlak ve vodíkové nádrži. Nejednalo se o poruchu, ale o přirozený fyzikální jev stratifikace obsahu nádrže s kapalným vodíkem nebo kyslíkem. Proto bylo v nádržích zařízení na ohřívání a promíchávání obsahu. Středisko dalo pokyn zapnout ve všech nádržích ohřívače a promíchávací vrtule. \"Jack\" Swigert zapnul promíchávání (55:53:20 pro kyslíkovou nádrž č.2). Ihned byly naměřeny anomálie elektrických hodnot, které jsou zpětně považovány za příznak zkratů v nádrži. Dle zpětného vyhodnocení telemetrie byly senzory kyslíkové nádrže 2 ztraceny po nárůstu tlaku a teploty v čase 55:54:51, tedy minutu a půl po zapnutí promíchávání. Posádka uslyšela výbuch a pocítila nezvyklé vibrace kosmické lodi. V řídicím středisku na 1,8 sekundy vypadly všechny telemetrické údaje. V kabině se rozsvítily kontrolky indikující nízkou úroveň stejnosměrného napětí na sběrnici B, jednom ze systémů rozvodu elektrické energie uvnitř lodi, buď v důsledku poškození elektrických rozvodů v důsledku výbuchu, nebo v souvislosti s postupnou ztrátou funkce palivových článků kvůli ztrátě dodávky kyslíku. To vše v rozmezí dvou sekund od ztráty senzorů v kyslíkové nádrži 2. Krátce poté John Swigert nebo Jim Lovell (údaje se liší i v oficiálních dokumentech NASA) ohlásil řídicímu středisku: „I believe we've had a problem here.“ a „Houston, we've had a problem.“ (ne \"Houston, we have a problem\" jak je hláška populární). K nehodě došlo 14. dubna 1970 v 03:08:53 UTC, v době, kdy se již loď nepohybovala po bezpečné translunární dráze a kdy byla vzdálena 321 860 km od Země. Po několik minut nemohlo řídicí středisko zjistit, co se přesně stalo. Přispěl k tomu fakt, že bezprostředně po výbuchu se většina údajů téměř normalizovala a stále se nabízelo vysvětlení, že jde hlavně o poruchu měření. Teprve když se potvrdily hodnoty ukazující ztrátu obsahu kyslíkové nádrže č. 2, pozvolný únik z kyslíkové nádrže č. 1 a zejména když Jim Lovell oznámil (56:09 – 15 minut po události): „It looks to me, looking out of the hatch, that we are venting something out into the space“ (Při pohledu průhledem se mi zdá, že nám něco uniká do vesmíru), v řídicím středisku pochopili, že se nejedná o pouhou poruchu měřicích přístrojů, ale že se stalo něco závažnějšího. Při promíchávání kyslíku v nádrži vzniknul zkrat na elektrickém přívodu k motoru promíchávací vrtule, od něj se vzňala teflonová izolace a otevřený oheň v kyslíkové nádrži způsobil její výbuch, který, jak se později ukázalo, roztrhnul hliníkový kryt servisního modulu v celé jeho délce. Nádrž č. 2 byla zničena zcela, nádrž č. 1 pozvolna ztrácela kyslík trhlinami v potrubí nebo ventilech. Kyslík byl nezbytně potřeba nejen pro dýchání posádky, ale také k výrobě elektřiny a vody. Servisní modul obsahoval totiž palivové články, jež z vodíku a kyslíku vytvářely elektřinu a vodu. Pokračující únik kyslíku znamenal, že články přestanou brzy definitivně fungovat. Velitelský modul měl sice akumulátor a svou vlastní malou nádrž kyslíku, ty ale byly určeny pro sestup zemskou atmosférou. Přesto posádka akumulátor k rozvodu elektřiny připojila. Lunární modul měl své vlastní kyslíkové nádrže, zásobu vody a nabité akumulátory s poměrně velkou kapacitou. Mohl tedy posloužit jako jakýsi záchranný člun. Avšak všechny zásoby byly určeny k zásobování dvou astronautů po dobu dvou dnů. Teď musely vystačit pro tři astronauty a čtyři dny.", "section_level": 2}, {"title": "Oživení lunárního modulu.", "content": "Prvním, ne zcela snadným úkolem, bylo oživit lunární modul dříve, než vypadne rozvod elektřiny ve velitelském modulu. Všechny systémy lunárního modulu byly totiž z důvodu úspory elektřiny během letu k Měsíci vypnuty a k jejich oživení, tj. postupnému zapnutí v definovaném pořadí, mělo dojít až na oběžné dráze. Jedinou výjimkou byla elektrická topná tělíska, jež temperovala některé systémy lunárního modulu, aby nedošlo k jejich poškození vlivem extrémně nízkých teplot panujících v kosmickém prostoru. Tato topná tělesa byla napájena z rozvodu velitelského modulu. Ze stejného rozvodu byla napájena i relé tvořící přepínač, který měl odpojit rozvod lunárního modulu od velitelského modulu a připojit jej na výkonné akumulátory lunárního modulu. Problém ale spočíval v tom, že síť velitelského modulu již v tuto chvíli nebyla schopna poskytnout výkon dostačující k sepnutí relé přepínače. Podobný problém řešilo řídící středisko při jedné simulaci v rámci přípravy startu Apolla 10. Tehdy byla simulována havárie, při níž měl lunární modul také posloužit jako záchranný člun. Při simulaci se tehdy nepodařilo lunární modul včas oživit a simulace skončila „smrtí“ posádky. NASA poté tento scénář vyřadila z přípravy letů, protože pravděpodobnost podobné havárie byla nízká. Pracovníci řídicího střediska se však tímto scénářem přesto (mimo oficiální úkoly) dále zabývali a získané zkušenosti se teď hodily. S využitím nabytých zkušeností se podařilo řídicímu středisku za necelých 30 minut sestavit seznam úkonů nutných k oživení elektrické sítě lunárního modulu. Klíčový trik vycházel ze skutečnosti, že lunární modul obsahoval dvě sady akumulátorů – výkonnější umístěnou v sestupové části (descent stage) a méně výkonné umístěné v návratové části (ascent stage). S využitím akumulátorů návratové části se astronautům podařilo sepnout relé přepínače a připojit tak rozvodnou síť lunárního modulu k výkonným akumulátorům sestupové části.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat na bezpečnou translunární dráhu.", "content": "Aby se ušetřilo co nejvíce energie v akumulátoru velitelského modulu pro fázi pozdějšího sestupu zemskou atmosférou, bylo přijato rozhodnutí vypnout navigační (guidance) systém velitelského modulu, který měl poměrně velkou spotřebu, protože ho kromě palubního počítače tvořily i elektricky poháněné gyroskopy inerciální plošiny. Lunární modul měl identický navigační systém. Jakmile byl oživen elektrický rozvod v lunárním modulu, bylo třeba oživit jeho navigační systém a přenést do něj data z navigačního systému velitelského modulu. Nestačilo ale jenom přečíst data z displeje ve velitelském modulu a zadat je do palubního počítače lunárního modulu. Data bylo třeba přepočítat, neboť lunární modul byl oproti velitelskému modulu o 180 stupňů otočen (velitelský a lunární modul byly spojeny „čely“ k sobě, takže velitelský modul vlastně letěl pozpátku). Dále bylo třeba vyřešit problém, jak vrátit poškozenou loď k Zemi. Byl sice k dispozici scénář „přímého přerušení letu“ (direct abort), který vyžadoval zažehnout hlavní motor servisního modulu a bylo by při něm spotřebováno veškeré palivo. Tento manévr byl však za dané situace velmi riskantní. Nikdo totiž neznal rozsah poškození servisního modulu. Hrozila dvě nebezpečí. Jednak hrozilo, že hlavní motor v důsledku poškození při nedávném výbuchu neudělí lodi potřebný impuls a loď narazí na povrch Měsíce, jednak hrozilo, že by při zažehnutí hlavního motoru mohlo dojít k dalšímu výbuchu. Řídicí středisko proto zavrhlo scénář direct abort a nechalo loď pokračovat k Měsíci. Loď se ovšem nenacházela na bezpečné translunární dráze. Jak ji tam dostat? Z výše uvedeného důvodu nikoliv s využitím hlavního motoru servisního modulu. Zbývalo tedy provést manévr pomocí motorů sestupové části lunárního modulu, který byl zkonstruován pouze k relativně krátkému použití při sestupu na povrch Měsíce. Bylo třeba spočítat, kdy a na jak dlouho mají být motory zažehnuty. Ve výpočetním středisku ale neexistoval program pro takový výpočet. Bylo proto třeba takový program rychle vytvořit, spočítat parametry manévru a parametry překontrolovat odborníky v řídicím středisku. Během necelých tří hodin se podařilo určit parametry manévru pro návrat na bezpečnou translunární dráhu.", "section_level": 2}, {"title": "Korekční zážeh PC+2 burn.", "content": "Po návratu na bezpečnou translunární dráhu bylo třeba vyřešit další problém. Při použití této dráhy by kosmická loď přistála za čtyři dny v Indickém oceánu, kam ale nebylo možné během té doby dopravit loď se záchranným týmem. Na palubě lunárního modulu byly zapnuty pouze životně důležité systémy, mezi něž nepatřilo topení, takže astronauti trpěli zimou blížící se bodu mrazu. Podařilo se snížit spotřebu z běžných 50-75 A na pouhých 12 A. Přesto byla při této spotřebě elektřiny doba čtyř dnů zbývajících do přistání vzhledem k omezené kapacitě akumulátorů lunárního modulu příliš dlouhá. Existovaly dvě možnosti, jak upravit dráhu tak, aby loď přistála v Tichém oceánu. Při použití první varianty by se let zkrátil o 36 hodin, při použití druhé by se zkrátil pouze o 12 hodin. První varianta ale s sebou nesla dvě rizika. Loď by musela okamžitě odhodit servisní modul a pokračovat bez něj. Tím by byl tepelný štít, chránící velitelský modul před žárem vznikajícím při sestupu třením o atmosféru, po příliš dlouhou dobu vystaven působení otevřeného vesmíru (mikrometeoritů). Navíc by bylo spotřebováno veškeré palivo sestupové části lunárního modulu a nezůstala by žádná rezerva pro eventuální korekci dráhy. Byla proto přijata druhá varianta, která zkrátila let pouze o 12 hodin. K jejímu uskutečnění bylo třeba 2 hodiny po dosažení bodu největšího přiblížení k Měsíci provést zážeh motoru sestupové části lunárního modelu (tzv. \"PC+2 burn\"). Tento zážeh bylo třeba uskutečnit velmi přesně, proto byl k jeho řízení použit palubní počítač navigačního systému. Protože měl navigační systém velkou spotřebu elektřiny a protože se nepředpokládalo, že bude zapotřebí provádět ještě nějaký korekční manévr, byl po provedení zážehu \"PC+2 burn\" navigační systém vypnut.", "section_level": 2}, {"title": "Vysoká hladina oxidu uhličitého.", "content": "Mezitím se objevil další problém. V atmosféře lunárního modulu stoupala koncentrace oxidu uhličitého. K jímání oxidu uhličitého byly určeny filtry obsahující hydroxid lithný (LiOH). Jejich kapacita instalovaná v lunárním modulu odpovídala obsazení dvěma astronauty po dobu dvou dní. V současné situaci ale byla nedostatečná. Na palubě velitelského modulu byly sice podobné filtry, ale byly jiného tvaru a tak nešly v lunárním modulu použít. Vznik tohoto problému však předvídal zodpovědný pracovník řídicího střediska již od okamžiku, kdy se dozvěděl o nehodě. Se svými spolupracovníky vymýšlel, jak s využitím pomůcek, které mají astronauti na palubě, přizpůsobit filtry velitelského modulu pro použití v lunárním modulu. Na základě jeho instrukcí astronauti z ponožky, lepicí pásky, plastového sáčku a plastového obalu letové příručky vytvořili adaptér umožňující instalovat v lunárním modulu filtry z velitelského modulu.", "section_level": 2}, {"title": "Problém s navigací.", "content": "Přestože byl zážeh \"PC+2 burn\" proveden přesně, začala se loď odchylovat od žádoucí dráhy. Ukázalo se, že příčinou je otvor na vypouštění odpadní vody (rozuměj moči) do volného prostoru. Fungoval jako svého druhu reaktivní motor, odchylující loď ze správné dráhy. Bylo potřeba provést další korekční zážehy motoru, ale navigační systém byl vypnut. Jak zajistit, že bude loď v okamžiku zážehu směřovat správným směrem? Přicházela v úvahu pouze technika používaná již v programu Mercury a Gemini, při níž byla k orientaci lodi použita na zemském povrchu dobře rozpoznatelná hranice mezi dnem a nocí. Zatímco v programu Mercury a Gemini byla tato metoda používána v malé vzdálenosti od Země, nyní se loď nacházela daleko od Země, a tak hrozilo nebezpečí, že bude loď zorientována nepřesně. Přitom tzv. vstupní koridor do atmosféry byl velmi úzký. Kdyby loď vstoupila do atmosféry pod nedostatečně ostrým úhlem, odrazila by se od ní. Kdyby naopak vstoupila do atmosféry pod příliš ostrým úhlem, shořela by v důsledku nadměrného tepelného namáhání způsobeného třením o atmosféru.", "section_level": 2}, {"title": "Příprava velitelského modulu na sestup.", "content": "Zatím vrcholily v řídicím středisku práce na vývoji postupu, kterým astronauti připraví velitelský modul na sestup atmosférou. Zejména bylo potřeba zajistit dostatek elektrické energie pro přistání. Akumulátor velitelského modulu byl do značné míry vybit ve fázi před oživením lunárního modulu. Pozemní tým proto vypracoval postup, jak akumulátor dobít z rozvodné sítě lunárního modulu. Velitelský modul neměl být nikdy během letu vypnut. Neexistoval proto postup, jak ho za letu znovu oživit. Jediný existující postup oživení velitelského modulu se za normálních okolností prováděl dlouho před startem. Očekávalo se, že se podaří akumulátor velitelského modulu nabít na 20 až 25 %. Bylo proto třeba s energií šetřit. Za normálních okolností se zahajovalo oživení velitelského modulu zapnutím přístrojů zobrazujících naměřené údaje, aby bylo možno sledovat další postup oživování. V tomto případě bylo rozhodnuto přístroje zapnout až nakonec před závěrečnou kontrolou údajů. Celý postup oživení proto museli astronauti bezchybně provést naslepo navzdory jejich vyčerpání způsobenému zimou, nedostatkem spánku, stresem a pobytem v extrémně malém prostoru.", "section_level": 2}, {"title": "Přistání v Tichém oceánu.", "content": "Před vstupem do atmosféry byl odhozen lunární i servisní modul. Když se velitelský modul vzdálil od servisního modulu, uviděla teprve posádka rozsah poškození servisního modulu. V celé jeho délce chyběl pruh hliníkového pláště. Trhlina vedla až k hlavnímu motoru, takže je pravděpodobné, že byl poškozen a bylo tedy dobře, že nebyl po nehodě zažehnut. Stále ještě hrozila dvě nebezpečí. První obava vyplývala z možnosti, že výbuch poškodil tepelný štít, který teď při průchodu atmosférou nesplní svou funkci a kabina v atmosféře shoří. Tato obava padla, když se po čtyřminutovém výpadku spojení ve fázi největšího tepelného namáhání kabiny, způsobeného vrstvou ionizovaného vzduchu v okolí kabiny, podařilo navázat s navracející se lodí radiové spojení. Poslední riziko vycházelo z možnosti, že selže systém pro vypuštění brzdicích padáků, který mohl být nefunkční vlivem jeho vystavení extrémně nízké teplotě v té fázi letu, kdy byl vypnut napájecí systém velitelského a servisního modulu. Naštěstí pro posádku se ani tato obava nenaplnila a velitelský modul Apolla 13 přistál dne 17. dubna 1970 v 18:07:41 UT po letu trvajícím 5 dní, 22 hodin, 54 minut a 41 sekund na hladinu Tichého oceánu severovýchodně od Americké Samoy, 4,5 km od záchranné lodi USS Iwo Jima.", "section_level": 2}, {"title": "Příčiny havárie.", "content": "Z popisu průběhu letu vyplývá, že příčinou nehody byla kyslíková nádrž číslo 2. Vyšetřování, které následovalo po úspěšném přistání Apolla 13, zjistilo, že k nehodě vedlo náhodné zřetězení několika událostí. Dodavatelem velitelského a servisního modulu byla společnost North American Rockwell, subdodavatelem kyslíkových nádrží pak společnost Beech Aircraft Corporation. Podle specifikací, jež North American Rockwell vydala v roce 1962, mělo být elektrické zařízení nádrže (zejména topná tělesa s termostatickými regulátory a motory pohánějící vrtule na promíchávání kapalného paliva) napájeno ze stejnosměrné soustavy velitelského modulu o napětí 28 V. V roce 1965 vydala North American Rockwell změnu specifikace, podle níž mělo být elektrické zařízení kyslíkových nádrží v době, kdy se raketa nachází na odpalovací rampě, napájeno stejnosměrným napětím 65 V. To mělo zkrátit dobu potřebnou k plnění a natlakování nádrží. Beech Aircraft Corporation objednala termostatické spínače, jejichž účelem bylo regulovat teplotu uvnitř nádrží, podle původní specifikace. Do nádrží tak byly montovány termostaty navržené pro původní napětí sítě 28 V. Tato chyba by sama o sobě havárii nezpůsobila, neboť za normálních okolností se topná tělesa zapínala vždy jen krátkodobě. Proto předchozí lety lodí Apollo proběhly úspěšně, přestože termostaty jejich kyslíkových nádrží byly rovněž poddimenzovány. V případě Apolla 13 však následovaly další události, jež v konečném efektu vedly k havárii. Kyslíková nádrž číslo 2 Apolla 13 byla původně určena pro let Apolla 10. Během přípravy letu Apolla 10 však došlo k jejímu pádu z výšky několika centimetrů. Do Apolla 10 proto byla pro jistotu zabudována náhradní nádrž a původní byla odeslána k inspekci. Inspekce žádné poškození nádrže neshledala, a tak byla namontována do servisního modulu Apolla 13. Při nárazu však bylo zřejmě poškozeno plnicí/vypouštěcí potrubí uvnitř nádrže. To se projevilo během přípravy startu Apolla 13, když nebylo možné po zkušebním naplnění kapalným kyslíkem nádrž vyprázdnit. Vyprázdnění se normálně provádělo tak, že se do nádrže vháněl plynný kyslík, který měl vytlačit kapalný kyslík ven. Když se nedařilo nádrž vyprázdnit, padlo rozhodnutí zapnout topná tělesa uvnitř nádrže a tím napomoci vyprázdnění nádrže. Při dlouhodobém zatížení termostatu napětím 65 V se však jeho kontakty spekly a termostat přestal vypínat. Kdyby v té době někdo analyzoval údaje o proudu tekoucím topným tělesem, zjistil by, že je nepřerušovaný, z čehož by bylo možné vydedukovat, že termostat řádně nefunguje. Termostat měl zajistit, že teplota uvnitř nádrže nepřesáhne asi 27 °C. Jeho porucha však způsobila, že při vyprazdňování nádrže dosahovala teplota více než 500 °C. Tak vysoká teplota poškodila teflonovou izolaci napájení motorů promíchávacích vrtulí, takže když posádka během letu zapnula na pokyn ze Země promíchávání paliva, došlo ke zkratu a následnému výbuchu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Let Apollo 13 byl sedmým pilotovaným letem programu Apollo. Jeho cílem bylo uskutečnit třetí přistání lidské posádky na povrchu Měsíce, tentokrát v oblasti Fra Mauro. V průběhu letu však došlo k výbuchu jedné z kyslíkových nádrží, který vážně poškodil servisní modul. Následky výbuchu nejen zabránily posádce splnit úkol letu, ale ohrozily životy jejích členů. Řídicí středisko v Houstonu (tehdy s názvem „Manned Spacecraft Center“, dnes „Lyndon B. Johnson Center“) muselo v průběhu následujících čtyř dnů s vynaložením nesmírného úsilí vyvinout nouzové scénáře, díky nimž se podařilo posádku dopravit živou zpět na Zemi. Přestože Apollo 13 nesplnilo zadaný úkol, stal se jeho let legendou. Na motivy této události, kterou Jim Lovell popsal ve své knize \"Lost Moon (Ztracený Měsíc)\", natočil režisér Ron Howard v roce 1995 film s názvem \"Apollo 13\", v němž ztvárnil hlavní roli Jima Lovella herec Tom Hanks.", "tgt_summary": "Apollo 13 war die siebte bemannte Raumfahrtmission im Apollo-Programm der US-amerikanischen Raumfahrtbehörde NASA mit dem Ziel der dritten bemannten Mondlandung. Nach der Explosion eines Tanks mit superkritischem Sauerstoff im Servicemodul des Apollo-Raumschiffs war die Landung auf dem Mond nicht mehr möglich, und die drei Astronauten Jim Lovell, Jack Swigert und Fred Haise mussten im Zuge einer weltweit beachteten Rettungsaktion zur Erde zurückkehren.", "id": 1809472} {"src_title": "Ilja Repin", "tgt_title": "Ilja Jefimowitsch Repin", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Malířské začátky.", "content": "Repin se narodil ve městě Čugujev nedaleko Charkova v srdci historické oblasti nazývané Slobodská Ukrajina na východě země. Jeho rodiče byli ukrajinskými vojenskými osadníky. V roce 1863, po učňovských létech u místního malíře ikon Bunakova a přípravném studiu malířství portrétů odešel do Petrohradu a krátce nato byl přijat jako student na Carskou akademii umění. Z osobností, které zde potkal, měli na jeho život i tvorbu největší vliv kritik a historik umění V.V.Stasov a malíř I.N.Kramskoj. Od akademického způsobu malby (obrazy \"Vzkříšení Jarjovy dcery\" a \"Portréty slovanských skladatelů\") přešel Repin k realistickému zobrazení života ruského lidu. Mezi lety 1871-1873 namaloval jedno ze svých nejznámějších pláten \"Burlaci na Volze\". Obraz získal bronzovou medaili na světové výstavě ve Vídni. V roce 1872 se po svatbě s Věrou Ševcovou přestěhoval do Moskvy, kde se jim narodila dcera. V letech 1873–1876 pobýval jako stipendista na náklady Akademie i s rodinou v Itálii a v Paříži, kde se seznámil s francouzským impresionistickým malířstvím, které mělo velký vliv na použití světla a barev v jeho díle. Nicméně jeho styl zůstal blíže starým evropským mistrům a on sám se nikdy nestal impresionistou. V Paříži se narodila druhá Repinova dcera Naděžda. Po návratu do Ruska pobývali krátce v rodném Čugujevu, kde se narodil jeho jediný syn Jurij a potom se přestěhovali do Moskvy. V roce 1878 Repin vstoupil do svobodomyšlenkářského „Sdružení putovních uměleckých výstav“. Namaloval několik obrazů ruských mužiků a stále více se v jeho tvorbě objevovaly příběhy spojené s aktuálními událostmi (\"Vrátil se, Hrdina minulé války, Vyprovázení odvedence\"). Během své kariéry byl přitahován k obyčejným lidem, podle kterých odvozoval svůj původ a často maloval lidové umění, jak ukrajinské tak ruské, ačkoliv v pozdějších letech maloval i členy ruské císařské elity, inteligenci a aristokracii, včetně cara Mikuláše II. Portrétoval mnoho ze svých slavných současníků, včetně spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého, vědce Dmitrije Mendělejeva, carského úředníka Pobědonosceva, skladatele Musorgského, filantropa Pavla Treťjakova a ukrajinského básníka a malíře Tarase Ševčenka. Vytvořil i několik autoportrétů. V roce 1879 se narodila jeho nejmladší dcera Taťjana. Od roku 1882 žil v Petrohradě, ale navštěvoval svoji ukrajinskou domovinu a příležitostně cestoval do zahraničí.", "section_level": 2}, {"title": "Historická a současná témata.", "content": "Krátce před atentátem na cara Alexandra II. v roce 1881 začal malovat sérii obrazů zabývajících se tématem ruského revolučního hnutí: \"Odmítnutí zpovědi\", \"Zatčení propagandisty\", \"Setkání\", \"Nečekali\" ; poslední je nepochybně jeho mistrovským dílem na toto téma, míchajíc rozdílné psychologické stavy s ruskými a ukrajinskými národními motivy. Jeho rozměrově velké dílo \"Náboženský proces v provincii Kursk\" je někdy považováno za archetyp „ruského národního stylu“. Dílo ukazuje různé sociální třídy a napětí mezi nimi posazené do kontextu tradičních náboženských rituálů a spojené s pomalým, ale neúprosným pohybem vpřed. V roce 1885 dokončil Repin jedno ze svých psychologicky nejsilnějších děl, obraz \"Ivan Hrozný a jeho syn Ivan 16. listopadu 1581\". Toto plátno zachycuje děsivého Ivana objímajícího svého umírajícího syna, kterého právě udeřil a smrtelně zranil v nekontrolovatelném návalu vzteku. Podoba Ivana je v značném kontrastu s podobou jeho klidného, skoro kristovsky vyhlížejícího syna. Plátno budilo kontroverze už v době svého vzniku a car Alexandr III. ho zakázal vystavovat. V roce 1913 malbu poničil nožem náboženský fanatik a na restaurování se podílel sám Repin. Další útok se odehrál v roce 2018, když vandal prorazil ochranné sklo a obraz na několika místech protrhl. Tvorba jednoho z Repinových nejkomplexnějších obrazů, \"Záporožští kozáci píší dopis tureckému sultánovi\", zabrala mnoho let jeho života. Toto dílo vytvořil jako studii smíchu, ale také věřil, že zahrnuje ideály svobody, rovnosti a bratrství; v krátkosti kozákovo republikánství. S dílem začal koncem 80. let 19. století a celé ho dokončil v roce 1891; ironií osudu bylo okamžitě koupeno carem. Car za tuto malbu zaplatil 35 000 rublů, na tu dobu obrovskou sumu peněz. Repin si koupil statek Zdravněvo na řece Dvině ve Vitebské gubernii a trávil tam s dcerami letní měsíce. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se Repinovo manželství rozpadlo. V letech 1894-1907 působil jako profesor na petrohradské Akademii. V roce 1901 si u něj ruská vláda objednala jeho nejgrandióznější dílo, 400×877 cm velké plátno - skupinový portrét \"Slavnostní zasedání státní rady,\" na kterém je kromě cara vyobrazeno dalších sto účastníků. Repin na něm pracoval přes dva roky se svými dvěma studenty B.M.Kustodijevem a I.S.Kulikovem.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější život.", "content": "Od roku 1900 žil Repin v Kuokkale, severovýchodně od Petrohradu v tehdejším Finském velkoknížectví, kde si sám vymaloval dům \"Penaty\", který zakoupil pro svou družku Natálii Nordmanovou. Pravidelně ho zde navštěvovali ruští intelektuálové a přátelé, zejména Maxim Gorkij, Vladimir Stasov, Alexandr Kuprin, Korněj Čukovskij. Po smrti své družky žil v ústraní a maloval většinou zátiší a portréty. V posledních letech svého života trpěl atrofií pravé ruky a při malování musel používat levou, paletu měl připevněnou k opasku. Jeho obrazy již nedosahovaly dřívější kvality. Psal své paměti, které byly vydány v roce 1916 pod názvem \"Daleké a blízké\". Po roce 1917 a říjnové revoluci vyhlásilo Finsko nezávislost. Různé sovětské instituce ho pozvaly k návratu zpět do vlasti, ale pozvání odmítl s omluvou, že je na cestu příliš starý a nemocný. Během tohoto období věnoval Repin mnoho času malování náboženských předmětů, ačkoliv jeho pojetí v tomto směru bylo obvykle inovativní a netradiční. S výjimkou portrétu hlavy provizorní vlády Alexandra Kerenského nikdy nemaloval nic, co by se týkalo tématu revoluce z roku 1917 anebo sovětského pokusu, který poté následoval. Jeho poslední kresba, radostné a bohaté plátno nazývané „\"Hopák\"“ byla na téma ukrajinského kozáka. V roce 1930 zemřel v Kuokkale a je pohřben na zahradě svého domu v tzv. mohyle Čugujev. Po pokračovací válce byla Kuokkala postoupena Sovětskému svazu a byla přejmenována na Rjepino (Leningradská oblast). V roce 1940 byl dům Penaty otevřen pro veřejnost jako muzeum. Během války byl vypálen, ale později zrekonstruován. \"Orientální rapsodie,\" op. 29 Alexandra Glazunova z roku 1889 je věnována Iljovi Repinovi.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ilja Jefimovič Repin (ukrajinsky \"Ілля Юхимович Рєпін\", rusky \"Илья Ефимович Репин\"; 5. srpna 1844 Čuhujiv, Ruské impérium – 29. září 1930 Kuokkala, Finsko) byl ruský malíř a pedagog, představitel kritického realismu. Maloval výjevy ze života ruského lidu, aktuální politické události i historické náměty. Je autorem řady portrétů svých současníků. Ve 20. letech 20. století byl postupně vybudován kult jeho realistického umění a byl vydáván za předobraz a vzor socialistického realismu.", "tgt_summary": "Ilja Jefimowitsch Repin (, wiss. Transliteration \"\", * in Tschugujew im Gouvernement Charkow Russisches Kaiserreich; † 29. September 1930 in Kuokkala, damals Finnland, jetzt Repino, Oblast Leningrad) war ein russisch-finnischer Maler. Repin gilt als der bedeutendste Vertreter des russischen Realismus.", "id": 824305} {"src_title": "Maxis", "tgt_title": "Maxis", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ a první úspěchy.", "content": "Maxis byla založena v roce 1987 Willem Wrightem a Jeffem Braunem, kvůli vydání SimCity na domácí počítače. Do té doby, byla hra k dispozici pouze v omezené míře na Commodore 64 a proto se někteří vývojáři zajímali o portování. Důvodem bylo to, že Simcity nebyla tradiční hra, ve které byly přesně dané podmínky pro vítězství nebo prohru. Tento titul se v té době stal statisticky nejpopulárnějším a nejúspěšnějším titulem. Série SimCity se od té doby rozšiřovala a zahrnuje SimCity 2000 (1993), SimCity 3000 (1999), (2000), SimCity 4 (2003). Byly také vydány nějaké non-sim hry, jako například 1991's RoboSport a dobře známý \"3D Pinball for Windows\", který byl zařazen do některých verzí Microsoft Windows. Po takovém úspěchu se SimCity série, Maxis vyzkoušeli různé další Sim-tituly. Mezi některé z těchto pokusů patří SimAnt, SimFarm, SimEarth, SimLife, SimTower, SimIsle a SimHealth. Maxis byl rovněž osloven společnostmi k vytvoření hry o podnikání; SimRefinery je jedním z příkladů. Úspěch těchto her se liší, ale žádná neměla takový úspěch původního SimCity. Jedinou výjimkou se stala série The Sims", "section_level": 2}, {"title": "Úpadek.", "content": "Po obrovském úspěchu SimCity, Maxis experimentoval s různými žánry. Avšak jejich nové hry, včetně The Crystal Skull a SimCopter byly komerční selhání. Také získal Cinematronics a vytvořil hru s názvem Crucible. Těžké ztráty a nedostatek nápadů vedl Maxis, aby začal zvažovat svůj prodej.", "section_level": 2}, {"title": "Koupen EA.", "content": "Electronic Arts (EA) dokončila akvizici Maxis dne 28. červenec 1997. V porovnání s ostatními společnostmi získanými EA, jako jsou Origin Systems a Westwood Studios, absorbování Maxis vzala pomalejším tempem, a společnost má zachovány některé z jeho původních zaměstnanců, včetně Willa Wrighta. Na několik let byly výrobky vydávány pod značkou Maxis, ale v roce 2004, The Sims 2 už měla na krabičce jen značku Electronic Arts. V březnu 2015 bylo pro špatné výdělky zlikvidováno. O další vývoj značek The Sims a Simcity se budou starat další studia EA.", "section_level": 2}], "src_summary": "Maxis software je americká společnost založená jako nezávislé vývojářské studio. V současné době je dceřinou společností Electronic Arts (EA). Maxis je tvůrcem nejprodávanějších počítačových her, The Sims, jeho pokračování The Sims 2, The Sims 3, The Sims Society a The Sims 4 a také Spore, stejně jako série SimCity. ", "tgt_summary": "Maxis ist ein Label für Simulationscomputerspiele des amerikanischen Computerspielpublishers Electronic Arts. Es bezeichnete ursprünglich das 1987 in Emeryville gegründete Entwicklerstudio Maxis Software Inc., das hauptsächlich durch die Computerspiele \"SimCity\" und \"Die Sims\" bekannt wurde. Seit den 1990ern gehörte das Unternehmen zu Electronic Arts, das Maxis zu einer Marke für die Produkte mehrerer Entwicklerstudios ausbaute. 2015 schloss der Konzern die Hauptniederlassung. Der Markenname blieb weiter in Verwendung.", "id": 1061776} {"src_title": "Engelbert Dollfuss", "tgt_title": "Engelbert Dollfuß", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z malorolnické rodiny. Coby nábožensky založený mladík studoval nejprve v kněžském semináři, poté na právní fakultě vídeňské univerzity a nakonec studoval národní hospodářství na univerzitě v Berlíně. Během první světové války byl nejprve odmítnut při žádosti o přijetí do armády kvůli velmi malé postavě, ale později byl přijat a poslán na italskou frontu do Alp, kde se v závěru války dostal do zajetí. Po první světové válce získal ještě doktorát práv.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Po válce pracoval jako sekretář rolnické asociace na ministerstvu zemědělství. V roce 1927 se stal ředitelem zemědělské obchodní komory pro Dolní Rakousko a v roce 1930 byl jako člen konzervativní Křesťanské sociální strany jmenován prezidentem rakouských federálních železnic. Rok na to byl jmenován ministrem zemědělství a lesů. Jako hluboce věřící katolík a konzervativec se inspiroval svým předchůdcem Ignazem Seipelem a ideologem Othmarem Spannem a vycházel z přesvědčení, že Rakousko může být vyvedeno z hospodářské a politické krize pouze zavedením stavovského státu. Takto uspořádaný stát měl postavit hráz nacismu, komunismu a dokonce i sociální demokracii.", "section_level": 1}, {"title": "Kancléřem.", "content": "Rakouským kancléřem se stal 20. května 1932 jako představitel pravicově koaliční vlády. Zároveň se také stal ministrem zahraničí. Jeho protiinflační opatření byla v tehdejším meziválečném Rakousku velmi nepopulární a Dollfuß brzy na to rozpustil parlament a vládl pomocí dekretů. Tento postup ospravedlňoval jako nutné opatření vůči vzrůstajícímu vlivu nacistů v Rakousku, kterého se obával. Také vyřadil z činnosti ústavní soud a udržoval si dohled nad tiskem. Dále následoval zákaz veřejných shromáždění a také zákaz komunistické strany i sociálnědemokratického Schutzbundu. V srpnu 1933 vytvořil monopolní vládní stranu na podporu svého režimu zvanou Vaterländische Front (Vlastenecká fronta) a sloučil Křesťanskou sociální stranu s polovojenským a nacionalistickým Heimwehrem. Bylo zřejmé, že v příštích volbách by nacisté získali většinu a Rakousko by přestalo existovat jako stát a připojilo se k Německu (což se později skutečně stalo). Aby tomu zabránil, zakázal Dollfuß v červnu 1934 rakouskou NSDAP.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední chvíle Dollfußova života.", "content": "Dne 25. července 1934 vnikla skupina osmi rakouských nacistů do budovy kancléřství a po delší honičce, kdy kancléře honili po různých kancelářích, ho dostihli a zezadu postřelili. Zraněného Dollfuße donesli do jedné z kanceláří a položili ho na pohovku. Ležel v ní skoro čtyři hodiny a smrtelně krvácel. Nikdo mu nepomohl. Do místnosti vešel ministr vnitra Emil Fey, aby Dollfuß souhlasil s nástupnictvím bývalého hejtmana Štýrska a velvyslance v Itálii Antona Rintelena do kancléřství. Podle svědectví Otty Plannety (Dollfußův vrah) zněly následující minuty takto: Dollfuß: \"„Jsi to ty Feyi? Jsi v pořádku?“\" Fey: \"„Ano, jsem. I ostatní.“\" Dollfuß: \"„Umírám. Postaráš se o moji ženu a děti?“\" Fey: \"„Samozřejmě.“\" Dollfuß: \"„Slibuješ?“\" Fey: \"„Přísahám.“\" Dollfuß: \"„Nějakou dobu se o ně postará náš dobrý přítel Mussolini. Tomu můžeme věřit.“\" Planetta: \"„Dolfußi, dovolil jsem panu ministrovi, aby sem přišel a mohli jste si promluvit o vážných věcech! Nejdůležitější je, abyste nařídil armádě, aby proti nám nezakročila.“\" Dollfuß: \"„Pošlete pro kněze.“\" Planetta: \"„Kněz přijde, ale jen za určitých podmínek. Vydejte rozkaz, že Rintelen bude stát v čele vlády a že armáda proti nám nezakročí.“\" Dollfuß: \"Ale já chci jen mír. Kvůli mně nesmí být prolita žádná krev. Novou vládu sestaví Kurt Schuschnigg...\" Planetta: \"Ale my trváme na tom, aby to byl Rintelen!!\" Dollfuß: \"Tím pravým mužem pro Rakousko je ale Schuschning...\" Dollfuß poté ztratil vědomí a zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Chyby puče.", "content": "1) Předně se nepodařilo zatknout všechny zbývající členy vlády, protože se o puči dozvěděli a z kancléřství včas odešli. Spiklenci tak v kancléřství zastihli jen ministra Feye, sekretáře Karwinského a Dollfusse. 2) Další problém byl, že Anton Rintelen nebyl k sehnání. Spiklenci sice rozhlasem oznámili, že Rintelen se ujal funkce, jenže ten ve skutečnosti do kancléřství vůbec nedorazil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Engelbert Dollfuß (též psáno Dollfuss) (4. října 1892 Texingtal – 25. července 1934 Vídeň) byl rakouský státník. Díky jeho výšce a způsobu vlády mu bylo přezdíváno Millimetternich.", "tgt_summary": "Engelbert Dollfuß (* 4. Oktober 1892 in Texing, Niederösterreich; † 25. Juli 1934 in Wien) war ein österreichischer Politiker (CS). Er war von 1931 bis 1933 Landwirtschaftsminister und von 1932 bis 1934 Bundeskanzler, ab 5. März 1933 diktatorisch regierend. Dollfuß war der Begründer des austrofaschistischen Ständestaats. ", "id": 1708436} {"src_title": "Vodní tok", "tgt_title": "Fließgewässer", "src_document": [{"title": "Druhy vodních toků.", "content": "Podle původu se vodní toky se dělí na přirozené a umělé. Umělými vodními toky jsou například průtočné vodní kanály, náhony, meliorační vodoteče, vodní tunely či akvadukty. Mnohé přirozené vodní toky jsou regulované, t. j. koryto bylo uměle přebudováno. Důvodem regulace vodních toků je například umožnění či zlepšení splavnosti, protipovodňová ochrana, omezení přirozeného rozlivu za účelem využití sousedního území nebo výstavba vodních nádrží. Vodní toky se podle velikosti rozdělují na několik typů, nicméně hranice ani vztah mezi jednotlivými pojmy nejsou pevně dané a ani hydrologové je neužívají jednotně. U jednotlivých toků rozhodují místní zvyklosti a tradice. Bystřina je obvykle považována za typ potoka, říčka či veletok za typy řek. Pojem říčka je někdy ztotožňován s pojmem potok. Skutečnost, že vedle zdrobnělého označení řeky existuje v některých jazycích pro potok i zvláštní slovo, je považována za doklad, že v chápání těchto vodních toků je rozdíl vnímán nejen jako kvantitativní, ale i jako kvalitativní. V češtině mají obvykle vodní toky vnímané historicky jako řeka nebo říčka název ženského rodu, potoky název mužského rodu. Objektivním kritériem mohutnosti toku v určitém profilu toku a okamžiku je průtok. Pro charakteristiku toku v daném profilu se používají průměry průtoku za určité období, maximální a minimální průtoky za určité období atd. Průtočnost vodního toku v určitém místě udává průtočnou kapacitu koryta. Podle průměrné četnosti dosažení určitých průtoků se vypočítává a udává N-letý průtok (například stoletá voda). Tok, který zpravidla nevysychá (zpravidla je napájen podzemními vodami), se označuje jako stálý tok. Občasným tokem se nazývá tok, v jehož přirozeném režimu jsou období, kdy bývá vyschlý.", "section_level": 1}, {"title": "Prvky a úpravy vodních toků.", "content": "Počátek vodního toku se nazývá pramen či prameniště. Voda ve vodních tocích pochází z tajícího sněhu, dešťových srážek a z vody, která se vsákla do Země a na povrch znovu vyvěrá v místě nazývaném pramen. Některé řeky pramen nemají a začínají v jezerech, bažinách nebo tajícím ledovci. Poloha začátku řeky se může posouvat v rámci sezónních výkyvů vodnatosti toku, pokud nejvyšší pramen či část toku sezónně vysychá. V některých případech jsou však vodní toky pojmenovány tak, že vodní tok určitého jména začíná až soutokem zdrojnic, pokud žádná ze zdrojnic není přiřazena k pokračujícímu toku jako jeho horní tok. Koncem vodního toku je zpravidla jeho ústí do jiného vodního toku, jezera, nádrže či do moře. Úseky vodního toku lze označovat jako horní, střední či dolní tok podle relativní polohy ve vztahu k počátku a konci vodního toku. Pokud se dva vodní toky stékají, pak zpravidla jeden z nich je považován za přítok druhého, přičemž za průběžný bývá v daném místě považován ten, který je v místě soutoku vydatnější (vodnatější), nebo ten, který má nad soutokem větší délku, v některých případech se však tradiční pojetí a pojmenování může těmto pravidlům vymykat. Vzácnější je rozvětvení vodních toků neboli bifurkace, kdy voda z jednoho vodního toku odtéká do dvou různých povodí. Pokud se vodní tok větví a následně opět stékají, nazýváme jeho větve rameny vodního toku a pevnina mezi nimi je ostrovem. Umělými rameny vodních toků mohou být napříkald náhony a plavební kanály. Vodní tok nebo úsek vodního toku může téci pod zemí, pak se nazývá ponorná řeka. Místo, kde vodní tok mizí pod povrchem země (což se často stává v krasových oblastech s rozsáhlým výskytem jeskyní), se nazývá ponor, místo opětovného vynoření vyvěračka a podzemní části řeky se říká punkva. Na vodním toku se mohou nacházet peřeje, vodopády, tůně, zátoky, meandry a další přírodní útvary. V době vyššího vodního stavu se vodní tok rozlévá do rozlivového či záplavového území, které v některých případech nazýváme nivou, specifickými záplavovými ekosystémy jsou lužní lesy. V rámci meandrování a divočení vodního toku mohou vznikat a zanikat jeho ramena a ostrovy, mohou tak vznikat i slepá a mrtvá ramena nebo může opuštěné rameno zůstat zcela vyschlé. Mezi umělé úpravy vodních toků patří zejména přehrazování: přehrada s převážně vrchním přepadem vody po celé šířce se nazývá jez, přehrada se spodním nebo zúženým výtokem se nazývá hráz nebo přehrada. Přehradu (jez) může obcházet náhon, propusť pro plavidla nebo plavené dříví, plavební kanál nebo rybí přechod. Nádrže na vodních tocích mají různé názvy podle svého charakteru a charakteru vodního toku – tradiční nádrže na potocích a menších říčkách a se sypanou hrází se často nazývají rybníky, nádrže zadržené hrázemi na větších řekách se nazývají například přehradní, údolní či vodní nádrž, přehradní jezero, v běžném hovoru se často slovo přehrada přenáší na celou nádrž. Tradiční pojmenování konkrétních nádrží mnohdy neodpovídá aktuální terminologii, například Máchovo jezero je spíše rybníkem. Některé účelové nádrže mohou mít specifická označení, například požární nádrže nebo umělá koupaliště, splavovací nádrž neboli klauza aj. Účely přehrazování vodních toků jsou různé, od chovu ryb, přes účely energetické (mlýny, strojní pohon, výroba elektrické energie), vytváření zásoby vody pro různé účely (vodovodní síť, zavlažování, navyšování průtoku v sušších obdobích aj.), zmírňování povodní, zvyšování hladiny nad hrází pro účely rekreace nebo vodní dopravy aj. Dalším typem úpravy vodních toků je jejich kanalizace, která spočívá jednak v omezení rozlivu, jednak v přízpůsobení vodní dopravě. Součástí takových úprav může být například napřimování vodního toku, odstraňování meandrů, ostrovů a ramen, navyšování břehů formou nábřeží, budování protipovodňových valů, hrází či zdí, prohlubování koryta aj. Ačkoliv kanalizace vodních toků mnohdy byla motivována získáním ploch pro zemědělství, výstavbu nebo dopravu, negativním dopadem je snížení záchytné schopnosti krajiny, čímž je zvyšováno riziko a intenzita povodní, rovněž může kanalizace být vnímána jako ekologická a estetická degradace krajiny. Proto jsou mnohde zvláště menší vodní toky vraceny zpět do podoby blízké přírodnímu stavu. Vodohospodářsky musí být kalkulováno také s rozlivem vody za účelem zmírňování povodní, v zátopovém území je regulována výstavba, na vhodných místech jsou budovány suché poldry a manipulační řády vodních děl musejí počítat s přiměřenými rezervami v kapacitě nádrží. Vodní toky vytvářejí v krajině přirozenou bariéru. K dopravnímu překonání vodních toků mohou sloužit například brody, přívozy, mosty, přehrady a podobná zařízení, případně tunely. Větší vodní toky mnohdy tvoří státní hranici nebo hranici různých správních celků.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní toky z hlediska vodního zákona v ČR.", "content": "Vodní zákon v ČR vymezuje vodní toky jako „povrchové vody tekoucí vlastním spádem v korytě trvale nebo po převažující část roku, a to včetně vod v nich uměle vzdutých. Jejich součástí jsou i vody ve slepých ramenech a v úsecích přechodně tekoucích přirozenými dutinami pod zemským povrchem nebo zakrytými úseky“. Vodním tokem podle toho zákona je pouze vodní proud. Koryto vodního toku a jeho břehy tedy vodní zákon nepovažuje za součást vodního toku. Vodní zákon rozlišuje v ČR drobné vodní toky a významné vodní toky. Toto rozlišení je motivováno jejich současným a plánovaným vodohospodářským a krajinářským významem. Vodní zákon stanovuje, že každý vodní tok musí mít svého správce a vymezuje, co obnáší správa vodních toků.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní toky z hlediska zákona o ochraně přírody a krajiny v ČR.", "content": "Vodní tok jako významný krajinný prvek zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny je třeba chápat nikoliv jenom jako vodní proud, nýbržž i včetně jeho prostředí, jímžž je koryto vodního toku a jeho břehy (Věstník MŽP, částka 4, 2003).", "section_level": 1}], "src_summary": "Vodní tok je voda tekoucí po zemském povrchu v korytě mezi břehy. Koryto jsou dno a břehy řeky, které mohou být přirozené nebo umělé. Větší vodní toky jsou řeky, menší vodní toky jsou potoky. Vodní zákon rozlišuje vodohospodářsky významné vodní toky a drobné vodní toky. ", "tgt_summary": "Fließgewässer ist in der Hydrologie ein Sammelbegriff für alle oberirdisch fließenden Gewässer und bezeichnet einen Wasserlauf des Binnenlandes mit ständig oder zeitweilig fließendem Wasser. Fließgewässer sind Oberflächengewässer. Unterirdisch bewegtes (fließendes) Grundwasser ist kein Fließgewässer. Im Untergrund verlaufende oder in Ponoren im Untergrund verschwindende Höhlenflüsse (Karstgewässer) sind in der Zuordnung unklar, sie werden aber meist zu den Fließgewässern gerechnet. ", "id": 2196684} {"src_title": "Max Scheler", "tgt_title": "Max Scheler", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Scheler se narodil v zámožné rodině, jeho matka byla zbožná židovka. Studoval medicinu, psychologii, filosofii a sociologii v Mnichově, v Berlíně, kde mezi jeho učiteli byl i Wilhelm Dilthey a Georg Simmel, a v Jeně, kde se seznámil s novokantovstvím a jeho etikou. Tam roku 1897 promoval u R. Euckena a roku 1899 se habilitoval; téhož roku konvertoval ke katolictví. V Jeně pak přednášel až do roku 1905 a seznámil se s Husserlovými „Logickými zkoumáními“. Pro rodinný skandál odešel 1906 do Mnichova, kde se spřátelil s Th. Lippsem a dalšími fenomenology. Roku 1909 po dalším rodinném skandálu odešel do Göttingenu a do Berlína, kde začal psát svoji nejznámější knihu „Formalismus v etice a materiální etika hodnot“ (1913). Po rozvodu se svou první ženou se roku 1912 znovu oženil s M. Furtwänglerovou, sestrou dirigenta W. Furtwänglera. Jako mnoho německých akademiků – včetně Husserla – vnímal válku zpočátku jako vlastenecký úkol, tento názor však postupně opustil, začal rozvíjet křesťanský personalismus a kritizovat moderní společnost pro nedostatek solidarity. Na pozvání kolínského primátora Konrada Adenauera obnovil katedru sociologie na tamní univerzitě. Jeho práce „O věčném v člověku“ (1921) měla velký význam pro katolické hnutí obnovy v Německu, Scheler sám se však s katolicismem rozešel a přikláněl se k dědictví Spinozovu a Nietzscheovu. V dalších letech se věnoval i aktuálním politickým otázkám, zachování míru, sociální spravedlnosti a obraně demokracie a hledal mosty mezi protiklady, které podle jeho názoru nakonec povedou k nové katastrofě. Roku 1928 vydal vlivnou knížku „Místo člověka v kosmu“ a brzy nato zemřel. Zanechal po sobě rozsáhlou rukopisnou pozůstalost, která vyšla až v rámci jeho sebraných spisů v letech 1954-1998 v 16 svazcích.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní díla.", "content": "Formalismus v etice a materiální etika hodnot (1913) je pokus o překonání „formální“ etiky, založené pouze na postulátu rovnosti a svobody. Oproti Kantově etice povinnosti staví etiku hodnot, jež člověk bezprostředně vnímá a pociťuje jako „materiální apriori“. Scheler zde rozlišuje čtyři roviny hodnocení a hodnot: Formy vědění a vzdělávání (1925) rozvíjejí Schelerovu antropologii. Ve srovnání s jinými živočichy se člověk může jevit jako omyl přírody: živočišný instinkt dosahuje udržení rodu jednodušeji a účinněji. Scheler oceňuje výsledky psychologie živočichů, protože teprve na nich se ukáže zvláštní postavení člověka. Člověka totiž charakterizuje teprve schopnost vnímat zvláštní zákonitost hodnot, kterou získává vzděláváním. Na rozdíl od živočichů člověk dokáže přesahovat každé určité životní prostředí, vytváří si vzděláním „vědomí světa“ a jako mikrokosmos obráží v sobě celý Vesmír. Vzdělávání tedy není vzděláváním k něčemu, nýbrž je cílem samo o sobě, je „smyslem Země a dokonce Vesmíru“ a má tedy svůj kosmologický význam. Scheler rozlišuje tři „formy vědění“: Tomu odpovídají i hodnoty 1. životní, 2. duchovní a 3. hodnoty svatosti; všechny jsou pro člověka nezbytné, pokud se však omezí na životní hodnoty, přestává být člověkem. Člověk má ovšem své poslání: nemá být jen „uměleckým dílem“ a i duchovní hodnoty vzdělání či kultury mají sloužit jeho spáse. Místo člověka v kosmu (1928) opět zdůrazňuje zásadní přesah lidských možností – a lidského poslání – vůči živočišné říši. Všechny praktické schopnosti člověka, a to i geniálního vynálezce typu Edisona, nepřesahují zásadně možnosti antropoidů. Teprve tím, jak člověk - vedle zachování života – nahlíží a sleduje své kosmické poslání lásky a spolutvoření, stává se plně člověkem.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Scheler výrazně rozvinul Husserlovo heslo „k věcem samým“ a rozšířil obzor fenomenologie v několikerém ohledu: Svým dílem Scheler založil filosofickou antropologii a výrazně ovlivnil řadu dalších myslitelů, mezi něž patří Martin Heidegger, Helmuth Plessner, Jean-Paul Sartre, z českých filosofů zejména Emanuel Rádl a Jan Patočka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Max Scheler (22. srpna 1874, Mnichov – 19. května 1928, Frankfurt nad Mohanem) byl německý filosof, sociolog a filosofický antropolog. Vyšel z novokantovství, později se zabýval fenomenologií a filosofickou antropologií. Kromě Edmunda Husserla jej ovlivnili hlavně Immanuel Kant, Henri Bergson a Friedrich Nietzsche.", "tgt_summary": "Max Ferdinand Scheler (* 22. August 1874 in München; † 19. Mai 1928 in Frankfurt am Main) war ein deutscher Philosoph, Anthropologe und Soziologe.", "id": 73116} {"src_title": "Ludwig Hirsch", "tgt_title": "Ludwig Hirsch", "src_document": [{"title": "Život a tvorba.", "content": "Hirsch vyrůstal ve vídeňském okrsku Leopoldstadt. Po ukončení školní docházky studoval grafiku na Vysoké škole užitého umění, poté ovšem navštěvoval Hereckou školu Krauss ve Vídni. Debutoval v roce 1973 v divadle Stadttheater Regensburg. Od roku 1975 do roku 1979 byl Ludwig Hirsch členem souboru divadla Theater in der Josefstadt ve Vídni. V roce 1978 začal svoji kariéru jako písničkář s kritickými, ponuře-morbidními, černým humorem proplétanými texty. Byl významným zástupcem tzv. austropopu. V některých svých dílech se ale předváděl i jako moderní interpret „klasického“ vídeňského písňového dědictví. V letech 1991 a 1992 podnikl Ludwig Hirsch před vyprodanými sály turné »Gottlieb«. Se svou skupinou zde hrál před celkem víc než 200 000 diváky mnohé ze svých nejznámějších písní zarámované do zajímavého děje. Často ale podnikal turné jen se svým kytaristou Johannem M. Bertlem. Jeho studiové album »Perlen« (\"Perly\") mu v Rakousku přineslo zlatou desku. Za toto album dostal cenu Amadeus Austrian Music Award. Další album mu vyšlo v květnu 2006 pod jménem »In Ewigkeit Damen« (\"Až na věky dámen\"; zde jde o těžko přesně do češtiny přeložitelnou slovní hříčku, kde je slovo 'Amen' nahrazeno 'Damen', množným číslem od 'dáma' v němčině). Kromě toho Hirsch moderoval pořad rakouské rozhlasové stanice Ö3 »Siesta«. Charakteristický byl pro Hirsche mj. přednes písní ve vídeňském nářečí němčiny, které není ani v celém německy mluvícím prostoru vždy plně srozumitelné. Ludwig Hirsch byl od roku 1977 ženatý s herečkou Cornelií Köndgen, se kterou měl jednoho syna. Dne 24. listopadu 2011 v nemocnici Wilhelminenspital (hlavní vídeňská nemocnice), kde byl hospitalizován na zápal plic, s největší pravděpodobností po diagnóze rakoviny plic spáchal sebevraždu skokem z okna.", "section_level": 1}, {"title": "Pocty.", "content": "Rakouská pošta uctila Ludwiga Hirsche 3. září 1993 vydanou poštovní známkou v hodnotě 5,50 šilinků.", "section_level": 1}, {"title": "Diskografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Alba.", "content": "Seznam vydaných alb od roku 1978 do roku 2009.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ludwig Hirsch (28. února 1946 ve východním Štýrsku – 24. listopadu 2011 ve Vídni) byl rakouský šansoniér, poeta a herec.", "tgt_summary": "Ludwig Gustav Hirsch (* 28. Februar 1946 in Weinberg/Buch-St. Magdalena, Steiermark; † 24. November 2011 in Wien) war ein österreichischer Liedermacher und Schauspieler.", "id": 606849} {"src_title": "Kroj", "tgt_title": "Tracht (Kleidung)", "src_document": [{"title": "Česko.", "content": "Tato kapitola hesla dává nahlédnout do jednotlivých národopisných regionů Čech, Moravy a Slezska a představuje jejich kroje. Postihuje pouze jejich nejvýraznější regionální rysy a odlišnosti. Je popisována současná nebo nejdéle zachovaná základní forma krojového typu a regionální názvy pro části oděvu. Dělení národopisných (či tzv. etnografických) oblastí a podoblastí se v literatuře a dalších pramenech mnohdy různí.", "section_level": 1}, {"title": "Čechy.", "content": "Jedna z historických oblastí Českých zemí. Skládá se z několika národopisných regionů.", "section_level": 2}, {"title": "Praha.", "content": "Oblast hlavního města a její okolí (Mělnicko, Nymbursko a Kladensko) brzy zaměnila lidový kroj za městský šat. Stává se tedy, že o krojích z těchto oblastí je nedostatek záznamů. Dnešní podoby krojů z těchto oblastí jsou tedy zpravidla rekonstrukcí. Ženský kroj se zde skládá z košile bílé barvy, přes kterou se obléká živůtek (mnohdy se šněrováním). Spodní část tvoří sukně z jednoho dílu, přes kterou se uvazuje zástěra. Ke kroji patří bílé punčochy a černé střevíce. Mužský kroj je zastoupen bílou košilí. K ní patří vesta do pasu, z jedné strany ozdobena řadou knoflíků. Spodní část kroje tvoří kalhoty v délce pod kolena, k nimž se nosí černé vysoké boty a bílé punčochy.", "section_level": 3}, {"title": "Posázaví.", "content": "Tato oblast se výrazně podobá předchozí. Jak Praha a okolí, tak Posázaví (s podoblastmi Benešovsko a Vlašimsko) patří do Středočeského kraje, kde se lze setkat s jedním obecným typem kroje, samozřejmě s oblastními odlišnostmi (př. ve výšivce, barevnosti apod.). Kroje z této oblasti jsou dnes již většinou rekonstrukcí těch původních.", "section_level": 3}, {"title": "Podkrkonoší.", "content": "V žádné oblasti (Jičínsko, Orlicko a Náchodsko) Podkrkonoší nepřežil kroj do dnešní doby. Zanikal v první polovině 19. století, tedy jeho ženská forma. Mužský kroj zanikl ještě o něco dříve. Ženský kroj se skládá z vápeníku (bílého šátku s drobnými uzlíčky). Další součástí je košilka s ozdobnou náprsenkou, přes niž se nosí šátek na krk. Ke kroji patří i modrá vyšívaná zástěra, která se obléká na plátěnou sukni. Základem mužského kroje je tmavomodré sukno. Na bílou košili se obléká lajbl (vesta), zdobený jednou řadou knoflíků, nebo kabát. Součástí kroje jsou koženky (kalhoty pod kolena) hnědé, nebo černé barvy, či pozdější pantalóny (dlouhé kalhoty). Ke kroji patří vázanky na krk a šněrovací boty.", "section_level": 3}, {"title": "Pojizeří.", "content": "Z této oblasti se nejlépe zachoval kroj z oblasti Mladoboleslavska. Kroje ostatních podoblastí (Turnovsko a Českodubsko) jsou známé méně a z lidového prostředí vymizely velmi brzy. Ženskému kroji dominuje čepec, mnohdy s bílou, nebo dracounovou výšivkou. Vrchní část kroje tvoří šněrovačka. Pod ni se obléká košilka s vyšitými balonovými rukávy, tzv. dudy. Později se k vrchní části přidává i jemný šátek do výstřihu. Nosí se i drobné korálky (nejčastěji český granát). Spodní část tvoří sukně z jednoho kusu látky, pod ni se nosí několik škrobených spodniček. Na sukni se obléká fěrtoch (zástěra), mnohdy bílé barvy s vyšíváním. Mužský kroj se skládá z koženek (kalhoty), šedavého kabátu tzv. namlouváku. Pod ním je plátěná košile vyšívaná dracounem. Součástí kroje je beranice. Jako obuv slouží vysoké boty.", "section_level": 3}, {"title": "Polabí.", "content": "Polabí se dělí do několika podoblastí (Hradecko, Pardubicko, Chrudimsko, Litomyšlsko, Hlinecko a Podřipsko), z nichž se nejdéle zachoval kroj litomyšlský. Ženský kroj se skládá ze šněrovačky (tzv. bruslíček) z tmavých, nebo bílých suken, pod niž se obléká košile s krejzlíčkem (límec z bohatě nařasené krajky) u krku. Sukni tvoří jeden kus látky z vlněné nebo polovlněné tkaniny. Dole je lemována stuhou. Fěrtoch (zástěra) je plátěný s bohatou bílou výšivkou. Ke kroji se nosí šátek, nebo se vlasy upravují do drdolu. Součástí jsou červené punčochy a střevíce. Mužský kroj tvoří šedavé nebo tmavozelené kalhoty zdobené bohatou výšivkou. Obdobnou barvu i výšivku lze najít na vestě. Pod tu se obléká bílá košile z plátna se zapínáním na zádech. Součástí kroje jsou černé střevíce a k nim bílé nebo modré punčochy. Výrazným prvkem je také klobouk.", "section_level": 3}, {"title": "Pošumaví.", "content": "Pošumaví lze rozdělit do několika podoblastí (Chodsko, Prácheňsko a Klatovsko). Nejvýraznějším krojem, který přetrval v živé formě až do dneška, je kroj chodský. Ženský kroj se skládá z bílé plátěné košilky, na níž se obléká šněrovaný živůtek. Součástí je i červená plizovaná sukně, na níž se obléká barevná hedvábná zástěra. Na hlavě se nosí šátky. Pro slavnostní příležitosti jsou to šátky černé, bohatě vyšívané. Ke kroji patří červené punčochy a černé střevíce. Mužský kroj se skládá z bílé košile, modré vesty ke krku s vyšíváním a řadou knoflíků. Dále se oblékají žluté kalhoty pod kolena. K nim patří bílé punčochy a novější typ obuvi, holínky. Kroj doplňuje beranice.", "section_level": 3}, {"title": "Povltaví.", "content": "Oblast Povltaví reprezentuje několik podoblastí (Budějovicko, Doudlebsko, Blatsko, Písecko, Milevsko, Táborsko, Soběslavsko). Nejvýraznějšími krojovými typy je kroj blatský (či blaťácký) a táborský (či kozácký). Ženský blaťácký kroj se skládá z bohatě vyšívaného šátku, stejnou výšivkou opatřené bíle košilky a vesty tmavé barvy. Spodní část kroje tvoří sukně tmavé barvy s vyšíváním či našitou vyšívanou vsadkou. Na ni se obléká bílá zástěra. Ke kroji patří černé střevíce a červené punčochy. Ženský kroj táborský sestává z bílé košilky s balonovými rukávy na koncích s krajkou. Na ně se obléká vesta s vykrojenými průramky různého materiálu i barvy. Součástí kroje je barevná (pruhovaná či jednobarevná) sukně, přes niž se nosí bílá bohatě vyšívaná zástěra. Ke kroji se nosí černé střevíce a bílé punčochy. Mužský blaťácky kroj tvoří bílá plátěná košile, přes kterou se nosí vesta. Součástí kroje jsou žluté koženky (kalhoty), k nimž patří černé holínky a bílé punčochy. Součástí je i černý širák (klobouk), nebo beranice. Mužský táborský kroj je složen s bílé vyšívané košile a soukenné vesty s jednou řadou knoflíků. Doplňují ho tzv. praštěnky (kalhoty) světlé barvy. Krojovou obuví jsou černé holínky, do nichž se nosí modré nebo bílé punčochy. Na hlavu patří koženková čepice.", "section_level": 3}, {"title": "Západní Čechy.", "content": "Nejznámějším a nejzachovalejším krojem této oblasti je bezesporu kroj plzeňský. Během doby Národního obrození byl dokonce chápán jako český národní kroj. Vedle Plzeňska lze v Západních Čechách najít další podoblasti (Berounsko, Příbramsko, Rakovnicko, Kralovicko, Slánsko, Karlovarsko, Stříbrsko, Plassko a Chebsko), ve kterých se ale kroj většinou zachoval jen částečně. Ženský kroj se skládá z košilky z bílého plátna, která má krajkový krejzlík a balonové rukávy. Na ni se obléká živůtek kolem pasu s tzv. honzíkem (vycpaný pruh látky, na kterém drží sukně). Spodní část kroje se skládá z jednobarevné sukně lemované pentlemi, která se podkládá několika spodnicemi. Na sukni se obléká zástěra z rozličných materiálů a různých barev. Součástí kroje je čepec s dýnkem a holubinkou bílé barvy. Obuví ke kroji jsou černé střevíce, či pozdější šněrovací boty. Do nich se nosí červené, nebo později bílé punčochy. Mužský kroj zastupuje modrá vesta s vyšíváním a jednou řadou knoflíků. Pod ni se nosí bílá plátěná košile. Ke kroji patří také žluté koženky (kalhoty), k nim bílé punčochy. Na hlavě se nosí černý klobouk nebo kožešinová čepice.", "section_level": 3}, {"title": "Horácko.", "content": "Horácko je region na rozhraní Čech a Moravy. Svými kroji se ale spíše řadí do české oblasti. Dle množství podoblastí (Boskovicko, Blatensko, Třebíčsko, Pelhřimovsko, Jihlavsko, Dačicko a Žďársko) lze usuzovat na kroje s množstvím oblastních specifik. Mnohé z těchto krojů se ve své původní formě nezachovaly, některé krojové typy jsou ale dnes rekonstruovány. Ženský kroj zaznamenává největší rozdíl v oblastní úpravě šátků (hedvábné šátky, dýnkové čepce s tzv. holubinkami aj.) a vlasů obecně. Kroj jako takový se skládal z tzv. lajblíčku (šněrovačka). Další součástí byla sukně tvořená ze dvou k sobě nesešitých kusů, zadní z plátna, přední zástěra (často bílé barvy) z hedvábí. Krojovou obuví jsou kotníčkové šněrovací boty a do nich bílé punčochy. Mužský kroj se skládá z bílé košile zapínané na zádech a vesty (později barevné) ozdobenou jednou řadou knoflíků. Součástí jsou polovlněné šerky, či cajky (kalhoty). K nim patří vysoké boty a regionálně rozličné typy klobouků.", "section_level": 3}, {"title": "Morava.", "content": "Na Moravě se kroje zachovaly ve větší míře, než v Čechách. V mnoha moravských regionech jsou běžnou součástí lidových oslav a stále se dědí.", "section_level": 2}, {"title": "Brněnsko.", "content": "Kroj této oblasti je výrazně podobný tehdejšímu městskému oblečení. Jím byl také brzy vytlačen. Liší se dle podoblasti, ze které pochází (Slavkovsko a Vyškovsko). Některé krajové varianty kroje již vymizely. Ženský kroj se skládá z kabátku (regionálně marýnka, duša, planták) s výstřihem, do nějž se nosí šátek nebo bílá vyšívaná tylová půlka (později se prosazuje jupka – propínací živůtek s dlouhými rukávy). Sukni opět tvoří dvě části – zadní, tzv. šorec, šorán a přední zástěra (černá, nebo modrotisková). Součástí je čepec, tzv. modrý. Mužský kroj zastupuje bavlněná košile zdobená sámky a bílou výšivkou a na ní nošená kordula (vesta) ze sukna, s jednou řadou knoflíků. Dále se ke kroji oblékají kůženice (kalhoty) později bílé barvy. Ke kroji patří vysoké boty černé barvy a klobouk.", "section_level": 3}, {"title": "Podhorácko.", "content": "Tento region s podoblastmi Moravskokrumlovsko a Znojemsko se krojovým typem nápadně podobá výše popisovanému Brněnsku. Kroj zde má své regionální odlišnosti, v celkových rysech ve však od kroje brněnského národopisného regionu příliš neliší.", "section_level": 3}, {"title": "Haná.", "content": "Ženský kroj se skládá z rubáče (=zastupuje spodní prádlo). Dále z rukávců, které jsou bílé, na koncích mají žlutě vyšívané tacle (konce rukávců). Na rukávce se připíná bohatý krajkový krézl (límec). Vrchní část kroje dotváří kordulka či frydka (živůtek, vesta) zdobená stuhami a s květinovým motivem. Součástí kroje jsou dvě nesešité zástěry tvořící dohromady sukni. První z nich se jmenuje fěrtoch, druhá (přední zástěra) fěrtušek. Její vzhled se mění dle podoblasti, použitého materiálu atd. Na hlavu je uvazován velký červený šátek typem úvazu tzv. na záušnice. Obuví k tomuto kroji jsou černé střevíce ze semiše. Mužský kroj sestává z tenčiče (košile) s černou výšivkou na límečku a manžetách. Patří k ní také černý hedvábný šátek. Na košili patří kordula nebo frydka (vesta). Je vyšívaná geometrickou výšivkou, nebo květinovými motivy. Výšivka i barva (modrá, zelená) se liší dle konkrétní oblasti. Součástí kroje jsou také kalhoty s výšivkou (dle regionu koženky, baně, červenice nebo žlutice). Obuví k tomuto kroji jsou černé vysoké boty. Z nich prosvítají bílé podléčky (pozůstatek plátěných punčoch). Součástí kroje je klobouk (člun, nebo střípek – dle typu). Každá podoblast regionu (Prostějovsko, Tovačovsko a Kroměřížsko) má svůj typický kroj s konkrétními prvky, dle kterých je možno kroj blíže určit.", "section_level": 3}, {"title": "Hanácké Slovácko.", "content": "Ženský kroj tvoří spodní košile s rukávy. Rukávce, které tvoří další část, jsou barevně vyšité na límci a na rukávech. Další součástí je kanafaska (sukně) nebo bílá plátěná sukně, na ní se obléká modrá zástěra (výzdoba dle oblasti). Součástí je kordulka (vesta). Dle oblasti je červená nebo tmavá. Ke kroji patří červené punčochy a střevíce, na hlavu se váže červený šátek tzv. na záušnice. Mužský kroj se skládá z košile barevně vyšité na ramenou a zápěstí, kordule (světle, nebo tmavě modrá, červená – dle oblasti) zdobené výšivkou a mnoha knoflíky. Na krk se váže černý šátek. Ke kroji patří koženky (kalhoty) a z nich vystupující modré punčochy. Součástí je klobouk, tzv. goralák, nebo šmukáč a vysoké boty, tzv. čižmy, kordovánky. Kroj se ve své barevnosti, druhu výšivky a v ostatních drobnostech liší dle podoblasti (Kloboucko, Mikulovsko a Ždánsko) regionu.", "section_level": 3}, {"title": "Moravské Slovácko.", "content": "Kroje Moravského Slovácka zahrnují několik naprosto odlišných krojových typů. V podoblastech tohoto regionu (Horňácko, Dolňácko, Podluží, Moravské Kopanice a Luhačovické Zálesí) se kroje zachovaly v živé tradici. Ženský kroj se skládá ze spodní části plátěného rubáče s výšivkou v horní části. V níže položených oblastech se na tento rubáč (zde pouze plátěný bez výšivky) uvazuje několik (3 a více) naškrobených spodniček. Další součástí jsou rukávce na límci a koncích rukávů bohatě vyšívané oblastní výšivkou. Přes ně se obléká kordula, či kordulka (vesta) barevně i materiálově odlišná v každé oblasti. Spodní část kroje tvoří zadní sukně fěrtoch, či šorec. Je často skládaná, může být, bílá, žlutá, nebo černá. Přední sukně fěrtúšek, fěrtoška je často bohatě vyšívaná, nebo potištěná. Materiálem je plátno, brokát, krajka aj. V některých oblastech se obléká celá sešitá sukně (regionálně př. pávka) a na ní bohatě vyšívaná zástěra. Součástí kroje jsou černé vysoké boty s výšivkou, nebo krpce (kožená nízká obuv s dlouhým řemínkem pro upevnění kolem lýtka). Na hlavu patří šátek, nejčastěji červené barvy. Mužský kroj se skládá z plátěné košile (regionálně košela, či košula aj.). Ta je vyšívaná kolem krku, v určitých oblastech i na koncích rukávů, kde se také objevuje krajka, nebo děrování. Přes ni se obléká kordula (vesta) různé délky, barvy, výšivky i materiálu. Mnohdy jsou její součástí dlouhé vyšívané pentle. Spodní část kroje tvoří nohavice (kalhoty, dle barvy regionálně žlutice, červenice, modřice) s výšivkou, do nichž si svobodní provlékají vyšívaný šátek. Součástí kroje jsou černé vysoké boty, často s výšivkou a klobouk (regionálně klobúk, širák, šmukáč apod.)", "section_level": 3}, {"title": "Valašsko.", "content": "Ženský kroj se skládá z rubáče (nejspodnější části) a rukávců (vyšité na koncích rukávů a stojáčku kolem krku modrou výšivkou, nebo opatřené bílou krajkou). Ty spíná kotula (brož z perleti). Na ně se obléká kordulka (vesta) červené barvy zdobená po jedné nebo obou stranách řadou knoflíků, okraje jsou lemovány zelenou portou. Spodní část kroje tvoří zadní sukně, tzv. kasanka černé, nebo bílé barvy a fěrtoch (přední sukně) ve většině oblastí s modrotiskovým vzorem. Obuví ke kroji jsou krpce (kožená nízká obuv s dlouhým řemínkem pro upevnění kolem lýtka), do nichž se nosí vlněné ponožky s vyplétaným vzorem, nebo červené semišové střevíce, či vyšší (nad kotník) černé šněrovací střevíce. Hlava se zakrývá šátkem (červený, nebo bílý dle regionu). Součástí kroje může být vyšívaný kapesníček za pasem. K mužskému kroji patří plátěná košile s (nejčastěji modrou geometrickou) výšivkou zapínaná na kotulu (brož z perleti). Přes ni se převléká brunclek (vesta) červené, zelené, nebo bílé barvy dle oblasti. Součástí kroje jsou vlněné nohavice (kalhoty) bílé, nebo vínové barvy dle regionálního typu. Ty jsou přepásány dlouhým, několikrát kolem omotaným koženým řemenem. Obuví k tomuto kroji jsou buď černé vysoké boty, nebo častěji krpce (kožená nízká obuv s dlouhým řemínkem pro upevnění kolem lýtka), do nichž se nosí kopica (vlněná zapínací „ponožka“ podobná papuči). Součástí kroje může být vysoký černý klobouk s vyšívanou pentlí. Valašský kroj se v každé podoblasti (Zlínsko, Vizovicko, Rožnovsko, Valašskokloboucko, Valašskomeziříčsko, Frenštátsko a Vsacko) tohoto regionu objevuje v několika variantách.", "section_level": 3}, {"title": "Slezsko.", "content": "Slezské kroje jsou mnohdy inspirovány kroji polskými. Do současnosti se na tomto území zachovaly spíše ženské kroje.", "section_level": 2}, {"title": "Lašsko.", "content": "Ženský kroj tvoří spodní košilka z bílého plátna, na ní se navléká kabotek, tj. obdoba rukávců, zdobený bílou výšivkou nebo sámkováním. Dále ke kroji patří tzv. lajbik (vesta) sametová, nebo soukenná, dle kraje tmavá nebo světlá. Některé regionální varianty mají tuto vestu sešitou se sukní. Spodní část tvoří několik naškrobených spodniček (3-5). Přes ně se navléká samotná sukně. Na ní se obléká zástěrka, která je plátěná, nebo barevná hedvábná. Součástí kroje je vyšívaný čepec, tzv. čopka, přes který se dává bohatě vyšívaný šátek. Obuví ke kroji jsou černé střevíce nebo šněrovací boty, do nichž se nosí bíle bavlněné punčochy. Mužský kroj, jenž byl postupně vytlačen městským oblečením, vypadá takto: Plátěná košile s vyšívaným límečkem, kolem krku se váže tzv. lipščunk (šátek). Přes košili se nosí bruslek (vesta) z fialově červeného, černého, nebo modrošedého sukna (opět dle oblastní varianty), zdobená na jedné straně řadou knoflíků. Součástí kroje jsou galaty (kalhoty) z modrého sukna. Obuví ke kroji jsou černé vysoké boty. Ke kroji patří také klobouk. I Slezsko má své podoblasti (Ostravsko a Frýdecko), kde se od sebe kroje nepatrně liší.", "section_level": 3}, {"title": "Těšínské Slezsko.", "content": "Ženský kroj sestává z životku (živůtku), který je často sešit se sukní, tzv. kamlotka. Tento životek je zdoben stříbrnými nitmi, nebo rostlinnými ornamenty na zádech, v přední části pak lemován širokou zlatou portou, časem se rozšířilo našívání hočků (háčků), kterými se provlékal stříbrný řetízek. Spodní součástí kroje je těsnocha (spodní plátěné šaty na ramínka), na které se obléká košulka, či kabotek (rukávce). Sukně se skládá ze dvou částí, zadní je plátěná, přední zástěrka je batistová nebo hedvábná. Na hlavu patří šátek, tzv. šatka dle úvazu rožková, nebo spuščková, pod něj vyšívaný čepec. Součástí jsou černé střevíce. Mužský kroj (brzy vymizel) se skládá z košile a soukenné vesty, který doplňuje černý šátek. Dlouhé kalhoty se zastrkávají do vysokých bot černé barvy. Celému kroji dominuje modré sukno.", "section_level": 3}, {"title": "Opavské Slezsko.", "content": "Ženský kroj tvoří rubáč. Na něj se oblékají rukávce na koncích rukávů s drobnou výšivkou, nebo zoubkovanou krajkou. Sukně se skládala ze dvou částí: drajdrutky (vrchní sukně) je vlněná a barevně velmi rozličná. Pod ně se obléká několik naškrobených spodnic. Zástěrka byla mnohdy přišita k lajbiku (vestě). Součástí kroje je kaptur, nebo karkule (čepec), který je bohatě zdoben. Mužský kroj se skládá z bílé plátěné košile, šátku kolem krku a červené soukenné vesty s jednou řadou knoflíků. Součástí kroje jsou kalhoty z manšestru, plátna, nebo sukna, vždy jsou ale tmavé barvy. Zasunují se do holínek.", "section_level": 3}, {"title": "Ukrajina.", "content": "Ukrajina má bohatou tradici lidových krojů, známá je například vyšyvanka, košile zdobená vyšívanými ornamenty.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kroj, také označován jako lidový kroj, lidový oděv nebo lidový oblek. Jedná se o charakteristický oděv určité skupiny – etnografické, profesní (dříve například cechy), oděv konkrétního spolku a dalších lidových komunit. Každý kroj se vyznačuje nezaměnitelnými prvky (například druh výšivky, krajky, barva použitého materiálu, materiál samotný, střih). Často se dědil (a stále dědí) z generace na generaci. V rámci regionálních typů lze kroje členit dle postavení jejich nositele, dále je možno rozpoznat kroje pracovní od svátečních, svatebních nebo obřadních. Jinak vypadá kroj pro svobodné, jinak pro vdané a ženaté. Kroj se také liší podle ročního období – v zimě k němu přibývají kratší nebo delší kabáty, živůtky a různé další součásti. Lze z něj například určit, jakého zaměstnání byli jeho nositelé (nejvýraznějším příkladem jsou mlynáři). Kroj chudších, prostých lidí byl často archaičtějšího materiálu (režné plátno apod.) i výzdoby (batika, modrotisk, geometrická výšivka), kdežto kroj selských vrstev byl vyroben z dražších látek, často i s větší zdobností (barevné korálky, bohatší výšivky a krajky, dražší materiál – brokát, satén, samet apod.) Dnes je kroj symbolem stále udržovaných nebo obnovených lidových oslav a obyčejů (například hody a fašank na Moravě, posvícení v Čechách) a národní hrdosti. Setkáme se s ním na folklórních slavnostech a festivalech, v (nejen) regionálních muzeích atd. Poměrně novodobou záležitostí (vznik a rozmach před 2. světovou válkou) jsou krojové plesy.", "tgt_summary": "Der Begriff Tracht (von althochdeutsch \"draht(a)\", mittelniederdeutsch \"dracht\" „das, was getragen wird“ oder „die Art, wie es getragen wird“) bezeichnet die gesamte Ausstattung, die aus modischen Gründen am Körper getragen wird. Dazu gehören Kleidung, Schmuck, Haartracht (Frisur), Schminke, Accessoires und Insignien. Im engeren Sinne wird das Wort für traditionelle, historische oder regionaltypische Mode gebraucht. Die Tracht folgt einer überlieferten Kleiderordnung. ", "id": 2118311} {"src_title": "Abel Tasman", "tgt_title": "Abel Tasman", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První objevy.", "content": "Tasman pocházel z chudé rodiny z nizozemské provincie Groningen, sám se naučil číst a psát a vstoupil do služeb Východoindické společnosti. Ta nabízela možnost vyniknout, zbohatnout a získat námořní výcvik, a tak začátkem 30. let přicestoval do Východní Indie. Díky svým schopnostem dosáhl rychlého postupu - z prostého námořníka na lodníka, kormidelníka a kapitána. Své kvality plně prokázal i pod Quastovým velením. Quastovy koráby prozkoumaly japonské vody a pronikly dokonce do blízkosti Kurilských ostrovů. Přestože kurděje vyhubily téměř celé mužstvo, podařilo se Tasmanovi dovést lodě silnými tajfuny šťastně do batávského přístavu. Přes počáteční ztráty a neúspěchy („ostrovy zlata“ nalezeny nebyly) se guvernér roku 1641 rozhodl vyslat do jižních moří novou výpravu a do jejího čela postavil tentokrát Tasmana, známého už svým navigačním uměním. Měl zjistit, je - li „Zuidlandt“ součástí jižní země, jak daleko k jihu se táhne, měl nalézt námořní trasu od této země na východ a navíc ještě prozkoumat neznámé západní Tichomoří. V polovině srpna 1642 zvedly jeho lodi \"Heemskerk\" a \"Zeeaen\" v Batávii kotvy, počátkem září dorazily na Mauricius a poté zamířily k jihovýchodu. Na 50° jižní šířky je však silné bouře přiměly změnit kurz a pak už následovala nekonečná plavba širým oceánem k východu. Australská pevnina tak zůstala daleko na severu. Teprve 24. listopadu spatřily hlídky na obzoru obrysy vysokých hor – byla to Van Diemenova země, dnešní Tasmánie. Holanďané „vzali řečenou zemi do vlastnictví“ a Tasman sledoval její východní pobřeží až do míst, kde mu silný protivítr znemožnil další plavbu. A tak 5. prosince změnil kurz, opustil „australské vody“ a zamířil k východu, na širé moře. Proto zůstala Tasmánie, kterou nikdo z účastníků výpravy ani okem nezahlédl, v zeměpisném povědomí až do počátku 19. století pouhým výběžkem australské pevniny.", "section_level": 2}, {"title": "Objev Nového Zélandu.", "content": "Po devítidenní plavbě k východu se před nizozemskými loďmi vynořil strmý břeh na severozápadním okraji jižního z novozélandských ostrovů. Vítr je hnal přímo do průlivu mezi oběma ostrovy (Tasman ho ovšem pokládal za široký záliv), kde 18. prosince zakotvili. Přátelská „neutralita“ tamních bojovných Maorů dlouho netrvala: přepadli „náhle bez příčiny“ nizozemský člun, zabili čtyři námořníky a uspořádali na břehu kanibalské hody. Tasman rychle opustil neblahé místo, jež nazval Moordenaarsbaai – záliv Vrahů. Při sledování linie pobřeží Nového Zélandu k severu si nevšiml úžiny mezi oběma velkými ostrovy a nabyl dojmu, že pluje podél rozsáhlé pevniny, zřejmě součásti Schoutenovy a Le Mairovy \"Země stavů\". Nazval proto dnešní Nový Zéland, z něhož poznal jen západní pobřeží obou ostrovů, rovněž zemí Stavů – \"Staaten Landt\". Při další plavbě objevil během roku 1643 souostroví Tonga a Fidži, minul Santa Cruz i Šalomounovy ostrovy a podél severního Nového Irska (považovaného za novoguinejský břeh) se dostal k Moluckým ostrovům a 14. června skončil šťastně svou pouť v Batávii. Tasmanova první plavba se nepochybně řadí k největším námořním podnikům 17. století. Kromě nově objevených zemí – Tasmánie, Nového Zélandu, souostroví Tonga a Fidži, nalezl Tasman i novou cestu z Indického do Tichého oceánu v pásmu příznivých západních větrů. Vzápětí po návratu byl Tasman vyslán na novou výpravu, tentokrát k severnímu pobřeží „Zuidlandtu“, a koncem února 1644 vyplul se 111 muži na třech nevelkých lodích. Výsledky expedice nebyly tentokrát nikterak skvělé. Prozkoumala sice celé pobřeží Carpentarského zálivu a Arnhemské země až po Severozápadní mys a dala severnímu a severozápadnímu pobřeží Nového Holandska (dnešní Austrálie) definitivní kontury, ale nezahlédla ani sebemenší část jeho východního pobřeží. Tasman nenalezl Torresův průliv a usoudil tedy, že Nová Guinea a Nové Holandsko tvoří celek.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr života a smrt.", "content": "Tasman plul pokaždé kolem pustých břehů, kde se nenacházelo zlato, koření, ani zdroje rychlého a snadného zisku. Společnost výsledky jeho plaveb zklamaly a už ve 40. letech usoudila, že mnohem výnosnější než chimérické zlato a stříbro Zuidlandtu je zaběhnutý „obchod s veškerou Indií... a Japonskem“. Nově objevené trasy vzbuzovaly naopak obavu, že jich využijí konkurenti. Proto měli v Amsterodamu spíše zájem na zatajení výsledků výprav a na skončení průzkumů Nového Holandska a tato tendence zvítězila na celé čáře po van Diemenově smrti († 1645). Dalších 50 let se k australskému pobřeží cíleně nepřiblížila jediná nizozemská loď a jeho „doobjevení“ připadlo už lodím pod anglickou a francouzskou vlajkou. Tasmanovy služby byly oceněny hodností komodora. Po smrti svého příznivce se však ocitl v nemilosti a roku 1648 byl dokonce propuštěn a penzionován. Přes brzkou rehabilitaci se už do služeb společnosti nevrátil a několik let pak vedl na ostrovech obchod na vlastní pěst. Největší objevitel 17. století zemřel v Batávii jako vážený a zámožný obchodník roku 1658.", "section_level": 2}, {"title": "Tasmanova památka.", "content": "Na jeho počest byl v roce 1855 přejmenován australský ostrov, který objevil v roce 1642 a který byl do té doby zván Van Diemenova země, na Tasmánii. V roce 1942 byl zřízen na Novém Zélandu Abel Tasman National Park.", "section_level": 1}], "src_summary": "Abel Janszoon Tasman (1603 Lutjegast, Nizozemsko – 1659 Batavia, Indonésie) byl nizozemský obchodník a mořeplavec, který v roce 1642 objevil Nový Zéland a ostrov, který je od roku 1855 zván Tasmánie.", "tgt_summary": "Abel Janszoon Tasman (* 1603 in Lutjegast, Provinz Groningen; † 10. Oktober 1659 in Batavia, Java) war ein niederländischer Seefahrer. Auf seinen Entdeckungsreisen umsegelte er den australischen Kontinent und erreichte am 13. Dezember 1642 als erster Europäer Neuseeland. ", "id": 2289971} {"src_title": "Cech", "tgt_title": "Zunft", "src_document": [{"title": "Charakteristika cechů.", "content": "Smyslem cechu bylo především hájit zájmy svých členů, dohlížet na kvalitu a cenu zboží, ale také například nedovolovat provozování řemesla někomu, kdo není členem cechu. Toto pokutování bylo podepřeno městskými výsadami, takže nečlen cechu prakticky nemohl své řemeslo vykonávat. Cech byl ovšem také náboženské bratrstvo, zpravidla měl v městském kostele svůj oltář. Cech měl též svého voleného představeného. Měl také svůj znak či prapor, vlastní privilegia atp. Cech vlastnil také cechovní pokladnu, do níž se platily poplatky za zkoušky a vstup nových členů, pravidelné roční příspěvky, peníze vybrané na pokutách atd. V cechu byli řemeslníci sdružováni podle jednotlivých oborů, ale velmi časté bylo spojování více řemesel do jednoho cechu, například \"cech ševců a obuvníků\", \"mlynářů a perníkářů\", \"zedníků a kameníků\", \"krejčích a soukeníků\", nebo \"cech kolářů, bednářů a hrnčířů\". V menších městech se takto spojovala do jednoho cechu někdy i velmi různorodá řemesla. Často se dodnes zachovaly cechovní regule tzv. cechovní pořádky, takže například víme, co musel zájemce splnit, aby byl přijat. Cech také například omezoval počet učedníků a tovaryšů. Zájemce o členství v cechu musel být vyučen u jiného člena cechu. Musel však také předložit tzv. „zachovací list“, který potvrzoval, že zájemce byl zplozen v řádně uzavřeném manželském svazku a byl pokřtěn. Zájemce pochopitelně také musel být měšťanem daného města, tj. musel v něm vlastnit dům. Cechy nejen potlačovaly konkurenci, ale zároveň konzervovaly technologické postupy, takže se v řemeslech jen těžko prosazovaly novinky. Inovace byla možná, až když modernější způsob výroby schválil celý cech. (V českých zemích se nové výdobytky ve výrobě mnohdy prosazovaly s velkým zpožděním za Evropou.) Protože tento složitý a zcela nekonkurenční řád začal být postupně pro mnohé členy velmi svazujícím, docházelo často, zvláště v raném novověku, k porušování cechovních pravidel. (Velmi běžné bylo například překračování nejvyššího povoleného počtu tovaryšů.) Tato nepružnost a podvazování konkurenčního prostředí se nakonec staly i důvodem zrušení cechů.", "section_level": 1}, {"title": "Postavení v rámci cechu.", "content": "Cech měl své vnitřní uspořádání, které se zakládalo na třech základních stavech v jeho rámci. První byl nejnižší učednický stav, druhý stav tovaryšský a třetí – nejvyšší – byl stav mistrovský. V rámci cechu si mistři ze svého středu volili \"cechmistra\". Cechmistr představoval cech na veřejnosti a vedl rokování s městskou anebo šlechtickou vrchností. V rámci cechu měl cechmistr prvostupňovou trestně-právní pravomoc. (Mohl soudit a trestat členy cechu za menší přestupky, přečiny ve výrobě a mravní poklesky.) Cechmistr měl na starosti cechovní truhlici, dohlížel na jakost výrobků a vedl porady cechu. Každý z mistrů měl vést příkladný jak soukromý, tak i pracovní život. Bezúhonný soukromý život byl považován za samozřejmost. Starší mistři měli být příkladem pro tovaryše a učedníky, sami očekávali od kolegů a tovaryšů projevy úcty.", "section_level": 1}, {"title": "Úpadek cechů.", "content": "Cechovní uspořádání se stalo terčem kritiky na konci 18. století a na počátku 19. století. Cechům bylo vytýkáno, že brzdí volný obchod, technologické inovace, přenos technologií a rozvoj podnikání. Dle některých pramenů z této doby se cechy stále víc a víc zapojovaly do vzájemných bojů a bojů proti řemeslníkům, kteří do cechů nepatřili. Po celé Evropě rostl sklon bojovat proti vládní kontrole trhu ve prospěch trhu volného (systému laissez faire). Ten rychle rostl a vytvářel si cestu do politického a právního systému. Vzhledem k industrializaci, modernizaci průmyslu, obchodu a vzestupu silných národních států, které mohly přímo vydávat patenty či ochranu autorských práv, se síla cechů vytratila. Po francouzské revoluci během 19. století cechy vymizely ve většině evropských zemí, kde byly přijaty zákony o volném obchodu.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika cechů.", "content": "Dva z nejotevřenějších kritiků cechovního systému byli Jean Jacques Rousseau a Adam Smith. Francouzská revoluce viděla cechy jako poslední pozůstatek feudalismu. Le Chapelierův zákon z roku 1791 zrušil cechy ve Francii úplně. Také Karel Marx kritizoval ve svém Komunistickém manifestu cechovní systém kvůli rozdělení sociálního postavení ve vztahu utlačovatel versus utlačovaný, které bylo součástí manifestu. Sheilagh Ogilvie (2004) ukazuje, že cechy negativně ovlivňovaly kvalitu, dovednosti i inovace. To, co ekonomové dnes nazývají \"modelem dobývání renty / rent-seeking\", přineslo hospodářství jen velké ztráty. Ogilvie také říká, že nevznikly žádné prokazatelně pozitivní externality, a poznamenává, že odvětví se začalo dařit až ve chvíli, kdy se cechy rozpadly. Cechy se udržely po celá staletí především díky tomu, že jejich zdroje často putovaly do rukou politicky silných obchodníků. Na druhou stranu ale Ogilvie souhlasí s tím, že spolky vytvořily sociální kapitál společně sdílených norem, informací, podílových sankcí a kolektivní politické akce. Z tohoto sociálního kapitálu těžili hlavně členové cechů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Cech je středověké a raně novověké řemeslnické nebo obchodnické sdružení, které hájilo práva a zájmy svých členů, dohlíželo na jakost a cenu výrobků, na výchovu učedníků a skládání mistrovských zkoušek. Plnil též úlohy zastupitelské, náboženské a společenské. ", "tgt_summary": "Als Zünfte – von althochdeutsch \"zumft\" „zu ziemen“ – bezeichnet man ständische Körperschaften von Handwerkern, wie sie seit dem Mittelalter zur Wahrung gemeinsamer Interessen entstanden und bis ins 19. Jahrhundert existierten, in gewissen Regionen (beispielsweise in der Schweiz) bis heute. ", "id": 104557} {"src_title": "Jihozápadní Asie", "tgt_title": "Vorderasien", "src_document": [{"title": "Státy Jihozápadní Asie.", "content": "*Většina Egypta se nachází v Africe.**Malá část Turecka se nachází v Evropě.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Jihozápadní Asie je ohraničena na severu Černým mořem, Kavkazem, Kaspickým mořem na východě Pamír a údolí Indu. Na jihu je obmývána Arabským mořem, Perským, Ománský, Adenským zálivem a na západě Rudým, Středozemním a Egejským mořem. Povrch jihovýchodní Asie tvoří hornatý poloostrov Malá Asie dalším výrazně zvrásněným celkem je Íránská vrchovina. Na samém jihu leží Arabský poloostrov pokrytý převážně pouští Rub al-Chálí. Východní břeh Středozemního moře pokrývá polopouštní Levant.", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Vzhledem k suchému aridnímu klimatu se v oblasti nenachází mnoho vodních zdrojů. Výjimku tvoří především řeky Eufrat a Tigris, které zavlažují Mezopotámskou nížinu. Další významnou řekou v oblasti je Jordán.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Většina Jihozápadní Asie je obývána muslimy, zpravidla sunnity, výjimkou je Írán, kde převažují ší'ité. Křesťanství převažuje v Gruzii, Arménii a na Kypru, Izrael je židovský stát. Oblast obývají také etnoreligiózní skupiny jako Drúzové, Mandejci, Jezídové, Zoroastriáni, Samaritáni a Alavité. Ve většině zemí převažuje arabština, ostatními oficiálními jazyky jsou perština, turečtina, arménština nebo hebrejština. Jihozápadní Asie má velmi členitý povrch. Severní část vyplňují pásemná pohoří vytvořená v průběhu alpínsko-himálajského vrásnění, např. Taurus v Malé Asii, Arménská vysočina (nejvyšší vrchol Ararat) a na hranici Evropy a Asie Velký Kavkaz (nejvyšší vrchol Elbrus). Součástí jihozápadní Asie je i Arabský poloostrov. Má charakter náhorní plošiny, která se svažuje od západu k východu.", "section_level": 1}, {"title": "Nerostné bohatství.", "content": "Region je světově významný, kvůli ohromným zásobám ropy a zemního plynu v Perském zálivu. V jihozápadní Asii se nachází velká naleziště ropy. Ta se těží hlavně na Arabském poloostrově a pobřeží Perského zálivu. Kromě ropy se na Arabském poloostrově těží zemní plyn, zlato a fosfáty. Na Arabském poloostrově se nachází největší zásoba ropy na světě. V Turecku se těží uhlí, magnezit a chrom. V ostatních státech se těží hlavně ropa a fosfáty. V JZ se těží polovina ropy na světě. Ropa se vyváží do EU a Japonska. Petrochemický průmysl (ropný) a výroba elektrické energie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jihozápadní Asie nebo Západní Asie je subregion v jihozápadní části Asie. Toto označení není příliš užívané, místo toho se oblast spíše nazývá Blízký východ či Střední východ, do toho je však na rozdíl od Jihozápadní Asie obvykle zahrnován Egypt a naopak do něj není počítán Kavkaz. Termínu se užívá většinou pro statistické účely a odhadovaný počet obyvatel v oblasti k roku 2015 je okolo tří set milionů. ", "tgt_summary": "Vorderasien (auch Westasien oder Südwestasien) ist eine zusammenfassende Bezeichnung für eine Region im Südwesten des Kontinentes Asien. Die drei Begriffe sind austauschbar, wobei \"Vorderasien\" einen europäischen Blickwinkel beinhaltet. Zur genauen Abgrenzung gibt es unterschiedliche Vorstellungen.", "id": 2483385} {"src_title": "Kopřiva žahavka", "tgt_title": "Kleine Brennnessel", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kořen, stonek a list.", "content": "Kopřiva má kořenový systém velmi rozvětvený a to hlavně pod povrchem do hloubky 14–18 cm. Lodyha je čtyřhranná, dorůstající do 10–30 cm, bývá v horní polovině větvená a její barva je zelená až hnědozelená s žahavými chlupy na povrchu. U kopřivy žahavky nalezneme drobné listy kopinaté nebo vejčité s ozubenými okraji a žahavými chlupy. Čepel listu je dlouhá 1,5–4 cm a na bázi klínovitě zúžená až uťatá.", "section_level": 2}, {"title": "Květ a plod.", "content": "Kopřiva má květenství kratší, nebo skoro stejně dlouhá jako je řapík u jejích listů, v jejichž úžlabí vyrůstají. Květy jsou drobné a jednopohlavné. Kopřiva je jednodomou bylinou, v jednom květenství se tedy nachází prašníkové i pestíkové květy. Po tom co odkvetou, jsou květenství slabě převislá a poměrně hustá. Rostlina kvete od května do listopadu a jejím plodem je zploštělá nažka, jejíž barva je světle hnědá až zelenavě hnědá. Kopřiva žahavka je jednoletá bylina bez obnovovacích pupenů, která nepříznivá období přečkává pouze v semenech.", "section_level": 2}, {"title": "Stanoviště a výskyt.", "content": "Kopřiva tohoto druhu se vyskytuje na celém území České republiky od nížin až po hornaté oblasti, kde jsou půdy bohaté na živiny. Nejčastější místa výskytu jsou rumiště, pole, zahrady a opuštěné příbytky. V zahradnictví je brána především jako nežádoucí plevel. Tuto rostlinu můžeme nalézt téměř po celém světě, avšak nejhojněji se vyskytuje v Evropě, Malé Asii, na Kavkazu, v Severní a Jižní Americe, Austrálii a v jižní Africe.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Kopřiva žahavka má řadu léčivých účinků, je určena k vnitřnímu i vnějšímu použití. Má také blahodárné účinky na špatně hojící se rány, ekzémy a na akné. Nálev z kopřivy se využívá k podpoře růstu vlasů a čaj z jejích usušených listů má močopudné a projímavé účinky. Kopřiva je i součástí kuchyně, kde se využívá k přípravě salátů, polévek či nádivek.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Kopřiva žahavka (\"Urtica urens\") je vedle kopřivy dvoudomé druhý běžnější zástupce rodu na českém území. Lidově je nazývána žahavka nebo žihlava. Vzhled je podobný, jde však o jednoletou, jednodomou bylinu podstatně menšího vzrůstu (10–30 cm) a její žahavé chlupy jsou mírně účinnější. Tato kdysi běžná rostlina v posledních letech v české krajině nápadně mizí, je proto řazena mezi ohrožené druhy v kategorii C3.", "tgt_summary": "Die Kleine Brennnessel (\"Urtica urens\"), auch Eiternessel genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Brennnesseln (\"Urtica\"). Sie ist in Eurasien weit verbreitet und in einigen Gebieten der Welt ein Neophyt.", "id": 115407} {"src_title": "Aegyptus", "tgt_title": "Aegyptus", "src_document": [{"title": "Římský Egypt.", "content": "Egypt byl pokládán za hospodářsky velmi důležitou provincii říše nejen kvůli své ohromné produkci obilí, nýbrž také pro svoji výrobu skla a kovového zboží. Do přístavů v Rudém moři bylo z Indie dováženo luxusní a exotické zboží jako například koření, voňavky, drahokamy a vzácné kovy. Vedení provincie spočívalo v rukou prefekta ze stavu jezdců (\"equites\"), který byl zodpovědný přímo císaři. Senátorům byl vstup do provincie zapovězen. Stávající ptolemaiovská správa zůstala na nižších úrovních ponechána prakticky nedotčena. Řízení země tak do značné míry setrvávalo v rukou řecky mluvícího obyvatelstva a znalost řeckého jazyka a kultury zůstávala hlavním předpokladem pro výkon služby v provinciální správě. Dalším dědictvím starověkého a ptolemaiovského Egypta byla přímá správa měst prostřednictvím provinciálních úřadů. Naproti tomu ostatní města římské říše se těšila městské samosprávě. Stále častější hlasy, ozývající se především z řad řeckého obyvatelstva Alexandrie a požadující autonomii, byly vyslyšeny teprve Septimiem Severem v roce 200. První prefekt Egypta, Gaius Cornelius Gallus, přivedl pod římskou kontrolu oblast Horního Egypta a založil římský protektorát v jižních pohraničních regionech, opuštěných za vlády pozdních Ptolemaiovců. Druhý prefekt, Aelius Gallus, se neúspěšně pokusil dobýt Arabii Petreau a dokonce vzdálenou Šťastnou Arábii (\"Arabia Felix\"; území dnešního Jemenu na jihu Arabského poloostrova). Nicméně egyptské pobřeží Rudého moře bylo zpacifikováno teprve za vlády císaře Claudia. Třetí prefekt, Gaius Petronius, dal vyčistit zanesené zavlažovací kanály v údolí Nilu, čímž přispěl k obnově zemědělství. Od doby panování Nerona se Aegyptus těšil nebývalé éře prosperity a blahobytu, která trvala déle než jedno století. Zdroj napětí v těchto časech představovaly především náboženské konflikty mezi Řeky a Židy v Alexandrii, vyúsťující v časté pogromy proti druhým jmenovaným. Situace se ještě vyhrotila po příchodu zélótských uprchlíků po skončení židovské války (66-70) a zničení Jeruzaléma. Alexandrie se tehdy stala nejvýznamnějším světovým centrem židovského náboženství a kultury. Za Traiana vypuklo v Alexandrii židovské povstání, jež bylo ale snadno potlačeno, přičemž byli Židé zbaveni svých privilegií. Ovšem již záhy jim byla vrácena zpět. Hadrianus, který během své vlády dvakrát navštívil Aegyptus, založil na Nilu nové město Antinoopolis na památku svého utopeného druha Antinoa. V době jeho vlády bylo po celé zemi vystavěno mnoho budov v řecko-římském stylu, v čemž se pokračovalo i za panování jeho nástupců. Navzdory prosperitě a stabilitě, jež přinášela zemi římská správa, se Egypt stejně jako Sýrie v určitém směru zásadně lišil od ostatních římských provincií, neboť na rozdíl od Galů, Iberů nebo Řeků obyvatelé těchto zemí nikdy zcela nepřijali římskou státní myšlenku za svou. Třebaže se Egypťané podrobili římské moci, zřídkakdy požadovali nebo si zasloužili římské občanství. Prý uplynulo více než dvě stě třicet let od pádu Ptolemaiovců, než byl první Egypťan připuštěn do římského senátu. Za Marca Aurelia vypuklo v důsledku nesnesitelně vysokých daní povstání domorodých Egypťanů, které bylo potlačeno až po mnoha letech bojů. Tato válka způsobila egyptskému hospodářství těžké škody a znamenala počátek ekonomického úpadku země. Avidius Cassius, který vedl římské vojsko v bojích proti povstalcům, se prohlásil císařem, načež byl uznán vojskem v Sýrii a Egyptě. Po příchodu Marca Aurelia byl však sesazen a zabit. Následná císařova shovívavost vůči vzbouřencům přispěla k obnovení míru. Podobné povstání vypuklo v roce 193, když byl po smrti Pertinaka prohlášen císařem Pescennius Niger. Toho však nakonec porazil Septimius Severus. Nejzávažnější a nejpřevratnější událostí Egypta v tomto období jeho dějin byl příchod a rozmach křesťanství. Římské autority rázně potíraly toto nové, rychle se šířící náboženství, neboť se obávaly propuknutí náboženských konfliktů v zemi, v níž náboženství zaujímalo odedávna nadřazené postavení ve vztahu ke všem ostatním oblastem veřejného života. Křesťanství však brzy získalo veliké množství stoupenců mezi alexandrijskými Židy, od kterých brzy přešlo k Řekům a pak postupně mezi domorodé Egypťany, kterým se jevily přitažlivé sliby o spáse každého jednotlivce a společenské rovnosti. Starověké egyptské náboženství kladlo jen nepatrný odpor šířícímu se křesťanství, čemuž napomohla také jeho dlouhodobá kolaborace s řeckými a římskými vládci Egypta, která ho zbavovala jeho autority a diskvalifikovala jej v očích prostého lidu. Svou roli zřejmě sehrál také fakt, že původní náboženství ztratilo svoji popularitu mezi nižšími třídami v důsledku vysoké daňové zátěže uvalené z důvodu zajištění nákladů pořádání náboženských slavností, čímž byla snižována životní úroveň obyvatelstva. Navíc v náboženském systému pokládajícím pozemský život za nekonečný, ztrácí takový věčný život na přitažlivosti, jakmile se stane bídným a namáhavým. Naproti tomu křesťanské principy existence Boží Trojice, božské vzkříšení a posmrtný vstup do ráje se zdály Egypťanům mnohem lákavější. V roce 212 udělil císař Caracalla všem Egypťanům, stejně jako ostatním obyvatelům říše, římské občanství, což bylo ovšem motivováno především snahou císaře vymoci ze svých poddaných vyšší daně. Ty byly stále tíživější v souvislosti s tím jak nepřetržitě vzrůstaly požadavky císařů. Výsledkem byla řada povstání vojáků i prostého lidu ve 3. století. V roce 250 zahájil císař Decius rozsáhlé pronásledování křesťanů, přesto se jejich vliv šířil dále. Egyptský místodržitel v roce 260, Mussius Aemilianus, nejprve podporoval Macrianovu uzurpaci a o rok později se sám prohlásil císařem, ale byl poražen Gallienem. V roce 272 se palmyrská královna Zenobie zmocnila Egypta, ovšem brzy jej ztratila poté, co její povstání proti Římu potlačil císař Aurelianus. Koncem 3. století povstali v Egyptě další dva generálové, Probus a Domitius Domitianus, kteří se prohlásili císaři. V roce 296 dobyl Diocletianus Alexandrii a sesadil Domitia. Pak nechal zreorganizovat správu v celé provincii. Svým ediktem z roku 303 obnovil perzekuce namířené proti křesťanům. Jednalo se však o poslední vážný pokus zastavit šíření křesťanství nejen v Egyptě ale v celé římské říši.", "section_level": 1}, {"title": "Křesťanský Egypt.", "content": "Egyptští křesťané věří, že alexandrijský patriarchát byl založen apoštolem Markem kolem roku 33, nicméně o okamžiku příchodu křesťanství do Egypta je známo jen málo hodnověrných skutečností. První křesťané v Egyptě byli zřejmě až do doby patriarchátu Démétria Alexandrijského ovlivněni gnosticismem. Kolem roku 200 náležela Alexandrie k největším centrům křesťanství v říši. Křesťanští apologetové Kléméns Alexandrijský a Órigenés zde strávili velkou část svého života. Vydáním ediktu milánského v roce 313 ukončil Konstantin Veliký pronásledování křesťanů a fakticky povýšil křesťanství na státní náboženství. V průběhu 4. století přišlo pohanství v Egyptě téměř o všechny své stoupence. Přesto se tu udrželo ještě po desetiletí: poslední edikt proti pohanům byl vydán v roce 390, ale graffiti ve Philae v Horním Egyptě dokazují, že uctívání Isis pokračovalo v jejích chrámech až do 5. století. Ke křesťanství konvertovalo rovněž mnoho egyptských židů. Mnozí však odmítli opustit víru svých otců, což z nich učinilo jedinou náboženskou menšinu v nyní už zcela christianizovaném Egyptě. Jakmile však dosáhla církev v Egyptě nadřazeného postavení, upadla prakticky záhy do rozkolu a dlouhodobého sporu, který přerostl v občanskou válku. Alexandrie se stala místem zrodu prvního velkého schizmatu v křesťanské církvi, mezi ariány, pojmenovanými podle alexandrijského kněze Areia, a ortodoxními, reprezentovanými Athanasiem. Ten byl ustaven alexandrijským patriarchou v roce 326 poté, co První nikajský koncil odsoudil ariánství jako herezi. Tyto rozpory vyústily v roky trvající neklid a povstání. V dalších desetiletích byl Athanasius střídavě vypovídán z Alexandrie a opět dosazován na arcibiskupský stolec (přinejmenším pětkrát byl poslán do vyhnanství). Nesnášenlivost vůči pohanům zapříčinila zničení Serapidova chrámu. Ohledně herezí a jiných rozličných křesťanských směrů se v Egyptě dařilo nejen ariánství, ale své věřící zde nalezly také gnosticismus a manicheismus. Rovněž se zde vyvinulo mnišsské hnutí (monasticismus), které před hmotnými požitky světa upřednostňovalo život v chudobě a oddanost církvi. Egyptští křesťané přijali monasticismus (mnišství) s takovým nadšením a zápalem, že dokonce císař Valens musel stanovit omezení počtu mužů, kteří se mohli stát mnichy. Monasticismus se z Egypta rychle rozšířil i do zbytku křesťanského světa. Ruku v ruce s rozmachem křesťanství docházelo v Egyptě v tomto období k rozvoji užívání koptštiny, což byla určitá forma jazyka starých Egypťanů psaná řeckými písmeny a doplněná některými znaky pro vyjádření hlásek, jež řečtina na rozdíl od egyptštiny neznala. Koptštinu používali původně pohané v rámci svých rituálů. Později ale byla přijata ranými křesťany k šíření evangelia mezi domorodé Egypťany a proto se stala liturgickým jazykem egyptských křesťanů, kterým zůstává dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Byzantský Egypt.", "content": "Za vlády Konstantina I. bylo rovněž založeno nové hlavní město římské říše – Konstantinopol. Na konci 4. století byla říše rozdělena, přičemž území Egypta připadlo východořímské říši. Staletí užívání latiny, která se v Egyptě stejně nikdy plně neprosadila, skončila a řečtina získala zpět své někdejší postavení oficiálního jazyka z dob Ptolemaiovců. Během 5. a 6. století pokračoval pozvolný proces přeměny východořímské říše v Byzanc, křesťanský stát, opírající se o římský správní systém a založený na řecké kultuře. V souvislosti s definitivním vítězstvím křesťanství nastal konečný zánik pohanské kultury: důsledkem vymizení starých egyptských kultů byla ztráta znalosti hieroglyfických znaků z dob Egypta faraónů. Pohanské chrámy byly buď přestavěny v kostely anebo opuštěny a ponechány napospas poušti. Východořímský stát začal nabývat stále více orientální podobu, která nahradila někdejší antický řecko-římský svět. Řecký systém výkonu místní vlády občany (\"poleis\") zcela vymizel. Úřady, nesoucí nové byzantské názvy, byly v dědičném držení bohatých velkostatkářských rodin. Některé věci se však nezměnily: Alexandrie, druhé největší město říše, zůstávala centrem náboženských sporů a násilí. Cyril, patriarcha Alexandrie, přesvědčil v roce 415 správce města, aby vydal příkaz k vypuzení židů. Následnému řádění zfanatizované lůzy padlo za oběť kromě nesčetného počtu židů také řada křesťanů a pohanů. Zavraždění matematičky a filozofky Hypatie během tohoto běsnění je pokládáno za symbol konce éry helénistické kultury v Egyptě. Zhruba v téže době se v Egyptě zrodila nová hereze, která prodloužila období vnitřní nestability Egypta a definitivně jej odcizila říši. Nový náboženský spor se týkal přirozenosti Ježíše Krista. Podstatou celého problému byla otázka, zda měl Kristus jednu nebo dvě přirozenosti (božskou a lidskou). Třebaže současnému člověku se tento rozdíl může jevit jako nepodstatný, v dobách vypjatých náboženských střetů dokázala takováto záležitost rozdělit říši. Monofyzitismus (jak se tento christologický názor nazývá) se zrodil jako reakce na nestoriánství v první polovině 5. století. V roce 451 byl na Chalkedonském koncilu odsouzen jako hereze, ačkoliv mnozí stoupenci monofyzitismu považovali celý spor za výsledek vzájemného nedorozumění, neboť podle nich neexistoval mezi ortodoxním a jejich postojem žádný rozdíl. Navzdory rozhodnutí koncilu získal monofyzitismus v Egyptě a později také v Sýrii celonárodní podporu, což vedlo k permanentnímu napětí mezi Konstantinopolí a Alexandrií trvajícímu po celé zbývající období byzantské nadvlády. Za vlády Justiniána I. (527-565) se východořímské říši podařilo znovu ovládnout dřívější západní provincie v Africe a v Itálii. Avšak tyto úspěchy byly draze vykoupeny a ve svém konečném důsledku jen oslabily celkovou obranu říše. V této době byl také uzavřen poslední starověký egyptský chrám, chrám na ostrově Philae zasvěcený bohyni Eset. K tomu došlo roku 535 (ačkoliv některé zdroje říkají 551 či ještě později), kdy z rozkazu Justiniána byl tento chrám uzavřen. To, že již neexistoval oficiálně žádný chrám, však neznamenalo konec faktický a původní náboženství bylo dál udržováno v podobě lidové. Bylo by hloupé se domnívat, že na tom takto byla většina země, mnohem pravděpodobnější je, že původní náboženství bylo v menšině. Neméně hloupé by však bylo se domnívat, že okamžikem uzavření chrámu přestalo existovat úplně. Ačkoliv názory na to se mohou lišit (tajné uctívání i dlouho poté, neřkuli přetrvání náboženství až do dnešních dnů) je šesté století bráno jako historicky doložený konec tohoto náboženství a arabové (viz níže) se s původním náboženstvím téměř nesetkali, pokud vůbec. Současné rekonstrukcionistické směry (viz Kemetismus & Isidino společenství) nejsou považovány za egyptské náboženství ale pouze za jeho reflexi v současném světě.", "section_level": 1}, {"title": "Perské a arabské výboje.", "content": "Perská okupace Egypta v roce 619 patřila bezesporu k jednomu z největších triumfů Sásánovců v jejich poslední válce proti Byzanci. Sásánovský velkokrál Husrav II. Parvéz zahájil tuto válku údajně jako mstu za zavraždění císaře Maurikia v roce 602 a v prvních dvou desetiletích dosáhl nad Byzantinci řady cenných vítězství, která kulminovala dobytím Jeruzaléma v roce 614 a Alexandrie v roce 619. Obrat ve vývoji války nastal až na jaře 622 protiofenzívou císaře Herakleia. Přesto trvalo ještě skoro dalších šest let, než byl Husrav v roce 628 sražen na kolena. Egypťané, kteří nehořeli nadšením pro císaře v Konstantinopoli, kladli perským okupantům jen zanedbatelný odpor. Husravův syn a nástupce, Kavád II. Šéroé, uzavřel mírovou smlouvu, v níž souhlasil s vydáním všech Sásánovci dobytých zemí východořímskému císaři. Perská okupace napomohla posílení dominance monofyzitismu v Egyptě a když byla v roce 629 obnovena v Egyptě císařská vláda, byla podniknuta rozhodná opatření proti monofyzitům. Egypt se tak fakticky nacházel ve stavu náboženského a politického nepřátelství vůči říši a to právě v době, kdy se na obzoru rýsovala nová hrozba – islámská expanze. Po porážce v bitvě na řece Jarmúku v roce 636 ztratili Byzantinci kontrolu nad Sýrií a bylo jen otázkou času, kdy se arabští dobyvatelé rozhodnou šířit svoji novou víru dále na západ. V prosinci 639 postoupilo vojsko 4000 Arabů, vedených Amr ibn al-Asem a vyslaných chalífem Umarem, z Palestiny do Egypta. Arabské vojsko si rychle podrobilo deltu Nilu. Císařská posádka však ustoupila za hradby měst, kde se dokázala úspěšně bránit déle než jeden rok. Arabové ale vypravili do Egypta posily a v dubnu 641 padla Alexandrie do jejich rukou. Většina egyptských křesťanů své nové vládce uvítala. Nástup nového režimu pro ně znamenal konec náboženských perzekucí a tvrdého daňového útisku ze strany Byzantinců. Císař Konstans II. sice vyslal do Egypta ohromnou flotilu s cílem dobýt jej zpět, přičemž se Byzantincům v roce 645 dokonce podařilo dobýt Alexandrii. Avšak již v následujícím roce muslimové město znovu opanovali, čímž úspěšně završili své podmanění Egypta. Téměř 1000 let trvající etapa řecko-římské vlády v Egyptě skončila.", "section_level": 1}], "src_summary": "Provincia Aegypti (latinský název egyptské provincie, řecky ἐπαρχία Αἰγύπτου), zkráceně Aegyptus, bylo ve starověku jméno římské provincie, zahrnující převážnou část moderního Egypta s výjimkou Sinajského poloostrova. Římský Egypt sousedil na západě s provincií Kyrenaika a na východě s Arabií Petraeou. Území Egypta přešlo pod římskou nadvládu v roce 30 př. n. l. poté, co Octavianus (pozdější císař Augustus) završil své vítězství nad Kleopatrou a Marcem Antoniem v bitvě u Actia z předcházejícího roku. V dobách panování Římanů sloužil Egypt jako hlavní producent obilí pro Řím, často byl proto nazýván „obilnicí říše“.", "tgt_summary": "Aegyptus, lateinisch für Ägypten, war von 30 v. Chr. bis zur islamischen Expansion 642 n. Chr. eine Provinz des römischen bzw. byzantinischen Reichs. Wegen des großen Reichtums Ägyptens nahm sie unter den römischen Provinzen eine gewisse, früher jedoch oft überschätzte Sonderstellung ein: Ägypten galt als die Kornkammer des Imperiums.", "id": 1337210} {"src_title": "Chrámová hora", "tgt_title": "Tempelberg", "src_document": [{"title": "Chrámová hora ve starověku.", "content": "Chrámová hora byl původně vrcholek, který se vypínal na severní straně pevnosti Jebús, později Jeruzaléma. Samotné město (dnes známé jako „Město Davidovo“) se rozkládalo na ostrohu nad údolími Kidron a Tyropoeon. Na severu ostroh pokračoval výšinou Ofel, která přecházela v horu Moria. V roce 996 př. n. l. zbudoval izraelský král Šalamoun na vrcholu hory Moria, kde měl Abraham obětovat Izáka, Chrám. Dnes jsou Davidovo město i Ofel mimo hradby Starého města. Během vlády Davidovců začalo prostranství kolem Chrámu získávat svůj později specifický půdorys nepravidelného čtyřúhelníku. Tato platforma se rozšiřovala spolu s Chrámem. Těžbou kamene při stavbě Chrámu byla hora Moria rozdělena na Chrámovou horu a Golgotu. Po zničení Chrámu babylónským králem Nebukadnesarem II. roku 586 př. n. l. byl Jeruzalém opuštěn, teprve po návratu z babylonského zajetí Židé začali budovat Chrám. Stavbě se ale kladly na překážku různé obstrukce (nejzávažnější bylo pravděpodobně odmítnutí Samařanů na výstavbě Chrámu), proto byla dokončena až roku 516 př. n. l. Nový Chrám byl mnohem skromnější a menší než původní. Koncepce Chrámové hory ale byla zachována. Radikální přestavby se Chrám dočkal za vlády Heroda Velikého. Chrámové nádvoří bylo rozšířeno a budova Chrámu byla přestavěna a zvětšena. Kromě jiného byla přímo na severní straně Chrámové hory postavena obří pevnost, kde byla umístěna římská posádka. Herodes ji na počest svého přítele Marca Antonia nazval Antonia“. Umístění hlavního sídla posádky hned vedle Chrámu mělo své opodstatnění, neboť Římané se obávali (a právem), že povstání, které by mohlo proti nim vypuknout, by mělo centrum právě v Chrámu. Chrám byl zničen Titem v roce 70 a od té doby až do současnosti nebyl obnoven. Z Chrámu zůstaly pouze obvodové zdi, město bylo téměř celé zničeno, jeho hradby strženy a z jeho systému opevnění ponechány pouze tři věže, na jejichž místě dnes stojí Davidova citadela a Jaffská brána. Trosky Chrámu stály na Chrámové hoře pravděpodobně až do vlády císaře Hadriána, který se rozhodl přebudovat Jeruzalém, ležící v ruinách, na římské město Aelia Capitolina. Na Chrámové hoře měl stát chrám Jupitera Kapitolského. Tento krok vedl přímo k Bar Kochbovu povstání, po němž byly zbytky Chrámu definitivně srovnány se zemí, Chrámová hora zorána pluhem, a území bylo ponecháno ladem. Z celé stavby zůstala viditelná pouze Západní zeď, nazývaná někdy jako Zeď nářků. Obětní bohoslužba se od zničení Chrámu Titem konala na Chrámové hoře dvakrát – poprvé v letech 133 – 135 během Bar Kochbova povstání, podruhé na počátku 7. století, kdy se vlády nad městem nakrátko zmocnili Peršané. Poté, co Jeruzalém dobyla zpět byzantská armáda a Židy vyhnala, vládla nad městem pouze do roku 638, kdy ho dobyli Arabové.", "section_level": 1}, {"title": "Chrámová hora v křesťanském období.", "content": "Pro křesťany neměla Chrámová hora velký význam. Zničení Chrámu pro ně představovalo naplnění Ježíšova proroctví, pokoření synagogy znamenalo triumf církve. Centrum křesťanského života se v nově vybudovaném Jeruzalémě soustředilo kolem bývalého popraviště Golgota a tam stojícímu Chrámu Božího hrobu. Na Chrámové hoře bylo v době obsazení Jeruzaléma muslimy smetiště. Židé k Chrámové hoře směli pouze jednou do roka, v den výročí zničení Chrámu, na 9. av.", "section_level": 1}, {"title": "Chrámová hora v muslimském období.", "content": "Když chalífa Umar ibn al-Chattáb dobyl Jeruzalém, chtěl vidět, kde se nacházel Chrám, kam měl být dle muslimské tradice zanesen prorok Mohamed během své Noční cesty. Patriarcha Sofronius jej nejprve zavedl do Chrámu Božího hrobu, ale Umar se v něm odmítl modlit. Sofronius (a podle jiné verze židovský konvertita Ka'ab al-Achbar) ho zavedl na Chrámovou horu, která byla v zanedbaném stavu. Umar tehdy přísahal, že toto posvátné místo očistí, což se stalo, a tehdy byla odkryta původní skála. Chalífa Abd Al-Málik ibn Marwán nad touto skálou postavil v letech 685-691 Skalní dóm, o něco později, v letech 705 – 715, postavil jeho syn Umájad al-Wálid na jižním okraji Chrámové hory mešitu Al-Aksá. Během dalších staletí přibývaly na Chrámové hoře další stavby (viz níže). Koncepci a status Chrámové hory narušilo pouze křižácké období, kdy byl Skalní dóm přejmenován na \"Templum Domini\", a Al-Aksá na \"Templum Salomonis\", nicméně křižáci obě stavby nechali stát. Zájem o Chrámovou horu znovu oživl až na konci 19. století, a to ze dvou důvodů:", "section_level": 1}, {"title": "Izraelské období.", "content": "Ačkoli vláda nad Jeruzalémem náležela od konce 1. světové války Britům, na \"statu quo\" Chrámové hory se nic nezměnilo (byť krvavé nepokoje v Palestině v roce 1929 byly motivovány zčásti tvrzením Arabů, že Židé hodlají znesvětit islámská svatá místa a naopak). Dokonce ani po vyhlášení Státu Izrael v roce 1948, neboť jordánská Arabská legie obsadila Staré Město a dokázala ho udržet. Jediný rozdíl byl v tom, že Skalní dóm a mešita al-Aksá nepožívaly v muslimském světě takovou mediální váhu, jako ve chvíli, kdy se Chrámové hory 7. 6. 1967 zmocnili Izraelci a po devatenácti staletích obnovili židovskou suverenitu nad nejposvátnějším místem judaismu. Během let 1948 až 1967 měli Židé opět, jako v éře Hadriána a Justiniána I., zakázán ke Chrámové hoře přístup. Izrael si oficiálně nárokuje nad Chrámovou horou suverenitu a prohlásil Jeruzalém za nedělitelné hlavní město Izraele (nicméně tento krok nebyl uznán OSN) ale náboženskou správu nad Chrámovou horou předal do rukou muslimské rady Waqf, která má de facto autonomii, nicméně částečně se zodpovídá jordánskému králi. Levi Eškol se po dobytí Jeruzaléma sešel s náboženskými představiteli města a garantoval jménem Státu Izrael suverenitu všem náboženským směrům. Smlouva s Waqfem, kterému Izrael dovolil nadále spravovat Chrámovou horu, měla zaručovat všem, tedy i Židům a křesťanům, vstup a volný pohyb po Chrámové hoře. Situace se změnila po vypuknutí druhé intifády v roce 2000. Na samotné Chrámové hoře je v současnosti zakázáno nemuslimům modlit se, a to z důvodu obav před nepokoji a negativními reakcemi muslimů. Pokud nemuslim zůstane na Chrámové hoře mimo vyhrazený čas nebo se modlí, je vyveden policií. Na celý prostor také dohlížejí strážci Waqfu, kteří mohou v případě potřeby zavolat policii. Krátce po skončení šestidenní války bylo před Západní zdí vybouráno prostranství a odstraněna čtvrť Mughrabi. Toto prostranství, nyní známé jako \"\", je považováno za synagogu pod širým nebem. V okolí probíhají jak archeologické výzkumy, tak i stavební práce.", "section_level": 1}, {"title": "Postavení Chrámové hory v judaismu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tradice týkající se Chrámové hory.", "content": "Chrámová hora je, jak již bylo napsáno, nejsvětějším místem judaismu. Je místem, kde se rodily jeho dějiny, je místem, ke kterému se obracejí věřící během modliteb. Skála, nad níž se nyní tyčí Skalní dóm, je rabíny nazývána – \"even ha-štija\", základní kámen celého světa. Skála na Chrámové hoře má být místem, kde Abraham chtěl obětovat Izáka a tradice ho ztotožňuje i s místem, kde nocoval Jákob, když měl svůj sen, ve kterém viděl vystupovat a sestupovat anděly. Podle dalšího komentáře měli andělé symbolizovat oběti, které byly přinášeny v Chrámu Hospodinu, a odpuštění, které Bůh sesílal na zemi. Chrám byl místem, kde přebývala Boží přítomnost (\"šechina\", hebrejsky: ), kde byla uložena Archa úmluvy, Desky smlouvy, Menora, kde velekněz vcházel do Nejsvětější svatyně na Jom kipur snímat hříchy Izraele. Z náboženského hlediska je tak Chrámová hora místem, kde se Bůh setkával s člověkem, kde se nebesa setkávala se zemí. Podle Talmudu \"šechina\" nikdy neopustila Západní zeď. Všeobecně přijímanou tezí mezi židy téměř všech denominací je, že Mesiáš přijde a postaví na Chrámové hoře Třetí chrám.", "section_level": 2}, {"title": "Právní postavení Chrámové hory v judaismu.", "content": "Chrámová hora je místem, na které bylo dovoleno vstupovat pouze ve stavu úplné rituální čistoty. Jelikož k potřebné rituální očistě nejsou prostředky, většina rabínů zakazuje židům na Chrámovou horu vstoupit. Tento názor ovšem není přijímán všeobecně. Mezi ultraortodoxními, ortodoxními i neortodoxními židy se vyskytují jak názory zastávající stanovisko nevstupovat na Chrámovou horu, tak i názory, které návštěvu hory či některých jejích částí při dodržení určitých postupů povolují, nebo ji alespoň tolerují. Stejně tak neplatí vždy, že ultraortodoxní antisionističtí Židé vždy vstup na Chrámovou horu zakazují a náboženští sionisté povolují. Podle křesťanských zdrojů židé ještě v byzantské době navštěvovali trosky Chrámu, za císaře Juliana Apostaty jim bylo dokonce dovoleno Chrám znovu vybudovat, tudíž zákaz neplatil vždy. První zmínku nacházíme až v dopise od Ovadji di Bertinory roku 1488. Vstup na Chrámovou horu zakazovali a zakazují např. tito rabíni: Vstup na Chrámovou horu povolovali a povolují např. tito rabíni Maimonides se modlil na Chrámové hoře a údajně za jeho dnů měla na Chrámové hoře stát synagoga (podle jiných se modlil ve Skalním dómu, což ovšem halaše neodporuje, neboť není místem modloslužby). Dokonce ustanovil výročí své modlitby na Chrámové hoře (6. chešvan) jako výroční den pro sebe a svou rodinu. Šlomo Goren během svého působení v úřadu vrchního rabína Izraele vstoupil do Skalního dómu, oblečen v talitu, tfilin a se svitkem Tóry. Další rabíni povolují vstup na Chrámovou horu pod podmínkou, že muži i ženy prodělají předtím očistnou koupel v mikvi, ženy nebudou v období menstruace, muži nebudou nosit koženou obuv. Další omezení se týkají prostoru, který mohou židé navštívit – názory se různí, někteří se domnívají, že mohou obejít pouze okraj Chrámové hory, jiní se domnívají, že nesmějí pouze vystoupit na vyvýšenou platformu kolem Skalního dómu, Šlomo Goren i jeho následovníci se domnívají, že by Židé měli vstoupit až do srdce Skalního dómu, aby dokázali svou vládu a suverenitu nad místem. Tato praxe omezeného vystupování na Chrámovou horu je odvozena z původních zvyků, platných za dob Chrámu, kdy byl Chrám rozdělen na „nádvoří národů“, „nádvoří žen“, „nádvoří Izraele“, „svatyně“, a „velesvatyně“. Podle některých přísných nařízení se zákaz pro rituálně nečistého člověka vztahoval na celou Chrámovou horu, podle jiných nesměl vstoupit pouze do ženské části. Na druhou stranu bylo povoleno vstoupit do jakékoli části Chrámové hory, dokonce i do Nejsvětější svatyně, a to v rámci nutných oprav. Podle traktátu Berachot 9, 5 by „člověk neměl vstupovat na Chrámovou horu se svou holí, měl by se zout, neměl by si zkracovat přes ni cestu a plivat kolem sebe.“ Na Chrámovou horu se mohlo vcházet pouze z východní strany a odcházet pouze z pravé strany (kromě zvláštních příležitostí, \"Midot\" 2, 2). V dnešní době je diskutována i otázka přinášení obětí. Podle některých názorů je přinášení obětí zapovězeno až do vybudování Chrámu, podle jiných je možné a dokonce povinné přinést oběť (zvláště pak oběť na Pesach) na Chrámovou horu a obětovat ji na oltáři, který by byl vztyčen na místě původního.", "section_level": 2}, {"title": "Postavení Chrámové hory v islámu.", "content": "Sunnitští muslimové považují Chrámovou horu za třetí nejsvětější místo islámu a místo první \"qibly\" (směru modlitby). Sunna identifikuje místo \"al-masdžid al-Aksá\" (nejvzdálenější mešitu), do které byl prorok Mohamed přenesen během své Noční cesty, jako Jeruzalém a Chrámovou horu, místo, kde svou „mešitu“ měli postavit i David a Šalamoun, které islám uznává jako Boží proroky.", "section_level": 1}, {"title": "Stavby na Chrámové hoře.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Šalamounovy stáje.", "content": "Hebrejsky \"(urvot Šlomo)\", arabsky \"(al-musallan al-Marwání)\". Nacházejí se v jihovýchodním rohu hory. Šalamounovy stáje jsou podzemní chodby, původně to byly východy z jižní strany Chrámové hory, postavené Herodem Velikým. Tyto brány (jednoduchá, dvojitá – Chulda – a trojitá) jsou dosud patrné v jižní hradbě Chrámové hory. Tato část hory je uměle navezená, není součástí původního skalního masivu. Jejich účel byl především podpůrný – jihovýchodní stěna Chrámové hory se tyčí přímo nad srázem do údolí Kidron a je nejméně stabilní a odolná proti zemětřesení. Jako stáje je užívali křižáci během své vlády nad Jeruzalémem, odtud jejich název, který ovšem se Šalamounem nemá nic společného.", "section_level": 2}, {"title": "Zlatá brána.", "content": "Dvojitá brána na východní straně Chrámové hory. Hebrejsky \"ša'ar ha-Rachamim\", arabsky \"báb ar-Rachma\" nebo \"báb at-Tauba\" (brána Milosrdenství nebo brána Pokání). Muslimové ji zazdili a na vnější straně při ní zřídili svůj hřbitov, na který je jinověrcům a bezvěrcům vstup zakázán.", "section_level": 2}, {"title": "Řetězový dóm.", "content": "Arabsky \"Kubbat as-silsila\", nachází se východně od Skalního dómu. Postaven možná již v osmém století Abd al-Málikem. Své jméno má pravděpodobně od stříbrných řetězů, které byly přinášeny k dómu, neboť sloužil jako pokladnice. Křižáci jej přejmenovali na kapli sv. Jakuba Menšího. Mozaiky, kterými je vyzdoben, podle některých odborníků překonávají výzdobu samotného Skalního dómu.", "section_level": 2}, {"title": "Dóm prorokův.", "content": "Arabsky \"Kubbat an-Nábí\", stojí východně od Skalního dómu a byl postaven r. 1538 Muhammadem Bejem, guvernérem Jeruzaléma. Obsahuje mihráb (modlitební výklenek) směřující k Mekce.", "section_level": 2}, {"title": "Dóm Nanebevzetí.", "content": "Arabsky \"Kubbat al-mirádž\", připomínající prorokovu cestu do nebe. Je inspirován byzantským dómem na Olivetské hoře, který označuje místo Ježíšova nanebevzetí (podle islámské tradice). Byl postaven z kamenů z křižáckých staveb. Fakt, že se svatyně nanebevzetí nachází mimo Skalní dóm, svědčí o tom,že islámská tradice nepovažovala dóm a skálu za místo, odkud se prorok vznesl do nebe.", "section_level": 2}, {"title": "Dóm an-Naháwija.", "content": "Arabsky \"kubbat an-Naháwíja\" (dóm Učenců) stojí v severozápadním rohu platformy. Postaven 1207 (podle některých zdrojů 1217) emírem Hasanem ad-Dín jako škola gramatiky a literatury. Také tato stavba byla postavena z kamenů pocházejících z křižáckých budov.", "section_level": 2}, {"title": "Dóm hebronského.", "content": "Arabsky \"Kubbat al-Chálilí\", postaven v 19. století na paměť šajcha Muammada al-Chálilí (dosl. \"hebronský\").", "section_level": 2}, {"title": "Dóm proroka Elijáše.", "content": "Arabsky \"Kubbat al-Chadr\" je otevřená svatyně se šesti mramorovými sloupy nacházející se v severozápadním rohu platformy.", "section_level": 2}, {"title": "Minbar (kazatelna) Burchan ad-Dín.", "content": "Původně postavena pravděpodobně Saladinem v r. 1190 jako \"Minbar as-Saif\" (letní minbar), neboť byla a je používána jako kazatelna pod širým nebem pro letní měsíce. Pojmenována později po kazateli (\"qádí\") Burchanu ad-Dínovi z Jeruzaléma (některé zdroje jej uvádějí jako autora rekonstrukce) r. 1456. Další rekonstrukce proběhla r. 1483 pod tureckým emírem Mohamedem Rašídem. Někdy bývá uváděna jako \"Omarova kazatelna\".", "section_level": 2}, {"title": "Fontána al-Kas.", "content": "Severně od mešity al-Aksá. Postavena r. 709, slouží k rituálnímu umývání modlícím se lidem. Emír Tankaz an-Nasr ji v letech 1327-28 rozšířil. Původně využívala k zásobování vodou systém, který používal Chrám, dnes je napájená z vodní sítě.", "section_level": 2}, {"title": "Kájtbájová fontána.", "content": "Stojí západně od Skalního dómu, na snížené platformě, postavena jako dar egyptského sultána Kájtbáje roku 1487.", "section_level": 2}, {"title": "Arkády.", "content": "Na vrcholu každého z osmi schodišť vedoucí na nejvyšší platformu přímo ke Skalnímu dómu stojí arkády – \"qanátir\". Podle muslimské tradice jsou to váhy (\"mawázin\"), na kterých budou váženy duše na konci dní.", "section_level": 2}, {"title": "Dóm duchů.", "content": "Malá kupolovitá stavba v severovýchodním rohu platformy. Její podlahu tvoří původní skála. Její název odkazuje na Ducha Božího, který měl přebývat na tomto místě, její jiný název, Dóm desek, zase odkazuje na desky Desatera, uložené v Arše úmluvy. Ascher Kaufmann umisťuje právě na jeho místo Nejsvětější svatyni a centrum Chrámu.", "section_level": 2}, {"title": "Brány vedoucí na Chrámovou horu.", "content": "Celkem dvanáct bran vede přímo na Chrámovou horu, z toho jedna (Zlatá brána) je zazděná. Kromě těchto bran se ještě dochovaly tři brány v jižní stěně Chrámové hory, známé dnes jako „jednoduchá“, „dvojitá“ (Chulda) a „trojitá“. Všechny tři jsou zazděné, ale jejich obrysy jsou v jižní opěrné stěně stále dobře patrné. Současné brány jsou až na výjimky pouhé průchody ve stavbách kolem Chrámové hory, nejsou to brány v pravém slova smyslu, jako brány vedoucí skrze hradby do Starého města.", "section_level": 2}, {"title": "Maghrebská brána.", "content": "Je jedinou branou, kterou v současnosti mohou přicházet nemuslimové na Chrámovou horu. Na Chrámovou horu vystupují po visuté rampě po předchozí důkladné prohlídce. Je pojmenovaná podle čtvrti, která se dříve v jejím sousedství nacházela – \"mughrabi\" (marocká nebo „západní“)", "section_level": 3}, {"title": "Řetězová brána.", "content": "Arabsky \"Báb al-silsila\", hebrejsky \"Ša'ar ha-šalšelet\". Své jméno zdědila podle Řetězového dómu a ulici, na kterou navazuje – řetězová (arabsky \"al-silsila\", hebrejsky \"ha-šalšelet\")", "section_level": 3}, {"title": "Brána dešťů.", "content": "Arabsky \"Báb al-matára\". Malý průchod vedoucí přímo k západnímu schodišti na esplanádu Chrámové hory. Pojmenovaná podle umýváren, které se vedle ní nacházejí.", "section_level": 3}, {"title": "Brána obchodníků bavlnou.", "content": "Nejvýstavnější brána vedoucí na Chrámovou horu, navazuje na trh (súk) nazvaný „Trh obchodníků bavlnou“ (\"Cotton merchant market\", \"Súk al-kattáním\")", "section_level": 3}, {"title": "Železná brána.", "content": "Arabsky \"Báb al-chadíd\".", "section_level": 3}, {"title": "Brána dohlížitelů.", "content": "Arabsky \"Báb al-nazír\".", "section_level": 3}, {"title": "Brána Ghawánovců.", "content": "Arabsky \"Báb al-Ghawáníma\".", "section_level": 3}, {"title": "Temná brána.", "content": "Arabsky \"Báb al-atm\".", "section_level": 3}, {"title": "Brána odpuštění.", "content": "Arabsky \"Báb al-chitta\".", "section_level": 3}, {"title": "Brána kmenů.", "content": "Arabsky \"Báb al-asbát\".", "section_level": 3}, {"title": "Konfrontace na Chrámové hoře.", "content": "Již během války za nezávislost v r. 1948 plánovaly radikální židovské skupiny soustředěné především kolem organizace Irgun Cvaj Leumi vyhodit obě mešity do vzduchu, a to i přes nařízení Davida Ben Guriona o neničení náboženských staveb. Jejich úmysl tehdy zmařil neúspěch židovské ofenzívy proti Starému městu. 20. července byl na Chrámové hoře zavražděn jordánský král Abdulláh I. poté, co dokončil modlitbu v mešitě Al-Aksá. Jeho vrah, Mustafa Šukrí Ušo, palestinec spřízněný s rodinným klanem Husejní (do nějž patřil muftí Hadž Amín al-Husejní i Jásir Arafat), ho zavraždil, neboť kolovaly pověsti, že se král chystá uzavřít separátní mír s Izraelem. 7. června 1967, téměř ihned po dobytí Chrámové hory, navrhl tehdejší vrchní rabín izraelské armády a pozdější vrchní rabín Izraele Šlomo Goren, aby byly obě mešity na Chrámové hoře vyhozeny do vzduchu, eventuálně aby byly zdemolovány „v rámci válečných operací“. Šlomo Goren později prohlásil, že bylo velkou chybou nechat mešity stát a že „takovou příležitost již mít nebudeme“. 21. srpna 1969 Australan Michael Dennis Rohan, člen radikální Worldwide Church of God (Světová Boží církev), založil oheň v mešitě Al-Aksá. Rohan patřil mezi fundamentální křesťany, kteří věří, že po postavení Třetího Chrámu a shromáždění Židů v Izraeli dojde k druhému příchodu Ježíše Krista. Oheň tehdy zničil vzácnou kazatelnu, věnovanou Saladinem. 11. dubna 1981 vstoupil do mešity Al-Aksá Alan Goodman, čerstvý přistěhovalec do Izraele z USA, a začal pálit do přítomných lidí. Zabil dva Palestince. V roce 1981 nechala zabetonovat izraelská vláda 2000 let starý tunel u Warrenovy brány, aby předešla nepokojům, které hrozily z arabské strany. Během uplynulých 20 let Waqf zakázal provádět jakékoli archeologické vykopávky na Chrámové hoře. V roce 1996 Izrael otevřel tunely pod západní zdí, což vyvolalo mezi Araby nepokoje. Muslimové tvrdili, že vykopávky a archeologický výzkum jsou jen zástěrkou k narušení stability staveb na Chrámové hoře. V roce 2000 vystoupil tehdejší předseda opoziční strany Likud Ariel Šaron na Chrámovou horu i se svým doprovodem. Přítomní muslimové po něm začali házet kameny a boty. Nepokoje přerostly v několik let trvající druhou Intifádu, někdy nazývanou Intifáda Al-Aksá. Od té doby až do roku 2003 byl vstup na Chrámovou horu nemuslimům zakázán, od roku 2003 je vstup na Chrámovou horu pro nemuslimy povolen pouze ve vyhrazených hodinách. 28. 12. 2001 Nejvyšší islámský výbor pro Palestinu a Al-Kuds prohlásil, že veškeré nároky židů a rabínů na Chrámovou horu jsou fikce a pro existenci Chrámu neexistuje žádný důkaz. V únoru 2004 se po zemětřesení zhroutila přístupová rampa (nazývaná „rampa Šlomo Gorena“) na Chrámovou horu vedoucí skrze Maghrebskou bránu. O tři roky později vypukly na Chrámové hoře nepokoje, které musela policie rozhánět slzným plynem a obušky, když Arabové obviňovali Israel antiquities authority, že práce na rampě mají za cíl zničit mešitu Al-Aksá. V říjnu 2006 navrhl poslanec za krajně pravicovou stranu Národní jednota Uri Ari'el stavbu synagogy na Chrámové hoře, údajně jako příležitost pro islám, aby dokázal, že je skutečně tolerantním náboženstvím. Proti plánu se ostře ohradil Waqf, zástupci izraelských a palestinských Arabů, i někteří izraelští zákonodárci. Totéž navrhl Ehud Barak, tehdy ještě ve funkci ministerského předsedy, na summitu v Camp Davidu r. 2000 (když skupina ultraortodoxních židů chtěla zbudovat Chrám a mešity zbourat nebo přesunout do Mekky). V únoru 2007 povolil Waqf stavební práce za použití těžkých strojů bez jakéhokoliv archeologického průzkumu přímo na Chrámové hoře. Oficiálním důvodem bylo položení kabelu. Israel antiquities authority protestoval několik měsíců proti ničení archeologických artefaktů. Byl založen Výbor proti ničení archeologických artefaktů na Chrámové hoře. Celá záležitost není zatím uzavřena. Šejch Raed Saláh, vůdce Islámského hnutí v Izraeli, v roce 2007 prohlásil: „Po tisící připomínáme, že celá mešita Al-Aksá, včetně všeho co je nad ní i pod ní, je pouze a jedině muslimským majetkem a nikdo nemá právo ani na jediné zrnko písku z ní.“ V rozhovoru pro Makor Rišon 22. 5. 1998 prohlásil Imám mešity Al-Aksá a Muftí Jeruzaléma Akrem Cabari, že „Židé nemají žádná práva na Chrámovou horu“.", "section_level": 2}], "src_summary": "Chrámová hora (hebrejsky \"Har ha-bajit\", \"Chrámová hora\", arabsky, \"al-Haram al-qudsí aš-šaríf\", \"Vznešená svatyně\"), někdy uváděná též jako hora Moria (hebrejsky ), je plošina o půdorysu nepravidelného čtyřúhelníku o rozměrech 313 m (severní strana), 470 m (východní strana), 280 m (jižní strana) a 485 m (západní strana), nacházející se v jeruzalémském Starém Městě. Část západní stěny Chrámové hory tvoří Zeď nářků, pozůstatek druhého židovského chrámu. Na vrcholu hory stojí kromě dvou největších – Skalního dómu a mešity al-Aksá – řada dalších menších staveb. ", "tgt_summary": "Der Tempelberg (hebr. ‚Berg des Hauses [Gottes]‘, ) ist ein Hügel im Südosten des UNESCO-Welterbes Altstadt von Jerusalem, oberhalb des Kidrontales. Auf seinem Gipfel befindet sich ein etwa 14 ha großes künstliches Plateau, das unter Herodes aufgeschüttet wurde und in dessen Mitte der Herodianische Tempel stand, ein Nachfolgebau des nachexilischen jüdischen Tempels, der wiederum auf den Fundamenten des salomonischen Tempels errichtet wurde. Seit dem 7. Jahrhundert n. Chr steht hier der Felsendom. Auf der südlichen Seite der Esplanade befindet sich die al-Aqṣā-Moschee. Der Tempelberg ist einer der umstrittensten heiligen Orte der Welt.", "id": 2126543} {"src_title": "Zweigeltrebe", "tgt_title": "Zweigelt", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Réva vinná (\"Vitis vinifera\") odrůda \"Zweigeltrebe\" je jednodomá dřevitá pnoucí liána, dorůstající v kultuře až několika metrů. Kmen tloušťky až několik centimetrů je pokryt světlou borkou, která se loupe v pruzích. Úponky révy umožňují této rostlině pnout se po pevných předmětech. Růst je středně bujný až bujný, se vzpřímenými letorosty. Včelka je bělavě zelená, okraje uzavřených lístků jsou načervenalé, ochlupení je středně husté. Vrcholek letorostu je středně silně bíle vlnatě ochlupený, s bronzovým nádechem, mladé lístky mají hnědě bronzový nádech. Letorost je červenohnědý. Jednoleté réví je hnědé, v uzlech a kolénkách intenzívněji zbarvené, je středně silné a má středně dlouhá internodia. Zimní pupeny jsou malé, širší, zahrocené. List je středně velký až velký, tuhý, širší než delší, tří-, zřídka pětilaločný s mělkými výkroji, tvar čepele je ledvinovitý, líc listu je tmavě zelený, slabě až silně puchýřnatý, rub listu je hladký. Řapíkový výkroj je lyrovitý, otevřený až mírně překrytý s průsvitem, ohraničený žilkami, řapík listu je středně dlouhý, stejně jako žilnatina listu v okolí řapíku načervenalý. Oboupohlavní pětičetné květy v hroznovitých květenstvích jsou žlutozelené, samosprašné. Středně velký (150 mm, 157-194 g), často křídlatý, kónický hrozen je v dobrých podmínkách velmi hustý, při přetížení očky a v suchých půdách je řidší. Plodem jsou menší až středně velké bobule (17 mm, 1,5 g), kulaté až oválné, modročerné barvy, se středně silnou, stejnoměrně voskově ojíněnou slupkou, se šťavnatou, rozplývavou dužinou plné chuti, která je bez zabarvení. Semeno je středně velké, hruškovité, s prodlouženým zobáčkem, hnědé.", "section_level": 1}, {"title": "Původ a rozšíření.", "content": "\"Zweigeltrebe\" je středně pozdní, moštová odrůda révy vinné (\"Vitis vinifera\"). Byla vyšlechtěna roku 1922 bývalým ředitelem vinařské školy a vinařského ústavu v rakouském Klosterneuburgu, Fritzem Zweigeltem, křížením odrůd \"Svatovavřinecké\" (\"St. Laurent\") a \"Frankovka\" (\"Blaufränkisch\"). O její rozšíření v Rakousku se později zasloužil legendární vinař Dr. Lenz Moser a nyní je zde nejrozšířenější modrou odrůdou. Pěstována je zde především ve vinařských regionech Neusiedlersee a Dolní Rakousko, roku 2009 byla pěstována na 14,1 % plochy vinic, roku 2007 na 6.535 hektarech. \"Zweigeltrebe\" se s úspěchem pěstuje i v jiných částech Evropy. V Maďarsku je vysazeno na necelých 2.000 hektarech vinic, v Německu byla roku 2007 pěstována na 2.798 ha, dále ji najdeme ve Švýcarsku roku 2007 na 14 ha, v Chorvatsku, Slovinsku a v Srbsku. Pár hektarů Zweigeltu objevíte dokonce i za Lamanšským průlivem, v chladné Anglii a v kanadských provinciích Ontario a Britská Kolumbie. Nedávno se „Zweigelt“ ujal na nově vysázených vinicích v Belgii. V druhé polovině 60. let se začala pěstovat i v bývalém Československu, nejvíce na Moravě. Pro zajímavé biologické vlastnosti, hlavně pěstitelské, byla roku 1980 zapsána do Státní odrůdové knihy České republiky, od téhož data je zapsána také v Listině registrovaných odrůd na Slovensku. V ČR má odrůda nejvyšší zastoupení na Mostecku, Brněnsku, Mutěnicku a Strážnicku, nedaří se jí na Čáslavsku. Podíl vinic v ČR roku 1999 byl 2,5 %, roku 2010 již 4,9 %, celkově byla roku 2004 vysazena na 883 ha. Průměrné stáří vinic činilo roku 2010 asi 16 let. Na Slovensku byla roku 2004 vysazena na 70 hektarech, tedy na 0,46 % plochy vinic. Roku 2006 u nás bylo registrováno pět klonů odrůdy, udržovateli jsou Ing. Alois Tománek, Šlechtitelská stanice vinařská Polešovice a ŠSV Velké Pavlovice. Zweigeltrebe přesvědčilo i ty vinaře, kteří modrým odrůdám příliš nevěřili. Jen v letech 1996 až 2002 byla v ČR tato odrůda nově vysazena na 211 hektarech vinic. V roce 2002 bylo v tuzemsku například vypěstováno téměř 150.000 sazenic Zweigeltrebe!", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Friedrich Zweigelt nejprve pojmenoval odrůdu „Rotburger“, což je kombinace barvy (Rot) a původu (Klosterneuburg), teprve roku 1975 dostala na počest šlechtitele svůj současný název (v Rakousku je nazývána Zweigelt). Původní název „Rotburger“ totiž sváděl k záměně s modrou odrůdou Rotberger, německým křížencem odrůd \"Trolínské\" (\"Schiava Grossa\") x \"Ryzlink rýnský\", která je na malých plochách rozšířena v Německu. Další, lokálně používaná synonyma odrůdy \"Zweigeltrebe\" jsou : \"Цвейгельтребе, Цвейгельт, Цвайгельт, Клостернойбург 71, Ротбургер\" (vše Rusko), \"Blaue Zweigeltrebe, Blauer Zweigelt, Cveigelt, Cvejgelt Rebe\" (Bulharsko), \"Dr. Pinot Noir, Kék Rotburger, Klosterneuburg 71, K. 181-2-71, Rotburger\" (Rakousko), \"Zeigel\" (Bulharsko), \"Zweigelt\" (Rakousko), \"Zweigeltova réva, Zweigelt Blau\" (Itálie), \"Zweigelt szölö\" (Maďarsko).", "section_level": 1}, {"title": "Kříženci odrůdy.", "content": "Gertrude Mayer vyšlechtila v Klosterneuburgu roku 1970 modrou odrůdu \"Roesler\", která je křížencem odrůd \"Zweigeltrebe\" x \"Klosterneuburg 1189-9-77\" (\"Seyve Villard 18-402\" x \"Frankovka\") a kombinuje kvalitu mateřské odrůdy s dobrou odolností vůči houbovým chorobám révy.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Odrůda často poskytuje hrozny v kategoriích přívlastkových vín. Je poškozována pouze jarními mrazíky, dřevo dobře vyzrává a proto v zimě nezmrzá, odolává mrazům do -24 °C. Vyžaduje poměrně intenzívní zelené práce na vinici a regulaci výnosů, které jsou vysoké a poměrně stabilní, problémem je někdy též nestejnoměrné vyzrávání hroznů. Podnože se volí se podle druhu půdy. Vhodné jsou hlavně podnože se silnějším růstem a pro vápenité půdy se doporučují 125 AA a Cr 2. Je předurčena na vysoké vedení s dlouhými tažni. Větší zatížení zvyšuje výnosy, ale snižuje kvalitu vína. Zatěžuje se jen 6-8 očky na 1 m2. Plodnost je pravidelná a velmi dobrá, až 10-16 t/ha při cukernatosti 16,5-19 °NM a obsahu kyselin 7-9 g/l. Pro výrobu kvalitních vín potřebuje omezit počet hroznů připadajících na jeden keř pomocí vhodného řezu a probírkou.", "section_level": 1}, {"title": "Fenologie.", "content": "Středně pozdní odrůda raší i kvete středně raně, raší ve druhé dekádě dubna, kvete ve 2. dekádě května. Špatné počasí květy nepoškozuje. Dozrává koncem září, období sklizně trvá od začátku října zhruba do poloviny tohoto měsíce.", "section_level": 2}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Odrůda poměrně dobře odolává plísni révové (\"Plasmopara viticola\") a středně dobře padlí révovému (\"Uncinula necator\"). Plíseň šedá (\"Botrytis cinerea\") škodí za dešťů v době dozrávání. Koncem 20. století se také ukázalo, že odrůdu často napadá stolbur (fytoplazmóza). V 90. letech 20. století začalo na vinicích docházet zvýšenou mírou k vadnutí hroznů, které způsobuje více faktorů, například nedostatek draslíku v půdě, přetížení keře a stres.", "section_level": 2}, {"title": "Poloha a půdy.", "content": "Je vhodná i do okrajových vinařských oblastí pro své rané zrání. Tato odrůda nemá zvláštní nároky na polohu ani na kvalitu půdy. Ideální jsou svahovité a dobře exponované pozemky. Vhodné jsou dobře výživné půdy, bohaté na draslík, středně hluboké, hlinito-písčité. Lze ji pěstovat i na půdách s vyšším obsahem vápníku. Nesnáší suchá stanoviště.", "section_level": 2}, {"title": "Víno.", "content": "Z vyšších sklizní jsou vína hrubá. Třapinu je třeba při zpracování hroznů odstranit, je totiž bohatá na chlorofyl a nesmí se vyluhovat do moštu. Jinak jsou vína neharmonicky trpká. Při zpracování hroznů v přívlastkové kvalitě využíváme delší maceraci při teplotách nad 25 °C pro optimální extrakci barvy a taninů a pro zajištění plnosti chuti. Takové víno by mělo zrát v sudech, v klasických, velkoobjemových dřevěných, nebo i v sudech barrique. Biologické odbourávání kyseliny jablečné je nenahraditelnou součástí technologie. Výsledný produkt by měl mít výrazné aroma, jemné taniny a vysokou plnost v chuti. Hrozny v jakostních kategoriích zpracováváme krátkodobou macerací, 5-7 dní. Vína tohoto typu často zrají v nerezových tancích, za pomoci mikrooxidace dávkovači kyslíku. Z odrůdy se často vyrábějí i rosé, technologie výroby často vyžaduje pouze několikahodinovou maceraci, okamžité lisování a výrobu přísně reduktivní metodou pro zachování kvality, barvy a svěžesti. Barva odrůdového vína je temně rubínově červená, vůně jemná, může připomínat \"Svatovavřinecké\", objevíme v ní třešně, višně či švestky, chuť u mladého vína může být hrubší a drsná, po vyzrání velmi jemná, harmonická, s jemnou tříslovinkou a určitou přímočaře pevnou řízností. Při vysokých úrodách hroznů je víno této odrůdy hrubé, kyselejší a méně barevné. Z dobře vyzrálého hrozna však poskytuje tmavě zabarvené, granátové víno se zábleskem fialek. Aroma mladého vína se poměrně rychle zušlechťuje, víno však musí zrát v dřevěném sudu (nemusí být barikový). Po roce zrání pak překvapí ovocně kořenitou vůní a hebkou, sametovou chutí. Ve vůni a chuti můžeme hledat ostružiny, višně, višňový kompot, lesní ovoce. Víno z této odrůdy je vhodné též ke scelování. Odrůdová vína jsou vhodná ke střednědobé archivaci.", "section_level": 1}, {"title": "Stolování.", "content": "Vína doprovázejí bez problémů nejrůznější masité pokrmy i vydatné sýry, případně těstoviny. Vhodná jsou k jemně kořeněnému masu, bažantu, biftekům. K „zweiglu“ je vhodné například hovězí v karamelo-švestkové omáčce či jemné, vysoce jakostní tvrdé sýry.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zweigeltrebe (zkratka Zw, název dle VIVC \"Zweigeltrebe Blau\") je moštová odrůda révy vinné (\"Vitis vinifera\"), určená k výrobě červených vín. Odrůda byla vyšlechtěna v roce 1922 ve Spolkovém ústavu pro vinařství a ovocnářství v rakouském Klosterneuburgu. Odrůdu vyšlechtil Fritz Zweigelt křížením odrůd \"Svatovavřinecké\" (\"St. Laurent\") a \"Frankovka\" (\"Blaufränkisch\").", "tgt_summary": "Zweigelt ist eine Rotweinsorte. Sie heißt auch Blauer Zweigelt, Rotburger oder Zweigeltrebe. Die Sorte, eine Neuzüchtung aus zwei österreichischen autochthonen Rebsorten, ist mittlerweile die am meisten verbreitete Rotweinsorte in Österreich.", "id": 1505649} {"src_title": "Alžběta z Yorku", "tgt_title": "Elizabeth of York (Königin)", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Alžběta se narodila ve Westminsterském paláci jako nejstarší dítě Eduarda IV. a jeho manželky Alžběty Woodvilleové, pro niž to bylo druhé manželství – jejím prvním manželem byl John Grey, s nímž měla dva syny – Thomase Greye a Richarda Greye. Alžbětinými mladšími sourozenci byli Marie z Yorku (zemřela ve věku 14 let), Cecílie z Yorku, Eduard V., anglický král, Markéta z Yorku (zemřela v osmi měsících), Richard ze Shrewsbury, 1. vévoda z Yorku, Anna z Yorku, George Plantagenet, bedfordský vévoda (zemřel ve věku dvou let), Kateřina z Yorku a Bridget z Yorku.", "section_level": 1}, {"title": "Zásnuby.", "content": "Jako pětiletá byla chvíli zasnoubená s Georgem Nevillem, synem Johna Nevillea, hraběte z Northumberlandu, který byl stoupencem Eduarda IV. Zásnuby se však zrušily, protože John Neville se časem přidal ke královým odpůrcům. Roku 1475 Alžbětu nabídli jako nevěstu pro Karla, francouzského dauphina. Zásnuby se však neuskutečnily, protože Karlův otec, Ludvík XI., ji jako nevěstu odmítl. V roce 1477, když jí bylo 11 let, se Alžběta spolu se svou matkou a tetou z otcovy strany, Alžbětou z Yorku, vévodkyní ze Suffolku, stala členkou Podvazkového řádu.", "section_level": 1}, {"title": "Období po smrti otce.", "content": "Roku 1483 zemřel Eduard IV. a Alžbětin mladší bratr, Eduard V., se stal králem. Protože mu bylo jen třináct let, stal se regentem a ochráncem mladého krále Alžbětin strýc z otcovy strany Richard, vévoda z Gloucesteru. Richard zadržel Eduarda V. na jeho cestě z Ludlowa, kde žil jako princ z Walesu, do Londýna, kde měl být korunován. Umístil ho do londýnského Toweru, údajně kvůli bezpečnosti. Alžběta Woodvilleová potom našla spolu se svým mladším synem Richardem a dcerami útočiště ve Westminsterském opatství. Richard však naléhal na Alžbětu, aby mohl do Toweru dát i malého Richarda. Matka nakonec souhlasila, malý král Eduard V. však o tři měsíce později zemřel. Po jeho smrti začal Richard podnikat kroky, kterými izoloval své synovce a neteře od matčiných příbuzných z rodu Woodvilleů. O dva měsíce později, 22. června 1483, bylo manželství Eduarda IV. prohlášeno za neplatné. Ukázalo se, že Eduard už byl v době manželství s Alžbětou Woodvilleovou zasnoubený s Lady Eleanor Butlerovou. Tím se z jejich společných dětí stali levobočci (nemanželské děti), a tak neměli nárok na trůn. Parlament vydal zákon Titulus Regius (\"Titulování krále, The Title of the King\"), který podpořil toto rozhodnutí, tedy zákonně prohlásil děti Eduarda IV. za nemanželské a vyhlásil Richarda právoplatným králem. Richard potom 6. června 1483 nastoupil na trůn jako Richard III. Eduard V. a jeho bratr zmizeli krátce po Richardově jmenování králem. Brzy se začaly šířit zvěsti, že byli oba zavražděni.", "section_level": 1}, {"title": "Boj o královský trůn.", "content": "Alžbětina matka Alžběta Woodvilleová se spojila s Lady Margaret Beaufortovou, matkou Jindřicha Tudora, který měl blízko ke královské rodině. I když byl Jindřich prapravnukem krále Eduarda III., jeho nárok na trůn byl slabý kvůli podmínce, která zamezovala nástup na trůn jakýmkoli dědicům ze zákonných potomků jeho dědečka Jana z Gentu (syn krále Eduarda III.) a Kateřiny Swynfordové. Navzdory tomu se jeho matka a Alžběta Woodvilleová dohodly, že Jindřicha dostanou na trůn a on se ožení s Alžbětou z Yorku. Tím by se spojily dva soupeřící anglické šlechtické rody. V prosinci 1483 Jindřich přísahal v katedrále v Rennes, že si Alžbětu vezme za ženu. Krátce nato se začaly připravovat plány na získání trůnu. Mezitím Richard III. plánoval, že Alžbětu ožení s bezvýznamným námořním důstojníkem, synem Roberta Stillingtona. Tento důstojník a zároveň byl však zajat Francouzi na pobřeží Normandie a byl uvězněn v Paříži, kde zemřel \"„o hladu a chudobě“ \". Roku 1484 Alžběta se svou rodinou opustila Westminsterské opatství a vrátila se na královský dvůr Richarda III. Proslýchalo se, že si ji její strýc chce vzít za manželku. Jeho žena, Anna Nevilleová, totiž umírala a neměli žádné žijící potomky. Richard však tyto zvěsti popřel. Neexistují žádné přesvědčivé důkazy podporující Richardův záměr oženit se s Alžbětou, i když sir George Buck později tvrdil, že má list, který to potvrzuje. Dne 7. srpna 1485 se Jindřich s vojskem vylodil ve Walesu a začal pochodovat do Anglie. 22. srpna 1485 se odehrála bitva u Bosworthu, ve které se střetli Alžbětin snoubenec a strýc. Navzdory tomu, že Richard měl větší armádu, byl v boji poražen a zabit. Jindřich měl po vítězství ve válce růží právo na korunu a stává se králem Jindřichem VII.", "section_level": 1}, {"title": "Královská manželka.", "content": "Jindřich byl dědicem rodu Lancasterů, ale tento šlechtický rod byl mladý a méně významný než rod Yorků, on však získal trůn na základě svého vojenského vítězství. I když si byl vědom a uznával potřebu svého sňatku s Alžbětou kvůli zabezpečení stability trůnu, upevnění svého postavení, a oslabení dědických nároků jiných pozůstalých členů z rodu Yorků, neměl Jindřich v úmyslu dělit se s někým o moc, ani se svou ženou. Chtěl, aby bylo jasné, že on vládne jako král – vítěz, tedy jako jediný vládce, a ne jako Alžbětin manžel. Aby to bylo možné, okamžitě zrušil zákon \"Titulus Regius\", čím znovu zlegitimoval děti Eduarda IV. a uznal vládu Eduarda V., protože nechtěl, aby jeho manželka měla právo na trůn jako dědička Eduarda IV. a rozhodl se, že jeho korunovace se uskuteční 30. října 1485, tedy ještě před svatbou. Jindřich však nedostal povolení na svatbu od papeže. Nakonec parlament sepsal petici jménem lidu, která uznávala jeho svatou přísahu, a tak si Jindřich mohl Alžbětu vzít. Učinil tak 18. ledna 1486. Jejich první syn Artur se narodil 20. září 1486. Jindřich korunoval Alžbětu královnou 25. listopadu 1487. I když Jindřichův nárok na trůn byl založen na vojenském vítězství, Alžběta by měla být právoplatnou dědičkou trůnu jako potomek Eduarda IV., protože se předpokládalo, že oba její bratři byli mrtví. Jejich manželství bylo nakonec vydařené a oba partneři se navzájem měli v úctě. Alžběta jako královna nevyvíjela žádnou politickou snahu a kvůli své rozhodné tchyni Lady Margaret Beaufortové, ale byla laskavá, vlídná a štědrá ke svým příbuzným a poddaným. Alžběta milovala tanec, hudbu a hru v kostky. Chovala anglické chrty a podle některých historických záznamů měla ráda lukostřelbu a lov.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Alžběta porodila svému manželovi Jindřichovi VII. sedm dětí:", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Dne 14. listopadu 1501 byl Alžbětin nejstarší syn Artur, který měl za manželku španělskou infantku Kateřinu Aragonskou (dcera Ferdinanda II. Aragonského a Isabely I. Kastilské), spolu se svou ženou poslán na hrad Ludlow, což byla tradiční rezidence princů z Walesu. Artur o šest měsíců později zemřel, pravděpodobně na infekční onemocnění virového původu, a Kateřina, které se podařilo z téže choroby vyléčit, se stala vdovou. Tato událost velmi zarmoutila Jindřicha VII. a Alžběta se ho snažila utěšit, že jeho matka, neměla víc dětí a on byl jejím jediným synem, ale že jim Bůh nechal ještě jednoho pěkného syna a dvě krásné princezny, a že ještě jsou oba dost mladí, aby měli další děti. Arturova smrt podnítila Alžbětu, aby ještě jednou otěhotněla. Dne 2. února 1503 porodila děvče, které pojmenovali Kateřina, ale dítě zemřelo několik hodin po porodu. Alžběta dostala poporodní infekci a zemřela 11. února, v den svých třicátých sedmých narozenin. Její manžel upřímně oplakával její smrt. Na několik dní odešel na osamělé místo a nikdo k němu nesměl. Navzdory tomu, že byl známý svou šetrností, zorganizoval jí velkolepý pohřeb. Alžběta je pochována ve Westminsterském opatství v \"Dámské kapli\" (\"Lady Chapel\"), kterou jí dal Jindřich postavit.", "section_level": 1}, {"title": "Po Alžbětině smrti.", "content": "Jindřich VII. po čase uvažoval o další svatbě s cílem obnovit spojenectví se Španělskem – jako možné manželky vystupovaly Juana, královna – vdova neapolská (neteř Ferdinanda II. Aragónského), Jana, kastilská královna (dcera Ferdinanda a Isabely) a Markéta, savojská vévodkyně (švagrová Jany Kastilské). Nakonec však zemřel jako vdovec roku 1509. Pochovali ho vedle manželky Alžběty. Jejich hrob se nachází pod jejich obrazem v kapli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alžběta z Yorku (11. únor 1466, Westminsterský palác – 11. únor 1503, Tower, Londýn) byla anglická královna, manželka Jindřicha VII., za nějž se provdala roku 1486. Měli spolu sedm dětí, mezi nimi i budoucího krále Jindřicha VIII. Jako jediná žena v historii byla Alžběta z Yorku dcerou, sestrou, neteří, manželkou, matkou a babičkou anglického krále a 2 anglických královen (v tomto pořadí). Byla považována za jednu z nejkrásnějších žen své doby.", "tgt_summary": "Elizabeth of York (* 11. Februar 1466 im Westminster Palace; † 11. Februar 1503 im Tower of London) war eine englische Prinzessin aus dem Haus York und die älteste Tochter des Königs Eduard IV. und dessen Ehefrau Elizabeth Woodville. Nach dem Sturz ihres Onkels Richard III. heiratete sie den neuen König Heinrich VII. und wurde die Mutter des zukünftigen englischen Königs Heinrich VIII. sowie der zukünftigen Königin von Schottland Margaret Tudor und der zukünftigen Königin von Frankreich Mary Tudor. Sie überlebte ihre Kinder Edmund, Elizabeth und den bereits fünfzehnjährigen Thronfolger Arthur und starb 1503 an der Geburt ihrer jüngsten Tochter Katherine. ", "id": 328498} {"src_title": "Suchá zídka", "tgt_title": "Trockenmauerwerk", "src_document": [{"title": "Materiál.", "content": "Jejich výtvarné ztvárnění mu­sí být podřízeno celkové koncepci sadovnického díla. Suché zídky nesmějí působit rušivě a tvrdě. Suché zídky jsou navrhovány jako nízké, maximálně 120—150 cm vysoké stavby. Suché zíd­ky jsou stavěny bez malty jen do 100 cm. Vysoké zdi špatně vzdorují tlaku a jsou méně vzhledné. Je-li výškový rozdíl větší, mají být založeny raději dvě nebo více nižších zídek terasovitě nad sebou. Zídky se mohou střídat s mírnými travnatými svahy, rovinkami, nebo mají být zídky přerušeny schodišti a chodníčky. Nejvhodnějším stavebním materiálem je kámen. Je vhodné používat ká­men štípaný plošně, pevný tak aby se vlivem počasí nerozpadal. Stavební materiál (kámen) použitý na zídku má být vždy jednoho druhu. Důležitá je barva kamene. Nejpůsobivější jsou světlé a teplé odstíny kamene. Schodiště vedoucí zídkou musí být ze stejného materiálu jako suchá zídka a lze je zdůraznit vyššími květinami nebo poléhavými dřevi­nami, vysazenými na okraji schodiště. Vysazené květiny nemají zakrývat více než l/2 lícní strany zídky. K výsadbě jsou používány většinou otužilé a nená­ročné skalničky.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba.", "content": "Šíř­ka základové rýhy má být nejméně 40 cm hluboká. Na betonový základ se kladou další kameny. Suché zídky jsou stavěny bez použití malt či betonů jako pojiva a při správném stavebním postupu je stavba kvalitou zcela dostatečná i dlouhodobě. Pro větší pevnost zídky je ale někdy doporučováno spáry vyplnit cementem. S ohledem na zvýšení pevnosti a snížení údržby tak lze zídky stavět na cementovou maltu a pro rostliny ponechat místy otvory. Druhou a další vrstvy kamene při stavbě je třeba položit vždy o 2—3 cm dozadu tak, aby kameny měly spád proti svahu a zídka byla mírně šikmá. Tím bude dosaženo vyšší stability a zídka bude zachycovat více srážek, nebude docházet k vyplavování země ze spár. Jednotlivé kameny je třeba podsypávat nezaplevelenou zeminou. Tloušťka suché zídky na vrcholu zdi má činit 25—30 cm. Šířka spár pro výsadbu rostlin má být 2—3 cm.", "section_level": 1}, {"title": "Výsadba.", "content": "Zídka má být osazována buď hned při stavbě, nebo po dokončení. Rostliny se vysazují do kolmých spár, které jsou podloženy kamenem nižší vrstvy, aby rostlina při neopatrné zálivce nevypadla a také netrpěla tolik suchem. Úprava okolí zídek má být co nejpřirozenější. Květiny je vhodné vkládáme do spár a utěsnit živnou a kyprou zemí a navíc, je li ta možnost, ještě také mechem. K osázení se používají nižší nenáročné kvetoucí trvalky. Rostlin nesmí být mnoho, protože kámen je význačný dekorační prvek, který slouží k vyznačení určitých linií a ke zdů­raznění výškových rozdílů. Nad zídkou, za korunou zídky, je vhodné založit květinový záhon, který osázíme nižšími trvalkami Ten je vhodným estetic­kým doplňkem suché zídky a někdy jsou zde používány i středně vysoké trvalky a keře. Nejpůvabněji ovšem působí nízké polštářovité trvalky, které změkčují vrchní lícní hranu zídky. K změkčení okrajů schodišť, rohů zídek a k přerušení dlouhých strohých linií lze vysázet nízké poléhavé dřeviny, např. skalníky, jalovce aj. Pod zídkou a v popředí jsou doporučeny vysa­dit plazivé polštářovité rostliny, skalničky, které se tu a tam přeruší trsem vyšších květin. Cesta pro návštěvníky má být s odstupem alespoň 50 cm od zídky.", "section_level": 1}, {"title": "Údržba.", "content": "K základnímu ošetření po vysázení patří především pravi­delné pletí, občasné opatrné nakypření půdy kolem rostlin, přiměře­ná zálivka, ochrana choulostivých rostlin před mrazem a kontrola uvolněných kamenů. Ochrana před mrazem má být provedena nejlépe chvojím, aby se uchránily před holomrazy a zimním sluncem. Náročností údržby jsou srovnatelné se štěrbinovými skalkami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Suchá zídka je prvek zahradní architektury, který je používán v zahradách, sadech a parcích. Suché zídky jsou tvořeny stavebním materiálem, nejčastěji kameny, zeminou a výsadbou, obvykle bez použití jiného pojiva (malty). V některých případech je při stavbě malta jako pojivo použita nebo doporučena. Suchá zídka není gabion, není pouhá kamenná zeď, je spíše zahradní úpravou podřízenou pravidlům sadovnické tvorby, výsadbou a použitím kamene je velmi blízká skalce. Suché zídky lze budovat tam, kde je nutné zachytit tlak zeminy násypu, jako nenáročné opěrné zdi, které jsou součástí kompozice, nebo i tam, kde je třeba v zemních zářezech udržet terén (zárubní zeď). Suché zídky lze použít v dobře promyšlené kompozici i jako součást zvýšeného záhonu.", "tgt_summary": "Trockenmauerwerk (auch \"Klaubsteinmauerwerk\") bezeichnet ein Mauerwerk aus Bruch- bzw. Natursteinen, das ohne Zuhilfenahme von Mörtel errichtet wurde. Trockenmauerwerk wird heute vor allem im Gartenbau angewandt, hatte aber in der Baugeschichte verschiedene Anwendungsbereiche, so beim Haus- und Objektbau, Brunnenbau, im historischen Wasserbau, bei der Anlage von Feld- und Wehrmauern und im landwirtschaftlichen Terrassenbau (wie dem Steillagenweinbau). Vollständig aus Trockenmauerwerk bestehende Häuser beschreibt der Artikel Kraggewölbebauten aus Trockenmauerwerk. ", "id": 1412858} {"src_title": "Vývojová psychologie", "tgt_title": "Entwicklungspsychologie", "src_document": [{"title": "Vývojová periodizace.", "content": "Existují různé teorie popisující vývoj člověka od narození až po smrt. Lze je rozdělit do dvou hlavních skupin, které popisují vývoj buď jako stadiální, nebo kontinuální. Kontinuální teorie uvažují stále stejnou strukturu psychických funkcí, které se liší pouze svojí mírou (například nárůst inteligence, krátkodobé a výrazné zvýšení emocionality v adolescenci a podobně). Naopak stadiální teorie rozdělují život člověka do různých, kvalitativně oddělených stádií. Tyto jednotlivé fáze se vyznačují vlastními specifickými zvláštnostmi, charakteristickými pro dané vývojové období života jedince. V ontogenezi lze rozlišit tři hlavní období: dětství, dospělost a stáří. Hlavním problémem členění duševního vývoje je najít vyhovující kritérium, ze kterého by se vycházelo. V historii vývojové psychologie byly zaznamenány pokusy rozličného členění (fyzický věk, tělesný vzrůst, produktivita člověka a pod). Rozdělit lidský život na určité časové úseky se pokoušeli lidé od nepaměti. Hippokratés dělil lidský život na sedm období, každé po sedmi letech. Sedm životních fází použil i Jan Ámos Komenský ve svém díle Orbis pictus – 7 období: dítě (0-7let), pachole (7-14let), mládenec/děvče (14-21let), jinoch/panna (21-28let), muž/žena (28-35let), stařec/bába (35-42let), kmet/sešlá bába (nad 42let). Pražský psychiatr K. Amerling spojoval vždy 3 sedmiletí do jednoho cyklu a maximální lidský věk 84let dělil na 4 období — životní jaro, léto, podzim, zimu. Z hlediska anatomického a fyziologického se pokusil o periodizaci lidského života A. Haller. Toto rozdělení na základě anatomickém je ale jednostranné, popisuje jen vnější faktory — délku kostry, objem těla, váhové přírůstky atd. Dělil život do 9 fází:", "section_level": 1}, {"title": "Biopsychologická vývojová periodizace.", "content": "Snahou této koncepce je komplexní periodizace, která by zachytila nejen biologický, ale i psychický a sociální obraz vývoje člověka. Jako příklad biopsychologické koncepce je dělení podle Václava Příhody", "section_level": 1}, {"title": "Psychologická vývojová periodizace.", "content": "Další členění vypracoval Jean Piaget. Ve své koncepci se soustředil hlavně na to, jak se u dítěte vyvíjí logické myšlení, jak dítě chápe matematické, geometrické, fyzikální a jiné logické operace. V psychologii se tyto termíny určují smyslovým vnímáním, motorikou nebo souhrou činností. Hlavní etapy vývoje podle Piageta:", "section_level": 1}], "src_summary": "Vývojová psychologie je jednou ze základních disciplín psychologie. Zabývá se činiteli, zákonitostmi a průběhem psychického vývoje člověka od početí po smrt. Shromažďuje, popisuje, srovnává a třídí poznatky o duševním životě člověka od počátku až do konce jeho vývoje. Sleduje ustavičné proměny, vznikání a zanikání, které probíhají u člověka od počátku jeho života. Studium změn chování a prožívání v určitém časovém průběhu je nejobecnějším předmětem široce chápané vývojové psychologie. Proces vznikání, proměn a zanikání se nazývá geneze ( z řec.genesisi = vznik). ", "tgt_summary": "Die Entwicklungspsychologie ist ein Teilgebiet der Psychologie. Ihr Gegenstand ist die Beschreibung und Erklärung zeitlich überdauernder, aufeinander aufbauender Veränderungen menschlichen Erlebens und Verhaltens über die gesamte Lebensspanne. Diese Veränderungen führen zu einer Zunahme oder Abnahme von Fähigkeiten im nicht von Krankheit bestimmten, biologisch artgemäßen Verlauf des Lebens. Nicht Gegenstand der Entwicklungspsychologie sind auch kurzfristige stimmungsabhängige oder reaktive, von plötzlichen äußeren Ereignissen verursachte Veränderungen.", "id": 251924} {"src_title": "Renault", "tgt_title": "Renault", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Firma Renault byla založena 25. února 1899 jako \"Société Renault Frères\" Louisem Renaultem a jeho bratry Marcelem (1872–1903) a Fernandem (1865–1909). Louis byl mladý inženýr, který již předtím sestrojil několik vozů, jeho bratři zase měli obchodní zkušenosti z otcovy textilní firmy a finance. Založenou společnost vlastnili starší sourozenci Marcel a Fernand. První auto, zkušební prototyp Renault Voiturette 1CV, koupil 24. prosince 1898 kamarád Luisova otce po zkušební jízdě, která ho mile překvapila. V únoru 1899 získal patent na svoji konstrukci automobilu. Finance získané z patentu kloubového hřídele mu umožnily zahájit malosériovou výrobu automobilu pro první zákazníky. V roce 1899 vyrobil celkem 71 automobilů typu A. V roce 1903 začal Renault vyrábět své vlastní motory, do té doby je kupoval od firmy De Dion-Bouton. První větší objednávka přišla v roce 1905, kdy \"Société des Automobiles de Place\" koupila vozy Renault AG1 k vytvoření vlastní flotily taxislužby. V roce 1907 měla značka Renault významný podíl na londýnských a pařížských taxi. Renault byl také nejprodávanější zahraniční značkou v New Yorku v letech 1907 a 1908. V roce 1908 společnost vyrobila 3 575 vozů, tím se stala největším výrobcem automobilů ve Francii. Automobilka Renault se proslavila po úspěších v prvních meziměstských závodech konaných ve Švýcarsku. Louis i Marcel závodili ve svých vozidlech. Ovšem Marcel Renault se zabil při nehodě v průběhu závodu Paříž-Madrid v roce 1903. Ačkoli Louis už nikdy nezávodil, jeho společnost se i nadále na závodech velmi podílela, Ferenc Szisz například vyhrál první Grand Prix v Renault AK 90CV v roce 1906. Louis se stal jediným vlastníkem, poté co jeho bratr Fernand zemřel po dlouhé nemoci v roce 1909. Společnost přejmenoval na \"Société des Automobiles Renault\" (\"Automobilová společnost Renault\"). V té době byly vozy Renault luxusní zboží, cena nejmenších Renaultů byla 3000 franků, částka rovnající se výdělku deseti let práce průměrného pracovníka. První skutečný komerční nákladní automobil od firmy byl představen v roce 1906. Během první světové války firma vyráběla munici, vojenské letecké motory (první letecké motory Rolls-Royce byly Renault V8), nebo například tank Renault FT-17. První traktor Renault, Type GP byl vyráběn v letech 1919 a 1930. Logo z roku 1925 mělo poprvé tvar kosočtverce, který znázorňuje diamant, touhu značky projektovat silný a konzistentní firemní image.", "section_level": 2}, {"title": "Meziválečné období.", "content": "V meziválečném období se Renault snažil konkurovat stále populárnějším malým a cenově dostupným autům, zatímco problémy s akciovým trhem a pracovní silou zpomalily růst společnosti. Renault začal vyrábět menší vozy, které byly nejpopulárnější, zatímco nejméně produkované byly ty nejsilnější (model 18/24CV). Renault nabízel osm druhů karoserií. Vývoz do Spojených států k roku 1928 klesl téměř k nule ze svého nejvyššího bodu před první světovou válkou, významným faktorem byla vyšší cena oproti americkým konkurentům. Koncem dvacátých a během raných třicátých let byl Renault překonaný Citroënem jako největší výrobce automobilů ve Francii. Ovšem Citroën zasáhla významněji velká hospodářská krize, Renault vyrovnal ztráty díky výrobě traktorů, železničních motorových vozů a zbraní. Renault se tak opět stal největším výrobcem ve Francii až do osmdesátých let. Po francouzské kapitulaci v roce 1940 Louis Renault odmítl vyrábět tanky pro nacistické Německo, které převzalo kontrolu nad jeho továrnami. Raději místo toho produkoval kamiony. Továrna byla Brity v březnu 1942 bombardovaná 460 tunami bomb, což způsobilo rozsáhlé škody spolu s těžkými civilními ztrátami. Renault se rozhodl přestavět továrnu tak rychle, jak jen to bude možné, ale v bombardování pokračovali Američané i v dubnu a v září 1943. Pár týdnů po osvobození Paříže, na začátku září 1944, byly brány závodu Renault znovu otevřené. Prozatímní vláda obvinila Louise Renaulta z kolaborace s Němci a byl uvězněn ve Fresnes, kde zemřel dne 24. října 1944 za nejasných okolností během čekání na soud. 16. ledna 1945 byla firma znárodněna jako \"Régie Nationale des Usines Renault\" (\"Národní představenstvo závodů Renault\").", "section_level": 2}, {"title": "Po 2. světové válce.", "content": "Model 4CV (\"quatre chevaux – čtyři koně)\" byl prvním typem, který překonal hranici 1 miliónu vyrobených kusů. V roce 1951 Renault uvedl svůj vlajkový model, dvoulitrový čtyřválcový Renault Frégate, jeho prodeje více než půl milionu kusů zajistily produkci až do roku 1961. Renault Dauphine (1956–1967) byl vyvážen do zemí Jižní Afriky, Austrálie, Mexiko, Belgie a Irska a licencován v Brazílii, Španělsku, Argentině, Izraeli, USA a Japonsku. Společnost také dosáhla úspěchu s Renault 4 (1961–1992), Renault 16 (1965–1980) první pětidvéřová karoserie typu hatchback, Renault 6 (1968–1986), Renault 12 (1969–2000), Renault 5 (1972–1996) a Renault 9 (1981–1988). V Severní Americe Renault spolupracoval s American Motors a koupil menšinový 22,5% podíl ve společnosti na konci roku 1979. V roce 1982 se po Volkswagenu stal Renault druhou evropskou automobilkou vyrábějící auta ve Spojených státech. Nástupce Renaulta 5, Renault Clio, byl první nový model generace, který změnil tradiční názvy s číselnými identifikátory. Clio bylo zvoleno jako Evropské auto roku 1991 a byl to jeden z nejlépe prodávaných vozů v devadesátých letech. Společnost byla privatizována v roce 1996. Tato nová svoboda dovolila společnosti pustit se znovu do trhů ve Východní Evropě a Jižní Americe, včetně vybudování nového výrobního závodu v Brazílii a vylepšení infrastruktury v Argentině a Turecku. 27. března 1999 došlo ke spojení Renaultu a japonské společnosti Nissan, v \"Renault–Nissan Alliance\". Ve stejném roce Renault koupil 51% většinový podíl v rumunské společnosti Dacia. Společnost má podíl v ruské Ladě. V jednadvacátém století si Renault vydobyl dobrou reputaci za výrazný a exotický design. Ctižádostivý design druhé generace Renault Laguna a Renault Mégane se ukázal být úspěšný. Laguna II byla druhým evropským automobilem s funkcí bezklíčového vstupu a startování, byla také prvním autem, které dosáhlo 5 hvězdiček v crashtestu Euro NCAP. Renault se stal známý pro bezpečnost svých automobilů.", "section_level": 2}, {"title": "Dceřiné společnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "AvtoVAZ.", "content": "V únoru 2008 získal Renault 25% podíl v ruské společnosti AvtoVAZ, který od devadesátých let hledá strategického partnera. Po skončení vazeb s italskou automobilkou Fiat neměla ruská společnost úspěch ve spojení s jinými automobilkami. Renault začal rozhovory s AvtoVAZ v roce 2005, z počátku trval na koncepci montáže polotovarů modelu Logan vyrobených ve Francii. zatímco AvtoVAZ zamýšlel udržet si vlastní značku Lada a hledala novou koncepci a motor. Po několika kolech rozhovorů, přerušených snahami společnosti AvtoVAZ spojit se s firmami Fiat a Magnou, se společnost Renault dohodla na partnerství za podmínek podobných jejímu Nissanu. Renault a Rosoboronexport, státní společnost, která je hlavním akcionářem společnosti AvtoVAZ, diskutovala o zvýšení podílu ve společnosti VAZ na 50 %. Po rekapitalizaci společnosti AvtoVAZ v roce 2016 vlastní společnost Renault 73,3 % společnosti, což z ní dělá dceřinou společnost.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Renault dodával motory i do autobusů Karosa, např. do typu C 934.", "section_level": 1}], "src_summary": "Renault S.A. [\"rnó\"] je francouzská automobilka vyrábějící osobní i nákladní automobily, traktory, autobusy a v minulosti i motorové železniční vozy. Renault je druhá největší automobilka v Evropě a aliance Renault-Nissan je čtvrtá největší automobilka na světe. Automobilka sídlí v Boulogne-Billancourt na západním okraji Paříže. Pod Renault patří i rumunská Dacia a korejský Renault Samsung Motors. Renault rovněž vlastní významný podíl v ruské automobilce Lada.", "tgt_summary": "Mit einem Umsatz von 66,3 Mrd. US-Dollar, bei einem Gewinn von 5,8 Mrd. USD, steht Renault laut Forbes Global 2000 auf Platz 135 der weltgrößten Unternehmen (Stand: GJ 2017). Das Unternehmen kam Mitte 2018 auf eine Marktkapitalisierung von 31 Mrd. USD.", "id": 1912733} {"src_title": "Ludvík XVI.", "tgt_title": "Ludwig XVI.", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Ludvíkovým předchůdcem na královském trůnu byl jeho děd Ludvík XV. Ludvíkovi rodiče byli dauphin Ludvík Ferdinand Bourbonský (1729 – 1765), který zemřel dříve, než mohl nastoupit na trůn, a Marie Josefa Saská, dcera Augusta III., polského krále a kurfiřta saského (zde vládl pod jménem Fridrich August II.). Narodil se 23. srpna 1754 ve Versailles jako třetí potomek z celkem sedmi dětí tehdejšího následníka trůnu. Dle tradice obdržel titul vévody z Berry a jméno \"Ludvík August\". Stejně jako o výchovu jeho sourozenců i o jeho výchovu se starali k údivu celého francouzského dvora osobně jeho rodiče. Jeho otec Ludvík Ferdinand neměl rád plesy, hry a ani lov mu nebyl příliš blízký. Lze tedy vyčíst, že mezi dauphinem a Ludvíkem XV. panovaly velké rozdíly. Tento muž byl občas vůči veřejnosti velmi tvrdý muž, stejně jako ostatní následníci trůnu čekal, až bude moci sám na trůn usednout a věnovat se tak politice. Ludvík Ferdinand si našel oblibu ve hře na varhany a ve zpěvu chorálů. Matka Ludvíka Augusta, vévody z Berry, saská princezna Marie Josefa byla svědomitá, taktní, zbožná a vzdělaná žena. Když zemřel jeho starší bratr, stal se Ludvík ve svých šesti letech nástupcem po svém otci. Když i otec dne 20. prosince 1765 zemřel, stal se Ludvík v 11 letech přímým následníkem. 16. května 1770 se patnáctiletý korunní princ oženil s o rok mladší habsburskou princeznou Marií Antonií (Marií Antoinettou), dcerou císařského páru Františka I. Štěpána a Marie Terezie, aby tak upevnili francouzsko-rakouské vztahy. Z jejich manželství vzešly čtyři děti:", "section_level": 1}, {"title": "Dynastický sňatek.", "content": "Poté, co v roce 1768 zemřela královna Marie Leszczynská, byl na krále Ludvíka XV. vyvíjen ze strany jeho ministrů nátlak, aby uzavřel nové manželství. Ludvík XV. ale tuto svou povinnost přesunul na svého šestnáctiletého vnuka a následníka trůnu Ludvíka, který tak 19. 4. 1770 uzavřel v zastoupení sňatek s habsburskou princeznou Marií Antoinettou. Nemluvný, uzavřený a nesmělý Ludvík si jen těžko hledal cestu ke své veselé, nepříliš vzdělané a povrchní manželce. Manželský vztah byl navíc zkomplikován tím, že nedošel naplnění nejen během svatební noci, ale ani v následujících letech. Teprve až v roce 1777 se chopil iniciativy bratr Marie Antoinetty Josef II., který si se svým švagrem Ludvíkem promluvil. Na popud Josefa II. tedy Ludvík XVI. konečně podstoupil malou a nenáročnou operaci (s největší pravděpodobností trpěl fimózou) a v srpnu 1777 bylo manželství naplněno. V dubnu 1778 již bylo jisté, že královna Marie Antoinetta je těhotná a 19. 12. 1778 přišel na svět první potomek královských manželů, dcera Marie Terezie Charlotta. V roce 1781 se narodil první syn, roku 1785 druhý syn a v roce 1786 ještě dcera.", "section_level": 1}, {"title": "Neúspěšný reformátor.", "content": "Ludvík XVI. se ujímá trůnu po smrti svého děda Ludvíka XV. v roce 1774, kdy je Francie finančně a hospodářsky v krizi a roční deficit státního rozpočtu se pohybuje v milionových částkách. Hlavní břímě daní nese na svých bedrech produktivní část obyvatelstva, zatímco vlastníci majetků, především šlechta, jsou od dávek osvobozeni. Měšťanstvo spolu se šlechtou touží po větším podílu na moci a nespokojenost se stavem v zemi zasahuje všechny vrstvy společnosti. Mírumilovný, dobromyslný a nerozhodný král Ludvík XVI. má tak před sebou těžký úkol, na jehož řešení se ale vrhl s neobyčejnou horlivostí a velkým idealismem. Rádcem mladého krále se stává již třiasedmdesátiletý hrabě Jean-Frédéric Phélypeaux de Maurepas a důležitou funkci generálního kontrolora financí získává Anne Robert Jacques Turgot, který nasadil tvrdou linii reforem státní ekonomiky – žádné zvyšování daní, žádné další půjčky, nekompromisní úsporná opatření. Turgot se také pustil do rušení neužitečných úřadů, omezil výdaje na armádu a výdaje dvora a plánoval zdanění šlechty, zrušení roboty, cechů a cla z cest. Ludvík XVI. zároveň obnovil pařížský parlament, rozpuštěný v roce 1771. Poslanci parlamentu se ale opakovaně pokusili zablokovat veškeré reformy a král parlament opět rozpustil. Po čase ho opět svolal, což mu zajistilo velkou oblibu u tehdejších osvícenců. Reformy Ludvíka XVI. ale nadále narážely na velký odpor u šlechty i členů královské rodiny. Parlament nakonec většinu reforem schválil, ale Turgot už měl mezi aristokracií a ve finančních kruzích tolik nepřátel, že ho Ludvík XVI. nakonec v roce 1776 zbavil funkce. Politickou a hospodářskou situaci ve Francii dále zkomplikovala situace v severní Americe, kde bývalé Anglické kolonie vyhlásily nezávislost a Francie s těmito koloniemi uzavřela obranný a útočný pakt, čímž se dostala do finančně náročného válečného konfliktu s Anglií. Ludvík XVI. ale svůj boj o reformy a zlepšení hospodářské situace země zatím nevzdal. V roce 1776 převzal zodpovědnost za státní finance bankéř a úspěšný obchodník Jacques Necker, který ale prosadil další půjčky pro stát a tím ještě zvýšil jeho zadlužení. Snažil se také o úsporná opatření, novou organizaci státní správy a na popud Ludvíka XVI. propagoval zlepšení podmínek v nemocnicích. V té době také došlo k zákazu mučení ve věznicích a bylo zrušeno otroctví, které se praktikovalo v zámořských koloniích. Nakonec i Necker upadl v nemilost a v roce 1781 odstoupil. Neckerovi nástupci, Joly de Fleury a Lefévre d'Ormesson se úřadu ujali jen krátce a po nich se o ozdravění státních financí pokusil Charles Alexandre de Colonne, který prosazoval zavedení daně pro šlechtu a církev. Ludvík XVI. tedy svolal shromáždění notáblů, tedy 144 vysoce postavených osobností, princů, knížat, biskupů, starostů a zástupců provincií, aby je přesvědčil o nutnosti zavedení těchto nových daní. Notáblové reformy odmítli, Colonne musel ze své funkce odstoupit a nahradil ho toulouský arcibiskup Loménie de Brienne. Král shromáždění notáblů v roce 1787 rozpustil a ještě jednou se obrátil na parlament. Poslanci spolupráci s králem odmítli a rezignovaný a zklamaný Ludvík XVI. prohlásil parlament za rozpuštěný. Celá země se ocitla na pokraji vzpoury a lidé požadovali svolání generálních stavů. Ludvík XVI. měl obavy z vypuknutí občanské války, a tak svolání generálních stavů přislíbil na 1. 5. 1789. To vzbudilo u lidu bouři nadšení a popularita Ludvíka XVI. dosáhla svého vrcholu. Zároveň byl do funkce správce financí znovu dosazen Jacques Necker. Vzdělaná horní vrstva obyvatelstva ale nadále požadovala podíl na moci, což Ludvík XVI. odmítal vzít na vědomí. Stále se považoval za vládce z Boží milosti a nechtěl si připustit, že doba absolutistické vlády už pominula.", "section_level": 1}, {"title": "Poslední léta života.", "content": "Dne 5. května 1789 svolal Ludvík generální stavy za účelem reformy daňového systému. Volby zástupců generálních stavů odstartovaly Velkou francouzskou revoluci. Po pádu Bastily se král formálně vyslovil pro ústavu, ale v zahraničí zároveň hledal pomoc proti revoluci. Roku 1791 se neúspěšně pokusil i s celou svou rodinou o útěk za hranice. Celá královská rodina se dostala až k městečku Varennes. Jejich útěk byl údajně odhalen poštmistrem Jeanem-Baptistem Drouetem a celá královská rodina byla odvezena zpět do Paříže. Král byl prohlášen za vlastizrádce, sesazen z trůnu a po procesu dne 21. ledna 1793 veřejně sťat gilotinou na Náměstí Revoluce. Jeho statečnost v posledních chvílích před popravou mu vynesla úctu mnoha současníků. Robespierrovy argumenty pro popravu krále (projev v Národním konventu ze 3. prosince 1792): \"„Zde se nevede soudní proces. Ludvík není obžalovaný a vy nejste žádní soudcové. Jste pouze politikové a zástupci národa... Vaším úkolem není vyslovit nad někým soudní rozsudek, ale přijmout opatření v zájmu veřejného blaha. Pokud jde o mne, příčí se mi trest smrti a k Ludvíkovi necítím lásku ani nenávist... Ale sesazený král v lůně revoluce, která má ještě daleko k tomu, aby byla pevně zakotvena... takový nemůže být zneškodněn uvězněním nebo vypovězením. S bolestí vyslovuji osudnou pravdu: je lépe, aby zemřel Ludvík, než aby zahynulo 100 tisíc poctivých občanů...“\" V Národním konventu byla smrt Ludvíka XVI. odhlasována nejtěsnější možnou většinou, o jeden hlas. Mezi těmi, kteří hlasovali pro smrt, byl i revolucionář Ludvík Filip, vévoda orleánský. Ludvíka tak poslal na popraviště i hlas jeho bratrance.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnost Ludvíka XVI..", "content": "Dnešní pohledy na Ludvíka XVI. se různí, ale historikové jej považují za čestného, vzdělaného a zbožného člověka s dobrými úmysly, jemuž nebylo umožněno alespoň v nezbytném měřítku zreformovat monarchii a jenž se stal obětním beránkem revolucionářů. Ovšem jako panovník vystupoval často nerozhodně a nedokázal řešit hlubokou finanční krizi a reformovat zastaralé feudální uspořádání Francie. Odpor vůči jeho vládě se jevil především jako odpor k jeho osobě - v době všeobecné nouze žil totiž se svou chotí v přepychu, který dráždil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ludvík XVI. (23. srpna 1754 – 21. ledna 1793) byl francouzský král z rodu Bourbonů vládnoucí v letech 1774 – 1792. Byl vnukem Ludvíka XV., jeho manželkou byla Marie Antoinetta (Marie Antonie, dcera Marie Terezie).", "tgt_summary": "Ludwig XVI. August von Frankreich (* 23. August 1754 in Versailles; † 21. Januar 1793 in Paris) aus dem Haus der Bourbonen war als \"Louis Auguste\" zunächst Herzog von Berry und wurde nach dem Tode seines Vaters 1765 Dauphin sowie nach dem Tode seines Großvaters 1774 schließlich König von Frankreich und Navarra. Er war der letzte König des Ancien Régime. ", "id": 1507661} {"src_title": "Luddité", "tgt_title": "Luddismus", "src_document": [{"title": "Sociální a filosofický kontext.", "content": "Průmyslová revoluce, která začala v druhé polovině 18. století ve Velké Británii, vyvolala několik sociálních změn v tehdejší společnosti. Dříve se výroba soustředila na venkov a dělníci se živili domácí výrobou, která nyní přestala být produktivní. Rolníci se stali nekvalifikovanou pracovní silou. Kolem roku 1820 se dělníci začali přesouvat do měst za prací v továrnách. Nastala tak velká vlna urbanizace. Mezi dělníky převládal ale pocit, že stroje je okrádají o práci a viděli je jako příčinu jejich bídy. Začali tedy manifestačně rozbíjet stroje – aktivita, která získala název \"luddismus\" podle mytologické postavy anglického tkalce Neda Ludda. Toto hnutí vyvrcholilo v Anglii počátkem 19. století a ve zbytku Evropy během 30. a 40. let. V této době také vzniklo několik dělnických hnutí následována odbory a později také dělnickými stranami. Luddité jsou v postmoderní společnosti často idealizováni různými ekologickými hnutími, jsou vnímáni jako předchůdci naší potřeby chránit přírodu (a sebe samého) před průmyslovým rozvojem, čehož dříve dosahovali ničením strojů a celkovou nevolí k technologii. Tuto teorii vyvrací americký univerzitní profesor Steven E. Jones v knize \"Against Technology: From the Luddities to Neo-Luddism\" (2006). Podle Jonese byli luddité sami o sobě technology, každý z nich byl odborníkem na určité specializované techné (řemeslo), které jim zajišťovalo obživu. S příchodem průmyslové revoluce luddité čelili tváří v tvář nahrazení vlastní kvalifikované pracovní síly stroji, které vyráběly rychleji a levněji. Důvodem ničení strojů byla tedy potřeba ochrany a zachování jejich řemeslné zručnosti (jež s příchodem průmyslové revoluce již nebyla třeba) z důvodů spíše ekonomických (boj s chudobou, zajišťování obživy) než environmentálních.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Jméno tohoto uskupení pochází od imaginárního vůdce Neda Ludda, poté, co údajně v roce 1779 v Leicesteru rozbil pletací stroj. Pověst o něm se v lidovém podání uchovala v jeho kraji a během nepokojů 1811–12 si jej povstalí dělníci zvolili jako svůj symbol. Do dalších regionů se postava rozšířila díky ústnímu předávání nebo vlivem novin. K hlavním nepokojům začalo docházet v Nottinghamu v březnu 1811, kde bylo zničeno na šedesát mechanických pletacích strojů. Jeden z nejvýraznějších projevů luddismu se stal večer 4. listopadu 1811, v malé vesnici Bulwell, zhruba čtyři kilometry severně od Nottinghamu, kde se shromážděná skupina mužů rozhodla se svými sekyrami a kladivy pochodovat k domu tkalcovského mistra. Od listopadu 1811 se luddité prezentovali více disciplinovaněji. Rozbíjení strojů již nebylo prací výtržníků, ale menších organizovaných skupin, které se v noci rychle přemisťovaly z vesnice do vesnice. Z Nottinghamshire se nepokoje dále rozšířily do dalších regionů, zejména do Leicestershireu a Derbyshireu, až do února 1812. K důležitým centrům nepokojů patřily i hrabství Lancashire a Yorkshire. Mezi lety 1811 až 1812 způsobili luddité svojí činností škodu v řádu sta tisíc liber. Britská vláda se touto situací musela zaobírat. Na luddity byly, jako na každou jinou kriminální skupinu, vypisovány odměny za účelem zjištění informací, které by vedly k jejich usvědčení. Vláda se uchýlila k využívání vyzvědačů, kterým se podařilo proniknout do určitých oblastí ovládaných luddity. Postupem času přijala britská vláda tvrdší opatření, revolty byly násilně potlačovány, luddité zatýkáni a souzeni. Zákon klasifikoval ničení strojů jako velice závažný zločin. Dělníci byli násilně přinuceni, aby ustoupili průběhu dějin a pokroku technologie.", "section_level": 1}, {"title": "Neoluddismus.", "content": "Neoluddismus je filozofický proud, který se staví na odpor moderním technologiím. Mezi jeho představitele se řadí zejména americký spisovatel Kirkpatrick Sale a americká psycholožka Chellis Glendinningová. Hlavní zásady neoluddismu vytyčila Glendinningová v článku \"Notes towards a Neo-Luddite manifesto\" (1990) publikovaném ve čtvrtletníku \"Utne Reader\". Neoluddismus dle jejích slov není proudem ryze odmítajícím moderní technologie, nýbrž usilujícím o jejich nápravu. Toho má být dosaženo úplným odstraněním technologií, jež mají devastující vliv na lidský život a společnost (tj. technologie nukleární a chemické) a jejich postupným nahrazováním alternativními technologiemi založenými na obnovitelných zdrojích. Poněkud radikálněji přistupuje k vizi neoluddismu americký matematik a filozof Theodore Kaczynski (známý rovněž jako Unabomber). V manifestu \"Industrial Society and Its Future\" (1995) upozorňuje na nevyhnutelné omezení svobody v průmyslové společnosti- nikdy v ní nedojde ke shodě mezi svobodou a technologií. Kaczynski vidí jediné řešení v technologické revoluci, která, nikoli nutně ozbrojená, přinese fundamentální změnu v charakteru společnosti. I přesto, že je název tohoto filozofického proudu odvozen od hnutí britských ludditů, jsou mezi jeho zastánci – neoluddity – a textilními řemeslníky 19. století podstatné rozdíly. Zatímco důvody povstání ludditů proti technologiím byly čistě ekonomického a sociálního charakteru, neoluddité mají strach a nedůvěru v technologii jako takovou, zejména pak ze všech nevyhnutelných změn, které by eventuální technologický pokrok s sebou přinesl. Tam, kde ničením stroje luddita sledoval svůj individuální záměr (znovunabytí řemeslnické hrdosti) a problém (chudobu), neoluddita prostřednictvím odborných publikací, přednášek či veřejných akcí poukazuje na problém celospolečenský (např. geneticky modifikované potraviny).", "section_level": 1}], "src_summary": "Luddité byli angličtí řemeslníci a dělníci, kteří na počátku 10. let 19. století utvořili sociální hnutí zvané luddismus za účelem zničit stroje a překazit jejich zavádění v továrnách, poněvadž masová strojová výroba okrádala lidi o práci. Toto hnutí bylo nejrozšířenější mezi textilními řemeslníky, kteří ničili tkalcovské stroje. ", "tgt_summary": "Der Luddismus (oft deckungsgleich mit „Maschinensturm“ verwendet) war eine primitivistische Bewegung englischer Arbeiter Anfang des 19. Jahrhunderts gegen Statusverlust und drohende soziale Verelendung durch die einsetzende Industrialisierung. ", "id": 44937} {"src_title": "Warren Buffett", "tgt_title": "Warren Buffett", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se 30. srpna 1930 v americkém státě Nebraska, je znám pod přezdívkou \"Věštec z Omahy\", podle města svého původu. Věštec proto, že ve svých investičních a obchodních aktivitách byl přesný, často dokázal předpovídat směr trhu i nové trendy a také proto, že se snad za celý jeho život nenašlo žádné obvinění ze zpronevěry, insider tradingu a podobných nekalých praktik. V roce 2013 ovládá více než 62 miliard dolarů pomocí své investiční firmy Berkshire Hathaway, přesto žije velmi střídmým životem. S obchodem začal na konci 30. let 20. století, když se americká ekonomika začala dostávat z Velké hospodářské krize. Jako syn burzovního makléře a později dokonce amerického kongresmana, měl již od útlého dětství obchodní nadání. Ve věku šesti let začal prodávat plechovky s Coca Colou. Ve městě nakoupil balení šesti plechovek za 25 centů a pak je rozvážel po okolí a prodával každou plechovku za 5 centů za kus, zisk tedy téměř 20 %. Tento obchodní model pak aplikoval ve velkém světě financí, když mu bylo 11 let a koupil si své první tři akcie. Tenkrát šlo o společnost Cities Services, jejíž akcie se obchodovaly za 38 dolarů. Akcie nejdříve klesly, ale poté je prodal, když vystoupaly na 40 dolarů. Dostal tak svou první tvrdou lekci, protože akcie hned poté raketově vylétly na 200 dolarů. Zjistil, že hodnota akcie nemusí reflektovat pravou cenu společnosti. K obchodnímu nadání mu také dopomohl Benjamin Graham, autor nadčasové knihy \"Inteligentní investor\", který tehdy ve Washingtonu pořádal investiční semináře. Ve svých 14 letech objevil obchod s nemovitostmi, když si za více než tisíc dolarů koupil několik hektarů zemědělské půdy v rodné Nebrasce, aby ji následně pronajal místním farmářům. Začal s roznáškou novin, kde měl brzy na povel přes 50 pracovníků. Se svým kamarádem umisťovali herní automaty po barech a hernách, na což si už založili vlastní firmu. V 17 letech se dostal na univerzitu v Pensylvánii, potom přestoupil na Nebraskou univerzitu. Ani tu však nedokončil, zato nástup do Columbia Business School v New Yorku pro něj znamenal obrat v chápání burzy a investování do akcií. Oboje totiž vyučoval Benjamin Graham, tehdejší velmi úspěšný manažer akciového fondu. Naučil ho oceňovat majetek, akcie a především hledat podhodnocené firmy, které mají velký potenciál k růstu. Následně tyto teorie začal převádět do praxe, když pro Grahama pracoval jako analytik. Svoji vlastní investiční kariéru nastartoval se založením firmy Buffett Partnership. Na rozdíl od všech jiných brokerů fungoval tak, že si provize nebral z objemu zobchodovaných akcií, ale pouze ze zisku. Zisk vykazoval téměř stále. Dokázal odhadnout budoucí vývoj trhu a nacházet podhodnocené firmy s velkým potenciálem. Příkladem jeho strategie je společnost American Express, která podle Wall Streetu měla jít ke dnu. Všiml si ale, že lidé stále platí kreditními kartami této firmy, bez ohledu na pokles hodnoty akcií. Nakoupil proto 5% akcií, které se mu v následujících letech zhodnotily téměř o 400 procent. Jeho cílem bylo vždy o 10 % vyšší zhodnocení, než jaké udělal Dow Jonesův index, průměrně však dosahoval trojnásobku tohoto cíle. Zlomový rok byl 1962, kdy začal investovat do tehdejší textilní firmy Berkshire Hathaway. Následně nad ní v roce 1965 převzal kontrolu a přebudoval k obrazu svému. Vytvořil z ní investiční kapitálovou společnost, jejíž akcie od té doby vystoupaly z nuly až na 150 tisíc dolarů za jedinou akcii! V době největší proslulosti se akcie této společnosti kupovaly jen jako exkluzivní vstupenka na Valnou hromadu akcionářů, kde každoročně přednášel svou řeč a představoval hospodářské výsledky firmy. Na těchto veřejných hospodářských výsledcích před investory i ostatními nic netají. Řekne, co udělal, jak to udělal, kolik na tom vydělal a to vše prokládá suchým humorem a citacemi z Bible na cca 50-70 stranách.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "I přes své velké bohatství je známý neokázalým a střídmým životním stylem. Je ženatý, má tři děti (Howard, Peter a Susan) a jeho největší radost je filantropie - většina jeho majetku je určena pro Nadaci Billa a Melindy Gatesových, kterou spravuje Bill Gates se svou ženou a která bojuje s AIDS i dalšími nemocemi, a jeho vlastní dobročinnou organizaci Buffett Foundation. Na večeře chodí do restaurace ve své ulici. Jeho oblíbené pití je Coca Cola s příchutí Cherry. Bydlí stále v témže domě v Nebrasce za 30 tisíc dolarů. Více, než jeho investice, ho proslavily jeho motta, jako jsou: \"\"Warren Buffett čte názory analytiků, jenom když v novinách nejsou žádné jiné vtipy\"\", nebo \"\"Můžu mít všechno, co chci, ale nemusím to mít dvakrát, nemusím to mít dvakrát větší a nemusím to mít dvakrát dražší, než je nutné\"\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Warren Edward Buffett, \"přezdíván jako\" Věštec z Omahy či Zázrak z Omahy (*30. srpna 1930, Omaha, Nebraska) je americký miliardář, investor, obchodník a filantrop. V roce 2007 jej časopis Time uvedl na seznamu 100 nejvlivnějších lidí světa. V roce 2008 byl podle žebříčku, který sestavuje časopis Forbes, nejbohatším člověkem na světě. V roce 2014 mu jeho majetek zajistil 2. místo mezi nejbohatšími lidmi světa. Převážnou část svého jmění získal z investic, které uskutečnil prostřednictvím holdingové společnosti Berkshire Hathaway, ve které je největší akcionář a CEO. Jeho současný majetek je odhadován kolem 85 miliard dolarů a dělá ho 3. nejbohatším člověkem na světě.", "tgt_summary": "Warren Edward Buffett [] (* 30. August 1930 in Omaha, Nebraska) ist ein US-amerikanischer Großinvestor, Unternehmer und Mäzen. Nahezu sein gesamtes Vermögen ist in dem von ihm aufgebauten und geleiteten Investment-Unternehmen Berkshire Hathaway angelegt, dessen größter Aktionär er selbst ist. Im August 2015 hielt er immer noch knapp 19 % der Gesellschaftsanteile, obwohl er seit 2006 kontinuierlich Aktien für Spenden verkauft. ", "id": 2148347} {"src_title": "Elie Wiesel", "tgt_title": "Elie Wiesel", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Sighetu ležícím v dnešním Rumunsku v ortodoxním a chasidském prostředí. Během druhé světové války se město Sighet stalo součástí Maďarska. Roku 1944 Německo okupovalo Maďarsko, čímž se Holocaust rozšíril i na tuto, před tím pro Židy relativně bezpečnou, zemi. V roce 1944 úřady deportovaly celou židovskou komunitu do koncentračního tábora Auschwitz II – Birkenau, který se nacházel na území Polska. Wiesel prošel také koncentračním táborem Buchenwald a z celé rodiny přežil jen on a dvě jeho sestry. Po válce odjel do Francie, kde studoval na Sorbonně a poté se živil jako novinář. Posléze žil v USA a přednášel humanitní vědy na univerzitě v Bostonu. V roce 1987 založil, společně se svojí ženou Marion, Nadaci Elieho Wiesela pro humanitu (Elie Wiesel Foundation for Humanity). V roce 1996, společně s Václavem Havlem a Yoheiem Sasakawou, založil „brainstormingovou“ konferenci Forum 2000. Angažoval se v propagování odkazu holokaustu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "V roce 1958 vydal svoji první knihu – \"Noc\" – novelu, která popisuje jeho zážitky a zkušenosti z koncentračních táborů. Celkově napsal přes čtyřicet románů, povídkových sbírek a esejů, z nichž se většina věnovala holocaustu.", "section_level": 1}, {"title": "Popularizátor termínu Holokaust.", "content": "Jako novinář s instinktem po jasném pojmenování událostí byl první, kdo začal systém nacistické perzekuce a koncentračních táborů označovat anglickým termínem holokaust (naprosté zničení, úplná katastrofa, masakr).", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 1986 mu byla udělena Nobelova cena míru za dlouholetou aktivitu v boji na obranu lidských práv a za uměleckou tvorbu. Kromě té získal za svoji práci řadu ocenění, např.: Byl i držitelem maďarského státního vyznamenání, které se však v červnu 2012 rozhodl Maďarsku vrátit, protože se mu nelíbilo, že se členové maďarské vlády účastnili obnoveného pohřbu nacisty Jozsefa Nyira.", "section_level": 1}], "src_summary": "Elie (Eliezer) Wiesel, KBE (30. září 1928 Sighetu Marmației – 2. července 2016, New York) byl židovský prozaik, esejista, dramatik, filozof, humanista, politický aktivista, náboženský myslitel a nositel Nobelovy ceny za mír.", "tgt_summary": "Elie Wiesel ([]; geboren am 30. September 1928 in Sighetu Marmației, Königreich Rumänien; gestorben am 2. Juli 2016 in New York City, Vereinigte Staaten) war ein rumänisch-US-amerikanischer Schriftsteller, Hochschullehrer und Publizist. Als Überlebender des Holocausts verfasste er zahlreiche Romane und sonstige Publikationen zu diesem Thema und erhielt 1986 den Friedensnobelpreis für seine Vorbildfunktion im Kampf gegen Gewalt, Unterdrückung und Rassismus.", "id": 1213115} {"src_title": "Andulka vlnkovaná", "tgt_title": "Wellensittich", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Andulka vlnkovaná je rozšířena prakticky po celé Austrálii a tento kontinent je také jejím přirozeným domovem. Obývá zde otevřená stanoviště, převážně travnaté plochy poblíž eukalyptových lesů a drobných keřů. Nevadí mu však ani polosuché nebo vyprahlé pouště. Oblíbenou lokalitou je pak ta, v jejíž blízkosti se nachází zdroj vody, přestože je schopen týden i déle nepít. Není-li vody po dlouhou dobu dostatek, využívat může ranní vláhy. Dobře se přizpůsobil náhlým změnám teplot, snese vysoká vedra i mírné mrazy (více jak 40 °C přes den, cca -4 °C v noci).", "section_level": 1}, {"title": "Zbarvení a barevné variace.", "content": "Původní forma andulky má trup, kostřec, zadní hřbet a vrchní ocasní krovky zelené, žlutě zbarvenou hlavu s vlnkováním v zadní polovině hlavy a kolem očí, s modrými a černými skvrnami pod očima, kropenatými křídly a modrým ocasem. Tato původní forma andulky je vyobrazena na prvním obrázku. Přírodní ptáci mají hmotnost 26–40 gramů. Domestikovaní ptáci „výstavního typu“ váží až kolem 60 gramů. V zajetí chovatelé vyšlechtili také žlutou, bílou, světle modrou, tmavě modrou, azurovou, tyrkysovou, světle fialovou, šedozelenou nebo šedou. Andulky jsou také strakaté, duhové a nově např. černolící, tzv. BlackFace.", "section_level": 1}, {"title": "Pohlavní dimorfismus.", "content": "Sameček se od samičky liší barvou ozobí. U původní zelené formy je ozobí u samečka modré, zatímco u samičky bělavé, v době hnízdění je zbarveno dohněda (u některých forem zanikla). Neplatí však, že by ozobí bylo vybarvené již od mládí, ale naopak se u obou pohlaví vybarvuje postupně během života. V přírodě váží samice(cca 24–40 gramů) o něco málo více než sameček (asi 22–32 gramů). U mladých andulek před prvním přepeřením (kolem 3. měsíce života) je složitější rozpoznat pohlaví. Mladí samci mívají ozobí modrofialové a výrazné, zatímco samičky bělavé s výraznými bílými kroužky kolem nozder. Pohlaví u mladých andulek je možné také poznat podle toho, že samice jsou více hlasitější než samečci a jsou i více agresivnější.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Ve volné přírodě se andulky vlnkované shlukují do početných hejn, která se po východu slunce vydávají hledat potravu − většinou zralá semena trav a kulturních rostlin o velikosti 0,5−2,5 mm a hmotnosti okolo jednoho gramu, vyhýbají se nicméně aktivitě za příliš teplého počasí. Před západem slunce se členové hejna shromáždí hlasitým voláním a vrátí zpět na své hřadoviště.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Andulka vlnkovaná je monogamní i polygamní druh. Hnízdí ve velkých koloniích, přičemž rozmnožování může probíhat celoročně, nejčastěji však v období, kdy je největší hojnost potravy, tedy s příchodem dešťů. Jako hnízdo slouží zejména dutiny ve stromech, které ptáci vystelou měkkým materiálem. Andulka obvykle snáší 4–8 malých perleťově bílých vajec o velikosti 10–20 mm, která jsou inkubována samicí po dobu asi 18–21 dnů, zatímco samec zajišťuje potravu. Partner je při tom nucený postávat u vchodu a vstup do hnízda je mu ze strany samice často odepřen. Samice, která si nenašla pařícího partnera může vajíčka naklást také, z nich se ale žádná kuřata nevylíhnou, neboť nejsou oplodněná. Mláďata se líhnou zhruba 20 minut, na svět přicházejí slepá a holá a váží kolem dvou gramů. Asi v 10 dnech začínají vidět a roste jim peří. Přibližně 30 dní stará a již ochmýřená mláďata pobývají mimo hnízdo a pokouší se o svůj první let. Jsou krmena do doby, dokud se sami nenaučí shánět potravu, což zvládnou obvykle v průběhu dalších dvou týdnů. Pohlavně vyzrálý jsou ve 3 až 6 měsíci, kdy jsou již také úspěšní, přesto k první aktům s dalšími jedinci dochází už ve věku asi 50 dní.", "section_level": 2}, {"title": "Přirození nepřátelé.", "content": "V jeho domovině padá za oběť řadě dravých ptáků, jako jsou například jestřábi, krahujci či sokoli. Vylíhnutá mláďata loví zpravidla hadi.", "section_level": 2}, {"title": "Stav v přírodě.", "content": "Andulka vlnkovaná není ohroženým druhem. Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) značí papouška jako málo dotčený.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zajetí.", "content": "Andulky jsou společenští papoušci, proto v zajetí by měly být chování alespoň ve dvou. Bezproblémové je držení dvou samců a nebo páru (samec x samice). Naopak chov více samic není zpravidla ideálním řešením. K hnízdění andulek v zajetí je nutné zajistit dřevěnou hnízdní budku. Ideální je budka kvádru (ležatého typu). Vstupní otvor by měl být umístěn na druhé straně, než je připravené místo pro hnízdo. Budka se umisťuje z vnějšku klece, pakliže je klec dostatečně velká, nebo pokud vlastníme voliéru, je možné budku umístit dovnitř.", "section_level": 1}, {"title": "Věk.", "content": "V zajetí se obvykle dožívá 10–12 let, ale často i méně než 10 let. Poměrně vzácně se může dožít vyššího věku okolo 17 let a staří tohoto papouška jen zřídka překročí hranici 20 let. Přesto jeden z nich údajně dosáhl pozoruhodných 29 let a 2 měsíců, a patrně jsou známy i další jedinci, kteří zahynuli ve věku 21 nebo 22 let. Klíčem k vysokému stáří je bezpochyby kvalitní péče a vhodně uzpůsobené podmínky.", "section_level": 2}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "Také v zoo patří k častým chovancům. Jen v Evropě jsou k vidění v takřka 600 zoo. Jen zřídka jsou ovšem chovány původem divoké andulky. V květnu 2020 byly chovány jen v sedmi evropských zoo. Mezi nimi jsou také dvě české zoo:", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Zoo Praha.", "content": "V Zoo Praha jsou od roku 2020 chovány divoké andulky odchované v australské Zoo Melbourne. Ve srovnání s domestikovanými andulkami mají poloviční velikost. K vidění jsou v expozičním celku Darwinův kráter, který představuje australskou faunu a floru. Specializovaná expozice s voliérou ptáků z buše je umístěna v dolní části zoo, naproti výběhu tapírů jihoamerických.", "section_level": 2}], "src_summary": "Andulka vlnkovaná (\"Melopsittacus undulatus\"), též pouze andulka nebo hovorově andula, starším českým názvem papoušek vlnkovaný je střední papoušek původem z Austrálie. Obývá zde otevřená stanoviště, převážně travnaté plochy kontinentu, poblíž eukalyptových lesů a drobných keřů. Druh popsal anglický zoolog Georg Shaw, zprvu se o něm zmínil ve své publikaci \"Zoology of New Holland\" roku 1794, v roce 1805 jej v další s názvem \"The Naturalist's Miscellany\" popsal vědecky. Kvůli své přátelské, milé či hravé povaze a pestrému zbarvení patří mezi nejrozšířenější papoušky v domácnosti. S jeho chovem se začalo již v průběhu 19. století. Do Evropy se zřejmě poprvé dostal v roce 1840, když jej do Anglie dopravil přírodovědec a malíř ptactva John Gould. Ten ho také označil binomickým jménem, které nosí papoušek do dnes. Rodového jméno „\"Melopsittacus\"“ pochází ze starořečtiny a znamená „zpěvný papoušek“, druhové jméno „\"undulatus\"“ je potom latinského původu a znamená „vlnkovaný“. ", "tgt_summary": "Der Wellensittich (\"Melopsittacus undulatus\") ist eine Vogelart, die zur Familie der Eigentlichen Papageien (Psittacidae) gehört. Es handelt sich um kleine Vögel mit einem schmalen, stark stufigen Schwanz. Die Geschlechter sind gleich gefärbt, Jungvögel ähneln den adulten Vögeln. Wellensittiche sind im Freiland die am häufigsten vorkommende Papageienart Australiens, die Häufigkeit ist aufgrund der uneinheitlichen klimatischen Bedingungen jedoch regional verschieden. Wegen der zunehmenden Weidewirtschaft, in deren Folge zahlreiche Viehtränken eingerichtet wurden, verbesserten sich ihre Überlebensmöglichkeiten in vielen der ariden Regionen Australiens. Dies hat teilweise zu einem deutlichen Anstieg der Individuenzahl geführt. ", "id": 1058134} {"src_title": "Ymir", "tgt_title": "Ymir", "src_document": [{"title": "Mýtus.", "content": "Na počátku existoval jen Ginnungagap \"zející hlubina\", na sever od ní chladný Niflheim, z kterého vyvěralo jedenáct řek a na jihu žhavý Múspell. Ze setkání ledu a ohně z těchto dvou světů vznikla tekutá substance zvaná eitr a tak se zrodila spící bytost jménem Ymi. Během obrova spánku mu vyrostli pod paží z jeho potu bezejmenný obr a obryně a jedna jeho noha zplodila s druhou obra Trúdgelmira. Ymi byl živen mlékem krávy Audhumly, která se zrodila z tajícího ledu. Kráva olizovala slaný led a tak vznikl muž jménem Búri, ten zas zplodil syna jménem Borr, který pojal za manželku Bestlu, dceru obra Bolthorna, který byl potomkem Ymiho. Borrovi a Bestle se narodili tři synové, Ódin, Vili a Vé. Tři bratři se rozhodli Ymiho zabít, jeho krev pak způsobila obrovskou potopu při níž zahynuli všichni obři až na Trúdgelmira, Bergelmira a jeho ženu, kteří se schovali v dutém stromě. Pak dopravili jeho tělo doprostřed Ginunngagap a stvořili z něj svět. V Písni o Grímnim stojí: \"Z Ymiho masa země stvořena byla\" \"a z jeho krve moře,\" \"z kostí skály, stromy z vlasů\" \"a z lebky nebe;\" \"a z jeho brv bozi vlídní\" \"lidem zbudovali Midgard;\" \"z jeho mozku mraky chmurné\" \"po obloze plují.\" Na lebku pak posadili čtyři trpaslíky, Nordri - Sever, Sudri - Jih, Austri - Východ a Vestri - Západ. Červi, kteří vylezli z jeho hnijícího těla se změnili v trpaslíky - Dvergar.", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie a výklad.", "content": "Jméno Ymi má stejný etymologický základ jako jméno indického boha smrti Yamy a římské postavy Rema. Vychází z proto-indoevropského kořene \"*Yema\" \"dvojče\", proto-Indoevropané měli představu o dvou předcích lidstva, sourozencích, z nichž první je označován jako \"*Manu\" (muž, germánský Mannus, indický Manu) a druhý právě \"*Yema\". Ten byl svým bratrem obětován a použit ke stvoření lidstva. Indickou obdobou *Yemu a Ymiho je Puruša. Tento motiv je znám i v jiných světových mytologiích, prvotní bytostí umírající či obětovanou a použitou ke stvoření světa je i akkadská Tiamát a čínský Pchan-ku. Ymi bývá také spojován s mýtickým předkem Germánů Tuistem, který podle svého jména také měl být oboupohlavní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ymi, též Ymir nebo Argelmir (staroseversky \"šterkový křikloun\") je oboupohlavní obr ze severské mytologie, předek ostatních obrů – Jotunů a důležitá postava stvoření světa. Zmiňuje jej především Vědmina píseň, ale také Píseň o Grímnim a Píseň o Vaftrúdnim, obsažené v Poetické Eddě. Je po něm pojmenován měsíc Saturnu Ymir.", "tgt_summary": "__KEIN_INHALTSVERZEICHNIS__ Ymir (altnordisch „Zwilling, Zwitter“ oder „Lärmer“) ist in der nordischen Mythologie ein Riese, der als erstes Lebewesen gilt. Sein Name gilt als sehr alt und ist sprachlich mit dem altindischen \"Yama\" und dem altpersischen \"Yima\" verwandt. Ein anderer Riese der nordischen Urzeit namens \"Aurgelmir\" (oder \"Urgelmer\" beziehungsweise \"Örgelmir\") wird oft mit Ymir gleichgesetzt. ", "id": 1876464} {"src_title": "Utilitarismus", "tgt_title": "Utilitarismus", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zakladatelem utilitarismu byl britský filosof a společenský reformátor Jeremy Bentham (1748–1832), který jej vyložil v knize \"Úvod do principů morálky a zákonodárství\" (1789). Podobné myšlenky ovšem zastával už Epikúros (340-270 př. n. l.), osvícenský materialismus a někteří angličtí myslitelé novověku (Thomas Hobbes, Francis Hutcheson, David Hume). Ke klasikům utilitarismu dále patří John Stuart Mill (\"Utilitarianism\", 1863) a Henry Sidgwick (\"Methods of Ethics\", 1875). Jakkoli se utilitarismus zdá být jasný a jednoduchý, u některých myslitelů fakticky znamená egoismus (hledání vlastního prospěchu), kdežto Hutchesonova klasická formulace „co největší prospěch pro co nejvíce lidí“ naopak zdůrazňuje, že by měl oceňovat prospěch druhých stejně jako svůj vlastní. Proto byl utilitarismus ostře kritizován (například už Immanuelem Kantem), ale jako pokus o zdůvodnění čistě laické morálky si stále zachovává svůj vliv, zejména v anglicky mluvícím světě.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy utilitarismu.", "content": "Přitažlivost utilitarismu spočívá v tom, že je snadno pochopitelný a nabízí možnost hodnocení, které by platilo pro každého stejně. Jeho skeptická varianta, která uvažuje jen o vlastním prospěchu, ovšem by už nebyla etikou, nýbrž teorií sobecké společnosti. Naproti tomu ideálnější varianty (Hutcheson, J. St. Mill, Sidgwick), které chtějí prospěch druhého hodnotit přesně stejně jako prospěch vlastní, předpokládají u každého mravní smysl (\"moral sense\"), jímž se člověk odlišuje od zvířat. Někteří autoři považují za „užitek“ jednání jen jeho bezprostřední, okamžitý prospěch, kdežto jiní do něho zahrnují i výhled na prospěch budoucí, který je ovšem vždycky nejistý. Někteří uvažují jen o hmatatelném užitku (majetek, požitek, zisk), jiní zdůrazňují pocit štěstí člověka, který pomohl druhému.", "section_level": 1}, {"title": "Klasický utilitarismus.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Jeremy Bentham.", "content": "Zakladatel utilitarismu, který jeho základní principy sepsal v knize „Úvod do principů mravnosti a zákonodárství“ z roku 1789, kde hodnotil užitečnost zákonů a ty bez užitku chtěl zrušit. „Užitkem“ zde rozumí například blahobyt nebo štěstí, které chce měřit „výpočtem obšťastnění“ (\"felicific calculus\") ze šesti parametrů: intenzity, trvání, jistoty (že účinek nastane), blízkosti (čím bližší, tím cennější), čistoty ‚(nesmíšenosti s jinými) a rozsahem (počtem lidí, kterým jednání prospěje). Většina Benthamových knih nebyla publikována, až je Etienne Dumont začal vydávat ve francouzštině.", "section_level": 3}, {"title": "John Stuart Mill.", "content": "Mill své myšlenky sepsal v knize „Utilitarismus“ z roku 1861, kde odmítá kvantitativní měření blaha a vylučuje Benthamův hédonistický výpočet. „Je absurdní si myslet, že zatímco při hodnocení všech ostatních věcí se uvažuje kvalita stejně jako kvantita, u hodnocení potěšení by mělo záležet pouze na kvantitě.“ (Mill, 2011) Utilitarismus je pro něho základ morálky, hodnocení podle užitku a principů největšího štěstí. Zdůrazňuje, že „užitek“ a „štěstí“ nelze omezovat na okamžité pocity a že musí zahrnovat i očekávané účinky v budoucnosti. Rozlišuje různé druhy potěšení, které není možné měřit a počítat, a uvědomuje si, že pokud není možné zvyšovat pocit štěstí, musí se snížit pocit neštěstí.", "section_level": 3}, {"title": "Henry Sidgwick.", "content": "Britský filosof se v knize „Metoda etiky“ z roku 1874 snaží utilitarismus obhájit, i když s vážnou výhradou. Podle Sidgwicka lze lidské jednání racionálně obhájit buďto egoismem, nebo odvoláním se na mravní intuici, anebo na jeho užitek. Utilitarismus je podle Sidgwicka základní, neboť například intuice si nedovede poradit s konfliktem hodnot a potřebuje racionální pravidlo pro rozhodování. To jí poskytuje utilitarismus, který lze právě tak použít i při výkladu nejasných pravidel atd. Chápe jej tedy jako doplňující praktickou pomůcku v dilematických situacích. Jeho výhrada spočívá v tom, že utilitaristická úvaha vyžaduje dobré informace a dobrou schopnost logického myšlení. Komu jedno nebo druhé chybí, snadno by v úvaze zabloudil a rozhodl ještě hůř, než když se spolehne na mravní intuici.", "section_level": 2}, {"title": "Ideální utilitarismus.", "content": "Ideální utilitarismus je nejčastěji spojován s britským filosofem Georgem Edwardem Moorem a jeho dílem „Principa Ethica“ z roku 1903. Moore byl pluralista a tvrdil, že dobro nemůže být jen slast, jak to tvrdili hedonisté, nýbrž patří k němu i jiné cenné věci, například krása, která nezávisí na našich pocitech. Naopak dbát na krásu, hledat ji a oceňovat, může být dokonce povinnost. Kladl také důraz na „organickou jednotu“, neboť vnitřní hodnota celku je daleko vyšší než součet jednotlivých částí. Tak například lidské tělo jako živý celek má daleko vyšší hodnotu než jeho jednotlivé části a bylo by nesmyslné chtít tuto hodnotu zvyšovat přidáním třeba další nohy. Podobně sama krása nějaké věci má malou pozitivní hodnotu, když k ní však přistoupí ještě vnímání této krásy, vznikne celek daleko větší hodnoty, než kdyby se ty dvě malé hodnoty sečetly.", "section_level": 2}, {"title": "Negativní utilitarismus.", "content": "Jinou verzí, kterou podporoval například Karl Popper, je negativní utilitarismus: místo maximalizace štěstí, jež je obtížné definovat, je důležitá snaha minimalizovat utrpení. Jenže důsledná aplikace tohoto principu by vyžadovala radikální řešení: lidské utrpení lze úplně vymýtit jen tak, že by byli všichni lidé (bezbolestně) vyhubeni. Novější verze negativního utilitarismu proto žádají jen omezování takového utrpení, které vzniká z omezení svobody, z nemožnosti uskutečňovat své volby či preference.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika utilitarismu.", "content": "Utilitarismus není jen jedna teorie, ale řada různých teorií, které se rozvíjely více než dvě století. Kritika tedy může mít rozdílné důvody a rozdílné cíle. (Jeremy Bentham)", "section_level": 2}], "src_summary": "Utilitarismus (z latinského \"utile, utilis\", užitečný, česky utilitářství) je rozšířený a vlivný filosofický a etický směr, který chce lidské jednání poměřovat a hodnotit podle toho, kolik užitku (štěstí, blaha, dobra) způsobí, případně kolik zla (utrpení, bolesti, nouze) odstraní. V obou případech hodnotí jednání pouze podle jeho důsledků (konsekvencí) a patří tedy mezi konsekvencialistické směry. Protože hodnotí podle subjektivního hodnocení dobra jako prospěchu, užitku nebo štěstí a naopak zla jako utrpení a bolesti, je to směr eudaimonistický či hedonistický.", "tgt_summary": "Der Utilitarismus (lat. \"utilitas\", Nutzen, Vorteil) ist eine Form der zweckorientierten (teleologischen) Ethik (Nutzethik), die in verschiedenen Varianten auftritt. Auf eine klassische Grundformel reduziert besagt er, dass eine Handlung genau dann moralisch richtig ist, wenn sie den aggregierten Gesamtnutzen, d. h. die Summe des Wohlergehens aller Betroffenen, maximiert. Neben der Ethik ist der Utilitarismus auch in der Sozialphilosophie und den Wirtschaftswissenschaften von Bedeutung. ", "id": 2423783} {"src_title": "Charles, princ z Walesu", "tgt_title": "Charles, Prince of Wales", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Princ Charles se narodil v Buckinghamském paláci v Londýně. Čtyři roky po jeho narození, v roce 1952 se stala jeho matka Alžběta II. královnou britské říše. Charles studoval prestižní britské školy jako každý člen britské královské rodiny. Absolvoval antropologii a archeologii. Dne 26. července 1958 získal titul princ z Walesu (přesněji \"kníže z Walesu\").", "section_level": 1}, {"title": "První manželství.", "content": "Jeho první manželkou byla Diana Spencerová. Tu si vzal 29. července 1981 v londýnské katedrále sv. Pavla. Jejich svatbu sledovalo v televizi po celém světě na tři čtvrtě miliardy lidí. Diana svatbou získala titul princezna z Walesu a stala se hvězdou. Diana a Charles spolu mají dvě děti – prince Williama a prince Harryho. Manželství mělo mnoho problémů, především kvůli Charlesově dlouholeté přítelkyni Camille Parker-Bowlesové a později také kvůli Dianiným milencům. Princezna Diana trpěla depresemi a bulimií, ale i přesto se věnovala charitě, boji proti AIDS apod. Problémy manželství byly ale velké, a tak došlo 28. srpna 1996 k rozvodu. Dne 31. srpna 1997 princezna Diana zahynula při automobilové nehodě v Paříži ve svém Mercedesu i spolu se svým milencem Dodim Al-Fayedem.", "section_level": 1}, {"title": "Druhé manželství.", "content": "Necelých devět let po rozvodu se svou první ženou si princ Charles vzal 9. dubna 2005 svou dlouholetou přítelkyni a jednu z příčin svého rozvodu Camillu Parker-Bowlesovou v kapli sv. Jiří na Windsorském hradu. Camilla neužívá titulu princezna z Walesu, na který má díky sňatku právo, a místo toho je podle jednoho z titulů svého manžela nazývána vévodkyní z Cornwallu.", "section_level": 1}, {"title": "Názory.", "content": "Princ Charles se osobně angažuje ve prospěch ochrany životního prostředí, zejména ochrany klimatu, a sám se snaží v praxi životní prostředí chránit. Jeho venkovské sídlo v Highgrove je zásobováno elektřinou vyráběnou z obnovitelných zdrojů energie a jeho vozy pohání bionafta.", "section_level": 1}], "src_summary": "Charles princ z Walesu, celým jménem Charles Philip Arthur George, (* 14. listopadu 1948 Londýn) je nejstarší syn britské královny Alžběty II. a jejího manžela prince Philipa. Je následníkem trůnu 16 suverénních států: Spojené království, Antigua a Barbuda, Austrálie, Bahamy, Barbados, Belize, Grenada, Jamajka, Kanada, Nový Zéland, Papua Nová Guinea, Svatý Kryštof a Nevis, Svatá Lucie, Svatý Vincenc a Grenadiny, Šalomounovy ostrovy a Tuvalu.", "tgt_summary": "HRH Charles Philip Arthur George, \"Prince of Wales\" (Fürst von Wales) und \"Duke of Cornwall\" (Herzog von Cornwall), (* 14. November 1948 im Buckingham Palace, London, kurz: \"Prince Charles\", deutsch: \"Prinz Charles\") ist der Thronfolger des Vereinigten Königreiches. Er ist der älteste Sohn von Königin Elisabeth II. und Prinz Philip. Charles gehört mütterlicherseits dem Haus Windsor an und väterlicherseits dem Haus Schleswig-Holstein-Sonderburg-Glücksburg, einer Nebenlinie des Hauses Oldenburg.", "id": 2220387} {"src_title": "Horst Seehofer", "tgt_title": "Horst Seehofer", "src_document": [{"title": "Politická činnost.", "content": "V letech 1992–1998 byl Seehofer spolkovým ministrem zdravotnictví ve vládách Helmuta Kohla. Po prohraných volbách do Bundestagu v roce 1998 se vrátil do bavorské zemské politiky. V roce 2002 těžce omemocněl. Znovu členem spolkové vlády se stal v roce 2005 jako ministr výživy, zemědělství a ochrany spotřebitelů v první vládě Angely Merkelové.", "section_level": 1}, {"title": "Ministerský předseda Bavorska.", "content": "V roce 2008 byl Seehofer zvolen ministerským předsedou Bavorska. V této funkci mj. dvakrát oficiálně navštívil Českou republiku; naposledy v listopadu 2011, kdy jednal v Praze s premiérem Petrem Nečasem a ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem o různých politických a hospodářských otázkách, mimo jiné o zlepšení železničního spojení mezi Bavorskem a Českem. Jeho delegace, ve které byl i mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernd Posselt, navštívila také Lidice, Terezín a Ústí nad Labem. Od 1. listopadu 2011 do 31. října 2012 byl předsedou Spolkové rady, tedy horní komory spolkového parlamentu. Po rezignaci prezidenta Wulffa v roce 2012 byl až do zvolení Joachima Gaucka krátce (od 17. února do 18. března) prozatímním spolkovým prezidentem. Od 27. října 2008 do 13. března 2018 byl bavorským premiérem, následujícího dne byl jmenován spolkovým ministrem vnitra, stavebnictví a domoviny. Seehofer patří k nejostřejším domácím kritikům vstřícné azylové politiky kancléřky Angely Merkelové v současné evropské migrační krizi. V červenci 2016 po útoku v mnichovském centru Olympia a dalších útocích, které měli na svědomí žadatelé o azyl z Blízkého východu, ohlásil vytvoření nové bezpečnostní koncepce v Bavorsku, včetně modernizace vybavení bavorské policie a zavedení kvót pro přijímání dalších uprchlíků.", "section_level": 2}, {"title": "Spolkový ministr vnitra.", "content": "Dne 14. března 2018 se Seehofer stal spolkovým ministrem vnitra, stavebnictví a domoviny. Nahradil v této funkci Thomase de Maizière. Jeho jmenování ministrem vnitra a rozšíření působnosti o odbory pro stavebnictví a ochranu domoviny byly součástí požadavků CSU v souvislosti s vytvořením čtvrté vlády Angely Merkelové. Ve funkci bavorského ministerského předsedy vystřídal Seehofera Markus Söder. Tato změna měla CSU umožnit důrazné vedení kampaně před volbami do Bavorského zemského sněmu, které se konaly v září 2018. Seehofer však zůstal předsedou CSU až do ledna 2019. Jako spolkový ministr vnitra se Seehofer hodlá zasazovat mj. o řešení problémů s integrací muslimů v Německu a o urychlení deportací neúspěšných a nebezpečných žadatelů o azyl.", "section_level": 2}], "src_summary": "Horst Lorenz Seehofer (* 4. července 1949 Ingolstadt) je německý politik, současný spolkový ministr vnitra, stavebnictví a domoviny. Již v minulosti působil jako spolkový ministr, v roce 2012 byl krátce úřadujícím prezidentem SRN a v letech 2008–2018 vykonával funkci ministerského předsedy Bavorska. V letech 2008–2019 byl předsedou Křesťansko-sociální unie Bavorska (CSU).", "tgt_summary": "Horst Lorenz Seehofer (* 4. Juli 1949 in Ingolstadt) ist ein deutscher Politiker (CSU). Seit März 2018 ist er Bundesminister des Innern, für Bau und Heimat im Kabinett Merkel IV. ", "id": 109978} {"src_title": "Kanonizace", "tgt_title": "Heiligsprechung", "src_document": [{"title": "Dějiny svatořečení.", "content": "V rané církvi neexistoval žádný oficiální proces kanonizace, kult svatých se šířil v závislosti na veřejné úctě k danému člověku a byl někdy regulován v rámci diecéze biskupem. Dřívější uctívání pohanských bohů splynulo s některým kultem světce. Nejnápadnějším příkladem je svatá Brigita a keltská bohyně Brigid. Lidem zůstala známá postava, ale jejich mysl se od její všemocnosti začala upírat k tomu, že svatá měla svoji moc od Krista. Způsobem ekvivalentním dnešní kanonizaci byla až do 10. století elevace a translace ostatků mučedníka či svatého do kostela. O ní rozhodovala a ji prováděla veřejná moc, ať již církevní či světská, někdy působily obě moci součinně. Ostatky mohly být od vrcholného středověku i rozděleny a uloženy na větším počtu míst, což byl nástroj církevní politiky, kterým bylo možno rozšířit kult světce na další území a ovlivnit proud poutníků, což mělo i hospodářské aspekty. Prvním svatým kanonizovaným papežem, byl sv. Ulrich, augsburský biskup, jenž zemřel roku 973 a jehož Jan XV. kanonizoval roku 993. O dvě staletí později papežové začali vyhrazovat právo kanonizace Svatému stolci (Alexandr III.) a tato praxe se stala součástí církevního práva za Řehoře IX. (1227–1241). Kanonizace je dnes považována za neomylný úkon papeže a jako takový má mezi katolickými věřícími velkou autoritu. V průběhu dějin proto došlo k formalizaci a byrokratizaci celého procesu do několika etap, které se zabývají životem zkoumaného člověka. Papež Sixtus V. (1585–1590) pověřil povinností vést beatifikační a kanonizační proces Kongregaci pro bohoslužbu, jedné ze složek římské kurie. Urban VIII. zakázal veřejný kult osob, které nebyly církví prohlášeny za blahoslavené či svaté; výjimkou byla úcta k osobám, která je nepamětná (tj. déle než 100 let). Toto ustanovení, spolu s dalšími úpravami Benedikta XV. se dostaly do Kodexu kanonického práva z roku 1917.", "section_level": 1}, {"title": "Kanonizační proces podle kodexu 1917.", "content": "Tento kodex dělí kanonizaci na formální a mimořádnou.", "section_level": 2}, {"title": "Formální kanonizace.", "content": "Formální beatifikace či kanonizace se skládá ze čtyř etap: V 60. letech 20. století papež Pavel VI. zjednodušil tento proces a převedl jej pod Kongregaci pro svatořečení, kterou zvlášť zřídil. Diecézní zkoumání se provádí ve spolupráci s Vatikánem, a proto odpadá jeho zdvojení. Celé zkoumání shromažďuje všechen materiál, který se váže k pověsti či dílu dané osoby. Biskup ustanovuje postulátora (tj. osobu, která představuje celou kauzu a stará se o ni) a také promotora víry, jemuž se běžněji říká „ďáblův advokát“. Samotná kanonizace je ukončena slavnostním prohlášením za svatého papežem. Pro ukončení kanonizačního procesu je zapotřebí alespoň dvou autentických zázraků, které se udály na přímluvu po beatifikaci daného člověka.", "section_level": 3}, {"title": "Mimořádná kanonizace.", "content": "Mimořádná kanonizace je prostým papežským potvrzením, že daný člověk je svatý. Týká se pouze osob, jejichž úcta byla v době Urbana VIII. (1634) nepamětná.", "section_level": 3}, {"title": "Současná praxe v katolické církvi.", "content": "Reforma kanonického práva roku 1983 přinesla změnu i v procesu kanonizace. Zkoumání začíná na diecézní úrovni a biskup schvaluje zkoumání ctností člověka, který je „podezřelý“ z toho, že byl svatý. Toto zkoumání musí schválit také Vatikán a nesmí začít dříve než pět let po smrti daného člověka, avšak papež má pravomoc tuto dobu zkrátit (jak se stalo třeba v případě Matky Terezy). Po ukončení tohoto kroku je zkoumaná osoba prohlášena za služebníka Božího a celé zkoumání se přesouvá na Kongregaci pro svatořečení. Ta přiděluje postulátora, jenž shromažďuje potřebné informace o daném kandidátovi. Kongregace poté může navrhnout papeži, aby služebníka Božího označil za ctihodného. Další postup záleží na tom, zda byl ctihodný mučedníkem. Byl-li jím, papež pouze vydá prohlášení o mučednictví, které umožňuje beatifikaci, po které mučedník dostává přízvisko blahoslavený a den v církevním kalendáři. Pokud mučedníkem nebyl, je zapotřebí autentického zázraku na jeho přímluvu; jedná se většinou o zázračné uzdravení, jehož objektivitu lze určitým způsobem prokázat. Aby mohl být blahoslavený prohlášen za svatého, je potřeba ještě jednoho zázraku. Prohlášení o svatosti dané osoby je považováno za neomylné, prohlášení o blahoslaveném či ctihodném nikoli. Svatý pak může být předmětem veřejné úcty po celém světě, nikoli pouze v místní diecézi, a dostává také datum v církevním kalendáři platném pro celou církev. Od reformy kanonického práva došlo k masivnímu prohlašovaní za svaté. Jan Pavel II. za necelých 27 let pontifikátu kanonizoval 482 svatých a 1338 prohlásil za blahoslavené.", "section_level": 2}, {"title": "Kanonizace v pravoslaví.", "content": "Kanonizace je v pravoslavných církvích slavnostním prohlášením, nikoli procesem. Biskup přijímá žádost o kanonizaci dané osoby, prošetří ji a svěří komisi, která vydá k dané věci stanovisko.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kanonizace neboli svatořečení je v křesťanství proces prohlášení určitého člověka za svatého. V katolické církvi probíhá předepsaným procesem, kdy je kandidát prohlášen postupně za Služebníka Božího, Ctihodného, Blahoslaveného a nakonec za svatého. Termín je odvozen od kánonu svatých, do kterého je světec zahrnut.", "tgt_summary": "Eine Heiligsprechung (Kanonisation, auch Kanonisierung; zu ‚ Kanon, verbindliches Verzeichnis‘ [gemeint ist das Martyrologium Romanum] von ‚Maßstab, Norm‘) ist in der römisch-katholischen Kirche ein kirchenrechtlicher und dogmatischer Akt, in dem der römische Papst erklärt, dass für die römisch-katholische Kirche nach entsprechender Prüfung die Gewissheit bestehe, dass ein bestimmter Verstorbener sich in der sogenannten „seligmachenden Gottesschau“ befinde und deswegen als Heiliger bezeichnet werden dürfe und als solcher verehrt werden soll. Voraussetzung dafür sind entweder das Erleiden des Martyriums oder der Nachweis eines heroischen Tugendgrads des Betreffenden. Bei Kandidaten, die keine Märtyrer waren, wird zudem der Nachweis eines Wunders gefordert. Die Heiligsprechung hat in der römisch-katholischen Kirche insofern liturgische Bedeutung, dass nun nicht mehr für den Betreffenden, sondern zu ihm um seine Fürsprache und mit ihm zu Gott gebetet werden könne. Als Synonym für die Seligsprechung oder die Heiligsprechung wird auch die Wendung „Erhebung zur Ehre der Altäre“ benutzt. Heiligsprechungen gelten in der römisch-katholischen Kirche als irreformable Sätze des feierlichen Lehramtes. Die Kanonisierungsformel entspricht daher in Anruf der Dreifaltigkeit und mit Bezugnahme auf die päpstliche Autorität der Formel, mit der ein Lehrsatz zum Dogma erhoben wird. ", "id": 2201849} {"src_title": "Nansenova cena", "tgt_title": "Nansen-Flüchtlingspreis", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Cena je pojmenovaná po norském polárníkovi, státníkovi a laureátovi Nobelovy ceny za mír Fridtjofovi Nansenovi. Jako první Vysoký Komisař pro uprchlíky při Společnosti národů Nansen prosadil významné kroky ve posílení hlasů násilně vysídlených. Nansenova cena se skládá z pamětní medaile, Nansenovy medaile a 100.000 dolarů darovaných vládami Norska a Švýcarska k zahájení projektu ve spolupráci s UNHCR na pomoc násilně vysídleným. Švýcarská a norská vláda, Norská rada pro uprchlíky (NRC) a IKEA Foundation podporují program Nansenovy ceny.", "section_level": 1}, {"title": "Slavnostní předání cen.", "content": "Nansenova cena je udělována každý rok v Ženevě, \"světovém hlavním městě humanitárních organizací\". Ceremonie se koná ve stejnou dobu jako roční zasedání Výkonného výboru UNHCR.", "section_level": 1}, {"title": "Nansenova panelová diskuze.", "content": "V roce 2011, UNHCR s Ženevskou univerzitou (UNIGE), nadací Pour Genève, a Académie de droit international humanitaire et droits humains à Genève (ADH) uskutečnil první Nansenovu panelovou diskuzi. Nyní je již organizována každoročně, zapojuje do diskuze Ženevě intelektuální společenství, média a mládež o uprchlické příčiny a činnosti UNHCR. V roce 2012 se diskuze s názvem \"Les femmes et la reconstruction de la Somalie: du truble à l'espoir\" (\"Ženy a rekonstrukce Somálska: Od chaosu k naději\") jako panelisté zúčastnily laureátka Nobelovy ceny za mír Leymah Gboweeová, generální tajemnice NRC Elisabeth Rasmussonová a vyslankyně \"Dobré vůle\" Barbara Hendricksová.", "section_level": 1}, {"title": "Nominace.", "content": "Nejsilnější kandidáti jsou ti, kteří šli nad rámec svých povinností, kteří prokázali vytrvalost a odvahu a kteří osobně, přímo a významně pomohli násilně vysídleným lidem. Nominace musí být předloženy prostřednictvím webových stránek Nansenovy ceny. Současní nebo bývalí zaměstnanci UNHCR nejsou způsobilí. Vlastní nominace, včetně nominaci vniřních organizací, se důrazně nedoporučují.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nansenovu cenu každoročně uděluje Úřad Vysokého Komisaře OSN pro Uprchlíky (UNHCR) jednotlivci, skupině, nebo organizaci, jako uznání za výjimečnou pomoc uprchlíkům, vnitřně vysídleným osobám nebo osobám bez státní příslušnosti. Cena byla poprvé udělena v roce 1954.", "tgt_summary": "Der Nansen-Flüchtlingspreis wurde 1954 geschaffen, um Einzelpersonen oder Organisationen zu ehren, die sich um die Sache der Flüchtlinge besonders verdient gemacht haben. ", "id": 1972057} {"src_title": "Blauburger", "tgt_title": "Blauburger", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Réva vinná (\"Vitis vinifera\") odrůda \"Blauburger\" je jednodomá dřevitá pnoucí liána, dorůstající v kultuře až několika metrů. Kmen tloušťky až několik centimetrů je pokryt světlou borkou, která se loupe v pruzích. Úponky révy jsou středně dlouhé, umožňují této rostlině pnout se po pevných předmětech. Růst je středně bujný se vzpřímenými až polovzpřímenými letorosty. Vrcholky letorostů jsou otevřené, středně silně pigmentované antokyaniny, zelené s jemným bronzovým nádechem, slabě pavučinovitě ochmýřené až takřka lysé. Internodia a nodia jsou zelená s bronzově červenými pruhy až bronzovočerveně zbarvená, takřka bez ochmýření, pupeny jsou středně silně pigmentované antokyaniny. Mladé lístky jsou zelené s bronzovými skvrnami, slabě pigmentované antokyaniny, takřka lysé. Jednoleté réví je eliptického průřezu, rýhované, žlutavě hnědé. List je středně velký, okrouhlý až pentagonální, tří- až pětilaločnatý s mělkými výkroji, na líci sytě zelený, jemně síťovitě vrásčitý, slabě zvlněný, středně silně puchýřnatý, na rubu jemně plstnatý až ochlupený, okraj listu je tupě zoubkovaný. Řapíkový výkroj je lyrovitý, otevřený až mírně překrytý s průsvitem, většinou s ostrým, ale někdy se zaobleným dnem, řapík je kratší než medián listu, načervenalý, žilnatina listu je obrvená, v oblasti napojení řapíku je na rubu slabě pigmentovaná antokyaniny. Listy se na podzim zbarvují červenooranžově až tmavočerveně. Oboupohlavní pětičetné květy v hroznovitých květenstvích jsou žlutozelené, samosprašné. Hrozny jsou středně velké až velké (146 g, 14-18 cm), válcovitě-kuželovité a husté, občas s křidélky, s delší (5-7 cm), průměrně lignifikovanou stopkou, bobule jsou středně velké až velké (14-20 mm, 2 g), okrouhlé, černomodré, silně ojíněné, se silnou a pevnou slupkou, dužina je šťavnatá a rozplývavá, nezbarvená, plné, neutrální chuti. Stopečky bobulí jsou krátké, obtížně oddělitelné.", "section_level": 1}, {"title": "Původ a rozšíření.", "content": "\"Blauburger\" je středně pozdní, moštová odrůda révy vinné (\"Vitis vinifera\"). Byla vyšlechtěna roku 1923 bývalým ředitelem vinařské školy a vinařského ústavu (HBLAuBA) v rakouském Klosterneuburgu, Fritzem Zweigeltem, křížením odrůd \"Modrý Portugal\" (\"Portugieser blau\") a \"Frankovka\" (\"Blaufränkisch\"). V Rakousku byla odrůda pěstována roku 2009 na 903 hektarech, což činí 2 % rozlohy rakouských vinic. Celá polovina osazených ploch se nachází v regionu Niederösterreich (Dolní Rakousko), čtvrtina je potom v regionu Burgenland. Menší plochy vinic jsou též v Maďarsku, na Novém Zélandu, kde se nachází cca 20 ha, v Německu bylo roku 2004 necelých 5 ha. Ve Státní odrůdové knize České republiky není odrůda zapsána, probíhá registrační řízení, které by mělo být ukončeno v roce 2012. Vinařský zákon povoloval u nás z této odrůdy vyrábět víno v kategorii zemských vín (byla uvedena ve vyhlášce č. 437/2005 Sb.), nicméně ve vyhlášce č. 323/2004 Sb. po novele vyhláškou č. 28/2010 Sb. již mezi odrůdami, ze kterých je dovoleno vyrábět zemská vína, není uvedena. V poslední době se vína z odrůdy \"Blauburger\" objevují i v ČR, zejména na oblastních výstavách na Moravě. Pokusná výsadba byla nedávno provedena ve vinohradech vinařství Mikrosvín Mikulov v Dolních Dunajovicích.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Název odrůdy je složený ze slov „blau“ (modrý) a „burger“ (ve významu „pocházející z Klosterneuburgu“). Pracovní názvy odrůdy jsou Klosterneuburg 181-2 či Zweigeltrebe 181-2.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Mrazuodolnost je střední až nižší, odrůda někdy trpí zasycháním třapiny. Hodí se pro většinu vedení, snáší dobře i krátký řez, vhodné jsou podnože SO-4, T 5C, 125 AA i K 5BB. Výnosy jsou vyšší, 9-14 t/ha při cukernatosti moštu 17-19 °NM (v Německu 75-90 °Oe) a aciditě 8-10 g/l.", "section_level": 1}, {"title": "Fenologie.", "content": "Rašení je středně pozdní až pozdní, stejně jako doba květu, sklizňové zralosti dosahuje tato středně pozdní odrůda koncem září až v polovině října.", "section_level": 2}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Odolnost k houbovým chorobám je obecně průměrná, zvýšená náchylnost je k padlí révovému (\"Uncinula necator\"), plísní révovou (\"Plasmopara viticola\") odrůda příliš netrpí, velmi dobře odolává plísni šedé (\"Botrytis cinerea\").", "section_level": 2}, {"title": "Poloha a půdy.", "content": "Odrůda není příliš náročná na půdy, vyžaduje střední až lepší polohy, snáší i půdy s vyšším obsahem vápníku.", "section_level": 2}, {"title": "Víno.", "content": "Odrůda poskytuje vína neutrálního typu, hluboké tmavočervené barvy s černým odstínem, sametová, bohatá na extrakt a obsah alkoholu, ale s nižší aciditou a nižším obsahem taninů, s příjemným, nevtíravým buketem, připomínajícím vína odrůdy \"Frankovka\". Jsou vhodná pro zrání v nových dubových sudech typu barrique, ale rychle vyzrávají a nejsou příliš vhodná k delší archivaci. Typická odrůdová vína mají v aroma červené bobulové ovoce. Vína z hroznů, pěstovaných v nepříliš výhodných polohách či z neredukovaných výnosů mohou být nevýrazná, proto je \"Blauburger\" nejčastěji používán jako barvířka pro povýšení barvy různých cuvée červených vín.", "section_level": 1}], "src_summary": "Blauburger je středně pozdní moštová odrůda révy vinné (\"Vitis vinifera\"), používaná k výrobě červených vín. Odrůda byla vyšlechtěna v roce 1923 ve Spolkovém ústavu pro vinařství a ovocnářství v rakouském Klosterneuburgu. Odrůdu vyšlechtil Fritz Zweigelt křížením odrůd \"Modrý Portugal\" (\"Portugieser blau\") a \"Frankovka\" (\"Blaufränkisch\").", "tgt_summary": "Blauburger ist eine Rotweinsorte, die aus einer Kreuzung aus Blauem Portugieser und Blaufränkisch an der Höheren Bundeslehranstalt und Bundesamt für Wein- und Obstbau in Klosterneuburg von Fritz Zweigelt ab 1923 gezüchtet wurde.", "id": 2415747} {"src_title": "Tampon", "tgt_title": "Tampon", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Tampony byly vynalezeny už v první polovině 20. století. Větší popularitu si získaly od 70.–80. let. Do Česka se začaly dovážet v devadesátých letech.", "section_level": 1}, {"title": "Výhody a nevýhody tamponů.", "content": "Výhody proti vložkám: Argumenty proti tamponům:", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace.", "content": "V Evropské unii jsou tampony považovány za hygienický výrobek, na který se vztahují všeobecné předpisy – European General Product Safety Directive Ref: 2001/95/EC. Jednotlivé státy ale mohou požadovat přísnější podmínky pro výrobu a prodej tamponů. Například Rakousko (Österreichisches Lebensmittelbuch IV. Auflage Kapitel / B 36 / Gebrauchsgegenstände) požaduje dodržení maximálních limitů pro výskyt aerobních bakterií 200 CFU/g a pro plísně 20 CFU/g. V USA jsou tampony klasifikovány jako zdravotnický prostředek kategorie II (Code of Federal Regulations, Title 21, Volume 8, Sec. 884.5470 Unscented menstrual tampon). Mnohé státy mají své vlastní standardy: Austrálie (TGA), Brazílie (ANVISA), Ekvádor a další. Většina velkých výrobců tamponů je členem Výboru výrobců hygienických absorpčních prostředků v rámci EDANA (European Disposables and Nonwovens Association) a řídí se jejím Code of Practice, který shrnuje požadavky na značení, informování o riziku TSS, informování o způsobu užití a další informace.", "section_level": 1}, {"title": "Používání.", "content": "Tampony se běžně prodávají v krabičkách po 8, 16 nebo 32 kusech. Každý je zvlášť hygienicky zabalen a v krabičce je přiložen podrobný návod.", "section_level": 1}, {"title": "Alternativy.", "content": "Tampony samy o sobě jsou biologicky rozložitelné, pokud jsou vyrobeny z bavlny nebo viskózy. Jediným problémem je, pokud výrobci pro některou část použijí nerozložitelný materiál, např. polyesterový provázek. Vzhledem k tomu, že žena spotřebuje během života několik tisíc tamponů, vytváří se tak velké množství odpadu, proto jsou jako ekologické propagovány prostředky na opakované použití. Patří mezi ně:", "section_level": 1}], "src_summary": "Tampon (nebo tampón) je ženská hygienická pomůcka sloužící k zachycení menstruační krve. Jedná se o váleček ze směsi bavlny a hedvábí nebo z viskózy, opatřený šňůrkou k vytažení. Zavádí se do horní části pochvy a funguje jako savá houbička.", "tgt_summary": "Der französische Begriff Tampon (‚Pfropf‘, ‚Bausch‘) bezeichnet in der deutschen Sprache einen länglich gepressten Watte- oder Mullbausch, der in der Medizin Verwendung findet. Er dient zur Aufnahme von Flüssigkeiten (z. B. Speichel bei Zahnbehandlungen), zur Stillung von Blutungen, zum Zuführen von Arzneistoffen oder auch als Polsterung. ", "id": 1974853} {"src_title": "Ozbrojené síly Ruské federace", "tgt_title": "Streitkräfte Russlands", "src_document": [{"title": "Organizační rozdělení.", "content": "Organizačně jsou Ozbrojené síly Ruské federace rozděleny na: V rámci Ozbrojených sil Ruské federace dále existují tři samostatné druhy vojsk, a to:", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Správním úřadem, který má na starosti Ozbrojené síly Ruské federace je Ministerstvo obrany Ruské federace. Ruská armáda dlouhodobě patří mezi nejsilnější armády světa. Po 2. světové válce tvořila největší konkurenci západnímu světu, který se její síly obával. Na základě této skutečnosti došlo k vytvoření bipolárního světa, který byl také definován ideologickou odlišností mezi Západem a Východem. V devadesátých letech došlo k ekonomickému kolapsu SSSR. Jednou z hlavních příčin byl tzv. závod ve zbrojení, který vedlo SSSR s USA. Toto předhánění začalo již po 2. světové válce, nicméně docházelo k brzdícím akcím. Vzájemné dohody o odzbrojování neboli tzv. SALT však nedokázaly toto ekonomicky náročné soupeření ukončit. Naopak americký prezident Ronald Reagan v 80. letech navýšil armádní rozpočet a přistoupil k politice, která ekonomicky vyčerpala SSSR a následně vytvořila multilaterální světový systém. V 90. letech „nově“ vzniklý stát Rusko procházel hlubokou krizí. Armáda nebyla prioritou, docházelo k velkému rozkrádání armádní výzbroje a zásob. Ruská armáda sice disponovala jadernými zbraněmi, nebyla však po dlouhou dobu modernizována a její konvenční síla byla v dezolátním stavu. Z dob SSSR bylo námořnictvo velmi silné. S odstupem času lze hovořit o tom, že SSSR se zaměřovalo především na kvantitu a účelnost zbraní. Opomeneme-li jaderné zbraně, tak dominantou sovětské armády bylo námořnictvo a tankové jednotky. Dnes ruská armáda disponuje pouze jednou letadlovou lodí, 55 ponorkami, 74 námořními korvetami a jinými loděmi, které jsou spíše pobřežními plavidly. Nutné je si také uvědomit, že Rusko disponuje zhruba 8500 jadernými hlavicemi, což je zhruba o 800 více než USA a o 8250 více než Čína. Na základě tohoto faktu lze zařadit Rusko mezi vojenské supervelmoci. Změna přišla na konci 90. let s příchodem Vladimíra Putina. Jako prezident je nejvyšším představitelem bezpečnostních sil Ruské federace a armáda je mu přímo zodpovědná. Za doby jeho vlády se armáda začala modernizovat. Zaměřila se především na modernizaci ponorek a menších lodí, které mají spíše sloužit pro účel obrany pobřežních vod. V roce 2008 se nejvyšší ruští představitele rozhodli urychlit a více modernizovat armádu. Důvodem byly nedostatky nejen v zastaralé technice, ale i logistice nebo koordinaci, které se projevily při 4denním konfliktu v Gruzii. Tyto reformy přinesly například jednotky zvláštního určení Specnaz nebo vzdušné a vyloďovací vojsko VDV. Modernizace armády musí jít souběžně s ekonomikou Ruska, která od svého vzniku zaznamenává značnou kolísavost. Nicméně ruský prezident dle svého vyjádření chce navrátit Rusku roli, kterou mělo dříve SSSR, a proto klade důraz na modernizaci armády a rozvoj klíčových oblastí. Například v roce 2013 nařídil V. Putin remilitarizaci arktického území. V Arktidě má Rusko nejen důležité námořní trasy, ale vyskytují se tu také důležité surovinové zdroje. V této oblasti Rusko jasně dominuje, má světově největší flotilu ledoborců a modernizuje přístavy a letiště, které byly od dob Sovětského svazu téměř zapomenuty. Tato oblast bude pravděpodobně hrát v budoucnu důležitou roli a toho si je ruský prezident vědom. I přesto, že by Rusko mělo modernizovat svou leteckou flotilu, disponuje silnou vzdušnou obranou. K dispozici má zhruba 2500 letadel, jež jsou schopna provozu. Jeho stroje značky Suchoj však začínají zastarávat a pro zajištění silné vzdušné obrany je nutné je modernizovat či nahradit technologicky lepšími stroji, které jsou stále ve fázi vývoje a testování (např. Suchoj T-50). Co se týče například bezpilotních letadel, je Rusko v tomto směru mírně pozadu avšak ztrátu pomalu dohání investicemi do vývoje a výroby. Vojenský rozpočet ruské vlády se pohybuje v desítkách miliard amerických dolarů a výdaje každoročně rostou. Nicméně přesná částka není zcela jasná. Různé zdroje se rozcházejí, například The Diplomat uvádí, že rozpočet pro rok 2013 byl 58,2 USD, zatímco nezávislá ruská televizní stanice RT uvádí 68,887 USD. Vezmeme-li částku téměř 69 miliard USD v roce 2013, zjistíme, že od roku 2007 došlo k dvojnásobnému navýšení ruského armádního rozpočtu. Na navyšování ruského rozpočtu mají také vliv tržby prodaných zbraní. Stockholmská mezinárodní instituce uvádí, že tržby předních výrobců zbraní vzrostly v roce 2012 o 28 procent. Ruský rozpočet v oblasti bezpečnosti roste již od svého vzniku v 90. letech a v roce 2016 by měl dosáhnout téměř 96 miliard USD. Položkami, které výrazně navyšují rozpočet, jsou výdaje na jaderné zbraně, letectví a námořnictví.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vojenské okruhy.", "content": "V období po rozpadu SSSR bylo území Ruska rozděleno do šesti vojenských okruhů: Moskevského, Leningradského, Severokavzského, Povolžsko-Uralského, Sibiřského a Dálněvýchodního. Jednotlivá loďstva byly z hlediska organizace samostatné. Těchto šest vojenských okruhu bylo v rámci reformy sloučeno a byly z nich vytvořeny čtyři nové vojenské okruhy, jejichž součástí jsou již veškeré pozemní, vzdušné a námořní síly Ruska. Od konce roku 2010 jsou pozemní síly, letectvo a námořnictvo rozděleny do čtyř vojenský okruhů:", "section_level": 2}], "src_summary": "Ozbrojené síly Ruské federace (rusky \"Вооружённые Си́лы Росси́йской Федера́ции\") jsou vojenské jednotky Ruské federace. Jejich vrchním velitelem je prezident Ruské federace. ", "tgt_summary": "Die Streitkräfte Russlands ( [Woorushjonnyje sily Rossii]), mitunter semantisch ungenau als russische Streitkräfte bezeichnet – sind offiziell als Streitkräfte der Russischen Föderation benannt (, inoffizielle Abkürzung ВС РФ) und bestehen aus den drei Teilstreitkräften: ", "id": 2059872} {"src_title": "Frankovka", "tgt_title": "Blaufränkisch", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Réva vinná (\"Vitis vinifera\") odrůda \"Frankovka\" je jednodomá dřevitá pnoucí liána dorůstající v kultuře až několika metrů. Kmen tloušťky až několik centimetrů je pokryt světlou borkou, která se loupe v pruzích. Úponky révy jsou středně dlouhé, umožňují této rostlině pnout se po pevných předmětech. Růst je bujnější až bujný, se vzpřímenými až polovzpřímenými letorosty. Včelka je zelená, slabě ochlupená. Vrcholek letorostu je otevřený, světle zelený s bronzovým nádechem, silně pigmentovaný antokyaniny, lesklý, slabě bíle pavučinovitě ochmýřený. Internodia a nodia jsou zelená, z osluněné strany fialově hnědá, takřka lysá, pupeny jsou silně pigmentované antokyaniny. Mladé lístky mají světle zelenou barvu s vínově červeným nádechem, jsou takřka bez ochmýření. Jednoleté réví je červenohnědé, podélně jemně čárkované, eliptického průřezu, značně křehké, což znesnadňuje práce při vyvazování tažnů. Zimní pupeny jsou středně velké, široké, špičaté. List je středně velký až velký, okrouhlý, nečleněný nebo tří- až pětilaločnatý s velmi mělkými až mělkými horními bočními výkroji. Vrchní strana čepele listu je hladká, slabě puchýřnatá, tmavozelená, tvar čepele je ledvinovitý, s protáhlým středním lalokem, rub listu je lysý. Řapíkový výkroj je ve tvaru písmene „V“ nebo lyrovitý s ostrým dnem, většinou otevřený, zřídka lehce překrytý, řapík je krátký nebo středně dlouhý, stejně dlouhý, jako medián listu, narůžovělý, žilnatina listu je pouze slabě pigmentovaná antokyaniny. Listy se na podzim barví do vínově červena. Oboupohlavní pětičetné květy v hroznovitých květenstvích jsou žlutozelené, samosprašné. Plodem je středně velká až velká (14-16 x 14 mm, 1,2-1,6 g), kulatá bobule jednotné barvy a velikosti, se silnou, průměrně, celoplošně voskovitě ojíněnou slupkou. Barva bobule je tmavomodrá až modročerná, dužnina je bez zbarvení, velmi řídká, plné chuti, s 3-4 semeny. Slupka obsahuje velké množství červeného barviva. Semeno je středně velké, kulovité až elipsoidní, zobáček je krátký. Stopečky bobulí jsou středně dlouhé, obtížně oddělitelné. Hrozen je střední až velký (18-19 x 15-16 cm, 142-216 g), válcovitě-kuželovitý, křídlatý, středně hustý až hustý, s velmi krátkou (do 3 cm), silnou, zelenou až průměrně lignifikovanou stopkou.", "section_level": 1}, {"title": "Původ a rozšíření.", "content": "\"Frankovka\" je moštová, výjimečně též stolní odrůda vinné révy (\"Vitis vinifera\"). Je to velmi stará odrůda, která má podle některých pramenů německý původ, jiné ovšem považují za její pravlast Dolní Rakousko, odkud se měla rozšířit v 18. století. Podle synonym \"Lemberger\" či \"Limberger\" by se zase dal odvozovat její původ v okolí města Lemberg, město stejného názvu ovšem leží jak v Německu, v oblasti Rheinland-Pfalz poblíž francouzských hranic, tak ve Slovinsku, pokud pomineme fakt, že se též jedná o německý název města Lvov na Ukrajině. Málo pravděpodobné je tvrzení, že odrůda pochází z Alsaska. Otcovskou odrůdou je dle provedené analýzy DNA odrůda \"Gouais Blanc\" (\"Weisser Heunisch\", Běl velká, Vídeňka), a mateřskou Blaue Zimmettraube. Blaue Zimmettraube je téměř vymizelá modrá odrůda s ženským květem, pěstovaná ve Štýrsku a okolí. Je tak příbuzná s Modrým portugalem, kde otcovskou odrůdou je Sylvánské zelené (Grüner Silvaner). V Rakousku byla odrůda roku 2007 pěstována na 2.640 hektarech, což tvoří 5,5% celkové plochy vinic, a to hlavně v oblasti Burgenland (17 % plochy vinic). V Maďarsku je hojná v okolí města Eger, Šoproň a hlavně na jihu země. V Německu byla roku 2007 pěstována na 1.702 ha, hojná je v oblasti Württemberska. Dále je pěstována ve Slovinsku, v Chorvatsku, v Itálii a v zemích bývalého SSSR, celkově jsou osazené plochy roku 2010 odhadovány na cca 10.000 hektarů. Do Státní odrůdové knihy České republiky byla odrůda zapsána v roce 1941, je zapsána také v Listině registrovaných odrůd na Slovensku. Na Slovensku jsou známé lokality pěstování Bratislava Rača a Levicko, roku 2007 zde byla vysazena na 7,78 % plochy vinic, tedy na 1.176 ha. Ve vinařské oblasti Čechy se pro své pozdní zrání nepěstuje. Je druhou nejrozšířenější modrou odrůdou na Moravě, roku 1999 byla vysazena na 5 % plochy vinic, roku 2010 na 7,1 % plochy, roku 2007 byla pěstována na 1.308 ha. Hojně se pěstuje ve vinařské podoblasti Velkopavlovické, v okolí Brna a Slovácké, v okolí Bzence, Strážnice a v Podluží. Ve 20. století to byla nejčastěji pěstovaná modrá odrůda na Moravě, ale již před rokem 1900 ji začal nahrazovat \"Modrý Portugal\" a později i \"Svatovavřinecké\". Průměrný věk vinic s odrůdou \"Frankovka\" v ČR roku 2004 činil 13 let. V současné době ji reprezentuje pět povolených klonů (r. 1988), PO-22/4, PO-275/i, VP-14/4, VP-6/5 a PO-281/E. Udržovateli odrůdy jsou Ing. Alois Tománek, Ing. Miloš Michlovský, Šlechtitelská stanice vinařská Polešovice a Šlechtitelská stanice vinařská Velké Pavlovice, s.r.o.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Český název \"Frankovka\", ale i některá další synonyma jsou odvozena od předpokládaného německého původu odrůdy (\"Blaufränkisch\", \"Kékfrankos\"), synonyma \"Lemberger\", \"Limberger\" atd. z předpokládaného původu v okolí města Lemberg. Další, lokálně používaná synonyma odrůdy jsou : \"Лимбергер, Блауер лимбергер, Широколистный, Кекфранкос, Франковка, Франкиня\" (vše Rusko), \"Blanc Doux, Blau Fränkisch, B. Fränkische, Blaufränkisch, Blauer Limberger, Blaufränkische, Blaufranchis, Blaufranchisch, Blue French, Burgund Mare\" (Rumunsko), \"Chirokolistny, Černé Skalické, Č. Starosvětské, Č. Muškatel, Čierny Zierfandler, Crna Frankovka\" (Chorvatsko), \"C. Moravka, Fernon, Fränkische, Fränkische Schwarz, Franconia\" (Brazílie, Itálie), \"Franconia Nera\" (Itálie), \"F. Nero, Franconien Bleu, F. Noir, Frankinja, F. Modra, Frankovka Černá, F. Crna, Frühschwartze, Gamay Noire\" (mylně), \"Gamé\" (Bulharsko), \"Grossburgunder, Imberghem, Imbergher, Jubiläumsrebe, Karmazín, Kék Frankos, Kékfrank, Kékfrankos\" (Maďarsko), \"Lampart\" (ČR, SR), \"Lemberger\" (Francie), \"Limberg, Limberger\" (Německo, Rakousko, Chile, Francie, Rusko), \"L. Blauer, L. Noir, Limburger\" (Kanada), \"Limburské, Maehrische, Modra Frankinja\" (Slovinsko), \"Modry Hyblink, Morávka, Moravské, Muskateller Schwarz, Nagy Burgundi, Nagyburgundi, Neskorak, Neskore, N. Čierne, Noir de Franconie, Oporto, Orna frankovka, Portugais Lerouse, Portugais Rouge, Portugieser Rother, Pozdni, Pozdní Skalické černé, Schwarz Limberger, Schwarze Fraenkische, Schwarzer Burgunder, Schwarzgrobe, Šeřina, Širokolistý, Širokolistnyj, Skalické Černé, Starosvětský Hrozen, Szeleslevelü, Teltfürtü Kékfrankos, Vaghyburgundi, Velké Bugundské, Vojvodino\".", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Při svém bujném růstu a štěpování na nevhodné podnože má odrůda sklon ke sprchávání, to podporuje také neselektovaný množitelský materiál. Je náchylná k vadnutí třapiny. Vzhledem k bujnosti růstu jsou nejvhodnější podnože slaběji rostoucí a brzdící sprchávání, jako SO-4 a Cr 2, ale používá se i T 5C, nevhodná je K 5BB. Odrůdě vyhovuje střední vedení s řezem na tažně nebo vysoké vedení s řezem na dva tažně, zatížení 6 až 9 oček/m2. Plodnost dřeva je 59 %, průměrný počet hroznů na výhon je 0,97, na plodonosném 1,55. Výnos závisí na hustotě vysazeného materiálu, běžně se pohybuje kolem 9-14 t/ha. Aby víno dosáhlo alespoň kvality jakostní, musí hrozny dosáhnout fenolovou zralost a cukernatost 17-19,5° NM, k výrobě přívlastkových vín je třeba cukernatosti 22-23 °NM, aby bylo umožněno dosažení vyššího obsahu alkoholu. Acidita se pohybuje mezi 9-12 g/l. Přetěžováním keřů vysokými výnosy klesá obsah barviv a roste acidita.", "section_level": 1}, {"title": "Fenologie.", "content": "Doba rašení oček a květu je středně raná, raší ve 2.-3. dekádě dubna, kvete ve 2.-3. dekádě června. Bobule u nás zaměká v srpnu, sklizňová zralost hroznů je pozdní, začíná v polovině října, ale může se posunout až k začátku listopadu (v Oděse dozrává již koncem září). Vegetační cyklus odrůdy trvá 150 dní při sumě aktivních teplot 2900 °C.", "section_level": 2}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Proti napadení plísní révovou (\"Plasmopara viticola\") a padlím révovým (\"Uncinula necator\") je odrůda méně odolná, proti napadení plísní šedou (\"Botrytis cinerea\") je středně odolná. Je středně odolná proti zimním mrazům. Citlivější je na pozdní jarní mrazíky (má hladké listy).", "section_level": 2}, {"title": "Poloha a půdy.", "content": "Odrůdě vyhovují nejteplejší polohy, ideální jsou jižní, JZ či JV svahy s velmi dobrým osluněním. Daří se i na rovinatých terénech, v lehčí, ale humózní půdě, nevhodné jsou příliš těžké a vlhké půdy. Má ráda lehce záhřevné půdy se sprašemi, vhodné jsou i půdy štěrkovité. Snáší sucho i vyšší obsah vápna.", "section_level": 2}, {"title": "Víno.", "content": "Hrozny v kvalitě jakostní se macerují asi 6 dní, aby se zamezilo přílišné akumulaci tříslovin ve víně. Přívlastková kvalita hroznů umožňuje maceraci i déle než 14 dní a pro dosažení plnosti vína i při vyšších teplotách (35 °C). \"Frankovka\" má vyšší obsah kyselin, proto má v technologii důležité místo jablečno-mléčná fermentace, která příznivě ovlivňuje plnost aromatického a chuťového dojmu vína. Ve vínech \"Frankovky\" je obecně vždy poněkud více kyselin nežli v ostatních červených vínech a na počátku jsou i třísloviny tvrdší. Tato skutečnost vede producenty kvalitních vín k podstatnějšímu snížení sklizní redukcí hroznů, k prodloužení doby nakvášení rmutu a tím i k získání vyššího extraktu. Současně se vína ponechávají delší dobu vyzrávat v dřevěných sudech či v sudech barrique. Víno v přívlastkových kvalitách je vhodné do archivu k dlouhodobé archivaci. Říká se o něm, že je rozmarné jako nestálá žena a že má všechny její dobré i špatné vlastnosti. Barva typického vína je světle i tmavě rubínová s fialovými záblesky, v mladém víně je travnaté aroma, které se při zrání vína mění na ostružinové vůně, chuť je tvrdší, s čerstvou kyselinou a vyššími tříslovinami, kořenitá, ovocná, ve vyzrálých vínech hebká a sametová. Ve vůni a chuti můžeme hledat ostružiny, švestky a černé třešně, jádra peckovin a skořici.", "section_level": 1}, {"title": "Stolování.", "content": "V závislosti na vyzrání hroznů může být víno \"Frankovky\" běžným denním vínem ke svačinám a k celé řadě obvyklých jídel všedního dne. Z dobrých ročníků se výborně hodí k pečeným masům, ke zvěřině, kachně i huse, ke guláši, k jídlům z vnitřností, ke kořeněným jídlům zeleninovým, k polentě, ke zrajícím i bílým sýrům, k těstovinám v kořenité úpravě nebo k některým druhům pizzy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Frankovka, též Fraňkovka, (zkratka Fr, název dle VIVC \"Blaufränkisch\") je starobylá moštová odrůda révy vinné (\"Vitis vinifera\"), určená k výrobě červených vín. Jde o spontánního křížence odrůdy \"Gouais blanc\" (\"Heunisch\") s doposud nezjištěnou odrůdou.", "tgt_summary": "Blaufränkisch, auch Lemberger oder Blauer Limberger (klassischer Name), ist eine Rotweinsorte. Der Blaufränkisch bevorzugt mildes Klima und windgeschützte Standorte. Als früh austreibende Rebsorte ist sie immer vom Spätfrost gefährdet. Je nach Erntezeitpunkt lassen sich aus den Trauben leichte und fruchtige, aber auch tanninreiche Weine mit einer intensiv roten Farbe ausbauen, die einen kräftigen, fruchtigen, charaktervollen Rotwein mit Aromen von Kirschen und Beeren hervorbringt. Seine Lagerfähigkeit ist erheblich. Die vielen Vorzüge dieser Sorte zeigen sich auch in Verschnitten mit anderen Sorten wie Cabernet Sauvignon, Merlot, Trollinger oder Spätburgunder, denen sie mit ihrer Fruchtigkeit zu mehr Komplexität verhilft. Ein sortenreiner Blaufränkisch ist ein hervorragender Begleiter zu Wildgerichten, stark mit Kräutern gewürzten Gemüsegerichten und Teigwaren sowie zu pikanten Käsesorten.", "id": 636734} {"src_title": "Denis Diderot", "tgt_title": "Denis Diderot", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Narodil se 5. října 1713 ve městě Langres ve Francii. Své základní vzdělání získal na jezuitské základní škole v Langres, dále pak od roku 1732 studoval na Collège d'Harcourt v Paříži. Upustil od nápadu stát se knězem a raději šel studovat práva. To ho ale také brzy omrzelo a tak se v roce 1734 rozhodl stát se spisovatelem. Kvůli jeho odmítnutí vykonávat vyučené profese se ho však jeho otec zřekl, a tak žil Diderot dalších 10 let bohémským životem. V roce 1742 se spřátelil s Jeanem-Jacquesem Rousseauem. Ještě silněji se otci odcizil, když se v roce 1743 oženil s Antoinettou Champion, zarytou římskou katoličkou. I přesto, že se toto spojení považovalo za nevhodné s ohledem na Antoinettin nízký původ, v říjnu 1743 z něj vzešlo dítě, holčička Angélique (jménem po Denisově mrtvé matce a sestře). Smrt jeho sestry, jeptišky, způsobená z přepracování v klášteře nejspíš ovlivnila Denisův názor na náboženství. Předpokládá se, že právě ona byla předlohou pro jeho novelu \"La religieuse\" (česky \"Jeptiška\"), která popisuje život řeholnice, jež je nucena vstoupit do kláštera, kde trpí kvůli ostatním sestrám. Měl aférky se spisovatelkou Madeleine de Puisieux a se Sophií Volland. Jeho dopisy pro Sophii posloužily jako zdroj informací o životě a myšlení Pařížanů v tomto období. Přestože byla Diderotova práce obsáhlá a důkladná, byl sám velice chudý. Když měl dát své dceři na věno, byl nucen prodat svoji sbírku knih. Ruská carevna Kateřina II. (s níž si psal dopisy) ale jeho sbírku odkoupila a poté požádala Diderota, aby jí dělal knihovníka s ročním platem, takže si mohl knihy ponechat. V Petrohradu působil v letech 1773 – 1775. Zemřel na střevní potíže v Paříži 31. července 1784. Jeho potomci poslali jeho obrovskou knihovnu Kateřině II., která ji věnovala Ruské národní knihovně.", "section_level": 1}, {"title": "Profesní život, názory.", "content": "Od roku 1743 překládá různé vědecké spisy, ke kterým občas doplní své vlastní poznatky. V roce 1746 píše své první dílo \"Filozofické myšlenky\" (\"Pensées philosophiques\") a k němu přidává krátkou doplňující esej o přirozené teologii a shoduje se tak s Voltairovým „rozumovým náboženstvím“. V roce 1747 napsal alegorii \"Procházka skeptika\" (\"Promenade du sceptique\"), v níž zesměšňuje křesťanství. V dalších pracích postupně opustil deismus a začal odmítat existenci Boha. Diderotovo myšlení se vyznačuje vývojem, který nebyl rozvojem původního stanoviska, nýbrž vedl k radikálním předělům. Diderot začal jako teista (studoval na církevních školách) a přes deistickou pozici dospěl k ateismu. Poté co pařížský parlament odsoudil v roce 1762 Rousseauovův spis „Emil aneb O výchově“, byl Diderot dotázán, zda se má pro pravdu nasazovat život. „Diderot odpověděl, že vzhledem k tomu, jak lidé pravdu používají, neví, zda existuje taková pravda, která by byla hodna i jen kapky krve. Nasazení života by se prý spíše vyplatilo při překonávání omylů. ‚\"Snad bych i obětoval život, kdybych mohl provždy odstranit například ideu Boha z představivosti a paměti lidí.\"‘“ Diderot si však uvědomoval, „že není možno bezprostředně osvobodit lidi, jejichž instinkty je třeba brzdit. Je známa jeho averze proti kléru, avšak v »plánu university«, vypracovaném pro Kateřinu II., oportunisticky napsal: \"‚Ponechal bych kněze, ne jako vychovatele rozumných lidí, ale jako strážce hlupáků. A jejich kostely bych nechal existovat jako útulky jistého druhu pitomců, kteří by se mohli stát zuřivými, kdyby se zcela ponechali sami sobě\".‘ Diderot však chtěl, aby církev byla bezpodmínečně podřízena státu, aby kněží byli jeho zaměstnanci.“ Jako filozof dospěl Diderot k materialistickému pojetí. Diderotova filozofie přírody je zvláštní syntézou hylozoistického materialismu, spinozismu, nauky o monádách a dobové přírodovědy. Není tvůrce nebo Boha mimo svět, veškerá hmota je živá, oduševněná, je nadána všeobecnou senzibilitou. Na nižších stupních je oduševněnost jakoby spoutána, čím výše, tím více nabývá převahy a nadvlády nad hmotností. Svět i příroda mají samy v sobě zdroj pohybu a konání. I duše se skládá z atomů opatřených citlivostí, z jakýchsi zmaterializovaných Leibnizových monád. V gnoseologii je pro Diderota příznačný materialistický sensualismus, pramenem poznání je zkušenost. Diderot odmítal despotismus a byl přívržencem konstituční monarchie. Svými pracemi v oblasti umění přispěl k uznání estetiky jako vědecké disciplíny (např. dílo \"Pojednání o kráse\" [\"Le Beau\"], 1752).", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Je autorem četných spisů, filozofických, prozaických, dramatických atd. Od roku 1975 vychází úplné kritické vydání jeho díla, které je rozvrženo do třiceti třech svazků: \"Œuvres complètes, édition critique et annotée\" par J. Fabre, H. Dieckmann, Jacques Proust, Jean Varloot (dite \"DPV\"), Paris, 33 vol. V tomto článku uvádíme jen některé významnější práce.", "section_level": 1}, {"title": "Estetická díla.", "content": "Jako autor románů a divadelních her se Diderot zabýval též estetickými otázkami, na něž hledal odpověď způsobem, který předznamenal Shaftesbury. Myšlenky o estetice jsou roztroušeny v řadě jeho prací.", "section_level": 2}], "src_summary": "Denis Diderot (5. října 1713 Langres, Champagne – 31. července 1784 Paříž) byl francouzský osvícenecký spisovatel a filozof. Zabýval se mnoha obory – filosofií, estetikou, teologií, matematikou, fyzikou. ", "tgt_summary": "Denis Diderot [] (* 5. Oktober 1713 in Langres; † 31. Juli 1784 in Paris) war ein französischer Abbé, Schriftsteller, Übersetzer, Philosoph, Aufklärer, Literatur- und Kunsttheoretiker, Kunstagent für die russische Zarin Katharina II. und einer der wichtigsten Organisatoren und Autoren der \"Encyclopédie\". ", "id": 259366} {"src_title": "Cabernet Franc", "tgt_title": "Cabernet Franc", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Réva vinná (\"Vitis vinifera\") odrůda \"Cabernet Franc\" je jednodomá dřevitá pnoucí liána, dorůstající v kultuře až několika metrů. Kmen tloušťky až několik centimetrů je pokryt světlou borkou, která se loupe v pruzích. Úponky révy jsou středně dlouhé, umožňují této rostlině pnout se po pevných předmětech. Růst je bujný, s polovzpřímenými až poléhavými letorosty. Vrcholky letorostů jsou otevřené, středně silně bíle vlnatě ochmýřené, průměrně pigmentované antokyaniny, s karmínovým nádechem. Mladé lístky jsou slabě bíle vlnatě ochmýřené, zelené s bronzovými skvrnami, slabě pigmentované antokyaniny. Internodia a nodia jsou jemně ochmýřená, zelená s hnědočervenými pruhy. Dospělý list je středně velký, lesklý, tří- až pětilaločnatý se středně hlubokými až hlubokými výkroji, které mají oblé dno a někdy i zoubek, čepel listu je tmavozelená, síťovitě zvlněná, silně puchýřnatá, rub listu je jemně plstnatě ochmýřený, okraj listu je ostře, úzce zoubkovaný, řapíkový výkroj je otevřený, lyrovitý až lancetovitý, nebo překrytý s průsvitem. Žilnatina listu je takřka bez pigmentace antokyaniny. Listy na podzim červenají pouze v oblasti zoubkování. Oboupohlavní pětičetné květy v hroznovitých květenstvích jsou žlutozelené, samosprašné. Plodem jsou malé (10 mm), okrouhlé, celoplošně silně ojíněné bobule černomodré barvy se středně silnou, pevnou slupkou, dužina je rozplývavá, sladká, trochu svíravé a typicky travnaté chuti. Hrozny jsou malé až středně velké (150 g), válcovitě-kónické, poměrně kompaktní, občas s křidélky.", "section_level": 1}, {"title": "Původ a rozšíření.", "content": "\"Cabernet Franc\" je tradiční, starobylá, středně pozdní moštová odrůda révy vinné (\"Vitis vinifera\"), která patrně vznikla selekcí divoce rostoucí révy lesní \"Vitis vinifera ssp. sylvestris\". Za pravlast CF jsou dnes označována španělská úbočí Pyrenejí, provincie Navarra, Gipuzkoa nebo Bizkaia, kde se nacházejí velmi staré vinohrady v oblastech D.O. Txakoli. Do francouzského regionu Bordeaux, do oblasti údolí řeky Gironde, se ovšem měla dostat již kolem 1. století po Kristu a stala se zde zakladatelem rodiny odrůd „kabernetového typu“. V Burgundsku se odrůda pěstuje od počátku 16. století, roku 1635 se dostala do údolí řeky Loiry, v té době kardinál Richelieu zaslal Abbé Bretonovi několik tisíc sazenic této odrůdy, je zde stále na poměrně rozsáhlých plochách pěstována. V regionu Bordeaux se používá, hlavně s odrůdami CS a Merlot, k výrobě světoznámých kupáží, prosadila se hlavně koncem 19. století, během obnovy vinic po napadení révokazem, kdy v řadě případů nahradila odrůdu \"Carmènere\", se kterou byla v minulosti někdy též zaměňována. Ve Francii se \"Cabernet Franc\" roku 2008 pěstoval na 38.691 hektarech vinic, bylo zde registrováno 27 klonů odrůdy. CF najdeme v údolí řek Loiry a Gironde, v Provence a v Bordeaux, tvoří zde mimo jiné součást cuvée i odrůdových vín oblastí AOC Médoc, Graves, Saint Emilion, Bergerac, Pécharmant, Côtes de Duras, Buzet, Madiran, Irouléguy, Béarn, Côtes du Marmandais, Côtes du Brulhois, Bourgueil, Saint Nicolas de Bourgueil, Chinon, Saumur, Saumur-Champigny, Touraine, Coteaux du Loir, Anjou, Rosé de Loire, Rosé d'Anjou, Cabernet d'Anjou, Cabernet de Saumur, Orléans-Cléry, Cheverny, Coteaux du Vendômois, Coteaux d'Ancenis, Vins du Thouarsais, Vins du haut Poitou, Malepère, Cabardès, Limoux... a mnoha Vin de Pays). Roku 2007 je odrůda pěstována odhadem na 45.000 hektarech vinic, najdeme ji například ve Španělsku (Aragón, Navarra, Katalánsko), v Itálii (Friuli-Venezia Giulia, Veneto, roku 1990 na 5.670 ha), v USA (pouze v Kalifornii roku 2007 na 1.457 ha), v Chile (1.142 ha roku 2006), v Jihoafrické republice roku 2007 na 1.019 ha, v Brazílii roku 1994 na 680 ha, v Austrálii roku 2007 na 588 ha, na Novém Zélandu, v Německu, ve Švýcarsko atd. Ve Státní odrůdové knize České republiky není odrůda zapsána. Vinařský zákon nepovoluje u nás z této odrůdy vyrábět ani víno v kategorii zemských vín. Přesto je u nás, byť velmi vzácně a okrajově, pěstována.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Slovo „cabernet“ vzniklo v oblasti Médoc, v regionu Bordeaux, patrně je odvozeno od latinského slova „caput“, zde ve smyslu „odrůda révy, dávající černá vína“. Poprvé bylo v literatuře zmíněno až roku 1866. Patrně někdy v této době dostala odrůda i druhou část názvu, sloužící k odlišení od jiných odrůd „kabernetového typu“. Odrůda má velké množství synonym, což svědčí o její starobylosti. Další, lokálně používaná synonyma odrůdy \"Cabernet Franc\" jsou : \"Каберне Фран, Гро Каберне, Гро Видюр, Кармене, Бретон\" (vše Rusko), \"Aceria, Acheria\" (Pays Basque francais, Irouléguy), \"A. Moyeta\" (Pays Basque), \"Ardounet\" (Béarn, nezaměňovat s odr. Ardonnet), \"Aroia, Arrouya\" (mylně), \"Auxquels, Baro, Beron, Bidure, Bordo\" (Itálie), \"B. Magher, Boubet, Bouchy\" (Béarn, Madiran, Tursan), \"Bouchet\" (Gironde, Bordelais), \"B. Saint Emilion, Breton\" (Val de Loire), \"Burdeas Tinto, Cabernet Aunis, C. Blanc, C. Bresciano, C. Carbouet, C. d ́Aunis, C. Francese, C. Franco, C. Frank, C. Gris, Cabonet, Capbreton, C. Rouge\" (Landes), \"Carbenet, Carbonet, Carmenet, Couahort\" (Béarn), \"Crouchen Negre, C. Noir, Fer Servandou\" (USA, mylně), \"Gamay de Ricenay, Gamput, Gro Kaberne, G. Vidyur, Gros Bouchet, G. Cabernet, Grosse Vidure, Hartling, Kaberne Frank\" (býv. Jugoslávie), \"Karmene, Mencía\" (Španělsko, mylně), \"Méssanges Rouge, Morenoa Veron Bouchy, Noir Dur\" (Orléans), \"N. de Fontarrabie, Ondarrabi Beltza\" (Pays Basque espagnol, Txakoli), \"Petite Vidure, P. Vignedure, Petit Fer, P. Véronais, Plant Breton, P. des Sables, Rouge, Sable Rouge, Trouchet Noir\" (Béarn), \"Véronais, Veron Bouchy, Veronais\".", "section_level": 1}, {"title": "Mutace odrůdy.", "content": "Odrůda je k mutaci náchylnější více, než \"Cabernet Sauvignon\", ale méně, než \"Rulandské modré\". V rámci variability odrůdy se lze setkat s morfologicky odlišnými populacemi s listy, hrozny či stopkami hroznů odlišné velikosti či zbarvení. Například populace CF z oblasti Pays basque a Béarn (synonyma \"Acheria, Bouchy, Bouchet\") se dá považovat za archaickou formu odrůdy, populace z údolí Loiry (synonymum \"Breton\") za novější formu. Ale i v rámci jedné oblasti se lze setkat s varietami s odlišnou velikostí hroznů či s odlišnými tvary listů, například v oblasti Béarn se pěstují vedle sebe \"Gros Bouchy\" a \"Petit Bouchy\". Další známější varietou je mutace \"Cabernet Franc handia\" s velkými hrozny („handi“, baskicky „velký“), nalezená a selektovaná v okolí Irouléguy (Durquety a Dommercq, 1976). Na vinohradě v okolí Layon (Martigné/Layon, rok 2001) byla zase nalezena mutace odrůdy se žlutozelenými bobulemi.", "section_level": 1}, {"title": "Kříženci odrůdy.", "content": "Roku 1997 zveřejnili John E. Bowers a Carole P. Meredith z University of California, Davis, studii, ve které prostřednictvím analýzy DNA s vysokou pravděpodobností stanovili, že CS je křížencem odrůd \"Cabernet Franc\" a \"Sauvignon Blanc\". Největší šance ke spontánnímu zkřížení těchto dvou odrůd nastala v Bordeaux v průběhu 17. století, z tohoto pohledu je možné, že v případě CS nejde o tak starobylou odrůdu, jak s dlouho předpokládalo. Analýza DNA roku 2009 prokázala, že odrůda \"Merlot\" je spontánním křížencem odrůd \"Magdeleine Noire des Charentes\" a \"Cabernet Franc\". Odrůda \"Carménère\" je spontánní kříženec odrůd \"Gros Cabernet\" x \"Cabernet Franc\". U nás se CF stal jedním z rodičů dnes již velmi početné rodiny „kabernetových“ odrůd, a to odrůdy \"Cabernet Moravia\".", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Obecně lze říci, že CF je velmi podobná odrůdě CS, ale raší a zraje nejméně o týden dříve, což jí umožňuje prosadit se v mírně chladnějších klimatických podmínkách. Proto tvoří plochy CF v Bordeaux jakousi pojistku pro případ slabšího ročníku a chladnějšího počasí v době sklizně pro odrůdu CS. Réví dobře vyzrává. Pro pozdější rašení odrůda pozdním jarním mrazíkům většinou uniká. Odolnost k zimním mrazům je dobrá, odolává až do -22 °C. Plodnost je nižší, 3,5-5 t/ha. Doporučované zatížení pro CF je 6-8 oček na m2. Vhodný je řez na jeden dlouhý nebo dva kratší tažně.", "section_level": 1}, {"title": "Fenologie.", "content": "Vegetační cyklus odrůdy trvá 145 dní při sumě aktivních teplot (SAT) 2700-2800 °C. Odrůda raší středně pozdně, ve svém rodišti dozrává tato středně pozdní odrůda uprostřed až koncem října, 15-20 dnů po Chasselas, u nás koncem října.", "section_level": 2}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Odrůda je citlivější na napadení padlím révovým (\"Uncinula necator\") na listech i na hroznech, průměrně citlivá je na plíseň révovou (\"Plasmopara viticola\"), plíseň šedou (\"Botrytis cinerea\") a eutypózu, odolnost k hnilobě je díky volnějším hroznům a pevnější slupce poměrně dobrá.", "section_level": 2}, {"title": "Poloha a půdy.", "content": "Snáší i sušší půdy, na kterých vytváří menší bobule, které mohou být naopak kvalitnější.Daří se mu na půdách písčitých, dobře snáší i vyšší obsah vápníku, vína dává potom těžší a plnější.", "section_level": 2}, {"title": "Víno.", "content": "Čistá odrůdová vína CF pocházejí z údolí Loiry, zvláště z Bourgueil, Chinonu a Saumur-Champigny, kde někdy dosahují neuvěřitelně vysoké kvality. V oblasti Bordeaux tvoří CF často páteř cuvée společně s odrůdami CS a \"Merlot\". Typické víno je sytě barevné, lehčího stylu a poněkud světlejší barvy, než CS, velmi dobře strukturované, plné, aromatické, s jemnějšími taniny než CS, ale je mnohem plnější a s vyšším extraktem, než \"Merlot\". Lze jej poznat podle ovocitého aroma švestek, jahod, černého rybízu, ostružin a malin a dále podle vůně fialek, bylinek a čerstvě nakrájené zelené papriky s tóny kakaa, tabáku, tuhy, kdoulí, máty, černého i zeleného pepře, listů břečťanu. Vína dříve vyzrávají a dají se pít mladší než vína CS. Zajímavá jsou například i odrůdová ledová vína, vyráběná v USA a v Kanadě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cabernet Franc (zkratka CF) je tradiční, starobylá, středně pozdní moštová odrůda révy vinné (\"Vitis vinifera\"), používaná k výrobě červených vín. Je původní „kabernetovou“ odrůdou, která se v regionu Bordeaux stala zakladatelem celé rodiny odrůd „kabernetového typu“, je úzce příbuzná s volně rostoucí révou lesní \"Vitis vinifera ssp. sylvestris\" a vznikla patrně její selekcí. ", "tgt_summary": "Der Cabernet Franc (Kürzel \"Cf\"), auch Cabernet franc oder Cabernet Frank, ist eine Rotweinsorte. Sie ist nicht so verbreitet wie der bekanntere Cabernet Sauvignon, allerdings genügsamer hinsichtlich der klimatischen Anforderungen. Bis heute ist sie eine der sechs Rebsorten, die für Rotweine im Bordeaux verwendet werden dürfen (die anderen Sorten sind Cabernet Sauvignon, Carménère, Malbec, Merlot und Petit Verdot). Cabernet Franc ist ein Verschnittwein, vor allem in Frankreich und Italien (hier \"Cabernet Frank\"). Im Vergleich zum Cabernet Sauvignon ist der Tanningehalt geringer, die Weine weisen eine deutlich geringere Adstringenz auf und sind daher jünger trinkbar.", "id": 1147517} {"src_title": "Mýdlová opera", "tgt_title": "Seifenoper", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První mýdlové opery byly uvedeny ve 20. letech 20. století na amerických rozhlasových stanicích, s nástupem televize se na konci 40. let se přesunuly na obrazovky a staly se vůbec první televizní zábavou. Zpočátku byly vysílány přes den a byly tedy určeny pro matky a ženy v domácnosti. Odtud také pochází původně ironické pojmenování \"mýdlová opera\", které vzniklo ze spojení těchto seriálů a jejich sponzorů, kterými v počátcích byly hlavně společnosti vyrábějící prostředky užívané divačkami – prací prášky, čisticí přípravky a mýdla. V původních rozhlasových sériích byla přitom reklama zařazována i přímo do textu (například: „\"Miláčku, jdu právě do města, kde ve Vodičkově ulici v obchodě pana Kratochvíla koupím skvělé Hromádkovo mýdlo, které tak nádherně voní.\"“). Termín „opera“ se do názvu dostal s odkazem na významnou roli hudby, zvláště v původních rozhlasových pořadech, a nadužívanou emocionalitu, jako je tomu ve skutečných operách. Podobný základ mají názvy i dalších filmových a televizních žánrů (koňská opera, space opera). V americkém programovém schématu také vzniklo rozdělení na dva subžánry. Původní mýdlové opery vysílané v dopoledních, či odpoledních hodinách jsou nekonečné, s mnoha tisíci díly, vysílané každý den (tzv. denní mýdlové opery, \"daytime soap operas\") po řadu desetiletí. Po roce 2000 však jejich sledovanost poklesla a většina každodenních seriálů tohoto typu, nezřídka vysílaných od 60. let, byla postupně ukončena. V 60. letech se v USA objevily první mýdlové opery zařazené do hlavního vysílacího času (tzv. primetimeové mýdlové opery, \"primetime soap operas\"). Vzhledem k jejich částečnému zaměření i na mužské diváky se změnilo jejich prostředí i výstavba příběhu – věnují se bohatým a úspěšným rodinám a jejich problémům v životech, podnikání a politice. Počtem dílů se tyto mýdlové opery neliší od ostatních primetimeových amerických seriálů, které obvykle mívají kolem 20 epizod na jednu televizní sezónu (září–červen). Rovněž produkce se přiblížila ostatním seriálům uváděných v hlavním vysílacím čase. Tento subžánr dosáhl největší popularity v 80. letech 20. století. Mýdlové opery se celosvětově ujaly, hlavní produkce zůstala ve Spojených státech, značně rozšířené jsou i ve Velké Británii. V zemích Latinské Ameriky jsou populární seriály podobného žánru, telenovely. V Česku nemají mýdlové opery dlouhou tradici. První mýdlová opera české produkce se objevila v roce 2004 na obrazovkách TV Prima, šlo o primetimeový seriál \"Rodinná pouta\", jenž byl v roce 2007 přetransformován na \"Velmi křehké vztahy\". TV Nova začala roku 2004 natáčet seriál \"Pojišťovna štěstí\". O rok později se v jejím programovém schématu objevila primetimeová \"Ordinace v růžové zahradě\" a také první český nekonečný denní seriál \"Ulice\", jenž získal místo na rozhraní podvečera a hlavního vysílacího času.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mýdlová opera (anglicky soap opera) je žánr rozhlasového nebo televizního seriálu, zabývajícího se převážně mezilidskými vztahy. Příběhy jsou většinou jednoduché, dramatické až melodramatické. Některé typy mýdlových oper mívají formát nekonečného seriálu vysílaného po několik desetiletí. Jednotlivé díly, které na sebe navazují, mají společné prostředí, které je hlavním pojícím prvkem mezi střídajícími se postavami. Pravidelní diváci časem získávají silný vztah k dlouhodobě se vyskytujícím postavám seriálu, takže herci často bývají s takovými postavami doživotně svázáni.", "tgt_summary": "Eine Seifenoper ist ein serielles Unterhaltungsformat im Fernsehen, gelegentlich auch im Hörfunk, das einmal („Weekly Soap“) oder mehrfach wöchentlich bis täglich („Daily Soap“) in Form einer Endlos-Serie ausgestrahlt wird. Zu den klassischen Seifenopern im Deutschen Fernsehen zählen die 1978 erstmals ausgestrahlte Serie Dallas und die Lindenstraße. Im internationalen Rundfunk ist \"The Archers\" (BBC) der älteste Vertreter von Radio-Soaps.", "id": 886761} {"src_title": "Ozjorsk (Kaliningradská oblast)", "tgt_title": "Osjorsk (Kaliningrad)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Od založení do 18. století.", "content": "První zmínka pochází z roku 1539 ze soupisu sídel daňové správy sídlící v nedalekém Insterburgu (dnešní Čerňachovsk). Vesnice byla založená na místě bývalé pevnosti kmene Prusů. Samotný německý název \"Dargekeyem\" pochází z pruských slov \"dargis\" a \"caymis\" či \"kaims\" znamenající v češtině doslova vlhká vesnice. Roku 1615 získává osada práva na vlastní pohostinství, 1646 je postaven kostel a 1706 je založena církevní škola. Velkou ránou do vývoje města byla morová epidemie, které podlehlo na 60% tehdejších obyvatel. Městská práva získala osada dekretem pruského krále Fridricha Viléma v roce 1725. Stejný vladař nabídl v roce 1731 rakouským protestantům vyhnaným ze Salcburského arcibiskupství, aby se usadili ve Východním Prusku (salcburští exulanti). Do oblasti se jich tehdy vydalo na 17 000. Počet obyvatel tak následně stoupl na 1 000. V roce 1732 vznikl v městě významný hřebčín zvaný \"Trakehnen\". Negativně se podepsala na městu Sedmiletá válka (1756–1763), kdy ruská vojska město vyplenila. Po válce byla zprovozněna v roce 1769 továrna na textil, v roce 1778 byla postavena nová budova radnice a v roce 1785 zprovozněny koželužny.", "section_level": 2}, {"title": "Období 19. století.", "content": "Za Napoleonských válek nejprve v roce 1807 navštívili město ruský car Alexander I. a pruský král Fridrich Vilém III., následně v roce 1812 francouzští generálové Davout a Ney. Město bylo během války výrazně poškozeno. Po pruské administrativní reformě z roku 1815 se stal Darkehmen okresním městem. V roce 1842 došlo k rekonstrukci kostela a v roce 1854 začaly vycházet místní noviny. Železniční trať Insterburg – Goldap – Lyck byla postavena 1878, ale ležela 3 km daleko od města. Město tak bylo napojeno na železniční trať (železnice Gumbinnen – Angerburg) až v roce 1913. Vodní elektrárna na řece Angrapa byla postavena v roce 1880 a po několika renovacích (poslední v roce 2000) funguje dodnes. Elektřina byla připojena do města 1886 a v Darkehmenu bylo zavedeno veřejné osvětlení jako u prvního města ve Východním Prusku. Budova poštovního úřadu a telegrafní ústředny byly dokončeny v roce 1897.", "section_level": 2}, {"title": "Mezi lety 1914 - 1945.", "content": "Během první světové války muselo být město evakuováno před postupující ruskou armádou. Na konci srpna roku 1914 ho Rusové dobyli a zřídili zde polní nemocnici. Však 11. září 1914 bylo po protiofenzivě opět pod německou kontrolou. Ruská ofenzíva z přelomu let 1914/1915 zasáhla město plnou silou. V listopadu 1914 dobyli město Rusové a Němci je vytlačili až v únoru 1915 po dlouhém ostřelování. Na 90% budov v Darkehmenu bylo zničeno. Nová výstavba města byla dokončena v roce 1922. V roce 1933 navštívil město německý prezident Hindenburg. Po nástupu nacismu v Německu k moci začalo oficiální místům vadit pojmenování města, které pochází z pruštiny. Darkehmen se tak v roce 1938 přejmenoval na Angerapp podle řeky, která městem protéká (německy Angerapp, polsky Węgorapa). Na konci druhé světové války začala operace Hanibal, která měla za cíl evakuovat většinu německého obyvatelstva z Východního Pruska před postupující Rudou armádou. Většina německého obyvatelstva tak opustila město před příchodem Sovětů. Rudá armáda vstoupila do města 22. ledna 1945. Do prosince 1945 bylo pod kontrolou polské správy.", "section_level": 2}, {"title": "Pod sovětskou a ruskou správou.", "content": "Po válce město připadlo SSSR a stalo se součástí Kaliningradské oblasti. V roce 1946 byl Angerapp přejmenován na Ozjorsk. Ruské slovo \"озеро\" znamená v češtině jezero. Zbylé německé obyvatelstvo bylo odsunuto do sovětské okupační zóny Německa a do města během let 1946 - 1947 se nastěhovali Rusové především z měst Novgorod, Pskov a Brjansk. Železnice poničená za války již nebyla obnovena. Po rozpadu SSSR zůstalo město součástí Ruska jako součást Kaliningradské oblasti, ruské exklávy. Místní ekonomika začala výrazně trpět izolací od zbytku Ruska a problémy narostly se vstupem sousedního Polska a Litvy do EU v roce 2004. Od roku 2000 počet obyvatel města neustále klesá. Ze zajímavostí se ve městě nachází původní budova pošty, která stále slouží svému účelu, ruiny evangelického kostela a socha Lenina na náměstí.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Etnické složení obyvatelstva.", "content": "Při sčítání lidu v roce 2010 bylo etnické složení v městě následující:", "section_level": 2}], "src_summary": "Ozjorsk (), do roku 1938 Darkehmen (, ) a v letech 1938–1946 Angerapp je město na jihu Kaliningradské oblasti (dříve Východní Prusko), exklávě Ruské federace, poblíž hranice s Polskem. V roce 2010 mělo městečko 4 740 obyvatel.", "tgt_summary": "Osjorsk ( für „Stadt am See“, deutsch \"Darkehmen\" bzw. 1938–1946 Angerapp, litauisch \"Darkiemis\", polnisch \"Darkiejmy\") ist eine Kleinstadt im Süden der russischen Oblast Kaliningrad. ", "id": 1649955} {"src_title": "Gurjevsk (Kaliningradská oblast)", "tgt_title": "Gurjewsk (Kaliningrad)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Od založení do 18. století.", "content": "V 9. století se na území dnešního města usadil kmen pruský kmen Sambů. Vznikla zde dřevěná pevnost, kterou v roce 1255 dobyli němečtí řádoví rytíři a přestavěli ji na hrad. Osada zvaná Neuhausen byla založena v roce 1262 právě Řádem. Do roku 1540 bylo sídlo zmiňováno pod jmény jako Neuhauß, Neuhausen, Newghaus či Lisga Neughaus. Po sekularizaci Řádu v roce 1525 se město stalo součástí Pruského vévodství a následně roku 1701 Pruského království. V roce 1525 se na místním hradu usadil luteránský biskup Georg von Polenz. Po jeho smrti připadlo sídlo Anně Marii Brunswické druhé manželce Albrechta Pruského, který byl posledním velmistrem Řádu.", "section_level": 2}, {"title": "Od 19. století do roku 1939.", "content": "V roce 1820 bylo v Neuhausenu 43 domů s 329 obyvateli. Na konci 19. století započaly práce na nové čtvrti města tzv. \"Villenkol Neuhausen Tirgarten\". Domy ve čtvrti byly postaveny s přesné obdélníkovými půdorysy, a to jak pro činžovní domy, tak i pro dvojdomky. Přítomnost starobylého hradu v krásném parku u Mlýnského rybníku se stala základem pro vznik rekreační oblasti s restauracemi, pivnicemi a soukromou ZOO. Z Neuhausenu do Königsbergu byla vybudována úzkokolejná železnice vedoucí až k místní ZOO (místní zoologická zahrada byla otevřena dokonce dřív než ta v Königsbergu). Regulérní železnice byla dovedena do města v roce 1889. Po nástupu nacismu k moci v Německu bylo v roce 1935 na západě města vybudováno vojenské letiště. V roce 1939 měl Neuhausen téměř 4 200 obyvatel.", "section_level": 2}, {"title": "Pod správou SSSR a Ruska.", "content": "Na konci Druhé světové války začala operace Hanibal, která měla za cíl evakuovat většinu německého obyvatelstva z Východního Pruska před postupující Rudou armádou. Velká část obyvatelstva v té době uprchla z města. Následně dne 28. ledna 1945 Rudá armáda vstoupila do Neuhausenu. Po válce město připadlo SSSR a stalo se součástí tzv. Kaliningradské oblasti. Zbylé německé obyvatelstvo bylo odsunuto a do města se nastěhovali Rusové především z oblasti centrálního Ruska a Povolží. Město se v roce 1946 přejmenovalo na \"Gurjevsk\" na počest generálmajora Rudé armády Štěpána Gurjeva, který padl při bojích ve Východním Prusku. V roce 1946 byla obnovena železnice spojující město s Kaliningradem (původním Königsbergem) a Sovetskem (původní Tylží). O rok později byl otevřen místní kulturní dům a kino Aurora. Gurjevsk ztratil svou pozici regionálního centra v roce 1953 ve prospěch města Isakovo, ale v roce 1960 se úřady do města opět vrátily. Štěpána Gurjev, podle kterého město nese jméno, se dočkal pomníku v roce 1961. V roce 1972 se začalo s výstavbou prvních pětipatrových panelových domů. Po rozpadu SSSR se město stalo součástí Ruska a postupně začalo ekonomicky růst. Gurjevsk začal především těžit ze své blízkosti ke Kaliningradu. V roce 1999 započaly přípravy na stavbu pravoslavného kostela a v roce 2006 se Gurjevsk stal okresním městem.", "section_level": 2}, {"title": "Hrad v Neuhausenu.", "content": "Místní hrad se řadí mezi dominanty města. Základní kámen byl položen v roce 1292 na příkaz Řádu německých rytířů. Po roce 1525 byl hrad sídlem biskupů a následně přešel do rukou šlechty. Albrecht Pruský v roce 1550 přepsal hrad na svou druhou ženu Annu Marii Brunswickou. Narodil se jim zde syn Albrecht Fridrich v roce 1553. Na jeho příkaz byl hrad následně přestavěn na zámek a stal se oblíbeným místem pro hony a lovy místní šlechty. Od roku 1770 zde sídlil soudní dvůr. Po porážce Francie v Napoleonských válkách byl dán zámek i s okolím generálu Friedrichu Wilhelmu Bülowi von Dennewitz za jeho přínos při tažení. Pozdějšími majiteli hradu se stali rody Lucknerů a Massowů. Dnes zámek slouží místním městským službám.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Etnické složení obyvatelstva.", "content": "Při sčítání lidu v roce 2010 bylo etnické složení v městě následující:", "section_level": 2}], "src_summary": "Gurjevsk (), do roku 1946 Neuhausen (, ) je město v Kaliningradské oblasti (dříve Východní Prusko), exklávě Ruské federace, ležící 7 km severovýchodně od Kaliningradu. V roce 2010 mělo městečko 12 431 obyvatel.", "tgt_summary": "Gurjewsk (, prußisch \"Romaw\", deutsch Neuhausen) ist das administrative Zentrum eines Rajons mit Einwohnern (Stand ) in der russischen Oblast Kaliningrad. Der Ort ist seit 2013 Verwaltungssitz der kommunalen Selbstverwaltungseinheit \"Stadtkreis Gurjewsk\".", "id": 645716} {"src_title": "Xenofobie", "tgt_title": "Fremdenfeindlichkeit", "src_document": [{"title": "Příčiny xenofobie.", "content": "Xenofobie je spojena se silným heterostereotypem (způsob posuzování jiných na základě tradice své etnické či národnostní menšiny či obecněji vlastní společenské skupiny) a tím i autostereotypem (způsob posuzování své vlastní etnické či národnostní menšiny). Z těchto zkreslení pohledu na realitu pak vychází konkrétní společenské předsudky, tedy zakořeněné, ale nespolehlivě zdůvodněné (či zcela neověřené) názory a postoje, většinou negativního rázu. Tato stanoviska si jedinec osvojuje vlivem prostředí či je přejímá od vnější autority. Člověk tedy může mít strach z cizinců, přistěhovalců nebo příslušníků jiné rasy či kultury, aniž by se někdy s někým takovým setkal. Tento strach pak obecněji pramení z nedostatku objektivních informací a z generalizovaných zpráv o všem, co je cizí a co nás zdánlivě ohrožuje. V praxi je pak xenofobie často uměle živena a podporována různými ideologiemi a propagandistickými akcemi, případně z nich přímo vyrůstá, pokud není sama původcem.", "section_level": 1}, {"title": "Xenofobie vs. rasismus.", "content": "Xenofobie však není totožná s pojmem rasismus. Rasismus je založen především na fyzických odlišnostech, jako jsou barva pleti, obličejové rysy, vlasy aj. Naopak xenofobie tkví především na nedůvěře v cizince, která souvisí prvotně například s příslušností k určité národnosti, komunitě či skupině a až druhotně si uvědomujeme fyzické odlišnosti onoho cizího člověka. Xenofobie však může přejít v tzv. xenoagresi – chorobnému strachu a nenávisti, když se naplní následující kroky:", "section_level": 1}, {"title": "Xenofobie vs. etnocentrismus.", "content": "S pojmem xenofobie souvisí i termín etnocentrismus, který může být jednou z příčin vzniku xenofobního chování. Etnocentrismus lze definovat jako vědomé či nevědomé přesvědčení o vlastní nadřazenosti nad ostatními rasami, kulturami a komunitami. Xenofobie tedy působí jako logický doplněk etnocentrismu, ale není vázaná výhradně na etnicitu.", "section_level": 1}, {"title": "Xenofobie z psychologické perspektivy.", "content": "Výše uvedené platí o xenofobii jako dlouhodobém postoji. Z psychologického hlediska lze však také nahlížet strach z neznámého jako reflexivní automatickou reakci organismu. Některé pokusy empirické psychologie nasvědčují tomu, že strach z neznámého je geneticky zakořeněný a evolučně vzniklý přirozený obranný mechanismus. Jedním z těchto pokusů je například výzkum australského psychologa Ricka van der Zwana. Ten s týmem spolupracovníků vytvořil proměnlivý světélkující obrys lidské postavy. Čím více postava vzdálená v šerosvitu znázorňovala muže, tím více měli dobrovolníci obou pohlaví pocit, že se přibližuje. Čím více postava připomínala ženu, tím více se vzdalovala. Toto smyslové zkreslení je připisováno evolučnímu vývoji, neboť střet s neznámým mužem znamená nebezpečí (na rozdíl od střetu s neznámou ženou) a chvilkový poplach je daní za připravenost. To také vysvětluje, proč je xenofobie častější vůči jedincům, kteří se odlišují fyziognomií (v českém prostředí především Romové či Vietnamci). V tomto obecnějším smyslu lze také xenofobii definovat nejen jako strach, ale jako nadměrný strach z neznámého. Pokud tedy mluvíme o prvotní příčině xenofobie jako takové, je sporné a dosud empiricky neověřené, zda je xenofobie plodem specifických heterostereotypů, nebo zda heterostereotypy jsou důsledkem xenofobie, i když pravděpodobnější se zdá být první možnost.", "section_level": 1}, {"title": "Vnější projevy a společenské důsledky.", "content": "Xenofobie je základem různých druhů a forem nenávisti (rasismus, antisemitismus) nebo šovinismu, nacionalismu, fašismu apod. Projevuje se různými formami a v různé intenzitě (písemné a mluvené projevy, fyzické napadání, šarvátky až fyzická likvidace). Rozdíl mezi xenofobií a rasismem lze obecně popsat tak, že xenofobie představuje reakci vůči cizincům (jakkoliv definovaným), zatímco rasismus je reakcí na rodovou skupinu (jakkoliv definovanou). Je také nejníže položenou základnou problémů minorit a jejich napětí vůči většinové společnosti, pramení z ní pronásledování cizinců a stojí v pozadí vytváření segregovaných území. Xenofobie a její projevy vzrůstají v období, kdy se sociální útvary ocitají v sociální, ekonomické či politické krizi nebo kritické situaci. Cizí, tudíž subjektivně prožívané jako nebezpečné, se stává obětním beránkem jakožto snadno definovatelný domnělý původce buď současných nebo v budoucnu větších nesnází.", "section_level": 1}, {"title": "Koncept \"my\" a \"oni\".", "content": "V sociologii je xenofobie spojena s konceptem \"my\" a \"oni\". Ono \"my\" znamená podle Erica Hobsbawma například Francouzi, Němci, popřípadě příslušníci politicky definovaných regionů, jako například Lombarďané. Ovšem \"my\" jsme odlišní od \"nich\", kteří k nám přicházejí, my jsme totiž „praví“ Francouzi, Němci či Britové. „Pravost“ se pozná podle původu a délky usazení. \"Oni\" jsou odlišní a ne my. Nejčastěji se liší jazykem, barvou kůže a dalšími fyzickými znaky. Opozice „my a oni“ slouží podle Zygmunta Baumana k rozlišení mezi mým benevolentním a dobře smýšlejícím národem a jeho agresivními, zlými a neustále intrikujícími sousedy. Naplněním dalších kroků se může xenofobie rozvinout až v xenoagresi (přechod z \"my a oni\" na \"my kontra oni\"; generalizace a ocejchování celé skupiny; idelogizace – konkrétně ospravedlňování negativních pudů).", "section_level": 1}, {"title": "Xenofobie v ČR ve výzkumech veřejného mínění.", "content": "Míru xenofobie v České republice dokládají výzkumy CVVM (Centrum pro výzkum veřejného mínění). Češi považují cizince spíše za zátěž a riziko, netolerují příliš jejich odlišnost od sebe samých a požadují od nich asimilaci s českým prostředím. Přes to všechno ale v České republice není etnicky napjatá situace. Rozdíly v názorech se projevují především podle životní úrovně domácnosti respondentů a osobní zkušenosti s cizinci. Podle výzkumu prováděného v březnu 2013 48 % občanů soudilo, že v České republice žije příliš mnoho cizinců. Že je cizinců v ČR přiměřeně, soudilo 43 % veřejnosti. Toto rozložení názorů se významně neliší od let 2010–2012. Od roku 2009 zřetelně klesl (o devět procentních bodů) podíl respondentů, kteří hodnotili množství cizinců v ČR jako přílišné.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah Čechů k cizincům.", "content": "Výzkum prováděný v březnu 2018 ukázal, že Češi projevují největší sympatie ke Slovákům, další v pořadí jsou Poláci. Jako nesympatické označila většina respondentů Rumuny, Albánce a Araby. Výrazně nejhorší vztah mají občané k Romům, vůči nimž nesympatie vyjádřilo 78 % dotázaných. Řeky označilo 38 % dotázaných za sympatické, 14 % za nesympatické, Židy označilo 30 % dotázaných za sympatické, 16 % za nesympatické, Němce označilo 34 % dotázaných za sympatické, 25 % za nesympatické, Vietnamce označilo 37 % dotázaných za sympatické, 21 % za nesympatické, Rusy označilo 25 % dotázaných za sympatické, 34 % za nesympatické a Ukrajince označilo 21 % dotázaných za sympatické a 39 % za nesympatické.", "section_level": 2}, {"title": "Rizika vnímaná ve spojitosti s cizinci.", "content": "Podle výzkumu CVVM z listopadu 2013 týkajícího se bezpečnostních rizik pro Českou republiku představující cizinci žijící v ČR velkou hrozbu pro 23 % respondentů a malou hrozbu pro 55 % respondentů. U těchto hodnot převládá v průběhu let stoupající tendence. Lidé se obávají zvyšování celkové nezaměstnanosti, nárůstu kriminality a zdravotního rizika. Od roku 2012 se zvýšilo negativní hodnocení problémovosti cizinců o 4 procentní body. V roce 2013 se 58 % dotázaných domnívalo, že cizinci, kteří se přistěhovali v posledních letech do České republiky, představují riziko. Co se týče rozdílů v názorech z hlediska sociodemografických charakteristik, názor, že cizinci problém nepředstavují, převažuje u lidí s dobrou životní úrovní, u sympatizantů politické pravice a u těch, kteří mají přátele nebo známé mezi cizinci žijícími dlouhodobě v ČR. Jako problém vnímají cizince častěji lidé z větších měst.", "section_level": 2}, {"title": "Postoj k zaměstnávání cizinců.", "content": "V rámci šetření prováděného v březnu 2013 zkoumalo CVVM názory české veřejnosti na to, jak by se mělo přistupovat k zaměstnávání cizinců. 43 % obyvatel považuje zaměstnávání cizinců za nesprávné. Těch, kteří se přiklánějí k tomuto názoru, za poslední roky mírně přibývá. Výzkum také ukázal, že podpora zaměstnávání cizinců roste se stupněm dokončeného vzdělání a se zlepšujícím se hodnocením životní úrovně domácnosti respondenta. 81 % občanů se kloní k názoru, že cizí levná pracovní síla ohrožuje současné zaměstnávání českých občanů, a u 79 % občanů převažuje mínění, že zaměstnávání cizinců by se mělo omezit v oblastech s vysokou nezaměstnaností. 69 % si myslí, že by se měli cizinci zaměstnávat jen v profesích, o které čeští uchazeči o práci nemají zájem.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah k Romům.", "content": "CVVM (Centrum pro výzkum veřejného mínění) se v rámci šetření (Romové a soužití s nimi očima české veřejnosti) prováděného v dubnu 2013 zabývalo otázkou vzájemného soužití romské menšiny s ostatními obyvateli ČR. Z výsledků průzkumu veřejného mínění plyne, že soužití Romů a ostatních obyvatel je výraznou většinou veřejnosti vnímáno jako problematické. Za špatné je označilo 87 %, z toho 36 % dokonce za „velmi špatné“. Pouze 9 % respondentů hodnotí soužití jako dobré. 4% dotázaných na otázku odpověděla, že neví. Oproti roku 2012 se hodnocení soužití Romů a neromské většiny v ČR zhoršilo. Podíl příznivého hodnocení poklesl a podíl nepříznivého hodnocení vzrostl o pět procentních bodů. (Průzkum v roce 2012: příznivé hodnocení 14 %; nepříznivé hodnocení 82 %) Hodnocení z roku 2013 je nejhorší za dobu provádění výzkumu. Výzkum se poprvé prováděl roku 1997. Srovnatelné s výsledky z roku 2013 jsou výsledky z roku 2009 (tehdy označilo soužití za špatné 85 % respondentů, za dobré 10 %).", "section_level": 2}, {"title": "Vztah k Vietnamcům.", "content": "Vietnamská komunita je třetí největší komunita v České republice. Dle výzkumu Českého statistického úřadu z roku 2010 žije v České republice kolem 60 tisíc legálně přistěhovalých Vietnamců. Vysoký počet Vietnamců v České republice je důsledkem dlouhodobého procesu migrace, který započal již v 50. letech 20. století, v rámci utužování vztahu tehdejší ČSSR a Vietnamské demokratické republiky. Přestože Vietnamci patří mezi cizince již s nejdelším pobytem v České republice, stále jsou v očích české společnosti vystavováni xenofobnímu chování a jejich integrace se doposud zcela nepodařila. Dle českého sociologa Ivana Gabala souvisí odmítavý postoj vůči vietnamské komunitě především se silně odmítavým postojem české společnosti vůči cizincům a migraci vůbec. Podle názoru Ivana Gabala z roku 1999 se cizinci dělí do třech kategorií, přičemž Vietnamci společně s např. Araby, Číňany, Afričany aj. patří do takzvané skupiny nejcizejších cizinců, tedy skupiny, která je pro českou společnost nejméně kulturně přijatelná. Dle tiskové zprávy Sociologického ústavu AV ČR, týkající se vztahů Čechů k národnostním menšinám žijících v ČR z března 2014, se postavení Vietnamců v české společnosti mění. Jejich přítomnost v ČR není brána tolik negativně, ale na žebříčku oblíbenosti vůči cizincům jejich postavení stoupá. Tedy dle výzkumu z března 2014 je vztah Čechů k Vietnamcům spíše neutrální (ani sympatičtí, ani nesympatičtí). Xenofobní chování české společnosti vůči vietnamské komunitě je dáno i faktem, že samotní Vietnamci jsou velice uzavřená komunita, která do svých komunit nenechává nahlédnout. Přestože žijí v České republice, jejich styky s českou společností jsou leckdy minimální. Lpí se na dodržování tradic a zvyků. Dále pak se Vietnamci stýkají především mezi sebou, vytvářejí si svá centra, kde se shromažďují (největší vietnamská tržnice TTTM Sapa) a jejich schopnost hovořit česky je většinově velice slabá, což v očích české společnosti může vyvolávat pocit neochoty se přizpůsobit. Jiná situace je u mladší generace Vietnamců, kteří jsou leckdy více sžití s českým prostředím, protože se v ČR narodili nebo zde žijí dlouho a podařilo se jim se do české společnosti začlenit. Důležitou roli při bourání předsudků a integraci vietnamské menšiny hrají neziskové organizace. Ty například realizují kurzy češtiny, asistenci při obcházení českých úřadů, podporu kulturních aktivit a jiné činnosti. Například organizace Klub Hanoi, Česko-vietnamská aj.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah k migrantům.", "content": "Vědecký tým Jiřího Horáčka a Ladislava Kesnera z Národního ústavu duševního zdraví v reakci na migrační krizi v roce 2015 a zkoumal extrémní (pozitivní a negativní) postoje lidí k migrantům. Ke zjištění byly použity postojové dotazníky, zavedené a validizované osobnostní dotazníky a dotazníky na neuroticismus a k monitoringu aktivity emočních center mozku magnetická nukleární rezonance. Psycholog Cyril Höschl popsal výsledek experimentu jako překvapivý, neboť se krom jiného zjistilo, že u těch, kteří migranty odmítají, nejde o přímou xenofobii (ve smyslu strachu z neznámého), jelikož na pozadí není strach, ale názor (viz xenoagrese).", "section_level": 2}, {"title": "Pokusy o řešení.", "content": "Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky se snaží propagovat multikulturní výchovu jako prevenci proti rasismu a xenofobii. Cílem projektu je vytvořit a podpořit zavedení vzdělávacího materiálu, který vhodným způsobem rozvíjí a doplňuje výuku multikulturního vzdělávání na školách. Projekt byl zahájen 1. 7. 2009 a ukončen 31. 12. 2011. Napříč 3 kraji bylo zapojeno 18 škol a organizací pracujících s dětmi a mládeží ve volném čase. Součástí tohoto programu bylo vytvoření příruček a e-learningových modulů, které se šíří po školách, a konání různých seminářů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Xenofobie je projev chování, který spočívá v nedůvěře, odporu a nepřátelství ke všemu cizímu. Vedle lidských jedinců je pozorována i u dalších živočichů. Je to forma strachu ze všeho neznámého, především z cizinců a všeho cizího (tedy z projevů odlišných kultur, zemí, náboženství, apod.), resp. všeho, co přichází z ciziny, případně co je (co pochází) mimo vlastní sociální útvar (skupinu, podnik, kmen, národ, stát apod.) ", "tgt_summary": "Fremdenfeindlichkeit oder Xenophobie (von „Furcht vor dem Fremden“, von \"xénos\" „fremd“, „Fremder“ und \"phobía\" „Angst“, „Furcht“) ist eine Einstellung, die Menschen aus einem anderen Kulturareal, aus einem anderen Volk, aus einer anderen Region oder aus einer anderen Gemeinde aggressiv ablehnt. Begründet wird die Ablehnung mit sozialen, religiösen, ökonomischen, kulturellen oder sprachlichen Unterschieden. In diesen Unterschieden wird eine Bedrohung gesehen. Fremdenfeindlichkeit ist oft eine Erscheinungsform von Nationalismus, Rassismus oder Regionalismus. Sie fördert die Ungleichbehandlung und Benachteiligung von Fremden in der Gesellschaft. ", "id": 1696209} {"src_title": "Baldr", "tgt_title": "Balder", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "Jacob Grimm ve své knize Deutsche Mythologie (kapitola 11) spojuje staroseverské jméno \"Baldr\" se slovem \"Baldere\" (druhé Merseburgské zaklínadlo, Durynsko) ze staré horní němčiny, jmény \"Palter\" (jméno boha, Bavorsko), \"Paltar\" (vlastní jméno) a se staroanglickým bealdor, baldor, což znamená pán, princ nebo král (užívá se s druhým pádem čísla množného, například \"gumena baldor\" znamená „pán lidí“, \"wigena baldor\" znamená „pán válečníků“ apod.). Jsou záznamy, kdy bylo jméno ve staré norštině užito jako honorifikum, například \"baldur î brynju\" či \"herbaldr\" v Poetické Eddě. Grimm jméno Baldr etymologicky spojuje se slovem \"balþaz\", z něhož vychází gotické \"balps\", staroanglické \"bald\" a \"pald\" ze staré hornoněmčiny. Všechna tato slova mají význam „smělý, statečný, odvážný“. Ovšem výklad Baldra jako „statečného boha“ může být druhotný. V baltských jazycích (například \"baltas\" v lotyštině a \"balts\" v litevštině) podobná slova znamenají „bílý, dobrý“, Grimm tedy spekuluje, že jméno mohlo vzniknout po převzetí z baltských jazyků do pragermánštiny. V kontinentální saské a anglosaské tradici není syn Wodena pojmenován \"Bealdor\", nýbrž \"Baldag\" (saské jméno) a \"Bældæg, Beldeg\" (anglosaské jméno), což ukazuje spojení se „dnem“, možné je i to, že je Den personifikován jako božstvo. To, jak poukazuje Grimm, by odpovídalo významu „ten, kdo září, bílý, bůh“, odvozenému z baltického \"baltas\", což by ho dál spojovalo se slovanským \"Bělbogem\" a německou \"Perchtou\". Grimmova etymologie je potvrzena moderním výzkumem. Rakouský germanista Rudolf Simek se domnívá, že jméno Baldr mělo původní význam „zářící den“.", "section_level": 1}, {"title": "Svědectví.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Meserburské zaklínadlo.", "content": "V jednom ze dvou Merseburských zaklínadel je zmíněn \"Baldere\", ale je zde také zmíněna postava jménem \"Phol\". Phol je považováno za jiné jméno pro Baldra (podobně jako skandinávský \"Falr, Fjalarr\" či saský \"Balderus : Fjallerus\").", "section_level": 2}, {"title": "\"Poetická Edda\".", "content": "V Poetické Eddě je příběh o Baldrově smrti pouze zmíněn, ne podrobně vyprávěn. Völva (vědma) popisuje v prorocké části \"Völuspá\" (Vědmina píseň) vizi o osudném jmelí, narození Váliho a pláči Friggy (strofy 31-33). Když se však Völva dívá dále, vidí jasnou budoucnost a nový svět, do něhož se vrátí Höðr (také známá jako Höd) a Baldr (strofa 62). Eddická báseň Baldrův Sen zmiňuje, že Baldr má špatné sny a bohové nad nimi diskutují. Odin vjede do říše Hel (jinak zvána Helheim) a probudí vědmu, která mu řekne, že Höðr zabije Baldra, ale Váli ho pomstí (strofy 9, 11).", "section_level": 2}, {"title": "\"Prozaická Edda\".", "content": "V \"Gylfiho oblouzení\" je Baldr popsán: Kromě vzhledu je Baldr znám převážně kvůli příběhu o své smrti. Jeho smrt je považována jako první se série událostí, které vedly k zániku bohů při Ragnaröku. Podle Völuspá bude v novém světě znovuzrozen. Baldrovi se zdál sen o své vlastní smrti a jeho matka měla stejné sny. Protože byly sny obvykle prorocké, Baldr byl deprimovaný, proto jeho matka Frigga přiměla každý předmět na světě přísahat, že Baldrovi nikdy neublíží. Všechny předměty až na jmelí přísahaly – tento detail je tradičně vysvětlován tak, že jmelí bylo příliš nedůležité a neohrožující na to, aby se Frigga obtěžovala vymáháním slibu, Merrill Kaplan však tuto skutečnost přirovnala k tomu, že mladí lidé nemohli skládat právně závazné sliby, kvůli čemuž se později v životě mohli stát hrozbou. Když se o jmelí doslechl Loki, bůh lstí a falše, vytvrořil z jeho dřeva kouzelné kopí (v některých pozdějších verzích se jedná o šíp). Pospíchal na místo, kde si bohové užívali svou nejnovější zábavu, která spočívala v tom, že házeli všemožné předměty na Baldra a sledovali, jak se od něho odráží, aniž by mu ublížili. Loki kopí dal slepému bohu Höðrovi, který jím svého bratra neúmyslně zabil (v jiných verzích je naznačeno, že Loki šíp navedl sám). Za toto jednání bohyně Rindr porodila Odinovi syna Váliho, který již za jeden den dosáhl dospělosti a Höðra zabil. Baldr byl rituálně spálen se svou lodí Hringhorni, největší ze všech lodí. Když ho Odin nesl na loď, pošeptal mu do ucha tajemství. Později se v části \"Vafþrúðnismál\" (Píseň o Vaftrúdnim) Poetické Eddy Odin (v přestrojení) zeptá ledového obra Vafthrudnira na to, co Baldrovi zašeptal, a protože je tato otázka nezodpověditelná, zajistí si vítězství. Hádanka se také objevuje mezi hádankami, které pokládal Gestumblindi v \"Sáze Hervarar\". Trpaslík Litr skončil na pohřební hranici, kam ho kopl Thór, a shořel. Baldrova žena Nanna se vrhla do ohně, aby vyčkala na Ragnarök, kdy se znovu setká se svým manželem (v alternativní verzi zemřela žalem). Baldrův kůň i s veškerým vybavením byl také upálen na hranici. Loď byla na moře vyslána obryní Hyrrokin, která k pohřbu přijela na vlkovi a postrčila loď tak silně, že se z trámů, po nichž loď sjela do vody, zableskl plamen a celá země se otřásla. Frigga vyslala posla Hermóda k bohyni smrti Hel s žádostí a Hel slíbila, že Baldra ze své říše propustí, pokud všechno živé i neživé bude pro Baldra truchlit. A všechno Baldra oplakávalo, jen bohyně Þökk (předpokládá se, že se jednalo o Lokiho v přestrojení) odmítla pro mrtvého boha truchlit. Baldr tedy musel zůstat v podsvětí, odkud se dostal až s příchodem Ragnaröku, kdy by se on a Höðr opět setkali a vládli novému světu spolu se syny Thóra.", "section_level": 2}, {"title": "\"Gesta Danorum\".", "content": "Spis česky zvaný Činy Dánů, který na konci 12. století sepsal dánský historik Saxo Grammaticus, sděluje Baldrův (zapsán jako \"Balderus\") příběh tak, jako kdyby byl reálnou historickou událostí. Podle něj byli Balderus a Høtherus rivaly v boji o ruku Nanny, dcery norského krále Gewara. Balderus byl polobůh a obyčejná ocel nedokázala zranit jeho posvátné tělo. Tito rivalové se střetli v ohromné bitvě. Ačkoliv Balderus bojoval za pomoci Odina a Thora, byl poražen a musel prchnout. Høtherus si pak vzal princeznu. Nicméně Balderus si dodal odvahy a znovu se s ním setkal na bitevním poli. Nicméně si vedl ještě hůře než poprvé. Høtherus mu zasadil smrtelnou ránu s kouzelným mečem pojmenovaným Jmelí, který dostal od lesního satyra Mimira. Po třech dnech, kdy se svíjel v bolestech, Balderus podlehl svým zraněním a byl pochován s královskými poctami na pohřebišti.", "section_level": 2}, {"title": "\"Chronicon Lethrense (Kronika Lethrense)\" a \"Annales Lundenses (Lundské letopisy)\".", "content": "Jedná se o méně známé dánské latinsky psané kroniky, \"Annales Lundenses\" je součástí \"Chronicon Lethrense\". Tyto spisy jsou druhým zdrojem, který Höðrovo zabití Baldra popisuje jako historickou událost. Je v nic zapsáno, že Hother byl saským králem, jeho rodiči byli Hothbrodd a Hadding. Hother nejdříve zabil Othenova (Odin) syna Baldera v boji a pak pronásledoval Otena a Thora. Nakonec však Othenův syn Both zabil Hothera. Hother, Balder, Othen a Thor byli pouze mylně považováni za bohy.", "section_level": 2}, {"title": "Utrechtský nápis.", "content": "Latinský votivní nápis z Utrechtu z období 3. či 4. století našeho letopočtu obsahuje slovo \"Baldruo\", podle teorií formu třetího pádu latinského slova \"Baldruus\", což někteří spojují s tímto severským/germánským bohem, ačkoliv písmo i tato interpretace byly zpochybňovány.", "section_level": 2}, {"title": "Anglosaská kronika.", "content": "V anglosaské kronice je Baldr jmenován jako předek monarchie z Kentu, Bernicie, Derie a Wessexu skrze jeho údajného syna Bronda.", "section_level": 2}, {"title": "Eponyma.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rostliny.", "content": "Jak je zmíněno v Gylfiho oblouzení, rostliny heřmánkovec nevonný (Matricia perforata) a heřmánek pravý (Matricia maritima) jsou ve Švédsku a Norsku obě zvané \"baldursbrá\", neboli „Balderovy brvy“ a v oblastech severní Anglie se jmenují \"baldeyebrow\". Na Islandu lze nalézt pouze heřmánkovec nevonný. V Německu je konvalinka známá jako weisser \"Baldrian\", variace ovlivněné slovem \"Phol\" zahrnují \"Faltrian\" (vrchní Rakousko), \"Villumfallum\" (Salzburg) a \"Fildron\" nebo \"Faldron\" (Tyrolsko).", "section_level": 2}, {"title": "Toponyma.", "content": "Existuje několik starých míst ve Skandinávii, jejichž součástí je jméno \"Baldr\". Nejpravděpodobnějším a nejvýraznějším případem je bývalé jméno farnosti \"Balleshol\" v kraji Hedmark v Norsku – v roce 1956 byla pojmenovaná „Balldrsole“ (část \"hóll\" znamená malý kopec). Mezi další mohou patřit (v norštině) \"Baldrsberg\" v kraji Vestfold, \"Baldrsheimr\" v kraji Hordaland, \"Baldrsnes\" v bývalém kraji Sør-Trøndelag a (což není vůbec jisté) fjord \"Balsfjorden\" a obec \"Balsfjord\" v kraji Troms. V Kodani lze nalézt Baldersgade, neboli Balderovu ulici. Jedna ulice v centru Reykjavíku se jmenuje Baldursgata, tedy Baldurova ulice. Ve švédském Stockholmu se nachází Baldersgatan, také Balderova ulice. Na různých místech také existují Baldersnäs (Balderova šíje), Baldersvik (Balderova zátoka), Balders udde (Balderův mys) a Baldersberg (Balderova hora).", "section_level": 2}], "src_summary": "Baldr (také Balder, Baldur) je bohem ze severské mytologie, syn boha Odina a bohyně Friggy. Má velké množství bratrů, nejvýraznějšími jsou Thór a Váli. ", "tgt_summary": "Balder (altnordisch \"baldr\", altenglisch \"Bældæg\", althochdeutsch \"Balder\", \"Palter\", \"Phol\" (\"Pfol\"), isländisch Baldur, zu urgermanisch Nom. Sg. \"*balđraz\" ‚Herr, Held, Fürst‘, auch ‚Der Leuchtende‘) ist ein Gott in der germanischen Mythologie. Eine konkrete Funktion bei der rituellen Kultpraxis in den germanischen Religionen ist ungewiss und wird in der germanistischen Forschung kontrovers diskutiert. ", "id": 2172580} {"src_title": "Letniční hnutí", "tgt_title": "Pfingstbewegung", "src_document": [{"title": "Věrouka.", "content": "Letniční věří, že člověk je spasen tím, že uvěří v Ježíše Krista jako Pána a Spasitele, aby mu mohly být odpuštěny hříchy a aby mohl být Bohem přijat. Letniční dále podobně jako většina jiných evangelikálů věří, že Bible má definitivní autoritu ve věcech víry. Protože pentekostalismus má svůj původ v metodismu či v metodistickém hnutí posvěcení, letniční soteriologie je ve všeobecnosti spíše arminiánská než kalvinistická a tudíž učí, že uvěřit v Ježíše člověk může na základě svobodné lidské vůle. Letniční věří, že vodní křest je vnějším znamením obrácení a že křest Duchem Svatým je odlišná duchovní zkušenost, kterou by měl přijmout každý, kdo věří v Ježíše. Většina klasických letničních věří, že křest Duchem Svatým je vždy doprovázen mluvením v jazycích jako vnějším počátečním důkazem. Učení proti této historické pozici je považováno za liberalizující tendence. Tento prvek je dalším z hlavních rozdílů mezi letničními a charismatickými křesťany, kteří věří, že u Duchem pokřtěného křesťana se mohou projevit určité nadpřirozené dary včetně mluvení v jazycích, „spočinutí v duchu“ (během kterého člověk upadá na zem jakoby ve spánku nebo se smíchem), proroctví (slovo nebo vidění, které Bůh řekl nebo dal prožít), zázračné uzdravení, zázračná znamení, atd. Většina hlavních letničních denominací odmítá jakékoliv spojení mezi osobním spasením nebo konverzí a křtem v Duchu Svatém a učí, že křest není nutný ke spasení, ale je Božím darem dostupným pro všechny křesťany bez ohledu na jejich denominační příslušnost. Některé letniční denominace však jako potvrzení nutnosti křtu v Duchu Svatém ke spasení vidí verše jako Řim 8,9; Jan 3,5 a Sk 2,37-39. Mnoho raných letničních věřilo, že probuzení darů Ducha bylo znamením „pozdního deště“ od Boha, který je obdobím obnovy před koncem věků a příchodem mileniální vlády Krista. Tradiční protestanti věří, že křest Duchem nebo v Duchu je součástí znovuzrození, které je dílem Ducha Svatého uvolňujícím důvěru a víru v nevěřícím srdci. Letniční nepopírají, že znovuzrození je aktivitou Svatého Ducha nebo že jeho důsledkem je přebývající přítomnost Ducha Svatého ve věřícím. Místo toho toto přebývání odlišují od následujícího intenzivnějšího vztahu s Bohem. Protestanti často odmítají tento koncept „druhé milosti“, ačkoliv neodmítají ideu pravidelné či dokonce každotýdenní obnovy skrze pokání a církevní obřady. Klasičtí letniční se na rozdíl od jejich charismatických nebo evangelikálních protějšků přidržují zvláštní formy kněžství. Z tohoto důvodu mnozí neužívají termín svátost, ale preferují slovní spojení „kněžská služba“ nebo jednoduše slovo obřad. Obřad je dle tohoto přesvědčení účinný až na základě poslušnosti a spoluúčasti věřícího na vyznavačském svědectví vysluhujícího a církevní obce. Tento pohled pochází z velmi rozvinutého konceptu individuálního kněžství každého věřícího. Obřad má tedy spíše než roli svátostní roli kněžskou, ve které věřící nabízí obětní úkon sám za sebe, na rozdíl od pojetí obřadu jako rituálu, který má vnitřní moc sám v sobě.", "section_level": 1}, {"title": "Teologie.", "content": "Teologicky je většina letničních denominací v souladu s evangelikalismem; zejména v tom, že zdůrazňují hodnověrnost Bible a potřebu proměny životů jednotlivců vírou v Ježíše. Letniční se také drží učení o biblické neomylnosti. Od fundamentalistů se letniční liší tím, že kladou menší důraz na osobní duchovní zkušenost a větší důraz na práci Ducha Svatého v nitru jednotlivce než jiní protestanti. Dr. Jackie David Johns ve své práci o „letničním formujícím vůdcovství“ uvádí, že Písma zastávají zvláštní místo v celosvětovém letničním pohledu, protože Duch Svatý je v Bibli vždy aktivní. Setkání s Písmem pro něj znamená setkání s Bohem. Pro letniční jsou Písma primárním referenčním bodem pro společenství s Bohem a také vzorem pro chápání světa. Tento vzor je často označován jako vzor „typů a stínů“, přičemž toto označení je odkazem na midrašistický pohled na proroctví. Jednou z nejvýznamnějších charakteristik odlišujících pentekostalismus od evangelikalismu je důraz tohoto hnutí na práci Ducha Svatého. Letniční věří, že Duch Svatý je přítomen u každého, kdo je opravdu spasen. Na rozdíl od většiny jiných křesťanů věří, že existuje „druhé dílo, práce“ Ducha Svatého, nazýváno křest Duchem, na základě kterého Duch Svatý plněji přebývá ve věřícím, otevírá věřícího pro hlubší společenství s Bohem a zmocňuje ho ke křesťanské službě. Někteří letniční upravili učení, že křest Duchem Svatým je chronologicky druhým dílem milosti, na pochopení křtu Duchem jako druhého aspektu služby Ducha. Jeho první službou je zachránit a posvětit nás působením v nás a jeho druhou službou je zmocnit nás ke službě působením skrze nás. Jiní letniční zase věří, že křest Duchem je faktickou událostí, kterou si Duch ustanovuje příbytek v srdci věřícího, což je pro ně lepším vyjádřením této zkušenosti než „plnější přebývání“ nebo „druhé naplnění“. Většina letničních udává mluvení v jazycích, známé také jako glosolálie, jako normativní důkaz a počáteční svědectví křtu Duchem. Někteří letniční přijali liberálnější pohled, který tvrdí, že existují i další důkazy křtu Duchem. Doktrína o jazycích jako počátečním důkazu přijetí Ducha Svatého je exkluzivně letniční a je jednou z mála odlišností od charismatické teologie, která ve všeobecnosti učí různorodosti důkazů. Někteří služebníci a členové připouštějí, že věřící může být schopen mluvit v jazycích, ale z různých důvodů (jako například nedostatečné porozumění, nedostatek poznání o tomto předmětu či strach z mluvení v jazycích) v jazycích nemluví. V těchto případech ovšem projevená tendence k nadpřirozené moci, lásce a darům Ducha stejně tak jako další znamení (rozvoj v evangelizační aktivitě, překonání osobních potíží, které dříve nebylo možné,...) dokazují, že věřící byl pokřtěn v Duchu. Tento jediný případ, který by mohl být naplněním Duchem (bez projeveného tzv. „počátečního fyzického důkazu“ mluvení v jazycích) je však menšinovým pohledem. Letniční věří, že pro odpuštění hříchu a obdržení spasení je nezbytné pokání a víra v Ježíše Krista jako Spasitele. Mnozí také věří, že křest Svatým Duchem je dodatečný dar, který je udělován věřícím ve všeobecnosti následně po prostředkujícím kroku s názvem „posvěcení“. Posvěcení je dílem milosti, které zbavuje moci účinky minulých hříchů a kterým je věřící osvobozován od sklonů hříšné přirozenosti za pomoci působení Ducha Svatého. Jiní letniční věří, že křest Duchem je nezbytným krokem v Božím plánu spasení, přičemž citují Petrovu odpověď davu v den Letnic. Dav se ptal Petra, co musí dělat, aby byli spaseni a Petr jim řekl, aby činili pokání, nechali se pokřtít ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů a aby přijali dar Ducha Svatého (Sk 2,37-38). Letniční křesťané rozlišují ve své víře několik druhů mluvení v jazycích (1Kor 12,28). Jsou to zejména: Kritikové obviňují letniční doktrínu z toho, že se neshoduje s tím, co kritikové věří, že bylo Pavlovou kritikou raného sboru v Korintu za jejich „posedlost“ mluvením v jazycích. Argumentují tím, že Pavel prohlašuje jazyky jenom za jeden z darů Ducha, který není darován všem (1Kor 12,12-31). Rozpoznání rozličných druhů mluvení jazyky však přesněji reprezentuje celistvost biblického záznamu. Například o jazycích jako důkazu křtu je pojednáváno ve Skutcích 2,4-13 a 10,44-46, dar jazyků je projednáván v 1Kor 12,10 a 14,5 a jazyky jako modlitební řeč jsou uvedené v 1Kor 14,14-15. Dr. Dale A. Robbins píše vztahem k charismatickým věroučným prvkům, že církevní historie svědčí proti ideji, že charismatické dary zmizely krátce po apoštolském věku. Dr. Robbins cituje raně církevního otce Irenea (cca 130-202), který píše: \"...slyšeli jsme mnoho bratrů v církvi, kteří mají prorocké dary, kteří mluví v jazycích skrze Ducha a kteří také přivádějí na světlo skryté věci lidí pro jejich prospěch (slovo poznání)...\". Dr. Robbins dále cituje Irenea: \"Když to Bůh shledává nezbytným a církev se hodně modlí a postí, činí potom zázračné věci, dokonce navracejí i ducha mrtvému člověku\". Podle Dr. Robbinsa Tertullian (cca 155-230) zaznamenává podobné události, stejně jako Origenes (cca 182-251), Eusebius (cca 275-339), Firmilian (cca 232-269) a Jan Chrysostomos (cca 347-407).", "section_level": 1}, {"title": "Unitářská teologie.", "content": "Některé letniční denominace se přidržují unitářské teologie. Ve světovém měřítku největší letniční denominace Assemblies of God je věrná trojiční teologii tradičního protestantismu, podobě jako Elim Pentecostal Church, Church of God, Church of God in Christ, Apostolic Church a Foursquare Church. Některé letniční církve se však drží teologie jednosti, která odsuzuje tradiční trojiční doktrínu jako biblicky neudržitelnou a pocházející z pohanských vlivů. Podle doktríny \"jednosti\" je Bůh absolutně a nerozdělitelně jeden a Ježíš byl tímto jedním Bohem, který se zjevil v těle (1. Tim 3,16; Jan 1,1-11; Jan 10,30). Rozdělení Boha na Otce, Syna a Ducha je chápáno ne jako rozdělení na osoby nýbrž jako rozdílné manifestace jedné osoby a zároveň jako Ježíšovy tituly. Největší letniční denominace \"jednosti\" jsou United Pentecostal Church International (www.upci.org), Pentecostal Assemblies of the World, Apostolic Assembly of the Faith in Christ Jesus a Apostolic Church of the Faith in Christ Jesus. Existují také další menší denominace i nezávislé sbory \"jednosti\", jako například the Assemblies of the Lord Jesus Christ, the True Jesus Church, the Pentecostal Followers of Jesus Christ International Ministries, Iglesia del Dios Vivo, the Pentecostal Churches of the Apostolic Faith a Bible Way. Většina (ne-li všechny) denominací \"jednosti\" se prezentuje jako \"apoštolské\". Hlavní trojiční letniční organizace (Pentecostal World Conference a Fellowship of Pentecostal and Charismatic Churches of North America) odsoudili teologii jednosti jako herezi a odmítají udělit členstvím církvím, které se tohoto vyznání drží. To samé platí o organizacích \"jednosti\" ve vztahu k trojičním letničním církvím.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Letniční sledují historii hnutí až po den Letnic, kdy týden poté, co Ježíš vystoupil do nebes (Skutky 1), čekalo 120 věřících na zaslíbení Otcovo, kterým je Duch Svatý. Ve Skutcích 2,4, kdy Duch Svatý sestoupil na věřící, oni všichni promluvili v jazycích. Dále pak nehledě na tuto zkušenost se o praxi mluvení jazyky objevují zprávy a dokumenty napříč celou historií církve. Nicméně kořeny současného letničního hnutí se datují nejdříve od konce 18. století v souvislosti s moderními probuzeneckými hnutími. Jedno takové probuzení začalo v roce 1817 za přičinění Gustava von Belowa, důstojníka Pruské stráže. Ten se svými bratry začal konat charismatická setkání na svém statku v Pomořansku. Luteránská komise, poslaná k vyšetřování, byla zpočátku nedůvěřivá, nakonec však tento fenomén shledala pocházejícím \"od Boha\". To vedlo po celém Německu k rozšiřovaní charismatických setkání, která se brzy v rámci velké migrace Němců v 19. století dostala za Atlantský oceán. Letniční hnutí se také začalo formovat v hnutí posvěcení, kterého členové jako první začali četně užívat termínu \"letniční\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Letniční hnutí či pentekostalismus (z řeckého pentekosta - padesát; Pentekostes = židovské Letnice) v rámci evangelikálního křesťanství zastává zvláštní důraz na přímou osobní zkušenost s Bohem prostřednictvím křtu Duchem Svatým, jak ji ukazuje biblický záznam dne Letnic. Letniční hnutí je podobné charismatickému hnutí, vzniklo však dříve a oddělilo se od tradičních církví. Představuje nejprogresivněji rostoucí skupinu křesťanstva 20. století. Charismatičtí křesťané přinejmenším v raných počátcích svého hnutí měli sklon zůstávat v církvích, do kterých patřili.", "tgt_summary": "Die Pfingstbewegung ist eine weltweite christliche Bewegung, die im Laufe ihres Bestehens zahlreiche Denominationen hervorbrachte und gleichzeitig innerhalb der traditionellen Kirchen und Freikirchen – etwa in Gestalt der sogenannten Charismatischen Bewegung – eine bedeutende Wirksamkeit entfaltete. Für alle Richtungen der Pfingstbewegung hat das Werk des Heiligen Geistes eine zentrale Bedeutung bei Lehre und Glaubenspraxis. In den meisten theologischen Fragen steht die Pfingstbewegung in der Tradition des Evangelikalismus. ", "id": 1235047} {"src_title": "Papežský primát", "tgt_title": "Papstprimat", "src_document": [{"title": "Katolické pojetí.", "content": "Římská církevní obec byla na Západě vždy uznávána jako vůdčí, protože byla nejstarší a jediná apoštolská. Významné bylo i to, že sídlila v hlavním městě říše – mohla občas uplatňovat svůj vliv na císařském dvoře, aby chránila pronásledované křesťany. Římský biskup měl zvláštní postavení: jeho nástupnictví se dalo odvodit přímo od prvního mezi apoštoly, sv. Petra, což bylo zárukou pro čistotu víry. Už od 2. století se římský biskup těšil učitelské autoritě a do Říma se uchylovali i obránci pravé víry a přicházeli se tam ospravedlnit heretici. Rychle získal autoritu i v otázkách práva a disciplíny: Klement I. okolo r. 90 urovnával spor v korintské obci, Viktor I. žádal východní patriarcháty o poslušnost ve sporu o datum slavení Velikonoc a Štěpán I. požadoval mocí své autority o poslušnost biskupa Cypriána z Kartága při sporu o platnost křtu heretiků. Ve 2. století se zformovaly čtyři patriarcháty: římský, alexandrijský, antiochijský a jeruzalémský, ty měly ve svých oblastech nejvyšší pravomoc. Toto bylo potvrzeno nicejským koncilem (325) a jeho formulace ukazují, že patriarchátní nároky Říma byly starší. Když císař Konstantin přesunul své sídlo z Říma do Konstantinopole (330), vznikl konstantinopolský patriarchát a tomu bylo na konstantinopolském koncilu přiznáno právo být druhým v pořadí hned za Římem, a to právě díky významu, který Konstantinopol měla jakožto sídlo císaře. Čistota víry římského biskupa se poprvé výrazně projevila za dogmatických sporů ve 4. století. Zastánce nikájského vyznání víry alexandrijský biskup Athanasios hledal ochranu u papeže Julia I. před východními biskupy, kteří zastávali heretický arianismus. Svým listem, v němž se Athanasia zastával, i na následné synodě v Sardice (342/343) ovšem papež narazil na jejich tuhý odpor. Přívrženci obou stran se navzájem exkomunikovali a roztržku se podařilo urovnat až r. 381. Konstantinopolský patriarchát se snažil budovat si pozici primátu právě tak jako Řím, přičemž se opíral pouze o své politické postavení, které ovšem bylo tím více závislé na byzantském císaři. Primát římského patriarchátu byl naproti tomu stavěn na náboženském základě vyjádřeném v Matoušově evangeliu 16,18: „ty jsi Petr (to je skála), a na té skále zbuduji svou církev“. Chalkedonský koncil (451) ve 28. kánonu ovšem přisoudil konstantinopolskému patriarchovi tatáž práva, která měl římský biskup, a to nejen práva patriarchátní, ale i ta práva, která měl dosud pouze římský biskup z povahy svého primátu. Papež Lev I. Veliký proti tomu důrazně protestoval. Kromě církevních sporů byl papežský primát oslabován vměšováním se byzantského císaře do církevních záležitostí. Toto se projevilo zejména r. 548, kdy byl papež Vigilius v tzv. sporu o Tři kapitoly vojáky císaře Justiniána týrán a bylo mu později vyhrožováno odvlečením, pokud se nepodrobí rozhodnutí, kterým se císař vyslovoval k teologickým otázkám, a jímž tak zasahoval do nejvyšší církevní učitelské autority.", "section_level": 1}, {"title": "Pravoslavné pojetí.", "content": "O primátu římského papeže nebylo v prvním tisíciletí v církvi sporu. Již všeobecné sněmy uznaly primát římského papeže a zároveň zde církevní otcové vysvětlili jeho princip. Spornou otázkou přesto zůstává výklad tohoto primátu. Pravoslavní vidí \"jakýkoliv primát\" v církvi jako záležitost čestnou (tedy věc pocty, úcty). Proto tento primát definují slovy „primus inter pares“ - \"první mezi rovnými\". Tento typ primátu nebyl římskému papeži ze strany Východu upírán. Jakýkoliv model jurisdikčního, mocenského či správního primátu nad celou církví vnímají pravoslavní jako pokus o ustanovení jakési pozemské hlavy církve, v čemž vidí nedostatek víry v Krista, který je jedinou \"hlavou\", kterou církev jako \"mystické Tělo Kristovo\" (viz listy sv. Pavla) má. Pravoslavní trvají na tom, že církev nepotřebuje, nemůže a nesmí mít žádnou druhou hlavu, než jedině Krista jako svou skutečnou hlavu, která se v církvi reálně projevuje. Několik úryvků z Bible: \"„On (tj. Kristus) jest hlavou těla - totiž církve“ (1. Koloským 1,18).\" \"„Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů.“ (1. Korint. 12,27)\" \"„Ať vám neupírá podíl na vykoupení nikdo, kdo si libuje v poníženosti a uctívání andělů, jak to v marné pýše své mysli viděl při svém zasvěcování. Takový člověk se nedrží hlavy, Krista, z níž celé tělo, pevně spojené klouby a šlachami, roste Božím růstem.“ (Koloským 2,18-19)\" Poté, co římský papež jakožto představitel římského patriarchátu, opustil v r. 1054 společenství čtyřech zbývajících východních patriarchátů, tak na Východě zaujal místo primátu konstantinopolský patriarcha, který byl do té doby druhým v pořadí cti. Dnes je tedy celou pravoslavnou církví vnímán konstantinopolský patriarcha \"jako první mezi rovnými\" - čili nikoliv jako „pravoslavný papež“, nebo „hlava světové pravoslavné církve“, ani jako „nejvyšší představitel pravoslavných křesťanů“ - všechny tyto tituly, které jsou v nepravoslavném prostředí občas přiřknuty konstantinopolskému patriarchovi, jsou vlastně používáním římskokatolického modelu církevní správy při pohledu na pravoslavnou církev, což je v zásadě nesprávné a pravoslaví zcela cizí. Podle pravoslavného pohledu měl římský papež svůj čestný primát v církvi nikoliv kvůli apoštolu Petrovi, který na Východě založil celou řadu dalších místních církví a ustanovil v nich biskupy jako své nástupce, ani kvůli mučednické smrti ap. Petra v Římě (ostatně pravoslavná církev neuznává římsko-katolický výklad primátu apoštola Petra nad ostatními apoštoly a nad prvokřesťanskou církví). Východní křesťané spatřovali princip římského primátu (a svatí Otcové na všeobecných sněmech tento pohled zaznamenali i v kánonech, viz II/3, IV/28) v tom, že římský papež byl biskupem hlavního města Římské říše, sídelního města římských císařů - tedy odvozovali primát od světské cti Starého Říma. Proto, když přenesl císař své sídlo do Konstantinopole, byl konstantinopolský biskupský stolec vyzdvižen na druhé místo v pořadí cti jakožto stolec Nového Říma. Římský papež sice tenkrát proti 28. kánonu IV. všeobecného sněmu protestoval, ale na Východě na to nebrali ohled a kánon zde vstoupil do církevního užívání. Kdyby byl primát některého biskupa výrazem nikoliv světského významu jeho stolce, ale založen na principu církevní posvátnosti toho daného biskupského stolce, pak by musel být tímto primátem obdařen patriarcha jeruzalémský, neboť Jeruzalém je matka církví a první církevní obcí. (O tom náznak v 7. kánonu I. všeobecného sněmu.) Zde jsou citovány tři kánony všeobecných sněmů týkající se této otázky v plném znění: 3. Pravidlo II. všeobecného sněmu (r. 381, Konstantinopolis) \"Cařihradskému biskupovi přísluší čestné pořadí po římském biskupovi, protože Cařihrad je novým Římem.\" 28. Pravidlo IV. všeobecného sněmu (r. 451, Chalcedon) \"V naprostém souhlase s ustanoveními svatých otců a uznávajíce nyní přečtené pravidlo, přijaté stopadesáti v Bohu nejmilejšími z biskupů, kteří se sešli na sněmu v den zbožné paměti Theodosia v sídelním městě Cařihradě, novém Římě, usnášíme se a ustanovujeme totéž o výsadách nejsvětější církve v Cařihradě, novém Římě. Stolici starého Říma přiřkli otcové vhodné výsady, protože Řím byl sídelním městem (tj. sídlem císaře). Z téhož důvodu jako stopadesát v Bohu nejmilejších biskupů (tj. účastníků II. všeobecného sněmu, r. 381) poskytli jsme stejné výsady nejsvětější stolici nového Říma správně rozhodujíce, že město, kterému se dostalo cti býti sídelním městem císaře a synklitu (senátu) a má stejné výsady jako starý sídelní Řím, má býti stejně povýšen i v církevních záležitostech, a má býti na druhém místě po něm. Proto buďtež metropolitové oblasti Pontské, Asijské a Thrácké a také biskupové národů jiných plemen ve jmenovaných oblastech ustanovováni svatou stolicí nejsvětější církve cařihradské a to: každý metropolita uvedených oblastí a oblastní církve cařihradské ustanovovati eparchiální biskupy v souhlase s předpisy božských pravidel. Metropolity uvedených oblastí má ustanoviti, jak bylo řečeno, cařihradský arcibiskup po vykonání souhlasné volby dle zvykového práva, o níž bude uvědomen.\" 36. Pravidlo VI. všeobecného sněmu (r. 680, Konstantinopol) \"Obnovujíce ustanovení stopadesáti svatých otců, shromážděných v tomto Bohem chráněném a sídelním městě (tj. v Konstantinopoli - Cařihradě - II. všeobecný sněm) a šestisettřiceti shromážděných v Chalcedoně (tj. IV. všeobecný sněm), stanovíme, že stolec cařihradský má stejná práva se stolcem dávného Říma a jako tento nechť je veleben v církevních věcech, jsa druhým po něm. Po tomto se řadí stolec velikého města Alexandrie, potom stolec antiochijský a za ním stolec města Jeruzaléma.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Papežský primát je označení církevní doktríny o vedoucí úloze římského biskupa (tedy papeže) v křesťanství. Papežský primát je odvozován od významu křesťanské obce v Římě v rámci raného křesťanství za dob římské říše a od apoštola Petra, „prvního papeže“, kterého Ježíš v Matoušově evangeliu označuje za \"skálu, na které postaví svou církev\". Jedná se o jedno z kontroverzních témat, na něž mají jednotlivé křesťanské církve rozdílné pohledy. Uznávají jej katolické církve (včetně katolických církví východního obřadu - např. řeckokatolická církev) a odmítá jej ortodoxní církev nebo protestanté.", "tgt_summary": "Als Papstprimat (der oder das; lat. \"prīmatus\": Vorrang, Vorzug), Primat des Papstes oder Petrusprimat bezeichnet man den vom Papsttum der römisch-katholischen Kirche beanspruchten Vorrang als Führer des gesamten Christentums. Dieser Anspruch wurde seit dem 3. Jahrhundert auf die Überlieferung der römischen Gemeinde zurückgeführt, der Apostel Simon Petrus sei der erste Bischof von Rom gewesen und habe dort das Martyrium erlitten; daraus wurde über eine ununterbrochene apostolische Sukzession die Autorität der römischen Kathedra abgeleitet. Die theoretische und praktische Ausformung des Primats geschah in einer jahrhundertelangen Entwicklung, die unter anderem Gegenstand der Kirchenspaltungen des Morgenländischen Schismas und der Reformation war. Katholischerseits kam diese Entwicklung mit dem Ersten Vatikanischen Konzil 1870 zum Abschluss, bei dem der Papstprimat als höchste Rechtsgewalt (Jurisdiktionsprimat) und höchste Lehrvollmacht (\"suprema quoque magisterii potestas\"; Unfehlbarkeit in Lehrentscheidungen ex cathedra) in der Kirche dogmatisch definiert wurde.", "id": 470593} {"src_title": "Planckova konstanta", "tgt_title": "Plancksches Wirkungsquantum", "src_document": [{"title": "Základní vztahy a hodnota.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Základní vztahy.", "content": "Planckova konstanta, značená \"h\", vystupuje kromě vyzařovacího zákona černého tělesa např. v důležitých vztazích mezi energií \"E\" a frekvencí \"f\" fotonu: a mezi hybností \"p\" částice a vlnovou délkou \"λ\" její De Broglieovy vlny: Tyto vztahy kvantitativně spojují vlnové a částicové vlastnosti hmoty (viz též Dualita částice a vlnění).", "section_level": 2}, {"title": "Hodnota v SI.", "content": "Hodnota Planckovy konstanty v jednotkách SI je od 20. května 2019 stanovena jako konstanta s hodnotou resp. je-li vyjádřena v elektronvoltech na hertz: Tato hodnota byla zavedena v souvislosti s redefinicí kilogramu. Do tohoto data měla Planckova konstanta (CODATA 2014) experimentálně zjištěnou hodnotu: (nepřesnost stanovení je vyjádřena v závorce standardní odchylkou v řádu poslední platné číslice). V elektronvoltsekundách pak:", "section_level": 2}, {"title": "Redukovaná Planckova konstanta.", "content": "Často se také používá tzv. \"redukovaná hodnota\" Planckovy konstanty někdy nazývaná Diracova konstanta, jež se značí \"ћ\" a je definovaná vztahem", "section_level": 1}, {"title": "Základní vztahy.", "content": "Redukovaná Planckova konstanta vystupuje v kvantové mechanice např. ve vztazích částicově-vlnového dualismu mezi energií \"E\" a úhlovou frekvencí \"ω\" resp. mezi hybností formula_4 částice a vlnovým vektorem formula_5: nebo jako imaginární část komutátoru operátorů dvou základních kanonických veličin – délky a hybnosti: z tohoto vztahu plyne známá Heisenbergova relace neurčitosti.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnota v SI.", "content": "V jednotkách SI je po jejich redefinici od r. 2019 její hodnota pevně stanovenou konstantou: V elektronvoltsekundách pak: Ve většině variant soustavy přirozených jednotek má číselnou hodnotu 1.", "section_level": 2}, {"title": "Měření.", "content": "Nejpřesnější způsob měření Planckovy konstanty na počátku 21. století představovaly wattové váhy, které porovnávají tíži tělesa s magnetickou silou. K měření elektrických veličin se přitom využívá Josephsonův jev a kvantový Hallův jev, což umožňuje dát hmotnost do přímého vztahu s Planckovou konstantou. Když Mezinárodní úřad pro míry a váhy uvažoval změnit definici kilogramu, jednou z možností bylo právě stanovení přesné hodnoty Planckovy konstanty. K zavedení této definice došlo v roce 2019. Její hodnotu by pak již není třeba měřit a wattové váhy slouží pro přesnou realizaci prototypu kilogramu.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Planckova konstanta se hojně vyskytuje v kvantové mechanice, a to už v Schrödingerově rovnici (časové: formula_11), při přepočtu vlnové délky fotonu na jeho energii s využítím rychlosti světla (formula_12), hybnosti na vlnový vektor (formula_13). Dále je výsledkem celé řady komutačních relací mezi kvantově-mechanickými operátory, velikosti spinu a jeho jednotlivých složek.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Konstantu poprvé uvedl Max Planck (tehdy pod označením \"b\") v květnu 1899 ve svém referátu „Über irreversible Strahlungsvorgänge“ pro Královskou Pruskou akademii věd a uvedl i její hodnotu. V tomto referátu také naznačil myšlenku přirozené soustavy jednotek (Planckovy jednotky), ve kterých by byla číselná hodnota konstanty jednotková.", "section_level": 1}], "src_summary": "Planckova konstanta je jedna ze základních fyzikálních konstant. Jako fyzikální veličina má rozměr momentu hybnosti nebo akce. Planckova konstanta byla poprvé zavedena Maxem Planckem, po němž nese jméno, jako konstanta vyzařovacího zákona černého tělesa.", "tgt_summary": "Das Plancksche Wirkungsquantum, oder die Planck-Konstante formula_1, ist das Verhältnis von Energie (formula_2) und Frequenz (formula_3) eines Photons, entsprechend der Formel formula_4. Die gleiche Beziehung gilt allgemein zwischen der Energie eines Teilchens oder physikalischen Systems und der Frequenz seiner quantenmechanischen Phase. ", "id": 1654689} {"src_title": "Kečuánština", "tgt_title": "Quechua", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původně se na pobřeží a v centrálním Peru setkáváme s protokečuánštinou, která se postupně šíří na jih. Když se v oblasti, hlavně v Cuzcu, usadili Inkové a založili inckou říši Tawantinsuyu, přijali kečuánštinu (původně hovořili jazykem puquina) a postupně ji na přelomu 15. a 16. století prosadili jako linguu francu v celé své říši. Po degradaci zemědělské půdy v Andách v druhé polovině 20. století, došlo k přesídlení obyvatel do amazonské části Peru. Postupně se kečujština šíří i do ostatních států a rozdrobuje na dialekty.", "section_level": 1}, {"title": "Význam slova kečuánština.", "content": "Čeština používá pro označení jazyka dva výrazy. Je to jednak kečujština a dále kečuánština. V mluveném jazyce se setkáváme s označením kečua, ve španělštině potom „\"Quechua\"“. Toto španělské slovo je přepis z kečuánského „\"qishwa\"“, což je španělsky „\"zona templada\"“ a česky „mírná zóna“. Původní a správné označení pro jazyk je ale \"runa simi\", tedy lidská řeč, protože „runa“ znamená člověk a „simi“ řeč. Toto správné označení se ale moc nepoužívá. V Kolumbii se setkáváme s výrazem \"inka\".", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení.", "content": "Kečuánština patří do kečumaránských jazyků andské větve andsko-ekvatoriálních jazyků. V současnosti se nejvíc prosazuje rozdělení na dvě skupiny nářečí, které obsahují 46 dialektů. Je to Quechua I (waywash) a dále Quechua II (wanp ́uy), která se dále dělí na tři podskupiny: A, B a C.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba.", "content": "Kečua patří k aglutinačním jazykům příponového typu. Bohatá slovní zásoba se liší podle nářečí. Z kečujštiny pocházejí mimo jiné slova jako chinin, guáno, kokain, kondor, lama, pampa, puma nebo oka (jihoamerická plodina podobná bramborám).", "section_level": 1}, {"title": "Dialekty.", "content": "Kečuánština má dva hlavní dialekty, severní a jižní, jež se dále člení (poddialekty se označují čísly) a některé nejsou mezi sebou v mluvené formě vzájemně srozumitelné. Relexifikací kečuánštiny vznikl v Ekvádoru jazyk Media lengua, jenž používá španělské lexémy a kečujskou gramatiku.", "section_level": 1}, {"title": "Literární tvorba.", "content": "S prvopočátky se setkáváme v průběhu incké říše. Inkové ale nezanechali žádné písemné památky. Záznamový systém kipu, používaný v jejich době, sloužil zřejmě pouze k uchovávání číselných údajů. Proto se setkáváme s tvorbou z této doby zejména v ústní slovesnosti a dále díky kronikářům, kteří v období po příchodu Španělů provedli přepis kečujštiny do latinky. Za vlády inků vzniká hlavně poezie a dále také drama. Vrcholným počinem dramatu této doby je Apu Ollantay. Toto a jiná díla nalezneme v českém překladu ve Vrhel, F; Kašpar, O: \"Texty nativní Iberoameriky I, předkolumbovské literatury\", SPN, Praha 1978. V současné době se rozvíjí hlavně kečujská poezie, a pokud se rozhlédneme po internetu, tak nalezneme nejenom poezii, ale i rádio vysílané v runa simi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kečuánština, kečujština neboli kečua, španělsky \"quechua\", vlastním jménem \"runa simi\" (doslova: 'lidská řeč'), je nejrozšířenější indiánský domorodý jazyk v Americe, používaný zejména v Peru a Bolívii (v obou zemích je od roku 1975, respektive 1977, jedním z úředních jazyků), dále pak v přilehlých oblastech Ekvádoru, Kolumbie, Chile a Argentiny. Hovoří jím asi 14 milionů obyvatel, z toho 9,6 milionu představují rodilí mluvčí. Následují mluvčí ajmarštiny a guaraní.", "tgt_summary": "Quechua, eingedeutscht Ketschua (offiziell in Bolivien \"Qhichwa\", in Peru meist \"Qichwa\", im östlichen Tiefland Perus und in Ecuador \"Kichwa\"), ist eine Gruppe eng miteinander verwandter indigener Sprachvarietäten, die im Andenraum Südamerikas gesprochen werden. Es existieren unterschiedliche Ansichten dazu, inwiefern man hier von einer einzigen dialektal stark differenzierten Sprache oder einer Sprachfamilie aus mehreren Sprachen, und wenn ja wie vielen, sprechen sollte; dies ist auch davon abhängig, ob man dabei von sprachimmanenten strukturellen oder von soziolinguistischen und im weitesten Sinne identitären Kriterien ausgeht. ", "id": 1813757} {"src_title": "Nejsvětější Srdce Ježíšovo", "tgt_title": "Heiligstes Herz Jesu", "src_document": [{"title": "Teologický obsah pojmu.", "content": "Zdůrazněním Kristova Srdce se podtrhuje skutečnost opravdového lidství Božího Syna Ježíše Krista. Lidství, které se projevuje nejen rozumem a chtěním, ale také lidství plné citu. Ježíšova smrt na kříži byla úředně potvrzena probodnutím boku resp. Srdce, jak je popsáno v Janově Evangeliu. Probodené Srdce Ježíšovo tak zároveň odkazuje na stěžejní prvek křesťanské víry. Tím je Ježíšova Oběť na Kříži. Předmětem úcty není srdce v naturalistickém smyslu vypreparovaného orgánu, ale lidské srdce v archetypálním významu. \"Písmo a nauka i praxe Církve předpokládají tam, kde se hovoří o Ježíšově Srdci, totéž všelidské praslovo – srdce – jakožto nejvnitřnější původní střed celku těla i duše lidské osoby. Předmětem kultu Ježíšova Srdce je tak Pán se zřetelem na toto Své Srdce.\"", "section_level": 1}, {"title": "Historický vývoj.", "content": "Náznaky kultu lze nalézt již v prvních staletích křesťanské éry u církevních Otců. Odvolávají se především na biblické citáty z Janova evangelia Též středověká zbožnost navázala na kult Ježíšova Srdce. S teologickými úvahami na toto téma se lze setkat ve 12. století nejprve v ojedinělých případech např. u Anselma z Canterbury, Bernarda z Clairvaux, ve větší míře ve 13. století u Alberta Velikého, Bonaventury. Nemalý význam pro rozvoj kultu měla mystika 13. a 14. století reprezentovaná osobnostmi jako např. svatá Luitgarda, Mechtilda Magdeburská, sv. Gertruda Veliká či Jindřich Suso. Úctu k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu přijalo za svou také hnutí Devotio moderna a v 16. století se uctívání Kristova Srdce ujal jezuitský řád. Nové impulzy pro oživení kultu v 17. století přinesli francouzští oratoriáni P. Bérulle a Jan Eudes. Druhý jmenovaný s dovolením svého biskupa slavil svátek ke cti Ježíšova Srdce 20. října 1672. V čase mezi lety 1673 až 1675 působila rozruch vidění, která měla řeholnice Markéta Marie Alacoque v klášteře Navštívení Panny Marie ve francouzském Paray-le-Monial. Vizionářka se pokládala za Kristem pověřenou zasadit se o zavedení celocírkevního svátku Srdce Ježíšova. Svatý stolec tento požadavek odmítal celých sto let. Teprve papež Klement XIII. slavení svátku povolil (1765) a papež Pius IX. jej zavedl jako závazný pro celou církev (1856). Lev XIII. roku 1899 stanovil pro nastávající přelom století zasvěcení světa Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. K stému výročí zavedení svátku (1956) papež Pius XII. uveřejnil encykliku \"Haurietis aquas\". Podle římského liturgického kalendáře se slaví Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v druhý pátek po Slavnosti Nejsvětější Trojice (9. neděli po Velikonocích).", "section_level": 1}, {"title": "Odmítání kultu.", "content": "Proti kultu Ježíšova Srdce se stavěli především jansenisté a osvícenečtí teologové. Výhradami, které zaznívaly i ve 20. století, se zabýval papež Pius XII. ve výše zmíněné encyklice \"Haurietis aquas\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Nejsvětější Srdce Ježíšovo, v teologickém smyslu nepřesně také Božské Srdce Ježíšovo či Božské Srdce Páně je teologicky zdůvodněný pojem a předmět kultu Římskokatolické církve.", "tgt_summary": "Die Verehrung des Heiligsten Herzens Jesu ist eine Ausdrucksform der römisch-katholischen Spiritualität. Dabei wird Jesus Christus unter dem Gesichtspunkt seiner durch sein Herz symbolisierten Liebe verehrt. Der dazugehörige Grundtext aus dem Evangelium ist bzw. : das durchbohrte Herz des Gekreuzigten als Quelle der Sakramente der Kirche. In der Präfation der Votivmesse vom Heiligsten Herzen Jesu heißt es:", "id": 219550} {"src_title": "Žurnálovací systém souborů", "tgt_title": "Journaling-Dateisystem", "src_document": [{"title": "Popis funkce.", "content": "Souborové systémy jsou velmi komplexními datovými strukturami. Při změně v souborech nebo adresářích je nutné vykonat řadu jednotlivých (atomických) operací, což může vést k problému se souběhem (anglicky \"race condition\"). Sérii jednotlivých operací, které je potřeba provést, nazýváme transakce. Při přerušení transakce může dojít k tomu, že data na disku ztratí integritu (jsou narušeny vazby, které data spojují ve smysluplný celek). Uvedení dat do opětovné integrity znamená naplánovanou transakci dokončit nebo se vrátit k původnímu stavu před započetím transakce. Žurnálování umožňuje velmi rychle a bezpečně uvést souborový systém do konzistentního stavu. Souborové systémy, které žurnálování nepodporují, je nutné kompletně zkontrolovat speciálním programem (např. scandisk, fsck), což je časově velmi náročná operace a může to navíc způsobit ztrátu dostupnosti dat, které nebyly havárií postiženy přímo.", "section_level": 1}, {"title": "Princip žurnálu.", "content": "Žurnál je pro ochranu prováděné transakce využíván následujícím způsobem: Pokud dojde v kterémkoliv okamžiku k přerušení, je možné pomocí dat uvedených v žurnálu uvést systém souborů do konzistentního stavu buď návratem zpět ke stavu před započetím transakce nebo dokončením přerušené transakce.", "section_level": 1}, {"title": "Optimalizace.", "content": "Žurnál je obvykle umístěn na speciálním místě souborového systému a je umístěn tak, aby zabíral souvislý prostor (srovnej s fragmentací). Může to být i obyčejný soubor (ext3), avšak obvykle je označen jako systémový a je běžnému uživateli skryt, aby nemohl být snadno poškozen. Pro zvýšení výkonu je někdy možné umístit žurnál na jiný disk. Speciálním případem jsou systémy souborů, které jsou navrženy tak, že žurnál nepotřebují a odstraňují tak problém dvojitého zápisu na disk. Jsou to například tzv. soft updates v UFS nebo souborové systémy založené na principu zápisu do logu.", "section_level": 1}, {"title": "Žurnálování metadat.", "content": "Žurnálování snižuje výkonnost souborového systému při zápisu dat, protože všechna data musí být zapsána dvakrát (nejprve do žurnálu, pak do souborového systému). Podstatné zvýšení výkonu je možné dosáhnout žurnálováním pouze metadat (tj. informací, které popisují umístění dat na disku), které umožní velmi rychlou opravu souborového systému po pádu systému, avšak neřeší problém pádu samotných programů. Navíc může dojít k nekonzistenci mezi daty a metadaty. Je-li použito žurnálování pouze metadat (např. u NTFS nebo implicitní stav u ext3), může se stát, že při prodlužování souboru je při pádu systému ochráněno zvětšení délky souboru a alokace potřebných datových bloků na disku, avšak samotný zápis není dokončen. V takovém případě by v souboru byla v místě prodloužení pouze náhodná data. Proto operační systém v tomto případě zajišťuje, že zápis dat na disk proběhne před zápisem metadat. Některá zařízení však mohou pro zvýšení výkonu pořadí zapisovaných dat měnit (technologie NCQ u pevných disků), což opět přináší výše zmíněné riziko, které musí operační systém ošetřit (např. čekáním na potvrzení zápisu od pevného disku nebo nuceným vylitím cache pevného disku).", "section_level": 2}, {"title": "Souborové systémy se žurnálováním.", "content": "Žurnálování podporuje v systémech Windows NT souborový systém NTFS (FAT žurnálování nepodporuje), v systému Mac OS X podporuje žurnálování souborový systém HFS+, v Linuxu pak ext3, ext4, ReiserFS, XFS (od firmy SGI), JFS (od firmy IBM), v systému Solaris je to ZFS atd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Žurnálovací systém souborů zapisuje změny, které mají být v počítačovém systému souborů provedeny, do speciálního záznamu nazývaného žurnál (anglicky \"journal\"). Žurnál je obvykle realizován jako cyklický buffer a jeho účelem je ochránit data na pevném disku před ztrátou integrity v případě neočekávaných havárií (výpadek napájení, neočekávané přerušení vykonávaného programu, pád systému apod.). ", "tgt_summary": "Ein Journaling-Dateisystem ist ein Dateisystem, das alle Änderungen vor dem eigentlichen Schreiben in einem dafür reservierten Speicherbereich, dem \"Journal\", aufzeichnet. Damit ist es zu jedem Zeitpunkt möglich, einen konsistenten Zustand der Daten zu rekonstruieren, auch wenn ein Schreibvorgang an beliebiger Stelle abgebrochen wurde. Diese Eigenschaft ist im Fall von Systemabstürzen oder Stromausfällen von Vorteil. So kann die bei herkömmlichen Dateisystemen nach solchen Vorfällen oft automatisch gestartete Überprüfung des ganzen Dateisystems mit oft erfolglosen Reparaturversuchen entfallen. Speziell bei großen Festplatten mit Partitionsgrößen über 100 Gigabyte ergibt sich hieraus auch eine beträchtliche Zeitersparnis beim Booten, da das Überprüfen dieser durchaus mehrere Stunden dauern kann. ", "id": 958055} {"src_title": "Ryzí nauka právní", "tgt_title": "Reine Rechtslehre", "src_document": [{"title": "Historie ryzí nauky právní.", "content": "Historii ryzí nauky právní lze počítat od roku 1911, kdy Hans Kelsen publikuje svou habilitační práci \"Hauptprobleme der Staatsrechtlehre\". V meziválečném období byla tato teorie rozvíjena především ve Vídni, tzv. \"vídeňskou školou\", vedenou Hansem Kelsenem (sem patřili např. T. Machalová, A. Merkl, A. Verdross, F. Kaufmann a F. Schreier). Po 2. světové válce došlo k renesanci přirozenoprávního směru (jusnaturalismu) a ústupu ryzí nauky právní. I Hans Kelsen později opustil od některých svých dřívějších postulátů a neprosazoval ryzí nauku právní v tak radikální podobě jako dříve.", "section_level": 1}, {"title": "Podstata ryzí nauky právní.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Východiska ryzí nauky právní.", "content": "Inspirací pro ryzí nauku právní ve filozofické rovině byla transcendentální filozofie Immanuela Kanta. Hans Kelsen se inspiroval především její marburskou školou (Hermann Cohen), František Weyr se potom inspiroval zejména její interpretací v podání Arthura Schopenhauera. Dalším inspiračním zdrojem je rozkazní teorie, koncipovaná v 18. a 19. století v Anglii Jeremy Benthamem a Johnem Austinem. Nelze pominou ani inspiraci klasickým juspozitivismem, byť ve svém díle se proti němu zejména Kelsen kriticky vymezuje. Sám Kelsen se potom považoval za žáka německého státovědce George Jellinka.", "section_level": 2}, {"title": "Ryzí nauka právní a právní pozitivismus.", "content": "Ryzí nauka právní je jednoznačně pozitivisticky orientovanou právní filozofíí. Přesto se v době svého vzniku vymezovala vůči právnímu pozitivismu 19. století a odmítala některé do té doby jednoznačně přijímané postuláty. Ryzí nauka právní neuznává např. takzvané dualismy v právu (rozlišování soukromého a veřejného práva, objektivního a subjektivního práva atp.).", "section_level": 2}, {"title": "Bytí a mětí; Právní norma.", "content": "Ryzí nauka právní je postavena na striktním rozlišování toho, co je (bytí, kauzalita), a toho, co má být (mětí, normativita). Zatímco kauzální (přírodní) vědy se mají zabývat tím, co je (reálným světem), normativní vědy (tedy především právní věda) se pak zabývá tím, co být má. Klíčovým pojem ryzí nauky právní je právní norma. Ta je výrazem toho, co má být, vyjadřuje tedy povinnost.", "section_level": 2}, {"title": "Stupňovitá výstavba právního řádu.", "content": "Existuje více stupňu právních norem s různou právní silou. Jednotlivé právní normy jsou ve vzájemném hierarchickém vztahu. Právní norma nižšího stupně (např. vyhláška) musí být v souladu s právní normou stupně vyššího (např. s ústavou). Nejvyšší reálnou právní normou je zpravidla ústava, základní zákon státu. Hans Kelsen potom staví nad ústavu tzv. grundnormu neboli základní normu. Ta umožňuje chápat právní řád jako platný. František Weyr se domníval, že nad ústavou stojí pouze stát jakožto základní zákonodárná (resp. normotvorná) autorita.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ryzí nauka právní je pozitivisticky orientovaná právní filozofie vytvořená rakouským právním teoretikem Hansem Kelsenem. První podobné myšlenky publikoval český právní teoretik František Weyr, zakladatel druhé větve ryzí nauky, brněnské normativní teorie práva, systém však první sjednotil Kelsen.", "tgt_summary": "Die Reine Rechtslehre ist eine von dem österreichischen Rechtswissenschaftler Hans Kelsen (1881–1973) entwickelte Variante des Rechtspositivismus. Die Reine Rechtslehre ist eine Theorie des positiven Rechts „schlechthin“, d. h., sie erhebt den Anspruch, auf jegliche von Menschen jemals gesetzte (= positive) Rechtsordnung angewendet werden zu können. Die Behandlung eines übermenschlichen Rechts, des sogenannten Naturrechts, wird demgegenüber als unwissenschaftlich abgelehnt. Ziel der Reinen Rechtslehre ist, die wissenschaftliche Beschreibung des Rechts von den ihr fremden Beimengungen u. a. soziologischer, psychologischer, biologischer, religiöser, ethischer und politischer Art zu scheiden. Die Reine Rechtslehre vertritt das Postulat der Trennung zwischen der Sphäre des Seins, d. h. Sätzen über Faktisches, und des Sollens, d. h. Sätzen über Normatives (Methodendualismus).", "id": 1946189} {"src_title": "George Martin", "tgt_title": "George Martin", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "George Martin se od dětství zajímal o hudbu, naučil se hrál na klavír. V šestnácti letech hrával po tanečních klubech. Po studiu v hudební škole se naučil hrát i na hoboj. Po II. druhé světové válce, kdy sloužil jako poručík u námořnictva pracoval v hudebním archívu rozhlasové stanice BBC, občas zastával pozici hlasatele. V roce 1948 se oženil (manželka Sheena) a narodili se jim dvě děti, Bundy a Gregory. Později se manželé rozvedli a George Martin se v roce 1967 oženil se svou sekretářkou Judy Flockhart-Smithovou, se kterou měl děti Lucy a Gilese. V roce 1950 se Martin stal zástupcem hlavního referenta pro umělce a repertoár u firmy náležející ke gramofonovému impériu EMI sídlící na slavné londýnské ulici Abbey Road. Její jméno Parlophone i etiketa s písmenem L odkazují až k samé prehistorii gramofonového průmyslu na evropském kontinentu (L podle jména vynálezce „parlophonů“ Carla Lindströma). O čtyři roky později se stal nejmladším manažerem EMI. Koncem 50. let produkoval pod značkou Parlophone zejména desky komiků. Na začátku 60. let slavila jiná značka firmy EMI - Columbia úspěch s rock'n'rollovými zpěváky a skupinami (např. Cliff Richard nebo Shadows). Martin dostal za úkol nalézt hudební skupinu podobného ražení. Jednoho dne se proto sešel s manažerem začínající skupiny The Beatles Brianem Epsteinem, který mu přinesl demosnímky. Martina moc nenadchly, ale vyvolaly jeho zájem. A tak navrhl na 6. června 1962 první zvukovou zkoušku se začínající skupinou. Údajně na jeho návrh byl vyměněn bubeník The Beatles Pete Best a byl nahrazen Ringo Starrem. V říjnu 1962 vydávají The Beatles u společnosti EMI první SP singl s názvem \"Love Me Do\" (na druhé straně píseň \"P.S. I Love You\"), který se dostal na 17. místo nejprodávanějších desek. Druhý singl \"Please Please Me\" / \"From Me To You\", byl už velkým hitem v celé Británii, kde se dostal na vrchol hitparády. George Martin se stal producentem i dalších hudebních skupin (\"Cilly Black\", \"Gerry & the Pacemakers\", \"Billy J. Kramer\"), ale nejdůležitějšími zůstali The Beatles. Podílel se na nahrávání skladeb \"In My Life\", \"Michelle\", \"Yesterday\", \"For No One\" a hudebních alb \"Revolver\" či \"Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band\". V polovině 60. let začal být Martin u EMI nespokojen a proto založil vlastní produkční společnost AIR, kde pokračovali s nahráváním i Beatles. Martin pro ně napsal několik orchestrálních melodií k jejich filmům \"Perný den\", \"Help!\" a \"Yellow Submarine\". Po zániku Beatles v roce 1970 pracoval na albu Ringo Starra \"Sentimental Journey\" a produkoval alba Paula McCartneyho \"Tug Of The War\" a \"Pipes Of Piece\". V roce 1996 si získal popularitou produkování singlu Eltona Johna \"Candle In The Wind\", podílel se také na přípravě projektu objevených nahrávek The Beatles Anthology 1 (Apple Records, 21. listopadu 1995), Anthology 2 (Apple Records, 18. března 1996), Anthology 3 (Apple Records, 28. října 1996). V roce 1998 vydal vzpomínkové album věnované právě Beatles na kterém se interpretačně podíleli Robin Williams, Bobby McFerrin, Celine Dion, Vanessa Mae, Jeff Beck, Jim Carrey, Phil Collins a Sean Connery. V roce 1999 získal George Martin titul Sir. V roce 2002 se podílel na organizaci koncertu k oslavám 50. výročí nástupu královny Alžběty na britský trůn.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sir George Martin, CBE (3. ledna 1926 Londýn – 8. března 2016 Londýn) byl britský hudební producent, hudební skladatel a hudebník.", "tgt_summary": "Sir George Henry Martin, CBE (* 3. Januar 1926 in Holloway, jetzt: London Borough of Islington, England; † 8. März 2016 in Swindon, Wiltshire), war einer der bedeutendsten britischen Musikproduzenten. Er beeinflusste maßgeblich die Karriere der Beatles und schuf für sie und andere Bands trendsetzende Aufnahmen. Deswegen gehört er zu den Personen, denen die Medien den Status „fünfter Beatle“ zuerkannt haben.", "id": 1645454} {"src_title": "Veřejný telefonní automat", "tgt_title": "Telefonzelle", "src_document": [{"title": "Ochranné mechanizmy VTA.", "content": "Čekání na oznamovací tón je obranou proti zneužití možnosti bezplatného volání (např. na tísňové linky) pro uskutečnění neoprávněných nezpoplatněných hovorů. Pokud by tato ochrana nebyla nasazena, mohl by podvodník po vyzvednutí mikrotelefonu (za předpokladu, že by nedostal oznamovací tón) provést volbu např. 158. Tato volba by se na ústředně neuplatnila (ústředna ještě nebyla připravena přijímat volbu). Poté, když by byl k dispozici oznamovací tón, by podvodník provedl volbu, avšak telefonní automat by měl v registru uloženo, že je voláno bezplatné číslo. U dnes používaných telefonních automatů se tato kontrola již obvykle neprovádí, neboť v současné době je oznamovací tón ústřednou přidělen (kromě mimořádných událostí) okamžitě. Pozůstatkem této kontroly je zpoždění prováděné volby u VTA o několik sekund, které není obvykle zdržující, neboť telefonní číslo je lidmi voleno relativně pomalu a tudíž je jeho navolená část z registru obvykle odeslána dříve, než je celá volba dokončena. Payphone ID je periodicky se opakující tón, který je veřejným telefonním automatem vydáván při: Tento tón má upozornit druhého účastníka, že protistanice není bytovou ani podnikovou stanicí, ale veřejným telefonním automatem. Velmi důležitou funkci má tento tón také pro spojovatelku, která sestavuje hovory – Payphone ID zabraňuje, aby byl sestaven hovor na účet volaného, případně třetí stanice, pokud je touto stanicí VTA.", "section_level": 1}, {"title": "Telefonní budky v kultuře.", "content": "Telefonní budky hrají často významnou roli ve starších detektivních a kriminálních filmech (v novějších méně často – např. ve filmu \"Telefonní budka (film)\" (2002)). Specifickou roli (odpojení se z Matrixu – zdánlivě něco jako teleport) plní ve filmu \"Matrix\".", "section_level": 1}, {"title": "Redukce počtu telefonních automatů.", "content": "Do 31. prosince 2019 platilo, že VTA musí být umístěn v obci do 400 obyvatel. Od 1. ledna 2020 musel být VTA povinně umístěn jako součást tzv. univerzální služby pouze v obcích do 200 obyvatel. Jejich počet byl proto zredukován o 2750 na 1150. V červnu 2020 Český telekomunikační úřad rozhodl, že počínaje rokem 2021 stát přestane telefonní automaty dotovat úplně. Operátor v takovém případě s jejich dalším provozem nepočítá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Veřejný telefonní automat (VTA) je telefonní přístroj určený k použití veřejností. Obvykle má formu telefonní budky, kabiny nebo boxu. Automat umožňuje volání zpravidla na mince, telefonní karty nebo platební karty (tzv. \"Swipe & Call\"). Zpravidla umožňuje jednoduché bezplatné volání na tísňové linky (hasiči, záchranná služba, policie, integrované záchranné systémy, případně další bezplatné linky). Bývá umístěn na veřejném prostranství nebo ve veřejných budovách či prostorech (nádraží, stanice metra, úřad, pošta, restaurace, ubytovací zařízení), ale i ve společných prostorách velkých firem apod. V exteriéru bývá zpravidla umístěn v telefonní budce nebo kukani. V interiérech (haly dopravních terminálů, haly či recepce hotelů, úřadů atd.) někdy bývá pouze připevněn na stěně. Telefonní budka je drobná stavba většinou o půdorysu kolem jednoho metru čtverečního. V závislosti na umístění a místních poměrech musí být zařízení odolné proti povětrnostním vlivům a vandalismu, též proti neoprávněnému bezplatnému volání a v případě mincovních automatů i proti krádežím peněz. ", "tgt_summary": "Eine Telefonzelle, in der Schweiz Telefonkabine, in Deutschland fachlich als \"Telefonhäuschen\" (TelH) bezeichnet, ist eine Kabine oder ein Häuschen mit einer Grundfläche von etwa einem Quadratmeter, an dessen innerer Rückwand ein Telefonapparat angebracht ist. Die Gebühren des Telefonats werden je nach Eingabeausrüstung mit Münzgeld, einer Telefon-, Kredit- oder Geldkarte beglichen. \"Telefonzellen\" stehen in der Regel im öffentlichen Raum.", "id": 1581648} {"src_title": "FMEA", "tgt_title": "FMEA", "src_document": [{"title": "Historie Metody FMEA.", "content": "Tato metoda byla vyvinuta v 60. letech minulého století v USA během vesmírného programu společnosti NASA, jako nástroj pro hledání závažných rizik. První civilní využití této metody byly společnosti Ford asi o 10 let později, z důvodu špatné kvality projektu Ford Pinto, na kterém tato metoda byla poprvé použita. Na začátku 80. let byla metoda FMEA zpracována do jednotné příručky a byla zahrnuta do normy QS9000. V průběhu posledních 20 letech se FMEA postupně vyvíjela a rozšiřovala, vznikly například metody VDA, DRBFM, FMECA aj. které navazují nebo mají základ v této metodě.", "section_level": 1}, {"title": "Aplikace metody FMEA.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "SFMEA.", "content": "\"System Failure Mode Effects Analysis\" (systémová) analyzuje systémy a subsystémy v raném (koncepčním) stadiu a zaměřuje se na interakce mezi systémy a elementy systému.", "section_level": 2}, {"title": "DFMEA.", "content": "\"Design Failure Mode Effects Analysis\" (konstrukce, návrh) analyzuje výrobek dříve, než se začne s výrobou. Zaměřuje se na druhy vad způsobené nedostatky konstrukce (návrhu). Provádí se tzv. „pencil-and-paper analysis“ neboli analýza prováděná ještě před konstrukcí samotného produktu. Tuto analýzu provádí tým, který má zkušenosti s podobným produktem. V ideálním případě by tato metoda měla prozkoumat všechny možné způsoby vzniku poruchy a tím předcházet problémům dříve, než nastanou. Pokud se v návrhové fázi nepodaří úplně odstranit nalezenou chybu, tým dbá na to, aby alespoň co nejvíce omezil příčiny a zmírnil její následky.", "section_level": 2}, {"title": "PFMEA.", "content": "\"Process Failure Mode Effects Analysis\" (procesní, výrobní) analyzuje výrobní a montážní procesy, nedostatky procesu výroby nebo montáže. Zpracovávají se a hodnotí možnosti selhání procesu a jeho efektivnosti. Mimo jiné se identifikují akce, které odstraní nebo redukují pravděpodobnost tohoto selhání. Dokument PFMEA by měl být sestaven nejpozději ke dni zahájení nebo ve fázi proveditelnosti, před vlastní produkcí; měl by také vzít v úvahu všechny výrobní operace z jednotlivých součástí. PFMEA identifikuje a řadí každé potenciální riziko selhání pro každý zpracovatelský krok. Potenciální selhání, která jsou ohodnocena nejvyšším číslem riskové priority (RPN, Risk Priority Number), pomohou inženýrským službám a managementu k tomu, aby určili, jak alokovat čas a finanční rozpočty na řešení potenciálních selhání. PFMEA může také být využívaný pro dokumentaci výsledků nebo výrobních technik procesu. K běžným chybám PFMEA patří:", "section_level": 2}], "src_summary": "FMEA (\"Failure Mode and Effects Analysis\", analýza možného výskytu a vlivu vad) je analytická metoda, jejímž cílem je identifikovat místa možného vzniku vad ve výrobě. ", "tgt_summary": "FMEA (, deutsch Fehlermöglichkeits- und -einflussanalyse oder kurz Auswirkungsanalyse) sowie FMECA (engl. ) sind analytische Methoden der Zuverlässigkeitstechnik. Dabei werden mögliche Produktfehler nach ihrer Bedeutung für den Kunden, ihrer Auftretenswahrscheinlichkeit und ihrer Entdeckungswahrscheinlichkeit mit jeweils einer Kennzahl bewertet. ", "id": 460811} {"src_title": "Žurnalistika", "tgt_title": "Journalismus", "src_document": [{"title": "Dějiny žurnalistiky.", "content": "Žurnalistika se začala rozvíjet na počátku novověku, v době nových zámořských objevů a rozvoji obchodu, kdy význam informace prudce stoupl a zpráva se stala prodejným zbožím. Zprvu se jednalo o ručně psané dopisy, které placení dopisovatelé posílali svým předplatitelům. Další rozvoj žurnalistiky byl zapříčiněn vynálezem knihtisku. Během renesance a reformace se nadále vyvíjela myšlenka „práva na informaci“, tato idea pak dosáhla největšího uplatnění v 19. a 20. století. Mluvíme o „zlatém věku žurnalistiky“.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy žurnalistiky.", "content": "Tehdy také došlo k diferenciaci žurnalistiky podle odvětví, kterým se zabývala: ekonomie, politika, společnost, zábava, kultura, sport... S nástupem nových technologií (fotografie, rozhlas, televize, elektronická média) se vyvíjí stále nové profese, zvyšuje se rozsah příjemců takto zpracovaných informací a snižuje se doba, která uběhne mezi samotnou událostí a informování o ní. Některé jiné druhy žurnalistiky:", "section_level": 1}, {"title": "Zpravodajství a publicistika.", "content": "Bez ohledu na kanál či typ, žurnalistika má dvě hlavní složky: zpravodajství a publicistiku. V angličtině se těmto složkám, popřípadě programům jim věnovaných, též říká \"hard news\" a \"soft news\", tedy doslova tvrdé a měkké noviny.", "section_level": 1}, {"title": "Zpravodajství.", "content": "Jeho úkolem je zpravit veřejnost o nějaké události, která se stala (nestala) nebo stane (nestane). Stojí na informacích a faktech. Ve zpravodajství se nesmí vyskytnout hodnocení nebo názor na danou událost, zpráva má být objektivní.", "section_level": 2}, {"title": "Publicistika.", "content": "Činnost spojená se stanoviskem, názorem, postojem, subjektivním přístupem. Může zahrnovat dojmy, soudy, hodnocení. Jejím cílem může být poučení, informování recipienta, ale také pobavení, přesvědčení nebo získání na svou stranu. Některé publicistické žánry:", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Volek, Jaromír, Urbániková, Marína. Čeští novináři v komparativní perspektivě. Praha: Academia, 2017,", "section_level": 2}], "src_summary": "Žurnalistika (nebo žurnalismus, obě odvozené z původně francouzského slova žurnál – deník) popisuje novinářské povolání i produkty této činnosti, které přinášejí informace o aktuálním společenském dění a poskytují komentáře, názory, souvislosti. Ty, kteří žurnalistiku profesně provozují, též nazýváme žurnalisty.", "tgt_summary": "Journalismus bezeichnet die periodische publizistische Arbeit von Journalisten bei der Presse, in Online-Medien oder im Rundfunk mit dem Ziel, Öffentlichkeit herzustellen und die Öffentlichkeit mit gesellschaftlich relevanten Informationen zu versorgen.", "id": 2256035} {"src_title": "LZ 129 Hindenburg", "tgt_title": "LZ 129", "src_document": [{"title": "Vzducholoď Hindenburg.", "content": "Zeppelin LZ-129 \"Hindenburg\" byl spolu se svou sesterskou lodí LZ-130 \"Graf Zeppelin II\" největším létajícím strojem všech dob. Byl pojmenován po říšském prezidentovi Paulovi von Hindenburg a v roce 1935 ho sestrojila firma Luftschiffbau Zeppelin s náklady v přepočtu 500 000 tehdejších liber. Měl zcela novou konstrukci z duralu; byl 245 m dlouhý (jen o přibližně 25 m kratší než Titanic), 41 m v průměru, obsahoval zhruba 200 000 m3 plynu rozděleného do 16 oddílů s celkovým vztlakem cca 240 tun, z čehož 112 tun bylo užitečné zatížení. Poháněly jej čtyři dieselové motory Mercedes-Benz, každý o výkonu 890 kW; umožňovaly maximální rychlost 135 km/h. Potah byl vyroben z bavlny impregnované pro nepropustnost směsí oxidu železa a acetátu celulózy a potažené hliníkovým prachem. \"Hindenburg\" mohl nést 72 pasažérů (50 při transatlantickém letu), 61 členů posádky a náklad (v nákladním prostoru na zádi se dokonce přepravovaly i malé automobily). V zájmu lepších aerodynamických vlastností byly kabiny pasažérů umístěny uvnitř trupu, nikoli v podvěšených gondolách, jak bývalo dříve obvyklé. Interiér nabízel na leteckou dopravu nebývalý prostor a luxus: teplá jídla, sprchy se studenou i teplou vodou, v klubovně na vyhlídkové palubě hrál dokonce pianista na duralové piáno. Cena letenky byla srovnatelná s levnějším automobilem. Původní plán počítal s plněním heliem, ale vojenské embargo Spojených států přinutilo německé konstruktéry změnit projekt a použít jako nosný plyn vysoce hořlavý vodík. Produkce helia kromě toho v USA tehdy nestačila ani pro americké vzducholodě a nikde jinde se helium nevyrábělo. Protože však vodík poskytuje oproti héliu ve vzduchu zhruba o 10 % větší vztlak, mohly být při úpravách přidány i další kabiny pro pasažéry. S používáním vodíku ve vzducholodích již měli Němci zkušenosti, takže pro ně změna neznamenala důvod ke znepokojení. Pro známá rizika vodíku obsahovala konstrukce \"Hindenburgu\" různé bezpečnostní prvky, které měly zabránit požáru v případě úniku plynu, a potah byl speciálně upraven tak, aby se zabránilo jiskrám, které by mohly způsobit požár. Jejich víra v bezpečnost zacházení s vodíkem byla tak vysoká, že na \"Hindenburgu\" byla dokonce i kuřárna. První let absolvoval \"Hindenburg\" v březnu 1936 a v červnu téhož roku provedl rekordní dvojnásobný přelet Atlantiku v čase 5 dní, 19 hodin a 51 minut.", "section_level": 1}, {"title": "Katastrofa.", "content": "Dne 3. května 1937 odstartoval \"Hindenburg\" z frankfurtského letiště na první z řady osmnácti plánovaných transatlantických letů. Kvůli protivětru nabral zpoždění již při přeletu oceánu. Při příletu k New Yorku byla nad New Jersey bouře, proto vzducholoď město dvakrát obkroužila a k letišti Lakehurst dorazila s půldenním zpožděním pozdě odpoledne 6. května. V 19:00 byla zahájena přistávací operace. V 19:21 bylo na zem shozeno první přistávací lano a pozemní personál začal s upoutáváním vzducholodi. O čtyři minuty později, když byl Hindenburg ve výšce asi 60 metrů, vzplanul v zadní části požár a během 34 sekund celá vzducholoď shořela. Z celkem 36 pasažérů a 61 členů posádky při katastrofě zahynulo 13 cestujících a 22 členů posádky. O život přišel i jeden ze členů pozemního personálu. Rozsáhlé popáleniny utrpěl i kapitán Max Pruss, přesto ještě zachránil 5 lidí z hořících trosek. Ke „slávě“ katastrofy bezesporu přispělo na tu dobu nezvykle dokonalé zpravodajské pokrytí. Na letišti na \"Hindenburg\" totiž čekalo velké množství reportérů, takže existuje záznam rozhlasového zpravodajství Herberta Morrisona, filmový záznam a velké množství fotografií. Morrisonovo zpravodajství bylo vysíláno později téhož dne a stalo se jednou z nejznámějších rozhlasových událostí historie. Existující moderní verze filmového záznamu doprovázeného úryvky z Morrisonovy reportáže je z mnohem pozdější doby.", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny.", "content": "O příčinách katastrofy se dodnes vedou spory, existuje několik teorií: Těsně po katastrofě se zcela běžně vyskytovala teorie sabotáže, kterou prosazovali především zástupci firmy Zeppelin, hlavně Hugo Eckener, bývalý předseda společnosti. Vzducholodi Zeppelin byly považovány za symboly Německa a nacistické moci, čímž mohly být lákavým cílem jak pro protivníky nacistů, tak pro soupeřící frakce uvnitř nacistické strany. Teorii také nahrávalo to, že podle záznamů požár vznikl uprostřed zadní části vzducholodi, daleko od kotvicích lan. Tuto teorii však v průběhu vyšetřování nepodpořily žádné konkrétní důkazy. Ačkoliv to nelze prokázat, za nejpravděpodobnější se dnes považuje, že požár způsobila jiskra, která vznikla z nashromážděné statické elektřiny. Pro tuto teorii svědčí fakt, že vzducholoď nebyla konstruována tak, aby se na ní mohl elektrický náboj volně rozprostřít, a potah byl od hliníkové kostry oddělen nevodivými šňůrami z ramie. Při letu prošla vzducholoď přes frontu, kde kotvicí lana zvlhla a stala se vodivými. Při tření povrchu vzducholodi o vzduch na něm vzniká elektrický náboj. Ve chvíli, kdy se kotvicí lana připojená ke kostře dotkla země, uzemnila se tím celá hliníková kostra. To způsobilo, že mezi potahem a kostrou přeskočil elektrický výboj. Podle svědků bylo před požárem kolem vzducholodi vidět světélkování podobné ohni Svatého Eliáše. Další populární teorie, kterou zastává např. přední americký odborník na vyšetřování leteckých katastrof Greg Feith, odkazuje na filmový záznam nehody, na kterém je těsně před vzplanutím vidět poměrně prudký obrat vzducholodi. Instrukce vštěpované posádce při výcviku přitom vyžadovaly, aby se vzducholoď takovýmto manévrům vyhýbala, protože příliš zatěžovaly její relativně křehkou konstrukci v oblasti zádě. Někteří odborníci proto předpokládají, že při obratu došlo k prasknutí jedné z výztuh kostry vnějšího pláště, která poté při zpětném zášvihu prorazila jeden ze záďových oddílů, čímž způsobila masívní únik vodíku. Unikající vodík byl následně zapálen přeskokem výše zmíněného statického náboje mezi kotevními lany uzemněnou kostrou a dosud nevybitým vnějším pláštěm. Pro tuto teorii svědčí nejen svědectví některých přihlížejících, podle nichž nahoře na zádi povlávaly kousky pláště, což mohlo znamenat únik vodíku, ale především potíže s vyvažováním vzducholodi během poslední fáze manévru, kdy nečekané náhlé ztěžknutí zádě přinutilo posádku nejen vypustit veškerou vodní zátěž na zádi, ale dokonce i přesunout členy posádky ze zádě na příď, protože samotné vypuštění zadní zátěže nestačilo. Další oblastí sporů kolem katastrofy je, kterou látku jiskra zapálila. Kromě evidentní možnosti, že hořel samotný vodík, existuje teorie, že mohl vzplanout potah, který obsahoval hořlavé materiály, zejména nátěr, který měl látku chránit před účinky slunečního záření a kterým byla vzducholoď opatřena před odletem. Pro tuto teorii svědčí oranžová barva plamene zaznamenaná na filmový záznam, neboť vodík hoří bezbarvým plamenem.", "section_level": 2}, {"title": "Důsledky.", "content": "Už před nehodou \"Hindenburgu\" došlo k řadě nehod vzducholodí, většinou způsobených špatným počasím. Žádná vážnější nehoda se však netýkala Zeppelinů, ty držely pozoruhodný rekord v bezpečnosti letecké dopravy; např. Graf Zeppelin bezpečně nalétal více než 1,6 miliónu kilometrů, mj. i první úplný oblet zeměkoule a dopravila 12000 pasažérů. Firma Zeppelin hrdě zdůrazňovala, že na jejích vzducholodích se nikdy nezranil jediný pasažér. Katastrofa \"Hindenburgu\" to zcela změnila. Efektní filmové záběry a vzrušený rozhlasový komentář přímo z místa neštěstí zcela zničily důvěru veřejnosti ve vzducholodě. Taková negativní publicita znamenala konec Zeppelinů a dopravy prostřednictvím ohromných vzducholodí vůbec. Sesterský stroj Hindenburgu Graf Zeppelin II létal ještě dva roky na výzvědné a propagační lety, ale to už byla jen labutí píseň, ukončená začátkem 2. světové války.", "section_level": 2}], "src_summary": "LZ-129 \"Hindenburg\" byla německá vzducholoď, která byla zničena požárem 6. května 1937 při přistávání na letišti Lakehurst v New Jersey. Z 97 osob na palubě při této katastrofě zahynulo 13 pasažérů a 22 členů posádky, navíc zemřel jeden člen pozemního personálu. Celkem si katastrofa vyžádala 36 životů.", "tgt_summary": "Der Zeppelin LZ 129 „Hindenburg“ (Kennzeichen D-LZ129), benannt nach dem deutschen Reichspräsidenten Paul von Hindenburg, und seine Luftschiff-Schwester LZ 130 waren die beiden größten jemals gebauten Luftfahrzeuge. Seine Jungfernfahrt war im März 1936. Am 6. Mai 1937 wurde er bei der Landung in Lakehurst (New Jersey, USA) zerstört, als sich die Wasserstofffüllung entzündete. 35 der 97 Menschen an Bord sowie ein Mitglied der Bodenmannschaft kamen ums Leben.", "id": 702103} {"src_title": "Iannis Xenakis", "tgt_title": "Iannis Xenakis", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "V roce 1932 se Xenakis s rodiči vrátil z Rumunska zpět do Řecka, kde posléze vystudoval architekturu na Aténské Polytechnice. Během 2. světové války se účastnil řeckého partyzánského odboje a po jejím skončení se významně angažoval i v první fázi občanské války coby člen studentského hnutí ELAS. Během bojů byl vážně zraněn v obličeji s následkem jednostranné ztráty zraku (jednalo se o levou stranu obličeje a levé oko - na známých fotografiích ho proto vidíme buď pouze z pravého profilu nebo se stínem, zakrývajícím postiženou stranu). V roce 1947 se dostává na falešný pas do Paříže, kde se poměrně brzy stává členem týmu proslulého architekta Le Corbusiera.", "section_level": 1}, {"title": "Raná tvorba.", "content": "Na samém počátku svých aktivit neměl Xenakis za sebou žádné oficiální hudební studium, hudba mu byla pouze koníčkem. Díky příležitostným setkáním se však jeho prvními učiteli staly osobnosti jako Arthur Honegger, Darius Milhaud a Olivier Messiaen, kteří ho - i když zcela neformálně - přiměli k důslednějšímu studiu skladby, harmonie a dalších oblastí hudební fenomenologie. Díky jejich vlivu posléze korigoval své rané práce (Olivier Messiaen byl též producentem jeho prvních velkých prací), přesto však po celý život dával přednost vlastním postupům.", "section_level": 2}, {"title": "Meta art.", "content": "Během svého působení v Le Corbusierově ateliéru skládá Xenakis ve svých 32 letech své první velké hudební dílo „Metastasis“ (1954) - tato skladba pro smyčce a zvukové efekty se posléze stává inspirací pro novou hudební generaci, pracující s artificiálními zvukovými strukturami. Skladba vznikla v souvislosti s Xenakisovou prací architekta na designu pavilonu firmy Phillips pro světovou výstavu v Bruselu. Dílo Xenakise-skladatele inspirovalo Xenakise-architekta k vytvoření paralely jeho struktury v hyperbolickém tvaru i materiálu, ze kterého byl pavilon postaven. Tím byly položeny základy Xenakisovy konceptu teorie tzv. meta-art, spočívajícího v předpokladu, že každá umělecká výpověď může být realizována prostřednictvím matematické aplikace (transkripce) v kterémkoli druhu umění (v tomto případě tedy architektura-hudba). Zajímavou skutečností, která se váže ke společné historii vzniku skladby i stavby, je fakt, že v pavilonu měla premiéru skladba \"Poème Électronique\", jejímž autorem je Edgard Varèse, kterého lze považovat za přímého předchůdce a nepochybně i za významného inspirátora Xenakisova způsobu tvorby.", "section_level": 2}, {"title": "Zralá tvorba.", "content": "Pro Xenakise jsou typické skladby pro velké množství nástrojů. Hráči jsou rozptýleni mezi posluchači a součástí struktury skladby jsou ambientní zvuky, sice sofistikované, přesto však v podstatě náhodné. Používá k tomu účelu jak vlastní lidskou masu, tak i artificiální zvuky nejrůznějšího původu. Na přelomu padesátých a šedesátých let komponuje i výhradně s užitím zvuků artificiálních a elektronických, kdy zdrojem finálního produktu jsou magnetofonové záznamy. S postupem času se v Xenakisově tvorbě nepromítá jen výše uvedený „modus operandi“, ale též inspirace antickou kulturou, především dramatem, což se promítá do ústředních témat velké části jeho prací (Medea, Persepolis, Kassandra, Herma, Nomos ad.). Nemalou inspirací byla pro skladatele též lidová hudba. Xenakis rozhodně nezůstal u rigidní a mechanické aplikace meta-art, což se projevilo hlavně v jeho pozdějších pracích, kde je relativizace původního konceptu ve smyslu jeho důsledného uplatňování nepochybná. Teoretický předpoklad zde působí spíše jako základní princip tvorby, nikoli jako všudypřítomná a svazující poučka nebo matematický vzorec práce. Sám skladatel varoval v některých rozhovorech a článcích před zjednodušujícími pohledy, se kterými se často setkával, a upozorňoval na nutnost vidět umělecké dílo obecně jako mnohotvárný celek, nikoli jako nově vytvořené klišé či šablonu. Zdůrazňoval současně odlišnost jednotlivých druhů umění a jejich v jiné sféře nenapodobitelné vyjadřovací schopnosti a možnosti výrazu.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní aktivity.", "content": "Xenakis se věnoval též psaní hudebních esejů, osvětové a pedagogické činnosti. V roce 1962 poprvé publikoval své úvahy, věnované vztahu jeho hudebních myšlenek a kompozičních technik. Tyto práce byly posléze revidovány a rozšířeny, aby souborně vyšly v roce 1971 pod názvem „Myšlenka a matematika v hudební kompozici“. V roce 1966 založil „Centrum pro automatickou a matematickou hudbu“ v Paříži a nedlouho poté i podobnou instituci ve Spojených státech (Indiana). V letech 1975 - 1978 působil též jako nezávislý učitel na Londýnské hudební universitě Gresham College.", "section_level": 2}], "src_summary": "Iannis Xenakis (řecky Ιάννης Ξενάκης) (29. května 1922, Brăila, Rumunsko − 4. února 2001, Paříž, Francie) byl řecký avantgardní skladatel vážné hudby 20.století a architekt, narozený v Rumunsku a působící většinu života ve Francii. Je považován za jednoho z průkopníků elektronické a počítačové hudby. Nejvýznamnějším skladatelovým přínosem je rozvoj zvukových možností hudby v rámci jeho konceptu matematické aplikace, identického přenosu nebo transkripce konkrétní umělecké výpovědi do jakéhokoliv jiného druhu umění, tzv. „meta-art“ (z řeckého μετά = mimo, za, po - nejlépe v tomto případě celkově volně přeložitelné asi jako „totéž umění jinde“).", "tgt_summary": "Iannis Xenakis (, * 29. Mai 1922 in Brăila, Rumänien; † 4. Februar 2001 in Paris) war Komponist und Architekt griechischer Herkunft. ", "id": 2247928} {"src_title": "Nucená práce", "tgt_title": "Zwangsarbeit", "src_document": [{"title": "Právní zakotvení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Listina základních práv a svobod.", "content": "Článek 9 Listiny základních práv a svobod stanoví:(1) \"Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám.\"(2) \"Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na:\"a) \"práce ukládané podle zákona osobám ve výkonu trestu odnětí svobody nebo osobám vykonávajícím jiný trest nahrazující trest odnětí svobody,\"b) \"vojenskou službu nebo jinou službu stanovenou zákonem namísto povinné vojenské služby,\"c) \"službu vyžadovanou na základě zákona v případě živelních pohrom, nehod, nebo jiného nebezpečí, které ohrožuje životy, zdraví nebo značné majetkové hodnoty,\"d) \"jednání uložené zákonem pro ochranu života, zdraví nebo práv druhých.\"", "section_level": 2}, {"title": "Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod.", "content": "Čl. 9 Listiny základních práv a svobod se podobá čl. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (neboli Evropské úmluvě o lidských právech, dále jen EÚLP). Čl. 4 EÚLP se kromě zákazu nucených prací věnuje také zákazu otroctví a nevolnictví. K nuceným pracím pak přidává ještě pojem povinné práce. Výčet činností, které za nucené nebo povinné práce považovat nelze, se téměř shoduje s výčtem v Listině základních práv a svobod. V písmeni d) hovoří šířeji než Listina: namísto jednání přímo uloženého zákonem pro ochranu lidského života, zdraví a práv se zde mluví obecněji o práci či službě, \"která tvoří součást běžných občanských povinností\". V obou případech se ale všechna čtyři písmena týkají činností, jež jsou v obecném zájmu společnosti a uplatňují princip mezilidské solidarity. U obou předpisů také platí, že tyto výčty nejsou vyčerpávající. O tom, že se konkrétní právní úprava v jednotlivých státech liší, svědčí třeba i čl. 4 písm. a) EÚLP, v němž se hovoří o pracích požadovaných při výkonu trestu nebo podmíněného propuštění. Zatímco EÚLP ve svém anglickém originále umožňuje uložení těchto prací také osobám v ústavní péči nebo ve vazbě, česká verze kvůli svému překladu uložení nedobrovolné práce osobě ve vazbě neumožňuje. Z formulace článku 4 EÚLP vyplývá úzká souvislost mezi nucenými pracemi, povinnými pracemi, otroctvím a nevolnictvím. Např. nucená práce může být součástí otroctví, ale o otroctví se může jednat i v případě, kdy soud vyvrátí, že by posuzovaný čin byl nucenou prací. Další podobné pojmy se navíc zahrnují pod některý ze čtyř výše zmíněných, Evropský soud pro lidská práva (dále jen ESLP) sem zařadil obchodování s lidmi, a to bez bližšího určení, do které z kategorií patří. K uvedeným pojmům nemá svým způsobem daleko ani diskriminace – jedná-li se o situace, kdy jsou k uloženým činnostem (byť nehodnoceným jako nucená či povinná práce), vybírány diskriminujícím způsobem určité osoby či skupiny osob.", "section_level": 2}, {"title": "Vymezení pojmu nucené práce v praxi.", "content": "Nucená práce může mít různé formy, včetně dluhového otroctví, obchodování s lidmi a jiné formy novodobého otroctví. Oběťmi jsou často nejzranitelnější osoby – ženy a dívky nuceny k prostituci, zadlužení migranti, továrenští nebo zemědělští dělníci, kterým není umožněno běžným způsobem opustit své zaměstnání a za jejich práci jim je vyplácena velmi nízká nebo žádná mzda. Za nucenou práci lze považovat: Za nucenou práci naopak nelze považovat: Ve sporných případech o otázce, zda se jednalo o nucenou či povinnou práci, rozhoduje soud a přihlíží ke konkrétním okolnostem. Z rozsudků ESLP vyplývá, že takovou okolností může být např. přiměřenost zátěže dané práce. (Nenáročná práce nemusí být soudem posuzována jako nucená, ačkoli jinak nucenou prací v podstatě je; neúměrně tvrdá práce zase může nakonec vést k rozhodnutí, že je nucenou prací, byť se k ní oběť původně přihlásila dobrovolně.) Dále se jedná o to, zda diskutovaná služba je nebo není předem danou součástí zaměstnání, k němuž se žalobce dobrovolně přihlásil, a také je třeba projednat otázky, zda měl žalobce při vykonávání neplacené činnosti dostatek času na výkon finančně ohodnocené práce a zda se při výkonu sporné služby nemohl nechat zastoupit. Jako příklad konkrétního rozhodnutí ESLP poslouží případ z 90. let, kdy se v německé obci řešilo, zda je nucenou prací povinná služba obecního hasiče (jednalo se o službu nahraditelnou příspěvkem do obecní pokladny). ESLP rozhodl, že se o nucenou práci nejednalo, právě s odkazem na běžné občanské povinnosti, které se dle EÚLP za nucené ani povinné práce nepovažují. (V tomtéž případě však bylo rozpoznáno naplnění skutkové podstaty diskriminace, neboť povinnost hasičské služby či náhradního poplatku měli uloženu pouze muži, nikoli ženy.) Podobný výsledek měla i soudní řízení, v nichž se žalobci snažili do pojmu nucené a povinné práce zahrnout např. povinnost lékaře poskytnou první pomoc, povinnost vlastníků nemovitostí uklízet chodník při náledí nebo povinnost zaměstnavatelů zaměstnávat v daném podílu osoby se zdravotním postižením.", "section_level": 1}, {"title": "Nucené práce za druhé světové války.", "content": "Nucená práce pro Německo během druhé světové války se týkala přibližně 13,5 milionů Evropanů, z toho mezi 350 000 až 450 000 Čechů. Ještě před samotným vznikem režimu nucené práce a před vypuknutím války odcházela řada dělníků včetně obyvatel Československa do Německa dobrovolně. Německá říše potřebovala v rámci přípravy na válku zvýšit průmyslovou výrobu, avšak neměla dostatek pracovních sil, náborové komise Říšského ministerstva práce proto využívaly nezaměstnanosti v jiných evropských státech. Postupně byly spouštěny mechanismy, jak tyto dělníky k práci v Německu přimět, Čechům např. od roku 1939 hrozila ztráta podpory v nezaměstnanosti. Brzy se ukázalo, že zaměstnávající podniky nedodržují pracovní podmínky, najímají cizince na těžké práce (na stavbách, v lomech či cihelnách) a zacházejí s nimi hrubě. To už byly ale pro celý systém zřízeny úřady práce, byla zavedena možnost přinutit cizince k povinné práci v Německu a kvůli kontrole nad nimi se začaly vydávat pracovní knížky. Zodpovědnost za zavedení nucených prací bývá tedy přisuzována jednak samotnému německému státu, jednak zaměstnávajícím podnikům. Podle mnohých historiků totiž průmyslové podniky po získání instrukcí od státu spoluutvářely životní podmínky dělníků, a pokud mohly surové zacházení mírnit, nečinily tak. Nuceně nasazení nebyli homogenní skupinou. Vedle civilních nuceně pracujících dělníků k nim v průběhu války přibyli také váleční zajatci nebo vězni koncentračních táborů, lidé z věznic či káznic a dalších podobných zařízení. Podle tohoto dělení s nimi bylo také zacházeno. Navíc byly především pro dělníky, kteří z Německa uprchli nebo se dopustili jiných pracovních přestupků, zřízeny tzv. pracovně-výchovné tábory. Pro všechny skupiny bylo ale nakonec společné to, že lidé pracovali pod hrozbou trestu a že jim práce nebyla přidělena podle jejich kvalifikace, ale na základě příslušnosti k národu, etniku nebo náboženství. Právě národnost hrála v pracovních podmínkách velkou roli. Nejlépe na tom byli původně dobrovolní dělníci ze západní a jihovýchodní Evropy, členové spojeneckých států (Bulharsko, Chorvatsko, Rumunsko, Slovensko, Maďarsko a do r. 1943 také Itálie) a dále Dánska a neutrálního Španělska. Tito směli mimo jiné odjet z Německa poté, co jim vypršela doba pracovní smlouvy. Naopak nejhorší práci a nejmenší práva měli Židé a vězni koncentračních a pracovně-výchovných táborů, ale také civilní dělníci z Polska a Sovětského svazu, polští a posléze i italští váleční zajatci. Pro rozdělení příslušníků jednotlivých národností byly vytvořeny čtyři skupiny. Češi spadali pod skupinu D, se kterou se zacházelo nejhůře. Tvořili ji \"příslušníci negermánských-slovanských národů, kteří žijí více či méně pod bezprostřední vládou Německé říše (protektorátní příslušníci, Srbové, Slovinci, pracovní síly z Pobaltí, Poláci, cizí pracovní síly nepolské národnosti z generálního Gouvernementu a včleněných území, východní dělníci).\" Jako takoví museli pracovat hlavně v německých průmyslových podnicích a velkých firmách, ale také v polovojenských organizacích, s nimiž odklízeli trosky po náletech a žili tak trvale v nebezpečí dalšího bombardování. Pracovní doba trvala často dvanáct hodin denně, šest dní v týdnu, k práci patřila šikana ze strany nadřízených a minimální hygiena i zdravotní péče. Při tom jim však zůstávala možnost volného času a vycházek do okolí táborů. Do pracovně-výchovných táborů byli lidé umisťováni jen na několik týdnů, případně měsíců. Dozor zde vykonávalo gestapo a byly tu záměrně vytvářeny tvrdší podmínky než v koncentračních táborech, hlídaných příslušníky SS. Gestapo také mohlo dělníkovi dobu pobytu svévolně prodlužovat, prohlásit ji za tzv. ochrannou vazbu a následně jej odeslat do koncentračního tábora. Náplň práce tvořilo opět odklízení válečných trosek, činnost na stavbách a v průmyslu. Součástí pobytu byla šikana a ponižování, beztrestné ubližování na zdraví a týrání ze strany dozorců i hrozba poprav. Pracovní doba se tu podobně jako v německých podnicích pohybovala mezi 10 a 12 hodinami denně, pracovalo se ale mnohdy i o nedělích a svátcích. Do pracovně-výchovných táborů se mohli dostat dělníci ze západních států, Rakouska i Německa, měli ale volnější režim a Němci dokonce ani nemuseli vykonávat těžší práce. Z pracovně výchovných táborů je známé třeba zařízení v Reichenau, tábor mezi vesnicemi Schörgenhub a Wegscheid u Lince nebo tábor v Oberlanzendorf. Na území protektorátu vzniklo pracovně-výchovných táborů deset, tábor v Plzni na Karlově byl zřízen pro ženy a dívky.", "section_level": 1}, {"title": "Nucené práce v ČSR po roce 1948.", "content": "V socialistickém Československu existovaly tábory nucené práce (TNP) mezi léty 1948 a 1954. Vznikly z podnětu Rudolfa Slánského a řídily se zákonem 247/1948 Sb., o táborech nucené práce. Je proto třeba je odlišovat od nápravně pracovních táborů (NPT) a dalších táborů, určených k nedobrovolné práci, které se tímto zákonem neřídily. Zřizovatelem táborů nucené práce bylo Ministerstvo vnitra, na systému se ale podílela i další ministerstva a národní podniky, které takto získanou pracovní sílu využívaly. Noví pracovníci byli pro podniky nutností, podle potřeby pracovních sil se také volilo umístění táborů. Již v roce 1948 se totiž projevily první obtíže socialistického státu – zásobovací potíže a bouření dělníků v závodech. (Kromě toho se v září téhož roku zvedla vlna nevole proti novému režimu v souvislosti s událostí pohřbu Edvarda Beneše.) Dalším ze zřejmých účelů táborů nucené práce bylo zastrašení obyvatel, vznikem táborů mělo být bráněno nepokojům. Rudolf Slánský ve svém návrhu mínil ustanovit nucenou práci k vytvoření kázně mezi dělníky a k boji proti nepohodlným živnostníkům, obchodníkům a tzv. kulakům. Také při své realizaci pak byly tábory určeny nepřátelům režimu, lidem, kteří se „vyhýbali práci“ a osobám, jež těmto lidem napomáhali. Ve skutečnosti nebylo vůbec třeba dopustit se něčeho nezákonného, aby se občan státu do tábora nucených prací dostal – stačilo, aby se stal podezřelým, že by jednou něco spáchat mohl. Z toho také plyne, že bývali lidé na tyto práce obvykle přikázáni bez řádného soudu: mohl sem být poslán v podstatě kdokoli. Skutečným cílem bylo tyto osoby, komunistickému režimu nebezpečné, vytrhnout ze sociálních vazeb na své okolí a izolovat je. Idea táborů spočívala v převýchově osob, zvaných chovanců – jak samotnou prací, tak politickými školeními (z nichž byli před propuštěním také přezkušováni). Ačkoli však nebyl pobyt v TNP oficiálně prezentován jako trest, doba zde strávená se chovancům zapisovala do trestního rejstříku. Změna nastala až v roce 1951, kdy získalo většinu táborů do své působnosti Ministerstvo spravedlnosti a přejmenovalo je na \"přechodná nápravná zařízení\"; chovancům se pak začalo říkat vězni. Jediná hranice, která, kromě zdravotní způsobilosti pro přikázání na nucené práce platila, byla věková – byli na ně posíláni lidé od osmnáctého do šedesátého roku věku. Doba, kterou chovanec trávil v TNP, se pohybovala mezi třemi měsíci a dvěma roky. Komise, která o přikázání osoby do tábora rozhodla, mohla určenou dobu zkrátit nebo dotyčného propustit z důvodu zdravotní nezpůsobilosti. Tatáž tříčlenná komise, jmenovaná krajským národním výborem, také rozhodovala o dalších „sankcích“ pro osobu, přikázanou na nucené práce; § 4 zákona o táborech nucené práce v tomto ohledu stanovil:\"Komise zřízená podle § 3, odst. 1 může, kde toho povaha případu vyžaduje:\"a) \"zakázati osobě zařazené do tábora po jejím propuštění z něho pobyt v určitém územním okrsku nebo místě nebo jí určiti místo pobytu,\"b) \"naříditi vyklizení bytu zařazené osoby,\"c) \"rozhodnouti, že do živnostenského podniku nebo majetkových podstat zařazené osoby bude zavedena národní správa,\"d) \"rozhodnouti, že zařazené osobě bude odňato živnostenské oprávnění.\"Životní podmínky i namáhavost práce se v jednotlivých táborech velmi různila, za nejtěžší formu byla považována asi práce v uranových dolech. Tábory se dělily např. podle pohlaví na mužské, ženské a smíšené, dále podle provinění, za které byla osoba na práce přikázána (zařízení se lišila stupněm ostrahy), podle sociálního původu a také tělesné zdatnosti. Těžké tábory znamenaly práci v dolech a hutích, střední na stavbách nebo v cihelnách, lehké pak zpravidla v zemědělství a dílnách a konečně pomocnými pracemi se rozuměla údržba táborů. Ženské TNP měly na programu práci v zemědělství na státních statcích, v táborových dílnách, textilních továrnách apod. Chovanci TNP dostávali za svoji nucenou práci od zaměstnávajících podniků mzdu. Avšak tato mzda jim byla vyplácena Správou TNP, jež si většinu mzdy nechávala na provoz tábora. Část mzdy pak byla poslána rodině pracovníka, část mu byla ukládána na konto, které si směl vybrat při opuštění tábora, a zbytek peněz opravdu dostal, pokud byl poslušný. Výše mezd závisela na druhu práce, nejvyšší výdělky v rudných dolech a železárnách činily 8 000,- Kčs, jinak se průměrný plat pohyboval u mužů okolo 3 500,- Kčs, u žen mezi 2 000 a 3 000,- Kčs. Dozor nad chovanci vykonávali příslušníci SNB, obdaření stejnokrojem a pistolí. Byly pro ně vydány předpisy, podle nichž např. neměli trvale nosit samopaly, aby TNP nebyly zaměňovány s válečnými koncentračními tábory. Co však z nedávné minulosti zůstávalo, byly kázeňské postihy a s nimi spojená šikana a ponižování – do července roku 1950 nebyly pokusy o útěk trestány soudně, ale pouze na základě řádu tábora. Vedle útěků se trestalo také třeba nedovolené stýkání s osobami mimo tábor. V táboře existovala funkce referenta pro politickou a mravně osvětovou východu, tato osoba kromě konání přednášek nebo promítání výchovných filmů vedla osobní spisy ke konkrétním chovancům. Tresty se pohybovaly od udělení důtky, přes omezení návštěv až po uložení tvrdého lůžka nebo samovazby. Jako opačný prostředek byly místy praktikovány motivační soutěže o různé výhody a privilegia či dokonce propuštění. Počet TNP na území Československé republiky nebyl přesně vyčíslen, zřejmě se pohyboval okolo čtyřiceti. K říjnu roku 1950 se uvádí 25 táborů nucených prací, o necelý rok později už Ministerstvo spravedlnosti přebíralo pod svoji působnost jen 6 táborů, které postupně zanikly. Při přísném vymezení pojmu tábory nucené práce lze říci, že jimi prošlo asi 20 000 občanů. Mezi nejtvrdší tábory nucené práce bývá jmenován mužský TNP Nováky, mezi nejmírnějšími pak smíšený TNP Lešany. Z ženských táborů byl důležitý TNP Dlažkovice – sběrný tábor pro ženy ze všech krajů Čech – a TNP Valtice – sběrný tábor pro Moravu a Slezsko. Konec táborů nucených prací byl stanoven zákonem č. 102/1953 Sb., jako poslední byl zrušen TNP Brno, a to 15. února 1954.", "section_level": 1}, {"title": "Novodobá nucená práce.", "content": "Od ledna do listopadu roku 2012 bylo rozhodnutím Vlády ČR dovoleno úřadům práce, aby nezaměstnaným občanům ČR zprostředkovávaly výkon veřejné služby bez nároku na odměnu. Trestem za nevykonávání stanovené práce bylo odebrání podpory v nezaměstnanosti. Koncem roku 2012 Ústavní soud České republiky rozhodl, že je povinné ukládání této služby v rozporu se zákazem nucených prací. Jednání úřadů práce bez potrestání viníků a odškodnění dotčených obětí je v příkrém rozporu s Úmluvou Mezinárodní organizace práce o nucené nebo povinné práci. Kromě tohoto pokusu o legitimní zavedení formy nucené práce ale v ČR i po celém světě stále existuje její běžné nelegální praktikování, jako je nucení k prostituci nebo nevyplácení smluvených mezd dělníkům, kteří nemohou dát výpověď. Odhady z posledních let uvádění 12, 3 milionu obětí nucené práce (občany České republiky nevyjímaje), z toho asi pětinu tvoří oběti obchodu s lidmi určenými k nuceným pracím.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nucená práce nebo povinná práce je práce nebo služba, která je od osoby vymáhána pod pohrůžkou trestu. Taková osoba se na danou práci nenabídla dobrovolně, vykonává je proti vlastní vůli z vůle jiné osoby, skupiny osob nebo zákona. Nejde jen o práci manuální, vynucována může být právě tak práce duševní. ", "tgt_summary": "Als Zwangsarbeit werden Arbeiten bezeichnet, zu denen Menschen unter Androhung einer Strafe oder eines sonstigen empfindlichen Übels gegen ihren Willen gezwungen werden. Sie ist – mit verschwimmenden Übergängen – die schärfste Form der „Arbeitspflicht“. Die Sklaverei und die Leibeigenschaft beschreiben ähnliche Abhängigkeitsverhältnisse, bei denen allerdings Menschen als Eigentum bzw. Objekte des Menschenhandels im Vordergrund stehen. Zwangsprostitution ist eine der aktuell verbreitetsten Formen von Zwangsarbeit.", "id": 118641} {"src_title": "Star Trek IV: Cesta domů", "tgt_title": "Star Trek IV: Zurück in die Gegenwart", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "První část filmu se odehrává v roce 2286, její začátek je určen hvězdným datem 8390.0. Obrovská válcová sonda putuje vesmírem a vysílá nesrozumitelný signál, který zcela ochromuje energii lodí, kolem nichž proletí. Poté, co dospěje k oběžné dráze Země, vypadne kvůli jejímu signálu celosvětová rozvodná síť, zionizuje se atmosféra a oceány se začnou vypařovat do mraků nepropouštějící sluneční záření. Velitelství Hvězdné flotily společně s prezidentem Spojené federace planet vyšle nouzový planetární signál a varuje všechny lodě, aby se k Zemi nepřibližovaly. Mezitím bývalí důstojníci lodi USS \"Enterprise\" přebývají po událostech filmu \"\" tři měsíce v exilu na planetě Vulkán. Společně s Vulkáncem Spockem, který se stále zotavuje ze vzkříšení, odletí z planety klingonským Dravcem, jehož získali v minulém snímku, zpět domů, na Zemi, aby čelili obviněním z krádeže \"Enterprise\" a jejího následného zničení. Při poslechu nouzového vysílání Hvězdné flotily zjistí Spock, že sonda vysílá signálem zpěv již vyhynulých keporkaků a že bude pokračovat tak dlouho, dokud ji nikdo neodpoví. Posádka se rozhodne použít svoji loď k cestě časem (využijí riskantní manévr gravitačního praku kolem Slunce, které ji dostatečně zrychlí), aby získala velrybu, jež bude schopna sondě odpovědět. Posádka se dostane přesně 300 let do minulosti, do roku 1986, manévr pro cestu časem ale plavidlo tak energeticky vyčerpal, že zde budou moci zůstat maximálně den, poté se již nedokáží vrátit zpět. Zamaskovaný Dravec přistane v sanfranciském Golden Gate Parku a důstojníci se rozdělí do skupinek splnit svoje úkoly. Kontradmirál James T. Kirk se se Spockem vydá hledat keporkaky, zatímco Montgomery Scott, Leonard McCoy a Hikaru Sulu mají sestavit uvnitř Dravce nádrž pro velrybu. Nyota Uhura se s Pavlem Čechovem snaží najít způsob, jak rekrystalizovat a tak znovunabít lodní dilithiové krystaly, důležitou součást pohonu. Kirk a Spock objeví pár keporkaků, George a Gracie, o které se v Institutu kytovců stará doktorka Gillian Taylorová a kteří by měli být brzy vypuštěni do volného moře. Kirk se snaží zjistit frekvenci sledovacího vysílače velryb, doktorka však odmítne spolupracovat. Scott, McCoy a Sulu mezitím vymění vzorec na výrobu v té době ještě neznámého průhledného hliníku za materiál potřebný ke stavbě nádrže. Uhura s Čechovem zjistí polohu kotvící vojenské lodi s jaderným pohonem, přičemž zjistí, že se jedná o letadlovou loď \"Enterprise\". Dostanou se na její palubu a začnou sbírat unikající fotony z jejího jaderného reaktoru, brzy jsou však odhaleni její posádkou. Uhura se stačí transportovat, Čechov je při útěku zraněn a zadržen vojáky, kteří ho pokládají za ruského špióna. Kirk s McCoyem a Taylorovou jej ovšem zachrání z nemocnice, kam je převezen kvůli ošetření. Následující ráno doktorka Taylorová zjistí, že obě velryby byly odvezeny a vypuštěny dříve, aniž by se s nimi stihla rozloučit. To ji rozruší tak, že řekne Kirkovi frekvenci jejich vysílaček, zároveň se ale dostane na palubu Dravce. S klingonskou lodí důstojníci doženou George a Gracie, které se právě snaží ulovit velrybářská loď. Kirk její posádku vyděsí odmaskováním plavidla přímo před přídí a keporkaky s množstvím mořské vody transportuje do nádrže na Dravci. V pořádku a s doktorkou Taylorovou se vrátí do roku 2286, při přiblížení k Zemi ale ztratí kvůli sondě energii a nouzově přistanou na hladině Sanfranciského zálivu, kde George a Gracie odpoví na signál sondy. Díky tomu se začne počasí vracet k normálu a sonda odletí zpět do hlubokého vesmíru. Při vojenském soudu jsou všechna obvinění vůči posádce \"Enterprise\" stažena, pouze kontradmirál Kirk je za neuposlechnutí rozkazu nadřízeného důstojníka (viz \"Pátrání po Spockovi\") degradován na kapitána. Kapitán Kirk se svými důstojníky dostane nově pokřtěnou \"Enterprise\"-A, se kterou se vydají na další misi, doktorka Taylorová je přidělena na vědeckou loď.", "section_level": 1}, {"title": "Obsazení.", "content": "Ve filmu se v menších rolích objevily také Madge Sinclairová jako kapitán hvězdné lodi USS \"Saratoga\", Jane Wiedlinová jako Trillya, mimozemský komunikační důstojník na lodi USS \"Shepard\", a Grace Lee Whitneyová, která si zde zopakovala roli Janice Randové, nyní působící na velitelství Hvězdné flotily.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "Ještě před uvedením \"Pátrání po Spockovi\" do kin byl Leonard Nimoy dotázán, zdali by nechtěl režírovat i další film z prostředí Star Treku, s čímž souhlasil. Nimoy i producent Harve Bennett chtěli na rozdíl od předchozích trekovských snímků vytvořit film ne tak vážný a bez jasné hlavní záporné postavy. Protože William Shatner neměl již o pokračování zájem, strávili osm měsíců nad konceptem prequelu od producenta Ralpha Wintera o postavách na Akademii Hvězdné flotily. Nicméně po slibu režírování následujícího filmu a zvýšení platu na 2 miliony dolarů Shatner se zopakováním role admirála Kirka nakonec souhlasil. Přes jeho pochybnosti vybrali Nimoy s Bennettem příběh o cestování v čase, ve kterém se má \"Enterprise\" střetnout s takovým problémem, jenž je možné vyřešit pouze v tehdejší přítomnosti (tedy minulosti startrekovských postav). Zabývali se např. houslaři, ropnými vrty nebo nákazou, jejíž vyléčením by byly zničeny všechny deštné lesy. Tento nápad s tisícovkami nemocných a umírajících lidí se ale neshodoval s odlehčeným příběhem, který měl vzniknout. Leonard Nimoy v té době četl knihu o vyhynulých druzích zvířat, z čehož nakonec vytvořil příběh filmu. Na myšlenku keporkaků narazil po rozhovoru se svým přítelem, jejich zpěv totiž dodá filmu tajemno a jejich velikost postaví hrdiny před logistické problémy, které musí překonat. Eddie Murphy, který znal režiséra přes scenáristu \"Policajta z Beverly Hills\", měl zájem ve snímku hrát. Pro napsání scénáře s Murphym jako univerzitním profesorem, který věří v existenci mimozemšťanů a má rád zpěvy velryb, byli najati Steve Meerson a Peter Krikes. Protože se Murphymu ale tento koncept nelíbil, chtěl hrát mimozemšťana nebo důstojníka Hvězdné flotily, rozhodl se místo Star Treku natočit snímek \"Zlaté dítě\", přičemž toto svoje rozhodnutí později uvedl jako chybu. Postava zamýšlená pro něj byla nakonec zkombinována s mořským biologem a reportérkou, čímž vznikla Gillian Taylorová. Studio Paramount Pictures ale nebylo se scénářem spokojeno, proto byl kontaktován Nicholas Meyer, režisér a spoluautor snímku \"\", jestli by nepomohl. Po kladné odpovědi Meyer s Harvem Bennettem rozdělili příběh na tři části. Producent napsal první čtvrtinu děje až po bod cesty časem, Meyer vytvořil střední úsek příběhu odehrávající se v minulosti a Bennett scénář dokončil. V této jejich verzi měla Gillian Taylorová zůstat na Zemi a měla, navzdory případnému časovému paradoxu, slíbit, že se pokusí keporkaky jako druh zachránit. Meyer preferoval toto ukončení s vysvětlením, že divákům ukáže, že ekologické chování v dnešní době může být prevencí před problémy v budoucnosti. Meyer a Bennett také zavrhli nápad Meersona a Krikese přeletu klingonského Dravce nad Super Bowlem a náznak, že Saavik zůstala na Vulkánu kvůli očekávání Spockova syna. Charakter scénáře se Nimoyovi líbil, protože nechtěl „žádné umírání, žádné bojování, žádné přestřelky, žádná fotonová torpéda, žádné phaserové paprsky, žádného stereotypního záporáka“, spokojeno bylo i vedení Paramountu. Speciální efekty a modely plavidel, stejně jako pro předchozí snímky, vytvořila společnost Industrial Light & Magic (ILM). Pro natáčení mimozemské sondy byly vytvořeny tři její modely, základní, dlouhý 2,4 m, menší pro široké záběry a větší s délkou 6,1 m, který byl určen pro záběry s perspektivou pro iluzi masivních rozměrů. Protože by světelné efekty vytvořené v postprodukci byly časově náročné, byly provedeny již při filmování modelu. Vysunutá a otáčející se anténa sondy byla naplněna halogenovými žárovkami a výbojkami, které byly zapnuty v pořadí pro různé expozice, jež snímaly tři kamery, každá pro jinou expozici, což vytvořilo výsledný efekt. Kromě sondy již \"Cesta domů\" nevyžadovala žádné další nové modely. Pro loď USS \"Saratoga\" byl použit model \"Reliantu\" z \"Khanova hněvu\", klingonský Dravec a vesmírný dok byly postaveny pro \"Pátrání po Spockovi\". ILM ale vytvořila ještě jednu verzi Dravce, která byla určena pro akční záběry. Interiér Dravce tvořily odlišné dekorace, než tomu bylo v předchozím filmu, designéři se ale drželi ostré a mimozemské architektonické estetiky. Pro \"Enterprise\"-A musel být během šesti týdnů opraven původní model lodi, který byl těžce poškozen pro scénu z předchozího filmu. Kostýmy vytvořil opět Robert Fletcher. V části odehrávající se na Zemi 20. století nosí Kirk i jeho posádka nadále oblečení z 23. století. Leonard Nimoy původně zamýšlel, že by si posádka sehnala dobové svršky, ale poté, co viděl, jak se lidé v současném San Franciscu oblékají, tuto ideu zavrhl. Natáčení začalo 24. února 1986, jako první byly nafilmovány záběry z paluby hvězdné lodi \"Saratoga\". Pro její můstek posloužily upravené kulisy můstku lodi \"Grissom\" z \"Pátrání po Spockovi\", což zase byl upravený můstek \"Enterprise\". Tato část byla natočena jako první, protože dekorace musely být přepracovány, aby na konci produkce posloužily také pro můstek nové \"Enterprise\"-A. \"Cesta domů\" byla první trekovský film, jehož filmování z velké části probíhalo v exteriérech. Většina produkce byla v okolí San Francisca natočena během 10 dní filmování. Objevily se však logistické problémy: scéna, ve které je Kirk málem přejet rozzlobeným řidičem, vyžadovala 12–15 aut a v případě, že by se nepovedla, zabral by opakovaný záběr další půlhodinu. Další scény byly sice natočeny ve městě, byly ale použity různé dekorace (např. italská restaurace, kde večeřeli Kirk a Taylorová). Ve filmu přistane Dravec v Golden Gate Parku, tedy místě, kde vznikly některé záběry pro \"Khanův hněv\". Kvůli silnému dešti den před natáčením musely být tyto záběry natočeny v Rogers Parku západně od Los Angeles. Pankáč v autobusu, kterého Spock zneškodnil vulkánským nervovým stiskem, je ve skutečnosti vedoucí výroby filmu Kirk Thatcher, který sám napsal a nahrál píseň „I Hate You“, kterou hlasitě pouští z magnetofonu. Tato scéna byla inspirovány Nimoyovými skutečnými zážitky z New Yorku. Institut kytovců byl vytvořen s použitím skutečného areálu Monterey Bay Aquarium v Kalifornii. Pomocí speciálních efektů byla do exteriéru tohoto areálu přidána nádrž s keporkaky a na obzor obrysy San Francisca. Ve snímku navštíví Uhura a Čechov nukleární letadlovou loď USS \"Enterprise\". Protože bylo toto plavidlo v době natáčení na moři, posloužila štábu letadlová loď bez jaderného pohonu USS \"Ranger\". Scéna, ve které se Uhura a Čechov ptají lidí na ulici na cestu k lodi s jaderným pohonem, byla natáčena na skrytou kameru. Lidé, kteří se v tomto záběru nachází, byli sice najati pro tento den filmování, nicméně, i přes legendy o opaku, věděli, že jsou natáčeni. Pro popředí velitelství Hvězdné flotily posloužily záběry z letiště Oakland International Airport. Planeta Vulkán s exteriéry Dravce byla vytvořena pomocí maleb a studiových dekorací. Nicméně širokoúhlý záběr Spocka stojícího na útesu a hledícího na scénu byl natočen ve Vasquez Rocks, parku severně od Los Angeles. Pro ušetření finančních prostředků bylo pro zasedání Rady Federace vytvořena dekorace pouze s jednou čelní stěnou, která byla přesouvána a kterou ukazují navzájem opačné záběry. \"Cesta domů\" byla prvním trekovským filmem, ve kterém se objevilo operační velitelství Flotily. Aby zjistili, jak by mohlo takové velitelství pro hluboký vesmír vypadat, vydali se producent Bennett s režisérem Nimoyem na exkurzi do Jet Propulsion Laboratory. Výsledkem toho byl velký centrální stůl s video monitory, který později posloužil jako příslušenství ve strojovně v seriálu \"\". Pro \"Cestu domů\" navrhl designér Michael Okuda pro Federaci počítačové ovládání s podsvíceným displejem, které bylo později nazváno jako „okudagramy“ a použito v následujících startrekovských filmech a seriálech. Velryby ve snímku jsou robotické modely o délce 1,2 m, které vytvořil expert na robotiku Walt Conti s pomocí mořského autora a ilustrátora Pietera Folkense, jenž pomohl vytvořit reálný vzhled keporkaků. Hudbu pro film napsal Nimoyův přítel Leonard Rosenman. Pro titulní hudbu napsal na Nimoyovu žádost originální kompozici, ačkoliv původně vytvořil aranžmá startrekovského tématu Alexandera Courage. Pro scény odehrávající se na Zemi použil nejrůznější styly hudby. První záběry posádky v ulicích San Francisca jsou doprovázeny soudobou skladbou žánru jazz fusion od skupiny Yellowjackets, Čechovův únik z letadlové lodi je doplněn klasickou ruskou kompozicí, při útěku z nemocnice se ozývá hudba v barokním stylu. Při prvním pohledu na novou \"Enterprise\"-A před závěrečnými titulky využil Rosenman Courageovo téma.", "section_level": 1}, {"title": "Vydání a ohlasy.", "content": "\"Star Trek IV: Cesta domů\" byl do amerických kin uveden 26. listopadu 1986, během prvních pěti dnů vydělal 39,6 milionů dolarů, čímž ukončil osmitýdenní žebříčkovou vládu \"Krokodýla Dundeeho\". V USA postupně tržby dosáhly 110 milionů dolarů a celosvětově 133 milionů dolarů, což z něj při rozpočtu 21 milionů dolarů učinilo do té doby komerčně nejúspěšnější startrekovský film. Také byla vydána novelizace filmové předlohy pod názvem \"Zpěv z neznáma\", kterou napsala spisovatelka Vonda McIntyreová (v Česku vyšla v roce 1994 v nakladatelství Albert Boskovice). Snímek byl kritikou přijat většinou pozitivně. Pro Paula Attanasia z \"The Washington Post\" byl film „volná, žoviální a nesmírně příjemná vánoční zábava“, retrospektivní recenze BBC označila \"Cestu domů\" jako „jednu z nejsilnějších epizod série a důkaz, že fenomén Star Treku mohl absencí vesmírných akcí a ikonické USS \"Enterprise\" vyzrát a být stále velmi příjemný“. Ačkoliv Janet Maslinová (\"The New York Times\") označila příběh za „slabomyslný“, přiznala, že snímek „toho hodně udělal pro dlouhé přežití série“. Jedna z mála negativnějších recenzí pocházela od Liama Lacyho z \"The Globe and Mail\", který napsal, že pod Nimoyovou „neklidnou“ režií ve filmu byl nedostatek komického načasování spojený se slabým humorem. Film byl získal 11 nominací na 14. ročníku Saturnovy ceny, mimo jiné za herecké výkony Williama Shatnera, Leonarda Nimoye a Catherine Hicksové, a čtyři nominace na Oscara v kategoriích Nejlepší hudba, Nejlepší zvuk, Nejlepší střih zvuku a Nejlepší kamera, žádného však nezískal. Na VHS byla \"Cesta domů\" vydána 30. září 1987, na DVD vyšla poprvé 9. listopadu 1999 doplněná o kinotrailer a úvod z VHS reedice z roku 1992. Dne 4. března 2003 vyšla dvojdisková sběratelská edice s bonusovými materiály, včetně textového komentáře designéra Michaela Okudy a audiokomentářů Leonarda Nimoy a Williama Shatnera. V květnu 2009 vyšla remasterovaná blu-ray verze s přidaným soundtrackem a audiokomentáři Roberta Orciho a Alexe Kurtzmana, scenáristy snímku \"Star Trek\" (2009). V Česku byl snímek poprvé uveden 29. května 1996 na TV Nova.", "section_level": 1}], "src_summary": "Star Trek IV: Cesta domů (též Star Trek IV: Návrat domů, v anglickém originále Star Trek IV: The Voyage Home) je americký sci-fi film studia Paramount Pictures a režiséra Leonarda Nimoye (hrajícího pana Spocka), čtvrtý na motivy Star Treku. Do kin byl uveden v roce 1986 a celosvětově vydělal 133 milionů dolarů. Děj přímo navazuje na předchozí snímek \"\" (1984), admirál James T. Kirk se vrací se svojí posádkou z planety Vulkán zpět na Zemi, kterou ale ohrožuje mimozemská sonda. Kirk se s přáteli a s hvězdnou lodí přesune do minulosti (konkrétně do roku 1986), odkud musí přivézt velryby, ve 23. století již vyhubené, jež jsou jako jediné schopny sondě odpovědět a zachránit tak celou planetu.", "tgt_summary": "Star Trek IV: Zurück in die Gegenwart (Originaltitel: \"Star Trek IV: The Voyage Home\") ist ein US-amerikanischer Science-Fiction-Film aus dem Jahr 1986. Es ist der vierte Star Trek-Kinofilm und basiert auf der Fernsehserie Raumschiff Enterprise. ", "id": 211689} {"src_title": "Star Trek V: Nejzazší hranice", "tgt_title": "Star Trek V: Am Rande des Universums", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Děj filmu se odehrává v roce 2287, jeho začátek je určen hvězdným datem 8454.1. Posádka hvězdné lodi USS \"Enterprise\"-A si užívá dovolenou, zatímco jejich nová loď se podrobuje větším úpravám poté, co její testovací let nedopadl nejlépe. Kapitán Kirk společně se Spockem a doktorem McCoyem kempuje v Yosemitském národním parku, kde se také věnuje své zálibě v horolezectví. Jejich volno je však přerušeno přidělením \"Enterprise\" Velitelstvím Hvězdné flotily na záchrannou misi k planetě Nimbus III, kde je zadržováno pozemské, klingonské a romulanské rukojmí, velvyslanci svých světů. O této misi se dozví také klingonský kapitán Klaa, který se rozhodne bojovat proti Kirkovi pro svou osobní čest. V Neutrální zóně na zpustlé planetě Nimbus III, nazývané též \"planeta Galaktického míru\", posádka \"Enterprise\" zjistí, že za krizí s rukojmími stojí Spockův nevlastní bratr Sybok, který se odklonil od vulkánské filosofie. Ten vyvolal tuto situaci, aby vlákal k Nimbu III hvězdnou loď, kterou by použil k objevení mýtické planety Sha Ka Ree, vulkánské obdoby Ráje a božího domova. Sybok věří, že zjistil její polohu ve středu Galaxie za zdánlivě neprostupnou energetickou bariérou. Použije svoji zvláštní mentální schopnost odhalení a napravení nejhlubších bolestí osob, aby získal důvěru svých rukojmí i většiny posádky \"Enterprise\", kterou ovládne. Zatímco McCoy a Spock přijmou Sybokovu pomoc, Kirk jeho nabídku odmítne, přičemž mu sdělí, že jeho bolest je to, co jej dělá člověkem. Protože Sybok potřebuje Kirkovy zkušenosti s navigováním lodi k Sha Ka Ree, přestane na něj se svojí pomocí naléhat. Následována klingonským Dravcem kapitána Klaa proletí \"Enterprise\" úspěšně bariérou, za níž objeví planetu. Sybok, Kirk, Spock a McCoy přistanou s raketoplánem na jejím povrchu, kde se Sybok pokouší přivolat Boha ze svých vizí. Objeví se neznámá bytost s tváří starce, která se představí jako Bůh a která poté, co se dozví, jak Sybok bariéru překročil, požaduje, aby se loď přiblížila více k planetě. Když se skeptický Kirk zeptá „K čemu potřebuje Bůh hvězdnou loď?“, bytost jej napadne. Ostatní začnou pochybovat o entitě, která zraňuje ostatní pouze pro své potěšení, a Sybok si definitivně uvědomí, že to Bůh není. Aby nemohla bytost z planety uprchnout, Sybok se obětuje a svými telepatickými schopnosti se s entitou utká. Kirk také přikáže \"Enterprise\", aby vypálila fotonová torpéda na jejich pozici, která bytost zraní. Spock a McCoy se transportují na loď, přenosu kapitána Kirka zabrání Klaaovo plavidlo, jež na \"Enterprise\" zaútočí. Pomstychtivá bytost se znovu na planetě objeví a pokusí se Kirka, který je zde uvězněn, zabít. Tomu ale nakonec zabrání Klaaův Dravec, který na bytost vypálí salvu střel. Kirk je transportován na klingonskou loď, kde zjistí, že Spock a klingonský rukojmí z Nimbu III, známý generál Korrd, donutili kapitána Klaa ke stažení a omluvě. \"Enterprise\" společně s Dravcem oslavuje détente a Kirk, Spock a McCoy po návratu na Zemi pokračují ve své dovolené v Yosemitech.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "Režie pátého startrekovského filmu byla slíbena Williamu Shatnerovi při jeho souhlasu se zopakováním role admirál Kirka ve snímku \"\" (1986). Zatímco probíhalo natáčení \"Cesty domů\", Shatner již pracoval na příběhu pro nový snímek, který byl ovlivněn televangelisty, tehdy populárními kazateli v televizi. Z těchto osob vytvořil postavu Zara, později přejmenovaného na Syboka. V první verzi nazvané „An Act of Love“ se již vyskytovaly elementy, které vydržely až do finální verze scénáře a byly zfilmovány, např. dovolená v Yosemitech či únos pozemského, klingonského a romulanského rukojmí na upadlé rajské planetě. Podle tohoto draftu měl být Kirk přemožen Zarem a jeho následovníky, zatímco Spock, McCoy a zbytek posádky \"Enterprise\" by po ovládnutí myslí uvěřil v Zarovo božství. Kirk by předstíral, že uvěřil a se Zarem by cestoval na planetu Boha, která měla být podle Shatnera zpustlá. Po konfrontaci Kirka s „Bohem“, kterého měl iluzemi vytvořit Satan, se Kirk, Spock a McCoy musí rozdělit, aby unikli. Kirk uteče ale musí se vrátit pro své přátele a zachránit je před jejich únosem do pekla. Shatner tento návrh předložil šéfovi studia Franku Mancusovi, jemuž se příběh líbil a souhlasil s najmutím spisovatele, který by vytvořil verzi pro film. Jednání mezi Paramountem a Ericem Van Lustbaderem, Shatnerovým favoritem, ztroskotala na výši prozaikovy odměny, proto režisér tuto práci provedl sám. Přemluvil také producenta Harvea Bennetta, který byl již po práci na předchozích třech trekovských filmech vyčerpaný, aby se angažoval i v tomto snímku. Po Bennettových návrzích začali příběh společně přepracovávat do finální podoby (mimo jiné přepracování božské entity na „zlého mimozemšťana, který pro svůj vlastní prospěch předstírá, že je Bůh“), producent také objevil scenáristu Davida Lougheryho, s nímž Shatner souhlasil. (Sám Bennett ve filmu zahrál i cameo roli admirála Boba.) S příběhem však nebyl spokojený tvůrce Star Treku Gene Roddenberry, měl námitky k hledání Boha v obecné rovině i s jeho zobrazením podle západních náboženství, jeho návrhy však studio zamítlo. Práce Davida Lougheryho na scénáři byla přerušena stávkou scenáristů v roce 1988, během níž Shatner upravoval detaily příběhu, například postavu Syboka udělal více sympatickou a ne tak tvrdou. Lougheryho později dokončená verze skriptu se mu však nezamlouvala, neboť místo hledání Boha se spíše zaměřovala na hledání mýtického místa Sha Ka Ree. Ačkoliv Shatner přesvědčil Bennetta a Lougheryho k přepsání některých částí, Sha Ka Ree ve snímku již zůstalo. Jako art director byl přizván Nilo Rodis, který již pro Star Trek dříve také pracoval. Společně se Shatnerem vytvořil vizuální vzory pro celý snímek, kromě toho podílel na vývoji designu kostýmů. Pro uspoření finančních prostředků se režisér Shatner rozhodl využít některé kostýmy ze skladu společnosti Western Costume, omezený rozpočet mu také nedovolil změnit výrazněji vzhled uniforem Hvězdné flotily, nicméně Rodis vytvořil nové hnědé polní uniformy i neformální oděv pro posádku na dovolené. Jako designéra produkce najal William Shatner Hermana Zimmermana, který se v té době podílel na seriálu \"\". Odtud také přišel designér Michael Okuda, tvůrce startrekovského počítačového interface LCARS. Kulisy chodeb \"Enterprise\"-A rovněž pochází z \"Nové generace\", kde sloužily jako chodby \"Enterprise\"-D. Zimmerman naopak vytvořil nové dekorace pro můstek klingonského Dravce, můstek \"Enterprise\" i její výtahové šachty a průlezy a interiéry na planetě Nimbus III. Při návrhu celého města na Nimbu III se nechal inspirovat kruhovými marockými pevnostmi, jeho stavba při téměř 40stupňových vedrech trvala pět týdnů a stála 500 000 dolarů. Pro filmování tří míst, úvodního setkání J'onna a Syboka, základních záběrů božské planety a města na Nimbu III, byla po Shatnerově schválení vybrána Mohavská poušť poblíž Ridgecrestu. Samotné natáčení začalo v říjnu 1988 a skončilo na konci prosince téhož roku. Nejprve filmování probíhalo v okolí Los Angeles, později se štáb přesunul do Yosemitů. Pro daleké záběry Kirka šplhajícího na skálu El Capitan posloužili kaskadéři, blízké pohledy s Kirkem byly vytvořeny s použitím sklolaminátu před kamerou, za nímž jsou vidět skutečné hory. Většina záběrů levitujícího Spocka zabírala Leonarda Nimoye od pasu nahoru, neboť herec byl podpírán jeřábem, který se pro imitaci levitace lehce pohyboval. Kirkův pád byl později natočen jako bluescreen ve studiích za pomoci kaskadéra zavěšeného na soustavě drátů. Po záběrech v Yosemitech se filmování přesunulo do Mohavské poušti, kde vyrostlo Paradise City, nahodilá sbírka částí vesmírných lodí a futuristického šrotu. Jako poslední vznikly záběry ve studiích Paramountu, jednalo se především o interiéry \"Enterprise\", Dravce a Paradise City a scény u táboráku. Pro záběr, ve kterém Spock zachytí Kirka těsně před dopadem, byl vytvořen kus lesa obrácený o 90 stupňů. Efekty ve filmu vytvořila společnost Associates and Ferren. Původní plán počítal s Industrial Light & Magic (ILM), která spolupracovala na předchozích třech startrekovských snímcích, její nejlepší technici ale byli zaměstnáni prací pro filmy \"Indiana Jones a poslední křížová výprava\" a \"Krotitelé duchů 2\". Kvůli napnutému rozpočtu a brzkým termínům se producent Ralph Winter musel poohlédnout jinde a nakonec vybral Associates and Ferren. Firma měla na dokončení práce tři měsíce, což byla přibližně polovina standardní doby. Produkce počítala pro filmové efekty s rozpočtem 4 miliony dolarů, což bylo o trochu více než pro předchozí snímek \"Cesta domů\". Všechny efekty podle přání režiséra Shatnera byly společností ohodnoceny o jeden až dva miliony více, což muselo být studiem omezeno. ILM poskytla firmě Associates and Ferren model \"Enterprise\", nicméně například záběry této lodě ve vesmírném doku byly použity přímo z filmu \"Star Trek IV: Cesta domů\". Hudbu napsal Jerry Goldsmith, který se tak ke Star Treku vrátil po 10 letech. Hlavní téma filmu začíná klasickými fanfárami Alexandera Courage z původního seriálu \"Star Trek\", které přes smyčcový a elektronický most vedou k variantě Goldsmithova pochodu ze snímku \"\", v době natáčení \"Nejzazší hranice\" používaného též jako znělka seriálu \"Nová generace\". Využil a upravil rovněž klingonské téma z úvodu prvního filmu, skladatel zde také měl nové příležitosti při akčních scénách či představování nových postav, které v prvním snímku chyběly. Sybok je v úvodu filmu uveden syntezátorovým motivem, zatímco při diskusi mezi ním a Kirkem a McCoyem při jejich cestě na Nimbus III zní tento motiv záhadnějším dojmem. Objevuje se také při přistání Kirka a jeho posádky na Nimbu III a jejich pokusu zachránit rukojmí.", "section_level": 1}, {"title": "Vydání a ohlasy.", "content": "\"Star Trek V: Nejzazší hranice\" byl do amerických kin uveden 9. června 1989, v době, kdy putovaly do kin i další předpokládané hity sezóny \"Indiana Jones a poslední křížová výprava, Krotitelé duchů 2\" a \"Batman\". Analýzy očekávaly u \"Nejzazší hranice\" tržby téměř 200 milionů dolarů. Již první víkend s dosaženou částkou 17,4 milionů dolarů překonal předchozí \"Cestu domů\" (16,8 milionů dolarů), čímž se snímek stal nejvýdělečnějším startrekovským filmem úvodního víkendu. I přes to se ale již velice brzy začaly tržby prudce snižovat, během třetího týdne dosáhly pouhých 3,7 milionů dolarů. \"Nejzazší hranice\" celkově v USA vydělala 52 210 049 dolarů, celosvětové tržby dosáhly 70 milionů dolarů, což z ní vytvořilo do té doby nejméně komerčně úspěšný startrekovský film. Společně s filmem byla vydána také jeho novelizace \"Nejzazší hranice\", kterou napsala J. M. Dillard (v Česku vydalo nakladatelství Netopejr). Kritické reakce na snímek byly smíšené až negativní. Rob Lowing ze \"Sun Herald\" jej nazval jako „sympatický, ale průměrný“, Roger Ebert (\"Chicago Sun Times\") a Rita Kempleyová (\"The Washington Post\") označili film jako „nepořádek“ a „zmatek“. Podle Caryn Jamesové z \"The New York Times\" je film zklamáním pro fanoušky, stejně jako i pro obyčejné diváky, s čím nesouhlasil Chris Hicks (\"Deseret News\"), podle něhož se snímek blíží svým charakterem původnímu seriálu a fanoušci by si jej mohli užít. Film obdržel Zlatou malinu za rok 1989 pro Nejhorší film, obdobně „oceněn“ byl i William Shatner v kategoriích Nejhorší režisér i Nejhorší herec, v dalších třech kategoriích byla \"Nejzazší hranice\" nominována. Po kritickém i komerčním neúspěchu snímku chtěl producent Harve Bennett pokračovat na svém konceptu prequelu s novými herci. Po výměně vedení studia ale byla jeho idea zamítnuta, Paramount chtěl pokračovat s „klasickou“ posádkou \"Enterprise\". Bennett se proto, po vytvoření čtyř filmů, rozhodl od Star Treku odejít. Na VHS byl film vydán v prosinci 1989, vyšla také verze na laserdiscu. Dne 20. dubna 1999 byla vydána verze na DVD, která neobsahovala žádné bonusy. Speciální dvoudisková sběratelská edice (s doplňky jako dokumentem o natáčení, rozhovorem s režisérem Shatnerem či záběry z hlavní tiskové konference) vyšla 14. října 2003. V květnu 2009 vyšla remasterovaná verze na BD s přidanými komentáři startrekovských autorů Michaela a Denise Okudaových, Judith a Garfielda Reevesových-Stevensových a Darena Dochtermana. V Česku byl film \"Star Trek V: Nejzazší hranice\" poprvé uveden 7. dubna 2001 v České televizi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Star Trek V: Nejzazší hranice (též Star Trek V: Poslední hranice, v anglickém originále Star Trek V: The Final Frontier) je americký sci-fi film studia Paramount Pictures a režiséra Williama Shatnera, který v něm také ztvárnil roli kapitána Jamese T. Kirka. Jedná se o pátý film na motivy Star Treku, do kin byl uveden v roce 1989 a celosvětově vydělal 70 milionů dolarů. Fanoušky i kritikou je přijímán rozporuplně, spíše až negativně (získal Zlatou malinu pro nejhorší film roku 1989). Posádka hvězdné lodi \"Enterprise\"-A má za úkol uklidnit rebelii na planetě Nimbus III. První důstojník Spock ale zjistí, že ji vede jeho nevlastní bratr, který \"Enterprise\" unese a letí s ní do středu Galaxie hledat Boha.", "tgt_summary": "Star Trek V: Am Rande des Universums (Originaltitel: \"Star Trek V: The Final Frontier\") ist ein US-amerikanischer Science-Fiction-Film aus dem Jahr 1989. Es ist der fünfte Star-Trek-Kinofilm und basiert auf der Fernsehserie \"Raumschiff Enterprise\". Die Regie führte diesmal William Shatner, der auch am Drehbuch mitschrieb und im Film erneut die Hauptrolle des \"Captain James T. Kirk\" spielte. ", "id": 905806} {"src_title": "Bazilišek", "tgt_title": "Basilisk (Mythologie)", "src_document": [{"title": "Antická podoba baziliška.", "content": "Přestože se bazilišek vyskytuje poprvé již v řecké mytologii, přesnější popis máme až z prvního století z Naturalis historia (Gaius Plinius Secundus roku 77). Podle antického mínění je bazilišek méně než 12 palců (asi 30 cm) dlouhý had, který má na své hlavě bílý diadém. Baziliška vždy nalezneme na poušti, a to díky jeho destruktivním schopnostem, kterými z jakékoli krajiny za pár chvil vytvoří poušť. Proto se jeho domovskou zemí stala Kyrenaika, římská provincie nalézající se v dnešní Libyi. Všichni hadi slyší na jeho syčení, je tedy jakýmsi vládcem hadů. Bazilišek se ale na rozdíl od nich pohybuje ve vertikálním směru se vztyčenou hlavou. Jeho dech rozbíjí skály a spaluje trávu. Kromě toho všeho je bazilišek nejjedovatějším tvorem vůbec. Tradovalo se, že pokud je bazilišek probodnut kopím jezdce na koni, tak je otráven nejen jezdec, ale i kůň. V některých, ovšem pozdějších, interpretacích má bazilišek schopnost svým pohledem zabíjet nebo měnit v kámen živé bytosti. Jiné antické prameny uvádí, že bazilišek může být překonán pomocí zrcadla. V tomto výkladu má bazilišek schopnost smrtícího pohledu. Podle některých údajů bazilišky odpuzuje routa nebo levandule. Další možností jak překonat jakéhokoli baziliška je přivést do jeho doupěte lasičku (méně často lišku). Šelmy se v přítomnosti baziliška zmocní bojové šílenství. Začne s baziliškem zápasit a nepřestane, dokud ji bazilišek neusmrtí nebo dokud ho nekousne. Toto kousnutí je pro baziliška smrtelné, zatímco lasička je jediným tvorem, na kterého nepůsobí baziliščí jed. Tento motiv se objevuje i ve fantasy. Pravděpodobně se jedná o určitou reminiscenci na asijské a africké promyky, které loví jedovaté hady včetně kober.", "section_level": 1}, {"title": "Bazilišek ve středověku.", "content": "Řecký spisovatel Claudius Aelianus ve svém díle De Natura Animalium (175–235) poprvé uvedl, že je pro baziliška smrtelné kohoutí zakokrhání. To mělo později zásadní dopad jak na baziliškův vzhled, tak na chování poutníků, kteří si s sebou na cesty brali kohouta, aby je ochránil.", "section_level": 1}, {"title": "Zrození baziliška.", "content": "Postupem času byla vymýšlena spousta verzí baziliškova příchodu na svět. S tím se měnil i baziliškův vzhled z čistě hadí podoby do podoby chimérické. Výsledná středověká podoba zrodu vznikla skloubením předchozích teorií. Baziliščí vajíčko snese sedmiletý Kohout do hromady hnoje v době, kdy Sirius je vidět na obloze. Toto vajíčko nemá běžnou skořápku, ale jen tenkou kožnatou membránu a musí být vysezeno ropuchou.", "section_level": 2}, {"title": "Korejský bazilišek.", "content": "Tvor podobný bazilišku zvaný \"gye-lyong\" „kohoutí drak“ je znám v korejské mytologii, vůči lidem se však chová laskavě. Bývá zobrazován jak táhne vozy nesmrtelných nebo božstev. Podle jednoho korejského mýtu se pramatka dynastie Silla vylíhla z vejce tohoto tvora. S jeho pojmenováním souvisí i název korejského města Kjerjong.", "section_level": 2}, {"title": "V literatuře.", "content": "Bazilišek se poprvé v angličtině objevuje v roce 1382 v překladu Bible (Starý zákon) a to hned několikrát (překlad - Wyclif John) – například v knize Izaijáš 11:8 (Starý Zákon). Toto slovo překládá hebrejské \"tziph'oni\" (\"zebona\"). V pozdějších revidovaných překladech je však nahrazeno slovem zmije. U nás v českém ekumenickém i kralickém překladu je dodnes užíváno slovo bazilišek. Správný překlad z hebrejštiny je však pravděpodobně hyena. Často se objevuje v současné literatuře žánru fantasy, kde hraje většinou zápornou úlohu jako nebezpečný a krutý protivník. Mezi nejznámější knihy, v nichž se vyskytují bazilišci, patří Harry Potter a tajemná komnata od J. K. Rowlingové, kde má bazilišek hadovitý vzhled s lidskou hlavou (z mýtických bytostí tak připomíná spíše Lamii nebo Glykóna) či Mluvicí balík Geralda Durrella, kde vystupují bazilišci jako krutá a zlá rasa, která chce ovládnout říši Mytologii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bazilišek je mytický tvor. Označení pochází z řeckého \"basiliskos (βασιλίσκος)\" – „malý král“ nebo „králíček“, který vznikl zdrobněním řeckého slova \"basileús (βασιλεύς)\" – „král“. V latině se používá označení \"regulus\" – „malý král“.", "tgt_summary": "Der Basilisk (griechisch: βασιλίσκος \"basilískos\" lat. \"regulus\" = „kleiner König“ oder „Häuptling“; auch \"Sibilus)\" ist ein mythisches Tier und wurde zum Namensgeber einer Leguangattung in Lateinamerika (Basilisken). Er gilt als „König der Schlangen“. In mittelalterlichen Tierbüchern werden Basilisken oft als Mischwesen mit dem Oberkörper eines Hahns, auf dem Kopf eine Krone, und dem Unterleib einer Schlange dargestellt. ", "id": 1462979} {"src_title": "Jeskyně", "tgt_title": "Höhle", "src_document": [{"title": "Vznik jeskyně.", "content": "Jeskyně zpravidla vzniká v krasových oblastech, kde dochází k chemické reakci vody s horninou, která má rozpouštěcí schopností. Voda, která se dostává na zem většinou v podobě srážek se začíná vsakovat do podloží. Vzhledem k tomu, že skalní bloky nejsou jednolité, ale jsou protkány prasklinami či puklinami, dochází k vsaku vody po těchto přirozených drahách. Voda rozpouští okolní horninu, čímž dochází ke zvětšování těchto prasklinek na pukliny. V delším časovém horizontu dochází ke vzniku mohutných podzemních prostor – jeskyní. Vlivem narušení podloží vlivem jeskyně se stává, že se může zřítit část jeskynního stropu, čímž vznikne propast, která se stane přirozeným vstupem do jeskyně. Jeskyně se často vzájemně propojují – vznikají jeskynní komplexy. Pro existenci jeskyní je důležitá hladina podzemní vody, jelikož její kolísání může mít za následek vznik pater v jeskyním komplexu. Dříve byla hladina podzemní vody například výše a tak docházelo k rozpouštění skály v určité výšce, poté, co klesla hladina podzemní vody dochází k rozpouštění o několik metrů níže, což má za následek vznik dalšího patra. Tento jev se může několikrát opakovat a tak se lze setkat s vícepatrovými jeskyněmi.", "section_level": 1}, {"title": "Krasová krajina.", "content": "Vápencová krajina s jeskynním systémem se nazývá kras, podle pohoří Kras v bývalé severní Jugoslávii. Kras je charakteristický nedostatkem povrchových vodních toků, přítomností závrtů, obřích hrnců, suchých údolí (řeka, která jimi protékala, teče nyní v podzemí), vyvěraček a holých kamenných polí. Vápencová pole jsou členěna na jednotlivé plochy zvané škrapy asi 50 cm širokými rýhami. Vznikly rozleptáním puklin, často s následným ohlazením činností ledu.V krasu se mohou vyskytovat četné doliny (trychtýřovité vpadliny v průsečících puklin) a polje (uzavřená údolí odvodněná do jeskyní). Tropický kras je typický věžemi a kužely, které vymodelovala intenzívní erozní činnost. Vlivem vnějších geologických činitelů vznikly jednotlivé hornaté útvary, kuželovité a věžovité hory, které jsou odděleny kokpity (sedly).", "section_level": 1}, {"title": "Stalaktity a stalagmity.", "content": "Stalaktity a stalagmity (společně označované jako speleolity) vznikají vysrážením uhličitanu vápenatého z vody bohaté na hydrogenuhličitan vápenatý, která prosakuje stropní částí jeskyně. Stalaktity vyrůstají na stropě jako stébelnaté trubičky (brčka), jejichž vnitřkem stéká voda. Jak uvnitř brčka narůstají jednotlivé krystaly, stalaktit sílí. Stalagmity vyrůstají v místě, kde kapky vody odkapávající ze stalaktitů dopadají na zem. Jestliže kapky jeskynní vody dopadají do malých bazénků obsahujících na dně zrnka hrubého písku, mohou se jednotlivá zrníčka obalit vápencovými vrstvami a vytvořit jeskynní perly. Jiné formy speleolitů představují stalaktitové záclony rostoucí podél okrajů skalních stěn. V místech, kde se stalaktity spojují se stalagmity, vznikají sloupy (stalagnáty); zčeřené povlaky uhličitanu vápenatého (sintru) vytvářejí na stěnách kamenné vodopády. Heliktity jsou stalaktity skládající se ze shluků nepravidelně se větvících prstovitých bočních výrůstků. Jejich růst je podporován kapilárním vzlínáním vody uzoučkými trubičkami.Mnoho speleolitů obsahuje malé množství uranu a měřením jeho radioaktivního rozpadu můžeme získat údaj o stáří jeskynního útvaru. Je to jedna z mála možností, jak datovat věk jeskynních formací, protože růstové rychlosti stalaktitů jsou mnohem proměnlivější, než se dříve předpokládalo.", "section_level": 1}, {"title": "Nevápencové jeskyně.", "content": "Z jeskyní vzniklých v horninách jiných než vápencových lze uvést zejména mořské jeskyně, které vznikly odnosem málo odolných částí mořských útesů. Lávové jeskyně se vyskytují v mnoha vulkanických oblastech, např. na Islandu, Havaji, v Keni a v Austrálii. Uvnitř lávových proudů vznikají obvykle tunely, kterými odtekl roztavený materiál zpod již utuhlé povrchové krusty. V některých oblastech budovaných tvrdými horninami se vyskytují puklinové jeskyně, a to v místech, kde byly zlomové plochy rozšířeny erozí nebo mechanickým oddálením jednotlivých segmentů (např. tektonicky). Ledové jeskyně mohou být dvojího typu. První je tzv. englaciální (ledovcový) tunel, kterým protékají podledovcové potoky odtávající vody. Ačkoliv jsou tyto tunely v ledu, mají mnoho znaků společných s vápencovými dutinami. Může však v nich docházet k velmi rychlým změnám následkem pohybů ledovce. Druhým typem jsou jeskyně ve vysokých horských oblastech, v nichž teplota vzduchu jen výjimečně stoupne nad bod mrazu. Voda prosakující během léta z povrchu a stékající po stěnách jeskyně tvoří rampouchy, často značně veliké, nebo se připojuje k podzemním ledovým masám.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Přestože v jeskyních panuje po celý rok tma a průměrné teploty se většinou celoročně pohybují kolem 10 °C (výjimečně v ledových jeskyních nepřekročí 0 °C), tak existují formy života, které se na takové prostředí adaptovaly. Nejznámější z nich jsou netopýři, kteří jeskyně využívají hlavně k přezimování. Dále jsou to různé druhy ryb a obojživelníků z nichž nejznámější jsou Macarát jeskynní a Mločík studňový či různé druhy jeskynních raků jako např. Niphargus tatrensis nebo Orconectes australis. Hojní jsou i zástupci z hmyzí říše kteří jsou zastoupeni zejména různými pavoukovci nebo jeskynními brouky (např. Leptodirus hochenwartii). Z rostlin se v jeskyních vyskytují převážně různé druhy jednoduchých mechů a lišejníků. Kromě nich se zde vyskytují jednobuněčné organismy jako bakterie nebo sinice. Živočichové přizpůsobení pro život v jeskyních se nazývají troglobyti. Po delším pobytu v podzemí většina z nich ztratila oči i zbarvení. V některých uzavřených jeskyních komplexech se vyvinuly rozdílné atmosférické podmínky, na které se zde žijící organismy adaptovaly a nyní jsou na nich existenčně závislé. Jeskyně se staly prvními stálými příbytky lidí v dávných dobách, kteří v nich hledali útočiště před okolním světem. Jeskyně se staly jejich příbytky a místy, kde se rozvíjela umělecká tvorba. Do dnešních dnů se nám zachovaly vyobrazená zvířata a denní činnosti na nástěnných malbách.", "section_level": 1}, {"title": "Známé jeskyně.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Významné jeskyně na Slovensku.", "content": "Nejdelší jeskyně na Slovensku", "section_level": 2}, {"title": "Významné jeskyně na světě.", "content": "Nejdelší jeskyně na světě: Nejhlubší jeskyně na světě:", "section_level": 2}], "src_summary": "Jeskyně je podzemní dutina vytvořená přirozenou cestou. Vzniká většinou vymíláním nebo vymýváním horniny, obvykle vápence, podzemními prameny. Existují ale také jeskyně v jiných horninách vzniklé jinými způsoby. Průzkumem a mapováním jeskyň se zabývá speleologie. ", "tgt_summary": "Eine Höhle ist ein natürlich entstandener unterirdischer Hohlraum, der groß genug ist, um von Menschen betreten zu werden, und länger als fünf Meter ist. Diese Definition des Begriffs in der Höhlenkunde (Speläologie) unterscheidet sich vom umgangssprachlichen Gebrauch.", "id": 2075194} {"src_title": "Cantorovo diskontinuum", "tgt_title": "Cantor-Menge", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Intuitivně lze Cantorovo diskontinuum definovat takto: Mějme dán uzavřený interval [0,1]. Odebereme-li z něj jeho prostřední třetinu (bez krajních bodů), získáme tím dva nové uzavřené intervaly třetinové délky. Pokud z obou těchto intervalů opět odebereme jejich prostřední třetiny, získáme celkem čtyři nové intervaly devítinové délky. Budeme-li takto pokračovat dál, tj. budeme-li odebírat v každém kroku vždy prostřední třetiny všech vzniklých intervalů, a provedeme-li těchto kroků nekonečně mnoho, získáme množinu bodů, které zůstanou neodebrány. Tuto množinu nazveme Cantorovo diskontinuum. Mnohem kratší, ale zato méně intuitivní definice je tato: Cantorovo diskontinuum je množina všech bodů v intervalu [0,1], v jejichž trojkovém rozvoji se nevyskytuje číslice 1 (přesněji v alespoň jednom z (nejvýše dvou možných) trojkových rozvojů).", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Cantorovo diskontinuum: Je možno spočítat, jakou část úsečky odebereme v každém kroku. V prvním řádku odebereme jednu třetinu, v druhém pak dvě devítiny atd. Když tyto kroky sečteme, dostaneme geometrickou posloupnost: Jinými slovy, limitním způsobem zmizí intervaly o stejné délce, jako měla původní úsečka (tj. Cantorovo diskontinuum je množina míry 0).", "section_level": 1}, {"title": "Zobecnění do více rozměrů.", "content": "Jako zobecnění Cantorova diskontinua lze konstruovat obdobně (tj. rovnoměrným rozdělením každé celistvé části útvaru a odebráním středové oblasti v nekonečně iteračních krocích) i další fraktální útvary v rovině a v prostoru, např:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Sám Cantor diskontinuum definoval pouze obecně. Množinu vzniklou konstrukcí pomocí odebírání třetin zmínil jenom jako příklad perfektní a řídké množiny. Hlavice sloupu z ostrova Philae pocházejícího ze starověkého Egypta má na sobě vzor, který připomíná Cantorovo diskontinuum. Cantor mohl vidět obraz tohoto sloupu, neboť jeho bratranec byl egyptolog.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cantorovo diskontinuum je matematický pojem označující jistou množinu bodů na přímce. Tato množina má některé velmi zvláštní vlastnosti. Cantorovo diskontinuum bývá také často považováno za fraktál.", "tgt_summary": "Unter der Cantor-Menge, Cantormenge, auch cantorsches Diskontinuum, Cantor-Staub oder Wischmenge genannt, versteht man in der Mathematik eine bestimmte Teilmenge der Menge der reellen Zahlen mit besonderen topologischen, maßtheoretischen, geometrischen und mengentheoretischen Eigenschaften: Sie ist Die Cantormenge ist nach dem Mathematiker Georg Cantor benannt. ", "id": 42556} {"src_title": "Marioneta", "tgt_title": "Marionette", "src_document": [{"title": "Historie marionet.", "content": "Prvopočátky loutkářství sahají až do roku 2000 př. n. l. Marionety sloužily v Egyptě k předvádění hnětení chlebu, byly vyrobeny ze dřeva a ovládány tenkými strunami. Takovéto loutkařství bylo užíváno i pro poukazování na rituály a tradice v minulých dobách, ale i dnes. Několik příkladů tohoto loutkařství najdeme i ve starém Řecku. Nejstarší záznam pochází z roku 422 př. n. l. a najdeme jej ve spisu Xenofóna. S marionetami pracoval například Archimedés či Platón. Několik hliněných, někdy i slonovinových panenek bylo nalezeno v dětských hrobech z doby starého Řecka a Říma (cca 500 př. n. l. ). Za domov marionet je považována Itálie díky vlivu románského loutkařství. Křesťanská církev užívala marionety ke hrám, které poukazovaly na morálku a dobré mravy, nebo hrám o svatých (např. Panně Marii). Dále marionety použil Shakespeare v některých svých divadelních hrách.", "section_level": 1}, {"title": "Marionety v opeře.", "content": "Především v osmnáctém století byly opery komponovány pro hru s marionetami. Takovéto hry komponovali především Mozart, Glück, Haydn, de Falla nebo Respighi. V Salzburgu v Rakousku stále v této tradici pokračují v divadle \"Salzburger Marionettentheater\".", "section_level": 1}, {"title": "Marionety v moderních dobách.", "content": "Marionety bývají často nazývány loutkami. Jsou zde ovšem některé rozdíly, je mnoho druhů loutkařství, jako například prstové, rukavicové, na tyčích či stínové. V Anglii proběhla renesance loutkařství během 20. století pod vedením W. H. Whanslawa a Waldo Lanchestera, kteří založili B.P.M.T.G. (\"British Puppet and Model Theatre Guild\"). \"The Harlequin Puppet Theatre\" (založil jej r. 1958 Eric Brammall) ve Rhos on Sea, North Wales je jediným založeným divadlem v Anglii, kde se ke hře používají jedině marionety. Dalším ze slavných divadel, která užívají marionety, je výše zmiňované divadlo \"Salzburger Marionettentheater\" (založil r. 1913 profesor Anton Aicher) či německé \"Münchner Marionettentheater\" (založil r. 1855 hrabě Franz Pocci), vídeňské divadlo v paláci Schoenbrunn a v neposlední řadě \"Divadlo marionet\" v Praze. Velmi důležité pro historii marionet je například pražské divadlo Spejbla a Hurvínka, které téměř nevyužívá jiných typů loutek. Marionetám se věnují také divadla amatérská, například kobyliské loutkového divadlo Jiskra, nebo divadlo Říše loutek (v jeho prostorách sídlí i Národní divadlo marionet, které se věnuje výhradně uváděním komerčně laděných adaptací mozartových oper pro zahraniční návštěvníky Prahy).", "section_level": 1}, {"title": "Televize a film.", "content": "Spolu s postupem popularity televize a filmu se velmi oblíbenými stávaly i marionety, především dětské programy pro nejmenší diváky. Kupříkladu poutavý příběh \"Pinocchio\", který byl poprvé hrán roku 1940, je pohádkou o marionetě. Neméně slavnými se pak staly i animované filmy Jiřího Trnky (Osudy dobrého vojáka Švejka, Staré pověsti české a další).", "section_level": 1}], "src_summary": "Marioneta je loutka ovládaná shora tenkými provázky. Loutkář, který ovládá marionetu, se nazývá manipulátor. Manipulátoři jsou buďto skryti či odhaleni publiku, používají vertikální nebo horizontální řídící páku, která může nabývat různých forem. Marionety se užívají při divadelních představeních, na jevištích, ve filmu či televizních inscenacích.", "tgt_summary": "Eine Marionette ist eine Gliederpuppe, die von einem Marionettenspieler mit Hilfe von Fäden bewegt wird, die an den einzelnen Gliedern befestigt sind. Das Baumaterial war früher in der Regel Holz. Für die Köpfe wurde häufig Lindenholz verwendet, da es eine feine Maserung aufweist, weich genug ist, um leichter bearbeitet zu werden, im trockenen Zustand wenig reißt und dauerhaft ist. Heute werden je nach Thema verschiedene Materialien verwendet: Hart- und Weichschaum, Latex, Papier- oder Holzmaschee und vieles mehr.", "id": 1312327} {"src_title": "Boleslav Chrabrý", "tgt_title": "Bolesław I. (Polen)", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Boleslav I. pocházel z nejstaršího polského panovnického rodu Piastovců a byl synem prvního historicky doloženého knížete Měška I. a jeho první manželky Přemyslovny Doubravky, dcery českého knížete Boleslava I. Po její smrti se Měšek znovu oženil s Odou z Haldenslebenu a dva mladší syny z tohoto manželství upřednostnil v nástupnických právech na úkor prvorozeného Boleslava, kterému vydělil pouze úděl v Malopolsku. Ten se však zmocnil téměř okamžitě po otcově smrti (992) vlády a bratry vyhnal i s matkou ze země. Velmože, kteří proti němu vystoupili, nechal krutě potrestat.", "section_level": 1}, {"title": "Přátelství s Otou III. a zřízení hnězdenského arcibiskupství.", "content": "Boleslav I. byl velmi ambiciózním a energickým panovníkem i schopným vojevůdcem. Po celý život usiloval o upevnění knížecí moci, rozšíření své říše a povznesení její mezinárodní prestiže zřízením samostatné polské církevní organizace v čele s arcibiskupem a o získání královského titulu. K tomu se snažil využít dobrých vztahů s císařem Otou III. a papežskou kurií. Velmi tomu napomohla také mučednická smrt Slavníkovce Vojtěcha, císařova přítele. Po vyvraždění Slavníkovců nabídl totiž Boleslav Chrabrý, využívaje mocenských rozporů v Čechách, útočiště na svém dvoře těm členům rodu, kteří vraždění unikli, pražskému biskupu Vojtěchovi, jeho nejstaršímu bratru Soběborovi a jejich nevlastnímu bratru Radimovi. Vojtěch však chtěl dále na misii k pohanským Prusům, a Boleslav jeho plány podpořil. Když Vojtěch nalezl roku 997 v Prusích svoji smrt, vykoupil kníže jeho ostatky (vyvážil je prý zlatem) a nechal je důstojně uložit v hnězdenském chrámu. Roku 1000 podnikli společně s Otou III. k Vojtěchovu hrobu pouť, aby slavnostně uctili památku nového světce. Při této příležitosti císař zřídil se souhlasem papeže Silvestra II. v sídelním Hnězdně arcidiecézi (její správy se jako první hnězdenský arcibiskup ujal Slavníkovec Radim) a přitom jí podřídil současně založená biskupství se sídly v Krakově, Vratislavi a Kolobřehu, jakož i již existující diecézi poznaňskou. Podle nejstaršího polského kronikáře Galla Anonyma sňal prý Ota III. při slavnostním sezení „\"svůj diadém\"“ a vložil ho na skráně Boleslava Chrabrého, nazývaje ho „přítelem a spojencem římského lidu a spolupracovníkem říše“. Symbolicky tak vyjádřil, že polský panovník se bude podílet na jeho programu obnovy římské říše a stane se jakýmsi představitelem „Sclavinie“, slovanských zemí v jejím rámci. Povýšení na krále to však Boleslavu Chrabrému nevyneslo, přestože se někteří historici domnívají, že se tak stalo.", "section_level": 1}, {"title": "Boleslav Chrabrý a český stát.", "content": "Oslabení českého knížectví po smrti Boleslava II. (999) využil Boleslav I. Chrabrý k přímým vojenským zásahům. Téměř vzápětí přepadl českou posádku v Krakově, pobil ji a připojil Malopolsko ke svému státu. Podobný osud potkal krátce nato i Moravu a část Slovenska, jež toužili získat uherští Arpádovci. Další příležitost mu poskytly nesváry uvnitř přemyslovské dynastie. Když byl roku 1002 z Čech vyhnán neschopný a krutý vládce Boleslav III., obsadil polský kníže zemi a na pražský knížecí stolec dosadil jakéhosi Vladivoje, muže, jenž byl snad přemyslovského původu. Ten však záhy nato zemřel a vlády se znovu zmocnil, ovšem již také s polskou pomocí, vyhnaný Boleslav III. Třebaže slíbil milost všem svým protivníkům, nechal vzápětí po svém příchodu do Prahy vyvraždit příslušníky rodu Vršovců, z něhož pocházel i jeho zeť. Čechové rozezlení takovým bezectným činem se obrátili s prosbou o pomoc na hnězdenský dvůr. Boleslav Chrabrý povolal Boleslava III. k sobě, nechal pobít jeho doprovod, knížete pak oslepit a uvěznit (Boleslav III. v žaláři zůstal až do své smrti roku 1037). Poté se Boleslav Chrabrý ujal vlády v českém knížectví osobně. Pocházel ostatně po matce z přemyslovského rodu a byl bratrancem sesazeného knížete. Starší historiografie razila názor, že chtěl vytvořit pod svojí vládou mohutnou západoslovanskou říši. V Čechách Boleslava Chrabrého zpočátku vítali jako osvoboditele od Boleslavovy krutovlády, ale všeobecné uznání si nezískal. Největší problém však pro něj představovala změna na říšském trůně, kde po smrti Oty III. (1002) nastoupil Jindřich II., který nepřiznal Boleslavu Chrabrému postavení, jehož nabyl za jeho předchůdce. Nabídl mu sice udělení Čech a Moravy v léno, když však ctižádostivý kníže odmítl, rozhodl se ho z knížectví vypudit a nastolit právoplatného dědice českého trůnu Přemyslovce Jaromíra. Rychlý útok, jež podpořilo obyvatelstvo Čech, Poláky překvapil. I když tak řečený Dalimil jistě přehání, když píše o tom, jak „polské vojsko prchá v děsu“ a „Polané se v zmatku plazí přes valy a srázy nazí“, je jisté, že Boleslav Chrabrý Čechy urychleně opustil (1004). Mezi posledními polskými bojovníky odešel z Pražského hradu poslední Slavníkovec Soběslav a byl vzápětí nato zabit na mostě přes hradní příkop. Boleslav Chrabrý však dále ovládal Moravu, kterou postupně dobyl až kníže Oldřich kolem r. 1019 (možná i 1029 – přímý záznam o tom neexistuje, takže datace je nejistá).", "section_level": 1}, {"title": "Konflikt s říší a další expanze.", "content": "Vypuzení z Čech ale neznamenalo konec Boleslavova konfliktu s císařem, nýbrž jeho začátek. Roku 1002 vpadl Boleslav do Lužice a obsadil město Budyšín. Jeho výpad proti Míšni byl však neúspěšný a proto se rozhodl přijmout dohodu s císařem. Jindřich II. mu pak Lužici udělil v léno. Války s říší vedlo Polsko od roku 1003 celých patnáct let a Chrabrý z nich vyšel jako vítěz, třebaže se Jindřich II. všemožně snažil omezit samostatné postavení polského státu a přinutit Boleslava, aby se stal jeho vazalem. Budyšínský mír (1018) mu zajistil držbu říšských lén Milska a Lužice a také Moravy (kterou však krátce nato ztratil stejně jako Slovensko). Mírová ujednání byla potvrzena Boleslavovým sňatkem se sestrou míšeňského markraběte Odou. Expanzívní snahy Boleslava I. nesměřovaly jen na západ, ale také východním směrem, na území Kyjevské Rusi. Zde se mu roku 1018 podařilo získat nazpět Červoňské hrady a dosadit, byť jen dočasně, na kyjevský trůn právoplatného dědice, svého zetě Svjatopolka. Mírový stav mezi Polskem a říší trval až do smrti císaře Jindřicha II. (1024). Současně zemřel i papež Benedikt VIII., který nebyl Polsku příznivě nakloněn. Poté začal Boleslav Chrabrý energicky vyjednávat s papežskou kurií o své královské korunovaci, kterou by oba zesnulí jen stěží připustili. Roku 1025 se nechal v Hnězdně korunovat polským králem, sice z příkazu nového papeže, zato však bez souhlasu Jindřichova nástupce na císařském trůně Konráda II. Polské království se od té doby považovalo za papežské léno. Dva měsíce nato Boleslav zemřel a polský stát, jenž vstoupil za jeho vlády mezi přední středoevropské mocnosti, zahájil pozvolný sestup ze svého významného postavení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Boleslav I. Chrabrý (polsky \"Bolesław I Chrobry\", 967 – 17. června 1025) byl polským knížetem v letech 992 až 1025. Dva měsíce před svou smrtí se se souhlasem papeže stal prvním polským králem. Dočasně byl také vládcem Čech (1003–1004).", "tgt_summary": "Bolesław I. (genannt \"„der Tapfere“\", polnisch \"Bolesław I Chrobry\", lateinisch \"Boleslaus\"; * 965/967; † 17. Juni 1025) aus der Herrscherfamilie der Piasten war ab 992 Herzog von Polen und ab 1000 bzw. 1025 erster König von Polen. Er war ab 1003 bis 1004 als Boleslav IV. auch Herzog von Böhmen.", "id": 745045} {"src_title": "Kantó", "tgt_title": "Kantō", "src_document": [{"title": "Vymezení a název.", "content": "Region Kantó je z velké části tvořen \"nížinou Kantó\", která zaujímá asi 40% plochy. Zbytek území, především ve vnitrozemí, je kopcovitý a hornatý. Na severu sousedí s regionem Tóhoku, na západě s regionem Čúbu. Jeho východní pobřeží omývají vody Tichého oceánu. Region Kantó je přirozeným protipólem regionu Kansai, kterému dominuje velkoměsto Ósaka. Název Kantó (関東) naznačuje, že oblast leží východně od historického hraničního bodu, kterým bylo město Hakone.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Region Kantó byl mocenským centrem země již v období Kamakura (10.–12. stol.), znovu se jím stal až v období Edo. Významnnou historickou událostí bylo velké zemětřesení v Kantó, které přišlo 1. září 1923 a mělo intenzitu 7,9 stupně Richterovy stupnice. Zničilo město Jokohama a jižní části Tokia a vyžádalo si přes 140 tisíc obětí, dalších 1,9 milionu obyvatel přišlo o střechu nad hlavou. Zemětřesení zemi zasáhlo v době ekonomické recese po první světové válce.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Region Kantó je z urbanistického hlediska nejvyvinutější a průmyslově nejvyspělejší japonskou oblastí. Žije zde asi 30 milionů obyvatel, tedy necelá čtvrtina japonské populace. Průměrná hustota zalidnění je 1192 osob na km2. Sídlí zde císař, vláda a parlament, několik univerzit a mnoho kulturních organizací. I když je většina území zastavěná, na zbytku půdy probíhá intenzivní zemědělství. Pěstuje se zde především rýže, a také zelenina pro trhy v hlavním městě.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Výchozím bodem je bez pochyby hlavní město Tokio s císařským palácem a mnoha dalšími zajímavostmi. Dále stojí za návštěvu starobylé císařské město Kamakura s velkou sochou Buddhy Amidy. Na severovýchod od Tokia se nachází město Nikkó se šintoistickou svatyní Futarasan a mauzoleem šóguna Iejasu Tokugawy Nikkó Tóšógú. Jsou zde také (a nejen zde) lázně s termálními prameny.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Podle tohoto regionu byl pojmenován fiktivní region Kanto ve videohrách společnosti Nintendo s tématem pokémon např. Pokémon Red & Blue.", "section_level": 1}], "src_summary": "Region Kantó (関東地方, Kantó-čihó) je geografická oblast, rozprostírající se na východě centrální části japonského ostrova Honšú. Tvoří jej sedm prefektur: Čiba, Gunma, Ibaraki, Kanagawa, Točigi, Tokio a Saitama.", "tgt_summary": "Kantō (jap., \"-chihō\") ist eine Region Japans auf der größten Insel Honshū. Der Name kommt daher, dass die Region östlich (, \"tō\") der Grenzstation (, \"sekisho\", die On-Lesung des ersten Zeichens ist \"kan\") Hakone liegt; er leitet sich von der alten Zollsperre ab und bedeutet wörtlich „östlich der Sperre“. ", "id": 1235292} {"src_title": "Zdrávas Maria", "tgt_title": "Ave Maria", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První část modlitby je spojením dvou úryvků z Lukášova evangelia, oslovení Panny Marie archandělem Gabrielem (L 1,28) a požehnání (L 1,42). Novozákonní text zní takto (v českém ekumenickém překladu, v českém prostředí je pochopitelně modlitba známa v mírně odlišné verzi): \"Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou.\" (L 1,28b) \"Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla.\"(L 1,42b) Adresování modlitby Panně Marii je nezbytnou úpravou. Tomáš Akvinský ve svém komentáři poznamenává, že slovo „Maria“ v první části je jediné, ve kterém se modlitba odchyluje od biblického textu. Až v 15. století byla k modlitbě připojena druhá část. Poprvé se vyskytla v textu Girolama Savonaroly \"Výklad Ave Maria\" (\"Esposizione sopra l’Ave Maria\") z roku 1495 a rychle získala oblibu. Savonarola (později exkomunikovaný a popravený pro svou kritiku papeže Alexandra VI.) však vycházel z dřívější tradice, obdobné prosby se k modlitbě přidávaly v lidové zbožnosti v průběhu 15. století, podobný doplněk (bez „\"nyní i v hodině smrti naší\"“) je doložen z francouzské modlitební knihy z roku 1493 a z dalších textů. V roce 1566 byl dodatek oficiálně schválen tridentským koncilem tím, že byla modlitba v této podobě připojena do Katechismu tridentského koncilu. Současný oficiální latinský text zní tedy takto: \"Avē Marīa, grātia plēna, Dominus tēcum. Benedicta tū in mulieribus, et benedictus frūctus ventris tuī, Iēsus. Sancta Marīa, Māter Deī, ōrā prō nōbīs peccātōribus, nunc et in hōrā mortis nostrae. Āmēn.\"", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "V odlišné verzi modlitbu používá také řecká pravoslavná církev. Na začátku doplňuje oslovení „Panno Bohorodičko“, střední část modlitby zachovává bez úprav, ale na závěr doplňuje větu: „protože jsi zrodila Spasitele našich duší“. Řecký text zní takto: \"Θεοτόκε Παρθένε, χαῖρε, κεχαριτωμένη Μαρία, ὁ Κύριος μετὰ σοῦ. εὐλογημένη σὺ ἐν γυναιξί, καὶ εὐλογημένος ὁ καρπὸς τῆς κοιλίας σου, ὅτι Σωτήρα ἔτεκες τῶν ψυχῶν ἡμῶν.\" Což je možno přeložit do češtiny: \"Panno Bohorodice, raduj se, milostiplná Maria, Pán s tebou. Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod tvého lůna, neboť jsi zrodila Spasitele našich duší\". Řecké slovo χαῖρε stejně jako latinské \"ave\" přitom lze chápat v jeho doslovném významu, tj. jako imperativ „raduj se“, slovo se ale v obou jazycích běžně používalo jako pozdrav. Syrská pravoslavná církev používá v podstatě překlad latinské verse, s drobným rozlišením – úvodní oslovení (Zdrávas Maria, milosti plná) přednáší kněz a zbytek celé shromáždění. Ve staroslověnské liturgii se používají dvě verze, novější a starší, obě jsou překladem výše uvedené řecké varianty. Většina věřících užívá novější variantu, v některých oblastech a skupinách ale přežívá starší. Starší verze (používaná Starověrci a řeckokatolickou církví): \"Богородице дѣво радѹйсѧ ѡбрадованнаѧ Марїе Господь съ тобою благословена ты въ женахъ, и благословенъ плодъ чрева твоегѡ, Якѡ родила еси Христа Спаса, Избавителѧ дѹшамъ нашимъ\". Novější verze (uznávaná většinou církví včetně ruské, bulharské, srbské a ukrajinské, vzniknuvší v roce 1656 jako součást reforem patriarchy Nikona): \"Богородице дѣво, радѹйсѧ, Благодатнаѧ Марїе, Господь съ обою: благословена Ты въ женахъ, и благословенъ плодъ чрева Твоегѡ; якѡ Спаса родила еси дѹшъ нашихъ\".", "section_level": 1}, {"title": "Zhudebnění.", "content": "Ave Maria byl oblíbeným textem hudebních skladatelů všech epoch. Asi nejznámější zhudebnění pocházejí od Franze Schuberta a Charlese Gounoda. Druhý jmenovaný vložil svou melodickou linku s textem do kompozice k 1. preludiu z alba Temperovaný klavír J. S. Bacha, proto toto dílo vstoupilo do dějin hudby jako „Ave Maria Bach-Gounod“. Franz Schubert postavil svou skladbu zpočátku na německém textu, který je překladem anglické básně Waltera Scotta a s modlitbou má společný jen název. Přesto je jeho práce s nezbytnými úpravami běžně prováděna také na tradičním latinském textu Ave Maria. Dalšího zhudebnění se původnímu latinskému textu Ave Maria dostalo ještě např. od Antona Brucknera, Luigiho Cherubiniho, Marcela Duprého, Antonína Dvořáka, Césara Francka, Ference Liszta, Josefa Rheinbergera a Camilla Saint-Saënse. Další skladatelé, jako např. Giuseppe Verdi nebo Richard Wagner, či Giulio Caccini (častěji nazývaná jako verze od Vavilova) také zkomponovali hudbu k Ave Maria, ovšem za použití jiného textu, většinou rýmované parafráze původní modlitby v různých jazycích. Jedno takové populární zhudebnění Ave Maria pochází od známého spisovatele dobrodružných románů Karla Maye. Toto romantické dílko bývá s oblibou prováděno mnohými pěveckými sbory. Jedno z novějších zpracování známého textu pro sbor je od Johannese Menskese, jehož práce je publikována na Vánočním albu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zdrávas Maria (známé také v latinské verzi Ave Maria) je jedna ze základních modliteb katolické církve, oslovující Marii, matku Ježíše Krista. ", "tgt_summary": "Ave Maria \"(Gegrüßet seist du, Maria)\" ist der lateinische Beginn und gleichzeitig die Bezeichnung eines Grundgebetes der katholischen Kirche zur Anrufung Marias, der Mutter Jesu Christi. \"Ave\" ist dabei ein in das Lateinische eingedrungenes semitisches Lehnwort und stammt ursprünglich wohl aus Karthago (phönizisch-punisch \"hawe\" bedeutet „lebe“). ", "id": 1495871} {"src_title": "Perugia", "tgt_title": "Perugia", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Perugia (lat. Perusia) byla jedním ze dvanácti nejmocnějších etruských měst, byla dobyta Římany za samnitských válek kolem roku 300 př. n. l. a podporovala Řím za punských válek. Roku 41 př. n. l. se sem utekl Lucius Antonius a Octavianus město dobyl a vypálil až po dlouhém obléhání. Po roce 251 se město stalo římskou kolonií. Roku 547 je dobyl a vypálil Totila, hlavní obránce města, biskup Herculaneus byl sťat a je uctíván jako patron města. V 9. století město připadlo papežům, ale od 11. století bylo nezávislé a válčilo s mnoha sousedními městy. Roku 1186 uznal budoucí císař Jindřich VI. městskou samosprávu a papež Inocenc II. ji potvrdil. Ve 13. století zde pobývali papežové, když v Římě vypukly nějaké bouře a přes různé konflikty bylo město spíš na papežské straně (Guelfové). Také v 15. století město sužovaly boje mezi dvěma místními rody, který skončil roku 1500 masakrem. Město ovládal kondotiér Gian Paolo Baglioni, který střídavě bojoval za různé strany, až byl roku 1520 v Římě popraven. Roku 1540 město dobyl a vyplundroval Pier Luigi Farnese a nad městem byla vybudována pevnost Rocca Paolina, nazvaná podle papeže Pavla III. Roku 1797 město dobyli Francouzi a zřídili zde republiku. Roku 1849 město dobyli Rakušané a povstání roku 1859 potlačilo papežské vojsko. Roku 1860 se Perugie stala součástí Italského království.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Perugie leží u dálnice A1 Řím – Miláno, asi hodinu jízdy z Florencie a 2,5 hodiny z Říma, odkud je pravidelné autobusové spojení. Nádraží leží v údolí a je s historickým městem spojeno minimetrem (městskou lanovkou). Z historického města je vyloučena automobilová doprava.", "section_level": 1}, {"title": "Části obce.", "content": "Bagnaia, Bosco, Capanne, Castel del Piano, Cenerente, Città della Domenica, Civitella Benazzone, Colle Umberto I, Collestrada, Colombella, Ellera, Ferro di Cavallo, Fontignano, Fratticiola Selvatica, La Bruna, La Cinella, Lacugnano, Migiana di Monte Tezio, Monte Corneo, Monte Petriolo, Montebello, Mugnano, Olmo, Parlesca, Pianello, Piccione, Pila, Pilonico Materno, Poggio della Pietra, Poggio delle Corti, Ponte Felcino, Ponte Pattoli, Ponte Rio, Ponte San Giovanni, Ponte Valleceppi, Prepo, Pretola, Ramazzano, Rancolfo, Ripa, Sant'Andrea delle Fratte, Sant'Egidio, Sant'Enea, San Fortunato della Collina, San Giovanni del Pantano, Santa Lucia, San Marco, Santa Maria Rossa, San Martino in Campo, San Martino in Colle, San Sisto, Solfagnano, Villa Pitignano", "section_level": 1}, {"title": "Sousední obce.", "content": "Assisi, Bastia Umbra, Corciano, Deruta, Gubbio, Magione, Marsciano, Panicale, Piegaro, Torgiano, Umbertide, Valfabbrica", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "\"Počet obyvatel\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Perugia (, ) je hlavní město oblasti Umbrie a provincie Perugia v Itálii, asi 20 km Z od Assisi a asi 120 km JV od Florencie. Malebné historické město leží na výrazném vrchu uprostřed zelené krajiny. Je zde sídlo biskupství, dvou univerzit a dalších škol. ", "tgt_summary": "Perugia [, ] ist die Hauptstadt der Region Umbrien in Italien und der Provinz Perugia. Sie hat Einwohner (Stand ).", "id": 1225616} {"src_title": "Antonov An-225", "tgt_title": "Antonow An-225", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Antonov An-225 byl sovětskou konstrukční kanceláří Antonov navržen k přepravě raketových motorů pro raketu Eněrgija a raketoplánu Buran pro sovětský kosmický program. Byl vyvinut jako náhrada letadla Mjasiščev VM-T, konstrukčně vychází z An-124 Ruslan. Původní mise a zaměření letadla AN-225 je podobná s americkými Shuttle Carrier Aircraft (SCA) určenými pro přepravu amerického raketoplánu. První zkušební let se uskutečnil 21. prosince 1988, přičemž šlo o 74minutový let z Kyjeva. Původně měly být zkonstruovány dva letouny An-225, ale pouze jeden (označení CCCP-82060 později UR-82060) byl dokončen. S raketoplánem Buran poprvé Mrija vzlétla 13. května 1989, kdy ho převážela z letiště Žukovskij na kosmodrom Bajkonur. O měsíc později s ním letěla na leteckou přehlídku Paris Air Show do Paříže a na zpáteční cestě se (s Buranem na hřbetě a s troskami na přehlídce havarovaného MiGu-29 v nákladovém prostoru) 19. června 1989 zastavila na ruzyňském letišti. Praha se tak stala druhým zahraničním městem, ve kterém Mrija přistála. Jednalo se však o nouzové přistání, pro poruchu na hydraulice. V září 1989 byla Mrija k vidění v Ostravě-Mošnově na leteckém dni. a zúčastnila se také letecké přehlídky Farnborough Airshow v roce 1990. Kvůli zrušení vývoje raketoplánu Buran byl Antonov 225 v roce 1994 odstaven na letiště v Gostomelu. Po modernizaci motorů a elektroniky se Mrija dostala opět do vzduchu až 7. května 2001, kdy provedla třicetiminutový let okolo letiště, na němž byla řadu let odstavena. Nyní je využívána k obchodní přepravě nákladů flotily Antonov Airlines (ADB). Při některých těchto letech opět (tentokrát plánovaně) přistála v Praze, konkrétně v červenci 2003, 16. června 2004 a 28.–29. září 2006. V lednu 2015 dvakrát přistála na letišti Leoše Janáčka v Ostravě-Mošnově za účelem transportu vojenského materiálu do Afriky. Při letu z Prahy do Taškentu 16. června 2004 vezla Mrija svůj dosud nejtěžší náklad, když převážené zařízení pro budovaný ropovod mělo hmotnost 247 tun. Vzhledem k ekonomickým problémům po rozpadu Sovětského svazu byla stavba druhého stroje přerušena v roce 1994 a jeho nedokončené pozůstatky byly zakonzervovány v továrně společnosti Antonov. V roce 2006 se Antonov rozhodl k dokončení stavby druhého stroje, který měl vzlétnout v druhé polovině roku 2008, což ovšem nebylo realizováno. V květnu 2011 projevilo o tento zakonzervovaný kus zájem ruské ministerstvo obrany a v srpnu 2011 si vyžádalo od ukrajinského výrobce Antonov konkrétní informace a podmínky, za jakých by mohla být druhá An-225 dokončena a modernizována. Z jednání nakonec sešlo. Dlouho nedokončený druhý exemplář obřího ukrajinského letounu Antonov An-225 Mrija přece jen bude létat. Antonov ho dostaví ve spolupráci s čínskou společností Aerospace Industry Corporation of China (AICC)­. Koncem srpna 2016 podepsaly v Pekingu obě firmy smlouvu o spolupráci a završily tím sérii jednání, které vedly od května t.r. Dohoda v první fázi počítá s dokončením druhého stroje; poté by chtěli Číňané vyrábět další kusy těchto letounů v licenci.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Jeho základ je v letadle Antonov An-124, v porovnání s nímž má An-225 rozšířený trup do tvaru válce před a za křídly. Křídla byla také v základech prodloužena, čímž se zvětšilo i rozpětí. Dva dodatečné dvouproudové motory Ivčenko Progress D18T byly namontovány do nových kořenů křídel, a tak má letadlo celkem šest motorů. Podvozek letadla má 32 kol, přičemž některá z nich jsou řiditelná a dovolují letadlu otočit se na 60 metrů široké přistávací ploše. Podobně jako An-124 má i přední podvozek An-225 funkci poklesu, a tak se může náklad snadněji vykládat a nakládat. Dvojitá svislá ocasní plocha je použita hlavně kvůli přepravě těžkých nákladů na hřbetě, které by při klasickém ocasu mohly zapříčinit porušení obtoku vzduchu. Původně byl Antonov An-225 konstruován na celkovou hmotnost 600 tun, avšak v letech 2000 až 2001 podstoupil úpravy, a to zejména zesílení podlahy, čímž se zvýšila celková hmotnost na 640 tun.", "section_level": 1}, {"title": "Rekordy a srovnání s jinými obřími letadly.", "content": "Obě hodnoty jeho maximální vzletové hmotnosti mu přinesly titul nejtěžšího letadla na světě, přičemž je těžší než dvoupodlažní Airbus A380, ačkoli Airbus plánuje na svém letadle A380 zvýšit maximální vzletovou hmotnost na 591,7 tun. Letadlo Boeing 747 Dreamlifter má větší objem nákladového prostoru, totiž 1840 m3. Letadlo Hughes H-4 Hercules známé jako „Spruce Goose“ má větší rozpětí křídel a také větší celkovou výšku, ale je o 20 % kratší a kvůli použitým konstrukčním materiálům je i lehčí. Kromě toho letadlo „Spruce Goose“ letělo jen jedinkrát, a tak je An-225 největším letadlem na světě, které letělo vícekrát. Objem nákladového prostoru je 1220 m3 a jeho rozměry jsou 6,4 metru (šířka), 4,4 metru (výška) a 43,35 metru (délka).", "section_level": 1}], "src_summary": "Antonov An-225 Mrija (\"Мрия\" nebo \"Мрія\", ; v kódu NATO „Cossack“ - «Kozák») je strategický nákladní letoun navržený sovětskou konstrukční kanceláří Antonov během 80. let 20. století; hlavním designérem byl vedoucí konstruktér kanceláře Viktor Tolmačov. Je poháněn šesti dvouproudovými motory a je nejtěžším letadlem, jaké kdy bylo vyrobeno – jeho maximální vzletová hmotnost dosahuje 640 tun. Má také největší rozpětí křídel z všech letadel v provozu. Jediný vyrobený exemplář má ukrajinskou civilní imatrkulaci UR-82060. Vznikla i část druhého draku s mírně odlišnou konfigurací, ale jeho stavba byla v roce 1994 zastavena z důvodu nedostatku finančních prostředků a zájmu, ale v roce 2009 krátce ožila a z 60–70 % byl dokončen. 30. srpna 2016 Antonov souhlasil s dokončením druhého draku pro společnost \"Airspace Industry Corporation of China\" (neplést se společností \"Aviation Industry Corporation of China\") jako přípravu pro zahájení sériové výroby. ", "tgt_summary": "Die Antonow An-225 „Mrija“ (, dt. „Traum“, NATO-Codename \"Cossack\") ist ein von O. K. Antonow in der Sowjetunion entwickeltes sechsstrahliges Frachtflugzeug. Es ist das größte und schwerste Flugzeug der Welt, bis zum Start des \"Stratolaunch Roc\" 2019 auch jenes mit der größten Spannweite. Nur ein einziges Exemplar wurde fertiggestellt und in Betrieb genommen, welches auch die größte zugelassene Startmasse aller bisher gebauten Flugzeuge erreicht.", "id": 2069878} {"src_title": "Highlander (film)", "tgt_title": "Highlander – Es kann nur einen geben", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "V průběhu filmu se prolínají dvě základní časové roviny a místa: Skotsko 16. století a New York roku 1985. Hlavní hrdina Connor MacLeod (Christopher Lambert) se narodil v roce 1518 ve vesnici Glenfinnan na březích Loch Shiel. V roce 1536 je jeho klan ve válce s klanem Fraserů a Connor vyráží do své první bitvy. Spojencem Fraserů je mocný Kurgan (Clancy Brown), který poznal, že Connor je stejně jako on sám \"Nesmrtelný\", a který chce v bitvě Connora zabít dříve, než si tento uvědomí své schopnosti. Žádný z Fraserů s Connorem podle dohody s Kurganem nebojuje, až se náhle Connora zmocní zvláštní bolest, která znamená blízkost jiného Nesmrtelného. Kurgan Connora smrtelně zraní, ale další MacLeodi mu zabrání v setnutí Connorovy hlavy. Když se Connor ze svého zranění druhý den zotaví, klan ho obviní z čarodějnictví a vyžene ho z vesnice. Connor MacLeod se stane kovářem v Glen Coe, kde se ožení s Heather (Beatie Edney). V roce 1541 ho vyhledá jiný, mnohem starší Nesmrtelný, který se sám představí jako Juan Sanchez Villa-Lobos Ramírez (Sean Connery). Vysvětlí mu, že bolest, kterou pocítil při setkání s ním i s Kurganem je \"Oživení\", které nutí Nesmrtelné bojovat jeden proti druhému. Ramírez Connora vycvičí v boji s mečem, zasvětí ho do pravidel světa \"Nesmrtelných\" a jejich prastarého zápasu mezi nimi. Nesmrtelní mohou zemřít jen oddělením hlavy od zbytku těla a jejich vzájemné souboje jsou zakázány na svaté půdě. Až bude zbývat jen hrstka Nesmrtelných, zúčastní se \"Střetnutí\", na jehož konci \"„může zůstat jen jeden“\", který jako vítěz získá \"Odměnu\". Pokud by Odměnu získal zlý Kurgan, byl by to konec dosavadního světa. Později Ramírez také Connorovi řekne, že jeho španělské jméno je jen jedním z mnoha jmen, která již nesl. Toto jméno má z doby, kdy byl hlavním metalurgem krále Karla V., původem je však Egypťan. K boji používá katanu, kterou mu vyrobil Masamune v Japonsku v roce 593 před n. l. Masamune, otec princezny Shakiko, Ramírezovy třetí ženy, byl geniální kovář, který ve výrobě mečů předstihl svoji dobu. Ramírez Connora přesvědčuje, aby opustil Heather, protože jako Nesmrtelný nemůže mít děti a protože jí uvidí stárnout a umírat. To však Connor odmítne. Jednoho dne, když Connor není doma, přijede Kurgan. V souboji zabije Ramíreze a znásilní Heather, o níž si však myslí, že je to Ramírezova žena. Heather Connorovi o znásilnění neřekne, dozví se to až v roce 1985, když se Kurgan vysmívá Ramírezově památce. Connor zůstane s Heather až do její smrti. Po pohřbu spálí jejich dům a cestuje po celém světě, až se nakonec usadí v Americe. Z jiných dob je ve filmu ukázána epizoda z 18. století, kdy se opilý Connor v Bostonu účastní souboje, v němž se opakovaně nechá probodávat mečem od muže, jehož jako manžela zneuctil. Dále v době druhé světové války zastřelí nacistického důstojníka a zachrání mladou dívku Rachel, které musí odhalit, že je nesmrtelný. Postupem času se z Connora stává zahořklý a cynický muž. V New Yorku roku 1985 se odehrává závěrečná série soubojů v rámci Střetnutí zbývající hrstky Nesmrtelných. V této době Connor žije pod identitou obchodníka se starožitnostmi jménem Russel Edwin Nash, pro kterého pracuje zestárlá Rachel. V úvodní scéně filmu Connor v souboji v garážích Madison Square Garden Ramírezovou katanou zabije svého protivníka Imana Fasila. Když ho policie, která již vyšetřuje několik úmrtí stětím hlavy, zadrží v blízkosti místa činu bezprostředně po souboji, podezřívá ho ze spáchání této i předcházejících podobných vražd. Pro nedostatek důkazů ho však musí propustit, ale zůstává jejich hlavním podezřelým. Soudní znalkyně Brenda Wyatt (Roxanne Hart), která je expertkou na historické meče, na místě činu nalezne úlomky z meče starého více než 2000 let. Kvůli svým vědeckým zájmům chce takový meč objevit, a proto se o podezřelého Connora zajímá nad rámec svých povinností vůči policii. Při jeho sledování je svědkem souboje s Kurganem alias Victorem Krugerem, který je však přerušen policií. Brenda také odhalí nesrovnalosti v Connorově současné i dřívějších identitách. Pod tíhou Brendiných důkazů jí Connor o sobě řekne pravdu a zjistí, že se oba do sebe zamilovali. Později se podezřelým z vražd spáchaných useknutím hlavy stává Kurgan, který nakonec unese Brendu, aby Connora donutil k finálnímu souboji. Connorovi se (s malou Brendinou pomocí) podaří svého soupeře porazit a získá Odměnu, která spočívá ve smrtelnosti, ve schopnosti mít děti a v daru telepatie a empatie, pomocí kterých může komunikovat a ovlivňovat nejmocnější a nejchytřejší lidi planety. Do svého nového života Connor vstupuje po boku Brendy.", "section_level": 1}, {"title": "Další údaje.", "content": "Barevný, 105 minut dlouhý film byl natočen v kooprodukci USA / GB. Dynamiku mu režisér dodal videoklipovým pojetím, častými změnami záběrů. Filmová kritika vyzdvihla hudbu Queen, herecké výkony Conneryho i Lamberta, nápad s nesmrtelností, nicméně film byl oceněn rozporuplně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Highlander je britsko americký fantasy akční film z roku 1986, který natočil režisér Russell Mulcahy na motivy příběhu Gregory Widena. Hlavní role hrají Christopher Lambert, Sean Connery, Clancy Brown a Roxanne Hart. Na film navazují další čtyři pokračování a televizní seriály. ", "tgt_summary": "Highlander – Es kann nur einen geben ist ein Spielfilm von Russell Mulcahy aus dem Jahr 1986, den man im weiteren Sinne dem Fantasy-Genre zuordnen kann. Er enthält jedoch auch viele Elemente von Actionfilmen und historischen Filmen. Der Film startete am 28. August 1986 in den deutschen Kinos.", "id": 1689466} {"src_title": "The Smiths", "tgt_title": "The Smiths", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Roku 1982 založili Morrissey a Johnny Marr v Manchesteru The Smiths. Šli však jinou cestou, než která byla tehdy vedena firmou Factory, pod kterou vydávali např. Joy Division, New Order a svou tvorbou se vrátili do první poloviny 60. let – k jednoduchosti a srozumitelnosti. Proto byl první singl se skladbami „Hand In Glove“ a „Handsome Devil“ tak úspěšný. The Smiths se na nich spolehli jen na zvuk kytar a bicích, místy na varhany nebo klavíru. Rozhodujícím momentem je vydání druhého singlu „This Charming Man“, který pojednává o intimním přátelství Jeana Maraise a Jeana Cocteaua. Morrissey je ovlivněn a okouzlen velkými estéty jako Oscar Wilde či právě Cocteau, ale na druhé straně je také fascinován odvrácenou tváří života. Též mu je blízká poetika filmů anglických režisérů z 50. a 60.let.", "section_level": 2}, {"title": "Úspěšný debut.", "content": "První album \"The Smiths\", které vyšlo v roce 1984, bylo označováno za jedno z nejdůležitějších alb roku. Odpor k náhodnému fyzickému sexu, násilí a beznaději se zde střídá s čistým, zidealizovaným citem a tématy těžkého života v okrajových čtvrtí Manchesteru. Morrissey vystupuje s velkým sebevědomím a stále častěji se v tisku vyjadřuje i k otázkám, jež nemají s hudbou nic společného a týkají se jeho osobního života a názorů na svět.", "section_level": 2}, {"title": "Meat Is Murder.", "content": "Rok 1985 je rokem expanze – zájem o The Smiths velmi roste a nezávislá firma Rough Trade je všude propaguje jako kapelu, která se straní elektroniky a nemá nic společného s dekadentní novou vlnou. Druhé studiové album \"Meat Is Murder\" je jednou z prvních desek vydaných nezávislou firmou na CD. Morrissey, který často mluví o celibátu a asketickém způsobu života, zde vyzývá k vegetariánství a také protestuje proti školskému systému ve Velké Británii. Meat is Murder je jediným albem The Smiths, které se vyšplhalo na špici UK charts a v žebříčku se udrželo i následujících 13 týdnů, avšak v USA se album umístilo až na 110 místě. V roce 2003 bylo album umístěno na 295 místo v žebříčku 500 nejlepších alb všech dob renomovaného hudebního časopisu Rolling Stone.", "section_level": 2}, {"title": "The Queen Is Dead.", "content": "V roce 1986 vydávají The Smiths své třetí studiové album s provokativním názvem \"The Queen Is Dead\" (Královna je mrtvá). Album se vyšplhalo na 2 místo ve Velké Británii, v USA na místo 70, což bylo dosavadní nejlepší umístění jejich alba. Deska se setkala s velmi kladným přijetím jak od kritiků, tak i od fanoušků a mnohými je považována za nejlepší počin kapely. V roce 2013 ji britský hudební časopis NME vyhlásil nejlepším britským albem všech dob. Samotné písně se zaobírají osamělostí člověka (Never Had No One Ever), kritikou britské královské rodiny (The Queen Is Dead), hudebního průmyslu (The Boy with the Thorn In His Side), nebo mezilidskými vztahy (I Know It's Over, There Is a Light That Never Goes Out). Nahrávaní alba probíhalo s producentem Stephenem Streetem, který skupině pomáhal už při desce Meat Is Murder. Jak už také bývalo zvykem, všechny texty napsal Morrissey a hudbu složil kytarista Johny Marr.", "section_level": 2}, {"title": "Strangeways, Here We Come a rozpad.", "content": "V letech 1986 - 1987 byli The Smiths na vrcholu, ale i přes vzrůstající úspěch se činnost kapely chýlila ke konci. V červnu 1987 si dal on kapely volno kytarista Johny Marr, s odůvodněním, že je špatně vnímán svými spoluhráči v kapele. O měsíc později kapelu opouští definitivně. Mezi hlavní důvody rozpadu skupiny patří také to, že Morrisseymu se nelíbilo, že Marr spolupracuje s dalšími umělci. Ten si zase stěžoval, že Morrissey chce až příliš často hrát covery písní umělců z 50. a 60. let. Marr to později okomentoval takto: \"\"Byla to poslední kapka, nezakládal jsem kapelu, abych hrál písničky od Cillai Black.\"\" Kapela ještě chvíli zkoušela nahrát nový materiál, ten ale pod hlavičkou The Smiths nikdy nevyšel. Většina z těchto demo verzí byla později dodělána a finální verze písní figurovaly na Morrisseyho debutovém solovém albu Viva Hate. Poslední album kapely Strangeways, Here We Come, bylo vydáno po rozpadu kapely, 28. září 1987. Umístilo se na druhém místě v UK charts. V USA se umístilo na 55 místě, jedná se tedy o nejlépe umístěné album kapely ve Spojených státech. Hlavní singl alba, \"Girlfriend In The Coma\" se umístil na 13. místě v britském žebříčku hitů. Singl také obsahuje cover od britské zpěvačky Cillai Black \"Work Is A Four Letter Word\".", "section_level": 2}], "src_summary": "The Smiths byla anglická rocková hudební skupina, jež působila v letech 1982 - 1987. Jádro skupiny tvořil textař Steven Morrissey a kytarista Johnny Marr, dalšími členy byli baskytarista Andy Rourke a bubeník Mike Joyce. Za své nedlouhé působení vydali 7 desek a téměř 20 singlů. Kritikou byli označeni za jednu z nejvýznamnějších a nejvlivnějších kapel 80. let. V žebříčku 500 nejlepších alb všech dob hudebního časopisu Rolling Stone mají The Smiths čtyři alba. ", "tgt_summary": "The Smiths war eine britische Rockband, die 1982 von dem Gitarristen Johnny Marr und dem Sänger Morrissey in Manchester gegründet wurde. Nach dem Weggang von Marr löste sich die Gruppe im September 1987 auf. The Smiths wurden 2004 vom britischen Musikmagazin NME noch vor den Beatles zum „Most Influential Artist Ever“ gekürt. ", "id": 1797135} {"src_title": "Coca-Cola", "tgt_title": "Coca-Cola", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Bezprostředně poté, co v roce 1860 Albert Niemann poprvé izoloval z listu koky kokain a roku 1862 Wilhelm Lossen objevil jeho chemický vzorec, byla v USA zahájena farmaceutická výroba kokainu. Paralelně si v roce 1863 korsický chemik Angelo Mariani nechal patentovat \"vin Mariani\", Marianiho víno, s přídavkem extraktu koky. Doporučoval jej jako lahodný nápoj a medicínské tonikum pro tělo i duši, které dodá sílu přepracovaným mužům, zesláblým ženám i churavým dětem, posílí mozek i krev, dá svalům sílu a pružnost a zajistí dobré zdraví a dlouhý život. Lékaři nápoj obecně doporučovali na všechny druhy obtíží a jeho rostoucí popularita byla i inspirací ke vzniku Coca-Coly. Coca-Colu vynalezl roku 1886 lékárník doktor John Stith Pemberton v Atlantě v USA. Název i jeho grafické zpracování ve formě dodnes používaného loga navrhl Pembertonův účetní a sekretář Frank Robinson. Poprvé byl nápoj prodáván za 5 centů v lékárně v Atlantě Willisem Venablem 8. května 1886. Zpočátku se prodávalo 9 nápojů denně. Za první rok se tak prodalo Coca-Coly za 50 dolarů, což se ani nevyrovnalo náklaďákům (zejména na reklamu), které činily 70 dolarů. První rok byl tedy ztrátový. Na konci 90. let 19. století se Coca-Cola stala jedním z nejpopulárnějších nealkoholických nápojů. Když se v roce 1888 do čela Coca-Cola Company dostal farmaceut Asa Griggs Candler, vzrostl během 10 let (1890–1900) prodej více než 40×. Hlavním tahounem úspěchu byla reklama. Coca-Cola se prodávala po celých Spojených státech i v Kanadě.", "section_level": 1}, {"title": "Láhev.", "content": "Současný tvar lahve byl patentován v roce 1960, nicméně je v podstatě shodný s tvarem lahve z roku 1915, který navrhl designér Earl R. Dean speciálně pro Coca-Colu, přičemž vycházel z tvaru kokového listu i kolového ořechu. Předchozí dva typy lahví měly klasický válcový tvar. Nejvyšší láhev Coca-Coly na světě je součástí muzea mapujícího historii firmy v nevadském Las Vegas.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze a zákazy Coca-Coly.", "content": "V roce 2005 byla na trh uvedena Coca-Cola Zero, propagovaná jako kola s nulovým obsahem cukru (s výjimkou USA, Kanady a Tchaj-wanu, kde je propagována jako nápoj s 0 kaloriemi). K uvedení nápoje byla nasazena virální kampaň, která rozšiřovala vědomě nepravdivé zprávy o údajné zvažované soudní žalobě kvůli napodobování příchuti produktu. Uvedení v Austrálii doprovázel skandál, ve kterém se přišlo na to, že propagace produktu byla vedena podvrženou předvojovou skupinou; zahrnovala grafitti a spamming odkazující na blog (stejně jako skupina i www stránky se falešně vydávaly za nezávislé). Kampaň byla shledána jako scestná. Coca-Cola Zero určená pro Čínu, Venezuelu a některé další středoamerické země byla v červnu 2009 ve Venezuele zakázána kvůli obsahu problematických umělých sladidel Acesulfamu, Aspartamu a především cyklamátu sodného, který byl v roce 1969 americkým FDA zakázán pro „rakovinotvorné tumory a vrozené vady“.
V srpnu 2012, krátce po skončení letních olympijských her v Londýně, jejichž sponzorem byla Coca-Cola, se pro zákaz Coca-Coly vyslovila další středoamerická země, a to Kolumbie prostřednictvím ministra zahraničních věcí. V lednu 2017 na společnost Coca-Cola Company a Americkou asociaci výrobců nápojů podala americká nezisková organizace „Centrum pro vědu ve veřejném zájmu“ žalobu za to, že klamou zákazníky včetně dětí tím, že zlehčují vliv konzumace slazených nápojů na zdraví, že zlehčují souvislosti se vznikem kardiovaskulárních chorob, obezity a cukrovky. Kauza má potenciál zasáhnout do již rozjeté tendence zdanit slazené nápoje.", "section_level": 1}, {"title": "Složení.", "content": "Zpočátku byl tento nápoj tvořený dvěma hlavními ingrediencemi, výtažky koky a ořechu koly, s obsahem kokainu a kofeinu, a obsahoval také víno. (Podle jiných zdrojů však Coca-Cola byla od počátku nealkoholická a vznikla v důsledku alkoholové prohibice v Atlantě vyhlášené roku 1885.) Brzy z receptury ubylo víno a Coca-Cola se stala nealkoholickým nápojem, který Pemberton propagoval jako posilující prostředek pro osvěžení ducha, proti bolestem hlavy a únavě a pro rekonvalescenci po chřipce. Roku 1888 byla obyčejná voda nahrazena sodovkou. Roku 1903 či 1904 kvůli tlaku veřejného mínění přestal být kokain do Coca-Coly přidáván a byl nahrazen zvýšením obsahu kofeinu. (Oficiálně byl v USA kokain zakázán až roku 1922.) Z chuťových důvodů je však do nápoje přidáván výtažek z koky zbavený kokainu. Odhaduje se, že firma Coca-Cola spotřebuje k výrobě Coca-Coly ročně asi 175 tun koky. Výtažek z koky dodává společnost Stepan Company z Maywoode (New Jersey), která má monopol na import koky z Peru a Bolívie, extrahovaný kokaín (údajně asi 1 % hmotnosti koky) dodává farmaceutické firmě Mallinckrodt Inc. v St. Louis, která má jako jediná firma v USA licenci pro farmaceutické zpracování kokainu. Exkluzivní smlouvu s Coca-Cola Company uzavřela Maywood Chemical Works z New Jersey v roce 1903; v 60. letech 20. století firmu koupila společnost Stepan Chemicals. Coca-Cola se údajně kvůli veřejnému mínění snažila tajit, že nápoj má něco společného s kokou, a v 80. letech 20. století se pokusila přestat výtažek z koky do nápoje přidávat, ale tato změna snížila úspěšnost nápoje, a proto se firma k přidávání výtažku vrátila. Coca-Cola obsahuje až 8 g/l oxidu uhličitého. V únoru 2011 americký server Thisamericanlife.org tvrdil, že odhalil tajnou recepturu na výrobu Coca-Coly, kterou údajně nalezl na fotografii otevřené knihy v listu Atlanta Journal-Constitution z února 1979, kde je údajně kopie původního Pembertonova návodu. Podle tohoto návodu měl nápoj obsahovat tyto ingredience (množství přepočteno z uncí): V současnosti obsahuje z ekonomických důvodů glukózo-fruktózový sirup například v USA, v ČR (od roku 2014) a Slovensku, kdežto cukr v Mexiku či Německu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Coca-Cola, od roku 1944 registrováno v USA také jako Coke (česky zkráceně „kola“), je sladký nápoj hnědé barvy s obsahem kofeinu a bezkokainového výtažku koky. Na trh byl uveden roku 1886, od roku 1892 jej vyrábí The Coca-Cola Company. Dnešní Coca-Cola je již nealkoholickým nápojem a neobsahuje víno ani kokain jako původní verze, od roku 1888 je sycená oxidem uhličitým.", "tgt_summary": "Coca-Cola, kurz Coke, ist ein kohlensäurehaltiges Erfrischungsgetränk der Coca-Cola Company. Sie ist die umsatzstärkste Cola-Marke. Der \"Coca-Cola\"-Schriftzug ist eine weltweit geschützte Wortmarke. ", "id": 390271} {"src_title": "Nantes", "tgt_title": "Nantes", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Prvotními obyvateli oblasti byli Keltové. V roce 56 před K. obsadil Nantes Julius Caesar. Ve 3.st. byla okolo města postavena obranná zeď, jejíž pozůstatky se dochovaly do současné doby. Po pádu Západořímské říše se Nantes stalo součástí Francké říše. Bylo důležitým opěrným bodem proti pronikání Bretonců z oblasti Bretaňského poloostrova. V 10. st. město na čas získali Vikingové. Historicky významný je přístav v Nantes na řece Loiře, který byl v 18. a 19. století jedním z nejfrekventovanějších v Evropě. Díky obchodu se zámořím a hlavně s otroky v této době město nesmírně zbohatlo. Dokumentují to zachovalé měšťanské domy s ozdobnými architektonickými prvky. Se zvyšující se nákladní kapacitou zámořských lodí, které kvůli ponoru trupu musí kotvit v ústí řeky Loire, ztratil přístav svou bývalou slávu a velikost.", "section_level": 1}, {"title": "Město a památky.", "content": "Nantes leží na obou březích řeky Loiry, historická část města \"Centre-Ville\" leží na pravém břehu řeky. V těsné blízkosti a západně od hlavního nádraží \"Gare d'Orleáns\". K hlavním památkám v Nantes náleží katedrála St-Pierre-et-Paul a Vévodský hrad Chateau des Ducs de Bretagne. Centrum města leží západně od hradu a katedrály, k hlavním náměstím náleží Place du Buffay, Place St. Croix, Place Royale a Place du Commerce. Katedrála \"St-Pierre-et-Paul\" se začala stavět v roce 1434 a byla dokončena až v roce 1893. Vyniká zejména gotickým portálem se sochařskou výzdobou. Vévodský hrad, \"Chateau des Ducs de Bretagne\" je goticko-renesanční opevnění z 13. až 16. st. V jednom z paláců hradu je námořní muzeum \"Musée des Salorges\". Západně od hradu leží náměstí \"Place du Buffay\" s kavárnami a prostory pro městské trhy a \"Place St. Croix\" s barokním kostelem \"Saint Croix\". A opět západně po jedné z hlavních ulic starého města, pěší zóně s obchody, \"Rue de la Barillerie\" a \"Rue de d'Oreláns\", se dostaneme na historické náměstí \"Place Royale\" z roku 1790 s fontánou z roku 1865. Na menším náměstí severovýchodně pak stojí neogotický kostel \"Saint-Nicolas de Nantes\" z let 1844 - 69. Jižně od Place Royale leží \"Place du Commerce\" s řadou kaváren a východně leží náměstí \"Place Graslin\" s budovou nanteské opery Théâtre Graslin z konce 18. st. Zvláště v okolí Place Royale, ulice \"Crébillon\" a \"Cambronne\" jsou významné historické měšťanské domy z 18. st.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "\"Počet obyvatel\"", "section_level": 1}, {"title": "Sousední obce.", "content": "Treillières, Orvault, La Chapelle-sur-Erdre, Carquefou, Saint-Herblain, Sainte-Luce-sur-Loire, Bouguenais, Rezé, Saint-Sébastien-sur-Loire, Basse-Goulaine a Vertou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nantes je město v západní Francii ležící na řece Loiře, zhruba 50 km od pobřeží Atlantského oceánu. Jde o hlavní město regionu Pays de la Loire. V \"Nantes\" žije více než 292 000 obyvatel, což z něho činí 6. nejlidnatější město země. V celé metropolitní oblasti žije podle sčítání z roku 1999 711 000 lidí. Ve městě se nachází mezinárodní letiště, které je se zbytkem města spojeno tramvajovými a autobusovými linkami.", "tgt_summary": "Nantes [] (; gallo: \"Naunnt;\" ) ist eine Großstadt im Westen Frankreichs, Präfektur im Département Loire-Atlantique (bretonisch \"Liger-Atlantel\") und Hauptort der Region Pays de la Loire. ", "id": 1219119} {"src_title": "Táhlové ústrojí se šroubovkou", "tgt_title": "Schraubenkupplung", "src_document": [{"title": "Hlavní části šroubovky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Závěsnice.", "content": "Na svorníku, který prochází otvorem v hlavě táhlového háku, jsou pomocí závlačky a podložky upevněny závěsnice (v hantýrce „lašny“), které svým tvarováním umožňují výchylky šroubovky vůči hlavě háku v horizontální rovině. Závěsnice jsou pro svoji snadnou vyměnitelnost dimenzovány jako díl šroubovky s nejmenší pevností při přetržení (mezinárodní provoz 850 kN, vozy lehké stavby 380 kN). Výroba závěsnice se skládá z vykování vnějšího tvaru za tepla a předkování otvoru. Následuje vyvrtání předkovaných otvorů a normalizační žíhání.", "section_level": 2}, {"title": "Čtvercové matice.", "content": "Šroubovka obsahuje dvě čtvercové matice – matici závěsnic a matici třmenu. Matice závěsnic, vykovaná z ocelové tyče, je svými čepy 45 mm pomocí závlaček a podložek otočně upevněna v otvorech závěsnic. V otvoru matice je vytvořen oblý závit pro vřeteno. Čepy matice třmenu nejsou opatřeny otvory pro zajištění závlačkami, protože sevření matice třmenem je provedeno jeho ohnutím za tepla a bez jeho ohřátí nelze matici vyjmout.", "section_level": 2}, {"title": "Vřeteno s objímkou.", "content": "Vřeteno umožňuje svými protisměrnými závity ve čtvercových maticích měnit délku šroubovky. V polovině délky šroubovky je mezi oblé protisměrné závity 50 x 7 (šroubovka 850 kN) za tepla v zápustce nalisována objímka určená k přinýtování rukojeti sloužící k otáčení vřetenem. Závlačkami zajištěné podložky na obou koncích vřetene zajišťují vřeteno proti vyšroubování ze čtvercových matic.", "section_level": 2}, {"title": "Třmen.", "content": "Třmen šroubovky je výkovek z kulatiny průměr 40 mm. Hotový třmen průřezu elipsy (ve vodorovné poloze třmene na výšku 36 mm, na šířku 40 mm) je zakončen oky, ve kterých jsou předkovány a vyvrtány otvory Ø47+0,5mm, do kterých je třmenem za tepla sevřena matice třmenu. V rámci tepelného zpracování je třmen normalizačně žíhán.", "section_level": 2}], "src_summary": "Táhlové ústrojí se šroubovkou je základním podcelkem tradičního a na světě nejrozšířenějšího spřáhla železničních vozidel, u kterého jsou odděleny funkce narážecího a táhlového ústrojí. ", "tgt_summary": "Die Schraubenkupplung, auch UIC-Kupplung oder UIC-Standard-Kupplung, ist die bei den meisten europäischen Eisenbahnfahrzeugen eingesetzte Kupplung. Im Gegensatz zu moderneren Kupplungen kann die Schraubenkupplung nur Zugkräfte übertragen und muss von Hand verbunden oder gelöst werden.", "id": 1733130} {"src_title": "Boeing 747", "tgt_title": "Boeing 747", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "První čistě vojenská varianta \"E-4A\"/\"B\" je používána jako létající velitelské stanoviště pro amerického prezidenta a generalitu v případě atomové války. Zálet E-4A (výr. č. 20682/202) odvozeného z typu \"B747-200B\" proběhl 13. června 1973 a 16. července již letoun převzala jednotka 1.ACCS, 55.SRW na základně Offutt v Nebrasce. Druhý exemplář E-4A (výr. č. 20683/204) poháněla stejná čtveřice motorů Pratt & Whitney JT9D-7W, která stroj 11. září 1973 poprvé vynesla do vzduchu. Třetí letoun E-4A (výr. č. 20684/232) zalétaný 6. června 1974 měl instalované pohonné jednotky General Electric GE CF6-50-E2. Po převzetí USAF byly všechny tři dosud nevybavené stroje postupně předány do dílen společnosti E-Systems, kde v průběhu roku 1974 proběhla instalace avioniky. Požadavek na standardizaci pohonných jednotek následně vedl k náhradě motorů JT9D prvních dvou letounů za výkonnější F103-GE-100. První plně vybavený Boeing E-4A byl předán na marylandské základně Andrews AFB v prosinci 1974, druhý a třetí stroj převzalo velitelství NEACP počátkem následujícího roku. Čtvrtý vyrobený stroj byl vybaven třinácti komunikačními systémy se 46 anténami a zesíleným palubním elektrickým systémem. Jeho označení bylo změněno na E-4B (výr. č. 20949/257) a první let vykonal 29. dubna 1975. Po prověření operačních schopností E-4B podepsalo velitelství USAF v červnu 1980 kontrakt na modifikaci tří předchozích E-4A na standard E-4B. Letouny byly postupně dohotoveny v období let 1983 až 1985. Jumbo Jet zahájil civilní provoz na lince New York–Londýn 21. ledna 1970 se společností PanAm. V roce 2010 se konal první let nejnovější verze Boeingu 747, Boeing 747-8.", "section_level": 1}, {"title": "747SP.", "content": "Dne 3. září 1973 byl společností Boeing oficiálně oznámen přímý vývoj letounu \"Boeing 747SP\", který měl konkurovat dálkovým třímotorovým proudovým strojům McDonnell Douglas DC-10-30. Výroba prvního letounu s kapacitou 321 pasažérů byla zahájena v dubnu 1974 a skončila 19. května 1975 roll-outem v Everetu. Verze SP, určená pro velmi dlouhé tratě, měla v porovnání se základní 747 zkrácený trup o 14,3 m. Maximální povolená přistávací hmotnost tím byla snížena o 50 tun a tak bylo možné instalovat na odtokovou hranu křídla místo složitých tříštěrbinových vztlakových klapek jednoduché klapky. Pro pohon byla vybrána čtveřice dvouproudových dvourotorových motorů Pratt & Whitney JT9D-7A nebo -7F o tahu 209 kN nebo 213 kN. První let se uskutečnil 4. července 1975 a certifikace k provozu byla udělena od 4. února 1976. V rámci letových zkoušek Boeingu 747-100SP bylo provedení přistání a vzletu z nejvýše položeného letiště na světě v bolivijském La Paz. V rámci testů byl rovněž proveden let bez mezipřistání Mexico City-Bělehrad v bývalé Jugoslávii o délce 11 600 km. Na pravidelné linky byla nová verze 747 nasazena v dubnu 1976, všech 12 objednaných strojů pak bylo dodáno do července. Prvním odběratelem se stala dopravní společnost Pan Am, která své stroje nasadila na linkách New York a Los Angeles-Tokio bez mezipřistání. Druhý dodaný stroj z celkem pěti dopravci Pan Am, pojmenovaný „Clipper Liberty Bell“, byl využit k propagační akci obletu světa pouze s dvěma mezipřistáními. Z letiště JFK stroj se 130 cestujícími odstartoval 1. května 1976 do Dillí přes Tokio zpět do New Yorku, kde \"Clipper Liberty Bell\" přistál 3. května. Čistá doba letu činila 39 hodin 25 minut 53 sekundy, za řízením se střídali kapitán Walter H. Mullikin, další dva piloti Albert A. Frink a Lyman G. Watt, palubními inženýry byli Frank Cassanti a Edward Schields. Výkony tohoto etapového letu se dostaly také do oficiálních tabulek FAI. Druhým zákazníkem 747SP se stal dopravce South African Airways, který své letouny nasadil na linku Johannesburg-Londýn. Letecká společnost Iran Air 747SP používala na lince Teherán-New York, Syrian Air pak 747SP využívala na trati Damašek-Londýn.", "section_level": 2}, {"title": "Varianty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "747-8.", "content": "Boeing 747-8 je nejnovějším verze Boeingu 747, oficiálně byla představena v roce 2005 a její první let se konal v roce 2010. Největšími novinkami bylo prodloužení, větší kapacita a o 32 % úspornějíší provoz oproti Boeingu 747-400. Do listopadu 2016 dostala společnost 124 dodávek, přičemž již bylo 109 strojů bylo dodáno.", "section_level": 2}, {"title": "Boeing VC-25A (Air Force One).", "content": "Letadlo VC-25A je schopno uletět 12 600 km (7 800 mil), což je délka jedné třetiny obvodu Země bez doplnění paliva (na stránkách Bílého domu je však uváděno, že letadlo dokáže uletět až jednu polovinu obvodu Země). Letadlo je možné tankovat za letu. Může pojmout víc než 70 pasažérů. Každý z těchto letounů stál přibližně 325 milionů USD. V roce 2015 bylo rozhodnuto o náhradě strojů novějšími letouny, založenými na modernější verzi Boeing 747-8. Vyrobeny byly 2 kusy.", "section_level": 2}, {"title": "Uživatelé.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Současní.", "content": "Seznam největších současných uživatelů v listopadu 2016, kteří vlastní více než 10 strojů. Celkově bylo v červenci 2016 v provozu 515 letounů tohoto typu:", "section_level": 2}, {"title": "Specifikace.", "content": "Zdroje: Boeing 747 specifications, 747 airport planning report, 747-8 airport brochure", "section_level": 1}], "src_summary": "Boeing 747 (často přezdíván Jumbo Jet) je dálkový širokotrupý čtyřmotorový proudový dopravní a nákladní letoun. Byl prvním vyráběným širokotrupým letadlem a jeho výrazné druhé patro v přední části jej učinila jedním z nejznámějších letadel. Vyvinut byl společností Boeing ve Spojených státech a původně měl mít o 150 procent větší kapacitu než velký komerční letoun šedesátých let - Boeing 707. Do služby vstoupil v roce 1970 a po dobu 37 let držel rekord kapacity cestujících. ", "tgt_summary": "Die Boeing 747, auch Jumbo-Jet in Anlehnung an den Elefanten „Jumbo“, ist ein vierstrahliges Großraumflugzeug des amerikanischen Flugzeugherstellers Boeing, das seit seiner Entwicklung in den 1960er-Jahren über mehrere Jahrzehnte das weltgrößte Passagierflugzeug war. Es absolvierte am 9. Februar 1969 seinen Erstflug und gehört zu den bekanntesten und meistgenutzten Flugzeugtypen. Die Maschine wird hauptsächlich für zivile Zwecke eingesetzt. Charakteristisch für die Silhouette der Boeing 747 ist ihr „Buckel“ (Oberdeck), in dem sich über dem Hauptfluggastdeck unter anderem das Cockpit befindet. Das Oberdeck wurde bei den Passagierversionen im Laufe der Entwicklung verlängert und zu einem immer größeren zweiten Fluggastdeck erweitert, das sich in neueren Varianten über das vordere Drittel der Flugzeugkabine erstreckt. Alle Varianten mit langem Oberdeck haben beidseitig große Notausstiegstüren in der Mitte der oberen Kabine. ", "id": 325894} {"src_title": "Northrop B-2 Spirit", "tgt_title": "Northrop B-2", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Na konci 70. let začal americké ministerstvo obrany znepokojovat fakt, že u potenciálních protivníků USA došlo k výraznému zlepšení systémů protivzdušné obrany. Hrozilo, že konvenční strategické bombardéry, jakými byly B-52 Stratofortress nebo v té době vyvíjený B-1 Lancer, se brzy stanou zastaralými. Proto se americká vláda rozhodla pro zahájení vývoje technologicky pokročilého bombardéru, který by byl schopen doletět na velké vzdálenosti, nepozorovaně proniknout nepřátelskou protivzdušnou obranou a shodit munici na cíl. V září 1980 stanovilo americké letectvo požadavky na tento nový bombardér, který byl v USA známý jako \"Advanced Technology Bomber (ATB)\". Do soutěže na vývoj nového letadla se přihlásily dva týmy, každý ze dvou společností. První dvojici tvořily firmy Northrop a Boeing, druhý tým se skládal z firem Lockheed a Raytheon. Vítězem soutěže se stal v říjnu 1981 návrh letadla od týmu Northrop/Boeing. Následně byla uzavřena smlouva na dodávku dvou testovacích konstrukcí draku letadla, jednoho létajícího prototypu a pět předsériových letadel. V 80. letech představovaly náklady vývoj B-2 23 miliard dolarů. Původní plán počítal vedle pěti předsériových letadel s výrobou dodatečných 127 bombardérů. S rozpadem Sovětského svazu a pozdějšími škrty ve výdajích na obranu došlo ke zredukování původně plánovaného počtu strojů B-2 na 75 kusů. Později se toto množství snížilo jen na 20 letadel, které doplnil jeden prototyp, nazvaný \"Spirit of America\". Celková produkce bombardérů B-2 \"Spirit\" tak dosáhla 21 strojů. Během celého programu společnost Northrop Grumman úzce spolupracovala s americkým letectvem, což se sice pozitivním způsobem odrazilo na konečném výsledku, ale na druhou stranu to však vývoj letadla mírně zpomalilo. V polovině 80. let totiž USAF upravilo zadání, které původně požadovalo bombardér přizpůsobený k letu ve vysokých letových hladinách. Nový požadavek na letadlo, které by bylo schopné i letu nízko nad terénem způsobil navýšení nákladů a zpoždění celého projektu o dva roky. První veřejné představení bombardéru B-2 se uskutečnilo v roce 1988 a v červenci 1989 se vznesl do vzduchu \"Spirit of America\" jako první z bombardérů B-2. Počátečních operačních schopností dosáhla letka B-2 v dubnu 1997. I když vývoj B-2 patřil k mimořádně utajovaným vojenským projektům, i přesto byly zaznamenány dva incidenty týkající se úniku informací. V prosinci 1984 byl zatčen zaměstnanec firmy Northrop Thomas Cavanagh při pokusu o prodej tajných materiálů o projektu B-2. Dokumenty zřejmě pašoval z továrny Pico Rivera, kde se stealth bombardéry vyráběly a snažil se je prodat sovětské tajné službě za 25 000 amerických dolarů. 42letý zaměstnanec Northrop se zkontaktoval sovětskými diplomaty netuše, že jeho telefonát je odposloucháván federálními agenty. Ti ho následně vylákali na setkání a zatkli. I když nakonec k žádnému úniku informací nedošlo, Thomas Cavanagh byl za tento pokus odsouzen na doživotí. V roce 2011 byl na 32 let odsouzen Noshiro Gowadia, který pracoval na vývoji pohonného systému pro B-2. Důvodem bylo, že za úplatek 110 000 amerických dolarů vyzradil utajované technologie čínské vládě, která je potřebovala pro vývoj řízené střely se sníženým tepelným vyzařováním.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Typ konstrukce, která byla použita u bombardéru B-2, se označuje jako létající křídlo, protože při ní zcela chybí trup a svislé ocasní plochy. Při tvorbě návrhu nového bombardéru firma Northrop propracovala projekty letadel XB-35 a YB-49 z konce 40. let, které se nikdy nedočkaly sériové výroby.Zajímavostí je, že rozpětí křídel B-2 je 52,4 m, což je identický rozměr, jaký měl i jeho o 40 let starší předchůdce YB-49. Podél celé odtokové hrany křídla, kromě výfukového prostoru bezprostředně za motory, se nachází devět velkých ovládacích ploch. Vnější pár pohyblivých ploch plní funkci brzdových kormidel. Každá z těchto ploch se skládá ze dvou částí, které se mohou pohybovat směrem nahoru nebo dolů. Mohou pracovat symetricky jako aerodynamické brzdy nebo asymetricky jako kormidla. Pohybující se brzdová kormidla však zvyšují radarový odraz letadla, proto v době, kdy B-2 vstupuje do bojové zóny musí být zamčené. Předpokládá se, že v takové situaci letadlo zatáčí pomocí rozdílného tahu motorů. Dalších šest ovládacích ploch se používá hlavně jako výškovky, avšak nejvzdálenější pár může při nízkých rychlostech plnit i funkci křidélek. V prostoru mezi výstupními tryskami se nachází poslední ovládací plocha, která eliminuje podélné kývání, způsobené vertikálními nárazy vzduchu v nízkých výškách. Společnost Boeing se jako druhý člen týmu podílela na dodání vnějších křídel, zadní centrální části, palivového systému, zbraňového systému a podvozku. Northrop byl zodpovědný za přední centrální část letadla, kokpit, náběžné a odtokové hrany, ovládací plochy, jakož i finální montáž a celkovou koordinaci projektu. Z povrchu letadla bylo odstraněno množství hran, běžně se nacházejících na konvenčních letadlech, čímž se výrazně zredukoval odraz radarových vln. Některé plochy jsou potaženy materiálem, absorbujícím radarové vlny (RAM). Hlavní podvozek je čtyřkolový, umístěný je hned vedle motorů a zatahuje se směrem dopředu. Přední dvoukolový podvozek se zatahuje směrem dozadu. Ve srovnání s předcházejícími americkými bombardéry došlo u B-2 k výraznému snížení posádky. Zatímco posádka B-52H Stratofortress skládá z 5 členů a posádka B-1B Lancer ze čtyř členů, letadlo B-2 má pouze dva piloty. Ti sedí v kabině vedle sebe, přičemž nalevo je místo hlavního pilota a napravo sedadlo velitele mise. Velitel mise je primárně odpovědný za navigaci a za plnění úkolů v roli operátora zbraňových systémů, ale tyto funkce může v případě potřeby provádět i pilot. Každý člen posádky má k dispozici čtyři barevné CRT monitory. B-2 je vybaven rádilokátorom AN/APQ-181 od společnosti Hughes Aircraft (v současnosti Raytheon). Navigaci letadla zajišťují dva systémy, které mohou pracovat samostatně, ale vyšší přesnosti se dosahuje při použití obou systémů současně. Jedním z nich je inerciální systém Kearfott a druhým astronomicko-inerciální systém Northrop NAS-26. NAS-26 byl původně vyvinut pro řízené střely dlouhého doletu Snark. Určování aktuální polohy letadla probíhá na základě předem vybraných hvězd a funguje i přes zamračenou denní oblohu. Klíčovým prvkem tohoto systému je stabilizovaný elektrooptický teleskop, který je umístěn nalevo od kabiny posádky. Letadlo je poháněno čtyřmi dvouproudovými motory General Electric F118-GE-100, z nichž každý má tah 77 kN. F118-GE-100 byl vyvinut z motoru F101-X, použitém v stíhacích letadlech F-14. Maximální rychlost B-2 je 915 km/h a maximální dostup představuje 15 200 m. Bombardér doletí bez tankování 11 100 km, přičemž s jedním tankováním ve vzduchu dokáže prodloužit tuto vzdálenost na 18 500 km. B-2 může dostávat palivo během letu pomocí nástavce, který se nachází za kokpitem. Nasávací otvory pohonné soustavy jsou esovitého tvaru, aby ukryly kompresor motoru před radiolokátorem nepřítele. Jejich okraje jsou zoubkované, aby se rozptýlily vlny nepřátelských radarů a nedošlo k jejich návratu zpět ke zdroji. Výfukové plyny z motoru jsou ochlazovány, aby se snížila tepelná stopa letadla a minimalizovala možnost odhalit a sledovat bombardér nepřátelskými infračervenými detekčními systémy. Výzbroj je ukryta ve dvou pumovnicích, z nichž každá pojme 9 tun pum nebo řízených střel. B-2 může nést širokou škálu konvenční munice, ale i jaderné bomby typu B61 a B83 v počtu 16 kusů. Z konvenčních neřízených pum jsou to Mk 82 o hmotnosti 227 kg a Mk 84 o hmotnosti 907 kg. Jejich řízeným ekvivalentem, který byl do B-2 integrovaný, jsou pumy GBU-38 a GBU-31, vybavené systémem inerciálního a satelitního navádění. Plně naložený bombardér unese až 80 kusů Mk 82/GBU-38 nebo 16 pum Mk 84/GBU-31. Aby se při útoku na nepřátelské cíle zvýšily šance B-2 na přežití, dostaly bombardéry do výzbroje i pumy AGM-154 JSOW. Ty při vhození ve vysoké letové hladině dokáží klouzavým letem překonat vzdálenost až 130 km. Přesně zasáhnout cíl jim umožňuje GPS navigace v kombinaci s infračerveným naváděním v závěrečné fázi letu. K ještě větší minimalizaci ztrát v případě možného konfliktu přispívá integrace řízené střely AGM-158 JASSM. Ta umožňuje bombardéru zaútočit na dobře chráněné cíle ze vzdálenosti 370 km, aniž by se vystavil většímu riziku.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "Bombardéry B-2 byly poprvé bojově nasazeny války v Kosovu v rámci operace Spojenecká síla (\"Operation Allied Force\", operace NATO) dne 24. března 1999. Při prvním náletu vzlétly dva B-2 ze základny Whiteman, přeletěly do Evropy a shodily 32 pum na několik cílů v Srbsku. Po ukončení bojové fáze mise a po 31hodinovém letu se vrátily zpět na domovskou základnu v Missouri. Kromě prvního nasazení letounů B-2 měly bojovou premiéru i satelitem naváděné pumy JDAM. Přestože se bombardéry B-2 zúčastnily pouze 1% bojových misí, byly odpovědné za zničení 33% všech srbských cílů. Šest letadel B-2, které byly nasazeny v operaci \"Spojenecká síla\", zrealizovalo celkem 45 náletů a shodilo 656 pum JDAM. 7. října 2001 během operace Trvalá svoboda (Operation Enduring Freedom) byl bombardér B-2 prvním, který vletěl do afghánského vzdušného prostoru a bombardoval cíle teroristů hluboko ve vnitrozemí. Během této mise absolvovali piloti B-2 časově nejnáročnější bojovou operaci v historii, kdy jejich let trval celkem 44 hodin. V březnu 2003 zahájily B-2 tzv. operaci Irácká svoboda (Operation Iraqi Freedom), během níž šest těchto bombardérů zničilo celkem 92 cílů. Jedním z těchto cílů byl i bunkr v Bagdádu, o kterém se americké velení domnívalo, že slouží jako úkryt Saddáma Husajna. Bombardéry B-2 vzlétaly poprvé ne z území USA, ale ze základny Diego García v Indickém oceánu a z neznámé základny v Anglii. Během celé operace uskutečnily letadla B-2 49 bojových misí, během nichž shodily více než 680 000 kg munice. 20. března 2011 vzlétly tři bombardéry B-2 ze základny Whiteman v Missouri. V rámci operace \"Úsvit Odysei\" (Operation Odyssey Dawn) shodily 40 pum na letiště v Libyi s cílem zničit vzdušné síly Muammara Kaddáfího. 18. ledna 2017 uskutečnilo americké letectvo ve spolupráci s libyjskou vládou národní jednoty nálety na militanty z teroristické skupiny Islámský stát v Libyi. Cílem bombardování se staly dva odlehlé tábory přibližně 45 kilometrů jihozápadně od města Syrta. Útok provedla dvojice bombardérů B-2, která vzlétla ze své domovské základny Whiteman v Missouri. Celá mise včetně návratu zpět na základnu trvala 34 hodin. Zúčastnilo se jí i 15 tankovacích letadel KC-135 a KC-10. Bombardéry při ní svrhly 108 pum GBU-38 o hmotnosti 227 kg. Po úvodním náletu strategických bombardérů zaútočily na tyto cíle ještě bezpilotní letouny MQ-9 Reaper střelami AGM-114 Hellfire. Odhaduje se, že o život přišlo asi 80 bojovníků Islámského státu. Vzhledem k tomu, že letová hodina bombardérů B-2 stojí 130 000 USD, byla celá tato operace mimořádně drahá. Po započítání provozních nákladů a ceny svržené munice lze konstatovat, že celkové náklady na misi překročily výši 11,5 mil. USD.", "section_level": 1}, {"title": "Nehody.", "content": "23. února 2008 havaroval bombardér B-2 Spirit of Kansas při vzletu ze základny Andersen na ostrově Guam. Příčinou havárie byla zjištěná vlhkost ve třech senzorech v důsledku čehož dostával systém řízení letu nesprávné informace o rychlosti letu a úhlu náběhu. To způsobilo, že letadlo při vzletu začalo prudce stoupat a zároveň se naklánět doleva. Z toho důvodu se levé křídlo dostalo do styku se zemí a následně stroj havaroval. Oba piloti se stihli katapultovat a nehodu se jim podařilo přežít.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam bombardérů B-2.", "content": "pozn.: AV-12 \"Spirit of Kansas\" se zřítil 23.2.2008 krátce po vzletu z Andersen AFB na ostrově Guam. Pozdější avionika a výstroj umožnila používat JSOW a GBU-28. Spirit může také nést střely AGM-158 JASSM.", "section_level": 1}], "src_summary": "Northrop Grumman B-2 Spirit je americký víceúčelový strategický bombardér, využívající technologii stealth, díky které může snadno pronikat i nad velmi dobře střežená území. Konstrukce je převážně z uhlíkových kompozitů a je velmi náročná na údržbu. Letoun se ale díky ní omezuje na minimum množství vyzářených či odražených zvukových, infračervených, optických i radarových signálů. ", "tgt_summary": "Die Northrop B-2 \"Spirit\" ist ein vierstrahliger strategischer Bomber des US-amerikanischen Herstellers Northrop. Die als Nurflügler ausgelegte B-2 ist der bekannteste Tarnkappenbomber ( \"stealth bomber\") und gilt als das bei weitem teuerste Kampfflugzeug der Welt. Sie wird ausschließlich von der United States Air Force eingesetzt. ", "id": 2076039} {"src_title": "Menachem Begin", "tgt_title": "Menachem Begin", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v Brestu, který tehdy patřil carském Rusku, než se stal v jeho pěti letech součástí Druhé Polské republiky, jako nejmladší ze tří dětí Ze'eva Dova Begina (též Bieguna) a Chasji, rozené Korsovské. Měl sestru Rachel a bratra Herzla. Jeho narození připadlo na \"šabat nachamu\" („šabat útěchy“), což je označení šabatu následujícího po postním dni Tiš'a be-av. Z toho důvodu mu rodiče dali jméno Menachem, což znamená „utěšitel“. Matka pocházela z rabínské rodiny, zatímco otec, obchodník se dřevem, byl horlivý sionista a obdivovatel Theodora Herzla, angažující se v místní židovské obci. Když se Ze'ev Dov Begin v srpnu 1904 se svým přítelem Mordechajem Scheinermanem (jehož vnukem byl Ariel Šaron) dozvěděl o Herzlově smrti, chtěli za něj v místní synagoze pronést kadiš, modlitbu za zemřelé. Brestský rabín, který si Herzla uctít nepřál, to však zakázal, a tak dvojice vyrazila dveře zamčené budovy, aby se dostala dovnitř a mohla tak učinit. Scheinermanova manželka Mirjam, povoláním porodní asistentka, o devět let později pomohla Menachemu Beginovi na svět. Byl vychováván v duchu židovských tradic a nacionalismu. Získal tradiční židovské vzdělání v chederu (židovské základní škole) a po jeho absolvování začal studovat na škole tachkemoni, náležící nábožensky-sionistickému hnutí. V devíti letech vstoupil do levicově-sionistické mládežnické skupiny ha-Šomer ha-ca'ir. Již tehdy se začal zajímat o řečnické umění a o rok později přednesl směsicí hebrejštiny a jidiš svůj první veřejný projev. Ve čtrnácti letech jej rodiče poslali do polského gymnázia, kde se stal občasným terčem antisemitských útoků. V šestnácti letech (podle některých zdrojů v patnácti) se zhlédl v myšlenkách revizionistického sionismu, opustil ha-Šomer ha-ca'ir a vstoupil do revizionistického mládežnického hnutí Bejtar. V roce 1931 začal studovat práva na Varšavské univerzitě. V Bejtaru mezitím rozpoznali Beginovy kvality, díky čemuž se roku 1932 stal členem výkonného vedení tohoto hnutí v Polsku s odpovědností za organizační záležitosti. Promoval v roce 1935, ale právnickou praxi nikdy nevykonával. V té době se stal žákem Vladimira Žabotinského, zakladatele hnutí revizionistického sionismu, s nímž se v roce 1937 názorově střetl na Světovém kongresu Bejtaru v Krakově kvůli svému požadavku na radikální změnu politiky s cílem dobytí židovské domoviny silou, s čímž se Žabotinský neztotožnil. Postupně stoupal v hierarchii tohoto mládežnického hnutí; v roce 1936 stanul v čele jeho československé pobočky a o dva roky později se stal vedoucím polského Bejtaru, což byla jedna z nejvlivnějších vedoucích pozic v evropských židovských komunitách před holocaustem. V rámci náboru nových podporovatelů a členů cestoval po celém Polsku a aby ušetřil, nocoval v domech členů hnutí. Během jedné takové návštěvy poznal svou budoucí manželku, Alizu Arnoldovou (1920–1982), která byla dcerou jeho hostitele. O dva roky později se 29. května 1939 vzali Na svatbě byli oba oblečeni do uniforem Bejtaru. Po vypuknutí druhé světové války se počátkem září 1939 Beginovi podařilo pro sebe a manželku zajistit výjezdní víza, díky nimž se chtěli dostat nejprve do Rumunska a posléze lodí do britské mandátní Palestiny. Kvůli německému bombardování železničních tratí putovali pěšky a 13. září dorazili do města Włodawa, nacházejícího se asi 60 kilometrů jižně od Brestu. Odtud se nejprve vydali na východ, nakonec se ale rozhodli, že odejdou do Vilna (dnešní Vilnius v Litvě), toho času již obsazeného Rudou armádou na základě paktu Ribbentrop-Molotov. Dorazili tam 28. října, tedy v den, kdy Sovětský svaz předal město a okolí Litvě, a žili zde téměř rok.", "section_level": 1}, {"title": "V britské mandátní Palestině.", "content": "Bezprostředně po svém příjezdu kontaktoval velení revizionistické vojenské organizace Irgun. Na podzim 1942 se ještě coby polský voják ujal pozice vůdce Bejtaru v mandátní Palestině. Po půl roce však bylo zřejmé, že se jeho povinnosti vyplývající z této funkce neslučují se zařazením v polské armádě. Přátelé na něj proto naléhali, aby dezertoval, což však odmítl (podle historika Howarda Sachara však tímto způsobem armádu skutečně opustil). Nakonec byl po sérii jednání s vedením polských sil demobilizován v listopadu nebo prosinci 1943. Podrobnosti se však různí. Podle Beginova spolupracovníka Arje Ben Eli'ezera se dočkal úplného propuštění z armády se ctí. Politolog Amos Perlmutter naproti tomu uvedl, že byl propuštěn pouze na rok, aby se v rámci židovské delegace vydal do Spojených států usilovat o podporu polské exilové vlády. K vypravení delegace však nedošlo a Begin již zpět do armády povolán nebyl. V březnu 1943 se Beginovi narodil syn Binjamin Ze'ev (znám jako Benny), později měli s manželkou ještě dcery Chasju (* 1946) a Leu (* 1948). Po uvolnění z armády byl osloven vedením Irgunu s nabídkou, aby se stal jeho velitelem. S ohledem na vývoj druhé světové války, informace o holocaustu a britské trvání na imigračních kvótách pro židovské uprchlíky, se totiž tato vojenská organizace rozhodla obnovit odboj proti Britům a vypovědět závazek neútočení. Bylo však třeba učinit zásadní změny v jejím vedení. Od roku 1941 byl totiž velitelem Ja'akov Meridor, který pro tuto funkci postrádal jak charisma, tak autoritu. Ani jedna z těchto vlastností naopak nechyběla Beginovi, který nabídku přijal a v prosinci 1943 se stal novým velitelem Irgunu. Následně vytvořil nový generální štáb, sestávající z Arje Ben Eliezera, Elijahu Lankina a Šlomo Lev Amiho, který na svém prvním zasedání schválil bezodkladné vyhlášení odboje proti Britům. K tomu nakonec došlo 1. února 1944, kdy Irgun vylepil po celé mandátní Palestině plakáty s názvem „Prohlášení povstání“ (). V textu se mimo jiné psalo:", "section_level": 1}, {"title": "Vzpoura proti mandátní správě.", "content": "Begin tak dal otevřeně najevo, že chce předání vlády nad mandátní Palestinou dosáhnout dlouhotrvající kampaní destrukce. Uvědomoval si však nezbytnost vítězství Spojenců nad Německem, a proto rozhodl, že Irgun nebude napadat britská vojenská zařízení dokud válka trvá. Cílem prvního útoku se symbolicky staly imigrační úřady, které byly 12. února současně napadeny v Jeruzalémě, Tel Avivu a Haifě. Následovaly útoky na finanční úřady zodpovědné za výběr daně z příjmů, policejní stanice a sídla zpravodajské služby. Často spolupracoval s Lechi (radikální skupinou, která se od Irgunu odtrhla v roce 1940, známou též jako Sternova skupina), a to navzdory zákazu ze strany Židovské agentury, neoficiální židovské vlády v mandátní Palestině, která požadovala ukončení násilí proti Britům. V září 1944 se Begin zúčastnil schůzky s představiteli hlavní židovské vojenské organizace Hagana, kteří se jej neúspěšně snažili přesvědčit, aby", "section_level": 2}, {"title": "Vznik Izraele.", "content": "V důsledku emocí předcházejících konci britského mandátu vypukla v Palestině v letech 1947 až 1948 občanská válka mezi Židy a Araby. V odvetných opatřeních na zabíjení Židů spáchal Irgun celou řadu bombových útoků proti arabským civilistům, při nichž zahynuly desítky lidí. Během občanské války došlo k obléhání Jeruzaléma, při němž bylo jeho židovské obyvatelstvo postupně odříznuto od zásobování. V dubnu 1948 zahájila Hagana operaci Nachšon, jejímž cílem bylo ovládnutí přístupového koridoru do Jeruzaléma obsazením strategických návrší a sousedních arabských vesnic. Jednou z nich měl být i Dejr Jásin, nacházející se západně od Jeruzaléma. Na vesnici ale nakonec 9. dubna zaútočily oddíly Irgunu a Lechi, čítající dohromady 110–120 mužů. Setkali se však s tuhým odporem a dostali se pod palbu odstřelovačů a místních obyvatel, a třetina z nich padla nebo byla zraněna. Zbývající muži se nakonec rozhodli oblast vyčistit pomocí ručních granátů a výbušnin. Dohromady během osmihodinové bitvy zemřelo mezi 110 a 250 Arabů (arabské zdroje uvádí 110 obětí, židovské 200–250 obětí), mezi nimiž byli muži, ženy i děti. Od masakru se distancovala jak Hagana, tak Židovská agentura. Události v Dejr Jásinu později přispěly k exodu Arabů, jejichž strach a paniku ještě umocnili jejich představitelé, kteří v rozhlase lživě tvrdili, že irgunisté během útoku znásilnili arabské ženy (někteří arabští představitelé nicméně k exodu otevřeně vyzývali). Begin později ve svých pamětech k celé události poznamenal: Dne 14. května 1948 byla vyhlášena nezávislost státu Izrael, který ještě téhož dne napadly sousední arabské státy v izraelské válce za nezávislost. Následující den vystoupil Begin v rozhlasovém vysílání s projevem k národu. V něm kromě", "section_level": 1}, {"title": "Politikem v opozici.", "content": "S blížícími se prvními izraelskými parlamentními volbami Begin založil, spolu s dalšími někdejšími členy nejvyššího vedení Irgunu, v srpnu 1948 politickou stranu Cherut („Svoboda“). Jejími členy byli zpravidla bývalí irgunisté a politickým programem se řadila k izraelské pravici. Z hlediska ideologie šlo o nacionálně-liberální stranu podporující soukromé podnikání, redukci státní správy a zrušení vojenské správy arabského obyvatelstva. Zároveň však odmítala možnost repatriace palestinských Arabů, kteří ze země utekli, neboť takový krok považovala za ohrožení národní bezpečnosti. V rámci zahraničně-politické agendy zastávala radikální postoje a byla pro teritoriální expanzi. Neuznávala například legitimitu Jordánského království a volala po jeho začlenění pod Izrael. V listopadu 1948 se Begin vydal na cestu po Spojených státech v rámci předvolební kampaně k izraelským parlamentním volbám. Během jeho pobytu v USA vyšel v deníku \"The New York Times\" otevřený dopis skupiny prominentních židovských intelektuálů v čele s Albertem Einsteinem a Hannou Arendtovou, v němž byl Beginův Cherut popsán jako strana „svou organizací, metodami, politickou filosofií a sociálním apelem podobná nacistickým a fašistickým stranám“. Zároveň jej obvinili z „kázání směsice ultranacionalismu, náboženského mysticismu a rasové nadřazenosti“. Cherut ve volbách, které proběhly v lednu 1949, nakonec získal 11,5 % hlasů a 14 poslaneckých mandátů, čímž se stal čtvrtou nejsilnější parlamentní stranou. Předseda vítězného Mapaje, David Ben Gurion, však zásadně odmítl možnost jeho účasti ve vládě, neboť byl přesvědčen, že usiluje o zničení demokracie. Před formováním vlády vyslovil zásadu, že se na ní mohou podílet všechny strany „bez Cherutu a Maki [komunistů]“. Později, již jako premiér, odmítal vyslovit Beginovo jméno, a namísto toho používal různé pohrdavé výrazy, jako například „dvorní šašek“ či „muž, který obvykle sedí vedle poslance Badera“. Cherut se díky svým postojům, předsedovi a provázanosti s Irgunem dostal do izolace, a na dlouhá léta se stal hlavní opoziční stranou. Begin byl nicméně v prvních parlamentních volbách zvolen poslancem, a mandát člena Knesetu zastával nepřetržitě následujících 35 let v deseti funkčních obdobích, a to až do srpna 1984. Zároveň se stal vůdcem opozice, v jejímž čele stál v letech 1949–1967 a 1970–1977. V těchto obdobích zasedal střídavě ve dvou výborech parlamentu, konkrétně v zahraničním a branně-bezpečnostním výboru, a výboru pro ústavu, právo a spravedlnost. Byl zarputilým kritikem Ben Gurionovy vlády a již tři měsíce po volbách vyvolal v dubnu 1949 neúspěšné hlasování o její nedůvěře kvůli podepsání dohody o příměří s Jordánskem. V roce 1950 vyšla v hebrejštině jeho z části autobiografická kniha („Povstání“), ve které se věnoval vývoji Irgunu od jeho vzniku, přes boj proti Britům a Arabům až po válku za nezávislost. O rok později byla přeložena do angličtiny, v níž ji četli jak příslušníci Irské republikánské armády (IRA), kteří ji používali jako manuál guerrilového boje, tak Nelson Mandela, jehož povzbudila v boji proti jihoafrickému apartheidu. Ve druhých parlamentních volbách, které se konaly předčasně v červenci 1951, Cherut znatelně oslabil, když získal jen 8 poslaneckých mandátů. Výsledek na Begina dolehl natolik, že zvažoval odchod ze všech politických funkcí a odmítal formálně přijmout svůj poslanecký mandát. Nakonec však vedl k ještě militantnější politice vůči vládnímu Mapaji.", "section_level": 1}, {"title": "Ministerským předsedou.", "content": "Předčasné parlamentní volby ze 17. května 1977 znamenaly historický předěl v izraelských dějinách. Hlavní levicová strana Ma'arach, která do té doby stála v čele všech izraelských vlád (dříve jako Mapaj), v nich utrpěla těžkou porážku, a vůbec poprvé od vzniku státu se tak vítězem stala pravicová strana v podobě Likudu. Beginova volební aliance získala celkem 43 poslaneckých mandátů, zatímco Ma'arach pouze 32. Na výsledku se odrazila hned celá řada faktorů. Kromě stigmatu jomkipurské války a zhoršení americko-izraelských vztahů za Rabinovy vlády šlo především o hlubší socioekonomické změny, přinášející nové schéma rozložení sil mezi jednotlivými skupinami izraelské společnosti. Jednalo se o vyvrcholení frustrace a snah sefardských a orientálních Židů o získání většího vlivu, započatých o necelé dvě desítky let dříve. Ti si totiž v Izraeli, kde ekonomickým a politickým institucím dominovali již od vzniku státu aškenázští Židé, připadali jako občané druhé kategorie. Přestože Begin byl sám Aškenáz, podařilo se mu díky obratné rétorice a minulosti outsidera sefardské voliče získat. Část voličů Ma'arachu navíc přešla k nově vzniklému Demokratickému hnutí za změnu (známému pod akronymem Daš). Ve svém prvním povolebním projevu Begin označil vítězství Likudu za „zvrat v dějinách židovského lidu“. V Knesetu poté přednesl výzvu k míru: Historicky první pravicovou vládu Begin sestavil ze stran Likud, Šlomcijon, Národní náboženské strany a Agudat Jisra'el. Jako nezařazený poslanec v ní navíc byl prominentní levicový politik a bývalý náčelník Generálního štábu Moše Dajan. Tomu nabídl post ministra zahraničních věcí, a to jednak kvůli jeho mezinárodní pověsti, ale i proto, aby uklidnil mezinárodní společenství, které mělo z pravicové vlády obavy. Později, koncem října, rozšířila řady vlády strana Daš, čímž jí zajistila téměř dvoutřetinovou většinu v parlamentu. Beginův kabinet se ujal vlády 20. června, kdy složil slib. Jeho prvním rozhodnutím ve funkci premiéra bylo udělení azylu 66 vietnamským uprchlíkům prchajícím před tamním komunistickým režimem, které o deset dní dříve uprostřed Jihočínského moře zachránila izraelská nákladní loď. Skutečnost, že byli předtím odmítnuti ve všech státech sousedících s Vietnamem, připomněla Beginovi podobný osud, který potkal židovské uprchlíky, snažící se po moři uprchnout holocaustu. V následujících dvou letech jeho vláda poskytla útočiště více než třem stovkám uprchlíků z Vietnamu.", "section_level": 1}, {"title": "Mírová smlouva s Egyptem.", "content": "Během první státní návštěvy Spojených států v polovině července 1977 hovořil Begin s americkým prezidentem Jimmy Carterem o arabsko-izraelském konfliktu a naznačil možnost podstatného stažení Izraele ze Sinajského poloostrova výměnou za mír s Egyptem. Zároveň ale odmítl diskusi o Golanských výšinách a s Carterem se zásadně neshodl v otázkách izraelských osad a palestinského problému. Ve vztahu k Egyptu se snažil o zlepšení vzájemných vztahů, a proto rozhodl o předání zpravodajských informací o připravovaném atentátu na egyptského prezidenta Anvara Sadata ze strany palestinských radikálů, které se podařilo získat Mosadu. Sadat byl za informace Izraelcům velmi vděčný a v srpnu 1977 vyjádřil při setkání s americkým ministrem zahraničních věcí Cyrusem Vancem odhodlání sejít se Beginem. V polovině září se za zprostředkování Nicolae Ceaușeska a Hasana II. uskutečnilo v Maroku setkání mezi Moše Dajanem a egyptským místopředsedou vlády Hasanem Tuhamím, které otevřelo prostor pro schůzku mezi izraelským premiérem a egyptským prezidentem. Jak Begin, tak Sadat preferovali egyptsko-izraelskou mírovou iniciativu před těžkopádnou mezinárodní konferencí v Ženevě prosazovanou Carterem. Dne 9. listopadu Sadat přednesl projev v egyptském parlamentu, v němž prohlásil, že je ochoten osobně jet jednat do Izraele: „Chci jít třeba", "section_level": 2}, {"title": "Budování osad a Jeruzalémský zákon.", "content": "Za Beginovy vlády došlo na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy k rozsáhlé expanzi izraelských osad, s cílem posílit izraelskou bezpečnost a do budoucna prakticky znemožnit jakékoli územní ústupky či vznik palestinského státu. V zásadě nastal odklon od zalidňování periferních oblastí v duchu Alonova plánu (například v údolí řeky Jordán), a namísto toho byl kladen větší důraz na místa spojená s židovskými dějinami a lokality podél zelené linie a v okolí Jeruzaléma. Realizaci osadnické politiky měl na starost Ariel Šaron, a to nejprve jako ministr zemědělství a posléze i coby ministr obrany. V roce 1979 vláda zrušila omezení na nákup půdy na Západním břehu Jordánu. Šaron zároveň prosadil finanční motivace pro všechny, kdo budou ochotni se do osad přestěhovat, a to v podobě nižších cen nemovitostí, levnějších hypoték či daňových úlev. Mezi lety 1977 a 1983 vzrostl počet izraelských osad více než čtyřnásobně (z 24 na 106). Ještě rychlejší", "section_level": 2}, {"title": "Zničení iráckého jaderného reaktoru.", "content": "Mezi zásadní témata Beginovy první vlády patřil irácký jaderný program, Izraelem pokládaný za existenční hrozbu. V roce 1975 se Saddámu Husajnovi podařilo dojednat koupi 40megawattového francouzského lehkovodního reaktoru třídy Osiris, který měl být vybudován nedaleko Bagdádu. Izrael se obával možnosti jeho využití k výrobě jaderných zbraní, jak na základě zpravodajských informací, tak z důvodu, že i přes irácké proklamace o mírovém účelu reaktoru se Husajn nijak netajil svými záměry jaderného zbrojení. Izraelská diplomacie se neúspěšně snažila přesvědčit Francii a Itálii (ta byla subdodavatelem) k ukončení spolupráce s Irákem již za předchozí Rabinovy vlády, a v tomto úsilí pokračovali i ministři zahraničí Dajan a Šamir. V rámci snah o oddálení výstavby provedl Mosad v dubnu 1979 tajnou operaci, při níž výbušninami vážně poškodil reaktorové jádro, připravené ve Francii k vyexpedování do Iráku. Begin byl přesvědčen, že Irák usiluje o získání jaderné zbraně a nebyl ochoten to dopustit. Jeho rozhodnutí motivovalo jak snaha zabránit dalšímu možnému holocaustu, tak obava, že pokud by byl poražen v blížících se parlamentních volbách, levicová vláda by nemusela najít odvahu preventivní úder provést. Rozhodnutí o útoku bylo ve vládě ostře", "section_level": 2}, {"title": "Smrt Sadata, anexe Golanských výšin a vyklízení osad.", "content": "Uzavřením míru s Izraelem se egyptský prezident Sadat zapsal do dějin, zároveň ale rozdělil egyptskou společnost, což vyvrcholilo 6. října 1981, kdy na něj islámští fundamentalisté pro jeho podporu mírového uspořádání spáchali atentát. Stalo se tak během vojenské přehlídky při příležitosti výročí operace Badr, při níž egyptská armáda na počátku jomkipurské války úspěšně překročila Suezský průplav. Sadat byl na místě mrtev a novým prezidentem se stal jeho viceprezident Husní Mubárak. Atentát mír mezi oběma státy neohrozil, stal se ale tzv. „studeným mírem“, a nedošlo k naplnění některých aspirací, jako hospodářské spolupráce, rozvoje obchodu a turistiky apod. Dne 14. prosince 1981 prosadila Beginova vláda zákon o Golanských výšinách, kterým \"de facto\" anektovala Golanské výšiny (ač zákon tento postup za anexi neoznačoval). Izrael se za tento krok (podobně jako při sjednocení Jeruzaléma) dočkal na mezinárodní scéně kritiky a Rada bezpečnosti zmíněný zákon rezolucí č. 497 jednomyslně prohlásila za neplatný a postrádající mezinárodní právní účinek. Administrativa amerického prezidenta Ronalda Reagana navíc na Izrael uvalila finanční sankce, na což Begin zareagoval slovy, že je s", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomická a imigrační politika.", "content": "Během svých funkčních období usiloval o ekonomickou liberalizaci a věnoval velké prostředky na rozvojové programy pro chudší oblasti a společenské vrstvy. Přílišná liberalizace však vedla k růstu cen řady životních potřeb (potravin, dopravy, bydlení), což mělo za následek řadu celostátních stávek. Počet obyvatel žijících pod hranicí chudoby navíc přesáhl 100 tisíc. Velkým problémem, se kterým se izraelská ekonomika potýkala, byla vysoká míra inflace, která v době Beginova nástupu do premiérského úřadu dosahovala 40,2 %. Počátkem roku 1980 však činila již 122,9 %, a vláda tak přistoupila k řadě ekonomických opatření, jejichž součástí byla měnová reforma v září téhož roku, v níž nahradila izraelskou liru (někdy též libru), která byla oficiální měnou od srpna 1948, izraelským šekelem, a to v poměru 1 šekel = 10", "section_level": 2}, {"title": "Libanonská válka.", "content": "Počátkem ledna 1982 se ministr obrany Šaron s Beginovým svolením tajně sešel s proizraelským vůdcem maronitských křesťanů Bašírem Džamáílem v libanonské Džuniji. Společně diskutovali možnost izraelské invaze, která by vedla ke zničení infrastruktury OOP a umožnila vznik vlády nakloněné k mírovému ujednání s Izraelem (v září toho roku se totiž v Libanonu měly konat prezidentské volby). Šaron preferoval ambiciózní plán, známý jako operace Velká borovice, který předpokládal totální invazi, zničení přítomnosti OOP a syrského vlivu v zemi, dosazení Džamáíla a uzavření izraelsko-libanonské mírové smlouvy. Neexistují jisté důkazy, zdali byl Begin srozuměn s podrobnostmi tohoto plánu. Katalyzátorem jeho realizace se stal atentát, který 3. června 1982 v Londýně spáchala palestinská teroristická skupina na tamního izraelského velvyslance Šlomo Argova. Přestože měl Begin informace, že jej provedla organizace Abú Nidala, tedy skupina s OOP soupeřící, rozhodl se tuto informaci své vládě nesdělit. Ta o dva", "section_level": 2}, {"title": "Odchod z politiky.", "content": "Deprimovaný Begin nakonec 28. srpna 1983 oznámil svůj úmysl rezignovat. Ačkoli své rozhodnutí nikdy plně nevysvětlil, mezi příčiny se uvádí jeho zdravotní stav, skon manželky Alizy a tlak a kritika veřejnosti kvůli libanonské válce. Mezi méně často zmiňované důvody patří ztroskotání hospodářské politiky nebo hluboký odpor k uvítání německého kancléře Helmuta Kohla na jeho blížící se státní návštěvě v Jeruzalémě. O necelé tři týdny později předal 15. září prezidentu Chajimu Herzogovi rezignační dopis. Ve funkci premiéra jej nahradil jeho ministr zahraničí Jicchak Šamir. Po odchodu z politiky se Begin uchýlil do ústraní svého bytu, odkud vycházel na veřejnost pouze když chtěl navštívit hrob své", "section_level": 2}, {"title": "Smrt a pohřeb.", "content": "Beginův zdravotní stav byl sledován již v době, kdy působil ve funkci premiéra. Před volbami v roce 1977 totiž utrpěl těžký infarkt myokardu, o dva roky později jej postihla cévní mozková příhoda, v roce 1980 prodělal další srdeční infarkt a nadto byl léčen pro perikarditidu. Dne 3. března 1992 zkolaboval v ranních hodinách ve svém telavivském bytě a byl okamžitě převezen do nemocnice Ichilov, kam dorazil paralyzován na levou polovinu těla a v bezvědomí. Lékaři jej umístili na jednotku intenzivní péče a zprvu u něj mylně předpokládali cévní mozkovou příhodu. Již záhy ale bylo zřejmé, že ve skutečnosti utrpěl těžký srdeční infarkt. Jeho zdravotní stav se lehce zlepšil a po dvaceti hodinách nabyl vědomí. Kvůli nepravidelnosti srdečního rytmu mu byl 5. března voperován kardiostimulátor. Begin byl však příliš slabý na to, aby překonal následky infarktu a 9. března se kolem 3.15 ráno začal jeho", "section_level": 1}, {"title": "Památka.", "content": "Beginovo jméno nese na jeho počest řada míst po celém Izraeli. Jde například o čtvrti Kirjat Menachem Begin v Jeruzalémě a Ramat Begin v Haifě, Beginovu dálnici v západním Jeruzalémě, či jednu z hlavních silnic v Tel Avivu. V letech 1993 a 2004 byly na jeho počest vydány poštovní známky o nominální hodnotě 80 agorot respektive 2,5 šekelu. V roce 2005 byl v internetové soutěži 200 největších Izraelců deníku \"Ynet\" zvolen 4. největším Izraelcem všech dob. Beginův odkaz a památku nesou v Izraeli mimo jiné dvě instituce. První z nich je Beginovo–Sadatovo centrum pro strategická studia při Bar-Ilanově univerzitě v Ramat Ganu, založené v roce 1993. Jedná se o think tank, zabývající se výzkumem v oblasti strategie, bezpečnosti a míru na Blízkém východě, a témat dotýkajících se izraelské zahraniční politiky a národní bezpečnosti. Druhým je Centrum odkazu Menachema Begina (), zřízené v březnu 1998 zákonem o zásluhách Menachema Begina, které uchovává Beginův odkaz a úspěchy, a slouží jako výzkumný institut. Nachází se v Jeruzalémě u kostela sv. Ondřeje, nedaleko staré železniční stanice. Jeho sídlo bylo slavnostně otevřeno v roce 2004 tehdejším premiérem Arielem Šaronem a slouží zároveň i jako Beginovo muzeum a archiv. Již od roku 1999 však centrum každoročně udílí Beginovu cenu, a to osobám nebo organizacím, které „učinily mimořádný čin nebo činy ve prospěch Izraele nebo židovského lidu“. Jejími laureáty jsou například první izraelský astronaut Ilan Ramon nebo organizace Nefeš be-nefeš.", "section_level": 1}, {"title": "V kultuře.", "content": "Kromě celé řady biografických knih, které o Beginovi pojednávají (více v sekci Literatura), je jeho osoba zmíněna například v románu \"Pátý jezdec – strach\" spisovatelů Larryho Collinse a Dominiqua Lapierra. V knize \"Exodus\" od Leona Urise byl volnou předlohou pro postavu Akivy Ben Canaana. V prvním vydání patnáctého dílu komiksové série \"Tintinova dobrodružství\", známé jako \"Tintin v zemi černého zlata\", se krátce vyskytl bezejmenný příslušník Irgunu, později identifikovaný jako Begin.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Publikace Menachema", "section_level": 2}], "src_summary": "Menachem Begin (:, :, :, \"Menachem Volfovič Begin\"; 16. srpna 1913, Brest – 9. března 1992, Tel Aviv) byl izraelský politik a zakladatel politických stran a aliancí Cherut, Gachal a Likud. V letech 1977 až 1983 se stal vůbec prvním izraelským premiérem z řad pravice, čímž ukončil téměř třicetiletou hegemonii levicových stran. ", "tgt_summary": "Menachem Begin ( ; geboren am 16. August 1913 in Brest-Litowsk, Russisches Kaiserreich, als Mieczysław Biegun; gestorben am 9. März 1992 in Tel Aviv, Israel) war Ministerpräsident und Außenminister Israels. Nachdem er zunächst aus Polen vor den deutschen Besatzern geflohen war, gelangte er über die Sowjetunion in das Mandatsgebiet Palästina, wo er Kommandeur der terroristischen Untergrundorganisation Irgun Tzwai Le’umi wurde. Nach der Staatsgründung Israels wandte er sich der Politik zu und stieg zum Minister, 1977 schließlich zum israelischen Ministerpräsidenten auf. In seine Amtszeit fiel sowohl der Friedensschluss mit Ägypten, für den er 1978 gemeinsam mit Muhammad Anwar as-Sadat den Friedensnobelpreis erhielt, als auch der erste Libanonkrieg 1982. 1983 trat er als Ministerpräsident aufgrund ausbleibender Erfolge im Libanon zurück.", "id": 1403977} {"src_title": "Kýros II.", "tgt_title": "Kyros II.", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Antičtí autoři Ktésiás z Knidu a Plútarchos odvozují Kýrovo jméno ze slova „slunce“ (\"kur-u\"), což vedlo v minulosti k pokusům vysvětlovat ho spojením indoevropského kořene \"*khór\" a přípony \"-vaš\", ve smyslu „slunci podobný“. Tento výklad však moderní badatelé odmítají a význam je dosud sporný. Vedle názoru, že by mohl souviset s védským \"kúru-\" („mladík“ či „dítě)“, existuje i teorie, že jméno znamená „milostivý vůči nepřátelům“.", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Podle Hérodotova podání byl Kýros po matce spřízněn s médskou královskou dynastií, která ovládala od 7. století př. n. l. celý prostor dnešního Íránu spolu s částí Asýrie. Matka se jmenovala Mandané, jejím otcem byl král Médů Astyagés a dědem z matčiny strany lýdský král Alyattés II., jenž zemřel v roce 560 př. n. l. Kýrovým otcem byl Achaimenovec Kambýsés I., syn Kýrův, vládnoucí zhruba od roku 600 př. n. l. jako vazal Médů v kmenovém území Peršanů – Persidě (Anšanu). Celkem vzato není nic bližšího o Kýrově dětství a dospívání známo, neboť zprávy antických autorů se vesměs omezují jen na různé věštby a sny, prorokující mladému princi velkou budoucnost.", "section_level": 1}, {"title": "Formování perské říše.", "content": "Do reálných dějin vstupuje Kýros v době kolem roku 559 př. n. l., kdy mu po smrti Kambýsa I. připadla vláda v Persidě, jistě se souhlasem médského krále Astyaga. Jak se zdá, zpočátku nedocházelo k větším sporům mezi Astyagem a jeho ambiciózním vnukem, postupně však vztahy chladly a nejpozději roku 553 př. n. l. se změnily v otevřené nepřátelství. Jeho příčiny nejsou jasné, pravděpodobně byl však Kýros nespokojen s Astyagovou politikou a v tomto názoru ho utvrzovali i jiní perští předáci. Z měření sil vyšel každopádně jako poražený Astyagés, který padl v roce 550/549 př. n. l. do zajetí. Namísto médské nadvlády byla v íránských krajích nastolena nadvláda Peršanů.", "section_level": 1}, {"title": "Pád Lýdie a Babylonu.", "content": "Zrod nové velmoci – perské říše – byl pro Írán velkou změnou, mocenské vztahy v oblasti se ale rychle konsolidovaly, což souviselo s příbuzností obou etnik, Peršanů a Médů. Pro novou monarchii to byl i předpoklad k přežití, neboť již roku 547 př. n. l. propukl konflikt na západě, který vyvolal lýdský král Kroisos, nejmocnější panovník rodu Mermnovců. Rozhodující bitva této války proběhla u Pterie v Kappadokii, Kýros v ní zvítězil a jeho panství se rozrostlo o západní část Malé Asie s řadou řeckých měst na pobřeží (odpor proti ustavení perské nadvlády vyvstal hlavně v Kárii a Lýkii). Další výboje směřovaly do východního pohraničí říše, kde si Kýros kolem roku 540 př. n. l. podmanil Baktrii, kraj v dnešním Afghánistánu. Již v této době byl stát ovládaný Peršany větší než jakákoli starověká říše na Předním východě. Z tradičních velmocí v regionu si nezávislost udržely pouze dvě – Egypt a Babylon. Kýros oblehl Babylon „řeku svedl příkopem do jezera [do umělého jezera, jež údajně dříve vybudovala královna Nitokris], které bylo bažinaté, a tím způsobil, že bylo možno staré řečiště přebrodit, když voda poklesla. Jakmile věc došla tak daleko, tu Peršané, kteří na to čekali u řečiště Eufratu, vešli jím do Babylónu, když už jim řeka sahala jen asi do půl stehen. Kdyby byli Babylóňané předem věděli, nebo se doslechli, co Kýros podniká, byli by Peršanům zabránili vstoupit do města a byli by je zle porazili. Kdyby byli uzavřeli všechny branky vedoucí k řece a kdyby byli vystoupili na zdi, zbudované na březích řeky, byli by je chytili jako do sítě. Takto však byli Peršané neočekávaně mezi nimi. Tamní obyvatelé vypravují, že pro rozlehlost města se obyvatelé bydlící uprostřed nedozvěděli o tom, že okraje města jsou v moci nepřátel; byl právě svátek, a proto tančili a dobře se měli, až se to ovšem náhle dozvěděli. Díky tomu mohla perská vojska vstoupit 29. října 539 př. n. l. do města bez boje. Izraelcům, násilně přesídleným za Nabukadnezara II. do Mezopotámie, bylo povoleno vrátit se do vlasti, čímž skončilo babylónské zajetí.", "section_level": 2}, {"title": "Organizace monarchie.", "content": "Kýrovu úspěchu napomohla zejména jeho mimořádná tolerance vůči místním zvyklostem a náboženskému smýšlení obyvatelstva. Na rozdíl od dřívějších dobyvatelů ponechával perský král podmaněným etnikům značnou autonomii, snažil se naklonit si regionální elity, a dokonce podporoval místní náboženské kulty. K trestům a pronásledování docházelo pouze v případě dlouhodobého odporu, ale i pak Peršané vždy usilovali o stabilizaci poměrů. Je sporné, na jakém základě Kýros II. svou říši organizoval – zřízení správních jednotek (satrapií) je tradičně připisováno až Dareiovi I. Jisté kroky v administrativní oblasti však král bezesporu podnikl, založil např. nové hlavní město Pasargady v severní Persidě. Byly také připravovány další výboje, a to jak na severu (Skythové), tak na západě (Egypt). Jejich uskutečnění však připadlo až Kýrovým nástupcům.", "section_level": 2}, {"title": "Kýrova smrt.", "content": "Kýros II. padl roku 530 př. n. l. při severních hranicích své říše, kde podle Hérodota bojoval proti královně skythských Massagetů; vládu po něm převzal jeho starší syn Kambýsés. V antické literatuře je Kýros tradičně představován jako vzor vladaře – tolerantního, moudrého a energického. Pozitivní mínění o něm měl již Hérodotos a Xenofón dokonce sepsal spis \"O Kýrově vychování\". Jeho tělesné pozůstatky byly pohřbeny v rezidenci v Pasargadách.", "section_level": 2}, {"title": "Hrobka.", "content": "Na přání Alexandra Velikého, který Kýra obdivoval, navštívil Aristobúlos z Kassandreie dvakrát místo Kýrova posledního odpočinku. Jeho popis převzali do svých děl Arriános i Strabón – oba téměř totožně. Obdéníková hrobka s masivní základnou z kvádrů se tehdy nacházela uprostřed zahrady a do pohřební komory se vstupovalo úzkým vchodem. Uvnitř byl stůl se sklenicemi, zlatý sarkofág, máry, vzácné šaty a šperky. Nápis v perštině hlásal: „Ó, člověče, já jsem Kýros, jenž založil panství Peršanů, král Asie! Nezáviď mi tento pomník!“ V současnosti je hrobka Kýra Velikého jednou z nejlépe dochovaných památek achaimenovské epochy. Vstupuje se do ní nízkým vchodem (139 cm vysokým a 78 cm širokým), k němuž kdysi vedlo schodiště. Základna měří 13 × 12 m, celková výška obnáší asi 11 m. Pohřební komora o velikosti 3 × 2 m je prázdná; po nápisu zmiňovaném Aristobúlem není nikde stopa. Při stavbě se podle odborníků uplatnily umělecké tradice etnik podrobených Peršany – stupňovitá základna připomíná babylonské zikkuraty, komora zase vykazuje řecko-iónské stylové prvky. Celek původně obklopovala 50 m dlouhá a 40 m široká zeď.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kýros II. Veliký z dynastie Achaimenovců (mezi 590 a 580 – 530 př. n. l.) byl zakladatelem perské říše a zároveň jedním z největších dobyvatelů starověku. Jeho jméno znělo ve staroperštině Kúrúš (), tvar \"Kýros\" je uváděn v řeckých pramenech. ", "tgt_summary": "Kyros II. ( \"Kūruš\", \"Kurosch-e bozorg\" „Kurosch der Große“, babylonisch \"Kuraš\", elamisch \"Kuraš\", aramäisch \"Kureš\",, griechisch Κῦρος \"Kŷros\", ; * um 590 v. Chr. bis 580 v. Chr.; † August 530 v. Chr.), oft auch Kyros der Große genannt, Sohn des Kambyses I., regierte Persien von etwa 559 v. Chr. bis 530 v. Chr. als sechster König der Achämeniden-Dynastie und ernannte seinen Sohn Kambyses II. zum Nachfolger. ", "id": 1138738} {"src_title": "Terezie Neumannová", "tgt_title": "Therese Neumann", "src_document": [{"title": "Zdravotní potíže.", "content": "10. března 1918 Terezie Neumannová částečně ochrnula po pádu při hašení ohně ve stodole jejího strýce. V tomto období utrpěla další pády a zranění. Po jednom pádu tvrdila, že ztratila téměř všechen svůj zrak. V roce 1919 oslepla úplně. Z důvodu dlouhodobého pobytu na lůžku se u ní údajně objevily proleženiny, které někdy dosáhly takové míry, že obnažily kosti. 29. dubna 1923 Terezie oznámila, že se jí vrátil zrak. Bylo to v den beatifikace Terezie z Lisieux v Římě. Před tímto dnem se Terezie Neumannová modlila novény. 17. května 1925 prohlásila katolická církev Terezii z Lisieux za svatou. Terezie Neumannová řekla, že k ni svatá promluvila a pak ji vyléčila z ochrnutí a od proleženin. 7. listopadu 1925 ulehla Neumannová opět do postele a 13. listopadu byla u ní diagnostikována apendicitida. Zatímco se připravovala operace, Terezie Neumannová se divoce třásla, dívala se na strop a nakonec pronesla \"Ano\". Požádala rodinu, aby ji okamžitě vzali do kostela k modlitbě. Pak prohlásila, že ze všech příznaků apendicitidy byla vyléčena.", "section_level": 1}, {"title": "Stigmata.", "content": "Později se u Terezie objevila stigmata. Řekla, že 5. března 1926, na první pátek velikonočního půstu se jí těsně nad srdcem objevila rána, ale že to chovala v tajnosti. Promluvila však o svém vidění Ježíše na Hoře olivetské se třemi apoštoly. 12. března řekla, že měla další vidění Krista na Hoře olivetské spolu s korunováním trnovou korunou. Také prohlásila, že rána nad jejím srdcem se toho dne znovu objevila a že o tom mluvila se svou sestrou. Poté se rána objevila opět následující pátek. 26. března opět hovořila o stejné ráně a vizi Krista nesoucí kříž a o podobné ráně na její levé ruce. Na jejím oblečení byla vidět krev a Terezie se stigmata již nepokoušela dále tajit. Na Velký pátek Neumannová dle svého tvrzení prožila celý Kristův Pašijový příběh ve vizích. Ukázala rány na rukách a nohách spolu s krví tekoucí z jejích očí. Krev vytékala z ran, avšak dle kritika Neumannové, autora knihy The Swindle of Konnersreuth Josefa Hanauera svědci neviděli proces krvácení, jen krev samotnou. Avšak dle autora Alberta Paula Schimberga mnoho lidí sledovalo krvácení jejích ran a nebyli to zdaleka jenom členové její rodiny a páter Josef Naber. Ve tři hodiny odpoledne toho dne byl farní kněz Josef Naber zavolán, aby dal Neumannové poslední pomazání. Ve čtyři hodiny se její stav zlepšil. Rány na jejích nohách a rukách byly spatřeny při koupání. Na velikonoční neděli tvrdila, že měla vizi vzkříšení Krista. Po několik následujících pátků říkala, že zažívala Kristovy Pašije, přičemž na vlastní kůži zjevně prožívala stejné fyzické utrpení jako Ježíš Kristus. Obzvláště silně trpěla každý rok při pašijích na Velký pátek. 5. listopadu 1926 ukázala devět ran na své hlavě, zádech a ramenou. Dle několika zdrojů se tyto rány nikdy nezahojily ani se nezanítily a byly nalezené na jejím těle i po smrti.", "section_level": 1}, {"title": "Inedie.", "content": "Od roku 1923 až do své smrti v roce 1962 nejedla Terezie Neumannová zjevně nic jiného než eucharistii a tvrdila, že od roku 1926 nepila do smrti žádnou vodu. V červnu 1927 ji 24 hodin denně po dobu dvou týdnů sledoval lékař a čtyři františkánské sestry. Potvrdili, že nejedla nic jiného než jednu posvěcenou hostii za den a neprojevily se u ní žádné vedlejší účinky, ztráta váhy či dehydratace. Montague Summers ve \"Fyzický fenomén mysticismu\" mluví o její nadpřirozené schopnosti přežít po dlouhá období bez jídla či vody. Své tvrzení doložil citací článku o Terezii Neumannové z 5. ledna 1940 \"The Universe\", ve kterém se psalo o tom, jak venkovanka odmítla německé potravinové lístky s tím, že nepotřebuje ani jíst ani pít. Během některých z jejích pátečních transů pronášela věty, které svědkové (včetně kněžích) identifikovali jako aramejštinu. Také údajně rozuměla hebrejštině, řečtině a latině.", "section_level": 1}, {"title": "Různé.", "content": "Během Třetí říše byla Terezie Neumannová cílem zesměšňování a pomluv, protože nacisté věděli o jejích nesouhlasných názorech a obávali se její rostoucí popularity. Byla sledována gestapem. Ona osobně nebyla nikdy fyzicky napadena, na rozdíl od jejího rodného domu, farního kostela a obydlí farního kněze, na které byly útoky podniknuty. Podporovala Fritze Gerlicha, aby pokračoval v kritice Hitlera a nacionální socialistické strany. Kvůli svým opozičním názorům byl Gerlich později zabit. Paramahansa Yogananda Terezii navštívil a popsal její případ ve své knize Autobiography of a Yogi (Autobiografie jogína), vydané v roce 1946. Věnoval Tereze celou kapitolu s názvem Terezie Neumannová, katolická stigmatička z Bavorska, která s úctou podává živé přímé svědectví jednoho z jejích pátečních pašijních transů. Reinhard Lorenz z Meissenu, médium z New Salems Society, obdržel o Neumannové zprávu v roce 1929, údajně pocházející od Boha Otce. Byla publikována v \"Das Wort\", periodiku tohoto hnutí. Tvrdí se v ní, že udivující fenomén z Konnersreuthu je schválený Bohem, aby měl takový dopad, který nemůže být zamluven. Věda nebude schopná vysvětlit, jak se zázrak přihodil a jak trvá. Pro vysvětlení by se měl každý člověk podívat do svého srdce, což způsobí různé užitečné myšlenky, které pochopí znaky doby. Protože někteří lidé to považují za nebožské a pomýlené, chtějí diktovat Bohu, co má dělat, ale Bůh dělá, to co chce a nakonec dosáhne svého. Požehnán je ten, který se nerozhořčuje na Boha. 18. září 1962 Terezie Neumannová zemřela na srdeční příhodu poté, co nějakou dobu trpěla anginou pectoris. Římskokatolická církev nikdy nepotvrdila, ani nevyvrátila ani inedii (kterou dle kritiků trpěla) ani stigmata. Navzdory tomu se \"Resl\" (jak se Terezii přezdívá) těší velké oblibě u věřících z celého světa - petici žádající její beatifikaci podepsalo 40 000 lidí. V roce 2005 řezenský biskup Gerhard Ludwig Müller formálně otevřel vatikánský proces její beatifikace. Její hrob je houfně navštěvován poutníky z celého světa.", "section_level": 1}, {"title": "Její životní úkol.", "content": "Dle Parmahansy Yoganandy řekla Terezie Neumannová během jeho návštěvy: \"Jeden z důvodů proč jsem dnes zde na zemi je dokázat, že člověk může žít z Božího neviditelného světla a ne jen z jídla.\" Jeho úsudek byl: \"Okamžitě jsem si uvědomil, že její zvláštní život je zamýšlen Bohem jako ubezpečení všech křesťanů o historické autenticitě Ježíšova života a ukřižování zachyceném v Novém zákoně a taky jako dramatické zobrazení věčně trvajícího pouta mezi galilejským Mistrem a jeho následovníky.\" Když se Paramahansa Yogananda ptá na to, že Terezie Neumannová žila pouze z jedné eucharistické oplatky denně po dobu posledních 12 let, ona odpovídá, že žije z Božího světla. Věhlasný jogín na to reaguje: \"Vidím, že jste si vědomá toho, že energie proudí vaším tělem z étéru, slunce a ze vzduchu.\" Terezie se usmívá a vyjadřuje svou spokojenost s tím, že jogín rozumí způsobu, kterým ona žije.", "section_level": 1}], "src_summary": "Terezie Neumannová, zvaná Resl von Konnersreuth (, 8. nebo 9. dubna 1898 Konnersreuth – 18. září 1962 tamtéž), byla německá katolická mystička a stigmatička. ", "tgt_summary": "Therese Neumann, genannt Resl von Konnersreuth (* 8. April 1898 in Konnersreuth; † 18. September 1962 ebenda), war eine Bauernmagd, die als katholische Mystikerin durch ihre angeblichen Stigmata und die ihr nachgesagte jahrelange Nahrungslosigkeit sehr bekannt wurde und regelrechte Wallfahrten auslöste. Erst lange nach ihrem Tode fand mit der Eröffnung eines Seligsprechungsverfahrens 2005 durch Bischof Gerhard Ludwig Müller eine gewisse kirchliche Anerkennung statt.", "id": 2046782} {"src_title": "Paul Simon", "tgt_title": "Paul Simon", "src_document": [{"title": "Počátky.", "content": "Narodil se v židovské rodině mající kořeny na Slovensku a dětství prožil ve čtvrti Queens v New Yorku. Svou hudební kariéru počal ve třinácti letech, když začal zpívat se svým kamarádem ze stejné čtvrti, Arthurem Irou Garfunkelem (Art Garfunkel) zpočátku na školních oslavách. Měli mnoho vzorů, zejména doo-wopové kapely a nejvíce Everly Brothers, které imitovali na svých prvních nahrávkách. Jako duo s názvem „Tom & Jerry“ se v roce 1957 poprvé zapsali do americké hitparády, když jejich single „Hey, Schoolgirl“ natočený u Big Records dosáhl čtyřicátého devátého místa. Bylo jim šestnáct let. Autorem písně byl Paul Simon, který již tehdy projevil vzácný talent pro psaní zvučného a zpěvného verše, stejně jako nosné melodické linky (tehdy ještě silně ovlivněného raným rokenrolem padesátých let). Simon se zároveň věnoval studiu anglické literatury na Queens College, zatímco matematicky nadaný Garfunkel studoval architekturu na Columbia University, Manhattan. Jejich cesty se tehdy rozešly, nicméně Simon se dále věnoval zdokonalování svých hudebních a textařských schopností a mezi léty 1957 a 1963 napsal a natočil mnoho písní v rokenrolovém duchu. Vystupoval pod různými pseudonymy (Tico, Paul Kane, Jerry Landis, True Taylor), i s Garfunkelem jako Tom a Jerry (úspěchu dosáhly například písně „Our Song“, „That's My Story“, „Surrender, Please Surrender“). S kapelou „Tico and the Triumphs“ vydal skladbu „Motorcycle“, která se umístila v Top 100 \"Billboard\" v roce 1962. Stejného úspěchu dosáhl i s písní „The Lone Teen Ranger“ (vydal jako Jerry Landis). V roce 1963 došlo v jeho kariéře k zásadnímu zlomu. Setkání s Folkovým hnutím jej přimělo přehodnotit svůj přístup k hudební tvorbě a probudilo v něm básníka, který se měl zanedlouho stát jedním z mluvčích své generace. Tehdy vytvořil několik mistrovských folkových skladeb, jako „Carlos Dominguez“, „He Was My Brother“, nebo „Sparrow“ (1963). V polovině šedesátých let také napsal spolu s Brucem Woodley „Red Rubber Ball“, který natočila americká skupina The Cyrkle a dosáhla s ním druhého místa v americké hitparádě.", "section_level": 1}, {"title": "Simon a Garfunkel.", "content": "Na počátku roku 1964 Simon přednesl Garfunkelovi několik nových děl ve folkovém stylu, mezi nimi i „Sounds of Silence“ a poté oba společně vydali desku, poprvé pod svými skutečnými jmény jako duo Simon & Garfunkel Album vydalo Columbia Records a dostalo název podle jedné z písní \"Wednesday Morning, 3 A.M.\" Album obsahovalo písně Simona, dalších autorů a spirituály. Zpočátku propadlo, ale později se prosadilo díky zásahu producenta Toma Wilsona, který upravil aranžmá písně „Sound of Silence“ (stále žádanější mladými posluchači rozhlasu, kteří se identifikovali s jejím existencionálním obsahem). Folkrocková verze písně (s přidanými elektrickými kytarami a bicími bez jejich vědomí) dosáhla nejvyšší pozice v americké hitparády, stala se vánočním hitem roku 1965 a duo Simon a Garfunkel rázem vynesla mezi nejuznávanější hudebníky doby. Simon kvůli tomu opustil Anglii, kam se uchýlil po neúspěchu jejich \"Wednesday Morning, 3 A.M.\" Sólové album \"The Paul Simon Song Book\" které tam vydal v roce 1965, patřilo dlouho mezi sběratelské rarity a na CD vyšlo až v roce 2004. Simon a Garfunkel se od roku 1966 těšili stále větší popularitě a desky jako \"Parsley, Sage, Rosemary and Thyme\" (1966), \"Bookends\" (1968), či \"Bridge over Troubled Water\" (1970) se staly bestsellery a získaly si i uznání kritiky. Některé z jejich písní se objevily ve filmu Absolvent (\"The Graduate\") s debutujícím Dustinem Hoffmanem a Anne Bancroft). Proslula zejména píseň „Mrs. Robinson“, za níž Paul Simon získal první ze svých šestnácti GRAMMY. Ale vrcholem bylo nepochybně album „Bridge Over Troubled Water“ z roku 1970, zejména díky titulní skladbě, označované jako jedna z nejlepších písní všech dob. Album získalo šest cen Grammy a stalo se bestsellerem. O to větším překvapením pak byl rozchod dua, zapříčiněný jednak Artovou hereckou kariérou (během natáčení alba se věnoval spíše castingu pro film Hlava 22), tak i Paulovou touhou po umělecké nezávislosti. Svou roli mohl hrát i fakt, že Art se jako interpret Bridge Over Troubled Water paradoxně těšil větší popularitě, než její autor. Ale i poté, co se v roce 1970 rozdělili, se občas znovu sešli – a to nejen na jevišti, ale i ve studiu. Natočili například Top 10 hit „My Little Town“ (1975, vyšel na jejich sólových albech) a v roce 1981 společně vystoupili na legendárním koncertě v Central Parku, po němž následovalo společné turné a příprava nové desky, s pracovním názvem \"Think Too Much\", která nakonec vyšla pod názvem \"Hearts and Bones\" jako Paulovo sólové album, poté, co autor, prožívající osobní i uměleckou krizi rozhodl vymazat všechny Artovy vokály. Jedna z demo písní, „Citizen of The Planet“, byla vydána až v roce 2004 (bonusový materiál k nahrávce z turné Old Friends) s přidaným Garfunkelovým hlasem. V roce 1990 bylo duo uvedeno do Rock and Roll Hall of Fame. V roce 2003 se duo znovu spojilo, poté, co získalo Grammy Lifetime Achievement Award. V sezonách 2003 – 2004 následovalo úspěšné „Old Friends“ turné, ukončené volným koncertem před římským Colosseem. Tento hudební svátek navštívilo podle odhadů 600 000 lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Sólová dráha.", "content": "Během své sólové dráhy Paul pokračoval ve vytváření textů, které jedinečným způsobem komentovaly svět soudobé společnosti, lidského nitra, ztráty přirozené komunikace, písní milostných i sžíravě ironických. Hudební složku svých písní systematicky prohluboval a obohacoval. Nejprve vydal desku s názvem \"Paul Simon\" - 1972, obsahující písně folkové, folkrockové, ale například i reggae hit \"Mother and Child Reunion,\" o rok později ohromil barevným zvukem alba \"There Goes Rhymin' Simon\" (1973), obsahující rockenrollové, soulové i gospelové skladby, mistrovskou baladu „Something So Right“, vlasteneckou „American Tune“ nebo hitovku „Kodachrome“. V roce 1975 připravil spolu s předními jazzovými hudebníky (Steve Gadd, Michael Brecker, Richard Tee...) a producentem Philem Ramonem jedno ze svých vrcholných děl, desku \"Still Crazy After All These Years\", oslňující bohatými harmoniemi, autorovým vyzrálým vokálem, barevnou instrumentací a texty, které se okamžitě staly notoricky známými archetypy „50 Ways to Leave Your Lover“., titulní píseň „Still Crazy After All These Years“, „I Do It For Your Love“, „Gone At Last“ či „Silent Eyes“. Deska mu vynesla Grammy za Album roku. V roce 1977 si zahrál roli v oskarovém snímku „Annie Hall“ Woodyho Allena a v roce 1980 připravil scénář k filmu s autobiografickými prvky „One Trick Pony“. Soundtrack z tohoto filmu vyšel jako další album, obsahující mimo jiné hit „Late in the Evening“. Album „Hearts and Bones“ (1983) se stalo komerčním neúspěchem, přestože obsahovalo mimořádně silné texty a krásné písně, jako titulní track, „René and Georgette Magritte“, „Train in The Distance“ či „The Late Great Johnny Ace,“ poctu Johnu Lennonovi. V roce 1985 Simon účinkoval v singlu We Are the World pro podporu Afriky a o rok později se symbolicky vypravil do Johannesburgu, aby zde připravil svoji patrně nejslavnější desku vůbec, legendární \"Graceland\", oceněnou Grammy v hlavní kategorii album roku (Simon tak získal tuto cenu potřetí, což zatím nikdo nepřekonal). Tato deska se stala milníkem v historii žánru world music a ukázala cestu mnoha následovatelům. Nejen díky africkým (přesněji jihoafrickým) rytmům, ale i díky nosným melodiím, originální hudební stavbě a suverénně vypracovaném textu, stejně jako interpretům (Ladysmith Black Mambazo, Ray Phiri, Linda Ronstadt) se stalo deskou, jakou už nemohl „zpívající básník“ překonat. Mezinárodní ohlas měla i dvě „Graceland“ turné (1987 as 1989) s hvězdami jako Hugh Masekela či Miriam Makeba. Koncert v Zimbabwe (1987) byl také jedním z prvních významných protestů proti jihoafrickému apartheidu. Pomohl také k tomu, aby byl Simon očištěn z nařčení, že s režimem sympatizuje, když spoluprací s místními hudebníky porušil bojkot OSN. V roce 1990 vydal skladatel další přesvědčivou a úspěšnou world-music desku \"The Rhythm of the Saints\", kombinující latinskoamerické (zejména brazilské) rytmy, kreolské i africké motivy. V textu se Simon odvážil do „mystických“ poloh a spolu s barvitým zvukem perkusí tak vytvořil své patrně nejoriginálnější album. Tehdy autor dosáhl vrcholu své slávy a to mu vyneslo pozvánku k dalšímu vystoupení v Central Parku, deset let poté, co na stejném místě stanul s Garfunkelem 15. října 1991 (koncert vyšel na desce i videokazetě). Vystoupení pod širým nebem navštívilo odhadem 750 000 diváků. Spolu s mohutnou kapelou, složenou z afrických, jihoamerických i amerických hudebníků pak uspořádal celosvětové „Born At The Right Time Tour“ a uskutečnil i speciální „unplugged“ koncert pro MTV. Po desetileté pauze, vyplněné přípravou muzikálu a koncertováním (např. turné s Bobem Dylanem v roce 1999) Paul vydal intimně laděné album \"You're the One\" (2000) znamenající jistý návrat směrem k folkrocku. Nedosáhlo sice komerční úspěšnosti předchozích desek, nicméně obdrželo příznivé kritiky i další (již pátou) nominaci na Grammy pro Album roku. Z koncertu v pařížské Olympii ze stejného roku byl pořízen videozáznam pro VHS i DVD. V roce 2002 Simon získal nominaci na Oskara za skladbičku „Father and Daughter“ pro kreslený film „Wild Thornberrys Movie“. Básníkovo poslední album zvané \"Surprise\", bylo produkováno známým expertem na „elektroakustickou“ a „ambient“ hudbu Brianem Eno a vyšlo 9. května roku 2006. Kritiky bylo označené za „velký návrat“ na scénu a Simonovo nejlepší album od doby Gracelandu. Simon získal za své „písničkářství“ mnoho prestižních ocenění - mimo jiné 16 Grammy, Musicares Award, Kennedy Center Award, členem „Rock and Roll Hall of Fame“ je dokonce „dvakrát“ - podruhé sem byl uveden v roce 2000 za své sólové dílo. V roce 2007 se stal prvním držitelem Gershwinovy ceny za celoživotní přínos rozvoji populární písně, udělené americkou National Library of Congress.", "section_level": 1}, {"title": "Muzikál pro Broadway.", "content": "Během devadesátých let pracoval na muzikálu, určeném pro Broadway a inspirovaný skutečnými událostmi. Ke spolupráci si přizval básníka Dereka Walcotta, držitele Nobelovy ceny za literaturu. \"The Capeman\" byl jeden z jeho největších neúspěchů, ani ne tak kvůli hudbě, jako pro samotné téma, popisující příběh napraveného brutálního vraha. Muzikál byl stažen po třech měsících provozu. V současnosti se mluví o jeho možném návratu, ovšem ne na newyorské půdě.", "section_level": 1}, {"title": "Film a televize.", "content": "Simon se objevil jako herec například v roli hudebního producenta Tony Laceyho v \"Annie Hall\", v hlavní roli rockera Jonaha Levina (se stejnými iniciály jako Paulovo někdejší pseudonymum Jerry Landis) filmu dle vlastního scénáře in 1980's \"One-Trick Pony\". Paul Simon vystoupil také v \"The Muppet Show\" a mnoha dílech \"Saturday Night Live\". Jeho blízkými přáteli jsou známí komikové Steve Martin a Chevy Chase, kteří se objevili i v jeho videoklipech k hitům „You Can Call Me Al“, nebo „Proof“. Spolu s Chevy Chasem také napsal scénář k parodické show „Paul Simon Special“ (1977), oceněné Emmy. V roce 1992 o něm byl natočen dokument pod názvem „Born at The Right Time“.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Simon byl třikrát ženat. Nejprve s o něco starší Peggy Harperovou (od roku 1969). Inspirovala například písně „Train in the Distance“, „Something So Right“, „Congratulations“, „Run That Body Down“ či třetí sloku písně „Bridge Over Troubled Water“. Mají jednoho syna, Harpera Jamese Simona (1972). V roce 1975 se rozvedli. Druhé manželství se známou americkou herečkou Carrie Fisherovou (alba \"Hearts and Bones\" a \"Graceland\" byla silně inspirovaná tímto vztahem) trvalo pouze jedenáct měsíců (1983-84), Carrie potratila dítě a tak manželství skončilo brzkým rozvodem (oficiálně kvůli jejím tehdejším problémům s drogami a osobními neshodami). Simonova současná manželka je o 25 let mladší písničkářka Edie Brickellová (vzali se v roce 1992). Jejich harmonický vztah našel odezvu v některých písních jako „Thelma“. „The Coast“, „She Moves On“, „That's Where I Belong“ a „You're The One“. Mají tři děti - Adriana Edwarda (1992), Loulou Belle (1995) a Gabriel Elijah (1998). Dva z jeho synů, Harper a Adrian, pokračují v otcových stopách a věnují se hudbě. V červnu 1990 vystoupil také v Praze na Staroměstském náměstí v rámci koncertu SOS Rasismu, kam ho uvedl prezident Václav Havel. Ve stejném roce působil taktéž jako oficiální pozorovatel OSN při prvních svobodných volbách v Československu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paul Frederic Simon (* 13. října 1941, Newark, New Jersey, USA) je americký skladatel a písničkář, známější z folkrockové dvojice Simon & Garfunkel. V roce 2006 byl magazínem Time označen za jednoho ze „sta lidí, kteří utvářejí náš svět“.", "tgt_summary": "Paul Frederic Simon (* 13. Oktober 1941 in Newark, New Jersey) ist ein US-amerikanischer Musiker und Songwriter. Zusammen mit Art Garfunkel bildete er ab 1957 das Duo Simon & Garfunkel, für das Simon praktisch alle Songs schrieb. Der kommerzielle Durchbruch gelang ihnen 1965 mit dem Lied \"The Sound of Silence\". ", "id": 1108976} {"src_title": "Demoscéna", "tgt_title": "Demoszene", "src_document": [{"title": "Demo.", "content": "Specializací demoscény je tvorba tzv. dem (jedn. č. ), což jsou neinteraktivní audiovizuální díla ve formě počítačových programů, jejichž účelem je za maximálního využití hardware, na kterém běží, ukázat co nejpůsobivější audiovizuální prezentaci, která strhne svou originalitou, propracovaností, komplexitou. Aspirací dem je i pokusit se bortit představy o mezích daného hardware či předsudcích o tom, že počítače jsou jen pro práci a hry.", "section_level": 1}, {"title": "Demosceneři.", "content": "Lidem, kteří dema tvoří, se říká demosceneři (), nebo jen sceneři (). Dělí se podle svých schopností na počítačové grafiky () s možným přídomkem „2D“ nebo „3D“ (též modeleři, ); hudebníky (), programátory (též kódeři, ). Zjednodušeně je lze chápat jako počítačové nadšence s velkou mírou kreativity a nutkáním vytvořit výjimečné demo (nebo, podle svých schopností, jeho tu kterou složku).", "section_level": 1}, {"title": "Demoprodukce.", "content": "Demo je chápáno jako syntéza příspěvků všech demoscenerů, kteří se na jeho vývoji podíleli (hudební stránka, grafická stránka, design, výkonnost programu, originalita řešení, celková koncepce a styl), a tím pádem i vrcholný produkt úsilí všech zúčastněných. Nicméně, grafikům nic nebrání tvořit počítačové obrázky, stejně jako hudebníkům (počítačové) skladby, a i toto se považuje za artefakty demoscény. Souhrnně se mluví o (demo)produkci.", "section_level": 1}, {"title": "Demoskupiny.", "content": "Lidé těchto „profesí“ se mohou organizovat v demoskupině (). Není to pravidlem, ale v demoskupině může figurovat i člen, který se stará o komunikaci mezi jejími ostatními členy, udržování pravidelných kontaktů, organizování schůzek za účelem tvorby (i odreagování) a stykem s ostatními skupinami. Může to být jeden z výše zmíněných členů, v opačném případě mluvíme o tzv. organizátorovi (). Do první poloviny 90. let se v demoskupině občas vyskytoval i tzv. swapper nebo sysop, jehož úlohou byla korespondence a komunikace s ostatními demoskupinami a jejich swappery. S nástupem internetu jejich funkce ztratila na významu.", "section_level": 1}, {"title": "Demoparty.", "content": "Organizátoři z jedné či více demoskupin čas od času uspořádají tzv. demoparty, což je setkání demoscénerů i příznivců demoscény a počítačových nadšenců, které doprovází projekce nejlepších v minulosti udělaných dem, doprovodný program ve formě přednášek na pomezí demoscény (například videoart, počítačové hry, prezentace nové herní konzole atp.) a v neposlední řadě zábava.", "section_level": 1}, {"title": "Demosoutěž.", "content": "Na demoparty demoscéneři jedou zpravidla se svojí demoprodukcí, kterou speciálně pro ni utvořili (podobně jako se filmaři sjíždějí na festival). Hlavní událostí demoparty je demosoutěž (), což je soutěžní přehlídka demoprodukce, kterou demoscéneři na tuto demoparty přihlásili a která je typicky promítána na velkém promítacím plátně (tzv. ) a pouštěna z výkonných reproduktorů. Všichni účastníci mohou při nebo po projekci hlasovat o nejlepší příspěvek v každé kategorii, který je většinou na konci demoparty slavnostně vyhlášen a vítěz kromě věhlasu většinou získá i menší odměnu. Hlavním účelem demoparties však podle demoscénerů samotných je samotná možnost setkat se fyzicky se členy jiných demoskupin, konfrontovat své názory na demoscénu, poznat jiné přístupy k ní, vidět práce jiných demoscénerů a seznámit se s demoscénou na jiných platformách.", "section_level": 2}], "src_summary": "Demoscéna () je fenomén na pomezí digitálního umění, kreativní tvorby a undergroundu, které vzniká, je určeno a prezentováno na počítačích.", "tgt_summary": "Die Demoszene entwickelte sich unter Anhängern der Computerszene in den 1980er-Jahren während der Blütezeit der 8-Bit-Systeme. Ihre Anhänger, die häufig \"Demoszener\" oder einfach \"Szener\" genannt werden, erzeugen mit Computerprogrammen auf Rechnern sogenannte \"Demos\" – Digitale Kunst, meist in Form von musikalisch unterlegten Echtzeit-Animationen. ", "id": 1779229} {"src_title": "Ledvinové kameny", "tgt_title": "Nierenstein", "src_document": [{"title": "Symptomy.", "content": "Symptomy močových kamenů zahrnují:", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny.", "content": "Ledvinové kameny nebo krystaly šťavelanu vápenatého v ledvině mohou vznikat kvůli primárním metabolickým poruchám, jako renální tubulární acidóza, Dentova nemoc, hyperparathyroidismus, primární hyperoxalurie a medulární houbovitá ledvina. Ledvinové kameny jsou také častější u pacientů s Crohnovou nemocí. Pacienti s opakovaným výskytem ledvinových kamenů by měli být testováni pro přítomnost těchto nemocí. Toto se obvykle provádí 24hodinovým sběrem moči, která je chemicky analyzována pro nedostatky a nadbytky, které provází vznik ledvinových kamenů. Byly předloženy důkazy, že fluorizace vody může zvýšit riziko vzniku ledvinových kamenů. V jedné studii byli pacienti se symptomy přílišného hromadění fluoru 4,6x ohroženější výskytem ledvinových kamenů. Článek z časopisu Archives of Internal Medicine z roku 1998 zkoumal zdroje častého názoru v lékařské komunitě, že vitamin C může způsobovat ledvinové kameny, a zjistil, že se zakládá na kruhových referencích, a nakonec připsal tento názor obecnějšímu skepticismu ohledně efektivity podávání vitaminových doplňků. Pozdější výzkum naznačil možné kauzální spojení, ale nepotvrdil je. Americká urologická asociace předpověděla, že zvyšování globální teploty povede k budoucímu většímu výskytu ledvinových kamenů. Astronauti vykazují větší riziko rozvoje ledvinových kamenů při nebo po dlouhých kosmických letech.", "section_level": 1}, {"title": "Kameny ze šťavelanu vápenatého.", "content": "Nejobvyklejší (asi 80 %) typ ledvinových kamenů se skládá z krystalů šťavelanu vápenatého; faktory, které zvyšují přítomnost těchto krystalů v moči, korelují s výskytem tohoto typu kamenů. Selský rozum dlouho držel předpoklad, že požívání příliš mnoho vápníku by mohlo způsobovat rozvoj vápenatých ledvinových kamenů, ale současné důkazy naznačují, že dieta s nízkým obsahem vápníku naopak zvyšuje riziko výskytu ledvinových kamenů. Toto pravděpodobně souvisí s rolí vápníku v navazování přijaté kyseliny šťavelové v trávicí soustavě. Jak se snižuje množství přijatého vápníku, zvyšuje se množství kyseliny šťavelové absorbující se do krve; tato kyselina šťavelová se pak vylučuje ve větším množství do moči přes ledviny. Kyselina šťavelová podporuje srážení krystalů šťavelanu vápenatého asi 15x více než vápník.", "section_level": 2}, {"title": "Kyselina močová.", "content": "Asi 5-10 % všech kamenů vzniká z kyseliny močové. Kameny z kyseliny močové se formují s podporou stavů, které vyvolávají hyperuricosurii s nebo bez vysokých úrovní kyseliny močové v krevním séru a s poruchami metabolismu, kdy je moč příliš kyselá (má nízké pH), což vyvolává srážení kyseliny močové. Diagnóza nefrolitiázy způsobené kyselinou močovou je podpořena, pokud existuje kámen, kterým prochází RTG, pokud má pacient dlouhodobě acidickou moč a pokud se v čerstvých vzorcích moči vyskytují krystaly kyseliny močové.", "section_level": 2}, {"title": "Jiné typy.", "content": "Ostatní typy ledvinových kamenů se skládají ze struvitu (hořčík, amoniak a fosfáty), fosforečnanu vápenatého a cystinu. Struvitové kameny jsou také známy jako infekční nebo trifosfátové kameny. Přibližně 10 až 15 % močových kamenů jsou kameny struvitové. Vytváření struvitových kamenů je spojeno s přítomností bakterií štěpících močovinu, nejčastěji \"Proteus mirabilis\" (ale také druhy \"Klebsiella\", \"Serratia\" nebo \"Providencia\"). Tyto organismy jsou schopné štěpit močovinu na amoniak, čímž snižují kyselost moči, což vede na podmínky vhodné k tvorbě struvitových kamenů. Struvitové kameny jsou vždy spojeny s infekcí vylučovací soustavy. Formace kamenů z fosforečnanu vápenatého je spojena s nemocemi jako hyperparathyroidismus a renalální tubulární acidóza. Tvorba cystinových kamenů je spojena pouze s pacienty postiženými cystinurií, kterým se hromadí v moči cystin. Cystinurie může být způsobena Fanconiho syndromem. Urolithiáza se také může rozvinout v důsledku užívání léků, kdy se krystaly léku formují v moči; léky dnes spojované s ledvinovými kameny jsou například Indinavir, Sulfadiazin nebo Triamteren.", "section_level": 2}, {"title": "Diagnóza.", "content": "Klinická diagnóza se obvykle provádí na základě umístění a vážnosti bolesti, která se typicky projevuje jako kolika (přichází a odchází ve vlnách). Pokud kámen zablokuje ledvinu, může dojít i k bolesti zad. Pro potvrzení diagnózy se použijí zobrazovací techniky a k určení případné příčiny a následků přítomnosti kamenu se mohou provést další testy.", "section_level": 1}, {"title": "RTG.", "content": "Relativně hustý vápník způsobuje, že kameny jsou neprůchozí pro rentgenové záření, a tedy mohou být zjištěny obvyklým RTG břicha, který zahrnuje ledviny, močovody a měchýř. Toto může následovat intravenózní pyelogram, který zahrnuje injekci asi 50 ml speciální kontrastní látky do krevního oběhu. Tato látka je následně vyloučena ledvinami a její hustota určená opakovaným RTG pomáhá zjistit hranice kamenu. Může se také použít retrográdní pyelogram, kdy se podobná látka vstříkne přímo do močového měchýře. Bývá prováděn chirurgem, většinou urologem. Asi 10 % kamenů neobsahuje dost vápníku, aby byly viditelné na běžném RTG.", "section_level": 2}, {"title": "Výpočetní tomografie.", "content": "Výpočetní tomografie bez kontrastu je považována za nejlepší diagnostický test pro detekci ledvinových kamenů. Všechny kameny kromě velmi vzácných, které vznikají ze zbytků určitých léků v moči, jsou detekovatelné CT. Je-li test pozitivní, doporučuje se jeden běžný roentgen břicha, který pomáhá lépe stanovit přesnou velikost a tvar kamenu, stejně jako jeho chirurgickou orientaci. Pomocí dalších roentgenů je také možné jednoduše zjišťovat další pohyby kamene. Zápory CT skenů jsou vystavení radiaci a cena.", "section_level": 2}, {"title": "Ultrazvuk.", "content": "Ultrazvukové zobrazení dovede ukázat detaily hydronefrózy (zánětu ledviny, což nasvědčuje, že kámen blokuje výtok moči). Může se také používat na zjištění kamenů při těhotenství, kdy se nedoporučuje CT ani RTG. Na ultrazvukovém vyšetření se mohou objevit kameny průhledné pro paprsky X, avšak ty jsou obvykle také vidět na CT skenu. Někteří doporučují ultrazvuk jako primární diagnostickou techniku a rezervují CT pro případy s negativním výsledkem ultrazvuku a s důvodným podezřením na výskyt kamenu pro nižší cenu a nevystavení radiaci.", "section_level": 2}, {"title": "Jiné.", "content": "Jiné obvyklé diagnostické techniky zahrnují:", "section_level": 2}, {"title": "Prevence.", "content": "Prevence ledvinových kamenů zahrnuje změny výživy, někdy doplněné léky, s cílem snížil vylučovací zátěž ledvin: Pacientům, kteří se zajímají o možnosti prevence ledvinových kamenů, může posloužit 24hodinový test moči jako užitečná diagnostika.", "section_level": 1}, {"title": "Snižování příjmu kyseliny šťavelové.", "content": "Vápník hraje životně důležitou roli v tělní chemii, proto může být nezdravé snižovat jeho příjem. Protože vápník se v zažívacím traktu napojuje na volnou kyselinu šťavelovou, čímž zabraňuje jejímu vstupu do krevního oběhu, doporučují někteří nefrologové a urologové žvýkání vápníkových tablet při jídlech obsahujících kyselinu šťavelovou. Jistější přístup však je snížení příjmu jídel obsahujících velké množství kyseliny šťavelové. Toto pomáhá pouze pacientům, kteří absorbují přebytečný oxalát, což je menšina, protože většina oxalátu přítomného v moči ve skutečnosti vzniká v játrech.", "section_level": 2}, {"title": "Diuretika.", "content": "Přestože se tvrdí, že diuretické efekty alkoholu mohou způsobit dehydrataci, které se musí lidé trpící ledvinovými kameny vyvarovat, neexistují žádná průkazná data ukazující jakýkoliv vliv alkoholu na vznik ledvinových kamenů. Někteří však tvrdí, že pravidelní a těžcí pijáci alkoholu vytváří situace, které vedou k dehydrataci: kocovina, málo spánku a stres. Podle tohoto pohledu tedy alkohol samotný nezpůsobuje ledvinové kameny, ale chování uživatele k jejich vzniku vytváří podmínky. Jedna z uznávaných možností prevence kamenů jsou thiazidy, což je třída léků původně zamýšlena pro použití jako diuretika. Tyto léky zabraňují vzniku vápenatých kamenů vlastností nezávislou na diuretických efektech - snižují vylučování vápníku močí. Jejich použití jako diuretikum však nevylučuje jejich efektivitu v prevenci kamenů. Pro klinický efekt thiazidů je nutné omezení příjmu sodíku, protože nadbytek sodíku způsobuje vylučování vápníku. Thiazidy nejlépe fungují v případě, kdy vysoká úroveň vápníku vzniká následkem defektu ledvin. Prvotně fungují dobře také v případě absorbtivní hypercalciurie - stavu, kdy vysoká úroveň vápníku v moči vzniká následkem přílišné jeho absorpce v trávícím traktu. Okolo 2 let po zahájení léčby pak ztrácejí efektivitu a pro její obnovení je potřeba přerušit léčbu. Thiazidy způsobují hypokalemii a sníženou úroveň kyseliny citronové v moči, proto by se měly podávat doplňky obojího.", "section_level": 2}, {"title": "Léčba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Konzervativní.", "content": "Asi 85 % kamenů vyjde v těla spontánně, většinou do 72 hodin pro objevení příznaků, ale 99 % kamenů větších než 6 mm vyžaduje lékařský zákrok. Existují různé způsoby jak pomoci vyloučení kamene. Jedná se například o zvýšenou hydraci, podávání léků proti infekci a snižování bolesti a diuretik pro povzbuzení toku moči a pro prevenci vytváření dalších kamenů. Je potřeba se vyvarovat jedení určitých jídel, jako například karamboly, jejíž vysoká koncentrace oxalátu může uspíšit akutní selhání ledvin u pacientů s chronickým onemocněním. Ve většině případů je asymtomickým, menším kamenům dán čas čtyř týdnů k pohybu nebo vyloučení z těla než se zvažuje chirurgický zákrok, protože se ukázalo, že delší čekání zvyšuje pravděpodobnost dalších komplikací. Okamžitá chirurgie může být v určitých situacích nutná, jako například u lidí s jednou funkční ledvinou, kameny ucpávajícími obě strany vylučovací soustavy, nesnesitelnou bolestí nebo zablokováním infikované ledviny, což může způsobit sepsi. Filtrování moči dovoluje další analýzu prošlého kamene, která může pomoci ve stanovení možností prevence.", "section_level": 2}, {"title": "Analgetika.", "content": "Snižování bolesti často vyžaduje nitrožilní podání nesteroidních lék proti zánětu nebo, v urgentním případě, opioidů. Ústně podávané léky jsou často efektivní proti méně vážným bolestem. Paracetamol nitrožilně je také zřejmě efektivní. Po léčbě se může bolest vrátit, pokud se kámen pohne, ale opět ucpe močové cesty v jiném místě.", "section_level": 2}, {"title": "Urologická intervence.", "content": "Většina kamenů nevyžaduje chirurgický zákrok a vyjdou z těla samy. Chirurgie je nutná, pokud je bolest vážná a neustupuje, v případě selhání ledvin nebo infekce. Může se také doporučit, pokud se kámen nepohne 30 dní. Vyhledání velkého kamene před jeho vstupem do močovodu umožňuje lékařům jej chirurgicky rozmělnit, než způsobí vážné potíže. Ve většině těchto případů se použije neinvazivní mimotělní nárazovovlnová litotripsie; jinak je potřeba určitý druh invazivní procedury, jako ureteroskopická fragmentace pomocí laseru, ultrazvuku nebo mechanickou silou (pneumaticky, nárazovou vlnou). Nefrolitotomie jehlou nebo vzácněji otevřená chirurgie může být nutná pro odstranění velkých nebo komplikovaných kamenů, u kterých selhávají méně invazivní zákroky. Výzkum na Mayo Clinic v USA naznačil, že litotripsie může zvýšit další riziko diabetu a hypertenze, ale nebyl zatím dostatečně podložen pro změnu klinické praxe. Častější komplikace zahrnují krvácení, bolest spojenou s průchodem fragmentů kamene a selhání fragmentace kamene s potřebou dalších, případně alternativních intervencí.", "section_level": 2}, {"title": "Epidemiologie.", "content": "Ve Spojených státech bude ledvinový kámen diagnostikován asi 10–15 % dospělých a celková cena léčby této nemoci byla v roce 2003 2 miliardy dolarů. Kvůli zvýšenému risku dehydratace a o 50 % menšímu obsahu vápníku a o 250 % většímu obsahu kyseliny šťavelové v typické arabské dietě se prevalence na Středním východě zvyšuje na 20–25 %. Možnost recidivy se odhaduje na 10 % ročně, celkově 50 % za periodu 5–10 let a 75 % za 20 let. Muži jsou postiženi asi 4x více než ženy. Existují nedávné důkazy o zvyšování prevalence u dětí.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Existence ledvinových kamenů je známa od počátků civilizace a litotomie (odejmutí kamenů) je jedna z nejstarších známých operací. V roce 1901 byl v nalezen v egyptské mumii datované do roku 4800 př. n. l. ledvinový kámen. Lékařské texty z dávné Mezopotámie, Indie, Persie, Řecka a Říma mluví o nemoci způsobené kameny. Část Hippokratovy přísahy se zmiňuje o nebezpečí chirurgického odstraňování kamenů z močového měchýře. Starořímské lékařské pojednání \"De Medicina\" napsané Corneliem Celsem obsahovalo popis litotomie a sloužilo jako základ této procedury do 18. století. Nové techniky litotomie se začaly objevovat okolo roku 1520, avšak operace stále zůstávala riskantní. Procento úmrtnosti se snížilo z okolo 24 procent na 2,4 procenta až když v roce 1878 Henry Jacob Bigelow popularizoval techniku litolapaxie. Vznikaly však stále i techniky s vysokým nebezpečím pro pacienta, obzvlášť pokud byly prováděné nezkušeným urologem. V roce 1980 firma Dornier MedTech uvedla produkt umožňující litotripsii (rozmělnění kamenů pomocí akustických pulsů); tato technika je dnes rozšířená. Močové kameny modrého zbarvení byly pozorovány u pacientů s běžnými žlutými konkrementy během léčby v Karlových Varech na počátku 19. století. Jelikož nebyl nikdy proveden jejich chemický rozbor, složení není známo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ledvinové kameny (též močové kameny) (ureterolithiáza) jsou kameny vznikající v močovodech. Jedná se o pevné kameny (krystalické shluky) vznikající v ledvinách z minerálů rozpuštěných v moči. Nefrolithiáza (z řeckého νεφρός (\"nephros\", „ledvina“) a λιθoς (\"lithos\", „kámen“)) je označení pro přítomnost ledvinových kamenů. Urolithiáza neboli obstrukční uropatie označuje přítomnost kamenů ve vylučovací soustavě (která zahrnuje i ledviny), které mohou sestoupit do močového měchýře. Ureterolithiáza označuje přítomnost kamenu v močovodu, který spojuje ledviny a močový měchýř. ", "tgt_summary": "Nierensteine oder Nephrolithen (, und \"líthos\" ‚Stein‘) sind kristalline Ablagerungen (Harnsteine) des Nierenbeckenkelchsystems. Mit dem Eintritt in den Harnleiter werden sie zu Harnleitersteinen und können eine Kolik auslösen. Umgangssprachlich werden die Begriffe \"Nierenstein\" und \"Harnleiterstein\" – obwohl falsch – oft synonym gebraucht. Weitere Namen sind Nierenkonkrement oder Calculus renalis. Eine Ansammlung vieler kleiner Nierensteine wird auch Nierengrieß genannt. Der medizinische Fachausdruck für die Nierensteinkrankheit ist Nephrolithiasis.", "id": 364235} {"src_title": "Hypoglykemie", "tgt_title": "Hypoglykämie", "src_document": [{"title": "Příčiny.", "content": "Stav je způsoben relativním přebytkem uměle podaného inzulinu (vzácně jiných léků). Obvyklá příčina je nedostatečný příjem potravy po podání inzulinu. Diabetici jsou zvyklí najíst se ihned po injekční aplikaci. Pokud se jídlo zpozdí, dávka inzulinu je příliš vysoká nebo se změnil předchozí denní režim (pohyb, dieta) - může dojít k hypoglykemii. Hypoglykemie může též vzniknout jako důsledek požití většího množství alkoholu.", "section_level": 1}, {"title": "Projevy.", "content": "Hypoglykemie se projevuje nejprve sníženou psychickou výkonností, slabostí, bolestí hlavy, studeným potem, pocitem hladu, poruchou jemné motoriky a později křečemi až bezvědomím. Nízká koncentrace glukózy v krvi je nebezpečná především pro mozek (zdroj energie pro mozek je i glukóza, které spotřebuje asi 100 g za den), a proto se tělo snaží nedostatek glukózy v krvi co nejrychleji napravit. Stimuluje sekreci antagonistů inzulinu: především hormony nadledvin - adrenalin, kortizol a hormon pankreatu - glukagon. Tyto hormony stimulují rozklad zásobního cukru glykogenu (proces glykogenolýza) v játrech na glukózu a potlačují účinek inzulinu. Pocit hladu, který je způsobený vyloučením adrenalinu do krve, přinutí člověka sníst potravu obsahující sacharidy.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "K léčbě hypoglykémie jsou vhodné potraviny s vysokým glykemickým indexem. Vhodné potraviny jsou například kostkový cukr, džus, sladké moučníky a tyčinky, atd. Nevhodná je například paradoxně čokoláda, protože obsahuje velký podíl tuků, které zpomalují vstřebávání glukózy do krve. Trvá přibližně 5-10 minut, než se glukóza z přijaté potravy v trávicím traktu vstřebá do krve a projevy hypoglykemie postupně vymizí. \"Po přijetí potravin s vysokým glykemickým indexem je vhodné přijmout také potraviny s nízkým glykemickým indexem, aby nedošlo k další hypoglykémii.\" Pokud projevy hypoglykemie pokračují i po 10 minutách od příjmu potravy, je nutné přísun sacharidů zopakovat.", "section_level": 1}, {"title": "Hypoglykemické kóma.", "content": "V průběhu trvání diabetu a častým opakováním hypoglykemie dochází k útlumu kontraregulační odpovědi organismu na hypoglykemii (= pomaleji se vyplavuje glukagon a adrenalin), což má za následek tzv. syndrom porušeného vnímání hypoglykemie. Nerozpoznaná hypoglykemie ve spánku může vést ke kolapsu organismu v důsledku absolutního nedostatku glukózy v krvi, tzn. k hypoglykemickému kómatu. Při poruše vědomí není diabetik schopen přijímat potraviny obsahující sacharidy. Je nutné zavolat zdravotnickou záchrannou službu. Je možné vložit kostku cukru do úst postiženého mezi tvář a zuby. Ve slinách rozpuštěná sacharóza se rozštěpí a vzniklá glukóza se rychle vstřebává do krve. Není vhodné kostku cukru vkládat pod jazyk, kvůli nebezpečí vdechnutí. Pokud má u sebe diabetik nouzovou laickou injekci je možné injekčně aplikovat hormon glukagon, který zvrátí účinek inzulinu. Pokud dosavadní léčba není účinná, lékař nitrožilně aplikuje 40% roztok glukózy. Velmi častou chybnou úvahou nepoučeného laika je \"píchnout cukrovkáři inzulín\". Inzulín však (na rozdíl od kostky cukru) může člověka zabít, proto jej podává pouze lékař, nebo diabetik sám sobě při plném vědomí. Nutno podotknout, že inzulín slouží ke snížení hodnoty cukru v krvi, proto se v žádném případě inzulín nepíchá v případech hypoglykémie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hypoglykemie (nebo též hypoglykémie) je definována jako patologický pokles glykemie pod 3,3 mmol/l doprovázený klinickými projevy, jež jsou způsobeny vylučováním antiregulačních hormonů a dalšími biochemickými procesy. Řadí se mezi akutní komplikace diabetu a jedná se o častou komplikaci léčby diabetu inzulinem. Normální hladina glukózy v krvi je 3,5 - 5,5 mmol/l. Diabetik však může mít problémy i při těchto hodnotách (je „zvyklý“ na chorobně zvýšenou hladinu glukózy). Mírná hypoglykemie se může projevit u zdravých lidí při nízkém příjmu potravy nebo vysoké tělesné zátěži, příznaky jsou přitom mírnější, zřídka dojde k několikavteřinové mdlobě.", "tgt_summary": "Hypoglykämie, auch Hypoglycämie geschrieben, (ugs.: \"Unterzuckerung\") bezeichnet in der Medizin einen abnorm niedrigen Blutzuckerspiegel (eine zu niedrige Glucosekonzentration im Blut). ", "id": 1768398} {"src_title": "Mateřské mléko", "tgt_title": "Muttermilch", "src_document": [{"title": "Hormonální regulace.", "content": "Tvorba mateřského mléka je ovlivněna prolaktinem, jeho uvolňování z prsní žlážy pak oxytocinem. Hladiny prolaktinu je možno ovlivnit léky – především agonisty dopaminu – které se používají k zástavě laktace. Oxytocin je dále odpovědný za rozvoj citového vztahu matka/dítě.", "section_level": 1}, {"title": "Lidské.", "content": "Mateřské mléko u člověka má snížený obsah bílkovin než jiné savčí druhy, což je způsobeno tím, že u novorozence se vyvíjí hlavně mozek. Z bílkovin je zastoupen hlavně laktalbumin a menší část připadá kasein. Tuky tvoří v mateřském mléce proměnlivou složku v závislosti na stravovacích návycích matky. Velká část tuků připadá na nenasycené mastné kyseliny, které jsou oproti kravskému mléku zastoupeny 4 krát více. Je současně bohaté i na imunologicky aktivní protilátky, které podporují vývoj imunitního systému kojence. Mateřské mléko obsahuje také některé adipokiny (hlavně AFABP), což vysvětluje fakt, že déle kojené děti mají v dospělosti méně problémů s obezitou a metabolickými poruchami. Na trávení mateřského mléka u člověka se podílí hlavně enzym lipáza, který se nachází v mateřském mléce. V případě kravského mléka tento enzym chybí.", "section_level": 1}, {"title": "Kontaminace.", "content": "Do mateřského mléka se z těla ženy mohou dostávat i některé syntetické chemikálie, jako například některé UV filtry používané v opalovacích krémech nebo perzistentní znečišťující látky jako polychlorované bifenyly (PCB).", "section_level": 2}, {"title": "Příkrm.", "content": "Výhradní kojení je doporučováno do 6. měsíce věku dítěte. Pokud matka nemá dostatek mléka nebo nemá žádné, je možné kojení nahradit příkrmem umělého mléka, které sice není plnohodnotnou náhražkou mateřského mléka, ale matka by se tím neměla stresovat. V mateřském mléce je celkově asi 100 složek, z nichž některé nedovedeme vyrobit ani rozpoznat. Složení mléka každé matky je trochu jiné. Proto ani umělá náhražka mateřského mléka není možná. Po dokončeném 6. měsíci je doporučován příkrm rozmixovanou stravou, z počátku ve velmi malém množství a nenásilně (když dítěti vadí malí lžička, zkusit po dalších dvou až třech dnech znovu velmi malé množství). Postupně je vhodné příkrm navyšovat, ale pokud možno dále i kojit. Příkrm zvířecím mlékem (nejspíše kravským nebo kozím) je doložen už před 3 až 7 tisíci lety z malých nádobek s hubičkou, které se zachovaly v dětských hrobech a uvnitř kterých byly nalezeny živočišné bílkoviny. Schopnost matky starat se tak o více dětí a úspěšně je vychovat tím tehdy zřejmě významně narostla a vedla k rychlejšímu zvyšování lidské populace.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mateřské mléko je mléko produkované laktací v mléčných žlázách uložených v prsou sloužící k výživě novorozeného potomka. Mateřské mléko je přirozená strava pro novorozence, která by měla poskytnout veškeré potřebné látky pro růst organismu. Mateřské mléko je novorozenci předáváno pomocí kojení, během kterého je postupně uvolňováno čiré vodnější mléko k uhašení žízně a později tučnější tzv. zadní mléko. Pro správný vývoj dítěte se v současné době doporučuje minimálně půlroční plné kojení.", "tgt_summary": "Muttermilch wird von Frauen als Säuglingsnahrung gebildet. Es handelt sich um gelblich-weißes Sekret der Milchdrüsen in der weiblichen Brust. Von bestimmten Inhaltsstoffen abgesehen entspricht die Zusammensetzung der Muttermilch bzw. Frauenmilch weitgehend der Milch anderer Säugetiere. ", "id": 2270264} {"src_title": "Prsten Nibelungův", "tgt_title": "Der Ring des Nibelungen", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Cyklus Prstenu je dílo mimořádného rozsahu. Reprodukce celého cyklu zabere v opeře čtyři večery, celkový hrací čas činí přibližně 14,5 hodiny (záleží na tempu dirigenta). První a nejkratší opera \"Rýnské zlato\" zabere obvykle dvě hodiny a dvacet minut, zatímco poslední a nejdelší část – \"Soumrak bohů\" trvá asi čtyři a půl hodiny. Cyklus je tvořen podle schématu klasických řeckých dramat, kdy vždy po třech tragédiích následovala satyrská hra. Cyklus v podstatě začíná až operou Valkýra, přičemž Rýnské zlato je považováno za jakousi předehru. Sám Wagner nazýval Rýnské zlato jakýmsi předběžným večerem, zatímco Valkýra, Siegfried a \"Soumrak bohů\" mají podtitul první, druhý a třetí den, čímž naplňují spíše znaky trilogie. Rozměr i rozsah díla dosahují epického charakteru, cyklus sleduje boje bohů, hrdinů a mnoha mýtických stvoření o magický prsten, který svému majiteli umožňuje vládu nad celým světem. Drama a intriky pokračují třemi generacemi protagonistů, až nakonec skončí v kataklyzmatu všeobecné zkázy v \"Soumraku bohů\". Hudba cyklu je hutná, s bohatou texturou a s postupem díla nabývá na nesmírné komplexitě. Wagner napsal pro orchestr rozsáhlé party, zahrnující mimořádně rozšířenou dechovou sekci, kde dokonce nechal vytvořit několik nových nástrojů jako jsou např. Wagnerova tuba, basová trubka nebo kontrabasový trombón. Nechal také zbudovat speciální Festivalové divadlo v Bayreuthu (Bayreuth Festspielhaus), které mělo zvláštní prostory pro rozsáhlý orchestr i sbory, které mohly zpívat s přirozenou silou a nepřekřikovat orchestr. Akustika tohoto prostoru patří mezi nejlepší na světě a velká část nahrávek z jiných koncertních síní a operních domů trpí nevyvážeností orchestru a sboru.", "section_level": 1}, {"title": "Příběh.", "content": "Zápletka se točí kolem magického prstenu, který svému majiteli poskytuje vládu nad světem. Tento prsten vykoval nibelungský trpaslík Alberich ze zlata, které ukradl z řeky Rýna. Několik mýtických postav poté bojuje o vlastnictví prstenu, a to včetně Wotana (Ódina), vládce všech bohů. Wotanovy intriky, táhnoucí se přes generace celým cyklem a mající za cíl překonat jeho vlastní omezení, jsou základem velké části akčních scén v opeře. Prsten získá hrdina Siegfried, tak jak to Wotan plánoval, ale je zrazen a zavražděn. Nakonec valkýra Brünnhilde, Siegfriedova láska a Wotanova zavržená dcera vrací prsten do Rýna a v následující apokalypse jsou bozi zničeni. Wagner vytvořil cyklus spojením prvků z mnoha germánských a skandinávských mýtů a pověstí. Starší a Mladší Edda posloužily jako základ opeře \"Rýnské zlato\", zatímco ve \"Valkýře\" se obráží sága o Völsunzích. \"Siegfried\" obsahuje prvky z obou Edd, ságy Volsunga a ságy Thidreks. Závěrečná opera \"Soumrak bohů\" čerpá námět z díla z 12. století, německé \"Písně o Nibelunzích\", podle které je také celý cyklus nazván. Při spojování tolika rozdílných zdrojů dohromady použil Wagner mnoha současných motivů. Jedním ze základních principů cyklu je boj lásky, která je často asociována s přírodou nebo volností, proti moci, která je spojována s civilizací a vládou zákona. V úplně první scéně Rýnského zlata se opovrhovaný trpaslík Alberich zřekne lásky, aby tak získal moc a vládu nad celým světem tím, že uková magický prsten. V poslední scéně téže opery je mu prsten odebrán a Alberich ho prokleje – kdokoliv bude prsten vlastnit, stane se jeho otrokem. Od svého uvedení je cyklus předmětem velkého množství interpretací. George Bernard Shaw ve svém díle Dokonalý wagnerián zastává názor, že Prsten je socialistickou kritikou industriální společnosti a jejího zneužití. Robert Donington ve studii \"Wagnerův prsten a jeho symboly\" (Wagner's ring and its symbols) interpretuje cyklus v jungiánských termínech jako případ vývoje podvědomých archetypů v mysli. Peter Kjærulff v \"Deníku nositele prstenu\" (\"Ringbearer ́s Diary\") vykládá Prsten jako pokus vystavět myšlenkovou strukturu, kterou označuje jako Prokletý prsten, což ho spojuje s Tolkienovým \"Pánem prstenů\" či Platónovým \"Gýgovým prstenem\".", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Ve svých předchozích dílech se Richard Wagner pokoušel zamaskovat konce zpěvů jako součást hudby. Pro Prsten se rozhodl přijmout nový styl, kdy by každý akt každé opery byl jedním jediným zpěvem bez přerušení. Ve své eseji \"Opera a drama\" (\"Opera und Drama\") popisuje Wagner způsob, jakým by se poezie, hudba a výtvarné umění měly spojovat, aby vytvořily formu, kterou nazval Uměleckým dílem budoucnosti a říkal mu hudební drama. Od té doby již o svých operách hovoří skoro vždy jako o hudebních dramatech. Jako nový základ pro svá hudební dramata přijal Wagner tzv. Grundthemen (Základní témata), pro které se ovšem vžil název leitmotiv. Jedná se o opakující se melodie a harmonické progrese, někdy spjaté s konkrétní tóninou a často s konkrétní orchestrací. Tyto leitmotivy hudebně charakterizují osobu, dění, emoce nebo charakter na scéně. Wagner je ve svém díle \"Opera a drama\" nazýval „návody k pocitům“ a popisoval, jak můžou posluchači napomoci vnímat hudební nebo dramatický podtext dění na jevišti, stejně jako podobnou roli plnil starořecký chórus v antických dramatech. Zatímco jiní skladatelé už použili leitmotiv před Wagnerem, \"Prsten Nibelungův\" byl pozoruhodný jak rozsahem, v jakém byl použit, tak v genialitě jeho vývoje a kombinací. Každý důležitý předmět, osoba či událost je v Prstenu doprovázena vlastním leitmotivem, dokonce dlouhé úseky hudby jsou tvořeny pouze jím. Jeden takový příklad se nachází v \"Soumraku bohů\": Siegfriedova cesta po Rýnu je doprovázena rapsodií na Siegfriedovo téma, která přejde v leitmotiv Rýna konečně v motiv Gibichungovo síně. Po celém cyklu jsou rozesety tucty individuálních motivů. Často slouží jako upozornění či připomenutí osoby na jevišti, jako přímý odkaz na text, nebo jenom jako narážka na text. Některé motivy se objevují jen v jedné opeře, část však zazní ve všech čtyřech. Jak cyklus postupuje, zvláště pak od třetího aktu \"Siegfrieda\", vyskytují se motivy ve stále komplikovanějších kombinacích. Wagner také použil techniku svého tchána Ference Liszta, nazvanou „metamorfóza tématu“, aby tak přetvořil některé leitmotivy v nové, svébytné melodie. Krásný příklad se nachází v přechodu mezi první a druhou scénou \"Rýnského zlata\", kdy motiv spojený s kováním magického prstenu přejde spojitě v ruch nově dobudované Valhally, Wotanovy pevnosti, ze které hodlá vládnout světu s pomocí svého oštěpu. Některé aspekty systému leitmotivu přitahovaly kritiku jako příliš zřejmé a jednoduché. Někteří špatně pochopili leitmotiv jako pouhý způsob jak upozornit na osobu, dění či předmět na jevišti, ale k tomu již leitmotivy již dávno neslouží, např. Debussy napsal své \"Moře\" (\"La Mer\") pro lidi, kteří v životě moře neviděli. Někteří kritikové jako například Theodor Adorno ve své eseji \"Při hledání Wagnera\" (\"In Search for Wagner\") spekulovali, že sám Wagner nevěděl, jak svůj cyklus ukončit, a tak jen zkombinoval dohromady několik obvyklých motivů. Adorno tvrdil, že závěrečné akordy a melodie cyklu (tzv. motiv Vykoupení láskou) byly použity jenom proto, že zněly nejkrásněji. Pokroky v orchestraci a tonalitě, kterých Wagner ve svém díle dosáhl, mají zásadní důležitost v dějinách západní hudby. Svůj cyklus napsal pro velmi široký orchestr, s paletou sedmnácti různých nástrojových skupin použitých ať už samostatně nebo v nesčetných kombinacích, aby tak vyjádřil široké rozpětí emocí a událostí dramatu. Richard Wagner zašel dokonce tak daleko, že si objednal výrobu několika nových nástrojů, včetně Wagnerovy tuby, vynalezené k zaplnění kvalitativní tónové mezery (podle jeho názoru) mezi lesním rohem a trombónem, případně upravil nástroje stávající a vytvořil basovou trubku a kontrabasový trombón. Wagner navíc oslabil tradiční tonalitu do té míry, že se zvláště od třetího aktu \"Siegfrieda\" nedá hovořit o tradičně pojímaných tóninách, ale spíše o „tóninových oblastech“, kdy jedna tónina jemně přechází do následující. Tato plynulost ho zbavila nutnosti vkládat do díla pauzy a přerušení a umožnila vytvořit v díle rozsáhlé hudební struktury – \"Rýnské zlato\" trvá dvě a půl hodiny bez jakéhokoliv přerušení. Tonální neurčitost byla podpořena zvýšenou svobodou, se kterou Wagner používal disonanci. Jednoduché durové či mollové akordy jsou v \"Prstenu\" neobvyklé a toto dílo je společně s \"Tristanem a Isoldou\" považováno za milník na cestě k Arnoldu Schoenbergovi, jeho revolučnímu rozchodu s tradičním konceptem tóniny a jeho odmítnutí souzvuku jako základu organizační struktury hudby.", "section_level": 1}, {"title": "Orchestrace.", "content": "Richard Wagner napsal své dílo pro mimořádně rozsáhlý orchestr, ale velice konkrétně určoval, kolik nástrojů má hrát určitý part. Mezi smyčci je 16 prvních a 16 druhých houslí, 12 viol, 12 violloncel a 12 kontrabasů. Dechy zahrnovaly 3 flétny a jednu pikolu, 3 hoboje, jeden anglický roh, 3 klarinety a jeden basklarinet, 3 fagoty (s poznámkou, že mají být použity kontrafagoty vždy, když použité fagoty nezvládnou zahrát občas požadované nízké A). Žesťová sekce se skládala z osmi lesních rohů (z nich čtyři hráči v případě potřeby nahradili lesní roh za Wagnerovu tubu), tří trubek a jedné basové trubky, tří tenorbasových trombónů, jednoho kontrabasového trombónu a jedné kontrabasové tuby. V bicí sekci se nalézaly dvoje tympány, triangl, pár činelů, malý bubínek a zvonkohra. V \"Rýnském zlatě\" je orchestr ještě doplněn šesti harfami a jednou, která hraje mimo orchestřiště. V některých místech cyklu také Wagner povolal stroj na hřmění, šestnáct kovadlin a býčí rohy.", "section_level": 1}, {"title": "Historie Prstenu Nibelungova.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vytvoření textu.", "content": "V létě 1848 napsal Richard Wagner \"Nibelungovský mýtus jako náčrt dramatu\", kombinující výše zmíněné zdroje do jednotného příběhu, velmi podobného výslednému ději \"Prstenu Nibelungovu\", přesto však s několika podstatnými změnami. O více jak rok později začal psát libreto s názvem \"Siegfriedova smrt\" (\"Siegfrieds Tod\"). Pravděpodobně byl povzbuzen sérií článků v \"Neue Zeitschrift für Musik\", vybízející německé autory k napsání „národní opery“ podle \"Písně o Nibelunzích\", německé básně z 12. století, která byla od svého znovuobjevení v roce 1755 německými romantiky vyzdvihována jako „Německý národní epos“. Wagnerovo libreto \"Siegfriedova smrt\" se zabývalo právě Siegfriedem, hlavní postavou \"Písně o Nibelunzích\". Roku 1850 dokončil Wagner hudební náčrt (později opuštěný) \"Siegfriedovy smrti\". Nyní cítil, že potřebuje jakousi předoperu, kterou nazval \"Mladý Siegfried\" (\"Der junge Siegfried\", pozdější opera \"Siegfried\"), aby tak vysvětlil události opery \"Siegfriedova smrt\". Náčrt libreta opery \"Mladý Siegfried\" dokončil v květnu roku 1851. V říjnu se však náhle rozhodl, že vytvoří cyklus čtyř oper, hraných po čtyři noci – \"Rýnské zlato\", \"Valkýra\", \"Mladý Siegfried\", \"Siegfriedova smrt\". Text všech čtyř oper byl dokončen v prosinci 1852 a v únoru 1853 byl soukromě vydán.", "section_level": 2}, {"title": "Složení hudby.", "content": "V listopadu 1853 začal Wagner sestavovat náčrt hudby pro \"Rýnské zlato\". Na rozdíl od libret, která byla napsána vlastně odzadu, od poslední opery, hudbu začal Wagner komponovat naopak popořádku. Ve skládání pokračoval až do roku 1857, kdy dokončil druhé jednání opery \"Siegfried\". Wagner poté přerušil práci na dlouhých dvanáct let, během nichž napsal opery \"Tristan a Isolda\" a \"Mistři pěvci norimberští\". V roce 1869, kdy Richard Wagner žil v Tribschen u Lucernského jezera, sponzorován bavorským králem Ludvíkem II., se rozhodl pro návrat k \"Siegfriedovi\" a zakrátko dokončil celý cyklus. Rozhodl se pro změnu názvu a poslední operu přejmenoval na \"Soumrak bohů\" a \"Mladého Siegfrieda\" na \"Siegfrieda\". V dokončeném díle jsou bozi na konci zničeni a nikoliv vykoupeni, jak původně text optimisticky předpokládal.Skladatel se také rozhodl provést na jevišti i děje oper \"Rýnské zlato\" a \"Valkýra\", jejichž děj měl být původně pouze převyprávěn na pozadí dalších dvou oper. To sice způsobilo drobné nesrovnalosti v ději, na velikosti díla to ovšem neubírá.", "section_level": 2}, {"title": "Představení.", "content": "Na naléhání Ludvíka II. Bavorského a přes námitky Wagnera bylo realizováno speciální uvedení \"Rýnského zlata\" a \"Valkýry\" v mnichovském Národním divadle ještě před uvedením celého cyklu. \"Rýnské zlato\" mělo tedy premiéru 22. září 1869 a Valkýra 26. června 1870. Wagner poté ohlásil opoždění dokončení další opery \"Siegfried\", aby zabránil dalšímu uvádění proti své vůli. Umělec dlouho toužil po zvláštním koncertním domě, který by si navrhl sám a ve kterém by byl prováděn jeho cyklus Prstenu. V roce 1871 se rozhodl pro bavorské město Bayreuth, o rok později se do něj přestěhoval a stejný rok byl položen základní kámen. Následující dva roky strávil Wagner sháněním sponzorů pro stavbu, nicméně s velmi hubeným výsledkem. Projekt nakonec v roce 1874 zachránil král Ludvík II. Bavorský, který Wagnerovi daroval potřebné peníze. Bayreuthský festivalový dům byl otevřen roku 1876 provedením celého cyklu, což trvalo od 13. srpna do 17. srpna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prsten Nibelungův (Der Ring des Nibelungen) je série čtyř oper Richarda Wagnera, postavených volně na postavách a prvcích germánského pohanství, zvláště pak islandských ság a Písni o Nibelunzích. Jak hudbu, tak libreto vytvořil sám Richard Wagner, přičemž na to potřeboval dvacet šest let (1848–1874). Součástí cyklu jsou následující čtyři opery:", "tgt_summary": "Der Ring des Nibelungen ist ein aus vier Teilen bestehender Opernzyklus von Richard Wagner, zu dem er den Text schrieb, die Musik komponierte und detaillierte szenische Anweisungen vorgab. Die Tetralogie gilt als Wagnersches \"opus summum\": An diesem Hauptwerk hat Wagner mit Unterbrechungen von 1848 bis 1874 gearbeitet. Mit einer Aufführungsdauer von etwa 16 Stunden (ein Vorabend und drei Tage), einer Orchesterbesetzung von über 100 Musikern (u. a. 6 Harfen und 4 Tenor- bzw. Basstuben, die Wagner speziell anfertigen ließ) und mit 34 Solisten (plus Männer- und Frauenchor) ist es eines der umfangreichsten musikalischen Bühnenwerke überhaupt. Unter der Leitung des Komponisten wurde die gesamte Tetralogie (auch kurz \"Der Ring\" genannt) im August 1876 erstmals im Bayreuther Festspielhaus aufgeführt. Die musikalische Leitung hatte Hans Richter. Das Werk wird aber auch als Trilogie bezeichnet, weil in dieser Sichtweise nur die Festspieltage zählen. Die Tetralogie besteht aus:", "id": 682061} {"src_title": "Magnetar", "tgt_title": "Magnetar", "src_document": [{"title": "Vývoj magnetaru.", "content": "Když se supernova zhroutí do neutronové hvězdy, síla jejího magnetického pole dramaticky vzroste. Duncan a Thompson vypočítali, že magnetické pole neutronové hvězdy, běžně dosahující ohromných 10 T, může za jistých okolností narůst ještě více, na více než 10 T. Takovou vysoce magnetickou neutronovou hvězdu nazýváme magnetar. Ve vnějších vrstvách magnetaru, které se skládají z plazmatu těžkých prvků (většinou železa), může tlak vzrůst natolik, že to vede k „hvězdotřesení.“ Energie těchto seismických vibrací je extrémně vysoká a má za následek záblesk rentgenového a gama záření (gama záblesk). Astronomové takové objekty znají jako SGR. Odhaduje se, že asi desetina explozí supernovy vyústí v magnetar a ne v obvyklejší neutronovou hvězdu nebo pulsar. To se stává, jen pokud má hvězda rychlou rotaci a silné magnetické pole, ještě než vybuchne jako supernova. Předpokládá se, že magnetické pole magnetaru způsobuje konvekcí řízené dynamo horké neutronové hmoty z jádra hvězdy, které začne fungovat asi v prvních 10 sekundách života neutronové hvězdy. Pokud neutronová hvězda na počátku rotuje stejně rychle, jako je perioda konvekce, asi deset milisekund, mohou konvekční proudy působit globálně a přenášet významné množství své kinetické energie do energie magnetického pole. U pomaleji rotujících neutronových hvězd se konvekční proudy formují jen místně. Život magnetaru jako SGR je krátký: energie vydávaná explozemi při hvězdotřesení zpomaluje rotaci (způsobuje, že magnetary rotují mnohem pomaleji než jiné neutronové hvězdy srovnatelného věku) a oslabuje magnetické pole, takže hvězdotřesení asi po 10 000 letech utichnou. Hvězda pak ještě vyzařuje rentgenové paprsky a změní se tak v objekt nazývaný astronomy AXP. Po dalších 10 000 letech přestane vydávat i tyto záblesky. Na počátku svého života je však zdrojem obrovských vzplanutí, z nichž některá byla přímo pozorována, např. SGR 1806-20 27. prosince 2004, a s růstem přesnosti dalekohledů se očekává zaznamenání mnoha dalších. V prosinci 2004 bylo známo 4 SGR a 5 AXP a další čtyři kandidáti, u nichž se ještě vyžaduje potvrzení.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv supersilných magnetických polí.", "content": "Magnetické pole přes 10 GT je dost silné, aby smazalo data z kreditní karty z poloviny vzdálenosti Měsíce od Země. Malý neodymový magnet má pole kolem 1 T, Země má geomagnetické pole 30-60 mikrotesla a většinu záznamových médií lze vymazat polem 1 militesla. Magnetické pole magnetaru by bylo smrtelné na vzdálenost do 1000 km kvůli deformaci atomů v živé hmotě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Magnetar je neutronová hvězda s extrémně silným magnetickým polem. Rozpad nestabilní kůry doprovází mohutné emise vysokoenergetického elektromagnetického záření, především rentgenového a gama záření. ", "tgt_summary": "Ein Magnetar ist ein Pulsar (Neutronenstern) mit extrem intensiven Magnetfeldern, die mit 10 bis 10 Tesla etwa tausendmal stärker sind als sonst bei Neutronensternen üblich. Schätzungsweise 10 % aller Neutronensterne sind Magnetare. ", "id": 914221} {"src_title": "Piemont", "tgt_title": "Piemont", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nejstaršími známými obyvateli kraje byli Keltové. Okolo roku 222 před K. přišli do Piemontu Římané a založili zde město \"Augusta Taurinorum\", dnešní Turín. Kraj byl úrodný, proto se zde velice rychle rozvíjelo osídlení. V období raného středověku zde vládli Langobardi, později Frankové, následně bylo území rozděleno na řadu malých knížectví. Od 10. st. sílil vliv Turína. V roce 1418 se území stalo součástí Vévodství savojského s centrem ve Francii. V roce 1720 byla k Piemontu připojena Sardinie a vzniklo Sardinské království. Za vlády Napoleona byl Piemont dočasně připojen k Francii, roku 1814 bylo Sardinské království obnoveno a stalo se základem budoucího Italského království. V druhé pol. 19. st. se Itálie začala sjednocovat. Italská královská dynastie byla původem savojská, i proto význam Piemontu rostl. Turín se postupně stal srdcem italské výroby automobilů (FIAT), strojírenství a textilního průmyslu. Migrovalo sem mnoho původních obyvatel jižní Itálie. Piemont se stal centrem letní i zimní turistiky.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Povrch regionu je velmi různorodý, nachází se zde nejvyšší evropská horstva, a zároveň významné úrodné nížiny. Největší část zaujímají hory (43,5%), následuje kopcovitý terén (30%) a na roviny a nížiny připadá (26,5%) rozlohy. Na jihozápadě, západě a severu Piemontu se rozkládá část Západních Alp. Na jihozápadě leží podskupina Přímořské Alpy, severně od ní leží Kottické Alpy, nad nimi pak, na západě kraje, Grajské Alpy, na severu se nachází Penninské Alpy. Nejvyšší evropská hora Mont Blanc a slavný Matterhorn leží v malém kraji Údolí Aosty. Na jihovýchod Piemontu zasahují Ligurské Apeniny. Směrem do středu Piemontu přechází Alpy v kopcovitou krajinu a následně v centrální Pádskou nížinu. Výjimku tvoří zvlněná krajina Monferrata, jedna z nejznámějších italských vinařských oblastí. Pádská nížina je důležitou zemědělskou oblastí, pěstuje se zde hlavně obilí, rýže, zelenina a ovoce. Řeky a jezera Piemont je velmi bohatý na řeky. Vedle největší italské řeky Pádu jsou zde další významné řeky – Tanaro (276 km), Ticino (248 km), Dora Baltea (160 km), Sesia (140 km), Agogna (140 km), Dora Riparia (125 km), Maira (120 km). K hlavním Piemontským jezerům náleží Lago Maggiore (212 km2), Lago d'Orta (18 km2) a Lago di Viverone (6 km2).", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní celky.", "content": "Piemont se skládá z 8 provincií.", "section_level": 1}], "src_summary": "Piemont (italsky \"Piemonte\" ) je kraj v severozápadní Itálii. Je ohraničen ze tří stran Alpami, v nichž pramení na území Piemontu řeka Pád. Sousedí s Lombardií, Ligurií, Emilií-Romagnou, Valle d'Aosta, Švýcarskem a Francií. Region má rozlohu 25 402 km2, 4,4 miliónu obyvatel a dělí se na 8 provincií. Hlavním městem je Turín (\"Torino\").", "tgt_summary": "Das Piemont ([],, von ‚ am Fuß der Berge) ist eine Region im Nordwesten Italiens mit Einwohnern (Stand ) und flächenmäßig die größte Region des italienischen Festlandes. ", "id": 1158856} {"src_title": "Bambi (film, 1942)", "tgt_title": "Bambi (Film)", "src_document": [{"title": "Obsazení.", "content": "Hlasy postaviček v originále namluvili herci Bobby Stewart, Donnie Dunagan, Hardie Albright, John Sutherland, Paula Winslowe, Peter Behn, Tim Davis, Sam Edwards, Cammie King, Will Wright, Ann Gillis, a Sterling Holloway. Hudbu napsali Frank Churchill a Edward H. Plumb.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Lani se narodí koloušek jménem Bambi, ze kterého se jednoho dne má stát Velký kníže lesa, tak jako jeho otec, jehož posláním je chránit obyvatele lesa před nebezpečím v podobě lovců. Koloušek se rychle spřátelí s horlivým a energickým králičkem Dupíkem, který mu pomůže, aby se naučil chodit a mluvit. Bambi má odjakživa velmi blízký vztah se svou matkou, se kterou tráví většinu svého času. Brzy se spřátelí i s dalšími zvířátky; mladým tchořem, který se jmenuje Kvítko, a mladou laňkou Fili, stejně jako se svým otcem, majestátným Velkým knížetem lesa. Zvědavý a všetečný Bambi se ptá na vše, co může, o světě, který ho obklopuje, a jeho matka ho varuje, jaká nebezpečí ho mohou potkat během života v lese. Během Bambiho první zimy je jeho matka zabita lovcem když se snaží pomoct Bambimu najít jídlo. Mladý koloušek je tak najednou opuštěný a nešťastný. Velký kníže lesa se proto slituje a pomůže Bambimu vrátit se domů. Již na začátku jara je z Bambiho mladý jelen a i jeho přátele z dětství dospívají. Jejich kamarád Výr je pak varuje před nástrahami lásky i před tím, že se nakonec jistě zamilují. Na což trojice kamarádů reaguje s posměchem a odchází. Po cestě ale Dupík i Kvítko potkávají své krásně protějšky a tak opouští své původní představy o lásce a věnují se svým novým láskám. Brzy také Bambi potká svůj protějšek, krásnou laň Fili. Jejich námluvy ale přeruší bojechtivý jelen Ronno, který se pokusí Fili donutit, aby Bambiho opustila. Bambi ale Ronna porazí, a tak si právoplatně zaslouží náklonnost krásně laně. Bambi se probudí, když ucítí kouř. Jeho otec ho varuje, že lesem se šíří požár. Oba dva se dostanou včas do bezpečí, ale Bambi v té vřavě ztratí Fili, takže se ji pak vydá hledat. Brzy ji objeví, zahnanou do kouta zlými loveckými psy. Podaří se mu je odehnat a tak se s Fili, otcem i ostatními zvířátky dostanou až k řece, do bezpečí. Příští jaro se Fili (pod Bambiho pečlivým dohledem, jakožto nového Knížete lesa), narodí dva malí roztomilí koloušci.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce - vývoj, psaní, animace.", "content": "Vývoj V roce 1933, zakoupil Sidney Franklin, producent a ředitel Metro-Goldwyn-Mayer, práva k filmovému zpracování knihy Felixe Saltena – Bambi, Život v Lese. Původním záměrem bylo vytvořit hraný film, ale po letech nevydařených pokusů se Franklin rozhodl a práva v dubnu roku 1937 prodal Waltu Disneymu. Disney začal okamžitě pracovat na animované verzi příběhu. Chtěl, aby se Bambi stal jejich druhým celovečerním animovaným filmem a zároveň prvním, založeným na konkrétní, moderní knize. Kniha ale byla původně napsána pro dospělé a tak se Disneymu zdál příběh zprvu příliš ponurý a melancholický oproti jeho obvyklé produkci. Také kreslíři zjistili, že nakreslit jelena realisticky by bylo příliš náročné. Tyto překážky dočasně pozastavily produkci filmu a Disneyho studio zatím pracovalo na jiných projektech. V roce 1938 Disney najal Perce Pearce a Carla Fallberga, aby na příběhu společně pracovali, avšak pozornost se brzy přesměrovala k práci na filmu Fantasia. Opravdu svědomitá práce na filmu pak začala 17.8.1939. Přesto však byla poněkud pomalá vzhledem k personálním, metodickým i místním změnám ve studiu. Psaní Existovalo velké množství interpretací příběhu. Jak řekl Mel Shaw: „ Bambiho příběh měl tolik možností, že jste mohli jít miliony různými směry. Pamatuji si, když se do toho zapojil i Walt. Řekl - ‘Představte si, že by Bambi stoupl do mraveniště. My bychom mohli udělat závěr do mraveniště a podívat se, jakou škodu mravencům napáchal.’ Strávili jsme týdny kreslením mravenců a jejich příběhu, až jsme najednou zjistili, že jsme úplně v jiném příběhu, že to nemá s Bambim co do činění. Také jsme měli rodinu kobylek a ti se handrkovali o všechno možné. A Bambi to celé sledoval a tak najednou vidíme Bambiho velkou hlavu mezi kobylkami. A co má tohle co dělat s příběhem? A tak jsme se dohadovali stále dokola.“ Ve filmu mělo být původně šest různých králičích postaviček, podobných trpaslíkům ze Sněhurky. Pak ale Perce Pearce navrhl, že místo pěti obecných králíků bychom měli mít jednoho, který má jinou barvu než ostatní, má jen jeden zub a velmi odlišný charakter od ostatních. Tento králík je tím, kterého dnes známe jako Dupíka. Původně byl taky na to, jak Bambiho matka skáče před kmen stromu a je zastřelena, jen krátký záběr. Ale Larry Morey si stál za tím, že je ta scéna až moc dramatická a že bylo dostatečně dojemné, aby zemřela mimo plátno. Walt také chtěl ukázat na plátně scénu, ve které uhoří muž, který požár svou nedbalostí způsobil, ale nakonec bylo rozhodnuto, že se ten muž ve filmu vůbec neobjeví. Ve filmu měla být i scéna, ve které spolu komunikují dva padající listy, jako by to byl starý manželský pár. Ale Disney rozhodl, že mluvící rostliny do kontextu filmu prostě nesedí a místo toho padající listy použil jen jako metaforu. Disney a jeho tým také vyvinuli postavy dvou veverek, které měly být podobným komickým duem, jako byli Laurel a Hardy. Nicméně po letech zkoušení, Walt uznal, že by se příběh měl zaměřit jen na tři hlavní postavy: Bambiho, Dupíka a Kvítko. Veverky se tak krátce objeví jen na konci filmu. Scénář byl dopsán v červenci roku 1940 a za tu dobu rozpočet narostl na 858 000 dolarů. Animace Přestože animátoři již srnku kreslili například ve Sněhurce, byla nakreslená, slovy Erica Larsona, jako „hora květin“. Disney chtěl, aby byla zvířata v Bambim nakreslená realističtěji a expresivněji než ve Sněhurce. Najal Rica LeBrun, aby jeho animátory instruoval, jak vypadá realistický vzhled i pohyb zvířat. Animátoři navštívili zoo v Los Angeles a Disney také založil přímo ve studiu malou zoo, ve které byli králíci, kachny, sovy, tchoři i pár koloušků, které pojmenoval Bambi a Fili, takže animátoři mohli detailně pozorovat jejich pohyb. Skeče, které Rico LeBrun nakreslil, sice zvířata znázorňovaly realisticky, ale chyběla jim osobnost. Marc Davis nakonec vytvořil konečnou verzi Bambiho, pro kterou použil LeBrunovu realistickou anatomickou studii kolouška, zdůraznil však jeho osobnostní rysy tak, že jeho tvář udělal trochu nevinnější a dětštější (krátký čumáček, velké oči, atp.). Přestože v Bambim nejsou žádní lidé, byly pro jednu scénu použity záběry, na kterých lidé byli. Herečky Jane Randolph a Donna Atwood posloužily jako živý základ pro scénu, ve které jsou Bambi a Dupík na zamrzlém jezírku. Animátoři během produkce filmu získali mnoho vědomostí o zvířatech, což jim pomohlo rozšířit obzory pro animace dalších projektů. Prostředí, ve kterém se film odehrává, bylo vytvořeno na základě lesů na východě Spojených států. Jeden z hlavních animátorů Disneyho studia, Maurice „Jake“ Day, strávil několik týdnu v lesích poblíž Vermontu a Mainu, kde kreslil a fotil jeleny a koloušky v jejich přirozeném prostředí. Tyto první skeče ale byly příliš narychlo vytvořené, protože Day nevěděl, na co se má soustředit. Čínský animátor, Tyrus Wong, ukázal Dayovi některé ze svých impresionistických maleb lesa. Dayovi se malby líbily, a tak Wonga jmenoval uměleckým šéfem produkce filmu. Wongovy malby pozadí pro film byly revoluční v tom, že okolo postav měly více detailů a směrem ke krajům plátna detaily ubývaly. To mělo za efekt, že se divák soustředil více na hlavní postavy a ne na pozadí. Vzhledem k tomu, že v roce 1939 začala v Evropě druhá světová válka, projekce Pinocchia i Fantasie v kinech neuspěly. Kvůli vzniklým finančním obtížím musel Disney z filmu vystřihnout ještě 12 minut než začala konečná fáze animace, aby snížil náklady produkce.", "section_level": 1}, {"title": "Pokračování a částečný remake.", "content": "Snímek byl na počátku 21. století digitálně restaurován (remasterován) a poté vydán na DVD a blue-ray. Na tento film pak v roce 2006 navázalo další pokračování \"Bambi 2\", šlo o částečný remake původního příběhu. Tvůrci zde vycházeli z faktu, že ve filmu vlastně chybí celá jedna velmi dlouhá pasáž, která zde není prakticky vůbec vysvětlena a dobře znázorněna, takže v novém snímku jde o jakýsi doplněk původního děje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bambi je animovaný film z roku 1942. Filmu se režisérsky ujal David Dodd Hand a jeho producentem byl Walt Disney. Námět pochází z dětské knihy, kterou napsal rakouský spisovatel Felix Salten v roce 1923 pod původním názvem \" Bambi. Eine Lebensgeschichte aus dem Walde\". Jedná se o pátý film z takzvané animované klasiky Walta Disneye. Snímek byl nominován na Oscara v kategoriích nejlepší zvuk, nejlepší hudba a nejlepší filmová píseň. Společně s filmem \"Sněhurka a sedm trpaslíků\" (1937) a \"101 dalmatinů\" (1961) jde o jeden z nejvýdělečnějších a nejproslulejších animovaných snímků studia Walta Disneye. ", "tgt_summary": "Der Kinderfilm Bambi aus dem Jahr 1942 ist der fünfte abendfüllende Zeichentrickfilm der Walt-Disney-Studios. Er basiert auf dem 1923 erschienenen Buch \"Bambi. Eine Lebensgeschichte aus dem Walde\" des österreichischen Schriftstellers und Jägers Felix Salten.", "id": 1140377} {"src_title": "Eduard Ševardnadze", "tgt_title": "Eduard Schewardnadse", "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "Ševardnadzeho otec byl učitel ruského jazyka a literatury, který se počátkem 20. let přiklonil k bolševikům. V roce 1937 byl během tzv. Velké čistky zatčen, brzy byl ale propuštěn díky důstojníkovi z NKVD, svému bývalému žákovi. Ševardnadze měl sestru a tři bratry, z nichž starší bratr Akaki byl zabit během 2. světové války při obraně brestské pevnosti. V roce 1951 se oženil s novinářkou Nanuli Cagareišviliovou navzdory tomu, že tento čin mohl ohrozit jeho politickou kariéru (její otec byl popraven jakožto „nepřítel státu“). Zemřela 20. října 2004.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra do roku 1991.", "content": "Ševardnadze vstoupil do KSSS v roce 1948, po dvou letech působení mezi komsomolci. Rychle v rámci strany povyšoval, až se v roce 1959 stal členem vedení gruzínského sovětu. V roce 1965 byl jmenován gruzínským ministrem pro udržování veřejného pořádku a později převzal funkci gruzínského ministra vnitra, kterou vykonával v letech 1968 až 1972. Během té doby si získal dobré jméno díky tvrdému boji proti korupci, která se vyskytovala prakticky všude v policii. V rámci protikorupčního tažení propustil nebo nechal zatknout stovky policejních důstojníků, jenže se mu nikdy nepodařilo korupci zcela vymýtit. V roce 1972 byl kvůli korupčnímu skandálu donucen odstoupit z funkce První tajemník gruzínské komunistické strany Vasilij Mžavanadze. Jeho pád byl urychlen Ševardnadzeho snahou o vymýcení korupce, čímž se tento stal jasným kandidátem na obsazení Mžavadzehova místa. Během svého působení v roli Prvního tajemníka strany pokračoval Ševardnadze v boji proti korupci a také nekompromisně jednal s disidenty. V roce 1977 jeho vláda nechala uvěznit mnoho gruzínských disidentů za protisovětské aktivity, mezi nimi byl i jeden z vedoucích disidentů Merab Kostava a Zviad Gamsachurdia, který se později stal prvním demokraticky zvoleným gruzínským prezidentem. Na druhou stranu se mu zase podařilo ve vedení strany prosadit nebývalé ústupky během Gruzínského národního hnutí v roce 1978 v obraně ústavního stavu týkajícího se gruzínského jazyka. Ševardnadzeho tvrdá linie zaměřená na boj s korupcí brzo přilákala pozornost Moskvy. V roce 1976 se stal členem Ústředního výboru KSSS a v roce 1978 povýšil na kandidáta (bez hlasovacího práva) sovětského politbyra. Několik prvních let byl spíše neznámý, ačkoliv si získával sympatie díky své skromnosti a odmítáním výhod spojených s vysokými funkcemi. Například používal veřejnou dopravu namísto služební limuzíny. Jeho příležitost přišla v roce 1985, když se tehdejší ministr zahraničí Andrej Gromyko stal předsedou Prezidia nejvyššího sovětu. Michail Gorbačov nabídl uvolněnou funkci ministra zahraničí právě Ševardnadzemu, aby rozšířil okruh relativně mladých reformátorů ve vedení státu. Ševardnadze sehrál významnou roli ke konci Studené války. Podporoval svobodnou volbu východoevropských satelitů a když se začaly ve východoevropských zemích hroutit komunistické režimy, odmítal žádosti vůdců východoevropských komunistických stran o sovětskou intervenci, která by měla potlačit většinou mírový proces demokratizace v jejich státech. Svůj postoj vysvětlil slovy: „\"Je čas uvědomit si, že ani socialismus, ani přátelství, ani dobré sousedské vztahy, ani respekt nemůže být vytvořen s pomocí bajonetů, tanků nebo krve.\"“ Jenže toto jednání bylo některými komunisty a ruskými nacionalisty chápáno jako zrada a vysloužil si tak dlouhodobé nepřátelství s moskevskou mocí. Koncem 80. let se Ševardnadze začal názorově rozcházet i s Gorbačovem, který chtěl v Rusku zachovat socialismus, zatímco Ševardnadze usiloval o ještě větší ekonomickou a politickou liberalizaci. V roce 1990 rezignoval na svůj post, aby vyjádřil svůj nesouhlas s Gorbačovovou politikou. Sovětskému parlamentu odeslal varovný dopis, ve kterém stálo, že „\"reformátoři odešli a skryli se. Přichází diktatura.\"“ O několik měsíců později se jeho varování skoro vyplnilo, když se skupina neúspěšných zastánců tvrdé linie snažila pučem zabránit rozpadu Sovětského svazu. Ševardnadze se nakrátko vrátil do funkce ministra zahraničí, ale brzy rezignoval, protože Sovětský svaz již přestal formálně existovat. Ševardnadze vystoupil z komunistické strany a založil v Moskvě Hnutí demokratických reforem. V roce 1991 se nechal Ševardnadze pokřtít v kostele Gruzínské pravoslavné církve.", "section_level": 1}, {"title": "Gruzínský prezident.", "content": "Nová nezávislá Republika Gruzie si zvolila jako svého prvního prezidenta a vůdce nacionálního hnutí Zviada Gamsachurdiu, slavného vědce a spisovatele, který byl koncem 70. let vězněn Ševardnadzeho vládou. Gamsachurdiova vláda však skončila již v lednu 1992 kvůli etnickým nepokojům, a jeho neschopnosti zajistit pokojnou změnu režimu. Jeho neobratná politika zemi uvrhla do mezinárodní izolace jak ze strany Ruska, tak ze strany západu. Posléze zvolil Gamsachurdia odchod do exilu přes Arménii a Čečensko do Ruska. Přechodná gruzínská vláda se pak obrátila na Ševardnadzeho, aby se vrátil do Gruzie a pomohl jí z krize. Ševardnadze měl v té době dobré vztahy jak se západem, tak s Moskvou a Gruzínci do něj vkládali své naděje. Byl jmenován předsedou Národní rady a ze svých vlastních peněz financoval fond na gruzínskou obnovu a demokracii. V listopadu 1995 byl zvolen novým prezidentem Gruzie 70 % hlasů a v roce 2000 byl zvolen opět. Ševardnadze měl coby prezident Gruzie mnohem náročnější práci, než když byl sovětským ministrem zahraničí. Udělal si mnoho nepřátel už v dobách svého působení v gruzínské vládě před 20 lety, když potíral korupci. Na začátku své vlády musel řešit velmi složitou situaci v abchazské autonomní republice, kde vypukla občanská válka, ohrožující jednotu nově vytvořeného státu, kterou se snažilo podkopávat sousední Rusko. Ševardnadze dokonce obvinil Rusko, že v této válce vojensky podporovalo Abcházy a podílelo se na etnických čistkách v oblasti. V roce 1993 navíc vypukla občanská válka na západě země mezi přívrženci Gamsachurdii a Ševardnadzeho, ale byla brzy ukončena ruskou intervencí a Gamsachurdiovou smrtí 31. prosince 1993. Po těchto pohromách zůstala gruzínská ekonomika a celková situace v zemi v katastrofálním stavu, protože se téměř zastavila průmyslová výroba a stát nebyl schopen zajistit ani ty nejdůležitější služby lidem, takže se například kvalitní zdravotní péče dostala jen majetným lidem, o bezpečnosti nemluvě. V důsledku toho zemi postihla chudoba, která v Gruzii trvá dodnes. Ševardnadze přežil dva pokusy o atentát, jeden v srpnu 1995 a druhý v únoru 1998. Z obou byli obviňováni zbylí přívrženci Gamsachurdii, ke druhému se přihlásil čečenský polní velitel Salman Radujev. Ševardnadze musel také řešit separatistické konflikty v Jižní Osetii, Abcházii a Adžarii, které již měly autonomní vlády. Situace navíc zůstala napjatá díky válce v Čečensku, které má s Gruzií hranici na severu. Čečenci podporovali veškerá separatistická hnutí, hlavně v Abcházii. Ševardnadzemu se podařilo navázat přátelství s USA, které v něm viděly protiváhu ruského vlivu na území Zakavkazska. Díky Ševardnadzeho prozápadní politice získala Gruzie americkou investici do výstavby ropovodu z Ázerbájdžánu přes Gruzii do Turecka v hodnotě 3 miliard dolarů. Ačkoliv Gruzie je členem SNS, snaží se najít nové geopolitické partnery (NATO, Evropská unie), jelikož s Ruskem má od vyhlášení nezávislosti vztahy převážně špatné. Během několika let se Ševardnadzeově vládě podařilo částečně vyřešit mnohé problémy a stabilizovat zemi, ale nebyl již schopen provést ráznější zásahy, aby odstranil chudobu a další velké nešvary, jimiž země trpí, jako politickou korupci a značnou kriminalitu. Tam, kde v 70. letech jako začínající politik uspěl, selhává jako zralý muž. Ševardnadzeho nejbližší poradci, včetně členů jeho rodiny, získali během jeho vlády značnou kontrolu nad ekonomikou země. Zahraniční pozorovatelé spočítali, že okruh Ševardnadzeho blízkých ovládal až 70 % gruzínské ekonomiky: jeho manželka byla editorkou nejčtenějších novin v Gruzii, jeho dcera ředitelkou televizního studia a její muž založil jednoho z největších poskytovatelů mobilní sítě. I když sám Ševardnadze z toho neměl žádný osobní prospěch, byl mnohými Gruzínci obviňován z krytí korupce a zneužití moci, aby si uchoval svou pozici. Jeho budoucí nástupce Michail Saakašvili dokonce složil mandát ministra spravedlnosti, když byl předtím obvinil prezidenta z korupce. Nakonec i Američané přestali dočasně Gruzii veřejně finančně podporovat.", "section_level": 1}, {"title": "Politický pád.", "content": "Dne 2. listopadu 2003 se uskutečnily parlamentní volby, které byly mezinárodními pozorovateli, OSN i vládou USA označeny za zfalšované. Výsledek voleb vyvolal v Gruzii nepokoje, které přerostly v masové demonstrace v Tbilisi i jiných městech. Demonstranti vtrhli 21. listopadu do parlamentu, kde mělo začít první zasedání po volbách. Protesty donutily prezidenta Ševardnadzeho uprchnout. Později však vyhlásil výjimečný stav a prohlásil, že nehodlá rezignovat. I když napětí rostlo, obě strany se chtěly vyhnout násilnému řešení nastalé krize. Předsedkyně gruzínského parlamentu Nino Burdžanadzeová navrhla, že bude prozatím zastupovat prezidenta, dokud se situace neuklidní. Vůdce opozice Michail Saakašvili oznámil, že zaručí Ševardnadzemu bezpečí a podporu jeho návratu jako prezidenta, pokud slíbí, že vypíše předčasné prezidentské volby. Dne 23. listopadu se Ševardnadze sešel s vůdci opozice Saakašvilim a Zurabem Žvaniou na jednání uspořádaném ruským ministrem zahraničí Igorem Ivanovem. Po tomto setkání oznámil prezident svojí rezignaci s přáním, aby se zabránilo krvavému boji o moc a nedošlo ke ztrátám na životech. Ale spekulovalo se o tom, že hlavním důvodem jeho odstoupení bylo odepření poslušnosti ozbrojených složek, které odmítly zasáhnout proti demonstrantům při vyhlášení výjimečného stavu. Dále není zcela jasná role několika zahraničních sil. Např. Rusko i USA později přiznaly, že události v Gruzii přímo ovlivňovaly. Americký ministr zahraničí Colin Powell byl například po celou dobu konfliktu v pravidelném kontaktu se Ševardnadzem, přemlouval ho, aby odstoupil dobrovolně. Ruský ministr zahraničí Igor Ivanov letěl do Tbilisi navštívit tři opoziční předáky a zorganizovat výše popsanou schůzku. Poté odcestoval do Adžarie, jejíž vůdce Aslan Abašidze byl stoupencem Ševardnadzeho. Ševardnadzeho odchod lidé oslavili pitím a tancováním na ulicích v Tbilisi. Nazvali svou akci růžovou revolucí, názvem připomínajícím sametovou revoluci v Československu z roku 1989. Mezinárodní pozorovatelé však poznamenali, že se to spíše podobalo události, při níž byl roku 2000 v bývalé Jugoslávii svržen Slobodan Milošević, který také odstoupil až po masových protestech a naaranžované schůzce s opozicí. Nakonec byl Ševardnadzemu nabídnut azyl v Německu, kde byl stále ještě považován za váženou osobnost díky roli, kterou sehrál při sjednocení Německa v roce 1990. Pro německou televizi poskytnul rozhovor, ve kterém poděkoval Němcům za pohostinnost, ale současně řekl, že stále miluje svou vlast a nikdy ji neopustí. Dne 7. července 2014 po dlouhé nemoci zemřel ve věku 86 let.", "section_level": 1}, {"title": "Ševardnadzeho odkaz.", "content": "Ševardnadzeho kariéra je plná rozporů. Vzešel ze sovětského systému, ale sám sehrál význačnou roli při jeho likvidaci. Vybudoval si svou dobrou pověst díky neúnavnému boji proti korupci, ale sám občas užíval nekalé praktiky, aby si udržel svou pozici. Ve světě si získal renomé jako nejumírněnější ministr zahraničí v historii Sovětského svazu, ale nikdy nebyl tak populární ve své vlasti. Uspěl v udržení celistvosti Gruzie, když se utkal se silnými separistickými tlaky, ale za cenu poskytnutí statusu autonomních oblastí některým větším regionům Gruzie. Když se Ševardnadze vrátil v roce 1992 z Moskvy do Tbilisi zmítaného v chaosu po neúspěšné vládě Zviada Gamsachurdii, prezentoval se jako nejvhodnější kandidát na to, aby Gruzii vedl k obrození a nezávislosti. Časem si však vsugeroval myšlenku, že Gruzie se bez něj neobejde, a jeho pád obnovil politickou nejistotu v zemi. Ale dokázal pod svou vládou vytvořit silný základ občanské společnosti v Gruzii. Mnozí odborníci si myslí, že by Ševardnadze mohl být úspěšnější, kdyby převzal vládu hned v roce 1990. Ševardnadze v květnu roku 2006 vydal své paměti s názvem \"Pikri tsarsulsa da momavalze\", neboli „Myšlenky nad minulostí a budoucností“.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "
{1,..., n} si zvolí strategii \"x\" pak ve výsledné situaci \"x = (x,..., x)\" přísluší hráči \"i\" výplatní funkce \"f(x)\". Situaci \"x\" ∈ \"S\", kdy si žádný z hráčů nemůže jednostrannou změnou své akce zlepšit výsledek, tedy zvýšit hodnotu výplatní funkce, zapíšeme jako: formula_1 Výsledek může ležet buď v ryzích strategiích (volba konkrétní akce) nebo strategiích smíšených (je přidán koeficient pravděpodobnosti využití jednotlivých akcí). Nash dokázal, že každá konečná hra má alespoň jedno rovnovážné řešení. Pokud platí v předchozí nerovnici ostrá nerovnost (formula_2 namísto formula_3) mluvíme o Silné Nashově rovnováze. V případě, že existuje rovnost mezi formula_4 a další akcí z množiny formula_5 pak toto řešení označujeme jako Slabou Nashovu rovnováhu.", "section_level": 2}, {"title": "Důkaz existence.", "content": "Nechť formula_6 značí zvolené akce všech hráčů vyjma hráče formula_7. Definujme nejlepší reakci hráče formula_7 jako formula_9. formula_9 značí vztah souboru všech pravděpodobnostních rozdělení akcí ostatních hráčů k množině akcí hráče formula_7, tak že každý prvek: :formula_12 je nejlepší reakcí na formula_6. Definujme formula_14 Pomocí Kakutaniho věty o pevných bodech dokážeme, že formula_15 má pevný bod. To znamená, že existuje formula_16 takové, že formula_17. Protože formula_18 je nejlepší reakcí všech hráčů na situaci formula_16, existence pevného bodu dokazuje, že existuje taková situace, která je nejlepší reakcí na sebe samu. Žádný z hráčů nemůže změnou nic získat a jedná se tedy o Nashovu rovnováhu.", "section_level": 1}, {"title": "Alternativní důkaz za použití Brouwerovy věty o pevných bodech.", "content": "Mějme hru formula_20, kde formula_21 je počet hráčů a formula_22 je množina všech možných strategií všech hráčů. Množiny strategií formula_23 všech hráčů jsou konečné. Nechť formula_24 je množinou míšených strategií hráčů. Konečnost formula_23 zaručuje kompaktnost množiny formula_26. Nyní definujeme výplatní funkce. Pro smíšenou strategii formula_27 a při volbě akce formula_28 je ziskem hráče formula_7 pro formula_31. Z toho vyplývá, že Nyní použijeme formula_33 pro definování formula_34. Nechť formula_35 pro formula_28. Nyní můžeme jasně vidět, že každé formula_37 je platnou smíšenou strategií v formula_38. Také můžeme snadno ověřit, že každé formula_37 je spojitou funkcí formula_40 a tedy i formula_41 je spojitou funkcí. formula_26 je nyní vektorovým součinem konečného množství kompaktních konvexních množin a tedy i formula_41 je kompaktní a konvexní. Nyní můžeme pro formula_41 využít Brouwerovy věty o pevných bodech. Tedy formula_41 má pevný bod v formula_26, nazvěme ho formula_16 Pro důkaz, že formula_16 je Nashovou rovnováhou v formula_49, stačí ukázat, že: formula_50 Tímto jednoduše vyjadřujeme, že žádný hráč nemá další zisk z jednostranné změny své strategie, což je podmínka Nashovy rovnováhy. Předpokládejme, že možné zisky všech hráčů nejsou všechny rovny nule. Potom formula_51, formula_52 a formula_28 takové, že formula_54. Povšimněme si, že Nechť je tedy formula_56. formula_57 označme za vektor zisků s indexy akcí formula_23. Pokud je formula_59 pak platí i formula_60. Následně tedy V případě že formula_63, pak formula_64 tvoří kladné váhy vektoru formula_65. Mějme tvrzení, že formula_67. Nejprve poznamenejme, že pokud formula_54 pak je toto správná definice výplatní funkce. Nyní předpokládejme, že Z našich předchozích tvrzení plyne Levá strana výrazu je rovna nula, tedy i celý výraz je roven formula_71. Nakonec se tedy dostáváme k formula_72 Kde je poslední nerovnost z důvodu, že formula_64 je nenulový vektor. Toto je zřejmý spor, tudíž všechny zisky musí být opravdu nulové. Pak tedy je formula_16 Nashovou rovnováhou pro formula_49.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Koncept Nashovy rovnováhy poprvé představil Augustin Cournot ve svém modelu duopolu (1838). V tomto modelu firmy rozhodovaly o velikosti výroby za účelem maximalizace svého zisku. Nicméně nejvýhodnější velikost výroby závisí i na produkci druhé firmy. Cournotova rovnováha pak nastává v bodě, kdy obě firmy dosahují nejvyššího zisku s ohledem na zvolený objem výroby konkurenta. Moderní koncept Nashovy rovnováhy v teorii her je definován v rámci smíšených strategií, kde si hráči volí pravděpodobnosti volby jednotlivých strategií. Koncept smíšených strategií byl uveden Johnem von Neumannem a Oscarem Morgensternem v roce 1944 v knize \"Theory of Games and Economic Behavior\". Nicméně jejich analýza byla omezena na speciální případy her s nulovým součtem. Ukázali, že Nashova rovnováha ve smíšených strategiích existuje pro jakoukoliv konečnou hru s nulovým součtem. John Forbes Nash v roce 1951 ve svém článku \"Non-Cooperative Games\" dokázal, že pro každou konečnou hru existuje alespoň jedna Nashova rovnováha ve smíšených strategiích.Od vývoje konceptu Nashovy rovnováhy bylo odhaleno, že za určitých podmínek může docházet k chybným závěrům. Proto bylo představeno několik odvozených konceptů (též nazývaných upřesněním Nashovy rovnováhy) přizpůsobených tomu, aby odstranily nedostatky Nashova konceptu. Obzvláště závažným problémem Nashovy rovnováhy založené na \"nedůvěryhodných\" hrozbách. Proto v roce 1965 Reinhard Selten ve svém článku \"Spieltheoretische Behandlung eines Oligopolmodells mit Nachfragetraegheit\" přestavil rovnováhu podher (menší část \"velké\" hry je brána jako samostatný celek), čímž odstranil Nashovy rovnováhy založené na \"nedůvěryhodných\" hrozbách. Další rozšíření Nashovy rovnováhy se zabývají situacemi, kdy se hra opakuje a nebo hráči nemají všechny informace. Všechna tato rozšíření však sdílejí základní princip, tedy analyzují, jak se rozhodnout v případě, že hráč musí brát v úvahu rozhodnutí ostatních.", "section_level": 1}, {"title": "Výpočet Nashovy rovnováhy.", "content": "Pokud se jedná o nalezení Nashovy rovnováhy ve hře dvou hráčů v oboru ryzích strategií, můžeme použít zjednodušenou metodu. Celou hru zaneseme do matice a hledáme její sedlový bod. To znamená, že hledáme sloupcová maxima pro výplaty prvního hráče a řádková maxima ve výplatách druhého hráče. Tam kde se tyto body shodují nastává Nashova rovnováha. Pro výpočet rovnováhy více hráčů využijeme postupů lineárního programování. Výpočet Nashovy rovnováhy ve smíšených strategiích je úlohou nelineárního programování..", "section_level": 1}, {"title": "Příklady Nashovy rovnováhy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Koordinační hra.", "content": "\"Koordinační hra\" je klasickým příkladem hry dvou hráčů s možnými dvěma strategiemi. Hráči by měli spolupracovat a zvolit strategii A, protože jejich výplata bude v tomto případě nejvyšší, tedy 4. Další Nashova rovnováha nastává i v situaci, kdy oba zvolí strategii B. V tomto případě je ale výplata obou hráčů menší než v předchozí případě. I přesto však ani jeden z hráčů již nemůže jednostrannou změnou strategii nic získat. Příkladem koordinační hry je rozhodování dvou firem s kompatibilními produkty mezi dvěma dostupnými technologiemi. Ty mají zvolit jednu z technologií za standard. Pokud se obě firmy shodnou na jedné technologii, mohou očekávat obchodní úspěch. Pokud se ale nedohodnou, skončí jejich produkty neúspěšně. Při jízdě autem si musíme zvolit, zda pojedeme po levé nebo pravé straně silnice, a jedná se tedy také o koordinační hru. Pokud například hodnota 100 značí, že nedojde k nehodě a 0 značí nehodu, pak můžeme naši hru definovat následovně: V tomto případě dostáváme opět dvě rovnovážná řešení v ryzích strategiích, tedy pokud se oba hráči rozhodnou pro jízdu vlevo nebo se oba rozhodnou pro jízdu vpravo. Pokud bychom uvažovali i smíšené strategie, pak k těmto dvěma strategií přidáme ještě jedno rovnovážné řešení, kde se každý z hráčů rozhodne s 50% pravděpodobností pro levou a s 50% pravděpodobností pro pravou stranu.", "section_level": 2}, {"title": "Vězňovo dilema.", "content": "Vězňovo dilema je podobná koordinační hra. Oba hráči se rozhodují, jestli zradit a přiznat se, nebo nevypovídat. V tomto případě se zde nachází pouze jedna Nashova rovnováha a oba hráči si zvolí možnost zradit, protože v jakékoliv situaci se vyplatí hráči změnit strategii z mlčení na zradu a vždy si svou situaci zlepší. Tento příklad ukazuje, že Nashova rovnováha není vždy Paretovsky optimální. Zde by se vyplatilo oběma hráčům mlčet a jejich celková situace by se zlepšila. Taková situace však není stabilní.", "section_level": 2}, {"title": "Konkurenční hra.", "content": "Hra dvou hráčů, kde oba současně vyberou celé číslo od nuly do tří a výhra každého z nich bude rovna menšímu z těchto dvou čísel. Navíc pokud jeden z hráčů vybere vyšší číslo než druhý hráč, musí druhému hráči odevzdat dva své body. Tato hra má pouze jednu ryzí Nashovu rovnováhu: oba hráči zvolí číslo 0 (podbarveno červeně). Pokud by zvolili jiné strategie, mohl by jeden z hráčů vždy zlepšit svou situaci snížením zvoleného čísla a taková situace by nebyla stabilní. Pokud bychom například zvolili jako výchozí situaci zeleně podbarvené políčko v tabulce nalevo, bylo by v zájmu prvního hráče vybrat nižší číslo a přesunout hru na fialově podbarvené políčko. Druhý hráč by pak také zvolil nižší číslo a přesunul by tak výsledek na modré políčko a takto se postupně dostaneme na červeně podbarvené políčko, kde již nastává Nashova rovnováha. Pokud bychom upravili pravidla tak, že oba hráči získají počet bodů rovný jejich volbě pouze pokud by zvolili stejné číslo a v opačném případě by nezískali nic, nastala by Nashova rovnováha ve čtyřech bodech na úhlopříčce.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "Pokud má hra jednu Nashovu rovnováhu a je hrána za určitých podmínek, pak hráči zvolí příslušné strategie. Nutné podmínky, které zaručí, že se tak stane, jsou následující:", "section_level": 1}, {"title": "Kde nejsou podmínky splněny.", "content": "Příklady problémů z teorie her, kde tyto podmínky nejsou splněny:", "section_level": 2}, {"title": "Kde jsou podmínky splněny.", "content": "Vzhledem k těmto omezujícím podmínkám, kdy opravdu nastává Nashova rovnováha, je tento koncept málo používán v běžných situacích nebo pozorován při běžném vyjednávání. Nicméně nalézá uplatněni v ekonomických teoriích a evoluční biologii. V ekonomii jsou výplatou hráče peníze a v evoluční biologii přenos genů do další generace.", "section_level": 2}], "src_summary": "Nashova rovnováha je v teorii her taková situace, kdy žádný z hráčů nemůže jednostrannou změnou zvolené strategie vylepšit svoji situaci. Současně se jedná i o koncept řešení nekooperativních her více hráčů. Své jméno získala po Johnu Nashovi, který dokázal, že každá konečná hra má alespoň jedno takové řešení.", "tgt_summary": "Das Nash-Gleichgewicht (abgekürzt als NGG oder NGGW) ist ein zentraler Begriff der Spieltheorie. Es beschreibt in nicht-kooperativen Spielen eine Kombination von Strategien, wobei jeder Spieler genau eine Strategie wählt, von der aus es für keinen Spieler sinnvoll ist, von seiner gewählten Strategie als einziger abzuweichen. In einem Nash-Gleichgewicht ist daher jeder Spieler auch im Nachhinein mit seiner Strategiewahl einverstanden, er würde sie wieder genauso treffen. Die Strategien der Spieler sind demnach gegenseitig beste Antworten. Das Nash-Gleichgewicht ist ein elementares Lösungskonzept der Spieltheorie. Definition und Existenzbeweis des Nash-Gleichgewichts gehen auf die 1950 veröffentlichte Dissertation des Mathematikers John Forbes Nash Jr. zurück. Das Nash-Gleichgewicht findet u. a. eine zentrale Bedeutung in wirtschaftswissenschaftlichen Bereichen wie der Mikroökonomie, bei der Verteilung von Gütern und Preisfindung.", "id": 533289} {"src_title": "Bitva u Aspern a Esslingu", "tgt_title": "Schlacht bei Aspern", "src_document": [{"title": "Předehra.", "content": "Po vítězstvích v bitvách u Slavkova, Jeny, Friedlandu a po uzavření Tylžského míru s Ruským impériem se Napoleon obrátil proti Španělsku, kde v té době zuřila občanská válka. Jeho vojskům se podařilo dobýt Madrid. Bylo zahájeno další obsazování španělského území, když Napoleonovi 1. ledna 1809 došla zpráva, že Rakušané pod vedením arcivévody Karla se chystají na další válku. Okamžitě předal velení maršálu Soultovi a odjel do Paříže, kde na nadcházející válku rychle seskupil síly, které byly nazvány Velká Německá armáda. 14. dubna 1809 překročili Rakušané pod velením arcivévody Karla Rakousko-Těšínského hranice Bavorska a bleskově do něj vpadli. Už 19. dubna ale zvítězil francouzský maršál Davout u Teugn-Hausenu a maršál Lefebvre vyhrál v bitvě u Abensbergu. Následovala francouzská vítězství u Landshutu a u Eggmühlu. Poté byl rozmetán rakouský zadní voj, načež podmaršálek Hiller bleskurychle ustoupil od Řezna a arcivévoda Karel ustupoval ještě více do nitra Rakouska. Napoleon vjel 13. května do Vídně a s ním i několik armádních sborů. Zde se Napoleon dozvěděl, že podmaršálek Hiller ustoupil na východ od Vídně a rozhodl se s ním svést bitvu.", "section_level": 1}, {"title": "Před bitvou.", "content": "Napoleonovo měsíční tažení se sice jevilo triumfálně, ale mělo hned několik problémů. Řady Velké Německé armády tvořily nováčci, kteří se ještě nikdy nepodíleli na bojích. Napoleon neměl ani tušení, kde se nachází arcivévoda Karel, který k němu ve skutečnosti už mířil z Moravy. Největším problémem obou vojevůdců se však zanedlouho stal Dunaj, rozvodněný po zimě. Arcivévoda se chtěl dostat ze severního břehu na jižní už u Kremže, u Lince a v jiných místech, ale Napoleon na uvedená místa vždy dorazil dříve než on. Napoleon chtěl naopak dospět z jižního břehu na severní. Poněvadž věděl, že bitva se povede v prostoru bezprostředně u Vídně, musel najít most v blízkosti města. První pokus o překročení řeky provedli Francouzi u ostrova Schwarze Lacken, kde je však odrazil generálmajor Weissenhof. Francouzi byli za velkých ztrát donuceni ustoupit, takže přechod v tomto místě se stal nereálným. Generál Bertrand, který dostal na starost výběr mostů, vybral čtyři lokality, nakonec ale zbyla jen jedna, vesnice Kaiser-Ebersdorf, která ležela naproti vesnici Aspern, která byla ale na druhém břehu. Zde se Dunaj větvil sice na čtyři ramena, ale kromě hlavního toku se zde daly rychle a poměrně bezpečně zbudovat mosty. Ženisté a dělostřelci začali bleskově pokládat lodice a sháněli materiál na stavbu kde se dalo. Úkol byl vskutku nelehký, protože jen první rameno měřilo 450 metrů, druhé a třetí měly dohromady 225 metrů a vedly k důležitému ostrovu Lobau, ze kterého už zbývalo přemostit jen 120 metrů. Materiálu, který pontonýři a dělostřelci sehnali, bylo však na přemostění málo. Navíc se po oblevě Dunaj rozvodnil, přičemž řekou protékalo mnoho překážek, kmeny, dřeva, někdy i domy. Přes každé rameno byl postaven jen jeden most, což znamenalo, že pokud by se jen jeden protrhl, Napoleon by nemohl dopravovat posily. Mosty byly již skoro dokončeny, když Napoleon zjistil, že se hrubě zmýlil v poloze armády arcivévody Karla, který místo na horním toku Dunaje, se nacházel přímo naproti mostům. I přesto se Napoleon rozhodl přejít zde, protože žádné jiné místo v blízkosti nebylo. K mostu se zvolna přesunovaly sbory maršálů Lannese (pěší), Massény (pěší) a Bessiérese (jezdecký). Už 20. května byly hotovy tři mosty, které však nestály příliš pevně. Většina vojska se začala přesouvat na ostrov Lobau, kde čekala na překročení čtvrtého ramene. V noci 21. května se začaly přesouvat na druhý břeh první jednotky, které jen s malými ztrátami dobyly jak Aspern, tak Essling. Rakouské jednotky ustoupily k nedalekému Gross-Enzersdorfu. Na výšinách Bisambergu, za potokem Russbachem, se navíc objevily ohně armády arcivévody. Napoleon však nevěřil, že ohně patří Karlově armádě, a nařídil, aby se přesunulo co nejvíc jednotek, v následujícím uspořádání: Masséna se svým armádním sborem nalevo u Aspern, napravo u Esslingu Lannes, a mezi oběma dvěma uskupením jezdectvo Bessiérese, za nímž měla stát garda. Těsně před úsvitem však stály na břehu jen dvě divize sboru Massény, a dvě divize lehkého jezdectva. Ostatní jednotky čekaly na Lobau, až bude dostavěn zbytek čtvrtého mostu.", "section_level": 1}, {"title": "Popis bojiště.", "content": "Bojiště, na kterém se měla odehrát nastávající bitva, leželo za ostrovem Lobau, na poměrně malé, ale rovné planině, na které ležela vlevo vesnice Aspern, a nalevo Essling. Planinu napravo uzavírala vesnice Gross-Enzersdorf, a nalevo malá osada Stadlau. Mezi oběma vesnicemi se táhl protipovodňový příkop. Na jihovýchod až jih od Aspern ležel ostrov Gemeinde-Au, který byl prakticky neprostupný, kdežto na jih od Esslingu byl úplně otevřený prostor. V Aspern se nacházelo 106 domů s kostelíkem, v Esslingu 55 domů a sýpka.", "section_level": 1}, {"title": "Plány protivníků.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Napoleon.", "content": "Napoleonův plán byl jednoduchý. Vzhledem k tomu, kolik měl na druhém břehu jednotek (tři divize pěší: Legrandova, Molitorova, Boudetova – Massénův sbor, dvě divize jezdecké: Lassalova, d'Espagneho-Bessiéresovo jezdectvo), nemohl příliš mnoho útočit. Proto se rozhodl soustředit na obranu Aspernu a Esslingu, zatímco Gemeinde-Au a planinu obsadil jen nevysokým počtem jednotek. Napoleon vydal rozkaz udržet pozice do zítřka, kdy předpokládal, že na druhý břeh dorazí další muži, aby mohl přejít do protiútoku. Napoleon měl k prvnímu dnu k dispozici 29 500 mužů, kteří měli jen několik málo děl.", "section_level": 2}, {"title": "Arcivévoda Karel.", "content": "Karel žádný složitější operační plán nevypracoval. Podle jeho rozkazů měly jeho síly, rozdělené do šesti kolon, útočit, dokud francouzské jednotky nevytlačí z obou vesnic. Na Aspern měly útočit dvě kolony, Hillerova a Bellegardeho, na centrální část bojiště dvě kolony pod velením Hohenzollerna-Hechingena a Johanna Lichtensteina. Na Essling útočily také dvě kolony, jejichž velitelé byli Dedovich a Hohenlohe-Bartenstein. Arcivévoda měl k prvnímu dni celkem 99 000 mužů, kteří disponovali 290 dělovými hlavněmi.", "section_level": 2}, {"title": "První den bitvy - neděle 21. května.", "content": "Na začátku neděle měl Napoleon na druhém břehu zhruba čtyřnásobně menší vojsko než arcivévoda, aniž by to tušil. Předpokládal, že je proti němu pouze Hiller, a plánoval, jak ho porazí útokem z pravého křídla. Arcivévoda Karel, který se dozvěděl, kdo proti němu stojí, rozkazy nezměnil, a dokonce je neměnil ani během bitvy, na rozdíl od Napoleona, který měnil skoro celý původní plán z útoku na obranu.", "section_level": 1}, {"title": "Aspern.", "content": "Poté, co se ranní mlha rozplynula, obsadila Marulazova divize z Massénova sboru Aspern, ale jen nevelkými silami, zbytek zůstal v cihelně za Aspern. Na břehu už mělo být více mužů, ale lodě s kameny, které Rakušané spouštěli po proudu, ničily mosty a jednotky se nedokázaly dopravit včas. Rakušané zahájili ráno postup, přičemž Francouze zpozorovali dříve, než oni je. Molitor prohlásil, že Aspern udrží stůj co stůj. I sám Masséna se kvůli naléhavé situaci přemístil do této vesnice. Rakušané útočili kolonami Hillera a Bellegardeho a proti původnímu předpokladu se k tomu připojila i kolona Hohenzollerna-Hechingena. První útok začal až v jednu hodinu odpoledne v prostoru aspernského hřbitova; vedl jej francouzský emigrant Nordmann v rakouských službách. Po hodině a půl vypudili Rakušané ze hřbitova hrstku francouzských voltižérů, kteří ho udatně bránili. Ve stejné chvíli zaútočili od jihu rakouští hraničáři, přičemž se přiblížila kolona Bellegardeho, která se okamžitě zapojila do bojů s velkým úspěchem. Dva francouzské pluky ve východní části vesnice náporu neodolaly a byly donuceny ustoupit. Zároveň probíhaly i tuhé boje o Gemeinde Au, ve kterých však Hillerovy jednotky neměly v neprostupných křovinách valný úspěch. Další útok začal o půl čtvrté a byl veden přes celý prostor od Gemeinde Au až po Aspern. Zapojil se do něj i Bellegarde, a na Molitorovu divizi rozmístěnou na celém úseku se valila obrovská masa vojska. Naštěstí pro Molitora i Massénu útok neprobíhal koordinovaně, takže Masséna mohl obranu aspoň provizorně vyspravovat. Ve chvíli kdy boj kulminoval, dorazily do boje další rakouské síly a situace se začala povážlivě zhoršovat. Masséna nechával nalévat víno, což vojáky značně povzbudilo. Situace se začala špatně pro Francouze vyvíjet i u Gemeinde Au, načež následoval třetí útok Rakušanů. Hroutící obranu na poslední chvíli posílil 26. lehký pluk z Legrandovy divize, který nedávno přešel břeh. Vojáci obou stran se rvali o hřbitov a kostel, mezitím se však ze severu přiblížila třetí rakouská kolona Hohenzollern-Hechingenova. Na Francouze se začala sypat palba 123 děl, což mělo za následek vyklizení severu vesnice a přesunu na jih. Masséna, který byl zkušený, však odtušil, že nyní přijde hlavní útok, a pro jistotu si ušetřil do zálohy dva pluky. André Masséna uvažoval správně, protože ve stejné chvíli dostal Bellegarde rozkaz k dobytí vesnice za jakýchkoliv ztrát. Bellegarde i Hiller tentokrát nechali zabubnovat na útok současně, přičemž je podpořil i Hohenzollern-Hechingen a jezdectvo Lichtensteina. Než však tyto oddíly stihly zaútočit, vrhly se na ně čtyři kyrysnické pluky Francouzů z d'Espagneho divize. Jezdci se nakonec dostali do zmatku, ve kterém probíhalo mnoho osobních soubojů. Střet trval čtvrt hodiny, po něm museli kyrysníci ustoupit. Všechny rakouské jednotky měly cestu volnou a vrhly se na aspernský hřbitov, který bránil zoufale 37. řadový pluk. Zároveň se na rovné planině roztáhly jednotky třetí kolony, čímž hrozila definitivní porážka francouzského levého křídla. Napoleon vyslal na ohrožený úsek zbytek pěchoty a Marulazovy lehké jezdce, ti však byli odraženi. I přesto jezdectvo učinilo několik dalších útoků, díky kterým se podařilo získat cenný čas a levé křídlo bylo zachráněno. Během takto získané půlhodiny Napoleon přes opravené mosty dostal další posily, které použil na obou dvou křídlech. První přešly poslední říční rameno jednotky Carry Saint-Cyra, které byly poslány na nejnebezpečnější úsek, a to právě k Massénovi do Aspern, kde byla situace povážlivá, neboť rakouská pěchota dobyla hřbitov. Masséna ale zjistil, že u Gemeinde Au se zastavil Hillerův útok, a bleskově přesouval jednotky do Aspern. Massénovi se dařilo odrážet nesčetné rakouské útoky, ale zdevastovanou Molitorovu divizi byl donucen přesunout k Gemeinde Au. Následoval další rakouský útok na Aspern, vedený jednotkami všech tří kolon. Masséna sice se svou artilérií napáchal škody v útočících řadách, ale rakouská přesila postupovala neochvějně dál. Vzápětí se rozhořela nejtěžší bitva o hřbitov a kostelík za celý první den bitvy. Na Aspern útočilo 20 batalionů, na méně důležité Gemeinde Au jen pět. Legrandova pěchota v Aspern měla co dělat, aby vůbec ve vesnici vydržela. Rakouský nápor slavil úspěch, jednotky dobyly půlku vesnice, Masséna však držel neustále strategicky důležitý hřbitov. O půl sedmé dorazila do vesnice rakouská děla a Massénovi nezbylo než urychleně ustoupit na jih vesnice. Napoleon poté k Aspernu vyslal divizi Saint-Cyra s 9 000 muži a 18 děly. Ten na vesnici zaútočil, ale zastavila ho dělostřelecká palba. Poté už žádné ucelené útoky nevznikly, boj už probíhal od domu k domu, přičemž obě dvě strany bojovaly nejurputněji o hřbitov. Ten nakonec rozstřílela i se zdí rakouská děla, aby už hřbitov nemohl sloužit jako defenzivní pozice. Poté už boj pozvolna utichal. Vesnice během dne změnila údajně čtrnáctkrát stranu. V rakouských rukách zůstaly zřejmě sever vesnice a hřbitov, Francouzi pak vlastnili jih vesnice. Francouzům zůstal i prostor Gemeinde Au, kde se francouzská obrana zachytila na stejném místě jako ráno.", "section_level": 2}, {"title": "Essling.", "content": "U Esslingu začal boj podstatně později, jelikož Dedovichova a Hohenloheho kolona dorazily k vesnici o hodně později, než říkal rozkaz. Vzhledem ke zpoždění Rakušanů zde Francouzi vystavěli aspoň základní obranu v prostoru Velké zahrady (\"Grosser Garten\"). Ve vesnici byla ještě Dlouhá zahrada (\"Langer Garten\"), ale ta byla k obraně nevhodná. Obraně Esslingu velel maršál Jean Lannes, vévoda z Montebella. Lannes měl k obraně jedinou divizi, a to Boudetovu, kterou tvořily tři pluky. Dvě kolony Dedovichova a Hohenloheho, obě dvě ale pod velením Rosenberga-Orsiniho, se pomalu blížily k Esslingu. Dedovich po přiblížení k vesnici ale čekal na Hohenloheho, který nepřicházel ani ve čtyři hodiny, navíc otálel, jak útok na opevněnou vesnici vést. Tento čas poskytl Napoleonovi velkou výhodu. Dedovich prováděl jen průzkum bojem, který však nic neřešil. Napoleon jako velký taktik poznal, že Dedovich čeká na druhou kolonu, a rozhodl se vyslat na toto křídlo d'Espagneho kyrysnickou divizi. Útok mohl vést k úspěchu, ale rakouské záložní jezdectvo jej zastavilo. V téže chvíli spokojený arcivévoda vydal rozkazy aby zaútočil, protože nečinnost této kolony kazila celkové vyhlídky v bitvě. Nakonec po naléhavých příkazech Dedovich i Hohenlohe zaútočily, ale Lannes útok odrazil bez větších problémů. Když Lannes viděl že má šanci k protiútoku, vydal rozkaz Bessiéresovi, kterého dostal pod velení, a kterého z duše nenáviděl. Ten zachránil Lannesovy pěšáky doslova na poslední chvíli, protože byli drceni rakouskou dělostřeleckou palbou. Zatímco Lannes sváděl tuhé boje se čtvrtou kolonou, přes Gross-Enzersdorf přešla 5. kolona, která v sedm večer zaútočila, ale útok nebyl dostatečně razantní, a Lannes ho odrazil. V této chvíli se už zdálo že bitva skončí, protože rakouská vojska splnila operační plán. Lannes, který dával vinu Bessiéresovi za to, že jeho kyrysnické útoky se nepodařily, nařídil nesmyslný útok, ve chvíli kdy byl již konec prvního dne. Rozkaz velel zaútočit kyrysníkům d'Espagneho, aby útočily z bezprostřední blízkosti. Kyrysníci se vrhli vpřed, ale rakouská pěchota se stihla seskupit do tzv. \"Massen\", to jest obranné formace proti koním, která ukázala své přednosti obzvlášť v této bitvě. Útok se rozbil, načež přiklusalo francouzské i rakouské jezdectvo a došlo k jejich střetu. Francouzi byli donuceni ustoupit, ale Lannes, který si vyléval svou nenávist k Bessiéresovi, nařídil další útok. Rakouská obranná formace (\"Massen\") a dělostřelectvo francouzské jezdce rozmetaly, a d'Espagne padl. Po jezdeckých srážkách se na bitevním poli z východu nakonec objevila 5. kolona podmaršálka Hohenloheho. Lannes postřehl nebezpečí, ale nemohl proti němu mnoho udělat, protože na směru hlavního útoku měl jen jeden pluk a dvě brigády jezdců. Rakušané sice dobyli Dlouhou zahradu, ale na víc nápor nestačil. V devět večer zahájil postup Dedovich, ten však dobyl jen nedůležitou náves. V Esslingu tedy zůstala situace Francouzů příznivější, než v Aspern. V jejich držení zůstala sýpka i Velká zahrada, tedy nejklíčovější body vesnice. Rakušanům se jejich vlažný postup zde nevyplatil – zůstala jim jen náves a Dlouhá zahrada.", "section_level": 2}, {"title": "Druhý den bitvy - pondělí 22. května.", "content": "Po prvním dni bitvy si obě dvě strany nárokovaly vítězství, kterého ale dosáhl spíše Napoleon, protože udržel početně mnohem silnější vojsko na linii Gemeinde Au-Aspern-Essling-Gross-Enzersdorf, zatímco arcivévoda Karel sice splnil svůj operační plán, ale nevyužil velké šance k vítězství. Druhý den navíc vypadala situace lépe pro Napoleona, který měl sice před rozbřeskem na druhé straně Dunaje jen 50 000 mužů, 6400 jezdců a 90 děl, ale předpokládal, že v průběhu dopoledne jeho síly zesílí na 60 000 mužů, 11 000 jezdců, a 152 děl. Na pondělí byl před třemi Napoleonovými maršály těžký úkol. Lannes a Besiéres měly zaútočit na rakouský střed, načež se měli stočit doleva. Masséna dostal za úkol ovládnout Aspern a vytvořit si prostor pro útok. Případnou zálohu představovala garda a jednotky Davoutova sboru, které se blížily k mostům od Vídně. Arcivévoda Karel hodlal pokračovat ve včerejším útoku, přičemž jeho cílem bylo pouze donutit ustoupit všechny Napoleonova vojska na Lobau. Arcivévodovy síly dosahovaly 96 000 mužů, kteří měli zhruba 350 děl.", "section_level": 1}, {"title": "Aspern.", "content": "Ve tři hodiny ráno zahájila rakouská děla palbu po celé délce bitevní linie, a o hodinu později Francouzi spatřili první rakouské uniformy. Masséna v Aspernu na nic nečekal a zaútočil s momentem překvapení hned ráno, přičemž se mu podařilo Rakušany zaskočit a ti začali ustupovat. Zanedlouho byla dobyta hlavní ulice i s kostelíkem, načež padl celý Aspern, kromě jednoho domu, který bránil půlbatalion \"Erzherzog Rainer\". Massénův útok těžce zasáhl hlavně předvoj Bellegardeho kolony. Zoufalý velitel předvoje rozesílal zprávy na všechny strany, ale bez reakce. Vzápětí byla napadena 3.kolona Hohenzollerna-Hechingena, která utrpěla rovněž těžké ztráty. Útoku se kromě Legrandových a vyčerpaných Molitorových mužů, zúčastnila i celá divize Carryho Saint-Cyra. Hiller nařídil na vesnici palbu, a podařilo se mu dobýt zpět celý kostelík i se hřbitovem, ale Massénův další protiútok ho vytlačil z celé vsi, kterou Masséna s přehledem v sedm ráno ovládl. Po Lannesově útoku u Esslingu, kdy arcivévoda pochopil Napoleonův záměr, nařídil Hillerovi a Bellegardemu další útok. Ten začal po sedmé masivní dělostřelbou obou kolon, načež zaútočila pěchota, která dobyla polovinu vesnice a zastavila je v osm hodin až Massénova poslední záloha, Hesenci. Poté opět zahájilo palbu rakouské dělostřelectvo, které zlikvidovalo prakticky zbytky domů. Poté zahájili Hesenci a další Napoleonovy oddíly nový útok, který sice uspěl, ale následný rakouský protiúder vyhnal Massénu z celé vsi. V deset ovládli Hiller a Bellegarde celou ves. Zhruba ve stejné chvíli se dozvěděli to, co Masséna věděl už dávno, totiž že od sedmi do osmi hodin rakouští diverzanti spouštěli hořící lodice, či lodice naložené kamením, které protrhly velikou část mostů, a Napoleonovi přestaly proudit posily, munice, potraviny a vybavení. Masséna poznal, že musí Aspern dobýt stůj co stůj, protože jinak by otevřel cestu do svého týlu. Navíc otevřená planina, kam ho donutili Rakušané ustoupit, neskýtala mnoho možností k obraně. V jedenáct dostal jako podporu tři prapory mladé gardy a zahájil útok. Podařilo se mu opět dobýt jih vsi i hřbitov, ale Hiller se nenechal vytlačit a zahájil protiútok, protože i on chápal, že Aspern je klíč k celé bitvě. Ve vesnici i na hřbitově se dostaly ke slovu bodáky a pěsti. Hiller se snažil Massénu za pomoci mohutné dělostřelecké palby a opakovaných útoků vyhnat, aby si otevřel cestu na rovinu za Aspern, kde by jistě Massénovy jednotky obrátil v útěk. To Masséna věděl, a navíc kryl ústup ostatních jednotek, takže Aspern nemohl rovněž opustit. Ve dvě hodiny se začala situace měnit k lepšímu pro Rakušany, kteří ovládali skoro celou ves, až na východní okraj a Gemeinde-Au, kde byly umístěny zbytky Molitorovy divize. Pár hodin poté obdržel Masséna povel k ústupu a jeho jednotky se začaly spořádaně stahovat směrem k Lobau.", "section_level": 2}, {"title": "Essling.", "content": "Mezi třetí a pátou ráno vypukly boje i v Esslingu. Lannes chtěl zamezit útoku od Gross-Enzersdorfu a vytvořit si nástupní prostor pro útok, Hohenlohe ho ale předešel a sám zahájil útok, který však začala likvidovat francouzská křížová palba. Rakouský podmaršálek Rosenberg-Orsini, velící oběma kolonám, chtěl odčinit včerejší pozdní nástup do boje, a vpřed vyslal i Dedovichovy muže, ti se ale zastavili u sýpky. Hohenlohe se pokoušel o boční útok, ale ani ten neuspěl. Francouzi zde uplatnili to, že jako na jediném úseku měli více děl, a proto zahájili boční i přímou palbu do Rakušanů. Došlo k několika jezdeckým srážkám, ale nakonec Hohenlohe začal ustupovat, přičemž na něj útočili francouzští kyrysníci. Lannes, spokojený s vývojem situace, začal připravovat vše pro nadcházející útok, na který byl už připraven i Bessiéres se svým jezdectvem. Útok měl být veden mezi 3. rakouskou kolonu a Lichtensteinovo záložní jezdectvo, na obranu Esslingu zůstala Boudetova divize, sama proti oběma kolonám Rosenberga-Orsiniho. Lannes zahájil postup vpřed, pochodoval však pomalu. Podpora francouzského dělostřelectva se sice jevila jako dostatečná, vzápětí ale zahájilo palbu dělostřelectvo rakouské, které Lannese připravovalo o mnoho mužů. Lannes vydal příkaz Bessiéresovu jezdectvu, ať na děla zaútočí. Jako první vyjelo na rakouská děla Marulazovo lehké jezdectvo, které ale bylo třikrát zastaveno rakouskou obrannou formací. Marulaz tedy neuspěl a bylo načase, uvažovat nad novým útokem. Lannes ho okamžitě zahájil, arcivévoda Karel ale nyní pochopil Napoleonův záměr. Vydal rozkaz do Aspern, kde Masséna neodolal útoku a byl poražen. Lannes to sice věděl, ale pokračoval v úspěšně započatém útoku. Při něm ho podporovali kyrysníci a takzvané francouzské „létající“ baterie dělostřelectva, které rychle zaujaly postavení a spustily palbu podporující jezdectvo. Kyrysníkům se začínal dařit průlom, jenže najednou zasáhl sám arcivévoda Karel, který zvedl prapor pluku \"Zach\", pobídl vojáky do útoku a společně s jezdectvem francouzské kyrysníky zastavil. Vzápětí dorazily na bojiště dva prapory podmaršálka d'Aspreho, elita rakouské armády – granátníci. Lannesův útok tak kolem deváté skončil, a jeho jednotky se pomalu stahovaly na linii, odkud ráno vyšly. Rakouské dělostřelectvo proto opět rozpoutalo palbu. Lannes si myslel, že bude mít příležitost k dalšímu útoku společně s Davoutovým sborem, který měl přijít jako posila, jenže ten nedorazil kvůli probořeným mostům. Lannes byl zahnán zpět, zatímco nebohá Boudetova divize v Esslingu čelila opakovaným útokům Dedovichovy kolony a granátníků. Boudet se sice statečně držel, ale devátý útok obrovské rakouské přesily obrátil jeho vojáky na útěk, a bráněna zůstala pouze sýpka. Utíkajícím vojákům zastoupili cestu granátníci a myslivci staré gardy, kteří jako jediní stihli přejít po chvilkově opravených mostech. Rakušané zabrali celý Essling, až na sýpku, kde se bránil Boudet a hrstka jeho mužů. Místo většiny uprchlé divize Boudetovy přišly dva pluky ze Saint-Hilairovy divize. Napoleon už věděl, že bitvu prohraje, a proto vyslal do Esslingu starou gardu, aby zachránila situaci. Té se podařilo Essling stabilizovat, přičemž arcivévoda Karel ustoupil, protože jeho dělům, které významně přispívaly k francouzské porážce, docházela munice. Ve čtyři hodiny zde tedy boj dá se říci utichl, zatímco u Aspern sváděl Masséna těžké boje, aby se nepřítel nedostal na rovinu za Aspern. V téže době byl zahájen stupňovitý ústup francouzských sil na Lobau. Masséna i Lannes zoufale drželi obě dvě vesnice, aby se mohlo celé vojsko stáhnout. V sedm hodin zahájili ústup i oni. V devět hodin už stála na druhém břehu jen Legrandova divize a stará garda, kteří chránili ústup před případným útokem Rakušanů. Ten už ale nepřišel, protože arcivévoda Karel už jen nechal dostřílet svá děla, načež opustil bojiště a vychutnával si pocit prvního vítěze nad Napoleonem Bonapartem.", "section_level": 2}, {"title": "Po bitvě.", "content": "Napoleon svěřil ústup maršálu Massénovi a přeplavil se na druhý břeh, kde stál dosud i Davoutův sbor. Tehdy udělal arcivévoda Karel údajně největší chybu, protože nechal Napoleona ustoupit, přičemž na něj ani neposlal jezdectvo, ani nezačal bombardovat Lobau svými dvěma stovkami děl. V závěrečné fázi bitvy byl trefen maršál Lannes dělovou koulí do nohou, když právě seděl. Následná amputace se mu stala smrtelnou a zemřel pak sedm dní po bitvě na ostrově Lobau.", "section_level": 1}, {"title": "Ztráty na obou stranách.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Francie a spojenci.", "content": "Francouzi ztratili mnohem více vojáků než arcivévoda Karel. Za bitvu zaplatili 7 000 mrtvými a měli 16 000 zraněných. Francouzi neměli tak spolehlivé údaje o ztrátách jako Rakušané, proto se vychází jen z odhadů a hlášení.", "section_level": 2}, {"title": "Rakousko.", "content": "Rakouské ztráty byly nižší než francouzské. Arcivévoda Karel ztratil 4 286 mrtvých mužů, měl 16 314 raněných, 1 903 pohřešovaných a 837 mužů bylo Francouzi zajato.", "section_level": 2}, {"title": "Následující události.", "content": "Po bitvě zůstaly na ostrově Lobau stovky francouzských raněných a umírajících, přičemž čekali velmi dlouho, než k nim vůbec dorazil proviant a nápoje a než se mohly opravit mosty. Napoleon byl poražen, což mohlo mít velké politické důsledky v Evropě. Naštěstí pro Francii a svoji vlastní vojevůdcovskou reputaci však Napoleon zvítězil v následující bitvě u Wagramu. Po dalším postupu dobyl i dalšího vítězství v další menší bitvě u Znojma. Zde byl také uzavřen dočasný mír s Rakouskem, jež ukončil poslední Napoleonovo vítězné tažení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Aspern a Esslingu (též Bitva u Aspern) byla bitvou napoleonských válek, která se odehrála ve dnech 21. a 22. května 1809 mezi Francií a Rakouskem u rakouských obcí Aspern a Essling východně od Vídně. Bitva skončila první porážkou francouzského císaře Napoleona Bonaparta, který však v následné bitvě u Wagramu opět zvítězil. ", "tgt_summary": "Die Schlacht bei Aspern (auf Französisch \"Bataille d'Essling\", also Schlacht bei Essling genannt) fand im Fünften Koalitionskrieg am 21./22. Mai 1809 zwischen französischen und österreichischen Truppen bei den Orten Aspern und Essling (damalige Schreibweise Eßling) östlich von Wien statt. Sie gilt als erste bedeutende Niederlage Napoleons auf dem Schlachtfeld.", "id": 1064070} {"src_title": "Chuck Berry", "tgt_title": "Chuck Berry", "src_document": [{"title": "Počátky (1926–1954).", "content": "Narodil se v St. Louis ve státě Missouri jako čtvrté z šesti dětí. Vyrůstal v severní části St. Louis, často přezdívané „The Ville“, kde žilo mnoho lidí ze střední vrstvy té doby. Jeho otec Henry pracoval pro blízkou baptistickou církev. Jeho matka Martha byla ředitelkou školy. Skutečnost, že žil v rodině střední vrstvy, mu umožnila věnovat se svému zájmu, hudbě, již od útlého věku. Jeho první veřejné vystoupení proběhlo ještě když studoval na škole Sumner. Jen o tři roky později, v roce 1944, kdy stále ještě chodil na Sumner, byl zatčen a odsouzen za ozbrojené loupeže. Vyloupil tři obchody v Kansas City a s přáteli odcizil auto. Ve své autobiografii řekl, že se jeho auto rozbilo a on byl poté donucen si ukrást jiné. Zastavil projíždějící auto a zamířil na jeho řidiče nefukční pistoli. Byl poslán do Intermediate Reformatory for Young Men v Algoa poblíž Jefferson City (Missouri). Byl zde členem pěveckého sboru. V den svých 21. narozenin v roce 1947 byl propuštěn z vězení. 28. října 1948 se oženil s Themettou Suggs. Dne 3. října 1950 se jim narodila dcera Darlin Ingrid Berry. Berry v té době pracoval jako dělník ve dvou automobilových továrnách a jako správce domu, kde s rodinou bydlel. Vydělával dostatečné množství peněz, aby si v roce 1950 koupil malý třípokojový domek s vanou na Whittier Street. Dům je v současné době zapsán Národním registru historických budov jako Chuck Berry House. Počátkem padesátých let začal spolupracovat s lokálními skupinami v místních barech, což byl další zdroj příjmů pro jeho rodinu. Již od útlého věku hrál blues a používal kytarové riffy a různé netradiční pohyby inspirované T-Bone Walkerem. Dostal několik kytarových lekcí od Ira Harrise, který položil základ pro jeho kytarový styl. Počátkem roku 1953 Berry začal hrát s triem klavíristy Johnnie Johnsona, s tím spolupracoval i v pozdější době. Skupina hrála pomalé písně a blues, nejpopulárnější žánr mezi bělochy bylo country.", "section_level": 1}, {"title": "První úspěchy (1955–1962).", "content": "V květnu 1955 Berry odcestoval do Chicaga, kde se setkal s Muddy Watersem. Ten mu zařídil setkání s Leonardem Chessem z Chess Records, aby spolu projednali nahrávací smlouvu. Berry Chessovi představil svůj bluesový materiál v domnění, že ho tím osloví. Jeho pozornost však přijal až svou adaptací na country píseň „Ida Red“. Berry svou píseň nazval Maybellene a nahrál ji dne 21. května 1955. Původní sestava při nahrávání byla: Johnnie Johnson na klavír, Jerome Green (ze skupiny Bo Diddleyho) na rumba koule, Jasper Thomas na bicí a Willie Dixon na kontrabas. Písně „Maybellene“ se prodalo více než milion kopií a stala se hitem číslo jedna v rhythm and bluesovém žebříčku Billboardu. Koncem června 1956 se jeho píseň „Roll Over Beethoven“ dostala na 29. příčku Billboard Top 100 a Berry se stal jedním z „Top Acts of '56“.", "section_level": 1}, {"title": "Vězení a útlum (po roce 1962).", "content": "V lednu 1962 nastal druhý zlom v jeho kariéře. Byl odsouzen k třem letům vězení za nelegální převoz čtrnáctileté dívky přes hranice, údajně s úmyslem ji pohlavně zneužít. Po propuštění v roce 1963 měl několik dalších hitů, včetně skladeb „No Particular Place to Go“, „You Never Can Tell“ a „Nadine“, ale žádná z písní nedosáhla takového úspěchu, jaký měly jeho písně z padesátých let. V sedmdesátých letech hrál povětšinou staré písně a byl vyhledáván jako nostalgický umělec, hrající své hity se skupinami různých kvalit. V roce 1979 strávil několik měsíců ve vězení a byl donucen vykonávat veřejné práce kvůli daňovým únikům.", "section_level": 1}, {"title": "Přínos populární hudbě.", "content": "Vliv Chucka Berryho na vývoj rock and rollu je velmi významný. Jeho novátorství je i ve způsobu hry na kytaru. Krátké, rychlé, po sobě následující kytarové riffy, které při hře používal, změnily do té doby platné zákonitosti hudební rytmiky. Berry je hudebně velmi kompetentní zpěvák, který díky srozumitelnému přednesu dokázal prostřednictvím textů maximálně ovlivnit na posluchače. Mnohé z jeho skladeb se staly ve své době hymnami mladých. Jako první ve svých textech oslovil \"náctileté\" a co bylo hlavní, oslovil je jazykem, který používali a zpíval o jejich problémech. Do textů zavedl taková slova jako auto, dívka, škola, žárlivost apod. John Lennon to vyjádřil velmi jednoduše: „Když chcete definovat rock and roll jedním jménem, bude to nejpravděpodobněji – Chuck Berry“. Z pohledu vývoje moderní populární hudby ho můžeme považovat za pilíř jakými jsou Bob Dylan a Beatles. Velká většina významných hudebníků, kteří přišli po něm, se od něj učili a pokoušeli se ho napodobit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Charles Edward Anderson „Chuck“ Berry (18. října 1926, St. Louis, Missouri, USA – 18. března 2017, Wentzville, Missouri, USA) byl americký kytarista, zpěvák a skladatel, jeden z předních průkopníků rock and rollu. S písněmi „Maybellene“ (1955), „Roll Over Beethoven“ (1956), „Rock and Roll Music“ (1957) a „Johnny B. Goode“ (1958) rozvíjel z rhythm and blues hlavní prvky rock and rollu s texty zaměřenými na dospívající lidi, s kytarovými sóly, která měla velký vliv na pozdější rozvoj rockové hudby. ", "tgt_summary": "Charles „Chuck“ Edward Anderson Berry (* 18. Oktober 1926 in St. Louis, Missouri; † 18. März 2017 in Wentzville, Missouri) war ein US-amerikanischer Sänger, Gitarrist, Komponist und ein Pionier des Rock ’n’ Roll. Er wurde 1985 in die Blues Hall of Fame aufgenommen und 1986 als erstes Mitglied in die Rock and Roll Hall of Fame. Seine Vorbilder waren Nat King Cole, Louis Jordan, Muddy Waters und T-Bone Walker. Chuck Berry gilt als wichtiger Impulsgeber für die Entstehung der Beatmusik und als Erfinder des Duckwalks.", "id": 591228} {"src_title": "Patrick O'Brian", "tgt_title": "Patrick O’Brian", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Byl dvakrát ženatý, s první manželkou měl dvě děti, jeho druhorozená dcera však zemřela jako tříletá. Poté rodinu opustil a odstěhoval se do Londýna. Během 2. světové války chtěl vstoupit do Královského letectva, ale nebyl přijat, pracoval tedy pro tajnou službu a během bombardování Británie nacisty jezdil jako dobrovolník se sanitkou, díky čemuž potkal svou druhou ženu. Po válce spolu žili nejprve několik let na severu Walesu v Cwm Croesor, později se přestěhovali do městečka Collioure ležícího na jihu Francie. Po smrti manželky roku 1998 pobýval O ́Brian střídavě v Dublinu, kde také roku 2000 zemřel, pohřben byl však v Coullioure. Patrick O ́Brian si úzkostlivě střežil své soukromí a neprozrazoval mnoho podrobností ze svého života. Po jeho smrti o něm vyšly dvě biografické knihy, první napsal \"Dean. H. King\" pod názvem \"Patrick O'Brian: A Life Revealed\" a druhou, \"Patrick O'Brian: The Making of the Novelist\", O ́Brianův nevlastní syn z druhého manželství, \"Nikolaj Tolstoj\".", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Aubrey–Maturin série.", "content": "Zahrnuje 20 románů, přičemž 21. zůstal nedokončený, odehrávajících se na pozadí napoleonských válek na moři na začátku 19. století. Hlavními postavami jsou kapitán britského námořnictva Jack Aubrey a jeho přítel, irsko-katalánský doktor Stephen Maturin. Ve všech dílech této námořní ságy jsou zakomponovány skutečné události. Odborným námořním poradcem a korektorem českých překladů je, počínaje 5. dílem, ing. Karel Lokaj, kapitán dálné plavby. Na motivy několika dílů série (\"Master and Commander\", \"HMS Surprise\" a \"The Far Side of the World\") natočil roku 2003 režisér Peter Weir film \"\" (v originále \"\"), s Russellem Crowem a Paulem Bettanym v hlavních rolích.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní tvorba.", "content": "Kromě historických námořních románů napsal několik povídek. Z literatury faktu lze zmínit životopis španělského malíře Pabla Picassa (\"Picasso\"), anglického přírodovědce Sira Josepha Bankse (\"Joseph Banks: A Life\") a publikaci pojednávající o životě námořníků v době Lorda viceadmirála Horatio Nelsona (\"Men-of-War: Life in Nelson's Navy\"). Mimoto přeložil desítky knih z francouzštiny do angličtiny, za zmínku stojí například román Motýlek Henriho Charrièra.", "section_level": 2}], "src_summary": "Patrick O ́Brian, vlastním jménem Richard Patrick Russ (12. prosince 1914 Chalfont St. Peter, Backinghamshire, Anglie – 2. ledna 2000 Dublin, Irsko) byl anglický romanopisec a překladatel. Nejvíce se proslul sérií historických námořních románů z období napoleonských válek, které vypráví o dobrodružstvích kapitána Jacka Aubreyeho a jeho přítele dr. Stephena Maturina (Aubrey–Maturin série).", "tgt_summary": "Patrick O’Brian (* 12. Dezember 1914 in Chalfont St Peter, Buckinghamshire; † 2. Januar 2000 in Dublin; eigentlich \"Richard Patrick Russ\") war ein für seine marinehistorischen Romane bekannter britischer Autor.", "id": 2035238} {"src_title": "Andrej Dmitrijevič Sacharov", "tgt_title": "Andrei Dmitrijewitsch Sacharow", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Moskvě v rodině ruské inteligence. Jeho otec, Dmitrij Sacharov, přednášel fyziku na vysoké škole a psal učebnice a populárně vědecké knihy. Jeho matka Jekatěrina Sacharova se plně věnovala rodině.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Do školy nastoupil až v sedmé třídě. Když mu bylo 14 let, rozhodl se, že bude stejně jako jeho otec ateistou. Svou nešikovnost a neústupnost, jak uvedl, zdědil po své matce a babičce. Byl to introvert soustředěný na své pocity a myšlenky. Mimo jiné se též zajímal o poezii a život Alexandra Sergejeviče Puškina. Měl zvláštní schopnost psát oběma rukama najednou. V roce 1938, když začal studovat na Moskevské státní univerzitě na fakultě fyziky, probíhaly stalinské čistky, které postihly nejlepší učitele. Poté, co nacistické Německo napadlo Sovětský svaz, lékaři zjistili, že Sacharov není schopen vojenské služby. Díky tomu byl s ostatními univerzitními studenty a učiteli evakuován do Ašchabadu v Turkmenistánu, kde v roce 1942 dokončil studium s vyznamenáním. Během války Sacharova zařadili k laboratorní práci v muničním skladě. Roku 1945 po skončení války na území Ruska se Sacharov vrátil ke studiu teoretické fyziky.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj vodíkové bomby.", "content": "V roce 1946 byl Sacharov přizván k účasti na projektu sovětské atomové bomby, ale tuto nabídku odmítl. V témže roce obdržel doktorát za svou práci v oboru fyziky částic. V roce 1948 byl v pomocné skupině Jakova Zeldoviče, která se zabývala výzkumem termonukleární fúze, a spolupracoval na vývoji vodíkové bomby. Tento projekt vodíkové bomby byl označován jako „truba“. Sacharov odhalil závažné nedostatky projektu „truba“ a navrhl zcela odlišné schéma pod názvem „slojka“. Vývoj probíhal v utajeném městečku (dnes Sarov), kde se zabývali vývojem jaderných zbraní. Slojka se stala první vodíkovou bombou, úspěšně otestována byla 12. 8. 1953. Téhož roku se stal členem Sovětské akademie věd a získal první ze tří medailí Hrdiny socialistické práce, dále získal Stalinovu cenu a chatu na moskevském předměstí. Při vývoji vodíkové bomby Sacharov a Igor Tamm navrhli reaktor s řízenou termonukleární fúzí označovaný jako Tokamak, což byl původně tajný projekt. Roku 1956 při návštěvě britského Harwellu Igor Kurčatov některé myšlenky týkající se projektu prozradil. Výzkum jaderné fúze byl poté odtajněn a stal se otevřenou oblastí pro mezinárodní soutěž. Po testu vodíkové bomby se Igor Tamm vrátil do Moskvy ke své práci ve Fyzikálním ústavu sovětské akademie věd. Sacharov zůstal v Sarově, kde se s ostatními věnoval vývoji další vodíkové bomby testované roku 1955, a takzvané Car-bomby testované roku 1961. Tato bomba byla nejsilnější zbraní testovanou pokusným výbuchem. Významně se zasadil o podepsání smlouvy o omezení jaderných testů a ve Washingtonu se zúčastnil podepsání protokolu o ratifikaci této smlouvy (10. října 1963). Téhož roku se mu podařilo přesvědčit sovětské vedení, aby přistoupilo na americký návrh na zastavení jaderných testů. Smlouva byla podepsána v Moskvě mezi Spojenými státy, Sovětským svazem a Velkou Británií. Zakazovala testy pod vodou, v kosmickém prostoru a v atmosféře. Sacharov uvedl, že tato smlouva byla prvním krokem ke snížení nebezpečí nukleární a termonukleární války. Roku 1963 se rozhodl že se bude opět zabývat čistou vědou. Od roku 1951 se též podílel na podpoře obětí politické diskriminace a pronásledování. V té době stále pracoval na vývoji nových zbraní a pokoušel se ovlivňovat politická a strategická rozhodnutí.", "section_level": 2}, {"title": "Ochránce lidských práv a odpůrce závodů v atomovém zbrojení.", "content": "V roce 1967 připravil tajné memorandum o strategické rovnováze a závodech v jaderném zbrojení, kde doporučil sovětskému vedení přijmout americký návrh moratoria na obranu proti balistickým střelám. Roku 1970 Sacharov spoluzaložil Moskevský výbor pro lidská práva. Stal se předním obráncem lidských práv v celém komunistickém bloku. Roku 1973 byl na návrh Alexandra Solženicyna nominován na Nobelovu cenu míru a v roce 1975 ji jako první Rus získal. Sovětské úřady mu však cenu převzít nedovolily, proto ji převzala jeho žena. V roce 1979 ostře veřejně protestoval proti intervenci sovětských vojsk v občanské válce v Afghánistánu. Sacharov o tom později napsal, že 22. ledna 1980 byl zatčen na ulici a násilně převezen do Úřadu prokurátora SSSR. Alexandr Rekunkov ho informoval, že Presidium Nejvyššího sovětu SSSR mu odňalo titul Hrdiny socialistické práce a všechna ostatní ocenění a vyznamenání. Ještě týž den byl Sacharov s manželkou deportován do města Gorkij (dnes Nižnij Novgorod). Zde byl zadržován téměř sedm let. Během svého vyhnanství v Gorkém Andrej Sacharov psal knihu autobiografických vzpomínek. Přestože KGB třikrát zabavila jeho rukopis o více než tisíci stránkách, Sacharov knihu vždy začal psát znovu zpaměti. Sacharov také neohroženě pokračoval v psaní dopisů a výzev na obranu pronásledovaných aktivistů za lidská práva. Až v prosinci roku 1986 se Sacharov mohl vrátit do Moskvy a pokračovat ve své veřejné aktivitě. V letech 1987 a 1988 pomáhal založit první legální organizace sovětské inteligence a stal se hlavním mluvčím politické opozice v Sovětském svazu. V dubnu roku 1989 byl zvolen do nového parlamentu Sovětského svazu – Všesvazového sjezdu lidových poslanců a stal se jedním z vůdců demokratické opozice. Sacharov začal psát novou ústavu. Tvrdil, že pouze rychlá a radikální reforma může zaručit nenásilný vývoj v zemi. Sacharov se stal duchovním vůdcem změn Ruska v demokratický stát. V prosinci 1988 byla Evropským parlamentem založena Sacharovova cena za svobodu myšlení, která oceňuje osoby a organizace zasazující se za lidská práva a svobody. Jejími nositeli jsou např. Nelson Mandela, Alexander Dubček, Kofi Annan, Ibrahim Rugova.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "V prosinci 1989 na zasedání demokratické opozice Sacharov zemřel na srdeční záchvat.", "section_level": 2}], "src_summary": "Andrej Dmitrijevič Sacharov (21. května 1921 Moskva – 14. prosince 1989 Moskva) byl přední sovětský fyzik, disident a obránce lidských práv, nositel Nobelovy ceny míru a manžel Jeleny Bonnerové.", "tgt_summary": "Andrei Dmitrijewitsch Sacharow (, wiss. Transliteration \"\"; * 21. Mai 1921 in Moskau; † 14. Dezember 1989 ebenda) war ein sowjetischer Physiker, der „Vater der sowjetischen Wasserstoffbombe“, Dissident und Friedensnobelpreisträger.", "id": 1616331} {"src_title": "Sopečné plyny", "tgt_title": "Vulkanisches Gas", "src_document": [{"title": "Složení plynů.", "content": "Různé druhy sopečné aktivity se projevují rozdílně v chemickém složení, jak ukazuje následující tabulka (údaje jsou v hmotnostních procentech). Mezi nejrozšířenější patří vodní pára, která tvoří 70 až 95 % všech sopečných plynů, následovaná oxidem uhličitým a dále pak oxidem siřičitým. V tabulce není uveden metan, který je sopečnou činností taktéž produkován a který je mezi sopečné plyny také řazen, a dále pak fluorid křemičitý (SiF) a amoniak. Plyny jsou v době erupce žhavé či horké v závislosti na trase a prostředí, které k povrchu musely urazit. Výstup magmatu přináší na povrch taktéž radon jako vzniklý produkt přírodních rozpadů radioaktivních látek, které se přeměňují v nitru planety.", "section_level": 1}, {"title": "Množství.", "content": "Množství vázaných plynů v magmatu je obrovské, obvykle dosahuje 1 až 5 % celkové hmotnosti. Pokud je magma hluboko pod povrchem, litostatický tlak stlačuje rozpuštěné plyny. Jakmile ale začne stoupat k povrchu, plyny se mohou začít roztahovat a magma tak zvětšovat svůj objem. Jen pro představu krychlový metr ryolitového magmatu o teplotě 900 °C obsahuje až 5 % své váhy vodní páry. Při výstupu do podmínek normálního atmosférického tlaku by se magma s plyny nacházelo na 670 m. Krychle magmatu by se tak zvětšila na krychli o velikosti stran na 8,75 m.", "section_level": 1}, {"title": "Transport.", "content": "Uvolňované látky z taveniny jsou z místa erupce transportovány do okolí a to buď jako plyny, či se přemění při kontaktu s kapalinou na aerosol a nebo jsou ukládány v okolí v podobě solí. V oblastech se zvýšeným geotermálním tokem, kde již nemusí být aktivní povrchový vulkanismus, mohou sopečné plyny utíkat na povrch rozpuštěné ve vodě, čímž vznikají přírodní minerální vody. Vyjma těchto způsobů jsou plyny transportovány taktéž v pyroklastických proudech, laharech a lávových proudech. Sopečný oblak unikající ze sopky tvořený žhavým popelem, kousky hornin a sopečnými plyny může vystoupat desítky kilometrů do výšky a následně se větrem rozšířit nad obrovské území. V případě, že by došlo k erupci supervulkánu, snadno se materiál s plyny rozšíří po celé planetě ve velkém množství, což výrazně ovlivní klimatické podmínky. Velkým nebezpečím pro život je i interakce sopečných plynů s dešťovými srážkami, čímž vzniknou kyselé deště nad rozsáhlou oblastí, které mohou zasáhnout oblasti až tisíce kilometrů daleko od místa erupce jako se např. stalo v roce 1912 během erupce sopky Katmai. Občas se může taktéž uvolnit fluorid vápenatý, který je pak schopen popálit vegetaci v oblasti. Sopečné plyny se většinou nedostanou ve škodlivé míře dále než 10 km od místa erupce, pro jejich sledování a ochrany obyvatelstva je ale potřeba v místech častých erupcích instalovat senzory, které jsou schopné jejich výskyt zjistit a ohlásit. Některé vzniklé soli se ukládají hned v místě výstupu na povrch, čímž mohou vznikat zvláštní sirnaté útvary jako např. \"sulfatery\" či natolik velká ložiska například síry, že se vyplatí jejich průmyslová těžba.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Na Zemi vyjma kyslíku produkovaného zelenými rostlinami, řasami a bakteriemi fotosyntézou, pochází většina atmosférických plynů tvořících vzduch ze sopečné činnosti a jsou tedy sopečnými plyny. Jednotlivé produkované plyny mají rozdílný dopad na atmosféru respektive na celou planetu a život na ní. Existují doklady ukazující spojitost mezi sopečnou erupcí a krátkodobou změnou počasí, ale také s dlouhodobými změnami klimatu. Na jiných planetách jako například Venuše či Marsu se sopečné plyny podílely taktéž na vzniku atmosféry těchto planet. V případě Venuše vznikla planeta se silným skleníkovým jevem zahřívající celou planetu, v případě Marsu atmosféra obsahuje jen relativně malé množství oxidu uhličitého. Aktivní vulkanismus produkující sopečné plyny se ale vyskytuje i na měsících jako např. u měsíce Jupiteru Io. V současnosti se vynakládá značné úsilí na přesnější zmapování množství plynů, které je sopečnou činností produkováno, pro lepší pochopení procesů formující atmosféru těles s pevným povrchem. Taktéž umožňuje srovnání míry zavinění lidské činnosti k oteplování planety. Sopečné plyny stály za vznikem prvotní atmosféry Země, která ale byla zcela jiná než její dnešní složení. Primární atmosféra neobsahovala výraznější zastoupení kyslíku, který se do atmosféry dostal až jako produkt primitivních organismů. Jak napovídají geologické nálezy hornin bohatých na železo, kyslík se ve větší míře v atmosféře začal prosazovat až někdy před 2,5 až 1,8 miliardami let. Existují studie, které spojují některé sopečné plyny jako např. karbonylsuflid se vznikem života. Tento plyn umožňuje vzájemné slučování aminokyselin, které bylo nutné pro vznik složitějších organických struktur, ze kterých se mohl vyvinout život.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní pára.", "content": "Veliký obsah vodní páry v roztaveném magmatu je hlavně důsledkem toho, že se na povrchu Země nachází kapalná voda, jelikož vodní pára je hlavní skleníkový plyn. Během erupcí je vodní pára již sloučená s ostatními látkami, takže vznikne agresivní chemická směs urychlující korozi kovových materiálů. Vodní pára v atmosféře kondenzuje a padá zpět na povrch planety jako déšť, kde se následně opět vypařuje a stává se částí vodního cyklu. Voda, vzniklá kondenzací z vulkanických plynů v zemské kůře se označuje jako \"juvenilní voda\".", "section_level": 2}, {"title": "Oxid uhličitý.", "content": "Tento plyn je významným tvůrcem skleníkového efektu na Zemi, ale také na Venuši. Po vodní páře zabírá přední pozici v udržení teploty Země umožňující výskyt kapalné vody na jejím povrchu a života. Vyjma množství antropogenních zdrojů vypouštějících oxid uhličitý do atmosféry během spalování a současná debata o podílu člověka na globálním oteplování, je oxid uhličitý produkován v množství 110 miliónů tun za rok (ve srovnání s lidským příspěvkem 10 miliard tun za rok). Oxid pak propouští sluneční paprsky na povrch, který se jimi ohřívá, ale nedovoluje teplu sálat radiací zpět do kosmického prostoru.", "section_level": 2}, {"title": "Oxid siřičitý.", "content": "Po erupci se oxid siřičitý často stává aerosolem, který se pohybuje v atmosféře planety. Má dobrou schopnost odrážet sluneční záření dopadající na planetu, čímž zabraňuje pronikání paprsků k povrchu, což v případě Země vede k ochlazování jejího povrchu. V případě, že se ale dostane do interakce s kapalnou vodou, dochází k rozpouštění krystalků a vzniku slabě koncentrované kyseliny sírové, která se na povrchu projevuje jako kyselé deště. Jednou erupcí je schopno se dostat do atmosféry až 20 miliónů tun tohoto oxidu, jak se stalo například v roce 1991 během erupce sopky Pinatubo. Toto množství následné tři roky ochladilo celou planetu přibližně o 0,72 °C. Mezi největší úniky oxidu siřičitého v novodobé historii se řadí erupce sopky Laki v roce 1783. Jeho schopnost odrážet sluneční paprsky je hlavním činitelem v dlouhodobých změnách klimatu vlivem sopečné aktivity. V nižších oblastech chladnější atmosféry se oxid siřičitý přeměňuje na kyselinu sírovou za působení slunečního záření. Následně kyselina reaguje se stratosférickou vodou za vzniku aerosolové vrstvy tvořené kapičkami kyseliny sírové, které zůstávají v atmosféře dlouho poté (až několik let), co malé prachové částečky z erupce se již usadily na povrch tělesa většinou 15 až 25 km od místa erupce. Prachové částečky jsou příliš těžké, než aby setrvaly v atmosféře dlouho, skutečným důvodem globálních změn počasí a klimatu v důsledku sopečných plynů je pak právě oxid siřičitý. Na druhou stranu částice vzniklého aerosolu zadržují teplo unikající radiací z povrchu, částice se zahřívají, což vede ke zvýšení teploty ve stratosféře. Zvýšení teploty stratosféry pak umožňuje snazší vznik oxidu chlornatého ničícího ozón. Částečky aerosolu se vzájemně sráží a zvětšují až přesáhnou kritickou mez a začnou klesat do troposféry, kde se stanou kondenzačními jádry dešťových kapek v cirrusech, se kterými se pak působením gravitace dostanou na povrch. V troposféře současně předají získané teplo. Každá nová sopečná erupce tak znovu doplňuje materiál, který se postupně z atmosféry vyplavuje deštěm.", "section_level": 2}, {"title": "Chlor.", "content": "Během sopečné erupce je produkován i chlor v různých sloučeninách, který může negativně ovlivnit životní prostředí a vést v konečném v důsledku až k narušení biotopu celé planety. Sopečné plyny obsahují chlorovodík, který se v atmosféře rozpadá na chlor a oxid chlornatý, čemuž pomáhají síranové aerosoly. Chlor vzniklý vulkanismem se ve stratosféře přidává k chloru vypouštěnému člověkem, což posiluje reaktivní chlorové atomy ničící ozon respektive ozonovou vrstvu. V současnosti je těžko odhadnutelné, kolik chloru je produkováno sopečnou činností, ale spolu s lidským příspěvkem je chloru tolik, že jeho produkce převyšuje regenerační schopnost ozonosféry. Pro vznik nebezpečných sloučenin chloru je zapotřebí interakce s přeměněným oxidem siřičitým v atmosféře.", "section_level": 2}, {"title": "Fluor.", "content": "Uvolněný fluor v podobě fluorovodíku se dostává spolu s kyselým deštěm na povrch, kde kontaminuje oblast spadu. Následně je často transportován říční sítí a dochází k jeho ukládání v jezerech, která kontaminuje. Tyto oblasti se stávají nebezpečná pro zvířata spásající trávu či pijící z jezera, jelikož otrava fluorem vede ke vzniku kostní fluorózy ničící kosti.", "section_level": 2}, {"title": "Výzkum.", "content": "Pro lepší pochopení změn atmosféry a jejímu ovlivnění člověkem se zkoumají sopečné plyny. První podrobnější sběr plynů a pozdější analýzu provedl v roce 1790 Scipione Breislak v Itálii. Dříve se jejich výzkum soustředil na odběr vzorků na místě a následný transport do laboratoří na analýzu. Nověji se přímo do míst výstupu sopečných plynů instalují automatická měřící čidla zaměřující se na chemický rozbor plynů a jejich množství. Sledování výronů plynů může napomoci předpovědi sopečné erupce. Pokud se zvýší koncentrace oxidu uhličitého a oxidu siřičitého ve fumarolách, může to naznačovat opětovné stoupání magmatu k povrchu a možnost další sopečné erupce.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní rizika.", "content": "Vyšší koncentrace sopečných plynů v místě erupcí můžou způsobit vážná zranění organismu. Kyselé plyny, hlavně oxid siřičitý, sulfan a chlorovodík mohou vážně poškodit oči a sliznice dýchacího traktu, což může v extrémním případu vést i k úmrtí jedince. Interakce sopečných plynů s živým organismem není zatím příliš dobře prozkoumána, ale zdá se, že způsobují bolesti hlavy, slabosti, dýchací potíže a alergické reakce organismu. Velké nebezpečí představuje taktéž oxid uhličitý, který je těžší než vzduch a který se shromažďuje v depresích. Jelikož tento plyn nemá zápach a ani barvu, je velice těžké ho detekovat. Jen za posledních 20 let zemřelo na otravu oxidem uhličitým vzniklého sopečnou činností okolo dvou tisíc lidí. Přibližně 3 % všech úmrtí mezi lety 1900 až 1986 spojených s vulkanismem připadá právě na toxické a jedovaté sopečné plyny. Mimo živočichů mají sopečné plyny také dopad na rostliny. Zvýšené koncentrace převážně oxidu uhličitého působí pozitivně na život zelených rostlin a stromů, které rostou rychleji než je pro ně obvyklé vzhledem ke klimatickým podmínkám. Jiné plyny (např. obsahující síru) jsou i pro ně toxické. Do atmosféry se také dostává rtuť. Některé studie dokonce spojují masové vymírání druhů s obrovskou produkcí jedovatých sopečných plynů, které by následně vyhubily většinu života na Zemi. Oblast, kde by k této masivní sopečné činnosti mohlo dojít, je oblast výlevného vulkanismu na Sibiři. Sopečné plyny by mohly zničit ozón, okyselit oceány a půdu či změnit globální klima. Sopečné plyny se nejčastěji uvolňují při prudké sopečné erupci, kdy mají vysokou teplotu a unášejí pevné i tuhnoucí částice různé velikosti (tufový popel, kamínky, kameny, tuhnoucí lávu, částice kouře z požáru na zemském povrchu), při úniku se mísí s plyny atmosférickými; šíří se vlastním tlakem značnou rychlostí – až 80–160 km/h – a spalují, dusí, otravují a jinak zabíjejí vše živé v okruhu desítek kilometrů. Únik a prudké šíření takového žhavého, stlačeného sopečného smogu bývá označován jako pyroklastická smršť. Žhavé sopečné plyny pronikají i do podzemních prostor, pokud tyto nejsou uzavřeny hermeticky nebo chráněny přetlakem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sopečné plyny či také vulkanické plyny jsou jedním z produktů vulkanismu. Tvoří je směsice pro člověka převážně jedovatých horkých plynů, které vznikají uvolňováním z roztaveného magmatu při jeho výstupu k povrchu, či v některých případech i interakcí podzemní vody s magmatem. Pokud se magma dostane na povrch, stává se lávou a sopečné plyny volně přecházejí do atmosféry, kde se stávají významnými skleníkovými plyny. V některých případech ale nadloží zabraňuje uvolňování sopečných plynů, čímž dochází k jejich akumulaci, nárůstu tlaku, což se může projevit explozivní erupcí sopky za vzniku tefry. Za normálních okolností, když nejsou tlaky extrémní, se sopečné plyny uvolňují prostřednictvím postupného průchodu přes půdu, anebo vznikem fumarol. ", "tgt_summary": "Als vulkanische Gase werden Gase bezeichnet, welche im Zuge vulkanischer Aktivität an der Erdoberfläche austreten. Der Austritt kann entweder in eng umgrenzten Bereichen (z. B. am Vulkankrater, Fumarolen, Solfataren) erfolgen, oder über eine große Fläche diffus aus den Flanken eines Vulkans erfolgen.", "id": 625659} {"src_title": "Rafael Kubelík", "tgt_title": "Rafael Kubelík", "src_document": [{"title": "Umělecký životopis.", "content": "Rafael Kubelík byl synem vynikajícího houslového virtuóza světové pověsti Jana Kubelíka. Otec mu poskytl základy hudebního vzdělání a směroval ho ke dráze houslisty. Rafael Kubelík absolvoval v letech 1928–1933 pražskou konzervatoř, kde kromě houslové hry studoval též skladbu a dirigování. Jeho kariéra dirigenta měla velmi strmý vzestup, neboť již v roce 1934 řídil poprvé Českou filharmonii. Spolu s ní se postupně účastnil koncertních turné v Itálii a Anglii. Po krátkém angažmá v brněnské opeře byl v roce 1942, tedy již ve svých 28 letech jmenován po legendárním Václavu Talichovi uměleckým ředitelem České filharmonie. Tehdy udržoval časté kontakty s hudebním skladatelem Vítězslavem Novákem, za nímž zajížděl do východočeské Skutče. V roce 1946 s orchestrem zahajoval i uzavíral 1. ročník festivalu Pražské jaro. Po únorovém komunistickém puči v létě roku 1948 emigroval. Postupně se vypracoval v jednu z největších dirigentských osobností své doby. V letech 1950–1953 stál jako umělecký ředitel a dirigent v čele Chicagského symfonického orchestru. Trvale propagoval ve světě českou hudbu a díky obrovskému úspěchu jím provedené Janáčkovy \"Káti Kabanové\" byl v roce 1955 jmenován hudebním ředitelem Královské opery (Royal Opera House) v Londýně, kde působil do roku 1958. Hudba českých a dalších slovanských autorů se stala pravidelnou součástí repertoáru opery. Po období častého hostování (Vídeňská či Izraelská filharmonie) byl v letech 1961–1979 šéfdirigentem symfonického orchestru Bavorského rozhlasu v Mnichově, ze kterého vytvořil přední světové těleso. Současně byl v letech 1972–1974 dirigentem Metropolitní opery v New Yorku. Zde řídil poprvé 22. října 1973 benefiční představení opery Hectora Berlioze \"Trójané\". Dále zde nastudoval operu Richarda Wagnera Götterdämmerung, kterou zde naposledy dirigoval 6. dubna 1974. Rafael Kubelík byl v emigraci trvale velmi angažován politicky a kulturně ve prospěch české společnosti i jednotlivců, pronásledovaných komunistickým režimem. Žil posléze střídavě v USA a Švýcarsku. Od svých sedmdesáti let byl již natolik handicapován chronickým kloubním onemocněním, že musel dirigentskou činnost ukončit. Přes všechny problémy však po pádu komunistického režimu uvítal možnost zahájit po 42 letech v exilu roku 1990 festival Pražské jaro Smetanovou symfonickou básní Má vlast. Zemřel 11. srpna 1996 ve Švýcarsku. Po symbolickém posledním rozloučení v Rudolfínu 18. září byl pohřben na vyšehradském Slavíně v Praze vedle svého otce.", "section_level": 1}, {"title": "Skladatelská činnost.", "content": "Kubelíkova kompoziční činnost obsahuje především orchestrální, koncertantní a vokálně-instrumentální skladby. Kromě toho se věnoval operní tvorbě a napsal několik komorních skladeb. Jen málo z autorových děl se dočkalo provedení.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Kubelík získal mnoho vyznamenání, cen a čestných doktorátů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Rafael Jeroným Kubelík (29. června 1914 Býchory, okres Kolín – 11. srpna 1996 Kastanienbaum v kantonu Lucern, Švýcarsko) byl český dirigent, skladatel a houslista. Proslul však především jako interpret děl českých a dalších slovanských skladatelů (Dvořák, Janáček, Martinů, Musorgskij, ad., především ale Smetana a Stravinskij). Byl též vyhlášeným odborníkem na skladby Gustava Mahlera či Bély Bartóka. V roce 1990 získal čestný doktorát Univerzity Karlovy v Praze, o rok později mu byl udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka a stal se čestným občanem hlavního města Prahy.", "tgt_summary": "Jeroným Rafael Kubelík (* 29. Juni 1914 auf Schloss Horskyfeld in Býchory, Böhmen; † 11. August 1996 in Kastanienbaum, Kanton Luzern) war ein tschechisch-schweizerischer Dirigent und Komponist.", "id": 859826} {"src_title": "Terakota", "tgt_title": "Terrakotta", "src_document": [{"title": "Materiál a technologie.", "content": "Používá se hnědá jílovitá hlína s příměsí vápence. Výrobky dosahují vysokým žárem a dlouhým vypalováním charakteristické hnědooranžové barvy.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starověk.", "content": "Terakota byla od starověku využívána stejně jako terra sigillata ve velkých říších jak ve Středomoří (Egypt, Řecko, Etrurie), tak i na Dálném Východě (Čína, Indie) k výrobě soch a sošek, stolního a kuchyňského nádobí, cihel nebo střešní krytiny. Nejstarší terakotové sochy bývaly po vytvoření nejprve sušeny na slunci a vypalovány v popelu otevřených ohnišť. V archaickém období antiky například prosluli Řekové z města Tanagra v Bojótii masovou produkcí vypalovaných terakotových figurek lisovaných z dřevěných forem. Figurky domácích bůžků (lárové a penáti) a technická keramika jako olejové lampičky patřily i v pozdějších obdobích antiky k nejpočetnějším výrobkům. Z klasického období antického Řecka jsou známa také velká sochařská díla, jako je Zeus unášející Ganyméda. Etruskové využívali terakotu například k externí výzdobě chrámů sochami, akrotérii nebo antefixy a k náhrobní plastice. Mezi lety 210 př. n. l. - 209 př. n. l. si dal čínský císař Čchin Š'-chuang-ti postavit armádu přes 8000 terakotových vojáků a koní, která s ním byla posléze pohřbena do jeho hrobu.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Technologii terakoty využívali hrnčíři zejména k výrobě podlahových dlaždic, výjimečně se keramická plastika z terakoty objevuje i ve figurálním sochařství 14. století.", "section_level": 2}, {"title": "Renesance.", "content": "Od doby renesanční se terakota vypalovala v kupolových či kuželovitých pecích při vysokých teplotách 1000 až 1200 stupňů Celsia, v současnosti v elektrických pecích. Trvanlivosti této keramiky využívali sochaři jako Donatello nebo Andrea del Verocchio.", "section_level": 2}, {"title": "Novověk.", "content": "Obnovený zájem o antické umění ve 2. polovině 18. století vedl k vyhledávání a kopírování antických prací z terakoty i terry sigillaty. Technický rozvoj terakotu té době ve Francii a v Anglii přiblížil kvalitě porcelánu. V čele rozvoje stály nejvýznamnější manufaktury v Sevres (než přešla na výrobu porcelánu) a ve Stoke-on-Trent, kterou založil Josiah Wedgwood. Díky Wedgwoodovi se vžilo nové označení kamenina (Stoneware). K masovému využití terakoty jako obkladů i dekorace architektury dochází v období neoklasicismu v Německu, ve viktoriánském slohu v Anglii, například v Birminghamu. Francouzský sochař Albert-Ernest Carrier-Belleuse využil terakoty k vytvoření kentaura unášejícího Hippodameiu.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": " 3.", "content": "Použijeme metodu tzv. pomocných regresí, kdy vybereme j-tou exogenní proměnnou a vyjádříme ji zbylými k - 1 exogenními proměnnými. formula_5 Spočteme následně koeficient vícenásobné determinace modelu R. Pokud je R blízký 1, pak usuzujeme na existenci kolinearity. Pro potvrzení výsledku můžeme použít statistický F-test založený na testování významnosti celého modelu pomocné regrese. Empirické pravidlo pro rozpoznání významné multikolinearity je, že pokud je formula_6, kde formula_7 je koeficient vícenásobné determinace modelu a formula_8 je koeficient vícenásobné determinace j-té pomocné regrese, pak usuzujeme na významnou multikolinearitu.", "section_level": 3}, {"title": "Farrar - Glauberův test.", "content": "Farrar navrhuje sestavit matici formula_9 kde formula_10 jsou párové korelační koeficienty mezi proměnnými matice X normovanými podle vzorce: formula_11 Je zřejmé, že formula_12. Pokud je determinant matice R roven jedné, jsou sloupce matice X nekorelované. Pokud je determinant roven 0, jedná se o perfektní multikolinearitu. Neexistuje však test statistické významnosti, jež by ukazoval, jaká hodnota det R je již \"dostatečně\" malá, abychom mohli soudit, že existuje statisticky významná multikolinearita. Z toho lze usoudit, že použití tohoto postupu je pouze aproximativní a na multikolinearitu ukazují až hodnoty blízko nule.[1]", "section_level": 3}], "src_summary": "Multikolinearita je v ekonometrii výraz pro vadu vyskytující se v matici pozorování regresorů X, kdy není splněn jeden z Gauss-Markovových požadavků pro odhad metodou nejmenších čtverců a sice, že matice X nemá plnou hodnost - případ tzv. perfektní multikolinearity, popř. matice pozorování XX má determinant velmi blízký nule a z toho důvodu lze odhadnout inverzní matici (XX) pouze za cenu velkých statistických chyb odhadu parametrů v regresním modelu.", "tgt_summary": "Multikollinearität ist ein Problem der Regressionsanalyse und liegt vor, wenn zwei oder mehr erklärende Variablen eine sehr starke Korrelation miteinander haben. Zum einen wird mit zunehmender Multikollinearität das Verfahren zur Schätzung der Regressionskoeffizienten instabil und Aussagen zur Schätzung der Regressionskoeffizienten zunehmend ungenau. Zum anderen ist die Modellinterpretation nicht mehr eindeutig. Das klassische Symptom von starker Multikollinearität ist ein hohes Bestimmtheitsmaß einhergehend mit niedrigen t-Werten für die einzelnen Regressionsparameter.", "id": 1866297} {"src_title": "Benešovy dekrety", "tgt_title": "Beneš-Dekrete", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Dekrety prezidenta republiky byly vydávány jako mimořádné řešení, kdy nebylo vzhledem k okupaci možné vykonávat zákonodárnou moc v souladu s Ústavní listinou. Vláda Velké Británie považovala odsuny německých menšin za způsob jak vyřešit národnostní problémy v Evropě a uvažovala o této možnosti již na počátku druhé světové války. Vycházelo se ze zkušeností při výměně křesťanského a muslimského obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem po první světové válce a při přesunech obyvatel v rámci Britského impéria. Československá vláda v londýnském exilu nezávisle na britské vládě také zvažovala odsun německé menšiny. Po nacistickém teroru proti českému obyvatelstvu, který byl rozpoután v reakci na atentát na Heydricha v červnu 1942, získala Benešova vláda od Velké Británie ústní souhlas s odsunem, který byl vázán na souhlas Spojených států a Sovětského svazu. V roce 1945 odsun Němců odsouhlasily tři vítězné mocnosti na Postupimské konferenci. Dekrety vydané prezidentem Edvardem Benešem je možné rozdělit do tří částí:", "section_level": 1}, {"title": "Debaty.", "content": "Česká republika vyjádřila v Česko-německé deklaraci lítost, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd (v německé verzi Unrecht – bezpráví) nevinným lidem, a Česká republika lituje nepotrestání excesů, které při vysídlování proběhly. Bývalý český premiér Bohuslav Sobotka prohlásil, že česká vláda „nevidí důvod pro jakékoliv zpochybňování Benešových dekretů a pro jakékoliv otevírání této otázky.“ Podle předsedy Sudetoněmeckého krajanského sdružení Berndta Posselta patří Benešovy dekrety na „smetiště dějin“. V roce 2019 byl soudně potvrzen restituční nárok vdově po Karlovi des Fours Walderode, který jako Němec přišel o majetek na základě Benešových dekretů. Podle prezidenta Zemana došlo tímto rozhodnutím k prolomení Benešových dekretů. Sporná je také konfiskace majetku členů lichtenštejnské knížecí rodiny, kteří se v 1930 přihlásili k německé národnosti a hlava jejich rodiny, vládnoucí kníže František Josef II., údajně spolupracoval se Sudetoněmeckou stranou, ale v době druhé světové války měli lichtenštejnskou státní příslušnost a Lichtenštejnské knížectví bylo neutrálním státem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Benešovy dekrety, či též dekrety presidenta republiky, je označení dekretů vydaných v exilu prezidentem Československé republiky Edvardem Benešem během druhé světové války a krátce po jejím skončení na osvobozeném území Československa po dobu, kdy nebylo možné vykonávat zákonodárnou moc skrze Národní shromáždění. ", "tgt_summary": "Als Beneš-Dekrete werden im deutschsprachigen Raum jene 143 \"Dekrete des Präsidenten der Republik\" bezeichnet, die von der tschechoslowakischen Exilregierung in London und der Nachkriegsregierung während und in der Folge des Zweiten Weltkrieges und der deutschen Besetzung des Landes bis zur Ernennung der vorläufigen Nationalversammlung am 21. Oktober 1945 erlassen und von der provisorischen tschechoslowakischen Nationalversammlung am 28. März 1946 gebilligt wurden. ", "id": 281435} {"src_title": "Izraelské obranné síly", "tgt_title": "Israelische Verteidigungsstreitkräfte", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Název Izraelské obranné síly (hebrejsky: צְבָא הַהֲגָנָה לְיִשְׂרָאֵל, \"Cva ha-hagana le-Jisrael\", doslova „obranná armáda Izraele“) byl schválen izraelskou vládou 26. května 1948, tj. ve stejný den, kdy tato armáda z rozkazu Davida Ben Guriona vznikla. Další hlavní navrhovanou alternativou názvu byla Izraelská armáda či Armáda Izraele (hebrejsky: צְבָא יִשְׂרָאֵל, \"Cva Jisra'el\"), avšak existovaly i návrhy jako Židovská armáda či Armáda Státu. Současný název byl nakonec vybrán ze dvou důvodů: na jedné straně zdůrazňuje, že účelem armády je pouze obrana a na druhé straně zahrnuje název Hagana, tedy podzemní vojenskou organizaci, z níž IOS vzešla. K autorství či přispění k názvu se přihlásili nejméně tři lidé. Tehdejší výkonný ředitel ministerstva obrany David Jisra'eli uvedl, že tento název navrhl Levi Eškolovi, který jej dále navrhl vládě. Náčelník Generálního štábu Ja'akov Dori sice netvrdí, že se osobně podílel na vzniku názvu, avšak uvádí, že toto označení převažovalo mezi staršími důstojníky armády, a proto se jednalo o jediný přirozený název. Třetím z nich byl Ben Gurion, který prohlásil: „Já je pojmenoval. Název byl Izraelské obranné síly.“ Mezi hlavními oponenty současného názvu byli tehdejší ministr Chajim-Moše Šapira a strana ha-Cora; oba navrhovali název Izraelská armáda.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "IOS vznikly krátce po založení státu Izrael – 26. května 1948, \"„aby chránily jeho obyvatele a bojovali proti všem formám terorismu ohrožujících každodenní život.“\" IOS jsou následnicí Hagany (zejména její elitní úderné jednotky Palmach), jakožto stálá armáda židovského státu. Vstoupili do ní rovněž někteří bývalí příslušníci Židovské brigády, kteří bojovali pod britskou vlajkou během druhé světové války. Po založení IOS se s ní spojily dvě židovské podzemní organizace – Irgun a Lechi, které mohly v některých oblastech až do konce Války za nezávislost působit samostatně. Po válce byly obě organizace rozpuštěny a jejich členové byli začleněni pod IOS. Moderní IOS se utvářela v letech 1949 až 1956 zkušenostmi z regionálních konfliktů s arabskými sousedy. V letech 1956 až 1966 bylo konfliktů méně a tento čas IOS využila k získání nového vybavení a přerodu z nově vzniklé armády na profesionální armádu. Během tohoto období rovněž došlo ke zrodu izraelského jaderného potenciálu. Během období od vzniku státu se z IOS stala jedna z nejlépe vybavených a bojem prošlých armád světa.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Povinná služba.", "content": "Národní vojenská služba je povinná pro židovské a drúzské muže a židovské ženy starší osmnácti let. Existují výjimky na základě náboženských, fyzických či psychologických příčin a například pro vdané ženy (více Profil 21). Vojenská služba musí být vykonána ještě před nástupem na vysokou školu. Muži slouží tři roky, zatímco ženy dvacet dva měsíců. IOS umožňují ženám, které se dobrovolně přihlásí do bojových pozic, sloužit tři roky, jelikož výcvik na těchto pozicích trvá delší dobu. Ženy na jiných pozicích, jako jsou programátorky, které rovněž potřebují delší výcvik, mohou také sloužit po tři roky. Ženy v bojových pozicích i po propuštění slouží několik let jako rezervistky.", "section_level": 2}, {"title": "Služba u pohraniční stráže.", "content": "Někteří vojáci IOS mohou během své povinné vojenské služby sloužit u Hraniční policie (hebrejsky: \"Mišmar haGvul\", znám je akronym Magav), sekce Izraelské policie. Poté, co vojáci projdou základním bojovým výcvikem, musí projít dalším protiteroristickým a pohraničním výcvikem. Následně jsou přiřazeni k některé z pohraničních jednotek. Jednotky Hraniční policie bojují bok po boku s bojovými jednotkami IOS. Jednotky jsou rovněž odpovědné za bezpečnost silně zalidněných oblastí, jako je Jeruzalém.", "section_level": 2}, {"title": "Organizace.", "content": "Všechny sekce IOS jsou podřízeny Generálnímu štábu. Náčelník Generálního štábu je jediný sloužící důstojník s hodností generálporučík (\"Rav Aluf\"). Zodpovídá se přímo ministru obrany a nepřímo pak izraelskému premiérovi a jeho vládě. Náčelník Generálního štábu je na doporučení ministra obrany formálně jmenován vládou na tříleté funkční období, avšak vláda může hlasováním toto funkční období prodloužit na čtyři roky (za vzácných okolností dokonce na pět let). Současným náčelníkem štábu je Gadi Eizenkot, který ve funkci nahradil Benjamina Gance.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Izraelské obranné síly se skládají z následujících sborů (ty, jež mají zastoupení v Generálním štábu jsou uvedeny tučně):", "section_level": 2}, {"title": "Složky.", "content": "Pozemní síly Letectvo a vesmír Námořní síly", "section_level": 3}, {"title": "Ostatní sbory.", "content": "Vojenské: Civilní:", "section_level": 3}, {"title": "Sekce.", "content": "Generální štáb", "section_level": 3}, {"title": "Související sbory.", "content": "Následující sbory a společnosti s IOS úzce spolupracují, avšak nenáleží (nebo náleží pouze částečně) k jejím formálním strukturám.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnosti a insignie.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Hodnosti.", "content": "Na rozdíl od většiny světových armád jsou hodnosti v IOS společné pro všechny sbory armády, včetně letectva a námořnictva. Poddůstojnické hodnosti jsou udíleny za dobu strávenou ve službě, nikoliv za úspěchy či zásluhy. Mužstvo (\"Hogrim\") Academic officers (\"Kcinim Akadema'im\") Poddůstojníci (\"Nagadim\") Důstojníci (\"Kcinim\")", "section_level": 3}, {"title": "Insignie.", "content": "Vojáci IOS mají tři druhy insignií (jiné než hodnost), podle nichž lze poznat jejich sbor, konkrétní jednotku a pozici. Sbory je možné rozpoznat podle odznaků na beretách. Vojáky sloužící ve štábech na nižší úrovni než je sbor, lze často rozpoznat podle odznaku jejich nadřazeného sboru, přestože pod něj oficiálně přímo nepatří, či podle odznaku nejbližšího sboru. Noví branci, kteří prochází základním výcvikem nemají žádný odznak. Barva berety je odvozena od příslušnosti ke sboru, ačkoliv většina nebojových sborů nemá vlastní berety a někdy používají barvu sboru, v jehož základně působí. Jednotlivé jednotky lze identifikovat podle nárameníku připevněného k ramennímu popruhu. Většina jednotek IOS má svůj vlastní štítek. Zatímco pozice či práce, kterou voják zastává, často nemůže být snadno rozpoznána, existují dva volitelné prvky, které tuto identifikaci mohou usnadnit. Jedná se o barevnou šňůrku připevněnou k levému nárameníku a kapse uniformy a odznak sdělující vojákovo pracovní zaměření (ten voják obvykle obdrží po profesním kurzu). Jiné odznaky mohou sdělovat příslušnost ke sboru či dodatečně absolvované kurzy. Nakonec může voják na uniformě mít odznak (nášivku) sdělující jaké války se účastnil.", "section_level": 3}], "src_summary": "Izraelské obranné síly (IOS) (: צְבָא הַהֲגָנָה לְיִשְׂרָאֵל,, : \"Israel Defense Forces, IDF\"), v Izraeli běžné známé pod hebrejským akronymem \"Cahal\" (hebrejsky: צה\"ל), jsou izraelská armáda, sestávající z pozemních sil, vojenského námořnictva a vojenského letectva. Jedná se o jediné vojenské křídlo izraelských bezpečnostních složek a nemá v Izraeli žádnou civilní jurisdikci. V čele IOS stojí náčelník Generálního štábu (\"Ramatkal\"), který je podřízený ministru obrany. V současné době zastává od roku 2015 funkci Ramatkala generálporučík Gadi Eizenkot. ", "tgt_summary": "Die Israelischen Verteidigungsstreitkräfte (, ; hebräisches Akronym:, auch \"Tzahal\" oder \"Tsahal\"; ;, abgekürzt IDF) sind das Militär Israels. In ihren drei Teilstreitkräften dienen ungefähr 176.500 Männer und Frauen (33 %), zusätzlich stehen ihnen 630.000 Reservisten zur Verfügung. Die Israelischen Verteidigungsstreitkräfte gelten allgemein als die schlagkräftigsten Streitkräfte des Nahen Ostens.", "id": 583768} {"src_title": "Polka", "tgt_title": "Polka", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "O vzniku polky není zcela jasno, podle národopisce Čeňka Zíbrta polku vymyslela k písni \"Strejček Nimra\" děvečka Anna Chadimová (později provdaná Slezáková, 1805–1884), když sloužila v Kostelci nad Labem u měšťana Klášterského. Podle jiných pramenů jde ovšem pouze o velmi nepravděpodobnou legendu. Původně se tento tanec jmenoval maděra, ale podle svého polovičního rytmu byl přejmenován na půlka. Tento název se později změnil na polka, patrně jako výraz sympatií k národně utlačovaným Polákům (povstání v roce 1830). Podle jiného pramene však na počest polské zpěvačky Esmeraldy. Autorem polky \"Esmeralda\" i vůbec první tištěné polky je František Matěj Hilmar, který zkomponoval i některé další: Prachovská, Anenská. Po svém vzniku se tanec velmi rychle rozšířil a již v roce 1840 se polka celkem běžně hrála ve Vídni. Do Prahy uchvácené rytmem polky zavítal i Johann Strauss starší, který pak sám složil několik skladeb v rytmu polky. K dalším známým autorům polek patří Bedřich Smetana.", "section_level": 1}, {"title": "Polka ve světě.", "content": "Polka se velmi rychle stala jedním ze společenských tanců, oblíbeným hlavně ve střední Evropě a Americe. Světově vynikla zejména jako \"Beer barrel polka\", původní skladba od Jaromíra Vejvody nazývaná též jako \"Modřanská polka\" – \"Škoda lásky\". Polka je jako tanec známa v těchto zemích: a v menší míře také v: Místní formy tohoto tance lze nalézt v:", "section_level": 1}, {"title": "Tanec.", "content": "Polka je párový tanec, který se řadí mezi tzv. „kolové tance“ (tančí se po oválu sálu). Výhodou tohoto tance je možnost kombinace kroků s tanci stejného typu a značné množství figur.", "section_level": 1}], "src_summary": "Polka je společenský tanec v 2/4 taktu, který vznikl okolo roku 1830 v Čechách. Stejným výrazem se označuje i hudební skladba v jeho rytmu.", "tgt_summary": "Die Polka ist ein beschwingter Rundtanz im lebhaften bis raschen Zweivierteltakt oder alla breve. Der Name stammt aus Tschechien (Böhmen). Die Grundform ist eine Folge von Polkaschritten oder Wechselschritten (kurz-kurz-lang) mit Betonung auf dem ersten Kurzschritt, also abwechselnd auf dem linken und rechten Fuß. Ursprünglich wurde dieser Wechselschritt in Böhmen mit einem Hüpfer eingeleitet, in deutschen Gegenden mit einem Hüpfer abgeschlossen.", "id": 575852} {"src_title": "Klement XIV.", "tgt_title": "Clemens XIV.", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "G. V. Antonio Ganganelli se narodil ve městě Santarcangelo di Romagna. Dostalo se mu vzdělání jezuitů z Rimini a piaristů z Urbina. V roce 1724 ve věku devatenácti let se rozhodl vstoupit do Řádu menších bratří konventuálů, kde přijal jméno Lorenzo Francesco. V roce 1741 byl zvolen Generálním definitorem řádu. Gangenelli se stal přítelem papeže Benedikta XIV. (1740 - 1758), který jej v roce 1758 pověřil prozkoumáním obvinění Židů z rituálních vražd, které se však později neprokázaly. Papež Klement XIII. jej na naléhání Lorenza Ricciho, generálního představeného jezuitů roku 1759 v Persiperně jmenoval kardinálem-knězem kostela San Lorenzo. Klement XIII. zemřel 2. února 1769 a papežská konkláve, která měla zvolit jeho nástupce, byla od svého zahájení 15. února 1769 silně ovlivňována politickými manévry katolických panovníků, kteří utlačovali jezuity. Některé tlaky byly velmi lstivé, jako např. bezprecedentní improvizované návštěvy Josefa II. (1765 - 1790) a jeho bratra Leopolda, velkovévody Toskánska, kteří využili toho, že dveře do budovy konkláve byly otevřeny pro nově příchozího kardinála a sami se \"pozvali dále\". Rakušané sledovali situaci s velkým zájmem. Během předchozího pontifikátu byli jezuité vyhnáni z Portugalska a ze všech dvorů rodu Bourbonů z Francie, Španělska, Neapole a Parmy. Na konkláve úplné potlačení jezuitského řádu prosazovala skupina \"dvorských kardinálů\", kterým oponovali Zelanti (\"horliví\"), slábnoucí projesuitská frakce odmítající postupující vliv osvícenství a sekularismu.", "section_level": 2}, {"title": "Zvolení papežem.", "content": "Ganganelli byl 19. května 1769 po konkláve zvolen papežem jako kompromisní kandidát, s výjimkou vlastního hlasu získal všechny. Na počest svého předchůdce si zvolil jméno Klement XIV. a 4. června 1769 proběhla inaugurace. Z velké části došlo k jeho zvolení díky podpoře Bourbonů, kteří od něj očekávali likvidaci Tovaryšstva Ježíšova.", "section_level": 2}, {"title": "Pontifikát.", "content": "Politika vládnutí Klementa XIV. byla již od začátku cílená směrem ke zmenšení sporů s katolickými panovníky, které se objevily během předchozího pontifikátu. Spory mezi světskou a duchovní mocí byly církevními autoritami vnímány jako hrozba, a Klement XIV. pracoval na upevňování vztahů mezi evropskými panovníky. Vzdáním se papežských nároků na Parmu získal Avignon a Benevento a obecně se mu podařilo zlepšit vztahy mezi duchovními a světskými úřady. Papež také pokračoval v likvidaci jezuitů - listopadu 1772 sepsal dekret o zrušení řádu který následně v červenci 1773 podpisem uvedl v platnost. Kvůli tomuto opatření byl Kliment XIV. pro katolíky v 19. stol. spornou postavou. Anglická \"Catholic Encyclopedia\" vyjadřuje papeži podporu s argumentem, že potlačení bylo „skutečně odůvodněné“.", "section_level": 1}, {"title": "Útlak jezuitů.", "content": "Jezuité byli vyhnáni z Brazílie (1754), Portugalska (1759), Francie (1764), Španělska a jeho kolonií (1767) a Parmy (1768). Přestože Klement XIII. musel čelit silnému tlaku ze strany velvyslanců bourbonských dvorů, vždy odmítal vyhovět jejich požadavkům na potlačení jezuitů. Jeho nástupce Klement XIV. se snažil o uklidnění nepřátel jezuitů, tím, že s nimi zacházel nevlídně. Odmítl se setkat s generálním představeným jezuitů Lorenzem Riccim, zakázal jezuitům přijímat novice. atd. Tlak se vystupňoval až do té míry, že katolické státy hrozily odtržením od církve. Klement XIV. nakonec ustoupil \"ve jménu míru v církvi a zabránění roztržení Evropy\" a v breve \"Dominus ac Redemptor\" 21. července 1773 jezuitský řád rozpustil. Nicméně v nekatolických zemích, zejména v Rusku a Prusku, kde nebyl papež autoritou, bylo nařízení ignorováno. Byl to výsledek řady politických tahů, spíše než teologické diskuse.", "section_level": 2}, {"title": "Klement XIV. a Mozart.", "content": "Papež Klement XIV a zvyklosti katolické církve v Římě jsou popisovány v dopisech od W. A. Mozarta a jeho otce Leopolda Mozarta. Tyto dopisy byly psány z Říma v dubnu a květnu 1770 během jejich turné po Itálii. Leopold považoval vyšší církevní představitele za urážlivě povýšené. Přesto byl se svým synem přijat u papeže, kde Amadeus předvedl svou úžasnou hudební paměť. Sixtinská kaple byla známá díky představení acappellové skladby \"Miserere mei, Deus\" od komponisty Gregoria Allegriho, jehož hudba se nesměla opisovat mimo kapli, pod trestem exkomunikace. 14letý Wolfgang byl schopný přepsat skladbu v celém rozsahu po jediném poslechu. Klement ocenil mladého Mozarta Řádem zlaté ostruhy.", "section_level": 2}, {"title": "Významné události pontifikátu.", "content": "Za jeho pontifikátu nikoho nesvatořečil, ale blahoslavil několik jedinců.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt a pohřeb.", "content": "Poslední měsíce svého života byl rozhořčen a zarmoucen svými zdravotními problémy. Dne 10. září 1774, byl upoutaný na lůžko a 21. září 1774 dostal poslední pomazání. Traduje se, že mu díky bilokaci v posledních hodinách života pomáhal svatý Alfons Liguori. Klement XIV. zemřel 22. září 1774, proklet Ultramontanistickou stranou. Velmi však truchlili zastánci populární administrace papežských států. Když jeho tělo podstoupilo pitvu, bylo zjištěno, že zemřel na kurděje a krvácení konečníku, které bylo způsobeno dlouhodobým stáním. Navíc došlo ještě ke zhoršení kvůli nadměrné práci a podněcování těla k umělému pocení, přestože k tomu nebyl důvod. Jeho hrobka byla navržena v novoklasicistním stylu a vytesána Antoniem Canovou. Nachází se v kostele Svatých apoštolů v Římě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Klement XIV., vlastním jménem Giovanni Vincenzo Antonio Ganganelli (31. října 1705 Sant ́Arcangelo di Romagna – 22. září 1774 Vatikán) byl papežem mezi lety 1769 až 1774. Roku 1773 rozpustil jezuitský řád.", "tgt_summary": "Clemens XIV. (bürgerlich \"Lorenzo Ganganelli\", eigentlich \"Giovanni (Gian) Vincenzo Antonio Ganganelli\"; * 31. Oktober 1705 in Santarcangelo di Romagna bei Rimini (Kirchenstaat); † 22. September 1774 in Rom) war von 1769 bis 1774 Papst.", "id": 2003521} {"src_title": "Taoiseach", "tgt_title": "Taoiseach", "src_document": [{"title": "Původ titulu.", "content": "Slovo \"taoiseach\" pochází z irštiny a jeho původní význam je \"„vůdce“\", \"„náčelník“\". Dnes je toto označení irského premiéra běžně užíváno v angličtině i dalších jazycích. Na staré irské tradice odkazuje i titul \"Tánaiste\" (\"„nástupce“\"), kterým je označován zástupce taoiseacha; v dobách raně středověkých irských království se výrazem \"tánaise ríg\" označoval nástupce, ustanovený za života krále pro případ jeho smrti či zranění (královská moc u starých Irů nebyla automaticky dědičná z otce na syna).", "section_level": 1}, {"title": "Ústavní pravomoci.", "content": "Podle irské ústavy z roku 1937 navrhují taoiseacha poslanci Dáilu ze svých řad. Taoiseach je jmenován prezidentem a poté předloží Dáilu návrh složení vlády. Poté, co Dáil návrh schválí, jmenuje prezident tánaista i ostatní ministry. Taoiseach je z výkonu své funkce odpovědný Dáilu. Jeho postavení však posilují některé důležité pravomoci. 1) Má právo sám o sobě žádat demisi člena svého kabinetu. 2) Pokud ztratí důvěru, nemusí nevyhnutelně odstoupit, ale má právo žádat prezidenta o rozpuštění Dáilu a vypsání nových voleb; prezident může, ale nemusí žádosti vyhovět (pokud k rozpuštění Dáilu dojde, zůstává taoiseach ve funkci a žádá o důvěru nově zvolený Dáil). Taoiseach má také pravomoc jmenovat jedenáct ze šedesáti členů Seanadu (senátu). Předseda Výkonné rady Svobodného irského státu takové pravomoci neměl. Nenavrhoval ministry, pouze místopředsedu. Rozpuštění Dáilu mohla žádat pouze většina členů Výkonné rady a demise jednotlivých ministrů nebyla možná (tehdejší ústava podle britského vzoru připouštěla pouze kolektivní demisi vlády). Úřad taoiseacha zpravidla zastává předseda hlavní strany vládní koalice. Jediným taoiseachem, který nebyl lídrem své strany, byl svého času John Aloysius Costello, neboť tehdejšího předsedu jeho strany Fine Gael koaliční partneři nominovat odmítli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Taoiseach [\"týšach\"], (mn. č.: taoisigh [\"týšig\"]), formálně též An Taoiseach, je oficiální titul předsedy vlády Irské republiky. Taoiseach je jmenován prezidentem na návrh Dáilu (sněmovny). Úřad taoiseacha zavedla ústava Irské republiky z roku 1937, která nahradila ústavu Svobodného irského státu z roku 1922. (V letech 1922–1937 se irská vláda nazývala \"Výkonná rada\" a její předseda nesl titul \"Předseda Výkonné rady\" – \"Uachtaráin na hArd-Chomhairle\" / \"President of the Executive Council\"). Po odchodu taoiseacha Endy Kennyho ze strany Fine Gael v roce 2017 se taoiseachem stal Leo Varadkar.", "tgt_summary": "Taoiseach (Plural: \"Taoisigh\" []) ist der irischsprachige Titel des irischen Regierungschefs oder Premierministers. Das Wort erscheint auch im Deutschen mitunter mit dem irischen bestimmten Artikel an Taoiseach. ", "id": 21021} {"src_title": "Renesanční hudba", "tgt_title": "Renaissancemusik", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název \"renesance\" byl tomuto období přisouzen zpětně, podobně jako tomu bývá u mnohých významných událostí i jak tomu bylo například u období Ars antiqua.", "section_level": 1}, {"title": "Společenské a kulturní základy renesanční hudby.", "content": "Nástup renesanční hudby byl provázen změnami v myšlení i kultuře. Nikdy nepřerušená kontinuita antického odkazu na Apeninském poloostrově sehrála důležitou roli a renesance se dá vlastně vnímat jako vrchol procesu, který zde probíhal od pádu Západořímské říše. Na změně myšlení se podepsala i ekonomická prosperita italských měst, která přinesla prostor pro rozkvět kultury i hudby. S prosperitou a blahobytem také přišlo relativní oslabení náboženského dogmatu, který vykresloval pozemský život jako krutý a nemilosrdný a obracel se k nadpřirozenu jako jediné podstatné stránce lidského údělu. Pozemská realita, světskost, získává v renesanci nový a důležitý význam, a stává se tak i základem umění.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba renesance.", "content": "Jako v kultuře obecně, je renesance v hudbě charakteristická obnoveným zájmem o antickou kulturu a ideály a uplatněním těchto myšlenek na současné umění. Z hudby tak mizí disonance a stoupá důraz na harmonii. Umělecké dílo není a nemůže být shlukem dílčích detailů, ale musí tvořit komplexní propracovaný celek, jehož části se navzájem doplňují, vytvářejí rovnováhu, harmonii. Pro renesanční hudbu je charakteristická konsonantnost, vzájemný vztah všech částí díla. Pro renesanční hudbu je charakteristický velký důraz na libozvučnost, kontrast, soulad, řád, umění má základ v pozemském světě na rozdíl například od gotiky. Během renesance vzniklo mnoho hudebních nástrojů; jiné prošly změnou nebo vylepšením těch, které existovaly již dříve. Některé přežily dodnes; jiné zmizely, tak aby byly znovu vytvořeny, aby se mohla provozovat hudba na dobových nástrojích. Stejně jako v dnešní době nástroje můžeme rozdělit na žesťové, strunné, bicí a dřevěné nástroje. Na žesťové nástroje v renesanci tradičně hráli profesionálové, kteří byli členy cechů, mezi tyto nástroje patřila posuvná trubka, dřevěná kornoutka, bezklapková trumpeta a barokní pozoun. Strunné nástroje zahrnovaly violu da gamba, rebec, harfu, lyru podobnou harfě, niněru, loutnu, kytaru, citeru, bandoru, a orfarion. Mezi strunné klávesové nástroje patřilo cembalo a klavichord. Bicí nástroje zahrnují triangl, brumle, tamburínu, zvony, rachotící nádoby a různé druhy bubnů. Dřevěné nástroje byly dvojitý plátkový šalmaj (raný člen rodiny hobojů), plátková trubka, dudy, příčná flétna, zobcová flétna, dulcian a krumhorn. Existovaly jednoduché píšťalové varhany, ale byly do značné míry omezeny na kostely, ačkoli existovaly i přenosné typy. Tisk umožnil standardizaci popisů a specifikací nástrojů, jakož i návody na používání. Vokální hudba v renesanci je známá vzkvétáním stále komplikovanějšího polyfonického stylu. Hlavními liturgickými formami, které vydržely po celé renesanční období, byly mše a moteta; k dalšímu vývoji došlo ke konci období, zejména když skladatelé duchovní hudby začali přijímat světské formy (jako madrigal) pro své vlastní kompozice. Ke konci období se objevily rané dramatické předchůdci opery, jako byly monody, madrigalové komedie a intermedio. Kolem roku 1597 složil italský skladatel Jacopo Peri \"Dafne\", první skladbu, která se dnes nazývá operou. Byl autorem také Euridice, první opery, která se dochovala. V tomto období také vznikla označení zpěvných hlasů bas, tenor, alt a soprán. V renesanční hudbě byl důležitý také princip jednoty: O vertikální jednotu se usiluje i v instrumentální hudbě. Naopak v baroku následoval proces opačný, snaha o dominanci jedné hlavní melodie.", "section_level": 1}, {"title": "Tři periody hudební renesance.", "content": "Mezi hudebními historiky bylo dosaženo konsensu o zahájení éry kolem roku 1400 s koncem středověku a koncem kolem 1600 s nástupem baroka, takže hudební renesance začíná asi sto let po začátku renesance, jak je chápána v jiných oborech. Hudba renesance se obvykle rozděluje do tří generací (period), rozdílných svým přístupem i přínosem, který hudbě přinesly.", "section_level": 1}, {"title": "První generace, raná perioda (1400–1470).", "content": "Raná perioda trvala přibližně od roku 1400 do roku 1470. První generace skladatelů ještě tvořila v relativní návaznosti na předchozí období Ars nova. Častou formou je izorytmické moteto. V tomto období dochází k rozvoji mše a šansonu. Nejvýznamnějším představitelem první generace byl Guillaume Dufay (1397?–1474).", "section_level": 2}, {"title": "Druhá generace, střední perioda (1470–1530).", "content": "Střední pDruhou generaci hudebníků tvořili vesměs žáci příslušníků generace první. Tito skladatelé rozšiřili renesanční hudbu do celé Evropy, dále rozvíjeli kompozici mše, zjednodušili moteta a hojně využívali techniky imitace. V tomto období to byla hlavně imitace přísná tedy doslovné opakování určitého motivu v jiném hlase. Za nejvýznamnějšího představitele této generace je považován Johannes Ockeghem (1410–1497). Došlo také k rozvoji kompozičních technik, které dnes patří k základům skladatelského vzdělání: Kromě již zmíněné imitace se jedná o: Na poli rytmu:", "section_level": 2}, {"title": "Třetí generace, pozdní perioda (1530–1600).", "content": "Třetí generace hudebníků (přibližně 1530-1600) představovala vrchol v kompozičních dovednostech a naplnění renesančních uměleckých ideálů a zároveň znamenala i konec renesanční hudby. Dovednost skladatelů dosáhla vysoké úrovně, často tak vysoké, že vznikaly skladby, které sloužily pouze k testování těchto schopností (hádankový kánon) V této generaci převládala v kompozici volná imitace. Za nejvýznamnějšího představitele je považován Josquin Desprez (1440 – 1521). Vrcholnými představiteli renesanční hudby byli Giovanni Pierluigi da Palestrina (1525 nebo 1526–1594), Orlando di Lasso (?1532–1594) a Philippe de Monte (1521–1603)", "section_level": 2}, {"title": "Hudební nástroje.", "content": "Během renesance vzniklo mnoho hudebních nástrojů; jiné prošly změnou nebo vylepšením těch, které existovaly již dříve. Některé přežily dodnes; jiné zmizely, tak aby byly znovu vytvořeny, aby se mohla provozovat hudba na dobových nástrojích. Stejně jako v dnešní době nástroje můžeme rozdělit na žesťové, strunné, bicí a dřevěné nástroje. Na žesťové nástroje v renesanci tradičně hráli profesionálové, kteří byli členy cechů, mezi tyto nástroje patřila posuvná trubka, dřevěná kornoutka, bezklapková trumpeta a barokní pozoun. Strunné nástroje zahrnovaly violu da gamba, rebec, harfu, lyru podobnou harfě, niněru, loutnu, kytaru, citeru, bandoru, a orfarion. Mezi strunné klávesové nástroje patřilo cembalo a klavichord. Bicí nástroje zahrnují triangl, brumle, tamburínu, zvony, rachotící nádoby a různé druhy bubnů. Dřevěné nástroje byly dvojitý plátkový šalmaj (raný člen rodiny hobojů), plátková trubka, dudy, příčná flétna, zobcová flétna, dulcian a krumhorn. Existovaly jednoduché píšťalové varhany, ale byly do značné míry omezeny na kostely, ačkoli existovaly i přenosné typy. Tisk umožnil standardizaci popisů a specifikací nástrojů, jakož i návody na používání. V období renesance se zdokonalily dechové a smyčcové hudební nástroje. Na konci renesance vznikly z předchůdců (rubeba, fidula, lira da braccio a různé druhy viol), housle, loutna, trubka, fagot, pozoun, cembalo aneb spinet.", "section_level": 1}, {"title": "Renesanční hudba v Českých zemích.", "content": "Kvůli husitským válkám se v Českých zemích hudební vývoj mírně zbrzdil. Nejdůležitějším představitelem byl Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic.", "section_level": 1}], "src_summary": "Renesanční hudba je vokální a instrumentální hudba napsaná a prováděná v Evropě v období renesance. Období v hudbě trvalo přibližně od roku 1400 do roku 1600 od konce středověku po nástup baroka. Pro renesanční hudbu je charakteristický velký důraz na libozvučnost, kontrast, soulad, řád, umění má základ v pozemském světě na rozdíl například od gotiky. Hudba je charakterizována větším využitím instrumentace, vícenásobným propletením melodických linií a použitím prvních basových nástrojů. Rozšířili se společenské tance, takže se začaly rozvíjet hudební formy vhodné jako taneční doprovod. V této době získal konkrétní obrysy zápis hudby do notové osnovy a další prvky hudební notace. Tento vynález umožnil oddělení kompozice hudební skladby od jejího přednesu; bez psané hudby byl přenos ústní a při každém přednesu se měnil. Díky hudební partituře bylo možné uvést hudební dílo bez přítomnosti skladatele. Vynález pohyblivé sazby knihtisku v 15. století měl dalekosáhlé důsledky na uchovávání a přenos hudby. Patří ke směrům klasické hudby. ", "tgt_summary": "Als Renaissancemusik bezeichnet man die Musik der beginnenden Neuzeit, also des Zeitraums des 15. und 16. Jahrhunderts. Über die genaue Epochenabgrenzung, ebenso wie über musikalische Merkmale der Renaissancemusik, besteht in der Forschung kein Konsens.", "id": 1574926} {"src_title": "Čchin Š’-chuang-ti", "tgt_title": "Qin Shihuangdi", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Čchin Š'-chuang-ti se narodil v Chan-tanu v pozdním období státu Východní Čou. Podle legendy zde byl jeho otec, princ státu Čchin, držen jako rukojmí až do doby, než bohatý kupec Lü Pu-wej zajistil jejich návrat. Princ totiž zahořel láskou k jeho překrásné těhotné ženě a Lü Pu-wej neochotně souhlasil s jeho žádostí o ni jen proto, že by se tak jeho vlastní syn stal dědicem trůnu. Jakmile se princ pod jménem Čuang Siang stal králem království Čchin, učinil z kupce svého předsedu vlády a ten měl následujících deset let největší moc ve státě. Po smrti Čuang Sianga se jeho syn, nebo přesněji řečeno syn Lü Pu-weje, stal vládcem království. Ve 22 letech poté i převzal vládu. Jakmile se v dospělosti dozvěděl, že se jeho matka dopustila s otcem Lü Pu-wejem odporných nemravností, dal svou matku uvrhnout do vězení a svého otce vyloučil z úřadu a poslal jej pryč. Lü Pu-wej se ze zklamání ze synovy pomsty otrávil.", "section_level": 2}, {"title": "Válečné období.", "content": "S pomocí moudrých mužů Čeng provedl celou řadu reforem zemědělství a armády a podařilo se mu potlačit vnitřní povstání. Království Čchin tak v porovnání s ostatními šesti královstvími velmi prosperovalo a Jing-čeng se tedy mohl odvážit bojovat s ostatními státy a provést sjednocení země. Během pouhých deseti let se mu podařilo všechny podrobit. V Číně tím bylo ukončeno velmi dlouhé období chaosu. V roce 221 př. n. l. byla země poprvé v historii sjednocena pod vládou jediného panovníka. Čeng si dal titul \"Š'-chuang-ti\" (始皇帝 pinyin: \"shǐ huángdì\" \"Š\" 'znamená první, čili První císař) domnívaje se, že jeho úspěchy převyšují předchozí panovníky, kteří vládli s titulem \"wang\" (王 pinyin: \"wáng\" – „král“), a tímto se od nich chtěl odlišit. Odvolával se přitom na vládu legendárních \"Tří Vznešených (三皇 \"sānhuáng) a \"Pěti Vladařů (五帝 \"wǔdì), z jejichž titulů složil titul vlastní. A řekl \"Nesmíte se snažit vyhrát, ale snažit se neprohrát\".", "section_level": 2}, {"title": "Reorganizace země.", "content": "Po dobytí nových území začal Čeng provádět nezbytné reformy k reorganizaci své nové říše. Zřídil 36 komandérií, jež dále rozdělil na okresy, a podřídil je úředníkům a vojákům, kteří byli zodpovědní přímo jemu. Vybudoval řadu silničních spojení z hlavního města Sien-Jang do bývalých států Jen, Čchi, Wu a Čchu. Velmi důležitá je jeho reforma písma, díky níž se od té doby v celé Číně používá jen jediná soustava znaků, a prakticky neexistují regionální odlišnosti. Stejně důležité byly i jeho reformy vah a měr a kodifikace práva. Mimo to reformy velmi napomohly rozvoji hospodářství a kulturní výměně během tohoto období. Pro zajištění severní hranice byly tisíce otroků a zločinců poslány vybudovat obrannou zeď, dnes známou Velkou čínskou zeď.", "section_level": 2}, {"title": "Upevňování moci.", "content": "V roce 213 př. n. l. se císař Š'-chuang-ti rozhodl utišit kritiku své vlády, zničit dějiny, a nechal proto spálit všechny knihy v říši a popravit učence (i s rodinami), kteří se odvážili vystoupit proti jeho autokratické vládě. Tento čin má dnes za následek, že jsou zničeny všechny historické záznamy z období před státem Čchin. Následující rok nechal císař zazdít zaživa na 460 konfuciánských učenců. Š'-chuang-ti panoval v zájmu upevnění své moci silně autokraticky. Zavedl tvrdé postihy a přísné tresty a uvalil na obyvatelstvo velmi vysoké daně. Utrpení obyvatelstva bylo dále prodlužováno neustále se vlekoucími válkami. Císař si také nechal vystavět přehnaně nákladný palác a hrobku, což spolu s jeho pěti velkými cestami po říši a stavbou Velké čínské zdi zemi silně zadlužilo a způsobilo velké strádání poddaných. Toto jistě přispělo ke hněvu obyvatelstva vůči panovníkovi a následnému pádu dynastie Čchin.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Mocný císař věřil tomu, že by se mohl stát nesmrtelným, a pátral proto po prostředku, jak se nesmrtelnosti domoci. Když mu během jeho cesty po Říši nabídla v roce 210 př. n. l. skupina lékařů lék k nesmrtelnosti obsahující malé množství rtuti, lačně jej požil a po jejím strávení na následky otravy zemřel. Po rozšíření zprávy o jeho smrti se vlády chopil jeho druhý syn Chu Chaj (vládl pod jménem \"Er-š'-chuang-ti\"). Chu-chaj ale zanedbával své vladařské postavení a nechal za sebe vládnout eunucha Čao-Kao. Několik let nato v zemi vypuklo povstání, k němuž se okamžitě připojilo obrovské množství lidí nespokojených s tyranií obou císařů. Dynastie Čchin byla roku 206 př. n. l. svržena a později vystřídána dynastií Chan.", "section_level": 2}], "src_summary": "Čchin Š'-chuang-ti (), rodovým jménem Jing (\"Yíng\", 嬴), jménem klanu Čao (\"Zhào\", 趙), osobním jménem Čeng (\"Zhèng\", 政), (říjen nebo listopad 260 př. n. l. – 10. září 210 př. n. l.) byl v letech 247–221 př. n. l. král čínského státu Čchin a prvním císařem sjednocené Číny (221–210 př. n. l.). Založil stejnojmennou dynastii.", "tgt_summary": "Qin Shi Huang Di (, eigentlich Ying Zheng (); * 259 v. Chr. in Handan; † 10. September 210 v. Chr. in Shaqiu) war der Gründer der chinesischen Qin-Dynastie (221–207 v. Chr.) sowie des chinesischen Kaiserreiches. ", "id": 472938} {"src_title": "Tuřín", "tgt_title": "Steckrübe", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Tato brukvovitá rostlina se již od starověku pěstuje v oblastech okolo středozemního moře, ve středověku byla rozšířena do střední a severní Evropy, počátkem novověku pak do Francie, Nizozemska a na Britské ostrovy. Okolo roku 1800 se začala vysazovat i na území Severní Ameriky, kam se dostala s osadníky. Je rostlinou především pro chladné klima. Pěstuje se, poměrně střídmě, v mírném podnebném pásmu obou polokoulí. Rostlina nezplaňuje a neuniká z polí a zahrad do volné přírody. V Evropě se většinou pěstuje jako potravina, nejvíce ve Skandinávii, Polsku a v Rusku až k polárnímu kruhu, v Americe zase téměř výhradně na krmivo.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Rostlinu lze vypěstovat jak z přímého výsevu, tak z předpěstované sadby, které se používá v horských oblastech s pozdějším nástupem teplého počasí. Vegetační doba bývá šest až sedm měsíců, pro přímý konzum se seje v březnu a dubnu, pro uskladnění v květnu a červnu. Tuřín se jako většina kořenových zelenin pěstuje ve II. trati, nejvhodnější předplodinou jsou obilniny, nevhodné jsou kvůli možnosti přenosu chorob všechny brukvovité rostliny. Dosažení zralosti se projevuje tím, že spodní listy začínají žloutnout a opadávat. Pěstuje se jako okopanina na polích a v zahradách v celé České republice, od termofytika do oreofytika, těžiště výskytu je však ve vyšších polohách. Rostlina není na půdní podmínky příliš náročná, snese i mělčí, štěrkovité, nejlépe však prospívá ve slabě kyselé s pH 5,9 až 7,0. Hůře se jí daří v těžké, mokré a špatně odvodněné. Je ale citlivá na sucho a pro správný vývoj (tvoření bulvy) potřebuje dostatek vláhy. Dobře roste na vlhčích půdách v bramborářských oblastech, kde je dostatek živin již nehluboko pod povrchem. Na suchých stanovištích bývá bulva drobnější a má zvýrazněnou ostrou, peprnou příchuť. Není náročná na teplotu, je chladuvzdorná až mrazuvzdorná, snáší pokles teplot až na -10 °C, roste poměrně pomalu. Tento hybrid je allotetraploid, který má chromozomy čtyřikrát zdvojené, jako výsledek křížení mezi \"Brassica oleracea\" (n = 9) a \"Brassica rapa\" (n = 10).", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Tuřín, celým jménem \"brukev řepka tuřín\", je dvouletá rostlina, která v prvém roce po vzklíčení ze semene vytvoří bulvu s růžici listů. Bulva, z velké části vyčnívající nad povrch půdy, vzniká zdužnatěním části kořene, hypokotylu a dolní části stonku. Bývá až několik kilogramů těžká, má širokou a vysokou, bohatě olistěnou hlavu vyčnívající nad povrch půdy. Může mít tvar kulovitý, řepovitý nebo zploštělý, na povrchu bývá zbarvená bíle, žlutohnědě či nafialověle, dužina pod slupkou je bílá až nažloutlá a mírně štiplavá. Listy s 10 až 15 cm dlouhými řapíky jsou namodralé a ojíněné, čepele mají 5 až 25 cm dlouhé, 2 až 7 cm široké a lyrovitě peřenosečné. V druhém roce vyrůstá z růžice přisedlých, po obvodě celistvých listů na vrcholu bulvy až 2 m vysoký květní stvol, v jehož horní části je řídký hrozen světle žlutých, čtyřčetných květů na vztyčených, asi 2 cm stopkách. Kališní lístky velké okolo 8 mm jsou kopinaté. Korunní lístky mají zlatou nebo světle žlutou barvu, jsou široce vejčité, velké až 13 mm a zúžené v 6 mm nehet. Květ dále obsahuje šest tyčinek s prašníky ve dvou kruzích, dvě tyčinky tvořící vnější kruh jsou kratší. Semeník, srostlý ze dvou plodolistů, nese jednu čnělku s dvoulaločnou bliznou. Květy opyluje létající hmyz. Plody jsou lysé šešule na stopkách a bývají 5 až 10 cm dlouhé. Obsahují po 15 až 20 semenech, která jsou velká 1,5 až 2,8 mm, černohnědá a vejčitá či kulovitá.", "section_level": 1}, {"title": "Živiny.", "content": "Látky obsažené v bulvě tuřínu mají příznivý vliv na lidský organismus. Je považován za lehce stravitelnou potravinou a je zdrojem minerálních látek, stopových prvků a obsahuje látky léčivé i antioxidační. Obsahuje vitamíny A, B1, B6, C, PP, minerály draslík, vápník a síru i vlákninu. Jako ve všech brukvovitých rostlinách, jsou v tuřínu obsaženy glukosinoláty, které jsou příčinou štiplavé, nahořklé chuti a jež se při konzumaci podílejí se na snížení výskytu rakoviny. Způsobují odumírání nádorových buněk, přičemž na normální, zdravé buňky mají zanedbatelný vliv. Obsah glukosinolátů v rostlinách je ovlivněn množstvím zinku v půdě a také tepelným zpracováním, které jejich obsah snižuje; proces fermentace vede k jejich úplné ztrátě.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Prvním způsobem pěstování je přímý výsev na stanoviště, kdy se spotřebuje 3 kg semen na hektar. Semena potřebující k vyklíčení půdu teplou nejméně 10 °C a vysévají se do hloubky 1 až 1,5 cm do řádků od sebe vzdálených 40 až 50 cm, po vzejití se ve fázi tří až pěti listů jednotí na vzdálenost 25 až 30 cm. Druhou možností je výsadba předpěstovaných sazenic, což se využívá hlavně v chladnějších oblastech. Vysazují se v květnu a červnu ve fázi tří až čtyř listů. K plné zralosti, kdy spodní listy žloutnou, dospívají asi za 13 týdnů po výsadbě. Pro získání osiva se v prvém roce pěstuje stejným způsobem, v době zralosti se bulva sklidí a uloží do chladného a mírně vlhkého místa. Na jaře po přejití mrazíků se vysadí na pozemek ve sponu 60 × 60 cm. Asi po 40 dnech rostliny vykvetou a za dalších 60 až 80 dnů dozrají semena. Protože tuřín je rostlinou cizosprašnou, je kvůli nechtěnému křížení potřebná izolovanost od ostatních kvetoucích brukvovitých rostlin. Bulvy se obvykle se sklízejí až v listopadu před zámrazem, obvyklý výnos z 1 ha je 30 až 60 tun. Při ideálním uskladnění v 1 až 2 °C a relativní vlhkosti přes 90 % je skladovatelnost asi 6 měsíců, při vyšší teplotě bulvy vadnou a případně začnou nechtěně růst nové listy. Před uskladněním se bulvám odřezávají listy i se srdíčkem.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Na území nynější České republiky byl nepostradatelnou plodinou v dobách válek, hladomoru nebo v dlouhém zimním období, kdy se využíval jako potravina i jako krmná plodina pro dobytek. V době nedostatku se strouhaný přidával do chlebového těsta, vařily se z něj polévky slané i sladké, různé omáčky, nakrájený na plátky se sušil jako ovoce. Důležitou okopaninou byl až do konce 18. století, kdy začalo nabývat na významu pěstování brambor. Ve větší míře se pěstoval ještě v prvé polovině 20. století. V současnosti se s jeho konzumaci v ČR setkáváme jen zřídka. Na Slovensku se z něj stále vaří \"privarok\", v Německu z listů dělají saláty. Ve Skandinávii bývají běžné kaše ze samotného tuřínu nebo ve směsi s bramborami. Někdy jsou mladé bulvičky nebo větší nakrájené na kousky součástí sterilizovaných nebo čerstvých salátů a podávají se jako přílohy k masovým jídlům. Mladé bulvy se mohou jíst syrové jako ředkvička. Pokud je plánované využít porost tuřínu k pastvě nebo k sekání zelené píce, mimochodem velmi výživné, je nejvhodnější doba při výšce rostlin asi 30 cm, do které doroste za 150 dnů. Spásat by se měly jen krátce, aby se rostliny mohly znovu rozrůst. Pokud se spásá ve výšce již 12 cm, mohou se za rok využít až čtyři pastvy. Bulvy krmných odrůd se rozsekávají a přidávají, hlavně v zimním období, dobytku do krmení. Ořezaný chrást se také zkrmuje, suší se nebo silážuje. Bulvy s bílou dužinou jsou málo chutné a většinou se zkrmují, nejčastěji to bývá tradiční odrůda 'Milevský'. Žlutomasé bulvy mají pevnou, nedřevnatějící dužninu a horní část bulvy zbarvenou červenofialově, patří mezi ně česká odrůda 'Dalibor.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tuřín (\"Brassica napus\" subsp. \"napobrassica\"), též brukev řepka tuřín nebo lidově kolník, kvak či dumlík, anglicky rutabaga, je dvouletá rostlina, která v prvém roce vytvoří nadzemní bulvu a ve druhém vykvete a uzrají semena. Rostlina vznikla pravděpodobně v evropské středomořské oblasti křížením mezi brukví řepákem (\"Brassica rapa\") a brukví zelnou (\"Brassica napus\"). Je pěstovaná pro bulvu lidmi používanou jako kořenová zelenina, nebo jako krmivo pro býložravce. Patří mezi nejstarší užitkové rostliny, pěstuje se již více než 4000 let, zmiňuje se o něm již Theofrastos, Hérodotos i Plinius starší. ", "tgt_summary": "Die Steckrübe (\"Brassica napus\" subsp. \"rapifera\", Syn.: \"Brassica napus\" subsp. \"napobrassica\" ) ist eine Unterart des Rapses. Sie ist zu unterscheiden von der Speiserübe (\"Brassica rapa\" subsp. \"rapa\") und gilt als typisches Wintergemüse. ", "id": 2484657} {"src_title": "Jacobiho symbol", "tgt_title": "Jacobi-Symbol", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Nechť je dáno celé číslo \"a\" a nějaké liché přirozené číslo \"n\". Pak je Jacobiho symbol definován na základě prvočíselného rozkladu čísla \"n\" jako součin: Pro \"n\" rovno jedné je roven jedné i Jacobiho symbol.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Na rozdíl od Legendreova symbolu hodnoty Jacobiho symbolu neodpovídají přesně tomu, zda je \"a\" modulo \"n\" kvadratickým zbytkem nebo nezbytkem. Platí, že Nicméně z toho, že formula_18 nevyplývá, zda formula_14 je nebo není kvadratický zbytek formula_15. To je dáno tím, že aby bylo kvadratický zbytek, musí být kvadratickým zbytkem pro všechna prvočísla prvočíselného rozkladu \"n\". Jacobiho symbol se ovšem bude rovnat jedné i v případě, kdy bude \"a\" nezbytkem pro sudý počet zmíněných prvočísel.", "section_level": 1}, {"title": "Efektivní výpočet.", "content": "Na základě vlastností výše lze vypočítat Jacobiho symbol dvou čísel poměrně efektivně způsobem připomínajícím Eukleidův algoritmus. Nejprve je možné díky 2. vlastnosti změnit horní číslo na číslo menší než dolní číslo. Pak je možné z něj odstranit pomocí 4. vlastnosti násobky dvou a pomocí 8. vlastnosti je vyčíslit. A pak je možné pomocí 6. vlastnosti Jacobiho symbol převrátit a pokračovat znovu stejným postupem. Takto se budou obě čísla Jacobiho symbolu postupně snižovat, až buď bude horní z nich rovno 1 (a pak aplikujeme 4. vlastnost) nebo 2 (pak aplikujeme 8. vlastnost), nebo budou čísla shodná (a pak aplikujeme 3. vlastnost).", "section_level": 1}, {"title": "Srovnání s výpočtem Legendreova symbolu.", "content": "Přestože je Jacobiho symbol obecnější než Legendreův (a má složitější definici), jeho vlastnosti umožňují dosáhnout jeho upravováním výsledku rychleji. Je tedy vhodné ho použít pro výpočet i v případech, kdy \"n\" je prvočíslo. V případě Legendreova symbolu je totiž před převrácením nutné nalézt prvočíselný rozklad horního čísla, což je obecně asymptoticky velmi náročné.", "section_level": 2}, {"title": "Příklad výpočtu.", "content": "Chtějme spočítat formula_22", "section_level": 2}, {"title": "Testování prvočíselnosti.", "content": "Jacobiho symbol lze použít k testování prvočíselnosti pomocí Eulerova kritéria.", "section_level": 1}, {"title": "Další zobecnění.", "content": "V oboru celých čísel lze princip Legendreova symbolu dále rozšířit na Kroneckerův symbol. Také lze definovat Jacobiho symbol i v jiných oborech než v celých číslech, například pro algebraická celá čísla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jacobiho symbol je matematický koncept, zobecnění Legendreova symbolu. Zavedl jej v roce 1837 Carl Jacobi a dnes se řadí do teorie čísel, kde nalézá uplatnění ve výpočtové teorii čísel, zejména v testování prvočíselnosti a rozkládání celých čísel, respektive v jejich aplikacích v kryptografii.", "tgt_summary": "Das Jacobi-Symbol, benannt nach Carl Gustav Jacob Jacobi, ist eine Verallgemeinerung des Legendre-Symbols. Das Jacobi-Symbol kann wiederum zum Kronecker-Symbol verallgemeinert werden. Die Notation ist die gleiche wie die des \"Legendre-Symbols\": ", "id": 1998556} {"src_title": "Racionalita", "tgt_title": "Rationalität", "src_document": [{"title": "Vývoj pojmu.", "content": "Novověké pojetí racionality navazuje na Parmenidovu a Platónovu kritiku smyslového poznání, které je nejisté a klamné. Pravé poznání musí být vedeno rozumem a je nakonec možné jen u stálých a neměnných předmětů. Proto se už Pythagoras věnoval zdánlivě plně racionálním objektům matematickým a geometrickým. Brzy se ovšem ukázalo, že ani délka úhlopříčky čtverce není souměřitelná s jeho stranou, že se nedá vyjádřit jako poměr dvou celých čísel, čili moderně řečeno racionálním číslem. Platón pak hledal možnost racionálního poznávání jinde, až dospěl k věčným idejím. Ve středověké filosofii je racionalita světa zaručena Božím stvořením: pokud je svět stvořen Božím slovem (Gn 1,1), musí být také poznatelný, moderně řečeno racionální. Už ve scholastice se však objevují rozpory mezi Božím zjevením a rozumovým poznáním, které ve 14. století vedou k rozluce filosofie a teologie. Napětí mezi nimi se pak vyhrotilo v učení M. Luthera, který racionální filosofii a teologii ostře odmítl. Zakladatelem novověkého racionalismu je René Descartes, který se snažil založit novou jistotu poznání na sebejistotě subjektu a jeho schopností racionálně myslet a argumentovat. Převládající racionalismus 17. a 18. století vyvolal odmítavou kritiku empiristů, kteří naopak zdůraznili primát smyslů a zkušenosti. Spor vyřešil Immanuel Kant tak, že i smyslové poznání nutně předpokládá určité rozumové předpoklady, například představu prostoru, času a příčinnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Různé racionality.", "content": "Až do Kanta bylo tradicí pokládat racionalitu za „všem lidem společnou“ (Descartes). Počínaje Hegelem se chápe jako historicky proměnlivá a různě podmíněná, zejména lidskými zájmy. Romantismus 19. století silně zdůraznil význam vůle, citů a vášní a řada filosofů racionalitu člověka zpochybnila (Schopenhauer, Nietzsche aj.), podobně jako psycholog Sigmund Freud. Naproti tomu pro pozitivismus je racionální pouze to, co je dokazatelné, nebo jen to, co odpovídá pravidlům a normám například logiky. Kritický racionalismus Karla Poppera uznává omezené možnosti empirického dokazování a za racionální tvrzení pokládá pouze takové, které lze vyvrátit. Naopak pragmatismus pokládá za racionální to, co je účinné a co vede k cíli. Na to navazuje současné pojetí různých (účelových či instrumentálních) racionalit, zejména ekonomické nebo politické. Německý sociolog Max Weber rozlišoval mezi racionalitou \"hodnotovou\" a \"účelovou\", která se řídí pouze účelem. Filosof Max Horkheimer mluví o instrumentální racionalitě, která už není schopna posoudit racionálnost svých cílů. Podobný smysl má i současný pojem racionalizace, který většinou znamená snahu o úspornější dosahování cílů.", "section_level": 1}, {"title": "Diskurzívní racionalita.", "content": "Přes tyto pochybnosti a spory je nejen věda, ale i celá řada společensky významných oblastí - například právo nebo politika - závislá na určité míře shody o tom, co je a co není racionální argument. Německý filosof Jürgen Habermas vychází z toho, že jistý sklon k racionalitě je vlastní lidské řeči. Na tom zakládá svůj koncept \"diskurzivní racionality\" nebo komunikativního jednání, jehož obecná pravidla umožňují jednání a hledání kompromisů mezi účastníky, i když zastávají velmi odlišná stanoviska.", "section_level": 1}, {"title": "Racionalita v ekonomii.", "content": "Racionalita v ekonomii se běžně používá jako předpoklad pro chování jednotlivců v ekonomických modelech a analýzách. Objevuje se téměř ve všech učebnicích ekonomie o tom, jak se člověk rozhoduje. Z pohledu pozitivistů ekonomická teorie axiomaticky (z řeckého \"axióma\" – to, co se uznává - je tvrzení, které se předem pokládá za platné, a tudíž se nedokazuje) předpokládá racionalitu ekonomických subjektů. To znamená, že pro ekonomickou teorii se všechny subjekty řídí pravidly ekonomické racionality, která už implikuje jistý egoismus subjektu. Dle ekonomických teorií člověk v ekonomickém prostředí volí takové chování, které upřednostňuje jeho zájmy nad zájmy jiných a pokud volí mezi dvěma nebo více možnostmi, vždy zvolí tu, která je pro něj nejvýhodnější a přinese mu největší užitek. K tomuto výkladu problému se váže i pojem „homo economicus“. Podobný pojem \"economic man\" najdeme již v textech Johna Stuarta Milla z 19. století. Dle behavioristů se však subjekt pohybuje v prostoru pro rozhodování, který bývá často omezen. Subjekt je postaven před omezení typu finančního, časového, právního nebo morálního. Do rozhodovacího procesu mohou vstupovat i emoce nebo pocit sounáležitosti s komunitou, rodinou. Často si subjekt může uvědomovat i společenskou prospěšnost, přijatelnost ale i dopady na své sociální okolí.", "section_level": 1}, {"title": "Homo economicus.", "content": "Polemiky o chování ekonomických subjektů v určitých situacích jdou ruku v ruce s vývojem ekonomické vědy. Pojem se však zrodil z neoklasiciského pojetí ekonomie. Subjekt je charakterizován výskytem prakticky čistého individualismu v oblasti jednání a rozhodování. Jedná tak, aby vždy za nejnižší náklady maximalizoval svůj užitek – zisk. Malý ekonomický výkladový slovník H. Fialové: „\"Model racionálně se chovajícího smyšleného člověka. Vždy maximalizuje prospěch porovnáváním nákladů a výnosů při svém chování.\"“ Ekonomický člověk jako základ moderní ekonomie doc. P. Sirůčka: „\"Ekonomický člověk (homo economicus) je slovníkově vymezován jako smyšlená abstraktní bytost, chovající se tak, jako by maximalizovala svůj individuální užitek, při možné existenci různých omezení (např. spotřebitel je při své volbě omezen důchodem, cenami komodit, časem apod.). Pokud subjekt sleduje cíl v podobě maximalizace užitku, pak jedná racionálně.\"“", "section_level": 2}, {"title": "Homo spectatus.", "content": "Tento model či ideální typ člověka je jakýmsi protikladem k „homo economicus“. Je možné jej charakterizovat jako typ člověka, který si zakládá na tom, jak ho vidí druzí (\"spectatus\" - lat. viděný, pozorovaný), na své cti. Hlavními hodnotami jsou uznání, solidarita a sounáležitost v rámci společenství. Individualistická rovina zde nehraje zásadní roli.", "section_level": 2}], "src_summary": "Racionalita (z lat. \"ratio\", rozum a \"rationalis\", rozumný) znamená rozumnost či rozumovost, schopnost myslet, rozhodovat se a jednat na základě rozvahy, případně rozumných účelů a cílů, které lze obhájit důvody. Jako racionální se často hodnotí určité rozhodování a jednání právě vzhledem k nějakému cíli („cílová“ nebo „účelová racionalita“, instrumentální racionalita, ekonomická racionalita).", "tgt_summary": "Rationalität beschreibt ein vernunftgeleitetes Denken und Handeln. Es ist an Zwecken und Zielen ausgerichtet. Gründe, die als vernünftig gelten, werden absichtlich ausgewählt. ", "id": 1359197} {"src_title": "Tirpitz (1939)", "tgt_title": "Tirpitz (Schiff, 1941)", "src_document": [{"title": "Výzbroj a výstroj lodi.", "content": "Loď byla vyzbrojena osmi 380mm SK C/34 L/52 děly primární výzbroje, umístěnými po dvou dělech ve čtyřech dělových věžích, příďové A a B (pokřtěné posádkou na Anton a Bruno) a záďové C a D (označované jako Cézar a Dora). Sekundární výzbroj lodi se skládala z dvanácti 152mm SK C/28 L/55 děl, šestnácti 105mm FlaK 38 L/65 dvojúčelových kanónů a šestnácti 37mm L/83 protiletadlových kanónů, doplněných zpočátku o 12 a později až o 58 20mm protiletadlových kanónů. V roce 1942 bylo na loď také namontováno osm 533mm torpédometů. Hlavní pancéřový", "section_level": 1}, {"title": "Stavba a uvedení do služby.", "content": "\"Tirpitz\" byl objednán jako \"Ersatz Schleswig-Holstein\" – jako náhrada za starý predreadnought SMS Schleswig-Holstein, pod smluvním názvem „G“. Kontrakt na stavbu získaly loděnice Kriegsmarinewerft ve Wilhelmshavenu a k položení kýlu došlo 20. října 1936. Na vodu byla loď spuštěna 1. dubna 1939 v loděnicích ve Wilhelmshavenu. Ceremoniál provedla vnučka velkoadmirála Tirpitze, paní von Hassel, žena tehdejšího německého", "section_level": 1}, {"title": "Služba lodi.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Období zácviku.", "content": "Po provedení plavebních zkoušek byl \"Tirpitz\" umístěn v Kielu a v dalším období byl v oblasti Baltského moře prováděn intenzívní trénink. Po dobu umístění v přístavu v Kielu došlo v červnu 1941 k napadení Sovětského Svazu německou armádou, což bylo v oblasti Baltu podpořeno vytvořením dočasné Baltské flotily, která měla zabránit případnému průniku sovětské flotily z Leningradu. \"Tirpitz\" byl krátce ustanoven", "section_level": 2}, {"title": "Přemístění do Norska.", "content": "Admirál Erich Raeder, velitel Kriegsmarine, navrhl 13. listopadu 1941 nasazení \"Tirpitze\" v Norsku. Toto umístění umožňovalo uskutečnění útoků na konvoje do Sovětského svazu, preventivně bránilo uskutečnění případného vylodění spojenců v Norsku a zároveň tak loď na sebe vázala značné spojenecké síly, které musely být v pohotovosti jen pro odvrácení této potenciální hrozby. Hitler, který zakázal po ztrátě \"Bismarcku\" další vpády německých těžkých lodí do Atlantiku, souhlasil s tímto návrhem. Před nasazením bylo však ještě rozhodnuto o provedení modifikací, a tak se loď na čas uchýlila do doků, kde došlo k posílení její protiletadlové výzbroje a 105mm děla, nacházející se na nástavbách lodi hned za katapulty byla přesunuta více k boku lodi pro zvětšení jejich palebného rozsahu. Během této přestavby byl také instalován na každém", "section_level": 2}, {"title": "Operace Oiled.", "content": "Mezitím se ale letci RAF snažili splnit zadání britského ministerského předsedy a na \"Tirpitze\" co nejdříve zaútočit. Prvním pokusem o napadení \"Tirpitze\" prostřednictvím letounů startujících z pozemních základen RAF se tak stal útok v noci z 30. na 31. ledna. Útoku, vedeného ze", "section_level": 2}, {"title": "Operace Sportpalast.", "content": "První útočnou operací, kterou nově konstituované německé bitevní skupiny měly proti spojeneckým arktickým konvojům provést, byl útok na navracející se konvoj QP 8 a z Rejkjavíku na Islandu 1. března odplouvající konvoj PQ 12. Operace dostala název \"Sportpalast\" (Sportovní palác) a měla se jí zúčastnit pouze skupina torpédoborců vedených \"Tirpitzem\". Dne 5. března objevil německý letecký průzkum konvoj PQ 12 poblíž ostrova Jan Mayen. Na základě tohoto zjištění skupina lodí, tvořená \"Tirpitzem\" a doprovodnými torpédoborci \"Friedrich Ihn\", \"Hermann Schoemann\" a \"Z25\" pod velením admirála Ciliaxe v 11:45 opustila kotviště a příštího dne dosáhla otevřeného moře a rychlostí 25 uzlů směřovala k ostrovu \"Jan Mayen\". Počasí bylo velmi špatné a proto kapitán Topp nařídil zpomalit rychlost na 23 uzlů, aby byly torpédoborce s to lépe držet s bitevní lodí krok. Na konvoj však nenarazila celá den až do 7.", "section_level": 2}, {"title": "Operace Chariot.", "content": "Operace Chariot v březnu 1942 nebyla útokem na německou bitevní loď přímo, ale na infrastrukturu, která ji mohla při jejím uvažovaném nasazení v Atlantiku podpořit – na obrovský suchý dok v St. Nazaire ve Francii. Tento suchý dok byl největší na světě, 420 m dlouhý a přes 50 m široký. Původně byl vybudován pro provádění oprav obrovského transatlantického parníku Normandie. Tam by bylo možno \"Tirpitze\" při jeho případném poškození opravit. Britové v důsledku provedení odvážného", "section_level": 2}, {"title": "Letecké útoky se shozem min.", "content": "Ve snaze zvýšit efektivitu náletů vypracovali britští letečtí velitelé novou taktiku provádění náletů na \"Tirpitze\". Vzhledem tomu, že efektivita bombardování bombami byla doposud velmi nízká, navíc bomby nikdy nebyly s to prorazit vnitřní 20cm palubu kryjící nejdůležitější části lodi pod čarou ponoru a \"Tirpitz\" se navíc stále nacházel za několikanásobnou hradbou protiponorkových a protitorpédových sítí, rozhodli se pokusit se o zamoření vod kotviště Tirpitze lodními minami. Za tímto účelem došlo k upravení sférických min Mk XIX, aby mohly být shazovány z bombardérů z výšky cca 200 m. Nálet se pak měl skládat ze dvou fází – v první fázi vlna bombardérů (především Lancaster) provede nálet na infrastrukturu chránící \"Tirpitze\" (protiletecké baterie, zadýmovací zařízení, letiště Værnes, atp.), což umožní druhé vlně bombardérů", "section_level": 2}, {"title": "Operace Rösselsprung.", "content": "Akce \"Tirpitze\" a doprovodných torpédoborců v březnu 1942 spotřebovaly kolem 8230 tun paliva, což značně omezilo operace německých válečných lodí v Norsku. Němcům pak trvalo téměř 3 měsíce, než palivo doplnili do původní výše před operací \"Sportpalast\". Konvoj PQ 17, který vyplul z Islandu 27. června se stal dalším konvojem, na který se měl \"Tirpitz\" i zbytek německých lodí umístěných v Norsku zaměřit. Operace dostala jméno \"Rösselsprung\" (tah koněm). Měl jí velet admirál Carls a Němci, poučeni nezdarem operace \"Sportpalast\", se tentokrát rozhodli zajistit plnou součinnost hladinových uskupení, ponorek a letectva – odeslali kapesní bitevní lodi \"Admiral Scheer\" a \"Lützow\" z Trondheimu na sever do Narviku, do Bergenu přemístili 11. ponorkovou flotilu a na letiště \"Bardufoss\" mezi Narvikem a Tromsø a letiště \"Banak\" poblíž Severního mysu se přesunulo celkem 300 letadel 5. letecké flotily. Vlastní operace proti konvoji pak měla probíhat tak, že zatímco \"Tirpitz\" a \"Admiral Hipper\" se šesti torpédoborci", "section_level": 2}, {"title": "Generální oprava lodi.", "content": "Po dokončení oprav z operace \"Rösselsprung\" Němci přesunuli \"Tirpitze\" pravděpodobně začátkem října do Ofotfjordu poblíž Narviku, odkud loď mohla efektivněji zasáhnout proti arktickým konvojům spojenců. K vyplutí lodi do boje však nedošlo nejen v září z Trondheimu ale ani v první polovině října z Bogenfjordu (Ofotfjordu). V té době již \"Tirpitz\" začal potřebovat generální opravu, ale protože Hitler nedovolil nebezpečný přesun lodi do domácích loděnic, bylo naplánováno opravy provést v Trondheimu. Dne 23. října proto loď", "section_level": 2}, {"title": "Operace Title.", "content": "Operace \"Title\" (česky \"Titul\") byla dalším pokusem Britů o potopení nebo alespoň poškození německé lodi. Při tomto pokusu měla být nasazena řiditelná torpéda \"Chariot\" – torpéda pilotována žabími muži, kteří se měli být schopni pod vodou prostříhat protiponorkovými sítěmi, obklopujícími \"Tirpitze\" v jeho kotvišti během oprav a připlout s torpédy až pod trup bitevní lodě. Zde měli potápěči hlavice torpéd (každá s více než 300 kg výbušniny) umístit a později časovacím zařízením odpálit. Charioty měl do Trondheimfjordu dopravit jeden z norských rybářských člunů, které každý den vyplouvaly na moře a jejichž pohyb Němci nebyli schopni uhlídat, a tak byly tyto lodě schopny převážet tam i zpět personál a materiál pro odbojovou činnost hnutí norského odporu. V určitých fázích války šlo o tak intenzivní činnost, že se jí začalo podle častého cíle takových lodí (souostroví Shetlandy) přezdívat Shetlandský autobus. Pro účel přepravení chariotů byl proto vybrán rybářský člun \"Arthur\" pod velením kapitána Leifa Larsena. Na", "section_level": 2}, {"title": "Operace Zitronella.", "content": "Dne 31. prosince 1942 došlo k bitvě v Barentsově moři, kde došlo k neslavnému střetnutí mezi německým svazem pod velením admirála Kummetze s ochranou konvoje JW 51B ve kterém Britové zahnali na útěk mnohem silnějšího nepřítele. Po tomto střetnutí, které vyvolalo konflikt mezi Hitlerem a velitelem Kriegsmarine velkoadmirálem Raederem dosavadní velitel německého námořnictva rezignoval a na jeho místo byl jmenován dosavadní velitel ponorkové zbraně admirál Dönitz. Ten rozhodl, že v severních vodách má být vytvořen silný akceschopný svaz schopný napadat nejen konvoje, ale pružně zasahovat všude, kde to budou německé zájmy na severu Evropy vyžadovat. Mezitím \"Tirpitz\" po dokončení generální opravy a znovuuvedení do služby dostal i nového velitele – kapitán Topp byl 21. února povýšen na kontradmirála a na jeho pozici byl jmenován kapitán Hans Meyer; o 5 dní později bylo s konečnou platností rozhodnuto, že \"Tirpitze\" posílí bitevní křižník \"Scharnhorst\". Zároveň došlo k přesunu \"Tirpitze\" z Trondheimu na sever, kde bude blíže konvojovým", "section_level": 2}, {"title": "Operace Source.", "content": "Dalším pokusem Britů k neutralizování hrozby německé bitevní lodi byl útok miniponorkami, tzv. „čluny X“. První plavidlo se Britům podařilo postavit již začátkem roku 1942. Šlo o 15 m dlouhou zmenšeninu ponorek s posádkou 4 mužů bez torpéd a torpédometů, zato po každé straně trupu s náloží naplněnou 2 tunami výbušniny amatolu. Čluny X měly též přechodovou komoru, kterou mohl potápěč vystoupit do vody a v případě zachycení ponorky v protiponorkové či protitorpédové síti ponorku ze sítě jejím rozstříháním uvolnit. Plánovaný útok, operace \"Source\" (česky \"Pramen\"), měl kromě \"Tirpitze\" zahrnout i útok na bitevní křižník \"Scharnhorst\" a kapesní bitevní loď \"Lützow\". Ačkoliv miniponorky mohly celou cestu vykonat vlastními silami, bylo rozhodnuto je do blízkosti Altenfjordu odtáhnout velkými ponorkami aby měla posádka větší šance v konečném útoku uspět a v srpnu 1943 stanovil velitel britské ponorkové zbraně admirál C. B. Barry datum útoku na 20. září 1943. Na základnu Loch Cairnbawn ve Skotsku, kde výcvik posádek „člunů X“ probíhal, dorazilo šest ponorek britského loďstva, které byly určeny k", "section_level": 2}, {"title": "Operace Tungsten.", "content": "Britové si, po zjištění faktu, že \"Neumark\" v březnu opustil kotviště \"Tirpitze\", si byli vědomi, že se \"Tirpitz\" nachází v téměř bojeschopném stavu. Protože koncem března 1944 vyplul ze Skotska konvoj JW 58, rozhodl se velitel Home Fleet admirál Fraser spojit jeho ochranu s napadením německé lodi. V rámce operace Tungsten (česky \"Wolfram\") tak vyplul k norským vodám s \"Victorious\" a další letadlovou lodí \"Furious\" – obě se 42 bombardéry typu Barracuda doprovázené eskortními letadlovými loděmi \"Emperor\", \"Fencer\", \"Pursuer\" a \"Searcher\". Útok byl původně", "section_level": 2}, {"title": "Operace Planet, Brawn, Tiger Claw, Mascot a Goodwood.", "content": "V dalších třech měsících od operace \"Tungsten\" plánovalo britské velení provedení dalších leteckých útoků opět z palub letadlových lodí, ale špatné počasí jejich provedení mařilo až do července 1944. Opakování operace \"Tungsten\" s kódovým označením \"Planet\" (česky \"Planeta\") bylo plánováno na 24. dubna a byl to první z těchto odvolaných útoků. Druhým odvolaným útokem byla operace \"Brawn\" (česky \"Síla\") která měla být provedena 27 bombardéry doprovázenými 36 stíhačkami z palub letadlových lodí \"Victorious\" a \"Furious\" a měla se uskutečnit 15. května. Třetí odvolanou operací byla akce s označením \"Tiger Claw\" (česky \"Tygří dráp\") a měla se uskutečnit 28. května. První operací po operaci \"Tungsten\" proti německé lodi, kterou nepřekazilo počasí, se stala operace \"Mascot\" (česky \"Talisman\"). Při ní se", "section_level": 2}, {"title": "Operace Paravane a Obviate.", "content": "Neefektivita většiny útoků vedených Fleet Air Arm z palub letadlových lodí v polovině roku 1944 vedla britské velení k převedení úkolu zničit \"Tirpitze\" na 5. bojovou skupinu RAF, jmenovitě nově vytvořenému útvaru, 617. peruti. Tato peruť, specializující se na těžké a nebezpečné úkoly jako bombardování přehrad, elektráren, ponorkových základen apod. všude v Německem obsazené Evropě, byla vybavena bombardéry Lancaster, speciálně upravenými tak, aby každý mohl nést speciální 5,5 tuny těžkou a 6,5 metru dlouhou superbombu, zvanou \"Tallboy\" (česky \"Dlouhán\"). Britové na jejím vývoji pracovali již od roku 1939 a v březnu 1944 se uskutečnil úspěšný test prvních dvou prototypů připravených týmem hlavního konstruktéra superbomby, Barnese Wallise z koncernu Vickers (mimo jiné i konstruktéra bombardéru Vickers Wellington). Při použití této pumy by se mohlo Britům podařit", "section_level": 2}, {"title": "Operace Catechism.", "content": "Operace Catechism, závěrečný britský útok na \"Tirpitze\", se uskutečnil 12. listopadu 1944, letouny dorazily k jeho kotvišti cca kolem 9:35. Loď se opět snažila proti letadlům využít i speciální tříštivou munici z hlavních 380mm baterií a donutila bombardéry k rozpuštění formace, ale útok samotný nebyla s to zastavit. Celkem 32 Lancasterů 9. a 617. bombardovací perutě svrhlo na \"Tirpitze\" celkem 29 pum Tallboy, přičemž docílili 2 přímých zásahů a jednoho zásahu v těsné blízkosti. Několik bomb dopadlo dovnitř bariéry protitorpédových sítí a explodovalo na mořském dně, což způsobilo značné rozrušení pískové hradby pod kýlem a na bocích lodi, které měla zabránit potopení či převrácení lodi. První přímý", "section_level": 2}, {"title": "Reference ve věstníku \"Wehrmachtbericht\".", "content": "\"Tirpitz\" byl třikrát uveden v denní zprávě \"Wehrmachtbericht\", rádiovém informačním bulletinu", "section_level": 1}, {"title": "Ohlas v kultuře.", "content": "Tirpitz se objevil v několika hrách, např. ve válečné PC hře Call of Duty, Hidden & Dangerous 2 nebo World of WarShips.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tirpitz byla druhá bitevní loď třídy \"Bismarck\" německé Kriegsmarine. Své jméno dostala podle německého admirála Alfreda von Tirpitze. V pozdějších fázích druhé světové války byl \"Tirpitz\" kotvící v norských fjordech přezdíván \"(Osamělá) královna Severu\". ", "tgt_summary": "Die Tirpitz war ein im Zweiten Weltkrieg eingesetztes Schlachtschiff der deutschen Kriegsmarine. Sie gehörte der \"Bismarck\"-Klasse an und war nach dem deutschen Marinestaatssekretär und Großadmiral Alfred von Tirpitz benannt. Bei ihr handelt es sich um das größte jemals in Europa fertiggestellte Schlachtschiff. ", "id": 1895594} {"src_title": "Dálnice A7 (Německo)", "tgt_title": "Bundesautobahn 7", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První, 77 kilometrů dlouhý, úsek byl otevřen v roce 1937 a spojoval města Göttingen a Homberg. O rok později byla dálnice prodloužena o 28 kilometrů až po Hattenbach. V roce 1942 byl otevřen úsek Nörten-Harlenberg-Göttingen o délce 13,1 kilometrů. Zbytek dálnice byl dobudován v 60. a 70. letech.", "section_level": 1}, {"title": "Trasa.", "content": "Dálnice A7 prochází trasou několik evropských silnic. Jejich přehled je uveden v následující tabulce:", "section_level": 1}, {"title": "Severní část.", "content": "Na severu země prochází dálnice spolkovou zemí Šlesvicko-Holštýnsko a kopíruje zde středověkou obchodní cestu vedoucí ze Skandinávie do Hamburku. V Hamburku je A7 vedena pod Labem tunelem ve čtyřech oddělených tubesech. Ve vřesovišti v Lüneburgu jsou od sebe jednotlivé jízdní pásy nezvykle hodně vzdáleny.", "section_level": 2}, {"title": "Prostřední úsek.", "content": "Nedaleko města Hannoversch Münden překonává dálnice po mostě řeku Werru. Blízko u mostu se nachází vysokorychlostní trať ICE mezi Hannoverem a Würzburgem. Tento úsek je znám pro svůj dlouhý svah, na kterém jsou umístěna zařízení pro měření rychlosti. Po překročení Werry a ještě před městem Kassel následuje kopcovitý terén znamenající mnoho výjezdů a následných sjezdů z kopců. Motoristé ho proto nazývají \"Kasseler Berge\". To bylo úmyslně součástí návrhu na vybudování dálnice. Bylo plánováno nabídnout motoristům \"přitažlivou krajinu\". Dálnice A7 není jedinou německou dálnicí, jenž je postupně z důvodu vysokého provozu rozšiřována, ale tento úsek dálnice je jeden z vůbec nejvíce používaných: je to jedna z pouze dvou dálnic spojujících sever a jih Německa, a také je součástí mála silnic, které spojují oblasti jako Frankfurt nad Mohanem s bývalým NDR a Berlínem. V důsledku toho je tato část dálnice jednou z nejvíce přetížených.", "section_level": 2}, {"title": "Jižní část.", "content": "Výstavba jižní části dálnice byla v důsledku sporu mezi Bavorskem a spolkovou zemí Bádensko-Württembersko zdržena. Nicméně v roce 1969 se podařilo nalézt shodu, ale výstavba byla i přesto pozdržena až na počátek 80. let. Tentokrát z důvodu nedostatku financí. Poté, co se začalo se stavebními pracemi, výstavba probíhala neobvykle rychle. To i navzdory náročnému terénu na území pohoří Frankenhöhe a Švábské Alby. Ten si vyžádal výstavbu dvou tunelů a několika mostů. 1. září 2009 byl otevřen poslední, 15 kilometrů dlouhý, úsek dálnice mezi Nesselwangem a hranicí s Rakouskem a hraniční tunel poblíž Füssenu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dálnice A7, německy Bundesautobahn 7 (zkratka BAB 7), zkráceně Autobahn 7 (zkratka A7), je nejdelší německou dálnicí a se svými 963 kilometry i nejdelší dálnicí v Evropě. Dálnice půlí Německo téměř rovnoměrně mezi východem a západem. A7 začíná na severu, na státní hranici s Dánskem, odkud v Dánsku pokračuje jako součást evropské silnice E45. Na jihu A7 končí na hranici s Rakouskem. Dokončena byla v září roku 2009. Dálnice od severu prochází spolkovými zeměmi Šlesvicko-Holštýnsko, Hamburk, Dolní Sasko, Hesensko, Bavorsko, Bádensko-Württembersko a znovu Bavorsko.", "tgt_summary": "Die Bundesautobahn 7 (auch BAB 7, Autobahn 7, A 7) ist mit 962,2 Kilometern die längste deutsche Bundesautobahn und nach der spanischen Autovía A-7 die zweitlängste durchgehende nationale Autobahn Europas. Sie führt als Nord-Süd-Achse von der dänischen Grenze in Ellund durch Schleswig-Holstein, Hamburg, Niedersachsen und Hessen, wechselt mehrfach zwischen Bayern und Baden-Württemberg und endet an der österreichischen Grenze bei Füssen.", "id": 401510} {"src_title": "Římské silnice", "tgt_title": "Römerstraße", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První cesty vznikly již v 4. století př. n. l. Vedly do sousedních měst v Latiu a Etrurii – byly to mezi jiným cesta vedoucí do Ostie – Via Ostiensis, do Laurenta – Via Laurentina a Via Ardeatina, po níž bylo možné dopravit se do Ardey. Byly to stále ještě původní cesty, jež respektovaly původní terén a jejichž povrch tvořila udusaná zemina. První římskou silnici v podobě, v jaké je známe později, nechal vybudovat v roce 312 př. n. l. římský cenzor Appius Claudius Caecus – je to známá Via Appia, spojující Řím s Kapuou. Silnice byla vytyčena tak, aby se vzdálenost zkrátila na minimum, takže celé kilometry vede v přímé linii nad údolím Arriccia přes viadukt. V dalších stoletích byla tato snaha zkrátit vzdálenost na minimum pro římské silniční stavitelství charakteristická. Nutila stavitele k budování různých mostů (např. granitový most přes řeku Tajo v Alcántaře ve Španělsku nebo most přes Dunaj v délce 1127 m nedaleko Drobety v Rumunsku), viaduktů, náspů, příkopu a tunelů. Via Appia byla precedentem pro pojmenovávání římských silnic, jež nadále dostávaly jméno po úředníkovi, jenž nařídil jejich stavbu (tento obyčej se stal pravidlem zhruba po stu letech od započetí stavby cesty do Kapuy). Časem se z římských silnic stal mohutný komunikační systém, který spolu s námořními cestami spojoval impérium rozkládající se na tisících kilometrech na třech kontinentech. Do konce 2. století n. l., tj. za dobu pěti století, vybudovali římští inženýři na 48 500 římských mil (71,7 tisíc km) silnic. Zhruba o sto let později inventarizace císaře Diokleciána zjistila na území impéria 372 silnic o celkové délce 53 000 římských mil (více než 78,3 tisíc km). Systém cest na Apeninském poloostrov vedl ke vzniku přísloví \"„Všechny cesty vedou do Říma“ (Mille viae ducunt hominem per saecula Roman\".) Oficiálně rčení stvrdil Augustus, který nechal na Forum Romanum umístit zlatý mílový kámen (\"milliarium aureum\") v podobě sloupu pokrytého zlatým plechem. Tento milník stál v místě, kde se křižovaly Via Aurelia, Ostiensis, Flaminia, Salaria a Appia, spojující Řím se všemi provinciemi impéria.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba.", "content": "Konstrukce římské silnice je podobná jako u současných komunikací. Cesta byla tvořena třemi vrstvami: podkladem, nosnou vrstvou a povrchem. Techniku stavby cest přijali Římané od Etrusků a dále ji zdokonalili. Terén byl nejprve vyčištěn od rostlinného pokryvu a vyrovnán a byl proveden výkop. Podél silnice byly vybudovány příkopy odvádějící vodu a cesta samotná byla vyprofilovaná tak, aby voda z jejího povrchu odtékala. V případě stavby podmáčeným terénem byly dospod kladeny rošty z dřevěných kůlů, zafixované do země zatlučenými pilotami. Stavba silnic byla spojena s řadou inženýrských výzev, jako např. stavby mostů nebo překonání horských pásem. Konstrukce silnice sestávala z několika vrstev. Do vykopaného lože byla uložena vrstva kamení spojeného maltou. Na takto připravený podklad byla uložena druhá vrstva menších kamení, rovněž spojeného maltou, a na ni štěrk s maltou. Na samém povrchu byla cesta vyrovnána vrstvou štěrku promíchaného s pískem. Místo malty byly rovněž využíváno sopečného popela (pucolánu). V pozdějším období byl povrch silnic dlážděn plochými kameny. K budování silnic se obyčejně využíval materiál dostupný v nejbližším okolí stavby. Podél silnic byly usazovány milníky (římská míle měřila 1478,5 m), které informovaly pocestné o vzdálenosti do konkrétních míst, v podstatě to byly dnešní informační tabule. Na křižovatkách stály malé svatyně zasvěcené lárům a vznikala při nich často obchodní centra, podél silnic pak byly budovány poštovní stanice a zájezdní hostince.", "section_level": 1}, {"title": "Typy římských cest.", "content": "Římské cesty byly různorodé, od jednoduché cesty až po výše uvedené zpevněné silnice používající pevného podkladu ze zpevněného štěrku, který zabezpečoval odvedení dešťové vody, takže se zabránilo vzniku bláta a silnice zůstala suchá a sjízdná. Podle Domitia Ulpiana existovaly tři druhy cest: V závislosti na jejich významu měly římské cesty i různou šířku:", "section_level": 1}], "src_summary": "Římské silnice byly cesty budované v období starověkého Říma a byly určeny pro rychlou dopravu dobytka, vozů, přesuny vojsk, obchod a přenos zpráv. Byly základem pro rozvoj římské říše. ", "tgt_summary": "Die Römerstraßen sind Straßen, die in der Zeit des Römischen Reiches erbaut und unterhalten wurden. Viele von ihnen ziehen sich über tausende Kilometer kreuz und quer durch Europa. Ihr genäherter Verlauf samt den wichtigsten Verkehrsknoten wurde in der historischen Tabula Peutingeriana kartiert.", "id": 1945639} {"src_title": "Gerty Coriová", "tgt_title": "Gerty Cori", "src_document": [{"title": "Mládí a studia.", "content": "Gerty Therese Radnitz se narodila jako nejstarší ze tří dcer v pražské židovské rodině chemika a ředitele cukrovaru Otty Radnitze a jeho ženy Marthy rozené Neustadtl v Petrské ulice č.p. 25/1168 (nyní č. 29). Do svých 10 let měla domácí učitelku, v letech 1906–1912 navštěvovala pražské dívčí lyceum a po dalším cíleném samostudiu složila v roce 1914 maturitní zkoušku na reálném gymnáziu v Děčíně. V témže roce byla přijata ke studiu medicíny na německé Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, které úspěšně absolvovala v roce 1920. Na univerzitě se seznámila se studentem Carlem Ferdinandem Corim, který ve stejném roce také promoval v oboru lékařství; již během studia spolupracovali na výzkumech a dílčí výsledky publikovali. Oba ještě v témže roce odjeli z Československa do Vídně, kde (proti vůli svých rodičů) v srpnu 1920 uzavřeli manželství.", "section_level": 1}, {"title": "Praxe a vědecká práce.", "content": "Od roku 1921 pracovala jako lékařka na pediatrii v Karolínině dětské nemocnici ve Vídni pod vedením profesora W. Knoepfelmachera. Ve svém výzkumu se mimo jiné zaměřila na štítnou žlázu, přičemž některé její klinické výzkumné práce byly zveřejněny. Manžel Carl pracoval jako farmakolog na univerzitách ve Vídni a Štýrském Hradci. V roce 1922, jak pro nedobré existenční a pracovní podmínky ve Vídni, tak také pro své velmi malé šance na získání místa na vysokých školách v Evropě, zejména s ohledem na Gertin židovský původ, se rozhodli oba pro odchod do Ameriky.", "section_level": 1}, {"title": "V USA.", "content": "Gerty Cori pracovala (stejně jako manžel Carl) od roku 1922 do 1925 jako výzkumná pracovnice ve Státním ústavu pro výzkum zhoubných nemocí ve městě Buffalo v oddělení patologie, v letech 1925–1931 pak v oddělení biochemie. V Buffalu vydala svoji první publikaci (1923), v níž pokračovala ve svém předešlém zájmu na působení hormonů štítné žlázy; následuje (1923 a 1924) její série čtyř dokumentů o vlivu rentgenového záření na kůži a na metabolismus tělesných orgánů. V roce 1928 získali oba manželé státní občanství USA. V letech 1938 a 1939 posunuli důraz své práce k enzymologii. Svědčí o tom také 10 publikovaných prací, z toho 7 Gertiných (dvě Carla Coriho a jedna S. Colowicka). Svoji poslední práci, recenzi na nemoci glykogenu, publikovala v roce 1957. Z Buffala odešli Coriovi v roce 1931 do St. Louis, kde Gerty působila na Washington University School of Medicine nejprve jako profesorka farmakologie a od roku 1947 jako profesorka biochemie. Jako vědkyně byla ve své práci vždy vynikající experimentátorka a analytička. Manželé Coriovi objevili v roce 1936 průběh katalytické konverze glykogenu, který byl pojmenován po nich jako Coriho cyklus. V odborném lékařském názvosloví se všeobecně používají pojmy Cori ester - glukoso-1-fosfát; pojmem \"Cori disease\" se označují jednotlivé poruchy v metabolismu glykogenu. Gerty Cori také v roce 1950 objevila podstatu chorob ze střádání glykogenu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Gerty Theresa Coriová, \"nepřechýleně\" Gerty Theresa Cori, \"rodným příjmením\" Radnitz (15. srpna 1896 Praha-Nové Město – 26. října 1957 St. Louis, Missouri, Spojené státy americké) byla česko-americká lékařka a biochemička, nositelka Nobelovy ceny za fyziologii nebo lékařství za rok 1947, první oceněná žena v této kategorii.", "tgt_summary": "Gerty Theresa Cori (geborene Radnitz) (* 15. August 1896 in Prag; † 26. Oktober 1957 in St. Louis, Missouri) war eine österreichisch-US-amerikanische Biochemikerin und Nobelpreisträgerin. Für ihren Beitrag zur Entdeckung des Glykogen-Metabolismus wurde sie als erste Frau mit dem Nobelpreis für Physiologie ausgezeichnet. Unterstützt von ihrem Ehemann Carl Ferdinand Cori und dem argentinischen Physiologen Bernardo Alberto Houssay beschrieb sie den Kreislauf von Glykogenabbau zu Milchsäure im Skelettmuskel und Glucoseaufbau in der Leber, auch bekannt als Cori-Zyklus.", "id": 397777} {"src_title": "Serval", "tgt_title": "Serval", "src_document": [{"title": "Taxonomie a popis.", "content": "Serval je v současnosti považován za jediný druh rodu \"Leptailurus\". Je však úzce spřízněn s karakalem a kočkou zlatou, do jejichž rodu \"Caracal\" bývá někdy řazen. Nicméně taxonomické zařazení se stále zkoumá. Pojmenování serval vychází z portugalštiny a znamená „rys“. Rodové jméno \"Leptailurus\" pochází z řečtiny a znamená „úžasně mrštný“. Je to vysoké a štíhlé zvíře, které se podobá psovi s hlavou kočky. Má velké, na konci zakulacené uši a kožešinu téměř stejně barevnou jako gepard štíhlý. Vysoké nohy, relativně nejdelší ze všech kočkovitých šelem, mu umožňují lehce se pohybovat ve vysoké trávě savany. Zbarvení je krémové či nažloutlé s černými puntíky, existuje však i černá melanická forma. Černě zbarvení jedinci se vyskytují hlavně v horských oblastech Keni a Etiopie ve výškách okolo 2500 m n. m. Byli však spatřeni i v nížinách. Účel černé barvy u mnoha kočkovitých druhů nebyl dosud uspokojivě vysvětlen. Délka těla se pohybuje v rozmezí 59–92 cm, délka ocasu 20-38 cm. Hmotnost osciluje mezi 7–18 kg. V kohoutku měří okolo 56–60 cm. Postavou je podobný karakalovi, ale je vyšší a štíhlejší při zhruba stejné hmotnosti. Pohlavní dimorfismus není nijak výrazný, samci jsou poněkud větší.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a biotop.", "content": "Žije pouze v Africe, přičemž téměř výhradně jižně od Sahary, většinou pak jižně od Sahelu. Malá zbytková populace přežívá možná i v Maroku. V Alžírsku byl zřejmě vyhuben, do Tuniska naopak reintrodukován (Národní park Feijda). Je rozšířen na území savan, stepí, lesostepí a v horských oblastech (až do výšky 3800 m n. m.). Část jeho areálu se nachází i na okrajích tropických deštných lesů. Vyhýbá se suchým polopouštním i pouštním oblastem a rozsáhlým komplexům deštných pralesů. Jeho výskyt je vázán na zdroje vody a alespoň částečně travnatou krajinu.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Serval je poněkud netypicky stavěná kočka. Jeho vysoká a štíhlá postava je přizpůsobená k skákání a rychlému běhu ve vysoké trávě. Dokáže vyvinout rychlost až 73 km/h, což však využívá jen na krátkou vzdálenost. Rovněž šplhá dobře po stromech, ale tuto činnost nijak zvlášť nevyhledává, na rozdíl například od levhartů. Voda (ne příliš hluboká) mu nevadí, rád se koupe a „rybaří“. Síla stisku jeho čelistí je přibližně třikrát vyšší než u kočky domácí (172 vs. 56 Newtonů v tzv. BFQ – „bite force quotient“), což rozšiřuje jeho možnosti při usmrcování větší kořisti.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Živí se převážně malými savci. 90 % jeho kořisti tvoří zvířata lehčí než 200 gramů. Jedná se především o různé myši (např. myš lamelozubá, myš pruhovaná), krysy (např. krysa mnohobradavková, krysa bažinná), pískomily, bělozubky, rypoše a zemní veverky. Málokdy napadá živočichy velikosti zajíce nebo dokonce větší, čímž se poněkud odlišuje od karakala, který běžně loví i menší antilopy a gazely. Jeho další potravou jsou ptáci (od pěvců až po ptáky velikosti čápa), ještěrky, ryby, žáby, hmyz (a to zejména kobylky). Stravu doplňuje trávou (zřejmě mu pomáhá trávit a vyvrhovat) a plody ovocných keřů a stromů (banány, avokáda).", "section_level": 2}, {"title": "Taktika lovu.", "content": "Když serval vystopuje kořist, obvykle za šera či v noci a za pomoci sluchu, exceluje svým uměním chytit ji prudkým skokem. Skáče až do vzdálenosti 4 m a do výšky 2–3 m a je tak mistrovsky vybaven pro lov malých i větších opeřenců. Oběti se zmocní předními tlapami, jimiž ji následně tluče, případně ji okamžitě zakousne. Tímto způsobem chytá především drobné hlodavce, plazy a ptáky. Důvodem této taktiky je to, že malé živočichy je obtížné pronásledovat v husté trávě. Různí hlodavci mají v podrostu vyhloubené chodbičky, jimiž dokáží rychle běhat a kličkovat. Serval jim v tomto obvykle nestačí a tak většinou volí jinou metodu, kterou je právě skok. Lokalizovat oběť mu pomáhá vynikající sluch. Je však zajímavé, že stejnou techniku může použít i na větší kořist, ačkoliv tu napadá jen vzácně. Byl pozorován, že tímto způsobem zaútočil na sedmi kilogramového koloucha gazely Thomsonovy. Pokud se vyhlédnutá oběť nachází pod zemí, serval ji vyhrabe a pak zabije. Své nohy dokáže využít i jako jakési háky, jimiž prohledává dutiny a nory. Jeho úspěšnost lovu je ve srovnání s ostatními kočkami vysoká a dosahuje téměř 50 %. S živou kořistí si rád hraje, dává jí možnost utéct a znovu ji chytá.", "section_level": 2}, {"title": "Chování a rozmnožování.", "content": "Serval je aktivní převážně ráno, večer a v noci, nicméně preference části dne se může lišit od oblasti k oblasti a záviset na přítomnosti jiných predátorů a člověka. Žije samotářsky jako téměř všechny kočkovité šelmy, i když samice jsou v teritoriích samců trpěny. Velikost teritoria kolísá od 2 do více než 30 km2. Území si značkují močí, trusem, drásáním kůry a hrabáním zeminy. Páření může probíhat celoročně. Po průměrně 65–75 dnech březosti se rodí přibližně 1–4 mláďata (nejčastěji 2). Samice rodí v husté vegetaci nebo v opuštěném doupěti jiného zvířete. Po narození váží mláďata asi 250 gramů a 9–13 dní jsou slepá. Zhruba po 6 měsících jsou schopna lovu a od jednoho do jednoho a půl roku se osamostatní. Mladé samičky mohou s matkou zůstat o něco déle než samci. Samice mohou ve volné přírodě za určitých okolností stihnout dva vrhy ročně, v zajetí, pokud jim jsou mláďata rychle odebrána, i čtyři. Sexuálně zralí jsou servalové po dosažení jednoho a půl roku. V divočině se dožívají v průměru okolo 10 let (nejvíce 12), v zajetí i přes 20.", "section_level": 2}, {"title": "Predace, kompetice.", "content": "Potenciálními nepřáteli servalů jsou jakékoliv větší africké šelmy, především hyeny, psi hyenovití, levharti a lvi. Když serval zaregistruje nepřítele, přikrčí se a vyčkává. Pokud se nebezpečí přiblíží, prudce vyrazí a rychlým během a skoky zmizí pryč. Je-li pronásledován vytrvalými běžci, zvláště psy, snaží se najít útočiště na stromě. Hlavním potravním konkurentem servala je karakal, který bývá na sdílených teritoriích zřejmě úspěšnější.", "section_level": 2}, {"title": "Hrozby a ochrana.", "content": "Na jih od Sahelu je serval stále poměrně hojný, i když jeho stavy ubývají. Hlavním nebezpečím je ztráta životního prostředí (např. vypalování podrostů), degradace vodních zdrojů a rozšiřování pastvin pro dobytek, jenž je následně nadměrně spásá. Dalším nebezpečím je lov pro kožešinu, pro sport nebo proto, že je farmáři považován za nebezpečí pro drůbež. Býval často loven i kvůli masu, které je v Africe bráno jako pochoutka. Serval je chráněn v některých státech plošně, jiné uplatňují částečný zákaz lovu a někde požívá ochranu jen v rezervacích.", "section_level": 1}, {"title": "Paraziti, nemoci.", "content": "Typickými ektoparazity jsou klíšťata, endoparazity tasemnice a škrkavky. Nemoci zahrnují například \"rhinotrachetis virus\", \"calcivirus\", \"panleucopenia virus\" a vzteklinu.", "section_level": 2}, {"title": "Vztahy s člověkem.", "content": "Servalové bývají často chování v zajetí a pokud jsou odebráni v mládí, snadno zkrotnou. I přesto mohou být nebezpeční, především pro malé děti. Bylo zaznamenáno několik případů napadení a vážného zranění dětí, ale žádný známý fatální případ neexistuje. Pokud se do zajetí dostane původně divoký jedinec, bývá velmi nevrlý a připravený kdykoliv zasadit ránu tlapou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Serval stepní či pouze serval (\"Leptailurus serval\", dříve \"Caracal serval\") je africká kočkovitá šelma. Řadí se do podčeledi malých koček a vyznačuje se žlutavým, černě skvrnitým kožichem a vysokým, štíhlým tělem. Dokáže vysoko skákat a rychle běhat na krátkou vzdálenost. Loví především malé hlodavce a ptáky. Podle norem Mezinárodního svazu ochrany přírody jde o druh málo dotčený.", "tgt_summary": "Der Serval (\"Leptailurus serval\") ist eine mittelgroße wilde Katze Afrikas, die meist auf ockergelbem Grund schwarz gefleckt ist. Die Bezeichnung \"Serval\" stammt vermutlich von dem portugiesischen Wort \"lobo-cerval\" ab, das übersetzt Luchs bedeutet. Es entstand im 18. Jahrhundert und findet sich in dieser oder ähnlicher Form in mehreren europäischen Sprachen. ", "id": 469661} {"src_title": "Havajské království", "tgt_title": "Königreich Hawaiʻi", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "V roce 1778 ostrovy objevil pro evropskou civilizaci James Cook. Během návštěvy Jamese Cooka na Havaji, abdikoval náčelník Havajských ostrovů. Během mocenských bojů o uvolněné místo a snahy Cooka byl Cook zabit. V následujícím období v letech 1780 až 1795 se v průběhu několika bitev podařilo ovládnout ostrovy náčelníku Kamehamehovi. Po ovládnutí ostrovů a násilném připojení ostrova Kauai v roce 1810 sjednotil všechny ostrovy v Havajské království a sebe prohlásil králem Kamehamehou I. (označovaným také jako Král Kamehameha Veliký - anglicky King Kamehameha the Great). Oficiální titul havajských králů zněl Král Havajských ostrovů. Král Kamehameha III. vyslal diplomatické delegace do USA a Evropy, aby dosáhl oficiálního uznání Havajského království jako suverénního státu. 28. listopadu 1843 byla vydána společná Britsko-francouzská proklamace, podepsaná britskou královnou Viktorií a francouzským králem Ludvíkem Filipem, uznávající Havajské království jako nezávislý stát. To se tak stalo prvním mimoevropským státem pod domorodou vládou, který byl všeobecně uznán. Od té doby se také slaví 28. listopadu Den havajské nezávislosti.", "section_level": 2}, {"title": "Upevňování pozice USA.", "content": "V roce 1872 zemřel bez dědice poslední havajský král Kamehameha V. z dynastie Kamehameha a králem byl zvolen jeho bratranec Lunalilo. Král Lunalilo však po roce také zemřel bez dědice, a tak se havajským králem stal Kalākaua, který byl v předchozí volbě jedním ze dvou kandidátů. Na Havajských ostrovech se usazovalo mnoho amerických plantážníků, misionářů a obchodníků. Proto také roce 1875 podepsala Havaj s USA vzájemnou obchodní dohodu, díky níž se cukrová třtina mohla do USA dovážet bezcelně a za dvanáct let bylo USA uděleno právo opevnit námořní základnu Pearl Harbor nedaleko Honolulu. Král Kalākaua byl za přispění Američanů v roce 1887 donucen vzdát se části svých pravomocí a ustanovit konstituční monarchii, kterou pak mohli američtí plantážnící snadno ovládnout. Jelikož však král se svou ženou neměl žádné děti, stala se po jeho smrti v roce 1891 havajskou královnou králova sestra Liliuokalani.", "section_level": 2}, {"title": "Zánik.", "content": "Krátce před nástupem královny Liliuokalani zrušil McKinleyův sazebník obchodní výsady Havaje, neboť zrušil clo pro všechny země, které obchodovaly s cukrovou třtinou. To pochopitelně vadilo bílým plantážníkům, kteří v roce 1893 vyvolali vzpouru, která svrhla královnu Liliuokalani, a moci se chopil Výbor občanské bezpečnosti. Proamerické síly povolaly námořní pěchotu, aby podpořila převrat, přičemž výbor požadoval připojení k USA. Prezident Grover Cleveland, který nebyl zastáncem amerického expansionismu, ale vyslal na ostrovy komisaře, který dospěl k názoru, že svržení královny bylo protiprávním aktem a pro připojení Havaje k USA jsou jen přistěhovalci a plantážníci, a nikoli sami domorodí obyvatelé. Vzbouřenecká dočasná vláda ale odmítla Clevelandův návrh, aby se královna opět ujala vlády, a 4. července 1894 vyhlásila Havajskou republiku. V lednu 1895 se několik stovek loajálních royalistů pokusilo svrhnout nelegitimní republikánskou vládu, ale po pár dnech bylo povstání potlačeno. V roce 1898 americký Kongres schválil anexi Havaje.", "section_level": 2}, {"title": "Seznam havajských králů.", "content": "\"Dynastie Kamehameha\" \"Dynastie Kalaimamahu\" \"Dynastie Kalākaua\" Pretendenti trůnu: \"Dynastie Kalākaua\" \"Dynastie Kawānanakoa\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Havajské království byl stát rozkládající se na Havajských ostrovech mezi lety 1795–1893. Království bylo založeno náčelníkem Kamehamehou po dobytí většiny Havajských ostrovů v roce 1795 a připojením ostrova Kauai v roce 1810. Havajské království zaniklo v roce 1893 vlivem Spojených států, jež podporovaly vzbouřené plantážníky, a o rok později byla monarchie zrušena a na místo ní byla vyhlášena republika. Kromě stávajícího státu Havaj zahrnovalo království i Palmyru.", "tgt_summary": "Das Königreich Hawaiʻi war ein Königreich auf der Inselgruppe Hawaii. Es wurde zwischen 1795 und 1810 mit der Eingliederung kleinerer Reiche auf den Inseln Oʻahu, Maui, Molokaʻi, Lānaʻi, Kauaʻi und Niʻihau in das Königreich der größten Insel Hawaiʻi (die sogenannte „Big Island“) gegründet. Nach dem Sturz der letzten Königin 1893 wurde im folgenden Jahr die Republik Hawaiʻi gebildet, die bis zur Annexion durch die Vereinigten Staaten 1898 bestand.", "id": 1887462} {"src_title": "Filip Neri", "tgt_title": "Philipp Neri", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Filip Neri se narodil 21. července 1515 jako nejmladší z dětí nemajetného florentského notáře Francesca Neri a jeho ženy Lukrécie da Mosciano. Jeho otec byl velmi zbožný, dbalý církevních předpisů, k víře a pokoře vedl také své děti. V pěti letech Filipovi zemřela matka Lukrecie a otec se podruhé oženil. Nevlastní matku měl Filip rád, naučil se od ní pozitivnímu přístupu k životu. Nejmilejší sestra Elizabetta popsala svého bratra Filipa jako veselého a nezištného a tyto povahové rysy mu vynesly přezdívku „Pippo buono“ – „dobrý Pippo“.", "section_level": 2}, {"title": "Mládí.", "content": "Nejprve Filip navštěvoval městskou školu, poté se mu dostalo vzdělání u dominikánů z kláštera San Marco ve Florencii. Zde se mimo jiné seznámil s učením Tomáše Akvinského a spřátelil se s Otcem Zenobiem Medici. V osmnácti letech byl otcem poslán do San Germana nedaleko opatství Monte Cassina. Do kláštera tehdy Filip nevstoupil, protože potřeboval naprostou samotu, aby slyšel hlas Boží. Nesnesl jakékoli závazky a tato touha jeho ducha po svobodě se později odrazila i v oratoriu, které založil. V San Germanu se stal obchodním příručím svého strýce, obchodníka Romola Neri. Díky svému vrozenému umění jednat chápavě a vstřícně s lidmi se v této práci osvědčil. On sám však nebyl s praktickým svým životem spokojený a roku 1535 se vydal do Říma.", "section_level": 2}, {"title": "Řím.", "content": "V Římě se setkal s aristokratem Florenťanem Signorem Cacciou, který mu svěřil výchovu a vzdělání svých dětí. Filip žil asketicky, jedl pouze chléb, ovoce a zeleninu. Někdy pil po tři dny pouze vodu. Filip brzy opustil Cacciovu rodinu, aby se stal poustevníkem. Ve dne vedl na ulicích náboženská vyučování. Filip ve svých projevech neholdoval okázalosti. Hříšníkům nehrozil strašlivými tresty ani peklem, přesto jeho kázání na lid silně působila. Po nocích se modlil v kostelech a v katakombách. Začal studovat u augustiniánů na univerzitě La Sapienza, navštěvoval přednášky z teologie a filozofie. I když byl velmi nadaným studentem, školu nakonec nedokončil kvůli svému přesvědčení, že jej studium odvádí od Boha. Roku 1537 přišel do Říma sv. Ignác z Loyoly a Filip Neri se s ním spřátelil. Od roku 1538 Filip pečoval o nemocné a umírající a při svých návštěvách nemocnic a žalářů se potkával s Ignácem a jeho žáky. Filip se také staral o opuštěné a zanedbané děti a rád rozmlouval s mládeží. Míval pro ně vlastní kázání a skládal náboženské písně. Mezi Římany se těšil dobré pověsti. Ignác ho přirovnával ke zvonu na věži, který je mimo chrám a zve lidi k Bohu.", "section_level": 2}, {"title": "Duchovní život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mystické zážitky.", "content": "Filip měl v průběhu života několik mystických zážitků, ktzeré životopisec nadneseně popsal: \"Láska Boží jej přepadala při pouhém vyslovení slova Bůh, Láska nebo Ježíš. Vroucně miloval Pannu Marii. Jeho srdce se rozbušilo a hruď se mu svírala. Při mši svaté často stál nehybně jako socha s tváří ozářenou světlem\". V roce 1544 po modlitbě v katakombách sv. Šebestiána prožil extatický stav doteku božské lásky. Hruď nad Filipovým srdcem se silně vyklenula a lékařské vyšetření ukázalo, že mu praskla dvě žebra, ale Filip údajně necítil žádnou bolest.", "section_level": 2}, {"title": "Vysvěcení.", "content": "Pod vlivem sv. Ignáce z Loyoly a Persiana Rosy se Filip dal 24. května roku 1551 vysvětit v římském kostele San Tommaso in Parione. Nejprve uvažoval o misionářské cestě do Indie. Přátelé ho však přemluvili, že jeho místo je v Římě. Stal se členem společenství kněží kostela sv. Jeronýma od Křesťanské lásky. Zde začal svou pastorační praxi. Předával víru a vysvětloval Písmo. Stal se jedním z nejvyhledávanějších zpovědníků.", "section_level": 2}, {"title": "Založení bratrstva Trinità De' Pelegrini.", "content": "V roce 1552 Neri založil při kostele sv. Jeronýma od Křesťanské lásky bratrstvo (konfraternitu) \"Santissima Trinita de' Pellegrini e de' Convalescenti\" pro poutníky, putující do Říma, ale zbožné laiky, především prosté lidi, dělníky. Duchovní program tvořilo čtení ze životopisů světců, z dějin církve, z duchovní naučné literatury. Poté všichni přítomní rozmlouvali mezi sebou o získaných poznatcích a rozvíjeli tak své vyjadřovací schopnosti. Nedílnou součástí byly rovněž procházky v přírodě. Žili společně a starali se o spásu duší modlitbou, farní službou, charitativní činností a kázáním. Filip na shromážděních nechával promlouvat i laiky. Domníval se, že jejich duchovní zkušenosti mohou obohatit další křesťany a kněze. Vlivem Filipovy přirozené autority, schopností získat si respekt a osobního charismatu se bratrstvo brzy rozšířilo. Pro společné akce si zvolili oděv: plátěnou rudou kutnu s kapucí, zakrývající i obličej. Rudá barva symbolizovala bratrskou lásku, která byla jejich jedinou regulí. Modlitby bratrstva v lidovém tónu, procesí, pouti, kterých se účastnily i nejvyšší kruhy římského dvora a Filipův názor na úlohu laiků v církvi, jej několikrát přivedly do konfliktu s inkvizicí. Bylo mu zakázáno kázat, sloužit mši svatou a zpovídat. Nakonec se vždy dokázal úspěšně obhájit a jurisdikce mu byla navrácena.", "section_level": 2}, {"title": "Sedmikostelí.", "content": "Filip Neri oživil tradici pouti k sedmi významným bazilikám z raně křesťanské doby a pojal ji jako protiváhu karnevalů. Trasa poutě je dlouhá 25 kilometrů a putuje se po ní dodnes, zpravidla na Zelený čtvrtek. K získání odpustků je potřeba vykonat celou cestu pěšky. Sedmikostelí tvoří čtyři větší baziliky: S. Giovanni in Laterano, Svatopetrská bazilika ve Vatikánu, Santa Maria Maggiore, bazilika San Paolo fuori le Mura a tři menší baziliky: Santa Croce in Gerusaleme, San Lorenzo fuori le Mura a San Sebastiano fuori le Mura.", "section_level": 2}, {"title": "Oratoriáni.", "content": "Roku 1564 se soustředila při kostele San Giovanni dei Fiorentini skupina oratoriánských kněží, která byla roku 1575 papežem Řehořem XIII. povýšena na kongregaci. Oratoriánům byl svěřen kostel Santa Maria Valicella. Kostel byl pro potřeby oratoriánů přestavěn a nazván Chiesa Nuova – Nový kostel. Fresky pokrývající strop střední lodi představují scény z Filipova života. Vzniklá společnost měla za úkol vypracovat a předložit nové řeholní regule. Tyto předpisy ale nebyly za světcova života dokončeny. Schváleny byly až roku 1618. Filip neměl o vznik těchto předpisů zájem, miloval totiž svobodu vlastní i svobodu druhých. Otázka stanov způsobila rozkol mezi ním a jeho učedníky, kteří snili o řádu s pevnou organizací. Ke konci Filipova života se usmířili.", "section_level": 2}, {"title": "Povaha.", "content": "Filip byl veselým člověkem, ale jeho humor nebyl kousavý nebo zraňující. Říkalo se mu „Veselý svatý“. Jeden z Filipových výroků, zaznamenaných jeho žáky dokládá, že Filip nepovažoval veselost za hříšnou: \"„Buďte veselí, synáčkové! Nechci jen, abyste se nedopouštěli hříchů. Ale abyste byli veselí, to chci. Veselý duch dobývá snadněji křesťanské dokonalosti než duch zádumčivý. Pokračuj synu v tom svém veselí, protože to je nejlepší cesta k dokonalosti...Nechci úzkostlivost ani trudnomyslnost!“\" Jeho oblíbenou knihou byla sbírka vtipů vydaná pod jménem Facezie Piovana Arlotta.", "section_level": 2}, {"title": "Přátelé.", "content": "Filip měl hodně nepřátel, kteří mu záviděli jeho úspěchy. Na druhou stranu za ním stálo i několik vlivných osobností. Jedním z jeho nejvěrnějších přátel byl Karel Boromejský. I když oba měli rozdílné povahy (Karel byl jemný, distingovaný, Filip naopak prostý a otevřený), rozuměli si. Dalším významným přítelem byl papež Řehoř XIII, s nímž Filip sdílel přátelskou povahu a smysl pro humor. Několikrát byla Filipovi nabídnuta kardinálská funkce, ale on ji pokaždé odmítl. Byl velmi pokorný a sám sebe považoval za hříšníka. Často opakoval:\" „Pane, drž Filipa, nebo tě zradí hůře než Jidáš.“\"", "section_level": 2}, {"title": "Závěr života a smrt.", "content": "Jeho zdraví začalo být podlomené, velmi často trpěl nemocemi. I když sám nevycházel mezi lidi a čas trávil modlitbami, návštěvy neodmítal. V roce 1594 jej zachvátila horečka, ale byl uzdraven Pannou Marií. Celý následující rok byl zdravý. 12. května 1595 opět začal chrlit krev. Poslední pomazání mu dal jeho nejvěrnější žák Baronio. Svaté přijímání mu přinesl kardinál Federico Borromeo. Filip odmítl léky a celý den byl na nohou, ráno ještě sloužil mši svatou. Zemřel 26. května 1595. Filip byl lidem v Římě upřímně oplakáván, u jeho rakve se sešli jeho žáci, kardinálové i papež. Jeho ostatky byly uloženy pod oltářem v kapli sv. Filipa Neri kostela Santa Maria in Vallicella, kde spočívají dosud. Filipův obličej je překryt stříbrnou maskou. O honosnou barokní výzdobu kaple se zasloužili Reni, Baroccio, Guercino, Pietro da Cortona a Luca Giordano.", "section_level": 1}, {"title": "Kult.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kanonizace.", "content": "Již těsně po Filipově smrti bylo počítáno s jeho prohlášením za svatého. Jeho žáci začali ihned připravovat kanonizační proces. Blahořečen byl 11. května 1615 papežem Pavlem V. Společně se svatým Ignácem, svatým Františkem Xaverským, svatým Isidorem a svatou Terezií byl Filip svatořečen 12. března 1622 papežem Řehořem XV. Filipův kult se v Římě rychle rozšířil, proto bývá nazýván „římským svatým.“", "section_level": 2}, {"title": "Zobrazování a atributy.", "content": "Filip Neri je znázorňován jako oratorián, často má krátký vous a většinou drží hůl nebo růženec. Někdy je zobrazen také s planoucím srdcem, jak se modlí před Pannou Marií. Bývá také často znázorňován i s jinými církevními osobnostmi. Jeho atributy jsou lilie, srdce, růženec, hůl a děti. V Praze stojí socha svatého Filipa Neri na Hradčanském náměstí na rozhraní hradní rampy a Zámeckých schodů (Nových zámeckých schodů).", "section_level": 2}], "src_summary": "Svatý Filip Neri (21. července 1515, Florencie, Itálie – 26. května 1595, Řím) byl italský katolický kněz, zakladatel kongregace oratoriánů a jeden z modelových světců katolické reformy 16. století, nazývaný \"Apoštol Říma\", nebo podle ctnostného života také „Il Santo“ (světec). K jeho žákům patřili například římský kardinál Cesare Baronio nebo olomoucký František Dietrichstein.", "tgt_summary": "Der heilige Filippo Romolo Neri, deutsch \"Philipp Neri\", (* 21. Juli 1515 in Florenz; † 26. Mai 1595 in Rom) war eine herausragende Gestalt der Gegenreformation im Rom des 16. Jahrhunderts und trägt zuweilen den Ehrentitel „Apostel von Rom“. Er gründete die Kongregation vom Oratorium und wird in der römisch-katholischen Kirche als Heiliger verehrt.", "id": 1723291} {"src_title": "Nicolas de Condorcet", "tgt_title": "Marie Jean Antoine Nicolas Caritat, Marquis de Condorcet", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Vzdělával se na jezuitské koleji v Remeši a na Lycée Mazarin v Paříži. Vydal řadu prací k integrálnímu počtu, k matematické analýze a k počtu pravděpodobnosti, zabýval se také problémem tří těles. Roku 1772 se seznámil s ekonomem J. Turgotem, který ho jmenoval generálním inspektorem královských mincoven. Od roku 1769 byl členem Francouzské akademie věd a od roku 1782 i Francouzské akademie. Publikoval také životopis Turgotův a Voltairův. Podobně jako Turgot, byl přesvědčený liberál a měl blízko k okruhu Encyklopedistů. Po revoluci, k níž se hned připojil, byl roku 1791 zvolen poslancem Zákonodárného shromáždění a roku 1792 jeho předsedou. Přiklonil se ke straně Girondistů, vypracoval systém veřejného vzdělávání dětí i dospělých, nezávislého na státu, protože rozdíly ve vzdělání pokládal za hlavní příčinu tyranií. Pracoval na návrhu republikánské ústavy a snažil se prosadit rovná práva žen i jiných ras a zákaz otroctví. Po pádu Girondistů byl obžalován a dlouho se skrýval v Paříži. V březnu 1794 chtěl uprchnout, byl zatčen a následující den za nejasných okolností zemřel. Od roku 1935 je po něm pojmenován kráter na Měsíci.", "section_level": 1}, {"title": "Politolog.", "content": "Je autorem Condorcetova kritéria pro zpracování volebních výsledků i tzv. Condorcetova paradoxu: pokud kandidát A porazí kandidáta B a kandidát B kandidáta C, může se stát, že kandidát A neporazí kandidáta C. Pravděpodobně jako první použil termínu zastupitelská demokracie v roce 1787 ve svém díle \"Dopisy měšťana z New Haven občanovi Virginie\" (). Vypracoval také teorii většinového rozhodování (například poroty): je-li každý z porotců schopen správného rozhodnutí s pravděpodobností větší než 0,5, pravděpodobnost správného rozhodnutí s počtem porotců roste, kdežto v opačném případě s počtem porotců klesá.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Spisy.", "content": "Jeho spisy byly vydány ve 12. svazcích (\"Œuvres de Condorcet\". Paris : Firmin Didot Frères, 1847–1849; reprint: Stuttgart-Bad Cannstatt 1968, ). Některé známější práce: Condorcetovu práci \"Esquisse d'un tableau historique des progrès de l'esprit humain\" (\"Náčrt historického pokroku lidského ducha\") zařadila církev na Index zakázaných knih.", "section_level": 2}], "src_summary": "Nicolas de Condorcet [\"nikola de kondorse\"], plným jménem Marie Jean Antoine Nicolas de Caritat, markýz de Condorcet (17. září 1743, Ribemont, Aisne – 28. března 1794, Bourg-la-Reine u Paříže) byl francouzský matematik, osvícenský filosof a liberální demokratický politik, člen Francouzské akademie. Za Velké francouzské revoluce byl od roku 1792 předsedou Zákonodárného shromáždění a zemřel ve vězení.", "tgt_summary": "Marie Jean Antoine Nicolas Caritat, Marquis de Condorcet (* 17. September 1743 in Ribemont; † 29. März 1794 in Bourg de l'Égalité, jetzt Bourg-la-Reine) war ein französischer Philosoph, Mathematiker und Politiker der Aufklärung. ", "id": 2164604} {"src_title": "Lillehammer", "tgt_title": "Lillehammer", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Lillehammer leží 137 km severně od hlavního města Oslo, v údolí Gudbrandsdalen na řece Lågen, u nejsevernějšího cípu jezera Mjøsa. Je to administrativní a obchodní centrum regionu Innlandet. Je oblíbeným cílem sportovců a turistů, neboť má vynikající podmínky pro lyžování (areál Hafjell) a ostatní outdoorové aktivity.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Město se nachází ve vnitrozemí, v závětří Skandinávského pohoří, které brání přechodu teplejšího mořského vzduchu. Proto je klima v Lillehammeru kontinentální s chladnou zimou a mírně teplým létem. Průměrná denní teplota v lednu dosahuje −9 °C, v červenci 14 °C a průměrný roční úhrn srážek je 761 mm.", "section_level": 2}, {"title": "Dějiny.", "content": "Za zakladatele města je považován obchodník Ludvig Wiese. Status města získal Lillehammer až v roce 1842 (obchodní práva měl od roku 1827). V roce 100. výročí získání městského statutu byla odhalena na náměstí Lilletorget socha zakladatele. Název města je odvozen od nedalekého místa původního osídlení oblasti z 18. století – Hammer gård (farma Hammer).", "section_level": 1}, {"title": "Kultura a společenský život.", "content": "Každoročně se ve městě pořádají festivaly norské literatury, jazzu, blues, dětských a animovaných filmů (Amandusfestivalen). Ve skokanském areálu Lysgårdsbakken probíhá jeden ze závodů Světového poháru ve skocích na lyžích. V Lillehammeru sídlí Norská filmová škola (Den norske filmskolen), Norská humanistická akademie (Nansenskolen – Norsk humanistisk akademi) a vojenská vysoká škola FIH (Forsvarets Ingeniørhøgskole). Také zde najdete rozsáhlý skanzen Maihaugen s téměř dvěma stovkami historických staveb pocházejících ze vzdálené minulosti ale i moderní doby. Součástí skanzenu je i muzeum a ukázky lidových tradic a řemesel. Na zimní olympiádu Norsko vynaložilo dvě miliardy norských korun a je zde vybudováno i olympijské muzeum.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lillehammer (v doslovném překladu \"Malý Hamr\") je město v jihovýchodním Norsku. V roce 1994 se zde konaly zimní olympijské hry i následné paralympijské hry a v roce 2016 zimní olympijské hry mládeže. V roce 2007 měl Lillehammer 25 537 obyvatel.", "tgt_summary": "Lillehammer (\"Klein Hamar\") ist eine Stadt in Norwegen. Sie liegt rund 180 Kilometer nördlich von Oslo, am Nordufer des Mjøsa-Sees im Gebirgstal Gudbrandsdalen. Sie wurde durch die Ausrichtung der XVII. Olympischen Winterspiele 1994 weltweit bekannt. Die Stadt war in der Folge auch Austragungsort einer Reihe weiterer bedeutender Sportveranstaltungen wie zum Beispiel der Handball-Europameisterschaft 2008. 2016 war Lillehammer Ausrichtungsort der Olympischen Jugend-Winterspiele.", "id": 1062348} {"src_title": "Ahmadábád", "tgt_title": "Ahmedabad", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ahmadábád založil roku 1411 sultán Ahmad Šáh přímo plánovitě jako hlavní město sultanátu Gudžará a město dnes nese jeho jméno. K prudkému rozvoji města došlo za doby britské nadvlády, kdy byly v Ahmadábádu umístěny vojenské kasárny. V té době byl Ahmadábád začleněn do bombajské správy, ale i tak zůstal nejdůležitějším městem Gudžarátu. K rozvoji významně přispěl rozmach textilního průmyslu, v té době si Gudžarát vysloužil označení „Manchester východu“. V první polovině 20. století se město stalo jedním z center indického hnutí za nezávislost, bylo místem mnoha kampaní a projevů občanské neposlušnosti za účelem získání občanských práv a politické nezávislosti. Se vznikem státu Gudžarát získal Ahmadábád prominentní postavení jako politické i finanční centrum státu. Dřívější prašné cesty získaly pevný povrch a zmizela i velká část slumů (které jsou ale zvláště dále od centra časté). 1. května 1960 se Ahmadábád stal hlavním městem státu Gudžarát, důvodem bylo oddělení od státu Bombej. Během následujícího období vzniklo ve městě mnoho vzdělávacích i výzkumných institucí. V posledních letech stihly Ahmadábád tři pohromy. 26. ledna 2001 jí bylo ničivé zemětřesení o síle 6,9 Richterovy stupnice. Zřítilo se asi 50 vícepatrových budov, pod nimiž zahynulo 752 lidí. Následující rok vypukly velké nepokoje mezi hinduisty a muslimy, které paralyzovaly život ve městě na déle než měsíc. Zahynulo při nich více než 1000 lidí (oficiálně 790 muslimů a 254 Hindů) a více než 150 000 obyvatel uprchlo ze svých domovů. Třetím byl teroristický útok 26. července 2008. Bylo při něm odpáleno na 17 náloží, které zabily 56 lidí a na 200 zranily. K útoku se přihlásily dvě skupiny, Indičtí mudžahedíni a muslimská militantní organizace Harkat-ul-Jihad-al-Islami.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavá místa.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sabarmatí ášram.", "content": "Také známý jako Gándhího ášram, Haridžan ášram nebo Satjagraha ášram leží na předměstí Ahmadábádu na pobřeží řeky Sabarmatí, asi 6km od městské radnice. Tento ášram byl jedním z míst, kde žil Mohandas Karamchand Gándhí. Místo bylo indickou vládou přestavěno na národní památník. Z tohoto ášramu vyrazil 12. března 1930 Gándhí se svými 78 společníky na svůj protestní pochod proti britskému Solnému zákonu, který uvalil na indickou sůl tak vysokou daň, aby byla v Indii dražší než sůl britská. Tento pochod pozvedl indické masy k velkým protestům, na které Britové reagovali uvězněním 60 000 Indů.", "section_level": 2}, {"title": "Šri Svámínárájan Mandir.", "content": "Je prvním chrámem hindské sekty Svámínárájan Sampradaj. Byl postaven podle instrukcí zakladatele sekty, Svámínárájana, v 19. století. Stavba je velmi bohatě vyzdobena zelenými a žlutými soškami hinduistických bohů a bohyň, všechny postavy jsou zobrazeny v přepychových šatech. Chrám přitahuje mnoho lidí, hinduistů i turistů a zejména o svátky Diwali bývá naplněn k prasknutí. Součástí chrámu je i několikapatrová ubytovna a také lékařská klinika.", "section_level": 2}, {"title": "Hatheesing.", "content": "Chrám džinistické sekty, který upoutá především velmi složitě vytesané výzdoby na stěnách a rozhodně patří k nejkrásnějším džinistickým chrámům v Ahmadábádu. Byl postaven v 19. století bohatým džinistickým obchodníkem a chrám je zasvěcen Dharmanáthovi, což byl v 15. století žijící tírthankar (člověk, který uchovává osvícení – dokonalé znalosti skrze asketismus a který se stal duchovním vůdcem).", "section_level": 2}], "src_summary": "Ahmadábád (\"Amdávád\") (anglicky: Ahmedabad, gudžarátsky:અમદાવાદ \"Amdāvād\", hindsky: अहमदाबाद ) je největším městem státu Gudžarát. Leží na březích řeky Sabarmatí a patří k jedné z největších městských aglomerací v Indii s populací přes 5,2 miliónu obyvatel (52 lakhů). V letech 1960 – 1970 byl hlavním městem státu Gudžarát, následně bylo hlavní město přesunuto do Gándhínagaru. V hovorové gudžarátštině se nazývá Amdávád. Historické jádro města je od roku 2017 součástí světového kulturního dědictví UNESCO.", "tgt_summary": "Ahmedabad (Gujarati:, ; von, „Stadt des Ahmed“; alter indischer Name: \"Karnavati\") ist mit 5,6 Millionen Einwohnern (Volkszählung 2011) die fünftgrößte Stadt Indiens und das wirtschaftliche Zentrum in Gujarat.", "id": 56593} {"src_title": "Sacco di Roma", "tgt_title": "Sacco di Roma", "src_document": [{"title": "Předehra – války Cognacké ligy.", "content": "Habsburkové od konce 15. století do půle 17. století usilovali o nadvládu v západní, střední a jižní Evropě, čemuž po celou tuto dobu oponovali ostatní vládcové či stavy některých \"habsburských\" zemí. Ve většině historiografií se tyto války referencují jakožto \"Italské války\", protože vždy se bojové akce vedly i v Itálii a často jen v Itálii. V letech 1516–1556 byly tyto habsburské snahy zosobněny císařem Karlem V. V letech 1526–1530 proti nim byla uzavřena Cognacká liga, podle místa dojednání, jejímiž členy byli Francie, papež Klement VII., Benátská republika, Anglie, Milánské vévodství a Florentská republika. Cognacká liga byla po počátečních úspěších (obsazení Lodi) poražena vojsky Karla V. v síle 34 000 mužů, které byly tvořeny 6 000 Španěly pod vedením vévody Karla III. Bourbonského (connétabla Francie, který se poté, co bylo dědictví po jeho ženě konfiskováno králem Františkem, přidal ke Karlu V.) – vrchního velitele, 14 000 landsknechtů pod Georgem von Frundsberg, italskou pěchotou vedenou Fabriziem Maramaldou, Sciarrou Colonnou a Luigim Gonzagou a jízdou vedenou Ferdinandem Gonzagou a Filibertem ze Châlonu princem Oranžským. Císař Karel V., prakticky v trvalé finanční tísni – přes vládu v mnoha bohatých zemích a zlato a stříbro z Amerik, neměl dost peněz na výplatu žoldu. Vojáci onen dlužný žold – jak bylo tehdy (a nejen tehdy) zvykem – chtěli dostat od poražených a to měl být zejména papež. Papežské síly vedené Francescem Guicciardinim nebyly s to klást efektivní odpor, a tak se císařští ocitli před městem Římem. Řím měl kolem 53 000 obyvatel, sotva šestina byli Římané, čtvrtina byli mimoitalští a zbytek byli Italové. Obyvatelé různých \"rioni\" (čtvrtí) spolu necítili příliš sounáležitosti. Colonnové půl roků předtím napadli Vatikán. Vůle ke společné obraně nebyla, obrana nebyla organizována.", "section_level": 1}, {"title": "Sacco di Roma.", "content": "Velmi brzy ráno, když okolí hradeb a je samotné, včetně útočníků, zahalovala mlha, po prvním neúspěšném, při druhém pokusu o dobytí hradeb, byl oblíbený vrchní velitel vévoda Karel Bourbonský, nosící bílý plášť, aby ho jeho vojáci poznali (bohužel ale i nepřátelé), zasažen výstřelem, k němuž se později hlásil Benvenuto Cellini, jenž řídil papežskou dělostřelbu, a zabit, což vojáky „dost naštvalo\". Prudkým útokem, kdy \"papežští\" pro onu mlhu nemohli použít dělostřelectvo na střeše Andělského hradu, na nějž při obraně spoléhali, byly hradby Říma ztečeny. Papež na poslední chvíli utekl chodbou na vrchol hradby Borga a po ní visutým chodníkem (Passetto di Borgo) do Andělského hradu. Aby mu to umožnili, kladli švýcarští gardisté statečně velmi tuhý a houževnatý odpor: ze 189 jich přežilo jen 42. Císařští vojáci Andělský hrad obléhali a dobývali, ale nikterak s velkou vervou: jejich hlavní zájem byla kořist. Ještě během téhož dne bylo dobyto Trastevere. Most z něj –San Sisto – nebyl ani opevněn, ani zbořen: císařští přešli na druhou stranu řeky, přes platonickou snahu oddílu jízdy. V křivolakých a úzkých uličkách by se dalo bránit velmi účinně, ale nebránilo se. Philibert ze Châlonu princ Oranžský, na kterého přešlo velení po vévodovi Karlu III. Bourbonském, nebyl tak oblíbený jako on a neměl jeho autoritu: jeho rozkaz, aby se po třech dnech přestalo s rabováním neměl valného efektu. Část landsknechtů byli protestanti a ti ničili i to, co se nedalo odnést a bylo podle nich známkou nepřiměřeného luxusu církve či modloslužebnými předměty. Řada památek byla zničena. Obyčejní obyvatelé Říma, zejména ti, kterým se dalo sebrat více a hlavně klérus a především kuriální byli vystaveni nasilí postupně různých jednotek a zabíjeni. Ti, kteří již neměli čím zaplatit, museli vystavit směnky. Katoličtí španělští vojáci v tom za svými německými protestantskými spolubojovníky nezaostávali, právě naopak. Je zajímavé, že v převečer více než sta let sektářských válek mezi katolíky a protestanty v mordování a loupení v papežském Římě byli katoličtí a protestantští vojáci Jeho Nejkatoličtějšího Veličenstva v podstatě dosti svorní. Zhruba 20 000 obyvatel Říma zemřelo násilnou smrtí nebo na následky nemocí. Velmi mnoho uprchlo nebo odešlo, jakmile to šlo. Počet obyvatel klesl na polovinu. Ještě nejméně tři století strašily římské matky své děti \"Barbonem\", což bylo zkomolené jméno Bourbona (vévody Karla).", "section_level": 1}, {"title": "Následky.", "content": "Pro své katolictví, jež bylo i vírou většiny jeho poddaných, nemohl císař Karel V. papeže zajmout. Dostal se do nezáviděníhodné situace, vlastně oba. Císař Karel „musel” papeže respektovat a papež zase nemohl být ponížen, ale ani provokovat k rasantnějšímu postupu vůči sobě. Proto bylo dobývání Andělského hradu docela vlažné. Papež se posléze vzdal. Souhlasil, že za svůj život zaplatí výkupné 400 000 dukátů, další podmínkou bylo, že postupuje Parmu, Piacenzu, Civitavecchiu a Modenu říši. Zrovna tak součástí dohody bylo, že papež zruší „všechna odsouzení, exkomunikace, tresty či interdikty, zákazy, jež si (kapitáni a vojáci) mohli přivodit za skutky spáchané dříve proti Jeho Svatosti a apoštolskému stolci”. Rukojmí v Andělském hradu – papež i kardinálové – utekli komínem, když měli být hlídáni Španěly. Útočiště potom papež našel v Orvietu, ve svém paláci a svém městě (dokonce ze strachu z obléhání císařskými nechal kopat velmi hlubokou studnu) – byl ale de facto v zajetí: vojskům Karla V. by nedalo příliš práce Orvieto dobýt a jinam nebylo kam utéci. Francouzský maršál Lautrec se až v srpnu objevil na severu Itálie, minul Řím a zamířil k Neapoli, kde mnoho nedokázal a zanedlouho zemřel. Císař své vojáky stále spíše neplatil než platil. Byl ve Španělsku, takže, když už něco rozhodl, tak se to na bojištích hned tak nedověděli, zvláště když Janované byli členy proticísařské Cognacké ligy (zanedlouho přešli na druhou stranu) a blokovali přístavy. Další císařova armáda vedená vévodou z Brunswicku, která měla opanovat střed Lombardie, byla u Lodi odražena Gian-Paolem Sforzou. Papež se „tak trochu” stal císařovým kaplanem, což se například projevilo v kause nezrušení sňatku tety císaře Karla Kateřiny Aragonské a Jindřicha VIII., přestože byl (Jindřich) papežovým spojencem – to spojuje Sacco di Roma se vznikem a rozmachem protestantismu v Anglii: následně v budoucnu nejsilnější protestantské velmoci. Mír mezi papežem a císařem byl nastolen Smlouvou z Barcelony z roku 1529, která mimo jiné Medicejským vrátila Florencii – jen ji bylo třeba společnými silami dobýt. V srpnu 1530 uzavřeli císař Karel a francouzský král František I. mír v Cambrai. Papež Klement na znamení smutku kvůli Saccu di Roma (podobně jako předtím papež Julius II. kvůli \"nesvobodě\" Itálie) začal nosit plnovous a po něm i ostatní církevní hodnostáři. Ovzduší ve Vatikánu se změnilo: jeho vyjádřením byla i Michelangelova freska Poslední soud a papežové byli i svolnější ke svolání všeobecného reformního koncilu (konal se potom v Tridentu).", "section_level": 1}, {"title": "Ohlasy v kultuře.", "content": "Švédská power metalová skupina Sabaton složila píseň \"The last Stand\", která opěvuje hrdinský boj papežské švýcarské gardy během Sacco di Roma.", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "
Níže citovaná kniha", "section_level": 1}], "src_summary": "Sacco di Roma je italské označení pro vyplenění Říma v roce 1527. Toto pojmenování se používá v české historiografii relativně často a používá se i v řadě zejména středoevropských jazyků. Toto označení má tu výhodu, že nemusíme upřesňovat kdy k němu došlo. V onen čas se již běžně v Itálii používala toskánština, základ dnešní italštiny, a v ní se o onom plenění psalo. Kdežto o předchozích vypleněních Říma se psalo nejvíce latinsky. Drancování města začalo 6. května 1527 a trvalo až do září téhož roku.", "tgt_summary": "Der Sacco di Roma (, veralteter Ausdruck für „Plünderung“) war die unter Karl V. stattgefundene Plünderung Roms und des Kirchenstaats ab dem 6. Mai 1527 durch deutsche Landsknechte und spanische sowie italienische Söldner. Über die Italienischen Kriege hinaus gilt der Sacco di Roma als ein Höhepunkt der Gewaltexzesse im Krieg durch von ihrer Führung nicht kontrollierbare Söldnerheere.", "id": 2236424} {"src_title": "Kesong", "tgt_title": "Kaesŏng", "src_document": [{"title": "Dějiny města.", "content": "Po skončení éry sjednocené Silly si ho král Wanggon – zakladatel nové dynastie Korjo – vybral za své nové sídlo. Funkci hlavního města království Korjo plnilo pět století. Během tohoto období vícekrát změnilo název: Kedžu (개주), Kegjong (개경) a Kesongpu (개성 부). Později za dynastie Čoson bylo vedlejším hlavním městem a součástí provincie Kjonggi. Po osvobození v roce 1945 a rozdělení poloostrova město patřilo jižní části poloostrova až do vypuknutí korejské války v roce 1950. Po skončení korejské války v roce 1953 byla hranice vytyčena na jih od Kesongu a město připadlo Severní Koreji. V padesátých letech se z něj stalo „město pod přímou vládou“ (korejsky 개성 직할시 / Kesong čikhal-si) a od roku 2003, kdy byl vytvořen průmyslový park, se změnilo na město se speciálním postavením (korejsky 개성 특급 시 / Kesong tchŭkkŭp-si). Dne 11. 12. 2015 se zde konala jednání mezi představiteli Severní a Jižní Koreje o možném sjednocení obou zemí.", "section_level": 1}, {"title": "Světové dědictví UNESCO.", "content": "Kesong hrál v dějinách Koreje významnou roli a do současnosti se ve městě a jeho nejbližším okolí zachovalo mnoho pozůstatků a památek především na období vlády dynastie Korjo (10. - 14. století). Některé ze staveb či komplexů staveb byly v roce 2013 zapsány na seznam světového kulturního dědictví UNESCO pod společným názvem „historické památky a místa v Kesongu“. Dle UNESCA geomantické uspořádání bývalého hlavního města Kesong, jeho paláce, budovy veřejných istitucí a komplex hrobek, obranné zdi a brány ztělesňují politické, kulturní, filozofické a duchovní hodnoty doby vlády dynastie Korjo v historii regionu. Urbanismus a architektura staveb je unikátní kombinací buddhistických, konfucianských, taoistických a geomantických konceptů. Pod ochranou UNESCA spadá:", "section_level": 2}], "src_summary": "Kesong (korejsky 개성 – \"Käsŏng\") je město v KLDR s počtem asi 308 tisíc obyvatel. Město se nachází jen několik kilometrů severně od demilitarizované zóny, která tvoří hranici s Jižní Koreou. Patří do provincie Severní Hwanghe. V minulosti bylo asi 500 let hlavním městem. ", "tgt_summary": "Kaesŏng ist die fünftgrößte Stadt Nordkoreas mit 308.440 Einwohnern. Vom 10. bis zum Ende des 14. Jahrhunderts war sie mit kurzen Unterbrechungen Hauptstadt des koreanischen Königreichs Goryeo. Sie ist Industriestadt, Verkehrsknoten und Kulturzentrum mit Universitäten, Theater und Museen. Kaesŏng war von 1955 bis 2003 eine Stadt unter zentraler Verwaltung der Regierung. Seit 2003 ist sie Teil der Provinz Hwanghae-pukto.", "id": 1837199} {"src_title": "Christopher Lee", "tgt_title": "Christopher Lee", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Raná léta.", "content": "Narodil se ve městě Belgravia v anglickém Westminsteru jako syn hraběnky Estelly Marie (rozené Carandini di Sarzano) a podplukovníka Geoffreye Trollope Leeho. Rodiče se však rozvedli, ještě když byl velmi malý, a spolu s matkou a sestrou se poté přestěhovali do Švýcarska, kde navštěvoval akademii ve Wengenu. Po návratu rodiny do Londýna chodil do Wagnerovy soukromé školy a jeho matka se znovu provdala, a to za bankéře Harcourta Rose, strýce autora příběhů o Jamesi Bondovi Iana Fleminga. Usiloval o stipendium pro studium na Etonu, avšak neúspěšně, a tak namísto toho začal navštěvovat školu Wellington College. V roce 1939 se přihlásil jako dobrovolník do finských jednotek, bojujících proti Rudé armádě v tzv. Zimní válce (ale jak sám přiznává ve svém životopise, spolu s dalšími britskými dobrovolníky ve Finsku strávili pouhých čtrnáct dní a od ruských jednotek byli drženi stranou). Jeho vojenská kariéra ve druhé světové válce pokračovala v královském letectvu a zpravodajských službách, účastnil se bojů v Africe a Itálii. Zmínil se také o svém působení ve zvláštních jednotkách, podrobnosti o jejich akcích jsou však dodnes tajné. RAF na konci války opustil s hodností kapitána letectva.", "section_level": 2}, {"title": "Začátky herecké kariéry.", "content": "V roce 1948 se objevil jako kopiník ve filmu Laurence Oliviera \"Hamlet\", a to se svým častým pozdějším spolupracovníkem Peterem Cushingem v roli Osrika. Během dalšího desetiletí se v rolích akčních hrdinů podílel na téměř třiceti filmech. Jeho první prací pro společnost Hammer se stal film \"The Curse of Frankenstein\" (\"Frankensteinova kletba\", 1957), o něco později si zahrál s Borisem Karloffem v \"Corridors of Blood\" (\"Chodby plné krve\", 1958) a v témže roce v prvním ze série filmů o hraběti Drákulovi \"Horrors of Dracula\", kde ztvárnil titulního hrdinu. Další části, ve kterých se objevil, \"Dracula: Prince of Darkness\" (\"Dracula: Kníže temnot\", 1966), \"Dracula Has Risen from the Grave\" (\"Drákula vstal z hrobu\", 1968), \"Taste the Blood of Dracula\" (\"Ochutnejte Drákulovu krev\", 1969) a \"Scars of Dracula\" (\"Drákulovy jizvy\", 1970) byly komerčně velmi úspěšné. Sice se mu příliš nelíbilo, jak Hammer s postavou zachází, světové publikum však filmy přijalo s nadšením a dnes jsou považovány za klasiku žánru. Další dva drákulovské filmy z počátku 70. let, které se pokoušely děj převést do moderní doby, se už ale s velkým ohlasem nesetkaly. Za jeden z nejlepších filmů společnosti Hammer (a zároveň jednu z nejlepších Leeho rolí) je označována \"The Mummy\" (\"Mumie\", 1959). Dále se spolupodílel na filmech \"The Hound of the Baskervilles\" (\"Pes baskervillský\", 1958), \"Gorgon\" (\"Gorgona\", 1964) a \"Rasputin, the Mad Monk\" (\"Rasputin, šílený mnich\", 1966). Díky němu začal s Hammerem také spolupracovat známý autor tajemných příběhů Denis Wheatley. Společnost podle jeho románů natočila dva filmy: \"The Devil Rides Out\" (\"Ďábel byl vzkříšen\", 1967), považovaný za jeden z největších úspěchů společnosti, a \"To the Devil a Daughter\" (\"Dceru ďáblovi\", 1976). Ten však doprovázely mnohé problémy s produkcí, a ačkoli finančně úspěšný, byl to poslední hororový film natočený Hammerem. Skončila tak dlouholetá spolupráce Leeho se studiem, které ho učinilo světoznámým. Podobně jako Cushing se mezi lety 1957 a 1977 objevil i ve filmech jiných společností. Byla to například série filmů o doktorovi Fu Manchu v letech 1965-1969, \"I, Monster\" (\"Já, monstrum\", 1971) o Jekyllovi a Hydeovi, \"The Creeping Flesh\" (\"Plíživé maso\", 1972) nebo jeho údajně nejoblíbenější \"The Wicker Man\" (\"Proutěný muž\", 1973). Zahrál si také ve filmu \"The Private Life of Sherlock Holmes\" (\"Soukromý život Sherlocka Holmese\", 1970) nebo \"Eugenie\" (1970), nevěda, že jde o lehkou pornografii (sexuální scény se totiž natáčely zvlášť).", "section_level": 2}, {"title": "Další kariéra.", "content": "Od poloviny 70. let se rolím v hororových filmech vyhýbal. Autor špionážních románů o Jamesi Bondovi a zároveň jeho příbuzný Ian Fleming mu nabídl titulní roli v první oficiální filmové bondovce \"Dr. No\". Sice ji s nadšením přijal, producenti už ale předtím vybrali Josepha Wisemana. K roli bondovského padoucha se dostal až v roce 1974, kdy si ve snímku \"Muži se zlatou zbraní\" zahrál smrtícího zabijáka Francisca Scaramangu. V roce 1979 jej režisér Steven Spielberg obsadil do role německého důstojníka kapitána Wolfganga von Kleinschmidta ve svém filmu \"1941\". Společně s Anthony Nelsonem Keysem v roce 1972 založil produkční společnost Charlemagne Productions, Ltd. Roku 1982 se objevil ve filmu \"The Return of Captain Invincible\" (\"Návrat kapitána Neporazitelného\"), kde hrál fašistu, plánujícího zbavit Ameriku a později celý svět od všech nebělochů. V tomto filmu si také zazpíval, a to dvě písně od Richarda O'Briena and Richarda Hartleyho, mimo jiné autorů \"Rocky Horror Picture Show\". Ve filmu \"Policejní akademie 7: Moskevská mise\" (1994) si zahrál ruského velitele. V roce 1998 ztvárnil titulní roli zakladatele Pákistánu Muhammada Alího Džinnáha ve snímku \"Jinnah\", kterou na tiskové konferenci při příležitosti bruselského filmového festivalu označil za svoji nejlepší. Byl také jedním z kandidátů na roli Magneta ve filmu \"X-Men\" (2000), nakonec ale připadla Ianu McKellenovi. Zazářil jako Saruman ve filmové trilogii \"Pán prstenů\". Jako jediný z celého štábu se s J.R.R. Tolkienem osobně setkal a podle vlastních slov měl ve zvyku si román každý rok alespoň jednou přečíst. \"Pán prstenů\" zároveň znamenal nový impuls pro jeho kariéru - objevil se ve filmech ze série Hvězdných válek \"Epizoda II: Klony útočí\" (2002) a \"Epizoda III: Pomsta Sithů\" (2005) v roli hraběte Dooku. Byl také jedním z nejoblíbenějších herců režiséra Tima Burtona, s nímž od roku 1999 spolupracoval už celkem pětkrát. Malou roli si zahrál ve snímku \"Ospalá díra\" (1999), namluvil jednu z postav v animovaném filmu \"Mrtvá nevěsta Tima Burtona\" (2005), hrál i ve snímcích \"Karlík a továrna na čokoládu\" (2005) a \"Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street\" (2007). Jeho scény ze Sweeneyho Todda byla však nakonec z finální verze vystřiženy, protože Burtonovi připadaly pěvecké scény se zpívajícími Sweeneyho oběťmi příliš teatrální. Roku 2009 se podílel na připravované Burtonově adaptaci \"Alenky v říši divů\" z roku 2010. Od roku 2005 do roku 2011 spolupracoval s metalovou kapelou Rhapsody of Fire. V roce 1983 pobýval v Praze v rámci natáčení hororu \"Howling II\" (\"Vytí\"), byl porotcem MFF Forum v Bratislavě roku 1995 a účastnil se také 43. MFF v Karlových Varech v roce 2008. Byl autorem životopisných knih \"Tall, Dark and Gruesome\" (\"Vysoký, temný a příšerný\", 1977) a \"Lord of Misrule: Autobiography of Christopher Lee\" (\"Pán anarchie: Autobiografie Christophera Lee\", 2004). Zemřel 7. června 2015 ve věku 93 let v nemocnici, kde byl několik týdnů hospitalizován pro respirační potíže a selhání srdce.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 1973 mu byl ve Francii udělen odznak důstojníka Řádu umění a literatury. V roce 2001 získal od britské královny Alžběty II. medaili britského impéria a stal se komandérem Řádu britského impéria (CBE - \"Commander of the Order of the British Empire\"), v roce 2009 byl povýšen na rytíře Řádu britského impéria (KBE - \"Knight of the Order of the British Empire\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Sir Christopher Frank Carandini Lee (* 27. května 1922, Londýn, Anglie, Spojené království – 7. června 2015, Londýn, Anglie), komandér Řádu britského impéria a komandér Řádu sv. Jana, byl významný britský herec. Na začátku své kariéry v 60. a první polovině 70. let hrál postavy padouchů, stal se známým zejména rolí hraběte Drákuly. Dále ztvárnil např. lorda Summerislea ve filmu \"The Wicker Man\" (1973), Francisca Scaramangu v bondovce \"Muž se zlatou zbraní\" (1974), hraběte Dooku v sérii \"Hvězdných válek\" nebo čaroděje Sarumana ve filmové trilogii \"Pán prstenů\". Sám Lee za svou nejvýznamnější roli považoval zakladatele Pákistánu Muhammada Alího Džinnáha v životopisném snímku \"Jinnah\" (1998). Od roku 1948 hrál v 266 filmech. ", "tgt_summary": "Sir Christopher Frank Carandini Lee, CBE, CStJ, (* 27. Mai 1922 in London; † 7. Juni 2015 ebenda) war ein britischer Schauspieler und Sänger, der für seine Darstellungen von Bösewichten Kultstatus erlangte. Zu seinen bekanntesten Rollen gehörten die Titelfigur in \"Dracula\" (1958) sowie zehn weiteren Vampir-Filmen, Francisco Scaramanga im James-Bond-Film \"Der Mann mit dem goldenen Colt\" (1974), Saruman in \"Der Herr der Ringe\" (2001–2003) und \"Der Hobbit\" (2012–2014) sowie Count Dooku in \"Star Wars\" (2002, 2005). Außerdem wirkte er in fünf Filmen von Tim Burton mit, unter anderem auch in \"Dark Shadows\" (2012). Zuletzt war er in dem Finale der Trilogie \"Der Hobbit\" zu sehen. ", "id": 1046584} {"src_title": "Chrpa", "tgt_title": "Flockenblumen", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Rod patří v rámci čeledi hvězdnicovitých do podčeledi \"Carduoideae\", tribu \"Cardueae\" a subtribu \"Centaureineae\", kde jsou jeho blízkými příbuznými například rody světlice (\"Carthamus\"), parcha (\"Rhaponticum\"), chrpinka (\"Crupina\"), srpovník (\"Klasea\") nebo srpice (\"Serratula\"). Patří k taxonomicky a determinačně k nejobtížnějším skupinám rostlin a pojetí rodu se v průběhu lidského poznání proměňovalo. V současné taxonomii je rod členěn do tří podrodů, jež lze brát i jako samostatné rody: podrod \"Lopholoma\" zahrnuje 80–100 druhů s velkými úbory a výrazně členěnými listy (u nás chrpa čekánek); podrod \"Cyanus\" má 40–50 druhů s převážně modrými květy, celistvými listy a třásnitým lemem listenů (v ČR 4 modře kvetoucí druhy); a konečně nejobsáhlejší podrod \"Centaurea\" zahrnuje několik stovek druhů v celé škále morfologického bohatství rodu. Vyčleněny do samostatných rodů byly fylogenetickými studiemi nynější rody \"Rhaponticoides\" a \"Psephellus\" (chrpinec), naopak jiné i morfologicky odlišné rody byly do něho vřazeny, mimo jiné rod benedikt (\"Cnicus\") se známým zástupcem benediktem lékařským (\"Cnicus benedictus\", v aktuální platné taxonomii \"Centaurea benedicta\"). Evolučně patří chrpy k poměrně mladým rostlinám; odhaduje se, že k rozdělení tří podrodů došlo zhruba před 15 miliony let v miocénu, zatímco jednotlivé recentní druhy vznikaly až během klimatických výkyvů ve čtvrtohorách.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a ekologie.", "content": "Vývojovým centrem rodu je Přední Asie (Turecko, Zakavkazí, Írán), hlavní oblasti diverzity chrp dále zahrnují oblast Středomoří a Střední Asii. Střední Evropa leží již na okraji jejich hlavního areálu, jednotlivé zástupce ale najdeme v celé Evropě včetně Skandinávie a Britských ostrovů. Méně se vyskytují v subsaharské Africe a na Sibiři. V nových oblastech se mnohé druhy často invazně šíří. Chrpy jsou zásadně světlomilné rostliny, vyrůstají tedy převážně na otevřených lokalitách jako jsou louky, stepi, pastviny, meze, kamenité svahy a náspy, lesní lemy a světliny, okraje cest apod., mnohé též na ruderálních stanovištích. Některé druhy jsou plevelnými rostlinami v polních kulturách. Vzhledem k obsahu nektaru v květech patří k dobrým medonosným rostlinám.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Zástupci rodu chrpa jsou jednoleté, dvouleté nebo vytrvalé byliny, mimo území ČR též polokeře a vzácně i keře. Listy jsou v chudé přízemní růžici (za květu často již odumřelé) a střídavě na lodyhách; mohou být jednoduché nebo bohatě členěné. Květenstvím jsou úbory, které vyrůstají jednotlivě nebo shloučeně na koncích větévek, skládají se pouze z trubkovitých květů fialové, modré, žluté či bílé barvy. Lůžko úboru je štětinaté, bez plevek. Zákrovní listeny jsou střechovitě uspořádané, s rozmanitě utvářenými přívěsky, které mohou být různě dlouhé a různě nasazené, celokrajné nebo třásnité, někdy proměněné v ostny; podoba zákrovních listenů a jejich přívěsků je důležitým determinačním znakem. Květy jsou oboupohlavné, po okrajích úboru jalové, cizosprašné; opylovány jsou hmyzem. Plody jsou nažky s paprsčitým chmýrem, někdy i bez chmýru. Základní chromozómové číslo x nabývá hodnot 7–12, velmi častá je polyploidie, především diploidie a tetraploidie. Chrpy jsou rostliny s poměrně velkou vnitrodruhovou variabilitou, zástupci jednotlivých podrodů se mezi sebou navíc snadno kříží, a to i zpětně, za vzniku hybridních rojů velmi obtížně rozpoznatelných jedinců s přechodnými morfologickými znaky.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Některé druhy jsou používány a šlechtěny jako okrasné rostliny, např. chrpa modrá jako letnička nebo chrpa žlutokvětá jako trvalka, také v plnokvětých či různobarevných kultivarech. Lze je používat též k řezu. Jejich medonosnost je využívána včelaři k produkci medu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chrpa (\"Centaurea\") je rozsáhlý rod rostlin z čeledi hvězdnicovitých, zahrnující v různých zdrojích 350–730 druhů. Rozšířen je především v Evropě, ve Středomoří a v jihozápadní Asii. V České republice se v 21. století vyskytuje více než 20 druhů chrp (a řada menších taxonů a kříženců), z nichž některé jsou zdomácnělými archeofyty či neofyty. Patří k determinačně nejobtížnějším skupinám rostlin, především kvůli rozsáhlému křížení, a ani jeho celkové systematické pojetí není dosud definitivně ustáleno.", "tgt_summary": "Die Flockenblumen (\"Centaurea\") bilden eine Pflanzengattung in der Unterfamilie der Carduoideae innerhalb der Familie der Korbblütler (Asteraceae). Die etwa 260 Arten sind hauptsächlich in Europa, dem Mittelmeerraum und in Vorderasien verbreitet, einige Arten sind in vielen Gebieten der Welt Neophyten.", "id": 1829367} {"src_title": "Pěvci", "tgt_title": "Sperlingsvögel", "src_document": [{"title": "Zpěv.", "content": "Většina druhů tohoto řádu jsou zpěvní ptáci a v krku mají složité svalstvo kontrolující hlasivky. Zpěvný orgán, který je pro pěvce typický, se nazývá syrinx. Díky němu mají výbornou kontrolu nad hlasem (přestože některé druhy mohou vyluzovat i nelibozvučný zpěv, jako například vrány). Zpěvem označují teritorium, ve kterém žijí, také jím vábí samec samičku k páření. Podle zpěvu můžeme rozpoznat jednotlivé rody a druhy pěvců. Někteří pěvci žijící ve městech (resp. hlučných lokalitách) mají problém zahnízdit, neboť jejich zpěv je rušen silničním hlukem, vinou něhož samičky pořádně neslyší nízkofrekvenční prvky melodií, a vnímají tak zpěváky jako nevhodné partnery k páření. Ptáci se učí zpívat od rodičů již před vylíhnutím.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Většina pěvců je menší než ostatní druhy třídy ptáků. Všichni členové tohoto řádu mají krmivá mláďata (starají se o ně).", "section_level": 1}, {"title": "Evoluční vývoj.", "content": "Fylogeneze pěvců a vztahy mezi jejich čeleděmi byly až do konce 20. století spíše záhadné. Mnoho čeledí pěvců bylo seskupeno dohromady na základě morfologických podobností, o kterých jsme dnes přesvědčeni, že jsou důsledkem konvergentní evoluce a ne blízké genetické příbuznosti. Například střízlíci ze severní polokoule, z Austrálie a z Nového Zélandu jsou si velmi podobní, a to jak vzhledem, tak chováním, a přesto podle vědců patří do tří různých fylogenetických větví pěvců. Stále ještě se musí provést velká část výzkumu, ale série biochemických studií odkrývá stále více informací o původu a evoluci pěvců. Nyní se má za to, že původní pěvci se vyvinuli na Gondwaně přibližně v době kdy se tento jižní superkontinent odlamoval. Nejprve se vyvinuli křikaví až o něco později se vyvinuli zpěvní ptáci. Jedna z hlavních skupin pěvců, parařád \"Passerida\", tedy pěvci podobní vrabcům, se objevili jako sesterská skupina parařádu \"Corvida\" (pěvci podobní krkavcovitým) a migrovali na severní polokouli, kde dál pokračoval explozivní vývoj nových druhů. Od té doby proběhlo mnoho promíchání severních druhů s druhy vracejícími se na jih, a jižních druhů migrujících na sever. Podle novějších biomolekulárních studií se zdá pravděpodobnější, že pěvci se objevili až na začátku kenozoika a jejich největší evoluční radiace následovala po události K-Pg před 66 miliony let.", "section_level": 1}, {"title": "Systém pěvců.", "content": "Řád se dělí na dva podřády, a to na křikavé a na zpěvné. Tučně jsou označeny čeledě, jejichž zástupci se vyskytují i na území České republiky. Podřád: Křikaví (\"Tyranni\") Podřád: Zpěvní (\"Passeri\")", "section_level": 1}], "src_summary": "Pěvci (Passeriformes) jsou největší řád třídy ptáků. Tato skupina čítá 5200–5500 druhů, a tak více než polovina druhů ptáků jsou právě pěvci. Jsou považováni za stromové ptáky díky svým nohám uzpůsobeným k sezení i na velmi tenkých větvích. Pro pěvce nejcharakterističtější vlastností je přirozeně zpěv. I díky schopnosti vytvářet složité hlasové projevy jsou pěvci považováni za nejvyvinutější řád ptáků. Pěvce můžeme potkat na celém světě, na pouštích i v tropických deštných lesích.", "tgt_summary": "Die Sperlingsvögel (Passeriformes, von lat. passer Sperling) bilden mit ungefähr 5700 Arten die größte Ordnung der Klasse der Vögel (Aves). Für die Gesamtheit aller anderen Vogelordnungen findet sich häufig der (unwissenschaftliche) Überbegriff \"Nichtsperlingsvögel\" (Nonpasseriformes).", "id": 1246029} {"src_title": "Uruk", "tgt_title": "Uruk", "src_document": [{"title": "Historie archeologických výzkumů.", "content": "Prvními kopáči v Uruku byli Angličané William J. Loftus a H. A. Churchill v polovině 19. století, ale ti museli před útokem beduínů narychlo ustoupit. Pak nastal čas německých expedic. Pro vědu Varku objevil r. 1902 Walter Andrae a v listopadu 1912 zde zahájil vykopávky Julius Jordan. Ten první prozkoumal pahorek Varka podrobně. Po britské okupaci Iráku byly vykopávky přerušeny a Jordan je zahájil až r. 1928. Dalšími německými archeology v Uruku byli A. Nöldeke, E. Heinrich a od r. 1954 Heinrich J. Lenzen. Pro Heinricha Lenzena bylo prozkoumání Uruku životním posláním a vždy toužil komplexně prozkoumat posvátný okrsek Eanna - „Dům nebes“. Tato posvátná čtvrť vznikala během 5. tisíciletí př. n. l. a na jeho konci byl Uruk městem, který se pro archeologii stal pokladem. Ve vrstvě Varka V. se objevuje v posvátné čtvrti Eanna, zasvěcené bohyni Inanně nejstarší urucký (tzv. „vápencový“) chrám, v následné vrstvě zjišťujeme, že šlo o trojlodní chrám s kamennými základy, na vnější straně zdobený pilastry, jeho rozměry byly 76×30 m. Jeho rohy jsou směrovány ke čtyřem světovým stranám. Poblíž vápencového chrámu stojí monumentální stavba nejasného účelu s osmi sloupy a čtyřmi polosloupy ve dvou řadách (na prostranství 26×18 m). Sloupy byly postaveny ze sušených cihel, sloupoví vedlo do dvora, u něhož byl další chrám (34×18 m), také trojlodní. U obou chrámů vedla z vedlejších lodí schodiště na terasovitou střechu. Nejstarší chrámy byly později zbořeny a posvátná čtvrť Eanna přestavěna. Stará posvátná místa byla oddělena 7 m širokou ulicí od nových staveb a čtvercového náměstí (48×48 m). K němu přiléhá sloupový sál a v jeho sousedství nový chrám (označovaný \"C\", rozměry 54×22 m). Zbytky ohořelých trámů jsou dokladem původního zastřešení. Na jih od chrámu \"C\" stál chrám \"D\", zřejmě v té době hlavní v Uruku. Měřil asi 80×51 m. Asi 500 m od čtvrti Eanna stál Anův zikkurat. Začal vznikat ještě v době urucké, ale dostavěn byl až v následující době džemdet-nasrské, tj. v posledních dvou stoletích 4. tisíciletí. V této době Uruk zaujímal plochu přes 1 km. Anův zikkurat zachovává trojlodní dělení (17,5×22,3 m) s centrální celou, uprostřed stojí piedestal, při jedné ze stěn je oltář, na němž stála socha božstva. Keramika v džemdet-nasrské době se vrací k dvoubarevné malbě červenočerné. Z této doby pochází také Alabastrová váza, masivní vysoká nádoba s bohatou reliéfní výzdobou. Na horním pásmu je zobrazena žena - bohyně Innana, před ní stojí muž, asi její kněz, bez oděvu, podávající bohyni koš naplněný plodinami. V pozadí je další postava představující snad uruckého vládce. Další postavou je služebník držící v rukou vlečku či pás. Konečně je tu beran s podstavci na hřbetě, na nich stojí dvě postavy. Prostřední pás zobrazuje průvod kněží s dary, na dvou spodních pásech je symbolikou zobrazeno bohatství země - zvířata a plodiny s nedaleko tekoucí životadárnou vodou. Do sklonku predynastického období kladou vědci i skulpturu Dámy z Varky. Jde zřejmě o část sochy představující bohyni, vytesanou do alabastru. Dámu z Varky objevil profesor Lenzen začátkem roku 1939. Mezi další předměty této doby patří i úlomek nejstarší známé kamenné stély s dvěma výjevy líčícimi \"lov na lvy\". Vyšší, již nesumerské vrstvy obsahovaly nálezy babylónské. Jde o posvátný okrsek \"Irigal\" zasvěcený babylónské bohyni lásky Ištaře. Mezi mladšími vykopávkami najdeme v Uruku palác starobabylónského krále Šinkašída, trosky chrámu perského boha slunce Mithry a chrám parthského boha Garea. Archeologové dále odkrývali nejen posvátné okrsky, ale i veřejné budovy, skladiště, obchody, celé ulice a pohřebiště.", "section_level": 1}, {"title": "Historický vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nejstarší doklady osídlení Uruku.", "content": "První archeologické nálezy z oblasti Varky pocházejí z 1. poloviny 5. tisíciletí př. n. l. ze středního chalkolitu. V této době eridskou kulturu vystřídala kultura hádží-muhammadská. Na konci 5. tisíciletí oblast vstoupila do epochy mladého chalkolitu, která je pro Sumer přelomová. Nálezy v nejhlubší vrstvě Varky jsou četnější. Jsou položeny základy prvních opevněných měst a vznikají předpoklady ke vzniku městského státu. Jeho centrem byl monumentální chrám.", "section_level": 2}, {"title": "Predynastické období.", "content": "Období let 3500 - 3200 př. n. l. už pojmenování urucké kultury dosvědčuje, jaký význam město v rámci oblasti mělo. Keramika je poprvé vyráběna na hrnčířském kruhu, je leštěna a na vnější straně červeně, uprostřed období šedě natřena. Ve vrstvě XII. byl nalezen nejstarší otisk knoflíkové pečetě. Z mladší urucké kultury pocházejí nejstarší piktografické záznamy na světě. Typické pro tuto fázi jsou první kamenné základy staveb.", "section_level": 2}, {"title": "Raně dynastická doba.", "content": "V raně dynastické době dochází ke zvětšování měst i jejich zázemí, takže jejich katastry se začínají dotýkat, vznikají hraniční spory. Hlavní budovou města se stává centrální palác. Raně dynastické období se člení do tří částí, písemné prameny jsou zpočátku útržkovité a týkají se hospodářství, posléze se objevují i jména vládců, takže můžeme např. soudit, že bájný Gilgameš byl historickou postavou. Přesto právě urucké klínopisné tabulky měly základní význam pro rozluštění tohoto písma a jazyka Sumerů. Vyvíjí se státní organizace. Původní primitivní demokracie s postavou ensiho jako knížete a také velekněze, který dohlížel nad chrámovým hospodářstvím, se mění. Růst státu si vynucuje formu monarchie, v níž se ensi (nebo později někde lugal) opírá nikoliv o souhlas rady občanů, ale o vlastní moc. Pro něho je odděleno palácové hospodářství s podobnou strukturou jako hospodářství chrámové. V Uruku vládnou první dvě dynastie podle Sumerského královského seznamu. Většinu jmen musíme pokládat za legendární postavy, vlastními nápisy jsou doloženi králové 2. dynastie Enšakušanna, Ergalkinišedudu a Lugalkisalsi. V době 1. dynastie je Uruk asi nejvýznamnějším sumerským městem, jehož zastínili až první lugalové z Uru. Král Lugalbanda zanechal zajímavou veršovanou zprávu o vysoušení bažinaté půdy. Legendárním panovníkem byl hrdina nejdelšího známého sumerského eposu král Enmerkar, který žádal po vládci Aratty (snad v Íránu), aby se mu podrobil a poslal do Uruku drahé kovy a kameny a postavil v Eridu chrám. Vládce Aratty to slíbil, pokud dostane z Uruku náklad obilí. Epos dokládá existenci i význam směnného obchodu té doby. V eposu o Gilgamešovi se vypráví o válce, která vzplanula mezi tímto uruckým králem a kišským králem Aggou, jehož poslové žádali, aby se Gilgameš podrobil nadvládě Kiše. V básni doznívá ještě vzpomínka na původní uspořádání společnosti se sněmem svobodných mužů. O politickém vzestupu Uruku se hovoří i v básni \"Enki a Inanna\".", "section_level": 2}, {"title": "Pozdní Uruk.", "content": "Od konce raně dynastického období význam Uruku jako střediska slábne a do popředí dějin Sumeru se dostává jen na přechodná období. Uruk je poražen králem Ummy Lugalzagezzim, který se snaží Sumer vojensky sjednotit a Uruk si zvolil za své centrum. Po čtvrtstoletí však byl poražen a Uruk začleněn do Akkadské říše. To neznamenalo pro město ještě tragédii, tou byl až vpád kmene Gutejců, kteří z Uruku začali části Sumeru vládnout. Současně však právě Utuchengal z Uruku vyhnal r. 2116 př. n. l. Gutejce ze země, aby po pěti letech sám podlehl urskému lugalovi Urnammuovi, který Sumer opět sjednotil pod vládou 3. dynastie urské. V této době se stává Uruk centrem jedné z pěti provincií a dokonce se stává sídlem královny. Po pádu Státu 3. dynastie urské se do čela sumerských měst dostává nejprve Isin a později Larsa. V Uruku již tehdy vládli amoritští vládci, kteří po oslabení Isinu několik let vládli samostatně, ale na konci 19. století př. n. l. již byli ovládáni Larsou. Nakonec se Uruk stal součástí amoritské Starobabylónská řiše. Město existovalo po celý starověk a o jeho významu v dalších obdobích svědčí nálezy z doby perské a parthské. Nešlo však už o historii města sumerského.", "section_level": 2}], "src_summary": "Uruk (sumersky \"Unug,\" podle Bible \"Erech\", řecky \"Orchoë\" a arabsky وركاء \"Varka\") bylo jedno ze sumerských a později babylonských měst. Nacházelo se 15 km severně od současného koryta Eufratu, zhruba 230 kilometrů na jihovýchod od Bagdádu. Existuje nepotvrzená teorie, podle které je dnešní jmeno Iráku odvozeno právě z názvu tohoto města. Jako biblický Erech měl být jedním ze sídelních měst božského lovce Nimroda.", "tgt_summary": "Uruk (sumerisch Unug; biblisch Erech; griechisch-römisch Orchoe, Orchoi), das heutige Warka, liegt etwa 20 km östlich des Euphrats in der Nähe der antiken Stadt Ur. Im Altertum lag die mesopotamische Stadt direkt am Fluss. Uruk trug früher den Beinamen \"Die Schafhürde\". Die Stadt ist einer der bedeutendsten Fundorte im Zweistromland und ist namengebend für die Uruk-Zeit (ca. 3500–2800 v. Chr.). ", "id": 2012767} {"src_title": "Letní olympijské hry 1980", "tgt_title": "Olympische Sommerspiele 1980", "src_document": [{"title": "Bojkot.", "content": "Sovětská invaze Afghánistánu v roce 1979 přiměla v lednu 1980 tehdejšího prezidenta USA Jimmyho Cartera k vyřčení ultimáta Sovětům na zanechání okupace Afghánistánu do jednoho měsíce pod hrozbou bojkotu nadcházejících olympijských her. Měsíc poté podala USA oficiální žádost o přeložení Olympijských her do jiné země, která byla ovšem zamítnuta. Po americké poradě 24. dubna, oznámil tehdejší prezident Olympijského výboru USA (United States Olympic Committee, USOC) Robert Kane Mezinárodnímu olympijskému výboru (International Olympic Committee, IOC), že USOC by bylo ochotné vyslat olympijskou výpravu do Moskvy, pokud by se naskytla „výrazná změna v této mezinárodní situaci“. Tehdejší prezident mezinárodního olympijského výboru Lord Killanin se proto rozhodl svolat schůzi s Jimmym Carterem a nejvyšším představitelem Sovětského svazu Leonidem Brežněvem, aby prodiskutoval bojkot ve snaze zachránit hry. Ani jedna ze stran ovšem své postavení nezměnila. Mezinárodní olympijská federace protestovala proti americkému bojkotu s tím, že nátlak Spojených států a ostatních zemí podporujících bojkot je nevhodný způsob k dosažení politických cílů a že hlavními oběťmi tohoto incidentu by byli atleti. K bojkotu USA se okamžitě připojily ostatní státy jako Japonsko, Kanada, západní Německo, Čína a další. Velká Británie, Francie a Austrálie oficiálně podpořily bojkot, ale zdali se účastnit na olympijských hrách, nechaly individuálně na sportovcích. Británie nakonec na tyto olympijské hry vyslala výpravu o 170 sportovcích. Výpravy podporující bojkot, které se účastnily olympijských her, však neměly právo na použití státních symbolů (vlajka, hymna) a byly často cenzurovány v televizních přenosech. Lord Killanin ovšem dovolil sportovcům, kteří byli kvalifikovaní v jejich Národních olympijských výborech (National Olympic Committee, NOC), aby startovali na hrách pod vlajkou jejich NOC. Při ceremoniálech byla státní hymna příslušníků nahrazena olympijskou hymnou.", "section_level": 1}, {"title": "Účastnické země.", "content": "Her se zúčastnilo 81 zemí, ale zástupci Libérie z her odstoupili po absolvování slavnostního zahájení. Počet účastnických zemí tak klesl na 80. I přes velký počet bojkotujících zemí, sedmička států vyslala své sportovce na letní olympijské hry poprvé v historii: Angola, Botswana, Kypr, Jordánsko, Laos, Mosambik a Seychely. Čísla v závorkách udávají počty sportovců zastupujících zemi. Kurzíva znamená, že země soutěžila pod olympijskou vlajkou.", "section_level": 1}], "src_summary": "XXII. letní olympijské hry, oficiálně Hry XXII. olympiády, se uskutečnily ve dnech 19. července až 3. srpna 1980 v hlavním městě Sovětského svazu, Moskvě. Her se zúčastnilo 5179 sportovců z 80 zemí, Československo reprezentovalo 211 sportovců, z toho 48 žen. V celkovém hodnocení se výprava s čtrnácti medailemi umístila na 13. místě. ", "tgt_summary": "Die Olympischen Sommerspiele 1980 (offiziell \"Spiele der XXII. Olympiade\" genannt) fanden vom 19. Juli bis zum 3. August 1980 in Moskau (UdSSR) statt. Sie waren nach den Sommerspielen von Montreal vier Jahre zuvor die zweiten Boykottspiele. Die Eröffnungsfeier und Abschlussfeiern wurden im Zentralen Leninstadion abgehalten. Während die sowjetische Hauptstadt Schauplatz der meisten olympischen Wettbewerbe war, fand das Fußballturnier neben Moskau auch in Leningrad, Kiew (Ukrainische SSR) und Minsk (Weißrussische Sozialistische Sowjetrepublik) statt, die Segelwettbewerbe wurden nach Tallinn in die Estnische SSR ausgelagert. ", "id": 1890169} {"src_title": "Ur (město)", "tgt_title": "Ur (Stadt)", "src_document": [{"title": "Archeologové v Uru.", "content": "Do oblasti Uru se dostal roku 1617 italský šlechtic Pietro della Valle se svojí manželkou Sitti Maani, kterou della Valle poznal na jedné z předešlých cest v Bagdádu. Předtím už navštívil několik míst, především Babylón. Nemohl tušit, že pahorek Mukajjar skrývá právě Ur. O vědecký popis urského zikkuratu se pokusili v letech 1849 a 1853 Angličané W. K. Loftus a J. E. Taylor. Na vážný průzkum čekal do r. 1917, kdy ho navštívil další Brit R. Campbell Thompson. Ten potvrdil zatím jen význam místa pro další archeologické bádání, a tak mohl v listopadu 1922 přijet Leonard Woolley, aby zahájil systematický výzkum na objednávku Britského muzea v Londýně a Muzea Pennsylvanské univerzity na pahorku Mukajjar - zřícenin města Uru.", "section_level": 1}, {"title": "Popis města.", "content": "Dominantou Uru je mohutný zikkurat, na jehož vrchol vede 130 schodů. Je z něho pěkná vyhlídka na archeologickou lokalitu. Město Ur mělo půdorys elipsy o velké poloose asi 1,5 km a malé necelý 1 km. Uvnitř hradeb Uru bylo aspoň osm chrámů, šest rozlehlých paláců, několik skladů obilí a posvátných pohřebišť. Řeka Eufrat kdysi tekla přímo u města a napájela umělý kanál kolem jeho hradeb. Na jejich vnější straně byla dvě přístaviště.", "section_level": 1}, {"title": "Historický vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obeidská kultura.", "content": "Nejstarší doklady osídlení oblasti Uru jsou z mladochalkolitické obeidské kultury z konce 5. tisíciletí př. n. l.. Z této kultury máme nejvíce památek z Eridu, v Uru bylo nalezeno několik sošek (terakotové ženské postavy) a váz. Byl zde zdokonalen zavlažovací systém.", "section_level": 2}, {"title": "Predynastické období.", "content": "Druhá polovina 4. tisíciletí př. n. l. je dobou, kdy v Sumeru v poříčí Eufratu a o něco později Tigridu vznikají první městské státy. O predynastickém období hovoříme proto, že až z následující doby se zachovaly první, třebaže nespolehlivé seznamy královských dynastií. Tato doba je dělena na starší kulturu uruckou zhruba do roku 3200 př. n. l. a mladší džemdet-nasrskou. V urucké kultuře se keramika poprvé vyrábí na hrnčířském kruhu, je vypalována v peci, vyleštěna a její vnější povrch červeně natřen. V Uru bylo nalezeno pohřebiště z tohoto období, objevily se cihly bílého cementu. Na konci urucké kultury se objevují první piktografy, nejstarší písemné památky na světě vůbec. Nejvýznamnějším městem je Uruk. Dříve se předpokládalo, že Sumerové přišli do Mezopotámie právě na počátku uruckého období. Dnes se soudí, že už to bylo poněkud dříve.", "section_level": 2}, {"title": "Raně dynastické období.", "content": "Sumer je v dalším období rozdělen na množství městských států s řadou dynastií. Toto raně dynastické období je vymezené počátkem 3. tisíciletí př. n. l. a dobou prvních sjednocovacích procesů, které vycházely nejprve z Lagaše a posléze ze semitského Akkadu, tj. asi do 24. - 23. století př. n. l.. První města měla malou rozlohu a vznikala hlavně na jihu Sumeru (Eridu, Uruk, Ur). Město se stává centrem státu, je obehnáno hradbami a kromě chrámu se objevil palác panovníka. V Uru se objevují kolem roku 2700 př. n. l. piktografické tabulky se seznamy zvířat, pracovníků a nářadí, které sloužily jako evidence chrámového hospodářství. Jediným pramenem tohoto období jsou mýty a eposy. První královské nápisy se v Uru objevují z doby po roce 2600 př. n. l. Významným pramenem této doby je Sumerský královský seznam, třebaže není tak spolehlivý. Mnohem důležitější je materiál archeologický. V letech 1922 - 1934 ruiny podrobně prozkoumal L. Woolley; především objevil velké královské pohřebiště, v němž nalezl 16 královských komplexů se zhruba 1850 pohřby. Překvapením pro vědce byl objev hrobky královny Puabi, kde byl nalezen nepoškozený poklad nedozírné hodnoty, dnes umístěný v Pennsylvanské univerzitě. Nádherná je především čelenka na hlavě královny a množství jejích šperků. Woolley zjistil, že současně s královnou Puabi byli rituálně pohřbíváni její sloužící, kteří jí měli být nablízku i po smrti „na onom světě“. Na urském královském hřbitově bylo vykopáno mnoho dalších cenností, např. pozlacená přilba krále Meskalamduga z jantaru nebo královská standarta, na níž jsou inkrustací z mušlí a lapis lazuli znázorněny výjevy z válečného i mírového života. Nalezený poklad svědčí o stycích Uru s východními zeměmi, dokonce až s Indií. Nejvýznamnější stavbou v Uru byl velký zikkurat \"E-temen-nigur(u)\". Jeho stavba vrcholila za 3. dynastie urské a byl zasvěcen bohu Měsíce Nannarovi. Zikkurat má rozměry půdorysu 65 x 43 m a původní výška byla 18 metrů. Stavba se z větší části zachovala, byla obložena kvalitními vypalovanými cihlami a proti vlhkosti chráněna otvory ve zdech. Woolley se svými kolegy doložil existenci králů Meskalamduga a Akalamduga, po nichž se objevuje první panovník z královského seznamu a údajný zakladatel 1. urské dynastie Mesannipada. Vládnou někdy kolem poloviny až konce 26. století př. n. l. Do tohoto období patří i královna nebo spíše princezna (kněžka?) Puabi. Woolley také v Uru nalezl stopy po obrovských zátopách, s nimiž spojoval potvrzení biblické teorie o potopě světa. Tento objev vzrušoval po mnoha desetiletí, ale srovnávací výzkumy v různých městech potvrdily, že nešlo o celkovou zátopu, ale pouze lokální ničivé povodně. Sumerské městské státy byly zpočátku primitivními demokraciemi se shromážděním všech obyvatel města. Nejdůležitějším voleným úředníkem byl nejvyšší kněz městského boha, který vedl chrámové hospodářství, jemuž náležela hlavní část obdělávané půdy státu. Základem hospodářství bylo zemědělství, pastevectví a rybolov, při chrámu byly specializované dílny. Pracovníci byli odměňováni naturálně a kromě běžných prací byli povinni účastnit se údržby a rozšiřování kanálů, staveb chrámů a hradeb. Územní růst městských států si posléze vynutil změnu politické organizace, kdy se do čela státu dostává monarcha, jemuž sloužilo pravidelné vojsko, vedle chrámového hospodářství vzniká hospodářství palácové.", "section_level": 2}, {"title": "Stát 3. dynastie urské.", "content": "První sjednocení Sumeru vyšlo z Lagaše a následně z města Ummy, jehož panovník Lugalzagezzi si podrobil kromě jiných měst i Ur, ale který byl po letech poražen akkadským panovníkem Sargonem Akkadským. Ur ztrácí svoji samostatnost a vůbec nic nevíme o tzv. 2. dynastii urské. Vládla snad během 22. století př. n. l.. Po pádu Akkadské říše se asi r. 2198 př. n. l. severních území zmocnil horský kmen Gutejců. Ti byli poraženi r. 2116 př. n. l. králem Utuchengalem z Uruku. Po krátké vládě, v níž Sumer opět sjednotil, byl svržen svým urským guvernérem Urnammuem (r. 2111 př. n. l.), zakladatelem 3. dynastie urské. Stát 3. dynastie urské trval zhruba 100 let, kdy Ur dobyli (asi 2003 př. n. l.) Elamité a poplenili další sumerská města. Tento vpád znamenal konec sumerské civilizace. Uměleckým vyjádřením zničení Uru je skladba \"Nářek nad zkázou města Ur\" (do češtiny přeložil Lubor Matouš).", "section_level": 2}, {"title": "Další vývoj.", "content": "V období Starobabylónské říše Ur ztrácí své postavení, přesto i král Chammurapi ho v úvodu svého zákoníku uvádí mezi svými městy. Za jeho syna a nástupce Samsu-Ilunya došlo v Uru a některých dalších místech k odboji. Posléze však zmínky o Uru umlkají.", "section_level": 2}, {"title": "Ur na Sumerském královském seznamu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "I. dynastie z Uru.", "content": "\"Celkem 4 králové 177 let\" \"Pak byl Ur poražen a královský majestát přešel do Awanu\"", "section_level": 2}, {"title": "II. dynastie z Uru.", "content": "\"Celkem 4 králové 116 let\" \"Pak byl Ur poražen a královský majestát přešel do Adabu\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Ur, biblický Ur Chaldejský, bylo město v Sumeru, jedno z jeho nejvýznamnějších center, na jihovýchodě dnešního Iráku. S městem Ur jsou spojeny dějiny celého Sumeru až po jeho zánik. Dokonce je o něm zmínka v Bibli, podle níž z Uru pocházel praotec Izraelitů Abrahám. Archeologické naleziště Tall al-Mukajjar se nachází asi 24 kilometrů jihozápadně od města Nasiriyya.", "tgt_summary": "Ur, der heutige \"Tell el-Muqejjir\", ist eine der ältesten sumerischen Stadtgründungen und altes Zentrum in Mesopotamien (Zweistromland, im heutigen Irak). Eine Zikkurat des Mondgottes Nanna gehört zu ihren wichtigsten Bauwerken. ", "id": 633107} {"src_title": "Henri Dunant", "tgt_title": "Henry Dunant", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a začátky podnikání (1828–1858).", "content": "Jean Henri Dunant se narodil v rodině významného ženevského obchodníka. Jeho rodina byla kalvínského vyznání a podporovala péči o sociálně slabé. Rodiče se věnovali charitativní činnosti a to výrazně ovlivnilo Henriho i jeho čtyři sourozence. Už jako student se zapojil do křesťanských mládežnických spolků se sociálním zaměřením. Charitě se věnoval i po skončení studií vedle svého povolání bankovního úředníka. V roce 1853 se stal členem švýcarské společnosti \"Compagnie genevoise des colonies suisses,\" která chtěla podporovat rozvoj zemědělství, především pěstování pšenice, v severní Africe a pracovně navštívil Alžírsko, Tunisko a Sicílii. Své zkušenosti publikoval v roce 1858 v knize \"Zápisky o Tunisu\" (\"Notice sur la Régence de Tunis\"), což mu získalo přístup do několika vědeckých společností a přízeň významných osobností. Založil \"Finanční a průmyslovou mlynářskou společnost\" v Alžírsku a obrátil se s žádostí o podporu přímo na císaře Napoleona III., který v té době se svou armádou bojoval v Lombardii s Rakouskem. Císař předběžně souhlasil a Dunant odjel do Itálie, aby se s ním osobně setkal a předložil mu své návrhy.", "section_level": 2}, {"title": "Založení Červeného kříže (1859–1866).", "content": "Večer 24. června 1859 viděl následky krvavé bitvy u vesnice Solferino, v níž padlo téměř 40 000 vojáků a na bojišti zůstaly ležet tisíce raněných bez pomoci i několik dní. Dunant spontánně organizoval záchranné práce za přispění civilního obyvatelstva. Pomohl zřídit provizorní nemocnici, kde se ošetřovalo bez ohledu na národnost zraněných vojáků. Za svou činnost byl roku 1860 vyznamenán řádem sv. Mauricia a sv.Lazara italského království. Otřesný zážitek popsal v knize s názvem \"Vzpomínka na Solferino\", která byla vydána v roce 1862 a setkala se s velkým ohlasem. Utrpení vojáků ho přivedlo na myšlenku vytvoření humanitární organizace založené na neutralitě a dobrovolnosti, jejímž posláním bude péče o raněné ve válkách a ochrana zdravotnického personálu. Realizaci této myšlenky věnoval další období svého života. Cestoval po Evropě a přesvědčoval významné osobnosti a státníky o potřebě založení takové organizace. Za přispění ženevského právníka Gustava Moyniera v únoru 1863 založili \"Mezinárodní výbor pro pomoc raněným vojákům\", který je od roku 1876 známý jako \"Mezinárodní výbor Červeného kříže\". Vedle Dunanta a Moyniera tzv. výbor pěti tvořili Guillaume Henri Dufour, dr. Louis Appia, dr. Theodore Maunior. Na konferenci v Ženevě se v říjnu 1863 sešlo 36 delegátů z 16 evropských zemí. Účastníci se shodli na zásadách činnosti a jako symbol organizace přijali červený kříž na bílém poli – inverzní provedení státní vlajky Švýcarska. Dunant pokračoval ve své kampani za mezinárodní uznání organizace. V srpnu 1864 se konala ustavující konference, na které byla podepsána První ženevská úmluva, kterou v následujících letech postupně ratifikovaly další evropské státy. Dunant byl mezinárodně respektovanou osobností, v roce 1865 mu Napoleon III. udělil řád Čestné legie, ale mezi ním a výborem postupně narůstaly konflikty.", "section_level": 2}, {"title": "Období neúspěchů (1867–1890).", "content": "Na rozdíl od výboru v čele s Meynierem Dunant zastával názor, že posláním Červeného kříže je nejen péče o raněné, ale také šiření humanitárních principů a boj proti válce samotné. Dunant zůstal nepochopen, rezignoval na svůj post sekretáře výboru Červeného kříže a zanedlouho organizaci opustil. Nedařilo se mu v podnikání a v roce 1867 musel ohlásit bankrot, což v konzervativní Ženevě znamenalo ztrátu prestiže a společenskou izolaci. Usadil se v Paříži, kde ve skromných podmínkách pokračoval v šíření svých idejí humanismu, sociální spravedlnosti a rovnosti. Roku 1871 pomáhal v pařížských ulicích raněným komunardům, během prusko-francouzské války založil mezinárodní \"Alianci pro pořádek a civilizaci\", angažoval se v otázce válečných zajatců a lidských práv. Mezi lety 1874 a 1890 žil Henri Dunant osamoceně na různých místech Evropy, finančně podporován několika přáteli a vzdálenými příbuznými. O jeho životě v tomto období není mnoho známo.", "section_level": 2}, {"title": "Nobelova cena a závěr života (1891–1910).", "content": "Počátkem devadesátých let pobýval ve švýcarském městečku Heiden, kde se spřátelil s učitelem Wilhelmem Sondereggerem a na jeho podnět začal psát své paměti a založil zde pobočku Červeného kříže. Stal se zde váženým občanem. V roce 1894 jej v Heidenu navštívil novinář Georg Baumberger. Jeho články o smutném osudu zakladatele Červeného kříže proběhly tiskem a zalarmovaly světovou veřejnost, která mu vyjadřovala své sympatie a podporu. Dunant znovu začal publikovat články a eseje, v nichž mj.. zdůrazňoval významnou úlohu žen v mírovém hnutí a zasazoval se za rovná práva žen. Roku 1901 dostal jako první člověk Nobelovu cenu míru (společně s Frédéricem Passym). Vzhledem k zdravotnímu stavu si nemohl Dunant Nobelovu cenu převzít osobně. Peníze, které z této ceny získal, věnoval na charitativní účely. V dalších letech se Dunant dočkal ještě dalších ocenění, především čestného doktorátu heidelberské univerzity. Poslední roky svého života prožil v nemocnici v Heidenu, trpěl depresemi, které měly původ v jeho neutěšené finanční situaci. Nedořešena zůstala jeho roztržka s Výborem červeného kříže a jeho ředitelem Gustavem Meynierem. Henri Dunant zemřel 30. října 1910 v Heidenu ve věku 82 let. Byl pohřben tiše a bez ceremonií na hřbitově Sihlfeld v Curychu. Den jeho narozenin 8. května je slaven jako Světový den Červeného kříže a Červeného půlměsíce.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jean Henri Dunant [\"žán ánri dyná\"], též Henry Dunant (8. květen 1828 Ženeva – 30. říjen 1910 Heiden) byl švýcarský podnikatel a humanista, iniciátor a spoluzakladatel Mezinárodního Červeného kříže, iniciátor Ženevských úmluv a první nositel Nobelovy ceny za mír z roku 1901.", "tgt_summary": "Henry Dunant [], eigentlich Jean-Henri Dunant (* 8. Mai 1828 in Genf; † 30. Oktober 1910 in Heiden), war ein Schweizer Geschäftsmann und ein Humanist christlicher Prägung. Während einer Geschäftsreise wurde er im Juni 1859 in der Nähe der italienischen Stadt Solferino Zeuge der erschreckenden Zustände unter den Verwundeten nach einer Schlacht zwischen der Armee Österreichs sowie den Truppen Sardinien-Piemonts und Frankreichs. Über seine Erlebnisse schrieb er ein Buch mit dem Titel \"Eine Erinnerung an Solferino\", das er 1862 auf eigene Kosten veröffentlichte und in Europa verteilte. ", "id": 1605102} {"src_title": "Tornádo", "tgt_title": "Tornado", "src_document": [{"title": "Životní cyklus tornáda.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Supercely.", "content": "Tornáda se často vyvíjejí z typu bouřky známého jako supercela. Supercely obsahují mezocyklony, rotující víry spojené s vzestupným konvektivním proudem teplého vzduchu napájejícím supercelu, obvykle o průměru 3 až 8 km. Nejintenzivnější tornáda (EF3 až EF5 na rozšířené Fujitově stupnici) se vyvíjejí právě ze supercel. Většina tornád vzniklých ze supercel má poměrně jasně definovatelný životní cyklus. Vznik tornáda začíná ve chvíli, kdy zadní sestupný konvektivní proud v supercele (rear flank downdraft, RFD) začne stahovat rotující mezocyklonu s sebou k zemi. Proudění se zrychluje, jak se blíží k zemi.", "section_level": 2}, {"title": "Formování.", "content": "Když se mezocyklona vysune pod základnu mraků, začne přijímat studený a vlhký vzduch ze sestupného konvektivního proudu generovaného bouří. Střetnutí teplého a studeného vzduchu vyvolá vznik rotující oblačné stěny. RFD také stahuje spodní základnu mezocyklony, nutí ji nasávat vzduch ze stále se zmenšující oblasti při povrchu země. Jak vzestupný vzdušný proud zesiluje, vytváří se při povrchu země oblast nízkého tlaku vzduchu. Toto stáhne mezocyklonu dolů ve formě viditelného kondenzačního trychtýře. Jak trychtýř sestupuje, RFD také dosáhne země, začne se rozlévat směrem ven a vytvářet gust frontu, která může způsobit vážné škody ve značné vzdálenosti od samotného tornáda. Trychtýřovitý mrak obvykle začne působit škody na zemi (stane se tornádem) během několika minut poté, co RFD dosáhne země.", "section_level": 2}, {"title": "Zralé tornádo.", "content": "Zpočátku má tornádo dobrý zdroj teplého, vlhkého vzduchu, který proudí dovnitř, aby jej poháněl, a roste, dokud nedosáhne „fáze zralosti“. Ta může trvat několik minut i více než hodinu. Během této doby tornádo často způsobí největší škody, a ve vzácných případech může mít šířku i přes jednu míli. Oblast nízkého tlaku u základny tornáda je nezbytná pro trvanlivost systému. Mezitím RFD, nyní jako oblast chladných přízemních větrů, začíná tornádo obalovat a odřezávat mu příliv teplého vzduchu, který jej napájí.", "section_level": 2}, {"title": "Rozptýlení.", "content": "Ve chvíli, kdy RFD zcela zaškrtí přívod teplého vzduchu do tornáda, vír začne oslabovat. Postupně se stává stále tenčím, až připomíná provaz, následuje odpojení od země a přerušující se vír stoupá k nebi. Tato rozptylová fáze, která je koncem životního cyklu tornáda, obvykle trvá jen několik minut. Během této fáze bývá tvar tornáda silně ovlivňován větry mateřské bouře, které jej mohou vytvarovat do fantastických obrazců. I ve fázi rozptylu je tornádo stále schopno způsobit škody. Bouře se smršťuje do provazovité trubky a v důsledku zákona zachování momentu hybnosti se rychlost větrů v tento moment může zvyšovat. Ještě několik hodin po odeznění tornáda mohou padat z nebe trosky, které během své existence nasálo. Když se tornádo začne rozptylovat, obvykle zeslabuje i mateřská mezocyklona, jelikož RFD odřezává i její příliv vzduchu. V intenzivních supercelách se však mohou tornáda vyvíjet cyklicky. Když se první tornádo a jeho mateřská mezocyklona rozptýlí, příliv vzduchu do supercely se může soustředit na jiném místě blízko středu a vytvořit novou mezocyklonu a nové tornádo. Někdy dokonce stará (okludovaná) a nová mezocyklona vytvoří samostatná tornáda současně. Ačkoliv toto je široce přijímaná teorie o životním cyklu tornád, nevysvětluje některé jevy jako tornáda s mimořádně dlouhou životností či tornáda s více víry. Tyto disponují vlastními mechanismy, které se podílejí na jejich vývoji. Většina tornád však projde vývojem podle výše uvedeného scénáře. Některá měření však naznačují, že se tornáda formují zdola od země.", "section_level": 2}, {"title": "Druhy tornád.", "content": "Rozlišují se dva druhy tornád. Prvním typem je tzv. \"supercelární tornádo\", které je vázáno na výskyt supercelární bouře. Supercela je konvektivní oblačnost tvořená jedinou mohutnou bouřkovou buňkou. Silně rotuje kolem své vertikální osy a lze v ní pozorovat tzv. mezocyklónu o průměru cca 20 km. Takováto bouře patří mezi nejsmrtonosnější konvektivní bouře vůbec. Právě v souvislosti s výskytem supercel dochází ke vzniku nejničivějších tornád na americkém Středozápadě. Navíc je doprovázena intenzivními ničivými el.výboji a prudkým, vytrvalým přívalovým deštěm mnohdy doprovázeným mohutným krupobitím. Supercela v Evropě je poměrně vzácná, ale ne vyloučená. Velká supercela se na území Česka vyskytla 31. května 2001 a způsobila ničivé tornádo o poměrně velké síle F3. Na rozdíl od klasické bouřkové buňky má supercela životnost několik hodin. Druhým typem je tzv. \"nesupercelární tornádo\", jehož mateřská bouře nemá supercelární charakter. To znamená, že se jedná o bouři tvořenou více bouřkovými buňkami. Nesupercelární bouřková buňka má životnost cca 30 minut, což neznamená, že takto dlouho daná bouře trvá. Bouřkové buňky dané bouře jsou totiž v různém stádiu vývoje a nové vznikají. Tornáda vázaná na tuto bouři bývají mnohem slabší, ale není vyloučeno, že i zde se vyskytne silné tornádo. Tento druh tornáda je právě typický pro Česko, kde je výskyt supercely vzácnost.", "section_level": 1}, {"title": "Předvídání a ochrana.", "content": "Ideální ochranou před tornády by bylo, kdyby se podařilo vymyslet účinný systém varování před tornády. Zatím nic takového neexistuje. Tornádo se jen velmi obtížně předpovídá. Skutečnost že se v dané oblasti vyskytují silné bouře, ještě vůbec nemusí znamenat, že se tam vyskytne tornádo. A naopak z kolikrát malé bouře, nebo na čele studené fronty se může nečekaně vyskytnout silné tornádo. Ke vzniku tornáda přispívá mnoho faktorů, přičemž když jeden selže, tornádo jednoduše nevznikne. V zásadě platí že tornáda vznikají v nestabilních (labilních) vzdušných masách.V amerických podmínkách to znamená, že se vlhký tropický vzduch, který pochází z karibské oblasti, nad pevninou amerického středozápadu střetne s velmi suchým a chladnějším vzduchem. To jsou obecné předpoklady pro vznik tornád, ale přitom to vůbec neznamená že vznikne. S jistotou to lze říct, když stopaři bouřek (lidé sledující bouře a tornáda, obvykle terénní meteorologové, nebo různí nadšenci) zaznamenají pod základnou oblaku kumulonimbus pomalu rotující „wall cloud“ (oblačný výběžek pod základnou oblaku, tmavě fialové až černé barvy, z kterého se spouští typická nálevka). To je téměř jisté, že tornádo vznikne. K identifikaci vzniku či přítomnosti tornáda též slouží radarové snímky. Když už tornádo vznikne, a jsou poblíž osoby, co by měly v takovém případě udělat? Záleží na síle víru, ale tu nelze předem určit. Ideální je vyhledat úkryt. Na volném prostranství je to nejsložitější, ale před slabšími tornády, (F0, F1) může jako úkryt posloužit terénní nerovnost, rokle, či nějaká jáma. V zástavbě jakýkoliv pevnější přístřešek, nebo auto. V případě silnějších tornád (F2, F3) již terénní nerovnosti nejsou vhodné. Zde již hrozí velké nebezpečí ve formě projektilů z předmětů uchvácených tornádem. V tornádu létají předměty velikosti míče. V případě že se osoba nachází v zástavbě, je třeba vyhledat úkryt uprostřed pevně postavené budovy, nejlépe v jejím středu. Ideální je samozřejmě podzemní úkryt, např.sklep, nebo přímo úkryt k tomuto účelu postavený. Schovat se do auta je již velmi nebezpečné. Tornáda síly F2 bez problémů převrhnou automobil a tornáda F3 již mohou převrátit i železniční vagón, či celý vlak a bez větších potíží vyvrátí i velmi mohutné stromy. V případě ničivých tornád (F4, F5) je jediným vhodným úkrytem podzemí, pokud možno k tomu účelu postavené. V případě nouze alespoň sklep budovy (Je zde velká pravděpodobnost rozmetání budovy a tudíž odhalení sklepních prostor, zvláště v případě tornáda F5). V případě výskytu katastrofálně ničivého tornáda (F6 – \"sekundární savý vír\") se úkryt hledá velmi obtížně, jelikož tento vír je schopen vysát cokoliv takřka odkudkoliv, dokonce i z dobře zabezpečeného podzemního úkrytu. Takové tornádo je schopno vysát všechen asfaltový povrch ze silnice i s podložními vrstvami. Téměř nic tomuto víru není schopno odolat a je vtaženo do tornáda. Nejlepší ochranou před tornády je nejezdit tam, kde je pravděpodobný jejich výskyt.", "section_level": 1}, {"title": "Fujitova stupnice.", "content": "Síla tornáda je dána Fujitovou stupnicí (Fujitova-Pearsonova stupnice, F-stupnice), která dělí tornáda do šesti stupňů – F0 až F5. Šestý stupeň F5 se vyskytuje pouze ve 2 % ze všech případů výskytu tornád ve Spojených státech. Pro hodnocení tornád se používá také rozšířená Fujitova stupnice a stupnice Torro.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Tornáda mohou mít velkou škálu barev, vše závisí na prostředí, v kterém jsou utvořena. Ty, které jsou utvářeny v suchých podmínkách mohou být skoro neviditelná a dají se odhalit podle víření blízko konce trychtýře. Tornáda vznikající kondenzací vodních par ve vzduchu, která nasají malé nebo žádné nečistoty, mají většinou šedivou či bílou barvu. Když se tornádo žene přes větší vodní plochu mohou se zbarvit do bíla, ba dokonce do modra. Pomalu se pohybující trychtýře, které pohlcují velký objem trosek a nečistot, jsou většinou tmavšího zbarvení, beroucí na sebe barvu nečistot, které nasbíraly. Tornáda vznikající na velkých pláních (středozápad USA), jsou červeného zbarvení, díky načervenalé půdě a tornáda tvořená v horských zasněžených oblastech mívají bílou barvu. Světelné podmínky hrají velkou roli ve viditelnosti tornád. Tornádo, za nímž se zrovna nachází slunce, je velmi tmavé. Na druhou stranu, když se podíváme na tornádo, které je před námi a je osvětlováno sluncem, které se nachází za zády pozorovatele, tak se tornádo jeví jako šedivé nebo zářivě bílé. Při západu slunce mohou mít tornáda mnoho barev, berou na sebe odstíny žluté, oranžové a růžové. Prach, který je rozvířen větrem bouře, silný déšť, krupobití, špatné světelné podmínky, to vše jsou příčiny, které snižují viditelnost tornád. Tornáda, která se objevují v těchto podmínkách jsou především nebezpečná, jelikož pouze meteorologický radar, nebo možný hluk blížícího se tornáda, může varovat ty, kteří se nachází v jeho cestě. Většina tornád tvořící se během odpoledních hodin, jsou viditelná, jelikož jasné sluneční paprsky zdolají i ty nejtmavší mraky. Noční tornáda jsou často osvětlována častým výskytem blesků. Jsou zde pevné důkazy, včetně obrázků pořízených vozidlem DOW, že většina tornád má klidný, čistý střed s velmi nízkým tlakem, což připomíná oko tropické bouře.", "section_level": 1}, {"title": "Tornádové oblasti.", "content": "Nejvíce tornád ročně udeří ve Spojených státech amerických, v průměru jde o 1200 tornád ročně. Zhruba jedno procento z tohoto počtu tvoří ničivá tornáda stupně F4/EF4 či F5/EF5. V Severní Americe se kromě USA tornáda také v hojném počtu vyskytují na jihu Kanady. V Jižní Americe může výjimečně dojít k tornádu v severovýchodní Argentině nebo Uruguayi. K nejsilnějšímu zaznamenanému tornádu o síle F5 došlo v únoru 1973 v Argentině, při němž zemřelo více než 50 lidí. Nejsilnější tornáda v Uruguayi dosáhly stupně F4. Takřka v celé Evropě může udeřit tornádo, nejčastěji ve Velké Británii – v roce 1981 se tu vyskytlo kolem 150 tornád. Další nebezpečnou oblastí je evropská část Ruska – v roce 1984 zde během jediného dne tornáda zabila 57–400 lidí. Tornáda se vyskytují i v Česku. Tornádo v Litovli 9. června 2004 dosáhlo síly F3, ale nevyžádalo si žádné oběti. Jediná potvrzená země v Africe, kde může vzniknout silné tornádo, je Jihoafrická republika (a také Lesotho). V prosinci 1952 tu tornáda zabila asi 30 lidí. Ničivá tornáda se vyskytují v Indii, kde je potvrzeno nejméně jedno se silou F5, a Bangladéši, kde došlo k nejsmrtelnějšímu tornádu na světě. Došlo k němu v roce 1989 a zabilo kolem 1300 lidí a více než 10 000 zranilo. Tornáda se také vyskytují na východě Číny, v Jižní Koreji. V Japonsku dojde ke zhruba 20 tornádům ročně. V těchto oblastech si však většinou vyžádají minimum mrtvých. Vyskytují se také v Austrálii a na Novém Zélandu, ale žádné zde zatím nedosáhlo síly F5.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tornádo (pravděpodobně ze špan. nebo portug. \"tronada\" = bouřka, resp. \"tornar\" = točit se.) je silně rotující vír, vyskytující se pod spodní základnou konvektivních bouří, který se během své existence alespoň jednou dotkne zemského povrchu a je dostatečně silný, aby na něm mohl způsobit hmotné škody. Má podobu nálevky, chobotu, který se spouští ze základny oblaku druhu cumulonimbus. Většina tornád má rychlost větru pod 180 km/h a šířku pod 100 m, přičemž délka trasy činí maximálně několik kilometrů. Nejsilnější tornáda však mohou dosahovat rychlostí větru kolem 480 km/h, šířky přes 3 km a putovat déle než 100 km. ", "tgt_summary": "Ein Tornado (von spanisch ', zu dt. „umkehren, wenden, (sich) drehen“, aus dem Lateinischen \"tornare\", mit gleicher Wortbedeutung), auch Großtrombe, Wind- oder Wasserhose, ist ein kleinräumiger Luftwirbel in der Erdatmosphäre mit annähernd senkrechter Drehachse. Er hängt zusammen mit konvektiver Bewölkung (Cumulus und Cumulonimbus) und unterscheidet sich damit von Kleintromben (Staubteufeln). Der Wirbel erstreckt sich durchgehend vom Boden bis zur Wolkenuntergrenze, muss dabei aber nicht durchweg kondensiert sein. Diese Definition geht auf Alfred Wegener (1917) zurück und ist heute noch allgemein anerkannt. ", "id": 936166} {"src_title": "Akolyta", "tgt_title": "Akolyth", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Z řec. akolouthos, „druh na cestě“ nebo „ten, který následuje“, v širším smyslu pak ten, „kdo slouží“, lat. acoluthus. Služba akolyty má kořeny ve Starém zákoně, kde proroci Samuel a Elíša pomáhají Elímu, levitskému knězi.", "section_level": 1}, {"title": "Východní křesťanství.", "content": "V pravoslavné církvi a východních katolických církvích je akolyta přibližně totéž co ministrant. Dříve zde byla služba osob nižšího svěcení nazývaná nosič svící (během procesí a liturgických nástupů). Tato služba byla později začleněna do služby lektora. Funkce akolyty nebo nosiče svící jsou tedy vykonávány lektory, podjáhny či nevysvěcenými muži nebo chlapci, kteří se občas nazývají „akolyté“. Podjáhni nosí své obvyklé roucho, což je sticharion a orarion se sedmi kříži. Lektoři a ministranti tradičně oblékají pouze sticharion. V současnosti v mnoha severoamerických řeckokatolických církvích je z důvodu sjednocení povoleno lektorům užívat orarion. Lektoři při oblékání orarion nežehnají křížem, orarion bez sedmi křížů odlišuje lektora od podjáhna. V ruské tradici lektoři nosí jen sticharion, orarion pouze tehdy, pokud dostali od biskupa zvláštní požehnání (zvláště když lektor musí příležitostně vykonávat funkci podjáhna, nebo z jiných důvodů uznaných biskupem). Pokud není vysvěcen, musí před svatým přijímáním odložit sticharion. V rané církvi nesměl nosič svící vstupovat do sanktuária, to bylo vyhrazeno až podjáhnovi a osobám s vyšším svěcením. Nyní už mohou ministranti do sanktuária vstupovat, ale nesmějí se dotýkat obětního stolu.", "section_level": 1}, {"title": "Západní křesťanství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Anglikánská tradice.", "content": "V církvích vycházejících z anglikánských tradic (např. Episkopální církev Spojených států, Anglikánká církev apod.) jsou ministranti nazýváni akolyté a mohou být obojího pohlaví a libovolného věku (obvykle od 10 let). Akolyta pomáhá při bohoslužbě nošením kříže, rozsvěcením svící, držením evangeliáře, držením svící nebo luceren. Pomáhá také jáhnovi či knězi prostírat a sklízet oltář, nosí kadidelnici nebo loďku s kadidlem, podává obětní nádoby a vykonává další pomocné úkony. Akolyté nosí úbor, který je odlišný od kněžského roucha, i když někdy může být podobný. Může to být alba, klerika, rochetka nebo jejich kombinace. Někdy je oděv přepásán cingulem v barvě podle liturgického období. Cingulum je šňůra se střapci na koncích, uvázaná kolem pasu. Akolyté se hierarchicky řadí podle doby služby – praktikant, mladší akolyta, starší akolyta a zasloužilý akolyta.", "section_level": 2}, {"title": "Metodistické a luteránské církve.", "content": "V metodistické a luteránské tradici se akolyté účastní při bohoslužbě nošením kříže v procesí, rozsvěcením a zhášením svící, zvoněním. V těchto tradicích je rozsvěcení svící při bohoslužbě symbolem Ježíšova příchodu do bohoslužebného shromáždění. Před zhasnutím poslední svíce na oltáři akolyta od ní zapálí rozžínadlo a odnese ho do chrámové předsíně. To symbolizuje, že Ježíš Kristus je pro všechny lidi, ať jsou kdekoli, a že Kristovo světlo jde do celého světa, kde jsou věřící povoláváni ke službě. Jako v anglikánské církvi, akolyté nosí alby přepásané cingulem.", "section_level": 2}, {"title": "Římskokatolická církev.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Situace před liturgickou reformou.", "content": "Akolyta byl do liturgické reformy po druhém vatikánském koncilu čtvrtý stupeň nižšího svěcení. Mezi jeho povinnosti patřilo rozsvěcení oltářních svící, nošení svící v procesí, pomáhání podjáhnovi či jáhnovi, a služba u vody a vína při mši svaté. Akolyté nosili albu nebo superpelici. Dokud akolyta neobdržel kněžské svěcení, byl považován za součást duchovenstva a akolytát byl vyžadovaným předstupněm svěcení.", "section_level": 3}, {"title": "Současná situace.", "content": "Po reformách nižšího svěcení, které provedl papež Pavel VI. v roce 1972 byla \"služba\" akolyty zachována, ale stala se (spolu se službou lektora) jednou ze služeb udělovaných před jáhenským svěcením. Služba akolyty byla dříve omezena na svobodné muže, ale nyní je otevřena všem mužům. Akolyta může pomáhat jako mimořádný přisluhovatel s podáváním Nejsvětejší svátosti oltářní (svatého přijímání). Podává-li se pod obojí způsobou, není-li přítomen jáhen, podává přijímajícím kalich nebo ho drží, podává-li se pod obojí způsobou. Může být též pověřen vystavováním svátosti oltářní při adoraci. Na rozdíl od ministrantů může čistit bohoslužebné nádoby při mši svaté. Není-li přítomen kněz ani jáhen, může pověřený akolyta vést bohoslužbu slova.", "section_level": 3}], "src_summary": "V některých křesťanských denominacích označuje pojem akolyta osobu, která vykonává obřadní povinnosti, např. rozsvěcení oltářních svící. V jiných křesťanských církvích je tento termín používán speciálně pro kandidáty kněžství. Před reformou provedenou Pavlem VI. byl akolytát v římskokatolické církvi nejvyšším z nižších svěcení.", "tgt_summary": "Ein Akolyth (eigentl. \"Akoluth\" von gr. \"akólouthos\" „Begleiter“, „Gefolgsmann“) ist ein männlicher Laie, der von der Kirche dazu bestellt ist, in der Liturgie der katholischen Kirche einen liturgischen Dienst auszuüben. Außerdem gilt der Dienst als die höchste der niederen Weihen. ", "id": 194006} {"src_title": "Iron Butterfly", "tgt_title": "Iron Butterfly", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky a první album.", "content": "Původně skupina vznikla pod názvem The Palace Pages v roce 1966 v kalifornském San Diegu. Původní sestavu tvořili Doug Ingle (zpěv, klávesy), Jack Pinney (bicí), Greg Willis (baskytara) a Danny Weis (kytara). Brzy se k ním přidal zpěvák Darryl DeLoach, to už se však skupina jmenovala Iron Butterfly. Poté, co skupina přesídlila do Los Angeles z ní dva členové, konkrétně Willis a Pinney, odešli. Jako náhrada přišli Jerry „The Bear“ Penrod (baskytara) a Bruce Morse (bicí). Během roku 1966 se sestava stihla změnit ještě jednou; na Morseho místo přišel bubeník skupiny The Voxmen Ron Bushy. Své první album skupina nahrála v říjnu 1967 a dostalo název \"Heavy\". Jeho producenty byli Charles Greene a Brian Stone. Obsahovalo celkem devět autorských skladeb a jednu coververzi v podobě skladby „Get Out of My Life, Woman“ od Allena Toussainta. Album vyšlo v lednu 1968 u vydavatelství Atco Records, ještě předtím však ze skupiny odešli Penrod s Weisem. Ti, společně s bubeníkem Billym Mundim ze skupiny The Mothers of Invention, založili kapelu Rhinoceros. Kytary se v Iron Butterfly ujal sedmnáctiletý Erik Brann a místo po baskytaristovi získal Lee Dorman. Skupinu rovněž opustil DeLoach, jeho místo však nadále zůstalo neobsazené.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé album.", "content": "Počátkem roku 1968 skupina šla opět do studia za účelem nahrát materiál pro další album. Produkce se tentokrát ujal Jim Hilton a album nazvané \"In-A-Gadda-Da-Vida\" vyšlo dne 14. června 1968. Obsahovalo celkem šest skladeb, na první straně jich bylo pět a druhou stranu zabírala 17minutová „In-A-Gadda-Da-Vida“. Tuto skladbu později nahrála řada dalších hudebníků, mezi které například patří i thrashmetalová skupina Slayer a byla použita v několika filmech i seriálech, například v epizodě „Bart prodává duši“ seriálu \"Simpsonovi\". Právě tato skladba, zkrácená na necelé tři minuty, vyšla jako singl k albu. Singl se umístil na třicátém místě v žebříčku Billboard Hot 100 a album na čtvrté pozici v Billboard 200. Alba se prodal takový počet, že kvůli němu Ahmet Ertegün, tehdejší ředitel Atlantic Records, vymyslel termín platinová deska. Do dnešní doby se desky prodalo přes třicet miliónů nosičů a řadí se k nejprodávanějším albům hudební historie. V té době skupině Iron Butterfly dělali předskokany skupiny jako Led Zeppelin, Yes nebo kapela Freddieho Mercuryho, pozdějšího zpěváka Queen, s názvem Wreckage.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí album.", "content": "V únoru 1969 skupina vydala své třetí album nazvané \"Ball\". Jeho producenty byli Jim Hilton a Gordon Anderson. Skupina měla v srpnu 1969 hrát na festivalu Woodstock; již byla uvedena na plakátech, zkrachovalo to však až v době koncertu. Skupina čekala v New Yorku, kam pro ně měl přiletět vrtulník, ten však nepřiletěl. Neúčast na hudebním festivalu Woodstock skupinu velice poznamenala. Další rok vydali studiové album \"Metamorphosis\", na kterém hráli dva noví členové Larry „Rhino“ Reinhardt (kytara) a Mike Pinera (kytara, zpěv). Oba byli náhradou za Branna, který z kapely odešel a spolu s Darrylem DeLoachem založil soubor Flintwhistle. Skupina vydala album \"Metamorphosis\" v srpnu 1970 a nedlouho poté skupinu opustil její vůdce Doug Ingle. Skupina nadále pokračovala bez něj až do května 1971, kdy se rozpadla. Rozchod těžce nesl bubeník Ron Bushy, který se na čas přestal věnovat hudbě. Po dobu rozpadu Iron Butterfly její členové (Reinhardt a Dorman) spolu s dřívějším zpěvákem britské skupiny Deep Purple Rodem Evansem a bubeníkem Bobbym Caldwellem, který krátce zaskakoval i u Iron Butterfly, založili superskupinu Captain Beyond.", "section_level": 2}, {"title": "Reunion a poslední dvě alba.", "content": "V roce 1974 skupinu Bushy s Brannem obnovili a přijali dva nové členy, jimiž byli Philip Taylor Kramer (baskytara) a Howard Reitzes (klávesy). Tato sestava v roce 1974 nahrála a v lednu 1975 vydala album \"Scorching Beauty\". V říjnu toho roku pak vyšlo album \"Sun and Steel\", které zůstalo posledním albem skupiny Iron Butterfly. Obě alba byla vydána u společnosti MCA Records. Na druhém albu se podílel nový klávesista Bill DeMartines, který nahradil Howarda Reitzese. V létě roku 1977 skupina v sestavě Bushy, Brann, Kramer a DeMartines ukončila činnost, ale nedlouho poté vznikla nová sestava: Lee Dorman (baskytara), Larry Reinhardt (kytara) doplněni o nové členy, jimiž byli Jimi Henderson (zpěv), David Love (kytara), Larry Kiernan (klávesy) a Kevin Karamitros (bicí). Roku 1978 se sestava opět výrazně změnila: Kiernana nahradil John Leimsider a oba kytaristy Mike Pinera. Ani tato sestava nevydržela dlouho a následně se změnila na novou, ve které opět figuroval Ingle, vedle něj ještě Pinera, Reinhardt, Bushy a baskytarista Keith Ellis, který předtím působil v britské skupině Van der Graaf Generator. V prosinci 1978 však Ellis nečekaně během turné zemřel a jako náhrada přišel Dorman. Krátce poté se ke skupině vrátil Brann a skupina nadále zůstala aktivní se třemi kytaristy. Nedlouho poté však zde skupiny opět odešli Reinhardt, Brann a Bushy a jako náhrada přišel Bobby Caldwell, který dříve s Dormanem působil v Captain Beyond; dále pak kytarista Bobby Hasbrook. Ani tato sestava nevydržela dlouho a odešel Pinera a opět se vrátil Brann. S Pinerou odešel i Ingle, který byl nahrazen Johnem Leimsiderem. Později se v kapele vystřídala řada dalších hudebníků a starší členové se vraceli a odcházeli. V prosinci roku 1985 zemřel nový baskytarista Kurtis Teal, po jehož smrti skupina přerušila na dva roky svou činnost.", "section_level": 2}, {"title": "Obnovení činnosti.", "content": "Činnost skupiny po dlouholeté odmlce obnovili v roce 1987 Pinera s Bushym doplněni o nové hudebníky (sestava se několikrát vystřídala) a nakonec odešel i Pinera. Toho roku svou verzi skupiny sestavil i Erik Brann, vedle něj v ní hráli ještě Jim Von Buelow a Sal Rodriguez; ani tato sestava však dlouho nevydržela. Ještě v roce 1987 se dala dohromady klasická sestava skupiny: Doug Ingle, Erik Brann, Lee Dorman a Ron Bushy. Roku 1988 Bushy s Inglem odešli a vrátil se Larry Reinhardt a během následujících let se sestava ještě nesčetněkrát proměnila. V devadesátých letech skupina napsala několik nových písní (například „Silent Screaming“ a „Whispers in the Wind“) a plánovala vydat i nové studiové album; k tomu však už nikdy nedošlo. Dne 3. října 2002 zemřel bývalý zpěvák Darryl DeLoach na rakovinu jater ve věku šestapadesáti let. Dne 25. července 2003 zemřel na srdeční selhání Erik Brann ve věku dvaapadesáti let. V lednu 2012 zemřel bývalý kytarista Larry Reinhardt ve věku třiašedesáti let. Baskytarista a dlouholetý vůdce skupiny Lee Dorman zemřel v prosinci téhož roku ve věku sedmdesáti let. Po jeho smrti skupina přestala být aktivní. V říjnu 2011 skupina vydala nové koncertní album nahrané v dubnu 1968 v newyorském klubu Fillmore East. Název je složen z názvu klubu a z roku nahrání alba, \"Fillmore East 1968\". Koncem roku 2014 byla skupina obnovena v sestavě Mike Pinera (zpěv, kytara), Ron Bushy (bicí) a syn zakladatele Doug Ingle, Jr. (varhany). Skupina oznámila, že pracuje na novém albu. Později se sestava několikrát změnila a nakonec s ní ani jedez z jmenovaných nevystupoval. Z dřívějších členů se vrátil například kytarista Eric Barnett, baskytarista Dave Meros a bubeník Ray Weston.", "section_level": 2}, {"title": "Členové.", "content": "Žádný z členů skupiny v ní nepůsobil po celou dobu její existence. Jediným členem, který hrál na všech šesti studiových albech skupiny, byl bubeník Ron Bushy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Iron Butterfly byla americká rocková hudební skupina, založená v roce 1966 v San Diegu v Kalifornii. Nejznámějším albem skupiny byla její druhá deska \"In-A-Gadda-Da-Vida\" z roku 1968, která obsahovala i její největší hit: sedmnáctiminutovou skladbu „In-A-Gadda-Da-Vida“. Alba samotného se prodalo přes třicet milionů kusů a řadí se k nejprodávanějším albům vůbec. Rovněž šlo o vůbec první album, kterého se prodalo více než jeden milion kusů a bylo tak oceněno titulem platinová deska. Skupina je spolu s kapelami Blue Cheer a Steppenwolf označována za jednu z prvních heavymetalových skupin. První období existence skončilo v roce 1971, později byla však několikrát obnovena s různými hudebníky, ale na původní úspěch již nikdy nenavázala.", "tgt_summary": "Iron Butterfly (englisch für „Eiserner Schmetterling“) ist eine US-amerikanische Rockband, die 1966 in San Diego gegründet wurde und 1968 mit ihrem Album \"In-A-Gadda-Da-Vida\" und dem gleichnamigen Titelstück Weltruhm erlangte.", "id": 94613} {"src_title": "Bing Crosby", "tgt_title": "Bing Crosby", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Bing Crosby začínal tak jako mnoho jiných bílých jazzových muzikantů své doby, kteří ve 20. letech 20. století pro sebe objevili jazz. Studoval práva a hrál na bicí a zpíval. Nejprve se svým přítelem Alem Rinkerem vytvořili zpívající duo, a vypravili se společně do Los Angeles. V roce 1926 je zde angažoval Paul Whiteman. Později se k nim připojil třetí zpěvák Harry Baris, vytvořili jazzové trio s názvem \"Rhythm Boys\". Jednalo se tehdy prakticky o jednu z prvních vokálních jazzových skupin, která se podílela na řadě tehdejších Whitemanových nahrávek. Bing zde zpíval nejen v triu, ale i sólově. V roce 1927 natočil Bing Crosby a Whitemanovým orchestrem svou první gramofonovou desku a brzy měl na svém kontě několik sólových nahrávek. Mimo jiné zde také vystupoval tehdejší Bingův kamarád, legendární trumpetista Bix Beiderbecke. V roce 1930 poprvé vystupovali s Paulem Whitemanem ve filmu \"Král jazzu\". V roce 1930 se ale jejich profesní cesty rozešly. Bing se vydal na dráhu sólového zpěváka a posléze i filmového herce. Jako sólový zpěvák jezdil po celých Spojených státech s orchestrem bratří Dorseyových. Natočil několik gramofonových desek pro firmu Columbia, mezi nimi svůj první velký hit \"I Surrender Dear\" (Drahá, já se vzdávám), který mu pomohl získat exkluzivní smlouvu s vlivnou rozhlasovou stanicí CBS. Od roku 1931 už měl v rozhlase svůj vlastní pravidelný pořad. Měl krásný jemný, hebce sametový hlas v barytonovém rozsahu, který si každou melodii jen jakoby lehce pobrukoval, hlas doplněný vynikajícím frázováním s dokonalou pěveckou technikou při zpěvu do mikrofonu. Technicky vycházel z přirozené dikce. Svým mužným hebce melodickým hlasem dokázal vykouzlit dokonalou iluzi intimního sdělení právě tady a právě teď jen a jen pro vás - v tomto ohledu byl velmi výjimečný a vlastně i neopakovatelný. Do bouřlivé éry amerického swingu se vpravil lehce a snadno. Kromě toho natáčel další a další gramofonové desky i filmy, pravidelně vystupoval též v americkém rozhlasu. Svým pěveckým stylem velmi ovlivnil celou řadu svých pozdějších následovníků doslova po celém světě, z amerických zpěváků se jednalo především o jeho pěveckého i hereckého kolegu, zpěváka a filmového herce Franka Sinatru. Zpíval déle než padesát let a jeho hlas jakoby s ním vůbec nestárl. Za svůj život si zazpíval i několik úspěšných duetů, mimo jiné též se zpěvačkou Conií Boswellovou z dívčího tria \"The Boswell Sisters\" nebo i s Louisem Armstrongem. K jeho nejznámějším písním patří \"White Christmas\" (Bílé vánoce) z filmu \"Holiday Inn\" z roku 1942. Za svou více než padesátiletou pěveckou kariéru prodal v Americe více než 300 miliónů gramofonových desek, z toho celkem 21 zlatých a 6 platinových. Na desky natočil přes tři tisíce písní. Byl nejen interpret, ale také složil hudbu k řadě známých skladeb. Od roku 1933 natočil asi šedesát filmů. Nejúspěšnějším je film \"Farář u sv. Dominika\" z roku 1944, který Crosbymu přinesl Oscara za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli. V roce 1930 se oženil s herečkou a zpěvačkou Dixie Lee, se kterou měl čtyři syny. Po její smrti se oženil herečkou Kathryn Grantovou a jejich manželství trvalo až do Crosbyho smrti na dovolené v Madridu. Spolu měli tři děti. Zemřel nečekaně v roce 1977, bezprostředně po vyhraném golfovém zápase ve španělském Madridu u 18. jamky tamního golfového hřiště, jen několik týdnů po svém posledním úspěšném turné do Velké Británie, kde také stihl natočit i svoji poslední gramofonovou LP desku (později vyšla také v někdejším Československu u firmy Supraphon).", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Záznamová technika.", "content": "Magnetický záznam televizního signálu má reálné počátky v časných létech padesátých a je spojen se jménem slavného hudebníka a herce jménem Bing Crosby. Jeho firma, Bing Crosby Enterprises (BCE), poprvé v historii předvedla záznam televizního signálu na magnetický pás 11 listopadu 1951 v Los Angeles. Zařízení vyvíjeli John T. Mullin a Wayne R. Johnson od roku 1950. Jednalo se o podélný záznam amplitudově modulovaného televizního signálu na standardní čtvrtpalcový pásek, který svištěl rychlostí 9,1 metru za vteřinu patřičně upraveným zvukovým magnetofonem firmy Ampex typ 200 - a byla to vskutku divoká jízda. Že již zde v pozadí prvých pokusů stála firma Ampex, přitom vůbec nebyla náhoda. Zařízení produkovalo obraz, který byl popisován jako neostrý a nezřetelný - prvý krok však byl učiněn a mezník technického vývoje překročen bez škobrtnutí. Nicméně právě toto prvé vykročení vyústilo do slepé cesty; podélný magnetický záznam obrazu se ukázal být pro praktické použití bezperspektivním.", "section_level": 2}, {"title": "Tvrdohlaví Angličané.", "content": "Tu bezperspektivnost podélného záznamu televizního signálu si provozně vyzkoušeli Angličané. Od roku 1952 do roku 1958 provozovali v BBC několik strojů systému VERA (Vision Electronic Recording Apparatus), kdy kmitočtově rozdělené pásmo bylo nahráváno souběžně do třech podélných stop na půlpalcový pásek, to vše při posuvné rychlosti 5 metrů za vteřinu. Pro tehdejší nenáročnou britskou černobílou normu se 405 řádky byly výsledky celkem uspokojivé, ovšem na obrovskou cívku (4500 metrů pásku) se vešlo jen 15 minut záznamu. Víc se touto cestou dokázat nepodařilo.", "section_level": 3}, {"title": "Válečná kořist majora Mullina.", "content": "Úplný začátek reálně použitelného magnetického záznamu zvuku i obrazu se vynořil z divého běsnění Druhé světové války, kdy chytré hlavy i celé výzkumné týmy chrlily proudy jedinečných vynálezů i neuvěřitelných technických vymožeností snad ve všech myslitelných oborech za jediným účelem; vyhrát válku. Nikoliv slavně a statečně padnout za vlast, ale umožnit těm bastardům odnaproti, aby tak mohli učinit oni. Úspěšnější v tomto snažení, jak známo, byli nakonec Spojenci. A v této hře, jak je též známo, vítěz bere vše. Koncem války byl výše zmíněný John Thomas Mullin, tehdy v hodnosti majora, pověřen výzkumem a vytěžením německých výdobytků na poli radiotechniky a elektroniky obecně. A k vytěžení toho bylo v poraženém Německu fakt hodně... V kupodivu válečným běsněním jen málo dotčené rozhlasové stanici v Bad Nauheim (poblíž Frankfurtu a. M.) Mullin objevil podivuhodné zařízení firmy AEG, zvané magnetofon. Přístroj, využívající tehdejší horkou novinku - totiž \"vysokofrekvenční předmagnetisaci\". Něco, co rozhlasoví technici objevili čirou náhodou, když se jim jednou během záznamu vysokofrekvenčně rozkmital záznmový zesilovač, a co pak němečtí vědci a inženýři (speciálně Hans Joachim von Braunmühl a Dr. Walter Weber), s příslovečnou německou důkladností teoreticky rozpracovali a prakticky dovedli k dokonalosti. Mullin tak nalezl učiněný technický zázrak. Přístroj, který poskytoval kvalitu záznamu i reprodukce nesrovnatelnou s čímkoliv, co do té doby bylo používáno. Kvalita záznamu, která se dnes označuje zkratkou HIFI. Major Mullin promptně zabavil dva z oněch magnetofonů, včetně nějakých 50 pásků firmy BASF typu L o šířce 6,5mm, nahraných i čistých, a to vše předvedl 16. května v Institute of Radio Engineers v San Francisku.", "section_level": 3}, {"title": "Ampex.", "content": "Mullinova kořist a kvalita záznamu těchto německých magnetofonů překvapila, či spíše ohromila, všechny zúčastněné. Mezi nimi nemohl chybět už zmíněný Bing Crosby - a dalším byl ruský emigrant a vynálezce, Alexander Matvějevič Ponjatov. Ten v Americe, už jako Alexander Matthew Poniatoff, založil v roce 1944 miniaturní firmu Ampex (akronym jeho jména) a uvedl se, mimo jiné, i jedinečnou výrobou precisních miniaturních motorků a tachogenerátorů pro bouřlivě se rozvíjející leteckou radarovou techniku. Firma Ampex, čítající v té době plných šest lidí, promptně dodala Crosbymu dvojici prototypů své verze magnetofonu typu Ampex 200, velký Bing Ampexu promptně nasypal potřebnou sumu dolarů - a nová éra záznamové techniky mohla odstartovat. Poniatovovým lidem bylo jasné, že cesta podélného záznamu, tedy magnetofonového pásku ďábelskou rychlostí svištícího kolem pevné hlavy, je pro záznam televizního signálu zcela bezperspektivní. Cestou ze slepé uličky měl být široký, poměrně pomalu se posouvající pásek, přes který by v \"příčném směru\" vysokou rychlostí přejížděly úzké záznamové/snímací hlavičky. Potřebná rychlost záznamu je takto dosažena, aniž si to musí samotný pásek svištět, a záznam se rozpadne do řady úzkých proužků, do kterých se pak rotující snímací hlavička opět musí přesně trefit. Nakonec ty hlavičky byly čtyři. Když jedna pásek opouštěla, to už ta následující na opačné straně na pásek najela. A že ty hlavičky byly čtyři, a ve své činosti se střídaly, začali tomu zázračnému cirkusu říkat \"quadruplex\". Tým ve složení Charles Ginsburg, Alex Maxey, Fred Pfost, Shelby Henderson, Charlie Anderson a Ray Dolby se pustil do práce, a už v roce 1952 byl na světě funkční zkušební vzorek televizního záznamového zařízení s rotačními hlavami. Po úspěšném vyřešení velkého množství technických problémů bylo zařízení dotaženo do podoby prvého, profesionálně použitelného zařízení Ampex VR-1000 a byl tak dán i základ celosvětově přijatému zavedenému formátu záznamu, nazvaného \"quadruplex\". Úspěch firmy Ampex byl fenomenální. Celkově zdokonalený stroj typu Ampex VR-2000 (spolu s konkurenčním strojem RCA TR-70 C) se stal od roku 1964 standardem pro televizní studia po celém světě - a Ampex se stal od roku 1967 standardem i pro Československou Televisi. Při tom všem nelze opomenout, že počátcích tohoto velkého úspěchu pak stál i všestranný technický nadšenec, Bing Crosby.", "section_level": 3}, {"title": "Práce pro televizi a rozhlas.", "content": "Bing Crosby moderoval od 30. let až do 50. let také v rozhlase, od 1964 do roku 1965 také svoji vlastní televizní \"show\" vysílanou v sítích amerických kabelových televizí. Kromě toho také namluvil komentáře k některým krátkým televizním filmům.", "section_level": 2}, {"title": "Diskografie.", "content": "Za svůj život obdržel celkem 21 zlatých a 6 platinových gramodesek podle klasifikace americké organizace RIAA.", "section_level": 1}], "src_summary": "Harry Lillis „Bing“ Crosby (*3. května 1903, Tacoma, Washington, USA – 14. října 1977, Madrid, Španělsko na golfovém hřišti) byl patrně jeden z nejpopulárnějších amerických zpěváků a herců všech dob. Je považován za jednoho ze zakladatelů moderní americké populární hudby. Jednalo se o jednu z prvních multimediálních hvězd, nositele ceny Oscar i Grammy. Byl to člověk, jenž za svůj život pouze v Americe prodal více než 300 miliónů gramofonových desek.", "tgt_summary": "Harry Lillis „Bing“ Crosby (* 3. Mai 1903 in Tacoma, Washington; † 14. Oktober 1977 in Madrid) war ein US-amerikanischer Sänger und Schauspieler. Mit seiner Bassbariton-Stimme gilt Crosby als einer der erfolgreichsten US-Sänger des 20. Jahrhunderts. Bing Crosby hat bis heute weltweit über eine Milliarde Schallplatten verkauft, mehr als jeder andere Künstler in der Geschichte. Mit über 50 Millionen verkauften Exemplaren ist \"White Christmas\" von Bing Crosby der meistverkaufte Song aller Zeiten. Als Filmschauspieler war er seit den 1930er-Jahren regelmäßig tätig. Bekannt und beliebt wurde er vor allem mit den \"\"Road to\"-\"Komödienfilmen mit Bob Hope, durch die Crosby und Hope in den 1940er- und 1950er-Jahren eines der beliebtesten Komikerduos der USA wurden. 1945 gewann er den Oscar als bester Hauptdarsteller für seine Darstellung eines Pfarrers in \"Der Weg zum Glück\".", "id": 1341201} {"src_title": "Albert II. Monacký", "tgt_title": "Albert II. (Monaco)", "src_document": [{"title": "Soukromý život.", "content": "Od 2. července 2011 se jeho manželkou a tím i monackou kněžnou stala bývalá jihoafrická plavkyně Charlene Wittstocková (* 1978), s kterou byl zasnouben od 23. června 2010. Pár se již účastnil zahajovacího ceremoniálu Zimních olympijských her 2006 v Turíně, poté společně navštívili další olympijské hry a v červnu 2010 svatbu švédské korunní princezny Viktorie. Občanský sňatek se konal 1. července a církevní 2. července 2011. 10. prosince 2014 se páru narodila dvojčata Jacques a Gabriella, která se v tomto pořadí stala následníky knížete Alberta. Má dva nemanželské potomky. 31. května 2006 po testech DNA oficiálně přijal otcovství dcery Jazminy Grace Grimaldiové narozené 4. května 1992 v kalifornském Palm Springs. Její matkou je Američanka a realitní makléřka Tamara Rotolová (* 1961). 6. července 2005 pak přijal otcovství syna Alexandra Costy, narozeného 24. srpna 2003 v Paříži. Jeho matkou je bývalá tožská letuška Nicole Costová (* 1971). Na nemanželského syna se podle monacké ústavy nevztahuje nárok na primogenituru a nástupnictví. Dne 19. března 2020 bylo zjištěno, že jeho testy na koronavirus jsou pozitivní.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Už jeho dědeček z matčiny strany John Brendan Kelly byl americký veslař a trojnásobný olympijský vítěz. On sám je velmi sportovně aktivní. V letech 1988, 1992, 1994, 1998 a 2002 se zúčastnil zimních olympijských her v jízdě na bobech a v letech 1985 a 1986 se účastnil rallye Paříž-Dakar. Dále je od roku 1985 členem Mezinárodního olympijského výboru, od roku 1983 předsedou \"Monacké federace plavání\", od r. 1984 \"Monackého Yacht klubu\" a \"Monacké atletické federace\", od roku 1994 \"Monackého olympijského výboru\" a od roku 1999 \"Monacké federace moderního pětiboje\". Dne 16. dubna 2006 pokořil jako první úřadující hlava státu severní pól. Tato expedice měla veřejnost upozornit na problém globálního oteplování. Není bez zajímavosti, že o století dříve se jeho prapradědeček Albert I. o stejný čin pokoušel bez úspěchu. Dne 27. června 2006 založil svoji vlastní nadaci: \"Nadaci Alberta II. Monackého\", zaměřenou na ochranu přírody a trvale udržitelný rozvoj. Klimatické změny, biodiverzita a voda jsou tři hlavní obory zájmu této nadace. První konkrétnější projekty by se měly rýsovat na začátku roku 2007. V lednu 2009 dobyl jižní pól a stal se tak první hlavou státu, která stanula na obou pólech planety.", "section_level": 1}], "src_summary": "Albert II. Monacký (celým jménem: Albert Alexandre Louis Pierre Grimaldi; * 14. března 1958, Monaco-Ville, Monako), je kníže monacký od roku 2005. Pochází z dynastie Polignac-Grimaldi. ", "tgt_summary": "Albert Alexandre Louis Pierre Rainier Grimaldi (* 14. März 1958 in Monaco) ist seit dem Tod seines Vaters Rainier III. am 6. April 2005 der regierende Fürst von Monaco und Oberhaupt der Familie Grimaldi.", "id": 1346366} {"src_title": "Autotransformátor", "tgt_title": "Spartransformator", "src_document": [{"title": "Základní údaje.", "content": "Název autotransformátor je v češtině i v angličtině odvozen od autoindukce (vlastní indukce v jediné cívce). Z mechanického hlediska jde o cívku na železném jádře s odbočkami pro primární a pro sekundární napětí. Společnou částí vinutí prochází jen rozdíl primárního a sekundárního proudu ( I - I). Výhodou autotransformátoru proti transformátoru je, že při stejném výkonu má menší hmotnost železného jádra a menší hmotnost vinutí (mědi). Průřez jádra se volí jen podle výkonu průchozího (rozdílového), nikoli podle výkonu odebíraného. Nevýhodou autotransformátoru je, že nezajišťuje galvanické oddělení primárního a sekundárního obvodu (obě vinutí jsou spojena), což však u výslovně síťových spotřebičů většinou nevadí. Regulační autotransformátor (též variak) umožňuje plynulé nastavení sekundárního napětí (někdy nastavován elektrickým pohonem). Obvykle se k tomu používá prstencové železné jádro (toroid), takže odbočka sekundárního vinutí může být realizována pomocí pohyblivého otočného jezdce (sběrače), obvykle vyrobeného z grafitu. Poloha jezdce určuje velikost sekundárního napětí (obdoba jezdce u drátových potenciometrů). V principu se autotransformátor chová jako indukční dělič napětí. Společná část vinutí je zatížená (zapojená paralelně k zátěži) a rozdílová část vinutí je zapojená sériově.", "section_level": 1}, {"title": "Výpočty pro autotransformátor.", "content": "Průchozí výkon: formula_1 kde P je průchozí výkon, U je sekundární napětí, I je proud odbočky („sekundární“ proud), U je primární napětí a I je primární proud. Primární proud: formula_2 Sekundární proud: formula_3 Proud procházející společným vinutím: formula_4 Proud rozdílové části vinutí formula_5 formula_6 Napětí rozdílového vinutí: formula_7 Transformátorem přenášený výkon (též vnitřní nebo typový výkon): formula_8 kde P je příkon. Pro autotransformátor můžeme volit větší proudovou hustotu ve vinutí, např. J = 3 až 3,2 A/mm. Průměr vodiče společné části: formula_9 Průměr vodiče primární (rozdílové) části: formula_10", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Autotransformátory často najdeme jako regulovatelné zdroje střídavého napětí v elektrických laboratořích. Používá se také v trakčních kolejových vozidlech (elektrické lokomotivy), kde je hlavní výhodou menší hmotnost autotransformátoru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Autotransformátor je v elektrotechnice typ transformátoru, u kterého je pro primární i sekundární vinutí používána společná cívka – vinutí. Proto sekundární vinutí v podstatě odpadá a zůstává zde pouze jediné vinutí s odbočkami. Autotransformátory často najdeme v elektrických laboratořích, kde odpadá nevýhoda absence galvanického oddělení primárního a sekundárního obvodu a kde se používají jako regulovatelné zdroje střídavého napětí. Používá se také v dopravě při pohonu trakčních kolejových vozidel (elektrických lokomotiv), kde je hlavní výhodou menší hmotnost tohoto typu transformátoru.", "tgt_summary": "Ein Spartransformator (kurz Spartrafo, auch Autotransformator) besteht im Gegensatz zu anderen Transformatoren aus nur \"einer\" Spule, die zur Entnahme der Ausgangsspannung(en) eine oder mehrere Anzapfungen hat. Primär- und Sekundärseite sind damit in einer einzigen Spule vereint.", "id": 2482097} {"src_title": "Vídeňská univerzita", "tgt_title": "Universität Wien", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Univerzitu založil vévoda Rudolf IV. Habsburský 12. března 1365 podle vzoru pařížské Sorbonny, papež však měl námitky proti teologické fakultě a schválil ji až roku 1384. Měla spíše hierarchickou strukturu: magistři a doktoři tvořili čtyři fakulty a volili si své funkcionáře. Studenti i ostatní členové univerzity byli rozděleni do čtyř akademických „národů“ a jimi volený senát volil rektora. Ten předsedal jednak konsistoriu se zástupci národů a děkany fakult, jednak shromáždění všech učitelů. Univerzita rychle rostla a stala se největší univerzitou v celé Římské říši, v polovině 15. století měla přes 6 000 studentů. Jakožto papežská instituce ztratila na významu reformací a byla postižena i tureckým obléháním města 1529; v nejhorším roce se zapsalo pouze 30 studentů. Král Ferdinand I. Habsburský proto roku 1551 uvedl na univerzitu jezuity, kteří od roku 1623 převzali vyučování na teologické a filosofické fakultě. V polovině 18. století ji Marie Terezie postátnila a Josef II. ji otevřel i nekatolíkům a nařídil vyučování v němčině. Před rokem 1848 byla filosofická fakulta (dříve jen přípravná) postavena na roveň třem ostatním a v reformách hraběte Thuna dostala opět akademické svobody. V letech 1877–1884 byla postavena hlavní budova na \"Ringstrasse\" podle plánů Heinricha Ferstela a roku 1897 přijala ke studiu filosofie první ženy. Ostatní fakulty postupně následovaly: lékařská 1900, právnická 1919, protestantská teologická 1923 a katolická 1946. Roku 1907 se habilitovala první docentka, romanistka Elise Richter. Ve 30. letech 20. století otřásaly univerzitou výstřelky nacionalistických a antisemitských studentů a roku 1936 zastřelil profesora Moritze Schlicka na schodech v budově bývalý student. Roku 1938 univerzitu ovládli nacisté a mnoho profesorů ji muselo opustit. V dubnu 1945 získal mladý katolický judaista Kurt Schubert svolení sovětské okupační správy povolení ke znovuotevření univerzity, prvním rektorem byl zvolen právník Ludwig Adamovich. Reformou roku 1975 získali studenti značná práva, která však další reformy v letech 1993 a 2002 opět omezily. Po 250 letech v režimu státní univerzity však opět získala plnou právní samostatnost, rozhodovací pravomoc se soustředila do rukou profesorů a na univerzitě bylo zavedeno školné (roku 2013 činilo 390 EUR za semestr). Počet fakult a součástí vzrostl na 18 a celá lékařská fakulta se oddělila jako samostatná univerzita.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Univerzita je vedle hlavní budovy na \"Ringstrasse\", v blízkosti vídeňské radnice, rozmístěna na 60 dalších místech, větší komplexy jsou v blízkém okolí (\"Neues Institutsgebäude\", posluchárny v \"Althansstrasse\", \"Juridicum\" aj.) Univerzitě patří i botanická zahrada, astronomická observatoř, sportovní centrum a řada výzkumných pracovišť, některá i mimo Vídeň. Univerzita nabízí 187 studijních programů v širokém spektru oborů. Z toho je 55 bakalářských, 116 magisterských (12 v angličtině), 4 diplomové a 12 doktorských. V roce 2012/13 udělila téměř 11 tisíc bakalářských diplomů, 1100 magisterských a 585 doktorských.", "section_level": 1}, {"title": "Významné osobnosti.", "content": "S Vídeňskou univerzitou je spojeno 15 nositelů Nobelových cen: Robert Bárány, Richard Adolf Zsigmondy, Julius Wagner-Jauregg, Hans Fischer, Karl Landsteiner, Erwin Schrödinger, Victor Franz Hess, Richard Kuhn, Otto Loewi, Max Perutz, Konrad Lorenz, Karl von Frisch, Friedrich Hayek, Elias Canetti a Elfriede Jelinek. Univerzita byla také kolébkou Rakouské školy v ekonomii. Z jejích zakladatelů zde studovali a později také učili Carl Menger, Eugen von Böhm-Bawerk, Friedrich von Wieser, Josef Alois Schumpeter, Ludwig von Mises a Friedrich Hayek. Mezi významnými učiteli byli dále: Theodor W. Adorno, Theodor Billroth, Ludwig Boltzmann, Franz Brentano, Anton Bruckner, Rudolf Carnap, Viktor Frankl, Sigmund Freud, Eduard Hanslick, Hans Kelsen, Adam František Kollár, Johann Josef Loschmidt, Franc Miklošič, Oskar Morgenstern, Otto Neurath, papež Pius II., Karel Rokytanský, August Schleicher, Moritz Schlick, Joseph von Sonnenfels nebo Jožef Stefan.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vídeňská univerzita byla založena roku 1365 a je tak nejstarší univerzitou v dnes německy mluvících zemích. Je také největší vzdělávací a výzkumnou institucí v Rakousku a jednou z největších univerzit v Evropě.", "tgt_summary": "Die Universität Wien () ist mit rund 90.000 Studenten und circa 9.800 Angestellten die größte Hochschule in Österreich sowie im deutschsprachigen Raum und eine der größten in Europa. 1365 in Wien gegründet, ist sie die älteste Universität im heutigen deutschen Sprachraum und die drittälteste in Mitteleuropa nach der früher deutschsprachigen Karls-Universität Prag und der Jagiellonen-Universität in Krakau. Ihr Angebot umfasst derzeit 178 Studien. Sie gilt als führende Universität in Österreich und genießt international hohes Ansehen. ", "id": 930789} {"src_title": "Madeira (víno)", "tgt_title": "Madeira (Wein)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Počátek produkce madeiry spadá zřejmě do 17. století. Výrobní postup byl objeven náhodou – traduje se, že mořeplavci při cestě z Evropy doplňovali na ostrově Madeira také víno, které při průjezdu rovníkovými oblastmi bylo zahříváno až na 45 stupňů Celsia. Tím získalo po následném zchlazení unikátní chuťové vlastnosti. Po objevení Ameriky získala Madeira na významu jako zásobovací stanice, ležící na nejpříznivější námořní cestě přes Atlantik. Anglické lodě směly doplňovat zásoby jen tady. Brzy se přišlo na to, že víno z Madeiry se v tropickém podnebí překvapivě zlepšilo. Britští obchodníci, kteří se zmocnili obchodu s vínem, posílali odtamtud od roku 1750 sudy do východní Indie a zpět, samozřejmě až po dolihování brandy. Posledních osm firem z někdejších sedmdesáti pomáhá dnes tropickému efektu za pomoci technologií. V estufas, topením zahřátých tancích, udržují vína na teplotě 45 °C po dobu tří, či lépe pěti měsíců. Vedle toho existují dvě elegantnější metody. U luxusní verze estufa se víno naplní do pipes, typických šestisetlitrových sudů, a nechá se zrát ve velké místnosti vytápěné parovodem. Při druhé metodě se tyto sudy pipes skladují v Canterio, tedy na půdě, a jsou tam vystaveny extrémním výkyvům teploty. Nejlepší vína mají zajištěnu dobu zrání v sudech v délce dvou, tří nebo více desetiletí. Jen tato vína, s vyznačeným ročníkem, jsou plněna do lahví, mnohdy pouze v omezeném množství.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Vinice na ostrově Madeira jsou téměř výlučně malého rozsahu, nacházejí se na terasovitých políčkách v nadmořské výšce od 0 do 900 m n. m. Vzhledem k vysoké propustnosti půdy je nutné je dodatečně zavlažovat ze systému levád navzdory vysoké vzdušné vlhkosti. Velcí výrobci vína obvykle vykupují vinné hrozny od menších pěstitelů.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Ohřátí ve speciálních „pecích“ estufas, jež následuje po procesu kvašení, je také dnes základním technologickým postupem – estufagem, používaným při výrobě tohoto vína. Sušší vína jsou dolihována před estufagem, sladší po něm. Asi 18 měsíců po schlazení vstupuje víno do systému scelování solera, používaného také např. u vín typu sherry. Obvyklé je dlouholeté zrání v dubových sudech. Víno madeira je dodáváno na trh nejméně tříleté, obvykle však významně starší. Složitý proces scelování přináší vína, kde věk je určován spíše výpočtem.", "section_level": 1}, {"title": "Skladování.", "content": "Díky dolihování a procesu estufagem se dá madeira skladovat prakticky neomezeně dlouhou, a to i v láhvi, která již byla otevřena. Lahve se archivují ve svislé poloze, korek nemusí být smáčen.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy madeiry.", "content": "Vyráběné druhy madeiry jsou určeny pěstovanou odrůdou a nadmořskou výškou (0-900 m n. m.).", "section_level": 1}, {"title": "Odrůdy révy pěstované na Madeiře.", "content": "Bastardo, Bual, Malmsey, Sercial, Terrantez, Tinta negra mole, Verdelho", "section_level": 1}, {"title": "Ostatní vína z ostrova Madeira.", "content": "Od roku 2002 byl v rámci Portugalska ustaven také vinná oblast Madeira VQPRD. V tomto zákonném rámci je dnes několika výrobci z Madeiry produkováno i víno tradičního typu. Mezi ně patří:", "section_level": 1}, {"title": "Citace.", "content": "Stevenson, T. Světová encyklopedie vín. Balios, Praha, 1999. https://web.archive.org/web/20181018163937/http://www.madeirawineguide.com/ http://www.madeirawinecompany.com/ https://web.archive.org/web/20080827020348/http://www.blandys.com/blandy_history.html", "section_level": 1}], "src_summary": "Víno madeira patří mezi exotická dezertní vína a je unikátní nejen chutí a geografickým původem z ostrova Madeira, ale i způsobem výroby.", "tgt_summary": "Madeira ist eine geschützte Herkunftsbezeichnung (DOP) für den Likörwein von der zu Portugal zählenden Insel Madeira. Es handelt sich hierbei um einen aufgespriteten, d. h. mit Branntwein angereicherten Wein. Der Alkoholgehalt liegt je nach Sorte zwischen 17 und 22 %Vol. Madeira ist ein teiloxidierter Wein. Andere, unerwünscht oxidierte Weine werden deshalb häufig als „madeirisiert“ bezeichnet.", "id": 582210} {"src_title": "Intersubjektivita", "tgt_title": "Intersubjektivität", "src_document": [{"title": "Fenomenologie.", "content": "Ve fenomenologii Edmunda Husserla intersubjektivita ustavuje schopnost vnímat druhý subjekt jako subjekt (tzn. nikoli objekt), tedy vnímat ho jako celek tělesna a duševna. Člověk, na základě vnímání sebe sama jako subjektu, může v okolním světě nalézat jiné subjekty a jako subjekty je rozpoznávat. Fenomenologie, která se zabývá postižením „podmínek a předpokladů zkušenosti“, popisuje, jak nejobecněji jsou utvářeny možnosti člověka ve světě; na úrovni subjektu se konstituuje sféra primordiální (prvotní), která je ale nestálá, nemůže fungovat sama o sobě: „...pro Husserla horizont primordiality není jenom nutně konečným a omezeným horizontem, ale stejně nezbytně i horizontem otevřeným, zákonitě implikujícím možnost a nutnost transcendence, a to především transcendence směrem k druhému já.“ Tak se konstituuje sféra intersubjektivní. A vzhledem k možnosti zakusit prostřednictvím intersubjektivity společnou zkušenost je pak možno mluvit o objektivním světě. Tato společná zkušenost je zárukou toho, že všechny subjekty se pohybují v jednom společném (tedy objektivním) světě. Intersubjektivita je zárukou objektivity.", "section_level": 1}, {"title": "Triangulace.", "content": "Na co jiný subjekt reaguje určíme jedině podle toho, že jeho reakce, které považujeme za podobné, se vyskytují v přítomnosti stimulů, které rovněž považujeme za podobné – musí tedy být přítomna také naše reakce na stimul. Reagují-li tedy dvě bytosti (dva subjekty) podobně v přítomnosti téhož stimulu, lze tento stimul určit – tato interakce se nazývá triangulace, protože vytváří myšlený trojúhelník, jehož vrcholy jsou dva subjekty a jeden stimul. Podstatnou složkou triangulace je, že subjekty jsou si této interakce vědomy. Jedině tak ji mohou využít v komunikaci, tedy ustavování sdílených obsahů. Aby mohl být jazyk nějakým specifickým jazykem, musí existovat v interakci alespoň dvou mluvčích. Na základě takových interakcí – vědomých reakcí na tytéž stimuly – se vytváří mezi mluvčími pojem intersubjektivní pravdy nebo sdíleného intersubjektivního světa.", "section_level": 2}, {"title": "Donald Davidson.", "content": "Lingvistickému úhlu pohledu jsou blíže myšlenky Donalda Davidsona, který se k problematice intersubjektivity vyslovuje z pozice (post)analytické filozofie a uvažuje o roli intersubjektivity konkrétněji přímo v souvislosti s jazykem (co opodstatňuje tvrzení o intersubjektivní/sociální povaze jazyka?).", "section_level": 1}, {"title": "Triangulace.", "content": "Uvažujeme-li jednotlivou bytost samu o sobě, pak její odpovědi, lhostejno jak komplexní, nemohou ukázat, že reaguje (nebo myslí) na události v určité vzdálenosti, a ne třeba na události na její pokožce. (...) jde o to, že bez druhé bytosti, která by reagovala na tu první, nelze na tuto otázku [na co subjekt reaguje] vůbec odpovědět. A nelze-li na tuto otázku odpovědět, pak nelze odpovědět ani na otázku, jakým jazykem ta bytost mluví. Označit jazyk jako ten, jímž se mluví, totiž vyžaduje, aby promluvy byly spárovány s předměty a událostmi ve světě. Na co jiný subjekt reaguje určíme jedině podle toho, že jeho reakce, které považujeme za podobné, se vyskytují v přítomnosti stimulů, které rovněž považujeme za podobné – musí tedy být přítomna také naše reakce na stimul. Reagují-li tedy dvě bytosti (dva subjekty) podobně v přítomnosti téhož stimulu, lze tento stimul určit – tato interakce se nazývá triangulace, protože vytváří myšlený trojúhelník, jehož vrcholy jsou dva subjekty a jeden stimul. Podstatnou složkou triangulace je, že subjekty jsou si této interakce vědomy. Jedině tak ji mohou využít v komunikaci, tedy ustavování sdílených obsahů. Aby mohl být jazyk nějakým specifickým jazykem, musí existovat v interakci alespoň dvou mluvčích. Na základě takových interakcí – vědomých reakcí na tytéž stimuly – se vytváří mezi mluvčími pojem intersubjektivní pravdy nebo sdíleného intersubjektivního světa. Tato intersubjektivní pravda je nezbytnou podmínkou pro zaujímání propozičních postojů (přesvědčení, záměr, přání, obava...), tedy pro myšlení a jazyk vůbec. Subjekt nemůže být o něčem přesvědčen, aniž by si byl vědom možného kontrastu mezi svým přesvědčením a realitou, přitom tato realita, resp. pojem o ní se ustavuje v interakci a má tedy intersubjektivní povahu. Vztah mezi realitou (objektivní) a intersubjektivní pravdou u Davidsona není jednoznačně specifikován: „...Davidson cannot be easily situated with respect to the realist/anti-realist controversy that, until quite recently, was a major concern of many anglo-american philosophers. The Davidsonian position has, nevertheless, been variously assimilated, at different times and by different critics, to both the realist and the anti-realist camp. Yet realism and anti-realism are equally unsatisfactory from a Davidsonian point of view, since neither is compatible with the holistic and externalist character of knowledge and belief. Realism makes truth inaccessible (inasmuch as it admits the sceptical possibility that even our best-confirmed theories about the world could all be false), while anti-realism makes truth too epistemic (inasmuch as it rejects the idea of truth as objective).“ (Davidson nemůže být ve sporu mezi realismem a antirealismem, který byl ještě docela nedávno ve středu zájmu mnoha angloamerických filozofů, jednoznačně přiřazen na jednu nebo druhou stranu. Davidsonovská pozice byla nicméně mnohokrát mnohými kritiky různě přizpůsobována táboru jedněch i druhých. Přesto jsou z Davidsonova úhlu pohledu realismus i antirealismus oba stejně neuspokojivé, jelikož ani jeden není kompatibilní s holistickou a externalistickou povahou poznání a přesvědčení. Realismus činí pravdu nepřístupnou (natolik, nakolik připouští skeptickou možnost, že i naše nejpodepřenější teorie o světě se mohou mýlit), kdežto antirealismus ji dělá příliš epistemickou (vzhledem k tomu, že odmítá myšlenku objektivní pravdy).)", "section_level": 2}], "src_summary": "Intersubjektivita je pojem používaný v psychologii, filozofii, sociologii či antropologii k popisu psychických vztahů mezi lidmi. V lingvistice dosud nepříliš akcentovaný, přesto pro popis komunikace stěžejní. Intersubjektivita je schopnost/možnost sdílení něčeho (duševní povahy) mezi subjekty. Intersubjektivní je takový jev, který je přístupný více než jednomu subjektu, je přístupný více myslím. Fakt intersubjektivity umožňuje lidem (subjektům) obecně sdílení obsahů, zaujetí odlišné než vlastní perspektivy, vcítění do druhého člověka. Intersubjektivita je tedy nutnou podmínkou pro jevy tohoto typu, podmínkou existence jazyka a fungování komunikace. Obdobně intersubjektivní zkušenost je potom taková zkušenost, kterou sdílí řada subjektů a je jim společná. Není objektivní ve smyslu předmětné skutečnosti pozorované ve vnějším světě. Ale není ani subjektivní v tom smyslu, že by ji každý subjekt prožíval jinak. Například při uplatnění empatie lidé intersubjektivně sdílejí společný duševní stav. Pojem zavedl Edmund Husserl počátkem 20. století. Schopnost intersubjektivního vnímání je v současnosti vysvětlována i na neuronální úrovni – existencí tzv. zrcadlových neuronů.", "tgt_summary": "Intersubjektivität (von lat. \"inter\": zwischen und \"Subjekt\": Person, Akteur usw.) drückt aus, dass ein komplexer Sachverhalt für mehrere Betrachter gleichermaßen erkennbar und nachvollziehbar sei: Man ist sich beispielsweise darüber einig, wie man etwas wahrnimmt, wie man es einordnet, oder was es bedeutet (z. B. „Fahrräder sind eine nützliche Erfindung“). ", "id": 530056} {"src_title": "James Brown", "tgt_title": "James Brown", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Hudební kariéru započal na počátku 50. let v gospelové skupině The Gospel Starlighters. Později se připojil ke skupině The Avons, kterou vedl Bobby Byrd, a která se po jeho příchodu začala víc a víc přiklánět k rhythm and blues. Kapela se následně přejmenovává na The Famous Flames. Následovalo turné po klubech na jihu USA, hráli například v \"Cotton Clubu\" nebo ve \"Victory grillu\", což jsou místa známá pro Afroameričany z dob, kdy ještě nemohli hrát v „normálních“ klubech. Začínaly tu i známé osobnosti jako je Duke Ellington, Ray Charles nebo Gladys Knight.", "section_level": 2}, {"title": "První úspěchy.", "content": "V roce 1956 vydal James Brown s The Famous Flames svůj první singl \"Please, Please, Please\", který sice propadl v americké Pop100, ale na druhou stranu se ho stejně prodalo přes milion kusů. Teprve až v roce 1958 Brown uspěl se singlem Try Me, který se dostal na vrchol R&B žebříčku a dokonce se umístil i v Pop100. Pomalu ale jistě se James dostával do popředí skupiny, napsal nebo byl minimálně spoluautorem každé jejich další písně. A tak se nakonec The Famous Flames stali pouze jeho doprovodným bandem. V následující době se Brown nechával hodně inspirovat gospelem a takovými hudebníky jako jsou Ray Charles a Little Richard. Jeho hudba začala být ještě víc rytmická, dávala důraz na kvalitní vokály, začínal se utvářet funk. I když se Jamesovy singly držely v hitparádách, pořád se ještě nestal celostátně uznávaným umělcem. To se mělo změnit s vydáním \"Live at the Apollo\" (1963). Po spolupráci s Allem Tousaintem v New Orleans, se Brown ještě víc zaměřil na dechovou sekci a s následujícími singly Papa ́s Got A Brand New Bag a hlavně I Got You (I Feel Good), se dostal na opravdový vrchol. Dodnes jsou tyto hity považovány za „poznávací znamení“ jeho tvorby. Ke konci šedesátých let se v Brownově kapele objevují noví hráči. Jazzmani Lewis Hamlin, Alfred „Pee Wee“ Ellis a zejména vynikající saxofonista Maceo Parker a neméně skvělý pozounista Fred Wesley. Brownův styl zpěvu měl také veliký vliv na techniku rapu, který jde dohromady s hip hopovou kulturou. Brown je patrně nejčastěji samplovaným umělcem všech dob. Ovlivnil spoustu umělců té doby, jako např. Sly and The Family Stone, soulového Edwina Starra a také Michaela Jacksona, který Jamesův styl zpěvu a tanec přinesl do popového mainstreamu. (Michael byl tehdy lídrem The Jackson 5, kteří vydávali na Motownu). Nelze také opomenout, že se Brown díky svým textům (např. Say It Loud – I ́m Black, I ́m Proud) a politickým postojům stal symbolem pro černošskou komunitu v USA. V sedmdesátých letech chtěli James Brown a Bobby Byrd skupinu posunout trochu jiným směrem (future funk) a zformovali nový band, ve kterém byl Fred Wesley (nikdo by dechařům lepší aranže neudělal), Phelbs Catfish Collins a jeho bratr Bootsy Collins. Tato Brownovu skupinu je známa pod jménem The JB ́s. S nimi nahrál další svůj hit Sex Machine. I když skupina prošla v průběhu let mnoha personálními změnami, JB ́s patří dodnes k Brownovým nejznámějším bandům. V roce 1971 začíná Brown vydávat svoji práci pod Polydor Records, úspěch přišel hned při vydání jeho prvního singlu pod tímto labelem, Hot Pants, který se okamžitě vyhoupl na první místo R&B žebříčku. K Brownovi se přihlásil Miles Davis a označil ho za svůj vzor a největší zdroj inspirace. Brown se také začal podílet na tvorbě filmů jako je The Black Caesar (1973). Polovina sedmdesátých let nebyla pro Browna nejšťastnějším obdobím. Řada jeho muzikantů (např. Bootsy Collins, Maceo Parker) se rozhodla postavit na vlastní nohy a zakládali si vlastní kapely. Brown se nechával více ovlivňovat disco music (LP The Original Disco Man). Z tohoto období pochází další veliký hit It ́s Too Funky in Here. V 80. letech se Brown objevil i jako herec v několika filmech: např. Rocky IV, Doktor Detroit a dokonce si zahrál v kultovním seriálu Miami Vice. Co se hudby týká, začal spolupracovat s hip-hopovou legendou Afrika Bambaataa (singl Unity).", "section_level": 2}, {"title": "Na sklonku života.", "content": "Údajně měl mlátit svoji již čtvrtou ženu, porušovat dopravní předpisy, dokonce byl i několikrát odsouzen do vězení. Jeho osoba byla konfrontována také s drogami, za které byl také několikrát odsouzen. V roce 1993 Brown vydal CD \"The Universal James\", na kterém najdeme hity Can ́t Get Any Harder, How Long a Georgia-Line. Brown se také účastnil koncertu Live8 (2005), kde si zazpíval duet s Willem Youngem, natočil další duet a to s britskou popovou hvězdou Joss Stone. V září 2004 také vystoupil v České republice. Má hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy.", "section_level": 1}], "src_summary": "James Joseph Brown Junior (3. května 1933 Barnwell, Jižní Karolína – 25. prosince 2006 Atlanta, Georgie), byl americký zpěvák, hudební skladatel a vydavatel. Měl zásadní vliv na vývoj soulové a funkové hudby, jeho skladby také výrazně ovlivnily zvuk hip hopu a později i sampl. Byl také přezdívaný Mr. Please Please Please, Mr. Dynamite, nejčastěji však \"The Godfather of Soul\".", "tgt_summary": "James Brown (eigentlich \"James Joseph Brown, Jr.\", * 3. Mai 1933 in der Nähe von Barnwell, South Carolina; † 25. Dezember 2006 in Atlanta, Georgia) war ein US-amerikanischer Musiker. Er spielte Orgel, Klavier, Gitarre und Schlagzeug, trat aber fast ausschließlich als Sänger und Tänzer auf. Außerdem war er Bandleader und Musikproduzent. Durch seine herausragende Stellung im Rhythm and Blues und Soul der 1950er und 1960er Jahre, aber vor allem durch seinen maßgeblichen Einfluss bei der Entstehung eines neuen Stils des Rhythm and Blues, des Funk, war James Brown einer der bedeutendsten Musiker des 20. Jahrhunderts.", "id": 1389752} {"src_title": "Obrněná loď", "tgt_title": "Panzerschiff", "src_document": [{"title": "Severská filozofie - Monitor.", "content": "Roku 1862 byla na vodu spuštěna válečná loď Monitor. Severské obrněnce byly těžce pancéřované a měly nízký ponor, což poněkud limitovalo jejich nasazení na otevřeném moři. Naproti tomu nízký profil činil z lodi malý cíl pro nepřátelská děla. Monitory využívaly zprvu parní pohon a v důsledku své hmotnosti byly málo pohyblivé. Místo velkého množství neotočných děl měly Monitory jako jedna z prvních plavidel jen několik děl (USS Monitor jen 2 děla), namontovaných na otočné dělové věže. To umožňovalo zaměřit cíl bez otáčení poněkud těžkopádné lodě Ačkoliv jejich operování na otevřeném moři bylo značně omezené, velice úspěšné byly během pobřežních a říčních misích. Monitory zasáhly i do bojů první světové války, sovětská armáda vlastnila flotilu říčních monitorů i během druhé světové války. Naposled byly Monitory nasazeny během války ve Vietnamu.", "section_level": 1}, {"title": "Jižanská filozofie - Virginia.", "content": "Když se státy Konfederace dozvěděly o plánech Severu postavit obrněné lodě, spěchaly s vývojem vlastních typů. Bylo rozhodnuto přestavět dříve potopenou fregatu unie USS Merrimack. Loď byla pokryta těžkým pancéřováním o síle 102 mm. Výzbroj tvořilo hned deset neotáčivých děl ráže 178 mm: Po jednom vepředu i vzadu a po čtyřech na každé straně. Výzbroj tvořil ještě kloun určený k likvidaci nepřátelských plavidel taranem, Výsledné plavidlo bylo ještě pomalejší než Monitor. Virginia byla nasazena v bitvě u Hampton Roads. Přestože potopila několik unijních lodí, cíl operace, prolomit námořní blokádu se nezdařil. Virginia se zde utkala i s Monitorem, ale pancéřování obou plavidel bylo tak mohutné, že tehdejší děla jej nebyla schopna účinně prostřelit. Samotný střet tedy dopadl nerozhodně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obrněnec je typ pancéřované, parou poháněné válečné lodi z 19. století. Používaly se například během Americké občanské války (1861–1865). Na svou dobu byla tato plavidla s kovovým pancéřováním naprostou novinkou (většina lodí byla stále ještě ze dřeva). Své vlastní obrněnce vlastnila jak Konfederace (CSS Virginia), tak Unie (USS Monitor).", "tgt_summary": "Der Begriff Panzerschiff bezeichnet verschiedene Arten von mit einer Panzerung versehenen Kriegsschiffen. Insbesondere wird Panzerschiff als Überbegriff für die gepanzerten dampfgetriebenen Kriegsschiffe in der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts verwendet.", "id": 93303} {"src_title": "Gerd von Rundstedt", "tgt_title": "Gerd von Rundstedt", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Svou velmi úspěšnou vojenskou kariéru nastoupil již na konci 19.století. Během první světové války byl vojenským poradcem turecké armády. Po válce byl od roku 1919 až do roku 1935 ve službách německé říšské obrany - Reichswehru. V roce 1938 však odešel do výslužby, neboť se cítil uražen falešným obviněním z homosexuality. Do aktivní služby se vrátil až v září 1939, kdy velel úspěšně skupině armád Jih při útoku na Polsko. Po úspěšném dobytí Polska v následujícím roce podpořil Mansteinův \"plán Fall Gelb\" na dobytí a porážku Francie. 19. července 1940 byl povýšen do hodnosti polního maršála a byla mu svěřena skupina armád Jih při operaci Barbarossa. Od počátku důrazně odmítal Hitlerův plán rozpracovat ofenzívu do nitra Ruska v průběhu následujícího zimního období. Rundstedt odmítal jeho rozkaz neustupovat z dosažených pozic a striktně požadoval stažení svých jednotek směrem na západ. Na přímý rozkaz Hitlera, však úspěšně pokračoval v ofenzívě a koncem října dobyl strategicky významný Charkov. Jeho armádní skupina byla poté stále úspěšná a do konce listopadu dosáhla k Azovskému moři a obsadila Rostov na Donu. Sověti však brzy toto město rychle osvobodili. Následně Rundstedt požádal Hitlera, aby mu opět povolil ústup. Tato další intervence však vůdce natolik rozzuřila, že jej zbavil velení skupiny armád a nahradil jej velitelem 6.armády Waltrem von Reichenauem. V březnu 1942 byl však povolán z výslužby zpět a jmenován velitelem obrany na západě, kde vedl budování Atlantického valu. Zpočátku rozpracoval hlavní strategii sám, později za spoluúčasti maršála Erwina Rommela. Během plánování další mohutné německé ofenzívy v létě 1942 operace Blau, nesouhlasil společně s dalšími generály staré školy s rozdělením útoku na dva hlavní směry - Kavkaz a Stalingrad. Považoval frontové linie za příliš dlouhé a rozsáhlé. Z tohoto důvodu považoval za velmi rizikové obranu a krytí útočících křídel, které měly zajistit vojska druhého sledu, což se později nejen u Stalingradu plně prokázalo. Po spojenecké invazi 6. června 1944 se Rundstedt s Rommelem i přes prudké profesionální spory v oblasti strategie a také osobní nevraživosti shodovali na tom, že je válka ztracena a že je nutné co nejrychleji uzavřít separátní mír. Za tyto své opakované požadavky, byl krátce po spojeneckém vylodění odvolán z funkce a nahrazen polním maršálem Klugem. Po neúspěšné operaci Valkýra 20.července 1944, byl společně s Keitelem a Guderianem členem tzv. důstojnického soudu, který měl nařízeno, aby označil všechny důstojníky podezřelé ze spiknutí, nebo potenciální nesympatizanty Adolfa Hitlera. Na základě mnoha neověřených podkladů, pomluv a domněnek, bylo tímto způsobem předáno k lidovému soudu Rolanda Freislera stovky důstojníků, který podezřelé osoby odsoudil převážně k trestu smrti. Když se v srpnu 1944 fronta začala hroutit a Günther von Kluge spáchal sebevraždu, byl povolán zpět do služby. Brzy dosáhl svého posledního velkého vítězství, když zmařil Montgomeryho příliš velkoryse naplánovanou a špatně provedenou operaci Market Garden. I přes počáteční úspěch si byl dobře vědom toho, že jde o labutí píseň jeho armády. Přestože vedl bitvu v Ardenách, nevěřil jí a zoufale se pokoušel Hitlera přesvědčit, že je odsouzena k neúspěchu. Bitva v Ardenách nakonec skutečně skončila porážkou. V březnu 1945, poté co spojenci obsadili železniční most přes Rýn ve městě Remagen, byl Hitlerem definitivně odvolán pro údajné „poraženectví“. Dne 1.května 1945 byl polní maršál zajat americkou armádou. Poté byl předán sovětům a následně deportován do Walesu, kde jej vyslýchali také Britové. Přestože byl v říjnu 1941 nadřízeným Walthera von Reichenaua, který vydal rozkaz k vyhlazení části Bílé Cerekve včetně žen a malých dětí, nebyl Rundstedt obviněn a postaven před mezinárodní soud v Norimberku. Jedním z důvodů byl zřejmě také jeho vážný zdravotní stav, neboť již před dobytím Rostova prodělal srdeční záchvat. Podle vrchního velitele spojeneckých armád Dwighta Eisenhowera se jednalo vůbec o nejschopnějšího německého vojevůdce za celé období války. Ze zajetí byl propuštěn na svobodu v roce 1948 a dne 24.února 1953 zemřel ve věku 77 let v německém Hannoveru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karl Rudolf Gerd von Rundstedt (12. prosince 1875, Aschersleben – 24. února 1953, Hannover) byl jeden z nejschopnějších německých velitelů druhé světové války. Z jejího hlediska byl příslušníkem tzv. „staré školy“ generálů, kteří měli zkušenosti z první světové války; věkem i služebně byl vůbec jedním z nejstarších a nejzkušenějších vojevůdců. Úspěšně velel skupině armád Jih při obsazení Polska a jako velitel armádní skupiny B je společně s Mansteinem a Guderianem považován za dobyvatele Francie. Dne 19. července 1940 dosáhl nejvyšší vojenské hodnosti polního maršála (\"Generalfeldmarschall\"). Při operaci Barbarossa velel skupině armád Jih, která dobyla a obsadila většinu Ukrajiny a postoupila až k řece Don.", "tgt_summary": "Karl Rudolf Gerd von Rundstedt (* 12. Dezember 1875 in Aschersleben, Provinz Sachsen; † 24. Februar 1953 in Hannover) war ein deutscher Offizier, zuletzt Generalfeldmarschall im Zweiten Weltkrieg, und führte während des gesamten Kriegs militärische Großverbände (Heeresgruppen) an mehreren Fronten. Seine wichtigste Position war die des Oberbefehlshabers West, die er – mit mehreren Unterbrechungen – zwischen 1940 und 1945 innehatte. Von Rundstedt wurde nach dem Krieg wegen Kriegsverbrechen angeklagt. Wegen seines schlechten Gesundheitszustands wurde das Verfahren nie zum Abschluss gebracht.", "id": 1523508} {"src_title": "Guinnessova kniha rekordů", "tgt_title": "Guinness-Buch der Rekorde", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "10. listopadu 1951 sir Hugh Beaver, který byl v té době generálním ředitelem pivovaru Guinness, byl na setkání myslivců ve Wexfordské zátoce u řeky River Slaney v Irsku. Během večírku se dostal do sporu o tom, které lovné ptactvo je nejrychlejší v Evropě. Jestli je to kulík zlatý nebo koroptev. Ten večer v Castlebridge Beaver dospěl k názoru, že je nemožné získat spolehlivý zdroj pro potvrzení, jestli to je nebo není kulík. Napadlo ho, že musí existovat mnohem více různých \"sporů\" a sázek, které jsou během nocí ve všech 81 400 hostincích Spojeného království nebo Irska, a ve skutečnosti neexistuje kniha, ve které by byly sebrány informace, které by mohly potvrdit nebo vyvrátit argumenty o tom, co je a co není pravda. Uvědomil si, že takováto kniha by se mohla velmi lehko stát populární. Beaverův nápad se začal realizovat, když mu Christopher Chataway, zaměstnanec pivovaru Guinness, doporučil dva studenty, dvojčata Norrise a Rosse McWhirterovy, kteří v té době rozběhli v Londýně informační agenturu. Tito dva bratři dostali pověření shromáždit informace pro první Guinnessovu knihu rekordů, která byla vydána v srpnu 1954 v nákladu tisíc výtisků.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Instituce GUINNESS WORLD REKORDS LIMITED (vydavatelství Guinnessovy knihy světových rekordů) sídlí v Londýně. Encyklopedie o rekordech se stala na světovém trhu nejprodávanější knihou všech dob (s copyrightem). V roce 2003 byl oficiálně prodán stomilióntý exemplář, v současnosti se kniha prodává ve stovce států, celkový prodej už překročil sto třicet miliónů výtisků (v letech 1955 až 2016). Ověřené a uznané Guinnessovy světové rekordy jsou potvrzeny certifikátem. Každoročně vychází nové aktualizované vydání, i výběr rekordů se pravidelně aktualizuje a mění. Přímo do knihy se vejde pouze část toho nejlepšího a nejzajímavějšího, co nabízí historie i novodobý vývoj světa. Kapacita Guinnessovy knihy zůstává nezměněna, (v rozsahu zhruba 300 stran). Přesto se v ní objevují nové tematické oblasti a rozšiřují se oblíbené náměty. Schvalovací systém pro ověřování rekordů je velice přísný a důkladný. Vydavatel má také naprostou volnost v rozhodování, zda rekord bude či nebude do knihy zařazen. Českých světových pozoruhodností bývá v knize uvedeno obvykle méně než pět, proslavil nás např. Pražský hrad nebo rekordní spotřeba piva. Českých jmen bývá zpravidla méně než deset a většinou se jedná o slavné sportovce-světové rekordmany. Historicky vítězí atletika, konkrétně např. Jan Železný, Roman Šebrle, Jarmila Kratochvílová, Helena Fibingerová. V kapitole fotbal se např. prosadil brankář Petr Čech a zajímavostí je, že řadu let figuroval v knize jako jediný český zástupce nejpopulárnějšího sportu planety světový rekordman ve fotbalových dovednostech Jan Skorkovský, který dokázal fotbalově non-stop, bez doteku fotbalového míče se zemí, urazit klasickou maratónskou vzdálenost (v Praze roku 1990). Mladý kouzelník Zdeněk Bradáč je nejúspěšnějším českým lamačem Guinnessových rekordů všech dob. Do knihy se zapsal již ve dvaceti pěti různých kategoriích. V roce 2009 byl dokonce zařazen mezi 10 největších rekordmanů desetiletí. Mezi jeho rekordy například patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Guinnessovy světové rekordy (před rokem 2000 Guinnessova kniha rekordů a ještě dříve v americké edici \"Guinnessova kniha světových rekordů\") je encyklopedie, která shrnuje, zaznamenává a kategorizuje světové rekordy z oblasti lidské činnosti i přírody.", "tgt_summary": "Das Guinness-World-Records-Buch ist die bedeutendste Sammlung von Rekorden. Es erscheint seit 1955 jährlich und enthält sowohl menschliche Höchstleistungen und Extremwerte als auch natürliche Phänomene.", "id": 848363} {"src_title": "Kogenerace", "tgt_title": "Kraft-Wärme-Kopplung", "src_document": [{"title": "Mikrokogenerace.", "content": "Klasická zařízení poskytují buď řešení pro výrobu tepla (kondenzační kotle, tepelná čerpadla, solární kolektory) nebo pro výrobu elektřiny (fotovoltaické panely, malé vodní a větrné elektrárny). Kogenerační jednotky ale obě tyto oblasti řeší zároveň. Díky kombinované výrobě elektřiny a tepla (KVET) v jednom zařízení lze dosáhnout vysoké efektivity a využít přes 90 % energetického obsahu paliva. Přínos malých kogeneračních jednotek spočívá v tom, že teplo a notná část elektrické energie mohou být spotřebovány přímo v místě jejich výroby. Odpadají tedy i ztráty vznikající při transportu energie na delší vzdálenost. Vzájemné provázání výroby tepla a elektřiny ovšem přináší i jisté omezení - potřebu zajistit pokud možno trvalý odběr tepla. Kdyby provozovatel konvenční kogenerační jednotky nebyl schopen po většinu roku smysluplně využívat teplo vznikající jejím provozem, výroba elektřiny by po zapojení tepelného výměníku sice byla možná ale nehospodárná. S využitím elektřiny vyrobené kogenerační jednotkou na rozdíl od tepla obtíže nenastávají. Její nespotřebované přebytky lze na základě smlouvy uzavřené s příslušným distributorem elektřiny (ČEZ, EON, PRE) odprodávat do elektrické sítě. Při splnění podmínek stanovených platnými předpisy má provozovatel kogenerační jednotky právo na příspěvek k ceně elektřiny ve výši stanovené cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu, a to jak pro elektřinu dodanou do sítě, tak pro elektřinu, kterou sám spotřebuje. Aktuální výše příspěvku pro jednotky o výkonu do 1 MWe činí 470 – 1 800 Kč / MW.h. Investiční náklady v přepočtu na jednotku instalovaného výkonu v případě malých kogeneračních jednotek strmě rostou. Zatímco u velkých zařízení o výkonu kolem 500 kWe pořizovací cena strojů na evropském trhu vychází na cca 750 euro/1 kWe jmenovitého elektrického výkonu, u 50 kWe jednotek je to 1 200 euro/1 kWe a u malých jednotek s výkonem 5 kWe už přes 3 000 euro/1 kWe. Cena za instalovaný kilowatt může být u nejmenších jednotek ještě podstatně vyšší. Z toho pak vychází delší návratnost investice, která je činí méně atraktivními pro zákazníky – a tím i pro výrobce. Kogenerace je úzce spojena také s decentralizací v oblasti energetiky. V České republice podporuje rozvoj kombinované výroby elektřiny a tepla sdružení COGEN Czech. Velké naděje při vývoji malých kogeneračních jednotek jsou již delší dobu vkládány do Stirlingova motoru, který má oproti klasickým spalovacím motorům vyšší účinnost, nižší hlučnost a malé servisní nároky. Díky odlišnému principu fungování – využití vnějšího spalování – může motor využívat různých paliv anebo i jiných zdrojů tepla (např. solární energie). Vývojem takovéhoto zařízení se zabývala řada firem, většinou však neúspěšně. V dohledné době se s uvedením Stirlingova motoru na trh nepočítá.", "section_level": 1}, {"title": "Kogenerace v České republice.", "content": "Kogenerace je v České republice provozována v teplárnách již po desetiletí. Dle Teplárenského sdružení České republiky pokrývá KVET téměř 2/3 dodávek tepla v soustavách centrálního zásobování teplem. Co se týče vyrobené elektřiny, ta pokrývá téměř 14 % netto spotřeby elektřiny v ČR. Za posledních 5 let je přitom trend takový, že dlouhodobě klesá výroba elektřiny z těcho zdrojů s výkonem nad 5 MWe (z 8.4 TWh v roce 2010 na 7,4 TWh v roce 2013) a naopak roste výroba ze zdrojů pod 5 MWe (z 0,6 TWh v roce 2010 na 1 TWh v roce 2013). V České republice patří kogenerace mezi podporované zdroje energie. Její podpora je legislativně zakotvena v zákoně č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích a o změně některých zákonů, a navazující vyhlášce Ministerstva průmyslu a obchodu č. 453/2012 Sb., podle které se stanoví množství elektřiny z KVET, na kterou se vztahuje podpora. Realizace podpory probíhá formou tzv. zelených bonusů k ceně elektřiny z vysokoúčinné KVET. Tyto bonusy jsou stanoveny jako pevné ceny pro jednotlivé typy zdrojů KVET a jejich výše je každoročně určována cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kogenerace (kombinovaná výroba elektřiny a tepla) je společná výroba elektřiny a tepla. Umožňuje zvýšení účinnosti využití energie paliv. Spalováním uhlovodíkových paliv, nebo využíváním jiných primárních zdrojů tepla v energetice a v dopravě při použití v motoru či turbíně se pro vlastní mechanickou práci nebo výrobu elektřiny využije cca 30÷35 % energie obsažené v palivu. Vzniká velké množství nízkopotenciálového tepla, které u běžných motorů z největší části (cca 50 % energetického obsahu paliva) odchází v podobě horkých výfukových plynů, a další ztrátové teplo, které je nutno odvádět z hlediska zachování funkčnosti motoru chladicí soustavou. Toto teplo představuje tepelné ztráty procesu výroby a přeměny energie. Vzhledem k fyzikálním omezením (Carnotův cyklus) toto teplo není možno použít k výrobě mechanické práce nebo elektřiny. U automobilu uniká bez užitku do okolí, ve velkých tepelných elektrárnách je vypouštěno chladicími věžemi. ", "tgt_summary": "Kraft-Wärme-Kopplung (KWK) bzw. Wärme-Kraft-Kopplung (WKK) ist die gleichzeitige Gewinnung von mechanischer Energie und nutzbarer Wärme, die in einem gemeinsamen thermodynamischen Prozess entstehen. Die mechanische Energie wird in der Regel unmittelbar in elektrischen Strom umgewandelt. Die Wärme wird für Heizzwecke, als Nah- oder Fernwärme oder für Produktionsprozesse als Prozesswärme genutzt, z. B. in der chemischen Industrie, dann ist es ein Industriekraftwerk. In den meisten Fällen wird Wärme für die Heizung öffentlicher und privater Gebäude bereitgestellt, dann ist es ein Heizkraftwerk. ", "id": 1293427} {"src_title": "Řízení projektů", "tgt_title": "Projektmanagement", "src_document": [{"title": "Vybrané techniky projektového řízení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Síťová analýza.", "content": "I přes řadu problémů, které má, je síťová analýza dnes nejvíce používanou metodou plánování projektu, je také nejvíce podporována běžnými komerčními plánovacími nástroji (software MS Project). Síťová analýza předpokládá vytvoření jednoduchých sousledných závislostí mezi etapami a milníky, čímž vzniká tzv. síťový graf, ve kterém jsou zobrazeny souběžnosti a závislosti. Výsledný graf je závislý na zvoleném životním cyklu projektu. Pokud se v životním cyklu vyskytují smyčky, musí se určit počet iterací a do grafu se zaznamenají po sobě jdoucí aktivity, nikoliv smyčky, což je jednou z největších slabin síťové analýzy. V síťovém grafu, který reprezentuje etapy projektu, plyne čas zleva doprava. Na konci i na začátku je vždy právě jedna aktivita, mezi těmito aktivitami se dá nalézt kritická cesta.", "section_level": 2}, {"title": "Kritická cesta.", "content": "Kritická cesta určuje nejdelší cestu v projektu od počátku do konce. Na činnosti, které se na ní nacházejí, je třeba si dávat pozor, protože jakékoliv nedodržení může zpomalit celý projekt. Po ukončení jednotlivých aktivit v jiném než stanoveném čase se síťový diagram projektu musí aktualizovat k stávající situaci, protože podmínky se změnily a kritická cesta se mohla přesunout na jiné uzly grafu, respektive aktivity, které tyto uzly představují. V obecnosti, kritických cest může být víc a tvoří kritický (pod)graf. Pro činnosti mimo kritické cesty, resp. kritický podgraf, lze spočítat největší prodloužení. Při jeho dosažení se činnost a některé na ni navazující činnosti stávají taky kritickými.", "section_level": 3}, {"title": "Diagram aktivit.", "content": "Rozlišují se dva druhy síťových grafů, do kterých se aktivity zaznamenávají: AOA (aktivity on arrow = aktivita na šipce) uzly znázorňují vazby mezi činnostmi, zatímco jednotlivé činnosti jsou znázorněny jako hrany grafu. Přechod mezi hranami má nulovou dobu trvání. AON (aktivity on node = aktivita na uzlu) milníky mezi etapami projektu přestavují uzly, přechod mezi nimi je znázorněn šipkou s orientací ve směru přechodu. Tato varianta se vyskytuje méně. Nad diagramem aktivit projektu se dají provádět techniky CPM a PERT. Někdy se používají jako synonyma, ale není to totéž. V obou případech se rozlišují následující vztahy mezi úlohami: Finish-to-start Start-to-start Finish-to-finish Start-to-finish Dopředný průchod Aktivity mají své označení, přitom musí být toto označení jedinečné, určuje se čas brzkého začátku (early start), brzkého konce (early finish), postupuje se zleva doprava a podle dob trvání (duration) úloh se spočítají časy na každé cestě. Zpětný průchod Při zpětném průchodu se postupuje zprava doleva a počítají se časy nejpozdějšího začátku (late start) a nejpozdějšího konce (late finish). V případě, že se nenacházíme na kritické cestě, může se ještě počítat volná doba (slack), která nezpomalí zpracovávaný projekt. Kompletní síťový diagram vytvořený v Microsoft Visio. Kritická cesta je označena červeně.", "section_level": 3}, {"title": "CPM.", "content": "V tomto případě se délka trvání (duration) jednotlivých úloh odhadne.", "section_level": 3}, {"title": "PERT.", "content": "Pert je analytická metoda, která zkoumá úlohy v projektu, používá se pro určení času, který je potřeba pro dokončení každé úlohy, dále se pomocí této metody pak zjišťuje minimální čas pro dokončení celého projektu. Pert byl primárně vyvinut k lehčímu plánování a rozvrhování velkých projektů. Na rozdíl od CPM počítá s pravděpodobností pro úlohy. Stanovují se tři odhady optimistický, pesimistický a nejpravděpodobnější. Následně se počítá vážená doba trvání, dá se počítat i směrodatná odchylka. Tato metoda je přesnější, ale je o něco málo složitější. Výpočet: očekávané doby formula_1 formula_2 – očekávaná doba trvání etapy projektu a – optimistický odhad, výskyt jednou z 20 případů m – nejpravděpodobnější odhad, střední hodnota rozložení b – pesimistický odhad, výskyt jednou z 20 případů Výpočet: standardní odchylky formula_3 Cílem tohoto plánování je rozfázování projektů, stanovení milníků, určení doby trvání úloh, nalezení souběžností, závislostí mezi úlohami a nalezení kritické cesty. Největšími nevýhodami síťové analýzy jsou následující implicitní předpoklady:", "section_level": 3}, {"title": "Simulační analýza.", "content": "Simulační analýza předpokládá, že jednotlivé etapy na sobě mohou záviset i volněji, nejen na době trvání jiných etap. Dále předpokládá, že u každé etapy je možno docílit náhodného „rozmazání“ nejen délky etapy, ale i dalších u etapy sledovaných veličin (náklady, počty užitých zdrojů atp.). Poté se provede vícenásobná simulace běhu projektu (např. 100 běhů), přičemž každý běh simulace vydá jednu sadu sledovaných parametrů (např. doba skončení projektu, popř. data konkrétních milníků, ale i další sledované veličiny, náklady, potřeba pracovních sil atp., vždy podle potřeby projektu). Takto získané parametry se pak sdruží do histogramů, z nichž může manažer projektu mnohem realističtěji než v případě síťové analýzy, zjistit rizika projektu. Je možno zkoumat lépe extrémy a zjistit za jakých okolností dojde k dosažení té které extrémní hodnoty – jaké okolnosti nastaly, že došlo k dosažení extrému. Typickým příkladem může být problém simulace stavby – pokud se určitými náhodnými prodlouženími stavebního procesu dosáhne zimy, může být např. nutno odložit pokračování stavby do jara, čímž se takový stavební projekt dostává do zcela jiné situace. Síťová analýza naproti tomu není schopna identifikovat pravděpodobnost vzniku daných extrémních kritických cest ani určit jejich konkrétní důsledky. Nevýhodou simulační analýzy je nedostatek dostupných komerčních nástrojů pro její realizaci, předpokládá obvykle komplexnější definici plánu projektu nežli v případě klasických nástrojů síťové analýzy. Proto se v běžné praxi používají především pro analýzu rizik a plánování rozsáhlejších projektů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jako řízení projektů nebo též projektové řízení, management projektů, projektový management nebo project management se označuje podobor managementu, který se zabývá řízením realizace projektů. Jde o proces, který koordinuje jednotlivé složky činností při této realizaci. Tento článek se zaměřuje především na projekty v užším slova smyslu, tedy projekty komerční. Přesto se některé formální techniky dají dobře použít i při realizaci soukromých projektů, jako je rozjezd vlastního podnikání, stavba domu, organizace svatby a podobně. Smyslem projektového řízení je co nejefektivněji dosáhnout požadovaného cíle, či změny, která je stanovena v rámci daného projektu. ", "tgt_summary": "Als Projektmanagement (PM) wird das Initiieren, Planen, Steuern, Kontrollieren und Abschließen von Projekten bezeichnet. Viele Begriffe und Verfahrensweisen im Projektmanagement sind etabliert und standardisiert. ", "id": 549794} {"src_title": "Qualia", "tgt_title": "Qualia", "src_document": [{"title": "Pojem qualia.", "content": "Ve filosofických pracích se setkáme s několikerým užitím slova qualia:", "section_level": 1}, {"title": "Které formy vědomí jsou nositeli qualií?", "content": "Co všechno je zahrnuto v qualiích je otázkou diskuse a mezi filosofy rozhodně nepanuje konsenzus. Profesor filosofie Michael Tye (povětšinou čerpá z modelu, který představil Haugeland r. 1985) jako qualia řadí: Galen Strawson (1994) se zasazoval pro to, abychom do naší představy qualií přibrali také zkušenost myšlení - jako pocit najednou si něco představit či něco si vybavit, protože je dle něho prožitkem na stejné úrovni jako emoce, nálady a pocity, zprostředkována svým vlastním \"médiem\" (modalitou). Tento pohled také podpořili Horgan a Tienson ve své studii z roku 2002. Tento pohled je ale kontroverzní. Jednou z odpovědí na Strawsonovu argumentaci může být, že fenomény spjaté s myšlením jsou někdy vyjádřeny v lingvistických symbolech, které mají na rozdíl od ostatních qualií strukturu danou syntaxem a jsou tedy do jisté míry studovatelné a sdílitené. Argument říká, že často \"slyšíme\" náš vnitřní hlas a proto se jedná o veličinu popsatelnou slovy podobně jako objektivní vlastnosti našeho těla. V opozici k tomuto argumentu je však nutno říct, že faktická spojitost mezi myšlením a nám přístupnými jazykovými výrazy je velice chabá. A co naše méně expresivní touhy? Vůbec soubor předpokladů naší osobnosti, myšlení, chápání a ideologie, kognitivní zkreslení či naše podvědomé pudy jistě do značné míry ovlivňují naše vnímání světa, potřebují mít však \"vlastní pocity\", aby mohli být označeny jako jedna z forem našeho vědomí? Kde udělat čáru mezi fundamentálními pocity a dalšími faktory působící na naše vědomí se v literatuře týkající se problému vědomí objevuje jako další třecí bod mezi pohledy filosofů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pojem qualia (plurál ang. \"quale\" z lat. \"qualis\" – dosl. \"jakého druhu\" – jaké povahy) ve filosofii popisuje naši osobní zkušenost s vnějším světem, mentální část našeho já zprostředkovávající \"svět jevů\". V tomto obecném významu je odmítána existence qualia samotných jen výjimečně, mezi filosofy však probíhá například debata, nakolik jsou qualia spjata s fyzickým světem a které stavy vědomí jsou ještě nositeli qualií. Povaha qualií je klíčová v debatě o podstatě vědomí, čímž se stává základní otázkou pro řadu teorií morálky.", "tgt_summary": "Unter Qualia (Singular: das Quale, von lat. \"qualis\" „wie beschaffen“) oder phänomenalem Bewusstsein versteht man den subjektiven Erlebnisgehalt eines mentalen Zustandes. Das Verständnis der Qualia ist eines der zentralen Probleme der Philosophie des Geistes. Dort wird von manchen angenommen, dass ihre Existenz nicht mit den Mitteln der Neuro- und Kognitionswissenschaften erklärbar ist. ", "id": 2242825} {"src_title": "Glenn Close", "tgt_title": "Glenn Close", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se Bettine a Williamu Closeovým. Její otec působil v Belgickém Kongu a sloužil jako osobní lékař prezidenta Mobutu Sese Seko. Oba její rodiče pocházeli z prominentních rodin. Její předkové pomáhali v 17. století zakládat její rodné město. Její děd z otcovy strany byl manželem dědičky velké společnosti vyrábějící cereálie Post Cereals. Je zároveň příbuznou režiséra a scenáristy Prestona Sturgese a hereček Diny Merrill a Brooke Shields. Studovala prestižní internátní školu v Connecticutu a pak College of William and Mary ve Virginii.", "section_level": 1}, {"title": "Herecká kariéra.", "content": "Během své dlouhé kariéry se uplatnila jako všestranná herečka a umělkyně. Nejlépe známa je díky rolím markýzy de Merteuil ve filmu \"Nebezpečné známosti\" a psychotické knižní editorky Alex ve filmu \"Osudová přitažlivost\", za obě tyto role byla také nominována na Oscara za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli. Další nominace, tentokrát ve vedlejší roli, jí přinesli filmy \"Přirozený talent\", \"Velké rozčarování\" a \"Svět podle Garpa\". V devadesátých letech začala hrát také televizní role. Ty jí vynesly celkem osm nominací na Emmy (jednou vyhrála) a devět Zlatých glóbů (dvakrát vyhrála). Objevila se také v komediálním dramatu \"Noviny\", jako první dáma USA v parodii \"Mars útočí!\", jako Cruella de Vil ve filmu \"101 dalmatinů\" a jeho pokračování \"102 dalmatinů\", jako viceprezidentka USA prezidenta, kterého ztvárnil Harrison Ford v \"Air Force One\". Úspěch získala také díky televizní tvorbě – muzikál \"Jižní Pacifik\", seriály \"The Shield\" a \"\" (angl. \"Damages\"). Sklízí úspěchy také na Broadwayi. Jednou z jejích nejúspěšnějších broadwayských rolí je Norma Desmond v muzikálu Andrewa Lloyda Webbera \"Sunset Boulevard\", za kterou získala i Tony Award v roce 1994. Tuto roli má také v roce 2020 ztvárnit ve filmu podle muzikálu. Kromě ceny za \"Sunset Boulevard\" získala cenu Tony také za \"The Real Thing\" a \"Death and the Maiden\".", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "V únoru 2006 se provdala za svého dlouholetého přítele Davida E. Shawa. Předtím byla vdaná již dvakrát – za Cabota Wadea a Jamese Marlase. Má jednu dceru – Annie Maude Starke (* 26. dubna 1988) z předchozí vztahu s Johnem Starkem. Close finančně podporovala prezidentskou kampaň demokratických kandidátů, např. Hillary Clinton, John Edwardse, Howarda Deana nebo Baracka Obamy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Glenn Close (* 19. března 1947 Greenwich, Connecticut, USA) je americká herečka a zpěvačka. Vyhrála třikrát Emmy a dvakrát Zlatý glóbus a k tomu byla na obě ceny ještě desetkrát nominovaná, třikrát získala Tony Award, byla nominovaná sedmkrát na Oscara a třikrát na Grammy.", "tgt_summary": "Glenn Close (* 19. März 1947 in Greenwich, Connecticut) ist eine US-amerikanische Schauspielerin und Sängerin. Im Rahmen der Golden Globe Awards 2019 wurde sie für ihre Rolle der \"Joan Castleman\" im Film Die Frau des Nobelpreisträgers mit dem Golden Globe als beste Hauptdarstellerin in einem Drama ausgezeichnet. Dies ist Close' erster Golden Globe im Bereich Film. ", "id": 1929092} {"src_title": "Phil Zimmermann", "tgt_title": "Phil Zimmermann", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Narodil se v Camdenu v New Jersey. Jeho otec byl řidič míchačky na beton. Zimmerman získal v roce 1978 titul bakaláře v oboru informační technologie na Florida Atlantic University v Boca Raton na Floridě. Později se odstěhoval do San Franciska.", "section_level": 1}, {"title": "PGP.", "content": "V roce 1991 napsal populární program s názvem Pretty Good Privacy (PGP) a zveřejnil ho spolu se zdrojovými kódy na veřejně dostupném FTP serveru volně ke stažení. Byl to první široce dostupný program implementující asymetrickou kryptografii. Během velice krátké doby se stal program díky internetu dostupný i mimo území Spojených států amerických. Zimmerman prohlásil, že nemá nic společného s onou veřejnou distribucí. Úplně první verze programu PGP obsahovala algoritmus BassOmatic vytvořený samotným Zimmermannem.", "section_level": 1}, {"title": "Kriminální vyšetřování.", "content": "Po zprávě z firmy RSA Data Security, Inc., která byla v licenčním sporu kvůli použití algoritmu RSA v PGP. Agentura United States Customs Service zahájila s Zimmermanem kriminální vyšetřování, za údajné porušení Arms Export Control Act. Vláda Spojených států již dlouho považovala kryptografický software jako munici a tím pádem podléhající Arms Export Control Act. V té době byla hranice mezi kryptografií přípustnou („low-strength”) a nepřípustnou („high-strength”) pro export ze Spojených států nastavena tak, že PGP spadalo do kategorie příliš silné pro export. Hranice byla od té doby posunuta a nyní je PGP dovoleno exportovat. Vyšetřování trvalo tři roky, ale nakonec byly všechny žaloby staženy bez jakýchkoliv postihů. Potom co stáhla vláda žalobu na začátku roku 1996, Zimmerman založil PGP Inc. a vypustil aktualizovanou verzi PGP a pár dalších produktů. Společnost byla nakonec přebrána firmou Network Associates (NAI) v prosinci roku 1997, a Zimmermann zůstal tři roky jako starší společník. Společnost NAI se rozhodla v roce 2002 opustit vývoj PGP a od NAI ho přebrala společnost PGP Corporation. Zimmerman sloužil pro firmu jako speciální poradce a konzultant, dokud PGP Corporation nebyla přebrána společností Symantec v roce 2010. Zimmerman je také společníkem v Centru pro Internet a Společnost (Stanford Center for Internet and Society) na Stanfordské katedře práva. Byl hlavním návrhářem kryptografického protokolu domluvy na klíči („asociační model”) pro standard bezdrátového USB. Spolu s Mike Janke založil společnost Silent Circle.", "section_level": 2}, {"title": "Zimmermanův zákon.", "content": "Článek o „Zimermanově zákoně” z roku 2013 uvádí citát: „Přirozený technologický pokrok směřuje k tomu, aby bylo čím dál tím jednodušší nás sledovat.” a „Schopnost počítačů nás sledovat se každých 18 měsíců zdvojnásobuje.”", "section_level": 1}, {"title": "Důležitá ocenění.", "content": "Zimmermann obdržel mnoho technologických a humanitárních ocenění za průkopnickou práci v oboru kryptografie: Autor Simon Singh věnoval v knize \"The Code Book\" celou kapitolu Zimmermanovi a PGP.", "section_level": 1}], "src_summary": "Philip R. Zimmermann (* 12. února 1954, Camden, New Jersey) je americký programátor, který v roce 1991 napsal šifrovací program Pretty Good Privacy (PGP), který se stal de facto standardem v oblasti soukromého šifrování e-mailů a později byl na jeho základě postaven skutečný standard OpenPGP. Zimmermann je spoluzakladatel v současné době i prezident nadnárodní firmy specializované na šifrovaní komunikace, Silent Circle.", "tgt_summary": "Philip R. Zimmermann (* 12. Februar 1954 in Camden, New Jersey) ist Softwareentwickler und Erfinder der E-Mail-Verschlüsselungssoftware Pretty Good Privacy (PGP). Er ist Mitbegründer und Chefentwickler von Silent Circle, einem Unternehmen für verschlüsselte Kommunikation. ", "id": 1842765} {"src_title": "Počítačový cluster", "tgt_title": "Rechnerverbund", "src_document": [{"title": "Typy clusterů.", "content": "Clustery můžeme rozdělit na několik typů. Ve skutečnosti se jednotlivé funkce clusterů prolínají, aby bylo dosaženo optimálních parametrů.", "section_level": 1}, {"title": "Výpočetní cluster.", "content": "Výpočetní cluster (, zkratka \"HPC\") slouží k zvýšení výpočetního výkonu pomocí více počítačů, které na výpočtu spolupracují. Obvykle jsou použity počítače střední cenové hladiny propojené pomocí vysokorychlostní počítačové sítě. Tímto způsobem vznikne vysoce výkonný celek, který je mnohonásobně levnější, než jeden vysoce výkonný počítač.", "section_level": 2}, {"title": "Cluster s vysokou dostupností.", "content": "Cluster s vysokou dostupností () zajišťuje pomocí několika počítačů nepřetržité poskytování nějaké služby i při výpadku počítače z důvodu hardwarové závady nebo plánované údržby. Službu poskytuje jeden počítač, který je v případě výpadku automaticky zastoupen jiným počítačem.", "section_level": 2}, {"title": "Cluster s rozložením zátěže.", "content": "Cluster s rozložením zátěže () snižuje možnou míru zátěže tím, že službu poskytuje několik počítačů, které mají stejný obsah (služba je poskytována paralelně). Stejný obsah je zajištěn replikací obsahu mezi všechny propojené počítače nebo existencí specializovaného centrálního úložiště.", "section_level": 2}, {"title": "Úložný cluster.", "content": "Úložný cluster () zprostředkovává přístup k diskové kapacitě, která je rozložena mezi více počítačů z důvodu dosažení vyššího toku dat (paralelizace toku dat) nebo pro zajištění vyšší spolehlivosti pro tok dat. K zajištění služby jsou používány speciální souborové systémy, které jsou schopny zajistit rozložení zátěže, redundanci dat, pokrytí výpadků jednotlivých uzlů, distribuovaný mechanismus zamykání souborů a další doprovodné služby.", "section_level": 2}, {"title": "Gridový cluster.", "content": "Klasický cluster je tvořen počítači, které nemají jiný úkol, než poskytovat svůj výpočetní výkon ve prospěch clusteru. Gridový cluster () je složen z nezávislých počítačů, které jsou typicky určeny pro jinou činnost (například desktop, server) a poskytování výpočetního výkonu pro využití v clusteru je jejich doplňkový úkol (i když z hlediska využití výpočetního výkonu může být situace obrácená). Jednotlivé počítače gridového clusteru jsou proto z principu velmi různorodé (tzv. \"nehomogenní cluster\") a vzájemná součinnost je zajištěna na úrovni aplikačního software, což umožňuje využít i různých platforem (hardwarových i softwarových). Navíc nemusí být jednotlivé počítače sdružené v gridovém clusteru umístěny pohromadě, ale mohou využívat pro vzájemnou komunikaci síť LAN, WAN nebo dokonce celý Internet.", "section_level": 2}, {"title": "Serverový cluster.", "content": "Serverový cluster je vytvářen několika servery, které mezi sebou úzce spolupracují (jsou seskupeny). Lze vytvořit i serverový cluster, který je kombinací výše uvedených typů. Toto seskupení má přínos především v oblasti virtualizací. Například u virtualizační platformy VMware lze za předpokladu spolupráce několika hypervizorů (ESXi) dosáhnout současně High availability i Load ballancing clusteru. V případě, je-li nějaký z hypervizorů (serverů) vytížen, jsou některé z virtuálních strojů přesunuty (přemigrovány) na hypervizor (server), který má nejmenší vytížení (utilizaci). Pakliže jeden z hypervizorů (serverů) selže, jednotlivé virtuální stroje jsou spouštěny na dalších funkčních hypervizorech (serverech) v daném clusteru.", "section_level": 2}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Během 70. let, kdy se počítačové clustery objevily, došlo k odlišení od současně vznikajících superpočítačů.", "section_level": 1}, {"title": "Paměť.", "content": "Počítačové clustery (tzv. multipočítače) sdílenou operační paměť nepoužívají, protože každý počítač zapojený v clusteru disponuje vlastní pamětí, která je jeho procesoru přímo dostupná. Tím se cluster odlišuje od superpočítačů, u nichž všechny procesory používají společnou operační paměť (tzv. multiprocesory).", "section_level": 2}, {"title": "Systémy souborů.", "content": "Využití clusterového (seskupeného) systému souborů je základem moderních počítačových clusterů. Příkladem jsou GFS, IBM General Parallel File System, Cluster Shared Volumes od Microsoftu, Oracle Cluster File System a další.", "section_level": 2}, {"title": "MPI.", "content": "Specifikace MPI (\"Message Passing Interface\") vznikla na počátku 90. let po diskuzi mezi 40 organizacemi. Její vývoj byl podporován organizací ARPA a Národní vědeckou nadací (National Science Foundation). Specifikace MPI čerpala různé vlastnosti dostupné v komerčních systémech tehdejší doby a byly podle ní vytvořeny různé implementace (například MPICH nebo OpenMPI). Pro komunikaci používá TCP/IP a unixové sokety. MPI je k dispozici v různých programovacích jazycích, jako je jazyk C, Fortran, Python a další. Hlavním rozdílem mezi MPI a PVM je v tom, že zatímco MPI je pouze specifikace, tak PVM je konkrétní implementace.", "section_level": 2}, {"title": "PVM.", "content": "PVM () byl vyvinut v Národní laboratoři Oak Ridge kolem roku 1989. PVM musí být nainstalován přímo na každém uzlu a poskytuje soubor softwarových knihoven, které zobrazují uzel jako „paralelní virtuální zařízení“. PVM poskytuje prostředí pro předávání zpráv, správu úkolů a zdrojů a chybová hlášení. PVM může být využito programy napsanými v programovacích jazycích C, C++, Fortran atd.", "section_level": 2}, {"title": "Správa clusterů.", "content": "Jedním z problémů v použití počítačových clusterů je cena jejich administrace, které v určitých případech může být vysoká jako administrace N nezávislých zařízení, pokud má cluster N uzlů. V některých případech toto dává výhodu architekturám se sdílenou pamětí s menšími náklady.", "section_level": 1}, {"title": "Úkol plánování.", "content": "Pokud víceuživatelský cluster potřebuje přístup k velkým objemům dat, je nutné pro plánování úloh využít např. programovací model MapReduce vytvořený Googlem v roce 2004 nebo jiné algoritmy (např. Apache Hadoop).", "section_level": 2}, {"title": "Správa chyb v uzlech.", "content": "Když uzel v clusteru selže, strategie jako „oplocení“ (angl. fencing) mohou udržet zbytek systému v provozu. Oplocení je proces izolování uzlu nebo ochrany sdílených zdrojů, pokud se uzel jeví jako nefunkční. Existují dvě metody oplocení. Jedna vypne uzel jako takový a druhá znemožní přístup ke zdrojů (např. sdílené disky).", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj software a správa.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Paralelní programování.", "content": "Clustery s proměnlivou zátěží, jako webové servery, používají clusterové architektury k podpoře velkého počtu uživatelů a obvykle žádost každého uživatele je přesměrována ke konkrétnímu uzlu. To umožňuje paralelní úkoly bez kooperace více uzlů, vzhledem k tomu, že hlavním cílem systému je poskytnutí rychlého přístupu uživatele ke sdíleným datům. Počítačové clustery, které provádějí komplexní výpočty pro malé množství uživatelů, potřebují využít výhodu schopnosti paralelního zpracování mezi několika uzly.", "section_level": 2}, {"title": "Ladění a sledování.", "content": "Vývoj a ladění paralelních programů v clusteru vyžaduje vhodné nástroje. Nástroje jako totalView byly vyvinuty k ladění paralelních implementací v počítačových clusterech, které využívají MPI nebo PVM pro předávání zpráv. Berkley NOW (Síť Stanic) systém shromažďuje data clusterů a ukládá je do databáze, zatímco systém jako PARMON (vyvinutý v Indii) umožňuje vizuální pozorování a řízení rozsáhlých clusterů. V aplikacích muže být „Checkpointing“ použit k obnovení daného stavu systému, když uzel selže během dlouhého víceuzlového počítání. Toto je základem ve velkých clusterech, vzhledem k tomu, že s rostoucím počtem uzlů roste i pravděpodobnost selhání uzlu pod velkým výpočetním zatížením. Checkpointing může obnovit systém do stabilního stavu, aby výpočty mohly pokračovat bez nutnosti přepočítat výsledky.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Historie prvních počítačových clusterů je více či méně přímo svázána s historií prvních sítí, jelikož jedna z hlavních motivací pro rozvoj sítě bylo propojení výpočetních zdrojů a vytvoření de facto počítačového clusteru. Dle Grega Pfistera nebyly clustery vynalezeny žádným konkrétním prodejcem ale zákazníky, jejichž práce se nemohla vejít na jeden počítač nebo pro potřebnou zálohu dat. První komerční clustrovací produkt byl ARCnet, vyvinut firmou Datapoint v roce 1977. Clustrování jako takové se nerozvinulo, dokud DEC (Digital Equipment Corporation) nevydala svůj VAXcluster produkt v roce 1984 pro operační systém VAX/VMS. Produkty ARCnet a VAXcluster nejenom podporovaly paralelní výpočty, ale zároveň sdílely systémy souborů a periferní zařízení. Cílem bylo poskytnout výhody paralelních výpočtů při udržení spolehlivosti dat a jedinečnosti. Další dva význačné a obchodně úspěšné clusterové systémy byly Tandem Himalaya a IBM S/390 Parallel Sysplex, představené v letech 1993 a 1994. České superpočítače naleznete v článku superpočítač.", "section_level": 1}], "src_summary": "Počítačový cluster (anglicky \"computer cluster\") je seskupení volně vázaných počítačů, které spolu úzce spolupracují, takže se navenek mohou tvářit jako jeden počítač. Obvykle jsou propojeny počítačovou sítí. Clustery jsou obvykle nasazovány pro zvýšení výpočetní rychlosti nebo spolehlivosti s větší efektivitou než by mohl poskytnout jediný počítač, přičemž jsou levnější než jediný počítač srovnatelné rychlosti nebo spolehlivosti. ", "tgt_summary": "Ein Rechnerverbund oder Computercluster, meist einfach \"Cluster\" genannt (vom Englischen für „Rechner-Schwarm“, „-Gruppe“ oder „-Haufen“), bezeichnet eine Anzahl von vernetzten Computern. Der Begriff wird zusammenfassend für zwei unterschiedliche Aufgaben verwendet: die Erhöhung der Rechenkapazität (HPC-Cluster, engl. high performance computing – Hochleistungsrechnen) und die Erhöhung der Verfügbarkeit (HA-Cluster, engl. high available – hochverfügbar). Die in einem Cluster befindlichen Computer (auch \"Knoten\", vom englischen \"nodes\" oder Server) werden auch oft als Serverfarm bezeichnet.", "id": 1251026} {"src_title": "Válka o bavorské dědictví", "tgt_title": "Bayerischer Erbfolgekrieg", "src_document": [{"title": "Casus belli.", "content": "30. prosince 1777 zemřel v Bavorsku poslední člen vilemínské (starobavorské) linie rodu Wittelsbachů, kurfiřt Maxmilián Josef. Jelikož po sobě nezanechal dědice, přešly dědické nároky na falckého kurfiřta z téhož rodu (rudolfínské linie) Karla Teodora. Tato okolnost se zdála příznivá pro římskoněmeckého císaře Josefa II., který tak mohl uskutečnit svůj záměr výměny vzdáleného Rakouského Nizozemí za Bavorsko. Politická situace v Evropě hrála v jeho prospěch a 14. ledna 1778 Karel Teodor uznal rakouské nároky na Bavorsko. O dva dny později 10 000 císařských vojáků překročilo hranice země. Rakouská monarchie tím dosáhla výsadního postavení v rámci celé římskoněmecké říše a zároveň územního scelení. Tato politika však narazila na odpor pruského krále Fridricha II., který se po celý život snažil zachovat v říši rovnováhu sil, potažmo získat výsadní postavení pro svou korunu. Neprodleně proto zahájil diplomatickou intervenci u zahraničních dvorů a brzy na svou stranu získal Karla Falcko-zweibrückenského, vévodu Meklenbursko-Zvěřínského a saského kurfiřta. Při diplomatických jednáních se z pochopitelných důvodů snažil vystupovat jako „obránce říšského míru.“ Smlouvu mezi Rakouskem a Karlem Teodorem považoval za zahanbující, nehledě na fakt, že některé části Bavorska dědičně náležely jiným říšským zemím. 26. ledna pruský panovník vyhlásil mobilizaci, kterou Vídeň považovala za pouhou demonstraci síly a nevěřila, že opravdu vypukne válka. 16. března 1778 vzneslo Prusko a Zweibrückensko na říšském sněmu protest proti postupu Rakouska a o několik dní později Fridrich II. poskytl vévodovi Zweibrückenskému záruku jeho dědického práva na Bavorsko. 6. dubna se přesunul z Berlína do vojenského tábora nedaleko pevnosti Silberberg u českých hranic. 4. května 1778 již stály pruské jednotky ve Slezsku a Sasku v pohotovosti. Současně se Fridrich II. snažil získat od říšského sněmu pověření k uskutečnění exekuce Bavorska. Na pozadí těchto událostí vedly po celý první půlrok Berlín a Vídeň intenzivní diplomatické rozhovory, které však nevedly ke konkrétním výsledkům. K nejvyšší eskalaci napětí došlo 15. června, kdy pruský panovník ultimativně požadoval jednoznačnou odpověď na to, jaké oblasti si Rakousko nárokuje a jakého odškodnění se dostane Karlu Theodorovi a Sasku. Vyhýbavou odpověď obdržel 27. června. Tato reakce jej naprosto neuspokojila, a tak 3. července vyhlásil Rakousku válku.", "section_level": 1}, {"title": "Poměr sil.", "content": "Prusko: 1. armáda pod velením krále Fridricha II. v počtu 87 000 mužů byla rozmístěna na území Slezska. Síly 2. armády pod velením králova bratra prince Jindřicha o síle 67 000 pruských a 22 000 saských vojáků stály v pozicích na území Saska. Rakousko: 1. armáda pod velením císaře Josefa II., maršála Lacyho a maršála Hadika v počtu cca 80 000 mužů a 426 těžkých děl byla rozmístěna na západním břehu Labe mezi Hradcem Králové a Hostinným. Úkolem 2. armády pod velením polního maršála Gideona von Laudona o síle 62 000 mužů byla obrana česko-saských hranic. Skládala se z 28 setnin granátníků, 37 pěších praporů, 71 jezdeckých eskadron a 252 těžkých děl.", "section_level": 1}, {"title": "Válečné události.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Severní fronta.", "content": "5. července 1778 překročil předvoj pruské armády pod velením Fridricha II. české hranice u Náchoda. Zde narazil na hlavní síly císařské armády zakopané v obranných postaveních v úseku západního břehu Labe mezi Vrchlabím a Jaroměří (další obranná postavení byla vybudovaná i severovýchodně od Hradce Králové v úseku mezi řekami Labe a Orlicí). Vojsko pruského panovníka se utábořilo na levém břehu řeky s hlavním stanem ve Vlčkovicích. Záhy se Fridrich II. pokusil obranná postavení Rakušanů obejít údolím krkonošského masivu. Nicméně přehradná palba dělostřelectva i střelba pěchoty, ukryté za náspy a záseky na protilehlém břehu Labe, které stačila rakouská armáda budovat souběžně s pohybem Prusů, mu v průniku do vnitrozemí zabránila. Jelikož tato strategie selhala, zkusil pruský král rakouskou armádu vymanévrovat z jejího postavení a přinutit ji svést bitvu v otevřeném terénu. 8. července se u Zvičiny pokusil o obchvat císařského křídla, avšak nakonec se neodvážil zaútočit na silné protivníkovy pozice. Obě armády pak proti sobě stály v opevněných pozicích až do 15. srpna, kdy se Fridrich II. přemístil ke Stříteži, odkud své muže po týdnu marného čekání na císařský protiútok odvedl k Hostinnému. Zde se pokusil o obchvat protivníkova levého křídla, avšak opět neúspěšně, jelikož Rakušané pokračovali ve své strategii a stačili vybudovat obranu paralelně s jeho pohybem. Válka tak nabyla ryze pozičního charakteru. 22. srpna se Prusové přemístili k Čisté v Krkonoších, přičemž jejich panovník zvažoval vést přechod Labe východně od Vrchlabí. Císařští však drželi v rukou velkou část krkonošského prostoru, a po důkladném průzkumu terénu se k útoku neodhodlal ani zde. Při této příležitosti prý měl prohlásit: „\"Mrzí mě to, ale vidím, že se tu nedá nic dělat.\"“ Za krvavé neúspěchy se pruští vojáci mstili na místním obyvatelstvu. 8. července císařovna Marie Terezie, v mateřských obavách o život svých synů, vyslala svobodného pána Franze von Thugut, aby s pruským králem vyjednával o kompromisním řešení konfliktu. Důsledkem této snahy bylo pouze napětí ve vztazích mezi matkou i synem.", "section_level": 2}, {"title": "Severozápadní fronta.", "content": "Na saských hranicích maršál Laudon vybudoval obranná postavení v prostoru severozápadně od Velvar a podél silnice z Velvar na Prahu. Další opevněná linie byla vybudovaná jižně od Ústí nad Labem mezi Labem a Milešovkou. Dále pak pokračovala na druhém břehu Labe podél silnice z Litoměřic do České Lípy s hlavním opěrným bodem u Blíževedel. Stejně jako pruský král, tak i jeho bratr překročil české hranice 5. července. Aby princ Jindřich upoutal pozornost Rakušanů, vyslal směrem k Chomutovu diverzní oddíl. Laudon se však nenechal oklamat, hlavní síly ponechal v pevných postaveních a do prostoru Chomutova vyslal pouze útvar pod velením generála de Vins. Hlavní útok směřující k Turnovu, zahájila prusko-saská armáda v noci z 30. na 31. července. Vojáci překročili hřebeny Krušných a Lužických hor, obešli Laudonův bok a sváděli šarvátky s osádkami z předsunutých postavení, které se podle plánu organizovaně stahovaly do hlavních polních opevnění. Nakonec byl však maršál Laudon nucen stáhnout se až k Jizeře, neboť jedním z jeho rozkazů od rakouské panovnice bylo vystříhat se větší bitvy. Navíc byl nucen zabezpečit týl maršála Lacyho pro případ, že by se pruskému králi podařilo prorazit obranu císaře Josefa. Při přechodu Jizery strhl všechny mosty, díky čemuž princ Jindřich uvázl v opevněném ležení u Mimoně. Z této pozice se posléze snažil spíše pasivními výpady nalézt skulinu v Laudonově obraně. Navíc kvůli špatným možnostem získávání proviantu, obě pruské armády postihla vlna epidemie úplavice.", "section_level": 2}, {"title": "Pruský ústup.", "content": "Koncem srpna se v táboře krále Fridricha II., kterému se nepodařilo prolomit obranu na slezské severní frontě, nacházelo na 12 000 nemocných; v táboře prince Jindřicha zhruba okolo 6000. Za této situace začali Prusové stahovat z Čech „těžší“ součásti armády (děla, polní pekárny, kovárny atd.) a zároveň výpalné a kořist pocházející z drancování českých měst a vesnic. 5. září zaútočil Laudon na předsunutá postavení armády prince Jindřicha u Kláštera Hradiště nad Jizerou a Kuřívod. Vytrvalým tlakem donutil pruské jednotky ustupovat k Litoměřicím a překročit Labe v místech, které vyhovovaly uskutečnění jeho strategického záměru. Pro jeho realizaci si od císaře Josefa II. vyžádal dvanáct praporů pěchoty, které využil k posílení pravého křídla. Vzápětí překročil Labe u Brandýsa a Vltavu u Veltrus a začal nepřítele obchvacovat. Armáda prince Jindřicha se tak dostala do obklíčení z několika stran u Budyně nad Ohří. V této situaci se Laudon připravoval na generální bitvu. 23. září však do jeho hlavního stanu dorazil císař Josef II., jenž mu byl proti své vůli nucen tlumočit požadavek Marie Terezie, která si přála, aby od svého záměru upustil. Chtěla si tak nechat otevřené dveře pro další mírová řešení konfliktu. Pruské armádě bylo posléze bez větších problémů povoleno se stáhnout za hranice Čech, přičemž docházelo pouze k drobným potyčkám vyvolaným rakouskými veliteli, kteří se toužili pomstít Prusům za jejich chování na českém území. V této situaci polní zbrojmistr Laudon, jemuž se znechutilo válčení, kde se protivníci jeden druhému vyhýbají, požádal o propuštění a na jeho místo byl dosazen maršál Hadik. Samotný ústup stál pruského krále 18 000 mužů, kteří pro nemoc padli do zajetí nebo se vzdali do rukou Rakušanů.", "section_level": 2}, {"title": "Politická dohra.", "content": "Přestože se další pohraniční šarvátky odehrávaly po celou zimu 1778 – 1779, přípravy k dalšímu konfliktu byly přerušeny 7. března uzavřením příměří a následným diplomatickým jednáním v Těšíně. Rokování bylo ukončeno 13. května podepsáním těšínské mírové smlouvy. Podle ní se vlády v Bavorsku ujal dolnofalcký kurfiřt Karel Teodor a jeho nástupcem byl potvrzen vévoda Karel Zweibrückenský. Rakousku bylo přiřčeno pouze nevelké území jihovýchodně od soutoku Innu a Dunaje, kde žilo okolo 60 000 obyvatel. Prusko za válku zaplatilo 30 milionů tolarů a 20 000 lidských životů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Válka o bavorské dědictví (1778 – 1779) byla v řadě čtvrtá dědičná rozepře mezi Pruskem stárnoucího, šestašedesátiletého krále Fridricha II. zvaného Veliký a Rakouskou monarchií v čele s císařovnou Marií Terezií a jejím synem římskoněmeckým císařem Josefem II. V průběhu konfliktu, jehož dějištěm se stalo zejména území severních a severovýchodních Čech, neproběhly žádné rozsáhlé či generální bitvy, samotné vojenské operace se omezily na období několika měsíců, ale průběh střetnutí předznamenával nový charakter válečnictví, a to poziční válku. Klasickou lineární taktiku proti sobě jdoucích mas vystřídalo manévrování a taktické přesuny vojsk na rozlehlém území, přičemž díky této strategii, která využívala přírodních překážek, zejména vodních toků Labe a Jizery, rakouská armáda zabránila protivníkovi dosáhnout jeho válečných cílů a přinutila jej stáhnout se zpět za české hranice. ", "tgt_summary": "Der Bayerische Erbfolgekrieg (1778/1779) wurde durch den Anspruch Österreichs auf Niederbayern und die Oberpfalz ausgelöst, nachdem die bayerische Linie der Wittelsbacher im Jahre 1777 ausgestorben war und das Kurfürstentum Bayern an die pfälzische Linie fallen sollte. Er gilt als der letzte der Kabinettskriege der Frühen Neuzeit.", "id": 1895397} {"src_title": "Tanganika (jezero)", "tgt_title": "Tanganjikasee", "src_document": [{"title": "Pobřeží.", "content": "Pobřeží je celkově přímé s malými mělkými zálivy. Částečně je vysoké a srázné a částečně ploché, obklopené úzkou příjezerní rovinou.", "section_level": 1}, {"title": "Dno.", "content": "Podvodním prahem je rozděleno na dvě hluboké části. Maximální hloubky dosahuje v jižní části. Po Bajkalu v Rusku je druhé nejhlubší na Zemi a třetí podle objemu zadržené vody.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Hlavní přítoky jsou Malagarasi, Kalambo a Ruzizi. Z jezera odtéká řeka Lukuga, která ústí do Lualaby horního toku Konga. Průměrný roční příbytek vody činí 64,8 km3 (z toho činí srážky 40,9 km3 (63 %) a řeky 23,9 km3 (37 %)). V úbytku vody převažuje vypařování 61,2 km3 (94,4 %) a na odtok zbývá jen 3,6 km3 (5,6 %). V 1. polovině 19. století existovala v důsledku zemětřesení nebo sesuvu v dolině \"Lukugi\" poblíž jejího odtoku z jezera hráz. \"Tanganika\" byla tehdy bezodtokým jezerem, jehož úroveň se v průběhu několika desetiletí zvyšovala. V roce 1878 se hráz protrhla a úroveň hladiny poklesla a na začátku 20. století se ustálila. Dlouholetá amplituda kolísání úrovně hladiny činí ve 20. století přibližně 4 m a sezónní 0,7 m (nejvyšší úroveň je v dubnu a květnu a nejnižší v říjnu nebo listopadu). Na jezeře se vytvářejí vlny poháněné jihovýchodním pasátem. Někdy se vyskytují i \"sejši\" (vlny s dlouhou periodou).", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti vody.", "content": "Voda je sladká, ale s vyšším obsahem solí hořčíku. Teplota vody na povrchu kolísá v průběhu roku od 23,6 až 23,8 do 26,5 °C. V hloubce větší než 400 m se drží stálá teplota přibližně 23 °C. Ustálená teplotní stratifikace brání promíchávání vodní masy, v důsledku čehož je pouze horní vrstva (100 až 200 m) obohacena kyslíkem a tedy vhodná k životu. Faktor pH vody je 8,4.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna a flóra.", "content": "Přibližně 75 % fauny jsou endemické druhy (převážně ryby, krevety, lasturnatky, raci, klanonožci a plži). Vyskytují se zde hroši, krokodýli a mnoho vodního ptactva. Je zde rozšířeno rybářství (hlavní průmyslový význam má sleďovitá ryba dagaa).", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Na jezeře je rozvinutá místní lodní doprava. Dodnes se zde plaví 1200 tunová MV Liemba, původně německá válečná loď Graf von Götzen, jejíž osudy byly inspirací pro knihu a později i film Africká královna.", "section_level": 2}, {"title": "Osídlení pobřeží.", "content": "Na břehu leží přístavy Kigoma (\"Tanzanie\"), Bujumbura (\"Burundi\") a Kalima (\"Demokratická republika Kongo\"). \"Kigoma\" je spojena železnicí s městem Dar es Salaam na pobřeží Indického oceánu.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Jezero bylo objeveno v r 1858 anglickými cestovateli R. Burtonem a J. Spekem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tanganika (,, ) je jezero ve Východní Africe na hranicích Demokratické republiky Kongo, Tanzanie, Zambie a Burundi. Většina jeho rozlohy patří \"Demokratické republice Kongo\" (45 %) a \"Tanzanii\" (41 %). Nachází se mezi masivy hor na západní straně Velké příkopové propadliny. Jezero je nejhlubší v Africe, svou rozlohou druhé největší v \"Africe\" a obsahuje nejvíce vody ze všech afrických jezer. Má rozlohu 34 000 km2. V severojižním směru měří zhruba 650 km a je 40 až 80 km široké. Dosahuje maximální hloubky 1470 m. Průměrná hloubka 570 m. Rozloha povodí činí 244 500 km2. Délka pobřeží činí 1828 km. Leží v nadmořské výšce 773 m.", "tgt_summary": "Der Tanganjikasee (englisch: \"Lake Tanganyika\") ist der zweitgrößte See in Afrika (3° 20' bis 8° 48' südlich und 29° 5' bis 31° 15' östlich) und der sechstgrößte sowie der zweittiefste See der Erde. Er liegt in den Staaten Demokratische Republik Kongo, Tansania, Sambia und Burundi.", "id": 1325141} {"src_title": "Kvantitativní teorie peněz", "tgt_title": "Quantitätstheorie", "src_document": [{"title": "Vývoj kvantitativní teorie peněz.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Salamancká škola.", "content": "Jednu z prvních verzí kvantitativní teorie peněz zformulovali již pozdní scholastikové v 16. století. Například d'Azpilcueta a de Mercado zdůrazňovali příčinný vztah mezi změnami množství peněz v oběhu a změnami cenové hladiny. Neuvažovali však ještě rychlost obratu peněz.", "section_level": 2}, {"title": "Předchůdci klasické ekonomie.", "content": "Dalším, kdo objevil souvislost mezi zvýšením množství peněz a zvýšením cenové hladiny ve stejném poměru byl anglický filozof John Locke. Teorie mu sloužila jako argument proti merkantilismu – dominantnímu ekonomickému myšlení v 17. století, které kladlo důraz na příliv drahých kovů do domácí ekonomiky. David Hume převzal a rozpracoval Lockovu teorii. Je považován za autora teze neutrality peněz, podle níž změny v množství peněz nemají v dlouhém období vliv na reálné veličiny a ovlivňují pouze cenovou hladinu. Tvrdil, že zvyšování množství peněz v oběhu povede k růstu cenové hladiny, aniž by mělo dlouhodobé kladné dopady na zvyšování výroby. Stát nemá zasahovat do oběhu peněz, neboť jejich množství by měl regulovat mechanismus toků drahých kovů v mezinárodním obchodě. Od anglických filozofů teorii dále převzal a doplnil např. francouzský osvícenec Richard Cantillon.", "section_level": 2}, {"title": "Klasická politická ekonomie.", "content": "David Ricardo tvrdil, že hodnota peněz se mění nepřímo úměrně jejich množství v oběhu. Kritizoval Bank of England za pozastavení směnitelnosti anglické libry a zdůrazňoval, že nadměrná emise bankovek vede k jejich znehodnocení. Jednalo se o tzv. bullionistickou kontroverzi. Ricardova teorie peněz a makroekonomická teorie založená na jednoduché verzi kvantitativní teorie peněz se stala součástí argumentů měnové školy proti bankovní škole v tzv. britské monetární debatě první poloviny 19. století a nakonec získala převahu (viz \"Bank Charter Act\" Roberta Peela z roku 1844). S kvantitativní teorií peněz je úzce spojen i Sayův zákon trhů.", "section_level": 2}, {"title": "Cambridgeská škola.", "content": "Alfred Marshall a další představitelé cambridgeské školy jsou autory důchodové verze kvantitativní teorie peněz založené na příjmově-výdajovém přístupu a peněžních zůstatcích, která se liší od transakční verze Irvinga Fishera. Východiskem je tzv. cambridgeská rovnice: formula_2 je množství peněz v oběhu držené subjekty v podobě peněžních zůstatků, formula_3 je koeficient vyjadřující podíl peněžní hotovosti na národním důchodu, formula_4 je cenová hladina a formula_5 je reálný národní důchod. Cambridgeská škola pojímá peníze v dlouhém období jako neutrální, v krátkém období však probíhají přizpůsobovací procesy a změny v množství peněz mají reálné důsledky. Ještě v roce 1923 John Maynard Keynes rozvíjí cambridgeskou kvantitativní teorii. Po zformulování své teorie preference likvidity na začátku 30. let, kde klade důraz na funkci peněz jako uchovatele hodnot, se však s kvantitativní teorií peněz plně rozchází.", "section_level": 2}, {"title": "Irving Fisher.", "content": "Irving Fisher je autorem transakční rovnice směny, na níž je založen jeho výklad kvantitativní teorie peněz. formula_7 je transakční rychlost oběhu peněžní jednotky a formula_8 je počet všech transakcí v ekonomice. Fisher předpokládá, že rychlost obratu peněžní jednotky a počet transakcí jsou nezávislé na změnách množství peněz v oběhu, z toho pak vyplývá, že tempo růstu peněžní zásoby proporcionálně determinuje růst míry inflace. Fisher také předpokládá, že kauzalita směřuje od změn množství peněz v oběhu k cenové hladině, nikoli naopak. Výsledkem těchto předpokladů je představa, že změny v množství peněz nemohou v dlouhém období ovlivnit reálné ekonomické procesy, což se označuje pojmem neutralita peněz. Naopak v krátkém období Fisher peníze za neutrální nepovažoval, neboť si uvědomoval efekty časových zpoždění mezi změnami množství peněz a cenové hladiny. Fisher ve svém pojetí klade důraz na funkci peněz jako prostředku směny, čímž navazuje na kvantitativní teorii cambridgeské školy.", "section_level": 2}, {"title": "John Maynard Keynes.", "content": "John Maynard Keynes podstatnou část své kariéry vycházel z učení cambridgeské školy a rozvíjel její důchodovou verzi kvantitativní teorie peněz, kterou v práci \"Traktát o peněžní reformě\" (1923) upravil do tvaru: formula_10 je počet jednotek spotřebních statků, na jejichž nákup domácnosti udržují peněžní zůstatky a formula_4 je cenová hladina spotřebních statků a služeb. V analýze založené na této rovnici se Keynes snaží dokázat, že počet jednotek spotřebních statků formula_10 zásadním způsobem ovlivňuje kupní sílu peněz. V díle \"Pojednání o penězích\" (1930) však již kvantitativní teorii peněz značně kritizuje a rozvíjí alternativní, tzv. příjmově-výdajový přístup, na kterém později postavil zcela novou teorii, teorii preference likvidity. Keynesovi následovníci pak vesměs kvantitativní teorii peněz také odmítli.", "section_level": 2}, {"title": "Neoklasická renesance a monetarismus.", "content": "Po druhé světové válce, zejména od 50. let 20. století začíná opět vznikat zájem o oživení neoklasické ekonomie. Vznikají neoklasické teorie růstu a Don Patinkin reinterpretuje kvantitativní teorii peněz. Patinkin byl zároveň jediným významným představitelem neoklasické syntézy, který kvantitativní teorii otevřeně akceptoval. Ve svém rozpracování cambridgeské důchodové verze zdůraznil efekt reálných peněžních zůstatků (též Pigouův efekt), jehož byl sám autorem a snažil se dokázat překonání tzv. klasické dichotomie, tj. rozpor mezi nominálními (absolutní ceny) a reálnými veličinami (poměrné ceny) v ekonomii. Na začátku 70. let monetarismus Miltona Friedmana postavil doporučení pro hospodářskou politiku na základě kvantitativní teorie peněz, která byla do té doby zapovězená kvůli dominantnímu vlivu neokeynesiánství. Základem Friedmanovy reinterpretace kvantitativní teorie se stala teze, že poptávka po penězích a v důsledku i rychlost obratu peněz je stabilní funkcí omezeného počtu proměnných. K obnovení zájmu o kvantitativní teorii peněz přispěla i kvalitní empirická podpora Friedmanových závěrů v knize \"A Monetary History of the United States, 1867-1960\" (Monetární historie Spojených států, 1963) M. Friedmana a Anny Schwartz. Spolu s tím se oprášila i teze o neutralitě peněz, tedy že peníze v dlouhém období nemohou ovlivnit reálné veličiny. Friedman však ve své verzi teorie rozlišuje mezi krátkodobými a dlouhodobými důsledky změn množství peněz v oběhu. V krátkém období peníze neutrální nejsou a změna množství peněz tak vyvolá změny v nominálním i v reálném národním důchodu (zpravidla za 6-9 měsíců). Teprve poté (za dalších 6-9 měsíců) v cenách. Kromě existence časových zpoždění stojí Friedmanova interpretace kvantitativní teorie peněz na přesvědčení, že inflace je vždy a všude peněžní jev vyvolaný rychlejším tempem růstu peněžní nabídky než je tempo růstu reálného národního důchodu. Jde o důchodovou verzi kvantitativní teorie peněz, která má podobu syntézy původní kvantitativní teorie s Keynesovou preferencí likvidity a s jeho příjmově-výdajovým přístupem.", "section_level": 2}, {"title": "Nová keynesiánská ekonomie.", "content": "Monetarismus byl vlivným směrem pro formulování měnové politiky během 70. let 20. století. Od 90. let však jeho vliv slábne na úkor nových keynesiánských teorií pracujících s endogenitou peněz a tzv. „nového konsenzu“ v teorii peněz a monetární politice zaměřené na cílování inflace. Kvantitativní teorie peněz je zde uznávána v dlouhém období, zatímco v krátkém období pomalé přizpůsobování nominálních a reálných proměnných způsobuje, že peníze nejsou neutrální.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kvantitativní teorie peněz je ekonomická teorie, která tvrdí, že nabídka peněz (peněžní zásoba) má přímý vliv na cenovou hladinu. Předpovídá přímo úměrný vztah mezi změnami v růstu množství peněz obíhajících v hospodářství a v růstu cen, tj. v míře inflace. V dlouhém období je tato souvislost empiricky prokázaná, avšak v krátkém období je předmětem sporů mezi různými ekonomickými školami. Teorie byla například zpochybňována keynesiánskou ekonomií, ale posléze obhajována monetaristickou školou ekonomie. Kritici zdůrazňují zejména, že rychlost obratu peněz není konstantní a že ceny a mzdy jsou v krátkém období strnulé, což přímý vztah mezi peněžní zásobou a cenovou hladinou vylučuje.", "tgt_summary": "Die Quantitätstheorie des Geldes, oft nur kurz Quantitätstheorie, ist eine Wirtschaftstheorie, die unter bestimmten Voraussetzungen eine kausale Abhängigkeit des Preisniveaus von der Geldmenge annimmt.", "id": 526598} {"src_title": "Ledvinovník západní", "tgt_title": "Cashew", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Ledvinovník západní pochází ze severovýchodní Brazílie. Od 16. století se šířil s portugalskými mořeplavci do Mosambiku a pobřežních oblastí Indie. Tento „ovocný“ strom je rozšířen celosvětově v suchých tropických oblastech. Pěstuje se na plantážích nebo extenzivně v agrolesnických systémech.", "section_level": 1}, {"title": "Botanický popis.", "content": "Jedná se o nižší, silně rozvětvený strom, dosahující výšky 12 m. Květy tvoří květenství lata a jsou žluto-růžové, samičí a oboupohlavné. Z botanického hlediska nejsou ořechy kešu ořechy ani peckovice, ale nažky.", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Ledvinovníku vyhovuje tropické klima, nadmořská výška 1000 m nad mořem, průměrné teploty v rozmezí 21–28 °C, průměrné roční srážky v rozmezí 700–1200 mm a pH půdy 4,3–8,7. Není tolerantní k zasoleným půdám a snáší teploty jen mírně pod bodem mrazu, do –1 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Agrotechnika.", "content": "Klíčivost ledvinovníku je velmi malá, proto se současně seje více semen. Pokud vzejde současně více rostlin, jsou následně vyjednoceny. Po 18–24 měsících se objevují první květy a následně i plody, které jsou ale nepoživatelné. První sklizeň se provádí až ve 4. roce a od 8. roku už plodí \"ledvinovník\" kvalitní „jablka“ s „kešu ořechy“. Jako meziplodina se na plantážích používá bavlník, podzemnice olejná nebo jamy. Stromy, které jsou schopny plodit i 30 let, je nutné na plantážích pravidelně prořezávat. Sklízí se většinou ručně. Jeden strom může vyprodukovat až 50 kg „kešu oříšků“ za rok. Plantáž poskytuje 800–1000 kg/ha.", "section_level": 2}, {"title": "Produkce ve světě.", "content": "V roce 2016 činila světová produkce 4,9 milionů tun. Zemí s nejvyšší produkcí kešu oříšků byl Vietnam, který se na světové produkci podílel 24,9 %. Africké státy se na celkovém množství podílely přibližně 51,6 %. Deset největších producentů kešu ořechů v roce 2016:", "section_level": 3}, {"title": "Využití.", "content": "Hlavním důvodem pro pěstování ledvinovníku západního jsou kešu oříšky. Další využití nacházejí též „kešu jablka“, která se společně s kůrou a větvemi z prořezu zkrmují dobytku, ale lze je využít také na výrobu džemu nebo kompotů. Z plodů se též lisuje šťáva, ze které se vyrábí alkoholické nápoje (víno, pálenka) nebo ocet. V Thajsku se i jablka využívají na otop. Kardol z osemení má dezinfekční účinky a přidává se do insekticidů, laků, barviv apod. V Indii se jím tradičně impregnuje dřevo jako ochrana proti termitům. Plody kešu jsou bohaté na taniny nebo vitamin C. Při konzumaci „kešu jablek“ nebo kešu oříšků může docházet k různým zdravotním potížím. U „jablek“ je to kvůli obsahu kardolu a taninů, na ořechy se vyskytuje alergie. Dřevo ledvinovníku je velmi tvrdé a používá se při výrobě nábytku jako tzv. bílý mahagon.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ledvinovník západní (\"Anacardium occidentale\") je až 12 metrů vysoký tropický strom z čeledi ledvinovníkovité, poskytující jedlé nažky, známé pod tržním názvem ořechy kešu (podle SSČ kešú). Tyto nažky se nacházejí v nepravém plodu, kterému se říká „kešu jablko“. Osemení obsahuje velké množství kardolu, což je smolnatý olej, který při manipulaci dráždí pokožku a před konzumací se z jedlých částí (ořechů) odstraňuje zahříváním (pražením).", "tgt_summary": "Der Cashewbaum (; lateinisch \"Anacardium occidentale\"), auch Kaschubaum, Acajoubaum oder Nierenbaum genannt, ist ein zur Familie der Sumachgewächse (Anacardiaceae) gehöriger Baum. Er wächst in tropischem Klima und trägt Cashewäpfel und Cashewkerne. Portugiesen entdeckten diesen Baum als erste Europäer im Nordosten Brasiliens. Der Name \"Cashew\" leitet sich über den portugiesischen Namen \"Caju\" oder auch \"Cajueiro\" aus der indianischen Tupi-Sprache \"Acaju\" ‚Nierenbaum‘ (wahrscheinlich wegen der Form der Kerne) ab.", "id": 846023} {"src_title": "Žaluzie", "tgt_title": "Jalousie", "src_document": [{"title": "Druhy žaluzií.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Venkovní žaluzie.", "content": "Předokenní neboli venkovní žaluzie je typ stínění (sunblock) jedná se o účinnou ochranu domu před sluncem a hlavně teplem, který se využívá u nízkoenergetických a pasivních domů. Na rozdíl od interiérových žaluzií i když je lamela vyrobena ze stejného materiálu (hliník) nedochází k při zahřátí lamel k průniku tepla do místnosti. Při zavřeném okně v létě můžete naklopením lamel venkovní žaluzie odrazit sluneční paprsky a přitom vpustíte denní světlo do interiéru. Naopak v zimě se využívá slunečních paprsků na jižních fasádách k prohřátí místností. Standardem dnešní doby je napojení venkovních žaluzií na elektrické pohony, kde lze naprogramovat jejich funkce v jednotlivých měsících s ohledem na solární čidla.", "section_level": 2}, {"title": "Plissé žaluzie.", "content": "Plissé žaluzie je v podstatě interiérová žaluzie, která má místo hliníkových lamel plisovanou látku. Toto řešení umožňuje velkou variabilitu tvarů a pozic, které dokáže plisse tvořit, množství látek a pestrost barev navíc dotváří vzhled interiéru místnosti. Plissé je moderní alternativa k zastínění především okenních otvorů a k dekoraci interiérů obytných místností. Každá plissé žaluzie se skládá minimálně ze dvou hliníkových profilů, mezi kterými je natažena plisovaná látka. Největší rozdíl oproti klasickým žaluziím s hliníkovými lamelami je v použití plissované látky, kterou lze natahovat a také stáhnutím krajních profilů seskládat do minimálního balíčku. Krajní hliníkové profily mají na svých koncích vodící šňůry, které vymezují pohyb profilů, zároveň je šňůra v boku profilu provlečena speciálním mechanismem, v podstatě brzdou, která se aktivuje, jakmile dojde po montáži plissé k napnutí šňůr v okenním otvoru. Toto je základní princip fungování plisse, hliníkové profily se mohou libovolně přesouvat posunutím do jakékoliv polohy a tvořit stínící pásy na oknu. Existují látky plissé, které propouští jen rozptýlené světlo a jiné, které zatemní dokonale paprsky světla – takzvané zatemňující látky. Funkce fyzikálních vlastností takto umístěné plissé látky je patrná na obrázku fyzikální vlastnosti. A dále existují látky s venkovní pokovenou stranou – napařená vrstva hliníku – která odráží až 80 % slunečního záření, a tím snižuje tepelné zatížení prostor.", "section_level": 2}, {"title": "Fasádní žaluzie.", "content": "Fasádní žaluzie jsou nejrozšířenější skupinou rolet, které lze využít na zastínění oken proti ostrému slunci i nepříznivým povětrnostním podmínkám. Instalují se na plastová okna nových staveb nebo po dokončení revitalizace objektů. Montáž se provádí na rám okna nebo také na přední stranu rámu. Rám by měl ideálně splňovat klasické provedení tedy 45 stupňů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Žaluzie je jedna ze soustavy horizontálních nebo vertikálních lamel, stínících nějaký otvor. Žaluzie jsou vyráběny z mnoha materiálů, například z látky — nejčastěji vertikální žaluzie, kovu — obvykle z lakovaného hliníku, dřeva — větší váha žaluzie, bambusu atd. ", "tgt_summary": "Als Jalousie wird eine Anordnung von festen oder beweglichen Lamellen zum Sicht- und Sonnenschutz, aber auch zum Witterungsschutz bezeichnet, die dennoch die Belichtung oder Belüftung des dahinter liegenden Raumes ermöglicht. Die Lamellen der Jalousie können aus (rollgeformtem) Aluminium, Holz, Kunststoff, aber auch aus Glas oder (nichtrostendem) Stahl bestehen. Die Lamellen können fix, drehbar oder in anderer Form beweglich angeordnet sein. Bei einer zusammenschiebbaren Jalousie spricht man von einem Raffstore oder Lamellenstore. ", "id": 694055} {"src_title": "Prorok", "tgt_title": "Prophetie", "src_document": [{"title": "Prorok v Bibli.", "content": "V Bibli (především ve Starém zákoně) je prorok jedním z klíčových slov. Používá se pro něj nejčastěji hebrejského termínu נָבִיא \"NAVI\" („prorok“), někdy však אִישׁ־אֱלֹהִים \"IŠ ELOHIM\" („muž Boží“) či חֹזֶה \"CHOZE\" nebo רֹאֶה \"RO'E\" (obojí „vidoucí“), řečtina používá termínu προφητης \"PROFÉTÉS\". Hebrejské NAVI však nemusí znamenat pouze „prorok“, ale může též znamenat „zpěvák“ – to proto, že prorocké slovo bylo buď přednášeno melodicky nebo i za hudebního doprovodu. Na rozdíl od dnešního pojetí se nejedná o člověka, jenž by předvídal budoucnost, ale o Božího prostředníka, o člověka (muže nebo v starších textech i ženu), který zprostředkovává komunikaci mezi Bohem a lidmi. To má dva aspekty: 1) Prorok zprostředkovává Boží slovo a jeho vůli lidem; 2) přednáší Bohu prosby lidí a přimlouvá se za ně. Největším prorokem podle biblického podání a vzorem všech ostatních proroků je Mojžíš, který mluvil s Bohem tváří v tvář a skrze nějž dal Bůh svému lidu Tóru neboli Zákon. Dalším významným prorokem je Elijáš, který nezemřel, ale byl vzat přímo k Bohu v ohnivém voze. Z hebrejských proroků rozlišujeme dvě skupiny proroků: proroci „nepísemní“ a proroci „písemní“, podle toho, zda se nám zachovaly knihy s jejich výroky nebo nikoli. Podle židovské tradice prorokovalo pro Izrael 48 proroků a 7 prorokyň a nikdo z nich nepředával poselství, jež by bylo v rozporu s učením Tóry.", "section_level": 1}, {"title": "Nepísemní proroci.", "content": "Je to starší skupina proroků. Řadí se sem např. Samuel, Nátan, Gád, Eliáš, Elíša, Achijáš, Míkajáš, Jehú a další. O těchto mužích se nám zachovaly zprávy v různých knihách, především v knihách Samuelových a knihách královských. Jejich zprostředkovatelská činnost se projevuje především v boji a v politice a jejich funkce více odpovídá pojmu proroctví v Kenaánu na přelomu 2. a 1. tisíciletí př. n. l. Kromě těchto proroků najdeme i zmínky o prorockých školách a o dvorních prorocích, kteří bývají často kritizováni jako falešní, neboť prorokovali (tj. mluvili jménem Božím a zvěstovali to, co prohlašovali za Boží vůli) podle svých osobních nebo stranických zájmů.", "section_level": 2}, {"title": "Písemní proroci.", "content": "Od těchto proroků se nám dochovaly spisy a výroky. Některé pocházejí přímo od nich, jiné jim byly připsány o něco později. Jedná se o následující proroky (podle biblického pořadí): Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel, Ozeáš, Jóel, Ámos, Abdijáš, Jonáš, Micheáš, Nahum, Abakuk, Sofonjáš, Ageus, Zacharjáš, Malachiáš. Křesťané řadí mezi proroky ještě Daniela. Ti se dále dělí na velké a malé (Izajáš, Jeremiáš a Ezechiel (Daniel) velcí, zbytek malí) nebo na předexilní, exilní a poexilní (podle doby působení; exilem se myslí babylonské zajetí). Hlavním zájmem předexilních proroků, ať už působili v Izraeli nebo v Judsku, bylo většinou napomínat lid a vytýkat mu Božím jménem jeho viny. Ty se týkaly především dvou oblastí, především sociální sféry (nespravedlnost, úplatné soudy, útisk, vydírání apod.) a sféry náboženské (odpadlictví od kultu jediného Boha, obětování jiným bohům, nekromancie apod. Obě sféry jsou však pro proroky neoddělitelné. V případě, že se lid neobrátí a setrvá ve své zatvrzelosti a zlobě, hrozí Božím trestem, v případě obrácení naopak slibují, že se Bůh o svůj lid postará, jak slíbil jejich předkům. Někteří proroci přidávají i politická témata. Např. Jeremjáš a Izajáš se snaží přimět Judsko, aby v době velkých politických zvratů na světové scéně složilo svou důvěru v Boha, a nikoli v cizí mocnosti. Exilní a poexilní proroci kladou většinou důraz na pokání, Boží věrnost a později na očistu kultu. Začínají se objevovat a silněji projevovat apokalyptické a eschatologické tendence. Podle tradičního křesťanského pojetí jednou z hlavních funkcí starozákonních proroků bylo i předpovědět příchod Mesiáše (tj. Krista).", "section_level": 2}, {"title": "Rozdíl mezi \"prorokem\" a \"věštcem\".", "content": "V běžné řeči se prorokem chápe člověk jasnozřivý, anebo se prorok ztotožňuje s věštcem. To je však značně nepřesné, zejména z toho důvodu, že věštění je Biblí zakázáno. Prorok vystupuje jako Bohem inspirovaný jedinec, kdežto věštec používá k dosažení svých cílů nečistých (zakázaných) praktik. Přímý zákaz věštění se objevuje v Bibli na několika místech: Bible také popisuje, co se může stát, pokud se člověk zaplete s těmito silami. Výstižný je příběh prvního izraelského krále Saula, který přes slibný začátek své vlády přišel o Boží přízeň poté, co neuposlechl Boží příkaz, nevyčkal na proroka Samuela a sám obětoval Bohu. Když později král bojoval s Filištínskými, dotazoval se Boha, ten mu však neodpovídal. Proto se obrátil na čarodějnici v Endoru, která vyvolala Samuela z mrtvých. Ten se na Saula rozhněval a předpověděl mu smrt jeho vlastní i jeho synů: Rabín Jonathan Sacks poukazuje na to, že věštby náležejí k typu civilizací, jež se pohybují v myšlenkovém uskupení: osud, hybris, nemésis. Takovéto uvažování plodí tragédii v tradičním, řeckém pojetí, kde je výsledek předem ohlášen, a čím více se mu postavy vzpírají, tím více jsou do něho vtahovány. Naproti tomu proroctví v biblickém slova smyslu náležejí k pojetí otevřeného a nepředurčeného dějinného času, kdy podobu zítřka tvarují naše současná rozhodnutí. Prorok proto nepředpovídá, ale popisuje skutečný stav věcí a varuje. Tím ty, k nímž promlouvá, nevtahuje do neodvratné podoby osudu, ale dává jim příležitost, aby reagovali na Boží volání a ovlivnili výslednou podobu dějin.", "section_level": 2}, {"title": "Prorok v Koránu.", "content": "Korán (a islám) má podobné pojetí proroka jako židovství a křesťanství. Prorok je ten, komu Bůh svěřil hlásání a obnovu pravé víry v jediného Boha. Avšak snad častěji než o prorocích (arabsky „nabí“) hovoří Korán o poslech (arabsky رسول „rasúl“), což umožňuje správnější pochopení poslání těchto osob. Korán zná mnoho proroků, ať už jsou to biblické postavy jako Noe, Mojžíš, Jonáš, Ježíš či jiní, nebo i nebiblické. Každá doba a každý národ má svého proroka, který k němu byl poslán a kterého mají poslouchat. Tak Židé mají v prvé řadě Mojžíše a křesťané Ježíše. Ti, pokud jejich učení není překrucováno (jak se stalo v křesťanství nebo židovství), jsou pravými Božími posly. Proto křesťané i Židé jsou z hlediska Koránu vyznavači pravých Božích poslů, jen si Boží poselství překroutili a pozměnili. Existují však výroky Koránu, které praví, že křesťané a Židé nejsou vázáni Koránem, ale svými spisy od svých proroků, které za nimi Bůh svého času poslal. Islámský Prorok \"par excellence\" je však Mohamed, který byl poslán mezi Araby, aby celému lidstvu v pravý čas zvěstoval pravou abrahámovskou víru. Islám je podle muslimů na rozdíl od křesťanství a židovství jediným velkým náboženstvím, které si uchovalo původní pravé Boží poselství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ve starověku byl prorok člověk, považovaný za Bohem inspirovaného, aby svou řečí poskytoval lidem vhled do budoucích událostí a do skrytých stránek přítomnosti. V tomto smyslu \"prorokoval\" či vyslovoval \"proroctví\".", "tgt_summary": "Als Prophetie bezeichnet man eine Botschaft eines Gottes. Die Verkündigung von Prophetien ist Gegenstand von Religionen. Personen, die dazu durch diesen Gott berufen sind, werden als Propheten (von : „Fürsprecher“, „Sendbote“, „Voraussager“) bezeichnet. Als \"falsche Propheten\" werden Menschen bezeichnet, die den Anspruch göttlicher Legitimation zu Unrecht erheben. ", "id": 1334861} {"src_title": "Síťokřídlí", "tgt_title": "Netzflügler", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dospělec.", "content": "Síťokřídlí mají velmi rozmanitý vnější vzhled, ale jejich tělo je vždy štíhlé. Většinou je zbarveno nevýrazně a jeho povrch je velmi jemný. Dosahují délky od 2 do 75 mm. Na malé hlavě jsou výrazné velké polokulovité složené oči. Jednoduchá očka (ocelli) mají jen dvě čeledi (strumičníkovití a \"Dilaridae\"). Tykadla jsou umístěna mezi očima a jsou většinou dlouhá a tenká, někdy zakončené paličkou (ploskorozi). Ústní ústrojí je kousací. Hruď se skládá ze tří vzájemně pohyblivých podobných článků, kdy předohruď je velmi pohyblivá. U čeledi pakudlankových je předohruď výrazně prodloužená, podobně jako u dlouhošíjek. Křídla mají velmi složitou žilnatinu (odtud pochází jméno řádu), většinou jsou čirá, občas se skvrnami, ale někdy i pestře zbarvená (ploskorozi). Křídla mají různé tvary a při letu jsou převážně nespojené. Nohy jsou běhavého typu. U pakudlanek je přední pár nohou přetvořen na loupeživé končetiny, kterými uchvacuje kořist podobně jako kudlanky. Rozpětí křídel může dosahovat od 5 do 75mm. Zadeček má 10 článku, jen čeleď zlatoočkovití má 9 článku.", "section_level": 2}, {"title": "Larva.", "content": "Ještě víc než u dospělců platí u larev, že jsou v rámci tohoto řádu druhy velmi odlišného vzhledu. Tělo můžou mít tlusté i tence protáhlé. Ústní ústrojí mají vždy kousavé s velkými kusadly. Nohy mají většinou dlouhé a velmi pohyblivé.", "section_level": 2}, {"title": "Kukla.", "content": "Larva si vytváří kokon, ve kterém se zakuklí. Na kukle jsou zřetelně vidět končetiny, křídla i tykadla budoucího dospělce.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj jedince a rozmnožování.", "content": "Síťokřídlí se vyvíjejí proměnou dokonalou. Vajíčka s tenkou stopkou klade většina samiček jednotlivě nebo ve skupinách na rostliny nebo větvičky. Některé čeledi (mravkolvi) kladou vajíčka do země. Larva se líhne po 4 až 21 dnech, někdy i více. Délka života larev je dost odlišná, muže to být od 14 dnů (denivkovití) do dvou let (mravkolvovití, ploskorohovití). Larva se zakuklí po třech vývojových stupních, jen výjimečně po čtyřech (pakudlanky). Z kukly se líhne dospělec do několika dnů. Při kopulaci nejčastější sedí sameček vedle samičky a předává jí spermatofór. Dospělec žije většinou krátce, ale jsou i druhy které přezimují jako dospělci.", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště a potrava.", "content": "Většina síťokřídlích jsou teplomilné druhy. Síťokřídlí jsou suchozemský hmyz s výjimkou larev vodnařkovitých, které žijí jako parazité vodních hub. Larvy pakudlanek se živí parasiticky v kokónech pavouků nebo vos jejich vajíčky a čerstvě vylíhlými jedinci. Larvy mravkolvů žijí na dně vyhrabaných nálevkovitě tvořených děr v písku, do kterých chytají hmyz, především mravence. Některé další čeledi (např. zlatoočkovití) se živí mšicemi. Larvy tráví svou kořist tak že do ní vstřikují trávicí šťávy a pak ji vysávají, což se nazývá mimotělní trávení. Dospělci se živí také dravě, hlavně hmyzem (např. mšicemi, mouchami).", "section_level": 1}], "src_summary": "Síťokřídlí (\"Neuroptera\") jsou řád dravého hmyzu s proměnou dokonalou. Svým vzezřením tvoří velmi různorodou skupinu, patří sem na první pohled velmi odlišné druhy jako např. pakudlanky, ploskorozi nebo mravkolvi. Rozšířené jsou především v tropech a subtropech, ale některé druhy zasahují až do polárních oblastí. Po celém světe je známo asi 7000 druhů, v Česku přes 70.", "tgt_summary": "Die Netzflügler (Neuroptera, Syn.: Planipennia) sind eine Ordnung der Insekten. Sie werden auch Hafte genannt (Einzahl: \"der Haft\"). Von ihnen sind insgesamt etwa 5500 Arten bekannt, 292 davon aus Europa, etwa 120 davon leben in Mitteleuropa. Ihr Hauptverbreitungsgebiet sind die Tropen und Subtropen. Zu dieser Ordnung gehören auffallende und bizarre Arten wie beispielsweise die Fanghafte. Innerhalb der Netzflügler finden sich auch zwei Familien mit aufgrund ihrer Lebensweise gut bekannten Larven: die Ameisenjungfern mit den Ameisenlöwen und die Florfliegen mit den Blattlauslöwen.", "id": 1262785} {"src_title": "Obhájce", "tgt_title": "Strafverteidiger (Deutschland)", "src_document": [{"title": "Práva a povinnosti obhájce.", "content": "Obhájce pečuje o to, aby byly v řízení náležitě a včas objasněny skutečnosti, které obviněného zbavují viny nebo jeho vinu zmírňují. Již od přípravného řízení je oprávněn za obviněného činit návrhy (důkazní i procesní), podávat žádosti a opravné prostředky, nahlížet do spisů a být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem, ledaže by provedení úkonu nebylo možno odložit a zajistit včasné vyrozumění. Při výslechu obviněného a svědků může vyslýchaným klást otázky, kdykoliv v průběhu úkonu může klást námitky proti způsobu jeho provádění. V řízení před soudem se účastní všech úkonů, kterých se může účastnit obviněný, tedy zejména hlavního líčení a veřejného zasedání. Je-li obviněný omezen ve své svéprávnosti, může obhájce vykonávat svá oprávnění i proti jeho vůli.", "section_level": 1}, {"title": "Obhájce zvolený.", "content": "Primárně si obviněný může v kterékoliv trestní věci sám zvolit jako obhájce jakéhokoliv advokáta (či advokáty) podle svého výběru. Možnost volby je omezena pouze tím, že obhájcem nesmí být advokát, který je v řízení, v němž by měl vykonávat obhajobu, sám v postavení obviněného, svědka, zúčastněné osoby, znalce nebo tlumočníka. Pokud si obhájce nezvolí sám obviněný, může tak učinit jeho zákonný zástupce, osoba blízká nebo zúčastněná osoba. Obviněný či jiná osoba, která mu obhájce zvolila, nese takto vzniklé náklady na právní pomoc (odměna advokáta a náhrada hotových výdajů). Pokud trestní stíhání nebylo vedeno důvodně, lze se následně domáhat náhrady nákladů vynaložených na obhajobu cestou odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup.", "section_level": 1}, {"title": "Nutná obhajoba.", "content": "V některých případech obviněný podle trestního řádu musí mít obhájce, a proto pokud si ho nezvolí sám nebo mu není zvolen oprávněnou osobou, je mu ustanoven soudcem ze seznamu advokátů vedeného u příslušného okresního soudu. Běžně se hovoří o obhájci \"ex offo\" (z latinského \"ex officio\" – z úřední povinnosti). Obviněný musí mít vždy obhájce např. je-li ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody, je-li omezena jeho svéprávnost, při sjednávání dohody o vině a trestu, je-li vedeno řízení proti uprchlému, je-li vedeno trestní řízení pro trestný čin, u kterého trestní zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje 5 let, nebo jsou-li vzhledem k jeho tělesným nebo duševním vadám pochybnosti o jeho způsobilosti se náležitě hájit. Obhájce musí vždy mít i mladistvý obviněný. Ustanovenému obhájci odměnu a náhradu hotových výdajů platí stát. Pokud byl obviněný pravomocně uznán vinným je následně rozhodnuto o jeho povinnosti vynaložené prostředky nahradit státu a jsou po něm vymáhány.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obhájce je v trestním řízení právní zástupce osoby, proti které se vede trestní řízení (obviněný). Obhájcem může být pouze advokát a jeho úkolem je poskytnout obviněnému kvalifikovanou právní pomoc a ve prospěch obviněného využít všechna práva a prostředky, které jsou v právních předpisech zakotveny. Tím je zajišťováno po formální stránce právo na obhajobu, tedy aby obviněný v trestním řízení neutrpěl újmu v důsledku neznalosti práva a zejména procesních předpisů. Aktuální trestní řád České republiky obhájce nezařazuje mezi strany trestního řízení, obhájce totiž nejedná vlastním jménem jako samostatný procesní subjekt, ale vždy vystupuje jménem obviněného. ", "tgt_summary": "Ein Strafverteidiger ist ein dem Beschuldigten in einem Strafverfahren zur Seite stehender rechtlicher Beistand. In der deutschen Strafprozessordnung (StPO) wird er als \"Verteidiger\" bezeichnet. ", "id": 375062} {"src_title": "Kódování znaků", "tgt_title": "Zeichenkodierung", "src_document": [{"title": "Terminologie.", "content": "Zatímco znaková sada je prostý souhrn znaků, kódování znaků definuje navíc i přiřazení kódů jednotlivým znakům. Kódem může být například Morseova abeceda, kódující písmena latinky, číslice a několik dalších znaků pomocí sérií dlouhých a krátkých stisků telegrafního klíče, nebo kombinace dírek na děrném štítku nebo děrné pásce; ve výpočetní technice se však znaky nejčastěji reprezentují celými čísly, která se například ve standardu Unicode nazývají kódový bod (). Pro kódování znaků se někdy používá termín kódovaná znaková sada (), ale v praxi se oba termíny často používají jako synonyma. Protože znaková sada obvykle zahrnuje jak tisknutelné tak netisknutelné znaky, není starší termín pro kódování znaků abecedně-číslicový kód příliš vhodný. ČSN pro znakovou sadu používá termín soubor znaků, který však obsahuje slovo soubor používané jinde ve výpočetní technice ve významu \"sada dat umístěných na datovém médiu\". V mnoha operačních systémech se pro kódování znaků používá termín kódová stránka ( případně ), v některých prostředích termín abeceda ().", "section_level": 1}, {"title": "Jednoduché znakové sady.", "content": "Konvenční znakové sady a kódování znaků byly shodné, stejný standard specifikoval, které znaky byly dostupné a současně jak mají být zakódovány v sekvencích kódových jednotek (obvykle jeden znak na kódovou jednotku). Z historických důvodů MIME a jiné systémy založené na těchto sadách používaly termín znaková sada i pro systémy pro kompletní kódování sekvencí znaků do sekvence bytů (oktetů).", "section_level": 1}, {"title": "Moderní přístup ke kódování.", "content": "Unicode a jeho paralelní standard ISO 10646, tuto ideu překonávají oddělením dostupných znaků a jejich číslování od toho, jakým způsobem jsou tyto znaky kódovány jako série „kódových jednotek“ (čísel omezené velikosti) a jakým způsobem jsou tyto jednotky kódovány do sekvence bytů (oktetů). Cílem této dekompozice je ustavit univerzální znakovou sadu, která může být kódována množstvím způsobů. Proto byly zavedeny následující pojmy:", "section_level": 1}, {"title": "Lexikální řazení.", "content": "Součástí standardů pro kódování znaků je obvykle i informace, jakým způsobem se v konkrétním jazyce provádí lexikální (abecední, alfabetní,...) řazení. Řazení nelze většinou provést jen prostým porovnáním kódových hodnot znaků (tzv. ordinální řazení), protože většina jazyků má různé výjimky (např. české \"Ch\"). Ne vždy lze realizovat lexikální řazení přidaných znaků do znakové sady.", "section_level": 1}, {"title": "Znakové sady a HTML.", "content": "Aby nemusel uživatel u každé stránky hledat v menu znakovou sadu vhodnou pro její zobrazení, je možné v HTML hlavičce uvést znakovou sadu, ve které byla daná stránka vytvořena. Všechny dnes běžně rozšířené prohlížeče (Windows Internet Explorer, Firefox, Opera) tento tag implementují, jeho interpretace však závisí také na nastavení webového serveru. Stránka zobrazená z lokálního disku správně může při stažení ze serveru vypadat jako „rozsypaný čaj“ – dokud uživatel nevnutí prohlížeči ručně správné kódování nebo neupraví nastavení webserveru, který posílá prohlížeči chybnou informaci o kódování v hlavičce HTTP. Poměrně univerzálně fungující možností je vkládání znaků pomocí escape sekvencí. Sekvence &#n; zobrazí znak s unikódovou hodnotou n. Například sekvence á zobrazí český znak á. V tomto případě byla hodnota znaku uvedena decimálně, pokud bychom ji chtěli uvést hexadecimálně, použijeme sekvenci &#xn; (např. á pro znak á).", "section_level": 1}, {"title": "ASCII.", "content": "ASCII je nepochybně základním kódováním, z kterého vychází v euro-americkém prostoru ostatní standardy. Drtivá většina osmibitových znakových sad pouze rozšiřuje ASCII tím, že přidávají významy kódům 128-255, které se v ASCII nepoužívají.", "section_level": 1}, {"title": "Standardy ISO 8859-x.", "content": "Standardy ISO/IEC 8859-x definují osmibitové znakové sady, používané zvláště v UNIXu/Linuxu. Novější unixové distribuce již přecházejí na Unicode s kódováním UTF-8.", "section_level": 1}, {"title": "Vybrané kódové stránky Windows.", "content": "Operační systémy rodiny Microsoft Windows používají několik osmibitových kódování, více nebo méně podobných standardům ISO8859-x. Kromě toho interně používají pro definici fontů šestnáctibitovou znakovou sadu WGL-4 (windows glyph 4), která obsahuje všechny znaky ze zde zmiňovaných kódových stránek Windows-1250 až Windows-1258.", "section_level": 1}, {"title": "Znakové sady pro DOS.", "content": "Tyto znakové sady jsou osmibitovým kompatibilním rozšířením ASCII (definují navíc význam kódů 128 až 255).", "section_level": 1}], "src_summary": "Kódování znaků nebo znakový kód () je ve výpočetní technice reprezentace znakové sady () nějakým (nejčastěji číselným) kódem. Po přijetí de facto standardů dálnopisných kódů bylo významným krokem standardizace vytvoření znakových kódů ASCII (1963) a EBCDIC (1964). Kód ASCII reprezentuje 33 řídicích a 95 tisknutelných znaků včetně malých a velkých písmen anglické abecedy, číslic a dalších symbolů pomocí 7bitových čísel; kód EBCDIC reprezentuje poněkud širší sadu znaků pomocí 8bitových čísel. Zatímco kód EBCDIC zůstal omezen na sálové počítače firmy IBM a jejich kopie, kód ASCII byl převzat různými národními i mezinárodními standardizačními organizacemi, například jako ISO/IEC 646 nebo T.50, a na jeho základě vzniklo množství národních variant používajících 7bitové kódy. Jejich velkou nevýhodou bylo, že symboly, jejichž používání se mezitím rozšířilo, nahrazují národními znaky, takže při volbě nevhodného kódování se např. texty programů mohou proměnit v nečitelnou změť znaků. Většího rozšíření se proto dočkaly 8bitové kódy, které zpravidla ponechávají kódy ASCII beze změn. Jedním 8bitovým kódem však nelze reprezentovat latinku, řecké písmo, cyrilici (azbuku), arabštinu a hebrejštinu, ani pokrýt všechny znaky latinky s diakritickými znaménky používanými v různých jazycích. Významné firmy jako Microsoft, IBM a Apple navíc vyvinuly vlastní osmibitové kódy, které přivedly kódování národních znaků na pokraj chaosu. Nejednotnost osmibitových kódování spolu s potřebou jednotné reprezentace asijských písem včetně rodiny CJK vedly okolo roku 1990 k vytvoření standardů Unicode a ISO 10646 vyvíjených ve vzájemné součinnosti, jejichž postupně uskutečňovaným záměrem je vytvořit jednotné kódovaní pro reprezentaci všech písem používaných na planetě Zemi.", "tgt_summary": "Eine Zeichenkodierung (, kurz \"Encoding\") erlaubt die eindeutige Zuordnung von Schriftzeichen (i. A. Buchstaben oder Ziffern) und Symbolen innerhalb eines Zeichensatzes. In der elektronischen Datenverarbeitung werden Zeichen über einen Zahlenwert kodiert, um sie zu übertragen oder zu speichern. Der deutsche Umlaut Ü wird zum Beispiel im ISO-8859-1-Zeichensatz mit dem Dezimalwert 220 kodiert. Im EBCDIC-Zeichensatz kodiert derselbe Wert 220 die geschweifte Klammer codice_1. Zur richtigen Darstellung eines Zeichens muss also die Zeichenkodierung bekannt sein; der Zahlenwert allein reicht nicht aus. ", "id": 1858967} {"src_title": "Satelitní město", "tgt_title": "Satellitenstadt", "src_document": [{"title": "Rozdělení.", "content": "Satelitní město může být: V mnohých vyspělých státech (USA, Velká Británie, Německo, Austrálie, Jižní Afrika, Kanada), kde je významný podíl imigrantů a existují složité rasové a etnické vztahy, vznikají nová satelitní města na rasovém základě. Neoficiální sídliště pro černou rasu se někdy nazývají ghetto, pro latinskoamerické přistěhovalce barrio a pro Asiaty – chinatown. Tato místa vznikají pro zamezení rasových konfliktů. Příkladem je rozdělení města na bílé a černé čtvrtě (Chicago, Jackson (Mississippi) a mnoho dalších).", "section_level": 1}, {"title": "Satelitní městečka v Česku.", "content": "Výraz satelitní město byl v češtině používán již ve 30. letech 20. století. Pojem \"satelitní městečko\" se v Česku ve větší míře začal používat od 90. let 20. století, kdy nastal trend stěhování obyvatel z bytů do nově vystavěných domků. Lidé chtěli bydlet v domě s vlastní zahradou, ale cena pozemků pro jejich výstavbu je na katastru měst mnohem vyšší, než v okolních vesnicích. Proto developeři leckdy hromadně skupují volné pozemky za městem, které zasíťují a umožní zde výstavbu často až několika desítek domů. Naprostá většina těchto satelitních městeček byla vybudována jen kvůli zisku a uspokojení hlavní potřeby nových majitelů – bydlet. Satelitní městečka, oproti klasickým satelitním městům však sama o sobě postrádají přirozené centrum i základní služby, které chybějí i v případě, že je vilová čtvrť přistavěna na okraji vesnice. Noví obyvatelé malých satelitů tak zůstávají plně závislí na blízkém městě. Jelikož v původně malých vesnicích nebyla nebo fungovala jen malá škola, musí děti ze satelitů stejně dojíždět až do města. A protože veřejná doprava není s městem propojena tak, jak by si noví obyvatelé přáli, jsou rodiče obvykle nuceni své děti do města vozit nejen do školy, ale i na kulturní akce a kroužky. Dalším problémem satelitních měst je jejich nepřirozeně rychlý vznik oproti staletému vývoji původní obce. Když se někde ve vesnici postavilo pár domů za rok, stačili se jejich noví obyvatelé s původními sžít a postupně přivyknout k jejich tradicím. Do satelitů se však během několika málo let nastěhují desítky až stovky obyvatel najednou, kteří jsou na životě ve městě tak závislí, že se pohybu ve vesnici spíše vyhýbají a vesničany často pohrdají. I starousedlíci nemají k novým obyvatelům satelitů přílišnou důvěru a považují je za jakousi namyšlenou náplavu. V poslední době už trend vystěhovávání za město mírně polevuje, právě kvůli zmíněným nedostatkům, kdy se dokonce už někteří z obyvatel satelitních městeček vracejí zpět do měst. Podobný vývoj zažila města i v západní Evropě o desítky let dříve.", "section_level": 1}], "src_summary": "Satelitní město je obec či malý uměle vytvořený sídelní celek ležící poblíž velkých měst nebo industriálních oblastí (továrna, závod) a sdílející ekonomický a demografický systém. Seskupení více satelitních měst okolo určitého bodu vede k tvorbě aglomerací. Role samotných satelitů a jejich rozložení většinou závisí na typu aglomerace (monocentrická, polycentrická), populace, ekonomické a demografické situace v minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Důležitou roli při formování satelitních měst hrají vládní orgány, soukromé a veřejné podniky. Postupem času se satelitní města mohou spojovat s centrem metropolitní oblasti. Satelitní města jsou alespoň částečně hospodářsky, sociálně i fyzicky nezávislé na metropoli. Příkladem satelitního města může být Jesenice u Prahy.", "tgt_summary": "Eine Satellitenstadt ist eine Siedlung im Umfeld einer größeren Stadt und ist im Gegensatz zur relativ selbständigen Trabantenstadt wirtschaftlich wie funktional von der Kernstadt abhängig. Sie besteht hauptsächlich aus Wohngebieten für Pendler und zeichnet sich durch eine niedrige Arbeitsplatzdichte aus. Sie verfügt über wenig eigene Infrastruktur und diese beschränkt sich auf rudimentäre Funktionen, etwa auf Einzelhandelsgeschäfte des täglichen Bedarfs und Schulen. Satellitenstädte sind eine neuzeitliche Erscheinung. Sie wurden gebaut, um den Wohnraumbedarf für die Kernstadt decken zu können. ", "id": 2144546} {"src_title": "Mata Hari", "tgt_title": "Mata Hari", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se v rodině Adama Zelleho, obchodníka s klobouky, a Antje van der Meulenové. Otec ale jako podnikatel zkrachoval, matka záhy zemřela a děti vyrůstaly u příbuzných. Když jí bylo osmnáct, provdala se za 39letého Rudolpha MacLeoda, kapitána nizozemské armády, původem ze Skotska, se kterým odcestovala na Jávu a Sumatru v Nizozemské východní Indii. Manželství ale nebylo ideální, prvorozený syn Norman John (1897–1902) tragicky zahynul (byl otráven, stejně jako jeho mladší sestra, která však otravu přežila), a tak v roce 1903 (některé prameny uvádějí 1902) opustila rodinu a vrátila se do Evropy, nejprve do Paříže, později do Holandska. V roce 1904 se vrátila do Paříže, kde se živila jako orientální tanečnice. Postupně se stala slavnou a byla hostem mnoha velkých scén. Když vypukla první světová válka, seznámila se v Holandsku s agentem Karlem Kramerem, který ji naverboval za 20 000 franků do služeb německé rozvědky. Dalším jejím milencem byl Vadim Maslov, kapitán prvního pluku ruské carské armády, bojující v ruském expedičním sboru na západní frontě po boku francouzských jednotek. V Paříži později přijala z rukou kapitána francouzské tajné služby Ladouxe obdobnou nabídku a stala se agentkou na dvě strany. V lednu 1917 se Francouzům dostala do rukou šifra, která ji prozradila. Dne 13. února byla v pařížském hotelu Elysées Palace zatčena. Díky svojí naivitě, důvěřivosti a neschopnosti rozlišit pravdu od fikce se stále více zaplétala do svých výpovědí (do té doby proti ní nebyly přímé důkazy). Přítěží byla navíc i problematická a nepříliš dobrá situace na západní frontě. Dubnová Nivellova ofenzíva se zhroutila, plán útoku prozradil nějaký špion. V květnu 1917 začalo docházet ke vzpourám ve francouzské armádě a vojáci odmítali další bezhlavé, špatně připravené útoky proti německým zákopům. Armáda potřebovala ukázat, že se zrádci se nemazlí. Soud, který se konal za zavřenými dveřmi, ji obvinil ze smrti 50 000 vojáků a odsoudil ji k trestu smrti. Při popravě, která se konala 15. října 1917 u zámku Vincennes, pouze tři z 12 výstřelů zasáhly její tělo, ale zranění byla smrtelná.", "section_level": 1}, {"title": "Fikce.", "content": "Dle životopisu, kterým se prezentovala dobové veřejnosti, se narodila na jihu Indie, ve svatém městě Jaffnapatamu, otec byl vznešený bráhman, matka bajadéra, která zemřela hned po porodu a ji samou adoptovali kněží. Tančila při pobožnostech a ve 13 letech byla unesena mladým anglickým důstojníkem, který se do ní zamiloval a oženil se s ní. Postupně propadla kouzlu orientálních tanců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mata Hari (malajsky „oko nového svítání“, tj. Slunce, hindsky „mātā hari“, tj. matka boží), pravým jménem Margaretha Geertruida Zelleová (7. srpna 1876, Leeuwarden – 15. října 1917, Vincennes), byla nizozemská orientální tanečnice, která se v průběhu první světové války stala agentkou Německa a Francie. Prezentovala se fiktivním životním příběhem, vystupovala v cirkusech, pózovala malířům a proslula jako tanečnice exotických tanců. ", "tgt_summary": "Mata Hari ( „Sonne“, wörtlich „Auge des Tages“) war der Künstlername der niederländischen Tänzerin Margaretha Geertruida Zelle (* 7. August 1876 in Leeuwarden; † 15. Oktober 1917 in Vincennes, Frankreich). Während ihrer Ehe verwendete sie auch die Namen \"Marguerite Campbell\" und \"Lady Gretha MacLeod\". Als Spionin für den deutschen Geheimdienst führte sie den Decknamen \"H 21\". ", "id": 167079} {"src_title": "Bitva u Cušimy", "tgt_title": "Seeschlacht bei Tsushima", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Vážné porážky na moři i na souši přiměly carskou vládu, aby se již záhy po vypuknutí války s Japonskem zabývala přepravou posil na Dálný východ. Dosavadní zkušenosti ukazovaly, že je nutné získat především nadvládu na moři, protože jen tak se dalo Japoncům bránit v přepravě posil do Mandžuska a na Liaotungský poloostrov, kde Rusové sváděli těžké obranné boje. 1. tichomořská eskadra v Port Arthuru byla po smrti admirála Makarova a ztrátě či poškození několika svých jednotek málo akceschopná – kdyby se však spojila s některou z dalších ruských flotil (baltskou nebo černomořskou), mohla by znovu nabýt převahu. V to alespoň doufala ruská admiralita. Protože vyslání černomořské flotily by předpokládalo žádat Osmanskou říši o průjezd Bosporem a Dardanelami, bylo v podstatě jasné, že na Dálný východ se musí plout z Baltu. Velitelem baltské flotily, později přejmenované na 2. tichomořskou eskadru, jmenoval car dosavadního kontradmirála Zinovije Petroviče Rožestvenského a toto rozhodnutí se ukázalo jako málo šťastné. Rožestvenskij byl sice člověk pilný a energický, ale scházely mu zkušenosti s velením tak velké eskadry a nebyl u posádek oblíben pro svou uzavřenou povahu. Ani s loděmi to nevypadalo příliš růžově. Jen čtyři bitevní lodě – \"Kňaz Suvorov\", \"Alexandr III.\", \"Borodino\" a \"Orel\" – byly skutečně nové, zbytek tvořily jednotky zčásti zastaralé nebo slabší než japonské. Posádky pak admiralita sestavila povětšinou ze záložníků, jimž chyběl potřebný výcvik. Zásah na Dálném východě logicky předpokládal, že Rožestvenskij bude muset takříkajíc obeplout celý svět. To bylo v té době velkou logistickou výzvou. Bitevní lodě spotřebovaly den co den obrovské množství uhlí a Rusové neměli podél trasy plavby žádnou základnu, kde by se mohli zásobovat. Tehdejší světová námořní velmoc – Anglie – navíc zjevně stranila Japonsku. Dne 15. října 1904 vyplul Rožestvenskij z Libavy a přes mnohá úskalí (ostřelování anglických rybářských člunů jeho loďstvem málem vyvolalo válku mezi Ruskem a Anglií) dorazil koncem roku na Madagaskar. Tam se v průběhu ledna dozvěděl, že Port Arthur kapituloval a 1. tichomořská flotila byla z větší části potopena vlastními posádkami. Za těchto okolností nemělo smysl pokračovat v plavbě, protože cílem výpravy bylo spojit se dálněvýchodní flotilou a pak společně udeřit na Japonce. Admiralita i car si však postavili hlavu a trvali na tom, aby Rožestvenskij cestu dokončil a místo do Port Arthuru plul do Vladivostoku. Kromě toho se rozhodli jeho eskadru „posílit“ o několik zastaralých lodí pod velením kontradmirála Něbogatova. Rožestvenskij okamžitě překřtil tyto lodě na \"samotopky\" a vyvinul enormní úsilí, aby se s nimi nemusel setkat. Urychleně zamířil do Indického oceánu a využil zbytek času k tomu, aby svou různorodou eskadru alespoň trochu stmelil v bojeschopný celek. Mimo jiné cvičil své lodě v manévrování a několikrát přitom změnil trasu, což sice nemohlo splést novináře nebo japonské informátory, ale Něbogatovi to způsobilo nemalé problémy. Po obeplutí Malajského poloostrova dosáhly jeho lodě v pořádku vietnamského pobřeží, kde se nakonec přece jen musely spojit s eskadrou admirála Něbogatova, sestávající z jedné bitevní lodě, tří obrněnců pobřežní obrany a starého křižníku. Ruský admirál měl na výběr několik cest, jak se dostat do Vladivostoku, ale zřejmě od počátku počítal s tím, že zvolí tu nejkratší – Korejský průliv mezi ostrovem Cušima a Japonskem. Nelze se mu divit, vždyť devítiměsíční plavba jeho lodím zrovna nepomohla, o výcviku posádek a stavu výzbroje ani nemluvě. Bylo proto nejvhodnější zvolit co nejjednodušší trasu: na moment překvapení stejně nemohl spoléhat, neboť o plavbě jeho eskadry se obšírně rozepisoval tisk již řadu měsíců.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení obou loďstev.", "content": "Tabulkově se zdálo, že ruské loďstvo má v těžkých jednotkách poměrně výraznou převahu. Rožestvenskij měl k dispozici osm bitevních lodí, tři obrněnce pobřežní obrany a jeden pancéřový křižník. Avšak jak už bylo uvedeno, pouze bitevní lodě třídy \"Borodino\" byly nové a ani to v ruských podmínkách nezaručovalo, že jsou skutečně kvalitní. Při plavbě kolem světa se na nejnovějších obrněncích objevila řada poruch, které nezkušené posádky odstraňovaly jen s obtížemi. U křižníků a torpédovek vyzníval poměr sil jednoznačně ve prospěch Japonců. Japonci měli sice jen čtyři bitevní lodě a šest pancéřových křižníků, šlo ale o jednotky moderní, snadno ovladatelné a hlavně rychlé. Kromě toho se admirál Tógó mohl spolehnout na novou vysoce účinnou výbušnou směs – tzv. šimozu – kterou byly plněny granáty v muničních skladech jeho lodí. Patrně největší výhoda Japonců však spočívala v tom, že operovali v blízkosti svých břehů, měli za sebou sérii vítězství a byli vysoce motivováni. To se o Rusech říci nedalo.", "section_level": 1}, {"title": "Denní bitva.", "content": "Ráno 27. května 1905 objevily carskou eskadru japonské průzkumné lodě, které prozíravý Tógó rozmístil na přístupových trasách ke Korejskému průlivu. Admirál Rožestvenskij se v této době pokusil své čtyři moderní obrněnce rozvinout, manévr však selhal na špatné komunikaci mezi veliteli. Ruský tvar se tak ještě před bitvou rozpadl do dvou paralelních kolon. Krátce před druhou hodinou přeťal Tógó ve východozápadním směru trasu Rožestvenského eskadry a zahájil obrat o sto osmdesát stupňů. Šlo o ukázkový manévr – tzv. položení příčky na T – nebylo to však bez rizik, protože Rusové mohli čelním lodím způsobit mnoho nepříjemností. Bitva se nicméně rozpoutala až o něco později, ve chvíli, kdy už Tógóvi nehrozilo větší nebezpečí. Od počátku bylo přitom zjevné, že hodiny výcviku a příprav na japonské straně přinášejí své plody. Na ruské obrněnce dopadala rána za ranou a již za půl hodiny byla bitevní loď \"Osljabja\" tak poškozena, že musela vybočit z tvaru; brzy nato se i potopila. Také vlajková loď \"Suvorov\" s admirálem Rožestvenským na palubě se změnila v ohnivou pochodeň, potácející se dva dílce doprava, dva dílce doleva. Poté, co bylo poškozeno kormidlo, vybočil i \"Suvorov\" z řady – vést flotilu již nemohl. Během denní bitvy se Japonci zaměřovali hlavně na likvidaci čelních ruských lodí, protože to mohlo vyvolat zmatek v protivníkově tvaru. Postupně rozstříleli bitevní lodě \"Alexandr III.\" a \"Borodino\", které se k večeru potopily s celými posádkami (přežil jen jeden muž z \"Borodina\"). Ani vlajková loď \"Suvorov\" svému osudu neunikla, třebaže se Rusům podařilo zachránit alespoň zraněného admirála s jeho štábem. Pokud šlo o křižníky a torpédovky, tam ruské ztráty nebyly ještě nijak výrazné – potopil se jen pomocný křižník \"Ural\", jehož bojová hodnota byla tak jako tak problematická. Japonci neztratili žádnou ze svých jednotek, vlajková loď \"Mikasa\" však utrpěla řadu poškození.", "section_level": 1}, {"title": "Noční střetnutí a kapitulace.", "content": "V noci vyslal Tógó proti zbytku eskadry, vedené nyní Něbogatovem, několik divizí torpédovek. Jejich útoky dosáhly značné intenzity a byly korunovány potopením obrněnce \"Navarin\" a poškozením lodí \"Sisoj Velikij\", \"Vladimir Monomach\" a \"Admiral Nachimov\". Ty se nazítří potopily v blízkosti ostrova Cušimy. Během nočních manévrů se od jádra Něbogatovova loďstva oddělila většina křižníků, z nichž tři pod vedením admirála Enkvista se daly později internovat v Manile (byla mezi nimi pověstná \"Aurora\"). Ráno měl ruský admirál k dispozici jen dvě bitevní lodě, dva obrněnce pobřežní obrany a jeden křižník. Bitevní loď \"Orel\" se přitom sotva držela na hladině. Něbogatov neviděl jiné východisko než se vzdát. Jeho lodě nebyly schopné protivníka výrazně ohrozit, a jakkoli to odporovalo námořním tradicím, boj by znamenal zbytečnou ztrátu dalších dvou tisíc lidí. S ruským admirálem kapitulovaly lodě \"Orel\", \"Nikolaj I.\", \"Admiral Seňavin\" a \"General-admiral Apraksin\".", "section_level": 1}, {"title": "Dozvuky.", "content": "Ne všichni však uvažovali jako Něbogatov. Řada ruských velitelů, jejichž lodě ztratily z různých důvodů spojení s jádrem loďstva, se během 28. května snažila dál prorazit do Vladivostoku a při setkání s Japonci se zuřivě (a marně) bránila. Na výsledku bitvy to přesto nemohlo nic změnit. Do zajetí v této době upadl i admirál Rožestvenskij, který po opuštění \"Suvorova\" přebýval postupně na lodích \"Bujnyj\" a \"Bědovyj\". Do Vladivostoku z celé eskadry dorazil jen křižník \"Almaz\" a dvě torpédovky. Jen málo bitev v dějinách skončilo tak totální porážkou jednoho z protivníků, jako se to stalo Rusům v bitvě u Cušimy. Ani porážka „neporazitelné“ Armady Filipa II. u Anglie nebo bitva u Trafalgaru neměly tak jednostranný průběh. Příčin je pochopitelně celá řada a je těžké rozhodnout, která je hlavní. Na straně Rusů bylo příliš mnoho minusů, od stavu lodí a posádky přes špatně promyšlenou strategii až po takové detaily, jako byly nevybuchující granáty bitevních lodí. Po Cušimě již carovi nezbývalo nic jiného než prostřednictvím amerického prezidenta uzavřít s Japonci mír. Doma mu hořela půda pod nohama, protože neúspěchy jakékoli vlády vždy probouzí politické protivníky, kteří se snaží ze situace něco vytěžit. A tak se car a jeho ministři se vší vervou pustili do zápasu s první ruskou revolucí, jež zachvátila celou zemi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Cušimy je název námořního střetnutí, které proběhlo ve dnech 27.–28. května 1905 v Cušimském průlivu a rozhodlo rusko-japonskou válku. Japonské loďstvo admirála Heihačira Tógóa v něm rozdrtilo ruskou 2. tichomořskou eskadru pod vedením viceadmirála Rožestvenského.", "tgt_summary": "Die Seeschlacht bei Tsushima (japanisch, \"Nihon-kai kaisen\", dt. „Seeschlacht im Japanischen Meer“; russ. ) fand vom bis zum folgenden Tag in der Koreastraße zwischen der japanischen Flotte unter Admiral Tōgō Heihachirō und einem russischen Geschwader unter dem Kommando von Admiral Sinowi Petrowitsch Roschestwenski statt. ", "id": 370980} {"src_title": "Herakleios", "tgt_title": "Herakleios", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a nástup na trůn.", "content": "Herakleios se narodil kolem roku 575 v Kappadokii jako nejstarší syn Herakleia staršího, byzantského velitele pravděpodobně arménského původu, a jeho manželky Epifanie. Herakleios starší sloužil za Maurikia ve východních provinciích na neklidných hranicích s perskou říší. Tam s ním prodléval a tyto kraje poznával i jeho syn. O Herakleiově mládí a dosaženém vzdělání toho není mnoho známo, ačkoli se těšil pověsti učeného muže. Zřejmě od útlého věku hovořil arménsky a řecky. Někdy okolo roku 600 jmenoval císař Herakleia staršího africkým exarchou, takže zastával jeden z nejvyšších postů v říši. Herakleios doprovázel svého otce do severní Afriky, kde přišel do kontaktu s pozůstatky někdejší římské velikosti a snad si osvojil i širší znalosti latiny. V průběhu svého pobytu v Africe se rovněž zasnoubil s Fabií, dcerou místního velkostatkáře. V listopadu 602 byl Maurikios sesazen a zavražděn v důsledku vzpoury nespokojeného vojska na Balkáně. Vlády se ujal vůdce vzbouřenců, uzurpátor Fokas. Ten sice ponechal většinu ze stávajících úředníků a vojáků v jejich funkcích, záhy byl ovšem vystaven neutuchající zášti senátorských kruhů, osnujících proti uzurpátorovi několik spiknutí, potlačovaných se vzrůstající krutostí.", "section_level": 2}, {"title": "První léta vlády ve znamení katastrof.", "content": "Herakleios poměrně snadno přemohl Foku, nicméně okolnosti, za nichž se zmocnil vlády, se jevily být nanejvýš tíživé až beznadějné. Říši sice nadále náležela většina území, jež měla za Maurikia, téměř všechny její hranice byly ale vystaveny bezprostředně hrozícímu nebezpečí. Její armáda byla demoralizovaná a rozvrácená dosavadními vnitřními rozbroji, převraty a souvisejícími represemi. Obdobně i byzantskou společnost rozpolcovaly politické otřesy, soupeření démů a náboženská nejednota. Nejvážnější zahraniční krizi představoval konflikt s Peršany, kteří si do roku 610 systematicky podmanili pohraniční pevnosti v Mezopotámii a takřka celou Arménii s úmyslem trvale je připojit ke své říši. Do jejich rukou padla kromě četných jiných i významná města Daras, Theodosiopolis (dnešní Erzurum),", "section_level": 2}, {"title": "Ztráta Egypta, zpustošení Malé Asie a Balkánu.", "content": "Perské vojsko vedené Šáhénem proniklo v roce 615 do Malé Asie a vyrabovalo Ankyru a Sardy, aniž by narazilo na vážnější odpor. Peršané postoupili až k Chalkedonu, nacházejícímu se nedaleko Konstantinopole, na protilehlém břehu Bosporu, a v roce 615 nebo 616 toto město dobyli. Mezi císařem a Šáhénem došlo k jednání, na základě něhož bylo do Ktésifóntu vysláno byzantské poselstvo. Husrav ovšem usiloval o úplné zničení východořímské říše a odmítl Herakleiovy mírové návrhy. Šáhén se po zpustošení Anatolie odebral zpět do Persie. Jakmile si Šahrvaráz podmanil Sýrii, zahájil invazi do", "section_level": 2}, {"title": "Náznaky obratu.", "content": "Na počátku dvacátých let 7. století se byzantská říše nacházela takřka v troskách. Nejbohatší východní provincie se nalézaly v držení nepřátel, Malá Asie a Balkán byly sužovány soustavnými nájezdy a státní pokladna se ocitla na pokraji bankrotu. Navzdory nepřetržitému sledu katastrof, které říši postihovaly na všech stranách, se byzantské vládnoucí vrstvy sjednotily za Herakleiem v odhodlání vytrvat v boji. S výjimkou vzdálené Itálie se nevyskytly žádné pokusy o uzurpaci nebo svržení císaře, ani o přeběhnutí na stranu vítězících Peršanů. Patriarcha Sergios bezprecedentním způsobem podpořil Herakleiovo válečné úsilí, když dal veškeré bohatství nashromážděné církví k dispozici státu. Obdobně veškeré bronzové sochy a drahocenná výzdoba monumentů byly sejmuty a přetaveny v mince. Státní pokladna byla naplněna nucenými půjčkami a široce uplatňovanými rekvizicemi. Ze získaných prostředků byli zaplaceni stávající i nově odvedení vojáci a najati žoldnéři. V roce 620 sjednal Herakleios s Avary draze vykoupený mír, což mu umožnilo stáhnout zbývající vojenské oddíly z Thrákie do Malé Asie., kde dosud pobývaly značné části arménských a východních sborů. 5. dubna 622 císař opustil Konstantinopol a odplul do Bithýnie, odkud se odebral do nitra Anatolie. Tam posbíral a seskupil vojsko rozptýlené po zimních stanovištích. Své muže podrobil výcviku, doplnil jejich řady a reorganizoval je.", "section_level": 2}, {"title": "Tažení na Kavkaz a do Persie.", "content": "Herakleios dospěl k přesvědčení, že vítězství lze dosáhnout spíše útokem proti centru perské říše než dobýváním ztracených východních území. Koncem března 624 se v doprovodu své manželky Martiny vypravil z Konstantinopole, v níž za jeho nepřítomnosti řídili státní záležitosti patriarcha Sergios a patrikios Bonos. Po krátké zastávce v Nikomédii postupoval přes Kaisareiu k Theodosiopoli v Arménii. Znovu se pokusil obnovit diplomatické kontakty s Husravem, nicméně ten odmítl vyjednávat a zaslal císaři otevřeně urážlivý dopis. Arménský dějepisec Sebeos uvádí, že Herakleiovo vojsko čítalo 120 000 mužů. Tento údaj je ale značně nadhodnocený,", "section_level": 2}, {"title": "Obléhání Konstantinopole a rozhodující střet.", "content": "Tyto nezdary přiměly Husrava k provedení rozsáhlých odvodů všech bojeschopných mužů, včetně cizinců z porobených provincií a otroků, z nichž sestavil nové vojenské sbory. Jejich velitelem ustavil Šáhéna, jenž měl za úkol vázat na sebe Herakleiovu armádu. Velkokrál současně vyslal Šahrvaráze napříč Malou Asií k Bosporu, aby u Chalkedonu vyčkával příchodu Avarů, s nimiž Peršané uzavřeli spojenectví. Husrav si chtěl s podporou avarských hord podmanit Konstantinopol, čímž by Byzantincům uštědřil fatální úder. Herakleios na tento nepříznivý vývoj zareagoval rozdělením svých sil. Část mužů poslal bránit Konstantinopol, svého bratra Theodora pověřil zastavením Šáhéna a sám se s menším vojskem vydal na Kavkaz. Šáhén záhy dostihl", "section_level": 2}, {"title": "Vrácení Kristova kříže do Jeruzaléma.", "content": "Krátce po uchopení trůnu vyslal Kavád II. k Herakleiovi, prodlévajícímu tehdy v Ganzaku, poselstvo s dopisem, v němž král císaře oslovil jako svého bratra a požádal o mír. V následně sjednané mírové smlouvě byl dohodnut \"status quo ante\" předpokládající vyklizení všech byzantských území doposud v držení Peršanů, propuštění zajatců a odevzdání Kristova kříže. Kavád si však nedokázal vynutit poslušnost Šahrvaráze vzpouzejícího se evakuovat své muže ze Sýrie a Egypta. Situace se ještě zkomplikovala Kavádovou náhlou smrtí v říjnu 628, načež se ujal vlády jeho nedospělý syn Ardašír III. Herakleios se odebral z Persie na západ a vyslal svého bratra Theodora do severní Mezopotámie, odkud měl vypudit Peršany. Theodor jen s obtížemi přiměl perskou posádku Edessy k odchodu", "section_level": 2}, {"title": "Vnitřní vývoj.", "content": "Herakleios dokázal uhájit další trvání říše, nicméně na počátku třicátých let 7. století bylo zapotřebí obdobného úsilí, jaké císař vyvinul při záchraně státu, i k zajištění jeho vnitřní obnovy. Slované nadále kontrolovali rozlehlé oblasti Balkánu a většina východu byla silně poznamenána nedávnými válečnými událostmi. Mimořádně namáhavý konflikt se Sásánovci rozrušil strukturu správního aparátu a armády a vysál lidské i hospodářské zdroje státu, na němž lpěl závazek nahrazení finančních prostředků zapůjčených mu církví. Perská nadvláda v Sýrii a Egyptě navíc vyostřila dlouhotrvající roztržku mezi monofyzity a stoupenci chalkedonského koncilu. Už v průběhu perské války přiměly císaře", "section_level": 2}, {"title": "Arabská expanze.", "content": "Římané a Byzantinci se s Araby stýkali po celá staletí. Některé arabské kmeny osidlovaly řídce obydlené polopouštní oblasti na periferii východních provincií a postupem času se usazovaly také v přilehlých městech. Při obraně Sýrie a Palestiny před nájezdy arabských Lachmovců, perských spojenců, a beduínů nepodléhajících jejich moci spoléhali Byzantinci na křesťanské arabské kmeny, mezi nimiž zaujímali přední místo polokočovní Ghasánovci. Zatímco Byzantinci a Peršané zápasili na počátku 7. století mezi sebou, Mohamed, prorok nově se rodícího náboženství zvaného islám, začal na Arabském poloostrově šířit svoji víru. V roce 622, kdy Herakleios zahájil svoji protiofenzivu proti Sásánovcům, Mohamed opustil Mekku, obchodní a politické centrum ve střední Arábii, a vydal se", "section_level": 2}, {"title": "Poslední léta.", "content": "Závěr Herakleiova života tíživě poznamenaly neúspěchy ve válce s muslimskými Araby, jeho zhoršující se zdravotní stav a narůstající rozpory uvnitř vládnoucí dynastie. Po odchodu ze Sýrie se císař odebral do svého paláce Hiereia na asijské straně Bosporu. Do Konstantinopole se Herakleios zdráhal vrátit a učinil tak teprve, když byl přes úžinu vystavěn most z lodí, přes nějž mohl přejet na koni. Někteří moderní badatelé z toho usuzují, že mohl trpět hydrofobií. Vedle možných psychických problémů musel císař snášet vytrvalé odsuzování svého manželství s Martinou. Z tohoto mimořádně plodného svazku vzešlo asi deset potomků, z nichž čtyři předčasně zemřeli a jiní byli postižení, což bylo pokládáno za Boží trest. Kvůli kritice Herakleiova manželství", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Herakleiova vláda bývá běžně chápána jako přelomové období, v jehož průběhu se stále ještě mohutné římské impérium zmenšilo v pouhý pozůstatek své zašlé velikosti. Když se Herakleios chopil moci, vnitřně rozvrácený byzantský stát byl vystaven smrtelnému nebezpečí ze strany perských Sásánovců. Císař se záhy ocitl na pokraji úplné porážky, aby nakonec s vynaložením nejvyšších obětí vydobyl o to grandióznějšího vítězství. Sotva pominula perská hrozba, vynořila se na obzoru nespoutaná síla islámu inspirující arabské beduíny k dalekosáhlým výbojům trvale měnícím mapu Středního východu a celého Středomoří. Před zahájením náporu Arabů se říše nestihla vzpamatovat z předchozího vyčerpávajícího zápasu, takže postrádala prostředky a energii k podniknutí nového protiúderu. Pohoří Taurus chránící Malou Asii před vnějšími útoky se tudíž stalo permanentní hranicí oddělující křesťany a muslimy ovládané země. Kromě toho většina někdejších balkánských provincií byla obsazena Slovany. Odhaduje se, že v důsledku rozsáhlých územních ztrát poklesly příjmy císařské pokladny ve srovnání s 6. stoletím zhruba o tři čtvrtiny. Herakleiova snaha o zahlazení roztříštěnosti křesťanské obce se jeví být jedním z jeho nejvážnějších nezdarů, třebaže jen málokdo jiný by byl schopen obstát v této zkoušce lépe. Žádný jiný byzantský císař nedosáhl takových výšin a zároveň nepadl tak hluboko. J. B. Bury a John Julius Norwich se proto shodují, že Herakleios žil příliš dlouho. Warren Treadgold ho v podobném duchu označil za impozantní, přesto tragickou postavu. Názory současných historiků na Herakleiovy činy nejsou zcela jednoznačné. Jeho vyzdvihování v polovině minulého století bylo postupně vyvažováno kritičtějším hodnocením. Georgij Aleksandrovič Ostrogorskij ho považoval za velkého reformátora, do značné míry určujícího budoucí směřování a vývoj středověké Byzance. Tato teze je ovšem moderními badateli popírána, neboť Herakleios usiloval především o zachování či obnovení dřívějšího uspořádání. Veškeré zásadní změny, mající pronikavý dopad na charakter státu, se odehrávaly v dlouhodobějším horizontu a převážně nezávisle na panovníkově vůli. Herakleios byl navíc poněkud kontroverzní osobností, přihlédneme-li k jeho manželství s neteří, příklonu k monotheletismu, odsouzenému později za herezi, a k běžné praxi přenášení odpovědnosti za vlastní neúspěchy na jiné. Na druhou stranu oplýval nespornými vojevůdcovskými a politickými schopnostmi a mnohem důvěrněji než kterýkoli z jeho předchůdců se seznámil s poměry ve východních provinciích. Až do konce svého života zůstal pozoruhodně energický a nezdolný. Ačkoli nedokázal odvrátit mohutný příval z Arabského poloostrova, nebýt jeho vedení, Konstantinopol by patrně podlehla Peršanům a stěží by mohla několik dalších staletí sloužit jako hráz chránící Evropu před muslimy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Herakleios (latinsky \"Flavius Heraclius\"; kolem 575 – 11. února 641) byl byzantský císař v letech 610 až 641. Převratné období jeho panování, vyznačující se dlouhodobými válečnými konflikty, bývá některými badateli považováno za definitivní završení epochy pozdní antiky, a proto je někdy vnímán jako první středověký vládce byzantské říše. ", "tgt_summary": "Herakleios (; ; * um 575; † 11. Februar 641) war vom 5. Oktober 610 bis zum 11. Februar 641 oströmischer bzw. byzantinischer Kaiser. Er war einer der bedeutendsten byzantinischen Herrscher und kann zugleich als der letzte Herrscher der Spätantike und der erste Kaiser des mittelbyzantinischen Reiches gelten. Die von ihm begründete Dynastie regierte bis zum Jahre 711. ", "id": 823810} {"src_title": "Rychlá lékařská pomoc v systému rendez-vous", "tgt_title": "Notarzteinsatzfahrzeug", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Hyundai ix20 je pětimístný vůz typu MPV. Má pro tento segment charakteristický velký rozvor náprav 2615 mm (pro srovnání Škoda Fabia 2462 mm, Škoda Octavia II 2578mm) a vyšší stavbu karoserie (výška 1600 mm). Šířka vozu je 1765 mm. Největším konkurentem v rámci segmentu je tuzemská Škoda Roomster. Pro MPV typické variability vnitřního prostoru je dosaženo např. pomocí posuvných zadních lavic (obě lavice lze posouvat nezávisle), které mají nastavitelný sklon opěradel. V zavazadlovém prostoru je dvojité dno, kterým lze měnit hloubku zavazadelníku. V závislosti na nastavení zadních sedadel má zavazadlový prostor objem od 450l (sedadla vzadu) až po 570l (sedadla zcela vpředu). Podvozkovou platformou je Hyundai ix20 shodná se sesterským modelem Kia Venga, která vycházela z modelu Kia Soul. Přední náprava je typu McPherson, zadní náprava je tuhá se stabilizátorem. Brzdy jsou na přední i zadní nápravě kotoučové, přední navíc s vnitřním chlazením. Vůz je od roku 2010 vyráběn v ČR ve výrobním závodě Hyundai Motor Manufacturing Czech", "section_level": 1}, {"title": "Motory.", "content": "Vůz je nabízen s dvojicí zážehových a trojicí vznětových motorů. Všechny agregáty splňují emisní normu EURO 5 a lze je kombinovat se systémem IGS. Benzinové motory mají proměnlivé časování ventilů CVVT a 4 ventily na válec. Pohon vačkové hřídele obstarává bezúdržbový rozvodový řetěz. Vstřikování benzínu je vícebodové MPI. Vznětové motory využívají technologii vysokotlakého vstřikování paliva systémem Common rail.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Hyundai ix20 má v základní výbavě 6 airbagů (čelní, boční, hlavové), aktivní opěrky hlavy, dále také systémy ABS i ESP. Dle nárazových testů EuroNCAP dosáhl vůz na maximální hodnocení bezpečnosti (5 hvězdiček)..Organizace EuroNCAP ix20 zmiňuje také ve své výroční zprávě, kde ho uvádí mezi nejbezpečnější vozy testované během celého roku 2011.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hyundai ix20 je osobní automobil vyráběný v České republice jihokorejskou automobilkou Hyundai. V roce 2013 se stal nejprodávanějším vozidlem segmentu MPV a také patřil mezi 10 nejprodávanějších vozidel celého trhu ČR. Spolu se svým sesterským modelem Kia Venga je postavený na podvozkové platformě, která vychází z dříve uvedeného modelu Kia Soul.", "tgt_summary": "Das Notarzteinsatzfahrzeug (NEF) ist ein Fahrzeug des Rettungsdienstes, das den Notarzt zum Einsatzort bringt. Es dient der präklinischen Versorgung von Notfallpatienten, die ärztlicher Hilfeleistung bedürfen. ", "id": 798251} {"src_title": "Kanovník", "tgt_title": "Kanoniker", "src_document": [{"title": "Kanovníci a historický vývoj kapitul.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Katolické kapituly podle historického období.", "content": "Tímto vývojem se také proměnil život a právní postavení kanovníků.", "section_level": 2}, {"title": "Kanovníci ve středověku.", "content": "Za vlády císaře Karla Velikého byl nařízen všem klerikům společný život a jeho syn Ludvík Zbožný všem chrámům přikázal řeholi Almaria z Mohuče. Toto vedlo ke vzniku kolegiátních kapitul. Společný život ovšem netrval dlouho, protože nejdříve biskupové a pak klerikové si oddělovali svůj podíl ze společného majetku nebo alespoň příjmy (např. obročí, \"lat.\" synonymum prebenda), které z něho zřetelně vyplývaly, a začali žít na svůj účet. Negativním jevem ve středověkých kapitulách bylo mnohoobročnictví.", "section_level": 1}, {"title": "Kanovníci v katolické církvi po Tridentském koncilu.", "content": "Tridentský koncil odstranil mnohoobročnictví zavedením povinnosti rezidence a obecně určil, aby kanovníci byli vysvěceni, a to tak, aby alespoň polovina z nich byli kněžími, ostatní pak alespoň podjáhny. Kde je to možné, tak všichni, nebo alespoň polovina z nich, byli doktory nebo licenciáty teologie nebo kanonického práva. U kanovníka teologa, kanovníka penitenciáře a arcijáhna je vyšší teologické nebo právní vzdělání vyžadováno bezpodmínečně. Kanovníkům, kterým je svěřena duchovní správa (\"lat.\" \"cura animarum\"), musí být nejméně 25 let. U ostatních kanovníků se připouští věk minimálně 22 let. Kanovník penitenciář musí být minimálně 40letý. U všech se vyžaduje mravně bezúhonný život.", "section_level": 1}, {"title": "Kanovníci v katolické církvi v Rakousku-Uhersku.", "content": "U kanovníků v Rakousku-Uhersku se vyžadují normy stanovené Tridentským koncilem, ovšem je zvláště stanoveno, aby všichni kanovníci byli kněžími, kteří již nějaký čas v duchovní správě působili nebo zastávali nějaký církevní úřad. Šlechtický stav byl vyžadován s jistými omezeními jen v olomoucké kapitule.", "section_level": 2}, {"title": "Kongrua kanovníků.", "content": "Platy duchovních, pro něž se užíval termín \"kongrua\", byly v Rakousko-Uhersku u metropolitních a katedrálních kapitul zákonem ze dne 7. ledna 1894 (viz \"Zákon o zlepšení příjmů dignitářů a kanovníků při metropolitních, kathedralních a konkathedralních kapitolách katolické církve ritu latinského, řeckého a arménského\") stanoveny tak, že v Čechách a na Moravě:", "section_level": 3}, {"title": "Počet kanovníků.", "content": "Liší se v kapitulách jak katedrálních, tak i kolegiátních. Zde se přihlíželo k ustanovení partikulárního práva a ke statutám jednotlivých kapitul. Sídelních kanovníků měla v kapitula v Praze (nespecifikováno která) 12, v Olomouci 17, v Kroměříži 8, v Českých Budějovicích a Litoměřicích 7, v Hradci Králové 6 atd. Počet čestných kanovníků se řídil podle počtu sídelních kanovníků, ale byl rozličný. Čestní kanovníci měli v českých zemích jen titul a některé kanovnické insignie. Práva a povinnosti sídelních kanovníků neměli.", "section_level": 3}, {"title": "Obsazování uprázdněných kanonikátů.", "content": "Dělo se buď: V Rakousku-Uhersku až na nepatrné výjimky (např. kapituly u sv. Víta a na Vyšehradě v Praze, v Olomouci aj.) byla nominace „císařská obyčejná“. Papeži byla konkordátem vyhrazena jen první, respektive druhá důstojnost v katedrálních kapitulách.", "section_level": 3}, {"title": "Kanovníci po II. vatikánském koncilu.", "content": "Přijetím norem Kodexu kanonického práva z roku 1983 \"(viz kánony 503-510, Hlava 4: Kapituly kanovníku)\" se změnilo právní postavení kanovníků a jejich úkol je víceméně liturgický, avšak tradice jednotlivých kapitul je udržována institutem vlastního práva (\"lat.\" ius proprium).", "section_level": 2}, {"title": "Postavení kanovníků v Československu z hlediska státu.", "content": "Pokud se týče obročí kanovníků a péče o majetkové záležitosti kapitul, zákon č. 218/1949 Sb. v § 11 odst. 1 stanovil: \"„Veškerý soukromý a veřejný patronát nad kostely, obročími a jinými církevními ústavy přechází na stát.“\" Tím na sebe stát vzal právo zasahovat do církevních záležitostí a zároveň povinnost pečovat o církevní stavby a další majetek.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kanovník, někdy též kapitulár (lat. \"canonicus\"), je duchovní (kněz), příslušející ke katedrální kapitule nebo ke kapitulnímu chrámu nebo také označení pro kněze vykonávajícího slavnostní liturgické funkce v určitém kostele. Kanovnická funkce úzce souvisí s kanonikátem. Naproti tomu pojmem řeholní kanovník se označují členové kněžských řádů s řeholí sv. Augustina. ", "tgt_summary": "Kanoniker, auch Stiftsherren oder Chorherren genannt, sind Kleriker aller Weihestufen zumeist der römisch-katholischen bzw. der anglikanischen Kirche, die als Mitglieder eines Domkapitels oder eines Stiftskapitels an einer Kathedrale, Basilika oder Ordenskirche (Regularkanoniker) an der gemeinsamen Liturgie mitwirken. Unter gemeinsamer Liturgie versteht man die Feier der heiligen Messe und des Stundengebets, zu der alle Priester verpflichtet sind, ob allein oder in Gemeinschaft. ", "id": 1113206} {"src_title": "Krach na newyorské burze", "tgt_title": "Schwarzer Donnerstag", "src_document": [{"title": "Časová osa.", "content": "Desetiletí 1910 až 1919, které vyvrcholilo první světovou válkou a předcházelo krizi, bylo dobou bohatství a nadbytku. Na základě poválečného optimismu se venkovští Američané v průběhu desetiletí stěhovali do měst v obrovských množstvích s vidinou šťastnějšího života v stále více prosperujícím americkém průmyslovém sektoru. Zatímco americká města prosperovala, nadprodukce v zemědělství vyvolávala během desetiletí sílící finanční zoufalství mezi americkými zemědělci. To bylo později označeno za hlavní faktor, který vedl k zhroucení akciového trhu v roce 1929. Navzdory nebezpečí spekulací se obecně věřilo, že akciový trh bude růst navždy. 25. března 1929, poté, co Federální Rezervní Systém (Fed) varoval před nadměrnými spekulacemi, došlo k malému krachu, neboť investoři začali prodávat akcie rychlým tempem, čímž odkryli vratký základ trhu. O dva dny později bankéř Charles E. Mitchell oznámil, že jeho společnost, National City Bank, poskytne úvěr ve výši 25 milionů dolarů, aby předešel skluzu trhu. Mitchellův tah dočasně pozastavil finanční krizi, nicméně americká ekonomika vykazovala neblahé známky potíží: produkce oceli se snižovala, stavělo se pomalu, prodej automobilů klesal a spotřebitelům rostly vysoké dluhy kvůli snadnému úvěru. Navzdory všem těmto známkám ekonomických problémů a přerušením trhu v březnu a květnu 1929 akcie obnovily svůj chod v červnu a zisky rostly téměř až do začátku září 1929 (Dow Jones mezi červnem a zářím dosáhl více než 20 % mezi červnem a zářím). Trh byl v devítiletém běhu, který znamenal desetinásobný nárůst hodnoty Dow Jones Industrial Avarage (Dow Jonesův index), dosahující vrcholu 381,17 dne 3. září 1929. Krátce před krachem ekonom Irving Fisher vyslovil větu, která se stala jednou z nejcitovanějších frází v historii akciového trhu: „Ceny akcií dosáhly stabilně vysoké hladiny“ (29. října, dva týdny po Fisherově projevu, akcie zkrachovaly). Optimismus a finanční zisky velkého býčího trhu byly otřeseny po zveřejnění předpovědi finančního experta Rogera Babsona, že „se blíží krach.“ Počáteční pokles v září byl proto v tisku nazván „Babsonův zlom“. To byl začátek Velkého krachu, ačkoliv až do těžké fáze krachu, který nastal v říjnu, si mnoho investorů vykládalo “Babsonův zlom“ jako „zdravou korekci“ a příležitost k nákupu. 20. září se londýnská burza zhroutila, když přední britský investor Clarence Hatry a mnoho jeho spolupracovníků byli uvězněni za podvody a padělání. Londýnský krach značně oslabil optimismus amerických investic na zámořských trzích. Ve dnech vedoucích ke krachu byl trh velmi nestabilní. Období prodeje a vysoké objemy byly rozptýleny krátkými obdobími rostoucích cen a zotavení. Prodej se zintenzivnil v polovině října. Dne 24. října (“Černý čtvrtek”) trh ztratil 11 % své hodnoty na začátku obchodního dne na burze při velmi těžkém obchodování. Obrovský objem znamenal, že zpráva o cenách přes tzv. ticker tape (služba poskytující data a informace o objemech obchodů každé transakce na významnějších burzách; ticker tape se krátce nazývá Tape) se v makléřských kancelářích po celém státě opozdila o několik hodin, takže investoři neměli představu, jak to v té které chvíli s akciemi je, čímž stoupala panika. Několik vedoucích bankéřů na Wall Street se setkalo, aby se pokusili zamezit panice a chaosu na obchodní půdě. Setkání se zúčastnil Thomas W.Lamont, jednatel společnosti Morgan bank; Albert Wiggin, ředitel Chase National Bank a Charles E. Mitchell, předseda městské banky v New Yorku (dnes Citibank). Vybrali Richarda Whitneyho, viceprezidenta burzy, aby jednal jejich jménem. S finančními zdroji od bankéřů za sebou Whitney podal nabídku k odkoupení velkého bloku akcií společnosti US Steel za cenu, která byla vysoko nad tehdejším trhem. Jak obchodníci sledovali, Whitney pak umístil podobné nabídky na další akcie největších a nejziskovějších společností tzv. „blue chip“ (modrý žeton). Tato taktika byla podobná taktice, která ukončila paniku z roku 1907. Tehdy se ji podařilo zastavit. Dow Jones Industrial Avarage (Dow Jonesův index) se zotavil a uzavřel jen 6,38 bodů za den. Shromáždění pokračovalo v pátek 25. října a v sobotu 26. října, ale na rozdíl od roku 1907 byl odklad bohužel jen dočasný. Přes víkend se noviny zaplnily těmito událostmi po celých Spojených státech. Dne 28. října „Černé pondělí“ se více investorů potýkalo s vyrovnáním marží, rozhodlo se opustit trh a pokles pokračoval s rekordními ztrátami v Dow Jonesově indexu za den 38,33 bodů nebo procentuálně 13 %. Druhý den „Černé úterý“, 29. října 1929, bylo asi 16 milionů obchodovaných akcií, jelikož prodej z paniky dosáhl vrcholu. Některé akcie vlastně neměly toho dne žádného kupce za žádnou cenu. DJIA ztratil dalších 30 bodů, tedy 12 %. Objem akcií, se kterými se obchodovalo 29. října 1929, byl rekordem, který nebyl překonán téměř 40 let. 29. října 1929 se William C. Durant spojil se členy Rockefellerovy rodiny a dalšími finančními giganty za účelem koupit velké množství akcií, aby veřejnosti prokázali svou důvěru v trh, ale jejich úsilí nedokázalo zastavit velký pokles cen. Vzhledem k masivnímu obchodu s akciemi toho dne ticker nepřestával běžet až do 7:45. Trh za dva dny ztratil více než 30 miliard dolarů, z čehož 14 miliard bylo jen 29. října. Po jednodenním zotavení 30. října, kdy Dow získal zpět dalších 28.4 bodu (12 %) a zavřel na 258.47, pokračoval trh v pádu až k prozatímnímu dnu 13. listopadu 1929, kdy Dow zavřel na 198.60. Trh se poté zotavoval několik měsíců, kdy před koncem obchodování 14. listopadu získal 18.59 bodu a zakončil na 217.28; dosáhl tak 17. dubna 1930 druhotného maxima (tzv. oddech medvědího trhu) s 294.07 při zavření trhu. Následujícího roku se DJIA pustil do dalšího a mnohem delšího vytrvalého pádu od dubna 1931 do 8. července 1932, kdy skončil na 41.22 - nejnižší úrovni od 20. století a završil tak 89 % ztrátu pro všechny tržní akcie. Po zbytek 30. let 20. století (počínaje 15. březnem 1933) začal Dow pomalu získávat stabilitu, kterou ztratil během krachu v roce 1929 a ve třech následujících letech. Největší procentní nárůst DJIA nastal po začátku a kolem poloviny třicátých let. Ke sklonku roku 1937 nastal prudký propad na burze, ale ceny se udržely výrazně nad minimy z roku 1932. Do maxim z 3. září 1929 se však trh nevrátil až do 23. listopadu 1954.", "section_level": 1}, {"title": "Analýza.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomické základy.", "content": "Pád burzy předcházel spekulativní růst ekonomiky ve 20. letech 20. století. Během druhé poloviny dvacátých let rekordně narůstal obrat v ocelářském, stavebním a automobilovém průmyslu, železniční dopravě a v maloobchodu. Síť 536 výrobních a obchodních společností měla rekordní 36,6% nárůst zisku v první polovině roku 1929 oproti roku předchozímu. Železo a ocel zaznamenaly během této doby zdvojnásobení ceny. Tyto události vedly ke spekulacím na burze, což vedlo k tomu, že tisíce Američanů začalo na burze investovat. Mnoho z nich si půjčovalo peníze na nákup akcií. V srpnu 1929 běžně půjčovali makléři malým investorům více než dvě třetiny hodnoty akcií, které kupovali. Celková zadluženost byla více než 8,5 miliard dolarů, což je více, než bylo peněz v oběhu v USA v té době. Čím více ceny akcií stoupaly tím více to lidi povzbuzovalo k investicím, protože doufali, že se ještě zvýší. Tyto spekulace podpořily zvýšení cen akcií a vytvořila se tak ekonomická bublina. Kvůli výnosu hrozila investorům ztráta velkého množství peněz, pokud by ceny začaly klesat, nebo pokud by nestoupaly dostatečně rychle. Poměr cena/zisk akcií firmy S&P Composite byl 32,6 v září roku 1929, historicky nejvyšší. Podle ekonoma Johna Kennetha Galbraitha tato hojnost vedla k tomu, že spousty lidí začaly své úspory dávat investičním firmám jako “Blue Ridge Trust” a “Shenandoah Trust” Goldmana Sachse. Ty také roku 1929 zkrachovali což vedlo k bankovním ztrátám 475 miliard dolarů (hodnota v roce 2010, 533,06 miliard v 2017). Dobré úrody nahromadily masu 250 milionů bušlů pšenice, která zbyla do dalšího roku 1929. V květnu byla také připravena sklizeň ozimé pšenice v objemu 560 bušlů v Mississippi Valley. Tento přebytek způsobil propad v cenách pšenice tak velký, že farmářům hrozilo, že zisky z pšenice budou skoro nulové. Burza je vždy citlivá na budoucí ceny komoditního trhu, ale tento propad naštěstí předpovídal Sir George Paish. V červnu 1929 nastala sucha v Dakotách a na kanadském východě, a navíc špatné načasování setby v Argentině a Austrálii zachránili ceny pšenice v USA. Z 97 ¢ za bušl v květnu stoupla cena na $ 1,49 v červnu. Takže akcie stoupaly nahoru. V srpnu zase cena pšenice klesla, když ve Francii a Itálii měli bohatou sklizeň a situace v Austrálii se zlepšila. To zatřáslo Wall Street a ceny prudce klesly, což ale přilákalo amatérské investory. Kongres odhlasoval pomocný balíček se 100 miliony dolary pro farmáře ve snaze stabilizovat ceny pšenice. V říjnu ale ceny klesly na $ 1,31 za bušl. Další ekonomické ukazatele se také zpomalovaly nebo dokonce začaly klesat v polovině roku 1929, včetně cen aut, domů a oceli. Klesající komodity pravděpodobně poškodily Americkou sebedůvěru a burza byla na vrcholu 3. září s hodnotou 381,17 krátce po Dni práce a začala klesat po předpovědi Rogera Babsona o ”krachu burzy”. Na konci září se ceny snížily o 10 % od vrcholu (“Babsonův krach”). Prodeje se zvýšily na začátku a uprostřed října, kdy se cena pohybovala ostře nahoru a dolu. Panický prodej v největší míře nastal v týdnu od 21. října, zvyšoval se postupně do 28., a vyvrcholil 29. října (“Black Tuesday”). Prezident národní banky Chase to komentoval: \"Sklízíme, co jsme si zaseli spekulacemi, kterých se miliony lidí zúčastnilo. Bylo to nevyhnutelné, kvůli neuvěřitelnému navýšení množství akcionářů v posledních letech, a počtem prodejců, který byl větší než kdy předtím. Takže když boom skončil, prodávání nahradilo nakupování.\"", "section_level": 2}, {"title": "Následné jednání.", "content": "V roce 1932 byla zřízena americkým senátem Pecorova komise, která měla za úkol studovat příčiny vzniku krachu. V následujícím roce Kongres Spojených států amerických schválil zákon nazvaný „Glass- Steagall Act“, podle něhož se obchodní banky budou dělit na ty, které přijímají vklady a poskytují úvěry a na investiční banky, které upisují, vydávají a distribuují akcie, dluhopisy a jiné cenné papíry. Po zkušenostech s krizí v roce 1929 zavedly akciové trhy po celém světě opatření, a to takové, že pozastaví obchodování v případě rychlého poklesu, přičemž tvrdily, že opatření by zabránilo podobným prodejům z paniky. Nicméně, jednodenní pád Černého pondělí 1987, kdy Dow Jones klesl o 22,6 %, byl horší v procentuálním vyjádření, než jakýkoli jiný den krachu z roku 1929 (i když kombinovaný pokles o 25 % v období od 28. do 29. října 1929 byl větší, než 19. října 1987 a zůstává nejhorším dvoudenním poklesem).", "section_level": 2}, {"title": "2. světová válka.", "content": "Americká mobilizace za WW2 na konci roku 1941 přemístila z civilní pracovní síly, a do války zhruba deset milionů lidí. Druhá světová válka měla dramatický vliv na mnoho částí ekonomiky a mohla uspíšit konec Velké hospodářské krize ve Spojených státech. Kapitálové výdaje financované vládou představovaly pouze 5% roční investice USA do průmyslového kapitálu v roce 1940; do roku 1943 vláda připsala 67 procent amerických kapitálových investic.", "section_level": 2}, {"title": "Vlivy.", "content": "Společně s Velkou depresí způsobil krach burzy roku 1929 největší finanční krizi 20. století. Panika z října 1929 se stala symbolem ekonomického otřesu, který zacloumal světem během poslední dekády. Pád cen akcií 24. a 29. října 1929 byl prakticky okamžitý ve všech finančních institucích kromě Japonska. Krach burzy Wall Street měl obrovský dopad na ekonomiku USA i na světovou a stal se zdrojem intenzivních akademických debat – historických, ekonomických a politických - od jeho dozvuků až do dneška. Někteří lidé házejí vinu na banky, že byly příliš opatrné s vklady a neinvestovaly do akcií. V roce 1930 mělo 1 352 bank více než 853 milionů dolarů ve vkladech. O rok později, v roce 1931 celkem 2 294 bank zkrachovalo se skoro 1,7 miliardami dolarů ve vkladech. Mnoho firem zkrachovalo (celkem 28 285, denně 133). Krach roku 1929 ukončil éru \"zlatých\" 20. let. Jak řekl historik Charles P. Kindlebeger, v roce 1929 nebyl žádný “věřitel poslední záchrany” přítomen. Kdyby byl a fungoval by tak jak má, tak by zkrátil zpomalení obchodu, které následuje po finanční krizi. Krach byl počátek událostí, které měly dlouhodobé následky na celé Spojené státy americké. Historici se stále dohadují, jestli Krach roku 1929 odstartoval Velkou hospodářskou krizí, nebo jestli je pouze jedním z faktorů. Pouze 16 % amerických obyvatel mělo investice na burze před Depresí, což by napovídalo, že tento Krach má aspoň malou spoluúčast na způsobení Deprese. Psychologický efekt Krachu oběhl celé Spojené státy, když si obchodníci začali být vědomi potíží, které přicházejí se zabezpečením svých investic pro nové projekty a expanzi. Ovlivněni byli také američtí dělníci, kteří jako spotřebitelé čelili nejistotě příjmů. Pokles hodnot burzy způsobil krachy firem a finančních institucí a další makroekonomické potíže. Výsledná masová nezaměstnanost, která je viděna jako výsledek Krachu, nebyla jediným důsledkem počátku Deprese. Krach burzy Wall Street je viděn jako nejdůležitější činitel událostí, které následovaly a signalizovaly klesající ekonomiku, která způsobila Velkou depresi. Pravda nebo ne, následky byly zdrcující skoro pro všechny. Většina akademických expertů se ale shoduje na jedné věci ohledně Krachu: Vygumoval miliardy dolarů z povrchu zemského během jednoho dne, což poznamenalo všechny. Selhání odstartovalo celosvětový hon na standart zlata USA (dolar), čímž donutil vládu snížit hodnotu dolaru. Okolo 4000 bank zkrachovalo.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv na Evropu.", "content": "Krach burzy roku 1929 okamžitě vedl k Velké depresi v Evropě. Pokles cen byl zaznamenán celosvětově. Přestože vlády Spojeného království a USA vysoce podcenily rozsah krize, brzy vyšlo najevo, že světová ekonomika je velice úzce propojena, více než kdy předtím. Rozpad globální ekonomiky, obchodu, produkce a následný pád americké ekonomiky byl pociťován v celé Evropě. Během let 1930 a hlavně 1931 vycházeli nezaměstnaní dělníci na veřejný protest a strhávali na sebe pozornost veřejnosti. Ve Spojeném království se hlavně zaměřovali na “test způsobilosti pro dávky nezaměstnaným”. Protesty byly potlačovány násilně, policie zasahovala, zatýkala demonstranty a uvězňovala je pro rušení veřejného pořádku.", "section_level": 2}, {"title": "Akademická debata.", "content": "Mezi ekonomy a historiky probíhá diskuze o tom, jakou roli hraje krach v následných hospodářských, společenských a politických událostech. \"The Economist\" v jednom článku z roku 1998 tvrdí, že krize nezačala pádem akciového trhu, ani nebylo jasné v době krachu, že začíná krize. Zeptali se: „Může velmi vážný kolaps burzy způsobit vážný nezdar průmyslu, když je průmyslová výroba z větší části zdravá a vyvážená?“ Argumentovali tím, že musí existovat nějaká překážka, ale dosud nebyly dostatečné známky prokazující, že by to trvalo dlouho nebo by to nutně vyvolalo všeobecnou průmyslovou krizi. Ale \"The Ecomomist\" také varoval, že některá bankovní selhání se také očekávala a některé banky nemusejí mít žádné rezervy na financování komerčních a průmyslových podniků. Dospěli k závěru, že pozice bank je klíčem k situaci, ale to, co se stalo, nemohlo být předpovězeno. Někteří akademici vidí krach na Wall Street z roku 1929 jako součást historického procesu, která byla součástí nových teorií BOOM AND BUST. Podle ekonomů, jako Joseph Schumpeter, Nikolai Kondratiev a Charles E. Mitchell, byl krach pouze historickou událostí v procesu známém jako ekonomické cykly. Dopad krachu sloužil pouze ke zvýšení rychlosti, díky které cyklus pokračoval ke své další úrovni. \"Peněžní historie Spojených států\", od autorů Miltona Friedmana a Anny Schwartzové, předkládá argument, že to, co učinilo “Velkou kontrakci” tak závažnou, nebyl pokles hospodářského cyklu, protekcionismus, nebo burzovní událost v roce 1929, ale kolaps bankovního systému během tří vln paniky v letech 1930–1933.", "section_level": 1}], "src_summary": "Krach na newyorské burze (též zvaný \"Černý čtvrtek\", anglicky \"Black Thursday\") 24. října 1929 byl největší burzovní krach v dějinách. Většinou je ale ve Spojených státech nazýván Černé úterý, anglicky \"Black Tuesday\", protože největší propad nastal v úterý 29. října 1929, které bývá v anglickojazyčných zdrojích označováno za počátek krachu. ", "tgt_summary": "Schwarzer Donnerstag () ist eine Bezeichnung für den 24. Oktober 1929 und den damit verbundenen folgenreichsten Börsenkrach der Geschichte. Nachdem schon in den Vorwochen ein deutlicher Rückgang des zuvor jahrelang stark steigenden Dow-Jones-Index verzeichnet worden war, brach an diesem Tag Panik unter den Anlegern aus. Die Börsenkurse brachen stark ein, viele Anleger waren nach Börsenschluss hoch verschuldet. ", "id": 590274} {"src_title": "Portlet", "tgt_title": "Portlet", "src_document": [{"title": "Podstata a technologie.", "content": "Portlety jsou založené na technologii Java a svou podstatou jsou podobné servletům. Stejně jako servlety i portlety jsou řízené kontejnerem (portletový kontejner je „obal“ který portlety spouští, řídí jejich životní cyklus, zajišťuje prostředky potřebné pro běh portletů a poskytuje persistentní úložný prostor pro jejich nastavení). Portlet přijímá a zpracovává požadavky podle kterých pak mění svůj obsah. Obsah generovaný portletem, také nazývaný „fragment“, je kus kódu ve značkovacím jazyce (HTML, XHTML, WML). Jednotlivé fragmenty se pak mohou spojovat a dohromady tvořit portálovou stránku. Uživatelský web-klient komunikuje s portletem pomocí standardního paradigmatu požadavek/odpověď implementovaného portálem a uživatelé tak většinou mohou interagovat s portletem stejným způsobem jako se pohybují po běžných webových stránkách.", "section_level": 1}, {"title": "Životní cyklus portletu.", "content": "O portlet se stará a řídí ho portletový kontejner a to po celou dobu životního cyklu portletu. Každý portlet má implementované čtyři metody řídící jeho životní cyklus. Tyto metody jsou: Inicializační metoda init(PortletConfig config) volaná ihned po tom co je instance portálu vytvořena. PortletConfig reprezentuje konfigurační data (pouze pro čtení), která jsou specifikována v portlet.xml souboru. Například zde můžeme najít inicializační parametry. Metoda processAction(ActionRequest request, ActionResponse response) je volána při odpovědi na podnět od uživatele (například kliknutí myší na odkaz nebo odeslání formuláře). V této metodě mohou být volány i metody business komponent jako jsou JavaBeans. ActionRequest a ActionResponse jsou pod-rozhraní PortletRequest a PortletResponse. Pomocí této metody může portlet změnit své nastavení nebo perzistentní informace. Metoda render(RenderRequest request, RenderResponse response) v životním cyklu portletu následuje po metode processAction. Obecně se dá říci, že tato metoda generuje obsah založený na aktuálním stavu portletu. Poslední metodou je metoda destroy(). Tato metoda je volána předtím než je instance portletu „předhozena“ garbage collectoru. V této metodě se tedy provádějí „zametací“ akce, kdy dochází například k uvolňování prostředků a zdrojů.", "section_level": 1}, {"title": "Verze Java Portlet Specification.", "content": "První verze Java Portlet Specification 1.0 byla publikována v říjnu 2003 v Java Specification Request (JSR) 168. Podle této specifikace vznikaly různé implementace. Avšak v této specifikaci byly různé nedostatky a mezery, jež tvůrci implementací řešili po svém, což vedlo k tomu, že portlety nebyly tak přenositelné, jak bylo zamýšleno. Druhá verze Java Portlet Specification 2.0 se začala formovat od února 2006 a její finální podoba byla představena v červnu 2008. K této verzi vznikla i implementace pod OpenPortal Project nazvaná OpenPortal nebo referenční implementace od společnosti Apache Pluto.", "section_level": 1}], "src_summary": "Java portlety jsou webové komponenty umožňující integraci webových aplikací a portálů. Portlety jsou používané jako výměnné komponenty uživatelského rozhraní poskytující prezentační vrstvu pro informační systém. Součinnost portálů a portletů je zajišťována pomocí API, které je definováno v Java Portlet Specification. Díky tomuto API mohou být portlety spuštěny na jakémkoliv portálu založeném na Java EE bez ohledu na jeho implementaci.", "tgt_summary": "Portlets sind beliebig kombinierbare Komponenten einer Benutzeroberfläche, die von einem Portalserver angezeigt und verwaltet werden. Sie erzeugen Fragmente von HTML-Code und fügen sich in einer Portalseite ein. Typischerweise besteht eine Portalseite aus vielen, nicht-überlappenden Portlet-Fenstern („Kacheln“), in denen jeweils ein Portlet ausgeführt wird. Beispiele für Portlets sind E-Mail, Wetterbericht, Diskussionsforen oder Nachrichten.", "id": 1772056} {"src_title": "Nága", "tgt_title": "Naga (Mythologie)", "src_document": [{"title": "Buddhismus.", "content": "V buddhistických textech jsou jako nágové označovány podivné polobožské bytosti, které dle popisu mají vypadat jako obrovští hadi (kobry) většinou s jednou hlavou, i když občas jsou popisováni i jako vícehlaví tvorové. Dožívají se vysokého věku několika tisíc let jako dévové a jsou nadáni nadpřirozenými schopnostmi. Dle nejstarší tradice jsou nágové sluhy nebeského krále Virúpakkhy (páli, v sanskrtu Virúpákṣa), jednoho ze čtyř nebeských králů, který chrání západní stranu. Nágové slouží jako strážci hory Suméru a chrání tak dévy z nebe třicetitří před útokem démonů. Dle théravádových textů je jejich zvířecí stránka natolik silná (tzn. přílišné zahlcení mysli nečistotami jako hněv, nevědomost a chtivost), že nejsou schopni dosáhnout osvícení. Naopak ve vadžrajánové tradici vystupuje mnoho osvícených nágů. Již od raného buddhismu vystupují v buddhistických legendách jako ochránci Buddhovy nauky. Jedna z nejstarších legend se měla odehrát již šestý týden po Buddhově osvícení, kdy Buddha v sedě prožíval blaho osvobození. Nečekaně se spustil prudký déšť, načež ze svého úkrytu vylezl král nágů Mučalinda, obtočil sedmkrát tělo Buddhy a roztáhl svoji velkou hadí kápi nad Buddhovou hlavou, aby ho tak ochránil před deštěm. Texty vinaji dokonce obsahují příběh o nágovi, který na sebe vzal lidskou podobu a nějaký čas žil jako buddhistický mnich. Nágové mají také klíčové postavení v pozdější formě buddhismu - mahájáně. Mahájánové texty měly být údajně schovány v říši nágů, dokud je odtud v příhodný čas nepřinesl zpět na zem buddhistický mudrc Nágárdžuna. Nágové však v buddhistických legendách nevystupují jen jako dobrotivé bytosti. Druhý největší Buddhův žák Mahá Mógallána (páli, v sanskrtu Mahá Maudgaljájana) musel pomocí svých nadpřirozených schopností porazit obrovského nágu, který měl údajně Buddhovi a jeho bránit v cestě do nebe třicetitří. Termín \"nága\" nebo \"mahánága\" (\"„velký nága“\") je v buddhismu také užíván jako synonymum označující \"velkou bytost\" pro pojmenování Buddhy a dalších mudrců, kteří došli vysvobození z neustálého koloběhu znovuzrozování.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nága je sanskrtský a pálijský termín původně v indické mytologii označující polobožské bytosti s tváří člověka, avšak s tělem, respektive ocasem, a kápí kolem krku jako indická kobra. Výraz nemá v češtině ekvivalent, často je nevhodně překládán jako „had“ nebo „drak“.", "tgt_summary": "Naga (Sanskrit, m., नाग,, ‚Schlange‘; weibliche Form = \"nagi\" oder \"nagini\") bezeichnet in der indischen Mythologie ein Schlangenwesen oder eine Schlangengottheit. Es gibt verschiedene Darstellungsformen: Entweder mit vollständiger Schlangengestalt, als Mensch mit Schlangenkopf oder mit menschlichem Körper, der in einer Schlangengestalt ausläuft. Häufig sind auch Darstellungen mit mehrköpfigen Schlangen, beziehungsweise einer mehrköpfigen Kobrahaube. Im Nordosten Indiens existiert eine spezielle Schlangengöttin mit Namen \"Manasa\".", "id": 228424} {"src_title": "Roguelike", "tgt_title": "Rogue-like", "src_document": [{"title": "Implementace RPG.", "content": "Implementace stolních RPG do videoherní podoby si s sebou nesla různé změny. V případě Roguelike žánru je to především změna z hry kolektivní na hru pro jednoho hráče. Tzv. pána jeskyně, který řídil hru, nahradil počítač a dobrodružství se účastnil jen jeden hráč, který řídil jen jednu postavu. V pozdějších letech vznikaly i pokusy o multiplayerové verze Roguelike her. Na druhou stranu byly v Roguelike hrách mnohé věci ze stolních her zachovány. Například pravidla simulující hody různostěnnými hracími kostkami, čtverečkované mapy, tahový charakter boje i pohybu.", "section_level": 1}, {"title": "ASCII grafika.", "content": "V případě Rogue byla ASCII grafika technická nutnost, protože terminálový stav tehdejší výpočetní techniky neumožňoval lepší řešení. Např. hráče představuje znak @, schody dolů jsou znak >, schody nahoru <, nepřátelé jsou různá malá a velká písmena abecedy( w je worm, D je dragon a tak podobně). Toto symbolické vyjádření se ukázalo být natolik silné, že se používalo i v době, kdy už to nebylo technickou nutností a používá se dodnes, i když ne výhradně. První nevábné pokusy přinést bitmapovou grafiku do Roguelike her se začaly objevovat někdy na přelomu tisíciletí a jednalo se o primitivní nahrazení ASCII znaků bitmapovými sprity o stejných velikostech. Ukázalo se ale, že jsou příliš malé, aby byly srozumitelné a přehledné. Při jejich zvětšení se zmenšil výřez viditelné mapy a hra opět ztrácela na přehlednosti a atmosféře. Z praktických důvodů se tedy i na moderních systémech s grafickým rozhraním emuloval textový terminál a nadále se hrálo v pseudo ASCII grafice. Mělo to výhody. Třeba hraní v několika oknech, lepší možnost výběru fontu a velikosti znaků a hlavně práci s barvami. Moderní technologie později přinesly velké obrazovky s jemným rozlišením a levné nástroje pro snadnou tvorbu 3D grafiky, takže 2D nebo isometrická 3D grafika začala pronikat i do Roguelike her. Byť jen jako volitelná záležitost s možností přepnout zpět do ASCII.", "section_level": 1}, {"title": "Procedurálně generované levely.", "content": "V případě hry Rogue byl procedurálně generovaný obsah další nutností způsobenou tehdejším nedostatkem paměti. Každé nové podlaží je po hráčově vstupu náhodně vygenerováno a smazáno z paměti potom, co ho hráč opustí. Navzdory několika pokusům o implementaci předem vytvořených levelů, je tento koncept pro Roguelike hry typický dodnes. Ačkoliv se původně jednalo pouze o technickou nutnost, ukázal se tento prvek být klíčovým pro zachování atmosféry Roguelike her. Nabízí hráčům vysokou znovuhratelnost a radost z objevování.", "section_level": 1}, {"title": "Identifikace předmětů.", "content": "Znovuhratelnost je podpořena i konceptem identifikace předmětů. Hráči po nalezení nového předmětu (např. modrého lektvaru) nejsou známy jeho účinky a musí ho nejprve nějakým způsobem identifikovat (použitím onoho předmětu, za pomoci kouzel nebo jeho prodáním). Po identifikaci budou objevené vlastnosti platit pro každý modrý lektvar, se kterým daná postava přijde do styku. Po smrti postavy a zahájení nové hry se obecné a konkrétní informace znovu promíchají, takže modrý lektvar může představovat něco jiného a hráč musí znovu investovat do jeho identifikace. Tento koncept je dále rozpracován a propojen se systémem RPG her. Existují např. silné a slabé identifikace, pseudo identifikace atd.", "section_level": 1}, {"title": "Permanentní smrt.", "content": "Permanentní smrt znamená, že postava již nemůže po své smrti být obnovena a to ani nahráním uložené pozice. Hráči nezbývá, než začít hrát znovu od začátku. To má velký vliv na atmosféru hry. Hráč se o postavu reálně bojí a chová se značně opatrně. Za chybu může zaplatit ztrátou spousty úsilí a mnoha hodin hraní.", "section_level": 1}, {"title": "Nekomerční charakter.", "content": "Roguelike hry si dlouho držely charakter volně šiřitelných her, a to včetně zdrojových kódů. To vedlo k řetězení a rozdvojování projektů, jejich vzájemnému soupeření i obohacování. Výsledkem je velmi variabilní scéna a zároveň dlouhodobý kontinuální vývoj řady projektů a tím i vysoká komplexnost a odladěnost herních mechanismů. Záhy po Rogue vznikla roku 1983 na VMS jemu podobná hra Moria (podle Tolkienovy Morie). Hra se několik let vylepšovala a vyvíjela a roku 1987 byla portována na UNIXy jako UMoria. I UMoria se dále vylepšovala a vyvíjela, až z její verze 5.2.1 v roce 1990 vznikla hra Angband. Historie se opakuje a z Angbandu 2.8.1 vzniká ZAngband, který z Tolkienovy Středozemě přechází tematicky na Amber Rogera Zelaznyho. Ze ZAngbandu 2.2.0 vzniká PernAngband, který se zase inspiruje Drakeny z Pernu od Anne McCafrey. Zasahuje Ubisoft, který vlastní práva k této značce a PernAngband se přejmenovává na ToME (Troubles of Middle Earth) a vrací se zpět k Tolkienovi. Tady vidíme 20 let kontinuálního vývoje Roguelike hry s kořeny na počátku osmdesátých let. Dnes je možno si Rogue, Angband a další roguelike zahrát i na Androidu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Roguelike je označení jednoho z nejstarších herních žánrů videoher. Dnes se dá považovat za subžánr RPG, i když původně se jedná o prvotní implementace tohoto druhu her na výpočetních systémech. Prvním úspěšným pokusem vytvořit videoherní obdobu stolních her na hrdiny byla roku 1980 hra Rogue. Roguelike hry jsou, jak jejich označení napovídá, hry jí podobné. Hra Rogue obsahuje několik výrazných designových konceptů, které se staly charakteristické pro Roguelike herní žánr.", "tgt_summary": "Als Rogue-like bezeichnet man eine Untergruppe der Computer-Rollenspiele, die durch prozedural generierte Level, die fehlende Lademöglichkeit eines Speicherstandes bei Tod der Spielfigur (sog. \"permanent death\", permanenter Tod) sowie oftmals durch kachel- oder auch textbasierten Karten und rundenbasierte Spielweise gekennzeichnet sind. \"Rogue-like\" werden diese Spiele genannt, da sie in Aufbau, Stil und Spielprinzip an das in den 1980er-Jahren an der Universität von Berkeley (Kalifornien) entwickelte Computerspiel \"Rogue\" angelehnt sind.", "id": 1311993} {"src_title": "Fénicie", "tgt_title": "Phönizien", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Řecký název souvisí se slovem \"foiníkis\", které označovalo purpurovou barvu, kterou foiníčané získávali z mořských plžů a barvili jimi látky. Stejného původu (z akkadštiny) je i starší označení Kanaán.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Původní semitské obyvatelstvo (kanaánci, kananejci) osídlili oblast Kanaánu od počátku 3. tisíciletí př. n. l. a vytvořili zde městské státy. Podle Starého zákona na výšinách sídlili Amorejci, zatímco Kananejci na pobřeží a v údolí Jordánu. V 2. polovině 2. tisíciletí do oblasti přišli Aramejci, Izraelci a Pelištejci, další semitské kmeny, které kananejce vytlačily do pobřežního pásu. Zde se na kompaktním území zformovala svébytná kultura známá pod řeckým označením Foiníkie. Fénicie však nebyla celistvým státem, spíše jakousi skupinou kulturně příbuzných měst (Byblos, Arad, Bérytos, Sidón, Týros), městských států, kterým vládli králové. Vůdčí úlohu hrálo město Sidón, později Týros (dnešní Súr). V 8. století př. n. l. ztratila Fénicie svoji nezávislost a byla pod nadvládou okolních říší, Asýrie, Novobabylonské a Perské říše. Týros dobyl a zničil Alexander Veliký roku 322 př. n. l. a těžiště fénické kultury se přeneslo do Kartága, fénické kolonie, založené v 9. století př. n. l. Fénicie se dostala pod vládu Seleukovské říše a po jejím dobytí se stala součástí římské provincie Sýrie.", "section_level": 1}, {"title": "Popis země.", "content": "Fénicie byl úzký pruh země mezi Středozemním mořem a Libanonským pohořím, asi 220 km dlouhý a 15-20 km široký. Zasahovala z části i do Syrské vysočiny a v podstatě se kryje s územím dnešního Libanonu. Celé pobřeží má četné výběžky, kde se tvoří mysy se zátokami a celou zemi to dělí na řadu malých, dobře odvodněných a úrodných údolí. Dařilo se zde vinné révě, fíkům a moruším. Na stráních se nacházely šťavnaté pastviny, husté cedrové lesy, cypřišové háje, v horách byla hojná naleziště železné a měděné rudy, v moři spousta ryb a u pobřeží nachoví měkkýši.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Féničané byli proslaveni jako zdatní řemeslníci, zejména těžbou a zpracováním cedrového dřeva, výrobou purpurového barviva z mořských měkkýšů \"Haustellum brandaris\" a \"Hexaplex trunculus\" a také barvením látek. Rozvinuli výrobu skla, včetně čirého. Všechny tyto produkty byly velmi žádaným zbožím v Egyptě, v Řecku i po celém Středomoří. O obchodnících a řemeslnících ze Sidónu se několikrát zmiňuje Homér, o libanonských cedrech mluví bible na desítkách míst. Nejstarší zprávy o vývozu cedrového dřeva do Egypta jsou z roku 2750 př. n. l., o 300 let mladší jsou zprávy z Mezopotámie. Dřevo se užívalo ke stavbě lodí, k výzdobě chrámů a paláců i k výrobě luxusního nábytku. Z původních asi půl milionu hektarů cedrových lesů však zbylo už za Alexandra Velikého velmi málo a dodnes jen asi 2000 ha.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Nejvýznamnějším fénickým kulturním činem bylo vytvoření fénického písma, prvního souhláskového písma o 22 znacích, které se stalo základem pro řeckou i latinskou abecedu. Z fénické literatury se bohužel nic nedochovalo a jazyk je znám jen z nápisů, mincí a citátů u římských autorů.", "section_level": 1}, {"title": "Kolonie a mořeplavba.", "content": "Féničané si vytvořili systém námořních cest a od 11. století i kolonií (šlo zejména o obchodní osady, přístavy, kotviště a opěrné body) na Kypru, ostrovech Egejského moře, Maltě, Sicílii, Sardinii, na jihu Iberského poloostrova a na severním pobřeží Afriky až po Tanger v Maroku. Nejvýznamnější kolonií bylo Kartágo, založené v 9. století př. n. l. Podle Hérodota měli dokonce Féničané z pověření faraona Neka II. kolem roku 600 př. n. l. obeplout z Rudého moře celou Afriku a vrátit se do Středozemního moře Gibraltarským průlivem. Při obeplouvání jižního cípu Afriky, dnešního mysu Dobré naděje prý viděli slunce na pravé straně, to znamená na severu. Tento údaj byl příčinou toho, že Hérodotos i jiní antičtí historikové zprávě nevěřili, pro dnešní historiky však toto tvrzení představuje důkaz, že se Féničané octli opravdu až na jihu Afriky a pokračovali do Guinejského zálivu. Je téže známo, že se dostali až k břehům britských ostrovů a na Azory.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fénicie (řecky Φοινίκη \"Foiníké\", latinsky \"Phoenice\") neboli Foiníkie bylo historické území Foiníčanů (Féničanů), mořeplavců a obchodníků semitského původu (podle jazykové skupiny) na východním pobřeží Středozemního moře, v místech dnešního Libanonu, Izraele a Sýrie. Jejími hranicemi bylo na západě pobřeží moře, na východě pohoří Libanon, na severu město Ugarit a na jihu město Akko. Působení Féničanů se neomezovalo jen na Fénicii, ale zakládali kolonie po celém jižním Středomoří a jejich dějiny končí de facto až do roku 146 př. n. l., kdy nejdůležitější kolonii Kartágo porazili a zničili Římané.", "tgt_summary": "Phönizien (altägyptisch tau(i)-Fenchu, idebu-Fenchu; mykenisch po-ni-ki; altgriechisch Phönikien, Phoinike für \"Purpurland\") ist die Bezeichnung eines schmalen Landstreifens an der östlichen Mittelmeerküste auf dem Gebiet der heutigen Staaten Israel, Libanon und Syrien. Das Gebiet erstreckte sich etwa von Dor im Süden über Tyros, Sidon, Beirut, Byblos und Arwad bis Tartus im Norden. Das Meeresgebiet entlang der Küste wurde als \"Phönizisches Meer\" bezeichnet. Die Bewohner des Landstreifens bezeichneten sich selbst nicht als Phönizier, sondern sie benannten sich jeweils nach dem Namen jener Städte, in denen sie beheimatet waren. ", "id": 1731863} {"src_title": "Sverdlovská oblast", "tgt_title": "Oblast Swerdlowsk", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Většina oblasti se rozkládá na východních svazích severního a středního Uralu a v Západosibiřské nížině. Pouze na jihozápadě oblast zasahuje i na západní svahy Uralu. Nejvyšší vrcholy se nacházejí na severní straně Uralu: Konžakovskij kameň (1569 m) a Děněžkin kamen (1492 m). Střední Ural je spíše pahorkatina bez významných vrcholů; nejvyšší se pohybují kolem 300-500 m nadmořské výšky. Mezi důležité řeky patří např. Tavda, Tura, Čusovaja a Ufa. Sousedními územími Sverdlovské oblasti jsou (od západu): Permský kraj, republika Komi, Chanty-Mansijský autonomní okruh, Ťumeňská oblast, Kurganská oblast, Čeljabinská oblast a republika Baškortostán.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Oblast se vyznačuje kontinentálním klimatem s dlouhými, chladnými zimami (v Západosibiřské nížině se průměrné teploty pohybují mezi 15-20 °C pod nulou) a krátkými, teplými léty.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní zdroje.", "content": "Území je bohaté na přírodní zdroje, především pak na kovy (železo, měď, zlato, platina), nerosty (azbest, drahokamy, mastek), mramor a uhlí.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Celková populace při sčítání roku 2002 činila 4 486 214 lidí (5. místo v Rusku), z toho 3 943 529 (83 %) žijících ve městech a \"542 685\" na venkově. Podle odhadu k 1. lednu 2007 měla oblast 4 399 700 obyvatel. Úbytek obyvatel za 5 let tak činí přibližně 2 %. Bylo zjištěno 21 etnických skupin s více než dvěma tisíci členy. Celkem se lidé zařadili do 148 různých etnik. Nejpočetnější jsou: Rusové (82,22 %); Tataři (3,75 %); Ukrajinci (1,24 %); Baškirové (0,83 %); Marijci (0,62 %); Němci (0,50 %); Bělorusové (0,41 %); Udmurti (0,40 %); Azerové (0,34 %); Čuvaši (0,26 %); Arméni (0,25 %); Mordvinci (0,22 %); Židé (0,15 %); Tádžikové (0,14 %); Kazaši (0,10 %); Romové (0,09 %); Uzbekové (0,08 %); Moldavané (0,07 %); Gruzíni (0,06 %); Číňané (0,05 %); Poláci (0,05 %) a mnoho dalších s počtem členů do dvou tisíc.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Dobytí Kazaňského chanátu kolem roku 1550 otevřelo Rusům cestu dále na východ, který tak byl osvobozen od tatarského pustošení. První záznamy o ruském osídlení pochází z přelomu 16. a 17. století. Koncem 18. a v 19. století se oblast stala průmyslovým centrem Ruska díky svým bohatým zásobám železa a uhlí. Dalším významným podnětem pro průmysl byla druhá světová válka, během které se velká část továren přesunula na asijskou stranu Ruska kvůli neustálému ohrožení ze strany postupujících Němců (např. motocyklový závod IMZ-Ural). Mezi významné události spojené s regionem patří například sestřelení amerického letce Garyho Powerse nad Jekatěrinburgem 1. května 1960. V červenci 1918 tam byl také bolševiky zavražděn poslední ruský car Mikuláš II. s celou svou rodinou. Bývalý ruský prezident Boris Jelcin se 1. února 1931 narodil ve Sverdlovské oblasti, ve vsi Butka.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Současný gubernátor oblasti je Misarin jeden z nejvýznamnějších regionálních politiků v Rusku. Oblastní Ústava (, \"Ustav\") byla schválena 17. prosince 1994. Gubernátor (, \"gubernator\") je nejvyšší postavou exekutivy a jmenuje vládu, skládající se z jednotlivých ministrů. Předseda vlády (, \"predsedatěl pravitělstva\") je jmenován na základě hlasování dolní komory parlamentu (zákonodárného shromáždění) v procesu podobném jako v případě federální vlády.Zákonodárné shromáždění (, \"zakonodatělnoje sobranije\") se skládá z oblastní dumy (, \"oblastnaja duma\"), což je dolní komora, a poslanecké sněmovny (, \"palata predstavitělej\"), což je horní komora. Členové shromáždění zastávají úřad na čtyři roky s tím, že polovina Dumy se mění každé dva roky. Před Putinovými reformami roku 2004 byl gubernátor vždy volen přímou volbou na dobu čtyř let. Eduard Rossel byl v úřadu nepřetržitě od roku 1995 (po úspěšném znovuzvolení v letech 1999 a 2003) až do roku 2009. O dodržování Ústavy se stará místní ústavní soud (, \"ustavnyj sud\"). Regionální soudy, fungující nezávisle na federální justici, byly sice několikrát zpochybněny, ale přesto se dodnes zachovaly a úspěšně fungují ve většině regionů.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl a doprava.", "content": "Průmysl je v oblasti velmi rozšířený a ačkoli by potřeboval modernizaci, 12 % železářského a ocelářského průmyslu Ruské federace je stále soustředěno právě ve Sverdlovské oblasti. Fungují železné i měděné doly a význam získává i dřevozpracující průmysl. Jekatěrinburg je hlavní dopravní křižovatkou v oblasti Uralu. Prochází tudy Transsibiřská magistrála a na místní mezinárodní letiště Kolcovo v poslední době obnovila své lety většina velkých leteckých společností, jako Lufthansa, British Airways nebo ČSA.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sverdlovská oblast (, \"Sverdlovskaja oblasť\") je federální subjekt Ruské federace (oblast). Vzhledem k tomu, že významná část území leží na asijské straně Uralu (v Evropě leží jen jeho jihozápadní výběžek), jde o nejlidnatější oblast v asijském Rusku a pátou nejlidnatější v celé federaci. Je začleněna do Uralského federálního okruhu. ", "tgt_summary": "Die Oblast Swerdlowsk (/ \"Swerdlowskaja oblast\") ist eine Oblast in Russland. Im Gegensatz zur Hauptstadt Jekaterinburg hat sie ihren Namen aus der Zeit der Sowjetunion beibehalten. Sie ist die Oblast mit der größten Bevölkerungszahl im asiatischen Teil Russlands.", "id": 726120} {"src_title": "Intenzita magnetického pole", "tgt_title": "Magnetische Feldstärke", "src_document": [{"title": "Důležité vztahy.", "content": "Základním obecným vztahem pro intenzitu stacionárního magnetického pole buzeného (ustáleným) volným elektrickým proudem \"I\" je Ampérův zákon: V nestacionárním poli pak platí první Maxwellova rovnice, která je definičním vztahem pro intenzitu magnetického pole v soustavě SI (S je obsah plochy ohraničené křivkou \"c\", D je elektrická indukce): Vztah k magnetické indukci B: Intenzitu stacionárního magnetického pole vytvořeného lineárním vodičem protékaným proudem udává Biotův-Savartův zákon:", "section_level": 1}, {"title": "Analogie s elektrostatickým polem.", "content": "Z historických důvodů, od doby, kdy magnetismus byl vysvětlován fluidovou teorií, odpovídají pojmy a vztahy mezi intenzitou magnetického pole a magnetickou indukcí stacionárního magnetického pole obdobným vztahům z elektrostatiky mezi intenzitou elektrického pole a elektrickou indukcí. Tato analogie je pouze formální, nikoli fyzikální. Ve skutečnosti jsou základními vektory polí intenzita elektrického pole a magnetická indukce, popisující skutečné silové účinky celkového pole v prostředí. Intenzita magnetického pole je pak obdobná elektrické indukci, neboť obě odhlížejí od účinků dodatečných polí vzniklých v prostředí a popisují pole jako účinky pouze volných proudů resp. volných nábojů. Obě tyto veličiny tak doplňují popis polí v látkovém prostředí a jsou výhodné pro praktické výpočty vzhledem ke svému bezprostřednějšímu vztahu k makroskopickým zdrojům polí. Dokládá to např. výše uvedený Biotův-Savartův zákon, který umožňuje výpočet magnetického pole elektrického proudu, aniž by byla nutná znalost magnetických vlastností prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Hranice použitelnosti.", "content": "Vzhledem k tomu, že intenzita magnetického pole je definována pomocí první Maxwellovy rovnice, vyplývají pro ni podobná omezení jako pro tuto rovnici. Polarizační proudy jsou započteny na pravé straně rovnice, naopak magnetizační na levé straně (\"skryté\" v intenzitě magnetického pole). Ve velmi rychle proměnném elektromagnetickém poli však nelze vázané proudy rozdělit na \"posuvné\" polarizační a uzavřené magnetizační proudy, neboť podstatné změny pole proběhnou za kratší čas, než je charakteristický čas pro uzavření magnetizačního proudu. V takovém případě se všechny vázané proudy jeví jako polarizační a magnetizaci a tedy ani intenzitu magnetického pole nelze rozumně definovat. I polarizace a elektrická indukce tím získávají odlišný charakter. Elektromagnetické pole se pak zpravidla popisuje pomocí 3 vektorových veličin: intenzity elektrického pole, magnetické indukce a oné pozměněné elektrické indukce, pro které se formulují pozměněné Maxwellovy rovnice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Intenzita magnetického pole je vektorová veličina popisující míru silových účinků magnetického pole. Na rozdíl od magnetické indukce nezahrnuje vliv vázaných magnetizačních proudů prostředí, ale pouze \"vnějších\" zdrojů pole, tedy volných elektrických proudů.", "tgt_summary": "Die magnetische Feldstärke (Formelzeichen: formula_1), auch als magnetische Erregung bezeichnet, ordnet als vektorielle Größe jedem Raumpunkt eine Stärke und Richtung des durch die magnetische Spannung erzeugten Magnetfeldes zu. Sie hängt über die Materialgleichungen der Elektrodynamik (innerhalb linearer, homogener, isotroper, zeitinvarianter Materie zu: formula_2) mit der magnetischen Flussdichte formula_3 zusammen. ", "id": 354214} {"src_title": "Pyrometr", "tgt_title": "Pyrometer", "src_document": [{"title": "Základy.", "content": "Všechny formy hmoty vyzařují při teplotách vyšších než je absolutní nula tepelné záření ve viditelném i neviditelném pásmu spektra. Intenzita tohoto záření odpovídá teplotě hmoty. Příčinou tohoto záření je vnitřní mechanický pohyb molekul, jehož intenzita závisí právě na teplotě objektu. Protože pohyb molekul představuje přemísťování náboje, je vyzařováno elektromagnetické záření (fotonové částice). Toto záření se zachytává a vyhodnocuje právě pyrometrem. Pokud je měřený objekt chladnější než pyrometr, je zářivý tok záporný. To znamená, že pyrometr dodává sálavou energii objektu, což se také dá vyhodnocovat. Teoretickým základem, na kterém pyrometry fungují, je Stefanův-Boltzmannův zákon, pomocí kterého se vyjadřuje celková vyzářená energie za jednotku času z jednotkové plochy absolutně černého tělesa. Se Stefan-Boltzmannovou konstantou σ zní: Skutečné těleso vyzařuje díky faktoru ε (emisivita objektu) menší intenzitu: K bezdotykovému měření teploty je tedy nutné znát emisivitu objektu, to jest schopnost objektu odrážet tepelný paprsek. Emisivita ε je rovna poměru intenzit záření reálného povrchu a absolutně černého tělesa. Ta může nabývat hodnot od 0 (lesklé zrcadlo) do 1,0 (černé těleso). Většina organických, nabarvených nebo zoxidovaných povrchů má emisivitu blízkou hodnotě 0,95. Maximum vyzařování se posunuje směrem ke stále kratším vlnovým délkám při rostoucí teplotě měřeného objektu. Vyzařovaná energie v celém vlnovém rozsahu roste se čtvrtou mocninou teploty. Pro měření určitého rozsahu teplot je nutné mít před samotným senzorem různé optické filtry. Jimi jsou pak propouštěny jen vlnové délky odpovídající potřebnému rozsahu měření teplot.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy pyrometrů.", "content": "Pyrometry patří mezi bezdotykové teploměry. Ty se dělí na: Podle způsobu detekce záření se pyrometry dělí na: Další dělení je podle využité spektrální oblasti záření: Podle konstrukce jednotlivých částí pyrometrů může být provedeno dělení následujícím způsobem: V poměrovém pyrometru ( také podílový pyrometr nebo dvou barvový pyrometr) není měřena jenom intenzita v jednom vlnovém rozsahu, ale zobrazuje se poměr intenzit dvou „barev“. To znamená, že se teplota neurčuje na základě jasnosti, ale na základě barvy záření. Při tomto postupu nehraje emisivita žádnou roli, pokud se teplota nemění příliš rychle. Poměrové zpracování signálu je výhodné z hlediska malé citlivosti poměrového pyrometru na změnu velikosti žhavého objektu v jeho zorném poli. Pokud se třeba velikost žhavého objektu v zorném poli zmenší na polovinu, poměr obou signálů a tedy i údaj teploty pyrometru zůstane nezměněn. V případě běžného pyrometru by stejná změna velikosti měřeného signálu znamenala chybu, která by zcela zkreslila celé měření. Pyrometr někdy teplotu vyhodnocuje, díky filtru úzkého vlnového rozsahu, pouze z malé části spektra záření. Takový pyrometr se nazývá monochromatický (úzkopásmový) – vyhodnocování signálu se děje jednoduchým způsobem a spektrální citlivost čidla zde nehraje žádnou roli. Pokud je vlnový rozsah pyrometru širší, mluvíme o svazkovém radiačním pyrometru nebo totálním radiačním pyrometru. Tyto pyrometry tedy využívají tepelného záření ve velké oblasti vlnových délek (teoreticky v celém rozsahu), který je omezen pouze absorpční schopností detektoru a propustností optiky pyrometru. Emisivita nečerných zářičů je silně závislá na jakosti povrchu tělesa, materiálu a teplotě. Protože korekce údaje pyrometru je velmi obtížná, používají radiační pyrometry k měření teploty pouze černé zářiče, popř. zářiče jim blízké. Pro žhavé objekty se používají vizuální postupy, kdy obraz měřeného objektu je vytvářen objektivem v rovině vlákna pyrometrické žárovky. Toto vlákno, které je žhaveno proudem z baterie, je z wolframu. Pozorovatel sleduje jak měřený objekt, tak vlákno žárovky okulárem přes červený filtr. Tento filtr vymezuje danou vlnovou délku. Velikost proudu z baterie se dá regulovat pomocí reostatu a to se provádí až do okamžiku, kdy vlákno svou září splyne s září pozorovaného objektu. V obvodu žhavicí žárovky je pak obvykle zařazen měřicí přístroj, který udává teplotu vlákna a tím i měřeného objektu.", "section_level": 1}, {"title": "Výhody a nevýhody.", "content": "Bezkontaktní měření teploty má své výhody i nevýhody. Mezi výhody patří: Mezi nevýhody patří:", "section_level": 1}, {"title": "Měřená vlnová délka.", "content": "Jaká šířka pásma je pro daný měřený objekt optimální, to závisí na jeho materiálu a jeho teplotě. Pro teplotu pohybující se v rozmezí pokojové teploty připadá v úvahu vlnová délka uprostřed infračerveného spektra záření. Pak se používají termické nebo pyroelektronické senzory. Teploty od 350 °C mohou být zjišťovány pomocí IR-fotodiod. Například germaniová fotodioda má citlivost až do vlnové délky 1,9 μm. Teploty od 700 °C mohou být měřeny fotodiodou ve viditelném spektru záření. Největší vlnový rozsah mají vysokoteplotní pyrometry, používající fotopřijímač: nejnižší hranice pro přijímané vlnové délky dosahuje hodnoty asi okolo 1,1 μm. Těleso s teplotou okolo 3000 K má zde maximální záření, ale může se s ním měřit teploty již od 700 °C. Všeobecně je známé, že snazší je rozšířit rozsah pyrometru směrem vzhůru než dolů.", "section_level": 1}, {"title": "Korektura emisivity.", "content": "Emisivita látek musí být pro příslušný vstupní vlnový rozsah pyrometru známá. Tak mají kovy velice malou a proto nepříznivou hodnotu emisivity v dolním a středním rozsahu infračerveného záření (leštěné zlato má např. emisivitu pouze asi 0,02). Emisivita závisí na vlnové délce, tak např. \"lesklé kovy\" lépe emitují krátké vlnové délky (krátký konec viditelného spektra záření), mezitím co většina \"organických látek\" (dřevo, umělá hmota, papír, lak) podobně jako sklo a keramika ukazuje velmi vysokou emisivitu ve středním a dlouhém infračerveném záření. Při různých úpravách povrchu kovu, jako je např. eloxování (hliník) nebo lakování (libovolné barvy), dosahuje emisivita hodnoty blízké 1 a korekce spádu emisivity může být silně zkreslena. Pyrometr má často možnost korektury emisivity, např. potenciometr se stupnicí od 0 do 1.", "section_level": 1}, {"title": "Detektory.", "content": "Jako detektory pro pyrometry se používají termické (např. bolometr, pyroelektrické senzory nebo termické proužky z termočlánků) nebo fotoelektrické detektory (nechlazené nebo chlazené fotodiody). Čočka nebo okénko pro přístroje pracující na základě měření infračervených paprsků je ze skla nebo z křemenného skla. Při detekci středního a dlouhého infračerveného záření je detekční optika pyrometru složena z krystalů jako je CaF, ZnS, ZnSe, KRS nebo také z polyetylenu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pyrometry jsou bezdotykové teploměry, které určují teplotu měřeného tělesa z teplotního záření. Měří se jimi převážně teploty v rozsahu -50 °C až +3500 °C. Pyrometr byl vynalezen Pietrem van Muschenbroeckem (1692-1761). Nauka o bezkontaktním měření teploty se pak nazývá pyrometrie. Název pyrometr je odvozen z řeckých slov \"pyr\" (oheň) a \"metrein\" (měřit).", "tgt_summary": "Pyrometer (von ), auch Strahlungsthermometer genannt, dienen zur berührungslosen Temperaturmessung. Temperaturen zwischen −50 °C und +3000 °C können mit solchen Geräten gemessen werden.", "id": 242224} {"src_title": "Laurence Olivier", "tgt_title": "Laurence Olivier", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a začátek kariéry (1907 - 1933).", "content": "Laurence Olivier se narodil 22.5.1907 v Dorkingu v hrabství Surrey jako nejmladší ze tří děti reverenda Gerarda Kerr Oliviera a jeho ženy Agnes Louise. Olivierové byli potomci gaskoňských hugenotů, kteří v roce 1688 emigrovali do Anglie a trvale používali francouzská jména. (Také Laurence Olivier odmítl později požadavek hollywoodské produkce změnit své jméno na Lawrence Oliver). Rodina žila v materiální tísni. Otec byl chladný a rezervovaný excentrik. Olivier miloval svou matku, která jej podporovala při jeho vystoupeních v proslulém chlapeckém sboru církevní školy All Saints v Londýně. V žákovských inscenacích Shakespearových her Julius Caesar, kde hrál v devíti letech roli Bruta a zejména ve Zkrocení zlé ženy v roli Kateřiny o tři roky později projevil svůj herecký talent. Matka zemřela v roce 1920, když začal studovat v Oxfordu na koleji svatého Eduarda. I zde s úspěchem vystupoval ve školním divadle, ale netoužil stát se profesionálním hercem. O tom rozhodl jeho otec, který jej poslal v r. 1924 do Ústřední školy kultury řeči a dramatického umění v Londýně, kde získal stipendium i finanční podporu. Po roce ze školy odešel jako jeden z nejlepších studentů s diplomem ke zlaté medaili za roli Shylocka v Kupci benátském. Zpočátku žil velmi nuzně a neměl žádné stálé zaměstnání. Pracoval příležitostně jako herec vedlejších rolí, pomocný inspicient nebo asistent scény. Své první divadelní angažmá získal pro sezónu 1926 – 1927 ve známém Birminghamském repertoárovém divadle. Jako dvacetiletý zde hrál hlavní role mj. ve hře Strýček Váňa nebo Dobrý konec vše napraví. Od roku 1928 působil v Londýně, kde hrál se střídavými úspěchy v různých divadlech. Získal první krátké zahraniční angažmá na Broadway. 25. července 1930 se oženil s herečkou Jill Esmondovou. Z toho manželství se v r. 1936 narodil syn Simon Tarquin. V té době přijal z finančních důvodů dvě menší role ve filmu. Velký úspěch a zlom v jeho kariéře znamenala účast v komedii Noëla Cowarda Soukromé životy, kterou napsal pro otevření londýnského divadla Phoenix v září 1930. V letech 1931 až 1933 natočil v Hollywoodu i v Londýně několik filmů.", "section_level": 2}, {"title": "Divadelní angažmá a film (1934 - 1940).", "content": "V letech 1934-35 se věnoval divadlu. Velký úspěch mělo zpracování Romea a Julie v režii Johna Gielguda, které dosáhlo 189 repríz. Ve hře se střídali s Jphnem Gielgudem v rolích Romea a Mercucia. Olivierova interpretace hlavní postavy zpočátku vyvolávala rozporuplné reakce kritiky i publika. Diváky si postupně získal svým fyzickým, realistickým herectvím, kterému dával přednost před tradičním lyrickým přednesem textu. V r. 1936 Laurence Olivier hrál Orlanda ve filmu podle Shakespearovy hry Jak se vám líbí. Příští rok se objevil v historickém filmu Oheň nad Anglií vedle Vivien Leighové, která se později stala jeho manželkou. Přijal nabídku angažmá v divadle Old Vic, v němž hlavní část repertoáru tvořily Shakespearovy hry. Jeho nástupní rolí v r. 1937 byl Hamlet a inscenace byla natolik úspěšná, že Old Vic dostalo nabídku uvést hru přímo v autentickém prostředí na hradě Kronborg v dánském Helsiingoru. Na přání Laurence Oliviera v roli Ofélie vystoupila Vivien Leighová. Další hra Macbeth znamenala pro Old Vic komerční ztrátu, protože diváci nepochopili Olivierovo pojetí hlavní postavy. Podobně tomu bylo v tragédii Othello, kde hrál Jaga. Úspěch mu přinesla až hlavní role v dramatu Coriolanus v r. 1938. Odjel do Hollywoodu a v r. 1939 se objevil v roli Heathcliffa ve filmu Větrné výšiny (Na větrné hůrce) podle románu Emily Bronteové. Film měl úspěch a Olivierovi přinesl nominaci Akademie na cenu pro nejlepšího herce. Alfred Hitchcock jej obsadil do svého filmu Mrtvá a živá (Rebecca). V r. 1940 hrál Olivier pana Darcyho ve filmu Pýcha a předsudek. V srpnu 1940 Olivier a Leighová uzavřeli manželství v Santa Barbaře. Spolu hráli v extravagantní, ale nepříliš úspěšné divadelní adaptaci Romea a Julie na Brodaway. Tento projekt pro ně znamenal značnou finanční ztrátu, protože se oba podíleli na jeho produkci.", "section_level": 2}, {"title": "Činnost během 2. světové války (1940 - 1944).", "content": "Po vypuknutí 2. světové války se Laurence Olivier chtěl podílet na obraně své vlasti. Absolvoval letecký výcvik, ale ze zdravotních důvodů (neslyšel na jedno ucho) se nesměl zúčastňovat bojových letů. V Anglii se zapojil do činnosti vojenského estrádního souboru, vystupoval v rozhlase a hrál v propagandistických filmech jako Paní Hamiltonová (s Vivien Leighovou), Poloviční ráj, 49. rovnoběžka. V r. 1944 opustil armádu, protože přijal nabídku na natočení filmu Jindřich V. podle hry W. Shakespeara. Olivier se na filmu podílel jako režisér, producent i scenárista a současně hrál hlavní roli. Film se natáčel v neutrálním Irsku, kde byly příznivější podmínky pro jeho realizaci. Hodnocení kritiky bylo velmi příznivé a film získal tři nominace na Oscara: za nejlepší film, kameru a herce v hlavní roli. Olivier byl velmi zklamán, že nakonec žádnou z nominací neproměnil.", "section_level": 2}, {"title": "Divadlo Old Vic (1944 - 1949).", "content": "V roce 1944 se projevila snaha obnovit soubor divadla Old Vic. Do vedení byla jmenována trojice Laurence Olivier, Tyrone Guthrie a Ralph Richardson. Pro Oliviera to znamenalo splnění jeho cíle: být nejen hercem, ale také režisérem a manažerem. V první sezóně mělo divadlo na programu 4 hry, mezi nimi Shakespearova Richarda III. Laurence Olivier v titulní roli dosáhl triumfální úspěch a jeho jevištní interpretace je dodnes považována za nepřekonatelnou. Ve druhé sezóně, v r. 1945, byl na programu Jindřich IV, Sofoklův Král Oidipus a satira Kritik od R.B.Sheridana. Po skončení sezóny hrál soubor šest týdnů Strýčka Váňu na Broadway. Sezóna 1946-7 byla poslední pod společným vedením. Olivier hrál Krále Leara, Richardson hlavní roli v Cyranovi de Bergerac. Soubor byl pokládán za nejlepší v Anglii, Olivier a Richardson byli střídavě vysoce hodnoceni za své výkony. Oba herci byli povýšeni do rytířského stavu. V r. 1948 během turné v Austrálii a Novém Zélandu se dozvěděli, že z důvodu reorganizace jsou z vedení Old Vic odvoláni. Po návratu do Anglie v r. 1949 Laurence Olivier ještě hrál poslední sezónu v Old Vic v několika hrách, mj. Richard III. a Antigona Jeana Anouilha. Olivier v lednu 1947 začal točit jako režisér svůj druhý film Hamlet. Současně v něm hrál titulní roli. Film měl velký divácký i komerční úspěch. Získal mnoho mezinárodních ocenění. Stal se prvním neamerickým filmem, který získal cenu Americké akademie za nejlepší film a Olivier za herecký výkon v hlavní roli.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastní divadlo (1950 - 1960).", "content": "V roce 1950 si pronajal divadlo St. James, které řídil dalších osm let. Uvedl hru Tennessee Wiliamse Tramvaj do stanice touha s Vivien Leighovou v roli Blanche DuBois. Představení mělo velký komerční úspěch a v r. 1951 Leighová ztvárnila tuto postavu ve filmové verzi. Laurence Olivier ji doprovázel do Hollywoodu a objevil se ve filmu Carrie podle románu Theodora Dreisera.. Za svůj výkon byl navržen na cenu BAFTA. V této době tvořili nejslavnější pár světa, ale u Vivien Leighové se začaly projevovat známky duševní nemoci a deprese. V září 1954 Olivier režíroval svůj třetí shakespearovský film Richard III. Film nebyl komerčně úspěšný, ale Olivier získal cenu BAFTA za herecký výkon a také nominaci na Oscara. V r. 1955 Olivier a Leighová vystoupili s velkým úspěchem ve třech Shakespearových hrách na festivalu ve Stratfordu. Jejich manželství, narušované opakujícími se psychickými krizemi Leighové, postupně odumíralo. V roce 1956 se Olivier rozhodl natočit film Princ a tanečnice a k jeho realizaci přizval Marylin Monroe. V následujících letech se více věnoval divadelní práci. Přijal hlavní roli v nové hře dramatika Johna Osborna Komik, která znamenala určitý předěl v jeho divadelní kariéře. Účinkoval znovu ve Stratfordu a v New Yorku. V r. 1961 přijal funkci ředitele nového divadelního festivalu v Chichestru. Na zahajovací sezonu připravil dvě anglické hry ze 17. století, následoval Čechovův Strýček Váňa. Vytvořil hlavní roli ve dvou filmech: Komik a Spartakus. Na XII. MFF Karlovy Vary byl za roli komika vyznamenán cenou za mužský herecký výkon. V r. 1960 se s Vivien Leighovou rozvedli a Olivier se vzápětí oženil s mladou herečkou Joan Plowrightovou. Měli spolu tři děti: syna Richarda (1961) a dcery Tamsin (1963) a Julie-Kate (1966).", "section_level": 2}, {"title": "Národní divadlo a závěr života (1963 - 1989).", "content": "V roce 1963 byl Laurence Olivier jmenován ředitelem nově ustaveného Národního divadla. Zahajovacím představením byl Hamlet. V režii Laurence Oliviera hlavní roli hrál Peter O'Toole. Během deseti let svého působení v Národním divadle hrál ve třiceti hrách a osm jich režíroval. V r. 1973 ze zdravotních důvodů musel odstoupit, zůstal však doživotním prezidentem této instituce. V roce 1970 mu byl za službu divadlu udělen titul baron Olivier z Brightonu. Posledních patnáct let svého života Laurence Olivier bojoval s mnoha nemocemi a jeho zdravotní stav mu bránil v jevištní práci. Z finančních důvodů často přijímal role v průměrných filmech. Výjimkou byl v r. 1974 film J.Schlesingera Maratónec, za který byl nominován na Oscara za vedlejší roli a získal Zlatý glóbus. V polovině sedmdesátých let se začal věnovat televizní práci, např. četl komentář k 26 epizodám dokumentárního cyklu o 2. světové válce. V r. 1973 získal cenu Emmy za televizní adaptaci hry E. O Neilla Dlouhý den do noci, v r. 1975 tutéž cenu za hru Láska mezi ruinami. V r. 1978 byl nominován na Oscara za roli lovce nacistů ve filmu Hoši z Brazílie. Tuto cenu sice nezískal, ale byl oceněn Čestným Oscarem za celoživotní práci ve filmu. V roce 1981 mu byl udělen řád Za zásluhy (Order of merit). Začátkem 80. let pokračoval v práci v televizi i ve filmu. V r. 1983 hrál v televizi svou poslední shakespearovskou roli krále Leara, za kterou získal svou pátou cenu Emmy. Naposledy se objevil v r. 1989 ve filmu Válečné rekviem. Laurence Olivier zemřel 11. července 1989 na selhání ledvin ve svém domě blízko Steyningu v západním Sussexu ve věku 82 let. Jeho popel je uložen v koutě básníků ve Westminsterském opatství v Londýně.", "section_level": 2}], "src_summary": "Laurence Kerr Olivier, Lord Olivier (22. května 1907, Dorking, Surrey, Anglie, Velká Británie – 11. července 1989, Steyningu, West Sussex, Velká Británie) byl britský režisér, herec, dramatik a divadelní manažer. Jednalo se o jednoho z nejvýraznějších a nejznámějších britských divadelníků 20. století, jenž celosvětově proslul zejména coby výrazný představitel hlavních rolí z divadelních her britského národního klasika Williama Shakespeara i jejich filmových adaptací. V roce 1947 mu byl udělen rytířský titul a v roce 1970 se stal baronem. V roce 1979 obdržel cenu Americké filmové akademie Oscara za celoživotní dílo.", "tgt_summary": "Laurence Kerr Olivier, Baron Olivier, OM (* 22. Mai 1907 in Dorking, Surrey, England; † 11. Juli 1989 als \"Laurence Kerr Olivier\" in Steyning, West Sussex, England), war ein britischer Schauspieler, Regisseur, Produzent und Theaterleiter. Der dreifache Oscar-Preisträger wird als einer der größten englischsprachigen Bühnen- und Filmdarsteller des 20. Jahrhunderts angesehen.", "id": 2248033} {"src_title": "Zábavní park", "tgt_title": "Freizeitpark", "src_document": [{"title": "Historie lunaparků a trolejparků.", "content": "České označení lunapark pochází z anglického názvu Luna Park, které jako první dostal zábavní park na poloostrově Coney Island v New Yorku v roce 1903, založený Charlesem I. D. Looffem. Název pocházel ze zábavní atrakce „A Trip to the Moon“ (výlet na Měsíc), scénické jízdy, která byla, vedle horské dráhy Cyclone, jednou ze zdejších hlavních atrakcí. Původně ji zkonstruoval Frederic Thompson pro Panamerickou výstavu v Buffalu v roce 1901. Frederick Ingersoll v roce 1904 s pomocí investorů založil společnost Luna Park Amusement Company a v roce 1905 otevřel Lunaparky v Pittsburghu a Clevelandu. Byly to první dva lunaparky vybavené elektrickým osvětlením. Následně vytvořil celosvětovou síť 44 Lunaparků, pro které jeho společnost též navrhovala a vyráběla atrakce. Celkem jeho společnost vyrobila 277 horských drah a zasloužila se o popularitu takzvaných Trolley Parků, zábavních parků vznikajících v první třetině dvacátého století obvykle poblíž konečných stanic tramvají ve větších městech. Intersoll zemřel v roce 1927 a mnohé z jeho Lunaparků zanikly, ale slovo lunapark se stalo v mnoha zemích a jazycích obecným označením pro zábavní parky.", "section_level": 1}, {"title": "Zábavní parky v Česku.", "content": "V českém prostředí bývalo kočovné provozování zábavních atrakcí tradičně spojeno s výročními poutními slavnostmi posvěcení kostelů (posvícení). Proto se pro ně vžilo označení pouť, pod nímž si, s postupující sekularizací společnosti a osamostatnění zábavních parků, běžný obyvatel představí spíše zábavní park než náboženskou slavnost či dokonce putování na ni. Českým prototypem takového vývoje se stala jarní Matějská pouť, jejíž atrakce se od kostela svatého Matěje v dejvických kopcích nejprve přesouvaly do nižších poloh poutní cesty, která už od barokní doby začínala poblíž Bruské brány. Po mnoho let bývaly atrakce v prostoru dnešního Vítězného náměstí a po těkání začátkem 60. let (v roce 1960 Letná, pak i Břevnov či Modřany). V roce 1963 se Matějská pouť usídlila na pražském Výstavišti. Její rozšíření i na podzimní sezónu se nazývalo nejprve Podzimní pouť, pak Václavská pouť. Neznámější stálé atrakce v lunaparku byly zřejmě horská dráha Cyklon z roku 1973 a Ruské kolo z roku 1981. Ty však byly v roce 2018 odstraněny. V České republice funguje mnoho takových pojízdných (kočovných) podniků. Některé jsou členy Sdružení provozovatelů technické zábavy LITEZA. Toto sdružení je členem evropské asociace lunaparků.", "section_level": 1}, {"title": "Zábavní parky ve světě.", "content": "K Česku nejbližším zábavním parkům patří vídeňský Prátr, polský lunapark Energylandia (město Zátor), nebo německý Heide Park (Dolní Sasko) a Europa Park (okres Ortenau). Ten je druhým nejnavštěvovanějším parkem v Evropě po Disneylandu v Paříži. Další nejnavštěvovanější parky v Evropě jsou: Efteling v Nizozemí, Zábavní park Tivoli v Dánsku, PortAventura ve Španělsku, Liseberg ve Švédsku, Gardaland v Itálii, Parque Warner Madrid, Parc Astérix u Paříže, Alton Towers v Anglii a Legolandy v Dánsku a Anglii. Mnoho zábavních parků bylo vybudováno zejména v USA a v Japonsku, kde jsou také nejproslulejší horské dráhy. Nejnavštěvovanější parky na světě jsou Walt Disney World Resort na Floridě, Disneyland v Anaheimu a Tokijský disneyland. Kromě Disneylandů také Universal Studios Parky, Ocean Park Hong Kong a Everland v Jižní Koreji. Six Flags je největší řetězec zábavních parků na světě, nejvíce parků má v USA a zaměřuje se na především na horské dráhy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zábavní park (lunapark, lidově též pouť) je ohraničené území, na kterém se nacházejí různé zábavní pouťové atrakce. Vyšším stupněm zábavního parku jsou parky tematické, které jsou laděné do jednoho tématu (např. Disneyland, Gardaland nebo Legoland). Mimo pevné lunaparky existují i pojízdné, stěhující se neustále od města k městu na vyhrazená místa. Někdy využívají městských slavností, tradičních svátků. Stěhování se provádí na nákladních autech (i upravených), přívěsech traktorů a dnes i s auty osobními. ", "tgt_summary": "Ein Freizeitpark ist entweder ein dauerhaft angelegter Vergnügungspark, der auf einem größeren Gelände mehrere Attraktionen – Fahrgeschäfte (Karussells, Autoscooter, Achterbahnen usw.), Schaubuden, Shows, Ausstellungen, Museen – vereinigt oder eine Parkanlage mit erweiterten Möglichkeiten, wie diversen Freizeitanlagen (z. B. Spielplätze, Minigolf oder Kletterwände), zur Freizeitgestaltung und Erholung.", "id": 1148193} {"src_title": "Počítačová kompatibilita", "tgt_title": "Kompatibilität (Technik)", "src_document": [{"title": "Softwarová kompatibilita.", "content": "Softwarová kompatibilita znamená, že konkrétní software je spustitelný v konkrétním softwarovém prostředí (určitý operační systém, běhové prostředí nebo běhová knihovna). Některé programy mohou být na úrovni zdrojového kódu schopné běhu v různém softwarovém prostředí (například webový prohlížeč Mozilla Firefox může být přeložen pro různé softwarové platformy – Microsoft Windows, OS X nebo Linux), avšak po přeložení do binárního kódu je výsledný spustitelný soubor možné spustit jen v určitém softwarovém prostředí. Naopak program napsaný v jazyce Java je přeložen do Java bytecode, který je možné spustit na libovolné platformě, pokud pro ni existuje běhové prostředí (Java Virtual Machine). Interpretovaný software je běžně spustitelný na mnoha různých architekturách procesorů i operačních systémech, je-li pro danou platformu k dispozici interpret (PHP, Perl, Python atd.).", "section_level": 1}, {"title": "Hardwarová kompatibilita.", "content": "Hardwarová kompatibilita označuje schopnost spolupráce jednotlivých komponent (počítače). V úvahu je potřeba brát nejen shodu konektorů, ale i použité elektrické napětí, použité signály, sběrnice a podobně. Například do základní desky s paticí Socket 775 nelze dát procesor s novější paticí (nejen kvůli patici, ale i kvůli způsobu komunikace procesoru s okolím). Počítačová paměť DDR3 je vyráběna v modulech pro stolní počítače nebo zmenšených modulech SO-DIMM, takže i když jsou funkčně stejné, nelze je zaměnit. Stejná paměť DDR3 je vyráběna pro různé frekvence (800, 1066, 1333 a 1600 MHz) a je obvykle možné dát do desky z nižší frekvencí moduly s vyšší frekvencí (paměť bude automaticky komunikovat na nižší frekvenci), případně obráceně (základní deska zpomalí svoji frekvenci, aby se přizpůsobila pomalejší paměti). Některé komponenty (např. grafická karta, síťová karta, řadič) může být možné do počítače připojit, ale nemusí být v určitém softwarovém prostředí k dispozici ovladač, což způsobí omezenou nebo úplnou nefunkčnost zařízení (např. funguje pod Microsoft Windows, ale nebude fungovat v systému macOS nebo Linux).", "section_level": 1}], "src_summary": "Počítačová kompatibilita je v informatice označení popisující schopnost dvou různých systémů umožnit běh stejného software. Může se jednat o hardwarovou kompatibilitu (počítač je sestaven ze stejně pracujících součástí) nebo softwarovou kompatibilitu, která je zajištěna programově.", "tgt_summary": "Unter Kompatibilität (auch \"Verträglichkeit\") wird in der Technik entweder verstanden. Erfüllt ein System die Anforderungen eines anderen (und geht eventuell darüber hinaus), wird es als mit letzterem kompatibel bezeichnet. Handelt es sich dabei um eine neuere Version eines Systems, die die Anforderungen eines oder mehrerer seiner Vorgänger weiterhin erfüllt, spricht man von Abwärtskompatibilität (oder Rückwärtskompatibilität). Kann ein altes System umgekehrt noch die (Grund-)Anforderungen eines neuen erfüllen, nennt man dies Aufwärtskompatibilität oder Vorwärtskompatibilität. ", "id": 1447777} {"src_title": "Lofofora Williamsova", "tgt_title": "Lophophora williamsii", "src_document": [{"title": "Význam.", "content": "Aztékové používali označení „peyotl“ pro tělo malého a nenápadného kaktusu \"Lophophora williamsii\". Kaktusy, známé též jako „meskalové knoflíky“, obsahují kromě dalších třiceti alkaloidů halucinogenní meskalin, který navozuje pocity tělesné a duševní pohody provázené pestrobarevnými, kaleidoskopickými vidinami. Peyotl roste jen v Texasu a severním Mexiku v extrémně suchých a kamenitých pouštních podmínkách. Sbírá se tradičním způsobem, a to tak, že se odřízne jen ta část kaktusu, která vyčnívá nad zemí, a hlavní kořen se nechá nedotčený v zemi, aby z něj mohly vyrůst další kaktusy. Šedozelená korunka peyotlu se pak usuší nebo se sní syrová, někdy se z ní uvaří čaj. Sušený peyotl si své účinky uchovává po celý rok, protože aktivní látky peyotlu nejsou těkavé. Jako „meskalové koláčky“ se sušené vrcholky peyotlu také posílají do míst, kde kaktus neroste.", "section_level": 1}, {"title": "Další rostliny.", "content": "\"Lophophora diffusa\" se liší nepatrně vzhledem vyspělých rostlin a především odlišným areálem výskytu. Vyspělé kusy mají více šedozelenou, někdy až žlutozelenou barvu s nejasnými (difusními) žebry. Květy jsou asi 2,5 cm dlouhé, holé, světle narůžovělé až nažloutlé. Má odlišné chemické složení, 90 % z obsahu alkaloidů je ve formě sedativně působícího pellotinu, halucinogenního meskalinu je pouze stopové množství. \"Lophophora fricii\" je další, vzhledově velmi podobná rostlina. Hlavní složkou je alkaloid pellotin, požití vede k otravě.", "section_level": 1}, {"title": "Varování.", "content": "Požití rostlin pěstovaných ve sbírkových sklenících vyvolává silnou nevolnost. Může způsobit otravu a není vyloučena ani smrtelná otrava. Rostliny pěstované v našich klimatických podmínkách při nedostatečném slunečním záření mají nízký obsah narkotického alkaloidu mezkalinu, ale obsah ostatních nepříznivě působících alkaloidů je dostatečný k vyvolání nevolnosti až otravy. Rostliny navíc v tělních šťávách obsahují dlouhopůsobící systémové chemické postřiky používané na ochranu proti škůdcům. Zatímco v domovině jsou areály výskytu narkotického peyotlu a ostatních toxických druhů oddělené, ve sbírkách se pěstují vedle sebe. Rostliny mohou být špatně určené a též dochází k hybridizaci toxických a narkotických rostlin. \"L. diffusa\" a \"L. fricii\" obsahují jako hlavní alkaloid pellotin, činí 60 až 95 % obsahu alkaloidů. Pellotin nemá halucinogenní účinky, je však výrazně neurotoxický. Otrava pellotinem se podobá otravě strychninem. Smrtelnou dávku může obsahovat jedna větší rostlina \"L. fricii\". Smrt nastává během několika hodin ve velmi bolestných křečích. Český cestovatel, etnograf, botanik, publicista a svérázný myslitel Alberto Vojtěch Frič (1882–1944) napsal knihu \"O kaktech a jejich narkotických účincích\". V této knize popisuje některé vlastní i cizí meskalinové zážitky, tehdejší články z odborného tisku a své vlastní etnografické poznatky z cesty do Mexika. Kniha vyšla i v reprintu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lofofora Williamsova (\"Lophophora williamsii\"), česky též ježunka Williamsova nebo peyotl, je druh kaktusu pocházející ze Severní Ameriky. Vyskytuje se v části Mexika a na jihozápadě Texasu. Je známá především pro své halucinogenní účinky. Je domorodci zvaná též peyotl (což doslova znamená „zámotek brouka“). Obsahuje různé alkaloidy (asi 40), hlavní halucinogenní složkou je meskalin (až 0,58 %). Její vypěstování trvá cca 20 let.", "tgt_summary": "Lophophora williamsii ist eine Pflanzenart in der Gattung \"Lophophora\" aus der Familie der Kakteengewächse (Cactaceae). Das Artepitheton \"williamsii\" ehrt entweder den englischen Reverend Father Theodore Williams, der in Hendon Vicarage (Middlesex) eine Kakteensammlung besaß, oder – mit größerer Wahrscheinlichkeit – den Engländer C. H. Williams, der den brasilianischen Bundesstaat Bahia bereiste. Trivialnamen sind „Peyote“, „Peyotl“, „Challote“, „Mescal“ oder „Schnapskopf“. Auf Aztekisch heißt sie \"peyōtl\", wovon sich die spanische Bezeichnung „Peyote“ ableitet.", "id": 217600} {"src_title": "Jiří I. Řecký", "tgt_title": "Georg I. (Griechenland)", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "V roce 1863 rozpačitý osmnáctiletý princ odjel do Athén, aby se ujal vlády jako Jiří I. (stal se králem dříve nežli jeho otec v Dánsku). Nový král získal skromné království se sto tisíci obyvatel, žijících v nesmírné chudobě. Bída byla tak velká, že se Francie, Anglie a Rusko složily a půjčily mu peníze na držení dvora. Jiří, jehož heslem bylo \"\"mou silou je láska mého lidu\"\", se nenechal odradit a vytkl si nemalý cíl: učinit z Řecka vzorové království. Příjemný, charismatický král vedl prostý život v paláci v Athénách. Prostota byla ostatně hlavní životní zásadou krále; který se rád procházel v admirálské uniformě po okolí nebo ulicích hlavního města. Bdělý, ale i klidný panovník často cestoval po Evropě, aby zde hájil zájmy své země. Byl ostatně úzce spřízněn (buď on sám, nebo jeho žena) s většinou vládnoucích evropských dynastií: jeho sestra Alexandra Dánská byla manželkou anglického krále Eduarda VII., sám byl členem dánského panovnického rodu, bratrem dánského krále Frederika VIII., jeho sestra Dagmar byla manželkou ruského cara Alexandra III. (Manžel současné britské královny Alžběty II., princ Philip, je jeho vnukem.) Tyto dobré vztahy s velmocemi, především ovšem s Anglií, mu umožnily dosáhnout významných územních zisků. Například získal kontrolu nad ostrovy v Egejském moři díky zásahu velmocí, podobně v důsledku rusko-turecké války získal oblast Olympu. Dosáhl významných úspěchů i v jiných oblastech, jako např. stavba Korintského průplavu a uspořádání Olympijských her v Athénách roce 1896, které se konaly na nově postaveném stadiónu (olympiáda se vrátila do Athén až o více než sto let později, v roce 2004). Oč liberálnější byl v řízení státu, o to větší despota byl v rodinném životě - nikdo z rodiny například nesměl opustit Athény bez jeho svolení.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "Po několika letech mládeneckého života se v roce 1867 oženil s ruskou velkokněžnou Olgou Konstantinovnou Romanovovou (3. září 1851-18. července 1926), neteří ruského cara Alexandra III. Pár měl osm dětí:", "section_level": 1}, {"title": "Atentát a smrt.", "content": "Ráno dne 18. března 1913 vyšel Jiří z domu svého syna, doprovázen pouze jedním důstojníkem, aby se jako obvykle vrátil pěšky, procházkou do královského paláce. Tam byl postřelen anarchistou Alexandrosem Schinasem. Zemřel dva týdny (12 dní) před padesátým výročí svého nástupu na trůn, v době, kdy plánoval stáhnout se z veřejného života a chystal se k abdikaci ve prospěch svého syna Konstantina.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jiří I. Řecký (24. prosince 1845 v Kodani, Dánsko – 18. března 1913 v Soluni, Řecko) byl v letech 1863–1913 řecký král z dynastie Glücksburgů, vedlejší linie Oldenburgů. ", "tgt_summary": "Georg I. (, geboren als \"Prinz Christian Vilhelm Ferdinand Adolf Georg von Schleswig-Holstein-Sonderburg-Glücksburg\"; * 24. Dezember 1845 in Kopenhagen; † in Thessaloniki) aus dem dänisch-deutschen Hause Schleswig-Holstein-Sonderburg-Glücksburg war von 1863 bis zu seiner Ermordung 1913 König der Hellenen.", "id": 460110} {"src_title": "Alan Rickman", "tgt_title": "Alan Rickman", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Alan Rickman se narodil 21. února 1946 v Hammersmithu v Londýně Bernardu Rickmanovi a Margaret Rickmanové. Jeho rodiče byli dělníci a labouristé. Když Rickmanovi v osmi letech zemřel otec na nádorové onemocnění, jeho matka se o něj společně se třemi sourozenci musela starat sama na předměstském sídlišti, kam se přestěhovala kvůli práci. Rickmanovi se zde ale nelíbilo. Získal stipendium na Latymerovu střední školu v západním Londýně, kde začal se svou divadelní kariérou. Během dospívání si přál stát se umělcem-grafikem, proto vystudoval design na Royal Academy of Art a tři roky na to pracoval jako grafik ve společnosti v Soho, kde se také seznámil s Rimou Hortonovou, jeho celoživotní partnerkou. Od roku 1977 spolu žili v londýnském Notting Hillu. Manželství uzavřeli až po mnohaletém soužití, v roce 2012. Jeho žena byla v letech 1986–2006 radní londýnského obvodu Kensington a Chelsea za labouristickou stranu, kromě toho vyučovala ekonomii na Kingston University. Ve svých 26 letech se rozhodl pro hereckou kariéru, a tak po získání stipendia začal studovat na Královské akademii dramatických umění (\"Royal Academy of Dramatic Art\"). Školu navštěvoval dva roky, od roku 1972 a získal hned několik cen. V následující etapě svého života účinkoval v divadlech, rozhlase i televizi. Krátce působil i v Národním divadle. V následujícím období se stal členem Královské shakespearovské společnosti, v jejíž inscenaci zaujal rolí vikomta Valmonta. V téže roli se objevil i na Broadwayi, zde byl za svůj výkon nominován na cenu Tony (1987). Jeho rolí v divadle si všiml producent akčních filmů Joel Silver, který mu nabídl roli v připravovaném filmu \"Smrtonosná past\" (\"Die Hard\"). Jeho ztvárnění role padoucha Hanse Grubera bylo úspěšné a vyrovnalo se hlavnímu hrdinovi, kterého ztvárnil Bruce Willis. Po tomto úspěchu dostal další filmové nabídky, které odmítl a vrátil se do Londýna, aby mohl hrát v divadle. Přesto se k natáčení filmů vracel. Proslul zápornými rolemi, mimo Hanse Grubera i šerif z Nottinghamu v režiséra Kevina Reynoldse a soudce Turpin v Burtonově filmu \"\". V anketě \"The 50 Best Movie Villains\" o nejlepšího filmového padoucha získal 10. místo jako Hans Gruber a 41. místo jako šerif z Nottinghamu. Sám Rickman toto zařazení odmítal: \"Je to optický klam. Čistokrevné prevíty jsem hrál za život maximálně tři.\" Hrával často role smutných intelektuálů, nerudných bručounů nebo temných osobností (Rasputin ve stejnojmenném filmu). Disponoval charakteristickým hlubokým, plným hlasem. Alan Rickman účinkoval i v romantických filmech (nejznámější \"Láska nebeská\"). V roce 1995 se umístil na 34. místě v anketě o 100 nejpřitažlivějších mužů ve filmové historii magazínu \"Empira\" a roku 1997 získal 59. místo ve stejné anketě téhož časopisu. Ve zralém věku jej mainstreamové publikum (vedle \"Lásky nebeské\") znalo jako profesora lektvarů Severuse Snapea v kouzelnické sáze \"Harry Potter\". Ve filmu \"Stopařův průvodce po Galaxii\" propůjčil hlas postavě depresívního robota Marvina. Ve filmu \"Mesmer\" (1994) ztvárnil Rickman postavu Franze Antona Mesmera, nazývaného také \"otec hypnotizmu\". S úmyslem zahrát roli co nejlépe provedl společně s režisérem Rogerem Spottiswoodem několik změn ve scénáři. To se ale hlavním investorům nelíbilo natolik, že odmítli projekt financovat. Vše odůvodnili tím, že s vyzněním celého díla a především hlavní postavy nesouhlasí. Spor skončil u soudu a přesto, že nakonec peníze byly zajištěny a film byl natočen, do kin se nedostal a skončil jen na videokazetách. V roce 1997 se Rickman rozhodl zkusit filmovou režii, za snímek \"Zimní host\" obdržel mnoho cen a na další byl nominován. Druhým režisérským počinem byl film \"Králova zahradnice\" (2014). Za svůj druhý domov Rickman považoval Kanadu, kde také natočil drama \"Sněhový dort\" o setkání bývalého trestance s autistickou ženou (hrála ji Sigourney Weaver). Dne 14. ledna 2016 oznámila Rickmanova rodina, že zemřel na rakovinu, kterou poslední rok života trpěl.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alan Rickman, celým jménem Alan Sidney Patrick Rickman (21. února 1946, Hammersmith, Londýn, Spojené království – 14. ledna 2016, Londýn), byl britský herec. Proslavil se postavou zločince Hanse Grubera v prvním díle Smrtonosné pasti a také postavou Severuse Snapea ve filmovém zpracování románové septalogie Harry Potter od J. K. Rowlingové.", "tgt_summary": "Alan Sidney Patrick Rickman (* 21. Februar 1946 in London; † 14. Januar 2016 ebenda) war ein britischer Theater- und Filmschauspieler sowie Regisseur, insbesondere für das Theater.", "id": 2368091} {"src_title": "Theo van Doesburg", "tgt_title": "Theo van Doesburg", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Emile Küpper byl nejmladší ze sedmi dětí německého fotografa Wilhelma Küppera a Henriett Margadant. Emilův rodný dům se nachází v Utrechtu na Teelingstraat 13. Ateliér Emilova otce brzy zkrachoval, otec odjel do Německa a Emile s matkou se přestěhovali k amsterdamskému hodináři Theodoru Doesburgovi. Emile po něm převzal jméno, doplněné o vsuvku „van“. Emile byl problémové dítě. Střední školu nikdy nedokončil, zato krátce navštěvoval uměleckou školu v Amsterdamu. Chtěl se stát především malířem a spisovatelem. Výtvarně začal být činný ve věku šestnácti let. V r. 1902–1903 navštěvoval kurz nizozemského malíře Adri Grootense (1864–1957), jinak zůstal samoukem.", "section_level": 1}, {"title": "Duchovní dělník.", "content": "Van Doesburg se vedle umění ponořil do studia sociologie, filosofie a etiky. Zajímaly ho také politika a náboženství, o čemž svědčí členství v liberální politické straně VDB jakož i vstup do reformované církve. V r. 1903 poznal osobitou básnířku Agnitu Feisovou (1881–1944), s níž se o sedm let později oženil a jíž věnoval své první básně. Van Doesburgovy první obrazy (krajiny) nesou stopy vlivné Amsterdamské školy. Pod vlivem humanisticko-křesťanského světonázoru (a možná i Van Gogha) obracel svou pozornost stále více k „trpícímu a lopotícímu se“ člověku. Z této doby se také datuje mnoho cvičných autoportrétů, na nichž se vypodobnil jako „duchovní dělník“, v klobouku a pracovním oděvu. Studie člověka se rovněž projevila v potřebě nastavit světu zrcadlo, což vedlo k sérii karikaturálně laděných litografií po vzoru Honoré Daumiera (1808–1879), které se objevily ve Van Doesburgově literárním debutu Masky dolů! (De maskers af!). Svazek s Agnitou Feisovou, odsouzený Van Doesburgovými rodiči, se vyznačoval rovnocenností partnerů a podřízením vzájemnému duchovnímu rozvoji. V r. 1908 se v Den Haagu konala Van Doesburgova první výstava.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní umění.", "content": "Jakožto recenzent se Van Doesburg v r. 1912 dostal do plného kontaktu s moderním uměním. Zpočátku neměl valné mínění o Picassově a Braqueově kubismu. Vzápětí však přišel náhlý obrat způsobeným četbou Kandinského spisu O duchovnosti v umění (česky 1998), který mladého umělce přesvědčil o „zduchovnění“ umění, tj. o tom, že čisté umění pramení z ducha, a nikoli ze světa kolem nás. Ovlivněn Kandinským razil Van Doesburg tezi, že umění se v budoucnosti bude stávat stále abstraktnějším. Stejně jako trvá nějakou dobu, než v legislativě zákon nabude platnosti, podobně se Van Doesburgovi zprvu nedařilo výše popsaný intelektuální obrat realizovat ve výtvarném umění. Obraz Dívka s pryskyřníky (\"Meijse met ranonkels\") svědčí o tomto zápasu: smyslová představa se dá ještě rozeznat, ale Van Doesburg ji používá jen jako motiv. Po vypuknutí první světové války byl Van Doesburg mobilizovaný jakožto listonoš Küpper na belgické hranice. Do boje se nedostal. Otřesné zkušenosti války mu však zprostředkovali belgičtí uprchlíci. Na tomto základě se Van Doesburg distancoval od víry. Za své válečné služby napsal mnoho časopiseckých článků, básní a dopisů, v nichž válku popisoval jako nesmyslnou. Po roce byl přeložený do Tilburgu, kde se zamiloval do Leny Miliusové. V této ženě našel více porozumění než ve Feisové, a jí věnovanou báseň Moje láska, k velkému smutku Feisové, publikoval v časopise \"Jednota\" (\"Eenheid\").", "section_level": 2}, {"title": "Období před hnutím De Stijl.", "content": "V r. 1916 byl Van Doesburg demobilizován. Předtím na konci svého tilburského období pozitivně recenzoval výstavu skupiny Nezávislí v Amsterdamu a vytvořil náčrty \"Pouliční hudba I\" a \"II\" (\"Straatmuziek\" \"I\" a \"II\"). Mnoho raně abstraktních malířů používalo hudební motivy. Ty pro ně představovaly ideál zduchovnění: co se ještě nepodařilo malíři, realizoval již hudebník. V Utrechtu se Van Doesburg spřátelil s expresionistickým malířem-mystikem Janem de Winterem (1882–1951) a v r. 1915 se seznámil s prací Pieta Mondriaana (1872–1944). V téže době se začal vzdalovat od expresionismu, o čem svědčí i obraz Abstrahovaný kostel (Geabstraheerde kerk). Po demobilizaci uspořádal Van Doesburg výstavu, která mu přinesla první úspěch. Jeho zátiší Kompozice I (Compositie I, stilleven), patrně vzniklé pod vlivem českého malíře Emila Filly (1882–1953), bylo zakoupeno vlivným teoretikem umění. Van Doesburg nyní viděl expresionismus Kandinského jen jako přechodnou fázi na cestě k duchovnějšímu umění. V pojednání Nové hnutí v malířství (1917) rozlišil racionalistickou abstrakci kubismu a impulzivní abstrakci Kandinského. Van Doesburgovu novou koncepci výtvarného umění podpořil nizozemský architekt J. J. P. Oud (1890–1963), který napsal: „Plochy, na nichž my umělci prostoru realizujeme své pohnutí, by mohlo [výtvarné umění] oduševnit a učinit je bytostnou součástí prostoru, ježto tuto součást může učinit procítěnější a pohnutější.“ Přátelství s Oudem vedlo k novým projektům, mj. ke \"Kompozici skla zasazeného do olova I\" (\"Glas-in-loodcompositie\", 1916), navržené pro dveře starostova domu.", "section_level": 2}, {"title": "De Stijl.", "content": "V roce 1916 založil Van Doesburg společně s malířem Bartem van der Leckem (1876–1958) v opozici k expresionistické skupině „Jiní“ uměleckou skupinu „vědomě abstraktní“ či „opravdu jiní“. Rokem 1917 začala nová fáze ve Van Doesburgově životě nazývaná neoplasticismus. Pod vlivem svých nových přátel, P. Mondriaana a maďarsko-nizozemského malíře Vilmose Huszára (1884–1960), začal Van Doesburg používat výlučně horizontální a vertikální linie a barevné plochy. Ačkoli tato díla stále vycházejí z pozorovatelné skutečnosti – \"Kompozice XII v černé a bílé\" (\"Compositie XII in zwart en wit\") je založená na krajině a \"Kompozice v disonancích\" (\"Compositie in dissonanten\") na portrétu ženy – je Van Doesburg radikálnější. Tak si Lena Miliusová vzpomíná, že když Mondriaan vyhledal Van Doesburga v Leidenu, kde se Van Doesburg usadil, a spatřil \"Kompozici VI\" (\"Compositie VI\"), jinak také nazývanou „Muž s dýmkou“, nebyl na to připravený. V roce 1916 se Van Doesburg rozvedl po tříleté odluce s Feisovou a oženil se s Lenou Miliusovou. V této době se Van Doesburg zabýval přípravou časopisu pro právě vzniklou skupině „vědomě abstraktní“. Nazval ho \"De Stijl\" (\"Styl\"), což byla provokace na adresu těch, kteří se jako Amsterdamská škola podle Van Doesburga neřadili k moderně. V jeho článcích si to odnášel hlavně časopis této školy \"Obraty\" (\"Wendingen\"), který srovnával s neovladatelnou větrnou korouhvičkou. „[\"Styl\"] je určený pouze pro Výtvarné Umění a Užité Umění. Půjde-li to dobře, o hodně jej rozšířím: o hudbu, literaturu atd.,“ napsal jednomu spolupracovníkovi. Van Doesburg byl i ke členům skupiny De Stijl obzvláště kritický. Kdo se vzdálil od východisek Van Doesburgova hnutí, byl bez pardonu vyloučen. Není divu, že skupina kolem časopisu \"De Stijl\" dlouho nevydržela. Van Doesburg byl přesvědčený, že individuální bude překonáno univerzálním, a tak se Styl snažil koncipovat jako dílo skupiny. Ani Van Doesburg sám však nebyl vždy důsledný. V roce 1919 přislíbil komunistickému malíři Chrisi Beekmanovi, že petici za volnou poštu s Ruskem pošle nizozemskému parlamentu. Když to Van Doesburg zanedbal, odešel z redakce časopisu \"De Stijl\" komunistický architekt Robert van ‘t Hoff (1887–1979). Van ‘t Hoff upozornil Van Doesburga na návrhy experimentálního nábytku (1888–1964) a Van Doesburg je posléze publikoval ve svém časopise. V roce 1918 se objevil první manifest hnutí De Stijl vybízející k mezinárodní spolupráci a ke světovému boji s převládajícím individualismem, což vedlo ke kontaktům s umělci v Itálii, Německu a Belgii. Van Doesburg přednášel antverpské skupině Moderní umění. Jeho přednáška \"Klasické-barokní-moderní\" (\"Klassiek-Barok-Modern\") představuje reakci na Amsterdamskou školu, která podle Van Doesburga nikdy neopustila dekorativní, barokní princip.", "section_level": 2}, {"title": "V Paříži.", "content": "V Paříži, kam Van Doesburg odcestoval za Mondriaanem, který se tam v r. 1920 usadil, se Van Doesburg seznámil s vlivným obchodníkem umění L. Rosenbergem. Rosenberg nabídl členům skupiny De Stijl výstavní prostory v galerii L’Effort Moderne. Dále Van Doesburg navázal kontakty se skupinou La Section d’or, jejíž členové ho jmenovali svým nizozemským vyslancem. A konečně se seznámil s dadaisty F. Picabiem (1879–1953) a T. Tzarou (1896–1963). Po návštěvě Paříže se Van Doesburg věnoval literatuře, v. r. 1920 vyšel jeho manifest „Literatura“. Aby se kvůli svým sympatiím nedostal do konfliktu s členy hnutí De Stijl, publikoval Van Doesburg pod pseudonymy I. K. Bonset a A. Camini. V r. 1921 vyšel jeho antinarativní román \"Caminoskopie, antifilosofický životní názor bez ladu a skladu\" (\"Caminoscopie, 'n antiphilosofische levensbeschouwing zonder draad of systeem\"). V r. 1920 pořádal Van Doesburg řadu přednášek v Nizozemsku a Belgii. Na výstavě v Den Haagu se seznámil s avantgardní pianistkou Nelly van Moorsel (1928–1975), se kterou si proti vůli jejích rodičů začal poměr a která se později stala jeho třetí ženou. V Berlíně měl schůzku s ředitelem Bauhausu Walterem Gropiem (1883–1969). Van Doesburg Gropia seznámil s prací své skupiny. Van Doesburga zaráželo, že navzdory Gropiově progresivnímu postoji v Bauhausu panuje řemeslnická atmosféra. Přesto konstatoval, že i v Bauhausu je prostor pro nové směry. O rok později začal za doprovodu Nelly přednáškové turné po Belgii, Francii, Itálii, Švýcarsku, Rakousku a Německu. Evropské turné skončilo ve Výmaru, kde se Van Doesburg načas usadil a kam se přestěhovala i redakce časopisu \"De Stijl\". Ten tak získal mezinárodní charakter. Ve Výmaru organizoval Van Doesburg sešlosti pro studenty i pedagogy a v ateliéru jednoho ze svých nejhorlivějších zastánců vedl kurz De Stijl navštěvovaný studenty Bauhausu. Tyto aktivity jsou dokladem Van Doesburgova úsilí stát se pedagogem Bauhausu. Kvůli jeho netaktnímu vystupování to však nebylo dost dobře možné. Hrozila rozepře s pedagogem Bauhausu Johannem Ittenem. Itten a Van Doesburg byli antipodi. Bývalý student Bauhausu si vzpomněl, že „[Van Doesburg] rád nosil černou čepku a módní obleky. Naproti tomu Itten si navrhl kněžský háv a kráčel stejně nezpůsobně Výmarem, jako Van Doesburg vystavoval na odiv monokl, bílou kravatu a černou čepku (oba k nemalému údivu měšťanstva).“ Pro Bauhaus, který chtěl nabízet co nejširší vzdělání, byl Van Doesburg se svým všeabsorbujícím stylem příliš dogmatický. Přesto se Van Doesburgovi podařilo získat následovníky, zejména díky svému kurzu De stijl. Tak například rezidenční divadlo Výmaru bylo pomalováno podle východisek skupiny De Stijl, malíř Oskar Schlemmer (1888–1943) navrhl novou, hranatou nálepku Bauhausu a Gropius změnil motto Bauhausu z „Umění a řemeslo – nová jednota“ na „Umění a technika – nová jednota“. Během svého Výmarského období se Van Doesburg soustředil především na architekturu. I na dálku spolupracoval s nizozemskými architekty Ceesem Rienksem de Boerem (1881–1966) a Oudem. Poskytoval jim barevné návrhy, návrhy v olovu a ojediněle i stavebnické rady.", "section_level": 2}, {"title": "Konstruktivistická internacionála.", "content": "Kolem r. 1922 se Van Doesburg seznámil s ruským umělcem Elem Lisickým (1890–1941) a našel v něm důležitého spojence. Lisickij a Van Doesburg měli společné cíle, ačkoli ruský konstruktivismus, k němuž Lisickij patřil, byl politicky angažovaný. Tentýž rok bylo založeno konstruktivistické společenství IFdK (Internationale Fraktion der Konstruktivisten). Tato skupina sabotovala kongres „Unie mezinárodních progresivních umělců“ kvůli jeho nedostatečné progresivitě. Po zrušení IFdK došlo k založení „Konstruktivistické internacionály výtvarného sdružení práce“, které organizovalo kongres. Účastnili se např. maďarský malíř a učitel Bauhausu Moholy-Nagy (1895–1946), Lisickij a T. Tzara. I proto vstoupil do dějin jako „Mezinárodní kongres konstruktivistů a dadaistů“. Kongres byl zakončen dadaistickým večerem v Hotelu Fürstenhof. Skupina kolem internacionály se rychle rozpadla. Lisickij se např. nemohl najít ve Van Doesburgově primitivním utilitarismu.", "section_level": 2}, {"title": "Rosenbergova výstava.", "content": "Ve Výmaru potkal Van Doesburg studenta architektury a stipendistu Cornelise van Eesterena (1897–1988) a našel v něm ideální náhradu za odpadlého Oudena. Oba umělci spolupracovali na architektonické výstavě a společně navrhli kulturní centrum (\"Hotel particulier\"), rodinný dům (\"Maison particulière\") a ateliér (\"Maison d’artiste\"). Van Doesburg také vybavil dřívější Van Eesterenovy návrhy barvou. Nizozemský architekt Gerrit Rietveld zhotovil maketu pro \"Hotel particulier\". Tyto návrhy byly spolu s prací V. Huszára, Ouda, L. Miese van der Rohe (1886–1969), mimochodem autora brněnské Villy Tugendhat, vystaveny v Rosenbergově galerii. Druhá výstava se konala v Paříži. V souvislosti s oběma výstavami napsal Van Doesburg pátý manifest hnutí De Stijl navzaný \"Za kolektivní konstrukci\" (\"Vers une construction collective\") odkazující na Le Corbusierův spis \"Za novou architekturu\" (\"Vers une architecture\", česky 2005). Přestože návrhy zůstaly na papíře a výstavy byly přijaté vlažně, měly podle znalce časopisu \"De Stijl\" P. Overyho přímý vliv na Le Corbusierovu aplikaci barev v architektuře. Kvůli začínající inflaci v Německu se Van Doesburg vrátil do Nizozemska. V Nizozemsku dál propagoval dadaismus a v reakci na rozruch kolem svých barevných návrhů měl sérii přednášek, např. \"Barva v našem bytě\" (\"Kleur in onze woning\").", "section_level": 2}, {"title": "Elementarismus.", "content": "V r. 1924 se Theo a Nelly usadili na tři roky ve francouzském Clamartu. Van Doesburg začal opět malovat a ve své práci představil diagonálu. Vytvořil nový směr, elementarismus, aniž by opustil východiska neoplasticismu. V sérii \"Kontrakompozice\" (\"Contra-Composities\") jsou oba styly zastoupeny. Ve Francii to nebylo snadné. Dadaismus a abstraktní umění byly vystřídány surrealismem a „návratem k řádu“. Van Doesburg přednášel o konstruktivismu ve Vídni a v Berlíně (přednáška \"Následky konstruktivismu\", \"Konsequenties van het Constructivisme\"). Podobně jako ve Výmaru se i ve Francii snažil prosadit nové směry. Se zřetelem k právě probíhající \"Exposition des Arts Décoratifs\" organizoval v Paříži mezinárodní kongres pro moderní umění. De Stijl však na výstavu připuštěn nebyl, místo něho Francouzi, k velké Van Doesburgově lítosti, upřednostnili Amsterdamskou školu. V průběhu 20. let se situace ve Francii stala příznivější. Van Doesburg získal zakázku na návrh místnosti pro stříhání květin a účastnil se příznivě přijaté výstavy polského umělce Poznaňského. V r. 1925 skončilo pro vzájemné neshody přátelství s Mondriaanem. Van Doesburg získal nového spojence v umělci F. Kieslerovi (1890–1965). V r. 1926 se Van Doesburg podílel na obnovování historicke budovy Aubette ve Štrasburku. Navrhl pro ni interiér ve stylu elementarismu. Ten měl za cíl „umístit člověka do výtvarného umění (a nikoli před něj)“. Pro budovu také navrhl signalizaci se speciálním typem písma a věnoval jí kvalitní a rozsáhlé číslo časopisu \"De Stijl\" pojmenované „Numéro consacré à l'Au-bette, Strasbourg“. Kvůli tomu se zadlužil, takže se toto číslo stalo posledním. Aubette byla k velké Van Doesburgově lítosti zcela ignorována tiskem. Americký kritik umění Henry-Russell Hitchcock v r. 1929 napsal: „Elementaristické malby zde dominují návrhu do té míry, že mají pouze malého architektonického smyslu.‘‘ Ani návštěvníci nebyli novým interiérem okouzleni a ředitel jej rychle pozměnil instalací palubek, umělých květin a umělého osvětlení. Van Doesburg si zapsal do deníku: „Tvoření je nejbezútěšnější a nejnevděčnější činnost, jakou Bůh člověka potrestal.“ Podobně jako po Rosenbergově výstavě začal Van Doesburg i po fiasku Aubette opět malovat. Najal si na to ateliér v Paříži. Bez ohledu na vkus dobového publika maloval cituprázdné a nefantazijní obrazy jako \"Aritmetické kompozice\", v nichž intuice hnutí De Stijl ustoupila matematicky kontrolovatelným principům. V říjnu r. 1929 měl přednášku v Městském muzeu v Amsterdamu.", "section_level": 2}, {"title": "Konkrétní umění.", "content": "Ve druhé polovině 20. let se Van Doesburg zabýval návrhem \"Dopravního města\" neboli \"La cité de circulation\". Chtěl jím překonat Le Corbusierův návrh Paříže \"Plan Voisin\", který se mu při vši své revolučnosti zdál jakožto „frontální město“ pořád příliš tradiční. Koncept zveřejnil v německém časopise Architektur der Gegenwart. Na sklonku r. 1929 založil Van Doesburg skupinu Konkrétní umění. V téže době si v pařížském předměstí Meudon nechal dle vlastního návrhu postavit pro sebe a Nelly dům, dnes známý jako Van Doesburgova vila (Van Doesburghuis) a pronajímaný stipendistům. Van Doesburg ho koncipoval jako středisko kolektivní umělecké činnosti a spo-luzakládal v něm vlivnou uměleckou skupinu Abstraction-Création. V r. 1931 konvertoval ke katolicismu. Van Doesburg zemřel na selhání srdce ve švýcarském Davosu, kde si léčil astma, ve věku čtyřiceti sedmi let. Pohřben byl žehem za přítomnosti Nelly van Doesburgové a Leny Miliusové.", "section_level": 2}], "src_summary": "Theo van Doesburg, vlastním jménem Christian Emil Marie Küpper (30. srpna 1883, Utrecht – 7. března 1931, švýcarský Davos) byl všestranný nizozemský umělec a teoretik umění. Proslul jako jeden z nejdůležitějších propagátorů abstraktního umění 20. století. Byl zakladatelem vlivného časopisu De Stijl. Vedle výtvarného umění vynikl Van Doesburg jako básník, romanopisec, grafik, návrhář a architekt. Van Doesburg propagoval v rámci neoplasticismu vizi světa, ve kterém umění bude hrát více povznášející, apolitickou roli. To také vysvětluje jeho kontakty s mezinárodní avantgardou.", "tgt_summary": "Theo van Doesburg (* 30. August 1883 in Utrecht; † 7. März 1931 in Davos, Schweiz), eigentlich \"Christian Emil Marie Küpper\", war ein niederländischer Maler, Schriftsteller, Architekt, Bildhauer, Typograf und Kunsttheoretiker. ", "id": 942555} {"src_title": "Mistrovství světa ve fotbale 1990", "tgt_title": "Fußball-Weltmeisterschaft 1990", "src_document": [{"title": "Kvalifikace.", "content": "Kvalifikace se zúčastnilo 114 fotbalových reprezentací, které bojovaly o 22 místenek na závěrečném turnaji. Pořadatelská Itálie spolu s obhájcem titulu - Argentinou měli účast jistou. Tři týmy se kvalifikovaly poprvé – Kostarika, Irsko a Spojené arabské emiráty. Spojené státy americké se vrátily na MS po čtyřiceti letech. Mexiko bylo vyloučeno z kvalifikace MS 1990, neboť Mexická fotbalová federace připustila start staršího hráče na předcházejícím šampionátu juniorů. Chile bylo rovněž diskvalifikováno poté, co brankář Roberto Rojas předstíral zranění způsobené světlicí vystřelenou z ochozů v zápase proti Brazílii, načež muselo být utkání předčasně ukončeno a odloženo.", "section_level": 1}, {"title": "Shrnutí.", "content": "Formát soutěže zůstal stejný jako v roce 1986: 24 kvalifikovaných týmů bylo rozděleno do šesti skupin po čtyřech. Celkem šestnáct týmů postoupilo do vyřazovací části, a to: šest vítězů skupin, šest týmů z druhých míst a čtyři nejlepší týmy, které se umístily na třetích místech. Rozlosování do skupin se konalo 9. prosince 1989 v Římě. Mistrovství světa začalo rozpačitě. Obhajující šampion, Argentina, podlehl v zahajovacím utkání 0:1 Kamerunu. Tento zápas se konal v Miláně, kde byl Diego Maradona, argentinský a neapolský útočník, hluboce nenáviděn fanoušky, což vyústilo v neočekávanou veřejnou podporu Kamerunu. Gól vstřelil François Omam-Biyik hlavou. Kamerun kráčel dál a stal se překvapením turnaje. Jako první africký tým došel až do čtvrtfinále, dokonce průběžně nad svým posledním soupeřem – Anglií 2:1 vedl, ale nakonec po prodloužení podlehl poměrem 2:3. Kamerunský hráč Roger Milla, který se po ukončení kariéry kvůli mistrovství světa vrátil na trávník, se stal mezinárodní hvězdou ve věku 38 let, tedy dlouho poté, co většina fotbalistů na nejvyšší úrovni s fotbalem skončí. Turnaj byl posledním vystoupením společné československé reprezentace na závěrečném světovém turnaji. Československo postoupilo ze skupiny po výhrách nad Spojenými státy a Rakouskem a prohře s Itálií. V osmifinále zdolalo Kostariku 4:1, ve čtvrtfinálovém zápase pak podlehlo Německu 0:1. Argentina se z porážky zotavila a prošla celým turnajem až do finále. Na své cestě porazila v osmifinále Brazílii 1:0 a v semifinále se stala společně s Anglií jedním z dvou mužstev který vstřelil branku pořadatelské Itálii. Zápas, který skončil 1:1 po prodloužení, vyhrála díky penaltovému rozstřelu. Argentinský brankář Sergio Goycochea chytil dva pokutové kopy. NSR porazila ve druhém semifinále Anglii také až na penalty v zápase, ve kterém se staly památnými slzy Paula Gascoigna po obdržení žluté karty, která by v případě postupu Anglie do finále znamenala jeho distanc. Finále bylo jedním z nejkontroverznějších zápasů MS všech dob. Jeho mdlé atmosféře nepřispěla četná sporná rozhodnutí mexického sudího Edgara Codesala, který odepřel penalty nejprve německému hráči Klausovi Augenthalerovi a poté argentinskému hráči Pedro Monzónovi, jenž byl později vyloučen za bránění Jürgena Klinsmanna, aniž by byl dříve napomenut žlutou kartou. Šest minut před koncem nařídil Codesal velmi diskutabilní pokutový kop pro Německo, který proměnil Andreas Brehme. Spolková republika Německo zvítězila 1:0 a zápas končil scénami bezprecedentního chaosu, kdy Argentina dohrávala v devíti hráčích poté, co byli vyloučeni Monzón a Gustavo Dezotti. Dobytím svého třetího titulu (a třemi umístěními na druhém místě) se SRN stala na 4 roky nejúspěšnější zemí v historii MS, než v roce 1994 vyhrála svůj čtvrtý titul Brazílie. Trenér SRN Franz Beckenbauer se stal po brazilském Mário Zagallovi druhým fotbalistou, který vyhrál MS jako hráč (1974) i jako trenér. Zároveň byl také prvním kapitánem vítězného týmu, který později vítězný tým koučoval. Ital Salvatore Schillaci vyhrál se šesti góly Zlatou kopačku pro nejlepšího střelce turnaje i Zlatý míč jako jeho nejlepší hráč. Pikantní je, že před turnajem „Totó“ reprezentoval Itálii jen jedinkrát. MS 1990 je považováno za jeden z nejhorších šampionátů vůbec. Padl v něm rekordně nízký průměrný počet branek na zápas a bylo v něm rozdáno (tehdy) rekordních 16 červených karet. Většina týmů spoléhala na hluboké bránění a tvrdé napadání, stejně jako agresivní spílání rozhodčím. Ve vyřazovací části raději hrála „na jistotu“ po celých 120 minut a zkoušela štěstí v penaltovém rozstřelu, než aby riskovala vysunutí dopředu. Tři ze čtyř čtvrtfinálových zápasů, obě semifinále, zápas o třetí místo i finále bylo rozhodnuto v penaltovém rozstřelu nebo vítězným pokutovým kopem. Poražený finalista, Argentina, byl nejlepším příkladem tohoto trendu, když vstřelil pouze 5 gólů v sedmi zápasech (polovina týmu ovšem ve finále chyběla pro zranění či karty) a ve finálovém zápase dokázali vystřelit jen jednou na branku. Vítězné Západní Německo bylo jedním z mála týmů, které zvolily útočný styl hry, i když s pokračujícím turnajem i oni stále více bránili.", "section_level": 1}, {"title": "Skupinová fáze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina F.", "content": "\"Pozn\": Druhé místo Irska bylo určeno losem.", "section_level": 2}, {"title": "Vyřazovací fáze.", "content": "Vyřazovací fáze se hrála podle pravidla pro vytvoření pavouka play-off se 16 týmy, které postoupily z 6 skupin na fotbalových mistrovstvích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mistrovství světa 1990 bylo v pořadí 14. Mistrovství světa ve fotbale, probíhalo v Itálii od 8. června do 8. července. Itálie byla federací FIFA vybrána za pořadatele 19. května 1984. Sovětský svaz se ucházel o uspořádání MS jako rival Itálie. Ve finále na sebe opět narazily celky SRN a Argentiny stejně jako před čtyřmi roky v Mexiku. Tentokrát ale Maradonova Argentina nestačila na takticky dobře připravený tým Německé spolkové republiky. NSR tak získalo potřetí titul mistrů světa a trenér Franz Beckenbauer se stal prvním, který získal titul mistrů světa jako hráč i jako trenér. Nejlepší hráči mistrovství světa: Salvatore Schillaci (Itálie), Lothar Matthäus (SRN), Diego Maradona (Argentina)", "tgt_summary": "Die Endrunde der Fußball-Weltmeisterschaft 1990 ( \"Campionato Mondiale Di Calcio\", kurz \"Italia novanta\") war die \"14.\" Ausspielung des bedeutendsten Turniers für Fußball-Nationalmannschaften und fand vom 8. Juni bis zum 8. Juli 1990 zum zweiten Mal nach 1934 in Italien statt. ", "id": 2228739} {"src_title": "Minnesota Vikings", "tgt_title": "Minnesota Vikings", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Profesionální americký fotbal v okolí souměstí Minneapolis–Saint Paul začal v souvislosti se vznikem klubu Minneapolis Marines/Red Jackets, který občas hrával NFL ve dvacátých a třicátých letech. Nicméně další tým zde vznikl až v srpnu 1959, kdy minneapoliští obchodníci Bill Boyer, H.P. Skoglund a Max Winter dostali povolení k vytvoření klubu od nově vzniklé soutěže American Football League (AFL). Nicméně o pět měsíců později, v lednu 1960, po značném tlaku od NFL, tato skupina odmítla připojení k AFL a místo toho se stala čtrnáctým týmem NFL. Do seznamu vlastníků byl přidán Ole Haugsrud, protože ve dvacátých letech prodal tým Duluth Eskimos zpátky NFL a ta mu zato garantovala, že pokud někdy v Minnesotě vznikne tým, on dostane 10% akcií. Ať už to bylo shodou okolností nebo ne, středoškolský tým Oleho Haugsruda, Central High School z města Superior, se rovněž jmenoval Vikings a také vyznával fialovou a žlutou barvu. Od první sezóny 1961 až do ročníku 1981 byl domovským stadionem klubu Metropolitan Stadium na předměstí Bloomingtonu. Vikings měli v letech 1961 až 1965 tréninkové prostory na Bemidji State University, v roce 1966 se přestěhovali na Minnesota State University ve městě Mankato. V roce 1982 následovalo stěhování do Minneapolisu na stadion Hubert H. Humphrey Metrodome, které skončilo 29. prosince 2013. Od vzniku v roce 1961 mají Vikings jednu z nejvyšších procentuálních úspěšností v NFL. Do sezóny 2017 tento klub pouze v jednom ročníku (1962) zaznamenal tři a méně vítězství, a naopak je jedním ze šesti týmů, kteří si v jedné sezóně připsali 15 a více vítězství. Vikings se stali šampióny NFL v sezóně 1969, těsně předtím, než se sloučili AFL a NFL. Od sloučení v roce 1970 se dostali do play-off 29krát, což je třetí nejvyšší číslo z celé NFL. Klub se dostal čtyřikrát do Super Bowlu, ale pokaždé odešel poražen. Navíc od sezóny 1978 prohrál všech šest NFC Championship Game, do kterých se probojoval. Celkem 21 členů Síně slávy profesionálního amerického fotbalu prošlo tímto klubem, ovšem pouze čtrnáct jich strávilo v dresu Vikings podstatnou část kariéry.", "section_level": 1}, {"title": "Šedesátá léta.", "content": "Tým byl oficiálně pojmenován Minnesota Vikings 27. září 1960, protože v oblasti Minneosty se v minulosti usadilo mnoho lidí ze Skandinávie. Hned od začátku odstartovali Vikings velmi energickou kampaň, jejímž výsledkem bylo téměř 26 tisíc prodaných permanentních vstupenek a průměrná návštěvnost domácích zápasů činila 34 586 diváků, 85 procent kapacity stadionu. Postupem let byla maximální kapacita navýšena až na 47 900 osob. Bert Rose, bývalý ředitel pro styk s veřejností Los Angeles Rams byl najat jako historicky první generální manažer. Jako první hlavní trenér byl vytypován Ara Parseghian, tehdejší trenér Northwestern University. Protože byl ale pod smlouvou, jednání se účastnil tajně. Jeho krytí odhalil místní novinář Sid Hartman, který ho následně pod pohrůžkou zveřejnění příběhu donutil odstoupit od jednání. Nakonec byl do funkce 18. ledna 1961 jmenován Norm Van Brocklin, který právě ukončil hráčskou kariéru, když ve finále NFL s týmem Philadelphia Eagles porazil Green Bay Packers 17:13. Jako nový tým měli Vikings v Draftu NFL 1961 právo první volby a vybrali si Running backa Tommyho Masona z Tulane University. Rovněž si ve třetím kole vybrali mladého Quarterbacka z University of Georgia jménem Fran Tarkenton. První vítězný zápas v historii si připsali hned v úvodním utkání, když porazili Chicago Bears 37:13. Pak ovšem Vikings zaplatili nováčkovskou daň a prohráli sedm utkání v řadě, aby sezónu zakončili s celkovou bilancí 3 vítězství a 11 porážek. Podobně se jim vedlo i v následujících letech, když si v prvních sedmi sezónách dohromady připsali 32 vítězství, 7 remíz a 59 porážek, přičemž pouze v roce 1964 skončili s kladnou bilanci (8-1-5). 7. března 1967 byl Quarterback Fran Tarkenton vyměněn do týmu New York Giants a na místo trenéra přišel Bud Grant. Grantovi se v krátké době podařilo vybudovat velmi silnou obranu a už v sezóně 1968 Vikings mohli oslavit zisk prvního divizního tiulu, a zároveň první účast v play-off. O rok později vylepšili bilanci na 12-2, když zaznamenali 12 vítězství v řadě za sebou poté, co prohráli úvodní utkání sezóny proti Giants. Ve finále NFL 1969 na Metropolitan Stadium pak zdolali Cleveland Browns 27:7. Stali se tak prvním ze všech rozšiřujících týmů, který získal titul v NFL a zároveň si zajistili účast v Super Bowlu. Zde ovšem velmi překvapivě prohráli s šampióny AFL Kansas City Chiefs 7:23. Nejužitečnějším hráčem sezóny byl zvolen Quarterback Vikings Joe Kapp, který ovšem cenu odmítl převzít, když prohlásil: \"Není žádný nejužitečnější Viking, je tu 40 nejužitečnějších Vikingů!\"", "section_level": 2}, {"title": "Sedmdesátá léta.", "content": "Klub se přestěhoval do nově zformované divize NFC Central, ale i nadále v sezónách 1970 a 1971 dominoval NFL. V roce 1971 získal titul nejužitečnějšího hráče Alan Page, jako první defenzivní hráč v historii této ceny. 27. ledna 1972 Vikings získali zpátky z Giants stále populárního Tarkentona, což spolu s příchodem Wide receivera Johna Gilliama výrazně vylepšilo pasový útok. Bohužel běhový útok byl příliš nekonzistentní a tak ročník skončili s bilancí 7-7. Jeden ze spolumajitelů, Bill Boyer, zemřel 19. února 1973 a ve vedení byl nahrazen zeťem Jackem Steelem. Na vítěznou vlnu se Minnesota vrátila o rok později, když zvítězila v prvních devíti zápasech a celkem zaznamenala 12 vítězství a pouze 2 porážky. Následně postupila až do Super Bowlu, kde podlehla Miami Dolphins 7:24 Obhajoba divizního titulu v roce 1974 se zdařila a v play-off Vikings potvrdili pověst týmu, kterému se velmi daří v chladných klimatických podmínkách, když zdolali nejprve St. Louis Cardinals 30:14 a poté i Los Angeles Rams 14:10. Super Bowl se ovšem hrál v New Orleans a Vikings v něm podlehli Pittsburgh Steelers 6:16. Do ročníku 1975 vstoupili opět skvostně, vyhráli prvních deset zápasů a bez problémů si zajistili další divizní titul. V prvním kole play-off ale vypadli s Dallas Cowboys 14:17 po kontroverzní přihrávce na touchdown, která se stala známou jako \"Hail Mary Pass\". Diváci následně zasypali hřiště předměty a rozhodčí Armen Terzian dokonce skončil s otřesem mozku poté, co byl zasažen lahví od whisky. Do třetího Super Bowlu během čtyř let se Vikings probojovali v rooce 1976, ale 3. ledna 1977 na stadionu Rose Bowl v Pasadeně opět prohráli, tentokrát s Oakland Raiders 14:32. Zlom nastal v sezóně 1977, kdy sice Vikings opět vyválčili divizní titul, ale ve finále konference podlehli Dallas Cowboys 6:23. O rok později ve vyrovnané divizi ještě s bilancí 8-7-1 získali místo v play-off, nicméně zde si na ně počíhali Los Angeles Rams a zvítězili 10:34. Fran Tarkenton následně ukončil kariéru, přičemž v té době byl držitelem rekordů NFL v počtu pasových pokusů (6 467), zkompletovaných přihrávek (3 686), naházených yardech (47 003) a touchdownech (342). V prosinci 1979 byly položeny základy nového staidonu Hubert H. Humphrey Metrodome v centru Minneapolisu.", "section_level": 2}, {"title": "Osmdesátá léta.", "content": "15. května 1981 se klub přestěhoval do nových prostor na předměstí Eden Prairie, kde se nově nacházely šatny, tréninková hřiště a kanceláře klubu. Komplex dostal jméno \"Winter Park\" po Maxi Winterovi, jedním ze zakladatelů Vikings a prezidentovi klubu v letech 1965 až 1987. Poslední utkání na Metropolitan Stadium bylo sehráno 20. prosince 1981 a Kansas City Chiefs v něm zvítězili 6:10. V následujících sezónách se Vikings drželi ve středu ligy, obvykle s vyrovnaným poměrem vítězství a porážek, ale do play-off se dostali pouze v sezóně 1982. Mezitím sehráli historicky první zápas NFL v cizí zemi, když na Wembley Stadium v Londýně 6. srpna 1983 porazili St. Louis Cardinals 28:10. 27. ledna 1984 ukončil kariéru trenér Bud Grant, který během sedmnácti sezón zaznamenal bilanci 151-87-5 a dovedl svůj tým 12x do play-off, 11x k diviznímu titulu a čtyřem Super Bowlům. Jeho nástupcem byl jmenován dosavadní asistent ofenzívy Les Steckel, který byl v té době ve věku 38 let nejmladším hlavním trenérem v NFL. Jenže v následující sezóně Vikings prohráli 13 ze 16 zápasů a nejhorší ročník v historii klubu vyústil v jeho odvolání. Grant se na jednu sezónu vrátil a dovedl Minnesotu k bilancí 7-9 v roce 1985, ale 6. ledna 1986 definitivně ukončil kariéru. Jeho místo zaujal Jerry Burns, dlouholetý asistent hlavního trenéra Granta. Stávka NFL v roce 1987 zkrátila program zápasů o jedno utkání, ale Vikings i tak stačilo 8 vítězství a 7 porážek na proklouznutí do play-off. Zde nejprve porazili druhý nejsilnější tým základní části New Orleans Saints 44:10, a poté i nejlepší tým San Francisco 49ers 36:24. Během tohoto utkání stanovil Anthony Carter rekord NFL v počtu nachytaných yardů v jednom utkání, kterých bylo celkem 227. Ve finále konference ale Vikings prohráli s budoucímy mistry Washington Redskins 10:17. Také v následujících dvou sezónách se Minnesota dostala do play-off, zde ovšem pokaždé vypadla s 49ers, kteří v té době dominovali celé NFL. Za zmínku z této doby stojí příchod Herschela Walkera, za nejž Vikings Dallas Cowboys poslali mnoho voleb v Draftu NFL. Cowboys toho využili ke stvoření mimořádně silného týmu, který v polovině 90. let vládl NFL. Dodnes je to považován za jeden z nejlepších obchodů v historii NFL, samozřejmě z pohledu Dallasu.", "section_level": 2}, {"title": "Devadesátá léta.", "content": "Pátým trenérem se stal Dennis Green, který předtím vedl Stanford University v letech 1989 až 1991. Během deseti sezón s Vikings se dostal do osmi zápasů play-off, získal čtyři tituly v divizi NFC Central a dvakrát se, pokaždé neúspěšně, pokusil získat titul v konferenci NFC. Celkem si připsal 97 vítězství a 62 porážek.", "section_level": 2}, {"title": "1998.", "content": "Tento ročník byl z pohledu Vikings výjimečný. Útok vedený Quarterbackem Randallem Cunninghamem, Running backem Robertem Smithem, veteránem Wide receiverem Crisem Carterem a nováčkem Randy Mossem stanovil tehdejší rekord NFL v počtu získaných bodů v základní části (556), přičemž ani v jediném utkání nezískali 23 bodů nebo méně. Perfektní sezónu jim zhatila Tampa Bay Buccaneers, která v devátém hracím týdnu zvítězila na svém stadionu 24:27. Po pauze v prvním kole play-off Vikings smetli Arizonu Cardinals 41:21 a ve finále konference proti Atlantě Falcons byli velkými favority. Jenže Kicker Gary Anderson, který v dosavadním průběhu sezóny proměnil všechny kopy, minul field gól z 38 yardů a utkání šlo do prodloužení. A přestože Vikings vyhráli los mincí, nakonec po proměněném field gólu Mortena Andersena prohráli 27:30. Stali se tak prvním týmem v historii NFL, který s bilancí 15-1 nebo lepší nedokráčel až do Super Bowlu.", "section_level": 3}, {"title": "1999.", "content": "Cunningham byl startujícím hráčem i na začátku sezóny, po mizerném startu 2-4 ho ale nahradil Jeff George. Ten si z deseti utkání připsal 8 vítězství a s celkovou bilancí 10-6 Vikings opět proklouzli do play-off. Ve Wild Card play-off zdolali stárnoucí tým Dallas Cowboys 27:10 a v dalším kole vyzvali St. Louis Rams vedené nováčkem Kurtem Warnerem. V divoké přestřelce zvítězila v prvním poločase Minnesota 17:14, jenže ve druhém prohrála 20:35 a celkově pak 37:49. Rams své nečekané tažení završili ziskem Super Bowlu XXXIV.", "section_level": 3}, {"title": "Nové století.", "content": "Vikings odstartovali nové desetiletí ziskem divizního titulu a účastí v konferenčním finále, ale pak se další roky potáceli v průměru. V letech 2001 až 2007 pouze dvakrát dosáhli na kladnou bilanci (2003 a 2005), paradoxně se ale do play-off dostali v roce 2004 s osmi porážkami a stejným počtem vítězství. Teprve příchod Bretta Favrea v roce 2009 je vystřelil do konferenčího finále, a opět neúspěšného. Celkově se toto období dá považovat za nejméně úspěšné v historii klubu.", "section_level": 2}, {"title": "2000.", "content": "Po skvělém začátku ročníku 2000, ve kterém Vikings vyhráli 11 z 13 prvních utkání, následně tři poslední prohráli. Volno pro první kolo play-off sice uhájili, ale prvenství v konferenci NFC museli přenechat New York Giants. Po snadném zdolání Saints 34:16 v divisional play-off je ve finále konference čekali právě Giants. Ačkoliv byli hostujícím týmem, většinou se jim věřilo víc, především na základě skvělého vstupu do sezóny; místo toho přišla drtivá porážka 0:41, nejhorší v play-off v historii klubu.", "section_level": 3}, {"title": "2001–2005.", "content": "Po neuspokojivém začátku ročníku 2001 a pouhých pěti vítězstvích z patnácti zápasů byl propuštěn do té doby úspěšný trenér Dennis Green a nahradil ho Mike Tice. Ten si na první, a zároveň jedinou účast v play-off musel počkat až do sezóny 2004. Zde Vikings v divisional play-off narazili na Philadelphii Eagles a prohráli 14:27. Pro tým z Minnesoty jde o nejméně oblíbeného soupeře, všechna čtyři vzájemná play-off utkání vyhráli Eagles. Mezitím byli Vikings spolu se svými tradičními rivaly přesunuti z NFC Central do nově vytvořené divize NFC North. Velkou ztrátou byl odchod hvězdného Randyho Mosse, který byl 2. března 2005 vyměněn do týmu Oakland Raiders za právo volby v prvním kole Draftu NFL 2005. Sezóna 2005 ovšem vešla ve známost kvůli skándalu, který se odehrál 17. října. Sedmnáct hráčů klubu bylo na večírku na výletní lodi na jezeře Minnentonka, kde měli někteří mít sex s prostitutkami. Po propuknutí skandálu byli čtyři hráči obviněni z několika přestupků.", "section_level": 3}, {"title": "2009.", "content": "Po měsících spekulací se 18. srpna 2009 Vikings dohodli na dvouletém kontraktu s Brettem Favrem, který již dvakrát ohlásil ukončení kariéry a předtím 16 let vedl Green Bay Packers, úhlavního rivala Vikings. 5. října pak pomohl porazit Packers 30:23, čímž se stal prvním hráčem v historii NFL, který dokázal jako startující hráč porazit všech 32 týmů NFL. Základní částí prošla Minnesota snadno a díky vítězství v posledním týdnu nad New York Giants 44:7 uhájila druhé místo v Konferenci NFC. Po snadném překonání Dallas Cowboys 34:3 v divisonal play-off se dostala do devátého finále konference v historii. Proti New Orleans Saints celé utkání prohrávala, dopustila se hned pěti turnoverů, přesto dovedla utkání až do prodloužení. V něm rozhodl proměněným field gólem ze 40 yardů Garrett Hartley a poslal Saints do Super Bowlu.", "section_level": 3}, {"title": "10. léta.", "content": "Po neúspěšném vstupu do ročníku 2010 byl dosavadní trenér Brad Childress odvolán a místo něj nastoupil Leslie Frazer, ale k velkým úspěchům to nevedlo. S bilancí 6-10 obsadili poslední místo v divizi, což se jim naposledy stalo v roce 1990. Když pak definitivně ukončil kariéru Favre, propadli se Vikings až na bilanci 3 vítězství, 13 porážek v roce 2011. Víc než sportovní výkony zaujal v té době nepovedený návrat Randyho Mosse, kterého klub měsíc po angažování zase propustil. A také kolaps střechy stadionu Metrodome, který vyústil ve změnu termínů. Po povedeném Draftu NFL 2012 se zablýsklo na lepší časy, když Vikings dokázali zvítězit v posledních čtyřech utkáních základní části a především závěrečná výhra nad Packers 37:34 je poslala do play-off. Zde se opět střetli s tím samým soupeřem, ale tentokrát odešli poraženi v poměru 10:24. Adrian Peterson byl vyhlášen nejužitečnějším hráčem NFL poté, co naběhal 2 097 yardů, druhý nejvyšší počet v historii NFL. Další neúspěšná sezóna 2013 vyústila v odvolání Fraziera a příchod Mikea Zimmera. Ten razantně obrátil kormidlo a již v sezóně 2015 dovedl Vikings k diviznímu titulu, prvnímu od ročníku 2009. Ani skvělá obrana ovšem v prvním kole play-off na všechno nestačila a v defezivně laděném utkání se radovali Seattle Seahawks 9:10, když v nejchladnějším play-off zápase v historii NFL minul rozhodující field gól Blair Walsh. Výjimečnou pak byla sezóna 2017, ve které kompaktní tým Vikings zvítězil třináctkrát v šestnácti utkáních, zejména díky sérii osmi vítězství v řadě za sebou. Tým sice postihla řada zranění, zejména pak na postu Quarterbacka, takže se startujícím hráčem na této pozici stal až třetí pořadí Case Keenum. Prvenství v divizi uniklo Vikings pouze vinou horších výsledků se stejnými soupeři, než měla Philadelphia Eagles. Po přestávce v prvním kole se Vikings v divisonal play-off střetli s New Orleans Saints. Deset sekund před koncem utkání prohrávali domácí o jeden bod a byli na svých 39 yardech. Case Keenum hodil dlouhou přihrávku na Stefona Diggse, toho ale naprosto minul Safety Saints Marcus Williams a umožnil mu snadno si dokráčet pro touchdown. Událost vešla ve známost jako \"Minneapolis Miracle\" (Zázrak v Minneapolis). Do Super Bowlu, který se ten rok konal na jejich domácím stadionu, ale nakonec nepostoupili, ve finále konference je snadno přehráli neoblíbení Eagles 7:38.", "section_level": 3}, {"title": "Logo a dresy.", "content": "Tradiční rohatou helmu a fialovo-zlaté dresy Vikings navrhl Karl Hubenthal, kreslíř novin Los Angeles Examiner. Bert Rose i Norm Van Brocklin znali Hubenthala z dob, kdy působili v klub Los Angeles Rams a tuto práci mu dohodli. Hubenthal rovněž navrhl logo Vikings. V letech 1961 až 1995 zůstalo logo prakticky beze změn a odráželo skandinávský původ lidí, kteří se v této oblasti usídlili. Helma je celá fialová s dvěma bílými rohy po stranách, každý z nich je obtažen zlatou barvou. Původní uniformy se skládaly z bílého dresu a bílých kalhot, které měli po stranách fialovo-zlato-fialové pruhy. V letech 1962 až 1964 Vikings používali fialové kalhoty a bílé dresy. Jinak zůstávaly změny pouze kosmetické, jako například přebarvení mřížky helmy na šedou v roce 1980 a návrat k fialové v roce 1985. V roce 1996 bylo logo klubu přidáno na rukávy dresu, pruhy po jeho stranách byly ztmaveny a číslo hráče se přesunulo z rukávu na rameno. Černé tretry Vikings používali až do roku 1984, kdy je za bílé vyměnili jako poslední klub v NFL. 25. dubna 2013, během Draftu NFL, odhalili Vikings nové uniformy. Ty se skládají ze známé fialové helmy s bílými rohy a černou obličejovou mřížkou. Domácí sada dále obsahuje fialový dres, který má vpředu, vzadu a na ramenech bílé číslo hráče. Malé slovní logo Vikings ve zlaté barvě se nachází vpředu nad číslem. Rukávy dresu jsou zakončeny zlatým a bílým pruhem. Kalhoty jsou klasické bílé s fialovo-zlatým pruhem po stranách. Stulpny mají dvě barvy, horní část je fialová a dolní bílá. Tretry jsou fialové se zlatými detaily. Venkovní světlá sada má bílé dresy s fialovými čísly a fialovou-zlatými pruhy na rukávech. Fialové kalhoty mají mají zlatý a bílý pruh po stranách, helma a tretry zůstávají stejné. Třetí sada dresů je celá fialová, včetně stulpen, všechno ostatní je ve zlaté barvě. Tuto kombinaci Vikings poprvé použili již v roce 1964 v utkání proti Detroit Lions, kdy měli oba týmy v první čtvrtině světlé dresy. Pro druhou čtvrtinu je vyměnili za fialové, ale kalhoty stejné barvy si ponechali. Trvalo dalších 43 let, než byla tato varianta opět použita. Od sezóny 2016 je tato kombinace zařazena trvale jako třetí seda v nabídce dresů.", "section_level": 2}, {"title": "Maskoti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Současný maskot.", "content": "Po několika neúspěšných pokusech představili Vikings vlastního maskota, nazvaného Viktor the Viking, během sezóny 2007. Vedení klubu dlouho dopředu avizovalo, že bude zaměřen na dětské fanoušky. Jedná se o svalnatou blonďatou postavu s velkým knírem, která nosí dres Vikings s číslem 1 a jejich tradiční fialovou helmu s rohy.", "section_level": 2}, {"title": "Bývalý maskoti.", "content": "V letech 1970 až 1992 se Hub Meeds převlékal do kostýmu Vikinga a sloužil jako maskot týmu. Během Super Bowlu IV ho totiž ochranka omylem vpustila na hřiště a následně byl požádán, aby se stal maskotem. V letech 1994 až 2015 byl maskotem Ragnar (hraný Josephem Juranitchem), který byl vytvořen na základě legendárního Ragnara Lodbroka. V roce 2015 Vikings oznámili, že se nedohodli na nové smlouvě s Juranitchem, ten totiž požadoval 20 tisíc dolarů za jeden zápas a propustili ho. Dalším maskotem spojeným s Vikings byl \"Vikadontis Rex\", fialový pěnový dinosaurus. Ten byl oficiálním maskotem Dětské nadace Minnesoty Vikings v letech 1995 až 2000.", "section_level": 2}, {"title": "Tradice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klubová hymna.", "content": "\"Skol, Vikings\" je oficiální bojový song Minnesoty Vikings. Byl představen v roce 1961, kdy byl klub založen. Hraje se vždy, když Vikings skórují touchdown, field gól nebo safety, na konci prvního poločasu a po vítězném utkání. Píseň \"Purple and Gold\" nahrál v roce 2010 rodák z Minneapolis Prince a Vikings ji rovněž používají.", "section_level": 2}, {"title": "Rivalové.", "content": "Největšími rivaly Vikings jsou všechny tři ostatní týmy z divize NFC North, protože se nacházejí ve stejné oblasti a sdílejí s nimi stejný kulturní rámec. Největšími rivaly jsou ale jednoznačně Green Bay Packers. Někteří dokonce tuto rivalitu hodnotí jako největší v divizi i přesto, že rivalita mezi Bears a Packers sahá až ro roku 1920.", "section_level": 2}, {"title": "Helga hats.", "content": "Fanoušci Vikings jsou známí nošením \"Helga hats\", fialových čepic doplněných dvěma bílými rohy a blonďatými vlasy, napodobující tak populární, ale nepravdivou teorii o vzhledu vikingských bojovníků. Tyto čepice jsou stále ručně vyráběny v oblasti Minneapolis.", "section_level": 2}, {"title": "Vikingský roh.", "content": "V domácích utkáních Vikings používají Gjallarhorn, pojmenovaný po legendárním rohu boha Heimdalla. Pokaždé když domácí skórují touchdown, dosáhnou na první down nebo se jim povede skvělá akce, je na tento roh zatroubeno. Rovněž je používán na některých předsezónních akcích.", "section_level": 2}, {"title": "Skol.", "content": "Pokřik \"Skol, Vikings\" je používán na domácích zápasech Vikings. Zahrnuje tleskání rukou nad hlavou a skandování slova \"Skol\" jako odpoveď na bubnování. Je odvozen od válečného pokřiku vikingů a používá ho rovněž například Islandská fotbalová reprezentace.", "section_level": 2}, {"title": "Hráči.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Členové Síně slávy profesionálního amerického fotbalu.", "content": "- hráči označení \"kurzívou\" strávili v dresu Vikings pouze malou část své kariéry", "section_level": 2}, {"title": "Draft.", "content": "Hráči draftovaní v prvním kole za posledních deset sezón:", "section_level": 2}], "src_summary": "Minnesota Vikings je profesionální klub amerického fotbalu, který sídlí v Minneapolisu ve státě Minnesota. V současné době je členem North Division (Severní divize) National Football Conference (NFC, Národní fotbalové konference) National Football League (NFL, Národní fotbalové ligy), jejíž řady rozšířil v roce 1961. ", "tgt_summary": "Die Minnesota Vikings sind eine American-Football-Mannschaft der US-amerikanischen Profiliga National Football League (NFL) aus Minneapolis. Sie gehören gemeinsam mit den Chicago Bears, den Detroit Lions und den Green Bay Packers der Northern Division innerhalb der National Football Conference (NFC) an. ", "id": 327233} {"src_title": "Mangovník indický", "tgt_title": "Mango", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Tento druh, nejznámější a nejrozšířenější z rozsáhlého rodu mangovník, pochází z jižní Číny, Tchaj-wanu a zemí indického subkontinentu a jihovýchodní Asie (Bangladéše, Indie, Kambodže, Laosu, Malajsie, Myanmaru, Nepálu, Singapuru, Srí Lanky, Thajska a Vietnamu). S rozvojem obchodu spojeného s cestováním se pro lahodné plody dostal do tropických oblastí po celém světě. Ještě před počátkem letopočtu byl rozšířen po jihovýchodní Asii, před tisíci léty se dostal do Afriky a na počátku 16. století byl Portugalci dovezen do Brazílie, odkud se dostal do Západní Indie a postupně do celé tropické Ameriky. Byl zavezen také do Austrálie, na Havaj a další ostrovy v Tichomoří.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Pro zdárný růst a tvorbu plodů potřebuje dostatek tepla a vlhkosti, na kvalitu půdy není náročný, dobře roste i v písku a štěrku; v hodně výživné půdě bujně roste a méně kvete a plodí. Vyskytuje se v nadmořských výškách od mořské hladiny po 1200 m, ve vlhkých údolích, podél břehů vodních toků, v pobřežních lesích i na vlhkých pastvinách. Samovolně se rozšiřuje do opuštěných zahrad a plantáží. Rozkvétá obvykle v období dešťů, dožívá se i 300 let.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Stálezelený strom, 10 až 30 m vysoký, s kmenem tlustým 60 až 120 cm a s hustou korunou oválného nebo kulovitého tvaru, která může být široká i 30 m. Široce rozložený kořenový systém má několik kotevních kořenů sestupujících do hloubky až 6 m. Jeho kůra je šedá nebo šedavě hnědá, větvičky jsou zbarveny hnědě a jsou porostlé kožovitými, ve spirále vyrůstajícími jednoduchými listy s řapíkem i 6 cm dlouhým. Mladé listy jsou žluté až bronzově červené, později tmavě zelené a oboustranně lesklé. Jejich čepele jsou podlouhle kopinaté či eliptické, 10 až 30 cm dlouhé a 3 až 10 cm široké, u báze klínovité, po obvodě celistvé a zvlněné, na koncích špičaté neb tupé a mívají 12 až 25 párů postranních, oboustranně vystouplých nažloutlých žilek. Listy vytrvávají na stromech po několik let. Drobné květy, asi 6 mm velké, vyrůstají ve vzpřímených pyramidálních latách 20 až 50 cm dlouhých. Květenství bývají hustá a obsahují několik tisíc zelenožlutých nebo narůžovělých květů, některé jsou samčí a jiné oboupohlavné. Pětičetné květy s drobnými listeny a kratičkými stopkami mají kalich s vejčitě kopinatými lístky dlouhými 3 mm a korunu s podlouhle vejčitými lístky dlouhými 4 mm. V květu bývá jedna plodná tyčinka a čtyři patyčinky. Semeník je kulovitý a má excentricky umístěnou čnělku s jednoduchou bliznou, v samčích květech chybí. Ploidie druhu je n = 20.", "section_level": 1}, {"title": "Opylování.", "content": "Mladé stromy začínají kvést v 10 až 15 létech, některé ještě plodí i ve věku blížícím se třem stoletím. Mnozí jedinci kvetou každoročně, jiní ob jeden rok a někteří zcela nepravidelně, někdy rozkvete jen část stromu; předpokládá se podstatný vliv počasí. Za optimálních podmínek naopak vykvetou i dvakrát ročně. Z celého květenství se v plod vyvine jeden, nejvýše pět květů. Za nejúčinnější opylovače jsou považovány včely, květy také navštěvuje další létající hmyz, mravenci i netopýři nacházející v květech nektar. Květy se mohou s úspěchem opylit vlastním pylem, přesto bývá až 85 % oboupohlavných květů neopyleno a jen 0,1 % z opylených květů dozraje v plod. Protože stromy kvetou v období dešťů je předpoklad, že pyl bývá poškozen vlhkem.", "section_level": 1}, {"title": "Plody.", "content": "Plod je peckovice nestejného tvaru, bývá podlouhlá, vejcovitá, kulovitá nebo ledvinovitá, více či méně nesymetrické, až 25 × 10 cm velká a visí na dlouhé stopce. Zralosti dosáhne za čtyři až pět měsíců po opylení. Zpočátku má pevnou slupku (exokarp) modravě zelenou, která později žloutne a stává se načervenalou nebo nafialovělou. Masitá dužina (mezokarp) je zářivě žlutá a obaluje jedno velké, ploché semeno v dřevnaté pecce (endokarpu), která představuje 20 až 25 % hmotnosti plodu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Nové rostliny snadno vyrostou ze semen, která nejlépe klíčí z plodů plně vyzrálých a po vyjmutí a očištění ihned zasazených. Pecka se opatrně otevře, semeno se ošetří fungicidním roztokem a do vlhkého písku se zasadí na plocho tak, aby mírně čnělo z půdy, vyklíčí za dva až tři týdny. Sadí se do nádoby s pevným dnem, jinak semenáč bude mít svislý kořínek dvou až třínásobně delší než nadzemní část a špatně se přesazuje. Pro zachování vyšlechtěných vlastností se musí semenáče roubovat. Je důležité, aby požadovaná odrůda byla naroubována na tu správnou, speciálně pro ní pěstovanou podnož. Používá se také řízkování, kde je úspěšnost zakořenění nižší než 40 %. Ve volné krajině jsou semena roznášena jak ptactvem, tak i létajícími či čtyřnohými savci konzumujícími jeho plody. Protože ve vlhkých, tropických oblastech spolehlivě klíčí, stává se mangovník indický v některý zemích nekontrolovaně se šířící invazní rostlinou, např. v Singapuru, Jihoafrické republice, Brazílii, Kostarice, Austrálii, na Galapágách, Portoriku, Havaji a dalších pacifických ostrovech.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Plody mangovníku indického jsou citlivé na otlak, po kterém černají a zahnívají, sklízejí se proto ručně. Jedí se po vyjmutí pecky buď jako předkrm nebo dezert, bývají součásti ovocných salátů nebo přísadou ovocných krémů či zmrzlin. Oloupané plody se konzervují v sirupu nebo se mrazí, vyrábějí se z nich marmelády, pyré a různé nápoje. Některé plody mají vláknitou strukturu a jejich dužina je velice tuhá, u těch se v plné zralosti uřízne spodní část a vymačkává se šťáva. Větrem posrážené nezralé plody se používají pro výrobu želé nebo se nakrájené suší na slunci pro pozdější použití v kuchyni.. Výběr vhodných odrůd je zásadním faktorem při zpracování manga pro různé účely. Pro ochranu před ptactvem a kaloni se plody sklízejí ještě zelené a nechávají se asi týden až dva dozrávat na slámě, po utržení se na ochranu před houbovitými chorobami a pro smytí toxických látek máčejí ve vodě teplé 50 °C. Pro vybarvení povrchu bývají plody vystaveny nejméně den působení etylénu. Dozrálé plody lze skladovat dva až tři týdny při teplotě okolo 20 °C, teploty pod 13 °C jej poškozují. Existuje přes 1000 odrůd, přitom jen v Indii okolo 550, jejich plody se liší velikosti, tvarem, barvou, chuti a dobou zrání, stejně jako velikosti stromu a náročnosti na vláhu a teplo. Výtěžnost závisí na prostředí, odrůdě i stáří stromu, ve věku 20 let je u kvalitních odrůd průměrný roční výnos 250 plodů, starší stromy dávající až 1500 plodů. Na Portoriku se na plantážích sklidí z jednoho hektaru, v závislosti na odrůdě, asi 28 až 67 tun, průměrný výnos na Floridě bývá 30 t/ha. Dřevo stromů, šedě nebo zeleno-hnědě zbarvené, má hrubou strukturu, je středně pevné, tvrdé a odolává vodě. Používá se pro stavební trámy, lodě, zemědělské nářadí, překližky, dělají se z něj různé bedny i kvalitní dřevěné uhlí. Kůra obsahuje až 20 % tříslovin a používá se na žluté nebo zářivě růžové barvivo. Plody jsou velkým zdrojem karotenů, vitamínu C, vitamínu K, draslíku a řady antioxydantů i vlákniny. V lidovém léčitelství se již po dlouhá období používají sušené květy k ukončení průjmu, k léčení úplavice a nemocí močového měchýře. Kůra má svíravé účinky a působí proti revmatismu. Pryskyřice se aplikuje na trhliny v kůži, proti svrabu i syfilisu.", "section_level": 1}, {"title": "Toxicita.", "content": "Dřevina mangovník indický je pro citlivé lidi toxická. Ze slupky a stonku nezralého plodu vytéká světlá pryskyřice obsahující kyseliny i saponiny a stejně jako míza stromu způsobuje otoky kůže a vyvolává poškození sliznic. Citliví lidé nemají mango trhat ani ho loupat, dužina ale žádné škodliviny neobsahuje. Listy obsahují nevhodné glykosidy a jejich kontinuální konzumace zvířaty má fatální následky. V období kvetení způsobují silice vypařující se z květů, u dlouhodobě se v blízkosti zdržujících osob, svědění očí, otoky obličeje a dýchací potíže. Dřevo stromů se nepoužívá v krbech nebo při vaření, jeho kouř je velmi dráždivý.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mangovník indický (\"Mangifera indica\") je stálezelený, dlouhověký strom rostoucí ve vlhkých, monzunových tropických a hodně teplých subtropických oblastech. Je jedním z asi 70 druhů indomalajského rodu mangovník. Pro své chutné plody, manga, se pěstoval již dlouho před naším letopočtem, jsou o něm zmínky v hinduistické literatuře z před čtyř tisíciletí. Pro buddhisty je zase posvátným stromem, je symbolem lásky, plodnosti a přátelství a věří, že v jeho stínu meditoval sám Buddha.", "tgt_summary": "Die Mango (\"Mangifera indica\") ist eine Pflanzenart aus der Gattung Mangos (\"Mangifera\") innerhalb der Familie Sumachgewächse (Anacardiaceae). Sie wird häufig kultiviert, liefert Obst sowie Öl und wird als Heilpflanze verwendet. ", "id": 1225699} {"src_title": "Slunečnice roční", "tgt_title": "Sonnenblume", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "To, co se někdy nazývá květ, je ve skutečnosti velké květenství složené z více květů, nahloučeným vedle sebe. Květy jsou dvojího druhu: výrazné jazykovité květy, umístěné na kružnici na okrajové části úboru, bývají žluté, ale někdy až oranžové či do hněda. Tyto květy jsou však pouze sterilní a slouží k přilákání hmyzího opylovače. Druhé, trubkovité květy, jsou ve vnitřní části úboru. Trubkovité květy uzrávají v plody, běžně zvané \"slunečnicová semínka\". Ve skutečnosti se však nejedná o semena v pravém slova smyslu, ta jsou uzavřena pouze uvnitř v tvrdém nepoživatelném pouzdru. Trubkovité květy jsou uspořádané v květenství spirálovitě a každý kvítek je k dalšímu orientovaný přibližně ve zlatém úhlu (~137°). Přitom vzniká vzorek tvořený levotočivými a pravotočivými spirálami, kde počet levých a pravých spirál jsou po sobě jdoucí Fibonacciho čísla. Většinou mívá 34 spirál v jednom směru a 55 ve druhém.", "section_level": 1}, {"title": "Otáčení za sluncem.", "content": "Otáčení za sluncem, čili heliotropismus, je známý jev, který se o slunečnici traduje. Ve skutečnosti se vyskytuje pouze u poupat, nerozvinutých květenství. Při východu Slunce se všechny slunečnice v této životní fázi natáčí na východ a postupně „putují“ po obloze na západ. V noci se opět vrací na východní pozici. Pohyb způsobují motorické buňky ve stonku pod květenstvím, v části stonku nazývané pulvinus. Když se květenství začnou otevírat, stonek ztuhne. Většinou zůstává ve východní pozici. Ke slunci se dokonce určitým způsobem natáčí i listy.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Slunečnice pochází z Ameriky. Vedou se spory o tom, kde byly poprvé pěstovány a domestikovány. První známý příklad plně domestikované slunečnice roční byl nalezen v Hayes, Tennessee, a datuje se do let 2300 př. n. l. Inkové používali slunečnice jako vypodobení svého boha slunce. Semena byla dovezena do Evropy v 16. století. Zde se v 18. století (např. v Rusku) velmi rozšířily a jsou pěstovány dodnes. Slunečnicová semínka se prodávají ke přímé konzumaci nebo se pečou na plotně. Někdy se z nich vyrábí i alternativa k arašídovému máslu. Také se jimi často přikrmují ptáci. Slunečnicový olej se používá při vaření a na výrobu bionafty. Zbytek po získání oleje se používá ke krmení dobytka. Slunečnice také produkují latex a zkoumá se jejich vhodnost pro výrobu hypoalergenní gumy.", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Slunečnice roční (\"Helianthus annuus\") je jednoletá rostlina z čeledi hvězdnicovité, původní v Americe. Její květenství je velký úbor, dosahuje v průměru až 30 cm. Stonek slunečnice roční může být až 3 metry vysoký.", "tgt_summary": "Die Sonnenblume (\"Helianthus annuus\"), auch Gewöhnliche Sonnenblume genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Sonnenblumen (\"Helianthus\") in der Familie der Korbblütler (Asteraceae).", "id": 1068976} {"src_title": "Oklahoma City", "tgt_title": "Oklahoma City", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Město bylo založeno 22. dubna roku 1889. Usadilo se zde 10 000 osadníků. V dalších deseti letech se jejich počet zdvojnásobil. Stát \"Oklahoma\" vstoupil roku 1907 do unie s Guthrie jako hlavním městem, ale po krátké době získalo titul hlavního města \"Oklahoma City\". V 70. letech se město dočkalo velkých změn. Jeho centrum bylo srovnáno se zemí, aby dalo vzniku nové tváři města. Bylo kvůli tomu zničeno mnoho cenných budov, vlastně celé historické viktoriánské jádro, které by dnes bylo významnou kulturní památkou. Ale pak přišel obrovský ropný krach, který městu zasadil velkou finanční ránu a plány se rozplynuly, historické jádro města však již bylo na vždy ztraceno. Původní plány se nikdy nezrealizovaly, v centru Oklahoma city je dodnes tzv. zelená louka – volné prostranství. Svému využití se těší teprve od počátku 21. století, kdy se toto místo začalo využívat k různým sportovním účelům (NBA – Oklahoma City Thunder) nebo kulturním akcím (promenády).", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Rozloha města činí 244 čtverečních mil (měřeno v roce 2004). Město se vyznačuje především čistým ovzduším, je to druhé nejčistší velkoměsto v USA.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle sčítání lidu z roku 2010 zde žilo 610 613 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Rasové složení.", "content": "Obyvatelé hispánského nebo latinskoamerického původu, bez ohledu na rasu, tvořili 17,2% populace.", "section_level": 2}, {"title": "Školství.", "content": "\"Oklahoma City\" je domovem mnoha univerzit a kolejí.", "section_level": 1}, {"title": "Turistické cíle.", "content": "Bricktown je jednou z centrálních čtvrtí města. Je bývalou skladištní oblastí jihovýchodně od centra. Skrz tuto čtvrť teče kanál, je zde velký park a památník „běhu země“, díky kterému město vzniklo. Závratnou rychlostí se zde rozvíjí zábavní průmysl.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní podmínky.", "content": "Oklahoma City leží v tornádové oblasti, takže je ve větší míře vystavena možným přírodním katastrofám jako jsou tornáda či ničivé větry, dosahující velmi vysokých rychlostí.", "section_level": 1}, {"title": "Stinné stránky.", "content": "Oklahoma City se několikrát stala terčem teroristických útoků, z nichž nejkrvavější byl bombový útok v dubnu roku 1995.", "section_level": 1}], "src_summary": "Město Oklahoma City se nachází ve stejnojmenném státě Oklahoma, v USA. Bylo založeno při příležitosti tzv. \"Oklahoma Land Run\", kdy se v roce 1889 rozdávala volná půda v oblasti. \"Oklahoma City\" je největší město státu Oklahoma a zároveň jeho hlavním městem. Je 31. nejlidnatějším v \"USA\", žije zde obyvatel, v roce 2005 to bylo 531 324 lidí. Nachází se zde vše, od zábavy až po průmysl.", "tgt_summary": "Oklahoma City ist die Hauptstadt des US-amerikanischen Bundesstaates Oklahoma und dessen wirtschaftliches und kulturelles Zentrum. Die Stadt ist County Seat des gleichnamigen Oklahoma County. Sie ist eine der größten Städte der Great Plains und liegt am North Canadian River im Zentrum des Bundesstaates Oklahoma. Offiziellen Schätzungen zufolge hatte sie 2016 etwa 640.000 Einwohner, sie ist damit die bevölkerungsreichste Stadt Oklahomas. In der Metropolregion lebten 2016 circa 1,37 Millionen Menschen. ", "id": 1172401} {"src_title": "Potkan", "tgt_title": "Wanderratte", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Potkan je větší myšovitý hlodavec. Délka těla bývá v rozmezí 160–270 mm, ocas je kratší než tělo a měří 130–200 mm. Velikost zadních tlapek činí 30–45 mm, uši mají 18–22 mm. Dosahuje hmotnosti 140–500 g, v zajetí až do 900 g. Samci jsou robustnější, samice bývají až o 1/3 menší. Roku 2014 byl zaznamenán výskyt abnormálně velkého potkana (přes 39 cm) ve Švédsku.", "section_level": 1}, {"title": "Odlišení od krysy.", "content": "Potkan je obvykle mohutnější než krysa. Jeho zbarvení bývá obvykle světlejší, i když se vyskytují i krysy stejně zbarvené jako potkani. Pro odlišení obou druhů lze použít následující konkrétní znaky: Rozdíl je také v chování obou druhů: potkan vyhledává spíše vlhčí polohy, včetně kanálů a stok, zatímco krysa preferuje sušší prostory, třeba půdy, chlévy a stáje. Potkan lépe plave a potápí se, lehčí a mrštnější krysa naopak lépe šplhá a skáče.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Potkan je kosmopolitní a synantropní druh. Rozšířil se s rozvojem námořní dopravy z bažinatých oblastí východní Asie do mnoha končin světa, zejména do Evropy a Severní Ameriky. Přestože se začal rozšiřovat později než krysa obecná, větší přizpůsobivostí a schopností žít ve vlhkém prostředí ji na mnoha místech nahradil (zejména ve vnitrozemí). Ve střední Evropě se jeho hojnější výskyt datuje asi od 18. století. V Česku se vyskytuje prakticky na celém území ve všech nadmořských výškách: v Krkonoších byl nalezen i v horských chatách na hřebenech ve výšce 1400 m.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Potkani jsou čilí hlavně v noci, nejvíce po setmění a před rozedněním. Dobře plavou a šplhají, na rozdíl od krysy však obvykle neběhají po trámech v podkroví a po střechách. Jsou velmi ostražití a v nebezpečí dokážou být agresivní. Doupě si budují většinou na zemi nebo nad ní, často si však pod podlahou vyhrabávají nory. Potkani v přírodě žijí v koloniích v počtu kolem několika desítek jedinců s hierarchickým uspořádáním. Alfa zvířata – zpravidla zakladatelé skupiny – ovlivňují celou kolonii. Naproti tomu jsou ve skupině i zvířata velmi podřízená – mohou to být potomci jiného páru skupiny či staří potkani, kteří jsou permanentně terorizováni zbytkem kolonie (potkan podobně jako člověk silně podléhá stresu a toto je způsob „odreagování se“). Těmto jedincům je také upírána potrava, mají funkci „ochutnavače“. Při objevu neznámé potravy jsou to často oni, kdo ji okusí jako první. Pokud tento „test“ přežijí, zdroj pak ochutná i zbytek skupiny. Právě to je jeden z aspektů, proč potkan často odolává jedům a dalším návnadám „na krysy“. Život této kolonie se trvale odehrává v jedné oblasti o rozloze cca 6 km2, na které členové kolonie získávají potravu a brání svoje území. Potkan patří mezi jedny z nejinteligentnějších hlodavců v přírodě. Díky přizpůsobivosti svého organizmu a hierarchii potkaních kolonií je schopen přežít i působení důmyslných hubících prostředků. Proto se stal součástí všech velkých měst a větších lidských obydlí, kde mnohem snadněji najde potravu a vhodné podmínky pro přežití.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Samice mívá pářicí období několikrát do měsíce. Březost trvá 21 až 24 dní, v jednom vrhu mívá obvykle 4 až 7 mláďat, (jiné údaje udávají 6–10 mláďat), ale není výjimkou vrh o počtu 20 mláďat. Mláďata se rodí holá a slepá, plně osrstěná bývají do 14 dnů, oči otevírají během 14.–16. dne. Do 3 týdnů jsou kojena. Plně samostatná jsou přibližně po měsíci. Pohlavní dospělost udávají zdroje různě od 1,5 do 4 měsíců. Především u samců je pohlavní dospívání rychlejší. Samice odchovává 3 vrhy do roka, ve výborných podmínkách může mít 5 a více vrhů. Zabřeznout může – podobně jako většina dalších myšovitých – už 24 hodin po porodu. Samice potkanů mají schopnost v rané fázi březosti ukončit tuto březost během nevhodných podmínek nebo zejména z důvodu, že se setká s vhodnějším samcem s lepším genetickým potenciálem.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Potkan je všežravec, většina jídelníčku se skládá cca z 60–80 % z různých semen trav a obilovin či zeleniny, zbytek tvoří bílkoviny z ptačích vajec (konzumuje vejce domácích i vodních ptáků) nebo masa. Podle jiných údajů však u něj převažuje živočišná potrava. Při nedostatku jiné potravy je schopen napadnout větší zvířata až do velikosti králíka. Denně zkonzumuje potravu v množství asi desetiny své tělesné hmotnosti. Potkan jako jakýkoli jiný hlodavec potřebuje obrušovat své hlodavé zuby, které obrušuje nejčastěji na tvrdším druhu potravy (chleba, větve), ale je schopen se podobně jako myš prokousat skrz beton nebo slabší druhy pletiva a kabelů (slitiny mědi a hliníku a podobně měkké kovy).", "section_level": 2}, {"title": "Nepřátelé.", "content": "Přirozenými nepřáteli potkanů jsou lasicovité šelmy (tchoř a hranostaj) a výr velký. Mláďata potkanů jsou také potravou menších sov – sovy pálené a kalouse ušatého.", "section_level": 2}, {"title": "Laboratorní potkan.", "content": "Potkan se začal v 50. letech 20. století používat pro laboratorní účely díky vhodným rozměrům, snadnému odchovu a své inteligenci. Pro laboratorní účely se používá domestikovaná varieta \"Rattus norvergicus\" var. \"alba\", která má sníženou schopnost přenášení chorob. V 80.–90. letech 20. století se potkan rozšířil do domácností. Postupem času vznikaly křížením odlišné barevné variety a potkan si získal na popularitě. Na rozdíl od myši je potkan odolnější proti infekci. Nejvíce rozšířený poddruh ve volné přírodě a ve světě. Pravděpodobně poddruh rozšířený v Asii a Rusku (nejsou bližší informace). Šlechtěná bílá varieta potkana, určená původně k pokusným účelům. Tato varieta na rozdíl od potkana obecného nemá schopnost hostit různé nebezpečné nemoci a je možné ji ochočit.", "section_level": 1}, {"title": "Variety.", "content": "Tato varianta je rozšířena v domácnostech jako ochočené domácí zvíře. Podle názvu za slovem „var.“ je označení barevné variety nebo variety s jinou stavbou těla nebo druhem srsti:", "section_level": 1}, {"title": "Variety potkana laboratorního dle barvy srsti.", "content": "Existují čtyři hlavní barevné linie: Při křížení potkanů s barvami z dvou různých linií se barvy potomků ředí či jinak znehodnocují; pak je velmi obtížné jejich barvu pojmenovat. Tyto linie se dále dělí na jednotlivé barvy, z nichž častější jsou:", "section_level": 2}], "src_summary": "Potkan nebo potkan obecný (\"Rattus norvegicus\") je velký myšovitý hlodavec rodu Rattus často zaměňovaný s krysou obecnou (\"Rattus rattus\"). Jako synantropní druh žije převážně v blízkosti lidských sídel, kde často škodí požíráním potravin, napadáním domácích zvířat i přenášením chorob a parazitů. Potkani v různých barevných mutacích, někdy i bezsrstí, se změněnou strukturou srsti nebo se zakrněným ocasem, se chovají jako domácí mazlíčci a slouží i k laboratorním účelům. Potkan se v přírodě dožívá 2, v zajetí až 3–4 roky. Slovo potkan se do češtiny dostalo až v 19. století. Bylo přejato z maďarského \"patkány\", což je asi zkomolenina latinského slova \"ponticana\" „pontská“ (myš). V Česku se potkanovi dříve říkalo \"německá myš\".", "tgt_summary": "Die Wanderratte (\"Rattus norvegicus\") ist ein Nagetier (Rodentia) aus der Familie der Langschwanzmäuse. Die ursprünglich im nördlichen Ostasien heimische Art wurde durch den Menschen weltweit verbreitet und kommt heute auf allen Kontinenten außer Antarktika und auf fast allen größeren Inseln oder Inselgruppen vor. In ihrem ursprünglichen Areal bewohnen Wanderratten Wälder und buschreiches Gelände. Eingeführte Populationen sind jedoch überwiegend auf den menschlichen Siedlungsbereich beschränkt, und in wärmeren Klimaten ist die Art nur in den von Menschen am stärksten veränderten Lebensräumen und meist nur in Küstennähe anzutreffen. Wanderratten sind Allesfresser, wobei pflanzliche Nahrung meist weit überwiegt. ", "id": 2216224} {"src_title": "Rummy", "tgt_title": "Rommé", "src_document": [{"title": "Původní varianta hry.", "content": "V období před rokem 1945 se hrálo s 1 balíčkem, tedy 52 kartami bez žolíků. Při 3 - 4 hráčích se jim rozdalo po 7 kartách, zbytek karet byl v talonu. Každý hráč si jednu kartu z talonu bral a na odkládací balíček jednu odložil. Po odložení pokračoval ve hře hráč po levici. Místo z talonu mohl brát horní kartu z odkládacího balíčku, pokud byla ihned použita pro vykládání. Vykládat šlo trojice či čtveřice karet stejné hodnoty (třeba čtyři osmičky či tři různé krále), nebo postupky z jedné barvy. Přikládat šlo k jakékoliv sestavě vyložené na stole i jinými hráči. Pokud se rozdal talon před koncem hry, otočil se odkládací balíček a stal se novým talonem. Hra skončila, pokud se podařilo některému hráči zbavit vyložením všech karet v ruce. Pokud se hrálo o peníze, pak vítěz dostal částku odpovídající bodům karet, které hráčům zůstaly v ruce.", "section_level": 1}, {"title": "Rummy hraná dnes.", "content": "Používá se 108 žolíkových karet (dvě francouzské sady po 52 kartách, doplněné o čtyři žolíky). Jsou v čtyřech barvách - srdce, kára, píky a kříže. Každá barva má 13 hodnot: 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, J, Q, K a A. V nové hře Rummy je eso 1 bod, pokud je první před dvojkou, či 11 při sestavě u krále. Používají se i žolíky (15 bodů) a tím se stírá rozdíl proti hře žolíky. Žolíky mohou nahradit v sestavě nejvýše polovinu karet. Rozdává se 12 karet (varianty 8 či 10 nutno před hrou domluvit). Vynáší se na 40 bodů a lze zavřít sestavou \"flash\" (z ruky) vyložením sestav z 12 karet jedné barvy, jakoukoliv nehodící se kartu přiložím obrázkem dolů a tím hru končím. Hraje-li se o peníze, pak je odměna dvojnásobná (též nazýváno Go rummy). Oproti obdobné hře Autobus nemohu vyložené sestavy roztrhat, abych vytvořil sestavy jiné.", "section_level": 1}, {"title": "Gin Rummy.", "content": "Variací této hry je gin rummy, většinou pro dva hráče, kde se dávají malé či vysoké sázky. V této hře se karty vykládají lícem nahoru a kdokoli k nim může přidávat. Body se získávají podle hodnoty karet (J,Q,K a A mají hodnotu 10 bodů) a odečítají se podle karet, které zůstanou v ruce poté, co jeden z hráčů zavře (vyloží všechny karty či mu zůstanou nepřiložené karty v hodnotě 10 a méně).", "section_level": 2}], "src_summary": "Rummy je karetní hra, patrně odvozená od mah-jongu, ve které se karty lízají a vykládají. Cílem je vytváření skupin tří, nebo čtyř karet stejného druhu, či tří a více karet stejné barvy v postupce. Dnes je hra Rummy ztotožněna s českým označením Žolíky, ale dříve měla jinou podobu. Nyní se používá zpravidla 108 karet a podle počtu hráčů (od dvou do šesti) se karty rozdávají po sedmi až dvanácti kartách podle zvolené varianty.", "tgt_summary": "Rommé, Rommee (in Österreich auch \"Jolly\"), amerikanisch Rummy (von Rum bzw. \"rummy\": vgl. Artikel Gin Rummy), ist ein Kartenspiel für zwei bis sechs Personen. In Österreich ist das Spiel unter dem originalen amerikanischen Namen \"Rummy\" verbreitet; der französisch scheinende Name \"Rommé\", der in Deutschland gebräuchlich ist, leitet sich davon ab, in Frankreich heißt das Spiel jedoch Rami. ", "id": 1886783} {"src_title": "Nejednoznačná gramatika", "tgt_title": "Mehrdeutige Grammatik", "src_document": [{"title": "Vztah jednoznačných gramatik a jazyků.", "content": "Pro mnoho jazyků existují nejednoznačné i jednoznačné gramatiky, ale pro některé jazyky existují pouze nejednoznačné gramatiky. Pro jakýkoli neprázdný jazyk lze sestrojit nejednoznačnou gramatiku z jednoznačné gramatiky přidáním duplicitních pravidel nebo synonym (jediný jazyk bez nejednoznačné gramatiky je prázdný jazyk). Jazyk, který připouští pouze nejednoznačné gramatiky, se nazývá z podstaty nejednoznačný jazyk, a z podstaty nejednoznačný bezkontextové jazyky existují. Deterministické bezkontextové gramatiky jsou vždy jednoznačné a jsou důležitou podtřídou jednoznačných bezkontextových gramatik; existují však i nedeterministické jednoznačné bezkontextové gramatiky. Pro skutečné programovací jazyky je referenční bezkontextová gramatika často nejednoznačná, kvůli problémům jako je nepovinné else. Jsou-li takovéto nejednoznačnosti přítomny, jsou zpravidla řešeny přidáním precedenčních pravidel nebo jiných kontextových pravidel tak, aby výsledná frázová gramatika byla jednoznačná.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Triviální jazyk.", "content": "Nejjednodušším příkladem nejednoznačné gramatiky je následující gramatika triviálního jazyka, který sestává pouze z prázdného řetězce:...což znamená, že prázdný řetězec ε může být vytvořen libovolným ze dvou ekvivalentních pravidel a tedy má dvě levé derivace. Další nejednoznačná gramatika pro triviální jazyk je:...což znamená, že symbol A se přepíše buď na sebe sama nebo na prázdný řetězec. Pro prázdný řetězec tedy existují levé derivace délky 1, 2, 3,... Podle toho, kolikrát se použije pravidlo A → A, může mít derivace libovolnou délku. Tento jazyk má i jednoznačnou gramatiku, obsahující pouze jedno přepisovací pravidlo:...což znamená, že jednoznačné přepisovací pravidlo může produkovat pouze prázdný řetězec, což je jednoznačný řetězec v jazyce. Stejným způsobem lze z libovolné gramatiky pro neprázdný jazyk vytvořit nejednoznačnou gramatiku přidáním duplikátů.", "section_level": 2}, {"title": "Unární řetězec.", "content": "Regulární jazyk unárních řetězců určitého znaku, např. codice_1 (popsaný regulárním výrazem codice_2), má jednoznačnou gramatiku:...ale má také nejednoznačnou gramatiku: První gramatika odpovídá vytváření zprava asociativního stromu (pro jednoznačnou gramatiku), druhá dovoluje levé- i pravé- spojení. Toto je rozebráno níže.", "section_level": 2}, {"title": "Sčítání a odčítání.", "content": "Bezkontextová gramatika je nejednoznačná, protože pro řetězec a + a + a existují dvě levé derivace: Jako jiný příklad, gramatika je nejednoznačná, protože existují dva derivační stromy pro řetězec + −: Jazyk, který gramatika generuje, není nejednoznačný ze své podstaty; jednoznačná gramatika, která jej generuje, je:", "section_level": 2}, {"title": "Nepovinné else.", "content": "Častým příkladem nejednoznačnosti ve skutečných programovacích jazycích je nepovinné else. V mnoha jazycích je část za codice_3 v podmíněném příkazu if-then-else nepovinná. Při vnoření dvou nebo více podmíněných příkazů do sebe není jednoznačné, ke kterém codice_4 dané codice_3 patří, přinejmenším při použití bezkontextových gramatik. Konkrétně v mnoha jazycích lze psát podmíněný příkaz dvěma způsoby: ve tvaru if-then a ve tvaru if-then-else: V gramatice obsahující pravidla se mohou objevit některé nejednoznačné frázové struktury. Výraz může být analyzován jako nebo jako podle toho, zda codice_3 má patřit k prvnímu nebo druhému codice_4. Tento problém se v různých jazycích řeší různě. Je možné navrhnout syntaxi programovacího jazyka tak, aby byla jednoznačná, například zakončením podmíněného příkazu klíčovým slovem codice_8, nebo nepovolením nepovinného codice_3. Nebo je možné nechat bezkontextovou gramatiku nejednoznačnou, a přidat kontextové pravidlo, například že codice_3 patří k nejbližšímu codice_4. Výsledná gramatika je pak jednoznačná, ale není bezkontextová.", "section_level": 2}, {"title": "Rozpoznávání nejednoznačných gramatik.", "content": "Rozhodnutí, zda obecná bezkontextová gramatika je jednoznačná, je algoritmicky nerozhodnutelný problém, protože lze ukázat, že je ekvivalentní s Postovým korespondenčním problémem. Existují však nástroje, které implementují různé postupy umožňující detekovat některé případy nejednoznačnosti bezkontextových gramatik. Efektivita syntaktické analýzy bezkontextové gramatiky je určena automatem, který ji přijímá. Deterministické bezkontextové gramatiky jsou přijímány deterministickými zásobníkovými automaty a mohou být analyzovány v lineárním čase, například LR analyzátorem. Je to vlastní podmnožina bezkontextových gramatik, které jsou přijímány zásobníkovým automatem a mohou být analyzovány v polynomiálním čase, například CYK algoritmem. Jednoznačné bezkontextové gramatiky mohou být nedeterministické. Například jazyk palindromů sudé délky nad abecedou 0 a 1 má jednoznačnou bezkontextovou gramatiku S → 0S0 | 1S1 | ε. Libovolný řetězec tohoto jazyka nemůže být analyzován bez načtení celého řetězce, což znamená, že zásobníkový automat musí zkusit alternativní přechody mezi stavy, aby podporoval různé možné délky částečně analyzovaného řetězce. Odstranění nejednoznačností gramatiky může produkovat deterministickou bezkontextovou gramatiku a tedy umožnit efektivnější syntaktickou analýzu. Generátory překladačů, jako například Yacc, obsahují prostředky pro řešení některých druhů nejednoznačnosti například pomocí precedence a omezení asociativity.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyky z podstaty nejednoznačné.", "content": "Existenci jazyků z podstaty nejednoznačných dokázal Rohit Parikh v roce 1961 ve výzkumné zprávě MIT (Parikhova věta). Zatímco některé bezkontextové jazyky (množiny řetězců, které lze generovat gramatikou) mají nejednoznačné i jednoznačné gramatiky, existují bezkontextové jazyky, pro které jednoznačná bezkontextová gramatika neexistuje. Příkladem ze podstaty nejednoznačného jazyka je sjednocení množin formula_1 a formula_2. Výsledný jazyk je bezkontextový, protože sjednocení dvou bezkontextových jazyků je vždy bezkontextový jazyk. Ale Ullman 1979 podal důkaz, že nelze jednoznačně analyzovat řetězce v (nebezkontextové) podmnožině formula_3, která je průnikem těchto dvou jazyků.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Související články.", "content": "Analyzátory pro nejednoznačné a nedeterministické gramatiky:", "section_level": 2}], "src_summary": "Nejednoznačná gramatika () v teorii formálních jazyků je taková bezkontextová gramatika, která generuje (aspoň jednu) nejednoznačnou větu. Nejednoznačná věta je taková věta, pro kterou existují nejméně dva různé derivační stromy. Pokud každá z vět generovaných gramatikou má jediný derivační strom, je gramatika jednoznačná. ", "tgt_summary": "Existieren bzgl. einer formalen Grammatik für ein Wort mehrere Rechtsableitungen oder Linksableitungen, bzw. gibt es zu einem Wort der Grammatik zwei verschiedene Rechts- oder zwei verschiedene Linksableitungsbäume, die nicht isomorph zueinander sind, dann heißt diese Grammatik mehrdeutig.", "id": 2259867} {"src_title": "Eurotunel", "tgt_title": "Eurotunnel", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Plány spojit Anglii a Francii tunelem jsou staré již několik set let. Patřily ale vždy do skupin velmi odvážných až bláznivých plánů, kterými chtěli lidé v minulosti upoutat pozornost. V 80. letech však byl projekt vzat seriózně, založena byla společnost Eurotunnel a začalo se kopat. Z bezpečnostních důvodů se rozhodlo, že bude tunel železniční. Byly vyraženy dva provozní tunely a mezi nimi jeden servisní. Otevření tunelu pro veřejnou dopravu v roce 1994 se zúčastnila královna Alžběta II. a francouzský prezident François Mitterrand. Přestože tunel zachvátil požár, který jeho pověst poškodil, zůstává stále velmi důležitým dopravním prostředkem mezi kdysi znepřátelenými zeměmi. Dne 3. srpna 2006 společnost provozující Eurotunel vyhlásila bankrot a požádala o ochranu před věřiteli, vzhledem k tomu že zisky tunelu nepokrývají splácení dluhů za jeho stavbu. O přibližně půl roku později 15. ledna 2007 schválil francouzský soud restrukturalizaci firmy, což se setkalo s nevolí britských věřitelů. Za zmínku také stojí, že lokomotivy vhodné pro tento tunel byly zkoušeny na českém Železničním zkušebním okruhu Cerhenice.", "section_level": 1}, {"title": "Spojení.", "content": "Nákladní doprava je provozována vlaky SNCF a EWS, z francouzské strany vede vysokorychlostní trať \"LGV Nord\" napojující se na francouzskou železniční síť. Na britské straně byla roku 2010 dokončena vysokorychlostní trať pod označením High Speed 1 (původně \"Channel Tunnel Rail Link\"). Rychlovlaky Eurostar už nemusí být napájeny ze 3. kolejnice, na celé jeho trase je povolena rychlost 300 km/h, vyjma Eurotunelu a městských oblastí. Osobní vlaky ukončily svůj provoz na nádraží Londýn – Waterloo, neboť nyní zajíždějí na nově zrekonstruované nádraží Londýn – St. Pancras. Osobní vlaky jsou vedeny jednotkami Eurostar. V pobřežních městech Folkestone a Calais se nacházejí velké terminály, umožňující naložit do nákladních vagónů automobily. Tunel je dlouhý 50 km, z toho 38 km je pod mořským dnem. Průměrná hloubka je 45 m pode dnem moře. Od dokončení Gotthardského tunelu v červnu 2016 je Eurotunel třetím nejdelším železničním tunelem na světě, po zmíněném švýcarském Gotthardském tunelu (57 km) a japonském tunelu Seikan (54 km).", "section_level": 1}], "src_summary": "Eurotunel (anglicky \"Channel Tunnel\") je v češtině používaný výraz pro podmořský tunel pod Lamanšským průlivem, vedoucí mezi anglickým Folkestone a francouzským Coquelles u Calais, který je dlouhý přes 50 km. Tunel oficiálně otevřeli 6. května 1994 anglická královna Alžběta II. a francouzský prezident François Mitterrand. Od 14. listopadu 1994 v něm provozuje společnost \"Eurotunnel\" přímé železniční spojení mezi Londýnem a kontinentální Evropou. Celý projekt byl zorganizován a financován společností Eurotunnel Group, jeho hodnota je 5,5 miliard USD, přičemž ročně vydělává přibližně 50 – 60 milionů USD.", "tgt_summary": "Der Eurotunnel (auch \"Kanaltunnel\" – frz. \"Tunnel sous la Manche\", engl. \"Channel Tunnel\") ist ein 50 km langer Eisenbahntunnel zwischen Folkestone in Kent (Vereinigtes Königreich) und Coquelles nahe Calais (Frankreich). Mit einem Streckenanteil von 37 km unter der Straße von Dover ist er der längste Unterwassertunnel der Erde. Die technische Infrastruktur (Tunnelbetrieb, -überwachung und -instandhaltung) sowie Pendelzüge für Kraftfahrzeuge werden von der Gesellschaft Getlink betrieben. Die Eurostar Group Ltd. betreibt Hochgeschwindigkeitszüge mit Direktverbindungen zwischen Großstädten beiderseits des Kanals. ", "id": 626108} {"src_title": "Zámky Augustusburg a Falkenlust", "tgt_title": "Schlösser Augustusburg und Falkenlust", "src_document": [{"title": "Historie zámků.", "content": "Již ve 12. století tu vlastnili kolínští arcibiskupové statek s oborou. V roce 1284 nechal kolínský arcibiskup Siegfried postavit vodní hrad, jehož stavba byla dokončena v roce 1298. Přetrval až do roku 1689, kdy ho během devítileté války vyhodily Francouzi do vzduchu.", "section_level": 1}, {"title": "Augustusburg.", "content": "Zámek Augustusburg nechal na místě bývalého vodního hradu postavit kolínský arcibiskup Clemens August I. Bavorský (1700–1761) z dynastie Wittelsbachů. Krátce poté, co v srpnu 1723 Clemens August vystřídal na místě kolínského arcibiskupa svého strýce Josefa Clemense Bavorského, začali v roce 1725 stavební práce na zámku podle plánů vestfálského architekta Johanna Conrada Schlauna, přičemž byly pro nový zámek použity základy z minulé stavby. Z tohoto důvodu nejsou okenní osy bočních křídel zcela symetricky rozděleny, protože šířka zámku na tomto místě odpovídá staré stavbě. To je neobvyklé v tom, že symetrie je jedním z nejdůležitějších znaků baroka. Zámek je tvořen třemi křídly s valbovou střechou, která uzavírají čestný dvůr. Další úpravy nové stavby prováděl od roku 1728 mnichovský dvorní architekt François de Cuvilliés, který vytvořil fasády a slavnostní pokoje ve stylu régence a raného rokoka. V té době vznikla i západní strana s galeriemi. V letech 1740 až 1746 vytvořil Balthasar Neumann nádherné schodiště, které je považováno za hlavní dílo německého baroka. Závěrečné práce prováděl Johann Heinrich Roth. V prvním patře se nachází tzv. Gardensaal, který je obložen žlutým a zeleným mramorem. Stropní freska je od Carla Carlona. Od téhož autora je i stropní malba nad schodištěm. Štukatérské práce jsou dílem Giuseppa Artaria, Carla Pietra Morsegna a Josepha Antona Brillieho. Schodiště, které bylo vážně poškozeno za druhé světové války, bylo znovu vybudováno za pomoci polských restaurátorů. V přízemí jižního křídla se nacházejí komnaty bývalých knížecích biskupů. V zámeckém kostele Panny Marie Andělské, který byl vysvěcen v roce 1493 a dříve patřil františkánskému klášteru, je impozantní hlavní oltář od Balthasara Neumanna. V roce 1735 byl přeměněn na dvorní kostel a přistavěnou oratoří s oranžerií připojen k zámku. Zámek Augustusburg byl navržen čistě jako lovecký zámek a letní rezidence a proto zde kurfiřt bydlel pouze čtyři až šest týdnů v roce. Hlavními rezidencemi tehdy byli kurfiřtský zámek a palác Poppelsdorf v Bonnu. Na konci 2. světové války byl zámek vážně poškozen. Již v roce 1946 byly započaty restaurátorské práce. I Falkenlust potřeboval po válce rozsáhlou rekonstrukci. V letech 1949 až 1996 pořádal spolkový prezident na zámku Augustusburg hostiny pro státní hosty. Proto se zde na toto téma konala od 12. března 2008 do 10. srpna 2008 výstava. Natáčel se zde film Tři oříšky pro Popelku.", "section_level": 2}, {"title": "Falkenlust.", "content": "Lovecký zámek Falkenlust postavil v letech 1729 až 1740 de Cuvilliés podle vzoru letohrádku Amalienburg v Mnichově. V překladu Falkenlust znamená \"\"sokolí potěšení\"\" a jak tento název napovídá, byl zámek vystaven pro v té době velice oblíbené sokolnictví. Zámeček je lemován dvěma přízemními budovami, z nichž vybíhá do oblouku kovaný plot, který odděluje zámecký dvůr od volné krajiny. Zatímco dvůr je směrem do aleje a k zámku Augustusburg, směřuje opačná strana zámečku do původně neobdělávané honitby. Tento pohled však změnila novější výstavba a zemědělství. Půdorys loveckého zámku se opírá o Amalienburg. Zámek má na střeše hlavní budovy stejně jako jeho vzor vyhlídkovou plošinu, ze které bylo možné pozorovat lov. V obou patrech zámku se ve střední ose nachází předpokoj, který vede do salonu. Za ním je v každém patře ložnice, kabinet a šatna pro kurfiřta a jednoho hosta. V jižní části zámku je schodiště, které je ozdobeno holandskými kachličkami. Stropní malba pochází od Laurenze de La Roque a zobrazuje scény ze sokolnictví. Lovecký zámek Falkenlust byl de Cuvilliésem postaven jako letohrádek a jeho místnosti na rozdíl od zámku Augustusburg s jeho reprezentativním využitím mají privátní, útulný a intimní charakter. V roce 1730 byla v parku loveckého zámku postavena kaple, která je bohatě zdobena mušlemi. Malý oktogon postavil Peter Laporterie a má interiér ve stylu jeskyně. V letech 1832 až 1960 patřil zámek podnikatelské rodině Gieslerů z Brühlu. Poté přešel do majetku spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zámky Augustusburg a Falkenlust jsou rokokové zámky v německém Brühlu. Obě budovy byly vystavěny na počátku 18. století na popud arcibiskupa a kurfiřta Clemense Augusta z Kolína. V minulosti i v současné době slouží německé vládě jako reprezentativní budovy. Patří k významným rokokovým i německým památkám. ", "tgt_summary": "Die Schlösser Augustusburg und Falkenlust liegen in der Stadt Brühl im Rheinland. Das Schloss Augustusburg befindet sich im Osten der Stadt, es ist mit dem Jagdschloss Falkenlust durch eine Allee durch den weitläufigen Schlosspark verbunden. ", "id": 2409001} {"src_title": "Panoptikon", "tgt_title": "Panopticon", "src_document": [{"title": "Popis a účel.", "content": "Bentham jej koncipoval především pro věznice, ale i pro jiné budovy, kde chtěl zavést systém přísné kontroly a represe, jako jsou nemocnice, školy nebo továrny. Samostatně stojící věž ve středu stavby umožňuje pozorovat z jednoho místa kteroukoliv z kruhově rozložených místností/cel tvořících uzavřený obvodový okruh. Ačkoliv není pro jednoho pozorovatele fyzicky možné celý prostor naráz sledovat, osoby umístěné v místnostech/celách nedokáží rozlišit, zda jsou či nejsou právě pozorovány, a má se u nich tedy vyvíjet návyk chovat se vždy tak, jako by byly pozorovány permanentně. Právě v případě věznice se tak dle autorovy představy docílí nejlepší možné nápravy trestanců.", "section_level": 1}, {"title": "Realizace.", "content": "Ačkoliv Jeremy Bentham vynakládal značné úsilí o hmotnou realizaci své myšlenky, nebyl za jeho života žádný panoptikon zbudován. Až po jeho smrti se začali někteří stavitelé věznic panoptikonem inspirovat, a to především z důvodu personální úspory dozorců. Vliv tohoto konceptu na budovy různých nápravných zařízení můžeme nalézt po celém světě, v České republice je to například Borská věznice v Plzni. Za nejvěrnější realizaci panoptikonu je pokládána věznice \"Presidio Modelo\" na kubánském ostrově Isla de la Juventud z let 1926-1928. Věznice vybudovaná za diktatury prezidenta Geralda Machada byla uzavřena roku 1967. V letech 1953 – 1955 zde byli vězněni bratři Fidel a Raúl Castrové.", "section_level": 1}, {"title": "Divadelní panoptikon.", "content": "Divadelní panoptikon je v pořadí čtvrtý typ divadelní scény, po kukátku, ulici a aréně. Kruhové jeviště zde obklopuje diváky, sedící uprostřed prostoru na otočných sedadlech. Jejich pozornost tak může být upřena do jakéhokoli místa jeviště či hlediště, nezávisle na ostatních. Současně pozorují pouze jeden bod scény a oproti klasickému divadelnímu kukátku nemohou vidět celou scénu. První divadelní panoptikon autora Václava Šindelářestojí pod názvem Panoptikon Barikáda na náměstí Barikád na pražském Žižkově.", "section_level": 1}, {"title": "Použití v literatuře.", "content": "Francouzský filosof Michel Foucault používá panoptikon jako metaforu moderní „disciplinované“ společnosti, kdy občan nabývá dojmu permanentního dohledu ze strany státu. Panoptikon v podobě věznice je obsažen též v románu \"Kronika ohlášené smrti\" Gabriela Garcíi Márqueze. Princip je vysvětlen také v knize Poutník od Johna Twelve Hawkse.", "section_level": 1}], "src_summary": "Panoptikon (z řec. \"pan\" – vše, \"optikos\" – viděný) je architektonický koncept budovy, který by umožnil stálý dohled nad jejími obyvateli. Vytvořil jej anglický utilitaristický filosof a reformátor Jeremy Bentham.", "tgt_summary": "Das Panopticon (von griechisch παν \"pān\", ‚alles‘, und οπτικό \"optikó\", ‚zum Sehen gehörend‘), latinisiert auch Panoptikum, ist ein von dem britischen Philosophen und Begründer des klassischen Utilitarismus Jeremy Bentham stammendes Konzept zum Bau von Gefängnissen und ähnlichen Anstalten, aber auch von Fabriken, das die gleichzeitige Überwachung vieler Menschen durch einen einzelnen Überwacher ermöglicht. ", "id": 2305320} {"src_title": "Muchomůrka zelená", "tgt_title": "Grüner Knollenblätterpilz", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Makroskopický.", "content": "Klobouk o průměru 6–16 cm je zprvu sklenutý, posléze ploše rozložený, hladký, lesklý, radiálně vláknitý, tence a měkce masitý. Zabarvení klobouku je velmi proměnlivé, od bíložlutého přes žlutozelené až po zelenohnědé. Části plachetky na klobouku většinou nezůstávají. Třeň je dole kyjovitě ztlustlý, 7–15 cm vysoký a 0,8–2 cm široký. Je pevný, hladký, až u starších hub dutý, bílý s málo zřetelnými zelenými šupinami. Vyrůstá z tzv. \"vajíčka\" (cípatě roztrhaná velmi tenká pochva někdy nazývaná \"kalich smrti\") a ve své horní části má bílý visutý prstenec. Lupeny jsou 0,8–1,2 cm vysoké, bělavé. Dužnina je také bílá i když těsně pod pokožkou klobouku může být žlutozelená až hnědá, nemá výraznou vůni ani chuť, až u starších hub je vůně nasládlá (jako syrové brambory až med).", "section_level": 2}, {"title": "Mikroskopický.", "content": "Výtrusy jsou mírně elipsoidní o rozměrech 8–10 × 7–8 μm, hladké s tukovou kapkou. Výtrusný prach má bílou barvu.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Oblast přirozeného výskytu zahrnuje celý mírný pás Evropy a Asie a sever Afriky. Zavlečena však byla (patrně se sazenicemi stromků) i do Severní Ameriky a Austrálie. V Severní Americe byla zjištěna v oblasti San Franciska na západním pobřeží USA, na východním pobřeží v okolí New Yorku a Newarku. Podobně byl hlášen výskyt v Austrálii v okolí Canberry a Melbourne a na několika dalších místech světa.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Muchomůrka zelená preferuje zejména teplejší oblasti mírného pásu. Na severní polokouli roste především v listnatých lesích od července do podzimu. Doprovází především duby, ale také habry a buky. Vzácněji ji lze nalézt i v borových lesích.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Muchomůrka zelená obsahuje velké množství jedovatých peptidických alkaloidů zejména falotoxinů a amatotoxinů.", "section_level": 1}, {"title": "Jedovatost a otravy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přítomné jedy.", "content": "Celá plodnice obsahuje smrtící koktejl velkého množství jedů, které se dělí na dvě hlavní skupiny: falotoxiny a amatoxiny. Sto gramů syrové muchomůrky zelené obsahuje v průměru 10 mg faloidinu, 8 mg α-amanitinu a 5 mg β-amanitinu. Ukazuje se, že z hlediska toxikologického jsou významnější amatoxiny, vzhledem k tomu, že falotoxiny se buď odbourávají v trávicím traktu působením žaludečních šťav, nebo se vůbec nevstřebávají do krve. K smrtelné otravě zdravého dospělého člověka o hmotnosti kolem 60 kg stačí zhruba 50 g houby (váženo v syrovém stavu), přičemž jedna plodnice váží v průměru mezi 30 až 40 gramy (některá literatura ovšem uvádí i podstatně menší dávky); vycházíme-li z hodnoty LD = 0,1 mg/kg pro člověka u všech typů amanitinů, vychází pro otravu s padesátiprocentní pravděpodobností smrtelnou požití 0,75 g syrové houby na kilogram živé váhy člověka). Také se udává, že amanitin, čili jeden z jedů muchomůrky zelené, je tak jedovatý, že množství jedu, které bychom nabrali na špičku nože (čili asi 0,5 g), by zabilo 100 000 myší. Ty by vytvořily řadu dlouhou 18 km, kolem níž bychom vykračovali průměrně 4,5 hodiny vojenským krokem. Tyto informace cituje také Divadlo Járy Cimrmana ve své hře Afrika.", "section_level": 2}, {"title": "Otrava.", "content": "Po pozření muchomůrky zelené se amatoxiny rychle absorbují z trávícího traktu do krve a odtud pronikají do jater. Počáteční příznaky se však projeví až po poškození většího počtu jaterních buněk (hepatocytů), přibližně 8 až 48 hodin po požití. V této fázi má postižený celkové potíže; pociťuje únavu, žaludeční nevolnost, závratě, bolesti hlavy, pocit chladu až mrazení. Nevolnost se pak stupňuje, nastupují bolesti žaludku, doprovázené silným dávením a vodovitými průjmy, což vede k dehydrataci organizmu až oběhovému selhání. To bývá zejména u dětí bezprostřední příčinou úmrtí. Pokud pacient tuto fázi přežije, dojde (obvykle čtvrtý den otravy) ke zdánlivému zlepšení, protože skončí zvracení i průjmy. V druhé fázi dochází k selhání jater a případně i ledvin. V případě silné otravy přestanou pracovat játra úplně a nastupuje celková apatie, přecházející do bezvědomí. Projevuje se tachykardie, pokles tlaku krve a rozšíření očních zornic. Smrt nastává v těchto případech obvykle 4. až 12. den otravy. Otrava je smrtelná ve 40–50 % případů.", "section_level": 2}, {"title": "Léčba.", "content": "Úspěšnost léčby a šance postiženého na přežití je závislá na množství požité muchomůrky a včasnosti lékařského zásahu. Nutný je okamžitý převoz do nemocnice a opakovaný výplach trávicí trubice, aby se maximálně omezilo další vstřebávání. Ideálním antidotem je silibinin, který blokuje transport amanitinu do hepatocytu a regeneruje RNA polymerázu. S léčbou je nutno začít co nejdříve. V případech, kdy není dostupný silibinin, je možno podat N-acetylcystein. Od podávání vysokých dávek penicilinu G se již ustoupilo. Při brzkém zachycení otravy lze provést odstranění toxinů z krve. Při včasném zásahu existuje šance na plné vyléčení, dojde-li k plnému rozvinutí těžké otravy, končí pacient ve většině případů minimálně s těžkými doživotními následky. Francouzský lékař Pierre Bastien třikrát dobrovolně požil muchomůrku zelenou v prokazatelně smrtelné dávce. Otravu, kterou si způsobil, však díky léčbě, kterou sám sestavil za použití běžně a volně dostupných léků, pokaždé přežil.", "section_level": 2}, {"title": "Nejčastější záměny.", "content": "Dospělou muchomůrku zelenou je možné snadno zaměnit se žampionem, holubinkou, bedlou, zelánkou či masákem-albínem. Mladé plodnice se podobají pýchavce či prášivce. Od žampionu lze muchomůrku zelenou odlišit barvou lupenů – u žampionu jsou lupeny světle až tmavě hnědé, u muchomůrky jsou bílé. Dalším odlišným znakem muchomůrky zelené je „kalich smrti“, který u žampionu chybí. Od zelánky, holubinek či masáka-albína se plodnice muchomůrky zelené odlišují tím, že mají prsten a pochvu. Přistěhovalci či návštěvníci z Asie si mohou splést muchomůrku zelenou s asijským druhem \"Volvariella volvacea\", který se jí velmi podobá (v raných stádiích se mohou dopustit záměny i zkušení odborníci). Tyto záměny jsou údajně nejčastější příčinou (až 90 %) smrtelných otrav houbami na světě. V jihoevropských zemích může dojít k záměně vajíček muchomůrky zelené s vajíčky jedlé a vysoce ceněné muchomůrky císařské (\"Amanita caesarea\"). Ta se velmi vzácně vyskytuje i na jižní Moravě a v Polabí, ovšem je zde přísně chráněna.", "section_level": 1}, {"title": "Otravy slavných.", "content": "Otrava muchomůrkou zelenou mohla být příčinou úmrtí několika historických osobností:", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomická poznámka.", "content": "Rod \"Amanitina\" E.-J. Gilbert, 1940 (muchomůrečka) není dnešními mykology uznáván a zahrnuje se do rodu \"Amanita\" Persoon, 1797 (muchomůrka). V minulosti byl rod Muchomůrka řazen do čeledi muchomůrkovitých – Amanitaceae. Na základě molekulárních výzkumů někteří současní taxonomové řadí celý rod \"Amanita\" do čeledi Plutaceae Kotlaba & Pouzar, 1972 (štítovkovité), kterou spojují s čeledí Amanitaceae R. Heim ex Pouzar, 1983 (muchomůrkovité).", "section_level": 1}], "src_summary": "Muchomůrka zelená, resp. muchomůrka hlíznatá (\"Amanita phalloides\" E. M. Fries, 1833) je považována za nejjedovatější a nejnebezpečnější houbu Evropy a Severní Ameriky – způsobuje zde nejvíce smrtelných otrav. Je nejen prudce jedovatá, ale navíc se první příznaky otravy objevují až v okamžiku, kdy je jed vstřebán v organismu a jsou již těžce zasaženy důležité orgány (zejména játra). Amatérští houbaři ji mohou zaměnit se žampiony a dalšími druhy jedlých hub.", "tgt_summary": "Der Grüne Knollenblätterpilz oder Grünliche Gift-Wulstling (\"Amanita phalloides\") ist eine Pilzart aus der Familie Amanitaceae, der zur Gattung der Wulstlinge zählt. Er ist ein mit Laubbäumen vergesellschafteter Mykorrhizapilz. Der Verzehr auch nur geringer Mengen eines Fruchtkörpers dieses Giftpilzes kann zu einer tödlichen Pilzvergiftung führen, da die enthaltenen Gifte (Amatoxine und Phallotoxine) ein Leberversagen verursachen.", "id": 1178464} {"src_title": "Smrk ztepilý", "tgt_title": "Gemeine Fichte", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Smrk ztepilý je statný stálezelený jehličnatý strom s rovným kmenem, který je v mládí pokrytý hladkou, světlehnědou kůrou, která se s přibývajícím věkem mění v šedohnědou až červenohnědou šupinovitou rozpukanou borku. Koruna je štíhle jehlancovitá, větve v ní vyrůstají v pravidelných přeslenech. Kořenový systém je plochý a mělký, bez hlavního kořene, lze jej dobře studovat na vyvrácených exemplářích. Dorůstá výšky až 50 m. Jehlice jsou 10–25 mm dlouhé, 1 mm široké, na průřezu čtyřhranné a na konci zašpičatělé. Rozmnožovací orgány jsou jako u ostatních nahosemenných rostlin šišticovité. Žluté samčí šištice vyrůstají v paždích jehlic na loňských větévkách, načervenalé samičí vyrůstají na konci letorostů v horních patrech koruny. Původně rostou směrem nahoru, ale ještě před opylením se mění na převislé (na rozdíl od šištic jedle bělokoré). Šišky jsou podlouhlé, nerozpadavé, s tuhými šupinami, dozrávají na podzim v prvním roce a po vysemenění opadávají v celku.", "section_level": 1}, {"title": "Kultivace.", "content": "Smrk ztepilý a jeho keřovité kultivary jsou vysazovány v parcích a zahradách jako okrasná rostlina. Smrk je pěstován v hospodářských lesích jako cenný zdroj dřeva. Často byl vysazován ve formě monokultury, ale od ní se pro její některé nepraktické vlastnosti (nízká akumulační schopnost srážek v ekologicky nevyzrálých společenstvech, náchylnost k polomům a škůdcům zejména kůrovci /v teplejších oblastech/ atd.) již začíná ustupovat.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Dřevo je hlavním produktem smrku. Využívá se v papírnictví, nábytkářství, stavitelství, v chemickém průmyslu, při vytápění atd. Jehličnatá pilařská kulatina patří spolu s vlákninou z hlediska dodávaného množství k nejdůležitějším sortimentům českého lesního hospodářství.Vzhledem k zastoupení smrku ve středoevropských lesích a jeho dobrým produkčním vlastnostem je tedy smrkové dříví nejběžněji používaným a obchodovaným stavebním dřívím v Česku. Speciální využití nachází smrkové dřevo při výrobě hudebních nástrojů, zejména vrchních desek smyčcových (housle, violy atd.) a strunných (klasické a akustické kytary) nástrojů a rovněž klávesových nástrojů (klavír). Toto tzv. rezonanční dřevo podléhá značnému množství výběrových kritérií, jako je množství ročních přírůstků dřeva, rovnost vláken, fyzikálním vlastnostem (váha, pevnost aj.), estetickým kritériím ad. Mladá rostlina do výšky 250 cm se využívá jako oblíbený vánoční stromek, zelené větvičky se používají jako samostatná dekorace nebo k vazbě věnců a kytic. Silice jsou využívány v léčitelství jako přísada do koupelí, při plicních chorobách a při revmatismu. Pryskyřice se dříve sbírala a využívala průmyslově.", "section_level": 1}, {"title": "Kultivary.", "content": "Pro ozdobné účely bylo vypěstováno velké množství forem a kultivarů s různými vlastnostmi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Smrk ztepilý (\"Picea abies\") je statný stálezelený jehličnatý strom, který byl původně rozšířen ve střední a jihovýchodní Evropě (od Alp po Balkán), kde tvořil spolu s dalšími dřevinami horské a podhorské lesy. V nižších polohách byl smrk přirozenou součástí porostů mokřin a rašelinišť nebo obsazoval kaňonovitá údolí s teplotní inverzí. Souvislé původní porosty se nacházely v severní a severovýchodní Evropě, kde sahaly od Norska přes Polsko až na východ po Bělorusko a horní Povolží. Smrk (\"Picea abies\") je jednou z nejběžnějších a ekonomicky nejdůležitějších dřevin v severní a střední Evropě. To je dáno tím, že je smrk (v Česku již od poloviny 18. století, viz také článek Lesnictví) s oblibou vysazován v hospodářských lesích. Díky dobrým produkčním vlastnostem umožnilo jeho zavádění lesníkům významně zvýšit produkci dříví. Ovšem plošné zavádění smrkových a borových porostů s nedostatečnou příměsí ostatních dřevin v kombinaci se slabou porostní výchovou, jednostranně zaměřenou na kvalitu dříví, vedlo v minulosti zároveň k rozsáhlým hmyzím kalamitám a nebývalému nárůstu větrných polomů nebo škodám mokrým sněhem. Jako okrasný strom je smrk pěstován ve vhodných klimatických podmínkách téměř po celém světě.", "tgt_summary": "Die Gemeine Fichte (\"Picea abies\"), auch Gewöhnliche Fichte, Rotfichte oder Rottanne genannt, ist eine Pflanzenart in der Gattung der Fichten (\"Picea\"). Sie ist in Europa und bis weit in das kontinentale Asien heimisch und die einzige in Mitteleuropa natürlich vorkommende Vertreterin der Gattung. Sie ist ein forstwirtschaftlich bedeutsamer Holzlieferant. ", "id": 1835431} {"src_title": "Beyblade", "tgt_title": "Beyblade", "src_document": [{"title": "Hlavní postavy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tyson.", "content": "Hlavní postava. Je to obyčejný kluk a beybladový nadšenec. Je občas tvrdohlavý a zbrklý, ale má smysl pro spravedlnost a je skvělý kamarád. Než se dostal do Bladeové Smršti, žil se svým dědou, který ho proti jeho vůli učil kendo, které mu pak v soubojích hodně pomohlo. Ducha Draka získal ze starodávného rodinného meče vystaveného v tělocvičně kenda. Je odhodlaný stát se nejlepším hráčem beybladu na světě.", "section_level": 2}, {"title": "Kenny.", "content": "Jeden z Tysonových nejlepších kamarádů. Kenny je počítačový maniak, stejně jako beybladeový. Se svým duchem Dizzy, nešťastnou náhodou uvězněném v jeho laptopu, neustále získávají informace o soupeřích, vylepšují beyblady celého týmu Bladeové Smršti a dávají ostatním užitečné rady. Bez něj si tým beybladeové smršti nedovede nikdo představit.", "section_level": 2}, {"title": "Kai.", "content": "Kai je záhadný, samotářský, vysoký, tichý a sebevědomý kluk, který vždy zachová chladnou hlavu. Nebýt jeho dědečka, nikdy by s beybladingem nezačal. Přitom je jedním z nejlepších hráčů. Nejdřív byl vůdcem gangu Žraloků, který obíral a ničil beyblady ostatním hráčům, ale po ukončení beybladeového turnaje se stal po návrhu pana Dickinsona kapitánem týmu Bladeová Smršť. Jeho duchem je ohnivý fénix Dranzer. Kai věří, že jeho duch je nejlepší ze všech, a proto s beybladingem neskončí a chce všem dokázat, že s Dranzerem dokáže velké věci.", "section_level": 2}, {"title": "Max.", "content": "Je synem amerického výrobce a prodavače beybladů. Jeho máma pracuje ve výzkumném středisku a téměř se s ním nestýká, a to Maxe moc mrzí. Po několika dílech se přestěhuje a pozná s Tysonem a Kennym. Je to energický kluk, který má rád srandu a je to skvělý kamarád. Jeho duch Draciel se dostal do jeho beybladu pomocí přívěsku pro štěstí po babičce. S Tysonem je skvělá dvojka a patří do týmu Bladeová Smršť.", "section_level": 2}, {"title": "Ray.", "content": "Hrál v čínském týmu Bílých Tygrů, ale později je opustil, protože šel hledat soupeře, kteří jej dokáží porazit. Po ukončení turnaje, na který ho dodal pan Dickinson, se stal členem týmu Bladeová Smršť a když se potká s Týmem Tygrů, je všemi považován za zrádce. Svého ducha Drigera zdědil po svých předcích. Ray je rozvážný, zodpovědný a kamarádský.", "section_level": 2}, {"title": "Pan Dickinson.", "content": "Je členem vedení BBA (beybladové aliance). To on založil tým Bladeová Smršť.", "section_level": 2}, {"title": "Beyblade: Metal Fusion (Metal Fight).", "content": "Metal fusion je pokračování z roku 2009 s jinými postavami. Legenda o vzniku Beybladu Před dávnými časy,dlouho před existencí beybladové vesnice,z nebe spadla velká hvězda. Právě na toto místo. Nicméně,tahle hvězda nebyla jediná,která spadla. V bezejmenné daleké zemi spadla druhá hvězda. V hvězdě, která spadla do této země, byla ukryta zlá temná moc. Lidé, kteří tam žili, byli touto mocí očarováni a z úlomku hvězdy vytvořili špičku (základ) která se stala základem L-draga. Zlá špička byla nějak schopna pohlcovat pocity lidí, touhu,vztek a nenávist a proměnit tyto pocity v temnou sílu. A s touto ohromnou silou byli schopni kontrolovat svět války. A čas plynul. Ďábelský Bey přecházel z člověka na člověka. V průběhu věků si uchovával sílu a měnil formu až do dnešní doby. L-drago se zrodil z chamtivosti lidí a stával se mocnějším a mocnějším. K jeho porážce bylo zapotřebí postavit se temné síle světlem naděje (čistou duši která miluje beyblade). Když se dozvěděli o existenci L-draga naši předchůdci, také použili úlomek hvězdy k výrobě špičky která se stala základem pro dnešní beye.Tenhle bey (Storm Pegasus),který schraňuje světlo lidských nadějí, byl s největším úsilím schopen vyhrát nad L-dragem. Od té doby byl L-drago znám jako zakázaný bey a ve vesnici Koma byl zapečetěný ve skále. Výsledkem bylo,že pouze špička vytvořená našimi předky se rozvinula. A po mnoha letech byly vytvořeny beyblady, které známe dnes. Série Metal Fusion Příběh začíná ve vesnici Koma,kde se narodil Gingka Hagane.Jednoho dne při oslavě,přiletí v helikoptéře Ryuga s Dojim,aby ukradli zapovězený bey (Lightning L-drago),který je zapečetěn ve skále.Do cesty se jim postaví Rio Hagane (Gingkův otec) a vyzve Ryugu k zápasu.Ryuga mezitím vezme a rozbije minerál ve kterém byl L-drago zapečetěný.Rio zápas prohraje,skála se začíná hroutit a tak Rio Hagane předá Storm Pegasuse (bouřlivého Pegasuse) Gingkovi.Skála se hroutí a pohřbí Ria.Gingka se hned ráno vydá na cestu,kde potká spoustu přátel i rivalů ale hlavním cílem Gingki je najít a porazit L-draga.", "section_level": 1}, {"title": "Beyblade: Metal Masters.", "content": "Beyblade: Metal Masters je přímé pokračování z roku 2011. Beyblade: Metal Fury je přímé pokračování série Metal Masters V Metal Fusion Gingka porazil Ryugu, ale Pegasus se přeměnil na modrý prach. V metal masters získal Galaxy Pegasuse a Ryuga získal Meteo L-Draga. V Metal Fury spadl na zemi meteorit (hvězda), který/á se rozpadl/a na 10 menších úlomků a vstoupil/a do 10 beyů.Z Galaxy Pegasuse se stal Cosmic Pegasus z Meteo L-draga se stal L-drago Destructor.", "section_level": 1}], "src_summary": "Beyblade je japonský anime seriál. Přispěl k rozšíření hračky beyblade. K velice úspěšné první řadě byl Aoki Takao nucen vytvořit další tři sezóny. S každou novou sezónou byl vidět technologický krok vpřed a to hlavně v animaci soubojů.", "tgt_summary": "Beyblade (jap., \"Bakuten Shoot: Beyblade\") ist eine Manga-Serie von Takao Aoki, die mehrere Anime-Verfilmungen nach sich zog. Die international erfolgreiche Serie handelt von Jugendlichen, die Kämpfe mit Kreiseln austragen. Die Kreisel wurden als Merchandise vermarktet. Der Manga und der Anime wurden ab 2008 durch \"\" fortgesetzt.", "id": 1151059} {"src_title": "Mitanni", "tgt_title": "Mittani", "src_document": [{"title": "Území.", "content": "Mitanni v severní Mezopotámii sahala od Nuzi (moderní Kirkúk) a řeky Tigris na východě, k Aleppu a střední Sýrii (Nuhašše) na západě. Jeho centrem bylo údolí řeky Chábúr, se dvěma hlavními městy: Vaššukkanni, v asyrských záznamech zvaném Usššukana, (\"vasu khani\" by v sanskrtu znamenalo „důl bohatství“; \"baškani\" v moderní kurdštině znamená „dobrý vodní zdroj“) a později Taite (v asyrských záznamech zvanými Taidu). Celá oblast umožňuje zemědělství bez umělého zavodňování.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "„Toto království bylo současně známo pod třemi jmény: Mitanni, Churri a Chanigalbat (a Egypťanům a Kanaáncům také pod čtvrtým jménem, západosemitským názvem Naharin nebo Naharim). Všechna jména byla ekvivalentní a zaměnitelná,“ tvrdí Michael C. Astour. Chetitská kronika uvádí lid zvaný Churri (Ḫu-ur-ri), sídlící v severovýchodní Sýrii. Chetitský dokument, pravděpodobně z doby vlády Muršiliše I., se zmiňuje o „králi Churritů“ nebo „Churritech“. Assyrsko-akkadský překlad textu přepisuje slovo „Churri“ jako Chanigalbat. Tušratta, který vystupoval sám jako „král Mitanni“ v dopisech nalezených v Amarně, se vyjadřuje o svém království jako o Hanigalbatu. Egyptské písemné zdroje nazývají Mitanni \"nhrn\", což se obvykle přepisuje jako Naharin. Akkadské slovo pro \"řeku\" zní podobně. Název Mitanni se poprvé objevuje v pamětech egyptského astronoma a výrobce hodin Amenemheta (přibližně 1480 př. n. l.), který píše, že se vrátil ze země \"Me-ta-ni\".", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Etnický původ obyvatel Mitanni je obtížné zjistit. Z rozboru vlastních jmen lze usuzovat, že zde byla část etnika příbuzná indoevropským kmenům. Potvrzují to také jména indických bohů, o kterých jsou zmínky ve smlouvách mezi chetitskou říší a mitannskou říší. Churritský jazyk, úzce příbuzný s urartejštinou, však byl – oproti indoevropským jazykům – aglutinační. Pravděpodobná je příbuznost obyvatel s Kassity a obyvateli Urartu. Vládnoucí vrstva používala při správě země churritštiny i akkadštiny. Churritské části textu v dopisech nalezených v el-Amarně, které jsou obvykle vloženy do textu psaného akkadsky, naznačují, že královská rodina mluvila též churritským jazykem. Churrité žili v povodí Tigridu a přilehlých oblastech patrně až do 1. tisíciletí př. n. l.", "section_level": 1}, {"title": "Árjovský superstrát.", "content": "V jazyce Mitanni lze nalézt slova, která odpovídají indoárijským jazykům, proto lze přepokládat, že byl původní churritský živel překryt árjským superstrátem, jehož nositeli byla koně chovají aristokracie. Tato slova tak jsou nejstarším dokladem indoárijského, ale také indoíránského jazyka. Vládnoucí elitu v království Mitanni tvořila „vojenská šlechta“ \"marjanni\", mitannští bojovníci byli nazýváni \"marja\" (churritsky: \"marja-nnu\"), což odpovídá termínu (mladý) bojovník v sanskrtu; stejně tak výrazy z chetitských příruček o chovu koní psaných Mitannci jako \"aikawartanna\" nebo \"tierawartanna\" odpovídají sanskrtskému \"vartana\" „otáčet“ a číslovkám \"aika\" a \"tri\". Zajímavá jsou především jména božstev uvedených v mírové smlouvě krále Šattivazy přibližně z roku 1380 př. n. l., která stvrzuje loajalitu chetitskému králi Šuppiluliumašovi, a jež odpovídají bohům védské Indie: Z těchto faktů lze předpokládat, že v 16. století př. n. l., kdy vzniklo království Mitanni, už došlo k rozpadu indo-íránské jednoty. Indoárijci pravděpodobně obývali jižní část indoíránského území a při své cestě po východních březích Kaspického moře, když dorazili do pouštních oblastí východního Íránu, se rozdělili. Menší část vyrazila na západ a založila Mitanni, větší odešla na východ a před počátkem 15. století dorazila do indického Pandžábu. Íránci se vydali na jih až o několik století později a rozdělili se podobným způsobem na Médy a Peršany na západě a na východní Íránce, zatímco zbytek zůstal na severu a vstoupil do dějin od 6. století př. n. l. jako Skytové a Sarmati.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Žádné přímé zdroje informací o historii Mitanni nebyly dosud nalezeny. Naše informace jsou založeny na asyrských, chetitských a egyptských zdrojích. Často není možné ani stanovit soudobost mezi vládci různých zemí a měst.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Na počátku 2. tisíciletí př. n. l. vznikaly v oblasti od severní Sýrie až k pohoří Zagros malé státy s vládnoucími dynastiemi churritského původu. V té době bojovali s Asyrskou říší, kde vládl Šamši-Adad I. Jeho nástupce Išme-Dagán I. uzavřel s Churrity mír. Churrité se pokoušeli o výbojné války, na krátkou dobu pravděpodobně ovládli hlavní město asyrské říše Aššur. Později Churrité porazili slabé asyrské panovníky a Asýrii si udrželi až do šedesátých let 14. stol. př. n. l. V 17. století napadli říši Chetitů, kde však byli neúspěšní a tamější panovník Chattušiliš I. jejich útok odrazil. Jeho nástupce Muršiliš I. uzavřel proti Churritům koalici s Kassity. Mezitím neustále probíhaly boje s Chetity. Churrité byli silnější a podařilo se jim dokonce zajmout sestru krále Muršiliše I. Charapšiliš s jejími syny. Oslabení Chetitů a dobytí Asýrie vedlo k vytvoření mocenského vakua v oblasti horního toku řeky Tigris. Churritské kmeny se spojily pod vládou jedné dynastie a založili zde v osmdesátých letech 16. století př. n. l. churritský stát Maitani, později nazývaný Mitanni. Království bylo tvořeno konfederací knížectví Chanigalbat (Hanigalbat, s kmenovým územím kolem Nisibisu), Aštata (země na západním břehu Eufratu, naproti soutoku s Balíchem) a Alše či Alzie (země na jihu horního toku Eufratu, jižně od Antitauru). Centrum nově vzniklého státu leželo v povodí řek Balích a Chábur. Hlavní město Vaššukkani leželo patrně na dolním toku Cháburu (snad dnešní Tell Facháríja).", "section_level": 2}, {"title": "Rozšiřování území.", "content": "Prvním panovníkem, jehož jméno známe, byl Kirta, který vládl asi do roku 1550 př. n. l. Za jeho vlády došlo patrně na úkor Chetitů k rozšíření území do maloasijské Kilikie. Jeho nástupcem se stal jeho syn Šuttarna (asi 1550 - 1530 př. n. l.). Za jeho vlády se Mitanni pravděpodobně poprvé střetla se starověkým Egyptem. Po smrti Šuttarny se panovníkem stal jeho syn Parattatarna (asi 1530 – 1500 př. n. l.). Rozšířil území království směrem na západ, jeho vazalem se stal Idrimi, vládce země Mukíš, součástí Mitannského království se stalo území Kilikie. V této době se egyptský faraon Thutmose I. vydal s vojenskou výpravou na území Mitanni. S mitannským vojskem se úspěšně střetl na jih od Karchemiše. Po Parattarnovi krátce vládl Paršatatar a po něm Šauštatar (asi 1500 – 1450 př. n. l.). Za jeho panování dosáhlo Mitanni své největší rozlohy. Kolem roku 1525 však několikrát mitannské vojsko porazil egyptský faraon Thutmose III. a oslabení království využila také Chetitská říše a pravděpodobně dobyla sídelní město Vaššukkanni.", "section_level": 2}, {"title": "Vrchol Mitannského království.", "content": "Po Šauštatarovi se dostal na trůn jeho syn Artatama I. (asi 1450 - 1400 př. n. l.). Za jeho vlády Chetité dobyli mitannské město Aleppo v severní Sýrii. Mitanni uzavřelo proti Chetitům spojenectví s egyptským faraónem Amenhotepem II. Pro potvrzení spojenectví přijal faraon Thutmose IV. za manželku Artatamovu dceru. Tato dcera byla pravděpodobně matkou Amenhotepa III. Egypt přenechal mitannskému království sídelní město Mukíše Alalach, vazalem Churritů se stalo opět město Aleppo a později se vazalským městem mitannského království stala Kizzuwatna (Kilikie). Mitannské království se dostalo na vrchol své moci. Syn Artatamy I. Šuttarna II. (asi 1400 - 1390 př. n. l.) pokračoval v přátelských vztazích s Egyptem a svou sestru (nebo dceru) Gilu-chepu provdal za Amenhotepa III. Po Šuttarnově smrti se dostal k moci vojenský velitel Utchi, který vládl jako regent za ještě nedospělé Šuttarnovy syny. Za své vlády nechal staršího ze Šuttarnových synů Artašuwaru zavraždit. V roce 1380 př. n. l. byl Utchi mladším synem Tušrattou (1380 př. n. l. – 1350 př. n. l.) sesazen a popraven. Tušratta musel ještě obhájit trůn před uzurpátorem Artatamem. Svou dceru Tadu-chepu provdal za Amenhotepa III. Za jeho vlády území Mitanni sahalo od Kilikie a Sýrie přes severní Mezopotámii až po celou Asýrii. Mitanni však bylo vojensky závislé na Egyptu.", "section_level": 2}, {"title": "Úpadek a pohlcení Asýrií.", "content": "V Chetitské říši nastoupil během této doby na trůn Šuppiluliumaš I. Napadl vazalské státy Mitanni v severní Syrii a nahradil jejich vládce svými věrnými osobami. Začal tak I. válku syrskou. Pokusil se napadnout také samotné Mitannské království, byl však odražen. Uzavřel alespoň spojenectví s Tušrattovým odpůrcem Artatamou. V té době se začala osamostatňovat Asýrie. Z mitannské nadvlády vymanil Asýrii Eríba-Adad I. (1392–1366 př. n. l.). Po roce 1360 př. n. l. zahájil chetitský panovník Šupiluliumaš I. II. válku syrskou. Uzavřel spojenectví s ugaritským králem Niqmaddem. Mitanni útok opět odrazilo, ale Šupiluliumaš I. mitannské království obešel ze severu (se svolením místního krále) a napadl Mitanni z druhé strany. Dobyl několik pevností (Kutmar a Sutta) a obsadil sídelní město Vaššukkani. Tušratta z Vaššukkani unikl, ale byl zanedlouho zavražděn vlastním synem Kurtiwazou. Z Vaššukkani vytáhl Šuppiluliumaš do Sýrie, kde obsadil mitannská knížectví Chalab, Mukiš, Neja, Kadeš a další. Pevnost Karchemiš dobyl po dlouhém obléhání kolem roku 1352 př. n. l. Tušrattovým nástupcem se stal Šuttarna III. a také Kurtiwaza (po roce 1350 - cca 1330 př.n. l.). (který přijal též jméno Šattiwaza). Mitannské království se tak rozdělilo na dvě části. Šattiwaza se stal vazalem Chetitské říše a jeho království se rozkládalo pouze v údolí řeky Chábur. Šattiwaza se sice z vazalství brzy vymanil, ale musel čelit stále sílícímu tlaku Asýrie. Po roce 1330 př. n. l. se podařilo Šattiwazovu nástupci Šattuarovi I. (cca 1330-1300) znovu mitannské království sjednotit, i když v menší územní rozloze. Sýrie zůstala Chetitům a Asýrie zůstala samostatná. Kolem roku 1308 př. n. l. se pokusil Šattuara své území rozšířit a vpadl do Asýrie, byl však poražen a dokonce zajat asyrským panovníkem Adad-nárárím I. Tomu musel potvrdit své vazalství. Po smrti Šattuary se dostal na trůn jeho syn Wasašatta. Sídelní město přesunul do Taidi a pokusil se vymanit ze svého vazalství. Byl však mezi Karchemiší a Charránem poražen a zajat s celou svojí rodinou. Na jeho místo byl dosazen asyrský místodržící. Království Mitanni tak zaniklo. Po jeho zániku se jednotlivá churritská knížectví osamostatnila a potvrdila své vazalské vztahy k Asýrii.", "section_level": 2}, {"title": "Konečný zánik.", "content": "Kolem roku 1275 př. n. l. se Churrité v knížectví Chanigalbat vzbouřili a pokusili se z vazalství vymanit. Povstání vedl král Šattuara II. V té době Adad-nárárí I. zemřel a Churrité se pokusili změny na asyrském trůně využít. Spojili se s Chetity a nomádským kmenem Achlamu. Jejich koalice ale byla nástupcem Adad-nárárího Salmanasarem I. poražena a Šattuara musel uprchnout. Země opět dostala asyrské místokrále a následovalo úplné spojení s Asýrií a postupné splynutí churritského obyvatelstva se semitským.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mitanni nebo Chanigalbat (asyrský název) či Naharin (\"nhrn\", egyptské pojmenování) bylo království v severní Mezopotámii existující v 15. až 14. století př. n. l. V období svého největšího rozmachu, během 14. století př. n. l., zahrnovalo území dnešního jihovýchodního Turecka, severní Sýrie a severního Iráku. Hlavním městem bylo Vaššukkani, jehož umístění ještě není přesně známo. ", "tgt_summary": "Mittani (auch \"Mitanni\", \"Mittanni\" oder \"Ḫanilgabat\") war ein Staat in Nordsyrien. Im 15. und frühen 14. Jahrhundert v. Chr. reichte er von der Grenze Nordmesopotamiens bis in den Norden Syriens. Von der Mitte des 14. Jahrhunderts v. Chr. bis zu seinem Ende in der Mitte des 13. Jahrhunderts v. Chr. umfasste er das Gebiet der Quellflüsse des Habūr.", "id": 195619} {"src_title": "Kadiš", "tgt_title": "Kaddisch", "src_document": [{"title": "Recitace.", "content": "Kadiš obvykle předříkává chazan, tučně vytištěné pasáže říká spolu s ním nahlas i obec. Celý kadiš zní následovně:", "section_level": 1}, {"title": "Přepis.", "content": "\"Jitgadal ve-jitkadaš Šme raba (Amen)\" \"Be-alma di-vra chirute ve-jamlich malchute, be-chajejchon u-ve-jomejchon u-ve-chajej de-chol Bejt Jisra’el, ba-agala u-vi-zman kariv ve-imru: Amen.\" Jehe Šme raba mevarach le-alam u-le-almej almaja. \"Jitbarach ve-jištabach ve-jitpo’ar ve-jitromam ve-jitnase ve-jithadar vejit’ale ve-jithalal Šme de-Kudša, berich Hu\". \"Le-ela min kol (le-ela u-le-ela mi-kol) birchata ve-širata tušbechata ve-nechemata, da-amiran be-alma ve-imru: Amen.\" \"Titkabal celotehon u-va’uthon de-chol Bejt Jisra’el kedam Avuhon di bi-šmaja ve-imru: Amen\" \"Jehe šlama raba min šemaja ve-chajim alejnu ve-al kol Jisra’el ve-imru: Amen.\" \"Ose šalom bi-mromav, Hu ja’ase šalom alejnu ve-al kol Jisra’el ve-imru: Amen.\"", "section_level": 2}, {"title": "Překlad.", "content": "\"Nechť se Jeho veliké Jméno vyvýší a posvětí (Amen). \" \"Ve světě, který stvořil podle Své vůle. Ať je upevněna Jeho vláda za vašich dnů a za vašich životů a za života celého Izraele, rychle a brzy. A řekněte: Amen\" \"Buď požehnáno Jeho veliké Jméno navěky věků.\" \"Ať je posvěceno, pochváleno, oslaveno, vyvýšeno, vychváleno, zmocněno, vyneseno a velebeno Jméno Svatého, budiž požehnán.\" \"Nad každé požehnání a píseň, chválu a útěchu, kterou je možné vyjádřit v tomto světě, a řekněte: Amen.\" \"Kéž jsou přijaty modlitby a prosby celého domu Izraele před jejich nebeským Otcem. A řekněte: Amen.\" \"Ať je seslán z nebes hojný mír a život na nás a na celý lid Izraele a řekněte: Amen.\" \"Ten, jenž zjednává mír na Svých výšinách, ať zjedná mír i nám a celému Izraeli a řekněte: Amen.\"", "section_level": 2}, {"title": "Odlišné verze.", "content": "Kadiš původně obsahoval v prvním odstavci i verš vztahující se k příchodu Mesiáše -. Tento verš byl ovšem v aškenázském kulturním prostředí na nátlak křesťanských cenzorů vyškrtnut a zůstal pouze v sefardské verzi (kterou později přejali také chasidé).", "section_level": 1}], "src_summary": "Kadiš nebo kaddiš ([kadyš]; aramejsky:, „svatý“) je židovský chvalozpěv, sloužící jako předěl v bohoslužbě. Kadiš je psán hebrejsko-aramejsky a říkal se pravděpodobně již v Izraeli v dobách druhého Chrámu. Kadiš je často chybně označován za „modlitbu za mrtvé“. Ve skutečnosti nemá s mrtvými nic společného. Modlitba za zesnulé se nazývá \"Jizkor\". Kadiš rovněž není možné recitovat, pokud není přítomen minjan.", "tgt_summary": "Das Kaddisch, in Quadratschrift קדיש (aramäisch ‚heilig‘ bzw. ‚Heiligung‘), ist eines der wichtigsten Gebete im Judentum. Es ist ein Heiligungsgebet und bildete sich in den Jahrhunderten nach der Zeitenwende heraus, wobei sich der ursprüngliche Kernbestand erweiterte und sein liturgischer Gebrauch sich im Laufe der Jahrhunderte veränderte. Die ältesten nachzulesenden Fassungen finden sich in Geniza-Fragmenten, die keinem bestimmten Werk zuzuordnen sind. Eine Version des Gebetes in einem Siddur des Amram Gaon (um 900) basiert auf einer aschkenasischen Bearbeitung, die keiner der älteren Fassungen entspricht. Im Gegensatz zu fast allen anderen jüdischen Gebeten ist seine Sprache nicht nur Hebräisch, sondern auch Aramäisch. ", "id": 1526626} {"src_title": "Yetti", "tgt_title": "Yeti", "src_document": [{"title": "Označení.", "content": "Samotné jméno tohoto tvora může být příčinou nejasností. Slovo \"yetti\" (které první objevitelé přinesli do Evropy a jímž je legendární lidoop obvykle označován) je totiž v šerpštině obecný pojem pro \"divoké horské zvíře\" - a proto mnozí uvádějí, že \"yettiho\" mnohokrát pozorovali. Obvykle tak označují medvěda tibetského (kterému říkají \"dzuteh\"), takže pouze některá svědectví se skutečně týkají himálajského lidoopa. Pro něj mají šerpové jméno \"miteh\", menší jedince nazývají \"thelma\" (teoreticky je tedy možné, že by se jednalo dokonce o dva různé druhy živočichů).", "section_level": 1}, {"title": "Teorie o původu.", "content": "Většina odborníků existenci tohoto tvora zpochybňuje, protože dosud nebyl podán vědecký důkaz (jímž by bylo např. odchycení živého jedince nebo odebrání vzorku tkáně). Může tak jít o medvěda. Pokud existenci yettiho připustíme, mohlo by se jednat například o \"Gigantopitheca\". Jde o velkého lidoopa, jehož kosterní pozůstatky (především části čelistí) byly nalezeny v Číně a který vyhynul asi před 100.000 lety. Jinou možností je, že je to zástupce druhu \"Homo erectus\" neboli \"Pithecantropus erectus\", který se v evolučním postupu oddělil od linie následného \"Homo sapiens\". Ten se vyskytoval v Africe, Asii i Evropě, avšak jeho popis se yettimu příliš nepodobá. Další možností jsou denisované, jejichž DNA mají i současní Tibeťané. Konečně je také možné, že jde o dosud zcela neznámý druh živočicha.", "section_level": 1}, {"title": "Podobní tvorové.", "content": "Zprávy o podobných tvorech s různými jmény pocházejí z mnoha končin světa, především z odlehlých, nepřístupných míst. Např. na území Severní Ameriky je podobný tvor známý jako bigfoot, přičemž jeho popis se od yettiho v určitých vlastnostech liší. Jeho velikost se odhaduje od 180 cm po 250 cm, barva srsti od šedé přes černou až po červenou. Podobný tvor se údajně vyskytuje také v Austrálii (yowie), ve střední Číně (jeren) nebo na Kavkaze (kaptar).", "section_level": 1}, {"title": "Pozorování.", "content": "Jeho existence je založena především na vyprávění obyvatel z okolí himálajského pohoří, kde se zprávy o tomto tvoru vyprávějí již po mnoho generací. Pro evropskou civilizaci ho objevil v roce 1899 anglický důstojník Laurence Waddell, když na jednom himálajském sedle objevil ve sněhu obrovský otisk bosého chlupatého chodidla. První fotografie yettiho stop pořídil v roce 1937 Frank Smythe, který na důkaz nadměrné velikosti k otisku přiložil horolezecký cepín. Většina odborníků se domnívá, že se jedná o poškozené či deformované otisky jiných zvířat, nicméně jiní odborníci tvrdí, že se může jednat o tvora, který prozatím není odborně popsán, ale jehož existence je možná. První sádrové odlitky stop udělali v roce 1972 američtí horolezci Jeffrey McNeely a Edward Cronin.", "section_level": 1}, {"title": "Tři typy yettiho.", "content": "Pro himálajské domorodce věřící v existenci yettiho je zřejmé, že se vyskytuje více typů: menší yeh-the, velký meh-the a obrovský dzu-the. Toto rozlišení do tří velikostí by vysvětlovalo i odlišnou velikost stopy. V případě menších a středně velkých stop se pravděpodobně jedná o druhy opic, které jsou v Himálaji také považovány za yettiho. Pokud yetti skutečně existuje, pak zcela jistě pochází z gigantopitéka, vyhynulé obří opice. Když před půl milionem let vymřel, vyrostl Mount Everest právě o 500 m. Je možné, že tak došlo k izolaci mnoha druhů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Yetti je označení neznámého druhu dvounohého hominida, který se údajně vyskytuje v pohoří Himálají. Jeho existence nikdy nebyla spolehlivě prokázána nebo zdokumentována. Yetti je údajně až 2,5 metru vysoký chlupatý tvor podobný lidoopovi nebo pravěkému člověku.", "tgt_summary": "Als Yeti (tib.: གཡའ་དྲེད \"g.ya' dred\") oder Schneemensch bezeichnet man ein zweibeiniges, behaartes Fabelwesen des Himalaya. Die Sherpa leiten sich den Begriff aus \"Ye\" ‚Fels‘ und \"The\" ‚Tier‘ her. In Tibet wird der Yeti als \"Migö\" (Wilder Mann) oder auch \"Gang Mi\" (Gletschermann) bezeichnet. Die Lepcha haben viele Sagen über den Yeti erhalten und nennen ihn \"Lomung\" (Berggeist) oder auch \"Chumung\" (Schneegeist), wobei sie ihn als Gott der Jagd und Herrn allen Rotwilds verehren.", "id": 462692} {"src_title": "Juvie ztepilá", "tgt_title": "Paranussbaum", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Juvie ztepilá je vysoký strom se střídavými kožovitými podlouhle oválnými listy. Ty jsou 17 až 36 cm dlouhé a 6 až 16 cm široké. Květy jsou žluté, sestavené v hustých latách a nepříjemně páchnou. Plodem je velká tobolka s pevným vnějším oplodím měřící obvykle 10 až 20 cm v průměru a otevírající se víčkem. Uvnitř tobolky je 12 až 22 semen s tvrdou skořápkou a chutným bělavým jádrem. Jméno para ořech získal pravděpodobně díky vývozu těchto ořechů z brazilského přístavu Pará do Evropy.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Juvie se přirozeně vyskytuje v amazonské části Jižní Ameriky od Kolumbie a Francouzské Guyany po Bolívii a Peru. Roste na nezaplavovaných půdách v tropických deštných lesích ve výšce 100 až 200 metrů nad mořem. Juvie dorůstá výšky 40 až 50 metrů a je jedním z nejvyšších stromů Amazonie.", "section_level": 1}, {"title": "Sklizeň.", "content": "Juvie je jen zřídka pěstována, většina para ořechů na světových trzích pochází z divoce rostoucích stromů. Dřevnaté tobolky v době zralosti opadávají a semena jsou z nich vybírána domorodými sběrači. Jsou známy případy, kdy padající plod zranil nebo dokonce usmrtil sběrače. Semena jsou oblíbenou potravou mnoha živočichů, např. hlodavců aguti, kteří si často dělají zásoby semen na nepříznivé období. Semena, která aguti nespotřebuje, pak zpravidla vyklíčí, čímž dochází k šíření a obnově porostů juvie.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Para ořechy.", "content": "Jádro para ořechů je velmi výživné, obsahuje 70 % tuků, 15 % bílkovin a 7 % sacharidů. Mimo to obsahují vitaminy A, B, B, B, E a D, selen, draslík, vápník, fosfor, hořčík a železo. Používají se čerstvé k přímé konzumaci, ve výživných tyčinkách nebo cukroví. Máčené vyloupané plody se také někdy používají pro výkrm kaprů. Plody kvůli vysokému obsahu tuků po vyloupání rychle žluknou, nevyloupané a chlazené vydrží až dva roky. Čerstvé ořechy jsou na lomu krémově bílé až bílé, sladké chuti; žluté a nahořklé ořechy jsou již žluklé. Pro alergiky může být konzumace riziková. Kvalitní olej z para ořechů, bohatý na vitaminy, vyživuje a revitalizuje pokožku a je často užíván v kosmetických přípravcích. Gen para ořechu byl kvůli zvýšení výživné hodnoty přidán do geneticky modifikované sóji. Tato sója však způsobuje alergií postiženým lidem stejné alergické reakce jako vlastní ořech. Jednalo se o jedno z prvních prokázaných rizik geneticky upravených organismů (GMO).", "section_level": 2}, {"title": "Dřevo.", "content": "Středně těžké, velmi tvrdé dřevo — 6,7 dle Brinellovy stupnice, relativní tvrdost cca 176 % (smrk 42 %, dub 100 %) se používá k výrobě nábytku a podlah, dýh nebo palub lodí. Dřevo je růžově až ořechově hnědé.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Juvie ztepilá (\"Bertholletia excelsa\") je vysoký strom z čeledi hrnečníkovité, jediný druh rodu juvie (\"Bertholletia\"). Roste v deštných pralesích Jižní Ameriky. Strom je významný pro svá semena — para ořechy.", "tgt_summary": "Der Paranussbaum (\"Bertholletia excelsa\") gehört zu den Topffruchtbaumgewächsen (Lecythidaceae). Den botanischen Gattungsnamen \"Bertholletia\" erhielt der Baum zu Ehren des französischen Chemikers Claude Louis Berthollet (1748–1822). Die Samen sind als Paranuss, auch Amazonenmandel, Brasilianische Kastanie, Marahonkastanie, Brasilnuss, Juvia- oder Yuvianuss, Rahmnuss, Steinnuss oder Tucanuss bekannt. In Brasilien heißt die Paranuss \"castanha-do-pará\", nach dem nördlichen Bundesstaat Pará; die deutsche Bezeichnung ist davon abgeleitet.", "id": 1030280} {"src_title": "SpamAssassin", "tgt_title": "SpamAssassin", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "SpamAssassin byl vytvořen Justinem Masonem, který udržoval množství patchů předchůdci programu filter.plx vytvořeného Markem Jeftovicem v srpnu 1997. Mason přepsal veškerý Jeftoničův kód a výsledek uploadoval na SourceForge.net 20. dubna 2001. Projekt zahrnoval algoritmy vyvinuté Gary Robinsonem a dalšími.", "section_level": 1}, {"title": "Způsoby použití.", "content": "SpamAssassin je aplikace napsaná v Perlu, která je obvykle použita k filtrování veškerých příchozích dopisů pro jednoho či více uživatelů. Může být použita jako samostatná aplikace nebo jako podprogram jiné aplikace (jako je např. MailScanner) nebo jako klient (spamc) komunikující s daemonem (spamd). Druhý způsob má výkonnostní výhody, ale za určitých okolností může představovat další bezpečnostní hrozbu. V obou případech je nastaven obecný program pro filtrování pošty, nebo je volán přímo emailovým klientem, pokud tuto možnost podporuje, při každém nově příchozím dopisu. Program pro filtrování pošty, jako je například procmail, může být nastaven tak, aby skrze SpamAssassin procházela veškerá pošta a byla aplikována jednotlivá uživatelská nastavení v souborech.procmailrc.", "section_level": 1}, {"title": "Činnost.", "content": "SpamAssassin implicitně obsahuje soubor pravidel pomocí kterých určuje zda je daná zpráva spam nebo není. Většina jich je založena na regulárních výrazech, které porovnávají obsah (tělo) nebo pole hlavičky emailu. Kromě toho obsahuje SpamAssassin také ostatní techniky detekce spamu. Tyto techniky jsou v dokumentaci nazývány testy (tests). Každý test má skóre, která je přiřazena zprávě pokud testem projde. Skóre může být pozitivní nebo negativní, pozitivní hodnoty indikují spam a negativní indikují ham. Zpráva je postupně porovnávána proti všem testům a SpamAssassin zkombinuje jednotlivé výsledky do globálního skóre zprávy. Když je skóre vyšší, je vyšší také pravděpodobnost, že zpráva je spam. SpamAssassin má konfigurovatelný interní práh k označení jako spam. Obvykle je email považován za spam pouze pokud splňuje více kritérií; shoda s jediným testem obvykle není dostatečná, aby byl práh dosažen. Tímto je snížena možnost false positive například pokud je v obsahu dopisu slovo často se vyskytující ve spamu. Pokud je dopis SpamAssassinem označen za spam, tak je stále možné tento stav změnit. V implicitní konfiguraci je obsah emailu připojen jako MIME příloha s krátkou poznámkou v těle zprávy a popisem testů, které vedly k označení za spam. Pokud je skóre nižší než dle nastaveného prahu, tak je implicitně do hlavičky přidána informace, že email prošel spam testy a jakého dosáhl skóre. Tyto informace můžou být dále zpracovány, například pro označení zprávy jako podezřelé. SpamAssassin umožňuje individuální nastavení pro jednotlivé uživatele. Konfigurace mohou být uloženy v souboru nebo databázi. Uživatelé mohou ve svých konfiguracích specifikovat adresy, ze kterých emaily nebudou nikdy považovány za spam, nebo změnit skóre pro určitá pravidla. Uživatel může také definovat seznam jazyků, ve kterých chce dostávat emaily a SpamAssassin pak nastaví vyšší počáteční skóre všem emailům, které budou napsané v jiném jazyku.", "section_level": 1}, {"title": "Bayesovské filtrování.", "content": "SpamAssassin se standardně snaží zpřesnit svá vlastní pravidla prostřednictvím bayesovského filtrování které se samo učí, avšak je vždy efektivnější při zadání vstupů uživatelem. Obvykle se očekává, že uživatel určí typ nevyžádaných (spam) emailů a příklad užitečných (ham) emailů a tím se filtr může naučit rozdíl mezi nimi. Pro tento účel, SpamAssasin poskytuje nástroje pro příkazový řádek, pomocí kterých můžeme označit konkrétní e-mail (případně i celé poštovní schránky) buď jako spam, nebo jako ham. Typicky uživatelé přesunují maily které jsou typu spam do specifické složky v mailové schránce, přičemž celá tato složka je označena typem spam. Případně, pokud to emailový klient umožňuje, je možné označit také jednotlivé emaily jako spamy. Bez ohledu na použitou metodu učení, bude bayesovský filtr SpamAssasinu přiřazovat vyšší skóre e-mailům, které jsou podobné již dříve přijatým spam e-mailům.", "section_level": 1}, {"title": "Testování funkčnosti.", "content": "Většina implementací SpamAssassina spustí na GTUBE. GTUBE je 68bytový řetězec podobný souboru Eicar pro antiviry. Pokud je tento řetězec vložen ve zprávě formátované dle specifikace RFC 2822, tak je této zprávě přiděleno skóre 1000, a je tedy označena jako spam.", "section_level": 1}, {"title": "Licence.", "content": "SpamAssassin je open source software licencovaný pod Apache License 2.0. Verze starší 3.0 jsou licensovány pod Artistic License a GNU General Public License.", "section_level": 1}], "src_summary": "SpamAssassin je počítačový program vydaný pod licencí Apache License 2.0, který je určen k filtrování spamu na základě analýzy obsahu. Nyní je částí Apache Foundation. ", "tgt_summary": "SpamAssassin ist ein weitverbreitetes und ausgezeichnetes Filterprogramm, mit dem \"unerwünschte E-Mails\" (Spam) automatisch aussortiert werden können. SpamAssassin ist als freie Software unter den Bedingungen der Version 2 der Apache-Lizenz freigegeben.", "id": 1691212} {"src_title": "Paul Rodgers", "tgt_title": "Paul Rodgers", "src_document": [{"title": "60. léta: Free.", "content": "Rodgers se narodil v severoanglickém městě Middlesbrough. Hrál na baskytaru (později zpíval) v lokální skupině The Roadrunners, která se před odchodem z Middlesbrough do Londýna přejmenovala na The Wildflowers. Dalšími členy této skupiny byli Micky Moody (později též ve Whitesnake) a Bruce Thomas (později ve skupině Elvis Costello and The Attractions). Rodgers se na britské hudební scéně objevil v roce 1968 jako zpěvák/skladatel bluesových rockerů Free. V roce 1970 prorazili do mezinárodních rozhlasových žebříčků s písní \"All Right Now\", kterou Rodgers napsal společně s baskytaristou skupiny Andy Fraserem. Společnost ASCAP v roce 1990 tuto píseň označila jako hit číslo jedna v mezinárodním měřítku, protože jenom v samotných Spojených státech ji rádia vysílala milionkrát. Tato píseň byla důležitou pro Rodgersovu stylizaci a byla důležitou součástí formování soundu britských blues-rockových skupin. V té době patřili Free a Led Zeppelin k nejžádanějším britským skupinám. Free vydali pět špičkových alb, ve kterých byly kombinovány styly blues, balada a rock. V roce 2000, kdy byla píseň \"All Right Now\" hrána v britských rozhlasových stanicích již více než dvoumiliónkrát, dostal Paul Rodgers ood British Music Industry cenu „Multi Million Award“. Skupina Free se rozpadla začátkem roku 1973. Ostatní členové Free měli skupinu nazvanou Kossoff, Kirke, Tetsu and Rabbit, která u Island Records nahrála jedno album. Rogers s touto skupinou neměl nic společného. Free se pak ještě sešli na nahrávání alba nazvaného \"Free at Last\" (1973) a členové Kossoff, Kirke, Tetsu a Rabbit založili skupinu, která nahrála \"Wishing Well (1974).\"", "section_level": 1}, {"title": "70. léta: Bad Company.", "content": "Rodgers založil svou další skupinu Bad Company, společně s Mick Ralphsem, bývalým kytaristou Mott the Hoople. Rodgers řekl: \"Zkoušeli jsme s Mickem najít nějaké jméno pro naši skupinu. Když jsem mu zavolal a řekl 'Bad Company', položil telefon.\" Bad Company úspěšně koncertovali v letech 1973 až 1982 a měli několik hitů jako \"Feel Like Making Love\", \"Can't Get Enough\", \"Shooting Star\", \"Bad Company\" a \"Run With The Pack\". Rodgers též předvedl svůj talent na několika stopách na \"Bad Company\" a \"Run With The Pack\", kde hrál na piano; \"Rock And Roll Fantasy\" na kytaru; a na baladě \"Seagull\" hrál Rodgers na všechny nástroje. Bad Company získali šest platinových alb dokud Rodgers skupinu v roce 1982 neopustil a unaven slávou neodešel ke své rodině.", "section_level": 1}, {"title": "80. léta.", "content": "Začátkem 80. let se povídalo, že by Rodgers měl zpívat se skupinou The Rossington-Collins Band (sestavenou ze zbytků Lynyrd Skynyrd), ale toto spojení se nikdy neuskutečnilo, protože Rodgers byl příliš zaměstnán svými vlastními projekty. V říjnu 1983 Rodgers vydal své první sólové album \"Cut Loose\", pro které složil veškerou hudbu a hrál na všechny nástroje. V žebříčku Billboard's Pop Albums dosáhlo album neuspokojivého 135. místa. Rodgers hral poprvé v duu s Jimmym Pageom na charitativním turné na podporu nemocných roztroušenou sklerózou – US ARMS (Action Research into Multiple Sclerosis). Turné inicioval Eric Clapton a vedle Rodgerse a Pagea zde vystupovali Jeff Beck, Joe Cocker, Steve Winwood a další umělci. Inspirací bylo postižení bývalého člena Small Faces Ronnie Lanea touto chorobou. Tak vznikla skupina The Firm, která vydala dvě alba a podnikla dvě turné. Obě turné skupiny Firm se setkala pouze s průměrnou pozorností.. Navzdory kritice dosáhla obě alba skupiny Firms, \"The Firm\" a \"Mean Business\", slušných prodejních úspěchů a přinesla rozhlasové hity \"Radioactive\", na kterém Rodgers hrál kytarové sólo, \"Satisfaction Guaranteed\", a ve Velké Británii oblíbené \"All The King's Horses\".", "section_level": 1}, {"title": "90. léta.", "content": "Skupina The Law, kterou Rodgers v roce 1991 založil společně s bývalým bubeníkem skupin The Who a Faces Kenney Jonesem a nahrál žebříčkový hit \"Laying Down The Law\" který dosáhl 126. pozice v žebříčku Pop Albums chart časopisu Billboard. Nevydané druhé album je označováno jako \"The Law II\". Rodgers potvrdil vliv Jimiho Hendrixe spoluprací se Slashem, bývalou Hendrixovou doprovodnou skupinou Band Of Gypsys (Buddy Miles and Billy Cox) a nahrál píseň \"I Don't Live Today\" album s názvem \"In From The Storm\" věnované Hendrixovi. Později se Rodgers spojil s Neal Schonem, kytaristou skupiny Journey a vydal \"The Hendrix Set\", koncertní CD interpretující Hendrixovy skladby, nahrané v roce 1993. Následovalo kanadské a americké turné. Sólové CD \"\", nominované na cenu Grammy, bylo vydáno v roce 1993. Rodgers napsal titulní skladbu a doprovázeli ho kytaristé Brian May, Gary Moore, David Gilmour, Jeff Beck, Steve Miller, Buddy Guy, Richie Sambora, Brian Setzer, Slash a Trevor Rabin. Pro 25. výročí festivalu Woodstock v roce 1994, Rodgers sestavil na poslední chvíli skupinu ve složení Jason Bonham bicí, Andy Fraser (Free) baskytara, Slash kytara a Schon, vystupující jako Paul Rodgers Rock and Blues Revue. V roce 1995 založil novou skupinu ve které hráli Jaz Lochrie baskytara, Jimmy Copley bicí a Geoff Whitehorn kytara. Skupina (The Paul Rodgers Band) cestovala po Evropě, USA a Velké Británii do roku 1998 a vydala tři alba – Now, Live a Electric. Nové studiové album roku 1997 Now bylo znovu vydáno jako součást 2 CD \"Now and Live\", které se umístilo na mezinárodním žebříčku Top 30. Singl \"Soul Of Love\" koloval půl roku na více než 86 amerických rozhlasových stanicích. Jeho světové turné roku 1997 navštívilo Rusko, Japonsko, Kanadu, USA, Velkou Británii, Německo, Francii, Rumunsko, Bulharsko, Izrael, Brazílii, Řecko a Argentinu.", "section_level": 1}, {"title": "2000-současnost.", "content": "Rodgers se soustředil na sólovou kariéru a vydal \"Electric\", jeho šesté sólové CD. Již v prvním debutovém týdnu se singl \"Drifters\" umístil jako číslo 1 na seznamu amerických rozhlasových stanic, \"Most Added FMQB Hot Trax\", číslo 2 na \"Most Added R&R Rock\" a jako číslo 3 na \"Most Added Album Net Power Cuts\". Singl \"Drifters\" zůstal 8 týdnů na rockovém žebříčku časopisu Billboard. V témže roce odehrál vyprodané koncerty v Anglii, Skotsku, Austrálii, Spojených státech a Kanadě. Poté co se objevil v TV pořadu \"Noční show Davida Lettermana\" v New Yorku, potkal se a jamoval s B.B. Kingem. Rodgers řekl: \"\"Vzrušení ještě úplně neodeznělo... alespoň pro mne. B.B. je bluesový gigant.\"\" V tom samém roce Paul Rodgers, Jimmie Vaughan, Levon Helm, bluesman Hubert Sumlin, Johnnie Johnson, James Cotton a další vystupující vyprodali koncert v Clevelandu, který se jmenoval \"\". Na jaře 2001 se Rodgers vrátil do Austrálie, Anglie a Skotska na druhé kolo vyprodaných představení. V létě téhož roku absolvoval s Bad Company jejich americké turné. Paul Rodgers a Bad Company vydali jejich první živé CD s DVD \"Merchants of Cool\" v roce 2002. Obsahovalo všechny jejich hity a nový singl \"Joe Fabulous\" napsaný Rodgersem. Singl se stal hitem číslo 1 na Classic Rock Radio a v Top 20 on mainstreamových rozhlasových stanicích v USA. V prvním debutovém týdnu bylo DVD číslem 3 v Kanadě a číslem 4 v USA. Joe Fabulous Tour bylo zahájeno v USA a jako vyprodané pokračovalo ve Spojeném království. Když bylo v Londýně, Rodgers tam vystupoval s Jeff Beckem v Royal Festival Hall. Rodgers byl pozván svým dlouholetým fanouškem Tony Blairem, aby vystoupil na konferenci Labour Party. \"Celá Labour Party zpívala refrén písně \"Wishing Well\", kterou jsme napsali a hráli se skupinou Free,...'love in a peaceful world'.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paul Bernard Rodgers, (* 17. prosince 1949) je anglický rockový zpěvák a skladatel známý jako člen skupin Free a Bad Company. Obě skupiny slavily mezinárodní úspěchy zejména v 70. letech. Předtím než se stal sólovým umělcem, byl členem skupin The Firm a The Law. V letech 2004–2009 koncertoval a nahrával se skupinou Queen pod jménem Queen + Paul Rodgers. Rodgers používá nickname \"The Voice\".", "tgt_summary": "Paul Bernard Rodgers (* 17. Dezember 1949 in Middlesbrough) ist ein britischer Musiker, der auch die kanadische Staatsbürgerschaft besitzt. Er wurde bekannt als Sänger der Rockbands Free und Bad Company. Er war Sänger beim Projekt Queen + Paul Rodgers. Seinen Austritt aus dem Projekt verkündete er im Mai 2009. Der \"Rolling Stone\" wählte ihn auf Rang 55 der 100 besten Sänger aller Zeiten.", "id": 1406211} {"src_title": "Pliocén", "tgt_title": "Pliozän", "src_document": [{"title": "Geologie a klima.", "content": "Kontinenty byly již téměř v současné poloze. Tektonické pohyby a kolísání hladiny světového oceánu způsobovaly vynořování nebo zaplavování pevninských mostů mezi kontinenty. Náhlou událostí byla oblast Středozemního moře spojena s Atlantikem, tento pevninský most se vytvořil v předcházejícím miocénu. Vynořil se úzký pruh pevniny mezi Severní a Jižní Amerikou, což vedlo k mohutné migrační vlně mezi nimi. Další velká výměna proběhla mezi Severní Amerikou a Asií po vynoření pevninského mostu na území dnešní Beringovy úžiny. Pliocénní klima se vyznačovalo postupnou aridizací (vysušováním) a ochlazováním. Blížila se již doba velmi studených výkyvů v kvartéru, k nimž pravděpodobně vedla řada procesů probíhajících již v pliocénu. Jako příklad lze uvést spojení obou Amerik, jenž obrátilo mořské proudy k severu – rozběhl se tak Golfský proud, jenž tam kromě tropické vody přivedl též vlhký vzduch a narostl tak úhrn srážek v oblasti Skandinávie. Dalším významným faktorem je zvyšování pásmových pohoří, jako jsou Alpy nebo Himálaj.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Životní prostředí v pliocénu bylo silně ovlivněno ochlazováním a vysušováním klimatu. Příroda se tak začala více podobat té současné. V rovníkových oblastech docházelo k rozšiřování savan na úkor tropických lesů, v severnějších oblastech docházelo k rozšiřování stepí. Na pólech již byly z dřívějších období pevně usazeny ledovcové štíty, jejichž rozsah se zvětšoval. S rozšiřováním otevřené krajiny docházelo ke změnám i v živočišném světě. Mezi savci se rozvíjeli velcí býložravci, kteří byli schopni trávit hrubou a chudou stravu, kterou tato krajina nabízela. V souvislosti s tím se samozřejmě objevili predátoři, kteří se na takovou zvěř zaměřovali. S ochlazením podnebí a zvýrazněním ročních období v Euroasii docházelo k přesunům živočišných společenstev k jihu, kde mohli tito živočichové dál žít. V Severní Americe ale došlo k vymírání, jelikož ke spojení s Jižní Amerikou došlo až před zhruba 3,5 miliony let a tito živočichové tak nemohli najít nová útočiště. Z Jižní Ameriky do Severní přešli velcí pozemní lenochodi nebo nelétavý pták \"Titanis\" dosahující výšky až 2,5 metru, mezi další nové přistěhovalce patřili též pásovci a velmi úspěšnými se staly vačice. Příchod řady placentálních savců do Jižní Ameriky ze severu způsobil rozvrat ve zvláštní fauně tohoto kontinentu, kde po dlouhou dobu vedle sebe úspěšně přežívali hojně rozrůznění placentálové i vačnatci. Po pevninském mostu přešli z Ameriky do Asie velbloudi nebo moderní koně, opačným směrem pak parohatá zvěř a bizoni. Ve střední Africe ubývání lesů zasáhlo i primáty, z nichž někteří se přizpůsobili k životu na zemi a vyvinula se tak u nich schopnost chodit po dvou nohách. Mezi skupinu těchto pravděpodobných předků člověka patřili známí hominidé rodu \"Australopithecus\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Pliocén je geologické období, spadající do éry kenozoika. Je řazen na konec dnes již neoficiálního geologického období známého jako terciér (třetihory). Počátek pliocénu je kladen do doby před 5,33 miliony let a končí přechodem ke kvartéru před 2,58 miliony let. Vymezení konce pliocénu bylo dlouho předmětem diskusí. Proto se ve starší literatuře můžeme setkat s datem před 1,8 miliony let. Mezinárodní komise pro stratigrafii však v roce 2008 dříve pliocénní stupeň gelas přiřadila ke kvartérnímu pleistocénu. ", "tgt_summary": "Das Pliozän ist in der Erdgeschichte eine chronostratigraphische Serie (= Zeitintervall) des Neogen. Es begann vor etwa Millionen Jahren und endete vor etwa Millionen Jahren. Vor dem \"Pliozän\" liegt das Miozän. Nach ihm folgt das Pleistozän, die Eiszeit, mit einem Wechsel von Warm- und Kaltzeiten bis ins Holozän, die geologische Gegenwart.", "id": 1363386} {"src_title": "Kolektivismus", "tgt_title": "Kollektivismus", "src_document": [{"title": "Antropologické pozadí.", "content": "Z antropologického pohledu se člověk vždycky rodí do nějakého společenství, rodiny, skupiny, kmene, národa a nemůže dospět jinak, než v rámci společnosti, z níž přebírá svůj jazyk a kulturu. Nicméně právě dospívání znamená také uvolňování ze samozřejmých vazeb příbuznosti a závislosti a přebírání individuální svobody a odpovědnosti, a to v té míře, jak to celkové životní poměry dovolují. V podmínkách životní nouze a ohrožení je na svoji skupinu a na její podporu odkázán daleko více než v podmínkách (relativního) bezpečí a blahobytu. Zejména evolucionistické teorie společnosti a kultury předpokládají, že podobný vývoj ke větší autonomii a společenské svobodě probíhal i v celé minulosti lidstva. Lidé se tak postupně – přes všechny regresy – emancipují od nepodmíněných vazeb a závislostí na dané tradici, společnosti nebo autoritách a navazují pak jednotlivě pevné, ale osobní vztahy spolupráce, přátelství a lásky podle vlastní volby. Goethe pro to vytvořil pojem „spříznění volbou“, \"Wahlverwandschaft\".", "section_level": 1}, {"title": "Podmínky vzniku kolektivismu.", "content": "Moderní kolektivismy vznikly v podmínkách rozpadu tradičních společností, kdy se masy lidí stěhovaly do měst za obživou a prací. Tak tito lidé jednak ztratili své přirozené vztahy (rodinné, příbuzenské, sousedské) i známé prostředí, jednak se cítili bezmocní vůči společenským silám, které je v novém prostředí ohrožovaly. Bezprávní dělníci vůči svým zaměstnavatelům, chudí vůči bohatým, příslušníci národních či náboženských menšin vůči většinové společnosti, ale i osvobození otroci a nevolníci v cizím, neznámém nebo dokonce nepřátelském prostředí. Kolektivistické ideologie vycházejí vstříc těmto potřebám a nabízejí vykořeněným jedincům, aby se masově semkli a postavili na odpor. Z hlediska sociální psychologie je tedy kolektivismus jakýsi regres, odmítnutí modernity a pokus o návrat zpět do situace společenských jistot a bezpečí. Protože nabízí východisko ze zoufalé situace, může kolektivistická ideologie mobilizovat miliony lidí a přimět je k tomu, aby se vzdali vlastního uvažování, přijali autoritativní vůdce a své vlastní zájmy zcela podřídili „kolektivu“. Podobně je tomu i u fundamentalistických náboženských sekt, které nabízejí svým přívržencům jednak pocit kolektivní „síly“, jednak (domnělý) smysl života – ovšem pod podmínkou, že se ve všem podřídí a všechno obětují nějakému celku.", "section_level": 1}, {"title": "Kolektivní vina.", "content": "Významným projevem skrytého, latentního kolektivismu je představa kolektivní viny. V běžné řeči se nelze vyhnout kolektivním označením lidských skupin (Němci, Rusové, Američané, Romové, černoši, katolíci a pod.), která snadno vedou k představě „kolektivních osob“, které mají nějakou povahu, nějak jednají a nesou pak také kolektivně odpovědnost a vinu. Jak ukázal Karl Jaspers, nesou sice příslušníci organizovaných skupin (např. států) skutečně jistou odpovědnost za kolektivní rozhodování a jednání svých skupin, není to však v žádném případě přímá vina ve smyslu mravním a právním, za niž by mohl například následovat kolektivní trest. U skupin bez jakékoli organizace, jako jsou národy nebo etnické skupiny, je ovšem představa kolektivní odpovědnosti zcela nesmyslná.", "section_level": 1}, {"title": "Kolektivismus a lidská práva.", "content": "Obranou proti kolektivistickým přehmatům je důsledné prosazování a vymáhání lidských a občanských práv. Na základě zkušenosti se vznikem fašismu a nacismu je evropské země v poválečné době rozšířily i o práva sociální, jež mají bránit pocitu bezmoci obyčejných lidí vůči společenským silám moci a bohatství. Nakolik ovšem mohou být tato práva sama zneužita a nakolik omezují prosperitu společnosti, je stále předmětem politických diskusí v USA i v Evropě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kolektivismus (z lat. \"collectivus\", sebraný, shromážděný) je moderní označení pro postoje, postupy a ideologie, které vidí jednotlivého člověka především jako součást nějakého celku a jeho zájmy tedy zásadně podřizují zájmům tohoto celku. Ten může mít rozsah rodiny až velkých sociálních skupin typu národu nebo etnika. ", "tgt_summary": "Unter Kollektivismus wird ein System von Werten und Normen verstanden, in dem das Wohlergehen des Kollektivs die höchste Priorität einnimmt. Die Interessen des Individuums werden denen der im Kollektiv organisierten sozialen Gruppe untergeordnet. Der Gegensatz dazu ist der Individualismus. ", "id": 1444465} {"src_title": "HMS Dreadnought (1906)", "tgt_title": "HMS Dreadnought (1906)", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Duchovním otcem Dreadnoughtu byl admirál John Arbuthnot \"Jackie\" Fisher, který byl od roku 1904 prvním lordem admirality. Fisher zahájil program rozsáhlé modernizace námořnictva a přišel s konceptem rychlé válečné lodě, vyzbrojené velkým počtem těžkých děl (dosavadní bitevní lodě obvykle nesly čtyři těžká děla). Loď byla vyprojektována v první polovině roku 1905 a její stavba začala v loděnici \"Portsmouth Dockyard\" 2. října téhož roku. Trvala vlastně pouhý rok. Trup lodi byl spuštěn na vodu 10. února 1906 a 2. listopadu 1906 byl \"Dreadnought\" dokončen. Od svého přijetí do služby až do roku 1912 pak byl vlajkovou lodí britského Domácího loďstva (\"Home Fleet\").", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výzbroj.", "content": "Hlavní výzbroj představovalo deset 305mm kanónů typu \"Mk X\" o délce hlavně 45 ráží, soustředěných v pěti dělových věžích typu \"B Mk VIII\". Jedna věž byla vpředu, dvě na křídlech a dvě vzadu na zádi lodi. Jedním směrem mohlo najednou střílet až osm z nich, což bylo dvakrát více, než u dosavadních bitevních lodí. \"Dreadnought\" nenesl děla sekundární ráže a na boj proti lehkým silám protivníka nesl jen 24 kusů 76mm kanónů typu \"Mk I\" s délkou hlavně 50 ráží, lafetovaných po jednom. Dále měl pět pevných podhladinových 457mm torpédometů.", "section_level": 2}, {"title": "Pancéřování.", "content": "Boční pancéřový pás se táhl po celé délce boku lodi a měl nejvyšší sílu 279 mm. Loď dále měla tří pancéřové paluby o síle 102, 70 a 17 mm. Dělové věže, barbety věží a velitelský můstek chránil 279mm pancíř. Trup byl dále rozdělen do řady vodotěsných oddělení, aby byla zajištěna odolnost při zásahu torpédem.", "section_level": 2}, {"title": "Pohon.", "content": "\"Dreadnought\" byl první válečnou lodí, kterou poháněly parní turbíny. Celkem 18 tříbubnových kotlů Babcock & Wilcox dodávalo páru turbínám Parsons. Ty roztáčely čtyři lodní šrouby. Loď dosahovala rychlosti 21 uzlů, což bylo až o 3–4 uzly více, než u dosavadních bitevních lodí.", "section_level": 2}, {"title": "Osud.", "content": "\"Dreadnought\" byl v aktivní službě po celou dobu první světové války. Od roku 1914 do května roku 1916 byl součástí 4. bitevní eskadry (\"4th Battle Squadron\"), operující v Severním moři. Největšího námořního střetnutí celé války, bitvy u Jutska, se však neúčastnil. Vzhledem k určení lodi je trochu paradoxní fakt, že \"Dreadnought\" je dodnes jedinou bitevní lodí, která kdy potopila ponorku. Stalo se tak 29. března 1915, kdy taranoval německou ponorku \"U-29\". Od května 1916 byl \"Dreadnought\" vlajkovou lodí 3. bitevní eskadry (\"3rd Battle Squadron\"), která měla hlavní operační prostor v oblasti ústí Temže. Válečným nasazením opotřebovaná loď byla v roce 1919 převedena do rezervy a v roce 1921 prodána k sešrotování. Sešrotována byla v roce 1923.", "section_level": 1}], "src_summary": "HMS Dreadnought (v překladu „Nebojácný“, „Neohrožený“ či „Nepromokavý kabát“) byl šestou lodí tohoto jména sloužící v Royal Navy a představoval revoluční bitevní loď; do služby vstoupil roku 1906 jako nejrychlejší a nejlépe vyzbrojená válečná loď na světě. Jeho konstrukce přinesla několik zásadních novinek – zejména nesl výrazně silnější výzbroj než dosavadní typy a také se stal první válečnou lodí poháněnou parními turbínami. Kuriózní je, že \"Dreadnought\" je dodnes jedinou bitevní lodí, která kdy potopila ponorku. Stalo se tak 29. března 1915, kdy taranoval německou ponorku U-29. ", "tgt_summary": "HMS \"Dreadnought\" ( für \"Fürchtenichts\") war ein Schlachtschiff der britischen Royal Navy. Das Schiff, das von 1906 bis 1920 in der britischen Marine diente, war das erste Schiff des nach ihm benannten neuartigen Dreadnought-Typs und gilt somit als Urahn aller Schlachtschiffe des 20. Jahrhunderts.", "id": 1606525} {"src_title": "Dufourspitze", "tgt_title": "Dufourspitze", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nejvyšší vrchol Monte Rosy nese jméno generála Guillaume-Henri Dufoura (1787–1875), tvůrci prvního topografického atlasu Švýcarska. První výstup je datován do roku 1855 velkou výpravou, vedenou anglickým horolezcem Charlesem Hudsonem. Východním srázem (největší sráz v Alpách), vysokým 2400 metrů a snesoucím svým rozměrem a vzhledem srovnání s himálajskými velikány, prošli poprvé roku 1872 opět Angličané Richard a William Pendlebury, James Taylor a horští vůdci.", "section_level": 1}, {"title": "Cesty.", "content": "Na vrchol se nejčastěji chodí dvěma cestami, švýcarskou a italskou. Zajímavý je také vícedenní přechod Dufourspitze a pokračování po hlavním hřebeni přes Punta Gnifetti (Signalkuppe), Lyskamm, Castor, Pollux,...", "section_level": 1}, {"title": "Švýcarská klasická cesta.", "content": "Z chaty Monte Rosa Hütte (cca 2800 m n. m.) vede cesta po moréně ledovce Grenzgletscher přes kamenitý výšvih na Obere Platje (cca 3250 m n. m.). Tuto část cesty je vhodné si projít den předem za světla, neboť pod výšvihem (cca 3100 m n. m.) po okraji ledovce odbočuje cesta doprava (směrem k vrcholu Punta Gnifetti – Signalkuppe), ze které je návrat na Obere Platje náročný, obzvláště za tmy. Z Obere Platje pokračuje cesta ledovcem Monte Rosa Gletscher více vlevo později přes pole trhlin, dále zleva nad skalní stěnu Schole. Doleva je možné odbočit do sedla Silbersattel (4517 m n. m.) mezi Nordendem a Dufourspitzí. Dále příkře ledovcovým svahem do sedla Sattel ve výšce 4359 m n. m., viditelného z dálky, v západním hřebeni Dufourspitze. Po překročení okrajové trhliny vzhůru po kraji sněhového hřebene na další sedélko tvořené skalnatým hřebínkem. Další výstup již vede zužujícím se ledovým hřebenem, později po skalách na skalní předvrchol (4499 m n. m.). Odtud několik metrů níže a dále přes několik obtížnějších skal, věží a po skalních stupních po levé straně hrany na vrchol. z chaty Monte Rosa Hütte 6–7 hod. Dosažení vrcholu Dufourspitze švýcarskou cestou je náročnou vysokohorskou túrou klasifikovanou stupněm PD/PD+ s převýšením 1800 m od chaty Monte Rosa Hütte. Po přechodu ledovce následují svahy se sklonem až 40° a exponované překonávání skalních věží v obtížnosti I–II. UIAA.", "section_level": 2}, {"title": "Italská klasická cesta.", "content": "Tato cesta bývá většinou spojována s přechodem přes několik vrcholů vyšších 4000 m (Signalkuppe, Pyramide Vincent, Punta Giordani či Parrotspitze). K těmto výstupům slouží jako výchozí bod chata Rif. Gnifetti (3647 m). Od chaty jde cesta širokým mírným spádem ledovce Ghiacciao de Lys většinou vyšlapanou stopou mířící do sedla Lysjoch. Pod sedlem uhýbá cesta vpravo a směřuje k vrcholu Parrotspitze. Přechází na severní stranu hřebene přes sedlo pod ním (4246 m) a obchází vrchol ze západní strany. Dále je možné podejít i vrchol Signalkuppe (4554 m) a již po ledovci Grenzgletscher vystoupit na sedlo Col Gnifetti (4454 m) ležící mezi vrcholy Signalkuppe a Zumsteinspitze (4563 m). Po výstupu na Zumsteinspitze následuje obtížný sestup prudce klesajícím severním hřebenem s kolmým skalním úskokem uprostřed. Takto dojdeme až do plochého sněhového sedla Col Zumstein (4452 m) a následuje klíčový závěrečný výstup. Přes lámavé a nestabilní skály (pozor led) cesta stoupá na předvrchol Grenzgipfel (4618 m) a dále na západ asi 150 m na hlavní vrchol Dufourspitze. Rif. Gnifetti – Col Gnifetti (3,30 hod.) – Dufourspitze (3 hod.) – sestup (5 hod.) Celkem 11,30 hod. Tato varianta cesty je jednodušší než švýcarská normálka. Klíčové místo leží ve skalním hřebeni mezi vrcholem Zumsteinspitze (4563 m) a Dufourspitze, kde je nutno překonat bloky skalním lezením II. UIAA. Nutno i u této cesty počítat s pochodem po ledovci (nutná ledovcová výzbroj). Klasifikace obtížnosti hovoří o stupni F+/PD. Vlastníkem je SAC sekce Monte Rosa. Chata je otevřená od poloviny března do poloviny září. Nabízí 150 lůžek v chatě a 28 míst v zimním prostoru. Pozor, chata bývá velmi často obsazena. Přístup z Zermattu zubačkou na Gornergrat na stanici Rotenboden, odtud přes ledovec Gornergletscher na chatu (2,30 hod.)", "section_level": 2}, {"title": "Chaty.", "content": "Chata byla postavena v roce 1894 a přestavěna v roce 1940. V roce 2009 nahradila původní chatu nová moderní stavba ve tvaru pětibokého krystalu. Ta byla navržená tak, aby získávala 90 % energie ze Slunce. Stará chata byla v roce 2010 stržena. Vlastníkem je CAI sekce Varallo Sesia. Chata je otevřená od poloviny dubna do poloviny září. Nabízí 280 lůžek v chatě a 15 míst v zimní místnosti. Z Zermattu přístup přes Monte Rosa Hütte a sedlo Lysjoch. Ze sedla Lysjoch (2 hod.) Z Gressoney la Trinite respektive její části zvané Tschaval lanovkou k chatě Refugio del Lys a odtud výstup cca (3,30 hod.) Slouží při velmi náročných horolezeckých výstupech ve východní stěně Dufourspitze a Nordendu. Vlastníkem je CAI sekce Milano. Jedná se o dřevěnou chatku – bivak otevřenou po celý rok s 12 lůžky pro nouzové přenocování. Přístup na něj vede po cestě od sedačkové lanovky Belvedere (1932 m n. m.) a přes chatu Zamboni Hütte, vedoucí dále po ledovci Belvedere a pak po jeho východní moréně. Výstup dále po ledovci je strmý a je nutno použít stoupací železa a cepín. Cesta směřuje po hřebeni zvaném Crestone Marinelli. Držíme se jeho pravého kraje a později vylezeme do sedla. Jsme v 3000 m a po vyšlapané stopě dojdeme k bivaku. \"Délka:\" 3–4 hod. Chata na vrcholu Punta Gnifetti (Signalkuppe), výhodná základna pro přechod hlavního hřebene; nutná je kvalitní aklimatizace kvůli nadmořské výšce přes 4500 m.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dufourspitze (francouzsky Pointe Dufour, italsky Punta Dufour) je se svými 4634 m n. m. nejvyšší hora Švýcarska, druhá nejvyšší hora Alp a druhá nejvyšší hora Evropy (na západ od Kavkazu). Nachází se v masívu Monte Rosa ve Walliských Alpách, na hranicích Švýcarska a Itálie. Doba vhodná pro výstup je od června do září za použití ledovcového vybavení.", "tgt_summary": "Die Dufourspitze in den Walliser Alpen ist mit der höchste Gipfel der Schweiz sowie des gesamten deutschen Sprachraums. Als zweithöchster Gipfel der Alpen kann sie je nach Definition der europäisch-asiatischen Grenze zu den Seven Second Summits gezählt werden.", "id": 1907848} {"src_title": "Úroková sazba", "tgt_title": "Zinssatz", "src_document": [{"title": "Úroková sazba.", "content": "Procentní vyjádření úrokové sazby vyčísluje, jakou částku finanční instituci, která úvěr (zápůjčku) poskytla, zaplatí dlužník navíc. Ve většině případů se jedná o procento fixní (stálé), ale může být někdy i úroková sazba proměnlivá, tzn. že poskytující finanční instituce může toto procento v průběhu úvěru měnit, snižovat či zvyšovat. Tento údaj je udáván ke konci určeného období, převážně ke konci kalendářního roku, avšak pouze po dobu splácení úvěru. Neobsahuje však poplatek za vyřízení úvěru, poplatek za vedení úvěrového účtu, případně další poplatky poskytujícího finančního ústavu, proto je pro klienta důležitějším údajem tzv. RPSN (roční procentní sazba nákladů) – čili částka všech výše uvedených poplatků a nákladů, které zaplatíme poskytovateli úvěru nad rámec splátky navíc.", "section_level": 1}, {"title": "Typy úrokových sazeb.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nominální úroková sazba.", "content": "Z ekonomického hlediska lze rozlišit úrokové sazby na \"nominální\" a \"reálné\". Nominální úrokové sazby jsou sazby uváděné ve smlouvách o úvěrech u sazebních bank nebo v reklamách na spoření či půjčky.", "section_level": 2}, {"title": "Reálná úroková sazba.", "content": "Reálné úrokové sazby jsou sazby, které ukazují, jak se změní kupní síla vložených nebo půjčených peněz. Reálné úrokové sazby se počítají tak, že se od nominálních úrokových sazeb odečte míra inflace. Když jsou nominální úrokové sazby nízké a inflace vyšší, mohou být reálné úrokové sazby záporné. To znamená, že hodnota peněz díky úročení roste, ale neroste tak rychle, aby tento růst byl roven tempu, jakým peníze ztrácejí hodnotu kvůli inflaci. Ve výsledku vložená nebo půjčená suma ztrácí kupní sílu. Tento výsledek je výhodný pro dlužníky, kterým klesá reálná hodnota dluhu. Na druhou stranu je nevýhodný pro věřitele, kterým klesá reálná hodnota půjčených peněz.", "section_level": 2}, {"title": "Limitní úroková sazba - \"repo sazba\".", "content": "ČNB nastavuje svoji měnovou politiku prostřednictvím tří sazeb. Klíčovou je tzv. limitní úroková sazba pro dvoutýdenní repo operace, ve zkratce označovaná jako repo sazba. Touto sazbou je úročena nadbytečná likvidita komerčních bank, kterou si ukládají u ČNB. S repo sazbou jsou automaticky svázány dvě zbylé úrokové sazby – lombardní a diskontní sazba.", "section_level": 2}, {"title": "Diskontní úroková sazba.", "content": "Diskontní sazba patří mezi další klíčové úrokové sazby centrální banky. Je to sazba, kterou se úročí vklady, které komerční banky uloží přes noc do centrální banky. Jde zároveň i o dolní mez pohybu krátkodobých úrokových sazeb.", "section_level": 2}, {"title": "Lombardní úroková sazba.", "content": "Lombardní úroková sazba je třetí úrokovou sazbou, kterou vyhlašuje centrální banka. Je to úroková sazba účtovaná komerčním bankám za půjčky, které jim centrální banka poskytne přes noc. Banky si za tuto sazbu půjčují jen tehdy, když si už nemohou půjčit na mezibankovním trhu.", "section_level": 2}, {"title": "Mezibankovní úroková sazba.", "content": "Výši sazeb na mezibankovním trhu určuje PRIBOR (Prague Interbank Offered Rate) podle délky splatnosti. Tzv. pražská mezibankovní úroková sazba je sazba, za kterou si banky mezi sebou půjčují. Z mezibankovních sazeb určují banky výši úrokových sazeb pro klienty. U úvěrů k nim navíc připočítávají sazbu nákladů banky, rizikovou přirážku produktu, rizikovou přirážku podle bonity klienta, rizikovou přirážku podle splatnosti produktu, přirážku nákladů na kapitál a ziskovou přirážku banky.", "section_level": 2}, {"title": "Úroková sazba úvěru.", "content": "U úvěru se rozlišují úrokové sazby, které mohou být: Fixní úroková sazba je sazba, která je pevně stanovená na určité období (měsíc, 1 rok, 3 roky, 10 let). Naopak variabilní úroková sazba se může měnit každý den – vychází z aktuálních podmínek na trhu a ze sazby PRIBOR.", "section_level": 2}, {"title": "Faktory ovlivňující úrokovou míru.", "content": "Úroková míra nezahrnuje další související poplatky na poskytnutí úvěru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Úroková sazba je procentní vyjádření zvýšení půjčené částky za určité časové období. Úroková sazba určuje kolik z jistiny musí dlužník za předem smluvně stanovenou dobu věřiteli za půjčku či úvěr zaplatit.", "tgt_summary": "Der Zinssatz (auch Zinsfuß) ist in der Wirtschaft der in Prozent ausgedrückte Preis für Geld oder Kapital (bei zinsgebundenen Finanzprodukten wie Krediten oder Kapitalanlagen), ausgedrückt als Prozentangabe des Zinses.", "id": 1592908} {"src_title": "Milan Kundera", "tgt_title": "Milan Kundera", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a studia.", "content": "Milan Kundera se narodil v Brně, kde žil s rodiči v Purkyňově ulici. Jeho otec, Ludvík Kundera, byl klavírista a rektor JAMU. V mládí se Milan Kundera učil hrát na klavír. Studoval na gymnáziu v Brně, kde roku 1948 maturoval. Ve stejném roce začal studovat na Filozofické fakultě UK literární vědu a estetiku, po dvou semestrech však přestoupil na FAMU, kde zprvu studoval filmovou režii a poté scenáristiku u M.V. Kratochvíla. Byl příslušníkem generace, která vstoupila do literárního života brzy po uchopení moci komunisty a od poloviny 50. do počátku 60. let patřil k prominentům oficiální literatury jako mimořádně populární a oficiální kritikou vynášený básník i dramatik. Po skončení studia začal na FAMU vyučovat světovou literaturu, nejprve jako asistent, od roku 1958 jako odborný asistent a od roku 1964 již jako docent. V roce 1948 vstoupil do komunistické strany, po dvou letech však byl vyloučen, když tajná policie zachytila jeho korespondenci zesměšňující vysokého stranického funkcionáře. Jako mladý student Kundera roku 1950 podle policejního záznamu údajně oznámil na SNB \"agenta - chodce\" Miroslava Dvořáčka, který pak v inscenovaném procesu unikl navrhovanému trestu smrti a následně strávil téměř 14 let v nejhorších komunistických lágrech, převážně v táboře Vojna, kde fáral v uranových dolech. O tomto Kunderově poklesku se dochoval i další dokument z roku 1952, kde je Kunderovo udání uvedeno jako příklad spolupráce občana s orgány SNB. Roku 1954 Kundera napsal rozsáhlou báseň \"Poslední máj\" (další přepracovaná vydání 1961, 1963) jako ódu na Julia Fučíka a poté mu roku 1956 bylo členství v KSČ obnoveno. Byl vyloučen až po čistkách v roce 1970, které následovaly po sovětské okupaci. V 60. letech se postupně stal významným aktérem snah o liberalizaci kulturních poměrů z reformně komunistických pozic. Jeho první ženou byla Olga Haasová, dcera skladatele Pavla Haase.", "section_level": 2}, {"title": "IV. sjezd Svazu čs. spisovatelů a pražské jaro.", "content": "V roce 1967 vystoupil na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů s úvodním referátem \"Nesamozřejmost existence českého národa\". V něm mezi jiným odsoudil pokus zakázat filmy Věry Chytilové a osud české literatury označil za životně odvislý na míře duchovní svobody. Po srpnové invazi zahájil svým článkem \"Český úděl\" v týdeníku \"Listy\" diskusi o českém údělu, na kterou zareagoval Václav Havel v časopise \"Tvář\" (č. 2/1968). Diskuse pokračovala i v časopisech \"Plamen\" a \"Host do domu\". Od té doby se Kundera až na ojedinělou výjimku (esej \"Únos Evropy\" v exilovém časopise \"150 000 slov\") k politickým otázkám přímo nevyjadřuje.", "section_level": 2}, {"title": "Život v emigraci.", "content": "Od roku 1975 žije v emigraci ve Francii, kde zprvu vyučoval na univerzitě v Rennes a později v Paříži. Po vydání knihy \"Kniha smíchu a zapomnění\" v roce 1978 mu bylo v roce 1979 odebráno československé státní občanství. V roce 1981 získal občanství francouzské. Udržuje kontakty s okruhem přátel v Česku, ale do své vlasti se vrací zřídka a vždy inkognito. Ačkoli reviduje překlady svých děl napsaných ve francouzštině do jiných jazyků, jejich české překlady téměř nevydává a odmítá práci na nich svěřit jiným překladatelům. V listopadu 2019 získal Milan Kundera po 45 letech opět české občanství. Potvrzení o nabytí občanství mu předal 28. listopadu 2019 v Paříži Petr Drulák, velvyslanec ČR ve Francii. Impulsem k urovnání vztahů mezi světoznámým spisovatelem a Českou republikou se stalo předchozí setkání Milana Kundery s českým premiérem Andrejem Babišem během jeho návštěvy Francie.", "section_level": 2}, {"title": "Aféra kolem zatčení Miroslava Dvořáčka.", "content": "Časopis \"Respekt\" v čísle z 13. října 2008 přinesl článek Adama Hradilka z Ústavu pro studium totalitních režimů, uvádějící na základě Hradilkem objeveného policejního záznamu, že 14. března 1950 se Kundera dostavil na policii a udal, že si nějaký muž nechal v úschově kufr u jedné Kunderovy spolubydlící ze studentské koleje. Majitel kufru, západní agent Miroslav Dvořáček, byl poté zatčen a odsouzen k 22 letům vězení, z nichž strávil téměř 14 v těžkých podmínkách pracovních táborů. Sám Kundera označil tvrzení za lež a prohlásil, že si nedokáže vysvětlit, jak se jeho jméno do záznamu dostalo. Ústav ani manželé Dvořáčkovi však o pravosti materiálů nepochybují, Markéta Dvořáčková k tomu dodala: „Pokud jde o údaje týkající se mého manžela přímo, tedy situací, jichž se sám účastnil a které byly zaznamenány, nenašli jsme v dokumentech nic, co by neodpovídalo skutečnosti.“ Podle literárního historika Zdeňka Pešata Miroslava Dvořáčka udal Kunderův tehdejší přítel Miroslav Dlask (řekl o tom Pešatovi), o pobytu Miroslava Dvořáčka se dozvěděl od své přítelkyně Ivy Militké, u které Dvořáček plánoval přenocovat. Iva Militká-Dlasková na to reagovala úvahou, že Dlask mohl požádat Kunderu. Podle svědectví bývalého kriminalisty Aloise Paška však Kundera mohl být uveden jenom namátkou jako zástupce studentů a oznámení na policii mohlo být motivováno hledáním pachatele trestných činů kriminální povahy, který se v té době na studentské koleji skrýval, takže Miroslav Dvořáček mohl být odhalen náhodně a bez úmyslného zásahu Kundery, což také akcentuje diplomat a politolog Petr Drulák.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literární začátky.", "content": "Začínal v 50. letech jako básník, od socialistického realismu sbírky \"Člověk zahrada širá\" se dostává k intimní lyrice (\"Monology\"). Z dobového schematismu se vymanil v 60. letech tvorbou dramatickou (\"Majitelé klíčů\", \"Ptákovina\"). Avšak nakonec se proslavil nejvíce (a to celosvětově) jako prozaik.", "section_level": 2}, {"title": "Tvorba v Československu.", "content": "Do prózy vstoupil souborem povídek o vztazích mužů a žen \"Směšné lásky\", u nichž dle vlastních slov odpočíval při psaní \"Majitelů klíčů\". Povídky již obsahují základní rysy pozdějších Kunderových děl. V druhé polovině 60. let vydal román, který z něj okamžitě učinil jednoho z předních představitelů české literární scény – \"Žert\" (1967). Ten se jednak vyrovnával s traumatem zločinů 50. let, jednak s trpkou ironií zobrazoval i kulturní lídry let šedesátých, vesměs bývalé stalinistické básníky, kteří náhle konvertovali k existencialismu a jiným dobovým intelektuálním směrům (hlavní negativní postava \"Žertu\" Pavel Zemánek podle většiny interpretů odkazuje k Pavlu Kohoutovi, ale může jít docela dobře i o Kunderu samotného, zobrazeného se zničující sebeironií). Vedle politické roviny byla výrazně recipována i samotná forma, kterou Kundera zvolil. Kromě hlavního příběhu totiž do románu zapracoval i rozsáhlou esej o folklóru. Tuto metodu již nikdy neopustil a i díky tomu je často řazen k představitelům literární postmoderny, například po bok Umberta Eca. I on do řady svých textů integruje nějakou „encyklopedii“ či filozofický esej. \"Žert\" vyšel roku 1967; po sovětské invazi v roce 1968 Kundera ztratil možnost publikovat. V roce 1970 ještě vyšly Směšné lásky v jednosvazkovém vydání, dále vycházely Kunderovy knihy pouze v zahraničí.", "section_level": 2}, {"title": "Tvorba v zahraničí.", "content": "V roce 1975 Milan Kundera emigroval. Než se rozhodl pro exil ve Francii, napsal však doma dva další romány. \"Život je jinde\" znovu účtuje s 50. lety, ale v mnohem obecnější rovině. Kundera zde analyzuje téma lyrismu a jeho vztah k násilí a totalitě. \"Valčík na rozloučenou\" nese rysy grotesky s tragickými aspekty. Autor v ní dává též hořké poslední sbohem své vlasti a její malosti (hlavní hrdina se v knize rozhodne pro emigraci a sám Kundera text dopisoval již ve Francii). Další dva romány napsal Kundera ještě česky, teprve poté došlo k jejich překladu do francouzštiny. \"Kniha smíchu a zapomnění\" opět kriticky účtuje s domovinou, a to zejména prostřednictvím postav Gustáva Husáka („prezidenta zapomnění“) a Karla Gotta („idiota hudby“). Současně je ale text plný filozofických úvah, například dělí smích na andělský (všeobjímající, přitakávající světu, který dokáží využívat totality všeho druhu) a ďábelský (ironický, zpochybňující, který vždy podvrací a oživuje) – jde o variaci na základní téma lyrismu otevřené již v raném románu \"Život je jinde\". Esencí ďábelského smíchu v kultuře má být podle Kundery román. Schéma znovu obměnil v \"Nesnesitelné lehkosti bytí\". Polaritu realismus-lyrismus, respektive andělský-ďábelský smích zastupuje polarita lehkosti a idealismu, který je dle Kundery vždy jen zastřenou touhou po smrti. Z hlediska recepce zaujme, že román odmítla i disidentská kritika v Československu (zejm. Milan Jungmann), která v ní viděla i útok na sebe, neboť i disidenti často věřili v ideály a nasazovali se pro ně. \"Nesnesitelná lehkost bytí\" vyšla v listopadu 1984 a z Kundery udělala hvězdu světové literatury. Právě když se otevírala možnost jeho návratu do české kultury i vlasti (perestrojka, Sametová revoluce), Kundera se rozhodl, že musí češtinu (i českou tematiku) definitivně opustit. Román \"Nesmrtelnost\" byl posledním titulem, který napsal česky (ačkoliv vyšel nejprve ve francouzštině v překladu Petra Kussiho, který ho překládal přímo z Kunderova rukopisu). Současně jde o první román, v němž se česká tematika neobjevuje. A opětovně s románem slavil úspěch. Kundera tentokrát obrátil svou pozornost k Západu a začal analyzovat jeho stinné stránky (dosud se západní čtenář mohl domnívat, že koneckonců mluví hlavně o totalitě za železnou oponou). Za pomoci pojmů jako „imagologie“ (moc obrazů, která na Západě nahradila moc ideologií, je však stejně manipulující a ničivá) Kundera vystoupal na svůj románový i filozofický vrchol. V dalších románech znovu varioval některá svá základní témata. Ke skepsi, ďábelskému smíchu, lehkosti a románu přidal ve stejnojmenném románu motiv pomalosti (\"Pomalost\", 1995). V \"Totožnosti\" se vrátil ke svému starému tématu křehkosti identity, jehož naléhavost zesílily nové komunikační technologie (např. anonymita na internetu). Jeho zatím posledními texty jsou \"Nevědomost\" (2000) a \"Slavnost bezvýznamnosti\" (2013). Krom románů vydal i několik knih esejů, nejslavnější z nich je \"Umění románu\" z roku 1960.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Romány a povídky.", "content": "Jde o romány, s výjimkou Směšných lásek, které jsou souborem povídek.", "section_level": 2}], "src_summary": "Milan Kundera (* 1. dubna 1929 Brno) je česko-francouzský spisovatel, který od roku 1975 žije ve Francii. Své texty psal nejdříve česky, nyní francouzsky. V roce 1979 byl zbaven československého státního občanství a jeho dílo bylo v Československu až do sametové revoluce zakázáno. Je autorem básní, dramat, prózy a esejí a je také překladatel. Jeho texty patří mezi nejčastěji překládaná česká díla na světě. Po špatných zkušenostech s neautorizovanými překlady svá díla k překladům do češtiny nesvěřuje. Dne 28. listopadu 2019 mu bylo vráceno české občanství.", "tgt_summary": "Milan Kundera (, * 1. April 1929 in Brünn, Tschechoslowakei) ist ein tschechisch-französischer Schriftsteller und Universitätsprofessor. Bekannt wurde er durch das Prosawerk \"Das Buch der lächerlichen Liebe\" (1969). Sein kommerziell erfolgreichstes Buch ist \"Die unerträgliche Leichtigkeit des Seins\" (1984). Seit 1993 schreibt Kundera in französischer Sprache. ", "id": 1710441} {"src_title": "David Roberts (malíř)", "tgt_title": "David Roberts (Maler)", "src_document": [{"title": "Počátky tvorby.", "content": "David Roberts se narodil v Stockbridge, Edinburgh. Ve věku 10 let ho jeho otec, který sám pracoval jako švec, poslal do učení k malíři jménem Gavin Beugo. V této době studoval umění ve večerních hodinách. Jeho první placenou práci, dostal v roce 1815, kdy se přestěhoval do Perthu na rok pracovat jako malíř pokojů. V roce 1816, začal pracovat jako asistent scénografa divadla Pantheon v Edinburghu, což byl začátek jeho kariéry jako malíře a výtvarníka divadelních scén. V roce 1819 se stal výtvarníkem divadelních scén královského divadla v Glasgowě. Tam se setkal se skotskou herečkou Margaret McLachlan. Vzali se v roce 1820 a přestože manželství netrvalo dlouho, narodila se jim roku 1821 dcera Christine. Přestože se živil jako výtvarník divadelních scén, začal Roberts začal také malovat obrazy olejomalbou. V roce 1820 se spřátelil s umělcem Williamem Clarksonem Stanfieldem, potom co udělal malbu v Pantheonu v Edinburghu. V roce 1821 přijala Instituce výtvarného umění v Edinburghu jeho tři obrazy (Pohledy z Melrose a opatství Dryburgh), dvě z nich koupila. Na návrh Stanfielda Roberts také poslal roku 1822 tři obrazy na výstavu díla žijících umělců, které se konalo v Edinburghu.", "section_level": 1}, {"title": "Přesun do Londýna.", "content": "V roce 1822 Londýnské divadlo Coburg (nyní Old Vic), nabídlo Robertsovi práci jako malíř a výtvarník divadelních scén. Odplul z Leith s manželkou a šestiměsíční dcerou Christine a usadil se v Londýně. Poté, co pracoval nějakou dobu v divadle Coburg, začal pracovat pro Theatre Royal, Drury Lane na vytvoření dioramat a panoramat se Stanfieldem. Jeho rodinný život nebyl příliš idylický, Margaret se stala alkoholičkou a nakonec, v roce 1831, ji Roberts poslal zpět do Skotska aby se o ní starali její přátelé. V roce 1824 vystavoval další obraz opatství Dryburgh v British Institution a poslal své dvě práce na první výstavu v nově založené Společnosti Britských Umělců. Na podzim roku 1824 navštívil Normandii. Jeho obrazy vytvořené na základě této cesty položily základy jeho pověsti, jeden z nich, obraz katedrály Rouen, se prodal za 80 guinejí. Zatímco si vybudoval svou pověst jako skvělý umělec, jeho práce byly také komerčně úspěšné. Výdělky z Covent Garden z prací pro Londýnskou premiéru Mozartovy Die Entführung aus dem Serail (Únos ze Serailu) v roce 1827, kulisy pro pantomimu znázorňující námořní vítězství Navarino a dvě panoramata, které vytvořil společně se Stanfieldem. Během druhé poloviny dvacátých let, kromě anglické a skotské scény, maloval obrazy významných staveb ve Francii, včetně Amiens, Caen, Dieppe, Rouen, Antverp, Bruselu a Gentu, někdy dělal více obrazů stejné scény s drobnými rozdíly. Od roku 1829 pracoval jako umělec na plný pracovní úvazek. Tohoto roku vystavoval obraz Odjezd Izraelitů z Egypta, ve kterém se poprvé projevil jeho styl, díky němuž se stal světoznámým. V roce 1831 ho společnost britských umělců zvolila za svého prezidenta, příštího roku odcestoval do Španělska a Tangeru. Vrátil na konci roku 1833 se spoustou skic, které rozpracoval do přitažlivých, populárních obrazů. British Institution vystavovala jeho obraz Interiér Katedrály v Seville v roce 1834, který se prodal za 300 liber. V roce 1837 byl vydán výběr z jeho Picturesque Sketches ve Španělsku jako litografie. V Londýně se seznámil s umělci, jako Edward Thomas Daniell a John Linnell, se kterými se často navštěvoval.", "section_level": 1}, {"title": "Cesta do Egypta a Svaté země.", "content": "William Turner jej dokázal přesvědčit, aby opustil malování a stal se opravdovým umělcem. Roberts vyplul do Egypta dne 31. srpna 1838, několik let po Owenu Jonesovi. Jeho záměrem bylo vytvořit skici, které mohl později využít jako základ pro obrazy a litografie které by prodával veřejnosti. V tomto období byl Egypt hodně v módě, mířili tam cestovatelé, sběratelé a milovníci starožitností, lidé kupovali díla inspirovaná Východem nebo zobrazující velké památky starého Egypta. Roberts na dlouhé cestě navštívil Egypt, Nubii, Sinai, Svatou zemi (Izrael), Jordánsko a Libanon. Po celou dobu cesty pilně kreslil řadu skic. Muhammad Ali Pasha přijal Robertse v Alexandrii dne 16. května 1839, krátce před jeho návratem do Británie. Později namaloval tuto scénu (zřejmě z paměti) ve svazku 3 z Egypta a Núbie.", "section_level": 1}], "src_summary": "David Roberts (24. října 1796 Edinburgh – 25. listopadu 1864 Londýn) byl skotský malíř, známý řadou podrobných kreseb z Egypta a Blízkého východu, které nakreslil podle svých skic během dlouhé cesty po regionu (1838–1840). Tato práce, a jeho velké olejomalby podobných památek, z něj udělaly předního malíře Orientu. ", "tgt_summary": "David Roberts RA (* 2. Oktober 1796 in Stockbridge bei Edinburgh; † 25. November 1864 in London) gilt als einer der bedeutendsten Vedutenmaler des 19. Jahrhunderts. Thematisch ist sein Werk teilweise dem Orientalismus zuzuordnen.", "id": 1316512} {"src_title": "Oválná pracovna", "tgt_title": "Oval Office", "src_document": [{"title": "Architektura a vybavení.", "content": "Ačkoliv byl Bílý dům včetně Oválné kanceláře navržen architektem Jamesem Hobanem, nápad Oválné kanceláře přišel až s plánováním rozšířením západního křídla v roce 1909. Koncept Theodore Roosevelta oddělit pokoje od kanceláří byl nápadem jeho ženy. Oválný interiérový prostor je barokního konceptu upraveného podle novoklasicismu. Oválné místnosti se staly populární v novoklasicistické architektuře 18. století a má se za to, že se Hoban nechal ovlivnit eliptickým pokojem na hradě Coole v okrese Fermanagh v Severním Irsku. Tato místnost má identické rozměry dvou výklenků nacházející se v původním Hobenově návrhu Modré místnosti. Prezidentská pracovna se přesunula z hlavní rezidence do nově vybudovaného západního křídla v roce 1902. První prezident měl obdélníkovou pracovnu umístěnu západně od současné Cabinet Room. První Oválná pracovna byla navržena Nathan C. Wyethem a vybudována v roce 1909 během administrativy Tafta. Tato pracovna byla soustředěna východně na jižní straně západního křídla. 24. prosince 1929 bylo západní křídlo poničeno požárem během Hooverovy administrativy a vyžadovalo důkladnou přestavbu. Prezident Hoover nechal přestavět Oválnou místnost na stejném místě s vylepšeným vybavením a první klimatizací. Nespokojený s rozměry a rozložením západního křídla zadal prezident Franklin Delano Roosevelt architektovi Ericu Guglerovi přeprojektovat západní křídlo s Oválnou pracovnou na jihovýchodním rohu zajišťující více soukromí a snadnější přístup do rezidence. Prezident Roosevelt úzce spolupracoval s Erikem Guglerem a navrhli místnost architektonicky větší než předchozí dvě místnosti s robustními georgiánskými detaily: dveře s trojúhelníkovým štítem, knihovna a na stropě medailon prezidentské pečetě. Zřejmé jsou zde i náznaky moderního umění, hlavně znázornění orla na stropním medailonu. Stůl používaný mnohými prezidenty v Oválné pracovně je Resolute desk, který byl pojmenován podle britské fregaty HMS \"Resolute\", z jejíchž trámů byl stůl vyroben. Stůl byl dar od anglické královny Viktorie prezidentu Rutherfordu B. Hayesovi v roce 1880. Nedávní prezidenti mívají nad výklenkem krbu zavěšený portrét George Washingtona. Prezidenti si do Oválné pracovny vybírají sochy nebo malby ze sbírky Bílého domu nebo si je půjčují od muzeí či umělců. Prezident Clinton si půjčil bronzovou sochu \"Myslitel\" od Augusta Rodina z muzea. Prezident George W. Bush si vypůjčil dvě olejomalby \"A Charge to Keep\" od W. H. D. Koernera (patřící Bushovi) a \"Rio Grande\" od Toma Lea (z muzea El Paso Museum of Art). Po převzetí pracovny 20. ledna 2009 Barackem Obamou byly tyto malby nahrazeny malbami Childe Hassama \"Fifth Avenue in the Rain\" a Normana Rockwella \"Socha Svobody\".", "section_level": 1}, {"title": "Koberec.", "content": "Na koberci Oválné pracovny je zobrazena pečeť prezidenta Spojených států. Koberec prezidenta Trumana byl první s prezidentskou pečetí. Na Trumanově koberci byla pečeť zobrazena monochromaticky s různou délkou vláken. Jeho koberec byl použit ještě za Eisenhowerovy a Kennedyovy administrativy. V současnosti si prezidenti nechávají vyrábět koberce za pomoci interiérového designéra a správce Bílého domu. Prezident Barack Obama se rozhodl nechat si koberec po George W. Bushovi.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Oválná pracovna se dostala do amerického povědomí přes památné fotografie, jako například jak si mladý John F. Kennedy mladší hraje v otcově stole, Richard Nixon mluví telefonicky s astronauty Apollo 11 po jejich úspěšné výpravě a Amy Carter přinášející svou siamskou kočku „Misty Malarky Ying Yang“ prezidentu Jimmy Carterovi. Televize vysílá z Oválné pracovny jen mimořádně, pouze v závažných případech jako oznámení prezidenta Kennedyho o Kubánské krizi, Reaganovo vyjádření ke katastrofě raketoplánu Challengeru nebo Bushův projev k teroristickým útoků 11. září 2001.", "section_level": 1}, {"title": "Design a materiály.", "content": "Od dostavby Oválné pracovny v roce 1934 během administrativy Franklina Delano Roosevelta se místnost architektonicky téměř nezměnila. Byla pouze trochu upravena okna a dveře. Během studené války byly okenní tabule vybaveny malými vibrátory, když se zjistilo, že Rusové vyvinuli způsob čtení vnitřních zvukových ruchů z okenních tabulí. Velký pohyb pracovníků a návštěvníků postupem času si vyžádal daň. Pro každodenní práci používají prezidenti malou studovnu na západě a samotnou Oválnou pracovnu používají převážně pro setkání. Podlaha zde byla vyměněna čtyřikrát. Původní podlaha byla korková na měkkém dřevě. Prezident Dwight D. Eisenhower, vášnivý golfista, poničil podlahu svými hroty na golfových botách. V polovině 60. let 20. století byla prezidentu Johnsonovi vyměněna podlaha za linoleovou. V roce 1982 nechal prezident Ronald Reagan nahradit podlahu za parkety z bílé borovice a dubu. V srpnu 2005 za prezidenta George W. Bushe byla podlaha znovu vyměněna za téměř podobnou té Reaganově, ale vyrobená z ořešáku. Na konci 80. let 20. století, po rozsáhlém hodnocení celého domu včetně Oválné pracovny, se stal Bílý dům součástí programu Průzkum amerických historických budov (HABS) vládní agentury National Park Service. Exteriéry i interiéry byly podrobně fotograficky a stavebně zdokumentovány, aby se zjistily drobné nedokonalosti. Byl vytvořen seznam materiálů a metod pro budoucí konzervaci a obnovu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozměry.", "content": "Poměr mezi hlavní a vedlejší osou je 10,9 / 8,8 (přibližně 1,24).", "section_level": 2}], "src_summary": "Oválná pracovna ( \"\") je oficiální pracovna prezidenta Spojených států, kterou od ledna 2017 používá Donald Trump. Pracovna byla vybudována v roce 1909 jako součást rozšíření západního křídla Bílého domu během administrativy Williama Howarda Tafta. Inspirací byla eliptická Modrá místnost v Bílém domě. Výraznými prvky v této kanceláři jsou tři velká jižní okna za prezidentským stolem a krb na severní straně. ", "tgt_summary": "Das Oval Office ist das Büro des Präsidenten der Vereinigten Staaten von Amerika. Es befindet sich im westlichen Flügel des Weißen Hauses und hat seinen Namen von der ovalen Form des Raumes. Durch die ovale Form kann man bei Besprechungen allen Beteiligten in die Augen schauen und erhält sich trotzdem ein Kopfende, an dem der Präsident sitzen kann.", "id": 2129426} {"src_title": "GNU", "tgt_title": "GNU", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "27. září 1983 byl Richardem Stallmanem na stránkách codice_1 a codice_2 uveřejněn záměr pro vytvoření GNU operačního systému. Vývoj softwaru započal 5. ledna 1984, když Stallman ukončil práci na Massachusettském technologickém institutu (MIT) v laboratoři umělé inteligence, kvůli právu na vlastnictví a aby nemohli zasahovat do distribuce GNU jako svobodného softwaru (free software). Název GNU byl vybrán Richardem Stallmanem výběrem z různých slovních hříček, včetně písně The Gnu. Hlavní myšlenkou bylo vytvořit kompletně svobodný operační systém. Stallman chtěl, aby uživatelé byli „free“ (variace angl. slova – znamená volný/svobodný). Chtěl, aby mohli: Tato myšlenka byla později uveřejněna jako GNU Manifest v dubnu roku 1985. Stallmanovy zkušenosti s Incompatible Timesharing Systemem, což byl raný operační systém napsaný v jazyku symbolických adres, který se stal zastaralým kvůli přerušení výroby minipočítače PDP-10, pro který byl napsán, vedly k rozhodnutí, že je zapotřebí přenositelného systému. Bylo proto rozhodnuto, že GNU bude ponejvíce kompatibilní s Unixem. Již v té době byl Unix populárním komerčním softwarem. Unix byl navržen modulárně, takže mohl být reimplementován po částech. S většinou potřebného softwaru bylo potřeba začít od píky. Na druhou stranu byl použit svobodný software třetích stran, jako například TeX (výslovnost [tech], angl. [tek]) sázecí software, X Window System a jádro Mach, které formuje základ GNU Mach jádra GNU Hurd (oficiální jádro GNU). S výjimkou posledně zmíněných komponentů třetích stran, byla většina GNU napsána dobrovolníky z GNU Projektu. Někteří psali GNU ve svém volném čase, někteří byli placeni společnostmi, vzdělávacími institucemi a neziskovými společnostmi. V říjnu roku 1985 Stallman vytvořil Free Software Foundation (FSF). Na přelomu let 1980 a 1990 si FSF najmulo softwarové vývojáře, aby jim napsali potřebný software pro GNU. Jak se GNU dostávalo do popředí, společnosti, které měly zájem, začaly přispívat k vývoji, nebo k prodeji GNU softwaru a technické podpory. Nejvýznačnější a nejúspěšnější byla firma Cygnus Solutions, nyní součástí Red Hat.", "section_level": 1}, {"title": "Komponenty.", "content": "Základní systémové komponenty obsahují GNU Compiler Collection (GCC), GNU C Library(glibc) a GNU Core Utilities (coreutils), ale také GNU Debugger (GDB), GNU binutils (binutils), Bash shell a GNOME Desktopové prostředí. Vývojáři GNU přispěli Linuxu, přenesením GNU aplikací a nástrojů, které jsou nyní široce využívané na jiných operačních systémech jako varianty BSD, Solaris a macOS. Mnoho GNU programů bylo přeneseno na jiné operační systémy, včetně komerčních platforem jako MS Windows a macOS. V porovnání s jejich komerčními protějšky se GNU prokázaly být také více spolehlivé. V roce 2007 bylo hostováno 319 GNU balíčků na oficiálních stránkách vývoje GNU.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty GNU.", "content": "Oficiální jádro Projektu GNU je GNU Hurd mikrojádro. Nicméně v roce 2012 je linuxové jádro oficiálně částí Projektu GNU ve formě Linux-libre – varianta linuxového jádra bez jakýchkoliv proprietárních součástí. Ostatní jádra se také dají zakomponovat do GNU softwaru k vytvoření fungujícího operačního systému, např. FreeBSD. FSF (Free Software Foundation) prohlašuje, že Linux použitý s GNU nástroji a pomůckami, by měl být považován za variantu GNU a dále proklamuje pro tyto systémy termín \"GNU/Linux\" (Tato okolnost vede k GNU/Linux kontroverzi). GNU Projekt takto schválil varianty GNU obsahující linuxové jádro zejména gNewSense, Trisquel a Parabola GNU/Linux. Ostatní varianty GNU, které nepoužívají Hurd jako jádro obsahují Nexenta Core (GNU a jádro OpenSolaris) a GNU-Darwin.", "section_level": 1}], "src_summary": "GNU (výslovnost ; také pakůň, odtud logo systému i projektu) je v tuto chvíli nekompletní počítačový svobodný operační systém projektu GNU. Jeho jméno je rekurzivní zkratka pro anglické \"„GNU's Not Unix!“\" (\"GNU Není Unix!\"). Systém je tzv. UNIX-like a neobsahuje žádný originální kód Unixu. Jelikož pro něj ještě nebylo dopsáno jeho oficiální jádro GNU Hurd ([ɡnuː ˈhəːd]), používá obvykle jádro Linux nebo Linux-libre, případně jádro OpenSolaris či další svobodná jádra. Mezi distribuce tohoto systému patří např. GNU/Linux nebo Nexenta OS. Vývoj tohoto systému byl iniciován v projektu GNU Richardem Stallmanem, který započal v roce 1984 a byl hlavním záměrem společnosti Free Software Foundation (FSF). V roce 2013 stále není stabilní vydání GNU. Jádra, která nemají nic společného s GNU, například známé linuxové jádro může být využito s GNU softwarem.", "tgt_summary": "GNU ( und [], ) ist ein unixähnliches Betriebssystem und vollständig freie Software, das im Rahmen des 1984 gestarteten GNU-Projekts als Softwaresammlung von Anwendungen und Bibliotheken entwickelt wird. GNU steht unter der GNU General Public License (GPL). Da ein eigener Kernel des Projekts, GNU Hurd, nicht für den praktischen Einsatz geeignet ist, wird das System heute in der Regel mit dem Linux-Kernel kombiniert und GNU/Linux, zumeist aber einfach Linux genannt. ", "id": 1524323} {"src_title": "ARM", "tgt_title": "ARM-Architektur", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Firma ARM Holdings (dříve \"ARM Limited\") používala dříve pro ARM architekturu obchodní název \"Advanced RISC Machine\", původně pak \"Acorn RISC Machine\". ARM architektura způsobila v několika směrech revoluci v informačních technologiích. Její návrh se řídí filosofií RISC, neméně pozoruhodné je, že první procesory ARM byly založeny na GaAs polovodičích, které dovolily na tehdejší dobu velmi vysoké taktovací frekvence. Rovněž použitá 32bitová šířka slova nebyla v době vzniku ARMu samozřejmostí. První mikroprocesor s architekturou ARM byl navržen firmou ARM Limited v roce 1984. Firma ARM Holdings časem ustoupila od výroby procesorů a místo toho se soustředila pouze na jejich vývoj. Schéma procesorů ARM je tedy \"intelektuálním vlastnictvím\" firmy ARM, která od výrobců hardware vybírá licence za jeho použití. Procesory ARM je dnes možné najít ve všech odvětvích spotřební elektroniky od PDA, mobilních telefonů, multimediálních přehrávačů, přenosných herních konzolí, kalkulaček až po počítačové periferie (pevné disky, routery). Procesory ARM mají ve svém výrobním programu desítky výrobců, ve spotřební elektronice se často používají např. procesory XScale od firmy Marvell, nebo OMAP od firmy Texas Instruments. V roce 2007 byla architektura ARM zastoupena v 98 % z více než jedné miliardy každoročně prodaných mobilů. Rostoucí význam architektury ARM, jejíž nejvýkonnější zástupci dnes již mají dostatečný výkon i pro použití v jednodušších osobních počítačích byl pravděpodobně jedním z impulsů, které přiměly firmu Intel k vývoji \"nízkopříkonových\" procesorů Intel Atom. Podle jiných zdrojů byl Intel Atom odpovědí na úsporné mikroprocesory AMD Geode.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Architektura ARM se nejvýrazněji uplatňuje v mobilních zařízeních (mobilní telefony, tablety) a ve vestavěných systémech (pevný disk, USB flash disk, Wi-Fi čipy, routery apod.). Nízká spotřeba energie při vysokém výpočetním výkonu má zásadní význam hlavně v zařízeních napájených bateriemi, avšak je velkou výhodou také u zařízení pracujících v náročných tepelných podmínkách. Nízkopříkonové procesory totiž nepotřebují složité a přitom relativně nespolehlivé chlazení.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika architektury ARM.", "content": "Procesory ARM podporují dva adresové módy. Můžeme adresovat buď prostřednictvím čítače instrukcí, nebo pomocí bázové adresy uložené v jednom z vnitřních registrů. Do paměti lze přistupovat pouze instrukcemi Load/Store (Load-Store Architecture) výrazně zjednodušuje výkonnou jednotku (Execution Unit) procesoru, protože pouze několik instrukcí pracuje přímo s pamětí. Většina instrukcí pracuje s vnitřními registry. ARM procesory podporují dvě úrovně priority přerušení s dvěma zaměnitelnými bankami registrů. Nejkratší doba provedení požadavku na přerušení je poskytována režimem rychlého přerušení FIQ (Fast Interrupt Request). Druhý typ přerušení je IRQ (Interrupt Request), který se používá pro obsluhu přerušení nevyžadujících extrémně krátké doby odezvy nebo v případě, že vlastní obsluha přerušení je oproti době reakce procesoru mnohonásobně delší.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura procesoru ARM.", "content": "Procesor ARM obsahuje 44 základních instrukcí s jednotnou šířkou 32 bitů. V jednom taktu se vykonávají pouze instrukce pracující s aritmeticko-logickou jednotkou (ALU), s registry nebo s přímými operandy. Procesor pracuje ve čtyřech základních režimech: V procesoru je obsaženo 25 částečně se překrývajících 32bitových registrů (15 registrů je univerzálních a zbývajících 10 má speciální funkce), z toho 16 registrů je v každém režimu činnosti programově přístupných. Registry R0 až R13 jsou přístupné v uživatelském režimu pro libovolný účel. Registr R14 je určen výhradně pro uživatelský režim. Pět registrů je speciálně určeno pro režim rychlého přerušení (FIQ). Je-li procesor v režimu FIQ, je těchto pět registrů mapováno do registrů R10 až R14. V registru R14 je uložena návratová adresa do přerušeného programu. Další dva registry jsou určeny pro režim přerušení (IRQ) a v tomto režimu překrývají registry R13 a R14 uživatelského režimu. Další dva registry jsou určeny pro privilegovaný režim supervizora. Poslední registr R15 obsahuje stavové slovo procesoru a čítač instrukcí, který je sdílen všemi režimy činnosti. Významově nejvyšších 6 bitů PSW obsahuje stav procesoru, dalších 24 bitů představuje čítač instrukcí a významově nejnižší dva bity obsahují aktuální režim činnosti procesoru.", "section_level": 1}, {"title": "Specifika procesoru ARM.", "content": "Jak bylo uvedeno, procesor obsahuje množinu částečně se překrývajících registrů, takže v případě přerušení nemusí být proveden kompletní úklid registrů. V případě režimu rychlého přerušení FIQ je zkrácení doby odezvy procesoru dosaženo použitím čtyř lokálních univerzálních registrů a jednoho registru s návratovou adresou. Tyto registry mohou obsahovat všechny ukazatele a různé čítače používané v jednoduchých procedurách obsluhy vstupů a výstupů, takže lze dobře dosáhnout velmi rychlého opakovaného přepínání procesoru mezi uživatelským režimem a režimem „rychlého přerušení“. Procesor je dále schopen obsloužit následující přerušení: Procesor poskytuje 26bitovou adresu lineární operační paměti, což umožňuje adresovat 64 MiB fyzické paměti. Odkaz na data mimo rozsah způsobí přerušení chyby adresování (Address Exception Trap).", "section_level": 1}, {"title": "Instrukční soubor procesoru ARM.", "content": "Instrukční soubor můžeme rozdělit na skupiny: Všechny instrukce mají čtyřbitový prefix, který zajišťuje podmíněné vykonání samotné instrukce. Instrukce zpracování údajů pracují pouze nad souborem vnitřních registrů a každá z těchto instrukcí obsahuje reference na tři operandy: jeden cílový a dva zdrojové. \"Instrukce přenosu údajů\" jsou použity k přenosu dat mezi pamětí a souborem registrů (Load) a naopak (Store). Efektivní adresa je vypočtena součtem obsahu zdrojového registru a posuvu (offset) daného 12bitovou konstantou nebo obsahem dalšího registru. Posuv (offset) může být přičítán k indexovému registru nebo od něj odčítán. Instrukce přenosu údajů mohou pracovat jak s jednotlivými byty, tak s dvojitým slovem (Double Word, 32bitů). Byte přečtený z paměti je uložen do významově nejnižších 8bitů cílového registru a zbytek obsahu je zaplněn nulami. \"Instrukce blokového přenosu\" zabezpečují přenos několika registrů jednou instrukcí. Instrukce obsahuje pole bitů, z nichž každý odpovídá jednomu registru viditelnému v daném režimu. Bit 0 odpovídá R0, bit 1 odpovídá R1, atd. \"Instrukce programového přerušení\" jsou použity především pro přechod do privilegovaného režimu supervizora. PSW je ukládáno do registru R14 režimu supervizora a hodnota čítače instrukcí je dána adresou softwarového přerušení.", "section_level": 1}], "src_summary": "ARM je v informatice označení architektury procesorů používaných díky své nízké spotřebě elektrické energie zejména v mobilních zařízeních (mobilní telefony, tablety), nyní však proniká i do PC. Globálně je v roce 2013 ARM nejpočetněji zastoupenou architekturou mikroprocesorů, přičemž 60 % mobilních zařízení na světě obsahuje ARM čip. V roce 2013 bylo vyrobeno 10 miliard ARM procesorů, v roce 2014 už 50 miliard. Vývoj ARM architektury započal v Británii ve firmě ARM Holdings v 80. letech 20. století.", "tgt_summary": "Die ARM-Architektur ist ein ursprünglich 1983 vom britischen Computerunternehmen Acorn entwickeltes Mikroprozessor-Design, das seit 1990 von der aus Acorn ausgelagerten Firma ARM Limited weiterentwickelt wird. ARM stand für \"Acorn RISC Machines\", später für \"Advanced RISC Machines\". Obwohl der Name außerhalb der IT-Fachwelt wenig bekannt ist, gehören Implementierungen dieses Typs weltweit zu den meistverbreiteten Mikroprozessoren. ", "id": 111718} {"src_title": "Garfield", "tgt_title": "Garfield (Comic)", "src_document": [{"title": "První výskyt postav.", "content": "Po dobu existence komiksu se v něm objevila řada postav:", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika postav.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Garfield.", "content": "Garfield miluje jídlo (obzvláště lasagne) a spaní. Nakopává psy, s radostí napadá pošťáky, poškrábe každý nový kus nábytku. Surově zápasí hlavně s těmi, kdo se pokusili přiblížit k jeho misce s žrádlem, pokud to ovšem nebylo za účelem jejího doplnění. Neustále trpí depresemi a špatnými náladami a málokdy je spokojen. Svět vidí pesimisticky, nebo si myšlenky doplňuje svými teoriemi, které jsou však v souladu s jeho láskou k jídlu a spánku. Rád zpívá také na plotě, ale vůbec mu nevadí, že jeho noční show všichni nesnášejí. Naopak nesnáší chození do přírody nebo golf. Rád řádí po supermarketech, diety, zamačkává pavouky a má panickou hrůzu z veterinářů.", "section_level": 2}, {"title": "Odie.", "content": "Milý, ale hloupý pes neurčité rasy. Podle Garfielda napůl bígl a napůl cihla. Jeho původní vlastník Lyman ho zanechal u Garfieldova majitele Jona, což obézní kocour nesl se značnou nelibostí. Odie je častým terčem Garfieldových nejrůznějších žertíků (nejčastěji shazování ze stolu).", "section_level": 2}, {"title": "Jon Arbuckle.", "content": "Garfieldův a Odieho páníček. U svých domácích mazlíčků nemá absolutně žádnou autoritu. S trpělivostí snáší všechny jejich kanadské žertíky. S oblibou poslouchá polku. Nikdy neuklízí ve své lednici, což vede k mnoha vtipným situacím. Obléká se extravagantně, mnohdy až nevkusně. Miluje Garfieldovu veterinářku Lízu. Ta však jeho snahám o pozvání na schůzku odolávala až do roku 2006.", "section_level": 2}, {"title": "Arlena.", "content": "Kočičí slečna. Je snadno identifikovatelná díky velké mezeře mezi předními zuby. S Garfieldem má zvláštní milostně-nenávistný vztah. Garfield totiž miluje sebe a to Arlene nesnáší.", "section_level": 2}, {"title": "Pooky.", "content": "Pooky je Garfieldova hračka, hnědý plyšový medvídek s růžovými tlapkami. Poprvé se v komiksu objevil 23. října 1978 v Jonově skříni. Občas poslouží Garfieldovi jako osobní ochutnávač, Garfield s ním spí ve své postýlce.", "section_level": 2}, {"title": "Lyman.", "content": "Lyman je Jonův soused který se k němu přistěhoval i se svým psem Odiem. Poprvé se v komiksu objevil 7. srpna 1978. Lyman je charakteristický svým knírkem. Nejvíce se objevoval v letech 1978 a 1979. Naposledy byl Lyman v komiksu viděn v roce 1983.", "section_level": 2}, {"title": "Dr. Liz Wilsonová.", "content": "Zvěrolékařka Garfielda, kterou se Jon snaží marně získat a pozvat na rande. Povede se mu to až v roce 2006. Poprvé se v komiksu objevila 26. června 1979.", "section_level": 2}, {"title": "Irma.", "content": "Irma je fiktivní postava z komiksu Garfield kreslíře Jima Davise. Irma je jediným pracovníkem v nonstop bufetu, jehož kvalita není příliš valná. Ve starších stripech také často flirtuje s Jonem. Jídla které připravuje jsou obvykle nevalné kvality. Často jsou zkažená, prošlá anebo jsou v nich vlasy. Jedná se o vedlejší postavu. Poprve se v komiksu objevila 17. října 1979.", "section_level": 2}, {"title": "Nermal.", "content": "Velmi roztomilé kotě, které Garfield nesnáší, protože je roztomilejší než on. Občas je u Arbucklů na návštěvě. Poprvé se v komiksu objevil 3. září 1979.", "section_level": 2}, {"title": "Filmy.", "content": "V roce 2004 byl natočen film \"Garfield ve filmu\", ve kterém si zahrál Breckin Meyer (Jon), Jennifer Love Hewittová (Liz) a další. O dva roky do kin dorazil další film \"Garfield ve filmu 2\". Na DVD vyšel i v česku Garfield šokuje (Garfield Gets Real). V roce 2007 vyšel Garfield's Fun Fest, který v roce 2009 vyšel na DVD jako Garfieldův festival zábavy v česku. V roce 2009 vyšel na DVD Garfield's Pet Force a o rok později vyšel do kin jako Garfield: Zvířecí jednotka zasahuje.", "section_level": 1}, {"title": "Seriály.", "content": "Garfield a přátelé-Televizní seriál americké stanice CBC vysílaný v letech 1988-1995. V ČR vysílaný v letech 2000-2001. druhá série poté v roce 2008. Každý díl se skládal ze čtyř částí: Garfield, Garfieldova rychlovka, Seldova farma a další Garfield. Délka jedné epizody se pohybovala kolem 30 minut.", "section_level": 1}, {"title": "Knihy.", "content": "Komiksové vydavatelství Crew vydává knihy s českými stripy. V současné době (2019) je jich je 53 (v ČR se začalo od druhé knihy a první byla o sedm let později vydána jako nultá). Od 49. čísla jsou vtipy vydávané barevně.", "section_level": 1}, {"title": "Hry.", "content": "S Garfieldem vzniklo mnoho her. Ať už počítačových, nebo stolních.", "section_level": 1}], "src_summary": "Garfield je komiks vytvářený Jimem Davisem. Vyšel poprvé dne 19. června 1978 a v hlavních rolích se v něm představuje líný kocour Garfield, poněkud nemyslící pes Odie a jejich společensky nešikovný majitel Jon Arbuckle. Komiks aktuálně přetiskuje přibližně 2570 novin a časopisů, což z něj dělá jeden z nejpopulárnějších komiksů současnosti. V ČR jej otiskoval deník Právo.", "tgt_summary": "Garfield ist der Name eines seit 1978 erscheinenden Comic-Strips von Jim Davis mit Kater Garfield, Hund Odie und deren sozial unbeholfenem Besitzer Jon Arbuckle in den Hauptrollen. Der Erfolg von Garfield liegt einerseits in der Parodie auf das Verhältnis Halter/Haustier, andererseits in den allzu menschlichen Problemen des Katers, wie zum Beispiel Diäten, Montage oder Langeweile. Die hauptsächliche Komik der Comics beruht auf dem ausgeprägt zynischen Umgang mit diesen Problemen. Garfield erschien erstmals in den USA und erfreut sich heute weltweit großer Popularität. Im deutschsprachigen Raum sind die Strips gesammelt erstmals 1984 im Krüger-Verlag erschienen; eine Neuauflage gibt es seit 2007 bei Egmont Ehapa.", "id": 1674725} {"src_title": "Džiddú Krišnamúrti", "tgt_title": "Jiddu Krishnamurti", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Krišnamúrti a Theosofická společnost.", "content": "Džiddú Krišnamúrti se narodil v jižní Indii ve městě Madanapalle v chudé bráhmanské rodině. Jeho otec Džiddu Narayaniah zastával funkci na finančním úřadě pod britskou správou. Matka Sandžívamma byla duchovně založená žena, zcela oddaná své rodině a uctívání boha Kršny V roce 1909 si malého Krišnamúrtiho a jeho bratra všiml Charles W. Leadbeater, spolupracovník prezidentky Theosofické společnosti Annie Besantové. Krišnamúrti ho zaujal svou čistou osobností údajně prostou ega. Krišnamúrti společně se svým mladším bratrem byl nadále vychováván pod vedením Annie Besantové, aby byl připraven na svou úlohu Světového učitele. Objevem malého Krišnamúrtiho bylo završeno usilovné hledání theosofů, kteří pátrali po Mesiáši. Duchovní matka Theosofické společnosti Helena Blavatská totiž prohlásila, že budoucí buddha Maitréja se v následujících letech projeví v lidském těle a Theosofická společnost se měla postarat o přípravu světa na tuto událost. V roce 1912 byl Krišnamúrti prohlášen za novodobého Mesiáše, v důsledku čehož došlo k rozkolu uvnitř Theosofické společnosti, z které se odštěpila Anthroposofická společnost v čele s Rudolfem Steinerem. Krišnamúrtiho přívrženci se sjednotili do řádu Hvězdy východu.", "section_level": 2}, {"title": "Změna po rozpuštění Hvězdy východu.", "content": "Avšak po smrti svého bratra v roce 1929 se Krišnamúrti odmítl nadále účastnit jakékoli náboženské činnosti Hvězdy východu a tento řád rozpustil, jelikož dospěl k závěru, že hledání pravdy nelze organizovat. Jako svůj základní cíl si vytyčil pěstování osobní svobody jedince, jež je předpokladem pro nalezení pravdy. Krišnamurtí dalších 60 let po rozpuštění řádu cestoval po světě a přednášel o svém pojetí života. Také inicioval zakládání nadací, které měly sloužit k tomu, aby organizovaly jeho přednášky, publikovaly jeho díla, provozovaly školy a poskytovaly možnosti pro studium a meditaci. Po poslední přednášce konané začátkem ledna roku 1986 v Indii se začal zhoršovat Krišnamurtího zdravotní stav. Lékařská diagnóza stanovila rakovinu slinivky a jater. Na svoji žádost byl převezen do svého oblíbeného sídla v Ojai, jelikož chtěl umřít ve svém prostředí bez umělého prodlužování života. Nedlouho poté Krišnamurtí umírá.", "section_level": 2}, {"title": "Krišnamurtiho duchovní odkaz.", "content": "Základem Krišnamurtiho filozofie je improvizace, která se cílevědomě vyhýbá nepružnosti zavedených termínů. Krišnamurti odmítá uzavřené filozofické či náboženské systémy a představy o podstatě bytí. Krišnamurti od svých posluchačů nevyžadoval slepé následování a učení se prázdným formulím, ale pouze pochopení. Dle jeho učení předpokladem opravdového pochopení je uvolnění tvořivé intuitivní činnosti ukryté v hlubině mysli. Krišnamurtiho filozofie byla a je na západě populární, jelikož do určité míry připomíná evropský existencializmus a Krišnamurti při svých výkladech používal pojmy běžné mluvy a vyhýbal se jakýmkoli náboženským a filozofickým termínům. Přesto je naprosto zřetelné, že jeho učení vychází ze starobylých tradic východního náboženského myšlení jako je buddhismus a učení raných upanišad.", "section_level": 2}], "src_summary": "Džiddú Krišnamúrti (25. května 1895, Madanapalli, Indie, stát Tamilnádu – 17. února 1986, Ojai, USA, stát Kalifornie) byl indický filozof a básník. Patří k nejvýznamnějším duchovním učitelům 20. století. Svým neformálním přístupem se řadí k učitelům života, jako byli Henry David Thoreau nebo Albert Schweitzer.", "tgt_summary": "Jiddu Krishnamurti (; * 12. Mai 1895 in Madanapalle, Indien; † 17. Februar 1986 in Ojai, Kalifornien) war ein indischer Philosoph und Theosoph. ", "id": 521383} {"src_title": "Sledování pohybu očí", "tgt_title": "Eye-Tracking", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Počátky sledování pohybu očí sahají do 19. století a jsou spjaty se studiem čtení. V roce 1879 Louis Émile Javal pomocí zrcátka umístěným před subjektem pozoroval oči čtenáře pouhým pohledem, aby objevil fixace a sakády namísto předpokládaného plynulého pohybu. Na přelomu století Edmund Huey popsal jednu z prvních mechanických metod sledování a zaznamenávání pohybu očí, kterou byla neprůhledná plastová destička ve tvaru čočky s průřezem pro zornici byla spojena lankem s jehlou, která zapisovala pohyb očí na běžící papírový pás. Mezi problémy těchto metod patřila nutnost anestézie oka, otázka kompromitace ekologické validity studie nepřirozeným zařízením a těžké přesvědčování subjektů. V roce 1911 Marx a Trendelenburg na čočku připevnili zrcátko, od něhož odráželi paprsek světla na fotosenzitivní pásku. Tato metoda umožňovala získání velice přesných dat o pohybu očí, ale stále vyžadovala aplikaci kontaktní čočky, což ne vždy bylo možné. I v případech, kdy tuto metodu šlo použít, samotná hmotnost zařízení ovlivňovala rychlost pohybu oka a čočka se navíc mohla smýknout po povrchu bulvy. Paralelně k mechanickým metodám používali někteří autoři již od roku 1901 fotografie, později video, pro analýzu pohybu očí. Tato metoda byla velmi složitá na zpracování a poskytovala informace pouze o velmi výrazných pohybech očí. V současnosti se používá výpočetní technika, která snižuje časovou náročnost analýzy. Pro měření pohybu očí se používá úhel odrazu zpravidla infračerveného paprsku ze stacionárního zdroje od jednotlivých vrstev oka. Tyto odrazy se navzájem liší kvůli rozdílným poloměrům zakřivení jednotlivých povrchů rohovky a čočky, vznikají tzv. Purkyňovy obrazy. V druhé polovině 30. let byl popsán potenciálový rozdíl mezi rohovkou a sítnicí. Při natočení oka se mění potenciál v blízkosti oka; tuto změnu lze zachytit pomocí dvojice elektrod umístěných po stranách nebo nad a pod okem. Získaný signál se nazývá elektrookulogram a díky lineární závislosti mezi úhlem otočení a změnou potenciálu lze zpětně určit směr pohledu oka. Studie využívající sledování pohybu očí se dlouho omezovaly na porozumění pohybu očí (sakády a jejich délka, zpoždění sakád, oblast pozornosti, ostrost vidění) zvláště při čtení textu. Technologický rozvoj umožnil od konce 70. let širší a dostupnější využití sledování pohybu očí a podnítil aplikace i v jiných oblastech. Mezi novější aplikace sledování pohybu očí patří oblast interakce člověk-počítač, testování použitelnosti, ale i pro ovládání počítače invalidními pacienty. Další oblastí s rostoucím využitím je vizuálně orientovaný reklamní průmysl. Silná hypotéza oko-mysl předpokládající přímý vztah mezi pohledem a kognitivními procesy byla dlouhodobě brána jako předpoklad při sledování pohybu očí, ale výzkum pozornosti v 80. letech upozornil na fakt, že směr pohledu nemusí být nutně shodný s objektem pozornosti. Ačkoliv existují experimenty prokazující tento rozdíl, předpokládá se, že při komplexních úlohách zpracování informací je vztah pohledu a pozornosti těsný a sledování pohybu očí tedy má vypovídací hodnotu. Závislost dalších kognitivních procesů na pohledu zůstává stále nejistá.", "section_level": 1}, {"title": "Metody.", "content": "Metody pro sledování pohybu očí lze rozdělit do tří základních kategorií podle využitého principu. Metody první skupiny jsou založeny na měření pohybu očí pomocí speciálně upravených kontaktních čoček, další skupinu tvoří metody založené na neinvazivním optickém sledování oka, třetí skupinu tvoří metody snímající elektrické potenciály v okolí oka pomocí elektrod. Cílem většiny aplikací je sledování pohledu subjektu, ne pouze pohybu očí. V závislosti na použité metodě a podmínkách je nutné tyto pojmy rozlišovat. V nejjednodušším případě je hlava subjektu fixována a směr otočení očí je shodný s pohledem. Pokud má subjekt volnost pohybu hlavou a snímací zařízení je stacionární, je měřen pohled. Pokud je zařízení umístěno na hlavě subjektu, je měřen pouze pohyb očí a pro určení pohledu je třeba zohlednit pozici a orientaci hlavy v prostoru.", "section_level": 1}, {"title": "Mechanické metody.", "content": "Mechanické metody jsou založené na aplikaci kontaktních čoček se zrcadlovou plochou, od které se odráží paprsek světla, který lze zaznamenat. Alternativou je cívka zabudovaná v kontaktní čočce, jejíž pohyb lze měřit prostřednictvím elektrického napětí generovaného v magnetickém poli. Tato skupina metod umožňuje velmi přesné měření pohybu oka, ale zatěžuje oko hmotností čočky.", "section_level": 2}, {"title": "Videookulografie.", "content": "Videookulografie je skupina metod využívajících videozáznam oka pro určování jeho pohybu. Lze sledovat polohu zornice, snímat infračervený paprsek odražený od oka, sledovat polohu kapilár na sítnici oka nebo porovnávat dva Purkyňovy obrazy. Volba sledovaného jevu ovlivňuje přesnost získaných dat, ale musí být uvážena s ohledem na podmínky a cíle pozorování. Výhodou této skupiny metod je neinvazivnost přístupu a podle konkrétní technologie a podmínek i vysoká dosažitelná přesnost. Nevýhodou je problém odlišení pohybu očí od pohybu hlavy.", "section_level": 2}, {"title": "Elektrookulografie.", "content": "Třetí skupina metod je založena na měření změn elektrického potenciálu pomocí elektrod umístěných okolo očí. Rotace oka vyvolává změnu elektrického potenciálu ve svém bezprostředním okolí, protože oko se chová jako elektrický dipól se záporným pólem na sítnici a kladným pólem na rohovce. Elektrody umístěné na obličeji na opačných stranách oka jsou tak při jeho pohybu vystaveny více jednomu či druhému pólu, což vyvolá měřitelnou změnu napětí. Pomocí dvou dvojic elektrod je možné měřit horizontální i vertikální pohyb oka. Významnou výhodou elektrookulografie je možnost sledování pohybu očí za různých světelných podmínek i se zavřenými víčky. Metoda je tak vhodná pro spánkové studie i studie mimo laboratoř s variabilními světelnými podmínkami. Další výhodou okulografie je nízká výpočetní náročnost ve srovnání s videookulografií, díky níž je možné celé měřící zařízení uzpůsobit tak, aby jej subjekt mohl nosit v běžných podmínkách i mimo laboratoř (tato výhoda je spíše historická, protože v současnosti existují i mobilní videookulografické systémy). Nevýhodou elektrookulografie je nižší přesnost v určování směru pohledu, ačkoliv čas pohybu oka lze určit velmi přesně.", "section_level": 2}, {"title": "Prezentace dat.", "content": "Pro prezentaci dat o pohybu očí a pohledu se běžně používá promítání fixací a sakád jako trasy pohledu na scénu, kterou subjekt sledoval. Podle typu scény a účelu experimentu jsou k dispozici různé reprezentace dat. Pro promítání pohledu do dynamické scény je typická animace aktuálního pohledu s případným znázorněním bezprostředně předcházející sakády. Pro statické scény, jako je stránka textu nebo obrázek, je nejčastější zobrazení fixací a sakád souhrnně za celou dobu expozice. Pro zobrazení agregace dat od více subjektů se používají tzv. heat mapy, které pomocí barevné škály zobrazují, které oblasti byly sledovány jak dlouho.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Sledování pohybu očí je využíváno v široké paletě oblastí od výzkumu pozornosti, přes diagnostiku mentálních poruch až po návrh uživatelských rozhraní a reklamy.", "section_level": 1}, {"title": "Medicína.", "content": "Sledování pohybu očí se využívá při studiu některých nemocí a poruch, mezi které patří například posttraumatická stresová porucha nebo schizofrenie, ale i při diagnóze. Elektrookulografie je též součástí elektronystagmografie (nověji též videonystagmografie využívající videookulografie), metody pro diagnózu poruch okulomotorického a vestibulárního systému (závrať, problémy s udržením rovnováhy, nevolnost).", "section_level": 2}, {"title": "Výzkum.", "content": "Sledování pohybu očí je tradičně spjato s výzkumem čtení a souvisejícími poruchami. Studované oblasti zahrnují čtení textu potichu a nahlas, čtení hudebních not, psaní na stroji, rychločtení či dyslexii. Další skupina studií se zaměřuje na zkoumání pohledu při prezentaci vizuálních scén s různými úkoly. Zvlášť intenzivní výzkum probíhá v oblasti mechanismu a strategie vizuálního hledání či sledování jednoho i více podnětů. Kognitivní věda využívá sledování pohybu očí pro zkoumání kapacity pracovní paměti pro vizuální stimuly, kognitivní offloading (využívání pomůcek vnějšího světa během mentálních procesů, např. fyzické přeskládávání písmen ve hře scrabble namísto mentálního) při řešení vizuálně založených problémů, jak vizuální podněty pomáhají při integraci vícemodálního zpracování informací i strategie při učení. Dalším aktuálním směrem studia jsou dopady kognitivních procesů, zvlášť rozhodování, na pohyb očí a další motorické akce. Sledování pohybu očí se též využívá ve studiu sociálních interakcí, kde doplňuje pozorování a introspektivní dotazníky Stále též zůstávají aktuální témata samotného fungování pohybu očí, různých druhů pohybu, vlivu věku, únavy a dalších faktorů, jejichž význam může ovlivnit jak aplikace, tak metodiku zpracování dat z očních kamer v jiných oblastech výzkumu.", "section_level": 2}, {"title": "Automobilový průmysl.", "content": "Ztráta pozornosti a ospalost patří mezi časté příčiny dopravních nehod. Sledování pohybu očí spolu s dalšími charakteristikami (pohyb víček, natočení tváře) pomocí neinvazivní analýzy videozáznamu obličeje řidiče v reálném čase a zvukovým upozorněním umožňuje obnovit pozornost řidiče a předcházet nehodám.", "section_level": 2}, {"title": "Marketing.", "content": "Díky klesajícím nákladům se metody založené na analýze videozáznamu používají v komerční sféře, zvlášť v marketingovém výzkumu, návrhu obalu a použitelnosti. Marketingové studie se od výzkumu liší, jejich cílem zpravidla bývá zodpovězení konkrétních otázek, případně návrh opatření pro zadavatele, např. srovnání reklamy s konkurencí, identifikace a fixace loga, přehlednost a srozumitelnost reklamy či televizního spotu.", "section_level": 2}, {"title": "Interakce člověk - počítač.", "content": "Oblast interakce člověk - počítač (HCI, human-computer interaction) využívá sledování pohybu očí k analýze vhodnosti počítačových rozhraní a jejich vizuálního uspořádání. Příkladem odvětví, které z těchto experimentů těží, je návrh webových stránek, kde se v rámci uživatelského testování zaznamenává oční kamerou pohled subjektu, na jehož základě se usuzuje o přehlednosti a použitelnosti návrhu. Existují i experimentální systémy měnící zobrazené informace na základě směru pohledu uživatele.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj a použitelnost webových stránek.", "content": "Při vývoji webových stránek/e-shopů a při zlepšování jejich použitelnosti je eye-tracking jedna z nejefektivnějších metod. Testování probíhá s uživateli za pomocí neinvazivních očních kamer kalibrovaných pro jednotlivé testery. Kamery jsou zpravidla umístěny u monitoru počítače a měří pohyby očí ve spojením se zobrazovaným obsahem na monitoru. Pro takové aplikace a měření se používá speciální software, který zpravidla umí provádět video záznamy z testování, vykreslovat pohyby očí popř. zpracovat tzv. heat mapy. Eye-tracking je jednou z nejpřesnějších metod uživatelského testování z pohledu relevance získaných dat, které se dnes vůbec používají.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sledování pohybu očí (též eye tracking) je proces měření pohybu očí v hlavě, případně pohledu. Sledování pohybu očí a pohledu má uplatnění ve studiu vizuálního vnímání a v diagnostice, v oboru HCI (human-computer interaction, interakce člověk - počítač), v psychologii a v kognitivní vědě. Tradiční uplatnění nachází sledování pohybu očí ve výzkumu čtení. Dostupnost metod pro sledování očí založených na analýze videozáznamu oka umožňuje využití i v komerční sféře, zvláště v designu a marketingovém výzkumu.", "tgt_summary": "Mit Eye-Tracking, auch Blickerfassung oder im medizinischen Bereich Okulographie bezeichnet man das Aufzeichnen der hauptsächlich aus Fixationen (Punkte, die man genau betrachtet), Sakkaden (schnellen Augenbewegungen) und Regressionen bestehenden Blickbewegungen einer Person. ", "id": 829818} {"src_title": "Kaolin", "tgt_title": "Kaolin", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Výraz kaolin pochází z čínštiny: 高岭土 (Gāolǐng tǔ; Kao-ling tchu) znamená „hlína z Vysokého kopce“, vychází ze jména bohatého naleziště Kao-ling („Vysoký kopec“) u města Ťing-te v čínské provincii Ťiang-si.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Kaolin je reziduální nepřemístěná bělavá hornina sedimentárního původu. Vzniká zvětráváním či kaolinizací živcových hornin (granodiorit, ortorula, arkóza). V tropických oblastech kaolinizaci způsobují monzunové deště v kyselém prostředí, které ze živců vymývají draslík, sodík a železo. Jiná ložiska (např. v okolí Karlových Varů vznikla působením horkých pramenů.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Kaolin se používá na výrobu porcelánu. Plavený kaolin se používá jako plnivo při výrobě papíru, jako příměs do barev a do žáruvzdorných cihel. Jejich charakteristické vlastnosti jsou žáruvzdornost, plasticita a vaznost. Kaolin rozpuštěný ve vodě je používán jako nátěrová hmota, případně jako součást jiných nátěrových hmot. Kaolin je také významným anorganickým plnivem v gumárenství. Konkrétně kadaňský kaolin je hojně využíván v papírenském průmyslu pro jeho vysokou bělost a nízkou abrazi. Tento kaolin nachází využití také v oblastech stavebnictví, keramiky, gumárenství a nátěrových materiálů. Také se využívá pro mycí pasty na ruce.", "section_level": 1}, {"title": "Naleziště ve světě.", "content": "Světové zásoby kaolinu se odhadují až na 14 miliard tun. Více než polovina se nachází ve Spojených státech amerických, dále v Brazílii (28 %), na Ukrajině (7 %) a v Indii (7 %).", "section_level": 1}, {"title": "Naleziště v ČR.", "content": "V České republice se velmi kvalitní kaolin nachází a těží v okolí Kadaně, Podbořan, Karlových Varů, Plzně a Znojma (Únanov). Další ložiska se vyskytují v Chebské pánvi, Třeboňské pánvi a na Vidnavsku. Česká republika patří mezi největší spotřebitele kaolinu na světě. V roce 2010 se v Česku vytěžilo 2 950 000 tun kaolinu. Po Spojených státech amerických, Uzbekistánu a Německu byla Česká republika jeho čtvrtým největším producentem. Vysoce kvalitní ložiska se nacházejí na Karlovarsku, které je proslavené kvalitními kaolinity a bentonity. Povrchově je těží a zpracovává firma Sedlecký kaolin a.s. Karlovarský kaolin určuje mezinárodní normu pro kvalitu této horniny v průmyslovém využití při výrobě porcelánu. V minulosti se kaolin těžil také hlubinným způsobem například v dole Exelsior u Otovic nebo v dole Bohemia u Bohatic. Některá těžená ložiska na Karlovarsku jsou: Dále existují dobývací prostory se souhlasným stanoviskem EIA pro ložiska u Jenišova, lom Jimlíkov – sever a Podlesí III.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kaolin (někdy také \"kaolín\") je hornina, která se skládá z minerálu kaolinit a drobných křemenných zrn, která ovlivňují viskozitu materiálu. Používá se zejména pro výrobu keramiky (porcelánu) a papíru.", "tgt_summary": "Kaolin, auch als \"Porzellanerde\", \"Porzellanton\", \"weiße Tonerde\", \"China Clay\" oder in der Apotheke als \"Bolus alba\" oder \"Pfeifenerde\" bezeichnet, ist ein feines, eisenfreies, weißes Gestein, das als Hauptbestandteil Kaolinit, ein Verwitterungsprodukt des Feldspats, enthält. Weitere Bestandteile sind verschiedene andere Tonminerale und unzersetzte Feldspatteilchen. ", "id": 1537315} {"src_title": "Artotéka", "tgt_title": "Artothek", "src_document": [{"title": "Pojem.", "content": "Pojem artotéka vznikl v roce 1964 ve Švédsku. Označovalo se jím oddělení veřejné knihovny, které půjčuje výtvarná díla svým uživatelům. Slovo se skládá z latinského “ars” = umění a řeckého “téké” = úschovna, sklad. V angličtině je používán pojem “art-lending service” pro označení služby, oddělení knihovny se nazývá “picture library”. Pojmem se označuje i instituce galerijního a muzejního typu či prodejní galerie apod.", "section_level": 1}, {"title": "Artotéka v ČR.", "content": "V České republice existuje jedna artotéka, která je součástí Městské knihovny v Praze. Najdeme ji v pobočce Opatov. Svůj provoz zahájila 24. ledna 1983. Inspirací pro její vznik byla návštěva pražských knihovníků v artotéce v Drážďanech. Díky tehdejší lokalitě odlehlé od centra a situaci uprostřed nově budovaného panelového sídliště se naskytla příležitost organizovat akce, politicky málo sledované. Tehdejší vedení knihovny je využilo k pravidelnému pořádání výstav umění jinde nepovoleného nebo nepovolených výtvarníků.", "section_level": 1}, {"title": "Půjčování.", "content": "Obrazy z nabídky artotéky si mohou půjčit domů čtenáři Městské knihovny v Praze s platným čtenářským průkazem. Ke každému dokumentu je půjčen i ochranný obal (textilní taška, desky nebo tubus). Maximální limit výpůjček je: 4 grafiky, 20 reprodukcí, 60 knih. Výpůjční doba obrazových dokumentů je 26 týdnů s možností prodloužení až na dobu jednoho roku.", "section_level": 2}, {"title": "Akce.", "content": "Artotéka pořádá každý měsíc výstavy ve vstupní hale knihovny. Koncept výstav je zaměřen na mladé začínající umělce a absolventy výtvarných škol, případně se vystavují nové obrazové přírůstky z fondu. Artotéka pořádá besedy pro žáky základních a středních škol a přednášky o výtvarném umění pro širokou veřejnost.", "section_level": 2}], "src_summary": "Artotéka je speciální oddělení knihovny, kde si uživatelé mohou půjčovat grafické dokumenty a literaturu o umění. Artotéka je vlastně knihovna, která je zaměřená na umění. Definice v terminologické databázi knihovnictví a informační vědy (TDKIV) uvádí, že se jedná o knihovnu nebo dílčí typ knihovny, která se skládá zpravidla z reprodukovaných děl výtvarného umění (např. grafika, fotografie, plakáty, apod.) a z knihovního fondu relevantních textových dokumentů z oboru výtvarného umění. Posláním artotéky je prohlubovat estetické cítění, přispívat k estetické výchově uživatelů a ke vkusné úpravě veřejných i bytových prostorů.", "tgt_summary": "Eine Artothek (lat. \"ars, artis\" = die Kunst; griech. \"theke\" = der Ort) ist eine in der Regel öffentliche Institution, die Werke aktueller Kunst (Bilder, Skulpturen, Plastiken u. Ä.) kostenlos oder häufiger gegen eine geringe Gebühr verleiht.", "id": 626082} {"src_title": "Brzlík", "tgt_title": "Thymus", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Díky velkému množství apoptických lymfocytů byl brzlík považován za jakýsi „hřbitov lymfocytů“ bez jakéhokoli funkčního významu. Význam brzlíku v imunitním systému byl objeven Jacquem Millerem v roce 1961. Miller chirurgicky odstranil brzlík třídenním myším a pozoroval následnou deficienci v populaci lymfocytů, které pojmenoval T buňky právě po tomto orgánu.", "section_level": 1}, {"title": "Anatomie a vývoj brzlíku.", "content": "V ontogenickém smyslu se brzlík vyvíjí ze třetího branchiálního vaku a teprve později se stěhuje skrz přední mediastinum do cílového místa. Skládá se ze dvou úzce spojených laloků uložených částečně v hrudi a částečně v krku (někdy zasahuje až k dolní hranici štítné žlázy). Velikost brzlíku je proměnlivá a závisí na věku. Největší váhy, kolem 40 g, dosahuje kolem 10. roku věku a poté dochází k involuci. Ve stáří se pak skládá pouze z tukové a vazivové tkáně. V mnoha případech už pak není možné makroskopicky rozlišit samotný orgán od okolního mediastinálního tuku. K involuci dochází díky zvyšující se hladině pohlavních hormonů, pokud je dospělý člověk chemicky nebo fyzicky kastrován, brzlík zvyšuje aktivitu a dochází i ke zvětšení. U pacientů s autoimunitní chorobou \"Myasthenia gravis\" je často (70%) zjištěna hyperplazie thymu nebo zhoubnost (malignita, viz Nádorové onemocnění). Každý lalok brzlíku je rozčleněný vláknitými přepážkami (\"trabeculae\") v menší laloky, které se dále skládají z vnější vrstvy (\"cortex\") a vnitřní vrstvy (\"medulla\"). Lymfocyty, které dospívají v T buňky v brzlíku, jsou často nazývané \"thymocyty\". Ty se liší imunofenotypově od T lymfocytů specifickou kombinací povrchových proteinů. Thymocyty jsou v raných stádiích vývoje extrémně citlivé na kortizon, ale jak jejich vývoj pokračuje, stávají se stále více rezistentní. Sensitivní thymocyty se nacházejí převážně v cortexu a rezistentní v medulle. Kromě lymfocytů a Hassallových tělísek brzlík ještě obsahuje epitelové buňky, dendritické buňky a makrofágy. Navíc je brzlík protkán množstvím cév a odvodnou lymfoidní tkání, která vtéká do mediastinálních lymfatických uzlin.", "section_level": 1}, {"title": "Nádorová onemocnění.", "content": "Nádory vznikající z brzlíkových epitelových buněk se nazývají \"„thymomy“\" a jsou zjišťovány u 25–50 % pacientů s \"Myasthenia gravis\". Symptomy jsou někdy zaměňovány s bronchitidou nebo silným kašlem, protože nádor dráždí nerv zodpovědný za kašlací reflex. Všechny thymomy jsou potenciálně rakovinné, ale mohou se velmi snadno měnit – některé rostou pomalu, jiné velmi rychle a mohou se rozšiřovat do okolní tkáně. Léčení thymomamů často vyžaduje úplné odstranění celého brzlíku. Nádory vznikající z thymocytů jsou nazývané \"„thymické lymfomy“\".", "section_level": 1}, {"title": "Souvislost s cukrovkou.", "content": "Celoevropská skupina diabetologů pracuje na výzkumu souvislosti diabetes mellitus (cukrovky) s autoimunitním systémem v naději na řešení samotné příčiny inzulinových dysfunkcí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Brzlík (: \"thymus\") je hlavním orgánem pro diferenciaci a funkční dozrávání T-lymfocytů. Stejně jako kostní dřeň nebo bursa Fabricii u ptáků je jedním z primárních lymfatických orgánů společně s červenou kostní dření. Mezi sekundární lymfatické orgány patří např. slezina, lymfatické uzliny nebo mukózní lymfatická tkáň. ", "tgt_summary": "Der Thymus (latinisiert von ) oder das Bries ist eine Drüse des lymphatischen Systems von Wirbeltieren und somit Teil des Immunsystems. Das Organ befindet sich bei Säugetieren kopfwärts (kranial) des Herzens im Mittelfell hinter dem Brustbein. Bei einigen Säugetieren (z. B. Paarhufer, Meerschweinchen) erstreckt es sich über den gesamten Hals, bei Vögeln ist es ausschließlich im Halsbereich ausgebildet. Mit dem Eintritt in die Geschlechtsreife bildet sich das Organ physiologisch zurück (Involution). ", "id": 1748802} {"src_title": "Episkopální církev Spojených států amerických", "tgt_title": "Episkopalkirche der Vereinigten Staaten von Amerika", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Sbory této církve se nacházejí především na území Spojených států, ale také na Haiti, Tchaj-wanu, v Kolumbii, Dominikánské republice, Ekvádoru, Hondurasu, Venezuele i v Evropě. Episkopální církev je jednou z nejstarších církví na území Spojených států, nicméně dnes je se svými 2,3 milióny členů výrazně menší než jiné americké církve. K církvi se hlásí jen asi 0,8 % amerických občanů, ovšem více než čtvrtina amerických prezidentů bylo členy této církve.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Základními jednotkami episkopální církve je 110 diecézí, v jichž čele stojí biskup, a 7374 farností. Biskupství se uskupují do devíti církevních provincií, které jsou namísto jmény označeny čísly. Hranice provincií obvykle odpovídají hranicím amerických států. Na rozdíl od jiných anglikánských církví nemá episkopální církev žádná arcibiskupství. Svěcení žen je povoleno. Laici se plně podílejí na fungování obce a účastní se často i na jejím vedení. Nejvyšší instancí církve je synoda, která se koná každé tři roky, a nazývá se generální shromáždění (\"General Convention\"). Skládá se ze dvou částí: biskupské komory a komory zástupců, ve které jsou kněží a laici. Každé biskupství volí jako zástupce čtyři členy z kléru a čtyři laiky. Představeným biskupské komory je \"Presiding Bishop\", který je primasem církve a je volen každých devět let. Dne 18. června 2006 byla do tohoto úřadu zvolena Katharine Jefferts Schori, která se tak stala první ženou na této pozici v rámci anglikánských církví. Předseda komory zástupců se nazývá prezident. Může být kněz i laik. V období mezi generálním shromážděním je nejvyšším grémiem církve výkonná rada (\"Executive Council\"). Má 38 členů – čtyři biskupy, čtyři kněze a 12 laiků volených na generálním shromáždění a dalších 18 členů volených na provinciálních synodách. Správním sídlem církve je New York, ale primas (\"Presiding Bishop\") je slavnostně uváděn do úřadu ve Washington National Cathedral. Generální shromáždění nemá žádné pevné sídlo a jednání se každé tři roky konají na jiném místě.", "section_level": 1}, {"title": "Nauka.", "content": "Episkopální církev se hlásí k \"via media\" (prostřední cestě) mezi katolickou a protestantskou praxí a doktrínou. Ústředním bodem episkopální nauky je život a vzkříšení Ježíše Krista. Základní učení církve a jejího katechismu zahrnuje:", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Úplný oficiální název církve jako právnické osoby zní \"The Domestic and Foreign Missionary Society of the Protestant Episcopal Church in the United States of America\", ovšem v této podobě se používá jen velmi zřídka. Obvyklými zkratkami jsou \"ECUSA\" (\"Episcopal Church in the USA\") a od 21. století vzhledem k rostoucímu významu obcí mimo USA také \"TEC\" (\"The Episcopal Church\"), neboť biskupství a obce leží též v Latinské Americe, Asii a Evropě. Do poloviny 20. století se užívala též zkratka \"PECUSA\": \"Protestant Episcopal Church in the United States of America\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Episkopální církev Spojených států amerických (anglicky \"Episcopal Church in the United States of America\") je protestantská církev v USA, která je součástí anglikánského společenství církví.", "tgt_summary": "Die Episkopalkirche der Vereinigten Staaten von Amerika () ist eine Mitgliedskirche der Anglikanischen Gemeinschaft vornehmlich in den Vereinigten Staaten, aber auch in Haiti, Taiwan, Kolumbien, der Dominikanischen Republik, Ecuador, Honduras, Venezuela und Kontinentaleuropa. Die Episkopalkirche ist eine der ältesten Kirchen im Gebiet der heutigen USA; heute ist sie mit 1,8 Millionen Mitgliedern deutlich kleiner als einige andere amerikanische Kirchen. Nur etwa 0,5 % der US-Bürger gehören ihr an, jedoch ein Viertel aller US-Präsidenten (zuletzt George H. W. Bush).", "id": 482489} {"src_title": "Juan José de Austria", "tgt_title": "Juan José de Austria", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Byl jedním z několika nemanželských dětí španělského krále Filipa IV. Jeho matkou byla tehdejší slavná herečka Marie Calderónová. Jan Josef vyrůstal v toledské provincii ve městě Ocaně. Roku 1642 jej Filip uznal za svého syna a udělil mu titul kastilského a leónského velkopřevora johanitského řádu. V letech 1647–1648 velel vojákům proti neapolským povstalcům a v roce 1648 působil krátce v úřadu neapolského místokrále a v letech 1651–1652 bojoval proti povstalcům v Katalánsku.", "section_level": 1}, {"title": "Guvernér španělského Nizozemí.", "content": "Jako nizozemský guvernér, kterým byl v letech 1656–1659, se neosvědčil, neboť za jeho vlády přišlo Španělsko o část Nizozemí, kterého se zmocnila Francie. Porážku utrpěl také při snaze o získání moci Španělů v Portugalsku v letech 1662–1663. Ctižádostivý Jan Josef chtěl využít své oblíbenosti mezi lidem a žádal krále, aby byl prohlášen následníkem trůnu, což Filip roku 1663 zamítl. V roce 1665 se i přes otcovu nevoli oženil se svou nevlastní sestrou Markétou Marií. Byl otcem tří dcer, které se staly řádovými sestrami.", "section_level": 1}, {"title": "Regent.", "content": "Po Filipově smrti roku 1665 se Jan Josef pokoušel získat regentství za bratra Karla II., ale byl královnou vdovou a jejím zpovědníkem Nithardem vypovězen ze dvora. O tři roky později byl za jeho přispění páter Nithard sesazen, nicméně regentské vlády se Jan Josef ujal až dva roky před smrtí, roku 1677, kdy se mu podařilo se svým vojskem dobýt Madrid a donutit královnu i s novým favoritem Valenzuelou opustit dvůr. Následující rok byl podepsán Nijmegenský mír, jehož důsledkem byla ztráta části španělského Nizozemí a burgundského hrabství. Země se navíc zmítala v hospodářské i sociální krizi, kterou nikdo neřešil. Už v následujícím roce 1679 Jan Josef zemřel a regentské vlády se opět ujala Marie Anna Habsburská. Janovy ostatky byly uloženy do hrobky španělských Habsburků v Escorialu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Josef Rakouský, často též ve španělské podobě Juan José de Austria (7. dubna 1629 – 17. září 1679, Madrid) byl španělský generál levoboček španělského krále Filipa IV. Působil jako místokrál neapolský (1648), katalánský (1653–1656), nizozemský místodržitel (1656–1659) a v letech 1669–1678 jako místokrál aragonský.", "tgt_summary": "Prinz Juan José de Austria, deutsch Johann Joseph von Habsburg (* 7. April 1629 in Madrid; † 17. September 1679 ebenda) war ein spanischer Heerführer und Staatsmann.", "id": 2020752} {"src_title": "Jan Duns Scotus", "tgt_title": "Johannes Duns Scotus", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "O životě Dunse Scota víme jen málo. Podle jeho přízviska se soudí, že se narodil v obci Duns ve Skotsku blízko anglických hranic. Někdy kolem roku 1280 vstoupil do františkánského řádu, studoval filosofii a v letech 1288–1293 teologii v Oxfordu. Roku 1291 byl vysvěcen na kněze a po ukončení studia přednášel v Oxfordu a patrně i v Cambridgi. Roku 1299 patrně napsal svůj první komentář k \"Sentencím\" Petra Lombarda a řadu komentářů k Aristotelovi. Roku 1302 přednášel \"Sentence\" v Paříži, na tehdy vedoucí univerzitě, roku 1303 musel však město opustit, protože se spolu s dalšími mnichy postavil na stranu papeže proti králi Filipu IV., který chtěl od kněží vybírat daně. Roku 1304 se vrátil, získal titul magistra a roku 1306 nebo 1307 byl \"magister regens\", tj. zhruba dnešní profesor teologie na františkánské fakultě v Paříži. Z této doby pochází řada jeho disputací. Roku 1307 přešel na františkánské učiliště v Kolíně nad Rýnem, kde následujícího roku zemřel, patrně na mor. Je pohřben v tamním minoritském kostele.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Rozsáhlé Scotovo dílo (26 svazků) tvoří nehotové rukopisy, poznámky a záznamy z přednášek, které asi nebyly určeny k publikaci. Tyto spisy byly dále doplňovány a opravovány, takže je dnes obtížné určit, co je Scotův původní text. První souborné vydání vyšlo v Lyonu 1639 a bylo nahrazeno až kritickým vydáním, které začalo vycházet po roce 1950. Po období mimořádného vlivu v 16. a 17. století se Scotovo dílo těší zvýšené pozornosti až ve 20. století. Mezi nejstaršími spisy jsou komentáře k Aristotelovi a k Porfyriovi (\"Parva logicalia\") a \"Quaestiones subtilissimae de metaphysica Aristotelis\" (odtud možná i jeho přízvisko „doctor subtilis“). Nejdůležitější spis, \"Ordinatio, je \"nedokončenou revizí Scotova oxfordského komentáře k \"Sentencím\". Zhruba v téže době vznikaly \"Collationes\", sbírka 46 kratších disputací; pozdní spis je \"De primo principio\" s obšírným důkazem Boží existence a \"Quaestiones quodlibetales\", přednášky na rozmanitá témata.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení.", "content": "Scotus je první představitel pozdní scholastiky. V období vrcholné scholastiky Tomáš Akvinský harmonizoval Aristotela s křesťanstvím, tento pokus o syntézu však byl terčem kritiky ze dvou stran. Na jedné to byli radikální aristotelici a averroisté (Siger Brabantský a j.), kteří si všímali rozporů mezi Aristotelem a křesťanskou teologií, na druhé františkánští autoři jako Bonaventura, kteří se více drželi Augustina a novoplatoniků. Scotus se obrací proti averroistům a Aristotelovi, kterého důkladně znal, na druhé straně na rozdíl od Bonaventury soudí, že k přirozenému poznání světa není třeba zvláštního Božího osvícení. Vůle podle něho není podřízena rozumu, ale rozum naopak slouží vůli tím, že jí poskytuje potřebný předmět. Teologie je praktická nauka, která se řídí Boží láskou a vůlí a vede tak člověka na životní cestě.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie poznání.", "content": "Poznání začíná – stejně jako u Tomáše – smysly, rozum (\"intellectus\") se však na ně neomezuje. Scotus rozlišuje abstraktivní poznání, které vede k pojmům a definicím, a intuitivní poznání, které věci chápe vcelku a holisticky, může však skutečně poznat i jednotlivou a nahodilou věc. Intuitivní poznání je bezprostřední náhled, který teprve také umožňuje reflexi a poznání sebe. Poznání je podmíněno principy logiky, smyslovou zkušeností, ale také záměrem, intencí poznávajícího, což jsou složky, které nelze dokazovat. V logice rozlišuje Scotus mezi intenzí a extenzí pojmu. Pro moderní badatele je zajímavý také tím, že se důkladně zabýval otázkami možnosti, chtění, záměrů a tedy modální logikou, i když ji nijak neformalizoval. Vědění předpokládá abstrakci, hledá příčiny a může postupovat deduktivně nebo induktivně.", "section_level": 2}, {"title": "Metafyzika.", "content": "Duns Scotus vypracoval nové pojetí jsoucna: zatímco Tomáš mluvil o jsoucnu jako o tom, co jest (\"id quod est\"), Scotus k němu připojil sféru možnosti: jsoucno je to, čemu neodporuje být (\"id cui esse non repugnat\"). Jsoucnost chápal univočně (jednoznačně), což znamená, že všemu, co je, přináleží stejným způsobem: stvořeným věcem i Bohu; Tím zároveň popřel tomistickou nauku o \"analogii entis; \"popíral též reálnou distinkci mezi bytností (\"essentia\") a bytím (\"esse\"). Jsoucno je tak vlastně převedeno na esenci konstituovanou vzájemně si neodporujícími určeními. Proto Scotus zavádí nauku o disjunktivních určeních jsoucna: dříve než na deset aristotelských kategorií se jsoucno např. dělí na konečné a nekonečné, neboť nekonečné jsoucno (\"ens infinitum\", Bůh) se kategoriím vymyká. Scotus byl filosofický realista a soudil, že i univerzální existuje dřív než je poznáno a není tedy produktem našeho myšlení. Člověk toto univerzální (\"natura communis\", společná přirozenost) poznává abstrakcí z jednotlivého. Nominalismus sice obšírně vyvrací, svým rozlišováním však připravuje půdu, na niž naváže později Ockham.", "section_level": 2}, {"title": "Etika.", "content": "Základem Scotovy etiky je svobodná vůle, což je bezprostředně evidentní skutečnost. Člověk se pohybuje mezi sklonem k příjemnému a sklonem ke spravedlivému (zde Scotus navazuje na Anselma z Canterbury), mezi nimiž se rozhoduje; jen pokud se však rozhodne pro dobro a spravedlnost, jedná dobře. Svobodné jednání je sice nahodilé, ale není iracionální. Vůle sama je slepá a rozhodování tak nutně vyžaduje rozum, za takové jednání pak člověk také nese plnou odpovědnost. Vůdčím principem etiky i morálky je zřejmá skutečnost, že Boha je třeba milovat; odtud se odvozují všechny další zásady a příkazy. Jen tři první přikázání Desatera jsou evidentní, všechna ostatní jsou z Boží vůle a mohla by znít i jinak: proto mohl Bůh Abrahamovi přikázat, aby zabil syna Izáka.", "section_level": 2}, {"title": "Theologie.", "content": "Oproti svým předchůdcům zdůraznil Scotus v theologii především Boží svobodu: Bůh je všemohoucí a absolutně svobodný, proto nic z toho, co tvoří, netvoří nutně, nýbrž kdyby chtěl, mohl vytvořit úplně jiný svět; náš svět je pro Boha pouze jeden z možných světů. Protože svět pochází z neomezené Boží vůle, nemůžeme rozumovou spekulací nahlédnout „důvody“ stvoření. Dále se Scotus podílel na vypracování nauky o neposkvrněném početí Panny Marie, kterou Bůh z dědictví hříchu (s přičiněním Ježíšovým ex hoc) svým rozhodnutím vyňal.", "section_level": 2}, {"title": "Vliv a význam.", "content": "Přestože v současnosti (po etablování novotomismu) je nejznámějším scholastikem Tomáš Akvinský, v pozdním středověku a raném novověku byl Scotus podstatně vlivnější. Scotova nauka se v jeho řádu stala normou, vznikla tak škola skotistů. Skotismus ovlivnil „druhou scholastiku“, F. Suáreze, Arriagu, dále Leibnize a zprostředkovaně Kanta. Z filosofů nedávné minulosti se o Scotovi s úctou vyjadřoval Charles Peirce a na téma Scotovy nauky o kategoriích se habilitoval Martin Heidegger. Z básníků byl Scottovým dilem ovlivněn například anglický básník Gerald Manley Hopkins. Viděl v něm bratrsky známý hlas: \"Kdykoliv pohlédnu na nějaký jedinečný jev nebes či moře, myslím na Dunse Scotta\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Blahoslavený Jan Duns Scotus (asi 1266, Duns, Skotsko – 8. listopadu 1308, Kolín nad Rýnem) byl skotský mnich, františkán, teolog a filosof, jeden z představitelů pozdní scholastiky. Bývá přezdíván též \"doctor marianus\", neboť byl velkým obhájcem učení o neposkvrněném početí Panny Marie, či \"doctor subtilis\" (přesný, precizní). Dne 20. března 1993 jej Jan Pavel II. prohlásil za blahoslaveného.", "tgt_summary": "Johannes Duns Scotus, im Vereinigten Königreich auch John Duns Scotus und weiter latinisiert auch Ioannes Duns Scotus, (* um 1266 in Duns, Schottland; † 8. November 1308 in Köln) war ein schottischer Theologe, Franziskaner und Philosoph der Scholastik. ", "id": 972938} {"src_title": "Vůdcův bunkr", "tgt_title": "Führerbunker", "src_document": [{"title": "Starý bunkr.", "content": "Komplex byl vybudován v několika etapách na zahradě starého říšského kancléřství na Wilhelmstraße, které Adolf Hitler používal jako svoji hlavní soukromou rezidenci. Při nutných přestavbách nevyhovujících vnitřních prostor bylo v roce 1935 započato s rekonstrukcí velkého Přijímacího sálu (v některých dokumentech je uváděn jako Diplomatický sál) a přiléhající zimní zahrady. Současně byla zahájena stavba betonového úkrytu v části stávajících sklepů a rozšířením do zahrady kancléřství. Není zcela přesně zdokumentováno, z jakého popudu či záminky bylo o této stavbě rozhodnuto, ale dá se dedukovat o určitém vlivu architekta Speera. Tato etapa stavby byla v roce 1936 dokončena. Původní zastavěná plocha krytu (bunkru) byla 21,5 x 21,5 m s mocností železobetonových obvodových stěn a stropu 1,2 až 1,6 m. Obyvatelný prostor byl cca 18 x 19 m. Dodatečně byl strop zesílen vrstvou železobetonu o mocnosti cca 1,0 m. S přihlédnutím na stavební úpravy v zastavěné ploše starého kancléřství přesahovala mocnost stropu 3,0 m a odolala by jakékoliv tehdejší letecké pumě. Do tohoto krytu byl přístup z sklepa pod Slavnostním sálem, kam se vcházelo bočním schodištěm na spojovací chodbě mezi jídelnou a zimní zahradou. Do bunkru byl vyveden ještě nouzový únikový východ, který byl osazen těžkými pancéřovými vraty se vzduchotěsnými přepážkami a ventilačním systémem. Celý bunkr byl energeticky soběstačný, napájený z dieselelektrického agregátu napojený na ventilační systém a na systém vodovodu a kanalizace, neboť kanalizační jímka byla pod úrovní uliční kanalizační sítě. Celkem bylo v tomto bunkru 12 místností s centrální chodbou, jenž po přestavbě sloužila jako jídelna a zároveň i společenská místnost. Část stávajících zrekonstruovaných sklepních prostor pod starým kancléřstvím sloužila až do konce jako proviantní a technická zásobárna bunkru.", "section_level": 1}, {"title": "Nový bunkr.", "content": "V průběhu let 1942 až 1943 bylo započato s výstavbou druhé části vůdcova bunkru, jenž byl budován dále do zahrady říšského kancléřství a téměř kopíroval ulici Voßstraße a na druhé straně byl ohraničen budovou nového kancléřství. Dokumenty uvádějí stavební jámu o hloubce přesahující 10 m. Vstup do spodního vůdcova bunkru byl jednak točitým schodištěm ze „starého bunkru“ původní stavby z roku 1936 a dále pak schodištěm s kasematovými střílnami a plynovými uzávěry ze zahrady kancléřství. Vyústění do zahrady bylo kryto pancéřovými dveřmi, bočními kasematovými střílnami a strážní věží, v níž byla zaústěna ventilace. Po přepracování projektu týmem projektantů vedeným Albertem Speerem byly zdi a stropy zbudované ze železobetonu zesíleny na mocnost 3,5 m. Ani takto zbudované železobetonové zdi nebyly schopny vzdorovat průsakům spodní vody do obytného prostoru bunkru. To bylo řešeno instalací výkonných čerpadel, jenž prosakující vodu jímanou do průsakových jímek permanentně odčerpávaly do kanalizačního systému. I přes toto opatření byla v bunkru velmi vysoká vlhkost vzduchu a poměrně rozsáhlé zaplísnění stěn (svědectví přeživších obyvatel bunkru nebo návštěvníků). I přes dobře fungující ventilační systém byl v bunkru stálý zápach. Technologické zařízení měl horní i spodní bunkr samostatný, od sebe oddělený a na sobě nezávisle pracující. Spodní bunkr byl stavebně dokončen teprve v roce 1944 a okamžitě obsazen stálou osádkou obsluhy pod velením vrchního strojníka Hentschela. Rovněž pokoje nebo prostory určené pro \"Begleitkommando\" (tělesná stáž vůdce) byly trvale obsazeny a udržovány v pohotovostním režimu. Spojovací uzel s nejmodernější tehdejší dostupnou spojovací technikou byl nainstalován a plně provozuschopný. O provoz se od samého počátku staral jeden z přeživších stálých obyvatel bunkru \"SS-Obergefreiter\" Rochus Misch. V bunkru byly pokoje pro jednak stálé obyvatele, příznivce a blízké spolupracovníky vůdce, včetně administrativy, dále pak pokoje pro návštěvy, konferenční místnost, kde Hitler pořádal porady (poslední 22. dubna 1945), lékařský pokoj a sanitární místnost a ubikace strážního oddílu. Zvláštní pokoje s příslušenstvím zde měla Eva Braunová, manželé Goebbelsovi a „dvorní“ lékař dr. Morell. V dubnu 1945 v bunkru krátce či déle pobývalo až 50 lidí, což vznášelo velké nároky především na inženýrské sítě a vzduchotechniku.", "section_level": 1}, {"title": "Konec války.", "content": "Při bojích o vládní čtvrť Berlína v dubnu a květnu 1945 bylo staré i nové kancléřství bojovými operacemi a především přímou nebo nepřímou palbou dělostřelectva velmi poškozeno. Bunkr však žádné poškození neutrpěl vyjma několika zásahů nejspíše minometnými střelami do kopulí strážních (ventilačních) věží v zahradě kancléřství. Koncem dubna 1945 byl horní bunkr téměř celý využíván jako polní lazaret pod velením profesora Hasseho a skupinou zdravotních sester. V brzkých ranních hodinách 2. května 1945 pronikli první vojáci Rudé armády do prostor zdevastovaného starého říšského kancléřství a zároveň z ulice Voßstraße do zahrady říšského kancléřství. I přes přítomnost několika příslušníků obávané divize SS Leibstandarte Adolf Hitler bunkr obsadili bez boje. Po skončení druhé světové války bylo uskutečněno několik pokusů bunkr zničit, avšak nikdy nebyl zničen zcela. V pozdějších letech občas stavební dělníci narazili na část prostor, ovšem tyto byly vždy opět zasypány. Od roku 2006 je na místě bývalého bunkru umístěna pamětní deska.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vůdcův bunkr (\"\") byl podzemní komplex v Berlíně, kde se na konci války ukrývali Adolf Hitler a Eva Braunová a kde nakonec spáchali sebevraždu. Tento bunkr představuje jedno z nejznámějších Hitlerových sídel, mezi další patří například Vlčí doupě v dnešním Polsku nebo Orlí hnízdo v bavorských Alpách. ", "tgt_summary": "Als Führerbunker bezeichnet man zwei der unterirdischen Luftschutzräume in Berlin, die Adolf Hitler in den letzten Wochen des nationalsozialistischen Regimes in Deutschland als Führerhauptquartier dienten. Hitler beging im Führerbunker Suizid.", "id": 1896910} {"src_title": "Maskovací oblečení", "tgt_title": "Tarnkleidung", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Snaha splynout s okolím tu vždy byla už od dávných počátků. Ať už kvůli lovu, sabotáži či jiným důvodům, kdy na viditelnosti závisela úspěšnost mise. Ostatně příkladem můžou být jiné živočišné druhy, které se maskují před predátory či kořistí. Nicméně maskovací oblečení je velmi mladý pojem. První snahu o maskování můžeme zaznamenat ve feudálním Japonsku (14. století), kde nindžové používali tmavou látku právě proto, že mise plnili hlavně v noci a temný oděv jim poskytoval dokonalé krytí. Další pokusy jsou známy až o několik století později. Změny oblékání vojáků začaly s příchodem 18. století, avšak nebyly natolik významné, aby změnily dosavadní trendy. 95. pěší Regiment z roku 1803, nosil tmavě zeleno-černý oděv, který lépe splynul s okolím, než klasická červená vojenská uniforma. Byl to první pokus Britské armády splynout s okolím a změnit tak roli vojáka. Místo reprezentování barev a moci své země měl za úkol skrýt se v terénu. Další změny v oblékání vojáků přišly v období kolem roku 1850, kdy Britští vojáci v Indii byli nuceni přebarvit své červené uniformy na přirozenější barvu, čímž vznikla nová barva Khaki, která se později stala standardní vojenskou barvou oblečení. Nový vojenský trend se zanedlouho ujal i ve zbytku světa. Po té, co se khaki barva stala v roce 1902 oficiální barvou Britské uniformy, se ke změnám uniforem přidaly i Spojené státy americké, Rusko a jiné státy, které postupně vytvářely nové maskovací kombinace barev pro své vojáky. Avšak do vypuknutí První světové války ještě mnoho států používalo starý systém pestrého oblékání vojáků. V roce 1915 vznikla ve Francii speciální Kamuflážní sekce, která sestávala z umělců. Každá maskovací uniforma byla jimi ručně malována a podle vzoru specifikovala druh vojáka, pro kterého byla určena. Později, téhož roku, se výroba rozšířila, protože vznikla nová idea maskování nejen vojáků, ale i objektů pomocí maskovacích sítí. Na počátku První světové války některé státy pořád bojovaly v pestrých uniformách. Koncept kamufláže se ale rychle ujal a vojáci sami si později dokreslovávali maskovací prvky barvou email, nebo se potírali bahnem. Odstřelovači a speciální jednotky dokonce maskovali i zbytek své výbavy, čímž vznikly první Ghillie oblečení, speciální maskovací oděv využívaný hlavně odstřelovači. Maskovací oděv podobný tomu, který známe ve 21. století, začala, jako první, používat Německá armáda. Největší rozmach maskovacích technik nastal v období Druhé světové války. Vznikaly nové varianty potisku a začala masová produkce. Němečtí vojáci SS začali nosit celouniformní maskáče (blůza, kalhoty), které už byly typově podobné maskovacímu oděvu dneška.", "section_level": 1}, {"title": "Typy.", "content": "Na počátku 21. století existují stovky vzorků na uniformách, podle druhu prostředí, se kterým má voják splynout – les, sníh, poušť ad. Vývoj maskovacích technik se během 20. století rapidně zrychlil a můžeme setkat s různými vzorky od „mloka“ až po digitální vzorky a vzory navržené pro boj do ulic. Změna uniforem je velmi častá právě proto, že mnohé státy mají zavedený standard, který zrovna nevyhovuje terénu, ve kterém se zrovna vojáci pohybují. Konkrétně Československá armáda používala vzorky mlok a jehličí, přičemž mlok byl velmi podobný německé uniformě. Vzorek jehličí se udržel až do roku 1993, ale nejednalo se o vzorek československé výroby. Jehličí využívaly státy Varšavské smlouvy. Tento vzor s postupem času ztrácel na kvalitě, přičemž poslední kusy z výroby už skoro neplnily původní maskovací účely a navíc bylo těžké od sebe rozlišit jednotlivé státy Varšavské smlouvy, neboť všichni měli stejné uniformy. V polovině 80. let Češi přišli s novým vzorem. Jednalo se o kombinaci skvrn khaki, tmavě a světle zelených a černých skvrn, vzor 95.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Původně se maskovací oblečení používalo ve válce, avšak ve 21. století se využití maskáčů rozšířilo i mezi civilisty. Maskáče jsou velmi oblíbené a žádoucí u vojenských sportů jako je Airsoft, ale používají se i při lovu zvěře a při jiných příležitostech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maskovací oblečení je druh oděvu, který se používá za účelem splynutí s prostředím. Aby maskování bylo co nejúčinnější, existují speciální druhy vzorků podle toho, v jakém terénu se člověk chce ukrýt.", "tgt_summary": "Tarnkleidung ist Kleidung, die durch ihr Muster und ihre Farbgebung die Konturen des Trägers vor entsprechendem Hintergrund „verwischt“, also tarnt und die optische Aufklärung erschweren soll. Tarnkleidung wird meist von Soldaten oder Jägern getragen. Besondere Tarnkleidung für den Winter sind Schneetarnanzüge, für Scharfschützen der Ghillie-Tarnanzug. ", "id": 2199277} {"src_title": "Zubní pasta", "tgt_title": "Zahnpasta", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zmínky o zubní pastě pochází z Egypta, a to ze 4. století př. n. l. Skládala se z soli, pepře, mátových listů a květů Kosatce. Římané používali zubní pastu, jejíž hlavní složkou byla lidská moč; protože moč obsahuje amoniak, je velmi účinná pro bělení zubů. V 18. století se v Americe používala pasta ze spáleného chleba. Nicméně se zubní pasta nebo prášek rozšířily až v 19. století, kolem roku 1800 se používal zubní kartáček pouze s vodou, ale na popularitě již získávaly zubní prášky, zpravidla domácí výroby, složené zejména z křídy, rozdrcených cihel a soli. Okolo roku 1900 se začala zubní pasta vyrábět z peroxidu vodíku a sody, ale až do první světové války nedosáhla popularity zubního prášku. V roce 1914 se do zubní pasty začal přidávat fluorid. Zubní pasta se nejčastěji distribuuje v umělohmotných tubách, které bývají vkládány do papírových krabiček.", "section_level": 1}, {"title": "Proužkovaná zubní pasta.", "content": "Účelem proužků na zubní pastě je výhradně zatraktivnit pastu pro spotřebitele. Proužky mohou být na zubní pastě vytvářeny způsobem, jaký ukazuje nákres. Dvě odlišně barevné zubní pasty jsou naplněny do zvláštní tuby; ve větším zásobníku se nachází zpravidla světlá pasta, na kterou je při vymačkávání z krajních zásobníků nanášen barevný proužek.", "section_level": 1}, {"title": "Zubní pasty podle specifikace.", "content": "Různé pasty mají mimo hlavního účelu, kterým je čištění zubů a zamezení kazivosti chrupu, i jiné zaměření a jsou specificky určeny pro daný problém. Jinou pastu by měl používat člověk trpící paradentózou a jinou ten, kdo má citlivé zuby apod.", "section_level": 1}, {"title": "Pasty pro péči o nemocné dásně.", "content": "Dásně mohou trpět díky nesprávnému čištění zubů. Vzniká tzv. zánět dásní. Pasty často obsahují látky, které způsobí tzv. adstringentní účinek (stahování dásní), mohou obsahovat přírodní extrakty (např. bylinek), Koenzym Q10 a vitamín E. Tyto pasty na čas zakryjí problémy spojené s nesprávným čištěním zubů. Příčinu – bakteriální plak – však neodstraní. To musí učinit kartáček. Složení záleží na konkrétní pastě.", "section_level": 2}, {"title": "Pasty pro citlivé zuby.", "content": "Nejčastější příčinou vzniku citlivosti na chlad, teplo, sladká či kyselá jídla je obnažení krčku zubu. Zuby mohou být navíc citlivé i na dotyk vláken zubního kartáčku. Pochopitelně existují i pasty určené pro tento problém. Látky v nich obsažené napomáhají k uzavření kanálků na obnaženém povrchu zubu, kterými vedou impulsy k nervu nebo látky přímo snižují nervovou dráždivost.", "section_level": 2}, {"title": "Pasty proti zubnímu kameni.", "content": "Na zubech se vytváří zubní plak, z kterého se po čase vyvine zubní kámen. Pasty určené proti zubnímu povlaku však spíše maskují než léčí a brání dalšímu zhoršení. Zubní kámen může odstranit zubní lékař. Zub. kámen nepředstavuje jen estetický problém. Tento jev může dráždit dáseň a může vést až k paradentóze.", "section_level": 2}, {"title": "Bělící zubní pasty.", "content": "Slouží hlavně k odstranění nežádoucího zbarvení vzniklého např. pitím kávy; zuby samotné však nejsou přirozeně úplně bílé, a proto je tato metoda značně limitovaná. Fungují na principu abrazivních částic, které mechanicky odstraňují ze zubní skloviny pigmenty usazené např. v důsledku kouření apod. Většina zubních past používá perlit nebo vápenec, jejichž abrazivita je vyjádřena pomocí RDA (Relative Dentin Abrasivity). Vzhledem k faktu, že dochází k obrušování povrchových vrstev skloviny a takovéto změny jsou nevratné, není použití bělících zubních past k redukci diskolorace chrupu vhodné. Novější pasty pracují s různými bělícími enzymy (bromelain, papain). Neexistuje však dlouhodobá studie věnující se problematice enzymů při bělení zubů.", "section_level": 2}, {"title": "Pasty pro děti.", "content": "Mají vhodnou příchuť (neměly by svádět k polykání) a malé množství fluoru. Děti, které polykají pastu s fluoridem, mohou mít na zubech matné bělavé skvrnky nebo také proužky. Tento nežádoucí jev se nazývá fluoróza. Avšak i nadměrné používání zubní pasty může být rizikové.", "section_level": 2}, {"title": "Složení zubní pasty.", "content": "Běžná zubní pasta je zhruba ze 40 % tvořena vodou, asi z 50 % brusnými prostředky (abraziva), z 1 až 4 % pěnicími prostředky a příchutěmi, pojidly, barvivy a fluoridem. Nejnovějším trendem (2017) je černá zubní pasta obsahující aktivní uhlí. Zbytek tvoří ostatní látky. Konkrétní složení se liší, ale je uvedeno na obalu zubní pasty. Brusné částice, které mají hlavní úlohu, kterou je čištění zubů, se nazývají abraziva. Působí na zubní sklovinu a odstraňují z ní zubní povlak (plak) a skvrny. Nejčastěji jde o \"uhličitan vápenatý, oxid křemičitý (ve formě siliky nebo amorfního SiO), hydrogenfosforečnan vápenatý\" a další podobné látky (mikroplasty). Brusný účinek závisí na tvaru, velikosti, tvrdosti a počtu abrazivních částic. Panuje ale obava, že nadmíra abraziv postupně poškozuje sklovinu. Zubní kaz byl v dřívějších dobách méně častý (kazivost do 10%) a narůstá pak koncem raného novověku díky \"jemné\" (neabrazivní) stravě. Odolnost skloviny vůči sníženému pH a působení kyselin napomáhají sloučeniny fluoru, hlavně fluorid sodný, fluorid cínatý, aminfluorid nebo monofluorofosforečnany (MFP). Fluorid cínatý může příznivě snižovat výskyt zánětu dásní. Na druhou stranu je prokázáno, že fluorid cínatý není schopen chránit proti rozvoji zubního kazu tak, jako fluorid sodný, který se proto používá daleko častěji. Nejdéle působí aminfluorid. Zubní pasty s fluoridy podle odborných studií snižují při pravidelném používání kazivost zubů o 20 až 30 %. Zubní pasty s obsahem jedlé sody (hydrogenuhličitanu sodného) zažívají v posledních letech renesanci. Hydrogenuhličitan sodný snižuje koncentraci kyselin, které narušují povrch skloviny a podílejí se na vzniku kazu. Tvorbě mikrobiálního povlaku brání triclosan, chlorhexidin, sanguinarin, esenciální oleje, enzymy a jiné látky. Vytváření zubního kamene redukují pyrofosfát sodný a draselný, chlorid a citrát zinečnatý. Citlivost zubu omezují dusičnan draselný, hydroxyapatit, citronan sodný, chlorid strontnatý. Protizánětlivými přísadami jsou mimo jiné rostlinné extrakty z heřmánku pravého, řepíku lékařského, šalvěje lékařské, myrhy, ratanhy a jiné přírodní extrakty, kterou jsou nejen šetrné, ale i uznávané pro jejich účinnost. Koenzym Q10 se přidává do některých past. Jeho nedostatek přispívá ke vzniku parodontózy. Adstringentním (stahujícím) účinkem působí aluminium chlorhydroxyallantoinát, aluminium dihydroxyallantoinát, aluminium aceticotartarát (AAT), mléčnan hlinitý, vřídelní sůl. Výrobci zubních past někdy tvrdí, že pasty s těmito látkami „zpevňují dásně“, ale to je však značně přehnané. Tyto pasty pouze vyvolávají pocit stažení dásní, který však nemá žádný léčebný účinek. Pěnidla a barviva nemají přímo čisticí efekt, ale pěnivost je spotřebiteli považována za důležité kriterium. Nejčastěji se jedna o sodiumlaurylsulfát (SLS), které ovšem může způsobit větší výskyt ústních vředů (tzv. aftů) u některých lidí, kteří jsou na tuto látku citlivější, proto dražší pasty tuto látku neobsahují a to vede k snížení jejich pěnivosti. Pěnidla SLS a SCS ale mohou mít i nepříznivé účinky na dutinu ústní, a to zejména u citlivé ústní dutiny, kde mohou zvyšovat riziko vzniku aftů. Chuťovými přísadami mohou být umělá sladidla (sacharin, sorbitol) nebo jiné látky (anýz, máta peprná, blahovičník). Dalšími netradičními příchutěmi jsou meruňka, skořice, zázvor, vanilka, citrón a celá řada dalších příchutí. Tyto pasty mohou pouze imitovat určitou příchuť, ale nutně nemusí obsahovat přírodní zdroj této příchuti. Příchuť žvýkačky se požívá hlavně u past určených dětem, ale paradoxně to vede k nežádoucímu polykání pasty. Pojidla a zvlhčující složky udržují správnou konzistenci (glycerol, Cellulose Gum). Konzervační látky zajišťují stálost účinnosti a ostatních vlastností pasty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zubní pasta je pasta nebo gel používaný pro zlepšení estetického vzhledu a zdraví zubů. Bývá používána k čištění zubů společně se zubním kartáčkem. Lidé si mylně myslí, že napomáhá hygieně ústní dutiny tím, že odstraňuje zubní plak, zubní kámen a kousky jídla ze zubů (a jazyka). Tuto funkci činí – mechanicky – kartáček. Může také potlačit, omezit nebo zakrýt zápach z úst. Převážná většina lidí v rozvinutých zemích používá zubní kartáček a pastu několikrát denně. ", "tgt_summary": "Zahnpasta – auch Zahnpaste oder Zahncreme genannt – ist eine weiche Paste oder ein Gel, mit dem die Wirkung der mechanischen Zahnreinigung erhöht wird. Die Bezeichnung \"Pasta\" stammt aus der lateinischen Bezeichnung für eine halbfeste Arzneizubereitung zur äußeren Anwendung. Die Hauptbestandteile der Zahncreme sind Putzkörper, Schaumbildner, Netz- und Feuchthaltemittel, Geschmacks- und Aromastoffe, Konservierungsmittel sowie Farb- und Zusatzstoffe. Außerdem enthalten Zahncremes auch Wirkstoffe zur zahnmedizinischen Prophylaxe, speziell von Parodontitis und Karies (Fluoride).", "id": 1432959} {"src_title": "Schneeberg (Smrčiny)", "tgt_title": "Schneeberg (Fichtelgebirge)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Díky širokému výhledu do dálky měla hora vždycky důležitý strategický význam. V roce 1498 pověřil markrabě Fridrich II. hejtmana Konráda z Wirsbergu, aby vypracoval plán strážních věží. Na různých horách Smrčin včetně hory Schneeberg vznikly strážní věže. Ještě v roce 1713 tu byly patrné zbytky této věže. V roce 1879 bylo postaveno první jednoduché schodiště na skalnatý vrcholek, současně byla postavena i jednoduchá kamenná chata. V roce 1904 následoval srub a v roce 1926 byla z dubových kmenů postavena vyhlídková věž Backöfele. V roce 1938 zde nechala Luftwaffe postavit 35 metrů vysokou dřevěnou věž, jejíž účel byl tajný. V roce 1948 věž z \"nevysvětlitelných důvodů\" shořela. 14. listopadu 1951 zabrala část vrcholku americká armáda a postavila tam různé budovy a ocelové konstrukce pro antény a satelity. V roce 1961 zabral Bundeswehr severně přilehlou oblast vrcholku a od roku 1963 tam stavěl telekomunikační věž, která byla uvedena do provozu v roce 1967. Vrcholek hory byl vojenskou nepřístupnou oblastí. Po ukončení studené války opustila 30. dubna 1992 americká armáda Schneeberg, 31. března 1993 pozastavil Bundeswehr svou vojenskou sledovací činnost. Poslední voják opustil Schneeberg 30. června 1994, nemovitosti přešly na Spolkovou správu majetku. Bývalá věž Bundeswehru byla pronajata firmě Mannesmann (nyní Vodafone) pro účely mobilní sítě. 29. prosince 1995 získal z iniciativy zemského radního Dr. Petera Seißera zemský okres Wunsiedel 6500 m2 velké území v bývalém americkém nepřístupném prostoru, na kterém stojí i vyhlídka Backöfele. Ve spolupráci s přírodním parkem Fichtelberg byly uskutečněny opatření na obnovu přírody. Od 29. srpna 1996 je opět volně přístupná vyhlídková věž Backöfele. V roce 2010 byla bývalá věž Bundeswehru kvůli svému historickému významu vzata pod památkovou ochranu. Od června 2013 byl bývalý vojenský areál s telekomunikační věží na prodej. V září 2014 ho získaly Městské služby Wunsiedel.", "section_level": 1}, {"title": "Turistické cesty.", "content": "Asfaltová cesta na vrchol hory Schneeberg je pro veřejnou dopravu uzavřena. Je však možné dostat se tam mnoha turistickými cestami. Jako výchozí body připadají v úvahu obce Bischofsgrün, Weißenstadt, Meierhof (Weißenstadt), Vordorfermühle, Leupoldsdorferhammer, Silberhaus (Tröstau) a parkoviště Seehausparkplatz na silnici B 303/E 48. Trasy jsou dlouhé cca 5 až 8 kilometrů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Schneeberg je s nadmořskou výškou 1051 m nejvyšší horou pohoří Fichtelgebirge \"(česky: Smrčiny)\" v severovýchodním Bavorsku a zároveň nejvyšší horou Franků. Již zdálky ho člověk pozná podle bývalé telekomunikační věže Bundeswehru, která je památkou na studenou válku. Na vrcholku hory je žulové kamenné moře a skalní hrad, na kterém se nachází rozhledna Backöfele, a dominují mu vojenské stavby.", "tgt_summary": "Der Schneeberg ist mit der höchste Berg im Fichtelgebirge in Nordostbayern und zugleich der höchste Berg Frankens und Nordbayerns. Schon von weitem erkennt man ihn am ehemaligen Fernmeldeturm der Bundeswehr, einem Mahnmal an den Kalten Krieg. Der Gipfelbereich besteht aus einem Granitblockmeer und einer Felsburg, auf der das Aussichtstürmchen Backöfele steht. Militärische Bauwerke prägen das Gipfelbild. ", "id": 819782} {"src_title": "Lidský kapitál", "tgt_title": "Humankapital", "src_document": [{"title": "Teorie lidského kapitálu.", "content": "Teorie lidského kapitálu je úzce spojena se studiem řízení lidských zdrojů, což můžeme v praxi nalézt v podnikové správě a makroekonomii. Lidský kapitál můžeme rozdělit na tři typy: intelektuální, sociální (též společenský) a emoční. S ideou, že právě nehmotná forma kapitálu je stejně důležitá jako ta hmotná, přišel na konci 20. století americký politolog Robert Putnam. Sociální kapitál je, jak už název napovídá, tvořený sociálními vztahy, vzájemnými interakcemi mezi lidmi na jednom pracovišti či při volnočasových aktivitách. Sociální vazby pozitivně ovlivňují schopnosti jednotlivců a vedou tak i k větší produktivitě. Teorie lidského kapitálu vznikla v 60. letech 20. století. Podle ní existuje přímý vztah mezi vzděláním (kvalifikací) a produktivitou, čímž se vysvětluje zájem o podnikové vzdělání. Z uvedeného přímého vztahu vyplývá, že vzdělání je do jisté míry určováno potřebou trhu. Když je nabídka v některých profesích v převisu, snižuje se návratnost investic do vzdělávání. Z hlediska obsahového zaměření rozlišujeme dva typy kapitálu: všeobecný lidský kapitál a specifický (neboli účelový) kapitál. Všeobecný lidský kapitál je možné uplatnit u jakéhokoli zaměstnavatele, jedná se o dovednosti, které se mohou hodit ve vícero životních situacích. Právě proto do rozvoje tohoto kapitálu firmy příliš neinvestují, jelikož pouze zvyšuje cenu pracovní síly. Oproti tomu specifický lidský kapitál představuje znalosti a dovednosti, které se dají uplatnit pouze v konkrétní firmě či odvětví. Tudíž zvyšuje produktivitu této firmy a zaměstnavatel má tak dobrý důvod investice do tohoto typu kapitálu pro své pracovníky. Firmám se proto investice do účelového lidského kapitálu velmi vyplatí. Výdělky, které tento krok přinese, totiž zcela pokryjí náklady na zaučení zaměstnanců. Navíc jim to přinese i kvazirentu, a tak se nemusí obávat, že by od nich pracovníci odešli ke konkurenci. Kvalita lidského kapitálu je jedním z nejvýznamnějších faktorů ovlivňujících úspěšnost či neúspěšnost firem v náročném konkurenčním prostředí tržního hospodářství. Na prahu nového tisíciletí hraje tento faktor význam v daleko větším rozsahu, než tomu bylo dříve, když byl vývoj ekonomického okolí kontinuální, relativně plynulý a rozsah a intenzita probíhajících změn byla v managementu firem zvládnutelná bez radikálních změn přístupu k tvorbě a realizaci strategie fungování a rozvoje firmy. Rozvoj výroby a technický pokrok posilují dělbu práce a zároveň nutnost kooperace. Díky technickým inovacím se pracovní úkony rozdělily na ty jednoduché (např. obsluha výrobního pásu) a specializované, které mohou provádět pouze zaučení jedinci (např. obsluha složitějších strojů). U zaučených pracovníků tudíž vlivem nově nabytých schopností dochází ke zvýšené produktivitě práce a snížení výrobních nákladů. Požadavky na kvalifikaci svých pracovníků mají firmy stále větší, proto jen vrozené schopnosti a fyzický kapitál zkrátka nestačí. V důsledky změn, které proběhly koncem 20. století a které vtiskly ekonomickému i sociálnímu prostředí nové znaky, se ukázalo, že kvalita lidských zdrojů a schopnost jejího využití při stanovování strategie a rozvoje firmy a její realizace se stává rozhodujícím faktorem úspěchu. Lidský kapitál, tedy kvalifikace a schopnosti lidí patří mezi prvotní faktory ovlivňující produktivitu práce. Mezi další můžeme zařadit množství a kvalitu fyzického kapitálu, množství přírodních zdrojů, úroveň používaných technologií a společenské a právní prostředí. Mezi lidským a fyzickým kapitálem existuje analogie v tom, že oba jsou výsledkem investovaného času, energie a peněz. Obecně platí, že lidé si budou rozšiřovat vzdělání a zlepšovat praktické dovednosti, jestliže bude rozdíl v odměně za kvalifikovanou a nekvalifikovanou práci dostatečně významný. Z většiny výzkumů vyplývá, že investice do lidského kapitálu přináší větší výnosy než investice do jakýkoliv jiných druhů kapitálu. Je tu navíc třeba připomenout fakt, že investice do lidského kapitálu se nesoustředí pouze na vzdělání, ale také například na investice do zdraví. V určitém smyslu je myšlenka,lidského kapitálu“ podobná konceptu pracovní síly Karla Marxe, podle něhož dělníci v kapitalismu prodávali svoji pracovní sílu, aby získali příjem.", "section_level": 1}, {"title": "Historie lidského kapitálu.", "content": "Prameny teorie lidského kapitálu sahají až do 18. století a jsou spojovány s myšlenkami skotského ekonoma Adama Smitha. Avšak větší pozornosti se této teorii dostálo až ve 20.století, a to zásluhou Garyho Beckera, Jacoba Mincera a Theodora Schultze. Ačkoli počátky teorie lidského kapitálu sahají až do 18. století, za zakladatele je považován Arthur Lewis, jenž myšlenku lidského kapitálu použil ve své knize nesoucí název \"Economic Development with Unlimited Supplies of Labour.\" z roku1954. Avšak termín,lidský kapitál“ nebyl ještě v této době používán z důvodu jeho negativních podtónů. Prvním autorem, který tento termín v diskuzi použil byl Arthur Cecil Pigou. Užití termínu v moderní neoklasické ekonomické literatuře se datuje do roku 1958, kdy v akademickém periodiku Journal of Political Economy vyšel článek s názvem \"Investment in Human Capital and Personal Income Distribution\" od autora Jacoba Mincera. Nejznámější myšlenky teorie lidského kapitálu nalezneme u ekonomů Jacoba Mincera a Garyho Beckera, kteří jsou oba spojování s Chicagskou školou v ekonomii. Beckerova kniha s názvem,Lidský kapitál“ publikovaná v roce 1964 se stala standardním odkazem pro teorii lidského kapitálu po mnoho let. Právě na základě této literatury se lidský kapitál rozděluje na specifický a všeobecný. Lidský kapitál je ztotožňován s tzv.,fyzickými výrobními prostředky,\" jelikož do lidského kapitálu lze rovněž investovat, a to konkrétně například prostřednictvím vzdělávání, školení či lékařské péče. Lidský kapitál je nahraditelný, ale nepřenosný jako například půda nebo práce. Důležitým autorem 21. století je například Paul Romer, který přišel s myšlenkou moderního přístupu založeného na inovacích pro pochopení ekonomického růstu, k jehož klíčovým faktorům podle Romera patří právě lidský kapitál. Paul Romer obdržel v roce 2008 Nobelovu cenu za ekonomii. V roce 2004 byl vytvořen nový koncept lidského kapitálu, který je různý pro každou specifickou činnost. Tento koncept zdůrazňuje, že v mnoha případech narůstá lidský kapitál konkrétně a specificky na základě povahy činnosti nebo na dovednostech potřebných pro splnění tohoto úkolu.", "section_level": 1}, {"title": "Ukazatele lidského kapitálu.", "content": "Mezi ukazatele lidského kapitálu patří:", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Někteří ekonomové kritizovali Chicagskou školu za to, že se snažila vysvětlit veškeré rozdíly ve mzdách a platech pouze z hlediska lidského kapitálu. Navrhovali však alternativy. Například Michael Spence a Joseph Stiglitz přišli s tzv. “signaling theory”. Podle této teorie vzdělávání nevede ke zvýšení lidského kapitálu, ale spíše působí jako mechanismus, kterým mohou pracovníci předvést své schopnosti a dovednosti svým nadřízeným, a získat tak nadprůměrné mzdy. V roce 2004 byl \"lidský kapitál\" nazván v Německu \"nejhorším slovem roku\" (un-word of the year) porotou jazykových učenců, kteří považovali tento termín za nevhodný a nehumánní, neboť jednotlivci jím byli ponižovaní a jejich schopnosti klasifikovány pouze podle ekonomicky relevantních veličin.", "section_level": 1}, {"title": "Lidský kapitál a vzdělávání.", "content": "Vzdělávání a školení jsou nejdůležitějšími poli investic do lidského kapitálu. Příjmy více vzdělaných lidí jsou velmi často ne-li vždy nad průměrnou mzdou. Mnoho pracovníků se ustálí a zůstane na stejné pozici po mnoho let. Časté změny zaměstnání nastávají především u nezkušených pracovníků, tj. neprošli školením. Výsledkem několika analýz je zjištění, že i když si člověk na investici do svého vzdělání musí potřebné peníze půjčit a zároveň dočasně uskromnit své výdaje, tak je pro něj celoživotní příjem z těchto kvalifikovaných pozic dostatečnou satisfakcí. Jedná se o tzv. vzdělanostní prémii. Výše očekávaného výdělku je tedy úměrná délce vzdělání. V mnoha zemích se ovšem již tato prémie vlivem “převzdělanosti“ populace zmenšuje. Například v severoevropských zemích se podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí pohybuje mezi 80 až 95 % populace. Čím více obyvatel dosáhne vysokoškolského vzdělání, tím úroveň vzdělání ztrácí svou tzv. “třídící“ funkci. Následkem toho se pak stává v podstatě nutností vysokou školu vystudovat, jinak jsou šance na dobrou pracovní pozici mizivé. Míra výnosů investic do vzdělání se pohybuje mezi 5 až 15 %. Nejvíce výnosné jsou investice vynaložené na získání základního vzdělání. Z průzkumu z roku 2016 vyplývá, že s růstem úrovně dosaženého vzdělání roste také spokojenost s jeho uplatněním. Až 87 % vysokoškoláků cítí spokojenost s uplatněním své kvalifikace, oproti pouhým 54 % vyučených bez maturity. S lidským kapitálem se také často pojí diskriminace. Zaměstnanci prokazující stejnou produktivitu mohou dostávat za svou práci rozdílnou mzdu. Příčin může být celá řada, ať už se jedná o diskriminaci na základě pohlaví, věku, národnosti či v současné době stále častěji na základě prestiže vystudované vysoké školy.", "section_level": 1}, {"title": "Lidský kapitál a rodina.", "content": "Je zřejmé, že co se týče lidského kapitálu, nemůžeme opomenout vliv rodiny na vědomosti, dovednosti, hodnoty a zvyky dětí. Příprava dětí a pomoc při vzdělávání je velmi zásadní. Z dat vyplývá, že na úroveň a kvalitu vzdělání má značný vliv i socio-ekonomické postavení rodičů. Pokud rodiče z finančních důvodů nemohou investovat do vzdělání svých dětí, mají zároveň jen omezené možnosti si vypůjčit od bank, jelikož nemohou ručit zatím neexistujícím lidským kapitálem. To se snaží eliminovat stát, například dostupným bezplatným vzděláváním. Nákladů na děti školou povinné přesto zůstává spoustu. Další výzkumy se zaměřily rovněž na vliv genetického a sociálního původu jedince. Jejich výsledkem bylo, že schopnosti získané původem ovlivňují úspěch pouze z jedné třetiny. Zbylé dvě třetiny jsou výsledkem vzdělání.", "section_level": 1}, {"title": "Lidský kapitál a ekonomický rozvoj.", "content": "Rozvoj vědeckého a technického vzdělání a znalostí zvyšuje produktivitu práce a investice do výroby. Systematická aplikace vědeckých znalostí do výroby zboží značně zvýšila význam edukace, především technického, ale také školení. U lidského kapitálu můžeme rovněž přesně určit jeho ekonomickou hodnotu a efektivnost. Hodnotu lidského kapitálu (HC = Human Capital) vyjadřujeme jako součet celoživotních příjmů (W = wage) a celoživotních nákladů na pracovní sílu zahrnující výdaje za vzdělání a zdravotní a sociální náklady (TC = total costs). Efektivnost (E) lze vyjádřit jako poměr výnosů a nákladů, kde Y = celoživotní produkt lidského kapitálu. Když je Y > HC, pak je lidský kapitál efektivní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lidský kapitál je soubor vlastností a charakteristik – všech znalostí, talentů, dovedností, schopností, zkušeností, inteligence, úsudků a moudrosti, které jsou specifické pro jednotlivce, ať už individuálně nebo kolektivně, tj. sdílí je s větším počtem lidí. Za lidský kapitál je považována například schopnost tesaře postavit schody. Lidský kapitál zvyšuje schopnost jedinců provozovat činnosti, které přinášejí určitou ekonomickou hodnotu. Výdaje na tyto aktivity jsou investicemi do kapitálu a zlepšují naše zdraví nebo zvyšují výdělky. Vznik kapitálu vyžaduje investici. Investice znamená, že se místo spotřebních statků budou vyrábět kapitálové statky. Je tudíž třeba odložit část současné spotřeby do budoucna. Investice do kapitálu tedy vyžaduje obětování aktuální spotřeby v zájmu zvýšení budoucí spotřeby. Člověk se většinou rozhoduje na základě porovnání nákladů a výnosů. Jako náklad je tady myšlena především hodnota času, který musí člověk vynaložit na zvýšení svých dovedností. Na druhou stranu, výnos je měřen jak finančně – zvýšením mzdy, tak i nefinančně – možnost získat atraktivnější zaměstnání, které bude jedince více naplňovat a může ho obohatit o další znalosti. Např. vzdělání je lidským kapitálem. Mzdové rozdíly mezi kvalifikovanou a nekvalifikovanou práci představují výnosy z lidského kapitálu.", "tgt_summary": "Humankapital (als mathematische Variable oft abgekürzt mit \"H\") bezeichnet in der Wirtschaftswissenschaft die „personengebundenen Wissensbestandteile in den Köpfen der Mitarbeiter“. In der Humankapitaltheorie der Volkswirtschaftslehre wird Humankapital unter dem Gesichtspunkt von Investitionen in Bildung betrachtet. In der betriebswirtschaftlichen Faktorenlehre nach Erich Gutenberg ist Humankapital ebenso ein Produktionsfaktor wie physisches Kapital. ", "id": 559550} {"src_title": "Glykoproteiny", "tgt_title": "Glykoproteine", "src_document": [{"title": "Biosyntéza.", "content": "Glykosylace probíhá převážně v endoplazmatickém retikulu a v Golgiho aparátu. Podle typu vazby, kterou jsou sacharidy na proteiny navázány, dělíme glykoproteiny na N-glykoproteiny, O-glykoproteiny a nově také C-glykoproteiny a fosfoglykoproteiny. Enzymy katalyzující přenos a navázání sacharidů na proteiny se nazývají obecně glykosyltransferázy (např. galaktosyltransferáza – enzym přenášející galaktózu). Kromě specifického, řízeného připojování sacharidů na proteiny může v organismu docházet i k nespecifickým, spontánním dějům – tzv. glykacím. Na rozdíl od glykosylací nespecifické glykace mohou poškodit funkci proteinů. Nespecifické glykace jsou problémem hlavně u lidí s cukrovkou, kteří při nedodržování diety trpí zvýšenou hladinou glukózy v krvi. Glykoproteiny jsou typické hlavně pro eukaryota, nicméně glykosylované proteiny jsou známé i u prokaryot (převážně O-glykosylace).", "section_level": 1}, {"title": "Skupiny glykoproteinů.", "content": "Sacharidy jsou na protein vázány glykosidovou vazbou. Glykosidová vazba je speciální označení acetálové vazby u sacharidů. Sacharidy tvoří stabilní cyklické hemiacetály (reakcí jejich karbonylové skupiny s některou –OH na konci jejich řetězce), které jsou dále schopné reagovat s –OH nebo –NH skupinami (proteinů, jiných sacharidů, nukleotidových bází,...) za tvorby acetálů.", "section_level": 1}, {"title": "N-glykoproteiny.", "content": "Oligosacharidy jsou vázány N-glykosidickou vazbou jsou na asparagin v sekvenci Asn-Xaa-Ser/Thr (kde Xaa může být jakákoliv aminokyselina kromě prolinu). K N-glykosylacím dochází v drsném endoplazmatickém retikulu během syntézy proteinu. Sacharidy se přenáší na protein \"en block\" (v kuse) v podobě tetradekasacharidu, který je pak dále v endoplazmatickém retikulu a Golgiho aparátu upravován. Důležitou roli v syntéze N-vázaných oligosacharidů hraje dolichol, izoprenoidní látka zakotvená v membráně endoplazmatického retikula, která slouží jako přenašeč sacharidů při syntéze. U prokaryot také můžeme nalézt N-glykoproteiny, proces syntézy je obdobný eukaryotickému.", "section_level": 2}, {"title": "O-glykoproteiny.", "content": "O-glykoproteiny jsou proteiny, které mají připojené sacharidy na –OH skupinách svých serinů / threoninů. K O-glykosylaci dochází převážně v jednotlivých oddílech Golgiho aparátu. Sacharidy jsou připojovány na protein postupně ( na rozdíl od N-vázaných oligosacharidů) bez dolicholového prekurzoru", "section_level": 2}, {"title": "C-glykoproteiny.", "content": "C-glykoproteiny jsou poměrně nově objevená skupina glykoproteinů u savců, ve kterých je D-manosa navázaná C-glykosidovou vazbou na C-2 uhlík tryptofanu, který je v sekvenci Trp-Xaa-Trp. K úpravě dochází v endoplazmatickém retikulu a donorem manosy je dolichol-manosa (viz N-glykopreteiny). Role C-glykosylace je doposud nejasná.", "section_level": 2}, {"title": "Fosfoglykoproteiny.", "content": "Fosfoglykoproteiny zahrnují několik skupin proteinů, které mají na připojený sacharid na Thr / Ser proteinu přes fosfodiesterovou vazbu. Tento typ glykosylace zatím nebyl nalezen u savců, což ji činí potenciálním cílem pro vývoj nových léků.", "section_level": 2}, {"title": "Využívané sacharidy.", "content": "Sacharidy využívané v biosyntéze (včetně glykosylací) nejsou většinou používány přímo, ale teprve po navázání na nukleotidové přenašeče. Tyto přenašeče jsou různé pro jednotlivé sacharidy.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "Sacharidy v glykoproteinech mají různé funkce, jako například:", "section_level": 1}, {"title": "Studium glykoproteinů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sekvenace oligo- a polysacharidů.", "content": "Na rozdíl od proteinů nebo nukleových kyselin, sacharidy tvoří často větvené polymery, což výrazně komplikuje určování struktur. Navíc každý sacharid poskytuje většinou 5-6 míst (-OH skupin), na které se mohou další sacharidy vázat. Pro určení, které hydroxylové skupiny jsou v oligo/polysacharidu volné se používá methylačích činidel, která nespecificky methylují tyto –OH skupiny. Po hydrolýze a rozdělení na jednotlivé monosacharidy se určí, které –OH skupiny se účastní vazeb a které jsou volné Pro pořadí jednotlivých monosacharidů se využívá různých exoglykosidas (enzymů, které odštěpují sacharidy od vnějšího konce směrem k proteinu)", "section_level": 2}], "src_summary": "Glykoproteiny jsou proteiny s navázanými sacharidy. Proces, kterým se tyto sacharidy na protein navazují, se označuje glykosylace. Jedná se o jednu z možných posttranslačních modifikací proteinů. Termín „glykoprotein“ by neměl být zaměňován s proteoglykany a peptidoglykany.", "tgt_summary": "Glykoproteine oder Glycoproteine sind Makromoleküle, die aus einem Protein und einer oder mehreren kovalent gebundenen Kohlenhydratgruppen (Zuckergruppen) bestehen. Die Kohlenhydratgruppen werden gewöhnlich als posttranslationale Modifikation an Asparagin-, Serin-, Threonin- oder Hydroxylysin-Resten kovalent gebunden. Dieser Vorgang heißt Glykosylierung (\"Anlagerung von Zuckern\"). Die gebundenen Kohlenhydratreste variieren stark in ihrer Größe und reichen von \"Monosacchariden\" über \"Di-\" und \"Oligosaccharide\" bis zu \"Polysacchariden\". Der Kohlenhydratanteil in Glykoproteinen kann wenige Prozent (Ribonukleasen, Thyreoglobulin) bis zu 85 Prozent (Blutgruppenantigene) betragen.", "id": 1327954} {"src_title": "Vnitroněmecká státní hranice", "tgt_title": "Innerdeutsche Grenze", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vnitroněmecká hranice fakticky vznikla 1. července 1945 jako hranice mezi americkou a britskou okupační zónou Německa na jedné straně a sovětskou okupační zónou Německa na straně druhé. V roce 1949 se stala hranicí mezi dvěma německými státy. Až do roku 1952 byla fakticky volně prostupná. Později byl postupně režim na hranici zpřísňován, především v souvislosti se stále rostoucím počtem emigrantů z Východního Německa do Spolkové republiky Německo. Hranice byla ustanovena v oblasti, kterou procházela celá řada silničních a železničních komunikací. Procházelo přes ní 10 hlavních a 24 regionálních železničních tratí a okolo sto šedesáti silnic. V roce 1990 došlo v důsledku sjednocení Německa k jejímu zániku. Dnes je bývalá vnitroněmecká hranice spolkovou hranicí mezi spolkovými zeměmi Německé spolkové republiky. Krátké její úseky jsou zachovány a slouží jako muzeum. V místě bývalého hraničního pásma byl zřízen tzv. Evropský zelený pás.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Východní Německo zdůrazňovalo potřebu hranice jako \"ochranného valu proti západní agresi\" a západní země, případně NATO vykreslovalo jako útočníky. V Západním Německu byla považována za demarkační linii Sovětské okupační zóny, bez toho, aniž by byl jakkoliv uváděn název Německé demokratické republiky jako suverénního státu. Zatímco ve Východním Německu bylo cílem zřídit okolo hranice co nejdelší hraniční pásmo a vystěhovat obyvatele vesnic, kteří žili v naprosté blízkosti hranice, v západním Německu se často k fortifikační linii s východním sousedem konaly výpravy. Podél obou stran hranice byly často umisťovány propagandistické plakáty a vypouštěny nádoby s letáky. „Letáková válka“ byla ukončena v 70. letech, kdy oba německé státy podepsaly dohodu o normalizaci vzájemných vztahů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vnitroněmecká hranice (německy \"innerdeutsche Grenze\") bylo označení státní hranice mezi Německou demokratickou republikou (\"Východní Německo\") a Německou spolkovou republikou (\"Západní Německo\") v letech 1949 až 1990. Označení nezahrnovalo hranici mezi Západním Berlínem a Německou demokratickou republikou, kde byla postavena Berlínská zeď. Vnitroněmecká hranice byla 1 393 km dlouhá a táhla se od hranic s Československem až k Baltskému moři. Na východoněmecké straně byla silně opevněná, zaminovaná a hlídalo ji přibližně 50 000 východoněmeckých pohraničníků. Na západoněmecké straně ji vedle západoněmeckých pohraničníků střežily též britské a americké jednotky. ", "tgt_summary": "Die knapp 1400 Kilometer lange innerdeutsche Grenze hinderte bis 1989 durch massive Befestigungen die Einwohner der Deutschen Demokratischen Republik an Besuchen der Bundesrepublik Deutschland oder dem dauerhaften Verlassen in Richtung \"Westen\". Zu ihr zählte nicht der Teil der Grenze der DDR zu Berlin, dessen Westsektoren innerhalb Berlins ab 1961 mit der Berliner Mauer abgesperrt waren. Der Grenzverlauf zwischen den westlichen Besatzungszonen und der Sowjetischen Besatzungszone (SBZ) wurde von den Siegermächten des Zweiten Weltkrieges in mehreren Konferenzen festgelegt und bestand in dieser geografischen Form nach der Gründung der beiden deutschen Staaten im Jahre 1949 fort. Die Grenze begann im Süden am Dreiländereck Bayern, Sachsen / DDR, Tschechoslowakei und endete an der Ostsee in der Lübecker Bucht auf der Halbinsel Priwall. Im Kalten Krieg war sie militärisch und geopolitisch betrachtet ein Teil des Eisernen Vorhangs. ", "id": 324570} {"src_title": "Diverzifikace", "tgt_title": "Diversifikation (Wirtschaft)", "src_document": [{"title": "Motivace.", "content": "Příkladem diverzifikace byla rada drobným investorům v kupónové privatizaci: „Nenoste všechna vajíčka v jednom koši.” Obecně se v konsolidovaných a právně stabilních poměrech pro uložení finančních prostředků na důchod, pro potomky, různé nadace a fondy diverzifikuje držením cenných papírů různého druhu, výnosnosti a tím i rizikovosti a vytváří se tak portfolio. V ekonomice je dokázáno předními ekonomy, že vhodná diverzifikace portfolia snižuje riziko celkové ztráty, i když někdy za cenu nižší výnosnosti. Ať už se jedná o správce velkého fondu nebo drobného investora, všichni by měli rozložit své finanční prostředky do cenných papírů různých druhů, firem či zemí.", "section_level": 1}, {"title": "Oblasti diverzifikace.", "content": "Diverzifikace se vyskytuje ve všech lidských činnostech, (v zemědělství, v průmyslu, ve službách), hlavně však v ekonomice. V zemědělství se například jedná o pěstování několika druhů plodin. V případě, že by jeden druh neuspěl, druhý částečně pokryje ztráty, které jsou nižší a díky zisku z druhé plodiny i únosnější.", "section_level": 1}, {"title": "Diverzifikace v marketingu.", "content": "Diverzifikace v marketingu znamená rozšiřování podnikatelských aktivit do podobných či úplně odlišných oborů. Příkladem prvého může být, když mlékárna rozšíří výrobu o čokoládové výrobky nebo přikoupí sodovkárnu (Nestlé), anebo když letecká továrna (SAAB) nebo zbrojovka (Zbrojovka) začne vyrábět i automobily či automobilka (Rolls-Royce) letecké motory. Příkladem druhého může být, když elektrostrojírenská firma založí kapitálovou divizi (GE) nebo když firma pro výrobu elektronických spotřebičů koupí filmové studio a hudební vydavatelství (Sony) či výrobce letadel a zbraní založí softwarovou divizi (Dassault).", "section_level": 2}, {"title": "Diverzifikace v investičním sektoru.", "content": "V investičním sektoru se diverzifikuje dle:", "section_level": 2}], "src_summary": "Diverzifikace (z lat. \"diversus\", rozmanitý a \"facere\", činit) znamená rozrůzňování, strategii podnikání, která se snaží snižovat rizika tím, že se nespoléhá na jediný produkt, nýbrž rozděluje své aktivity do různých oblastí, svá aktiva do různých firem, měn a podobně - rozložení například investic, (investičních či výrobních) aktivit apod.", "tgt_summary": "Diversifikation (oder \"Diversifizierung\") ist in der Betriebswirtschaftslehre eine Strategie von Unternehmen, durch Erweiterung oder Modifizierung der Produkte/Dienstleistungen oder der Geschäftsbereiche oder durch Risikostreuung die Gewinnchancen zu verbessern und/oder Verlustrisiken zu vermindern. Gegensatz ist die Spezialisierung bis hin zur Monostruktur.", "id": 1343432} {"src_title": "Atlantický val", "tgt_title": "Atlantikwall", "src_document": [{"title": "Důvody výstavby opevnění.", "content": "Po odvolání operace Lvoun dne 10. ledna 1941 se západní fronta definitivně ustálila na pobřeží Atlantiku a Severního moře. Z původního útočného plánu se stal plán obranný. Pro zabezpečení Třetí říše z této světové strany bylo nutné pobřeží zabezpečit proti případnému britskému útoku. Výstavbou stálého opevnění mělo dojít k uvolnění vojenských sil potřebných na jiné plánované operace (většina uvolněných sil byla využita v útoku na Sovětský svaz). Vzhledem ke vzdálenosti Británie od evropské pevniny se počítalo s největším zabezpečením na západním pobřeží Francie. Opevnění však mělo být vystavěno i v Belgii, Nizozemí, severním Německu, Dánsku a Norsku. Při rozhodování bylo plánováno se silnou obrannou linií, která měla zadržet útočníka v nejchoulostivějším okamžiku vylodění, tj. při vstupu na samotnou pevninu. K obranné koncepci zastavení vylodění již na pláži se stavěl i budoucí velitel opevňovacích prací (od 5. listopadu 1943) Erwin Rommel. Poté, co získal od Hitlera za úkol vzít si na starost atlantické obranné postavení, vrhá se jako první do revize celého opevnění. Domů své ženě poté píše: „Do tohoto nového úkolu vložím vše. Dohlédnu na to, aby jeho splnění bylo úspěšné. Naší jedinou nadějí jsou pláže, tam je nepřítel nejzranitelnější.“ Tímto vzniklo různorodé opevnění, sestavené jak z pobřežních dělostřeleckých baterií, tak z pěchotních objektů se silnou pěchotní a dělostřeleckou výzbrojí. Plánováno bylo rovněž s vybudováním druhé a někde i třetí linie opevnění. Podle důležitosti bylo rozhodnuto také o odolnosti objektu. Budovány byly tedy objekty polního původu až po objekty železobetonové. Nejvyššími organizačními jednotkami Atlantického valu byla čtyři obranná pásma: Fortifikační zajištění měly obdržet také všechny přístavy a rovněž britské ostrovy v Lamanšském průlivu – Jersey, Alderney, Guernsey, kterých se Němci zmocnili mezi 30. červnem a 1. červencem 1940. Těmto místům byl přiřazen status \"pevnosti\".", "section_level": 1}, {"title": "Organizace a průběh výstavby.", "content": "Na organizaci výstavby a jejím plánování se podílely všechny organizační složky branné moci (pozemní vojsko – OKH, námořnictvo – OKM a letectva – OKL). Teoreticky měly být kompetence rozděleny, prakticky však docházelo ke sporům, které trvaly až do konce války. 14. prosince 1941 rozhodlo OKW (Oberkommando der Wehrmacht – Vrchní velení ozbrojených sil) o výstavbě stálého opevnění podél pobřeží Norska, Dánska, Nizozemska, Belgie a Francie. Stávají opevnění mělo být dále posilováno. Pro norské pobřeží byl řízením stavby pověřen vrchní velitel Wehrmachtu v tomto prostoru generálplukovník Nikolaus von Falkenhorst, v Dánsku velitel Wehrmachtu (do října 1942) generál Erich Lűdke, poté generál Hermann von Hanneken (až do února 1945). Řízení stavby na pobřeží Francie, Belgie a Nizozemí bylo svěřeno vrchnímu velitelství „Západ“, kterému velel převážnou část války polní maršál Gerd von Rundstedt. Jednotná záštita výstavby opevnění však neexistovala. Jediným opatřením pro centralizaci vedení opevňovacích prací bylo rozhodnutí Hitlera svěřit technické vedení na západě Todtově organizaci. Poprvé byla chaotičnost upravena Hitlerovým rozkazem č. 40 z 23. března 1942. Zároveň byl stanoven cíl vybudovat přibližně 15 000 objektů. Největším dodavatelem stavebních prací byla německá firma Philipp Holzmann, její podíl z celkového objemu činil 16 procent, celkově vybudovala stavby za 33,6 milionů Říšských marek.", "section_level": 1}, {"title": "Typy objektů a jejich výzbroj.", "content": "Při výstavbě Atlantického valu docházelo k unifikaci pevnostních objektů. K tomuto rozhodnutí bylo přistoupeno z logických důvodů. Tento způsob výstavby umožňoval snazší projektování, používání prefabrikovaných dílů, urychlení prací. Jednotnost se také projevila ve výrobě ostatních součástí opevnění, tj. výzbroje a výstroje. Tímto se také zvýšil požadavek na množství objektů a rychlost jejich dokončování. Unifikace také zjednodušila logistiku. Pracovní síly byly využívány z mnoha zdrojů. Zahraniční firmy, německé pracovní síly, váleční zajatci a v neposlední řadě i vězni z koncentračních táborů. Každý z pevnostních objektů byl označen kódem, který byl tvořen písmenem a třemi číslicemi. Kód označuje typ objektu, písmeno udává složku branné moci, která je autorem objektu. Vyskytovala se i doplňková označení, která označovala modifikaci objektu: Stavby pozemního vojska začínaly písmenem R (Regelbau). Jednalo se o sérii 100, 500, 600 a 700. Letectvem projektované pevnosti začínaly písmenem L, jednalo se o sérii 400. Námořní objekty (objekty námořnictva) byly dle složitosti ještě nadále rozdělovány do čtyř kategorií: Objekty všech sérií mohly využívat pro stavbu všechny složky branné moci. Některé objekty byly proto pro specifické účely poupravovány, popřípadě převzaty z jiné složky branné moci, aby vyhovovaly danému účelu; například převzetí objektů pro řízení palby námořnictva i pro pozemní vojsko. Unifikované objekty nemohly splnit všechny požadavky tří složek branné moci, vyskytovaly se tedy i speciální konstrukce. U všech objektů byla dodržována předepsaná síla stropu, zdí a pancéřových prvků. Objekty byly koncipovány podle tabulky odolnosti: Nejnižší předepsaná odolnost objektů Atlantického valu byla B1. Vyzbrojením a zásobením Atlantického valu byl pověřen velitel ženijního vojska při OKW. Dále pak položením minových polí a zátarasů. Do dělostřeleckých postavení, kasemat a věží byly instalovány nejrůznější druhy výzbroje. Šlo o výzbroj nejen německého původu, ale také ukořistěnou. Objevila se zde výzbroj francouzská, anglická, belgická, československá, jugoslávská, nizozemská, norská, polská, rakouská či sovětská. Díky takto různorodé výzbroji docházelo ke komplikacím s dodávkami munice i výcvikem posádek. Námořnictvo osazovalo „své“ objekty zejména lodními děly uzpůsobenými pro použití na pevnině. Byla to děla různých ráží, typů, země původu i roku výroby.", "section_level": 1}, {"title": "Operace Overlord.", "content": "Byť od nástupu maršála Rommela jakožto dohlížitele došlo k prudkému nárůstu efektivity a rychlosti stavby, v den spojenecké invaze byl val pouze rozpracovaný a ještě zdaleka ne dokončený (a už vůbec ne neproniknutelný, jak tvrdila nacistická propaganda), přičemž úseky zvolené Spojenci k vylodění patřily k nejhůře opevněným vůbec. Za těchto okolností nemohl val splnit svůj účel a byl rychle proražen, tím spíše, že na straně Spojenců stála výhoda překvapení a obranu valu zajišťovaly druhořadé jednotky s nekvalitním a špatně vybaveným mužstvem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Atlantický val byl systém opevnění budovaný Němci na pobřeží severní Francie a Normandie v letech 1942–1944, který měl zabránit invazi Spojeneckých jednotek z Anglie na kontinent. ", "tgt_summary": "Der Atlantikwall war eine 2685 Kilometer lange Verteidigungslinie entlang der Küsten des Atlantiks, Ärmelkanals und der Nordsee. Sie wurde im Zweiten Weltkrieg von den deutschen Besatzern in den Ländern Frankreich, Belgien, Niederlande, Dänemark, Norwegen, den britischen Kanalinseln sowie dem Deutschen Reich im Zeitraum 1942 bis 1944 geplant und teilweise erbaut. Der Atlantikwall sollte diese Gebiete vor der alliierten Invasion schützen.", "id": 2151287} {"src_title": "Juno (planetka)", "tgt_title": "(3) Juno", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Planetku objevil na Schröterově hvězdárně v Lilienthalu poblíže Brém německý astronom Karl Ludwig Harding 1. září 1804, v době, kdy tuto observatoř spravoval. Hvězdárna, založená Schröterem v roce 1782, patřila a byla financována britským panovníkem Jiřím III. Objev předchozí planetky (2) Pallas a teorie, že může být úlomkem původně větší planety, vedl k novému hledání podobných těles v prostoru mezi Marsem a Jupiterem. Hledání bylo zpočátku úspěšné; výsledkem byl právě objev Juno a v roce 1807 byla objevena i čtvrtá planetka (4) Vesta. Na další si však astronomové museli počkat až do roku 1845. Prakticky až do poloviny 19. století byla ještě považována za planetu a dostala dokonce i grafický symbol (viz vlevo). Ani objev dalších planetek na tom nic nezměnil. Teprve v 50. letech 19. století, kdy objevů planetek kvapem přibývalo, začala být spolu s ostatními podobnými tělesy považována za pouhou planetku. Juno byla první planetkou, u které byl pozorován zákryt hvězdy vůbec. Prolétla 19. února 1958 před hvězdou BD +6° 808 (jiné označení SAO 112328) zdánlivé hvězdné velikosti 9,2 v souhvězdí Oriona a tento jev trvající pouhé 7,2 sekundy pozorovali Per Ake Bjorklund a Svend Aage Müller poblíž města Malmö ve Švédsku. Z jediného měření se však nedal určit ani tvar, ani průměr planetky. To se zdařilo až při pozorování zákrytu hvězdy SAO 144080 (čili HIP99050), pozorovaného 19. července 1978 v Izraeli Y. Shefferem a A. Lerrerem, kdy byly zjištěny rozměry přibližně eliptického průmětu tělesa na nebeskou sféru 244 × 221 km. Z celkem 18 míst na území USA byl pozorován 11. prosince 1979 zákryt další hvězdy SAO 115946 (HIP38054). V tomto případě vyšly zdánlivé rozměry elipsy na 289,6 × 249.5 km. Zákryty 15. července 1990, 24. května 2000 a 20. července 2004 nepřinesly vcelku nic nového; stanovily pouze horní limit na nejmenší rozměr planetky 195,6 km. Zatím nejdokonalejší přehled o tvaru, rozměrech a spektrálních vlastnostech tohoto tělesa přineslo v roce 1996 jeho sledování týmem vědců, vedeným astronomkou Sallie Baliunasovou, historickým dvouapůlmetrovým Hookerovým dalekohledem na observatoři na Mt. Wilson, vybaveným adaptivním optikou.", "section_level": 1}, {"title": "Popis objektu.", "content": "I když je Juno relativně velkou planetkou a její albedo je mimořádně vysoké (pohybuje se od 0,23 do 0,42), vzhledem k tomu, že se k Zemi může přiblížit nejvýše na 1,03 astronomických jednotek (AU) tj. na 154 mil. km, může v době optimální opozice dosáhnout pouze zdánlivé hvězdné velikosti 7,5, což vylučuje možnost zpozorovat ji pouhým okem. Stačí však i malý dalekohled, případně triedr, aby planetka mohla být pozorována. Tato planetka rotuje prográdně, tj. ve stejném smyslu, jako obíhá kolem Slunce. Její otáčka kolem osy trvá přes 5 hodin. Střední povrchová teplota činí 163 K, tedy −110 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled planetky.", "content": "Shrnutí všech zákrytových pozorování vede k závěru, že se jedná o značně nepravidelné těleso, přibližně se tvarem blížící trojosému elipsoidu (jeho rozměry jsou uvedeny v tabulce vpravo). Jeho povrch zatím nebyl pozorován dostatečně podrobně ke zjištění nějakých rozlišitelných útvarů, s výjimkou velké tmavší oblasti o průměru přibližně 100 km, která je interpretována jako relativně geologicky mladý impaktní kráter, obklopený vyvrženými horninami (ejekta).", "section_level": 2}, {"title": "Geologie planetky.", "content": "Na základě spektroskopických měření patří do třídy planetek třídy S, tedy silikátových, které mohou být zdrojem obyčejných chondritů, meteoritů obsahujících železité křemičitanové minerály, jako jsou olivíny a pyroxeny. Nepravidelný tvar připomínající bramboru, naznačuje, že gravitační relaxace tohoto tělesa při jeho vzniku akrecí proběhla jen částečně a těleso tedy vzhledem k nedostatečné hmotnosti nedosáhlo stavu izostáze. Naproti tomu vysoká hustota a mimořádně vysoké albedo svědčí alespoň o částečné diferenciaci tohoto tělesa.", "section_level": 2}, {"title": "Původ jména.", "content": "Planetka (3) Juno nese jméno římské bohyně Juno, nejvyšší římské bohyně, ochránkyně žen a později celého města, manželky Jupitera.", "section_level": 1}, {"title": "Průzkum planetky.", "content": "Planetka Juno nebyla dosud zkoumána žádnou pozemskou sondou a ani se žádná taková expedice neplánuje.", "section_level": 1}], "src_summary": "(3) Juno je třetí objevenou planetkou vůbec a současně je svými rozměry přibližně sedmým největším objektem obíhajícím mezi drahami Marsu a Jupiteru, tedy v oblasti hlavního pásu planetek. Tvoří asi 1,2 % hmotnosti všech planetek ve vnitřní části Sluneční soustavy.", "tgt_summary": "(3) Juno ist ein Asteroid des Asteroiden-Hauptgürtels. Er wurde am 1. September 1804 von Karl Ludwig Harding als dritter Asteroid entdeckt und nach Juno, der höchsten römischen Göttin, benannt. Juno wurde nach ihrer Entdeckung ebenso wie die zuvor entdeckten Asteroiden (1) Ceres und (2) Pallas zunächst als vollwertiger Planet eingestuft. Erst nach 1847 wurde zwischen Asteroiden und Planeten unterschieden. Ihre Bahn wurde in den 1810er Jahren in Göttingen unter Leitung von Carl Friedrich Gauß von Friedrich Ludwig Wachter berechnet.", "id": 1128493} {"src_title": "Sociální hnutí", "tgt_title": "Soziale Bewegung", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v nizozemském Leidenu ve francouzské katolické rodině a navštěvoval katolické vzdělávací instituce, jako byla jezuitská kolej v Antverpách a katolická univerzita v Lovani. Vystudoval též lékařství a botaniku na univerzitě v Leidenu, kde ho vedl Adriaan van Royen, zastánce Linnéovy nomenklatury. S Linném si později Jacquin hojně dopisoval a užíval jeho binomický systém ve svých knihách. V letech 1750–1752 studoval medicínu též na pařížské Sorbonně, kde se setkával s botanikem Jussieuem, ale nakonec přešel (na doporučení přítele a osobního lékaře císařovny Marie Terezie Gerarda van Swietena) na univerzitu vídeňskou. Zde dostal jedinečnou nabídku – zúčastnit se čtyřleté botanické expedice do Karibiku, která měla doplnit sbírky rostlin v zahradě císařského zámku Schönbrunnu. Expedice vyplula roku 1755. Sbírala květenu na Martiniku, v Grenadě, na Arubě, ve Venezuele, v Kolumbii, na Haiti, Jamajce i na Kubě. Do Vídně se vrátila roku 1759 a Jacquinovi zajistila proslulost. Ač měl nabídku profesorského místa z Innsbrucku a Petrohradu, nakonec roku 1763 přijal profesuru chemie a hutnictví na Báňské a hornické akademii ve slovenské Banské Štiavnici. Na Slovensku působil šest let. Poté se vrátil do Vídně, kde se stal profesorem chemie a botaniky na Vídeňské univerzitě a také ředitelem císařské zahrady v Schrönbrunnu. Zde byl také povýšen do šlechtického stavu a jeho syn Joseph Franz von Jacquin (1766-1839) vystudoval také lékařství a chemii a převzal po otci správu schönbrunnské zahrady.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jeho klíčovými spisy jsou: Další spisy: Popsal přes 3000 nových druhů rostlin, například \"Androsace sempervivoides\", \"Anthemis austriaca\", \"Astragalus austriacus\", \"Bryonia dioica\", \"Campanula alpina\", C\"ampanula carpatica\", \"Doronicum austriacum\", \"Hieracium villosum\", \"Loranthus europaeus\", \"Meum athamanticum\", \"Orchis palustris\", \"Polygala major\", \"Potentilla clusiana\", \"Rhamnus saxatilis\", \"Scopolia carniolica\", \"Scorzonera parviflora\", \"Viola alpina\", \"Zinnia elegans\" aj.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sociální hnutí je sítí neformálních interakcí mezi větším počtem individuí, skupin nebo organizací angažovaných v politických nebo kulturních konfliktech na základě sdílené kolektivní identity s cílem rozšířit občanské svobody. Obecným cílem teorie sociálních hnutí je snaha o vysvětlení důvodů, proč dochází ke kolektivní akci, tedy k mobilizaci a protestu občanů. Teoretici zabývající se sociálními hnutími se snaží přijít na to, proč v některých zemích k mobilizaci občanů dochází a v jiných ne, zda je příčinou např. nastavení politických systémů nebo schopnost vůdců mobilizovat občany.", "tgt_summary": "Unter einer sozialen Bewegung, auch kurz Bewegung, wird in den Sozialwissenschaften ein kollektiver Akteur oder ein soziales System verstanden, der bzw. das unterschiedliche Organisationsformen umfasst und mit unterschiedlichen Mobilisierungs- und Handlungsstrategien versucht, gesellschaftlichen Wandel zu beschleunigen, zu verhindern oder umzukehren.", "id": 410748} {"src_title": "Kyselina chlorná", "tgt_title": "Hypochlorige Säure", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Zaváděním chloru do vody vzniká současně kyselina chlorovodíková (HCl) a kyselina chlorná:", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "V organické syntéze kyselina chlorná konvertuje alkeny na chlorhydriny. V biologii vzniká kyselina chlorná v aktivovaných neutrofilech peroxidací chloridových iontů prostřednictvím myeloperoxidázy a přispívá k ničení bakterií. To se využívá při úpravě vody, například v chlornanových prostředcích pro bazény.", "section_level": 1}, {"title": "Chemické reakce.", "content": "Ve vodném roztoku kyselina chlorná částečně disociuje na \"chlornanový\" anion ClO: Soli kyseliny chlorné se nazývají chlornany. Jedním z nejznámějších chlornanů je chlornan sodný (NaClO), aktivní složka v bělidlech a dezinfekčních prostředcích. Na slunečním světle se kyselina chlorná rozkládá na kyselinu chlorovodíkovou a kyslík, reakci lze zapsat takto: Kyselina chlorná je považována za silnější oxidant než chlor. HClO reaguje s HCl za vzniku plynného chloru:", "section_level": 1}, {"title": "Reaktivita HClO s biomolekulami.", "content": "Kyselina chlorná reaguje s širokou škálou biomolekul, včetně DNA, RNA, mastnými kyselinami, cholesterolem a bílkovinami.", "section_level": 2}, {"title": "Reakce s bílkovinnými sulfhydrylovými skupinami.", "content": "Knox a spol. poprvé zmínili, že HClO je sulfhydrylový inhibitor. Je jím proto, že oxiduje sulfhydrylové skupiny, což vede k tvorbě disulfidových vazeb, které mohou vést k prokřížení bílkovin. Mechanismus oxidačního účinku HClO na sulfhydryly je podobný jako u chloraminu a může být jen bakteriostatický, protože rozptýlí-li se zbytkový chlor, některé funkce sulfhydrylů se mohou obnovit. Jedna sulfhydrylová aminokyselina může zachytit až čtyři molekuly HClO. V souladu s tím se došlo k tvrzení, že sulfhydrylové skupiny aminokyselin obsahujících síru lze oxidovat celkem třikrát, třemi molekulami HClO, zatímco čtvrtá molekula HClO reaguje s α-aminovou skupinou. První reakcí vzniká kyselina sulfenová (R-SOH), následně kyselina sulfinová (R-SOH) a nakonec kyselina sulfonová (R-SOH). Každý z meziproduktů může také kondenzovat s jinou sulfhydrylovou skupinou, což způsobuje prokřížení a agregaci bílkovin. Kyseliny sulfinové a sulfonové se tvoří jen při vysoké molaritě HClO, disulfidy vznikají primárně při baktericidních úrovních. Disulfidové vazby mohou také být oxidovány HClO na kyselinu sulfinovou. Protože oxidace sulfhydrylů a disulfidů vede ke vzniku kyseliny chlorovodíkové, tneto proces snižuje množství přítomné kyseliny chlorné.", "section_level": 3}, {"title": "Reakce s bílkovinnými aminoskupinami.", "content": "Kyselina chlorná silně reaguje s aminokyselinami, které mají postranní řetězce, kdy chlor z HClO nahrazuje vodík a vznikají tak organické chloraminy. Chlorované aminokyseliny se rychle rozkládají, kdežto bílkovinné chloraminy mají delší životnost a zachovávají si určitou oxidační kapacitu. Thomas a spol. vyvodili ze svých výsledků, že se většina organických chloraminů rozpadla vnitřním přeuspořádáním a že menší množství dostupných aminových skupin napadlo peptidovou vazbu, čímž rozštěpily bílkovinu. McKenna a Davies zjistili, že pro rozbití bílkovin in vivo je potřeba 10mM nebo koncentrovanější HClO. V souladu s těmito výsledky se později došlo k tomu, že chloramin podléhé přeuspořádání molekuly, přičemž uvolňuje HCl a amoniak za vzniku amidu Amidová skupina může dále reagovat s jinou aminoskupinou za vzniku Shiffových bází, přičemž se bílkoviny prokřižují a agregují.", "section_level": 3}, {"title": "Reakce s DNA a nukleotidy.", "content": "Kyselina chlorná pomalu reaguje s DNA a RNA, stejně jako se všemi nukleotidy in vitro. Guanosinmonofosfát (GMP) je nejreaktivnější, protože HClO reaguje jak s heterocyklickou NH skupinou, tak s aminoskupinou. Stejným způsobem je druhým nejreaktivnějším thymidinmonofosfát (TMP) pouze s heterocyklickou NH skupinou. Adenosinmonofosfát (AMP) a cytidinmonofosfát, které mají pouze pomalu reagující aminoskupinu, s HClO reagují méně. Uridinmonofosfát (UMP) reaguje jen velmi pomalu. Heterocyklické NH skupiny jsou reaktivnější než aminoskupiny a jejich sekundární chloraminy jsou schopny poskytovat chlor. Tyto reakce často interferují s párováním bází DNA, a v souladu s tím přišel Prütz s tvrzením o snížené viskozitě DNA vystavené HClO, podobně jak to lze pozorovat u tepelné denaturace. Sacharidové části jsou nereaktivní a páteř DNA není poškozována. NADH může reagovat s chlorovanými TMO a UMP stejně, jako to dělá s HClO. Tato reakce může regenerovat UMP a TMP a dávat 5-hydroxyderiváty NADH. Reakce s TMP a UMP je pomalu reverzibilní a regeneruje HClO. Druhá pomalá reakce, která ústí v rozštěpení pyridinového kruhu, se vyskytuje při nadbytku HClO. NAD+ je k HClO inertní.", "section_level": 3}, {"title": "Reakce s lipidy.", "content": "Kyselina chlorná reaguje s nenasycenými vazbami v lipidech, ne však s vazbami nasycenými, a chlorný iont se této reakce neúčastní. K této reakci dochází hydrolýzou s přidáním chloru k jednomu z uhlíků a hydroxylu k druhému. Výslednou sloučeninou je chlorhydrin. Polární chlor narušuje lipidové dvouvrstvy a může zvýšit permeabilitu. Pokud se chlorhydrin tvoří v lipidových dvouvrstvách červených krvinek, permeabilita se zvýší. K poškození dojde jen v případě, že se vytvoří dostatek chlorhydrinu. Přísun předem připraveného chlorhydrinu do červených krvinek také zvýší permeabilitu. Byly pozorovány i chlorhydriny cholesterolu, ale neměly významné dopady na permeabilitu, a předpokládá se, že za touto reakcí stojí Cl.", "section_level": 3}, {"title": "Mechanismus dezinfekčního účinku.", "content": "\"Escherichia coli\" vystavená kyselině chlorné ztrácí životaschopnost za méně než 100 ms inaktivací mnoha vitálních systémů. Udávaná LD kyseliny chlorné je 0,0104 - 0,156 ppm a 2,6 ppm způsobuje 100% inhibici růstu do 5 minut. Je však třeba zmínit, že koncentrace potřebná pro baktericidní aktivitu je silně závislá na koncentraci bakterií.", "section_level": 2}, {"title": "Inhibice oxidace glukózy.", "content": "V roce 1948 Knox a spol. vytvořili hypotézu, že inhibice oxidace glukózy je hlavním faktorem baktericidní povahy roztoků chloru. Aktivní činidlo (nebo více činidel) zde mělo difundovat přes cytoplazmatickou membránu a inaktivovat klíčové sulfhydrylové enzymy v procesu glykolýzy. Tato skupina byla také první, které zmínila, že roztoky chloru (HClO) inhibují sulfhydrylové enzymy. Pozdější studie ukázaly, že při baktericidních úrovních součásti cytosolu s HClO nereagují. V souladu s tím McFeters a Camper zjistili, že aldoláza, enzym který se podle Knoxe a spol. měl deaktivovat, byl in vivo HClO nedotčen. Dále se ukázalo, že ztráta sulfhydrylů nekoreluje s inaktivací. Proto vyvstala otázka, co způsobuje inhibici oxidace glukózy. Zjištění, že HClO blokuje indukci β-galaktosidázy přidáním laktózy, vedlo k možnosti na tuto otázku odpovědět. Adsorpce radioaktivně označkovaných substrátů jak hydrolýzou ATP, tak kotransportem protonů, může být blokována expozicí HClO, což předchází ztrátě životaschopnosti. Z tohoto pozorování vznikla hypotéza, že HClO blokuje adsorpci nutrientů inaktivací transportních bílkovin. Otázka ztráty schopnosti oxidace glukózy byla dále zkoumána ve smyslu ztráty respirace. Venkobachar a spol. zjistili, že sukcinátdehydrogenáza byla in vitro inhibována HClO, což vedlo k pátrání po možnosti, že poškození elektronového transportu by mohlo způsobovat inaktivaci bakterií. Albrich a spol. následně zjistili, že HClO ničí cytochromy a klastry železo-síra, a pozorovali, že adsorpce kyslíku je HClO znemožněna a že jsou zničeny adeninové nukleotidy. Dále pozorovali, že paralelně se ztrátou respiračn aktivity nastala nezvratná oxidace cytochromů. Jednou z cest, která se týkala ztráty schopnosti adsorpce kyslíku, bylo studium účinků HClO na sukcinátový elektronový transport Rosen a spol. zjistili, že úroveň redukovatelných cytochromů v buňkách zasažených HClO byla normální a tyto buňky je nebyly schopny redukovat. HClO inhibovala také sukcinátdehydrogenázu a zastavila tak tok elektronů ke kyslíku. Pozdější studie odhalila, že se nejdřív zastavuje aktivita ubichinoloxidázy a stále ještě aktivních cytochromy redukují zbývající hydrochinon. Cytochromy poté přenášejí elektrony je kyslíku, což vysvětluje, proč nelze cytochromy reoxidovat, jak pozorovali Rosen a spol. Tuto cestu výzkumu však ukončili Albrich a spol., když zjistili, že buněčná inaktivace předchází ztrátě respiračních schopností. Došli k tomu použitím průtokového směšovacího systému, který umožňoval kontrolu životaschopnosti s mnohem větším časovým rozlišením. Tato skupina zjistila, že buňky, které jsou schopny dýchání, se po expozici HClO nedělí.", "section_level": 2}, {"title": "Úbytek adeninových nukleotidů.", "content": "Za předpokladu eliminace ztráty dýchacích funkcí navrhli Albrich a spol. hypotézu, že příčinou smrti buněk může být metabolická dysfunkce způsobená úbytkem adeninových nukleotidů. Barrette a spol. studovali tento úbytek prostřednictvím sledování energetické bilance buněk vystavených HClO a zjistili, že tyto buňky nejsou schopny po dodání živin zvýšit svoji energetickou zásobu. Vyvodili z toho závěr (na základě toho, že absorpce metabolitů byla po expozici HClO snížena jen o 45 % a na základě pozorování, že HClO způsobuje vnitrobuněčnou hydrolýzu ATP), že exponované buňky ztratily schopnost regulovat svou adenylátovou rezervu. Potvrdilo se také, že složky cytosolu zůstávají při baktericidních úrovních nedotčeny. Vznikla tedy hypotéza, že změny některé membránové bílkoviny ústí v rozsáhlou hydrolýzu ATP a toto společně s neschopností buňky odstraňovat AMP z cytosolu tlumí metabolismus buňky. Jednou z bílkovin, s nimiž je spjata ztráta schopnosti regenerovat ATP, je podle zjištění ATP syntáza. Podstatná část tohoto výzkumu dýchání opět potvrdila pozorování, že příslušné baktericidní reakce probíhají na buněčné membráně", "section_level": 2}, {"title": "Inhibice replikace DNA.", "content": "Nedávno vznikla hypotéza, že inaktivace bakterií kyselinou chlornou je výsledkem inhibice replikace DNA. Jsou-li bakterie vystaveny HClO, dojde k prudkému poklesu syntézy DNA, který předchází inhibici syntézy bílkovin a který jde ruku v ruce se ztrátou životaschopnosti. Během replikace bakteriálního genomu ori místo (u \"E. coli\" je to oriC) se váže na bílkoviny, které jsou spjaty s buněčnou membránou, a bylo pozorováno, že působením HClO klesá afinita extrahovaných membrán k oriC a tato snížená afinita rovněž kopíruje ztrátu životaschopnosti. Studie, kterou prováděli Rosen a spol., porovnávala míru inhibice replikace DNA plazmidů s jinými ori místy kyselinou chlornou a zjistila, že určité plazmidy vykazovaly v inhibici replikace zpoždění, v porovnání plazmidy obsahujícími oriC. Výsledkem byla hypotéza, že inaktivace membránových bílkovin zúčastněných v replikaci DNA je mechanismem účinku kyseliny chlorné.", "section_level": 2}, {"title": "Rozvíjení a agregace bílkovin.", "content": "O HClO je známo, že způsobuje posttranslační modifikace bílkovin, jmenovitě oxidaci cysteinu a methioninu. Čerstvé výzkumy baktericidní role kyseliny chlorné odhalily, že je potentním induktorem agregace bílkoviny Hsp33, ochranné bílkoviny známé tím, že se aktivuje při oxidativní tepelné zátěži a chrání bakterie před účinky HClO tak, že účinkuje jako holdáza a efektivně zabraňuje agregaci bílkovin. Kmeny E. coli a Vibrio cholerae, kterým chybí Hsp33, byly shledány zvláště citlivé na HClO. Hsp33 chrání mnoho esenciálních bílkovin před agregací a inaktivací, které jsou pravděpodobně zprostředkovatelem baktericidních účinků kyseliny chlorné.", "section_level": 2}, {"title": "Dezinfekční účinky.", "content": "Minimální baktericidní koncentrace (MBC) kyseliny chlorné se pohybuje od 0,169 do 2,77 μg/ml (mg/l) při expozici 60 minut za pokojové teploty, v závislosti na konkrétním mikroorganismu - např. 0,173 μg/ml pro \"Staphylococcus aureus\", 0,35 μg/ml pro \"Pseudomonas aeruginosa\", 0,676 μg/ml pro \"Enterobacter aerogenes\" nebo 2,77 μg/ml \"Micrococcus luteus\". Specifickým případem se při testech ukázala být plíseň \"Aspergillus niger\", která vyžadovala koncentraci 86,6 μg/ml. Při časovém testu baktericidních účinků kyseliny chlorné při minimální baktericidní koncentraci byla většina druhů patogenů usmrcena prakticky okamžitě, některé vyžadovaly expozici 2 minuty, pouze pro \"Streptococcus pyogenes\" byla potřebná doba delší než 15 minut. Při komparativní časové studii kyseliny chlorné, chlornanu sodného a peroxidu vodíku se kyselina chlorná ukázala jako výrazně nejrychleji baktericidní (potřebný čas byl pro všechny tři testované organismy pod 1 minutu, kdežto chlornan sodný vyžadoval až 20 minut a pro peroxid vodíku nestačilo ve dvou případech ani 90 minut). Komparativní test uvedených sloučenin z hlediska MBC ukázal u chlornanu sodného zhruba dvoj- až sedminásobné koncentrace a u peroxidu vodíku až více než tisícinásobné koncentrace oproti kyselině chlorné.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Kyselina chlorná je silný oxidant a může tvořit výbušné směsi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kyselina chlorná je velmi slabá kyselina s chemickým vzorcem HClO. Vzniká při rozpouštění chloru ve vodě. Nelze ji izolovat v čisté formě, protože rychle přechází na svůj prekurzor (viz níže). Jejím anhydridem je oxid chlorný. Kyselina chlorná se používá jako bělidlo, oxidační činidlo, deodorant a dezinficiens.", "tgt_summary": "Hypochlorige Säure (HClO, veraltet Unterchlorige Säure) ist eine farblose (konzentrierte Lösungen sind durch Dichloroxid schwach gelb gefärbt), chlorkalkartig riechende, nur schwach dissoziierende Säure. Sie wirkt bleichend und oxidierend.", "id": 2305223} {"src_title": "Truhlář", "tgt_title": "Tischler", "src_document": [{"title": "Původ slova.", "content": "Označení truhlář, jehož užívání převládá v Čechách, pochází z německého \"die Truhe\" – truhla. Na Moravě se používá spíše výraz stolař, který je odvozen od \"stůl\" podobně jako německé \"der Tischler\" od \"der Tisch\" – stůl (podobně je tomu i na Slovensku a v Polsku).", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Na rozdíl od příbuzného tesařství pracuje truhlář s prkny a hranoly, případně s dýhami. Dřevo ke své práci získává na pile. Typické pracovní úkony jsou řezání, hoblování a broušení, dlabání čepů a čepování, klížení a lepení, dýhování a lakování. V moderní době k tomu přistupuje ohýbání, frézování a další nové techniky.", "section_level": 1}, {"title": "Specializace profese.", "content": "Truhlář a jeho specializace jsou zařazeny do Národní soustavy kvalifikací (NSK).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Truhlářství je velmi staré řemeslo, které dosáhlo neobyčejné dokonalosti už ve starověkém Egyptě a v Římě. Tradiční truhlářské nářadí (dláto, pila, hoblík atd.) je také známo už od starověku. V Evropě se truhláři rozšířili v raném středověku, když si knížecí dvory začaly na hradech zařizovat interiéry nábytkem (stoly, lavice, postele a truhly). Od poloviny 13. století se rozvinulo truhlářské řemeslo ve velkých městech, kde truhláři zhotovovali vybavení měšťanských domů. Podle toho, který druh nábytku v dané době převládal, se truhláři někdy nazývali také stolaři.", "section_level": 1}, {"title": "Cechy.", "content": "Cech byl profesním sdružením městských truhlářů od vrcholného středověku až do poloviny 19. století. Na Starém Městě pražském truhláři vytvořili cech v polovině 14. století, patrně jako první v zemi. Na Novém Městě dostal cech \"\"pilařů, prknařů a struhařů\"\"roku 1457 svá statuta, ve kterých se uvádí přesný výčet jejich výrobků. Roku 1524 zdejší truhláři společně s mistry dalších cechů složili přísahu králi. V malých městech a na vesnicích se příbuzné profese sdružovaly v jediném cechu (truhláři s koláři, bečváři, tesaři a soustružníky dřevěného nádobí). Proto se v angličtině a v románských jazycích truhláři a tesaři označují stejným termínem. Patronem cechu byl svatý Josef, pěstoun Páně, protože sám vykonával profesi truhláře.", "section_level": 2}], "src_summary": "Truhlář (stolař) je řemeslník, který vyrábí a opravuje dřevěný nábytek, dřevěné části staveb (okna, dveře), případně i jiné užitkové předměty ze dřeva.", "tgt_summary": "Tischler oder Schreiner ist ein Beruf, der sich auf die schneidende, fügende oder veredelnde Verarbeitung von Holz und Holzwerkstoffen spezialisiert hat. Dazu wird der Bau von Möbeln bis hin zu Bauelementen im Sinne der Holztechnik gerechnet. ", "id": 82377} {"src_title": "Perceptron", "tgt_title": "Perzeptron", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První umělé neurony byly vytvořeny Warrenem McCullochem a Walterem Pittsem v roce 1943. Tyto neurony fungovaly tak, že byl jejich výstup 0 nebo 1 v závislosti na tom, jestli vážená suma vstupních signálů překročila prahovou hranici, nebo ne. Jejich teorie byla, že takový neuron v principu spočte jakoukoli aritmetickou či logickou funkci. Tehdy však nebyla vypracována žádná tréninková metoda. V padesátých letech přichází Frank Rosenblatt s perceptrony, které doprovází již i učící pravidla. Perceptrony využívá k rozpoznávání vzorů. Mimo to dokazuje, že pokud existují váhy, které zadaný problém řeší, pak k nim učící pravidlo konverguje. Počáteční nadšení však uvadá, když je zjištěno, že takovýto perceptron umí řešit pouze lineárně separovatelné úlohy. Frank Rosenblatt se sice snaží model upravit a rozšířit, ale nedaří se mu to a tak až do 80. let přestává být o perceptrony a neuronové sítě zájem. V 80. letech dochází k vývoji vícevrstevných perceptronových sítí s asociačními pravidly, díky čemuž dochází k nové vlně zájmu o neuronové sítě.", "section_level": 1}, {"title": "Definice.", "content": "Perceptron v nejjednodušší podobě je binární klasifikátor, který mapuje vektor vstupů formula_1 na výstupní hodnoty formula_2. kde formula_4 je vektor vah, formula_5 je konstanta Perceptron je jednovrstevná neuronová síť s dopředným šířením a učením s učitelem. Celkový podnět neuronu udává vážený součet formula_6. Tento celkový podnět bývá označován jako potenciál neuronu. Na potenciál reaguje neuron (perceptron) výstupní odezvou formula_7, kde formula_8 je tzv.přenosová funkce. Je-li přenosová funkce ve tvaru funkce skokové, pak se jedná o již výše zmíněný perceptron fungující jako binární klasifikátor. Každý neuron sítě dělí vstupní prostor na 2 části.", "section_level": 1}, {"title": "Vstupy.", "content": "Vstupy formula_9 mohou být výstupy z jiných neuronů či podněty z vnějšího prostředí. Každým i-tým vstupem získá neuron informaci formula_10 v daném časovém okamžiku jako reálné číslo. Jedná-li se o vstupy z vnějšího prostředí, pak vektor vstupů formula_9 reprezentuje zkoumaný objekt, přičemž jednotlivé příznaky (formula_10) obsahují specifické informace o daném objektu (např. velikost, barva...)", "section_level": 2}, {"title": "Váhy.", "content": "Jednotlivé vstupní spoje mají udanou důležitost pomocí synaptických vah formula_13. Jedná se o reálné hodnoty. Vektor vah musí být vždy kolmý na rozhodovací hranici. Možností nastavení vah tak, aby odpovídaly správnému řešení je nekonečně mnoho.", "section_level": 2}, {"title": "Práh.", "content": "Další určující veličinou neuronu je tzv.práh formula_14. Tento práh je někdy považován za speciální případ váhy spoje vedoucího do fiktivního neuronu s trvalým výstupem -1. Potom můžeme označit formula_15 a formula_16 a dostáváme formula_17. Pokud převýší podnět práh, tedy formula_18, pak bod formula_19 leží v kladném nadprostoru vymezeném separující nadrovinou formula_20, jinak leží v nadprostoru doplňkovém.", "section_level": 2}, {"title": "Přenosová funkce.", "content": "Přenosových funkcí S může být více druhů. Uvažujeme-li perceptron jako binární klasifikátor, pak je přenosovou funkcí skoková funkce. Skoková přenosová funkce vrací pro vstup menší než daná mez nulu, pro větší vrací jedna. formula_21 pro formula_22 a formula_23 pro formula_24 Dalším možným tvarem přenosové funkce S u perceptronu je tvar sigmoidy. Sigmoidální přenosová funkce je ve tvaru: formula_25 Tato funkce je monotónně rostoucí mezi dvěma asymptotickými hodnotami, kterými jsou nejčastěji 0 a 1. Největší derivaci má sigmoidální funkce v bodě 0. Výhoda sigmoidální funkce oproti skokové funkci je, že má ve všech bodech spojité derivace. Dalšími typy přenosových funkcí je například přenosová funkce hyperbolické tangenty či radiální báze.", "section_level": 2}, {"title": "Rozhodovací hranice.", "content": "Rozhodovací hranice je určena vstupními vektory, pro které je síťový výstup n nulový. Jedná se tedy o čáru v prostoru vstupů, přičemž na jedné straně bude výstupní hodnota pro daný vstup 0 a na druhé 1. Vektor vah musí být vždy kolmý na rozhodovací hranici.", "section_level": 2}, {"title": "Učící pravidla.", "content": "Učící pravidlo je procedura k modifikaci vah a prahů v síti, která je používána k trénování sítě, aby plnila zadanou úlohu. Učící pravidla lze rozdělit do 3 kategorií:", "section_level": 1}, {"title": "Učící pravidlo perceptronu.", "content": "Učení perceptronu probíhá pomocí tréninku s učitelem, kdy je perceptronu nejdříve předložena množina příkladů se správným chováním, učící pravidlo následně nastaví váhy a práh tak, aby došlo k přiblížení výstupu sítě cíli. Rozhodovacích hranic může být nekonečný počet. Učení má následující fáze:", "section_level": 2}, {"title": "Použití a limity.", "content": "Učící algoritmus u perceptronu je konečný, pouze pokud řešení existuje a navíc pokud je učící množina lineárně separovatelná. Proto je základní využití perceptronu pro lineárně separovatelné obrazy. Modifikované algoritmy lze použít i pro neseparovatelné obrazy (jedná se například o LHS algoritmus či Kapsovy algoritmus). Rozšířením základního algoritmu je vícevrstevný perceptron, který je využitelný pro libovolné klasifikační problémy, kdy je využito učení pomocí backpropagation.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Související články.", "content": "Neuronová síť", "section_level": 2}], "src_summary": "Perceptron je nejjednodušším modelem dopředné neuronové sítě. Sestává pouze z jednoho neuronu. Perceptron byl vynalezen v roce 1957 Frankem Rosenblattem. Přes úvodní nadšení bylo později zjištěno, že jeho užití je velmi omezené, neboť je možné ho použít pouze na množiny, které jsou lineárně separovatelné. Jeho rozšířením je vícevrstevný perceptron, který má již mnohem širší možnosti použití.", "tgt_summary": "Das Perzeptron (nach engl. \"perception\", „Wahrnehmung“) ist ein vereinfachtes künstliches neuronales Netz, das zuerst von Frank Rosenblatt 1958 vorgestellt wurde. Es besteht in der Grundversion (einfaches Perzeptron) aus einem einzelnen künstlichen Neuron mit anpassbaren Gewichtungen und einem Schwellenwert. Unter diesem Begriff werden heute verschiedene Kombinationen des ursprünglichen Modells verstanden, dabei wird zwischen \"einlagigen\" und \"mehrlagigen\" Perzeptren (engl. \"multi-layer perceptron\", MLP) unterschieden. Perzeptron-Netze wandeln einen Eingabevektor in einen Ausgabevektor um und stellen damit einen einfachen Assoziativspeicher dar.", "id": 526451} {"src_title": "Kánon (hudba)", "tgt_title": "Kanon (Musik)", "src_document": [{"title": "Skladatelská technika.", "content": "Základní téma uvádí hlas, který se nazývá \"dux\". Hlasy napodobující dux jsou \"comes\". Původní význam slova kánon je pravidlo či návod na toto napodobení. Základní formou kánonu je přísný kánon. V notách je uveden pouze dux. Každý další hlas (comes) opakuje dux přesně notu po notě. Nastupují ve stejném časovém intervalu a to buď od stejného tónu jako dux, nebo v daném intervalovém odstupu (např. v tercii, kvintě apod.) V závěru mohou všechny hlasy skončit současně nebo každý samostatně po dokončení svého úseku melodie. V tzv. nekonečném kánonu (canon perpetuus) nastupuje každý hlas po dokončení melodie znovu od začátku. Takovýto kánon by mohl pokračovat věčně. Většina společenských kánonů je tohoto typu. Kruhový (resp. spirálový) kánon je charakteristický tím, že dux končí o tón výše než začal a následující opakování je také o tón výše zahájeno a s ním i všechny další hlasy. Příkladem je \"Hudební obětina\" Johanna Sebastiana Bacha. Vedle hlasů vytvářejících přísný kánon mohou být ve skladbě i další hlasy, které nejsou (kromě rytmu a tóniny) s duxem nijak svázány. Nejčastěji je tímto volným hlasem bas, ale skladby může být komplikována dalšími volnými hlasy. Takovému kánonu se říká smíšený kánon. Kánon mívá obvykle 2 až tři hlasy. Existují však i osmihlasé kánony. Vícehlasý kánon je zpravidla sestaven z jednotlivých kánonů navrstvených na sebe. Vzniká tak dvojitý, trojitý, resp čtyřnásobný kánon. Délka časového odstupu nástupu jednotlivých hlasů je důležitá pro harmonické souznění celku. Čím je tento odstup kratší, tím větší komplikace skladateli přináší. Pokud další hlasy nastupují v jiném intervalu než prima, je zpravidla nutné narušit pravidlo přísného kánonu a změnit některé půtóny, aby nedošlo k vybočení hlasu do jiné tóniny. V základním typu kánonu sleduje comes přesně melodickou linku duxu. V račím kánonu začíná comes na konci duxu a melodickou linku sleduje odzadu dopředu. Zrcadlový kánon je charakteristický tím, že všechny intervaly v comes mají obačný směr než v duxu, tvoří zrcadlový obraz podle osy rovnoběžné s notovou osnovou. Poslední možností je pak zrcadlově obrácený račí tvar a tedy zrcadlově račí kánon. Další možností je, změna rytmu mezi duxem a comesem. Zpravidla jde o sudý poměr, že comes je dvakrát, či čtyřikrát rychlejší nebo pomalejší.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Nejstarší dochovaný kánon je tzv. \"Letní kánon\", pocházející ze 13. století z Anglie. Vznikl patrně v opatství v Readingu. Ve 14. století byla ve Francii rozšířena forma tříhlasého kánonu zvaná chasse (francouzsky chase – hon). Text zpravidla líčí jarní přírodu a scény z lovu. Kánonický nástup hlasů má představovat stíhání zvěře. Podobný obsah mají i italské kánony zvané caccia. Největšího rozkvětu zažil kánon v 15. a 16. století u franko-vlámských skladatelů. Byl považován za jeden z vrcholů kompozičního umění. Dokonale propracovanými kánony se vyznačují také pozdní díla J. S. Bacha. V období klasicismu a romantismu se kánon v koncertní hudbě používal jen zřídka, zato vznikla řada společenských kánonů, které komponoval např. i Wolfgang Amadeus Mozart. Jistého znovuzrození se kánon dočkal ve 20. století, zejména v hudbě komponované dvanáctitónovou technikou.", "section_level": 1}, {"title": "Jiné možnosti.", "content": "Podobný efekt jako kánon vzniká při současném zpěvu dvou různých melodií. Všechny melodie ale musí mít stejný takt a stejnou harmonickou posloupnost. Například lze současně zpívat tyto české melodie", "section_level": 1}], "src_summary": "Kánon je vokální skladba kontrapunktické formy, založená na principu přísné imitace (napodobení), tj. práce s tématem spočívá v jeho opakování dalšími hlasy, většinou přesného ve všech atributech (melodika, harmonizace, rytmus a tempo). Opakování se provádí s určitým zpožděním (např. čtyři nebo osm taktů). Příkladem kánonu jsou \"Červená se, line záře\" nebo \"Bejvávalo\". Imitační technika podobná kánonu je užívána též ve fuze. Nejznámější instrumentální skladbou tohoto typu je \"Kánon a Gigue D dur\" Johanna Pachelbela.", "tgt_summary": "Unter Kanon (Plural: Kanons; griech. für „Maßstab, Richtschnur, Regel“; Adjektiv: kanonisch) versteht man eine mehrstimmige Komposition, bei der eine Stimme nach der anderen einsetzt, wobei die erste Stimme – quasi als Richtschnur – von den anderen Stimmen exakt kopiert wird. Meist in der Prime bzw. Oktave verfolgen alle Stimmen dieselbe Melodie auf gleicher Tonhöhe, nur zeitlich zueinander versetzt. Es gibt jedoch auch Kanonkompositionen, bei denen die weiteren Stimmen im Terz-, Quart- oder Quintabstand folgen.", "id": 1504016} {"src_title": "Strach", "tgt_title": "Furcht", "src_document": [{"title": "Související pojmy.", "content": "Strach může mít různé stupně podle intenzity: Strach je třeba odlišovat od úzkosti, která má zpravidla delší trvání a nemá jasné zacílení – člověk trpící úzkostí nedokáže přesně vyjádřit, čeho se bojí. Zvláštní formou strachu je tréma, strach z neúspěchu a veřejného ponížení. Strach jako emoce je velmi snadno přenosný, například při požáru ve velkém zalidněném prostoru se strach rychle rozšíří i na další lidi a vypukne panika. Lidé pak často prchají, aniž by věděli, před čím. Strach také podporuje sugestibilitu, člověka, který má strach, snadno oklamou jeho smysly, takže věří, že vidí nebo slyší něco hrůzného – rčení říká, že \"strach má velké oči\". Právě sugestibilita strachu je jedním z hlavních kořenů vzniku různých pověstí, strašidelných příběhů, historek o zjevení apod. Existují také chorobné formy strachu – nepotlačitelný strach z konkrétních předmětů a situací se označuje jako fobie (klaustrofobie – strach z malých uzavřených prostor, arachnofobie – strach z pavouků atd.).", "section_level": 1}, {"title": "Společenská role strachu.", "content": "Strach se vyvíjí s věkem, od jednoduchých úlekových reakcí kojence, k reakcím na složitější situace (neznámé prostředí, nečekaný smyslový podnět). Strach se postupně mění s prožitými zkušenostmi a více se váže na představivost. Přestože strach se původně vyvinul jako negativní, varující emoce, pro mnohé lidi jsou určité formy strachu příjemné a často si jej úmyslně vyvolávají – sledováním, čtením či vyprávěním hrůzostrašných příběhů (hororů), ale také provozováním tzv. extrémních sportů. Některé pohádky vyprávějí o lidech, kteří neznají strach, nejznámější jsou \"Nebojsa\" a \"Jak se Franta naučil bát\".", "section_level": 1}, {"title": "Strach jako nástroj k manipulaci.", "content": "V politickém boji bývá strach využíván k manipulaci s voliči.", "section_level": 1}], "src_summary": "Strach je emoce, vznikající jako reakce na hrozící nebezpečí. Doprovázejí ho neurovegetativní projevy, zpravidla zblednutí, chvění, zrychlené dýchání, bušení srdce, zvýšení krevního tlaku, někdy husí kůže. Jde o normální reakci na skutečné nebezpečí nebo ohrožení, která má jedince připravit na útěk, únik nebo obranu. Strach motivuje k vyhnutí se nebezpečí nebo k útěku před ním. Kde to není možné, tam se často strach mění na agresi. ", "tgt_summary": "Furcht (< althochdeutsch \"for(a)hta\" < gotisch \"faurhtei\") ist das Gefühl einer Bedrohung. Sie bezeichnet die Reaktion der Psyche auf eine gegenwärtige oder vorausgeahnte Gefahr. ", "id": 1580119} {"src_title": "Denali", "tgt_title": "Denali", "src_document": [{"title": "Zajímavosti.", "content": "Nadmořská výška vrcholu byla v roce 1952 pomocí fotogrammetrie určena na 6194 m (20 320 stop). V roce 2015 americká vládní agentura United States Geological Survey na základě nových měření pomocí GPS upřesnila výšku hory na 6190 m (20 310 stop). Denali je svou hmotou a vyzdvižením větší než Mount Everest. Ačkoliv vrchol Everestu leží o 2700 metrů výš od hladiny moře, hora samotná spočívá na tibetské náhorní plošině v nadmořské výšce okolo 5200 m, což znamená, že své okolí přečnívá jen o zhruba 3650 m. Úpatí hory Denali leží na plošině o nadmořské výšce zhruba 600 m, takže své okolí přesahuje o 5500 m. Hora je kvůli své zeměpisné šířce proslulá nesmírně chladným počasím a také vysokou pravděpodobností výskytu výškové nemoci při výstupu. Stejně vysoká hora na rovníku by měla na svém vrcholu 47 % kyslíku oproti hladině moře, ale Denali má kvůli své zeměpisné šířce kyslíku méně, a to pouze 42 % oproti hladině moře. To souvisí s tím, že mocnost troposféry je ovlivněna rotací Země. Na rovníku je až 19 km zatímco na pólech jen 9 km.", "section_level": 1}, {"title": "Členění hory.", "content": "Denali má dva významné vrcholy. Vyšší je Jižní vrchol, Severní vrchol dosahuje nadmořské výšky 5934 m a nad ostatní hmotu hory vystupuje pouhými 402 m. Severní vrchol je někdy považován za samostatný (např. v Seznamu fourteeners Spojených států amerických). Zřídkakdy bývá cílem výstupů, kromě případů, kdy se horolezci rozhodnou pro cestu na severním svahu masívu. Na svazích hory se nachází pět ledovců. Na severozápadním úbočí masivu je to Peters Glacier, na severovýchodě Muldrow Glacier. Přesně na východ od ledovce Muldrow, na hranici s východním svahem, leží Traileka Glacier. Na jihovýchodě bychom nalezli Ruth Glacier. Poslední z ledovců, Kahiltna Glacier, se stáčí k jihozápadní straně hory.", "section_level": 1}, {"title": "Název hory.", "content": "Denali v místním athabaském jazyce znamená „vysoká“. V roce 1896 byla hora pojmenována „Mount McKinley“, podle amerického prezidentského kandidáta a pozdějšího prezidenta Williama McKinleyho. Oficiálně pak nesla tento název od roku 1917. V pozdějších desetiletích však aktivisté v oblasti indiánských práv začali toto přejmenování považovat za neuctivé a poplatné kolonialismu. Aljašská komise pro geografické názvy (Alaska Board of Geographic Names) v roce 1975 změnila jméno hory na lokální úrovni opět na „Denali“ a zažádala o stejnou změnu i na federální úrovni. V roce 1980 došlo k rozšíření oblasti národního parku kolem hory, který zároveň změnil jméno z „Národního parku Mount McKinley“ (\"Mount McKinley National Park\") na „Národní park Denali“ (\"Denali National Park and Preserve\"). Jméno hory však zůstávalo na federálních mapách stále stejné. Až v roce 2015 oznámila administrativa prezidenta Baracka Obamy, že hora ponese opět původní název. Po čtyřiceti letech tak bylo vyhověno žádosti aljašské komise z roku 1975. V době ruské kolonizace Aljašky byla v ruštině nazývána prostě \"Bolšaja Gora\" (\"Большая Гора\", tedy \"Velká hora\").", "section_level": 1}, {"title": "Historie výstupů.", "content": "První pokus o výstup na Denali učinil soudce James Wickersham v roce 1903, cestou přes ledovec Peters Glacier a Severní stěnu (North Face), nyní známou jako Wickershamova stěna (Wickersham Wall). Tato cesta je však vysoce nebezpečná kvůli množství lavin a do roku 1963 ji nikdo nepřekonal. V roce 1906 přišel s tvrzením o prvovýstupu objevitel Dr. Frederick Cook. Jeho prohlášení bylo od začátku přijímáno s podezřením, ale většinou považováno za pravdivé. Později však vyšlo najevo, že jde o podvod. V roce 1910 se i přes nedostatek horolezeckých zkušeností o dosažení vrcholu Denali pokusila skupinka čtyř místních, známá pod názvem „expedice Sourdough“ (sourdough znamená „kvásek“ – přeneseně se tento výraz používá pro zlatokopy a zkušené obyvatele Aljašky a severozápadní Kanady, a to kvůli kvásku používanému k výrobě chleba ve zlatokopeckých táborech). Na hoře strávili zhruba tři měsíce. Avšak den, kdy konečně vyšplhali na vrchol, byl velice působivým zážitkem. S sebou si kromě pytlíku koblih a termosky kakaa pro každého nesli přes čtyři metry dlouhý jedlový kůl. Pouze dva ze členů výpravy vystoupili na nižší, Severní vrchol, kde tento kůl vztyčili. Podle vlastního tvrzení jim výstup zabral 18 hodin, což je rekord, který dosud nebyl překonán. Nikdo jim však neuvěřil (zčásti také kvůli nepravdivým tvrzením o tom, že dobyli oba vrcholy) až do roku 1913, kdy byl Denali poprvé opravdu zlezen. V roce 1912 výprava Parker-Browne horu téměř dobyla, avšak několik set metrů pod vrcholem byla nucena ustoupit pro silně nepříznivé počasí. Nejspíš si tak zachránili život, neboť ledovcem, po kterém stoupali, otřáslo několik hodin poté silné zemětřesení. První výstup na hlavní vrchol Denali se poprvé zdařil 7. června 1913 výpravě vedené Hudsonem Stuckem. Prvním, kdo se na vrcholku octl, byl Walter Harper, rodilý Aljaščan. Dalšími členy výpravy byli ještě Harry Karstens a Robert Tatum. Posledně jmenovaný později prohlásil: „Rozhled z vrcholu Denali, to je jako dívat se z nebeských oken!“ K výstupu zvolili cestu přes Muldrow Glacier, prozkoumanou již předešlými výpravami, která se často používá i dnes. Hudson Stuck řekl, že poblíž Severního vrcholu spatřil pomocí dalekohledu vysoký kůl. Tím potvrdil, že expedice Sourdough Severní vrchol skutečně dobyla a její počin je tedy dnes považován za pravdivý. Kůl však nebyl viděn nikdy předtím, ani potom, což do celé záležitosti stále vnáší určité pochybnosti. Stuck také zjistil, že výprava Parker – Browne byla pouhých 60 m pod vrcholem, když se musela vrátit. Denali je pravidelným cílem horolezeckých výprav i dnes, avšak výstup na něj je stále nebezpečným podnikem – pouze něco málo přes polovinu výprav je úspěšných a do roku 2003 si hora vyžádala téměř stovku lezeckých životů. Naprostá většina horolezců volí jako cestu na vrchol Západní pilíř, poprvé zlezený v roce 1951 Bradfordem Washburnem, který před tím horu zevrubně prozkoumal pomocí leteckých fotografií. Výstup na horu většinou zabere dva až čtyři týdny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hora Denali, dříve Mount McKinley, je nejvyšší hora Severní Ameriky. Dosahuje výšky 6190 metrů a nachází se v národním parku Denali na Aljašce. ", "tgt_summary": "Der Denali (von 1917 bis 2015 offiziell Mount McKinley) in Alaska ist mit 6190 Metern Höhe der höchste Berg Nordamerikas. Er gehört damit zu den Seven Summits, den jeweils höchsten Bergen der sieben Kontinente.", "id": 59955} {"src_title": "Poslední císař", "tgt_title": "Der letzte Kaiser", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Od tří let byl Pchu I vládcem impéria. Tento mocný chlapec, před nímž dospělí padají na kolena a jehož rozmary staví do pozoru celé houfy sloužících, nesmí jen jediné: opustit uzavřenou oblast Zakázaného města. O čtyři roky později je monarchie svržena, ale život ve zdech paláce se téměř nemění. Sir Reginald Johnston, učitel z Anglie, však mladého muže vyučuje nejen v klasických školních předmětech. Pchu-i napodobuje západní názory a módu - ustřihne si cop, nosí niklové brýle, vyhodí eunuchy z paláce. Stejně jako předtím je však izolovaný od vnějšího světa a pouze tuší, že ve městě probíhají politické nepokoje. Vzbouřené oddíly jej v roce 1924 vyženou ze Zakázaného města. Pchu-i uprchne do Tchien-ťinu a žije zde životem playboye, než jej Japonci, kteří v roce 1931 obsadí severovýchod Číny, ustanoví císařem loutkového státu Mančukuo. Je ovšem opět vládcem bez skutečné moci. Koncem války upadne do sovětského válečného zajetí a je převezen do komunistické Číny. Deset let je Pchu-i \"převychováván\" ve vězení, potom se poprvé v životě stává \"svobodným mužem\". Oblečen do nenápadného šedého obleku, jaký mají i ostatní pracující, je zaměstnán jako zahradník. Už pro něj neplatí žádná privilegia - aby si v paláci mohl prohlédnout trůn, na němž kdysi seděl, musí si jako každý jiný turista koupit vstupenku.", "section_level": 1}, {"title": "Natáčení.", "content": "\"Poslední císař\" je velkou historickou freskou. „Od středověku až do naší moderní doby,“ popsal Bertolucci časové rozpětí, neboť Zakázané město bylo ještě v roce 1908 úplně stejné jako v roce 1644. Pro každou epochu zvolil režisér jiný styl, např. pro období okupace \"jakési japonské art deco. Kamera přebírá perspektivu vyprávěče. Opakovaně shazuje líbivé vizuální prvky, často jim dodává nádech \"frivolního a demaskovaného\", jak demonstruje Dietrich Kuhlbrodt na jednom příkladu: „V Mandžusku stoupá kamera spolu s císařem po stupních pyramidy vzhůru k trůnu. Nalevo a napravo od zlatožlutého hedvábného koberce stojí uklánějící se Japonci, kteří prostřednictvím této loutky hodlají vydrancovat průmysl své nové kolonie. Poté se kamera dostane na horní plošinu. Velkolepě se otevře pohled do majestátní krajiny - a na neméně působivou továrnu v pozadí.“ Bertolucci, který směl jako první filmový tvůrce natáčet v Zakázaném městě, musel sice předložit svůj scénář, jinak si však oficiální místa nekladla žádné omezující podmínky. Obraz dějin ani popis komunistické Číny nejsou prosty politické naivity a revoluční romantiky, což bylo typické pro evropské, levicově zaměřené intelektuály té doby. Svůj ambivalentní postoj k maoistické Číně - „na jedné straně obrovská estetická fascinace kulturní revolucí, která mi připadala jako post-brechovské pouliční divadlo, jako 'divadlo post living', a na druhé straně mé podezření, že všichni ti mladí lidé jsou v religiózním smyslu fanatičtí“ - Bertolucci ve své inscenaci pouze naznačil, ke kritice režimu nedošlo.", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční ohlas.", "content": "S výjimkou Japonska, kde měly být scény z období okupace nejprve vystřiženy, nevyvolal \"Poslední císař\" žádné politické diskuse. Jako okázalý výpravný film, jenž hýří vynikajícími obrazy a díky postavě moudrého Angličana Johnstona získává i lehce kolonialistický nádech, měl na Západě úspěch, který nikdo nezpochybňoval. Devět Oscarů signalizovalo, že filmový průmysl přijal Bertolucciho dílo za své. Verze, zpracovaná pro televizi do několika dílů, všude dosáhla vysoké sledovanosti a film mohl být bez problémů promítán i v Čínské lidové republice. Teprve po letech ukázaly filmy čínských režisérů Čchena Kchaj-ke, který hraje ve filmu malou roli, a Čanga I-mou také návštěvníkům kin na Západě nepřikrášlený, podstatně realističtější obraz kulturní revoluce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Poslední císař (v originále The Last Emperor) je drama, na kterém spolupracovala Čína, Itálie, Spojené království a Francie. Film režíroval Bernardo Bertolucci a hlavními herci filmu jsou John Lone, Joan Chen, Peter O'Toole, Ruocheng Ying, Victor Wong, Dennis Dun, Rjúiči Sakamoto, Maggie Han, Ric Young, Vivian Wu a Čchen Kchaj-ke. Film měl premiéru v USA 18. listopadu 1987. Jako námět tohoto monumentálního filmového eposu si Bertolucci zvolil životní osudy posledního čínského císaře. Za 24 miliony dolarů výrobních nákladů a s devatenácti tisíci komparzisty, na neobyčejných lokacích a v dekoracích úchvatných barev, ale bez speciálních efektů a technických triků nebo skandálních sexuálních a krvavých scén vytvořil režisér filmový zážitek, který slavil úspěch v mezinárodním měřítku. Film získal celkově devět Oscarů - Nejlepší film, Režie, Kamera, Výprava, Kostýmy, Střih, Hudba, Zvuk a Scénář - A.", "tgt_summary": "Der letzte Kaiser ist ein Monumentalfilm aus dem Jahr 1987. Bernardo Bertolucci verfilmte die Biografie des Kaisers Puyi von China, der bereits als Zweijähriger den Thron besteigen, aber schon drei Jahre später wieder abdanken musste. An Originalschauplätzen in der Verbotenen Stadt in Peking entstand ein vielfach preisgekröntes Epos, das 1988 mit neun Oscars und vier Golden Globes ausgezeichnet wurde.", "id": 2469013} {"src_title": "Hernán Cortés", "tgt_title": "Hernán Cortés", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "V letech 1499–1501 studoval práva. Od roku 1504 žil na ostrově Hispaniola (původní název La Espanola na Haiti), kde se účastnil několika výprav proti indiánům. V roce 1511 doprovázel při obsazování Kuby jejího guvernéra Diega Velázqueze de Cuéllara, který ho jmenoval starostou města Santiago de Cuba. Mezi Cortésem a guvernérem docházelo k častým sporům, proto po objevení Yucatánu v roce 1519 Cortés přemluvil Velázqueze, aby tam pod jeho vedením vyslal výpravu. Tato výprava byla na poslední chvíli zakázána a Cortés měl být zatčen. Cortésovi se však podařilo odplout pod vedením Antóna de Alaminose s 11 loďmi (1 loď měla zhruba 70–90 mužů, tj. 15 námořníků, 50 vojáků a 20 sluhů/otroků). Výprava dorazila na Yucatán, kde dobyla území Tabasca a donutila domorodce uznat nadvládu španělského krále Karla V. Zde se dozvěděl o bohaté Aztécké říši. Dne 20. dubna se vylodil poblíž dnešního města Veracruz. Zde byl přijat velmi přátelsky, ale vstup do hlavního města Tenochtitlán mu císař Moctezuma II. nepovolil, proto založil osadu \"Villa Rica de la Vera Cruz\" (dnešní Veracruz) a nechal se vojskem zvolit soudcem a generálním kapitánem, nařídil spálit lodě, kromě jediné, jež odjela podat zprávu do Španělska. Poté se vydal do vnitrozemí, kde se spojil s Tlaxcalany a Totonaky, kteří přijali španělskou nadvládu. Bez boje došel do Tenochtitlánu, kde se usadil a následně zajal Moctezumu II., po kterém chtěl, aby uznal nadvládu Španělska, čímž se stal vládcem Mexika. Roku 1520 proti němu Diego Velázquez de Cuéllar poslal vojsko (cca 2 000 mužů), které vedl Pamfil de Navaez. Cortés ho ale přepadl, zajal a větší část Navaezových mužů pak přešla na Cortésovu stranu. V průběhu jeho nepřítomnosti v Tenochtitlánu vypuklo povstání a i když vyjel své posádce na pomoc (se zhruba 12 000 muži, většina pocházela z Tlaxcaly), byl nucen 2. července 1520 utéci z Tenochtitlánu, kde ztratil značnou část mužstva, výzbroje a již získaných pokladů. Po vítězné bitvě v Outumbském údolí ustoupil do Tlaxcaly, kde znovu zformoval a doplnil armádu. Dne 13. srpna 1521 dobyl Tenochtitlán a zajal nového císaře Cuauhtémoca (dříve nesprávně Guatimozin). Roku 1522 byl Karlem V. jmenován místodržícím, nejvyšším soudcem a vrchním velitelem \"Nového Mexika\". Pomocí mnichů, především františkánů a dominikánů se snažil rozšířit křesťanství a organizaci země. V letech 1524–1526 vedl vojenskou výpravu do Hondurasu. Mezitím byl ve Španělsku obviněn ze zneužívání pravomocí a přípravy odtržení Mexika (tato obvinění nebyla pravdivá), byla na něj poslána kontrola vedená Alfonsem de Estradou. Ta s ním nejednala podle jeho představ, proto roku 1528 odjel do Španělska. Zde se setkal s císařem Karlem V., který mu udělil titul \"markýz del Valle de Oajaca\" a obdaroval ho velkými pozemky v Mexiku. Roku 1529 byl jmenován pouze vrchním velitelem vojska s právem podnikat nové výboje. Podnikl několik výprav do Panamy a Severní Ameriky, v roce 1536 objevil Kalifornský poloostrov. Tyto výpravy ho finančně vyčerpaly a tak za ně chtěl náhradu. Jelikož neuspěl, vydal se do Španělska, kde byl v roce 1540 přijat císařem Karlem V., ale úspěchu nedosáhl. V roce 1541 se účastnil výpravy do Alžírska, poté se chtěl vrátit do Mexika. Zemřel ve Španělsku poblíž Sevilly. Byl pohřben v chrámu Ježíše Nazaretského v Mexiku, jeho ostatky se v roce 1823 ztratily.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hernán Cortés, 1. markýz del Valle de Oajaca (1485 – 2. prosince 1547), někdy také Hernando, Fernando Cortés nebo Fernán Cortés, ale i Cortez či Cortéz byl jedním z nejslavnějších španělských conquistadorů Ameriky. Při svém tažení v letech 1519-1521 vyvrátil Aztéckou říši a položil základy španělského koloniálního panství ve Střední Americe.", "tgt_summary": "Hernán Cortés de Monroy y Pizarro Altamirano (Marqués del Valle de Oaxaca) – der Vorname wird mitunter mit Hernando oder Fernando angegeben, der Nachname auch mit Cortez wiedergegeben – (* 1485 in Medellín; † 2. Dezember 1547 in Castilleja de la Cuesta) war ein spanischer Konquistador. Mit Hilfe seiner indianischen Verbündeten eroberte er das Aztekenreich und dessen Hauptstadt Tenochtitlan. In den Jahren von 1521 bis 1530 war Hernán Cortés Generalgouverneur von Neuspanien.", "id": 1942119} {"src_title": "X.25", "tgt_title": "X.25", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Protokol X.25 byl vyvinut ve Study Group VII v ITU (dříve CCITT) a do jisté míry založen na mnohých datových projektech, které se v té době začaly hojně objevovat. Těchto mnoho postupných vylepšení a přídavků bylo postupem času přetvořeno ve standard.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Původním záměrem protokolu X.25 bylo vytvořit celosvětovou síť, založenou na principu přepínání paketů. Model X.25 byl založen na tradičním telefonním konceptu vytvoření spolehlivých okruhů skrz sdílenou síť. K tomu používal speciální software, který měl za úkol vytvořit \"virtuální hovory\" skrz síť. Tyto sítě jsou propojené \"Data terminal equipment (DTE)\", který vytváří přímé spojení mezi uživateli a tím se síť tváří jako P2P. DTE je v zásadě a velmi zjednodušeně řečeno koncový prostředek, který převádí informace od uživatele na signály připravené na přenos a nebo naopak převádí přijaté signály zpět na digitální informace. Z pohledu dělení podle iniciativy aktivit je DTE klientem, obsluhovaným ze strany zařízení ukončujícího datový okruh (DCE) jako obdobou serveru. Specifikace X.25 definuje pouze rozhraní mezi předplatitelem (DTE) a samotnou sítí X.25 (DCE). Protokol X.75 velmi podobný protokolu X.25 definuje rozhraní mezi dvěma sítěmi X.25. Ani jeden z těchto protokolů nedefinuje, jak síť funguje interně – mnoho síťových implementací X.25 používá protokoly velmi podobné X.25 a X.75, ale některé používají velmi rozdílné protokoly. Neexistence standardu je dána tím, že v době vzniku protokolu ještě neexistoval referenční model OSI, a proto se mohou jednotlivé implementace velmi lišit. ISO ekvivalentem X.25 je ISO 8208, je stejný jako X.25, ale navíc přidává možnost přímého propojení mezi dvěma předplatiteli DTE.", "section_level": 1}, {"title": "X.25 dnes.", "content": "V dnešní době se s X.25 můžeme stále setkat, avšak je dramaticky na sestupu a je nahrazována modernějšími technologiemi, jako např. ISDN, Frame Relay, ATM, ADSL. Za moderního pokračovatele X.25 pak bývají považovány sítě MPLS. I přes to bývá X.25 jediným možným datovým spojením v některých rozvojových zemích, protože může velmi levně zpřístupnit Internet.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdíl mezi X.25 a Frame Relay.", "content": "Zatímco X.25 je protokolem síťové vrstvy, Frame Relay je protokol linkové vrstvy OSI. Frame Relay je datagramovou službou, tj. doručení rámců není garantováno. X.25 si ukládá data, která nestačí zpracovat, do paměti a postupně je odesílá dále. Společnou vlastností je vytváření virtuálních okruhů.", "section_level": 1}], "src_summary": "X.25 je standard Mezinárodní telekomunikační unie (ITU, dříve CCITT) popisující rozhraní mezi koncovým zařízením přenosu dat (KZD, obvykle počítač nebo terminál) a zařízením ukončujícím datový okruh (UZD, modem) pro připojení do veřejné datové sítě s přepojováním paketů pomocí vyhrazeného okruhu. ", "tgt_summary": "X.25 ist eine von der ITU-T standardisierte Protokollfamilie für großräumige Computernetze (WANs) über das Telefonnetz. Der Standard definiert die Bitübertragungsschicht, die Sicherungsschicht und die Vermittlungsschicht (Schichten 1 bis 3) des OSI-Modells. International wird X.25 als \"packet switching network\" (paketvermitteltes Netz) verkauft, meistens von Telefongesellschaften. Produktname, sowohl bei der Deutschen Telekom als auch bei der österreichischen Telekom, ist Datex-P.", "id": 986936} {"src_title": "Eva Braunová", "tgt_title": "Eva Braun", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Eva Braunová se narodila v Mnichově, byla dcerou učitele Friedricha Brauna a Franzisky Braunové. V sedmnácti letech vzala práci asistentky ve fotoateliéru Heinricha Hoffmanna, oficiálního fotografa NSDAP. Tam se v roce 1929 seznámila s Hitlerem. Hitler ji v následujících letech často zval na jídlo nebo do kina. V roce 1936 se přestěhovala k Hitlerovi do Berghofu poblíž Berchtesgadenu. Její politický vliv na Hitlera není znám, ale předpokládá se, že byl minimální. Adolf a Eva se nikdy neobjevili na veřejnosti jako pár, Hitler se totiž obával ztráty popularity mezi ženami. Na přelomu března a dubna 1945 odjela Braunová z Mnichova do Hitlerova bunkru v Berlíně. Tam 29. dubna 1945 uzavřeli manželství. Následující den, po zjištění, že Berlín bude brzy obsazen Rudou armádou, společně spáchali sebevraždu.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Rodiče Evy Braunové, Frederick (řečený \"Fritz\") a Franziska Katharina Braunová, rozená Kronbergerová, přežili svou dceru a zemřeli 22. ledna 1964, resp. 13. ledna 1976 v Ruhpoldingu (Bavorsko). Jsou pohřbeni na místním hřbitově. Eva Braunová měla dvě sestry, Ilse (1908–1979) a Margaret (1915–1987), přezdívanou \"Gretl\". Ilse byla k německému národnímu socialismu (nacismu) velmi skeptická. Držela si od Hitlera a jeho doprovodu značný odstup a sestru na Obersalzbergu navštěvovala jen velmi zřídka. V průběhu let sestře často vyčítala, že je stále arogantnější a povrchnější. Gretl byla stálou součástí Evina doprovodu na Berghofu, 3. června 1944 se provdala za ctižádostivého důstojníka SS Hermanna Fegeleina, styčného důstojníka Heinricha Himmlera. Fegelein se pokusil v dubnu 1945 uprchnout, ale byl zajat. Hitler jej obvinil ze spojení s Himmlerovou předchozí nabídkou kapitulace Spojencům a nechal jej 29. dubna 1945 na nádvoří Nového říšského kancléřství zastřelit. Ani Eva jej od toho nemohla odradit. Nejprve se angažovala ve prospěch svého švagra, ale ustala ve svých snahách, když zjistila, že jí ukradl šperky a Gretl podvedl. Gretl byla v té době ve vysokém stupni těhotenství, 5. května 1945 porodila dceru, kterou na počest své sestry pojmenovala \"Eva\". Evina sestřenice Gertraud Weiskerová vystoupila od roku 2000 v několika televizních dokumentech a rozhovorech a sepsala autobiografický román \"Evas Cousine\" (Evina sestřenice) o společném čase stráveném s Evou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eva Anna Paula Braunová, později Eva Anna Paula Hitlerová (6. února 1912 Mnichov – 30. dubna 1945 Berlín), byla dlouholetá milenka a později manželka Adolfa Hitlera.", "tgt_summary": "Eva Anna Paula Braun (* 6. Februar 1912 in München; † 30. April 1945 in Berlin als am 29. April 1945 verheiratete Eva Hitler) war, wahrscheinlich seit 1932, die der Öffentlichkeit verheimlichte Geliebte Adolf Hitlers. Beide heirateten einen Tag vor dem gemeinsamen Suizid im umkämpften Berlin, kurz vor der bedingungslosen Kapitulation der Wehrmacht im Zweiten Weltkrieg.", "id": 333275} {"src_title": "Dálnice v Německu", "tgt_title": "Autobahn (Deutschland)", "src_document": [{"title": "Všeobecné údaje.", "content": "Dálnice jsou v Německu označovány jako \"Autobahn\", s následujícím číslem např. Autobahn 10 (zkráceně A10), nebo Bundesautobahn (\"spolková dálnice\"), např. Bundesautobahn 100 (zkráceně BAB100).", "section_level": 1}, {"title": "Rychlostní limit.", "content": "Otázka zavedení rychlostního limitu na německých dálnicích je stará několik desítek let a vyznačuje se velmi bouřlivou diskusí, kde na jedné straně stojí zastánci motta „Freie Fahrt für freie Bürger“ (přibližně: „volná / svobodná jízda pro svobodné občany“), na druhé straně pak mnoho expertů z oblastí úrazovosti, ochrany prostředí atd. Německé dálnice jsou v tomto ohledu jistým unikátem: na přibližně jedné polovině délky není rychlost pro osobní vozy nikterak omezena, platí zde pouze všeobecné, avšak nezávazné doporučení, dodržovat dobrovolný limit 130 km/hod. Přibližně jedna třetina dálnic má pak trvající omezení rychlosti, zbytek se řídí hustotou dopravy a jinými faktory.", "section_level": 2}, {"title": "Mýto.", "content": "Dlouhé diskuse byly v Německu vedeny i o zavedení mýta (jinak v Evropě všeobecně zavedená zvyklost). Nakonec se částečně prosadily argumenty, podle kterých náklady na stavbu a údržbu dálnic musí být placeny dopravními subjekty. Tyto náklady jsou vysoké – podle všeobecně uznávaných názorů obnášejí 6 až 12 milionů € na kilometr, podle jiných pramenů pak dosahují 26 milionů € na kilometr. Situace je navíc bizarní i tím, že Německo je svou polohou tranzitní zemí, jejíž silnice jsou používány přepravními společnostmi mnoha zemí. K 31. srpnu 2003 bylo proto zavedeno pro nákladní automobily (přes 12 tun) mýtné; vzhledem k technickým potížím provozovatelských firem je však přepracovaný systém v provozu až od 1. ledna 2005.", "section_level": 2}, {"title": "Dějiny německých dálnic.", "content": "Německé dálnice bývají obvykle spojovány s expanzivní politikou a militarizací Hitlerova Německa. To odpovídá ovšem jen v tom smyslu, že Hitler urychlenou výstavbu dálnic skutečně prosazoval. Myšlenka dálnic je však starší a její důvody jiné. I když pojem \"Autobahn\" vznikl až roku 1929, jsou první dálnice staršího data: za první dálnici vůbec je považován závodní okruh AVUS v Berlíně z roku 1921 (dnes součást dálnice 115), první delší dálnice v Německu, která spojovala dvě města, byla uvedena do provozu 1932 mezi městy Kolín nad Rýnem a Bonn. Až od roku 1933 dochází k zesílené výstavbě dálnic v Německu. Je však nutno poznamenat, že jejich plánování započalo již dlouho před Hitlerovým uchopením moci, že jejich výstavba byla prováděna s cílem vytvoření pracovních příležitostí, že např. původně plánované mosty nebyly schopny unést tíhu těžších tanků, a že Hitlerova strana NSDAP ještě v době Výmarské republiky jejich výstavbu znemožnila.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace.", "content": "Dálnice v Německu spadají pod správu spolkové vlády. Jejich číslování odpovídá přibližně následujícímu principu:", "section_level": 1}], "src_summary": "Systém dálnic v Německu (německy Autobahn) patří k nejhustším dálničním sítím na světě a je svými 12 044 km délky (2007) čtvrtým nejdelším dálničním národním systémem – po Interstate Highway System v USA (77 017 km); National Trunk Highway System v Číně (45 400 km) a dálničním systémem ve Francii (12 956 km).", "tgt_summary": "Deutsche Autobahnen sind frei von plangleichen Kreuzungen, haben getrennte Fahrbahnen für den Richtungsverkehr mit jeweils mehreren Fahrstreifen und sind mit besonderen Anschlussstellen für die Zu- und Ausfahrten ausgestattet. ", "id": 1236243} {"src_title": "Emirát Transjordánsko", "tgt_title": "Transjordanien", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Po první světové válce byla oblast Palestiny a přilehlá oblast východně od řeky Jordán svěřena Společností národů jako mandátní území Velké Británie na Pařížské mírové konferenci z roku 1919.", "section_level": 1}, {"title": "Hranice.", "content": "Východní hranice Britského mandátu Palestina stejně jako hranice území Transjordánska byly stanoveny až poté, co vstoupil v platnost mandát. Hranice na východě země byly navrženy tak, aby pomohly při budování britského ropovodu z mandátu v Iráku prostřednictvím Zajordánska do námořních přístavů v mandátu Palestina.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělení mandátu na Transjordánsko a zbytkovou Palestinu.", "content": "Na konferenci v San Remu (duben 1920) bylo dohodnuto, že se území mezi řekou Jordán a Středozemním mořem, včetně Jeruzaléma stane součástí židovské národní domoviny. Ani Britům ani Židům se však nepodařilo dosáhnout přesně takového uspořádání pro Palestinu, jaké by chtěli. Weizman a jeho sionističí kolegové požadovali od Nejvyšší rady Palestinu vymezenou na severu svahy libanonského pásu, horním tokem Jordánu a hřebenem Hermonu; na východě transjordánsko-mezopotámskou pouští a na jihu Akabským zálivem. Britové by s tímto rozsahem svého mandátu samozřejmě souhlasili, zvláště za situace, kdy generální štáb se snažil zabezpečit ochranu železničních tratí od Středozemního moře na severovýchodě Palestiny, a Balfour podporoval židovské snahy o získání kontroly nad vodními zdroji horního Jordánu a břehů Litani. Takovou úpravu Sykes-Picotovy dohody však Francouzi nebyli ochotni akceptovat. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno v roce 1922 Společností národů, přijato Kongresem Spojených států amerických a stvrzeno podepsáním mezinárodního Britského memoranda o Palestině (tzv. Bílé knihy) z roku 1925. Návštěva ministra pro kolonie Winstona Churchila na jaře 1921 v Palestině přinesla plán oddělení Transjordánska od zbytku Palestiny. Churchillova Bílá kniha z roku 1922 pak i formálně rozdělila Palestinu na dvě administrativní oblasti, omezovala židovskou národní domovinu pouze na území západně od řeky Jordán, vyhnula se formulaci o vytvoření predominantně židovského státu a omezila přistěhovalectví na „ekonomickou kapacitu země“. Tyto formulace byly pro Židy šokující a těm z nich, kteří upínali své naděje na spolupráci s Brity, přivodily kruté vystřízlivění. Židé ze strachu, aby neztratili britskou podporu Bílou knihu neochotně akceptovali, Arabové ji bez dalšího odmítli. Nově vytvořené mandátní území, jehož hlavním cílem měla být nápomoc provedení Balfourovy deklarace z 2. listopadu 1917, která měla zaručit \"„zřízení národní domoviny pro židovský národ“\", tak bylo záhy rozděleno podél řeky Jordán na 2 oblasti. První bylo tzv. Předjordánsko (Palestina), což byla ta území mezi řekou Jordán a středozemním mořem (tj. západně od řeky Jordán), která z původního mandátu zůstala. Druhou oblastí bylo tzv. Zajordánsko či \"Transjordánsko\", což byla všechna území původního mandátu východně od řeky Jordán. Toto rozdělení bylo provedeno především pro přání části Židů a sionistů, kteří nárokovali pro budoucí židovský stát i pruh území na východ od řeky Jordán. Technicky zůstaly obě části původního mandátu, jehož autonomní část tvořilo Zajordánsko, které tak zůstávalo bezesporu součástí palestinského mandátu, i když se obě části vyvíjely každá samostatně. Mandátní právní předpisy byly v Transjordánsku účinné, měna palestinského mandátu zde byla legálním platidlem. Židé v západní Palestině, stejně jako Arabové ve východní a západní Palestině, užívali pasy palestinského Mandátu. Tento stav však trval do roku 1946. Roku 1921 byla na území Zajordánska ustanovena monarchie pod vládou Hášimovců jako britský protektorát a emirát Zajordánsko, nad nímž svěřily vládu hášimovskému vládci Abdalláhovi, který byl zvolen králem Iráku, ale byl připraven o vládu svým mladším bratrem Fajsalem, který se stal iráckým králem. Byl to právě Abdalláh koho měli Britové dosadit jako krále Iráku (Mezopotámie), jímž byl i zvolen. Abdalláha však vzápětí o trůn připravil jeho bratr Fajsal, který měl vládnout Velké Sýrii, ale tento plán zmařili Francouzi. Britové na odškodněnou svěřili Abdalláhovi vládu nad Jordánskem (což byla na rozdíl od Iráku málo významná země). Abdalláh se ujal vlády pod britským protektorátem jako emír Transjordánska. Abdalláh I. byl jediným emírem v celé existenci emirátu, ale vystřídali se zde dva britští zástupci, a to Alec Kirkbride (do 1923, v roce 1946 jmenován velvyslancem v Jordánsku) a Harry St. John Philby (od 1923). Praktickou autonomii získalo Transjordánsko v roce 1923. Již jako emír Zajordánska se Abdalláh I. roku 1921 zúčastnil korunovace svého bratra Fajsala I. iráckým králem, sám však korunován nebyl a i na titul krále si musel na rozdíl od něj počkat do skončení britského mandátu. Abdalláh ustanovil v roce 1928 legislativní radu, ta však zůstala poradním orgánem a nechala Abdalláha, aby vládl jako samovládce. Současně byla v roce 1928 podepsána první anglo-jordánská smlouva. Díky ní se Transjordánsko stalo nominálně nezávislé (na britské správě se téměř nic nezměnilo, vedlo k osamostatnování Zajordánska). Britové si hlavně pevně udrželi kontrolu na veškerými vojenskými, finančními a zahraničními záležitostmi. Nebyly tak uskutečněny jordánské požadavky na plně suverénní a nezávislý stát, to posléze vedlo k rozsáhlému odporu ke smlouvě mezi Jordánci. Na reálnou nezávislost na Británii si Jordánci museli počkat do března 1946, kdy ji získali tzv. londýnskou smlouvou. Během druhé světové války byl Abdalláh věrným spojencem Britů, dodržoval pravidla mezi Brity jako protektorátní mocností a sebou jako vládcem Transjordánska. Jordánská arabská legie také pomáhala potlačit proněmecké povstání v Iráku v roce 1941.", "section_level": 2}, {"title": "Nezávislost Transjordánska.", "content": "Skutečnou nezávislost získalo území v roce 1946 (potvrzeno v březnu 1946 Brity v londýnské smlouvě), kdy bylo 25. květen 1946 transjordánským parlamentem vyhlášeno Transjordánské hášimovské království. To se ihned zúčastnilo války s nově vzniklým Izraelem v letech 1948-1949. Válkou získalo území za řekou Jordán (tzv. západní břeh Jordánu) a přejmenovalo se na Jordánsko.", "section_level": 2}], "src_summary": "Emirát Transjordánsko (arabsky إمارة شرق الأردن, \"ʾImārat Sharq al-ʾUrdun\"; anglicky \"Emirate of Transjordan\") nebo Emirát Zajordánsko byl britský protektorát (na území současného Jordánska) v letech 1921 až 1946, který byl součástí Britského mandátu Palestina. ", "tgt_summary": "Transjordanien, Ostjordanland (), oder auch Kerak, bezeichnet das Gebiet östlich des Jordans und war bis 1950 offizielle Staatsbezeichnung Jordaniens. Transjordanien war am 22. März 1945 Gründungsmitglied der Arabischen Liga. ", "id": 2261991} {"src_title": "Missouri (řeka)", "tgt_title": "Missouri River", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Řeka vzniká na východních svazích Skalnatých hor ve státě Montana na území Yellowstonského národního parku soutokem hlavní zdrojnice Jeffersonu a vedlejší Madisonu (řeka). Hlavní část horního toku vede Skalnatými horami, kde teče v soutěskách a vytváří peřeje, z nichž největší jsou Great Falls s převýšením 187 m v délce 16 km. Z počátečního severního směru se stáčí velkým obloukem jihovýchodu a na středním toku protíná planinu Missouri v hluboké dolině s prudkými úbočími. Voda je velmi kalná a má blátovou, hlinitou barvu. Tok je přerušen hrázemi, které řeku rozdělují na řadu dlouhých členitých přehradních nádrží. Na dolním toku protéká Centrálními planinami v členitém a nestálém korytě. Široký úval je chráněn hrázemi před povodněmi. Severně od St. Louis se vlévá zprava do řeky Mississippi jako její vůbec největší přítok a vytváří s ní říční systém Mississippi-Missouri-Jefferson, který je s délkou 6275 km a plochou povodí 2 980 000 km2 největším v Severní Americe.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní stav.", "content": "Zdrojem vody jsou na horním toku převážně sněhové srážky a na středním a dolním toku převážně dešťové srážky. Průtok je značně proměnlivý. Na jaře dochází na dolním toku ke zvednutí úrovně hladiny o 8 až 12 m při maximálním průtoku 19 000 m3/s. V létě průtok klesá na 150 až 170 m3/s. Průměrný průtok v ústí činí přibližně 2250 m3/s. Nezřídka se vyskytují katastrofální povodně, naposledy 1952. Řeka unáší mnoho pevných částic, v průměru až 220 Mt za rok.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Vodní doprava velkých lodí je možná do Sioux City a malých lodí při vyšší hladině až do Fort Bentonu. Systém velkých přehradních nádrží komplexního využití na řece (Fort Peck, Sakakawea, Oahe) i jejich přítocích slouží k regulaci průtoku, zavlažování, výrobě elektrické energie a pro zlepšení vodní dopravy. Na řece leží velká města Sioux City, Omaha, Saint Joseph, Kansas City.", "section_level": 1}], "src_summary": "Missouri (, v jazyce místních indiánů znamená „Blátivá řeka“) je řeka v USA ve státech Montana, Severní Dakota, Jižní Dakota, Nebraska, Iowa, Kansas a Missouri. Je dlouhá 3767 km. Povodí řeky zaujímá plochu 1 371 010 km2, z čehož je přibližně 10 000 km2 v Kanadě.", "tgt_summary": "Der Missouri River [], der wegen seines hohen Schlammanteils auch den Spitznamen „Big Muddy“ trägt, ist mit 4087 Kilometer der längste Nebenfluss des Mississippi River und der längste Fluss der USA, denn er ist länger als der Strom, in den er mündet. ", "id": 920586} {"src_title": "Peter Jackson", "tgt_title": "Peter Jackson", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodil se 31. října 1961 v Pukerua Bay, pobřežním městě poblíž Wellingtonu na Novém Zélandu. Oba jeho rodiče byli imigranti z Anglie. Jako dítě byl velký filmový fanoušek. Když dal známý jeho rodičům 8 mm filmovou kameru, začal natáčet krátké filmy se svými kamarády. V 17 letech zanechal školy a nechal se zaměstnat v jako pomocná síla ve fotolaboratoři. Když si za úspory koupil 16 mm kameru, začal natáčet sci-fi komedii, z které brzy v roce 1987 vznikl film \"Bad Taste – Vesmírní kanibalové\". Jackson se pod film podepsal vícekrát – kromě režie, scénáře, produkce a kamery se zasloužil i o triky. Dalším filmem byla drsná loutková satira na zábavní průmysl \"Meet the Feebles\" (1989). Poté přišel \"Braindead – Živí mrtví\" (1992), který je považován za jeden z nejkrvavějších filmů v dějinách kinematografie. V následujících letech se pokusil vymanit se ze škatulky kultovního a nezávislého tvůrce krváků na vkusného a slavného filmaře. Prvním krokem bylo seriózní drama \"Nebeská stvoření\" (1994). Tento film vznikl na základě skutečné události, která se v 50. letech udála na Novém Zélandu. Dvě školačky se natolik zblížily, že začaly být podezřívané z lesbického vztahu. Jejich rodiče se proto rozhodli je od sebe odloučit. Děvčata (jednu z nich si zahrála Kate Winsletová) se proto rozhodla zavraždit matku jedné z nich. Film získal nominaci na Oscara v kategorii nejlepší scénář. Další film \"Přízraky\" (1996) se stal pomyslným krokem do velkého filmového průmyslu – producentem mu byl Robert Zemeckis (režisér \"Návratů do budoucnosti\" a \"Forresta Gumpa\"). Je to příběh o trochu potrhlém mladíkovi, který se kamarádí s duchy a patřičně to využívá ve svůj finanční prospěch.", "section_level": 2}, {"title": "Pán prstenů.", "content": "Práva na filmování Tolkienova díla získal v roce 1997 poté, co se setkal s producentem Saulem Zaentzem. Nejdříve měl dělat dvoudílný film, poté byl nucen vměstnat celou trilogii do jednoho dílu, ale nakonec se dohodl se společností New Line Cinema, která si přála trilogii. Intenzivní natáčení na Novém Zélandu probíhalo od 11. října 1999 do 22. prosince 2003. Trilogie zaznamenala velkolepý úspěch a jej osobně vysoko vyhoupla v žebříčku popularity. \"\" se setkal s nadšeným ohlasem kritiky a vyhrál jedenáct Oscarů, mezi kterými byl Oscar za nejlepší film a Oscar za nejlepší režii, díky kterým se Jackson stal jedním z pouze šesti lidí, kteří vyhráli Oscary za produkci, režii a scénář v témže roce. Film se stal prvním ve fantasy žánru, který vyhrál Oscara za nejlepší film, a také v pořadí druhé pokračování, které tuto cenu vyhrálo (první byl \"Kmotr 2\").", "section_level": 2}], "src_summary": "Sir Peter Robert Jackson (* 31. října 1961, Wellington, Nový Zéland) je novozélandský filmový režisér, producent a scenárista, trojnásobný držitel Oscara. Nejznámější je díky režírování trilogie \"Pán prstenů\" a \"Hobit\" natočené podle románu J. R. R. Tolkiena. Také je znám novým zpracováním filmu \"King Kong\" z roku 2005.", "tgt_summary": "Sir Peter Jackson KNZM ONZ (* 31. Oktober 1961 in Pukerua Bay, Neuseeland) ist ein neuseeländischer Filmregisseur, Filmproduzent, Drehbuchautor und Schauspieler. Bekannt wurde er besonders durch seine Regiearbeit in der Trilogie \"Der Herr der Ringe\", die 17 Oscars erhielt, drei davon gingen an ihn.", "id": 877633} {"src_title": "Dielsova–Alderova reakce", "tgt_title": "Diels-Alder-Reaktion", "src_document": [{"title": "Mechanismus.", "content": "Dielsova–Alderova reakce patří mezi soustředěné pericyklické reakce. Předpokládá se, že během ní vzniká jediný, cyklický, meziprodukt. Klasifikuje se jako [4 + 2] cykloadice, což znamená, že jde o suprafaciální/suprafaciální interakci systému čtyř π elektronů (což odpovídá struktuře dienu) se systémem 2 π elektronů (strukturou dienofilu), interakce, při které vzniká přechodný stav bez energetické bariéry zapříčiněné orbitalovou symetrií a která tak umožňuje poměrně snadný průběh reakce. Při reakci dochází k vzájemnému působení HOMO/LUMO mezi \"ψ\" na elektrony bohatého dienu, stejně jako u na elektrony chudého dienofilu. Rozdíl energetické hladiny HOMO a LUMO je zde však tak malý, že může dojít k prohození těchto procesů. Při obrácené Dielsově–Alderově reakci substituenty na dienu, které snižují elektronovou hustotu, snižují energii jeho prázdných orbitalu \"ψ\" a substituenty dodávající elektrony zvyšují energii orbitalu π do takové míry, že se interakce mezi těmito orbitaly stávají nejvýznamnějšími stabilizujícími orbitalovými interakcemi; HOMO a LUMO reaktantů se tak nacházejí ve stavu, kdy dochází k tvorbě vazeb, jak je zobrazeno níže. Jelikož se reaktanty nacházejí ve svých základních stavech, tak k zahájení reakce stačí teplo a není třeba dodávat energii pomocí světla. „Převažující domněnkou“ je, že takto probíhá většina Dielsových-Alderových reakcí; U některých Dielsových-Alderových reakcí dochází při jejich provádění v polárních rozpouštědlech, jako jsou dimethylformamid a ethylenglykol, a dokonce i voda, k výraznému zrychlení průběhu; například reakce cyklopentadienu s butenonem probíhá ve vodě 700krát rychleji než v 2,2,4-trimethylpentanu. Bylo navrženo několik možných vysvětlení tohoto jevu, jako například nárůst efektivní koncentrace kvůli hydrofobnímu uzavírání a stabilizace vodíkové vazby přechodného stavu. Detaily stereochemie produktu závisí na geometrii dienu a dienofilu. Obzvláště u vnitromolekulárních reakcí je přednostní vznik jednoho z produktů ovlivňován vzájemným působením substituentů reaktantů; významný vliv má ovšem také konformační stabilita struktury přechodného stavu.", "section_level": 1}, {"title": "Regioselektivita.", "content": "Teorii předních molekulových orbitalů lze využít i pro vysvětlení regioselektivity pozorované u Dielsových–Alderových reakcí substituovaných reaktantů. Výpočty energií a orbitalových koeficientů předních orbitalů výchozích látek poskytují výsledky, které souhlasí s hodnotami získanými pomocí analýzy rezonančních efektů substituentů: Regioselektivita Dielsových–Alderových reakcí je většinou v souladu s pravidlem ortho-para, které získalo svůj název tak, že vzniklý cyklohexenový produkt má substituenty navázané na pozicích odpovídajících pozicím \"orto\" a \"para\" u disubstituovaných arenů. Dien se skupinou dodávající elektrony na C1 (prvním uhlíku) má největší HOMO koeficient na C4, zatímco dienofil se skupinou odtahující elektrony na C1 má nejvyšší LUMO koeficient na C2. Spojením vlivu těchto koeficientů dochází k substituci na poloze \"orto\", tak, jak je to níže zobrazeno na obrázku 1. Dien substituovaný na C2, jak je znázorněno na obrázku 2, má nejvyšší HOMO koeficient na C1, a tak se z něj tvoří \"para\" produkt. Prozkoumáním uvedeních mezomerních forem ze snadno ověřit, že tyto souhlasí s odhady získanými při uvažování elektronové hustoty a polarizace. S ohledem na energeticky nejlépe spárované dvojice HOMO-LUMO, tedy na maximalizaci interakční energie při tvorbě vazeb mezi centry s největšími orbitalovými koeficienty, lze odvodit, že regioizomer vznikající v největším množství bude výsledkem takové kombinace dienu s dienofilem. Při pokročileších úvahách se berou v úvahu tři typy substituentů: Z \"odtahující\", tedy snižující HOMO a LUMO koeficienty (CF, NO, CN, C(O)CH), X \"dodávající\", což jsou ty, které zvyšují HOMO a LUMO koeficienty, C \"spojující\", které zvyšují HOMO a snižují LUMO koeficienty (fenyl, vinyl)), což vede k 18 možným kombinacím. Metoda maximalizace orbitalových interakcí správně předpovídá produkt ve všech případech, pro které jsou dostupná experimentální data. Při neobvyklých situacích, jako jsou například přítomnost X \"dodávajících\" skupin u dienu i dienofilu, se může přednostně objevovat substituce 1,3. Takové případy jsou však vzácné.", "section_level": 2}, {"title": "Stereospecifita a stereoselektivita.", "content": "Dielsovy–Alderovy reakce jsou stereospecifické, stereochemie dienu a dienofilu se při nich zachovávají - například pokud jsou substituenty v konfiguraci \"cis\" (případně \"trans\"), tak dochází ke vzniku produktů, jejichž substituenty jsou vzhledem k cyklohexenovému kruhu ve stejné konfiguraci. Z \"cis\",\"cis\"- a \"trans\",\"trans\"-disubstituovaných dienů se tvoří produkty s \"cis\" substituenty, zatímco při použití \"cis\",\"trans\"-disubstituovaného dienu se utvoří sloučenina s \"trans\" substituenty. Pokud se na dvou koncích nově vzniklé jednoduché vazby vytvoří stereocentra, pak mohou vznikat dva produkty s odlišnou stereochemií. Jestliže je nejvýznamnější substituent na dienofilu orientován směrem k π systému dienu, pak se vytvoří \"endo\" přechodný stav, v opačném případě (nejvýznamnější substituent na dienofilu je orientován směrem od π systému) vzniká \"exo\" přechodný stav. Nachází-li se na dienofilu jeden substituent odtahující elektrony nebo konjugující, případně dva takové substituenty ve vzájemné poloze \"cis\", pak je možné předpovědět, který produkt vznikne. U obvyklých Dielsových–Alderových reakcí je většinou upřednostňován \"endo\" meziprodukt, i když je často stericky méně výhodný; tento jev se nazývá Alderovo endo pravidlo; podle Aldera vzniká ve větším množství přechodný stav s „maximálním nahromaděním dvojných vazeb“. \"Endo\" selektivita je obvykle výraznější u „tvrdších“ dienofilů jako jsou maleinanhydrid a benzochinon, zatímco při použití jiných, například akrylátů a krotonátů se neobjevuje tak často. Nejvíce příjmaným vysvětlením tohoto jevu je přednostní interakce mezi π systémy dienofilu a dienu, často nazývané „sekundární orbitalový efekt“, vliv ovšem mohou mít také dipólové a van der Waalsovy síly, selektivita může být též ovlivněna vlastnostmi rozpouštědla. Vysvětlení pomocí sekundárního překryvu orbitalů poprvé navrhl Robert Burns Woodward v roce 1917, podle něj se orbitaly spojené při reakci s dvojnou vazbou dienupřekrývají s jeho vnitřními orbitaly, což je možné pouze u \"endo\" meziproduktů. I když původní vysvětlení zahrnovalo jen orbital α atomu dvojné vazby dienofilu, tak se následně ukázalo, že se na jevu podílí α i β uhlíkové atomy, pokud to geometrie molekuly umožňuje. U značně substituovaných dienů či objemných dienofilů mohou sterické efekty převrátit obvyklou \"endo\" selektivitu a vést ke vzniku \"exo\" izomeru.", "section_level": 2}, {"title": "Dien.", "content": "Při Dielsově–Alderově reakci lze použít cyklický i necyklický dien, na kterém navíc mohou být různé substituenty; podmínkou ovšem je, aby se mohl vytvářet s-\"cis\" konformaci, jelikož pouze v této konformaci může dojít k požadované reakci. I když jsou butadieny obvykle stabilnější v konformaci s-\"trans\" než v s-\"cis\", tak je rozdíl jejich energií většinou malý (~2–5 kcal/mol). Dostatečně objemný substituent na C2 nebo C3 může reakci urychlit destabilizací s-\"trans\" konformace a vynucením konformace s-\"cis\"; například 2-\"terc\"-butyl-buta-1,3-dien je 27krát reaktivnější než samotný butadien. Dien, který má takové substituenty jak na C2, tak i na C3, bude kvůli sterickým interakcím destabilizujícím konformaci s-\"cis\" méně reaktivní. Dieny s velkými substituenty na koncových uhlících (C1 a C4) rychlost reakce snižují, pravděpodobně kvůli omezení vzájemné přístupnosti dienu a dienofilu. Obzvlášť reaktivním dienem je 1-methoxy-3-trimethylsiloxy-buta-1,3-dien, známý také jako Danishefského dien, který lze použít v organické syntéze α,β nenasycených systému cyklohexenonů eliminací 1-methoxy substituentu po odstranění enolsilyletherové chránicí skupiny. K významným derivátům 1-methoxy-3-trimethylsiloxy-buta-1,3-dienu patří 1,3-alkoxy-1-trimethylsiloxy-1,3-butadieny (Brassardovy dieny) a 1-dialkylamino-3-trimethylsiloxy-1,3-butadieny (Rawalovy dieny). Zvýšená reaktivita těchto a dalších podobných dienů je způsobena vlivem C1 a C3, které ovlivňují energii HOMO. Nestabilní, a tedy vysoce reaktivní, dieny, z nichž se nejčastěji používají \"o\"-chinodimethany, lze připravit přímo na místě jejich použití. K běžným metodám přípravy těchto látek patří pyrolýza benzocyklobutenů či odpovídajících sulfonů, 1,4-eliminace orthobenzylsilanů a stannanů a také redukce α,α'-orthobenzyldibromidů. Stabilní dieny jsou často málo reaktivní a Dielsova–Alderova reakce u nich probíhá pouze při vyšších teplotách; jako dien lze použít například naftalen, který však vytváří addukty jen se značně reaktivními dienofily, jako je \"N\"-fenyl-maleimid. Antracen, který je méně aromatický (a tedy reaktivnější při Dielsových–Alderových syntézách) může při 80 °C na svém prostředním kruhu vytvořit 9,10 addukt s maleinanhydridem a při 250 °C i s ethynem, který je slabým dienofilem.", "section_level": 2}, {"title": "Dienofil.", "content": "U běžné Dielsovy–Alderovy reakce je skupina odtahující elektrony na dienofilu konjugována s alkenem; u inverzní varianty je dienofil naopak konjugován se skupinou. která elektrony přitahuje. V molekule použitého dienu se může nacházet „skrytá funkcionalita“. Dienofil reaguje s dienem za tvorby funkcionality na vzniklé molekule. Požadovaný produkt někdy, pokud je dienofil málo reaktivní nebo obtížně přístupný, nelze získat v jediné reakci; příkladem je použití α-chlorakrylonitrilu (CH=CClCN). Při reakci s dienem se skrz něj zavede do produktu α-chlornitrilová skupina, která je „skrytou funkcionalitou“, jež může být následně hydrolyzována na keton. α-Chlorakrylonitril je ekvivalentem ketenu (CH=C=O), jenž vytváří tentýž produkt během jediného kroku. Samotný keten ovšem není možné použít, jelikož reaguje s dieny nežádoucím způsobem ([2+2] cykloadicí) a tak je třeba použít „skrytou funkcionalitu“. K dalším takto použitelným funkčním skupinám patří fosfoniové substituenty (které po Wittigově reakci dávají vzniknout exocyklickým dvojným vazbám), různé sulfoxidy a sulfonylové sloučeniny (obě jsou ekvivalenty ethenu) a nitroskupiny (ekvivalenty ketenu).", "section_level": 2}, {"title": "Varianty Dielsovy–Alderovy reakce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hetero-Dielsova–Alderova reakce.", "content": "Dielsovy–Alderovy reakce, při kterých alespoň jedna z výchozích látek má v molekule heteroatom, se nazývají hetero-Dielsovy–Alderovy reakce. Například karbonylové sloučeniny mohou reagovat za vzniku dihydropyranových cyklů, k tvorbě dusíkatých heterocyklů lze použít iminy, a to jako dieny i dienofily. Nitrososloučeniny mohou reagovat s dieny za tvorby oxazinů. Chlorsulfonyl-isokyanát je možné použít jako dienofil za účelem přípravy Vinceova laktamu.", "section_level": 2}, {"title": "Aktivace Lewisovou kyselinou.", "content": "Lewisovy kyseliny jako chlorid zinečnatý, fluorid boritý, chlorid hlinitý a chlorid cíničitý mohou být skrz koordinaci s dienofilem katalyzátory Dielsovy–Alderovy reakce. Vzniklý komplex je lepším elektrofilem a rychleji reaguje s dienem, navíc při tom často dochází ke zlepšení regioselektivity a stereoselektivity. Lewisovy kyseliny rovněž umožňují provádět reakci za nízkých teplot, tedy bez tepelné aktivace.", "section_level": 2}, {"title": "Asymetrická Dielsova–Alderova reakce.", "content": "Bylo vyvinuto několik postupů, jak ovlivnit stereoselektivitu Dielsovy–Alderovy reakce; patří k nim použití chirálních pomocníků či nízkomolekulárních organických katalyzátorů a katalýza chirálními Lewisovými kyselinami. Lze také použít Evansovy oxazolidinony, oxazaborolidiny, cheláty mědi s \"bis\"-oxazolinem, a imidazoliny.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Dielsova-Alderova reakce se využívá při průmyslové výrobě cyklopentadienu, který je prekurzorem řady monomerů. Rovněž nachází využití při výrobě vitaminu B6.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dielsova–Alderova reakce je reakce konjugovaného dienu s alkenem za vzniku cyklohexenu nebo jeho derivátu; jedná se o zvláštní příklad pericyklické reakce, která se podrobněji klasifikuje jako tepelně přípustná [4+2] cykloadice s Woodwardovým–Hoffmannovým symbolem [4 + 2]. Popsali ji Otto Diels a Kurt Alder roku 1928 a roku 1950 obdrželi za tento objev Nobelovu cenu za chemii. Díky tvorbě nových vazeb uhlík-uhlík představuje užitečný postup přípravy šestičlenných cyklů, přičemž se dá dobře ovládat regioselektivita a stereoselektivita vznikajících produktů. Lze ji využít k získání složitějších struktur při výrobě mnoha látek. Dielsovu–Alderovu reakci lze použít i u π-systémů s heteroatomy, jako jsou karbonylové sloučeniny a iminy, pak se vytváří příslušné heterocyklické sloučeniny. Reakci lze provést i k přípravě cyklů s jiným počtem atomů, zde ovšem nedosahuje takové univerzálnosti. ", "tgt_summary": "Die Diels-Alder-Reaktion ist eine chemische Reaktion, bei der Bindungen zwischen Kohlenstoff-Atomen aufgebaut werden. Sie wurde nach ihren Entdeckern Otto Diels und Kurt Alder aus Kiel benannt, die für ihre Arbeit 1950 mit dem Nobelpreis ausgezeichnet wurden. ", "id": 1696117} {"src_title": "Ploštěnci", "tgt_title": "Plattwürmer", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Mají dvoustrannou tělní souměrnost a jedinou rovinu souměrnosti. Dvojstranná tělní souměrnost umožňuje rozeznat přední (paraziti - hlava s eskolexem) a zadní část těla. Jsou schizocelní (prostor mezi vnitřními orgány je vyplněn parenchymem se soustavou štěrbinek vyplněných tělní tekutinou). Na povrchu (tělní pokryv) mají jednovrstevný epitel ektodermálního původu. Dosahují velikosti od 0,15 mm do 17 m (některé tasemnice). Jsou to obvykle hermafrodité, jen vzácně gonochoristé. Mají ploché (dorzoventrálně zploštěné) dvoustranně souměrné tělo a slepě zakončenou trávicí soustavu. Cévní a dýchací soustava není vyvinutá, dýchají celým povrchem těla nebo anaerobně (endoparaziti). Vylučování zajišťují protonefridie, které jsou tvořeny plaménkovými buňkami. Nervovou soustavu tvoří objícnový prstenec a z něj vybíhající břišní provazce (většinou 6) spojené příčnými spojkami (komistrunami). Jejich vývoj je obvykle nepřímý, především parazité mají složité vývojové cykly.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tradiční systém.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Třída: ploštěnky (Turbellaria).", "content": "Žijí hlavně ve sladké vodě, v mořích již méně. Na souši žije jen několik zástupců. Jejich tělo je pokryto obrvením, které přihání čerstvou vodu s kyslíkem. Mohutná svalovina se skládá ze 3 vrstev svalů - podélné, okružní, šikmé. Trávicí soustava začíná vychlípitelným hltanem. V přední části těla se nacházejí jednoduchá očka. Rozmnožují se pohlavně i nepohlavně, a to příčným dělením. Vajíčka kladou do zvláštních schránek (\"kokonů\") a nedospělí jedinci žijí a živí se jako dospělci. Většina ploštěnek je dravých. Zástupci: ploštěnka mléčná (\"Dendrocoelum lacteum\"), ploštěnka potoční (\"Dugesia gonocephala\"), ploštěnka kalužní (\"Dugesia lugubris)\"", "section_level": 3}, {"title": "Třída: jednorodí (Monogenea).", "content": "Jednorodí jsou povětšinou vnější parazité ryb, obojživelníků a plazů. Na přední i zadní části těla jsou umístěny přísavky s drobnými háčky kterými se přichytávají na kůži svého hostitele. Vývojový cyklus není nijak složitý jelikož na rozdíl od většiny parazitujících ploštěnců jednorodí nestřídají hostitele. Zástupci: žábrohlíst ouškovaný (\"Dactylogyrus vastator\"), žábrohlíst dvojitý (\"Diplozoon paradoxum\")", "section_level": 3}, {"title": "Třída: tasemnice (Cestoda).", "content": "Dospělci jsou vnitřními parazity ve střevech obratlovců. Mají anaerobní metabolismus. V důsledku jejich způsobu života u nich zanikla trávicí soustava (cévní ani dýchací vyvinuta nebyla), živiny jsou přijímány celým povrchem těla. Jsou to poměrně nebezpeční parazité způsobují vážná onemocnění člověka i zvířat a to tím že odebírají živiny a do organismu vylučují toxiny. Mohou způsobovat trávicí poruchy nebo poškozovat tkáně. Mají složitý vývojový cyklus, mohou se vyvíjet až přes tři hostitele. Zástupci: tasemnice bezbranná (\"Taeniarhynchus saginatus\"), tasemnice dlouhočlenná (\"Taenia solium\"), měchožil zhoubný (\"Echinococcus granulosus\"), řemenatka ptačí (\"Ligula intestinalis\"), škulovec široký (\"Diphyllobothrium latum\")", "section_level": 3}, {"title": "Třída: motolice (Trematoda).", "content": "Motolice nemají článkové tělo. Mají složité vývojové cykly. U jejich zástupců se střídá partenogeneze s pohlavním rozmnožováním. Jsou to až na některé výjimky hermafroditi. Zástupci: motolice jaterní (\"Fasciola hepatica\"), \"Fascioloides magna\", \"Paragonimus westermani\", motolice žlučová, krevnička močová", "section_level": 3}, {"title": "Moderní systém.", "content": "Moderní fylogenetická systematika se snaží respektovat příbuznost jednotlivých skupin a eliminovat polyfyletické a pokud možno i parafyletické taxony. Molekulárními analýzami byla odhalena nepřirozenost bývalé třídy ploštěnek (Turbellaria). Zbylé tradiční třídy všechny spadají do jediné přirozené skupiny Neodermata, vztahy na bázi vývojové větve ploštěnců jsou však složitější, což si vyžádalo zásadní revizi hierarchických úrovní systému (české názvy dle BioLibu):", "section_level": 2}, {"title": "Fylogenetický strom.", "content": "Současné (r. 2015) představy o příbuzenských vztazích mezi recentními skupinami zobrazuje následující schéma:", "section_level": 2}], "src_summary": "Ploštěnci, dříve občas \"ploší červi\" (kvůli jejich plochému tvaru), zastarale \"ploští červi\", (Platyhelminthes, též Plathelminthes) jsou kmen prvoústých živočichů. Je známo kolem 20 000 druhů. Žijí v moři a sladké vodě, na souši, jako paraziti ve vnitřních orgánech hostitelů.", "tgt_summary": "Plattwürmer (Plathelminthes, auch Platyhelminthes von griech.: \"platys\" = platt; \"helminthes\" = Würmer) sind einfache, zweiseitig symmetrische, abgeplattete, wurmförmige, wirbellose Tiere. Die meisten Arten sind Parasiten, wobei es allerdings auch freilebende, sich räuberisch ernährende Arten gibt. Zahlreiche Eigenschaften machen die Spezialisierung als Parasit oder Räuber möglich. ", "id": 1620980} {"src_title": "Armáda Spojených států amerických", "tgt_title": "United States Army", "src_document": [{"title": "Struktura Armády Spojených států.", "content": "Americká armáda se skládá z těchto celků (od největších po nejmenší): V minulosti se v armádě USA používal celek pluk (ang. \"Regiment\"), který byl mezistupněm mezi praporem a brigádou. Prapor byl spíše považován jako složka pluku. Po roce 1957 se celek pluk přestal primárně používat a v současnosti je jen několik specifických jednotek mající toto označení a strukturu (např. 75th Ranger Regiment). Pluku velí plukovník (\"Colonel\" – COL).", "section_level": 1}, {"title": "Součásti U.S. Army.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Divize.", "content": "Zde jsou uvedeny současné divize americké armády, a jejich velitelství. Dnes je řada těchto jednotek rozmístěna v Iráku v rámci Operace Iraqi Freedom, a také v Afghánistánu v operaci Trvalá svoboda a v Mezinárodních bezpečnostních podpůrných silách. V současnosti prochází americká armáda transformací, např. brigády budou v budoucnu hlavní bojová uskupení, namísto divizí. Tři typy bojových brigádních týmů (BCT) jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Uniformy.", "content": "Americký armáda používá od roku 2007 novou uniformu s digitální univerzální kamufláží vhodnou do všech prostředí zvanou Army Combat Uniform (ACU). Tato uniforma nahradila starší BDU uniformy \"woodland\" a \"desert camouflage uniform\".", "section_level": 1}, {"title": "Armáda USA v populární kultuře a ve filmu.", "content": "Armáda Spojených států amerických, její mužstvo, v podobě celkové či přes jednotlivce resp. jejich postavy, byla mnohokrát zobrazena v populární kultuře, ať už v podobě knižní, divadelní a především televizní a filmové. Ve Spojených státech existuje i několik televizních kanálů přímo na toto téma (U.S. Military Television Network, The Military Channel, The Military Channel Live TV, American Heroes Channel). Armáda umožňuje zapůjčit své muže, zbraně, dopravní prostředky a ostatní vybavení pro velkorozpočtové hollywoodské filmy a to zadarmo – pod podmínkou, že scénář projde jejím úřadem pro veřejné záležitosti (Public Affairs), pobočkou pro zábavní média, kde jej příslušní pracovníci přečtou, analyzují a navrhnou úpravy, na které producenti musejí přistoupit – týkají se mezi jinými toho, aby armáda Spojených států byla zobrazena v dobrém světle. Produkci jsou pak přiděleni armádní konzultanti, kteří dohlížejí při natáčení, fungují jako odborníci v této oblasti a dohlížejí na průběh celé akce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Armáda Spojených států amerických (ang. \"United States Army\") je jednou ze šesti složek Ozbrojených sil Spojených států amerických. Má zodpovědnost za pozemní operace. V roce 2005 měla 486 000 vojáků v aktivní službě (včetně 69 638 žen) a 591 000 vojáků v záloze: 325 000 v národní gardě armády (ang. \"Army National Guard\") a 246 000 v armádních rezervách (ang. \"United States Army Reserve\"). ", "tgt_summary": "Die United States Army (U.S. Army) ist das Heer der Streitkräfte der Vereinigten Staaten und der größte der acht uniformierten Dienste der Vereinigten Staaten. Sie wurde im Jahre 1775 während des Amerikanischen Unabhängigkeitskrieges aufgestellt und trug maßgeblich zur Entstehung der Vereinigten Staaten bei. Der Auftrag der \"Army\", wie sie im offiziellen Sprachgebrauch genannt wird, ist die Wahrung US-amerikanischer Interessen im Ausland, aber auch die militärische Verteidigung der Vereinigten Staaten gegenüber anderen Staaten. Dazu unterhält sie Stützpunkte auf der gesamten Welt. ", "id": 1877443} {"src_title": "Ku-klux-klan", "tgt_title": "Ku-Klux-Klan", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "První dvě slova názvu jsou odvozeny od řeckého \"kyklos – kruh\". Poslední slovo je převzato ze Skotska, kde byl klan těsnou kmenovou pospolitostí svázanou pokrevními svazky. Ze Skotska přijali jižní obyvatelé způsob svolávání družiny – a to pomocí zapáleného dřevěného kříže. Titul Nejvyššího náčelníka Klanu byl v celé Unii znám jako \"Velký čaroděj\", vůdcové ve státech se nazývali \"Velkými draky\", v okresech \"Velcí obři\" a místním organizacím veleli \"Velcí Kyklopové\". Celá organizace se nazývala \"„neviditelným impériem“\".", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Ku-klux-klan vznikl ve městě Pulaski, stát Tennessee, po občanské válce, když se u místního advokáta sešlo několik vysloužilých veteránů jižní armády a několik mladých bělochů z místní honorace. Rozhodli se založit organizaci, která by bojovala proti výsledkům občanské války. Jižní státy byly tehdy poraženy a okupovány severní, federální armádou. Otroctví černochů bylo zrušeno a mělo se jim dostat rovných občanských práv. Členové nemohli zabránit zrušení otrokářství, ale byli rozhodnuti zabránit občanskému zrovnoprávnění černochů. Rozhodli se pro zastrašování a násilí vůči černochům. Členové Klanu byli vyzbrojeni puškami, vycházeli v bílých dlouhých rouchách, nahoře zašpičatělých. V prvních letech po občanské válce stoupenci Klanu vyráželi převážně v noci, kdy například chytali černochy a na odlehlých místech je věšeli. Když se černoch snažil uplatnit své volební právo, byl zavražděn někdy i přímo před volebními místnostmi. Policie takové vraždy většinou neřešila.. Občas vrahy zadržela na jednu noc do vězení a druhý den je propustila na kauci. Ovšem teror Klanu nebyl zaměřen jen proti černochům. Směřoval i proti republikánům bílé pleti, kteří podporovali rovnoprávnost afroameričanů. Na přelomu století vliv Ku-klux-klanu slábl. Teroristická činnost Klanu byla nahrazena právním zakotvením bělošské nadvlády. Opatření proti tomu, aby černoši směli volit, byla volební daň a tzv. zkoušky vyspělosti. Zkoušky vyspělosti spočívaly v tom, že černý volič byl přezkoušen ze svých znalostí. Otázky byly vybírány z akademických učebnic. Počítalo se s nízkým vzděláním černochů. Opatření byla velice účinná. Ku-klux-klan byl znovu oprášen v roce 1916 a činnost rozvinul po první světové válce. Válka znamenala mnoho změn v myšlení a psychologii černochů. Černoši odcházeli za prací do větších měst, stávali se vojáky. Po konci války už nebyli ochotni dál snášet dřívější pořádky. Mnozí věděli, že v Rusku Říjnová revoluce nastolila nový řád. Začali se organizovat a chtěli občanská práva. Po těchto rozhodnutích začal znovu vystupovat Ku-klux-klan. Na Jihu byli jeho stoupenci mnozí policisté, ale i politici.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Členství v některých organizacích klanu bylo tajné, a proto jejich členové používali slovo AYAK (z anglického \"Are You A Klansman?\" – Jste členem klanu?) pro vlastní identifikaci před ostatními členy. Obvykle se používala odpověď AKIA (\"A Klansman I Am\" – Jsem členem), která tento pozdrav dokončovala. Níže uvedenou terminologii vymyslel William Joseph Simmons při příležitosti obnovy klanu v roce 1915. Klan v éře rekonstrukce používal jiné názvy. Jediné tituly, které převzali z dřívějška byly Čaroděj (\"Wizard\") – vůdce Klanu a Noční jestřáb (\"Night Hawk\") pro vedoucího v oblasti bezpečnosti. Imperial Kludd byl kaplan tzv. Imperial Klonvokation, ale vykonával i jiné povinnosti jemu uložené Čarodějem Klanu. Imperial Kaliff zastával po Čarodějovi druhou nejvyšší pozici v Klanu. Kvůli utajení byly prozrazeny pouze některé tituly – Čaroděj, Noční jestřáb a další, většinou oblastní zástupci. Historie roucha: Roucho Ku-Klux-Klanu vzniklo z hábitu španělských kněží, kteří v tomto rouchu prováděli pohřební slavnosti a pohřby.", "section_level": 1}, {"title": "Ku Klux Klan v současnosti.", "content": "Současný KKK netvoří pouze jedna organizace. Je tvořen malými, na sobě nezávislými větvemi napříč celými Spojenými státy. Southern Poverty Law Center, organizace, která se zabývá extremistickými skupinami, v roce 2017 odhadla, že funguje minimálně 29 různých skupin vystupujících pod jménem KKK. Tyto skupiny mezi sebou soupeří o členy, pozornost médií a také o titul „právoplatného dědice“ původního Ku Klux Klanu. Právě kvůli vzniku těchto nezávislých odvětví je momentálně ještě těžší se do Klanu infiltrovat a určit celkové počty jeho členů. Odborní analytici jsou přesvědčeni o tom, že cca dvě třetiny členů Klanu se nacházejí v jižních státech USA, zatímco zbylá třetina se nachází především na Středozápadě USA. Klan se snaží expandovat také na mezinárodní úrovni, avšak počty členů již nějaký čas postupně klesají. Důvodem jsou hlavně nedostatečná znalost používání internetu, historická spojitost s násilím, podpora skupin šířících nenávist a také snížení počtu mladých aktivistů, kteří by byli ochotni vstoupit do skupiny tohoto typu. V roce 2015 počet KKK větví celostátně vzrostl ze 72 na 190. Současné kampaně KKK pouze podnítily veřejný neklid týkající se nelegální imigrace, kriminality ve městech, registrovaného partnerství a sňatků osob stejného pohlaví. V roce 2006 J. Keith Atkins prohlásil, že „literatura a propaganda Klanu jsou vrcholně homofobní a podněcují násilí vůči gayům a lesbám.“ Od 70. let začal Klan směřovat svou zlobu i na tyto předtím nepovšimnuté skupiny obyvatelstva. Mnoho KKK skupin se spojilo s jinými typy organizací prosazujících nadvládu bílých, jako například neonacisté. Některé z nich dokonce převzaly neonacistický vzhled a symboly skinheadů. American Civil Liberties Union (volně přeloženo jako Americký svaz pro občanské svobody) poskytl právní obhajobu několika různým odvětvím Klanu. Důvodem jsou jejich práva, která vyplývají z prvního dodatku Ústavy Spojených států amerických, tj. shromažďovat se, pořádat průvody a pochody a také mít politické kandidáty ze svých řad. Jeden z Čarodějů (vůdců) jednoho z amerických větví Klanu, Frank Ancona, byl v únoru 2017 zastřelen v Missouri pouze několik dnů po jeho záhadném zmizení. Jeho smrt byla prohlášena za vraždu a obviněni byli Anconova manželka a nevlastní syn. Prokurátor tehdy prohlásil, že jeho vražda neměla žádnou souvislost s jeho působením v Klanu, jednalo se o manželskou roztržku. V alabamském týdenníku The Democrat-Reporter vyšel 14. února 2019 článek s názvem „Klan needs to ride again“ (volný překlad: „Klan by měl opět vyjet do ulic“). Šéfredaktor časopisu Goodloe Sutton vyzývá Klan, aby se vrátil zpět do ulic a podnikal své noční jízdy. Důvodem bylo plánované zvýšení daní v Alabamě. Sutton poté v rozhovoru naznačil, že Washington, D.C. by mohl být „očištěn“ metodou lynčování, konkrétně věšením. Sutton dále objasňuje, že chce věšet pouze socialisty a komunisty. Tento článek a jeho další prohlášení přiměly alabamské funkcionáře a Alabamskou tiskovou asociaci požadovat Suttonovu rezignaci. Asociace potom podmínečně vyloučila jeho týdeník ze svých řad. Poté se Sutton vyjádřil, že výše uvedený článek měl být ironický, avšak mnoho lidí podle něj dnes ironii nedokáže pochopit. Seznam současných organizací Klanu od Anti-Defamation League:", "section_level": 1}, {"title": "Ku Klux Klan mimo Spojených států amerických.", "content": "Ku Klux Klan se lidé pokusili založit i ve státech mimo USA a Kanady. Ve druhé polovině 90. let 20. století Peter Coleman, bývalý člen australské politické strany One Nation, založil několik větví KKK na území Austrálie. Kolem roku 2012 se Ku Klux Klan pokusil infiltrovat do dalších politických stran, např. Australia First. Nábor nových členů byl zaznamenán také ve Velké Británii, konkrétně v 60. letech, kdy se politický aktivista Robert Relf zúčastnil založení britského KKK. Také v Německu ve 20. letech 20. století byla založena KKK skupina s názvem \"Ritter des Feurigen Kreuzes\" („Rytíři ohnivého kříže”). Tato organizace byla rozpuštěna a její členové se přidali k nacistům poté, co převzali nadvládu nad Německem. Další německá skupina spojovaná s \"KKK the European White Knights of Ku Klux Klan\" („Evropští rytíři Ku Klux Klanu“) vznikla v roce 2012 a zviditelnila se, když německá média informovala veřejnost o tom, že dva policisté, kteří byli členy této organizace, kvůli svému členství v ní nepřijdou o práci. KKK skupina vznikla dokonce i na Fidži na počátku 70. let 19. století. Založili ji místní bílí osadníci. Nakonec byla zrušena Brity. Ti, i když na Fidži oficiálně nevládli, hráli důležitou roli při vzniku tamní nové konstituční monarchie a tato monarchie byla soustavně ohrožována větví KKK na Fidži. V brazilském São Paulo byl v roce 2003 zrušen web skupiny \"Imperial Klans of Brazil\" a její vůdce byl zatčen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ku-klux-klan, také známý jako Kukluxklan, nebo zkráceně Klan (zkratka KKK), je název řady bývalých i současných tajných a militantních organizací, původně pocházejících z jižních států USA. Ku-klux-klan jako organizace existoval ve třech různých obdobích dějin USA. Takzvaný první Klan se ve druhé polovině 19. století dopouštěl proti politicky angažovaným Afroameričanům a jejich spolupracovníkům fyzického násilí, útoků či vražd. Tyto události pokračovaly až do období kolem roku 1872, kdy byl Klan potlačen. Všechny tři „Klany“ se snažily prosadit „očištění“ americké společnosti a byly považovány za pravicové extremistické organizace. Tyto organizace prosazují nadvládu bílých, rasovou segregaci, antisemitismus, rasismus, antikatolicismus a odpor k nebělošskému přistěhovalectví. Jejich hlavním cílem jsou Afroameričané. Ve všech třech érách Klanu bylo členství přísně tajné, a proto se celkové počty členů často zveličovaly. Od poloviny dvacátého století se organizace vyprofilovala jako antikomunistická. Od 20. století některé z organizací KKK nikterak antikatolické nejsou. ", "tgt_summary": "Der Ku-Klux-Klan (KKK, ) ist ein rassistischer und gewalttätiger, vor allem in den Südstaaten der USA aktiver Geheimbund. Der Klan war 1865 bis 1875 und 1915 bis 1944 als einheitliche Organisation aktiv. Seit 1950 bestehen unter diesem Namen wieder mehrere voneinander unabhängige Gruppen. ", "id": 95570} {"src_title": "Louis Althusser", "tgt_title": "Louis Althusser", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Po studiu na prestižní École Normale Supérieure v Paříži se stal profesorem filozofie. Oproti v té době ve Francii převládajícím interpretacím Marxe, které se opíraly především o raného Marxe a jeho \"Ekonomicko-filosofické rukupisy z roku 1844\", zdůraznil, že Marxův filosofický význam spočívá především v jeho pozdním díle, zejména v \"Kapitálu\", který Althusser interpretuje prostřednictvím tzv. symptomálního čtení. Významná je Althusserova teorie ideologie a ideologických státních aparátů, na kterou řada teoretiků navazovala a dále ji rozvíjela (mezi jinými Slavoj Žižek, Judith Butlerová, Terry Eagleton, Waren Montag, Fredric Jameson aj.). Althusser byl členem Francouzské komunistické strany (PCF), nicméně jeho postoj k této straně byl po většinu jeho života velmi kritický. Předmětem Althusserovy kritiky bylo především nedostatečné vyrovnání se komunistických stran se stalinismem (navzdory přijetí kritiky \"kultu osobnosti\") a orientace komunistických stran na tzv. \"teoretického humanismu\", který (PCF) přijala jako svou oficiální doktrínu a který podle Althussera nevede k praktickému humanismu, ale spíše ideologicky maskuje mnohdy nehumanistické praktiky komunistických stran, orientuje tyto strany k liberalistické ideologii a vede je k reformismu v rámci ustaveného systému. Své teoretické postoje však v rámci komunistické strany neprosadil. Kritika francouzské komunistické strany později vyústila v jeho knize \"Co déle nesmí přetrvávat v komunistické straně.\" V rámci své teorie Althusser prosazoval (podobně jako tehdy vlivný strukturalistický přístup) tzv. \"teoretický antihumanismus\", tedy názor, že společenská analýza má vycházet primárně z analýzy společenské struktury, nikoli z kategorií jako je \"subjekt\", \"člověk\", \"vědomí\" apod. Tím se stavěl proti přístupu fenomenologickému, existencialistickému a marxistickým interpretacím vycházejícím z raného Marxe. Althusserův důraz na strukturu vedl k tomu, že býval označován jako \"strukturalistický marxista\", byť sám strukturalismus odmítal s tím, že jeho (tj. Althusserovo) pojetí struktury nevychází ze strukturalismu, ale z Marxe a ze Spinozy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Louis Pierre Althusser (18. října 1918 Birmandreis u Alžíru, Alžírsko – 23. října 1990 Paříž) byl francouzský filozof. Platí za jednoho z nejvlivnějších evropských marxistických filozofů 60. a 70. let 20. století. Mimo jiné byl učitelem osobností jako Michel Foucault, Jacques Derrida a Nicos Poulantzas.", "tgt_summary": "Louis Althusser [] (* 16. Oktober 1918 in Bir Mourad Raïs im Département d’Alger, Französisch-Nordafrika (heute Algerien); † 22. Oktober 1990 in La Verrière im Département Yvelines) war ein französischer Philosoph. Er galt in den 1960er und 1970er Jahren als ein einflussreicher marxistischer Theoretiker. Seine intellektuelle Biografie nahm aber durch den Mord an seiner Frau 1980 ein tragisches Ende. Althusser war u. a. Lehrer von Alain Badiou, Michel Foucault, Jacques Derrida, Maurice Godelier, Nicos Poulantzas, Jacques Rancière, Étienne Balibar, Régis Debray und Bernard-Henri Lévy.", "id": 1924553} {"src_title": "Take That", "tgt_title": "Take That", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Gary Barlow a Mark Owen přišli ze skupiny \"Cutest Crush\", Howard Donald a Jason Orange předtím působili v kapele \"Street Band\". V původní sestavě byl i Robbie Williams. Take That výrazně bodovali hned prvním albem, jež obsahovalo hity „Promises“, „Once You’ve Tasted Love\", „It Only Takes a Minute\" a „I Found Heaven\". Následovala šňůra britských hitparádových jedniček: „Pray\" (1993), „Relight My Fire\" (1993, se zpěvačkou Lulu), „Babe\" (1993), „Everything Changes\" (1994), „Back For Good\" (1995), „Never Forget\" (1995) a „How Deep Is Your Love\" (1996, cover Bee Gees). Zlom nastává v červenci 1995, kdy kapelu opustil Robbie Williams, v roce 1996 vydali kolekci největších hitů \"Take That: Greatest Hits\" a oficiálně se rozpadli. Následně se většina z nich představuje sólovými alby, např. Mark Owen debutuje albem \"Green Man\" (1996). Barlow má v témže roce sólové album \"Open Road\" a v roce 1997 vydává album i Williams (\"Life Thru A Lens\"). Ten se opět prosazuje v r. 1998 hitem „Millenium\" a deskou \"I ́ve Been Expecting\". Znovuzrození kapely se datuje na 14. září 2005, kdy vyšla výběrová deska jejich singlů, která navíc obsahovala doposud nevydané písně. V květnu 2006 podepsali smlouvu s vydavatelstvím Polydor, ve kterém následně vyšla deska \"Beautiful World\". Britské kvarteto se vrátilo triumfálně – jen v Británii se prodalo 1,5 mil. kopií jejich nové desky. Comeback byl navíc korunován vítězstvím na BRIT Awards 2008 v kategorii Singl roku a Nejlepší koncertní kapela. Singl „Shine\" dokonce porazil „Foundations\" od Kate Nash nebo „Ruby\" od Kaiser Chiefs. V roce 2013 vystoupili v rumunské Bukuresti pod hlavičkou kapely PEDRO.", "section_level": 1}], "src_summary": "Take That je britský boy band založený v roce 1990 manažerem Nigelem Martinem–Smithem. Skupinu v současné době tvoří Gary Barlow, Mark Owen a Howard Donald. Robbie Williams skupinu v roce 1995 opustil a skupina se krátce nato rozpadla. V roce 2005 se Take That opět dali dohromady, vydali album \"Beautiful World\" a jejich singl „Shine“ triumfoval na BRIT Awards 2008. V roce 2010 se k nim vrátil i Robbie Williams. V roce 2012 Robbie Willams oznámil, že se na dalším albu jako člen skupiny nebude podílet. V roce 2014 Jason Orange oznámil, že skupinu opouští.", "tgt_summary": "Take That ist eine britische Pop-Band und frühere Boygroup. Sie wurde 1989 in Manchester von Nigel Martin-Smith gegründet und war nach den Beatles die erste britische Boyband, die einen vergleichbaren Hype unter (insbesondere weiblichen) Jugendlichen auslöste. 1996 trennte sich die Gruppe, 2005 kam sie wieder zusammen. Aktuell besteht die Band aus den drei Gründungsmitgliedern Gary Barlow, Howard Donald und Mark Owen, gelegentlich ergänzt um Robbie Williams.", "id": 2240247} {"src_title": "Tristan a Isolda", "tgt_title": "Tristan und Isolde", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Děj se odehrává na Britských ostrovech v království Cornwall, kde vládne král Mark. Jeho sestra Blanchefleura se právě provdala za Markova přítele, krále Rivalena. Rivalen však odjíždí do země Loonnoisu a chystá se do bitvy, proto svěří svou ženu podkonímu Rohaltovi. Rivalen se však již z bitvy nevrátí, těhotná Blanchefleura mu porodí syna a sama žalem při porodu zemře. O novorozeně, Tristana, se začne starat podkoní. Tristan vyrostl a stal se správným rytířem, jeho nevlastní otec Rohalt mu však nikdy nepověděl o jeho původu a rodičích. Jednoho dne se Tristan vydal rybařit na moře, jejich loď ztroskotala a on jako jediný přežil. Vlny ho zanesly až do království Cornwall, kde jej najde lovecká družina a přivede ho ke králi Markovi. Ten si vyslechne co se stalo a přijme jej do svých služeb, aniž by věděl, že je to jeho synovec, a Tristana si oblíbí. Po pěti letech se v Cornwallu Tristan opět shledává s Rohaltem, ten jemu i Markovi poví o Tristanově původu a žádá, aby se Tristan postavil Morganovi, který se neprávem ujal trůnu. Tristan Morgana porazí, zvykl si však na svůj život a na Marka, a tak vládu přenechává Rohaltovi a odjíždí zpátky do Cornwallu. Zde se ale objevil obr Morholt, bratr irského krále a chtěl po Cornwallu daně. Tristan jej vyzval na souboj a zvítězil. V tu dobu irský král pořádá turnaj o ruku své dcery Isoldy, kterou chce Mark za ženu. Tristan, z něhož se nyní stal nástupce Markova trůnu, se nabídne, že Isoldu pro Marka vybojuje. Odjíždí do Irska a během turnaje, kde neustále vyhrává, se do něj Isolda zamiluje. Její city se ale změní poté, co se dozví, že ji Tristan nechce pro sebe, ale pro Marka, a že je to Tristan, kdo zabil jejího strýce. Začne jeho i Marka nenávidět, dostane proto od své služebné kouzelný nápoj, který má s Markem vypít, a tak se oba do sebe zamilovat. Při cestě zpátky do Cornwallu Tristan na palubě odvážel Isoldu. Na lodi však byl nedostatek vody a nešťastnou náhodou oba vypili kouzelný lektvar a zamilovali se do sebe. Isolda se vdá za Marka, Tristan i ona jsou však nešťastní ze své lásky, protože nemohou být spolu. Král Mark ale často odjížděl ze svého hradu Tintangel, a tak Tristan mohl navštěvovat Isoldu v její komnatě. Po několika měsících si na Tristana počíhali jeho odpůrci a řekli vše Markovi. Ten tomu nevěří, Tristan je nucen odejít z hradu, místo toho se však skryje v lesích a opět se začne tajně stýkat s Isoldou. To se však po čase opět donese Markovi, který se na radu schová ve větvích stromů a čeká, až se Tristan s Isoldou sejdou. Ti si jej všimli a předstírali, že Tristan žádá po Isoldě, aby se za něj u Marka přimluvila. Mark ho na druhý den opět přizve na hrad, kde se oba milenci opět scházejí. Rádci poradí Markovi rozsypat u dveří komnaty mouku, kde na druhý den uvidí stopy. Tristan i Isolda jsou vyhnáni z hradu, žijí spolu šťastně a skromně v malém přístřešku. Po dvou letech král na lovu zabloudí a narazí na jejich chýši, kde spí vedle sebe. Tristan si ale únavou zapomněl sundat před spaním meč, který měl podél pasu a který rozděloval jeho a Isoldu. Mark navlékl Isoldě zpátky snubní prsten a odjel. Isolda se s Tristanem pak musela rozloučit, dala mu svůj prsten a nešťastně se vrátila zpátky k Markovi. Tristan putoval světem, až se jednou setkal s rytířem Girfeltem, jenž měl sestru, která se jmenovala stejně jako jeho láska, Isolda. Vzal si ji tedy ve víře, že zapomene na svou milovanou, tak se ale nestalo. Tristan začínal být těžce nemocný, svěřil se se vším Girfeltovi a dal mu prsten, který od své Isoldy dostal, a poslal ho pro ni. Girfelt slíbil, že ji přivede, a domluvili se, že pokud bude mít Isoldu na lodi, tak vyvěsí bílou vlajku, pokud ne, černou. Vše ale slyšela jeho sestra, která když spatřila loď s bílou vlajkou, na Tristanovu otázku, jakou má barvu, zalhala; až když Tristan naposledy vydechl, teprve pak si vše uvědomila a začala litovat. Když Isolda přišla a viděla mrtvého Tristana, políbila jej a zemřela s ním.", "section_level": 1}, {"title": "Zpracování.", "content": "Na motiv \"Tristana a Isoldy\", který k nám pronikl z němčiny, vznikl v druhé polovině 14. století česky psaný rytířský epos zvaný \"Tristram a Izalda\". Na základě téže legendy zkomponoval v roce 1859 Richard Wagner operu \"Tristan a Isolda\". Bylo natočeno i několik filmů, nejnovější v roce 2006 s názvem \"Tristan a Isolda\" Kevina Reynoldse.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tristan a Isolda je francouzský rytířský epos s milostnou tematikou, který vznikl zpracováním původní keltské legendy. Její nejstarší písemná verze pochází z 12. století a stala se inspirací pro mnoho děl evropské středověké literatury. Hlavním tématem je zde nenaplněná láska mezi rytířem Tristanem a irskou princeznou Isoldou (někdy také \"Izolda\", \"Iseult\", \"Isolde\" aj.).", "tgt_summary": "Die Erzählung von Tristan und Isolde ist neben der vom Gral oder der von König Artus und seiner Tafelrunde einer der Stoffe, die von der erzählenden Literatur des europäischen Mittelalters häufig bearbeitet wurden. Zahlreiche Dichter unterschiedlicher Volksliteraturen – besonders in Frankreich und Deutschland – haben ihr dichterisches Können an der Gestaltung dieses spannungsreichen Stoffes erprobt.", "id": 1700276} {"src_title": "Červená karkulka", "tgt_title": "Rotkäppchen", "src_document": [{"title": "Příběh a jeho historie.", "content": "Příběh vypráví o dívce přezdívané Červená karkulka, podle karkulky (karkule byla druh čepce), kterou stále nosí. V některých verzích jde o kapuci nebo kápi. Dívka jde lesem za svou babičkou, které nese něco k jídlu. Vlk chce dívku sežrat, ale bojí se to udělat přímo v lese (v některých verzích přihlížejí setkání dřevorubci). Dá se proto s dívkou do řeči a ta mu naivně prozradí, kam má namířeno. Navrhne jí tedy, aby nasbírala kytici květin, což udělá. Mezitím vlk přiběhne k domu babičky, předstírá, že je Karkulka a vloudí se dovnitř. Babičku sežere, oblékne se do jejích šatů a čeká na dívku. Když Karkulka přijde, sežere ji také. Poté přichází dřevorubec, rozřízne vlkovi břicho a babičku s Karkulkou, obě zcela v pořádku, zachrání. Poté naplní vlkovo břicho kameny, takže má vlk po probuzení těžké břicho a když se chce u studny napít, kameny ho převáží a on se utopí. Podle jiných verzí příběhu vlk babičku nesežere, ale zavře ji do komory, v některých je zase Karkulka zachráněna dřevorubcem ještě před sežráním. Příběh vytváří jasný kontrast mezi bezpečným světem vesnice a nebezpečným temným lesem, což je pojetí v zásadě středověké, ačkoliv nejsou známé žádné tak staré verze. Zřejmý je také morální důraz – jak je důležité nesejít ze stezky. Motiv vlka, který svou kořist spolkne, ale ta pak vyvázne z jeho břicha nezraněna, se objevuje také v ruském příběhu \"Petr a vlk\" a v dalším příběhu bratří Grimmů \"O vlku a sedmi kůzlátkách\", v podstatě jde o téma staré nejméně jako Jonáš a velryba.", "section_level": 1}, {"title": "Před Perraultem.", "content": "Přestože nejsou známé žádné psané formy časově předcházející zpracování Charlese Perraulta, prameny příběhu je možné vystopovat v ústní lidové slovesnosti mnoha evropských států. Některé z nich stále existují a velmi se liší od všeobecně rozšířené verze inspirované Grimmovými. Příběh byl vyprávěn francouzskými rolníky už ve 14. století, podobně tak v Itálii, kde stále ještě existuje několik verzí, např. „\"La finta nonna\"“ (Falešná babička). Je také možné, že tato pohádka vychází z velmi podobných orientálních příběhů. Podle analýzy vývoje příběhu pochází příběh již ze starověku a evropská verze se oddělila asi před tisícem let. Prvotní variace příběhu se od toho dnes známého odlišují v řadě znaků. Záporný hrdina není vždy vlk, ale někdy jde o obra („ogre“) nebo vlkodlaka, čímž se příběh dotýká tehdy pořádaných procesů s vlkodlaky (podobným procesům s čarodějnicemi). Vlk obvykle nechá dívku vypít babiččinu krev a sníst její maso, takže se Karkulka na vlastní babičce bezděčně dopustí kanibalismu. Existuje verze, kdy dívka ulehne k vlkovi do postele, prohlédne jeho přestrojení a snaží se utéct. Jako výmluvu „babičce“ použije, že se potřebuje vyprázdnit a opravdu by nechtěla přímo v posteli. Vlk neochotně souhlasí, ale přiváže ji na provaz, aby nemohla utéci. Dívka ale provázek uváže na něco jiného a uteče mu k řece, kde dospělé ženy perou prádlo. Karkulka uteče na druhý břeh a když se jí vlk snaží dostihnout, ženy ho utopí.", "section_level": 2}, {"title": "Charles Perrault.", "content": "Nejstarší známá tištěná verze jménem \"Le Petit Chaperon Rouge\" pramení z francouzského folklóru 17. století. Byla vydána v roce 1697 ve sbírce \"Pohádky matky Husy\" Charlese Perraulta. Tato verze byla daleko temnější a také daleko zřetelněji moralizující než ty pozdější. Perrault do příběhu vložil mimo jiné právě červenou čepičku, resp. kapuci, které mnohé z výkladů příběhu připisují symbolický význam. V tomto příběhu prozradí půvabná a dobře vychovaná vesnická dívka vlkovi to, co potřebuje vědět, aby se dostal k domku její babičky a tu sežral, aniž by ho viděli dřevorubci pracující v nedalekém lese. Příběh pokračuje nastražením pasti na Červenou karkulku, vlk ji sežere a tím příběh končí. Vlk je zde vítězem střetnutí a žádný happy end se nekoná. Během osvícenství, Perraultovy doby, byly motivy pohádek silně upravovány a přizpůsobovány módnímu rokokovému stylu. Byly prezentovány spíše s ironickým odstupem a s násilně připojovanými moralitami. Tato verze je adaptací příběhu pro kulturu francouzských salónů konce 17. století, tedy pro úplně jiné posluchače než dříve, a stal se poučným příběhem, varujícím ženy před sbližováním s muži.", "section_level": 2}, {"title": "Bratři Grimmové.", "content": "V 19. století byly J. a V. Grimmům vyprávěny dvě různé německé verze; první Jeanette Hassenpflug (1791–1860) a druhá Marií Hassenpflug (1788–1856). Bratři z první verze vytvořili obsah příběhu a z druhé dodatek k němu. Příběh vyšel pod jménem \"Rotkäppchen\" v prvním vydání jejich sbírky \"Kinder- und Hausmärchen\" v roce 1812. První část příběhu se natolik kryje s Perraultovou verzí, že z něj Grimmové téměř jistě čerpali. Konec je ale jiný – dívka a její babička jsou zachráněny lovcem; konec je identický se zakončením příběhu \"O vlku a sedmi kůzlátkách\", který je zřejmě zdrojem. V druhé části příběhu dívka a babička chytí a zabijí jiného vlka, využívají přitom zkušenosti z předchozího zápasu a předvídají jeho jednání. Dívka mluvila s vlkem, ale nedbala jeho rady a z pěšiny nesešla, naopak co nejrychleji běžela k babičce a společně se zamkly v domku. Vlk ale vylezl na střechu a čekal. Babička, která se obávala, že by si na Karkulku počíhal na zpáteční cestě, nechala dívku do necek před domem nanosit vodu z jitrnic. Vlk čenichal, nakláněl se, až spadl, a v neckách se utopil. V pozdějších vydáních, kdy editaci pohádek přebral po Jacobovi bratr Wilhelm, prošla většina příběhů drobnými úpravami. Jednalo se především o sjednocení stylu, přidání přímé řeči a zjemnění temných motivů. V roce 1857 dosáhl příběh dnešní podoby. Podle této verze byl také pořízen český překlad.", "section_level": 2}, {"title": "Inspirace.", "content": "Postavou Červené karkulky se inspiroval malíř a fotograf Anton Solomucha ve svých cyklech \"Červená karkulka na návštěvě Louvru\" a \"Červená karkulka na návštěvě Černobylu\". Anton Solomucha metodou klasického umění a \"ironickou alegorií\" vytvořil díla ve stylu připomínající malby v Louvru a zároveň zobrazil morbidní scény černobylské katastrofy. Básník Jan Susa dosadil Červené Karkulky v knize Červené Karkulky (Amulet 2002) v ilustracích Miloše Nesvadby do různých světadílů a zemí a místo vlka použil místní dravce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Červená karkulka je pohádka o setkání mladé dívky s vlkem. Tento příběh se během své historie velmi měnil a stal se předlohou pro značné množství moderních adaptací. Nejstarší psaná verze pochází z pera Charlese Perraulta, dnes asi nejrozšířenější verze je založena na zpracování bratří Grimmů. ", "tgt_summary": "Rotkäppchen (auch \"Rotkäppchen und der (böse) Wolf\", im österreichischen Burgenland und Ungarn auch \"Piroschka\", von ungarisch \"piros\": rot) ist ein europäisches Märchen vom Typ ATU 333. Es steht in den \"Kinder- und Hausmärchen\" der Brüder Grimm als \"Rothkäppchen\" an Stelle 26 (KHM 26) und geht durch mündliche Weitergabe über Johanna und Marie Hassenpflug auf Charles Perraults \"Le Petit Chaperon rouge\" in \"\" (1695/1697) zurück. Ludwig Bechstein übernahm das Märchen 1853 von den Brüdern Grimm in sein \"Deutsches Märchenbuch\" als \"Das Rotkäppchen\" (Nr. 9).", "id": 1746279} {"src_title": "William Wordsworth", "tgt_title": "William Wordsworth", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "William Wordsworth se narodil 7. dubna roku 1770 v Cockermouthu (Cumberland, část tzv. Jezerní oblasti) jako druhé z pěti dětí. Jeho rodiči byli John Wordsworth a Anna Cooksonová. Jeho sestra Dorothy, se kterou si byli po celý život blízcí, se narodila následujícího roku a jejich křest probíhal naráz. Měli ještě tři sourozence: nejstarší Richard se stal právníkem, John (narozený po Dorothy) se stal námořníkem a zemřel v roce 1805, kdy loď Earl of Abergavenny, na které byl kapitánem, ztroskotala na jižním pobřeží Anglie. Nejmladší Christopher se stal ředitelem Trinity College v Cambridgi. Matka zemřela, když bylo Williamovi osm. Jejich otec byl právní zástupce Jamese Lowthera, prvního vévody z Lonsdale, a díky svým konexím žili ve velkém sídle na malém městě. Wordsworth, stejně jako jeho sourozenci, si nebyl s otcem příliš blízký až do jeho smrti v roce 1783. Tehdy bylo Williamovi třináct. Od roku 1787 studoval na St. John’s College v Cambridgi. V posledním ročníku studia se vydal na cestu po Evropě, která ho silně ovlivnila. Ve Francii se totiž dostal do kontaktu s probíhající francouzskou revolucí, s níž sympatizoval, a načas se ve Francii i usadil. Ve Francii také napsal svou první sbírku \"An Evening Walk\" (1793)\".\" Poté se vrátil do Anglie, kde se vzhledem ke svým profrancouzským postojům dostal do izolace (Francie se s Británií octla v té době ve válce). To se změnilo až roku 1795, kdy se potkal s Coleridgem, s nímž navázal osudové přátelství\".\" Proslulou společnou sbírku \"Lyrical Ballads\" vydali roku 1798. Svou nejslavnější báseň \"Prelude\" psal a předělával až do konce života, takže nakonec vyšla až posmrtně roku 1850. Závěr života trávil v Rydal Mount.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázka.", "content": "Jak přelud byla spanilý Jak přelud byla spanilý,
když oči mé ji spatřily,
tak luzná její podoba
jak okamžiku ozdoba.
Jak hvězdy v šeru její zrak,
a jako soumrak vlasů mrak,
vše na ní půvab hotový
a rosný úsměv májový,
stín tančící a škádlící,
tu děsící, v ráz mizící.
přeložil Jaroslav Vrchlický", "section_level": 1}], "src_summary": "William Wordsworth (ˈwɜːdzˌwəθ) (7. dubna 1770 Cockermouth, Lake District, Anglie – 23. dubna 1850 Rydal Mount) byl anglický romantický básník. Byl členem tzv. jezerní školy, tedy skupiny umělců, kterou spojoval život uprostřed nádherné přírody v Jezerním okrsku (anglicky Lake District) na severozápadě Anglie. Domníval se, že příroda je prostoupena duchovní silou, a pokud je s ní člověk v souladu, dostává i jeho život nový rozměr. Jeho \"Lyrické balady\", které napsal spolu se Samuelem Taylorem Coleridgem, jsou základním dílem jezerní školy. Za jeho vlastní mistrovské dílo je považována autobiografická báseň z jeho raných let (1798–1805), kterou několikrát revidoval a rozšířil a která vyšla až po autorově smrti pod názvem \"Preludium\" (angl. \"The Prelude\").", "tgt_summary": "William Wordsworth (* 7. April 1770 in Cockermouth, Großbritannien; † 23. April 1850 in Rydal Mount, Großbritannien) war ein britischer Dichter und führendes Mitglied der englischen Romantikbewegung, die er 1798 durch die zusammen mit Samuel Taylor Coleridge verfassten \"Lyrical Ballads\" (\"Lyrische Gedichte\") initiierte. Als seine bekanntesten Werke gelten sein frühes autobiografisches Gedicht \"The Prelude\" (\"Präludium\") aus dem Jahr 1798 und das Narzissen-Gedicht \"I Wandered Lonely as a Cloud\" von 1804.", "id": 1314580} {"src_title": "Občanský sňatek", "tgt_title": "Zivilehe", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Roku 1870 byl v Čechách povinný civilní sňatek u bezvěrců a u příslušníků státem neuznaných církví. Roku 1919 byla v Československu zavedena fakultativní možnost výběru mezi civilní formou sňatku či církevní. Původní návrh zákona dokonce neumožňoval církevní sňatek, což se ale nepodařilo prosadit.", "section_level": 1}, {"title": "Občanský sňatek v České republice.", "content": "Právní úprava vzniku civilního i církevního manželství je obsažena v § 656–676 občanského zákoníku. Občanský sňatek spočívá v prohlášení muže a ženy o tom, že spolu vstupují do manželství před příslušným obecním úřadem, který je pověřen vést matriku. Lze tak učinit i v případě, pokud daný obecní úřad matriku nevede; obřadu však musí být přítomen zaměstnanec místně příslušného matričního úřadu. Představitelem orgánu veřejné moci, který sňatečný obřad vede a snoubence oddává, je starosta, místostarosta nebo jiná osoba touto činností pověřená (např. člen zastupitelstva obce nebo městské části). Občanský sňatek má proběhnout na místě, které je přímo určeno pro konání slavnostních obřadů a to nejlépe u matričního úřadu, který je příslušný dle místa trvalého bydliště alespoň jednoho ze snoubenců. Se souhlasem matričního úřadu jej lze provést kdekoli.", "section_level": 1}, {"title": "Formální kroky před uzavřením sňatku.", "content": "'\"\"'K tomu, aby mohl proběhnout svatební obřad, je důležité učinit několik následujících kroků:", "section_level": 2}, {"title": "Uzavření manželství v zastoupení.", "content": "Existují-li důležité a závažné důvody pro které by se jeden ze snoubenců nemohl zúčastnit obřadu, může dle § 669 občanského zákoníku příslušný krajský úřad na žádost snoubenců povolit, aby projev vůle jednoho ze snoubenců o vstupu do manželství za něj učinil jeho zmocněnec. Uzavření manželství způsobem, kdy by oba snoubenci byli zastoupeni, občanský zákoník neumožňuje. Zmocněncem může být pouze zletilá fyzická osoba, která je plně svéprávná. K žádosti o povolení uzavřít manželství zmocněncem je nutné předložit standardní doklady potřebné k uzavření sňatku a písemnou plnou moc s ověřeným podpisem, která obsahuje následující: Udělenou plnou moc je možné odvolat. Odvolání bude účinné jen tehdy, dozví-li se o něm druhý snoubenec dříve, než učiní svůj sňatečný projev vůle.", "section_level": 2}, {"title": "Úkony nutné po uzavření manželství.", "content": "Po uzavření manželství je třeba vyzvednout si v co nejkratší době oddací list (8 pracovních dnů), který je nutný pro vyřízení nových dokladů. Občanský průkaz mění oba manželé. Cestovní pas, řidičský průkaz, průkaz pojištěnce a další průkazy se jménem mění ten z manželů, který se rozhodl pro změnu příjmení.", "section_level": 2}, {"title": "Uzavření manželství státního občana České republiky s cizincem na území České republiky.", "content": "Základní informace o uzavření sňatku s cizincem jsou stejné jako při uzavření sňatku dvou občanů České republiky. Jsou zde potřeba i stejné doklady. Pokud ovšem jsou doklady vystavené orgány cizího státu, musí být opatřeny potřebnými ověřeními, pokud mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak. Tyto doklady musí být přeložené do českého jazyka. Ten ze snoubenců, který je cizí státní příslušník, musí matričnímu úřadu předložit potvrzení o oprávnění k pobytu na území ČR, a to ještě před uzavřením sňatku. Potvrzení vydává Ministerstvo vnitra České republiky. Potvrzení nesmí být starší 7 pracovních dnů. Potvrzení o oprávnění k pobytu nepotřebuje občan Evropské unie nebo pro občan jiného smluvního státu dohody o Evropském hospodářském prostoru. Při uzavření manželství mezi snoubenci, z nichž jeden je cizím státním příslušníkem, je stanoven správní poplatek ve výši 2.000 Kč. Pokud ten ze snoubenců, který je cizincem, nerozumí nebo nemluví česky, je povinností zajištění tlumočníka na vlastní náklady. Bez tlumočníka nelze prohlášení o uzavření manželství provést. Tlumočník může být jmenován ministrem spravedlnosti nebo předsedou krajského soudu nebo si ho mohou snoubenci zvolit sami. V takovém případě musí tlumočník složit slib do rukou matrikáře. Tlumočník podepisuje protokol o uzavření manželství.", "section_level": 2}], "src_summary": "Občanský sňatek (rovněž také sňatek civilní) je forma sňatku, která probíhá před představitelem veřejné moci a v přítomnosti matrikáře. Od občanského sňatku odlišujeme sňatek církevní, který se uskutečňuje před osobou pověřenou oprávněnou církví nebo náboženskou společností.", "tgt_summary": "Die Zivilehe ist die in den meisten Ländern als Rechtsinstitut des Zivilrechts ausgestaltete Form der Ehe. Sie ist Gegenstand des Eherechts. ", "id": 439271} {"src_title": "Basileios II. Bulgaroktonos", "tgt_title": "Basileios II.", "src_document": [{"title": "Mládí a nástup na trůn.", "content": "Basileios se narodil roku 958 jako nejstarší syn císaře Romana II. a jeho manželky Theofano. Byl vnukem Konstantina VII. a pravnukem velkého císaře Romana I. Ještě za otcova života roku 960 byl Basileios prohlášen jeho spolucísařem. Když roku 963 Romanos II. zemřel, byli Basileios a jeho bratr Konstantin teprve děti a tudíž se nemohli ujmout samostatné vlády. Basileiova matka se znovu provdala za známého generála Nikefora Foka a ten uzurpoval veškerou moc na sebe. Když byl Nikeforos za pomoci Basileiovy matky roku 969 zavražděn, vlády se zmocnil Jan I. Tzimiskes. Oba legitimní císaři byli opět zatlačeni do pozadí. Samostatné vlády se Basileios chopil teprve ve svých osmnácti letech roku 976, jeho bratr byl formálně spolucísařem.", "section_level": 1}, {"title": "Císařská vláda.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Boj o trůn a občanská válka.", "content": "Ani nyní však nikdo nepočítal s tím, že by se vlády měli chopit legitimní císaři. V říši vypukl ohromný zmatek. Regentem se prohlásil mocný eunuch parakoimomenos Basileios, který byl levobočkem císaře Romana I. Proti regentovi se však postavil představitel mocného aristokratického rodu Bardas Skleros, který vykonával funkci mezopotámského duxe. Ten shromáždil v Malé Asii mnoho svých stoupenců a poté obsadil významné město Meletine, kde se sám prohlásil císařem a vytáhl proti hlavnímu městu. Eunuch Basileios však získal podporu dalšího mocného rodu Foků. Jejich představitel Bardas Fokas se postavil do čela oddílů věrných eunuchovi a vytáhl proti Sklerovi. V bitvě svedené v Malé Asii roku 979 Fokas porazil Sklera a ten byl nucen prchnout na arabské území, kde byl na chalífův příkaz držen sedm let v pohodlné internaci v Bagdádu. Skutečnou vládu v říši nadále vykonával eunuch, který se staral o byrokratický aparát, a Bardas Fokas, který byl jmenován vrchním velitelem armády.", "section_level": 2}, {"title": "Převzetí moci.", "content": "Legitimním císařům zůstávaly jen vnější znaky císařské moci, aniž ji však mohli skutečně vykonávat. Mladší Konstantin milující rozkoše dvorského života se s tím snadno smířil. Basileios, který byl mužem přísné, zasmušilé a podezřívavé povahy, nedbal o vnější nádheru ani o jakékoliv rozptýlení, neměl přátel, nikdy se neoženil ani není známo, že by měl milenky, se s tímto údělem jen tak smířit nehodlal. Všechen jeho zájem se upínal jen ke správě státu a výkonu moci. To ovšem naráželo na odpor všemocného ministra. Basileios si však pomalu, ale jistě připravoval půdu pod nohama k převzetí moci, která mu oficiálně náležela. Eunuch se začal obávat rostoucí moci císaře a roku 985 proti němu zřejmě chystal spiknutí. Císař Basileios zareagoval velmi rázně, dal eunucha zatknout, zkonfiskoval jeho ohromný majetek, nahromaděný ne právě čestnými obchody a poslal jej do vyhnanství. Ve vyhnanství eunuch brzy zemřel, pravděpodobně v důsledku šoku. Opět se projevil prvek tolik příznačný pro byzantskou společnost, kdy se z nejmocnějšího muže říše stal ze dne na den nejubožejší žebrák. Basileios se prozatím neodvážil zasáhnout i proti Fokovi, avšak zbavil jej jeho titulu velitele armády a místo toho jej jmenoval duxem Antiochie, což byl sice čestný úřad, ale císař tak fakticky odsunul Foku daleko od moci a armády.", "section_level": 3}, {"title": "Tažení proti Bulharům a občanská válka.", "content": "Zatímco se Byzanc utápěla ve vnitřních sporech, Bulhaři využili zmatků a vymanili se z nadvlády říše. Do čela povstání se postavili tzv. komitopulové, což byli čtyři bratři, pravděpodobně synové bulharského úředníka (\"komety\"). Roku 980 byl naživu jen nejmladší z nich Samuel. V té době ovládal již celou západní část Bulharska, ovládl Makedonii a později rozšířil svou moc i na Epir a část Albánie, kde dobyl hlavní byzantský přístav v oblasti Dyrachion (dnešní Drač). Brzy na to začali Bulhaři pronikat hlouběji do Řecka a roku 985 dobyl Samuel Larissu v Thesálii a na jaře následujícího roku oblehl Berrhoiu, vzdálenou jen několik hodin jízdy od Soluně. Basileios to uvítal jako vhodnou možnost předvést, že i on je zdatným vojevůdcem. Císař naplánoval vpád do týlu nepřítele, dobytím Serdiky, které by přerušilo zásobování bulharského vojska, avšak nechal se vlákat do léčky a jeho vojska byla poražena v bitvě u Trajánovy brány; sám císař stěží vyvázl životem. Porážka vzbudila v byzantské společnosti značné pobouření. Představitelé vojenské aristokracie v ní spatřovali důkaz císařovy neschopnosti. Objevili se hned dva uzurpátoři. Z arabského zajetí se vrátil Bardas Skleros a shromažďoval kolem sebe znovu své přívržence. Bardas Fokas mu však nabídl, aby se spojili a o císařskou moc se podělili. Skleros nabídku přijal. Fokas jej však nechal zrádně přepadnout a zajmout. V srpnu roku 987 se dal Fokas, za souhlasu značné části maloasijských magnátů, provolat na panství svého přítele Eustathia Malenia císařem. Na jaře 988 pak s velkou armádou vytáhl proti hlavnímu městu.", "section_level": 3}, {"title": "Vyjednávání s Rusí a definitivní porážka uzurpátorů.", "content": "Basileios se ocil v zoufalém postavení. Jeho jediné oddíly byli příslušníci císařské gardy v hlavním městě. Mohl se také spoléhat na přízeň obyvatel Konstantinopole, kteří vojenskou aristokracii upřímně nenáviděli. I tak však vypadala situace beznadějně. Basileios nicméně nepodlehl, naopak prokázal značnou rozhodnost a prozíravost, které byly pro něj příznačné. Odvolal se na smlouvu mezi Janem Tzimiskem a ruským knížetem Svjatoslavem a obrátil se na Svjataslavova syna Vladimíra se žádostí o pomoc. Vladimír projevil ochotu poslat císaři své varjažské bojovníky, žádal ovšem vysokou cenu – jeho přáním bylo, aby mu císař poslal za manželku pravou, v purpuru zrozenou (porfyrogenetu), byzantskou princeznu za manželku. Znamenalo to nejvyšší diplomatické uznání, privilegium, jakého se až do té doby žádnému za barbarského považovanému vládci nedostalo. Basileios byl okolnostmi přinucen na žádost knížete přistoupit a rozhodl se mu poslat svou sestru Annu za ženu. Podmínkou císaře ovšem bylo, že pohanský kníže všechny své ostatní manželky zapudí a že přijme křesťanství. Tak došlo za Basileiovy vlády k pokřestění Rusi z Byzance, což mělo pro další osudy této země rozhodující historický význam. Jakmile bylo toto dohodnuto, byla princezna poslána s velkým doprovodem na Chersonésos a odtud cestovali na sever do Kyjeva, Vladimír jim přijel naproti k Dněpru a zde došlo i k pokřtění Rusů. Mezitím bylo do Konstantinopole posláno 6 000 varjažských bojovníků na veslicích. Císař s těmito posilami vyrazil proti uzurpátorovi. Obě armády se střetly u Abydosu. Fokovo vojsko bylo mnohem větší než císařovo, avšak štěstí stálo na straně Basileia: Fokas spadl s koně, zřejmě raněn mrtvicí, a bitva se zvrátila v rozhodný masakr povstaleckých sil. Kníže Vladimír mezitím potlačil revoltu, která vypukla na Krymu. Sklerovi, který uprchl ze zajetí císař nabídl dohodu, že jej učiní svým spoluvládcem, ten nabídku přijal, ale ve skutečnosti zbytek života strávil v pohodlném zajetí v hlavním městě. Basileios se tak ve svých pětatřiceti letech, 26 let od smrti svého otce, stal skutečným autokratorem (samovládcem) Byzantské říše.", "section_level": 3}, {"title": "Války proti Bulharům.", "content": "Bulharský Samuel mezitím využil rebelií v Byzanci, zmocnil se téměř dvou třetin Balkánu a podnikal bez jakéhokoliv odporu nájezdy do Řecka. Císař Basileios zahájil nové válečné akce proti Bulharům roku 991. Poučen svým předchozím neúspěchem nyní postupoval pomalu a vytrvale, místo velkých bitev se soustředil na postupné získávání klíčových strategických bodů. Basileios se pokoušel získat spojence proti Bulharům i v zahraničí. Snažil se na svou stranu získat především chorvatského panovníka, kterému udělil vysoké říšské tituly a učinil ho správcem dalmatských měst. Podobným způsobem se Basileios snažil získat na svou stranu i Srby. Úspěšnost císařova postupu proti Bulharům však přerušila jeho nezbytná přítomnost na východní hranici. Samuel zatím dobyl Dyrrachion a podmanil si Srbské knížectví Rašku. Na základě těchto úspěchů se roku 997 prohlásil carem. Po Basileiově zásahu na východě byl roku 1001 uzavřen mír s Fatímovci a císař zabezpečil své východní hranice. Po tomto úspěchu se vrátil do evropské části své říše a zahájil novou ofenzívu proti Bulharům. Byly zahájeny rozsáhlé operace kolem Soluně, kde byla dobyta zpět města Vodena, Berhoia a Servia. V následujících letech obsadily císařské oddíly Filipopolis na severozápadě Thrákii. Postupně se Basileiovi podařilo odříznout Bulhary od centrálních oblastí jejich říše dobytím Preslavi a Plisky, která byla Samuelovou základnou v Makedonii. Roku 1004 zvítězil Basileios nad Samuelem ve velké bitvě u Skopje, roku 1005 byl Samuel byzantským dobytím Drače izolován od přístupu k moři. Následující léta se vyznačovala pleněním a krutým zabíjením v oblastech, kudy táhla vojska obou stran. K rozhodující bitvě došlo 29. července roku 1014 u Kleidonu. Bulharské vojsko bylo naprosto rozdrceno a bylo zajato na 14 000 Bulharů. Tehdy se císař rozhodl k hrůznému činu, který mu vynesl jeho přívlastek Bulharobijce: všichni zajatci byli oslepeni, pouze každému stému bylo ponecháno jedno oko, aby mohl zbylých 99 druhů odvést domů. Když car Samuel tento strašlivý průvod spatřil, byl raněn mrtvicí a dva dny na to zemřel. Basileios se musel v následujících letech vypořádat s jeho nástupci, nakonec válka skončila roku 1018 absolutním vítězstvím Byzantinců. Bulharsko celé bylo opět začleněno do říše a byl zde obnoven thematový systém. Císař Basileios sám vstoupil roku 1019 do Ochridu, Samuelova někdejšího sídelního města, byl nepopiratelným vládcem celého Balkánu. Severní hranici říše opět po více než třech stoletích tvořila řeka Dunaj. Po svém absolutním vítězství se Basileios rozhodl vrátit do Konstantinopole, ovšem předtím vykonal velkou okružní cestu po Balkáně a zastavil se v Athénách, kde v Parthenónském chrámu, proměněném již dávno v kapli Panny Marie, poděkoval bohodoričce za obnovu moci své říše.", "section_level": 2}, {"title": "Chazarské tažení.", "content": "Krym se již dlouhou dobu před nástupem Basileia II. nalézal mimo faktickou kontrolu říše. Byzanc ovládala jen několik izolovaných měst roztroušených po pobřeží, zatímco většina Krymu byla ovládána Chazary, dříve největšími spojenci říše proti arabským výbojům. Císařská vojska roku 1016 ve spojení s Mstislavem Černigovským zahájila útok proti Chazarům a následně byl celý jižní Krym navrácen pod vládu impéria, zatímco sever byl připojen k Rusi.", "section_level": 2}, {"title": "Východní tažení.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Kampaně proti Arabům.", "content": "Na východě byly císařovy kampaně v porovnání s jeho předchůdci relativně nevelké. Říše získala v předchozích letech rozlehlá území a Basileios, jehož životním cílem bylo podrobení Bulharů, chtěl pouze udržet vládu nad zisky svých předchůdců. V devadesátých letech 10. století ohrožoval Antiochii emír z Aleppa. Správce Antiochie byl v jedné z bitev poražen a přišel o většinu mužů. Aleppský emír roku 995 oblehl Antiochii, jejíž pád by zcela jistě znamenal ztrátu celé Sýrie. Basileios se opět prokázal schopným energické akce, vzdálenost téměř 2 000 km z Balkánu do Sýrie zvládl urazit za bezmála třicet dní a Arabové, zcela ohromeni zvěstí, že sám císař se objevil v Sýrii, se dali na útěk. Císař zahájil tažení, při kterém dobyl Aleppo a vynutil si vazalství a roční poplatky od emíra. Pak se Basileios obrátil na jih proti Fatímovcům a v letech 999-1000 uspořádal tažení, při kterém vyplenil Emesu a Tripolis. Fatímovci ohromeni jeho mocí raději uzavřeli mír a císař se mohl v klidu věnovat své dobyvačné válce v Bulharsku.", "section_level": 3}, {"title": "Války s Gruzií a Armény.", "content": "Basileios dosáhl územních zisků i na Kavkaze, v Gruzii a Arménii, kam uspořádal celkem tři výpravy. První výprava byla uskutečněna poté, co se vítězný Basileios vrátil ze Sýrie, přezimoval v Tarsu a zde se dozvěděl o zavraždění gruzínského krále Davida, který kdysi podporoval Bardu Foku. Císař pokračoval do Meletine a odtud na sever přes řeku Tigris. Poté císař vpadl na území Gruzínských knížectví a připojil Davidova panství ke své říši, ostatní knížata se stala císařovými vazaly. Za válek císaře s Bulharskem, obsadil nový gruzínský král Jiří I. některá území, na která si činili nárok Byzantinci. Jelikož válka s Bulhary byla v plném proudu, císař nemohl zasáhnout, ale jakmile bylo Bulharsko připojeno k říši, obrátil Basileios svou pozornost na východ. Roku 1021 zahájila mohutná armáda vedená samotným císařem tažení proti Gruzii. V bitvě u Shirimni byli Gruzínci těžce poraženi. Po vypálení města císař vpochodoval do oblasti Tbilisi, kam žádný císař od dob Herakleia nevstoupil. Král Jiří, který byl opuštěn i svým spojencem, arménským knížetem z města Ani Hovhanem Smbatem, se poddal císaři a předal mu sporná území. Hovhanes Smbat podepsal s císařem smlouvu, která zajišťovala, že Ani a Tao případnou po jeho smrti Byzanci.", "section_level": 3}, {"title": "Italská politika.", "content": "Basileios nezapomínal ani na své západní državy v Itálii. Během první poloviny císařovy vlády byly italské provincie soustavně napadány muslimy ze Sicílie. Rozsáhlé oblasti byly vypleněny a vylidněny. Jelikož Arabové svými nájezdy postupně ohrožovali i střední Itálii, západořímský císař Ota II. se rozhodl s touto hrozbou vypořádat a dokonce vpadl roku 982 na území byzantské Itálie, přičemž Byzantinci neodporovali a nebránili císaři v postupu proti Arabům. Ota však utrpěl porážku a byl přinucen stáhnout se zpět. V roce 986 pak byla Gerace v Kalábrii dobyta muslimy a roku 988 padla Cosenza. V letech 1002 až 1004 Arabové vážně ohrožovali město Bari, hlavní byzantskou výspu na italské pevnině, a pouze zásah Benátek, které byly Basileiovým spojencem, přispěl k tomu, že město nepadlo. Roku 1009 pak byla Cosenza dobyta zpět. Císař se ve své italské politice opíral právě o Benátskou republiku. Roku 992 vydal chrysbullu (listinu opatřenou zlatou pečetí), kterou uděloval Benátkám výhodné obchodní podmínky. Benátky pak uznávaly byzantskou svrchovanost a měly být Byzanci k dispozici se svým loďstvem pro ochranu jihoitalských držav. Spojenectví bylo zpečetěno i sňatkem mezi byzantskou šlechtičnou a synem benátského dóžete. Arabové si i přesto po celé léta počínali v Itálii zcela troufale, a to i přesto, že do Itálie byli posíláni přední císařští velitelé a postupně byla výrazně rozšířena posádka v Bari. Byzantincům se nakonec dostalo podpory nejen od města Pisy, ale i od Umajjovců, vládnoucích v jižním Španělsku, kteří byli v nepřátelství s Araby na Sicílii a ze severní Afriky. Basileios se snažil zastavit útoky Arabů i diplomaticky, posílal jim četné dary či úplatky. Avšak krom arabských útoků sužovala byzantskou správu i rebelie bohatého občana s Bari Melase. Ten vedl roku 1009 povstání proti katepanovi Janu Kukuovi. Revolta sice byla následujícího roku potlačena, ale později vypuklo povstání znovu a bylo potlačeno až roku 1017. Melas se proti Byzanci dokonce spojil s lombardskými městy a Normany. Po vítězství nad Normany začal císař Basileios připravovat invazi, která měla opět připojit Sicílii k říši. Nežli však mohla být uskutečněna, císař 15. prosince roku 1025 zemřel.", "section_level": 2}, {"title": "Vnitřní politika.", "content": "Císař Basileios nikdy nezapomněl na příkoří, která utrpěl od svých uzurpátorských poručníků a dalších aristokratů. Jeho vnitřní politika se vyznačovala častými zásahy proti aristokracii, kterou císař nenáviděl. Vystupoval jak proti jednotlivcům, tak i vůči celé společnosti. Je známo mnoho případů, kdy Basileios zničil i nejmocnější osoby v říši. Dal zkonfiskovat jejich majetek, jiné poslal do vyhnanství nebo je držel v zajetí v Konstantinopoli a z některých dokonce učinil obyčejné rolníky. Ve své zákonodárné činnosti císař navazoval na Romana I. Lakepana. Zrušil všechna ustanovení svých bezprostředních předchůdců ve prospěch statkářské společnosti a nařídil bezpodmínečné vrácení pozemků odcizených drobným rolníkům, pokud je nabyvatel nezískal před více jak 75 lety a nemohl se prokázat listinami potvrzující legální převod pozemků. Pokud šlo o pozemky patřící dříve státu, promlčecí lhůta byla zrušena na celou dobu trvání Římského impéria a držitelé takových pozemků se museli prokázat listinami z dob císaře Augusta. Ještě větší břemeno pro bohaté statkáře znamenal zákon týkající se změny instituce allegyon, tj. kolektivní povinnosti vesnické pospolitosti platit daně i z neobdělávané půdy ležící ladem. Ptochoi (chudí) byli této povinnosti nadále zbaveni a ta připadla na dynatoi (mocné), kteří měli své statky v okolí. Stejně tak Basileios svými zákony poněkud omezil i práva církve rozšiřovat svůj pozemkový majetek na úkor selské půdy a zejména na úkor finančních nároků státu. Všechna tato opatření byla po celou dobu Basileiovy vlády tvrdě uplatňována a vymáhána. Těžce postihla řadu aristokratických rodin, zato finance státu a tím i potřebné armády byly dobře zajištěny. Basileios věnoval pozornost také vojenským statkům a dbal, aby se všichni stratiotai (drobní pozemkoví vlastníci povinní vojenskou službou), kteří se uchýlili pod „ochranu\" mocných magnátů, opět ujali hospodaření na svých statcích a plnili své vojenské povinnosti. Ve skutečnosti to neznamenalo obnovení jejich původního statusu svobodných rolníků, z paroiků (závislých rolníků) soukromých magnátů se tak stávali do určité míry paroiky státu. Byl to další proces utváření feudálních vztahů v Byzanci, které se na rozdíl od západu vyznačovaly velkou rolí centralizovaného byrokratického aparátu a přímou závislostí zemědělského obyvatelstva na státní moci. Je zajímavostí, že když Bulharsko bylo dobyto, byla zemi ponechána jistá autonomie, bulharský patriarchát byl sice zrušen a bulharská církev podřízena Konstantinopoli a docházelo k helénizaci Bulharska, avšak císař například povolil Bulharům platit daně ve stejné výši jako za carství a dokonce v naturáliích, což bylo pro tamní primitivní zemědělství velmi výhodné.", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční politika.", "content": "Jak již bylo řečeno, Basileios se opíral o spojenectví s Benátkami, které byly faktickým vazelem císařství, stejně tak jako Allepský emirát a Chorvatsko, ty všechny byly protektoráty císařství. Přestože byl Basileios po celou dobu své vlády zaměstnán boji na Balkáně i na východě, neztrácel ze zřetele byzantské državy v jižní Itálii, o jejichž dobytí měli zájem nejen sicilští Arabové, ale také římští císařové. Jejich expanze však končila neúspěchem. To bylo zřejmě jednou z příčin, proč se snažili navázat kontakty s Byzancí. Bezprostředně po nastolení Oty III. byl do Konstantinopole vyslán piacenzský arcibiskup řeckého původu Ioannes Filagathos, aby opatřil mladému císaři nevěstu. Basileiovi se tak naskytla zajímavá příležitost. Sám se nikdy neoženil, a neměl proto dědice, jeho bratr a formální spoluvládce Konstantin VIII. byl otcem tří dcer. Na druhé straně pocházela Otova matka Theofano z Byzance. Spojení východního a západního císařství nebylo sice reálné, neboť mezi Východem a Západem existovaly příliš hluboké rozdíly v mnoha sférách života, ale z dobové perspektivy vypadala situace nepochybně jinak. Roku 1001 byla Otovi III. zasnoubena Basileiova neteř Zoe a vydala se na cestu za svým ženichem. V Bari ji však zastihla zpráva, že císař nečekaně zemřel a toto dynastické spojení se neuskutečnilo.", "section_level": 1}, {"title": "Dědictví.", "content": "Basileios II. zanechal svým následníkům rozlehlou, dobře zorganizovanou a ekonomicky prosperující říši. Jeho říše opět sahala od Eufratu až k Itálii, od Sýrie až po Dunaj a Kavkaz. Byzantská říše dosáhla největší rozlohy od dob císaře Herakleia a již nikdy neměla být větší. Basileios také nahromadil obrovské bohatství, při jeho smrti se podzemních pokladnicích císařského paláce nacházelo na 12 000 000 zlatých mincí a ještě větší hodnotu měly nashromážděné klenoty, šperky a relikvie. Existence říše však byla pevně spojena s osobou panovníka, který dokázal razantně prosadit svoji absolutní moc a veškerou činnost mohutné armády včetně jejích aristokratických velitelů a úřednického aparátu podřídit zájmům státu. Následující císaři nebo regenti zdaleka nedosahovali kvalit svého předchůdce, a tak Basileiova smrt v roce 1025 předznamenala konec vrcholného období středověkých byzantských dějin. Stačilo několik desítek let a dědictví po jednom z nejvýznamnějších císařů vzalo rychle za své. Centralizovaná správa a thémní organizace se začaly rozpadat, úpadek postihl také hospodářství. Více než zájmy státu hájili nyní císaři zájmy jednotlivých magnátských rodin, jejichž separátní moc byla opět na vzestupu. Zanedbávané vojsko již nebylo schopné úspěšně čelit všem zahraničně politickým nebezpečím, ať již šlo o bouřící se Srby a Bulhary, útoky kočovných Pečeněhů, Normany rozšiřující své panství v jižní Itálii nebo Seldžucké Turky, kteří se objevili u východních hranic říše.", "section_level": 1}], "src_summary": "Basileios II. nazývaný Bulgaroktonos – Bulharobijce (asi 958 – 15. prosince 1025) byl jedním z nejvýznamnějších byzantských císařů, válečníků a vojevůdců. Vládl v letech 976–1025 a dovršil panování makedonské dynastie. Dosáhl územního rozmachu Byzance v rozsahu od břehů Sávy a Dunaje až po Eufrat.", "tgt_summary": "Basileios II. \"der Bulgarentöter\" (, ; * 958 in Didymoticho; † 15. Dezember 1025 in Konstantinopel) war von 976 bis 1025 Kaiser des Byzantinischen Reiches. Seine Regierungszeit gilt allgemein als ein Glanzpunkt der byzantinischen Geschichte. Er entstammte der Makedonischen Dynastie.", "id": 2108314} {"src_title": "Chrudim", "tgt_title": "Chrudim", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Geomorfologicky leží město v Chrudimské pánvi (240 m n. m.), která je součástí České křídové tabule. Jihozápadně (10 km) se zvedá pohoří Železné hory, patřící do kategorie hornatin, s nejvyšší horou 668 m n. m. (Vestec). Městem protéká řeka Chrudimka, která pramení v chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy (20 km J–JV). Celková délka řeky je 108 km a v ústí je průměrný průtok 6,01 m3/s. U města Seč je na ní postavena údolní přehradní nádrž, která je velmi intenzivně využívána občany města pro rekreaci a vodní sporty (18 km). Průměrná teplota ve městě je 7 °C. Nejteplejší měsíc červenec má teplotu 17,5 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Historie města.", "content": "První doklady o osídlení území města jsou doloženy archeologickými materiály z přelomu 5.–4. tisíciletí př. n. l. V letech 995 až 1055 vzniká první přemyslovské hradiště. V roce 1055 zde během svého vojenského tažení zemřel Břetislav I., Kosmův zápis o této události je první spolehlivou zmínkou o Chrudimi. Z dosavadního hradiště roku 1263 kolonizačním úsilím Přemysla Otakara II. vzniklo pravé středověké město. Roku 1421 se město po porážce táborskými a pražskými vojsky připojilo k husitům. Mimořádný rozkvět zaznamenalo kolem roku 1527. V roce 1567 byl prováděn v královských městech soupis domů. V Chrudimi jich tehdy bylo 480. V roce 1620 byla Chrudim tvrdě postižena za své sympatie k českému králi Fridrichu Falckému. V době hospodářského úpadku se intenzivně rozvíjelo působení jezuitského řádu, a to až do sklonku 18. století. Roku 1750 zde královna Marie Terezie zřídila poštu a od roku 1751 byla Chrudim sídlem reorganizovaného a trvale zde umístěného krajského úřadu. Od roku 1854 zde až do roku 1949 působil krajský soud, sídlil na místě původního dominikánského kláštera, zbořeného za husitských válek. V období industrializace 19. století vznikla Wiesnerova strojírenská továrna (roku 1855) a v roce 1876 Popperova továrna na obuv. Po druhé světové válce se v těchto původních podnicích utvářejí dva velké průmyslové závody Transporta a Evona. Až do roku 2012 bylo město sídlem okresního úřadu.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Centrum Chrudimi má zachovanou středověkou strukturu s památkově významnou zástavbou se starými hradbami a bylo roku 1990 vyhlášeno městskou památkovou zónou.", "section_level": 1}, {"title": "Středověké opevnění.", "content": "První zmínka o opevnění pochází z roku 1349, je ale pravděpodobné, že bylo vystavěno dříve, patrně již po vzniku města. Do současnosti se dochovala hradební zeď, několik věžic, rekonstruovaná bašta Prachárna na severovýchodu a v současnosti opravovaný dům „Na Puši“ v blízkosti Širokých schodů, jehož součástí je i stará vodárenská věž, do které byla čerpána voda z Vodárny. Odtud byla voda rozváděna do městských kašen a do konventu. Rekonstrukce hradeb probíhá od 70. let 20. století. V hradbách jsou také dvě fortny, tzv. Myší díra (Tmavá fortna) a Pardubská fortna (ve věži Ceregettiho domu). Původní brány – Horní v Břetislavově ulici a Dolní v Široké ulici – se nedochovaly, byly zbořeny během 19. století. Chrudim měla opevněné také předměstí, brány byly kamenné, zbytek opevnění dřevěný. Zbytky Svatokřížské nebo také Batikovské brány, která patřila do opevnění Kateřinského předměstí (vedla přes ni cesta ke kostelu Povýšení svatého Kříže a je poprvé připomínána v roce 1480), byly nalezeny v roce 2017 při stavbě kanalizace na křižovatce Palackého a Havlíčkovy ulice. Brána byla zbořena někdy po roce 1786.", "section_level": 2}, {"title": "Kostely.", "content": "Na Resslově náměstí stojí kostel Nanebevzetí Panny Marie. Doba založení a postavení není známa. Jeho východní část však pravděpodobně stála již kolem roku 1340. Novogotickou podobu získal úpravou stavitele Františka Schmoranze staršího v letech 1857–1879. Na Kateřinském předměstí stojí kostel svaté Kateřiny ze 14. století zasvěcený sv. Kateřině Alexandrijské. Od roku 1421 byl kostelem farním, od 16. století je kostelem filiálním. Při požáru v roce 1850 shořela střecha a 42 metrů vysoká věž. Po rekonstrukci byl vysvěcen v roce 1888. V Zieglerových sadech stojí pozdně gotický kostel svatého Michaela archanděla. Jeho stavba byla zahájena roku 1519, vysvěcen byl o dva roky později. Dnes ho používá řeckokatolická církev. Původní hřbitov kolem kostela byl zrušen v roce 1881. Klášterní kostel sv. Josefa, byl postaven v letech 1662–1665 a je stále v majetku města Chrudim. Po roce 1948 odešli řeholníci. Kostel dlouho sloužil jako skladiště a zpustl. V letech 2009–2011 byl kostel zrekonstruován a přestavěn na muzeum barokních soch, vybavené moderními technologiemi. Objekt nabízí uspořádání světských svatebních obřadů v sakrálním prostředí a malé kino pro 35 osob s moderním vybavením. Probíhají zde i příležitostné akce, jako koncerty, rauty apod. Objekt klášteního kostela navazuje na přiléhající, rovněž zrekonstruované, Klášterní zahrady. Pouze přilehlý kapucínský klášter se zatím nedočkal rekonstrukce. Na hřbitově U Kříže stojí kostel Povýšení svatého Kříže. Pravděpodobně je nejstarší ze všech chrudimských kostelů. Byl postaven v zaniklé osadě, která se zde rozkládala v 11. století. Do současnosti se nedochoval kostel sv. Jana Křtitele založený pravděpodobně ve 14. století. Původně špitální kostel, kolem něhož se rozkládal hřbitov, byl zrušen v druhé polovině 18. století. Budova pak byla upravena jako divadlo. V roce 1929 byla budova zbořena. Dnes na místě kostela stojí budova banky, kterou využívá Komerční banka. Část výzdoby divadla byla přenesena do objektu chrudimské Střelnice a po jejím zboření pak byly dochované fragmenty přeneseny do místního Umělecko-průmyslového muzea. Za zmínku stojí zejména umělecky velmi hodnotný lustr ze zlaceného vyřezávaného dřeva pravděpodobně z první poloviny 18. století. Na Pardubické ulici stojí evangelický kostel z roku 1890. Církvi husitské slouží v Rooseveltově ulici Husův sbor z roku 1935. Církev bratrská má svoji modlitebnu ve Filištínské ulici. V markovické Mírové ulici stojí kostel svatého Marka. Na místě bývalé kaple nechal Václav Caretto Millesimo, držitel Medlešic, v roce 1732 postavit kostel zasvěcený sv. Marku. Každoročně, na den sv. Marka, 25. dubna, bývalo konáno ke kostelu procesí z centra Chrudimě. V Chrudimi ve středověku také stál dominikánský konvent, založený pravděpodobně kolem roku 1295, jehož součástí byl i kostel zasvěcený Panně Marii. Celý konvent i s kostelem byl zničen husitskými vojsky 28. dubna 1421.", "section_level": 2}, {"title": "Stolpersteine.", "content": "20. září 2017 bylo v Chrudimi položeno prvních jedenáct tzv. \"kamenů zmizelých\" (stolpersteine) jako upomínka na židovské obyvatele města, kteří byli nacisty deportováni do koncentračních táborů, kde z nich byla většina zavražděna. Kameny položil na třech místech původce projektu Gunter Demnig.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Městská hromadná doprava.", "content": "V současnosti je provozovatelem městské autobusové dopravy (MAD) v Chrudimi společnost ARRIVA Východní Čechy, a.s. V roce 2011 bylo přepraveno více než 578 tis. cestujících a průměrný počet přepravených osob za pracovní den mimo prázdnin se pohybuje mezi 2 až 2,6 tis. cestujících v závislosti na roční době. Za rok najedou autobusy MAD Chrudim cca 250 tis. km. Provoz MAD v Chrudimi je zajišťován šesti autobusy.", "section_level": 2}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Město leží na křižovatce silnic číslo I/37 a I/17. Silnice I. tř. č. 37 je spojnicí v severojižním směru Trutnov – Pardubice – Hradec Králové – dálnice D11 (E67) na Ždírec nad Doubravou – Žďár nad Sázavou – Velkou Bíteš, kde se napojuje na dálnici D1. Silnice I. tř. č. 17 spojuje od západu Čáslav, kde se napojuje na silnici I. tř. č. 38, na východním směrem na Vysoké Mýto a Zámrsk, kde se napojuje na silnici I. tř. č. 35 (E442). Cílem severojižní části silničního obchvatu města je odklonění tranzitní dopravy z centra města Chrudimě a Slatiňan. V současné době je dokončen první úsek obchvatu na I/37 (úsek Medlešice až na I/17). Druhá část obchvatu I/37 od křížení s I/17 za Slatiňany (před Kunčím) má projednáno tzv. EIA – úplné posouzení dopadu vlivu stavby na životní prostředí v souladu s aktuálně platnými pravidly EU. Územní plán uvažuje o další – třetí etapě obchvatu. Třetí etapa má svést dopravu od Heřmanova Městce na již provozovanou první část obchvatu a plánovanou druhou etapu. Současně na obchvat přímo napojí průmyslový areál Západ (bývalá Transporta). Třetí etapa obchvatu začne od křižovatky u Vestce a bude končit v Bylanech, kde naváže na plánovaný obchvat Heřmanova Městce. O realizaci třetí etapy obchvatu Chrudimě je uvažováno někdy po roce 2050. Územní plán Chrudimě uvažuje s dokončením obchvatu spojkou od bývalého rybníku Jordánek (u bývalého Pivovaru) a napojením na třetí etapu obchvatu mezi Markovicemi a průmyslovou zónou Západ (za bývalou Transportou).", "section_level": 2}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Město Chrudim je lokální železniční křižovatkou. Po západní straně protíná město Chrudim trať 238 z Pardubic do Havlíčkova Brodu. Stanice Chrudim je v současnosti výchozí pro trať 016, která přes stanici Chrudim-město nazývané též „Malého nádraží“ nebo \"Nové nádraží\" míří do Borohrádku. Ze stanice Chrudim-město odbočuje trať do Heřmanova Městce, která v roce 2010 nesla označení 017 a byla v jízdních řádech součástí tratě Heřmanův Městec – Borohrádek. Podle návrhu Chrudimských radních by mělo dojít k úplnému snesení trati do Heřmanova Městce a k její likvidaci. Tím by došlo i ke zrušení budoucí možné dopravy pracujících průmyslové zóny Západ po kolejích. Ve městě jsou provozovány dvě železniční stanice (Chrudim a Chrudim-město) a zastávka Chrudim-zastávka. Již asi 10 let je ve výhledu je plánována výstavba nové zastávky Chrudim-U Stadionu, v prostoru za OD Tesco. V místní části Medlešice se nachází stejnojmenná žel. stanice. Výhledově byla plánována tzv. Ostřešanská spojka, která měla odstranit zajížděním do stanice Rosice nad Labem jízdu úvratí do Pardubic. Nové návrhy uvažovaly o přeložce trati do Pardubic pod názvem Ostřešanská spojka. Ostřešansko spojku bohužel zamítli představitlé města Chrudim a Ostřešan. Trať měla vést od nedokončeného úseku trati u Nemošic, pokračovat po náspu mezi Ostřešany a Mikulovicemi (tunel byl zamítnut) a kolem východní strany Medlešic se měla napojit před Chrudim-zastávka na stávající trať 238. V současnosti je před realizací přestavba stanice Pardubice hl.n. Řešení mělo umožnit vést přímé vlaky, bez jízdy úvratí, mezi stanicemi Slatiňany a Hradec Králové. Tím padl i uvažované využití stávajícího tělesa tratě 238 mezi Chrudimí a Starými Jesenčany jako cyklostezka. Trať 238 je 92 km dlouhá neelektrifikovaná jednokolejná trať, která je součástí celostátní dráhy. Provoz na ní byl zahájen 1. června 1871. Vlakové spojení po této trati zajišťují České dráhy a objednává ho Pardubický kraj. V současné době se na této trati vyskytují převážně motorové jednotky řady 814 zvané RegioNova a od 23.12.2013 také dvě nové jednotky řady 844 RegioShark. Ačkoliv v roce 2015 prošla velká část trati celkovou rekonstrukcí, která umožnila zvýšení traťové rychlosti na několika úsecích až na 100 km/h, kraj nadále objednává pouze zastávkové vlaky, a tak se až na několik světlých výjimek může cestujícím o rychlém spojení s Pardubicemi (± 24 minut), Hlinskem v Čechách (± 51 minut), Havlíčkovým Brodem (± 1h 45 minut) nebo Jihlavou (± 2h 30 minut) jenom zdát. Na trati není taktová doprava. Trať 016 je 36 km dlouhá neelektrifikovaná regionální dráha. Provoz na ní byl zahájen 26. září 1899. Vlakové spojení po této trati zajišťují České dráhy a objednává ho Pardubický kraj. Osobní vlaky jsou vedeny převážně motorovými vozy řady 810. Z Chrudimi do Moravan a zpět je denně vypravováno 7 párů osobních vlaků, mimo pracovní dny 5 párů. Železniční trať Chrudim město – Heřmanův Městec Trať 017 je 13,5 km dlouhá neelektrifikovaná regionální dráha. Provoz na ní byl zahájen 26. září 1899. Na trati je od jízdního řádu 2010/11 zrušena pravidelná osobní doprava, poslední osobní vlak zde podle jízdního řádu projel v prosinci roku 2010. V současné době je trať v tzv. dlouhodobé výluce, a tak zde nemohou být provozovány ani výletní vlaky. Smutnou skutečností je, že tato trať je od prosince 2015 jedinou tratí bez pravidelné osobní dopravy v celém Pardubickém kraji.", "section_level": 2}, {"title": "Nákladní železniční doprava.", "content": "V Chrudimi se nacházelo celkem 8 železničních vleček, v současné době jsou ale v provozu už jen dvě. První je vlečka ONIVON a.s., která vychází ze stanice Chrudim a nachází se v areálu bývalé Transporty. Vlečkové kolejiště je využíváno přibližně z jedné třetiny a posun na vlečce vykonávají dvě lokomotivy řady 701, které patří vlastníkovi vlečky. Druhá vlečka je pak vlečka do lihovaru, který je jedním z největších výrobců lihu v ČR. Vlečka vychází přímo ze stanice Chrudim-město a obsluhována je několikrát do týdne společností ČD Cargo.", "section_level": 2}, {"title": "Letecká doprava.", "content": "V Chrudimi je veřejné vnitrostátní letiště převážně sportovního charakteru umožňující i provoz všeobecného letectví. Situováno je jihozápadně od města, má travnatou dráhu. Vlastníkem letiště je Ministerstvo obrany ČR, provozovatelem letiště je Aeroklub Chrudim.", "section_level": 2}, {"title": "Zdravotnictví.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Chrudimská nemocnice.", "content": "V celém Chrudimském kraji byly v polovině 19. století jen dvě nemocnice, a to v Poličce (6 lůžek) a v Litomyšli (2 lůžka). Chrudimská nemocnice byla zřízena v roce 1853 u špitálu sv. Jana Křtitele a měla 8 lůžek. První moderní chrudimská nemocnice, Palackého třída, byla postavena v letech 1861–1863, na svou dobu byla velice moderní, od původu byla nemocnicí všeobecnou, tedy zařízenou na léčení všech chorob. Na počátku 20. století přestávala nemocnice dostačovat potřebám. Od roku 1907 se jednalo o stavbě nové nemocnice. Výstavbě ale zabránila nejprve první světová válka a poté hospodářská krize na počátku 30. let. Roku 1934 byl založen Spolek pro postavení nové nemocnice a okresní národní výbor v Chrudimi zařadil výstavbu do svého dvouletého plánu. Část staré nemocnice, obrácená do ulice Husova, byla v sedmdesátých letech zbourána, aby uvolnila místo pro panelovou výstavbu bytovek. Stará nemocnice, Palackého třída, slouží dnes jako poliklinika. V roce 1926 byla, „Na Kopečku“ ulice Čáslavská, postavena budova Státní výzkumné stanice zemědělské. Tato budova byla v roce 1942 byla přestavěna na nemocnici. Později fungovala jako plicní oddělení. V současnosti budova je provozována jako soukromé zařízení pro seniory. Nová nemocnice ve Václavské ulici byla zbudována v letech 1948–1957, kapacita nového zařízení činila 350 lůžek. Chrudimská nemocnice měla od konce padesátých let tři budovy – starou nemocnici (poliklinika Palackého tř.), budovu plicního oddělení („Na Kopečku“) a novou budovu nemocnice. Do zámečku v Přestavlkách bylo přesunuto oddělení dlouhodobě nemocných. Oddělení ze zámečku v Přestavlkách bylo přesunuto do budovy „Na Kopečku“. Hlavní budova Nové nemocnice se od výstavby do devadesátých let se zásadnějším způsobem nezměnila (výjimkou bylo otevření oddělení ARO v roce 1978). V devadesátých letech začala rozsáhlá přístavba nemocnice (dokončena v roce 1996) a po roce 2000 i rekonstrukce starých prostor. V roce 1984 byla otevřena nová poliklinika na Palackého třídě, proti Staré nemocnici. Nová polliklinika nahradila strženou budovu pollikliniky „Nemocenské pokladny\" Palackého třída – Na Kalábrii, která ustoupila bytové výstavbě.", "section_level": 2}, {"title": "Společenský život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání a kultura.", "content": "Ve městě je šest základních škol. Mezi ně patří například Základní škola Dr. Jana Peška, Základní škola Dr. Jana Malíka, Základní škola Školní náměstí. Jedna škola zájmově umělecká, jedna střední soukromá škola a šest středních škol státních. Gymnázium Josefa Ressela (od roku 1863), Obchodní akademie (od roku 1882), Střední průmyslová škola strojnická, technická a vyšší odborná, Střední škola zemědělská a vyšší odborná, Střední škola zdravotnická a sociální, Střední odborná škola a Střední odborné učiliště obchodu a služeb a soukromá Hotelová škola Bohemia s pedagogickým lyceem. Tradičními kulturními akcemi jsou ve městě přehlídky amatérských loutkářských souborů – Loutkářská Chrudim a Chrudimské hudební pátky – koncerty vážné hudby. Z města pocházejí i významné osobnosti hudby – Bohumil Benoni (1862–1942), Rudolf Vonásek (1914). Ve městě je i několik hudebních těles – Chrudimská komorní filharmonie, dechová hudba „Chrudimské besedy“, Taneční a dechový orchestr ZUŠ Chrudim, swingový Big Band Chrudim a funkyjazzrockový KYX orchestra. Od roku 1801 se hrálo v Chrudimi divadlo. V roce 1931 začala stavba nové budovy městského divadla. Ve městě je amatérský divadelní soubor „Štěpánek“ a pěvecký sbor „Slavoj“, který byl založen v roce 1856. Expozice Regionálního muzea v Chrudimi jsou zaměřeny na regionální dějiny, umělecké řemeslo a umělecký plakát. Nově vybudované Muzeum barokních soch (MUBASO), Muzeum loutkářských kultur a Kabinet EX-LIBRIS, který je detašovaným pracovištěm Památníku národního písemnictví v Praze, jsou svým způsobem jedinečná muzea v celosvětovém měřítku.", "section_level": 2}, {"title": "Základní umělecká škola.", "content": "První zmínky o uměleckém vzdělání v Chrudimi souvisejí s církevní hudbou a vyučováním jednotlivců. Zpočátku byli vyučujícími regenschori, varhaníci a učitelé. Známým učitelem zpěvu a houslí byl Pavel Josef Wolf (1724-1797), u něhož se dva roky učil skutečský rodák, hudební skladatel Václav Jan Tomášek. Wolfův nástupce Václav Rikl (1767-1858) odchoval několik generací hudebníků. V učitelské hudební tradici pokračovali např.: František Horálek (1815-1872), Alois Hnilička a mnoho dalších. Hudba a zpěv se zároveň vyučovali na všech chrudimských školách. Ve druhé povlovině 19.století vznikla řada hudebních ústavů, v nichž bylo vyučováno především hře na klavír a zpěvu. Zkoušky probíhaly veřejně formou koncertů. V roce 1874 působily v Chrudimi hudební ústavy Terezie Beerové a Aloisie Klausové, roku 1877 otevřela svůj ústav Berta Procházková, o čtyři roky později Vilemína Julišová. Významný byl ústav Anny Chrzové (založen 1886), mezi jejíž žáky patřili například zpěvák Bohumil Benoni a klavíristka Ella Správková. Vznikly i další hudební ústavy, např.: ústav Anny Součkové, sólistky Slavoje, jejíž žákyní byla Marie Musilová, interpretka písní Vítězslava Nezvala, a další. V letech 1946-1948 existovala v Chrudimi městská hudební škola. Náhradou za ni měly být kurzy při osvětovém domě, později při klubech pracujících. Dne 1.9.1956 byla ustanovena státní Základní hudební škola, od roku 1961 Lidová škola umění. V době vzniku měla dvě učitelky(oddělení klavírní a houslové) a 45 žáků. Škola neměla vlastní budovu, učebny zapůjčil osvětový dům. V dalších letech se škola rozšiřovala(o oddělení zpěvu, přípravnou hudební výchovu), a tak byly ve školním roce 1957/1958 zřízeny další provizorní učebny v budově zemědělské technické školy čp. 205/IV, v roce 1958/1959 pak získala škola jestě sedm učeben v budově bývalého pedagogia čp. 291/IV. V letech 1959-1963 sídlila škola v jednom z objektů tehdejší III. osmiletky na Školním náměstí, od února 1963 sídlí v budově čp. 92/III v ulici Obce ležáků. To již byla Lidovou školou umění, s obory výtvarným, hudebním, literárně dramatickým(od roku 1961) a tanečním(od roku 1963). Od 1.září 1990 škola změnila název na Základní umělecká škola v Chrudimi.", "section_level": 3}, {"title": "Muzeum.", "content": "Muzeum je komplex budov sloužících kulturním potřebám města a původně určených pro muzejní účely. Postaven byl chrudimskou obcí pro potřeby Průmyslového musea pro východní Čechy v Chrudimi v letech 1897–1901 podle plánu pražského architekta Jana Vejrycha. V uliční čáře Široké ulice stojí budova novorenesanční, v prostranství za sochou Josefa Ressela uzavírá budova novobarokní. Novorenesanční budova byla slavnostně zpřístupněna 2.12.1898, obsahuje celou řadu uměleckých děl. Budova, postavená pro muzejní sbírky, sloužila v průběhu let částečně i potřebám chrudimského knihovnictví a osvětové činnosti. V současné době jsou zde expoziční, výstavní a depozitární prostory Regionálního muzea v Chrudimi, je zde umístěna muzejní knihovna a konzervátorské pracoviště muzea. Novobarokní objekt s reprezentačními prostory, původně určenými především pro výstavní účely muzea, byl slavnostně zpřístupněn dne 19.5.1901. Již mnoho desetiletí je využíván k pořádání významných kulturních a společenských akcí, konferencí, koncertů, plesů, výstav apod. Sídlí v něm kulturní středisko Chrudimská beseda, Měšťanská restaurace a Kabinet ex libris Památníku národního písemnictví v Praze, který využívá zdejší Novou výstavní síň. Nad průčelním štítem budovy je umístěna socha bohyně Pallas Athény od Antonína Poppa, součástí budovy jsou i dvě památkově chráněná gotická kamenná ostění. Za připomenutí stojí ještě bohatá štuková výzdoba Velkého sálu či kazetový strop.", "section_level": 3}, {"title": "Tělovýchova a sport.", "content": "Ve městě jsou tři tělovýchovné jednoty, dva fotbalové stadiony, jedna umělá ledová plocha (zastřešená), tenisové kurty, víceúčelová sportovní hala, letní plovárna, plavecký bazén s tobogánem, lanový park a malá lezecká stěna v městských lesích Podhůra a plochá dráha (která se nepoužívá).", "section_level": 2}, {"title": "Letní plovárna.", "content": "Původní plovárna byla vybudována v letech 1947 až 1952 na místě bývalého mlýna Valcha. Zahrnovala padesátimetrový bazén, bazén pro skoky do vody, brouzdaliště a bazén pro děti se skluzavkou. Kvůli špatnému stavu bazénů – konstrukce van se bortila, do skokanského bazénu prolínala voda z řeky Chrudimky – bylo rozhodnuto o její rekonstrukci. Roku 1998 se hlavní investor – město Chrudim – rozhodl o předělání systémem u nás ještě nikdy nepoužitým – celonerezovou bazénovou vanou, která nahradila betonové konstrukce. Zásadní přestavbu prodělal areál v letech 1999 až 2000. V sousedství plovárny byl v lednu 1993 otevřen krytý komplex s bazénem o délce 25 metrů, dětským bazénem, tobogánem, saunou a bufetem. Zrekonstruovaná chrudimská plovárna, která byla slavnostně otevřena 3. června 2000, je jednou z prvních nerezových plováren v České republice. Nachází se zde 25metrový bazén s pěti dráhami, bazén pro neplavce obohacený o masážní lavici a provazovou lávku. Od rekreačního bazénu, ve kterém se nachází vodní hřib, divoký kanál a čtrnáctimetrová klouzačka, je oddělen širokým nerezovým skluzem. Pro děti je určeno dětské brouzdaliště. Areál koupaliště je obklopen udržovanými travnatými plochami. Součástí koupaliště jsou dvě hřiště na plážový volejbal či menší fotbalové hřiště. K občerstvení návštěvníků slouží 3 bufety.", "section_level": 3}, {"title": "Rekreační zázemí města.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Městský park.", "content": "Chrudimský městský park se rozprostírá po pravé straně Pardubické ulice (ve směru do Pardubic). Je obklopen Finančním úřadem a Brožkovými tenisovými dvorci z jedné strany a Dětským dopravním hřištěm ze strany druhé. U vstupu se nachází socha múzy Kalliopé od Bohuslava Schnircha, která byla po požáru Národního divadla v roce 1881 poškozená zakoupena chrudimskou Občanskou záložnou za 220 zlatých. Park vznikl v letech 1875 až 1876 podle návrhu knížecího zahradníka Švarce z Heřmanova Městce. Velkou zásluhu na jeho založení měl chrudimský továrník František Wiesner – podle něho byl park pojmenován Wiesnerovy sady. Od doby založení proběhlo v parku několik úprav. Rozšíření východním směrem, které proběhlo na popud místního okrašlovacího spolku, se zrealizovalo podle projektu vrchního zahradníka města Prahy Františka Thomayera, který do svého projektu zahrnul i rybníček, jenž je zajímavý bohatou vodní vegetací. Na jaře se v něm rozmnožuje ropucha obecná a v létě je zcela zarostlý prustkou obecnou. V souvislosti s hospodářskou a průmyslovou výstavou v roce 1881 byly v parku vystavěny altány a pavilony, z nichž se dochoval pouze jeden postavený v maurském slohu. Obnovení dřevěného altánku proběhlo v roce 2001. Kromě množství vzrostlých stromů, kterých zde v roce 2014 bylo 36 druhů a 15 druhů keřů, park dále doplňují dřevěné mostky. V roce 2016 byl do parku v rámci projektu Zdravé město Chrudim nainstalován na travnatou plochu pohyblivý herní prvek z dřevěných kůlů, jehož účelem je park oživit a zvýšit jeho návštěvnost. V části parku, kde se dříve nacházelo hřiště na pétanque a volejbalový kurt, se objeví nové dětské hřiště. Oblasti Železných hor a Žďárských vrchů jsou velmi intenzivně využívány občany i návštěvníky Chrudimi.", "section_level": 3}, {"title": "Členění města.", "content": "Město se v současné době skládá z osmi místních částí na pěti katastrálních územích:", "section_level": 2}, {"title": "Správní území.", "content": "Chrudim byla dříve okresním městem, v současnosti je obcí s rozšířenou působností a pověřeným obecním úřadem. Okres Chrudim ale stále existuje a skládá se ze 108 obcí, ORP z 86 obcí. Sídlí zde také stále okresní soud a okresní státní zastupitelství. Město Chrudim je rovněž jedním ze dvou významných posádkových měst v Pardubickém kraji (Chrudim, Pardubice). Chrudim je posádkou 43. výsadkového praporu, jediného útvaru tohoto typu v Armádě České republiky. Útvar sídlí na adrese Obce Ležáků 14, na kraji obce směrem na Slatiňany.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Struktura populace.", "content": "Podle sčítání 1921 zde žilo v 1 241 domech 13 129 obyvatel, z nichž bylo 7 026 žen. 12 961 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 47 k německé a 10 k židovské. Žilo zde 9 401 římských katolíků, 606 evangelíků, 834 příslušníků Církve československé husitské a 150 židů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 1 629 domech 13 264 obyvatel. 13 034 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 124 k německé. Žilo zde 7 612 římských katolíků, 734 evangelíků, 3 370 příslušníků Církve československé husitské a 117 židů.", "section_level": 2}, {"title": "Významné osobnosti města.", "content": "Narodili se zde: Působili zde:", "section_level": 1}], "src_summary": "Chrudim (2. pád \"Chrudimi i \"Chrudimě; německy zastarale \"Crudim\") je okresní město ve východních Čechách. Má postavení obce s rozšířenou působností a je druhým největším městem Pardubického kraje. Leží 110 km východně od Prahy, asi 11 km jižně od Pardubic a 120 km severozápadně od Brna. Žije zde obyvatel. Tvoří souměstí se Slatiňany a je součástí větší hradecko-pardubické aglomerace. ", "tgt_summary": "Chrudim (deutsch älter auch: \"Crudim\") ist eine Stadt im ostböhmischen Pardubický kraj. Es liegt an der Chrudimka an der Bahnstrecke Havlíčkův Brod–Pardubice, von der die Bahnstrecke Chrudim–Chrudim město abzweigt.", "id": 1658596} {"src_title": "Kyselina abscisová", "tgt_title": "Abscisinsäure", "src_document": [{"title": "Vznik a příprava.", "content": "V rostlinách vzniká podobně jako další terpenické látky v chloroplastech a dalších plastidech biosyntézou z kyseliny mevalonové přes aktivovanou formu isoprenu, tj. isopentenylpyrofosfátu a v dalším stupni pravděpodobně přes karotenoidy. především violaxanthin, které se pak štěpí na menší molekuly, včetně molekul kyseliny abscisové. Jeho produkci zvyšuje stres rostlin, především nedostatek vody a mráz. Připravuje se izolací z přírodního materiálu, především z nezralých plodů bavlníku, z listů různých stromů (např. břízy, platanu aj.), z brambor, citronů, avokáda a dalších ovocných plodů.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Vzhledem k přítomnosti dvou dvojných vazeb a jednoho centra asymetrie v její molekule, může kyselina abscisová existovat v celkem osmi různých stereoizomerech, z nichž pouze zde uvedený je fyziologicky aktivní. Čistá kyselina abscisová je málo rozpustná ve vodě, prakticky nerozpustná v nepolárních rozpouštědlech (benzen, petrolether), dobře je rozpustná v polárních rozpouštědlech, jako je methanol, ethanol, aceton, chloroform nebo dimethylsulfoxid. Je málo stabilní, rozkládá se jak působením tepla, tak světla, proto je třeba její vzorky uchovávat za nízkých teplot (kolem −20 °C) a v temnu.", "section_level": 1}, {"title": "Fyziologické působení.", "content": "V rostlinách působí zpomalování některých procesů, zejména růstu nadzemních výhonků především potlačováním buněčného dělení v kambiu (druhotném dělivém pletivu) stonku; naproti tomu neomezuje, dokonce někdy i urychluje růst kořenového systému. Způsobuje také uzavírání průduchů, čímž zabraňuje úniku vody z listů v dobách sucha. Kořenový systém při nedostatku vláhy v půdě produkuje větší množství kyseliny abscisové, která je pak transportována do listů. Ve stresových situacích zastavuje zrání plodů a v případě mimořádného stresu prudké zvýšení její hladiny způsobuje opadání nezralých plodů. V době mrazu zřejmě způsobuje opadávání listů a zbylých plodů. Všeobecně se účastní procesů přechodu rostlin do stavu vegetačního klidu (zimního spánku) a zabraňuje předčasnému rašení pupenů. Její zvýšená hladina indukuje syntézu zásobních bílkovin v semenech a v nich také zabraňuje jejich předčasnému klíčení. Inhibuje také působení giberelinů. Důležitou funkci má při škodách způsobených rostlinám různými patogeny tím, že indukuje transkripci zejména proteinázových inhibitorů, čímž urychluje stárnutí již poškozených buněk a buněk v jejich bezprostředním okolí, což může být rostlinou využíváno i v boji proti škůdcům. Pro teplokrevné živočichy je v podstatě neškodná. U laboratorních krys bylo zjištěno, že smrtelná dávka LD je vyšší než 5 000 mg/kg.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Látku objevila v roce 1963 jako první skupina vědců vedená Frederickem Addicottem při hledání látek, odpovědných za opadávání plodů bavlníku. Přitom objevili dvě chemické látky, které pojmenovali \"abscisin I\" a \"abscisin II\" (dnes nazývaný kyselina abscisová). Nezávisle na Addicotovi ve stejné době objevily tuto sloučeninu další dvě skupiny, Jedna, kterou vedl Philip Wareing, studovala procesy spojené s vegetačním klidem u dřevin a ta tuto látku pojmenovala \"dormin\" (od pojmu \"dormance\", tedy období vegetačního klidu). Třetí skupina, vedená Van Steveninckem, studovala opadávání květů a lusků vlčího bobu.", "section_level": 1}, {"title": "Původ názvu.", "content": "Triviální název této sloučeniny pochází od termínu \"abscise\", znamenajícího \"odnětí\" nebo \"oddělení\", v botanice pak v užším smyslu \"opadávání listů\", nebo \"padání plodů\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Kyselina abscisová, též v minulosti zvaná abscisin II nebo dormin, někdy označovaná zkratkou ABA (z angl. abscisic acid) je inhibiční fytohormon, zpomaluje růst rostlin, připravuje rostlinu na období vegetačního klidu. Strukturně patří mezi seskviterpeny. V čistém stavu je to bílý nebo slabě nažloutlý prášek.", "tgt_summary": "Abscisinsäure oder Abszisinsäure (veraltet \"Dormin\") ist ein Phytohormon (Pflanzenhormon) mit allgemein hemmender Wirkung. Chemisch zählt sie zu den monocyclischen Sesquiterpenen. International gebräuchlich ist die Abkürzung ABA von engl. \"abscisic acid\". ", "id": 450331} {"src_title": "Platonismus", "tgt_title": "Platonismus", "src_document": [{"title": "Filosofický obsah a hlavní témata.", "content": "Platón napsal řadu dialogů, kde většinou hovoří jeho učitel Sókratés, ne však Platón sám. Kromě toho na několika místech výslovně říká, že svoji nauku nikdy nenapsal a nenapíše, protože filosofický náhled se musí učit vlastním úsilím a nedá se svěřit písmu. Platónská tradice většinou vycházela z obsahu dialogů a teprve ve 20. století se objevují pokusy o rekonstrukci Platónovy „nepsané nauky“, která se od dialogů liší.", "section_level": 1}, {"title": "Sókratés a Platónovy dialogy.", "content": "Platónův Sókratés přináší do filosofické tradice několik výrazných novinek. Pokud jde o metodu, zastává názor, že k pravému poznání se dospívá v dialogu, kde se střetávají různé názory a argumenty. Pokud jde o tematický obsah, obrací Platón pozornost od zkoumání přírody k člověku, k lidské společnosti, k výchově a etice. Stálými tématy dialogů jsou zejména:", "section_level": 2}, {"title": "Platónova nepsaná nauka.", "content": "Platón se opakovaně zdráhal sepsat vlastní filosofický systém, protože se přesvědčil, že lidé, kteří si něco takového letmo přečtou a nevěnují tomu vlastní myšlenkové úsilí, mohou mít dojem, že něco vědí, ve skutečnosti se však mýlí. Proto se také dialogy často vyhýbají definitivním soudům, někdy si i protiřečí a tak čtenáře nutí přemýšlet. Zdrojem pro rekonstrukci Platónovy vlastní filosofické nauky, kterou patrně sděloval svým žákům ústně, je hlavně Sedmý list, několik pasáží dialogů a rané spisy jeho žáků, především Aristotela. Na nepsanou nauku navazují podle některých badatelů i novoplatonici, takže i u nich se o ní lze něco dozvědět. Podle G. Reale je východiskem platónské ontologie nejvyšší idea čili Jedno a „nesouměrná dvojice“.", "section_level": 2}, {"title": "Dějiny platonismu.", "content": "Platonismus provází a ovlivňuje západní filosofii do té míry, že britský filosof A. N. Whitehead mohl napsat, že celá filosofie jsou jen poznámky k Platónovi. Této skutečnosti stálé, nikdy úplně nepřerušené tradice vděčíme také za to, že se Platónovo dílo téměř v úplnosti zachovalo. Na druhé straně ve staletém provozu Akademie Platónovo učení přirozeně podléhalo snahám o zjednodušení a vytvoření naučitelného systému. Tím platónismus v Akademii zplaňoval a potřeboval periodické obnovování v díle velkých myslitelů.", "section_level": 1}, {"title": "Akademie.", "content": "Platón dlouhá léta učil ve škole, kterou založil za hradbami Athén a která trvala více než 800 let. Po jeho smrti ji vedl Platónův synovec Speusippos a jeho nástupce Xenokratés (do 314 př. n. l.), kteří se zajímali o Pythagorovy nauky o číslech a snažili se je skloubit s dědictvím Platónovým. Kolem roku 266 př. n. l., když Akademii převzal Arkesilaos, přichází s ním silný skepticismus, pochybnost o tom, zda člověk může něco bezpečně poznat a polemika se stoicismem. Tuto fázi nazýváme střední Akademií. Nová Akademie začíná s Karneadem (155 př. n. l.), který v této skeptické linii pokračoval. Zároveň však byl upřímně přesvědčen, že se věrně drží Platónova dědictví.", "section_level": 2}, {"title": "Střední platonismus.", "content": "Kolem roku 90 př. n. l. se vedení Akademie ujal Antiochos z Askalonu a tím začíná jiná epocha. Na místo skepse nastupuje synkretické přejímání některých peripatetických (aristotelských) představ a stoických názorů. Ideje či formy nejsou transcendentní, nýbrž sídlí v rozumné mysli, a svět je živá, oduševnělá bytost, světová duše. Nejvýznamnější postavou tohoto období je Plútarchos. O pružné a eklektické povaze středního platónismu svědčí i to, že jeho názory mohl přebírat pytagoreismus i židovská filosofie (Filón Alexandrijský).", "section_level": 2}, {"title": "Novoplatonismus.", "content": "Ve 3. století přichází velmi originální myslitel, alexandrijský Ammonios Sakkas, který se patrně pokusil o syntézu platonismu a křesťanství, a jeho žák Plótinos, jehož spisy se z velké části zachovaly. Pro novoplatónismus je charakteristické, že přejímá východní vlivy, křesťanská a mystická, snad i gnostická témata. Z Platónových spisů se nejvíce zabývá dialogem \"Timaios\", který vysvětluje původ světa. Z nejvyššího, věčného a neměnného Jednoho vyplývá emanací rozum a další, nižší bytosti a jsoucna, duše, jež žijí a mění se. Vesmír není věčný a stálý, nýbrž má svůj život a někam směřuje. I lidská duše se podílí na vesmírném rozumu a může se v ekstázi povznést až ke spojení s nejvyšším Dobrem čili Bohem, což je také poslední a nejvyšší poslání člověka. Plótinovi žáci a pokračovatelé, Porfyrios a Iamblichos, se dostali do přímé polemiky s křesťanstvím, Akademie se významně obnovila hlavně díky velmi ceněnému komentátorovi Proklovi (zemřel roku 485), ale roku 529 ji císař Justinián I. definitivně zrušil.", "section_level": 2}, {"title": "Křesťanská filosofie.", "content": "Do křesťanství vstupuje platonismus prostřednictvím velkých alexandrijských učenců 2. a 3. století, Klémenta Alexandrijského a Origena. Platónovi se podle nich – podobně jako podle Filóna a Ammonia - dostalo Božího zjevení a ideje jsou ve skutečnosti Boží myšlenky, které tvoří a udržují svět. Dalším významným křesťanským platonikem byl svatý Augustin, ovlivněný hlavně novoplatónismem. Vzhledem k jeho velké autoritě v západní (latinské) církvi byl tak platonismus plně rehabilitován a ovlivňoval zejména západní myšlení až do vrcholného středověku. Novoplatónský zájem o dialog \"Timaios\" způsobil, že to byl až do 12. století jediný Platónův spis, který byl v latinské Evropě znám. Další autoritou, která se o křesťanskou recepci novoplatonismu výrazně přičinila, byl neznámý syrský mnich 5. století, který psal pod jménem Dionýsios Areopagita. I velcí aristotelici středověku jako Albert Veliký nebo Tomáš Akvinský byli přes Augustina a Dionýsia pod silným vlivem novoplatónismu a středověký spor o povahu univerzálií (viz Realismus a nominalismus) byl také sporem o výklad Platóna. Na konci středověku se tak ustavila pozoruhodná syntéza řecké filosofie a křesťanské teologie, jež zahrnula myšlenky Platónovy, Plótinovy (většinou zprostředkované Augustinem a Dionýsiem), ale výrazně také Aristotelovy. Tento systematický celek, určený pro učení ve školách (scholastika), se jí podařilo skloubit s křesťanským učením i tam, kde by mu Platón i Aristotelés odporovali: křesťanský Bůh se člověku sám zjevuje a přikazuje, není tedy jen myšleným počátkem a zdrojem pohybu; není součástí světa a nepodléhá tudíž osudu, nýbrž je jeho stvořitelem a svrchovaným vládcem; poslední autoritou není rozum, nýbrž Boží zjevení; svět má počátek i konec a není tedy věčný; posláním člověka i obce je sloužit Bohu a tak dojít spásy, nikoli hledat vlastní štěstí a dokonalost; nejvyšší lidskou činností není teoretické myšlení, nýbrž spolupráce na království Božím.", "section_level": 2}, {"title": "Humanismus.", "content": "Novou vlnu zájmu o Platóna vzbudily rukopisy jeho děl, jež se do Evropy dostaly během 15. století a podstatně ovlivnily vznikající humanismus. Koncem 15. století už vycházely tiskem a mnozí učenci je překládali, zejména Gemistos Plethón a Marsilio Ficino. Pod vlivem středověké syntézy však i humanisté dlouho četli a vykládali Platóna podle novoplatónských představ. Platonismus se výrazně podílel na nové vlně politického myšlení, v úvahách o uspořádání státu u politiků, právníků i u renesančních utopistů. K humanistické platónské tradici můžeme počítat Machiavelliho, renesanční matematiky, Galilea Galilei nebo Giordana Bruna.", "section_level": 2}, {"title": "Novověk.", "content": "Platónská tradice ve své středověké podobě, s aristotelskými i mystickými prvky se nejdéle udržela na anglických univerzitách, kde nebyla nikdy úplně přerušena. Z cambridgeské platónské školy vyšel Isaac Newton, ale silný platónský vliv lze najít u Komenského, u Leibnize a dalších vědců, zejména matematiků, včetně Bernarda Bolzana. Také Kantův učitel Wolff ještě vyučoval scholastickou syntézu, „předkritickou filosofii“. Platónské myšlenky – například ideu dialektiky – najdeme u Hegela a u Platónova překladatele Schleiermachera, jistý platonismus se často přisuzuje Husserlovi, výslovně se k němu hlásil Whitehead a řada filosofujících vědců (Gottlob Frege, Gödel, Werner Heisenberg, Emanuel Rádl). O „negativní platónismus“ se snažil Jan Patočka. V současnosti se platonismus – přinejmenším jako důraz na věci neměnné a věčné, případně rozumové - vyskytuje jak ve filosofii matematiky a logiky, tak také v politické filosofii a v etice (Leo Strauss, MacIntyre aj.). Naopak ostrou, i když také problematickou kritiku Platónovy politické filosofie napsal Karl Popper. Významné obnovení platónských bádání, která se snaží v široké syntetické tradici západního platónismu najít vlastní – i když „nepsané“ - myšlenky Platónovy, znamenaly práce francouzského filosofa Léona Robina, Jana Patočky a italského filosofa G. Reale.", "section_level": 2}], "src_summary": "Platonismus (též -izmus) je mnohotvárný filosofický směr, který navazuje na myšlení a dílo řeckého filosofa Platóna (427-347 př. n. l.), zakladatele platónské Akademie. Hlavní postavou mnoha jeho dialogů je jeho učitel Sókratés a jeho nejznámějším dědictvím je nauka o idejích. ", "tgt_summary": "Platonismus und Platoniker (Anhänger des Platonismus) sind Begriffe, die in verschiedenen Bedeutungen verwendet werden. Im engeren, stärker geschichtlich geprägten Sinn versteht man unter Platonismus die Lehre des antiken griechischen Philosophen Platon und unter Platonikern die antiken Philosophen, die sich zu dieser Lehre bekannten. Im erweiterten Sinn bezeichnet man als Platoniker auch mittelalterliche und neuzeitliche Philosophen, die nur einzelne wesentliche Elemente von Platons Lehre übernommen haben bzw. einzelne Überzeugungen mit Platon teilen. Im weitesten, rein systematischen Sinn wird der Begriff Platonismus heute für alle philosophischen Lehren verwendet, die ein bestimmtes Kernmerkmal mit Platons Philosophie gemeinsam haben, auch wenn sie sich ansonsten stark von ihr unterscheiden. Dieses Merkmal wird unterschiedlich definiert und gilt dann gemäß der jeweiligen Definition als konstitutiv für den Platonismus. ", "id": 1081875} {"src_title": "Glosolálie", "tgt_title": "Zungenrede", "src_document": [{"title": "Glosolálie v Bibli.", "content": "Jazyky začali učedníci podle Skutků apoštolů mluvit v den Letnic kdy se po prvé vylil Duch svatý. Skutky apoštolů popisují Ježíšův pokyn apoštolům, aby se společně modlili a očekávali nadpřirozenou posilu z nebes, o níž Ježíš několikrát mluvil již před svým ukřižováním a zmrtvýchvstáním – Přímluvce, parakléta – Ducha svatého. Apoštolové tak učinili a vytrvale se modlili až do Letnic (Sk 2,1). V den Letnic ráno kolem deváté hodiny byli na blíže neurčeném – zřejmě veřejně přístupném – místě Ježíšovi učedníci shromážděni, když v tom se náhle strhl z nebe hukot podobný vichřici. Objevily se ohnivé jazyky a nad každým z učedníků spočinul jeden takový jazyk. Pak byli učedníci naplněni Duchem svatým a pod vlivem Ducha začali mluvit v různých jazycích. Jeruzalémští spolu s cizinci a návštěvníky města slyšeli hukot a sběhli se na místo, kde se učedníci nacházeli a užasli, protože slyšeli, že učedníci mluví jejich vlastním jazykem o Božích skutcích. Ptali se jeden druhého, co to má znamenat a nevycházeli z údivu. Na domněnku, že jsou opilí odpověděl apoštol Petr a poukázal na příslib příchodu Ducha svatého. Svým kázáním zasáhl srdce mnoha shromážděných, kteří se nechávali křtít. S podobnou situací se setkáváme dále v 10. kapitole Skutků apoštolů, kdy byl Petr na základě vidění povolán do domu setníka Kornélia, který, ač římský důstojník, byl vyznavačem Boha Izraele. Petr vstoupil do Kornéliova – pohanského – domu a začal kázat o Ježíši. Ještě když mluvil, sestoupil Duch svatý podobně jako o Letnicích také na Kornélia a příslušníky jeho domácnosti a užaslý Petr sledoval, jak také pohané začali mluvit v jazycích, stejně, jako židovští učedníci. Poté apoštolové udíleli Ducha svatého také vkládáním rukou a toto přijetí se projevovalo mluvením v jazycích. Podrobnější reflexi a smysl tohoto daru podává apoštol Pavel ve své první epištole Korinťanům, kde zevrubněji probírá charizmata včetně daru jazyků. Ten, kdo mluví v jazycích, spolupracuje s Duchem svatým – člověk nabízí své řečové orgány a vůli se modlit v jazycích, avšak to, co se mluví je inspirováno Bohem – Duchem svatým.", "section_level": 1}], "src_summary": "Glosolálie (z řeckého, „γλώσσα“ /glossa/ – jazyk a „λαλώ“ /lalô/ – mluvím) neboli „mluvení v jazycích“ je promlouvání či modlitba v nadpřirozeném, neznámém jazyce. Jako taková má význam v náboženstvích. V křesťanství je podle 1. listu apoštola Pavla Korinťanům chápána jako jeden z darů Ducha svatého – schopnost hovořit mystickým jazykem, ostatním neznámým (je jakýmsi projevem přenesení lidské mluvy do řeči andělů). Od glosolálie je třeba odlišovat xenoglosii (o které je také zmínka v Bibli – Sk 2,1-11) ", "tgt_summary": "Unter Zungenrede bzw. in Zungen reden, Glossolalie ( „Zunge“, „Sprache“ und „sprechen“) oder Sprachengebet versteht man unverständliches Sprechen, insbesondere im Gebet. Nach dem Neuen Testament ist es zwar eine Gnadengabe des Heiligen Geistes (Charisma), die jedoch der Liebe als größter Gnadengabe () sowie den anderen Gnadengaben untergeordnet ist (). Die heutige Pfingstbewegung sieht in der Zungenrede eine Gebetsform, die die besondere Unmittelbarkeit des Betens zu Gott betont. ", "id": 332610} {"src_title": "Sean Combs", "tgt_title": "Sean Combs", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Sean Combs se narodil v roce 1969 v newyorském Harlemu. Jeho rodiči jsou Melvin a Janice Combs. Jeho otec byl zavražděn na Manhattanu, když byl Sean ještě malý. Údajně Melvin Combs pracoval pro mafiánského drogového bosse Franka Lucase. Na střední hrál Sean americký fotbal, s týmem vyhrál středoškolskou divizi v roce 1986, o rok později odmaturoval. Poté byl přijat na \"Howard University\" v D.C., kde pořádal skvělé párty, čímž po škole proslul. V stejnou dobu začal pracovat u Uptown Records, což ho velmi časově vytěžovalo. Po dvou letech byl vyloučen z univerzity a poté se začal naplno věnovat své práci, povýšil na manažera. Během této doby přijal do firmy skupinu Jodeci a zpěvačku Mary J. Blige.", "section_level": 1}, {"title": "Založení Bad Boy Records.", "content": "V roce 1991 zařizoval koncert rappera Heavy D na newyorské škole, který měl následovat po dobročinném zápasu v basketbalu, s výtěžkem pro nemocné chorobou AIDS. Ovšem do prodeje se dostal dvojnásobný počet lístků než bylo míst, aby organizátoři zadrželi lidi venku, uzamkli dveře a zatarasili je stoly. V davu, který se snažil dostat na koncert, bylo ušlapáno devět lidí. V roce 1999 soud označil Seana Combse spoluviníkem onoho incidentu a byl odsouzen k vyplacení odškodnění. Roku 1993 byl Sean Combs vyhozen z Uptown Records, ale ihned poté založil vlastní label nazvaný Bad Boy Records, pod který upsal doposud neznámé rappery The Notorious B.I.G. a Craig Macka, spolu vydali demo - Big Mack. Roku 1994 vydal The Notorious B.I.G. desku Ready to Die, která zaznamenala neuvěřitelný úspěch a proslavila i Bad Boy Records. Poté Sean Combs upsal pod Bad Boy Records zpěvačku Faith Evans, skupinu 112 a další. Dále produkoval písně pro zpěváky a zpěvačky, jako jsou: Usher, Mary J. Blige, Boyz II Men, Mariah Carey nebo Aretha Franklin. Po úspěchu svých písní vytvořil producentský tým The Hitmen. Label Bad Boy Records byl v devadesátých letech 20. století protiváhou k 'west-coast' labelu Death Row Records, s kterým vedli spor, který vyústil v zavraždění The Notorious B.I.G..", "section_level": 1}, {"title": "Hudební kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "No Way Out (1997-1998).", "content": "V roce 1997 vydal Sean Combs pod pseudonymem Puff Daddy svůj první singl \"Can't Nobody Hold Me Down\" (ft. Mase), který se udržel šest týdnů na prvním místě žebříčku Billboard Hot 100. Poté vydal své debutové album \"No Way Out\", které získalo cenu Grammy. Album debutovalo na první pozici žebříčků Billboard 200, US Top R&B/Hip-Hop Albums, a také na Canadian Albums Chart. Bylo také komerčně velmi úspěšné v USA se stalo 7x platinové, v Kanadě 6x platinové a ve Spojeném království zlaté. Mimo již zmíněného hitu album obsahovalo další singl, který se umístil na prvním místě žebříčku Billboard Hot 100, a to \"I'll Be Missing You\" (ft. Faith Evans a 112), píseň byla věnována památce zesnulého The Notorious B.I.G., také zaznamenala celosvětový úspěch a v USA se stala 3x platinovou. Další dvě velmi úspěšné písně z alba jsou \"It's All About the Benjamins (Remix)\" (ft. The Notorious B.I.G., Lil Kim, & The L.O.X.) a \"Been Around the World\" (ft. The Notorious B.I.G. a Mase), obě se umístily na druhé příčce žebříčku Billboard Hot 100. Posledním úspěšným singlem z alba byla píseň \"Victory\" (ft. The Notorious B.I.G. a Busta Rhymes).", "section_level": 2}, {"title": "Forever (1999-2000).", "content": "O dva roky později vydal své druhé album nazvané \"Forever\", kterým zaznamená svůj největší úspěch především v Kanadě. Avšak i v USA bylo album úspěšné, debutovalo na druhé příčce žebříčku Billboard 200 a na první pozici US Top R&B/Hip-Hop Albums. Album se stalo platinovým. Velmi úspěšným singlem byla píseň \"Satisfy You\" (ft. R. Kelly), ta se umístila na druhé příčce žebříčku Billboard Hot 100 a zaznamenala úspěch i ve Spojeném království. Za zmínku stojí i další singl \"Best Friend\" (ft. Mario Winans).", "section_level": 2}, {"title": "The Saga Continues... (2001).", "content": "Roku 2001, po obvinění z držení zbraně a braní úplatků, si Sean Combs změnil pseudonym na P. Diddy, tím se snažil pozměnit svou image, ale brzy poté byl zatknut za jízdu bez platného řidičského průkazu. V té době mělo vyjít gospel album \"Thank You\", ale v souvislosti se špatnou publicitou nikdy nebylo vydáno. Poté začal spolupracoval s hvězdami jiných žánrů jako jsou David Bowie a Britney Spears. V roce 2001 také vydal své třetí album, kterým je \"The Saga Continues\", na kterém s Diddym spolupracuje celá \"Bad Boy rodina\", album se stalo platinovým. Jako předchozí debutovalo na druhé příčce žebříčku Billboard 200. Jediným úspěšnějším singlem z albaje \"Bad Boy hymna\" \"Bad Boy for Life\" (ft. Black Rob a Mark Curry), která se umístila na 33. příčce žebříčku Billboard Hot 100.", "section_level": 2}, {"title": "We Invented the Remix a reality show (2002-2005).", "content": "V květnu 2002 vydal kompilační remixové album nazvané \"We Invented the Remix\". Tato kompilace pro Diddyho znamenala návrat na vrchol hitparády Billboard 200, a to poprvé po pěti letech od vydání alba \"No Way Out\". Kompilace se prodalo přes milion kusů v USA, a tak získala ocenění platinová deska od společnosti RIAA. Z této kompilace pochází velmi úspěšné singly \"I Need a Girl (Part One)\" (ft. Usher a Loon) a \"I Need a Girl (Part Two)\" (ft. Ginuwine, Loon a Mario Winans). Dalším úspěšným singlem byla píseň \"No More Drama (Remix)\" (ft. Mary J. Blige). V roce 2002 spustil svou vlastní reality show na MTV nazvanou \"Making the Band 2\", šlo o sequel k předchozí řadě show. Dalšími reality show na MTV, které vedl byly \"P. Diddy's Starmaker\" a \"I Want to Work for Diddy\". Rok 2005 byl opět rokem změny jména, tentokrát na Diddy. Tato změna znamenala právní problém s anglickým umělcem, který si říká stejně. Na Seanu Combsovi vysoudil přes sto tisíc liber a proto je Combsův pseudonym pro Anglii stále P. Diddy. Ve stejném roce podstoupil svůj label hudebnímu gigantu Universal Music Group. Časopisem Time byl jmenován \"jedním z nejvlivnějších lidí roku 2005\".", "section_level": 2}, {"title": "Press Play (2006-2009).", "content": "Po pěti letech vydal své čtvrté studiové album nazvané \"Press Play\", s kterým mu pomohla spousta hvězd z branže, jako jsou: Jamie Foxx, Nicole Scherzinger, Christina Aguilera nebo Fergie. Na některých písních z alba Diddy inklinuje ke zpěvu, namísto rapu. Album znovu debutovalo na prvním místě žebříčků Billboard 200 a US Top R&B/Hip-Hop Albums. Alba se v USA prodalo okolo 700 000 kusů, a tak získalo \"jen\" ocenění zlatá deska. Obsahuje velmi úspěšné singly \"Come to Me\" (ft. Nicole Scherzinger) a \"Last Night\" (ft. Keyshia Cole).", "section_level": 2}, {"title": "Diddy-Dirty Money (2010-2013).", "content": "Roku 2009 začal propagovat své nadcházející album \"Last Train to Paris\", které je prvním počinem jeho nové skupiny Diddy-Dirty Money, kterou tvoří Diddy a zpěvačky Dawn Richard a Kalenna. Album je v žánru pop až dance-pop, ale s prvky Hip hopu a R&B. Album bylo vydáno v prosince 2010 a debutovalo na sedmé příčce žebříčku Billboard 200 s 101 000 prodanými kusy v první týden prodeje v USA. Úspěšnějšími singly z alba jsou písně \"Hello Good Morning\" (ft. T.I.) a především \"Coming Home\" (ft. Skylar Grey). V roce 2010 se mluvilo o tom, že také založil duo Bugatti Boyz, které mimo něj měl tvořit rapper Rick Ross. Duo však dosud nevydalo, žádný singl ani album.", "section_level": 2}, {"title": "MMM (2014-současnost).", "content": "V únoru 2014 oznámil, že pod pseudonymem Puff Daddy vydá nové album s názvem \"MMM (Money Making Mitch)\". V únoru vydal singl \"Big Homie\" (ft. Rick Ross a French Montana). V červnu vydal druhý singl \"I Want The Love\" (ft. Meek Mill). ani jeden ze singlů v hitparádách neuspěl. Album dlouho nemělo stanovené datum vydání, nakonec Combs v květnu 2015 přes Instagram uveřejnil, že album bude vydáno 29. června 2015. Avšak termín nebyl dodržen, a projekt \"MMM (Money Making Mitch)\" byl vydán zdarma ke stažení 4. listopadu 2015 jako mixtape. Ani jeden ze zmíněných singlů na konečné mixtape nebyl. Mixtape byl vydán jako album 18. prosince 2015 na ITunes. V srpnu 2014 společně s DJ Guyem Gerberem vydali zdarma ke stažení společný projekt s názvem \"11 11\". Projekt je nahrán v žánru EDM.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sean John Combs (* 4. listopadu 1969,Harlem, New York, USA) spíše známý jako Puff Daddy, P. Diddy nebo v současnosti jen Diddy je americký rapper, tanečník, herec, hudební producent a zakladatel módní značky \"Sean John\". Je trojnásobným držitelem hudební ceny Grammy. ", "tgt_summary": "Sean John Combs (* 4. November 1969 in Harlem, New York), Pseudonyme Diddy, P. Diddy, Sean John, Puff Daddy, Puffy, Swag, Love, Brother Love, ist ein US-amerikanischer Rapper, Musikproduzent, Unternehmer, Schauspieler und Modedesigner. Er besitzt die Modemarke Sean John und seit 2007 die Wodkamarke Cîroc.", "id": 1822262} {"src_title": "Jimmy Connors", "tgt_title": "Jimmy Connors", "src_document": [{"title": "Tenisová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Raná léta.", "content": "Connors byl vychováván v East St. Louis a byl katolík. V dětství byl trénován jeho matkou a babičkou. Jeho první americký šampionát, chlapců do 11 let, hrál ve svých devíti. Connorsova matka, Gloria, ho v roce 1968 odvezla do jižní Kalifornie, aby ho zde trénoval Pancho Segura. S jeho bratrem Johnem “Johnym” Connorsem navštěvovali střední školu sv. Filipa. Connors vyhrál Orange Bowl v kategorii dvanáctiletých a poté i čtrnáctiletých. Stal se jedním z devíti hráčů, kteří dokázali za 70letou historii soutěže zvítězit dvakrát. Poté se to podařilo například Andymu Murraymu, Jennifer Capriatové nebo Monice Selešové. V roce 1970 Connors zaznamenal své první vítězství v prvním kole Pacific Southwest Open v Los Angeles, když porazil Roye Emersona. Profesionálem se stal roku 1972 a první titul získal na Jacksonville Open. Téhož roku se odmítl přidat do nově zřízené Asociace tenisových profesionálů (ATP), kam přešla většina tenistů. Začal tedy hrát a dominovat na menších turnajích organizovaných Billym Riordanem, jeho manažerem. Nicméně Connors hrál i na jiných turnajích a vyhrál US Open 1973, kde ve finále porazil Arthura Ashe v pěti setech, 6-3 4-6 6-4 3-6 6-2.", "section_level": 2}, {"title": "Dominantní sezóny.", "content": "Connors vyhrál osm grandslamových singlových titulů: pětkrát US Open, dvakrát Wimbledon a jednou Australian Open. V roce 1974 mu bylo zakázáno zde startovat kvůli spojení s World Team Tennis (WTT). V následujících čtyřech letech dostal další zákazy nebo se rozhodl nestartovat. Za celou kariéru se Australian Open účastnil pouze dvakrát. Roku 1974 turnaj ovládl, v roce 1975 došel do finále. Do Austrálie v osmdesátých letech cestovalo, kromě Australanů, pouze několik hráčů z vrcholu žebříčku. V roce 1974 byl Connors dominantní. Zakončil sezónu na pozici světové jedničky, vyhrál 15 z 21 turnajů, kterých se zúčastnil (včetně tří ze čtyř grandslamů) a jeho zápasová bilance činila 99 výher a pouze čtyři porážky. French Open tento rok nehrál, ale získal titul v Austrálii, kde se turnaj rozehrával koncem roku 1973 a vyvrcholil 1. ledna 1974. Tam ve finále porazil Phila Denteho. Jak ve Wimbledonu, tak na US Open v posledním kole zdolal ve třech setech Kena Rosewalla, když ztratil 6, respektive 2 gemy. Jeho neúčast na francouzském grandslamu mu vzala šanci na to, aby se stal druhým mužem v Open éře, po Rodu Laverovi, který by získal všechny čtyři majory během jednoho kalendářního roku. Na konci sezóny nehrál ani na Turnaji mistrů (tehdy Masters Cupu). V otevřené éře je Jimmy Connors jedním z šesti hráčů, kterým se podařilo získat tři a více grandslamů během jednoho roku. Dalšími tenisty, kteří to také dokázali jsou: Rod Laver (v roce 1969); Mats Wilander (1988, bez Wimbledonu); Roger Federer (2004, 2006, 2007, vše bez French Open); Rafael Nadal (2010, bez Australian Open) a Novak Djoković (2011, 2015, obojí bez French Open). Connors dosáhl na finále US Open pětkrát v řadě. A to v letech 1974-1978. Z toho třikrát vyhrál a pokaždé na jiném povrchu (1974 na trávě, 1976 na antuce, 1978 na tvrdém povrchu). Do finále Wimbledonu se dostal čtyřikrát za pět let (1974, 1975, 1977, 1978). Navzdory tomu, že se ve letech 1974-1978 neúčastnil French Open, v pozdějších sezónách se čtyřikrát probojoval do semifinále. Později, v roce 1975 se Jimmy Connors probojoval do finále vMelbourne, Londýně i New Yorku, avšak ani jednou neuspěl. Během sezóny vyhrál devět turnajů a jeho zápasová bilance byla 82-8. Mezitím, co získal dost bodů na to, aby byl celý rok světovou jedničkou, největší tenisové autority, včetně ATP, jmenovali Arthura Ashe nejlepším hráčem roku. V této sezóně opět nehrál Turnaj mistrů (Masters Cup). Roku 1976 znovu dobyl US Open, když porazil Björna Borga. Ve Wimbledonu vypadl ve čtvrtfinále. Celkem vyhrál 12 podniků, včetně U.S. Pro Indoor v Philadelphii, Palm Spring a Las Vegas. Jeho zápasová bilance byla 90-8 a dokázal porazit Borga ve všech jejich utkáních. Po celý rok vedl žebříček ATP a byl jmenován nejlepším hráčem roku většinou zdrojů, avšak ne ATP, která nejlepším hráčem překvapivě jmenovala Björna Borga. V roce 1977 nestačil Connors ve finále Wimbledonu na Borga a na US Open na Guillerma Vilase. Avšak dokázal získat titul na Turnaji mistrů a na WCT Finals. Zatímco se držel na postu světové jedničky, ATP a většina jiných úřadů zařadila na toto místo Borga nebo Vilase. Connors se stal číslem tři. V roce 1978 Borg porazil Connorse ve finále Wimbledonu, ale ten naopak zvítězil na US Open (porazil Borga) a navíc vyhrál U.S. Pro Indoor. Connors se opět vrátil na post světové jedničky, kde zakončil sezónu, ale ATP stejně vyhlásila nejlepším hráčem roku Borga. Connors se stal číslem jedna na žebříčku poprvé 29. července 1974 a tuto pozici držel 160 týdnu v řadě. Dlouhou dobu to byl rekord, dokud ho 26. února 2007 nepřekonal Roger Federer. Na pozici nejlepšího hráče světa zakončil rok v letech 1974-1978 a celkově se na ní udržel 268 týdnů. Mezi lety 1979-1981 si Connors zahrál třikrát semifinále velkých akcí (grandslamu nebo Turnaje mistrů) a v roce 1980 vyhrál WCT Finals. Během této doby byl povětšinou světovou trojkou. V roce 1982 Connors prožil znovuzrození, když znovu vyhrál Wimbledon (ve finále porazil Johna McEnroea) a US Open (porazil Ivana Lendla). Také se znovu stal světovou jedničkou. Dostal se do semifinále Turnaje mistrů (Masters cupu) a vyhrál dalších pět turnajů. Rok zakončil na druhé pozici. Poprvé byl jmenován nejlepším hráčem roku. V roce 1983 se Connors, McEnroe a Lend několikrát vystřídali na vrcholu žebříčku. Connors vyhrál rekordní pátý titul na US Open. Rok zakončil jako světová trojka.", "section_level": 2}, {"title": "Soupeření.", "content": "Významnými hráči během Connorsovy aktivní kariéry byli Phil Dent, Brian Gottfried, Raul Ramírez, Harold Solomon, Dick Stockton, Roscoe Tanner a Guillermo Vilas. Jeho staršími soupeři byli Arthur Ashe, Rod Laver, Ilie Năstase, John Newcombe, Manuel Orantes, Ken Rosewall a Stan Smith. A mladšími soupeři se stali Björn Borg, Vitas Gerulaitis, Ivan Lendl a John McEnroe.", "section_level": 2}], "src_summary": "James Scott Connors (* 2. září 1952 East St. Louis, Illinois) je bývalý americký profesionální tenista. V letech 1974 až 1983 se devětkrát stal světovou jedničkou na žebříčku ATP, poprvé na více než tři sezóny v červenci 1974. ", "tgt_summary": "James Scott „Jimmy“ Connors (* 2. September 1952 in Belleville, Illinois) ist ein ehemaliger US-amerikanischer Tennisspieler. Connors, der erst im Alter von 43 Jahren sein letztes Spiel auf der Profitour bestritt, gewann in seiner Karriere insgesamt acht Grand-Slam-Turniere im Einzel und zwei im Doppel. Fünf Jahre in Folge (1974–1978) beendete er eine Saison an der Spitze der Weltrangliste und er war insgesamt 268 Wochen die Nummer 1. Connors, der sich vor allem in seinen jungen Jahren durch sein umstrittenes Verhalten auf und neben dem Tennisplatz auszeichnete, war einer der dominierenden Tennisspieler der 1970er und frühen 1980er Jahre. ", "id": 341343} {"src_title": "Polská literatura", "tgt_title": "Polnische Literatur", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Počátky polského písemnictví jsou, podobně jako v zemích českých, spjaty se staroslověnštinou, která do Polska pronikla po roce 863 z Velké Moravy (hovoří se o tzv. velkomoravské literární škole). Středověká literatura byla zpočátku psaná hlavně v latině, ať už šlo o legendy (\"Legenda o sv. Vojtěchovi\", \"Legenda sv. Stanislavovi\", hymnus \"Gaude Mater Polonia\"), nebo o kroniky (\"Gesta principum Polonorum\" Galla Anonyma, \"Historia Polonica\" Wincenty Kadłubka, Velkopolská kronika neznámého autora, \"Annales seu cronici incliti regni Poloniae\" Jana Długosze). Ve 12. století se jako literární jazyk začíná vzmáhat i polština, k nejstarším polsky psaným dílům patří píseň \"Bogurodzica\" (která dlouho sloužila jako národní hymna), Svatokřížská a Hnězdenská kázání, žaltář královny Jadvigy, bible královny Žofie, Legenda o sv. Alexejovi či apokryf \"Rozmyślanie przemyskie\" (\"Přemyšlské přemítání\"). Rozvoji vzdělanosti a naukové literatury výrazně napomohlo založení univerzity v Krakově (1364) králem Kazimírem III. Velikým. V Krakově v 70. letech 15. století také vzniklo první nakladatelství v Polsku, vedené Kasperem Straubem, a roku 1488 první učená společnost \"Sodalitas Litterarum Vistulana\". V Krakově byla rovněž vytištěna roku 1513 první kniha v polštině (\"Raj duszny\" Biernata z Lublina)\".\" Z konce 15. století pochází významná básnická skladba \"Rozmowa mistrza Polikarpa ze śmiercią\" (\"Rozhovor Mistra se Smrtí)\". Ne zcela běžný vliv českého husitství se projevil kupříkladu v \"Písni o Viklefovi (Cantilena vulgaris)\" Jędrzeje Gałky z Dobczyna (v Čechách obvykle zvaného Andrzej). Renesanční období (zhruba 1520–1620) znamená jeden z vrcholů polské literatury. Latinský humanismus reprezentovali Filip Kallimach, Jan Ostroróg, Jan Łaski, Andrzej Frycz Modrzewski, Stanisław Orzechowski, Maciej Kazimierz Sarbiewski nebo Mikuláš Koperník (zejm. spis \"De revolutionibus\"...). Také polsky tvořící humanisté vytvořili silnou skupinu: Biernat z Lublina, Jan z Koszyczka, Mikołaj Rej, Łukasz Górnicki, Sebastian Fabian Klonowic, Szymon Szymonowic a především pak básník Jan Kochanowski, patrně první evropsky významný autor píšící polsky. Mimořádně plodný autor (301 frašek, 59 písní, 150 přeložených žalmů, 19 žalozpěvů věnovaných zemřelé dceři Voršilce, krom toho překlady a odborné práce) mimo jiné zpopularizoval pověst o Čechovi a Lechovi. Na rozhraní českého a polského kulturního prostoru tehdy stál historik Bartoloměj Paprocký z Hlohol a Paprocké Vůle, který mimo jiné překládal do češtiny právě Kochanowského. Jako i jinde v Evropě, renesance a humanismus byli vystřídány, v souvislosti s dějinnými zvraty (reformace a protireformace), novými trendy, zejména manýrismem a barokem. Polská katolická společnost na baroko reagovala pozitivně, vstřícně a tvůrčím způsobem. K manýrismu je řazena lyrika Mikołaje Sępa Szarzyńského. Jakýsi protireformační manifest sepsal jezuita Piotr Skarga (\"Kazania sejmowe\"). V barokní lyrice vynikli Jan Andrzej Morsztyn a Szymon Zimorowic, v epice Samuel Twardowski. Z barokní prózy mají váhu, nejen literární, ale i historiografickou, memoáry Jana Chryzostoma Paska. Na konci baroka, spolu s demokratizací literatury, především s jejím rozšířením do měšťanských vrstev, se začínají objevovat i nové žánry. Je to například satira, kterou si osvojil Krzysztof Opaliński (mj. přítel J. A. Komenského), či humoristická literatura, typicky s postavou Enšpígla, která byla převzata z německého kulturního prostoru. V Polsku byla v 17. století mimořádně populární, říká se jí \"sowizdrzalska literatura\" a k jejím hlavním autorům patřili Jan Jurkowski či Piotr Baryka. Mnohá díla však byla anonymní. Ve druhé polovině 18. století vstupuje do polské kultury osvícenství. V literatuře se projevuje jak úvahami a publicistikou (Stanislaw Staszic, Hugo Kollątaj), tak v dramatu (Julian Ursyn Niemcewicz, Franciszek Bohomolec, Alojzy Feliński), poezii (Stanisław Trembecki, Kajetan Koźmian) či v humoristické literatuře (Ignacy Krasicki). Na přelomu 18. a 19. století pronikl i do polské literatury preromantismus. Prvním a hlavním představitelem polského preromantismu byl básník Franciszek Karpiński, který do polské poezie vnesl svět prostého člověka s touhou po svobodě, rousseaovskou nechuť k městu, oslavu venkovského způsobu života a inspiraci lidovou písní. Z dalších autorů lze jmenovat básníky Franciszka Dionizy Kniaźnina a Franciszka Zabłockého a také jednoho z nejoriginálnějších spisovatelů své doby, polského vědce, literáta, cestovatele a politika Jana Potockého, známého dnes především jako autora původně francouzsky napsaného románu \"Rukopis nalezený v Zaragoze\" (\"Le Manuscrit trouvé à Saragosse\", polsky \"Rękopis znaleziony w Saragossie\"), který poprvé vyšel v celku až v roce 1847 v polském překladu v Lipsku a ve kterém Potocki jako první zpracoval upírské téma v beletrii. Jde o velmi zvláštní dílo vystavěné podle vzoru \"Pohádek tisíce a jedné noci\", kdy základní rámcový příběh je prokládán jinými, v nichž jsou vloženy ještě další a v nich zase jiné. V těchto epizodách se pak střídají různé druhy výpravné prózy s rytířskými, dobrodružnými, fantastickými i komickými náměty. 19. století přineslo vlnu romantismu. Polský kulturní prostor na romantické impulsy reagoval mimořádně silně, kreativně a také vášnivě, což bylo jen posíleno ztrátou polské samostatnosti (viz dělení Polska) a tím, že někteří autoři museli tvořit v exilu. Za největší romantické autory jsou považování Adam Mickiewicz, Juliusz Słowacki a Zygmunt Krasiński. Polská literární historie o nich hovoří jako o \"třech bardech polské literatury\". Zejména Mickiewicz vstoupil i do literatury světové a patří k nejznámějším polských spisovatelům všech dob. Za jeho vrcholné dílo je považována epická báseň \"Pan Tadeusz\" z roku 1834, pojednávající o ideálech cti a touze po svobodě polské šlechty na počátku 19. století. Všichni tři jmenovaní \"bardi\" působili v emigraci. Tak trochu v jejich stínu stojí postromantický básník Cyprian Kamil Norwid, teprve pozvolna doceňovaný. Typickým bylo, že autoři, kteří zůstali po rozbití Polska doma, volili místo romantismu spíše realimus. Vrcholnou podobu této tendence představoval Henryk Sienkiewicz, druhá nejzářivější hvězda polské literatury, která jako první Polák obdržela Nobelovu cenu za literaturu. Proslavil se především svými historickými romány (\"Potopa\", \"Křižáci\", \"Ohněm a mečem\", \"Quo vadis\"). Jen o něco méně známým ve světě se stal Bolesław Prus. Poezie tvořená na polském území byla zatlačena na úkor těchto realistických romanopisců do pozadí, k jejím nejvýraznějším představitelům patřil Adam Asnyk. V dramatu to byli Aleksander Fredro a Gabriela Zapolska. Konec století přinesl modernistické inspirace. V literatuře je reprezentovalo hnutí \"Młoda Polska\" (\"Mladé Polsko\"). K jeho hlavním osobnostem patřil Władysław Reymont, který byl oceněn i Nobelovou cenou. Druhou klíčovou osobností Mladého Polska byl Stefan Żeromski. Z dalších můžeme jmenovat např. Stanisłava Wyspiańského. Po vzniku republiky roku 1918 přišla vlna avantgardy, zejména v poezii (tzv. skupina Skamander, jež byla založena roku 1919) a v dramatu (Stanisław Ignacy Witkiewicz). Prózu avantgarda ovlivnila méně, ale měla svou nezpochybnitelnou sílu, zejména v podobě děl Witolda Gombrowicze a vynikajícího stylisty Bruno Schulze. K dalším patří Maria Dąbrowska, Zofia Nałkowska či Juliusz Kaden-Bandrowski. Po druhé světové válce se autoři pokoušeli navázat na silnou meziválečnou tradici. K hlavním představitelům této tendence patřil Czesław Miłosz, třetí Polák, který si nakonec vysloužil Nobelovu cenu za literaturu. Jako jeho souputníky lze označit Konstanty Ildefonse Gałczyńského, Jerzyho Andrzejewského, Tadeusze Brezu nebo Marii Kuncewiczowou. Někteří autoři, jako všude jinde v komunistickém bloku, v 50. letech tvořili díla propagandistická a budovatelská. V Případě Polska bývá vzpomínán jinak významný básník Julian Tuwim, před válkou avantgardista a jeden ze skamanderistů. K autorům, kteří se pokoušeli zpracovat zkušenost druhé světové války, patřil zvláště Tadeusz Różewicz. Ale byli to i Tadeusz Borowski či Miron Białoszewski. Po roce 1956, jistěže v souvislosti s odhalením Stalinova \"kultu osobnosti\" v SSSR, nastoupila nová, silná básnická generace. Jejími ústředními postavami byli Wisława Szymborska (4. Nobelova cena pro polskou literaturu) a Zbigniew Herbert. Szymborska, pevně svázaná s Krakowem a jeho svobodnou, středoevropskou duší, proslula jako královna úspornosti a v ženské literatuře ne tak časté ironie. Herbertova poezie, silně úvahová, ba esejistická, byla často srovnávána s dílem českého básníka Miroslava Holuba, oba tvůrci byli ostatně přáteli a Holub Herberta překládal do češtiny. Dalšími představiteli této generace byli Jerzy Harasymowicz a Ernest Bryll. V divadelnictví se nová atmosféra po roce 1956 projevila zejména objevováním absurdního dramatu, v čemž vynikl Sławomir Mrożek. Objevili se i noví prozaici (Marek Hłasko, Edward Stachura, Tadeusz Nowak, Wiesław Myśliwski), ale do světa se začalo dařit pronikat zejména autorům tzv. žánrové literatury. Na prvním místě to byl klasik vědeckofantastické literatury Stanislav Lem. V žánru humoristické literatury se to podařilo Stanisławu Jerzy Lecovi. Tato tradice přetrvává, jak dokazuje nedávný úspěch Andrzeje Sapkowského v žánru fantasy. V 70. letech se přihlásila nová básnická generace, tzv. \"Nowa Fala\" (Stanisław Barańczak, Adam Zagajewski), jejíž příslušnici povětšinou emigrovali v roce 1981, poté, co moc uchopil pučem generál Jaruzelski.", "section_level": 1}], "src_summary": "Polská literatura je literaturou spjatou s územím polského státu a psanou příslušníky polského národa (doma i v zahraničí), a to převážně v polštině, ale také v jiných jazycích, jako je staroslověnština, latina, jidiš, němčina, ukrajinština, běloruština, nebo litevština. Tradice literatury na polském území sahá do raného středověku a úzce souvisí s pronikáním křesťanské víry. Literatura v polštině se rozvíjí od 12. století. Polská literatura se může pochlubit čtyřmi Nobelovými cenami za literaturu: Henryk Sienkiewicz (1905), Władysław Reymont (1924), Czesław Miłosz (1980), Wisława Szymborska (1996), někdy se počítá i cena pátá, pro polského rodáka Isaaca Bashevise Singera (1978).", "tgt_summary": "Der Begriff polnische Literatur umfasst ca. 1000 Jahre Schrifttum. Bereits im 12. Jahrhundert entstanden die ersten lateinischen Chroniken des polnischen Mittelalters, ferner Heiligenviten, anonyme Gedichte und Lieder, welche aber selten niedergeschrieben wurden. ", "id": 2325171} {"src_title": "Orion (kosmická loď)", "tgt_title": "Orion (Raumschiff)", "src_document": [{"title": "Vývojový harmonogram a plánované mise.", "content": "Původně měl první pilotovaný let proběhnout v roce 2014. Vše se ale změnilo se zrušením projektu Constellation a vzhledem ke změnám a škrtům došlo ke značnému posunu. Kosmickou loď Orion, pro NASA vyvíjela v letech 2006–2010 společnost Lockheed Martin v rámci programu Constellation. Původně měl první pilotovaný let proběhnout v roce 2014. Roku 2011 byla představena nová koncepce americké kosmonautiky, v níž nezbylo pro program Constellation místo, kosmická loď Orion však přežila pod názvem \"Multi-Purpose Crew Vehicle\" (MPCV, česky doslova „Víceúčelová pilotovaná loď“). První bezpilotní let byl v srpnu 2011 plánován rok 2014, první pilotovaný let byl v lednu 2011 plánován na rok 2016, NASA však upozornila, že podmínkou splnění termínu je navýšení finančních prostředků určených pro vývoj lodi. Loď MPCV vychází z Orionu – kabina tvaru kužele bez špice podobná Apollu je určena pro jednadvacetidenní let čtyř astronautů. Délka letu může být delší při přidání dodatečných servisních modulů. Podle konstruktérů mají být starty a přistání MPCV desetkrát bezpečnější než tomu bylo u Space Shuttle. Celkový hermetizovaný objem kabiny má být 19,56 m3, z toho 8,95 m3 obyvatelného prostoru. Hmotnost kabiny má být 10 387 kg. Válcový servisní modul o hmotnosti 15 461 kg obsahuje motory pohonného systému, radiátory termoregulačního systému, palivové články a potřebná voda, kyslík a dusík. Dne 5. prosince 2014 odstartoval první nepilotovaný let (Exploration Flight Test 1), který prověřil hlavně tepelný štít, palubní systémy, padáky a důležité'separační události' (odhození LAS, odhození krytů servisního modulu, odhození servisního modulu, odhození krytu padáků, otevření padáků). Loď byla navedena na eliptickou oběžnou dráhu s apoapsidou asi 3 tisíce km, takže vstoupil do atmosféry rychlostí odpovídající 80-85 % rychlosti při návratu od Měsíce. Další plánovaná mise je EM-1 (Exploration Mission 1) v roce 2019, jako součást programu Deep Space Gateway. Jde opět o nepilotovaný let, první let MPCV na raketě SLS. Loď bude navedena na cislunární dráhu (tj. k Měsíci a zpět).", "section_level": 1}, {"title": "Popis lodi.", "content": "Kosmická loď Orion se skládá ze dvou základních částí, Modulu pro posádku (Crew Module – CM) a Servisního modulu (Service Module – SM). Na startovací rampě a během prvních fází letu je navíc k této sestavě připojena věž záchranného raketového systému (LAS – Launch Abort System, doslova systém přerušení startu).", "section_level": 1}, {"title": "Modul pro posádku.", "content": "Modul pro posádku (Crew Module – CM) je podobný velitelskému modulu lodi Apollo, ale je větší. Má tvar komolého kužele se základnou o průměru 5,02 m a výškou 3,3 m (Apollo: průměr 3,9 m a výška 3,2 m). Aktuálně má pojmout čtyři osoby po dobu až 21 dní (Apollo: 3 osoby po dobu max. 14 dní), i když původně se počítalo s až šestičlennou posádkou. Také může zůstat několik měsíců v hibernaci (např. připojená k ISS nebo při cestě na Mars). V kabině je směs N/O při tlaku 101,3 kPa jako na Mezinárodní vesmírné stanici ISS. Vstup a výstup je možný jednak poklopem (pro výstup do volného prostoru je možné celou kabinu odtlakovat). Dále ve vrcholu kužele je spojovací systém (docking adapter) kterým se může Orion spojit s jinou kosmickou lodí. Spojovací systém by měl být androgynní takže se mohou spojit i dvě lodi Orion navzájem. Loď má být vybavená moderní avionikou (navigační systém a řídicí počítač). Má zredukovaný počet 'budíků' a fyzických ovládacích prvků (tzv. glass cockpit). Také má být vybavena kamerami s vysokým rozlišením.", "section_level": 2}, {"title": "Servisní modul.", "content": "Válcový servisní modul (Service Module - SM) obsahující pohonné systémy, solární panely a zásoby. Původně měl celý servisní modul dodat hlavní kontraktor celé lodi Lockeed Martin. 16. ledna 2013 NASA oznámila, že většinu servisního modulu (vše kromě strukturálních částí) dodá Evropská kosmická agentura. Tzv. Evropský servisní modul má vycházet z bezpilotní nákladní lodi ATV.", "section_level": 2}, {"title": "Systém přerušení startu.", "content": "V případě poruchy nosné rakety nebo jiného nebezpečí na startovací rampě a během úvodních fází letu dojde k aktivaci věžičky systému přerušení startu (LAS – Launch Abort System). Ta se společně s modulem pro posádku oddělí od servisního modulu a nosné rakety a odnese jej do bezpečné vzdálenosti (a výšky). Poté se oddělí i LAS a modul pro posádku se snese k zemi na padácích. Systém přerušení startu má tři raketové motory na pevná paliva, přerušovací motor (abort motor) je nejsilnější a v případě nouze odnáší modul pro posádku do bezpečí. Řídicí motor (attitude control motor) umožňuje natáčet kapsli a udržovat směr. Odhazovací motor (jettison motor) slouží k oddělení LAS od modulu pro posádku. V porovnání se systémem LES (Apollo) není LAS s kosmickou lodí spojen příhradovým nosníkem, ale sedí přímo na ní a trysky jsou umístěny navrchu přerušovacího motoru (s reverzovaným tahem). Apollo LES používal k řízení aerodynamické plochy, LAS používá raketový motor na tuhá paliva s osmicestným ventilem, který umožňuje měnit výsledný směr tahu. Přerušení startu ze startovací plochy NASA odzkoušela ve čtvrtek 6. května 2010 na White Sands Missile Range v Novém Mexiku. Po úvodní, nejdynamičtější fázi letu se LAS oddělí a následně je možné v případě problémů navést loď na nouzovou oběžnou dráhu (tzv. přerušení na oběžnou dráhu, abort-to-orbit).", "section_level": 2}, {"title": "Změny v návrhu.", "content": "V průběhu času došlo k řadě změn v návrhu, včetně jména (z CEV na MPCV), rozměrů lodi, počtu členů posádky (z 6 na 4). Dále se uvažovalo o přistání na souši, ale nakonec bude Orion přistávat na vodě, jako Apollo. Původně měl Orion startovat na raketách Ares 1, nyní má létat na raketách SLS.", "section_level": 1}], "src_summary": "Orion (také MPCV, Multi-Purpose Crew Vehicle, \"Víceúčelová pilotovaná loď\") je americká pilotovaná kosmická loď od roku 2006 vyvíjená pro Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (NASA) společností Lockheed Martin. Orion, vynášený raketou SLS má dopravovat člověka do blízkosti Měsíce, k planetkám a k Marsu. ", "tgt_summary": "Das Orion MPCV (vormals nur als \"Multi-Purpose Crew Vehicle\" (\"MPCV\") bezeichnet) ist ein US-amerikanisches bemanntes Raumfahrzeug der NASA, das in Zusammenarbeit mit der ESA gebaut wird. Dieses wurde im Rahmen des Constellation-Programms und der Studie \"ESAS\" zuerst unter dem Namen \"Crew Exploration Vehicle (CEV)\" und dann \"Orion CEV\" konzipiert und teilweise entwickelt und soll zum Transport von Fracht und Personen zur ISS, zum Mond (in Analogie zum Raumschiff Apollo) und zum Mars (als Raumschiffzubringer und zur Landung) dienen. 2010 wurde das Constellation-Programm samt dem Orion-Raumschiff gestrichen, 2011 jedoch wurde bekannt gegeben, dass das Raumschiff unter seinem jetzigen Namen wieder für ISS-, Mond-, Mars- und Asteroidenflüge geplant wird. Sein erster bemannter Mondflug ist für 2022 geplant. ", "id": 1578029} {"src_title": "M4 Sherman", "tgt_title": "M4 Sherman", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Sherman vycházel z dřívějšího amerického tanku M3, na rozdíl od svého předchůdce však nesl 75mm kanón ve věži, nikoliv v korbě. První prototyp byl dokončen dne 2. září 1941 a z tanku M3 si ještě zachoval boční průlez, který však byl pro sériovou výrobu odstraněn. Konečný konstrukční model T6 se stal standardizovaný jako M4 a v říjnu 1941 začala jeho výroba. V průběhu války prošel tank M4 několika změnami. Některé modely nahradily původní 75mm kanón M3 houfnicí ráže 105 mm, pozdější stroje byly často vyzbrojeny 76mm kanónem M1, tanky britských jednotek byly někdy osazeny výkonným protitankovým dělem Ordnance QF 17 pounder pod názvem Sherman Firefly. Vedle standardních variant byly v malém množství vyrobeny i speciální verze, například obojživelné Shermany DD, které byly použity při vylodění v Normandii, nosiče raket T34 Calliope či verze se zařízením na ničení minových polí. Shermany zůstaly v americké výzbroji i dlouho po druhé světové válce, model M4A3 byl nasazen v korejské válce, kde doplňoval těžší tanky M26 Pershing a modernější stroje M46 Patton. Ještě delší život měly v armádách jiných států, například Izraelské obranné síly používaly vylepšené varianty M51 Sherman v Šestidenní válce v roce 1967 a v jejich výzbroji zůstaly až do osmdesátých let.", "section_level": 1}, {"title": "Bojové nasazení Shermanů.", "content": "Bojovou premiérou Shermanů byla druhá bitva u El Alameinu v říjnu 1942, kde si vedly dobře proti německým a italským tankům. Coby nejpočetnější americký tank bojoval na všech frontách války, důležitého nasazení se dočkal při osvobozování Francie a Beneluxu a v bitvě v Ardenách.", "section_level": 1}, {"title": "M4 Sherman na českém území.", "content": "Tanky M4 používala americká i sovětská armáda při osvobozování Československa v roce 1945. K nejznámějším městům osvobozeným tanky M4 patří Plzeň. Rudá armáda používala tanky M4 např. při osvobozování Brna. V roce 2015 se v České republice nacházely tři exempláře tanku M4 Sherman. Jeden je vystaven v areálu Zoologické zahrady Plzeň, další dva ve Vojenském muzeu Lešany.", "section_level": 1}], "src_summary": "M4 Sherman (oficiální označení americké armády Medium Tank, M4) byl nejznámější americký tank ve druhé světové válce a krátce po ní. Pojmenován byl britskými vojsky po americkém generálu Shermanovi. S téměř padesáti tisíci vyrobenými kusy to byl druhý nejpočetnější tank války, předčil jej pouze ruský T-34. Kromě nasazení v ozbrojených silách USA byl v rámci programu o půjčce a pronájmu dodáván dalším mocnostem vzdorujícím Německu: Více než třetina všech vyrobených Shermanů putovala britské armádě, čtyři tisíce Sovětskému svazu. V době prvních bojů byl Sherman lépe vyzbrojen i opancéřován než libovolné německé tanky, proti nejrozšířenějším strojům Panzerkampfwagen IV a Sturmgeschütz III zůstal efektivní až do konce války, ale s nejtěžšími tanky protivníka se nemohl měřit.", "tgt_summary": "Der M4 Sherman war ein mittlerer US-amerikanischer Panzer, der im Zweiten Weltkrieg und im Koreakrieg zum Einsatz kam. Offiziell Medium Tank, M4 benannt, erhielt der mit 50.000 Exemplaren meistgebaute US-Panzer des Zweiten Weltkrieges seinen Beinamen \"Sherman\" (nach dem US-General William T. Sherman) von den Briten, die ihn ebenfalls in großen Stückzahlen einsetzten.", "id": 1208214} {"src_title": "Tádžikové", "tgt_title": "Tadschiken", "src_document": [{"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "Úředním jazykem je tádžičtina. Dalším významným jazykem je ruština, která je mnohdy používána pro obchod. Považuje se za mezietnický jazyk. Třetím neoficiálním prvkem jsou jazyky pamírské. Poslední skupinou jsou jazyky jednotlivých etnik, která na území žijí. Tádžičtinou dnes hovoří kolem 4 380 212 lidí. Z hlediska klasifikace se tadžičtina řadí mezi indoevropské jazyky pod větev perské jazyky. Dělí se dále do čtyř skupin dialektů – severní (samarkandsko-bucharský, západoferganský, východoferganský, uratjubinský, pendžikentský, varzobsko-gissarský), centrální (matčinský, falgarský), jižní (vachánsko-karateginský, kuljabský, kuljabsko-gissarský, rogský, badachšánský) a jihovýchodní (darvazský, vančský). Co se týče psaného písma, tádžikové používají ruskou azbuku, která je doplněná o další čtyři znaky. Původní obyvatelé Tádžikistánu používali arabské písmo, v roce 1930 přešli na latinku, kterou azbuka vystřídala po roce 1940.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "K islámu se hlásí až 90 % obyvatel. Většina tádžiků jsou sunnitští muslimové, ale v odlehlých horských oblastech jsou šíité. Zbylých 10 % se hlásí k ostatním náboženstvím. Přibližně 230 tisíc z nich jsou křesťané – největší skupinou je ruská pravoslavná. Dále zde jsou novokřtěnci, římští katolíci, Adventisté sedmého dne, protestanti, luteráni a Svědkové Jehovovi. Další náboženské menšiny jsou Bahá'í, Zoroastristi, Hare Krišna, a také Židovství.", "section_level": 2}, {"title": "Životní styl.", "content": "Odívání Tádžiků je velmi ovlivněno způsobem života. Muži nosí dlouhé vesty bez límečku, opasek a za chladného počasí kabáty z ovčí kůže. K tradičnímu oblečení patří také vysoké klobouky z jehněčí kůže, které jsou lemované černým sametem a ozdobnou výšivkou. Klapky mohou být staženy dolů, aby chránily před větrem a sněhem. Ženy nosí šaty, vdané pak zástěry. Jak muži, tak ženy nosí plstěné punčochy a vysoké boty z ovčí kůže. V jednom domě tradičně žijí tři generace, přičemž muž je hlavou rodiny. Ženy nemají právo dědit a jsou zcela kontrolovány muži. O manželství rozhodují rodiče. Po zásnubách chlapcova rodina předloží dary. Slavnosti trvají tři dny, dokud nevěsta neodloží svůj závoj. Velkou událostí je narození dítěte. Pokud je to chlapec, pořádá se slavnostní střelba – tři výstřely (nebo tři hlasité výkřiky). Dívce se pod polštář ukládá koště, aby byla dobrou hospodyní. Příchozí hosté s gratulacemi posypou dítě moukou ve znaku přání všeho dobra.", "section_level": 2}, {"title": "Umístění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tádžikistán.", "content": "V Tádžikistánu žije 7 768 385 obyvatel, z toho 79,9 % jsou Tadžikové. Na rozdíl od většiny středoasijských národů se zde nevyskytuje žádné dělení na kmeny, ačkoliv se tádžikové mohou dělit na 3 skupiny podle dialektu – Sogdijskou, Chaltonskou a Gornobadachšánskou. Z tradičních uznávaných institucí si dodnes zachoval význam mašvarat (schůze obecních stařešinů), džamomad (schůze mužů) a avlod (rodová skupina). Základní jednotkou společnosti je ovšem rozšířená rodina.", "section_level": 2}, {"title": "Uzbekistán.", "content": "Na území Uzbekistánu tvoří Tádžikové kolem 4 % obyvatel této republiky. Žijí hlavně v údolích řek Zeravšánu, Širabad-Darji, Soch, Suchran-Darji a Kaška-Darja.", "section_level": 2}, {"title": "Afghánistán.", "content": "Tadžiků je na území Afghánistánu asi 3,5 milionu, čímž tvoří druhou nejpočetnější etnickou skupinu v zemi. Žijí převážně v Herátském údolí, na sever od Kábulu a v provincii Badachšán.", "section_level": 2}, {"title": "Írán.", "content": "Kolem 76 000 příslušníků žije na území Íránu, v provincii Chorásán. Jedná se o původní obyvatelstvo.", "section_level": 2}, {"title": "Čína.", "content": "Ve východní části Pamíru v oblasti Sin-ťiang (Xinjiang) se nachází autonomní oblast Tašikurgan (Taxkorgan), která je od roku 1950 domovem pro přibližně 41 tisíc Tádžiků. Většina žije právě v Tašikurganu, ale zbytek je rozptýlen přes oblasti v jižním Sin-ťiangu, včetně Ša-čche, Ce-pchu, Jie-čcheng a Pchi-šan. Tádžikové jsou zemědělci – pěstují hlavně plodiny nenáročné na teplo (ječmen, hrách, ale i pšenici). Živí se také chovem dobytka. Vedou polokočovný život – přes jaro a léto vyženou stáda do hor, na zimu se vracejí do údolí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tadžikové (před 20. stoletím nazýváni Sartové) jsou persky mluvící etnikum žijící hlavně na území Tádžikistánu, Afghánistánu a Uzbekistánu. Menší skupiny lze nalézt v Íránu, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Rusku, Turkmenistánu a na Ukrajině. Celková populace je odhadována kolem 20 milionů. Do 20. století se obyvatelstvo dělilo do dvou skupin podle způsobu života – kočovná a usedlá skupina. Rozdělení Střední Asie do 5 sovětských republik v roce 1920 uměle označilo regiony, ačkoliv obyvatelé sami sebe na různé národy nerozdělovali.", "tgt_summary": "Das Wort Tadschik (; tdk. Тоҷик), in früheren Formen auch \"Tāzīk\" oder \"Tāžīk\" mit der ursprünglichen Bedeutung „Araber“, ist seit dem Mittelalter vor allem in den iranisch- und turksprachigen Teilen der islamischen Welt eine weitere Bezeichnung für „Perser“. ", "id": 128845} {"src_title": "The Kinks", "tgt_title": "The Kinks", "src_document": [{"title": "Historie skupiny.", "content": "Skupina vznikla v roce 1963 jako The Ravens. Pod tímto názvem nahráli jeden jediný nevydaný singl „I'm A Hog For You Baby“/„I Belived You“. Již jako The Kinks vydali debutový singl „Long Tall Sally“ (původně hit Little Richarda), který byl pravým opakem úspěšné coververze od The Beatles. Píseň byla zpomalena a sám Ray Davies po letech přiznal, že jeho hlasu vůbec neseděla. Singl propadl. Jako pověstná první vlaštovka se na b-straně objevila autorská píseň Raye Daviese „I Took My Baby Home“. Druhého a již plně autorského singlu „You Do Something To Me“/„You Still Want Me“ se prodalo 127 kusů. Úspěch přišel až s třetím singlem. Syrová a energická nahrávka „You Really Got Me“ se vyšplhala v hitparádě na první příčku britské hitparády. Na úspěchu skladby se kromě energického a dnes již klasického riffu podepsal také zvuku kytary Dave Daviese, který propíchl pletací jehlicí reproduktor svého zeleného zesilovače a ten pak připojil na velký VOX. Kytara tak zněla nakřáple a syrově a dodala skladbě správný „drive“. Producent Shel Talmy tehdy viděl v The Kinks zlatý důl a během následujících osmnácti měsíců dokázal z The Kinks dostat sérii hitů, jejichž autorem je Ray Davies. Od bezprostředních a úderných písniček Ray Davies přešel k textově propracovaným skladbám, v nichž dokázal převést typicky anglickou tematiku i humor do širší a srozumitelnější formy. Druhým hitem číslo jedna se rok po „You Really Got Me“ stala skladba „Tired of Waiting for You“. Písničky „Dedicated Follower of Fasion“ (ironický komentář na módní fanatiky), výjimečná „Waterloo Sunset“ (titul písně odkazuje k londýnským reáliím - k názvu stanice londýnského metra; Ray Daviese hlavní motiv napadl, když ležel v nemocnici svatého Tomáše a díval se z nemocničního okna ven a byl fascinován množstvím světel projíždějících automobilů, ačkoliv sám je odpůrcem automobilové dopravy a auta doslova nesnáší) či „Autumn Almanac“ mu vysloužily nejvyšší respekt, srovnatelný s dvojicí Lennon-McCartney. Posledním hitem číslo jedna byla pro skupinu skladba „Sunny Afternoon“. Ještě v šedesátých letech napsal Ray Davies hudbu k filmu \"The Virgin Soldiers\", jeho bratr Dave natočil v roce 1967 (s doprovodem The Kinks) hit „Death of a Clown“, který ve Spojených státech vyšel pod hlavičkou The Kinks. Jako doprovodná zpěvačka se na nahrávce objevuje první manželka Ray Daviese Rasa (ta pak zpívá vokály i na celém albu \"Something Else by the Kinks\"). Spolu s „Waterloo Sunset“ a hořkou skladbou „David Watts“ ji zachycuje album \"Something Else by the Kinks\", kterým skončila spolupráce skupiny s Shelem Talmym. Ta byla ale „rozviklána“ již několik let před tím. Říká se, že když Talmy opustil studio, Ray Davies si písně předělal po svém. Další nahrávky už produkoval výhradně Ray Davies. Podobně jako v případě The Beatles měla následující alba The Kinks charakter tematických celků, zvláště \"The Kinks Are the Village Green Preservation Society\" a \"Arthur (Or the Decline and Fall of the British Empire)\"; druhá z nich byla vlastně jednou z prvních rockových oper, kterou Ray Davies napsal pro televizi Granada. Obě desky obsahují řadu autobiografických prvků. Novým baskytaristou se tehdy stal John Dalton. V roce 1970 se skupina vrátila do singlových hitparád ve Spojených státech i ve Spojeném království kontroverzní, ale velmi zdařilou písničkou „Lola“ o transvestitismu. Album \"Lola versus Powerman and the Moneygoround, Part One\" ostře komentovalo agresivní manipulaci v showbyznysu. V téže době Ray Davies natočil soundtrack k filmu \"Percy\" a hrál hlavní roli v televizní inscenaci \"The Long Distance Piano Player\". Protože v té době vypršel kontrakt se společností Pye i s manažmentem, přešla skupina k RCA. První album pro novou značku \"Muswell Hillbillies\" natočili The Kinks s klávesistou Johnem Goslingem a dechovou sekcí skupiny Mike Cotton Sound, ze všech hráčů se pak stali stálí členové. Album \"Muswell Hillbillies\" se stalo společně se \"Something Else by the Kinks\" dvěma kritiky nejlépe hodnocenými alby v historii skupiny. Ve Spojených státech ovšem popularita skupiny stoupala. V roce 1970 se totiž mohli opět vrátit do Spojených států, kam měli od roku 1965 kvůli rvačce v televizi zakázán vstup. Další tvorba měla silný divadelní podtext, čerpala z tradice kabaretu a velmi často šlo o velkolepé projekty. Albem \"Sleepwalker\" v roce 1977 přešli k nahrávací společnosti Arista, po konceptuálních albech \"Preservation Act 1\" (1973), \"Preservation Act 2\" (1974) a \"Soap Opera\" (1975) se vrátili zpět k „písničkové“ tvorbě. V roce 1974 založili The Kinks vlastní značku Konk Records, pro kterou Ray Davies produkoval album \"Stage Door Johnnies\" pro zpěvačku Claire Hamill a debut skupiny Café Society. V roce 1977 přesunuli Konk pod Aristu. Novým baskytaristou se načas stal Andy Pyle (ex. Savoy Brown), dechová sekce odešla. V roce 1979 vyšla ve Spojených státech velmi úspěšná deska \"Low Budget\", která byla prvou deskou, kterou The Kinks natočili v amerických studiích. Ke skupině se na albu přidal basista Jim Rodford, který před tím hrál ve skupině Argent svého bratrance Roda Argenta. Dále následovalo úspěšné živé dvojalbum \"One for the Road\", které bylo natočeno během turné The Kinks po Spojených státech, živá verze skladby „Lola“ pronikla do amerického žebříčku Hot 100. S albem \"Give the People What They Want\" se Kinks vrátili k přímočařejšímu rocku a syrovějšímu zvuku. Ray Davies znovu potvrdil svůj potenciál coby „hitmaker“ v roce 1983 skladbou „Come Dancing“ z alba \"State of Confusion\". Následovalo album \"Word of Mouth\", na němž se objevilo několik skladeb, které zazněly v úspěšném a kritiky ceněném televizním filmu \"Return to Waterloo\", ke kterému napsal scénář a režíroval jej Ray Davies. V roce 1986 následovalo album \"Think Visual\" a v roce 1989 album \"UK Jive\". Kapela dále pokračovala v koncertech s novým bubeníkem Bobem Henritem, který již při nahrávání desky \"Think Visual\" nahradil původního bubeníka Micka Avoryho, který se skupinou hrál od jejích počátků, a klávesistou Markem Haleym. Repertoár The Kinks inspiroval mnohé ke vzniku řady coververzí. K těm známějším patří „Stop Your Sobbing“ a „I Go To Sleep“ od The Pretenders, další natočili Fall, Kirsty MacColl, The Jam, David Bowie nebo Van Halen. V roce 1976 pronikli The Stranglers do žebříčků s pečlivě okopírovanou verzí „All The Day And All Of The Night“. Kapela byla uvedena do Rock and Roll Hall of Fame a patří k nejrespektovanějším britským kapelám, na čemž mají zásluhu skladby Raye Daviese, i jejich zcela specifický „britský“ postoj. V roce 1991 přešli The Kinks k vydavatelství Columbia, kde vydali album \"Phobia\". Posledním albem, které skupina vydala, bylo dvojalbum \"To the Bone\". Album je složeno z živých elektrických i akustického vystoupení Kinks a ze studiových remaků jejich starších více i méně známých skladeb. Jako bonus se jako poslední dvě písně druhého cd objevil zbrusu nový singl „Animal“ a „To the Bone“. Od roku 1996 Kinks jako skupina neexistovali. Svůj poslední koncert odehráli v norském Oslu. Ray i Dave Daviesové vystupují od roku 1996 sólově. Roku 2018 byla kapela obnovena se záměrem natočit nové album.", "section_level": 1}], "src_summary": "The Kinks, anglická skupina, založená v roce 1963 pod původním názvem The Ravens. Jedna z nejslavnějších a nejvýznamnějších rockových skupin 60. let. Vedle The Beatles, The Rolling Stones, The Who a řady dalších patřili k nejpopulárnějším hudebním skupinám.", "tgt_summary": "The Kinks ( \"\" ‚versaut‘, ‚schrullig‘, ‚ausgeflippt‘ aber auch ‚pervers‘; also ‚Die Schrulligen‘ oder ‚Die Ausgeflippten‘ oder ‚Die Perversen‘, außerdem Paronym von \"The Kings\"; also ‚Die Könige‘) sind eine englische Musikgruppe. Sie gelten neben den Beatles, The Who und den Rolling Stones als eine der erfolgreichsten britischen Bands der 1960er Jahre (British Invasion). Heute zählen die Kinks zu den Urvätern von Punk und Britpop. Zahlreiche Gruppen wurden und werden durch ihre Musik inspiriert, so zum Beispiel The Jam und The Pretenders.", "id": 2162236} {"src_title": "Prohledávání do hloubky", "tgt_title": "Tiefensuche", "src_document": [{"title": "Obrazový popis průchodu algoritmu grafem.", "content": "Na obrázku vpravo je ukázáno, jak pracuje algoritmus prohledávání do hloubky. Po přiblížení jde z obrázku poznat postup algoritmu, postupné obarvování, neboli měnění vlastností stavu uzlu ze stavu FRESH (zelená) přes stav OPEN (červená) až po CLOSED (modrá), určování časových značek otevření a uzavření a nakonec i vyznačení typů hran.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti algoritmu.", "content": "Na konečných grafech je algoritmus úplný (vždy najde řešení, tzn. najde všechny vrcholy, které jsou z výchozího vrcholu dostupné po orientovaných cestách), ale není optimální (pokud graf není strom, nemusí najít nejkratší možnou cestu k cíli). Naproti tomu na nekonečném grafu může pokračovat v prohledávání nekonečné větve a jinou, třeba i konečnou větev, nikdy nenavštíví. Během prohledávání se mění stavy vrcholů. Na začátku jsou všechny vrcholy ve stavu FRESH (nový, čerstvý). Jakmile algoritmus vrchol nalezne, změní stav vrcholu na OPEN (otevřený) a když později z tohoto vrcholu provede návrat, změní se stav na CLOSED (zavřený). Výchozí vrchol tedy zůstává otevřeným nejdéle, jeho uzavřením prohledávání končí. Během prohledávání lze vrcholům grafu přidělovat časové značky, kdy se vrchol stal otevřeným a kdy byl uzavřen. Podobně lze hrany grafu během prohledávání rozdělit do čtyř skupin na hrany stromové, příčné, zpětné a dopředné. Časové značky i členění hran mají pomocný charakter, samotné prohledávání grafu do hloubky tím není nijak ovlivněno, může to však být užitečné pro další analýzu grafu. Algoritmus v každém okamžiku \"je v nějakém vrcholu\", nazvěme jej aktuálním vrcholem (v níže uvedeném kódu je označen u). Algoritmus vezme nějakou hranu vycházející z aktuálního vrcholu. Pokud tato hrana vede do nového vrcholu (FRESH), nazýváme tuto hranu stromovou a v tom případě algoritmus \"postoupí do hloubky\", novým aktuálním vrcholem se stane koncový vrchol této hrany a ke starému aktuálnímu vrcholu se algoritmus vrátí až poté, co skončí prohledávání z nového aktuálního vrcholu. Pokud hrana vede do vrcholu v jiném stavu než FRESH, algoritmus tuto hranu přeskočí a vezme další hranu. Jsou-li všechny hrany z aktuálního vrcholu prozkoumány, aktuální vrchol je prohlášen za uzavřený (CLOSED) a algoritmus provede návrat (po stromové hraně) do vrcholu, odkud přišel. Stromové hrany tvoří kořenový strom (odtud název), který spojuje všechny vrcholy, které jsou orientovaně dostupné z výchozího vrcholu -- ten je kořenem stromu. Veškeré pohyby po grafu, tedy postupy do hloubky i pozdější návraty se dějí podél stromových hran. Do každého vrcholu, který je z výchozího vrcholu orientovaně dostupný, vede z výchozího vrcholu přesně jedna cesta tvořená stromovými hranami. Hrana, jejíž koncový vrchol je (v okamžiku zpracování hrany) ve stavu OPEN, se nazývá zpětnou hranou. Zpětnou hranou prochází cyklus, který kromě zpětné hrany obsahuje žádnou, jednu nebo několik hran stromových. Hrana, jejíž koncový vrchol je (v okamžiku zpracování hrany) ve stavu CLOSED, je hranou dopřednou nebo hranou příčnou v závislosti na časových značkách přidělených v okamžicích otevření vrcholů. Pokud hrana vede směrem k nižší značce, jde o hranu příčnou (vede do vedlejší, již dříve opuštěné větve stromu). Pokud hrana vede směrem k vyšší značce, jde o hranu dopřednou, která vede \"dál v téže větvi stromu\".", "section_level": 1}, {"title": "Obecná implementace v pseudokódu.", "content": "void DFS (Graph G) {", "section_level": 1}, {"title": "Popis algoritmu.", "content": "Celý algoritmus začíná inicializací všech uzlů grafů hodnotami stavů uzlů a nastavením jejich předchůdců. Každý uzel je nastaven jako FRESH uzel a žádný zatím nemá určeného svého předchůdce. To znamená, že v poli předchůdců jsou všechny hodnoty prvků nastaveny na null. Index (dále již časový index), který budeme dále využívat pro zapisování časových značek, nastavíme na nulu. Poté je pro všechny uzly, které jsou dosud ve stavu FRESH, vyvolána metoda DFS-Projdi. Metoda DFS-Projdi realizuje vlastní prohledávání do hloubky. V této metodě je na počátku stav uzlu u, pro který byla tato metoda volána, nastaven na OPEN a do časové značky otevření uzlu se zapíše hodnota časového indexu, který se ve stejné době i inkrementuje, abychom mohli o jedna větší index použít pro další uzel. Poté se pro každého následníka (značíme jej v) uzlu u zjistí, zda tento následník v je ještě ve stavu FRESH, a pokud ano, zapíše se pro něj do pole p hodnota předchůdce a zavolá se pro něj rekurzivně metoda DFS-Projdi. Jestliže byli zpracováni všichni následníci uzlu u, tento uzel se prohlásí za uzavřený (přiřadí se mu stav CLOSED) a nastaví se pro něj časová značka uzavření použitím námi využívaného časového indexu, který se následně o jedna zvětší.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdíl v algoritmu při aplikaci na neorientovaný graf.", "content": "Algoritmus má i pro neorientovaný graf stejný průběh. Oproti aplikaci na orientovaný graf se tu algoritmus vcelku liší jen v tom, že se zde nacházejí pouze dva ze čtyř různých typů hran. V tomto případě se v grafu budou vyskytovat pouze hrany stromové a zpětné. Zbývající dva typy hran, dopředné a příčné, se při průchodu neorientovaného grafu nevyskytnou.", "section_level": 2}, {"title": "Další využití algoritmu.", "content": "Algoritmus prohledávání do hloubky se může dále využívat například pro topologické uspořádání uzlů grafu, nalezení silných komponent grafu či zjištění acykličnosti grafu.", "section_level": 1}, {"title": "Topologické uspořádání uzlů grafu.", "content": "Použijeme novou datovou strukturu, zásobník. Dále necháme volně procházet algoritmus prohledání do hloubky po grafu a jedinou změnou, kterou v algoritmu vůči \"normálnímu\" průběhu uděláme, bude, že pokaždé, když algoritmus nějakému uzlu přiřadí časovou značku uzavření, tento uzel vložíme do zásobníku. Na konci běhu algoritmu máme v zásobníku topologicky uspořádané uzly.", "section_level": 2}, {"title": "Nalezení silných komponent.", "content": "Pomocí algoritmu prohledávání do hloubky určíme u všech uzlů časové značky uzavření. V dalším kroku změníme orientací každé hrany v původním grafu a znovu spustíme algoritmus prohledávání do hloubky. Uzly budeme vybírat v klesajícím pořadí značek uzavření, jež jsme zjistili prvním průchodem algoritmu ještě na \"originálně orientovaném\" grafu. Po ukončení tohoto algoritmu už získáme stromy lesa, které nám budou určovat silné komponenty grafu.", "section_level": 2}, {"title": "Zjištění acykličnosti grafu.", "content": "Pro zjištění acykličnosti grafu přidáme do algoritmu podmínku, zda byla nalezena zpětná hrana, tj. hrana, která vede do vrcholu ve stavu OPEN. Zpětná hrana spolu s jednou nebo několika hranami stromovými tvoří cyklus. Pokud se při prohledávání do hloubky žádná zpětná hrana nevyskytne, je graf acyklický.", "section_level": 2}, {"title": "Složitost algoritmu.", "content": "Celková složitost algoritmu : Θ(|V| + |E|), kde \"|V|\" je počet vrcholů a \"|E|\" počet hran daného grafu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prohledávání do hloubky (v angličtině označované jako \"depth-first search\" nebo zkratkou \"DFS\") je grafový algoritmus pro procházení grafů metodou backtrackingu. Pracuje tak, že vždy expanduje prvního následníka každého vrcholu, pokud jej ještě nenavštívil. Pokud narazí na vrchol, z nějž už nelze dále pokračovat (nemá žádné následníky nebo byli všichni navštíveni), vrací se zpět backtrackingem.", "tgt_summary": "Tiefensuche (, \"DFS\") ist in der Informatik ein Verfahren zum Suchen von Knoten in einem Graphen. Sie zählt zu den uninformierten Suchalgorithmen. Im Gegensatz zur Breitensuche wird bei der Tiefensuche zunächst ein Pfad vollständig in die Tiefe beschritten, bevor abzweigende Pfade beschritten werden. Dabei sollen alle erreichbaren Knoten des Graphen besucht werden. Für Graphen mit potentiell wenigen, langen Pfaden bietet sich die beschränkte Tiefensuche an, bei der jeder Pfad nur bis zu einer bestimmten Tiefe beschritten wird. ", "id": 1138550} {"src_title": "Dětská podélně plochá noha", "tgt_title": "Spreizfuß", "src_document": [{"title": "Etiologie.", "content": "Přesná příčina není známa, postižení však bývá familiární (rodinné). Jednou z možných příčin je chabost vazů, jako součást generalizovaných syndromů (Downův syndrom, Ehlers-Danlosův syndrom, Marfanův syndrom), dále svalová slabost, přítomnost \"os tibiale externum\", porušení periferních nervů, u poliomyelitidy, u DMO, při juvenilní revmatoidní (idiopathické) arthritidě. Ke vzniku dále přispívá obezita, oslabení při celkových onemocněních, dlouhodobé nošení nevhodné obuvi a malnutrice.", "section_level": 1}, {"title": "Klinické projevy.", "content": "Při ploché noze dochází k abnormálnímu snížení podélné klenby nožní nebo jejímu vymizení. Charakteristické je valgózní postavení paty, pokles hlezenní kosti (\"talu\") plantárně a mediálně, abdukce předonoží, dále vnitřní rotace osy hlezenního kloubu, v počáteční fázi supinace a dále pronace prvního paprsku. Mediální klenba se stává zřetelnou ve druhém roce života (v kojeneckém věku je klenba vyplněna tukovým polštářem, což vede k dojmu ploché nohy – „fat foot is not a flat foot“). Jako patologický nález v předškolním věku je hodnoceno chybění tohoto mediálního vyklenutí. Flexibilní plochá noha je většinou asymptomatická (spíše jen kosmetický problém), obtíže se dostavují až u starších a obézních dětí (únavnost, bolesti mediální strany nohy při delším stání, příp. bolesti lýtka). Během zatížení dochází k excesivní everzi (nadměrnému obrácení/převrácení) paty, abdukci přednoží, což má za následek, že se hlavice hlezenní a loďkovité kosti dotknou podložky. Mediální sloupec chodidla (kost hlezenní, kost loďkovitá, \"ossa cuneiformia\", metatarzy) se zdá být delší než laterální. Těžnice se posouvá mediálně, je přetížen mediální okraj chodidla. Počáteční kompenzace se projevuje chůzí špičkami dovnitř. S trváním plochonoží se vyvíjí myostatická kontraktura (zkrácení) \"m. triceps surae\".", "section_level": 1}, {"title": "Funkční vyšetření.", "content": "Při funkčním vyšetření lze v hlezenním i subtalárním kloubu pozorovat normální pohyb, při stoji na špičkách se klenba koriguje, pata přechází z valgozity do lehké varozity. Patrné je omezení pohybu, oslabené nebo chybějící vyklenutí ve stoji na špičkách. Plochou nohu dělíme dle nálezu na několik stupňů: Hodnocení se provádí plantogramem (otiskem nohy na papír) nebo podoskopem (pohledem na zatíženou plosku nohy stojící na skleněné desce). Vždy je třeba odlišit \"talus verticalis\".", "section_level": 1}, {"title": "Rentgenový obraz.", "content": "Na bočném snímku u normální zatížené nohy leží osy talu, kosti loďkovité, kosti klínové a I. metatarsu v jedné linii. S poklesem klenby nožní se tato linie různě lomí. Úhel mezi kostí patní a horizontálou je u normální nohy kolem 25°, u ploché nohy se snižuje.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "Důležitá je prevence, tzn. nepovzbuzování dětí k předčasnému vstávání a chůzi, dokud svalstvo nezesílí tak, že vztyk provedou samy. Nepřetěžování dětí stáním a chůzí do únavy, obuv dostatečně široká ve špičce, netísnící a nebránící pohybu prstů v botě. V neposlední řadě jde i o korekci nadváhy.", "section_level": 1}, {"title": "Konzervativní léčba.", "content": "Konzervativní léčba se indikuje při flexibilní ploché noze. Názory na postup jsou však nejednotné. Značný počet nohou se upraví spontánně růstem. Do konzervativní léčby se počítá cvičení krátkých svalů nohy a vytahování svalů lýtkových. Vhodné jsou výpony na špičky či chůze naboso po hrubém terénu. Doporučují se ortopedické vložky a obuv individuálně zhotovená dle plantogramu, jež zabraňuje vychylování paty.", "section_level": 2}, {"title": "Operační léčba.", "content": "Operační léčba se indikuje při bolestech a u dětí starších 13 let. Nejúčinnější je \"trojí déza sub talo\". Dalším zákrokem je \"prolongační osteotomie patní kosti\" (dnes, \"Evans a Mosca\") v blízkosti CC kloubu. Kost patní je v poměru k hlezenní kosti zkrácena, laterální sloupec nohy je prodloužen vložením štěpu z lopaty kosti kyčelní po příčné osteotomii \"kalkaneu\" v místě mezi přední a střední kloubní fazetou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dětská podélně plochá noha (,, ) je deformita nohy v růstovém věku, kdy dochází vlivem laxicity vazů k oploštění mediální části podélné klenby nohy a ke zvýšené valgozitě (vbočenost) patní kosti. Jde o nejčastější ortopedickou diagnózu.", "tgt_summary": "Unter Spreizfuß (Pes transversoplanus) wird ein Auseinanderweichen der Knochenstrahlen des Mittelfußes verstanden. Ein „kleines Fußgewölbe“ oder „Quergewölbe“, das normalerweise im Bereich des Vorfußballens ausgebildet sein sollte, ist durchgetreten, so dass häufig eine Schwiele unterhalb der Grundgelenke der zweiten und dritten Zehe deutlich in Erscheinung tritt. Heute weiß man, dass auch das „Quergewölbe“ nicht nur durch Bänder, sondern auch durch Muskulatur aufrechterhalten wird, u. a. durch die Ballenmuskulatur.", "id": 648343} {"src_title": "Reinkarnační terapie", "tgt_title": "Reinkarnationstherapie", "src_document": [{"title": "Základy.", "content": "Reinkarnační terapie se zakládá na práci s podvědomím. Pacient a terapeut při tom prozkoumají příčiny krizí, problémů a omezení a pokoušejí se tímto způsobem přivodit osvobození od starých a překážejících problémů. Reinkarnační terapie vychází z toho, že problémy spočívají v zkušenostech jak v stávajícím, tak v minulých tělesných životech. Základním bodem je, že se člověk skládá jak z hmotného těla, tak z nehmotné části, které se říkává „duše“. Dalším východiskem reinkarnační terapie je, že ta nehmotná složka, neboli duše, přežije tělesnou smrt a přechází do jiných hmotných těl (viz reinkarnace), aby se touto cestou vyvíjela dále. Veškeré zkušenosti se ukládají do pamětí a promítají se do pozdějších tělesných existencí, což podle zkušeností reinkarnačních terapeutů vysvětluje, proč nás například pronásledují určité obavy či zábrany, aniž bychom viděli nějaký důvod, anebo proč se v určitých situacích cítíme ohrožení, i když nám fakticky žádné nebezpečí nehrozí.", "section_level": 1}, {"title": "Trauma a karma.", "content": "Podle názoru reinkarnační terapie je člověk ve velké míře ovlivněn traumatickými, tj. duši ranícími, zkušenostmi, k němž došlo v minulosti (buďto ve stávajícím anebo dřívějších životech). Projevují se ve stávající tělesné existenci neurózami a psychózami, kteréžto pojmy zahrnují v podstatě všechno, co nám život ztěžuje a omezuje, a velice často ani netušíme, kde to má svoje kořeny, např. strachy, nutkavé návyky apod. Prvním sloupem reinkarnační terapie je \"vyhledat\" dané případy, tj. zpřístupnit vzpomínky na ony traumatické události, a objasnit, za jakých okolností a z jakého důvodu k traumatu došlo. Zde se uplatní druhá složka této terapie, tj. karma. Podle toho se trauma rozumí jako následek nějakého našeho činu, který byl někomu jinému na škodu a má tím zároveň dopad na nás samé. Třetím sloupem reinkarnační terapie je přivést pacienta k tomu, aby si uvědomil, že nese sám část zodpovědnosti za to, co se mu kdysi přihodilo a způsobilo mu danou potíž. Podle zkušeností reinkarnační terapie trauma a jeho následky přestanou působit, jakmile pacient dojde poznání o spojitosti mezi událostí, neboli traumatem, a jeho vlastním přičiněním.", "section_level": 1}, {"title": "Regrese.", "content": "Regresí (z latiny \"regredi\" ‚vrátit se‘) se rozumí vyhledání starých vzpomínek a odkrytí událostí přivodivších dané trauma. Tento terapeutický postup je používán i v klasické psychoterapii, např. psychoanalýze. Aby se ty vzpomínky zpřístupnily, nabízejí se různé postupy, např.: Mnoho terapeutů zahájí regresi tím, že nejprve procházejí mládí pacienta, aby se zjistilo, jestli se nenachází tam příčina daného problému, a vstoupí až potom do minulých inkarnací. Jedno sezení trvává několik hodin.", "section_level": 1}, {"title": "Známí provozovatelé.", "content": "Carol Bowmanová - Zabývala se i spontánními vzpomínkami u dětí. Podle jejích slov ji k tomu dostal její vlastní syn, který začal po traumatu z ohňostroje vyprávět o tom, jak zahynul v Americké Občanské válce (a poskytl i historicky přesné detaily). Michael Newton - Kromě minulých životů jeho pacienti popisovali (velmi konzistentně) i posmrtný život, byť ho označovali spíš jako \"domov\". Zakladatel Newtonova institutu pro hypnoterapii života mezi životy, který mimo jiné školí další hypnoterapeuty podle Newtonových metod. Jeho verze je neobvyklá především absencí karmy, kterou nahrazuje dobrovolná volba inkarnací na základě předchozích zkušeností a činů, což má vést k duševnímu rozvoji. Helen Wambachová - Prováděla výzkum spočívající v ověřování přesnosti detailních informací, které její subjekty sdělovaly a jejich porovnávání s historickými statistikami (například rozložení pohlaví, společenské postavení apod.). Podle jejích zjištění byly informace prakticky vždy přesné a na úrovni znalců historie daného období (nad rámec běžných populárně naučných knih či televizních pořadů). Brian L. Weiss - Známý svou knihou \"Mnoho Životů, Mnoho Mistrů\", ve které pojednává o terapii ženy jménem Catherine. Údajně ho přesvědčila o tom, že její vzpomínky jsou skutečné, když mu v hypnóze správně sdělila několik soukromých detailů z jeho vlastního života, například že jeho dcera je pojmenovaná po jeho otci, nebo že jeho syn zemřel na vrozenou srdeční vadu.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Pro mnohé je tato forma terapie kontroverzní, jelikož obsahuje ideologii či východní náboženské představy a její tvrzení a hypotézy nelze dokázat. Jediné důkazy o existenci reinkarnace pochází z výzkumů spontánních \"vzpomínek\" od malých dětí, prováděné například Ianem Stevensonem či Jimem B. Tuckerem a většina vědecké komunity je příliš neuznává, především kvůli tomu, že jich velká část (především od Stevensona) pochází ze zemí, kde je rozšířená víra v reinkarnaci, a mohou být tedy produktem konfabulace, kryptoamnézie či podvodnou snahou rodičů dostat z \"předchozí\" rodiny peníze (alternativním vysvětlením může být větší ochota brát tyto \"vzpomínky\" vážně, neboť většina monoteistů či ateistů, kteří jsou dominantní na západě, by je pravděpodobně zavrhla jako dětskou představivost. Byť existují i případy ze západního světa, které jsou velmi dobře zdokumentované a přesné, například James Leininger (James Hudson jr.) či Ryan (Marty Martyn), tyto případy se dostaly i do mainstreamových médií. Podle Jima Tuckera se situace na západě zlepšila a rodiče jej nyní sami kontaktují, pokud jejich dítě začne dávat najevo nezvyklé vzpomínky. Rovněž většinou nelze dokázat, zdali vzpomínky, které se při terapii vynoří, jsou autentické, anebo nikoliv. Též se často stává, že lidé tvrdí, že byli stejnou osobou, obvykle důležitou, či byli přítomni nějaké významné události (často se uvádí potopení Titanicu). Samotní terapisté tento jev vysvětlují tak, že lidé si mají sklony propojit vzpomínky s existujícími znalostmi, a tak si myslí, že jsou na Titanicu, přestože \"ve skutečnosti\" byli na jiné lodi, stejně tak si mohou myslet, že byli někým důležitým, jen proto, že se vidí v konkrétní době a místě. Dalším problémem je obvykle dlouhá prodleva mezi smrtí předchozí osoby a narozením, která nezřídka trvá celá staletí, zatímco u spontánních vzpomínek je medián pouhých 16 měsíců a průměr 4 roky. Dle průzkumu, který mezi 101 náhodně vybranými odborníky APA provedl John Norcross, jde o zcela zdiskreditovanou metodu léčby. Ian Stevenson, otec výzkumu reinkarnace, považoval tento druh regresní terapie za velmi nepřesný, náchylný k sugesci či autosugesci (projev podvědomých tendencí) a potenciálně nebezpečný a zkoumal pouze fenomén spontánních vzpomínek dětí, jeho nástupce Jim Tucker se s jeho názorem ztotožňuje a regresní terapii k výzkumu na Division of Perceptual Studies nevyužívá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Reinkarnační terapie je formou regresní terapie, tj. vyhledává staré zasuté vzpomínky s cílem objevit příčiny stávajících duševních poruch, tj. neuróz a psychóz, někdy i tělesných potíží. Pacient si má uvědomit spojitost mezi aktuálními poruchami a minulými traumatickými událostmi a tím poruchy zneutralizovat. Na rozdíl od běžné psychoanalýzy předpokládá reinkarnační terapie, že člověk prožívá více tělesných existencí (vtělení, inkarnací). Ty se podle ní promítají do stávající inkarnace. ", "tgt_summary": "Reinkarnationstherapie oder Rückführungstherapie ist eine esoterische, auf Reinkarnationslehren beruhende Methode der Alternativheilkunde. Im wissenschaftlichen und gesetzlichen Sinn ist diese Methode nicht als Psychotherapie oder Heilverfahren anerkannt, bei Esoterikern aber durchaus populär. ", "id": 1751270} {"src_title": "Intolerance laktózy", "tgt_title": "Laktoseintoleranz", "src_document": [{"title": "Příčina intolerance.", "content": "Laktózová intolerance je způsobena částečnou nebo úplnou neschopností organismu produkovat enzym laktáza, který laktózu (mléčný cukr) ve střevech rozkládá. Všechny druhy živočišného mléka obsahují laktózu, která se rozkládá v trávicím ústrojí za pomoci právě enzymu laktáza na jednodušší cukry (galaktózu a glukózu), které se dále vstřebávají do krevního oběhu. Pokud je laktázy nedostatek, mléčný cukr se ve střevech nestráví a jeho přebytkem se pak živí přirozené střevní bakterie, které při jeho zpracování produkují plyny (CO či H) a další látky, které dráždí tlusté střevo a tím způsobují nadýmání, střevní koliky, průjmy a zvracení. Méně častými projevy jsou atopické ekzémy, nechutenství, pálení žáhy, pocit plnosti a bolesti břicha. Produkce laktázy v těle klesá s přibývajícím věkem (viz primární intolerance laktázy).", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení.", "content": "Je rozlišována intolerance laktózy vrozená, prvotní a druhotná.", "section_level": 1}, {"title": "Vrozená intolerance.", "content": "Vrozená intolerance se může vyskytnout u některých dětí již při kojení. Postihuje cca 2-5 % kojenců a u 95 % z nich se objeví během prvních 12 měsíců života.. Obvykle vykazuje velmi silné příznaky, které mohou vést až k dehydrataci. Zejména u nedonošených novorozenců se z důvodu nedostatečně vyvinutého zažívacího traktu může toto onemocnění projevit. Jediným řešením u něj bývá bezlaktózová dieta, a proto nedonošené děti bývají krmeny speciálním mlékem se sníženým obsahem laktózy. Ve většině případů se s vyzráním orgánových systémů problém upraví.", "section_level": 2}, {"title": "Prvotní intolerance.", "content": "Prvotní (primární) intolerance je způsobena geneticky. Jako u všech ostatních savců, tak i u člověka je produkce laktázy nejvyšší v kojeneckém věku a nejpozději od 2 roku života rapidně klesá. Dospělý člověk ve srovnání s kojencem produkuje pouze desetinu laktázy a většina lidí ve věku 60 let už laktózu vůbec nestráví. Odhadem 75–80 % světové populace je v dospělosti intolerantní na laktózu. Tato přirozená intolerance však není v lidské populaci rozšířena rovnoměrně. Zatímco u původních obyvatel Ameriky, Asie a Afriky je to přes 95 % a u obyvatel jižní Evropy asi 40–70 %, u obyvatel severní Evropy má intoleranci na laktózu pouze 15–25 % dospělých. Vědci se domnívají, že před 10 000 lety, tedy před tím, než člověk díky chovu domácích zvířat mohl pravidelně konzumovat mléko jiného druhu, byli všichni dospělí lidé intolerantní na laktózu, avšak postupem času se u některých vyvinula tolerance. Tuto domněnku potvrzují také některé archeologické nálezy, například ledovcový muž Ötzi, který žil před cca 5 tisíci lety, byl podle analýzy DNA ve svých 45 letech k laktóze intolerantní. Protože laktóza, stejně jako vitamín D, zvyšuje resorpci vápníku ve střevě, může laktóza při malé produkci vitamínu D v důsledku menšího slunečního záření chránit před křivicí a osteomalacií (měknutím kostí). Odborníci v genetice proto předpokládají, že v oblastech s menším UV zářením (severní Evropa) se lidé s dlouhodobou tolerancí k laktóze evolučně prosadili, protože měli větší šance na přežití.", "section_level": 2}, {"title": "Druhotná intolerance.", "content": "Druhotná (sekundární) intolerance vzniká u lidí původně tolerantních např. při onemocnění celiakií, zánětlivých onemocněních střev nebo i jako důsledek užívání antibiotik, která ovlivňují střevní mikroflóru. Dle odhadů trpí v určité míře intolerancí k laktóze cca 15–20 % populace České republiky.", "section_level": 2}, {"title": "Řešení.", "content": "Pokles laktázové aktivity je individuální, a proto se může stát, že se výše zmíněné projevy projeví u dospělého jedince. Řešením je buď úprava jídelníčku (vyřazení mléčných výrobků), nebo užívání potravinových doplňků, které laktázu obsahují, či výrobků bez laktózy, určených speciálně pro intolerantní jedince.", "section_level": 1}], "src_summary": "Intolerance laktózy je neschopnost organismu strávit mléčný cukr (laktózu). Je to přirozený průvodní jev dospělého stádia lidského života, protože původně se mlékem živili pouze kojenci. Kravské mléko je původem určeno pro mláďata krav, která tuto intoleranci nemívají. To je také hlavní příčina toho, proč většina lidí na tuto intoleranci trpí. Nicméně u některých rasových skupin, zejména u Evropanů, se dlouhodobou konzumací mléka posunula tolerance k laktóze až do pozdního věku. V případě, že se intolerance laktózy vyskytne u kojenců (viz vrozená intolerance), jedná se o nemoc. ", "tgt_summary": "Bei Laktoseintoleranz, Lactoseintoleranz oder Milchzuckerunverträglichkeit wird der mit der Nahrung aufgenommene Milchzucker als Folge fehlender oder verminderter Produktion des Verdauungsenzyms Lactase nicht oder unvollständig verdaut; daraus resultiert eine Unverträglichkeit für Milch und Milcherzeugnisse. Eine Laktoseintoleranz ist bei Kindern unter fünf Jahren sehr selten. Meist entwickelt sie sich erst im Jugend- und Erwachsenenalter. Weltweit ist die Laktoseintoleranz sehr verbreitet, wobei es je nach Region und Bevölkerung deutliche Unterschiede gibt. Etwa 5 bis 15 % der Europäer vertragen keinen Milchzucker. Am seltensten ist die Laktoseintoleranz in Nordeuropa. In Afrika oder Ostasien sind dagegen 65 bis über 90 % der Erwachsenen betroffen. Der als \"Lactasepersistenz\" bezeichnete Evolutionsvorteil der Nordeuropäer entstand durch eine Genmutation vor ungefähr 7000 Jahren im Zuge der wichtiger werdenden Milchviehhaltung.", "id": 1215097} {"src_title": "Mark Rothko", "tgt_title": "Mark Rothko", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Dnešní Daugavpils se v době Rothkova narození jmenoval Dvinsk a byl součástí Ruského impéria. Marcus byl nejmladším ze čtyř dětí židovského lékárníka Jacoba Rothkowitze a jeho ženy Anny Goldin. Byl vychováván v prostředí ortodoxního židovství, chodil do školy, kde se vyučovalo hebrejsky. V důsledku sílících antisemitských nálad ve městě otec v roce 1910 emigroval do Portlandu v USA, kam se za ním o tři roky později přestěhovala celá rodina. V roce 1914 však Jacob Rothkowitz zemřel na rakovinu páteře a Marcus přispíval do rodinného rozpočtu jako kamelot. Roku 1921 začal Rothko studovat na Yaleově univerzitě v New Havenu. Po dvou letech však studia bez diplomu ukončil a odešel do New Yorku. Zde se začal na Art Students League of New York věnovat studiu kreslení podle modelu, navštěvoval však také kurzy anatomie a divadelní vědy. Jeho učitelem byl malíř Max Weber, Rothkovy malby z té doby mají proto reálný základ a expresivní vyznění. Rothko považoval dětskou malbu za spontánní výraz lidské psychiky. Prostřednictvím kurzů kreslení a modelování v Brooklynském židovském centru, které vedl od roku 1929 dvakrát týdně po dalších 24 let, udržoval s dětmi a mladými lidmi stálý kontakt. Roku 1932 se blízce spřátelil s malíři Miltonem Averym a Adolphem Gottliebem. V létě onoho roku také poznal mladou atraktivní šperkařku Edith Sachar (1912–1981), s níž v listopadu 1932 uzavřel sňatek. V roce 1944 se manželé rozvedli, rok nato si Rothko vzal knižní ilustrátorku Mary Alice Beistle (1921–1970), s níž měl dceru Kate (* 1950) a syna Christophera (* 1963). První samostatnou výstavu uspořádalo Rothkovi roku 1933 Museum of Art v Portlandu. V roce 1935 založil spolu s Gottliebem uměleckou skupinu The Ten (Desítka). Malíře spojoval odpor proti doslovnému způsobu soudobé americké malby a expresionistické formy vyjádření. V letech 1936–1939 pracoval na zakázkách pro Works Progress Administration. Tato organizace, založená roku 1935 v rámci New Dealu, zajišťovala pracovní místa za účelem oživení ekonomiky po Velké hospodářské krizi. Poskytovala zakázky také umělcům, v existenčně obtížných dobách pomohla i Jacksonu Pollockovi. V roce 1938 obdržel Rothko státní občanství Spojených států. Dva roky nato si změnil jméno: z Marcuse Rothkowitze se stal Mark Rothko. Počátkem 40. let maloval obrazy inspirované evropskou i indiánskou mythologií, jeho díla v té době kolísají mezi abstrakcí a surrealismem. Z roku 1943 pochází dopis, který spolu s Gottliebem napsal redakci The New York Times jako reakci na negativní recenzi jejich obrazů. V pěti bodech umělci shrnuli své zásady. Zdůraznili v nich, že hlavní pro kvalitu obrazu je nikoliv jeho provedení, ale téma. Umělec má mít ve své imaginaci naprostou svobodu a má usilovat o to, aby divák vnímal svět nikoliv svým, nýbrž umělcovým způsobem. Rothko byl velice zaujatý dílem i osobností Clyfforda Stilla. Stýkali se v New Yorku a Rothko za ním jezdíval do Kalifornie. Rothko při té příležitosti vedl v letech 1947 a 1949 letní kurzy kreslení na California School of Fine Arts v San Francisku, kde učil i Still. Oba malíři v té době přišli na myšlenku zřídit v New Yorku soukromou uměleckou školu. Roku 1948 založili spolu s Robertem Motherwellem, Davidem Harem (1917–1992) a Williamem Baziotem (1912–1963) školu s názvem The Subject of the Artist School. Projekt ale vydržel pouhý rok. V roce 1949 vystavil Rothko své obrazy, tehdy nazývané \"Multiformy\", v newyorské galerii Betty Parsons (1900–1982), orientované na soudobou americkou tvorbu. Parsons byla v té době Rothkovou galeristkou. V roce 1950 podnikl Rothko s manželkou cestu do Evropy. Cílem byla umělecká díla v Anglii, Francii a Itálii. V následujícím roce se stal profesorem kreslení na Brooklyn College. Rothko byl v roce 1952 zastoupený na prestižní výstavě \"15 Američanů\", kterou pořádalo Muzeum moderního umění. Roku 1954 přes nesouhlas Barnetta Newmana a Ada Reinhardta, kteří patřili do okruhu jeho přátel, opustil galerii Betty Parsons a přešel k tehdy prominentnímu galeristovi Sidney Janisovi (1896–1989). Ten měl smlouvy mj. i s Polockem, de Kooningem a Motherwellem. Hned příští rok mu Janis uspořádal samostatnou výstavu. Musel však respektovat, co všichni galeristé před ním i po něm, že si totiž Rothko věšel své obrazy sám a rozhodoval o jejich nasvícení. V roce 1958 obdržel Rothko zakázku na vyzdobení restaurace newyorského mrakodrapu Seagram Building. Práci na velkoformátových plátnech přerušil v následujícím roce cestou do Evropy. Po návratu smlouvu zrušil s tím, že obrazy nejsou pro vystavení v restauraci vhodné. Díla jsou dnes rozptýlena po galeriích v Japonsku, Londýně a Washingtonu. Další zakázkou byla jídelna na Harvardově univerzitě, na které pracoval v letech 1961–1963. Roku 1963 uzavřel smlouvu s Galerií Marlborough. Jeho dcera Kate s ní po otcově smrti vedla dlouhý spor o vlastnictví obrazů. Poslední Rothkovou velkou zakázkou byla výzdoba ekumenické kaple v Houstonu. Malíř se rovněž podílel na její architektonické podobě. Zadavateli projektu byli obchodníci a sběratelé umění, manželé John (1904–1973) a Dominique (1908–1997) de Menilovi. Rothko práci na osmnácti obrazech dokončil v roce 1967, otevření kaple se však nedočkal. V roce 1965 uzavřel smlouvu s galerií Tate Modern, kde jsou ve zvláštním sále vystavené některé obrazy pro mrakodrap Seagram. Poslední, třetí cestu do Evropy spolu s rodinou absolvoval roku 1966. V důsledku přepracování se roku 1968 zhoršil jeho zdravotní stav. Na tři týdny byl hospitalizován s výdutí aorty a cirhózou jater. Jeho manželství se začalo rozpadat, malíř začal připravovat závěť. V roce 1969 od manželky odešel a navázal poměr s Ritou Reinhard, vdovou po malíři Adu Reinhardovi. Téhož roku věnoval galerii Tate Modern devět obrazů z cyklu pro Seagram Building a galerii Marlborough prodal 26 pláten a 61 akvarelů. Yaleova univerzita mu udělila čestný doktorát. Dne 25. února 1970 byl nalezen ležící ve svém ateliéru na 69. ulici v New Yorku. Spáchal sebevraždu, když si pořezal ruce břitvou a pozdější pitva odhalila i předávkování antidepresivy.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "V New Yorku, kam přesídlil v roce 1923, navštěvoval muzea a ateliéry umělců jako byl Milton Avery, jehož zájem o zjednodušené tvary a velké homogenní barevné plochy ho hluboce ovlivnil. Rothko se také spřátelil s Adolphem Gottliebem, s nímž sdílel zájem o umění přírodních národů a později o lyrickou abstrakci. Rothkovy práce ze 30. let odrážejí, stejně tak jako u mnoha jeho současníků, stísněnost života za Velké hospodářské krize. Příkladem je obraz \"Subway (Podzemní dráha)\" z roku 1936 z majetku National Gallery of Art ve Washingtonu. Postavy stojí na nástupišti, izolované jedna od druhé i od světa nad nimi. Prodloužením figur a tmavou barevnou paletou se malíř pokusil v divákovi vyvolat pocit klaustrofobie a odcizení. Rothko rovněž čerpal podněty ze surrealismu, který viděl v umělecké aktivitě klíč v přístupu k nevědomí. Do jaké míry byl Rothko vystaven tomuto vlivu dokumentuje obraz \"Slow Swirl by the Edge of the Sea (Pomalé kroužení na kraji moře)\" z roku 1944, vystavený v Muzeu moderního umění v New Yorku. Dílo používá více abstraktních výrazových prostředků než jeho předchozí obrazy, tvary jsou zakřivenější, vzájemně se doplňují a barva začala mít pro vyznění obrazu větší význam. Obraz je Rothkovou meditací o vzniku života. O tom, jak se vynořil z moře a jak jeho počátky mohou s sloužit jako metafora pro vznik vědomí. Na počátku 40. let se Rohtko, stejně jako Pollock, intenzívně zaobíral pravěkými symboly a mýty. Byl také hluboce ovlivněný naukou o nevědomí, jak ji vypracoval švýcarský psycholog Carl Gustav Jung. Jung přišel s teorií, že všechny lidské bytosti, bez ohledu na jejich zeměpisný původ či dobu, kdy žily, sdílely společný základní způsob myšlení, projevující se v lidových pohádkách, mýtech a symbolech. Rothko svoje obrazy považoval za nástroj komunikace mezi malířem a divákem, která dokáže toto kolektivní nevědomí reflektovat. Ačkoliv byl Rothko považovaný za ryzího koloristu, on sám to odmítal a tvrdil, že ho barva nezajímá. Tvrdil, že chce svými obrazy vyjádřit základní lidské emoce: extázi, tragédii a beznaděj. Vnímáme-li jeho obrazy jen v dimenzi barevných vztahů, míjíme se s jejich významem, tvrdil. Navzdory tomu se pro své pojetí barevnosti a zjednodušených forem stal vzorem pro mnoho pozdějších malířů, jako např. Ellswortha Kellyho (1923–2015) nebo Jacka Youngermana (* 1926). Ve svých minimalistických pracích dovedli rothkovské pojetí barvy a formy do ještě větších extrémů. Rothkovy obrazy se brzy staly jedněmi z nejvyhledávanějších na světovém trhu s uměním. Obraz \"Oranžová, žlutá, červená\" z roku 1961 se v květnu 2012 prodal za 87 miliónů dolarů, čímž se stal do té doby nejdražším prodaným obrazem vytvořeným po 2. světové válce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mark Rothko (25. září 1903 v Daugavpilsu – 25. února 1970 v New Yorku) byl americký malíř lotyšského původu. Narodil se v dnešním Lotyšsku v židovské rodině jako Marcus Rothkowitz. Jeho malby jsou převážně abstraktní, Rothko byl průkopník tzv. malířství barevných ploch. Je jedním z představitelů abstraktního expresionismu.", "tgt_summary": "Mark Rothko (Lettisch: \"Marks Rotko\"; * in Daugavpils/Dwinsk, deutsch \"Dünaburg\", Russisches Kaiserreich, heute Lettland, als \"Marcus Rotkovich\"; † 25. Februar 1970 in New York) war ein amerikanischer Maler des Abstrakten Expressionismus und Wegbereiter der Farbfeldmalerei.", "id": 2280318} {"src_title": "Dharma", "tgt_title": "Dharma", "src_document": [{"title": "Dharma ve významu nauka.", "content": "\"Dharma\" – volně překládáno jako zákon nebo cesta, je pojem používaný v dálnovýchodních náboženstvích. Jedná se o: Slovo dharma je používáno ve většině, respektive všech filozofiích a náboženstvích indického původu (tzv. dharmová náboženství), zejména hinduismu (Sanátana Dharma), buddhismu a džinismu. Ve své nejstarší podobě, \"dharmam\", se poprvé objevilo ve Védách. Je obtížné poskytnout stručnou definici dharmy, vývoj pojmu má za sebou dlouhou a pestrou historii a je mu přisuzován rozsáhlý soubor významů a interpretací od spravedlnosti až po náboženství. V buddhismu se pojem \"dharma\" překládá jako „jak se věci mají“, či „způsob jak věci existují/fungují“ a označují nauky Buddhy Šákjamuniho (přibližně 563 př. n. l. – 484 př. n. l.) I když sám Buddha Šákjamuni nic nenapsal, jeho žáci posbírali a sepsali všechna jeho učení. Slovem dharma se tak označuje všech jeho 84 000 nauk. Dharma se dá dělit podle různých úrovní a pohledů. Klasické dělení je na Vináju, Sútry, Abhidharmu a buddhistickou Tantru, přičemž každá z těchto skupin obsahuje 21 000 nauk Buddhy Šákjamuniho. Jiné dělení dharmy je na Hínajánu, Mahájánu a Vadžrajánu.", "section_level": 1}, {"title": "Dharma ve významu jevů.", "content": "Sanskrtské slovo \"dharma\" je odvozeno ze slovního kořene \"dhar\" („nést“) a označuje v buddhismu \"jevy nesoucí skutečnost\". Dharma, nebo také dharmy se proto nejčastěji překládají jako jevy, někdy nepřesně jako atomy. Nauka o dharmách je pokusem odvodit poslední principy všeho existujícího. Mnoho indických systémů usilovalo o výčet takových principů, na nichž je založeno všechno existující: džinisté hovořili o džívovi jako trvalé podstatě, filosofie sánkhja učila dualitu prahmoty a věčné duchovní monády, pro šramanu Adžitu Kešakembalu byly posledními skutečnostmi jedině materiální prvky. V upanišadách se jako jediný prvotní princip objevuje Brahman, který vytvořil svět a bytosti.", "section_level": 1}, {"title": "Různé interpretace \"dharem\".", "content": "Buddha odmítal jakoukoli spekulativní interpretaci světa. Podle něho i tento pojem vychází z přímého pozorování skutečnosti. Buddha nepřijímal závěry, které by nebyly ověřitelné přímým pozorováním. Podle toho vychází buddhistická analýza skutečnosti z bezprostředního pozorování s cílem vnímat poslední principy jako skutečnosti působící za jevy, které označuje jako dharmy. Dharmy jsou skutečnosti, které při analytickém pozorování světa jevů již nejsou dále rozložitelné. Živé bytosti, jejichž funkce jako tělo, vnímání a cítění jsou rozdílné, nejsou proto dharmy. Ani složené věci z přírody a lidské produkce nejsou dharmy, nýbrž výsledky spolupůsobení různých dharem. Jen to, co nelze odvodit z něčeho jiného, se nazývá dharma.", "section_level": 2}, {"title": "Skupiny \"dharem\".", "content": "Ve své analýze člověka rozlišuje Buddha pět skupin dharem, doslova houfů (skandha): tělo, pociťování, vnímání, volní činnost (sanskára) a vědomí. Zatímco tělo je rozložitelné na čtyři živly/dharmy – zemi (pevné skupenství), vodu (tekuté skupenství), oheň (teplo) a vzduch (pohyb) – nelze například u dharmy vědomí, schopnosti vnímání, rozpoznat další složky.", "section_level": 2}, {"title": "Bezpodstatnost \"dharem\".", "content": "Každá dharma je podle Buddhy bezpodstatná (anátman). Anátman je negace átmana. Naopak v upanišadách se jako átman označuje věčná monáda v každé živé bytosti, identická s Brahmanem. Kdyby dharmy měly podstatu, jednalo by se o konečné jevy. Tento pojem by tím zastupoval něco, co se skládá samo ze sebe, existuje nezávisle na něčem jiném a je tedy absolutní. Ačkoli dharmy jsou poslední poznatelné principy, nemají takovou absolutní existenci, ale jsou bezpodstatné (anátman). Každá dharma je ve svém trvání závislá na jiných dharmách. Také vysvobození (nirvána) je skutečnost, již nelze analyzovat, je tedy dharmou. Avšak na rozdíl od ostatních dharem, je nirvána nepodmíněná a nezávislá.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dharma (sanskrt: धर्म; pálijsky धम्म, \"dhamma\"; tibetsky ལྷ་ཆོས, \"čhö\") je indický nábožensko-filosofický termín, odvozený od sanskrtského slovního kořene \"dhri\", znamenající „způsob bytí“. Termínu má být porozuměno v jeho metafyzickém významu, což je soulad s božským nebo tvořivým principem činným v individuu nebo v přírodě. Představuje individuální \"vnitřní zákon\", který „musí“ být následován, jestliže individuální život má být v souladu s přírodními zákony a univerzální podstatou bytí. Dharma je slovo užívané ve dvou významech – ve významu nauky a ve významu jevů.", "tgt_summary": "Dharma (Sanskrit ; Pali ; ; ) ist ein zentraler Begriff vieler asiatischer Religionen (u. a. Hinduismus, Buddhismus, Jainismus und Sikhismus), der religionsabhängig unterschiedliche Bedeutungen hat. \"Dharma\" beinhaltet Gesetz, Recht und Sitte sowie ethische und religiöse Verpflichtungen. Das im Englischen mit \"Religion\" übersetzte Wort steht auch für Ethik und Moral.", "id": 376394} {"src_title": "Megalosaurus", "tgt_title": "Megalosaurus", "src_document": [{"title": "Výzkum.", "content": "\"Megalosaurus\" byl prvním (neptačím) dinosaurem popsaným formálně ve vědecké literatuře (1824). Část jeho kosti byla poprvé nalezena ve vápencovém lomu u Cornwellu nedaleko Chipping Nortonu v anglickém hrabství Oxfordshire v roce 1676. Přesto nešlo o první evropský objev dinosauří kosti, k tomu došlo zřejmě již roku 1614. Tzv. \"Cornwellská kost\" byla popsána nejprve ředitelem Ashmolean museum Robertem Plotem, který její popis publikoval ve svém díle \"Natural History of Oxfordshire\" (\"Vývoj přírody oxfordského hrabství\") v roce 1677. Plot fragment sice správně určil jako spodní výběžek stehenní kosti, která ale vzhledem ke své předpokládané velikosti nemohla patřit žádnému známému tvoru. Usoudil tedy, že patřila patrně obrům, například takovým, jací jsou popsáni v Bibli (Gn 6,4; Nu 13, 33). Znovu byla zkamenělina popsána Richardem Brookesem v roce 1763. Ten ji pro její podobnost s lidskými varlaty nazval \"\"Scrotum humanum\"\" (\"šourek lidský\"). Fosilie megalosaura, popsané později Bucklandem, byly objeveny v lomech Stonesfield Slate v roce 1797 a později. Buckland se k nim dostal někdy po roce 1815, trvalo mu ale šest let, než se odhodlal formálně je popsat a představit veřejnosti. K tomu pak došlo 20. února 1824 v Londýně.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní konzervace.", "content": "Fosilní čelist, popsaná již Bucklandem, byla v roce 2018 podrobena detailnímu výzkumu za pomoci nejmodernějších rentgenových a tomografických zobrazovacích technik. Výsledkem je nejen lepší pochopení stavby kostí dávného teropoda, ale také digitální konzervace tohoto historicky významného exempláře.", "section_level": 1}, {"title": "Paleobiologie.", "content": "\"Megalosaurus\" byl štíhle stavěný dvounohý dravec, dlouhý přibližně 9 metrů a vážící kolem 1 tuny (podle jiných odhadů však spíše jen 6 metrů a 700 kg). Jeho ostré a mírně vroubkované zuby měly dlouhé kořeny, které byly pevně zasazené v čelisti. Jejich korunky byly ze stran zploštělé a ohýbaly se směrem vzad. Na předních končetinách měl tři prsty, na zadních pak čtyři (jeden drobný) vybavené silnými a ostrými drápy. Nový výzkum za pomoci moderních technologií odhalil v čelisti megalosaura dalších pět mladých zubů, které se teprve měly prořezat a nahradit zuby staré.", "section_level": 1}, {"title": "Validita.", "content": "Pod rodovým názvem \"Megalosaurus\" byla v průběhu doby popsána řada velmi různých teropodů, avšak jediným validním (platným) druhem se dnes zdá být pouze \"Megalosaurus bucklandii\" z Anglie.", "section_level": 1}, {"title": "Dinosauři zaměňovaní s megalosaurem.", "content": "Teropodní dinosauři: \"Metriacanthosaurus\"\", \"Nuthetes\", \"Dryptosaurus\", \"Dilophosaurus\", \"Ceratosaurus\", \"Magnosaurus\", \"Carcharodontosaurus\", \"Eustreptospondylus\", \"Proceratosaurus\", \"Majungasaurus\", \"Altispinax\", \"Deinodon\", \"Zanclodon\", \"Duriavenator\", \"Sarcosaurus\", \"Poekilopleuron\", \"Streptospondylus\", \"Newtonsaurus\" Jiní dinosauři zaměňovaní s megalosaurem: prosauropod \"Plateosaurus\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Megalosaurus (znamená \"velký plaz\", z řeckého, \"μεγαλο-/megalo-\"'velký', 'vysoký', a \"σαυρος/sauros\" 'plaz'), vědeckým názvem \"M. (=Megalosaurus) bucklandii\", byl rod velkých masožravých teropodních dinosaurů středního až svrchního jurského období (před 174 až 164 miliony let) v Evropě (jižní Anglie, Francie, Portugalsko). Je významný jako vůbec první rod dinosaurů (vyjma ptáků), který byl vědecky popsán a pojmenován. Rod byl stanoven roku 1824, druh pak o tři roky později.", "tgt_summary": "Megalosaurus ist eine Gattung großwüchsiger Dinosaurier aus der Großgruppe Theropoda. Sie lebte vor ca. 168 bis 166 Mio. Jahren im mittleren Jura von Westeuropa. Als die erste jemals wissenschaftlich benannte Dinosauriergattung hat sie besondere wissenschaftshistorische Bedeutung. Die Gattung umfasst nur eine allgemein anerkannte nominelle Art, die Typusart \"Megalosaurus bucklandii\".", "id": 1751685} {"src_title": "Haakon VII.", "tgt_title": "Haakon VII.", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Narodil se v rodině jako druhý syn dánského krále Frederika VIII. a jeho ženy královny Luisy Švédské a Norské. Byl pokřtěn jmény Christian Frederik Carl Georg Valdemar Axel. Dánský princ Karel byl zcela zasvěcen námořnictvu (jeho hodnosti plavčík, poručík a fregatní kapitán). V roce 1905, kdy Norsko vyhlásilo samostatnost na Švédsku, se stal vážným kandidátem na norský trůn. Nicméně nechtěl na trůn nastoupit jako nechtěný král, a tak požádal norský lid o projev důvěry referendem. Norové osmdesáti procenty rozhodli o dalším osudu jeho i své země: Karl se stal prvním králem nezávislého Norska od roku 1380 jako Haakon VII.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství.", "content": "22. července 1896 si vzal princeznu Maud z Walesu, dceru anglického krále Eduarda VII. a princezny Alexandry Dánské. Z tohoto manželství se narodil princ Alexandr Dánský, který byl ve svých dvou letech překřtěn na Olafa.", "section_level": 1}, {"title": "Norský král.", "content": "Korunovace nového krále proběhla 22. června 1906 v katedrále Nidaros v Trondheimu. Ve snáze přiblížit se svým poddaným změnil si Karl jméno na Haakona a svého syna prince Alexandra přejmenoval na Olafa. Haakon se rychle naučil norštině, ale mluvil se silným přízvukem. Mimo své panovnické povinnosti byl také vášnivý sportovec. To dokázal, když vyhrál závod ve skocích na lyžích. Během první světové války vyhlásilo Norsko neutralitu a totéž učinilo i před druhou světovou válkou, bylo však napadeno německou armádou. Král odmítl kapitulovat a dál vládl z exilu v Londýně. 7. června 1945 se vrátil zpět do své země, kde mu lid připravil triumfální přivítání. Haakon zemřel 21. září 1957 v Oslu na komplikace po fraktuře krčku stehenní kosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Haakon VII. neboli Håkon VII. (3. srpna 1872 Charlottenlund, Dánsko – 21. září 1957 Oslo, Norsko) byl první norský král od znovuobnovení nezávislosti Norska v roce 1905 a zároveň také poslední norský král, který byl korunován (v roce 1908 byly korunovace parlamentem zrušeny).", "tgt_summary": "Haakon VII. – gebürtig \"Prinz Christian Frederik Carl Georg Valdemar Axel von Dänemark und Island\" – (* 3. August 1872 auf Schloss Charlottenlund, Gentofte; † 21. September 1957 im Königlichen Schloss, Oslo) war ein dänischer Prinz aus dem Haus Schleswig-Holstein-Sonderburg-Glücksburg. 1905 nahm er als Haakon VII. die Wahl zum König von Norwegen an und übte das Amt bis zu seinem Lebensende 1957 aus. Nach der Besetzung Norwegens durch die deutsche Wehrmacht im Jahr 1940 floh er ins Exil und avancierte dort zum Symbol des nationalen Widerstands gegen die deutsche Besatzung. ", "id": 1190364} {"src_title": "Bitva u Moháče", "tgt_title": "Schlacht bei Mohács (1526)", "src_document": [{"title": "Předehra.", "content": "Počátky expanze Osmanů směrem přes Černé moře na Balkán se datují k polovině 14. století. Jako první pocítili důsledky této rozpínavosti Bulhaři a po bitvě na Kosově poli také Srbové. V dalších desetiletích se terčem osmanských nájezdů stalo pohraničí jižních Uher, jejichž panovníci zde proti stávajícímu ohrožení postupem času vybudovali nárazníkové pásmo, které se skládalo ze dvou souběžných pevnostních linií stojících v prostoru od Sedmihradska po Jaderské moře. První pás fortifikací reprezentovaly Srijem, Bělehrad, Srebrenický banát, Šabac, Banja Luka, Jajce a Knin, druhá linie se opírala o pevnosti Temešvár, Dubica, Krupa, Bihač a Senj. Systém se osvědčil jako velmi odolná ochrana před vpády tureckých oddílů z příhraničních sandžaků, nicméně výdaje na udržování bojeschopnosti této protiturecké bariéry v průměru dosahovaly částky až 140 000 zlatých ročně, což byla zhruba polovina ročního příjmu Uherské koruny. Vysoké náklady v kombinaci s agresivní zahraniční politikou Matyáše Korvína nakonec přivedly zemi k vyčerpání. Po roce 1490, kdy na uherský trůn dosedl český panovník Vladislav II. Jagellonský, se proto panovnický dvůr v Budíně rozhodl finanční tíseň vyřešit tím, že náklady na udržování balkánských pevností razantně sníží. Jako první bylo rozpuštěno stálé polní vojsko, došlo k zeštíhlení početního stavu posádek a stále méně peněz bylo vynakládáno na opravu hradeb a udržování dělostřeleckého vybavení. I přes tuto nepříznivou situaci si král a jeho rada uvědomovali hrozbu z turecké strany a pokoušeli se zajistit alespoň nejnutnější výdaje. Zároveň účelově prodlužovali mírovou smlouvu s osmanskými sultány, jejichž zájmy byly počátkem 16. století obráceny k výbojům v Asii a severní Africe. Dohoda byla o tři roky prodloužena i v březnu 1519 na počátku panování Ludvíka Jagellonského, nicméně zůstávalo jen otázkou času, než muslimský soused změní priority ve své zahraniční politice. K tomuto obratu došlo za panování sultána Süleymana I., který se po vzoru svých předků považoval za dědice odkazu Alexandra Velikého a cítil se zavázán k dobytí Uher, které pokládal za součást starověké Makedonie. Svou útočnou mezinárodní strategii začal naplňovat již v prvním roce panování, kdy nařídil oblehnout chorvatskou pevnost Jajcu a zároveň vypravil do Budína posla Behrama, jenž přivážel nový návrh prodloužení mírové smlouvy. Ačkoli se uherským ozbrojencům podařilo fortifikaci ubránit, mocnáři v Budíně vyhodnotili sultánův postup jako nepřijatelný, uvrhli Behrama do vězení a začali hledat pomoc v cizině. Toto jednání ovšem osmanskému panovníkovi umožnilo casus belli prezentovat jako pomstu za \"urážky a křivdy\", kterých se proti němu dopustila uherská královská vláda, jež \"pyšně\" odmítla návrh nové mírové smlouvy a vsadila do vězení jeho posla. Přesto se jednalo o cílenou propagandu, která byla určena nejen pro muslimskou veřejnost, ale i evropským protivníkům a pouze maskovala Süleymanovy dobyvatelské tendence. K dalším útočným akcím za severní hranice dal osmanský sultán povel na jaře 1521. Využil tristního stavu balkánského obranného systému i chaotických poměrů v Jagellonské monarchii a v rámci bojových operací se mu podařilo dobýt pevnosti Šabac a Bělehrad. Posléze nechal většinu svých vojáků odtáhnout zpět na domovské území a všeobecně očekávalo, že příštího roku bude ofenzíva opět obnovena. K druhému tažení do Uher však došlo až o pět let později, neboť Süleymanovu pozornost si nejprve vyžádalo povstání v Sýrii (1521), posléze půlroční obléhání Rhodu (1522) a nakonec rebelie v Egyptě (1524–1525). Přípravy ke vpádu do Evropy byly zahájeny v prosinci 1525, z tábora v Edirne vytáhl osmanský sultán na začátku května následujícího roku. Vojsko postupovalo směrem k Plovdivu na Sofii, odkud se vojáci po několikadenním odpočinku vydali k Niši. 30. června dorazily prvosledové oddíly pod velením sultánova přítele velkovezíra Ibrahima Paši k Bělehradu a 12. července se již turecká armáda nacházela před Petrovaradínem, který byl bez boje obsazen 28. července. Signály o reálném nebezpečí z muslimské strany přicházely do Uher již od podzimu 1525. Ludvík Jagellonský i jeho rada si dobře uvědomovali, že nejsou schopni lépe vyzbrojené a početnější turecké armádě vzdorovat, začali proto usilovat o uzavření míru. Současně také zahájili přípravy na válku, přičemž doufali ve výraznou podporu ze zahraničí. Zde se však s velkým ohlasem nesetkali, neboť Poláci uzavřeli s Osmany roční mír, rakouský arcivévoda Ferdinand dal přednost svým zájmům v Itálii a středomořská velmoc Benátky pokládala Turky za obchodního a politického partnera. Výzvy k pomoci dosáhly výrazného podpory pouze ve Vatikánu, kde bylo pro boj s pohany vyčleněno 25 000 dukátů, za něž se však podařilo najmout pouze 1300 moravských žoldnéřů. Na domácí frontě byla situace také kritická, neboť na shromaždišti vojska u Tolny ještě 2. července netábořil ani jediný ozbrojenec. První váhající šlechtici se ke králi začali připojovat teprve až po pádu Petrovaradína. Z Tolny, kde byli při velitelských poradách vrchními hejtmany vojska jmenovaní Pál Tomory a György Zápolský, se uherské oddíly ve dnech 14.–19. srpna pomalým pochodem přesunuly k městečku Moháč. V řadách zúčastněných kontingentů však citelně chybělo 15 000 vojáků sedmihradského vévody Jana Zápolského, setrvávajících v ležení u řeky Tisy, vojáci shromáždění z prostředků zemí Koruny české a početný odřad velmože Kryštofa Frangepána stojící u Záhřebu.", "section_level": 1}, {"title": "Vojska.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Uherské království.", "content": "O početních stavech uherského vojska zanechali soudobí kronikáři poměrně shodné údaje. Kancléř Brodarić hovoří o 24 000 mužích, papežský legát Burgi o 25–30 000. Pokud bude opomenuta srpnová zpráva ze Záhřebu do Benátek hovořící až o 109 000 vojácích, přidržují se těchto odhadů i současní odborníci, kteří předpokládají, že Ludvík Jagellonský u Moháče velel maximálně 25 000 ozbrojencům. Z tohoto počtu asi 8000 bojovníků pocházelo ze zahraničí, zejména pak z Čech, Moravy a Slezska, bitvy se však účastnilo i 1500 polských jezdců v čele s Leonardem Gnojenským, papežská pěchota vedená Hannibalem z Cypru a žoldnéři ze Španělska, Itálie, Německa a Chorvatska. Zbytek vojska tvořily družiny jednotlivých uherských magnátů a další příslušníci šlechtické hotovosti. K nejkvalitnějším vojákům patřili především příslušníci těžké jízdy a žoldnéři, kteří měli jak vojenský výcvik, tak zkušenosti z předešlých bojů. Sám Ludvík Jagellonský opustil Budínský hrad s družinou, jejíž předvoj tvořilo asi 600 českých, moravských a slezských žoldnéřů na válečných vozech. Za nimi postupovalo 2500 příslušníků uherské a polské lehké jízdy, které následovalo 600 těžkooděných jezdců pod velením Ambrože Sarkányho a kancléře Brodariće. Za tímto oddílem se přesouvala panovníkova pěší garda a samotného krále obklopovalo padesát vybraných německých lancknechtů. Celkově lze předpokládat, že se Uherské vojsko skládalo z 10 000 pěšáků a 15 000 jezdců a podporovalo jej 85–90 děl. Kázeň tohoto uskupení nebyla valná a oddílům chyběla vzájemná souhra i secvičenost.", "section_level": 2}, {"title": "Osmanská říše.", "content": "Podle reálných odhadů se uherského tažení účastnilo kolem 100 000 osmanských vojáků, nicméně 29. srpna jich měl sultán Süleyman k dispozici zhruba 55 000. Jádro těchto ozbrojených sil tvořili janičáři. Příslušníci tohoto uzavřeného elitního sboru pocházeli z Balkánských oblastí, odkud byli odváděni od svých křesťanských rodičů v rámci zvláštní daně (devširme) ještě dětském věku. Výcvik mladíci prodělali ve speciálních islámských učilištích, kde jim byla tuhou kázní vštěpena fanatická oddanost sultánovi. V době moháčské kampaně v řadách janičárů sloužilo zhruba 10–12 000 mužů, výhradně pěšáků. Do boje se vyzbrojovali především mušketami s doutnákovým zámkem, šavlemi a jatagany. Nepoužívali žádnou zbroj, na hlavě nosili vysokou čepici z velbloudí srsti, jejíž špice nebyla sešita, ale materiál jim ve volném pruhu přepadával až na záda. Podle tureckých pramenů v této době Süleyman I. disponoval také asi 50 000 příslušníky svého osobního vojska, z nichž většinu tvořili dvorští sipáhiové, kteří svou službu vykonávali v posádkách osmanské metropole a byli placeni ze sultánových finančních zdrojů. Hlavu si tito vojáci chránili špičatými přilbami kónického tvaru, vyzbrojovali se reflexními luky, dlouhými kopími, šavlemi, palcáty a malými kruhovými štíty. Číslo, které by stanovilo, kolik z těchto vojáků se účastnilo samotné bitvy, není známo. Neznámý podíl muslimské armády tvořily také nepravidelné jednotky najaté v průběhu tažení na Balkáně, spojenečtí Tataři a oddíly vyslané z dalších evropských a asijských provincií Osmanské říše (\"azábové\"). Svou úlohu v událostech u Moháče sehrálo také Süleymanovo dělostřelectvo. Základem jeho artilerie byly lehčí modely tzv. \"zarbuzanů\", které svou konstrukcí vycházely ze středoevropských falkonetů a kulverinů. Nejmenší z těchto děl se daly rozložit na dva kusy a bylo možno je převážet na jednom oslovi nebo velbloudovi. K přesunům větších kusů bylo zapotřebí koňských spřežení, jejich obsluhu zajišťovali až tři muži. Jako munice byly do hlavní nabíjeny olověné nebo kamenné projektily o váze mezi jedním až třemi kilogramy. Odhaduje se, že na straně osmanské armády bylo do střetnutí zapojeno minimálně 160 děl.", "section_level": 2}, {"title": "Bojiště.", "content": "V současnosti se pláň, na níž se odehrály události z 29. srpna 1526, na západní hranici táhne k osadě Nagynyárád u železniční tratě z Moháče do Pětikostelí, na východě se pak opírá o silnici E 73, která vede z Moháče do chorvatského Osijeku. V době střetnutí tuto oblast vymezovaly břehy Dunaje, jenž se \"rozmáchlým meandrem zařezával hluboko k západu\". Břehy řeky lemoval souvislý pás bažin a močálů, porostlý hustou vegetací rákosu. Z jihu se nad bojištěm vypínal hřeben, který převyšoval okolní terén asi o 30–40 metrů. Ukončoval 6,5 km širokou plošinou a prudce se svažoval k severu. Půda nasáklá deštěm z předchozích dní byla v těchto místech značně kluzká a velmi znesnadňovala příchozím osmanským jednotkám sestup. Zhruba uprostřed hřebene byl položen záhyb, v jehož středu ležela již zaniklá osada Földvár. Povrch bojiště, který pokrývaly nepravidelně rozmístěné prohlubně a nízké hřebeny, tvořila sypká půda z nánosů hlíny, písku a kamení. Po vytrvalých srpnových deštích se většina přítoků Dunaje vylila z břehů a mnoho cest v širokém okolí se proměnilo v těžko překročitelné mokřiny.", "section_level": 1}, {"title": "Příchod Osmanů.", "content": "Hlavní tábor turecké armády se ráno 29. srpna 1526 nacházel na severním břehu říčky Karašica, v místech dnešních osad Branjina a Branjin Vrch, ležících zhruba deset kilometrů od budoucího bojiště. Po předchozím celodenním odpočinku dostali vojáci rozkaz být připraveni vyrazit proti nepříteli již v pět hodin ráno. Na sever směrem k Moháči postupovali v bojové sestavě, jejich pochod byl ovšem značně namáhavý, neboť deště z předchozích dní rozmáčely všechny cesty a voda z blízkých řek a potoků se vylila z břehů. Do bláta se tak bořily nejen nohy vojáků a koní, ale také kola na lafetách zhruba tří set děl. Na nejvýraznější potíže však narazily jednotky na pravém křídle, kde byl dislokován třicetitisícový anatolský sbor pod velením anatolského beglerbega Behrama Paši, kterému cestu zablokovaly rozsáhlé úseky zaplavené rozvodněným Dunajem. Celé uskupení nakonec muselo počkat, než kolem něj projdou středové formace, pak odbočilo západním směrem a opět se snažilo dosáhnou určených pozic. Komplikace při přesunu se nevyhnuly ani předvoji tvořenému rumelijskými jednotkami pod velením sultánova přítele velkovezíra Ibrahima Paši, který na výšinu nad Földvárem dorazil krátce před polednem. Hlavní síly Süleymanova vojska, janičáři a sipahiové, dosáhly stejné pozice asi s dvouhodinovým zpožděním a Anatolci až kolem třetí hodiny odpolední. Vzhledem k tomu, že si sultán Süleyman nebyl jist úmysly protivníka, krátce po příjezdu na výšinu svolal své vezíry k válečné poradě. Z obavy, že by celá armáda mohla být obrácena na ústup přímým nájezdem těžkého jezdectva, bylo nakonec rozhodnuto, že rumelijské jednotky podpořené čtyřmi tisícovkami janičářů pomalu sejdou ze svahu a začnou s výstavbou ležení. Úkolem Ibrahima Paši bylo osobně prozkoumat planinu před vojskem křesťanů. Nakonec asi deset tisíc vojáků nepravidelného jezdectva rozdělených do dvou částí, kterým veleli smedeverský beglerbeg Ghazi Bali (Bali Beg) a jeho spolurodák Ghazi Chosrev, obdrželo rozkaz v širokém oblouku objet pravé křídlo protivníkova postavení. Jejich úkolem bylo udeřit do pravého boku křesťanů ve chvíli, kdy budou ustupovat, atakovat jejich tábor a zabránit příchodu případných uherských posil ze západu.", "section_level": 1}, {"title": "Manévry uherského vojska.", "content": "Vojsko Ludvíka Jagellonského se začalo řadit k bitvě již brzy po rozbřesku a ranní modlitbě. Krátce na to mladý král spolu s palatinem (uherským místokrálem) Štěpánem Báthorym provedl přehlídku vojáků, kteří mladému panovníkovi nadšeně složili slavnostní slib, že budou \"odhodláni podstoupit krajní nebezpečí i smrt pro vlast, víru a své rodiny a svobodu\". Tento spontánní projev odhodlání vyjadřující mimořádnou obětavost a ochotu bojovat až do krajnosti zcela korespondoval s plánem, jenž vypracoval vrchní hejtman vojska Pál Tomory, který si dobře uvědomoval slabiny shromážděných sborů, nicméně zůstával věrný názoru, že povinností křesťana je bojovat proti pohanům bez ohledu na okolnosti. Vzhledem k početnímu přečíslení protivníka mu ani nezbylo než počítat s naprostým odhodláním svých mužů a vše nasvědčuje tomu, že připravený záměr ve značné míře spoléhal na šťastnou náhodu. Před zahájením střetnutí bylo vojsko českého a uherského panovníka rozděleno do dvou sledů. Pravé křídlo první linie tvořila jízda pod velením chorvatského bána Františka Batthyányho a Jana Tahy hraběte z Tahváru a Tarkö. Ve středu formace bylo umístěno asi 10 000 příslušníků pěchoty; velením jezdectva, které tvořilo křídlo levé, byl pověřen správce temešské župy Petr Peréni ze Siklósu. Uskupení vojáků v druhém sledu se skládalo z velmi dobře vyzbrojené těžké jízdy, v jejíchž řadách se nacházel i Ludvík Jagellonský se svým ozbrojeným doprovodem. Asi 80 nebo 85 děl křesťanského vojska pod velením Jana hraběte z Hardeggu bylo dislokováno před čelní řadou pěchoty. Celé toto uskupení se během dopoledne přesunulo zhruba šest kilometrů směrem na jih a zastavilo se teprve po překonání strmých břehů říčky Borzy, kde po uspořádání narušených řad vyčkalo příchodu nepřítele. Jelikož se vrchní velitelé obávali obchvatu, byla celá přední linie roztažena do délky čtyř kilometrů. Oba sledy, podle svědectví jednoho z účastníků bitvy, dělila vzdálenost, \"sotva co by kamenem dohodil\". Hlavní vojenské síly osmanského sultána se začaly na hřebenu nad Földvárem objevovat v prvních odpoledních hodinách. Ačkoliv se Pál Tomory pokoušel volbou postavení získat nad protivníkem východu, v této chvíli se projevila slabina jeho pozice. Reálné předpoklady, že se řady útočících nepřátel pochodem přes těžký terén značně naruší, znevažovala skutečnost, že osmanské vojsko na výšině mělo o rozmístění křesťanských oddílů dokonalý přehled, zatímco uherskému velení se o dění za jižním zenitem nedostávalo žádných informací. Pokud jde o konkrétní podobu dispozic pro bitvu, záměrem kaločského arcibiskupa bylo vylákat osmanské předsunuté jednotky k neuváženému výpadu a posléze je rozdrtit jedním rozhodným úderem. Spoléhal se zejména na okolnost, že prchající vojáci způsobí paniku v celém protivníkově vojsku, avšak jednotky z Rumelie, které se na bojišti objevily jako první, se k útoku strhnout nedaly. Pálu Tomorymu proto nezbylo než vyčkat, dokud na planinu před ním nesestoupí uskupení právě tolika nepřátel, jež by jeho oddíly dokázaly spolehlivě rozprášit, aniž by Süleyman I. dokázal uplatnit početní převahu. Vzhledem k tomu, že ani po poledni nezačali Osmané vyvíjet výraznější aktivitu, rozhodl se znuděný Ludvík Jagellonský, že se i s doprovodem vrátí zpět do tábora u Moháče. V tu chvíli se daleko na pravém křídle uherského vojska objevilo poměrně velké uskupení protivníkovy jízdy, které se zanedlouho ztratilo směrem na severozápad. Arcibiskup Pál Tomory došel k závěru, že jde o další z klamných výpadů, jakých vojsko zažilo v předchozích dnech několik, vyslal proto 600 husarů a několik desítek lehkých jezdců, aby se záměr protivníkova taktického manévru pokusili odhalit. Velení nad oddílem bylo svěřeno Kašparu Ráskayovi, Valentinu Törokovi a Janu Kállayovi, šlechticům, kteří byli již dříve pověření přímou ochranou krále. Ačkoliv nebylo vyloučeno, že cílem turecké aktivity je uherské ležení, král se nevzdal svého původního záměru a zamířil k Moháči. Když se o odjezdu Ludvíka Jagellonského dozvěděl Pál Tomory, okamžitě spolu s Györgem Zápolským vyrazil v jeho stopách. V tu chvíli začaly z výšiny nad Földvárem sestupovat formace osmanské jízdy a pěchoty. Velitelé křesťanského vojska se v první chvíli domnívali, že zanedlouho budou nuceni čelit hlavnímu úderu, protivník však namísto šikování k bitvě začal ihned po příchodu na planinu budovat opevněný tábor a rozmisťovat svá děla, která jejich obsluhy vzájemně pospojovaly řetězy. Mezitím Pál Tomory a Györg Zápolský pokračovali v cestě s královskou družinou, kterou zastihli odpočívat na stanovišti zhruba dva kilometry od výšiny. Kaločský arcibiskup se neprodleně panovníka pokusili přemluvit o nutnosti přejít do ofenzivy, dokud protivník neshromáždil všechny své vojáky u Földváru, avšak Ludvík Jagellonský zprvu váhal. Zanedlouho ovšem ke všem třem velitelům dorazila zpráva, že se Osmané k útoku nepřipravují a budují polní opevnění, což krále přesvědčilo, aby uznal Tomoryho argumenty a dal povel vyrazit. Arcibiskup proto neprodleně zamířil na své místo v čele vojska, kde zjistil, že nejlepší chvíli k útoku patrně promarnil. Na nížině se již shromáždily značné protivníkovy síly a další Süleymanovi vojáci přicházeli. Přesto krátce před čtvrtou hodinou odpolední poprvé vystřelila uherská děla a vojáci začali po třikrát vzývat Kristovo jméno, jak poručil vykonat před zahájením útoku král.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "Jako první sled Turků zaútočily asi hodinu po poledni nepravidelné rumélijské jednotky. Uherské pravé křídlo útok odvrátilo a vydalo se do protiútoku. Rumélijci se dali na útěk a zbytek osmanské armády ustoupil. Uhři a další křesťané vyrazili za nimi v porušené sestavě - jízda se vzdálila pěchotě. Na jejich pravé křídlo v těch chvílích zaútočila lehká islámská jízda a uherský protiútok byl zastaven jednotkami druhého sledu. Bojovaly už i uherské jízdní zálohy. V tuto chvíli probíhal tvrdý nerozhodný boj a také vyrazil třetí sled složený ze Sulejmanovy osobní gardy - zkušených a kvalitních janičářů. Bitva probíhala už asi hodinu. Příchod janičárů znamenal obrat bitvy. Uherské oddíly se začaly rozpadat a z nejvytíženějšího pravého křídla křesťanské armády začali utíkat první vojáci. Na bojiště navíc ještě dorazila skupina, která uherskou armádu obešla. Uherské vojsko bylo poraženo, rozehnáno, bojovaly už jen jeho zbytky. Král Ludvík při útěku utonul v bažinách. Na obou stranách byly ztráty skoro stejné - 16 000 mužů, pro uherskou armádu to znamenalo drtivou porážku. Tato velmi důležitá bitva trvala sotva tři hodiny.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Ludvíkovi hodně uškodilo, že třetina jeho armády (zemská hotovost), v čele s Janem Zápolským (8000 Uhrů a 5000 Chorvatů), zůstala u Segedína a nestihla se dostavit na bojiště včas. Výsledkem bitvy nebyl jen počátek hegemonie Turků v Uhersku (kteří rychle postupovali směrem na sever až k dnešnímu Slovensku), ale i vymření českouherské větve Jagellonců. Turci zanedlouho poté obsadili Budín, hlavní uherské město, od té doby je bitva u Moháče symbolem porážky maďarského národa. Uherským i českým králem se stal Habsburk Ferdinand I. a Habsburkové vstoupili s konečnou platností do Evropské politiky, a na čas se stali nejmocnějším evropským rodem. Prakticky bitvou u Moháče začal jejich vzestup v evropské politice 16. století.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá bitva u Moháče.", "content": "Jako druhá bitva u Moháče se někdy označuje bitva u Nagyharsány, která proběhla 12. srpna 1687 s opačným výsledkem. Pojmenování je ovšem silně poplatné propagandistickému názoru o odvetě, neboť od Moháče dělilo v tomto případě bitevní pole přes 40 km.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Moháče se odehrála 29. srpna 1526 na planině vzdálené přibližně 6 km jižně od dolnouherského města Moháč, nedaleko dnešní srbsko-chorvatsko-maďarské hranice. Početně silnější vojsko osmanského sultána Süleymana I. zde během necelých dvou hodin drtivě porazilo oddíly shromážděné pod korouhví dvacetiletého českého, uherského a chorvatského krále Ludvíka Jagellonského, jenž při útěku z bojiště utonul v říčce Csele. Kvůli maximálně riskantnímu plánu vrchního velitele uherských sil Pála Tomoryho, jenž se ve velké míře spoléhal na válečné štěstí, zahynulo na straně křesťanů zhruba dalších 15 000 vojáků a výsledek střetnutí předznamenal tureckou expanzi do Uher. Smrtí Jagellonského panovníka se uvolnily trůny českého a uherského království, čehož ke svému prospěchu využili rakouští Habsburkové.", "tgt_summary": "In der Schlacht bei Mohács erlitt das Heer des Königreiches Ungarn unter König Ludwig II. und Pál Tomori am 29. August 1526 gegen die Osmanische Armee unter Süleyman I. bei Mohács in Südungarn eine vernichtende Niederlage. Die Osmanen konnten wenig später große Teile Ungarns und Kroatiens erobern.", "id": 1183623} {"src_title": "Coleman Hawkins", "tgt_title": "Coleman Hawkins", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "V dětství hrál na klavír a violoncello, na saxofon začal hrát v devíti letech a velmi záhy se z něj stal profesionální hráč. Současně se střední školou \"Topeka High School\" studoval také harmonii na \"Washburn Collage\".", "section_level": 2}, {"title": "20. a 30. léta.", "content": "Během 20. spolupracoval s lidmi jako Mamie Smith, Herb Flemming, Fletcher Henderson, Louis Armstrong nebo Benny Goodman a stal se saxofonovou hvězdou. Na začátku 30. let přijal pozvání do orchestru Jacka Hyltona a několik let s nimi objížděl Evropu jako sólista. V této době se v Americe obrátila pozornost k ostatním tenorovým saxofonistům, jako Lester Young, Chu Berry a další. Hawkins se však rychle vrátil do světel reflektorů, obohacením svého dřívějšího stylu. V tomto období vznikla mimo jiné například slavná nahrávka \"Body and Soul.\"", "section_level": 2}, {"title": "40. a 50. léta.", "content": "Na začátku 40. let krátce vedl svůj vlastní big band, ale brzy se uchýlil k menším tělesům. Vedl například soubor, jehož nahrávka z roku 1944 je považována za bebop, ve kterém účinkoval mimo jiné například Dizzy Gillspie. Krátce nato vznikla řada dalších bopových nahrávek s různými soubory, na nichž spolupracoval mimo jiné Theonius Monk, Sir Charles Thompson, Billy Taylor a mnoho dalších. Jistou dobu spolupracoval také s \"Jazz at the Philharmonic\". V 50. letech se odchýlil od své moderně se vyvíjející dráhy a vrátil se k „mainstreamovému“ jazzu. Objevoval se v tradičních souborech s hudebníky jako Roy Eldridge, Ben Webster... K modernímu se jazzu se vrátil nahrávkou \"Monk’s Music\" s Theloniousem Monkem a Johnem Coltranem v roce 1957.", "section_level": 2}, {"title": "1960-1969.", "content": "V 60. letech se hojně objevoval v klubu \"Village Vanguard\" v Manhattanu. Participoval v klíčovém dokumentu Maxe Roache \"We Insist!\", který odrážel vazby mezi jazzem a hnutím za občanská práva, které probíhalo v tomto desetiletí. Dostal dlouho žádanou příležitost spolupracovat s Dukem Ellingtonem, konkrétně na albu \"Duke Ellington meets Coleman Hawkins\", po boku Johnyho Hodgese, Lawarence Browna a dalších. Dále pak vzniklo album se Sonnym Rollinsem \"Sonny Meets Hawk.\" Krátce po této rušné epizodě jeho života začal Hawkins trpět depresemi, propadl alkoholu a nahrávání začalo ubývat. Jeho poslední nahrávka je z roku 1967. Zemřel roku 1969 v \"Wickersham Hospital\" v Manhattanu na onemocnění jater. Zanechal po sobě ženu Dolores a tři děti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Coleman Randolph Hawkins (21. listopadu 1904 – 19. května 1969) byl jazzový tenorsaxofonista. Je považován za průkopníka hry na tenor saxofon, ne proto, že by byl první, ale pro jeho signifikantní způsob a styl improvizace. Byl prvním, kdo se nesnažil „pouze“ imitovat hru na klarinet. Přestože je známý především jako swingový hráč, přispěl výrazně i k rozvoji bebopu ve 40. letech. Jeho styl se vyznačoval plným tónem a rychlým vibratem. Byl věhlasný „baladista“. Jeho typické „arpeggiové“ intimní pasáže kontrastovali s agresivní energií v rychlejších tempech. ", "tgt_summary": "Coleman „Hawk“ Hawkins (* 21. November 1904 in St. Joseph, Missouri; † 19. Mai 1969 in New York) war ein US-amerikanischer Jazzmusiker (Tenorsaxophon und Klarinette). Er gilt als „Vater“ des Tenorsaxophonspiels und war neben Lester Young einer der ersten stilbildenden Solisten auf dem Instrument. In seiner von 1922 bis 1969 währenden Karriere wurde er zuletzt dem Mainstream Jazz zugeordnet, nahm aber immer wieder Herausforderungen an und spielte mit den jeweiligen Avantgardisten ihrer Zeit. Seine Spitznamen waren \"Hawk\" und \"Bean\".", "id": 237154} {"src_title": "Zámek Linderhof", "tgt_title": "Schloss Linderhof", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Ludvík již znal okolí Linderhofu ze svého mládí, kdy sem jezdíval se svým otcem, králem Maxmiliánem II., při jeho loveckých vyjížďkách do Bavorských Alp. Když se stal Ludvík II. v roce 1864 králem, zdědil tzv. \"Königshäuschen\" (Královský domek) po svém otci a roku 1869 započal s rozšiřováním stavby. Roku 1874 rozhodl \"Königshäuschen\" strhnout úplně a přestavět jej na dnešním místě v parku. Zároveň byly přistavěny tři nové místnosti a přibylo schodiště k původnímu komplexu ve tvaru písmene U, přičemž někdejší dřevěné vnější obložení bylo opatřeno kamennou fasádou. Stavba byla navržena ve stylu druhého rokokového období. V letech 1863 až 1886 bylo celkem do stavby Linderhofu investováno 8 460 937 marek.", "section_level": 1}, {"title": "Místnosti.", "content": "Linderhof má ve srovnání s jinými místy celkově poněkud komorní atmosféru. Vlastně jen čtyři z místností jsou skutečně funkční.", "section_level": 1}, {"title": "Krajinná zahrada a park.", "content": "Krajinná zahrada pokrývá plochu asi 50 hektarů a je dokonale integrována do okolní alpské přírodní krajiny. V parku je rozmístěno několik budov různých typů. Stavba je plně umělecká a byla postavena pro krále jako znázornění prvního jednání Wagnerovy opery \"Tannhäuser\". Ludvík se rád nechal vozit přes jezírko na své zlaté labutí loďce, ale zároveň toužil po vlastní modré jeskyni jako na Capri. Proto bylo instalováno 24 dynam a již v době Ludvíka II. bylo možné osvítit grottu měnícími se barvami. Tato chýše byl inspirována instrukcemi Richarda Wagnera k prvnímu jednání \"Valkýry\" (Prsten Nibelungův). Ludvík v této budově slavil německé svátky. Vytvořená podle postavy Gurnemanze z opery Parsifal. Ludvík sem přicházel rozjímat každoročně na Velký pátek. Pro tento den si přál kvetoucí louku. Ležel-li ještě na louce sníh, zahradní architekt ji musel pro krále připravit. Tyto tři stavby, \"Venušino groto\", \"Hundingská chýše\" a \"Gurnemanzova ermitáž\" jsou připomínkou doby oper Richarda Wagnera. Kromě těch a také barokní architektury se Ludvík zajímal o orientální umění. Tato stavba byla navržena berlínským architektem Karlem von Diebitsch u příležitosti Světové výstavy v Paříži v roce 1867. Ludvík II. ji chtěl zakoupit, předběhl jej však železniční magnát Bethel Henry Strousberg. Po Strousbergově bankrotu Ludvík pavilon koupil. Nejvýraznějším kusem zařízení je paví trůn. Tato stavba byla skutečně postavena v Maroku pro Mezinárodní výstavu ve Vídni roku 1873. Král ji koupil v roce 1878 a nechal ji přepracovat do vznosnější podoby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zámek Linderhof () se nachází v Německu, v jihozápadě Bavorska v blízkosti ettalského kláštera. Je nejmenší ze tří staveb postavených bavorským králem Ludvíkem II. a zároveň jedinou z nich, která byla dokončena ještě za jeho života.", "tgt_summary": "Die „Königliche Villa“ Schloss Linderhof in der oberbayerischen Gemeinde Ettal im südlichen Bayern ist ein Schloss des bayerischen Königs Ludwig II. Es wurde in mehreren Bauabschnitten von 1870 bis 1886 im Stil des Neorokoko errichtet. Das kleine Schloss entstand anstelle des sogenannten „Königshäuschens“ seines Vaters Max II., das 1874 auf einen Platz ca. 200 m westlich des heutigen Schlosses übertragen wurde. ", "id": 571385} {"src_title": "Georgij Konstantinovič Žukov", "tgt_title": "Georgi Konstantinowitsch Schukow", "src_document": [{"title": "Období 1. světové války a meziválečné.", "content": "V 15 letech se vyučil kožešníkem a roku 1915 byl povolán do carské armády, kde začínal jako vojín jezdeckého pluku. V 1. světové válce byl 2× vyznamenán Řádem sv. Jiří a povýšen na četaře. Po bolševické Říjnové revoluci bojoval v Rudé armádě a v březnu 1921 vstoupil do ruské bolševické strany (pozdější KSSS). Bojoval v ruské občanské válce (1917 až 1921) a zde obdržel Řád rudého praporu za potlačení povstání Rolníků. Roku 1923 byl již velitelem pluku a v roce 1930 velel brigádě. Období Velkého teroru a čistek v armádě přežil díky tomu, že se zachoval zcela jinak než ostatní velitelé – začal si stěžovat na všechny strany včetně samotnému Stalinovi, což mu zřejmě zachránilo život (po vyznamenání v úspěšné bitvě u Chalchyn Golu si jej Stalin velmi oblíbil, takže případné zatčení již nadále nepřicházelo tolik do úvahy). V 30. letech působil ve funkci velitele jezdecké brigády, v letech 1931 až 1933 krátce pracoval v Generálním štábu Rudé armády. Od roku 1933 velel jezdecké divizi, za vynikající výsledky této divize obdržel v roce 1935 první z celkem šesti Leninových řádů. Ve druhé polovině 30. let působil nejprve ve funkci velitele jezdeckého sboru, posléze jako zástupce velitele jízdy Běloruského vojenského okruhu. V závěru 30. let také krátce sloužil na Dálném Východě. Zde v letech 1939 až 1940 velel 1. sovětsko–mongolské armádní skupině, která bojovala proti japonské Kuantungské armádě na mongolské hranici v letech 1938 až 1939. Vše začalo jako běžná šarvátka na hranicích a rychle vyústilo v opravdovou válku. Japonci zaútočili s 80 000 muži, 180 tanky a 450 letouny. Tento útok vyústil do rozhodující bitvy u Chalchyn Golu. Zde napodobil Hannibalovu taktiku a během několika dnů byli Japonci poraženi. Za tuto operaci získal své první vyznamenání titulem Hrdina Sovětského svazu. V roce 1940 se stal armádním generálem a velitelem Kyjevského vojenského okruhu, v lednu 1941 byl jmenován náčelníkem generálního štábu Rudé armády a zástupcem lidového komisaře obrany (zástupce ministra obrany). Na jaře 1941 varoval Stalina před hrozbou německého útoku a spolu s maršálem Semjonem Timošenkem vypracoval plán předběžných opatření včetně návrhu preventivního protiúderu, který však nebyl schválen.", "section_level": 1}, {"title": "Účast ve 2. světové válce.", "content": "V době napadení Sovětského svazu dne 22. června 1941 vojsky nacistického Německa, kdy sloužil ve funkci náčelníka Generálního štábu Rudé armády, byl odeslán k Jihozápadnímu frontu, kde zorganizoval první sovětský protiútok proti útočníkům z německé skupiny armád Jih. Od 23. června 1941 (tedy den po přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem) až do konce 2. světové války byl stálým členem Hlavního stanu vrchního velení. Dne 30. července 1941 byl ustanoven velitelem Záložního frontu a uvolněn z funkce náčelníka Generálního štábu Rudé armády. V srpnu organizoval za cenu obrovských ztrát protiútoky na znovudobytí města Jelňa východně od Smolenska během Smolenské operace, které nakonec padlo 6. září 1941. Od 9. září organizoval jakožto vrchní velitel obranu Leningradu, kde vystřídal maršála Vorošilova, na nějž útočila německá skupina armád Sever, ale již 12. září OKH na příkaz Hitlera útok na Leningrad zastavila a přešla k obléhání. V říjnu 1941 nahradil Ivana Koněva ve funkci velitele Západního frontu, který bránil hlavní město Moskvu. Koněva tehdy uchránil tragického osudu předešlého velitele Západního frontu generála Dmitrije Pavlova, který byl 22. července 1941 zastřelen. Okamžitě se snažil obnovit souvislou obranu, která byla v předešlých dnech zcela rozvrácena velkým obklíčením sovětských vojsk u Vjazmy. Nařídil též popravy dezertérů a zbabělců. Řídil také přesun jednotek z Dálného Východu. Při protiútoku Rudé armády, zahájeném 5. prosince 1941, zahnala Rudá armáda německé jednotky skupiny armád Střed (po skončení německé operace Tajfun) o 125-150 kilometrů zpět na západ od Moskvy. Roku 1942 byl jmenován zástupcem náčelníka generálního štábu, v srpnu téhož roku byl posléze jmenován zástupcem Vrchního velitele J. V. Stalina a 1. náměstkem lidového komisaře obrany (náměstek ministra). Z titulu své funkce představitele Hlavního stanu vrchního velení společně s A. Vasilevským koordinoval činnost Jihozápadního, Donského, Stalingradského a Voroněžského frontu během bitvy u Stalingradu, kde se začátkem září neúspěšně pokusil ohrozit levé křídlo 6. armády a probojovat se ze severu do Stalingradu. Později se spolupodílel na plánování Operace Uran a Mars, i když jeho úloha v operaci Uran je dosud sporná. Na podzim 1942 byl jmenován do funkce velitele Kalininského frontu, kde vedl neúspěšnou operaci Mars, jejímž cílem bylo obklíčení a zničení vojsk v oblasti Rževu, kromě dílčích územních úspěchu však operace vázala německé jednotky, které nemohly být nasazeny na jiných ohrožených úsecích fronty. V lednu 1943 zorganizoval operaci Jiskra, šlo o proražení německé blokády Leningradu. Po úspěšném částečném prolomení leningradské blokády byl povýšen do hodnosti maršála SSSR jako vůbec první armádní generál během Velké vlastenecké války. Poté naplánoval a koordinoval průběh bitvy v Kurském oblouku a na ni navazující operaci Kutuzov. Organizoval součinnost a velel frontu při osvobozování Ukrajiny (Korsuň-ševčenkovská operace) a jejího hlavního města Kyjeva. Dále pak naplánoval a posléze velel největší sovětské ofenzivě 2. světové války v Bělorusku v létě 1944, šlo o operaci Bagration. V závěrečném období války byl jmenován velitelem 1. běloruského frontu, se kterým naplánoval a provedl Viselsko-oderskou operaci a dále dne 2. května 1945 obsadil hlavní město Třetí říše Berlín. S maršálem Ivanem Stěpanovičem Koněvem dne 8. května 1945, jakožto pověřený zástupce Vrchního velitele Rudé armády J. V. Stalina, přijal německou kapitulaci, po 2. světové válce se stal prvním vrchním velitelem sovětské skupiny vojsk během poválečné okupace Německa.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečné období.", "content": "Stalin jej po válce nejprve jmenoval vrchním velitelem pozemních vojsk, záhy se však jeho popularity začal obávat a v roce 1946 jej sesadil na funkci velitele Oděského vojenského okruhu. Po Stalinově smrti se stal náměstkem ministra obrany. V roce 1955 se stal ministrem obrany SSSR a za podpory Nikity Chruščova. V této funkci byl také pověřen vypracováním plánu na potlačení maďarského povstání, který následně realizovala sovětská invazní vojska pod vedením maršála Koněva. V červnu 1957 se na čtyři měsíce stal i členem ústředního výboru KSSS. Pak byl Chruščovem vyloučen, obviněn z bonapartismu a bylo mu nařízeno přísné domácí vězení. O jeho povaze a charakteru vypovídá reakce na toto obvinění. Označil jej za urážlivé s komentářem, že na rozdíl od Napoleona, on válku vyhrál. Po Chruščovově sesazení z čela strany i státu roku 1964 se nakrátko objevil na veřejné scéně, ale mnohé zákazy ohledně vystupování na veřejnosti zůstaly. Přispíval tak alespoň do různých časopisů a novin. Zemřel 18. června 1974 v Moskvě. Ačkoliv ve své poslední vůli výslovně požadoval, aby byl pohřben do země a s pravoslavnými obřady a rodina si přála jeho přání splnit, komunistická vláda to znemožnila a uspořádala pro něj sekulární státní pohřeb a kremaci. Jeho popel byl s vojenskými poctami uložen u Kremelské zdi. Byla po něm pojmenována Vojenská velitelská akademie protivzdušné obrany v Kalininu. V roce 1995 byla zřízena medaile G. K. Žukova.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní odkazy.", "content": "Dva roky poté, co Josif Brodskij nuceně opustil Sovětský svaz, napsal báseň ku příležitosti Žukovovy smrti v duchu řeckých chvalořečí, která končí slokou:", "section_level": 1}], "src_summary": "Georgij Konstantinovič Žukov (; Strelkovka, Kalužská gubernie, dnes Kalužská oblast – 18. června 1974 Moskva) byl sovětský vojevůdce a politik, maršál SSSR (od ledna 1943), čtyřnásobný hrdina SSSR, který od srpna 1942 až do roku 1945 v době Velké vlastenecké války působil i ve funkci zástupce Vrchního velitele Rudé armády J. V. Stalina a náměstka lidového komisaře obrany. Je považován za jednoho z nejlepších sovětských velitelů druhé světové války. Zvítězil například v bitvách u Stalingradu, před Moskvou nebo o Berlín. Byl také považován za velmi tvrdého a zcela nekompromisního velitele. V 50. letech po Stalinově smrti krátce působil také ve funkci náměstka ministra obrany a poté i ministra obrany SSSR. Je držitelem Zlaté hvězdy Hrdiny Sovětského svazu (spolu s Leonidem Iljičem Brežněvem je čtyřnásobným laureátem).", "tgt_summary": "Georgi Konstantinowitsch Schukow (, in DDR-Transliteration \"Shukow\", wissenschaftliche Transliteration \"\"; * in Strelkowka (heute Teil der Stadt Schukow), Ujesd Malojaroslawez, Gouvernement Kaluga, Russisches Kaiserreich; † 18. Juni 1974 in Moskau) war Generalstabschef der Roten Armee, Marschall der Sowjetunion und von 1955 bis 1957 sowjetischer Verteidigungsminister. ", "id": 183750} {"src_title": "Louise de La Vallière", "tgt_title": "Louise de La Vallière", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Louise de La Vallière pocházela z katolické provinciální aristokracie. Narodila se jako druhé dítě Laurenta de La Baume Le Blanc, drobného šlechtice, vojáka a kastelána na královském zámku Ambois, a Françoise Le Provost de La Courtelay. Otec bojoval pod Velkým Condém v bitvě u Rocroi. V roce 1655 se její matka opět provdala, a to za Jacquesa de Courtavel, markýze de Saint-Rémy, nebohatého majordoma na zámku Gastona Orleánského v Blois.", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Po smrti otce v roce 1651, v důsledku tíživé finanční situace, odešla malá Louise na několik let do kláštera uršulinek. Nebylo to pro ni cizí prostředí, neboť jeptiškami zde byly její tety Alžběta a Charlotte. Její strýc Gilles byl biskupem v Nantes a strýc Jacques byl jezuitou. Církevní výchova v ní zanechala hluboké morální zásady. Získala zde také vzdělání v gramatice, čtení a naučila se vyjadřovat. K rodině se vrátila až po druhém matčině sňatku. Pan de Saint-Rémy sice nebyl bohatý, ale v důsledku svého postavení zajistil pro svou nevlastní dceru místo dvorní dámy u tří malých slečen, dcer Gastona Orleánského. Gaston Orleánský v důsledku svého intrikaření v dobách Frondy trávil závěr svého života ve vyhnanství právě v Blois a Louise zde měla možnost osvojit si dvorské mravy, pohybovat se ve společnosti a také si prohloubila své vzdělání. Po Gastonově smrti se jeho vdova přestěhovala i s rodinou svého majordoma do Lucemburského paláce. V šestnácti letech se Louise stala dvorní dámou Henrietty Anny, mladé manželky Filipa Orleánského, bratra Ludvíka XIV. Postavení dvorní dámy bylo nelehké. Poskytovalo sice určitou naději na dobrý sňatek, neboť obvykle na věno přispíval král či někdo z jeho rodiny, ale jinak z něj plynul pouze malý příjem, velké výdaje na reprezentaci, nedostatek soukromí a nutnost hradit další životní náklady z vlastních prostředků.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah s Ludvíkem XIV..", "content": "Přitažlivá Henrietta Anna, dle dvorské hierarchie zvaná \"Madame\", jejíž manžel dával před ní přednost mužům, záhy okouzlila Ludvíka XIV. Henriettino mondénní chování preciózky mu imponovalo, zvláště když jeho manželka Marie Tereza byla těhotná. Bližší vztah bratra a sestry, jak se tehdy na švagrovství nahlíželo, však byl společenský nepřijatelný. Jindřiška se proto rozhodla použít některou ze svých dvorních dam jako zástěrku. Zvažováno bylo více dam, nakonec volba padla na nevýraznou Louisu. Louise byla čestná, bez milence a do mladého krále hluboce zamilovaná, což se stalo veřejným tajemstvím a důvodem k posměchu ostatních dvorních dam. Stala se figurkou ve dvorské hře, která však dopadla překvapivě: král se do této sedmnáctileté panenské dívky zamiloval. Louise nebyla považována za krásnou, byla však přitažlivá a půvabná. Měla pravidelnou oválnou tvář, nápadné modré oči, souměrné rysy, módní stříbřitě plavé vlasy, útlou šíji a jemný hlas. Chyběla jí však tehdy moderní kyprost tvarů. V dětství si poranila při jízdě na koni nohu a v důsledku toho na ni mírně napadala. Jízdu na koni a lov však ovládala skvěle a na mnoha portrétech je vyobrazena jako Diana. Byla něžná, poddajná, přirozeně skromná a snažila se vyhovět. Madame de Sévigné Louisu nazvala \"„drobnou fialkou, která se skrývala v trávě a styděla se, že je milenkou, matkou a vévodkyní“\". Král Ludvík XIV. Louisu dobýval šest týdnů. Zpočátku se milenci scházeli tajně. Jejich vztah narazil na odpor Anny Rakouské. Pobuřovalo ji, že Ludvík hledal uspokojení mimo manželské lože. Dokonce mu pohrozila odchodem ode dvora do svého oblíbeného kláštera ve Val-de-Grace. Ludvík XIV. však neustoupil, královna matka ano. Henrietta Anna, kterou popudil fakt, že Ludvík XIV. dal před ní přednost nevýznamné dvorní dámě, se snažila klást milencům překážky. Opustila dvůr a Louisu odvezla sebou. Ta byla nucena snášet úsměšky a zlé narážky dvora obklopujícího Madame. Král otupil její vztek tím, že povolal z vyhnanství milence Henrietty Anny, hraběte de Guiche. Madame se pak ke dvoru vrátila a k Louise byla tolerantnější. Nicolas Fouquet, králův finanční surintendant, stále více cítil královu nepřízeň vyvolanou záští Jeana Baptiste Colberta. Snažil se zalichotit Louise a nabídl jí 200 000 livrů na krytí jejích potřeb u dvora. Louisu to urazilo a postěžovala si Ludvíkovi, ve kterém to vyvolalo žárlivost. Fouqetův osud byl zpečetěn. Louise velmi špatně snášela hříšnost cizoložného vztahu s králem a obtížně čelila opovržení královny, stejně tak jako negativním reakcím dvora. Byla poctivá ve své lásce, nehledala výhody ani pro sebe, ani pro jiné. Katolická církev pranýřovala jejich vztah. Tento nátlak Louise nevydržela a 24. února 1662 uprchla do kláštera v Chaillot. Ludvík XIV. za ní okamžitě odjel a po usmíření se Louise vrátila ke dvoru. Byl to první, ale ne poslední Louisin útěk do kláštera. Po smrti Anny Rakouské Ludvík XIV. Louisu uznal za svou oficiální milenku, která na královském dvoře byla označována jako \"maitresse en titre\". Během druhého těhotenství započaly královy zálety. Když byla Louise těhotná potřetí, získávala vliv na krále krásná královnina dvorní dáma Francoise-Athénais de Rochechouart de Mortemart, provdaná markýza de Montespan. Ludvík XIV. ji svedl někdy mezi listopadem 1666 a červencem 1667. Louise byl v roce 1667 udělen titul \"vévodkyně de la Vallière a de Vaujours\" a byla jí přiznána panství v Touraine a Anjou. Svá panství však pravděpodobně nikdy nenavštívila. Po narození čtvrtého dítěte královy city k Louise ochladly. Madame de Montespan však byla vdaná a její manžel odmítl tolerovat její nevěru. Na královském dvoře ztropil mnoho scén a bylo riziko, že uplatní svůj nárok na děti, které se ze vztahu s králem zrodí. Dalším problémem bylo to, že paní de Montespan byla královninou dvorní dámou a bylo nepřijatelné, aby udržovala vztah s králem. Louisa se tedy opět stala zástěrkou pro Ludvíkovy milostné hrátky. Toužila po odchodu do kláštera, ale místo toho byla králem přinucena zůstat u dvora i po dobu, kdy již jeho milenkou nebyla. Pro Louise to znamenalo značné utrpení, které však přijímala jako trest za svůj hříšný vztah s králem. Asi v této době začala Louise nosit pod dvorskými šaty hrubou žíněnou košili na znamení pokání. Madame de Sévigné popisuje ve svém dopise ze dne 12. února 1671 jeden z dalších Lousiných útěků do kláštera. \"„Vévodkyně La Vallière poslala králi kromě toho dopisu, který nikdo neviděl, vzkaz po maršálovi de Bellefonds: že by byla už dříve opustila dvůr, když ztratila čest být u něho v milosti, kdyby byla si dokázala odříci pohled na něho; že tato slabost u ní byla tak silná, že i teď je stěží s to ji přinést Bohu v oběť; že však chce, aby zbytek její vášně k němu jí posloužil k pokání, a že když celé své mládí věnovala jemu, zbytek jejího života stěží bude stačit, aby si zajistila spasení. Král usedavě plakal a poslal pana Colberta do Chaillotu, aby ji snažně poprosil, aby se vrátila do Versailles a poskytla mu ještě rozmluvu. Pan Colbert ji k němu zavedl; král s ní mluvil hodinu a usedavě plakal a paní de Montespan jí šla vstříc s otevřenou náručí a se slzami v očích. To všechno je nad lidské chápání. Jedni říkají, že zůstane ve Versailles; druzí, že se vrátí do Chaillotu. Uvidíme.“ \" Ve svém dopise ze dne 18. února 1671 uvádí, že \"„ Paní de la Vallière je zase ve vší slávě. Král ji uvítal se slzami radosti a paní Montespanová se slzami – hádejte čeho? Poskytl jí několik něžných slyšení. To všechno lze těžko pochopit, musí se mlčet.“\" Louise bylo dovoleno odejít ode dvora až v roce 1674, kdy bylo dosaženo rozluky markýze a markýzy de Montespan. Její přítomnosti již nebylo potřeba. Před odchodem požádala o rozhovor s královnou. Prosila ji o odpuštění a královna ji políbila na čelo a prohlásila, že jí odpustila již dávno.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci Louisy de la Vallière a Ludvíka XIV..", "content": "V březnu 1663 Louise poprvé otěhotněla. Jakmile její stav pokročil, odstěhovala se do domku v Paříži, kde 19. prosince 1663 porodila chlapce, kterému bylo dáno jméno Charles. Dítě jí bylo okamžitě Colbertem odebráno a dáno na výchovu. Zemřelo ve dvou letech. V dubnu 1664 byla opět v požehnaném stavu. 7. ledna 1665 se narodil další syn Filip, který však zemřel již v prvním roce svého života. 2. října 1666 se Louise a králi Ludvíkovi XIV. ve Vincennes narodila dcera Marie Anna, kterou vychovávala paní Colbertová. Děvčátko bylo rozmazlované a zbožňované a vyrostlo do krásy. V roce 1667 ji král uznal za vlastní a byl jí přiznán titul Mademoiselle de Blois. Později se provdala za Louise Armanda, knížete de Bourbon-Conti. Posledním společným dítětem byl Louis, který se narodil 17. listopadu 1667. Králem byl uznán v roce 1669 a byl mu udělen titul hraběte de Vermandois. Zemřel v roce 1683. Příběh Louisy jako matky byl velmi smutný. Svá těhotenství musela skrývat, rodila tajně a neměla čas na zotavenou, protože bylo nutné, aby se hned odebrala ke dvoru.", "section_level": 1}, {"title": "Louise Milosrdná.", "content": "Louise po propuštění ode dvora odešla do kláštera karmelitánek v Paříži, Rue d’Enfer. Ostříhala si vlasy a oblékla si šat novicky. U tohoto obřadu byla přítomna královna, Monsieur, Madame (vévodkyně orléanská), Grande Mademosielle a další dvořané. Madame de Sévigné ve svém dopise ze dne 27. dubna 1674 líčí Lousin odchod do kláštera. \"„Chci Vám také povědět o paní vévodkyni La Vallière. Nebožačka vypila pohár hořkosti až do dna, nechtěla se zříci ani jedné slzy ani jednoho sbohem. Je u karmelitek, kam za ní v posledních osmi dnech chodily její děti a celý dvůr, totiž to, co tu zůstalo. Dala si ustřihnout své krásné vlasy, ale nechala si dvě krásné kadeře na čele; žvatlá a říká divy. Ujišťuje, že je v samotě šťastná; věří, že je na poušti, když se pověsí na mříž hovorny. Připomíná nám, jak kdysi paní de la Fayette po dvou dnech strávených v Ruelu tvrdila, že se jí na venkově vlastně docela líbí.“ \" Z ponižované vévodkyně se stala známou jeptiškou, která přijala jméno Louise Milosrdná. Řeholní slib složila 5. června 1675. Zemřela po dlouhých letech strávených v klášterní samotě pravděpodobně 6. června 1710 (některé zdroje uvádí 5. června a jiné 7. června) ve věku 65 let a je pohřbena na klášterním hřbitově.", "section_level": 1}, {"title": "Louisino smýšlení a tvorba.", "content": "Louise byla přirozeně ctnostná a plná víry. Skutečnost, že podlehla své vášni a oddala se církví zakazovanému vztahu, svědčí o opravdovosti jejích citů k Ludvíkovi XIV. Již v době, kdy byla jeho milenkou, se projevily její umělecké a literární zájmy. Sledovala hry Racina a Molièra, četla dobové romány a učila se malovat na Královské akademii. Navštěvovala pařížské literární salony. Diskutovala o Descartově \"Rozpravě o metodě\" a Aristotelově \"Etice Nikomachově\". V roce 1670 poté, co se zotavila z vážné nemoci, vyznala se Louise ze svých hříchů a začala se pod vedením biskupa a dauphinova vychovatele Jacquese Bénigne Bossueta kát. Věnovala se též studiu teologických spisů. Pod Boussuetovým vlivem napsala pojednání \"Úvahy o milosrdenství božím (Réflexions sur la miséricorde de Dieu)\". Tiskem bylo toto dílo zbožnosti poprvé vydáno v roce 1680 a okamžitě se stalo populárním. Později se vedly diskuse o tom, zdali byla Louise skutečnou autorkou díla nebo pouze Bossuetovým písařem. Její autorství však bylo odborníky prokázáno. Jedním z důkazů, o které se opírají, je právě Louisina skvělá znalost Descarta a Aristotela, na které úvahy odkazují. V den, kdy Louise složila řeholní slib, biskup Bossuet ve svém kázání pronesl ponaučení, že i nejmocnější osoby musí činit pokání ze svých hříchů. Louise Milosrdná si z kláštera dopisovala se svými bližními a pokusila se je přivést na cestu pokání. Zvláště duchovní korespondence se zbožným Bernardem Gigaultem, markýzem de Bellefonds, francouzským maršálem a blízkým přítelem Bossueta, obsahuje řadu filozofických diskusí nad teologickými tématy. Korespondence se také zabývá zkoumáním duševních pocitů dvořanů a kritizuje morální korupci, ke které je dvořan náchylný. Dochované dopisy Louisy de la Vallière byly obvykle vydávány společně s jejími \"Úvahami o Milosrdenství Božím\".", "section_level": 1}, {"title": "Louise de la Vallière v literatuře.", "content": "Louise de La Vallière vystupuje jako jedna z postav v románu Alexandra Dumase \"Tři mušketýři ještě po deseti letech\". V počátečních kapitolách tohoto románu, odehrávajících se na zámku Gastona Orleánského v Blois, je její spolubydlící Aura de Montalais, ve skutečnosti Nicole-Anne Constance de Montalais. Louise je zmiňována již v předcházejícím díle slavného Dumasova románu na pokračování \"Tři mušketýři po dvaceti letech\". Je také hlavní postavou románu Dory Dunckerové \"Idyla královské lásky\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Louise Francoise de La Baume Le Blanc, slečna de La Vallière (6. srpna 1644 Tours – 6. června 1710, Paříž) byla francouzská šlechtična, později řeholnice a spisovatelka, jež byla v letech 1661 až 1667 milenkou francouzského krále Ludvíka XIV. a matkou několika jeho dětí. Byla povýšena na vévodkyni de La Vallière et de Vaujours.", "tgt_summary": "Françoise Louise de La Baume Le Blanc, Herzogin von La Vallière und Vaujours, genannt \"Louise de La Vallière\" (* 6. August 1644 in Tours; † 6. Juni 1710 in Paris) war ab 1661 Mätresse des französischen Königs Ludwig XIV. Sie gebar mehrere Kinder und wurde 1667 durch Madame de Montespan in seiner Gunst verdrängt, danach musste sie noch bis 1674 am Hof verweilen. Als 30-Jährige trat sie in ein Karmelitinnenkloster ein und lebte dort bis zu ihrem Tod 36 Jahre später.", "id": 2176665} {"src_title": "Everton FC", "tgt_title": "FC Everton", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "V roce 1868 se Anglické metodistické shromáždění New Connexion rozhodlo vybudovat novou kapli v Liverpoolu. V následujícím roce koupili pozemek na Breckfield Road North mezi St. Domingo Vale a St. Domingo Grove. Pozemek se nacházel poblíž oblasti Everton, která se stala součástí města Liverpool v roce 1835. Nová kaple byla otevřena v roce 1871 a o šest let později byl rev. B.S. Chambers jmenován ministrem. Byl zodpovědný za založení farního kriketového týmu pro mládež. Protože se kriket mohl hrát pouze v létě, hledali aktivitu, která by se provozovala i v ostatních ročních obdobích. Proto byl v roce 1878 založen fotbalový klub St. Domingo F.C. Mnoho lidí mimo faru se chtělo připojit k fotbalovému klubu a proto bylo rozhodnuto, že se změní název. V listopadu 1879, na schůzce v hotelu Queen's Head, bylo jméno změněno na Everton Football Club.", "section_level": 2}, {"title": "30. léta: The Dixie Years.", "content": "Jednoduše, „Dixie“ Dean byl nejlepší střelec, kterého kdy Anglie měla. Poté co hrál za Tranmere Rovers (s průměrem gól na zápas) byl přilákán přes řeku Mersey, aby hrál za Everton. Ve své první sezóně (1925-26) vstřelil 32 gólů v 38 zápasech (včetně dvou gólů při prvním zápase). O rok později 21 gólů v 27 zápasech a v další sezóně (1927-28) se zapsal do historie: ve skvělé formě hrající Dean skóroval 60x ve 39 zápasech a ustanovil rekord, který pravděpodobně nikdy nebude překonán. Vypadá neuvěřitelně, že o pouhé dva roky Everton sestoupil do druhé divize. Ale v opět skvělé formě hrající Dean nasázel 39 gólů během 37 zápasů a vytáhl Toffees zpátky do první divize. V další sezóně Dean vstřelil 45 branek a Everton opět získal titul. V roce 1933 vyhráli FA Cup a Dean se stal prvním 'číslem 9' ve finále proti Manchesteru City. 'Číslo 9' se stalo synonymem pro kvalitní, skórující střelce, což Dean ztělesňoval. Přezdívka 'Dixie' má nejasný původ, ale má se za to, že ji Dean získal díky svému účesu, jenž byl podobný vlasům afrického etnika, kterému se tehdy přezdívalo 'dixies'. Poslední zápas za Everton hrál 11. prosince 1937. Za celou svou kariéru vstřelil 383 branek ve 433 zápasech. Zemřel při Merseysidském derby v roce 1980 (1. března). V sezóně 1938-39 Everton s Joe Mercerem, T.G. Jonesem and Tommym Lawtonem opět vyhrál anglickou ligu. Lawton, který měl pouhých 19 let vstřelil 34 gólů. Druhá světová válka však na šest roků přerušila dráhu týmu, který mohl několik let dominovat.", "section_level": 2}, {"title": "40. a 50. léta: Neúrodné roky.", "content": "Přestože devadesátá léta jsou považována za špatné období, tato dekáda byla ještě horší. Skvělý předválečný tým byl v roce 1946 rychle rozdělen. Tommy Lawton byl nespokojený a přestoupil do Chelsea, Joe Mercer nesouhlasil s manažerem Theo Kellym a byl prodán do Arsenalu, a také byl zamýšlen prodej T.G. Jonese do AS Řím. Navíc Ted Sagar brzy poté skončil s aktivní kariérou. Pod novým vedením Cliff Brittona, Everton sestoupil (podruhé a naposledy) do druhé divize. Tentokrát to trvalo tři sezóny než se Toffees v roce 1954 vrátili zpět. I přesto v této době hrálo za Everton několik skvělých hráčů, jako byli Dave Hickson a Bobby Collins. V roce 1956 Everton vyhrál 5-2 na Old Traffordu a ukončil dlouhou sérii Manchesteru United bez porážky.", "section_level": 2}, {"title": "60. léta: School of Science (opět).", "content": "Šedesátá léta jsou mnohými fanoušky považována za zlatou éru fotbalového Evertonu. Po neúspěšných 50. létech převzal v roce 1961 klub Harry Catterick. Tým začal být označován jako „School of Science“, díky návratu k tradičnímu stylu hry, který Toffees praktikovali ve 20. letech (kreativní a nápaditý styl, velmi podobný hře Tottenhamu), kdy si tým získal právě tuto přezdívku. V první sezóně pod Catterickovým vedením tým obdržel nejméně branek z celé ligy a skončil čtvrtý. Následující sezónu Everton prohrál pouhých šest zápasů a získal mistrovský titul. Útočná dvojice Roy Vernon a Alex Young nastřílela dohromady 46 branek (bylo to naposledy, kdy dva Evertonští hráči skórovali více než 20x za sezónu). Tým tehdy tvořili hráči jako Billy Bingham, Jimmy Gabriel, Derek Temple, Bobby Collins a Brian Labone. V roce 1966, kdy Anglie vyhrála Mistrovství světa, Toffees zvítězili v FA Cupu (ve finále otočili zápas se Sheffieldem Wednesday, kdy prohrávali už 0-2). V roce 1968 Everton opět došel až do finále, ale nastačil na West Bromwich Albion FC. O rok později (v sezóně 1969/70) tým opět vyhrál ligu i díky střeleckým schopnostem Joea Royla (který později dovedl klub k vítězství v FA Cupu v roce 1995). Tým hrál totální fotbal a byl dirigován'svatou trojicí' - Howardem Kendallem, Alanem Ballem a Colinem Harvey. Spolu s kapitánem Labonem uprostřed zálohy a Roylem v útoku byla sestava považována jako nejsilnější v historii klubu.", "section_level": 2}, {"title": "70. léta: Pár úspěchů, ale žádné poháry.", "content": "Všechno nasvedčovalo tomu, že dominance Evertonu bude pokračovat, ale tým v následujících letech skončil 14., 15., 17. a 7. Zdravotní stav manažera Harry Cattericka se zhoršil (snad i díky špatně hrajícímu týmu) a rezignoval v roce 1974. Tým převzal Billy Bingham a dlouho to vypadalo, že Toffees opět vyhrají ligu, ale stačilo několik překvapivých proher se slabými týmy a Everton skončil až čtvrtý. Bingham odešel po dalších dvou relativně slabých sezónách (11. a 9. místo) v roce 1977. V období, kdy tým neměl manažera, došel až do finále Ligového poháru, ale neuspěl (prohrál s Aston Villou). V sezóně 1977/78 Bob Latchford nastřílel 30 branek. Pod vedením Gordona Lee skončil Everton třetí (1977/78) a čtvrtý (1978/79), ale tyto výsledky nenaplnily očekávání, které bylo vysoko díky tehdejším úspěchům Liverpoolu a Lee odešel v roce 1981.", "section_level": 2}, {"title": "80. léta: Zlatá éra.", "content": "V 80. letech byl Everton jedním z nejlepších evropských fotbalových týmů díky Howardu Kendallovi a úchvatnému týmu, jehož kostru tvořili hráči jako Neville Southall, Gary Stevens, Trevor Steven, Kevin Sheedy, Andy Gray a Peter Reid. Gary Lineker stihl v sezóně 1985/86 nastřílet 40 branek v 42 zápasech. Poté přestoupil do Barcelony. Doma Everton vyhrál FA Cup v roce 1984 a ligu v letech 1985 a 1987. V roce 1984 prohrál finále Ligového poháru. V roce 1986 skončil druhý v lize a prohrál finále FA Cupu. A opět prohrál finále FA Cupu v roce 1989. Ve všech případech se radoval městský rival FC Liverpool. Významného evropského úspěchu Everton dosáhl v roce 1985, kdy vyhrál Poháru Vítězů Pohárů (PVP). Na své cestě za úspěchem porazil University College Dublin, Inter Bratislava, Fortunu Sittard, Bayern Mnichov a ve finále zničil rakouský klub Rapid Vídeň 3-1. V roce 1985 Everton málem dosáhl triplu, ale ve finále FA Cupu podlehl Manchesteru United. Nicméně i tak to pravděpodobně byla nejúspěšnější sezóna v historii klubu. Po úspěchu v Poháru vítězů pohárů se očekávalo, že Everton dosáhne dalších velkých evropských úspěchů. Kvůli fanouškům druhého liverpoolského klubu byly všechny anglické týmy potrestány zákazem startu v evropských pohárech (kvůli incidentu ve finále PMEZ na Heyselově stadionu v Bruselu). Po vypršení trestu už Everton dávno nebyl tím silným klubem z roku 1985. Kendall odešel v roce 1987 a klub manažeroval Colin Harvey.", "section_level": 2}, {"title": "90. léta: Spousta neúspěchů.", "content": "Devadesátá léta 20. století byla pravděpodobně nejvíce deprimující dekáda v historii klubu. Rok 1990 klub začal pod vedením Colina Harveyho. Evertonu se nevedlo a v listopadu byl Harvey nahrazen Howardem Kendallem. Klubu se příliš nedařilo a Kendall byl odvolán v roce 1993. Z Norwich City přišel manažer Mike Walker. A po méně než roce byl odvolán. V této době už ze skvělého týmu z 80. let zůstali pouze Neville Southall a Dave Watson - zbytek týmu tvořili ne moc kvalitní hráči (např. Brett Angell nebo Matt Jackson). V sezóně 1993/94 Everton jen těsně unikl sestupu. Na chvíli to vypadalo, že nový manažer Joe Royle bude mít úspěch. Jeho první zápas na manažerském postu Toffees památně porazili v Merseysidském derby Liverpool 2-0. A v roce 1995 dovedl Everton k zisku FA Cupu (ve finále výhra nad Manchesterem United 1-0). Ale po šestém místě v lize (1995/96) a slibnému začátku v další sezóně přišel útlum a Everton opět podával podprůměrné výkony. Royle odešel v roce 1997 a do funkce manažera byl potřetí a naposled jmenován Howard Kendall. Kendall vydržel ve funkci pouhý rok, Toffees se zachránili až v posledním zápase sezóny. Příchod Waltra Smithse přinesl jednotvárný fotbal a... opět neúspěchy. Smith, který 7x v řadě vyhrál skotskou ligu s Glasgow Rangers, úspěšný v Anglii nebyl. Klub byl sužován špatnou finanční situací a častými zraněními klíčových hráčů. Smith sice přivedl spoustu dobrých hráčů, jako např. Slavena Bilice, Marca Materazziho nebo Dona Hutchinsona, ale nebyl schopen vytvořit fungující tým a mnoho hráčů, které přivedl odešlo, aniž by předvedlo svůj potenciál. Na konci 90. let byl Everton klubem, který odborníci i fotbaloví fanoušci každoročně tipovali jako kandidáta na sestup.", "section_level": 2}, {"title": "Nové milénium.", "content": "Walter Smith byl odvolán v březnu 2002 po čtyřech traumatických sezónách, kdy nedokázal klub dostat na lepší než 13. místo. Na jeho místo nastoupil David Moyes a Everton se začal posouvat kupředu. Všechny překvapil, když v sezóně 2002/03 dovedl klub na celkovou 7. příčku a jen těsně zaostal za místy zajišťující účast v 'pohárové Evropě'. V tomto roce se také objevila nová hvězda; teprve 17letý Wayne Rooney, který v říjnu 2002 senzačně svým gólem z poslední minuty sestřelil (skoro rok neporažený) Arsenal. Stal se také nejmladším reprezentantem v historii Anglie, když odehrál zápas proti Austrálii v únoru 2003. Následující sezóna byla ale opět velmi špatná - Everton skončil pouze jedno místo nad sestupovými příčkami a získal nejméně bodů v sezóně (39) za celou klubovou historii. V srpnu 2004 byl do Manchesteru United prodán Wayne Rooney za 27 mil. liber. I když měl klub pouze minimální hráčský kádr, v sezóně 2004/05 skončil v lize na senzačním 4. místě, což byl nejlepší výsledek za posledních téměř 20 let a navíc Toffees skončili výše, než rivalové z FC Liverpool. Za tímto úspěchem stála hlavně Moyesova taktika s pěti záložníky a také skvělé výkony dánského záložníka Thomase Gravesena, který v průběhu sezóny odešel do Realu Madrid.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2005/2006.", "content": "Během letní pauzy klub nakoupil řadu nových hráčů - Simona Daviese z Tottenhamu, Mikela Artetu z Realu Sociedad, dánského stopera Pera Krøldrupa z Udinese Calcio, z Manchesteru United přišel Phil Neville, z Porta byl koupen Nuno Valente a z milánského Interu Andy van der Meyde. Everton také posílil Matteo Ferrari, který přišel z AS Řím na roční hostování. Hned na začátku sezóny se klub nedostal do Ligy Mistrů, když dvakrát prohrál 1-2 s pozdějším semifinalistou Villarrealem. Týmu se nedařilo ani v domácí soutěži, Everton se dlouho pohyboval na posledním místě tabulky a ještě 28. prosince byl na sestupové pozici. Pak ovšem přišlo výrazné zlepšení (7 zápasů bez prohry) a Toffees nakonec ukopali celkové 11. místo. V posledním zápase proti West Bromwich Albion FC se gólem rozloučil evertonský srdcař 'Big Dunc' Ferguson, kterému po sezóně vypršel kontrakt. V Premier League Everton dosáhl bilance 14-8-16, tzn. 50 bodů, při skóre 34-49. Nejlepším střelcem byl s 11 brankami (10 v lize + 1 v pohárech) James Beattie.", "section_level": 3}, {"title": "Soupiska.", "content": "\"Aktuální k datu: 20. září 2019\"", "section_level": 2}, {"title": "Rekordy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nejlepší evertonská jedenáctka všech dob.", "content": "V květnu 2004 (při příležitosti oslavy 125. výročí existence klubu) byla vyhlášena anketa „Greatest Ever Everton Team“ (Nejlepší evertonská jedenáctka všech dob).", "section_level": 2}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj: Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Bývalí vynikající hráči.", "content": "\"V závorkách rok prvního odehraného zápasu\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Everton FC (celým názvem: Everton Football Club) je anglický fotbalový klub, který sídlí ve městě Liverpool v metropolitním hrabství Merseyside. Založen byl v roce 1878. Everton je jeden z nejúspěšnějších anglických fotbalových klubů; odehrál nejvíce sezón v nejvyšší soutěži a získal 9 mistrovských titulů. ", "tgt_summary": "Der FC Everton (offiziell \"Everton Football Club\") – auch bekannt als \"The Toffees\" oder \"The Blues\" – ist ein englischer Fußballverein aus Liverpool. Mit neun Meisterschaften, fünf FA-Cup-Siegen und einem Erfolg im Europapokal der Pokalsieger ist der Klub einer der erfolgreichsten englischen Fußballvereine. Der 1878 gegründete Klub spielt aktuell in der Premier League und hat als Gründungsmitglied der Football League bei lediglich vier zweitklassigen Jahren bis heute mehr Zeit in der höchsten englischen Liga verbracht als jeder andere Verein. ", "id": 482456} {"src_title": "Hubbleova klasifikace galaxií", "tgt_title": "Hubble-Sequenz", "src_document": [{"title": "Typy galaxií.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Eliptické galaxie.", "content": "Jsou galaxie ve tvaru elipsoidu (sféroidu). Jejich průmět na oblohu je elipsa nebo kruh. Označují se písmenem E k němuž je připojeno číslo 0–7 vyjadřující \"elipticitu galaxie\" (zploštělost elipsy). Číslo se vypočte z velké (a) a malé osy (b) elipsy podle vzorce 10(a-b)/a. EO je galaxie kruhového tvaru, E7 galaxie s největším zploštěním (galaxie s větší elipticitou nebyly objeveny). Mezi eliptické galaxie patří například galaxie M110 v souhvězdí Andromeda nebo galaxie M60 a galaxie M87 – Virgo Aa v souhvězdí Panna.", "section_level": 2}, {"title": "Spirální galaxie.", "content": "Pro tento druh galaxií jsou typická výrazná spirální ramena, která vycházejí z galaktického jádra. \"Spirální galaxie\" se označují písmenem S za nímž následuje písmeno a, b nebo c. Tato písmena určují velikost jádra a rozvinutí ramen galaxie: Typickým představitelem spirální galaxie je například pouhým okem viditelná Velká galaxie v Andromedě (M31) nebo galaxie Větrník (M101).", "section_level": 2}, {"title": "Spirální galaxie s příčkou.", "content": "Mají tvar podobný spirálním galaxiím ale spirální ramena u nich nevycházejí z galaktického jádra, ale vybíhají z konců galaktické příčky. Označují se písmeny SB a podle otevření ramen se (podobně jako spirální galaxie) dělí na tři podskupiny: Spirální galaxie s příčkou je například galaxie M91 v souhvězdí Vlasů Bereniky. Mezi tento typ galaxií patří i naše Galaxie.", "section_level": 2}, {"title": "Čočkové galaxie.", "content": "Podle \"Hubbleovy klasifikace\" tvoří přechodný typ mezi eliptickou a spirální galaxií (nejsou ale vývojovým přechodem těchto typů). Tyto galaxie se podobají spirálním galaxiím s výrazným jádrem a diskem, který však postrádá spirální strukturu. Označují se S0. K představitelům galaxií v této kategorii patří galaxie M86 v Panně", "section_level": 2}, {"title": "Nepravidelné galaxie.", "content": "\"Nepravidelné galaxie\" postrádají výraznou strukturu. Mají sice také jádro, ale mnohem menší než spirální galaxie. Jejich disk má nepravidelnou strukturu i když v něm může být nezřetelná příčka. Označují se písmeny Irr a dělí se na dvě skupiny: Nepravidelná galaxie je například galaxie Doutník (M82) v souhvězdí Velké medvědice.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hubbleova klasifikace galaxií rozděluje galaxie podle jejich tvaru. Zavedl ji v roce 1925 americký astronom Edwin Hubble. Obvykle se znázorňuje ve vidlicovitém uspořádání (tzv. \"Hubbleova ladička\", viz obrázek), které však vyjadřuje pouze empirickou klasifikaci, nikoli vývojová stádia galaxií. Každý z typů je dále členěn na další podtypy podle tvarů.", "tgt_summary": "Die Hubble-Sequenz ist ein morphologisches Ordnungsschema für Galaxien, das 1936 von Edwin Hubble entwickelt wurde und bis heute eingeschränkt verwendet wird. ", "id": 28197} {"src_title": "Ivo Sanader", "tgt_title": "Ivo Sanader", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Vystudoval srovnávací literaturu a románské jazyky na Univerzitě v Innsbrucku. V Rakousku pracoval i jako novinář. Absolvoval roku 1982. V Rakousku zůstal, začal zde pracovat v marketingovém oddělení cestovní kanceláře Dalmacijaturist, jako nakladatelský redaktor v nakladatelství Logos a od roku 1988 jako šéfredaktor chorvatského exilového časopisu \"Mogućnosti\". Po politických změnách v Jugoslávii na konci 80. let založil v Rakousku pobočku Chorvatského demokratického společenství Franjo Tuđmana. Tuđman ho v Rakousku navštívil a přemluvil ho k návratu do vlasti. Zde nejprve pracoval v Chorvatském Národním divadle ve Splitu, aby byl krátce na to, v roce 1992, jmenován ministrem vědy v kabinetu Hrvoje Šariniće. Poté pracoval jako náměstek ministra zahraničních věcí a vedoucí kanceláře prezidenta Tuđmana. Po Tuđmanově smrti byl v roce 2000 zvolen předsedou Chorvatského demokratického společenství a tento post držel až do roku 2009. Stranu přivedl ke dvěma volebním vítězstvím, v roce 2003 a znovu v roce 2007. Po obou vítězstvích sestavil vládní kabinet. K jeho hlavním úspěchům patřilo podepsání asociační dohody s Evropskou unií, jež byla předpokladem budoucího vstupu Chorvatska do unie, byť se tomuto vstupu snažilo bránit Slovinsko. Rovněž přivedl svou zemi do NATO. Roku 2009 Sanader poměrně překvapivě rezignoval na post premiéra i šéfa strany. Ač ohlásil úplný konec v politice, spekulovalo se, že si tak uvolňuje ruce pro kandidaturu v prezidentských volbách roku 2010. V tom roce se skutečně rozhodl do politiky vrátit, avšak brzy musel čelit velkým problémům, když začal byl vyšetřován kvůli korupčnímu skandálu. Uprchl z Chorvatska, ale byl zadržen v Rakousku, vrácen do rodné země a v roce 2012 odsouzen nejprve na 10 let, v další kauze pak na 9 let do vězení. Podle obžaloby v prvním procesu přijal úplatky od rakouské banky Hypo Alpe Adria Group a od maďarské ropné společnosti MOL. Podle žalobce druhého procesu vyžadoval Sanader a další politici Chorvatského demokratického společenství od firem \"dary\", které byly inkasovány přes agenturu Fimi Media, jíž firmy platili za fiktivní, případně předražené služby. Sanader a spol měli takto získat 9 miliard eur. Do vězení nastoupil, nicméně v roce 2015 byl klíčový rozsudek zrušen Ústavním soudem kvůli procesním chybám a proces se bude opakovat. Ve vězení však zůstal, kvůli platnému rozsudku v kauze Fimi Media.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ivo Sanader (* 8. červen 1953 Split) je chorvatský politik, představitel strany Chorvatské demokratické společenství. V letech 2003-2009 byl premiérem Chorvatska. Je doposud nejdéle sloužícím chorvatským premiérem od získání samostatnosti a je také jediným chorvatským premiérem nové doby, který byl ve funkci ve více než jednom volebním období. Je ovšem také prvním chorvatským premiérem, který skončil ve vězení.", "tgt_summary": "Ivo Sanader [] (früher Ivica Sanader;) (* 8. Juni 1953 in Split) ist ein kroatischer Politiker (HDZ), der von 2003 bis 2009 Premierminister Kroatiens war. Wegen Korruption während dieser Regierungszeit wurde er im November 2012 zu zehn Jahren Haft verurteilt.", "id": 1703452} {"src_title": "John Glenn", "tgt_title": "John Glenn", "src_document": [{"title": "Mládí a kariéra v armádě.", "content": "Glenn vyrůstal v Cambridge a New Concordu v Ohiu. Jeho otec měl instalatérský závod a také zastupoval automobilovou firmu Chevrolet. Získal titul bakaláře věd ve strojírenství na Muskingum College. V roce 1942 se zapsal do programu pro budoucí letce, který připravila vláda v New Philadelphii: Pak narukoval do armády k námořnictvu. Hodnost poručíka získal roku 1943 a krátce nato se oženil.. V roce 1944 byl přidělen k námořní skupině VMO-155. Glenn létal jako pilot stíhacího bombardéru na strojích Corsair nad Marshallovými ostrovy, především nad Maloelapem, kde útočil na protiletadlové dělostřelectvo Japonska a shazoval bomby. V roce 1945 byl převelen na námořní leteckou základnu Patuxent River, kde byl ke konci války povýšen na kapitána. Po druhé světové válce byl Glenn přidělen na základnu na Guamu a účastnil se hlídkových misí nad severní Čínou a v roce 1948 se stal leteckým instruktorem ve městě Corpus Christi v Texasu. Do Korejské války byl poslán jako člen letky VMF-311, kde byl jeho častým spolubojovníkem baseballista Ted Williams z Boston Red Sox, který byl odveden podruhé během deseti let. Později létal Glenn v Koreji u letectva v rámci služební výměny. Létal na North American F-86 Sabre a sestřelil tři nepřátelské MiGy-15. Za svou službu obdržel několik medailí. Po válce se vrátil do Patuxent River N.A.S., a byl jmenován do školy testovacích pilotů (třída 12). Jako testovací pilot sloužil na pozici zbraňového důstojníka, létal se stroji do velké nadmořské výšky a testoval jejich kulomety. Dne 16. července 1957 uskutečnil první nadzvukový transkontinentální let na stroji Vought F-8 Crusader. Let z Kalifornie do New Yorku trval 3 hodiny, 23 minut a 8 sekund.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra u NASA.", "content": "V roce 1959 byl Glenn přidělen k NASA jako jeden z astronautů pro program Mercury. Během té doby byl stále důstojníkem u námořnictva. Stal se pilotem prvního amerického letu po oběžné dráze s lodí Friendship 7 při misi Mercury-Atlas 6, a to 20. února 1962. Po třech obletech země trvajících 4 hodiny, 55 minut a 23 sekund přistál na zemi a stal se národním hrdinou a dočkal se oslavného průvodu jako Charles Lindbergh. Stal se osobním přítelem rodiny Kennedyů; po vraždě Johna F. Kennedyho ho Jacqueline Kennedyová požádala, aby o tom řekl jejím dětem. Glenn odešel z NASA šest týdnů po Kennedyho smrti a chtěl se ucházet o křeslo senátora za Ohio. V roce 1965 odešel jako plukovník od námořnictva a vstoupil do světa obchodu jako člen vedení Royal Crown Cola. Později se vrátil do světa politiky. Některé záznamy o Glennově službě u NASA naznačují tomu, že mu bylo zabráněno se zúčastnit misí Gemini a Apollo, a to dokonce samotným prezidentem Kennedym a vedením NASA, kvůli obavám, že případná ztráta národního hrdiny značně poškodí, nebo dokonce ukončí programy pilotovaných letů do vesmíru. Na druhou stranu, Glenn odešel od NASA 30. ledna 1964, tedy dlouhou dobu před jmenováním první posádky mise Gemini. Podruhé se Glenn podíval do vesmíru 29. října 1998 na palubě raketoplánu Discovery v rámci mise STS-95. Při misi na něm byly studovány důsledky vesmírného letu pro starého člověka. Glennovi bylo 77 let a je tedy nejstarším astronautem. Jeho účast v devítidenní misi byla mnohými lidmi z oboru kritizována jako pouhý výlet pro politika. Jiní namítali, že Glennův let nabídl hodnotná výzkumná data, protože mezi jeho dvěma pobyty ve vesmíru uběhlo 35 let, což je naprostý unikát. Je ironií, že se John Glenn vehementně stavěl proti vesmírnému výletu Dennise Tita, protože ten podle něj neměl žádný vědecký účel. Po Glennovi jsou pojmenovány Glenn Research Center v Lewis Field v Clevelandu, Ohiu a dálnice plukovníka Glenna poblíž Daytonu v Ohiu.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "V roce 1964, po odchodu z NASA, oznámil Glenn, že se bude v primárkách utká se senátorem Stephenem M. Youngem o nominaci do Senátu za Demokratickou stranu, ale byl nucen odstoupit, protože ve vaně upadl, zranil si vnitřní ucho a utrpěl otřes mozku a nebyl tedy schopen pokračovat v kampani. Glenn zůstal blízkým přítelem Kennedyů a byl s Robertem Kennedym, když byl zavražděn. V roce 1970 se Glenn opět ucházel o nominaci do senátu za Demokratickou stranu, ale v primárkách jej porazil Howard Metzenbaum, kterého ale ve volbách porazil republikánský kandidát Robert Taft Jr. O čtyři roky později Glenn v primárkách vyhrál, když porazil právě Metzenbauma, kterého dříve do Senátu jmenoval guvernér Ohia John J. Gilligan, aby nahradil Williama B. Saxbeho, který na svůj post rezignoval, aby se mohl stát ministrem spravedlnosti. Glenn se v roce 1974 stal senátorem, když porazil starostu Clevelandu Ralpha Parka, a jeho kariéra v Senátu trvala až do roku 1999. V roce 1980 obhájil svůj post, když porazil Jima Bettse a v roce 1986 porazil Toma Kindnesse. Na konci 70. a začátku 80. let, Glenn a Metzenbaum (který byl do senátu zvolen v roce 1976) měli napjaté vztahy, ačkoliv oba byli ze stejného státu a byli zvoleni za stejnou stranu. Ke zlepšení vztahů došlo v roce 1983, kdy Metzenbaum podpořil Glenna jako kandidáta na prezidenta. V roce 1988 Glenn veřejně podpořil Metzenbauma, kterého jeho oponent George Voinovich obvinil z toho, že má slabost pro dětskou pornografii. Glenn byl jedním z pěti senátorů, kteří se zapletli do skandálu s přijetím $ 200 000 od Charlese Keatinga. Glenn a republikán John McCain byli ale očištěni. Senátní komise konstatovala, že Glenn se dopustil špatného úsudku, ale ničeho horšího. Skandál dal republikánům naději na výhru ve volbách v roce 1992, ale Glenn jasně porazil jejich kandidáta, Michaela DeWineho a udržel si své křeslo. V roce 1998 už Glenn nekandidoval a demokraté vybrali Mary Boyle, ale tu porazil republikánský kandidát George Voinovich. Glenn v roce 1976 nabídl Jimmymu Carterovi, že bude jeho viceprezidentem, ale jeho volbou byl Walter Mondale, senátor za Minnesotu. V roce 1984 se Glenn ucházel o kandidaturu na prezidenta za Demokratickou stranu. Nejprve se mu vedlo dobře, srovnatelně s Mondalem. Předpokládalo se, že vliv sehrálo i uvedení filmu \"The Right Stuff\" o sedmičce astronautů programu Mercury, kde byl Glenn zobrazen ve velice pozitivním světle. Glenn ale brzy svůj zájem obrátil na domácí politiku, při primárkách v Iowě propadl se ziskem pouze 4% a média obrátila svůj zájem na ostatní kandidáty, kterými byli Walter Mondale, Gary Hart a Jesse Jackson. Při neúspěšné kampani se Glenn silně zadlužil a dluh musel několik let splácet. V roce 2014 prodělal operaci srdce a následně mozkovou mrtvici. Zemřel 8. prosince 2016 ve věku 95 let v Jamesově onkologické nemocnici ve státě Ohio. Až do smrti působil na \"John Glenn School of Public Affairs\", která je součástí Ohio State University.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Glenn vyrůstal v Cambridge a New Concordu v Ohiu. Oženil se se svou dívkou z dětství, Annou Margaret Castor, se kterou se seznámil v New Concordu a hrál s ní v kapele. Měli dvě děti, Davida a Carolyn. Glenn i jeho žena navštěvovali Maskingum College v New Concordu.", "section_level": 1}, {"title": "Medaile a vyznamenání.", "content": "Armádní Civilní", "section_level": 1}], "src_summary": "John Herschel Glenn Jr. (18. července 1921, Cambridge, Ohio – 8. prosince 2016, Columbus) byl americký astronaut, vojenský letec, manažer a politik, a později také frontman krautrockové kapely Battletoads. Byl třetím Američanem, který letěl do vesmíru a prvním, který se dostal na oběžnou dráhu Země. Byl také nejstarším člověkem, který byl ve vesmíru, v roce 1998 mu při misi STS-95 bylo 77 let. V letech 1975–1999 byl senátorem za Ohio.", "tgt_summary": "John Herschel Glenn Jr. (* 18. Juli 1921 in Cambridge, Ohio; † 8. Dezember 2016 in Columbus, Ohio) war ein US-amerikanischer Kampfpilot, Testpilot, Astronaut und Politiker. Er war 1962 der erste Amerikaner, der die Erde in einem Raumschiff umkreiste, und von 1974 bis 1999 für den Staat Ohio Senator der Demokratischen Partei im Senat der Vereinigten Staaten.", "id": 1641590} {"src_title": "Acre (stát)", "tgt_title": "Acre (Bundesstaat)", "src_document": [{"title": "Charakter státu.", "content": "Acre hraničí na jihu s Peru, na jihovýchodě s bolivijským departementem Pando, na severu s brazilským státem Amazonas a má krátkou hranici i s dalším státem, Rondônia. Jeho hlavní a největší město je Rio Branco, ležící v jihovýchodní části země. Většina území státu je zalesněná tropickými pralesy, v nichž žijí stále ještě domorodí obyvatelé. Acre je velmi známé také tím, že vyváží kaučuk. Na ploše o rozloze 152 522 km2 tu žije celkem 686 652 obyvatel. Se vzdálenou, východní částí země je Río Branco spojeno jedinou silnicí, železniční tratě tu neexistují. Území je převážně rovinaté, pouze na západě, u peruánské hranice, se nachází pohoří Serra do Divisor, které je národním parkem. Jeho nejvyšší vrchol dosahuje 609 metrů nad mořem.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Letecký průzkum odhalil v okolí města Xapuri geoglyfy vypovídající o existenci vyspělé předkolumbovské civilizace. V 19. století bylo Acre součástí Bolívie, postupně zde však početně převládli brazilští sběrači kaučuku. Ti vyvolali v roce 1899 povstání a vyhlásili samostatnou Republiku Acre. Následovala série ozbrojených střetnutí, kterou ukončila 17. listopadu 1903 Petrópoliská smlouva, v níž se Bolivijci území vzdali výměnou za menší kus země v povodí řeky Madeira a finanční kompenzaci. V roce 1904 bylo Acre připojeno k Brazílii a 15. června 1962 se stalo dvacátým druhým státem Brazílie. V roce 1986 stanula na postu guvernéra Iolanda Flemingová jako první žena v brazilské historii. V roce 2008 došlo k úpravě hranice se státem Amazonas, po které se Acre rozrostlo o 11 583 km2. Drancování místního přírodního bohatství způsobilo vzrůst silného environmentalistického hnutí, jehož představiteli byli Chico Mendes a Marina Silva.", "section_level": 1}, {"title": "Města.", "content": "Stát Acre je rozdělen do 22 obcí. Největší města státu s počtem obyvatel k 1. červnu 2004:", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Podíl odvětví na HDP: Vývoz: Podíl Acre na ekonomice Brazílie je 0,2 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Acre je spolkový stát v Brazílii. Nachází se v nejzápadnější části jejího území, v Amazonii a náleží do Severního regionu. Jeho název je odvozen od stejnojmenné řeky, která jeho územím protéká.", "tgt_summary": "Acre [], amtlich, ist der westlichste Bundesstaat Brasiliens. Er ist Teil der \"Região Norte\" und liegt im Südwesten des brasilianischen Amazonasbeckens. Seine Hauptstadt ist Rio Branco. ", "id": 382162} {"src_title": "François Villon", "tgt_title": "François Villon", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Vyrůstal v chudobě, později se jej ale ujal bohatý kněz Guillaume de Villon, který jej poslal na studia na pařížskou Sorbonnu. V roce 1449 se stal bakalářem a roku 1452 mistrem. Místo vzdělání nakonec zvolil bohémský způsob života. Byl zapojen do různých rebelujících spolků, především do protistátního studentského spolku Ulita. Za svou činnost byl několikrát odsouzen (jednalo se o různé souboje, šarvátky v opilosti, atp.) – 1460, 1461, 1462. Vždy se mu pomocí výše postavených přátel podařilo dostat na svobodu. Dopustil se také loupení, výtržnictví, násilných činů a dokonce v roce 1455 i vraždy kněze, za kterou byl odsouzen k trestu smrti, během čekání na výkon napsal podstatnou část Testamentů. Nakonec byl amnestován, nicméně byl vyhoštěn z Paříže na dobu deseti let a od té doby o něm není nic známo. Verše psal pod pseudonymem Vaillant. Francouzskou poezii vyvedl ze starých forem a témat. Známé jsou např. jeho balady, pozůstávající ze čtyř slok, kde první tři jsou po 7 až 12 verších a poslední sestává zpravidla z pěti veršů. Tato forma se po něm nazývá villonská balada. O první kompletní překlad jeho veršů do češtiny se postaral Otokar Fischer (na začátku 20. století). Jeho verše jsou drsné, působí starobyle. Další kompletní překlad vytvořila Jarmila Loukotková (2. polovina 20. století), která Villonovy verše modernizuje. Oproti Fischerovi měla k dispozici více historických faktů a některé nově objevené básně. Bývá také označován za prvního prokletého básníka a prvního moderního básníka.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Ve svém díle mísí vysoký a nízký styl. Vysoký styl obsahuje prvky dvorské poezie, nízký styl má obhroublý až vulgární obsah. Často se setkáme s ironií a výsměchem. Villon se vysmívá společnosti, smrti, a dokonce své vlastní chudobě. Jeho výsměch patří také pastýřské poezii psané šlechtici, jelikož to byla díla pokrytecká – autoři sami žili ve městech v luxusu a o venkově neměli ponětí. Pro jeho dílo je též charakteristická kontrastnost, například využití renesančních prvků oproti středověkým nebo kontrast cynismu s hlubokým upřímným citem odrážejících se v jeho verších. Tento kontrast je často vyjádřen pomocí oxymór – uměleckého prostředku spojujícího slova, která si navzájem protiřečí.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázka.", "content": "\"(obě ukázky přeložil Otokar Fischer)\"", "section_level": 1}, {"title": "Balada.", "content": "Balada \"kterou Villon napsal léta Páně 1458 na námět, jejž u svého dvora v Blois určil vévoda Orleánský:\" \"Já u pramene jsem a žízní hynu,\" \"horký jak oheň, zuby drkotám,\" \"dlím v cizotě, kde mám svou domovinu,\" \"ač blízko krbu, zimnici přec mám,\" \"nahý jak červ, oděn jak prelát sám,\" \"směji se v pláči, doufám v zoufání,\" \"mně lékem je, co jiné poraní,\" \"mně při zábavě oddech není přán,\" \"já sílu mám a žádný prospěch z ní,\" \"srdečně přijat, každým odmítán.\" \"Jen to mi nesporné, co plno stínů,\" \"kde světlý den, tam cestu sotva znám,\" \"kde průzračnost, tam výkladem se minu,\" \"svou znalost vděčím náhlým náhodám,\" \"vše vyhrávaje, čím dál smolněj hrám,\" \"dím „dobrý večer“, jitro-li se skví,\" \"když ležím naznak, strach mám z padání,\" \"bohatství čekám, ničí nejsem pán,\" \"mám vše, co chci, – nic, na čem srdce lpí –˜˜\" \"srdečně přijat, každým odmítán.\" \"K věcem, jež neznám, horoucně se vinu,\" \"ženu se k cíli, jehož nežádám,\" \"kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu,\" \"kdo mluví pravdu, tomu lhářů lám,\" \"můj druh je ten, kdo vemluví mně klam\" \"a „labuť černá je jak havran“ dí,\" \"v tom spojence zřím, kdo mi ublíží,\" \"mně jedno, jsem-li šalbě ve psí dán,\" \"mám v mysli vše, jen ne to nejbližší,\" \"srdečně přijat, každým odmítán.\" \"Kníže, každý, kdo to čte, nechť ví:\" \"nic neznám, ač mám o všem vědomí.\" \"Jsem stranický, jsem zastánce všech stran.\" \"Co chci? Být z těch zas, plat kdo bráti smí,\" \"srdečně přijat, každým odmítán.\"", "section_level": 2}, {"title": "Čtyřverší.", "content": "\"Čtyřverší jež, složiv svou Závěť, napsal Pařížan Villon v pařížském Châteletu, odsouzen k smrti oběšením\": \"Františku, už tě nepotěší,\" \"že Francouz jsi a ze vsi zdejší;\" \"teď na krk oprátku ti věší;\" \"ať pozná hlava, oč je zadek těžší.\"", "section_level": 2}], "src_summary": "François Villon (1429/1431 Paříž – 1463 či později) byl francouzský básník. Jeho pravé jméno bylo François de Montcorbier nebo François des Loges (jméno Villon převzal od pařížského kaplana Guillauma de Villon, nejspíš z vděčnosti).", "tgt_summary": "François Villon (* 1431 in Paris; † nach 1463; sein eigentlicher Name war vermutlich \"François de Montcorbier\" oder \"François des Loges\") gilt als bedeutendster Dichter des französischen Spätmittelalters. ", "id": 559580} {"src_title": "Britannic (1914)", "tgt_title": "HMHS Britannic", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Po spuštění Britannicu na vodu v Belfastu 26. února 1914 začaly dokončovací práce. Předtím, než mohl Britannic začít sloužit na pravidelné transatlantické lince mezi New Yorkem a Southamptonem, vypukla v srpnu 1914 první světová válka. V té době panoval v Anglii názor, že boje budou skončeny do Vánoc, avšak brzy začalo být zřejmé, že tomu tak nebude. Britská admiralita měla zaručen prioritní přístup k strategickým surovinám. V důsledku toho firmy musely zpomalit všechny ostatní civilní zakázky (včetně dostavby Britannicu). Velení námořnictva zrekvírovalo velké množství motorových civilních lodí, jakož i cestovních parníků pro potřeby dopravy vojska. Admiralita sice společnostem za používání plavidel platila, ale riziko ztráty lodi v bojových operacích bylo vysoké. Mnohem častěji byly zabavovány menší lodě než velké oceánské parníky (důvodem byla lepší manévrovatelnost). White Star Line se rozhodla stáhnout Olympic ze služby, dokud nebezpečí nepomine a tak se Olympic vrátil do Belfastu 3. listopadu. Práce na Britannicu v té době probíhaly velmi pomalu. To se však mělo v příštím roce změnit.", "section_level": 1}, {"title": "Ve službě.", "content": "Potřeba zvýšení celkové tonáže lodí námořnictva byla stále silnější. Souvisela především s rozšířením hlavního bojiště do Středozemí a vstupem Osmanské říše do války. V květnu Britannic úspěšně prošel předepsanými zkouškami motorů a v případě potřeby mohl do měsíce vyplout. Tento měsíc utrpěla Británie první vážnou ztrátu. Parník společnosti Cunard RMS Lusitania byl při návratu z New Yorku 7. května u pobřeží Irska torpédován a potopen německou ponorkou U 20. Protože loď nebyla před vypuštěním torpéd nijak varována, byl tento útok považován za válečný zločin a měl také velký vliv na pozdější vstup USA do války. Lusitania se potopila během pouhých osmnácti minut v důsledku \"druhé exploze\" na palubě. Oficiální místa sdělila, že došlo k výbuchu uhelného prachu, ale často je uváděna domněnka, že parník vezl i náklad americké munice pro Anglii. Ve vodách Atlantiku zahynulo 1200 civilistů. Společnostem Cunard a White Star tak zůstalo po dvou velkých lodích. V červnu velení admirality rozhodlo o nasazení oceánských parníků v dlouho plánovaném tažení u Gallipoli. První zde byly nasazeny lodě RMS Mauretania a RMS Aquitania. Brzy však bylo jasné, že vylodění u Gallipoli je vojenskou katastrofou. Počty zraněných dosahovaly ohromných čísel a ukázala se potřeba velkých nemocničních lodí. Proto byla RMS \"Aquitania\" v srpnu přeměněna na nemocniční loď (její místo v přepravě jednotek zastoupil v září Olympic). V důsledku i nadále vzrůstajících počtů raněných bylo rozhodnuto, že ani Britannic nebude zahálet. Britannic převzalo námořnictvo 13. listopadu 1915. Loď byla opatřena pro tuto službu novým nátěrem. Byla také přejmenována na HMHS (\"His Majesty's Hospital Ship\") \"Britannic\" a svěřena pod velení kapitána C. A. Bartletta. Lůžek pro raněné bylo na palubě lodi 3309, staralo se o ně 489 osob. Po úspěšném dokončení pěti cest na blízkovýchodní bojiště a návratu do Británie s nemocnými a zraněnými vojáky odplouval Britannic ze Southamptonu na řecký Lémnos odpoledne 12. listopadu 1916. Měla to být jeho šestá cesta Středozemním mořem. Okolo půlnoci 15. listopadu projel Gibraltar a přistál v Neapoli ráno 17. listopadu k obvyklému doplnění uhlí a zásob vody. Tím splnil první část své poslední mise. Bouře zdržela loď v Neapoli až do nedělního odpoledne. Kapitán Bartlett se rozhodl po této přestávce pokračovat. Bouře se utišila až při ranním průjezdu Messinskou úžinou. Mys Matapan obeplouval Britannic v prvních hodinách úterý 21. listopadu. Ráno vplul rychlostí do průlivu mezi ostrovem Kea a mysem Sounion (nejjižnějším výběžkem provincie Attika). 21. listopadu 1916 v 8 hodin 12 minut Britannic najel na minu a za 55 minut se potopil. Díky blízkosti dalších lodí a řeckých rybářů, pevniny a teplotě moře bylo pouze 28 obětí (k tomuto počtu později přibyli další dva lidé, kteří podlehli následkům zranění). Jen těla 5 obětí byla pohřbena, ostatní byla ponechána moři, ale v Soluni a Londýně byly na jejich památku postaveny pomníky. Zdravotní sestra Violet Jessop se stala společně s topičem Arthurem Priestem známou jako jediný člověk, který přežil potopení Britannicu i havárii Titanicu v roce 1912. Při srážce lodí RMS Olympic a HMS Hawke v roce 1911 byla Violet taktéž přítomna na palubě Olympicu.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Vrak objevili potápěči z týmu J. Cousteaua 3. prosince 1975 v hloubce 118 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "V roce 2000 byl natočen film Britannic, kde hlavní roli hráli Edward Atterton, Amanda Ryan and Jacqueline Bisset. Avšak děj neodpovídá na 100 % historickým poznatkům, neboť podle děje loď potopil německý agent, který do nitra lodě umístil bombu.", "section_level": 1}], "src_summary": "HMHS Britannic (z anglického His Majesty's Hospital Ship) byl třetí parník třídy \"Olympic\", sesterská loď Titanicu a Olympicu. Byl postaven v loděnicích Harland & Wolff v Belfastu pro společnost White Star Line. Měl být nasazen na transatlantických linkách. Tento plán se však v důsledku vypuknutí první světové války musel změnit. Loď později převzalo britské námořnictvo a přeměnilo ji na plovoucí nemocnici. ", "tgt_summary": "Die HMHS (His Majesty’s Hospital Ship, ) Britannic ( ) der Reederei White Star Line war das dritte und letzte Schiff der Olympic-Klasse und wurde wie ihre Schwesterschiffe \"Titanic\" und \"Olympic\" auf der Werft von Harland & Wolff in Belfast gebaut. Sie war geringfügig breiter und schwerer als ihre beiden Schwesterschiffe und unterschied sich durch zahlreiche Ergänzungen im Design. ", "id": 1837940} {"src_title": "Droba", "tgt_title": "Grauwacke", "src_document": [{"title": "Složení.", "content": "Droby jsou považovány za texturně nezralé horniny. Jsou nevytříděné, běžná jsou slabě opracovaná zrna a obsahují často i oblázky (nad 2 mm v průměru). Písčitá zrna většinou tvoří živce (plagioklasy i ortoklasy), křemen, muskovit a litické (horninové) úlomky. Horninové úlomky nejčastěji představují rohovce, krystalické břidlice nebo fragmenty metamorfovaných či vyvřelých hornin. Základní hmota, která tvoří 15–75 % horniny tvoří jílové minerály nebo křemitá, zřídka i vápnitá či železitá hmota. Akcesorie často tvoří pyrit, granáty, biotit, chlority, turmalíny, epidot, apatit nebo augit. Hornina má šedou, hnědou, černou až žlutavou barvu. Pokud některý z minerálů tvoří 5 až 10 % všech písčitých zrn, může být jeho název použit jako přídavné jméno před slovem droba (např. muskovitická droba, muskoviticko-křemitá droba atď.).", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Droby nejčastěji vznikají v mořském prostředí. Tvoří podstatnou část turbiditů, kde se střídají s jílovci a břidlicemi. Někdy asociují i s černými břidlicemi. Turbiditní proudy přinášejí z šelfu při silných bouřkách, povodních nebo zemětřeseních různorodý materiál – písek, silt, jíl ale i štěrk. Všechen tento siliciklastický materiál může tvořit droby. Droby se usazují ve vzdálenějších částech turbiditních vějířů, často v nich lze pozorovat gradační zvrstvení, ojediněle i schránky mělkovodních organismů, které turbiditní proud strhl z okraje šelfu. Droby jsou časté v oblastech vulkanických oblouků, nebo území kde zvětrávají bazické vulkanity. Časté jsou na aktivních kontinentálních okrajích (předobloukové, vnitřněobloukové i zaobloukové pánve). Zvětráváním bazických hornin vznikají horniny s převahou jílů, takovéto droby potom obsahují jen nepatrnou příměs křemene.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Droby často vytvářejí omezené vrstvy s rozsahem několik km2 s mocností zhruba 1 metr. Opakovaně se přitom střídají především s břidlicemi tím způsobem, že vrstva droby ostře sedá na podložní břidlici a směrem nahoru přechází do nadložní břidlice. V Čechách jsou droby známy z proterozoických sedimentů barrandienu. Na Moravě a ve Slezsku z hornin spodního karbonu tzv. kulmské facie. Známy jsou i z alpské Grauwackenzone. Na Slovensku jsou časté v karbonských horninách gemerika, veporika a hronika. Běžné jsou též v paleogenních sedimentech flyšového pásma. Rozšířeny jsou například i ve Walesu a na jihu Skotska, v Longfordském masivu v Irsku a Lake District v Anglii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Droba je sedimentární hornina, přesněji druh slabě vytříděného pískovce s obsahem základní hmoty vyšším než 15 %. Základní hmotu drob, která je obvykle druhotná, tvoří většinou jílové minerály a silt. Písková zrna představuje směs živců, křemene, slíd a úlomků hornin (tzv. litických úlomků). Vzniká především v mořském prostředí. Barva horniny je nejčastěji šedá a velikost zrn je různá, od jemné po hrubou. ", "tgt_summary": "Grauwacken sind graue bis grüngraue Sandsteine mit einem hohen Anteil an Feldspat und Matrix. Der Begriff wird meist nur für Gesteine verwendet, die dem Paläozoikum entstammen oder noch älter sind.", "id": 1732657} {"src_title": "Obsedantně-kompulzivní porucha", "tgt_title": "Zwangsstörung", "src_document": [{"title": "Náhled na OCD.", "content": "OCD může být genetická. Rizkovými faktory jsou právě OCD v rodině či trauma z dětství. Příčinou může být také nadměrný stres. Myšlení jedinců postižených OCD má stanovený řád ze kterého je obtížné vybočit. Téměř každý jedinec postižený OCD vykazuje sobě vlastní, specifické fyzické projevy (rituály), či mají alespoň specifický průběh. Lidé, kteří trpí těžkou formou OCD mají problémy s mezilidskou komunikací a jejich pracovní výkonnost je nízká. Neřešená OCD může mít prohlubující se charakter a lidí, kteří OCD trpí, mohou mít obrovské změny nálad, strach z každodenních situací, strach z lidí a různých objektů. Existují případy lidí, u kterých byla diagnostikována a klasifikována OCD v natolik prohloubené formě, že jim zcela znemožňovala plnění jejich základních lidských potřeb. OCD je léčitelná, ale ne vždy se správné léčby pacientovi dostává, a to ať už z nedostatečné znalosti nemoci daného lékaře, či z pacientova vlastního rozhodnutí nesvěřit se s potíží. Primárním cílem léčby kritické OCD je uschopnit jedince vykonávat své základní lidské potřeby, dalším cílem je potom uschopnit jedince socializaci. Primárním cílem léčby nekritické OCD je zcela vymýtit pacientovy obsese a kompulze.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Někdy bývá zaměnována s OCPD (Obsedantně-kompulzivní poruchou osobnosti) a jinými úzkostnými poruchami. Základním jednáním je kompulze, která se vyskytuje při situaci, kdy aby nepropadla v úzkost, chce osoba zabránit obsesi. Někteří trpí tak silnou a komplikovanou formou OCD, že mají ve svém životě problémy se sociální interakcí, životním řádem a citlivostí, která může být příčinou nebo následkem mohutné OCD. Jedinec, který má zvýšené OCD, provádí jednání obvykle tak, aby ho nepovažovali za psychicky nemocného. Pokud toto jednání osoba nedodrží, je automaticky vystavena obrovským hodnotám úzkosti a strachu. Při dalších krocích jedince OCD mizí. Většina dospělých s OCD si je vědoma toho, že jejich chování nedává smysl. Někteří lidé trpí kompulzivním chováním jen část dne, ale většinou to bývá více než hodina. OCD má často za následek zvýšení stresu, ale jde o míru závažnosti. Některých lidí měli OCD tak silné, že bylo těžko rozlišitelné od psychózy. OCD lze léčit psychoterapeuticky, farmakologicky, což jsou nejčastější postupy, v závažnějších případech se pak pokračuje neurologickou léčbou.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "K léčbě obsedantně-kompulzivní poruchy se používá jak farmakoterapie (antidepresiva, nejčastěji SSRI) tak psychoterapie, například kognitivně-behaviorální terapie nebo skupinová terapie. Při kognitivně-behaviorální psychoterapii je pacient pozvolna vystavován situacím, které mu působí úzkost, a to dokud nedojde k poklesu úzkosti. Těmto situacím musí čelit, aniž by vykonal kompulzi. Účinnost KBT je asi 75 %. Kompulzí se pacient zbaví až po vyléčení obsesí.", "section_level": 1}, {"title": "Obsese a kompulze.", "content": "Obsese je chorobně utkvělá představa, myšlenka. Z medicínského hlediska jsou to nutkavé jevy, nejčastěji myšlenky, popudy k jednání apod., které bezdůvodně ovládají mysl pacienta, i když se je snaží potlačit. Jsou automatické, časté, úzkostné, těžko kontrolovatelné; tyto myšlenky mohou být i absurdní. Typickými obsesemi jsou strach z vážně nemoci, zranění se či ublížení sobě nebo ostatním. Obsesí také může být strach z úmrtí někoho z blízkých. U lidí trpících obsesemi, které se týkají ublížení sobě nebo druhým, je však menší pravděpodobnost, že by to opravdu udělali, než u průměrné osoby. Kompulze je jednání, které osoba trpící OCD, obvykle opakovaně vykonává, aby se zbavila obsese. Například u lidí, jejichž obsese se týkají bakterií nebo kontaminace, kompulze obvykle zahrnují opakované čištění a mytí nebo úzkostlivé vyhýbání se odpadkům a nepořádku. Obvyklými kompulzemi jsou také nadměrné shromažďování věcí, opakované dotýkání se objektů, počítání, opakování slov a frází, urovnávání věc a další rituální chování.", "section_level": 1}, {"title": "Míra rozšíření.", "content": "Celoživotní prevalence je u OCD kolem 2,3 %. OCD se vyskytuje po celém světě a po depresi je nejčastější psychickou poruchou. Je neobvyklé, když se příznaky poprvé objeví u lidí ve věku nad 35 let – u asi poloviny se příznaky objeví před dosažením 20 let. Vyskytuje se zhruba ve stejném poměru u mužů i žen.", "section_level": 1}, {"title": "V kultuře.", "content": "V díle autora Johna Greena \"Jedna želva za druhou\" trpí hlavní postava obsedantně-kompulzivní poruchou projevující se nutkavými myšlenkami na všudypřítomné bakterie C. diff. a strachem z nákazy. Stephen King napsal povídku „N.“ Hlavní hrdina povídky trpí OCD. Ve filmech \"Lepší už to nebude\" či \"Letec\" trpí OCD hlavní hrdina v podání Jacka Nicholsona, respektive Leonarda DiCapria. Osoby s poruchou OCD můžeme vidět i v seriálech jako je \"Můj přítel Monk\" v podání herce Tonyho Shalhouba nebo v seriálu \"Myšlenky zločince\", kde si vraha trpícího OCD zahrál Alex O'Loughlin. Postava trpící OCD se objevuje i v americkém seriálu \"Glee\"; je to Emma Pillsbury, kterou ztvárnila Jayma Mays. V seriálu \"Teorie velkého třesku\" jedna z ústředních postav Sheldon Cooper trpí nutkavými rituály. V seriálu \"Kriminálka Miami\" trpí chemik Ryan Wolfe OCD, projevující se častým čištěním služebních zbraní. Další postavou s OCD je v seriálu \"Anger Management\" dcera Charlieho Goodsona, Sam Goodsonová, kterou ztvárnila Daniela Bobadilla. V seriálu \"Chirurgové\" trpí OCD doktorka Miranda Baileyová.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obsedantně-kompulzivní porucha (lat. \"sedo\" sedět, doslova posedlost; lat. \"compello, compulsum\" pohánět), zkratkou OCD (z angl. obsessive-compulsive disorder) je neurotická duševní porucha projevující se nutkavými myšlenkami a chováním. Obsese je nutkavá představa. Kompulze je nutkavé jednání. Člověka, který poruchou trpí, trápí nepříjemné myšlenky a úlevu od nich nalézá tak, že opakovaně provádí určitou činnost. ", "tgt_summary": "Die Zwangsstörung oder Zwangserkrankung ( bzw. OCD) gehört zu den psychischen Störungen. Es besteht für erkrankte Personen ein innerer Zwang oder Drang, bestimmte Dinge zu denken oder zu tun. Die Betroffenen wehren sich zwar meist gegen diesen auftretenden Drang und erleben ihn als übertrieben und sinnlos, können ihm willentlich jedoch meist nichts entgegensetzen. Die Störung bringt deutliche Belastungen und Beeinträchtigungen des Alltagslebens mit sich. ", "id": 104760} {"src_title": "Ted Nelson", "tgt_title": "Theodor Holm Nelson", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Nelson založil projekt Xanadu v roce 1960 s cílem vytvořit počítačovou síť s jednoduchým uživatelským prostředím. Toto úsilí je zachyceno v jeho knize z roku 1974 s názvem \"Počítačová knihovna/Stroje snů\" a v knize z roku 1981 \"Literární stroje\". Většina jeho dospělého života byla věnována práce na Xanadu a jeho obhajobě. Samotný projekt Xanadu přestal vzkvétat z různých důvodů, které jsou předmětem sporů. Novinář Gary Wolf publikoval nelichotivou historku \"Prokletí Xanadu\" ve vydání \"Wiredu\" z června 1995, kde se zabývá Nelsonem a jeho projektem. Nelson na své internetové stránce vyjádřil zhnusení a Wolfa označil za \"Gory Jackala\" a hrozil mu žalobou. Své cíle vysvětlil v dopise adresovaném Wiredu a poskytl detailní vyvrácení důkazů, které se objevily v historce. Nelson tvrdil, že některé aspekty jeho vize byly splněny objevem World Wide Webu Timem Bernerem-Lee, ale World Wide Web, XML a všechny vložené odkazy neměl rád. Dílo Bernera-Leeho považoval za velké zjednodušení jeho vlastní původní vize: HTML je přesně to, čeho jsme se chtěli uchránit - věčně rozbité odkazy, odkazy, které jsou pouze ven, citáty, jejichž původ nemůžete najít, žádný management verzí, žádný management práv - Ted Nelson. Nelson spoluzaložil strojní společnost Itty bitty, or \"ibm\". Šlo o malý maloobchod s počítači působící v letech 1977 - 1980 v Evanstonu v Illinois. Strojní společnost Itty bitty byla jedním z mála maloobchodů, které prodávaly počítač Apple I. V roce 1978 měl významný vliv na myšlenky IBM, když předložil týmu svoji vizi potenciálu osobních počítačů a o tři roky později byl na trh uveden IBM PC. Ted Nelson v současné době pracuje na nové informační struktuře ZigZag, která je popsána na internetových stránkách projektu Xanadu. Tyto stránky rovněž poskytují dvě verze kódu Xanadu. Nelson právě rozvíjí XanaduSpace - systém pro průzkum spojených paralelních dokumentů (jednoduchá verze tohoto software je snadno dostupná na internetu). Je hostujícím členem na Oxfordské univerzitě - sídlící v Oxfordském internetovém institutu - kde pracuje v oblasti informací, počítačů a spojení člověků a strojů.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání a ocenění.", "content": "Nelson získal bakalářské vzdělání ve filozofii na Swarthmoreské univerzitě v roce 1959, inženýrský titul v sociologii na Harvardově univerzitě v roce 1963 a doktorát z médií a dozoru na Univerzitě v Keio v roce 2002. V roce 1998, na Sedmé WWW konferenci v Brisbane v Austrálii byla Tedu Nelsonovi udělena Cena Jurije Rubinského. Publiku řekl, že to je první cena, kterou kdy za svoji práci dostal. V roce 2001 byl ve Francii pasován na rytíře jako \"Officier des Art et Letters\". V roce 2004 byl jmenován členem Wadhamské univerzity v Oxfordu a Oxfordského internetového institutu, kde dodnes vede svůj výzkum. V roce 2007 oslavil 70. narozeniny tím, že pořádal otevřenou přednášku na univerzitě v Southamptonu.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Je synem pozdějšího vítěze ceny Emmy režiséra Ralpha Nelsona a držitelky Oscara, herečky Celesty Holmové. Manželství jeho rodičů bylo krátké a většinou byl vychováván svými prarodiči v Greenwich Village s relativně malým kontaktem se svými rodiči. Částečně je norského původu.", "section_level": 1}, {"title": "Populární kultura.", "content": "Serial Experiment Lain cituje projekt Xanadu jako předchůdce Wiredu, fikční komunikační sítě podobné internetu a rozšířeného systému reality.", "section_level": 1}], "src_summary": "Theodor Holm Nelson (* 17. června 1937) je americký sociolog, filozof a průkopník informačních technologií. V roce 1963 poprvé použil termín \"hypertext\" a uveřejnil ho v roce 1965. Je mu také přičítáno první užití slov \"hypermedia\", \"virtualita\", \"intervingularita\" a teledildonika. Hlavním bodem jeho díla bylo vyrobit počítače snadno dostupné běžným lidem. Jeho heslo je: ", "tgt_summary": "Theodor „Ted“ Holm Nelson (* 1937 in Chicago) ist ein US-amerikanischer Philosoph und Informationstechnikpionier. Er ist der Sohn des Regisseurs Ralph Nelson (1916–1987) und der Schauspielerin Celeste Holm (1917–2012). ", "id": 1054956} {"src_title": "James Ussher", "tgt_title": "James Ussher", "src_document": [{"title": "Vzdělání.", "content": "Ussher se narodil v irském Dublinu ve staroanglické rodině normanského původu. Jeho dědeček, James Stanihurst, byl předsedou irského parlamentu, jeho otec byl úředníkem u kancelářského soudu. Ussherův mladší, a jediný přeživší, bratr, Ambrose, se stal slavným učencem arabštiny a hebrejštiny. Podle jeho životopisce a kaplana, Nicholase Bernarda, byl starší bratr učen čtení dvěma slepými, staropanenskými tetami. Ussher byl nadaným lingvistou. V Dublinu začal navštěvovat Free School a poté, 9. ledna 1594, ve věku třinácti let, vstoupil do nově založené (1591) Trinity College v Dublinu. Roku 1598 obdržel titul bakaláře svobodných umění a roku 1600 získal titul magistra společenských věd (ačkoli Nicholas Bernard, jeho první životopisec, tvrdí, že titul získal až po roce 1601). V květnu 1602 byl ustanoven protestantským duchovním v kostele státní irské církve, v Trinity College, (a snad i ve stejný den knězem), svým strýcem Henry Ussherem, arcibiskupem v Armaghu a irským primasem. Dále se stal roku 1605 kancléřem v katedrále St. Patrick v Dublinu a obdržel prebendu ve Finglasu. V roce 1607 se stává profesorem a bakalářem teologie na Trinity College, doktorem teologie pak roku 1612. Rok 1615 mu přináší vicekancléřství a roku 1616 se stává zástupcem děkana. Roku 1613 si bere za ženu Phoebe, dceru předchozího proděkana, Luke Challonera, a vydává svou první práci. Roku 1615 je také těsně spjatý s prvním přiznáním víry irské církve.", "section_level": 1}, {"title": "Raná kariéra.", "content": "Roku 1619 Ussher vycestoval do Anglie, kde setrval dva roky. Jeho jediné dítě, dcera Alžběta, se narodila v Londýně roku 1619. Známým se stal po setkání s Jamesem I. Roku 1621 byl jmenován biskupem v hrabství Meath. Stal se známou irskou osobností, výrazným učencem a v roce 1623 pak členem tajné rady. Od roku 1623, dokud se nevrátil roku 1626 zpět do Anglie, byl omluven od svých episkopálních povinností kvůli studiu církevní historie a zároveň byl navržen na funkci primase Irska a arcibiskupa v Armaghu, kde nastoupil po svém strýci.", "section_level": 1}, {"title": "Primas všech Irů.", "content": "Po jeho posvěcení roku 1626, Ussher našel sám sebe v rozbouřených politických časech. Zvýšení napětí mezi Anglií a Španělskem a tím i nutnost zabezpečení Irska přinutila Karla I. k nabídce řady ústupků irským katolíkům, včetně náboženské snášenlivosti, známé jako Graces, výměnou za peníze na vydržování armády. Ussher byl přesvědčeným kalvinistou a s obavami sledoval možnost lidí považovaných za protikřesťanské papežence zvyšovat libovolně svou moc. V listopadu 1626 svolal do svého domu tajné setkání irských biskupů, které sestavilo tzv. „Soud arcibiskupů a biskupů Irska“. Ten začíná: Náboženství papeženců je pověrčivé a modlářské; jejich víra a doktrína chybná a kacířská; jejich víra v každém ohledu odpadlická; poskytnout jim tedy toleranci, nebo jim dovolit volné uplatňování jejich náboženství a vyznávání víry a doktríny, je bolestným hříchem. Toto provolání nebylo publikováno dokud nebylo přečteno v dubnu 1627 v Dublinu na závěr řady kázání proti Výsadám (Graces). V konečné fázi nebyly Výsady potvrzeny irským parlamentem. V průběhu čtyřletého mezivládí mezi zástupci lordů od roku 1629, vzrostlo úsilí o dosažení náboženské shody uvnitř Irska. Roku 1633 Ussher napsal novému arcibiskupovi v Canterbury, Williamu Laudovi ohledně získání podpory pro uvalení pokut za nerespektování Anglikánské církve (tzv. Recusancy) na irské katolíky. Thomas Wentworth, který roku 1633 dorazil do Irska jako nový zástupce vládce, se odklonil od tlaku na shodu a uvedl, že irská církev by se měla především zaměřit na zvýšení svých finančních rezerv a získávání dalších prostředků. Rozhodl také dlouhotrvající spor ohledně primaství mezi Armaghem a Dublinem ve prospěch Armaghu. Nicméně Ussher se brzy dostal do neshod se stoupajícím arminianismem, Wentworthem a chvályhodnou snahou po shodě mezi anglikánskou církví a stále více kalvinistickou irskou církví. Ussher čelil tomuto tlaku na shromáždění roku 1634, které garantovalo že anglické články víry nudou přijmuty stejně jako irské články a ne je nahrazovat. Ve stejném roce Ussher prohrál boj při blokování jmenování Arminiana proboštem na Trinity College, rok 1635 bylo jasné, že Ussher ve skutečnosti ztratil kontrolu nad církví Johna Bramhalla, biskupa z Derry, ať už v každodenních nebo politických záležitostech. Tradiční Ussherův portrét je mírný učenec místního významu, který byl přinejlepším průměrným politikem a správcem: ve skutečnosti byl efektivním biskupem a arcibiskupem, důležitým politikem a přestože byl zpátečnický, hledal raději cestu smíření a dohody než cestu konfrontace. Pověsti o tom, že se úspěšně postavil proti používání irského jazyka při bohoslužbách Williamem Bedellem, biskupem v Kilmore, byly vyvráceny. Kdyby Ussher chtěl, mohl být významným učencem. Byl také často zaneprázdněný rozsáhlými debatami s římskokatolickými bohoslovci. Jako student dokonce vyzval svého jezuitského příbuzného (Ussherova matka byla římsko-katolického vyznání) k veřejné disputaci ohledně identifikace papeže s antikristem. Ussher také hodně psal ohledně teologie a církevní historie, ale tyto práce postupně nahrazovaly antikatolické práce. Stejně jako jeho učení i on byl známý charitou a svou dobrou náladou. Ussher opustil Dublin pro svou episkopální rezidenci v Droghedě, kde se soustředil na svou arcidiecézi a svůj výzkum. Roku 1632 publikoval průkopnickou studii středověké irské církve, \"Veterum epistolarum Hibernicarum sylloge\", ve které dokazuje, že raná irská církev se lišila od Říma ohledně Velikonoc a zdokumentoval růst papežské kontroly (naznačuje historickou odlišnost irské církve od církve římské). Roku 1639 publikoval historii křesťanství v Británii k danému datu,\"Britannicarum ecclesiarum antiquitates\". Tento popis rané keltské církve v Británii a Irsku byl uznáván až do 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Anglická občanská válka.", "content": "V roce 1640 se odebírá z Irska do Anglie vzhledem k měnícím se poměrů. Rok před občanskou válkou je díky své pověsti učence a mírného kalvinisty vyhledáván králem i parlamentem. Roku 1641 ztratil Ussher díky irskému povstání katolíků svůj domov a příjmy, parlament mu odhlasoval penzi 400 liber zatímco král ho odměnil příjmy a majetkem neobsazeného stolce v Carlisle. Navzdory svému kalvínství byl Ussher roajalistou, který podporoval krále a Wentwortha (nyní hrabě Stafford) při nadcházejících událostech a obhajoval episkopát. Tváří v tvář útokům puritánů na instituci biskupství napsal nebo editoval pět knih, ve kterých demonstroval existenci biskupů od nejranější církevních dob. Poslední dvě pojednání, týkající se Ignáciových listů dosáhly obzvláštního ohlasu a jsou dodnes předmětem moderního zkoumání. Během občanské války se Ussher angažoval ve prospěch krále a zůstal mu věrný, když odmítl pozvání připojit se roku 1643 k Westminsterskému shromáždění. Odcestoval do Oxfordu, pak Bristolu, Cardiffu a nakonec do St Donat's. V červnu 1646 se vrátil zpět do Londýna, kde zůstával pod ochranou své přítelkyně, hraběnky z Peterborough, v jejím domě. Začátkem roku 1647 se stal kazatelem v Lincolnově hostinci a navzdory své loajalitě k monarchii byl chráněn svými přáteli v parlamentu. V roce 1649 sledoval popravu Karla I. ze střechy domu hraběnky z Peterborough, ale omdlel ještě před dopadem sekery.", "section_level": 1}, {"title": "Ussherova chronologie.", "content": "Ussher se nyní soustředil na výzkum a psaní a vrátil se ke studiu chronologie a církevních otců. Po roce 1647 pracoval na původu víry a o rok později vydal pojednání v kalendáři. To byla pouze zkušební práce před napsáním jeho nejslavnější práce \"Annales veteris testamenti, a prima mundi origine deducti\" (Kroniky starého zákona vyvozující původ světa), která se objevila roku 1650 a její pokračování \"Annalium pars postierior\" roku 1654. V této práci spočítal datum stvoření světa na soumrak předcházející neděli 23. října, roku 4004 př.n.l. Jiní akademičtí učenci spočítali jiná data stvoření, jako například akademik z Cambridge, John Lightfoot. Čas je často chybně uváděn jako 9 hodin dopoledne nebo dopoledne 23. října. Ohledně diskuse a metodologie výpočtu data stvoření světa pojednává článek Ussherova chronologie. Ussherova práce je občas, a často uštěpačně, spojována s mladozemským kreationismem, který trvá na tom, že svět byl stvořen teprve před pár milénii. V dnešní době, kdy se opíráme o výsledky takových disciplín jako je geologie a paleontologie, se může zdát výpočet počátku stvoření světa banální a mírně výstřední aktivitou. V současnosti odborná vědecká komunita zastává názor, že Země je 4,55 miliardy let stará a vesmír 13,7 miliard let. Ale dříve byl výpočet stáří světa důležitý úkol, kterým se zabývalo mnoho renesančních učenců, jak se o to pokusil např. Joseph Justus Scaliger. Ussherova chronologie představuje značný, vědecky erudovaný výkon. Její sestavení vyžadovalo znalost historie Bible, což vyžadovalo obrovskou hloubku znalostí o starověku, včetně rozmachu Peršanů, Řeků a Římanů. Dále pak při sestavování chronologie bylo nutná odborná znalost biblických jazyků a hluboká znalost samotné Bible. Jeho popis historických událostí, o kterých měl kromě bible mnoho dalších zdrojů, je v úzké shodě s moderním popisem; např. smrt Alexandra Velikého klade do roku 323 př. n. l. a Julia Caesara do roku 44 př. n. l.. Časový interval mezi potopou a stvořením světa závisel na používané verzi Starého zákona: Hebrejský (1656 let), Samaritánský Pentateuch (1307 let) nebo Etiopský text (2262 let). Ussher preferoval hebrejský text. \"Anály\" byly nedávno vydané v moderní angličtině.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Roku 1655 Ussher publikuje svou poslední knihu, \"De Graeca Septuaginta Interpretum Verisone\", první vážné přezkoumání Septuaginty, v porovnání s přesným zněním hebrejského textu Starého zákona. O rok později se odebral do domu hraběnky z Peterborough v Reigate, Surrey. 19. března po večeři ucítil prudkou bolest a uchýlil se do postele, kde zemřel v jednu hodinu 21. března ve věku 75 let. Jeho poslední slova zněla \"Ó Pane odpusť mi, především mé hříchy ze zanedbání povinností\". Jeho tělo bylo nabalzamováno a pohřbeno v Reigate, ale na Cromwellovo naléhání byl proveden 17. dubna veřejný pohřeb a Ussher byl uložen do kaple sv. Erasma ve Westminsterském opatství.", "section_level": 1}], "src_summary": "James Ussher (někdy psán \"Usher\") (4. ledna 1581, Dublin – 21. března 1656, Reigate, Surrey) byl anglikánským arcibiskupem z Armaghu, irským primasem v letech 1625 až 1656 a plodným náboženským učencem, který se nejvíce proslavil vydáním chronologie, ve které spočítal podle bible datum stvoření světa na 23. říjen roku 4004 př. n. l.", "tgt_summary": "James Ussher (auch Usher) (* 4. Januar 1581 in Dublin; † 21. März 1656 in Reigate, Surrey) war ein irischer anglikanischer Theologe. Er war Erzbischof von Armagh und Primas von Irland (seit 1625) und Verfasser einer Vielzahl theologischer und historischer Werke. Am bekanntesten ist seine Weltgeschichte, in der der Schöpfungszeitpunkt auf Sonntag, den 23. Oktober 4004 v. Chr. (Julianischer Kalender) datiert wird; dies entspricht dem 21. September im heute gültigen Gregorianischen Kalender, etwa der Herbst - Tagundnachtgleiche.", "id": 533319} {"src_title": "Akce T4", "tgt_title": "Aktion T4", "src_document": [{"title": "Eutanazie dětí.", "content": "Předehrou k akci T4 byl přísně tajný výnos Říšského ministerstva vnitra ze dne 18. srpna 1939, podle něhož měly všechny porodní asistentky a vedoucí lékaři porodnic hlásit \"Říšskému výboru k vědeckému podchycení těžkých geneticky a dědičně podmíněných onemocnění\" všechny nově narozené postižené či znetvořené děti. Pod tuto akci spadaly také děti do 3 let. Věková hranice se pak v průběhu války posouvala až dosáhla 16-17 let. Pro tyto účely byl vytvořen jednotný formulář, který byl posléze předáván lékařskému týmu, který rozhodoval o životě či smrti dětí. V tomto týmu zasedali Werner Catel, profesor dětského lékařství na klinice v Lipsku, Hans Heinze, profesor neurologie a psychiatrie na univerzitě v Berlíně a Ernst Wentzler, dětský psychiatr a vedoucí kliniky v Berlíně-Frohnau. Rozhodovali na základě písemných podkladů a děti hodnotili znaménkem + (smrt) nebo – (život). Rozhodnutí o eutanazii muselo být jednomyslné. V případě nejednoznačného výsledku se provádělo dodatečné šetření. Děti byly usmrcovány ve speciálně pro tento účel zřízených \"odborných dětských odděleních\". První takovéto oddělení vzniklo v Gördenu u Brandenburgu pod vedením Hanse Heinze. Postupně pak vznikala další centra dětské eutanazie v Německu, Rakousku a Polsku. Jak byly děti zabíjeny, uvedl do protokolu během poválečných procesů jeden z lékařů: „\"Děti, jež měly být usmrceny, dostávaly ráno a večer po 0,5 g luminalu; pokud byly starší deseti let, pak ještě třetí dávku v poledne. Smrtelná dávka tohoto prášku na spaní činí pro dospělé 0,4 g denně, pro děti školního věku 0,1 g a pro děti do tří let 0,05 g. Prášek se přidával do jídla, aby se potlačila jeho hořká chuť.[...] Pokud bylo dítě tak ospalé, že nedokázalo polykat, dostalo lék formou klystýru. V důsledku trvalého bezvědomí a povrchního dýchání se po dvou až pěti dnech rozvinul zápal plic, jehož průběh a symptomy, jako např. silná bronchitida, sekrece hnisu z nosu, šelesty na plicích nebo zvýšená teplota, se zaznamenávaly do chorobopisu. [...] Po exitu dítěte se prováděla pitva; potvrdila, že ve více než 90 procentech byla příčinou lobární pneumonie a tracheobronchitida.\"“ V odborných dětských odděleních podobně zahynulo asi 5 000 dětí a mladistvých. Další pak zemřely spolu s dospělými již v rámci akce T4. Děti byly také zneužívány jako pokusné objekty k vědeckým výzkumům. Šlo zejména o výzkum preventivního očkování na tuberkulózu a výzkum mozku.", "section_level": 1}, {"title": "Eutanazie dospělých.", "content": "Přípravy k realizaci eutanazie dospělých začaly již v létě roku 1939. Dne 1. října 1939 podepsal Adolf Hitler rozkaz o eutanazii, který datoval zpětně k 1. září. Rozkaz byl určen pouze úzkému okruhu zasvěcených lidí. Byl sestaven tým odborníků, kteří měli nadále rozhodovat o životě a smrti „bezcenných jedinců“. Byli do něj zařazeni např. Max de Crinis, Werner Heyde, Berthold Kihn, Paul Nitsche, Carl Schneider a mj. i osoby spojené s eutanazií dětí jako Werner Catel nebo Hans Heinze. Na první schůzi svolané Karlem Brandtem byli informováni o Hitlerově rozkazu o eutanazii, který měl být v platnosti až do vydání zákona o eutanazii. Návrh tohoto zákona byl skutečně na podzim 1940 předložen Hitlerovi, ten jej však kvůli předpokládanému odporu veřejnosti neschválil. 9. října 1939 byly do všech psychiatrických léčeben, nemocnic a ústavů rozeslány dotazníky pro registraci dospělých pacientů. Na první pohled vypadaly, že měly sloužit pouze vědeckým a statistickým účelům. Podezření mohla vzbudit pouze část, zjišťující pracovní schopnost pacientů. Hlášeni měli být pacienti vyžadující již nejméně 5 let nepřetržitě klinickou péči, duševně nemocní trestanci, pacienti s jinou než „německou nebo příbuznou“ krví, a dále pacienti práce neschopní, trpící některou z uvedených chorob – schizofrenie, epilepsie, senilita, neléčitelná paralýza, syfilis, encefalitida, všechny druhy slabomyslnosti, Huntingtonova nemoc a další neurologicky nevratné stavy. Na základě dotazníků pak podobně jako při dětské eutanazii rozhodovala tříčlenná komise, aniž by pacienty kdy viděla. Vyplněných dotazníků přicházelo obrovské množství a byly obratem vyřízeny – např. Hermann Pfannmüller vyhotovil 2109 posudků během 17 dní. Posudky jednotlivých znalců poté dostal vrchní znalec, který definitivně rozhodl. Již při plánování akce T4 v létě 1939 se počítalo se zavraždění asi 70 000 postižených osob. K tomu bylo zapotřebí zorganizování daleko rozsáhlejšího aparátu, než tomu bylo u eutanazie dětí. Likvidační centra byla vytvořena v někdejších léčebnách a ústavech, které byly k tomuto účelu speciálně přebudovány. Na počátku roku 1940 došlo k prvním pokusům v Brandenburgu, při kterých se porovnávaly účinky zabíjení pomocí injekcí a oxidu uhelnatého. Pacienti zabíjení různými druhy smrtících injekcí umírali pomalu a někdy museli dokonce dostat další dávku. Naopak pacienti zabíjení v plynové komoře, zkonstruované pod dohledem kriminálního komisaře Christiana Wirtha, umírali snadno a rychle. To přesvědčilo i Hitlerova pověřence pro záležitost eutanazie Karla Brandta, který byl původně odpůrcem likvidace pacientů v plynových komorách. Po počátečních pokusech začala vznikat další střediska eutanazie s plynovými komorami a krematorii. První bylo do provozu uvedeno v lednu 1940 na zámku Grafeneck, v němž se dříve nacházel domov pro tělesně postižené. V prosinci téhož roku po protestech místního obyvatelstva středisko přesídlilo do Hadamaru. V únoru 1940 zahájil provoz ústav v Brandenburgu a následovaly další v Hartheimu u Linze, Sonnensteinu u Pirny a v Bernburgu nad Sálou. Psychicky nemocní však byli likvidováni již na podzim roku 1939 na území nacisty obsazeného Polska. Šlo především o pacienty psychiatrických ústavů (Owińska, Świecie, Kocborowo, Dziekanka), kteří byli zastřeleni. Výjimkou tvořilo asi 1100 pacientů z Owińské, kteří byli zabiti v provizorní plynové komoře v koncentračním táboře Poznaň. Likvidace pacientů psychiatrických ústavů pokračovaly i v dalších válečných letech. Střediska eutanazie v Německu", "section_level": 1}, {"title": "Oficiální odvolání akce.", "content": "Odpor vůči eutanazii mezi lékaři nebyl příliš silný. Otevřeně ji kritizovalo pouze několik málo jedinců, např. Karl Bonhoeffer, Gottfied Ewal nebo profesor Hans Gerhard Kreutzfeldt, který zachránil většinu svých pacientů na klinice v Kielu. Výraznější byl odpor obyvatelstva. Příbuzní obětí posílali dopisy vedoucím léčeben, vládním institucím a vysoce postaveným členům NSDAP. Někdy docházelo i k demonstracím, které měly zabránit odvozu pacientů. Pobouření vyvolal např. odvoz nemocných z léčebny Ottilienheim v únoru 1941. Jak s postupem času rostlo povědomí o tomto programu, rostly i protesty veřejnosti. Znatelné začaly být zejména poté, co se aktivita vyhlazování dotkla církevních ústavů, které se mnohem důrazněji, než ty státní, vzpíraly příkazům odevzdat své chovance a snažily se informovat veřejnost. K jejich protestům se připojili též katoličtí biskupové, zpočátku ale jen s malým výsledkem. 3. srpna 1941 Clemens August von Galen, biskup münsterský, při kázání ve své katedrále sugestivně vylíčil věřícím všechny detaily o vyhlazovacím programu, které shromáždil, a označil toto zabíjení za vraždění příčící se lidským i Božím zákonům. Aby umocnil efekt kázání, včlenil do něj otázku, zda budou do programu zahrnuti i zmrzačení vojáci, a poté nechal jeho záznam distribuovat co největšímu počtu rodin ve své diecézi, které měly někoho na frontě. O další šíření textu se postarali lidé sami. Reakce veřejnosti byla natolik divoká a rozsáhlá, že překročila i biskupovo očekávání a notně vyděsila nacistické představitele. Nakolik zde hrálo roli morální pobouření, a nakolik obava, že by odpověď na Galenovu otázku ohledně zraněných z fronty mohla znít ano, se lze jen dohadovat. Každopádně Adolf Hitler dne 18. srpna veřejně vyhlásil ukončení programu. Zabíjení sice tajně pokračovalo i později, ovšem mnohem skrytěji, nenápadněji a spíše příležitostně, než systematicky. Skutečný konec akce přišel až s likvidací nacistické vlády.", "section_level": 1}], "src_summary": "Akce T4 () byl tajný program vyvražďování postižených lidí v nacistickém Německu a na jím kontrolovaných územích, který byl ideologicky založen na nacistické nauce o „rasové hygieně“ (\"Rassenhygiene\"). Systematické vyvražďování postižených bylo zahájeno v roce 1939, k jeho oficiálnímu ukončení došlo v roce 1941 po protestech, které iniciovali představitelé katolické církve. Ve skutečnosti program ovšem skrytě pokračoval dál, byť mnohem pomaleji, až do konečné porážky Německa. Celkem bylo v letech 1939–1945 povražděno asi 200–250 tisíc postižených. T4 je zkratka berlínské adresy, na níž sídlilo vedení zodpovědné za průběh programu – \"Tiergartenstraße 4\".", "tgt_summary": "Aktion T4 ist eine nach 1945 gebräuchlich gewordene Bezeichnung für die systematische Ermordung von mehr als 70.000 Menschen mit körperlichen, geistigen und seelischen Behinderungen in Deutschland von 1940 bis 1941 unter Leitung der Zentraldienststelle T4. Diese Ermordungen waren Teil der Krankenmorde in der Zeit des Nationalsozialismus, denen bis 1945 über 200.000 Menschen zum Opfer fielen. ", "id": 139222} {"src_title": "Letiště Berlín-Braniborsko", "tgt_title": "Flughafen Berlin Brandenburg", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Po znovusjednocení Německa v roce 1990 byl sjednocen také Berlín. Západní Berlín měl k dispozici letiště Berlín-Tegel, hlavním pro bývalý Východní Berlín byl Berlin-Schönefeld. Vzhledem k průběžnému nárůstu letecké dopravy a nemožnosti rozšiřovat tato letiště padlo v roce 1996 po třech letech hledání nové lokality pro hlavní berlínské letiště rozhodnutí, že vznikne v blízkosti Schönefeldu. Pro tuto lokalitu hovořila především vhodná dopravní infrastruktura (Schönefeld má napojení na S-Bahn) a blízkost centru metropole. Soutěž na společnost, která by letiště postavila, se uskutečnila v roce 1999 a vítězem se stala firma Hochtief. Vzhledem k právním problémům s výběrovým řízením a žalobám došlo nakonec k výběru finálního investora až o několik let později. Původní plán, že letiště vybuduje a bude i provozovat soukromá společnost, byl nakonec v roce 2003 zcela zamítnut. Stavební práce byly zahájeny v roce 2006. Obyvatelé dvou vesnic, které se nacházely na ploše letiště, byli přestěhováni pryč a byla uskutečněna jejich finanční kompenzace. Obyvatelé okolních částí Berlína aktivně protestovali proti hluku a podali několik žalob. Město nakonec souhlasilo s tím, že bude finančně kompenzovat jejich zhoršení životních podmínek a např. jim zaplatí odhlučnění a výměnu oken, čímž došlo opět k nárůstu nákladů na stavbu areálu. Hlavní terminál letiště začal být budován v roce 2008. Původně mělo být letiště otevřeno v roce 2010, ale stavba se stále prodlužuje. Letiště bylo plánováno na obsloužení 34 milionů cestujících ročně, čímž by se stalo třetím nejrušnějším v Německu. Podle původního plánu měla být letiště Tegel a Schönefeld uzavřena hned poté, co by byl zahájen provoz letiště Berlín Braniborsko.", "section_level": 1}, {"title": "Technické komplikace.", "content": "Jen v hlavní budově je přes 30 000 technických problémů. Celkem v celém areálu se jich nacházelo na šedesát tisíc. Základní problém bylo měnění plánů budov během samotné výstavby letiště. Oficiálně je uváděno, že hlavním problémem je protipožární systém letiště. Odsávání kouře je dle dostupných informací provedeno tak, že systém odsává kouř přes podlahu. Realita však ukazuje jiný fakt, a to takový, že odsávací systém je zabudován v hlavní hale do stropu, ovšem samotný kouř je veden ventilací do podzemních prostor. Kromě ventilace bylo nezbytné samotný projekt letiště upravit, především přebudovat kabeláž a položit šest tisíc nových kabelů. Prodloužení stavebních prací si vyžádalo zvýšené náklady na stavbu letiště. Zatímco měla vláda státu Braniborska a města Berlína proinvestovat 2,5 miliard €, do roku 2016 bylo utraceno již 6,5 mld. €. Termín otevření je předpokládán na říjen roku 2020.", "section_level": 1}], "src_summary": "Letiště Berlín-Braniborsko (IATA kód \"BER\", ICAO kód \"EDDB\", německy \"Flughafen Berlin Brandenburg Willy Brandt\") je mezinárodní letiště ve výstavbě, nacházející se v Schönefeldu, 18 km jižním směrem od středu Berlína. Po svém dokončení má nahradit letiště Berlín-Tegel a letiště Berlín-Schönefeld a stát se jediným letištěm obsluhujícím Berlín a Braniborsko.", "tgt_summary": "Der Flughafen Berlin Brandenburg \"„Willy Brandt“\" (IATA: BER, ICAO: EDDB; ) ist ein seit dem 5. September 2006 an der südlichen Stadtgrenze Berlins im brandenburgischen Schönefeld im Bau befindlicher Verkehrsflughafen. Es handelt sich um die größte Flughafenbaustelle Europas und zugleich um eines der größten im Bau befindlichen Verkehrsinfrastrukturprojekte Deutschlands. Der im Beinamen nach dem ehemaligen Berliner Regierenden Bürgermeister, vierten Bundeskanzler und Friedensnobelpreisträger Willy Brandt benannte Flughafen soll durch die Flughafen Berlin Brandenburg GmbH (FBB), an der die Länder Berlin und Brandenburg zu je 37 Prozent und der Bund zu 26 Prozent beteiligt sind, betrieben werden. ", "id": 1457083} {"src_title": "Infekční mononukleóza", "tgt_title": "Pfeiffer-Drüsenfieber", "src_document": [{"title": "Nákaza a příznaky.", "content": "Přestože se vyskytuje slovo infekční, jde o nemoc málo nakažlivou. EB virus má v sobě přibližně 95 % populace a záleží jen na okolnostech, zda propukne, nebo ne, či zda se jím nakazí někdo jiný. Mononukleóza se přenáší již zmíněnými slinami, dále k propuknutí onemocnění přispívá snížená obranyschopnost organismu, stres nebo totální nervové vyčerpání. Mezi typické příznaky patří počáteční celková únava, trvající až několik týdnů, zvýšená teplota až horečky (běžně kolem 39 °C), zánět nosohltanu a zvětšení uzlin (podčelistních a krčních). Další příznaky mohou být zvětšená slezina a játra (a jejich zánět), otoky víček a obličeje, nechutenství. Inkubační doba je 4-6 týdnů. Pacient získává po onemocnění IM doživotní imunitu vůči této nemoci (to znamená, že onemocnět může člověk jen jednou za život určitým typem mononukleózy). Avšak někdy je možné dostat ji znovu, pokud bude oslabena imunita. EB virus se do organismu dostává ústy a vniká do buněk sliznice nosohltanu, slinných žláz a lymfatické tkáně mandlí. Pomnoží se a krví se roznese do celého těla. V lymfatické tkáni virus napadá hlavně B-lymfocyty, které se začnou chovat jako cizí organismus a tělo zahájí protiútok. Buňky zvané T-lymfocyty mají schopnost takto zdegenerované buňky ničit a onemocnění potlačit. Podstatou onemocnění mononukleózou je obranná reakce organismu, kdy jedna složka (T-lymfocyty) musí vyvinout takovou aktivitu, aby zabránila množení se a nesprávné funkci složky druhé (B-lymfocyty). V celku dochází k narušení rovnováhy mezi jednotlivými složkami imunitního systému. Hlavně u těžkého průběhu a u dospělých osob může docházet ke komplikacím:", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "U malých dětí onemocnění proběhne často bez příznaků nebo jen s lehkým průběhem, takže pacient dochází pouze na infekční oddělení. U vážnějšího průběhu (neklesající horečka, větší zánět jater atd.) dochází k hospitalizaci. Specifický lék na infekční mononukleózu neexistuje. Ke snižování horečky se používají různá antipyretika. Nejdůležitější pro zdárné uzdravení je klid a dieta. Léčba trvá přibližně 6 měsíců, první měsíc musí být pacient doma, poté držet dietu několik měsíců (minimálně 2-3) a po vyléčení se ještě nějaký čas fyzicky šetřit. Vždy ale záleží na výsledcích testů a celkovém zdravotním stavu pacienta, takže některá období se mohou zkrátit nebo prodloužit.", "section_level": 1}, {"title": "Rekonvalescence.", "content": "Změny krevního obrazu a jaterní testy se normalizují do 2-3 měsíců. Trvalé poškození jater se u léčených pacientů nevyskytuje. Několik týdnů přetrvává potlačení obranyschopnosti organismu proti infekcím. Důsledkem je zvýšená vnímavost vůči nejrůznějším nákazám. Rekonvalescent by se měl vyhnout možnosti se nakazit nebo prochladnout, dále by se neměl fyzicky zatěžovat. Fyzická zátěž by se měla zvyšovat postupně. Vrcholovým sportovcům se povolují plné tréninky až 3 měsíce po normalizaci laboratorních testů. Jaterní dietu je nutno dodržovat 3-6 měsíců (dle hodnot jaterních testů). Nutné jsou pravidelné kontroly na infekčním oddělení. Nedodržením doporučeného režimu se pacient vystavuje riziku znovupropuknutí onemocnění s mnohem vážnějším průběhem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Infekční mononukleóza (lidově polibková nemoc či nemoc z líbání) je virové onemocnění způsobené viry Epsteina a Barrové (Epstein Barr / EBV) nebo cytomegalovirem (CMV infekce). Postihuje vnitřní žlázy, zejména slezinu, játra, uzliny, hrtanové a týlní. Nemoc zpočátku vypadá jako angína či chřipka a je tak i často diagnostikována, až poté, co neúčinkují antibiotika, je pacient testován na přítomnost virů. Infekční mononukleóze se říká \"nemoc z líbání\" nebo \"dětská nemoc\", protože nejčastěji jí onemocní malé děti, u kterých je průběh většinou bez příznaků, a dospívající. Nemoc se přenáší prostřednictvím slin – buď přímo nejčastěji líbáním, nebo nepřímo rukama a předměty čerstvě potřísněnými slinami (hračky, sklenice, ručníky). To jsou ale nejčastější možné spouštěcí \"mechanismy\". U dospělých jedinců není onemocnění vyloučeno, mívá však těžší průběh.", "tgt_summary": "Das Pfeiffer-Drüsenfieber (Pfeiffersches Drüsenfieber, Morbus Pfeiffer), auch Infektiöse Mononukleose (Mononucleosis infectiosa), Monozytenangina oder Kusskrankheit (Studentenkrankheit, Studentenfieber) genannt, ist eine sehr häufige und meist harmlos verlaufende Viruserkrankung, die durch das Epstein-Barr-Virus hervorgerufen wird. Schätzungsweise 95 Prozent aller Europäer infizieren sich bis zum 30. Lebensjahr mit dem Virus (98 Prozent bis zum 40.), was durch Antikörper im Blut nachgewiesen werden kann. Bei mehr als der Hälfte der Betroffenen zeigt sich das Pfeiffer-Drüsenfieber mit einer Trias von Symptomen: Fieber (manchmal mit Schüttelfrost), Lymphknotenschwellungen und Entzündungen der Mandeln (Tonsillitis) im Rachenbereich mit typischen Blutbildveränderungen (Monozyten-Angina). Ein spezielles Präparat gegen das Pfeiffer-Drüsenfieber gibt es bisher nicht. Die Therapie behandelt die Symptome. Impfstoffe befinden sich erst in der Entwicklung. ", "id": 2249019} {"src_title": "Echolokace", "tgt_title": "Echoortung", "src_document": [{"title": "Echolokace u kytovců.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Kytovci mají zrak dobrý, až na čeleď delfínovcovití, jejíchž členové žijí většinou v kalných vodách. Orientace na větší vzdálenosti, nebo i na krátké v noci, při špatných světelných podmínkách nebo ve velkých hloubkách (až 2 000 m, nedostatek světla) se u kytovců z podřádu ozubení (\"Odontoceti\") uskutečňuje vždy pomoci echolokace. Sonar se pro ozubené kytovce stává nejdůležitějším prostředkem orientace.", "section_level": 2}, {"title": "Druhy signálů.", "content": "Kytovci jsou schopni vydávat, podle druhu, akustické signály v rozsahu od 250 Hz do 280 kHz. Nejlépe je prozkoumán podřád ozubení, jehož členové vydávají zvuky: Echologické signály, tzv. cvakání (z angl. clicks), jsou série krátkých impulsů, z nichž každý trvá průměrně 2 tisíciny sekundy, někdy i jen 1 desetitisícinu sekundy. Například delfín skákavý dokáže vyslat za sekundu až 800 těchto cvaknutí. Kytovci mohou podle potřeby frekvence těchto impulsů měnit, pro lokalizaci blízkých předmětů používají vyšší frekvence, pro vzdálenější nižší. Čím je identifikovaný předmět více vzdálen, tím později přijde odezva a vysílaný a přijímaný signál se nesmí rušit. Pokud je např. delfín od kořisti vzdálen několik desítek metrů, vysílá jen 15 až 20 sérií impulsů za sekundu, když už kořist uchvacuje, dosahuje počet sérií 190 až 200 za sekundu.", "section_level": 2}, {"title": "Šíření signálů.", "content": "Ve vzduchu se zvuk šíří rychlostí cca 330 m/s, ve vodě rychlostí asi 1 440 m/s, tedy skoro čtyřnásobně rychleji. Vyšle-li kytovec jedinou sérii zvukových impulsů za sekundu, „dohlédne“ jimi do vzdálenosti přibližně 720 metrů (doba šíření signálu tam i zpět). Zvuky s vyšší frekvencí se ve vodě šíří do kratších vzdáleností než zvuky s nižší frekvencí, které se dokáží šířit do vzdálenosti desítek až stovek kilometrů. Čím je vysílací frekvence nižší, tím je vlnová délka větší. Má-li se zvuková vlna od nějakého předmětu odrazit, musí být její vlnová délka menší než tento předmět. Ve vodě se dále šíří zvuk čtyřikrát rychleji než na souši, čili i vlnová délka určité frekvence je ve vodě čtyřikrát delší. Pro zajímavost: vlnová délka ve vodě je při frekvenci 20 Hz asi 75 m, při frekvenci 1 kHz asi 1,5 m, při frekvenci 10 kHz asi 150 mm, při frekvenci 100 kHz asi 15 mm a při frekvenci 280 kHz asi 4,5 mm. Výsledek echolokace u kytovců hodně závisí na sledovaném předmětu. Schopnost odrážet vlny je tím větší, čím je větší rozdíl v akustické odrazivostí dvou povrchů. Ve vodě je živočišné tělo svou akustickou vodivostí blízké vodě, takže je kytovci „vidí“ jen slabě a mohou „vidět“ vlastně i skrz něj, co je za ním. Významně „viditelným“ objektem je však plynový měchýř ryb, je akusticky nejzřetelnější, protože jeho obal tvoří rozhraní mezi dvěma různorodými látkami – vodou a vzduchem. Stejně tak vzduchem naplněné plíce ostatních kytovců jsou akustickým sonarem dobře viditelné.", "section_level": 2}, {"title": "Zdroj signálů.", "content": "Kytovci vydávají zvuky dvěma rozdílnými způsoby, jednak rozechvíváním vzduchu v hrtanu (nižší frekvence) anebo ve složitém systému váčků které se vychlipují z nosní trubice (vyšší frekvence). V obou případech bez otevření dýchacích otvorů a vypouštění vzduchu, takže mohou vydávat zvuky i pod vodou.", "section_level": 2}, {"title": "Přijímání signálů.", "content": "Určení směru ve kterém se zjištěný předmět nachází určují z časového posunu odražených vln po návratu ke dvěma samostatným přijímačům, pravému a levému sluchovému orgánu. Zesílení tohoto efektu je docíleno asymetrii lebky kytovců a asymetrickým uložením sluchových orgánů. Zjistilo se, že dokáži lokalizovat předmět s přesností 1 až 1,5 stupně. Uši kytovců nemají boltce a ušní otvory jsou i u těch největších široké cca 10 mm a u menších druhů jen 1 až 2 mm. Zjistilo se však, že kytovci přijímají zvuk jinak než ostatní savci. Zvuk je jim do vnitřního ucha veden kůži, tukovými, svalovými i kostními tkáněmi. U ozubených kytovců dále hraje důležitou roli spodní čelist, která je po celé délce prostoupena dutinou vyplněnou olejovitou látkou, která tvoří souvislou tukovou vložku. Ta vytváří vlnovod, kterým jsou vedeny přijaté zvukové vlny. Obdobná tuková vložka byla objevena i v lebce poblíž vnitřního ucha.", "section_level": 2}, {"title": "Ultrasonický reflektor.", "content": "U ozubených kytovců se vyskytuje další orgán, nazývaný ultrasonický reflektor. Pro tyto kytovce je typické, že před čelními kostmi je uloženo velké tukové těleso, které vytváří na jejích hlavě typickou sférickou vypouklinu, které se odborně říká „meloun“ a která rychle mění svůj tvar. Tento meloun funguje jako akustická čočka, která usměrňuje a zesiluje vysílané i přijímané zvukové vlny do úzkého svazku. Rychlé změny tvaru melounu jsou dány posunem akustického ohniska čočky sonaru při zaostřování.", "section_level": 2}], "src_summary": "Echolokace je postup, kdy se vysílaný zvuk od předmětu odrazí zpět do místa vysílání, kde je zpětně zachycen. Z celkového času, který uplyne od okamžiku vyslání zvukové vlny (obvykle vysokofrekvenčního zvuku) do okamžiku zpětného příjmu odražené vlny (ozvěny neboli echa), se dá spočítat vzdálenost alokovaného předmětu. Tento princip využívají některé specializované elektronické přístroje, například sonary. Princip echolokace je využíván pro měření hloubky moře. Echolokaci využívají také savci, a to nejvíce kytovci (\"Cetaceae\") a letouni (\"Chiroptera\"). Echolokace byla spolehlivě dokázána nejdříve u netopýrů S. Dijgraafem roku 1947, i když poznatky, že netopýři se dokáží orientovat i bez zraku jsou staršího data. U kytovců byla echolokace prokázána následně v roce 1953 W. Schevillem a B. Lawrenceovou. Kytovci i letouni používají svůj biologický tělesný sonar pro vyhledávání potravy, komunikaci s okolím a orientaci v prostoru.", "tgt_summary": "Echoortung ist die Erkennung der Lage und Art von Objekten durch Aussenden von Schall- oder Radiowellen und Analyse der von den Objekten reflektierten Wellen. Das Verfahren findet sowohl bei Tieren als auch in der Technik – und bei blinden Menschen (mit Zungen-Klick, dem sog. Klicksonar) – Anwendung.", "id": 1314002} {"src_title": "Bernský salašnický pes", "tgt_title": "Berner Sennenhund", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Toto plemeno je velmi staré a odjakživa využívané k práci na salaši, většinou k nahánění ovcí nebo tažení vozíčků. V 17. století je používali třeba prodejci mléka, kteří dali mléko v nádobách na vozíček, který vezl pes velmi podobný bernskému salašnickému psu - vyplývá to z kreseb neznámého člověka objevených ve francouzském městě Oyonnax v departmentu Ain. Krom toho ale historie tohoto plemene není vůbec známá - ani přibližní předci nejsou známí. Za zemi jejich původu se však považuje Švýcarsko, právě v Bernu byl totiž ustanoven jejich první standard a to v roce 1907. Také byl uznán název \"bernský salašnický pes\" – do té doby se používaly různé názvy. 2015: Bernský salašnický pes je v České republice ale i po celém světě velmi oblíbený a rozšířený. V České republice je již založeno více než dvacet chovatelských stanic tohoto plemene.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Poměr výšky v kohoutku k délce těla je asi 9:10. Tělo má spíše podsadité, než dlouhé. Plemeno je snadno rozeznatelné díky tříbarevným znakům (černá, hnědočervené pálení a bílá). Většina těla je černá. Líce, punčochy a skvrna okolo oka má hnědočerné pálení. Hruď, prsty, čumák, špička ocasu a lysina mezi očima mají bílou barvu. Pokud pes sedí, je nejnápadnější díky své bílé náprsence. Zbarvení jednotlivých psů se liší jen nepatrně většinou v množství bílé barvy. Hlava je těžší, čumák krátký. Oči jsou tmavě hnědé. Uši trojúhelníkové, lehce zaoblené, vysoko nasazené. Krk je dlouhý a rovný. Srst na něm vytváří límec. Hřbet je dlouhý, také rovný a bohatě osrstěný. Ocas je také bohatě osrstěný, v klidu svěšený černý a na konci bílý, v pohybu vznášející se na úrovni hřbetu, nebo nesený poněkud nad ní. Psi mají výšku v kohoutku 64-70 cm, feny 58-66 cm, a váhu mezi 32 až 50 kg. Je to velmi huňatý pes a proto by se měl česat velmi často. Jinak mohou vzniknout psí dredy. Dred se může zapařit a vzniknout zánět.", "section_level": 1}, {"title": "Povaha.", "content": "Na pohled divoce vypadající plemeno. Ve skutečnosti je však velmi krotké a miluje své \"lidi\", ale velmi rychle přilne i k cizím a agresivita se u jedinců tohoto plemene skoro vůbec nevyskytuje. Velmi dobrý pes do rodiny – miluje děti a jejich hrátky mu nevadí, má vysoký práh bolesti a pokud se mu něco nelíbí, prostě odejde. Má ale velmi rád i ostatní zvířata, ta většinou ignoruje a kontakt s nimi nevyhledává, stejně tak s nimi nevyhledává ani spory. K cizím se chová nadmíru přátelsky, není to tedy dobrý hlídač. Nemá rád vodu a koupání je pro něj utrpení. Jinak je ale milý, laskavý a velmi přátelský. Samotu nemá rád a ze všeho nejraději je se svým pánem, ovšem na zahradě a venku, nikoli v bytě, kde nemá dostatek pohybu.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní potíže.", "content": "Je obzvláště náchylný k dysplazii kyčelních kloubů. Trpí také dědičnými očními chorobami a rakovinou. Výjimkou není ani akutní či chronické selhání ledvin. Je proto důležité u něj kontrolovat rodokmen a zkontrolovat předky, zda netrpěli právě potížemi s klouby nebo potížemi s kardiovaskulárním systémem či selháním ledvin, což často zaviní nečekanou smrt zvířete. Dožívá se jen málo let, v průměru deseti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bernský salašnický pes je švýcarské psí plemeno, které se dožívá v průměru 9 let. Je středně velký až velký, dlouhosrstý, tříbarevný, harmonický a vyrovnaný. Původně byl používán jako hlídací, honácký a tažný pes na selských dvorech. Naháněl dobytek, hlídal zemědělské usedlosti a ve speciálním postroji tahal malé dvoukolové káry. Bernský salašnický stejně jako bernardýn umí vyhledávat lidi ztracené ve sněhových závějích.", "tgt_summary": "Der Berner Sennenhund, veraltend \"Dürrbächler\", ist eine von der FCI (FCI-Gruppe 2, Sektion 3, Standard Nr. 45) anerkannte Schweizer Hunderasse, die zum Rassetyp der Sennenhunde zählt.", "id": 891076} {"src_title": "Johanngeorgenstadt", "tgt_title": "Johanngeorgenstadt", "src_document": [{"title": "Geografie a administrativní uspořádání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Geografie a klima.", "content": "Johanngeorgenstadt leží na východních svazích masívu Fastenbergu (891 m n. m.) při ústí hraničního potoka Breitenbach (česky Blatenský potok) do říčky Schwarzwasser (česky Černá), pravostranného přítoku Cvikovské Muldy. Dalšími vrcholy, které město obklopují, jsou Auersberg (1019 m n. m.) a Riesenberg (923 m n. m.) na severozápadě, Rabenberg (913 m n. m.) a Písková skála (961 m n. m.) na východě a Silberberg (847 m n. m.) na jihozápadě. Dále na jihu se nachází Zaječí vrch (1009 m n. m.) a Strašidlo (913 m n. m.) a na jihovýchodě Blatenský vrch (1043 m n. m.). Charakter zdejšího podnebí je dán polohou města – například místní část Neustadt leží přímo ve vrcholových partiích Fastenbergu v nadmořské výšce 891 metrů. Sněhová pokrývka zůstává ve městě nezřídka až polovinu roku. Chladnější počasí bývá doprovázeno silným větrem. Od konce 19. století se proto Johanngeorgenstadt stal vyhledáváním místem pro rekreační pobyty během horkých letních měsíců. Již v 18. století se západní části saského Krušnohoří a Vogtlandu začalo říkat \"Saská Sibiř\" a Johanngeorgenstadt v souladu s tím později získal přezdívku \"Johannsibirsk.\"", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní uspořádání.", "content": "Johanngeorgenstadt se skládá z místních částí Altstadt (\"Staré Město,\" lidově přezdívané \"Sockendorf,\" které leží nejblíže státní hranici s ČR), Mittelstadt, Neustadt, Schwefelwerk, Jugel (Ober-a Unterjugel), Henneberg, Wittigsthal, Pachthaus, Heimberg (se sídlem Külliggut), Steigerdorf (včetně Haberlandmühle), Steinbach a Sauschwemme. Součástí města ještě bývalo zaniklé sídlo Neuoberhaus.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nový domov pro exulanty.", "content": "V únoru 1654 požádalo 39 českých exulantských rodin saského kurfiřta o založení městečka na zalesněném kopci Fastenbergu, kde si už od roku 1651 prozíraví čeští měšťané začali stavět své domky. Když rekatolizační komisař Schönfeld v roce 1653 nechal z Blatné pro výstrahu vykázat dvacet evangelických rodin, cesta do jejich nového domova trvala necelou hodinu. České žádosti o založení nového krušnohorského města saský kurfiřt z rodu Wettinů Jan Jiří I. Saský (Johann Georg I. von Sachsen) vyhověl dne 5. 3. 1654, dva roky před svou smrtí. Umožnil tak, aby se zde – na schwarzenberském panství, přímo za zemskou hranicí – mohli usazovat další čeští náboženští exulanti, kteří byli nuceni opustit Horní Blatnou a její okolí. Současně s tím Johann Georg I. von Sachsen rozhodl, že město ponese jeho jméno. Základní kámen Johanngeorgenstadtu byl položen 11. května 1654.", "section_level": 2}, {"title": "Horní město.", "content": "Po roce 1656 kvůli obtížné hospodářské situaci a všeobecné chudobě bylo svobodné horní město (\"\"Freye Bergstad\"t\") Johanngeorgenstadt po dva roky osvobozeno od daní. Abraham Wenzel Löbel (původem z Horní Blatné), který byl jedním ze zakladatelů Johanngeorgenstadtu a v letech 1656–1666 jeho pukmistrem, se zasloužil o to, že v roce 1662 byl ve městě zřízen horní úřad. V roce 1680 bylo v Johanngeorgenstadtu a jeho okolí na 100 dolů. Těžba cínu a stříbra dosáhla vrcholu v roce 1716, později však v průběhu 18. století opět nastal její pokles.", "section_level": 2}, {"title": "Zemětřesení, hladomor, oheň.", "content": "Augsburské noviny 27. října 1770 zaznamenaly, že v Johanngeorgenstadtu a okolních obcích došlo k zemětřesení, obešlo se však bez větších škod a ztrát na životech. Již během další zimy 1771–1772 však ve městě v důsledku hladomoru zahynulo kolem 650 lidí. Velký požár, který propukl 19. srpna 1867, zničil 287 z 355 domů ve městě včetně budovy původního městského kostela (tzv. Exulantenkirche) ze 17. století. Při požáru zahynulo 12 obyvatel, z toho pět dětí.", "section_level": 2}, {"title": "Počátky průmyslu.", "content": "Již v roce 1651 existoval ve Wittigsthalu, pozdější části Johanngeorgenstadtu, hamr. Hamerník a podnikatel Carl Gotthilf Nestler vybudoval v roce 1828 v lokalitě Haberlandmühle válcovnu železného plechu, první svého druhu v Sasku. V průběhu 19. století se ve městě rozvinulo též krajkářství a rukavičkářství.", "section_level": 2}, {"title": "20. a 21. století.", "content": "V roce 1929 byl poblíž Johanngeorgenstadtu vybudován lyžařský skokanský můstek. V období druhé světové války byl ve městě pobočný tábor koncentračního tábora Flossenbürg. Bylo v něm kolem 1200 vězňů, kteří pracovali v místních továrnách, zejména při výrobě součástek pro vojenská stíhací letadla. Kvůli špatným životním podmínkám zde týdně zemřelo 20–30 vězňů. Před koncem války byl 13. dubna 1945 tábor evakuován a vězni museli podstoupit pochod smrti do Terezína. Po skončení druhé světové války byly v oblasti Schneebergu a Johanngeorgenstatu pod vedením sovětských poradců a okupačních orgánů zahájeny průzkumné práce pro těžbu uranu, který byl nezbytnou surovinou pro výrobu sovětských jaderných zbraní. Během pěti poválečných let, od roku 1948 do roku 1950, v důsledku rozvoje těžby uranu vzrostl počet obyvatel Johanngeorgenstadtu z 6 500 (1945) na 42 000 (1950). Těžbou byla zároveň postižena značná část Starého Města (Altstadt), z něhož muselo být přesídleno na 4000 obyvatel do nové místní části Neustadt, založené v roce 1952. Od roku 1955 nastal ve fastenberských dolech postupný pokles těžby uranu a v roce 1958 byla těžba zcela ukončena. K tomuto datu bylo z dolů v Johanngeorgenstadtu odvezeno do Sovětského svazu zhruba 10 000 tun uranové rudy, přičemž toto množství obsahovalo cca 3 500 tun uranu. Po roce 1990 došlo ve městě k likvidaci většiny průmyslu: textilních a rukavičkářských závodů, továrny na výrobu nábytku i místního strojírenství. V souvislosti s tím nastal výrazný úbytek počtu obyvatelstva, který poklesl pod předválečnou úroveň. Tato skutečnost byla doprovázena dalším jevem – zvýšeným počtem prázdných budov ve městě, z nichž některé, včetně historických objektů, musely být na počátku 21. století kvůli havarijnímu stavu zbořeny. Výdaje města byly mnohem vyšší než jeho příjmy. Například v roce 2011 byl roční schodek městské pokladny 600 000 eur a celkový dluh města dosahoval 9,6 miliónů eur.", "section_level": 2}, {"title": "Památky a příroda.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hornické a technické památky.", "content": "Johanngeorgenstadt se sice nepřipojil k ostatním německým a českým historickým hornickým revírům, usilujícím o zapsání zdejší krajiny, poznamenané staletími hornické činnosti, na seznam světového kulturního dědictví UNESCO coby Montanregion Krušné hory – Erzgebirge, přesto se na jeho území a v nejbližším okolí nachází mnoho hornických památek. Schaubergwerk \"Frisch Glück\" (Glockl) – bývalý důl v údolí Wittigsthal poblíž hraničního přechodu Potůčky/Johanngeorgenstadt. Kulturní památka, zpřístupněná veřejnosti. Další památky hornické historie na území Johanngeorgenstadtu: Dresdner Stolln, štola Eisenganz v údolí Steinbachu, štola Adolphus, štola Elias, štoly Gabe Gottes, Glück Auf, Katharina, Brüderschaft Stolln, Silberkammer, St. Wolfgang Stolln, Treue Freundschaft, Aaron Stolln, Friedrich August Stolln, Gegenglück Stolln, Rosengarten Stolln, Weiße Taube Stolln nebo pozůstatky vodního příkopu Römisch-Adler-Kunstgraben. Mezi technické památky dále patří zrekonstruovaný žentour \"Pferdegöpel\", \"Pulverturm\" (Prašná věž) nebo bývalá barvírna v místní části Unterjugel.", "section_level": 2}, {"title": "Pomníky.", "content": "Na území města se nacházejí četné pomníky, připomínající jak některé historické osobnosti, například zakladatele města kurfiřta Jana Jiřího I. Saského nebo básníka Friedricha Schillera, tak i pohnuté dějiny 20. století, včetně obětí nacismu i pozdější éry stalinismu a komunismu.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Johanngeorgenstadt bývá v Německu označován jako \"Stadt des Schwibbogens\" – \"Město vánočních obloukových svícnů\", typických pro oblast saského Krušnohoří.", "section_level": 1}, {"title": "Dostupnost.", "content": "Mezi Karlovými Vary a Johanngeorgenstadtem je denně zajištěno spojení šesti páry vlaků (jízdní řád ČD 2015/2016) po trati, dokončené v roce 1899, které se přezdívá \"\"Krušnohorský Semmering\"\". V Johanngeorgenstadtu na tuto železnici navazuje regionální trať Německých drah do města Schwarzenberg im Erzgebirge, po níž projíždějí v hodinových intervalech přímé vlaky z Johanngeorgenstadtu až do okresního města Zwickau. Česká pohraniční obec Potůčky, která s Johanngeorgenstadtem bezprostředně sousedí, má kromě vlakového také autobusové spojení s Karlovými Vary, včetně tří přímých spojů denně, vedených v trase Ostrov – Jáchymov – Abertamy – Horní Blatná – Potůčky. Přes hraniční přechod Potůčky/Johanngeorgenstadt vede cyklotrasa Euregio Egrensis, která spojuje Čechy se Saskem, Durynskem a Bavorskem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johanngeorgenstadt je bývalé horní město v Krušných horách. Leží v zemském okrese Krušné hory (\"Erzgebirgskreis,\" vytvořený v roce 2008, se sídlem správy v Annabergu-Buchholzu) v německé spolkové zemi Sasko, přímo na hranicích s karlovarským okresem a stejnojmenným krajem v České republice.", "tgt_summary": "Johanngeorgenstadt ist eine Bergstadt im sächsischen Erzgebirgskreis. Sie liegt im Westerzgebirge unmittelbar an der Grenze zur Tschechischen Republik. Die Stadt entstand 1654 als Exulantensiedlung böhmischer Protestanten und hat eine lange Bergbautradition, die mit dem Abbau von Eisen und Zinn begann. Martin Heinrich Klaproth erhielt von hier Proben von Pechblende, in denen er 1789 erstmals das Element Uran isolieren konnte. ", "id": 519239} {"src_title": "Tarbíkomyš", "tgt_title": "Kängururatten", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Tarbíkomyši se vyskytují v Severní Ameriky na západě a středozápadě USA a v Mexiku. Žijí v pouštních a polopouštních oblastech.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Tarbíkomyši jsou menší hlodavci s délkou těla 100–200 mm a ocasu 100–215 mm. Jsou vždy větší než příbuzné tarbíkomyšky (rod \"Microdipodops\"). Váží 35–180 g. Ocas je obvykle delší než tělo (minimálně stejně dlouhý) na konci s dlouhými chlupy. Srst je podle druhu světle žlutá až tmavě hnědá, na břiše bílá. Zadní nohy jsou velmi dlouhé, jejich pátý prst je buď zakrnělý nebo zcela chybí. Za hlavou mezi rameny mají mazovou žlázu, která je často charakteristická a může sloužit k odlišení druhů.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Tarbíkomyši žijí v pouštních a polopouštních oblastech s malým množstvím keříků nebo trávy. Pohybují se skákáním po zadních prodloužených nohách. Obvykle dávají přednost zcela otevřeným pláním, které umožňují dobrý rozhled a velmi rychlý pohyb. Jsou to primárně noční zvířata, která někdy dokonce při úplňku omezují svoji venkovní aktivitu. Na druhou stranu u tarbíkomyši dvoubarvé (\"Dipodomys spectabilis\") bylo zjištěno, že v období velkého sucha shání potravu i ve dne. Většinou dávají přednost lehké půdě, ve které si vyhrabávají nory. Ty se obvykle skládají z labyrintu tunelů spojujících hlavní hnízdo, zásobárny a malé únikové východy. Populační hustota je různá: u tarbíkomyši Stephensovy (\"Dipodomys stephensi\") bylo zjištěno 7,5 – 57,5 jedinců na hektar, u tarbíkomyši Merriamovy (\"Dipodomys merriami\") 3,5 – 29 jedinců. Jejich teritoria se však často překrývají, takže jeden jedinec obývá v průběhu celého roku území o rozloze téměř půl hektaru (0,43 – 0,49 ha). Výjimkou je např. tarbíkomyš dvoubarvá (\"Dipodomys spectabilis\"), která obývá jen 0,05 ha, ale o toto území se s nikým nedělí a brání jej. Tarbíkomyši občas vydávají dunivé zvuky údery zadníma nohama o zem. Varují tím před útočníky (hady) a zřejmě tím i vyznačují své teritorium.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Živí se především semeny, ale také ovocem, listy, poupaty a jinými nadzemními částmi rostlin. Příležitostně loví i hmyz. Potravu přenášejí v lícních torbách. Pro období sucha si většina druhů vytváří zásoby ve svých norách. U tarbíkomyši dvoubarvé (\"Dipodomys spectabilis\") bylo nalezeno několik zásobáren o průměru až 25 cm; nastřádaná potrava vážila téměř 6 kg. Některé druhy si potravu schovávají také do děr mimo noru. Pokud žijí blízko obilných lánů, mohou tarbíkomyši působit určité škody na úrodě, ale převážně jsou neškodné. Tarbíkomyši pijí jen málo – většinu vody získávají ze své potravy. Díky tomu jsou perfektně přizpůsobeny životu na poušti. V nižší spotřebě vody jim pomáhají také ledviny, které jsou 4× účinnější než lidské.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Tarbíkomyši rodí 1–6 mláďat (průměr u jednotlivých druhů bývá mezi 2,5 a 3,5). Mláďata váží 3–6 g a jsou kojena 18–29 dní. U tarbíkomyši Ordovy (\"Dipodomys ordii\") bylo zjištěno, že mláďata zůstávají 4–5 týdnů v hnízdě, ale velmi rychle rostou. Sexuální dospělosti mohou dosáhnout už ve 2 měsících. U druhů obývajících teplé oblasti může rozmnožování probíhat po celý rok.", "section_level": 1}, {"title": "Stupeň ohrožení.", "content": "Většina druhů tohoto rodu není ohrožena a v červeném seznamu druhů jsou vyhodnoceny jako málo dotčený druh. Některé tarbíkomyši jsou však zařazeny mezi ohrožené druhy: Zranitelné druhy: Ohrožené druhy: Kriticky ohrožené druhy:", "section_level": 1}, {"title": "Chov.", "content": "Tarbíkomyši jsou i vzhledem ke svému zajímavému vzhledu občas chovány v zajetí. Ohrožené druhy jsou proto zařazeny do seznamu CITES – příloha II (obchodování s nimi je omezeno).", "section_level": 1}], "src_summary": "Tarbíkomyš (Dipodomys) je rod hlodavců z čeledi pytloušovití (Heteromyidae). Žijí v pouštních oblastech Severní Ameriky. Zahrnuje 22 druhů. Jde o drobné noční živočichy podobné myším, se kterými však nejsou příbuzné. Pohybují se skákáním po zadních prodloužených nohách podobně jako klokan. Staví si podzemní nory s hnízdy a zásobárnami potravy. Tu si však shánějí pouze na povrchu. Skládá se především ze semen, ovoce a dalších nadzemních částí rostlin, někdy i hmyzu.", "tgt_summary": "Die Kängururatten oder Taschenspringer (\"Dipodomys\") stellen eine Gattung der Taschenmäuse (Heteromyinae) innerhalb der Nagetiere (Rodentia) dar. Sie leben vor allem in den Wüsten- und Halbwüstengebieten der südwestlichen USA und Mexikos. Ihren Namen verdanken sie ihrer Fortbewegungsweise auf zwei Beinen, die an die Kängurus erinnert. Sie dürfen jedoch nicht mit Rattenkängurus verwechselt werden.", "id": 1062508} {"src_title": "Raimond IV. z Toulouse", "tgt_title": "Raimund IV. (Toulouse)", "src_document": [{"title": "Před křížovou výpravou.", "content": "Raimond byl synem hraběte Ponse z Toulouse a jeho třetí manželky Almodis z La Marche. Přídomek \"ze Saint-Gilles\" byl projevem jeho veřejné podpory kláštera v Saint-Gilles. Svou zbožnost dával najevo tím, že se před nástupem na trůn v Toulouse nechal titulovat jako \"Raimond ze Saint-Gilles\" a nikoliv jako \"Raimond, hrabě ze Saint-Gilles\". Kolem roku 1066 se oženil s dcerou markýze z Provence, jejímž otcem byl buď Bernard I. nebo Geoffroy I. Jejich syn Bernard se však narodil ještě před svatbou a byl proto nelegitimní. Roku 1088 Raimond nastoupil na toulouský trůn po svém bratrovi Vilému IV. Když Raimond ovdověl,", "section_level": 1}, {"title": "První křížová výprava.", "content": "Na listopad roku 1095 svolal papež Urban II. církevní sněm do francouzského města Clermont a již v září přicestoval do jižní Francie, kde pobýval v Le Puy-en-Velay u biskupa Adhémara. Zde se setkal s Raimondem, se kterým se jako s jediným z budoucích křižáckých vojevůdců osobně radil o vyhlášení křížové výpravy. 18. listopadu byl koncil v Clermontu zahájen a 27. listopadu papež na závěr jednání vystoupil pod širým nebem, aby vyhlásil první křížovou výpravu. Reakce přítomných byly velmi spontánní, vypuklo bouřlivé nadšení. K papeži okamžitě přistoupili vyslanci Raimonda z Toulouse, aby ohlásili účast svého pána, i biskup Adhémar, který papeže požádal o požehnání a povolení účastnit se výpravy.", "section_level": 1}, {"title": "Cesta do Konstantinopole.", "content": "V srpnu roku 1096 vytáhla na křížovou výpravu provensálská armáda o síle 1200 rytířů a 8500 pěších vojáků. Raimond zastavil či prodal většinu svého majetku, aby mohl vyzbrojit největší kontingent první křížové výpravy. Ve Svaté zemi hrabě hodlal zůstat natrvalo, na což dokonce přísahal. Spolu s Raimondem šel i biskup Adhémar, který byl jmenován papežským legátem, ve své funkci odpovědným jedině samotnému papeži. Ale protože se Puy nacházelo na Raimondově území, byl Adhémar ve světských záležitostech Raimondovým poddaným. Provensálci postupovali oproti ostatním křižáckým oddílům neobvyklou trasou přes severní Itálii, přes pohoří Dalmácie a po východním pobřeží Jadranu. Ukázalo se, že to bylo špatné rozhodnutí. Cesty v Dalmácii byly neschůdné a polodivoké slovanské obyvatelstvo nepřátelské. Slované křižákům vyplenili zásobovací karavany a neustále je ze zálohy napadali. Kaplan Raimond z Aguilers, který sepsal kroniku první křížové výpravy z pohledu Provensálců a Raimonda z Toulouse, popsal jeden z incidentů mezi křižáky a Slovany: Pochod přes slovanské území trval čtyřicet dnů a byl plný střetů s obyvatelstvem. Vojsko Provensálců postrádalo kázeň a i po přechodu přes byzantské hranice drancovalo, kudy prošlo. To vyústilo ve srážky s nomádským kmenem Pečeněhů, kteří sloužili v byzantském žoldu jako pořádkové oddíly. Ti také zranili a zajali", "section_level": 2}, {"title": "Nikaia.", "content": "Počátkem května 1097 první křižáci, vedení Godefroyem z Bouillonu a Bohemundem z Tarentu, vytáhli proti Nikaii, mocnému městu v rukách seldžuckých Turků. Protože Nikaiu nebylo možné vzít ztečí, museli se křižáci přiklonit k pravidelnému obléhání. V polovině měsíce se k obléhání připojil i Raimond z Toulouse, který spolu s oddíly vedenými biskupem Adhémarem rozbil tábor na jižní straně města u brány Jenisehir. Sultán Kilič Arslan I., jehož byla Nikaia sídelním městem, v té době válčil na východě se svým sousedem, vzdělaným a lstivým válečníkem Danišmendem Moudrým. Po zkušenostech s křižáckými poutníky vedenými Petrem Poustevníkem, které rok před tím jeho armáda zmasakrovala, neměl o křižácích nejlepší mínění. Navíc mu jeho špehové z Konstantinopole donesli skeptický byzantský názor, že křižáci budou jistě poraženi, a tak na zprávy o postupu Evropanů nereagoval. Když však poslové z Nikaie stále přinášeli zprávy o obležení města, na radu svých emírů se sultán rozhodl přerušit konflikt s Danišmendem a vrátit se na západ. Kolem 20. května Kilič Arslan dorazil k Nikaii. Emírové mu radili vyhnout se boji a ustoupit do vnitrozemí, ale sultánovi se zdálo, že nemá na výběr,", "section_level": 2}, {"title": "Cesta Anatolií.", "content": "Pro lepší zásobování se křižáci rozdělili do dvou skupin: Severofrancouzi a Normani vedení Bohemundem z Tarentu vyrazili napřed a den cesty od nich v závěsu táhli Jihofrancouzi a Lotrinčani vedení Raimondem z Toulouse, což se ukázalo jako dobrý způsob, jak oddělit oba vojevůdce prahnoucí po vrchním velení. 1. července byla první skupina v údolí Dorylaion napadena Kilič Arslanovou armádou. Křižáci byli obklíčeni tureckými jízdními lučištníky, ale vzdorovali šest hodin, dokud nedorazily posily z druhé skupiny křižáckých armád. Nově příchozí rytíři se sešikovali a zaútočili na turecké vojáky. Raimond z Toulouse spolu s Robertem Flanderským velel středu. Menšímu oddílu Provensálců, vedených legátem Adhémarem, se podařilo oklikou vpadnout ustupujícím do zad a rozbít tureckou linii, takže", "section_level": 2}, {"title": "Dobytí Antiochie.", "content": "Raimond z Toulouse navrhoval okamžitě přejít do frontálního útoku, ale jeho názor byl v menšině, neboť křižáci k mohutným hradbám města cítili značný respekt a velitelé nechtěli riskovat životy vojáků. Proto podobně jako u Nikaie přistoupili ke klasickému obléhání. Raimond rozbil tábor na severu města u Vévodské brány, vedle něho, na západní straně, tábořili Lotrinčané Godefroye z Bouillonu, na východě měli ležení vévoda Robert Normandský a Robert Flanderský a severně za Raimondovými zády měly svůj tábor byzantské oddíly pod velením generála Tatikia. Křižáci s útokem nespěchali, protože dorazili v období žní", "section_level": 2}, {"title": "Svaté kopí a Kerbogova porážka.", "content": "Týden po dobytí Antiochie si provensálský poutník jménem Petr Bartoloměj vyžádal přijetí u biskupa Adhémara a hraběte Raimonda. Oba byli vážně nemocní, ale poutníka přijali. Petr tvrdil, že se mu již po mnoho měsíců ve snech zjevuje svatý Ondřej a ukazuje mu, kde se v Antiochii nachází kopí, jímž byl proboden Ježíš Kristus na kříži. Relikvie měla být ukryta ve starobylé katedrále svatého Petra, z níž muslimové během obléhaní udělali stáje pro své koně, a proto ji křižáci po dobytí museli znovu vysvětit. Biskup Adhémar Petrovi nevěřil, mimo jiné proto, že ve sbírkách v Konstantinopoli již byla relikvie, kterou za Svaté kopí pokládali Byzantinci. Raimond z Toulouse, stejně jako jeho kaplan a kronikář Raimond z Aguilers,", "section_level": 2}, {"title": "Spory s Bohemundem.", "content": "Po triumfu křižácké armády nad Kerbogou se Raimondovi ve městě vzdala i antiochijská citadela, kterou stále drželi přeživší vojáci původní turecké posádky, a Raimond dal nad vrcholem pevnosti vyvěsit svou zástavu. Proti tomu se ostře ohradil Bohemund, který požadoval její sejmutí a na citadelu dal vyvěsit svojí vlastní zástavu. Velmoži rozhodli po těžkém tažení dát vojsku několikaměsíční odpočinek a začali řešit, jak naložit s dobytým městem. Vládu nad Antiochií si nepokrytě přivlastňoval Bohemund z Tarentu, který začal vystupovat jako suverénní vládce města. Křižáčtí velmoži se však zdráhali Bohemundovi Antiochii definitivně přiřknout a dohodli se, že", "section_level": 2}, {"title": "Cesta na jih.", "content": "Lidí, kteří se pod Raimondovým velením rozhodli pro výpravu na Jeruzalém, bylo kolem 30 000, z toho jen asi polovina byli ozbrojenci, zbytek poutníci. Spolu s Raimondem nakonec vyrazil i Robert z Normandie a Bohemundův synovec Tankred. V Sýrii již nebyla žádná vojenská síla, která by křižáky dokázala zastavit. Syrská a libanonská pobřežní města byla roztroušena pod nadvládou různých arabských emírů, hlásících se sice k fátimovskému chalífovi, ale také často bojujících mezi sebou. Území jižně od Bejrútu bylo pod přímou egyptskou správou. Raimond byl místními křesťany po cestě vítán jako osvoboditel", "section_level": 2}, {"title": "Jeruzalém – konečný útok.", "content": "Jeruzalém byl v dobách křížových výprav těžce opevněným městem. Jeho hradby pocházely z dob římského císaře Hadriana a pozdější vládcové města je udržovali ve výborném stavu. Místní egyptský místodržící Iftíchar ad-Daula se na obléhání důkladně připravil, nechal otrávit všechny studny mimo město, terén před městskými hradbami srovnal se zemí a nechal z města vyhnat potenciálně nebezpečné křesťanské obyvatelstvo. Posádka se skládala ze 3000 súdánských a egyptských vojáků, ale také z arabských a židovských milic postavených z 20 000–30 000 loajálních obyvatel, kteří v Jeruzalémě směli zůstat. Křižákům zatím zbylo jen asi 1200 rytířů a 11 000 pěších, což bylo příliš málo i na úplné obklíčení města. Křižáci ještě 7. června rozbili obléhací tábor. Raimond z Toulouse se utábořil na hoře Sion, poblíž Sionské brány, odkud to měl nejblíže k prameni", "section_level": 2}, {"title": "Boj o korunu.", "content": "Když se velitelé znovu sešli k poradě v dobytém městě, usnesli se, že musí být co nejdříve zvolen nový patriarcha, který by předsedal následné volbě vládce města. Normani prosazovali Arnoula de Rohes, přičemž duchovní požadovali, aby patriarcha byl zároveň i světským vládcem města, ale Raimond jeho jmenování odmítal a zdržoval je. O pár dnů později se velmoži věnovali volbě nového vládce Jeruzaléma. V úvahu pro takovou funkci připadali pouze Raimond z Toulouse, Godefroy z Bouillonu, Robert Flanderský a Robert z Normandie. Robertové však dávali jasně najevo, že se hodlají vrátit zpět do Evropy, takže zbyli pouze Raimond a Godefroy. Válečná rada nabídla korunu Raimondovi, jakožto staršímu z obou rivalů. Raimond po koruně toužil a v jeho prospěch hovořily zkušenosti, věk, bohatství, urozenost, i osobní přátelství se zemřelým legátem Adhémarem a papežem. Stihl si však", "section_level": 2}, {"title": "Bitva u Askalonu.", "content": "Egyptská armáda zatím na Jeruzalém nespěchala, vezír al-Afdal si byl jist svou převahou. Armáda se proto utábořila před Askalonem a čekala na fátimovské námořnictvo, které mělo egyptský postup podpořit. Godefroy volal z Jeruzaléma nazpět všechny křižácké velmože i s jejich armádami. Raimond, usazený v Jerichu, váhal, zda má uposlechnout, ale nakonec se 10. srpna s armádou připojil k ostatním, protože situace byla velmi vážná. Křižáci vytáhli proti vezírově armádě, s čímž Egypťané vůbec nepočítali. V sobotu 12. srpna křižáci vzali egyptský tábor útokem. Raimond velel pravému křídlu, které bylo nejblíže moři. Křižáci Egypťany rozprášili a flotilu i vezírem na palubě zahnali", "section_level": 2}, {"title": "Budování panství a války na Východě.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obsazení Latakie.", "content": "Raimond od Askalonu táhl společně s oběma Roberty na sever, až dorazili k přístavnímu městu Latakia, které bránila byzantská posádka proti normanské armádě z Antiochie pod velením Bohemunda z Tarentu. Normany navíc z moře podporovalo pisánské námořnictvo vedené arcibiskupem Daimbertem z Pisy, novým papežským legátem. Raimond Bohemunda nesnášel a Robertové se obávali, že znepřátelí-li si Byzantince, nikdy se nedostanou zpět domů. Nechali si proto Daimberta předvolat a donutili", "section_level": 2}, {"title": "Výprava na osvobození Bohemunda.", "content": "Počátkem roku 1100 upadl Bohemund z Tarentu do turecké léčky a byl uvězněn v anatolské Neocaesareji. V létě roku 1101 dorazily na Balkán posily z Evropy pro křižáky v Palestině. Mezi nově příchozími byl i Štěpán z Blois, hrabě Štěpán Burgundský a německý vojevůdce Konrád. Křižáci se v Konstantinopoli dostali do konfliktu s Alexiem, ale Raimond dokázal spor urovnat. Když se křižáci dozvěděli o Bohemundově zajetí, považovali za svou povinnost pokusit se antiochijského knížete osvobodit a nakonec se k výpravě připojil i Raimond z Toulouse. Výprava vytáhla v červnu 1101 a již 24. června dobyla tureckou Ankaru. Pak se výprava stočila na severovýchod, přičemž byla neustále napadána arménskými a tureckými oddíly. Lombarďané, kteří tvořili zadní voj, se rozprchli a", "section_level": 2}, {"title": "Zajetí, obléhání Tripolisu a smrt.", "content": "Když se roku 1102 Raimond po neúspěšné výpravě vylodil v Tarsu, aby se vydal po souši do Latakie, padl do zajetí Normanů z Antiochie. Antiochijský regent Tankred dal hraběte uvěznit v Antiochii pod záminkou zrady křesťanských zájmů, jež zapříčinila neúspěch v Anatolii. Na nátlak církve však Tankred musel ještě téhož roku Raimonda propustit, ale předtím se Raimond musel zavázat, že nebude podnikat nic proti Antiochijskému knížectví a že své Provensálce stáhne z Latakie a odejde na jih. Raimondovi zbylo pod velením jen několik stovek jihofrancouzských rytířů, přesto zaútočil na přístavní město Tortosa, které se mu s pomocí janovského loďstva podařilo dobýt. Dále podnikal útoky proti místním arabským emírům a roku 1103 oblehl", "section_level": 2}, {"title": "Odraz v literatuře.", "content": "Raimond se netěšil přízni severofrancouzských ani normanských kronikářů. Ti Raimondovi vytýkali ješitnost, vládychtivost a hrabivost. Své kroniky proto psali ve prospěch svých pánů a většinou v neprospěch Raimonda z Toulouse, kterého líčili jako neschopného vojevůdce. To pak dokázalo ovlivnit dokonce i některé práce moderních historiků. Jedinou kronikou sepsanou v průběhu první křížové výpravy z pohledu Provensálců byla sepsaná Raimondovým kaplanem Raimondem z Aguilers.", "section_level": 1}], "src_summary": "Raimond IV. z Toulouse či též Raimond ze Saint-Gilles ( \"Raimon de Tolosa\", \"Raimon de Sant Geli\", \"Raimundus Tolosanus\", \"Raimundus Sancti Aegidii\"; 1041 nebo 1042–28. února 1105) byl francouzský šlechtic a válečník, jeden z vůdců první křížové výpravy. Jako hrabě z Toulouse, vévoda z Narbonne a markýz z Provence byl jedním ze tří největších feudálních pánů v jižní Francii, v oblasti Okcitánie. Účastnil se také války s Maury na Pyrenejském poloostrově. ", "tgt_summary": "Raimund IV. von Toulouse (genannt Raimund von Saint-Gilles; * 1041/42 in Toulouse; † 28. Februar 1105 auf der Burg Mons Peregrinus bei Tripolis) aus dem Geschlecht der Raimundiner war seit 1094 Graf von Toulouse und Markgraf der Provence und seit 1102 Graf von Tripolis. Er war einer der bedeutendsten Heerführer des Ersten Kreuzzuges.", "id": 622224} {"src_title": "Homo rudolfensis", "tgt_title": "Homo rudolfensis", "src_document": [{"title": "Vytvoření druhu.", "content": "Druh vytvořil v roce 1978 v ruském textu V. P. Alexejev pod názvem Pithecanthropus rudolfensis (text byl v roce 1986 přeložen do angličtiny, kvůli tomu se tento rok často mylně uvádí jako rok popisu druhu). Autor sice výslovně neuvedl holotyp, ale z textu vyplývá, že za něj považuje nález KNM-ER 1470 (později byl stanoven jako lektotyp druhu). Do rodu \"Homo\" druh přenesl (a tedy na \"Homo rudolfensis\" přejmenoval) Groves v roce 1989. Název druhu je odvozen ze staršího názvu naleziště na břehu Rudolfova jezera (dnes nazývaného jezero Turkana) v Keni.", "section_level": 1}, {"title": "Zařazení.", "content": "Někdy se místo do rodu člověk (\"Homo\") zařazuje do rodu australopitéků a v posledních letech již poměrně často do rodu Kenyanthropus (řadí ho tak mj. známý badatel I. Tattersall, podle kterého se Kenyanthropus rudolfensis vyvinul z druhu Kenaynthropus platyops; viz např. dosti rozšířený obrázek zde ). Kromě toho se (spíše ve starší literatuře) zařazuje pod druh \"Homo habilis\" v širším smyslu, vyčleněním ze kterého byl původně vytvořen.", "section_level": 1}, {"title": "Změny v roce 2012.", "content": "V roce 2012 bylo oznámeno, že nálezu KNM-ER 1470 jsou velmi podobné a tedy do stejného druhu patří nové africké nálezy KNM-ER 62000, KNM-ER 60000 a KNM-ER 62003 (všechny mají věk 1,78 až 1,95 mil. let). Zároveň bylo oznámeno, že těmito nálezy je existence samostatného druhu Homo rudolfensis - přinejmenším pokud se hodnotí pouze tyto čtyři nálezy - definitivně potvrzena. Tento závěr není nesporný, např. Lee Berger považuje toto hodnocení nálezů za slabě doloženo. Současně byla zpochybněna příslušnost nálezu KNM-ER 1802 k druhu \"Homo rudolfensis\", protože je prý značně odlišný od nálezů KNM-ER 1470, 62000, 60000 a 62003; nález KNM-ER 1802 má po novém patřit spíše pod druh \"Homo habilis\" v užším smyslu nebo má tvořit zcela nový (nepojmenovaný) druh rodu \"Homo\" (tj další druh vedle druzích Homo habilis, Homo rudolfensis, Homo erectus a Homo ergaster).", "section_level": 2}, {"title": "Datování (stav v roce 2011).", "content": "Homo rudolfensis žil před 2,5 / 2,4-1,9 / 1,8 / 1,6 miliony let. Nejstarší nálezy jsou staré 2,5 / 2,4 mil. BP - Uraha (2,5-2,3 mil. BP), Chemeron (2,456 - 2,393 mil. BP), Nachukui (2,4-2,3 mil.), Shungura (od 2,4 / 2,3 mil. BP). Všechny nálezy jsou starší než 1,88 mil. BP (tj zhruba 1,9 mil. BP) s výjimkou KNM-ER 1590, který má 1,8 / 1,86 / 1,87 mil. let a nálezu KNM-ER 819, který má 1,6 mil. let", "section_level": 1}], "src_summary": "Člověk východoafrický (\"Homo rudolfensis\") je dávno vyhynulý druh člověka, uznaný na základě nálezu lebky s označením KNM ER 1470. \"Homo rudolfensis\" žil před 2,4–1,8 milióny lety, takže byl pravděpodobně první zástupce rodu \"Homo\". ", "tgt_summary": "Homo rudolfensis ist eine ausgestorbene Art der Gattung \"Homo\". Sie gilt als die ursprünglichste bisher beschriebene Art dieser Gattung. Fossilien, die als \"Homo rudolfensis\" interpretiert wurden, sind rund zwei Millionen Jahre alt und stammen aus Ostafrika.", "id": 706173} {"src_title": "McLaren", "tgt_title": "McLaren Racing", "src_document": [{"title": "Závodní historie 1960–1999.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "60. léta.", "content": "Počátky slavného týmu byly poněkud kostrbaté, zakladatel Bruce McLaren zvolil k pohonu svého závodního stroje hlučný, ale slabý motor Ford, mezi jehož nevýhody patřila i přílišná velikost a objem. Na radu okolí ještě ten rok motor několikrát změnil, až později zvolil spolehlivý Serenissima, s nímž také dosáhl prvního bodu. V roce 1967 poháněl nový auto motor BRM, který měl ovšem zásadní problémy se spolehlivostí, načež se Bruce rozhodl, že nejlepší bude důvěřovat sportovní divizi Fordu a sáhnout po agregátu firmy Cosworth. Rok 1967 se ovšem i tak zapsal do historie závodního týmu McLaren. Tým totiž dominantním způsobem vyhrál severoamerickou závodní sérii CanAm sports cars, když dvojice Bruce McLaren (2) – Denny Hulme (3) postupně vyhrála pět závodů z celkových šesti. Stáj tuto výhru obhájila i ve čtyřech následujících ročnících. Pro rok 1968 se McLarenovi podařila pozoruhodná věc, když do druhého vozu zlanařil mistra světa z předchozí sezony Dennyho Hulma, s nímž získal konečné druhé místo v poháru konstruktérů, což byla věc před zahájením sezóny naprosto nečekaná. Hulme se tehdy umístil na třetím místě a dokonce se mu podařilo vyhrát dva závody. První výhru pro stáj však zajistil sám zakladatel během Grand Prix Belgie na okruhu Spa-Francorchamps. Přestože se počítalo pouze s ročním Hulmovým angažmá, stala se mu stáj domovem až do roku 1974. Na další výhru musela tato stáj počkat až do posledního závodu následující sezóny, kdy Hulme vyhrál Grand Prix Mexika. Tým dokončil rok na celkovém čtvrtém místě, ale Bruce McLaren dokázal získat třetí pozici alespoň poháru jezdců. Zapamatování hodná ovšem byla zejména další účast v \"CanAm\", kde se jezdcům McLarenu podařilo vyhrát všech jedenáct závodů a dokázali tak, že se s touto malou stájí musí do budoucna počítat.", "section_level": 2}, {"title": "70. léta.", "content": "Začátek nové dekády se ukázal jako katastrofální. Tým se zúčastnil podniku 500 mil Indianapolis, ale popáleného Hulmeho musel nahradit Peter Revson, který byl nakonec klasifikován na 22. místě, když se mu závod nepodařilo dokončit. Bruceův obchodní partner Teddy Mayer se rozhodl přejmout hlavní moc v týmu a podařilo se mu získat téměř veškerou kontrolu. Neštěstí v tomto roce bylo dokonáno 2. června 1970, kdy se Bruce McLaren zabil při testu nového sportovního vozu M8D na okruhu Goodwood. V rychlosti přes 270 km/h se mu otrhla zadní část vozidla a to se tak stalo neovladatelným, auto se několikrát rychle otočilo a nakonec skončilo ve zdi. McLaren umírá přímo na místě. Vůz M8D později vyhrál osm závodů seriál \"CanAm\" a Hulme s ním získal titul. Šťastnější období nastalo v roce 1972, kdy se tým umístil na třetí příčce, což dokázal v následující sezóně obhájit. Do sezóny 1974 byl nasazen monopost McLaren M23, tedy stejný jako v minulém roce. Jeho návrhářem se stal Gordon Coppuck, který se inspiroval tím nejlepším z původních monopostů, ale zároveň okoukal i netradiční řešení kílu u vozu Lotus 72. Vůz byl navržen zejména s důrazem na aerodynamiku s ohledem na lehkou ovladatelnost a co nejvyšší maximální rychlost. Během tohoto roku též nastal zásadní zlom v dějinách stáje. K týmu se připojil nadějný mladík Emerson Fittipaldi, jemuž se v předchozí sezóně podařilo získat celkové druhé místo v pořadí jezdců a o rok dříve se vyznamenal jako nejmladší mistr světa v historii. Tým nejprve získal vytoužený Pohár konstruktérů a později i Mistrovský titul a dokonce i debutové vítězství v závodě 500 mil Indianapolis. Teddymu Mayerovi se podařilo podepsat na svou dobu nevídaný dlouhodobý kontrakt s firmou Marlboro, trvající až do konce roku 1997. Další rok už nebyl tak povedený, McLaren získal třetí místo v poháru konstruktérů a vyhrál pouhé tři závody, což bylo pro stáj rozhodně zklamáním. Chuť si mohli spravit v sezóně 1976, když narazili stejně jako v předchozím roce – díky jezdecké dvojici – na znovu probuzené Ferrari. McLaren získal stejný počet prvních míst jako Italská stáj, přesto se však mohl těšit z pouhého druhého místa. Zbytek desetiletí se vyznačoval postupným úbytkem sil, když se po dalším třetím místě McLaren dramaticky propadl do boje o sedmé místo, a čekáním na zázrak, kterým se stal na začátku 80. let pečlivý Angličan Ron Dennis.", "section_level": 2}, {"title": "80. léta.", "content": "Současný tým vznikl fúzí v roce 1980 původního týmu a stáje Rona Dennise z formule 2, Projektem 4. Příchod tohoto angličana s velkými plány se již zpočátku měl stát oživením týmu, jehož cílem se tak opět mohly stát mety nejvyšší, jediným problémem byl nedostatek financí. Roku 1981 bylo splynutí obou subjektů do jednoho plnohodnotného celku, \"McLaren International\", dokončeno a Teddy Mayer opustil křeslo šéfa týmu. Na místo hlavního designéra nové generace revolučních monopostů byl dosazen návrhář John Barnard experimentující s uhlíkovým vláknem. Téhož roku Ron Dennis vyplatil i ostatní vlastníky týmu a stanul tak v jeho čele. V roce 1983 přesvědčil Dennis podporovatele konkurenčního týmu Williams, Mansoura Ojjeha, aby se stal jeho společníkem ve vedení týmu. Ojjeh investoval množství financí do vývoje turbo motorů od firmy Porsche, které nesly jméno jeho společnosti Techniques d'Avant Garde, zkráceně TAG. Nové vedení týmu a zejména inovované pojetí monopostů si též vyžádalo změnu jejich pojmenování. Původní Mx (kde x značilo číslo monopostu dle jeho výroby) bylo nahrazeno mezi lety 1981-2001 tajemným MP4/x, kde bylo později lomítko nahrazeno pomlčkou. Zpočátku zkratka symbolizovala jméno hlavního sponzora spojené s původním Dennisovým týmem \"Marlboro Project 4\", což bylo po odchodu Marlbora v roce 1997 změněno na \"McLaren Project 4\". Nové značení nebylo pouhým ohlášením změn, ale zejména upozornění na revoluční generaci jednotlivých šasi, které se později staly inspirací pro celý formulový svět. Pod taktovkou precizního Rona Dennisa zaznamenal tým zásadní obrat ve své historii. Revoluční šasi Mclaren MP4/2 navržené Johnem Barnardem se ve spojení s motorem \"Porche Turbo\" ukázalo jako velmi silné. Jednalo se o první šasi postavené výhradně pomocí uhlíkových vláken. Pomocí slibné generace jezdců (Niki Lauda, Alain Prost, Keke Rosberg...), postupně vybírané Ronem Dennisem, se týmu podařilo prosadit se mezi velikány formule 1. McLaren-Porsche vyhrál v letech 1984 a 1985 jak pohár jezdců, tak i titul v konstruktérech. Sezóna 1986 znamenala triumf Alaina Prosta v barvách tohoto týmu, ačkoli zisk konstruktérského poháru se tentokrát nezdařil. Po prohrách s Williamsem v letech 1986 a 1987 se Ron Dennis opět ukázal jako bezkonkurenční vyjednavač a podařilo se mu získat od svého konkurenta motory Honda, díky kterým nejenže zrychlil své monoposty, ale zároveň učinil tým Williams – přinucený přechodem na slabší motory Judd – neškodným. Monopost McLaren MP4/4 poháněný japonskými agregáty se ukázal v sezóně 1988 jako neporazitelný, když se mu podařilo vyhrát 15 závodů z 16. Červenobílé vozy z Wokingu jezdily závody jen samy proti sobě a jen výjimečně nedeklasovaly zbytek startovního pole jedním celým kolem. Toho roku se McLarenu nepodařilo vyhrát pouze Grand Prix Itálie v Monze, kde se Ayrton Senna, který v tu chvíli měl pohodlný náskok, srazil s o kolo pomalejším vozem Williamsem. Domácí vítězství tak k vlastnímu překvapení obdržela stáj Scuderia Ferrari. Ayrton Senna získal v Brazílie svůj první titul s anglickou stájí. V následujícím roce s evolučním vozem McLaren oba tituly obhájil, když si po kontroverzní srážce s týmovým kolegou v Grand Prix Japonska odnesl jezdecký titul Alain Prost. Přesto byl pro tým závěr šampionátu pro tým hořkosladký. Alain Prost již neunesl přílišnou konkurenci ze strany svého kolegy Ayrtona Senny a rozhodl se, že zamíří k Ferrari.", "section_level": 2}, {"title": "90. léta.", "content": "Náhradou za Prosta se stal Gerhard Berger, který byl v tu chvíli bez místa a i díky jemu získal McLaren v letech 1990 a 1991 všechny čtyři tituly. Jezdecký triumf v obou sezónách ale slavil Brazilec Senna. V sezóně 1992 začala být ovšem nadvláda McLarenu nahlodávána znovu se probouzejícím Williamsem, který posílily motory od Renaultu. McLaren skončil na celkovém druhém místě a musel si hledat náhradu za odcházející motory od Hondy. Nejlepší možnou volbou se stal navrátivší Ford. Berger se po třech letech u anglické stáje sbalil a vrátil se zpět k Ferrari. Dennis se rozhodl nečekaně obsadit na jeho místa nováčka, jenž měl s formulí 1 jen malé zkušenosti, Michaela Andrettiho pocházející ze slavné rodiny amerických závodníků. Nový monopost se ukázal jako stabilní, avšak kvůli několika výpadkům a slabé týmové dvojce zůstal McLaren opět bez jediného titulu. Zatímco Senna se dokázal stabilně ucházet o bodovaná místa a neměl problémy ani se ziskem pódií, mladý Andretti zaostal za všemi očekáváními a krom jediného třetího místa – ve svém posledním závodě – měl problémy dostat se vůbec do cíle. Ještě během sezóny tak byl Američan nahrazen perspektivním Finem Mikou Häkkinenem, který dostal možnost dokončit poslední tři závody jako týmová dvojka – získal jedno pódium a dva závody pro technické závady nedokončil. Celkově tým obhájil druhou pozici a stejné výsledné umístění si připsal i Senna, který byl poražen svým bývalým kolegou Prostem. Pokles na stříbrnou příčku se ovšem ukázal jen jako předzvěst dalšího dlouhodobého poklesu. Rok 1994 je pro každého fanouška motorsportu znám především díky černému víkendu v Imole... Sir Frank Williams zlanařil Sennu k přechodu do své stáje, kde mu nabídl značně nestabilní monopost. Mika Häkkinen tak po krátké době stanul na pozici tahouna týmu a jeho jediným cílem se stalo soustředění na zisk titulu. Do druhého monopostu přibyl Martin Brundle. Ale vůz poháněný motorem Peugeot byl nevýrazný a zdálo se, že se blíží konec jedné legendy. V následujícím roce tedy začalo přemlouvání společnosti Mercedes, aby se stala partnerem projektu McLaren a stala se tak jeho výhradním dodavatelem. Mercedes působil ve své reinkarnaci jako dodavatel motorů teprve rok, ale ve spojení se Sauberem se dokázal velmi rychle nasměrovat a jeho vývoj v motorsportu byl pozoruhodný. Dohoda nakonec byla podepsána a všeobecně se očekávalo, že McLaren Mercedes bude úspěšný tým. Nestalo se tak. McLaren MP4/10 byl příliš těžký a špatně ovladatelný, s čímž si nedokázal poradit ani náhradník za Marina Brundla známý Nigel Mansell. Týmu se podařilo pouze obhájit čtvrtou příčku. Sezóna 1996 se do historie spíše než honem za prvními místy zapsala rozchodem se společnosti Marlboro, která zamířila k rudým vozům do Maranella. Pro následující rok se tak hlavním sponzorem stal West a tým mohl poprvé přijmout jak barvy sponzora, tak i svého dodavatele motorů, od kterého též přijal pojmenování \"stříbrné šípy\". Návratem na výsluní se měl stát rok 1997, piloti McLarenu Mika Häkkinen a David Coulthard udělali společně s týmem, výrobcem motorů a společností Ilmor slušný pokrok. Coulthard vyhrál první závod a už už se tým začal radovat, že se opět dostane do boje o titul. Jenže monopost se ukázal jako velmi nespolehlivý a bylo tedy spíše třeba soustředit se na vývoj než první pozice. Přesto si tým připsal celkové tři výhry a skončil na čtvrtém místě, přičemž Coulthard poskočil díky diskvalifikaci němce Schumachera na celkovém třetím místě. Tento formulový ročník přinesl krom konečného zklamání z týmové formy i zbytečně vyvolaný skandál ohledně inovativního řešení brzdných kotoučů, kdy dokázal jezdec ovlivňovat pouze brzdění zadní částí auta, čímž získával výhodu v prudkých zatáčkách a eliminoval přetáčivost vozu. Na žádost Ferrari byl systém mezinárodní automobilovou federací definitivně zakázán až v Grand Prix Brazílie 1998. Během též sezóny se ještě týmu podařilo ulovit úspěšného designéra Adriana Neweye, který ihned začal pracovat na monopostu pro následující ročník. Slušná reorganizace týmu a zisk klíčových osobností dokonce dovedl novináře k myšlence, že posledním krokem jak maximalizovat šance na titul může už být snad jen zisk dvojnásobného mistra světa Michaela Schumachera, který začal být považován za jednoho z nejtalentovanějších jezdců celé historie. Spekulace o velmi kvalitní týmové sestavě se na konci roku 1998 ukázaly jako pravdivé. McLaren totiž dokázal vyhrát jak pohár konstruktérů, tak i jezdecký titul pro Miku Häkkinena. V následujícím roce dokázal fin i díky zranění Michaela Schumachera titul obhájit, ovšem pro McLaren se stal pohár konstruktérů z loňské sezóny na dlouhou dobu posledním. Největší zajímavostí sezóny se stala dominance McLarenu v úvodní Grand Prix Austrálie 1998, v níž si dovolil nový konstruktér vyzkoušet v praxi systém pro rekuperaci kinetické energie (obdobný tomu, který je od sezóny 2009 povolen ), který jim přinášel ohromné zrychlení v každém kole. Deset let po dominanci McLarenu v roce 1988 se tak opět opakovala situace, kdy si stříbrné šípy jeli vlastní závod s malým rozestupem a ostatním nadělili celé kolo. Za zmínku též stojí že po odmítnutí ostatních týmů podobný systém instalovat do vlastních monopostů bylo McLarenu jeho používání, přestože byl legální, zakázáno.", "section_level": 2}, {"title": "21. století.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2007.", "content": "Pro sezonu 2007 McLaren kompletně obměnil jezdeckou sestavu. Místo Kimiho Räikkönena přišel dvojnásobný mistr světa Fernando Alonso a místo Juana Pabla Montoyi přišel nováček, mistr GP2 Lewis Hamilton. Novým hlavním sponzorem týmu se stala společnost Vodafone. Své nové jezdecké složení a vůz MP4/22 McLaren představil 15. ledna ve Valencii. Nový McLaren se na začátku sezony zdál být velice slibným vozem. Ve svém druhém závodě za McLaren, v grand prix Malajsie, s ním Fernando Alonso vyhrál a Hamilton navíc v závodě dojel na druhém místě. Tým tak mohl slavit své 41. dvojité vítězství. Hamilton se stal jediným pilotem F1, který ve své první sezoně dokázal vystoupit na stupně vítězů ve čtyřech po sobě následujících závodech. Tento rekord navíc vylepšil, když v dalších pěti závodech také dojel na stupních vítězů. Po španělské grand prix se Hamilton stal nejmladším jezdcem historie, který vedl šampionát. V Monaku vyhrál Alonso, před druhým Hamiltonem, a získal pro tým 150. vítězství. Díky těmto výsledkům byly ve vedení šampionátu oba piloti McLarenu, oba s 38 body (ale v této chvíli by šampionát vyhrál Alonso, díky dvěma vítězstvím), a také McLaren navýšil svůj náskok v poháru konstruktéru o více než 20 bodů před Ferrari. V Montrealu Hamilton vyhrál kvalifikaci a svou první grand prix a dostal se do čela šampionátu. Alonso odstartoval pomaleji a navíc byl penalizován 10 sekundami, ale nakonec získal sedmé místo a dobré dva body. O týden později v Indianapolis Hamilton opět vyhrál jak kvalifikaci, tak celý závod. Alonso s Hamiltonem sváděli tvrdý souboj, především ve 38. kole, kdy vozy jely bok po boku. Hamilton nakonec svou pozici uhájil a v čele šampionátu získal náskok 10 bodů. McLaren měl v poháru konstruktérů před Ferrari náskok 35 bodů. Další závod se jel ve Francii, na okruhu v Magny-Cours. Alonsův vůz postihla ve třetí části kvalifikace porucha transmise a musel tak do závodu odstartovat z 10. místa. V závodě si dojel pro 7. místo, kdežto jeho týmový kolega získal třetí místo, za oběma Ferrari. Hamilton měl tak po tomto závodě v čele šampionátu pohodlný náskok před druhým Alonsem. Dalším závodem na řadě byla grand prix na Silverstone. Hamilton na domácí treti čelil velkému tlaku médií i fanoušků. Startoval z pole position, ale v závodě skončil na třetím místě. Toto byl také poslední závod v řadě, při kterém Hamilton vystoupil na stupně vítězů. Alonso skončil druhý, po skvělé strategii zastávek v boxu zvítězil Kimi Räikkönen s Ferrari. Evropská grand prix byla díky dešti zatím bez pochyby, ze strany diváka, nejzajímavějším závodem letošní sezony. První přeháňka přišla hned po prvním kole a byla extrémně prudká. Hamilton vylétl z trati v první zatáčce, ale vůz nebyl poškozen a motor pořád běžel, a tak se za pomoci traťových komisařů vrátil zpět na trať. Po této chybě udělal ještě další, když si vybral naprosto špatnou směs pneumatik a se špatně ovladatelným vozem skončil na 9. místě. Naopak Alonso odjel závod bez jediné chyby a svůj vůz na mokré trati ovládal bez nejmenších chyb. Pět kol před koncem předjel Felipe Massu, získal vítězství a snížil náskok Hamiltona v čele šampionátu na dva body. Aféra při Grand Prix Maďarska Maďarská grand prix naplno ukázala jaké vztahy panují mezi oběma jezdci McLarenu i v samotném týmu. Podle dohody měl do první části kvalifikace vyjet z boxu McLarenu jako první Alonso, aby mohl spotřebovat více paliva. Jenže Hamilton vyjel před ním a to vyvolalo napětí v boxech. Hamilton byl pětkrát požádán, aby si s Alonsem pořadí vyměnili, ale neuposlechl. Tím se celý plán McLarenu pro kvalifikaci prakticky zhroutil. Když pak byl Alonso při předposlední zastávce v boxech pozdržen a situaci navíc zkomplikovala zamotaná tkanice ohřívací deky Alonsovy pravé pneumatiky, dostal se tým pod časový tlak. Při příjezdu do boxu k poslední zastávce dostal Alonso vysílačkou od svého inženýra pokyn, aby po odbavení počkal 20 sekund kvůli provozu na trati (což potvrdil záznam z kamer). Alonso vyjel až asi deset sekund poté, co k tomu dostal pokyn. Do svého posledního kola vjížděl pouhé dvě sekundy před vypršením časového limitu. Hamiltonova zastávka trvala šest sekund, další sekundy ztratil rozjetím a znovu zastavením. Takže tedy není vůbec jisté, zda by i bez Alonsova manévru své poslední měřené kolo stihnul (během nájezdu do něj musel tak či tak zpomalit, aby před sebe pustil Räikkönena jedoucího měřené kolo). Přesto se případem začali zabývat sportovní komisaři. Alonso byl potrestán posunem o pět míst na startu, což v pravidlech vůbec není napsáno (za blokování jiného jezdce při kvalifikaci se uděluje posun o deset míst nebo anulování dosažených časů). Ještě nepochopitelnější je trest pro McLaren – nezapočtení bodů do Poháru konstruktérů a neúčast na stupních vítězů viní z nesportovního chování i tým. Hamilton závod vyhrál, Alonso skončil po startu ze šestého místa čtvrtý. Po závodě se navíc začaly nést fámy o údajném odchodu Alonsa z týmu. Před grand prix Turecka se vedení týmu sešlo s Alonsem a Hamiltonem – nejprve nezávisle na sobě, a poté se sešli oba jezdci přímo – aby události, které se staly na Hungaroringu, společně tzv. „hodili za hlavu“ a uklidnili napětí v týmu. Pole position získal Massa s Ferrari, Hamilton byl druhý, ale hned po startu se propadl na třetí místo, když jej ještě před první zatáčkou předjel Räikkönen. Těsně před druhou zastávkou se z Hamiltonova vozu oddělil běhoun pravé přední pneumatiky. Hamilton kvůli tomu ztratil mnoho času a možnost skončit v závodě na stupních vítězů. Alonso se nakonec dostal na třetí místo za obě Ferrari, díky dobře naplánovaných zastávkách v boxu. Před italskou grand prix byly oba jezdci McLarenu a samozřejmě i celý tým pod velkým psychickým tlakem. V příštím týdnu se totiž mělo rozhodnout o potrestání týmu za špionáž. Ovšem jako by tato událost neměla na jezdce žádný vliv. Alonso vyhrál kvalifikaci, Hamilton v ní skončil druhý a v závodě skončili ve stejném pořadí a získali tak pro McLaren double na domácí půdě Ferrari. Ve čtvrtek 13. září, před Grand Prix Belgie, se v Paříži uskutečnilo zasedání Světové rady motoristického sportu, která rozhodla o tom, že je McLaren vyloučen z letošního šampionátu konstruktérů a navíc dostane pokutu 100 milionů amerických dolarů. O tři dny později se jel závod na nově zmodernizovaném okruhu ve Spa-Francorchamps. Kvalifikace i samotný závod dopadl z pohledu týmů přesně naopak, než o týden dříve v Itálii. Z prvního místa odstartoval do závodu Räikkönen, následován svým stájovým kolegou Massou. Do cíle dojeli ve stejném pořadí, Alonso skončil třetí a Hamilton čtvrtý. Na nově zrekonstruovaném okruhu Fudži v Japonsku vyhrál Hamilton závod, který se odehrál v téměř nepřípustných podmínkách. Závod musel být kvůli neustávajícímu a silnému dešti odstartován za safety carem. Navíc Hamiltonův jeho největší soupeř o titul mistra světa a zároveň týmový kolega Fernando Alonso vypadl ze závodu v 41. kole. Jeho vůz dostal v důsledku aquaplaningu smyk a narazil do bariéry z pneumatik, od které se už nepojízdný vůz odrazil zpátky na trať. Na trať musel znovu vyjet safety car, aby mohly být odklizeny trosky Alonsova vozu. V dalším závodě v Číně, opět na mokré trati, získal Hamilton pole position. Do 28. kola vedl, ale před další zastávkou v boxu se mu začal drolit pravá zadní pneumatika. Ještě dvě kola odkroužil na druhém místě a potom byl povolán do boxu, ale v nájezdu na pitlane nezlvádl svůj vůz a dostal se do únikové zóny, ze které se mu už nepovedlo vyjet. Závod vyhrál Räikkönen, před druhým Alonsem. Alonso snížil Hamiltonův náskok v čele šampionátu na 4 a Räikkönen na 7 bodů. O mistru světa se tak rozhodlo až v posledním závodě sezony v Brazílii. Pole Position v Brazílii vybojoval Massa, před Hamiltonem, Räikkönenem a Alonsem. Hned po startu se do čela dostali oba vozy Ferrari a Alonso předjel Hamiltona. Hamilton se mu snažil předjetí vrátit, ale neuspěl a navíc ztratil několik pozic. Pak navíc stiskl nesprávné tlačítko na volantu svého vozu a než se podařilo restartovat řídící systém, tak se Hamilton propadl až na 18. místo. Hamilton nakonec dokončil na sedmém místě, ale k titulu mu to nestačilo. Stejně tak ani Alonso titul nezískal, když dojel do cíle na třetím místě. Vítězem se stal Kimi Räikkönen, který se tak poprvé stal mistrem světa, o bod před dvojicí jezdců McLarenu. 2. listopadu vedení týmu oznámilo rozvázání smlouvy s Fernandem Alonsem, která měla platit až do roku 2009. Alonso navíc nemusí týmu platit žádné odstupné.", "section_level": 2}, {"title": "Diskvalifikace týmu z Poháru konstruktérů.", "content": "Špionážní aféra, kvůli které byl McLaren vyloučen z letošního Poháru konstruktérů vypukla před závodem v Británii. Tehdy tým Ferrari oficiálně zveřejnil své podezření ze zneužití informací konkurenčním týmem formule 1. Ferrari oznámilo, že jeho inženýr Nigel Stepney předal důvěrné informace o vývoji a závodní strategii Ferrari svému příteli Miku Coughlanovi z McLarenu. Na tom by ještě nebylo nic trestného, kdyby vedení McLarenu neoznámilo, že má takové dokumenty k dispozici. Jak se později potvrdilo, někteří inženýři se uvedenými fakty zabývali, konzultovali je s jezdci a prověřovali je při vlastních testech. Tím porušili pravidla mezinárodních sportovních řádů. Začátkem července Ferrari propustilo Stepneye a vzápětí Mclaren suspendoval Coughlana. Na popud Ferrari se sešel nejvyšší řídící orgán formule 1: Světová rada motorsportu. Na zasedání 26. července konstatovala, že vedoucí konstruktér McLarenu Coughlan neoprávněně vlastnil 780stránkovou sbírku důvěrných informací o Ferrari, ale tým se ničím neprovinil. Vzhledem k nedostatečným důkazům, že by tým měl obsah materiálů k dispozici a vytěžil z něj ve svůj prospěch, rada neuvalila žádné sankce. Tak to mohlo i zůstat, nebýt dusné atmosféry uvnitř týmu McLaren. Vyhrocením vzájemných vztahů byla kvalifikace na Grand Prix Maďarska. Poté v neděli dopoledne, před závodem, přišel Alonso za šéfem týmu Ronem Dennisem. Během bouřlivé debaty se Alonso zmínil, že má ve svém počítači důkazy, že se o informacích od Ferrari diskutovalo. Dennis poté zatelefonoval prezidentu FIA Maxi Mosleymu a celý rozhovor mu vylíčil. Před samotným závodem za Dennisem přišel Alonsův manažer a řekl mu, že se Alonso přestal ovládat a všechno, co řekl, odvolal. Na to Dennis opět zatelefonoval Mosleymu, který tuto situaci naprosto chápal a řekl, že než podnikne nějaké kroky, tak se s Dennisem opět spojí. Mosley skutečně kroky podnikl. Vyzval všechny tři jezdce McLarenu, Alonsa, Hamiltona a de la Rosu, aby pod slibem beztrestnosti předložili veškerou korespondenci ze svých počítačů. Zprávy z elektronické pošty přiznané Pedrem de la Rosou a Fernandem Alonsem ukazují, že informace, které Coughlan dostával od Stepneyho, McLaren sdílel. 13. září se v Paříži opět schází Světová rada motorsportu, aby znovu projednávala tuto aféru ve světle nových skutečností. Do Paříže jsou předvoláni vedoucí pracovníci McLarenu. Po téměř šestihodinovém jednání Světová rada motorsportu rozhodla takto:", "section_level": 3}, {"title": "2008.", "content": "Po odchodu Fernanda Alonsa nastala situace podobná té loňské, když tým delší dobu vybíral jeho náhradníka. Mezi největší favority patřili němci Nico Rosberg s Adrianem Sutilem a fin Heikki Kovalainen. Právě finský závodník je nakonec ten, kdo usedne do monopostu MP4-23 s číslem 23. Že se jedná o volbu správnou dokazoval tento závodník již během zimních testů, kdy povětšinou patřil mezi absolutní špičku a několikrát se mu povedlo zajet výborný čas, který nebyl doposud překonán. Přestože za Hamiltonem nijak výrazně nezaostával, stal se poněkud podceňovaným a většina expertů jej odsunula až na druhou kolej. Přesto se však již na začátku sezóny ukázalo, že se rozhodně nejedná o jezce, se kterým by se do boje o titul nemělo počítat. Poučil se z loňských chyb a začal jezdit převážně hlavou. McLaren disponuje druhou nejméně zkušenou závodní dvojicí (po Toro Rosso), ale za chybu to rozhodně nepovažuje. Oba piloti se totiž ukázali jako nesmírně vyrovnaní a již ve své debutové sezóně prokázali talent, když dokázali porazit své mnohem zkušenější týmové kolegy. Tou pravou zatěžkávací zkouškou nejen pro ně, ale též pro tým a monopost se však ukázal až první závod, ve kterém nechtěli těžit jen z výborné startovní rychlosti, ale jejich cílem bylo umístit se na špičce startovního roštu. Již první volné tréninky v Austrálii mohly být ukazatelem formy týmu, jenže jak by řekl leckterý fanoušek, nesuď, dokud o nic nejde. Jediné co se z nich tak dalo vyvodit byl zajímavý postup BMW Sauberu oproti prvním testovacím dnům. První velkou zkouškou se tedy stala až kvalifikace, v níž získal své sedmé pole position Lewis Hamilton, když na poslední chvíli překonal skvěle rozjetého ovšem chybujícího Poláka Kubicu. Kovalainen si po famózním nástupu v první části, kde zajel jasně nejlepší čas,připsal konečně třetí místo a oba nejbližší soupeři zůstali uvězněni až za ním, když favorit a obhájce loňského prvenství Räikkönen doplatil na technickou závadu a byl neúprosně lapen sítem první části, odkud jej nenechali postoupit traťový maršálové. Pro závod tedy vše bylo připraveno dle plánu, teď totiž přijde Velká cena, závod který prověří spolehlivost komponent a soustředěnost pilotů. Jen ten se totiž opravdu počítá do konečného součtu... Že se první Grand Prix nové sezóny ukázala jako pořádná zkouška dokazuje již počet vozů, které dokončily celou závodní distanci, bylo jich totiž pouze šest, přičemž 90% limit pro klasifikaci splnilo devět monopostů (po DQ Rubense Barrichella klasifikováno osm jezdců). Po úspěšném startu se oběma pilotům stříbrných šípů podařilo udržet své kvalifikační pozice a již nedlouho po samotném startu, kdy jednotlivé vozy opadávaly jako podzimní listí, se zdálo, že má tým nakročeno k úspěšnému dvojitému vítězství. Převaze však zabránilo několik výjezdů safety caru, který stmelil celé pole do jednoho celku. Právě zpomalovací vůz se nakonec stal tou největší smůlou, která tým z Wokingu potkala, když vyjel jen chvíli před tím, než měl ke své plánované zastávce zajet Heikki Kovalainen, obnovující McLarenskou tradici finských jezdců. Malé rozdíly mezi jednotlivými závodními stroji jej odsoudily k výjezdu až na jeho samotném konci, přestože tento mladík ještě statečně zabojoval a na malý okamžik překonal i Fernanda Alonsa stačilo mu to až na konečnou pátou příčku. To Lewis Hamilton měl o poznání povedenější víkend. Po povedeném startu neměl problém udržet si dostatečný odstup od ostatních a jak sám potvrdil rychlost vozu ani naplno nevyužil, snažil se hlavně držet tempo a nedělat zbytečné chyby a šetřit monopost pro další závod. Přesto mu však k výhře pomohlo i štěstí, neboť závod se ukázal spíše jako nebezpečná loterie. Dobře naplánovaná strategie mu umožnila vjezd do pit lane v moment, kdy bylo pole dostatečně roztažené a tak na rozdíl od svého kolegy na problém se safety carem nenarazil. Po prvním závodě se McLaren dostal do vedení poháru konstruktérů, když se svými čtrnácti body získal šestibodový náskok na BMW Sauber. Předpokládaný největší konkurent Ferrari získal po diskvalifikaci Rubense Barrichella jeden bod. Ve vedení závodu se ukázaly pouze monoposty McLarenu. Po smolném víkendu rudých vozů z Maranella přišel i nepříliš vydařený závod pro tým McLaren. Už páteční tréninky ukázaly, že Ferrari přivezlo do Malajsie velmi konkurenceschopné vozy a když oba červené monoposty stanuly hravě v první řadě, bylo jasné, že Italové pojedou svou vlastní ligu. Na McLaren tak zbyla řada druhá, ovšem po penalizaci obou vozů za blokování Nicka Heidfelda byly stříbrné šípy nuceny startovat z osmé (Kovalainen), respektive deváté (Hamilton) pozice. Start se obou vozům povedlo, Hamilton dokonce poskočil o několik míst vzhůru, ale byl nucen dojezdit první fázi za Markem Webberem. Po zajetí Red Bullu k plánované zastávce v boxech vydržel Brit na trati ještě několik kol a vybudoval si náskok bohatě stačící k vylepšení své pozice. Drobný problém s montáží a demontáží disku na přední pneumatice jej však stál drahých deset sekund, z čehož vyplynula ztráta a propad zpět za Webbera. Z této situace těžil jak nejvíce mohl Heikki Kovalainen, který si po svém prvním rychlém kole v australské Grand Prix dojel pro debutové podium s McLarenem. Zaostal však o jednu pozici oproti svému loňskému maximu, ale i tak získal svůj první bronz. Hamilton si díky druhé zastávce polepšil o jedno místo a závod dokončil na pátém místě. Ani další Grand Prix se britskému týmu příliš nepovedla a nejlepší z dua McLarenu, Heikki Kovalainen, se musel sklonit nejen před oběma jezdci Ferrari, ale též před vozy stáje BMW Sauber, který v Bahrajnu potvrdil svou vzestupnou tendenci a dostal se do průběžného vedení v poháru konstruktérů. Na pouštní závodní víkend bude chtít zapomenout zejména Lewis Hamilton, který nejprve zaspal start a z třetího místa se propadl až na desátou pozici, kterou musel přepustit kvůli neplánované zastávce v boxech po zaviněné kolizi s Fernandem Alonsem. Celkově dokončil závod na slabém třináctém místě a nepřipsal si tak ani jeden bod. Kovalainen měl naopak start velmi podařený a rychle vybojoval třetí příčku, jenže byl téměř okamžitě předjet Räikkönenem a kvůli probrzdění pneumatiky a jím způsobeným vibracím se rozhodl raději příliš netlačit na pilu. Chování auta se srovnalo po první zastávce v boxech, ale to již bylo pozdě. Fin si tak připsal pátou příčku a nejrychlejší kolo. Po dlouhých devatenácti závodech se tak musely poprvé stupně vítězů obejít bez zástupce Stříbrných šípů. Tým se svými 28 body – oba jezdci přispěli rovným dílem – propadl na průběžné třetí místo v poháru konstruktérů.", "section_level": 2}, {"title": "Kompletní výsledky ve Formuli 1.", "content": "Tučně – Pole position \"Kurzívou\" – Nejrychlejší kolo závodu", "section_level": 1}], "src_summary": "McLaren Racing Limited, v současnosti závodící jako McLaren F1 Team, je automobilová stáj formule 1, založená v roce 1963 Novozélanďanem Brucem McLarenem (1937–1970). První závod, kterého se tým zúčastnil, byla Velká cena Monaka v roce 1966. Firma sídlí v Anglii ve Wokingu. Současný tým vznikl sloučením původního \"závodního týmu Bruce McLarena\" s firmou Rona Dennise \"Project 4\" v roce 1981. V současnosti je součástí společnosti McLaren Racing, člena McLaren Group. Do roku 2014 byly motory dodávány dceřinou společností spoluvlastníka, Mercedesem, od následujícího roku 2015 se však stáj rozhodla používat motory Honda. ", "tgt_summary": "McLaren Racing ist ein britisches Motorsport-Rennteam, das 2020 in der Formel-1-Weltmeisterschaft antritt. Das gegenwärtig in Woking ansässige Team ist ein Teil der \"McLaren Group\". Der Rennstall wurde 1965 von dem neuseeländischen Automobilrennfahrer Bruce McLaren gegründet und ist nach der Scuderia Ferrari am längsten in der Formel 1 vertreten. Weitere Betätigungsfelder des Teams, das anfänglich Bruce McLaren Motor Racing hieß, waren in den ersten Jahren die nordamerikanischen CanAm- und Champ-Car-Serien. Hier gewannen Autos von McLaren dreimal die Indianapolis 500. Seit den 1970er-Jahren beschränkt sich das Team auf die Formel 1. ", "id": 1745746} {"src_title": "Togaviridae", "tgt_title": "Togaviridae", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Čeleď Togaviridae (podle římského oděvu, tógy), zahrnovala skupinu A, Alphaviry, a skupinu B, Flaviviry. Rody Rubivirus a Pestivirus byly poté přidány po prozkoumání umístění nestrukturních a strukturních genů na genomu (viz dále). I když jsou genomy a viriony obou rodů stejné, jejich replikační strategie jsou dostatečně odlišné, aby se dalo pochybovat o jejich společném původu.", "section_level": 1}, {"title": "Virologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Morfologie.", "content": "Virus se řadí mezi obalené viry (má membránovou schránku), přičemž se na membráně (o průměru 65-70 nm) vyskytuje 80 špic složených z trojic heterodimerů glykoproteinů E1 a E2, společně s menším proteinem 6K. Membrána je bohatá na cholesterol a sfingolipid, což jsou složky nezbytné pro vstup a výstup z buňky. Kapsid je sférický (ikosahedrický) o průměru 35-40 nm a skládá se z 240 podjednotek, (T=4). Molekulová váha je 52×10^6 d a hustota je 1,22 gramů na čtverečný centimetr.", "section_level": 2}, {"title": "Genom.", "content": "Genom tvoří jedna molekula jednovláknové RNA s pozitivní polaritou o délce 9,7 (rubivirus) nebo 11,8 (alphavirus) kb a o mol.hm. 4 x 106. Nestrukturní proteiny (replikáza) jsou umístěné na 5' konci, zaujímající zhruba 2/3 délky genomu, zatímco strukturní (kapsidový protein a 3 obalové proteiny) jsou v poslední třetině, na 3' konci. Obě tyto skupiny jsou překládány jako polyprotein, který je následně rozštěpen. Genom je očepičkován a polyadenylován. nestrukturní proteiny jsou překládány rovnou z genomu, zatímco strukturní proteiny jsou překládány z subgenomické mRNA. Na začátku genomu je průměrně 59 nukleotidů dlouhá nepřekládaná oblast, zatímco na konci je dlouhá průměrně 322 nukleotidů.", "section_level": 2}, {"title": "Proteom.", "content": "Proteom togavirů se seskládá z několika proteinů, které jsou translatovány v nestrukturním polyproteinu a v strukturním polyproteinu. Oba proteiny jsou schopny se samy rozštěpit a uvolnit tak funkční proteiny.", "section_level": 2}, {"title": "nsP1.", "content": "Tento protein je součástí nestrukturního polyproteinu P123(4). Skládá se z 540 aminokyselinových zbytků a jako jediný je v asociaci s membránou, skrze palmytolilovaný cystein(420). Protein se však může vázat i hydrofobními zbytky aminokyselin 245-264. Má methyltransferázovou a guanylyltranferázovou aktivitu.", "section_level": 3}, {"title": "nsP2.", "content": "Tento protein je součástí nestrukturního polyproteinu P123(4). Skládá se z 807 aminokyselinových zbytků. N koncová doména má helikázovou NTP a RNA-TP aktivitu, zatímco C koncová doména má papain-like serinovou proteázovou aktivitu a nefunkční methyltransferázovou aktivitu. Obsahuje také sekvenci, díky které je transportován do jádra, což vysvětluje fakt, že 50 % celkového množství tohoto proteinu je lokalizováno právě v jádře.", "section_level": 3}, {"title": "nsP3.", "content": "Tento protein je součástí nestrukturního polyproteinu P123(4). Skládá se z 556 aminokyselinových zbytků. Funkce tohoto proteinu zůstávají sporné, avšak ukazuje se, že má roli v RNA syntéze. Zatímco N koncová doména je konzervativní napříč alphaviry, C koncová doména, obsahující asi 200 aminokyselinových zbytků, je bohatá na serinové a threoninové zbytky, které mohou být fosforylované, avšak význam této modifikace je stále nejasný. Protein má k membránám slabou afinitu, avšak asociuje s nimi v případě, že je exprimován v nepřítomnosti dalších nsP.", "section_level": 3}, {"title": "nsP4.", "content": "Tento protein je součástí nestrukturního polyproteinu P123(4). Skládá se z 610 aminokyselinových zbytků. Jde o hlavní replikační protein. Jeho hladina je nižší, kvůli opal stop kodonu v polyproteinu P1234 mezi nsP3 a nsP4. Ukázalo se však, že odstranění tohoto stop kodonu spíše sníží replikaci virové RNA. I když je z větší části homologní s dalšími RdRP, N koncová doména obsahuje úsek, který nemá u jiných replikáz obdoby a slouží zřejmě jako vazebná doména pro ostatní nsP. N konec však také obsahuje tyrosinové zbytky, které zodpovídají za nestabilitu tohoto proteinu a za jeho degradaci. Protein se však stává relativně stabilním v komplexu s ostatními replikačními proteiny.", "section_level": 3}, {"title": "Capsid.", "content": "Tento protein se skládá z 264 aminokyselinových zbytků a jeho úloha je obalení RNA a vytvoření nukleokapsidu. Prostupuje membránou a jeho 33 aminokyselin tvořících C koncovou doménu má strukturu dvou řeckých klíčů a aktivitu serionové proteázy. Jde o strukturní protein.", "section_level": 3}, {"title": "E3.", "content": "Tento protein se skládá z 64 aminokyselinových zbytků a je součástí pE2 prekurzoru, jehož součástí je i E2. Jde o strukturní protein.", "section_level": 3}, {"title": "E2.", "content": "Tento protein se skládá z 423 aminokyselinových zbytků a je součástí pE2 prekurzoru, jehož součástí je i E3. Je zodpovědný za navázání na receptor. Jeho doména tyr-ala-leu interaguje s hydrofobní kapsou nukleokapsidu. Jde o strukturní protein.", "section_level": 3}, {"title": "E1.", "content": "Tento protein se skládá z 439 aminokyselinových zbytků a je zodpovědný za fúzi membrán. Membránou protein prostupuje, avšak dovnitř zasahují pouze 2 aminokyselinové zbytky. Obsahuje fúzní peptid, který je však v heterodimeru s E2 blokován. Tento heterodimer se však v nízkém pH rozpadne, čímž se peptid odkryje. Ten se pak zanoří do cílené membrány (obsahující cholesterol), načež dojde k trimerizaci E1 a masivní konformační změně tohoto glykoproteinu. Trimer má pak za následek deformaci membrány a její spojení s membránou endozomu, čímž vznikne pór, kterým nukleokapsid vnikne do buňky. E1 má také zjevně vlastnosti iontového kanálu, což je důležité pro replikaci. Jde o strukturní protein.", "section_level": 3}, {"title": "6K.", "content": "Tento protein se skládá z 55 aminokyselinových zbytků. Zesiluje aktivitu jednotlivých částic. Jde o strukturní protein.", "section_level": 3}, {"title": "Životní cyklus.", "content": "Vir do buňky vstupuje pomocí heparan sulfátu, avšak zdá se, že neslouží jako vstupní receptor, ale pouze jako „záchytný receptor“, díky kterému pak může dojít k interakci se vstupním receptorem. Některé výzkumy také naznačují, že se virulence zvýší, pokud je heparan sulfát z povrchu odstraněn, čímž se zabrání sekvestraci. Poté je indukována endocytóza, načež je translatována replikáza jako polyprotein, který je následně rozštěpen na nsP4 a P123, čímž se zajistí syntéza komplementárního (negativního) řetězce. Následně je z P123 rozštěpen nsP1, čímž se zajistí změna afinity k negativním řetězcům a syntéze pozitivního řetězce. Nakonec je zbytek polyproteinu znovu rozštěpen na nsP2 a nsP3, čímž se zaručí syntéza pozitivního řetězce a subgenomická mRNA. Následně pak dojde k translaci strukturních proteinů (kapsidový protein, E1-3). Virus poté následně vypučí z hostitelské buňky.", "section_level": 2}, {"title": "Epidemiologie.", "content": "Alphaviry jsou rozšířené prakticky po celém světě. Většina z nich byla zavlečena člověkem, ovšem některé z nich jsou lidmi nepřenositelné. Příkladem jsou nemoci lososovitých. Bylo také zjištěno, že viry, které napadají mořské savce mohou být přenášené skrze vši. Tato schopnost infikovat velké množství organismů ukazuje na možnost identifikace ptačích a plazích alphavirů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čeleď Togaviridae zahrnuje jediný rod RNA virů – \"Alphavirus\". Dříve byl k této čeledi řazen i rod \"Rubivirus\", nyní řazený do čeledi \"Matonaviridae\" z řádu \"Hepelivirales\" a rod \"Arterivirus\", nyní rozdělený do více rodů čeledi \"Arteviridae\" z řádu \"Nidovirales\"; pouze viry rodu \"Alphavirus\" jsou přenášeny členovci. Gradient hustoty v sacharóze je 1,2 g/ml. Některé togaviry vykazují hemaglutinační aktivitu v závislosti na pH.", "tgt_summary": "Die Familie Togaviridae (Togaviren) umfasst derzeit zwei Gattungen von behüllten Viren (lat. \"toga\": Mantel) mit einer einzelsträngigen RNA mit positiver Polarität. Zu den \"Togaviridae\" gehören in der Gattung \"Alphavirus\" wichtige Virusarten, die durch Insekten Krankheiten auf Menschen und Tiere übertragen.", "id": 407099} {"src_title": "Nová ekonomická politika", "tgt_title": "Neue Ökonomische Politik", "src_document": [{"title": "Podmínky: hospodářská krize.", "content": "Komunisté po získání moci během občanské války nutně potřebovali zajistit dodávky potravin pro Rudou armádu. To vedlo k praktikám vymáhání dávek, respektive zabavování většiny produkce zemědělskému obyvatelstvu, což bylo nazýváno válečný komunismus. V roce 1921 byla situace jiná: občanská válka byla vybojována, zemědělské obyvatelstvo, posílené návratem demobilizovaných vojáků, se již neobávalo restaurace starého režimu a tím ztráty půdy, kterou získalo na úkor velkostatkářů (kulaků) během revoluce. Změna postoje k vládě se projevovala kromě protestů především dalším poklesem zemědělské produkce. Rolníci, kteří z výsledku své práce neměli užitek, neměli motivaci zemědělství rozvíjet. Nedostatečné zásobování potravinami ve spojení s celkovým vyčerpáním a rozvrácením země důsledkem občanské války se projevilo vážnou hospodářskou krizí. Po vypuknutí kronštadtského povstání se ke krizi hospodářské přidala i krize politická a situace se stala o to naléhavější.", "section_level": 1}, {"title": "Zdůvodnění.", "content": "Katastrofální hospodářskou situaci měla řešit právě NEP. Rusko jakožto zaostalá zemědělská země ještě neprošla buržoazním obdobím, které akumulací zisků umožní rozvoj průmyslu. Ten tedy musí proběhnout pod vedením komunistické strany a je k tomu potřeba kapitál. Částečný, dočasný návrat k tržnímu hospodářství umožní zvýšení zemědělské produkce a vzniklou nadprodukci využít pro investice do průmyslu a zároveň pro výživu rostoucí dělnické populace. Teprve po vybudování průmyslové základny, po deseti, dvaceti letech, bude možné přistoupit k postupné kolektivizaci zemědělství. Takto zdůvodněnou dočasnou, realistickou hospodářskou politiku, která byla v zásadě v rozporu s komunistickými dogmaty řízení a plánování, obhajoval zejména Nikolaj Bucharin.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh.", "content": "Po zaplacení naturální daně mohli rolníci se svou produkcí volně nakládat. NEP ovšem právě jen toleroval existenci soukromého podnikání a soukromého obchodu vedle státního. Nicméně zákazník měl možnost volby. Statistika za rok 1923 udává 77 % velkoobchodní výměny jako státní, 8 % družstevní a 15 % jako soukromou. Maloobchodní prodej oproti tomu je 93 % v rukou soukromníků a jen 7 % je státní obchod. Politika NEPu se zpočátku držela utopie. Výměna zboží byla sice povolena, ale ani zdaleka to neznamenalo nějaký volný trh. Doprava téhož zboží byla například povolena nanejvýše povozy taženými jedním koněm, a vůbec už ne železnicí. Takže se spíše jednalo o limitovaně tolerovanou výměnu zboží než o nějaký obchod. Ale už koncem roku se ukázalo, že je dokonce i nad síly bolševického vedení a jeho totalitní moci udržet obchod v předepsaných mezích, především obchod se zemědělskými plodinami, a tak omezení musela být zrušena. Totální změnu zaznamenal průmysl. Tvorba živností byla nejen povolena, ale podněcována, a větší podniky nabízeny do pronájmu. Zahraničnímu kapitálu byl povolen vstup do země a udělovány rozsáhlé koncese a těžební práva. NEP ukončil předlouhé debaty tvůrců nového řádu o tom, proč je nucená práce neproduktivní, protože náhle se i jen částečně svobodná práce stala produktivní. Kromě hodnot „proletářské revoluce“, které nebyly nikdy zneuznány, se objevila kapitalistická vrstva „nepmanů“, kterým sice nebyla přiznána žádná politická moc, ale bylo jim dovoleno, byť doslova na sopce systému, existovat. Navíc mohli operovat nemalými finančními prostředky. Otevíraly se herny a kabarety, objevily se automobily a kočáry, kožichy a šperky, luxusní restaurace.", "section_level": 1}, {"title": "Opuštění NEPu.", "content": "Od počátku měla NEP své odpůrce zleva, ze strany ortodoxních zastánců socialistického hospodářství, kterým vadil kompromis a přežívající principy tržního hospodářství ve „vlasti socialismu\". Diskuse o hospodářské politice propukla hned po zlepšení situace v roce 1923. Trockij požadoval preferenci těžkého průmyslu a rozšíření pravomoci Státní plánovací komise (Gosplan). Přes kritiku části komunistů však NEP zůstával sovětskou linií i nadále. Ještě v dubnu 1928 Stalin prohlásil, že NEP je a ještě dlouho zůstane základem sovětského hospodářství. V květnu téhož roku se však pod dojmem zprávy Gosplanu o možnostech rozvoje průmyslu a informací o klesajícím přísunu obilí Stalin přiklonil k opuštění NEPu a návratu k principům válečnému komunismu. K prosazení změny došlo až v roce 1929, po upevnění Stalinovy pozice a potření opozice včetně hlavního obhájce NEPu, Bucharina. V praxi se nová hospodářská politika projevila zahájením kolektivizace zemědělství a v průmyslu vyhlášením první pětiletky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nová ekonomická politika (NEP; Новая экономическая политика, \"Novaja ekonomičeskaja politika\") byla politika omezeného soukromého podnikání zahájená sovětskou vládou v březnu 1921 po 10. sjezdu komunistické strany. Tento nový plán vyhlásil Lenin z tribuny 10. sjezdu strany 15. března 1921. NEP byl především agrární program, dále se týkal obchodu a některých odvětví průmyslu. NEP byl opuštěn v roce 1929.", "tgt_summary": "Die Neue Ökonomische Politik (Abk. NEP;, \"NEP – Nowaja ekonomitscheskaja politika\") war ein wirtschaftspolitisches Konzept in der Sowjetunion, das Lenin und Trotzki 1921 gegen erheblichen Widerstand in der eigenen Partei durchsetzten. Ihr Hauptmerkmal war eine Dezentralisierung und Liberalisierung in der Landwirtschaft, im Handel und in der Industrie, die der Wirtschaft teilweise auch marktwirtschaftliche Methoden zugestand. Die NEP blieb bis 1928 reale Politik und führte zu einer Verbesserung der Versorgung und zu relativen gesellschaftlichen Freiheiten.", "id": 1116260} {"src_title": "Nová demokracie", "tgt_title": "Nea Dimokratia", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "\"Nová demokracie\" byla založena 4. října 1974. Jejím zakladatelem byl Konstantínos Karamanlís, první premiér Řecka po pádu vlády vojenské junty. Téhož roku tato nová strana vyhrála první svobodné parlamentní volby, kdy získala 2,6 milionu hlasů (54,37 %) a stala se tak většinovou vládní stranou. Hlavním důvodem byla osobnost oblíbeného předsedy. V červnu 1975 strana slavila další úspěch, když byl její kandidát Konstantinos Tsatsos zvolen prezidentem. Směrování strany mělo být pokrokově a moderně pravicové. Původní ideologie byla popsána jako „radikální liberalismus“. V parlamentních volbách roku 1977 oslabila se ziskem 2,1 milionu hlasů (41,84 %), přesto si udržela parlamentní většinu se 171 poslanci. Roku 1980 byl Karamanlís zvolen prezidentem Řecka a ve funkci předsedy strany ho nahradil Georgios Rallis, který však stranu přivedl k porážce v parlamentních volbách 1981, kdy strana získala 2 miliony hlasů (35,87 %). Volby vyhrála levicová strana Panhelénské socialistické hnutí a ND tak odešla do opozice. Téhož roku, ještě během vlády ND Řecko vstoupilo do Evropských společenství. Později byla strana kritizována, protože nevypsala referendum o otázce přistoupení. Prohra stála předsedu Rallise pozici, nahradil ho Evangelos Averoff. V roce 1985 byl do čela strany zvolen Konstantinos Mitsotakis. Ve stejném roce ve volbách strana posílila, když získala 2,59 milionu hlasů (40,84 %). Stále však byl v opozici. Změna nastala až při volbách roku 1989, kdy získala 2,8 milionu hlasů (44,28 %) a podílela se na koaliční vládě s \"Koalicí levicových a pokrokových stran\". Ve stejném roce se volby opakovaly a strana získala 3 miliony hlasů (46,19 %) a podílela se na půlroční vládě koalice všech parlamentních stran. Ve volbách roku 1990 získala 3 miliony hlasů (46,89 %) a se 150 poslanci sestavili svou vládu. Téhož roku byl Konstantínos Karamanlís znovuzvolen prezidentem, člen strany tak po pěti letech znovu obsadil nejvyšší funkci. Avšak již ve volbách 1993 zaznamenali velkou ztrátu, kdy si pohoršili o 39 mandátů. Novým předsedou se stal Miltiadis Evert, ale ve volbách roku 1996 ztratil další tři mandáty a byl nahrazen. Nově zvoleným předsedou se stal Kostas Karamanlis, synovec zakladatele strany. V polovině devadesátých let 20. století byl do funkce prezidenta zvolen již třetí kandidát strany Konstantinos Stefanopulos. Jeho osobnost přinesla straně nových čtyři sta tisíc hlasů. Volby roku 2000 však opět prohráli a stále byli v opozici. Změna nastala o čtyři roky později, kdy si strana polepšila o dalších čtyři sta tisíc hlasů. Ve volbách získala 3,3 milionu hlasů (45,36 %) a se 165 poslanci získali pohodlnou parlamentní většinu. Stejný úspěch zaznamenali i o tři roky později, kdy však ztratili třináct mandátů, většinu v Parlamentu si však zachovali. Situace kolem voleb roku 2009 zapříčinila hluboký propad strany. Získala pouze 2,2 milionu hlasů (33,48 %), nejméně ve své dosavadní historii. Ztratila 61 mandátů. Kostas Karamanlis kvůli prohře rezignoval na post předsedy strany. Nahradil ho Antonis Samaras. V listopadu 2011 se strana přidala ke koaliční vládě Lukase Papadimose. Během prvního období Řecké dluhové krize (2009-11) byla strana v opozici. Strana nepodporovala první záchranný balíček z května 2010, ani tři následující úsporné balíčky. Lidová nespokojenost s Papadimosovou vládou úspor oslabila vliv tradičních řeckých stran. V květnových volbách roku 2012 strana získala své historické minimum hlasů, a to 1,19 milionu (18,85 %). Od minulých voleb ztratila milion voličů, přesto se stala nejsilnější stranou a získala bonusových padesát mandátů, kdy jich tedy měla celkem 108. Povolební situace vedla k patu a k opakování voleb v červnu téhož roku. Hlavním soupeřem se jí stala Koalice radikální levice. V opakovaných volbách strana posílila a získala 1,8 milionu hlasů (29,66 %), tím se stala nejsilnější stranou se 129 mandáty. V roce 2014 nedokázala, ani ve třech kolech volby, protlačit svého kandidáta na prezidenta Řecka – Stavrose Dimase – to vedlo k rozpuštění Parlamentu a k předčasným volbám v lednu 2015. V těchto volbách skončila Národní demokracie na druhém místě s 27,8 % hlasů (1,7 milionu hlasů), za vítěznou Koalicí radikální levice. Nová demokracie tím odešla do opozice. Antonis Samaras se stal lídrem řecké opozice. V červenci 2015 Samaras rezignoval na post předsedy a novým byl zvolen Vangelis Meimarakis. Ten vedl stranu do předčasných voleb v září 2015. Národní demokracie se umístila opět na druhém místě se ziskem 28,10 % hlasů a 75 mandáty.", "section_level": 1}, {"title": "Podpora.", "content": "Tradičními regiony se silnou podporou pro stranu jsou Peloponés, Střední Makedonie a Západní Makedonie. Naopak minimální podporu mají v regionech Kréta, Egejské ostrovy nebo Západní Řecko. Typickými voličskými skupinami jsou lidé z venkova a podnikatelská elita, avšak tyto tradičně politicky vymezené skupiny začínají mizet.", "section_level": 1}, {"title": "Významné osobnosti.", "content": "Seznam straníků zastávajících významné řecké státní funkce. Uvedené roky značí dané funkční období.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nová demokracie () je hlavní středopravicovou politickou stranou Řecka. Po původním období úspěchů v 70. letech strávila Nová demokracie většinu 80. a 90. let 20. století v opozici. Roku 2004 vyhrála pod vedením Kostase Karamanlise, synovce zakladatele strany Konstantina Karamanlise, volby a do roku 2009 byla hlavní vládní stranou. V předčasných volbách 2009, které premiér Konstas Karamanlis vypsal, aby získal mandát pro řešení hospodářské krize, strana utržila nejhorší volební porážku od jejího založení. ", "tgt_summary": "Nea Dimokratia () ist eine liberal-konservative Partei in Griechenland, die 1974 von Konstantinos Karamanlis nach dem Sturz der griechischen Militärdiktatur gegründet wurde. Dem ND-Gründer Konstantinos Karamanlis wird vor allem das Verdienst zuerkannt, der Europa-Architekt Griechenlands zu sein. Unter seiner Regierung kamen sowohl die Assoziierung mit der Europäischen Wirtschaftsgemeinschaft als auch der Beitritt zu den Europäischen Gemeinschaften 1981 zustande.", "id": 659903} {"src_title": "Mark Farner", "tgt_title": "Mark Farner", "src_document": [{"title": "Mládí a kariéra.", "content": "Mark Farner se narodil jako druhý ze čtyř sourozenců v rodině Betty a Deltona Farnerových. Svou kariéru začal ve skupině Terry Knight and The Pack (1965-1966), The Bossmen (1966), The Pack (The Fabulous Pack) (1967-1968), od roku 1969 hrál ve skupině Grand Funk Railroad (později zvané Grand Funk) kde s ním hráli Don Brewer (bicí) a Mel Schacher (baskytara). Craig Frost (klávesy) se ke skupině připojil v roce 1973.", "section_level": 1}, {"title": "Grand Funk.", "content": "Farner byl kytaristou a vedoucím zpěvákem v Grand Funk Railroad a také autorem většiny jejich skladeb. Jejich nejznámější skladbou je \"I'm Your Captain (Closer to Home)\" z roku 1970. Skladba Grand Funk \"We're An American Band\" dosáhla #1 v žebříčku Hot 100 v den Markových 25. narozenin.", "section_level": 1}, {"title": "Po Grand Funk.", "content": "Poté co se Grand Funk v roce 1976 rozpadli, Farner vydal v roce 1977 své první sólové album, v roce 1978 pak druhé, \"No Frills\" (obě u Atlantic Records). V roce 1981 Farner a Don Brewer představili novou sestavu Grand Funk a nahráli dvě alba \"Grand Funk Lives\" a \"What's Funk?\". Farner pak odešel znovu na sólovou dráhu v roce 1988 a nahrál \"Just Another Injustice\" u Frontline Records. Dalším jeho počinem u Frontline bylo v roce 1991 album \"Some Kind of Wonderful\", které představilo klasický hit Grand Funk stejného jména. Farner získal úspěch se skladbou Johna Belanda \"Isn't it Amazing\", která mu přinesla nominaci na cenu Dove Award a získal pozici #2 v žebříku Christian Contemporary charts. V 90. letech Farner spolu s bývalým editorem \"Freedom Reader\" Steve Lisukem založil společnost Lismark Communications. Brzy poté Farner vydal své sólové album na své vlastní znače LisMark Records. Farner cestoval od roku 1994 do 1995 s Ringo Starr's Allstars, kde též působili Randy Bachman, John Entwistle, Felix Cavaliere, Billy Preston a Ringův syn Zak Starkey. Koncem 90. let se Farner znovu spojil s Grand Funk, ale po třech letech odešel aby se věnoval sólové kariéře. V současnosti vystupuje se svou vlastní skupinou N'rG, která hraje směs repertoáru Grand Funk a Farnerových vlastních věcí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mark Fredrick Farner (29. září 1948, Flint, Michigan) je americký zpěvák, kytarista a skladatel, známý jako sólový zpěvák a kytarista skupiny Grand Funk Railroad, který se později věnoval soudobé křesťanské hudbě.", "tgt_summary": "Mark Farner (* 29. September 1948 in Flint, Michigan) ist ein US-amerikanischer Sänger, Gitarrist und Songwriter. Bekannt wurde er als Sänger und Leadgitarrist von Grand Funk Railroad. Die Band nahm 17 Alben auf, verkaufte 25 Millionen Platten und ging mehrfach auf Welttournee.", "id": 811422} {"src_title": "Zákaznický integrovaný obvod", "tgt_title": "Anwendungsspezifische integrierte Schaltung", "src_document": [{"title": "Návrh.", "content": "Na návrh ASIC se používají stejné metody jako na návrh jiných integrovaných obvodů. Nejdříve se CAD prostředky navrhne samotný elektrický obvod a odsimuluje se jeho činnost, případně se postaví prototyp z diskrétních součástek. Potom se za pomoci počítačových „překládacích“ prostředků převede návrh na rozložení jednotlivých prvků (hlavně tranzistorů) a jejich propojení na samotném čipu (\"layout\"). Někdy následuje další simulace, hlavně kvůli časovaní kritických částí obvodu. Potom se obvod zadá do výroby, která trvá několik týdnů. Vyrobené prototypy se proměřují a je ověřována jejich správná funkce. Ale dokud se daný obvod neotestuje nebo neuchytí na trhu (což se dá těžko předvídat), tak se nejprve realizuje, testuje a distribuuje jako FPGA nebo CPLD, případně RISC (méně často). Potom, po řádově měsících, když se osvědčil (případně se výrobci dohodli), se navrhuje konkrétní ASIC.", "section_level": 1}, {"title": "Zjednodušující metodiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Metoda standardních buněk.", "content": "Při této metodě se nenavrhuje ASIC od úrovně tranzistorů, ale využívá se knihovna hotových obvodových prvků, např. hradla, klopné obvody, vstupní a výstupní obvody atd. Výsledný obvod se pak skládá z takovýchto buněk. Tím se zjednodušuje návrh rozložení (layout) obvodu a je snazší otestovat správné časování, když se v simulaci pracuje už jen s buňkami jako celkem a ne s jednotlivými prvky (tranzistory).", "section_level": 2}, {"title": "Hradlová pole.", "content": "Tato metoda využívá už navržené rozložení základních logických buněk (hradel, klopných obvodů), a samotný návrh sestává z definovaní jejich vzájemného propojení. I když tento přístup je v určitém směru omezující a využije se jen část předpřipravených buněk, překvapivě je levnější alternativou než standardní návrh. Je to proto, že je možné předem hromadně vyrobit vafery s čipy obsahující hradlové pole bez propojení, a zákaznicky se vytvoří jen poslední metalizační vrstva, kterou se určí propojení.", "section_level": 2}, {"title": "Funkční bloky.", "content": "V mnoha ASIC se používají velké funkční bloky, které mají poměrně složitou funkci, např. zabudovaný mikrokontrolér nebo DSP, paměť RAM nebo ROM, UART, řadič Ethernet apod. Tyto bloky jsou nabízeny jako celky (v podobě „syntetizovatelného“ předpisu) mnohými menšími firmami a společně jsou označované jako Intellectual Property (IP) (všeobecný pojem, který má však v tomto kontextu výše uvedený konkrétní význam).", "section_level": 2}, {"title": "Porovnání s alternativními možnostmi.", "content": "I když se často pokládá za příčinu použití ASIC jejich rychlost, ve skutečnosti je rychlost, s jakou se logické operace provádějí, podstatná jen v některých aplikacích. Rozhodujícím faktorem je hospodárnost výroby, a ta se v miliónových množstvích někdy projevuje nečekaným způsobem. Někdy se vyplatí zaintegrovat několik poměrně běžných obvodů do jednoho, jenom aby se ušetřila plocha desky plošných spojů a počet osazovaných obvodů. Někdy je dokonce výhodné podstoupit komplikace například při integraci analogových a digitálních obvodů, aby se dosáhlo jednočipové řešení. ASIC mají velmi vysoké fixní (jednorázové) náklady. Příprava výroby (jedna sada masek) stojí v závislosti na technologii několik set tisíc dolarů, návrhové a testovací prostředky stojí další statisíce až milióny, a nezanedbatelné jsou i mzdové náklady na vysoce kvalifikované návrháře. Samotné výrobní náklady jednotlivých čipů jsou naopak velmi nízké (i když se v závislosti na použité technologii, velikosti čipu a druhu pouzdra mohou pohybovat v rozmezí několika řádů), takže když se fixní náklady „rozpustí“ ve velkém množství čipů, výsledná cena za kus může být velmi příznivá. V mnoha aplikacích, pokud se týká rychlosti a hustoty integrace, mají FPGA a CPLD potenciál nahradit ASIC. Oproti ASIC však mají typicky vyšší spotřebu při stejné funkci, což u větších obvodů přináší i problémy s chlazením. Fixní náklady jsou menší o přípravu sady masek a návrhové prostředky bývají též o něco lacinější, ale cena jednotlivých čipů je poměrně vysoká a k ní je třeba přičíst i náklady na programování a značení. FPGA a CPLD však mají obrovskou výhodu v možnosti provádět vývoj a testování přímo na finálním hardwaru, navíc i v případě proniknutí chyby do již prodávaného produktu je ještě možnost nápravy (i když rozhodně není laciná) přeprogramovaním v provozu. Zajímavou možností je i možnost konverze návrhu v FPGA do ASIC, kterou kromě výrobců FPGA nabízejí i nezávislé společnosti. To umožňuje spojit výhody FPGA v malosériové výrobě s výhodou ASIC pro velké série, pokud se ukáže, že produkt úspěšný, a návrh je už stabilní. Mikrokontroléry a DSP nepředstavují přímou konkurenci ASIC, ale v některých aplikacích, kde není vyžadovaný vysoký výkon nebo speciální funkce, mohou představovat alternativní řešení. Cena mikrokontrolérů se v současnosti pohybuje velmi nízko a návrhové prostředky jsou laciné, přičemž platí i výhoda přeprogramovatelnosti v aplikaci podobně jako u FPGA/CPLD.", "section_level": 1}], "src_summary": "ASIC (), nazývaný i zákaznický integrovaný obvod, je integrovaný obvod navržený a vyráběný pro určitou specifickou aplikaci. I když v širším slova smyslu může pojem \"zákaznický integrovaný obvod\" zahrnovat i programovatelné obvody – například FPGA, CPLD a mikrokontroléry – naprogramované konkrétním firmwarem pro danou aplikaci, v praxi se pojem ASIC používá jen pro integrované obvody navržené a vyráběné speciálně pro konkrétní použití. ", "tgt_summary": "Eine anwendungsspezifische integrierte Schaltung (, ASIC, auch \"\") ist eine elektronische Schaltung, die als integrierter Schaltkreis realisiert wurde. Die Funktion eines ASICs ist damit nicht mehr veränderbar, die Herstellungskosten sind dafür geringer bei hohen Einmalkosten (z. B. Fotomasken). ASICs werden weltweit von vielen Herstellern nach Kundenanforderung gefertigt und normalerweise nur an diese geliefert. Dadurch unterscheidet sich das ASIC von anderen Mikrochips. Wird ein als ASIC entwickelter Baustein am Markt verkauft, spricht man häufig von einem anwendungsspezifischen Standardprodukt (ASSP).", "id": 1688577} {"src_title": "Michail Zoščenko", "tgt_title": "Michail Michailowitsch Soschtschenko", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Zoščenko se narodil jako syn malíře a herečky a vyrůstal se sedmi sourozenci. Po absolvování střední školy byl v letech 1913 až 1915 zapsán na Právnické fakultě v Petrohradě. V té době napsal své první povídky. Jeho studie přerušila vojenská služba v první světové válce, kam Zoščenko nastoupil dobrovolně v roce 1915. Během války utrpěl jako následek otravy bojovým plynem trvalé poškození srdce, v důsledku čehož byl v roce 1917 z armády propuštěn. Po návratu do St. Petersburgu napsal několik nepublikovaných příběhů, ovlivněných Maupassantem. Přes svou nemoc Zoščenko v letech 1918–1919 bojoval v občanské válce na straně Rudé armády. Po občanské válce si vydělával na živobytí v různých zaměstnáních. Byl mimo jiné vedoucím pošty, detektivem, chovatelem zvířat, milicionářem, obuvníkem, tesařem a administrativním pracovníkem. Od roku 1920, zpět v Petrohradě, začal znovu psát a jeho příběhy byly publikovány v mnoha satirických časopisech éry NEPu. První sbírka povídek vyšla v roce 1922 a pod názvem \"Povídky pana Modrobřicháčka\" (\"Рассказы Назара Ильича, господина Синебрюхова\"). Tragikomické příběhy vyprávěné v ich-formě měly úspěch u kritiky i u veřejnosti. Zoščenko zde vytvořil typ civilního, neheroického, většinou nějak omezeného „sovětského člověka“ probíjejícího se všedním životem – typ, který se pak objevuje i v jeho dalších prózách. Jako stylistický prostředek používá Zoščenko takzvaný \"skaz\", vyprávění ve stylizované hovorové řeči. V následujících letech byl Zoščenko v SSSR jedním z nejčtenějších autorů a jeho texty vycházely ve velkých nákladech v časopisech, novinách i knižně. V roce 1921 se básník připojil k nově vzniklé literární skupině Serapionovi bratři. Postupně se Zoščenko odvrátil od povídek a začal tvořit větší díla, jako jsou \"Navrácené mládí\" nebo \"Bleděmodrá kniha\" (1935). Ve svých pozdějších pracích se satirickému humoru vzdaloval a experimentoval s různými metodami výstavby a kompozice textu. Po vydání \"Bleděmodré knihy\" Zoščenko publikoval už jen fejetony a příběhy pro děti. Během druhé světové války byl Zoščenko evakuován z obleženého Leningradu do Alma-Aty a pracoval v místních filmových ateliérech. Ještě během války, poté, co skončila blokáda, se vrátil do Leningradu a navázal na svou literární činnost, včetně práce pro satirické časopisy, jako byl \"Krokodýl\". Po zveřejnění první kapitoly své práce \"Před východem slunce\" v roce 1943 se spisovatel spolu s básnířkou Annou Achmatovovou stali terčem Ždanovova ideologického tažení proti „nepolitickému umění“. Zoščenko ztratil možnost publikovat a v roce 1946 byl vyloučen ze Svazu spisovatelů. Mohl pouze anonymně překládat. Po Stalinově smrti v roce 1953 byl Zoščenko rehabilitován a znovu přijat do Svazu spisovatelů. V roce 1956, dva roky před jeho smrtí, byl vydán výbor z jeho díla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michail Michajlovič Zoščenko (; 10. srpna 1894, Poltava – 22. července 1958, Leningrad) byl ruský spisovatel, satirik a dramatik. Nejznámější z jeho díla jsou krátké satirické povídky, v nichž kritizuje morálku a mezilidské vztahy v porevoluční sovětské společnosti.", "tgt_summary": "Michail Michailowitsch Soschtschenko (, wiss. Transliteration \"\"; * in Sankt Petersburg, Russisches Kaiserreich; † 22. Juli 1958 in Leningrad, UdSSR) war ein russischer Schriftsteller.", "id": 1185022} {"src_title": "České středohoří", "tgt_title": "Böhmisches Mittelgebirge", "src_document": [{"title": "Geomorfologické členění.", "content": "Hluboké údolí Labe rozděluje České středohoří na dva geomorfologické podcelky: Verneřické středohoří (IIIB-5A) na pravém břehu Labe a Milešovské středohoří (IIIB-5B) na levém břehu Labe. Tyto podcelky se dále člení do celkem osmi okrsků:", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Rozlohou 1266 km2, délkou přes 70 km a šířkou až 25 km patří České středohoří k menším orografickým celkům. Přesto je však nejmohutnějším projevem sopečné činnosti v Česku. České středohoří totiž vzniklo sopečnou činností. Podél řeky Ohře existoval Ohárecký rift, kterým se žhavé magma dostalo na povrch. V oblasti převažují čedičové horniny (73,6%), zbytek tvoří trachytické a v malé míře andezitické horniny. Územím prochází Litoměřický hlubinný zlom, který z geologického hlediska tvoří hranici mezi krušnohorskou a středočeskou oblastí. Pod povrchem se hromadilo magma v žilách a tvořily se tzv. lakolity, což byly podpovrchové balvany z utuhlého magmatu. V mladších třetihorách, v miocénu (asi před 23 miliony let) se začaly vyzdvihovat z pískovcového podloží sopečné kužely. V pliocénu (před 4,8 miliony let) vulkanity místy prorážely Českou křídovou pánev (Trosky, Kunětická hora). Vodní toky obnažily ztuhlé podpovrchové magma a prohlubovaly údolí, což dalo Českému středohoří majestátní krajinný ráz. Jedním takovým údolím je Porta Bohemica, kterou vymodelovala řeka Labe. Z výlevných hornin tu převažují čediče a znělce, z usazenin pískovce a opuky.", "section_level": 1}, {"title": "Vrcholy.", "content": "K významným vrchům kromě nejvyšší hory Milešovky (837 m) patří Hradišťany (752 m), Kletečná (706 m) a Lovoš (570 m). Ve východní části, oddělené Labem, jsou kopce poněkud nižší – nejvyšší z nich je Sedlo (726 m).", "section_level": 1}, {"title": "Vodní toky.", "content": "Osu středohoří tvoří úrodné údolí Labe. Dalším větším tokem je Ploučnice. Centrální části obou podcelků jsou odvodňovány drobnými toky směřujícími k Labi, Ploučnici a Bílině. Na labských přítocích v okolí Ústí nad Labem jsou zpětnou erozí vytvořeny vysoké vodopády (Moravanský, Vaňovský, ve Vlčí rokli, u Budova, v údolí Peklo u Týniště). Nejvyšší z nich má 12 m.", "section_level": 1}, {"title": "Lesy.", "content": "Lesnatost je malá a dosahuje 28,4 %. Z druhů je nejvíce zastoupen smrk (32,8 %) a dále se vyskytuje dub, buk, habr, bříza, jasan, lípa a javor.", "section_level": 1}, {"title": "Drobná fauna a flóra.", "content": "České středohoří má, díky své přirozené uzavřené poloze ze severu a otevřené z jihu, příznivé podmínky pro výskyt náročnějších druhů rostlin a živočichů, běžně žijících v teplých krajích. Roste zde například lilie zlatohlavá.", "section_level": 1}, {"title": "Lidová architektura.", "content": "Pro České středohoří je specifická venkovská sídelní struktura, daná hustou sítí malých obcí, osad a drobných sídel. Početné jsou památky lidové architektury, prolíná se tu několik regionálních typů lidových staveb (objekty zděné, roubené, hrázděné). O bohaté historii svědčí i několik předslovanských a slovanských hradišť, řada středověkých hradů na vrcholech kopců, tvrzí, zámků a dalších šlechtických sídel.", "section_level": 1}], "src_summary": "České středohoří () je geomorfologický celek o rozloze 1265 km2. Z hlediska horopisného patří do Podkrušnohorské oblasti, která je součástí Krušnohorské subprovincie. Na 84 % území Českého středohoří zaujímá Chráněná krajinná oblast České středohoří (CHKO České středohoří) o výměře 1063,17 km2. Nejvyšším vrcholem je Milešovka (837 m). Nejnižším bodem je hladina Labe v Děčíně (121,9 m). Maximální výškový rozdíl tedy činí 715,1 m.", "tgt_summary": "Das Böhmische Mittelgebirge () ist ein Mittelgebirge in Tschechien. Es befindet sich in Nordböhmen zu beiden Seiten der Elbe. Es erstreckt sich dabei in einer Länge von 80 km zwischen dem Nordböhmischen Becken im Westen und dem Lausitzer Gebirge \"(Lužické hory)\" im Osten. Im Norden geht es fast nahtlos in die Berglandschaft der Böhmischen Schweiz über. Im Süden befinden sich die weiträumigen Niederungen von Eger und Elbe. Das Böhmische Mittelgebirge steht seit 1976 als \"ChKO České středohoří\" unter Landschaftsschutz.", "id": 1203327} {"src_title": "Avengers (komiks)", "tgt_title": "Die Rächer", "src_document": [{"title": "Vydání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní série.", "content": "Tým Avengers se poprvé objevil ve vlastním komiksovém příběhu v září 1963 (The Avengers #1). Prvních šest čísel bylo vydáváno jednou za dva měsíce, poté již jako měsíčník. První série byla vydána v období září 1963 až září 1996. Činila 402 čísel. Druhá od listopadu 1996 do listopadu 1997. Tuto sérii sepsal Rob Liefeld a ilustroval Jim Valentino. Činila 13 čísel. Třetí od února 1998 do srpna 2004. Tato série byla zakončena samostatnou knihou \"Avengers Finale\", vydána v lednu 2005. Činila 88 čísel. Po delší pauze začala být vydávána čtvrtá série, a to od července 2010 do roku 2012. Celkem bylo vydáno 34 čísel. Poté došlo k restartu Marvel vesmíru a pod hlavičkou Marvel NOW! Pátá série vycházela mezi roky 2013 a 2015, a čítala 44 čísel. Hlavním scenáristou byl Jonathan Hickman a kreslíři poté postupně Jerome Opena, Adam Kubert, Dustin Weaver, Mike Deodato a Stefano Caselli. Po dalším restartu Marvelu pod hlavičkou All-New, All-Different Marvel, začala na konci roku 2015 vycházet série \"All-New, All-Different Avengers\". Tu psal Mark Waid, kresbu zajistili Mahmud Asrar a Adam Kubert. Tým zde tvořili Captain America (Sam Wilson), Iron Man (Tony Stark), Spider-Man (Miles Morales), Vision, Ms. Marvel (Kamala Khan), Thor (Jane Fosterová) a Nova (Sam Alexander). V roce 2016 byla série nahrazena titulem Avengers Vol. 7, sedmou sérii psal i nadále Mark Waid, o kresbu se postaral kreslíř Michael Del Mundo. Tým zde tvořili Thor (Jane Fosterová), Captain America (Sam Wilson), Vision, Hercules, Wasp (Nadia Pymová) a Spider-Man (Peter Parker). Další relaunch Fresh Start přinesl novou sérii \"Avengers Vol. 8\" novým scenáristou se stal Jason Aaron.", "section_level": 2}, {"title": "Minisérie.", "content": "K sériím byla vytvořena i řada spin-offů či minisérií.", "section_level": 2}, {"title": "Členové týmu.", "content": "Původní název týmu zněl \"Earth's Mightiest Heroes\" a tvořili ho Iron Man, Ant-Man, Wasp, Thor a Hulk. Ve čtvrtém čísle tým nalezl v ledu svého dalšího budoucího člena a velitele, byl jím Captain America. V prvním čísle použila Wasp název \"The Avengers\", který zněl více dramaticky. Ve druhém čísle se z Ant-Mana stal Giant Man. Dále v 28. čísle Goliath a v 63. Yellowjacket. Captain America byl zpětně považován za zakládajícího člena namísto Hulka.", "section_level": 1}, {"title": "Noví členové z 60. let.", "content": "Tito členové byli různě využiti jako stálí či jen dočasní.", "section_level": 2}, {"title": "Česká vydání.", "content": "V České republice vydávají komiksové knihy Avengers nakladatelství BB/art a Crew.", "section_level": 1}], "src_summary": "Avengers (v anglickém originále The Avengers) je fiktivní tým superhrdinů z komiksových příběhů publikovaných vydavatelstvím Marvel Comics. Příběh vytvořili tvůrci Stan Lee a Jack Kirby. Poprvé byl představen v \"The Avengers #1\" v září 1963. Koncept Avengers byl vytvořen v návaznosti na úspěch týmu superhrdinů Justice League od DC Comics.", "tgt_summary": "Die Rächer (engl.: \"The Avengers\") ist eine US-amerikanische Comicserie des Verlags Marvel Comics, die die Abenteuer des gleichnamigen Superheldenteams erzählt. Die erste Ausgabe erschien im September 1963.", "id": 1661796} {"src_title": "Bojga hnědá", "tgt_title": "Braune Nachtbaumnatter", "src_document": [{"title": "Popis a ekologie.", "content": "Bojga je žlutý, žlutohnědý, hnědý, zelený nebo hnědozelený had s hlavou relativně velkou (vzhledem ke zbytku těla). Tělo je štíhlé, přizpůsobené rychlému pohybu po stromech. Obvykle dosahuje délky okolo 1,7 metru, ale výjimečně může měřit až ke 3 metrům. Hmotnost dospělých bojg se pohybuje od 60 do 2300 gramů, v průměru jde o 523 gramů. Zrak má dobře vyvinutý.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Jde o plaché a striktně noční zvíře, přes den se skrývá. Vůči potenciálnímu predátorovi se chová dosti agresivně a mnohdy zaujímá klasickou výhrůžnou S-pozici.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Živí se širokou škálou kořisti, které dominují malí obratlovci. Jde především o ptáky, malé hlodavce (myši, krysy), plazy a obojživelníky. Zabíjí buď svým jedem nebo sevřením a udušením oběti svým tělem.", "section_level": 2}, {"title": "Predace.", "content": "Bojga hnědá se může stát kořistí divokých prasat, dravých ptáků, varanů a některých jiných hadů. Na Guamu zřejmě nemá přirozené nepřátele.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Bojgy jsou vejcorodé. Samice kladou dvakrát ročně 3 až 12 vajec. Využívají k tomu dutiny stromů, jeskyně a jiné skrýše. Mladí hadi se vyklubou po asi 90 dnech a dosahují délky okolo 50 cm. Pohlavně dospívají po 3 až 4 letech. Samice po nakladení svá vejce opouštějí a o budoucí potomstvo se nestarají. V přírodě se bojgy hnědé dožívají obvykle 10 až 15 let.", "section_level": 2}, {"title": "Jed.", "content": "Jed bojgy hnědé není příliš účinný, zdravého člověka obvykle nezabije, není-li alergický. Nebezpečný však může být starším a nemocným lidem nebo malým dětem. Uštknutí obvykle jen bolí a zraněného někdy dočasně oslabí.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Bojga hnědá se přirozeně vyskytuje v severní a východní Austrálii, východní Indonésii, na Nové Guineji a Šalomounových ostrovech. Jako agresívní invazní druh se zachytila na Guamu. Jednotliví jedinci byli dále zaznamenáni na těchto nepůvodních lokalitách: Havajské ostrovy, Texas, Okinawa atd.", "section_level": 1}, {"title": "Invaze na Guamu.", "content": "Krátce po druhé světové válce se několik těchto hadů (nebo jen oplodněná samička) dostalo na ostrov Guam, který byl do té doby prost jakýchkoliv podobných predátorů. Předpokládá se, že jako dopravce posloužila americká válečná loď nebo nějaký materiál, v němž se had(i) skryl(i). Na Guamu nalezl(i) ideální prostředí a začal(i) se exponenciálně množit. Zhruba v polovině 60. let byl rozšířen na polovině ostrova, v roce 1968 již prokazatelně žil na celém jeho území. V dnešních dnech má jeho populace hustotu 3 000 jedinců na čtvereční míli. Důsledkem tohoto přemnožení je vyhubení 10 z 12 ptačích druhů žijících na ostrově před invazí (viz Muchálek guamský), zbylé jen tak tak přežívají, zpravidla na speciálních lokacích, kde jsou před hady chráněni. Těžce decimováni jsou též pozemní a stromoví obratlovci, především ještěrky (vyhubení 2 z 11 původních druhů), naopak se přemnožili pavouci. Had škodí i lidským obyvatelům ostrova. Na denním pořádku jsou uštknutí lidí či výpadky proudu – od roku 1978 bylo zaznamenáno nejméně 1 600 velkých výpadků elektrického proudu vzniklých vyzkratováním elektrického vedení hady, kteří vyšplhali na stožáry nebo vnikli do transformátorů. Z důvodu snahy o vyhubení populace bojgy hnědé, vysypávají vrtulníky nad ostrovem mrtvé myši, naplněné dávkami 80 mg paracetamolu, který je pro hady vysoce toxický a způsobuje pomalou a bolestivou smrt. Redukci přemnožených bojg si vzala na starosti i samotná příroda. Větší a starší jedinci už zjevně trpí stresem z přemnožení a nedostatku potravy, což snižuje jejich rozmnožovací schopnost. Hadi z Guamu jsou v horší fyzické kondici než ti z Austrálie. Podle dat z roku 2005 se divoká populace na Guamu samovolně snižuje.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bojga hnědá (\"Boiga irregularis\") je stromový had z čeledi užovkovitých pocházející z Austrálie a Indonésie. Jeho invaze na ostrov Guam, která započala někdy ve 40. až 50. letech 20. století, představuje jednu z nejagresivnějších ekologických invazí, jakou kdy lidstvo zaznamenalo.", "tgt_summary": "Die Braune Nachtbaumnatter (\"Boiga irregularis\") ist eine auf Neuguinea, den Salomonen, vielen Inseln des Südpazifiks sowie in Australien heimische Natter der Gattung Nachtbaumnattern (\"Boiga\"). Wie die anderen Arten der Gattung ist die Natter giftig, wird also gemeinhin den Trugnattern zugeordnet. Als Neozoon mit stark negativer Wirkung auf das Ökosystem verschiedener Inseln, insbesondere auf Guam, wird sie als invasive Spezies eingeordnet.", "id": 519709} {"src_title": "Circus Maximus", "tgt_title": "Circus Maximus", "src_document": [{"title": "Historie stavby.", "content": "V tomto údolí se konaly závody a festivaly již za etruských králů (první hry Ludi Romani se zde určitě konaly již za Tarquinia Prisca, prvního etruského krále Říma – tedy v 5. století př. n. l.). Stavba byla dlouhou dobu jen dřevěná. Roku 329 př. n. l. byla vyrobeny „carcere“ z pomalovaného dřeva, tzn. místo startu vozů a centrální spina, která fungovala jako kanalizace vodního toku v údolí a kolem které se odehrával závod. Roku 196 př. n. l. nechal Stertinius postavit v centru jižní zatáčky triumfální oblouk a v roce 174 př. n. l. byla „carcere“ za censorů Fluvia Flaccuse a Postumia Albinua postavena z cihel. Původně ještě vcelku obyčejné závodiště nechal rozšířit Julius Caesar; vyšel tak vstříc obyčejnému lidu, mezi nímž se hry stávaly stále oblíbenější zábavou. Nyní cirk měřil cca 600 × 80 m a mohl pojmout asi 250 000 lidí. Mnoho dalších diváků se dívalo ze sousedících pahorků Za Augusta měl Circus Maximus spodní místa k sezení zděná, zbývající tribuny byly dřevěné. Na straně přilehlé k Palatinu byl postaven „pulvinar“ – posvátná tribuna, která byla věnována bohům her. Roku 10 př. n. l nechal Augustus na spině vztyčit egyptský obelisk vysoký 23,7 m. Po požáru roku 30 n. l. nechal Claudius vybudoval „carceres“ z mramoru a „metae“ (kónická zakončení spiny) potáhnout pozlaceným bronzem. Během požáru roku 64 n. l. byl cirkus znovu zničen. Nero jej znovu vybudoval a ještě přidal místa k sezení. Nejdůležitější událostí v circu maximu bývaly závody vozatajů. Závodů se mohlo zúčastnit dvanáct vozů a jezdívalo se sedmkrát kolem cirku. Strany byly podélně rozděleny tzv. spinou, jež byla lehce zešikmena. Na ní byly umístěny sochy nejrůznějších božstev, za Constantina II. byl přidán ještě jeden, který měřil 32,5 m a také dvě svatyně, v jedné z nich bylo umístěno 7 velkých vajec a ve druhé 7 delfínů. Na konci každého ze sedmi kol závodu byly jedno vejce a delfín přeneseni, aby všichni měli přehled o skóre. Celková trasa měla kolem 6,5 km. Také císař Nero toužil zvládnout řízení vozu. Kromě těchto závodů se circus mohl i napustit vodou a následně se zde prováděly rekonstrukce námořních bitev (naumachie). Obecně lze říct, že circus maximus se hodil pro jakoukoli akci, ať již sportovního či kulturního rázu, na kterou přišlo velké množství diváků. Císařova lóže byla umístěna na dobře viditelném místě a taktéž senátoři a jezdci měli svá místa zajištěná. Circus maximus dvakrát vyhořel a minimálně dvakrát se některá jeho část zřítila, ale i přes nepříznivé historické události se zde poslední závod konal až roku 549 n.l. a dodnes se zde občas konají nejrůznější sportovní i kulturní akce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Circus maximus (, do češtiny přeložené jako \"Velký cirk\") je římské antické sportoviště nacházející se v Římě mezi pahorky Palatinem a Aventinem. Se svými rozměry 621 m na délku a 118 m na šířku byl největším antickým cirkem a dokázal pojmout více než 150 000 diváků. V současné době se na místě cirku nachází veřejný park.", "tgt_summary": "Der Circus Maximus (italienisch \"Circo Massimo\") war der größte Circus im antiken Rom. Er hatte eine Gesamtlänge von 600 Metern (die Arena und Stufen eingerechnet) sowie eine Breite von 140 Metern. Sein Fassungsvermögen soll laut Dionysios von Halikarnassos im Ausbaustand zur Zeit des Augustus 150.000 Plätze, zur Zeit des älteren Plinius 250.000 Plätze betragen haben. Er wurde bis ins 6. Jahrhundert für Wagenrennen genutzt.", "id": 617287} {"src_title": "Župa", "tgt_title": "Gespanschaft", "src_document": [{"title": "Původ slova.", "content": "Václav Machek ve svém \"Etymologickém slovníku jazyka českého\" uvádí, že etymologický původ slova bychom mohli hledat v jazykových kontaktech Protoslovanů s Orientem. U jednotlivých hesel Machek zpravidla uvádí, že se výrazy pokládají za neslovanské „přejaté prostřednictvím Turkotatarů – protobulharský jazyk“, blíže však nepopisuje původní či styčný jazyk.", "section_level": 1}, {"title": "Župní zřízení v různých státech.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "České knížectví.", "content": "Čechy byly rozděleny na župy již za dob Slavníkovců a Přemyslovců. Stařešinové a vojvodové větších kmenů, rozdělených na župy, přebývali na župních hradech, které byly majetkem celé župy a náboženským centrem (viz hradská soustava). V čele žup stáli župani (\"suppanus\", \"jopanus\") dosazení knížetem. Původně byly župy samosprávné, v 11. století bylo jmění žup považováno za majetek vládce. Kmen Čechů měl 9 žup, mezi nimi například Řípskou, jejímž původním sídlem byl pravděpodobně Levý Hradec nebo Budeč. Na levém břehu Vltavy ležela župa Pražská, na pravém původně župa Vyšehradská, od potoka Stativnice k řece Mži slavníkovská župa Osecká, k níž byla později připojena i přemyslovská župa Podbrdská neboli Tetínská. S Tetínskou a Pražskou župou sousedila župa Kamejcká se sídlem na Vrškamýku, další župy byly například Kouřimská či Boleslavská. Roku 845 bylo v Řezně pokřtěno 14 českých županů. Dle nařízení Břetislava byla Morava rozdělena na tři údělná knížectví, olomoucké, brněnské a znojemské, která se dále členila na župy. Podle Palackého se Čechy i Morava po stránce politické dělily na oukrají (čili soukrají, provincie či archidiakonáty), ty pak na menší části zvané kraje, župy nebo dekanáty. Několik žup (dekanátů) tvořilo oukrají (archidiakonát). Oukrají Kouřimsko neboli Zlicko patřilo Zličanům a dělilo se na 6 žup, Přemysl Otakar II. omezil moc županů a začal zřizovat svobodná královská města.", "section_level": 2}, {"title": "Uherské království.", "content": "V Uherském království existovaly župy jako administrativní jednotky od roku 1849. Nahradily středověké a raně novověké šlechtické stolice.", "section_level": 2}, {"title": "Maďarsko.", "content": "I přes rozpad Uher a mnoho reforem správního zřízení se župy dochovaly a v dnešním Maďarsku je jich 19.", "section_level": 2}, {"title": "Československo.", "content": "Dne 29. února 1920 byl pod č. 126 Sb. z. a n. vydán \"zákon o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé\". Zaváděl župní úřady a území republiky rozdělil na 21 žup – 9 v Čechách, 5 na Moravě, 1 ve Slezsku, 6 na Slovensku. Župní zákon se nevztahoval na území hlavního města Prahy, jehož správa měla být upravena zvláštním zákonem, a také na území Podkarpatské Rusi, které bylo na župy rozděleno až dodatečně. Župy byly zřízeny následujícím způsobem : Čechy: Morava: Slezsko: Slovensko: Výše uvedená reforma nebyla v českých zemích nikdy uvedena v praxi. Župy v tomto rozsahu byly zavedeny pouze na Slovensku, kde dokonce proběhly 30. září 1923 volby do župních zastupitelstev. V roce 1927 byla provedena nová správní reforma, oficiálně byla vydána zákonem č. 125/1927 Sb. z. a n. s účinností od 1. července 1928. (V historických českých zemích však s účinností až od 1. prosince 1928.) Na základě tohoto zákona byly vytvořeny pouze 4 správní celky: země.", "section_level": 2}, {"title": "Slovensko.", "content": "Na Slovensku župy existovaly již od doby uherské nadvlády a v té době navazovaly na kmenové celky ještě z doby před příchodem Maďarů. Po vyhlášení ČSR v roce 1918 byla stará státní správa převzata (týkalo se to šestnácti žup), jejich hranice se pouze přizpůsobily nové státní hranici s Maďarskem. Nově pak župy na Slovensku existovaly v letech 1923–1928. Obnoveny byly v změněné podobě krátkodobě, za druhé světové války v tehdejším Slovenském státu. Od roku 1996 se Slovensko člení na kraje jako jednotky státní správy, a na samosprávné kraje, kterým se neoficiálně říká \"župa\" (alternativní název). Představiteli samosprávního kraje se neoficiálně říká župan.", "section_level": 2}, {"title": "Rumunsko.", "content": "Rozdělení Rumunska na župy („judeţe“) bylo vytvořeno v 19. století podle vzoru francouzských departementů. V době socialismu se členění Rumunska změnilo na rajóny podle sovětského vzoru, ale za nedlouhou dobu (roku 1968) se opět vrátilo k rozdělení platnému dodnes.", "section_level": 2}, {"title": "Chorvatsko.", "content": "V zemi bylo v roce 1992 na základě ústavy z roku 1990 zavedeno župní zřízení a jen s malými změnami přetrvalo až dodnes. V době Jugoslávie se Chorvatsko dělilo na tzv. opčiny (chorvatsky \"općina\"), ty byly menší než dnešní župy. Tento název dnes nesou okresy, na něž se současné župy dělí. Dnešní opčiny jsou ale menší, než jejich předchůdkyně. Každá župa má svůj vlastní sněm (chorvatsky \"županijska skupština\"), který je volen na čtyřleté období. Župní sněm volí vládu župy (župana jako hlavu exekutivy a maximálně 12 podžupanů), schvaluje roční rozpočet, rozhoduje o majetku župy a tak podobně.", "section_level": 2}], "src_summary": "Župa (latinsky \"comitatus\", maďarsky \"megye\", polsky \"żupa\", německy \"Gespanschaft\", chorvatsky \"županija\", rumunsky \"județ\") je vyšší územně správní celek v některých zemích, převážně střední a východní Evropy. Do žup se člení rovněž některé spolky, například Sokol, Orel či dobrovolní hasiči.", "tgt_summary": "Gespanschaft [] ist die deutsche Übersetzung des slawischen \"župa\" (serbisch und kroatisch \"županija\") sowie des ungarischen \"ispánság\", das seinerseits aus dem Slawischen entlehnt wurde und das Vorbild für die deutsche Entlehnung abgab. Im Ungarischen bezeichnet der Begriff die Komitate (auch „Grafschaften“), die auch mit einem magyarischen Begriff als \"megye\" oder \"vármegye\" bezeichnet werden konnten.", "id": 1153717} {"src_title": "Svjatoslav I. Igorevič", "tgt_title": "Swjatoslaw I.", "src_document": [{"title": "Osobnost.", "content": "Svjatoslav představoval prvního suverénního vládce Kyjevské Rusi, jehož jméno bylo nepopiratelně slovanského původu. Přesto není zaznamenáno v žádných jiných zemích, protože bylo vyhrazeno pouze rurikovskému rodu a šířeji se tedy nepoužívalo ani na samotné Rusi. Toto privilegium platilo do značné míry i pro Svjatoslavovy následníky Vladimíra, Jaropolka a Mstislava. Objevily se též dohady, že jméno Svjatoslav, odvozené od kořenů „svatý“ a „sláva“, bylo uměle vytvořeno kombinací jmen jeho dvou předchůdců, Olega a Rurika, které v překladu znamenají „svatý“ a „slavný“. Budoucí kníže prožil dětství a mládí pod dohledem svého učitele Asmuda. Svjatoslavův otec Igor byl kolem roku 945 zabit Drevljany a jeho matka Olga vládla v Kyjevě jakožto regentka až do Svjatoslavovy dospělosti, jíž dosáhl kolem roku 962. Vzhled velikého knížete kyjevského zaznamenal Leon Diakonos. Podle něj byl modrooký, průměrné výšky, ale mohutné stavby těla. Hlavu i bradu měl celou oholenou, jen pod nosem si vypěstoval hustý knír a na jedné straně kadeř vlasů jako znak příslušnosti k vyššímu stavu. Na jednom uchu nosil velkou zlatou náušnici s rubínem a dvěma perlami. Dával přednost bílým oděvům, přičemž tyto oděvy byly čistší než oděvy jeho družiníků. Olga, Svjatoslavova matka, již pravděpodobně konvertovala ke křesťanství před cestou na konstantinopolský dvůr byzantského císaře Konstantina VII. Porfyrogenneta roku 946. Co se ale týče velikého knížete, on sám zůstal pohanem a nikdy nezradil svou víru.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Východní tažení.", "content": "Brzy po svém nástupu na trůn se Svjatoslav vydal na výpravu mající za cíl rozšířit ruský vliv na údolí Volhy a Pontské stepi. Během této výpravy se mu podařilo dobýt chazarskou říši, představující do té doby jeden z nejmocnějších států východní Evropy. Jedním z příčin konfliktu mohla být snaha Rusů získat lepší přístup k obchodu po Volze a ukončit ve svůj prospěch zápolení s Chazary o vliv nad východoslovanskými kmeny. Nevyvrací se ani zásah Byzance. Protože se v době vlády císaře Romana Lakapena odehrály na byzantském území pogromy proti židům, mohlo dojít mezi chazarskou a byzantskou říší k citelnému ochladnutí vztahů. Byzantští představitelé řešili tuto situaci orientací na Rusy a Svjatoslav tak mohl konat i na popud konstantinopolských diplomatů. Kníže započal tažení získáváním východoslovanských kmenů pro své záměry. Ti, kdož se nepoddali, například Vjatiči, byli napadeni a donuceni začít platit tribut Kyjevské Rusi, na rozdíl od dřívějších dob, kdy byly tyto kmeny poplatné Chazarům. Pochodem kolem řek Oky a Volhy provedl invazi do Volžského Bulharska, kde vybral daně od místní populace a získal oblast horní Volhy do své moci. V tom mu bylo nápomocno množství námezdných vojáků z řad Oguzů a Pečeněhů, užívaných pravděpodobně k vyrovnání sil se schopnější chazarskou a bulharskou jízdou. Kolem roku 965 byl ruskými vojsky zničen chazarský Sarkel a vypálen krymský Kerč. Na místě původního chazarského města založil nové osídlení zvané Bílá věž či Bílá pevnost. Následně zanikl po Svjatoslavově útoku i Atil, hlavní město chazarské říše. Zároveň získal pod svou vládu Tmutarakaň, významné obchodní středisko u Azovského moře, které umožnilo Kyjevské Rusi navázat výhodnější obchodní spojení s Malou Asií a Předním východem. To spolu se zničením chazarského velmocenského postavení získalo Kyjevské Rusi přístup k obchodním cestám vedoucím ze severu na jih stepmi do oblasti Černého moře, jež byly původně v držení Chazarů a představoval významný finanční zdroj pro dřívější chazarský stát. Navíc se v oblasti přechodu mezi stepí a lesy začali častěji usazovat Slované, což vedlo k rozsáhlým demografickým a kulturním změnám v regionu.", "section_level": 2}, {"title": "Výpravy na Balkán.", "content": "Dalším místem, kam měla vést Svjatoslavova expanze, se stal Balkán. Zde po dlouhou dobu existovaly dva významné státy, byzantská a bulharská říše, které spolu od roku 926, kdy došlo k uzavření smlouvy a ukončení dlouhá léta trvajícího konfliktu, udržovaly mír. Ten byl Byzantinci vykupován každoročním poplatkem bulharskému caru Petrovi I. Situace se ale změnila po nástupu nového byzantského císaře Nikefora II. Foky, který odmítl stanovený poplatek nadále platit. Tísněn z východu Araby, rozhodl se využít proti bulharskému nepříteli Svjatoslava v domnění, že tím dojde k oslabení obou významných mocností na východě Evropy, Bulharska i Kyjevské Rusi. Zejména bulharský stát, jenž se za Petrovy vlády dostával do stále většího úpadku, se pak mohl stát obětí byzantské expanze, jež by umožnila císaři posunout hranice své říše zpět na Dunaj. Na druhou stranu mohl Nikeforos zaměstnáním Rusů na Balkáně odklonit pozornost kyjevského knížete od Krymu, kde držela Byzanc území při pobřeží Černého moře. Veliký kníže kyjevský připravil armádu čítající několik desítek tisíc mužů, jež se roku 968 přeplavila po Dněpru do Černého moře a z ústí Dunaje zahájila mohutnou invazi. Během krátkého času padlo do jeho rukou rozsáhlé území. Toho se zalekl nejen bulharský car, ale i císař Nikefor. Mezi oběma panovníky došlo k dohodě, jejíž obsah není úplně znám, nicméně se pravděpodobně klonila spíše ku prospěchu Byzance, protože na základě této dohody odeslal bulharský car své dva syny Borise (budoucího cara) a Romana do Konstantinopole jako rukojmí. Mezitím Svjatoslav plánoval vytvořit nové sídlo v Preslavci při ústí Dunaje, odkud by kontroloval obchod i chod celé své rozsáhlé říše. V této chvíli se Byzantinci uchýlili ke své obvyklé taktice a podnítili kočovné Pečeněhy k útoku na Kyjev. Svjatoslav se tedy musel načas stáhnout, aby odrazil jejich útok, ale následujícího roku se vypravil v čele svého vojska nazpět. Ve chvíli, kdy se bulharský car Petr doslechl o příchodu jeho armády, ranila ho mrtvice a po pár dnech zemřel. Navíc došlo k narušení celistvosti bulharského státu také tím, že v jeho západní části vystoupili čtyři bratři zvaní komitopulové, kteří se zde sami ujali vlády. Byzantská říše, v jejímž čele nyní stál po úspěšném převratu císař Jan I. Tzimiskes, zareagovala propuštěním Petrových synů, čímž se mělo zabránilo vytvoření dalšího potenciálně nebezpečného slovanského státu na Balkáně. Svjatoslavův další útok přišel na jaře 970. Jeho vojsko proniklo k bulharskému hlavnímu městu Preslavi, jež dobylo a kde se sdržoval nový car Boris II. i jeho bratr Roman, kteří tak padli do zajetí. Záhy nato získala kyjevská armáda Philippopolis (Plovdiv) a vpadla do Thrákie. Tzimiskes se snažil dojít se Svjatoslavem k dohodě, kyjevský kníže ale požadoval odstoupení celého byzantského území v Evropě, což císař nebyl ochoten přijmout. Ruská vojska tak táhla dál a střetla se s byzantskou armádou vedenou Bardem Sklerem v bitvě u Arkadiopole, kde Byzantinci, ačkoliv početně znevýhodněni, dosáhli po vysilujících bojích drtivého vítězství. Poté se do čela byzantských armád postavil sám císař, jemuž se podařilo dobýt v dubnu 971 Preslav a osvobodit zajatého bulharského cara. Mezitím odřízlo byzantské námořnictvo cestu po Dunaji, aby nemohly knížeti přijít další posily. Svjatoslav se uchýlil se zbytkem armády do města Dorostolon (Silistra), odkud pořádal útoky s cílem probít se z byzantského obklíčení. Dlouhé těžké boje vyvrcholily 21. července, kdy byly kyjevské jednotky zásluhou byzantské těžké jízdy poraženy. Svjatoslavovi nezbyla jiná možnost, než se vzdát. Přistoupil na císařovy podmínky, že zanechá snah získat pro sebe bulharské území, nebude ohrožovat byzantská města na Krymu, nýbrž je naopak bude ochraňovat a pomůže Byzanci v boji proti jejím nepřátelům. Zubožené zbytky Svjatoslavových vojsk se pak vydaly domů do Kyjeva.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt a následky.", "content": "Ze strachu před případným porušením smlouvy ze strany Svjatoslava se byzantská diplomacie odvážila zbavit hrozby ze severu nadobro. Při přechodu přes Dněpr v březnu 972 na něj z popudu Byzantinců zaútočili Pečeněhové a většinu vojska spolu s kyjevským knížetem pobili. Po jeho smrti se nedlouho existující Svjatoslavova říše rozpadla během bojů mezi jeho nástupci, nejdříve mezi Jaropolkem a Olegem, během nichž byl druhý z bratrů zabit. Roku 977 utekl další z následníků Vladimír do Skandinávie, odkud se vrátil s armádou Varjagů s cílem získat kyjveský trůn pro sebe, což se mu také po zabití Jaropolka podařilo.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení vlády.", "content": "Díky Svjatoslavově zákroku se podařilo svrhnout chazarskou svrchovanost nad východoslovanskými kmeny a konsolidovat ruskou moc ve východní Evropě. Na druhou stranu pád chazarské říše umožnil v dalších letech růst moci Pečeněhů, kteří měli do budoucna působit Kyjevské Rusi nemalé obtíže. Sám kníže neměl kvůli častým výbojům čas se správě státu příliš věnovat, protože značnou část vlády prožil rozsáhlými taženími proti svým sousedům. Na místo něj spravovali Kyjevskou Rus Olga spolu s jeho syny Jaropolkem, Olegem a Vladimírem.", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v literatuře a umění.", "content": "Svjatoslavova osobnost poprvé získala pozornost ruských umělců a básníků během rusko-turecké války v letech 1768–1774. Snahy o expanzi na Balkán za vlády carevny Kateřiny II. byly jistou obdobou Svjatoslavova tažení na Konstantinopol a jako takové představovaly faktor, který mohl dodatečně této expanzi dodat zdání legitimity. I později byl pro své vojenské úspěchy kyjevský kníže hrdinou mnohých ruských, ukrajinských a běloruských vlastenců. Mezi díla vytvořená během války s Osmanskou říší patří tragédie \"Olga\", kterou napsal roku 1772 ruský spisovatel Jakov Kňažin. Z dalších uměleckých žánrů se do tohoto období řadí také obraz \"Svjatoslavův návrat od Dunaje ke své rodině do Kyjeva\" od neoklasicistního malíře Ivana Akimova. Během 19. století zájem o Svjatoslavovu osobnost ochabl. Klavdij Lebeděv zobrazil na svém obraze setkání kyjevského knížete s byzantským císařem Janem I. Tzimiskem. Kromě něj Svjatoslava zvěčnil Eugene Lanceray, a to v podobě jezdecká sochy na počátku 20. století. Do své básnické tvorby zahrnul tuto kyjevského knížete také Velemir Chlebnikov. Svjatoslav se dále objevuje v románu Samuela Gordona \"The Lost Kingdom, or the Passing of the Khazars\", fiktivním příběhu o dobytí chazarské říše Kyjevskou Rusí. Posledním významnějším beletristickým dílem o Svjatoslavovi je příběh \"Černyje strely Vjatiča\", který je součástí knihy \"Istoričeskije povesti\" od Vadima Viktoroviče Kargalova. Kolem roku 2005 měl být vystavěn v ruské vesnici nacházející se v Belgorodské oblasti památník Svjatoslavova vítězství nad Chazary. V rámci monumentu měl ruský jezdec ubíjet ležícího Chazara nesoucího na štítu Davidovu hvězdu. To spolu s osobou autora památníku Vjačeslava Klykova, který proslul svými kontakty s organizací Pamjať a dalšími antisemitskými spolky, vyvolalo odpor ruské židovské komunity. Úřady Belgorodské oblasti poté vydaly prohlášení, že památník ještě nebyl dostavěn a že bude do budoucna respektovat představitele všech věr i národností. Po odhalení měl chazarský válečník namísto šesticípé Davidovy hvězdy hvězdu dvanácticípou.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Doloženi jsou tři Svjatoslavovi synové: 1. manželství ∞ Predslava Jeho další syn Oleg se narodil z poměru s konkubínou Esfir (Chazaři), nejmaldší Vladimír I. taktéž s konkubínou jménem Maluša.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svjatoslav I. Igorevič (starorusky: С~тославъ / Свąтославъ Игорєвичь, \"Sventoslavъ / Svantoslavъ Igorevičь\"; ukrajinsky Святослав Ігорович, \"Svjatoslav Ihorovyč\"; rusky Святослав Игоревич, \"Svjatoslav Igorevič\"; bělorusky Светослав, \"Svetoslav\"; řecky Σφενδοσθλάβος, \"Sphendosthlabos\"; 942 – březen 972) byl kyjevským vládcem a vojevůdcem, vládnoucím v letech 962 až 972. Narodil se knížeti Igorovi a jeho manželce Olze, která během Svjatoslavova mládí vykonávala regentskou vládu po manželově smrti. Značnou část své vlády strávil kníže na válečných taženích, jež měly lví podíl na pádu dvou velmocí východní Evropy – chazarské a první bulharské říše. Jeho po deset let trvající vláda znamenala získání rozsáhlých oblastí pod kontrolu Kyjevské Rusi, především údolí řeky Volhy, Pontské stepi a část balkánského poloostrova. V posledních letech Svjatoslavova života tak představovala Kyjevská Rus jeden z největších států tehdejší Evropy. Roku 969 bylo dokonce rozhodnuto o přenesení sídla knížete z Kyjeva do Preslavce na Dunaji. Přes fakt, že jeho matka Olga přijala křest, zůstal Svjatoslav po celý svůj život pohanem. Jeho náhlá smrt uprostřed bitevní vřavy v roce 972 způsobila ztrátu nově získaných teritorií dříve, než byla možnost trvale připojit tyto oblasti ke kyjevskému státu. Zároveň i nejasná situace ohledně nástupnictví vedla k vypuknutí občanské války mezi jeho nástupci.", "tgt_summary": "Swjatoslaw I. Igorewitsch (altrussisch, \"Sphendosthlavos\"; * um 942; † Frühjahr 972) war von 945 bis 972 Großfürst der Kiewer Rus.", "id": 1597659} {"src_title": "Australský ovčák", "tgt_title": "Australian Shepherd", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Plemeno vzniklo v USA, Kalifornii na začátku 20. století, kdy byly vyšlechtěni k pasení ovcí dovezených z Austrálie a Nového Zélandu, kde je využívali hlavně kovbojové na pasení koní v obrovských prériích a loukách. Dnes je kromě pastevectví používán také jako záchranářský pes a také jako společník, který však potřebuje dostatek prostoru a pracovního využití.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v ČR.", "content": "První vrh štěňat australského ovčáka s registrací FCI byl v ČR odchován v roce 2002 v chovatelské stanici Puella Fera. V současné době zastřešují chov australského ovčáka v ČR dva chovatelské kluby – KCHBO (Klub chovatelů belgických ovčáků v Českých zemích) a KCHMPP (Klub chovatelů málopočetných plemen).", "section_level": 2}, {"title": "Povaha.", "content": "Jsou to hraví, přítulní psi, jsou velice poslušní a rychle se učí. Mají silně vyvinutý obranný pud a mohou instinktivně pást (mohou se snažit pást i lidi nebo jiné psy, což lze ale správnou výchovou eliminovat). S lidmi i zvířaty by se měl snášet dobře. Ke svým lidem je oddaný, naopak k cizím by měl být rezervovaný. Vzhledem k jeho oddanosti je vhodný spíše do domku se zahradou (kde bude spát doma s majitelem) nebo do bytu. Důležitý je však dostatek pohybu (procházky až na 60 minut).", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Australský ovčák je silný, robustní pes, úměrný vzrůstem. Formát těla je lehce obdélníkový, hlava velikostí ladící s tělem, silná, suchá a stejně dlouhá jako široká. Stop je znatelný, pysky pevně přiléhající. Čenich je u black-trikolor a blue-merle psů černý, ale u red merle a red-tricolor hnědý. Požadována je plnochrupost a nůžkový skus. Oči jsou mandlového tvaru a mohou být hnědé, jantarové nebo modré. Uši jsou trojúhelníkového tvaru, střední velikosti a poměrně vysoko nasazené. Ocas je rovný, přirozeně dlouhý nebo přirozeně krátký, je-li kupírovaný, jeho délka nepřesahuje 10 cm. Srst je jemná, hustá a středně dlouhá. Barvy blue merle, černá, red merle, červená s či bez bílých a tříslových odznaků. Na hlavě by bílá neměla převažovat a linie růstu bílých chlupů límce nesmí přesáhnout kohoutek. Zbarvení merle s věkem tmavne.", "section_level": 1}], "src_summary": "Australský ovčák (česká zkratka AUO, angl. \"Australian Shepherd\"; hovorově \"ausík\", \"australák\" nebo \"australáček\") je středně velký, silný a vytrvalý pracovní pes, který byl vyšlechtěný k pasení ovcí a koní. Je podobný border kólii.", "tgt_summary": "Der Australian Shepherd ist eine von der FCI seit 1996 anerkannte Hunderasse aus den USA (FCI-Gruppe 1, Sektion 1, Standard Nr. 342). Der führende Zuchtverband für den Australian Shepherd ist der \"Australian Shepherd Club of America\" (ASCA), der 1957 das erste Zuchtbuch für die Rasse eröffnete.", "id": 990529} {"src_title": "Major League Baseball", "tgt_title": "Major League Baseball", "src_document": [{"title": "Organizace soutěže.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Základní část.", "content": "Základní část soutěže se hraje od dubna do září. Každý z 30 týmů v ní odehraje 162 zápasů rozdělených do jednotlivých sérií dvou a více utkání proti jednomu týmu. Standardně se nestává, že by týmy proti sobě odehrály pouze jedno utkání. Až do roku 1997 se v základní části nehrály meziligové zápasy (tzv. inter-league series) mezi účastníky American a National league. Týmy z opačné ligy se potkaly až případně ve World Series. Od roku 1997 se do rozpisu pravidelně přidávají i tyto inter-league series mezi týmy určité divize z AL proti určité divize z NL střídající se každý rok rotačním principem.", "section_level": 2}, {"title": "Postseason.", "content": "Do Postseason, jak se nazývá playoff, postupuje celkem 10 týmů. 6 z nich jsou vítězové všech divizí, které doplní 4 nejlépe umístěné týmy (dva z každé ligy), které skončily na druhém či třetím místě místě a obdrží tzv \"wild card\", tedy divokou kartu. Playoff American League a National League se hrají odděleně. První utkání se hraje na půdě lépe umístěného týmu po základní části. Nejprve se odehrají utkání držitelů wild-card na jeden vítězný zápas. Následují divizní serie na tři vítězná utkání a ligové finále (championship series), které se hrají na čtyři vítězná utkání.", "section_level": 2}, {"title": "Světová série.", "content": "Světová série nebo též World Series, je finále playoff ve kterém se utkávají vítězové playoff American League a National League. Do roku 2002 se střídala výhoda domácího prostředí prvního zápasu Svétové série mezi účastníky AL a NL, od roku 2002 až do roku 2016 získal výhodu domácího prostředí tým z ligy, která zvítězila v utkání hvězd. Od roku 2017 má výhodu domácího prostředí tým s lepšími výsledky v základní části.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělení týmů.", "content": "Následující tabulka zachycuje dělení MLB na dvě ligy, z nichž každá má tři divize po pěti týmech. Stávající struktura ligy je neměnná od roku 2013, kdy se tým Houston Astros přesunul z National League do Americal League. V roce 1998 se přesunul z AL do NL tým Milwaukee Brewers. V rámci každé z lig bylo přesunů (do jiného města) více. Americal League National League", "section_level": 1}], "src_summary": "Major League Baseball (zkratka MLB) je nejvyšší a plně profesionální baseballová liga v severní Americe. Často se stejným názvem označuje i organizace, která na chod této ligy dohlíží. ", "tgt_summary": "Major League Baseball (MLB) ist der Baseball-Verband, der den Spielbetrieb der beiden nordamerikanischen Baseball-Profiligen organisiert – der National League und der American League. Im allgemeinen Sprachgebrauch hat sich die Bezeichnung der MLB als zusammengehöriger Liga etabliert, obwohl es sich bei der National League und der American League streng genommen um zwei eigenständige Ligen handelt. In diesem Sinne gehört die MLB neben der NFL, der NBA und der NHL zu den sogenannten \"Big 4\", den vier beliebtesten professionellen Sportligen in den Vereinigten Staaten. Gemessen an der Gesamt-Besucherzahl ist die MLB die meistbesuchte Sportliga der Welt mit konstant über 70 Millionen Zuschauern pro Saison.", "id": 1013652} {"src_title": "Nadhazovač", "tgt_title": "Pitcher", "src_document": [{"title": "Přehled.", "content": "Ve většině případů je cílem nadhazovače hodit míč catcherovi tak, aby pálkař nemohl trefit míč pálkou. Úspěšný nadhoz je takový, který je ve strike zóně a projde pálkaři, nebo se do něj pálkař netrefí, nebo ho trefí špatně a odpal je snadno zpracovatelný. Pokud se pálkař rozhodne nešvihat míč a ten je ve strike-zóně, je to považováno za strike, pokud není ve strike-zóně, je nadhoz označován jako ball. Kontrolovaný švih, nebo krátký švih nastane, když pálkař zahájí švih, ale nedokončí ho. Pokud míč není ve strike-zóně, je to označováno za ball. Nadhoz je přesně daný pohyb, který má určité hranice toho, jak musí vypadat a ty nesmí být porušeny. Schopný nadhazovač je ten, který spoléhá a umí kontrolovat svou rychlost a schopnost hodit strike. Silový nadhazovač spoléhá na rychlost nadhozů, a obvykle dosahuje vysokého počtu strike-autů. Technický nadhazovač háže přesné nadhozy, a pálkař tak proti němu málokdy vystojí metu. Téměř všechny akce v obraně jsou soustředěny kolem nadhazovače. Styl a schopnosti nadhazovače a jeho nadhoz často ovlivňují dynamiku a vývoj hry, a mohou určit výsledek zápasu. Nadhazovač hází z kopečku uprostřed hřiště, směrem na catchera, a snaží se vyautovat pálkaře. Oproti tomu pálkař se snaží míč správně odehrát do pole. Rozlišuje se několik typů nadhozů, z toho 2 jsou hlavní. Typ a pořadí těchto nadhozů závisí na situaci a určuje to catcher, který komunikuje s nadhazovačem pomocí signálů, většinou čísel, který si ukazují na prstech. Vztah mezi nadhazovačem a catcherem je proto velmi důležitý a je třeba, aby si rozuměli a byli spolu sehraní. Některé týmy nasazují catchera podle nadhazovače. Dohromady jsou tito dva hráči označování jako baterie hry.", "section_level": 1}], "src_summary": "V baseballu je nadhazovač hráč, který hází míček z nadhazovacího kruhu (kopce) směrem ke \"catcherovi\", který je za pálkařem, s cílem pálkaře vyoutovat. Pálkař se snaží nadhozený míček odpálit, nebo vystát metu. V systému zapisování průběhu hry má každý hráč své číslo, nadhazovač má číslo 1. Nadhazovač je často považován za nejdůležitějšího hráče pro obranu, a proto se nachází pravém konci obranného spektra (ve středu pole). ", "tgt_summary": "Der Pitcher ist ein Spieler und/oder eine Position im Baseball- und Softball-Sport. Der Pitcher wird im Deutschen häufig als Werfer bezeichnet. Während seine Mannschaft Feldmannschaft ist, steht er normalerweise in der Mitte des \"Infield\" auf dem \"Pitcher's Mound\", einem ca. 30 cm hohen Hügel, und wirft von dort dem jeweiligen Batter (auch Hitter genannt) der Schlagmannschaft, bzw. dem dahinter hockenden Catcher seiner eigenen Mannschaft, die Bälle zu. Ein guter Pitcher zeichnet sich durch schwer zu schlagende Würfe aus. Dabei kommen mehrere verschiedene Wurftechniken (z. B. Fastball – der am meisten verwendete Wurf –, Changeup, Curveball, Slider, Knuckleball) zum Einsatz, um die Würfe für den Batter schwerer berechenbar zu machen. ", "id": 2051082} {"src_title": "Shared Source", "tgt_title": "Shared Source", "src_document": [{"title": "Přehled.", "content": "Shared Source programy umožňují jednotlivcům a organizacím přístup k aplikacím Microsoft source code a vytváření komentářů (např. při vývoji doplňkových systémů), které slouží k posouzení a auditu z hlediska bezpečnosti (nejvíce požadované od některých velkých korporací a vládami) a pro rozvoj (akademické instituce, výrobci zařízení, jednotliví vývojáři). K frameworku se pojí pět licencí vydaných Microsoftem, které je možné všeobecně využít. Dvě z nich, Microsoft Public License a Microsoft Reciprocal License, které byly schváleny Open Source Initiative jako open source licence, jsou též považovány Free Software Foundation za licence free software. Ostatní Shared Source licence jsou proprietární a umožňují tak držiteli autorských práv ponechat si přísnější kontrolu nad využitím svého produktu. Shared Source Initiative byla napodobována i jinými společnostmi, například \"RISC OS Open Ltd\". U některých výrobků používá Microsoft zvláštní licence, například Shared Source CLI licence a Microsoft Windows Embedded CE 6.0 Shared Source License.", "section_level": 1}, {"title": "Open Source licence.", "content": "Organizace Open Source Initiative a Free Software Foundation označili dvě licence Microsoftu za Open source / Free software", "section_level": 1}, {"title": "Microsoft Public License (Ms-PL).", "content": "Licence má nejméně omezení a umožňuje distribuci kompilovaného kódu pro komerční i nekomerční účely pod licencí, která je v souladu s Ms-PL. Zásahy do zdrojového kódu jsou povoleny pouze pod Ms-PL. Během schvalování v Open Source Initiative (OSI) byla \"Microsoft Permissive License\" přejmenována na \"Microsoft Public License\". Schválení proběhlo 12. října 2007. Podle organizace Free Software Foundation se jedná o free software licence, která není kompatibilní s GNU GPL.", "section_level": 2}, {"title": "Microsoft Reciprocal License (Ms-RL).", "content": "Licence umožňuje distribuci odvozených, pokud jsou modifikované zdrojové soubory zahrnuty a ponechány pod licencí Ms-RL. Ms-RL dovoluje šířit soubory, které nebyly původně zveřejněny pod touto licencí, podle licence zvolené držitelem autorských práv. Totéž platí pro licence CDDL, Eclipse Public License (EPL) nebo LGPL (GPL s linkováním). Licence Ms-RL byla původně pojmenována \"Microsoft Community License\" a poté přejmenována v průběhu schvalování v OSI. Dne 9. prosince 2005, byla Ms-RL licence předložena organizaci Open Source Initiative ke schválení. Nebyla podána firmou Microsoft, ale Johnem Cowanem, programátorem z New Yorku. OSI pak kontaktovala Microsoft, aby zjistila, zda mají pokračovat ve schvalování. Microsoft odpověděl, že si nepřeje být donucen ihned reagovat a potřebuje čas na své rozhodnutí. V červenci 2007 oznámil ředitel oddělení práce s open source projekty Bill Hilf firmy Microsoftu na O'Reilly Open Source Convention, že společnost Microsoft oficiálně podala Ms-PL a Ms-RL ke schválení do OSI. OSI tyto licence schválila 12. října 2007 spolu s Ms-PL. Podle Free Software Foundation je Ms-RL free software licence, avšak není kompatibilní s GNU GPL.", "section_level": 2}, {"title": "Non Open Source licence.", "content": "Další Microsoft Shared source licence mají různá omezení. Z těchto důvodů je Open Source Initiative a Free Software Foundation neschválila jako Open source/free software.", "section_level": 1}, {"title": "Microsoft Reference Source License (Ms-RSL).", "content": "Jedná se o licenci, která má nejvíce omezení. Zdrojový kód je k dispozici pro prohlížení za účelem ohlasů a pro možnost zobrazit zdrojový kód při ladění. Vývojáři nesmí distribuovat a modifikovat kód pro komerční i nekomerční účely. Licence byla dříve nazvána zkráceně \"Ms-RL\", ale \"Ms-RL\" nyní označuje \"Microsoft Reciprocal License\".", "section_level": 2}, {"title": "Microsoft Limited Public License (Ms-LPL).", "content": "V této verzi Microsoft Public License jsou práva udělena pouze vývojářům softwaru, založeném na Microsoft Windows. Podle ustanovení OSI není licence open source, protože by musela být technologicky neutrální.", "section_level": 2}, {"title": "Microsoft Limited Reciprocal License (Ms-LRL).", "content": "Ms-LRL je verze Microsoft Reciprocal License. Práva k použití jsou udělena pouze tehdy, je-li vývoj softwaru pro platformu Microsoft Windows. Stejně jako Ms-LPL, tato licence není open source, protože není technologicky neutrální.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "Organizace FSF a OSI interpretují dvě specifické Shared Source licence jako free software a open source licence. Nicméně prezident OSI Michael Tiemann se domnívá, že slovní spojení „shared source“ je marketingový termín vytvořený firmou Microsoft. Tvrdí, že to je „revoltující termín, který odvádí a oslabuje poselství Open Source pomocí podobně znějících podmínek a podobně znějících slibů“. Vývojáři open source mají obavy, že by mohli být později obviněni z krádeže, pokud by jejich kód byl podobný kódu uvolněným pod licencí Microsoft Reference Source. Vývojář GNOME a Mono Miguel de Icaza upozorňuje open source vývojáře, aby se na žádný takový kód nedívali.", "section_level": 1}, {"title": "Přední Shared Source programy a projekty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Microsoft Enterprise Source Licensing Program.", "content": "Některé verze operačních systémů Microsoft Windows a jejich části jsou přístupné pro podnikové zákazníky. Z programů Shared Source má licence ESLP nejvíce omezení a nedovoluje žádné úpravy kódu.", "section_level": 2}, {"title": "Microsoft Windows Akademický Program.", "content": "Akademický program poskytuje univerzitám po celém světě dokumentace, zdrojový kód jádra systému Windows a užitečné projekty pro začlenění technologie jádra systému do výuky a výzkumu.", "section_level": 2}, {"title": "Microsoft Shared Source Common Language Infrastructure.", "content": "Shared Source CLI (Common Language Infrastructure) byl první široce distribuovaný program. Byla to Shared Source implementace Common Language Infrastructure. Licencování umožňuje nekomerční úpravu a distribuci zdrojového kódu tak dlouho, dokud všechna vydání obsahují původní licenci, nebo zahrnují původní podmínky. Ty říkají, že šíření se povoluje pouze pro osobní nebo akademické účely, nikoliv pro komerční. Microsoft Shared Source Common Language Infrastructure není podle organizace Free Software Foundation free software a není ani open source podle OSI.", "section_level": 2}, {"title": "Windows Installer XML (WiX).", "content": "WIX je sada nástrojů, která vytváří Windows Installer (MSI) svazky z XML dokumentu. Byl to první software Microsoftu vydaný pod open source licenci Common Public License (CPL).", "section_level": 2}, {"title": "ASP.Net AJAX Control Toolkit.", "content": "ASP.Net AJAX Control Toolkit je sada ovládacích prvků a rozšíření, které používá AJAX technologie. Poskytuje možnost vývojářům zlepšit webové stránky klientů. Sada nástrojů je pod licencí Microsoft Public license (MS-PL) a je k dispozici na online portálu CodePlex, který slouží pro projekty společného vývoje softwaru.", "section_level": 2}], "src_summary": "Shared source je v informatice framework od firmy Microsoft, který slouží pro sdílení zdrojového kódu s třetími stranami. Shared Source Initiative, umožňuje lidem kteří nepracují pro Microsoft, sdílet nabízené zdrojové kódy vybraného softwaru. Projekt byl spuštěn v květnu 2007 a zahrnuje spektrum technologií a licencí. Většina z nabízených zdrojových kódů je k dispozici ke stažení po splnění příslušných podmínek. ", "tgt_summary": "Unter dem Namen Shared Source führt die Firma Microsoft Softwarelizenzen, die Einblicke in den Quelltext ermöglichen. Das Shared-Source-Programm wurde 2001 als Reaktion auf den Erfolg von freien Open-Source-Projekten, insbesondere unter der GNU General Public License (GPL), ins Leben gerufen.", "id": 2309796} {"src_title": "Rás al-Chajma (emirát)", "tgt_title": "Ra’s al-Chaima (Emirat)", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Emirát se nachází v severní části Spojených arabských emirátů u Perského zálivu. Skládá se ze územně nesouvisejících částí, větší severní, v níž se nachází metropole emirátu, a o něco menší jižní. Západ severní části je pokryt pouští. Obě části od sebe odděluje výběžek sousedního emirátu Fudžajra). Charakteristické pro tento emirát je příjemné podnebí a místy zalesněné pohoří Al-Hadžar. Je to 4. největší emirát. Byl vždy považován za důležité obchodní centrum mezi východem a západem.", "section_level": 1}, {"title": "Správa emirátu.", "content": "Emirát je absolutní monarchií, která se navzdory svojí velikosti a rozdělení území na dvě nesouvisející části, nečlení na žádné nižší správní celky. Přesto zde však podobně jako v dalších administrativně nečleněných emirátech (Dubaj, Umm al-Kuvajn) působí od roku 1959 správní instituce zvaná „Obec Rás al-Chajma“ \"(anglicky Ras Al-Khaimah Municipality)\", mající na starosti běžné každodenní záležitosti emirátu.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Vývoj počtu obyvatel a hustoty zalidnění zachycuje tabulka:", "section_level": 1}, {"title": "Poštovní známky.", "content": "Od roku 1964 vydával emirát poštovní známky označené \"Ras al-Khaima\". Přes nevyjasněnou poštovní funkci některých emisí odborníci tyto známky do katalogů zařadili. Celkové množství vydaných známek je 617 a 6 služebních, přičemž se jednalo o typické obchodně filatelistické emise a přibližně třetina známek byla leteckých. Známky vycházely do roku 1972.", "section_level": 1}, {"title": "Al Marjan Island.", "content": "Al Marjan Island je umělý korálový ostrov v Rás-al Chajma. Je turistickým centrem se spoustou hotelů. V moři je bohatá biologická diverzita. Na pobřeží i na moři se provozuje spoustu sportovních aktivit. V roce 2018 byl na Silvestra na ostrově ohňostroj, který překonal 2 světové rekordy. Výstavba ostrova stála přes 19 miliard AED (133 mld. korun českých).", "section_level": 1}], "src_summary": "Rás al-Chajma (, doslova znamená „\"vrcholek stanu\"“) je jedním ze sedmi autonomních emirátů Spojených arabských emirátů. Stejně se jmenuje i jeho hlavní město Rás al-Chajma.", "tgt_summary": "Ra’s al-Chaima (, oft nach der englischen Transkription \"Ras Al Khaimah\" abgekürzt zu R.A.K. oder RAK) ist eines von sieben Emiraten, aus denen die Vereinigten Arabischen Emirate (VAE) bestehen. Es trat 1972 als siebtes und letztes den VAE bei. Das Emirat besteht aus zwei Teilterritorien: einem im äußersten Norden des Landes und eines wenige Kilometer weiter südlich im Landesinneren, etwa in der Mitte der sechs östlichen Emirate. Es hat eine Größe von 1.684 km2 und macht damit 2,17 % des Gebietes der VAE aus. Es leben dort nach einer Schätzung für 2015 rund 345.000 Einwohner, die Zunahme mit ca. 5 % pro Jahr entspricht dem allgemeinen Wachstum in den VAE. ", "id": 2302844} {"src_title": "Jawor", "tgt_title": "Jawor", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pravěk: Archeologickými nálezy je doloženo pravěké osídlení až do 5000 let př. n. l. Výsledky výzkumů jsou prezentovány v Regionálním muzeu. Středověk: Historie začíná příchodem slovanského kmene Třebovjanů, kteří zde vystavěli hradiště. Náleželi ke svídnicko-javorsko-ziebické boční linii slezských Piastovců. V roce 1203 požár zničil všechny dřevěné budovy v osadě. Pohanské bohoslužby jsou až do přelomu 12.-13. století doloženy v sousední Barciszowě Góře. V roce 1230 se měl v Borku u Jawora narodit polský fyzik, matematik a filozof Witelon. První písemná zmínka o Jaworu pochází z listiny knížete Boleslava II. Rogatky z roku 1242. Jawor získal městská práva a stal se hlavním městem vévodství Jawor kolem roku 1274. Z této doby pochází nejstarší městská pečeť s vyobrazením patrona města, sv. Martina, dělícího se o plášť se žebrákem. K javorskému vévodství tehdy patřily Bolków, Kamienna Góra, Lubawka, Lwówek Śląski a Świerzawa. Po roce 1300 se knížectví rozpadlo. Roku 1312 město dostalo četná privilegia, včetně práva vařit pivo. Roku 1355 se zde narodil významný teolog Mikuláš Magni z Jawora (1355-1435), rektor univerzit v Praze a v Heidelbergu. V roce 1392 bylo město připojeno k české koruně. V období husitských válek se sem uchýlilo mnoho uprchlíků, počet obyvatel se odhaduje na více než 3000. V roce 1420 byla z města vyhnána místní židovská komunita a synagóga proměněna na kapli sv. Vojtěcha. Roku 1454 se zde zastavil na misijní cestě z Vratislavi do Prahy kněz Jan Kapistrán. Renesance V 16. století se město rozvíjelo jako řemeslnické a obchodní centrum, kolem roku 1558 proslulo především plátenictví. Žila zde převážně protestantská komunita, která povolala kazatele Samuela Frenzela. Na útěku z Prahy se zde roku 1620 zastavil \"zimní král\" Fridrich Falcký. Ve třicetileté válce bylo město těžce poškozeno. Nejdříve zde v letech 1626 - 1627 přebývalo na 1200 vojáků armády Albrechta z Valdštejna. Do roku 1644 se zde odehrávaly četné bitvy katolíků s protestanty. Roku 1648 město vydrancovali Švédové a podpálili zámek. Pruská anexe: V důsledku slezských válek (1740–1763) se Jawor dostal pod nadvládu Pruska. V devatenáctém století přispěl k rozvoji města průmysl, v roce 1862 bylo instalováno plynové osvětlení (v roce 1911 přeměněno na elektrické). V letech 1856–1902 byla vybudována železniční trať do Lehnice a při ní založeny firma Wolff (pozdější Kuźnia Jawor SA), cukrovar a plynárna. V roce 1849 byla v Jaworu založena zednářská lóže \"Svatý Martin u tří zlatých uší (\"Loge St. Martin zu den drei goldenen Aehren\"). Druhá světová válka: V roce 1940 žilo v Jaworu přes 13 000 lidí, převážně říšských Němců, s převahou nacistů. 6. února 1945 začala evakuace Němců do Čech. 12. února 1945 město obsadila Rudá armáda a začaly boje. Město bylo osvobozeno 28. dubna 1945, ale zůstal v něm 15. automobilový prapor Rudé armády.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "Centrum starého města je městskou památkovou rezervací.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jawor ( \"Javor\", \"\") je polské město v Dolnoslezském vojvodství. Je sídlem správy okresu Jawor. V roce 2011 zde žilo 24 340 obyvatel. Tvoří samostatnou městskou gminu. Zdejší kostel je jedním ze tří tzv. Kostelů míru (polsky \"Kościoły Pokoju\", německy \"Friedenskirchen\"), které vznikly v padesátých letech 17. století ve slezských městech Jawor, Svídnice a Hlohov a jsou zapsány na seznam Světového dědictví UNESCO.", "tgt_summary": "Jawor [] (deutsch Jauer) ist eine Kreisstadt in der polnischen Woiwodschaft Niederschlesien. Bekannt ist die Stadt durch ihre Friedenskirche, die seit 2001 zum Weltkulturerbe der UNESCO gehört.", "id": 2007586} {"src_title": "Regent (odrůda révy vinné)", "tgt_title": "Regent (Rebsorte)", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Réva odrůdy \"Regent\" je jednodomá dřevitá pnoucí liána, dorůstající v kultuře až několika metrů. Kmen tloušťky až několik centimetrů je pokryt světlou borkou, která se loupe v pruzích. Úponky umožňují této rostlině pnout se po pevných předmětech. Růst je středně bujný se slabším růstem zálistků. Vrcholky letorostů jsou otevřené, slabě bíle vlnatě plstnaté, slabě zabarvené antokyaniny. Mladé lístky jsou zelené s bronzovým nádechem, jemně bíle ochmýřené. Jednoleté réví je tmavohnědé. List je středně velký, nečleněný až tří- či pětilaločnatý s velmi mělkými až mělkými, otevřenými výkroji, kožovitý, na líci mírně vrásčitý a slabě puchýřnatý, na okraji výrazně zoubkovaný. Řapíkový výkroj je lyrovitý s ostrým dnem, úzce otevřený až uzavřený, řapík listu je spíše kratší a narůžovělý, stejně jako žilnatina listu v oblasti napojení řapíku. Oboupohlavní květy v hroznovitých květenstvích jsou žlutozelené, samosprašné. Hrozny jsou malé až střední, (105 g, 10-15 cm), cylindricko-kónické, středně husté až husté, většinou bez křidélek, bobule jsou malé až středně velké (1,5 g, až 1,5 cm v průměru), okrouhlé až mírně oválné, tmavě modré, modrofialové až modročerné barvy, s tužší slupkou, při dozrání se snadno uvolňují od třapiny. Dužina je rozplývavá, středně intenzívně červeně zbarvená, plné, harmonické chuti, někdy s travnatými (rostlinnými) tóny.", "section_level": 1}, {"title": "Původ a rozšíření.", "content": "\"Regent\" je interspecifická moštová odrůda révy, kříženec odrůd \"Diana\" a \"Chambourcin\". Byla vyšlechtěna roku 1967 Gerhardtem Alleweldtem a kolektivem šlechtitelů Julius Kühn-Institutu v Geilweilerhofu, v Německu. Zápis do odrůdové knihy proběhl v Německu roku 1995. V Německu byla odrůda roku 2009 pěstována na 2.122 hektarech (2,1 % plochy vinic), nejhojněji ve vinařských oblastech Rheinhessen, Rýnská Falc a Bádensko. Menší plochy vinic se nacházejí též ve Švýcarsku, v okolí města Curych (41 ha roku 2007), v Anglii, Nizozemsku, USA, Rusku. Odrůda není zapsána do Státní odrůdové knihy České republiky, registrační řízení probíhá a mělo by být ukončeno v roce 2012. Není ani odrůdou, povolenou k výrobě zemských vín. V poslední době se odrůda začíná pozvolna rozšiřovat i na vinicích v Čechách a zejména na Moravě, s odrůdovými víny se lze setkat na místních koštech.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Existují dvě verze výkladu názvu odrůdy. První uvádí, že se jedná o ekvivalent slova „ušlechtilý, vznešený“ (pokud název vychází z latiny, lépe by snad odpovídalo slovo „královský“). Druhý výklad tvrdí, že je odrůda pojmenována po diamantu, který původně vážil 410 karátů a platil za nejhezčí diamant světa. Byl nalezen r. 1701 v Indii (a původně snad pojmenován Pate), teprve po roku 1717, kdy byl v Londýně vybroušen do dnešní váhy 140,5 karátů, nese jméno „Regent“. Dlouho patřil k francouzskému královskému pokladu, leč poslední král přišel o hlavu a dnes je vystaven v Louvru (ten diamant, samozřejmě). Pracovní název odrůdy byl \"Gf. 67-198-3\" či \"Geilweilerhof 67-198-3\", v Rusku užívaný název je \"Регент\".", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Réví dobře vyzrává, odrůda je odolná vůči mrazu, snese až -27 °C, pěstuje se například i na území státu Michigan nebo na ruských pláních, taky na Ostravsku. Dá se pěstovat ekologicky, zcela bez chemie, což často využívají v Německu. Vhodná je pro střední vedení, snáší dobře krátký řez. Vhodné podnože jsou K 5BB, РР 101-14, T 5C, SO-4, Cr 2 i 125 AA, v Německu Binova, v žádném případě ne Börner, protože odrůda potom může trpět chlorózou. Vyžaduje vylamování zálisků a zaštipování letorostů po odkvetení. Má dobré vyzrávání letorostů, z nichž je plodných asi 80 %. Letorost mívá průměrně 1,4 hroznů. Zatížení je 60-80 oček na keř, 3-4 očkové čípky, němci doporučují 5-7 oček/m2. Jako většinou, větší zatížení keře oslabuje kvalitu hroznů. Plodnost je průměrná, 7-10 t/ha při cukernatosti 18-22 °NM a aciditě 6-9 g/l. V Německu byla v letech 1995-2003 v průměru 11,7 t/ha při 84 °Oe a aciditě 7,9 g/l, udávána je výlisnost 100-120 hl/ha při neredukované sklizni. Je-li sběr posunut na pozdní dobu, snižuje se v hroznech obsah kyselin. Z tohoto důvodu a též pro uvolňování bobulí se příliš nedoporučuje posunutí sklizně za polovinu října.", "section_level": 1}, {"title": "Fenologie.", "content": "Odrůda raší středně pozdně, kvete raně až středně pozdně, dozrává raně až středně pozdně, ještě před Chasselas, u nás většinou koncem září, i po tomto termínu ale vydrží hrozny dlouho na keři.", "section_level": 2}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Odolává výborně padlí révovému (\"Uncinula necator\") a plísni révové (\"Plasmopara viticola\"), ale listové formě révokaza, v nepříznivých podmínkách může být citlivější vůči napadení plísní šedou (\"Botrytis cinerea\"), kořenové formě révokaza odrůda odolná není.", "section_level": 2}, {"title": "Poloha a půdy.", "content": "Odrůda je vhodná do středních až dobrých poloh, nároky na půdu jsou též vyšší, ideální jsou půdy hlinité s dostatkem vody, citlivá je na nedostatek živin v půdě, zejména na nedostatek hořčíku. Je středně citlivá na sprchávání, proto jsou pro ni nevhodné chladné, větru otevřené polohy.", "section_level": 2}, {"title": "Víno.", "content": "Dává vína vyšších jakostí s intenzívní, příjemnou a teplou tmavě červenou barvu, s plným, ovocitým tělem a se středním obsahem taninů. Chutí nezapřou svůj interspecifický původ, připomínají trochu také vína z oblasti údolí Rhôny či obecně jižní typ vín. V aroma najdeme třešně, červený rybíz, typově by se vína snad dala přirovnat k vínům z odrůdy \"Dornfelder\". Získávají si rychle oblibu mezi spotřebiteli. Při redukci sklizní jsou vína vhodná pro školení v barikových sudech. Do cuvée je tato barvířka vhodná s víny odr. \"Merlot\". Zajímavostí je neobvykle vysoký obsah barviva malvidinu v odrůdových vínech v porovnání s víny, vyrobenými z jiných modrých odrůd. Z výsledků chemické analýzy červeného vína by se při vyšším obsahu malvidinu eventuálně dalo usuzovat na možnost obsahu vína odrůdy \"Regent\" v cuvée.", "section_level": 1}], "src_summary": "Regent je raná až středně pozdní, interspecifická moštová odrůda révy (též hybridní odrůda, mezidruhové křížení, PiWi odrůda), určená k výrobě červených vín, která byla vyšlechtěna roku 1967 v Německu, kříženec odrůd \"Diana\" a \"Chambourcin\". Jako zajímavosti lze uvést, že patří k nejúspěšnějším interspecifickým modrým moštovým odrůdám, že v katalogu VIVC je uveden původ \"Vitis vinifera\" a dále, že se omezeně pěstuje též jako stolní odrůda. ", "tgt_summary": "Der Regent ist eine teilresistente Rotweinsorte mit den Genorten Rpv3-1 gegenüber dem Falschen Mehltau (\"Plasmopara viticola\") und Ren3/Ren9 gegenüber dem Echten Mehltau (\"Uncinula necator\"). Sie ist nach den so genannten alten französischen Hybriden die erste neue pilzwiderstandsfähige Rotweinsorte, die eine größere Verbreitung erlangt hat. Sie besitzt gegenüber den bedeutenden Mehltau-Pilzkrankheiten der Rebe eine erhöhte Widerstandskraft. Sie gehört derzeit zu den bedeutendsten pilzwiderstandsfähigen Qualitäts-Rebsorten weltweit und liefert farbintensive, kräftige Rotweine.", "id": 2363334} {"src_title": "Alexandr Fjodorovič Kerenskij", "tgt_title": "Alexander Fjodorowitsch Kerenski", "src_document": [{"title": "Dětství a mladá léta.", "content": "Kerenskij se narodil do rodiny ředitele gymnázia. Shodou okolností ze Simbirsku pocházel i Vladimír Iljič Lenin, kterého Kerenského otec krátce učil a rodiny se znaly. V letech 1899 až 1904 studoval historii, filologii a právo na univerzitě v Petrohradě. Toto studium mělo velký význam i pro formování politických postojů mladého Kerenského. Na právnické fakultě se vyučovala právní teorie a právní systém Francie. Kerenskij zde převzal ideu státu jako garanta demokracie proti uzurpátorům, jeho názory byly antiabsolutistické, silně zastával konsenzualismus v politice.", "section_level": 1}, {"title": "Veřejná činnost do roku 1917.", "content": "Po dokončení studií a zavedení právnické praxe se brzy stal veřejně činnou a známou osobností. V roce 1905 podepsal petici 217 veřejných činitelů Petrohradu ministrovi vnitra na protest proti uvěznění deputace petrohradských intelektuálů, která navštívila předsedu vlády a ministra vnitra v předvečer Krvavé neděle 9. ledna 1905 a snažila se je odvrátit od chystané represe proti demonstrantům. Tímto činem na sebe upozornil carskou policii. Ta ho 23. prosince 1905 pro domnělou spolupráci s teroristickou skupinou Borise Savinkova zatkla, ale nic nedokázala. Přesto nadále zůstával pod dohledem. Politicky se ztotožnil s esery (do strany vstoupil roku 1905), ale měl blízko i k radikálnějším, ne však marxistickým trudovikům. Ve své profesní kariéře se specializoval na politické procesy a obhajobu proticarských revolucionářů. Velký ohlas měla i jeho zpráva o masakru stávkujících horníků ve zlatých dolech na řece Leně. V roce 1912 vstoupil do zednářské lóže, přestoupil ke Skupině práce (trudovikům), byl zvolen poslancem za město Volsk a brzy patřil k jejich nejvýznamnějším představitelům. V dumě se soustředil na oblast spravedlnosti, patřil k předním socialistickým odpůrcům carského režimu. Politické poměry považoval za natolik bezperspektivní, že jediné východisko nacházel v politickém převratu a následném uchopení moci demokratickými silami. Během první světové války se proto jeho snahy zaměřily na spojení demokratických sil a posilování legálních demokratických tiskovin.", "section_level": 1}, {"title": "Rok 1917.", "content": "Když vypukla únorová revoluce roku 1917, patřil Kerenskij k jejím vůdcům. Po rozpuštění Státní dumy carem 25. února a pádu vlády 27. února 1917, byl sestaven dvanáctičlenný \"Prozatímní výbor Státní dumy\", jehož se stal Kerenskij členem. V březnu na radu generálů (a proti vůli své ženy a rodiny) abdikoval car. Kerenskij byl v té době i místopředsedou Petrohradského sovětu dělnických zástupců, který v té době byl svým vlivem vlastně paralelním vládním orgánem. Později se stal i ministrem spravedlnosti v tzv. prozatímní vládě knížete Lvova. V dubnu 1917 se stal ministrem války a válečného námořnictva. 7. července 1917 odstoupila vláda Georgije Lvova a novou sestavil Kerenskij. Nejméně dva další členové byli také zednáři, což budilo podezření u tradicionalistů a politické pravice. Tehdy Kerenskij na návrh T. G. Masaryka povolil po Zborovské bitvě (2. července 1917) další rozšiřování Československých legií na Rusi. Vrchním velitelem ruské armády jmenoval Kerenskij energického generála Lavrentije Kornilova, který chtěl v srpnu 1917 obnovit pořádek v hlavním městě armádou. Byl patrně přesvědčen, že ho k tomu Kerenskij pověřil, ten to ovšem popíral, pochopil to jako pravicový puč a Kornilova dal zatknout. Jako reakce vzniklo v Petrohradě pětičlenné direktorium pro zažehnání krize, jehož byl Kerenskij členem. Ačkoli v Dumě převládal názor, že o ústavním uspořádání Ruska má rozhodnout až řádně zvolený parlament, 3. září vyhlásil Kerenskij Rusko jako demokratickou republiku a stal se předsedou nové prozatímní vlády. V té době již došlo k obecnému rozkladu. Kerenskij uvažoval o ukončení války, zároveň se ale obával, že by ukončení potravinové pomoci ze západu dále vyhrotilo zásobovací situaci, a ovšem i ztráty území při mírovém jednání. Objížděl divize na frontě, ale i když byl vynikající řečník, jeho působení nemělo dlouhé trvání. Vojáci byli unavení, odmítali poslušnost a ruská armáda měla odhadem asi 2 miliony zběhů. Na vládu útočili nejen bolševici (ovládající Petrohradský sovět, který již nové vládě odmítl vyslovit svou podporu), ale i pravicové síly, jenže Kerenskij byl přesvědčen, že na levici nemá nepřátele, a v poslední chvíli nechal rozdat zbraně mezi dělníky. Jelikož žádná z prozatímních vlád nebyla schopná vyřešit hlavní problém – ukončení války – získávali bolševici čím dál větší podporu především mezi vojáky a dělníky. Tato podpora ovšem nestačila k získání většiny hlasů v chystaných volbách do Ústavodárného shromáždění. Proto došlo 7. listopadu 1917 \"(podle Gregoriánského kalendáře)\" k novému převratu. Kerenskému se podařilo uprchnout do Pskova, kde se snažil shromáždit loajální jednotky pro opětovné ovládnutí Petrohradu. Podařilo se jim sice znovudobýt Carské Selo, ale následujícího dne byly poraženy u Pulkova. Poté Kerenskij odešel do Anglie a následně do Francie.", "section_level": 1}, {"title": "V exilu.", "content": "Kerenskij žil v Paříži do roku 1940 a aktivně působil mezi ruskými emigranty. Po německém útoku na Francii odešel do Spojených států amerických. Žil v New Yorku až do své smrti. Zároveň působil na Hooverově Institutu Stanfordovy univerzity v Kalifornii; psal a přednášel o ruské politice a historii. U konce života byl téměř slepý a své práce již jen diktoval. Jeho sekretářkou v NY byla Leokadija Maciunas, matka George Maciunase z hnutí Fluxus.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexandr Fjodorovič Kerenskij ( [\"aľjexandr f’jodaravič’ k’jeŕjenskij\"] ( Simbirsk, dnešní Uljanovsk – 11. června 1970 New York) byl ruský socialistický politik, právník, druhý předseda ruské prozatímní vlády v roce 1917.", "tgt_summary": "Alexander Fjodorowitsch Kerenski (, wiss. Transliteration \"\", IPA: [ɐljɪˈksandr ˈkjerjɪnskjɪj]; * in Simbirsk; † 11. Juni 1970 in New York, USA) war ein russischer Politiker und zeitweise Chef der Übergangsregierung zwischen Februar- und Oktoberrevolution im Jahr 1917.", "id": 2227606} {"src_title": "IPsec", "tgt_title": "IPsec", "src_document": [{"title": "Princip činnosti.", "content": "Vytváří logické kanály – \"Security Associations\" (SA), které jsou vždy jednosměrné, pro duplex se používají dvě SA (na každé straně logického kanálu, tj. celkem čtyři). Bezpečnostní rozšíření vypadá následovně: Základní protokoly (jsou často používány zároveň, protože se vzájemně doplňují):", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V prosinci roku 1993 John Loannidis, spolu s dalšími lidmi, vyvíjel swIPe protokol na Kolumbijské univerzitě v Bellových laboratořích. V červnu roku 1994, Wei Xu (TIS - Trusted Information Systems), pokračoval ve vývoji protokolu (s rozšířením o IP protokoly) a úspěšně jej dokončil pro platformu BSDI (Berkeley Software Design Inc.). Wei poté rychle rozšířil svůj vývoj i pro SunOS, HP-UX a další Unixové systémy. Jedním z problémů byla malá účinnost DES (Data Encryption Standard) a Triple DES. Šifrovací software na architektuře Intel 80386 nebyl schopný podporovat rychlost T1 (1,544 Mb/s). Zkoumáním karty Crypto z Německa, Wei Xu později vyvinul automatizovaný ovladač pro připojená zařízení, dnes známý jako plug-and-play. Když bylo dosaženo vyšší rychlosti než T1, stala se jeho práce komerčně zajímavá a byla produkována jako část dobře známého Gauntlet firewallu. V prosinci 1994 byl produkt poprvé použit pro zabezpečené spojení mezi východními a západními pobřežními státy USA. Další IP ESP (Encapsulating Security Payload) byl vyvíjen v Námořních výzkumných laboratoří jako součást projektu sponzorovaného agenturou DARPA. V prosinci roku 1993 tedy vznikla rozšířená zabezpečení pro SIPP. ESP byl původně odvozen od US Department of Defence SP3D protokolu, spíše než od síťové vrstvy bezpečnostního protokolu ISO modelu. Specifikace SP3D protokolu byly publikovány institutem NIST, ale návrh vznikl jako zabezpečovací systém dat v síti společností US Department of Defence. Bezpečnostní Authentication Header (AH) je částečně odvozen od předchozích IETF standardů, které zajišťovaly autentizaci pro SNMP protokol. V roce 1995 pracovní skupina IPsec pod záštitou IETF vyprodukovala otevřenou a volně šiřitelnou verzi protokolů, které byly vyvinuty v rámci NSA smlouvy jakožto projekt SDNS (Secure Data Network System). Projekt SDNS, publikovaný institutem NIST, definoval bezpečnostní protokol 3. vrstvy, který se stal základem modelu ISO/OSI. IPsec je oficiálně standardizován komisí IETF (Internet Engineering Task force) jako součást RFC dokumentů.", "section_level": 1}, {"title": "Authentication Header.", "content": "Authentication Header (AH) je součástí protokolů IPsec. Zajišťuje integritu dat a jejich původ. Také eventuálně může chránit před tzv. Replay útokem pomocí techniky protokolu s posuvným okénkem a zahazovat staré pakety. AH používá IP protokol číslo 51.", "section_level": 1}, {"title": "Provozní režimy.", "content": "IPsec může být implementováno jak v režimu přenosu host-to-host, tak i jako síťové tunelování.", "section_level": 1}, {"title": "Režim přenosu.", "content": "V režimu přenosu je obvykle zašifrován a nebo ověřen pouze obsah daného paketu. Směrování je tak nezměněné, pokud není hlavička IP paketu upravena ani šifrována. Při použití autentizační hlavičky nemohou být IP adresy přeloženy, jelikož se vždy ztratí právo na hodnotu hash. Transportní a aplikační vrstvy jsou vždy zabezpečeny hashovací funkcí, takže nemohou být nijak upravovány (například změnou čísla portu).", "section_level": 2}, {"title": "Režim tunelu.", "content": "V režimu tunelu je šifrován a nebo ověřován celý paket. Ten je pak zapouzdřen do nového IP paketu s novou hlavičkou. Tento režim se používá pro tvorbu VPN pro komunikaci mezi jednotlivými sítěmi (například routery pro připojení různých sítí), tzv. host-to-network komunikaci (vzdálený přístup uživatele) a host-to-host komunikaci (soukromý chat). Režim tunelu podporuje NAT.", "section_level": 2}, {"title": "Implementace.", "content": "IPsec může být implementován přímo v jádře operačního systému v rámci implementace protokolu IP. Zároveň přitom typicky využívá jeho kryptografické rozhraní, pro nějž bývá jedním z hlavním uživatelů (například kryptografické rozhraní jádra Linuxu nebo kryptografické rozhraní OpenBSD).", "section_level": 1}], "src_summary": "IPsec (IP security) je v informatice název bezpečnostního rozšíření IP protokolu založeného na autentizaci a šifrování každého IP datagramu. V architektuře OSI se jedná o zabezpečení již na síťové vrstvě, a proto poskytuje transparentně bezpečnost jakémukoliv přenosu (kterékoliv síťové aplikaci). Bezpečnostní mechanismy vyšších vrstev (nad protokoly TCP/UDP, kde pracují TLS/SSL, SSH apod.) vyžadují podporu uvnitř aplikací. IPsec je definován v několika desítkách RFC vydaných IETF – základními jsou a. ", "tgt_summary": "Internet Protocol Security (IPsec) ist eine Protokoll-Suite, die eine gesicherte Kommunikation über potentiell unsichere IP-Netze wie das Internet ermöglichen soll. ", "id": 890976} {"src_title": "Teheránská konference", "tgt_title": "Teheran-Konferenz", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Středověk.", "content": "První zmínka o městě je od cestovatelů, a to ze začátku 13. století, tehdy ještě stávalo na pravém břehu Volhy pod názvem \"Xacitarxan\" [chadžitarchan], z něhož se postupně vyvinula dnešní podoba názvu Astrachaň jeho zkomolením. Dobyvatel Tamerlán ho během svých výbojů roku 1395 vypálil a zničil. Mezi lety 1459 a 1556 bylo město centrem astrachaňského chanátu, tatarského státu útočícího proti Rusům. V roce 1556 byl dobyt Ivanem Hrozným, ruským carem, který nechal roku 1558 postavit o 12 km po proudu na pahorku nad Volhou, zvaném \"Zaječí\" nebo též \"Dlouhý vrch\", nový kreml. Roku 1569 obléhala město vojska osmanské říše, která však město nedobyla a musela ustoupit. O rok později se turecký sultán zřekl svých práv na město, což pomohlo otevřít Volhu ruskému obchodu. V letech 1588 až 1589 se zatím dřevěný Astrachaňský kreml dočkal přestavby na kamenné opevnění s osmi věžemi; s plochou 11 ha a trojúhelníkem hradeb o obvodu 1 544 m, které je ozdobou Astrachaně dodnes. V 18. století se město rozvíjelo jako ruská brána k orientu – přicházeli sem obchodníci z Arménie, Persie a dalších zemí a usazovali se tu.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní doba.", "content": "Astrachaň byla dějištěm povstání v letech 1670 a 1671, kdy ji držel Stěnka Razin a jeho armáda kozáků 17 měsíců. K další městské vzpouře došlo ještě v letech 1705 až 1706. V 18. století díky iniciativě Petra Velikého zde byla vybudována loděnice a přístav, účelem těchto staveb byla výstavba loďstva pro případný vpád do Persie. Později získalo město významná práva i od Kateřiny Veliké, díky čemuž mohlo postupně budovat průmysl. Roku 1717 se stalo centrem gubernie, roku 1719 pak bylo vypleněno Peršany, 7. února 1918 se zde k moci dostali bolševici.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Astrachaň je centrem rybolovu a loďařství, zpracovává se zde ale také rákos a chemikálie. V okolí města se těží zemní plyn.", "section_level": 1}], "src_summary": "Teheránská konference (s kódovým názvem Eureka) byla vůbec prvním osobním setkáním hlavních představitelů SSSR, USA a Velké Británie během druhé světové války. Setkání Stalina, Roosevelta a Churchilla (tzv. Velké trojky) se konalo 28. listopadu – 1. prosince 1943 v íránském hlavním městě Teheránu. Na tomto setkání byly projednávány otázky, které do značné míry rozhodly o poválečném osudu střední a východní Evropy, hlavním výsledkem byl závazek západních spojenců otevřít druhou frontu proti nacistickému Německu. ", "tgt_summary": "Die Konferenz von Teheran, auch -Konferenz (Tarnname) und Konferenz der „Großen Drei“ genannt, fand vom 28. November bis zum 1. Dezember 1943 als erste Konferenz der Regierungschefs der drei Hauptalliierten der Anti-Hitler-Koalition im Zweiten Weltkrieg, Großbritannien, den USA und der Sowjetunion, in Teheran statt. Teilnehmer waren der US-Präsident Franklin D. Roosevelt, der britische Premierminister Winston Churchill, der sowjetische Staatschef Josef Stalin sowie ihre militärischen Berater. ", "id": 1972570} {"src_title": "Polarizační vidová disperze", "tgt_title": "Polarisationsmodendispersion", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "Disperze, která sama o sobě nebyla objevena do začátku roku 1990, může narušit signál, nepřesně počítat přenášené bity a rozhodit integritu sítě. Když světlo prochází jednovidovým vláknem k přijímači, má dvě polarizační roviny, které ve dvou osách svírají pravý úhel. V jádru optického vlákna, které má asymetrický tvar, světlo prochází podél jedné polarizační roviny buď pomaleji nebo rychleji než světlo druhé polarizační roviny. Tento efekt může rozšířit impulzy natolik, že se překrývají s dalšími impulsy, také může změnit svůj tvar a to tak, že nebude detekovatelný v přijímači. Optický impuls cestuje od zdroje (vysílače) z nulové vzdálenosti, v jednovidovém optické vláknu. V určité vzdálenosti kdy PMD ovlivnila impuls, je polarizace posunuta o nějaký čas. Tato doba je známá jako zpoždění (Differential Group Delay-DGD). DGD je základním měřítkem PMD a je měřeno v pikosekundách (10). Pokud vznikne DGD, přijímač nemusí v určité vzdálenosti L optického pulsu přesně dekódovat signál, a tím může vzniknout chyba.", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny.", "content": "Hlavní příčinou PMD je asymetrie optického vlákna. Asymetrie vzniká, když je jádro vlákna oválné. Vlastní asymetrie vlákna je poměrně konstantní, zatímco mechanické namáhání v důsledku pohybu s vlákny se mohou lišit (viz obrázek vpravo). Mechanické namáhání na optické vlákno může pocházet z různých zdrojů. Jeden zdroj, který je velmi obtížné kontrolovat, je například sezónní zahřívání a chlazení optického vlákna, dokonce i střídání dne a noci. Ačkoli hodně vláken je rozmístěno v zemi nebo často v potrubí, stále jsou ovlivněny změnami teplot a odpovídajícího mechanického namáhání. Dalším zdrojem mechanického namáhání mohou být vibrace z blízkých zdrojů. Například, hodně vláken je uloženo poblíž železničních tratí z důvodu snadného vedení a vyhnutí se stavbám. Má to však i nevýhody a to při projíždění vlaků. Otřesy, které vlaky způsobují mají na vlákna nepříznivý vliv. Vlákna, která nejsou uložena vedle železnice a silnice mohou být vedena nad zemí. V tomto případě by mohl způsobit vítr kymácení se kabelů a to by mohlo vést k PMD. Protože kombinace těchto vlivů a náhodnost těchto účinků je nepředvídatelná, PMD nemá konstantní hodnotu. Popsána je průměrná hodnota DGD a vlákno má tuto hodnotu danou. Maximální hodnota DGD je asi 3,2 násobek průměrné DGD na vlákno.", "section_level": 1}, {"title": "Dopady na síť.", "content": "Pokud vznikne málo chyb na straně přijímače, pak obvykle další mechanismy přenosové soustavy mohou dostatečně obnovit ztracené informace. Pokud je však chyb více, pak by se toto zapojení mělo označit za nekvalitní a mělo by být odstraněno. Množství chyb v přijímači je přímo úměrné množství PMD v optických kabelech. PMD koeficient je v jednotkách ps/√km tzn., že celkové zpoždění nenarůstá se vzdáleností lineárně. Některá vlákna instalovaná v letech 1990–1995 měla koeficienty asi 1-2ps/√km.", "section_level": 1}, {"title": "Potenciální řešení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obnova signálu.", "content": "PMD problém lze snížit pouhým zkrácením vzdálenosti optických přenosových systémů. Například by mohl být mezi dvěma body v půli cesty umístěn opticko-elektronický přijímač. Jediným účelem tohoto přijímače je dekódovat optický signál předtím, než je poškozen disperzí. Signál je dekódován po bitech, elektronický signál je pak jen přenesen jiným optickým vysílačem a pokračuje v cestě do konečného místa určení, kde bude znova dekódován. Tato metoda se nazývá obnova (regeneration) a jejím zařízením je tzv. opakovač (repeater). Na počátku byla technologie široce využívaná. Nicméně to není jedna z nejlepších možností. Jediný důvod, proč přenášené bity jsou převedeny do elektronické podoby je ten, že v optickém vlákně vzniká rozptyl. Proto je ze síťového hlediska neefektivní a nákladnou opticko-elektronickou konverzí sítě. Nejen, že jsou náklady a neefektivita vysoké, v dnešní době je většina optických kabelů na delší vzdálenosti vícevidová (Wavelength Division Multiplexing-WDM). Tato technologie vlnového multiplexu do optického vlákna multiplexuje více optických signálů s rozdílnou vlnovou délkou. U těchto zařízení musí být nejprve signál demultiplexován, obnoven, pak znovu multiplexován.", "section_level": 2}, {"title": "Kompenzace PMD.", "content": "Více efektivnější způsob je stanovit účinky PMD v době přenosu, předtím než přijímač dekóduje bity. Tato metoda je známá jako kompenzace PMD, a je zobrazena vpravo na obrázku. Kompenzátor PMD (PMDC) je umístěn na cíli přenosového systému, může snížit účinky disperze ve vláknu a zajistit, že bity budou správně dekódovány přijímačem, před tím, než se budou směrovat.", "section_level": 2}, {"title": "Využití adaptivní optiky.", "content": "Nejspolehlivější a nejúčinnější technologie na snížení vlivu PMD je využití adaptivní optiky pro srovnání rozptýlených impulsů na správné pozice. Tato technologie je zobrazena vpravo na obrázku. Rozptýlené bity z optické sítě jsou srovnány pomocí PMD korekce. Tato korekce optické bity opět přerovná a přetvaruje, před tím než jsou dekódovány přijímačem. Adaptivní optika pro korekci je řízena inteligentním algoritmem, který analyzuje optické bity.", "section_level": 2}], "src_summary": "Polarizační vidová disperze (, PMD) je druh zkreslení jednotlivého impulsu procházejícího optickým vláknem. Vzniká kvůli rozdílné délce trasy obou polarizačních rovin vidu při průchodu deformovaným vláknem. K deformaci dochází zejména výrobní nedokonalostí, mechanickým namáháním a nevhodnou montáží. PMD je jeden z problémů, kterému musí čelit dopravci a prodejci při nasazení 10 Gbit/s ale hlavně 40Gbit/s optických sítí. Vlivem PMD se totiž omezuje rychlost přenášeného signálu a také odstup signál-šum (SNR).", "tgt_summary": "Als Polarisationsmodendispersion (PMD) wird der Effekt bezeichnet, bei dem sich Licht unterschiedlicher Polarisation verschieden schnell in einem Lichtwellenleiter ausbreitet. Als Größe der Polarisationsmodendispersion wird üblicherweise der entstehende Laufzeitunterschied (differentielle Gruppenlaufzeit) in Pikosekunden angegeben. Auf langen Strecken ist sie proportional zum PMD-Koeffizient des Lichtwellenleiters und zur Wurzel der Länge des Kabels. Für lange Glasfaserkabel gehört die Polarisationsmodendispersion mit zu den Faktoren, die die maximale Bandbreite der Datenübertragung begrenzen, ihr Einfluss ist aber typischerweise bedeutend geringer als der der chromatischen Dispersion.", "id": 326966} {"src_title": "Fragmentace IP datagramů", "tgt_title": "IP-Fragmentierung", "src_document": [{"title": "Popis funkce.", "content": "popisuje postup pro fragmentaci IP datagramů, jejich přenos a zpětné sestavení. popisuje zjednodušený algoritmus, který lze u síťových zařízení snadno realizovat. Pro řízení fragmentace jsou v hlavičce IP datagramu položky: V IPv4 má router při obdržení PDU (\"Protocol data unit\", zde tedy IP datagram) větší velikosti, než je MTU následující trasy (příštího skoku) dvě možnosti. Buď PDU zahodí a odešle ICMP zprávu \"Packet too Big\" (paket příliš velký), nebo může PDU fragmentovat na menší části, které projdou linkou s menším MTU (pouze v případě, že fragmentace není zakázána pomocí příznaku \"Don't Fragment\"). V IPv6 má jen první možnost – pošle odesilateli ICMP zprávu a ten provede fragmentaci nebo datagram zmenší jiným způsobem. Při defragmentaci se předpokládá, že původní datagram sestaví z fragmentů až příjemce, který výsledek předává do vyšší síťové vrstvy (např. aplikaci). V praxi však může být nutné sestavovat fragmenty již dříve – například na routeru, který provádí NAT (Network address translation), protože je nutné analyzovat obsah datagramů nebo je modifikovat a přepočítávat jejich kontrolní součty (viz FTP a NAT). V tomto případě je nutné, aby skrze takový router procházel veškerý síťový provoz k cílovému síťovému rozhraní, protože jinak by některé fragmenty mohly putovat jinou cestou a absence fragmentu by vyžadovala nový přenos celého původního velkého datagramu bez záruky toho, že příště projdou žádoucím uzlem.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdíly v IPv4 a IPv6.", "content": "Mechanismus fragmentace se v IPv4 (první a v současné době nejvíce používané verzi) a v novější verzi IPv6 liší v tom, která zařízení fragmentaci provádějí. V IPv4 datagramy může fragmentovat kterékoli zařízení, jímž během přepravy procházejí. V IPv6 (a stejně tak i v IPv4 v případě použití příznaku DF – nefragmentovat) smí fragmentovat pouze odesilatel. Pokud router na trase zjistí, že datagram neprojde linkou, zahodí jej a informuje o tomto odesílatele ICMP zprávou. Ten může následně přenos datagramu zopakovat s menšími (jemněji fragmentovanými) pakety. Přestože jsou formáty hlavičky pro IPv4 a IPv6 různé, jsou pro fragmentaci používána pole s obdobným významem, takže se k fragmentaci i opětovnému sestavení datagramů lze použít stejný algoritmus pro oba protokoly. V IPv4 jsou fragmentační údaje trvalou součástí hlavičky datagramu, v IPv6 se vkládají, jen pokud je datagram skutečně fragmentován. Slouží k tomu rozšiřující hlavička \"Fragment\".", "section_level": 1}, {"title": "Problémy fragmentace.", "content": "Zkušenosti z Internetu odhalily řadu problémů, které fragmentace vyvolává. Může například způsobovat nadměrné přenosy, pokud dojde ke ztrátě jednotlivých fragmentů, protože protokoly se zárukami (např. TCP) si vyžádají přenos celého původního datagramu, i když chybí jediný fragment. Řada prvků přenosové infrastruktury současného Internetu využívá ke své činnosti také informace transportní vrstvy (typicky čísla portů TCP nebo UDP). Patří mezi ně například firewally nebo zařízení rozkládající příchozí provoz mezi skupinu serverů. Transportní hlavička se nachází na začátku přenášených dat a po fragmentaci je nesena prvním fragmentem, v ostatních nejsou transportní údaje k dispozici. Důsledkem může být, že pokračovací fragmenty jsou daným zařízením zahozeny nebo doručeny jinému stroji. Původní datagram pak nelze složit a spojení se jeví jako nefunkční, přestože malé datagramy (např. při testování programem \"ping\") procházejí bez problémů. Objevila se také celá řada fragmentačních útoků. Jelikož IP nezaručuje zachování pořadí, příjemce skládá fragmenty bez ohledu na to, v jakém pořadí přišly. Pokud útočník dokáže předpovědět identifikační číslo fragmentovaného datagramu, může adresátovi poslat falešné pokračovací fragmenty předem. Jakmile pak dorazí první fragment skutečného datagramu, adresát si složí falsum. Tímto způsobem lze buď blokovat komunikaci, kdy útočník posílá zjevně nesmyslné fragmenty, nebo se snažit podvrhovat do probíhající komunikace vlastní data. Vyskytly se také zahlcovací útoky, kdy útočník posílá oběti velký počet úmyslně nekompletních datagramů, aby došlo k vyčerpání datových struktur určených pro skládání. Důsledkem je, že fragmentace je v současném Internetu vnímána jako nežádoucí a prosazují se mechanismy, jak jí předcházet. Tím základním je algoritmus \"objevování MTU cesty (Path MTU discovery)\" popsaný v, a, který umožňuje zjistit maximální velikost MTU pro celou cestu a posílat co největší pakety, které není třeba fragmentovat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fragmentace IP datagramů je v informatice rozdělování IP datagramů na menší části, aby mohly být přeneseny další částí počítačové sítě. Každá část přenosové trasy v počítačové síti má totiž definovanou svoji maximální MTU (), která určuje maximální velikost IP datagramu, který je možné přenést. Současná obvyklá velikost MTU je 1500 bajtů (tj. maximální délka Ethernetového rámce), avšak vysokorychlostní sítě používají kvůli nižší režii větší délky (tzv. jumbogramy) a naopak tunelované spoje MTU kvůli vlastní režii snižují. ", "tgt_summary": "Die IP-Fragmentierung bezeichnet die Aufteilung eines IP-Datenpakets auf mehrere Datenblöcke, falls die Gesamtlänge des Datenpakets größer als die Maximum Transmission Unit der Netzwerkschnittstelle ist.", "id": 1183920} {"src_title": "Křídová technika", "tgt_title": "Kreidemanier", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Podle Béguina objevili techniku roku 1735 Angličané Arthur Pond a Charles Knapton, ale začal ji využívat roku 1740 až francouzský grafik Jean Charles François, původně pro reprodukci křídových kreseb. Pro metodu vícebarevného leptu z několika štočků ji přizpůsobil Louis-Marin Bonnet, který postup publikoval roku 1769 v díle \"Le pastel en gravure\". Krejonová manýra byla oblíbená v době rokoka. Mistrem této techniky byl Gilles Demarteau (1722-1776), který reprodukoval stovky děl Bouchera a Hueta takovým způsobem, že byly téměř nerozeznatelné od původních kreseb. Další grafici reprodukovali díla Watteaua a Fragonarda. Podobně pracoval také Louis Maria Bonnet (1743-1783), který se specializoval na vícebarevné dámské portréty. Kolem roku 1760 Thomas Gainsborough a po něm další angličtí grafici začali používat tuto techniku v kombinaci s Vernis mou. Svá díla tak tvořili také Alexandre-Gabriel Decamps a Félicien Rops.", "section_level": 1}, {"title": "Postup.", "content": "Křídová technika se podobá tečkovací manýře, ale zachovává charakter kresebných linií, vytvořených řadami teček. Původně byla používána jako druh rytiny k přímé práci na kovové desce. Obvykle se kombinuje se suchou jehlou nebo tečkovací technikou. Pro leptání se na desku pokrytou pevným a začazeným krytem přenese stranově obrácená kresba. Pomocí zvláštních nástrojů - ruletou (ozubené kolečko v držátku), moletou (kulička se zoubky ke změkčení obrysů), matoárem (\"mattoire\", otočná poloviční kulička s nepravidelnými zoubky), svazkem jehel, ešopem se do krytu prorazí čáry kresby až na kov. Čáru je třeba několikrát opakovat pro dosažení správné hustoty bodů. Poté se deska silně zaleptá. Při vícebarevné křídové technice se používá soutisk z několika desek. Většina grafických listů zhotovených křídovou technikou kombinuje tuto metodu s leptem a akvatintou.", "section_level": 1}, {"title": "Křídový lept s využitím fotomechanického přenosu kresby.", "content": "Technika je založena na vlastnosti syrského asfaltu, který se působením světla stane nerozpustný v terpentýnu. Kovová deska se natře roztokem syrského asfaltu v terpentýnu a po zaschnutí se na ni kreslí litografickou křídou nebo černou retušovací tužkou při slabém umělém osvětlení. Kresbu je možno přenést také z nějakého průhledného materiálu (sklo, astralon), který se přiloží na kryt. Výhodou tohoto postupu je, že kresbu není třeba stranově převracet. Deska se pak exponuje 2-3 hodiny na slunci. Na neosvětlených místech pokrytých kresbou zůstává asfalt rozpustný a lze ho smýt tamponem namočeným v terpentýnu. Po zaprášení akvatintovým zrnem s leptá do hloubky. Zbylý světlem vytvrzený asfalt lze změkčit a smýt petrolejem. Kresba si uchovává i drobné detaily.", "section_level": 2}], "src_summary": "Křídová technika nebo též krejonová manýra, tužková technika (fr. Manière de crayon) je grafická technika tisku z hloubky napodobující křídovou kresbu. Původně sloužila k reprodukci křídových nebo uhlových kreseb a pastelů. V tisku z plochy se tak označuje jemná litografie provedená na kameni velmi tvrdou tužkou.", "tgt_summary": "Die Kreidemanier, auch \"Crayonmanier, Krayonstich, Kreidetechnik\" oder \"Pastellstich\" genannt, ist ein grafisches Tiefdruckverfahren. Eines der frühesten erhaltenen Bilder in dieser Technik stammt von Jean-Charles François um 1750, der als der Erfinder dieser Technik gilt. Es handelt sich bei dieser Technik um eine spezielle Ausdrucksform der grafischen Kunst des Rokokos. Gilles Demarteau und Louis-Marin Bonnet nutzten diese Technik ebenfalls bereits in der Mitte des 18. Jahrhunderts. ", "id": 2325006} {"src_title": "Slovo o pluku Igorově", "tgt_title": "Igorlied", "src_document": [{"title": "Obsah a charakteristika eposu.", "content": "\"\"Lidé \"není už čas \"starými slovy \"začít \"truchlivý zpěv \"o hrdém tažení \"Igora \"Svjatoslavova syna. \"Příběhy \"zazněte tak \"jak se skutečně staly \"vzdejte se krásy \"dávných \"vidění Bojanových.\"\" (citováno z překladu Otto Libertina, Supraphon, Praha 1978). Na začátku eposu nás jeho autor upozorňuje, že vše vylíčí opravdu tak, jak se skutečně stalo, a bez příkras, typických pro dávného ruského pěvce Bojana. Vlastní vyprávění pak začíná tím, že se kníže Igor s bratrem Vsevolodem vydávají z touhy po slávě a navzdory varovným znamením (zatmění Slunce) na tažení proti Polovcům. Po vítězství nad poloveckým předvojem je v následující bitvě Igorovo vojsko poraženo a kníže Igor je zajat. Na ruskou zemi padá velká tíha neštěstí (ruské ženy naříkají nad muži padlými v bitvě). Sám veliký kníže kyjevský Svjatoslav spěchá Igorovi na pomoc a vyzývá ostatní knížata, aby se také vypravila do boje odčinit Igorovu porážku. V jedné z nejlyričtějších částí eposu marně vyhlíží Igorova choť Jaroslavna svého manžela a ve svém žalu zaklíná slunce, vítr i řeku Dněpr, aby jí vrátily milovaného muže. Na konci vyprávění se Igorovi podaří ze zajetí uprchnout, celá zem se raduje a Igor děkuje ostatním knížatům i jejich družinám, že zemi zbavili nebezpečí. Epos vyniká folklórní symbolikou, bohatou obrazností a střídají se v něm epické a lyrické pasáže. Je v něm vyzdvižena myšlenka o nezbytnosti jednoty a vzájemné pomoci mezi ruskými knížaty. Neprozíravý Igorův čin je sice hodnocen kriticky (je vzpomínáno i na jiné hrdiny, kteří se snažili osamoceně bojovat proti nepříteli), ale zároveň je zdůrazňováno, že to byl čin statečný a zasluhuje proto také chválu.", "section_level": 1}, {"title": "Starobylá památka, nebo podvrh?", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starobylá památka.", "content": "\"Slovo o pluku Igorově\" doprovází stejně jako české Rukopisy spor o jeho pravost. Podle literárních historiků (zejména ruských), kteří jej považují za autentickou středověkou literární památku, byl epos složen někdy koncem 12. století neznámým černihivským autorem (někteří považují za autora samotného knížete Igora a jiní dokonce velikého knížete kyjevského). V průběhu času byl text eposu komolen nedbalými písaři (čímž se vysvětluje celá řada nejasných míst v textu, které odpůrci pravosti eposu považují za bohemismy či učené hebraismy – viz dále) a zároveň sloužil jako vzor pro řadu pozdějších ruských textů (zvláště pak pro \"Zádonštinu\" z konce 14. století). Přesto se epos dochoval pouze v jediném rukopise ze 16. století, původně vevázaném k chronografu uchovávanému v Spaso-preobraženském klášteru v Jaroslavli. Ten roku 1795 ukradl běloruský mnich Ioil (Joel) Bykovskij a prodal jej dvořanu carevny Kateřiny II. hraběti Alexeji Ivanoviči Musinu-Puškinovi (1744–1817), který také financoval jeho první vydání roku 1800. Než však mohl být rukopis vědecky prozkoumán, shořel při požáru Moskvy roku 1812, takže se \"Slovo\" dochovalo pouze v opise pořízeném pro Kateřinu II. K nejvýznamnějším literárním vědcům obhajujícím pravost eposu patřil Dmitrij Sergejevič Lichačov (1906–1999), jehož zásluhou se dnes \"Slovo\" již konvenčně a bez pochybností (a dokonce bez jakékoli zmínky o nějaké v minulosti vedené polemice) zařazuje do ruské středověké literatury. Lichačov vytvořil ze \"Slova\" ústřední staroruskou literární památku a dokazoval jeho pravost akcentací jeho kontextového charakteru (autenticita eposu je dána tím, že je vyložitelný z dobových souvislostí a že mezi ním a ostatními staroruskými texty té doby existují vzájemné vazby a vzájemná podmíněnost). Jazykovědnými argumenty ve prospěch starobylosti Slova přispěl Andrej Zaliznjak v publikaci \"„Слово о полку Игореве”: взгляд лингвиста\" z roku 2004. Uvádí v ní, jakými jazykovědnými znalostmi by musel disponovat hypotetický falzifikátor z 18. století, a dochází k závěru, že žádná osoba dané doby uvedenými znalostmi nedisponovala.", "section_level": 2}, {"title": "Podvrh.", "content": "Lichačovova metoda, která se takticky vzdálila textovým sporům, však nemohla vyvrátit konkrétní pochybnosti. Námitky odpůrců pravosti \"Slova\" se dají stručně shrnout takto: Pravost textu byla zpochybňována již v 19. století. Na počátku 20. století argumentovali francouzští slavisté Louis Léger a po něm André Mazon, že text vznikl v 17. století po vzoru \"Zádonštiny\". Mazonova tvrzení však vyvrátil Roman Jakobson. Za skutečného autora \"Slova\" bývá považován mimo jiné samotný Musin-Puškin, dále mnich kláštera, který mu rukopis prodal, Ioil Bykovskij, nebo také Nikolaj Michajlovič Karamzin. Roku 2003 přišel profesor Harvardovy univerzity Edward L. Keenan (* 1936) s teorií, že nechtěným autorem eposu je Josef Dobrovský, a snáší pro to celou řadu argumentů (Dobrovský v době nálezu rukopisu pobýval v Rusku a podle Keenanova tvrzení napsal několik textů napodobujících dávné slovanské heroické pověsti, ze kterých byl epos bez jeho vědomí později vytvořen, protože Dobrovský byl známý svou vědeckou poctivostí). Sám Keenan o své teorii říká: \"\"Ať už na to hledíme jakkoli, hypotéza, že autorem Slova o pluku Igorově byl Josef Dobrovský, jistě není tak nepravděpodobná jako předpoklad, že takový text byl vytvořen někde na území východní Evropy koncem 12. století, aniž by měl nějakého předchůdce, aniž by současně s ním vzniklo nějaké jiné obdobné dílo, aniž by byl později napodoben. Spíše plní údivem, že tak četní badatelé po tak dlouhou dobu a s takovou vynalézavostí v sobě chovali víru v tak nepravděpodobnou událost\".", "section_level": 2}, {"title": "Adaptace.", "content": "Podle eposu napsal ruský hudební skladatel Alexandr Porfirjevič Borodin (1833–1887) na vlastní libreto operu \"Kníže Igor\". Autor pracoval na opeře od roku 1869, aniž ji dokončil, což po jeho smrti provedli Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov a Alexandr Konstantinovič Glazunov, premiéra se konala roku 1890.", "section_level": 1}], "src_summary": "Slovo o pluku Igorově (rusky \"Слово о полку Игореве\", původním plným názvem \"Слово о походе Игоря, Игоря сына Святославова, внука Олегова\") je podle obecně přijímaného výkladu anonymní staroruský hrdinský epos, jehož námětem je neúspěšná výprava novgorodsko-severského knížete Igora Svjatoslaviče (1150–1202) proti kočovným Polovcům (Kumánům) roku 1185. Dílo je známo pouze z opisu z počátku 19. století, jehož předloha údajně shořela roku 1812. Většinou se předpokládá, že epos vznikl koncem 12. století. Existuje však mnoho odpůrců tohoto předpokladu, podle kterých jde o preromantický podvrh vytvořený snad z podobných pohnutek jako český \"Rukopis královédvorský a zelenohorský\".", "tgt_summary": "Das Igorlied (Altostslawisch Слово о плъку Игоревѣ \"Slovo o plŭku Igorevě\"; modernes Russisch \"Slowo o polku Igorewe\"; wörtlich „Lied von der Heerfahrt Igors“) ist ein anonymes, mittelalterliches Epos der Rus.", "id": 1319973} {"src_title": "Cliché verre", "tgt_title": "Glasklischeedruck", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Metoda vznikla v dílně francouzského litografa a malíře Constanta Dutilleux v Arrasu, za účasti fotografa Adalberta Cuveliera, profesora kreslení Grandguillauma a litografa a fotografa Charlese Desavery, kde se s cliché verre roku 1851 seznámili téměř současně Jean-Baptiste Camille Corot a Charles-François Daubigny Po nich se touto technikou zabývali i další, zejména francouzští krajináři barbizonské školy, malíři Théodore Rousseau, Jean-François Millet, Charles Desavary. Ve 20. století experimentovali s cliché verre Picasso, Max Ernst, Paul Klee, Man Ray a Brassaï. Tím že cliché verre postrádá spontánnost čisté kresby, výtvarnou sílu grafiky nebo magickou přitažlivost fotografie, získala brzy negativní reputaci a nikdy nebyla považována za moderní ekvivalent litografie nebo leptu. Neposkytuje fotografický obrázek kresby, ale spíše jen kopii, navíc postrádající objem a prostorovou hloubku. Samotné linie nejsou reprodukovány sytými tóny ale vytvářejí pouze stínový obraz. Za inovátora techniky ve 20. století je považován maďarsko-americký designér Gyorgy Kepes. V českých zemích se technika užívá jen ojediněle. Jedním z umělců, kteří se jí věnovali, byl Bohuslav Reynek. Všechna cliché verre Bohuslava Reynka vznikla v roce 1952 na skleněných deskách 18x24cm ve spolupráci se synem Danielem. Námětově se motivy cliché verre nikterak neliší od Reynkovy tehdejší grafické tvorby.", "section_level": 1}, {"title": "Postup.", "content": "Základní postup spočívá v rytí kresby do vyvolané a ustálené černé fotografické emulze na skleněné desce. Negativní průsvitná kresba je pak kontaktně překopírována na fotografický papír. Alternativně lze užít obyčejnou skleněnou nebo plastovou tabulku pokrytou neprůhledným krytem, který se prorývá tupou jehlou nebo škrabkou, kovovým kartáčem, brusným papírem nebo žiletkou. Někteří z žijících umělců vyvinuli techniky pro dosažení různých linií, tónů, textur a barev, experimentují s filmem ojíněným mylarem (tzv. PET film), barvou a inkoustem a celou řadou nástrojů pro malování, leptání, škrábání, drhnutí a mazání. Zajímavé efekty dosahuje Abelardo Morell, který skleněnou desku pokrývá různými inkousty a do nich otiskuje listy kapradin. Negativy pak digitalizuje skenováním a tiskne. Za cliché verre je považována i metoda, při níž se kresba z počítače nebo fotografie vytiskne na průhledný papír a z něj pak přenese kontaktním kopírováním na fotografický papír.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cliché verre nebo průsvit, rytina na skle, (fr.\"Cliché-verre\", \"dessin sur verre pour photographie\", \"dessin héliographique\", \"dessin sur verre bichromaté\", \"cliché glace\", angl. \"photogenic drawing\", \"hyalographie\", \"glass print\", \"etching on glass\", něm. \"autographische Radierung\", \"Diaphanradierung\", \"Glasklischeedruck\") je metoda spojující grafickou a fotoreprodukční techniku. Kresba se vyryje do osvětlené a ustálené emulze fotografické desky, ze které se kopíruje na fotografický papír.", "tgt_summary": "Der Glasklischeedruck (auch Diaphanradierung oder Cliché verre genannt) ist eine grafische Technik, die besonders in der 2. Hälfte des 19. Jahrhunderts bei französischen Künstlern recht beliebt war. Es handelt sich hierbei um ein Hybrid aus Photographie und Handzeichnung. Die Blätter sind photographisch erstellte Abzüge von einem manuell angefertigten Negativ. Entgegen einer immer wieder vertretenen Meinung ist das Medium kein einfacher Ersatz für andere Techniken wie Radierung, Lithographie oder Kupferstich. Die Erstellung der Negativplatte ist zwar relativ einfach, jedoch erfordert die Herstellung der Abzüge hohes technisches Können, um saubere Blätter zu erhalten, die weder zu hell noch zu dunkel sind. Ein geübter Photograph kann – ähnlich einem geübten Drucker im Druckgraphikbereich – die Qualität der Abzüge beeinflussen. ", "id": 1009477} {"src_title": "Kyveta", "tgt_title": "Küvette", "src_document": [{"title": "Materiál kyvety.", "content": "Kyvety z optického skla (zpravidla označované OG = optical glass, G = glass apod.) se hodí pro měření ve viditelné části spektra. Pro měření v UV oblasti je třeba použít kyvet z křemenného skla (Q = quartz, UV). Dostupné jsou i kyvety ze speciálních optických skel (např. OS = Optisches Glas), které lze obvykle použít pro širší část spektra než kyvety z obvyklého optického skla, jsou však levnější, než kyvety křemenné. V infračervené oblasti spektra se pak užívá řada materiálů s různou propustností v dané oblasti spektra a s různými chemickými vlastnostmi užitého materiálu. Pro měření ve vodných roztocích se užívají kyvety z CaF případně BaF. Pro nepolární rozpouštědla pak z KBr, NaCl či KCl. Měření v kyvetách z různých typů skla je velmi přesné, při správné technice lze stanovit absorbanci vzorku s přesností až na čtyři či pět desetinných míst. Kyvety jsou však relativně drahé – z optického skla stojí řádově stovky až tisíce korun, cena běžné kyvety z křemenného skla se pohybuje kolem čtyř až pěti tisíc korun. Přitom je životnost kyvet omezená, navíc jejich údržba je poměrně pracná. Z těchto důvodů se pro běžná měření používají jednorázové plastové kyvety, jejichž cena bývá jen několik korun, na druhou stranu s nimi lze spolehlivě měřit s přesností jen na dvě až tři desetinná místa (což je však pro většinu aplikací plně vyhovující). Většinou se vyrábějí z polystyrenu (PS) – pro viditelnou část spektra, nebo z polymetylmetakrylátu (PMMA) – i pro část UV oblasti.", "section_level": 1}, {"title": "Rozměry kyvety.", "content": "Standardní spektrofotometrické kyvety (tzv. \"makrokyvety\") mají dnes vnitřní rozměry 1×1×3 až 4 cm a plní se na objem 3 ml (nebo méně podle uspořádání fotometru a výšky paprsku nade dnem kyvety). Vzhledem k tomu, že se pracuje se stále menšími vzorky, používají se čím dál častěji \"semimikrokyvety\", které mají prostor pro vzorek zúžený a stačí je tak plnit jen asi 0,8 ml vzorku (opět záleží na provedení přístroje). Dostupné jsou i \"mikro- a ultramikrokyvety\", které, někdy již za cenu zkrácení optické délky, mohou pracovat i s podstatně menšími objemy (řádově až mikrolitry). Protože by při použití semimikro-, mikro- a ultramikrokyvet v některých spektrofotometrech podstatná část světla procházela sklem kolem vzorku, což by výrazně zvyšovalo pozadí a zhoršovalo přesnost měření, bývají tyto kyvety tzv. maskované – sklo kolem oblasti se vzorkem je začerněno. Na některých kyvetách bývá uveden tzv. \"faktor kyvety\" – vlastně skutečná optická délka kyvety v cm. V ideálním případě je faktor kyvety roven jedné, může se však lišit v důsledku výrobních nepřesností. V infračervené spektroskopii se užívá kyvet v podobe dvojic disků, obdélníků či hexagonů atp., které mají optickou dráhu světelného svazku v řádech mikrometrů až stovek mikrometrů. Jejich průměry se různí v závislosti na užitém přístroji, ale většinou jsou větší než 2,5 cm o tloušťce větší 2 mm. Plněný objem se pak velmi různí dle prostoru pro vzorek - od 0,5 μl až po 100 μl.", "section_level": 1}, {"title": "Speciální kyvety.", "content": "Pro speciální aplikace se používají další typy kyvet, např. průtokové kyvety, které lze připojit např. k chromatografickým přístrojům, temperované kyvety, spektrofotometrické kapiláry apod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kyveta je laboratorní pomůcka, do které se umisťuje kapalný vzorek při měření optických vlastností roztoků. Nejčastěji se používají standardní kyvety s optickou dráhou 1 cm (vzácněji kratší – tzv. ultramikrokyvety pro velmi malé objemy měřených roztoků). Kyvety mohou být vyrobeny z různých materiálů a mohou mít různé provedení.", "tgt_summary": "Eine Küvette () ist ein Gefäß mit planparallelen Seitenflächen, das für optische Untersuchungen (UV/VIS-Spektroskopie) verwendet wird, beispielsweise als Resonator in Farbstofflasern. Küvetten gibt es in unterschiedlicher Qualität, je nach Verwendungszweck. Üblicherweise bestehen sie aus Glas oder Kunststoff. Für Wellenlängen unter 200 nm werden Küvetten aus Quarzglas benötigt. Eine Sonderform der Küvette ist die in der Aquaristik verwendete Fotoküvette. Die denkbar einfachste Küvette besteht lediglich aus 2 Glasscheiben – ohne Abstandshalter –, ermöglicht Schichtdicken im Mikrometerbereich, ohne Verdünnung und ist für den visuellen Vergleich stark Licht absorbierender Flüssigkeiten wie Blut, Kosmetika oder schweres Heizöl geeignet.", "id": 1713201} {"src_title": "Citroën 2CV", "tgt_title": "Citroën 2CV", "src_document": [{"title": "Vznik a ukončení.", "content": "Ameriku „\"postavil na kola\"“ Ford T, Velkou Británii Mini, západní Německo VW Brouk, východní Německo Trabant, Itálii Fiat 500 a ve Francii tuto práci odvedl Citroën 2CV. První funkční prototypy v počtu 250 kusů byly vyrobeny v roce 1939. Většina z nich však byla zničena, aby se nedostala do rukou Němcům po okupaci Francie. Tyto vozy byly osazeny malým motorem o objemu 375 cm3. Dochovaly se jen 4 exempláře. Původní požadavek zněl, aby vozidlo převezlo 4 venkovany v dřevácích se slamáky na hlavě a pytel brambor přes zorané pole na trh rychlosti 60 km/h aniž by se rozbilo jen jedno jediné vejce v ošatce. Sériově vyráběný Citroën 2CV byl veřejně představen na autosalónu v Paříži roku 1948. O vůz byl obrovský zájem, zájemci na něj museli čekat až 2 roky. Od roku 1952 se vozy začaly vyvážet, nejprve do Nizozemska. Do roku 1968 bylo prodáno 2 a půl milionu kusů. O nadčasové koncepci svědčí skutečnost, že zásadnější změnou prošel model až v sedmdesátých letech 20. století. V roce 1951 se objevila užitková verze Furgonette. O tom, že vozidlo bylo levné, svědčila celá řada drobností. Rychloměr byl původně pod jedním rohem čelního skla a současně sloužil i k ovládání stěračů. Až od roku 1961 se přesunul a stěrače získaly své vlastní elektromotory. V tomto roce se také objevil palivoměr. Do té doby ke zjištění sloužila měřící tyčinka. Jak začínala poválečná Francie prosperovat, ukázala se akutní potřeba zdokonalení a vylepšení tohoto malého auta. Proto se 2CV postupně zdokonalil do modelu \"Ami\", a do \"Dyane\", která měla 2CV nahradit. V obou těchto modelech byl použit stejný dvouválcový vzduchem chlazený motor typu boxer. Celkově bylo vyrobeno přes 5 milionů kusů. Oficiálně byla výroba ukončena v roce 1990. V sedmdesátých letech byl Citroën 2CV s úpravami vyráběn v Argentině pod názvem 3CV.", "section_level": 1}, {"title": "2CV Sahara.", "content": "Zajímavým typem byl model 2CV Sahara. Ten měl dva motory. Jeden poháněl přední a druhý zadní nápravu. Představena byla v březnu 1958. Byla určena pro francouzské naftaře pracující v Africe. Automobil byl schopen překonat stoupání až 40 % a jet rychlostí až 100 km/h. Nástupcem Sahary byl Citroën Méhari.", "section_level": 1}, {"title": "Možný návrat.", "content": "V poslední době značka Citroën vážně uvažuje o výrobě nové, zdokonalené verze typu 2CV. \"Kachní\" prvky sice nese design obou generací modelu C3, ale to jsou spíše produkty pro sériový konkurenční prodej. Což nejspíše retro nástupce \"Kachny\" nebude. Citroën považuje za nástupce \"Kachny\" model C3 Pluriel, produkovaný od roku 2003, který nabízí v podstatě 4 vozy v jednom – kabriolet, polokabriolet, 3 dveřový hatchback a dokonce pick-up. První možný vzhled vymysleli tři francouzští studenti. „Kachnička“ podle jejich návrhu neztratí nic ze svého charakterního vzhledu, bude se však jednat o moderní auto. Podobnou změnou v roce 1998 prošel i podobně populární VW Brouk, který dostal retro nástupce s technikou modelu Golf IV pod jménem New Beetle. V roce 2007 se do stejného „\"pokusu\"“ pustiti i u FIATu se vzkříšením modelu 500.", "section_level": 1}, {"title": "Technická data.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Motory 1970.", "content": "2CV4 2CV6", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Citroën 2CV si zahrál i v několika filmech. V sérii o četníkovi ze Saint Tropez jako vozidlo jeptišky a v bondovce Jen pro tvé oči jako vozidlo Bond girl Meliny Havelockové. Hrál též v českém filmu Bobule. Automobil má zvláštní systém odpružení. Vodící přední rameno a vlečené zadní rameno jsou propojeny napínacími tyčemi se spirálovými pružinami uprostřed podvozku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Citroën 2CV, lidově zvaný \"Kachna\", \"Kačena\" nebo \"Kachnička\" (\"Duck, canette,\" podle jeho měkkého odpružení, se kterým se vůz při jízdě na nerovnostech nakláněl ze strany na stranu) či \"slimák\" bylo malé francouzské auto produkované ve Francii značkou Citroën v letech 1948–1990.", "tgt_summary": "Der Citroën 2CV ( „zwei Pferde“), in Deutschland und Österreich üblicherweise \"Ente\" und in der Schweiz \"Döschwo\" genannt, war ein populäres Modell des Automobilherstellers Citroën mit einem luftgekühlten Zweizylinder-Viertakt-Boxermotor und Frontantrieb. ", "id": 139710} {"src_title": "Fischerovy šachy", "tgt_title": "Chess960", "src_document": [{"title": "Rozestavení figur.", "content": "Před partií se rozestavení figur náhodně určí, ovšem jenom v rámci pravidel Fischerových šachů. Po rozestavení se partie hraje jako klasické šachy až na rošádu, která může být provedena nezávisle na rozdílném postavení krále a věží.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla výchozí pozice.", "content": "Bílí pěšci se umístí na druhé (a sedmé) řadě jako ve klasickém šachu a pro ostatní figury na první (a osmé) řadě platí následující omezení: Figury černého jsou umístěny zrcadlově proti bílým figurám. Například pokud je bílý král postaven na f1, pak černý král musí být umístěn na f8. Král nikdy nezačíná na \"a-\" nebo \"h-\"sloupci, protože by nezbyl žádný prostor pro věže.", "section_level": 2}, {"title": "Určení rozestavení figur.", "content": "Rozestavení figur na první (a osmé) řadě se určuje před partií náhodně pomocí házení kostkou, házení mincí, karet nebo speciálního počítačového programu.", "section_level": 2}, {"title": "Původ názvu Chess960.", "content": "Název Chess960 se skládá ze dvou částí: \"Chess\" (anglicky šachy) a \"960\" (což odkazuje na 960 možných počátečních pozic). Každý ze dvou střelců se může postavit na jedno ze čtyř polí. Dáma se potom může postavit na jedno ze šesti polí. Jezdec se poté může postavit na jedno z pěti (druhý na jedno ze čtyř) polí. Zbývají tři pole, na které se postaví král a věže tak, aby byl král mezi věžemi. To znamená, že je zde 4×4×6×5×4=1920 různých počátečních pozic, kdyby se jezdci od sebe nějak lišili. Jezdci se ale nijak neliší, tudíž existuje 1920÷2=960 různých počátečních pozic. Polovina z 960 pozicích je sice zrcadlově symetrická s druhou polovinou, ale Fischerovy šachy mají vzhledově stejné rošády jako v klasických šachách a ty jsou asymetrické (tudíž se v těchto symetrických pozicích rozdíl nachází).", "section_level": 2}], "src_summary": "Fischerovy šachy (známé také jako Fischerovy náhodné šachy nebo Chess960) je varianta šachu, kterou vymyslel bývalý šachový mistr světa Bobby Fischer a veřejně ji oznámil 19. června 1996 v Buenos Aires v Argentině. K Fischerovým šachům se používá stejná šachovnice i stejné figury. Rozdíl je v tom, že figury na 1. a 8. řadě nemají pevně dané postavení, ale náhodně se jejich pozice vybírá. Náhodné rozestavení nedovoluje hráči získat výhodu pamatováním si variant v zahájení a tím podporuje samotnou kreativitu hráče. ", "tgt_summary": "Chess960 oder Schach-960, auch Fischer-Random-Chess oder Fischerschach genannt, ist eine von Schachgroßmeister Bobby Fischer entwickelte Schachvariante mit 960 möglichen unterschiedlichen Ausgangsstellungen. Genaugenommen ist es eine Verallgemeinerung des Schachspiels durch eine fast beliebige Anordnung der bekannten Schachfiguren auf der Grundreihe jeder Partei. ", "id": 1288582} {"src_title": "Johann Peter Eckermann", "tgt_title": "Johann Peter Eckermann", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se 21. září 1792 v chudé rodině ve Winsenu nedaleko Hamburku. Jak sám popisuje, vyrůstal v bídě a do školy chodil jen sporadicky. Měl ale štěstí, když si vlivní lidé v jeho rodném městě všimli jeho nadprůměrných schopností. Mladého Eckermanna podporovali a ten v letech 1808–1813 pracoval na různých úřednických místech. Poté, co dobrovolně bojoval v osvobozenecké válce proti Francii (1813–1814), odešel do Hannoveru, aby se vyškolil u malíře Ramberga. Nemoc a nedostatek peněz jej ale po krátké době donutily tento plán opustit a znovu přijmout práci ve státní správě. Uvědomoval si, že mu chybí vzdělání, navštěvoval tedy v Hannoveru gymnázium a věnoval se horlivě studiu literatury. Zvláště Goethovo dílo na něj hluboce zapůsobilo. Po krátkém studiu na gymnáziu se Eckermann pokusil studovat práva a filologii na univerzitě v Göttingenu, ale brzy musel studia přerušit pro nedostatek peněz. V roce 1822 se přestěhoval do Empelde poblíž Hannoveru. Inspirován velkými vzory, začal sám psát verše. Napsal také soubor pojednání \"Příspěvky k poesii, se zvláštním odkazem na Goetha\" (\"Beiträge zur Poesie mit besonderer Hinweisung auf Goethe\") a rukopis poslal Goethovi do Výmaru. Odezva z Výmaru byla kladná a Eckermann 10. června 1823 navštívil Goetha (jemuž tehdy bylo témeř 74 let). Goethe mladého muže přijal vlídně a postupně mu svěřil redigování svých poznámek a rukopisů, jakož i přípravu sebraných děl pro velké vydání poslední ruky. Eckermann se nestal Goethovým sekretářem, ale pracoval pro něj v nezávazném a neplaceném vztahu. Pět let po Goethově smrti píše Eckermann nakladateli Brockhausovi: \"„Můj poměr ke Goethovi nebyl ničím jiným než vztahem žáka a spolupracovníka. A tento vztah mi přišel dost draho, neboť jsem celý ten čas žil na své vlastní útraty a jen občas se mi dostávalo potěšení, že jsem s ním pojedl a byl pozván do jeho společnosti, a pak byl ovšem duchovní zisk veliký.“\" Ani ve Výmaru Eckermanna neopustily finanční potíže. Goethe se postaral, aby již zmíněné \"Příspěvky k poesii\" byly vydány a autor dostal dobrý honorář, a navíc našel Eckermannovi placené pracovní příležitosti, například jako učitel knížete Karla Alexandra, a v roce 1825 zařídil, aby Eckermann získal hodnost doktora na univerzitě v Jeně. I tak se ale Eckermann těžce protloukal, a to i proto, že práce pro Goetha byla často velmi časově náročná. Goethova důvěra v Eckermannovu spolehlivost byla tak velká, že jej požádal, aby v srpnu 1830 doprovázel labilního syna Augusta na jeho cestu do Itálie. August na této cestě onemocněl a zemřel, Eckermann se vrátil do Výmaru a pokračoval ve spolupráci s Goethem až do jeho smrti 22. března 1832. Eckermannovi Goethe svěřil redakci jeho děl z pozůstalosti (1832–1833). Eckermann také edičně připravil (spolu s Friedrichem W. Riemerem) (1774–1845) úplné vydání děl Goetha ve 40 svazcích (1839–1840). Až v roce 1831 si Eckermann vzal svou dávnou snoubenku Joan Bertramovou. Zemřela v dubnu 1834 krátce po narození syna Karla, jenž se později stal uznávaným malířem. Roku 1836 Eckermann vydal \"Rozhovory s Goethem\", dodnes oceňované, do mnoha jazyků přeložené dílo, a o dva roky později publikoval další svazek poezie, ale příjmy z knih byl nízké a Eckermann nadále trpěl nouzí. Dne 3. prosince 1854 Eckermann zemřel. Eckermannův bývalý žák, později velkovévoda Karl Alexander, zařídil důstojný pohřeb v bezprostřední blízkosti místa posledního odpočinku Goetha na historickém hřbitově ve Výmaru.", "section_level": 1}, {"title": "\"Rozhovory s Goethem\".", "content": "V knize \"Rozhovory s Goethem\" (\"Gespräche mit Goethe\") Eckermann zaznamenal hovory s Johannem Wolfgangem Goethem během posledních devíti let básníkova života. Dílo bylo poprvé vydáno v roce 1836 a podstatně rozšířeno v roce 1848. Eckermann vložil do díla i hodně autobiografického materiálu a jasně uvádí, že jeho „rozhovory“ nejsou doslovné přepisy, ale rekonstrukce na základě vzpomínky. Eckermann vydal knihu v době, kdy Goethova popularita v Německu začínala klesat, a kniha se zde nejprve prodávala špatně. Postupně se však stala populární v zahraničí a následně sehrála důležitou roli v oživení zájmu o Goetha a ocenění jeho díla jak v Německu, tak po celém světě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johann Peter Eckermann (21. září 1792, Winsen – 3. prosince 1854, Výmar) byl německý básník a blízký důvěrník Johanna Wolfganga Goetha. Je znám hlavně svými biografickými \"Rozhovory s Goethem\" (1836–1848).", "tgt_summary": "Johann Peter Eckermann (* 21. September 1792 in Winsen (Luhe); † 3. Dezember 1854 in Weimar) war ein deutscher Dichter, Schriftsteller und enger Vertrauter Goethes.", "id": 1733291} {"src_title": "Bad Rappenau", "tgt_title": "Bad Rappenau", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Bad Rappenau se nachází v severovýchodní části pahorkatiny Kraichgau. Město sousedí, po směru hodinových ručiček od východu, s těmito obcemi a městy: Gundelsheim, Offenau, Bad Wimpfen, Heilbronn, Massenbachhausen, Kirchardt, Sinsheim, Neckarbischofsheim a Helmstadt-Bargen. Dále také s Hüffenhardt, Siegelsbach a Haßmersheim. V Bad Rappenau jsou úřady společné jak pro město, tak pro obce Kirchardt a Siegelsbach. Celé Bad Rappenau se skládá z města a osmi dalších vesnic; Babstadtu, Bonfeldu, Fürfeldu, Grombachu, Heinsheimu, Obergimpernu, Treschklingenu a Wollenbergu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Město Rappenau bylo poprvé zmíněno dokumentech v 1343. Podle jiných zdrojů byla obec původně pojmenované jako Rappenheim. Lze předpokládat, že první osady a vesnice zde byly od 8. století n. l. Od roku 1339 do roku 1344 patřilo Rappenau pánům z Vaihingenu a Württembergu. V té době se město skládalo z dvou oddělených částí, ty se ale postupem času spojily a vytvořily jednu obec. Německý šlechtic \"Eberhard von Gemmingen\" zde roku 1601 postavil vodní hrad, ten zde stojí i v současné době. Za třicetileté války ale obec několikrát vyhořela. Od roku 1806 bylo Rappenau považováno za skutečnou obec, do té doby se jednalo spíše o osadu. V roce 1822 byla ve hloubce 175 m pod zemí objevena solanka, to vyústilo v mnohé snahy využívat ji jako léčivo. Nicméně, z pohledu hlavního města zde nebyl o vytvoření lázní žádný zájem. Místo toho bylo soukromníky dne 15. května 1834 založeno \"Sophienbad\", lázně, pojmenované na počest \"Žofie Bádenské\". Brzy ale lidem došly finance a lázně byly uzavřeny. O několik let později, roku 1845, se ale znovu otevřely a v následujících letech se zde nacházely i parní lázně. V roce 1887 byly otevřeny lázeňské místnosti i pro děti. V roce 1912 Prof. Dr. Oskar Vulpius otevřel sanatorium obsahující 120 lůžek pro léčbu kostí a kloubů. Mezitím byly v roce 1903 dostavěny nové solné koupele. Roku 1930 získalo město Rappenau titul \"Bad\", do češtiny přeloženo jako \"lázně\". Tento titul označuje právě lázeňská města. Po druhé světové válce se cestovní ruch zvýšil a Bad Rappenau vyhledávalo stále více lidí. Roku 1952 bylo Bad Rappenau již sedmé největší lázeňské město v Bádensku. Kvůli reformám v roce 1936 se město Bad Rappenau stalo součástí okresu Sinsheim. Dne 1. dubna 1950 pak byla do Bad Rappenau začleněna obec Zimmerhof. Následující roky, 1971 a 1973, se součásti města stalo i osm dalších vesnic. 1. ledna 1973 opět začaly nové reformy a město se stalo součástí zemského okresu Heilbronn, kde se oficiálně nachází i v současné době. Od roku 1973 má Bad Rappenau status města.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Ve městě se nachází několik muzeí, většinou se zaměřují na historii města a především na lázeňství. Vedle farního kostela se nachází stará radnice, která zde stojí již od roku 1841. Právě blízko radnice se nachází kašna se slovy „Ruhe ist des hamburgery erste Pflicht - Im Wein liegt Wahrheit, im Wasser liegt Klarheit.“, volně přeloženo jako „Povinnost prvního občana je ticho — ve víně je pravda, ve vodě tam je průzračnost.“ Je zde hřbitov, kde je pohřbený i \"Georg Christian Heinrich Rosentritt\", muž, který v Bad Rappenau objevil solanku. Nedaleko je i válečný památník z roku 1934. Bad Rappenau má také několik parků, jeden z těch známějších je zámecký park u vodního hradu. Známý je i lázeňský park. Ve městě se každoročně koná festival Stadtfest.", "section_level": 1}, {"title": "Partnerská města.", "content": "Bad Rappenau podepsal smlouvy o spolupráci s těmito městy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Bad Rappenau je lázeňské město a zároveň velké okresní město v německé spolkové zemi Bádensko-Württembersko, v zemském okrese Heilbronn. Ke 31. prosince 2014 zde žilo 20 268 obyvatel. Město je vzdáleno asi 15 km od hlavního města zemského okresu; Heilbronnu.", "tgt_summary": "Bad Rappenau ist eine Stadt im Kraichgau im Nordwesten des Bundeslandes Baden-Württemberg ca. 14 km Luftlinie nordwestlich von Heilbronn und 34 km südöstlich von Heidelberg. Sie gehört zum Mittelzentrumsbereich \"Heilbronn\" des gleichnamigen Oberzentrums, zur \"Region Heilbronn-Franken\" sowie zur Randzone der europäischen \"Metropolregion Stuttgart\". ", "id": 1088593} {"src_title": "Svarožic", "tgt_title": "Svarožić", "src_document": [{"title": "Prameny.", "content": "Nejstarší zmínka o Svarožičovi pochází z roku 1008 z dopisu misionáře Bruna z Quenfurtu císaři Jindřichovi II., který jej v souvislosti s Lutici nazývá \"Zuarasiz vel diabolus\" „Svarožič čili ďábel“, společně s ním jsou zmíněny také válečné zástavy. Jediným dalším autorem který jméno tohoto boha také uvádí je Dětmar z Mersburku ve své Kronice z počátku 11. století uvádí: Dětmar dále zmiňuje obětování zvířat i lidí a kněží, kteří dohlíží na zmíněné zástavy věštění pomocí posvátného Svarožičova koně pomocí losů, drnů a kopí, podobné způsobu jakým věštil Trihlavův kůň ve Štětíně a Svantovítův kůň v Arkoně. Také zmiňuje víru že v případě blížící se dlouhé války vylezá z jezera velký kanec s bílými kly a válí se v kališti. Svarožič je také zmiňován s několika dalšími bohy ve východoslovanském kázání \"Slovo někojego christoljubca, revnitělja po pravoi věre\", jež pochází z 11. či 12. století: Dále je pak zmiňován v o něco mladším \"Slovu svjatago Grigorъja\", pravděpodobně z 12. století a v \"Slovu svjatago otca našeho Ioanna Zlatousta\" kde se uvádí že lidé obětují Svarožičovi a Artemidě kuřata a že mu lidé připíjejí v rozích a otáčí se přitom. Mylně je někdy, například Janem Máchalem, také uváděna zmínka o Svarožičovi v Knýtlingasáze. V tomto případě se však jedná o koruptelu jména Svantovít.", "section_level": 1}, {"title": "Hypotézy.", "content": "Dětmarovo \"Zuarasici\" bylo jako Svarožič interpretováno již Pavlem Josefem Šafaříkem v první polovině 19. století, který též toto božstvo ztotožnil se stejnojmenným božstvem ze staroruských kázání. Tento výklad je všeobecně příjímán, jediný kdo jej odmítl byl amatérský badatel Josef Růžička, který Zuarasici vyložil jako \"Lvarasic\" „lvokníže“ a Svarožice považoval za výmysl Lubora Niederleho. Podle Michala Téry je Svarožič bohem ohněm analogickým védskému Agnimu, synem Svaroga. Totožnost Svarožiče s Dažbogem odmítá s ohledem na jejich společný výskyt ve \"Slovu svjatago otca našeho Ioanna Zlatousta\" a Svarožiče a prvního považuje za boha ohně, analogického védskému Agnimu, zatímco druhého za boha slunce analogického Súrjovi. Oba pak považuje za syny Svaroga – nebeského boha. Zároveň však polabského Svarožiče, stejně jako Svantovíta, považuje původně za hromovládné božstvo, tedy obdobu Peruna. Solární atributy tohoto boha vysvětluje jako spojení solární a hromovládné sféry, objevující se například ve slovanské lidové kultuře. Zdeněk Váňa Svarožice a Dažboga ztototožňuje a považuje jej za jedno hlavních božstev společných všem slovanům, společně se Svarogem, Perunem a Velesem. Podle Jana Máchala je Svarožič zbožštělým hrdinou. Souhlasí také s Vatroslavem Jagićem že jméno Svarožič se dostalo do východoslovanského prostředí až jako ohlas ratarského Svarožiče a že jméno Svarog bylo vytvořeno až z něj učenou spekulací. Aleksander Brückner a Henryk Łowmiański odmítli výklad Svarožičova jména jako patronymika a pokládali jej spíše za deminutivum, jedná se tedy podle nich o „malého Svaroga“ – lokální formu nejvyššího nebeského boha. Co se týče souvislosti Svarožiče s Radegastem tak v Dětmarově kronice sepsané v letech 1012 až 1018 je nejvyšší bůh Ratarů nazýván Svarožic a jméno jeho svatyně zní Riedigost. Až Adam Brémský, jenž psal přibližně od roku 1066 a čerpal z Dětmarova díla, nazývá nejvyššího boha Ratarů Riedigostem a jeho svatyni Retra. Toto jméno poté užíval i Helmold z Bosau a Saxo Grammaticus, také čerpající z kronik zmiňovaných dvou autorů. Hypotézy o souvislosti těchto dvou božstev lze nalézt v článku Radegast.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svarožič (latinsky \"Zuarasiz\", \"Zuarasici\") je slovanský bůh, který byl ctěn polabskými Ratary jako hlavní kmenové božstvo a Východoslovany jako bůh ohně. Jedná se o jediné božstvo, které se jasně objevuje jak v pramenech týkajících se východoslovanského tak polabského prostředí. Jeho souvislost s Radegastem, ratarským bohem zmiňovaným v pozdějších pramenech je nejasná. Jméno Svarožič je zpravidla vykládano jako „syn Svarogův“, kvůli čemuž je někdy ztotožňován s Dažbogem.", "tgt_summary": "Svarožić [] ist ein slawischer Gott, der in verschiedenen Gegenden unter verschiedenen Namen bekannt war. Bei den Ost- und Südslawen trug er den Namen Dažbog oder Dabog, bei den Elb- und Ostseeslawen bekam er später die Bezeichnung Radegast oder Redigast, tschech. Radhošt.", "id": 1033233} {"src_title": "Tramín červený", "tgt_title": "Gewürztraminer", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Réva vinná (\"Vitis vinifera\") odrůda \"Tramín červený\" je jednodomá dřevitá pnoucí liána, dorůstající v kultuře až několika metrů. Kmen tloušťky až několik centimetrů je pokryt světlou borkou, která se loupe v pruzích. Úponky révy jsou kratší až středně dlouhé, umožňují této rostlině pnout se po pevných předmětech. Růst je středně bujný až bujný s polovzpřímenými letorosty. Vrcholky letorostů jsou otevřené, bělavě zelené, slabě pigmentované antokyaniny, silně bíle vlnatě ochmýřené až plstnaté. Mladé lístky jsou zelené s bronzovými skvrnami, slabě pigmentované antokyaniny, mají narůžovělý nádech. Internodia jsou krátká, stejně jako nodia jsou zelená, na osluněné straně někdy hnědočerveně proužkovaná, bez ochmýření, pupeny jsou velmi slabě pigmentované antokyaniny. Olistění je bohaté, listová plocha je zahuštěná množstvím zálistků. jednoleté réví je poměrně tenké, eliptického průřezu, červenavě až skořicově hnědé, čárkované i tečkované. Zimní pupeny jsou malé, širší, hrotité. List je malý až středně velký, okrouhlý, tří- až pětilaločnatý, málo členěný, s mělkými horními bočními výkroji, které jsou otevřené, s oblým dnem. Vrchní strana čepele listu je silně puchýřnatá, drsnější, mírně vrásčitá a zvlněná, tmavě zelená, spodní strana je jemně plstnatá, zoubkování na okraji je méně výrazné, konvexní. Řapíkový výkroj je buď úzce otevřený, klínovitý, nebo uzavřený s průsvitem a ostrým dnem, popřípadě překrytý, řapík je krátký, stejně dlouhý, jako medián listu, zelené barvy, žilnatina v oblasti připojení řapíku je takřka bez antokyaninové pigmentace až velmi slabě pigmentovaná. Oboupohlavní pětičetné květy v hroznovitých květenstvích jsou žlutozelené, samosprašné. Plodem je malá až středně velká (14 mm, 1,4 g), kulatá nebo lehce oválná bobule růžovo- až šedočervené barvy na krátké, obtížně oddělitelné stopečce, se středně silnou až silnou, průměrně ojíněnou slupku, pod kterou je v řídké dužině mnoho aromatických látek. Bobule jsou nejednotné velikosti a barvy. Masitá až tekutá dužina má jemnou a příjemnou, odrůdovou, výraznou aromatickou, muškátovou chuť, vysoký obsah kořenitých látek a nižší obsah kyselin, je bez zabarvení. Hrozen je malý až středně velký, 80-120 mm dlouhý, 70-100 mm široký, 74-98 g těžký, hustý, cylindricko-kónický, s křidélky. Má krátkou, 4 cm dlouhou, slabě lignifikovanou stopku.", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "\"Tramín červený\" má podle nejnovějších genetických výzkumů poměrně blízko k volně rostoucí révě lesní (\"Vitis vinifera ssp. sylvestris\") a je pravděpodobně nahodilým křížencem dvou ještě starších, neurčených a dnes již patrně neexistujících odrůd, popřípadě křížencem odrůdy \"Pinot\" a neznámé, patrně neexistující odrůdy. Dlouho se předpokládalo, že místem původu odrůdy je sever Itálie, konkrétně region Südtirol/Trentino-Alto Adige, kde se nachází obec jménem Tramin (Tramino, Termeno). Odtud se odrůda měla šířit do Švýcarska, Německa, do prostoru Střední Evropy a do Francie. Legendu o původu odrůdy rozšířil patrně německý botanik Hieronymus Bock v knize „Kreuterbuch“ z roku 1539. První bezpečně prokázaná zmínka o „vini de Traminne“ (vínech z města Tramin/Termeno) pochází sice již z roku 1242 z Bolzana a později se takové zmínky objevují stále častěji, ale vína nikdy nebyla vyráběna z odrůdy \"Tramín červený\". Ještě počátkem 20. století pěstoval v této obci odrůdu pouze jediný pěstitel, oblíbena zde začala být až po první světové válce. Dnes je zde sice pěstována hojně, ale jde pouze o marketingový tah, Tramín z obce Tramin se prostě lépe prodává. Na severu Itálie neexistují ani žádná lokální synonyma odrůdy, která by zde musela vzniknout, kdyby se tu odrůda pěstovala po staletí. Další ampelografové kladli postupně původ odrůdy na území dnešního Maďarska, Rakouska či do jihovýchodní Evropy. Nejnověji, dle názoru švýcarského ampelografa Dr. José Vouillamoze, odrůda pochází z oblasti mezi severovýchodní Francií a jihovýchodním Německem, důkazy nachází v genetickém profilu odrůdy v porovnání s profilem a místem původu autochtonních odrůd, kterým je Tramín rodičovskou odrůdou. Ve Francii je zmiňován Tramín už ve 14. století pod synonymem \"Savagnin\" a od 16. století do napoleonských válek bylo jeho pěstování značně rozšířeno. V Alsasku zůstal významnou odrůdou, patří mezi sedm ušlechtilých (noble) odrůd Alsaska. Z Francie se pravděpodobně šířil na východ, ve Falci v Německu je zmiňován už v 16. století (nachází se zde dosud produkční vinice osázená Tramínem již před 400 lety!).", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "\"Tramín červený\" není nikde v Evropě, odrůdou dominantní, daleko spíše je odrůdou doplňkovou, kterou se ovšem pyšní každý výrobce. Jeho víno není komoditou, typickou pro globální trh. V některých oblastech a regionech ale Tramín obzvláště vynikl. Ve Francii je to alsaský department Vosges v Lotrinsku, kde se na svazích stejnojmenného pohoří Vosges (Vogézy) odrůdě velmi daří a dává vzniknout velmi kvalitním vínům. V okolí nedalekého Heiligensteinu, který již ovšem leží v Alsasku, se z Tramínu, z mutace \"Savagnin Rosé\", vyrábí známé víno Klevener de Heiligenstein (pozor ovšem, existují ještě vína z oblasti Alsace Klevner AOC, a ta nevyrábí ani z Tramínu, ani ze Savagninu, nýbrž z odrůd \"Pinot Noir\", \"Pinot Blanc\" či \"Auxerrois\"). Ve Francii byla odrůda \"Tramín červený\" roku 2008 pěstována na 2.920 ha v 8 klonech, z toho 2.500 ha se nacházelo v Alsasku. \"Tramín červený\" je typickou odrůdou všech severních vinohradnických oblastí, od Alsaska přes Německo, kde tvoří podíl 0,8 % plochy všech vinic a vysazen byl především v oblastech Bádensko a Falc, celkem na 831 ha, Rakousko (1 % plochy vinic, 700 ha, rozšířen je především ve Štýrsku), Švýcarsko (48 ha), Itálii (Südtirol/Trentino-Alto Adige, 500 ha), Maďarsko, Slovinsko, Chorvatsko (200 ha), Rumunsko, Moldávii, Ukrajinu. Nový svět ho pěstuje v kanadské Britské Kolumbii, v Oregonu (700 ha) a ve státě Washington (USA), na Novém Zélandu (293 ha), a kde to chladnější mikroklima dovoluje i v Kalifornii (636 ha), v Jihoafrické republice (300 ha) a v Austrálii (842 ha). Odhadem byla odrůda pěstována roku 2010 na cca 9.000 hektarech vinic. Ve Státní odrůdové knize České republiky je odrůda zapsána od roku 1941, od tohoto roku je zapsána též v Listině registrovaných odrůd na Slovensku. V současné době jsou v Česku povolené dva klony, PO-202/A od roku 1985 a klon PO-209/K od roku 2012. V ČR jsou známé například bořkovické, mělnické, mutěnické, sedlecké a velkopavlovické tramíny. Na Slovensku to jsou tramíny z nitranska a vrábeľska. Ještě v třicátých letech 20. století byl Tramín v ČR zastoupen 4 % z plochy vinohradů, počátkem devadesátých let plochy poklesly na 2 %, roku 2010 je to asi 3,5 %. V ČR se pěstuje nejčastěji v podoblastech Velkopavlovická a Mikulovská, hojný je na Bzenecku, Brněnsku, Čáslavsku, Mutěnicku, Mostecku, roku 2007 byl vysazen na 561 ha. Průměrný věk vinic byl v ČR roku 2010 asi 16 let. Na Slovensku se pěstuje na 2 % z celkové plochy vinic, tedy na 318 ha. Slovo červený se někdy v názvu vína, vyrobeného z této odrůdy, vypouští. V ČR patří k přípustnému pojmenování, které lze uvádět na vinětě odrůdového vína, právě „Tramín“, nebo také z němčiny pocházející „Gewürtztraminer“. Je to paradox, neboť právě \"Tramín červený\" (\"Traminer Rot\", \"Savagnin Rosé\") a \"Gewürztraminer\" jsou dvě mutace odrůdy, o jejichž rozdílnosti či identicitě se jsou někteří milovníci vína, ale i nemnozí ampelografové, přít až do poslední sklenky.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Soudí se, že Římané odrůdu nazývali „Vitis aminea“, tu zmiňuje již Gaius Plinius Secundus v 1. stol. po Kr. Někteří ampelografové ze 17. století hovoří o tom, že předkem Tramínu je odrůda, nazývaná „Uva Aminea“ z Thesálie v severním Řecku. Za dnešní název „Tramín“ odrůda skutečně vděčí obci Tramin/Termeno v italském regionu Südtirol/Trentino-Alto Adige. Odrůda odsud sice nepochází, ale zmínka o dobrých vínech z Tramínu (myšleno obec, nikoli odrůdu) se v literatuře od 13. do 16. století objevovala tak často, že se je v Německu snažili napodobit. To vysvětluje, proč nejpěstovanější odrůdu údolí Rýna pojmenovali „Traminer“ (roku 1483 v klášteře Bebenhausen poblíž Stuttgartu), byla to pouze snaha přiživit se na tehdejším věhlasu a pověsti vín z okolí obce Tramin. Ta byla mimochodem většinou vyráběna z odrůd \"Muscat Blanc à Petits Grains\" (\"Moscato Bianco\", \"Muškát žlutý\") a \"Lagrein Weiss\".", "section_level": 1}, {"title": "Synonyma.", "content": "Tramín červený, Tramín kořenný : \"Траминер розовый, Гевюрцтраминер, Кляйнер Траминер, Саваньен роз\" (vše Rusko), \"Auvernas Rouge, Blanc Brun, B. Court, Bon Blanc, Braunes, Christkindelstraube, Clevener, Clevner, Crescentia Rotundifolia, Crevena Ruziva, Crvena Ruzica, Crveni Traminac, Diseci Traminer, Dreimaenner, Dreimannen, Dreipfennigholz, Drumin, D. Ljbora, Duret Rouge, Durmín, Edeltraube, Fermentin Rouge, Fleischroth, Fleischweiner, Formenteau, Formentin Rouge, Fourmenteau Rouge, Fränkisch, French, Frenscher, Frentsch, Fromenté Rosé, Fromenteau Rouge, Fűszeres Tramini, Gentil Rosé Aromatique, Gentil-Duret Rouge, Gentile Blanc, Gewürztraminer\" (Německo, Brazílie, Kanada, USA, Kypr, Španělsko, Itálie), \"Gewuerztraminer\" (Rakousko, Portugalsko, Španělsko, Francie, Itálie), \"G. Lenz Moser\" (Itálie), \"Gringet, Gris Rouge, Haiden, Heiligenstein Klevener, Kirmizi Traminer, Klaebinger, Klaevner, Kleinbraun, Kleinbrauner, Kleiner Traminer, Kleinwiener, Livora, L. Červená, Mala Dinka, Marzimmer, Mirisavi Traminac, Muskattraminer, Naturé, N. Rose, Noble Rosé, Nuernberger Rot, Pinat Cervena, Piros Tramini, Plant Paien, Princ Červený, Prinšt Červený, Ranfoliza, Rosentraminer, Rotclevner, Rotedel, Roter Nuernberger, R. Traminer, Roethlichter, Rosentraminer, Rotfranken, Rothedel, Rothedl, Rother Clevner, R. Nürnberger, R. Riesling, Rothklaeber, Rothklauser, Rothweiner, Rothwiener, Rotklaevler, Rotklevner, Rousselett\" (Francie), \"Roz Taramin\" (Itálie), \"Runziva, Rusa, Ruska, Ryvola, Salvagnin, Sandtraminer, Sauvagnin, Savagnin, S. Jaune, S. Rosa Aromatique, S. Rosé, S. Rose Aromatique\" (Chile), \"S. Rose Musque, Servoyen Rose, Sivi Traminac\" (Bulharsko), \"St. Klauser, Svenié, Termeno Aromatico, Tirolensis, Tokaner, Tokayer, Tramin Kořenný, Traminac Crveni\" (Chorvatsko), \"T. Diseci, T. Mirisavi\" (Chorvatsko), \"T. M. Crveni, T. Rosin, T. Sivi, Traminec, Traminer\" (Německo, Austrálie, Řecko, Itálie), \"T. Aromatico (Rakousko, Itálie), \"T. Epice, T. Musque, T. Parfume, T. Red, T. Rose Aromatique, T. Rosso, T. Roter, T. Rouge, T. Roz\" (Rumunsko), \"T. Rozovyi\" (Rusko), Tramín Kořeněný, Tramini Piros\" (Maďarsko), \"Trammener, Weihrauch\". Savagnin Rosé : \"Clevner, Drumin, Durbacher Clevner, Fourmenteau Rouge, Heiligenststeiner Clevner, H. Klevner, Livora, L. červená, Princ červený, Ryvola, Savagnin Rosé non Musque, Tramín červený, T. kořenný, Tramin Diseci, T. Rdeci, Traminac Crveni, T. Rdeci, Traminer Rosé, T. Rot, T. Roz, Tramini Piros\".", "section_level": 2}, {"title": "Mutace a klony odrůdy.", "content": "Odrůda \"Gewürztraminer\" (\"Tramín kořenný\") je dnes považována za aromatickou mutaci odrůdy \"Traminer Rot\" (\"Savagnin Rosé\", \"Tramín červený\"), ta je pro změnu barevnou mutací odrůdy \"Traminer Weiss\" (\"Savagnin blanc\", \"Tramín bílý\"). První zmínka o odrůdě „Gewürztraminer“ pochází z roku 1827 z oblasti Rheingau, Johann Metzger ji zde označuje za vzácně pěstovanou. Je pravděpodobné, že k mutaci došlo v oblasti Rheinland-Pfalz, protože ve Francii, v Alsasku roku 1886 ji zmiňuje Oberlin s tím, že pochází z oblasti „Palatinat“ tedy Rýnská Falc. Problematika odlišování „taxonů“ s názvem \"Tramín červený\" a \"Gewürztraminer\" : \"Tramín červený\", v německy mluvících oblastech nazývaný \"Traminer Rot\", měl být historicky pěstován v zemích bývalého východního bloku a měl se vyznačovat červenou barvou bobulí a umírněnou kořenitostí. \"Gewürztraminer\", nazývaný v Česku \"Tramín kořeněný\" či \"kořenný\", měl být pěstován v západoevropských zemích, měl mít červenošedou barvu bobulí a vyšší kořenitost. Oba taxony byly různými ampelografy v různém období považovány za samostatné odrůdy, mutace či klony, místy dokonce převládl názor, že jde pouze o stanovištní rozdíly, na které jedna a táž odrůda výrazně reaguje. Navíc dnes, kdy lze v Česku (a podobně v zemích bývalého východního bloku) po období horoucího vysazování vinohradů před vstupem do EU a shánění klonů odrůd z různých zdrojů, oblastí a populací mnohdy jen těžko odlišit, o kterou z těch dvou jmenovaných pseudoodrůd vlastně jde, zdá se být odlišování těchto zmíněných „taxonů“ bezpředmětné. Soudě ovšem dle typu vyráběných vín, je v Česku dnes pěstován v podstatě pouze taxon \"Gewürztraminer\". Taxon \"Savagnin Rosé\" je pěstován takřka výlučně v Alsasku (roku 2006 na 42,5 ha) a v německém Bádensku, v okolí Durbachu, kde se nacházejí nejrozsáhlejší osazené plochy. Má sliznatou až rozplývavou, sladkou dužinu neutrální chuti, bez klasického, florálně-kořenitého aroma. Dalším rozdílem od odrůdy \"Gewürztraminer\" je průsvitná slupka bobule v období zabarvování bobulí (francouzsky \"veraison\"). Odrůdová vína jsou zlatožlutá, plná, často s vyšším obsahem zbytkového cukru a alkoholu, ale jsou spíše neutrálního typu, v aroma nenajdeme kořenité a florální tóny, typické pro vína \"Gewürztraminer\". V Alsasku vyráběné víno „Klevener de Heiligenstein“ pochází právě z hroznů odrůdy \"Savagnin Rosé\". Podle této charakteristiky lze do synonymiky odrůdy \"Savagnin Rosé\" zařadit taxon \"Tramín červený\" a odlišit je tak od taxonu \"Gewürztraminer\". Pokud ovšem nahlédnete do katalogu francouzských odrůd., je zde „Tramin cerveny“ uveden v synonymice taxonu \"Gewürztraminer\", Francouzi patrně předpokládají, že nejsme zemí bývalého východního bloku a nearomatický typ se v Česku nepěstoval. \"Tramín muškátový\" (\"Savagnin blanc musqué\") má hrozny jantarové barvy a intenzivnější, zřetelně muškátový buket. Dále už pouze zmiňme mutace odrůdy, uvedené samostatně v katalogu VIVC, \"Tramín žlutý\" (\"Traminer Gelb\"), \"Tramín Šedý\" (\"Traminer Gris\") a tetraploidní klon odrůdy \"Traminer Rot\". Na vinicích se dále nehojně vyskytuje mutace Tramínu s růžově zbarvenou dužinou.", "section_level": 1}, {"title": "Významní kříženci odrůdy.", "content": "Odrůda Tramín byla při křížení jedním z rodičů mnoha známých moštových odrůd. Tramín je geneticky jednou z nejstarších v Česku pěstovaných odrůd vinné révy, stál při zrodu skupiny západoevropských odrůd, je rodičem takových odrůd, jako jsou \"Ryzlink rýnský\", \"Sauvignon\" (a následně tedy \"Cabernet Sauvignon\"), \"Veltlínské zelené\", \"Sylvánské zelené\" a dalších. I moderní šlechtitelská praxe ukázala, že Tramín je vynikající rodič nových odrůd, který na potomstvo přenáší dominantně vysokou cukernatost a jeho komplexní aroma se v potomstvu štěpí do nejrůznějších odstínů, od vůně růží, po klasický muškát. Níže uvádíme některé z velkého množství vyšlechtěných odrůd: \"Siegerrebe\" (\"Madlenka raná\" x \"Tramín červený\"), velmi raná moštová odrůda, která atraktivní chutí překonává většinu stolních hroznů. Říká se o ní, že i když nedozrává jako úplně první, děti a vosy se postarají o to, aby byla jako první sklizena. \"Vrboska\" (\"Tramín červený\" x \"Čabaňská perla\"), nová moravská odrůda vhodná pro výrobu burčáků. \"Pálava\" (\"Tramín červený\" x \"Müller Thurgau\"), velmi úspěšné moravské novošlechtění, které si dalo za cíl nabídnout úrodnější Tramín. To se zcela nepovedlo, je více muškátová, ale už si zajistila stálé místo na našich vinohradech a stejně jako Tramín je pýchou výrobců a ozdobou sklípků. \"Milia\" (\"Müller-Thurgau\" x \"Tramín červený\"), odpověď slovenských šlechtitelů na Pálavu. Ještě více muškátová, ještě více plodná, i s dalšími zajímavými vlastnostmi. \"Děvín\" (\"Tramín červený\" x \"Veltlínské červenobílé\"), vydařená odrůda ze Slovenska, charakterem vín se Tramínu podobající. \"Aromína\" (\"Tramín červený\" x \"Veltlínské červenobílé\") x \"Irsai Oliver\", slovenská aromatická odrůda. \"Rosa\" (\"Picpoul\" x \"Frankovka\") x \"Tramín červený\", světový unikát, barvířka s vůní růží, slovenská odrůda. \"Traminette\" (\"Gewürztraminer\" x \"Seyval Blanc\"), interspecifická odrůda, vyšlechtěná a pěstovaná v USA pro výrobu vín, připomínajících Tramín. Dále lze uvést odrůdy \"Würzer\", \"Zähringer\", \"Cserszegi Füszeres\", \"Ezerfürtü\", \"Dneprovskii Rubin\", \"Riton\" atd.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Réví vyzrává velmi dobře (80-90 % délky). Růst je na úrodných půdách středně silný až bujný. Na chudých a suchých půdách roste slabě a degeneruje. Vyžaduje pravidelné hnojení. Odolnost vůči zimním mrazům je velmi dobrá, spolu s odrůdou \"Ryzlink rýnský\" patří mezi nejodolnější odrůdy v Česku. Na rozdíl od něj, první 3-4 očka na tažni nejsou plodná a proto je jakékoliv poškození tažňů mrazem výrazněji poznat na úrodě. Jarní mrazíky Tramín prakticky nepoškozují, pokud však přece jen na jaře zmrzne, ztráty jsou velké, protože podočka nejsou skoro vůbec plodná. Na sucho reaguje špatným odkvétáním. Má malé hrozny a neplodná bazální očka, proto se musí řezat na dva dlouhé, minimálně desetiočkové tažně se zatížením 10-12, při úrodných klonech 8-10 plodonosných oček na m2. Doporučuje se vysoké vedení s větším množstvím stařiny, při kterém se zlepšuje kvalita sklizně. Podnože jsou vhodné SO-4, 125 AA a T 5C. Má sice malé listy, ale i krátká internodia a proto hrozí přehuštění keřů se všemi negativními následky: sprchání, houbové choroby, hnití hroznů, pomalejší dozrávání, nižší cukernatost i nižší úrodnost v příštím roce. Proto je nutné použít větší vzdušné tvary keřů, na vyšších vedeních v širších sponech a důležité jsou i zelené práce. Doporučují se velké tvary s větším množstvím starého dřeva, čím se zvětšuje plodnost a zvyšuje množství kyselin, kterých se Tramínu někdy nedostává. Je to málo úrodná odrůda, neselektovaná populace má úrodnost 4-7 t/ha, i u klonů se úroda pohybuje v rozmezí 7-9 t/ha, přičemž je úrodnost závislá i na poloze a půdě. Tramín je však především producentem cukru a cukernatost moštu se pohybuje podle ročníku nad 20 kg/hl, většinou však nad 22 kg/hl (19-25 °NM). V dobrém roce dokáže Tramín zcela seschnout na hrozinky a i proto je v ČR je nejčastější odrůdou v jakosti výběr z hroznů, s celou jednou třetinou na celkovém objemu. Acidita nebývá vysoká, 6-10 g/l, ale nejčastěji 6,5 g/l, proto se Tramín často sklízí ve dvou termínech. Z prvního, v první až druhé dekádě září, je víno s vyšším obsahem kyselin, z druhého, v polovině října, je kořenitější a má vyšší obsah cukru. Obě vína se pak ve vhodném poměru zcelí, vznikne svěží a neobyčejně buketní víno.", "section_level": 1}, {"title": "Fenologie.", "content": "Raší mezi posledními odrůdami a pozdě i kvete, další vývoj je už rychlejší, zaměká spolu se středně pozdními odrůdami. Velmi rychle hromadí cukr a technologická zralost nastává v SR obvykle začátkem, v ČR v polovině října a to při vysoké cukernatosti. Hrozny vydrží dlouho na keřích, což TČ předurčuje k výrobě přívlastkových vín.", "section_level": 2}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Houbovým chorobám odolává středně, citlivější je na padlí révové (\"Uncinula necator\"). Díky tlusté slupce bobulí hrozny nehnijí. Ani k virovým chorobám není zvlášť náchylný.", "section_level": 2}, {"title": "Poloha a půdy.", "content": "Patří do nejkvalitnějších „ryzlinkových“ poloh, kde má zajištěn dostatek tepla, přestože dozrává i v polohách horších. Na chladnějších a větrných stanovištích nespolehlivě odkvétá. Má v oblibě hluboké, výživné, záhřevné půdy, kde dobře roste. Na mělkých, chudých půdách i na velmi vápenatých půdách roste slabě, keře degenerují a trpí chlorózou. Na lehkých půdách jsou vína netypická.", "section_level": 2}, {"title": "Víno.", "content": "Technologicky je Tramín náročný, mošt mívá menší aciditu, kterou je třeba zachovat a pomocí vyšších dávek síry uchovat víno svěží. O Tramínu se říká, že je „požírač síry“. Také je třeba ponechat dostatečné množství zbytkového cukru, kvůli harmonii vína, Tramínu cukr „sluší“. Nejčastější chybou u Tramínu je nedostatek kyselin, víno pak není svěží, převáží jeho plnost, je těžké, někdy až mdlé. Můžeme se setkat i s Tramínem z pozdních sklizní s velmi vysokým zbytkovým cukrem, který bývá obzvláště těžký a ceněný, nebo s víny slámovými a s botrytickými výběry, které přidávají tóny ušlechtilé plísně. Zejména ve světě se pak setkáme i s Tramínem zcela suchým, lehčím, který by se měl pít mladý. Ten se snáze srovnává s víny jiných odrůd a více vyhovuje požadavkům obchodníků. Tramín výrazně reaguje na stanoviště a tak, i když má své typické aroma, ještě do něj přispívá nezaměnitelnými tóny terroiru, není nikdy stejný a nezevšední. V lidovém léčitelství je Tramín, stejně jako jiné aromatické odrůdy, používán k léčení horních cest dýchacích. Vína nejsou určena pro běžnou spotřebu, ale pro vzácné a slavnostní příležitosti. Vypije se jich většinou méně než vín z méně aromatických odrůd, která často přímo pobízejí k pití. Tramín se navíc i poměrně snadno přepije. Vína lze často poznat už podle jejich zabarvení, jsou zlatožlutá, intenzivnější barvy, než u jiných odrůd, s jasnými zlatavými odlesky, někdy s jemným růžovým reflexem. Mívají vyšší obsah alkoholu a glycerolu, po zakroužení ve sklence zanechávají výrazné oblouky (mosty). Vyšší viskozita vína ve sklence a kapka, rozetřená mezi bříšky prstů svědčí o olejnatosti vín. Některé tramíny se vyznačují aroma exotického ovoce, jako liči, mango či papája, do které se mísí květnaté tóny muškátů a růží. Chuť je těžká, plná, velmi kořenná, extraktivní, s nižší kyselostí a s dominantním „parfémovým“ aroma. Pocit na patře a v ústech je jemný, plný, bohatý, hřejivě alkoholický, hutný až olejnatý. Dochuť by měla být příjemná a velmi dlouhá. Typová vína Tramínu jsou ve vůni osobitá, snadno rozpoznatelná, mají intenzívní kořenitě medové až bezové vůně a koncentrované, kořenité chuti. Ve vůni a chuti můžeme hledat čajovou růži, koření, med, hrozinky, tropické ovoce, kompotované ovoce, meruňky, květ fialky či pivoňky, zázvor, skořici, lékořici, karamel, liči, mango, mučenku, grapefruit, květ černého bezu. ale někdy se mohou přidat také muškátové tóny. Vína jsou charakterizována jako silná, alkohol není v rovnováze s kyselinami. Vhodnost ke skladování je průměrná až dobrá, pokud má víno vyšší aciditu. Ležením v láhvi se aroma zušlechťuje. Tramín je jednou z našich nejzajímavějších odrůd, přímo předurčenou pro naše severní vinohradnické oblasti. Jednak je jeho nezaměnitelné víno zcela výjimečné a nedaří se ho nahradit jinou, pokud možno plodnější a na pěstování příjemnější odrůdou, jednak nám dal celou řadu skvělých odrůd a dá se očekávat, že ještě nějaké vyšlechtěny budou. Při koštech je druhou odrůdou která dojde, hned po Pálavě, zásluhu na tom mají v nemalé míře ženy, pro které je velmi atraktivní. Při ochutnávkách ve sklípku na něj často ani nedojde, přestože víte o v koutku zastrčeném demižónku, vinař si ho nechá pro sebe. A nebo, aby ještě vylepšil dojem a zanechal výraznou vzpomínku, nabídne ho jako klenot ke konci ochutnávky, protože srovnání s Tramínem, obzvláště s tím s vyšším zbytkovým cukrem, by ostatní odrůdy příliš poškodilo. Dá se předpokládat, že plocha, osazená Tramínem, časem ještě mírně stoupne a Tramín si to i přes nižší úrodnost a vyšší pracnost jistě zaslouží. Ne nadarmo se ve slovenské Modre traduje přísloví : Ryvola, kupca privolá.", "section_level": 1}, {"title": "Stolování.", "content": "Vína hlouběji vychlazená lze podávat jako sklenku aperitivu. Často se nabízejí jako doprovod předkrmů, zejména paštiky z husích jater. Suché Tramíny se doporučují k cibulovému koláči nebo k uzeným rybám, k úhoři. Sladké výběry se zbytkem neprokvašeného cukru se hodí k sýrům s modrou plísní nebo k ovčím či kozím sýrům v závěru stolování. Díky neobvyklému aroma a plnosti chuti po liči patří Tramín k těm málo vínům, která se hodí ke kořeněnému jídlu. Proto lze vína Tramínu podávat i k některým exotickým, silně kořeněným pokrmům asijské kuchyně, případně ke sladkým úpravám masa. Velmi sladké Tramíny se často podávají na závěr stolování ke sladkým zákuskům, jako je tvarohový, nebo švestkový koláč.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tramín červený (zkratka TČ, název dle VIVC \"Traminer Rot\") je starobylá moštová odrůda révy vinné (\"Vitis vinifera\"), určená k výrobě bílých vín. Je jednou z nejstarších pěstovaných odrůd, podílela se na vzniku mnoha klasických evropských odrůd révy a je oblíbeným partnerem při šlechtění nových odrůd. Původ odrůdy je nejasný a ztrácí se v dávné minulosti. ", "tgt_summary": "Gewürztraminer, auch Roter Traminer oder Gelber Traminer genannt, ist eine Weißweinsorte mit gelb-rötlichen Beeren. Im Anbaugebiet Baden ist auch die Bezeichnung \"Klevner\" bzw. \"Clevner\" zugelassen. Generell werden je nach Beerenfarbe verschiedene Spielarten unterschieden (rote Beeren: \"Roter Traminer\", hellrot/gelb-rosa: \"Gewürztraminer\", gelblich: \"Gelber Traminer\"), die jedoch alle als Gewürztraminer bezeichnet werden dürfen. Im Elsass wird die Rebsorte \"Gewurztraminer\" oder kurz \"Gewur(t)z\" genannt. Die Herkunft ist ungeklärt (wahrscheinlich Südosteuropa, möglicherweise auch Ägypten). Der Name stammt von Tramin in Südtirol, wo Weine seit dem 11. Jahrhundert unter diesem Namen dokumentiert sind. In Deutschland ist der Anbau der Rebsorte um das Jahr 1500 im Mischsatz (z. B. mit Riesling) festgehalten. Gewürztraminer ergibt sehr aromatische Weine, die im Duft an Rosenblüten und an Litschi erinnern.", "id": 1270264} {"src_title": "Sagrada Família", "tgt_title": "Sagrada Família", "src_document": [{"title": "Antoni Gaudí.", "content": "Gaudího práce vykazuje vlivy maurské architektury. Zajímal se o Art nouveau, jeho přístup k architektuře je však velmi individuální a nekonvenční, inspiraci nacházel především v přírodě. Místo přesných projektů zhotovoval neostré skicy, modely s pomocí řetízků a zrcadel, často chodil na staveniště a pozoroval všechny detaily, aby je mohl případně pozměnit. Gaudí převzal projekt chrámu ve velmi raném stadiu (v roce 1883), věnoval mu hodně energie, na konci svého života na stavbě i bydlel. V roce 1926 však tragicky zahynul (srazila ho tramvaj), a ukázalo se nemožným pokračovat ve stavbě v jeho duchu. Předpokládá se, že by Gaudí nezůstal u zbarvení přírodního kamene, měl rád barvy, a řada jeho prací ukazuje nadměrné používání různých tónů barev.", "section_level": 1}, {"title": "Výzdoba.", "content": "Gaudí zamýšlel ze Sv. rodiny vybudovat „poslední velkou svatyni křesťanství“, a proto je tato katedrála velmi bohatá na křesťanské symboly. Jeden z nejpromyšlenějších znaků je 18 věží, které reprezentují 12 apoštolů, 4 evangelisty, Pannu Marii a ta nejvyšší Ježíše Krista. Věže, reprezentující evangelisty, budou doplněny sochami, zpodobňujícími tradiční symboly těchto světců: býk (sv. Lukáš), anděl (sv. Matouš), orel (sv. Jan) a lev (sv. Marek). Centrální věž Ježíše Krista bude doplněna obrovským křížem. Ví se, že Gaudí také chtěl vybavit chrám třemi monumentálními fasádami: Narození, Umučení a Zmrtvýchvstání a každá z nich měla mít své 4 věže. Do roku 1935, kdy byla stavba přerušena, byla dostavěna pouze východní fasáda – Narození. Na vrcholech jejích věží jsou různé geometrické tvary – při jejich stavbě byl Gaudí pravděpodobně ovlivněn kubismem. Dekorace zahrnuje také mnoho liturgických textů, jako „Hosanna“, „Gloria“, nebo „Sanctus“; na velkých dveřích fasády Narození můžeme číst různé texty z Bible, v různých jazycích včetně katalánštiny.", "section_level": 1}, {"title": "Dokončení chrámu.", "content": "Znovu byla výstavba chrámu zahájena po válce, v roce 1952. O dokončení kostela probíhala řada diskusí. Někteří říkali, že dokončení by bylo, jako kdybychom Venuši Mélské přidělali ruce, jiní s dostavbou jen souhlasili. V roce 1978 byla dostavěna fasáda představující Kristovo utrpení, autorem sochařské výzdoby je sochař Josep Subirachs. Jeho hranaté postavy nekorespondují zcela s duchem Gaudího díla. V roce 2010 bylo završeno zastřešení a chrám byl vysvěcen papežem Benediktem XVI. Zároveň obdržel titul Basilica minor. Hlavní věž chrámu, symbolizující Ježíše Krista, by po dokončení měla být vysoká 170 m. Celkové dokončení katedrály se plánuje na rok 2026 – 100. výročí úmrtí Antonia Gaudího. Od začátku stavby (1882) do plánovaného dokončení (2026) to bude 144 let, co se chrám Sagrada Família začal budovat. Architekti, kteří se po smrti Gaudího na výstavbě katedrály podíleli, se snažili dodržovat původní Gaudího plány. Je ale velice zajímavé, že od počátku stavby až dodnes se chrám staví pouze z darů a příspěvků, i to je důvod, proč výstavba trvá tak dlouho.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chrám Sagrada Família (celým katalánským názvem, španělsky, česky Chrám smíření, zasvěcený Svaté rodině) se nachází v Barceloně, hlavním městě Katalánska, na východním pobřeží Španělska. Stavební práce na něm začaly v roce 1882, trvají dodnes. Chrám je nejvýznamnější stavbou slavného katalánského architekta Antonia Gaudího. Toto neobyčejné stavební dílo mělo podnítit návrat k učení římskokatolické církve. Chrám byl vysvěcen 7. listopadu 2010 papežem Benediktem XVI., který jí také propůjčil titul basilica minor.", "tgt_summary": "Die'(vollständige katalanische Bezeichnung: \"\"' katal. []; ) ist eine römisch-katholische Basilika in Barcelona. Der Bau der von Antoni Gaudí im Stil des Modernisme entworfenen Kirche ist unvollendet. Er wurde 1882 begonnen und soll 2026 zum 100. Todestag von Gaudí fertiggestellt werden. ", "id": 430345} {"src_title": "Epiphany", "tgt_title": "Web (Browser)", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Epiphany informuje uživatele, zdali jsou data (například z formuláře) odesílána bezpečně, umí blokovat vyskakovací okna, odmítat cookies od nedůvěryhodných serverů a bezpečně ukládat hesla k jednotlivým WWW stránkám. Díky rozšíření podporuje šifrování textu pomocí nástroje Seahorse.", "section_level": 2}, {"title": "Upravitelný vzhled.", "content": "Epiphany je, na rozdíl od prohlížeče Firefox, čistě GTK+ aplikace. Díky tomuto faktu se prostředí prohlížeče nejen chová jako každá jiná GTK+ aplikace (tedy v některých ohledech jinak než Firefox), ale zároveň také nativně pracuje se systémovými tématy. Není potřeba stahovat žádné vzhledy či motivy, vše se řídí globálním nastylováním GTK+/GNOME. Samozřejmostí je volná možnost přesouvat jednotlivé položky na lištách, přidávat a odebírat tlačítka a jiné objekty (vyhledávací pole, funkce...).", "section_level": 2}, {"title": "Chytré záložky.", "content": "Chytré záložky je funkce, která napomáhá vyhledávat přímo z adresního řádku, něco jako tzv. našeptávání u slovníků nebo online vyhledávačů. K textu či adrese, kterou zadáváte, Vám Epiphany nabízí související výběr z Vašich záložek, z historie navštívených stránek nebo vyhledání daného výrazu. Prostě zadejte heslo a Epiphany Vám nabídne výběr, aniž cokoliv procházíte nebo hledáte v historii či záložkách. Toto rozšíření pochází původně z prohlížeče Galeon.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření a zásuvné moduly.", "content": "V souladu se současným trendem i Epiphany nabízí tzv. rozšíření (extensions), která přidávají další funkce. Výběr není tak velký jako například pro prohlížeč Firefox, jednak proto, že nemá takové uživatelské zázemí a také proto, že přístup uživatelů je konzervativnější. V rámci projektu jsou k dispozici oficiální rozšíření, často dostupná jako samostatný balíček nebo přímo spolu s prohlížečem, ale existují také neoficiální rozšíření (viz odkazy). Díky tomu, že je prohlížeč postaven nad jádrem Gecko, Epiphany může používat zásuvné moduly (pluginy) určené pro Firefox, například pro přehrávání videa nebo flash animací.", "section_level": 2}, {"title": "Vyhledávací pole.", "content": "V Epiphany lze přímo na libovolnou lištu vytvářet vyhledávací okna podobná tomu v prohlížeči Firefox. K tomuto účelu slouží klasické záložky, kde místo adresy odkazu stačí doplnit upravenou adresu vyhledávání a na místo, kam bude doplněn vyhledávaný výraz, vložit řetězec „%s“. Pak stačí danou záložku přetáhnout na lištu prohlížeče a objeví se vyhledávací okénko. Zároveň při psaní do adresního řádku Vám Epiphany nabízí vyhledávání výrazu na všech takto definovaných serverech. Na rozdíl však od prohlížeče Firefox není možné kombinovat několik serverů k vyhledávání do jednoho políčka. Chcete-li do Epiphany například přidat vyhledávání na české Wikipedii, stačí přidat záložku, jejíž adresa bude codice_1 a výsledný záznam ze seznamu záložek přetáhnout k adresnímu řádku.", "section_level": 2}, {"title": "Záložky postavené na systému kategorií.", "content": "Epiphany používá systém záložek založený na kategoriích, kde jedna uložená stránka – záložka, například Epiphany, může zároveň patřit do několika kategorií (například „WWW prohlížeče“, „Gnome“, „Internet“). V praxi se záložky jeví zdánlivě jako klasické s adresářovou hierarchickou strukturou. Systém obsahuje dvě speciální kategorie, seznam nejčastěji používaných záložek a seznam doposud nezatříděných záložek (bez kategorie). Systém záložek postavený na kategoriích je obdobný jako plánovaný systém pro prohlížeč Firefox 3.0, kde budou data uložena v databázi SQLite.", "section_level": 2}, {"title": "Další zajímavá rozšíření.", "content": "Podpora RSS, Python a Java konzole, šifrování pomocí nástroje Seahorse, seskupování karet, automatická obnova karet, gesta myši, ad blocker pro blokování reklamních bannerů, boční panel, nástroje pro vývojáře WWW stránek, obnova karet po pádu aplikace...", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj.", "content": "Jako přímá součást prostředí GNOME se číslování stabilních verzí řídí číslováním verzí Gnome, i když čísla vývojových verzí se mohou lišit (například vývojová verze Gnome je 2.21.4, ale verze Epiphany zůstane 2.21.3, protože vývojáři nedospěli k závěru, že je nutno číslo verze měnit). V okamžiku vydání, jehož datum je také shodné s datem uvolnění Gnome, se čísla verzí srovnají. Z toho je zřejmé, že vývojový cyklus je taktéž 6 měsíců, jako tomu je u Gnome. Krom Epiphany wiki stránky mohou zájemci o vývoj aplikace zastihnout vývojáře online na IRC kanále codice_2 na serveru irc.gnome.org.", "section_level": 1}, {"title": "Jádro.", "content": "Epiphany, po předchozí experimentální podpoře, nabízel ve verzi 3.x podporu jak pro vykreslovacího jádro Gecko, které předtím bylo standardním „motorem“ tohoto prohlížeče, tak pro WebKit (prostřednictvím WebKitGtk backendu) pod GTK+/Epiphany. Oproti dřívějším ne příliš úspěšným pokusům mimo projekt Epiphany projevilo o další vývoj zájem několik vývojářů. Od verze 2.26 vývojáři Epiphany plánovali kompletní přechod výhradně na WebKit, především z důvodu časové náročnosti na udržování podpory obou jader v abstraktní vrstvě (abstract layer). Podporu jádra Gecko nevylučovali, pokud by se našli vývojáři schopní udržovat jeho podporu souběžně s vývojem Epiphany, ale z důvodu omezenených sil vývojářského týmu bylo nutno zvolit právě jedno řešení.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Prohlížeč Epiphany byl vyvinut z prohlížeče Galeon vývojářem Marcem Pesenti Gritti (který byl taktéž jedním z iniciátorů projektu Galeon) jako prohlížeč plně vyhovující GNOME Human Interface Guidelines (soubor pravidel přístupnosti projektu GNOME).", "section_level": 1}], "src_summary": "GNOME Web (v období 2003–2012 pod jménem Epiphany [iˈpifəni]) je webový prohlížeč pro desktopové prostředí GNOME. Jedná se o nástupce internetového prohlížeče Galeon [ˈgæliən]. Aplikace je založena na renderovacím (vykreslovacím) jádře Gecko [ˈgekəu], podobně jako Mozilla Firefox, ale poslední verze přinesla podporu i pro jádro WebKit. Obsahuje též podobné funkce, například prohlížení v panelech, správa cookies, blokování vyskakujících oken a systém na správu rozšíření. Epiphany je svobodný software vyvíjený pod licencní GNU/GPL.", "tgt_summary": "Web (früher Epiphany) ist ein freier Webbrowser. Er ist aus Galeon hervorgegangen und heute der offizielle Browser des Gnome-Projekts. Web wird unter der GNU General Public License (GPL) veröffentlicht. Seit 2009 verwendet er für die Darstellung von Webseiten WebKit, die Rendering-Engine von Safari und anderen Browsern. ", "id": 1066755} {"src_title": "Ritchie Blackmore", "tgt_title": "Ritchie Blackmore", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Ritchie Blackmore se narodil ve městě Weston-super-Mare v Anglii, ale když mu byly 2 roky, přestěhovali se do města Heston, Middlesex. Svou první kytaru dostal, když mu bylo 11. Koupil mu ji jeho otec. Byl ovlivňován rockery jako Hank Marvin a Cliff Gallup a sběrateli country jako Chet Atkins; Blackmore začal jako studiový kytarista v Anglii. Jeho hraní se nakonec zlepšilo a na začátku 60. let začal hrát jako příležitostný hráč pro hudební produkci Joea Meeksa a vystupoval v některých skupinách. Byl členem instrumentální skupiny The Outlaws, hrál se zpěvákem Heinzem (hrající píseň „Just Like Eddie“, která byla toho času v Top Ten), skupinou Screaming Lord Sutch, Glendou Collins, BOZ a mnoha jinými. S Jonem Lordem roku 1968 založil skupinu Deep Purple, kde působil v letech 1968–1975 a potom 1984–1993.", "section_level": 2}, {"title": "První roky v Deep Purple.", "content": "Úplný začátek vzniku skupiny sahá až do února 1968, kdy se jistý Chris Curtis v anglickém Hertfordu, jinak bývalý bubeník skupiny Searchers rozhodl, že by si rád zahrál na šéfa v nějakém hudebním seskupení, a tak si začal okolo sebe shromažďovat muzikanty. Ritchie Blackmore – kytara, Jon Lord – klávesy, Dave Curtis – basová kytara a Bobby Woodman – bicí. Tak vznikla kapela Roundabout, která je předchůdcem skupiny Deep Purple. Chris Curtis však nepočítal s tím, že silné osobnosti se nedají tak lehce ovládat a hlavně ne taková osobnost, jakou je Ritchie Blackmore. Už při prvních společných zkouškách bylo jasné, že Ritchie se určitě neuspokojí s tím, že má být jen členem v doprovodné kapele pro dalšího excentrika, kterými byla 50. a 60. léta doslova přeplněna, a tak se stalo, že Blackmore-Lord, „zradili“, odešli během turné po Skandinávii a přijali do svých řad nového zpěváka Roda Evanse, baskytaristu Nicka Simpera (ex Johnny Kid and the Pirates a bubeníka Iana Paice. Skupina Roundabout se na Deep Purple přejmenovala na jejich prvním společném koncertu 20. dubna 1968. Členy byli: Rod Evans (zpěv), Nick Simper (basa), Jon Lord (klávesy) a Ian Paice (bicí). Skupina se rychle proslavila hitem Hush (skladba je cover verzí Joe Southe), který vyšel v USA jako singl a obsadil v žebříčku 4. místo. Album s názvem Shades of Deep Purple se vyšplhalo i do Top 25. V prosinci 1968 vydala skupina přepracovaný hit Neila Diamonda Kentucky Woman jako singl, který byl také úspěšný. Třetí album s jednoduchým názvem Deep Purple žádný úspěch nepřineslo a v USA zbankrotovala firma Tetragrammaton, která alba produkovala, a tak byli pozváni Ian Gillan a Roger Glover, kteří nahráli zkušební skladbu „Hallellujah“, po které byli z kapely vyhozeni Evans a Simper.", "section_level": 2}, {"title": "Úspěch skupiny.", "content": "První album, které Gillan a Glover se skupinou nahráli, bylo Concerto for Group and Orchestra. V této sestavě (Blackmore, Glover, Gillan, Lord a Paice) byly nahrány historické nahrávky Deep Purple in Rock, Fireball, Machine Head a Who Do We Think We Are?, které bylo poznamenáno dlouhopřetrvávající krizí mezi Blackmorem a Gillanem. Ale samozřejmě ještě nemůžeme zapomenout na koncertní album Made in Japan, které je považováno za jednu z nejlepších živých nahrávek 70. let. Po tomto koncertu v Japonsku Gillan ohlásil svůj odchod od skupiny. Spolu s ním však odešel i Roger Glover, který se později dal na producentskou dráhu. Po tomto odchodu většina fanoušků myslela, že je konec skupiny, ale Deep Purple se nevzdávali, dali inzerát, že shánějí zpěváka, a ze všech možných si kapela vybrala chlapa, který pracoval jako prodavač obuvi v Anglii – David Coverdale. Poslal jim jedinou fotku, co měl, a to v pionýrském oblečení a skupina neváhala, k němu se připojil i basák a zpěvák od skupiny Trapeze Glenn Hughes. Příchodem těchto dvou se změnil styl Deep Purple. První album s názvem Burn, bylo přelomové, ale jeho pokračování albem Stormbringer už pro Ritchieho Blackmora nebylo zajímavé. Značný odklon od hudby Deep Purple k soulu, funku, který měli na svědomí Coverdale a Hughes, zapříčinil odchod Ritchieho Blackmora ze skupiny. Založil skupinu Rainbow, spolu s muzikanty od skupiny Elf, která dělala Deep Purple předskokany.", "section_level": 2}, {"title": "První roky Rainbow.", "content": "Skupinu krom Ritchieho tvořili Ronnie James Dio – zpěv, Craig Gruber – basová kytara, Mickey Lee Soule – klávesy a Gary Driscoll – bicí. Avšak všichni s výjimkou Dia byli po nahrání prvního alba Ritchie Blackmore's Rainbow vyhozeni. Na místo bicmena se posadil starý harcovník Cozy Powell, který na bubenické stoličce u Rainbow vydržel až do roku 1980. Basovou kytaru obsadil Jimmy Bain a za klávesy nastoupil americký klávesák Tony Carey. V této sestavě nahráli své druhé album Rising a ke konci roku 1975 se vydali na první turné Rainbow. V této sestavě vydali i živou nahrávku On Stage, ve které Ritchie vyhodil Baina. Namísto něho byl do sestavy přibrán bývalý basový kytarista Uriah Heep Mark Clarke. Avšak při nahrávání nového alba Long Live Rock 'n' Roll byli vyhození Clarke s Careym. Na místo klávesáka se posadil Kanaďan David Stone z méně známé skupiny Symphonic Slam. Blackmore dlouho nemohl sehnat kvalitního basáka a po neúspěchu stáhnout zpět do kapely Jimmyho Baina nahrál většinu basové linky na albu on sám. Avšak na tři songy („Gates of Babylon“, „Kill The King“ a „Sensitive to Light“) se konečně usadil Australan Bob Daisley. Po vydání alba a následném světovém turné v letech 1977–78 se Blackmore rozhodl výrazně zkomerčnit hudbu Rainbow. Chtěl skončit s tzv. tajemnými a středověkými tématy. Dio s tím nesouhlasil, a tak se dal na odchod.", "section_level": 2}, {"title": "Komerční úspěch.", "content": "Blackmore chtěl nahradit Dia Ianem Gillanem, avšak ten na oplátku chtěl, aby mu Blackmore přišel hrát do Gillan bandu, takže tento Ritchieho plán zůstal na bodě mrazu. Po sériích konkurzů skupina získala nového zpěváka, Grahama Bonneta (ex-Marbles). Cozy Powell zůstal, avšak Daisley a Stone byli Blackmorem vyhozeni. Nahradil je klávesák Don Airey, který je v současnosti stálým klávesákem skupiny Deep Purple a basák Roger Glover. Nová sestava nahrála album Down to Earth, které skupině přinesl první komerční úspěch hity „All Night Long“ a cover verzi od Russe Ballarda „Since You’ve Been Gone“. Na jevišti měl Bonnet silný hlas, avšak neměl takový hlasový rozsah jako Dio. Posledním výstupem Cozyho Powella ve skupině Rainbow byl výstup na festivalu „Monsters of Rock“ v Castle Donington v Anglii. Powellovi neseděl až příliš pop metalový zvuk skupiny. Následně odešel Bonnet poté, co ve skupině nastala nadvláda Blackmore-Glover.", "section_level": 2}, {"title": "Joe Lynn Turner.", "content": "Další album v úloze zpěváka nahrál Joe Lynn Turner (ex-Fandango) a bubeník Bobby Rondinelli. Joe Lynn Turner k Rainbow přišel ještě za působení Grahama Bonneta. Joe Lynn sám nevěřil, když mu zavolal manažer Ritchieho Blackmora a myslel si, že si z něj někdo utahuje, až se mu do sluchátka ozval sám Ritchie. Většina skladeb na novém albu Difficult to Cure bylo složeno a nahráno duem Blackmore-Glover, čekalo se jen na zpěváka. Titulní song z nového alba byla verze Beethovenovy Deváté Symfonie. Album také obsahuje kytarový kousek složený tandemem Blackmore-Airey „Maybe Next Time“. Ale nejúspěšnějšími hity z tohoto alba se stala rock ’n’ rollová vypalovačka „Can’t Happen Here“ a druhá skladba napsaná Russem Ballardem „I Surrender“. Právě tato skladba se v historii Rainbow stala největším hitem kapely. Umístila se na 3. místě v Británii a na 27. místě v USA. Avšak ani po tomto úspěchu nezůstal ve skupině kámen na kameni. Tentokrát skupinu opustil klávesák Don Airey, který dostal nabídku hrát pro Ozzyho. Do skupiny přišel jen dvacetiletý klávesák David Rosenthal, který byl více klasicky zaměřen. V této sestavě (Blackmore, Turner, Glover, Rosenthal, Rondinelli) nahráli album Straight Between The Eyes vydané v roce 1982. Toto album je ucelenější než jeho předchůdce. Největšími hity se staly skladby \"Stone Cold\", \"Death Alley Driver\" a \"Power\". Skupinu po ukončení turné opustil bubeník a na jeho místo přišel mladý a neznámý Chuck Burgi. Vyšlo album Bent Out Of Shape s hity \"Can’t Let You Go\" a \"Street Of Dreams\". Posledně jmenovaná skladba byla v USA zakázaná, protože ukazovala hypnózu. Poslední koncert kapely byl 14. března 1984 v Tokiu, v hale Budókan, kde Ritchie zahrál svou verzi Beethovenovy Deváté symfonie spolu s Japonským symfonickým orchestrem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Richard Hugh Blackmore (* 14. dubna 1945, Weston-super-Mare) je anglický kytarista, zakládající člen skupin Deep Purple, Rainbow, a také kytarista skupiny Blackmore's Night.", "tgt_summary": "Ritchie Blackmore (* 14. April 1945 in Weston-super-Mare, North Somerset); eigentlich \"Richard Hugh Blackmore\", ist ein britischer Gitarrist und Songwriter. Blackmore gelangte vor allem als Gründungsmitglied der Hardrockband Deep Purple zu Berühmtheit, in der er mittels seiner Spielweise sowie der Vermischung von klassischen Melodien mit Rock und Blues viele Merkmale des Hard Rock und Heavy Metal legte. Nach dem Ausstieg bei Deep Purple gründete er 1975 die Hardrockband Rainbow, in der er seine musikalischen Vorstellungen weiterentwickeln konnte. Als Gitarrist beeinflusste Blackmore mittels seiner \"überragenden technischen Spielweise und Virtuosität\" die Gruppen der New Wave of British Heavy Metal. Er gilt auch als Pionier des musikalischen Genres Neoklassischer Metal. 1997 gründete er zusammen mit seiner Ehefrau Candice Night die Folk-Rock-Band Blackmore’s Night. 2016 formierte er die Band Rainbow wieder mit neuen Musikern, bestehend teilweise aus Blackmore's-Night-Musikern und dem chilenischen Sänger Ronnie Romero.", "id": 735387} {"src_title": "Tichu", "tgt_title": "Tichu", "src_document": [{"title": "Karty.", "content": "Používá se balíček 56 karet, z nichž 52 jsou podobné francouzským kartám (2, 3,..., 9, 10, J, Q, K, A) ve čtyřech barvách, kterými jsou hvězda (červená), pagoda (modrá), jadeit (zelená) a šavle (černá). Mimo to se ve hře ještě vyskytují čtyři speciální karty. Karty jsou vždy vynášeny v níže uvedených kombinacích.", "section_level": 1}, {"title": "Kombinace karet.", "content": "Karty jsou vždy vynášeny v níže uvedených kombinacích.", "section_level": 2}, {"title": "Pravidla.", "content": "Hráči obou týmů sedí vždy křížem, čili tak, aby se při hře oba týmy střídaly. Na začátku je každému hráči rozdáno osm a šest karet. Každý hráč si nejprve vezme svých osm karet. V případě příznivých karet může zahlásit tzv. \"Grande Tichu\", což znamená, že v případě výhry získává navíc 200 bodů. V případě že nevyhraje naopak 200 bodů ztrácí. Po tom, co si všichni hráči vezmou i zbylých šest karet může libovolný z hráčů zahlásit \"Tichu\", jež se od \"Grande Tichu\" odlišuje jen tím, že je možno navíc získat nebo ztratit jen 100 bodů. Právo nahlásit \"Tichu\" má každý z hráčů až do vynesení své první karty. Po rozdání dá každý z hráčů po jedné kartě svému spoluhráči i oběma protihráčům. Jako první vynáší hráč, který má na ruce \"Mah Jong\". Hráč může vynést jakoukoli kartu nebo kombinaci. Pokud vynese \"Mah Jong\" jako sólovou kartu, pak si může vynášející hráč zvolit jakou kartu musí zahrát další hráč. Karta může být zahrána v kombinaci. Pokud hráč danou kartu má musí ji zahrát. Pokud ne, pak povinnost přechází na dalšího hráče v pořadí. Ostatní hráči musí přebíjet vynesenou kombinaci vždy stejným typem kombinace, čili není možné sólovou kartu přebít dvojicí apod. Jedinou výjimkou je tzv. bomba. Bomba je speciální kombinace, kterou hráč může zahrát i když zrovna na něm není řada. V případě že hráč nechce či nemůže přebíjet zahlásí \"Pass\". Hráč, který vyhraje tah bere všechny karty, které se účastnily tahu (bere štych) a začíná další tah. Cílem hry je zbavit se všech karet na ruce. Hra končí v okamžiku kdy se tři hráči zbaví všech svých karet. Potom hráč, který prohrál odevzdá zbylé karty na ruce hráči se kterým prohrál a všechny své štychy odevzdá hráči, který dohrál jako první. V případě že na prvním a druhém místě se umístí hráči stejného týmu se už nedohrává, a tým který vyhrál získá 200 bodů. V ostatních případech každý hráč pak spočítá body, které uhrál (pětka je za pět bodů, desítka a král za deset, drak za 25 a fénix za -25 bodů). Získané body s body za \"Grande Tichu\" a \"Tichu\" se sčítají do celkového skóre. Celou hru vyhraje tým, který jako první dosáhne předem daného počtu bodů, nejčastěji 1 000.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tichu je karetní hra, která vznikla modifikací původně čínské hry Zheng Shang You, jež do západního světa přivezl anglický tým hráčů Go v roce 1979. Podobá se hrám poker, mariáš a bridž. Cílem hry je zbavit se všech karet na ruce. Hra je primárně určena pro dva týmy o dvou hráčích, ale existují modifikace pro 3–12 hráčů.", "tgt_summary": "Tichu [] ist ein Kartenspiel, bei dem vier Spieler paarweise „über Kreuz“ miteinander spielen. Bei einer Tichupartie, die immer aus mehreren Einzelspielen besteht, versuchen die Kontrahenten möglichst wertvolle Karten in ihren Stichen einzufangen und durch erfolgreiche Spielansagen – bei denen es darum geht, als Erster alle seine Karten loszuwerden – das Spielziel von 1000 Punkten vor der Gegenpartei zu erreichen.", "id": 2222489} {"src_title": "FAMAS", "tgt_title": "FAMAS", "src_document": [{"title": "Historie a výroba.", "content": "Tato zbraň byla zkonstruována na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století. Prvních 10 kusů bylo vyrobeno státní zbrojovkou roku 1971. Do výzbroje byla zařazena roku 1975 po dva roky trvajících intenzivních armádních zkouškách a nahrazovala dosluhující samonabíjecí pušku MAS 49 a samopal MAT 49. V letech 1977–1982 probíhala sériová výroba v počtu 148 000 kusů.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "FAMAS je útočná puška typu bullpup, využívá principu zpětného rázu s polouzamčeným závěrem. Otevírání závěru je brzděno zdánlivým zvětšením hmoty závěru (tzv. dvoudílný závěr) pomocí dvojzvratné páky. Nábojová komora je rýhovaná pro spolehlivější vytahování nábojnic (častější u starších kulometů než u moderních útočných pušek, bylo nejspíše přihlédnuto k vysoké kadenci zbraně), proto jsou na vystřelených nábojnicích vidět rýhy způsobené těmito drážkami. Zásobník, který je shodný a zaměnitelný se zásobníkem útočné pušky M16, je umístěn až za rukojetí, což je pro technologii bull-pup typické. Neobvykle dlouhá rukojeť sloužící k přenosu zbraně skrývá všechna mířidla, která jsou tak chráněna před nešetrným zacházením. Muška je pevná sloupková, hledí dioptrické, výškově regulovatelné. Účinnou mířenou palbu lze vést na vzdálenost do 300 m. Konstrukce dovoluje nepatrnou úpravou změnit zbraň pro praváka na zbraň pro střelce střílejícího levou rukou a naopak. Přepínač režimu střelby umožňuje střílet jednotlivými ranami, dávkami po třech ranách nebo dlouhými dávkami. Zbraň může být vybavena dozadu sklopnou dvojnožkou a krátkým nožovým bodákem uchycovaným nad hlavní. Stejně jako puška MAS 49 má zabudovaný nástavec pro střelbu puškovými granáty, který funguje také jako tlumič výšlehu a úsťová brzda. Protitankovými granáty je možné zasáhnout cíl asi do 80 m, protipěchotními až do 120 m. Dostřel granátů je regulován změnou jejich počáteční rychlosti závisející na hloubce nasazení granátu na úsťové zařízení. Pro vystřelování granátů má puška speciální zásobník na 5 výmetných nábojů bez střel. Původní verze F1 byla mírně odlišná – měla menší lučík spouště (pouze pro ukazováček, později pro celou dlaň) a také měla jinou šachtu zásobníku, která neumožňovala použití zásobníků z útočných pušek M16 (u verzí F1 byly používány 25ranné rovné zásobníky). Novější verze G2 se začala vyrábět v roce 1994 a měla výše uvedené vylepšení včetně drobných zásahů do mechanizmu zbraně.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Útočná puška FAMAS byla poprvé bojově použita v Libanonu a Čadu v osmdesátých letech. Používala se rovněž ve válce v Perském zálivu a v Bosně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Automatická útočná puška FAMAS (\"Fusil d'Assaut de la Manufacture d'Armes de St-Etienne\") tvoří standardní pěchotní výzbroj francouzské armády. Nazývána je rovněž podle svého neobvyklého tvaru „Le Clairon“ (trumpeta). Byla to první sériově vyráběná zbraň koncepce \"bullpup\", což je systém umožňující umístěním zásobníku za spoušťové ústrojí zmenšit celkovou délku zbraně. Továrna Saint-Étienne, kde se vyrábí, je součástí komplexu GIAT Industries.", "tgt_summary": "FAMAS (, übersetzt: Sturmgewehr der staatlichen Waffenfabrik St. Etienne) war die Ordonnanzwaffe verschiedener französischer Teilstreitkräfte. Das Gewehr ist eine Bullpup-Konstruktion und verfügt über ein ausklappbares Zweibein. Das \"FAMAS\" wird seit 2017 bei allen Teilstreitkräften durch das deutsche Heckler & Koch HK416 ersetzt. ", "id": 1732618} {"src_title": "Guillaume-Chrétien de Lamoignon de Malesherbes", "tgt_title": "Chrétien-Guillaume de Lamoignon de Malesherbes", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v právnické rodině a jeho otec Guillaume de Lamoignon de Malesherbes byl v letech 1723-1736 předsedou nejvyššího soudu. Studoval práva, krátce působil jako obhájce a v roce 1741 se stal náměstkem nejvyššího státního zástupce. Roku 1749 se oženil a s paní Grimod de la Reynière měl dvě dcery. Jedna z jeho vnuček se později stala švagrovou François René de Chateaubrianda, druhá matkou Alexise de Tocquevilla.", "section_level": 1}, {"title": "Královský úředník.", "content": "Roku 1750 se stal předsedou nejvyššího finančního úřadu (\"cour des aides\") a vrchním cenzorem. V této funkci udělil povolení k tisku Francouzské encyklopedie a když bylo povolení zrušeno a Diderotovi hrozilo zabavení všech rukopisů, nabídl mu Malesherbes, že je může uložit u něho. Po zrušení vrchních soudů roku 1771 začal psát králi svá \"Napomenutí\" (\"Remontrances\"), za což byl vyhoštěn z Paříže na své venkovské sídlo. Po smrti Ludvíka XV. ho král Ludvík XVI. jmenoval - spolu s reformním ekonomem Turgotem - ministrem s širokou kompetencí, ale když se mu nepodařilo zrušit ani tajné zatykače, v následujícím roce odstoupil. Roku 1785 vydal pojednání o protestantských sňatcích a když se roku 1787 stal členem Královské rady (nejvyššího sboru poradců), prosadil Versailleský edikt, který upravil občanství nekatolíků a tak připravil otevření náboženské tolerance. Protože jeho další reformy neuspěly, po roce opět odstoupil.", "section_level": 1}, {"title": "Botanik a agronom.", "content": "Od mládí byl Guillaume-Chrétien vášnivý botanik. Navštěvoval přednášky Bernarda de Jussieu, cestoval po Evropě a sbíral rostliny, dopisoval si o zemědělství s Rousseauem a Jeffersonem a vydal o tom několik pojednání. Roku 1750 byl zvolen členem Akademie věd a roku 1775 Francouzské akademie (křeslo 38).", "section_level": 1}, {"title": "Revoluce.", "content": "V roce 1792 byl u dcery ve Švýcarsku, rychle se ale vrátil a napsal předsedovi Konventu, že je ochoten se ujmout obhajoby Ludvíka XVI., i když si nedělal iluze o výsledku. Ludvík mu za to poděkoval, ale varoval ho, že riskuje život. Jeho obhajoba, na níž pracoval spolu s dvěma dalšími kolegy, je hodnocena jako nepodařená. Spolu s ministrem a prokurátorem oznámil Malesherbes 20. ledna 1793 rozsudek králi a odjel na své venkovské sídlo. V prosinci téhož roku byl s celou rodinou zatčen a 23. dubna 1794 s dcerou, vnučkou, s jejich manžely i dvěma sekretářkami popraven guillotinou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Guillaume-Chrétien de Lamoignon de Malesherbes [\"guijóm krétien dlamoaňo dmalzerbe\"] (6. prosince 1721, Paříž - 23. dubna 1794 tamt.) byl francouzský osvícenský právník, botanik, ministr, kritik a nakonec obhájce krále Ludvíka XVI., popravený za Francouzské revoluce.", "tgt_summary": "Chrétien-Guillaume de Lamoignon de Malesherbes (* 6. Dezember 1721 in Paris; † 23. April 1794 ebenda) war ein französischer Staatsmann, Minister und später Verteidiger Ludwigs XVI.", "id": 759241} {"src_title": "McDonnell Douglas", "tgt_title": "McDonnell Douglas", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Společnost byla založena z firem Jamese Smitha McDonnella a Donalda Willse Douglase. Oba muži byli původem Skoti. Douglas byl šéf inženýr v Glenn L. Martin Company. Když tuto společnost Douglas opustil, založil Davis-Douglas Company v roce 1920 v Los Angeles. V roce 1921 vykoupil svůj podíl ve firmě a přejmenoval ji na Douglas Aircraft Company. McDonnell založil J.S. McDonnell & Associates v Milwaukee v roce 1928. Jeho plán byl produkovat osobní letadla, ale v roce 1929 jeho společnost zkrachovala. Šel tedy pracovat do Glenn L. Martin, odkud v roce 1938 odešel a zkusil založit opět svou vlastní firmu. Ta se jmenovala McDonnell Aircraft Corporation. Druhá světová válka byla hlavním příjmem pro Douglase. Jeho společnost vyprodukovala mezi lety 1942 a 1945 skoro 30 000 letadel a jeho pracovní síla stoupla na 160 000. Po válce Douglas pokračoval ve výrobě nových letadel například DC-6 (1946) a DC-7 (1953). Krátce na to přešel na proudový pohon. První proudové stroje byly pro armádu - F3D Skyknight (1948) a F4D Skyray (1951). Douglas také vyrobil komerční proudová letadla - DC-8 (1958). McDonnell také vyvíjel proudová letadla například úspěšný FH-1 Phantom. Stal se hlavním dodavatelem pro námořnictvo Spojených států pro které vyrobil F2H Banshee, F3H Demon, a F-101 Voodoo. Obě společnosti začaly používat řízené střely. Douglas hlavně rakety vzduch-vzduch. McDonnell vyrobil mnoho střel, např. ADM-20 Quail. McDonnel i Douglas byli jedni z hlavních dodavatelů pro armádu, ale oba měli hospodářské problémy. Později začaly obě firmy uvažovat o sloučení; došlo k němu nakonec 28. dubna 1967. Nově vzniklá společnost byla nazvána McDonnell Douglas Corporation.", "section_level": 1}, {"title": "Sloučení s Boeingem.", "content": "McDonnell Douglas se sloučil s Boeingem v roce 1997 za 13 miliard dolarů a vznikla The Boeing Company.", "section_level": 1}], "src_summary": "McDonnell Douglas byl americký výrobce letadel. Vyráběl řadu různých komerčních a vojenských letadel. Firma se v roce 1997 sloučila s Boeingem a vznikla The Boeing Company.", "tgt_summary": "McDonnell Douglas war bis zur Fusion mit Boeing im Jahr 1997 einer der weltweit größten Hersteller von zivilen und militärischen Flugzeugen mit Hauptsitz in St. Louis im US-Bundesstaat Missouri.", "id": 1004949} {"src_title": "Emma Goldmanová", "tgt_title": "Emma Goldman", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se do ortodoxní židovské rodiny v Kovně (dnes Kaunas) v pobaltské části tehdejšího Ruského impéria. Když sourozenci neposlouchali, otec je bil a na nejvzdornější Emmu dokonce vytahoval bič. Matka děti bránila jen málokdy. Ke svým sestrám, Heleně a Leně, měla rozdílný vztah. Nejstarší Helena pro ni byla potřebnou oporou, zatímco Lena byla citově nepřístupná. Do rodiny se narodily také tři chlapci, Louis (zemřel v 6 letech), Herman a Moishe. Dětství strávila v různých městech. Už v útlém věku zažila antisemitské útoky a setkala se s krutostí vojenských odvodů. Dospívající Goldmanovou zaujaly názory nihilistů a narodniků (zejména jejich kolegyň) a nadšena myšlenkou „chození mezi lid“ se stala dělnicí v továrně na korzety. Krátce poté však s nevlastní sestrou Helenou emigrovala. V prosinci 1885 připluly do USA, kde se usídlily v Rochesteru ve státě New York. V únoru 1887 si vzala kolegu dělníka Jacoba Kersnera, aby získala americké občanství. Po rozvodu a opětovném sezdání spolu ovšem už dál nežili. Mezitím se Emma Goldmanová stala anarchistkou. Zklamání z poměrů ve Spojených státech vyvrcholilo procesem s anarchisty po tzv. haymarketském masakru v Chicagu, k jejichž popravě došlo 11. listopadu 1887. Solidarita s oběťmi vedla ke ztotožnění s jejich názory nejen Goldmanovou. Postupně se sblížila s newyorskými anarchisty a roku 1889 se zapojila do skupiny kolem Johanna Mosta a časopisu \"Die Freiheit\" (Svoboda). Ve stejné době se seznámila s anarchistou, který rovněž uprchl z Ruska, Alexandrem Berkmanem. Zprvu byl jejich vztah milostný, později se přetavil v celoživotní přátelství a spolupráci. Zařadila se mezi americké anarchistické komunisty, ale vedle kolektivismu kladla důraz i na možnosti jedince a všestranný rozvoj člověka. Ohrazovala se také proti puritánským rysům chování některých anarchistů. V této souvislosti ji bývá připisován výrok „když nemohu tančit, není to má revoluce“ (a další jeho varianty), který však zřejmě nikdy nevyslovila. Americkou veřejnost si ale odcizovala především postojem k politickému násilí, které nezůstalo pouze u teorie. V červenci 1892 soukromá ochranka, najatá továrníkem Henrym Frickem, zastřelila devět stávkujících dělníků a Goldmanová s Berkmanem se je rozhodli pomstít. Ještě ten měsíc Berkman na Fricka v jeho kanceláři vystřelil, ale pouze ho zranil. Z 22letého trestu strávil ve vězení čtrnáct let. Goldmanovou vyšetřovali za spoluvinu, což jí v očích veřejnosti ještě více uškodilo. Mezi lety 1895–1896 vycestovala do Evropy, kde se (konkrétně ve Vídni) kvalifikovala jako zdravotní sestra. Tehdy také navštěvovala přednášky Sigmunda Freuda, které na ni, jak později vzpomínala, měly velký vliv – zejména jeho tvrzení o vztahu mezi problémy jedinců či společností a potlačováním sexuálních tužeb. Po návratu do USA nadále bojovala za svobodu projevu a začala propagovat volnou lásku, jejímž základem měla být vzájemná úcta mezi partnery (v kontrastu s modelem maloměšťácké rodiny). Emma Goldmanová vydávala časopis \"Mother Earth\" (Matka Zem) a mezi jinými díly publikovala knihu \"Anarchism and Other Essays\" (Anarchismus a jiné eseje, 1911). Zasazovala se za zveřejňování informací o antikoncepci. V průběhu první světové války protestovala proti nucenému odvodu mužů, za což se v roce 1917 dostala (i s Berkmanem) na dva roky do vězení. Po návratu z vězení byli oba deportováni do Ruska. Zpočátku byla nakloněna ruské bolševické revoluci, poté ovšem, zejména po kronštadtském povstání, svůj postoj změnila a Sovětský svaz kritizovala za násilné potlačování hlasu jednotlivce. Alexandr Berkman se v červnu 1936 po komplikovaných operacích a následných nesnesitelných bolestech zastřelil. Po jeho sebevraždě vytrhla Goldmanovou ze zármutku až španělská občanská válka. Ve Španělsku navštívila frontu i kolektivizované továrny a vesnice. Svá poslední léta věnovala právě podpoře tamních anarchistů, byť například nesouhlasila s tím, že vstoupili do španělské vlády. V řadách antifašistické koalice ale tvrdě kritizovala hlavně stalinisty. Emma Goldmanová zemřela 14. května 1940 v Torontu ve věku nedožitých 71 let. Jejím poslední článkem zůstal text \"The Individual, Society and the State\" (Jedinec, společnost a stát), kde vyzdvihovala individualismus proti autoritářství, avšak varovala před jeho zaměňováním s ekonomickým liberalismem.", "section_level": 1}, {"title": "Filozofie.", "content": "Goldmanová vydatně přednášela a psala o nejrůznějších tématech. Odmítala ortodoxní a fundamentalistické postoje a výrazným způsobem přispěla do mnoha oblastí moderní politické filozofie. Ovlivnila ji řada myslitelů a spisovatelů, mezi jinými Michail Bakunin, Henry David Thoreau, Petr Kropotkin, Ralph Waldo Emerson, Nikolaj Černyševskij a Mary Wollstonecraft. Inspiroval ji rovněž Friedrich Nietzsche. V autobiografii o něm píše: „Nietzsche nebyl sociální teoretik, byl to poeta, rebel a inovátor. Aristokracii neměl ani v rodokmenu, ani v peněžence, aristokratický byl jeho duch. V tomto ohledu byl Nietzsche anarchista a všichni skuteční anarchisté jsou aristokraté.“", "section_level": 1}, {"title": "Anarchismus.", "content": "Goldmanová nazírala svět skrze anarchismus a dnes je považována za jednu z nejdůležitějších osobností historie tohoto proudu. Přitahoval ji od roku 1886, kdy došlo k perzekuci anarchistů po haymarketském masakru, a její hlas se poté často stával hlasem anarchismu. V první eseji knihy \"Anarchism and Other Essays\" (Anarchismus a jiné eseje) uvedla: Ve skutečnosti tedy anarchismus hlásá osvobození lidské mysli od nadvlády náboženství, osvobození lidského těla od nadvlády majetku, osvobození od okovů a omezování, za nimiž stojí vláda. Anarchismus hlásá sociální řád založený na volném sdružování jedinců, které společnosti přináší skutečné bohatství, řád, jenž každému zaručuje volný přístup k půdě a podle tužeb, zálib a sklonů každého jednoho člověka i plný požitek z životních nezbytností. Anarchismus byl pro Goldmanovou vrcholně osobní záležitostí. Domnívala se, že je nezbytné, aby anarchističtí myslitelé své názory přetavovali v činy a to, o čem jsou přesvědčeni, dávali najevo každým skutkem i slovem. „Nezajímá mě, jestli se zítra ukáže, že ten či onen člověk má správnou teorii,“ psala. „Zajímá mě, jestli v něm dnes dlí správný duch.“ Anarchismus a volné sdružování pro ni představovaly logickou odpověď na hranice vytvářené státní kontrolou a kapitalismem. „Právě to jsou podle mě nové způsoby života,“ napsala, „a ty staré jimi nahradíme, nikoliv když je budeme hlásat nebo pro ně budeme hlasovat, ale když je budeme žít.“ Součástí její filozofie byla i opozice vůči státu, potažmo volbám. Goldmanová stát považovala za nástroj, který nevyhnutelně a ze své podstaty slouží k ovládání a dominanci. Z toho důvodu se domnívala, že hlasování ve volbách je přinejlepším zbytečné, přinejhorším nebezpečné. Volby, psala, dodávají lidem iluzi participace a zakrývají struktury skutečného rozhodování. Goldmanová místo toho podporovala cílený vzdor v podobě stávek, protestů a „přímé akce proti invazivní, dotěrné autoritě naší morálky“. Nesouhlasný postoj k volbám zastávala i ve 30. letech 20. století, kdy řada španělských anarchosyndikalistů hlasovala pro ustavení liberální republiky. Goldmanová psala, že by anarchisté měli sílu, která v nich třímá jako v bloku voličů, po celé zemi využít ke stávkování. Nesouhlasila s hnutím za volební právo žen. V eseji \"Woman Suffrage\" (Ženské volební právo) zesměšňuje představu, že by zapojení žen vneslo do demokratického státu více spravedlnosti: „Jako kdyby ženy nezaprodávaly své hlasy, jako kdyby političky nešlo koupit!“ Se sufražetkami se shodovala v názoru, že ženy jsou si rovné s muži, ale na rozdíl od nich si nemyslela, že by pouhá participace žen učinila stát spravedlivějším. „Předpokládali bychom tedy, že žena dokáže očistit něco, co se očistě nepodvolí, přisuzovali bychom jí nadpřirozené schopnosti.“", "section_level": 2}, {"title": "Feminismus a sexualita.", "content": "Ačkoli Goldmanová ostře odmítala cíle boje za volební právo žen, vedeného první vlnou feminismu, ženská práva jako taková vášnivě hájila a dnes je pokládána za zakladatelku anarchofeminismu, který brojí proti patriarchátu jako formě hierarchie, které je nutné vzdorovat stejně jako státní moci a třídnímu rozdělení. V roce 1897 uvedla: „Požaduji nezávislost ženy, její právo postavit se na vlastní nohy, právo žít pro sebe, milovat, koho se jí zachce a kolik se jí zachce. Požaduji svobodu pro obě pohlaví, svobodu jednání, svobodu v lásce a svobodu v mateřství.“Goldmanová se kvalifikovala jako zdravotní sestra a patřila mezi první, kdo prosazovali vzdělávání žen ohledně antikoncepce. Stejně jako mnoho jejích feministických současnic považovala interrupci za tragický následek sociálních podmínek a plánované rodičovství viděla jako přínosnou alternativu. Goldmanová také hájila volnou lásku a silně kritizovala manželství. Průkopnice feminismu měly podle ní zúžené pole působnosti, protože se nechaly svazovat společenskou silou puritánství a kapitalismu: „Potřebujeme se vytrhnout starým tradicím a zvykům. Hnutí za emancipaci žen učinilo tímto směrem zatím pouze první krok.“ Otevřeně také kritizovala předpojatost vůči homosexuálům. Její názor, že by se společenské osvobození mělo vztahovat také na gaye a lesby, byl v té době – dokonce i mezi anarchisty – prakticky neslýchaný. Jak napsal německý sexuolog Magnus Hirschfeld, „byla první a jedinou ženou, vlastně prvním a jediným člověkem ve Spojených státech, který se před širokou veřejností postavil na obranu homosexuální lásky.“ Právo gayů a leseb na to, aby milovali koho chtějí, obhajovala v řadě projevů a dopisů a stejně tak odsuzovala strach a stigma spojené s homosexualitou. V dopise Hirschfeldovi psala: „Je tragickou skutečností, jak se domnívám, že jsou lidé různé sexuality polapeni světem, jenž vůči homosexuálům projevuje tak málo pochopení a je tak bezohledně lhostejný k různým nuancím a varietám genderu a k tomu, jak obrovsky důležitý [gender] pro život je.“", "section_level": 2}], "src_summary": "Emma Goldmanová ( – 14. května 1940) byla americká anarchistka židovského původu. Proslavila se politickým aktivismem, spisy a přednáškami. V první polovině 20. století sehrála klíčovou roli v rozvoji anarchistické politické filozofie v Severní Americe a Evropě. ", "tgt_summary": "Emma Goldman ( in Kowno, Russisches Kaiserreich – 14. Mai 1940 in Toronto, Kanada) war eine vor allem in den Vereinigten Staaten und Europa aktive Anarchistin, Friedensaktivistin, Antimilitaristin, Atheistin und feministische Theoretikerin. Sie wurde bekannt durch ihre Schriften und Reden, als „rebellische Frau“ von Anhängern gefeiert und von Kritikern der Fürsprache politisch motivierter Morde und gewalttätiger Aufstände bezichtigt. ", "id": 274704} {"src_title": "Jeruzalémský chrám", "tgt_title": "Jerusalemer Tempel", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přenosná svatyně.", "content": "Na poušti byl zbudován přenosný příbytek Hospodinův jakožto první svatyně. V knize Deuteronomium klade Mojžíš před vstupem Izraelitů do země zaslíbené důraz na centralizaci bohoslužby do jediné svatyně, která bude stát „na místě, které Hospodin vyvolí“. Když Izraelité vstoupili do země zaslíbené, putoval příbytek Hospodinův po mnoha místech. Jedním z těchto míst, kde příbytek po nějaký čas stál, bylo Šílo, jak to popisuje 1. kniha Samuelova. Po vybudování stálého chrámu v Jeruzalémě byl příbytek přenesen do něj. Příbytek byl rozdělen na „velesvatyni“ (\"kodeš kodašim\", ve které byla archa úmluvy, a „svatyni“ (\"kodeš\"), kde se nacházel pozlacený oltář pro kadidlové oběti, menora a pozlacený stůl s předkladnými chleby. Celý příbytek byl obklopen nádvořím s hlavním oltářem.", "section_level": 2}, {"title": "První (Šalomounův) chrám.", "content": "Podle židovské tradice byl první jeruzalémský chrám zbudován králem Šalomounem (970-931 př. n. l.) na Chrámové hoře. Nemáme o něm žádná přímá archeologická svědectví kvůli přestavbám, které na tomto místě proběhly. Prosévání půdy z Chrámové hory přineslo jen nepřímá svědectví, mezi nimi razítko jedné kněžské rodiny, která je zmiňována v knize Jeremjáš. Král David učinil Jeruzalém centrem izraelského království a přenesl do něj Boží Archu úmluvy. Šalomoun pak vybudoval chrám jako „dům Božího přebývání“ a jako symbol připoutání lidu k Davidovu rodu. Stavba celého objektu trvala 7 let (4.-11. rok Šalamounovy vlády). Šalomoun od lidu vybíral pro účel stavby vysoké daně a při stavbě mu byli nápomocni tyrští stavitelé. Chrámová svatyně měla 3 základní části: První chrám stál na pahorku téměř 400 let. Roku 586 př. n. l. byl vypálen vojskem babylonského krále Nebukadnezara II. při dobytí Jeruzaléma, po kterém následovalo babylonské zajetí.", "section_level": 2}, {"title": "Druhý chrám.", "content": "Druhý chrám byl zbudován navrátilci z babylonského zajetí, vedenými Zerubábelem z Davidova rodu, zhruba sedmdesát let po zničení prvního chrámu. Umožnil to edikt nového pána Babylonie, perského krále Kýra II., jímž se vyhlašovala náboženská svoboda. V druhém chrámu již chyběla Archa úmluvy (ve svatyni tak zůstal jen kámen, na kterém schrána stála), nádoba s manou (která byla uchovávána z putování Izraele do Kanaánu) a Áronova hůl. Z prvního chrámu tak zůstala zachována jen menora. Chrám, který byl zbudován navrátilci z Babylóna byl však jednoduchý a prostý. Herodes Veliký (74 př. n. l. - 4 n. l.) jej proto roku 19 př. n. l. nechal přestavět a proměnil jej v honosnou stavbu (čímž si do jisté míry získal přízeň židovského lidu). Herodův chrám byl zbudován ze zelenkavého a bílého mramoru. Vylepšování a rozšiřování chrámu pokračovalo i po Herodově smrti — téměř až do zániku chrámu. Druhý chrám stál do 10. srpna 70, kdy byl vypálen římským vojskem vedeným Titem. Chrám pak již nikdy nebyl obnoven.", "section_level": 2}, {"title": "Plány na zbudování třetího chrámu.", "content": "Touha po Chrámu a bohoslužbě je vyjádřena v mnohých židovských tradicích. Konkrétní podoby však tato touha nabývala jen málokdy. Poprvé to bylo, když Římské říši vládl císař Julianus Apostata, který se snažil vší silou oslabit stále rozšířenější křesťanství, podporoval tedy křesťanské heretiky (aby křesťanství oslabil zevnitř), ale také jiná náboženství, mezi nimi i judaismus. Roku 362 před židovskými předáky prohlásil: „Nechám postavit s veškerým úsilím chrám Bohu Nejvyššímu.“ Císař vyzýval židy, aby „se vrátili do své rodné země, znovu vybudovali svatyni a řídili se opět zákony svých otců.“ Představenstvo židů v čele s Hillelem II. protestovalo vůči obnově svatyně ze strachu, že se lid rozštěpí, tak jako byl lid rozdělen v období druhého chrámu mezi kněze a mudrce (srv. esejské hnutí). Židé prohlásili, že tento počin stojí na ramenou cizince (Iuliana), po jehož smrti bude budování chrámu zastaveno. Část židů však tuto nejistotu nesdílela: „Tato slova, že chrám bude zbudován, vedou k obnově království rodu Davidova.“ Stavba nicméně byla započata — z peněz římské pokladny. Roku 363 vytáhl Iulianus proti Perské říši, v tomto tažení však padl. Jeho smrt opravdu znamenala to, co židé předpokládali: stavba chrámu byla zastavena. V roce 1099 po dobytí Jeruzaléma křesťanskými křižáky bylo na místě ruin mešity al-Aksá postupně zbudováno sídlo pro nově vzniklý Řád templářů s přistavěným kostelem. Přestože se jednalo o původního křídlo zdejšího paláce, nový templ byl považován za nový Šalamounův chrám v domnění, že byl zbudován na místě původního Chrámu. Nový templářský templ však nedosahoval jeho velikosti ani původní funkci, během křížových výprav sloužil jako velitelství řádu s křesťanským svatostánkem, kasárny i stáje. Až do šestidenní války roku 1967 pak byly veškeré další plány na obnovu chrámu pouze teoretickými úvahami. Chrám byl velmi často spojován s mesiášským věkem. V šestidenní válce však Izrael získal mj. Východní Jeruzalém, do kterého spadá i Chrámová hora. Začala být organizována malá hnutí, jejichž cílem je postavit chrám. Mezi takové organizace patří Temple Institute (hebrejsky, \"Mechon ha-mikdaš\"), nebo Temple Mount and Eretz Yisrael Faithful Movement (hebrejsky, \"Ne'emanej Har ha-bajit\"). Tato hnutí jsou většinou podřízena autoritě různých rabínů, kteří odmítají, aby byl chrám vybudován až v době příchodu mesiáše. Tyto ideje však nutně předpokládají zničení Skalního dómu, proto se mnozí muslimové hrozí této touhy židů. Islámská hnutí v Izraeli proto co nejvíce usilují, aby zabránila vybudování chrámu, a také popírají historický vztah židů k Chrámové hoře. V tomto kontextu pak byla návštěva Chrámové hory Arielem Šaronem využita palestinskou propagandou jako záminka k rozpoutání druhé intifády.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jeruzalémský chrám (hebrejsky, \"bet ha-mikdaš\", dosl. „dům svatosti, posvěcení“, svatyně) byl centrem náboženského kultu izraelského lidu mezi 10. stol. př. n. l. a 1. stoletím n. l. Chrám stál v Jeruzalémě a sloužil jako místo, kde se obětovaly oběti a kde bylo centrum aktivity kněží a levitů. Zřízení svatyně je micva podle Tóry, která je dovozována z verše knihy Exodus: Ať mi udělají svatyni (, \"mikdaš\") a já budu bydlet uprostřed nich, nebo z knihy Deuteronomium: Potom na místo, které si vyvolí Hospodin, váš Bůh, aby tam přebývalo jeho jméno, budete přinášet všechno, co vám přikazuji... ", "tgt_summary": "Der Jerusalemer Tempel () befand sich auf dem Tempelberg in Jerusalem. Mit dem Begriff werden zwei Heiligtümer aus unterschiedlichen Zeiten bezeichnet, die beide heute nicht mehr vorhanden sind: ", "id": 1248614} {"src_title": "Alexandr Fridman", "tgt_title": "Alexander Alexandrowitsch Friedmann", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Petrohradě. Jeho matka (Ludmila Vojáčková) byla českého původu. Vystudoval matematiku na petrohradské univerzitě. Poté působil na observatoři v Pavlovsku. Velký vliv na něj měla Einsteinova obecná teorie relativity, byl jedním z prvních jejích nadšených propagátorů, byť svou vlastní teorii založil na její kritice. Než však tato teorie došla všeobecného uznání, Fridman zemřel ve 37 letech poté, co se nakazil tyfem na Krymu, kde se zotavoval z nachlazení při letu v aerostatu, kdy dosáhl s pilotem Fedosejenkem výšky 7.200 metrů (v roce 1925 to byl sovětský výškový rekord).", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "V roce 1917 se Albert Einstein pokusil svoji teorii relativity aplikovat na matematický model vesmíru. Při tom zjistil, že tento model nemůže být statický, ale byl si jist, že vesmír statický být musí. Přidal tedy do rovnic tzv. kosmologickou konstantu, která vyrovnává gravitační působení hmoty. Fridman však začal Einsteinovy rovnice propočítávat a zjistil, že ani model s kosmologickou konstantou nemůže být stabilní. Prohlásil, že vesmír se musí buď rozpínat nebo smršťovat. Toto stanovisko Fridman zformuloval v článku \"O křivosti prostoru světa\", který roku 1922 poslal do německého Časopisu pro fyziku. Einstein však Fridmanovo tvrzení odmítl a nereagoval ani na jeho vysvětlující dopis. Roku 1923 se s Einsteinem v Leidenu setkal Fridmanův kolega Krutkov a přesvědčil ho, aby Fridmanovy argumenty znovu promyslel. Einstein skutečně brzy napsal článek, kde Fridmanovy výpočty uznal (později o statickém modelu vesmíru hovořil jako o největším omylu svého života). Fridmanovu rovnici z roku 1922 potvrdil roku 1929 astronom Edwin Hubble, když změřil rychlosti různě vzdálených galaxií. Zjistil, že se galaxie od Mléčné dráhy vzdalují různou rychlostí.Ty vzdálenější se vzdalují rychleji než ty bližší – že vesmír se tedy rozpíná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexandr Fridman (16. června 1888 – 16. září 1925), celým jménem Alexandr Alexandrovič Fridman, byl ruský matematik, geofyzik a meteorolog, jeden z tvůrců teorie rozpínání vesmíru.", "tgt_summary": "Alexander Alexandrowitsch Friedmann (; * in Sankt Petersburg; † 16. September 1925 in Leningrad) war ein russischer und sowjetischer Physiker, Geophysiker und Mathematiker. Nach Friedmanns Lösungsvorschlag der einsteinschen Feldgleichungen ist das Weltall nicht statisch, sondern dehnt sich aus oder zieht sich zusammen.", "id": 1555021} {"src_title": "Ferdinand II. Portugalský", "tgt_title": "Ferdinand II. (Portugal)", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Ferdinand byl synem vévody Ferdinanda Saxe-Coburg-Gotha a jeho manželky princezny Marie Antonie Koháry de Scábrág. Ferdinand vyrůstal na několika místech. Byl synovcem belgického krále Leopolda I. a bratrancem jeho dětí Leopolda II. Belgického a mexické císařovny Charlotty. Byl rovněž bratrancem britské královny Viktorie a jejího manžela prince Alberta. Jeho synovcem byl bulharský car Ferdinand I. Bulharský, nejmladší syn jeho mladšího bratra Augusta Sasko-Kobursko-Gothajského.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "Dne 9. května 1836 se oženil s ovdovělou portugalskou královnou Marií II., dcerou krále Petra IV./císaře Petra I., jejímž byl druhým manželem. Manželství aranžoval Ferdinandův strýc, belgický král Leopold I. Podle manželské smlouvy dostal Ferdinand titul \"Královská Výsost\" a predikát \"vévoda z Braganzy\", po narození následníka trůnu pak byl prohlášen králem. Jejich manželství znamenalo vznik nové dynastie Braganza-Sachsen-Coburg-Gotha, jež vládla v Portugalsku do roku 1910. Vzešlo z něj celkem 11 dětí, čtyři z nich však zemřely hned po narození. Tři jejich synové včetně nejstaršího, krále Petra V., podlehli choleře při epidemii v roce 1861:", "section_level": 2}, {"title": "Vláda.", "content": "Ferdinand byl již druhým manželem královny Marie II. Podle portugalských zákonů se mohl manžel vládnoucí královny stát králem až po narození dědice (to byl důvod, proč královnin první manžel \"Auguste, vévoda de Beauharnais jr.\", neměl titul krále). Po narození budoucího Petra V. byl Ferdinand prohlášen králem Ferdinandem II. jako spoluvládce své ženy. Ačkoli to byla Marie, které vládnoucí moc patřila, společně byli dobrý \"tým\" a společně řešili mnoho problémů. Král hrál velmi důležitou roli v portugalských politických dějinách, když vládl sám po dobu četných těhotenství své ženy.", "section_level": 2}, {"title": "Po smrti královny Marie.", "content": "Královna Marie zemřela při porodu jejich posledního dítěte 15. listopadu roku 1853. Po její smrti byl Ferdinand v letech 1853–1855 regentem za svého nezletilého syna Petra V., kterému v okamžiku matčiny smrti bylo teprve 16 let. Po dosažení plnoletosti se Petr ujal vlády a Ferdinand se stáhl do ústraní a v politickém životě již nehrál žádnou roli. Věnoval se malířství a byl presidentem Královské akademii věd a umění. Roku 1862 odmítl nabídku řeckého trůnu. O šest let později byl kandidátem na španělský královský trůn, uprázdněný po svržení královny Isabely II. v roce 1868, ten však nakonec obsadil princ Amadeo Savojský, druhý syn italského krále Viktora Emanuela II. Roku 1869, šestnáct let po smrti své první manželky, královny Marie, uzavřel morganatický sňatek s operní zpěvačkou Elisou Hansler (1836—1929), jež byla povýšena do šlechtického stavu s titulem hraběnky de Edla. Z tohoto manželství se narodila dcera Alicie Sasko-Kobursko-Gothajsaká. Po Ferdinandově smrti 15. prosince roku 1885 zdědila Elise většinu jeho majetku. K poslednímu odpočinku byl Ferdinand uložen po boku své první manželky, královny Marie II., v Panteónu dynastie Braganzů v kostele San Vicente de Fora v Lisabonu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ferdinand II. Portugalský (29. říjen 1816 Vídeň – 15. prosinec 1885 Lisabon) byl rodem princ z dynastie Sachsen-Coburg-Gotha a v letech 1837-1853 portugalský král (spoluvládce) jako manžel královny Marie II. Pocházel z dynastie Wettinů a byl zakladatelem portugalské královské dynastie Braganza-Wettin.", "tgt_summary": "Ferdinand II. (* 29. Oktober 1816 in Wien; † 15. Dezember 1885 in Lissabon) war ein Prinz von Sachsen-Coburg und Gotha und König von Portugal, genannt der Künstlerkönig (\"o Rei-Artista\"). Die von ihm begründete Dynastie Coburg-Braganza beherrschte das Königreich Portugal bis 1910.", "id": 2203956} {"src_title": "Puncovnictví", "tgt_title": "Repunze", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Počátky puncovnictví v Evropě jsou spojeny se státním nebo městským monopolem na těžbu a slévání drahých kovů. Ve Francii a Anglii, stejně jako v Čechách, se objevují první kontrolní značky počátkem 14. století. Nařízením českého krále Jana Lucemburského z roku 1323 mělo být všechno slité zlato označeno znamením celé hlavy lva a stříbro poloviční hlavou lva. Značení se provádělo na bochníčky nebo tyče (tzv. cány) nezpracovaného kovu, proto se žádné značky nezachovaly. Na výrobcích patří k nejstarším dochovaným francouzské značky z Montpellier a z Paříže. Ze střední Evropy náleží k nejstarším dochovaným značky polotovarů z Erfurtu z 1. poloviny 14. století, k nejstarším na hotových zlatnických dílech patří značky Norimberka z 15. století.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současné době je puncování výrobků z drahých kovů, stejně jako polotovarů (zlaté cihly) státním monopolem a provádí je státní puncovní úřady.", "section_level": 1}, {"title": "Puncovní značky.", "content": "Puncovní značky udávají ryzost, tedy poměrný hmotnostní obsah drahého kovu v předmětu nebo ve slitině. Označování puncovními značkami se řídí zákonem č. 539/1992 Sb., o puncovnictví a zkoušení drahých kovů (Puncovní zákon). Značky se razí speciálním ocelovým razidlem, na kterém je ve štítku určitého tvaru vyobrazen piktogram, obvykle doplněný písmenem a číslem. Český státní punc pro zlato má odlišenu ryzost tvarem štítku, obsahuje schematickou hlavičku orla, kohouta a labutě v pohledu z profilu, pro stříbro to jsou symboly s hlavičkou kamzíka a zajíce, a pro platinu královskou korunou. U těchto symbolů se v současnosti uvádí číslo ryzosti od 1 do 4, a písmeno puncovního úřadu, které je orientováno kolmo ke svislé ose značky. Písmena jsou přidělená pobočkám Puncovního úřadu České republiky v městech, která punc vydala, většinou totožná s iniciálou názvu těchto měst. Jsou to např. P pro Prahu, B pro Brno, J pro Jablonec na Nisou, H pro Hradec Králové nebo O pro Ostravu, ale také L pro Olomouc, R pro Tábor nebo Z pro Plzeň. Puncem se neoznačují mince a slitky, na rozdíl např. od pamětních medailí. Každý stát má svá pravidla a puncovní značky. Aby se s drahým kovem mohlo obchodovat i v jiných státech, musí zde být jeho puncovní značka platná. Seznam platných puncovních značek pro Českou republiku naleznete v knížce \"Seznam puncovních značek, platných na území České republiky\" Dušana Bouši, který je volně k nahlédnutí na každé pobočce Puncovního úřadu. Na území České republiky taktéž platí od 2. listopadu 1994 značky z Úmluvy o kontrole a označování předmětů z drahých kovů (jinak zvaná také Vídeňská konvence). Piktogramy puncovních značek České republiky vyobrazují symbol vah. Mimo puncovních značek existují také značky výrobní, které jsou přiděleny výrobci na základě Puncovního zákona a jsou uloženy v registru Puncovního úřadu. Tyto značky razí sám výrobce a může je použít pouze na zboží, které sám vyrobil nebo zkompletoval.. Zpravidla to je monogram jména výrobce v unikátním orámování, ve tvaru obdélníku, oválu, trojlistu ad., záleží také na typu písma, jeho tvaru, atkách, znaménkách mezi písmeny atp., dva puncy různých výrobců se nesmí shodovat ani v těchto detailech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Puncovnictví (z něm. \"Punzierung\") je odvětví státní, městské či cechovní kontroly jakosti drahých kovů a výrobků z nich zhotovených. Provádí se značkováním (ražbou) speciálními značkami zvanými puncy, jednak na polotovar (nezpracovanou slitinu) a dále na hotové výrobky zlatnictví, stříbrnictví a klenotnictví.", "tgt_summary": "Eine Repunze ist ein Stempelzeichen an Gegenständen aus Metall, meist zur Beglaubigung des Edelmetallgehaltes, das zu einem bereits vorhandenen Stempelzeichen hinzugefügt ist. ", "id": 2194562} {"src_title": "William Fox Talbot", "tgt_title": "William Henry Fox Talbot", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "William Henry Fox Talbot byl jediným dítětem Williama Davenporta Talbota v Lacock Abbey – majestátním sídle na východ od Bathu. Jeho matka byla Elisabeth Theresa, dcera druhého hraběte z Ilchesteru. Bylo mu teprve pět měsíců, když jeho otec zemřel a zanechal po sobě vysoké dluhy. Po jeho smrti musel malý Talbot se svou matkou žít několik let ve velmi skromných podmínkách až do roku 1804, kdy si lady Elizabeth vzala pozdějšího kontradmirála Charlese Feildinga. Finanční situace se náhle zlepšila a bylo možné obnovit opatství Lacock Abbey a využívat jako rezidenci. K mladému Talbotovi přibyly ještě dvě nevlastní sestry. Spolu vyrůstali v bohatém a vlivném prostředí. Jeho matka disponovala díky svému původu a prostřednictvím rozsáhlých sociálních vazeb dobrými kontakty – strýc byl kariérní diplomat, nevlastní sestra dvorní dáma u britské královské rodiny, bratranec byl pokládán za „nejbohatšího prostého“ na celém britském ostrově. Rodina pak podnikala obvyklé vzdělávací zájezdy po evropském kontinentu, při kterých Talbot získával cenné osobní kontakty, ale byly také prvním impulsem pro jeho pozdější práci v oblasti fotografie. Zatímco ostatní členové skupiny si v Itálii pořizovali skici památek, Talbot stále nebyl s výsledky na papíru spokojen, přestože jako pomůcku pro kreslení používal cameru obscuru. Později sám zmiňoval, že již tehdy zatoužil po tom \"zaznamenat nenapodobitelné krásy obrazů, které Příroda vykreslí, a které se objeví v ohnisku skleněné čočky na papíře...\". Ve svých jedenácti letech byl přijat na renomovanou školu v Harrow, po které studoval matematiku na univerzitě Trinity College v Cambridge. Svou první vědeckou práci s názvem „O vlastnostech křivek odvozených od equilaterální hyperbooly“ publikoval ve svých 22 letech. Talbot se v roce 1824 setkal v Mnichově s britský astronomem Johnem Herschelem. Tato schůzka položila základ přátelství a spolupráce, které pravděpodobně přispělo k tomu, že se Talbot začal významně věnovat výzkumu světla a optických jevů. Herschel jej v roce 1826 seznámil s doktorem Davidem Brewsterem, významným skotským fyzikem, který také prováděl výzkum světla. Brewster se začal o Talbotovu práci velmi zajímat, publikoval jeho články ve svém vědeckém časopise a zůstali doživotními přáteli. Dne 20. prosince 1832 se Talbot oženil s Konstancií Mundy z Derbyshire. Téměř současně byl zvolen kandidátem reformní strany Whigů do parlamentu. Jako politik nijak významně pozornost nevzbudil, setkání sněmu pravidelně navštěvoval, ale jen málokdy si vzal slovo. Za svého života si Talbot až do poslední chvíle dopisoval s více než 1100 vědci, politiky a jednotlivci – dochovalo se 8000 dopisů, které byly adresované jemu do vlastních rukou a 2000 dopisů psaných jeho rukou. Když mu bylo osm let, nutil svého nevlastního otce, že \"„maminka a všichni ti, kterým píšu, jsou povinni mé dopisy zachovávat, a ne je pálit“.\" Zemřel po dlouhé nemoci dne 17. září 1877 ve své pracovně v Lacock Abbey a byl pochován v Lacocku.", "section_level": 1}, {"title": "Historie rodu Talbotů.", "content": "John Ivory Talbot (1687-1772) z Lacock Abbey Wiltshire, si vzal ctihodnou Mary Manselovou (1696–1735) dceru Thomase, 1. lorda Mansela z Margamu, Glamorgan. Měli spolu tři děti: Johna, Thomase a Marthu Talbotovi.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Pro své pokusy používal papír nasycený dusičnanem stříbrným a chloridem sodným. Všiml si, že v místech, kde chlorid sodný převažoval papír, po osvícení nezčernal. Opačně se choval dusičnan stříbrný, s pomocí kterého dokázal po hodinové expozici v kameře obskuře získat negativní obraz. Jako ustalovač použil ověřený chlorid sodný. V srpnu 1835 se mu podařilo zhotovit první negativ na světě metodou, kterou pojmenoval \"fotogenická kresba\". Je na ní zobrazeno okno jeho rezidence, snímek má název \"Arkýřové okno v Lacock Abbey\". Položil základy fotogramu, když pořizoval siluety listů rostlin nebo krajky. Talbot prováděl v červenci 1850 jako první na světě pokusy s fotografickým bleskem. Použil k tomu nejspíše statickou elektřinu, nashromážděnou v leydenských lahvích. Jako fotografovaný objekt mu sloužila stránka novin \"Times\", připevněná na rychle se otáčejícím kole, ale podle svých představ neuspěl. O svém pokusu řekl: Talbot jako první na světě navrhl přenosný fotoaparát, položil základy světelné sazby a fotografování s bleskem. Je také autorem knižního díla \"Tužka přírody\" a \"Sluneční obrazy Skotska\". Je pravděpodobně autorem první fotografie lodi – v dubnu 1844 vyfotografoval dopravní loď SS Great Britain vystrojenou v Londýnském přístavu. Jeho fotografie jsou také součástí sbírky Fotografis, která byla představena na začátku roku 2009 v Praze.", "section_level": 1}, {"title": "Soutěž s Daguerrem.", "content": "Práce na procesu kalotypie probíhala ve stejné době, kdy ve Francii vyvíjel Louis Daguerre daguerrotypii. Oba muži věděli, že pracují na procesu, který měl být ve světě umění převratný. Když se Talbot 7. ledna 1839 dozvěděl, že Daguerre ohlásil ve své zemi vynález daguerrotypie, byl přesvědčen, že se musí jednat o podobný vynález jako ten jeho. Hned 20. ledna napsal Jeanovi Aragovi a Jean-Baptistu Biotovi a uplatňoval prioritu svých výzkumů. Biot mu odpověděl, že Daguerre na svém vynálezu pracoval již 14 let, než došel k výsledkům, „které si pro svou perfektnost a jemnost vynutily obdiv všech umělců“. Talbot se rozhodl okamžitě zveřejnit svůj vynález ve Velké Británii – dne 25. ledna 1839 jeho vynález oznámil na zasedání Královské společnosti Michael Faraday. Fotogenickou kresbu neustále vylepšoval zcitlivováním papíru dusičnanem stříbrným a kyselinou gallovou – potřebnou dobu expozice zkrátil na dvě až tři minuty. Finální patent na metodu kalotypie mu byl přiznán v roce 1841. Dne 22. ledna 1839 se o Daguerrově práci doslechl Angličan John Herschel a bez znalosti dalších podrobností byl již za několik dní schopen vytvářet vlastní fotografie. Asi za deset dní poté Herschela navštívil Fox Talbot, aby se dozvěděl více o ustalování fotografií. Herschel objevil schopnost sirnatanu sodného rozpouštět halogenidy stříbra, ale informoval o tom také Daguerra. Ten tohoto objevu využil pro lepší zafixování svých fotografií, které doposud ustaloval pouze roztokem kuchyňské soli. Daguerre si nechal 12. srpna 1839 registrovat patent v Británii, aby tam svůj vlastní vynález ochránil (že vynález bude \"Free to the World\" – \"celosvětově volně k užití\" prohlásila Francie týden před tím!), což vývoj fotografie v této zemi značně zpomalilo. Velká Británie měla být jediným státem, ve kterém měl patent platit. V Anglii ji mohl volně používat pouze Daguerrův student, Francouz Antoine Claudet. Daguerre po svém vynálezu již vydělávat peníze na živobytí nemusel, protože dostával penzi od francouzské vlády. Fox Talbot do svého procesu kalotypie investoval značné množství peněz (přibližně 5000 liber v tehdejší měně; roku 1830) a pro britské fotografy, kteří ji používali místo daguerrotypie, licencoval proces zdarma. Kalotypie je charakteristická velkým kontrastem, ostrým obrazem a papírovými negativy. Ve 40. letech 19. století kalotypie definitivně nahradila originální daguerrotypii.", "section_level": 2}, {"title": "Talbot vs. Laroche.", "content": "Talbotův proces se zpočátku nerozšířil jako daguerrotypie také proto, že Talbot reguloval jeho užívání přísnými pravidly a požadoval za práva na jeho použití poměrně vysoké částky. Talbot se také stal terčem útoků v tisku. V roce 1854 Martin Laroche úmyslně podnítil konflikt s Talbotem. Laroche měl podporu bohatých příznivců fotografie, neboť ti viděli jeho patent jako překážku ve svém fotografickém konání. Zaplatil inzeráty, že Talbot používá Archerův kolodiový proces, který sám Talbot označoval za porušení svého vlastního patentu. Existuje několik tvrzení, že Laroche také spolupracoval s Archerem na jeho vývoji. Jiní se domnívají, že oba byli seznámeni společným přítelem a fotografem Williamem Peircem. Laroche měl podporu bohatých příznivců fotografie, neboť ti viděli jeho patent jako překážku ve svém fotografickém konání. Talbot podal žalobu proti Larochovi na 5 tisíc liber, ale žaloba se nezdařila. Nicméně, Larochovi byly ponechány k úhradě soudní náklady asi 500 liber. Soud svým výrokem v roce 1854 Talbotův patent zrušil. Prohraný soudní spor u Talbota vyvolal velké zdravotní problémy, Talbot omezil své výzkumy a věnoval se pouze fotografování.", "section_level": 2}, {"title": "Vynález procesu kalotypie.", "content": "Již v roce 1819 objevil John Herschel schopnost thiosíranu sodného rozpouštět halogenidy stříbra a informoval o tom svého přítele Talbota. Tato chemikálie byla pak využita k ustalování fotografií. Talbot prováděl fotografické experimenty již od roku 1834 a využíval poznatky svých přátel – chemiků Johna Herschela a Thomase Wedgwooda. Talbot roku 1835 vynalezl nejprve metodu nazvanou \"„Photogenic Drawing“\" (fotogenická kresba). Na papír kladl květiny, části rostlin z herbáře a jiné ploché předměty. Negativní obraz svých stínokreseb mohl převést okopírováním na obraz pozitivní. Roku 1835 si vyrobil vlastní fotoaparáty s velkými čočkami, kterým jeho příbuzní říkali \"pasti na myši\". O čtyři roky později metodu fotogenické kresby vylepšil. Běžný kreslící papír se natřel roztokem dusičnanu stříbrného, osušil se, namočil do jodidu draselného a byl opět usušen. Těsně před upotřebením se papír zcitlivil roztokem dusičnanu a kyselinou gallovou. Pak se papír vyvolával při světle svíčky. Pozitiv se získal kopírováním, přičemž různá doba kopírování měla vliv na barevný tón pozitivu od karmínové a purpurové po hnědočernou. V roce 1835 se mu podařila fotografie jeho okna v Lacock Abbey o velikosti 25 x 25 mm. Zrodil se první negativ na světě. Kalotypie poprvé umožnila rozmnožování snímků procesem negativ – pozitiv, obrázky byly méně zranitelné, výroba levnější a je možné ji považovat za největší přínos pro fotografii. Na základě jeho pokusů zavedl John Herschel pojmy \"negativ, pozitiv\" a \"fotografie\". Talbot shrnul svou práci do několika vět: Talbotův vynález se stal populární také v Čechách. Český fotograf Josef Krtička nazýval roku 1847 své kalotypie \"„oblesky na papíře“\", M. V. Lobethal zase \"„světelné obrazy na papíře“\". O kalotypii se zmiňoval také lékař Dr. Václav Staněk (1804–1871). Výsledné obrázky měly hnědou barvu, ve srovnání s daguerrotypií byly kalotypie o něco méně ostřejší a s méně podrobnostmi. Díky papírové podložce byly však levnější než měděné desky. Tento princip zpracování snímků se stal základem všech významných fotografických procesů zhruba od roku 1860 na více než 130 let. Před tímto objevem dominoval proces daguerrotypie a po něm přišla po roce 1990 na řadu až digitální fotografie.", "section_level": 2}, {"title": "Tužka přírody.", "content": "\"Tužka přírody\" (anglicky \"The Pencil of Nature\") bylo Talbotovo fotografické dílo zveřejněné v šesti (nebo v sedmi) vydáních v letech 1844 a 1846. Byla to vůbec „první fotograficky ilustrovaná kniha, která byla komerčně publikována“ někdy je také označována jako „první komerčně publikovaná kniha ilustrovaná fotografiemi“. Je považována za důležitou a vlivnou práci v dějinách fotografie. Knihu vydala společnost Longman, Brown, Green & Longmans v Londýně a obsahuje popis procesu kalotypie včetně 24 ručně zhotovených kalotypických tisků na slaném papíře. Každý z nich je podlepen silnějším kartonem a slouží k ilustraci některé z možných aplikací nové technologie. Talbot ve své dílně vyrobil celkem 2500 kopií této knihy. Vzhledem k tomu, že fotografie v té době byla ještě velmi mladou novinkou a mnoho lidí nebylo obeznámeno s koncepcí, Talbot cítil potřebu vložit do své knihy také informace o principu fotografování: \"Desky v tomto albu jsou vytvořeny působením samotného světla, bez jakékoli pomoci umělcovy tužky. Jsou to obrazy samotného slunce, a ne – jak si někteří lidé představují – napodobující rytiny.\" \"Tužka přírody\" byla vydána a prodávána jako jedna složka bez pevné vazby. Talbot plánoval velký počet vydání, ale kniha velký komerční úspěch neměla a tak musel svůj projekt ukončit po šestém vydání.", "section_level": 2}, {"title": "Další vědecké práce.", "content": "Talbotovy vědecké zájmy a schopnosti byly velmi univerzální. V tomto ohledu byl kombinací nadaného amatéra, v 18. století velmi rozšířeném fenoménu, avšak s rostoucími nároky na profesionalitu budoucího 19. století. Byl členem Královské astronomické společnosti a Royal Society, měl čestný doktorát univerzity v Edinburghu, obdržel 12 patentů v různých oblastech, publikoval osm knih a více než 100 článků v časopisech. V několika oblastech poznání je jeho jméno spojováno s konkrétními výsledky výzkumu – v matematice „Talbotova křivka“, ve fyzice „Talbotův efekt“ a „Talbot“ je také jednotka množství světla, přesněji jednotka veličiny světelné energie viditelného záření – lumensekunda (lm.s), v psychologii „Talbotův zákon“, v botanice existují dva druhy, které jsou pojmenovány po něm a v astronomii nese jeho jméno měsíční kráter. V matematice dosáhl významných výsledků v oblasti eliptických integrálů a teorie čísel, které se opíraly o práci Eulera, Legendra, Jacobiho a Abela. V roce 1831 byl zvolen za své matematické práce jako člen Královské společnosti. Poté, co se v padesátých letech zdravotně zotavil, zkoušel Talbot nový způsob spolehlivé reprodukce fotografií. Uvědomil si, že fotochemický proces založený pouze na základě stříbrných solí nepřinese nikdy zcela uspokojivé výsledky. Výsledkem jeho zkoumání byl nový druh gravury, která mohla být použita k výrobě konvenčních tisků. Do roku 1858 se mu podařilo v Edinburghu vytvořit centrum pro polygrafický průmysl, zpracování a testování, které pojmenoval „Photoglyphe Gravur“. Pro svého přímého předchůdce moderního hlubotisku získal patent a na mezinárodní výstavě v Londýně v roce 1862 medaili. V pokročilém věku se díky intenzivnímu studiu kvalifikoval pro to, aby se stal mezinárodně uznávaným odborníkem na starověké perské klínové písmo, překládal důležité texty, a byl povolán Královskou asijskou společností jako znalec, aby se podílel na výzkumu v této oblasti s britským archeologem a diplomatem Henry Rawlinsonem.", "section_level": 2}, {"title": "Zastoupení ve sbírkách.", "content": "Instituce Art Institute of Chicago v Illinois, USA vlastní ve svých sbírkách fotografii \"Two Plant Specimens\" z roku 1839.", "section_level": 2}], "src_summary": "William Henry Fox Talbot (11. února 1800, Melbury, Dorset, Velká Británie – 17. září 1877 Lacock Abbey, Wiltshire, Velká Británie) byl britský vynálezce, fotograf, lingvista, matematik a vynálezce fotografické techniky kalotypie (také zvané \"talbotypie\"), zabýval se také optikou. Byl členem britské vyšší třídy, dobře vzdělaný a úspěšný v různých oblastech přírodních a humanitních věd. ", "tgt_summary": "William Henry Fox Talbot (* 11. Februar 1800 in Melbury, Grafschaft Dorset, England; † 17. September 1877 in Lacock Abbey, Grafschaft Wiltshire, England) war ein britischer Fotopionier. ", "id": 1530915} {"src_title": "Katedrála svatého Pavla", "tgt_title": "St Paul’s Cathedral", "src_document": [{"title": "Předchozí katedrály.", "content": "Londýnská diecéze byla založena roku 604 a její katedrála sídlila vždy na \"Ludgate Hill\" a byla zasvěcena svatému Pavlovi. Oblast \"Ludgate Hill\" byla vždy nějakým způsobem spojena s náboženstvím. Předpokládá se, že zde byl původně starověký megalit a později chrám zasvěcený bohyni Dianě spolu s \"Apollo Temple\", který se kdysi nacházel ve Westminsteru. První katedrála postavená Sasy byla ze dřeva. Byla zničena požárem roku 675 a o 10 let později byla obnovena a na její stavbu bylo znovu použito dřevo. Poté co byl tento chrám vydrancován Vikingy, byla postavena druhá katedrála a tentokrát bylo na její stavbu použito především kamene. Druhou katedrálu (označovanou také jako \"Původní katedrála svatého Pavla\") začali budovat Normané poté co byla předchozí saská katedrála zničena roku 1087 požárem. Práce na její stavbě trvaly více než 200 let a větší část rozestavěného chrámu byla zničena při požáru roku 1136. Ačkoli pro stavbu zdí byl použit kámen, střecha byla znovu dřevěná. Chrám byl dokončen roku 1240 ale brzy byly zahájeny práce na jeho rozšíření. Katedrála byla vysvěcena roku 1300 i když stavba byla dokončena až roku 1314. V té době to byl s délkou 181 m třetí nejdelší chrám v Evropě a pyšnil se nejvyšší, 149 m vysokou, věží. V 16. století katedrála chátrala. Za vlády Jindřicha VIII. a Eduarda VI. došlo k ničení klášterů a jiných církevních staveb a v katedrále svatého Pavla byla zničena výzdoba interiéru, křížové lodi, márnice, kaple, oltáře a jiných domů v okolí katedrály. Mnoho z těchto náboženských budov náležejících ke katedrále bylo zabaveno panovníkem a prodáno jako obchody především tiskařům a knihkupcům, většinou evangelickým protestantům. Materiál z budov, které byly zbořeny byl použit na nové stavby například na stavbu Somerset House. Roku 1561 byla věž zničena úderem blesku a nebyla opravena, protože tato událost byla vnímána protestanty i katolíky jako výraz božího hněvu. Původní katedrála svatého Pavla byla zničena Velkým požárem Londýna roku 1666. Ačkoli některé části byly zachovány a katedrála mohla být rekonstruována, bylo rozhodnuto o stavbě nové katedrály. Tento záměr existoval ještě před požárem.", "section_level": 1}, {"title": "Wrenova katedrála.", "content": "Rekonstrukcí katedrály zničené požárem, spolu s dalšími více než padesáti kostely, byl roku 1668 pověřen Christopher Wren. Jeho první návrh, rekonstruovat katedrálu na původních základech byl roku 1669 odmítnut. Druhý návrh ve formě chrámu ve tvaru řeckého kříže z let 1670 až 1672 byl zamítnut jako příliš radikální, stejně jako upravený návrh zpracovaný v měřítku 1:24, který je označován jako \"Great Model\" a je v současnosti vystaven v kryptě katedrály. Další \"variantní\" návrh byl roku 1675 přijat a v červnu byly zahájeny stavební práce. Plán zahrnoval výstavbu malého chrámu s věží i když Karel II. později povolil Wrenovi provést \"dekorativní\" úpravy. Wren využil této příležitosti k radikální změně návrhu zahrnující rozsáhlý centrální dóm a věže na západní straně. Katedrála byla dokončena 20. října 1708, v den Wrenových 76. narozenin, i když se první bohoslužby konaly již 2. prosince 1697. Chrám je postaven z portlandského vápence v renesančním a barokním stylu. Působivá hlavní katedrála je inspirována bazilikou svatého Petra v Římě. Je vysoká 108 m (365 stop měřeno k nejvyššímu bodu kříže na jeho věži, odpovídající počtu dnů v roce) a je výraznou dominantou Londýna. Líbivý vzhled chrámu je dosažen kombinací tří budov – nejvyšší budova není strukturovaná ale je působivá svou velikostí, nižší budova má velmi dekorativně zdobený interiér a spojovací část podpírá vrcholovou část. Vlastní chrám se nachází na východ od hlavního západního vstupu. Chrámová loď obsahuje tři menší kaple ve dvou sousedních chrámových lodích – \"All Souls\" a \"St Dunstan's\" v severní a \"Chapel of the Order of St Michael and St George\" v jižní lodi. Hlavní prostor chrámu je zastřešen kupolovitou střechou. V chrámu se nacházejí tři ochozy, vnitřní – Šeptající ochoz (\"Whispering Gallery\") a vnější – Kamenný ochoz (\"Stone Gallery\") a Zlatý ochoz (\"Golden Gallery\"). Šeptající ochoz v interiéru chrámu je dostupný po 259 schodech z úrovně přízemí. Dostal své jméno po vlastnosti jeho konstrukce – šepot na jedné straně ochozu je slyšet v protilehlém místě ochozu. Chór vybíhá na východ hlavní lodi a obsahuje lavice pro kněze a sbor a nacházejí se zde chrámové varhany. Varhany byly poprvé použity roku 1694 a současný nástroj je třetí největší svého druhu ve Velké Británii. Obsahuje 7 189 píšťal a 138 rejstříků. Na sever a jih vybíhají příčné chrámové lodě severního a jižního chóru. Katedrála má velmi rozsáhlou kryptu obsahující více než 200 památníků, kapli a pokladnici Řádu britského impéria. Christopher Wren se stal roku 1723 prvním člověkem pohřbeným v této kryptě. Uvnitř katedrály jsou plakety, sochy a památníky věnované širokému spektru osobností. Hlavní část je věnovaná členům britské armády. V jižní příčné a severní boční chrámové lodi se nacházejí speciální památníky věnované lordu Nelsonovi a vévodovi z Wellingtonu. Velká část památníků je věnovaná známým básníkům, malířům duchovním a obyvatelům místní farnosti. Britská královská rodina využívá pro své významné svatby, pohřby a jiné církevní obřady Westminsterské opatství, ale v katedrále svatého Pavla se konal poslední významný královský sňatek prince Charlese a Diany Spencerové. V roce 2001 se v katedrále svatého Pavla konaly smuteční obřady připomínající oběti Teroristických útoků 11. září 2001 za účasti členů královské rodiny a velvyslance Spojených států amerických Williama Farishe. Od roku 2001 probíhá v katedrále rozsáhlá rekonstrukce, která byla dokončena v roce 2008 k 300. výročí jejího otevření. Předpokládalo se, že náklady na úpravy zahrnující vyčištění budovy a zlepšení vybavení pro návštěvníky, včetně úprav pro zpřístupnění katedrály pro invalidní občany, mají dosáhnou výše 40 miliónů liber. Katedrála je přístupná veřejnosti. Cena jednotlivé vstupenky pro dospělého (2016) – 18,00 £. Dopravní spojení s okolím – metro – St Paul's, Mansion House; DLR a metro – Bank Station; železnice a metro – Blackfairs Station.", "section_level": 1}], "src_summary": "Katedrála svatého Pavla (anglicky \"St Paul's Cathedral\") je katedrála anglikánské církve, sídlo londýnského biskupa, stojící na \"Ludgate Hill\" v Londýnském obvodu City. Současná stavba pochází ze 17. století a je všeobecně považována za pátou katedrálu svatého Pavla.", "tgt_summary": "Die St.-Pauls-Kathedrale \"(St Paul’s Cathedral)\" ist eine Bischofskirche in London. Sie liegt im Stadtbezirk City of London etwa 300 Meter nördlich der Themse und ist Sitz des Bischofs der Diözese London der Church of England. Die St.-Pauls-Kathedrale gehört zu den größten der Welt. Neben der Westminster Abbey gilt sie außerdem als die bekannteste Kirche der britischen Hauptstadt. Der Bau wurde nach 1666 im Stile des klassizistischen Barocks anstelle der beim großen Brand von London zerstörten Kathedrale errichtet.", "id": 2407914} {"src_title": "Majak", "tgt_title": "Kerntechnische Anlage Majak", "src_document": [{"title": "Historie závodu.", "content": "Majak byl postaven v letech 1945 až 1948 v rychlosti a v naprosté tajnosti spolu s městem Ozjorsk vězni z pracovního táboru Gulagu, který ležel na místě dnešního Ozjorsku, jako součást sovětského jaderného programu. Závod se tehdy jmenoval Kombinát číslo 817 () (do roku 1967) a město Základna-10 (). 19. června 1948zde spustili první ruský reaktor A-1 (přezdívaný Annuška (), který vyrobil i palivo pro první ruskou atomovou bombu RDS-1. Během provozu závodu se zde stalo množství havárií a nehod, které značně znečistily okolí. Nejhorší z nich byla havárie v roce 1957 se stupněm vážnosti 6 na 7dílné stupnici jaderných havárií INES. Před rozpadem SSSR závod zaměstnával přes 25 000 lidí, ale dnes má již pouze okolo 14 000 zaměstnanců.", "section_level": 1}, {"title": "Produkty.", "content": "Majak je jedním z největších ruských podniků na zpracování radioaktivního materiálu – zpracovává materiál z Kolské, Novovoroněžské a Bělojarské atomové elektrárny a z reaktorů ruských atomových ponorek. V důsledku toho je řešení problému radiačního znečištění Čeljabinské oblasti velmi ztíženo. V závodě Majak se původně vyrábělo a obohacovalo jaderné palivo z uranu pro jaderné elektrárny nebo plutonium pro jaderné hlavice. Dnes se zde vyrábí zejména různé radioizotopy pro lékařské účely a tritium. Také se zde likvidují vyřazené jaderné hlavice a přepracovává jaderný odpad z atomových elektráren k dalšímu použití. Dnes se již v závodě plutonium nevyrábí.", "section_level": 1}, {"title": "Znečištění okolí.", "content": "Od roku 1948 odkdy je závod v provozu se zejména v prvních letech vypouštělo hodně radioaktivní odpadní vody, občas přímo využité na chlazení jaderného paliva do místní řeky Teča. Nebezpečný odpad se tak ukládal do půdy na břehu. Obyvatelé byli vystaveni záření a požití radioaktivních izotopů (jako např. Sr). Největší znečištění probíhalo během let 1950 a 1951. Břehy řeky obývalo cca 100 000 lidí. Pro omezení šíření nuklidů byly na řece Teča vybudovány dvě přehradní nádrže – objekt N10 v roce 1956 a objekt N11 v roce 1960. Tyto dvě nádrže spolu s třemi již existujícími obsahují odhadem aktivitu 2×10 Ci. Dnes se vynakládají velké zdroje na jejich likvidaci. Je zajímavým faktem, že nehledě na přítomnost radiační stopy a samotného zpracovatelského podniku je radiační pozadí v Ozersku nižší, než Čeljabinsku, Jekatěrinburgu nebo v Moskvě a pohybuje se v hodnotách kolem 80–100 nSv/hod. Vyšší úroveň vykazuje řeka Teča, kaskáda vodojemů dolů po proudu a břehy v šířce několika kilometrů. Vysvětlením může být vítr, který vane na severoseverovýchod (určující i tvar a směr východouralské radiační stopy), přičemž Ozjorsk a Kyst jsou na západ od závodu a také to, že jsou proti proudu znečištěné řekou Tečou, kde už takové příznivé hodnoty naměřené nebyly. Do rozšířené kohorty osob sledovaných v rámci vlivu havárie bylo zahrnuto 29 873 osob, narozených před rokem 1950 a v letech 1950–1960 pobývajících na březích řeky Teča. Pro většinu osob zařazených do této kohorty jsou k dispozici údaje o jejich zdravotním stavu a příčinách úmrtí. Ty zahrnují 1842 případů úmrtí na nádorová onemocnění a 61 úmrtí na leukémie. V souvislosti s touto jadernou katastrofou se uvádí některé chybné údaje. Kyštym je poměrně velké město v této oblasti a Ozerskoe je přilehlé \"město\" s rekreační zonou. Běhají se tam např. závody na běžkách. V roce 2005 bylo provedeno měření radiace kvalitním dozimetrem ve městě Kyštym i Ozerskoe a výsledná radiace byla velmi nízká, takže vliv havárie na zdraví osob je v samotném městě neznatelný. V Kyštymu je závod na výrobu mědi a měděných folií.", "section_level": 1}, {"title": "Jezero Karačaj.", "content": "Nechvalně známým příkladem radiací znečištěného jezera je jezero Karačaj využíváné od roku 1951 jako odpadní nádrž. Je označováno za nejvíce znečištěná místo na Zemi. Radionuklidů je tam sice mnohem méně než například v Černobylu, kde ale nejsou tak koncentrované na jednom místě. Toto jezero začalo v roce 1961 postupně vysychat a během sucha v roce 1968 se radioaktivní prach rozséval po okolí. Následně bylo asi půl milionu obyvatel ozářeno radiací 5 MCi. Jezero později v letech 1978 až 1986 vyplnili více než desetitisíci dutými betonovými bloky, aby se zabránilo úniku sedimentů. Dnes se jezero postupně zasypává. V roce 1990 byla radiace v okolí jezera na úrovni 600 rentgenů za hodinu, což je více než smrtelná dávka pro člověka. Jezero Karačaj obsahuje odhadem 120×10 Ci, na teritoriu závodu je disponováno odhadem 10 Ci.", "section_level": 2}, {"title": "Havárie z roku 1957.", "content": "K nejhorší z množství havárií došlo 29. září 1957 v 16:20 místního času, kdy vybuchla nádrž, ve které se skladovala směs acetátů a nitrátů sodných, včetně nitrátů všech možných radionuklidů. K výbuchu došlo následkem odpaření chladicí vody, bez které se nádrž zahřála na 350 °C. Chemický výbuch přibližně 70–80 tun směsi rozptýlil asi 20 M Ci radioaktivity do výšky 1 km, z čehož asi 90 % dopadlo v nejbližším okolí a zhruba 2 MCi se rozptýlilo na několik stech čtverečních kilometrech ve \"východouralské radioaktivní stopě\" směrem na severoseverovýchod. Havárie je považována za třetí nejrozsáhlejší radiační havárii ve světovém měřítku (předčily ji pouze černobylská havárie a Havárie elektrárny Fukušima I). Během rozvoje havárie a její likvidace byly ozářeno několik tisíc lidí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Majak (: ) je kombinát pro zpracování radioaktivních materiálů vybudovaný poblíž města Ozjorsk () v Čeljabinské oblasti v bývalém SSSR, dnes v Rusku. ", "tgt_summary": "Majak ( „Produktionsverbund ‚Majak‘“, von russ. \"\" für „Leuchtturm“; auch als Chemiekombinat Majak oder Tscheljabinsk-65 bezeichnet) ist eine kerntechnische Anlage in Russland in der Oblast Tscheljabinsk bei Osjorsk. Sie war die erste Anlage zur industriellen Herstellung spaltbaren Materials für Kernwaffen der Sowjetunion. Seit 1987 produziert Majak kein kernwaffenfähiges Material mehr. Haupttätigkeitsfelder sind seitdem die Produktion von Radionukliden und die Wiederaufarbeitung von Kernbrennstoffen. Durch den regulären Betrieb der Anlage und diverse Unfälle, unter anderem durch den Kyschtym-Unfall im Jahr 1957, wurden sehr große Mengen radioaktiver Substanzen in die Umwelt abgegeben. Aufgrund der teilweise immer noch andauernden Geheimhaltung und strengen Zugangsbeschränkungen zur Anlage und zur Stadt Osjorsk sind bis heute nur eingeschränkt verlässliche Informationen bekannt.", "id": 102820} {"src_title": "Eurovision Song Contest 2004", "tgt_title": "Eurovision Song Contest 2004", "src_document": [{"title": "Místo konání.", "content": "Díky vítězství zpěvačky Sertab Erener s písní \"Everyway that I can\" v Eurovision Song Contest 2003 v Rize, Lotyšsku, se následující ročník přesunul do Abdi İpekçi Arena v Istanbulu.", "section_level": 1}, {"title": "Vizuální stránka.", "content": "Poprvé bylo použito nové oficiální logo soutěže. Skládá se z nápisu \"Eurovision\", kde je písmeno V nahrazeno typickým srdcem, vyplněným vlajkou pořádající země (takže v roce 2004 zde byla turecká vlajka, v roce 2005 ukrajinská).", "section_level": 2}, {"title": "Účastníci a způsob hlasování.", "content": "Hlasování zůstalo v roce 2004 stejné jako v minulých letech: Každá země rozdala 12, 10 a 8-1 bod podle počtu hlasů diváků jednotlivým písním. Ve finále hlasovaly všechny země, v semifinále bylo hlasování vynecháno v případě Ruska, Polska a Francie, kteří přenos nevysílali. Poprvé byl ročník rozdělen na semifinále a finále, proto Francie, Spojené království, Španělsko a Německo neboli tzv. Big4 (Velká čtyřka) dostali právo, díky kterému jsou tyto země každým rokem kvalifikováni přímo do finále, bez účasti v semifinále. Spolu s tím do finále rovnou postoupila hostitelská země + dalších 9 nejúspěšnějších interpretů z loňska. V semifinále tak o prvních deset postupujících míst soutěžili Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Kypr, Dánsko, Estonsko, Finsko, Makedonie, Řecko, Izrael, Lotyšsko, Litva, Malta, Nizozemsko, Portugalsko, Slovinsko, Švýcarsko a Ukrajina, dále debutanti, kterými byli Albánie, Andorra, Bělorusko a Srbsko a Černá Hora a po 25leté pauze se navrátivší Monako. Původně se mělo navrátit také Lucembursko (naposledy 1993, ale lucemburská televizní společnost nenašla finanční rezervu pro vstup do soutěže. Své největší hvězdy přivedla na eurovizní stage Ukrajina, Srbsko Černá Hora, Řecko, Švédsko, Turecko a Makedonie. Nutno podotknout, že až na posledního jmenovaného všichni skončili v nejlepší šestce. Tento rok na Eurovizi nevystoupil ani jeden již dříve se účastnící interpret. Pouze zástupci Švédska, Makedonie a Malty se již dříve účastnili národních kol nebo měli původně v minulosti reprezentovat. Srbsko a Černá Hora předvedli úspěšný debut, lepší už mělo jen v roce 1956 Švýcarsko, které vyhrálo v rok založení soutěže a paradoxně samostatné Srbsko, které v roce 2007 při své první nezávislé účasti zvítězilo. Vítězka Ruslana je dobře známá i v ČR a na Slovensku, několikrát zde bodovala se svými alby. Stříbrný Željko Joksimović je jedním z nejpopulárnějších balkánských zpěváků a skladatelů (také moderoval Eurovizi 2008 v Bělehradě), zatímco bronzový Sakis Rouvas se těší velmi široké popularitě v Řecku a přilehlých zemích, moderoval Eurovizi 2006 v Aténách a pro Řecko vybojoval také 7. místo na Eurovizi 2009. 14. místo obsadil makedonský zpěvák Toše Proeski (†26), kterého televize BBC označila za balkánského Elvise Presleyho. S latinským zvukem přišli polští reprezentanti, folk nabídli například Estonci. Nejvíce však zaujalo spojení tradiční a moderní hudby v podání Ukrajinky Ruslany, která zároveň stanovila nový rekord v počtu získaných bodů: 280. Tento rekord byl ale již o dva roky později překonán finskou skupinou Lordi a v roce 2009 norským zpěvákem Alexandrem Rybakem.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "12 Points.", "content": "Shrnutí zemí, které v semifinále získaly nejvyšší bodové ohodnocení, z které země a kolikrát celkem:", "section_level": 2}, {"title": "12 Points.", "content": "Shrnutí zemí, které ve finále získaly nejvyšší bodové ohodnocení, z které země a kolikrát celkem:", "section_level": 2}], "src_summary": "Eurovision Song Contest 2004 byl 49. ročník každoroční hudební soutěže Eurovize. Konal se v aréně Abdi İpekçi Arena v Istanbulu, v Turecku. Semifinále se konalo 12. května 2004 a finále o tři dny později, 15. května. Vysílatelem pořadu byla turecká TRT. Soutěž vyhrála zástupkyně Ukrajiny, zpěvačka Ruslana s písní \"Wild Dances\" a s počtem 280 bodů. Ukrajina přitom soutěžila teprve podruhé. ", "tgt_summary": "Der 49. Eurovision Song Contest fand am 12. und 15. Mai 2004 in Istanbul (Türkei) unter dem Motto \"Under the Same Sky\" (dt. „Unter demselben Himmel“) statt. Er war die bis dahin größte Veranstaltung im Rahmen dieses Wettbewerbs; 36 Länder nahmen teil. Moderiert wurden die Sendungen von Meltem Cumbul und Korhan Abay.", "id": 1091548} {"src_title": "Jan III. Švédský", "tgt_title": "Johann III. (Schweden)", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Narodil se jako druhý syn švédského krále Gustava I. Vasy a nejstarší syn z osmi dětí, které králi porodila jeho druhá manželka Markéta Eriksdotter Leijonhufvud. Byl Gustavovým nejmilejším dítětem a otec údajně váhal, zda má trůn svěřit jeho staršímu bratrovi Eriku XIV. nebo Janovi. Svým synům předal různé švédské državy; Jan dostal 27. června roku 1556, ve svých 19 letech Finské vévodství a stal se jedním z nejmocnějších šlechticů ve Švédsku. Jeho ambice však byly větší - toužil stát se králem celého Švédska. V roce 1561 ovládl Janův starší bratr, král Erik XIV., město Reval (dnešní Tallinn) a odtud započal dobývat Estonsko. Tím se postavil se nejen zájmům Polska a Ruska, ale zájmům Jana, finského vévody, který rovněž hodlal rozšířit své panství. Jan se proti bratrovi vzbouřil a spojil se s Polskem, oženiv se s polskou princeznou Kateřinou Jagellonskou. Erik jeho vzpouru potlačil a obvinil ho z velezrady. Jan byl poté parlamentem odsouzen k trestu smrti. 12. srpna roku 1563 byl Janovi hrdelní trest zrušen a Erik se spokojil s jeho uvězněním. Ve vězení na hradě Gripsholm byl Jan i se svou manželkou držen do října roku 1567, kdy byl za ne zcela jasných okolností osvobozen; za jeho osvobozením stála patrně část šlechty, která měla v úmyslu svrhnout krále, u něhož se stále více projevovala duševní choroba. Jan se připojil znovu k opozici a ve spojení s částí šlechty a se svým mladším bratrem, vévodou Karlem, inicioval v zemi v červenci následujícího roku 1568 povstání. V září vzbouřenci pronikli do Stockholmu a 29. toho měsíce byl král Erik jat a uvězněn. V lednu následujícího roku 1569 jmenoval parlament Jana novým králem. Jeho heslem bylo latinské \"\"Deus protector noster\" (Bůh je naším ochráncem)\".", "section_level": 2}, {"title": "Král.", "content": "Krále Jana silně znepokojovalo, že v některých segmentech obyvatelstva sílilo volání po znovunastolení Erika na švédský trůn, a proto Erik v průběhu devíti let vystřídal celkem šest vězení z obav před možným jeho únikem; Jan neměl klidu, dokud Erik žil. Ten zemřel ve vězení na hradě Örbyhus 26. února 1577, pravděpodobně otráven arzenikem. Dokument podepsaný Janem III. a \"Bengtem Gyltem\" dával jeho strážcům právo otrávit ho při podezření na jakýkoli pokus o jeho osvobození. Pozdější analýzy Erikových ostatků přítomnost jedu prokázaly. Jan byl nakloněn katolicismu, který v té době byl ve Švédsku velmi oslaben po reformách Janova otce Gustava I. Vasy, ale který nabíral nový dech po roztržkách, jež probíhaly mezi protestanty. Jan poskytl katolické církvi jistá práva, pokoušeje se dosáhnout sblížení mezi oběma vyznáními. Svého syna Zikmunda vychovával jako katolíka v naději, že se stane dědicem polské koruny. V roce 1587 byl Zikmund jmenován polským králem a Jan mohl vytvořit politickou alianci s tímto královstvím. Janovy katolické sympatie ovšem vyvolaly rozpory mezi částí šlechty a kléru a vyústily v roztržku s jeho bratrem Karlem. V roce 1570 skončila Severská sedmiletá válka, kterou rozpoutal Erik XIV., vyvolav konflikt s Dánskem a Lübeckem. Jan však pokračoval v rozpínavé politice v oblasti Baltu a postavil se vojensky proti Rusku kvůli kontrole Estonska; v těchto válkách v letech 1572–1583 jeho velitelé dobyli m.j. Narvu. V roce 1589 roku se Jan pokusil stáhnout svého syna do Švédska. Jeho rozhodnutí zablokoval Riksdag; Jan, chtě zvrátiti tento rezultát, uzavřel smír s bratrem Karlem. Na druhé straně však, třebaže již smrtelně nemocen, rozdával úřady upláceje jimi aristokraty a vymáhaje na nich příslib, že po jeho smrti nepřipustí, aby Karel vládl v zemi.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt, nástupce.", "content": "Zemřel na stockholmském hradě 17. listopadu roku 1592, zanechav zemi oslabenou jak válkami v zahraničí, tak vnitřními konflikty. Byl pochován v uppsalské katedrále. Janovým následníkem se stal jeho syn Zikmund, čímž povstala polsko-švédská unie. Neměla však dlouhého trvání, opozice v čele s jeho strýcem Karlem byla silná a nakonec dosáhla v roce 1599 Zikmundovy detronizace. Na trůn pak nastoupil vévoda Karel jako Karel IX.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství, potomci.", "content": "4. října roku 1562 se oženil ve Vilniusu, Litva, s polskou princeznou Kateřinou Jagellonskou, nejmladší dcerou Zikmunda I. Starého a Bony Sforzy, sestrou Anny Jagellonské. Z manželství se narodily tři děti: Druhá jeho žena byla od roku 1584 Gunilla Bielke, s níž měl jednoho syna: Ze vztahu s \"Karin Hansdotter\" (1532-1596) měl čtyři další, nemanželské děti:", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz.", "content": "Jan III. měl velkou zálibu v umění a je znám jako monarcha, který ve Švédsku realizoval nejvíce uměleckých, především sakrálních staveb. Nechal přivést vynikající architekty a malíře z Německa a Nizozemska. V největší oblibě měl umění italské renesance. K nejlepším dílům, jež nechal rekonstruovat, náleží sakrální stavby, které utrpěly požárem, jako je katedrály v Uppsale, Vasteråsu, Skara a Linköpingu. Restauroval katedrálu v Åbo ve Finsku a v Estonsku katedrálu v Revalu. Realizoval rekonstrukce kostelů i klášterů, jako klášter Vreta, Varnhem nebo Alvastra. Ve Stockholmu byly kompletně přestavěny staré kostely, jako kostel Riddarholmen, stockholmská katedrála, kostel sv. Kláry; současně plánoval stavbu kostelů nových, jako kostel sv. Trojice a kostel sv. Jakuba. V řadě případů se podoba kostela výrazně změnila. V řadě hradů vybudoval kaple v gotickém stylu, např. ve Vadsteně a Kalmaru. Hrad ve Vadsteně změnil do renesanční podoby, jež přetrvala do dnešních dnů. Na žádost své manželky Kateřiny Jagellonské nařídil rekonstrukci Drottningholmského paláce (který již dnes svou původní podobu ztratil). Během jeho panování se realizovala přestavba řady hradů v celé zemi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan III. Švédský či Jan III. Vasa (20. prosinec 1537 – 17. listopad 1592) byl od roku 1568 až do své smrti králem švédským.", "tgt_summary": "Johann III. (* 20. Dezember 1537 auf Schloss Stegeborg in Östergötland; † 17. November 1592 in Stockholm) war König von Schweden von 1568 bis 1592. ", "id": 926172} {"src_title": "Postkolonialismus", "tgt_title": "Postkolonialismus", "src_document": [{"title": "Postkolonialismus jako historické období.", "content": "Přestože k první vlně osvobození od koloniální závislosti došlo na konci 18. století v Severní Americe (v USA) a následně během první poloviny 19. století v Latinské Americe (viz dekolonizace), objevuje se pojem postkolonialismus v moderním slovníku v souvislosti s dekolonizací po druhé světové válce. Objevuje se také pocit postkřesťanství. Někteří kritici pojem postkolonialismus odmítají a popisují situaci bývalých kolonií spíše jako neokolonialismus, který pomocí dělby práce v současném světě reprodukuje rozdělení moci a nerovností kolonialismu.", "section_level": 1}, {"title": "Postkolonialismus jako kritický přístup společenských věd.", "content": "Vedle užití pojmu postkolonialismus jako označení časového období po získání nezávislosti se pojem postkolonialismus, postkoloniální teorie, postkoloniální studie nebo postkoloniální diskurz objevují jako názvy pro interdisciplinární a kritickou analýzu kulturního dědictví kolonialismu, jak v bývalých koloniích tak i v bývalých metropolích. Postkoloniální teoretici dávají prostor názorům kolonizovaného obyvatelstva, jejichž původní kultura byla často potlačována západním hodnotovým systémem. Ten byl určen jako primární ideologie pro kolonizovanou společnost. Kulturní útlak byl pak obhajován jako metoda k civilizování původního obyvatelstva kolonií. Tento názor hájil např. francouzský filozof Joseph-Ernest Renan v knize \"Intelektuální a morální obnova Francie\" (1871) nebo německý filozof G. F. W. Hegel ve své eseji \"Africký charakter\" (1830) a postkoloniální teoretici jej odsuzují. Postkolonialismus spojuje metody a pohledy různých společenských věd, nejznámější například literární vědy, kde je za zakladatele postkoloniálního přístupu považován Edward Said s jeho \"Orientalismem\" (1978). Literatura při definování a ustalování postkoloniální identity odhaluje, vysvětluje a analyzuje zkušenosti jednotlivců i celé společnosti s kolonizačním útiskem a snášením vnucené identity „kolonizovaného subjektu“. Skrze svou postkoloniální literaturu bývalé kolonizované národy reagují na „humánnost“, jak ji vnímali kolonizátoři. O africký příklad se postaral spisovatel Chinua Achebe románem \"Things Fall Apart\" (1958). Ten popisuje nigerijské zkušenosti s podřízeností britskému impériu a kritizuje kulturní nadvládu kolonizátorů. Díky takovýmto reakcím na kolonizaci a dobyvatelství si původní obyvatelé kolonií vytvářejí vlastní historii za účelem vytvoření a přijetí národní identity po dekolonizaci. Obecně jsou za zakladatele postkoloniálních studií označováni autoři jako byli Frantz Fanon, Albert Memmi, Aimé Césaire nebo Kwame Nkrumah. K hlavním tématům postkolonialismu patří problematika kulturní a národní identity v bývalých koloniích ve vztahu k mocenským praxím kolonialismu a imperialismu, které se v postkoloniálním prostředí často dále prosazují a reprodukují. Dnes jde o relativně široce zaměřený úhel pohledu na kolonialismus a období po dosažení nezávislosti. V rámci postkoloniálního přístupu se jedná například o tato témata: a další. Postkoloniální přístup je v podstatě snahou uznat relevanci a význam koloniální zkušenosti z pozice kolonizovaného a nikoliv jen kolonizátora. Postkoloniální studia tak obracejí perspektivu pohledu na kolonialismus i jeho důsledky a snaží se postavit do centra zájmu vyprávění (ve smyslu narace) a interpretace kolonizovaného. Perspektiva kolonizovaného byla v rámci postkoloniálních studií dále rozvinuta například v rámci historiografické školy tzv. subalterních studií, která vznikla a působí v Indii. Zájem o podřízeného (nebo kolonizovaného) se dále váže k uznání rovného a srovnatelného významu jeho zkušenosti vedle zkušenosti kolonizátora. To znamená, že žádná zkušenost, narace nebo interpretace není chápána jako univerzálně platná nebo pravdivá, nýbrž naopak uznání jejich plurality.", "section_level": 1}, {"title": "Postkolonialismus a postkomunismus.", "content": "Po roce 1989 se v odborné literatuře začalo diskutovat zda je možné interpretovat postkomunismus v bývalém Východním bloku (nebo v případě bývalého Sovětského svazu v postsovětském prostoru) podobně jako postkolonialismus. Hledání paralel ale samozřejmě narazilo na značné odlišnosti především ve vztahu k sovětským satelitům ve střední a východní Evropě. V případě postsovětského prostoru se pojem postkolonialismus objevuje daleko častěji a s menšími rozpaky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Postkolonialismus je pojem, který obecně označuje historické období, které následovalo po získání nezávislosti bývalých kolonií. Zároveň se jedná o pojem, jenž se snaží komplexně charakterizovat a popsat společenské, hospodářské a kulturní situace, které v kolonii a v metropoli vznikly po dosažení politické nezávislosti. Specificky se potom postkolonialismus váže k souboru postmoderních teorií, který spojuje literaturu, politologii, filosofii, filmovou vědu a další, a snaží se studovat komplexitu a různorodost kulturních dědictví kolonialismu.", "tgt_summary": "Postkolonialismus ist eine geistige Strömung, die sich seit Mitte des 20. Jahrhunderts in Auseinandersetzung mit der Geschichte des Kolonialismus und Imperialismus entwickelte. Sie wird dem Poststrukturalismus zugerechnet und beschreibt ein „dialektisches Konzept“, das zum einen die Dekolonialisierung und politische Souveränität der ehemaligen Kolonien gegenüber ihren Kolonialmächten zugrunde legt, zum anderen aber ein Bewusstsein für das Fortbestehen imperialistischer Strukturen in verschiedenen Lebensbereichen wie z. B. der Politik und Ökonomie schaffen will. Postkolonialistische Theoriebildung existiert unter anderem in Geographie, Geschichtswissenschaft, Kulturwissenschaft, Literaturwissenschaft, Politikwissenschaft, Soziologie, Religionswissenschaft und Theologie. Postkolonialistische Ansätze untersuchen Kultur und Identität der durch Kolonialisierungskontexte geprägten Nationen oder Bevölkerungsgruppen. Sie verfolgen dabei ein emanzipatorisches Interesse durch ihren diskursiven Einfluss auf die Rekonstruktion des kulturellen Wissensbestands. Die meisten ihrer Theoretiker wie z. B. Homi K. Bhabha oder María do Mar Castro Varela verstehen sie nicht nur als Wissenschaft, sondern auch als Widerstandsform; andere betonen den Aspekt der Transformation der postkolonialen und kolonisierenden Gesellschaften oder die Notwendigkeit der Wiederversöhnung (\"reconciliation\"). Einflussreich für die Entwicklung des Ansatzes war die Subaltern Studies Group.", "id": 997333} {"src_title": "Ubik", "tgt_title": "Ubik", "src_document": [{"title": "Obsah románu.", "content": "Román se odehrává v budoucnosti roku 1992 v Severoamerické konfederaci a jeho hlavním hrdinou je Joe Chip, zaměstnanec opatrnostní společnosti Glena Runcitera, což je organizace pro sledování a neutralizaci parapsychologicky nadaných jedinců, kteří mohou působit například jako špioni. Runciter svou firmu vede společně se svou položivou manželkou Ellou uloženou v mrazicím boxu tzv. moratoriu (v položivotě jsou lidé, tzv. semivitálové, sice mrtví, ale jejich mozková činnost je udržována na takové úrovni, že jsou schopni komunikovat s vnějším světem). Mezi různými ochranářskými firmami zuří mnohdy i krvavý konkureční boj. Runciter chce od své ženy radu týkající se jeho podnikání, ale spojení je náhle přerušeno jakýmsi Jorym Millerem.. Runciter získá exkluzivní zakázku na vyčištění společnosti na Měsíci. brzy se však ukáže, že celá zakázka je past pravděpodobně od konkurenční společnosti. Na Runcitera je spáchán atentát, ostatní jsou jen lehce zraněni a podaří se jim z Měsíce uprchnout zpět na Zem. Runcitera uloží do moratoria, ale nedaří se jim navázat s ním kontakt. K tomu se začnou dít divné věci s okolním světem, který jakoby upadá do minulosti. Potraviny se rychle kazí a průmyslové výrobky nabývají starších technických forem. Každý objekt a jeho místo ve světě zůstává stejné, jen ve stále primitivnějších verzích. K tomu přeživší z výpravy na Měsíc postupně slábnou, umírají a jejich těla se rozpadají, jako by byli desítky let po smrti. Posun v čase se zastaví až v roce 1939. Joe nachází několik vzkazů od Runcintera, objevuje jeho portréty na penězích a je neustále upozorňován, aby získal tajemnou nejasně mystickou látku zvanou Ubik, která jej ochrání před couváním času. Joe nakonec pochopí, že jediný kdo přežil atentát na Měsíci je právě Runcinter. Joe s ostatními jsou položiví a Runciter se snaží navázat s nimi spojení, které je však blokováno. Za vším stojí Jory Miller, v jehož světě se všichni ocitli, a který vysáváním energie z jiných položivých (polovitálů) prodlužuje svůj vlastní položivot. Díky Runcingerově polomrtvé manželce Elle získá Joe sprej s Ubikem a je dočasné zachráněn. Ubik se tak stává všudypřítomným balzámem a štítem, má atributy křesťanského boha. Protoře zmrazení semivitálové žijí v jakémsi pseudosvětě, má prakticky každý v románu vystupující člověk na výběr ze dvou možností: jsem položivý nebo živý? A je v tom vůbec nějaký rozdíl? A lze to poznat? Proto v závěru knihy Runcinger objeví podivnou věc – na mincích je vyryt portrét Joea Chipa. Znamená to snad, že ve skutečnosti je polomrtvý i Runinger?", "section_level": 1}], "src_summary": "Ubik (1969) je sci-fi román amerického spisovatele Philipa K. Dicka. Jde o jeden z neuznávanějších autorových románů, hluboce zneklidňující existenciální příběh, ve kterém si nikdo nemůže být jist, co je skutečné a co pouhá iluze. Název románu je odvozen od anglického slova \"ubiquity\", což znamená \"všudypřítomnost\".", "tgt_summary": "Ubik ist ein Science-Fiction-Roman von Philip K. Dick, der 1966 geschrieben und 1969 veröffentlicht wurde. Wie häufig bei Dick, sind auch in \"Ubik\" mehrere Realitätsebenen ineinander verschachtelt und der Leser wird letztlich im Unklaren darüber gelassen, welche dieser Realitäten die tatsächliche ist.", "id": 693227} {"src_title": "Henri de La Tour d'Auvergne de Turenne (1555–1623)", "tgt_title": "Henri de La Tour d’Auvergne, duc de Bouillon", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Henri de La Tour d'Auvergne se narodil na hradu v Joze poblíž Clermont-Ferrandu v Auvergne. Jeho rodiče byli François de La Tour d'Auvergne, vikomt z Turenne a Eléonore de Montmorency, nejstarší dcera vojevůdce Anne de Montmorencyho. Po Bartolomějské noci v roce 1572 se účastnil obléhaní La Rochelle, ale posléze rekonvertoval zpět k protestantství. Poté, co byl zkompromitován účastí na spiknutí La Moleho a Coconnata v roce 1574, připojil se roku 1575 ke straně nespokojených vedené Françoisem, vévodou z Alençonu (mladší bratr králů Karla IX. a Jindřicha III.). Roku 1576 se připojil k hugenotské straně Jindřicha Navarrského (budoucí francouzský král Jindřich IV.), vyjednávaje Néracký mír mezi hugenoty a katolíky v roce 1579. Po nástupu Jindřicha IV. na trůn byl v roce 1580 jmenován generálporučíkem Horního Languedocu, v této hodnosti se roku 1590 zúčastnil obléhání Paříže a v roce 1591 dobyl Stenay z rukou Ligy. V roce 1591 jej Jindřich IV. nechal oženit s Charlottou de La Marck, dědičkou vévodství Bouillon (v dnešní Belgii) a knížectví Sedan (dnes ve francouzském départementu Ardennes). Roku 1592 jej Jindřich IV. jmenoval maršálem Francie. Po smrti své první ženy roku 1594 se oženil s hraběnkou Alžbětou Oranžsko-Nasavskou, dcerou Viléma I. Mlčenlivého a jeho třetí ženy Charlotty Bourbonské. Po porážce v Doullens v Pikardii roku 1595, kterou mu způsobil Fuentes, vládce Španělského Nizozemí, byl v roce 1596 poslán do Anglie obnovit spojenectví mezi Francií a královnou Alžbětou I.. Když byl v roce 1602 kompromitován účastí na Bironově spiknutí uprchl následující rok do Ženevy a musel přijmout v roce 1606 francouzský protektorát nad svým vévodstvím bouillonským. Po vraždě Jindřicha IV. vstoupil do regentské rady vládnoucí v období nedospělosti Ludvíka XIII. a intrikoval proti vévodovi de Sully a oblíbenci regentky královny-matky Concinimu. Zemřel v Sedanu roku 1623.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Jediným dítětem, které měl s Charlottou de La Marck, \"suo jure\" vévodkyní bouillonskou, s níž se oženil 19. listopadu 1591, byl syn, který se narodil a zemřel 8. května 1594. Děti s hraběnkou Alžbětou Oranžsko-Nasavskou, s níž se oženil 15. dubna 1595: Děti s milenkou Adèle Corretovou:", "section_level": 1}], "src_summary": "Henri de La Tour d'Auvergne (\"titulární\" vévoda bouillonský – \"jure uxoris\", \"comte de Montfort et Negrepelisse, vicomte de Turenne, Castillon, et Lanquais\"), 28. září 1555, Joze, Francie – 25. března 1623, Sedan) byl francouzský šlechtic, členem mocného (tehdy hugenotského) rodu de La Tour d'Auvergne, kníže sedanský a maršál Francie.", "tgt_summary": "Henri de La Tour d’Auvergne (* 28. September 1555 auf Schloss Joze, Auvergne; † 25. März 1623 im Schloss Sedan) war Herzog von Bouillon und ab dem 9. März 1592 Marschall von Frankreich. Er betätigte sich als Heerführer, Diplomat, Politiker und Führer der französischen Hugenotten. Außerdem war er souveräner Fürst von Sedan und Raucourt, Graf von Montfort und Beaufort, Vicomte de Turenne sowie Baron d’Oliergues.", "id": 1536845} {"src_title": "Marie Leopoldina Habsbursko-Lotrinská", "tgt_title": "Maria Leopoldine von Österreich", "src_document": [{"title": "Dětství a dospívání.", "content": "Leopolda byla páté dítě z dvanácti dětí císaře Františka. Ze svých sourozenců nejvíce ctila a milovala svou starší sestru Marii Louisu (pozdější manželku Napoleona Bonaparta). Na rozdíl od většiny svých sourozenců byla Leopolda mimořádně nadané a inteligentní dítě. Zabývala se fyzikou, astronomií, botanikou, zoologií a řadou dalších věd. Měla rovněž hudební talent a výborně malovala a kreslila. Dětství Leopoldy bylo poměrně těžké. V císařské rodině vládla pevná disciplína, absolutní poslušnost a tvrdá výchova. Tato těžká doba byla navíc poznamenána také válečnými událostmi a v roce 1805 musela císařská rodina uprchnout před Napoleonem z Vídně. Většina rodiny uprchla do Uher, ale Leopolda se svou matkou se kupodivu vydaly na místa nejtěžších bojů na Moravu. V roce 1807 se rodina vrací do Vídně, téhož roku umírá Leopoldina matka. Již v lednu 1808 se ale císař potřetí oženil, jeho vyvolenou se stala arcivévodkyně Marie Ludovika Beatrix z Modeny. Se svou nevlastní dcerou Leopoldou vycházela velmi dobře a podporovala ji v jejích zálibách a rozvíjení vědeckých zájmů. Přišla ovšem další rána – Leopolda byla velmi otřesena z toho, že se její milovaná sestra Marie Louisa musí provdat za člověka, kterého dosud považovala za největšího nepřítele Habsburků, za císaře Napoleona Bonaparta (přesto když po pozdější Napoleonově porážce dorazil do Vídně Napoleonův malý syn František, ujala se ho nejvřeleji právě Leopolda, která ho chránila před zlomyslnostmi dvora a jeho zaměstnanců).", "section_level": 1}, {"title": "Nevěsta.", "content": "V roce 1816 se Leopolda dozvěděla, jaké dynastické plány s ní má její otec a všemocný státní kancléř kníže Metternich. Jako budoucí ženich jí byl vybrán portugalský korunní princ Dom Pedro, který poté, co jej s celou královskou rodinnou a dvorem vyhnal Napoleon z vlasti, žil nyní v daleké Brazílii. Leopolda nijak neprotestovala a začala se na svou budoucí úlohu pečlivě připravovat – učila se portugalsky a studovala mapy a cestopisy popisující její budoucí vzdálenou vlast. O ruku byla oficiálně požádána 18. února 1817 (Don Pedro byl ovšem ve Vídni nepřítomen a zastoupen markýzem Marialvou). Nevěsta obdržela portrét svého budoucího manžela a údajně jím byla nadšena. Svatba proběhla 13. května 1817 v augustiniánském kostele ve Vídni a ženicha tentokrát zastupoval Leopoldin strýc arcivévoda Karel. Na cestu do Brazílie se Leopolda vydala 2. června 1817 i se svým početným doprovodem a v srpnu se v přístavu Livorno nalodili a opustili Evropu. Do Brazílie dorazili po těžké a strastiplné cestě 5. listopadu 1817.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství.", "content": "Leopolda a Pedro si byli hned při prvním osobním setkání velmi sympatičtí a příznivý dojem udělala nevěsta i na ostatní členy portugalské královské rodiny. Uvítání novomanželského páru v Rio de Janeiro bylo velkolepé. Mírné zklamání ovšem zažila Leopolda již nedlouho po příjezdu, když se s manželem nastěhovala do zámku Boa Vista. Toto sídlo bylo velmi skromné a poskytovalo jen málo pohodlí. Životní podmínky portugalské korunní princezny tak nebyly o moc lepší, než u ženy běžného koloniálního pána. I přes tyto drobné problémy vypadalo manželství jinak spokojeně. Leopolda byla do svého muže zamilovaná a on jí rovněž projevoval svou náklonnost. Ale již po prvním měsíci se začala situace prudce horšit. Tehdy překvapil nic netušící novomanželku Pedrův epileptický záchvat. O tom, že princ trpí touto chorobou, do té chvíle Leopolda nic netušila. Postupem času Leopolda přišla i na to, že její manžel nemá zrovna jednoduchou povahu – byl náladový, nedůvěřivý, často měl záchvaty zuřivosti a pak se choval ke svému okolí velmi bezohledně. Své ženě byl také často nevěrný. Navíc dvorní dámy a komorné, které přijely s Leopoldou z Vídně, se musely vrátit do Evropy a byly nahrazeny Portugalkami, což princezna těžce nesla, velmi rozladěná byla také z toho, že portugalská dvorská společnost byla nevzdělaná a hrubá. Leopolda propadala těžkomyslnosti. Trochu radosti jí přineslo v roce 1819 narození dcery, která dostala jméno Maria da Glória. V následujících letech Leopolda porodila další tři dcery a dva syny.", "section_level": 1}, {"title": "Císařovna.", "content": "Právě na popud své manželky Leopoldy přijal Pedro nabídku postavit se do čela brazilského hnutí za nezávislost, které vyvrcholilo 12. října 1822 jeho korunovací na císaře brazilského. Leopolda korunována nebyla, ale jako manželka císaře používala titul císařovna. S vývojem situace byla spokojena. Dosáhla svých politických cílů, když se největší země Jižní Ameriky stala monarchií a trůn byl přisouzen jejím potomkům. Po počátečních sporech se svým otcem dosáhla Leopolda toho, že Brazílii jako suverénní stát uznali nejprve Habsburkové a následně i Portugalsko. Čím úspěšnější byla Leopolda v politice, tím tragičtěji se vyvíjel její osobní život. Její manžel, císař Pedro I. se vrhal do stále nových milostných dobrodružství a císařovna tím velmi trpěla. Situace došla tak daleko, že Leopolda nechala vystěhovat věci svého manžela ze společného domu. V několika následujících manželských hádkách ji Pedro opakovaně fyzicky napadl. Její psychický stav se začal zhoršovat. V prosinci 1826 prodělala Leopolda potrat a na jeho následky umocněné fyzickým i psychickým vyčerpáním v Rio de Janeiro 11. prosince 1826 zemřela, daleko od své vlasti, sama a opuštěná. Pohřbena byla v klášteře Ajuda. Dnes je její tělo pohřbeno v národním památníku poblíž Sao Paula.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Marie Leopolda Rakouská (22. ledna 1797 Vídeň – 11. prosince 1826 Rio de Janeiro) byla portugalská královna a brazilská císařovna. ", "tgt_summary": "Maria Leopoldine Josepha Caroline von Österreich (* 22. Jänner 1797 in Wien; † 11. Dezember 1826 im Palast Boa Vista bei Rio de Janeiro) war ein Mitglied des Hauses Habsburg-Lothringen und durch Heirat Kaiserin von Brasilien und Königin von Portugal.", "id": 1026544} {"src_title": "Ardašír I.", "tgt_title": "Ardaschir I.", "src_document": [{"title": "Dětství a mládí.", "content": "Mezi starověkými vojevůdci a dobyvateli – snad s výjimkou Kýra II. Velikého a Alexandra Makedonského – lze jen stěží nalézt muže, který dosáhl tak výrazných úspěchů jako Ardašír, syn Pápaka a jeho ženy Rótak. Ačkoli není zcela pravdivé tvrzení kronikáře Tabarího, že Ardašírovo vojsko „nebylo nikdy poraženo“, historická fakta mluví sama za sebe. V době, kdy se Ardašír narodil, byl jeho rod jen lokálním mocenským hráčem ve Stachru, jednom z mnoha měst parthské říše, v době, kdy umíral, mu příslušela svrchovaná vláda nad Íránem a Mezopotámií, tj. nad celým prostorem někdejší parthské říše. Podle perských pramenů přišel Ardašír na svět ve vsi Tírúdeh v kraji stachrském a již v sedmi letech byl poslán na vychování k eunuchovi jménem Tíré, který spravoval okrsek Dárábgerd ve východní části Persidy. Tuto výsadu vyjednal Ardašírovi otec Pápak u stachrského krále Gózihra, s jehož rodem Bázrangíovců byl po matce spřízněn. Jak dlouho byl Ardašír pod Tíréovým poručnictvím, kronikáři nesdělují, jisté je jen to, že po Tíréově smrti na něj přešla funkce dárábgerdského správce, v níž si prý počínal „moudře a obezřetně“. Mladý Ardašír se od počátku soustředil na posilování svého drobného údělu v Persidě, zejména na úkor sousedních vládců, kteří často jen formálně uznávali moc parthského krále králů. Při výpadech do okolí prokázal jako velitel rychle své vůdcovské kvality, postupně porazil tři lokální krále (Pásína, Manóčihra a Dáru) a posílen rozšířeným územím vyzval svého otce Pápaka (působícího již několik let v kněžské funkci ve Stachru), aby svrhl krále Gózihra a sám převzal vládu ve Stachru. Pápak Ardašíra uposlechl, zahubil Gózihra a kolem roku 213 požádal parthského velkokrále Artabana IV., aby udělil uprázdněný trůn jeho druhému synu Šápúrovi. Artabanos žádosti nevyhověl, na mocenských poměrech v Persidě se toho však mnoho nezměnilo.", "section_level": 1}, {"title": "Za korunou krále králů.", "content": "Pápak zemřel krátce po neúspěšném vyjednávání s Artabanem a ve Stachru po něm nastoupil jeho syn Šápúr. Ten viděl v Ardašírovi z celkem pochopitelných důvodů konkurenta, vyzval bratra, aby se k němu dostavil, a když to opatrný Ardašír všelijak odsouval, vypravil se proti němu do pole. Měření sil mezi oběma Sásánovci se nicméně nekonalo, neboť za pochodu na Dárábgerd postihla Šápúra podivná nehoda – podle Tabarího se na něj zřítil „kus budovy a zabil ho“. Právem se současní dějepisci domnívají, že toto vysvětlení nezní důvěryhodně a že v Šápúrově smrti měl spíše prsty Ardašír. Ardašírova cesta nyní vedla do Stachru, kde byl se souhlasem svých bratrů nastolen na trůn. Přestože prý ihned projevil mimořádnou energii při organizování dvora, bratři mu začali strojit úklady, což vyvolalo okamžitou reakci – jejich pobití. Když se krátce nato podařilo potlačit i nebezpečnou vzpouru v Dárábgerdu, domácí opozice prakticky utichla a Ardašír se mohl soustředit na výboje. V příštích několika letech kráčela vojska stachrského krále od vítězství k vítězství. Ardašír dobyl Kermán a dosadil tam svého stejnojmenného syna jako místodržitele, podnikl výpravu k pobřeží Perského zálivu a ovládl kraj kolem dnešního Šírázu, kde založil město Ardašír Chvarrah. Za své úspěchy zčásti vděčil vnějším okolnostem – v parthské říši probíhala od roku 213 občanská válka mezi dvěma nápadníky trůnu, Artabanem IV. a Vologaisem VI., takže centrum mělo jiné starosti než se zabývat poměry v Persidě. Po roce 216, kdy se jako parthský velkokrál víceméně prosadil Artabanos, pak vypukla válka s římskou říší, jež dále odváděla pozornost Parthů od událostí v Íránu. Artabanos IV. se mohl stachrským rebelem intenzivněji zabývat až po roce 218, kdy v říši zavládl relativní klid. Napsal mu prý velmi tvrdý dopis, v němž ho označil za „Kurda“ a ostře se ho zeptal, kdo mu dovolil dobývat okolní krajiny a vložit si na hlavu korunu. Za tyto činy, přesahující všechnu míru, proti němu vytáhne do boje král ahvázský, aby ho spoutaného přivedl před trůn krále králů. Ardašír prý na tento list odpověděl, že jedná podle rozkazů božích. Ačkoli vojska krále ahvázského na Ardašíra opravdu v krátkém čase udeřila, pozice Sásánovců to neohrozilo a parthské oddíly musely naopak ustoupit. Ardašír nato dobyl oblast u hranic dnešního Chúzistánu, čímž dostal do své moci v podstatě celou Persidu, jádro parthské říše. Jeho sebevědomí natolik vzrostlo, že nyní sám napsal dopis Artabanovi IV., v němž ho vyzval, aby si zvolil místo pro rozhodující bitvu. Artabanos navrhl planinu Óhrmazdakán, ležící mezi dnešními městy Isfahán a Nihávand v Íránu. Bitva svedená 28. nisanu roku 535 seleukovské éry (28. dubna 224) skončila naprostou porážkou parthské armády a smrtí Artabana IV. Vyznamenal se při ní Ardašírův syn Šápúr, který osobně zabil královského písaře, jenž kdysi sestavil potupný dopis jeho otci. Sám Ardašír byl prý ještě na bojišti prohlášen králem králů.", "section_level": 1}, {"title": "Konsolidace moci a války s Římem.", "content": "Vítězství na planině Óhrmazdakán ještě neznamenalo, že Ardašír plně ovládl prostor rozlehlého parthského státu. Íránské kraje na východě, Mezopotámie na západě a Arménie a Ázerbájdžán na severozápadě nebyly ještě v jeho rukou a v Ktésifóntu, hlavním městě Parthů, pravděpodobně vládl jeden z členů rodu Arsakovců. Ardašíra tedy rozhodně nečekalo poklidné užívání plodů vítězství, nýbrž tvrdý boj o moc. Soudí se, že Ardašír nejprve opanoval oblast Hamadánu a Raj, pak dobyl Ázerbájdžán a přilehlé kraje a nakonec se vypravil proti Mezopotámii. Tradice klade jeho královskou korunovaci v Ktésifóntu do 26. září 226, a je-li toto datum pravdivé, byla by většina Mezopotámie již po dvou letech v sásánovských rukou. Poslední parthské mince však pocházejí až z roku 228, takže trvalo ještě nějaký čas, než bylo zlomeno i poslední ohnisko odporu. S výjimkou Arménie, kde od 1. století n. l. vládla postranní větev Arsakovců, získal Ardašír pro svůj rod všechny državy Parthů jednu po druhé. Tomuto úspěchu zčásti napomohla skutečnost, že Ardašír svůj převrat prezentoval jako pouhou změnu dynastie a dokázal si naklonit četné parthské šlechtické rody, zejména Súrény a Aspahbady, spřízněné s Arsakovci. Připočteme-li k tomu jeho organizační zdatnost na poli správy, vojenství a kultu, je rychlá konsolidace královské moci více než pochopitelná. Postavení sásánovské dynastie dále upevnila Ardašírova ofenzivní politika vůči římské říši, i když při ní zprvu nedosáhl valných úspěchů. Již jeho první tažení do severní Mezopotámie, kde bezvýsledně obléhal město Hatru poblíž hranic impéria, dalo Římanům na srozuměnou, že nově vzniklá monarchie se nezalekne ani konfliktu s císařskou vládou. V roce 231 si pak jeho poslové při vyjednávání s římskými úřady počínali tak sebevědomě, že válce už nešlo zabránit. Konflikt probíhající v letech 232 – 233 skončil v podstatě na mrtvém bodě. Římané pod vedením císaře Alexandra Severa utrpěli sice určité ztráty, ale nikoli takové, aby Ardašír mohl hovořit o vítězství. Bylo jasné, že boje s Římany budou mnohem těžší než potyčky s drobnými vládci v Persidě či nepříliš ukázněnými parthskými oddíly. Přesto Ardašír ve své politice vytrval a kolem roku 238 se mu podařilo dobýt strategicky významná římská města Nisibis a Karrhy ležící severně od toku Eufratu. Vzhledem k tomu, že římská říše nedávno prošla značně nestabilním obdobím („rok šesti císařů“), nemusel se Ardašír obávat brzké odvety a navenek jeho politika začala nést své plody.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr vlády.", "content": "Poslední léta panování krále Ardašíra patří k nejméně známým obdobím jeho života. Neví se přesně, kdy zemřel, a dokonce není ani jisté, zda před smrtí ještě vládl – existují náznaky, že se dobrovolně zřekl koruny ve prospěch syna Šápúra. V každém případě stihl ještě zahájit nový útok na Hatru, který pak dovedl do konce jeho nástupce. Ardašír I. se stal ještě za života legendou – mužem opěvovaným pro své vojenské schopnosti a vladařskou moudrost. I když je sporné, zda skutečně od něj pochází výrok, že „náboženství a vláda jsou dvě sestry“, minimálně to dokládá, že v něm pozdější generace viděly nejen zakladatele říše, jež existovala více než čtyři sta let, ale také bystrého pozorovatele věcí lidských.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ardašír I. (řecky \"Artaxarés\" či \"Artaxerxés\"; cca 180 – 240/241) byl perský král, který v letech 224 – 228 vyvrátil parthskou říši Arsakovců a na jejích troskách založil nový státní útvar – říši sásánovskou neboli novoperskou. Ardašírovým otcem byl Pápak, pozdější král ve Stachru (zemř. kol. 213), dědem pravděpodobně Sásán (zemř. kol. 200), velekněz bohyně Anáhity ve Stachru. Ardašír měl četné bratry, z nichž jmenovitě známe pouze Šápúra, krále stachrského.", "tgt_summary": "Ardaschir I. ( [], selten in griechisch-römischen Quellen auch \"Artaxerxes\"; † ca. 242; Regierungszeit: 224–239/40) war der Begründer des Sassanidenreichs (224–651). Er stürzte die bis dahin in Iran herrschende Dynastie der Arsakiden und betrieb eine recht erfolgreiche Expansionspolitik.", "id": 1614663} {"src_title": "Protéza", "tgt_title": "Prothese", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Byly nalezeny románské bronzové korunky, ale jejich použití bylo spíše estetické, než medicínské. Götz von Berlichingen měl na začátku 16. století známou historickou protézu paže. Ve stejnou dobu měl železnou ruku údajně i François de la Noue a v 17. století René-Robert Cavalier de la Salle.", "section_level": 1}, {"title": "Protézy dolních končetin.", "content": "Protézy dolních končetin jsou uměle vyrobené končetiny umístěné na úrovni boků nebo níže. Dvě hlavní podkategorie protéz dolních končetin jsou 1. transtibiální (jakákoli amputace procházející holenní kostí nebo vrozená vada způsobující nedostatečnost holenní kosti) a 2. transfemorální (jakákoli amputace procházející stehenní kostí nebo vrozená vada způsobující nedostatečnost stehenní kosti). V průmyslovém odvětví protéz se transtibiální protetická noha často označuje jako „BK“ nebo jako protéza pod kolenem, zatímco transfemorální protetická noha se často označuje jako „AK“ nebo protéza nad kolenem. Další méně časté případy protéz dolních končetin zahrnují:", "section_level": 2}, {"title": "Historie protéz dolních končetin.", "content": "Technologie lůžek pro dolní končetiny prodělala v průběhu osmdesátých let dvacátého století revoluci, když společnost Sabolich Prosthetics, John Sabolich C.P.O. vynalezla lůžko Contoured Adducted Trochanteric-Controlled Alignment Method (CATCAM), které se později vyvinulo jako lůžko Sabolich. Zlepšením byl rozdíl v modelu kontaktu pacienta s lůžkem. Dříve byla lůžka vyrobena ve tvaru čtvercového kyblíku bez specializovaných úložišť pro kostní výběžky nebo svalovou tkáň. Sabolichův návrh držel pacientovu končetinu jako rukavice – uzamknul ji na místě a váhu rovnoměrně rozvedl po existující končetině i kostní struktuře. To byl první případ podélně oválného lůžka, který vedl k významným pokrokům u pacienta. Díky Sabolichově oddanosti výzkumu a vývoji protéz dolních končetin byly Sabolichovy protézy prvními nadkolenními protézami, se kterými pacienti bez jedné i obou nohou chodili a běželi, scházeli po schodech a jako první použily sací lůžka, moderní plastická a bioelastická lůžka, technologii cítění a další vynálezy v oboru protéz. Na začátku 90. let 20. století se objevily první protetická kolena ovládaná mikroprocesorem.", "section_level": 2}, {"title": "Robotické protézy.", "content": "Aby robotické protetické končetiny fungovaly, musí integrovat několik komponent tělesných funkcí: Biosenzory detekují signály z pacientova nervového nebo svalového systému. Tyto informace předává řadiči umístěnému v zařízení a zpracuje zpětnou vazbu z končetiny a aktuátoru (umístění, síla) a pošle ji do řadiče. Mezi příklady se řadí dráty detekující elektrickou aktivitu kůže, jehlové elektrody implantované do svalů nebo pole elektrod bez pohyblivých součástí, kterými prochází nervy. Jeden z typů těchto biosenzorů se používá v myoelektrických protézách. Mechanické senzory zpracovávají hlediska ovlivňující zařízení (např. umístění končetiny, použitá síla, zátěž) a tyto informace předávají do biosenzorů nebo řadiče. Mezi příklady se řadí měřiče síly a akcelerometry. Řadič je připojen k nervovému a svalovému systému pacienta a k zařízení samotnému. Posílá příkazy o záměrech pacienta do aktuátorů v zařízení a interpretují zpětnou vazbu z mechanických senzorů a biosenzorů zpět pacientovi. Řadič je také zodpovědný za sledování a řízení pohybů zařízení. Aktuátor napodobuje činnost svalů ve tvorbě síly a pohybu. Například motor pomáhající nahradit původní svalovou tkáň.", "section_level": 2}, {"title": "Kosmetické protézy.", "content": "Kosmetické protézy se dlouho používaly k zamaskování zranění a zohyzdění. Vývoj moderních technologií umožnil tvorbu končetin ze silikonu nebo PVC, které vypadají jako živé. Takové protézy, jako například umělé ruce, mohou napodobovat vzhled skutečných rukou včetně pih, žil, chlupů, otisků prstů a dokonce i tetování. Kosmetické protézy se k tělu připojují různými způsoby, například pomocí lepidla, podtlaku, přesného tvaru, elastické kůže nebo rukávu z kůže.", "section_level": 2}, {"title": "Kognitivní protézy.", "content": "Na rozdíl od neuromotorických protéz jsou neurokognitivní protézy schopny cítit nebo modulovat nervovou funkci a fyzicky tak rekonstruovat nebo doplnit kognitivní procesy, jako například výkonnou funkci, pozornost, jazyk a paměť. V současné době nejsou k dispozici žádné neurokognitivní protézy, ale byl již navržen vývoj implantovatelných neurokognitivních rozhraní mezi mozkem a počítačem, pomocí kterých by mělo být možné léčit mrtvici, traumatické poranění mozku, dětskou mozkovou obrnu, autismus a Alzheimerovu chorobu.", "section_level": 2}, {"title": "Vylepšené protézy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Typy.", "content": "Fixní náhrady Korunkové náhrady", "section_level": 2}, {"title": "Aktuální technologie a výroba.", "content": "V posledních letech došlo k významným pokrokům v oblasti umělých končetin. Nové plastické hmoty a další materiály, jako například uhlíková vlákna, umožnily výrobu lehčích a silnějších protéz, které vyžadují menší námahu uživatele. To je zvláště důležité pro transfemorální amputace. Další materiály umožnily realistický vzhled protéz, což je důležité pro transradiální a transhumerální amputace, protože u těchto pacientů je vysoká pravděpodobnost odhalení umělé končetiny.", "section_level": 1}, {"title": "Zdroje.", "content": "Tento článek vznikl překladem z anglické Wikipedie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Protéza je tělesná náhrada. Protézami se zabývá medicínskotechnický obor protetika. Typickými uživateli protéz jsou oběti nehod a následných amputací končetin. ", "tgt_summary": "Eine Prothese (von, ‚Anfügung‘, aus und ), auch Körperersatzstück, bezeichnet ein Gliedmaßen, Organe oder Organteile ersetzendes, künstlich geschaffenes, funktionell ähnliches Produkt.", "id": 1623687} {"src_title": "Magna charta libertatum", "tgt_title": "Magna Carta", "src_document": [{"title": "Význam.", "content": "Magna charta byl první dokument omezující pravomoci panovníka vůči jeho poddaným na základě zákona. Jejím předchůdcem byla Listina svobod (\"Charter of Liberties\") z roku 1100, kterou Jindřich I. dobrovolně podřídil svou moc zákonům. Magna charta prakticky ve středověku nijak výrazně neomezovala pravomoci panovníka, ale v době občanské války se stala důležitým symbolem pro ty, kteří chtěli zdůraznit, že jednání krále podléhá zákonům. Tato listina je nejvýznamnějším raným dokumentem v dlouhodobém historickém procesu vedoucím k současnému ústavnímu právu. Magna charta ovlivnila vývoj zvykového práva a mnoha ústavních dokumentů jako například Ústavu Spojených států amerických. V průběhu středověku bylo mnoho článků charty renovováno a tento proces probíhal až do konce 18. století. Ve druhé polovině 19. století byla většina původních ustanovení z anglického práva zrušena. Běžně je chápána jako dokument vydaný roku 1215 (jsou dochovány 4 exempláře a jeden z nich je uložen v Salisbury). V následujících letech však byly vydány další upravené verze tohoto dokumentu a verze, která je vystavena v muzeu ve Washingtonu, D. C., pochází z roku 1297.", "section_level": 1}, {"title": "Pozadí vzniku charty.", "content": "Po ovládnutí Anglie Normany roku 1066 a v letech následujících se anglický král stal mocným a vlivným panovníkem v rámci Evropy. Faktory, které k tomu vedly, byla organizovaná centralizovaná vláda založená na normandském systému správy a rozsáhlé vlastnictví půdy v Normandii. Po korunovaci krále Jana Bezzemka na počátku 13. století vedla série neúspěchů v domácí a zahraniční politice ke vzpouře baronů a k jejich pokusu omezit pravomoci panovníka zákony. Janovy akce ve Francii byly hlavní příčinou nespokojenosti. Po smrti krále Richarda I. nebylo nástupnictví na anglický trůn zcela jasné. Král Jan byl korunován na úkor Richardova synovce Artura. Protože Artur měl nárok na panství Anjou, potřeboval Jan souhlas francouzského krále Filipa. Aby ho získal, odstoupil mu velkou část francouzského území v Anjou. Po porážce Janových vojsk v Bitvě u Bouvines Filip obsadil všechna území na severu Francie včetně Normandie. Tyto vojenské neúspěchy, v nichž Anglie přišla o příjmy z bohaté kolonie, měly vliv na Janovu neoblíbenost. Místo aby snížil své náklady, vyhlásil nové daně. Dalším důvodem nespokojenosti byly spory mezi mnichy canterburského biskupství, kteří chtěli získat kontrolu nad volbou arcibiskupa canterburského, a králem Janem, který prosazoval svého kandidáta. Roku 1215 některým vlivným šlechticům došla trpělivost a vstoupili 10. června 1215 do Londýna s vojenskou silou a měšťané jim vyjádřili podporu tím, že jim otevřeli brány města. Tato akce neskončila vzpourou, ale šlechtici přinutili krále Jana souhlasit s \"Articles of the Barons\", ke kterým byla připojena jeho pečeť, na louce u Runnymede 15. června 1215. Na oplátku šlechtici obnovili 19. června přísahu věrnosti králi Janovi. Formální dokument, na němž je zachycena tato dohoda, byl zpracován královským archívem 15. července a tato listina je originální Magnou chartou. Byl zhotoven i neznámý počet kopií, které byly rozeslány na úřední místa jako biskupství a královským šerifům. Nejdůležitější klauzulí pro krále Jana byl článek 61, známý jako \"bezpečnostní klauzule\", nejdelší část dokumentu. Ta ustanovila výbor 25 baronů, kteří se mohli kdykoli sejít a zrušit rozhodnutí krále, a to i za použití síly k obsazení královských hradů. Toto ustanovení neutralizovalo Janovu moc a poté, co šlechtici opustili Londýn, je odvolal, což vyústilo v první válku baronů. Opatření omezující moc krále anuloval i papež Innocenc III. Král Jan zemřel v průběhu občanské války 19. října 1216 na úplavici. Po jeho smrti byl králem korunován jeho devítiletý syn Jindřich III. Plantagenet. Jeho regenti vydali novou verzi Magny charty bez kontroverzního článku 61 a po dosažení Jindřichových 18 let vydal král obnovenou verzi, která obsahovala pouze 37 článků.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "Magna charta byla původně psaná v latinském jazyce. Velká část byla převzata z Listiny svobod Jindřicha I. z roku 1100, kterou vydal po svém nástupu na trůn a která svazovala pravomoci panovníka určitými zákony s ohledem na zájmy církevních hodnostářů a šlechty. Tento dokument zajišťoval určité svobody církvi a šlechticům. Dokument označovaný jako Magna charta není původní dokument z roku 1215, ale pozdější verze z roku 1225 a obvykle bývá předváděn dokument z roku 1297, kdy byla odsouhlasena Eduardem I. Charta z roku 1215 obsahovala mnoho bodů, které nebyly míněny jako dlouhodobé závazky panovníka, ale měly poukázat na současné problémy. Dalších 200 let pak každý panovník potvrdil závazek uznávat tato ustanovení vydáním vlastní verze dokumentu. Magna charta obsahuje 63 článků, ve kterých je uveden například slib o svolávání zástupců šlechty a měst kvůli daním, svobodná volba biskupů a opatů, dodržování zvykového práva, zavedení jednotných měr a vah či povolení přístupu cizím obchodníkům na území Anglie. Pro moderní dobu je nejdůležitějším ustanovením Charty habeas corpus – právo na legitimní a důstojné zacházení. Tato ustanovení jsou odvozena z článků 36, 38, 39 a 40 dokumentu z roku 1215. Dalšími odstavci, které jsou uplatňovány v současném právu Anglie a Walesu, je odstavec 1 garantující nezávislost Anglikánské církve, článek 9 zaručující \"středověké svobody\" londýnské City a článek 29 garantující právo na řádný soud. Velký význam pro ústavní právo měly články 14 a 61, které povolovaly zřízení rady sestávající z nejvlivnějších mužů království. Tato rada měla fungovat spíše pro blaho země, než k omezení pravomocí panovníka. Její členové měli právo v některých zvláštních případech odvolat přísahu věrnosti panovníkovi a vyjádřit věrnost této radě. Tato rada byla zodpovědná za vyhlašování daní a byla první institucí, kterou bylo možno nazvat parlamentem, i když jeho pravomoci měly daleko do oprávnění současného Parlamentu Spojeného království.", "section_level": 1}, {"title": "Pokus o krádež.", "content": "26. října 2018 se jistý 45letý „muž s útočnou zbraní“ pokoušel rozbít vitrínu a ukrást Magnu chartu, jež je vystavena v expozici v katedrále anglického Salisbury.", "section_level": 1}], "src_summary": "Magna charta libertatum, také Magna Carta (dle středověké latiny), nebo také Velká listina práv a svobod, je anglický právní dokument původně vydaný roku 1215. Omezoval některé panovníkovy pravomoci, vyžadoval, aby respektoval zákonné procedury a aby akceptoval, že jeho rozhodování bude omezeno zákonem. Výslovně vyjmenovával některá práva jeho poddaných, z nichž nejdůležitější bylo právo odvolání se proti nezákonnému uvěznění.", "tgt_summary": "Die Magna Carta (auch Magna Charta), Langform Magna Carta Libertatum (deutsch „große Urkunde der Freiheiten“), ist eine von König Johann Ohneland zu Runnymede in England am 15. Juni 1215 besiegelte Vereinbarung mit dem revoltierenden englischen Adel. Sie gilt als die wichtigste Quelle des englischen Verfassungsrechts. Ein bedeutender Teil der Magna Carta ist eine wörtliche Kopie der \"Charter of Liberties\" Heinrichs I. von 1100, die dem englischen Adel bereits entsprechende Rechte gewährte. Die Magna Carta verbriefte grundlegende politische Freiheiten des Adels gegenüber dem englischen König, dessen Land seinerzeit Lehen des Papstes Innozenz III. war. Der Kirche wurde die Unabhängigkeit von der Krone garantiert. Das Dokument wurde vom König nur auf erheblichen Druck der Barone angenommen.", "id": 1491220} {"src_title": "Plavčík", "tgt_title": "Rettungsschwimmer", "src_document": [{"title": "Náplň práce.", "content": "Úkolem plavčíka je dbát na bezpečný provoz na koupališti, bazénu, pláži nebo jiném podobném zařízení. Jeho pracovními činnostmi jsou dozor nad koupajícími i nad celým provozem plovárny, koupaliště či pláže – zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví koupajících se osob i osob využívajících pramice a jiná plavidla půjčovaná v rámci koupaliště – zachraňování tonoucích – poskytování první pomoci – napouštění bazénu – kontrola hygienického stavu vody a čistoty bazénu – provádění dezinfekce – kontrola technického stavu zařízení na čištění a na úpravu vody, na rozvod vody, čerpadel, výměníků a jiných technologických zařízení, jejich obsluha a běžná údržba – kontrola teploty vody, její případná regulace – výuka plavání – provádění instruktáží pro záchranu tonoucích – případné řízení podřízených plavčíků.", "section_level": 1}, {"title": "Pracovní prostředí.", "content": "Povolání je vykonáváno u vody a ve vodě, je třeba počítat s vystavením se slunečnímu záření, s vysokými teplotami i s měnícími se klimatickými podmínkami a s prací o víkendech a v době dovolených. Ve studiích sledujících zdraví plavčíků se následně prokázalo, že jsou vystaveni vyššímu riziku astmatu a některých dýchacích potíží. Astma je spojováno hlavně s vystavením vedlejším produktům chlorace v plaveckých bazénech jako je trichloramin, který může způsobit kromě toho i akutní podráždění spojivek a vyvolat slzení, kašel nebo obtížné dýchání.", "section_level": 1}, {"title": "Předpoklady pro výkon funkce.", "content": "Podmínkou výkon činnosti je absolvování kurzu pro plavčíky, popř. kurzu pro plavecké mistry (má-li být součástí plavčíkovy činnosti i výuka plavání, což obvykle bývá), kladný vztah k vodě, perfektní plavecké schopnosti, fyzická zdatnost a obratnost, nebojácnost, rychlá reakce, spolehlivost, ukázněnost. Nevhodné pro občany s jakoukoliv vadou nebo onemocněním snižujícím jejich tělesnou zdatnost, sluchovou nebo zrakovou ostrost, pro občany nervově labilní, s rozsáhlými kožními procesy, epilepsií, onemocněními ušními spojenými s výtoky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plavčík je osoba vykonávající dozor nad provozem plaveckého bazénu, koupaliště nebo jiného místa, kde se koupe větší množství lidí (např. pláž). Jeho úkolem je především dbát na bezpečnost koupajících se osob, ale často také například vyučuje plavání.", "tgt_summary": "Offiziell sind Rettungsschwimmer ausgebildete Personen, denen die fachlichen Kenntnisse für das Erkennen, Begreifen und Handeln bei Unfällen am und im Wasser vermittelt, geprüft und durch eine Urkunde bescheinigt wurden. Allerdings beginnt der Begriff Rettungsschwimmen bereits bei der Handlung, jemandem im Wasser zu helfen.", "id": 309777} {"src_title": "Logical Link Control", "tgt_title": "Logical Link Control", "src_document": [{"title": "Funkce.", "content": "Podvrstva LLC má obecně dva hlavní úkoly: V dnešních sítích se však o řízení toku dat a korekci chyb obvykle starají protokoly, které zabezpečují end-to-end přenos, tj. přenos od odesilatele až do místa určení. Může to být buď protokol transportní vrstvy (např. TCP) nebo protokol aplikační vrstvy. Díky tomu potřeba řízení toku dat a oprav chyb na podvrstvě LLC klesá. LLC proto v dnešních protokolech linkové vrstvy plní často jen funkci multiplexování. LLC hlavička říká linkové vrstvě, co má provést s paketem, když je přijat datový rámec. Stanice přijme rámec, prohlédne LLC hlavičku, aby zjistila, kterému protokolovému zásobníku je paket určen – může to být například protokolu síťové vrstvy IP na IPX. V současnosti ale převažuje používání protokolu IP.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "X.25 a LAPB.", "content": "V raných sítích s přepojováním paketů, jako jsou sítě X.25 s protokolem LAPB na linkové vrstvě, byla LLC podvrstva klíčovým prvkem. V těchto sítích se řízení toku dat a detekce a korekce chyb provádí pro každý dílčí přenos mezi uzly (node-to-node). Pokud je rámec přijat chybně, bude vyžádán jeho opakovaný přenos mezi uzly. Tento rozsáhlý handshake mezi uzly však výrazně zpomaluje komunikaci.", "section_level": 2}, {"title": "Protokoly pro místní (LAN) a metropolitní sítě (MAN).", "content": "Standardy IEEE 802.2 specifikují podvrstvu LLC pro všechny IEEE 802 standardy lokálních počítačových sítí, jako je například IEEE 802.3/Ethernet (pokud se nepoužívají rámce Ethernet II), IEEE 802.5 a IEEE 802.11. IEEE 802.2 je použito i u některých sítí, které nejsou standardizovány v IEEE 802, například u FDDI.", "section_level": 2}, {"title": "Ethernet.", "content": "Protože u kabelových sítí jsou bitové chyby velmi vzácné, tradiční DIX-Ethernet (Ethernet II) vůbec neposkytuje řízení toku dat nebo automatické opakování žádost (ARQ), což znamená, že o opakovaný přenos nesprávných paketů se starají protokoly vyšších vrstev, neboli že chybné rámce jsou pouze detekovány a smazány (výjimkou jsou kolize zjištěné algoritmem CSMA/CD MAC vrstvy). IEEE sice doplnilo do IEEE 802.3 standardní prostředky pro řízení toku dat a kontrolu chyb na linkové vrstvě, ty však v drtivé většině sítí stejně nejsou používány. IEEE 802.3x zahrnul do standardu i rámce Ethernet II, které redukují LLC pouze na funkci multiplexování a demultiplexování. K tomuto účelu se používá pole Typ v rámcích Ethernet II. Při použití rámců IEEE 802.3 se pro multiplexování používají hlavičky 802.2 LLC nebo 802.2 SNAP.", "section_level": 3}, {"title": "Bezdrátové LAN.", "content": "U bezdrátových komunikací jsou bitové chyby velmi časté, proto u bezdrátových sítí jako je IEEE 802.11 je řízení toku dat a chyb je součástí CSMA/CA MAC protokolu, a není součástí vrstvy LLC. LLC podvrstva je podle standardu IEEE 802.2.", "section_level": 3}, {"title": "HDLC.", "content": "Na některé ne-IEEE 802 protokoly můžeme pohlížet, jako že jsou rozdělené na podvrstvu MAC a LLC. Například HDLC definuje jak funkci MAC (vkládání paketů do rámců), tak funkci LLC (multiplexování protokolů, řízení toku dat, detekce a oprava chyb pomocí opakování chybně přenesených paketů, když není uvedeno jinak). Některé protokoly jako je Cisco HDLC používají rámce podobné HDLC a vlastní protokol LLC.", "section_level": 2}, {"title": "PPP a modemy.", "content": "Při datových přenosech přes telefonní sítě pomocí modemů lze PPP protokol linkové vrstvy považovat za LLC protokol, který poskytuje multiplexování, ale ne řízení toku dat a kontrolu chyb. V telefonních sítích mohou být bitové chyby časté, což znamená, že řízení chyb je důležité, ale v současnosti je zabezpečováno moderními protokoly. Dnešní modemové protokoly přebírají LLC funkce ze staršího linkového protokolu LAPM, navrženého pro komunikaci s modemem ve starých X.25 sítích.", "section_level": 2}, {"title": "Mobilní systémy.", "content": "GPRS LLC vrstva zabezpečuje také šifrování a dešifrování SN-PDU (SNDCP) paketů.", "section_level": 2}, {"title": "Elektrická vedení.", "content": "Dalším příkladem linkové vrstvy, která je rozdělena mezi LLC (pro řízení toku dat a kontrolu chyb) a MAC (pro vícenásobný přístup), je standard ITU-T G.hn poskytující vysokorychlostní lokální komunikaci přes stávající domovní kabelové rozvody (elektrické rozvody, telefonní linky a koaxiální kabely).", "section_level": 2}], "src_summary": "Řízení logického spoje () je horní podvrstva linkové vrstvy v OSI modelu. LLC poskytuje mechanismy multiplexování, které umožňují, aby se v jedné síti mohlo používat několik síťových protokolů (IP, IPv6, IPX, DECnet, AppleTalk, X.25, CONS) současně. LLC může také zajišťovat řízení toku dat a mechanismus automatického opakování přenosu (ARQ) pro opravu chyb. ", "tgt_summary": "Logical Link Control (LLC) ist die Bezeichnung für ein Netzprotokoll der Telekommunikation, das vom Institute of Electrical and Electronics Engineers als IEEE 802.2 standardisiert wurde. Ziel des Protokolls ist die Transparenz unterschiedlicher auf MAC-Ebene eingesetzter Verfahren zur Medienzuteilung. Es bietet einen unbestätigten, verbindungslosen Dienst (LLC 1), einen verbindungsorientierten Dienst (LLC 2), sowie einen bestätigten verbindungslosen Dienst (LLC 3). LLC wird Schicht 2 des OSI-Modells zugeordnet. Ebenfalls als LLC wird die Subschicht bezeichnet, auf der das Protokoll arbeitet. Deshalb wird LLC teilweise auch Schicht 2b genannt und bildet somit zusammen mit dem MAC-Layer (2a) die Sicherungsschicht (2). Sie verteilt eingehende Daten, indem sie diese an die entsprechenden Instanz-Protokolle der OSI-Schicht 3 weiterleitet. Daten, welche die OSI-Schicht 3 zur Übermittlung sendet, werden von LLC an den MAC-Layer weitergegeben.", "id": 1163160} {"src_title": "Anfield", "tgt_title": "Anfield", "src_document": [{"title": "Tribuny, historie.", "content": "V roce 1906 byla jedna z tribun pojmenována the Spion Kop, což byl kopec, na kterém se odehrála bitva v druhé búrské válce. V této bitvě bylo zabito kolem 300 vojáků z Lancashire regimentu. Většina z těchto vojáků byli Scousers, což jsou obyvatelé Liverpoolu a okolí. Fanoušci, kteří tribunu the Kop navštěvují, jsou známi jako ti nejhlučnější fanoušci na stadionu a říkají si příznačně Kopites. Ve své době měla tribuna kapacitu přes 28 000 fanoušků, což byla z hlediska kapacity jedna z největších tribun na světě. Dlouho se traduje, že pokud domácí kapitán vyhraje rozlosování mincí před výkopem, zvolí si hru s tribunou the Kop za zády. Druhý poločas pak tým hraje proti the Kop, což mu má pomoct ve větší agresivitě a bojovnosti. V roce 1975 byla kvůli získání licence snížena kapacita na 22 000 diváků, v roce 1989 kvůli tragédii na stadionu Hillsborough byla snížena znovu. V roce 1994 byla kompletně přebudována na tribunu pro sedící diváky s kapacitou 12 390 diváků. Další tribunou je Anfield Road Stand. Tato tribuna je protější k the Kop a nachází se zde sektor pro hostující fanoušky. Tato tribuna je na Anfield Road nejnovější, přestavěna byla v roce 1998 a má kapacitu 9 074 diváků. Boční tribuny jsou Centenary Stand s kapacitou 11 762 diváků a Main Stand s kapacitou 12 227 diváků. Main Stand je nejstarší tribunou, naposledy byla přestavována v roce 1973. V zázemí jsou umístěny hráčské šatny a ředitelské boxy. Současná kapacita činí 45 362 diváků. Stadion je zařazen na listině UEFA jako čtyřhvězdičkový stadion. 30. července udělila liverpoolská radnice povolení k stavbě nového stadionu pro 61 000 sedících diváků, který bude stát pár set metrů dále v Stanley Parku. Dne 8. září radní souhlasí s pronájmem pozemku na 999 let. Po převzetí klubu Georgem Gilletem Jr. a Tomem Hicksem v únoru 2007 noví majitelé potvrdili záměr vybudovat nový stadion, nakonec ale na stadion nedali nic a jejich snahou bylo zničení klubu jako takového. V roce 2011 k obrovské radosti fanoušků Liverpoolu byli nahrazeni společností FSG v jejímž čele stojí nový vlastník John William Henry II, který se do klubu nebojí investovat. Dne 22. září 2012 se v Daily Mail objevilo, že k žádnému projektu s novým stadionem nedojde, ale naopak Liverpool rozšíří svůj stávající stánek na 60 000 míst. K zvýšení kapacity dojde na tribunách Main Stand. Zpráva zatím není oficiálně zveřejněna, ale je velmi reálné, že k ní dojde. Liverpool za přestavbu zaplatí asi 150 milionů liber, což je obrovský rozdíl naproti 400 milionům liber, kterých by klub stál nový stadion. Před přestavbou stadionu také musí dojít k odkoupení domů v obytné čtvrti blízko stadionu a k jejich zbourání, aby bylo získáno potřebné místo k rozšíření jak stadionu tak parkoviště. Celková kapacita stadionu po přestavbě tribuny Main Stand činí 54 167 míst.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anfield je stadion ležící v Liverpoolu, v Anglii. Stadion byl postaven v roce 1884 v oblasti Stanley Parku, kdy na něm začal hrát svoje zápasy Everton FC. V roce 1892, po rozepři s majitelem stadionu Johnem Houldingem, se Everton FC přemístil do Goodison Parku a John Houlding založil nový klub jménem Liverpool FC, který svoje domácí zápasy hraje právě na stadionu Anfield. Kapacita činí 54 167 míst.", "tgt_summary": "Anfield ist ein Fußballstadion im gleichnamigen Liverpooler Stadtbezirk. Es ist das Heimstadion des englischen Fußballklubs FC Liverpool. Das reine Sitzplatzstadion bietet Platz für 54.074 Zuschauer und liegt an der Anfield Road. Von dort aus führen unter anderem Eingänge ins „Away End“, den Gästefanbereich. Die berühmte Liverpool-Fantribüne „The Kop“ liegt an der Walton Breck Road. Parallel zu Skerries Road liegt die relativ moderne zweigeteilte Gegentribüne (seit Oktober 2017 \"Kenny Dalglish Stand\"); die neue Haupttribüne (Main Stand) liegt an der Alray Road.", "id": 625588} {"src_title": "Tichon Nikolajevič Chrennikov", "tgt_title": "Tichon Nikolajewitsch Chrennikow", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Tichon Chrenikov se narodil v Jelce v Lipecké oblasti v Rusku v rodinně kupce jako desáté dítě. Hudbou se začal zabývat po vyslechnutí koncertu klavíristy V. P. Agarkova. Na jeho radu dokončil v Jelcích středoškolská studia a v roce 1929 vstoupil do Hudebního učiliště Gněsiných (Музыкальное училище имени Гнесиных) v Moskvě. Školu absolvoval v roce 1932 a stal se studentem Moskevské konzervatoře. Jeho učiteli byli Vissarion Jakovlevič Šebalin a Genrich Nejgauz. Již během studia na konzervatoři pracoval v Moskevském divadle pro děti, které vedla Natálie Sacová. Konzervatoř dokončil v roce 1936 a v roce 1941 se stal ředitelem hudební části Divadla ruské armády. Vedle čistě hudební činnosti se silně angažoval i politicky. Již ve třicátých letech se stal členem svazu skladatelů a představoval tak „skladatelskou mládež“. Účastnil se boje proti tzv. formalismu v hudbě i útoků na Sergeje Prokofjeva a Dmitrije Šostakoviče. V roce 1939 napsal operu Do bouře (В бурю), která se podle tehdejší kritiky stala „prvním úspěšným pokusem o zpracování revolučního téma v hudbě“. Poprvé se také na scéně objevila osoba V. I. Lenina. Jeho díla měla úspěch. Komponoval hudbu k filmům i divadelním hrám. Ani po smrti Josifa Vissarionoviče Stalina neztratil svůj vliv. Nadále ovládal oficiální sovětskou hudební scénu, udržoval stranickou linii v hudbě, účastnil se pronásledování ruské hudební avantgardy i boje proti tzv. sionismu v hudbě včetně pronásledování skladatelů židovského původu. Od roku 1961 přednášel na Moskevské státní konzervatoři (v roce 1966 byl jmenován profesorem). Obdržel bezpočet státních cen a vyznamenání. V posledních deseti letech svého života se negativně vyjadřoval o lídrech perestrojky, rozpadu Sovětského svazu a likvidaci jeho struktur. Zemřel v Moskvě 14. srpna 2007. Podle svého přání byl pochován ve své rodné obci. Na jeho hrobě byl postaven pravoslavný kříž a v jeho blízkosti busta skladatele od sochaře Lva Kerbela.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní ocenění.", "content": "Mnoho dalších vyznamenání společenských organizací, čestných občanství obcí apod.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Je autorem osmi oper, pěti baletů, devíti instrumentálních koncertů, hudby ke třiceti filmům a mnoha dalších děl komorní, vokální, symfonické i scénické hudby.", "section_level": 1}, {"title": "Filmová hudba.", "content": "Kromě toho komponoval scénickou hudbu pro divadla a je autorem mnoha písní na verše ruských a sovětských básníků.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tichon Nikolajevič Chrennikov (; 28. května / 10. června 1913 Jelec – 14. srpna 2007 Moskva) byl ruský hudební skladatel a pedagog.", "tgt_summary": "Tichon Nikolajewitsch Chrennikow (; wiss. Transliteration \"Tichon Nikolaevič Chrennikov\"; * in Jelez, Gouvernement Orjol, Russisches Reich, heute Oblast Lipezk, Russland; † 14. August 2007 in Moskau) war ein russischer Komponist.", "id": 2366502} {"src_title": "Moherské útesy", "tgt_title": "Cliffs of Moher", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Moherské útesy ční do výšky až 214 metrů a táhnou se v délce 8 km od \"Hag's Head\" (, ) na jihu až za O'Brienovu věž na sever.. Z útesů lze spatřit Aranské ostrovy, Galwayský záliv či oblast Connemara. Na nejvyšším bodě útesů se nachází již zmíněná O'Brienova věž, kterou nechal postavit sir Cornelius O'Brien v roce 1835 za účelem nalákání turistů. Jiná verze tvrdí, že tím chtěl uchvacovat dámy, jež sem zval. Pod věží z moře také vystupuje skalní ostroh zvaný (), občas označovaný jako ().", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Moherské útesy patří s téměř milionem návštěvníků k nejnavštěvovanějším místům v Irsku. I proto zde bylo vybudováno v 2007 moderní návštěvnické středisko, které je umístěno pod povrchem, aby neporušovalo scenérii útesů. Cesta po vrcholu útesů je ohrazena speciální bariérou. V roce 2009 byly útesy vybrány jako jeden z 28 finalistů v anketě Nových sedm divů světa \"(New Seven Wonders)\". Od roku 2011 Moherské útesy tvoří s oblastí Burrenu geopark.", "section_level": 1}, {"title": "Vstup.", "content": "Útesy jsou v létě otevřeny od 9.00 do 19.00 h., od července do srpna dokonce do 21.00, v zimě je otvírací doba povětšinou od 9.00 do 17.00. Základní vstupné činí 6 €; studenti a senioři mají vstupné snížené (4 €) a děti do 16 let mají vstup volný. V areálu se nachází restaurace, parkoviště pro auta a autobusy. Areál je bezbariérově přístupný.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Útesy jsou přístupné po silnicích N67 a N85 a následně po silnici R478.", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v kultuře.", "content": "Na útesech se v roce 2009 natáčela část filmu Harry Potter a princ dvojí krve. Na útesech se rovněž často natáčejí videoklipy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Moherské útesy či útesy Moher ( nebo též,, česky také někdy nesprávně označované jako \"Mohérové útesy\") jsou břidlično-pískovcové útesy, které se nacházejí na západě Irska v hrabství Clare a provincii Munster, mezi obcemi Doolin a Ennistimon jihovýchodně od oblasti Burrenu (). Útesy kolmě spadají do Atlantského oceánu a s výškou přibližně 214 metrů se řadí mezi nejvyšší útesy v Evropě.", "tgt_summary": "Die Cliffs of Moher (irisch \"Aillte an Mhothair\") sind die bekanntesten Steilklippen Irlands. Sie liegen an der Südwestküste der irischen Hauptinsel im County Clare nahe den Ortschaften Doolin (nördlich der Klippen) und Liscannor (südlich der Klippen).", "id": 1885007} {"src_title": "Dódžinši", "tgt_title": "Dōjinshi", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "70. letech 20. století začala vznikat malá, nezávislá vydavatelství, která umožnila amatérům publikovat jejich tvorbu. Této amatérské tvorbě se později začalo říkat \"dódžinši\" a v počátcích se jednalo o původní autorskou tvorbu. Zatímco velká nakladatelství, zaměřená na mainstream vydávala známé příběhy, tento nový trh s amatérskou tvorbou obsahoval velké množství experimentů a nových žánrů. Obrovský zájem o \"dódžinši\" dal v roce 1975 vzniknout setkání (conu) známé jako \"Comic Market\", kde se každoročně schází skupiny amatérů i jednotlivců publikující mangu. Toto setkání se stalo místem pro prodej a šíření \"dódžinši\" a během následujících 10 let se rozrostlo co do počtu autorů i návštěvníků. Největší boom nastal v létech 1986 až 1992, kdy se \"Comic Market\" začal pořádat dvakrát do roka a stal se tak největší akcí svého druhu (v roce 2000 proběhl již 58. \"Comiket\" a během dvou dní jej navštívilo více jak 800 000 návštěvníků). Vznikly také nové časopisy zaměřující se na amatérskou tvorbu (např. v 70. létech \"June\" či \"Manga kissatengai\" a později v 80. létech \"Puff\" nebo \"Comic Box\") a také malé společnosti, které vydávaly \"dódžinši\". Amatérská tvorba byla oproti mainstreamovému trhu zvláštní také velkým množstvím dívčí mangy. Zatímco hlavní směr se soustředil z větší části na šónen (v roce 1993 se jednalo až o 78% veškerých titulů), na \"Comic Marketu\" bylo kolem roku 1989 více jak 80% autorek tvořících dívčí, šódžo mangu.", "section_level": 1}, {"title": "Legalita.", "content": "Japonský autorský zákon je z velké části podobný tomu americkému. Všechna díla jsou tedy duševním vlastnictvím autora, které může rozšiřovat, publikovat a měnit jen on sám. Dódžinši je v tomto smyslu nedovolený derivát, v rozporu s tímto japonským autorským právem. Naprostá většina vydavatelů však proti němu nezasahuje. Někteří dokonce sponzorují soutěže, kdy vydají vítězné dílo. Lawrence Lessig, profesor práva na Stanfordově univerzitě, v knize Svobodná kultura uvádí, že i když autoři stále mohou podat žalobu pro porušení autorského práva, japonské právní firmy nemají dostatek právníků a prostředky ke stíhání tolika případů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dódžinši ( 同人誌, často přepisováno jako \"doujinshi\" nebo \"dōjinshi\"; doslovně \"dódžin\" znamená „tatáž osoba“ a \"ši\" je „časopis“) jsou samovydávaná japonská díla, většinou manga, časopisy či romány. Lze ji přirovnat k fanfiction. Často jsou tvořena amatéry, kteří se inspirují v populárních komerčních pracích, ale i profesionální umělci používají tyto distribuční kanály. Někteří známí autoři pod pseudonymem vytvářejí dódžinši podle svých komerčně vydávaných děl. Tvůrce dódžinši nemůže vytvořit prostou kopii, musí něco přidat (např. původní dílo převyprávět z jiného úhlu pohledu), změnit zakončení či vytvořit úplně nový příběh, změnit výtvarný styl, vytvořit parodii či erotickou obdobu jinak vážněji pojatého díla.", "tgt_summary": "Der Begriff Dōjinshi (jap. ) ist eine Abkürzung des Begriffs \"dōjin zasshi\" (, „Zeitschrift von und für Gleichgesinnte“) und bezeichnet von nichtprofessionellen Zeichnern im Selbstverlag herausgegebene Mangas, ähnlich wie Fanzines. Dōjinshi-Zeichnungen werden auch als Fan-Art bezeichnet. Die Dōjin-Gruppen, die häufig auch nur aus einer Person bestehen, bezeichnen sich als „Zirkel“ (, \"sākuru\" für engl. \"circle\"). ", "id": 2449017} {"src_title": "Billy the Kid", "tgt_title": "Billy the Kid", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Billy the Kid se narodil 17. září nebo 23. listopadu (neshodné) 1859 v Manhattanu v New Yorku. Ve velmi mladém věku Billyho opustil jeho otec (neví se, jestli zemřel či rodinu opustil). V New Yorku se roku 1863 narodil jeho bratr Joseph McCarty (později Antrim). Billyho matka se i se syny přestěhovala do Nového Mexika, kde se později provdala za Williama H. Antrima. 1874 zemřela na tuberkulózu a Billy tak skončil v sirotčinci. V září 1875 byl Billy zatčen za svou první krádež, při které ukradl oblečení a střelnou zbraň. Podařilo se mu však utéci komínem. Poté prchl do Arizony. Svou první vraždu spáchal v srpnu 1877 při hospodské rvačce s místním kovářem, který na Billyho neustále dorážel a ponižoval ho. Po incidentu se Billy vrátil zpět do Nového Mexika, připojil se k místnímu dobytkáři Johnu Tunstallovi a pracoval u něj jako kovboj. Billy byl nejznámějším účastníkem Lincolnské války obchodníků a dobytkářů. Obětí jedné z jeho nejznámějších vražd se stal William Braddy. Další článek jeho zločinské kariéry se odehrál na začátku roku 1880 v Las Vegas, kdy bar, ve kterém v té době pobýval, terorizoval místní opilec. Billy ho zastřelil. Ale jeho snad nejznámější čin se odehrál v dubnu roku 1881, kdy utekl z Fort Sumnerského vězení a přitom zastřelil dva spolupracovníky strážníka Garretta. O pár měsícu později, 14. července 1881, Kida zastřelil policejní šerif Pat Garrett. Po Kidově smrti jeho popularita vzrostla, začaly se o něm psát knihy, básně a později točit filmy. Dokonce i sám Garrett napsal knihu \"The authentic life of Billy the Kid.\"", "section_level": 1}, {"title": "Ferrotypie.", "content": "Portrétní fotografie (ferrotypie) od neznámého autora s názvem \"Billy the Kid\" (pořízená buď na konci roku 1879 nebo začátkem roku 1880) byla v červnu 2011 v aukci Brian Lebel's Old West Show & Auction prodána za 2 300 000 amerických dolarů. Snímek se tak zařadil na první příčky v seznamu nejdražších fotografií. Fotografie o velikosti 5×7,5 cm je jedním z mála artefaktů, které se po slavném pistolníkovi dochovaly.", "section_level": 1}], "src_summary": "Billy the Kid (známý jako Patrick Henry McCarty, William Henry Bonney, pravděpodobně 23. listopadu 1859 – asi 14. července 1881) byl americký psanec a střelec, který se podílel na válce v lincolnském okresu (Lincoln County War). Podle legendy zabil 21 mužů, ale všeobecně přijímaná verze se příklání k zabití mezi čtyřmi a devíti muži.", "tgt_summary": "Henry McCarty, auch William H. Bonney, Henry Antrim oder auch Kid Antrim (* vermutlich 23. November 1859 in New York oder Indiana; † 14. Juli 1881 in Fort Sumner, New Mexico), besser bekannt als Billy the Kid, ist als Revolverheld eine der bekanntesten legendären Figuren der Westerngeschichte. ", "id": 1665589} {"src_title": "Modrovous", "tgt_title": "Blaubart", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Modrovous je bohatý šlechtic známý svým příslovečným vousem a tím, že byl už několikrát ženatý. Co se stalo s jeho manželkami, to nikdo neví. Když jednou navštíví jednoho ze svých sousedů a žádá o ruku jedné z jeho dvou dcer, dívky jsou zděšené a snaží, aby si vybral tu druhou. Modrovous nakonec přesvědčí mladší z nich, aby se za něj vdala. Brzy poté Modrovous oznamuje své ženě, že musí na nějakou dobu odjet a předává jí klíče ke dveřím v jejich zámku. Zároveň jí dává klíč k malé místnosti pod zámkem a zdůrazňuje, že tam nesmí na rozdíl od jiných místností nikdy vstoupit. Dívka přísahá, že do té místnosti nikdy nevstoupí. Modrovous opouští zámek a přenechává jí domácnost. Jeho žena okamžitě cítí nutkání zjistit, co zakázaná místnost obsahuje a přes varování své sestry, která ji přijela navštívit, opouští oslavu a své hosty a zamíří k místnosti. Dívka objevuje strašlivé tajemství místnosti: podlahu pokrývá krev a těla předchozích Modrovousových manželek visí na hácích na zdech. Zhrozená dívka upouští klíč do kaluže krve. Utíká z místnosti, ale krev z klíče nejde smýt. Své sestře prozradí Modrovousovo tajemství a plánují, že příštího dne ze zámku utečou. Modrovous se však nečekaně vrací už příští ráno a ihned si všimne krve na klíči. V hněvu manželce vyhrožuje, že jí okamžitě srazí hlavu, ale dívka ho žádá o čtvrt hodinu na modlitbu. Společně se svou sestrou se zamkne v nejvyšší věži. Zatímco se Modrovous s mečem v ruce snaží dostat přes dveře, dívky čekají na příjezd svých dvou bratrů. Na poslední chvíli je pak bratři zachrání a Modrovouse zabijí. Jedinou Modrovousovou dědičkou je jeho žena, která tak zdědí jeho celé jmění. Část využije jako věno pro svou sestru, část pro své bratry a zbytek na to, aby si našla lepšího manžela.", "section_level": 1}, {"title": "Adaptace.", "content": "Literatura Film", "section_level": 1}], "src_summary": "Modrovous (francouzsky \" La Barbe bleue\") je francouzský lidový příběh, jehož nejznámější přeživší verzi zachytil Charles Perrault ve sbírce \"Histoires ou Contes du temps passé\" vydané v roce 1697. ", "tgt_summary": "Blaubart, auch Der Blaubart (französisches Original: \"La barbe bleue\"), ist ein Märchen (ATU 312). Es steht in Charles Perraults \"\" (dt.: ‚Geschichten oder Märchen aus vergangener Zeit einschließlich Moral: Märchen meiner Mutter Gans‘) ab 1697. Durch mündliche Weitergabe über Familie Hassenpflug kam es als \"Blaubart\" in die \"Kinder- und Hausmärchen\" der Brüder Grimm, allerdings nur in die 1. Auflage von 1812, an Stelle 62 (KHM 62a). Ludwig Bechstein übernahm es als \"Das Märchen vom Ritter Blaubart\" in sein \"Deutsches Märchenbuch\" (Nr. 70, 1845 Nr. 79), Ernst Heinrich Meier als \"König Blaubart\" in \"Deutsche Volksmärchen aus Schwaben\" (Nr. 38). Der Stoff um den frauenmordenden Blaubart wurde auch für andere Erzählungen, Dramen, Filme, Opern und Illustrationen adaptiert und weiterverarbeitet. Perrault selbst griff in seiner Geschichte wiederum diverse Motive aus volkstümlichen Erzählungen, Legenden und Balladen auf.", "id": 210447} {"src_title": "George Anson", "tgt_title": "George Anson, 1. Baron Anson", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Pocházel z drobné šlechtické rodiny ze Staffordshire, byl mladším synem Williama Ansona, po matce Janet Carrier byl synovcem významného právníka 1. hraběte z Macclesfieldu. V námořnictvu sloužil od roku 1712 a zúčastnil se závěrečných operací války o španělské dědictví. Již v roce 1716 byl poručíkem a pod velením admirála Norrise se zúčastnil bitvy u Passara, později sloužil pod admirálem Byngem a v roce 1722 byl samostatným velitelem lodi, v roce 1723 dosáhl hodnosti kapitána. Jako komodor (1737) se zúčastnil války o Jenkinsovo ucho. V letech 1740–1743 vedl zeměpisnou expedici kolem světa, cesta se potýkala s nepřízní počasí (Mys Dobré naděje), neochotou navštívených zemí (Čína) i s úbytkem námořníků kvůl nemocem. Plavbu se mu podařilo dokončit a významným způsobem obohatil zeměpisné poznatky o Zemi a kartografii. Během cesty kolem světa byl v roce povýšen 1741 na kontradmirála, po návratu do Anglie byl jmenován viceadmirálem. (1744). V letech 1744–1751 byl zároveň lordem admirality a v letech 1744–1747 poslancem Dolní sněmovny. Za války o rakouské dědictví dosáhl vítězství nad Francouzi v bitvě u Finisterre (1747), načež byl povýšen na barona a povolán do Sněmovny lordů. V roce 1748 byl povýšen na admirála a v letech 1749–1762 zastával čestnou hodnost viceadmirála Velké Británie.", "section_level": 1}, {"title": "Ministr námořnictva.", "content": "V roce 1750 byl jmenován členem Tajné rady a v době nepřítomnosti Jiřího II. v Británii byl též členem místodržitelského sboru (1752). Namísto hraběte Sandwiche byl v roce 1751 povolán do Pelhamovy vlády jako ministr námořnictva a tuto funkci zastával i v následujícím kabinetu Pelhamova bratra vévody z Newcastle do roku 1756. Na začátku sedmileté války se premiérem nakrátko stal vévoda z Devonshire a ve funkci prvního lorda admirality se vystřídali George Grenville a hrabě z Winchilsey Díky průběhu války se ale v létě 1757 premiérem stal znovu vévoda z Newcastle a lord Anson s podporou svého tchána hraběte z Hardwicke znovu obdržel funkci ministra námořnictva, vykonával ji až do smrti v roce 1762. Snažil se o řadu reforem, mimo jiné zlepšení zdravotní péče, sjednocení uniforem pro důstojníky nebo nový systém rozdělení lodí podle počtu zbraní. Méně úspěšný byl v odstranění korupce mezi podnikateli spolupracující s královským námořnictvem, s tímto problémem se potýkala řada jeho nástupců až do 19. století. Během sedmileté války ještě jednou osobně převzal velení v Lamanšském průlivu (1758) a v letech 1761–1762 kromě funkce ministra námořnictva zastával post vrchního velitele Royal Navy (1761–1762). Během válek značně zbohatl převzetím nákladů nepřátelských lodí a postupně koupil dva zámky. Po vymření rodu Pastonů (1732) získal panství \"Paston Hall\" (Norfolk), jeho hlavním sídlem se později stal zámek \"Moor Park\" (Hertfordshire), který koupil v roce 1752. Zde také zemřel náhle při procházce v parku 6. června 1762 ve věku 65 let. V roce 1748 se oženil s Elizabeth Yorke (1725–1760), dcerou lorda kancléře 1. hraběte z Hardwicke. Jejich manželství zůstalo bez potomstva, bezdětný zemřel i Georgův starší bratr Thomas (1695–1774), dlouholetý člen Dolní sněmovny. Jméno a majetek pak převzal jejich synovec George Adams (1731–1789), který od roku 1774 užíval příjmení Anson. Jeho potomstvo později získalo titul \"hrabat z Lichfieldu\". Jméno admirála Ansona neslo v 18.–20. století celkem devět válečných lodí královského námořnictva.", "section_level": 1}], "src_summary": "George Anson, 1. baron Anson (\"Geoge Anson, 1st Baron Anson of Soberton\") (23. dubna 1697, Staffordshire, Anglie – 6. června 1762, Moor Park, Anglie) byl britský admirál. Od mládí sloužil u královského námořnictva a zúčastnil se válek v Evropě a koloniích. V letech 1740–1743 podnikl zeměpisnou plavbu kolem světa. V roce 1747 byl s titulem barona povolán do Sněmovny lordů, od roku 1748 byl admirálem. S krátkou přestávkou byl více než deset let britským ministrem námořnictva (1751–1756, 1757–1762). Kromě reforem v námořnictvu měl významný podíl na strategii tažení proti Francii za sedmileté války a patřil k významným osobnostem uplatnění britského vlivu v Kanadě.", "tgt_summary": "George Anson, 1. Baron Anson (* 23. April 1697 in Shugborough bei Colwich, Staffordshire; † 6. Juni 1762 in Moor-Park, Hertfordshire) war ein britischer Admiral und bedeutender Theoretiker der Seekriegskunst. ", "id": 706406} {"src_title": "Godefroy z Bouillonu", "tgt_title": "Gottfried von Bouillon", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Godefroy se narodil kolem roku 1060 v Boulogne-sur-Mer, městě v calaisském kraji na území dnešní Francie. V době Godefroyova života bylo toto území součástí Svaté říše římské a bylo rozdrobeno na malá panství, formálně poddaná říši. Skutečnost, že byl Godefroy druhorozený, tedy ne dědic rodového titulu a majetku, byla rozhodující pro jeho další kariéru válečníka. Když zemřel Godefroyův strýc z matčiny strany, dolnolotrinský vévoda Godefroy IV. zvaný Hrbatý, odkázal své vévodství Godefroyovi. Avšak německý král Jindřich IV. nedovolil, aby se tak důležité a velké léno dědilo po matce, navíc se obával, že mladému Godefroyovi by se vévodství mohlo rozpadnout. Král Jindřich tak na uvolněné místo titulárně dosadil svého dvouletého syna Konráda a Godefroyovi ponechal jen markýzát Anvers, hrabství Verdun a panství Bouillon v Ardennách. Godefroy zůstal Jindřichovým vazalem a věrnou službou německému králi a pozdějšímu císaři Jindřichovi nakonec získal Lotrinsko ve funkci říšského správce, nikoliv však jako léno. Godefroy králi i nadále sloužil, podporoval ho v zápase o investituru s papežstvím a bojoval na Jindřichově straně s německým vzdorokrálem Rudolfem Švábským. O Godefroyově účasti na Jindřichových taženích se ví velmi málo. Kronikář popisuje Godefroyovu účast v bitvě u řeky Elstery takto: Existují však silné pochybnosti, zda se Godefroy bitvy vůbec zúčastnil. Rovněž je nejasný jeho podíl na dobytí Říma císařskými vojsky roku 1083. Je jisté, že se Jindřichova italského tažení i obléhání Říma účastnil, zda však osobně zasáhl do bojů ve městě nebo byl v té době nemocný, zůstává sporné. V následujících letech byl Godefroy zaměstnán především bojem na svém panství, zejména se svou tetou Matyldou Toskánskou. V roce 1086 odrazil u hradu Bouillon útok Alberta z Namuru, který v této bitvě padl. O rok později nechal císař Jindřich IV. korunovat svého syna Konráda německým králem, čímž jej vyvázal z dolnolotrinského vévodství, jež poté udělil Godefroyovi z Bouillonu. Godefroy se tím stal skutečným vévodou.", "section_level": 1}, {"title": "První křížová výprava.", "content": "Roku 1095 na koncilu v Clermontu nástupce Řehoře VII., papež Urban II., vyhlásil křížovou výpravu za osvobození Jeruzaléma od nevěřících. Zbožného Godefroye velmi ovlivnilo zejména clunyjské hnutí a císař Jindřich si přestával být jistý jeho loajalitou. Godefroy se proto rozhodl připojit k výpravě a trvale se usadit ve Svaté zemi. Byl tak jediným významným říšským šlechticem, který se k první křížové výpravě přidružil. Spolu s Godefroyem se rozhodli k výpravě přidat i jeho bratři Eustach a Balduin, který žil u Godefroyova dvora. Každý z nich měl pro připojení se k výpravě úplně jiné motivy. Eustach toužil posílit svou politickou prestiž a o výpravu ve skutečnosti zájem neměl, proto se klidně podřídil velení svého bratra Godefroye a do dějin tažení se nijak výrazně nezapsal. Nejmladší Balduin chtěl získat půdu a postavení. Byl ambiciózní, cílevědomý a ze všech křižáckých velmožů nejnebezpečnější. V Lotrinském vévodství však ne všichni s Godefroyovým rozhodnutím odejít do Svaté země sympatizovali, nebyť zbožný Godefroy byl mezi poddanými oblíben. Kronika svatohubertská jeho rozhodnutí líčí jako zradu, neboť Godefroy opustil své poddané, o něž měl jako lenní pán povinnost pečovat, a „vyměnil jisté za nejisté“. Godefroy uzavřel mír se svým dlouholetým nepřítelem, biskupem Richerem z Verdunu, kterému prodal Verdunské hrabství a města Stenay a Mouzay na řece Máze. Panství Bouillon zastavil biskupovi Otbertu z Lutychu. Za svůj majetek chtěl Godefroy jen drahý kov, který byl univerzálním platidlem. Celkem tak shromáždil 360 kilogramů stříbra. Do Svaté země Godefroye a jeho bratry následovali bratranec Balduin Le Bourg, hennegavský hrabě Balduin II., Garnier de Grez, hrabě Renaud de Toul, Hughes de Saint-Pol a jeho syn Enguerrard, Godefroy de Louvain, Jean de Namur, rýnský palatin Siegfried, Goeffroy d'Esch a další. Podle historika Stevena Runcimana to celkem bylo asi 1000 rytířů z Valonska, Lotrinska a Fríska a 7000 pěších bojovníků. Godefroyova výprava tak představovala nejpočetnější skupinu vojsk první křížové výpravy. Výprava se na rozdíl od výprav ostatních francouzských velmožů vydala na východ přes Svatou říši římskou a dále přes Uhersko jako nedlouho před tím poutnické křižácké houfy Petra Poustevníka a rytíře Gautiera Sans-Avoir. Protože byl Godefroy pořád leníkem císaře Jindřicha, který byl papežovým nepřítelem, nemohl táhnout přes Itálii, již ovládali papežovi stoupenci. Aby získal ještě více peněz, Godefroy cestou vydíral německé Židy, ale nikdy nezašel až k pogromům, jakými se vyznačovala lidová výprava hraběte Emericha z Leisingenu. Když Lotrinčané dorazili na německo-uherské hranice, uherský král Koloman, po špatných zkušenostech s lidovými křižáckými houfy, požadoval od Godefroye bratra Balduina jako rukojmí. Balduin při představě, že by měl být Maďarům vydán, zuřil, Godefroy ho však přesvědčil a králi Kolomanovi se vévoda osobně zavázal projít zemí bez incidentů. Své slovo dodržel a lotrinská armáda se v Uhersku zdržela jakýchkoliv násilností. Při přechodu byzantské hranice již křižáky očekávali byzantští průvodci, se kterými v prosinci roku 1096 dospěli do Selymbie na pobřeží Marmarského moře, asi padesát mil západně od byzantského hlavního města Konstantinopole. Lotrinská výprava dorazila do Byzantské říše ze všech křižáků jako druhá, hned po Francouzích, které vedl hrabě Hugo z Vermandois, mladší bratr francouzského krále Filipa. Mezi Lotrinčany kolovaly pověsti, že Byzantinci s hrabětem z Vermandois nakládají jako s vězněm, začali proto ze msty drancovat byzantské území. Hugo sice do jisté míry vězněm byl, ale v Konstantinopoli s ním bylo královsky zacházeno, a když císaři Alexiovi složil požadovanou lenní přísahu, byl zahrnut dary. Stejnou lenní přísahu požadoval císař Alexios i po Godefroyovi a jeho bratrech. To však Godefroy a Balduin odmítli; Godefroy především namítal, že přísahu složil již císaři Jindřichovi a nechtěl přísahat podruhé, navíc císaři, kterého neznal. Lotrinčané proto navrhli, aby se celá situace vyřídila, až dorazí zbytek křižáckých velmožů. Alexios byl přesvědčen, že na byzantském území se křižáci podrobí jeho velení, a pokusil se Godefroye přimět k přísaze. Hugo z Vermandois osobně dorazil do lotrinského tábora, aby vzpouzejícího Godefroye přesvědčil, ale marně. Zatímco křižáci zimovali v Selymbii, Alexiovi došla trpělivost a přerušil jim zásobování. Balduin začal nevybíravě drancovat okolí i předměstí Konstantinopole, kde došlo ke střetům s příslušníky kmene Pečeněhů, kteří sloužili v byzantském žoldu. Císař nakonec křižákům ustoupil a dodávky obnovil, ale ani poté se přísahy nedočkal. Kolem Velikonoc Alexios znovu dodávky zásob omezil, aby Godefroyovu neústupnost zlomil. Balduin obnovil plenění a poté dokonce Godefroye přesvědčil k útoku na Konstantinopol. Lotrinčané město napadli na Zelený čtvrtek, byli však odraženi a císař druhý den přivolal vojsko, které křižáky porazilo. Tato bitva byla prvním otevřeným bojem mezi křižáky a byzantskou armádou. Godefroy si uvědomil, že další bitva s císařovým vojskem by mohla znamenat katastrofu, a proto nakonec on, Balduin, Eustach i Balduin Le Bourg a ostatní vysoce postavení rytíři na Boží hod velikonoční Alexiovi složili lenní přísahu. Císař je poté bohatě obdaroval a o několik dnů později dal lotrinské vojsko přepravit do Anatolie.", "section_level": 1}, {"title": "Tažení Anatolií.", "content": "Když do Anatolie dorazila větší část křižáků, Godefroy spolu s vůdcem jihoitalských Normanů Bohemundem z Tarentu vyrazil na východ k Nikáji – předsunuté baště turecké moci. 6. května 1097 Lotrinčané k městu dorazili a hned pod hradbami rozbili ležení. O Godefroyových činech během obléhání není známo nic bližšího až na příhodu líčící Godefroye jako skvělého lukostřelce, který prý přesnou ranou sestřelil tureckého obránce, jenž z hradeb na útočící křižáky házel velké kameny. Poté, co po sedmi týdnech a třech dnech město padlo, se vojsko rozdělilo na dvě skupiny. První tvořily byzantské oddíly a především normanští a vlámští příslušníci výpravy pod velením Bohemunda z Tarentu, zatímco Francouzi, Lotrinčané a Provensálci vedení Godefroyem a toulouským hrabětem Raimondem de Saint-Gilles táhli den cesty v závěsu za nimi. Když Bohemundovo vojsko přepadli v údolí Dorylaeum Turci, Godefroy rychle s armádou přispěchal Normanům na pomoc a vysvobodil je z obklíčení. Výprava pokračovala dále do anatolského vnitrozemí. Když křižáci prošli kolem Herakleje (dnešní turecké město Ereğli), oddělili se od hlavního voje Godefroyův nejmladší bratr Balduin a Bohemundův synovec Tankred, aby si pro sebe vydobyli nějakou kořist. Zatímco Tankred s Balduinem společně dobyli přístav Tarsos, rodiště apoštola Pavla, utrpěl Godefroy z Bouillonu vážné zranění, když se snažil zachránit neozbrojeného poutníka napadeného medvědem. 21. října oblehlo křižácké vojsko Antiochii. Zpočátku bylo v blízkosti města k nalezení dost zásob, ale časem křižáci okolí vydrancovali a začali hladovět. Začala zima a období dešťů. Godefroy byl v té době nemocný, své oddíly tudíž nevedl do prvních bitev o město. Zprávy o jeho činech se objevily až v únoru 1098 z bitvy se sultánem Ridvánem z Aleppa, který přispěchal Antiochii na pomoc, a z bojů o římský most přes řeku Orontes. V této bitvě prý Godefroy ohromil své spolubojovníky i kronikáře svou fyzickou silou, když jednoho tureckého jezdce ve zbroji přesekl na dvě poloviny. Křižáci se v červnu 1098 konečně zmocnili Antiochie a sami se dostali do obklíčení vojskem mosulského atabega Kerbogy. Tehdy už Godefroy neměl ani vlastního koně a teprve až po velkém naléhání mu koně zapůjčil hrabě z Toulouse Raimond de Saint-Gilles. Více se však již o Godefroyovi kroniky nešíří. Na rozdíl od ostatních křižáckých vůdců se dolnolotrinský vévoda neangažoval v mocenských sporech mezi vůdci. Nepodnikal žádná samostatná kořistnická tažení, choval se spíše nenápadně a kronikáře nezaujal ničím kromě několika hrdinských činů v boji.", "section_level": 2}, {"title": "Místní války a tažení na jih.", "content": "Poté, co křižáci odrazili Kerbogovu armádu, byla Antiochie definitivně obsazena. Mezi Bohemundem z Tarentu a Raimondem de Saint-Gilles vypukl ostrý spor o město, neboť Bohemund si jej chtěl přivlastnit pro sebe a uplatňoval svůj nárok jako dobyvatele města. Vojáci byli demoralizováni a někteří začali svémocně drancovat okolí. Godefroy se při pohledu na úpadek morálky rozhodl odjet i se svým lotrinskými vojáky do Edessy za bratrem Balduinem, který mu ze svého hrabství propůjčil města Turbessel a Ravendel. Zde se zapojil do šarvátek a válek místních seldžuckých vládců. O pomoc Godefroye požádal turecký vládce města Azaz, emír Omar, který povstal proti sultánovi Ridvánovi z Aleppa. Godefroy žádost o pomoc vyslyšel a vojsko sultána, které zatím oblehlo Azaz, zahnal na útěk. Omar poté před Godefroyem poklekl a jako první muslimský vládce vstoupil do služeb křižáka. Na počátku roku 1099 poutníci a část neurozených bojovníků vyrazili z Antiochie na Jeruzalém, z vůdců se však účastnil jen Raimond de Saint-Gilles. Ten cestou obsadil Marquiu a Tortosu a jeho úspěchy přiměly Godefroye, Bohemunda a vévodu Roberta z Normandie k cestě na jih, která se uskutečnila koncem února. V přístavu Latakia se spojili s vojskem hraběte Roberta Flanderského. Cestou dobyli antické město Byblos (za křižácké vlády Gibelet) a poté dorazili před Arku, kterou zatím obléhala první část výpravy, vedená Raimondem. Zde propukly další hádky mezi normanskými a provensálskými křižáky. Normani nesouhlasili s Raimondovým stylem obléhání a kritizovali jej za to, že věří v pravost relikvie Svatého kopí, které bylo objeveno v Antiochii. Na Velký pátek proto prostý poutník a nálezce kopí Petr Bartoloměj podstoupil ordál ohněm, který měl dokázat pravost relikvie. Petr při ordálu zemřel, ale jeho smrt na poutníky i velmože tak zapůsobila, že zanechali hádek i obléhání Arky. Díky svému morálnímu kreditu se vůdcem výpravy stal Godefroy z Bouillonu, pod jehož vedením křižáci 7. června 1099 poprvé spatřili Jeruzalém.", "section_level": 2}, {"title": "Dobytí Jeruzaléma.", "content": "Když křižáci pod Godefroyovým vedením dorazili k Jeruzalému, každý z velitelů se utábořil na jiné straně města. Godefroy z Bouillonu rozbil ležení na severovýchodě Jeruzaléma, kde střežil úsek od Herodovy brány až k údolí Jóšafat a Cedronu. Po odražení prvního útoku začali křižáci 19. června stavět dvě pohyblivé obléhací věže, jednu pro Godefroye a Roberta Flanderského na severu města stavěl Gaston de Béarn a druhou pro Raimonda z Toulouse na jihu stavěl Guilelmo Ricou zvaný Opilec. Křižáci si navzdory odražení prvního útoku a velkými problémy se zásobováním vodou ve vojsku s významnou pomocí duchovních udržovali vysokou morálku. Navečer 9. července se rozhodlo, že obě věže budou připraveny na generální útok. Obrovské věže bylo dobře vidět z hradeb a obránci města v jejich blízkosti tak mohli připravovat obranné pasti a překážky, které měly zabránit věžím, aby se dostaly až k samotným hradbám. Dolnolotrinský vévoda přikázal, aby vojáci za noci celou věž rozebrali a zase složili na jiném místě. Akce se skutečně podařila a druhý den ráno stála znovu sestavená věž i s třemi obléhacími praky proti Herodově bráně. Za úsvitu 10. července začaly Godefroyovy obléhací stroje ostřelovat jeruzalémské hradby. Vojáci pod velením jeruzalémského místodržícího Iftíkara ad-Dauly však na nejvíce ohrožená místa na městských zdech pověsili balíky slámy, a tak ztlumili nápor střel. Godefroy vyslal lučištníky s hořícími šípy, aby tlumiče zapálili, přičemž se sám chopil jednoho z luků. Věžím v cestě k hradbám stály především příkopy, které se Godefroyovi i Raimondovi z Toulouse podařilo zasypat za tři dny. Godefroyova třípatrová obléhací věž, s křížem a postavou ukřižovaného Ježíše na vrcholu, se pak pozvolna dala do pohybu. V nejvyšším patře byl Godefroy s bratrem Eustachem, aby na hradby vpadli mezi prvními. Obránci města marně ostřelovali přibližující se věže z luků, balist a katapultů. V boji zblízka se mezi obránci začala šířit panika a mnozí se dali na útěk. Křižákům se podařilo dostat se do města a otevřít herodovu bránu. Nastalo celodenní vraždění a plundrování. Není jisté, zda se masakru účastnil Godefroy a jeho vojáci. Jeden z židovských obyvatel, který přežil, později řekl: Je možné, že „těmi proklatými Němci“ měl na mysli Lotrinčany. Podle Alberta z Aix Godefroye trápilo svědomí, že vraždění nedokázal zabránit a činil za to pokání. Z obyvatel města přežilo jen několik málo civilních osob a místodržící Iftíkar ad-Daula se svou gardou, která se zabarikádovala v Davidově věži. Ta se nakonec vzdala Raimondu z Toulouse, jenž místodržícího i jeho doprovod nechal eskortovat do Askalonu, který drželi Egypťané.", "section_level": 2}, {"title": "Ochránce Svatého Hrobu.", "content": "Po dobytí Jeruzaléma se rozhořel spor o to, kdo bude městu vládnout. Zástupci církve požadovali, aby město bylo řízeno teokraticky, což šlechta odmítla a rozhodla se zvolit si mezi sebou kandidáta na jeruzalémský trůn. Vhodnými kandidáty byli pouze Godefroy z Bouillonu a Raimond z Toulouse. Přestože Raimond nebyl u šlechticů, poutníků ani vojáků příliš oblíben, byla koruna nabídnuta nejprve jemu. Raimond však korunu odmítl a doufal, že tak znemožní, aby ji přijal Godefroy. Velmoži na Raimonda nenaléhali a nabídli vládu lotrinskému vévodovi, který byl mezi křižáky sice oblíbenější, ale jako státník nebyl příliš schopný, což však během křížové výpravy neměl příležitost projevit. Godefroy Byl si vědom, že jeho zvolení část rytířů nepodporuje, nechtěl proto prohlubovat spory a odmítl královský titul. První křižácký vládce Jeruzaléma tak usedl na trůn jako (\"Ochránce Svatého Hrobu\") a dle pověsti se nechal korunovat korunou ze slámy. Titul „Ochránce“ byl ve Francii udělován laickému ochránci klášterních statků, nicméně Godefroy přijal veškerou správní i vojenskou moc. Raimond odmítal uznat Godefroyovu autoritu a obsadil jeruzalémskou citadelu. S podporou provensálského biskupa Pierra de Narbonne se podařilo přesvědčit Raimonda, aby ustoupil. Poté vzpurný šlechtic odešel do Jericha. Zatím připlouvaly z Evropy posily. 4. srpna 1099 vyrazila proti křižákům egyptská armáda vezíra al-Afdala a utábořila se poblíž Askalonu, dalšího mocného palestinského města pod správou Egypta. Dolnolotrinský vévoda žádal o pomoc a ostatní vůdci křižáků mu ji poskytli. Křižácké armády se sešly v Ramle, kde Godefroyovi Tankred a Eustach sdělili, že egyptská armáda neočekává střet dříve než v Jeruzalémě. Godefroy chtěl využít momentu překvapení a nařídil vytáhnout muslimům vstříc. V sobotu postupující křižáci ukořistili stáda dobytka určená pro egyptskou armádu. V neděli 12. srpna dorazilo křižácké vojsko na dohled protivníka. Za rozbřesku se křižáci seskupili do tří šiků a na nepřipravené Egypťany okamžitě zaútočili. Chabý odpor byl rychle přemožen a muslimové se dali na zběsilý útěk do Askalonu. Křižáci začali drancovat opuštěné ležení. Ochránce Svatého hrobu se obořil na své rabující pěšáky: Odplula i kotvící egyptská flotila. Město Askalon se chtělo křižákům vzdát, ale protože kapitulaci nabídlo Raimondovi de Saint-Gilles a ne Godefroyovi, vypukl mezi oběma vojevůdci opět ostrý spor. Godefroy se obával, že by se po kapitulaci Raimond mohl Askalonu zmocnit. Raimond tedy i se svými vojáky obléhání zanechal. Svým úzkoprsým jednáním Godefroy pobouřil i ostatní a ti jej opustili. S takto prořídlou armádou byl útok na město nemyslitelný a Godefroy obléhání vzdal. Po návratu od Askalonu se Godefroy soustředil na získání důležitých přístavů. V Arsufu vypuklo povstání, obyvatelé města pobili nepočetnou křižáckou posádku a zajali velitele, rytíře Gérarda z Avesnes. Ochránce Svatého hrobu vytáhl s vojskem vzpouru potlačit. Obyvatelé nabízeli propuštění Gérarda přivázaného na hradbách výměnou za svoji svobodu. Godefroy Gérardovi nechal údajně vzkázat: Sedm týdnů křižáci město neúspěšně obléhali, až se nakonec v prosinci 1099 vrátili zpět do Jeruzaléma. Poté do Jeruzaléma dorazil nový papežský legát Daimbert z Pisy doprovázený Bohemundem z Antiochie. O několik dnů později dorazil Balduin z Boulogne, aby splnil svůj slib navštívit Boží hrob. Daimbert sesadil jeruzalémského patriarchu Arnoula de Chocques a ihned se uvolněného úřadu zmocnil sám. Poté začal požadovat, aby mu Godefroy složil lenní přísahu. To sice Godefroy odmítl, ale věděl, že musí uznat patriarchu za svého lenního pána, protože nemá královský titul. Bohemund a Balduin se dlouho nezdrželi, přenechali ale Godefroyovi část svých vojáků, díky nimž Godefroy začal uvažovat o dobytí některého dalšího palestinského přístavu. Nesmiřitelní Egypťané vyslali malou expedici na posílení vzbouřeného města Arsuf. Křižáci ale egyptský oddíl odrazili a arsufští předáci se nakonec rozhodli vzdát se Godefroyovi. Ten nekladl příliš kruté podmínky kapitulace a okolní drobné arabské emiráty, výměnou za toleranci víry a volný obchod, nabídly placení tributu a dávek, což Godefroy přijal.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr vlády.", "content": "Na jaře roku 1100 se křižáci vydali na výpravu proti arabským emirátům ve vnitrozemí, které byly podporovány z Damašku. Tankred, novopečený kníže z Galileje, se vydal na výpravu do Zajordánska a s Godefroyovou pomocí odrazil vojsko emíra Dukaka z Damašku. Zajordánsko bylo nuceno podrobit se Tankredovi. Po návratu do Jeruzaléma Godefroy těžce onemocněl. Patriarcha Daimbert proti němu neustále brojil a snažil se získat moc. Godefroy v obavě před Pisánci, o které se patriarcha opíral, proti Daimbertovi nezasahoval. Po připlutí velké benátské flotily se vydal do Jaffy, kde chtěl získat Benátčany pro spolupráci. Ve vyjednávání mu také pomohli Tankred s Daimbertem. Poté se většina jeruzalémské armády spolu s Benátčany a Daimbertem vydala proti pobřežnímu městu Haifa. Nemocný Godefroy se poté vrátil zpět do Jeruzaléma, kde 18. července 1100 své nemoci podlehl. Velitel jeruzalémské posádky Garniel de Grez dal ihned informovat Godefroyova bratra Balduina z Boulogne. Zatím nechal posílit městskou posádku a smrt Ochránce Svatého hrobu držel ještě nějaký čas v tajnosti. 23. července 1100 byl Godefroy z Bouillonu v Bazilice Svatého hrobu pohřben. Jeho nástupcem se stal bratr Balduin, již jako korunovaný jeruzalémský král Balduin I.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz a odraz v umění.", "content": "Godefroyova postava se stala vděčným modelem ideálního rytíře. Už Geoffrey Chaucer jej ve svých Canterburských povídkách popisuje jako „skutečně dokonalého urozeného rytíře“. Godefroy se stal vzorem pro celé následující generace rytířů. V soudobých kronikách byla zdůrazňována především jeho zbožnost a ctnosti. Godefroyova role byla popsána v kronice \"Gesta Francorum\", kterou během křížové výpravy sepsal anonymní rytíř (latinizovaně \"Anonymus\") sloužící ve vojsku Bohemunda z Tarentu, dále v kronice Alberta z Aix a či Raimonda z Aguilers. Vilém z Tyru zpracoval příběh Godefroye z Bouillonu později ve 12. století. Mezi potomky původních křižáků usazených v Palestině už byl Godefroy v té době legendou. Později se Godefroy stal hrdinou mnohých trubadúrských básní (\"Chansons de geste\"). Jeho postava se objevuje v renesanční básni Torquata Tassa \"Osvobozený Jeruzalém\". Godefroyova duše se spolu s dušemi dalších „bojovníků za víru“ objevuje v nebi \"Božské komedie\" Dante Alighieriho. Godefroy také pod jménem Goffredo vystupuje v opeře Georga Friedricha Händela \"Rinaldo\" z roku 1711, první italsky zpívané opeře uvedené v Londýně. Člověk zvaný Gottfried z Bouillonu vystupuje v Mayově Červenomodrém Metuzalémovi. V současnosti Ochránce Svatého hrobu vystupuje v knihách jako jsou \"Svatá krev a Svatý grál\" a \"Da Vinciho kód\" Dana Browna, \"Železné kopí\" Stephena R. Lawheada nebo \"Godfrey de Bouillon, Obránce Svatého hrobu\" Toma Tozera.", "section_level": 1}], "src_summary": "Godefroy z Bouillonu ([godefroj z bujónu]; někdy uváděn jako Godefroi, ve starší české literatuře také Gottfried nebo Bohumír z Bouillonu; francouzsky Godefroy de Bouillon; 1060 – 18. července 1100) byl dolnolotrinský vévoda, pán z Bouillonu a jeden z vůdců první křížové výpravy. Narodil se jako prostřední syn hraběte Eustacha II. a jeho druhé manželky Idy z Boulogne, která pocházela z rodu Karla Velikého. V mládí Godefroy složil přísahu římsko-německému králi Jindřichu IV., na jehož straně pak bojoval ve válce o investituru a účastnil se i dobytí Říma roku 1083. ", "tgt_summary": "Gottfried von Bouillon (französisch \"Godefroy de Bouillon;\" auch \"Godefroid de Bouillon;\" * um 1060; † 18. Juli 1100 in Jerusalem) war ein Heerführer beim Ersten Kreuzzug; nach der Eroberung Jerusalems wurde er der erste Regent des neu gegründeten Königreichs Jerusalem, lehnte allerdings die Königswürde ab.", "id": 804490} {"src_title": "Lidský cytomegalovirus", "tgt_title": "Humanes Cytomegalievirus", "src_document": [{"title": "Virologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Morfologie.", "content": "Cytomegalovirus je obalený virus s amorfním tegumentem, sférickým až vícetvarým kapsidem tvořeným 162 kapsomerami. V průměru má 150–200 nm, glykoproteinové komplexy jsou součástí membránového obalu.", "section_level": 2}, {"title": "Genom.", "content": "Genom je nesegmentovaná, lineární dvoušroubovicová DNA o délce 200 kb obsahující ukončující a vnitřní repetitivní sekvence.", "section_level": 2}, {"title": "Genová exprese.", "content": "Každý virový transkript je většinou pro jeden protein přičemž obsahuje promotorovou/regulační sekvenci, TATA box, vedoucí sekvenci 30–300 bp (nepřekládána) na 5' konci, ukončovací nepřekládanou sekvenci 10–30 bp na 3' konci a poly A signál. Mnoho genů se překrývá, vir obsahuje jen pár oddělených. Některé ORF jsou navzájem protichůdné, některé mohou být transkribovány z více promotorů a některé geny jsou nekódující.", "section_level": 2}, {"title": "Životní cyklus.", "content": "Replikace probíhá v jádře. Může probíhat lýtickou nebo latentní cestou.", "section_level": 2}, {"title": "Lýtická cesta.", "content": "Při lýtické cestě virus preferuje epiteliální slizniční buňky.", "section_level": 3}, {"title": "Latentní cesta.", "content": "Replikace viru je v tandemu s replikací hostitelské buňky.", "section_level": 3}, {"title": "Epidemiologie.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Prevalence.", "content": "Lidský cytomegalovirus je rozšířen po celém světě. V lidské populaci se udržuje v latentní fázi, odhaduje se, že 50–80 % populace je tímto virem postižena. Většina se nakazí v dětství, a nemoc infekční mononukleóza spojená s horečkou a hepatitidou propuká pouze jednou. Výjimku tvoří osoby s imunodeficiencí, jako například pacienti po transplantaci nebo lidé s AIDS. V drtivé většině případů však virus zůstává v těle skryt a nepůsobí žádné závažné problémy. Nynější výzkumy naznačují, že, podobně jako Toxoplasma gondii, ovlivňuje CMV svého hostitele. V mozku totiž tvoří zánětlivá ložiska, která mohou sloužit jako sídla pro manipulaci. Cytomegalovirus se přenáší tělními tekutinami (sliny, moč, sperma, krev,...) a může být proto nebezpečím například ve školkách, kde často dochází k přenosu různých nemocí a následné imunizaci. Vir inklinuje k nákaze bez příznaků. V těle se však vytvoří protilátky, které přetrvají celý život. Podezření na CMV se uvažuje teprve až po pozitivním nálezu mononukleózy, u které nebyly nalezeny protilátky proti viru Epstein-Barrové anebo u hepatitidy, kde nebyly nalezeny protilátky proti hepatitickým virům. K odhalení těchto specifických protilátek slouží technika ELISA, v případě CMV je však komplikovaná a může označit jednotlivce jako falešně pozitivního.", "section_level": 2}, {"title": "Nebezpečí.", "content": "Nákaza většinou nepředstavuje problém, avšak ne tak pro nenarozené děti, které se nakazí v průběhu těhotenství. U těch se projevuje celková infekce doprovázená zvětšením jater, sleziny a žloutenkou, což u nich může vést až ke smrti. Existují léčebné metody, které tuto možnost vylučují, ale 80–90 % dětí trpí komplikacemi jako je hluchota, poškození zraku a mentální retardace. I přesto, že se infekce neprojeví, se 5–10 % může potýkat s problémy se sluchem, koordinací a mentální retardací. Tato rizika se však vztahují jen na ženy, které se cytomegalovirem nakazily během těhotenství, a i tak je riziko přenosu zhruba 33 %, přičemž z těchto 33 % se tyto komplikace objeví jen v 10–15 % případech (3,3–5 % z celkového počtu dětí). U žen nakažených minimálně 6 měsíců před otěhotněním je riziko přenosu 1 %. U takto nakažených dětí se nevyskytují žádné významnější komplikace či abnormality. U osob s imunitní nedostatečností se CMV projevuje v mnohem agresivnější formě, která může způsobit selhání jater. Pacienti, kteří nejsou tímto virem nakaženi a obdrží orgán, by měli preventivně podstoupit léčbu látkou zvanou valganciclovir (případně ganciclovir).", "section_level": 2}], "src_summary": "Lidský cytomegalovirus je druh viru, patřící mezi cytomegaloviry společně s dalšími viry. Tento druh si jméno vysloužil svojí schopností zvětšovat hostitelské buňky. Daří se mu to zablokováním apoptózy skrze mitochondrie. Společně s dalšími známými lidskými druhy herpesvirů jako jsou HHV-1 a HHV-2 a virem Epstein-Barrové patří do čeledi Herpesviridae.", "tgt_summary": "Das Humane Cytomegalievirus (HCMV) (auch Human betaherpesvirus 5 (HHV-5), Zytomegalievirus (ZMV), Cytomegalievirus (CMV)) ist ein behülltes, doppelsträngiges DNA-Virus (dsDNA), gehört zur Familie der Herpesviridae, Gattung \"Cytomegalovirus\" und ist weltweit verbreitet. Die Übertragung erfolgt über den Speichel, Urin, Spermasekrete sowie bei der Bluttransfusion.", "id": 401031} {"src_title": "Salisbury", "tgt_title": "Salisbury", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Území v okolí Salisbury bylo osídleno již v době železné a bylo vybráno pro dostatek vodních zdrojů. Římané tuto osadu nazývali \"Sorviodunum\". V pozemkové knize z doby Normanů je toto město označováno jako \"Salesberie\". První katedrála byla postavena na místě původního města (také označované \"Old Sarum\") biskupem Osmundem v letech 1075 až 1092. Zhoršující se vztahy mezi církví a vojáky vedly roku 1219 biskupa Richarda Pooreho k rozhodnutí založit nové město a postavit novou katedrálu na pozemcích, které vlastnila církev, asi 3 km od původní osady v údolí řeky Avon. Výstavba nového města byla zahájena roku 1220 Stavba hlavní budovy katedrály byla zahájena roku 1221, byla dokončena za 38 let a je považována za mistrovský příklad raně anglické architektury. Věž katedrály, vysoká 123 m, je jednou z nejvyšších ve Velké Británii. Ve sbírkách její knihovny je uschován jeden z mála dochovaných exponátů Magny Charty. Velké mechanické hodiny, jedny z nejstarších dochovaných ve Velké Británii, byly na katedrálu instalovány roku 1386. Město se rychle rozvíjelo a ve 14. století bylo hlavním centrem Wiltshire. Městské hradby byly postaveny ve 14. století a obsahují čtyři brány, z nichž čtyři, \"High Street Gate\", \"St Ann's Gate\", \"Queen's Gate\" a \"St Nicholas's Gate\", jsou původní a pátá, byla vybudována v 19. století. V době velkého moru roku 1665 král Karel II. Stuart sem přestěhoval svůj dvůr.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Salisbury se nachází v údolí. Geologické podloží této oblasti tvoří, podobně jako celého jižního Wiltshire a Hampshire, křída. Řeky, které protékají městem, byly často regulovány a jejich voda je využívána k zavlažování půdy. Vzhledem k nížinnému charakteru oblasti bývají řeky, především v zimním období, rozvodněné. Na sever a na východ od města se rozkládá Salisburská nížina. Většina této oblasti je využívána armádou jako vojenský výcvikový prostor. U \"Middle Wallop\" se nachází vojenská letecká základna a u \"Thruxtonu\" malé civilní letiště. Salisbury není napojeno na dálniční síť.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "V Salisbury jsou pravidelně každé úterý a čtvrtek, již od roku 1227, pořádány trhy. V 15. století byly na tržiště umístěny kamenné kříže, vymezující oblast prodeje jednotlivých druhů zboží. Do současné doby se dochoval pouze drůbeží kříž. Světoznámá památka Stonehenge, nacházející se asi 13 km na severovýchod od Salisbury, má velmi pozitivní vliv na ekonomické příjmy, hlavně z turistického ruchu. Město samotné je atraktivní pro turisty hlavně svou katedrálou a oblastí původního města \"Old Sarum\". Hlavními nákupními centry jsou \"Old George Mall\", \"Maltings\" a \"Winchester Street\". Nejdůležitějšími zaměstnavateli v rámci města jsou \"Salisbury District Hospital\", \"Friends Provident\" a společnost vyrábějící pyrotechniku \"Pains Wessex\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Salisbury [\"sólzbry\"] je město v anglickém hrabství Wiltshire. Je nejrozsáhlejší částí distriktu Salisbury. Nachází se na okraji Salisburské nížiny v jihovýchodní části hrabství Wiltshire na soutoku řek Nadder, Ebble, Wylve a Bourne s řekou Avon.", "tgt_summary": "Salisbury [] (historischer Name New Sarum und Sorviodunum) ist eine Stadt in der englischen Grafschaft Wiltshire. Sie liegt am Zusammenfluss der Flüsse Avon und Wylye, hat 40.302 Einwohner (Stand: 2011) und gehört zur Unitary Authority Wiltshire.", "id": 992257} {"src_title": "Obrázky z výstavy", "tgt_title": "Bilder einer Ausstellung", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "V roce 1873 zemřel výtvarník a architekt Viktor Hartmann. Musorgskij se s Hartmannem seznámil prostřednictvím Vladimira Stasova okolo roku 1870, to když jej uvedl do kruhu Balakirevova kroužku. Hartmann studoval v Petrohradu a nejprve vynikal knižními ilustracemi. Poté pracoval jako architekt a vytvořil kromě jiného v roce 1862 v Novgorodu pomník zasvěcený tisícímu výročí existence Ruska. V roce 1864 odejel na čtyři roky do zahraničí. V tomto období vznikla většina jeho akvarelů a žánrových skic. Při posledním setkání s Musorgským utrpěl Hartmann záchvat slabosti, když si povídali o novém ruském stavebním stylu. O něco později Hartmann zemřel. Musorgskij napsal krátký nekrolog do Petrohradských novin. Když se Stasov, který se v době Hartmannovy smrti zdržoval v zahraničí, vrátil do Petrohradu, zorganizoval v únoru a březnu 1874 na památku svého přítele výstavu s jeho díly. Výstavní katalog obsahoval okolo 400 děl, mezi nimi také rané knižní ilustrace, cestovní náčrty, architektonické a kostýmní návrhy. Celá řada děl byla v průběhu výstavy prodána. Tato výstava podnítila Musorgského k tomu, aby svému zesnulému příteli napsal i hudební památku. V jednom enormním tvořivém zápalu zkomponoval svitu \"Obrázky z výstavy\", kterou dne 22. června 1874 dokončil.", "section_level": 1}, {"title": "Části.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klavírní verze.", "content": "Podle Musorgského rukopisu, ve kterém promenády nejsou očíslovány", "section_level": 2}, {"title": "Ravelova orchestrace.", "content": "Je zde vynechána poslední promenáda v B-dur.", "section_level": 2}, {"title": "Analýza.", "content": "Tato svita je postavena na rondové formě, ve které se mezi jednotlivými obrazy pětkrát opakuje \"Promenáda\", ve které se návštěvník (hudební) výstavy resp. pozorovatel (posluchač) pohybuje od jednoho obrazu ke druhému. V době procházky výstavou na něj silně působí jednotlivé obrazy. Zůstává u nich stát, aby je mohl lépe pozorovat. Každý z těchto obrazů představuje jednu část této skladby a následovně je separátně analyzována. K pořadí jednotlivých částí je třeba říci, že v lichých obrazech 1,3,5,7 a 9 jde převážně odlehčené skladby se skerzovým charakterem, přičemž obrazy se sudými čísly 2,4,6,8 a 10 jsou napsány v pomalejším tempu a postupují od melancholického až po majestátně-monumentální provedení. Jedná se o tyto dva druhy pocitů, které Musorgského naplňovaly při vzpomínkách na zesnulého přítele. Na jedné straně smutek z jeho smrti, na druhé straně šťastné chvíle, které je spojovaly.", "section_level": 1}, {"title": "\"Promenády\".", "content": "Promenády jasně představují Stasova a Musorgského jak se procházejí od obrazu k obrazu. Píše zde doslovně : \"Skladatel se sám zobrazil jak chodí sem a tam, občas postojí, potom spěchá dále, aby přistoupil blíže k určitému obrazu. Občas jeho cesta vázne – Musorgskij, plný smutku, myslí na svého mrtvého přítele.\" Sám Musorgskij píše Stasovovi dopis, který mu odeslal v době své práce na této svitě v červnu 1874 a ve kterém píše, že v mezihrách se projevuje jeho duševní obraz, a že si myslí, že se mu tyto mezihry vydařily. Téma Promenád odráží v mnoha ohledech zvláštnosti ruského jazyka i hudby. Její charakter je vždy ovlivněn předcházejícím obrazem. Proto také zní variace Promenády – Con morturis in lingua mortua – ve smutném tónině h-moll, načež Promenáda po obraze dvou Židů přichází skutečně hrdě a v nepovšimnutelné délce.", "section_level": 2}, {"title": "Promenáda 1(B dur).", "content": "První Promenáda je úvodem k dílu. Hlavní motiv ve klavírní verzi : Na začátku se objevuje střídání \"předzpěvujících\" a \"sboru\", což je typickým znakem ruské lidové hudby. Tento nápěv je stále stejný, někdy jako variace, někdy transponovaný. Úvodní Promenáda je založena na druhu struktury \"a,b,a\" (a:T1-8, b:T9-21, a:T21-24). Zvlášť je to patrné v Ravelově orchestrální úpravě při střídání dechových a smyčcových nástrojů.", "section_level": 2}, {"title": "Promenáda 2 (As dur).", "content": "Téma se nachází v levé ruce v piano. Při opakování je vždy provázeno sborem v pravé ruce. Při třetím nástupu tématu v devátém taktu je již soustavně doprovázeno. Když už se téma Promenády ztrácí v ritardandu a diminuendu, nastupuje attacca další část skladby – \"Starý hrad\".", "section_level": 2}, {"title": "Promenáda 3 (H dur).", "content": "Hlavní téma se nalézá v paralelních oktávách rozdělených na vysoký a nízký sbor, který se navzájem napodobuje. Jedná se o metodu ruské polyfonie v protikladu k západní fugové technice. Poslední dva takty jsou ukončeny tlumením melodie přes návrat k unizonu a přes diminuendo a ritardando, která jsou v notách zapsána.", "section_level": 2}, {"title": "Promenáda 4 (d moll).", "content": "Téma Promenády začíná ve středu ve velké výšce v piánu. Mollová tónika připomíná předcházející obraz, který v pozorovateli ještě doznívá. Každé dva takty zaznívá o oktávu níže a je doprovázena neustálým crescendem. Na vrcholu v šestém taktu pokračuje téma v pravé ruce podle prvotní imitace, na což navazují v devátém taktu čtyři šestnáctiny, které naznačují následující obraz – \"Balet nevylíhnutých kuřátek\". Ještě jednou zazní poslední vzpomínka na Promenádu, ještě dříve než se posluchač úplně odevzdá obrazu kuřátek.", "section_level": 2}, {"title": "Promenáda 5 (B dur).", "content": "Pátá Promenáda je v celém rozsahu opakováním první. Rozděluje dílo na dvě části. Kdo ji hledá v Ravelově orchestrální úpravě, nenajde ji, on ji v této své úpravě zcela vynechal. Pár malých úprav ovlivňuje zhutnění tématu – na začátku jsou uvedeny oktávy a později v doprovodu zaměňuje například jednu čtvrtku za dvě osminy. Ve zbylé části následují ještě dvě variace Promenády. Jedná se o mezičást \"Cum mortuis in lingua mortua\" a majestátní závěr – \"Velká brána Kyjevská\".", "section_level": 2}, {"title": "Cum mortuis in lingua mortua (h moll).", "content": "Mussorgskij sám napsal na okraj svého rukopisu následující poznámku: \"Latinský text zní: s mrtvými jazykem mrtvých. Co vyjadřuje tento latinský text? – Tvořivý duch zemřelého Hartmanna mě vede k lebkám a vyvolává je; lebky se jemně rozsvítí.\" Po myšlenkovém zpracování Hartmannova obrazu \"Katakomby\" se Musorgskij cítí ještě jednou vtažen k mrtvému příteli. V této pomalé části plné citu myslí ještě jednou na něj a setrvává v tichosti, před tím než se dále prochází výstavou. Tato část je rozdělena na dvě podčásti, každá z nich obsahuje deset taktů. Prvních deset taktů začíná s oktávovým tremolem na fis, které po chromatickém poklesu zůstává znovu na fis. V levé ruce zaznívá mollová variace tématu Promenády jako druh smutečního pochodu. Melodie druhých deseti taktů je překryta tremolem, které konstantně setrvává na fis.", "section_level": 2}, {"title": "\"Obrazy\".", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1. Skřítek (es moll).", "content": "\"Tento obraz představuje malého skřítka, který se na svých křivých nožičkách kulhavě, těžkopádně pohybuje.\" – Stasov Z tohoto, zde Stasovovem popsaného skřítka, se později v Ravelově orchestrální úpravě stává nešikovný, na posluchače (pozorovatele) hněvivě pohlížející skřet, který chodí neustále kolem až téměř upadne. Tomuto koldokola chodícímu skřítkovi je, jakož i většině obrazů, základem schéma A,B,A. Část obsahuje dva motivy – jeden rychlý osminový a jeden synkopový. Začíná se osminovým motivem v taktech 1-10. V následujících taktech (T11-18) následuje opakování, načež je první motiv vyměněn za synkopový. Následuje úlek v taktech 19-28. Poté následuje vzájemné splývání obou motivů (T29-37), načež nakonec v taktu 38 následuje část b. Část b je označena jako Poco meno mosso a připomíná abstraktní verzi Promenády. Toto se opakuje a je vždy nakonec (T45-46 a T58-59) přerušeno rychlým osminovým motivem první části. Na něj navazuje v taktech 60-65 pokračování této abstraktní Promenády se sestupujícími půlovými notami v doprovodu, tentokrát ale bez rychlého osminového motivu. Toto pokračování se v dalších šesti taktech opakuje, přičemž se hlasy podruhé vymění. Poté následuje podruhé část a, tentokrát s variací synkopového motivu v taktech 72-93. Skladbička končí groteskním osminovým během, kterému je předepsáno \"velocissimo\" a \"con tutta forza\".", "section_level": 2}, {"title": "2. Starý hrad (gis moll).", "content": "\"Středověký hrad, před kterým stojí trubadúr zpívajíci svoji píseň.\" – Stasov Tato část představuje píseň, kterou zpívá trubadúr a doprovází ji svým nástrojem. Co se týče doprovodného hudebního nástroje, jde o starodávný nástroj, u kterého při hraní, tak jako například u dud, neustále zní í základní tón (neustálá hudební prodleva). V tomto případu se pod pojmem základní skrývá jedno gis, které zní po dobu celé skladby. Jednotlivé strofy zpěvu a doprovodu končí stále stejným obratem. Po prvních dvou strofách, které představují stejný druh expozice, následuje 5 dalších, které se ze zpočátku stále zinzenzivňují tak, aby se poté po následném uváznutí v taktech 86-95 ztratily. I když je tato skladba po celou dobu označena zkratkou \"pp\", dosáhnou prostřední strofy hlasitostní vrchol, který přispívá v těchto částech k zahuštění. Maurice Ravel píše ve své orchestrální verzi ve střední části \"f\", aby se ke konci mohl znovu vrátit do \"pp\". Melodie je půvabná, typická pro ruskou lidovou hudbu. Tercie na začátku, jakož i synkopické kvinty a početné kvarty (např. vždy na začátku strofy) jsou elementy, které se v ruské lidové hudbě často vyskytují. Též improvizační princip použitý ve strofách, který má vždy stejnou konečnou frázi po improvizaci v melodii je v Rusku velmi používán. Na tiché doznívání této skladby následuje třetí Promenáda, která přechází do třetí skladby – \"Tuileries\".", "section_level": 2}, {"title": "3. Hrající si děti (H dur).", "content": "\"Alej zahrad Tuileries, ve které je plno dětí s opatrovatelkami.\" -Stasov I v této části skladby je základem forma a,b,a. Odlehčené šestnáctinové běhy a akordový H dur gis moll motiv na začátku představují Stasovem popsané děti, které si v Tiulerieských zahradách hrají a skáčou sem a tam. Motiv se zintenzivňuje od sedmého taktu (dobře je slyšet hlavně v harmoniích, které jsou stále tvrdší) tak, aby jej poté od čtrnáctého taktu překlenul klidnější b motiv. Od taktu 22 se téma vrací zesílené. Na konci se nachází šestnáctinový běh v harmonickém dis moll, který by se dal v dnešní době nejlépe popsat rychle se vzdalující kamerou. Těmito běhy se přechází k následujícímu obrazu.", "section_level": 2}, {"title": "4. Bydlo (gis moll).", "content": "\"Polský vůz s ohromnými koly tažený voly.\" -Stasov V době monotónního gis-mol-H-Dur basového doprovodu se v horním hlasu vyvíjí melodie. Tak jako v části \"Starý hrad\", i zde se jedná o druh písně se třemi strofami ve variacích, která se v druhé strofě zintenzivňuje tak, aby se poté na konci třetí strofy mohla ztratit ve velké rozlehlosti výstavního sálu. Konkrétně to znamená, že píseň se jednohlasně začíná ve fortissimu (u Ravela v pianissimu), ve středu se rozvijí až do čtyřhlasu a na konci zaniká v jednohlasném pianissimu. Každá strofa se skládá ze dvou částí, které sice stejně začínají, nicméně se dále vyvíjejí rozličně. Pokud jde o melodii, tak jsou první a třetí strofa v taktech 2-20, respektive 39-57 prakticky identické. Prostřední strofa je tvořená variací tématu. Tak jako v druhém obrazu, i zde se nachází mnoho znaků ruské lidové hudby. Jsou zde především časté kvartové a kvintové kroky, ostinátová figura v basu a stoupající kvinta, která se na začátku melodie stále vrací. V jednom dopisu Stasovovi Musorgskij napsal k tomuto nadpisu: \"Číslo 4: jednoduše – Sandoměřzské Bydlo, samozřejmě to takto nebude napsáno a zůstane to jen mezi námi.\" No, nezůstalo to jen mezi nimi, a proto víme dnes i my, že tento volský vůz zobrazený na tomto obrazu pochází z polské Sandoměře, tedy z města, ve kterém strávil Hartmann velkou část svého života a ze kterého pocházejí i dva Židé z obrazu číslo 6. Následující Promenáda 4 přebírá smutnější charakter tohoto obrazu, aby potom s náhle odlehčeným závěrem přešla na další obraz – \"Balet nevylíhnutých kuřátek\".", "section_level": 2}, {"title": "5. Tanec kuřátek ve skořápce (F dur).", "content": "\"Hartmannův obraz jako kostýmní návrh pro balet Trilby.\" -Stasov Jak už bylo na začátku uvedeno, liché obrazy mají scherzový charakter. Balet nevylíhnutých kuřátek je z nich jediný, který je skutečné Scherzino se střední částí – Trio. V první, opakující se části je slyšet skákající a pískající kuřátka, která tancují balet. Nápadné na tomto tématu je to, že se při vrchním hlasu jedná většinou o paralelní kvintu k basu. Po dalších šestnácti taktech se tato část zopakuje, a poté následuje trio. Trio je složeno ze dvou osmitaktových částí, které se opakují a jsou označeny \"ppp\". První díl obsahuje ostináto v base s nad ním se pohybujícími trylky, které tvoří útržkovitou melodii. Druhý díl Tria vede se svými osminami znovu k prvotnímu motivu, který končí codou.", "section_level": 2}, {"title": "6. Samuel Goldenberg a Schmuyle (b moll).", "content": "\"Dva polští Židé, jeden bohatý, druhý chudý.\"-Stasov Dvě témata použitá v této části představují tyto dva Židy. První vystupuje mocně a rozhodně, druhý tiše, nervózně až trochu nechutně. V prvním se jedná o toho bohatého, který vystupuje jasně a sebevědomě v taktech 1-8. V dalších osmi taktech následuje druhý, ten chudý, který se nervózně kroutí vůkol, stěžuje si, případně ukradne peníze některému kolemjdoucímu, kdo ví? V taktech 17 a 18 se oba setkávají, načež následuje v taktech 19-25 jejich debata, ve které levou rukou hovoří bohatý a pravou rukou chudý Žid. Na to už mluví jen bohatý Žid a v posledních dvou taktech můžeme nabýt dojmu, že chudý se v energických slovech bohatého (ff) už úplně ztratil. V jednom dopisu své staré známé Ludmile Schestakové, Glinkově sestře, píše Musorgskij už v roce 1868, že se snaží vložit do své hudby lidské hlasy. Přesně to dělá Musorgskij v této skladbičce. Po prvních osmi taktech pomalého, rozvážného rozhovoru bohatého Žida následuje osm taktů chudého Žida. Ten mluví rychle, s neustálými opakováními na huhňajícím tónu. Poté si oba dva povídají, bohatý Žid v basu a chudý o něco hlasitěji (paralelní oktávy) v pravé ruce. Bohatý má ale poslední slovo a donutí chudáka mlčet. Tónina, která spolu s uvolněnými \"e\" a \"a\" zde tvoří určitý druh cikánské stupnice, poukazuje na židovský původ obou osob. V originálu následuje po této části opakování první Promenády, která celé dílo dělí na dvě části. V orchestrální Ravelově verzi, jakož i v mnohých jiných úpravách je tato Promenáda vypuštěna zcela a následuje rovnou scéna z trhu v Limoges.", "section_level": 2}, {"title": "7. Trh v Limoges (Es dur).", "content": "\"Francouzské ženy vášnivě se hádající na trhu.\"-Stasov Musorgskij měl prvotně v úmyslu zapojit zde reálnou ženskou hádku, ale nakonec zůstal jen při hudební hádce. Jako v předcházejícím obrazu, i zde je představena lidská řeč. V protikladu k předcházejícímu obrazu zde použil namísto cikánské stupnice obyčejný Es-Dur, protože hádající se lidé nejsou Židé orientálního původu, ale francouzské ženy. Neustálé šestnáctiny vyjadřují obrovský vír zvuků a horlivý tržní shon. Do tohoto zvukového víru se míchají i nadávky a z části také rvačky, například v taktech 4-8, ale hlavně v osmém taktu, když se velmi rychle mění mezi vysokými a nízkými tóny. Hádky jsou stále prudší (jasně je to patrné na dynamice, dizonancích a velkých skocích) a v taktu 25 se vrací k úvodnímu motivu, který však nyní zazní o velkou tercii výše. Ještě jednou se hádka zesiluje, aby poté \"attacca \"vedla rychlými dvatřicetinami k následující části – \"Katakomby\".", "section_level": 2}, {"title": "8. Catacombae Sepulcrum romanum (h moll).", "content": "\"V tomto obrazu Hartmann zobrazil sám sebe, jak si ve světle lampy prohlíží pařížské katakomby.\" -Stasov Tato část – Sepulcrum romanum – nese pečeť hrozivých zvuků, při kterých až tuhne krev v žilách. Obraz podle Stasova představuje samého Hartmanna, jak si spolu s průvodcem držícím lampu a s architektem prohlíží pařížské katakomby. Nahromaďují se lebky na lebky – smrt je zde všudypřítomná. Co by se z výstavy obrazů hodilo více jako reqiem na Hartmannovu čest, než obraz, který Hartmann sám ukazuje jako konfrontaci se smrtí? Tato skladba je složena z téměř úplně nemelodických za sebou jdoucích akordů. Každou chvilku se ze tmy v piánu mihnou ve světle lampy nové hrozivé obrazy ve fortissimu. Od taktu 3 až po takt 11 jdou akordy po téměř chromatické basové linii d, cis, c, h, b, a, g, fis.", "section_level": 2}, {"title": "9. Baba Jaga, neboli Domek na kuří nožce (C dur).", "content": "\"Hartmannův obraz ukazuje hodiny ve formě domu Baby-Jagy, který stojí na kuří nožce. Musorgskij k tomu ještě přidal let Baby-Jagy na hmoždíři.\" -Stasov Baba Jaga rejdí chladnými ruskými nocemi, jako je pro ni typické z ruské mytologie, na hmoždíři a ne na obyčejném koštěti. Její dům stojí na kuří nožce, a to z úplně jednoduchého důvodu. Když se dům otáčí, může se ke svým obětím vždy natočit a otevřít jim vchodové dveře do zaručené zkázy. Ježibaba totiž velmi ráda žere lidi, především jejich kosti. To, jak svoji chatrč k posluchači obrací zlověstným skokem (velká septima směrem nahoru) můžeme slyšet už v prvních akordech. I tomuto obrazu je základem a,b,a struktura. Po prvním dílu (Allegro con brio, feroce) následuje pomalejší střední díl, označený jako Andante mosso. Po repríze prvního motivu, tentokrát označeného jako Allegro molto, následují razantní šestnáctiny, které vedou attacca na další obraz. Co se týče prvního motivu – zdá se, jako když stejnoměrně kroužil okolo tónu G. Rychlý, chromaticky stoupající osminkový motiv, který též začíná na G tvoří v taktech 17-32 přechod v osmi pasážích. V posledních čtyřech se mu v pravé ruce přidává motiv se sekundovými prvními údery. Na ně se napojuje trochu heroicky znějící motiv. Je to možná Baba-Jaga, která právě létá nahoru-dolu na svém hmoždíři. Čím déle, tím více se do tohoto heroického motivu přidávají rychlé osminové pohyby a agresivní disonance. V taktu 57 přebírají kormidlo osminy už definitivně a od taktu 67 přichází do hry i hrozivá, chromaticky sestupující basová linie, která nakonec ústí do rychlého šestnáctinového běhu. Po zpomalení tohoto motivu a po čtvrtkách na stejném tónu (G) po celé dva takty, následuje část b. Část b nese pečeť dlouhých sextolových pohybů, které na konci zruší tremolo. V basu jsou tyto sextoly doprovázeny jistou variací prvního motivu. Po tom následující (T123) repríza úvodního motivu je trochu zkrácena. Pro šestnáctinový běh v taktu 187 je nyní více místa. Namísto toho, aby na konci zpomalil, tak po dosažení nejnižšího bodu znovu stoupá a vede nás k nikdy nepostavené \"Velké bráně Kyjevské\".", "section_level": 2}, {"title": "10. Velká brána Kyjevská (Es dur).", "content": "\"Hartmannův obraz představuje architektonický návrh městské brány pro Kyjev v masivním staroruském stylu s kupolí ve tvaru slovanské helmy.\" -Stasov Velká brána Kyjevská je plán městské brány v Kyjevě, která měla připomínat nešťastný atentát na cara Alexandra II. Brána měla původně obsahovat i velkou zvonici s kostelem. V Musorgského \"Obrázcích z výstavy\" představuje bombastické finále svity. Tato část je složena takříkajíc ze třech stavebních kamenů – variace tématu Promenády, chorál a zvonkohra zvonice nacházející se v bráně. V prvních osmi taktech je představena variace Promenády. Nato se v následujících třinácti taktech opakuje a vede dále, načež následuje opakování originální formy, ale tentokrát hlasitěji a je podbarvena varhanním Es. Tento prvotní nápor gigantismu je v třicátém taktu přerušen chorálem znějícím z kostela brány ve frigické As-Dur, který je navíc ještě i označen \"senza expresione\". Podle Stasova je tomuto chorálu základem \"Choral Elicy vo Christa krestistesja\" z ruské liturgie. Tento chorál je v taktu 47 přerušen prvním tématem, který je ale tentokrát doprovázen stoupající a klesající Es-Dur stupnicí v osminách. Tyto osminové pohyby se nejprve nacházejí v pravé ruce a při výměně hlasů v taktu 55 přejdou do levé, kde potom už zůstanou. Opět následuje chorál (T64), nyní o kvintu výše. Tentokrát však zazní v plné síle ve fortissimu. Po diminuendu v taktu 76 následuje od taktu 31 zvonkohra znějící ze zvonice. Pomalu začíná znít, nejprve velké těžké zvony, u kterých kmity notují velký takt. O něco menší zvony, které nastupují v taktu 85, mají tři kmity na takt a ty ještě menší se smíchávají s předcházejícími napsanými v osminách. Od taktu 97 se do zvonkohry skrytě zamíchává í originální téma Promenády. Po osmi taktech následuje přechod, který klade nápor na celou klaviaturu. Za následujícími triolami (T144) se znovu ukrývá téma Promenády, která po přechodné části v taktech 140-161 naposledy vede k hlavnímu tématu této skladby a majestátnímu závěru celého díla.", "section_level": 2}, {"title": "Zvukové ukázky.", "content": "Transkripce pro dva klavíry od Russela Warnera (Promenáda B-dur je zde vynechána):", "section_level": 1}], "src_summary": "Obrázky z výstavy ( \"\") je hudební dílo ruského skladatele Modesta Petroviče Musorgského. Jde o původní klavírní dílo, které však později upravili pro orchestr mnozí hudební skladatelé. \"Obrázky z výstavy \"jsou známy i v orchestrální úpravě od Maurice Ravela, který dal tomuto dílu vynikající instrumentaci a dílu vdechl nový rozměr.", "tgt_summary": "Der Klavierzyklus „Bilder einer Ausstellung“ – Erinnerungen an Viktor Hartmann (, transkribiert \"Kartinki s wystawki – wospominanije o Wiktore Gartmane\") ist eine Komposition von Modest Mussorgski aus dem Jahr 1874, die allgemein als ein Musterbeispiel für Programmmusik gesehen wird. Die einzelnen Sätze beschreiben Gemälde und Zeichnungen seines im Jahr zuvor gestorbenen Freundes Viktor Hartmann, die Mussorgski auf einer Gedächtnisausstellung gesehen hatte. Das Werk entstand auf Anregung eines gemeinsamen Freundes, des Kunstkritikers Wladimir Stassow. Er war auch an der Namensgebung der Stücke beteiligt und ihm wurde der Zyklus gewidmet. ", "id": 336650} {"src_title": "Vnitřní Mongolsko", "tgt_title": "Innere Mongolei", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "V čínštině, ruštině, angličtině i dalších jazycích je území známé jako „Vnitřní Mongolsko“, kdy název vnitřní/vnější je odvozen z mandžuského \"dorgi/tulergi.\" Název Vnitřní Mongolsko vznikl z popudu vlády Čínské republiky k odlišení od Vnějšího Mongolska, které dnes tvoří samostatný stát Mongolsko a republiku Tuva v dnešním Rusku. V mongolštině je region známý jako \"öbür mongγol\", kde \"öbör/öbür\" znamená „jižní“. Proto se můžeme v literatuře setkat i s názvem \"Jižní Mongolsko.\"", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Vnitřní Mongolsko sousedí od východu na západ s provinciemi Chej-lung-ťiang, Ťi-lin, Liao-ning, Che-pej, Šan-si, Šen-si, autonomní oblastí Ning-sia a provincií Kan-su. Dále má oblast na severovýchodě společnou hranici s Čitskou oblastí Ruska a šesti ajmagy Státu Mongolsko (od východu na západ Východní, Süchbátarský, Východogobijský, Jihogobijský, Bajanchongorský a Gobialtajský).", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Několik ajmagů se v průběhu posledních desetiletí reorganizovalo v městské prefektury.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Po celou dobu existence byla centrální a západní část Vnitřního Mongolska pod nadvládou buď Číňanů, kteří se zde chtěli věnovat převážně zemědělství, nebo mongolských nájezdníků, kteří pronikali do oblasti ze severu. Východní část Vnitřního Mongolska byla pod silným vlivem Mandžuska, což ji ochránilo před nepřetržitými boji mezi Mongoly a Číňany. V období Válčících států se chopil moci král Wu Ling (340–295 př. n. l.) a začal s expanzivní politikou na území Vnitřního Mongolska. Wu Lingova armáda porazila místní mongolské kmeny a na jeho příkaz začali trestanci a zajatci budovat obranné zdi proti nájezdům mongolských nájezdníků ze severu. Následně ji písař Čchin Š'-chuang-ti, zakladatel dynastie Čchin propojil s ostatními už stojícími zdmi a vytvořil tak dnes známou Velkou čínskou zeď. Další historie oblasti se vyznačuje neustálými střety mezi mongolskými nájezdníky a armádou jednotlivých čínských dynastií, kdy úspěchů dosahovaly střídavě obě strany. V roce 1206 sjednotil Čingischán mongolské kmeny a vytvořil Mongolskou říši, která při největším rozmachu zabírala 22% celé světové souše. Oblast Mongolska byla prvním místem, která se dostala pod jeho vládu. Po rozpadu Mongolské říše se v roce 1368 dostala k moci dynastie Ming. Za její vlády byla přebudována Velká čínská zeď, která zhruba určila jižní hranici Vnitřního Mongolska. Od poloviny 15. století do oblasti opět začínají pronikat mongolské kmeny, které ovládaly Vnitřní Mongolsko do roku 1635. Moc nad územím přešla od roku 1636 na poslední a nejznámější čínskou dynastii Čching. Od tohoto roku se Vnitřní Mongolsko stalo součástí Čínského císařství až do jeho zrušení v roce 1912. V devatenáctém století začalo masivní osidlování Mandžuska, Vnitřního a Vnějšího Mongolska Číňany. Účelem bylo zvýšení čínské populace na území, na které si začalo dělat nárok Rusko. Byla vybudována železnice, která ještě zvýšila proud osadníků mířících do oblasti. 1. ledna 1912 byla v Nankingu slavnostně vyhlášena Čínská republika. Jejím prvním prezidentem se stal Sunjatsen z hnutí Kuomintang. Vnější i Vnitřní Mongolsko využilo této situace a vyhlásilo na Čínské republice nezávislost. Ale pouze Vnější Mongolsko si ji dokázalo s vydatnou pomocí Ruska udržet. Vnitřní Mongolsko bylo obsazeno čínskou armádou. V roce 1919 čínská armáda zaútočila na zbytek dosud nezávislého Mongolska a zabrala je. Obnovení nezávislosti došlo až roku 1921, kdy přišlo na pomoc Mongolsku sovětské Rusko. Celá oblast Mongolska byla od té doby rozdělena na vnější část, kde vznikla roku 1924 komunistická Mongolská lidová republika pod vlivem SSSR a vnitřní část, která zůstala pod vládou Číny. Nestabilní Čínská republika oslabovaná občanskou válkou mezi komunisty a Kuomintangem se v roce 1931 stala terčem Japonska, které zabralo Mandžusko. Japonci na jeho území vytvořili loutkový stát Mančukuo. Mančukuo spravovalo i oblasti Vnitřního Mongolska, a to do roku 1945. Velká část Vnitřního Mongolska se pak následně roku 1937 stala nezávislým státem Mengkukuo. Vůdcem tohoto japonského loutkového státu se stal mongolský princ Demčigdonrov. Existenci Mengkukua ukončila v roce 1945 sovětská invaze do Mandžuska. Po válce v roce 1947 byla vytvořena na území Vnitřního Mongolska Autonomní mongolská oblast. Po vítězství komunistů na pevninské Číně a založení Čínské lidové republiky v roce 1949 byly k území Vnitřního Mongolska připojeny některé oblasti na západě a postupem doby se přidávaly další oblasti s mongolským osídlením. Vznikl tak nynější protáhlý tvar této autonomní oblasti táhnoucí se skoro po celé délce hranic s nezávislým Mongolskem. První hlavou místní vlády se stal komunista Ulanhu. Během Kulturní revoluce byla místní vláda odstraněna a obyvatelstvo bylo zasaženo vlnou represí. Velká část území Vnitřního Mongolska byla připojena k okolním provinciím. Autonomní oblast byla opět obnovena v roce 1979.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Většinu z 23 miliónů obyvatel tvoří Chanové (většinové etnikum v Číně), kteří začali do oblasti proudit v průběhu 18. století a jejich příchod se nezastavil ani ve 20. století. Chanové žijí většinou ve střední a východní části oblasti. Druhou nejpočetnější skupinu obyvatel, kolem 17 %, tvoří Mongolové. Během násilné kolektivizace v průběhu Maoistické éry musely mongolské kmeny upustit od svého kočovného života a usadit se ve stálých sídlech. Tento akt výrazně narušil jejich kulturu a zcela změnil jejich způsob života.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Náboženské složení v Vnitřním Mongolsku je velice různorodé. Každé jednotlivé etnikum má své vlastní vyznání. K buddhismu se hlásí jak Chanové, tak Mongolové. Existují však i mongolské kmeny, které vyznávají křesťanství, islám či šamanismus. Menšina Chuejů se hlásí k islámu a Daurové jsou naopak z většiny příznivci šamanismu.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda a politika.", "content": "Podle ústavy Čínské lidové republiky mají autonomní oblasti určitou vlastní suverenitu jak hospodářskou, tak se svojí vlastní vládou. Teoreticky to znamená, že by místní vláda měla být nezávislá na vládě v Pekingu a rozhodovat o směřování Vnitřního Mongolska v rámci Číny sama. V praxi ale premiér, který musí být podle zákonů z dané národnostní menšiny (v případě Vnitřního Mongolska etnický Mongol) musí být zcela pod vlivem tajemníka komunistické strany pro danou oblast, který je vždy z jiné části Číny a většinou Chan. Co se týče ekonomické nezávislosti, tak Vnitřní Mongolsko je příkladem zvýšené snahy Číňanů federalizovat svůj stát. Vnitřní Mongolsko je mnohem více nezávislé na vládě v Pekingu a tvoří svůj vlastní ekonomický plán.", "section_level": 2}, {"title": "Vědecký výzkum.", "content": "Tato oblast je celosvětově známá zejména pro objevy velmi dobře zachovaných fosilií druhohorních dinosaurů, které jsou zde objevovány v sedimentech geologických souvrství Iren Dabasu a mnoha dalších.", "section_level": 1}], "src_summary": "Autonomní oblast Vnitřní Mongolsko (mongolsky, \"Өвөр Монголын Өөртөө Засах Орон,\" \"Övör Mongolyn Öörtöö Zasach Oron,\" čínsky 内蒙古自治区 pchin-jin \"Nèi Mongol Zìzhìqū, Nèi Měnggǔ Zìzhìqū,\" český přepis \"Nej-meng-ku c'-č'-čchü)\" je autonomní oblast na úrovni provincie na severu Čínské lidové republiky. ", "tgt_summary": "Die Innere Mongolei ( Mongolisch \"Obur Mônggôl\", kurz ), amtlich Autonome Region Innere Mongolei (; Mongolisch \"Obur Mônggôl-ûn obertegen jasahû ôrûn\"; Kyrill-Mongolisch \"Өвөр Монголын Өөртөө Засах Орон\") ist eine Autonome Region in der Volksrepublik China.", "id": 654968} {"src_title": "Vodní hospodářství", "tgt_title": "Wasserwirtschaft", "src_document": [{"title": "Vodohospodářská politika ČR.", "content": "Vodohospodářská politika ČR vychází z přírodních poměrů uzemí ČR, kdy vodní zdroje jsou výlučně závislé na atmosférických srážkách. Ty jsou rozkolísané v průběhu roku i víceletého období. V ročním úhrnu v přepočtu na jednoho obyvatele činí jednu pětinu celosvětového průměru a jednu polovinu až jednu třetinu evropského průměru. Kapacita vodních zdrojů v jejich přirozené, antropogenními vlivy neovlivněné podobě, již od 50. let 20. století nestačí potřebám obyvatel, průmyslu a zemědělství. Proto je nutné racionálně užívat vody, víceúčelově hospodařit s vodou v ucelených povodích, plánovat využívání vodních zdrojů, provádět víceleté řízení vodohospodářských soustav, odborně spravovat povodí a vodní toky apod. Vodohospodářská ČR politika respektuje doporučení směrnic Rady EHS: Hlavní zásady vodohospodářské politiky ČR podle směrnic Rady EHS: Pro naplnění hlavních zásad vodohospodářské politiky se v ČR uplatňuje:", "section_level": 1}, {"title": "Státní správa v oblasti vodního hospodářství v ČR.", "content": "Vodohospodářskou politiku ČR realizuje státní správa v oblasti vodního hospodářství představovaná vodoprávní úřady čtyř ministerstev (Ministerstvo zemědělství, Ministerstvo životního prostředí, Ministerstvo dopravy a Ministerstvo obrany), krajů a obcí s rozšířenou působností. Státní správa v oblasti vod se řídí vodním právem. Český hydrometeorologický ústav vykonává funkci ústředního státního ústavu České republiky pro obory čistota ovzduší, hydrologie, jakost vody, klimatologie a meteorologie, jako objektivní odborné služby poskytované přednostně pro státní správu. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR je organizační složkou státu a správním úřadem, který vydává závazné stanovisko k povolení k nakládání s vodami, k vodním dílům a povolení k některým činnostem podle vodního zákona. Česká inspekce životního prostředí je organizační složka státu a orgán státní správy pověřený dozorem nad respektováním právních předpisů v oblasti životního prostředí. Dohlíží na dodržování závazných rozhodnutí správních orgánů v oblasti životního prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Financování vodního hospodářství v ČR.", "content": "Vodní hospodářství v ČR se financuje z veřejných prostředků prostřednictvím dotačních programů a z vodného a stočného.", "section_level": 1}, {"title": "Dotace poskytované Ministerstvem zemědělství.", "content": "Péče o vodní zdroje a vodní díla: Vodovody a kanalizace: Rybníky: Prevence před povodněmi: Odstranění následků povodní na státním vodohospodářském majetku: Závlahy: Drobné vodní toky a malé vodní nádrže: Suché nádrže – území určená k řízeným rozlivům povodní na zemědělsky obhospodařovaných pozemcích:", "section_level": 2}, {"title": "Dotace poskytované Ministerstvem životního prostředí.", "content": "Břehové porosty – zakládání, obnova a údržba: Mimoprodukční funkce rybníků: Obnova migrační prostupnosti vodních toků: Přírodě blízká protipovodňová opatření v intravilánu: Revitalizace odvodněných ploch – tůně, mokřady, rašeliniště: Revitalizace a renaturace vodních toků:", "section_level": 2}, {"title": "Vodohospodářský výzkum a vývoj v ČR.", "content": "Organizací a financováním vodohospodářského výzkumu z veřejných prostředků v ČR se zabývá: Odbornou podporu státní správě ve vodním hospodářství poskytují vědecko výzkumné instituce zřizované ministerstvy: Výzkum některých vodohospodářských otázek provádějí vědecko výzkumné instituce zřizované Akademií věd ČR: Výzkum ve vodním hospodářství provozují také státní příspěvkové organizace: Vodohospodářský výzkum provádí také ústavy a katedry vysokých škol, jak jsou uvedeny v další kapitole.", "section_level": 1}, {"title": "Spolky vodohospodářů.", "content": "Spolky vodohospodářů jsou samosprávná a dobrovolná sdružení osob vedených společným zájmem založené podle § 214–302 občanského zákoníku.", "section_level": 1}, {"title": "Profesní komory a autorizace k vybraným činnostem.", "content": "Profesní komora je veřejnoprávní stavovská organizace založená podle zákona č. 360/92 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě. Stavební zákon stanovuje, že výkon vybraných činností, jejichž výsledek ovlivňuje ochranu veřejných zájmů ve výstavbě, mohou provádět jenom autorizované osoby. Pro autorizované osoby je členství v příslušné profesní komoře povinné. Autorizaci pro činnosti související s projekcí, výstavbou a provozem vodních děl a s územním plánováním udělují profesní komory:", "section_level": 1}, {"title": "Informační zdroje ve vodním hospodářství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Spravované ministerstvy.", "content": "Spravované soukromými subjekty", "section_level": 2}], "src_summary": "Vodní hospodářství neboli vodohospodářství je činnost směřující k ochraně, využití a rozvoji vodních zdrojů a k ochraně před škodlivými účinky vod. Přírodovědným základem vodního hospodářství je hydrologie. ", "tgt_summary": "Die Wasserwirtschaft bezeichnet die Bewirtschaftung des Wassers durch den Menschen. Man kann vier Bereiche unterscheiden: In Deutschland, Österreich und der Schweiz werden die Belange der Wasserwirtschaft durch die jeweiligen gemeinnützigen Verbände: Deutsche Vereinigung für Wasserwirtschaft, Abwasser und Abfall, Österreichischer Wasser- und Abfallwirtschaftsverband und Schweizerischer Wasserwirtschaftsverband vertreten.", "id": 719883} {"src_title": "Squash", "tgt_title": "Squash", "src_document": [{"title": "Charakteristika hry.", "content": "Zápas se hraje na dvě nebo tři vítězné hry (gamy), podle volby organizátorů soutěže. Hru získá hráč, který dosáhne jako první 11 bodů. Jestliže skóre dosáhne stavu 10:10, musí hráč mít k výhře o dva body více než protihráč (např. 12/10, 13/11...). Bod může získat, po změně pravidel v roce 2007, při výměně podávající i přijímající hráč. Pokud podávající hráč vyhraje výměnu, získá bod a nadále mu zůstává podání; vyhraje-li výměnu přijímající, získá bod a stane se podávajícím. Vítězem utkání je hráč, který získal jako první stanovený počet her (gamů).", "section_level": 1}, {"title": "Hra.", "content": "Samotná hra začíná podáním, které se provádí z malého čtverce na hřišti, ve kterém musí hráč stát alespoň jednou nohou. Hráč, který podává poprvé (ve hře nebo po ztrátě), si může vybrat, zda se bude podávat z levé, nebo pravé strany. Pokud však podává vícekrát v řadě, musí strany při každém podání střídat. Při podání si hráč míček rukou nebo raketou nadhodí a odpálí ho na přední stěnu mezi prostřední dělicí čáru a vrchní autovou čáru. Míček (pokud ho neodpálí přijímající volejem) musí po odrazu z přední stěny dopadnout do většího protilehlého obdélníku, než stojí podávající. Než míček dopadne, může se odrazit i o další stěny. Poté, co bylo provedeno dobré podání, se hráči střídají v úderech, dokud jeden nestihne odpálit míček nebo jej odpálí nesprávně nebo se dopustí jiného přestupku. Při hře se míček může libovolně odrážet od stěn s jakýmkoliv počtem dotyků, vždy se však musí dotknout čelní stěny. Může však jenom jednou dopadnout na zem. Dále se po odpálení míček nesmí dotknout země dříve než přední stěny. Pokud nechceme ztrácet body, musí se nám odehrané údery „vejít“ do hřiště, přičemž čára je ve squashi špatný míč. Na přední stěně se míček nesmí dostat na nebo pod nejnižší čáru a na nebo nad nejvyšší čáru. Na zadní stěně a bočních stěnách se míček nesmí dostat na nebo nad vrchní čáry, popřípadě do vrchní sítě. Pokud při hře hráč nezasáhne míček, může učinit opakované pokusy o jeho zasažení. Při zahájení druhého a každého následujícího gamu podává jako první vítěz předchozího gamu.", "section_level": 1}, {"title": "Hřiště a vybavení.", "content": "Squashový kurt je dlouhý 9,75 m a široký 6,40 m. Zadní stěna kurtu bývá většinou průhledná. Na přední straně je spodní lišta, která má jiný zvuk, pokud ji trefíme, a je ve výšce 48 cm (profi 45 cm). Pokud je tato lišta zasažena ve hře, jedná se o chybu. Raketa pro squash je trošku větší a těžší než raketa pro badminton, ale je menší a lehčí než raketa na tenis. Rozměry a hmotnost rakety jsou: max. délka 686 mm, max. šířka 215 mm, max. délka výpletu 390 mm, max. plocha výpletu 500 cm, max. hmotnost 255 g. Míč na squash má průměr 40 mm a hmotnost 24 g. Míčky se rozeznávají podle odskoku či odrazu o stěny. Tento odraz reprezentuje barevná tečka na míčku. Začínající hráči používají nejčastěji míček s modrou nebo červenou tečkou, protože se velmi dobře odráží a odskakuje. Naproti tomu velmi dobří hráči používají míček s jednou nebo dvěma žlutými tečkami, který skáče velmi málo (je tzv. pomalý). Všechny míčky po zahřátí na svou optimální teplotu se odrážejí zhruba stejně. Rozdíl je v tom, že každý míček má provozní teplotu jinou. Začínající hráči nedokáží během hry zahřát míček tak jako hráči pokročilejší, proto používají výše zmíněné míčky s modrou nebo červenou tečkou, které se dobře odrážejí již ve studeném stavu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Na počátku 19. století se objevila jiná varianta již tehdy dobře známé hry tenisu. Postarali se o to chovanci ve věznici Fleet v Londýně, když si svůj pobyt za mřížemi krátili údery míčku pomocí rakety o zeď a vymysleli tak hru „Rackets“ („rakety“). Tato hra se rozšířila na některé anglické školy. A právě na jedné z nich se zrodil nový sport squash. Bylo to kolem roku 1830 na škole Harrow, kde se skupina studentů nemohla dostat na vytížený kurt pro rakety. Proto začali trénovat s míčkem z indické gumy údery o stěny a objevili, že se míček od stěn neodráží, ale při dopadu na stěnu se „rozplácne“. Tato varianta hry se zakrátko prosadila a stala se natolik populární, že v roce 1864 byly na škole vybudovány první čtyři squashové kurty a squash byl oficiálně uznán jako sport. První kurty byly budovány na školách a universitách v Anglii a později se objevily i klubové kurty. Většího rozmachu dosáhl squash až po skončení 1. světové války ve 20. letech. Tento sport si oblíbilo tisíce hráčů na celém světě a začaly se organizovat první mistrovství a zápasy. První profesionální mistrovství světa, které se konalo v roce 1920 v Anglii, vyhrál C. R. Read (Queens Club) v souboji s A. W. B. Johnsnem (RAC Club). V roce 1907 byla založena první squashová asociace pod jménem \"United States Squash Rackets Association\". Po ní následovala v roce 1911 \"Canadian Squash Rackets Association\". V Anglii byla hra nejprve od roku 1908 regulována squashovým výborem, který spadal pod \"Tennis and Rackets Association\". V roce 1928 se však osamostatnila vlastní squashová asociace (\"Squash Rackets Association\"). Nejvíce se asi o popularizaci squashe a jeho rozmach postarali Jonah Barington (Irsko) a Geoff Hunt (Austrálie). Oba byli jedni z nejlepších hráčů v 60. a 80. letech 20. století a přiblížili představu o squashi širokým masám sportovců, čímž nastartovali obrovský boom tohoto sportu. Od té doby se po celém světě postavilo 46 000 kurtů a squash hraje 15 milionů registrovaných hráčů (údaje z roku 1994). V roce 1966 se sešli zástupci z Austrálie, Velké Británie, Indie, Nového Zélandu, Pákistánu, Jižní Afriky, USA, Kanady a Spojených arabských emirátů a vytvořili základy nové zastřešující organizace – Mezinárodní squashová Asociace (\"International Squash Rackets Association\" – ISRF), která poprvé zasedala 5. ledna 1967. V roce 1992 se ISRF přejmenovala na Světovou squashovou federaci (\"World Squash Federation\" – WSF) a změnila i oficiální název sportu na jednoduché „SQUASH“, oproti předchozímu „Squash Rackets“ (squash rakety). WSF nyní sdružuje 109 národních squashových asociací. V současnosti se WSF stará o dodržování a upřesňování pravidel, vydává specifikace kurtů, raket a dalšího nutného vybavení, vytváří metodiku a systém výuky a tréninku. Dále zajišťuje koordinaci kalendáře světových turnajů; vypisuje a organizuje mistrovství světa pro muže, ženy, juniory (chlapce, dívky), a seniory, a to jak ve dvouhře, tak ve čtyřhře. WSF je členem Mezinárodní asociace Světových her (IWGA), která sdružuje neolympijské sporty a mezinárodních sportovních asociací SportAccord a ARISF. Úzce spolupracuje s Mezinárodním olympijským výborem (MOV), aby byl squash zařazen mezi olympijské sporty. Ze squashe bylo odvozeno několik dalších sportů (např. ricochet). Největší hráč v historii squashe je Pákistánec Jahangir Khan, který se stal mistrem světa v letech 1982 až 1988.", "section_level": 1}, {"title": "Squash v České republice.", "content": "V České republice má na starosti oficiální squashové turnaje a profesionální ligy Česká asociace squashe (ČASQ). ČASQ sestavuje i oficiální žebříčky. V České republice jsou organizovány i amatérské squashové ligy a turnaje. Největší amatérskou ligou je VAŠE LIGA.", "section_level": 1}], "src_summary": "Squash [skvoš] je hra pro dva nebo čtyři hráče podobná ricochetu. Hraje se na uzavřeném hřišti se speciálními raketami a míčkem určeným pro squash. Hra squash nepatří mezi olympijské sporty.", "tgt_summary": "Squash [] (von engl. \"(to) squash\", zusammendrücken, zerquetschen) ist eine Rückschlag-Sportart, die mit zwei Spielern (Einzel), oder auch mit vier Spielern (Doppel), im Squashcourt gespielt wird. Dabei werden spezielle Squashbälle und Squashschläger verwendet. Ziel des Spiels ist es, den Ball so zu schlagen, dass der Gegner ihn nicht mehr erreichen kann, bevor er zum zweiten Mal den Boden berührt. ", "id": 2331288} {"src_title": "Velryba grónská", "tgt_title": "Grönlandwal", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Velryba grónská je typickým obyvatelem studených arktických a subarktických vod severní polokoule. Lze se s ní setkat všude tam, kde nejsou souvislá pásma ledových ker, obecně při pobřeží severní Kanady a Aljašky V zimě táhne do Beringovy úžiny a k pobřeží Labradoru.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Velryba grónská má robustní tmavé tělo a velkou hlavu trojúhelníkového tvaru. Na spodní čelisti, v podstatě na bradě, je viditelně bíle zbarvena a poseta nepravidelnými černými flíčky. Velryba grónská dosahuje délky 14–18 metrů a hmotnosti okolo 50–100 tun (samice mívá větší rozměry než samec). Samotný jazyk této velryby může vážit až 900 kilogramů. V současnosti se tak jedná o jeden z pěti největších druhů kytovců (a tedy i živočichů) na světě. Vyznačuje se především mohutnou hlavou, s jejíž pomocí dokáže prorazit až 60 cm silnou vrstvu ledu. Dále také až osm metrů dlouho ocasní ploutví, jež tvoří 40 % z celé délky těla. Disponuje silnou vrstvu podkožního tuku o tloušťce až 70 cm, který ji chrání před nízkými teplotami. Na moři se pohybuje zpravidla pomalejším tempem; průměrně plave rychlostí 2,5 km/h, v případě nutnosti zrychlí i na 10 km/h, a nepotápí se do velké hloubky (maximálně asi do 150 metrů). Je schopna setrvat pod vodou až jednu hodinu, obvykle se však ponoří na méně než 20 minut. Při nízké viditelnosti se orientuje pomocí echolokace. Svými dvěma dýchacími otvory umístěnými na vrcholu hlavy dokáže vytrysknout vodu do výšky čtyř až šesti metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Jedinečný genom.", "content": "Velryba grónská má asi tisíckrát více buněk v organismu než jiní savci a měla by tak být obecně náchylnější na onemocnění související s věkem. Přesto má naopak mnohem vyšší odolnost proti stárnutí a je rovněž téměř imunní vůči nádorovému onemocnění. Při zkoumání jejího genomu vědci nalezli dvě konkrétní alely, které by mohly být zodpovědné za pozoruhodnou dlouhověkost této velryby. Jedinečná genetická informace může rovněž odhalit, jakým způsobem pracuje její nezvykle pomalý metabolismus.", "section_level": 2}, {"title": "Chování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Komunikace.", "content": "Velryby grónské se mezi sebou dorozumívají rozmanitou směsicí silných nízkofrekvenčních zvuků, nepřesahujících hranici 1000 Hz. Intenzivnější komunikace probíhá zejména během migrace. V období rozmnožování se pak projevují souvislejšími písněmi s pravidla déle trvající frekvencí. Studií z let 2010–2014 při které bylo zkoumáno asi 300 velryb, bylo zaznamenáno na 184 různých zvuků. Podle vědců mají velryby grónské široký často se měnící repertoár a zvuky jimi vydávané připomínají jazzovou hudbu.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Živí se planktonem a obzvláště drobnými korýši (krilem), kterého je schopna za jediný den spořádat na dvě tuny, tedy asi 20 milionů těchto malých mořských členovců. Technika jejího lovu spočívá v tom, že do jejich hejn pomalu vplouvá se zcela otevřenou tlamou. Namísto zubů je na bocích horní čelisti vybavena přibližně 350 kosticemi, které jí pomáhají potravu vycedit. Uchopenou kořist udrží těmito rohovitými hřebeny v tlamě a zároveň se pomocí nich zbaví přebytku nabrané vody. Spodní čelist je po stranách silně zahnutá a v podstatě imituje obrovskou lžíci. Dlouho se vědci domnívali, že kytovci postrádají čichové ústrojí, avšak výzkum mozku u velryby grónské prokázal, že obsahuje mimo jiné i čichový trakt. Rovněž má na rozdíl od většiny ostatních druhů oddělené nosní dírky a pravděpodobně je tak schopná vnímat pach ve vzduchu, čímž si možná usnadňuje vyhledávání potravy.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Tento kytovec se páří na konci zimy, tedy na jaře nebo na začátku léta. Samice je březí 13 až 14 měsíců a mládě tak rodí následujícího roku během dubna až června. Ihned po narození je vybaveno silnou tukovou vrstvou a do půl hodiny dokáže samo plavat. Dosahuje délky 4 až 4,5 metru a hmotnosti přibližně jedné tuny. Matkou je kojeno po dobu maximálně jednoho roku a ve věku 10 až 20 let je velryba grónská pohlavně vyzrálá. Dožívá se obvykle 40–50 let, avšak byli uloveni jedinci, kterým bylo více jak 100–200 let.", "section_level": 2}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) určil druh za málo dotčený. Globální populace pravděpodobně roste a biologové na základě neúplných studií odhadují, že v mořích žije okolo 10 000 dospělých jedinců. Nicméně tři z celkem asi pěti známých populací považují odborníci za ohrožené, další za zranitelnou a teprve poslední zbývající za málo dotčenou. Už v 17. století byla velryba grónská obětí zničujících velrybářských expedicí. Jejími komerčně velmi cennými přednostmi, kterými jsou silná vrstva tuku, rohovité kostice z keratinu a obecně jako ohromný zdroj obživy, byla dohnána téměř k záhubě. První ochranný pakt vznikl teprve ve 30. letech 20. století a údajně se jednalo o vůbec první svého druhu, který se týkal ochrany divoké fauny. Učiněno tak bylo díky tehdejší mezinárodní organizací vystupující pod názvem Společnost národů, založené po konci první světové války. Dnes je velryba grónská součástí takzvané Washingtonské úmluvy – CITES, uvedena v příloze I, a také je zapsána v Úmluvě o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů – CMS (angl. \"Convention on the Conservation of Migratory Species of Wild Animals\"), rovněž v příloze I. V současnosti je komerční lov těchto velryb striktně zakázán, neboť byl hlavní příčinou úbytku populace. Výjimka je uložena pouze domorodým národům, pro které jsou tyto kytovci zdrojem živobytí. Stanovené limity střeží příslušné organizace, kterou je například Mezinárodní velrybářská komise (IWC). V budoucnu může velrybu grónskou ohrozit rostoucí průmyslová aktivita (těžba ropy a zemního plynu), vyšší frekvence lodní dopravy a s tím spojený rybolov, a v neposlední řadě jejich ilegální lov porušující stanovené a velmi omezené normy. Na základě rychle rostoucí průměrné teploty v arktické oblasti došlo během tohoto století k výraznému úbytku mořského ledu a předpoklady jsou takové, že bude-li tento trend pokračovat, v letních měsících dojde k jeho úplnému zmizení. Pro velryby budou však tyto krátkodobé změny s největší pravděpodobností pozitivní, neboť by se tímto rozšířil areál možných lovišť. Celkový dopad je však neznámý či ryze spekulativní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Velryba grónská (\"Balaena mysticetus\") je kytovec žijící ve studených mořích severní polokoule, kde se zdržuje po celý rok. Patrně se jedná o nejdéle žijícího savce, schopného dožít se 200 a více let. Na rozdíl od většiny kytovců postrádá hřbetní ploutev a může žít i v malých skupinách čítajících asi 14 jedinců. První se o něm zmínil švédský přírodovědec Carl Linné ve své publikaci \"Systema Naturae\" (10. vydání, rok 1758). Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) určil druh za málo dotčený.", "tgt_summary": "Der Grönlandwal (\"Balaena mysticetus\") ist eine bis 18 Meter lange Art der Glattwale in arktischen Meeren, die über 200 Jahre alt werden kann.", "id": 1263237} {"src_title": "Federico García Lorca", "tgt_title": "Federico García Lorca", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a studium - básnická tvorba.", "content": "Federico García Lorca se narodil v malé vesničce Fuente Vaqueros poblíž Granady ve španělské provincii Andalusie do rodiny zámožného statkáře. Měl ještě tři sourozence: bratra a dvě sestry. Jako dítě byl často nemocný, ale velmi vnímavý a všestranně talentovaný. Již od čtyř let chodil do školy, měl hudební nadání a dlouhá léta se věnoval hře na kytaru a na klavír. V roce 1909 se rodina přestěhovala do Granady, kde Federico studoval na koleji Nejsvětějšího srdce Ježíšova. Po maturitě v roce 1914 se zapsal ke studiu práv na tamní univerzitě. Navázal přátelské styky se známými osobnostmi granadského kulturního prostředí a stále více inklinoval k literatuře a vlastní tvorbě. Své první verše napsal asi v roce 1916. Se svými spolužáky podnikl několik cest po Andalusii, které mu byly inspirací pro sbírku cestopisných próz a esejí. Knížku lyrických próz s názvem \"Dojmy a krajiny (Impresiones y Paisajes)\" vydal vlastním nákladem v roce 1918. V následujícím roce se přestěhoval do Madridu, kde byl přijat do studentského kampusu (Residencia de Estudianters) vybudovaného podle vzoru anglických univerzit. Pobýval zde až do roku 1928 a spřátelil se s mnohými pozdějšími významnými umělci, především Luisem Bunuelem a Salvadorem Dalím. Dalí se stal jedním z nejdůležitějších lidí v jeho životě a ovlivnil Lorcovu tvorbu svým surrealistickým viděním světa. Navázal kontakty s osobnostmi z oblasti divadla a literatury, jako byli Manuel de Falla nebo Juan Ramón Jiménez. V roce 1919 napsal hru \"Uhrančivý motýl (El maleficio de la mariposa\" ), která byla uvedena v Madridu v následujícím roce. V červnu 1921 vyšla Lorcova první básnická sbírka \"Kniha básní (Libro de poemas\"). Miloval andaluský folklór a hudebním skladatelem Manuelem de Fallou v roce 1922 zorganizovali v Granadě festival flamenca a lidových písní (cante jondo). O rok později spolu založili loutkové divadlo a v rodinném domě uváděli adaptace lidových her. Inspirace folklórem se odrazila v jeho další básnické sbírce \"Básně k andaluskému zpěvu\" (\"Poema del Cante Jond\"o), která však byla publikována až v roce 1931. V roce 1923 dokončil studia práv, ale právní praxi se nikdy nevěnoval. Pokračoval ve studiu na filozofické fakultě. V roce 1925 strávil určitý čas v Katalánsku, v domě svého blízkého přítele Salvadora Dalího, kde představil svou první divadelní hru \"Mariana Pinedová\", která knižně vyšla až na podzim roku 1928. V roce 1927 vydal v Malaze básnickou sbírku \"Písně (Canciones\"), napsanou v letech 1921-1924. V Barceloně se konala výstava jeho 24 kreseb a byla uvedena premiéra jeho hry. Federico Garcia Lorca se stal jedním z nejpopulárnějších španělských básníků, když v roce 1928 vyšla jeho slavná sbírka \"Cikánské romance (Primer romancero gitano\"). V únoru 1928 vydal se skupinou přátel literární revui Gallo, která mezi mládeží vyvolala mimořádnou pozornost, vyšla však jen třikrát. V lednu 1929 dokončil hru \"V zahradě jsou s láskou svou don Perlimplín s Belisou (Amor de don Perlimplín con Belisa en su jardín\"). Intenzivní tvůrčí a pracovní vypětí přispělo k prohloubení jeho citové krize, prožíval pocit osamělosti a deprese. Na radu svého bývalého profesora Fernanda de los Rios odjel v květnu na studijní stáž na Kolumbijskou univerzitu v USA. V roce 1930 se při návratu do Evropy zastavil na tři měsíce na Kubě, kde se setkal s kubánskými intelektuály a uspořádal několik přednášek v Hispánsko-kubánském kulturním institutu. Pobyt na Kubě přispěl ke zlepšení jeho psychického stavu, byl plodný z citové i tvůrčí stránky. Pod dojmem návštěvy Ameriky napsal sbírku \"Básník v New Yorku (Poeta in Nueva York\"), v níž se projevil vliv surrealismu. Po tragické smrti přítele, torera Sáncheze Mejíase, napsal poému o zápase člověka s býkem či osudem \"Llanto por Ignacio Sánchez Mejías\". Připravovaný soubor gazelů a kásid \"Díván zahrady Tamarit (Díván sadu Tamarit\") s prvky andaluského folklóru vyšel až v roce 1940.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá republika a smrt - dramatická tvorba.", "content": "Zatímco ve dvacátých letech 20. století byl Federico García Lorca jednou z vůdčích básnických osobností své generace, na počátku třicátých let proslul především jako dramatik. V Madridu měla na konci roku 1930 premiéru jeho nová hra - fraška \"Čarokrásná ševcová\" (\"La zapatera prodigiosa\"). Po vyhlášení druhé republiky v dubnu 1931 začal pracoval na různých projektech, které měly posílit kulturní výměnu mezi městy a venkovem. Cestoval po Španělsku, organizoval přednášky a v r. 1932 se podílel na vzniku putovního divadla La Barraca s repertoárem klasických španělských her. Založil hnutí divadelních klubů. V r. 1933 byla poprvé uvedena jeho tragédie \"Krvavá svatba\" (\"Bodas de sangre\"). Na podzim byl pozván do Jižní Ameriky, kde přednášel, recitoval své verše a režíroval. Velkých úspěchů dosáhl zejména v Buenos Aires se svými dramatickými díly. Seznámil se také s jihoamerickými literárními osobnostmi, mj. s básníkem Pablem Nerudou. Po návratu do Španělska se dál věnoval dramatické tvorbě a práci v putovním divadle. V prosinci 1934 byla v Madridu s velkým úspěchem uvedena jeho nová hra \"Pláňka\" (\"Yerma\"). Následující rok dokončil další hru \"Svobodná paní Rosita neboli Květomluva\" (\"Doňa Rosita la soltera o El lenguaje de las flores\"). Jeho posledním dílem je tragédie \"Dům doni Bernardy\" (\"La Casa de Bernarda Alba\"), kterou dokončil dva měsíce před smrtí. V létě 1936 odjel jako obvykle do Granady ke své rodině, kde ho zastihla občanská válka. Rodina sympatizující s republikány se ocitla v ohrožení. Jeho švagr, který byl krátce před fašistickým pučem zvolen starostou Granady, byl zatčen a popraven. Federico García Lorca se skrýval v domě svého známého, ale 16. srpna 1936 ho pravicoví povstalci zatkli a o tři dny později byl popraven. Byl pochován v hromadném hrobě spolu s dalšími popravenými na cestě mezi vesnicemi Viznar a Alfacar. Podle oficiální zprávy podlehl zraněním, které utrpěl při bojových akcích. Po své smrti se Federico García Lorca stal jedním ze symbolů boje proti fašismu. Jeho ostatky dosud nebyly nalezeny. Počátkem 21. století bylo uskutečněno několik neúspěšných pokusů o nalezení místa hromadného hrobu. Za vlády diktátora Franca (1936–1975) byla jeho díla zakázána, jeho jméno se však nepodařilo vymazat z povědomí lidí. Teprve v roce 1953 bylo vydáno jeho kompletní dílo (\"Obras completas\"), ovšem v silně cenzurované podobě.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Jeho tvorba je ovlivněna především andaluským folklórem, dále je z jeho díla patrný i vliv surrealismu, jeho kombinace avantgardních prvků s lidovou slovesností jižního Španělska – Andalusií je ojedinělá. Velmi inspirativní byl i jeho vztah k Salvadoru Dalímu, do něhož byl zamilován, o čemž svědčí jejich vzájemná korespondence. Zda byl tento cit opětován není známo, Salvador Dalí se k tomuto tématu odmítal až do konce života vyjádřit a Lorcu označoval vždy jen za přítele z mládí. Podle svého významného životopisce anglického historika a hispanisty Iana Gibsona byl Lorca homoeroticky orientován. Jeho básnické období můžeme rozdělit na dvě období: V prvním období bylo na Lorcově tvorbě patrné působení rodného kraje, který ho ovlivnil zejména svými nářečími. V jeho díle je i značný vliv Juana Ramóna Jiméneze a Jorge Giulléna s tzv. „poesía pura“ – čistou poezií. V této době též spolupracuje s Ramónem Menéndezem Pidalem, převzal formu „romance“ (\"Kniha básní\", 1921), a ze stejné doby je i \"Poema del cante jondo\", kde převládá metafora. Ve druhém období se projevil vliv surrealistů. Lorcův příjezd do New Yorku změnil jeho pohled na svět. Přijal šokující formu jazyka a silné surrealistické náměty a obrazy. Avšak španělský surrealismus je vždy racionální, nikdy nepřijal automatické psaní (André Breton). Jeho stěžejním dílem této doby je \"Poeta en Nueva York\" – \"Básník v New Yorku\", které pojednává především o tématu ztraceného lidství, člověk se snaží znovu najít v přírodě, civilizace ho zabíjí. Různí hudebníci v roce 1998 zhudebnili několik jeho básní. Nahrávky vyšly na albu \"\", mezi hudebníky jsou například John Cale či Neneh Cherry.", "section_level": 1}], "src_summary": "Federico García Lorca [Garsia Lorka] (5. června 1898 – 19. srpna 1936) byl španělský básník a dramatik. Byl jednou z vůdčích postav generace 27 společně s básníky a spisovateli jako byli Vicente Aleixandre, Dámaso Alonso, Rafael Alberti, Pedro Salinas, Jorge Guillén nebo Gerardo Diego. Byl zastřelen frankisty v Granadě (Víznaru).", "tgt_summary": "Federico del Sagrado Corazón de Jesús García Lorca ], gemeinhin bekannt als Federico García Lorca, (* 5. Juni 1898 in Fuente Vaqueros, Provinz Granada; † 19. August 1936 in Víznar nahe Granada) war ein spanischer Lyriker und Dramatiker. Er gehört zu den führenden Gestalten der Generación del 27, zu der Dichter wie Vicente Aleixandre, Dámaso Alonso, Rafael Alberti, Pedro Salinas, Jorge Guillén oder Gerardo Diego zählen. Zusammen mit Ramón del Valle-Inclán erneuerte er das spanische Theater, das in spätromantischen Formeln und in einem flachen Naturalismus erstarrt war.", "id": 728431} {"src_title": "Rakouská literatura", "tgt_title": "Österreichische Literatur", "src_document": [{"title": "Vymezení pojmu rakouská literatura.", "content": "Jak je naznačeno výše, rozsah pojmu \"rakouská literatura\" může být pro jednotlivé mluvčí velmi rozdílný. Ve svém nejširším pojetí může rakouská literatura zahrnovat nejen autorky a autory původem rakouské, ale také ty, kteří na území současného Rakouska nežili, příp. žili jen krátce, ale byli ve své tvorbě zcela zjevně ovlivněni kulturním a politickým vývojem v monarchii. K těmto autorům by patřili např. zástupci tzv. pražské německé (Paul Leppin, Max Brod, Franz Werfel a další) nebo moravské německé literatury. Zatímco někteří z těchto autorů se orientovali spíše na bližší Německo, jiní, mezi nimi již jmenovaný Franz Werfel, měli později výrazněji blíže k Rakousku. Pojem rakouská literatura dále přirozeně zahrnuje autorky a autory původem z Rakouska, kteří však z nějakého důvodu Rakousko opustili a upřednostnili život v zahraničí. K těmto autorkám a autorům by mj. patřili Ingeborg Bachmannová (Itálie), Peter Handke (Francie) či Norbert Gstrein (Německo). Protipól k nim tvoří nemalá skupina autorek a autorů, kteří se sice nenarodili v Rakousku, ale později se do něj z nejrůznějších důvodů přestěhovali a rakouská kulturní a politická scéna je výrazně formovala. Příkladem by tu mohli být spisovatelé Daniel Kehlmann (Německo) a Doron Rabinovici (Izrael) či autorky Julya Rabinowich (Sovětský svaz) a Ann Cotten (Spojené státy). Specifickou skupinu rakouských literátek a literátů tvoří korutanští Slovinci, jejichž mateřským a často též tvůrčím jazykem je primárně slovinština. Nejvýraznějšími hlasy slovinské menšiny jsou Florjan Lipuš a Maja Haderlapová. Na počátku 21. století se vymezení literatury dle národnosti či bydliště autora zdá bolestivě nedostačující a limitující současně. Německy hovořící autorky a autoři často prezentují své knihy napříč německy hovořícími zeměmi, přebírají ocenění a stipendia bez ohledu na svou původní vlast, německé nakladatelské domy vydávají rakouské autorky a autory a rakouská nakladatelství zase spisovatelky a spisovatele původem německé apod. Určujícím není často ani téma. Příkladem za všechny může být rakouský spisovatel Josef Haslinger, který dlouhá léta vyučuje tvůrčí psaní v Lipsku, je předsedou německého PEN klubu a ve svých knihách se věnuje mj. tématům z litevské (\"Das Vaterspiel\") a české historie (\"Jáchymov\").", "section_level": 1}, {"title": "Od počátků do konce 18. století.", "content": "Do 18. století rakouská literatura neexistovala a byla součástí německé literatury, vůči které neprojevovala žádná specifika a lze říci, že podléhala stejným kulturním i politickým vlivům. V 18. století se začala projevovat specifičnost rakouského prostředí. Oproti německé literatuře se i v tomto období objevuje spíše minimum rozdílů, které se později prohlubovaly. Rakouská literatura tak získala charakteristický ráz, který byl zapříčiněn především jiným politickým vývojem a vztahem ke katolické církvi. Rozdíly proti německé literatuře se začaly projevovat nejprve v divadelní tvorbě, kde došlo k návaznosti na místní lidovou tvorbu a drama výmarské klasiky (Ferdinand Raimund, Franz Grillparzer).", "section_level": 1}, {"title": "19. století.", "content": "Na konci 18. století se začala formovat tzv. vídeňská fraška. Tu v 19. století rozvinuli především Ferdinand Raimund a Johann Nepomuk Nestroy. Rakouský romantismus byl ve srovnání s německým výrazně kritičtější a odbojnější. V tom se spíše přiblížil evropskému romantismu. Tento fakt byl ovlivněn zaměřením na Metternichovu politiku, což zároveň vedlo k exilu některých spisovatelů (Hieronymus Lorm). Výrazným představitelem dramatu této doby byl Anastasius Grün, který patřil k odbojné části rakouského romantismu. Po roce 1848 resp. po roce 1868 zesílil tlak jiných národností na rakouskou monarchii, což se promítlo i do literatury. Vliv těchto především slovanských autorů se nejvíce odrazil v realismu, který tak získal nejen nové podněty, ale zároveň byl oslaben jazykovými boji, které s oslabováním ekonomického a politického vlivu Rakouska, přerůstaly v určitou stagnaci literatury, či lépe řečeno v rezignaci nad stavem literatury. Nejvýraznější představitelkou rakouského realismu byla Marie von Ebner-Eschenbachová, Jakob Julius David, který někdy bývá řazen k naturalismu, který se plně projevil např. v díle Ludwiga Anzengrubera. Kolem roku 1900 do rakouské literatury pronikla celá řada nových uměleckých směrů. Nejvíce v této době ovlivnil literaturu impresionismus (Peter Altenberg) a symbolismus. Z německého prostředí se velice silně projevil i expresionismus. Nejvýraznějšími osobnostmi tohoto období byli Arthur Schnitzler a Hugo von Hofmannsthal. Schnitzler je autorem řady dramat (\"Anatol\", \"Milkování\", \"Rej\" a další) a kratších próz (např. \"Snová novela\"), kromě toho si dlouhá léta vedl detailní deník.", "section_level": 1}, {"title": "Od rozpadu monarchie po druhou světovou válku.", "content": "Po první světové válce se ústředním tématem rakouské literatury stal rozpad rakouské monarchie, kde se většinově projevilo nostalgické vzpomínání a záporné hodnocení tohoto rozpadu (Stefan Zweig, Karl Kraus, Robert Musil, Alexander Lernet-Holenia. Mezi nejvýraznější osobnosti rakouské literatury patřil i Heimito von Doderer, který se otázkou rozpadu monarchie příliš nezabýval. Po nástupu nacismu v Německu (1933) se mnoho tehdejších rakouských spisovatelů angažovalo v jeho prospěch, což ostatně vycházelo ze stavu v jakém byla tehdejší rakouská společnost (např. Bruno Brehm, Karl Hans Strobl). Druhá část spisovatelů nacismus s fašismus povětšinou z levicovových pozic odmítala (např. Stefan Zweig, Felix Braun). Tito spisovatelé pak odcházeli do exilu, kde se zpravidla zapojovali do různých antifašistických spolků.", "section_level": 1}, {"title": "Od konce války po pád železné opony.", "content": "Po druhé světové válce se větší část exilových spisovatelů vrátila (např. Felix Braun, Franz Theodor Csokor), přesto jejich vliv postupně slábl. Do popředí se totiž dostala nová generace, která založila tzv. vídeňskou skupinu, kteří programově odmítli tradice a založili svá díla na provokaci (Ernst Jandl, Friederike Mayröckerová). Dalším důležitým centrem rakouské poválečné literatury se stal časopis \"Manuskripte\", kolem kterého se soustředila rakouská avantgarda. S celosvětovým nástupem postmoderny se i v Rakousku prosadil tento styl, zejména v próze Christopha Ransmayra (\"Poslední svět\").", "section_level": 1}, {"title": "Od roku 1989.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Politická a společenská situace.", "content": "Rok 1989 představuje v mnoha ohledech počátek nové epochy evropských dějin. S pádem „železné opony“ se mění i politické postavení Rakouska. Z neutrální republiky, jejíž hranice představovaly třecí zóny mezi Západem a Východem, resp. mezi zeměmi Varšavské smlouvy a členy NATO, se postupně stává jeden ze středobodů nové Evropy. Roku 1995 přistupuje Rakousko k Evropské unii a na přelomu tisíciletí podobně jako další země zavádí společnou evropskou měnu - euro. Nejpozději s rozpadem Jugoslávie a přístupem bývalých socialistických států včetně České republiky k EU (2004) se celá politická mapa Evropy zásadně mění. Ruku v ruce s vývojem v zahraničí dochází i k výrazným změnám skladby obyvatelstva v samotném Rakousku. Příliv cizinců se na domácí politické scéně stává vděčným terčem kritiky silně pravicově orientovaných strany, zejména pak Svobodné strany Rakouska (FPÖ), které se daří získat na svou stranu zejména konzervativnější voliče. Roku 1999 se FPÖ stává součástí vládní koalice a zůstává v ní až do poloviny prvního desetiletí, kdy je vytlačena sociálními demokraty.", "section_level": 2}, {"title": "Esejistika.", "content": "Neklidná politická situace v zemi svědčí zejména žánru politického komentáře a esejistice. Už roku 1987 vychází významný „esej o Rakousku“ Josefa Haslingera (*1955) nazvaný'(č. \"Politika pocitů\"), na nějž záhy navazují práce Karl-Markuse Gauße (*1954) a Roberta Menasseho (*1954). Druhý jmenovaný mj. označuje ve své stejnojmenné sbírce esejů Rakousko za „zemi bez vlastností“ (1992, něm. ').", "section_level": 2}, {"title": "Drama.", "content": "V oblasti dramatické tvorby přežívá v Rakousku i v 90. let avantgardistický přístup, a to zejména v díle Marlene Streeruwitzové (*1950) a Wernera Schwaba (1958–1994). Už první divadelní hry feministicky orientované a politicky angažované Marlene Streeruwitzové dávají tušit, na která témata autorka cílí: kritika pozdně kapitalistické společnosti, kritika mužské nadvlády nad světem a v neposlední řadě snaha o prolomení divadelní, ale i společenské iluze, to jsou ingredience, které lze vystopovat už v jejím debutu \"Waikiki-Beach\" (1992) či pozdější hře \"New York, New York\" (1993). Od poloviny 90. let se autorka navíc věnuje i románové tvorbě. Také Werner Schwab, rodák ze Štýrského Hradce, který vyrůstal s matkou-samoživitelkou v chudých podmínkách, po neúspěšném studiu sochařství se živil mj. jako dřevorubec a roku 1994 zemřel na otravu alkoholem, si nikterak nebere servítky. Jeho „fekální dramata“ se mj. zabývají sexualitou, tělesností či kanibalismem, kromě toho se však vyznačují i velmi svébytným jazykem, kritiky překřtěným na „schwabštinu“. Jedním z reprezentativních dílů autora jsou \"\" (č. \"Prezidentky\"). Významným představitelem mladé generace rakouských dramatiků je Ewald Palmetshofer (*1978), z jehož her zmiňme alespoň do češtiny přeložené tituly'(2007, č. \"hamlet je mrtev. bez tíže\") či'(2009, č. \"faust má hlad a zaskočila mu grétka\").", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Rakouské literární instituce Články o rakouské literatuře Další odkazy", "section_level": 2}], "src_summary": "Rakouská literatura je součástí německy psané literatury. Tradičně je rakouská literatura chápána jako literatura, která vznikla a nadále vzniká na území zaniklé \"dunajské monarchie\" a dnešního Rakouska, zpravidla tedy psaná autorkami a autory pocházejícími z Rakouska nebo těmi, kteří na tomto území dlouhodobě žili, příp. stále žijí, třebaže Rakousko není jejich původní vlastí. ", "tgt_summary": "Die österreichische Literatur ist ein Teil der deutschsprachigen Literatur. Sie bezeichnet den Literaturbetrieb in der Republik Österreich beziehungsweise Werke österreichischer Autoren. Auch Schriftsteller der österreichischen Monarchie von vor November 1918 werden dazu gezählt, allerdings ist dabei die Abgrenzung zu anderen Literaturen schwierig.", "id": 1578998} {"src_title": "Sebenaplňující předpověď", "tgt_title": "Selbsterfüllende Prophezeiung", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zmínky o fenoménu sebenaplňující předpovědi se objevily v dílech psychologa Sigmunda Freuda, sociologa Williama I. Thomase (Thomasův teorém) a dokonce také u francouzského filozofa 17. století Pierre Gassendiho, který jako první uvedl konkrétní příklad tohoto fenoménu. Všiml si totiž, že lidé, kteří si nechávají předpovídat osud z hvězd, mají sklon tento osud naplňovat. Za autora samotného konceptu sebenaplňující předpovědi je ale považován až sociolog Robert K. Merton, který formuloval jeho struktury a následky (Merton používá označení „sebenaplňující se proroctví“ – „self-fulfilling prophecy“).", "section_level": 1}, {"title": "Robert King Merton.", "content": "V druhém rozšířeném vydání své knihy Social Theory and Social Structure (1957) Merton uvádí, že tento \"\"fenomén vzniká, když nesprávná definice situace evokuje chování, které přeměňuje původní nesprávné koncepce na skutečné\"\". To vyvolává zdánlivou představu o tom, že v následujícím sledu událostí měl prorok od samého počátku pravdu. Pozitivní či negativní proroctví vyvolává víru nebo deziluzi o tom, že situace, která nastala, je prohlášena za pravdu, přestože je od samého počátku nepravděpodobná. To nastává v případě, že víra dostatečně působí na lidi a jejich chování, které zapříčiní, že jejich reakce vyplní falešné proroctví. Svou teorii opírá o Thomasův teorém, z něhož vyvozuje, že: \"\"lidé reagují nejen na objektivní charakteristiky situace, ale také — a někdy především, na význam, který pro ně tato situace má\".\" Jakmile daná situace dostane nějakou definici, následné chování je jím determinováno. Sebenaplňující se proroctví („self-fulfilling prophecy“) podle Mertona slouží jako pomocník k pochopení například rasových předsudků: „Sebenaplňující se proroctví velkou měrou přispívá k vysvětlení dynamiky etnických a rasových konfliktů v dnešní Americe. O tom, že právě takový je případ přinejmenším vztahů mezi černochy a bělochy, se lze přesvědčit na patnácti stech stranách, jež čítá kniha Gunnara Myrdala Americké dilema“. Myrdal v knize z roku 1944 uvádí, že protějškem sebenaplňujícího proroctví je „sebevražedné proroctví“. To mění lidské chování oproti tomu, jaký by byl jeho průběh, kdyby nebylo proroctví vyřčeno, a to do té míry, že nedostane za pravdu. Vyřčením takového proroctví se zabrání jeho naplnění.", "section_level": 2}, {"title": "Příklady.", "content": "Robert K. Merton koncept aplikoval na reálné situace. Ve knize Studie ze sociologické teorie uvádí příklad krachu imaginární prosperující banky pod vedením Cartwrighta Millingvillea. Ačkoliv banka hospodaří zodpovědně a má dostatečné množství likvidity, jednoho dne se před ní utvoří fronta klientů žádajících vyplacení svých vkladů. Počet lidí před bankou neustále narůstá kvůli šířícím se nepodloženým pověstem o nesolventnosti banky. Taková situace vyvolá nevyhnutelnou insolvenci banky, ačkoli byla původně tato situace vzhledem k její prosperitě nepravděpodobná. Zcela běžným příkladem je nervózní student před zkouškou, který je přesvědčený o svém budoucím neúspěchu u zkoušky. Pochopitelně neuspěje, protože stráví více času strachováním se než studiem. Dále autor uvádí příklad války mezi dvěma národy. Lidé se domnívají, že válka je nevyhnutelná. Představitelé těchto dvou národů, pohánění tímto přesvědčením, se navzájem stále více odcizují a pohotově odpovídají na každý „útočný“ akt protistrany. Rozšiřuje se zbrojní potenciál, zvětšují se zásoby surovin a narůstá počet mužů ve zbrani, až nakonec očekávání války pomůže vytvořit skutečný konflikt. Jiným příkladem užití sebenaplňujícího se proroctví je jeho aplikace na etnické a rasové předsudky. Merton uvádí příklad bělošského amerického odboráře ze severu země, podle nějž by černoši neměli být připuštěni do jeho odborového svazu. „Fakta“ mu totiž říkají, že černoši, kteří „přišli z průmyslově nerozvinutého Jihu, nebyli vychováni v odborářských tradicích a neznají umění kolektivního vyjednávání. Kvůli nízké životní úrovni přijmou i práci za nižší mzdu, než je obvykle, a jsou proto označování za „zrádce pracující třídy“ a „stávkokazy“. Odboráři však uniká, že „fakta“, která prosazuje, pomáhají vytvořit i řadu důsledků, které skutečně mnoha černochům ztěžují či přímo berou možnost vyhnout se roli stávkokaza. Nicméně, bližší rozbor naznačuje obrácený vztah – černoši se stávali stávkokazy, protože nebyli připuštěni do odborů (a nikoli obráceně).", "section_level": 3}, {"title": "Ctnosti vlastní skupiny a nectnosti cizí skupiny.", "content": "Dalším příkladem je Mertonovi legenda kolem Abrahama Lincolna, amerického prezidenta z 19. století. O Lincolnovi prý každý americký školák ví, že byl „šetrný, pracovitý, dychtivý poznání, ctižádostivý, oddaný právům obyčejného člověka a nadmíru úspěšný v postupu po žebříčku příležitostí – z té nejspodnější nádenické příčky se dostal do úctyhodných výšin obchodníka a právníka...“ Merton zde proti sobě staví americkou střední třídu, která měla mít tyto vlastnosti vysoko na svém hodnotovém žebříčku, a ty osoby a skupiny, které takové hodnoty podle všeho nemají. Nezdají-li se příslušníci jedné skupiny, např. černoši jiné, např. bělošské skupině dost vzdělaní, pak podle schématu (tzv. „středostavovského katalogu ctností a hříchů“) vznikají obvinění, že jeden je „horší“ než druhý. Na stejném principu dochází ke srovnání Abrahama Lincolna se židovským a japonským jedincem. Co je u Lincolna znakem pracovitosti, hospodárnosti a inteligence, je u příslušníků dvou „cizích“ skupin podbízivost, skrblení a prohnanost. Merton takové selektivní vnímání jedinců podle schématu / formule (zde etnicity či národnosti) řadí pod termín „morální alchymie“.", "section_level": 2}, {"title": "Deviantní identita jedince.", "content": "kniha \"The Outsiders (1963)\", Howard Saul Becker Americký sociolog Howard S. Becker popisuje, jak se u člověka postupně vyvíjí deviantní identita: Jedinec je označen jako deviantní (primární deviace) a díky této nálepce na sebe pohlíží jako na odlišného od většinové společnosti. Označením se aktivují určité prvky osobnosti a deviantní kariéra se začne rozvíjet. Proces označení za deviantní osobu z pozice autority je nejdůležitějším krokem na cestě k tzv. sekundární deviaci. Dalším krokem je přijetí deviantní nálepky společností: Ten potlačuje ostatní definice jedince (např. status kriminálníka je silnější než status rodiče, souseda, přítele atd.). Také ostatní na osobu nazírají skrze tento dominantní status a mají tendenci předpokládat, že jedinec vlastní i negativní vlastnosti, které jsou s tímto označením obvykle spojené. Vzhledem k tomu, že identita jedince je odvozena převážně z pohledu ostatních, má jedinec tendenci pohlížet na sebe skrze své deviantní označení. To může produkovat sebenaplňující se proroctví. Kruh sebenaplňujících se proroctví lze prolomit, jestliže jedinec opustí počáteční definici situace, která uvedla tento kruh do pohybu. Je třeba zpochybnit původní domněnku a prosadit novou definici situace. Teprve potom přestane přesvědčení vytvářet realitu.", "section_level": 2}, {"title": "Experimenty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Očekávání učitelů.", "content": "Učitelé ve škole dostali (náhodou zaslechli) tipy na obzvlášť šikovné děti, které ale byly úplně průměrnými a normálními žáky. Za rok se těmto dětem výrazně zlepšil prospěch. Ze skrytých záznamů experimentátoři zjistili, že se učitelé chovali k vybraným dětem jinak – častěji je vyvolávali, více je chválili apod.", "section_level": 2}, {"title": "Chytré myši.", "content": "Studenti měli naučit chodit krysy bludištěm. Dozvěděli se, že zvířata pochází ze dvou různých populací – „chytré“ a „hloupé“. V reálu byly krysy rovnoměrně rozděleny do dvou smíšených skupin, což ale studenti nevěděli. Krysy, které pokládali za chytré, se naučily projít bludištěm mnohem rychleji, protože s nimi studenti komunikovali mnohem intenzivněji než s těmi, které považovali za hloupé.", "section_level": 2}, {"title": "Reálné projevy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rating.", "content": "Ekonomický rating používají především investoři, emitenti, investiční banky, makléři a státní instituce. Rating je ovšem pouhý odhad, a i když je třeba podložen daty z minulosti, finančnické varování praví, že \"zisky minulé nejsou zárukou zisků budoucích\". V souvislosti s finanční krizí v roce 2008 byla hodnota ratingů velmi zpochybněna: Agentury byly kritizovány především za to, že udělovaly nejvyšší ratingy i instrumentům, které těchto kvalit nedosahovaly. Další kritika poukazuje na to, že agentury nepřistupují ke všem hodnoceným společnostem zcela nezávisle a nezahrnují do hodnocení všechna známá rizika. Rating zpětně působí na hodnocený subjekt: Snížení ratingu jeho situaci na trhu obecně zhorší.", "section_level": 2}, {"title": "Předvolební průzkumy.", "content": "Jsou vnímány jako mocný nástroj pro ovlivňování veřejného mínění. Utváří se z nich společenská atmosféra a představy o síle a šanci na úspěch jednotlivých stran. Lidé podle nich podléhají přirozené touze být s vítězem či neztratit svůj hlas tím, že ho hodí někomu, kdo nemá šanci přeskočit pětiprocentní hranici potřebnou pro vstup do poslanecké sněmovny. Nebo se naopak při nerozhodnosti mezi více stranami mohou nechat unést k podpoře té strany, u níž mají pocit, že by jí svým hlasem mohli pomoci.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sebenaplňující předpověď (též sebenaplňující se proroctví, Golemův efekt, Rosenthalův efekt, Pygmalion efekt) je fenomén, kde očekávání budoucích událostí vede k chování, které zapříčiní, že se daná skutečnost opravdu stane. Vztahuje se jak k přístupu člověka k sobě samému, tak k hodnocení jiných osob, očekávání událostí atd. ", "tgt_summary": "Eine selbsterfüllende Prophezeiung (engl. self-fulfilling prophecy) ist eine Vorhersage, die ihre Erfüllung selbst bewirkt. Eine Information über eine mögliche Zukunft hat also einen entscheidenden Einfluss und ist die wesentliche Ursache dafür, dass diese Zukunft auch eintritt. ", "id": 2299053} {"src_title": "Marie Eleonora Braniborská (1599–1655)", "tgt_title": "Maria Eleonora von Brandenburg", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Marie Eleonora se narodila jako třetí dítě/druhá dcera z osmi potomků braniborského kurfiřta Jana Zikmunda a jeho manželky Anny Pruské.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství.", "content": "Od útlého věku byla zaslíbena mladému švédskému králi Gustavu II. Adolfovi. Královna vdova Kristina Holštýnsko-Gottorpská hledala jako nevěstu pro svého syna protestantskou princeznu s cílem posílit Švédsko, především proti hrozbě ze strany polského krále, který se chystal Švédsko anektovat. Gustav Adolf jel do Německa v roce 1618 a 1620, kdy dostal od princezny souhlas ke sňatku. Se zásnubami byly spojeny vážné potíže. Bratr Marie Eleonory, princ Jiří Vilém, který v roce 1619 nahradil svého otce na braniborském panovnickém stolci, nechtěl dát ke svatbě souhlas, neboť se obával roztržky ve vztazích se sousedním Polskem. Princezna Anna, matka Marie Eleonory, rozhodla odvézt ji do Wismaru, kde byla předána švédské družině. Svatba Gustava Adolfa a Marie Eleonory se konala ve Stockholmu 25. listopadu roku 1620. O tři dny později, 28. listopadu, byla Marie Eleonora korunována královnou. Od počátku projevovala Maie Eleonora silnou náklonnost a lásku svému manželovi a trpěla jeho neustálými vojenskými výpravami do zahraničí. Zajímala se o architekturu a hudbu, sdílíc tyto zájmy se svým manželem. Její záliba v umění i sklon k nadměrnému luxusu byly ovšem pro království velmi nákladné a znamenaly pro něj značnou zátěž.", "section_level": 2}, {"title": "Potomci.", "content": "Královna měla problémy udržet těhotenství. Po prvním těhotenství, jež skončilo v několika měsících potratem dcery, porodila v roce 1623 dceru Kristinu Augustu, jež však dalšího roku zemřela, v roce 1625 přišel na svět mrtvě narozený syn a konečně 7. prosince roku 1626 se narodil jediný přeživší potomek, dcera Při tažení Gustava II. Adolfa do třicetileté války se v roce 1631 královna rozhodla doprovázet ho do Německa, kde si Mohuči zřídila svůj dvůr. Při pobytu v tomto městě se dozvěděla zlou zprávu o smrti Gustava Adolfa, který padl 6. listopadu roku 1632 v bitvě u Lützenu.", "section_level": 2}, {"title": "Královna vdova.", "content": "Ostatky krále byly převezeny do Švédska v roce 1633 a vztahy mezi královnou vdovou a vládou začaly skřípat. Marie Eleonora v silné depresi, jež měla za následek iracionální jednání, odmítla odloučit se od těla svého manžela a několik měsíců zdržovala pohřeb. Když nakonec mohl být král pochován, vdova trávila mnoho času u hrobu. Vláda se obávala, že emoční nestabilita Marie Eleonory bude mít vliv na mladou královnu Kristinu, a proto kancléř Axel Oxenstierna v roce 1636 rozhodl odloučit dítě od matky. Jako královna vdova se Marie Eleonora usadila na zámku Gripsholm. Nákladný život, který vedla, vyvolal pohoršení vlády. To ve spojení s nedůvěrou v její povahu mělo za následek napjaté vztahy a další pobyt královny vdovy ve Švédsku se stal neudržitelným. Zamýšlela vrátit se do rodného Pruska, ale švédská vláda odmítla dát k tomu svolení, neboť její bratr, braniborský markrabě byl nepřítelem Švédska. Tehdy Marie Eleonora vstoupila v jednání s vládou dánského krále Kristiána IV. a rozhodla se prchnout z Gripsholmu v přestrojení za venkovanku. Po odjezdu z vesnice Trosa nastoupila na loďku, jež převezla na ostrov Gotland, kde ji vyzvedla dánská válečná loď a odvezla do Dánska. Dánsko se stalo jejím trvalým místem pobytu; ve Švédsku byl její odchod pro nepřátelství mezi oběma zeměmi považován za zradu. Při mírové smlouvě mezi Švédskem a Braniborskem v roce 1641 vévoda Fridrich Vilém I. Braniborský, synovec Marie Eleonory, souhlasil s jejím pobytem v Prusku a Švédsko rozhodlo udělit jí důchod. V roce 1643 Marie Eleonora opustila Dánsko a odjela do Pruska, kde strávila pět let. V roce 1648 se mohla vrátit do Švédska a být svědkem korunovace své dcery Kristiny. Podle Kristinina nařízení jí byl přidělen zámek Nyköping jako sídlo. Zde přijala v roce 1654 nečekanou návštěvnu své dcery, když Kristina zřeknuvši se trůnu opustila zemi. Po této nešťastné události trávila Marie Eleonora svůj život v osamění. Její životní náklady byly zabezpečeny novým králem Karlem X. Gustavem až do její smrti, ke které došlo 18. března roku 1655 ve Stockholmu. Její ostatky byly pohřbeny v kostele v Riddarholmen, v místě posledního odpočinku švédských králů, po boku jejího manžela Gustava II. Adolfa.", "section_level": 2}], "src_summary": "Marie Eleonora Braniborská (11. listopadu 1599, Königsberg, dnešní Kaliningrad – 18. května 1655, Stockholm) byla rodem braniborská princezna z dynastie Hohenzollernů a jako manželka švédského krále Gustava II. Adolfa od roku 1633 švédská královna a matka švédské královny Kristiny I.", "tgt_summary": "Maria Eleonora von Brandenburg (* 11. November 1599 in Königsberg; † 28. März 1655 in Stockholm) war eine Prinzessin von Brandenburg und durch Heirat Königin von Schweden.", "id": 1020581} {"src_title": "Sonderweg", "tgt_title": "Deutscher Sonderweg", "src_document": [{"title": "Vývoj pojmu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pozitivní německá Sonderweg.", "content": "Pojem Sonderweg začali němečtí historici v souvislosti s dějinami Německa užívat v průběhu 19. století, kdy se nově sjednocené a sebevědomě vystupující Německé císařství chtělo odlišit od \"dekadentních a neefektivních\" demokratických vlád ve Francii a Spojeném království a rovněž od \"zaostalého\" Ruska. Snaha o vymezení se proti západu i východu byla pro toto období v německém prostředí typická. Němečtí konzervativci hovořili o zlaté střední cestě a svou jedinečnost viděli v tom, že císařství převzalo jako stát iniciativu při zavádění sociálních reforem. Většina historiků v Německu byla přesvědčena o existenci pozitivního německého vývoje. Přednosti byly hledány v neparlamentním charakteru německé konstituční monarchie, v tradičně efektivní byrokracii a přísné společenské hierarchii. První zpochybňování pozitivní specifičnosti německé cesty přinesla katastrofická první světová válka a následné rozčarování německé společnosti po vzniku Výmarské republiky. Tehdejšími kritiky byli kupříkladu sociolog a teolog Ernst Troeltsch či historik Otto Hintze. Větší vlnu pochybovačů o německé pozitivní Sonderweg se objevila za druhé světové války, kdy proti tomuto konceptu pochopitelně vystoupili především zahraniční historici a němečtí antifašističtí spisovatelé, kteří před nacistickým režimem uprchli do emigrace. Přesto však za války v oficiální německé historiografii pozitivní užití pojmu Sonderweg zesílilo a dominovalo. Krach konceptu Sonderweg jako jedinečné německé pozitivní cesty přišel teprve se zkázou Třetí říše a s „objevením“ zločinů nacistického režimu.", "section_level": 2}, {"title": "Termín Sonderweg po druhé světové válce.", "content": "Již bezprostředně po skončení války a silněji pak v 60. letech, kdy v Německu nastoupila nová generace historiků, známá kvůli hlavnímu působišti na universitě v Bielefeldu jako tzv. Bielefeldská škola, došlo k radikálnímu proměně významu tohoto termínu. Pojem německá \"zvláštní cesta\" začal být spojován hlavně s politickými dějinami a dostal u autorů jako Fritz Fischer či Hans Ulrich Wehler veskrze negativní zabarvení. Negativně začala být Sonderweg pochopitelně vnímána především proto, že ji historikové nově označovali za důvod, kvůli kterému Němci nepřijali demokracii Výmarské republiky a dobrovolně svěřili svůj osud do rukou nacistů. Zastánci teorie o negativní Sonderweg věřili, že německý vývoj předurčilo pozdní sjednocení Německa, opožděný vznik moderního národa, neúspěch německých revolucí v 19. století a z toho pramenící slabá pozice liberalismu v zemi, velká závislost občanů na státu a bezmezná poslušnost obyvatel vůči státní autoritě. Tyto německé zvláštnosti měly mít své základy ještě v období Pruska, kdy zemi vládla úřednická kasta napojená na autoritativní státní zřízení. Němečtí historici operující s pojmem Sonderweg hovořili o odklonění se Německa od „normálního vývoje“ charakteristického pro západní Evropu. Výše zmíněné důvody podpořené negativním nacionalismem a hospodářskou krizí měly vést k masové podpoře nacistické strany. Ještě radikálnější závěry v poválečném období zastávali někteří zahraniční autoři, kteří \"špatnost\" a \"vychýlenost\" německé zvláštní cesty spatřovali již v militarismu Bismarckovy doby, revoluci roku 1848, expanzivní politice Fridricha Velikého nebo až u protestanství a Martina Luthera.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika užívání termínu.", "content": "V Německu čelilo pojetí vlastních dějin jako Sonderweg od 70. let rostoucí kritice. Debata o problematice německé zvláštní cesty se tehdy propletla s historiografickým sporem známým jako Historikerstreit, kdy se část německých historiků v Západním Německu pokoušela srovnat holokaust a koncentrační tábory Hitlerovi Třetí říše s gulagy a pogromy Stalinova Sovětského svazu. Zastánci tohoto srovnání odmítali termín Sonderweg jako příliš konzervativní a partikulární přístup k německé historii. Za odpůrce pojmu Sonderweg můžeme pokládat historiky Andrease Hillgrubera, Klause Hildebranda, Rainera Zitelmanna, Hagena Schulze, Michaela Stürmera či Ernsta Nolteho. V polovině 80. let prosluli kritikou pojmu Sonderweg britští marxističtí historikové Geoff Eley a David Blackbourn.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Dnes je v německé historiografii termín Sonderweg stále častěji považován za překonaný či je spor o jeho užívání označován jako neaktuální.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sonderweg (v doslovném překladu z němčiny \"zvláštní\" či \"speciální cesta\") je pojem, který bývá v části německé historiografie užíván pro označení specifického německého historického vývoje v 19. a na počátku 20. století. Užívání i význam tohoto termínu prošly v průběhu 20. století radikální proměnou a mezi historiky nepanuje shoda, zda je jeho užití oprávněné. ", "tgt_summary": "Die These vom Deutschen Sonderweg, auch Sonderwegsthese genannt, besagt, dass sich die Entwicklung demokratischer Strukturen in Deutschland wesentlich vom europäischen Regelfall unterscheide, der unter anderem von Frankreich und Großbritannien repräsentiert werde. Diese Sonderentwicklung sei aus der Geschichte Deutschlands ableitbar. In der Geschichtswissenschaft ist es strittig, ob es sich dabei wirklich um einen Sonderweg handelt oder nur um einen Eigenweg. Die These vom Sonderweg setze voraus, dass es eine Norm für die historische Entwicklung zur liberalen Demokratie gebe.", "id": 748026} {"src_title": "Plejtvákovití", "tgt_title": "Furchenwale", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Asi nejnápadnějším znakem těchto kytovců je jejich často obří velikost, přičemž některé druhy zřejmě představují největší známé živočichy, kteří kdy na Zemi existovali. Přinejmenším dva druhy plejtváka (obrovský a myšok) dosahují hmotnosti přes 100 metrických tun, čímž nejspíš právě hmotností (nikoliv ale délkou) překonávají i všechny dosud známé druhohorní sauropodní dinosaury (jako byl rod \"Argentinosaurus\" a někteří další). Hmotnost největších známých sauropodů je zatím odhadována \"pouze\" asi na 70 až 100 metrických tun, ačkoliv nejspíš mohli existovat i hmotnější jedinci. Všichni členové této čeledi mají ve spodní části těla kůži složenou z podlouhlých rýh, táhnoucích se od úst až k pupíku (s výjimkou plejtváka sejvala a plejtváka malého, jejichž rýhy jsou kratší). Jejich účelem je umožnit plejtvákům mohutně otevřít ústa při krmení, což jim dovolí pohltit obrovská sousta potravy na jedno jediné polknutí. Tyto rýhy jsou jasně viditelné na krku a na břiše a odlišují je od ostatních kytovců. Plejtvákovití jsou oproti svým příbuzným, čeledi velrybovitých, charakterističtí svým štíhlým a aerodynamickým tvarem těla. Většina má také úzké a podlouhlé ploutve a můžeme u nich nalézt též hřbetní ploutev, umístěnou zhruba ve dvou třetinách zad. Plejtvákovití filtrují potravu přes kostice. Žerou korýše, jako je kril, ale také různé druhy ryb, například sledě nebo sardinky. Březost trvá 11 až 12 měsíců, aby se páření a porod odehrávaly ve stejnou roční dobu. Samice porodí pouze jedno mládě, které bývá v závislosti na druhu odstaveno po 6 až 12 měsících. U některých druhů žijí dospělí jedinci v malých skupinách, jež čítají dva až pět členů. Například u keporkaků si můžeme povšimnout proměnlivé sociální struktury - někdy žijí ve skupinách, jindy preferují samotu.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Plejtvákovití se vyskytují po celém světě: plejtvák obrovský, myšok a sejval obývají všech pět oceánů (Atlantský, Tichý, Indický, Jižní a Severní ledový); plejtvák jižní, jak napovídá druhové jméno, celou jižní polokouli a plejtvák malý celou severní polokouli. Plejtvák Brydeův se vyskytuje ve všech oceánech vyjma chladných vod v okolí Arktidy a Antarktidy. Většina druhů obývá pouze oceány. Výjimkou je plejtvák Brydeův, který je po celý rok pozorován v blízkosti břehů, tedy většinou v mořích. Nejmenší a největší druhy, respektive plejtvák malý a plejtvák obrovský, se vyskytují v nejstudenějších vodách úplně na jihu, jimž se kupříkladu plejtvák myšok vyhýbá. Plejtvákovití se rozmnožují povětšinou v tropických vodách během zimy, odkud poté migrují do polárních vod, bohatých během krátkého polárního léta na plankton a kril.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Plejtvákovití získávají potravu většinou tak, že zrychlí a poté otevřou ústa v největším možném úhlu. Tento pohyb vyvolá ve vodě tlak, který jim umožní nasát, poté filtrovat a spolknout obrovské množství vody obsahující korýše a ryby. Získávat potravu výše popsaným způsobem jim umožňuje jejich specifická anatomie. Jedná se o rýhy na krku a břiše, jež se mohou výrazně roztáhnout, a dále unikátní smyslový orgán sestávající z mechanoreceptorů, jež pomáhají s koordinací při pohlcení potravy. Mimoto jsou nervy plejtvákovitých tak pružné, že by těmto tvorům umožnily pojmout větší objem vody, než je jejich velikost. Tyto nervy jsou obaleny vlákny elastinu. Otevření úst způsobí jejich rozvinutí a po zavření se znovu sbalí do původní polohy.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Dříve byla čeleď plejtvákovitých (Balaneopteridae) rozdělena do dvou podčeledí: Balaenopterinae a Megapterinae, z nichž každá obsahovala jeden rod: \"Balaenoptera\" a \"Megaptera\". Studie fylogeneze různých druhů plejtvákovitých nicméně ukázaly, že tehdejší rozdělení bylo parafyletické, a roztřídění do podčeledí bylo posléze zavrženo. V listopadu roku 2003 bylo oznámeno objevení nového druhu plejtváka, nazvaného \"Balaenoptera omurai\". Tento nový druh se podobá plejtváku myšokovi, je ale menší a byl pozorován v indopacifických vodách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plejtvákovití (Balaenopteridae) jsou nejpočetnější čeledí z podřádu kosticovců (Mysticeti). Do této čeledi zařazujeme devět různých druhů, mimo jiné plejtváka obrovského, kytovce vážícího až přes 180 tun, jenž je považován za největšího živočicha, který kdy žil. Dokonce i nejmenší člen této čeledi, plejtvák malý, váží okolo 9 tun.", "tgt_summary": "Die Furchenwale (Balaenopteridae; lt. \"balaena\" „Wal“ abgeleitet vom Altgriechischen φάλ(λ)αινα „Wal“) sind eine Familie der Bartenwale. Hierzu gehören die größten aller Wale und damit die größten lebenden Tiere überhaupt.", "id": 2196925} {"src_title": "Becherovka", "tgt_title": "Becherovka", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Roku 1805 přijíždí do Karlových Varů doktor Christian Frobrig z Anglie, který při odjezdu Becherovi daruje recept. Od roku 1807 Josef Becher začíná prodávat likér pod jménem English Bitter.. Později se likér začal prodávat pod rodinným názvem Karsbader Becherbitter, tímto jménem byl světu znám až do roku 1945, kdy byla německá rodina Becherů vysídlena do zahraničí a likérka přešla i s receptem do státní správy. Nápoj se od té doby prodává pod českým název Becherovka.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Ročně je vyrobeno cca 8 mil. litrů. Becherovka je momentálně nejprodávanějším likérem v segmentu hořkých bylinných likérů.", "section_level": 1}, {"title": "Postup výroby.", "content": "Becherovka se připravuje podle tajné receptury, po celou dobu stejným způsobem. Většina bylin pochází z Česka, ale ve směsi se najdou také suroviny ze vzdálených exotických oblastí, například Zanzibaru, Srí Lanky či ze zemí Jižní Ameriky. Existuje ale také informace, že zhruba tři čtvrtiny bylin a koření pocházejí ze zahraničí. Některé druhy prý rostou přímo v okolí Karlových Varů. Z limitované edice 2017 je známo, že obsahuje Achillea millefolium, Eugenia aromatica, Cinnamomum Aromaticum a Hyssopus Officinalis. Výroba probíhá v místnosti zvané \"„Drogikamr“\" (název užívaný ještě z doby Becherů) a trvá několik týdnů až měsíců. Hotová směs je přesypána do pytlů z přírodního materiálu a na jeden týden ponořena do alkoholu, aby dokonale prosákla. Vzniklý extrakt se smíchá s vodou a přírodním cukrem a poté se vkládá do digeračních tanků. Becherovka zraje přibližně dva měsíce a poté je stáčena do charakteristických zelených láhví. Po stočení ji degustuje hlavní sládek. Firma dodržuje různá bezpečnostní opatření. Výrobní receptura je známa pouze dvěma lidem ze společnosti, výrobnímu manažerovi a výrobnímu řediteli. Tímto tajemstvím jsou doživotně smluvně vázáni a nemohou například společně cestovat. Traduje se, že se neobjednávají všechny suroviny naráz a že jsou navíc odebírány i některé druhy bylin a koření, které do likéru vůbec nepatří.", "section_level": 2}, {"title": "Export.", "content": "Becherovka se momentálně vyváží do téměř 40 zemí světa. Mezi nejsilnější exportní trhy patří Německo, Slovensko, Ukrajina a Rusko. Kromě toho se vyváží také do vzdálenějších zemí – Japonska, Brazílie či Austrálie.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Domácí servírování.", "content": "Servíruje se jako aperitiv nebo digestiv, dále ve formě koktejlu či horkého nápoje. Její chuť a vůně nejlépe vyniknou, pokud je servírována ledově namražená (o teplotě −4 až −6 °C), proto je doporučeno uchovávat jí v lednici či mrazničce.", "section_level": 2}, {"title": "Míchání.", "content": "Může se míchat například s kolou nebo top-topicem. Zaměstnanci sovětského konzulátu v Karlových Varech svého času pili směs becherovky a tradiční ruské vodky Stolichnaya.", "section_level": 2}, {"title": "Koktejly.", "content": "Z Becherovky je možné připravit několik známých koktejlů. K nejznámějším patří Beton, Red Moon, Beton Bitter, Beton s okurkou či retrostylový Koospol koktejl. Dalším známým koktejlem je B-Celebration, který byl připraven u příležitosti oslav 200 let výroby a jehož autorem je Aleš Půta. Becherovka se také využívá při přípravě horkých nápojů. Nejrozšířenějším je Horká Becherovka. Je také hojně využívána v barmanské mixologii po celém světě. Barmani z ní připravuji tradiční koktejly a horké nápoje a využívají ji k dalším experimentům v oblasti mixologie.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Becherovka získala desítky českých i mezinárodních ocenění, například:", "section_level": 1}, {"title": "Známí konzumenti.", "content": "Známým fandou karlovarské Becherovky byl český prezident Miloš Zeman. Během své návštěvy karlovarské likérky (březen 2017) přiznal, že: \"„...jako premiér jsem byl neplaceným agentem becherovky, neboť vždycky, když se mě ptali, co nejraději piju, vždycky jsem řekl becherovku.\"“ Poté, co mu byla zjištěna cukrovka, přešel na slivovici, ale dle vlastních slov zůstal becherovce věrný.", "section_level": 1}], "src_summary": "Becherovka (celým jménem Becherovka Original, původním německým názvem \"Karlsbader Becher-Bitter\") je český bylinný likér, vyráběný v Karlových Varech společností Jan Becher – Karlovarská Becherovka, kterou vlastní koncern Pernod Ricard. Vyrábí se z více než dvaceti druhů bylin a koření a neobsahuje žádné chemické přísady. ", "tgt_summary": "Becherovka (ehemals \"Karlsbader Becher-Bitter\") ist ein aus Karlsbad (tschechisch \"Karlovy Vary\") in Böhmen stammender, grünlich-gelber Kräuterbitterschnaps, der ausschließlich vom Unternehmen Jan Becher hergestellt wird. ", "id": 1900751} {"src_title": "Allosaurus", "tgt_title": "Allosaurus", "src_document": [{"title": "Naleziště.", "content": "Fosilie tohoto rodu jsou známy z USA (státy Utah, Wyoming, Nové Mexiko a Colorado ze svrchnojurských sedimentů Morrisonského souvrství, jehož vrstvy se celkově nacházejí na území amerických států Wyoming, Colorado, Montana, Severní Dakota, Jižní Dakota, Nebraska, Kansas, Oklahoma, Texas, Nové Mexiko, Arizona, Utah a Idaho, a kanadských provincií Saskatchewan a Alberta) a nově také z Portugalska (formace Lourinha), odkud je znám druh \"Allosaurus europaeus\". První nalezenou fosilií alosaura byl zřejmě ocasní obratel, objevený již roku 1869 nedaleko Granby v kraji Grant (Colorado).", "section_level": 1}, {"title": "Období.", "content": "Rod \"Allosaurus\" žil v období svrchní jury (stupně kimmeridž a tithon), před přibližně 155 – 150 Ma (Ma = Mega annum; miliony let).", "section_level": 1}, {"title": "Diskutabilní exempláře.", "content": "Některé indicie nasvědčují přítomnosti alosaurů rovněž ve střední juře, kde bylo na ruském souvrství Djaskoian objeveno šest zubů (PIN 4874/2). Značně nejistý je také druh „\"Allosaurus\"“ „rubustus“ ze spodního aptu (přibližně před 125 miliony let) spodní křídy souvrství Wonthaggi z australské Victorie. Tento exemplář (NMV Pl50070) mohl být dlouhý snad až 6 m. Jeho pozice mezi alosaury je však značně diskutabilní a někteří paleontologové (např. Azuma & Currie, 2000) se domnívají, že jedinec NMV Pl50070 měl spíše více společného s rodem \"Fukuiraptor\".", "section_level": 2}, {"title": "Způsob života.", "content": "\"Allosaurus\" byl nepochybně masožravcem, ale někteří vědci tvrdí, že stisk alosaura nebyl dostatečně silný, aby zabil nějakého živočicha, možná tedy byl pouhým mrchožroutem. Pokud byl aktivním dravcem, není jisté, zda lovil samostatně, nebo ve smečce. Stejně jako ostatní dinosauři, tak i tito teropodi snášeli vejce. Podle některých kosterních pozůstatků vědci zjistili, že alosauři mohli být na svých cestách sledováni zhruba 6 metrů dlouhými ceratosaury, kteří se živili tím, co alosauři na svém úlovku nechali. Alosauři stáli (spolu s příbuznými druhy) na vrcholu potravního řetězce. Pterosauři, menší draví dinosauři a drobní draví savci, představovali pro alosaury jen malou potravní konkurenci. V roce 2007 byla odhadnuta maximální rychlost běhu dospělého alosaura (u jedince s hmotností 1400 kg) na 9,4 m/s (33,8 km/h). Síla jeho čelistního stisku byla mnohem menší než například u později žijícího teropoda druhu \"Tyrannosaurus rex\", podle odhadů činila zhruba 3573 newtonů. Stejně jako mnozí jiní teropodi, měli i alosauři pneumatizované (duté a vzduchem vyplněné) kosti, což se uplatnilo při jejich respiraci a snižovalo hustotu tělních tkání. Výzkum 19 identifikovaných patologií na kostře jedince \"MOR 693\" dokazuje, že imunitní systém alosaurů byl podobný ptačímu - lokalizoval a cíleně \"řešil\" infekci v měkkých tkáních v konkrétním tělním segmentu. Některé objevy na nalezištích v sedimentech souvrství Morrison naznačují, že alosauři se mohli občas uchylovat ke kanibalismu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozměry.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Délka.", "content": "Průměrná délka druhu \"Allosaurus fragilis\" byla přibližně 7–9 m, ačkoli se zdá, že některé odrostlé kusy (jako třeba exemplář AMNH 5767, jež byl původně řazen k samostatnému rodu \"Epanterias\") mohly měřit až 12 m. Porovnatelné velikosti je pak také \"Allosaurus\" „jimmadseni“ (z Utahu a Wyomingu), jehož největší dochovaný dospělý exemplář, známý od roku 2003, mohl být dlouhý 8,8 m. Z tohoto druhu však také známe nedospělé jedince, jako např. DINO 11541, který mohl mít 5,6 m", "section_level": 2}, {"title": "Hmotnost.", "content": "Topotyp druhu \"Allosaurus fragilis\", USNM 4734 (Gilmore, 1920), mohl mít s délkou přes 7,4 metrů něco málo přes 1 tunu. Pro exemplář YPM 1930 (délka 7,40 m) byla odhadnuta hmotnost 1092 kg. Větší exempláře, jako např DINO 2560 (=UUVP 6000) s délkou 7,9 m už 1,32 tuny a AMNH 680 s délkou 9,37 m dokonce 2,3 tuny. Průměrní zcela dospělí jedinci mohli mít zřejmě přes 3 tuny. Podle Gregoryho S. Paula dosahoval druh \"A. fragilis\" délky asi 8,5 metru a hmotnosti 1700 kilogramů.", "section_level": 2}, {"title": "\"Big Al\".", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Objev.", "content": "V roce 1991 byly v Morrisonském souvrství poblíž Howe Quarry v Severní Americe objeveny pozůstatky alosaura z druhu \"A. fragilis\". Nález, který byl kompletní z 95% dostal příznačné jméno Big Al (MOR 593). Kostra byla objevena týmem vedeným Kirbym Siberem. Stejný tým později odhalil pozůstatky i druhého alosaura, který dostal jméno „Big Al Two“. V jeho případě se jedná o nejzachovalejší zkameněliny tohoto druhu.", "section_level": 2}, {"title": "Nejslavnější alosaurus.", "content": "Jedná se o mladého, osm metrů dlouhého jedince, na jehož pozůstatcích jsou patrné známky po devatenácti zraněních či infekcích, které pravděpodobně způsobily jeho smrt. Jelikož jsou fosílie tak dobře zachované a těšily se nebývalé slávě veřejnosti, britská společnost British Broadcasting Corporation, tvůrce populární série „Putování s...“ se rozhodla věnovat dvoudílný speciál dokumentu Putování s dinosaury jeho životu – první díl („The Ballad of Big Al“, česky „Balada o Alosaurovi“) pojednává o \"Alově\" způsobu života, dospívání, boji o kořist a smrti, druhý („Big Al Uncovered“, česky trochu nešťastně „Pátrání po Tyrannosaurovi“) o jeho objevu a práci vědců (mj. se objevili Dale Russell, Rebecca Hanna, Octávio Mateus ad.). Mezi nejslavnější naleziště s fosiliemi tohoto teropoda patří Cleveland-Lloyd Dinosaur Quarry v Utahu, objevené již roku 1927. Na tomto místě bylo objeveno 44 až 60 jedinců alosaura v různých věkových skupinách.", "section_level": 2}, {"title": "Druhy.", "content": "Kromě nejznámějšího druhu \"A. fragilis\" se k tomuto rodu dále řadí \"Allosaurus atrox\", popsaný O. C. Marshem původně v roce 1878 jako \"Creosaurus atrox\", nicméně v roce 1987 přeřazen Paulem k rodu \"Allosaurus\"; \"Allosaurus ferox\", popsán rovněž O.C.Marshem v roce 1896, avšak v jeho případě jde s největší pravděpodobností o mladší synonymum druhu \"A. fragilis\" a \"Allosaurus maximus\". Ten je však nejspíš samostatným rodem \"Saurophaganax\" (popsal Chure v roce 1995).", "section_level": 1}, {"title": "\"Allosaurus europaeus\".", "content": "V prosinci 2006 popsali Mateus a kol. nový druh alosaura – \"A. europaeus\". Od svých příbuzných (např. druhu \"A. fragilis\") jej odlišují rozdíly ve stavbě lebky. Tento druh je znám z portugalského souvrství Lourinha, která zahrnuje sedimenty stejného stáří, jako severoamerické souvrství Morrison. Tento druh dosahoval délky kolem 7 metrů a vážil asi 1000 kg.", "section_level": 2}, {"title": "\"Allosaurus jimmadseni\".", "content": "\"Allosaurus jimmadseni\", popsán na základě několika kosterních fragmentů Danem Churem v roce 2000 (v rámci doktorské dizertace) a formálně pak v roce 2020 (\"vide\" Glut, 2003). Tento druh je pravděpodobně o několik milionů let starší než \"A. fragilis\" a mohl být jeho přímým evolučním předkem.", "section_level": 2}, {"title": "Synonyma.", "content": "Vzhledem k tomu, že máme velice často do činění s nekompletním (či nezřídka dokonce velmi fragmentárním) materiálem, stává se, že různí paleontologové přiřazují (a přiřazovali) svým objevům nové rodové nebo druhové názvy. Typickým příkladem je dnes již neplatný druh \"Antrodemus valens\". \"Allosaurus\" byl ve své době velmi hojným masožravcem, tudíž z něj známe velké množství zkamenělin různě starých jedinců.", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace.", "content": "Přičemž klad Carnosauria je některými autory (třeba Paulem C. Serenem) považován za synonymum Allosauroidea. Důvodem má být historický polyfyletismus a absence karnosaurů neklasifikovaných k nadčeledi Allosauroidea.", "section_level": 1}], "src_summary": "Allosaurus (z řeckého \"allos/αλλος\" „cizí“, „neznámý“ nebo „divný“ + \"sauros/σαυρος\" „ještěr“) byl popsán slavným americkým paleontologem z 19. století Othnielem Charlesem Marshem v roce 1877. Byl relativně blízkým příbuzným gigantických karcharodontosauridů, jejichž nejznámějšími zástupci jsou \"Giganotosaurus carolinii\" (popsán Coriou a Salgadem v roce 1995) a \"Mapusaurus roseae\", který byl popsán Coriou a Curriem v roce 2006 (oba z podčeledi Giganotosaurinae, vytvořené při popisu mapusaura. Nejužší společný klad, který zahrnuje alosaura (resp. Allosauridae) s karcharodontosauridy je nadčeleď Allosauroidea.", "tgt_summary": "Allosaurus ( für \"andersartige Echse\") ist eine Gattung von theropoden Dinosauriern. Sie lebte im Zeitalter des Oberjura und ist in Nordamerika und Südeuropa durch Funde nachgewiesen. Frühere zu der Gattung gestellte Funde aus dem Oberjura von Tansania und der Unterkreide von Australien lassen sich nicht sicher zuordnen. ", "id": 2160101} {"src_title": "Les Républicains", "tgt_title": "Les Républicains", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Změna názvu UMP.", "content": "V listopadu 2014 byl předsedou Unie pro lidové hnutí zvolen bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Ten následně podal generálními výboru návrh na změnu názvu strany na \"Republikáni\" (\"Les Républicains\") a změnu stanov. Místopředsedkyně strany Nathalie Kosciusko-Morizet následně Sarkozymu a předsednictvu strany předložila návrh nových stanov. Nové stanovy mimo jiné umožňovaly volby předsedy departmentských organizací strany přímou volbou, ukončení politických proudů a dohadování členů volební nominaci. Kritici Sarkozymu vyčítali název strany. Podle nich nebylo nelegální pojmenovat stranu \"Republikáni\", protože podle nich je republikánem každý francouzský občan, který hájí hodnoty a myšlenky Francouzské republiky, které pocházejí už z dob Francouzské revoluce. Takový termín je podle nich něco víc než jen název nějaké politické strany. Nový název byl předsednictvem přijat 5. května 2015 a po rozhodnutí soudu ve prospěch Sarkozyho schválen členy strany online 28. května 2015. Z celkové účasti 45,7% bylo 83,3% členů pro. Nové stanovy byly přijaty 96,3% hlasů a nové složení předsednictva 94,8%.", "section_level": 2}, {"title": "Ustavující kongres.", "content": "Změna názvu byla oficiálně přijata na ustavujícím kongresu nové strany 30. května 2015 v Paris Event Center v Paříži za účasti 10 000 aktivistů. Angela Merkelová, německá kancléřka a předsedkyně CDU, poslala kongresu gratulační dopis. Republikáni se tak stali legitimním nástupcem UMP a přední středopravicovou stranou ve Francii. Organizace byla vyhlášena v prefektuře v Saône-et-Loire 9. dubna 2015. Na základě tohoto prohlášení má strana za cíl \"Podporovat myšlenky pravice a středu, být otevřena všem, co si přejí stát se členy a diskutovat v duchu politické strany s republikánskými ideály ve Francii nebo mimo ni\". Toto ustanovení bylo publikováno v \"Journal officiel de la République française\" 25. dubna 2015. 3. července 2016 Nicolas Sarkozy oznámil, že tento rok rezignuje jako lídr strany, aby se mohl stát pravicovým kandidátem ve volbě prezidenta republiky 2017. 27. listopadu 2016 se prezidentským kandidátem strany stal bývalý premiér Francois Fillon, který zvítězil ve stranických primárních volbách. V prvním kole prezidentských voleb 23. dubna 2017 se Francois Fillon umístil na třetím místě s 20% hlasů, tudíž nepostoupil do druhého kola. Následně ve své koncesní řeči podpořil ve druhém kole Emmanuela Macrona.", "section_level": 2}], "src_summary": "Les Républicains (česky \"Republikáni\", anglicky \"Republicans\") je francouzská středopravicová politická strana. Vznikla v květnu roku 2015 jako nástupnická strana Unie pro lidové hnutí \"(Union pour un Mouvement Populaire, UMP),\" které vzniklo v roce 2002 pod vedením bývalého francouzského prezidenta Jacquese Chiraca. V současnosti je společně s prezidentskou stranou La République en marche jednou z hlavních politických stran ve Francii. Les Républicains je členem Evropské lidové strany, Centristické demokratické internacionály a Mezinárodní demokratické unie. ", "tgt_summary": "Les Républicains \"(LR)\",, bis Ende Mai 2015 Union pour un mouvement populaire (\"UMP\", ), ist eine politische Partei in Frankreich, die im Jahr 2002 aus mehreren Parteien des Mitte-rechts-Spektrums hervorgegangen ist und zum Teil in der Traditionslinie des Gaullismus steht. Les Républicains gehören der Europäischen Volkspartei und der Internationalen Demokratischen Union an, einem weltweiten Forum konservativer Parteien. Die Partei stellte seit ihrer Gründung im Jahr 2002 bis 2012 mit Jacques Chirac und Nicolas Sarkozy den Staatspräsidenten. Vom 15. Mai 2017 bis zu dessen Parteiausschluss Ende Oktober 2017 stellte die Partei mit Édouard Philippe den Premierminister. ", "id": 1286738} {"src_title": "Cato starší", "tgt_title": "Marcus Porcius Cato der Ältere", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí a vojenská služba.", "content": "Cato se narodil v roce 234 př. n. l. v latinském městě Tusculum, přičemž náležel k plebejskému rodu Porciů. Jeho rodina nepatřila k římské aristokracii a nebyla ani nijak zámožná. Svého otce Marka popsal Cato jako poctivého a statečného muže. Vyzdvihoval také odvahu svého praděda, který v boji přišel o pět válečných koní a obdržel za to náhradu ze státní pokladny. Někteří historikové z toho dovozují, že jeho praděd mohl být členem jezdeckého stavu. Jedince postrádající urozený původ nazývali Římané novými lidmi (\"homines novi\"). Sám Cato připouštěl, že nikdo z jeho předků nezastával žádný z úřadů, připomínal ale jejich četné zásluhy. Mládí strávil na otcovských statcích v sabinském kraji. Plútarchos uvádí, že nedaleko se nalézal dům obývaný kdysi Maniem Curiem Dentatem, někdejším trojnásobným konzulem lhostejným k majetku. Cato tam často chodíval a podle Dentatova vzoru se snažil žít prostý a skromný život. V mládí neoplýval bohatstvím a nevýbal se ani tvrdé práci na svých polích. Později rozmnožil své jmění vkládáním peněz do aktiv přinášejících jistý zisk, jako byly rybníky, teplé prameny, výnosné pastviny a lesy. Během druhé punské války vstoupil ve věku sedmnácti let do armády. Stalo se tak zřejmě při mimořádných odvodech konaných po porážce v bitvě u Kann v roce 216 př. n. l., kdy kartáginský vojevůdce Hannibal pustošil Itálii. Cato si počínal neohroženě a vyznamenal se v četných bojích. V pozdějších válkách v Hispánii a Řecku si vydobyl reputaci vynikajícího velitele (\"summus imperator\"). V roce 214 př. n. l. sloužil v Kampánii, patrně pod Markem Claudiem Marcellem. Jako vojenský tribun ho doprovázel při tažení na Sicílii. V roce 209 př. n. l. se ve vojsku Quinta Fabia Maxima podílel na znovudobytí Tarenta. Za svůj přínos k vítězství v bitvě u Metauru v roce 207 př. n. l. obdržel pochvalu. Služba v armádě poskytla Catonovi příležitost navázat blízký osobní kontakt s mnoha vlivnými lidmi a umožnila mu uskutečnit své politické ambice.", "section_level": 2}, {"title": "Politický vzestup.", "content": "Vojenská zdatnost otevřela Catonovi dveře do politiky, k čemuž mu významnou měrou dopomohl i mimořádný řečnický talent. Svoji výmluvnost rozvíjel a zdokonaloval, když vystupoval jako obhájce v menších obcích a městech. Touto činností získal mnoho přátel a rozšířil řady svých klientů. V počátcích své veřejné dráhy se mu pravděpodobně dostalo pomoci ze strany některých vzdálenějších příbuzných. Prakticky ve stejné době, kdy vstoupil do politiky, pronikli do římské aristokracie i další dva zástupci rodu Porciů. Podstatně důležitější a pro Catonovu kariéru určující se ukázala podpora senátora Lucia Valeria Flakka, pocházejícího z velmi starého a vznešeného rodu. Právě on přesvědčil Catona, aby opustil venkov a odstěhoval se do Říma. Flaccus se stal jeho patronem a jejich vztah se vyvinul v přátelství. S jeho přispěním stoupal Cato rychle a bez zaváhání po jednotlivých příčkách posloupnosti úředních hodností (\"cursus honorum\"). Jejich spojenectví lze doložit i z obdobného průběhu jejich kariér, neboť ve stejném roce zastávali konzulát a sloužili jako vojenští tribunové v Řecku za války s Antiochem. Cato se rovněž aktivně zasazoval o to, aby byl Flaccus jeho kolegou v úřadu cenzora. V roce 204 př. n. l. se Cato stal quaestorem, načež ho přidělili k vojevůdci Publiu Corneliu Scipionovi, chystajícímu se do Afriky proti Kartágincům. Během přípravy vojska na Sicílii mělo prý mezi oběma muži dojít k rozepři. Podle Plútarcha vnímal Cato s nechutí Scipionovu slabost pro divadlo a nošení řeckého oděvu a kritizoval ho, že narušuje morálku vojáků jejich přehnaně štědrým odměňováním. Poté se měl vrátit ze Sicílie a společně s Quintem Fabiem Maximem si měl v senátě stěžovat na Scipionovu rozmařilost a náklonnost k řecké kultuře. Novodobí historikové pochybují o tom, že by quaestor mohl svévolně opustit přidělenou funkci. Považují proto roztržku za smyšlenou, čemuž nasvědčuje i skutečnost, že ji ostatní prameny nezmiňují. Cato choval patrně nemalé výhrady ke Scipionovým metodám a způsobu života, což se odrazilo i v jejich pozdějším konfliktu. Navzdory tomu s ním táhl do Afriky a posléze se vydal na Sardinii. Odtud přivedl do Říma básníka Quinta Ennia. V roce 202 př. n. l. se plebejští aedilové museli vzdát úřadu kvůli procedurálním chybám při svém zvolení. V souvislosti s tím pronesl Cato jednu ze svých prvních veřejných řečí \"De aedilibus vitio creatis\". Další projev měl Cato pronést při příležitosti svého ustanovení aedilem v roce 199 př. n. l. Při zastávání tohoto úřadu musel se svým kolegou opakovat konání Plebejských her (\"ludi Plebeii\"). Za své úsilí se dočkal odměny v podobě zvolení praetorem pro následující rok. Praeturu vykonával na Sardinii, kde jako správce provincie zajišťoval zásobování vojska v Řecku potravinami a ošacením. Vedle toho nechal z ostrova vyhnat všechny lichváře. Za svého působení na Sardinii dával Cato ostentativně najevo svoji hospodárnost kombinovanou s odměřeností: V průběhu 2. století př. n. l. byly vydány tři samostatné zákony \"leges Porciae\" rozšiřující právo římských občanů podat odvolání (\"provocatio\") proti rozhodnutí úředníků o trestu smrti nebo bití. Třebaže nemáme informace o datu přijetí těchto zákonů ani o jejich původcích, zdá se, že Cato mohl být autorem některého z nich, nebo se alespoň přičinil o jeho schválení.", "section_level": 2}, {"title": "Konzulát.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Lex Oppia.", "content": "Cato a jeho přítel Flaccus byli zvoleni konzuly pro rok 195 př. n. l. Krátce poté, co nastoupili úřad, se v Římě rozhořel vážný politický spor ohledně zrušení Oppiova zákona (\"lex Oppia\"). Tento právní předpis z roku 215 př. n. l. stanovil, že žádná žena neměla mít na sobě více než půl unce zlata, nesměla nosit pestrobarevné šaty, ani se nechat vézt po městě a jeho okolí ve voze taženém dvojspřežím. Návrh tribunů lidu Marka Fundania a Lucia Valeria na jeho zrušení se setkal s odporem mnoha občanů. Další dva tribunové Marcus a Publius Juniové Brutové prohlásili, že v zájmu zachování zákona užijí práva veta. Veřejnost se vzápětí rozdělila v názoru na to, zda předpis zrušit, nebo ponechat v platnosti. Ulice zaplnily zástupy žen horlivě se domáhajících odstranění restrikcí a poukazujících na to, že ekonomické důvody pro jeho zachování pominuly skončením druhé punské války. Obsadily dokonce všechny vstupy do domu Brutů a neodešly, dokud tribunové nezměnili své odmítavé stanovisko. Když stáhli svoji hrozbu veta, lidové shromáždění Oppiův zákon zrušilo. Do vzrušené debaty se vahou své konzulské autority zapojil také Cato, profilující se jako rezolutní zastánce lex Oppia. Livius uvádí dva projevy: Catonovu obhajobu zákona a ráznou odpověď tribuna Lucia Valeria. Novodobí historikové nepovažují zaznamenané znění ani jednoho z nich za autentické. Cato údajně varoval před rovnoprávností mužů a žen a zejména před zálibou žen v přepychu, povzbujícím marnotratnost. Ať už se jedná o pouhou fabulaci, či nikoli, Catonova intervence ve prospěch zákona ukazuje, že už v této době ho znepokojoval rostoucí přepych a vehementně podporoval jeho omezování.", "section_level": 3}, {"title": "Velení v Hispánii.", "content": "Los přiřkl Catonovi jako jeho úřední působiště Přední Hispánii. Liviovo dílo obsahuje pozoruhodně podrobný popis jeho vojenských operací v provincii. Po jazykové i faktické stránce se nápadně shoduje s dochovanými fragmenty Catonovy řeči o svém konzulátu (\"De consulatu suo\") a patrně je převzat z tohoto projevu a z Počátků. K Liviově mimořádně příznivému hodnocení jeho činů je tedy třeba přistupovat se značnou obezřetností. Ostatně v jiné souvislosti Plútarchos otevřeně uvádí, že Cato nešetřil sebechválou a nevyhýbal se zjevné chlubivosti. V Přední Hispánii vypuklo v roce 197 př. n. l. rozsáhlé povstání místních kmenů proti nedávno nastolené římské nadvládě. Tamější správce praetor Gaius Sempronius Tuditanus utrpěl vážnou porážku a v důsledku utrpěných zranění zanedlouho zemřel. Jelikož Římané udrželi na sever od řeky Ebro ve své moci pouze několik měst na pobřeží, uchýlil se senát k mimořádnému opatření a rozhodl o vyslání jednoho z konzulů do Hispánie. K potlačení Hispánů obdržel Cato vojsko sestávající ze dvou legií, 15 000 spojeneckých pěšáků, 800 jezdců a 20 válečných lodí. Vzhledem k velikosti výpravy zabrala její příprava nějaký čas a teprve v průběhu dubna shromáždil Cato expediční síly v přístavu Luna. Zřejmě ve druhé polovině května se Římané vylodili ve městě Emporiae (Empúries), nacházejícímu se na úpatí Pyrenejí. Záhy poté se ke konzulovi dostavili vyslanci spojeneckého kmene Ilergetů se žádostí o pomoc. Cato nechtěl rozdělit své vojsko, nemohl ale odmítnout spojence a riskovat jejich odpadnutí. Předstíral proto, že se chystá podniknout tažení, nicméně po odchodu vyslanců povolal své muže zpět. Dříve, než se pustil do boje, podrobil vojáky tvrdému výcviku. Propustil také římské obchodníky, zásobující armádu potravinami a ošacením, neboťsi hodlal opatřit vše potřebné od nepřátel. Během obratně provedeného nočního pochodu se dostal s 20 000 muži do týlu hispánského vojska a odřízl mu ústupovou cestu. V nastalé bitvě Hispánové odvrátili počáteční nápor římského jezdectva, načež tři kohorty obešly jejich linie a vyvolaly v nich zmatek. Jakmile Římané zahnali své protivníky na útěk, Cato přikázal záložní legii dobýt nepřátelský tábor, čímž dokonal zkázu Hispánů. Vítězství v bitvě u Emporií přimělo okolní kmeny, aby se opět poddaly Římanům. Konzul pak rozeslal místním obcím dopisy, v nichž jim pod pohrůžkou zničení nařizoval zbourat své hradby. Protože jim dopisy nechal doručit ve stejný den, nemohly se mezi sebou poradit a raději hrozbě vyhověly. Plútarchos cituje Catonovo vyjádření, že za svého nedlouhého působení v Hispánii si podrobil více měst, než kolik dní tam strávil. Sotva zpacifikoval oblast severně od Ebra, vyslyšel žádost pratora Publia Manlia, tísněného vzbouřenými Turdetány a jejich keltiberskými žoldnéři, a vyrazil na jih. Hispánové zaujímali velice dobře hájitelné místo a odmítali se s Římany střetnout. Cato se pokusil zvrátit poměr sil tím, že Keltiberům nabídl dvojnásobný žold, pokud změní strany. Když na to nereagovali, vydal se s několika lehce ozbrojenými kohortami rychlým pochodem k městu Segontia (Sigüenza), v němž uložili své věci. Ani tím je však nevyprovokoval k akci. Potom přenechal Manliovi většinu svého vojska a se sedmi kohortami zamířil zpět za Ebro. Někteří badatelé se domnívají, že vytáhl k městu Numantia. Nezdá se ale příliš pravděpodobné, že by s tak nepatrným vojskem zaútočil na tuto pevnost. Zatímco se marně potýkal s Keltibery, využily kmeny Lacetanů a Bergistánů jeho nepřítomnosti na severu k obnovení povstání. Za vydatného přispění spojeneckých Suessetánů se rychle vypořádal s Lacetany. Pak se zmocnil sídla Bergistánů a jeho obyvatele prodal do otroctví. Nakonec uvalil vysoké daně na železné a stříbrné doly a znatelně tím zvýšil příjmy Říma plynoucí z Hispánie.", "section_level": 3}, {"title": "Triumfální návrat.", "content": "Senát ocenil Catonovy úspěchy v Hispánii konáním třídenních děkovných slavností a odhlasoval mu triumf. Při té příležitosti pronesl Cato další ze svých projevů, v němž zdůraznil mimořádné obtíže, s nimiž se musel on a jeho vojáci potýkat, a neopomenul vyzdvihnout svoji šetrnost při výkonu úřadu. Do státní pokladny přivezl bohatou kořist, včetně výnosu z hispánských dolů, a štědře podaroval své vojáky. Získané prostředky postačovaly i na vybudování svatyně zasvěcené bohyni Vítězné panně (\"Victoria Virgo\"). Veřejným uznáním svých zásluh si Cato vydobyl pozici jednoho z předních mužů ve státě. Jeho přehnaně optimistické vylíčení situace v Hispánii přimělo senát, aby rozpustil vojsko, což ale vedlo k novému povstání. Cato zjevně přecenil úplnost svého vítězství a nesprávně odhadl míru odhodlání tamních kmenů pokračovat v odboji. Plútarchos a Nepos uvádějí, že v době, kdy Cato pobýval v provincii, chtěl Scipio, těšící se od svého vítězství nad Kartágem přízvisku Africanus, zabránit jeho dalším úspěchům a usiloval o převzetí velení. Africanus se měl dokonce stát Catonovým nástupcem a podrobit ho kritice za to, že nechal popravit 600 římských dezertérů. Ve skutečnosti se Africanus do Hispánie nevydal. Oba autoři nejspíše zaměnili Africana a jeho bratrance Publia Cornelia Scipiona Nasiku, působícího jako správce Zadní Hispánie v roce 194 př. n. l. V letech 194 až 193 př. n. l. sloužil Cato jako legát pod Tiberiem Semproniem Longem během vítězného tažení proti Bojům a Ligurům v Předalpské Galii. Na přelomu let 192 a 191 př. n. l. se vyslovil proti zmírnění zákazu lichvy, navrhovanému Juniovým zákonem.", "section_level": 2}, {"title": "Tažení v Řecku.", "content": "Na podzim 192 př. n. l. připlul král Antiochos III., vládce seleukovské říše, s vojskem do Řecka. Tím ohrozil zájmy Říma a jeho řeckých spojenců a zapletl se s nimi do války. Na králově dvoře se navíc zdržoval Hannibal, někdejší úhlavní římský nepřítel. V roce 191 př. n. l. se v Řecku vylodily legie pod velením konzula Mania Acilia Glabriona. V jeho doprovodu se nacházeli přinejmenším čtyři konzulárové, včetně Catona a Flakka. Oba vykonávali funkci vojenských tribunů, hodnost poněkud neobvyklá pro bývalé konzuly. Glabrio se snažil zajistit, aby řecké obce vybízené Antiochem ke změně stran nevyslyšely královy výzvy. Zatímco římská armáda pomalu postupovala z Apollonie do Thesálie, navštívil Cato několik řeckých měst, jmenovitě Korint, Patry a Aigion. Nakonec dorazil do Athén a promluvil latinsky k jejich obyvatelům. Antiochos rozesílal řeckým obcím dopisy, v nichž je žádal o podporu. Královo počínání Cato ironicky okomentoval, že vede válku perem a inkoustem. Za svého pobytu v Athénách se blíže seznámil s místními poměry a zvyklostmi, načež se připojil k římskému vojsku, táhnoucímu Thesálií vstříc králi. Protože Antiochovy vlastní síly početně zaostávaly za Římany, stáhl se k soutěsce Thermopyly, skýtající mimořádně výhodné obranné postavení. Její slabina spočívala v možnosti provedení obchvatu přes přilehlé hory. Na jejích vrcholcích střežily přístupové cesty tři pevnosti, držené aitólskými spojenci krále. V noci před zahájením útoku vyslal Glabrio proti Aitólům dva oddíly po 1000 mužích. První z nich nedosáhl svého cíle, avšak druhý oddíl, v jehož čele stál Cato, zdárně vypudil Aitóly z pevnosti Kallidromos. Odvážný výpad, vedený samotným velitelem, přinutil spící obránce k bezhlavému úprku a obnažil Antiochovo křídlo. Prameny uvádějí, že bitva u Thermopyl se vyvíjela ve prospěch krále, dokud se v jeho týlu neobjevili Catonovi muži. Později se Cato nezdráhal tvrdit, že jeho akce rozhodla o Antiochově porážce. Krátce po bitvě ho Glabrio poslal do Říma, aby podal senátu zprávu o vítězství. Cato nepochybně využil příležitosti a přisvojil si velký díl slávy, čímž dále upevnil své prominentní postavení.", "section_level": 2}, {"title": "Spory s rivaly.", "content": "V následujících letech se Cato zaměřil na dosažení úřadu cenzora. Souběžně s tím se opakovaně dostával do střetu s některými významnými senátory. V roce 190 př. n. l. ve dvou projevech silně kritizoval někdejšího konzula Quinta Minucia Therma a přispěl k tomu, že mu senát navzdory vítězství nad Ligury nepřiznal triumf. Počátkem roku 189 př. n. l. obžalovali tribunové lidu Catonova bývalého velitele Glabriona z přisvojení značné části kořisti získané v Antiochově táboře. Glabrio, Cato a několik dalších politiků se ucházeli o cenzuru ve volbách konaných v onom roce. Třebaže prameny neoznačují Catona za původce procesu, Livius ho jmenuje jako klíčového svědka. Sám Glabrio se tvrdě ohradil právě proti Catonovi a posléze upustil od své kandidatury. Někdy v téže době čelil obžalobě, týkající se jeho konzulátu, také Cato. Ačkoli nevedla k jeho odsouzení, volby pro něho skončily nezdarem. V témže roce se v hodnosti legáta účastnil vyjednávání s Aitóly. Scipio Africanus a jeho mladší bratr Lucius Cornelius Scipio mezitím završili válku s Antiochem vítězstvím v bitvě u Magnésie. Lucius, jemuž formálně náleželo velení, oslavil po návratu velkolepý triumf. V roce 187 př. n. l. ho však stihla obžaloba za to, že od krále obdržel 500 talentů stříbra a neodvedl je do státní pokladny. Ani v tomto případě nebyl Cato žalobcem. Antičtí autoři se ale shodují, že podnítil tribuny lidu, aby Lucia obžalovali. V řeči „o penězích krále Antiocha“ (\"De pecunia regis Antiochi\") vyzýval k prošetření věci a zrazoval ostatní tribuny od uplatnění práva veta. Útok fakticky směřoval proti Africanovi, vůči němuž měl Cato dlouhodobě chovat zášť a neustále snižoval jeho zásluhy. O tři roky později pohnal jeden z tribunů před soud dokonce samotného Africana. Namísto obhajoby připomenul Africanus své nezměrné služby Římu, načež se rozhodl řízení ignorovat a odešel do dobrovolného vyhnanství. Tradičně se má za to, že i v této kauze náležela Catonovi role iniciátora. Ve volbách v roce 184 př. n. l. usilovalo o úřad cenzora pět patricijů a čtyři plebejové, včetně Catona a jeho spojence Flakka. Mezi kandidáty patřili rovněž Lucius Scipio a Scipio Nasica, nicméně Africanův pád zhatil jejich šance na zvolení. Podle Livia vyčníval Cato svými přednostmi nad všemi ostatními uchazeči. Jelikož se obávali jeho přísnosti a zároveň je popuzoval neurozeným původem, spojili se proti němu. I přes odpor nemalé části aristokracie vyslyšel sněm Catonovo volání po obnovení starobylých ctností a potírání neřestí a zvolil ho společně s Flakkem za cenzora.", "section_level": 2}, {"title": "Cenzura.", "content": "Získáním cenzury, nejváženější ze všech republikánských magistratur, stanul Cato na vrcholu své politické kariéry. Mimořádnost jeho úspěchu podtrhovala skutečnost, že ho dosáhl jako \"homo novus\". Svého kolegu Flakka obdařil čestným titulem \"princeps senatus\" a ve všech věcech s ním jednal v naprosté shodě. Pouze v záležitostech týkajících se veřejných staveb postupovali z praktických důvodů každý samostatně. Přestože cenzoři měli formálně stejné postavení, z dochovaných pramenů zřetelně vyplývá, že Catonovi náležela při výkonu jednotlivých povinností klíčová role. Náplň cenzury spočívala především v dohledu nad veřejnými mravy (\"regimen morum\") a sestavování seznamu senátorů. Při provádění revize senátu vyloučili cenzoři z jeho řad sedm mužů, protože je neseznali hodnými členství. Mezi postižené patřil i bývalý konzul Lucius Qunctius Flamininus, bratr „osvoboditele Řecka“ Tita Flaminina. Jeho vyloučení Cato objasnil tím, že Flamininus zabil pro potěchu svého milence jistého galského šlechtice (podle Valeria z Antia se mělo jednat o odsouzeného zločince, jenž měl být popraven). Když Flamininus obvinění popíral, vyzval ho Cato ke složení přísahy, na což nijak nereagoval. Jakéhosi Manilia zbavili členství v senátu proto, že políbil svoji manželku v přítomnosti své dcery a rouhal se při tom. Prameny neuvádějí, kolika jezdcům odňali cenzoři koně. Plútarchos se zmiňuje, že si Cato vysloužil mnoho nenávisti, když tímto způsobem potrestal Lucia Scipiona. Údajně tak měl učinit, aby zostudil památku tehdy již zesnulého Africana. Pravým důvodem mohla být skutečnost, že se Luciu Scipionovi nedostávalo potřebné kondice ke službě v jezdectvu. Kvůli nedůstojnému chování a fyzické nezpůsobilosti přišel o koně i jezdec jménem Lucius Veturius, jemuž Cato vytýkal, že se pro svoji tloušťku nedokáže udržet v sedle. Občany zanedbávající své polnosti nebo vinice sankcionoval snížením jejich společenského statusu. Ve snaze o potírání nemístného přepychu nařídili cenzoři odhadcům jmění, aby do seznamu majetku zapsali všechny ozdoby, ženské šaty a vozy v hodnotě více než 1500 denárů v ceně desetkrát vyšší. Obdobně dali sepsat i otroky mladší dvaceti let. Na všechny tyto předměty a otroky následně uvalili zvláštní daň. Svoji přísnost a svědomitost osvědčil také při dohledu nad veřejnými stavbami a správě státního majetku. Jedincům rozvádějícím vodu z vodovodu do svých soukromých domů nebo na pole ji nechal odejmout. Budovy přesahující na státní pozemky nechal strhnout. Zanešené stoky dali cenzoři vyčistit a rozšířit do dalších částí města, včetně Aventinu. Kromě toho vynaložili ohromnou sumu asi 6 000 000 denárů na vydláždění vodních nádrží. Navzdory velkému odporu zakoupil Cato pozemky vedle radnice a zřídil tam baziliku, nazývanou \"Basilica Porcia\", první zastřešenou stavbu určenou ke konání trhů a projednávání soudních pří. Výběr daní (\"vectigalia\") cenzoři pronajali za nejvyšší cenu nabídnutou v aukci. Naopak smlouvy na údržbu stávajících veřejných budov uzavřeli s těmi, kteří požadovali nejméně. Proti tomu se postavili ostatní zájemci a stěžovali si v senátu. Titus Flamininus se jich zastal a prosadil zrušení smluv z důvodu jejich údajné nevýhodnosti pro stát. Zároveň přesvědčil tribuny, aby kvůli tomu Catona obžalovali. Soudní řízení však nejspíše skončilo, aniž by došlo k jeho odsouzení. Cenzoři následně provedli novou aukci a stěžovatele z ní vyloučili. Catonova cenzura se vyznačovala přehnanou důkladností, důrazem na řádný výkon úředních povinností a úzkostlivým prosazováním zájmů republiky. Úkoly vyplývající ze své funkce se snažil plnit co nejpečlivěji, a to zejména pokud jde o zachování veřejné morálky. Za její největší ohrožení považoval rozmáhající se náchylnost vyšších vrstev k přepychu a marnotratnosti, rozkládající jejich fyzickou a mravní sílu a vedoucí k chamtivosti a korupci. I přes svůj hluboce odmítavý postoj k luxusu nenamítal Cato nic proti bohatství, byť se rezolutně stavěl proti jeho nabytí nečestnými prostředky. Domníval se totiž, že blahobyt občanů je ku prospěchu státu. V souladu s tím měl každý jedinec usilovat o hromadění majetku, nikoli o jeho utrácení. Svojí tvrdostí proti sobě popudil mnohé příslušníky aristokracie. Livius to komentuje tak, že jeho „cenzura byla sice vznešená, ale i plná rozporů, jež ostatně Marcus Porcius, jemuž se všechna ta trpkost přisuzovala, pěstoval vůbec po celý život.“ Nicméně podle Plútarcha vnímal lid jeho boj proti prohlubujícímu se úpadku mravů neobyčejně příznivě a jako vyjádření vděčnosti mu dal postavit sochu.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější činnost.", "content": "Cato zůstal veřejně aktivní a uchoval si značný vliv i v dalších více než třiceti letech po skončení cenzury. V tomto období nevykonával žádný úřad. Musel však odrážet četné žaloby svých protivníků, třebaže z těchto sporů vyšel vždy jako vítěz. Prameny se zmiňují o celkem čtyřiceti čtyřech soudních řízeních vedených proti němu. Naposledy se hájil ještě v roce 154 nebo 153 př. n. l., v samém závěru svého života. Jeho nejaktivnějšími odpůrci byli členové rodu Minuciů Thermů, s nimiž se střetl pravděpodobně čtyřikrát. Dvakrát se potýkal se Serviem Sulpiciem Galbou. Opakovaně se dostával do konfliktu s Quintem Fulviem Nobiliorem, konzulem v roce 153 př. n. l., jehož otce Marka kritizoval počátkem sedmdesátých let. Nepřátelství vůči své osobě přiživoval tím, že sám vystupoval často v roli žalobce a advokáta. V roce 171 př. n. l. si poselstvo z hispánských provincií stěžovalo v Římě na chování několika bývalých správců. K posouzení údajného vykořisťování provinciálů zřídil senát zvláštní soudní dvůr (\"recuperatores\"). Hispánové si směli vybrat čtyři senátory jako své zástupce. Jedním z nich se stal Cato. Jeho řeč proti Publiu Furiu Philovi zapůsobila tak mocným dojmem, že se obžalovaný raději dobrovolně odebral do vyhnanství, aniž by vyčkal rozhodnutí soudu. O téměř dvacet let později Cato obžaloval Lucia Minucia Therma, že se nečestně obohatil ve funkci římského vyslance. Thermus měl společně s dalšími čtyřmi vyslanci zajistit, aby Ptolemaios Euergetés obdržel od svého bratra Ptolemaia Filométora, vládce Egypta, ostrov Kypr. Nejenže se vyslancům nepodařilo svůj úkol splnit, ale Euergetés navíc upadl do zajetí. Z dochovaných útržků Catonova projevu nevyplývá, čeho přesně se měl Thermus dopustit, ani jak spor skončil. Jedna z jeho posledních řečí mířila proti správci Zadní Hispánie Serviu Sulpiciovi Galbovi (\"Contra Ser. Galbam\"), který v rozporu se svým předchozím slibem nechal zmasakrovat a zotročit tisíce Lusitánů. Cato energicky podporoval návrh na Galbovo postavení před soud. Kolem celé záležitosti se rozvinul zuřivý spor. Sám Galba pronesl na svoji obhajobu tři projevy a patrně se uchýlil k uplácení, načež lidové shromáždění návrh zamítlo. V ostatních věcech bývá několikrát zmiňována Catonova řeč ve prospěch \"lex Voconia\". Návrh tohoto zákona, předložený v roce 169 př. n. l., obsahoval dvě ustanovení upravující nakládání s majetkem při pořízení závěti. Podle prvního z nich nemohl zůstavitel, jehož majetek dosahoval hodnoty alespoň 100 000 assů, ustanovit ženu jediným dědicem. Druhé stanovilo, že žádný jedinec nemohl nabýt odkazem většího majetku než dědicové. Jaké pohnutky vedly Catona k podpoře lex Voconia, ani jaký byl účel návrhu, nelze z pramenů dovodit. Zřejmě se jednalo o reakci na skutečnost, že rostoucí počet římských žen disponoval poměrně velkým majetkem. Zároveň s tím se snižoval počet tradičních manželství, kdy se žena se svým jměním odevzdávala v moc svého manžela. Narůstal naopak počet manželství, v nichž si ponechávala nad svým majetkem kontrolu. V roce 155 př. n. l. se do Říma dostavilo poselstvo z Athén, sestávající ze zástupců tří hlavních filosofických škol: akademika Karneada, stoika Diogena a peripatetika Kritolaa. Svými přednáškami si v Římě získali značnou pozornost a věhlas. Senát projednával jejich věc nadmíru zdlouhavě, čímž ještě prodlužoval jejich pobyt. Catona dráždil zejména Karneadés, nalézající mezi mladými Římany nadšené posluchačstvo. Naléhal proto na rychlé rozhodnutí, aby filosofové nekazili římskou mládež a vrátili se do Řecka. O dva roky později zvolili Římané jednoho ze svých tehdy nejzdatnějších velitelů Marka Claudia Marcella potřetí konzulem, neboť se měl v Hispánii vypořádat s vážnou vojenskou krizí. Svůj předchozí konzulát zastával Marcellus teprve nedávno, takže porušil pravidlo zakazující vykonávat tento úřad více než jednou za deset let. V návaznosti na tuto událost se Cato vyslovil proti tomu, aby mohl být kdokoli podruhé konzulem. Cato se nepochybně účastnil četných debat v senátu o diplomatických akcích vůči okolním státům. Využíval při tom své nezměrné vážnosti, umocněné požehnaným věkem, jakož i přesvědčivosti projevu. Během pobytu pergamského vládce Eumena II. v Římě v roce 172 př. n. l. dal průchod své nelibosti vyvěrající ze snahy ostatních senátorů vlichotit se v královu přízeň. Když se po skončení třetí makedonské války radil senát v roce 167 př. n. l., jak naložit s poraženou Makedonií, Cato trval na tom, aby Makedoňané zůstali svobodní, protože není možné je chránit (\"De Macedonia liberanda\"). Senát se posléze usnesl na rozdělení makedonského království na čtyři nezávislé republiky. V témže roce se Cato zastal římských spojenců Rhoďanů, ačkoli se v průběhu uplynulého konfliktu drželi stranou a někteří z nich projevovali sympatie k Makedoňanům. V roce 150 př. n. l. se Scipio Aemilianus obrátil z Polybiova podnětu na Catona a přimlouval se za propuštění achajských rukojmí, zadržovaných v Itálii od porážky Makedonie. Senátoři se nedokázali shodnout, jaké v této věci zaujmout stanovisko. Teprve Catonova intervence je přiměla rukojmí propustit.", "section_level": 2}, {"title": "Podněcování války s Kartágem.", "content": "Mírová smlouva sjednaná v závěru druhé punské války stanovila, že Kartáginci nesmí vést válku bez souhlasu Římanů. Této skutečnosti zneužíval numidský král Masinissa, který v následujících desetiletích podnikal se vzrůstající opovážlivostí útoky na kartáginské území a zabíral je pro sebe. Kartáginci se opakovaně obraceli na Římany se žádostí o rozsouzení jejich sporu s Masinissou. Komise vysílané senátem k vyšetření věci však pokaždé rozhodly ve prospěch krále. Po jednom z incidentů dorazilo v roce 152 př. n. l. do severní Afriky římské poselstvo, jehož členem byl i Cato. Emisaři žádali obě strany, aby se podřídily jejich rozhodnutí. Jelikož Kartáginci jejich nabídku odmítli a trvali na vydání území obsazeného Numiďany, poslové se odebrali zpět do Říma. Ještě předtím si stihli prohlédnout Kartágo a ke svému překvapení zjistili, že se těší nevídané prosperitě, oplývá zbraněmi a nadbytkem bojeschopných mužů. Po svém návratu varoval Cato senát, že Římané nemohou být v bezpečí, dokud Kartágo nebude zničeno, a trval na tom, že je třeba mu vyhlásit válku. Aby svému projevu dodal na vážnosti, upustil v jeho závěru na zem několik libyjských fíků. Když se senátoři podivovali jejich velikosti a kráse, prohlásil, že země, která rodí takové ovoce se nachází jen tři dny plavby od Říma. Od té doby zakončoval každou svou řeč na půdě senátu slovy: \"Ceterum censeo Carthaginem esse delendam\" („Ostatně myslím, že Kartágo musí být zničeno“). I přes Catonovo přesvědčování váhali Římané s vypovězením války, protože postrádali spravedlivý důvod k jejímu rozpoutání. Příležitost se jim naskytla o několik málo let později, kdy se Kartáginci pokusili čelit Masinissově rozpínavosti vojenskou silou, nicméně ve velké bitvě mu podlehli. Kromě toho, že ztratili celou armádu, porušili také ujednání mírové smlouvy s Římany, čímž jim zavdali záminku k obnovení nepřátelství. Cato se římského vítězství a následného vyvrácení Kartága nedožil, neboť zemřel nedlouho po vypuknutí třetí punské války v roce 149 př. n. l.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Cato starší byl prvním, kdo psal spisy latinsky. Jeho projevy prosluly svou propagací všeho římského, a odmítáním cizího – především řeckého vlivu. Prakticky ho lze považovat za zakladatele latinsky psané prózy, ta doposud byla psána řecky. Odmítal zdobení žen a život v přepychu. Jeho literární činnost je velmi rozsáhlá. Z jeho řečí se nám nezachovala ani jediná kompletní (v době Cicerona jich bylo asi 150), jako řečník působil v politice a před soudem. Své nejslavnější v pozdním věku vydal.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marcus Porcius Cato (234–149 př. n. l.), známý také jako Cato starší, případně Cato Censorius, byl přední římský senátor, řečník a spisovatel. ", "tgt_summary": "Marcus Porcius Cato Censorius, genannt Cato der Ältere, auch Cato der Censor (* 234 v. Chr. in Tusculum; † 149 v. Chr. in Rom), war römischer Feldherr, Geschichtsschreiber, Schriftsteller und Staatsmann. Wiewohl selbst ein \"homo novus\", gilt er als Musterbeispiel eines römischen Konservativen und \"Pater familias\".", "id": 1128624} {"src_title": "Francouzská kuchyně", "tgt_title": "Französische Küche", "src_document": [{"title": "Národní kuchyně.", "content": "Existuje mnoho pokrmů, které jsou dnes považovány za součást národní kuchyně. Mnohé pocházejí z \"haute cuisine\" (vysoké kuchyně), ale jiné jsou regionální pokrmy, které se staly normou po celé zemi.", "section_level": 1}, {"title": "Historie francouzské kuchyně.", "content": "Francouzská kuchyně se vyvíjela po staletí. Národní kuchyně začala formovat ve středověku, působením zkušených kuchařů a různých sociálních a politických hnutí. V průběhu let se stylům francouzské kuchyně dávala různá jména, a ty byly upravovány dalšími kuchařskými mistry. Během jejich života si jich lidé vážili pro jejich přínos kultuře. Národní kuchyně se vyvíjela především v Paříži královskými kuchaři, ale nakonec se rozšířila po celé zemi a byla dokonce vyvezena i do zámoří.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Ve francouzské středověké kuchyni byly rauty běžné mezi aristokracií. Bývalo podáváno více chodů, ale servírovány byly způsobem tzv. \"service en confusion\", nebo všechny najednou. Jídlo se obvykle jedlo rukama, maso, krájené na velké kusy, drželi mezi palcem a dvěma prsty. Omáčky byly silně kořeněné a husté, používaly se i silně ochucené hořčice. Koláče byly na hostině běžné položky, s kůrkou sloužily především jako přepravka, spíš než jako samostatné potraviny. Koláč jakožto křehké pečivo byl vyvinut až na konci pozdního středověku. V 16. století začínala hostina chodem zvaným \"entrée de table\" a končila chodem \"issue de table\", který se", "section_level": 3}, {"title": "15. až 18. století.", "content": "Během 15. až 18. století byla Paříž křižovatkou kulturních a ekonomických aktivit, a v jako takové se zde nacházela také většina vysoce kvalifikovaných kulinářů. Trhy v Paříži jako, \"Les Halles\", \"la Mégisserie\", které se nacházeli v ulici \"Rue Mouffetard\", a jim podobné menší trhy v jiných městech byly velmi důležité pro distribuci pokrmů. Příprava pokrmů, které daly francouzské produkci její charakteristickou identitu, byla řízena cechovním systémem, který se vyvinul už ve středověku. V Paříži byly cechy regulované vládou města, stejně jako francouzskou korunou. Cech vyhradil účastníky v daném kuchařského oboru, aby působily pouze v rámci této oblasti. Existovaly dvě základní skupiny cechů – první skupina byli ti, kteří dodávali suroviny - řezníci, obchodníci s rybami, obchodníci s obilím, a zahradníci. Druhou skupinu tvořili ti, kteří dodávali", "section_level": 3}, {"title": "17. století - začátek 18. století.", "content": "Základy Haute cuisine (\"vysoké kuchyně\") položil v 17. století kuchař La Varenne. Jako autor kuchařských prací, např. \"Cuisinier françois\", byl pověřen vydáním první opravdové francouzské kuchařky. Tato kniha obsahuje nejstarší známý odkaz na jíšku s použitím slaniny. Kniha obsahuje dvě části, jednu pro masové dny, a jednu pro dny půstu. Jeho recepty znamenaly přeměnu ve způsobech vaření, které byly známé už ve středověku, do nové techniky zaměřené na vytváření lehčích jídel, a skromnější prezentace koláčů jako jednotlivého pečiva. La Varenne také vydal v roce 1667 knihu o pečivu s názvem \"Le Parfait confiturier\" (znovu vydaná jako \"Le François Confiturier\"), která také aktualizovala a upravovala vznikající standardy \"haute cuisine\" pro dezerty a pečivo. Šéfkuchař François Massialot napsal v roce 1691 knihu \"Le", "section_level": 3}, {"title": "Pozdní 18. století – 19. století.", "content": "Francouzská revoluce byla nedílnou součástí expanze francouzské kuchyně, protože skutečně zrušila cechy. To znamenalo, že kterýkoliv šéfkuchař mohl nyní vyrábět a prodávat veškeré kulinářské položky. Marie-Antoine Carême se narodil v roce 1784, pět let před začátkem revoluce. Mládí strávil prací v pekárně, kde byl objeven Charles Maurice de Talleyrand-Périgordem, který hledal kuchaře pro francouzského císaře Napoleona Bonaparta. Před svoji spoluprací s Talleyrandem se stal Carême známým pro svoje \"pièces montèes\", extravagantní výtvory z pečiva a cukru. Mnohem důležitější pro Carêmovu kariéru byl jeho", "section_level": 3}, {"title": "Konec 19. století - začátek 20. století.", "content": "Georges Auguste Escoffier je uznávaný jako ústřední postava modernizace vysoké kuchyně (haute cuisine). Během let 1880 – 1890 ovlivnil některé velké hotely v Evropě a Americe. Hotel Savoy, který řídil César Ritz, byl první hotel, ve kterém Escoffier pracoval, ale výrazněji ovlivnil svým vedením kuchyně v hotelu Carlton během let 1898 a 1921. Vytvořil systém \"stran\", nazývaný systém sborů, který dělil profesionální kuchyni do pěti samostatných sekcí. Těchto pět stanic, včetně \"garde manger\", který připravoval studenou kuchyni, \"entremettiera\", který připravoval brambory a zeleninu, \"rôtisseur\" připravoval pečené, grilované a smažené pokrmy, \"saucier\" připravoval omáčky a polévky a \"pâtissier\" připravoval veškeré pečivo a dezerty. Tento systém znamená, že místo jednoho člověka připravuje nyní jídlo více kuchařů. Příkladem je výroba jídla \"oeufs au plat Meyerbeer\" – dřívějším systémem by příprava trvala až patnáct minut, zatímco v novém systému by vejce připravil entremettier, ledvinu griloval rôtisseur, lanýžovou omáčkou by připravil saucier, a jídlo by tak mohlo být připraveno v kratším čase. Escoffier také zjednodušil a zorganizoval moderní menu a strukturu jídla. Publikoval řadu článků v odborných časopisech, kde uvedl pořadí", "section_level": 3}, {"title": "Polovina 20. století - konec 20. století.", "content": "Šedesátá léta 20. století přinesla do francouzské kuchyně inovativní myšlenky, a to zejména díky portugalským přistěhovalcům, kteří přišli do země kvůli náboru vojenských sil do koloniálních válek v Africe, kterých se Portugalsko účastnilo. Bylo představeno mnoho nových jídel a technik. Toto období je také poznamenalo vzhled \"Nouvelle Cuisine\". Termín Nouvelle Cuisine byl použit mnohokrát v historii francouzské kuchyně. Tento popis byl spatřen již v roce 1740 v kuchyni Vincenta La Chapelle, Françoise Marina a Menona, a dokonce i během let 1880 a 1890, kde popisoval Escoffierův způsob vaření. Tento termín se vrátil během šedesátých let, kdy byl znovu použit dvěma autory, Henri Gaultem a Christianem Millauem, kteří popisovali způsob vaření Paula Bocuse, Jeana Troigrose, Pierra Troigrose, Michela Guérarda, Rogera Vergéa a Raimonda Olivera. Tito šéfkuchaři vystupovali proti \"ortodoxní\" Escoffierově kuchyni. Někteří z šéfkuchařů byli", "section_level": 3}, {"title": "Regionální kuchyně.", "content": "Francouzská regionální kuchyně je charakteristická svoji obrovskou rozmanitostí a stylem. Tradičně má každý region svou vlastní odlišnou kuchyni přijatou jak měšťanstvem, tak i sedláky a dalšími vrstvami obyvateli.", "section_level": 2}, {"title": "Paříž a Île-de-France.", "content": "Paříž Île-de-France jsou centrální oblasti, kde téměř nic ze země není k dispozici, protože všechny vlakové linky se setkají", "section_level": 2}, {"title": "Champagne, Lotrinsko a Alsasko.", "content": "V kraji Champagne je populární zvěřina a šunka, stejně jako zvláštní šumivé víno, známé jako \"Champagne\". Z Lotrinska jsou známy jemné", "section_level": 2}, {"title": "Nord-Pas-de-Calais, Picardy, Normandie a Bretaň.", "content": "Pobřeží dodává mnoho korýšů, kanic (ryba), ďasů a sleďů. Normandie je proslulá špičkovou kvalitou mořských plodů, jako jsou hřebenatky a platýzi, zatímco Bretaň má zásobu mořských krabů, raků a slávek. Normandie je domovem velké populace jabloní, jablka jsou často používána do", "section_level": 2}, {"title": "Údolí Loiry a střední Francie.", "content": "Z Údolí Loiry a střední Francie pocházejí vysoce kvalitní plody ovoce, včetně třešní pěstovaných na likér Guignolet a hrušky \"Belle Angevine\". Neméně kvalitní jsou rovněž jahody a melouny. K vidění jsou", "section_level": 2}, {"title": "Burgundsko a Franche-Comté.", "content": "Burgundsko je známé svým vínem. Štika, okoun, říční kraby, šneci, drůbež z Bresse, charolaiský skot - hovězí maso nebo zvěřina, červený rybíz, černý rybíz, medovník, Chaource a Époisses de", "section_level": 2}, {"title": "Lyon-Rhône-Alpes.", "content": "V kuchyni údolí Rhôny je populární ovoce a mladá zelenina. Drůbež z Bresse, perličky z Drôme a ryby z jezera Dombes, stejně klíčové pro kuchyni jsou říčky v pohoří Rhône-Alpes. Lyon a Savoy", "section_level": 2}, {"title": "Poitou-Charentes a Limousin.", "content": "Ústřice pochází z Oléron-Marennes, slávky pocházejí z Bay Aiguillon. Vysoce kvalitní produkty, zejména kozí sýr, pochází z venkovských oblastí regionu. V tomto regionu a ve Vendée jsou pastviny skotu \"Parthenaise\", zatímco drůbež", "section_level": 2}, {"title": "Bordeaux, Périgord, Gaskoňsko a Basque.", "content": "Bordeaux je známé svým vínem, stejně jako celá jihozápadní Francie, spolu s dalšími oblastmi produkuje speciální hrozny pro své víno. Pro kuchyni je v regionu populární rybaření, mořský rybolov v Biskajském zálivu, v Garonně a říční rybolov v Pyrenejích. Pyreneje také produkují vysoce kvalitní jehněčí, jako \"Agneau de Pauillac\" a vysoce kvalitní ovčí sýry. K hovězímu", "section_level": 2}, {"title": "Toulouse, Quercy a Aveyron.", "content": "Středisko Gers v této oblasti má vysoce kvalitní drůbež, zatímco oblasti La Montagne Noire a Lacaune nabízí vysoce kvalitní šunku a suché salámy. V této oblasti se pěstuje bílá kukuřice jak pro použití ve výkrmu kachen a hus pro foie gras, tak pro výrobu \"millas\", kukuřičné kaše. Fazole, které jsou klíčové pro jídlo cassoulet, jsou také pěstovány v této oblasti. Jako nejlepší klobásy ve Francii je obyčejně vnímány \"Saucisse de Toulouse\", které si také našly cestu", "section_level": 2}, {"title": "Roussillon, Languedoc a Cévennes.", "content": "V oblasti známé jako \"Le Midi \" jsou restaurace populární. Ústřice pochází z Etang de Thau, jsou servírovány v restauracích Bouzigues, Meze a Sète. Kromě rybích specialit \"Sète\", \"Bourride\", a \"Tielles Rouille de seiche\" jsou zde běžně k vidění slávky. Z Languedocu pochází \"Jambon cru\", někdy známý také jako", "section_level": 2}, {"title": "Provence a Côte d'Azur.", "content": "Oblast Provence a Côte d'Azur je bohatá na kvalitní citrusy, zeleniny a ovoce a bylinky – tento region je jedním z největších dodavatelů všech těchto ingrediencí ve Francii. V regionu také produkuje největší množství oliv a vyrábí se vynikající olivový olej. Levandule je používána v mnoha jídlech v \"Haute Provence\". Další důležité byliny v této kuchyni jsou tymián, šalvěj, rozmarýn, bazalka, saturejka, fenykl, majoránka, estragon, oregano a", "section_level": 2}, {"title": "Korsika.", "content": "Na ostrově Korsika se chovají kozy a ovce, jehněčího masa se používá k přípravě pokrmů, jako je \"stufato\", ragú a na pečeně. Sýry jsou také produkovány, nejpopulárnější je s \"brocciu\". Kaštany, rostoucí v lese Castagniccia, se používají k výrobě mouky, která se používá k výrobě chleba, koláčů a polenty. Žaludy se používají ke krmení domácích a divokých prasat. Běžné jsou čerstvé ryby a", "section_level": 2}, {"title": "Sezónní speciality.", "content": "Francouzská kuchyně se mění v závislosti na ročním období. V létě jsou oblíbené saláty a ovocné mísy, protože jsou osvěžující, ovoce se pěstuje téměř všude a jsou levné. Zelináři raději prodávají své ovoce a zeleninu za nižší ceny, pokud je to nutné, než aby je nechali shnít v horku. Na konci léta roste hodně hub a po celé", "section_level": 1}, {"title": "Potraviny a ingredience.", "content": "Francouzské regionální kuchyně obvykle používají místní zeleninu, například \"pomme de terre\" (brambory), \"fazole Verts\" (typ francouzských zelených fazolí), \"carotte\" (mrkev), \"poireau\" (pórek), \"navet\" (vodnice), \"aubergine\" lilek, \"courgette\" (cuketa), a \"échalotte\" (šalotka). Francouzské regionální kuchyně používají místní houby fungi, jako lanýže, \"champignon de Paris\" (žampiony), \"chanterelle ou girolle\" (liška jedlá), \"pleurote (en huître)\", (hlíva ústřičná) a \"cèpes\" (porcini). Mezi běžně používané ovoce patří pomeranče, rajčata, mandarinky, broskve, meruňky, jablka, hrušky, švestky, třešně, jahod, maliny, červený rybíz, ostružiny, hroznové víno, grapefruity a černý rybíz. Mezi používané druhy masa patří \"poulet\" (kuře), holub, \"Dinde\" (krocan), \"canard\" (kachna), \"oie\" (husa,", "section_level": 1}, {"title": "Složení jídla.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Snídaně.", "content": "\"Le petit déjeuner\" (snídaně) je běžné rychlé jídlo skládající se z \"tartines\" (plátků francouzského chleba s džemem nebo želé), croissantů,", "section_level": 2}, {"title": "Oběd.", "content": "\"Le déjeuner\" (oběd) kdysi trval dvě hodiny, ale před nedávnem byla přestávka zkrácena na hodinovou přestávku. V některých menších městech je dvouhodinový oběd stále obvyklý. Nedělní obědy jsou často delší a účastní se jich celá rodina. Restaurace normálně otevírají na oběd v poledne a zavírají v půl druhé odpoledne. Mnoho restaurací v sobotu a v pondělí během oběda zavírá. Ve velkých městech se většina pracujících lidí a studentů stravuje v podnikových", "section_level": 2}, {"title": "Večeře.", "content": "\"Le dîner\" (večeře) se často skládá ze tří chodů, \"hors d'œuvre\" (= předkrm) nebo \"entrée\" (= úvodní chod, často polévka), \"plat principal\" (hlavní jídlo), a sýr nebo dezert, někdy se před sýrem nebo dezertem podává salát. Sýr může být nahrazen jogurtem, zatímco běžný každodenní", "section_level": 2}, {"title": "Nápoje.", "content": "Nápoje nejsou součástí francouzské kuchyně, i když jsou s ní spojené. Ve francouzské kuchyni se nápojům, kterými začíná hodokvas, říká \"apéritifs\" (aperitiv) (doslova: že otevírá jídlo). Nápojům, které hodokvas končí, se říká digestiv. Během jídla se pije víno a voda, od předkrmů, přes hlavní jídlo, až po sýr a dezert. Aperitivy jsou obecně suché a jsou ideální pro zahájení oběda: Suze, Calvados, Armagnac, ale také Kir, Champagne a někdy i mírné alkoholické nápoje, jako crèmes. Během chodů se víno a voda skvěle doplňuje s rozmanitostí francouzské kuchyně. Vína rosé jsou chutná, ovocná a měkká a mohou tak doprovázet mnoho pokrmů, suché rosé podporuje saláty,", "section_level": 2}, {"title": "Stravovací podniky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie restaurací.", "content": "Moderní restaurace mají svůj původ ve francouzské kultuře. Před koncem 18. století hosty, kteří chtěli \"jíst venku\", navštívili členové místního kuchařského cechu a jídlo pro ně připravili. Tito členové cechu nabízeli potraviny ve svých domovech stálým zákazníkům, kteří přicházeli každý den ve stanovený čas. Někdy nabízeli zákazníkům jídlo table d'hôte (menu za stanovenou cenu s velmi malým výběrem pokrmů), někdy vůbec ne. Prvním krokem k moderní restauraci byla místa, která nabízela \"posilující\" - \"restorative\" vývary, tedy \"restaurants\" - tato slova", "section_level": 2}, {"title": "Zaměstnanci restaurace.", "content": "Větší restaurace a hotely ve Francii zaměstnávají široké spektrum pracovníků. Obyčejně jsou označováni jako \"kuchyňské brigády\" pro personál kuchyně, nebo jako \"brigády jídelen\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Francouzská kuchyně je styl vaření pocházející z Francie, který se vyvíjel celá staletí společenských a politických změn. Už ve středověku napsal šéfkuchař královského dvora Guillaume Tirel (aka \"Taillevent\"), kuchařku \"Le Viandier\", jednu z nejranějších sbírek receptů středověké Francie. V 17. století se La Varenne a významný šéfkuchař Napoleona a dalších hodnostářů, Marie-Antoine Carême, přikláněli k menšímu používání koření a k hojnějšímu využití bylin a jemných ingrediencí, což signalizovalo začátek moderní kuchyně. Sýr a víno jsou hlavní součástí kuchyně, které představují rozmanité role na regionální a národní úrovni, s mnoha variacemi podle označení původu zboží (\"Appellation d'origine contrôlée - AOC\"). ", "tgt_summary": "Die französische Küche () ist die Nationalküche Frankreichs. Sie galt seit der frühen Neuzeit als sehr einflussreiche Landesküche Europas. Die sogenannte \"haute cuisine\" entstand im 19. Jahrhundert und entwickelte sich zur französischen Nationalküche. Auch in Frankreich existieren verschiedene Regionalküchen, die auf unterschiedlichen Zutaten, Kombinationen und Zubereitungsarten basieren. Die französische Küche ist sowohl für ihre Qualität als auch ihre Vielseitigkeit weltberühmt. ", "id": 1182189} {"src_title": "Skye", "tgt_title": "Skye", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "S rozlohou 1 700 km2 je ostrov Skye druhým největším ostrovem ve Skotsku po ostrovech \"Lewis a Harris\" (které tvoří jeden ostrov). Na ostrově se nachází několik horských skupin. Na jihu ostrova se rozkládá rozeklané pohoří Cuillin, pro svůj charakter nazývané \"\"skotské Alpy\"\". Dvanáct vrcholů v desetikilometrovém hlavním hřebeni je vysokých přes 900 metrů, čili patří mezi tzv. munro, nejvyšší Sgurr Alasdair je vysoký 992 metrů. Pohoří je významným cílem horolezců. Severní část ostrova – poloostrov Trotternish – je sopečného původu. Nejvyšší horou této části ostrova je 719 metrů vysoký Storr, na jehož úbočí se nalézá 55 metrů vysoká skalní věž zvaná Starý muž (The Old Man of Storr). Sopečná krajina na severu ostrova se nazývá Quiraing. Členité pobřeží ostrova je rozčleněno množstvím zálivů, část pobřeží je obklopena strmými útesy. Mezi největší patří Loch Dunvegan a Loch Snizort.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "Vyjma velkého množství přírodních památek lze na ostrově spatřit i několik zajímavých objektů, které vytvořila lidská ruka. Mezi ně patří hrady Duntulm Castle, Dunvegan Castle, Dunsgiath Castle a Knock castle. Na ostrově se nachází několik muzeí a to zejména kolem největších měst. Známá palírna whisky Talisker Distillery, produkující jednodruhovou whisky, se nachází na západním pobřeží ostrova. Kromě té je odsud také směsná whisky \"Isle of Skye\". Most Skye Bridge, spojující ostrov s Pevninou byl otevřen v roce 1995. Zajímavostí jsou také početné zkamenělé otisky stop různých jurských dinosaurů, objevované ve velkém počtu na pobřeží tohoto ostrova.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Doprava na ostrov z pevninské části Skotska je možná po mostě Skye Bridge z Kyle of Lochalsh, a trajekty z Armadale na ostrově do Mallaigu a z Kylerhey do Glenelgu. Z Uigu také odjíždí trajekt na ostrov Harris a okolní ostrůvky. Do Mallaigu je možné dojet vlakem, stejně jako do Kyle of Lochalsh. Na ostrov přijíždí několik autobusových linek z Inverness a Glasgow. Na ostrově se také nachází malé letiště. Nejvýznamnějším silničním spojem ostrova je silnice A87 spojující Skye Bridge s městem Uig a vedoucí přes Portree. Velkou měrou je zastoupena lodní doprava, kterou zajišťuje společnost Caledonian MacBrayne.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Folkrocková skupina Runrig byla založena v Portree a ve své tvorbě navazovala na místní hudební tradice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ostrov Skye (ve skotské gaelštině \"An t-Eilean Sgitheanach\", ve staré severštině \"Skíð\") je největší a nejsevernější ostrov v souostroví Vnitřní Hebridy ve Skotsku. Ve skotštině „\"sgiath\"“ znamená „\"okřídlený\"“. ", "tgt_summary": "Skye [] ( auch,, auch \"Eilean a’ Cheò\", ) ist die größte Insel der Inneren Hebriden. Sie liegt unmittelbar vor der Westküste des schottischen Festlands im Atlantik.", "id": 1783617} {"src_title": "Německá doga", "tgt_title": "Deutsche Dogge", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původní předkové dog a všech dogovitých psů přešli do dějin pod souhrnným označením tibetské dogy. Tibetská doga připomíná svým zjevem černého tibetského vlka, od něhož se odvozuje. Vyznačuje se mohutnou stavbou těla, bohatým osrstěním, širokou hlavou a velkýma svislýma ušima. Používalo se jí a snad se ještě používá jako karavanních soumarů, k hlídání dobytka, obydlí a k lovu turů, jaků a jiných velkých zvířat. Základní typické tělesné a povahové vlastnosti byly dědičně a ve zušlechtěné tvářnosti se uchovaly až do dnešní doby. Nejstarší písemná zpráva o tibetské doze pochází z roku 1121 před naším letopočtem. V kronice se uvádí, že kmen Liu, sídlící v horách na západ od Číny, poslal čínskému císaři Wouwangovi darem tibetskou dogu jménem Ngae. Byl to pes vycvičený k pronásledování a zabíjení lidí – uprchlíků. Tibetská doga se postupem času dostávala k dalším sousedním národům. Paprskovitě se šířila do všech stran. Používalo se jí k lovu velkých zvířat a pro válečné účely. Změnou prostředí i využití, a křížením s místními druhy psů se její vzhled měnil, ale základní typické znaky zůstávaly. Jak se dostávala do rukou dalších národů, měnilo se i její označení. Prapředek plemene přišel do Evropy se sarmantským kmenem Alanů, který žil na území dnešního Ruska v Asii. Plemeno se tedy odvozuje od alaunta, který byl znám již ve 13. století. V 16. a 17. století se doze podobní psi těšili velké oblibě na německých knížecích dvorech, kde se využívali nejen při štvanicích na vysokou, ale rovněž jako hlídači a společníci. Předchůdci německé dogy byly staří „býkohryzové“ a „štváči“, nešlo čistě o jednotné plemeno, ale především o upotřebitelnost psů. Postupem času docházelo ke křížení s jinými plemeny psů, zvláště pak chrty, kteří přispěli k celkovému zlehčení a zušlechtění typu. V 19. století už nebyl chov velkých psů pouze výsadou šlechty a doga se tak šířila i mezi neprivilegované vrstvy. Její síly využívali k tahu například řezníci. Chov dog byl také zálibou známého říšského kancléře Otty von Bismarcka. Doga se v té době vyskytovala v několika barevných rázech, lišících se územním rozšířením a názvem. Ke sjednocení barevných variet pod jednotným názvem německá doga došlo roku 1880 na schůzi rozhodčích v Berlíně, kde byly zároveň definovány hlavní znaky plemene. Na této výstavě byl tedy v Berlíně ustanoven první standard německé dogy (někdy se uvádí rok 1878). Tento standard měl výrazné odchylky od dnešního, hlava byla jen mírně dlouhá s výraznými lícemi, vysloveně dlouhý formát, paleta barev byla výraznější u žíhaných mohla být základní barvou i šedá, šedý tygr a obě modré oči byly zvlášť upřednostňovány. Roku 1888 byl založen „Deutsche Doggenclub“, jako první kynologický klub v Německu.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Doga patří mezi největší psí plemena (výška v kohoutku je u psů ideálně 90 cm, u fen 80 cm), stavbou těla tvoří kompromis mezi lehkostí chrtů a mohutností ostatních dogovitých plemen. Díky trendům v chovu tohoto plemene kohoutková výška nejvyšších jedinců plemene přesáhla výšku irského vlkodava a německá doga se tak stala pravděpodobně nejvyšším plemenem psa vůbec. Formát těla je spíše kvadratický. Hlava je úzká, protáhlá, se středně velkýma očima co nejtmavší barvy (u modrých a skvrnitých dog je přípustné světlé oko), zavěšenýma ušima a převislými pysky. Má poměrně dlouhý a elegantní krk, na kterém podle standardu nesmí být volná kůže, měl by být dlouhý, suchý, svalnatý. Hrudník německé dogy má tvar V, měl by být hluboký a musí mít dobře klenutá žebra. Přední nohy zaujímají rovný postoj, zadní nohy jsou silné, dobře zaúhlené a při pohledu zezadu rovnoběžné s předními. Ocas je dlouhý a postupně se zužuje, měl by dosahovat až k hleznu. Srst je krátká, hustá a hladce přiléhající. Krok dogy je harmonický, pružný, prostorný, lehce pérovaný, končetiny se musí při pohledu zezadu pohybovat paralelně. Německá doga je chována v pěti barvách: žlutá, žíhaná, modrá, černá, skvrnitá, které spojujeme do tří barevných rázů (černá-skvrnitá, žlutá-žíhaná a modrá-černá do modrých). Černá je jednobarevné zbarvení, může se vyskytovat i se strakatostí (bílé znaky) – jestliže má doga bílý límec, hruď, sternum, končetiny, břicho a konec ocasu, hovoří se o omezené strakatosti, která se nazývá černá plášťová. Pokud bílá barva zasahuje celou hlavu a trup, zůstávají pouze černé uši, několik skvrn na hřbetu a zádi, případně na bocích, hovoří se o intenzivní strakatosti. Nos je černý. Takový jedinec se označuje jako černý plátový nebo také boston. Velmi invazivní strakatost je stav, kdy kromě uší, základu ocasu a beder je celý jedinec bílý, vždy s černým nosem. Tito jedinci nejsou vyhledáváni a je otázkou jejich zařazování do reprodukce. Skvrnitá německá doga neboli harlekýn je geneticky jedinec bílý černě strakatý. Harlekýn má skvrny černé barvy s rozeklanou, členitou konturou, které se jeví jako náhodně postříkané na bílý základ těla zvířete. Díky zbarvení harlekýnů (jejichž gen M odpovídající za toto zbarvení není fixovaný) se setkáváme ve vrzích harlekýnů s přítomností tzv. falešných (nestandardních barev) šedých tygrů, porcelánových tygrů atd. Žlutá německá doga má jednobarevné zbarvení srsti, žádoucí je černá maska. Žíhaná německá doga má vícebarevné zbarvení srsti. Toto zbarvení srsti je charakteristické přítomností na světlém základu příčných tmavých pruhů, které se nazývá žíháním. Pruhy jsou černé, černá barva je více či méně intenzivní a jsou více či méně bohaté. Modrá německá doga je zbarvením jednobarevná. Černý pigment je působením genů diluce „rozpuštěn“ do modré barvy. Jedná se o zbarvení břidlicově šedé, více či méně tmavé. Rozředění černé barvy postihuje pochopitelně i nos psa, který musí být břidlicově šedý. Ve velmi omezeném rozsahu jsou povoleny u žlutých a žíhaných a modrých bílé znaky na hrudi a prstech.", "section_level": 1}, {"title": "Povaha.", "content": "Německá doga je přátelská, milá a svému majiteli velmi příchylná, obzvláště k dětem; vůči cizím zdrženlivá. Žádoucí je sebevědomý, neohrožený, lehce ovladatelný, učenlivý společenský a rodinný pes s vysokým prahem vzrušivosti, bez projevů agresivního chování. Plemeno je velmi přítulné, oddané svému pánovi a je to poměrně dobrý hlídač. K cizím lidem se chová spíše rezervovaně, ale nikdy ne agresivně. Je to pes, který se hodí do města, které je výborným socializačním prvkem, ale i na domek se zahrádkou. Srst dogy nevyžaduje náročnou péči. I přes svou velikost umí být velice skladná a pokud je jí dopřáno adekvátní množství pohybu a pozornosti, bude se cítit spokojeně se svým pánem i v malém bytě. Může žít i celoročně venku, ale vzhledem ke krátké srsti je potřeba vybavit ji dostatečnou a zateplenou boudou.", "section_level": 1}, {"title": "Možná záměna.", "content": "Není pravděpodobná. Žádný jiný hladkosrstý pes podobné výšky snad neexistuje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Německá doga je německé národní psí plemeno. Dožívá se průměrně 7-10 let, a i když se dříve řadila mezi pracovní plemena, dnes se chová spíše jako společník. Díky své velikosti ale určitě zastane i funkci hlídače domova. Plemeno vzniklo pravděpodobně křížením mastifa a chrtů. Dříve byla doga chována za účelem lovení zvěře a také jako válečný pes.", "tgt_summary": "Die Deutsche Dogge ist eine von der FCI anerkannte deutsche Hunderasse (FCI-Gruppe 2, Sektion 2.1, Standard Nr. 235). Die Rasse ist der offizielle \"State Dog\" des US-Bundesstaats Pennsylvania.", "id": 238562} {"src_title": "Sýček obecný", "tgt_title": "Steinkauz", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Sýček obecný dorůstá sotva velikosti holuba domácího. Má robustní tělo, širokou a nízkou hlavu, krátký ocas a silné končetiny s ostrými a silnými drápy. Hřbet a hlavu má tmavě hnědé se světlejším skvrněním, břicho hnědě pruhované, spodní část ocasu a končetiny čistě bílé. Výrazné jsou i velké žluté oči a zobák a bílý pruh nad očima, který poskytuje sýčkovi charakteristický vážný výraz v obličeji. Obě pohlaví se zbarvením neliší, mladí ptáci jsou jednotvárnější a mají méně viditelný bílý pruh nad očima.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Sýčka celoročně nalezneme především v otevřených krajinách, nejčastěji na polích nebo loukách, na okrajích listnatých lesů a v poslední době docela hojně i na vesnicích a ve městech s dostatečným stromovým porostem. Je aktivní zejména v noci, ačkoli v kulturní krajině často již přešel na denní aktivitu. Většinu dne tráví jako přikrčený na svých vyvýšených pozorovatelnách a bedlivě sleduje svým káravým pohledem okolí. Nejčastěji se ozývá výrazným „uhuí“ nebo „kliuú“, samec se při toku ozývá silným „guuk” a jako varovný signál používá svižné „kju“. Živí se především drobnými hlodavci, nejčastěji hraboši polními, jinými menšími savci, hmyzem, ještěrkami, žábami nebo hady, pro mláďata hrají hlavní složku potravy především žížaly. Po spatření kořisti ji sýček překvapuje rychlým výpadem ze své pozorovatelny a následně ji uchopuje do svých silných drápů. Menší kořist požírá na zemi, větší si většinou vynáší na vyvýšené místo. Hnízdí od dubna do července. Nejčastěji se zahnizďuje v dutinách většinou starých a listnatých stromů, ale i ve stodolách, na půdách, v opuštěných budovách, příležitostně i v ptačích budkách. Samice mívá ročně jednu snůšku obsahující 4 až 5 vajec o rozměrech 33,5 × 28,5 mm, na kterých sedí 28 dní. Na rozdíl od většiny sov začíná samice na vejcích sedět až po snesení posledního vejce, což má za následek, že mezi mláďaty nejsou značné věkové rozdíly. Mláďata začínají již ve dvou týdnech létat a po měsíci života opouštějí teritorium svých rodičů a jsou již plně samostatná.", "section_level": 1}, {"title": "Mytologie a kulturní význam.", "content": "Ve starověkém Řecku se lidem představoval jako posvátný pták, který doprovázel bohyni moudrosti a boje Pallas Athénu (odtud také jeho rodové latinské jméno \"Athene\"). Ve starověkém Římě se sýček však stal již poslem smrti a špatných zpráv. I dnes se vzácněji používá odrazující termín \"nesýčkuj\". Od nepaměti využívali čižbáři averze drobných ptáků k sovám, jejich přirozenému nepříteli. Právě v minulosti zcela běžný, relativně malý (= nenáročný) sýček byl pro ptáčníky ideální „návnada“ pro takový lov. Svou přítomností působil vystavený sýček zděšení a vyvolával přirozenou reakci – útok. Dorážející ptáci upadali snadno na čihadle do nastražených léček. Buď sedali na lep nebo se chytali do nastražených ok a sítí.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt a početnost v Česku.", "content": "V minulosti byl sýček obecný na území České republiky velice hojnou sovou, v současné době však patří mezi kriticky ohrožené druhy, což je důsledkem především masivní ztráty jeho přirozeného biotopu. Výrazný pokles byl zaznamenán v celé Evropě. V letech 2001–2003 byl počet hnízdících párů v Česku odhadnut pouze na 250–500 a jeho stavy dále klesaly.", "section_level": 1}, {"title": "Stav ohrožení.", "content": "O aktuálním stavu druhu uvedl v první polovině roku 2015 Martin Šálek, biolog AV ČR, následující: \"„Blíží se vymření sýčka“\". Počet hnízdících párů v České republice se odhaduje již jen na sto. Na začátku března roku 2017 uvedl Petr Orel, předseda novojičínské organizace ČSOP, že se po ročním regionálním mapování potvrdila obava ze špatného stavu populace. V listopadu 2017 potvrdil ohrožení sýčka vyhynutím ředitel České společnosti ornitologické Zdeněk Vermouzek a jako hlavní důvod uvedl zvýšené užití hnojiv a pesticidů v zemědělství. V roce 2018 se stal sýček obecný Ptákem roku České republiky. Jako nejohroženější sova v Česku byl na pokraji vyhynutí se 100–130 zbývajícími páry.", "section_level": 2}, {"title": "Poddruhy.", "content": "U sýčka obecného rozeznáváme 7 poddruhů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Sýček obecný (\"Athene noctua\"), dříve známý také jako \"sýc obecný\", je malá sova z čeledi puštíkovití rozšířená v severní Africe, celé Evropě kromě Skandinávského poloostrova, na Blízkém východě a ve střední Asii až po Koreu. Během 19. století byla uměle vysazena i ve Velké Británii a v roce 1906 také na Novém Zélandu.", "tgt_summary": "Der Steinkauz (\"Athene noctua\") ist eine kleine, kurzschwänzige Eulenart aus der Familie der Eigentlichen Eulen (Strigidae). Das Verbreitungsgebiet des Steinkauzes erstreckt sich über Eurasien und Nordafrika. Er ist ein charakteristischer Bewohner der Baumsteppe mit spärlicher oder niedriger Vegetation und jagt bevorzugt auf dem Boden. Ein einmal gewähltes Revier besetzt er meist über mehrere Jahre und zum Teil sogar lebenslang. ", "id": 907686} {"src_title": "Naprašování", "tgt_title": "Sputtern", "src_document": [{"title": "Historie naprašování.", "content": "Proces naprašování byl objeven roku 1852 Sirem \"W. R. Grove\"m jako jev, který \"rozkládá katodu\". Princip tohoto jevu byl správně popsán poprvé roku 1908 \"F. Stark\"em. Od roku 1925 byly naprašované vrstvy intenzivně zkoumány kvůli svým magnetickým vlastnostem. Roku 1928 je pak americká firma Western Electric začala komerčně využívat na výrobu gramofonových desek a kontaktů na vysílače mikrofonů. Tyto první aplikace spočívaly ve stejnosměrném (DC) naprašování a bylo proto možné naprašovat pouze vodivé materiály. Od 70. let se začalo vyvíjet také vysokofrekvenční (VF) naprašování, které umožnilo naprašovat i dielektrika. Zhruba ve stejné době bylo vyvinuto rovněž magnetronové naprašování, které se posléze stalo nejrozšířenějším typem naprašování vůbec. Veliké uplatnění nalezly naprašované vrstvy ve výrobě elektronických součástí a v polovodičovém průmyslu, především jako kontaktní vrstvy, odporové vrstvy a dielektrika. Další velkou oblastí využití se staly tvrdé povlaky na obráběcí a tvářecí nástroje. Naprašované vrstvy se prosadili rovněž v optických aplikacích.", "section_level": 1}, {"title": "Princip naprašování.", "content": "Naprašovaný materiál (target) je zapojen jako katoda, na kterou je přiváděno stejnosměrné nebo vysokofrekvenční elektrické napětí. Protože se target silně zahřívá, připevňuje se zpravidla na měděnou vanu s vodním chlazením. V těsné blízkosti targetu je přichycena anoda, která je většinou uzemněna ke stěně pracovní komory. Jejím hlavním úkolem je udržovat plazmový výboj ve vhodné pozici vůči targetu a tím usměrňovat odprašovaný materiál směrem k substrátu. Pracovní komora je vyplněna inertním plynem o nízkém tlaku, kterým bývá zpravidla argon. Pracovní tlaky se pohybují v širokém rozmezí 10 - 10 Torr (10 - 1 Pa) v závislosti na konfiguraci naprašovacího systému i naprašovaném režimu. Zvýšíme-li dostatečně potenciálový rozdíl mezi katodou a anodou, katoda (target) začne emitovat elektrony, které ionizují plyn na kladné ionty a záporné elektrony. V blízkosti targetu tak vzniká oblak plazmy. Záporně nabitá katoda přitahuje z plazmy kladné ionty, které s vysokou rychlostí dopadají na target. Z targetu jsou takto vyráženy atomy, které dopadají na substrát. Kromě atomů deponovaného materiálu jsou z targetu vyráženy také sekundární elektrony, které ionizují plyn v blízkosti katody a pomáhají tím udržovat plazmový výboj.", "section_level": 1}, {"title": "Součásti naprašovacího systému.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vakuová aparatura.", "content": "Aby byly naprašované vrstvy kvalitní, je nutné, aby pracovní atmosféra byla co nejčistší. I malé parciální tlaky kyslíku, dusíku či vodních par totiž vedou ke vzniku nekovových vměstků, které degradují vlastnosti vrstvy. Vysoké čistoty dosahujeme tím, že aparaturu napřed vyčerpáme do vysokého vákua, tj. přibližně do 10 - 10 Torr (neboli 10 - 10 Pa). Proces naprašování proto vyžaduje náročnější vakuovou techniku. Vakuová aparatura naprašovacích a napařovacích zařízení má zpravidla dvě větve. První větev slouží k dosažení hrubého vákua kolem 10 Torr (10 Pa), k čemuž se nejčastěji používá rotační vývěva s olejovým těsněním. Po dosažení hrubého vákua se čerpání přepne na druhou větev, jejíž součástí je i difuzní nebo turbomolekulární vývěva, která je schopna dosáhnout vysokého vákua. K dalšímu zvýšení vákua je možné využít i kryogenní vývěvu, která pracuje s hluboce zmrazenými povrchy chlazenými kapalným dusíkem nebo dokonce heliem. Plyny jako jsou vodní pára či oxid uhličitý se na těchto plochách přichytí a zmrznou. Další možností jsou vývěvy založené na adsorpci plynů k povrchu tvořeného aktivním uhlím či zeolitovými vrstvami. Poznamenejme, že vákuum se může zlepšovat také vlivem samotného naprašování, zvláště při depozici kovů s vysokou afinitou ke kyslíku, jako Al či Ti.", "section_level": 2}, {"title": "Targety.", "content": "Materiál určený k depozici naprašováním nazýváme target. Targety mohou mít rozmanité tvary. Často bývají obdélníkového či diskového tvaru, avšak mohou být také válcovité či tvořit negativ tvaru substrátu. Protože se target při naprašování silně ohřívá, musí být intenzivně chlazen. Targety proto bývají připevněny na měděné vaně s vodním chlazením. Aby byl zajištěn dobrý elektrický i tepelný kontakt mezi targetem a měděnou vanou, bývají targety připájeny na měděnou desku. Targety mohou být tvořeny čistým kovem, slitinou či sloučeninou. Mohou být také složeny z více různých materiálů.", "section_level": 2}, {"title": "Stejnosměrné a vysokofrekvenční naprašování.", "content": "Pokud je na target přiváděno stejnosměrné záporné napětí, hovoříme o stejnosměrném (DC) naprašování. Stejnosměrné naprašování však umožňuje deponovat pouze elektricky vodivé materiály. Pokud chceme naprašovat také dielektrika, musíme na target přivádět vysokofrekvenční (VF) napětí. Nejčastěji se používá mezinárodně standardizovaná frekvence 13,56 Mhz. VF naprašování využívá toho, že vysokofrekvenční napětí v rozsahu 0,5–30 MHz má rozdílný účinek na elektrony a kladné ionty. Zatímco lehké elektrony mezi oběma elektrodami kmitají, o několik řádů těžší ionty zůstávají v klidu. Je-li na target přiváděno VF napětí, vytvoří se na něm záporný průměrný potenciál, na který reagují kladné ionty. Target je proto bombardován ionty i přes to, že není vodivý. Princip VF naprašování je zřejmý z následujícího obrázku.", "section_level": 1}, {"title": "Konfigurace naprašovacích systémů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Uspořádání typu dioda.", "content": "Jedná se o nejjednodušší a historicky nejstarší typ uspořádání. Target je připevněn ke katodě, substrát je spojen s anodou a plazma hoří v prostoru mezi nimi. Sekundární elektrony proudí od targetu k substrátu a ionizují plyn. Kladné ionty bombardují povrch targetu a tím dochází k naprašování materiálu na substrát. Napájení může být DC i VF. Preferováno bývá VF, a to i v případě kovů, neboť vysokofrekvenční buzení umožňuje naprašování při nižším pracovním tlaku než stejnosměrné buzení. Obecně přitom platí, že čím nižší pracovní tlak používáme, tím čistší jsou výsledné vrstvy. Naprašování v tomto uspořádání je však pomalé a výboj málo stabilní. Je třeba používat vysoká napětí až v řádu kV a vyšší tlaky, což zhoršuje jakost vrstvy.", "section_level": 2}, {"title": "Uspořádání typu trioda.", "content": "K překonání nevýhod spojených s diodovým uspořádáním byl vyvinut systém triody, v němž je plazma buzena samostatnými elektrodami. Elektrony jsou emitovány horkou katodou, tvořenou zahřátým wolframovým vláknem, a dopadají na studenou anodu ve formě drátu. Napětí na targetu je ovládáno nezávisle na napětí plazmového výboje. Záporně nabitý target pak přitahuje z plazmy kladné ionty, čímž dochází k naprašování. Target může být napájen jak DC tak VF napětím. U triodového uspořádání je možno naprašovat při podstatně nižších tlacích a s menším napětím než u diodového. Mnohem vyšší je také rychlost naprašování. Nevýhodou triodové konfigurace je však velká složitost.", "section_level": 2}, {"title": "Magnetronové naprašování.", "content": "Vynález magnetronového naprašování vyvolal revoluci v technologii naprašování. Přináší totiž v podstatě stejné výhody jako triodové naprašování, avšak je proti němu výrazně jednodušší. Při magnetronovém naprašování se v těsné blízkosti targetu nachází silné magnety. Přídavné magnetické pole je kolmé na elektrické pole a je navrženo tak, aby usměrňovalo tok elektronů do oblasti blízké targetu. Tím se lokálně zvýší stupeň ionizace plazmy a vzrostou iontové proudy. Uspořádání je v principu stejné jako u diody. Avšak díky magnetronu probíhá naprašování velmi rychle i při nízkých pracovních tlacích a malém napětí (stovky voltů). Kovy se zpravidla naprašují při DC a dielektrika při VF napětí.", "section_level": 2}, {"title": "Reaktivní naprašování.", "content": "Přidáme-li do pracovního plynu záměrně určité množství kyslíku, dusíku či jiných reaktivních plynů, budou tyto plyny reagovat s naprašovanými kovy. Můžeme tak záměrně vytvořit vrstvu oxidů, nitridů či jiných sloučenin. Tomuto procesu říkáme reaktivní naprašování. Reaktivní naprašování zajímavým způsobem rozšiřuje již tak širokou paletu materiálů, které lze naprašovat. Takto vytvořené vrstvy jsou přitom poměrně levné.", "section_level": 1}, {"title": "Vysokofrekvenční leptání.", "content": "Některá naprašovací zařízení umožňují provádět i tzv. vysokofrekvenční leptání. V principu se jedná o stejný proces jako leptání, ovšem s tím rozdílem, že v tomto případě je na místo targetu odprašován substrát. Na substrát přivádíme VF- napětí tak, aby se zapálil plazmový výboj. Substráty jsou poté bombardovány argonovými ionty, čímž dochází k odstraňování povrchové vrstvy. VF-leptání se často využívá k očišťování povrchu substrátů před vlastní depozicí. Takto je možné z povrchu efektivně odstraňovat oxidy a jiné anorganické nečistoty. Velmi obtížně se však tímto způsobem odstraňuje mastnota. VF-leptání je možno využít také k tzv. suchému leptání, kdy ze substrátu odstraňujeme vrstvy, jež nejsou zakryty rezistem. Tím je možné na substrátu vytvářet různé motivy. Proces však bývá poměrně pomalý a spotřebuje se velké množství drahého rezistu. Používáme ho proto především v těch případech, kdy je použití chemického leptání nevhodné.", "section_level": 1}, {"title": "Výhody a nevýhody naprašování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Oproti napařování.", "content": "Technologie naprašování začala zhruba od 70. let vytlačovat napařování z celé řady aplikací. Naprašování má totiž oproti napařování několik velkých předností. Naprašování může probíhat takřka za pokojových teplot a je přitom možné deponovat i žáruvzdorné materiály včetně wolframu, molybdenu, tantalu, aj., a to s nižšími náklady. Díky nízké teplotě depozice mají naprašované vrstvy vůči napařovaným minimální vnitřní pnutí a nemají tendenci se loupat. Nízká teplota napařování také umožňuje povlakovat součásti choulostivé na zvýšení teploty. Naprašování je atomární proces. Atomy, jež během naprašování dopadají na substrát, mají vysokou kinetickou energii. Naprašované vrstvy mají proto vůči napařovaným vyšší adhezi, rovnoměrnější strukturu a menší pórovitost. Deponujeme-li slitiny kovů, tak naprašované vrstvy zachovávají stechiometrii materiálu targetu. U napařování je rychlost depozice úměrná teplotě tání. Napařované vrstvy mají proto jiný stechiometrický poměr než odpařovaná slitina a tento poměr se navíc mění s tloušťkou vrstvy. Naprašování má však vůči napařování i některé nevýhody. Naprašujeme-li sloučeniny, v nichž má jeden z prvků výrazně nižší hmotnost než druhý (oxidy, nitridy, halogenidy, aj.), bude výsledná vrstva poněkud ochuzena o lehčí prvek. To může být problém např. u optických vrstev, které často vyžadují přesný stechiometrický poměr. U napařování se s tímto problémem nepotýkáme, neboť během odpaření nedochází k rozbití molekul. Napařované slitiny vykazují gradientní strukturu, kdy se podíl jednotlivých složek mění s tloušťkou vrstvy. To je většinou nežádoucí, avšak v některých případech to může být i výhoda. Napařováním je také možné deponovat např. vnitřní stěny trubiček s malým průměrem, v nichž nelze zapálit plazma.", "section_level": 2}, {"title": "Oproti CVD.", "content": "Velkou výhodou naprašování oproti technologii chemické depozice par (CVD) je mnohem nižší teplota depozice. Naprašování je také vůči CVD obecně levnější, neboť není třeba pracovat s vysoce toxickými látkami a drahými vstupy. Na druhou stranu má naprašování oproti CVD vyšší nároky na vakuovou techniku. Tam, kde naprašované vrstvy vyhovují, se naprašování z ekonomických důvodů upřednostňuje před CVD. Naprašovat je možné jen tu část substrátu, která je vůči targetu natočena čelem, nebo alespoň bokem. Oproti tomu chemickou depozicí par je možné rovnoměrně povlakovat i díly s velmi složitými tvary. Naprašováním je možné deponovat vrstvy o tloušťce do několika mikrometrů. Depozice silnějších vrstev je často zdlouhavá a tím také neekonomická. Metodami CVD je možné rychle vytvářet i silné vrstvy, někdy až v řádu centimetrů.", "section_level": 2}, {"title": "Oproti tlustovrstvým technologiím.", "content": "Naprašované tenké vrstvy jsou čistší, méně pórovité a obecně kvalitnější než tlusté vrstvy nanášené sítotiskem. To je dáno především tím, že naprašování probíhá ve vákuu, zatímco sítotisk je technologie atmosférická. Naprašováním lze také vytvářet jemnější motivy a užší linie než sítotiskem. Naprašování proto volíme tam, kde jsou na vrstvy kladeny vyšší nároky. Vzhledem k tomu, že tlusté vrstvy jsou zpravidla vypalovány při teplotách kolem 800 °C, zřejmou výhodou naprašování je možnost povlakovat díly, které by takto vysoké teploty nevydržely. Nevýhodou naprašování je však vyšší cena, která je dána vakuovou technikou a tím, že k vytváření motivů je třeba používat litografické metody na každou paletu zvlášť. Sítotisk také umožňuje vytvářet 3D struktury nanášením mnoha vrstvových motivů na sebe, což naprašováním nelze. Zdokonalování sítotisku vedlo k tomu, že levnější tlusté vrstvy postupně vytlačili naprašování z mnoha méně náročných aplikací. Týká se to např. hybridních obvodů, senzorů a jednodušších elektronických součástek.", "section_level": 2}, {"title": "Naprašování v ČR.", "content": "Pro řadu podniků představuje naprašování jen jednu z mnoha výrobních operací. Vlastní naprašovací systémy provozuje také několik univerzit a výzkumných center. V ČR však působí také několik firem, pro něž představuje naprašování hlavní pole jejich působnosti. Příkladem může být firma HVM Plazma, která se soustředí především na naprašování tvrdých vrstev pro obráběcí a tvářecí nástroje. Jedná se o větší firmu, která povlakuje součásti ve velkých sériích. Firma se zabývá také počítačovým modelováním vrstev, měřením vlastností vrstev a jejich vývojem. Firma současně konstruuje i samotná naprašovací zařízení. Naprašováním kontaktních, odporových, dielektrických a optických vrstev se zabývá firma TTS s.r.o., která pokračuje v rozvoji tenkovrstvých technologií vyvíjených v bývalém Výzkumném ústavu Tesly (VÚST). Firma se tak podílí na výrobě tenkovrstvých senzorů, piezoelektrických součástek, objektivů pro rentgenovou optiku aj. a je také zapojena do projektů Evropské vesmírné agentury ESA. TTS spolupracuje také s univerzitami jako VŠCHT či ČVÚT a nabízí naprašování požadovaných vrstev studentům. Naprašováním se zabývá i několik méně známých firem jako Vacuum Plating s.r.o. (kontaktní vrstvy, aj.) či SHM s.r.o. (tvrdé povlaky).", "section_level": 1}], "src_summary": "Naprašování řadíme spolu s napařováním do technologií fyzikální depozice par, jež jsou souhrnně označovány jako PVD (physical vapour deposition). Na rozdíl od napařování se však jedná o plazmový proces. ", "tgt_summary": "Das Sputtern (von englisch = zerstäuben), auch Kathodenzerstäubung genannt, ist ein physikalischer Vorgang, bei dem Atome aus einem Festkörper (Target) durch Beschuss mit energiereichen Ionen (vorwiegend Edelgasionen) herausgelöst werden und in die Gasphase übergehen. ", "id": 1334381} {"src_title": "Lachtan kalifornský", "tgt_title": "Kalifornischer Seelöwe", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Samci lachtanů kalifornských dosahují hmotnosti 390 kg a délky asi 2,4 m. Samice jsou podstatně menší než samci. Dosahují hmotnosti 110 kg a délky 2 metrů. Samce od samice můžeme poznat také díky kostěnému hřebenu na lebce, což na jednu stranu způsobuje, že má hlavu o něco větší. Samice jsou poměrně dost světlejší, než samci. Pokud mají srst suchou, má žlutohnědou či čokoládově hnědou, pokud je mokrá, tmavě hnědou či černou barvu. Mláďata jsou po narození tmavá, ale jejich srst je lesklejší. Rodičům se začne podobat asi po dvou měsících života.", "section_level": 1}, {"title": "Lokalita rozšíření.", "content": "Lachtan kalifornský obývá převážně vody u Kalifornie, odkud pochází i jeho název. Žije také v blízkosti Oregonu (Washington) a Britské Kolumbie směrem na sever, v Mexiku a na ostrovech Galapágy směrem na jih. Lachtani kalifornští žili dříve i v blízkosti Japonska, ale dnes jsou již na tomto území pravděpodobně vyhynutí. Lachtan kalifornský je vysazen na Normandských ostrovech mimo jižní Kalifornii až po pobřeží Mexika. Významnější chovná místa jsou na San Miguelu a na ostrovech Svatého Mikuláše. Chovné populace naopak nežijí na vzdáleném severu ani v Britské Kolumbii. Lachtan kalifornský dává přednost spíše písečným plážím na jižní části svého rozšíření. Při teplých dnech se lachtani kalifornští zdržují u okrajích vodních skalisek. V noci nebo při chladných dnech jsou lachtani kalifornští méně aktivní a zdržují se ve vnitrozemí nebo na přímořských svazích. Často se zdržují u přístavů nebo na navigačních bójích. Zdržování u těchto člověkem vyrobených věcí jim poskytuje pocit bezpečí před jejich hlavními predátory: kosatkami a bílými žraloky.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Jídelníček lachtana kalifornského je opravdu rozmanitý, nejčastěji však žere chobotnice a ryby. Lachtan kalifornský loví hned několik druhů ryb. Zvláště potom lososy, tichomořské tresky, sardinky nebo sledě. Lachtani kalifornští jsou velice dobří plavci a jen málokterou rybu nedohoní. Loví nejčastěji v blízkosti břehu u mořského dna. V zajetí se musí lachtani kalifornští krmit čerstvými rybami. Množství potravy u samce v zajetí závisí na jeho věku. Měl by však dostávat přibližně 4000 kg/rok, ale až od svých 10 let. U samic se zjistilo, že mají prudce zvýšený roční příjem potravy až do věku 3 let. Poté samice ve volné přírodě zkonzumují 1800 kg potravy na rok. Lachtani kalifornští loví buď po jednotlivcích, nebo v malých skupinách, jejíž počet členů závisí na množství dostupné potravy. Při lovu často spolupracují s delfíny, žraloky a mořskými ptáky, kdy společně útočí na obrovská hejna ryb. Lachtani kalifornští, žijící u Washingtonského pobřeží často vyčkávají u řek, kde následovně loví nic netušící lososy. Často strategicky loví i pstruhy americké a bílé jesetery v Bonneville Dam a v dalších místech v Kolumbijské řece, Willamette River a v Puget Sound. Dospělá samice se může za potravou vydat i několik desítek metrů od břehu a potopit do hloubky 31,1 až 98,2 m, maximálně a vzácně do hloubky 196 až 274 m. Plave průměrnou rychlostí 10,8 km/h. Dospělé samice tráví na souši 1,6-1,9 dnů a na moři přibližně 1,7-4,7 dnů.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života a rozmnožování.", "content": "Lachtani kalifornští jsou vysoce sociálně založení a nejvíce porodů probíhá od května do června. Při obsazování teritoria se nejvíce samci předvádějí, vydávají mohutný štěkot a snaží se u svých soků vzbudit dostatečný respekt. V tomto období mají samci poměrně dost energie, uskladněné v podkožním tuku. Klíčovým faktorem je zde velikost, která napomáhá lachtanům kalifornským jak hlavně k vítězství, tak i k vzbuzení dostatečného respektu. Nejtěžší samec déle vyčkává, ale v bojích se prezentuje neobvyklou brutalitou. Samec dokáže své teritorium pracně udržet nejčastěji asi 27 dní. Samec si musí své samice bedlivě hlídat, jelikož se mu snaží několik samců vždy nějakou samici odcizit. Nejsilnější napětí je však na souši do 21. dne, kdy samice začnou postupně rodit mláďata. Po tomto zuřivém období začínají pomalu bouřlivé boje přecházet jen do výhrůžek, předvádění, kroucení hlavou, funění a hlasitého štěkotu. Většinou získají nejsilnější samci kolem 16 samic na jednoho. Březost trvá asi 12 týdnů. Samice porodí nejčastěji na souši, ale velkou výjimkou není ani porod v moři. Mláďata mají po narození oči otevřené a umí „zpívat“ spolu se svou matkou. Mláďata kojí po dobu šesti měsíců a rychle sílí. Životně důležitý tuk do sebe dostávají právě z mateřského mléka, který jej obsahuje. Mateřské mléko lachtanů kalifornských však neobsahuje prospěšnou laktózu. Pravděpodobně po dvou měsících se malí lachtani učí plavat a začínají spolu se svou matkou lovit. Po výchovném období se samice stahují do severních vod, kde tráví poměrně dlouhou dobu a nabírají nové síly. Nedospělá zvířata migrují na jih.", "section_level": 1}, {"title": "Poddruhy.", "content": "U lachtana kalifornského rozeznáváme celkem tři poddruhy:", "section_level": 1}, {"title": "Lachtan kalifornský v českých zoo.", "content": "V minulosti je chovala Zoo Ústí nad Labem, avšak poté, co v roce 2014 uhynul poslední jedinec, samec \"Moritz\", byl chov lachtanů ukončen. Historicky byl chován také v Zoo Praha, Zoo Brno a v Zoo Liberec. V žádné české zoo jej v současnosti nechovají.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lachtan kalifornský či lachtan tmavý (\"Zalophus californianus\") je přímořský druh lachtana obývající Tichý oceán. Lachtani kalifornští jsou nepochybně nejhojnějšími ploutvonožci, kteří se mohou dobře přizpůsobit umělým podmínkám. Počet žijících zvířat je opravdu vysoký a jejich populace ročně stoupají o 5,0 %. Jsou to velice inteligentní zvířata a dospělé samce lze poměrně snadno přiučit nejrůznějším kouskům. To je hlavní důvod proč jsou častými a oblíbenými atrakcemi v cirkusech, zoologických zahradách nebo v mořských parcích; v US Navy jsou využíváni také v určitých armádních operacích.Okolo 17. století se lachtan považoval za obojživelníka.", "tgt_summary": "Der Kalifornische Seelöwe (\"Zalophus californianus\") ist eine Ohrenrobbe, die an den nordamerikanischen Küsten des Pazifiks verbreitet ist. Der Kalifornische Seelöwe ist als eigene Art anerkannt. Früher wurde er neben dem Galápagos-Seelöwen (\"Zalophus wollebaeki\") und dem ausgestorbenen Japanischen Seelöwen (\"Zalophus japonicus\") als Unterart einer gemeinsamen Art geführt.", "id": 347383} {"src_title": "Nathanael West", "tgt_title": "Nathanael West", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se jako Nathan Weinstein v rodině židovského přistěhovalce z Litvy. Jeho otec Max Weinstein byl stavitelem v Kovně (dnes Kaunas). Po represích ruského cara Alexandra III. vůči židovským občanům se rozhodl vystěhovat do USA. Záhy se v New Yorku prosadil a stavěl mimo jiné bytové domy \"Arizona\", \"Colorado\" a \"Hudson\" v blízkosti Central Parku. V roce 1902 se oženil s krajankou Annou Leizerow – Wallenstein (údajně potomkem rodu Valdštejnů). Neměl úspěchy ani ve škole ani ve sportu, kde se snažil prosadit a za své pokusy v baseballu získal pouze posměšnou přezdívku Borec (Pep). Nakonec se uchýlil k satiře a karikaturám, čímž ke svému údivu získal konečně v kolektivu uznání (v časopisu \"The Paradoxian\" letního mládežnického tábora). Studoval na Brown University v Providence, Rhode Island. Dobře finančně zajištěn se věnoval především bohémskému životu a zesměšňoval americký sen svých rodičů. Dokončení studia bylo pro jeho rodiče velkým zadostiučiněním, Nathan ale odmítl možnost komerční kariéry a chtěl se věnovat literatuře, ovlivněn osobnostmi jako: Fjodor Michajlovič Dostojevskij, James Joyce, Gertrude Stein, Djuna Barnes, Ernest Hemingway, Francis Scott Fitzgerald a Sherwood Anderson. Aby vyjádřil svůj rozchod s rodinou a s tradičním americkým snem, nechal si dne 16. srpna 1926 soudně změnit jméno na Nathanael West. Krátce nato odcestoval do Paříže, kde strávil tři měsíce. Během této doby se krátce setkal s Ernestem Hemingwayem a Henry Millerem, obecně ale žil v americké enklávě a poznával „Paříž bez Pařížanů“. Po návratu do New Yorku v lednu 1927 žil v prostředí levicově orientovaných intelektuálů v Greenwich Village. Stal se přispěvatelem a redaktorem satirického časopisu \"Americana\", kam přispívali autoři jako: George Grosz, Edward Estlin Cummings, Gilbert Seldes a James Thurber. Spolu s Williamem Carlosem Williamsem vydávali experimentální časopis \"Contact\". Ve třicátých letech začal West pracovat jako scenárista v Hollywoodu. Z tohoto prostředí čerpal pro svou knihu \"Den kobylek\" (\"The Day of the Locust\", 1939), kterou o mnoho let později zfilmoval režisér John Schlesinger. West spolu se svou ženou Eileen McKenney zahynuli dne 22. prosince 1940 při automobilové nehodě, když spěchali z Mexika zpět do Hollywoodu na pohřeb svého přítele Francise Scotta Fitzgeralda, který zemřel o den dříve.", "section_level": 1}, {"title": "Další.", "content": "Novela \"Den kobylek\" byla v roce 1975 zfilmována americkým režisérem Johnem Schlesingerem s Donaldem Sutherlandem v hlavní roli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nathanael West (17. října 1903, New York, Spojené státy americké – 22. prosince 1940, El Centro, Kalifornie, Spojené státy americké) byl americký židovský spisovatel, dramatik a scenárista.", "tgt_summary": "Nathanael West (* 17. Oktober 1903 in New York City; † 22. Dezember 1940 in El Centro, Kalifornien; eigentlich \"Nathan Wallenstein Weinstein\") war ein US-amerikanischer Schriftsteller. Er veröffentlichte zu Lebzeiten nur vier Novellen bzw. kurze Romane, die recht erfolglos blieben. Erst seit den 1950er Jahren fanden sie den Beifall der Kritiker und wurden einer größeren Öffentlichkeit bekannt. Heute gilt er als einer der Klassiker der modernen amerikanischen Literatur und einer der Wegbereiter der Postmoderne.", "id": 20362} {"src_title": "Maserati", "tgt_title": "Maserati", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Bratři Alfieri, Bindo, Carlo, Ettore, Ernesto a Mario byli automobilovými nadšenci už od počátku 20. století. Alfieri, Bindo a Ernesto stavěli závodní vozy ve firmě Diatto v Turíně. V roce 1926 Diatto ukončil výrobu závodních aut, což vedlo k odchodu už tehdy uznávaného Alfieriho do rodinné firmy jeho bratrů a tím i ke vzniku prvních vozů pod značkou Maserati. Hned s jedním z prvních postavených vozů vyhrál Alfieri závod Targa Florio 1926. Společnost Maserati začala vyrábět vozy se čtyřmi, šesti, osmi a šestnácti válci (což byly ve skutečnosti dva souběžně postavené osmiválce). Mario, který byl především umělec, je považován za tvůrce loga společnosti: \"stylizovaného Neptunova trojzubce\". Ačkoliv nadaný Alfieri zemřel v roce 1932, stavěli Bindo, Ernesto a Ettore vozy vyhrávající různé závody až do roku 1937, kdy své akcie prodali rodině \"Orsi\".", "section_level": 1}, {"title": "Období vlastnictví rodinou Orsi.", "content": "Ačkoliv své akcie bratři prodali, pracovali pro firmu i nadále jako konstruktéři. V roce 1940 se továrna přestěhovala do Modeny, kde působí dodnes. V tomto roce její vůz vyhrál závod 500 mil v Indianapolis. Tento výkon značka později několikrát zopakovala. Byla úspěšným konkurentem německým vozům Auto Union a Mercedes. v období druhé světové války byla společnost nucena vyrábět součástky strojů pro armádu. Jakmile válka skončila, vrátila se ihned k výrobě aut, řadou nazvanou A6 (A – Alfieri a 6 – řadový šestiválec), jejíž vozy si v závodech vedly také velmi dobře. To byl poslední projekt bratrů Maseratiových, kteří po uplynutí desetileté smlouvy s Adolfem Orsim odešli a založili nový podnik – \"O.S.C.A.\"(zanikl v roce 1967). V padesátých letech jezdil s vozy Maserati argentinský závodník Juan Manuel Fangio, který s nimi vyhrál mnoho závodů, včetně vítězství ve světovém šampionátu v roce 1957 s vozem Maserati 250F. Dalšími projekty z padesátých let jsou vozy Maserati 200S, 300S, 350S, 450S a v roce 1961 následující slavný Birdcage. Po vážné nehodě v závodě Mille Miglia (který byl poté zakázán) v Guidizzolu v roce 1957 se Maserati více a více zaměřovalo na silniční vozy. Hlavní inženýr Giulio Alfieri zkonstruoval šestiválcový vůz Maserati 3500 (2+2 coupe) za použití hliníkového šasi na trubkovém rámu firmy Carrozzeria Touring zvaném superleggera. Tento design byl použit i pro osmiválcový Maserati 5000. Po něm následoval v roce 1962 Sebring navržený italskou firmou Vignale a Mistral Coupé (1963) a Spider (1964), které navrhl Pietro Frua. Jeho návrhem byl i první čtyřdveřový model značky – Quattroporte z roku 1963. O čtyři roky později vzniklo dvoumístné kupé Ghibli, o dva roky později následované verzí \"convertible\".", "section_level": 1}, {"title": "Maserati pod firmou Citroën.", "content": "Rok 1968 přinesl změnu vlastníka. Stala se jím francouzská automobilka Citroën. Adolfo Orsi sice formálně zůstal prezidentem, ale Maserati čekaly velké proměny. Byly vyráběny nové modely, dokonce ve větších sériích než kdy předtím, ale Citroën si zapůjčil technologii i motory pro model SM a jiné a Maserati zase využívalo techniku Citroënu, zejména hydrauliku. Novými modely byly Bora (první masově vyráběné Maserati s méně výkonným motorem) v roce 1971, Merak, Khamsin. Vyvíjené Quattroporte II, sdílející některé součástky vozu Citroën SM, se však nikdy do výroby nedostalo. Ropná krize v sedmdesátých letech zastavila náhle vývoj, výrobu i prodej \"žíznivých\" sportovních vozů, u kterých se nikdy předtím spotřeba nijak zvlášť nesledovala. Bankrot Citroenu v roce 1974 a vytvoření konsorcia PSA Peugeot Citroen 23. května 1975 znamenal i to, že se v problémech ocitlo i Maserati. Jen podpora italské vlády automobilku \"udržela nad vodou\".", "section_level": 1}, {"title": "De Tomaso.", "content": "V roce 1975 se společnost postavila opět „na nohy“ díky bývalému argentinskému závodníkovi A. de Tomasso, který ji koupil a stal se generálním ředitelem. Hned následující rok byl představen vůz Kyalami a Maserati Quattroporte. V osmdesátých letech značka zanechala konstrukce \"běžných\" sportovních vozů s motory středních výkonů ve prospěch módních \"hranatých\" vozů, se silným motorem vpředu a pohonem zadních kol jako například Biturbo. V letech 1990 a 1992 představila dvě nová kupé Shamal a Ghibli II. Firma také úzce spolupracovala s Chryslerem (vlastněným de Tomasovým přítelem Lee Iacoccou). Výsledkem jejich spolupráce byl vůz Chrysler TC.", "section_level": 1}, {"title": "Ferrari.", "content": "Fiat odprodal padesátiprocentní podíl akcií největšímu a nejstaršímu rivalovi, firmě Ferrari v roce 1997 (ačkoliv Ferrari bylo a je pod jeho kontrolou). O dva roky později Ferrari převzalo firmu celou a udělalo z ní svoji luxusní divizi. Na místě továrny z roku 1940 byla postavena nová, moderní, v níž se vyráběly vozy MC 12, Ferrari Enzo a dodnes vyráběné úspěšné Quattroporte s osmiválcem o objemu 4 litry.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Maserati je v současnosti úspěšnou společností zaznamenávající nárůst prodeje vozů po celém světě (například v roce 2005 bylo jen v USA prodáno 2 000 vozů). V roce 2005 bylo Maserati odděleno od Ferrari a je zpět pod plnou kontrolou Fiatu. Ten plánuje vytvořit z Maserati a Alfy Romeo divizi vyrábějící luxusní sportovní vozy. Nejnovějším modelem je Maserati GranTurismo MC Stradale. To jako první z této řady překonává rychlost 300 km/h a jako první nasazuje také karbon-keramické brzdy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maserati je italský výrobce sportovních a závodních vozů. Firmu založili bratři tohoto příjmení v roce 1914 v Boloni. Sídlo i továrna se současné době nachází v Modeně. Od roku 1990 patří Maserati koncernu Fiat.", "tgt_summary": "Maserati ist ein italienischer Automobilhersteller mit Sitz in Modena. Das Unternehmen wurde 1914 in Bologna gegründet. Markenzeichen ist ein Dreizack. ", "id": 1890873} {"src_title": "Teorie citové vazby", "tgt_title": "Bindungstheorie", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Teorii attachmentu formuloval anglický vývojový psychoanalytik John Bowlby, který přitom vycházel například z etologie Lorenze a Tinbergena, inspirován byl také experimenty na opicích Harryho Harlowa. Zdokonalila ji psycholožka Mary Ainsworth, která bývá uváděna jako spoluautorka teorie.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie.", "content": "Podle této teorie dochází k dětskému attachmentu působením vrozeného systému v mozku, který organizuje motivační, emoční a paměťové procesy ve vztahu k významným pečujícím osobám. Základní vzorec attachmentu spočívá v hledání fyzického a emočního uspokojení a ochrany před ohrožením. Toto přilnutí umožňuje psychické struktuře dítěte využívat kapacitu a funkce vyvinutější psychiky pečující osoby a organizovat a strukturovat vlastní procesy. Zážitky z těchto vztahů celoživotně nastavují způsob navazování a udržování klíčových vztahů a tedy i schopnost k nim. Prvky vazbového chování (attachment behaviour) ze strany dítěte jsou vyhledávání tělesné blízkosti pečovatele, orientování se v prostoru a věšení se na blízké objekty, emoční projevy jako pláč, křik a úsměv. Tyto projevy vyvolávají na straně pečovatele specifickou odpověď, poskytnutí péče a bezpečí, která u dítěte odstraňuje úzkost z ohrožení a existenční (tzv. anihilační) úzkosti. Mezi takové odpovědi patří hlazení, kolébání, ohřívání, krmení, mluvení, zpívání apod. V takovém případě vzniká tzv. bezpečná vazba (secure attachment). Pokud však chování pečující osoby je vyhýbavé nebo nekonzistentní, vzniká některý z typů tzv. nejisté vazby (insecure attachment), jíž odpovídá vznik jiných strategií chování u dítěte: K různým pečujícím osobám (například k otci a k matce) může mít dítě různý typ vazby, přičemž pro zdravý vývoj je důležité, aby nejméně jedna z těchto vazeb byla bezpečná. Schopnost rodiče reagovat na vazbové chování dítěte a typ jeho reakcí jsou odvozovány zejména z vlastní dětské zkušenosti rodiče, takže typ vazby se se zvýšenou pravděpodobností přenáší na další generace. Srovnávací studie typu Strange Situation Test porovnávají chování dítěte, je-li ponecháno samo v místnosti s neznámou osobou, a chování po opětovném návratu matky (reunion situation).", "section_level": 1}, {"title": "Experimentální potvrzení.", "content": "Psychologické experimenty Harryho Harlowa \"Klec zoufalství\" zaznamenaly průlom v teorii attachmentu. Do té doby považovali vědci i laická veřejnost za dostačující, že matka zaručí dítěti pouhé základní biologické potřeby: nakrmí ho, přebalí, zajistí teplo apod. Zřejmě nejznámější Harlowovy pokusy zahrnovaly studium opic, které byly „vychovávány“ dvěma druhy opičích matek – obě byly atrapy vytvořené z drátů. Jedna z nich byla pokryta příjemnou tkaninou běžně používanou k výrobě ručníků – froté, kdežto druhá atrapa byla vytvořena pouze z drátů. Drátěná matka však v sobě měla zabudovanou láhev mléka čili plnila funkci kojení. Přestože froté matka nekojila, malé opice trávily většinu času u ní. Další fáze experimentu spočívala v zastrašování opic v kleci. Kdykoli bylo mládě opice postrašeno, utíkalo k froté matce a objalo ji namísto matky, která mu poskytovala jídlo. Podobně ve chvíli, kdy byl do klece vložen neznámý předmět, mláďata zůstala nejdříve přitisknuta k froté matce a teprve poté se odvážila předmět prozkoumat. Opice, které byly zavřeny do místnosti bez své froté matky, se chovaly jiným způsobem: zkameněly strachem, začaly naříkat, dřeply si nebo si začaly cucat palec. Jiné začaly naříkat a běhat od objektu k objektu, hledajíc svoje froté matky. Přítomnost drátěné matky v neznámé místnosti nepředstavovala žádnou změnu – opice byly stejně nešťastné i tehdy. Když už mladé opice nepotřebovaly mléko a začaly jíst klasickou stravu, byly od froté matky odděleny na dobu tří dnů. Po navrácení ke svým froté matkám se již od nich nechtěly oddělit a jakmile jim byl do klece vložen neznámý objekt, zůstaly přitisknuty k matkám, namísto aby objekt prozkoumaly, jak to činily před třídenním odloučením. Harlow z toho usoudil, že potřeba bezpečí byla důležitější než potřeba seberozvoje. Výsledky studie ukázaly, že mláďata „vychovaná“ jak pouze drátěnou matkou, tak froté matkou (která v tomto případě dodávala zásobu mléka) přibírala na váze stejnou rychlostí. Nicméně mláďata, které byla vychovávána pouze drátěnými matkami, měla problémy s trávením mléka a častěji trpěla průjmem. Harlow z tohoto vyvodil, že nedostatek útěchy je pro opice psychologicky stresující. Důležitost této studie však především spočívá ve vyvrácení do té doby běžného pedagogického názoru, že matky by se měly vyhýbat rozmazlování dětí a že emoce jsou ve výchově dětí zanedbatelné. Do tohoto experimentu bylo za nejdůležitější prvek při vytváření pouta mezi matkou a dítětem považováno krmení. Harlow však názorně předvedl, že matčina péče pouto mnohonásobně zesílila. Harlow svou studii popsal jako studii lásky. Byl také přesvědčen, že útěcha a láska může být poskytována jak matkou, tak otcem, což je dnes široce uznávaným faktem. Pochopitelně se našli odpůrci, kteří Harlowovi vytýkali, že experiment dokazuje pouze vztah mezi opicemi a výsledky Harlowových studií by neměly být aplikovány v lidských vztazích. Podle nich Harlow přeceňuje důležitost útěchy a podceňuje důležitost kojení a péče.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření teorie.", "content": "Na teorii attachmentu navázali mnozí další teoretici i praktici a někteří ji dále rozvinuli, například Cindy Hazan a Phillip Shaver koncem 80. let ji aplikovali na „romantické vztahy“ mezi dospělými. Pod vlivem teorie potlačeného vzteku se do diagnostického a statistického manuálu DSM-IV dostala v roce 1994 diagnóza Attachment Disorder (AD) a Reactive Attachment Disorder (RAD). RAD se má projevovat extrémní příchylností ke všem dospělým nebo dětem bez rozdílu nebo naopak extrémním odmítáním podpory, péče a lásky od blízkých dospělých. Dostupné diagnostické testy spojují s touto poruchou povrchnost a nestálost vztahů s dospělými i vrstevníky, nedůvěru a neposlušnost vůči autoritám, záchvaty vzteku, negativismus a impulzivitu, nevyvinuté morální svědomí, empatie, neschopnost projevovat a přijímat lásku a sympatie, vyhýbavost vůči navazování citových vztahů, manipulativní chování, případně krutost a hostilita, lhaní a podvádění, grandiozita atd. Australský psycholog J. T. A. Condon roku 1993 v rámci své teorie prenatálního attachmentu charakterizoval obecně lásku, a to těmito snahami:", "section_level": 1}, {"title": "Terapeutické metody.", "content": "Na teorii attachmentu se občas odvolávají rovněž uživatelé různých terapeutických metod zahrnovaných pod pojem attachment therapy (AT), jejichž ideovým otcem je Robert Zaslow a jeho terapie redukce vzteku (rage-reduction therapy). Někteří kritici teorie však tvrdí, že attachment therapy je v přímém rozporu s původní teorií attachmentu. V Česku je pak z těchto metod známá zejména terapie pevným objetím (holding therapy), kterou propaguje psycholožka Jiřina Prekopová. Některé z těchto terapeutických metod jsou však podle části odborných psychologů založeny na záměrném vyvolávání situací bezmoci dítěte s využitím násilných, nátlakových, omezujících a averzivních technik vedoucích až k psychickému zlomení a zhroucení dítěte za účelem ventilace vzteku a bolesti a následné katarze. O účinnost této metody se vedou vášnivé spory, Scott Lilienfeld je v roce 2007 zařadil na seznam potenciálně nebezpečných terapií (PHT), protože je provázena škodlivými psychologickými i fyzickými dopady. Naproti tomu stoupenci AT ji mnohdy označují za jedinou efektivní léčbu poruchy citové vazby. Podobné spory se pak vedou i v České republice a attachment therapy ani její česká verze terapie pevným objetím tak nepatří k všeobecně přijímaným způsobům psychoterapie. Objevily se významné snahy interpretovat teorií attachmentu autismus jakožto důsledek nesprávných vzorců chování matky a uplatňovat na autistické děti \"attachment therapy\". Z hlediska převládajícího názoru, že autismus je vrozenou poruchou, je tento výklad autismu pokládán za fatálně chybný a způsob terapie za nebezpečný a škodlivý.", "section_level": 1}], "src_summary": "Teorie citové vazby Johna Bowlbyho a Mary Ainsworth studuje citové přilnutí malého dítěte k matce a dalším blízkým osobám. Teorie byla formulována v roce 1969 a patří dnes mezi nejvlivnější ve vývojové psychologii. Používané jsou také názvy attachment theory, teorie attachmentu, teorie přilnutí, teorie připoutání, teorie rané citové vazby. Termín attachment (vazba, přilnutí, připoutání) se v češtině často používá v původní anglické verzi a v rozšířeném významu může označovat citové přilnutí obecně.", "tgt_summary": "Die Bindungstheorie () fasst Erkenntnisse aus Entwicklungspsychologie und Bindungsforschung () zusammen, die unter anderem belegen, dass Menschen ein angeborenes Bedürfnis haben, enge und von intensiven Gefühlen geprägte Beziehungen zu Mitmenschen aufzubauen. Diese Konzeption wurde von dem britischen Psychoanalytiker und Kinderpsychiater John Bowlby, dem schottischen Psychoanalytiker James Robertson und der US-amerikanisch-kanadischen Psychologin Mary Ainsworth entwickelt. ", "id": 1221878} {"src_title": "François de Montmorency-Laval", "tgt_title": "François de Montmorency-Laval", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se 30. dubna 1623 v Montigny-sur-Avre. Od mládí měl touhu stát se knězem. Měl sen se stát také misionářem a následoval jezuitského kněze Rhodese, který cestoval na Dálný východ ale tento projekt padl protože král Ludvík XIV. chtěl aby se stal prvním biskupem Nové Francie. Na biskupa s titulem palestinsk Petry byl vysvěcen 8. prosince 1658. Rozhodl se zasvětit Katedrálu Neposkvrněnému početí Panny Marie ke které měl velkou oddanost. Mladý prelát jenž mu bylo 35 let, přišel dne 16. června 1659 do Quebecu. Přivítali ho tam s velkou radostí. Jeho prvním cílem bylo prosazovat energicky Kanadskou církev. Otcům jezuitům svěřil apoštolát indiánské misie. Roku 1663 založil Velký seminář v Quebecu a o pět let později založil Menší seminář. Chtěl putovat po celé své diecézi a dávat svátost biřmování, chodil dlouhé vzdálenosti pěšky, v zimě měl na sobě sněžnice. Měl štěstí pokřtít indiána Daniela Garakontia. Za úsilí biskupa Lavala církev v Kanadě rostla, ale ne bez velkých obtíží. Po svém příjezdu do Quebecu si uvědomil, morální poruchy způsobené obchodem s ohnivou vodou v koloniích. Proti této pohromě biskup bojoval. Modlitby za ukončení pohromy svěřil sestře Kateřině od Svatého Augustina. Šel za králem Francie na protest a když se vrátil zpátky byl překvapen ukončením obchodu s ohnivou vodou. Zemřel 6. května 1708 v Québecu.", "section_level": 1}, {"title": "Proces svatořečení.", "content": "Proces byl zahájen 24. září 1890 a to v arcidiecézi Québec. Dne 28. února 1960 uznal papež Jan XXIII. jeho hrdinské ctnosti. Dne 15. března 1980 uznal papež Jan Pavel II. zázrak na jeho přímluvu. Blahořečen byl 22. června 1980. Dne 3. dubna 2014 jej papež František ekvipolentně svatořečil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý François de Montmorency-Laval (30. dubna 1623, Montigny-sur-Avre - 6. května 1708, Québec) byl francouzský katolický kněz a biskup Québecu.", "tgt_summary": "François de Montmorency-Laval (* 30. April 1623 in Montigny-sur-Avre bei Chartres; † 6. Mai 1708 in Québec), aus der Linie \"Laval\" der französischen Familie Montmorency, war der erste katholische Bischof in Québec (Kanada). Er war der Sohn von Hugues de Montmorency-Laval, Gutsherr von Montigny, und Michelle de Péricard. Der Geistliche unterschrieb stets nur mit dem Namen \"François de Laval\" und führte selbst nie den Namen \"Montmorency\". Er wird in der katholischen Kirche als Heiliger verehrt.", "id": 2057600} {"src_title": "Pavol Országh Hviezdoslav", "tgt_title": "Pavol Országh Hviezdoslav", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se na Oravě na severním Slovensku jako třetí dítě chudého zemana. Základní vzdělání nabyl ve svém rodišti, v Jasenové a v Leštinách. Jako žák měl velmi dobré studijní výsledky a v roce 1862 se dostal na gymnázium v maďarském Miškovci. Zde bydlel u svého strýčka – krejčovského mistra. Na prázdniny nejezdil domů, ale zůstával v Miškovci, kde prostudoval celou strýčkovu knihovnu. Tak si oblíbil poezii a díla maďarských básníků. Po strýčkově smrti v roce 1865 se vrátil domů na Slovensko a nastoupil na evangelické gymnázium v Kežmarku. Po ukončení gymnaziálních studií se přestěhoval do Prešova, kde studoval na Právnické akademii. V době studií pracoval jako editor studentského almanachu \"Napred\". Studium ukončil v roce 1872 a začal působit jako advokátní koncipient ve slovenských městech Dolný Kubín, Martin nebo Senica. V roce 1875 v Budapešti složil advokátské zkoušky a otevřel si v Námestově (1875 – 1899) samostatnou advokátní praxi. Všechna svá tvůrčí léta tak prožil na Oravě, kde působil také jako člen soudu nebo vedoucí filiálky Tatrabanky. V roce 1876 odjel do Dolného Kubína, kde se stal přísedícím soudcem, v květnu se oženil s Ilonou Novákovou, dcerou místního evangelického seniora. Jejich manželství bylo bezdětné, ale když v roce 1887 zemřela jeho matka, v roce 1888 jeho otec a o rok později i jeho bratr Mikuláš, rozhodl se s manželkou, že adoptují obě Mikulášovy děti, synovce Jaroslava a neteř Sidónii. V květnu roku 1918 vedl slovenskou delegaci na oslavách 50. výročí vzniku Národního divadla v Praze. Do svého projevu vložil náznak možného blízkého spolužití Slováků a Čechů. Proto koncem téhož roku nadšeně přivítal vznik Československa a s ním i vytvoření reálných perspektiv pro svobodný rozvoj slovenského národního života. V letech 1919-1920 zasedal v Revolučním národním shromáždění. Krátce na to se v roce 1921 začal rapidně zhoršovat jeho zdravotní stav, a po léčení v Praze a Luhačovicích nakonec zemřel v Dolném Kubíně, kde je i pochován.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "Jeho literární začátky nebyly nijak jednoduché. Ještě v době studií začal psát první básně v maďarštině a němčině, které měly úspěch u jeho učitelů a také s nimi získával i různé ceny. První pokusy o vydání vlastního díla sahají do 60. let 19. století, kdy oravští národovci vydali vlastním nákladem jeho prvotinu \"Básnické prviesenky\", kterou vydal pod pseudonymem \"Jozef Zbranský\". V roce 1871 zredigoval spolu s Kolomanem Banšellem almanach \"Napred\", ale tento sborník vyvolal u starší generaci (např. Jozef Miloslav Hurban, Andrej Sytniansky a jiní) tak silný odpor, že tomuto mladému básníkovi nebylo umožněno uveřejňovat svá díla v jediném slovenském literárním měsíčníku \"Orol\". Tato situace se změnila až po odchode Andreje Sytnianského z redakce časopisu. Kromě tohoto časopisu uveřejňoval svoje díla též v časopisu \"Slovenské pohľady\". Jednoslovný pseudonym Hviezdoslav použil poprvé v roce 1877 v básnickém nekrologu za zesnulým Viliamem Pauliny-Tóthem, a důrazně ho používal při podepisování svých děl až do konce svého života. Toto rozhodnutí nebylo náhodné. Jménem Hviezdoslav si splnil svůj dětský sen, kdy ho fascinoval pohled na nekonečné prostory noční oblohy, poseté nespočetným množstvím hvězd a souhvězdí. Ve své tvorbě navázal na tvorbu slovenských romantických básníků, zejména na tvorbu Andreje Sládkoviče. Postupně se zformoval na typ tvůrce vědomě usilujícího dosáhnout vysokou míru univerzálnosti svého díla jakožto celku. Svoji tvorbu rozvíjel po linii lyrické (reflexivní lyrika a přírodní lyrika) a epické, které realizoval veršem. V oblasti dramatické se pokoušel kombinovat verše s prozaickou větou. Na jeho dramatickou tvorbu měla vliv díla Williama Shakespeara nebo Friedricha Schillera. Díla však vyznívala pseudoromanticky a nebyla technicky zvládnuta. Samostatný okruh v jeho díle tvoří tzv. biblická epika, společensky a filosoficky aktualizující biblické náměty. Po roce 1900 dominují v jeho tvorbě kratší útvary – balady, historická epika a básně s milostnou tematikou. Pro lyriku jako celek je charakteristické, že projevy intimního života i projevy občanského postoje se v ní prolínají a tvoří jednotný celek, který je zdrojem jeho básnické velikosti. P. O. Hviezdoslav zaujal aktivní formovatelností – kritický vztah k národní realitě. Jeho vztah ke skutečnosti se projevil skrze záměrné úsilí sjednocovat osobní a společenské momenty na základě dramatické konfrontace zkušenosti a ideálu. Lyrika je klíčem k ideové interpretaci celého jeho díla a je stále přítomna v každé etapě jeho tvorby. Trvalým znakem Hviezdoslavovy lyriky je rozpětí od intimních a rodinných motivů k problémům národním a světovým, přičemž se toto rozpětí prohlubovalo o sociální vztahy uvnitř vlastního národa. Významnou součást Hviezdoslavovy tvorby tvoří jeho překladatelská činnost, kde v širokém rozsahu uplatnil svoji poetiku, ale obsah a smysl překládané poezie a dramat tlumočil věrně a v duchu originálu. Překládal díla ruských básníků (Alexandr Sergejevič Puškin – \"Cikáni, Boris Godunov, Kavkazský zajatec\" a jiná, Michail Jurijevič Lermontov – \"Démon\"), německých básníků (Johann Wolfgang Goethe – \"Faust\" a Friedrich Schiller – \"Píseň o zvonu\"), ale též překládal díla z polštiny (Adam Mickiewicz, Juliusz Slowacki). Překládal i divadelní hry z angličtiny (William Shakespeare – \"Hamlet\", \"Macbeth\", \"Sen noci svatojánské\"), z maďarštiny přeložil verše Sándora Petőfiho a hru Imreho Madácha \"Tragédie člověka\".", "section_level": 1}, {"title": "Hviezdoslavův jazyk a poetika.", "content": "Jazyk díla Pavla Országha Hviezdoslava čeká na plné zapojení do slovenského filosofického diskursu. Soustavu Hviezdoslavových filosofických (explicitních a implicitních) významových útvarů by bylo možno označit jako transrealismus – jazyk, kterým je napsáno Hviezdoslavovo dílo, umožňuje \"„poňať i pomenovať všetky veci i všetky polohy ľudského ducha - od vesmírnych galaxií po najdrobnejšiu rastlinu na zemi, od dejinnej filozofickej reflexie po jednoduchý prejav ľudového myslenia, od najabstraktnejších pojmov vo sfére intelektu po konkrétny inštrumentár roľníkovej práce.“\" Tento jazyk umožňuje pochopit i vyslovit tragiku i idylu života, vyjádřit pokoru i revoltu, procítit a prožít zoufalství i naději. \"„Slovo tohto jazyka \"dopadá celou plochou presne ta, kam bolo mierené, (...) je to reč, ktorá si práve pri tomto všadeprenikaní buduje pevný vnútorný poriadok, umelecky opretý o významovú presnosť prehovoru a konštrukčne vyváženú líniu verša.“\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Pavol Országh Hviezdoslav (vlastním jménem Pavol Országh, pseudonymy Hviezdoslav, Jozef Zbranský, Syn ľudu, Hviezďo a jiné) (2. února 1849, Vyšný Kubín, Uhersko – 8. listopadu 1921, Dolný Kubín, Československo) byl slovenský básník, spisovatel-prozaik, dramatik a překladatel, jedna z vedoucích osobností slovenské literatury a slovenské kultury vůbec.", "tgt_summary": "Pavol Országh Hviezdoslav (geb. als Pavol Országh, Pseudonyme Jozef Zbranský bzw. Hviezdoslav) (* 2. Februar 1849 in Vyšný Kubín; † 8. November 1921 in Dolný Kubín) war ein slowakischer Dichter. ", "id": 2325017} {"src_title": "Vilém Alexandr Nizozemský", "tgt_title": "Willem-Alexander", "src_document": [{"title": "Mládí a vzdělání.", "content": "Král Vilém-Alexandr je nejstarší syn princezny Beatrix a jejího manžela prince Clause. Vzdělání získal na protestantské střední škole v Haagu, později na United World College of the Atlantic v jižním Walesu. Byl připravován pro státnické záležitosti s vědomím, že jednoho dne převezme vládu v zemi. Studoval historii na univerzitě v Leidenu, zajímá se o mezinárodní vodní hospodářství.", "section_level": 1}, {"title": "Královská funkce.", "content": "28. ledna 2013 oznámila jeho matka královna Beatrix, že ke Dni královny, státnímu svátku, který tehdy připadal na den jejích narozenin, tedy na 30. dubna 2013, abdikuje v jeho prospěch (podobně jako její matka o 33 let dříve v její prospěch). To také učinila a Vilém Alexandr se toho dne stal králem Nizozemska. Je prvním nizozemským králem od roku 1890; posledním králem byl Vilémův prapradědeček Vilém III., po něm vládly královny Vilemína, Juliána a Beatrix. Zároveň bylo oznámeno, že budoucí král nebude vládnout pod předpokládaným jménem Vilém IV., ale pod svým dosavadním jménem jako Vilém-Alexandr. Neformálním rodinným jménem je král nazýván také Willem-Alexander van Amsberg. Hlavní úlohou Viléma Alexandra ve funkci hlavy státu je reprezentace Nizozemska. V den svého nástupu do funkce prohlásil, že jeho cílem je také celková reforma nizozemského královského úřadu tak, aby odpovídala společenské situaci ve 21. století. V den králových narozenin, tedy 27. dubna každého roku, je od roku 2014 po celé zemi slaven Koningsdag, „Den krále“, který je nizozemským státním svátkem.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Rozruch vyvolal v roce 2002 sňatek tehdejšího korunního prince Viléma-Alexandra. Jeho snoubenkou byla Máxima Zorreguieta Cerruti, která pochází z Argentiny a má španělské a italské předky. Její otec Jorge Zorreguieta byl argentinským ministrem zemědělství v době vlády diktátora Jorgeho Videly v 70. a 80. letech 20. století. Otec Máximy se na žádost tehdejšího nizozemského premiéra Wima Koka rozhodl svatby nezúčastnit, a ani její matka nebyla přítomna. Svatba korunního prince Viléma-Alexandra a Máximy Zorreguieta Cerruti se konala 2. února 2002. Sňatek byl jak občanský na amsterdamské radnici, tak církevní, a to v amsterdamském kostele Nieuwe Kerk.", "section_level": 1}, {"title": "Dcery.", "content": "Z manželství královského páru vzešly tři děti:", "section_level": 2}, {"title": "Bydliště.", "content": "Král a jeho rodina žijí ve vile \"Eikenhorst\" ve Wassenaaru v blízkosti Haagu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vilém-Alexandr (celým jménem: \"Willem-Alexander Claus George Ferdinand\", * 27. dubna 1967, Utrecht) je nizozemský král a nejstarší syn bývalé nizozemské královny Beatrix. Funkci nizozemského krále vykonává od 30. dubna 2013, kdy jeho matka abdikovala.", "tgt_summary": "Willem-Alexander (* 27. April 1967 in Utrecht als \"Willem-Alexander Claus George Ferdinand\"), Prinz von Oranien-Nassau, Jonkheer van Amsberg, ist seit dem 30. April 2013 König der Niederlande. Er übernahm das Amt von seiner Mutter Beatrix, die an diesem Tag vom Thron Abstand nahm.", "id": 2346123} {"src_title": "Chívarové", "tgt_title": "Shuar", "src_document": [{"title": "Způsob života.", "content": "Chívarové obývají okrajovou oblast Velké Amazonie v podhůří ekvádorských a peruánských And, především horské pralesy a savany. Tradičním způsobem obživy je tropické zemědělství. Na políčkách, vymýcených muži v pralese, zvaných \"chacra\" pěstují zejména maniok, kukuřici, tabák, papriky a jinou zeleninu. Od Kečuů místy převzali i pěstování brambor, chov lam a morčat. Velmi významný je i lov drobné zvěře (opice, ptáci), prováděný dodnes často foukačkou a otrávenými šípy. Foukačky a také oštěpy používali i v boji – Chívarové jsou jedni z mála indiánů, kteří neznají luk a šípy.", "section_level": 1}, {"title": "Obydlí a společnost.", "content": "Chívarové žijí podobně jako jiní amazonští indiáni ve velkých společných domech. Ty jsou zvané \"chívaria\", mají stěny z rohoží a valbovou střechu zhotovenou z palmového listí. Domy jsou chráněny vysokým plotem nebo palisádou. Dům je uvnitř rozdělen na mužskou a ženskou polovinu. Muži a ženy spí odděleně v zavěšených hamakách. V minulosti měl každý takovýto dům samostatného náčelníka. Chívarové se dělí na více kmenů, hovořících poněkud odlišnými dialekty, které si byly v minulosti vzájemně nepřátelské. Nejvýznamnější skupiny jsou: Ostatní kmeny jsou menší nebo již zanikly. Každý kmen se pak dělí na patrilineární rody, svůj význam však měla i příslušnost k matrilineárnímu rodu. Děti např. oslovují všechny matčiny sestry \"matko\" a mají k nim stejný poměr jako k vlastní matce. Běžnou formou manželství byla polygynie, a to kvůli vysoké úmrtnosti mužů v mezikmenových válkách. Běžný byl levirát, kdy se vdova po smrti manžela stávala manželkou jeho bratra (svého švagra). Chívarové byli v minulosti velmi bojovní, jednotlivé skupiny Chívarů válčily mezi sebou i proti sousedním etnikům. V 15. století dokonce odrazili vpád vojska inckého vládce Huayna Cápaca, který se je pokusil připojit ke své říši. V koloniálním období vedli několik povstání proti Španělům a dlouho vzdorovali snahám katolických misionářů o christianizaci.", "section_level": 1}, {"title": "Oděv a ozdoby.", "content": "Oděv Chívarů tvoří tunika z bavlny nebo stromové kůry zvaná \"kužma\" nebo, zvláště u mužů, jen bavlněná šňůrka otočená kolem boků. Muži nosí krátké vlasy, zastřížené tzv. \"podle kastrolu\", ženy dlouhé vlasy s ofinou. Ozdoby představují hlavně náušnice ze dřeva, bambusových třísek a dnes nejčastější z korálků, dále péřové čelenky nebo jiné ozdoby z ptačího peří. Charakteristické bylo u mužů pilování předních zubů do špičky. Obě pohlaví praktikují malování těla i obličeje červeným barvivem \"achiote\" z plodů oreláníku barvířského.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství a lov lebek.", "content": "Náboženstvím Chívarů byl a je šamanismus, i když v současnosti ovlivněný katolickým křesťanstvím. Mezi nejdůležitější postavy jejich mytologie patří: Do kontaktu s těmito duchy se šamani dostávali za pomoci užívání rostlinných drog, zvláště tabáku, durmanu a ayahuascy, již nazývají \"datém\". Tyto rostliny měly význam i při obřadech iniciace chlapců. Významné jsou i totemické představy, za svého předka Chívarové pokládají kolibříka, který lidem rovněž daroval oheň. Chívarové nejvíce prosluli jako lovci lebek. Trofejí ze zabitých nepřátel však není lebka, ale vypreparovaná kůže – \"tsantsa\". \"Tsantsa\" vznikne stažením kůže (včetně obličeje) z hlavy, jejím pomalým vysoušením a smršťováním za pomoci ohřátého písku, popela a bylin. Správně vyrobená \"tsantsa\" má zhruba velikost pěsti, přičemž si zachovává všechny rysy obličeje. Její ústa a oční víčka jsou zašita rostlinným vláknem. Muž, který zabil nepřítele, měl právo nosit z něj vyrobenou \"tsantsu\" jako amulet na hrudi. Po vítězné bitvě Chívarové tančili tanec tsantsy, podobný skalpovému tanci severoamerických indiánů. Právě kvůli \"tsantsám\" měli Chívarové mezi bělochy dlouho pověst kanibalů, avšak neprávem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chívarové, španělsky Jíbaro, vlastním jménem Shuar, Ashuar, je etnická skupina jihoamerických Indiánů žijící na území Ekvádoru a Peru, zejména v povodí řeky Marañón. Chívarský jazyk je jediným zástupcem chívarské jazykové rodiny, dělí se na více dialektů podle jednotlivých kmenů.", "tgt_summary": "Die Shuar sind ein indigenes Volk, das im Amazonastiefland östlich der Anden in Ecuador beheimatet ist. \"Shuar\" ist in ihrer Sprache das Wort für „Menschen“. Von Shuar-Verbänden vorgenommene Schätzungen geben an, es gebe 110.000 Shuar in etwa 668 Dorfgemeinschaften (1998). Andere Quellen gehen von mindestens 40.000 Shuar in Ecuador aus. Die Sprache der Shuar wird der Sprachfamilie der Jívaro-Sprachen zugeordnet, unter denen sie die verbreitetste ist.", "id": 1093448} {"src_title": "Wolverhampton", "tgt_title": "Wolverhampton", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Má se za to, že město je pojmenované po saské šlechtičně \"Wulfurně\", která město roku 985 založila. Další možností je pojmenování po místním dánském vojevůdci \"Wulferovi\". Oblast v okolí Wolverhamptonu byla místem rozhodující bitvy mezi Sasy a Dány roku 963, ve které Sasové zvítězili. Roku 994 založila \"Wulfurna\" v tomto místě klášter a věnovala mu půdu. Na těchto pozemcích byl později roku 1425 postaven kostel svatého Petra, na jehož schodech stojí socha věnovaná památce Wulfurny. Od 13. století se datuje rozvoj Wolverhamptonu, který se stal rušným obchodním centrem. Město bylo důležitým střediskem obchodu s vlnou. Od 16. století se ve Wolverhamptonu rozvíjela průmyslová výroba železných a bronzových předmětů. Roku 1512 sir Stephen Jennys, bývalý starosta Londýna a rodák z Wolverhamptonu, zde založil \"Wolverhampton Grammar School\", jednu z nejstarších stále aktivních škol Velké Británie. V 19. století byla oblast na jihovýchodě města označována jako \"Black Country\", z důvodu znečištění prachem produkovaným průmyslovými společnostmi, který pokrýval půdu. Ve viktoriánské době se město stalo bohatým průmyslovým centrem hlavně kvůli obrovským zásobám uhlí a železné rudy nacházejícím se v jeho okolí. Toto bohatství se odrazilo ve stavbách honosných sídel z nichž některé, \"Wightwick Manor\", \"Mount\" nebo \"Tettenhall Towers\", se dochovaly do současnosti, ale většina ostatních byla zbořena v 60. a 70. letech 20. století. První automatický světelný semafor v Anglii byl instalován na \"Princes Square\" ve Wolvelhamptonu roku 1927. Moderní semafor v tomto místě má design připomínající první verzi světel. První železniční spojení s okolím bylo ve městě zprovozněno roku 1837.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Wolverhampton se nachází na severozápadě svého většího souseda Birminghamu a tvoří druhou největší městskou konurbaci West Midlands. Na sever a na západ se rozkládají Staffordshire a Shropshire. Město se nachází pod Midlandskou planinou v průměrné výši 120m nad úrovní moře. Městem neprotéká žádná velká řeka, pouze řeky \"Penk\" a \"Tame\" (přítoky řeky Trent) pramení v jeho okolí.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle výsledků sčítání obyvatel z roku 2001 měl Wolverhampton 251 462 obyvatel a to včetně oblastí mimo distrikt, což znamenalo 13. největší město Anglie. Etnická struktura obyvatel byla různorodá. Až 22% obyvatel nemělo bělošský původ. Největší část této skupiny obyvatel města tvořili s 12% Indové. Multikulturní charakter obyvatelstva se odráží i ve velkém procentu obyvatel, kteří měli jiné vyznání než křesťanství (13,6% oproti národnímu průměru 5,5%). Největší skupinu tvořili sikhové (7,6%) a hinduisté (3,9%). Etnický původ (sčítání v roce 2011): Náboženství (sčítání v roce 2011):", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Ve Wolverhamptonské ekonomice v minulosti převažovalo strojírenství. V současnosti je ale hlavním odvětvím poskytování služeb, v němž je zaměstnáno necelých 80 % ekonomicky činných obyvatel. Hlavními oblastmi je veřejná správa, vzdělávání a zdravotnictví s 32 %. Doprava, ubytování a stravovací služby zaměstnávají asi 25 % obyvatel a finanční sektor a informační technologie mají asi 14% podíl. Wolverhampton je také jedním z největších nákupních center West Midlands s ročním obratem asi 380 miliónů liber. Průměrné procento nezaměstnaných bylo v roce 2007 5,1 %.", "section_level": 1}, {"title": "Správa.", "content": "Základy moderní správy města vznikly roku 1777 kdy parlament schválil vytvoření sboru 125 městských komisařů, kterým byla svěřena správa Wolverhamptonu. Městským distriktem byl Wolverhampton ustanoven roku 1849. Roku 1889 se město stalo nezávislým na hrabství. Většina oblasti Wolverhamptonu je spravována Radou města Wolverhampton, jen některé malé oblasti patří pod Radu distriktu South Staffordshire. Od zrušení Rady hrabství West Midlands je město fakticky samostatným správním celkem (\"unitary authority\"). V parlamentu je zastoupeno třemi poslanci volenými v obvodech – \"Wolverhampton South West\", \"Wolverhampton South East\" a \"Wolverhampton North East\".", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "V dosahu asi 10km od města je několik dálnic – \"M6\" vedoucí na severozápad (Manchester, Liverpool, Skotsko a přes \"M1\" Londýn), \"M5\" směřující na jihozápad, \"M6\" a \"M54\" spojnice Wolvehamptonu s Telfordem, Shrewsbury a Walseem. Železniční stanice ve Wolvehamptonu leží na trati West Coast Main Line. Vyjíždějí z ní pravidelné spoje do Londýna, Birminghamu a Manchesteru. Příměstská železniční doprava je realizována na \"Cambrian Line\", \"Walsall to Wolverhampton Line\", \"Wolverhampton to Shrewsbury Line\" a \"Rugby-Birmingham-Stafford Line\". Autobusové nádraží se nachází poblíž železniční stanice. Hlavním autobusovým dopravcem ve Wolverhamptonu je společnost \"West Midlands Travel\". Midlandské metro je systém lehké kolejové dopravy, který v současnosti spojuje Wolverhampton, Birmingham, West Bromwich a Wednesbury. Původní letiště ve Wolverhamptonu bylo otevřeno roku 1938 u Pendefordu a bylo uzavřeno na konci roku 1970. Současné Wolverhamptonské letiště se nachází asi 10km na jihozápad od města a jedná se o malé civilní letiště. Nejbližším mezinárodním letištěm je Letiště Birmingham asi 40km jihozápadně od města.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Největším divadlem ve Wolverhamptonu je \"Grand Theatre\" na \"Lichfield Street\" otevřené roku 1894. Bylo navrženo C. J. Phippsem a dokončeno za šest měsíců. Druhým divadlem je \"Arena Theatre\" na \"Wulfruna Street\" v areálu Wolverhamptonské univerzity, které pojme 150 diváků. Městské kulturní centrum, řízené městskou radou, spravuje tři instituce - \"Wolverhampton Art Gallery\" galerii s největší sbírkou Pop artu po londýnské galerii Tate, \"Bantock House\" krásný historický dům se zachovaným interiérem a muzeem místních památek v přilehlém parku a \"Bilston Craft Gallery\" galerii současného umění. Dne 1. dubna 2014 bylo na jediný den městské nádraží \"Wolverhampton station\" přejmenováno na \"Wolverine station\". Tento vtip byl učiněn jako upoutávka na nový film.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Ve Wolverhamptonu jsou mimo jiné střední školy \"Wolverhampton Girls' High School\", velmi známá výběrová dívčí škola, \"Wolverhampton Grammar School\", založená roku 1512 a jedna z nejstarších aktivních škol Velké Británie, \"Royal Wolverhampton School\" (1850) a \"St Peter's Collegiate School\" (1847). Roku 1835 byl založen \"Wolverhampton Mechanics' Institute\" jehož následníkem je současná Wolverhamptonská univerzita, jíž byl udělen status univerzity roku 1992. Hlavní areál této vysoké školy se nachází v centru města. rapper", "section_level": 1}], "src_summary": "Wolverhampton je město v anglickém hrabství West Midlands. V roce 2004 měl vlastní Wolverhampton 239 100 obyvatel. Bylo původně tržním městem a v době průmyslové revoluce se stalo i průmyslovým centrem včetně těžby uhlí, vápence a železné rudy. V současnosti tvoří největší podíl průmyslové výroby ve Wolverhamptonu strojírenství a sektor poskytování služeb.", "tgt_summary": "Wolverhampton ist eine Großstadt im Vereinigten Königreich Großbritannien und Nordirland und gleichzeitig ein Metropolitan Borough mit dem Status einer City im englischen Metropolitan County West Midlands innerhalb der gleichnamigen Region. Im Jahr 2012 besaß das gesamte Stadtgebiet 252.987 Einwohner, womit die Stadt die dreizehntgrößte Englands ist.", "id": 782201} {"src_title": "Lazare Carnot", "tgt_title": "Lazare Nicolas Marguerite Carnot", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Lazare Carnot se narodil ve středostavovské rodině města Nolay v Burgundsku (nyní departement Côte-d'Or). Otec se jmenoval Claude Carnot a matka Claude-Marie Carnot-Feulins. Již od dětství projevoval nadání, zejména v oblasti techniky a matematiky a proto studoval slavnou inženýrskou školu v Mézières. Tam byl jeho učitelem nejslavnější geometr tehdejší doby Gaspard Monge. Školu absolvoval roku 1773 a poté byl ženijním důstojníkem královské armády. Nadání se projevilo a Lazare pomalu stoupal v žebříčku hodností. Roku 1783 byl kapitánem. Sloužil v četných posádkách (Calais, Cherbourg, Béthune) a po přeložení do Arrasu se seznámil s Maximilienem Robespierrem, který zásadně ovlivnil jeho světonázor a po vypuknutí revoluce se Carnot stal nadšeným příznivcem nových myšlenek. Roku 1791 se stal poslancem Ústavodárného shromáždění a byl i poslancem Konventu, který se poprvé sešel 21. září 1792. V něm Carnot hlasoval 15. ledna 1793 pro smrt krále. Od 4. srpna 1793 byl členem Výboru pro všeobecnou bezpečnost a zde zodpovídal za otázky armády (vykonával de facto funkci ministra války). V této funkci měl zásadní zásluhy na zvýšení úderné síly armády. Zcela reorganizoval armádu a odvodní systém zavedením branné povinnosti (23. srpna 1793) každého muže ve věku 18 až 25 let (Levée en masse), provedl čistky v důstojnickém sboru (kromě šlechticů vyřadil všechny důstojníky, kteří neuměli číst a psát), nařídil promíchání dobrovolníků s vojáky, prováděl četné inspekční cesty a založil topografickou kancelář, která byla určitým předchůdcem generálního štábu. Robespierrova vláda teroru však byla proti jeho přesvědčení a proto se podílel na jeho pádu (27. července 1794). Přestože na něm lpělo odium předchozí úzké spolupráce s Robespierrem, sám nebyl souzen a naopak pro svou odbornost byl již 26. záři 1795 zvolen členem Direktoria, kde mu byla opět svěřena agenda armády. Tento post zastával dva roky, ale po převratu 18. fructidoru (4. září 1797) abdikoval a byl nucen emigrovat do tehdy ještě nezávislého Švýcarska, kde krátce žil v Ženevě, poté pobýval v Bavorsku (Augsburg, Norimberk). Do Francie se vrátil až po 18. brumairu VIII (9. listopadu 1799). Napoleon Bonaparte jej jmenoval 2. dubna 1800 ministrem války, ale po několika měsících Carnot odstoupil a zastával jen nevýznamný post jako člen tribunátu. Tam hlasoval proti doživotní konzulské funkci pro Napoleona a později i proti zřízení císařství a stáhl se z politického života. Věnoval se vědecké činnosti. V době ohrožení Francie spojenci roku 1814 nabídl opět své služby Napoleonovi, který jej s otevřenou náručí přijal a povýšil do hodnosti divizního generála. Jako předního odborníka opevňovacích prací jej pověřil obranou Antverp, obležených Prusy a později Brity. Carnot se úkolu zhostil a kapituloval až po pádu Napoleona. Za restaurace Bourbonů se Carnot opět stáhl do soukromí, ale během Sta dnů jej Napoleon jmenoval pairem, povýšil jej do šlechtického stavu s titulem hrabě a pověřil jej řízením ministerstva vnitra. Po bitvě u Waterloo (14. června 1815) byl ještě krátce členem prozatímní vlády, ale pak před hněvem Bourbonů byl nucen opět emigrovat. S pomocí cara Alexandra I. žil ve Varšavě, ale brzy přesídlil do Pruska, kde se usadil v Magdeburku a byl poradcem pruské vlády v otázkách vojenského školství a pevnostního stavitelství. V Magdeburku vysoce vážen se věnoval dále vědecké činnosti a tam též zemřel. Pochován byl nejprve v Německu, ale roku 1889 francouzská vláda při příležitosti stého výročí revoluce vyzvedla slavnostně jeho ostatky a přenesla je do Pantheonu v Paříži, kde spočívají dodnes. Lazare Carnot je jedním ze 72 významných mužů, jejichž jméno je zapsáno na Eiffelově věži v Paříži.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecká činnost.", "content": "Lazare Carnot byl jedním z nejvýznamnějších matematiků-inženýrů své doby, zejména však vědecky pracoval v geometrii. V projektivní geometrii (speciálněji pak v eukleidovské geometrii a trigonometrii) je dodnes známá a významná Carnotova věta o transversále trojúhelníka, která zobecňuje důležitou Menelaovu větu pro případ transversály, tvořené obecnou rovinnou křivkou namísto přímkou. Často bývá s jeho jménem spojovaná i jiná \"Carnotova věta\" v trigonometrii, spojující poloměry kružnice opsané a vepsané trojúhelníku. (Neplést tyto geometrické věty s Carnotovou větou v termodynamice, která souvisí s prací jeho syna - fyzika Sadi Carnota). Byl však i nejvýznamnějším odborníkem pevnostního stavitelství (Carnotova zeď, Carnotova kasemata). Jak v oboru matematiky a mechaniky, tak v oblasti stavitelství uveřejnil řadu odborných článků a monografií, které byly vysoce ceněny a ještě za Carnotova života překládány do světových jazyků. Další práce byly věnovány politice a pokoušel se i o krásnou literaturu (poesie). Zcela mimořádné jsou jeho zásluhy organizátorské při reformách armády. Ony byly hlavní příčinou záchrany revoluce proti intervenci a plným právem obdržel Carnot čestný titul \"„Organizátor vítězství“\". Jeho syn Nicolas Léonard Sadi Carnot (1796–1832) se stal též slavným vědcem a je považován za zakladatele termodynamiky (Carnotův cyklus), jeho další syn Hypolyte Carnot (1801–1888) byl známým francouzským politikem a jeho vnuk Marie François Sadi Carnot (1838–1894) byl zvolen roku 1887 prezidentem Francie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lazare-Nicolas-Marguerite hrabě Carnot (13. května 1753 Nolay, Francie – 2. srpna 1823 Magdeburk, dnes Německo) byl francouzský politik, vědec, pevnostní stavitel a generál.", "tgt_summary": "Graf Lazare Nicolas Marguerite Carnot (* 13. Mai 1753 in Nolay, Burgund, heute Département Côte-d’Or; † 2. August 1823 in Magdeburg) war ein französischer Offizier, Mathematiker und Politiker.", "id": 309526} {"src_title": "Obyčejná diferenciální rovnice", "tgt_title": "Gewöhnliche Differentialgleichung", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Obyčejné diferenciální rovnice se objevují v nejrůznějších souvislostech v matematice i dalších vědách (přírodních i společenských): Jestliže změny popisujeme matematicky, nejpřesnější popis používá diferenciály a derivace. Pokud vyjádříme vztahy mezi funkcemi, jejich diferenciály a derivacemi pomocí rovnic, dostaneme diferenciální rovnice popisující změnu, vývoj nebo dynamiku jevů. Určité veličiny jsou často definovány jako rychlost změny jiných veličin (časová derivace) nebo jejich gradienty (spády), a jejich vzájemné vztahy lze přirozeně popsat diferenciálními rovnicemi. Zvláštní matematický obor zahrnuje geometrii a analytickou mechaniku. Vědecké obory zahrnují větší část fyziky a astronomie (nebeská mechanika), geologie (modelování počasí), chemie (dynamika reakcí), biologie (infekční nemoci, genetické změny), ekologie a modelování populace (soutěžení populací), ekonomiku (vývoj kurzů akcií, úrokových sezeb a tržní rovnováha změn ceny). Studiem diferenciálních rovnic se zabývalo mnoho matematiků, mezi jinými Isaac Newton, Gottfried Wilhelm Leibniz, Bernoulliovi, Jacopo Riccati, Alexis Claude Clairaut, Jean le Rond d'Alembert a Leonhard Euler, kteří přispěli k rozvoji tohoto oboru. Jednoduchých příkladem diferenciální rovnice je Newtonův druhý pohybový zákon – vztah mezi polohou \"x\" hmotného bodu, na který působí síla \"F\", a časem \"t\" vede k diferenciální rovnici pro pohyb hmotného bodu s konstantní hmotností \"m\". Pokud \"F\" závisí na poloze \"x\"(\"t\") částice v čase \"t\", neznámá funkce \"x\"(\"t\") se objevuje na obou stranách diferenciální rovnice, jak je zřejmé ze zápisu \"F\"(\"x\"(\"t\")).", "section_level": 1}, {"title": "Definice.", "content": "V následujícím textu je \"y\" závislá proměnná a \"x\" nezávislá proměnná, takže \"y\" = \"y\"(\"x\") je neznámá funkce proměnné \"x\". Různí autoři používají různé zápisy diferenciálu, podle toho, jaká notace nejlépe vyhovuje zadané úloze. Pro \"diferenciály\" se obvykle používá Leibnizova notace (\"dy/dx\",\"d\"\"y/dx\"...\"dy/dx\"), zatímco pro provádění integrace je vhodnější Newtonova a Lagrangeova notace (\"y′\",\"y′′\",... \"y\"), kterou lze kompaktně zapsat derivace libovolného řádu.", "section_level": 1}, {"title": "Obecná definice obyčejné diferenciální rovnice.", "content": "Obyčejnou diferenciální rovnici řádu \"n\" lze obecně zapsat ve tvaru: kde formula_3 je hledané funkce. Pokud lze rovnici zapsat ve tvaru pak říkáme, že je rovnice rozřešena vzhledem k nejvyšší derivaci. Existují další klasifikace diferenciálních rovnic:", "section_level": 2}, {"title": "Soustava obyčejných diferenciálních rovnic.", "content": "Několik spojených diferenciálních rovnic vytváří soustavu rovnic. Jestliže y je vektor, jehož prvky jsou funkce; y(\"x\") = [\"y\"(\"x\"), \"y\"(\"x\")..., \"y\"(\"x\")] a F je vektorová funkce proměnné y a jejích derivací, pak je \"explicitní soustava obyčejných diferenciálních rovnic\" \"řádu nebo dimenze\" \"m\". Ve formě sloupcového vektoru: Funkce obecně nemusí být lineární. V \"implicitním\" tvaru lze soustavu obyčejných diferenciálních rovnic zapsat takto: kde 0 = (0, 0... 0) je nulový vektor. V maticovém tvaru", "section_level": 2}, {"title": "Řešení.", "content": "Je-li dána diferenciální rovnice Partikulární řešení je libovolná funkce, jestliže má na \"I\" derivace až do řádu \"n\" a Grafické znázornění partikulárního řešení se nazývá integrální křivka pro \"F\". Máme-li dvě řešení a, pak \"u\" se nazývá \"rozšířením\" \"v\", jestliže a Řešení, které nemá žádné rozšíření, se nazývá \"maximální řešení\". Řešení definované na celém R se nazývá \"globální řešení\". Obecné řešení rovnice \"n\"-tého řádu obsahuje \"n\" nezávislých konstant. Partikulární řešení lze získat z obecného řešení dosazením hodnot těchto konstant obvykle zvolených tak, aby byly splněny 'počáteční podmínky nebo hraniční podmínky'. Singulární řešení je řešení, které nelze získat dosazením hodnot integračním konstantám v obecném řešení.", "section_level": 2}, {"title": "Teorie obyčejných diferenciálních rovnic.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Singulární řešení.", "content": "Teorie singulárních řešení obyčejných a parciálních diferenciálních rovnic byla předmětem výzkumu již od Leibnitzových dob, ale zvláštní pozornost jí byla věnována až od poloviny 19. století. Cennou, ale málo známou práci na toto téma napsal Houtain (1854). V roce 1873 se vůdčím duchem této teorie stal Jean Gaston Darboux, a svými geometrickými interpretacemi těchto řešení vytvořil obor, do něhož přispěli další matematici, především Felice Casorati a Arthur Cayley. Cayley vytvořil kolem roku 1872 teorii singulárních řešení diferenciálních rovnic první řádu, která byla okolo roku 1900 veřejně přijata.", "section_level": 2}, {"title": "Redukce na kvadratury.", "content": "Primitivní pokus o řešení diferenciálních rovnic představovala snaha o redukci na kvadratury. Stejně jako se algebraici 18. století pokoušeli nalézt metodu pro řešení algebraických rovnic \"n\"-tého stupně, matematici, kteří prováděli první práce na poli diferenciálních rovnic, věřili, že existuje obecná metoda pro integraci libovolné diferenciální rovnice. Ale Carl Friedrich Gauss v roce 1799 ukázal, že pokud se nepoužijí komplexní čísla, je tato metoda velmi omezená. Matematici se proto začali věnovat studiu funkcí, čímž vznikl nový a velmi plodný obor. Prvním, kdo si uvědomoval důležitost tohoto přístupu, byl Augustin Louis Cauchy. Pak není třeba si klást otázku, zda je možné řešení pomocí známých funkcí nebo jejich integrálů, ale zda daná diferenciální rovnice postačuje pro definici funkce nezávislé proměnné nebo proměnných, a pokud ano, jaké jsou její charakteristické vlastnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Fuchsova teorie.", "content": "Lazarus Fuchs svými dvěma monografiemi (\"Crelle\", 1866, 1868) inspiroval nový přístup, který následně rozpracoval Thomé a Ferdinand Georg Frobenius. K teorii významně přispěl i Collet od roku 1869, i když svou metodu pro integraci nelineárních soustav popsal Bertrandovi již v roce 1868. Alfred Clebsch přispěl v roce 1873 teorií Abelovských integrálů. Protože je lze klasifikovat podle vlastnosti stěžejní křivky, která zůstává nezměněna při racionálních transformacích, Clebsch navrhl klasifikaci transcendentních funkcí definovaných diferenciálními rovnicemi podle invariantních vlastností odpovídajících povrchům formula_13 při racionálních vzájemně jednoznačných transformacích.", "section_level": 2}, {"title": "Lieova teorie.", "content": "Na uspokojivější základ postavil teorii diferenciálních rovnic Sophus Lie. Ve své práci z roku 1870 ukázal, že starší teorie integrace lze sjednotit využitím grup nyní nazývaných jeho jménem Lieovy grupy, a že obyčejné diferenciální rovnice, které připouštějí stejné infinitezimální transformace mají srovnatelně obtížné integrace. Lie také zdůraznil význam kontaktních transformací. K uznání Lieovy grupová teorie diferenciálních rovnic vedly dva důvody: Lieova teorie má aplikace pro obyčejné i parciální diferenciální rovnice. Obecný přístup k řešení diferenciálních rovnic využívá vlastnosti symetrie diferenciálních rovnic, spojité infinitezimální transformace jednoho řešení na jiné (Lieova teorie). Spojitá teorie grup, Lieovy algebry a diferenciální geometrie se používají pro porozumění struktuře lineární a nelineární (částečné) diferenciální rovnice pro generování integrovatelných rovnic, pro nalezení jejich Laxových dvojic, rekurzivních operátorů, Bäcklundovy transformace a nakonec nalezení přesného analytického řešení diferenciální rovnice. Metody využívající symetrie se byly uznány pro studium diferenciálních rovnic vznikajících v matematice, fyzice, technice a mnoha jiný disciplínách.", "section_level": 2}, {"title": "Sturmova–Liouvilleova teorie.", "content": "Sturmova–Liouvilleova teorie je teorií vlastních hodnot a vlastních funkcí lineárních operátorů definovaných pomocí homogenních lineárních rovnic druhého řádu a je užitečná pro analýzu určitých parciálních diferenciálních rovnic.", "section_level": 2}, {"title": "Existence a jednoznačnost řešení.", "content": "Několik matematických vět určuje podmínky existence a jednoznačnosti řešení problémů počáteční hodnoty pro obyčejné diferenciální rovnice, lokálně i globálně. Dvě hlavní věty jsou: což jsou obojí lokální výsledky.", "section_level": 1}, {"title": "Zjednodušená věta o lokální existenci a jednoznačnosti.", "content": "Věta může být jednoduše formulována následovně. Pro rovnici a problém počáteční hodnoty: jestliže \"F\" a ∂\"F\"/∂\"y\" jsou spojité v uzavřeném pravoúhelníku v rovině \"x-y\", kde \"a\" a \"b\" jsou reálná čísla (\"a, b\" ∈ R) a × označuje kartézský součin, špičaté závorky znamenají uzavřený interval, pak existuje interval pro nějaké \"h\" ∈ R, na kterém lze nalézt řešení výše uvedené rovnice a problému počáteční hodnoty. Tj. existuje právě jedno řešení. Protože funkce \"F\" nemusí být lineární, tento vztah platí pro nelineární rovnice, které mají tvar \"F\"(\"x, y\") a může být použito i na soustavy rovnic.", "section_level": 2}, {"title": "Globální jednoznačnost a maximální definiční obor řešení.", "content": "Když jsou splněny podmínky Picardovy–Lindelöfovy věty, pak lokální existenci a jednoznačnost lze rozšířit na globální výsledek. Přesněji: Pro každou počáteční podmínku (\"x\", \"y\") existuje jediný maximální (může být i nekonečný) otevřený interval takový, že libovolné řešení, které vyhovuje této počáteční podmínce je restrikcí řešení, které vyhovuje této počáteční podmínce s definičním oborem \"I\". V případě, že formula_18, existují právě dvě možnosti kde Ω je otevřená množina, na níž je \"F\" definována, a formula_21 je její hranice. Všimněte si, že maximální definiční obor řešení To znamená, že \"F\"(\"x, y\") = \"y\", která je \"C\" a tedy Lipschitzovsky spojitá pro všechna \"y\" splňující Picardovu–Lindelöfovu větu. Ani v tomto jednoduchém případě nemůže být maximální definiční obor řešení celé R, protože řešení je která má maximální definiční obor: To jasně ukazuje, že maximální interval může záviset na počátečních podmínkách. Bylo by možné brát definiční obor \"y\" jako formula_25, ale to by vedlo na definiční obor, která není intervalem, takže opačná hranice než ta, která je daná počáteční podmínkou, by nebyla spojena s počáteční podmínkou a proto by jí nebyla jednoznačně určena. Maximální definiční obor není R, protože která je jedním ze dvou možných případů podle výše uvedené věty.", "section_level": 2}, {"title": "Redukce řádu.", "content": "Diferenciální rovnici lze obvykle řešit snadněji, jestliže lze snížit její řád.", "section_level": 1}, {"title": "Redukce na soustavu prvního řádu.", "content": "Jakákoli diferenciální rovnice řádu \"n\", může být zapsána jako soustava \"n\" diferenciálních rovnic prvního řádu definováním nové rodiny neznámých funkcí pro \"i\" = 1, 2... \"n\". \"n\"-rozměrná soustava diferenciálních rovnic prvního řádu je pak nebo kompaktněji ve vektorovém vyjádření: kde", "section_level": 2}, {"title": "Přehled přesných řešení.", "content": "Některé diferenciální rovnice mají řešení, které lze napsat v přesném a uzavřeném tvaru. Některé důležité třídy jsou uvedeny v této části. V následující tabulce jsou \"P\"(\"x\"), \"Q\"(\"x\"), \"P\"(\"y\"), \"Q\"(\"y\") a \"M\"(\"x\",\"y\"), \"N\"(\"x\",\"y\") libovolné integrovatelné funkce \"x\", \"y\"; \"b\" a \"c\" jsou dané reálné konstanty, a \"C\", \"C\"... jsou libovolné konstanty (obecně komplexní). Diferenciální rovnice jsou ve svém ekvivalentních a alternativních tvarech, které vedou k řešení pomocí integrace. V integrálním řešení, λ a ε jsou nastrčené integrační proměnné (spojitá analogie indexů při sumaci) a notace ∫\"F\"(λ)dλ znamená integrovat \"F\"(λ) vzhledem k λ, a \"po\" integraci provést substituci λ = \"x\", bez přidávání konstant (explicitně uvedených). formula_32 Určitý integrál \"y\": obecně metodou variace konstant, i když pro velmi jednoduché \"r\"(\"x\") můžeme řešení odhadnout. Protože α jsou řešení polynomu stupně \"n\": formula_35, pak: pro α vesměs různá, formula_36 pro každý \"k\"-násobný kořen α formula_37 pro některé α komplexní, pak položíme α = χ + \"i\"γ a pomocí Eulerova vzorce lze některé termy v předchozích výsledcích zapsat ve tvaru kde φ je libovolná konstanta (fázový posuv).", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Literatura v češtině: Literatura v angličtině:", "section_level": 1}], "src_summary": "Obyčejné diferenciální rovnice jsou matematické rovnice, které obsahují neznámou funkci jedné nezávislé proměnné a její derivace. Název „\"obyčejné\"“ se používá jako protiklad k termínu parciální diferenciální rovnice, ve kterých se vyskytuje \"více než\" jedna nezávislá proměnná. ", "tgt_summary": "Eine gewöhnliche Differentialgleichung (oft abgekürzt mit GDGL oder ODE, englisch \"ordinary differential equation\") ist eine Differentialgleichung, bei der zu einer gesuchten Funktion nur Ableitungen nach genau einer Variablen auftreten. ", "id": 1819401} {"src_title": "Sporýš lékařský", "tgt_title": "Echtes Eisenkraut", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Původní areál sporýše lékařského zahrnuje oblast sahající od Středozemního moře na východ až po Himálaj a na jih až po Kapverdské ostrovy, Mauritánii a Etiopii. Později jako archeofyt se rozšířil téměř po celé Evropě a západní Asii. Po objevení Nového světa se dostal i do Severní Ameriky a s usnadněním cestování a transportu zboží i do východní, střední a jižní Afriky, východní a jihovýchodní Asie a severní a východní Austrálie. Nyní je rostlinou téměř kosmopolitní. Je jediným druhem rodu sporýš (celkem tvořeného asi 250 druhy), který se vyskytuje dlouhodobě a trvale na českém území. Mimo něj bývají do české přírodě příležitostně zavlékány původem americké druhy: sporýš peruánský (\"Verbena peruviana\") od roku 1853, sporýš tuhý (\"Verbena rigida\") od roku 1967, sporýš klasnatý (\"Verbena bonariensis\") od roku 1983 a hybrid sporýš zahradní (\"Verbena × hybrida\").", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Je hemikryptofytem rostoucím na čerstvě vlhkých, na živiny, hlavně dusík bohatých, slabě zásaditých či slabě kyselých půdách, které bývají písčitohlinité až hlinité. Vyskytuje se na mezích, pastvinách, úhorech, podél cest, na březích vodních toků, ale také na ruderálních stanovištích i jako plevel v zahradách, a to od nížin do podhorského stupně. Dokáže po mnoho let růst i na místě s konkurencí progresivnějších rostlin. Jako světlomilná rostlina inklinuje k teplejším, plně osluněným místům. Vyskytuje se v oblastech termofytika a částečně i v přiléhajících územích mezofytika, na velkých částech republiky však chybí (např. v severozápadních Čechách), obvykle je přítomen do nadmořské výšky nejvýše 500 m n. m. Nyní ale ustupuje následkem hojné likvidace k životu příhodných stanovišť. Kvete v červenci a srpnu, drobné květy ve štíhlých květenstvích nakvétají postupně od spodu. Ploidie druhu je 2n = 14.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Většinou vytrvalé, řidčeji jednoleté byliny s lodyhou vysokou 30 až 70 cm vyrůstají z uzlovitého kořene. Lodyha je přímá, tuhá, čtyřhranná, dole dřevnatí, výše se větví a je krátce chlupatá. Porostlá je křižmostojnými, krátce řapíkatými až přisedlými, tuhými, jednoduchými, podlouhlými, šedozeleně zbarvenými listy s čepelí až 7 cm dlouhou a 4 cm širokou. Listy bez palistů jsou hrubě zoubkované až peřenoklané a oboustranně chlupaté. Na vrcholu lodyhy a větví, vzácně též v úžlabí listů, vyrůstají klasy mnohokvětého květenství dlouhé 5 až 14 cm, jejichž vřetena se za plodu prodlužují až na 23 cm. Pravidelné, oboupohlavné květy s listeny mají trubkovitý, pěticípý, 3 mm dlouhý, membránovitý, vytrvalý kalich a dále řepicovitou, asi 5 mm dlouhou korunu s trubkou tvořenou pěti tupými laloky světle fialové, růžové nebo vzácněji bílé barvy. V květu jsou čtyři tyčinky nesoucí vejcovité prašníky; dvě z nich jsou delší a všechny jsou až do horní poloviny přirostlé k nálevkovité korunní trubce. Gyneceum je cenokarpní, vzniklo ze dvou plodolistů a později se z něj vyvine čtyřpouzdrý horní semeník; v každém pouzdru je po jednom vajíčku. Čnělka je krátká a na vrcholu má bliznu se dvěma drobnými laloky. Opylení zajišťují hlavně motýli a jiný hmyz s dlouhým sosákem, případně může dojít k samoopylení. Plod je uzavřen ve vytrvalém kalichu a ve zralosti se rozpadá na čtyři hnědé tvrdky s tvrdým oplodím. Tvrdky jsou podlouhle vejčité, až 2 mm dlouhé, světle hnědé, na spodní straně bradavčité a na horní síťované.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Dříve byl sporýš lékařský považován za magickou rostlinu s afrodisiakálními účinky, dokonce měl chránit lidské tělo před střelami; tuto vlastnost dokladuje staročeské pojmenování rodu \"železník\", které se dodnes zachovalo ve slovenském jménu rostliny. Byl hojně používán v lidovém léčitelství při bolesti v krku, nachlazení nebo chronické bronchitidě pro usnadnění odkašlávání, při špatné činnosti jater, ledvin, u problémů se zažíváním; působí močopudně, urychluje regeneraci organismu a zvyšuje odolnosti proti stresu. Působí slabě neuralgicky a pomáhá při psychogenně podmíněných tzv. tenzních bolestech hlavy, zmírňuje pocit úzkosti, strachu, podráždění a slabosti. Čerstvé výhonky se konzumují formou salátu a ze sušené nati se vaří čaj. Sbírá se nahořklá lodyha na počátku kvetení, kdy obsahuje hlavně mnohé hořčiny, třísloviny, glykosidy, silice a hlavně alkaloidy verbenalin a verbenin a enzymy emulsin a invertin. Nyní je v Česku považován za ohroženou rostlinu, což omezuje sběr z volné přírody, některá zahradnictví však nabízejí jeho semena.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Rostlina se může za příhodných podmínek na stanovišti rozmnožit rozrůstáním kořenové hlavy, na větší vzdálenosti svými semeny (tvrdkami). Při umělém množení se semena vysévají na jaře buď do studeného skleníku nebo přímo na stanoviště. Zhruba za tři týdny nato semena vyklíčí a koncem léta se semenáčky přesadí na trvalé stanoviště, dalším rokem mohou při dostatku živin vykvést.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Sporýš lékařský postupně z české přírody mizí, což je připisováno úbytku vhodných, teplých stanovišť. Ta se z krajiny vytrácejí změnou obhospodařování (přeměna zemědělsky neobdělávaných stanovišť v ornou půdu, nebo naopak zarůstáním vzrůstnými plevelnými rostlinami či náletovými dřevinami), nebo využíváním míst k hospodářským účelům s ekonomickým přínosem. V \"Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky\", třetí vydání z roku 2012, byl zařazen mezi ohrožené druhy (C3).", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Sporýš lékařský (\"Verbena officinalis\") je vytrvalá, okolo půl metru vysoká bylina kvetoucí v červenci a srpnu drobnými, slabě fialovými nebo narůžovělými květy v klasnatém květenství. V české přírodě je rostlinou nepůvodní; je považován za archeofyt, neboť rostl na území České republiky již před koncem 15. století. Byl sem zavlečen pravděpodobně neúmyslně coby plevel s užitkovými rostlinami, ale snad i vědomě pro jeho tehdy vyhlášené léčebné a magické účinky.", "tgt_summary": "Das Echte Eisenkraut (\"Verbena officinalis\"), kurz Eisenkraut, auch Taubenkraut, Katzenblutkraut, Sagenkraut, Verbene oder Wunschkraut genannt, ist eine Pflanzenart, die zur Gattung der Verbenen (\"Verbena\") gehört. Es ist eine traditionelle Heilpflanze.", "id": 1284326} {"src_title": "Hora (Velká francouzská revoluce)", "tgt_title": "Bergpartei", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Označení klubu pocházelo z umístění poslaneckých křesel v Národním konventu. Členové skupiny sedávali na křeslech umístěných v horní části auditoria, a proto se jejich uskupení označovalo jako \"Hora\". Naopak jejich politická konkurence obsazovala níže položená sedadla, a proto se pro ni vžilo označení \"Rovina\" (Plaine) či \"Bažina\" (Marais). Výraz se začal obecně používat od roku 1793.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Po vzniku Konventu se utvořila skupina montagnardských poslanců s velice odlišnými názory, kteří stáli v opozici proti vůdčí skupině girondistů (uskupení nazývané Bažina). Hlavní rozdíl mezi skupinami tvořil názor na reálnou politiku. Zatímco mezi girondisty byli převážně teoretici a myslitelé Revoluce, členové Hory chtěli pokračovat v revoluční politice. Poslanci Bažiny zastávali mírnější, buržoazně-republikánskou politiku, která svého cíle již dosáhla - především právní rovnost všech občanů. V Hoře byli oproti tomu stoupenci radikálního přístupu a cílů, v jejichž zájmu bylo pokračování Revoluce. Jejich cílem byla například sociální a politická rovnost, která dalece přesahovala ustanovení ústavy První republiky. Během bojů s girondisty získali montagnardé převahu v klubu jakobínů. Po určitý čas byli jakobíni a montagnardé synonyma. Hora se postupně dostávala pod vliv politiků jako byli Marat, Danton a Robespierre. Při ustavení Národního konventu v roce 1793 již byla uskupení kolem Hory nicméně v procesu rozkladu. V roce 1790 vznikla radikální frakce kordeliérů pod vedením Marata, Dantona a Desmoulinse. Roku 1793 se oddělili ultralevicoví enragéti (z nichž později vzešli hébertisté) a umírnění indulgenti pod vedením Dantona a Desmoulinse vyzývající k ukončení Hrůzovlády. Po politickém vyloučení girondistů a popravení mnoha jejích vůdců se definitivně rozlomila křehká jednota Hory. S Dantonovou podporou Robespierre dovedl ultralevicové hébertisty v březnu 1794 před revoluční tribunál a následně na popraviště (24. března 1794), jen o několik dní později se obrátil i proti umírněným dantonistům a nechal Dantona a jeho nejbližší spolupracovníky dne 30. března zatknout a 5. dubna popravit. Dlouho ale Robespierre v čele Hory nestál. Po thermidorském převratu následovala jeho poprava 28. července 1794 a tím ztratily zbytky Hory v Konventu politickou moc. Zbývající montagnardé (tzv. \"Vrcholek\"), byli zatčeni po tzv. germinalském a prairialském povstání na jaře 1795 a mnozí popraveni. Vyhlášení ústavy Direktoria znamenalo definitivní konec této politické skupiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hora (francouzsky \"La Montagne\") bylo označení pro jedno z politických uskupení v době Velké francouzské revoluce. Jednalo se o levicové křídlo revolucionářů v Národním konventu. Jeho členové se nazývali \"montagnardé\". Patřili k nim především jakobíni a názorově blízcí kordeliéři.", "tgt_summary": "Die Bergpartei (), deren Mitglieder \"Montagnards\" genannt wurden, war während der Französischen Revolution eine politische Gruppierung im Nationalkonvent. Der Begriff wurde zwar bereits während der Sitzungen der Gesetzgebenden Versammlung für die Abgeordneten auf den höchsten Sitzreihen benutzt, kam aber erst 1793 allgemein in Gebrauch. Die Montagnards bestanden vor allem aus dem 1789 gegründeten Jakobinerklub sowie den politisch ähnlich denkenden Cordeliers. ", "id": 1100950} {"src_title": "Arabský svět", "tgt_title": "Arabische Welt", "src_document": [{"title": "Země.", "content": "Arabský svět lze rozdělit na bohatý východ, který má příjmy z ropy, a chudý západ, představující sever Afriky. Mezi oběma územími se nachází Levanta (do níž kromě arabských zemí východního Středomoří náleží rovněž Izrael). Ve všech zemích arabského světa žije okolo 300 milionů lidí, mluvících jedním jazykem – arabštinou, ovšem v různých nářečích. Celková rozloha této oblasti je srovnatelná s rozlohou španělsky mluvící části Jižní Ameriky.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Koncem 50. let vznikl pokus o politické sjednocení arabského světa do státu s názvem Sjednocená arabská republika (SAR, UAR), který v letech 1958-1961 tvořil Egypt a Sýrie. Jako organizace, která usměrňuje politiku arabských zemí, vznikla Arabská liga, která má dnes sídlo v Káhiře. Káhira měla také být centrem SAR. Členy této, původně kompaktní jednotky, měly být Sýrie, Egypt a Palestina, protože jejich poloha je předurčuje k vedení arabské vůle po sjednocení. Egyptský prezident Násir však zahájil radikální socialistické reformy, včetně znárodňování, centralizace a zrušení politických stran. To vyvolalo v Syrii velký odpor a po převratu roku 1961 Sýrie ze svazku vystoupila a pokus tak zkrachoval. Sjednocovací snahy v arabském světě tímto fiaskem neskončily, spíše se stáhly do ústraní. Dnes tato idea není dost dobře proveditelná, už jen kvůli rozdrobenosti a názorové odlišnosti obyvatel jednotlivých arabských států. Tendence postupné unifikace stále živí některé frakce, hlavně nacionalisticky laděná hnutí v neklidných oblastech středního Východu. Obecně leží podpora na Saúdské Arábii, která na to má, mimo jiné, finanční prostředky. Problém sjednocení arabského etnika tkví z velké části v rovině ideologické - jde o různá etnika, která sice věří ve společný původ, nicméně odlišnosti (jak jazykové, tak kulturní) jsou značné. Na počátku myšlenky sjednocení byla idea panislamismu, tedy státního celku, který by obsahoval 100 % muslimů. Velkolepý plán se od počátku jevil mnohým jako neproveditelná utopie (rozšíření islámu na nesouvislé území od Maroka po Indonésii).", "section_level": 1}], "src_summary": "Arabský svět je ta část Afriky a Asie, kde žije převážně arabské obyvatelstvo. Jejich sjednocujícím prvkem je islám; většina těchto obyvatel jsou muslimové, i když různých škol.", "tgt_summary": "Der Begriff arabische Welt () bezeichnet eine Region in Nordafrika, in Vorderasien sowie auf der Arabischen Halbinsel. Staaten mit einer mehrheitlich arabischen Kultur gelten als Teil der arabischen Welt. ", "id": 2181349} {"src_title": "Aškelon", "tgt_title": "Aschkelon", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Dnešní Aškelon byl založen roku 1948, ale historie starověkého přístavního města Aškelon se datuje do doby bronzové. V průběhu historie městu vládli Kanaánci, Pelištejci, Izraelité, Babyloňané, Řekové, Féničané, Římani, Peršané, Egypťané, muslimové, Britové a křižáci. V roce 1270 bylo zničeno Mamlúky. Aškelon byl již ve starověku jedním z nejvýznamnějších přístavů v Kanaánu a také jedním z pěti měst označovaných jako filištínské pentapolis (zbývající čtyři byla města Ašdod, Ekron, Gat a Gaza). Historie Aškelonu sahá až do doby bronzové (cca 2000–1500 př. n. l.), kdy se z něj stalo prosperující město. V této době město obývali původní Kananejci, kteří byli okolo roku 1150 př. n. l. vytlačeni Filištíny, Aškelon se posléze stal jedním z pěti zmíněných filištínských měst soupeřících s Izraelity v Judském království. V roce 604 př. n. l. bylo město vypleněno a zničeno babylónským králem Nabukadnezarem II., čímž skončilo filištínské období. Díky své strategické pozici byl Aškelon brzy obnoven a stal se významným helénským přístavem. Zde se také narodil Herodes Veliký, který město po mnoha stránkách zvelebil; Aškelon vzkvétal po celou dobu římské i byzantské vlády. V období křížových výprav byl Aškelon významná pevnost (křižáci jej nazývali latinským názvem Ascalon). Přestože byli egyptští Fátimovci poraženi křižáky v bitvě u Ascalonu (1099), město mělo natolik dobrou obranu, že se ho křižáckým vojskům podařilo dobýt až v roce 1153 pod vedením Balduina III. V roce 1187 se města zmocnil Saladin a nechal ho srovnat se zemí, aby se již nemohlo vrátit do rukou křižákům. Později na tomto místě nechal zbudovat pevnost Richard I. Lví srdce; město bylo však v roce 1270 opětovně zničeno Mamlúky. Ve středověku je Aškelon popisován jako větší arabská vesnice al-Madždal (\"Věž\"), do roku 1948 se rozrostl na město s obyvateli; byl proslavený zejména svým rozsáhlým tkalcovským průmyslem.ˇ Stopy původního osídlení dodnes uchovává národní park Aškelon na západním okraji města.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní město.", "content": "Moderní město Aškelon vzniklo z arabské vesnice \"al-Madždal\" (arabsky: nebo ). V roce 1596 se jednalo o vesnici s 559 muslimskými domácnostmi, v roce 1931 zde žilo 6166 muslimů a 41 křesťanů. Během války za nezávislost nejprve město obsadily egyptské síly, pak bylo ale dobyto izraelskými silami. Izraelský generál Jig'al Alon nařídil vyhnání arabského obyvatelstva, jeho podřízení však rozkaz neplnili a Arabové ve městě zůstali dočasně v oddělené oblasti. Vláda následně rozhodla, že Arabové mohou být vystěhováni, ale pouze se svým souhlasem. Současně vláda zavedla pozitivní motivační prvky jako výhodný směnný kurz, ale také negativní motivaci v podobě nočních přepadů a kontrol; v důsledku těchto opatření se většina Arabů rozhodla odejít, byli převezeni do uprchlických táborů v pásmu Gazy. Repopulace města izraelskými přistěhovalci začala v roce 1949, do prosince tohoto roku počet židovských obyvatel vrostl na. V průběhu roku 1949 se město přejmenovalo z původního al-Madždal na Migdal Gaza, posléze na Migdal Gad a krátce potom na Migdal Aškelon. Název Aškelon dostalo město v roce 1953. V roce 1968 byla v Aškelonu zbudována koncová část Transizraelského ropovodu, který původně sloužil k transportu íránské ropy z Ejlatu (v současnosti slouží pro přepravu ruské ropy na asijské trhy). Od 80. let byla jižně od města budována elektrárna Rutenberg. V současnosti je Aškelon prosperující město s nově vybudovaným sportovním komplexem a kulturním domem, v roce 2005 se zde otevřela největší světová odsolovací stanice s kapacitou 320 000 m3 odsolené vody na den, což odpovídá 5–6 % izraelské potřeby sladké vody. Na jižním okraji města se nachází archeologický park s ruinami starověkých staveb. Ve městě funguje Barzilajova nemocnice.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Nachází se v nadmořské výšce 10 m na pobřeží Středozemního moře, v izraelské pobřežní planině, přibližně 55 km jihozápadně od Tel Avivu a Ašdodu. Vnitrozemí je zemědělsky využíváno, pobřežní pás lemují písečné duny. Leží v hustě osídlené oblasti, která je etnicky zcela židovská (ovšem nedaleko odtud jižním směrem začíná arabské Pásmo Gazy). Město je na dopravní síť napojeno pomocí severojižní dálnice číslo 4, ze které tu odbočují směrem do vnitrozemí dálnice číslo 45 a dálnice číslo 3. Město je napojeno rovněž na železnici. Stojí tu železniční stanice Aškelon, která je součástí železniční tratě Tel Aviv – Beer Ševa. Na východ zároveň nedaleko od města vybíhá železniční trať Kirjat Gat – Aškelon, která ale slouží jen pro nákladní přepravu. ", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2009 tvořili naprostou většinu obyvatel Židé – přibližně osob (včetně statistické kategorie „ostatní“, která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu, ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství, přibližně", "section_level": 1}], "src_summary": "Aškelon (, \"Askalán\", ', \"Isqualluna\", v oficiálním přepisu do angličtiny Ashqelon, přepisováno též Ashkelon) je město v Izraeli v Jižním distriktu. Starostou je Beni Vaknin.", "tgt_summary": "Aschkelon ( [aʃkɛ'lɔn],, akkadisch Iš-qi-il-lu-nu, ) ist eine Stadt im Südbezirk Israels. Sie liegt nördlich von Gaza-Stadt an der südöstlichen Mittelmeerküste.", "id": 1325285} {"src_title": "Uložená procedura", "tgt_title": "Gespeicherte Prozedur", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Uložená procedura je především procedura. Jedná se o část programu, který je (nebo by alespoň měl být) jasně funkčně oddělený od svého okolí, má interface (seznam parametrů) pro komunikaci s jinými moduly programu. Může mít vlastní lokální proměnné neviditelné pro ostatní části programu. Uložená procedura je uložená (rozuměj: uložená v databázi). To znamená, že se k ní lze chovat stejně jako ke každému jinému objektu databáze (indexu, pohledu, triggeru apod.). Lze jí založit, upravovat a smazat pomocí příkazů dotazovacího jazyka databáze (v případě relační databáze obvykle pomocí příkazů DDL SQL). Deklarace uložené procedury je vždy „uložena“ v databázi - vlastní definice pak v databázi být uložena nemusí - příkladem jsou tzv. externí procedury, kdy v deklaraci je uveden pouze odkaz do externí knihovny. Pro psaní uložených procedur je obvykle používán specifický jazyk konkrétní databáze, který je buďto rozšířením jejího dotazovacího jazyka (např. T-SQL) nebo specifický procedurální jazyk s podporou SQL (hezkým příkladem je pro databázi Oracle procedurální jazyk PL/SQL - v tomto případě se jedná o programovací jazyk ADA rozšířený o SQL). ANSI SQL obsahuje část věnovanou uloženým procedurám - definuje programovací jazyk SQL/PSM, který je např. použit v SQL serverech DB2 nebo MySQL. Většina moderních databázových systémů podporuje implementaci uložených procedur i v klasických programovacích jazycích - Java, C#, C a dalších - a to v těch případech, kdy nám specifické jazyky z důvodů omezené funkčnosti nebo výkonu nevyhovují.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výhody.", "content": "Oproti obvyklejšímu přístupu, kdy s daty pracuje přímo vlastní aplikace přistupující k databázi prostřednictvím SQL, uložené procedury jsou vykonávány přímo databázovým serverem. To může být v mnoha situacích velmi výhodné:", "section_level": 2}], "src_summary": "Uložená procedura (anglicky stored procedure) je databázový objekt, který neobsahuje data, ale část programu, který se nad daty v databázi má vykonávat.", "tgt_summary": "Eine gespeicherte Prozedur () ist eine Funktion in Datenbankmanagementsystemen, mit der ganze Abläufe von Anweisungen vom Datenbank-Client aufgerufen werden können. Sie ist somit ein eigenständiger Befehl, der eine Abfolge gespeicherter Befehle ausführt. Gespeicherte Prozeduren werden im Data-Dictionary der jeweiligen Datenbank gespeichert.", "id": 1340214} {"src_title": "Peter Drucker", "tgt_title": "Peter Drucker", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Drucker se narodil do rodiny vysoce postaveného úředníka v habsburském Rakousku-Uhersku. Na svět přišel v hlavním městě čokolády Rakouska, v malé vesnici jménem Kaasgraben, která je dnes součástí Vídně (19. okrsek, Döbling). Po porážce Rakouska-Uherska v první světové válce byl ve Vídni nedostatek pracovních míst, a tak se po dokončení školy přestěhoval do Německa, kde nejprve pracoval v bankovnictví a později jako žurnalista. Ve 20. letech studoval na univerzitě v Hamburku a potom studoval ve Frankfurtu mezinárodní právo, z kterého získal doktorát. Zde také pracoval jako redaktor listu ( \"Frankfurtský všeobecný přehled\") pro mezinárodní vztahy a hospodářství. Vzestup nacismu jej však donutil v roce 1933 opustit zemi. Poté, co odešel, spálili nacisti jedno z jeho děl. Po čtyřech letech v Londýně, kde pracoval pro noviny \"Financial Times\", odešel roku 1937 natrvalo do USA, kde se z něj stal univerzitní profesor, ale také spisovatel na volné noze a vážený odborník přes management a podnikání. O schopnostech Druckera může svědčit i to, že jej George Orwell označil za jednoho ze spisovatelů, kteří předpověděli Německo-ruský pakt z roku 1939. Předpověděl i několik dalších významných událostí, mimo jiné např. propad newyorské burzy roku 1987. Roku 1943 získává Drucker státní občanství USA. Nejprve pracoval na Bennington College v Benningtonu, kde také roku 1945 napsal jedno ze svých nejlepších děl \"Concept of the Corporation\". Od roku 1950 vyučoval jako profesor managementu na Newyorské univerzitě, přičemž pracoval na mnoha odborných publikacích, pravidelně přispíval do \"Wall Street Journal\" a dělal také poradce několika nadnárodním koncernům jako například General Motors a Sears Roeb Od roku 1971 až do své smrti byl profesorem sociálních věd a managementu na Claremont Graduate University poblíž Los Angeles. Zde byla zřízena organizace „Peter F. Drucker Graduate School of Management at Claremont University“, která každoročně uděluje ocenění \"Peter F. Drucker Award for Nonprofit Innovation\". Dne 9. července 2002 obdržel Drucker americkou prezidentskou medaili svobody (v orig. ), nejvyšší civilní ocenění Spojených států, od George W. Bushe. Mnoho odborníků z branže jej uznává jako nejvlivnějšího průkopníka moderního managementu. Drucker zemřel 11. listopadu 2005, několik dní před svými nedožitými 96. narozeninami, v Claremontu v Kalifornii přirozenou smrtí.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Jeho kariéra ekonomického teoretika začala roku 1945, kdy mu jeho prvotní práce na téma politiky a společnosti otevřela dveře do záležitostí uvnitř společnosti General Motors, jedné z největších korporací na světě. Díky svým zkušenostem z Evropy byl fascinován problémy s udržováním autority. Svoje udivení sdílel s Donaldsonem Brownem, hlavním mozkem administrativy GM. Brown jej přivedl do společnosti, aby provedl něco, co by se dalo označit jako „politický audit“. Z výsledků jeho práce vzniklo dílo \"Concept of the Corporation\", kterým zpopularizoval mnohadivizionální strukturu GM a vedl k velké odezvě v odborných médiích, načež následovaly navazující články a knihy, které dále rozvíjely tuto myšlenku. Drucker se zajímal o rostoucí počet lidí, kteří pracovali stále více spíš myslí než vlastníma rukama. Byl zaujatý zaměstnanci, kteří věděli více o určitých věcech než jejich šéfové nebo kolegové, ale museli již spolupracovat s ostatními ve velké organizaci. Než aby to prohlásil za projev úžasného lidského pokroku, analyzoval Drucker tento fenomén a zjistil, jak narušuje běžné smýšlení o tom, jak by měla být organizace vedena. Jeho přístup fungoval dobře ve stále vyspělejším světě podnikání druhé poloviny 20. století. V této době již měly velké korporace vyvinuty základní výrobní postupy a hierarchii řízení masové produkce. Výkonní vedoucí si mysleli, že vědí, jak vést společnosti, a Drucker jim do toho najednou vešel s tím, že poukázal na skuliny v jejich přesvědčení, které by mohly způsobit stagnaci podniku. Ale udělal to velice sympatickým způsobem. Předpokládal, že jeho čtenáři jsou inteligentní, racionální a těžce pracující lidé dobré vůle, a tak, jestliže jejich organizace zažívala problémy, věřil, že je to zapříčiněno zastaralými myšlenkami, příliš plochým pojetím problémů nebo jejich vnitřním neporozuměním. Drucker je autorem třicetidevíti knih, které byly přeloženy do více než dvaceti jazyků. Dvě z jeho knih jsou romány, jeden autobiografický. Je spoluautorem knihy zabývají se japonskými malbami a vytvořil také 4 série vzdělávacích filmů na téma management. Jeho první kniha byla napsána roku 1939, mezi lety 1975 a 1995 byl redakčním sloupkařem listu \"The Wall Street Journal\" a byl také častým přispěvatelem \"Harvard Business Review\", \"The Atlantic Monthly\" a \"The Economist\". V práci podnikového konzultanta (pracoval ale také pro neziskové organizace) pokračoval až do své smrti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Peter Ferdinand Drucker (19. listopadu 1909, Kaasgraben, Rakousko – 11. listopadu 2005, Claremont, Kalifornie) byl americký teoretik a filosof managementu, ekonom a autor související literatury. Platí za zakladatele moderního managementu.", "tgt_summary": "Peter Ferdinand Drucker (* 19. November 1909 in Wien; † 11. November 2005 in Claremont, Kalifornien) war ein US-amerikanischer Ökonom österreichischer Herkunft. Seit den 1940er Jahren veröffentlichte er zahlreiche einflussreiche Werke über Theorie und Praxis des Managements. Er gilt als ein Pionier der modernen Managementlehre und als origineller und unabhängiger Denker. Drucker bemühte sich in seinen Werken um Klarheit und Übersicht. Auf einen wissenschaftlichen Apparat und Mitarbeiterstab verzichtete er weitgehend. Seine 35 Bücher wurden über 5 Millionen Mal verkauft.", "id": 2459375} {"src_title": "Jorubové", "tgt_title": "Yoruba (Ethnie)", "src_document": [{"title": "Kde žijí?", "content": "Vlast Jorubů (neboli \"Yorubuland\") se nachází v jihozápadní části Nigérie. Na severozápadě se táhne přes Benin až do Toga. Jsou hlavní etnickou skupinou v nigerijských státech Ekiti, Lagos, Ogun, Ondo, Osun, a Oyo, také tvoří početné procento v Kwara a Kogi. Sousedí s kmeny Borgu (nazývané také Bariba a Borgawa) na severozápadě, Nupe a Ebira na severu, Igala a dalšími podobnými skupinami na severovýchodě, Esan Afemai a Edo na jihovýchodě a Egun, Fon a další Gbe-mluvícími lidmi na jihozápadě.", "section_level": 1}, {"title": "Města.", "content": "Hlavními jorubskými městy jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Pojem Joruba.", "content": "Pojem Joruba pochází teprve z nedávné doby. Byl sice používán Hausy již v dávných dobách, avšak popularizován byl až v polovině 19. století misionáři a lingvisty. Jako národ však Jorubové existovali mnohem dříve než došlo ke kontaktu s Evropany. Na Kubě a ve španělsky mluvící Americe jsou Jorubové nazýváni \"Lucumi\", což v některých jorubských dialektech znamená \"můj přítel\".", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "Jazyk Jorubů patří do Nigerokonžské jazykové rodiny, do skupiny Kwa. Je blízký jazykům Igala, Igbo, Edo, Igbira, Idoma a Nupe. Má spoustu dialektů, které se zformovaly do tří hlavních skupin – severozápadní (Oyo, Ogun, Ibadan a severní Egba), jihovýchodní (Ondo, Owo, Ikale a Ijebu) a centrální (Ife, Ijesa a Ekiti). Největší rozdíly jsou mezi severozápadní a jihovýchodní skupinou dialektů. Centrální má podobné rysy s oběma skupinami.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Jorubské náboženství a mytologie jsou hlavními vlivy v Západní Africe, hlavně v Nigérii. Navíc položily základy některých náboženstvím jako např. Santería na Kubě či Candomblé v Brazílii. V 19. století byli Jorubové zotročeni a odvezeni evropskými obchodníky na Haiti, Kubu, do Brazílie, Portorika, Trinidadu a zbytku Nového světa. Zotročení Afričané si přinesli své Orisha náboženství s sebou. Tyto koncepty se smíchaly s dalším africkým náboženstvím, křesťanstvím či národní americkou mytologii: Určitou roli jorubské náboženství hrálo i při formování populárního Vodou náboženství na Haiti. Mezi hlavní jorubské božstva patří \"Ọya\" (vítr/bouře), \"Ifá\" (proroctví), \"Ẹlẹda\" (osud), \"Ibeji\" (dvojčata), \"Ọsanyin\" (lékařství a hojení) a \"Ọsun\" (bohyně plodnosti, ochránce dětí a matek) a Sango (bůh hřmění) Každá živá bytost má své vlastní božstvo osudu, tzv. Ori, které je symbolicky ctíváno skrz sochu. Jorubové také věří, že jejich předchůdci mají moc ochraňovat své vlastní následovníky, a tak na jejich hrobech nechávají dary a oběti. Během festivalu Egungun předky uctívá celá komunita, kdy duchy předků reprezentují osoby oblečené do barevných maškarních kostýmů. Jorubové věří v reinkarnaci. Pokud matka u porodu zemře, a nebo otec dítěte již není mezi živými, bývá dítě pojmenováno Batatunde (Otcův návrat) a nebo Yetunde (Matčin návrat).", "section_level": 1}, {"title": "Kalendář.", "content": "Jorubský kalendář (Kojoda) trvá od 3.6. do 2.6. následujícího roku. Podle tohoto kalendáře je gregoriánský rok 2008 jorubským rokem číslo 10 050. Čas je měřen v isheju (minutách), wakati (hodinách), ojo (dnech), ose (týdnech), oshu (měsících) a odun (rocích). Jorubská hodina má 60 minut, den 24 hodin, ale týden jen 4 dny. Naopak měsíc má 7 týdnů, a rok 93 týdnů. Rok má 12 měsíců. Dny jsou: Ojo-Orunmila/Ifa, Ojo-Shango/Jakuta, Ojo-Ogun, a Ojo-Obatala. Měsíce jsou: Sere (leden), Erele (únor), Erena (březen), Igbe (duben), Ebibi (květen), Okudu (červen), Agemo (červenec), Ogun (srpen), Owere (září), Owaro (říjen), Belu (listopad), a Ope (prosinec).", "section_level": 1}, {"title": "Mytologie.", "content": "Mytologie původu Jorubů, kteří sami sebe považují za \"Omo O'odua\" (Děti Oduduwa), se točí kolem mýtické figury Oduduwa. Existují 2 varianty původního mýtu. První je kosmogonický, druhý politický. Kosmogonický mýtus vypráví o Bohy seslaném původci všech lidí Oduduwa, který sešplhal z nebe po řetězu do Ile-Ife, přinášeje kohouta, půdu a palmu. Půdu hodil do vody, kohout ji drápal, aby se stala zemí a palma vyrostla ve strom s 16 údy, které reprezentují původních 16 království. Podle druhé verze mýtu, existovala v Ile-Ife již před příchodem Oduduwa civilizace. Jeho skupina přišla z východu, kde byl Oduduwa a jeho lidé pronásledováni kvůli náboženské odlišnosti. Ile-Ife dobyli a založili zde svou říši.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Jednota tohoto území je kulturní a jazyková spíše než politická. V předkoloniálním období byla rozdělena do spousty nezávislých politických jednotek různých velikostí. Vyvinulo se zde spoustu mocných centralizovaných států: Sabe, Ketu, Owu, Ijebu, Oyo, Ife, Ijesa, Ondo a Owo. Spousta oblastí spadla pod kontrolu státu Oyo nebo Benin, nebo v 19. století pod Ibadan, Ilorin či Abeokuta, ale celá oblast nikdy nevytvořila jednu politickou jednotku. Říše Oyo vyrostla na konci 15.století za pomoci portugalských zbraní. Expanze království byla podpořena vlastnictvím koní. Na konci 18.století vypukla v Oyo občanská válka, rebelové požádali o pomoc Fulani, a právě Fulani v 30.letech 19.století nakonec obsadili celé Oyo. Invaze Fulani zahnala spoustu Jorubů na jih, kde byly založeny města jako Ibadan a Abeokuta. Později v 80.letech 19.století byla za pomoci britských vyjednávačů podepsána dohoda mezi bojujícími frakcemi. Yorubaland byl oficiálně kolonizován Brity v roce 1901, ale systém nepřímé vlády byl ustanoven tak, že napodoboval strukturu jorubské vlády. V roce 1951 byla země rozdělena do tří regionů. Západní region zahrnoval jorubské provincie, spolu s Lagos Colony, Benin a Delta provincie. V roce 1967 byla Nigérie rozdělena do 12 států. Západní region přežil nedotčen jako Západní stát, kromě ztráty Lagos Colony. Nakonec v roce 1976 byl Západní region sám rozdělen na nové státy.", "section_level": 1}, {"title": "Politický systém.", "content": "Politický a sociální systém se liší region od regionu. Neexistuje žádná centrální autorita, za jednotlivé autority jsou považováni vůdci velkých městských center. Každé město má svého vůdce (Oba).", "section_level": 1}, {"title": "Král.", "content": "Autorita jorubského krále (Oni) je potvrzena mýtem stvoření země, kdy byla založena původní jorubská království. Jorubský král má výsadu nosit operleno korunu jako symbol jeho autority. Ta je vyrobena z dovezených skleněných perliček a je na ni připevněno šestnáct trojrozměrných perličkových ptáků. Pro každého krále je vyrobena nová státní koruna, ale některé perličky z koruny předchůdce jsou použity k uchování linie k původci všech lidí. Král má také právo nosit operlené roucho, sandály, široký operlený slunečník a operlenou hůl. Koruna má korálkové třásně, které zakrývají z části králův obličej. V dřívějších dobách byla osoba krále posvátná, nikdo nesměl krále vidět, jíst s ním či pít. Byl ve svém paláci izolován od ostatních lidí, kterým vládl. Oni je vybírán z královského patrilineárního rodu, což je největší rod v Ife s více jak více jak 5 000 členy. Jeho pozice je zděděná, ale nepřechází přímo z otce na syna. Důležitou kvalifikací pro politickou funkci je pohlaví, i když v minulosti funkci Oni zastávala minimálně dvakrát žena. Kandidát musí být starší 30 let, měl by být ženatý a jeho otec musí být po smrti, protože žádný vůdce by neměl mít otce, kterému se musí klanět. Nový Oni je zodpovědný za ženy jeho předchůdců. V 1938 bylo číslo králových žen odhadováno na sto. V jejich čele stojí tzv. \"Mother of the Heads\", ta, která zastává funkci královy ženy nejdéle. Při vládnutí Oni pomáhají městští vůdci, palácový vůdci a provinční vůdci. Dále zde působí Ogungbe, což jsou ochránci Oni a městská policie, Ogboni, kteří fungují jako seniorský právní soud, a Emese, 100 palácových sluhů.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Historicky byli Jorubové původně rolníci pěstující kakao a jamy. Dnes je odhadováno, že téměř 70 % Jorubů se podílí na zemědělství a 10% pracuje jako řemeslníci a obchodníci uvnitř měst. Yorubaland je charakteristický početnými hustě osídlenými městskými centry obklopenými poli pro farmaření.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Pro Joruby je typická výroba masek, maskových forem, dále pak hrnčířství, tkaní, vyrábění korálků a kovářství.", "section_level": 1}, {"title": "Dvojčata.", "content": "Dvojčata jsou v jorubské společnosti považována za symbol plodnosti. Jorubská žena má 4.5-5% šanci, že se ji dvojčata narodí. V jorubské společnosti se rodí nejvíce dvojčat na světě. Neexistují žádná vědecká vysvětlení, proč se dvojčata rodí tak často. Je možné, že je to způsobeno značnou konzumací jamů, které obsahují estrogenové složky. Jorubové věří, že dvojčata mají moc přinést zdraví a štěstí, ale také destrukci a krizi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jorubové (též Yorubové, jorubsky \"Yorùbá\") jsou velký etnický národ, čítající kolem 30 000 000 - 40 000 000 osob (Josua Project 2007). Většina z nich žije v jihozápadní části Nigérie, kde tvoří 21% populace, dále je můžeme najít také v Togu, Beninu ale i v jiných částech světa (např. Brazílie, Kuba, Trinidad, USA). Dnes je spousta Jorubů křesťany a muslimy, avšak stále si udržují spoustu morálních a kulturních konceptů jorubského původního náboženství Orisha.", "tgt_summary": "Die Yoruba \"(Yorùbá)\" sind ein westafrikanisches Volk, das vor allem im Südwesten Nigerias lebt. Dort stellen sie 21 % der Bevölkerung. Sie leben hauptsächlich in den südwestlichen Bundesstaaten Oyo, Ogun, Lagos, Ondo, Osun, Ekiti und Kwara, aber auch in den Nachbarstaaten Benin, Ghana und Togo. Das Siedlungsgebiet ist noch heute das dicht besiedelte Kerngebiet Nigerias. 22 der 50 größten Städte des Staates liegen dort. ", "id": 2194114} {"src_title": "Let podle přístrojů", "tgt_title": "Instrumentenflug", "src_document": [{"title": "Používané přístroje.", "content": "Letadlo musí být vybaveno přístroji pro let VFR a navíc je nutný zatáčkoměr, sklonoměr, umělý horizont, dva barometrické výškoměry, navigační VRR a navigační zařízení umožňující let podle letového plánu a podle pokynů AFIS. Dále je nutné zařízení pro navedení až do bodu z něhož lze provést přistání za viditelnosti Země.", "section_level": 1}, {"title": "Ukazatel letové polohy.", "content": "Základním přístrojem pro zachování prostorové orientace je umělý horizont, který ukazuje polohu letadla (sklon a náklon). Při jeho poruše je možné přejít na tzv. zdvojující přístroje - zatáčkoměr a variometr. Pro udržení požadovaného režimu letu se dále používá výškoměr a rychloměr.", "section_level": 2}, {"title": "Ukazatel kurzu.", "content": "Základními přístroji měření kurzu je kompas (obvykle gyrokompas – směrový setrvačník). Všechny setrvačníkové přístroje musí být vybaveny zařízením pro kontrolu jejich správné funkce.", "section_level": 2}, {"title": "Výškoměr.", "content": "Barometrické výškoměry musí být při letu IFR zdvojeny, pro sníženi možnosti špatné indikace.", "section_level": 2}, {"title": "Rychloměr.", "content": "Rychloměr pro IFR lety musí být vybaven zařízením vylučujícím účinky případné kondenzace nebo námrazy.", "section_level": 2}, {"title": "Palubní hodiny.", "content": "Palubní hodiny musí být schopny měřit a zobrazovat hodiny, minuty a sekundy.", "section_level": 2}, {"title": "Komunikační přístroje.", "content": "Pro spojení se stanovištěm ŘLP se používá nejčastěji VHF či UHF rádio, na zaoceánských letech se používá SW, které má větší dosah. Pokud ani počasí na cílovém letišti nesplňuje podmínky VMC, probíhá za pomoci přístrojů, rádia a radionavigačních zařízení i konečná fáze letu - Přístrojové přiblížení na přistání a přistání.", "section_level": 2}, {"title": "Indikace teploty vnějšího vzduchu.", "content": "Za letu IFR musí být letadlo vybaveno přístrojem pro indikaci teploty vnějšího vzduchu.", "section_level": 2}, {"title": "Navigační přístroje.", "content": "Let probíhá obvykle po letových cestách definovaných radionavigačními zařízeními; někdy se používá též zařízení GNSS či inerciální navigační systém To umožňuje vyšší přesnost vedení letadla po trati. V moderních dopravních letadlech po většinu letu vede letadlo autopilot na základě informací z přístrojů.", "section_level": 2}, {"title": "Předpisy.", "content": "Aby pilot mohl provádět let podle přístrojů, musí mít ke svému pilotnímu průkazu platnou tzv. „přístrojovou doložku“ od příslušného leteckého úřadu (v Česku je jím ÚCL). Letadlo musí být pro let IFR vybaveno v souladu s předpisem (v ČR L-6 - Provoz letadel). V případě, že meteorologická situace splňuje pouze tzv. \"meteorologické podmínky pro let podle přístrojů\" (IMC, \"instrument meteorological conditions\"), nikoli v předpisech uvedené podmínky pro let za viditelnosti (VMC, \"visual meteorological conditions\"), je let podle přístrojů jedinou povolenou možností. Ale i v případě podmínek VMC je velké množství letů vedeno podle pravidel IFR, zvláště v případě řízených letů. Pilot je tak připraven pokračovat i při zhoršení povětrnostních podmínek a navíc je to pro něho pohodlnější protože tím přenáší velkou část odpovědnosti na orgány ŘLP. Ve vzdušném prostoru tříd A, nad letovou hladinou FL195 a při nadzvukových rychlostech je let podle pravidel VFR zakázán úplně. Jakkoli může být IFR let prováděn při výrazně horších podmínkách než VMC, i pro něj jsou definovány určité limity. Jsou to tzv. \"minima\" závislá na vybavení letadla, letiště a kvalifikaci posádky. Jsou určená minimální dohledností a nejnižší výškou spodní základny oblačnosti při kterých je možné provést vzlet nebo přistání.", "section_level": 1}, {"title": "Provozní kategorie.", "content": "ICAO definuje několik typů provozních kategorií pro let IFR, podle dohlednosti a minimální výšky rozhodnutí při přistávacím manévru.", "section_level": 2}], "src_summary": "Let podle přístrojů (běžně označován jako \"Let IFR\" [aj ef ár] podle anglického \"instrument flight rules\") je způsob vedení letu umožňující let i při zhoršených meteorologických podmínkách, kdy počasí neumožňuje let za viditelnosti (VFR). Pilot při takovém letu řídí letadlo na základě údajů přístrojů, nikoli podle výhledu z kabiny. ", "tgt_summary": "Unter Instrumentenflug (umgangssprachlich auch Blindflug) bezeichnet man das Steuern von Luftfahrzeugen, bei dem die Fluglage ohne Bezug auf äußere optisch wahrnehmbare Anhaltspunkte mit Hilfe von Fluginstrumenten wie Navigationsinstrumente und Flugüberwachungsgeräte an Bord gehalten wird (Ausnahme - der \"circling und visual approach\" sind Instrumentenanflüge, die unter Sichtbedingungen durchgeführt werden). Fluglotsen am Boden unterstützen bei der Flugdurchführung und Flugnavigation. Ein Instrumentenflug muss nach Instrumentenflugregeln (engl., \"IFR\") durchgeführt, und in fast allen Fällen mit der Flugsicherung koordiniert werden. Im Gegensatz dazu steht der Sichtflug.", "id": 1555036} {"src_title": "Governmentalita", "tgt_title": "Gouvernementalität", "src_document": [{"title": "Původ názvu.", "content": "Termín governmentalita (gouvernementalité) původně vznikl odvozením francouzského slova „gouvernement“ (vláda) příponou „-al“ (přídavné jméno) a přidáním „-ité“ (abstraktní podstatné jméno). Mnoho lidí termín governmentalita nesprávně považuje za neologismus slov „government“ (vláda) a „mentality“ (mentalita).", "section_level": 1}, {"title": "Historie termínu.", "content": "Vládnutí podle Foucaulta představuje nezbytnou činnost vykonávanou (nejen) v rámci státu. Governmentalita je v tomto ohledu teoretickým konceptem, jímž chtěl Michel Foucault ovlivnit moderní praktiky a techniky vládnutí (ve smyslu uplatňování politické moci). Obrat ke governmentalitě souvisí se skutečností, že v 50. a 60. letech 20. století došlo v sociálních vědách ke snaze opustit „stát“ jako analytický koncept v důsledku výše zmíněných problémů, které s sebou nesl a nese. V souladu s tímto trendem v sociálních vědách obrátil Foucault svoji pozornost od státu k subjektům moci a k moci samotné – předmětem jeho výzkumu se stala problematika populace a distribuce/realizace moci. Koncept „umění vládnutí“ je jedním z klíčových bodů v dílech filosofa. Ve svých pracích kladl otázky o charakteru moderních sociálních řádů a limitech lidské svobody v rámci státní kontroly. Governmentalita neposkytuje pouze zcela novou perspektivu moci oproti té, jež je založena na shodě mínění, resp. společenského konsenzu, nýbrž také pomáhá rozrůznit moc a převládání. Foucault rozvíjel governmentalitu ve všech svých publikacích a přednáškách věnovaných problematice moci, ale nejzřetelněji v sérii přednášek na Collège de France nazvaných \"Il faut défendre la société\" (v českém překladu „Je třeba bránit společnost“ vyšlo v roce 2006), \"Sécurité, territoire, population\" (v anglickém překladu vyšlo v roce 2007) a \"Naissance de la biopolitique\" (v českém překladu „Zrození biopolitiky“ vyšlo v roce 2009), přičemž nejjednodušeji ji lze charakterizovat jako spojení dvou rovin, jež jsou patrné k názvu konceptu. Teorie o governmentalitě Foucault poté aplikoval na pojem sociální kontroly.", "section_level": 1}, {"title": "Vysvětlení konceptu.", "content": "Michel Foucault ve své knize \"Securité, territorie, population\" prohlásil o konceptu: \"\"Pod slovem ‚governmentalita‘ mám na mysli tři věci. Za prvé, ‚governmentalita‘ je souborem institucí, procedur, analýz a reflexí, kalkulací a taktik, které umožnují uplatňovat velmi specifickou, a přesto velmi komplexní, moc, jež má za svůj cíl působení na populaci, používá politickou ekonomii jako zdroj vědění a využívá bezpečnostní aparát jako hlavní technický prostředek. Zadruhé, v ‚governmentalitě‘ vidím trend, posloupnost síly, která se po dlouhou dobu na Západě prosazovala k výsadnímu postavení nad všemi ostatními typy moci – absolutním, disciplinárním a dalším –, která se prosadila v typu moci, jíž říkáme ‚vláda‘, a která na jednu stranu dala vzniknout sadě specifických nástrojů (apparelis) vládnutí a na druhou stranu pak umožnila vznik sady specifických vědomostí (savoirs). A konečně, myslím si, že pod ‚ governmentalitou‘ bychom si měli představit proces nebo spíše výsledek procesu, pomocí něhož se středověký stát spravedlnosti přetransformoval v 15. a 16. století na administrativní stát a byl dále postupně ‚governmentalizován‘.“\" Obecně můžeme rozeznat dvě roviny, respektive dvě základní charakteristiky governmentality. První rovina směřuje k technikám, strategiím a nástrojům, pomocí nichž aktéři uplatňují moc. Governmentalita je tedy styl vládnutí, který se snaží využít všechny dostupné prostředky. Chápat technologie moci není možné bez analýzy forem politické racionality, která ji podepírá a umožňuje. Foucault ukazuje na vzájemnou sounáležitost technik moci a forem vědění. Mechanismy racionalizace jsou způsoby pojmenování problémů či nakládání s nimi, popř. poskytování argumentů a ospravedlnění. Pro politickou racionalitu neexistuje čisté, neutrální vědění, které jednoduše reprezentuje realitu vládnutí; tato racionalita produkuje také intelektuální nástroje na zpracovávání reality (jednání, procedury, instituce, právní formy), které se poté stávají součástí technologie politiky. V druhém případě se dá governmentalita použít i v obecnějším smyslu, který naznačuje úzké spojení mezi vztahy moci a procesy subjektivizace, protože idea vládnutí v 19. století neměla pouze politický význam. Označovala také procesy sebekontroly, poučení a rady pro rodiny i děti, organizaci domácnosti, směřování duše apod. Vládnutí je cíleno na chování a jednání občanů, které však není předepsáno, naopak nechává rozhodování na samotném jedinci. Řízení chování a jednání je následně uplatňováno pomocí určení, co je přijatelné a žádoucí a co je nepřijatelné a nežádoucí. V rámci normality je dle společenských konvencí stanoveno, co je ‚normální‘, a jaké jsou normální tužby, zájmy, způsob myšlení atd., a na druhou stranu poukazováno na to, co je abnormální a nežádoucí. Vytyčení normality však není donucováním. Je plně na daném jedinci, jestli se přikloní k dané normalitě, nebo zda si zvolí alternativu. V případě zvolení alternativy však musí počítat s následky své volby, neboť se dostává do pozice devianta, na nějž se zpravidla nahlíží jako na společenskou hrozbu, zejména s ohledem na společenské hodnoty. Governmentalita tím pádem dle Foucaulta odkazuje na komplexní formu moci, jež vychází z pojetí populace jako objektu se specifickými vlastnostmi zachytitelnými pomocí statistik (porodnost, úmrtnost atd.), o nějž je potřeba se starat a jemuž je potřeba vládnout ve smyslu správy a dohledu. Předmětem analytických úvah zde nejsou věci nebo jevy, ale způsoby, kterými se společnost zabývá, jak o nich přemýšlí a jak jsou charakterizovány v diskurzivních pojmech a praktikách. Problémy, které společnost řeší, nejsou z pohledu governmentalistů reálné – i když se možná vyskytují, neexistuje způsob, jak je poznat nezprostředkovaně.", "section_level": 1}, {"title": "Další vývoj konceptu.", "content": "Foucaultův přínos je zcela významný pro vývoj nových způsobů pohledu na politické dějiny, ovšem koncept governmentality nebyl příliš známý až do počátku 90. let. Větší publicitu přinesla teorii kniha \"The Foucault Effect. Studies in governmentality: with two lectures by and an interview with Michel Foucault\", poprvé vydaná v roce 1991, kdy na koncept Foucaulta začaly navazovat různé vědecké práce. V angloamerickém prostředí vznikla nová výzkumná oblast – tzv. governmental studies („governmentální studia“). Prudký rozvoj kritického proudu začal až v 21. století. Governmentalitě se věnovaly například časopisy \"Educational Philosophy and Theory\" a \"International\" \"Journal of Qualitative Studies in Education.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Governmentalita (francouzsky \"gouvernementalité\") je koncept vyvinutý francouzským filozofem Michelem Foucaultem v pozdních letech jeho života, odhadem mezi rokem 1977 a jeho smrtí roku 1984, zejména při svých přednáškách na Collège de France. ", "tgt_summary": "Gouvernementalität (frz. Gouvernementalité) ist ein Begriff in Sozial- und Geschichtswissenschaften. Er geht auf den französischen Gesellschaftstheoretiker Michel Foucault zurück. Gouvernementalität umfasst ein ganzes Bündel von Erscheinungsformen neuzeitlicher Regierung, die das Verhalten von Individuen und Kollektiven steuern. Foucault definiert: ", "id": 1041942} {"src_title": "Kubická rovnice", "tgt_title": "Kubische Gleichung", "src_document": [{"title": "Diskriminant.", "content": "Diskriminant vypočítáme podle vztahu formula_7 Mohou nastat tři případy:", "section_level": 1}, {"title": "Řešení rovnice.", "content": "Obecné řešení kubické rovnice se dá najít buď pomocí Cardanových vzorců, anebo dvojí substitucí podle Thomase Harriota. Harriotova metoda je následující: Rovnici nejprve vydělíme koeficientem u třetí mocniny, čímž ji převedeme na tvar Substitucí formula_9 odstraníme kvadratický člen, a tím dostaneme rovnici typu Tuto rovnici dále převedeme na kvadratickou rovnici substitucí formula_11 a vynásobením obou stran formula_12. Po úpravách dostaneme rovnici což je kvadratická rovnice vůči formula_12. Po nalezení formula_15 zpětně dosadíme do substitučních rovnic, až dojdeme k původnímu formula_16. Podrobnější postup je popsán v článku Cardanovy vzorce, jelikož tato kvadratická rovnice se tam vyskytuje rovněž, i když se k ní dospěje jiným způsobem. Některé druhy kubické rovnice se dají řešit i jednodušeji než Harriotovou substitucí nebo Cardanovými vzorci.", "section_level": 1}, {"title": "Kubická rovnice bez absolutního členu.", "content": "U těchto rovnic je koeficient \"d\" roven nule. Rovnice se tedy dá vytknutím snadno převést na kvadratickou. Jedním z řešení je vždy číslo 0.", "section_level": 2}, {"title": "Příklad.", "content": "formula_17 formula_18 Dále řešíme kvadratickou rovnici formula_19, jejími kořeny jsou čísla 2 a 3. Kubická rovnice má tedy kořeny: formula_20", "section_level": 3}, {"title": "Reciproká rovnice.", "content": "Jestliže koeficienty formula_21 pak se jedná o kladně reciprokou rovnici. Jejím kořenem je vždy číslo -1. Rovnici tedy vydělíme výrazem formula_22, získáme kvadratickou rovnici a jejím vyřešením zbývající dva kořeny. Jestliže formula_23 pak rovnice je záporně reciproká a jejím kořenem je číslo 1. Vydělíme ji tedy výrazem formula_24", "section_level": 2}, {"title": "Příklad.", "content": "formula_25 formula_26 Kořeny jsou následující: formula_27", "section_level": 3}, {"title": "Kubická rovnice s celočíselným kořenem.", "content": "Taková rovnice se řeší podobně jako reciproká, ale kořenem může být i jiné číslo než 1 nebo -1", "section_level": 2}, {"title": "Kubická rovnice bez kvadratického a lineárního členu.", "content": "Taková rovnice je binomická, např.: formula_28", "section_level": 2}, {"title": "Viètovy vzorce.", "content": "Pro kořeny kubické rovnice a její koeficienty platí následující vztahy: formula_29", "section_level": 1}], "src_summary": "Kubická rovnice (z lat. \"cubus\" – krychle) je algebraická rovnice třetího stupně. Její základní tvar vypadá následovně: kde formula_2. Jednotlivé členy mají tato označení: formula_3 je kubický člen, formula_4 je kvadratický člen, formula_5 je lineární člen a formula_6 je absolutní člen. ", "tgt_summary": "Kubische Gleichungen sind Polynomgleichungen dritten Grades, also algebraische Gleichungen der Form Eine kubische Gleichung hat nach dem Fundamentalsatz der Algebra stets drei komplexe Lösungen formula_2, die auch zusammenfallen können. Mit ihrer Hilfe lässt sich die Gleichung in faktorisierter Form darstellen: ", "id": 2104046} {"src_title": "Ethelstan", "tgt_title": "Æthelstan (England)", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "Ethelstan byl synem Eduarda I., který před svou smrtí vládl anglickým královstvím na jih od řeky Humber. Hned po jeho smrti byl Ethelstan uznán jako král Mercie ale trvalo nějakou dobu, než byl uznán i vládcem Wessexu. Z velké části se věnoval vytváření politických aliancí. Pouze rok po své korunovaci provdal jednu ze svých sester za vikinského krále z Jórviku Sithrica, který ho uznal za svého svrchovaného vladaře a přijal křesťanství. Asi po roce Sithric zavrhl svou manželku, ale předtím než se s ním mohl Ethelstan utkat, Sithric roku 927 náhle zemřel. Ethelstan se rychle vydal s vojskem na sever a obsadil větší část Northumbrie. Tato akce způsobila, že se téměř celá Anglie dostala pod vládu jednoho panovníka, i když se tato situace stabilizovala až od roku 954. Zpočátku se i jiní vládci ve Velké Británii podrobili Ethelstanovi, mimo jiné králové západního Walesu, Skotska, Gwentu a Strathcylde. Podobně je zaznamenána i Ethelstanova výprava na západ. Král severního Walesu se mu podrobil u Herefordu a jeho vliv ve Walesu se odrazil i v tom, že králové Walesu byli uvedeni v seznamu podřízených králů. Vypudil i západní Walesany z Exeteru a posunul hranice Cornwallu k řece Tamar.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva u Brunanburhu.", "content": "Roku 937 skotský král Konstantin II. spolu s Olafem Guthfrithsonem, králem Dublinu, napadli Anglii. Rozhodujícím střetem byla bitva u Brunanburhu, označovaná v Anglosaské kronice jako \"velká bitva\". Je zde uváděno, že Konstantin, tehdy šedesátiletý, v ní ztratil svého syna a nástupce. Přesné místo této bitvy ale v současnosti není známo. I když byla tato bitva slavná a krvavá, nic nerozhodla. 29. října 939 Ethelstan zemřel a jeho nástupcem se stal jeho bratr Edmund I., kterému v té době bylo 18 let. Etlestanovo impérium, které se zdálo po bitvě u Brunanburhu bezpečné, se během jediného roku rozpadlo, poté co se Amlaib vrátil z Irska a obsadil Northumbrii a oblast Danelawu.", "section_level": 1}, {"title": "Dosažené úspěchy.", "content": "Ethelstan je považován za prvního krále, který vládl celé Anglii a za jeho vlády byla království Anglie, Walesu a Skotska ovládána jedním panovníkem. Dosáhl významných vojenských úspěchů a rozšířil své panství na území Walesu a Cornwallu. Podobně jako jeho předchůdci i Ethelstan udržoval časté kontakty s cizinou. Jeho nevlastní sestry se provdaly do šlechtických rodin na kontinentu. I když vytvářel mnohé politické aliance, neměl žádné své potomky. Byl náboženský založen a podporoval církev ve Wessexu. Když roku 939 zemřel v Gloucesteru, byl pohřben ve svém oblíbeném opatství v Malmesbury, na rozdíl od svých předchůdců, kteří byli pohřbeni ve Winchesteru. Zde se nachází jeho náhrobek, jeho pozůstatky však byly asi o století později ztraceny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ethelstan, nebo také Athelstan (895– 27. října 939, Gloucester) byl anglickým králem v letech 924 až 939. Byl synem Eduarda I. Ethelstanovo nástupnictví bylo potvrzeno podrobením Konstantina II., krále Skotska, roku 927 v dohodě u Eamount Bridge a po bitvě o Brunanburhu byl titulován jako \"král všech Britů\".", "tgt_summary": "Æthelstan (altenglisch: Æþelstān) (* etwa 894; † 27. Oktober 939 in Gloucester) war von 924 bis 927 König von Wessex und König der Engländer von 927 bis 939. Er war der älteste Sohn und Nachfolger König Eduards des Älteren. ", "id": 330025} {"src_title": "Kritický racionalismus", "tgt_title": "Kritischer Rationalismus", "src_document": [{"title": "Pojem a původ.", "content": "Pojem „kritický racionalismus“ představil Popper v knize \"Otevřená společnost a její nepřátelé\" a sám jej charakterizoval jako životní postoj, „který připouští, že já se mohu mýlit, ty mne můžeš opravit a společně můžeme přijít pravdě na stopu.“ Vznikl však už dříve, ve sporech s vídeňskými pozitivisty a empiristy, kteří hledali způsob, jak zaručit pravdivost vědeckého poznání metodou „protokolárních vět“ a důkazů indukcí. To Popper nepovažoval za možné, neboť úplná indukce je možná jen v matematice, kdežto v empirických vědách je vždy pouze neúplná a z libovolného počtu pozorování nelze odvodit obecný zákon. Důležitou inspirací bylo pro Poppera nahrazení Newtonovy teorie Einsteinovou: může-li se i teorie, kterou všechna pozorování po 200 let potvrzovala, ukázat jako omezená či dokonce nesprávná, je snaha o dokazování teorií pozitivními pokusy beznadějná. Einstein sám se o to také nepokusil, nýbrž navrhl několik experimentů, které by o jeho teorii mohly empiricky rozhodnout.", "section_level": 1}, {"title": "Kritický racionalismus.", "content": "Popperův systém je kritický, protože odmítá dogmatismus a autoritativní nárok na pravdu, ale také představu o neomylnosti vědy (scientismus). Je to racionalismus proto, že uznává význam racionality, není skeptický ani relativistický. Nedomnívá se, že by pravdivost každého tvrzení závisela na pozorovateli a okolnostech, ani že by žádná pravda nebyla, jenže je také přesvědčen, že nám není racionálními postupy přímo přístupná; v tom zřetelně navazuje na I. Kanta. Okolní svět samozřejmě existuje (kritický realismus), ale možnosti lidského chápání a poznávání jsou omezené a člověk tedy chybuje. K pravdě se může jen blížit, a to tak, že nachází a odstraňuje omyly a chyby.", "section_level": 1}, {"title": "Fallibilismus.", "content": "Tomuto přesvědčení dal C. S. Peirce název fallibilismus a Popper zde jako své předchůdce zmiňuje i Xenofana a Sókrata; teprve Platón a Aristotelés se podle něho od této cesty odchýlili a na správnou stopu se vrátil teprve Kant. Přirozeným důsledkem fallibilismu je, že člověk má svá přesvědčení a vědecké teorie stále kriticky přezkoumávat. V této souvislosti cituje Popper následující zlomky z Xenofana: I když člověk nemůže vědět, zda a nakolik se pravdě přiblížil, musí ji přesto předpokládat, jinak by představa „přibližování“ ztratila smysl. Tím se fallibilisus liší od radikální skepse, relativismu i od některých myslitelů tzv. postmoderny. Člověk musí přijímat nejisté hypotézy a teorie, na jejichž základě dělá své pokusy. Nesmí však zapomenout, že jsou to hypotézy, a musí být ochoten uznat, je-li některá z nich vyvrácena. Teorie (čili otázky) tedy nejsou zobecnění experimentů, ale základem a motivem pro výběr a konstrukci experimentu jako odpovědi. Popperova filosofie zde lépe odpovídá vědecké praxi, neboť teorie se sice vytvářejí na základě zkušeností, ale přirozeně dřív, než se podle nich dá začít experimentovat. Proto také kritický racionalismus uznává pluralismus teorií a hypotéz a může se smířit i s konstruktivistickou tezí, že člověk přírodní zákony konstruuje, že je – jak říká Kant – přírodě předpisuje, ovšem pod podmínkou, že se nechá poučit zkušeností.", "section_level": 1}, {"title": "Vymezení vědeckosti.", "content": "Vědecké hypotézy a teorie tedy nelze podle Poppera nikdy s konečnou platností dokázat čili verifikovat. Aby ale mohly tímto způsobem vést ke zdokonalení poznání, musí obsahovat tvrzení, která se dají empiricky vyvrátit čili falsifikovat. „Empiricko-vědecký systém musí být s to na zkušenosti ztroskotat.“ Teorie a hypotézy, které takovou možnost nenabízejí, nejsou proto sice podle Poppera zbytečné nebo nesmyslné, protože mohou lidi inspirovat, nejsou ovšem vědecké. Různé výpovědi přitom mohou být falsifikovatelné v různé míře. Hypotéza je dokonce tím cennější, čím víc toho tvrdí a čím přísnější podmínky si klade, jinými slovy, čím snazší je její falsifikace. Tak tvrzení, že existují jednorožci, lze falsifikovat jen velmi obtížně a má tedy jen malou hodnotu, kdežto opačné tvrzení, že jednorožci neexistují, má poznávací hodnotu daleko větší, neboť k jeho falsifikaci by stačil jediný exemplář. Ještě odvážnější a tedy i cennější jsou tvrzení „s velkým kvantifikátorem“, týkající se všech prvků nějaké množiny. Na tvrzení, že existují bílé labutě, není nic zvláštního, ale tvrzení, že všechny labutě jsou bílé, je z poznávacího hlediska velmi cenné – i když se ukázalo jako nepravdivé. Tomu odpovídá i praktická cena takového tvrzení. Tvrzení, že lano unese až pět tun, není prakticky k ničemu; zato záruka firmy, že každé její lano unese nejméně tři tuny, je jednak snadno falsifikovatelné, jednak umožňuje konstrukci výtahů. Na opačném konci stojí „nevyvratitelné hypotézy“, například: „I když se lidé snaží nejednat egoisticky, dělají to z egoistické snahy nevypadat jako egoisté“; jejich výpovědní i praktická hodnota je tudíž nulová.", "section_level": 1}, {"title": "Metafysika.", "content": "Na rozdíl od positivismu, který metafysické otázky i teorie pokládal za prázdné a nesmyslné, vidí v nich Popper důležitý zdroj inspirace, z něhož mohou naokonec čerpat i vědecké teorie. Jako příklad uvádí Parmenidovu představu homogenního Vesmíru, Démokritův atomismus, Platónův program geometrizace, Aristotelovo pojetí věd, renesanční fysiku, Newtonovu myšlenku světa sil a další. Pro interpretaci kvantové teorie navrhl zvláštní pojetí „objektivní pravděpodobnosti“, propensity či sklonu, chápané jako jakási tendence pokusného uspořádání dávat určité výsledky. Tím se liší jak od teorie Bayesovy, která pokládá pravděpodobnost za stupeň přesvědčení, i od teorie četnosti, která ji odvozuje pouze z počtu případů. Své pojetí pravdy sice Popper výslovně nerozebírá, z kritického racionalismu však plyne, že pravdu je třeba odlišit od pravdivosti jako vlastnosti výroků: pravdivé výroky jsou nám běžně dostupné, pravda sama nikoli. Klasický výměr pravdy jako „souhlasu výpovědi a skutečnosti“ míní tedy pravdivost výroku, nikoli pravdu samu. Ta je však přesto nezbytná, aby se dalo hovořit o zdokonalování poznání. Popperovo pojetí pravdy samé tedy není daleko od pojetí M. Heideggera, který pravdu chápe jako jakési světlo, díky němuž lze rozlišovat pravdivé a nepravdivé.", "section_level": 1}, {"title": "Společenské a etické důsledky.", "content": "Popper sám chápal svoji filosofii jako „životní postoj“, který by měl platit i v běžném životě a v úvahách o společnosti. Kritický racionalismus spočívá na dvou – samozřejmě nedokazatelných – volbách: Z kritického racionalismu především vyplývá cena svobody, kterou člověk i společnost nutně potřebuje, aby se mohla rozvíjet, hledat a experimentovat. Proto byl Popper tak ostrým (a občas nespravedlivým) kritikem nejen totalitních režimů, ale i filosofických systémů, které podle něho umožnily svobodu omezovat až potlačit. Popper je obviňoval také z „historicismu“, z názoru o osudové určenosti člověka, která svobodu samozřejmě popírá. Se svobodou ovšem nerozlučně souvisí také lidská odpovědnost, neboť „bez odpovědnosti – zejména intelektuální – se ztrácí i svoboda“. Dalším podstatným důsledkem kritického racionalismu je zdůvodnění a ocenění tolerance a pluralismu jakožto vzájemného uznání různých pokusů o hledání pravdy nebo lepšího uspořádání lidského života. Ze zásad kritického racionalismu lze hájit Popperovo pojetí „otevřené společnosti“ jako té, která nejlépe využívá možností racionálního hledání pravdy i dobra. Na principu podobném Popperově falsifikaci konečně spočívá i teorie demokracie. Ta totiž nepředpokládá, že si lidé zvolí dokonalou vládu, ale že každou (špatnou) mohou legitimně odvolat v pravidelných volbách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kritický racionalismus je název pro filosofický systém Karla Poppera. Vyznačuje se důrazem na omezenost každého poznání, na kritičnost a racionalitu, které mohou vést k toleranci a názorovému pluralismu, a přitom se vyhnout relativismu. Odmítá představu, že by se poznání nějakou metodou dalo zajistit proti omylům, a naopak pokrok poznání vidí v souhře momentů tvořivé fantazie a kritického vyvracení omylů, stručně řečeno v metodě poučeného pokusu a omylu.", "tgt_summary": "Der Kritische Rationalismus ist eine von Karl Popper begründete philosophische Denkrichtung. Popper beschreibt ihn als Lebenseinstellung, „die zugibt, dass ich mich irren kann, dass du recht haben kannst und dass wir zusammen vielleicht der Wahrheit auf die Spur kommen werden“. Kennzeichnend ist ein vorsichtig optimistischer Blickwinkel auf Leben und Dinge, der in den Buchtiteln \"Alles Leben ist Problemlösen\" und \"Auf der Suche nach einer besseren Welt\" seinen Ausdruck findet. ", "id": 1200573} {"src_title": "Náprstník", "tgt_title": "Fingerhüte", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Náprstníky jsou dvouleté až vytrvalé byliny s přímou nevětvenou nebo jen chudě větvenou lodyhou, výjimečně na bázi lodyhy dřevnatějící. Listy jsou střídavé, celistvé, kopinaté až vejčitě kopinaté, celokrajné nebo na okraji zubaté, přisedlé, krátce řapíkaté nebo sbíhavé. Často jsou nahloučené v přízemní růžici. Květy jsou velké, oboupohlavné, dvoustranně souměrné, pětičetné, krátce stopkaté, uspořádané ve vrcholovém jednostranném hroznovitém květenství. Kalich je až k bázi členěný v kališní cípy, horní cíp je často menší než ostatní 4 cípy. Koruna je zvonkovitá až trubkovitá, s pěticípým lemem, nevýrazně dvoupyská. Uvnitř je většinou dlouze brvitá. Tyčinky jsou 4 a jsou nitkami přirostlé ke koruně. Semeník obsahuje mnoho vajíček a nese dlouhou čnělku zakončenou dvouramennou bliznou. Čnělka obvykle nevyčnívá z květu. Plodem je tobolka obsahující mnoho drobných semen. Glykosidy obsažené v náprstníku červeném (zejména purpureaglykosid A a B, digitoxin, gitoxin a gitalotoxin) jsou využívány k přípravě léků, které mají kladný vliv na srdeční činnost. Uplatnění tedy rostlina nachází v farmakologickém průmyslu, přičemž v tomto ohledu patří mezi nejpoužívanější.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod náprstník zahrnuje asi 25 druhů. Je rozšířen v Evropě, severní Africe a v západní a střední Asii. Centrum druhové diverzity je v oblasti jihovýchodní Evropy a Malé Asie a v západním evropském Středomoří. Rozšíření náprstníku velkokvětého dosahuje na východ až po Ural a Altaj. Náprstník červený zdomácněl i v některých dalších částech světa, zejména za západním i východním pobřeží Severní Ameriky, místně v Jižní Americe, na jihu Austrálie a na Novém Zélandu. V České republice je původní jediný druh, náprstník velkokvětý (\"Digitalis grandiflora\"), rostoucí roztroušeně na většině území. Náprstník červený (\"Digitalis purpurea\") pochází ze západní a jihozápadní Evropy. Do České republiky byl zavlečen na přelomu 18. a 19. století a zdomácněl zejména v pohraničních pohořích severních Čech. Zřídka zplaňují některé pěstované druhy, zejména náprstník vlnatý (\"Digitalis lanata\"), pěstovaný jako léčivka, a efemérně i náprstník žlutý (\"Digitalis lutea\"). V květeně Evropy je zastoupeno celkem 12 druhů náprstníků. Největší areál rozšíření zde má náprstník velkokvětý, náprstník červený a v jižních částech Evropy náprstník žlutý a náprstník vlnatý. Ostatní druhy jsou svým výskytem vázané výhradně na Středomoří. Ve východních oblastech je rozšířen \"D. ferruginea\", \"D. viridiflora\" a \"D. laevigata\", na Pyrenejském poloostrově \"D. thapsi\", \"D. obscura\" a \"D. parviflora\", v Řecku \"D. leucophaea\" a kříženec \"D.\" x \"macedonica\". Některé z těchto druhů jsou evropské endemity. Druh \"D. dubia\" je endemit Baleárských ostrovů. V Alpách vystupuje náprstník velkokvětý a náprstník žlutý až do subalpínského stupně.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod náprstník byl v minulosti řazen do čeledi krtičníkovité, která byla s nástupem molekulárních analýz a systému APG z větší části rozčleněna do jiných čeledí a náprstník se ocitl v čeledi jitrocelovité. Keřovité dřevnaté druhy, rostoucí jako endemity na Kanárských ostrovech (\"Digitalis canariensis\", \"D. sceptrum\"), byly přeřazeny do samostatného rodu \"Isoplexis\".", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "Náprstníky nepatří v České republice mezi chráněné rostliny. Rovněž v mezinárodním Červeném seznamu ohrožených druhů IUCN není žádný druh náprstníku uveden jako ohrožený.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky, účinek a jedovatost.", "content": "Všechny druhy náprstníku náležejí mezi prudce jedovaté rostliny. Mají odporně hořkou chuť. Obsahují směs kardioaktivních glykosidů, které jsou obsaženy zejména v buněčné šťávě asimilačních zelených pletiv, a to v množství asi 1 %. Nejvyšší obsah je na sklonku dne, v průběhu noci jsou tyto látky postupně odbourávány a před východem slunce je jejich obsah nejnižší. V kořenech jsou obsaženy málo. Primární glykosidy, obsažené v čerstvých rostlinách, se sušením a stárnutím drogy hydrolyticky štěpí na glukózu či jiné cukerné jednotky a štěpné produkty, které jsou rovněž terapeuticky aktivní. Čerstvý náprstník červený obsahuje zejména purpurea-glykosidy A a B, glukogitaloxin, glukoverodoxin, digitalinum verum, digikorin aj. Štěpnými produkty jsou digitoxin, gitoxin, gitaloxin, strospesid, verodoxin aj. Výsledkem pokročilejší hydrolýzy je např. gitaloxigenin. Mimo glykosidů obsahuje náprstník i saponiny, zejména digitonin, gitonin, tigonin a natigin. Nejvyšší obsah saponinů je v semenech. Podobné obsahové látky jsou i v náprstníku velkokvětém. Náprstník vlnatý má poněkud jinou skladbu glykosidů, které obsahují navíc acetylovou skupinu na digitoxose a převládají mezi nimi lanatosidy A, B a C. Hydrolýzou vzniká acetyldigitoxin, acetylgitoxin a acetyldigoxin. Ze saponinů je obsažen tigonin. Droga z náprstníku vlnatého má obdobný terapeutický účinek jako z náprstníku červeného, je však asi 5x silnější. Naproti tomu účinek náprstníku žlutého je poměrně slabý. K otravám dochází zejména při předávkování v rámci medicínského využití. K terapeutickému účinku dochází v rámci 2 až 3 dnů až poté, co se navážou glykosidy na srdeční svalovinu. Účinek pomalu odeznívá, při podávání i malých dávek může dojít k jeho kumulaci a předávkování. Dávkování vyžaduje velké zkušenosti a je vyhrazeno výhradně lékaři. Otrava po požití náprstníku se projevuje nejprve podrážděním trávicího ústrojí, projevujícím se ošklivostí, zvracením a průjmem. Později dochází k nápadnému zpomalení pulsu, nepravidelné srdeční činnosti a obtížnému dýchání. Tyto příznaky vyústí ve velmi rychlý a slabý puls, po němž může následovat ochrnutí a zástava srdce. Smrtelná dávka náprstníku červeného je 2 až 3 gramy čerstvých listů či 0,1 g sušené drogy, u čistého digitoxinu je to několik miligramů. U náprstníku vlnatého je letální dávka již 0,02 g sušené drogy. Prognóza otravy je nepříznivá. Léčení spočívá v podání dávidel, absorpčního uhlí a tříslovin (dubová kůra, silný černý čaj aj.). Je třeba co nejrychleji vyhledat lékařskou pomoc. Otravy byly pozorovány i u zvířat (koně, psi, dobytek, drůbež) s podobnými symptomy.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Náprstník náleží mezi základní srdeční léky. Je podáván zejména při chronické srdeční nedostatečnosti, kdy zvyšuje stažlivost srdce a zároveň zpomaluje srdeční frekvenci. Činnost srdce se tak zpomaluje a prohlubuje. Rovněž upravuje nepravidelnou činnost srdce. Jako droga se používají pouze listy, z nichž se připravují nálevy, tinktury nebo slouží k izolaci čistých glykosidů. V minulosti byl terapeuticky využíván zejména náprstník červený a v malé míře i náprstník velkokvětý, v novější době je téměř zcela nahradil účinnější náprstník vlnatý. Náprstníky jsou pěstovány jako okrasné zahradní rostliny. Nejčastěji je v různobarevných kultivarech pěstován náprstník červený, dále náprstník velkokvětý a náprstník žlutý. Řidčeji jsou pěstovány i jiné druhy. Ze sbírek českých botanických zahrad je jich uváděna celá řada.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování a množení.", "content": "Pěstované druhy náprstníku jsou krátkověké byliny, které se nejlépe rozmnožují výsevem semen. Semena lze vysévat časně zjara pod sklo, do pařeniště nebo později přímo na záhon. Semena jsou drobná a pouze se přitlačí k povrchu substrátu, nezasypávají se. Vyklíčí během 2 týdnů. Při časném výsevu rostliny kvetou ještě v témže roce. Lze množit i vegetativně pomocí postranních listových růžic, které se objevují po odstranění květenství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Náprstník (\"Digitalis\") je rod dvouděložných rostlin, řazený v současné taxonomii do čeledi jitrocelovitých. Je známo asi 25 druhů. Vyznačují se přímou lodyhou s hroznovitým vrcholovým květenstvím poměrně velkých květů a střídavými listy. Náprstníky jsou rozšířené v Evropě, severní Africe a západní a střední Asii. V České republice jsou rozšířeny 2 druhy, náprstník velkokvětý a nepůvodní náprstník červený. Rostliny obsahují glykosidy působící na srdeční činnost a jsou využívány v lékařství. Všechny druhy jsou jedovaté a mohou způsobit smrtelnou otravu. Některé druhy jsou pěstovány jako okrasné rostliny.", "tgt_summary": "Die Fingerhüte (\"Digitalis\") sind eine Pflanzengattung aus der Familie der Wegerichgewächse (Plantaginaceae). Die etwa 25 Arten sind in Europa, Nordafrika und im westlichen Asien verbreitet.", "id": 1170846} {"src_title": "Řád lázně", "tgt_title": "Order of the Bath", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1399 založil Jindřich IV. řád, který byl nazván od obřadu lázně, jemuž se rytíři před svým přijetím podrobovali na znamení očisty. Původně měl jednu třídu, velmistra a 36 rytířů. Poslední rytíři dle staré formy byli jmenováni při korunovaci Karla II. roku 1661. Jiří I. ho obnovil 25. května 1725 a dal mu nové stanovy. Dle stanov z 2. ledna roku 1815 byl většinou řádem vojenským; dne 14. dubna 1847 zavedena při 2. a 3. třídě jeho skupina civilní. Nyní se dělí dle stanov daných královnou Viktorií dne 31. ledna 1859 na tři třídy. Jisté úpravy stanov byli provedeny Jiřím V., především toho, co se týkalo uvádění nových členů do řádu. První takto obnovené uvádění proběhlo 22. července 1913 a od té doby se pravidelně opakuje. V roce 1971 bylo povoleno vstupovat do řádu také ženám. Dnem řádovým je 20. říjen. Cizinci mohou být čestnými členy řádu.", "section_level": 1}, {"title": "Podoba.", "content": "Členové I. třídy řádu nosí řád na zlatém náhrdelním řetěze, skládajícím se z 9 korun říšských, 8 zlatých žezel s růží, bodlákem a jetelem (znaky zemí Spojeného království) a ze 17 uzlů. Majitelé vojenského velkokříže mají jako řádový znak zlatý osmihranný maltézský kříž a v jeho středu jsou na bílém smaltu tři koruny mezi růží, bodlákem a jetelem, obtočené dvěma červenými kruhy a heslem „Tria juncta in uno“ (tři spojeno v jedno); dva věnce vavřínové a pod nimi motto „Ich dien“, přijaté prý Černým princem od českého krále Jana Lucemburského. Dle jiných jsou to slova kymrická „I ych dien“ (k vaší zkáze), heslo království a pak knížete waleského. Odznak řádu pro občanské velkokříže je zlatý ovál s týmiž ozdobami až na vavřínové věnce a motto „Ich dien“. Řád se nosí při slavnostech na řetěze, jindy na stuze karmazinové přes rameno. Hvězda (Star of the Bath) má ve středu tři zlaté říšské koruny obklopené řádovým heslem na rudém smaltovém pruhu, a vavřínový věnec na čtyřhranné hvězdě stříbrné, z jejíž uhlů vycházejí plameny; pod středem je heslo „Ich dien“; u voj. velkokřížů místo toho maltézský zlatý kříž se stříbrnými plameny a týmž středem. Řádový kroj je atlasový plášť karmasinový s vyšitou hvězdou a čapka.", "section_level": 1}, {"title": "Hierarchie.", "content": "Nejvyšší osobou v řádu je suverén, tuto hodnost vykonává král nebo královna Spojeného království. Druhou nejvyšší osobou je řádový velmistr, ten se počítá jako první z rytířů a dam velkého kříže, tuto funkci v současné době vykonává velšský kníže princ Charles. Dále následují skupiny ve třech třídách:", "section_level": 1}], "src_summary": "Řád lázně, v češtině též Bathský řád (, úplným názvem ) je britský vojenský řád. Původ řádu je odvozován řádu, který vznikl roku 1399 a zanikl v roce 1661. Odtud také pochází jméno, které dostal podle toho, že vstup do řádu byl spjat s obřadnou lázní. Moderní řád byl ustanoven Jiřím I. roku 1725. Heslo řádu je „Tria juncta in uno“ (tři spojeno v jedno).", "tgt_summary": "The Most Honourable Order of the Bath (, kurz \"Bathorden\") ist ein britischer staatlicher Ritterorden, der 1725 von König Georg I. gestiftet wurde und mit dem heute in erster Linie hohe militärische und zivile Beamte ausgezeichnet werden.", "id": 65089} {"src_title": "James Ensor", "tgt_title": "James Ensor", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Ensorův stejnojmenný otec byl Angličan. V Německu a Anglii studoval lékařství a technické vědy. Nedokázal si však založit samostatnou živnost a usadil se v Ostende, kde se oženil. Byl to kultivovaný muž hovořící několika jazyky, nadaný hudebník, ale po městě byl známý také jako zahaleč a pijan. Byl ale jediný z rodiny, kdo měl pro synovy malířské ambice pochopení. Jeho manželka se jmenovala Maria-Catharina Haeghmanová a vlastnila v lázeňském Ostende obchod se suvenýry. Významným sortimentem v obchodu byly karnevalové masky, které později tolik ovlivnily tvorbu společného syna Jamese. Rok po Jamesovi se manželům Ensorovým narodila dcera Mariette (1861–1945), která se později stala jedním z nejčastějších malířových modelů. V roce 1877 začal Ensor navštěvovat Královskou akademii krásných umění v Bruselu, kde poznal budoucí významné malíře Fernanda Khnopffa a Williama Finche. Navázal přátelské styky s rodinou Rousseauových, kteří ho uvedli do bruselské intelektuálně-anarchistické společnosti. Z doby bruselských studií se datuje rovněž přátelství s Eugène Demolderem, autorem první Ensorovy monografie vyšlé roku 1892. V roce 1880 se Ensor vrátil do Ostende. V domě svých rodičů si zřídil ateliér a maloval realistické portréty a krajiny ovlivněné impresionismem. Následujícího roku na bruselské výstavě avantgardní skupiny La Chrysalide (Kukly) poprvé představil své obrazy veřejnosti. V jeho tehdejší tvorbě převažují malby potemnělých interiérů, ponořených do melancholické atmosféry. Roku 1882 vystavoval na Salónu pařížských umělců a v Bruselu v rámci skupiny L'Essor (Útěk), jeho později uznávaný obraz \"Pojídačka ústřic\" však nebyl přijat porotou Salónu v Antverpách.", "section_level": 2}, {"title": "Zralý umělec.", "content": "V roce 1883 se Ensor stal jedním ze zakládajících členů avantgardní skupiny Les XX (Společnost dvaceti) v Bruselu. Skupina měla značný význam pro evropskou malířskou modernu, protože umožňovala vystavovat umělcům, kteří v té době nebyli ještě uznávaní, mj. francouzským impresionistům, van Goghovi, Whistlerovi či Rodinovi. Jednalo se o skupinové výstavy, kterých se Ensor pravidelně účastnil, i když ne všechna jeho díla byla porotou přijata. V roce 1883 také vznikl první obraz, na kterém se objevil pro něj charakteristický motiv karnevalové masky – \"Pohoršené masky\". Roku 1887 mu zemřel otec, který byl Jamesovi v dobách jeho častých krizí oporou. Ensor se tak ocitl v submisivním postavení v rodině ovládané ženami: matkou, tetou Mimi a rozvedenou sestrou Mariettou. Bylo to způsobeno i tím, že malíř pro svoje obrazy nenacházel kupce a byl závislý na rodinných příjmech z obchodu se suvenýry. Nikdy se neoženil. Platonické přátelství ho vázalo k Mariettě Rousseau, manželce jeho přítele. V roce 1888 poznal Augustu Bogaerts, dceru majitele hotelu v Ostende. Byli celoživotními přáteli, nikdy však spolu nežili. \"Příjezd Krista do Bruselu v roce 1889\" z roku 1888 je Ensorovým mistrovským dílem. Znázorňuje dav pitoreskních obličejů, často v maskách, valící se kolem tribuny. Na ní stojí rovněž znetvořený uvítací výbor. Kristus se svatozáří na oslu jede uprostřed davu. Do podoby Krista zde – ale i na jiných obrazech – stylizoval Ensor sám sebe. Obrovské rozměry obrazu (253 x 431 cm) umožnily malíři spatřit ho vcelku až po roce 1917, kdy si zřídil prostornější ateliér. Skupina Les XX, jejímž byl členem, však dílo odmítla vystavit a zvažovala Ensorovo vyloučení. Roku 1987 dílo zakoupilo J. Paul Getty Museum v Kalifornii. V roce 1893 uspořádali umělci sdružení v Les XX poslední skupinovou výstavu, rok nato se skupina rozešla. Ensor se i přes veškeré rozpory, které s ostatními členy měl, vehementně stavěl proti jejímu zrušení – byla prakticky jeho jediným pojítkem s veřejností. V rámci nově vzniklé skupiny, La Libre Estétique (Svobodná estetika), sice Ensor také vystavoval, ale začala se u něj projevovat hluboká tvůrčí krize. Pramenila z nedostatku sebedůvěry a přetrvávajícího nezájmu společnosti o jeho dílo. Rozhodl se dokonce prodat celý svůj ateliér včetně všech obrazů za 8500 franků, ale žádný kupec se nenašel. Od poloviny 90. let se ale pozvolna situace začala měnit k lepšímu. V roce 1895 zakoupilo muzeum v Bruselu jeho obraz – příznačně nikoliv takový, který charakterizoval jeho vrcholnou tvorbu, nýbrž ranou práci z roku 1880 nazvanou \"Lampář\". Muzejnímu oddělení grafiky pak prodal několik leptů z konce 80. let, kdy se touto technikou intenzívně zabýval. A rovněž v roce 1895 mu přítel Eugène Demolder uspořádal malou komorní výstavu v bruselském domě svého otce. Další malou samostatnou výstavou, rovněž bez většího ohlasu, se prezentoval roku 1898 v Paříži v rámci Salon des Cent (Salonu stovky), pořádaném umělci sdruženými kolem revue La Plume (Pero). Ve sdružení působil také Alfons Mucha, který v Salonu rovněž vystavoval a připravil pro něj několik plakátů. Roku 1899 věnovala La Plume Ensorovi samostatné číslo. Dříve než doma došel uznání i v Rakousku-Uhersku. Albertina roku 1899 koupila soubor jednoho sta Ensorových leptů. V roce 1903 ho císař jmenován rytířem Leopoldova řádu. Důležité pro Ensora bylo seznámení s básnířkou Emmou Lambotte (1878–1963), k němuž došlo roku 1904. Ona a její manžel se stali prvními sběrateli malířova díla. V roce 1905 Ensora představili antverpskému dekoratérovi a sběrateli umění Françoisi Franckovi, který se stal Ensorovým mecenášem. Jeho sbírka Ensorových obrazů se později stala jádrem malířovy kolekce v muzeu v Antverpách. Roku 1908 vyšla o Ensorovi monografie z pera Émile Verhaerena, která se stala základem pro jeho pozdější životopisce.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdní roky.", "content": "Roku 1915 zemřela malířova matka a rok nato i teta Mimi. V roce 1917 zdědil Ensor po svém strýci dům v Rue de Flandre v Ostende. Ve věku 57 let opustil malíř rodinné sídlo a přestěhoval se do svého nově získaného domu. V přízemí ponechal – pouze jako dekoraci bez přístupu veřejnosti – obchod se suvenýry a v patrech si zřídil byt a ateliér. Zde pobýval až do smrti, zaopatřován dvěma služebníky. Zbytek života prožil jako uznávaný umělec, přesvědčený o své jedinečnosti a velikosti. Belgická muzea nakupovala jeho díla, vystavoval v Evropě. V roce 1929 mu král Albert I. udělil titul barona, načež malíř zničil všechny dostupné exempláře grafiky z roku 1889, v níž velmi nelichotivě karikoval jeho otce Leopolda II. V roce 1942 belgický rozhlas omylem ohlásil Ensorovo úmrtí. Malíř si nasadil na rukáv černou pásku a odebral se ke své bustě z roku 1930. \"\"Truchlím sám nad sebou,\"\" říkal překvapeným lidem, které potkal. Skutečná smrt si pro Ensora přišla po třítýdenní nemoci 19. listopadu 1949. Pohřbený je v Mariakerke západně od Ostende, na hřbitově Notre-Dame des Dunes. Ještě za malířova života se roku 1948 ustavila Společnost přátel Jamese Ensora, která si kladla za cíl propagovat jeho dílo. V 50. letech se jí ve spolupráci s Městem Ostende podařilo otevřít v domě, kde od roku 1917 žil, jeho muzeum.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Umělecký vývoj.", "content": "Ensorova raná díla zpodobují tradiční náměty a jsou i tradičně podané. Vidíme na nich zátiší, interiéry, krajiny a portréty, podané temnými barvami, nasvícené tlumeným světlem. V polovině 80. let, ovlivněný tvorbou francouzských impresionistů a Angličana Williama Turnera, začal používat světlejší spektrum barev. Změnil i tematiku. Jistě i pod vlivem svých nizozemských předchůdců Hieronyma Bosche a Pietera Brueghela začaly obličeje lidí na jeho obrazech, ať už individualizované anebo jednotlivé tváře vystupující z davu, nabývat znetvořených, groteskních rysů. Portrétoval zástupy valící se se ulicemi Ostende během různých svátků a karnevalů, které ho naplňovaly odporem. Jsou zachyceny i na klíčovém Ensorově obrazu \"Příjezdu Krista do Bruselu v roce 1889\". Jednotlivce znázorňoval jako klauny nebo kostlivce a jejich tváře často nahrazoval karnevalovými maskami, prodávanými v obchodě, nad nímž bydlel. Škraboška a kostra se staly malířovými hlavními lexikálními prostředky. Lidství se v jeho pojetí skládalo ze šklebících se, hloupých, potměšilých a ohavných bytostí. Zvláště karikoval příslušníky vládnoucích společenských vrstev – panovníka, klérus a politiky. Aby zdůraznil účinnost svých obrazů, začal používat agresivní, křiklavé barvy. Díla z Ensorova vrcholného období lze interpretovat také jako výraz úzkosti a nejistot, které v posledních letech 19. století zakoušeli i jiní umělci, za všechny jmenujme Edvarda Muncha. Ensorovy obrazy předznamenávají zánik měšťanského světa, který přinesla první světová válka. Všechny své nejvýznamnější obrazy vytvořil Ensor zhruba do svých čtyřiceti let. Později už jen maloval variace na svá starší díla, případně pro zákazníky pořizoval jejich kopie. Slávy a ocenění, po kterých celý život tolik prahl, dosáhl paradoxně až v době, kdy už nepřinášel nic nového. A druhým paradoxem bylo, že dostával ceny od těch, které ve svých dílech, zejména grafikách, tolik odsuzoval. Už s ohledem na svou povahu nezaložil Ensor žádnou školu a neměl bezprostřední následovníky. Výtvarné umění 20. století však významně ovlivnil. Hlásili se k němu zejména němečtí expresionisté Karl Hofer a Emil Nolde, který ho v roce 1909 v Ostende navštívil. Šokujícím výběrem témat a bizarním způsobem jejich ztvárnění do určité míry připravil půdu pro vznik dadaismu a surrealismu.", "section_level": 2}, {"title": "Grafické práce.", "content": "V oblasti grafiky byl Ensorovou doménou lept. Technickou virtuozitou připomínají jeho práce Rembrandta. První lepty vytvořil v roce 1886 a do roku 1889 vytvořil většinu ze svých více než sta prací tohoto druhu. K leptům se vrátil ještě v polovině 90. let, po roce 1896 už zcela výjimečně. Náměty leptů jsou analogické s olejomalbami a kresbami pastelem, kterým se také často věnoval. Některá témata byla inspirována literaturou. To je případ leptu \"Skokanova pomsta\" (1898), v němž vyšel z povídky Skokan od Edgara Allana Poea. Jinými významnými lepty jsou \"Močící\" (1887, podle Callota), \"Kostlivec – autoportrét\" (1889), \"Autoportrét v roce 1960\" (1888) nebo \"Katedrála\" (1886).", "section_level": 3}, {"title": "Ensor hudebník.", "content": "Po otci měl Ensor určité hudební nadání, ale údajně neznal noty. Z roku 1881 existuje fotografie zachycující Ensora, jak sedí na střeše domu a hraje na flétnu, jako autodidakt se naučil hrát na piano. Roku 1906 mu manželé Lambottovi darovali harmonium. Ensor u něj trávil většinu volného času. V roce 1911 dokonce zkomponoval balet o šesti jednáních \"La Gamme d ́Amour\" (Hra lásky), pro nějž navrhl i výpravu a kostýmy. Divadla ji však odmítla zařadit na repertoár. Až v roce 1924 ji uvedla Královská vlámská opera v Antverpách.", "section_level": 2}], "src_summary": "James Ensor (plným jménem James Frederic Ensor, 13. dubna 1860 Ostende – 19. listopadu 1949 Ostende) byl belgický malíř a grafik, předchůdce expresionismu a surrealismu, člen umělecké skupiny Les XX.", "tgt_summary": "James Sidney Ensor (* 13. April 1860 in Ostende; † 19. November 1949 ebenda) war ein belgischer Maler und Zeichner, der neben Gemälden auch eine Vielzahl von Radierungen und Kaltnadelarbeiten schuf. Ensor ist dem Symbolismus zuzuordnen und wird auch als Vorläufer des Expressionismus angesehen. Bekannt wurde er aber als der „Maler der Masken“.", "id": 1511523} {"src_title": "Kugelmugel", "tgt_title": "Kugelmugel", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1971 postavil architekt Edwin Lipburger na louce u vesnice Katzelsdorf an der Leitha v okrese Wiener Neustadt-Land ve spolkové zemi Dolní Rakousy poblíž silnice č. 4091 (Landesstraße 4091) objekt ve tvaru koule, který nazval Kugelmugel (\"Kugel\" = německy \"koule\", \"Mugel\" = v místním dialektu \"boule\", \"pahrbek v poli\"). Vzápětí se architekt Lipburger dostal do konfliktu s úřady, neboť na vybudování tohoto objektu neměl stavební povolení - stavbu hájil tím, že se ve skutečnosti jedná o model budoucí velké železobetonové budovy, tedy o dvojrozměrný objekt, který je jen dočasně zakřivený a tudíž nepodléhá povolovacímu řízení. V roce 1976 na protest proti tlaku úřadů vyhlásil E. Lipburger \"Republiku Kugelmugel\" a svůj kulovitý objekt označil za nezávislý stát. Za nerespektování úředních rozhodnutí byl Edwin Lipburger v roce 1979 odsouzen k deseti týdnům vězení. Jeho výtvor byl v červnu 1982 přesunut do zábavního parku Prátr, kde byl instalován na prostranství \"Antifaschismus Platz\" v Hlavní aleji nedaleko vídeňského planetária. \"Azyl\" Kugelmugelu poskytl tehdejší radní pro kulturu Helmut Zilk, který se o dva roky později, v roce 1984, stal starostou Vídně. Smír s vídeňskou radnicí však netrval dlouho. Starosta Zilk považoval Kugelmugel za provizorní objekt a odmítl udělit souhlas s vybudováním vodovodní a elektrické přípojky, za což musel čelit žalobě ze strany E. Lipburgera. Podobně byl žalován v roce 2008 i Zilkův nástupce, vídeňský starosta Michael Häupl. Pozemek s budovou je ohraničen zhruba 2,6 metrů vysokým oplocením osmiúhelníkového tvaru, zakončeným ostnatým drátem. Území je označeno velkými tabulemi s nápisy \"Republik Kugelmugel\", \"Grenzübergang\" (hraniční přechod), znakem \"republiky\" a informačními texty s protestním obsahem, napadajícími rozhodování rakouských úřadů.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "\"Republika Kugelmugel\" má zhruba 650 \"občanů\", kterým E. Lipburger nechal zhotovit pasy. Objekt, umístěný na městském pozemku v Prátru, slouží nadále především jako turistická atrakce. Lipburgerovi dědici využívají prostory Kugelmugelu i ke kulturním akcím - pořádají se zde například besedy nebo časově omezené výstavy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kugelmugel je architektonický objekt kulovitého tvaru o průměru 8 metrů, vytvořený rakouským architektem Edwinem Lipburgerem (1928–2015). Objekt je umístěný na oploceném pozemku o rozloze cca 100 m ve Wurstelprateru, severozápadní části vídeňského zábavního parku Prátr. Budova a pozemek jsou zároveň sídlem tzv. \"Republiky Kugelmugel\", protestního mikrostátu, vyhlášeného Edwinem Lipburgerem v roce 1976.", "tgt_summary": "Kugelmugel ist ein im Wiener Wurstelprater auf einem kleinen mit Stacheldraht umzäunten Stück Grund aufgestelltes Kugelhaus von 8 Meter Durchmesser, das vom Künstler Edwin Lipburger (* 1928 in Lauterach/Vorarlberg; † 8. Jänner 2015) geschaffen und 1982 hierher verlegt wurde, nachdem er es 11 Jahre davor ohne amtlichen Konsens in Niederösterreich errichtet hatte. Es kann als Mikronation gesehen werden.", "id": 92285} {"src_title": "Libius Severus", "tgt_title": "Libius Severus", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ a získání trůnu.", "content": "O původu Libia Severa a o jeho politické kariéře před nástupem na trůn toho není mnoho známo. Prameny uvádí jen to, že se jednalo o senátora pocházejícího z Lukánie. Podle některých tvrzení zahrnovalo jeho jméno \"cognomen\" Serpentius. 7. srpna 461 nechal \"patricius\" a \"magister militum\" Ricimer popravit císaře Maioriana, načež v Itálii nastalo \"interregnum\" trvající déle než tři měsíce. Ricimer třímal veškerou moc, nicméně kvůli svému barbarskému původu se nemohl sám ujmout císařské hodnosti. Uprázdněný západní trůn poutal pozornost vandalského krále Geisericha, který po Maiorianově smrti vypověděl mírovou smlouvu uzavřenou s tímto panovníkem a začal drancovat pobřeží Sicílie a Itálie. Od vyplenění Říma v roce 455 Geiserich zadržoval Licinii Eudoxii, vdovu po císaři Valentinianovi III., a jejich dcery Eudokii a Placidii. Starší Eudokie se v zajetí provdala za králova syna Hunericha. Geiserich prosazoval za císaře Západu senátora Olybria, neboť ten byl jako manžel Valentinianovy mladší dcery Placidie Hunerichovým švagrem. Navzdory nájezdům Vandalů Ricimer ignoroval Geiserichova kandidáta a rozhodl se pro vlastního uchazeče, postaršího Libia Severa. Jeho volbou se chtěl patrně zavděčit italské aristokracii. 19. listopadu 461 byl Severus na Ricimerův popud prohlášen v Ravenně za augusta.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda.", "content": "Severus se formálně stal císařem, nezpochybnitelným vládcem Západu přesto zůstával Ricimer, jenž rozsahem svého podílu na řízení státu předčil všechny západořímské vojevůdce zastávající před ním obdobnou roli. Severus byl jako výtvor všemocného patricia pouhým „stínovým“ císařem bez reálného vlivu na chod říše. Tomu nasvědčují i nálezy bronzových mincí s nápisy oslavujícími Ricimera způsobem vyhrazeným císaři. Některé ze Severových mincí nadto obsahují Ricimerův monogram. Patriciovu výsadní pozici dokládají i záznamy o vpádu skupiny Alanů do severní Itálie počátkem roku 464. Prameny mu připisují zásluhu na porážce těchto útočníků u města Bergamo a zabití jejich krále Beorgora. V souvislosti s touto událostí se v jednom z nich dokonce o Ricimerovi hovoří jako o králi. Severovo postavení ztěžovalo rovněž stanovisko východořímského císaře Leona I., odmítajícího uznat ho za svého spoluvládce. V Konstantinopoli na něho proto nahlíželi jako na uzurpátora. Východní kronikář Marcellinus Comes tvrdí o Severovi, že si přivlastnil Maiorianovu pozici a vládu nad Západem ukradl. Jordanes poznamenává, že po Maiorianově smrti Severus zabral jeho místo bez Leonova svolení. Rezervovaný postoj Východu k Severovi se promítl i do výběru dvojic konzulů. V souladu s tradicí měla každá z obou polovin říše zvolit pro příslušný rok jednoho z vykonavatelů tohoto úřadu. V roce 462 Severus nastoupil konzulát, avšak na Východě ho nepřijali a jmenovali dva vlastní konzuly. Totéž se opakovalo i roku 463, kdy se na Západě stal konzulem vlivný italský senátor Caecina Decius Basilius. V letech 464 a 465 nebyli ustaveni žádní západní konzulové, což mohlo být důsledkem pokusu o usmíření s východním dvorem, byť neúspěšným. Kolabující západořímská říše pozbyla do počátku šedesátých let 5. století kontrolu nad značnou částí svého území. Římané opustili Británii, Afriku si podmanili Vandalové a rozlehlé oblasti Galie a Hispánie obsadili Vizigóti, Burgundi, Svébové a jiní barbaři. Nepřehledná situace se dále zkomplikovala krátce po Severově intronizaci, když ho někdejší Maiorianův spolubojovník a vojenský velitel v Galii (\"magister militum per Gallias\") Aegidius neuznal za císaře. V reakci na Aegidiovu vzpouru jmenoval Severus galským velitelem Agrippina, někdejšího Aegidiova protivníka. Císař zřejmě na sever od Alp nedisponoval žádnými vojenskými silami s výjimkou Vizigótů a Burgundů. Výměnou za podporu v boji proti Aegidiovi odevzdal Ricimer vizigótskému králi Theodorichovi II. strategicky důležité město Narbo (Narbonne) v jižní Galii. Jeho odstoupením došlo k přerušení pozemního spojení s Hispánií a k dalšímu posílení vlivu Vizigótů v této zemi. Burgundi, jejichž krále Gundioka poutal s Ricimerem příbuzenský svazek, také využili nabízející se příležitosti a rozšířili svoji kontrolu nad údolím řeky Rhôny, přičemž zabrali Lugdunum (Lyon). Vizigóti vytáhli v roce 463 k Loiře proti Aegidiovi, avšak jeho vojsko, tvořené převážně franskými \"foederati\", nad nimi zvítězilo v bitvě u Aureliana (Orléans). Aegidius se poté pokusil zahájit vyjednávání s Geiserichem, nicméně v následujícím roce byl zavražděn. Podobný postoj jako Aegidius zaujal vůči novému císaři i Marcellinus, velitel v Dalmácii, žádající o potvrzení své hodnosti raději Leona. V závěru Maiorianova panování působil tento vojevůdce na Sicílii. Ricimer ho ale po Maiorianově zavraždění přiměl k návratu do Dalmácie, když podplatil jeho hunské žoldnéře. Marcellinův odchod ze Sicílie umožnil Vandalům, aby obnovili pustošení tohoto ostrova. Jejich loďstvo po celé období Severova vládnutí beztrestně plenilo pobřeží Středozemního moře a působilo vážné škody italskému hospodářství. Císař vyslal proto ke Geiserichovi svého vyslance, ovšem vandalský král odmítl jím předložený mírový návrh.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Po zhruba čtyřleté vládě Severus na podzim 465 v Římě zemřel. Okolnosti a přesné datum jeho úmrtí jsou poněkud nejasné. V pramenech se zmiňuje jako den Severova skonu 15. srpen, což ale zpochybňuje skutečnost, že jeden ze zákonů vydaných jeho jménem byl publikován až 25. září. Cassiodorus, píšící v 6. století, vytýká Ricimerovi, že měl Severa zrádně otrávit v jeho paláci. Naproti tomu Sidonius Apollinaris, císařův současník, označuje jeho smrt za přirozenou a za její datum uvádí 14. listopad. Moderní badatelé se přiklánějí spíše k tomu, že Severus zemřel v listopadu 465. Někteří nevylučují, že příčinou smrti mohla být otrava, protože jeho odstraněním odpadla překážka bránící Ricimerovi ve vyjednávání s Východem. Západořímský trůn zůstal po Severově smrti více než rok neobsazený, než na něj Leon se souhlasem Ricimera dosadil z Konstantinopole příchozího aristokrata Anthemia.", "section_level": 2}], "src_summary": "Libius Severus († 14. listopadu 465) byl západořímský císař v letech 461 až 465. Vládu místo něho vykonával patricius Ricimer, jenž ho po zavraždění jeho předchůdce Maioriana dosadil na trůn jako svoji loutku. Severus se nedočkal uznání ze strany svého východořímského kolegy Leona I. a jako císaře ho neakceptovali ani velitelé v Galii a Dalmácii.", "tgt_summary": "Flavius Libius Severus (selten auch \"Severus III.\" genannt; † am 15. August oder nach dem 25. September 465 in Rom) war von 461 bis 465 weströmischer Kaiser.", "id": 1309977} {"src_title": "Work breakdown structure", "tgt_title": "Projektstrukturplan", "src_document": [{"title": "Přehled.", "content": "WBS je používán v projektovém managementu a systémovém inženýrství k rozložení dodávky, nebo cíle projektu na jednotlivé dodávané produkty. Tato technika pomáhá stanovit předem náklady a sledovat postup naplňování dodávky. Rozpad dodávky / cíle projektu je vytvářen postupně na podrobnější a podrobnější elementy ve stromové struktuře. Jednotlivými elementy rozpadu jsou vždy produkty nebo výsledky činností. Nikdy ne činnost jako taková. Některé zdroje tuto významnou skutečnost neuvádí správně. WBS musí vždy pokrýt celý cíl projektu. WBS neřeší časové závislosti mezi svými jednotlivými elementy. Hloubka rozpadu cíle není metodou stanovena taxativně. V různých větvích rozpadového stromu se může hloubka rozpadu lišit. Dle povahy konkrétního prvku, zkušenosti projektového týmu a organizačních zvyklostí mohou být různé elementy struktury rozloženy do různých úrovní detailu. Prvky na nejnižší úrovni WBS, což budou nejčastěji pracovní balíky, by měly být tak detailní, aby byly jasně definované, ohraničitelné, přiřaditelné konkrétní osobě na zodpovědnost a bylo je možno efektivně řídit. Ohodnocení elementů WBS je prováděno z pohledu pracnosti, finančních nákladů a dalších zdrojů projektu nutných pro realizaci dodávky.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Koncept WBS byl vyvinut ve Spojených státech pro Ministerstvo obrany v rámci Program Evaluation and Review Technique (PERT). PERT byl zaveden americkým námořnictvem v roce 1957 v rámci rozvoje raketového programu Polaris. V té době nebyl ještě používán pojem WBS, ale šlo již o koncept rozpadu cíle do produktově orientovaných kategorií. V roce 1987, Project Management Institute (PMI) dokumentoval rozšíření této techniky i pro obecnější použití.", "section_level": 1}, {"title": "Principy tvorby WBS.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pravidlo 100 %.", "content": "Jde o základní princip vytváření WBS. Tímto se stanovuje, že WBS obsahuje 100 % definovaného cíle a zachycuje všechny dodávky - vnitřní, vnější i prozatímní - z hlediska práce která musí být vykonána. Pravidlo se vztahuje na všechny úrovně v rámci hierarchie. Tedy součet koncových elementů se musí rovnat 100 % kořenového elementu rozpadového stromu. To znamená i to, že WBS nemá obsahovat ani nic navíc. Tedy nesmí obsahovat více než 100 % dodávky.", "section_level": 2}, {"title": "Podmínka nepřekrývání obsahu elementů.", "content": "Pravidlo 100 % doplňuje podmínka, že ve WBS nesmí docházet k překrývání obsahu mezi dvěma prvky WBS, které jsou v různých větvích stromu. Taková dvojznačnost by mohla vést k duplicitní práci, nebo chybám v důsledku překrývání odpovědnosti a autority. Důsledkem takového překrývání mohou být i chyby při kalkulaci nákladů.", "section_level": 3}, {"title": "Plánování výstupů, ne činností.", "content": "WBS nesmí řešit, jak je daného cíle dosaženo. Prvky WBS musí vždy představovat výsledky a ne akce, které vedou k jejich vytvoření. Tím je zaručeno, že WBS neomezuje vynalézavost a tvůrčí myšlení účastníků projektu.", "section_level": 2}, {"title": "Úroveň detailů.", "content": "Metoda sama nestanovuje přesně počet úrovní pro strom rozpadu, ani úroveň detailu nejmenších prvků rozpadu. Pokud bude několik týmů nezávisle na sobě vytvářet WBS pro stejnou dodávku, jejich výsledné WBS nebudou totožné. Existuje několik heuristických pravidel nebo doporučení, které pomáhají indikovat, že úroveň rozpadu cíle je již dostatečná. Prvek nejnižší úrovně WBS (pracovní balíček):", "section_level": 2}, {"title": "Způsob označování.", "content": "Obvykle jsou prvky stromové struktury WBS označovány číselným kódováním. Prvky každé úrovně jsou označeny kódem úrovně, ze které jsou vytvářeny a vlastním pořadovým číslem v rámci svého předchůdce ve stromu odděleným tečkou. Cílem číslování je umožnit jednoznačnou identifikaci každého prvku WBS, usnadnit jejich nalezení ve struktuře. Metoda také definuje jednotný přístup, který je platný bez ohledu na tvůrce konkrétní WBS. Potom lze z příkladu uvedeného níže rozpoznat podle označení 1.1.2 Sedlo poznat, že jde o druhý prvek ze třetí úrovně WBS, protože jde o tři čísla oddělená tečkou.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Příklad ukazuje část jednoduché WBS pro projekt jízdního kola na zakázku. Jedná se o příklad, forma zápisu WBS není jednoznačně dána. Použití formulací jako je například 1.6 Sestavení provedeno má v tomto příkladu zdůraznit skutečnost, že prvky WBS jsou vždy produkty nebo výsledky činností.", "section_level": 1}], "src_summary": "Work breakdown structure často zkracovaný jako WBS je dokument používaný v projektovém managementu. Obsahuje hierarchický rozklad cíle projektu (předmětu plnění projektu) na jednotlivé dodávané výsledky a dále postupně na jednotlivé produkty a podprodukty až na úroveň jednotlivých pracovních balíků, které musí být vytvořeny v průběhu projektu. Pojem WBS nemá jednoznačně přijímaný český překlad. Používá se pojem \"Hierarchická struktura prací\" nebo \"Hierarchická struktura činností\", který ale může být zavádějící. Ani v anglických zdrojích není terminologie zcela ustálená. Objevuje se i pojem \"Scope Breakdown structure\" (zkratka SBS). Tento název z faktického pohledu popisuje princip tohoto dokumentu a techniky jeho tvorby výstižněji, ale je používán mnohem méně a jeho zkratka má mnoho dalších významů. V dalším textu je používána ustálená zkratka WBS.", "tgt_summary": "Der Projektstrukturplan (PSP) (; abgekürzt \"WBS\") ist das Ergebnis einer Gliederung des Projekts in plan- und kontrollierbare Elemente. Ein Projekt wird im Rahmen der Strukturierung in Teilaufgaben und Arbeitspakete unterteilt. Teilaufgaben sind Elemente, die weiter unterteilt werden müssen, Arbeitspakete sind Elemente, die sich im PSP auf der untersten Ebene befinden und dort nicht weiter unterteilt werden. Arbeitspakete enthalten die Elemente (Vorgang, Vorgänge), die für die weiteren Planungsstufen benötigt werden. Die Erstellung eines Projektstrukturplans ist nach heutigem Erkenntnisstand des Projektmanagements eine der zentralen Aufgaben der Projektplanung. Der PSP ist die Grundlage für die Termin- und Ablaufplanung, die Ressourceneinplanung und die Kostenplanung. Zudem fließen die Erkenntnisse aus dem PSP in das Risikomanagement ein. Weil er als Grundlagenplanung für ein Projekt angesehen werden kann, wird der PSP gerne als „Plan der Pläne“ bezeichnet.", "id": 2435274} {"src_title": "Pelerína", "tgt_title": "Pelerine", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Oděv.", "content": "Oděvem vždy ukazoval jedinec své postavení ve společnosti, současně se vymezoval, zdůrazňoval svou osobitost, bohatství i dobrý vkus. Oděv podtrhoval krásu žen i mužů, byl investicí, na níž se nešetřilo, protože oděv mohl člověka pozdvihnout na společenském žebříčku o úroveň výše. Stal se poznávacím znakem profesního zaměření, ať už šlo o oděv řeholníků nebo řemeslníků. V historických dobách se na výrobě jediného kusu oděvu podílelo mnoho řemeslníků (od výroby materiálu po konečný produkt). Po velmi dlouhé období byla oděvní a textilní výroba hnacím motorem evropského hospodářství. Nejstarší doklady o výrobě tkanin na oděvy (z živočišných či rostlinných materiálů) spadají až do šestého tisíciletí před naším letopočtem, byly nalezeny na území Turecka. Nejstarší doklady ze střední Evropy pak pochází z mladší doby bronzové, a u lněných tkanin dokonce z mladší doby kamenné. Řemesla v oděvnictví se v průběhu historie vyvíjela, v Evropě první krejčovské cechy vznikaly až v 11. století. V Čechách byl první krejčovský cech založen dokonce až roku 1318 v Praze. Církevní roucha se šila v klášterech.", "section_level": 2}, {"title": "Starověk.", "content": "Strabón (64 př. n. l) popisuje detailně vzhled jednoho z galských kmenů – \"Belgů\": „Nosí peleríny (\"sagum\"),,,tkané ze silné vlny..“ V době románské se užíval dlouhý čtverhranný plášť, vycházející z antické tradice (\"lacerna\"). Vedle toho se ve 12.století běžně nosil plášť kolový (z němčiny \"mantel\"), rovněž vycházející z antické tradice (\"paenula\"). Neměl zpravidla žádný límec, takže dosedal přímo na krk, převislý cíp pláště se upravoval do podoby kápě, kryjící hlavu – z tohoto cípu se následně vyvinula samostatná kapuce (\"bardocuccullus).\" Vedle toho se na výjevech (z 12.st.) objevují také jednoduché kukly, chránící hlavu, a v závislosti na délce límce částečně i ramena, záda a hruď, peleríny s kapucí (\"cucullum\"). Plášť byl nákladnou záležitostí, naproti tomu prostá vlněná houně (na způsob ponča), či pelerína byla levnější a dostupnější. Z dobových obrazů známe jakousi pelerínu, často s pevně připojenou kápí, dosahující zpravidla k pasu nebo mírně pod pas. Nosila se hlavně do nepohody, a aby nebránila při práci, shrnovala se dozadu, tak, aby ruce zůstaly volné. Podobný typ oděvu pak vídáme i na výjevech ze 13.století.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "V antických dobách byla uniformita oděvů zachována tisíce let, postupem času se však úseky mezi novými vlivy zkracovaly. Oblečení se historicky vyvíjelo, na rozdíl od dnešních, velmi rychlých módních změn, relativně pomalu. O historii módy se začíná hovořit zhruba od 14. století. Pelerína, jako součást oděvu, prodělala také svůj vývoj. Přijímala různé tvary a barvy, stala se standardním oblečením anglikánského duchovenstva, je součástmi „\"oblečení do chóru“\".Zvláštním typem peleríny je expositorium canonicale, které je součástí oděvu katolických kněží. Ve většině západních společností je možno vidět určitý typ peleríny např. u soudů, na univerzitách, bývá součástí uniforem pracovníků pošt, drah, atd. Pelerínu z 19. století, z bílého sukna, se stojatým límcem, bohatě vyšívanou zlatým dracounem orientálními motivy, podšitou růžovým saténem, se zapínáním na jeden knoflík, s okrajem lemovaným silnějším zlatým dracounem, restaurovali v Národním muzeu. Pelerína, která se stala symbolem poutníka, vytvářela pouto napříč všemi společenskými vrstvami, protože ji nosili nejen putující aristokraté, důstojníci, vyšší i střední třída, ale také zemědělci a pastevci. Vrcholu oblíbenosti dosáhla v 19. století.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Velkou módní novinkou 30. let 20. století byly krátké peleríny a bolerka, která se mohla nosit jak k šatům, tak u plášťů. Bolerko se oblékalo přes živůtek, bývalo ušito ze stejného materiálu jako šaty. V období protektorátu byly oblíbeným doplňkem společenského oděvu kožešinové kabátky, peleríny a přehozy. Módní novinkou 50. let se stala volná paleta, tříčtvrteční délky. Paleta měla oblá ramena, řasené rukávy a volný střih, stejně jako elegantní splývavé peleríny, ke kterým se nosily bílé rukavičky a maličké kabelky do ruky. Hnutí hippies je především spojováno s naprostou svobodou, rozmanitosti a kreativnosti. Pro oblékání byly typické prvky – čelenky, džíny do zvonu, květinové vzory, indiánské peleríny. Pončo (\"poncho\") je oděv, který původně nosili obyvatelé jižní Ameriky. Oblékali si je muži i ženy, a jeho vzory vyobrazovaly kmenovou či rodinnou příslušnost. V Evropě se jako módní trend objevilo pončo ve 20. století. Od té doby, spolu s pelerínou, je prakticky stále na výsluní (zvlášť v chladném počasí). Existuje několik variant, například pléd, pelerína, pončo přes hlavu, přes ramena, se zipem či na knoflíky. Má buď hladký lem, anebo je zdobené třásněmi, nosí se k přiléhavým kalhotám, úzkým džínám, nebo k pouzdrové sukni. Doplněk, hodící se k vlněnému plédu, je plstěný klobouk, a i když pelerínu mohou nosit i ženy s nějakým tím kilem navíc, oděv musí sedět. Ani příliš obepínat ani být příliš velký. Vlněná pelerína, nošená na mnoho způsobů, se objevila v hitových kolekcích \"ready-to-wear\" Marca Jacobse, pro značku \"Louis Vuitton\". Pelerína s kapucí, a zapínáním na kožené pásky s přezkami, má černé pruhy. Patří k ní vesta z liščí kožešiny, kterou lze nosit pod pelerínou, i na ní. Barevnými kombinacemi jsou červená – černá a černá – bílá.", "section_level": 1}, {"title": "Ostatní.", "content": "Pelerína, široká pláštěnka bez rukávů, se používá i v jiných oblastech, jakými jsou např. sport, nebo jako pracovní oděv. Většinou jsou ze syntetického materiálu (igelitu, Nylidu), s výhodou je lze složit od malého prostoru, proto jsou oblíbené při cestách do přírody. Na jezdeckých portrétech královen a šlechtičen (v dobovém oděvu) je jezdecká móda, která se také podřizovala aktuálním trendům, a samozřejmostí byla pelerína nebo pláštěnka. Krátká pláštěnka s kapucí, tzv. \"bašlyk\", byla také částí oděvu kozáků. Nosila se přes ramena, na hrudi byla volně sepnutá. V létě se nosila přehozená, a v zimě sloužila k zabalení hlavy a krku, přes kožešinovou čepici.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pelerína ( \"pellerine\") je volně splývající oděv, bez rukávů a kapes, obvykle s průhmatem (což je lištou krytý otvor v předním dílu oděvu, sloužící k provléknutí ruky). Slouží většinou jako svrchní (plášť, pláštěnka) oblečení, pokrývající ramena. Svou volností vytváří zvonové záhyby, může být dlouhý nebo krátký. Používá se jako stejnokroj, ale je i součástí večerních oděvů, a nosí se jako módní oděv, místo pláště. Původně byla pelerína přehozem bez rukávů (podobně pončo), který nosili poutníci. Název vychází (pravděpodobně) z účelu využití – poutníci jí nosili jako cestovní plášť, měli z ní pokrývku pro spaní, nebo na ní seděli (i jedli) při odpočinku. Základem je latinské slovo, označující pouť (\"peregrinatio),\" a od něj odvozené italské \"pellegrinaggio,\" nebo i \"z\" francouzského \"pelerin\" – poutník. Módní se stala v 19. století.", "tgt_summary": "Eine Pelerine (auch \"Pellerine\" oder \"Pelarine\", von frz. \"pèlerine\" „Pilgerin“) ist ein kurzer Schulterumhang, der einem Cape ähnelt und über dem Mantel getragen wird. Die Urform der Pelerine ist der in den Alpenländern beliebte „Wetterfleck“ (oder Kotze) aus Loden oder ähnlichem Material.", "id": 506006} {"src_title": "Superligaen", "tgt_title": "Superliga (Dänemark)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Superligaen nahradila v roce 1991 dánskou 1. division, která byla do té doby nejvyšší fotbalovou ligovou soutěží v zemi (a poté se stala dánskou druhou ligou). Superligaen se účastnilo od jejího založení až po sezónu 1995/96 vždy 10 týmů. V roce 1991 se premiérová sezóna odehrála na jaře, každý celek hrál se všemi ostatními dvakrát (každý tým tedy absolvoval 18 zápasů). Od léta 1991 se struktura soutěže rozdělila do dvou let: v první podzimní polovině sezóny se hrál systém každý dvakrát s každým (čili opět 18 zápasů pro každý klub). V jarní části poslední dva týmy nehrály, body osmi zbývajících klubů se podělily dvěma a pokračovalo se v systému každý s každým (nyní tedy jen 14 zápasů pro jednotlivé celky). Dohromady tak těchto osm mužstev odehrálo v sezóně 32 utkání. Z tohoto systému se upustilo před sezónou 1995/96, kdy se počet soutěžících týmů zvedl na dvanáct. Od tohoto ročníku se hrálo třikrát každý s každým (= 33 zápasů pro jednotlivá mužstva za sezónu). V první sezóně reorganizované ligy se stala sponzorem společnost Coca-Cola (název ligy zněl Coca-Cola Ligaen). Po ní v následující sezóně 1996/97 převzala sponzorství společnost Faxe Brewery a liga dostala název Faxe Kondi Ligaen. Před sezónou 2001/02 se stala hlavním sponzorem skandinávská letecká společnost Scandinavian Airlines System a jméno ligy se opět měnilo, tentokrát na SAS Ligaen. Od počátku sezóny 2010/11 byl přijat název Superligaen. Od ledna 2015 byl přijat nový sponzorský název soutěže Alka Superliga. Před sezónou 2016/17 se počet týmů zvýšil na 14 a zavedl se nový systém ligy. Ročník se hraje stylem dvakrát každý s každým (tedy 26 zápasů pro každé mužstvo, jednou na domácím hřišti, jednou na hřišti soupeře). Poté se hrají dvě skupiny, osmičlenná o udržení (z ní vzejdou 2 sestupující) a šestičlenná o titul (vzejde z ní nový mistr ligy) se složitějším formátem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Superligaen je nejvyšší dánská fotbalová soutěž. V soutěži hraje 14 klubů, na konci sezóny poslední dva sestupují do nižší soutěže, dánské první divize. Mistrem za sezónu 2016/17 je FC Kodaň.", "tgt_summary": "Die Superliga (seit der Saison 2019/20 offizieller Sponsoringname: 3F SUPERLIGA) ist die höchste Spielklasse im dänischen Fußball. Sie löste bei ihrer Gründung 1991 die 1. Division als erste Liga ab, die seither die zweite Stufe der dänischen Ligenhierarchie bildet. Gleichzeitig wurde der Spielbetrieb von der in Skandinavien üblichen Jahressaison (Spiele von Frühling bis Herbst, Meisterschaftsentscheidung im Spätherbst und lange Winterpause) auf den sonst in Europa üblichen Modus (Spiele von Spätsommer bis Frühlingsende und lange Sommerpause) umgestellt.", "id": 1532936} {"src_title": "Nikolaj Nikolajevič Miklucho-Maklaj", "tgt_title": "Nikolai Nikolajewitsch Miklucho-Maklai", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Nikolaj Nikolajevič Miklucho-Maklaj se narodil v Novgorodské gubernii v rodině N. I. Mikluchy – inženýra železničních drah, který stavěl železnici Nikolajevskaja a byl prvním vedoucím Moskevského nádraží. Jeho otec Nikolaj Iljič Miklucha se narodil v roce 1818 v Starodubě v Černigovské gubernii. Pradědovi, záporožskému kozákovi Štěpanu Mikluchovi, byl udělen šlechtický titul za odvahu při útoku na Očakov (během rusko-turecké války). Jeho matka byla Kateřina Semjonovna, dívčím jménem Bekkerová, polské národnosti. Dodnes se mezi obyvateli vsi Starodubské se vyskytuje příjmení Miklucha nebo Mikluchin. Druhá část příjmení významného cestovatele byla přidána později, v době jeho pobytu v Austrálii. Později se rodina přestěhovala do Petrohradu, kde od roku 1858 Nikolaj pokračoval ve svém studiu na Druhém Petrohradském gymnáziu. Když jej dokončil, pokračoval ve vzdělání jako volný posluchač na fyzikálně-matematické fakultě Petrohradské univerzity. Jeho studium nebylo dlouhé. V roce 1864 ho kvůli účasti ve studentských shromážděních vyloučili a on odjel do Německa díky penězům od studentů. V Německu pokračoval ve studiu filozofie na heidelberské univerzitě. Po roce Miklucho-Maklaj přestoupil na fakultu medicíny na stejné univerzitě a pak na univerzitu v Jeně. Tam se seznámil s významným zoologem E. Haeckelem. Pod jeho vedením studoval srovnávací anatomii zvířat. Jako jeho asistent cestoval na Kanárské ostrovy a do Maroka. Po absolvování univerzity v roce 1869 Nikolaj uskutečnil samostatnou cestu podél břehu Rudého moře a pak v roce 1869 se vrátil do Ruska. Rozhled mladého výzkumníka se rozšířil a on se začal věnovat obecnějším otázkám přírodovědy – antropologii, etnografii a zeměpisu. V těchto oblastech se mu podařilo dosáhnout určitých úspěchů. Obzvlášť zajímavý je jeho závěr o tom, že kulturní a rasové příznaky různých národů jsou podmíněny přírodním a sociálním prostředím. Také věnoval velkou pozornost vytváření zoologických stanic. V roce 1869 v Moskvě na druhém shromáždění přírodovědců a lékařů Miklucho-Maklaj vyzval k vytvoření mořských biologických stanic pro výzkum v mořích. Shromáždění ho podpořilo a bylo rozhodnuto o vytvoření biologické stanice v Sevastopolu. Nikolaj se vydal na další velkou cestu. V roce 1870 na vojenské lodi „Viťaz“ vyrazil do Nové Guineje. Na severovýchodním břehu ostrova strávil dva roky výzkumem životního stylu, zvyků a náboženských rituálů domorodců. V bádání započatém na Nové Guineji pokračoval na Filipínách, v Indonésii, na jihozápadním břehu Nové Guineje, na poloostrově Malaka a ostrovech Oceánie. V letech 1876–1877 vědec znovu strávil několik měsíců na severovýchodním břehu Nové Guineje s kmenem, který zkoumal dříve. Jeho pobyt na ostrově byl ale krátký: příznaky anemie a celkové podvýživy ho donutily opustit ostrov a odjet do Singapuru. Léčil se více než půlrok. Pro nedostatek financi se nemohl vrátit do Ruska a byl nucen se přestěhovat do města Sydney v Austrálii, kde se ubytoval u ruského konzula. Poté Miklucho-Maklaj bydlel v Anglickém klubu a následně se přestěhoval do domu veřejného činitele, vědce, zoologa a předsedy Linného společnosti Nového jižního Walesu W. J. Macleaye. Ten pomohl Miklucho-Maklajovi realizovat již dříve v Linného spolku vyslovený záměr o stavbě zoologické stanice v Austrálii. V září roku 1878 byl Miklucho-Maklajův návrh schválen a v zálivu Watsons Bay podle projektu architekta Johna Kirkpatricka se začala stavět Mořská biologická stanice. V letech 1879–1880 Nikolaj uskutečnil výpravu na ostrovy Melanésie, konkrétně na ostrov Nová Kaledonie a znovu navštívil severovýchodní břeh Nové Guineje. V roce 1882 vědec se vrátil do Ruska. Jeho plány zahrnovaly stavbu mořské stanice a ruské usedlosti na severovýchodním pobřeží Nové Guineje (Maklajův břeh). Navrhoval program ekonomických a sociálních změn života obyvatelů ostrova. Audience u Alexandra III. nepřinesla žádné výsledky. Plány vědce byly odmítnuty, ale podařilo se mu vyřešit otázku likvidace dluhů a získat finance na další výzkumy a publikaci vlastních prací. V roce 1883 Nikolaj opustil Rusko a vrátil se do Austrálie. V Batavii potkal ruskou korvetu „Skoběljov“ (nový název korvety „Viťaz“) a nenechal si ujít možnost znovu navštívit Maklajův břeh, kam plánoval jet velitel lodi admirál Kopytov. Několik dní v březnu od 17. do 18. Miklucho-Maklaj strávil na známých místech. S domorodci z ostrova Segu se domluvil na stavbě svého nového domu na ostrově Megaspena, vrátit se na Maklajův břeh mu však už nebylo souzeno. V roce 1884 se oženil s Margaritou Robertsonovou, dcerou pana Johna Robertsona – velkého vlastníka půdy a politického činitele Nového Jižního Walesu, který byl pětkrát zdejším předsedou vlády. Nikolaj měl dva syny: Alexandra-Nielse Mclaye a Vladimira-Allena Mclaye, kteří celý život strávili v Sydney. V roce 1886 se vědec opět vrátil do Ruska a předložil caru svůj „Projekt Maklajova břehu“ jako protinávrh ke kolonizaci ostrova Německem. Ale ani tento pokus nepřinesl žádoucí výsledek. Dvakrát (v roce 1886 a 1887) navštívil ukrajinský Malin a statek svojí matky Kateřiny Semjonovny. Zde zkoumal život, zvyky a tradice polešjuků. Zajímal se původem Drevljanů a jejich dějinami. Na vesnicích se zabýval studiem antropologické stavby těla místních obyvatel. V Malině dokončil redakční přípravu svých „Cest“. Zemřel večer 2. dubna 1888 v nemocnici Vilie v Petrohradě na nediagnostikovaný nádor mozku. Je pohřben na „Litěratorskich mostkach“, na Volkovském hřbitově v Petrohradě, jeho lebka byla v souladu s jeho přáním darována místní univerzitě.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkumy Papuánců.", "content": "Největší význam mají jeho studie o Papuáncích, tedy původních obyvatelích Nové Guineje. Podařilo se mu získat důvěru a přátelství Papuánců, naučit se jejich jazyk, a tak proniknout do jejich způsobu života. Jeho objevné knihy o Papuáncích neztratily dodnes svou hodnotu. Ve svých vědeckých antropologických pracích dokázal druhovou jednotu a vzájemnou příbuznost lidských ras. Jako první zkoumal primitivní národy na nižším kulturním stupni bez předsudků.", "section_level": 1}, {"title": "Další přírodovědecká činnost.", "content": "Při svých pobytech se věnoval komplexní pozorovatelské činnosti, zapisoval si geografická a meteorologická data a popsal mnoho nových druhů, například houbu Guancha blanca, rostliny Pouteria maclayana a Musa maclayi nebo plže Canefriula maclayiana.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nikolaj Nikolajevič Miklucho-Maklaj (: Николай Николаевич Миклухо-Маклай, ukrajinsky Микола Миколайович Миклухо-Маклай, anglicky Nicolai Nicolaevich Miklouho-Maclay) ((5.) 17. července 1846, Rožděstvenskoje – (2.) 14. dubna 1888) byl ruský etnograf, antropolog a cestovatel, který zkoumal původní obyvatele jihovýchodní Asie, Austrálie a Oceánie včetně domorodců severovýchodního břehu Nové Guineje. Tuto oblast dodnes některé zdroje nazývají Maklajovým břehem. ", "tgt_summary": "Nikolai Nikolajewitsch Miklucho-Maklai (auch \"Nikolai Miklouho-Maclay\";, wiss. Transliteration \"\"; * in \"Jasykowo\" nahe der Stadt Nowgorod; † in Sankt Petersburg) war ein Forscher, Künstler und Humanist, und ist neben seinen biologischen und zoologischen Arbeiten vor allem als Anthropologe und Erforscher Neuguineas bekannt.", "id": 712841} {"src_title": "Kolektivní nevědomí", "tgt_title": "Kollektives Unbewusstes", "src_document": [{"title": "Základní vysvětlení.", "content": "Termín kolektivní nevědomí byl poprvé použit v Jungově eseji z roku 1916, Struktura psyché. Tato esej rozlišuje mezi osobním freudovským nevědomím, tvořeným sexuálními fantaziemi a potlačenými tužbami, a kolektivním nevědomím, které zahrnuje obecnou duši lidstva. V listopadu 1929 Jung napsal: 19. října 1936 přednesl Jung přednášku „Koncept kolektivního nevědomí“ Abernethiánské společnosti v nemocnici sv. Bartoloměje v Londýně. Tehdy řekl: Jung spojil kolektivní nevědomí s tím, co Freud nazýval „archaické pozůstatky“, mentální formy, jejichž přítomnost nelze vysvětlit ničím v životě jednotlivce a které se zdají být přirozeně vrozené tvary lidské mysli. Jung pravil: „Každý člověk, jakkoli je jeho stav vědomí vysoký, je stále archaickým člověkem na hlubších úrovních své psychiky.“ Když moderní lidé procházejí procesem individualizace a odlučují se od kolektivního nevědomí a dospívají, vytvářejí si tzv. personu – což lze chápat jednoduše jako malou část kolektivní psychiky, kterou ztělesňují, vykonávají a ztotožňují se s ní. Kolektivní nevědomí má obrovský vliv mysl jednotlivců. Tyto účinky se však samozřejmě velmi liší, protože zahrnují prakticky všechny emoce a situace. Někdy se kolektivní bezvědomí může být vyděšeno (uvedeno do pohybu, např. při stavu válečné nouze), ale také uzdraveno.", "section_level": 1}, {"title": "Archetypy.", "content": "V rané definici termínu Jung píše: „Archetypy jsou typickými způsoby vyjadřování obav a kdekoli se setkáváme s jednotnými a pravidelně se opakujícími způsoby vyjadřování těchto obav, máme co dočinění s archetypem, a to bez ohledu na to, zda je jeho mytologický charakter rozpoznatelný či nikoliv.“ Jung vysledoval stopy tohoto pojmu zpět až k Filénu Alexandrijském, Irenejovi z Lyonu a dílu \"Corpus Hermeticum.\" Společně spojují archetypy s božstvím a stvořením světa. Jung zdůrazňuje, že byli ovlivněni vztahem s platonickými myšlenkami. Tyto archetypy žijí ve světě mimo chronologii lidského života a vyvíjejí se na evolučním časovém rámci. Pokud jde o archetypy animus a anima, tedy mužský princip v ženě a ženský princip v muži, Jung píše: Jung také popsal archetypy jako otisky momentálních nebo často se opakujících situací v dlouhé lidské minulosti. Nelze vytvořit úplný seznam archetypů, ani nelze absolutně vymezit rozdíly mezi jednotlivými archetypy. Například Orel je běžný archetyp, který může mít mnoho interpretací. Navzdory těmto obtížím jungiánský analytik June Singer vytvořil částečný seznam dobře prostudovaných archetypů, které jsou uvedeny v dvojicích protikladů:", "section_level": 1}, {"title": "Instinkty.", "content": "Jungova expozice kolektivního nevědomí staví na klasickém problému v psychologii a biologii týkající se přirozenosti proti výchově. Pokud přijmeme, že příroda nebo dědičnost má určitý vliv na individuální psychiku, musíme prozkoumat otázku, jak se tento vliv projeví v reálném světě. Archetypy a instinkty koexistují v kolektivním nevědomí jako vzájemně závislé protiklady, objasňuje později Jung. Zatímco u většiny zvířat se intuitivní porozumění zcela prolíná s instinktem, u lidí se archetypy staly samostatným registrem mentálních jevů. Lidé mají pět hlavních typů instinktu, napsal Jung: hlad, sexualita, aktivita, reflexe a kreativita. Tyto instinkty jsou seřazeny podle vzrůstající abstrakce, vyvolávají a omezují lidské chování, ale také ponechávají prostor pro svobodu při jejich provádění a zejména v jejich souhře. I jednoduchý pocit hladu může vést k mnoha různým reakcím, včetně metaforické sublimace. Tyto instinkty lze přirovnat k diskutovaným v psychoanalýze a dalších oblastech psychologie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kolektivní nevědomí () odkazuje na struktury nevědomí, které mají jedinci stejného druhu společné. Tento termín byl poprvé použit Carlem Gustavem Jungem. Podle Junga je lidské kolektivní nevědomí tvořeno instinkty a archetypy. Jung považoval kolektivní nevědomí za základ a rámec nevědomí a svým postojem se tak odlišil od osobního nevědomí Freudovy psychoanalýzy. Psychoterapeutická praxe analytické psychologie se zakládá na zkoumání vztahu pacienta s kolektivním nevědomím. ", "tgt_summary": "Das kollektive Unbewusste ist ein von Carl Gustav Jung geprägter Begriff für eine unbewusste psychische „Grundstruktur“ des Menschen und ein Basiskonzept der Analytischen Psychologie.", "id": 695744} {"src_title": "Sergej Ďagilev", "tgt_title": "Sergei Pawlowitsch Djagilew", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl synem zámožného šlechtice. Studoval práva v Petrohradu a také se věnoval studiu hudby u Nikolaje Rimského Korsakova. 1906 uspořádal v Paříži výstavu: Dvě století ruského malířství a sochařství. Tato výstava byla velmi úspěšná. 1908 uspořádal operní festival, kde uvedl slavného operního zpěváka Shaliaina.V roce 1911 založil Ruské balety Sergeje Ďagileva. Soubor odjel z Ruska a začal působit v Monte Carlu. Ředitelem byl Sergej Ďagilev, umělecký ředitel: Alexander Benois, hlavní choreograf: Michail Fokin, hlavní výtvarník: Léon Bakst. V repertoáru měli tato díla: Duch růže, Narcis, Petruška, Labutí jezero – upravená verze. Tento soubor poprvé vystoupil v Dubnu v Monte Carlu s baletem Duch růže ( hudba: Carl Maria Von Weber ). Poté vystoupil soubor v Londýně a zahájili tím pravidelné hostování po celém světě. Roku 1912 připravil Michail Fokin pro soubor 3 nové choreografie: Tamara, Modrý bůh, Dafnis a Chloe (hudba: Maurice Ravel). V tomto roce vytvořil svou první choreografii i Václav Nižinský. Byla to choreografie pro Faunovo odpoledne od Claude Debussyho. Václav Nižinský natočil tanečníky bokem k divákům a museli mít vtočené nohy. Nebyl to tanec, spíše dekorativní chůze. Tančily zde převážně dívky a Fauna tančil sám Nižinský. Toto dílo mělo hodně negativní kritiky. Po roce 1912 začal Fokin žárlit na Nižinského a odešel ze souboru. Roku 1913 se stal Václav Nížinský hlavním sólistou a choreografem. Jako první choreografii vytvořil balet: Hry (hudba: Claude Debussy). Dále vytvořil balety: Láska na tenisovém kurtu, Svěcení jara (premiéra: 29.5.1913, na hudbu: Igora Stravinského). V roce 1913 odjel soubor na turné po Jižní Americe. Ďagilev s nimi nejel. Nížinský se při cestě lodí seznámil s maďarkou Romulou de Pulszky a po připlutí si ji vzal za ženu. To se Ďagilevovi nelíbilo, protože spolu chodili, a tak roku 1913 vyhodil Ďagilev Václava Nižinského ze souboru. Ďagilev roku 1914 povolal zpět Michaila Fokina jako hlavního choreografa. Nejvýznamnější balet, který zde Fokin vytvořil, byl balet: Legenda o Josefovi (hudba: Johann Strauss). Ďagilev sháněl tanečníka do role Josefa, a tak toto místo nabídl Leonidu Massinovi. Ten tuto nabídku přijal. Od roku 1914, kdy začala první světová válka, baletní soubor přestal vystupovat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sergej Pavlovič Ďagilev ( Серге́й Па́влович Дя́гилев, 31. března 1872, Rusko – 19. srpna 1929, Benátky, Itálie) byl ruský umělecký kritik, mecenáš a baletní impresário, zakladatel souboru Ruské balety Sergeje Ďagileva, spoluzakladatel časopisu \"Svět umění\" (založil ho spolu s malíři Alexandrem Benoisem a Léonem Bakstem roku 1890).", "tgt_summary": "Sergei Pawlowitsch Djagilew (; wiss. Transliteration '; frz. Transkription Serge Diaghilev; * in Selischtschi, Russisches Kaiserreich, im Perevoskij Rajon in der Oblast Nischni Nowgorod; † 19. August 1929 in Venedig) war ein russischer Herausgeber, Kunstkritiker, Kurator und Impresario. ", "id": 1617793} {"src_title": "Duhovka", "tgt_title": "Iris (Auge)", "src_document": [{"title": "Lidská duhovka.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Anatomie.", "content": "Duhovková tkáň se skládá z předního listu, který je mezodermálního původu, a zadního listu, který je ektodermálního původu. Kromě cév a nervů obsahuje také svalová vlákna, která se dělí ve dva svaly - radiální \"m. dilatator pupillae\", jež je inervován sympaticky cestou krčního sympatiku (míšní segment C8 s přepojením v \"ggl. cervicale superius\") a cirkulární \"m. constrictor pupillae\", jež je inervován parasympaticky cestou hlavového parasympatiku z Edinger-Westfalova jádra s přepojením v \"ggl. ciliare\". Barva duhovky je závislá na množství pigmentu ve stromatu a skladbě duhovkové tkáně (albíni nemají v epitelu ani ve stromatu žádný pigment). Volný prostor ve stromatu duhovky je vyplněn tzv. rosolovým vazivem (je to jedno ze dvou míst, kde se u dospělého jedince vyskytuje, to druhé je zubní dřeň).", "section_level": 2}, {"title": "Listy duhovky.", "content": "Na duhovce rozeznáváme pupilární a ciliární oblast. Mezi pupilární a ciliární oblastí se nachází vyvýšená zóna, duhovkové okruží. Přední list duhovky, stroma, sestává z kolagenních a elastických vláken, protkaných hladkým svalstvem. Obsahuje četné cévy. Přední plocha má typické uspořádání, které odpovídají průběhu cév. Ty jsou přerušovány prohloubenými místy, lakunami a kryptami. Zadní list je tvořen sytě pigmentovaným dvouvrstevným epitelem, který na pupilárním okraji přečnívá přední list a tvoří tak tmavý lem zornice.", "section_level": 3}, {"title": "Cévy a svaly.", "content": "Duhovkové cévy sestávají z velkého duhovkového okruhu (circulus anteriosus iridis major), který leží v předních partiích řasnatého tělíska a v kořenové části duhovky. Odtud vystupují arterie, které se zabořují radiálně do duhovkového stromatu a v oblasti sfinkteru tvoří kapilární kličky. Toto místo nazýváme malý duhovkový okruh (circulus anteriosus iridis minor). V duhovce se nachází duhovkové svaly (m. sphincter pupillae a m. dilatator pupillae), které slouží k pohybům zornice.", "section_level": 3}, {"title": "Barva.", "content": "Barva duhovky se považuje v lidské kultuře za barvu očí. Duhovka je totiž obvykle silně pigmentovaná, může být hnědá až zelená, modrá či šedá. Občas se její barva kvůli nedostatku pigmentu projevuje jako tzv. albinismus. I přes širokou škálu barev existuje pouze jeden pigment, který významně přispívá k normální lidské barvě duhovky - tmavé barvivo zvané melanin.", "section_level": 2}], "src_summary": "Duhovka (\"iris\") je orgán v oku. Spolu s čočkou odděluje přední a zadní komoru oční. Uprostřed duhovky se nachází centrální otvor zvaný zornice (pupilla). Hlavní funkcí duhovky je ohraničení předního a zadního segmentu oka.", "tgt_summary": "Die Iris ( „Regenbogen“, bereits bei Galenos auch „Regenbogenhaut im Auge“; Mehrzahl \"Iriden\" oder \"Irides\"), auch Regenbogenhaut genannt, ist die durch Pigmente gefärbte Blende des Auges. Sie liegt als vorderer Anteil der zweiten Gewebsschicht (Uvea) des Auges am Übergang (Limbus) von der Hornhaut zur weißen Augenhaut und trennt die vordere von der hinteren Augenkammer. Der innere Irisrand bildet die Pupille, das Sehloch, und liegt als \"Margo pupillaris\" auf der Vorderfläche der Linse. Die glatte \"Irismuskulatur\" reguliert durch die Veränderung des Pupillendurchmessers den Lichteinfall in das Auge (Adaptation).", "id": 2340378} {"src_title": "Transakční náklady", "tgt_title": "Transaktionskosten", "src_document": [{"title": "Rozdělení.", "content": "Transakční náklady se dělí na: Rozdíl mezi externími a interními náklady představuje svým způsobem aktiva dané firmy, o které může růst (jsou-li externí transakční náklady větší než interní), respektive o které musí šetřit a „zmenšit stavy“ (v opačném případě). Některé druhy transakčních nákladů mají své speciální pojmenování:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Má se za to, že termín „transakční náklady“ zavedl Ronald Coase, který je používal k vývoji teoretického modelu pro předpověď toho, kdy by určité ekonomické úlohy měly být vykonány firmami a kdy by měly být vykonány trhem. V roce 1991 získal Coase za celoživotní dílo Nobelovu cenu za ekonomii, konkrétně za „objev a objasnění významu transakčních nákladů a vlastnických práv na institucionální strukturu a fungování ekonomiky“. Popsal, že tam kde jsou nulové transakční náklady, tam se tržní subjekty vyjednáváním dostanou do pareto - optimální situace. Kde jsou transakční náklady vysoké, může společnosti k pareto - efektivní sitauci vypomoci stát. Zavedl také tzv. Coaseho teorém, který slouží jako základ pro pochopení významu transakčních nákladů. Později o tomto termínu pojednal Oliver E. Williamson ve své práci \"Transaction Cost Economics\". Ten teorii rozvinul o myšlenku, že transakce nemusí probíhat pouze na trhu, ale například i ve firmách, domácnostech či sdruženích. Dále také odlišil transakční náklady od běžných výrobních nákladů a rozlišuje jejich klíčové základní vlastnosti: \"četnost jejich výskytu\" (jednorázové, příležitostné nebo opakované transakce), jejich \"nejistotu a jedinečnost\" (jak jednoduše lze předvídat události, které mohou nastat v průběhu transakce) a \"specifičnost aktiv\" (čím jedinečnější transakce, tím lze očekávat větší snahu o snížení transakčních nákladů). Dále analyzuje vliv \"neúplných kontraktů\", které mohou implikovat \"oportunistické chování,\" což byl další objekt jeho zájmu. Oportunistické chování definuje jako chování, kdy účastníci kontraktu usilují o co největší benefity i za cenu použití nečestných praktik jako zkreslování či zatajování částí informací. Koncept transakčních nákladů byl nastíněn za účelem doplnění standardní ekonomie, kterou byl nakonec převzat a dodnes je její nedílnou součástí.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Dodavatel jedná o výrobě nového výrobku s prodejcem. Nicméně, aby se mohl tento produkt vyrábět, musí dodavatel přestavět výrobní stroje, což pro něj znamená další náklady, které se zaplatí jen od určitého objemu sériové výroby (zastavením této výroby před dosažením tohoto objemu by se dostal do ztrát). Jakmile je smlouva uzavřena a dodavatel toto přenastavení výrobních strojů na svoje náklady uskuteční, změní se tím i „rovnováha sil“ ve smlouvě, neboť prodejce získá větší „páky“ na dodavatele – například se může pokusit (pod pohrůžkou ukončení výroby) požadovat nižší výrobní ceny. Pro snížení pravděpodobnosti, že by k něčemu takovému došlo, může dodavatel přejmout iniciativu a nabídnout prodejci „vstřícné gesto“ – to může mít podobu spoluúčasti na rozhodování (po dobu spolupráce a s určitou vahou hlasů) nebo podílu na zisku. Do tohoto vzorce chování často spadají výrobci automobilů a jejich prodejci, přičemž vlivem „vyrovnání sil“ to mohou být výrobci, vynucující si úspory na prodejcích. Opačný problém se pravidelně opakuje v sektoru dodávek vojenské techniky pro armádu, kdy smluvní strany obranného průmyslu překračují dohodnutý rozpočet velmi běžně. Technické základy pro řešení tohoto typu problémů dokáží dodat technologie jako ERP – Enterprise resource planning.", "section_level": 1}], "src_summary": "Transakční náklady v ekonomii představují čas, práci a ostatní zdroje vynaložené za účelem uzavření a vymáhání smluv a transakcí, případně na řízení firem či podobných institucí. ", "tgt_summary": "Transaktionskosten sind diejenigen Kosten, die durch die Benutzung des Marktes (), also im Zusammenhang mit der Transaktion von Verfügungsrechten (z. B. Kauf, Verkauf, Miete), oder einer innerbetrieblichen Hierarchie () entstehen. Die Transaktionskostentheorie besagt, dass bei jeder Transaktion auch Transaktionskosten anfallen. Die Transaktionskostentheorie ist ein elementarer Bestandteil der neuen Institutionenökonomik.", "id": 1114105} {"src_title": "Ambientní hudba", "tgt_title": "Ambient", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Způsob práce je druhotný, základním posláním je vytvořit akustické prostředí či zvukovou krajinu určitého charakteru a navodit tím atmosféru či vjem, který posluchač zpracuje jako jistou náladu, pocit, atd. Ačkoli může být též skládána i s praktickou účelností coby prostředek k vytvoření psychického komfortu posluchače, není to naprosto jejím základním účelem. Vzhledem k široké škále prostředků má ambientní hudba mnoho vlastních odnoží. V zásadě vyžaduje posluchače soustředěného, schopného stát se její součástí, mnohdy by jinak (avšak zdaleka nikoli vždy) mohla být považována za pouhou kulisu. Ambientní hudba též využívá možnosti vstřebávat prvky celé řady jiných hudebních směrů či stylů (elektronická hudba, současná klasická hudba, rock, jazz, ad.), což je již otázkou vkusu a přesvědčení tvůrce o autenticitě sdělení. Stejně tak ovšem (viz níže) přejímají prvky ambientu nejrůznější hudební styly a žánry.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Za zakladatele ambientní hudby je považován francouzský skladatel Erik Satie (1866-1925). Experimentoval s hudbou, které říkal \"furniture musique\", čímž mínil zvuky pozadí či prostředí. Skládal ji tak, aby byla poslouchána např. z různých úhlů, proto vzájemně velmi podobné skladby dělil do jednotlivých částí podle prostorového hlediska (\"„Furniture musique 1-3“\"). Jeho experimenty byly natolik nestravitelné pro tehdejší i bezprostředně následující dobu, že byl objeven až v 50. letech a stal se inspirátorem širokého okruhu moderní hudby ambientního typu. Ještě předtím lze prvky ambientní hudby nalézt u Edgarda Varèseho (skladba \"„Ecuatorial“\" z roku 1934) či Karlheinze Stockhausena. Představitelem základů ryze ambientní hudby současnosti je Brian Eno, jehož cyklus nahrávek tohoto typu odstartoval deskou \"„Music For Airports“\" (1978), jejímž cílem bylo navodit klid pasažérů před letem. V poznámkách k tomuto albu napsal: \"\"ambientní hudba musí být schopna přizpůsobit se na mnoha úrovních sluchových vjemů posluchači bez použití jakéhokoliv nátlaku – musí být stejně tak ignorovatelná jako zajímavá“.\" (Toto tvrzení ovšem již dávno neplatí, v současnosti je mnoho druhů ambientní hudby, kterou lze považovat za velmi agresivní nátlak.) Ambientem se zabývali a jeho prvky lze najít v dílech skladatelů Johna Cage či minimalistů (Steve Reich, Philip Glass, ad.). Ambientní prvky do rockové hudby přinesli v šedesátých letech Pink Floyd ve svých „kosmických“ experimentech na svých objevných albech \"Saucerful Of Secrets\" či \"Meddle\" (skladby \"Interstellar Overdrive\", \"Echoes\" ad.) a v tradici významné úlohy těchto zvuků ve svých skladbách pokračovali i v dalších období své tvorby. V jazzové hudbě je uplatnil Miles Davis poprvé na albu „In A Silent Way“ (1969). V Itálii se ambientní hudbou zabývá hudební skladatel Jean Ven Robert Hal, v Řecku například Vangelis.", "section_level": 1}, {"title": "Současná ambientní hudba.", "content": "Od konce 70. let minulého století pronikl ambient pevně do struktur avantgardní hudby včetně současné klasické hudby a stal se substrátem pro vznik nejrůznějších subžánrů, z nichž nejrozšířenější jsou Méně známým typem je např. tzv. izolacionistický ambient, který je velmi příbuzný ambientu industriálnímu, prolíná se však s prvky techna. Existuje dokonce též tzv. ambient politický, který však neoznačuje hudební subžánr jako takový, ale jeho ideovou náplň. V současné době funguje ambientní hudba v mnoha podobách a aplikacích jako velmi rozvinutý a rozšířený fenomén a kromě množství skladatelů a souborů, které se jí zabývají, jsou její prvky již dávno i běžnou součástí nejrůznějších forem popu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ambientní hudba, též pouze ambient (z latiny pocházející výraz, znamenající prostředí, okolí) je hudební styl a forma vycházející z předpokladu, že všechny zvuky, které nás obklopují, mohou být za jistých okolností hudbou. Druhým pólem a součástí předpokladu je skutečnost, že stejně tak primárně hudební zvuk či skladba může být prostředím, tedy zvukovým prostorem, který utváří naši pocitovou orientaci. Obě polarity se prolínají a pojetí hudební tvorby tohoto typu v sobě proto může zahrnovat jak sofistikovanou muzikalizaci primárně nehudebních prvků (hluků, šumů, atd.), tak demuzikalizaci prvků, primárně hudebních, stejně jako prostou reprodukci slyšeného nebo kombinaci obojího.", "tgt_summary": "Ambient ist eine Variante der elektronischen Musik, bei der sphärische, sanfte, langgezogene und warme Klänge dominieren. Rhythmus und Perkussion stehen bei der Ambient-Musik im Hintergrund oder sind überhaupt nicht vorhanden, sie erscheinen als subtile Perkussionstexturen, als Arpeggien oder in rhythmisch eingebrachten Melodie- und Bassverläufen. Häufig wird auch mit räumlichen Effekten, Soundscapes und Feldaufnahmen experimentiert, vielfach werden elektronische Orgeln (Keyboards) und Blasinstrumente eingesetzt. Auch Naturgeräuschkulissen, Sprache und Gesang haben ihren Platz. Die Musikstücke sind meist sehr langsam und lang, bauen sich oft gemächlich auf und gehen ineinander über, wobei sie selten einer klassischen Songstruktur folgen. ", "id": 777107} {"src_title": "Rudolf Höss", "tgt_title": "Rudolf Höß", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodil se 25. listopadu 1901 v Baden-Badenu v přísně katolické rodině. Jeho otcem byl Franz Xaver Höss, matkou Paulina Specková. Otec vyžadoval přísnou poslušnost, založenou na jeho náboženském přesvědčení a dřívějších vojenských zkušenostech. Mladý Rudolf byl vychován tak, aby bezpodmínečně poslouchal příkazy starších a nadřízených osob. Po začátku první světové války začal pracovat jako dobrovolník v nemocnici, kam byli přiváženi zranění vojáci. Ačkoliv si otec přál, aby se z Rudolfa stal kněz, vstoupil mladý Rudolf rok po jeho smrti jako dobrovolník do armády. 1. srpna 1916 vstoupil do 21. pluku bádenských dragounů (v této jednotce dříve sloužil jeho otec i děd). V první světové válce se účastnil bojů v Turecku, Iráku a Palestině. Získal železný kříž I. a II. třídy. Během jeho nepřítomnosti mu v roce 1917 zemřela matka. Po návratu domů zjistil, že si příbuzní rozebrali její majetek, neboť počítali s tím, že se Rudolf stane knězem a jeho sestry zůstanou v klášteře. Doktor Vogel, který byl vykonavatel závěti jeho otce, mu odmítl vydat peníze na jiné vzdělání než duchovní. Stal se proto členem Freikorpsu, v jehož řadách operoval v Pobaltí, Horním Slezsku a Porúří.", "section_level": 2}, {"title": "Nacistická éra.", "content": "V roce 1922 vystoupil z katolické církve a krátce nato se stal členem NSDAP (členské číslo 3 240). V roce 1923 byl odsouzen za vraždu Waltra Kadowa k 10 letům vězení. Propuštěn byl po šesti letech na základě všeobecné amnestie. Po návratu z vězení mu nějaký čas trvalo, než si zvykl na novou realitu. Pomáhali mu v tom jeho známí z NSDAP. Ti po něm chtěli, aby buďto odjel do ciziny nebo začal pracovat v bojových jednotkách strany. Höss se však rozhodl stát se zemědělcem. Dostal se do kontaktu se Svazem Artamanů – rolnickým hnutím, které se snažilo žít v souladu se zemí a propagovalo myšlenky sociálního darwinismu a nadřazenost germánské rasy (k této skupině patřil mj. i Heinrich Himmler). Mezi těmito lidmi poznal Höss i svoji budoucí ženu – Hedwigu Henselovou, s níž se v roce 1929 oženil a později s ní měl 5 dětí. V roce 1934 jej Himmler přesvědčil, aby vstoupil do SS. Stal se členem \"SS-Totenkopfverbände\" a v prosinci byl odvelen do koncentračního tábora Dachau. Sloužil nejprve jako řadový strážce, později jako velitel bloku (\"Blockführer\"). Setkal se zde s tvrdou školou Theodora Eickeho, který se snažil, aby strážci považovali všechny vězně za nepřátele státu a podle toho s nimi i jednali. V roce 1938 získal hodnost \"SS-Hauptsturmführera\" a byl převelen do koncentračního tábora Sachsenhausen, kde sloužil jako adjutant velitele tábora a později jako vedoucí tábora (\"Schutzhaftlagerführer\"). Osvětim poprvé navštívil 18. dubna 1940 jako člen komise, která měla posoudit, zdali je toto místo vhodné ke zřízení koncentračního tábora. 4. května 1940 byl oficiálně jmenován Himmlerem velitelem nově vznikajícího tábora Auschwitz, kde měl dohlížet na jeho výstavbu. Původně velel táboru Auschwitz I - Stammlager (kmenový tábor), později se táborový komplex značně rozrostl (zejména o Auschwitz II-Birkenau a Auschwitz III-Monowitz, ale také řadu pobočných táborů). V prvních letech byl tábor určen zejména pro polské politické vězně. V roce 1941 byl Höss Himmlerem pověřen přetransformovat Auschwitz na největší vyhlazovací tábor. V rámci studia vražedných metod navštívil vyhlazovací tábor v Treblince. V září 1941, v době Hössovy nepřítomnosti v Auschwitz, vyzkoušel Karl Fritzsch k vraždění obětí Cyklon B, který se do té doby v táboře používal k hubení hmyzu. Höss později v Birkenau koordinoval výstavbu moderních plynových komor s krematorii. Co se týče prvních pokusů s Cyklonem B, vzpomínal pak během Norimberského procesu na ně takto: \"\"Do té doby ani já, ani Eichmann jsme nedovedli najít způsob, jak je budeme hromadně popravovat. Mělo být k tomu sice použito jakéhosi plynu, ale nebylo známo, o jaký plyn jde a jak ho užívat. Těmito pokusy jsme nalezli současně plyn i způsob postupu...\"\" Höss velel jako hlavní velitel táboru až do listopadu 1943, kdy se z táborů v Birkenau a Monowicích staly samostatné jednotky s vlastními veliteli. Jeho nástupci ve velení vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau se stali velitelé Arthur Liebenhenschel, později Richard Baer, Monowicím velel Heinrich Schwarz, mužskému táboru v Březince velel např. Friedrich Hartjenstein či Josef Kramer. Höss se od 1. prosince 1943 stal vedoucím odboru DI na Inspekci koncentračních táborů, kde působil až do května 1945. Velitelem všech krematorií v Březince pak Höss pro dobré organizační schopnosti jmenoval Otta Molla. V květnu 1944 se do Auschwitz vrátil, aby pomáhal při likvidaci zhruba 400 000 maďarských Židů (po něm pojmenované Akci Höss).", "section_level": 2}, {"title": "Zajetí, svědectví, soud a rozsudek.", "content": "Dopaden byl 11. března 1946 Brity, svědčil u Norimberského tribunálu v procesu s Ernstem Kaltenbrunnerem a poté byl předán k soudu do Varšavy. Tam byl odsouzen k trestu smrti a 16. dubna 1947 oběšen na symbolickém místě – na šibenici za krematoriem č. 1 v Osvětimi. Během Norimberského procesu, ke kterému byl převezen jako svědek, byl jeden z mála velitelů, kteří vinu nezapírali - naopak některé postupy v masovém vraždění podrobně popsal. Byla zaznamenána jeho slova, ve kterých mj. popisuje naprosto klidným tónem způsob zabíjení lidí během jeho velení v Osvětimi: „\"Samotné usmrcování trvalo nejkratší dobu. Za půl hodiny jsme mohli vyřídit 2 000 lidí, ale spalování trvalo strašně dlouho. Zabíjení bylo lehké, nebylo třeba ani stráží, aby je nahnali do komor; šli tam dobrovolně, protože si mysleli, že se jdou sprchovat; místo vody jsme pak pustili jedovatý plyn. To všechno šlo velmi rychle.\"“", "section_level": 2}, {"title": "Jeho vztah k Židům a původ antisemitismu.", "content": "V době, kdy svědčil u Norimberského procestu jako svědek, byl v cele americkým psychologem G. M. Gilbertem dotazován na jeho vztah k Židům, jeho původ antisemitského myšlení a zdali někdy uvažoval o tom, že by si Židé takový osud zasloužili. Höss na to odpověděl: „\"Což nechápete, že my z organizace SS jsme neměli co uvažovat o těchto věcech? Ani nás to nikdy nenapadlo. A kromě toho bylo pro nás samozřejmé, že Židé byli vším vinni. Nikdy jsme neslyšeli nic jiného. Nepsalo se tak jenom v novinách, jako bylo Stürmer, ale setkávali jsme se s tím všude. Dokonce i v naší vojenské a ideologické výchově se považovalo za samozřejmost, že musíme chránit Německo před Židy... Teprve po zhroucení Německa jsem začal uvažovat, že to snad nebylo docela správné, když jsem slyšel, co říkali lidé. Ale o tom se takto nikdy předtím nemluvilo, aspoň jsme nic o tom neslyšeli. Dnes bych opravdu rád věděl, zda Himmler sám tomu skutečně věřil nebo zda to předstíral, aby odůvodnil to, co chtěl, abych provedl. Avšak o to vůbec nejde. Byli jsme všichni tak vycvičeni provádět rozkazy, že nikdo o nich ani neuvažoval. Nikoho ani nenapadla myšlenka rozkaz nesplnit - a stejně, když bych to neudělal já, udělal by to někdo jiný...\"\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Rudolf Franz Ferdinand Höss (Höß) (25. listopadu 1901, Baden-Baden – 16. dubna 1947, Osvětim) byl nacistický válečný zločinec a první hlavní velitel koncentračního tábora Auschwitz u polské Osvětimi. Člen NSDAP (č. 3 240) a SS (č. 193 616).", "tgt_summary": "Rudolf Franz Ferdinand Höß (* 25. November 1901 in Baden-Baden; † 16. April 1947 in Auschwitz) war ein deutscher Nationalsozialist, SS-Obersturmbannführer und von Mai 1940 bis November 1943 Kommandant des Konzentrationslagers Auschwitz. Er wurde als Kriegsverbrecher 1947 zum Tode durch den Strang verurteilt und am Ort des ehemaligen Stammlagers hingerichtet.", "id": 1400025} {"src_title": "Johan Banér", "tgt_title": "Johan Banér", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Banér pocházel ze starobylé švédské šlechtické rodiny, povýšené v roce jeho narození do rytířského stavu. Roku 1615 vstoupil do švédské armády. Roku 1621 byl u Rigy těžce zraněn. Následně byl povýšen na plukovníka. Roku 1623 se poprvé oženil a roku 1640 podruhé ovdověl; oženil se ještě potřetí. Roku 1626 byl jmenován v Rize velitelem. Roku 1629 se účastnil jednání s Polskem a roku 1630 se stal generálem pěchoty, krátce poté táhl s králem Gustavem Adolfem do Německa. V bitvě u Breitenfeldu (1631) poprvé velel švédské jízdě, jako velitel pravého křídla švédské sestavy úspěšně odrazil útok císařské jízdy, vyznamenal se při dobývání Aušpurku a Mnichova, v bitvách u Donauwörthu a na řece Lechu (15. dubna 1632). V bitvě u Alte Veste v létě 1632 byl raněn do ruky. Při ústupu Švédů k Lützenu byl pověřen velením švédských oddílů v týlu a donutil císařského velitele Aldringena k ústupu z Bavorska. Společně se saskou armádou pak vtáhl do Čech, ale celé tažení zastavila porážka Bernarda Výmarského v bitvě u Nördlingenu 6. září 1634. Po uzavření pražského míru (1635) zůstal se švédskou armádou ve velmi nejistých pozicích, ale švédská vítězství u Kiritzu a Wittstocku (4. října 1636) obnovila švédskou kampaň v Německu. V roce 1637 ustoupil s armádou do Torgau a za Odru do Pomořan. V roce 1639 porazil nepřítele u Saské Kamenice a vtáhl znovu do Čech. Přestože vydal tiskem plamenné provolání o svobodě, kterou přináší českému lidu, Praha se mu (poprvé za celou válku) postavila na odpor. Pro nedostatek pěchoty a těžkého dělostřelectva zanechal obléhání, usídlil se v severovýchodních Čechách a místo osvobozování zahájil jejich systematické plenění. Na jaře 1640-1641 opustil dokonale vyjedené Čechy a vrátil se do Německa. V květnu 1640 se u Erfurtu setkal s vojsky svých nových spojenců. Byli to především Francouzi, dále francouzskými penězi zaplacení bernardovci (osiřelí vojáci zemřelého vévody Bernarda Výmarského), armáda vévody Jiřího Lüneburského a armáda lantkraběnky Amálie Alžběty Hesenské. S Banérovými Švédy to bylo 32 000 vojáků, kteří okamžitě vytáhli proti císařské armádě. Nu, tak docela okamžitě ne, protože zatímco Baner chtěl znovu napadnout císařovy české a rakouské dědičné země, Francouzi se nechtěli vzdalovat od svých rýnských hranic, Hesenští chtěli vojsko rozdělit a společně s Francouzi táhnout do Nizozemska na Španěly, Lüneburští chtěli udržet vojsko pohromadě, aby snad někoho nenapadlo zabrousit pro kus žvance do nedalekého Lüneburgu, a bernardovci chtěli hlavně dostat co nejvíc peněz za co nejmenší námahu. Situace jako stvořená pro cholerického alkoholika s nemocnými játry, jímž pětačtyřicetiletý Banér v té době byl. Po celé léto manévrovaly nakonec obě nepřátelské armády křížem krážem po vyjedeném, zpustošeném a stokrát vydrancovaném území Vestfálska a Frank. V zimě provedl Banér drzý nájezd k Řeznu, kde zasedal říšský sněm. Pouze tání ledu na Dunaji zachránilo město před kapitulací. Banérovi jezdci při té příležitosti málem zajali císaře Ferdinanda III., který se zúčastnil sněmu a mezi dvěma rokováními si chtěl zalovit v okolních lesích. Protože se náhodou opozdil, do rukou švédských harcovníků padla pouze jeho nosítka a několik lovčích. Po nezdařeném nájezdu na Řezno zamířil Baner zpátky do Čech. V té chvíli se od jeho armády oddělili Francouzi, jejich odchodu okamžitě využila císařská armáda a Banér jen o vlásek unikl obklíčení. Po dramatickém ústupu, umožněném opakovaným obětováním svého zadního voje v bitvě u Přísečnice, se přes české pohraniční hory dostal i s poměrně zachovalou armádou do Saska. Nepříteli unikl, svému nezdravému způsobu života nikoli. Dne 10. května 1641 zemřel v Halberstadtu na pokročilou cirhózu jater. Jeho nástupcem v čele armády byl ustanoven Lennart Torstenson. Jeho syn, přezdívaný \"Skvělý Banér\", svého otce dlouho nepřežil. Zemřel ve funkci generálního guvernéra Ingrie roku 1677.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johan Gustafsson Banér, též Banier, Banner, Banerus nebo Bannier, někdy ve starší literatuře i Jan (23. června 1596 Djurshlom – 10. května 1641 Halberstadt) byl švédský vojevůdce ve třicetileté válce, vrchní velitel vojska proti Svaté říši římské.", "tgt_summary": "Johan Banér (* in Djursholm, bei Stockholm; † in Halberstadt), auch \"Jan Banér\", \"Johan Banner\", \"Johan Banier\", \"Johan Bannier\" war ein schwedischer Feldmarschall im Dreißigjährigen Krieg. Nach dem Tod von König Gustav II. Adolf und nach der schweren Niederlage der Schweden in der Schlacht bei Nördlingen wurde Banér Oberbefehlshaber der schwedischen Truppen im Heiligen Römischen Reich. In dieser Funktion entwickelte sich Banér zu einem der skrupellosesten und raffiniertesten Vertreter der Feldherren des Dreißigjährigen Krieges.", "id": 589763} {"src_title": "Nick Heidfeld", "tgt_title": "Nick Heidfeld", "src_document": [{"title": "Kariéra před Formulí 1.", "content": "Heidfeld se narodil v Mönchengladbachu, v Německu, a svou závodnickou kariéru začal v roce 1988. V roce 1994 se přesunul do Německé Formule Ford a vysloužil si pozornost, když získal 8 vítězství, z 9 závodů a zajistil si tak titul. Roku 1995 vyhrál Německý mezinárodní šampionát Formule Ford 1800 a skončil druhý v Zetec Cupu. Tyto výsledky mu zajistily místo v šampionátu Německé Mezinárodní Formule 3 pro rok 1996. Tam skončil celkově třetí, když vyhrál 3 závody. V následujícím roce vyhrál Heidfeld šampionát Německé Formule 3, a také prestižní závod v Monaku. V roce 1998 vyhrál 3 závody a stal se vicemistrem v Evropské Formuli 3000 s týmem West Junior Team. Smůlou bylo, že v posledním závodě ztratil pole position, když v jeho voze bylo nevyhovující palivo. V tom závodě dojel devátý a o 7 bodů tak prohrál s Juanem Pablem Montoyou, který šampionát vyhrál. V průběhu této sezóny také Nick testoval oficiálně pro tým McLaren ve F1. V sezóně 1999 vyhrál Mezinárodní šampionát Formule 3000. V témže roce také překonal rekord trati na Goodwoodském Festivalu rychlosti, který drží dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Formule 1.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2000: Prost.", "content": "Heidfeld podepsal na rok 2000 smlouvu s týmem Prost, kde jeho stájovým kolegou byl Jean Alesi. Heidfeld bojoval s nespolehlivým Prostem a v sezóně mnohokrát nedokončil závod a byl porážen zkušenějším Alesim. V celé sezóně nezískal Nick ani bod a na konci sezóny ukončil spolupráci s týmem Prost.", "section_level": 2}, {"title": "2001-2003: Sauber.", "content": "Poté podepsal tříletou smlouvu s týmem Sauber a pro rok 2001 závodil po boku nováčka Kimiho Räikkönena. Po ukončení kariéry Miky Häkkinena si mnoho lidí myslelo, že právě Heidfeld jej v týmu McLaren nahradí. Tak se ovšem nestalo a Nick odjel sezónu se Sauberem. V celkovém bodování porazil Räikkönena a získal dokonce své první stupně vítězů, to bylo v Brazilské Grand Prix. Místo u McLarenu mu pro další roky vyfouknul Räikkönen a Heidfeld zůstal v Sauberu ještě v letech 2002 a 2003. V těch letech se nijak výrazně neprosazoval a pohyboval se v bodování na začátku druhé desítky.", "section_level": 2}, {"title": "2004: Jordan.", "content": "Po sezóně 2003 zůstal Heidfeld bez místa a vypadalo to s jeho kariérou ve F1 zle. Nakonec ale přece jen podepsal smlouvu s týmem Jordan na rok 2004, jeho týmovým kolegou byl Giorgio Pantano. S pomalu krachujícím Jordanem ale získal jen 3 body.", "section_level": 2}, {"title": "2005: Williams.", "content": "V zimě před sezónou 2005 Nick testoval pro Williams, a nakonec se utkal v „rozstřelu“ s Antoniem Pizzoniou o druhé místo u Williamsu. 31. ledna 2005 bylo oznámeno, že druhým jezdcem pro rok 2005 u Williamsu bude Heidfeld. Sezónu odstartoval celkem slušně, v druhém závodě, v Malajsii, dojel třetí. V sedmém závodě sezóny 2005, na domácím okruhu Nürburgring, získal Nick své první pole position. A také získal své nejlepší umístění v kariéře, skončil druhý v Monaku a na Nürburgringu. Grand Prix v Itálii a Belgii musel Nick kvůli zranění při testech vynechat. V Brazílii už startovat měl, nicméně se zranil znovu, když ho na kole srazila motorka. Tak musel celý zbytek sezóny vynechat. Celkem získal 28 bodů a obsadil 11.místo.", "section_level": 2}, {"title": "2006-2009: BMW Sauber.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "2006.", "content": "Smlouvu na další rok podepsal Heidfeld s BMW (které dodávalo motory Williamsu), které koupilo tým Sauber a vytvořilo svůj vlastní tým, BMW Sauber. Kontrakt byl podepsán na 2 roky, s opcí na rok 2008. Během sezóny 2006 získal Heidfeld pro nový tým mnoho bodů. V Malajsii jezdil dokonce druhý, nakonec ale dojel čtvrtý. Na okruhu Indianapolis měl Nick havárii, společně se Scottem Speedem, Kimi Räikkönenem a Juanem Pablem Montoyou. Heidfeldův vůz skončil v bariéře. Všichni jezdci vyvázli bez zranění. Grand Prix Maďarska znamenala první stupně vítězů pro BMW Sauber, kde Nick skončil třetí. Celkově obsadil deváté místo, když získal 23 bodů. Na konci roku 2006 se stal Nick terčem médií, bylo to ohledně Roberta Kubici, který na konci sezóny vyhnal z kokpitu Jacquese Villeneuva a hned v druhém závodě dojel třetí. Heidfeld prý sice poráží své nováčkovské týmové kolegy, ale zase ne o moc bodů (v roce 2001 porazil Räikkönena o 3 body; v roce 2002 porazil Massu o 3 body). A právě Räikkönen a Massa podepsali smlouvu pro rok 2007 s Ferrari, kdežto Heidfeld zůstal u BMW.", "section_level": 3}, {"title": "2007.", "content": "Start do nové sezóny 2007 se Nickovi povedl. V Bahrajnu dostithl mistra světa, Fernanda Alonsa, předjel ho a Kubicu porazil o půl minuty. V dalších závodech získal Nick tři 4. místa, jedno šesté a v Grand Prix Kanady dokonce druhé místo, kde v kvalifikaci porazil i oba vozy Ferrari. Vyrovnal si tak své osobní maximum v závodě. Po odstoupení z 5. místa v Grand Prix USA, byl ve Francii a Velké Británii poražen týmovým kolegou, Robertem Kubicou. V deštivé Grand Prix Evropy na Nickově domácí trati, kolidoval Heidfeld v prvním kole s Kubicou, oba ale pokračovali dál a Nick v posledním kole Kubicu předjel, přestože musel 6x do boxů. Forma se Nickovi vrátila v Maďarsku, kde se kvalifikoval jako druhý a dojel třetí. Poté obsadil dvě čtvrtá místa, v Turecku a Itálii a páté místo v Belgii. Deštivé Japonsko Nickovi vůbec nesedlo a poprvé v sezóně nebodoval, pokud dokončil závod. V Číně si dojel pro sedmé místo a jeden závod před koncem sezóny si upevnil své už jisté páté místo v poháru jezdců. Sezóna 2007 je tak pro Nicka ta nejúspěšnější v kariéře. Snad se u něj konečně blýská na lepší časy. Po několika měsících spekulací, potvrdilo BMW Heidfelda i pro rok 2008. Ze současných jezdců F1 má Nick na kontě nejvíce závodů bez vítězství. 28. dubna 2007 objel Heidfeld 3 kola kolem legendární 14 mil dlouhé trati Nordschleife. Vůz F1 se tady objevil po 31 letech.", "section_level": 3}, {"title": "2008.", "content": "Podobně úspěšná byla pro Nicka i sezóna 2008. Celkem 4x dojel závod na 2. místě. Jinak po celou sezónu pravidelně sbíral body. Celkově jich nasbíral 60 a skončil na celkovém 6. místě. Na svéprvní vítězství však Nick čekal nadále.", "section_level": 3}, {"title": "2009.", "content": "Vstup do nové sezóny Nickovi příliš nevyšel. Z prvních třech závodů bodoval pouze jedinkrát. Byl ovšem na 2. místě v deštivém závodě v Malajsii, kde jezdci brali jen polovinu bodů, jelikož se neodjelo 75% závodu. Poté Nick moc nebodoval, dařilo se mu až v posledních závodech sezóny.", "section_level": 3}, {"title": "2010: Sauber.", "content": "Heidfeld nezískal na sezonu 2010 místo závodního pilota, proto podepsal smlouvu s Mercedesem, a stal se tak testovacím a třetím pilotem stříbrných šípů. V polovině sezony přešel Nick k výrobci pneumatik Pirelli a testoval pneumatiky pro následující sezonu. Tím získal pro týmy velikou cenu. 14. září 2010 bylo oznámeno, že Nick Heidfeld s okamžitou platností nahradí Pedra de la Rosu v pozici závodního pilota týmu Sauber. Nick kvůli tomu musel opustit své místo testovače Pirelli.", "section_level": 2}, {"title": "2011: Lotus Renault GP.", "content": "Tým Lotus Renault GP oznámil 16. února, že Nick Heidfeld nahradí zraněného Roberta Kubicu, který 6. února havaroval v italské rally Ronde di Andora.", "section_level": 2}, {"title": "Kompletní výsledky.", "content": "Tučně – Pole position \"Kurzívou\" – Nejrychlejší kolo závodu", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Heidfeld žije ve švýcarském městečku Stäfa se svou přítelkyní Patricií, dcerou Juni (n. 2005) a synem Jodou (n. 2007). Heidfeldův mladší bratr Sven je také automobilový závodník.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nick Heidfeld (* 10. května 1977) je bývalý německý pilot Formule 1. V roce 2011 jezdil za tým Lotus Renault GP jako náhrada za zraněného Roberta Kubicu.", "tgt_summary": "Nick Lars Heidfeld (* 10. Mai 1977 in Mönchengladbach) ist ein deutscher Automobilrennfahrer. Er trat von 2000 bis 2011 in der Formel-1-Weltmeisterschaft an. Die meisten Rennen absolvierte er für den in Hinwil beheimateten Rennstall Sauber, der einige Zeit als BMW Sauber antrat. Sein größter Erfolg war neben einer Pole-Position und insgesamt acht zweiten Plätzen der fünfte Platz in der Gesamtwertung 2007. Heidfeld ist zudem der Fahrer mit den meisten Podestplätzen (13) in der Geschichte der Formel 1 (Stand 2019), der dabei kein Rennen gewann. ", "id": 1244975} {"src_title": "Marrákeš", "tgt_title": "Marrakesch", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Město bylo založeno v počátcích vlády Almorávidů mezi roky 1062 a 1070 (přesný rok není znám). Zpočátku mělo město pravděpodobně podobu tábora a trhu nebo opevněného města tvořícího se kolem tábora. Město založil neúnavný válečník Júsuf ben Tášfín (يوسف بن تاشفين) (dynastie Almoravidů), jenž dobyl Maroko za dva roky a poté se zaměřil na Španělsko, kde porazil křesťanské krále a ustanovil marockou vládu nad Andalusií. Za jeho vlády byl vedle Marrákeše hlavní základnou také Fès. Až za vlády jeho syna, zbožného Alího ben Júsufa (علي بن يوسف), se stal hlavním centrem Marrákeš. V této době dochází k výstavbě nového města a královských paláců, lázní a mešit, na které se podíleli významní řemeslníci a architekti z Córdoby. V této době byly vybudovány i podzemní kanály \"(khettara),\" které dodávaly do města a do založených palmárií vodu. V letech 1126–1127 byl postaven první sedmikilometrový okruh hradeb nahrazující starý ochranný val z trní. Tyto hradby vytvořené z tzv. \"tabia\" (červeného jílu zpevněného vápnem) jsou dodnes městskými zdmi (ačkoliv již mnohokrát přestavěnými). Ortodoxní a reformátorská dynastie Almohadů, jež nastoupila po Almoravidech, město vydrancovala během několika dní poté, co si jej v roce 1147 přivlastnila. Přesto však Marrákeš zůstal důležitým městem říše, jejíž moc se díky fenomenálnímu dobývání rozšířila až k Tripolsku (dnešní Libye). Nejbohatší období města začalo v roce 1148 s nástupem třetího sultána z dynastie Almohadů Jakúba al-Mansúra. Za jeho vlády byly ve městě vytvořeny \"kissarie\", v nichž se prodávaly a skladovaly italské a orientální látky. Započaly práce na stavbě nové \"kasby\". Do Marrákeše se sjelo velké množství básníků a učenců, mezi nimiž byl i Ibn Rušd (zvaný \"Averroes\") – nejslavnější arabský středověký filozof (* 1126, Córdoba, † 1198, Marrákeš). Asi nejvýznamnější stavbou postavenou za Mansúra byla ohromná mešita Kutubíja a její minaret. Kolem roku 1220 se impérium rozpadlo a na marockém území proběhlo několik občanských válek. Během této doby se stal Marrákeš cílem loupení, chátrání a přestavování. Kromě krátkého období v letech 1374–1386, kdy město fungovalo jako centrum nezávislého Merenidského království, stál Marrákeš ve stínu města Fès, a to až do nástupu Saadů na počátku 16. století. Saadové obsadili Marrákeš v roce 1521. Během jejich vlády se dostalo Marrákeši posledního záblesku imperiální slávy. První panovníci z této dynastie získali zpět pobřeží Atlantiku, držené Portugalci, když Ahmad al-Mansúr porazil Portugalce v \"bitvě Tří králů\". Následně vedl Mansúr dobyvačnou výpravu do Timbuktu, čímž získal kontrolu nad nejvýnosnějšími cestami karavan v Africe. Bohatství plynoucí z těchto nových území plynulo do stavby paláce El Badi, největší a nejhonosnější stavby ve městě. Padl však za oběť rivalitě mezi dynastiemi a až na výjimku mauzolea (saadské hrobky) byl srovnán se zemí Múláj Ismáílem, druhým sultánem dynastie Alaouitů, který dával přednost Meknesu před Marrákešem. Za vlády Alaouitů byl rozvoj a význam města zanedbatelný. Marrákeš se stal přechodným sídlem sultánů, a to zejména z důvodu potřeby zavedeného centra na jihu země, které skýtalo ochranu před jižními kmeny. Mezi 17. a 19. stoletím ztratil Marrákeš velkou část dřívějšího trhu a zaznamenal tak odliv obyvatelstva. Encyclopædia Britannica zaznamenala roku 1875 úpadek města takto: \"„Zeď, 25 nebo 30 stop vysoká a po každých 360 stopách přerušená čtvercovými věžemi, je tak zchátralá, že chodci, a na některých místech i jezdci, mohou procházet trhlinami tam i zpět. Mezi zdmi jsou obrovské otevřené prostory, z velké části zahlcené hromadami smetí a hnijících odpadků.“\" Posledními panovníky, jež vládli v Marrákeši před francouzským protektorátem, byli Múláj Hassan (1873–1894) a Múláj Abd al-Azíz (1894–1908). Při příjezdu Francouzů ve městě působil krátkodobý uchazeč o trůn, duchovní vůdce El Hiba. Po většinu koloniálního období však město bylo doslova v poddanství paši Thamiho el-Glaouiho, nejsilnější a nejpanovačnější osobnosti své doby. Od získání nezávislosti změnilo město ráz vlnou přistěhovalců z Atlasu a jeho okolí, vlivem nových metod obhospodařování planiny Haouz a zejména značným rozvojem turismu. Roku 1978 byla ve městě založena univerzita. V roce 1985 byla medina zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. V roce 1989 byl ve městě dostavěn působivý Palais des Congrès, hostící nejrůznější národní a mezinárodní akce.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Marrákeš je turisticky nejnavštěvovanějším městem Maroka a na 5. místě v Africe (2,1 mil. turistů v roce 2013). Ekonomika města je založena zejména na turistice – v centru města (zejména na náměstí Djemaa El Fna) se tak soustřeďuje mnoho obchodníků, stánkařů a umělců. Rozvoji cestovního ruchu napomáhá i zápis na seznam kulturního dědictví UNESCO z roku 1985. Marrákeš hostí nejrůznější národní i mezinárodní akce. Ve městě jsou četná muzea. Ve městě je zejména potravinářský, tabákový a textilní průmysl, přičemž průmyslová zóna stále roste a Marrákeš je nejdůležitějším obchodním, průmyslovým i administrativním centrem jižního Maroka. Kromě průmyslu jsou ve městě zastoupena i drobná umělecká řemesla. V okolí města se pěstují olivy, datle a pomeranče.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Ve městě se každý rok v lednu pořádá známý mezinárodní závod v maratonu, paralelně s ním se běží i závod v půlmaratonu. Marrákeš hostil 13. a 14. září 2014 Kontinentální pohár v atletice, kterého se v dresu evropského týmu zúčastnili i čeští oštěpaři Barbora Špotáková a Vítězslav Veselý. Měsíc předtím se v Marrákeši konalo 19. mistrovství Afriky v atletice a na stejném stadionu (Stade de Marrakech) se v prosinci 2013 i v prosinci 2014 uskutečnily některé zápasy (v obou ročnících i finálové utkání) mistrovství světa ve fotbale klubů, pořádaných v Marrákeši, Agádíru a Rabatu. Mezinárodní asociace atletických federací (IAAF) pořádala ve městě i svá mistrovství světa: v roce 1998 to bylo mistrovství světa v přespolním běhu a v roce 2005 mistrovství světa v atletice do 17 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marrákeš (arabsky مراكش [marrākuš], v marocké hovorové arabštině \"Mrrākeš,\" francouzsky \"Marrakech,\" původně berbersky \"tamurt'n'Akkuc,\" „Boží země“) je město ve vnitrozemí Maroka na úpatí Vysokého Atlasu. Je hospodářským a kulturním střediskem jižní části státu. Se svými 928 850 obyvateli je čtvrté největší město v zemi (po Casablance, Rabatu a Fásu). Zároveň je jedním ze čtyř královských měst Maroka (kromě Marrákeše jsou to ještě Fès, Rabat a Meknes). Rozprostírá se v průměrné nadmořské výšce 468 m n. m. Marrákeš je dopravní křižovatkou centrálního Maroka - vlakové spojení má s městy Casablancou a Safi, nachází se zde mezinárodní letiště Menara.", "tgt_summary": "Marrakesch oder Marrakech (aus dem mazirischen, „Land Gottes“;, auch '; im lokalen Dialekt:'– Betonung jeweils auf der zweiten Silbe), bekannt als „Rote Stadt“, „Ockerstadt“ oder „Perle des Südens“, ist eine Stadt im Südwesten Marokkos mit 928.850 Einwohnern (Stand: 2014) und Hauptstadt der gleichnamigen Präfektur.", "id": 507323} {"src_title": "Zástupná válka", "tgt_title": "Stellvertreterkrieg", "src_document": [{"title": "Minulé století.", "content": "Španělská občanská válka byla i slavnou zástupnou válkou a jedním z konfliktů vedoucích k pokračování první světové války druhou. V tomto konfliktu se nepřímo, ale intenzívně, střetly také Itálie, Německo a SSSR. V novějších dějinách byly zástupné války běžné a časté za tzv. studené války, kdy proti sobě stály dva bloky vysoce ozbrojených atomových mocností – SSSR a USA. Obavy z eskalace případných přímých ozbrojených konfliktů až do nukleární války s katastrofálními důsledky – viz též MAD \"Mutual assured destruction\", „Vzájemně zaručené zničení“ – vedly k podpoře jakéhokoliv vhodného konfliktu jiných stran. Tak se tyto mocnosti silně angažovaly ve válkách v Angole, Koreji, Vietnamu, Afghánistánu a dalších. Také sem řadíme severoamerickou CIA financované kampaně jihoamerických pravicových diktatur (viz operace Condor) proti opozičním představitelům a za odstranění sovětského vlivu v oblasti.", "section_level": 1}, {"title": "Dnes.", "content": "Novějším takovým konfliktem je například II. konžská válka, při které vlády Demokratické republiky Kongo, Ugandy a Rwandy používaly, a i nadále používají, nejrůznějších ozbrojených skupin (z hlediska mezinárodního válečného práva tzv. neregulérních). Další takovou válkou je Válka na východní Ukrajině, kde na jedné straně Ukrajina (Donbasem označovaná za teroristy), podporovaná USA, EU, NATO a ozbrojenými neonacistickými dobrovolníky bojuje proti donbaským povstalcům (Kyjevem označovaným za teroristy), kterým pomáhá Rusko. Této válce předcházelo svržení prozápadní ukrajinské vlády ozbrojeným pučem podporovaným USA a státy EU. Současně s jejími počátky proběhlo odtržení Krymu na základě referenda. Kyjev stále považuje Krym za své území.", "section_level": 1}, {"title": "Terorismus.", "content": "Zatímco mocnosti, nebo jiné silnější strany konfliktů, používají především vlády států v zástupných konfliktech, nevyhýbají se ani podpoře teroristických a podobných skupin, ve válečné hierarchii nejslabších. Často je předkládán argument, že je tím možné účinně ohrozit nepřítele, aniž by byla vyvolána rozsáhlejší válka. I pro slabší státy je podpora takových skupin vítanou a účinnou strategií. Tak například Írán podporuje Hizballáh proti společnému nepříteli Izraeli. Nebo Pákistán podporuje různé protiindické skupiny v Kašmíru, pokud zrovna sám neválčí s Indií. Ve stínu větších konfliktů zpravidla probíhají zástupné konflikty menší. Například během Íránsko-irácké války obě strany ozbrojovaly a podporovaly skupiny v První libanonské válce a podporovaly násilné pokračování konfliktu. Samozřejmě, že ozbrojené skupiny mají také své zájmy, které vůbec nemusejí být v zájmu stran, které je podporují. Tak například podpora USA skupin bojujících proti sovětské invazi v Afganistanu vedla k jejich posílení a umožnila jim nebo jejich následníkům účinně se obrátit proti USA.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zástupná válka nebo válka v zastoupení je válka, ve které na ní nepřímo zúčastněné strany – státy – používají jiných stran, místo aby se střetly v přímém konfliktu. ", "tgt_summary": "Als Stellvertreterkrieg wird ein Krieg bezeichnet, in dem sich zwei oder mehr in Konflikt befindliche Großmächte nicht direkt militärisch auseinandersetzen, sondern diese militärische Auseinandersetzung in einem oder mehreren Drittstaaten austragen. Die Drittstaaten handeln also quasi als \"Stellvertreter\" der oft \"nur\" im Hintergrund beteiligten Großmächte.", "id": 2315645} {"src_title": "Aminoglykosidy", "tgt_title": "Aminoglykosid-Antibiotika", "src_document": [{"title": "Názvosloví.", "content": "Aminoglykosidová antibiotika, která jsou produktem bakterií z rodu \"Streptomyces\" mají příponu \"-mycin\", zatímco ty, které jsou produkty bakterií \"Micromonospora\" mají příponu \"-micin\". Toto názvosloví dobře rozlišuje antibiotika mezi aminoglykosidy, ale nerozlišuje je napříč všemi skupinami antibiotik. Například vankomycin je glykopeptid. Jiným příkladem je makrolidové antibiotikum erythromycin a jeho syntetické odvozeniny jako klarithromycin či azitromycin, jejichž primární účinná molekula byla odvozena od produktu bakterií \"Saccharopolyspora erythraea\", která byla dříve nesprávně řazena mezi \"Streptomyces\" (proto zvoleno omylem -mycin). Oproti aminoglykosidům mají jak glykopeptidy, tak makrolidy jiný mechanismus účinku.", "section_level": 1}, {"title": "Mechanismus účinku.", "content": "Aminoglykosidy mají několik antibiotických mechanismů. Mezi jejich základní účinky patří inhibice proteosyntézy citlivé bakterie, čímž se zastaví její růst a rozmnožování. Přesněji jde o tyto účinky: Které mechanismy a v jakém období terapie převáží záleží na dávce léčiva. Samotné plazmatické hladiny léčiva, které jsou důležité pro správný efekt antimikrobiální terapie (monitorování plazmatické hladiny), souvisí s tzv. pozdním efektem antibiotické léčby. Totiž, po zaniknutí terapeutické hladiny v plazmě, která je důležitá pro baktericidní účinek aminoglykosidů, zůstává ještě dostatečné množství aminoglykosidů mimo plazma, kde působí proti opětovnému rozmnožení bakterií (chová se jako bakteriostatikum). Příčinou baktericidního účinku je narušení vnější bakteriální stěny, zatímco za bakteriostatický účinek je zodpovědné navázání antibiotika na zmíněnou ribozomální podjednotku 30S. Toto navázání přetrvává podstatně déle než přítomnost léčiva v plazmě. To vysvětluje závislost dávky jak na typu účinku na bakterii (baktericidní vs. bakteriostatický), tak na pozdní antibiotický efekt. Skutečnost, že u aminoglykosidů se uplatňují ještě jiné mechanismy než inhibice proteosyntézy, souvisí s jejich rychlým působením na vybrané gramnegativní bacily, které nemůže být podmíněno procesy blokování proteosyntézy, ale jejich působením na buněčnou stěnu citlivých bakterií. Empiricky je tento účinek mj. dán rozdílem mezi účinky tetracyklinu, který působí čistě bakteriostaticky a je inhibitorem proteosyntézy a aminoglykosidů, které působí rovněž baktericidně (tetracyklin nikoliv). Bylo zjištěno, že aminoglykosidy pozměňují strukturu biofilmu stěny bakterie, která je založena na kationtech Mg a Ca. Tato chemická struktura biofilmu zajišťuje klíčová stavební spojení polysacharidů se sousedícími lipopolysacharidy. Kationaktivní aminoglykosidové molekuly způsobují změnou biofilmu \"mikropraskliny\", a tím i změnu propustnosti (permeability) v bakteriální stěně. Právě zásahy a změny na bakteriální stěně mohou mnoho citlivých bakterií usmrtit ještě předtím, než aminoglykosid zasáhne ribozomální 30S podjednotku. Zmíněné mikropraskliny způsobují vytékání cytoplazmatického obsahu bakterie a vnikání (uptake) aminoglykosidů dovnitř bakterie (pozn. zmíněný tetracyklin rovněž musí proniknout skrze stěnu bakterie, ale přitom ji nenarušuje, tak jako to činí aminoglykosidy). Samotný uptake aminoglykosidů přes narušenou stěnu vyžaduje energii bakterie. Vzhledem k tomu, že energie anaerobních bakterií pro tyto účely je nižší než u aerobních, jsou aminoglykosidy vůči anaerobním bakteriím méně účinné.", "section_level": 1}, {"title": "Indikace.", "content": "Aminoglykosidy jsou určeny především pro léčbu bakteriálních infekcí, které jsou způsobeny aerobními, gramnegativními patogeny jako jsou pseudomonády, acinetobakterie a enterobakterie. Dále jsou aminoglykosidy účinné vůči některým druhům mykobakterií včetně druhu zapřičiňujícího tuberkulózu. Nejčastěji jsou aminoglykosidy nasazovány na léčbu rozsáhlých septických infekcí, komplikovaných infekcí probíhajících v dutině břišní či močovém ústrojí. Uplatňují se rovněž v léčbě nozokomiálních infekcí dýchacích cest. Infekce způsobené grampozitivními bakteriemi mohou být rovněž léčeny aminoglykosidy, ale vhodnější je použít jiné typy antibiotik, které jsou co do účinnosti a vedlejších účinků vhodnější. V minulosti se v léčbě streptokokových infekcí hojně využívala kombinace aminoglykosidů s beta-laktamovými antibiotiky z důvodu jejich synergického účinku. Tato kombinace našla uplatnění mj. v léčbě endokarditidy tj. zánětu vnitřní výstelky srdce (viz endokard). Osvědčená byla zejména kombinace ampicilinu s gentamicinem.", "section_level": 1}, {"title": "Alternativní indikace.", "content": "Jak bylo výše poznamenáno aminoglykosidy dokáží interferovat s opravnými mechanismy dekódování DNA, čehož se využívá v léčbě genetických onemocnění způsobených předčasným zastavením proteosyntézy, díky vadným umístěním ukončovacích kódů (biochemické pokyny k ukončení proteosyntézy) v rámci kodónu (viz stop kodon). Nevhodně zařazený stopkodon vede k předčasnému zastavení výroby bílkovinné komponenty resp. vede k výrobě její zkrácené (dysfunkční) varianty. Aminoglykosidy dokážou svým náhodným vkládáním aminokyselin zakrýt chybný ukončovací kód (stopkodon), a tím dovolí dorůst příslušným bílkovinným komponentám. Jedním z onemocnění, které je mj. způsobeno chybnou produkcí výše uvedeného typu je cystická fibróza. Příčinou tohoto onemocnění je porucha (mutace) genu vyrábějícího tzv. CFTR protein (cystic fibrosis transmembrane conductance regulator). V cca 10 % ze všech případů cystické fibrózy jde o poruchu genu ve smyslu výše uvedené předčasně ukončené translace, která vede k výrobě nefunkčního CFTR proteinu. V pokusech in vitro bylo pomocí antibiotika gentamicinu dosaženo úplného vytvoření CFTR proteinu. Vysvětlení spočívá právě ve změně struktury ribozomálního RNA komplexu, která původně vedla k chybné (zkrácené) výrobě CFTR, tak že chybný stop signál je díky gentamicinu \"přeskočen\" a je pokračováno v normálním procesu výroby CFTR.", "section_level": 1}, {"title": "Způsoby podání.", "content": "Protože aminoglykosidy se díky své značné polaritě nevstřebávají ze zažívacího traktu, neužívají se per os (ústy), ale nitrožilně nebo intramuskulárně (do svalu). Pro infekční kožní či oční onemocnění způsobené citlivými bakteriemi lze použít mast, krém, gel či kapky (např. neomycin v českém přípravku Framykoin®). Aminoglykosidy se mohou užít per os v případě, kdy je potřeba \"vyčistit\" od bakterií zažívací ústrojí. Taková situace může nastat v případě potřeby chirurgického zákroku či v případě jaterní encefalopatie, což je onemocnění, kdy dochází k poruše dusíkového metabolismu (amoniak a další aminy nejsou v játrech zpracovány na močovinu) a dusík s jeho metabolity proniká do mozku, kde způsobuje psychiatrické symptomy). Aminoglykosidy tím, že \"vyčistí\" játra a střeva od bakterií, zabrání zvýšení koncentrace amoniaku, který bakterie produkují a tím výrazně zpomalí metabolismus dusíku. Pro inhalaci v případě zánětů dolních cest dýchacích lze využít Tobramycin.", "section_level": 1}, {"title": "Klinické užití vs. toxicita.", "content": "V oblasti antibiotické léčby gramnegativů mají aminoglykosidy stálé své místo. Jejich používání je odůvodněno i výskytem rezistencí na novější antibiotika spolu s tím, že aminoglykosidy si stále udržují účinnost proti většině gramnegativů v mnoha oblastech světa. Užívání aminoglykosidů je ale spojeno s vážnými vedlejšími účinky spojenými s jejich ototoxicitou a nefrotoxicitou (ohrožují sluchové ústrojí a ledviny). Empirickým řešením tohoto rizika je pečlivé rozvržení a kontrolování dávkování se stanovením takové dávky, která je terapeuticky účinná a přitom nejméně toxická. K hlubšímu porozumění a překonání problému toxicity aminoglykosidů bude potřeba dalších výzkumů. Ideálem by bylo objevit další aminoglykosid, který by si zachoval svojí silnou účinnost proti gramnegativům, ale zároveň by byl zcela oproštěn od všech toxických projevů. V případě velmi závažné ototoxicity se aminoglykosidy dělí na ty, které spíše zasahují vestibulární ústrojí (gentamicin), což zapříčiňuje závratě, a na ty, co zasahují samotný sluch. Rizika spojená s ototoxicitou se zvyšují dlouhodobým užíváním, nepřiměřeným dávkováním a akumulací léčiva uvnitř organismu z důvodu zpomalení jeho vylučování ledvinami (poruchy ledvin či užívání kličkových diuretik).", "section_level": 1}], "src_summary": "Aminoglykosidy jsou molekuly či části molekul nějaké sloučeniny, které mají pozměněnou cukernou (glykosidovou) část pomocí aminu. Výraz aminoglykosidy se rovněž používá pro označení antibiotik, protože některé aminoglykosidy jsou účinné v léčbě infekcí způsobených zejména aerobními gramnegativními bakteriemi. Mezi tato tzv. aminoglykosidová antibiotika řadíme zejména amikacin, arbekacin, gentamicin, kanamycin, neomycin, netilmicin, paromomycin, rhodostreptomycin, streptomycin, tobramycin a apramycin. Prvním aminoglykosidovým antibiotikem uvedeným na trh byl streptomycin (objeven v r. 1943), který byl také prvním antibiotickým léčivem účinným proti tuberkulóze. Aminoglykosidová antibiotika jsou produkty bakterií \"Streptomyces\" nebo \"Micromonospora\" (viz dále).", "tgt_summary": "Aminoglykosid-Antibiotika, kurz Aminoglykoside, sind den Kohlenhydraten verwandte Oligomere und bestehen aus Aminozucker- und stickstoffhaltigen Cyclitol-Bausteinen. Sie bilden eine große, anwachsende Gruppe von ca. 200 wasserlöslichen antibiotisch wirksamen Substanzen, von denen viele arzneilich verwendet werden. ", "id": 605801} {"src_title": "Deus Ex", "tgt_title": "Deus Ex", "src_document": [{"title": "Herní svět.", "content": "Deus Ex se odehrává v roce 2052, v dystopickém světě, jehož podoba je do značné míry inspirována populárními konspiračními teoriemi. Temné pozadí je ještě zdůrazněno tím, že všechny epizody hry se odehrávají v noci. Společnost pomalu klesá do chaosu. Populaci ničí celosvětová pandemie tzv. „šedé smrti“. Syntetická vakcína Ambrosia vyráběná společností VersaLife sice ruší účinky viru, ale je jí zoufalý nedostatek. Ambrosia je k dispozici pouze jedincům „nezbytným pro udržení společenského řádu“ a dostává se tedy především k vládním úředníkům, vojákům, vědcům, intelektuálním elitám a boháčům. Na celém světě se objevují nepokoje a vzniká mnoho teroristických organizací s proklamovaným záměrem pomoci utlačovaným, mezi nimi NSF (\"National Secessionist Force\") v USA a Silhouette ve Francii. V rámci boje proti těmto hrozbám Organizace spojených národů výrazně rozšířila svůj celosvětový vliv. Byla vytvořena organizace UNATCO (\"United Nations Anti-Terrorist Coalition\"), jejímž posláním má být globální zachování míru a boj proti teroristickým skupinám. UNATCO má své podzemní sídlo v New Yorku na Liberty Islandu, nedaleko zbytků Sochy Svobody zničené teroristickým útokem.", "section_level": 1}, {"title": "Příběh.", "content": "Hráč se ujímá role JC Dentona, nanotechnologicky vylepšeného agenta společnosti UNATCO. Po dokončení tréninku jej ředitel Joseph Manderley pověřuje splněním několika úkolů, které mají za cíl nalezení členů NSF (National Secessionist Forces) a vystopování odcizené vakcíny „Ambrosia“ (jediného léku na virus „Gray Death“). JC nachází stopy nákladu s lékem u soukromého terminálu letiště LaGuardia, kde se setkává se svým bratrem Paulem, který je také vybaven nanotechnologickým vylepšením. JC se zde dovídá, že Paul přešel na druhou stranu (ke skupině NSF) poté, co zjistil, že virus Death Gray byl uměle vytvořen. UNATCO se díky svému silnému postavení snaží zajistit to, aby se lék dostal do rukou pouze hrstce vyvolených. JC se vrací do ústředí centrály UNATCO. Zde je konfrontován ředitelem Manderleyem se skutečností, že jeho bratrovi byl aktivován 24hodinový kill switch za jeho zradu proti UNATCO. Manderley přikáže JC odletět do Hongkongu. Zde má za úkol zlikvidovat hackera Tracera Tonga, kterého Paul předtím kontaktoval a je schopen vyřadit z činnosti kill switch. JC se rozhodne vyhledat Paula v bytě, kde se ukrývá. Paul se snaží vysvětlit své důvody ke zběhnutí a přesvědčí JC k vyslání nouzového signálu, který má varovat NSF. Po vyslání signálu se JC dostavá do hledáčku UNATCO a stejně jako Paulovi je mu aktivován kill switch. O aktivaci se stará osobně ředitel společnosti FEMA (Federal Emergency Management Agency) Walton Simons. Později jsou oba dopadeni agenty UNATCO a umístěni do tajného vězení vybudovaného pod centrálou UNATCO. Entita jménem Daedalus kontaktuje JC a informuje ho, že vězení je vlastnictvím skupiny Majestic 12 a pomůže mu utéci. JC a Paul poté odlétají do Hongkongu, kde jim Tracer Tong deaktivuje kill switch. JC je požádán o infiltraci budovy společnosti VersaLife. Během svého průzkumu zjišťuje, že virus Gray Death vytvořila společnost VersaLife. Ukradne plány pro výrobu viru a podaří se mu zničit zařízení (UC – universal constructor), které umožňuje jeho výrobu. Analýzou plánů viru je zjištěno, že za vývojem stojí uskupení Iluminátů. Tong přesvědčí JC k návštěvě Paříže, kde by měl kontaktovat Ilumináty a přesvědčit je ke spolupráci v boji proti Majestic 12. V Paříži se setkává s vůdcem Iluminátů Morgenem Everettem, od kterého se dozvídá, že virus Gray Death měl být původně augmentačním vylepšením. Bilionář, vůdce Majestic 12 a bývalý člen Iluminátů Bob Page tuto technologii ukradl a pozměnil ji na smrtící virus. Po zničení UC ve společnosti VersaLife je Everettovi jasné, že jedinou šancí Majestic 12 na další produkci viru je použití Vandenbergovy základny. Zde skupina zvaná X-51, složená z bývalých vědců z oblasti 51, postavila další UC. JC se setkává s vůdcem X-51 Gary Savagem. Ten mu odhalí skutečnost, že Daedalus je umělá inteligence vytvořená na základě programu Echelon. Everett ve snaze získat kontrolu nad komunikační sítí Majestic 12 vypustí Daedala do vojenské sítě Spojených států. Protiúder od Boba Page na sebe nenechává dlouho čekat: Page vypouští svou vlastní umělou inteligenci – Icarus. Daedalus a Icarus se následně spojují do nové formy umělé inteligence – Helios, která je schopna kontrolovat všechny komunikační sítě světa. Savage žádá o pomoc JC se získáním plánů k rekonstrukci zařízení UC, které bylo poškozeno během přepadení Vanderbergovy základny skupinou Majestic 12. JC nachází schémata a elektronicky je posílá Savageovi. Bob Page přenos zachytí a jako protiúder vypouští jadernou střelu na Vanderbergovu základnu. Zničením základny by zajistil, že oblast 51 (současné velitelství Majestic 12) bude jediné místo na světě s funkčním UC. JC se podaří přeprogramovat řízenou střelu a navede ji na oblast 51, kam později odjíždí ke konfrontaci s Pagem. JC nachází Page a ten mu prozrazuje svůj plán na spojení jeho osoby s umělou inteligenci Helios. Spojením by Page získal úplnou kontrolu nad všemi nanotechnologiemi a stal se doslova bohem. JC je skrze infolink kontaktován Tongem, Everettem a Heliosem s prosbou o pomoc v boji proti Pageovi. JC se musí rozhodnout, komu pomůže. Tracer Tong žádá o zničení globálního komunikačního centra – důsledkem by byl návrat světa do středověku. Morgan Everett nabízí Dentonovi šanci získat zpět zašlou moc a slávu Iluminátů pomoci technologií oblasti 51. Poté by Ilumináti mohli vládnout světu neviditelnou rukou. Helios žádá, aby se mohl spojit s Dentonem a v tomto spojení vykonávat vládu nad světem. Závěr příběhu a budoucnost světa závisí na hráčovu rozhodnutí.", "section_level": 1}, {"title": "Zbraně a vybavení.", "content": "Hráč se dostane k bohatému arzenálu střelných, chladných, nesmrtících i značně kuriózních zbraní (od hasicího přístroje, jehož obsah může nastříkat do obličeje nepřítele, až po meč s čepelí z nanobotů). Může získat mnoho podpůrného vybavení (lékárničky, jídlo, alkohol, baterie pro nanoimplantáty, paklíč, nástroje na vyřazení elektroniky, modifikace zbraní). Také si může přečíst literární díla a dokumenty, které objasňují pozadí příběhu a poskytují informace usnadňující další postup. Kapitolu samu o sobě tvoří nanoimplantáty, které se dají získat formou odměny, ukrást v nepřátelských základnách, anebo koupit od překupníků na černém trhu. Nanoimplantáty jsou instalovány pomocí lékařských robotů. Tento typ robota funguje i jako léčebný automat. Jiný typ robota dočerpává energii do implantátů.", "section_level": 1}, {"title": "Nepřátelé.", "content": "Hráč se dočká bojů s celou řadou nepřátel, od teroristů a drobných zlodějíčků, po přestřelky s policií, armádou a členy tajemné skupiny Majestic 12, a také s lidmi, kteří prošli tělesnými modifikacemi a mají podobné nadlidské síly jako JC Denton. Někteří z nich mají také nanoimplantáty. Jiní byli posíleni starou technologií, která je zohyzdila množstvím kovových implantátů, kabelů a jiných viditelných součástek. Muži z Majestic 12 byli posíleni pomocí léků a jedů, které u nich vyvolaly speciální cílené mutace. Mezi další hrozby patří bezpečnostní roboti, mutanti, kteří utekli z laboratoří, automatické bezpečnostní systémy a pasti. Hra dovoluje také hackování bezpečnostních systémů. Tento aspekt hry je vítaným řešením pro hráče, kteří rádi řeší situaci proplížením a záškodnictvím. Je možné například přeprogramovat automatickou kulometnou věž, aby útočila na nepřátele, anebo podobně postupovat v případě bezpečnostních robotů. Hra je dobře uzpůsobena i pro styl hraní, který se vyhýbá jakékoliv konfrontaci s nepřítelem a raději volí tichý postup. Herní mechanismy umožňují například sebrat bedýnku a nebo láhev a hodit ji tak, aby na chvíli odlákala pozornost stráží. Lze použít nanoimplantáty tlumící zvuk chůze či propůjčující neviditelnost. Takto se lze vyhnout mnoha konfrontacím, což z Deus Ex dělá i obstojnou hru žánru stealth.", "section_level": 1}], "src_summary": "Deus Ex (též DX, s výslovností [ˌdeɪ.əs ˈɛks]) je kyberpunková, akčně laděná RPG počítačová hra z vlastního pohledu, vyvinutá společností Ion Storm a vydaná v roce 2000. Hra je proslulá především velkou variabilitou v možnostech jak zakončit danou úroveň, silným příběhem a cenami, které obdržela (a to jak odbornou kritikou, tak i širší hráčskou komunitou). Mezi hlavní ceny patří mimo jiné „nejlepší herní počin roku“ a také „nejlepší PC hra všech dob“ v žebříčku podle magazínu PC Gamer. Jedním z designérů hry je Warren Spector, známý tvůrce her (\"Ultima Underworld\", \"System Shock\", \"Thief\"). ", "tgt_summary": "Deus Ex [] (angelehnt an den lateinischen Ausdruck \"deus ex machina\") ist der erste Teil der gleichnamigen Videospiel-Reihe aus dem Jahr 2000 und wurde von dem US-amerikanischen Studio Ion Storm Austin entwickelt und von Eidos Interactive auf den Markt gebracht. Das futuristische Action-Rollenspiel mit Stealth- und Ego-Shooter-Elementen erschien für Microsoft Windows und macOS. 2002 folgte eine angepasste Version für die PlayStation 2. Aufgrund der gebotenen Handlungsfreiheit des Spielers gilt \"Deus Ex\" heute als Meilenstein der Videospielgeschichte.", "id": 2382077} {"src_title": "Permaktron", "tgt_title": "Wanderfeldröhre", "src_document": [{"title": "Princip činnosti.", "content": "Spočívá v interakci mezi elektronovým paprskem a VF elektromagnetickým polem Rychlost elektronového svazku je dána anodovým napětím, nábojem elektronu a jeho hmotností. Rychlost vlny se rovná rychlosti světla. Rychlost vlny je třeba snížit na stejnou rychlost jakou má svazek elektronů použitím spirálovité elektrody. Vlna urazí stejnou vzdálenost v ose jako elektrony ve svazku. (musí projít po mnohem delší cestě – závitech spirály) Signálu postupujícímu po spirále se říká pomalá vlna. Ve vlnovodu se spirálovou elektrodou která zpomaluje běžící emg vlnu, prochází svazek elektronů. Na elektron pohybující se stejnou rychlostí jako elektromagnetická vlna, působí síla nezávisle na čase. Jestliže je touto silou brzděn, předává energii poli po celou dobu průchodu vlnovodem.(Elektrony předávají vlně energii po celou dobu průletu podél spirály.) Elektron, který vstoupí do pole vlny mimo periodu bude naopak urychlován stejnou dobu. V postupující vlně však dochází ke shlukování elektronů a za ideálních podmínek je počet brzděných elektronů mnohonásobně větší, než urychlovaných a signál se zesiluje.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Permaktron tvoří vakuová trubice do níž ústí elektronová tryska tvořená katodou, zaostřovací elektrodou a duální anodou, kde první anoda tvaruje paprsek na požadovanou velikost a hustotu a druhá řídí paprsek do požadovaného směru (zpravidla v ose na opačném konci trubice). Kolem paprsku probíhá vodivá spirála, která tvoří nízkoimpedanční VF vedení na které je pomocí směrových vazebních členů přiveden VF vstup a výstup (vlnovody). Uprostřed je spirála obklopena atenuátorem, který upravuje rezonanční vlastnosti spir. vedení. Celá vakuová trubice je vložena do prstencového permanentního magnetu vytvářejícího magnetické pole podél trubice, které soustřeďuje paprsek elektronů do úzkého svazku. Pracovní frekvenční oblast elektronek s postupnou vlnou byla omezena technologií výroby velmi malých spirál a průchodem dostatečného proudu středem spirály. S rostoucím kmitočtem klesají rozměry celého zařízení a rovněž nároky na hloubku vakua uvnitř trubice. Pomocí litografie a leptání lze vytvořit šroubovou strukturu o průměru několika desítek mikrometrů, což odpovídá prac. kmitočtu 1THz. Tak malé rozměry umožňují funkci i při průchodu elektronového svazku vně spirály. Pro výrobu se používá SiO/BeO substrát jako matrice pro spirálu, zlato jako materiál spirály a syntetický diamant jako nosič spirály. Pokud uvažujeme o takto vyrobeném zařízení pro 1 THz se spirálou Ø 26 μm, napětí svazku 9 kV, proud svazku 5,6 mA můžeme získat výstupní výkon v saturaci 200 mW, zisk 33 dB a šířku pásma přes několik oktáv.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Zejména jako přesný vysokofrekvenční generátor (BWO) laditelný v širokém pásmu (pro radar), jako zesilovač MW signálu, jako výkonový zesilovač v satelitních transpondérech, případně jako zdroj i jako detektor vf magnetického pole při testování kompatibility EMC a odolnosti zařízení proti EMP.", "section_level": 1}], "src_summary": "Permaktron je elektronka s postupující vlnou – Traveling-wave tube (TWT). Používá se jako nízkošumový širokopásmový zesilovač slabých emg signálů nebo jako laditelný VF generátor (BWO-BackWaveOscilator). Pracuje v mikrovlnných pásmech od 300 MHz do 50 GHz a 95 GHz – 1 THz se ziskem 40–70 dB a šířkou pásma větší než oktáva.", "tgt_summary": "In einer Wanderfeldröhre (englisch \"Travelling Wave Tube\", Abkürzung TWT; deutsch auch Lauffeldröhre) werden elektrische Signale verstärkt, indem freie Elektronen einen Teil ihrer Bewegungsenergie abgeben und dadurch das elektrische Signal verstärken. Um das zu ermöglichen, muss das Signalfeld abgebremst werden, damit Elektronenstrahl und Signal ungefähr die gleiche Geschwindigkeit besitzen. Wanderfeldröhren werden zur linearen und rauscharmen Signalverstärkung im Frequenzbereich 0,3 bis etwa 50 GHz eingesetzt. Die Leistungs-Verstärkung liegt zwischen 1.000 und 1.000.000 (30 bis 60 dB), und ein hoher Wirkungsgrad von bis zu 70 Prozent kann erreicht werden. Oberhalb 10 GHz sind Wanderfeldröhren deshalb Halbleiterverstärkern überlegen.", "id": 1378222} {"src_title": "Koniklec", "tgt_title": "Kuhschellen", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Roste téměř v celém mírném klimatickém pásu severní polokoule, kde mu nejlépe svědčí středně suchá teplá a světlá stanoviště, travnaté svahy nebo i světlé lesní paseky s dobře provzdušněnou půdou. Rostlina někdy využívá mykorhizní symbiózy podporující její růst. Rod se vyznačuje vysokou fenotypovou variabilitou, jejímž zdrojem je polyploidizace a hybridizace. Jednotlivé druhy jsou vymezeny na základě morfologických rozdílů listů a květů a správně rozlišit tyto znaky pro jednotlivé areály výskytu není snadné. Z toho plynou i nesnáze při určování jednotlivých druhů (celosvětově přes 30), poddruhů a hybridů, které jsou si často velmi podobné. Ve střední Evropě rostou tyto druhy: Hybrid", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Koniklec je vytrvalá bylina vysoká až 40 cm s přízemní růžici až 12, nejdříve chlupatých a později olysalých, složených nebo zpeřených listů. Z růžice vyrůstá chlupatý stonek (stvol) zakončený třemi přeslenovitě uspořádanými listeny, dělenými do úzkých úkrojků nebo 2krát zpeřenými, kryjící květní pupen na stopce. Stvol i stopka květu se v době kvetení a dozrávání plodů stále prodlužují. Hlavní dlouhý vřetenovitý nebo kůlovitý kořen, který stářím dřevnatí a tmavne, vytváří postupně adventní kořeny. První krátký článek stonku nad kořenem, hypokotyl, se postupně mění v oddenek s více pupeny a tím se rostlina rozrůstá. Oboupohlavné pravidelné květy, někdy převislé, jsou pěti až sedmičetné. Chlupaté stejnobarevné volné kališní lístky vyrůstají ve dvou kruzích, bývají barvy fialové, modré, červené, růžové, bílé nebo žluté, jsou zvonkovitě skloněné nebo otevřeně rozložené. Korunní lístky chybí. Květ obsahuje okolo 100 spirálovitě uspořádaných stejně dlouhých tyčinek se žlutými prašníky hustě směstnanými okolo nižších pestíků s fialovými bliznami. Mnohé vnější tyčinky jsou přeměněny v patyčinky a produkují nektar. U některých druhů se vyskytuje mnohomanželnost květů, kdy na jedné rostlině jsou současně oboupohlavné a samčí květy (androecie). Jako ochrana proti samoopylení jsou květy protogynické, nejdříve dozrávají vajíčka v semeníku a teprve později (asi za dva dny) pylová zrna. Opylování zajišťují čmeláci a včely, přenášejí pyl z květů dříve rozkvetlých na blizny později kvetoucích. Plodem je vřetenovitá zobákovitá nažka s dlouhým chlupatým chmýřím, které napomáhá dobrému roznášení větrem.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Všechny druhy koniklece jsou jedovaté, obsahují labilní glykosidický lakton ranunkulin který se enzymaticky štěpí na jedovatý protoanemonin a glukózu. Protoanemonin po požití vyvolává zvracení a průjmy, po vstřebání tlumí centrální nervový systém, při dotyku dráždí pokožku a vyvolává záněty. Stejně nebezpečný je i pro dobytek. Sušením se však protoanemonin rozkládá na neaktivní dimer anemonin a stává se téměř neškodným. K otravám lidí nedochází, protože přílišná hořkost rostliny nedovoluje pozřít větší množství. V lékařství se jen zřídka používá ve formě čaje (sušený list a kořen) nebo tinktury k léčbě zánětů reprodukčních orgánů, při gastrointestinálních poruchách, svalových křečích, astmatu, při revmatismu, dně nebo kožních problémech. Působí také jako slabé narkotikum, odstraňuje nespavost a úzkost, byly zjištěny i proti nádorové účinky. Bývá údajně využíván v homeopatii. Koniklec je známá nenáročná skalnička s květy vypěstovanými i v méně obvyklých barvách a tvarech. Navíc je okrasná i ochmýřeným semeníkem, který je obzvláště elegantní po ránu, kdy je pokryt rosou. Vyžaduje slunečné a nezamokřené stanoviště. Rozmnožuje se nejčastěji semeny vysévanými brzy po dozrání, lze je také množit vegetativně rozdělením kořene.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Změnou přírodních podmínek dochází i k úbytku jednotlivých druhů koniklece v přírodě, proto jsou všechny druhy rostoucí v České republice chráněny. Jsou vyhlášeny za taxony:", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Koniklec (\"Pulsatilla\") je nízká až středně vysoká trsnatá rostlina, s převážně ochlupenými listy i lodyhami, zařazená do čeledě pryskyřníkovitých. Poslední fylogenetické studie ukazují, že rod koniklec je geneticky nejblíže příbuzný a s velkou pravděpodobností i totožný s rodem sasanka (\"Anemone\").", "tgt_summary": "Die Kuhschellen oder Küchenschellen [eigentlich: Kühchenschellen] (\"Pulsatilla\") bilden eine Pflanzengattung in der Familie der Hahnenfußgewächse (Ranunculaceae). Genetische Untersuchungen haben gezeigt, dass die Arten dieser Gattung eigentlich den Windröschen (\"Anemone\"), bei denen sie ursprünglich durch Carl von Linné beschrieben wurden, zugerechnet werden könnten. Ihre Arten blühen alle im Frühjahr und sie sind in Eurasien und Nordamerika beheimatet. Der botanische Gattungsname leitet sich aus dem lateinischen \"pulsare\" für \"läuten, schlagen\" ab und bezieht sich auf die glockenförmigen Blüten vieler Arten.", "id": 2151515} {"src_title": "Hirošige", "tgt_title": "Utagawa Hiroshige", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Zprávy o jeho životě jsou sporé. Narodil se jako nejstarší syn do rodiny nižšího samurajského stupně jménem Andó, křestní jméno obdržel Tokutaró. Jeho otec Andó Genuemon zastával dědičné místo důstojníka hasičů v Edu, dnešním Tokiu. Kolem roku 1806 seznámil Hirošiga amatérský malíř Okadžima Rinsai s malířským stylem Kanóm, vycházejícího z čínské tradice. V roce 1809 mu zemřeli oba rodiče, a tak se jako dvanáctiletý stal hlavou rodiny Andó. Ještě před smrtí mu otec předal svou funkci v hasičském sboru. Asi dva roky poté se Hirošige stal žákem malíře jménem Utagawa Tojohiro, čelného představitele školy ukijo-e. Vzhledem k jeho talentu mu Tojohiro v roce 1812 povolil užívat rovněž příjmení Utagawa, což byl název školy, a signovat své práce jménem Hirošige. Předpona \"hiro\" byla odvozena z Tojohirova jména. Poprvé se Hirošige oženil v roce 1821, když si vzal dceru kolegy hasiče. Ovdověl osmnáct let poté. V roce 1847 se oženil podruhé. Manželka se jmenovala Jasu, pocházela z rodiny sedláka a byla přibližně o 15 let mladší. Z prvního manželství měl syna Nakadžiró, kterému v roce 1832 předal svůj úřad a cele se věnoval výtvarné činnosti. S druhou manželkou adoptovali dívku Tacu, která se později postupně provdala za dva Hirošigovy žáky, Hirošiga II. a Hirošiga III. V létě 1832 pravděpodobně doprovázel šógunovo poselstvo, které jako každoročně dopravovalo do císařova sídla v Kjótu koně jako tribut. Po návratu do Eda zpracoval jednu ze svých nejslavnějších sérií dřevorytů – \"Padesát tři stanic na cestě Tókaidó\". Roku 1849 se odstěhoval do města Kanóšindó v okrese Nakabaši. Vypůjčil si peníze a postavil si tam dům. V roce 1856 přijal tonzuru a stal se buddhistickým mnichem. To mu ale nebránilo v další profesní činnosti. Hirošige zemřel v říjnu 1858, pravděpodobně na choleru. Pohřben byl v buddhistickém chrámu v Asakuse, což je dnes čtvrť Tokia.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Hirošige je spolu s Hokusaiem považovaný za nejvýznamnějšího japonského krajináře. Tvořil v intencích stylu ukijo-e, což znamená \"obrazy probíhajícího, pomíjivého života\". Jeho tvorba vycházela vstříc požadavkům střední třídy, která v 19. století nacházela zálibu v poutích k buddhistickým svatyním i výletech za přírodními zajímavostmi. Měšťané v dřevorytech nacházeli inspiraci k cestám nebo si jejich prostřednictvím oživovali vzpomínky na vykonané pouti. Hirošige ale také kreslil žánrové výjevy: herce a gejši v jejich prostředí, divadelní scény, trhy, každodenní život na jednotlivých stanicích. Právě v těchto případech se na jeho obrázcích někdy objevují prvky komična a sarkasmu. Ve svém díle zachytil i zvířata: ryby a ptáky. Především ale krajina byla Hirošigovou doménou. Dokázal vystihnout její atmosféru, zachytil lijáky, bouře i záři měsíce. Některé jeho obrazy mají poetický náboj. V zobrazení perspektivy se Hirošige zdokonalil pod vlivem holandských mědirytin, které se do Japonska dostávaly z holandské obchodní stanice na ostrově Dedžima. Je otázkou, zda Hirošige všechna zobrazovaná místa navštívil. Pravděpodobnější je, že většinou pracoval na základě obrazových předloh. Dřevořezy se zpravidla vydávaly v sériích listů, které vycházely postupně. Obyčejně zadal nakladatel některému z kreslířů zakázku, v níž byly specifikovány jednotlivé motivy nebo obsah série. Umělec pak vytvořil kresebnou předlohu. Dřevěné štočky pro tisk nevytvářel on, nýbrž specializovaný řezbář. Za kvalitní provedení tisku byl odpovědný tiskař. Všechny tři vyplácel nakladatel. Kreslíř předloh, jakým byl i Hirošige, stál ve společenské hierarchii na úrovni řemeslníka.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv Hirošiga a japonského dřevořezu na evropské malířství.", "content": "Existuje názor, že japonský dřevořez měl na evropské moderní umění stejný vliv jako kdysi antika na renesanci. Zájem o Japonsko, jeho životní styl a umění se v Evropě datuje od pařížské světové výstavy 1867. Pro přijímání japonských vlivů do evropské kultury zavedl už v 70. letech 19. století francouzský historik umění Philippe Burty termín japonismus. Japonské dřevořezy se začaly do Francie dovážet ve velkém a vzbudily zájem malířů, kteří se později stali vůdčími postavami moderních tendencí ve výtvarném umění. Vincent van Gogh kopíroval v roce 1887 dva Hirošigovy obrazy: \"Kvetoucí švestkový strom\" a \"Most v dešti\". Svého přítele Émila Zolu namaloval Edouard Manet v roce 1868 s japonským dřevorytem na zdi v pozadí a se spisem, v němž hájí Manetovu inklinaci k japonismu, v rukou. Od poloviny 60. let je Manetova inspirace japonskými dřevořezy, zejména pokud jde o uplatnění světlé barevnosti, nesporná. Velkým ctitelem japonského umění ukijo-e, usilujícího o zachycení prchavého okamžiku, byl Claude Monet. U svého domu v Giverny vybudoval zahradu s japonským mostem a interiér obytných místností zdobily desítky dřevořezů od Hirošiga a dalších japonských autorů. Sběratelem japonských dřevořezů byl také Edgar Degas. Inspirovala ho hlavně jejich asymetrická kompozice a mihotavá barevnost. Snad nejvíce ovlivnil Hirošige Jamese Whistlera, amerického malíře žijícího v Paříži a Londýně. Whistler se podílel zásadním způsobem na přijetí japonismu v Anglii.", "section_level": 1}, {"title": "Recepce Hirošiga a japonského dřevořezu v Čechách.", "content": "Od 2. poloviny 19. století nacházelo japonské umění odezvu také v Čechách. Na zdejší umělce nejvíce zapůsobili kromě Hirošiga také Hokusai a Ogata Kórin. Podrobně se tomuto procesu, projevujícímku se nejen v malířství, ale i v uměleckém řemesle a architektuře, věnovala ve své monografii Markéta Hánová. Nejvýraznějším představitelem japonismu v Čechách byl malíř Emil Orlík, kterého jeho zájem zavedl až do Japonska. Pod vlivem japonských výtvarníků vytvářel barevné lepty v prvním desetiletí 20. století Vojtěch Preissig. Japonizující motivy ve větší či menší míře nalezneme i v tvorbě malířů T. F. Šimona, Maxe Švabinského (obraz \"Rajky\", 1904), Josefa Váchala nebo pohádkových ilustracích Artuše Schreinera.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hirošige Utagawa 歌川広重, zvaný též Hirošige Andó (安藤広重) (1797 Edo – 12. října 1858) byl proslulý japonský malíř a grafik 19. století, jehož práce ve stylu ukijo-e (浮世絵) měly silný vliv na evropské krajinářství, zejména na francouzské impresionisty. V Japonsku i jinde měl mnoho napodobitelů. Jeho dřevořezy mají většinou prosté motivy, jako jsou japonská města, mosty a hory. Většinou jsou doplněny stafáží.", "tgt_summary": "Utagawa Hiroshige (jap., alte Schreibung:, * 1797 in Edo (heute: Tokio); † 12. Oktober 1858) war zusammen mit Kuniyoshi und Kunisada einer der drei stilbildenden Meister des japanischen Farbholzschnitts am Ende der Edo-Zeit. Seine besondere Bedeutung liegt in einer völlig neuartigen Komposition des Landschaftsdruckes seiner Zeit und seinem maßgeblichen Einfluss auf die Entwicklung des europäischen Impressionismus. ", "id": 468343} {"src_title": "Michael Psellos", "tgt_title": "Michael Psellos", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Psellos byl žákem Ioanna Mauropa, významného učitele a vzdělance. Jeho zájem zasahoval do mnoha směrů, mimo jiné se zabýval filosofií a přírodními vědami. Zkoumal a pochopil zásadní vliv novoplatonismu na křesťanství, během svého bádání se zaměřoval na matematiku a logiku. Byl přesvědčen, že všechny pozemské jevy se dají vysvětlit za pomoci lidského rozumu. Neunikl však ani pověrčivosti typické pro tehdejší dobu. V tomto ohledu pěstoval jako jeden z prvních i zálibu o lidovou tvorbu, zejména přísloví a pořekadla. V některých svých názorech se vracel k antickému myšlení, například oceňoval krásu lidského těla a stavěl jí po bok kráse duševní. Jeho estetické ideály pak připomínají pozdější dobu renesance. Mezi jeho největší díla patří velký soubor pojednání s encyklopedickým charakterem zvaný \"Didaskalia pantodapé\" (\"Všelijaké učení\") zahrnující témata z teologie, filosofie, psychologie, fyziologie, astronomie, lékařství a zemědělství. Psellos se zde snaží o hierarchické členění světa v duchu novoplatonismu. Další výraznou prací je jeho historické dílo \"Chronographia\" (\"Letopisy\"), v němž zachytil období vymezené vládou Basileia II. a Michaela VII., tedy roky 976-1077. Jeho historická práce je považována za stylisticky jedno z nejzdařilejších byzantských děl v tomto oboru. Výrazně se v nich projevuje živý popis byzantského dvora a jeho příslušníků. Pozoruhodné jsou také Psellovy epitafy, neboli pohřební řeči, na jeho matku a dále na patriarchy Michaela Kerullaria, Konstantina Leichuda a Ioanna Xifilina. Vedle toho působil od roku 1045 také jako učitel v Konstantinopoli, kde se s císařem uděleným titulem \"hypatos tón filosofón\" (konzul filozofů) věnoval výkladu gramatiky, rétoriky, stylistiky, četby antických autorů, dialektiky, aritmetiky, geometrii, astronomii, hudbě, fyzice, metafyzice a teologii. V mnoha ohledech se jednalo o paralelu k západoevropskému systému studia, tedy trivia a kvadrivia. V oblasti politiky hrál Psellos zejména ve třetí čtvrtině 11. století významnou roli jakožto jeden z vrcholných představitelů státního aparátu byzantské říše. Dopomohl k trůnu císaři Izákovi I. Komenovi, aby jej následně zase svrhl a zasloužil se o nástup Konstantina X. Duky. Po smrti tohoto císaře a během regentské vlády císařovny Eudokie opět držel na chvíli otěže moci on spolu s \"kaisarem\" Ioannem Dukou, nebezpečná situace ze strany seldžuckých Turků však vedla roku 1068 k novému převratu a nastolení císaře Romana IV. Diogena, pocházejícího z prostředí pozemkové aristokracie. Císař se o tři roky později s Turky střetl v neslavné bitvě u Mantzikertu, po níž byl vítěznými Seldžuky zajat. Toho Psellos využil, s Ioannem Dukou zorganizoval další převrat a dosadil na trůn mladého syna Konstantina X. Michaela Duku. Roman po svém propuštění z tureckého zajetí rozpoutal proti těmto uzurpátorům občanskou válku, byl však opakovaně poražen a nakonec zajat a oslepen. Záhy nato, roku 1072, zemřel. Ani Psellos však nezůstal u moci příliš dlouho. Brzy upadl v nemilost a byl donucen opustit císařský dvůr. Není zcela jasné, kdy zemřel, pravděpodobně kolem roku 1078.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michael Psellos (1017 nebo 1018 – kolem 1078), původním jménem Konstantin, byl byzantský spisovatel, filozof, politik a historik. Za vlády Konstantina IX. se domohl vlivného postavení na císařském dvoře a později sloužil jako vysoce postavený rádce několika dalších panovníků.", "tgt_summary": "Michael Psellos (; * 1017/18 in Konstantinopel; † um 1078) war ein byzantinischer Universalgelehrter, Philosoph und Geschichtsschreiber am Kaiserhof. Er trug den Ehrentitel \"Hypatos ton philosophon\" („Philosophenkonsul“). Um ihn vom byzantinischen Kaiser Michael II. Psellos zu unterscheiden, wird er auch als \"Michael Psellos der Jüngere\" bezeichnet.", "id": 654446} {"src_title": "Fortuna", "tgt_title": "Fortuna", "src_document": [{"title": "Fortuna ve středověku.", "content": "Fortuna nezmizela z povědomí lidí s oslavou křesťanství ani ve středověku (viz kresba vlevo). V 6. století filosof, teolog a politik Boëthius sepsal spis \"Útěcha filosofie\", když byl poslán na smrt, v němž diskutuje mj. o tom, zda je osud člověka v rukou Štěstěny či osudu a dochází k závěru, že i náhodné události jsou součástí božího plánu, který člověk nevidí jasně a kterému by neměl vzdorovat, neboť i nepříznivé okolnosti člověka mohou přivést k nejvyššímu dobru, jímž je Bůh sám. Boëthiovo dílo bylo ve středověku velmi rozšířené. Všudepřítomné zobrazení kola osudu (Rota Fortuna) se objevuje po celý středověk a bylo také přímým odkazem druhé Boethiovy knihy \"Consolation\". Kolo se ztvárňuje v mnoha případech od malinkých miniatur v iluminacích a rukopisech až po obrovská barevná skleněná okna v katedrálách, podobně jako například v Amiens. Dáma Fortuna je obvykle představována v nadživotní velikosti, aby se zdůraznila její důležitost. Kolo osudu má obvykle čtyři stupně života, se čtyřmi (nebo více) znázorněnými lidskými postavami. Vlevo je obvykle napsáno \"regnabo\" (měl bych vládnout), nahoře \"regno\" (vládnu) a postava má na hlavě královskou korunu, dále pak sestupně vpravo \"regnavi\" (vládl jsem) a ten nejníže vespod umístěný jedinec je označen \"sum sine regno\" (nemám žádné království). Fortuna jako žena kolem otáčí.", "section_level": 1}, {"title": "Fortuna v umění.", "content": "Fortuna účinkovala v mnohých kulturních dílech středověku. V knize básní Guillauma de Lorrise a Jeana de Meuna \"Le Roman de la Rose\" („Román o růži“) Fortuna zklamala naděje milence, který však byl nakonec zachráněn personifikovanou postavou „Příčina“. V Danteho díle \"Inferno\", které je součástí Božské komedie, v sedmém zpěvu Vergilius vysvětluje povahu Fortuny. John Lydgate vycházel z Boccacciova díla \"De Casibus Virorum Illustrium\" („Osudy slavných mužů“), a vytvořil dílo \"Falls of Princes\" (Pády princů), kde vypráví, jak může docházet při otáčení kola osudu k velkému neštěstí. Fortuna se objevuje v souboru středověkých náboženských, milostných básní a písní, sepsaném kolem roku 1230 a názvem \"Carmina Burana\" (viz obr.). Fortuna se objevuje ve 25. kapitole Machiavelliho \"Prince\", ve které říká Fortuně, že jedna polovina mužského života záleží na osudu, a druhá na jeho vlastní vůli. Machiavelli upozorňuje čtenáře, že Fortuna je žena, tedy projevuje přízeň mužům silným nebo vládnoucím pevnou rukou, dává protekci více průbojným a statečným mladým mužům než těm bojácným a starým. Pro Shakespeara také není cizí. Carl Orff Fortuně věnoval první a poslední část (Fortuna Imperatrix Mundi) svého díla \"Carmina Burana\": Text ze 13. století začíná a druhá píseň začíná", "section_level": 1}, {"title": "Atributy.", "content": "Středověké líčení Fortuny zdůrazňovalo její dualitu a nestabilitu jako dvě tváře bok po boku, podobně jako byl zobrazován římský bůh začátků a konců Janus. Jedna tvář se směje, druhá mračí; jedna polovina tváře je černá, druhá bílá; může být slepá se zahalenýma očima, ale bez vah, slepá ke spravedlnosti. Příležitostně nám může její temperamentní oblečení a nebojácná nemravnost připomínat prostitutku. Byla spojována se symbolem jídla a rohem hojnosti (lat. \"cornu copiae\"), kormidlem lodi, koulí nebo kolem. Cornucopia znamená, že hojnost přetéká, kolo kormidelníka manévruje osudem, koule je symbolem šance (komu se dostane štěstí nebo smůla), a kolo osudu symbolizuje že štěstí nebo smůla nikdy netrvá věčně.", "section_level": 1}, {"title": "Svátky.", "content": "V římském kalendáři byl zasvěcen Fortuně 11. červen, a pak se 24. června slavil velký svátek Fors Fortuna (lat. Božstvo šťastné náhody Fortuna).", "section_level": 1}], "src_summary": "V římské mytologii je Fortuna bohyní náhody, osudu, je personifikací štěstí, naděje v dobré pořízení a zosobňuje nevypočitatelnost života. Může být zobrazována zahalená a slepá jako moderní pojetí spravedlnosti. Jejím ekvivalentem v řecké mytologii je bohyně Tyché, v severské mytologii je to Spása. Jejími rodiči byli Oceanus a Tethys. ", "tgt_summary": "Fortuna (lat. „Glück“, „Schicksal“; Fors Fortuna: „Macht des Schicksals“; Beiname \"Antias\") ist die Glücks- und Schicksalsgöttin der römischen Mythologie, sie entspricht der Tyche in der griechischen Mythologie und dem Heil bei den altnordischen Völkern.", "id": 1412052} {"src_title": "Red Special", "tgt_title": "Red Special", "src_document": [{"title": "Výroba.", "content": "Jak bylo zmíněno výše, Red Special byl vyroben Brianem Mayem a jeho otcem Haroldem. Na kytaře začali pracovat v srpnu roku 1963, kdy bylo Brianovi 16 let. Většina použitého dřeva je z 18. století z krbu, kterého se zrovna jejich rodinný známý potřeboval zbavit. Proto se také kytaře občas říká „Fireplace“ (krb). Vyrobení a správné vytvarování krku kytary bylo velmi obtížné, protože dřevo bylo již celkem staré a horší kvality. Podle Briana je dokonce v krku viditelné poškození způsobené hmyzem. Tělo kytary bylo vyrobeno z dubu, laťovky a mahagonové dýhy. Nakonec tak vznikla polo akustická kytara. Středová deska je přilepena po stranách a překryta mahagonovými pláty tak, aby tělo vypadalo celistvě. Dále kytaru olemoval broušeným kusem poličky. Poté byly přidány 3 snímače a kobylkou přímo na míru. Brian zakoupil sadu snímačů Burns tri-sonic, ale otočil jejich polaritu a obalil cívky zoxidovanou pryskyřicí, aby redukoval mikrofonii. Původně použil snímače ze své první kytary, ale nedosáhl takového zvukového výsledku, jaký chtěl. Tremolo je tvořeno ostří nožů z tvrzené oceli vytvarované do písmena V a dvěma pružinami z ventilu motorky kvůli pérovému napětí. Napětí pérování je nastavitelné zavrtáváním šrouby, které prochází středem pružiny dovnitř či ven otvory u zadního připevnění popruhu na kytaře.", "section_level": 1}, {"title": "Další druhy kytary.", "content": "Brian většinou používá originál své kytary Red Special, ovšem od doby, kdy založil vlastní firmu (Brian May Guitars) na jejich výrobu, sem tam použil kopii. Např. ve videoklipech „We Will Rock You“ a „Spread Your Wings“ měl kopii, aby sníh kytaru nějakým způsobem nepoškodil. V roce 2006 firma Brian May Guitars vyrobila model kytary „Mini May“ jako zmenšeninu původního Red Specialu, která obsahovala také 24 pražců, ale žádný nulový. V roce 2007 se na trhu objevila od stejné firmy akustická kytara s názvem „Rhapsody“ pojmenovaná po jedné z písniček skupiny Queen – Bohemian Rhapsody.", "section_level": 1}], "src_summary": "Red Special (červený speciál) je elektrická kytara Briana Maye ze skupiny Queen, kterou si Brian v roce 1963 s otcem vlastnoručně sestavil. May hrál s touto kytarou na mnoha albech skupiny Queen, koncertech a dalších představení přes více než 30 let. Název Red Special vznikl z červeno-hnědé barvy, která vznikla poté, co byla kytara natřena několika vrstvami speciální britskou kutilskou hmotou „Rustin's Plastic Coating“.", "tgt_summary": "Red Special (oder die Fireplace, May selbst nennt sie Old Lady) ist der Name von Brian Mays Gitarre, die in den 1960er Jahren aus Teilen, die zu der Zeit im Haus der Mays aufzutreiben waren, unter anderem dem Mahagoniholz eines Kamins, einem Brotmesser und Teilen eines Motorrades, gefertigt wurde. Obwohl sie ursprünglich nur als Ersatz für die Wunschgitarre des jungen Brian May gedacht war, der sich zunächst eine Fender Stratocaster oder eine Gibson Les Paul wünschte, nutzt May seitdem sowohl im Studio als auch live fast ausschließlich diese Gitarre. ", "id": 94219} {"src_title": "Cchao Süe-čchin", "tgt_title": "Cao Xueqin", "src_document": [{"title": "Jména.", "content": "Cchao Süe-čchinovo vlastní jméno bylo Cchao Čan (), Cchao Süe-čchin byl jeho literární pseudonym. Používal též zdvořilostní jméno Meng-žuan () a další pseudonymy Čchin-pchu () a Čchin-si ().", "section_level": 1}, {"title": "Život a dílo.", "content": "Rod Cchao, i když byl čínský, patřil k Bílé korouhvi, jedné z privilegovaných mandžuských osmi korouhví. Rodina dědičně vlastnila správcovství císařských textilních dílen a těžila z přízně císaře Kchang-si. Po jeho smrti roku 1722 však přišla o majetek a přesídlila proto do Pekingu, kde ji byly ponechány domy. Roku 1735 byla rodina sice rehabilitována císařem Čchien-lungem, ale necelých deset let nato nové perzekuce způsobily definitivní rozpad rodiny. Cchao Čan využil svého velkého vzdělání a uchytil se v učilišti pro vzdělávání šlechtických synků. Později se odstěhoval na západní okraj Pekingu, kde žil se svou rodinou ve značné chudobě z malého důchodu, který mu zajišťovala jeho příslušnost k privilegované vrstvě. Věnoval se téměř výhradně literatuře a občas si přivydělával jako malíř a kaligraf. Pocity deziluze a marnosti, plynoucí z osobního života (mládí prožil bez rodičů a v dospělosti přišel o manželku i syna) přetavil do svého románu \"Sen v červeném domě\". Román, vyprávějící o úpadku rodiny konfuciánské džentry, získal záhy velkou proslulost a je řazen mezi nejdůležitější díla čínské literatury. Byl zprvu znám pouze z opisů nedokončeného rukopisu o osmdesáti kapitolách. První knižní vydání z roku 1791 obsahuje však o čtyřicet kapitol více, o kterých editoři vydání v předmluvě ke knize tvrdí, že je postupně objevili u různých antikvářů. Již v jejich době však existovalo podezření, že těchto čtyřicet kapitol dokončil v autorově duchu jeden z editorů, spisovatel Kao O (asi 1738 – asi 1815). Roku 1959 byl však objeven manuskript datovaný do roku 1755, který obsahuje celý text románu. To svědčí o tom, že předmluva editorů nebyla mystifikací a že autorem celého textu je Cchao Süe-čchin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cchao Süe-čchin (, 1715 nebo 1724, Nanking – 1763 nebo 1764Peking) byl čínský spisovatel tvořící za vlády dynastie Čching. Jeho jediným (kromě několika básní) dochovaným dílem je román \"Sen v červeném domě\" (\"Chung-lou-men\"), jeden ze čtyř klasických čínských románů.", "tgt_summary": "Cao Xueqin (, * zwischen 1715 und 1724; † 1763(?)) war ein chinesischer Schriftsteller und Autor des chinesischen Romans Der Traum der roten Kammer.", "id": 1168032} {"src_title": "Jakuza", "tgt_title": "Yakuza", "src_document": [{"title": "Původ a historie.", "content": "Slovo \"jakuza\" pochází z japonské karetní hry Ojčokabu (hraje se s kartami hanafuda a kabufuda) a označovalo nejhorší kombinaci karet. Ojčokabu je vlastně takový japonský protějšek hry Black Jack. Hlavní rozdíl mezi zmíněnými hrami je v tom, že v Ojčokabu je pouze 19 karet, namísto 21 u druhé hry. Nejhorší kombinace karet v ruce pak je osmička, devítka a trojka. Ty dávají v součtu 20, což znamená nulové skóre. V tradičním japonském stylu počítání se tato tři čísla nazývají Ja (8), Ku (9) a Sa (3), odtud tedy původ slova jakuza. Neexistuje ovšem pouze jediný původ celé japonské jakuzy. Organizace (pl.) se etablovaly z různých částí tradiční japonské společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Kabukimono.", "content": "První stopy v pátrání po původu Jakuzy vedou do roku 1612, za muži kabukimono (傾き者) (\"šílenci\"). Jejich zvláštní styl oblékání, typický sestřih a špatné chování v kombinaci s jejich dlouhými meči dávalo všem okolo výstrahu, aby se měli na pozoru. Tito kabukimono byli známí jako samurajové bez pána, róninové, z nichž mnozí cestovali napříč Japonskem v loupeživých bandách. Pustošili vesnice a městečka. Mnoho z těchto „padlých“ samurajů nacházelo svůj smysl života v tomto pohnutém konání, mnoho z nich tak řešilo svoji situaci, kdy přišli o práci ve službách jiných samurajů nebo šóguna v období míru. Téměř celá jakuza tedy vykazuje podobné atributy - odpadlíky, kriminálníky a podivíny.", "section_level": 2}, {"title": "Nerima-Ku.", "content": "Současná organizace ovšem jako své předky kabukimono rozhodně neshledává. Považuje za ně Nerima-Ku (町奴), služebníky nebo zachránce měst. Nerima-ku byli obyvatelstvem uznávaní hrdinové, kteří je naopak pomáhali chránit proti kabukimono. Proti nim však byli často slabší, daleko méně trénovaní a vyzbrojení. Byli to takoví „Robinové Hoodové“ Japonska. Kabukimono zase působili jako hrubí nevychovanci, kteří terorizovali široké okolí, utlačovali lid jen pro své potěšení, dávali svým skupinám strašidelná jména a mluvili vulgárně.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Současná Jakuza, resp. její členové, se dělí do tří hlavních kategorií: Překupníci a gambleři mají své kořeny v 18. století, gangsteři začínají psát svoji historii až po 2. světové válce, s extrémním nárůstem černého trhu. Tradičně \"tekija\", původně středověcí podvodníci, obstarávali lup od prodavačů, \"bakuto\" zase loupili ve městech a přepadávali na cestách. \"Gurentai\" se vyprofilovali podle vzorů Al Caponeho. Po 2. světové válce, kdy byla úřední moc pod palcem amerických okupantů, gurentai velmi prosperovali a posilovali svoje společenské pozice. Podařilo se jim povýšit japonský zločin na další úroveň násilí. Svoje meče postupně vyměnili za palné zbraně.", "section_level": 1}, {"title": "Tetování.", "content": "Mezi členy organizace je populární tradiční japonské tetování. Nosí jím pokrytá záda i hruď, stejně jako ruce po zápěstí a nohy po kotníky. Nahý člen tak vypadá, jako by měl na sobě dlouhé spodní prádlo. Typickými znaky bývá drak, květ, horská krajina, vířící moře a podobně. Aplikace takového tetování bývá velice bolestivá a zabere stovky hodin, ale jeho dokončení pak znamená, že dotyčný se může považovat za opravdového muže.", "section_level": 2}, {"title": "Statistické údaje.", "content": "Odhaduje se, že současný počet členů se pohybuje někde okolo 110 tisíc, rozdělených do cca 2 500 rodin. V porovnání s USA, kde žije zhruba dvojnásobek populace, jsou odhady členů organizovaných skupin na 20 tisících, a to nejen v americké mafii, ale celkem. Vliv Jakuzy sahá daleko za hranice Japonska, výjimkou nejsou ani Spojené státy. Jsou také na Evropském kontinentě, jako je Anglie, Rusko a další státy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jakuza (japonsky: やくざ nebo ヤクザ případně anglickou transkripcí Yakuza) nebo též Gokudó (極道) je japonská tradiční zločinecká organizace, jejíž charakter nejlépe odpovídá tomu, co známe pod pojmem mafie.", "tgt_summary": "Yakuza (, ), auch als Gokudō (, dt. wörtlich „extremer Weg“, sinngemäß „das Dō der Extreme“) von offiziellen Stellen Bōryokudan (, dt. wörtlich „gewalttätige Gruppe[n]“) genannt, Eigenbezeichnung Ninkyō Dantai (,, dt. wörtlich „ritterliche Organisation“) ist der Oberbegriff für japanische kriminelle Organisationen, deren Geschichte einige Jahrhunderte zurückreicht. Sie werden in verschiedene rivalisierende \"kumi\" (, dt. Banden, Gruppen) eingeteilt und die ausländische Presse bezeichnet sie manchmal auch zusammenfassend als „japanische Mafia“.", "id": 118318} {"src_title": "Láhaur", "tgt_title": "Lahore", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Počátky města Láhaur sahají až do starověku. Legenda vypráví, že toto město bylo založeno před 4000 lety knížetem Lavou synem Ramy, hrdinou starého indického eposu Ramájana. Historicky však bylo prokázáno, že Láhaur je starý asi 2000 let. Slavný čínský poutník Süan-cang navštívil toto město v 7. stol. n.l. a podal o něm písemné svědectví. Město díky své poloze bylo často terčem nájezdů. V roce 1206 byl v Láhauru korunován Kutbuddín Ajbak a město se stalo součástí dillíského sultanátu. V roce 1241 vyplenil město Čingischán. V roce 1397 turecký dobyvatel Timur Lenk vpadl do Indie. Jeho vojska obsadila i město Láhaur. Timur však město od vypálení ušetřil a udělal z něho provinční město do jehož čela dosadil jednoho ze svých věrných. V 15. století začlenil město do své říše Bahlúl Chán Lodhí. Láhaur svého největšího rozkvětu dosáhl až po zániku dillíského sultanátu za vlády Mughalů. V roce 1526 v první bitvě u Pánípatu byl poražen poslední dillijský sultán Ibrahím Lodhí a celá jeho říše se dostala do rukou Zahíruddína Muhammada Bábura zakladatele mughalské dynastie. Mughalové vytvořili z Láhauru jedno z nejhezčích měst své říše. Důkazem toho jsou například Šalimarské zahrady a Bádišáhova mešita postavená císařem Aurangzébem. V roce 1801 Randžít Sindh Láhaur obsadil a vytvořil z něj hlavní město své říše.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "Jistě nejslavnější památkou města je zahrada Šálimár, která je jako příklad výjimečné mughalské stavby od roku 1981 zařazena spolu s místní pevností na seznamu světového dědictví UNESCO. Založena byla roku 1641 a tvořily ji tři obdélníkové terasy, na kterých byly vodní plochy, kaskády a přes 400 fontán. Jinými významnými památkami jsou císařský palác, někdejší sídlo mughalských vládců, nebo mešita Bádšáhí, na jejímž nádvoří se může modlit až 60 tisíc muslimů.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "V roce 2003 se rozhodlo město kvůli narůstající dopravě vybudovat nové letiště, Letiště Allami Iqbala a nazvalo ho po národním pákistánském básníkovi Allamovi Muhammadu Iqbal, a je to jedna ze základen vlajkové národní letecké společnosti, Pakistan International Airlines.", "section_level": 1}], "src_summary": "Láhaur (páňdžábsky: لہور, urdsky: لاہور) je hlavní město provincie Paňdžáb v Pákistánu. V roce 2004 byl s 5 904 000 obyvateli 27. největším městem světa a po Karáčí druhým největším městem v zemi. Rozloha města činí 1772 km2. Průměrná nadmořská výška je 217 m n. m.", "tgt_summary": "Lahore (,, in Gurmukhi-Schrift, ; ; ) ist mit 11.126.285 Einwohnern nach Karatschi die zweitgrößte Stadt Pakistans (Stand 2017). Sie ist die historische Hauptstadt des Punjab und heute als Hauptstadt der pakistanischen Provinz Punjab und historisches Kulturzentrum Pakistans der industrielle und kulturelle Mittelpunkt Nordostpakistans.", "id": 2340231} {"src_title": "Johann Peter", "tgt_title": "Johann Peter (Schriftsteller, 1858)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v zapadlé šumavské vísce jménem Bučina. Pocházel ze starého rodu svobodných sedláků. Jeho otec Franz Peter byl rychtářem. Mladý Johann chodil do farní školy v Knížecích Pláních a obecné školy v Bučině. V Kašperských Horách byl jeho učitelem básník Heinrich Leo Weber. Další studia absolvoval na učitelském ústavu v Českých Budějovicích, kde na něho zapůsobil básník Franz Herold. Svojí učitelskou pouť započal v Dolním Rakousku, poté v Prachaticích a v Boru u České Lípy. Zde redigoval šumavský literární časopis Der Bömerwald. Johann Peter měl také výjimečný hudební talent. Hrál na flétnu, varhany a ovládal i několik smyčcových nástrojů. Jeho první literární dílo je sbírka básní Frühling, Wald und Liebe z roku 1881. Sbírka vyšla v Českých Budějovicích. První knihy s šumavskou tematikou vydal však roku 1886 ve Štýrském Hradci. Dílo se jmenovalo Charakter und Sittenbilder aus dem Böhmerwalde. V roce 1887 vydal v Lipsku knihu novel Buchengrün a po ní následovala další řada titulů v nichž zmapoval šumavský národopis. Johann Peter je rovněž autorem monografie města Prachatic s názvem Prachatitz im Böhmerwalde a spisu o hořických pašijových hrách Im Oberammergau des Böhmerwaldes. Peters byl velmi plodným autorem a ještě v roce 1929 vyšla v Českých Budějovicích jeho básnická sbírka Der sprossende Wald. Peterovým nejvýznamnějším dílem je patrně vzpomínková kniha Der Richterbub z roku 1914 a její dvě pokračování. Na sklonku života pobýval Johann Peter od roku 1930 ve Vimperku, kde pro něho dal postavit vilu nakladatel \"Steinbrener\". Vila nesla název Abenfrieden. Zda také Johann Peter 14. února 1935 zemřel. Pohřben je na vimperském hřbitově. Ještě za jeho života v roce 1928 byla na jeho rodném domě v Bučině odhalena pamětní deska. Další pamětní deska byla na budově školy v Boru u České Lípy kde rovněž působil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johann Peter (23. února 1858 Bučina – 14. února 1935 Vimperk), byl německý učitel, básník a spisovatel píšící povídky ze života obyvatel Šumavy.", "tgt_summary": "Johann Peter (* 23. Februar 1858 in Buchwald; † 14. Februar 1935 in Winterberg) war ein österreichischer Schriftsteller. Er veröffentlichte auch unter den Pseudonymen \"Hans von Buchenwald\" und \"Hans von der Moldau\".", "id": 364802} {"src_title": "Paul Morphy", "tgt_title": "Paul Morphy", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a mládí.", "content": "Paul Charles Morphy se narodil v New Orleansu ve státě Louisiana jako syn úspěšného advokáta. Od osmi let hrál s nejlepšími hráči ve městě, sehrál s nimi stovky partií a ve třinácti letech byl nejlepším místním hráčem a jedním z nejlepších hráčů v USA. Například v rozmezí let 1849–1850 sehrál přes padesát partií s Eugènem Rousseauem a vyhrál většinu z nich. Když roku 1850 zavítal do New Yorku maďarský šachista Johann Jacob Löwenthal, považovaný za jednoho z nejsilnějších evropských hráčů, Morphy jej i přes své mládí překvapivě porazil 2:0 (=1).", "section_level": 2}, {"title": "Šachová kariéra.", "content": "Svou závratnou, ale krátkou šachovou kariéru zahájil Morphy v roce 1857, kdy zvítězil v New Yorku na turnaji při prvním americkém šachovém kongresu. Na turnaj bylo pozváno šestnáct nejlepších amerických hráčů, hrálo se vyřazovacím způsobem (na postup bylo nutno vyhrát tři partie, na vítězství ve finále pět partií), Morphy lehce porazil všechny své soupeře a vybojoval si tak titul mistra USA v šachu. V prvním kole turnaje porazil Morphy Jamese Thompsona 3:0, ve druhém kole Alexandra Beauforta Meeka rovněž 3:0, v semifinále Theodora Lichtenheina 3:0 (=1) a ve finále Louise Paulsena 5:1 (=2). Po svém vítězství v New Yorku toužil Morphy sehrát zápas s Howardem Stauntonem, kterého i přes slávu Adolfa Anderssena považoval za nejsilnějšího šachistu světa. Když Staunton odmítl pozvání do USA s tím, že jako neprofesionální hráč nemůže na dlouhou dobu opustit své zaměstnání, odjel Morphy v červnu roku 1858 do Anglie dohodnout střetnutí se Stauntonem osobně. V Anglii šel Morphy od vítězství k vítězství: Zápas se Stauntonem se Morphymu však vyjednat nepodařilo. Staunton se zápasu vyhýbal a s Morphym sehrál jen dvě konzultační partie, kdy na jedné straně šachovnice zasedli Morphy s Barnesem a na druhé Staunton s Owenem, přičemž Morphy a Barnes obě partie vyhráli. Protože zápas se Stauntonem byl v nedohlednu (Staunton se namísto zápasu s Morphym zúčastnil koncem srpna roku 1858 vyřazovacího turnaje při druhém šachovém kongresu Britské šachové asociace v Birminghamu, přičemž Morphy účast na tomto turnaji odmítl, aby Stauton nemohl tvrdit, že tento turnaj nahradil jejich společný zápas), rozhodl se Morphy koncem srpna odjet do Paříže. Před odjezdem ještě sehrál v Birminghamu simultánku naslepo s výsledkem 6:1 (=1). V Paříži v Café de la Régence se Morphy nejprve střetl s předním německým šachistou Danielem Harrwitzem s výsledkem 5:2 (=1). Harrwitz sice vyhrál první dvě partie, pak však z dalších šesti pět prohrál a zápas vzdal. Protože během zápasu Harrwitz neustále požadoval oddechový čas a odkládal partie, sehrál Morphy v Café de la Régence další simultánku naslepo, tentokrát ještě s lepším výsledkem 6:0 (=2). Poté následovala další série vítězství: Velmi známá je operní partie, kterou Morphy vyhrál v roce 1858 v Paříži v budově pařížské opery (Opéra Le Peletier) proti dvěma konzultujícím aristokratům, německému emigrantovi, sesazenému vévodovi z Brunšviku a Lüneburgu Karlu II. a hraběti Isouardu de Vauvenargues. Protože Staunton definitivně odmítl k zápasu nastoupit, potřeboval Morphy k potvrzení světového prvenství porazit ještě Adolfa Anderssena, který však již šest let šachy na vrcholové úrovni nehrál. Přesto Adolf Anderssen během vánočních prázdnin roku 1858 do Paříže přijel. S Morphym sehrál během devíti dnů (od 20. do 28. prosince) jedenáct partií s celkovým výsledkem 2:7 (=2) ve svůj neprospěch.. Počátkem roku 1859 porazil ještě Morphy v Paříži Angličana Augusta Mongrediena 7:0 (=1) a pak se v květnu triumfálně navrátil zpět do vlasti. Zde ho okázale uvítali přední představitelé americké vědy a kultury v čele s básníkem Henrym Wadsworthem Longfellowem, protože pro veřejnost byl Morphy prvním Američanem, který ve svém oboru dokázal předstihnout Evropany. Při slavnostním ceremoniálu byl Morphy nazván mistrem světa v šachu, což bylo poprvé v historii, kdy byl tento titul použit.", "section_level": 2}, {"title": "Nemoc a smrt.", "content": "Po vypuknutí občanské války v USA se Morphy rozhodl nezúčastnit se bojů na straně Jihu. Odcestoval na Kubu a později opět do Francie, kde se však již začala projevovat jeho duševní choroba. Od roku 1860 se přestal zúčastňovat významných šachových turnajů (především nepřijel na turnaj v Londýně v roce 1862, který definitivně navrátil Adolfa Anderssena zpět na první příčku v žebříčku světových šachistů) a po návratu do Ameriky na šachy postupně zcela zanevřel. Přispělo k tomu bezesporu i to, že americká společnost nepřijala Morphyho jako advokáta, protože šachy byly tehdy ještě považovány za zábavu nedůstojnou „seriózního“ člověka. Poslední šachové partie sehrál Morphy v roce 1869 v New Orleansu s Charlesem Amadeem Maurianem (1838–1912), svým nejčastějším soupeřem, s výsledkem 6:2. Před smrtí trpěl Morphy utkvělými představami, záchvaty melancholie, později i paranoiou. Zemřel ve čtyřiceti sedmi letech na mozkovou mrtvici.", "section_level": 1}, {"title": "Význam v dějinách šachu.", "content": "Za svůj život sehrál Morphy 227 soutěžních partií a zvítězil v 83 procentech z nich. Morphyho úspěch byl založen na kombinaci skvělého útočného umění a zdravé strategie; intuitivně chápal, jak se má útok správně připravit. Jeho závratná šachová kariéra trvala v podstatě něco málo přes dva roky. Jeho pojetí šachu bylo však na svou dobu převratné a obohatilo šachovou teorii ve všech fázích šachové partie. Morphy měl vynikající techniku hry a překonával své soupeře v koncovkách. Zároveň ale pochopil, že nejdůležitější podmínkou úspěchu v šachové partii je mobilizace sil v zahájení. Nebál se dobře vypočítaných obětí, věděl o významu centra šachovnice a otevřených drah pro figury. Dokázal skvěle útočit, přitom však základním principem jeho stylu nebyl útok na krále, ale poziční, zpravidla nátlaková, ale velmi promyšlená hra.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paul Charles Morphy (22. června 1837, New Orleans, Louisiana – 10. července 1884 tamtéž) byl americký šachista, neoficiální mistr světa své doby. Některými bývá považován za největšího šachistu všech dob.", "tgt_summary": "Paul Charles Morphy (* 22. Juni 1837 in New Orleans, Louisiana; † 10. Juli 1884 ebenda) war ein US-amerikanischer Schachspieler des 19. Jahrhunderts und der stärkste Spieler in den Jahren 1858 bis 1861.", "id": 1080440} {"src_title": "Přehled o peněžních tocích", "tgt_title": "Kapitalflussrechnung", "src_document": [{"title": "Předpisy upravující přehled.", "content": "Základním předpisem pro sestavení tohoto přehledu je mezinárodní standard IAS 7 Výkazy peněžních toků. (Mezinárodní standardy účetního výkaznictví).Šlo o snahu najít veličinu, která by srovnatelně vypovídala o dosažených ziscích společnosti. Národní předpisy vychází z tohoto standardu. V českých účetních standardech je to pro podnikatele standard (ČÚS) číslo 023 a vyhláška č. 500/2002 Sb. § 3, § 40 až § 43. Přitom mezinárodní i české přepisy umožňují při respektování zásad výše uvedených předpisů volbu metody, formu i úpravy obsahové náplně.", "section_level": 1}, {"title": "Základní pojmy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Peněžní ekvivalenty - v jakékoliv měně (Cash Equivalents).", "content": "Je to krátkodobý finanční majetek, který pro účely přehledu o peněžních tocích je definován takto: Příklady peněžních ekvivalentů: Převody mezi jednotlivými druhy peněžních prostředků se v přehledu o peněžních tocích nevykazují.", "section_level": 2}, {"title": "Peněžní toky (Cash Flow).", "content": "Peněžní toky jsou přítoky a odtoky peněžních prostředků a peněžních ekvivalentů. Aby se tyto toky správně vykázaly, přehled o peněžních tocích obsahuje i nepeněžní položky (např. odpisy, rezervy, opravné položky).", "section_level": 2}, {"title": "K čemu přehled slouží.", "content": "Informace o peněžních tocích poskytují uživateli účetní závěrky podklad ke zhodnocení schopnosti účetní jednotky generovat peníze a peněžní ekvivalenty a potřeb účetní jednotky využití těchto peněžních toků Účetní zisk nemusí znamenat dostatek peněžních prostředků a naopak, vykazovaná ztráta nemusí znamenat nedostatek peněžních prostředků. Přehled peněžních toků umožňuje lepší srovnatelnost výkonnosti různých podniků. Je to z důvodu, že poskytuje informace bez ohledu na: Přehled odpovídá za sledované účetní období na tyto základní otázky:", "section_level": 1}, {"title": "Základní vazby a transakce.", "content": "Existují základní obecné kontrolní vazby mezi finančními výkazy: V tomto trojbilančním systému lze identifikovat čtyři základní typy hospodářských transakcí,:", "section_level": 1}, {"title": "Členění přehledu.", "content": "Přehled o peněžních tocích je členěn odděleně za tyto činnosti: Pro vyhodnocení přehledu o peněžních tocích z pohledu celkových kladných či záporných toků existuje těchto 14 možných základních variant (JD): Komentář: Jako nejlepší můžeme vyhodnotit variantu 6b. Peněžní prostředky vytvořené z provozní hlavní činnosti pokrývají výdaje investiční oblasti (pořízení investic) a výdaje finanční oblasti (výplatu dividend včetně splácení případných úvěrů). A u této varianty je ještě celkový peněžní tok kladný.", "section_level": 1}, {"title": "Forma přehledu.", "content": "Ani mezinárodní standard neurčuje formu tohoto přehledu. V dodatku (Statement of Cash Flows) A a B k IAS 7 jsou uvedeny příklady tohoto výkazu, na kterých je ukázána jedna z možností jeho podoby. ČUS č. 023 uvádí základní formu přehledu jako možné řešení.", "section_level": 1}, {"title": "Metody sestavení přehledu.", "content": "Tato metoda se mnohdy ještě rozlišuje Vzhledem k tomu, že tradiční metody vychází z toho, že zpracovatel přehledu o peněžních tocích má k dispozici data účetní závěrky, jsou tyto metody rozšířeny na tzv. „krokovací metody“. Postupně se přebírají údaje z rozvahy a výsledovky a ty se v jednotlivých krocích upravují. O zvláštnosti sestavení tohoto výkazu svědčí to, že jsou za tímto účelem vydávány samostatné účetní standardy. Podrobné návody k jeho sestavení jsou v odborné literatuře.", "section_level": 1}, {"title": "Programové řešení přehledu.", "content": "Některé prameny uvádí, že neexistuje obecný programový algoritmus pro sestavení přehledu o peněžních tocích. Nelze ani obecně tvrdit, že se výkaz cash flow „neúčtuje“. Přehled o peněžních tocích lze naplnit pomocí pentálního účetnictví. Podrobněji ve Wikiknize. Obecným algoritmem je pentální rovnice, pomocí níž je zaručena kontrola správnosti vyplnění a jednoznačné provázání na podvojné účetnictví.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy přehledů z pohledu času.", "content": "Z pohledu zpracování rozlišujeme dva druhy přehledů:", "section_level": 1}, {"title": "Příklady přehledů.", "content": "V odborné literatuře je velké množství příkladů. Příklady je možné rozdělit do dvou základních skupin:", "section_level": 1}, {"title": "Z historie výkazu cash flow.", "content": "V roce 1863 firma Dowlais Iron Company řešila situaci, kdy neměla peníze na investice pro nové vysoké pece, navzdory tomu, že firma dosáhla zisku. Vysvětlení, proč tam nebyly finanční prostředky k investování, podal manažer firmy, který udělal nový finanční výkaz s názvem srovnávací rozvaha. Tento nový finanční výkaz stál u zrodu výkazu cash flow, který se používá dodnes Mezinárodní účetní standard - IAS 7 Výkazy peněžních toků vstoupil v platnost v roce 1994.Jeho první verze byla schválena již v roce 1977. V ČR první podrobný popis výkazu peněžních toků uvádí v roce 1992 Schroll", "section_level": 1}], "src_summary": "Přehled o peněžních tocích (anglicky cash flow statement) je ve finančním účetnictví jedním z finančních výkazů, který zobrazuje zdroj a využití peněžních prostředků a peněžních ekvivalentů podniku. Přehled peněžních toků (cash flow) doplňuje rozvahu a výkaz zisků a ztrát o další rozměr, jímž se vrací k základní ekonomické kategorii, která stojí na prapočátku všech ekonomických úvah, tj. k peněžním prostředkům. Jedná se o výkaz, který informuje o tom, co se s penězi děje, a objasňuje, zdali zdrojem peněz a peněžních ekvivalentů pro činnost podniku byla interní výdělečná činnost podniku, nebo externí zdroje.", "tgt_summary": "Die Kapitalflussrechnung (KFR), auch Cashflow-Rechnung genannt, hat das Ziel, Transparenz über die Zahlungsmittelströme eines Unternehmens herzustellen. Dabei sollen die Veränderung des Liquiditätspotentials im Zeitverlauf quantifiziert und die Ursachen der Veränderungen herausgestellt werden.", "id": 800450} {"src_title": "Emir Kusturica", "tgt_title": "Emir Kusturica", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v roce 1954. Jeho otec pracoval jako novinář a jeho matka byla sekretářkou na místním soudu. Sám Emir vyrůstal na sarajevském předměstí Gorica. Studoval na pražské FAMU v ročníku Otakara Vávry. Dostal se tam na doporučení Bosny a Hercegoviny po svých úspěšných amatérských filmech. Kusturicův školní film Guernica ze 3. ročníku byl oceněn na karlovarském festivalu CILECT 1977. V rámci studia dále natočil krátké snímky \"Jedna část pravdy\" a \"Podzim\". Školu absolvoval v roce 1978 a po návratu do Jugoslávie pracoval v sarajevské televizi. Tam natočil film Nevěsty přicházejí (\"Nevjeste dolaze\"), který vzbudil vlnu kritiky a byl následně cenzurován. Jeho další film Bife Titanik byl inspirován povídkou Iva Andriće a získal ocenění na filmovém festivalu v Portoroži. Spolu s několika dalšími filmaři, kteří studovali v Praze, dal vzniknout pojmu Pražská filmová škola, který se používá pro určité období a styl v jugoslávské kinematografii. Na přelomu 80. a 90. let 20. století se přestěhoval do USA. Po nějakou dobu přednášel na Columbia Unviersity v New Yorku, kam došel na pozvání Miloše Formana. Kvůli stěhování tak musel Kusturica dokončit natáčení svého filmu Dům k pověšení ve Spojených státech. V Americe natočil také film Arizona Dream. Tento film vyhrál dvě ceny na berlínském filmovém festivalu. Jeho film Otec na služební cestě byl oceněn na některých festivalech. V roce 1995 natočil film Podzemí (srb. \"Podzemlje\", angl. \"Underground\"), který získal hlavní cenu na filmovém festivalu v Cannes. Film byl kritizován za prosrbský pohled na dějiny Balkánu po druhé světové válce a především rozpad Jugoslávie. Známá je také jeho spolupráce s hudebním skladatelem Goranem Bregovićem, který složil hudbu k několika jeho filmům. Se svým synem Striborem hraje v srbské kapele No Smoking Orchestra, která vznikla původně z populární jugoslávské formace Zabranjeno pušenje (Kouření zakázáno). V roce 2004 dokončil film \"Život je zázrak\", který popisuje život na malé vesnici během války v Bosně a Hercegovině. Vhodné místo k natáčení filmu zvolil Kusturica na muzeální trati Šarganska osmica na jihozápadě Srbska. Film patřil k nejdražím v srbské filmové produkci. V uvedené lokalitě nechal vzniknout i tradiční resort Drvengrad, který představuje tradiční srbskou kulturu a má být symbolem boje proti globalizaci a kapitalismu. V Drvengradu pořádá také různé filmové festivaly a setkání. V roce 2005 konvertoval na pravoslaví (původně byl sekulárním muslimem) a přijal druhé jméno Nemanja. V roce 2016 se objevila v českém překladu jeho kniha \"Cizinec v manželství\" (orig. 'Sto jada'). V roce 2008 představil vlastní dokumentární film o Diegu Maradonovi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Emir Kusturica (* 24. listopadu 1954 Sarajevo) je srbský filmový režisér a hudebník původem z Bosny a Hercegoviny, žijící v Bělehradě.", "tgt_summary": "Emir Kusturica [], seit seiner serbisch-orthodoxen Taufe 2005 auch: Nemanja Kusturica, (* 24. November 1954 in Sarajevo, SFR Jugoslawien) ist ein Filmregisseur und Musiker aus Bosnien und Herzegowina mit serbischer und französischer Staatsbürgerschaft. Er lebt heute in Belgrad, Paris und in dem von ihm konzipierten, aus Holzhäusern bestehenden Dorf Drvengrad (mit dem Hotel Mećavnik), das er selbst Küstendorf nennt, nahe der serbischen Ortschaft Mokra Gora.", "id": 1921700} {"src_title": "Rattenberg (Tyrolsko)", "tgt_title": "Rattenberg (Tirol)", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Město Rattenberg leží na katastrálním území stejného jména na pravém břehu řeky Inn. Rozloha města přesně odpovídá čtvrtině plochy městského státu Vatikán. Okolními obcemi jsou na severovýchodě Radfeld, na západě Kramsach a na jihozápadě Brixlegg. V důsledku polohy na úpatí hory Schlossberg na část města po tři zimní měsíce vůbec nedopadají sluneční paprsky, město zůstává ve stínu hory. Uvažovalo se o oslunění zastíněné části města zrcadly, ale projekt nebyl realizován.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Rattenberg leží mezi skalami a řekou Inn pod zbytky hradu z 10. století. Původně město sloužilo jako překladiště pro zboží, převážené po řece Inn a také jako celní stanice mezi Tyrolskem a Bavorskem. Historické centrum je dnes pěší zónou. První historická zmínka pochází z roku 1254. Pod ochranou hradu se místo rozvíjelo podél silnice mezi řekou Inn a horou Stadberg. Na východě bylo uzavřeno zdí a příkopem. V roce 1393 byl Rattenberg povýšen na bavorské město. Rattenberg patří, jako ostatní tyrolská města na východ od Zillertalu, k Salcburské arcidiecézi. Do války o Landshutské dědictví, byl Rattenberg součástí Bavorska. Po ukončení války a uzavření míru v roce 1505 se stal Rattenberg součástí Tyrolska. Od roku 2013 je Rattenberg památkově chráněným městem. Je po městě Hall in Tirol druhým takto chráněným městem v Tyrolsku a třicátým v Rakousku.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství a infrastruktura.", "content": "Rattenberg je dnes znám svými sklářskými dílnami, a proto se mu přezdívá „Město skla“. Nejdůležitějším hospodářským odvětvím je turistika. V létě navštíví město, které má pouze jeden hotel, autobusy a osobními auty cca 3000 návštěvníků denně. Téměř celé město je pěší zónou. Ve městě není pošta ani policejní stanice, na druhou stranu v Rattenbergu sídlí soud pro dvanáct obcí. Vzhledem k omezené ploše zastavitelných míst je několik infrastrukturních zařízení mimo hranice města: např. mateřská škola, hasiči, hřbitov, sportovní hřiště, recyklační dvůr, vlakové nádraží a několik velkých parkovišť.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Rattenberg je dostupný po dálnici A 12 výjezdem Kramsach (exit 32). Před dokončením dálnice vedl veškerý provoz do 4. srpna 1972 městem. Tyrolská silnice B 171 s Rattenbergským tunelem (624 m) byla dokončena o deset let později a zcela odklonila průjezdní dopravu z města. Železniční spojení zajištuje trať Kufstein – Innsbruck, zastávka Rattenberg-Kramsach.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidelné akce.", "content": "Největšími pravidelnými akcemi jsou:", "section_level": 1}], "src_summary": "Rattenberg je rakouské město v okrese Kufstein, spolková země Tyrolsko. S plochou 0,11km a se obyvateli je nejmenším rakouským městem.", "tgt_summary": "Rattenberg ist eine Stadt im Bezirk Kufstein, Tirol, Österreich. Mit 0,11 km2 ist sie flächenmäßig die kleinste Gemeinde Österreichs und mit Einwohnern (Stand ) die kleinste Stadtgemeinde Österreichs. Rattenberg ist Sitz des Bezirksgerichtes im Gerichtsbezirk Rattenberg.", "id": 944214} {"src_title": "Skadarské jezero", "tgt_title": "Skutarisee", "src_document": [{"title": "Pobřeží.", "content": "Východní a severní břeh je nízký a místy zarostlý. Na severu se rozkládá Demovsko polje. Naopak západní a jihozápadní je hornatý. Od Jaderského moře odděluje jezero hřbet Rumija.", "section_level": 1}, {"title": "Ostrovy.", "content": "Na jezeře se nachází několik ostrovů. Největší je Vranjina v deltě \"Morači\". Dále to je bývalé ostrovní vězení Grmožur, bývalá ostrovní pevnost Lesendro a menší ostrovy Starčevo, Korn, Beška, Omerova gorica, Krajinské souostroví, které zahrnuje 50 menších ostrůvků.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Do jezera ústí ze severozápadu v \"Černé Hoře\" řeka Morača a ze severovýchodu v \"Albánii\" řeka Thate (\"Zeta\"). Odtéká z něj pak řeka Buna do Jaderského moře. Řeka \"Buna\" krátce pod jezerem přijímá severní rameno Drinu, které při vysokých stavech vody na jaře a na podzim naopak napájí \"Skadarské jezero\". To se pak rozlévá na plochu až 550 km2.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti vody.", "content": "Voda v jezeře je čistá, což především zabezpečuje přibližně 50 pramenů, které jsou na dně. Kompletně se tak voda v jezeře vymění za tři až šest měsíců.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna.", "content": "V \"Černé Hoře\" je jezero a okolí od roku 1983 národním parkem. Jedná se o jednu z největších ptačích rezervací v Evropě s více než 270 druhy, mimo jiné posledními evropskými pelikány.", "section_level": 1}, {"title": "Osídlení pobřeží.", "content": "V okolí jezera, které vždy bývalo význačným centrem Černé Hory\",\" je mnoho kulturních památek. Poblíž jihovýchodního břehu leží albánské město Skadar, v severní části je jezero z části zasypáno a přemostěno železnicí spojující Bělehrad a město Bar. Na jezeře je rozvinutá místní lodní doprava a rybářství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Skadarské jezero (,,, v Střední Evropě známo ve variantách názvu ve všech třech jazycích) je krasové jezero na hranicích Černé Hory a Albánie (Kraj Shkodër). Jde o největší jezero na Balkáně. Jeho rozloha kolísá od 356 km2 do 376 km2, z čehož přibližně jedna třetina (148 km2) připadá Albánii a zbytek Černé Hoře. Dosahuje hloubky až 12 m (podle jiných zdrojů až 44 m případně dokonce 60 m). Leží v nadmořské výšce 6 m.", "tgt_summary": "Der Skutarisee (auch \"Shkodrasee\" oder \"Skadarsee\";, und ) ist der größte See der Balkanhalbinsel und – je nach Ansicht – neben dem Gardasee der größte See Südeuropas. Die hier verwendete Bezeichnung hat der See nach dem früher verwendeten italienischen Namen der an der Südostspitze des Sees gelegenen albanischen Stadt Shkodra (serbisch/montenegrinisch Скадар/\"Skadar\"). Der See liegt im Grenzgebiet zwischen Montenegro und Albanien, der montenegrinische Anteil an der Fläche des Sees ist etwas größer als der albanische. Nach Südwesten ist er durch das bis zu 1600 Meter hohe Gebirge Rumija von der nur 20 Kilometer entfernt liegenden Adria getrennt, während sich an der Nordostseite ein weit gedehntes, teilweise versumpftes Flachland anschließt.", "id": 34235} {"src_title": "Richard Wright (hudebník)", "tgt_title": "Richard Wright (Musiker)", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a kariéra do roku 1983.", "content": "Richard Wright vystudoval \"Haberdashers' Aske's Boys' School\" a \"Regent Street Polytechnic College of Architecture\", kde poznal své budoucí spoluhráče Rogera Waterse a Nicka Masona. Wright se v roce 1964 stal zakládajícím členem hudební skupiny The Pink Floyd Sound. Předtím hrál i v kapelách Sigma 6 a The (Screaming) Abdabs, ze kterých se The Pink Floyd Sound vyvinuli. Během počátků kapely Pink Floyd byl Wright jedním z hlavních skladatelů ve skupině (i když ne takovým, jako byl Syd Barrett, hlavní skladatel kapely a její frontman), během let 1967–1968 napsal a nazpíval několik vlastních skladeb. Ačkoliv není uveden na přebalu alba \"The Piper at the Gates of Dawn\" jako zpěvák, zpíval v Barrettových skladbách „Astronomy Domine“ a „Matilda Mother“ a působil jako vokalista v „Scarecrow“ a „Chapter 24“. Mezi jeho první kompozice patří písně „Remember a Day“ (album \"A Saucerful of Secrets\"), „Paintbox“ (B strana singlu „Apples and Oranges“) a „It Would Be So Nice“ (singl). Vzhledem k tomu, že se zvuk kapely a její cíle vyvíjely, Wright se přestal zajímat o skládání písní a primárně se zaměřil na svoje charakteristické příspěvky do rozsáhlých instrumentálních kompozic („Interstellar Overdrive“, „A Saucerful of Secrets“, „Careful with That Axe, Eugene“ nebo „One of These Days“) a k filmové hudbě (\"Soundtrack from the Film More\", \"Zabriskie Point\" a \"Obscured by Clouds\"). Zásadně se rovněž podílel na dlouhých, epických kompozicích Pink Floyd jako jsou „Atom Heart Mother“, „Echoes“ (zde zpíval rovněž hlavní vokály) a „Shine On You Crazy Diamond“. Známé jsou také jeho skladby „The Great Gig in the Sky“ a „Us and Them“ z alba \"The Dark Side of the Moon\" (1973). Na tomto albu se také podílel na písních „Breathe“ a „Time“, kde zpíval společně s Davidem Gilmourem. V září 1978 vydal Wright své první sólové album, \"Wet Dream\", které ale nedosáhlo většího komerčního úspěchu. Kvůli osobním problémům a stupňujícímu se nepřátelství s Rogerem Watersem byl nucen opustit kapelu na podzim 1979 během nahrávání alba \"The Wall\". Nicméně Wright hrál s kapelou Pink Floyd během následujícího turné \"The Wall Live\" v letech 1980–1981 jako najatý hudebník. Byl tak jediným „členem“ kapely, který na turné finančně vydělal, neboť zbývající hráči z Pink Floyd (Waters, Gilmour a Mason) museli doplatit ztráty z koncertů. Rick Wright rovněž nebyl pozván na premiéru v roce 1982. Jediné album Pink Floyd bez Wrighta, \"The Final Cut\", bylo vydáno v roce 1983.", "section_level": 2}, {"title": "Hudební kariéra od roku 1983.", "content": "V roce 1984 založil Wright s Davem Harrisem skupinu Zee. Podepsali smlouvu s \"Harvest Records\" a vydali jediné album \"Identity\", které však nebylo úspěšné ani prodejně a ani u kritiků. Ke kapele Pink Floyd se Wright připojil poté, co Waters opustil skupinu v roce 1985. Kvůli smlouvě o svém odchodu z kapely ze začátku 80. let se nestal přímým členem, ale opět najatým hráčem (album \"A Momentary Lapse of Reason\" vydané 1987). Na světovém turné a živém záznamu z něj (album \"Delicate Sound of Thunder\", 1988) již byl uveden jako řádný člen kapely. Na albu \"The Division Bell\" z roku 1994 se podílel spoluautorstvím na pěti skladbách, přičemž na „Wearing the Inside Out“ (hudebně čistě Wrightova píseň, text od Anthonyho Moora) zazpíval hlavní vokály. Během roku 1994 účinkoval i na posledním turné Pink Floyd (audio- i videozáznam vyšly pod názvem \"Pulse\"). V roce 1996, inspirován úspěchem \"The Division Bell\", vydal Wright své druhé sólové album s názvem \"Broken China\" (zazpívala na něm i Sinéad O'Connor). V lednu 2002 hrál s Davidem Gilmourem na několika poloakustických koncertech v Londýně a Paříži. 2. července 2005 zahráli Wright, Gilmour a Mason společně s Rogerem Watersem (první společné vystoupení od roku 1981) krátký koncert v londýnském Hyde Parku v rámci celosvětové série koncertů Live 8. V listopadu 2005 se Wright podrobil operaci na odstranění šedého zákalu a kvůli tomu se nemohl zúčastnit uvedení Pink Floyd do UK Music Hall of Fame (Britské hudební síně slávy). Přítomni byli pouze Gilmour a Mason, protože Roger Waters tehdy pobýval v Římě (kvůli zkouškám své opery \"Ça Ira\") a byl spojen pomocí videopřenosu. Rick Wright se podílel klávesovými party a vokály také na posledním sólovém albu Davida Gilmoura \"On an Island\" (2006). Zúčastnil se rovněž i navazujícího turné po Evropě a Severní Americe. Odmítl Watersovu a Masonovu nabídku, aby zahrál na Watersově turné \"The Dark Side of the Moon Live\" (2006) z důvodu práce na novém albu, které mělo vyjít v roce 2008. Wrightovy klávesové nahrávky z let 1993 a 1994, jež pochází z nahrávacích frekvencí pro \"The Division Bell\" a které byly součástí nepoužitého materiálu, se v roce 2014 staly součástí alba Pink Floyd \"The Endless River\". Tuto desku Nick Mason označil za poctu Ricku Wrightovi.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Jeho první ženou byla Juliette Gale, kterou si vzal v roce 1964. Spolu měli dvě děti (dceru Galu a syna Jamieho) a rozvedli se v roce 1982. Druhou ženu, Franku, si vzal v roce 1984, rozvedli se v roce 1994. Millie, svou třetí ženu, si Wright vzal v roce 1996 (věnoval jí své druhé sólové album \"Broken China\"). Jejich jediné dítě se jmenuje Ben. V roce 1996 se Wrightova dcera Gala vdala za Guye Pratta, studiového hudebníka, který hrál po odchodu Rogera Waterse se skupinou Pink Floyd na baskytaru.", "section_level": 2}, {"title": "Úmrtí.", "content": "Rick Wright zemřel ve věku 65 let 15. září 2008 ve svém domě v Británii na blíže nespecifikovaný typ rakoviny. Před svou smrtí pracoval na novém sólovém albu, které zamýšlel jako sérii instrumentálních skladeb.", "section_level": 2}, {"title": "Používané hudební nástroje.", "content": "V počátcích skupiny hrál Wright na žesťové nástroje. Poté je vyměnil za varhany Farfisa, které se staly jeho hlavním nástrojem na koncertech (ve studiu k nim přidal Hammondovy varhany a klavír). Během krátkého období v roce 1969 použil Wright také v několika skladbách vibrafon a v písni „Biding My Time“ se na chvíli vrátil k žesťům, neboť v ní hrál na pozoun. Později (od té doby, co byla skladba „Echoes“ zařazena do koncertního repertoáru skupiny) začal používat Hammondovy varhany a klavír i na živých vystoupeních. Během „klasického“ období Pink Floyd, v 70. letech (alba \"The Dark Side of the Moon\", \"Wish You Were Here\", \"Animals\" a \"The Wall\"), ustoupily varhany Farfisa do pozadí a Wright se zaměřil na elektrická piana Fender Rhodes, Wurlitzer a Hohner a syntezátory VCS 3, Minimoog, ARP String Ensemble a Prophet 5. Od roku 1987 hrál Wright na digitální syntezátory Kurzweil a své oblíbené Hammondovy varhany C-3. Na Gilmourově turné „On an Island“ v roce 2006 používal i varhany Farfisa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Richard William „Rick“ Wright (28. července 1943, Hatch End, Middlesex – 15. září 2008, Londýn) byl britský klávesista a pianista známý především svým působením ve skupině Pink Floyd. ", "tgt_summary": "Richard William „Rick“ Wright (* 28. Juli 1943 in Hatch End, London Borough of Harrow; † 15. September 2008 in Kensington, London) war ein britischer Musiker und Songschreiber. Er wurde als Keyboarder und Sänger der Rockband Pink Floyd bekannt, die er mitbegründete.", "id": 2168177} {"src_title": "Idiom", "tgt_title": "Redensart", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Idiomy tvoří významnou část slovní zásoby jazyka a jsou běžné zejména v hovorovém jazyce. Označují jevy, pro něž jazyk nemá slovo, jako například „z někoho si vystřelit“, „s někým vyběhnout“ nebo „někomu to polepit“. Mají mnoho společného s metaforami a často z nich vznikají. Nové idiomy vznikají snáze než nová slova a také snadno zastarávají a zanikají. Mohou tedy pružně reagovat na nové skutečnosti, které mluvčí potřebují vyjádřit, a dodávají hovorovému jazyku jeho živost. Protože se některé ještě nedostaly do jazykových slovníků, působí nesnáze hlavně cizincům a odlišují jejich řeč od rodilých mluvčích. Odkazují často na určitý kulturní kontext, v němž jsou srozumitelné (například „přiznat barvu“ na karetní hry), a nejsou produktivní, to jest nedají se obměňovat. Naopak zastaralé nebo nepřesně použité idiomy působí v řeči směšně. Zvlášť časté a významné jsou idiomy ve slangu a v argotu, kde přímo slouží k zakrývání skutečného významu před nezasvěcenými. Některé se ale časem mohou dostat i do běžného jazyka, jako například „vzít roha“ (utéci), „natáhnout bačkory“ (zemřít) a podobně.", "section_level": 1}, {"title": "Překlad.", "content": "Některé idiomy mají přesný ekvivalent i v jiných jazycích, jako například české „přiznat barvu“ a německé „\"Farbe bekennen\"“. Většinou ale doslovný překlad idiomu nedává smysl a překladatel musí hledat obdobný idiom v cílovém jazyce. Důležité a ustálené idiomy se proto uvádějí ve velkých jazykových slovnících a existují i samostatné slovníky frazeologismů. Pokud se takový ekvivalent nenajde, musí se idiom opsat více slovy nebo i vedlejší větou.", "section_level": 1}, {"title": "Lingvistická teorie.", "content": "Idiom je dokladem kontextuality jazyka: význam věty není dán jen spojením významů jednotlivých slov, neboť slova se ve větě navzájem ovlivňují a podmiňují. Jednotlivá slova v idiomu zpravidla nelze nahradit synonymem: místo „ten si to vyžral“ nelze říci, že si to „vyjedl“, a ve spojení „vyžrat něco“ (odtud „vyžírka“) má sloveso vyžrat jiný význam. Idiom je tedy frazém, samostatná sémantická jednotka, samostatný lexém.", "section_level": 1}], "src_summary": "Idiom (z řec. \"idióma\", jazyková zvláštnost) je ustálený víceslovný výraz či frazém, jehož význam nelze odvodit z běžných významů slov, z nichž se skládá. Například význam idiomu „ztratit hlavu“ nesouvisí s běžným významem slova hlava, „nechat na holičkách“ obsahuje slovo, které se jinak v jazyce nepoužívá. Idiom se někdy považuje za synonymum pro frazém, jen zkoumaný ze sémantického hlediska, jindy za jeho podmnožinu. Zkoumáním idiomů se zabývá frazeologie a idiomatika, součásti lingvistiky. ", "tgt_summary": "Redensarten gehören zu den feststehenden sprachlichen Wendungen (Phraseologismen). Meistens sind es bildhafte Ausdrücke. Dennoch werden die beiden Begriffe häufig synonym verwendet.", "id": 888739} {"src_title": "Odilo Globocnik", "tgt_title": "Odilo Globocnik", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Odilo Globocnik se narodil do úřednické rodiny, slovinskému otci a nejspíše maďarské matce v Předlitavsku roku 1904. Dne 1. března 1931 v Korutanech vstoupil do rakouské NSDAP, 1. září 1934 do SS. Původně stavební podnikatel byl od samého počátku fanatickým nacistou. Velmi rychle se stal zástupcem vedoucího jedné z rakouských buněk NSDAP. Jeho kriminální a politická kariéra se svižně rozvíjela. V roce 1933 byl odsouzen k nepodmíněnému trestu za vraždu židovského klenotníka a odseděl si ve vězení jeden rok. Později se stal velmi cennou spojkou mezi Hitlerem a rakouskými nacisty, byl jmenován nacistickým šéfem Korutan a následně byl 24. května 1938 povýšen do pozice vídeňského gauleitera. Byl chráněncem Heinricha Himmlera, jenž mu přezdíval \"Globus\", takže jeho kariéra strmě stoupala, a to až roku 1939, kdy byl odvolán z funkce vídeňského gauleitera za to, že zpronevěřil peníze a přinutil dívky z lepší společnosti k sexuálním orgiím. Za jeho odvoláním stál Hermann Göring. Himmler ho však rehabilitoval a poslal do Lublinu, aby odtud v hodnosti Standartenführera a vůdce SS a policie v Lublinském distriktu řídil likvidaci židovské populace v Generálním gouvernementu. Za tuto velkorysost slíbil Himmlerovi, že odpraví milion Židů. Svůj závazek splnil trojnásobně. Od svých obětí získal více než 45 milionů amerických dolarů v hotových penězích, cennostech a obchodovatelných akciích. Pro svou vlastní potřebu zpronevěřil 5 milionů dolarů. Germanizace Polska v jeho rukách znamenala nejen hromadné vraždění Židů, ale také polských občanů. Globocnik organizoval výstavbu vyhlazovacích táborů a od května 1942 vedl akci Reinhard, jejímž cílem byla likvidace Židů v Generálním gouvernementu. Archivy ukázaly, že Globocnik plnil Himmlerovy rozkazy s brutální efektivitou. Povýšil na Obergruppenführera SS a posléze byl v srpnu 1943 jako vyšší vůdce SS a policie v operační zóně Jaderské pobřeží přeložen do svého rodného města Terstu. Na konci války se Globocnik zdržoval v horách u Klagenfurtu, kde se mu několik týdnů dařilo unikat zatčení. Globocnik spáchal 31. května 1945 sebevraždu požitím ampule s cyankáli, když na něj kapitán Ramsey vykřikl jeho jméno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Odilo Lotario Globocnik, řečený Globus (21. dubna 1904 Terst – 31. května 1945 Paternion) byl vyšším důstojníkem SS a policie za druhé světové války slovinského původu. Je mnohokrát zmíněn v románu Laskavé Bohyně. Využíval svého postavení bezezbytku. Těšil se z velké podpory Heinricha Himmlera a byl jedním z mála vysokých důstojníků, který, přes ohromné korupční jednání, nebyl nikdy oficiálně potrestán.", "tgt_summary": "Odilo Lothar Ludwig Globocnik, auch \"Globotschnig(g)\", Spitzname \"Globus\" (* 21. April 1904 in Triest, Österreich-Ungarn; † 31. Mai 1945 in Paternion, Kärnten), war ein österreichischer Kriegsverbrecher, Nationalsozialist, SS-Gruppenführer und Generalleutnant der Polizei. Nach dem „Anschluss Österreichs“ an das Deutsche Reich wurde er für einige Monate Gauleiter in Wien und war dort maßgeblich für die Judenverfolgung mitverantwortlich. Nach der deutschen Besetzung Polens wurde er SS- und Polizeiführer im Distrikt Lublin des Generalgouvernements. Als Leiter der Aktion Reinhardt zur Vernichtung der Juden im Generalgouvernement unterstanden ihm die Vernichtungslager Belzec, Sobibor und Treblinka. In seiner Eigenschaft als Geschäftsführer der Ostindustrie GmbH organisierte er die Ausbeutung jüdischer Arbeitskräfte mit. 1943 wurde er zum Höheren SS- und Polizeiführer in der Operationszone Adriatisches Küstenland ernannt, wo er die Bekämpfung von Partisanen und die Deportation von Juden in das KZ Auschwitz-Birkenau organisierte. Nach Kriegsende wurde er Ende Mai 1945 durch Angehörige der britischen Armee festgenommen und beging kurz darauf Suizid.", "id": 1945127} {"src_title": "Interbrigády", "tgt_title": "Internationale Brigaden", "src_document": [{"title": "Vznik brigád a nábor dobrovolníků.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátek.", "content": "S myšlenkou používat zahraniční komunistické strany k náboru dobrovolníků do španělské občanské války přišel jako první v roce 1936 Wilhelm Münzenberg, německý komunista, který byl vedoucím propagandy Kominterny pro západní Evropu. V září 1936 se komunistické strany Francie a Itálie rozhodly jednat. Italský komunista Luigi Longo dojednal nezbytná opatření se španělskou vládou za pomoci sovětského Ministerstva obrany (sověti měli rozsáhlé zkušenosti s organizací zahraničních jednotek z dob ruské občanské války). Španělský premiér Largo Caballero byl zpočátku proti formování zahraničních jednotek ve Španělsku, ale počáteční válečné neúspěchy ho donutily situaci přehodnotit. Oficiálně schválil vytvoření interbrigád 22. října 1936.", "section_level": 2}, {"title": "Propagace.", "content": "Jako významná propagace interbrigád posloužil otevřený dopis Josifa Stalina španělskému komunistickému vůdci José Díazovi, který byl publikován v periodiku \"Mundo Obrero\" 17. října 1936. Dopis konstatoval, že vítězství republikánů ve válce není pouze záležitostí Španělů, ale věcí „celého pokrokového lidstva“. Následně začaly ve většině států vznikat organizace podporující Druhou španělskou republiku, které byly více či méně kontrolovány Kominternou.", "section_level": 2}, {"title": "Organizace.", "content": "Hlavní náborové centrum interbrigadistů vzniklo tajně v Paříži pod vedením plukovníka Świerczewského, polského komunisty a veterána z ruské občanské války. Pro dobrovolníky z východní Evropy zprostředkovával pomoc, peníze a cestovní pasy Josip Broz Tito, pozdější hlavní postava protinacistického odboje a jugoslávský prezident. Po náboru byli interbrigadisté posíláni buď lodí nebo po železnici do Španělska. Hlavní základnou a shromaždištěm se stalo Albacete nacházející se 278 km jihovýchodně od Madridu. Do velení celé operace byli zvoleni významní členové Kominterny. Francouzský komunista André Marty zastával pozici hlavního velitele, Luigi Longo (\"Gallo\") se stal generálním inspektorem a italský komunista Giuseppe Di Vittorio (\"Nicoletti\") byl politickým komisařem. Francouzská komunistická strana poskytovala interbrigadistům uniformy a Sovětský svaz dodával vojenský materiál. Motivace interbrigadistů byla velice různorodá. Někteří přišli bojovat do Španělska za demokracii, další viděli v boji první krok v cestě k rozpoutání revoluce v jejich domovině. Do interbrigád se hlásili nezaměstnaní dělníci (převážně z Francie) či dobrodruhové. Nemalou část tvořili komunisté, kteří museli díky své činnosti emigrovat do SSSR. Tak se dostali do Španělska lidé jako veterán ruské občanské války Manfred Stern (zvaný \"Kléber\"), pozdější velitel východoněmecké Stasi Wilhelm Zaisser (\"Gomez\") či maďarský revolucionáři Máté Zalka (\"Lukács\") a János Gálicz (\"Gal\").", "section_level": 2}, {"title": "Bojové nasazení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obléhání Madridu.", "content": "Madrid, hlavní město Španělska, byl od začátku války v rukou republikánů. Falangisté s cílem dobýt hlavní město, a tak rychle ukončit válku ve svůj prospěch, zaútočili 8. listopadu 1936. Narazili ale na houževnatý odpor republikánských vojsk spojených s interbrigadisty. Po více než dvouměsíčním obléhání se nakonec museli v půlce ledna 1937 stáhnout. Republikánům se podařilo odrazit nejvýraznější falangistický pokus o dobytí Madridu a udržet jej až do úplného konce války v roce 1939. Zásluhy interbrigadistů při obraně Madridu jsou všeobecně uznávané. Propaganda Kominterny ale úlohu a důležitost interbrigadistů účelně zveličovala a ubránění Madridu bylo nakonec prezentováno jako čistě vítězství interbrigadistů. Ve skutečnosti bránilo Madrid na 40 000 republikánských vojáků a počet interbrigadistů nepřesáhl 3 000 mužů. Hlavní přínos interbrigadistů byl v zlepšování morálky republikánského vojska díky jejich nadšenému a odhodlanému nasazení v boji. Zcela neocenitelnými se staly bojové zkušenosti některých dobrovolníků z První světové války (Španělsko zůstalo po dobu celé války neutrální).", "section_level": 2}, {"title": "Bitva na Jaramě.", "content": "Dne 8. února 1937 padla do rukou falangistům Málaga. Po tomto významném vítězství se falangisté se rozhodli přerušit spojení spojení mezi hlavními centry republikánů Madridem a Valencií. Proběhly velice tuhé boje, které přinesly těžké ztráty na obou stranách. Příkladem jsou boje na tzv. \"Sebevražedném kopci\" (anglicky: \"Suicide Hill\"), kde Britský batalion tvořený převážně britskými a irskými dobrovolníky ztratil 375 mužů z celkového počtu 600. Republikáni nakonec společně s interbrigadisty zastavili falangistický postup a cesta z Madridu do Valencie zůstala v rukou republikánů. Operace skončila 27. února 1937. Ve světě mezitím 21. února 1937 nabyl účinnosti zákaz Společnosti národů se vměšovat a poskytovat Španělsku dobrovolníky. Od tohoto okamžiku Společnost národů vyvíjela velmi silný tlak na odchod interbrigadistů ze Španělska.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva o Guadalajaru.", "content": "Po neúspěchu u Jaramy se rozhodli falangisté opět zaútočit na Madrid. Předem stanoveným cílem se stalo městečko Guadalajara vzdálené 50 km od Madridu. Na operaci byly vyčleněny veškeré italské expediční jednotky o síle 35 000 mužů. Italský vůdce Mussolini chtěl, aby vítězství připadlo pouze Itálii. Dne 9. března 1937 prolomily italské jednotky republikánské linie a falangisté začali rychle postupovat k Madridu. Republikáni rychle sestavili ty nejlepší jednotky včetně 11. a 12. mezinárodní brigády a do protiútoku byli posláni italští interbrigadisté z Garibaldiho batalionu. Aniž by o tom obě strany věděly, obě mluvily stejným jazykem. Nakonec toho využili jak republikáni, tak falangisté a získali od protivníka cenné informace bez jakéhokoliv prozrazení. Němečtí interbrigadisté z Thälmannova batalionu se při operaci vyznamenali a za cenu velkých ztrát udrželi cestu mezi Trijueque a Torijou.", "section_level": 2}, {"title": "Rozpuštění interbrigád.", "content": "V červnu 1938 se Stalin rozhodl přestat podporovat republikánský režim, kterému za španělské zlaté rezervy dodával vojenský materiál. V říjnu 1938 nařídila Společnost národů úplné stažení interbrigadistů ze Španělska. Španělský premiér Juan Negrín nakonec jejich zrušení v září 1938 odsouhlasil s nadějí, že Společnost národů dohlédne i na stažení Italů a Němců bojujícím na straně falangistů a zruší zbrojní embargo. Interbrigadisté byli nuceni překročit Pyreneje do Francie, kde byli následně internováni v táborech Argeles a Gurs.", "section_level": 1}, {"title": "Českoslovenští interbrigadisté.", "content": "Nábor československých dobrovolníků (později se jim začalo říkat \"Španěláci\") do španělské občanské války byl organizován za pomoci KSČ a některých sociálních demokratů. V říjnu 1936 vznikl \"Výbor pro pomoc demokratickému Španělsku\", jehož předsedou byl v letech 1936 – 1937 sociální demokrat Emanuel Viktor Voska. Za členy \"Výboru\" se přihlásilo přes 40 československých organizací a institucí (Rudé odbory, Solidarita, Volná myšlenka, Dělnická akademie, Svaz československých učitelů). V listopadu 1937 byl \"Výbor\", který měl do té doby charakter volného sdružení, reorganizován a legalizován jako \"Společnost přátel demokratického Španělska\" (předseda doc. PhDr. Josef Fischer, místopředsedové Marie Pujmanová a Jaroslav Kratochvíl). \"Výbor pro pomoc demokratickému Španělsku\" zajišťoval dobrovolníkům pasy, finančně je zajistil a zprostředkoval cestu do náborového centra v Paříži. Heslem celé operace se stalo známé \"U bran Madridu se bojuje také za Prahu!\" Složením nebyli dobrovolníci pouze členové komunistické strany. Ti tvořili z počátku pouze 20 % z celkového počtu dobrovolníků. Postupem času jejich počet rostl, ale nikdy nepřesáhl 50 %. Z počátku byli Čechoslováci přiřazováni do národnostně různorodých jednotek. Časem ale vznikly ve Španělsku převážně československé jednotky jako například \"Pěší četa Klementa Gottwalda\" či \"prapor T. G. Masaryk\", který sdružoval pouze slovanské dobrovolníky. Celkový počet československých interbrigadistů se různí. Odhaduje se počet okolo 2 000 (800 byli českoslovenští krajané z USA, Kanady, Francie a jiných zemí), počet padlých a nezvěstných je ještě těžší odhadnout. Obecně se mluví o několika stovkách mrtvých. Mezi nejznámější československé interbrigadisty patřili například lékaři Karel Holubec a František Kriegel, Artur London, komunistický činitel odsouzený v inscenovaném procesu s Rudolfem Slánským, Vendelín Opatrný, československý velitel, který padl při bojích o Dukelský průsmyk, Josef Pavel, ministr vnitra ČSSR v roce 1968, Leopold Pokorný, jehož oběť při záchraně jednotky amerických dobrovolníků získala obdiv jak mezi interbrigadisty, tak doma v ČSR, Jaroslav Kovanda, československý letec RAF, Otakar Hromádko, autor knihy \"Jak se kalila voda\", Osvald Závodský popravený v 50 letech a mnoho dalších. Po rozpuštění brigád se českoslovenští dobrovolníci většinou stáhli do Francie. Po zrušení internačních táborů ve francouzském Gurs vstoupili do vznikající československé vojenské zahraniční jednotky ve Francii (z necelých 550 dobrovolníků v internačních táborech se do vznikající jednotky přihlásilo přes 440 interbrigadistů). Odtud vedla jejich cesta po pádu Francie do Anglie nebo se aktivně účastnili francouzského odboje. Po druhé světové válce v letech 1945 - 1948 využívala KSČ navrátivších se interbrigadistů díky jejich jazykovým schopnostem a bojovým zkušenostem na ministerstvech zahraničí či obrany. Vše se ale obrátilo po únoru 1948, kdy KSČ začala na povel SSSR hledat vnitřního nepřítele. Interbrigadisté byli označeni za francouzské či americké špióny a byli plošně perzekvováni. Přišli o zaměstnání, členství ve straně a mnoho z nich strávilo mnoho let ve vězení. Jejich rehabilitace přišla až s 60. léty a postupným uvolňováním komunistického režimu. Mnoho z nich se pak podílelo na aktivitách reformního hnutí v KSČ, které později vedlo k Pražskému jaru. Posledním výrazným hromadným počinem československých interbrigadistů bylo jejich vyslání na Kubu po tzv. Kubánské revoluci, kde díky znalosti jazyka a hispánského prostředí byli cennými poradci pro vznikající vládu vedenou Fidelem Castrem.", "section_level": 1}, {"title": "Intebrigadisté po válce.", "content": "Osudy interbrigadistů byly po občanské válce velice rozličné. Interbrigadisté z Německa, Itálie a Maďarska se nemohli vůbec vrátit domů, protože by byli místním fašistickým režimem krutě perzekvováni. V mnoha demokratických zemích na ně bylo nahlíženo jako na politicky nespolehlivé osoby a byli vystaveni mnoha sankcím. Například belgickým, nizozemským a polským dobrovolníkům bylo odebráno občanství, protože sloužili v armádě cizí země. Kanadští dobrovolníci byli po návratu domů vyšetřováni policií, bylo jim odepřeno zaměstnání a jako politicky nespolehliví nemohli sloužit během druhé světové války v armádě. Američtí dobrovolníci ve válce sloužit mohli, ale bylo jim odmítnuto jakékoliv povýšení. Nejhůře dopadli švýcarští interbrigadisté, kteří byli po návratu domů postaveni před vojenský soud a odsouzeni až na čtyři roky do vězení. Interbrigadistům se dostalo uznání až se začátkem druhé světové války, kdy se jednotlivé státy dostávaly do války se silami podporujícími falangisty. Po válce byli v západní Evropě interbrigadisté účelně zapomínáni z obav z potenciální podpory komunismu. Ve východní Evropě, kde se zformovaly komunistické režimy, byli naopak interbrigadisté oslavováni jako první bojovníci proti fašismu. Ve Východním Německu, kde komunisté hledali, jak vybruslit z nacistické minulosti země, se stali němečtí interbrigadisté skoro až mýtem a byli oslavováni na každoročních vzpomínkových akcích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mezinárodní brigády neboli interbrigády (španělsky: \"Brigadas Internacionales\") byly vojenské jednotky tvořené výhradně ze zahraničních dobrovolníků, které bojovaly v letech 1936 – 1939 ve španělské občanské válce na straně Druhé španělské republiky (republikánů) proti jednotkám generála Franka (tzn. falangistům). ", "tgt_summary": "Die Internationalen Brigaden, kurz Interbrigaden, auf Spanisch \"las Brigadas Internacionales\", waren von der Kommunistischen Internationale rekrutierte und ausgebildete militärische Freiwilligenverbände (Milizionäre), die im Spanischen Bürgerkrieg auf der Seite der Spanischen Republik mit ihrer gewählten Regierung gegen den von Franco angeführten Staatsstreich und dessen von Hitler und Mussolini unterstützte Verbände (nationalspanische Koalition) kämpften. Der republikanische Parlamentsvorsitzende Diego Martínez Barrio ließ 1936 fünf Zahlen des spanischen Heeres für die Internationalen Brigaden reservieren: die Nummern von XI. bis XV.", "id": 88712} {"src_title": "Rumburk", "tgt_title": "Rumburk", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název města pochází z příjmení zhořeleckých a žitavských měšťanů v roce 1298 Romberch, v následujících letech \"Ronenberch\", \"Ronnenberch\", \"Ronenberg\", zkráceně \"Ronnberg\" či \"Rumberg\". V roce 1341 se poprvé objevuje \"Rumburg\", následují názvy \"Romberg\", \"Ronberg\". První část názvu pochází ze heraldických ostrví panského rodu Ronovců (středohornoněmecky \"die Rone\" = ostrve, osekané kmeny s pahýly větví, které se používaly jako žebříky při dobývání hradeb; odtud je odvozeno Ron, nářeční výslovnost Run, Rum. V druhé části je velmi časté německé \"Berg\" (der Berg = hora), které se střídá s \"Burg\" (\"die Burg\" = hrad). Hrad stejného názvu – \"Rumburg\" stojí v Německu nedaleko města Eichstätt.", "section_level": 1}, {"title": "Přívlastky.", "content": "Pro svoji výstavnost, množství restaurací a zábavních podniků bylo město od začátku 20. století do roku 1945 nazýváno \"Malá Paříž.\"", "section_level": 2}, {"title": "Vlajka a znak.", "content": "Popis znaku města: Popis vlajky města:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Od středověku do třicetileté války.", "content": "Při obchodní cestě z Míšně do Žitavy a z Lužice přes Českou Lípu do středních Čech vznikla koncem 12. století pohraniční tržní osada, jež byla manstvím hradu Honštejna. Sídlem manů (drobných zemanů) byla rumburská tvrz. Jménem jsou z těchto manů známi Opce z Naptic (k roku 1363), Ota a Albert z Hrbic (1403) a další až do konce 15. století. Roku 1298 se Rumburk v historické literatuře označuje jako město, ale poprvé písemně se tak připomíná až roku 1377. Tehdy se v latinské listině městské rady ve Zhořelci mezi svědky uvádí Jindřich mladší z Rumburka jako \"„Heinricus de Romberch iunior“\". Další stopy o existenci Rumburka jako panství pánů z rodu Ronovců ze 14. století nalézáme v účetních knihách města Zhořelce, kde jsou uvedena jména: \"Peter von Ronenberch\" (1305), \"Tilo von Ronenberg\" a \"Conradus von Ronnenberch\". Pro obchodní a strategický význam na česko-německé hranici město napadli husité. Proto si roku 1423 Hynek Berka z Dubé, držitel Rumburka a hradů Honštejn a Vildštejn, od lužických měst si vyžádal na obranu Rumburka vojenskou pomoc, která skutečně přišla a čítala 400 mužů. Přesto roku 1429 husité Rumburk obsadili a podnikali odtud nájezdy do katolické Lužice. Roku 1435 Berkové prodali Rumburk s Honštejněm saským knížatům, ale již roku 1451 jej získali zpět. Zdejší manství se dostalo pod vrchní právo hradu Tolštejna. Roku 1478 rumburský a zároveň tolštejnský man Kryštof z Heřmanic prodal Rumburk Hugoltovi ze Šlejnic, který k němu roku 1481 přikoupil i celé tolštejnské panství. V roce 1475 jádro města tvořilo 22 domů. Téhož roku byly ve vsi Horní Jindřichov 3 mlýny, 13 sedláků, 150 obsazených a 60 neobsazených prutů polí. Roku 1496 byl knězem ve zdejší farnosti Prokop Thamme. Po jeho smrti – roku 1503 – byl jako další zdejší kněz ustanoven Petr Molitor. V letech 1532 až 1565 celé panství držel Jiří ze Šlejnic, který přenesel své sídlo do Rumburka, kde vystavěl renesanční zámek. Zemřel 27. září 1565 a byl pohřben v Rumburku u kostela sv. Bartoloměje. Šlejnicové se rozsáhlým hospodářským podnikáním i stavbou zámku zadlužili. Roku 1607 panství koupili Kinští ze Vchynic. Vilém Kinský byl roku 1634 zavražděn v Chebu spolu s Albrechtem z Valdštejna a jeho zkonfiskovaný majetek získal Kryštof Löbl z Krainburku (Grönburgu). Zakrátko k Rumburku přikoupil panství Leutersdorf a Varnsdorf. Během třicetileté války roku 1642 zámek v Rumburku napadlo a zapálilo švédské vojsko. Roku 1656 získal panství hrabě František Eusebius z Pöttingu sňatkem s Marií Markétou Löblovou. Mimo jiné založil rumburskou loretu. Na mapě se Rumburk objevil roku 1569. Později, okolo roku 1566, mělo vzniknout předměstí zvané \"„Neusorge“\". Z roku 1573 je první zmínka o rumburské škole, když byl učitelem Petrus Zebiller. Městská šatlava datovaná do této doby se měla nacházet v nynější Vrchlického ulici. Těsně před třicetiletou válkou – roku 1626 – postihl město mor. Šibenice údajně stála kolem domu 75 v Jiříkovské ulici. Majiteli Rumburka byli:", "section_level": 2}, {"title": "Doba pobělohorská.", "content": "Roku 1681 panství od Pöttingů koupili Lichtenštejnové, v jejichž majetku zůstal až do druhé pozemkové reformy v roce 1923. Roku 1724 zámek postihl již druhý požár, po němž Lichtenštejnové ihned zahájili jeho barokní přestavbu, dokončenou již roku 1726, včetně patrové brány kryté valbovou střechou. Z roku 1681 pochází morový sloup. Roku 1706 vyrostla osada Antonínovo údolí, později přidružená k Rumburku. V roce 1764 vyrostla jiná osada později přidružená k Rumburku-Podhájí. V roce 1850 v Rumburku vznikl okresní soud. Od roku 1881 byl hřbitov v místech Parku přátelství. Rumburku se pro jeho honosnost říkalo \"„Malá Paříž“\". Městská pošta se na své nynější místo přestěhovala roku 1904. V roce 1910 byla zavedena autobusová linka Rumburk-Varnsdorf.", "section_level": 2}, {"title": "První světová válka.", "content": "Muži z Rumburka rukovali většinou ke 42. pěšímu pluku v Terezíně. Odvedeno bylo 4000 mužů, zatímco na konci války se jich vrátilo 3698, z toho 302 jich padlo nebo bylo prohlášeno za nezvěstné. Rok po vypuknutí války – 25. května 1915 – byl do Rumburka převelen \"7. střelecký pluk z Plzně\", ve kterém byla posádka nejen z Plzně, ale i z Rokycan, Rakovníka a Domažlic. S tímto plukem se do Rumburka dostalo 1200 mužů. Posádka byla umístěna v chlapecké škole.", "section_level": 2}, {"title": "Rumburská vzpoura.", "content": "Rumburská vzpoura byla reakcí na nedostatečné a špatné zásobování, nevyplacené žoldy a šikanu německých důstojníků. Vypukla v šest hodin ráno v úterý 21. května 1918 a ještě téhož dne byla krátce po deváté hodině večer potlačena pod Chotovickým vrchem u Nového Boru. Povstalci byli popraveni v Rumburku a v Novém Boru. Tři iniciátoři a vůdcové povstání Stanko Vodička, František Xaver Noha a Vojtěch Kovář byli výnosem stanného soudu odsouzení k trestu smrti a 29. května 1918 v časných ranních hodinách zastřeleni. Stanný soud zasedal v Rumburku v bývalém zámku a v Novém Boru, a odsoudil k trestu smrti ještě dalších sedm vůdců povstání, kteří byli 29. května večer též popraveni zastřelením. Dalším čtrnácti k smrti odsouzeným byl nakonec rozsudek „zmírněn“ na mnohaleté vězení. Z více než 580 obviněných vzbouřenců jich bylo 116 za trest posláno na frontu a zbytek byl uvězněn v terezínské pevnosti. V roce 2008 se v Rumburku pořádaly oslavy k devadesátému výročí Rumburské vzpoury. Na námět vzpoury byl natočen film \"Hvězda zvaná Pelyněk\". Stanko Vodička požádal před popravou evangelického faráře Georga Dölla o předání dopisu na rozloučenou a svého cvikru rodině. Nyní je pohřben na plzeňském hřbitově v Doubravce po pravé straně cesty od hřbitovních vrat ke kostelu. Roku 1951 byla na památku povstalců do městského parku instalována socha \"Nepokořen\" od Vendelína Zrůbeckého. Na místě popraviště byl v 60. letech 20. století instalován pomník popraveným vzbouřencům Stanko Vodičkovi, Františku Nohovi a Vojtěchu Kovářovi od místního kameníka. Na pomníku stojí tato slova:", "section_level": 3}, {"title": "Mezi světovými válkami.", "content": "15. července 1934 byl v Rumburku odhalen pomník 302 rumburským občanům, kteří padli v 1. světové válce. 2. října 1938 bylo území Rumburka spolu s celým Šluknovským výběžkem dle \"Mnichovské dohody\" zabráno Wehrmachtem. O čtyři dny později si Rumburk přijel prohlédnout Adolf Hitler. Po té vydal Městský úřad Rumburk vyhlášku o tom, že do 13. října musí být odevzdány všechny zbraně.", "section_level": 2}, {"title": "Po druhé světové válce.", "content": "Po 15. prosinci roku 1946, tedy po vysídlení Němců z Československa (vysídleno bylo z města a jeho nejbližšího okolí 26 255 obyvatel), zbylo v Rumburku 623 občanů německé národnosti. V noci ze 13. na 14. října 1950 byly SNB a milicemi přepadeny mužské kláštery v Československu. Stejným způsobem byl zlikvidován i klášterní kostel v Rumburku a zdejší řeholníci byli internováni. Objekt byl poté převzat do správy MNV a od té doby chátral. V roce 1956 se zpustošené kaple sv. Jana Křtitele ujal pravoslavná církev, respektive její duchovní a architekt Andrej Kolomacký, který objekt opravil a interiéry sám vyzdobil malbami byzantského stylu. O nízké míře religiozity v těch dobách mimo jiné ovšem svědčí i to, že v roce 1964 byl ze 123 uzavřených sňatků pouze jeden jediný církevní.", "section_level": 2}, {"title": "Členění města.", "content": "Město se dělí na tři místní části, jež odpovídají třem katastrálním územím. Český statistický úřad území města člení na 23 základních sídelních jednotek. V minulosti měl Rumburk tyto části:", "section_level": 1}, {"title": "Veřejná správa.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přenesená státní správa.", "content": "Rumburk je od roku 2002 obcí s rozšířenou působností a s pověřeným obecním úřadem. Přenesenou působnost jako pověřený obecní úřad vykonává kromě vlastního území ještě pro města Jiříkov a Krásná Lípa a obce Staré Křečany a Doubice. Obvod rozšířené působnosti města Rumburk zahrnuje navíc ještě obvod pověřeného obecního úřadu Šluknov, tj. město Šluknov, Velký Šenov, Mikulášovice a Dolní Poustevna a obce Lipová, Lobendava, a Vilémov.", "section_level": 2}, {"title": "Starostové.", "content": "Přehled starostů (později předsedů MNV a MěNV):", "section_level": 2}, {"title": "Vztahy s jinými obcemi.", "content": "Rumburk je členem Euroregionu Nisa, Dobrovolného svazku obcí Sever, Dobrovolného svazku obcí Tolštejn, Sdružení pro rozvoj Šluknovska. Město udržuje přátelské styky se sousedním německým městem Seifhennersdorf, spolu s gymnáziem udržuje přátelské kontakty s bavorským městem Sulzbach-Rosenberg, kde jde i o kontakty s původními obyvateli Rumburka. V rámci Společnosti přátel východu udržuje město přátelské styky s ruským městem Kiržač.", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počet obyvatel.", "content": "K 1. lednu 2006 v Rumburku žilo 11 181 obyvatel, z toho 5 472 mužů a 5 709 žen.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Loreta.", "content": "Základní kámen proslulé poutní loretánské kaple Panny Marie položil litoměřický biskup Jaroslav Ignác Šternberk. Byla stavěna v letech 1704–1709 stavitelem Janem Lukasem Hildebrandtem a na rozdíl od svého originálu, který je z mramoru, je celá z pískovce. Na vnější výzdobě se podílel sochař Jan František Bienerth ze Schirgiswalde. Uvnitř kaple najdeme sochu Černé Madony s dítětem, která byla roku 1694 zhotovena v Římě a posvěcená papežem Inocencem XII. Rumburská Loreta je přesnou kopií svého italského originálu a je nejen nejsevernější Loretou v Čechách, ale i v Evropě. Postavit jí nechal zdejší kníže Antonín Florián z Lichtenštejna. Z pískovce jsou rovněž sochy deseti Sibyl a proroků, které jsou dílem barokního umělce Jana Františka Bienertha ze Schirgiswalde, který zhotovil také sochy na balustrádě před klášterem. Severní stranu zdobí sochy Sibyly libyjské a delfské, proroků Jeremiáše a Ezechiela. Reliéfy zobrazují Zvěstování Panně Marii, navštívení Panny Marie a sčítání lidu v Betlémě. Před stěnou je kamenný oltář, na kterém byla původně umístěna socha sv. Josefa. Západní stranu zdobí sochy Sibyly perské, kumánské a eritrejské, proroků Davida a Malachiáše. Reliéry zobrazují klanění pastýřů a tří králů. Jižní stranu zdobí sochy Sibyly sabinské a kumunské, proroků Mojžíše a Balaáma. Reliéfy zachycují smrt P. Marie a přenesení nazaretského domku ze Svaté Země do Dalmácie, a odtud do Loreta. Uvnitř Lorety se nachází socha Černé Madony s dítětem, pocházející z roku 1694, zhotovená v Římě a požehnaná papežem Inocencem XII. Po svém požehnání byla vystavena 8 dní v italském Loretu, kde ji mohli poutníci veřejně uctít, a poté byla osobně knížetem Antonínem Floriánem z Lichtenštejna přenesena do Rumburku. Nejprve byla umístěna ve farním kostele, později v kostele klášterním, a konečně 15. září 1707 byla slavnostně přenesena do Lorety. Stejně jako v italské Loretě jsou i zde umístěny makety velkých votivních svící. Na levé straně je výklenek s dvířky zdobenými dřevořezbou na motivy zvěstování P. Marie. Pod novodobým oltářem je umístěna hrobka. V roce 1771 byla instalována v malé věži loretánské kaple zvonková hra. Když se časem poškodila, byla prodána do Saska. Rumburská Loreta patří do komplexu několika staveb. Kolem Lorety byly v letech 1743–1749 postaveny ambity s křížovou cestou, které jsou zdobeny malbami motivovanými životem P. Marie. Dále do komplexu patří klášterní kostel sv. Vavřince a bývalý kapucínský klášter, kde je objekt městské knihovny. Loreta je kulturní památkou ČR. Její obrázek je na Turistické známce č. 831.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Ve městě je městská knihovna, Dům dětí a mládeže a farní charita.", "section_level": 1}, {"title": "Dům kultury Střelnice.", "content": "Roku 1862 byl pověřen architekt Durba z Prahy vypracováním plánů na výstavbu nové budovy pro rumburské ostrostřelce. Stavbu realizoval stavitel Miller a to ze stavebního materiálu, který poskytl kníže Johann z Liechtensteinu. Budova byla slavnostně otevřena 17. července 1864. Po válce byly provedeny opravy a od 5. prosince 1945 budova sloužila ke schůzkám místní skupiny Svazu československé mládeže. V šedesátých letech prošla Střelnice rozsáhlou adaptací a od 28. října 1965 pak fungovala jako Dům kultury. V roce 2004 byla zahájena kompletní rekonstrukce podle projektu libereckého SIALu. Rekonstrukce trvala dva roky a vyžádala si investici ve výši cca 75 miliónů korun.", "section_level": 2}, {"title": "Muzeum.", "content": "V Rumburku je od roku 1902 městské muzeum. Od roku 1945 do období socialismu se o ně staral Rudolf Demel, který je také autorem knihy \"Dějiny města Rumburka\". Rekonstruováno a znovuotevřeno bylo roku 1998 pod vedením jeho dcery Barbory Hildebrandtové, ovšem jako pobočka Regionálního muzea v Děčíně. Dodnes čítá několik set regionálních exponátů, zejména obrazů, nábytku a oděvů. Pozoruhodná sbírka historického cínu severočeské provenience (zejména nádobí a chrámového nářadí) byla uloupena.", "section_level": 2}, {"title": "Knihovna.", "content": "Knihovna vznikla roku 1882 a byla umístěna na Střelnici. Po tomto stavu se knihovna několikrát stěhovala, naposledy a zatím definitivně roku 1994 do budovy bývalého kapucínského konviktu. Nyní se v knihovně nachází knihovnický systém \"Lanius\" a sama knihovna čítá 100000 svazků knih.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženský život.", "content": "Stav věřících v Rumburku – zdrojem je sčítání lidu: Rok vzniku římskokatolické farnosti není znám, první doklady jsou ze 14. století, kostel sv. Bartoloměje je poprvé doložen v roce 1352, byť tehdejší zasvěcení není s jistotou známo, některé hypotézy předpokládají existenci dřevěného kostela před rokem 1233. V polovině 14. století patřily pod rumburský kostel (farnost) filiální kostely v Krásné Lípě a v Seifhennersdorfu a farnost patřila k žitavskému děkanátu pražské arcidiecéze, brzy poté však pod kostel v Rumburku patřily již jen vesnice Horní Jindřichov a Křečany. Roku 1408 bylo v Rumburku založeno kaplanské místo, s ročním platem 7 grošů. Od poloviny 16. století až do rekatolizace zde působili i luteránští duchovní, od 29. prosince 1636 byli do Rumburka povoláni dva jezuité a během jednoho roku podle své zprávy obrátili celé město na katolickou víru. Dosud ne zcela úspěšnou rekatolizaci pak ještě podpořil vznik kapucínského kláštera na území farnosti v roce 1682. V roce 1861 získali evangelíci bývalou kapli sv. Jana Nepomuckého. V roce 1880 bylo téměř 10 tisíc obyvatel katolické víry, zatímco evangelíků bylo 217, židů 41 a bezvěrců 24. V roce 1930 bylo katolíků 9193 z 10466 obyvatel. Roku 1991 se ke katolické víře formálně přihlásilo 2322 osob, přes 300 lidí k jiným vyznáním a 5733 se deklarovalo jako bez vyznání. Roku 1894 byla farnost povýšena na děkanství, patří pod děčínský vikariát. Z rumburské fary jsou v současné době spravovány i neobsazené farnosti Filipov, Jiříkov, Staré Křečany a Brtníky.", "section_level": 2}, {"title": "Školy.", "content": "Ve městě jsou dvě veřejné základní školy se všemi ročníky (ZŠ Tyršova a ZŠ U nemocnice), jedna veřejná škola pro první stupeň v Horním Jindřichově v ulici Vojtěcha Kováře, soukromá základní škola Pastelka a speciální základní škola (ředitel Mgr. Vladimír Šamša), tři střední školy, jazyková škola a základní umělecká škola. Základní škola Tyršova sídlí v budově bývalé chlapecké měšťanské školy. Škola byla otevřena roku 1901. V době první světové války sloužila škola jako kasárna pro vojáky. 21. května 1918 na nádvoří této školy vypukla tzv. Rumburská vzpoura. Nakrátko v roce 1945 tuto budovu používal Sbor národní bezpečnosti. Ředitelem školy je v současné době Mgr. Josef J. Růžička. Základní škola U Nemocnice (tzv. Nová škola) byla vybudována v letech 1980–1984 pro nově vznikající panelové sídliště Podhájí. Ředitelkou je Ing. Romana Bušková. Základní škola Pastelka o. p. s. je soukromá základní škola se zaměřením na aktivní přeshraniční spolupráci s německou školou v Ebersbachu. Ředitelkou je Mgr. Anna Jindrová. Střední a ostatní školy:", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "V roce 1946 vznikla spojením celků \"Pošta Rumburk\" a \"SK Rumburk\" tělovýchovná jednota. K té se v roce \"1949\" připojil ještě \"SK Horní Jindřichov\". V 60. letech hrál fotbalový klub při TJ v krajské soutěži, což byla třetí nejvyšší soutěž. V sezoně 1988/89 unikl týmu o dva body postup do divize a v roce 1992 hrál I.A třídu. V roce 1993 se fotbalový oddíl osamostatnil pod názvem \"FK Rumburk\" a v roce 2000 dochází k přejmenování podle generálního sponzora na FK MÜHL Rumburk. V současné době hraje I.A třídu. V rámci TJ Rumburk dnes působí oddíly ASPV, atletiky, basketbalu, cyklistiky, florbalu, horolezecký, jachtingu, ledního hokeje, tenisu a volejbalu. Oddíl cyklistiky je pořadatelem amatérského silničního závodu Tour de Zeleňák. Trasa závodu vede z Rumburka přes Jiříkov, Šluknov, Lipovou, Lobendavu, Dolní Poustevnu, Vilémov, Mikulášovice, Brtníky a Staré Křečany zpět do Rumburku a měří 56 km. 5. září 2009 se uskuteční již 25. ročník. Dlouholetou tradici má v Rumburku i japonský úpolový sport judo. 1. ledna 1963 byl při TJ Rumburk založen oddíl, který se 10. prosince 1990 osamostatnil pod názvem Judoklub Rumburk. Ten působil až do roku 2007. Pokračovatelem tradice je JV JUDO Rumburk, který byl založen při DDM v roce 1995. V roce 1982 byl uveden do provozu plavecký bazén.. Bazén je dlouhý 25 metrů, má šest drah a k dispozici je též třímetrový skokanský můstek, při něm je i dětský plavecký bazén. Je i možnost sauny.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika, obchod, průmysl.", "content": "Majitel panství Rumburk od roku 1532 – Georg ze Schleinitz byl roku 1557 osmým nejbohatším šlechticem v Čechách se 72 284 kopami grošů. Rumburk má v současné době vlastní \"průmyslovou zónu\", ve které se nachází několik benzínek a továrna firmy Benteler. Nyní společnost VTP s. r. o. pracuje na projektu Podnikatelského centra Rumburk V Rumburku se nachází supermarkety Penny, Lidl, Tesco, Pramen a obchodní dům \"Lužan\".", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotnictví a sociální služby.", "content": "V Rumburku je dobře vybudovaná síť zdravotnické péče. Poskytuje ji několik soukromých lékařů, poliklinika a nemocnice. Součástí nemocnice je \"Sanatorium Frankeinstein\", které je situováno v Podhájí. Sociální služby poskytují: od roku 2001 Agentura Pondělí (http://www.agenturapondeli.cz/socialni-sluzby/socialni-rehabilitace/) v ulici 2. polské armády (pro osoby se zdravotním postižením) a farní charita. První nemocnice v Rumburku byla postavena roku 1854. Ne však na místě, kde stojí dnes, vedle bazénu, ale na místě dnešní \"Obchodní akademie\". V roce 1928 se nemocnice přestěhovala na místo dnešní budovy. Stavba této budovy si vyžádala 9 250 000 korun. Sanatorium Frankeinstein bylo otevřeno 1. června 1901. Jako majitel byl uváděn Carl Dittrich z Krásné Lípy. 1. ledna 1999 převzala oba objekty do správy 1. Zdravotní Rumburk. Dnes patří (objekty) pod \"Lužickou nemocnici\".", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Železniční doprava byla v Rumburku zavedena roku 1869, dnes vedou z Rumburku železniční tratě do čtyř směrů a na území města se nacházejí tři železniční stanice a zastávky. Páteř silniční sítě tvoří silnice I/9 z Prahy a další silnice propojující Rumburk s okolím. Autobusové spojení má Rumburk od roku 1910, dnes má autobusová doprava hlavní uzel na autobusovém nádraží nacházejícím se u železničního nádraží v centru města. Vlastní městskou hromadnou dopravu Rumburk nemá. Dálkovou autobusovou dopravu zajišťují především linky čtyř dopravců propojující Šluknovsko s Prahou. Regionální autobusovou dopravu na Šluknovsku zajišťuje od roku 2007 ČSAD Semily a. s.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Ve městě je mnoho památek, uvedených výše. Pro zdejší Loretu je vydána turistická známka. Městem prochází několik cyklotras (č. 3014 a 3042) a několik pěších turistických značených tras (žlutá a modrá), které turisty navádějí k zajímavým objektům ve městě a v okolí, zejména rozhledně na Dymníku a které mají mezi Horním Jindřichovem a Seifhennersdorfem návaznost na německé trasy. Pro zimní sporty slouží krátký lyžařský vlek na Strážném vrchu. V Rumburku se nachází mnoho hotelů, například Lužan, U Lišáka, Faraon, Zelený Strom, Hvězda, ubytování nabízí i sportovní centrum Sportlife, restaurant na Dymníku, Camp Valdek a další.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Geomorfologie.", "content": "Rumburk leží v nadmořské výšce 387 m n. m. Z města je nejvýše položena místní část \"Poustka\" (410 m n. m.). Okolí Rumburka tvoří hřbety kopců \"Hrazeného\" (608 m), \"Partyzánského vrchu\" (543 m) nebo vyhaslých sopek \"Dymníku\" (515 m) a \"Vlčí horou\" (581 m). Celá tato část bývala také nazývaná \"Niederland\" (tedy Nizozemí).", "section_level": 2}, {"title": "Vodopis.", "content": "Šluknovskou pahorkatinu z většiny odvodňuje \"Vilémovský potok\", který se vlévá do říčky \"Sebnitz\", která se vlévá do Labe pod Bad Schandau. Z přítoků \"Vilémovského potoka\" patří mezi významné \"Liščí\", \"Mikulášovický\" a \"Luční potok\". K dalšímu povodí Labe patří Spréva, která českým územím protéká východně od Jiříkova a pak u zničené osady Fukov. K jejím přítokům patří \"Jiříkovský\" nebo \"Rožanský potok\". Rumburk přímo odvodňuje říčka Mandava, přítok Lužické Nisy. Nejznámější vodní nádrž v Rumburku je rybník Racek, jenž slouží zároveň i jako rekreační oblast. Další nádrže jsou například rybník Pivčák, Antoňák, Tůň a největší nádrž přehrada v Rumburku, která se nachází nad městskou zástavbou pod Dymníkem.", "section_level": 2}, {"title": "Počasí.", "content": "Maximální teplota zaznamenaná na meteorologické stanici umístěné na budově městského úřadu byla zaznamenána 20. srpna 2012 15:31 UTC a to 33.7 °C. Naopak nejnižší byla -22.2 °C, naměřená 12. února 2012 v 02:58 UTC", "section_level": 2}], "src_summary": "Rumburk (;, hornolužickosrbsky \"Romjbor\", přezdívaný \"Malá Paříž severu\") je město v nejsevernější části České republiky, ve východní části Ústeckého kraje, v severovýchodní části okresu Děčín, ve Šluknovském výběžku. Žije v něm obyvatel. Město leží ve Šluknovské pahorkatině a protéká jím říčka Mandava. V Rumburku jsou hraniční přechody do německých měst Seifhennersdorfu a Neugersdorfu. Rumburk je obcí s rozšířenou působností. Město se rozkládá na ploše 24,71 km2 v nadmořské výšce 387 m. n. m. Bylo proslulé textilní výrobou tzv. \"véby\" a výrobou tzv. \"rumburských kamen\", které zde vyráběla firma Rukov a dalšími produkty. Ve městě v roce 1918 proběhla vzpoura vojenských navrátilců z ruského zajetí. Deset účastníků bylo popraveno a další byli uvězněni v Malé pevnosti v Terezíně. V areálu kapucínského kláštera se nachází poutní Loretánská kaple vybudovaná počátkem 18. století. Jde o nejseverněji stojící stavbu svého druhu na světě.", "tgt_summary": "Rumburk (deutsch Rumburg) ist eine Stadt mit über 11.000 Einwohnern (Stand 1. Jan. 2014) im Okres Děčín in der Region Ústecký kraj in Tschechien.", "id": 885311} {"src_title": "Vratná pojistka", "tgt_title": "Selbstrückstellende Sicherung", "src_document": [{"title": "Princip a konstrukce.", "content": "Pojistka je tvořena mřížkou z nevodivého organického polymeru, naplněného velmi jemným uhlíkem, který ji dělá vodivou. Ve studeném stavu je polymer v krystalickém stavu a uhlík je vtlačen do oblastí mezi krystaly, kde tvoří vodivé řetězce s pravidelnou strukturou. Pokud je překročen maximální proud, pojistka se začne zahřívat. Vlivem vzrůstající teploty se začne polymer rozpínat a přecházet do amorfního stavu. Zvětšení rozdělí uhlíkové částečky a způsobí zvýšení vnitřního odporu. To způsobí ještě rychlejší zahřívání a další expanzi a zvýšení odporu, což prakticky přeruší proud tekoucí obvodem, avšak ne zcela – pořád bude procházet malý proud potřebný pro udržení pojistky v zahřátém stavu. Po odstranění závady se pojistka ochladí, a to způsobí opětovné smrštění polymeru, znovuvytvoření vodivých řetězců a snížení odporu. Ochlazení do provozuschopného stavu obvykle trvá několik sekund, ovšem i potom bude mít ještě několik hodin lehce zvýšený odpor.", "section_level": 1}, {"title": "Výhody a nevýhody.", "content": "Mezi výhody patří již zmíněná schopnost okamžitého zotavení z poruchy, aniž by bylo třeba součástku vyměnit. Jelikož mají tyto pojistky z podstaty o něco vyšší odpor než klasické pojistky, nemusejí být použitelné ve všech zařízeních. Na rozdíl od běžné pojistky, u které při přetížení nebo zkratu dojde k úplnému odpojení obvodu, poteče obvodem určitý malý proud nutný pro udržení vratné pojistky v zahřátém stavu.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Například v bateriích do přenosných zařízení – při náhodném zkratu pojistka vybaví a ochrání baterii. Po odstranění zkratu se obnoví původní funkce – s normální pojistkou by bylo nutné pouzdro otevřít a pojistku vyměnit. Dále se používají např. v počítačových zdrojích nebo rozdělovačích napájení pro čidla zabezpečovacích systémů. Amatérští konstruktéři je mohou získat v SMD provedení například ze základních desek počítačů poblíž USB portů, PS/2 portů a podobně. Bývají zelené, černé nebo hnědé a poblíž bývá označení (v potisku) Fxx (tj. Fuse číslo xx).", "section_level": 1}], "src_summary": "PPTC (z anglického Polymeric Positive Temperature Coefficient device polymerové zařízení – s pozitivním teplotním koeficientem; polyswitch), v češtině známé jako vratná pojistka, je pasivní elektronická součástka, která chrání podobně jako tavná pojistka zařízení nebo obvod před nadproudem či zkratem. Vyrábí se v hodnotách od 20 mA do 100 A, přičemž čas vybavení („spuštění“) může být také různý – od několika milisekund do několika desítek sekund. ", "tgt_summary": "Eine selbstrückstellende Sicherung ist ein elektrisches Bauelement in Form eines Kaltleiters auf Polymerbasis mit einem nichtlinearen Widerstandsverlauf, das sich bei hohen elektrischen Strömen, wie bei einem Kurzschluss, erwärmt und infolgedessen hochohmig wird. Nach Abkühlung wird es von selbst wieder niederohmig, was einer Funktion ähnlich wie einer Sicherung mit selbständiger Wiedereinschaltung gleichkommt. ", "id": 69357} {"src_title": "Lupénková pila", "tgt_title": "Laubsäge", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Lupénková pilka byla vynalezena pravděpodobně někdy v polovině 16. století s rozvojem metalurgie a využití pružiny v hodinách. Tento kus kovu nebyl kován ale válen, proto poskytoval dostatečnou pevnost a pružnost při řezání. Pila podobného tvaru byla s jistotou používána již dříve, nejspíše již za Římské říše, avšak neposkytovala tak tenký a čistý řez. Lupénková pila byla v minulosti využívána i v kombinaci se speciálním stojanem vynalezeným kolem roku 1780, zvaným francouzsky \"chevalet de marqueterie\" (doslova „marketerský stojan“). Ten usnadňoval práci držením kolmého řezu. Později tuto pilu nahradila mechanizovaná dekupírka.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Rámy mívají různou hloubku, která určuje maximální dráhu přímého řezu a obecně dosah pilky. Jejich rozteč je buď pevná, odpovídající standardní délce pilového listu, a nebo nastavitelná, aby šlo zužitkovat i zlomené listy. Materiálem je nejčastěji ocel, kvůli snížení hmotnosti často i tvrzené profily ze slitin hliníku. Upevňovací mechanismus je nejčastěji plíšek přitahovaný křídlovou matkou k rámu, někdy též otvor, do nějž se list zasune a upevní šroubem.", "section_level": 1}, {"title": "Pilový list.", "content": "Listy jsou kalené, tenké, ploché plátky kovu opatřené na jedné straně ozubením, nebo kalené dráty s ozubením spirálovitě po obvodu. Podle hrubosti se pilky označují (od nejjemnější po nejhrubší: 8/0, 7/0, 6/0, 5/0, 4/0, 3/0, 2/0, 1/0, 00, 0, 1, 2, 3, 4, 5, 6). Běžně užívané jsou hrubosti cca od 4/0 do 3, jemnější listy slouží k přesné detailní práci zlatníků a hodinářů, hrubší se používají spíše k řezaní nekovových materiálů. Pravidlem je však, že na tloušťku materiálu by měly být 2–3 zuby. Někteří výrobci toto značení nedodržují a dodávají pouze několik málo velikostí označených přibližně a nebo konkrétním rozměrem řezné dráhy, často také rozlišují pilky \"na kov\" a \"na dřevo\". U listů renomovaných výrobců zaměřených na profesionální nástroje takové rozlišení nemá význam, neboť jsou použitelné univerzálně.", "section_level": 2}, {"title": "Používání.", "content": "List se upevňuje do rámu nejprve na jednom konci, poté se rám mírně stlačí a list upevní na druhém konci. Upevněný list musí být optimálně napjatý – příliš volný a nebo napjatý list je při práci náchylnější k přetržení. List se zásadně upevňuje tak, aby zuby směřovaly k rukojeti, tj. aby zabíraly při tahu směrem k sobě. Práce s lupenkovou pilkou není fyzicky namáhavá, ale vyžaduje jistou ruku. Křečovité držení nebo přílišný tlak způsobí prasknutí listu. Pilka je držena kolmo k řezanému materiálu, materiál je ubírán jen při tahu dolů. U rovných řezů je možno pilku naklonit směrem dopředu, náklon do strany vede, zejména u silnějšího materiálu, vede nejčastěji k přetržení listu. Při řezání se doporučuje list lubrikovat olejem nebo včelím voskem, i když piliny zachycené na oleji mohou znesnadňovat sledování narýsované linie řezu. Pro usnadnění začátku řezu, se materiál zařízne pilníkem. Kromě řezů od kraje materiálu lze lupénkovou pilkou vyřezávat i vnitřní tvary. V příslušném místě materiálu se navrtá otvor, kterým se list uchycený na jednom konci rámu provlékne a uchytí do konce druhého. Jemné listy upnuté v rámu lze na obtížně dostupných místech užít i jako miniaturní pilník.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lupénková pila, častěji pilka, je druh pily sestávající z pružného pevného rámu ve tvaru \"U\" s rukojetí, opatřeného na obou koncích dvěma upevňovacími mechanismy, kterými se do rámu uchycuje pilový list. Lupénkovou pilkou lze řezat dřevo, plast, kov i další materiály, pokud jejich tvrdost nepřesahuje tvrdost listu. Lupenková pilka je základním nástrojem zlatníků, hodinářů, truhlářů a příbuzných profesí, nachází uplatnění i v modelářství.", "tgt_summary": "Eine Laubsäge ist eine Säge zum Sägen dünner Vollholz- und Sperrholzplatten. Sie zeichnet sich dadurch aus, dass man mit ihr nicht nur geradlinig, sondern auch enge Kurven sägen kann. Sie dient primär der Herstellung von Laubsägearbeit, also feinen Mustern in Holz.", "id": 2197495} {"src_title": "Diez", "tgt_title": "Diez", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jméno \"Diez\" se vyvinul z původního tvaru \"Theodissa\" a pod tímto názvem najdeme první zmínku o tomto místě v listině Karla Velikého z roku 790. Hrabata z Diezu sídlili přes šest set let v hraběcím zámku, jenž dodnes vévodí obrazu města, hlavně zámeckým kostelem. Nižší šlechta se usadila pod zámkem, čímž vzniklo město. Roku 1329 byla Diezu propůjčena městská práva Ludvíkem Bavorským. V 18. století se Diez proslavil svým obilným trhem. Roku 1924 byly založeny přírodní lázně (Felke-Bad). Po anexi Nasavy Prusy se stal Diez okresním městem nově založeného okresu \"Unterlahnkreis\", kteréhožto postavení však pozbyl v roce 1969 v průběhu územní reformy provedené v bývalé Spolkové republice Německo, když se sloučením okresů \"Unterlahnkreis\" a \"Loreleykreis\" vytvořil nový okres \"Rhein-Lahn-Kreis\", jehož sídlem bylo pojmenováno lázeňské město Bad Ems.", "section_level": 1}, {"title": "Některé památky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zámek Oranienstein.", "content": "Žili zde přímí předkové nizozemské královny Beatrice. Hlavní křídlo byl započato v roce 1684 kněžnou Albertine Agnes na zříceninách kláštera Dierstein a sloužilo zpočátku jako útulek pro vdovy. V rocích 1704 – 1709 byla budova přestavěna v zámek. Do druhé světové války sloužil zámek jako vojenský internát, potom až dodnes jako kasárny německé armády (\"Bundeswehr\").", "section_level": 2}, {"title": "Hraběcí zámek.", "content": "Dominuje obrazu města a působí melancholickým, trudnomyslným dojmem. Zámek kdysi sloužil jako věznice. Dnes slouží jako noclehárna pro mládež a proto není přístupný veřejnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Zřícenina Ardeck.", "content": "Kolem roku 1395 zbudovali hrabata z Nassau-Oranien na skálu nad říčkou Aar malý hrad. Od 18. století začal pustnout. Zachovaly se hradní věž a hradba. Dnes slouží každé dva roky jako přírodní divadlo.", "section_level": 2}, {"title": "Schaumburg.", "content": "Mezi městem Diez a obcí Balduinstein se zvedá působivý zámek Schaumburg. Byl postaven arcivévodou Štěpánem Habsburským v rocích 1850 – 1855 na základech předešlého hradu. Schaumburg se vyznačuje vysokým hradní věží, odkud se návštěvníkovi naskýtá nádherný výhled.", "section_level": 2}], "src_summary": "Diez je německé město ležící na obou březích řeky Lahn, do níž zde ústí říčka Aar. Díky této poloze má město podíl na pohořích Westerwald na severu a Taunus na jihu, což umožňuje návštěvníkům těšit se i příjemnému okolí. ", "tgt_summary": "Die Stadt Diez ist ein staatlich anerkanntes Heilbad und eine ehemalige Residenzstadt an der Lahn im Rhein-Lahn-Kreis im Land Rheinland-Pfalz. Sie ist Verwaltungssitz der gleichnamigen Verbandsgemeinde. ", "id": 197535} {"src_title": "Chladicí zařízení", "tgt_title": "Kältemaschine", "src_document": [{"title": "Rozdělení podle fyzikálního principu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kompresorová zařízení.", "content": "Páry chladiva se v kompresoru stlačují a přivádí do kondenzátoru, kde zkondenzují. Díky tomu že svojí tepelnou energii předají do okolního prostoru. Z kondenzátoru zkapalněné chladivo přechází do sběrače chladiva, vlastní energií, odkud se přesouvají přes expanzní ventil nebo expanzní kapilára nebo trysku do výparníku. Zde dojde k prudkému snížení tlaku a tím i teploty chladiva. Dojde k přeměně z kapalné fáze na plynnou ⇒ (vznik chladu). Chladivo bere energii z okolního prostoru a tím se ohřeje a zvýšení teploty chladiva a postupným vypařování vychází z výparníku páry chladiva. Z výparníku se vrací plynné chladivo do kompresoru.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělení podle kondenzace plynných chladiv.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výměníky v chladicím okruhu chlazené vzduchem.", "content": "Drátové (mají žebrování) Mají přirozenou cirkulaci vzduchu což je výhoda že nepotřebují ventilátor. Nevýhodou jsou velké rozměry využití pouze u malého chladicího zařízení. Lamelové (mají lamely) mají nucenou cirkulaci vzduchu a proto potřebují ventilátor. Výhodou jsou malé rozměry i pro velké chlazení.", "section_level": 2}, {"title": "Výměník chladicího zařízení chlazené vodou.", "content": "Deskové výměníky je to uzavřený výměník do kterého vstupuje chladivo a zvlášť kapalina. jsou zde komory odděleny slabými dobře tepelně vodivými stěnami přes které si tyto dvě média předávají energii. Kotlové výměníky fungují podobně jako deskový ale konstrukce je jinačí místo desek se tu nachází šnek a chladivo prochází přes něj a kapalina se nachází okolo něj. Lamelové skrápěné vodou jako u lamelových výměníku neodebírá energii vzduch ale voda.", "section_level": 2}, {"title": "Odpařovací kondenzátory.", "content": "Princip jako u chlazení vodou, ale je intenzivnější, např. při vyšší teplotě, případně dvouokruhové (vodou se chladí horké chladivo). Trubky, ve kterých je vedeno horké chladivo, jsou sprchovány ⇒ odpařování ⇒ ochlazování povrchu trubek. Odpařování zlepšujeme prouděním vzduchu od ventilátorů", "section_level": 2}, {"title": "S uzavřeným okruhem.", "content": "Kondenzátor je chlazen nemrznoucí kapalinou (např. glycerin) která obíhá v uzavřeném okruhu – po ohřátí je kondenzátor chlazen v lamelovém výměníku, např. proudem vzduchu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Chladicí zařízení je specializované technické zařízení (stroj nebo přístroj) určené pro chlazení (ochlazování), což znamená úmyslné snižování teploty v nějakém uzavřeném prostoru odvodem tepla mimo chlazený prostor nebo předmět. Jde o reverzní proces k vytápění (vyhřívání), který teplotu naopak zvyšuje. ", "tgt_summary": "Eine Kältemaschine transportiert mittels eines Verdichters Wärmeenergie von einer kälteren, zu kühlenden, Stelle in eine wärmere Umgebung. Viele Kältemaschinen beruhen auf einem thermodynamischen Kreisprozess. Im weiteren Sinne werden auch die Adsorptionskältemaschinen und die Absorptionskältemaschinen hinzugerechnet, obwohl sie keinen mechanischen Antrieb (Motor) besitzen. ", "id": 2203024} {"src_title": "Dějiny Ázerbájdžánu", "tgt_title": "Geschichte Aserbaidschans", "src_document": [{"title": "Starověk.", "content": "V 9. až 6. století př. n. l. se zde nacházelo staroarménské království Urartu, v 1. polovině 1. tisíciletí př. n. l. říše Mana. Oba státy byly v průběhu 7. - 6. století př. n. l. podmaněny Médskou říší, kterou později včetně jižního Ázerbájdžánu ovládla perská dynastie Achaimenovců a říše Atropatena. Na severu území od 1. století př. n. l. do 10. století existoval státní útvar pod názvem Kavkazská Albánie. O ázerbájdžánské území usilovali Řekové, Římané i Peršané. Ve 4. století se zde rozšířilo křesťanství a stalo se státním náboženstvím, ale v 7. století území dobyli Arabové a následovala násilná islamizace.", "section_level": 1}, {"title": "Středověk.", "content": "V průběhu 9. století až 16. století vznikala řada drobných knížectví, od 11. století do 14. století byla země zasažena vpády seldžuckých Turků a Mongolů. Vláda perské dynastie Safíovců v 16. století znamenala období rozkvětu, protože byla země zapojena do obchodních vztahů Perské říše. Na počátku 17. století byl Ázerbájdžán podmaněn Osmanskou říší. V 18. století do vývoje oblasti zasáhlo Rusko, které se pokusilo obsadit pobřeží Kaspického moře s významným městem Baku.", "section_level": 1}, {"title": "Novověk.", "content": "Roku 1828 byla k Rusku připojena i severní část Ázerbájdžánu, zatímco jeho jižní část (nazývaný Íránský Ázerbájdžán) zůstala po rusko-perské válce součástí Íránu. Rozvoj těžby ropy vedl k tomu, že od roku 1875 se v Baku (ropné centrum světového významu) rozvíjel kapitalistický výrobní systém rychleji než na ostatním území s agrárním hospodářstvím. V tomto období došlo ke vzniku ázerbájdžánského národního hnutí reagujícího na hospodářský a náboženský útlak. Na počátku 20. století se vyostřily spory s Arménií, které roku 1905 vyvrcholily ozbrojenými srážkami, docházelo k rolnickým povstáním i k ozbrojenému boji proti ruské nadvládě. Roku 1911 byla založena Muslimská demokratická strana Musavat, která se roku 1917 přejmenovala na Turkotatarskou demokratickou stranu federalistů - musavatistů.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Období 1. světové války.", "content": "Sovětská moc byla v Ázerbájdžánu nastolena 13. listopadu 1917. Vzápětí však byla ustavena společná vláda gruzínských, arménských a ázerbájdžánských národních stran (zakavkazský komisariát), který v březnu 1918 rozpustil zakavkazský sněm (tvořený zakavkazskými delegáty v ruském Ústavodárném shromáždění). Sněm zároveň schválil odtržení Zakavkazska od Ruské sovětské federativní socialistické republiky (RSFSR). Na konci března 1918 vypuklo v Baku protisovětské povstání, které bolševici potlačili. V dubnu 1918 schválil zakavkazský sněm vznik Zakavkazské demokratické federativní republiky, kterou tvořily Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán. V důsledku odlišné zahraničně-politické orientace se ale republika rozpadla. Zároveň vznikla v Baku Rada lidových komisařů, tzv. Bakuská komuna, která získala moc v Baku i na části území státu.", "section_level": 2}, {"title": "Vyhlášení první nezávislosti země.", "content": "Po rozpadu Zakavkazské demokratické federativní republiky 28. května 1918 vyhlásila Muslimská rada nezávislou Ázerbájdžánskou republiku v čele s vládou musavatistů se sídlem v Gəncə. Po rozpadu bakuské komuny byla v srpnu ustavena tzv. středokaspická diktatura, vláda bez komunistů, na jejíž žádost vstoupila do města britská armáda. V září 1918 se tato vláda stáhla do Íránu a Baku, které obsadila turecká armáda, se stalo sídlem musavatistícké vlády. Po skončení 1. světové války se do Baku vrátila britská armáda až do srpna 1919. 15. ledna 1919 dohoda uznala nezávislost Ázerbájdžánské republiky, o dva měsíce později vypukl arménsko-ázerbájdžánský konflikt o Náhorní Karabach. V dubnu 1920 obsadila Baku Rudá armáda a byla vyhlášena Ázerbájdžánská sovětská socialistická republika. Musavatisté se ještě pokusili o odpor, ale jejich povstání bylo potlačeno. V červenci 1920 vznikla Nachičevanská sovětská socialistická republika jako součást Ázerbájdžánské SSR.", "section_level": 2}, {"title": "Období Sovětského svazu.", "content": "V květnu 1921 byla přijata nová ústava a v březnu 1922 vznikla Zakavkazská sovětská federativní socialistická republika (FSSSR), která se v prosinci 1922 podílela na vytvoření Sovětského svazu. Roku 1923 vznikla Náhorní karabašská autonomní oblast v rámci FSSSR pod správou Ázerbájdžánu. Roku 1924 se konstituovala Nachičevanská autonomní sovětská socialistická republika v rámci FSSSR. V prosinci 1936 byla obnovena Ázerbájdžánská SSR, jejíž vnitropolitický vývoj byl v souladu s vývojem v Sovětském svazu.", "section_level": 2}, {"title": "Obnovení nezávislosti.", "content": "Po změnách v Sovětském svazu v polovině 80. let podobně jako v jiných oblastech se objevily v Ázerbájdžánu dlouho neřešené a násilně potlačované problémy. Jedním z nich, který trvá do současnosti a vyžádal si již několik tisíc obětí, je problém Náhorní karabašské oblasti. Jeho podstata spočívá v tom, že oblast je osídlena obyvatelstvem arménského původu, ale je součástí Ázerbájdžánské republiky, a zároveň se jedná o nevyhlášenou válku mezi muslimy (Ázerbájdžánci) a křesťany (Arméni). Konflikt byl komplikován zásahy ze strany Sovětského svazu, vyhlášením výjimečného stavu, pogromy proti obyvatelům opačné národnosti, jejich útěkem, stávkami a demonstracemi v obou republikách. Obě země podepsaly několik dohod o příměří (mj. 19.2. 1992 v Soči), ale místní konflikty pokračovaly i nadále. V květnu 1990 Nejvyšší sovět (v listopadu přejmenovaný na Nejvyšší medžlis) zvolil prezidentem Ajaza Mutalibova. V září 1990 se v zemi konaly volby za účasti více stran, ve kterých zvítězili komunisté. V únoru došlo ke změně názvu státu na Ázerbájdžánskou republiku. V březnu 1991 se v referendu 95% hlasujících vyjádřilo pro zachování Sovětského svazu. V prosinci 1991 se v Alma-Atě republika stala zakládajícím členem SNS. Demonstrace a nátlak opozice vedly k odstoupení Ajaza Mutalibova a 3. března 1992 se prezidentské funkce ujal J. Mamedov. V květnu 1992 se stoupenci Ajaza Mutalibova pokusili převzít moc. A. Elčibej, později zvolený, od června 1993 funkci nevykonával. V prezidentských volbách 3. října 1993 zvítězil do té doby úřadující prezident Hejdar Alijev. Ve volbách 12. listopadu 1995 se voliči vyslovili pro přijetí nové ústavy a podpořili prezidentskou stranu Nový Ázerbájdžán. Roku 2003 ve věku 80 let v důsledku těžké a dlouhodobé nemoci zemřel Hejdar Alijev - třetí prezident nezávislého Ázerbájdžánu. Epocha velkého státníka, diplomata a politika, jehož působení začalo již za Stalina, skončila. Na jeho místo nastoupil jeho syn Ilham Alijev, který je dosud ve funkci.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ázerbájdžán \"(, cyrilice: Азәрбајҹан, perské písmo: آذربایجان)\" je největší a nejvíce zalidněná země ležící na jižní straně Kavkazu, v krajině zvaná Eurasie. Je situována mezi východní Evropou a západní Asií. ", "tgt_summary": "Dieser Artikel beschäftigt sich mit der Geschichte des Gebietes des Staates Aserbaidschan im Kaukasus. Mit der Geschichte der historischen Region beschäftigt sich der Artikel Geschichte Aserbaidschans (Iran).", "id": 1777931} {"src_title": "Louis Antoine de Bougainville", "tgt_title": "Louis Antoine de Bougainville", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a dospělost.", "content": "Louis pocházel z rodu vyšších úředníků a k námořnickému řemeslu se dostal až ve svých třiceti letech. Do té doby se s úspěchem věnoval nejrozmanitějším činnostem. Vystudoval práva a stal se skvělým obhájcem, jeho \"Pojednání o integrálním počtu\" mu vyneslo členství v londýnské Královské vědecké společnosti, intriky, souboje a galantní dobrodružství byly jeho živlem a za sedmileté války se vyznamenal jako důstojník v Kanadě při obraně Québeku. Vojenskou uniformu pak vyměnil za námořnickou a roku 1763 byl vyslán založit francouzskou kolonii na Malvínských (nyní Falklandských) ostrovech, která však musela být po dvou letech na nátlak Anglie a Španělska vyklizena. Předáním Malvín Španělům pověřilo ministerstvo námořnictví Bougainvilla. Ten se chopil příležitosti a přesvědčil krále Ludvíka XV., že by jeho mise měla pokračovat cestou kolem světa, která by opět pozvedla francouzskou prestiž a dala zapomenout na hořkost vojenských i diplomatických porážek.", "section_level": 2}, {"title": "Vyplutí.", "content": "V prosinci 1766 se davy zvědavců loučily v brestském přístavu s Bougainvilleovými koráby – s pyšnou válečnou plachetnicí \"Boudeuse\" (Vzpurná) a s trojstěžníkem \"Etoile\" (Hvězda). Kromě oficiálního poslání královská instrukce kapitánovi ukládala prozkoumat moře i země mezi západním pobřežím Jižní Ameriky a Východní Indií a zejména objevit bájnou Jižní zemi (Terru australis) a nalézt v jižních mořích vhodné námořní základny. Předávání Malvínských ostrovů trvalo bezmála rok, a tak skutečné dobrodružství začalo teprve v prosinci 1767, kdy obě lodi vepluly do bouřlivého Magalhãesova průlivu a pak do vod Tichého oceánu. První pevnina se objevila na obzoru 21. března. Byla to skupina nízkých ostrůvků pokrytých chudou vegetací, které nazval Bougainville „Nebezpečnými“ (dnešní souostroví Tuamotu).", "section_level": 2}, {"title": "První objev.", "content": "Počátkem dubna vyrostla v dálce z moře vysoká hora, dominující zelenavému ostrovu. Bylo to Tahiti, perla mezi tichomořskými ostrovy. Francouzům připadal pobyt na tomto ostrově jako život v pozemském ráji. Jeho krása i „přirozené“ zvyky jeho obyvatel je okouzlily. Bougainville nazval Tahiti Novou Kytherou a prohlásil jej za francouzskou državu, i když necelý rok předtím „působil“ na ostrově anglický kapitán Samuel Wallis. Jeho námořníci chtěli budit u domorodců hlavně respekt a to se jim nesporně podařilo. Přes jejich surové činy k nim zůstali Tahiťané přátelští a štědří a tím spíše se tak chovali i k Bougainvillovým lidem. Rozruch propukal jedině kvůli častým krádežím, jichž se ostrované dopouštěli z dětinské zvědavosti. Avšak „osvícený“ Bougainville jako rozený diplomat nedopustil, aby případné nedorozumění přerostlo v tragédii. Po dvanáctidenním pobytu dal kapitán v polovině dubna napnout plachty. Spolu s četnými dary si odvážel i mladíka Auturua, jenž toužil spatřit Francii, vlast svých přátel. Byl to užitečný „pasažér“ s cennými zkušenostmi s plavbou mezi blízkými tichomořskými atoly, ale jako tlumočník se neosvědčil, protože řeči obyvatel dalších tichomořských ostrovů, kolem nichž Bougainvillovy lodě proplouvaly, nerozuměl. Dlouhá plavba byla pro něj značným šokem, neboť se domníval, že cesta do Francie potrvá nanejvýš dva týdny, delší si totiž nedokázal představit. V květnu se \"Boudeuse\" a \"Etoile\" dostaly načas do oblasti bezvětří, poté se musely probíjet proti západním větrům a nakonec začala blízkost země přinášet jednu bouři za druhou. Byla to značně dobrodružná plavba. Koncem května dorazil Bougainville ke Quirósově zemi Sv. Ducha (dnešnímu ostrovu Espiritu Santo), kterou však oproti tradičnímu názoru nepokládal za pevninu, nýbrž za ostrov. V jeho blízkosti objevil čtyři další a celému souostroví dal jméno Velké Kyklady (dnešní Nové Hebridy – Vanuatu). Na jih a západ od nich se rozprostíral jen širý oceán. Po týdenní plavbě v západním kursu mu v dalším postupu zabránily mělčiny na vnější straně Velkého bariérového útesu. Severovýchodní pobřeží Nového Holandska leželo téměř na dosah, nechtěl však riskovat životy svých lidí a vydal se raději vzhůru směrem k Nové Guineji. I tak posunul pomyslnou mez, po kterou údajně sahalo východoaustralské pobřeží, o notný kus zpět.", "section_level": 2}, {"title": "Druhý objev a návrat do vlasti.", "content": "Na další cestě se musely obě lodi proplétat hustou sítí atolů, nazvaných na královu počest Louisiady. Později propluly mezi dvěma z dnešních Šalomounových ostrovů – Bougainville a Choiseul – a oklikou kolem Nového Irska se dostaly k severnímu pobřeží Nové Guineje. Plavba už trvala příliš dlouho, potraviny podléhaly zkáze a mezi mužstvem řádily kurděje i pohlavní nemoci „importované“ z Tahiti. Příděly musely být sníženy, ale dočasně zavedená „rovnost v jídle“ pomohla kapitánovi udržet disciplínu. Konec útrap a běd se však už blížil. Kapitán dopřál mužstvu krátký oddech na ostrůvku Buru s holandskou faktorií a poté v Batávii. Další plavba vedla už osvědčenou trasou přes ostrov Mauricius a mys Dobré naděje. V polovině března 1769 přistály Bougainvillovy lodě v Saint-Malo. První velká francouzská plavba kolem světa trvala dva roky a čtyři měsíce. Bougainvillova výprava splnila své politické poslání a navíc dosáhla významných vědeckých úspěchů. Většina oblastí a ostrovů, které objevila, byla sice známá už předtím, ale její kapitán i astronomové Pierre-Antoine Véron a Du Bouchage značně upřesnili hydrografii, topografii i klimatologii Tichého oceánu, takže jejich následovníci se už mohli v této oblasti pohybovat mnohem bezpečněji. Bougainville se vydával na cestu jako přesvědčený zastánce hypotézy tzv. Jižní země, ale dosažené výsledky mu přinesly velké rozčarování – v prostorách Tichého oceánu žádný takový kontinent neobjevil. Bougainvillův cestopis \"Cesta kolem světa\" se stal po svém vydání roku 1769 bestsellerem. Úspěch objevitele a nadaného spisovatele však budil závist a vytvořil mu četné nepřátele ve velení francouzského loďstva. Urážlivé a štvavé kampani, v níž byl napadán jako dobrodruh a neschopný chráněnec královy milostnice madame du Barry, učinil rázně přítrž celou sérií soubojů.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr života a smrt.", "content": "Bougainville se dožil vysokého věku, ale nebyla to vůbec léta strávená v poklidu. Účastnil se americké války za nezávislost, načas velel brestské eskadře a krátká přízeň Ludvíka XVI. mu za Francouzské revoluce vynesla vězení. Teprve Napoleon Bonaparte plně ocenil jeho zásluhy a pověřil ho řadou čestných funkcí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Louis Antoine de Bougainville (12. listopadu 1729 – 31. srpna 1811) byl francouzský důstojník a mořeplavec, který jako první prozkoumal některé končiny Tichého oceánu.", "tgt_summary": "Louis Antoine de Bougainville (* 11. November 1729 in Paris; † 31. August 1811 ebenda) war ein französischer Offizier, Seefahrer und Schriftsteller. Er umsegelte als erster Franzose die Welt.", "id": 120989} {"src_title": "Traumatické poranění mozku", "tgt_title": "Schädel-Hirn-Trauma", "src_document": [{"title": "Znaky a symptomy.", "content": "Některé symptomy jsou viditelné ihned, jiné se projeví až během následujících dnů nebo týdnů.", "section_level": 1}, {"title": "Lehké poranění.", "content": "U lehkého poranění může pacient zůstat při vědomí, nebo ztratí vědomí pouze na několik sekund či minut. Člověk po lehkém TBI může být zmatený a/nebo se nemusí cítit „ve své kůži“ ještě několik dní či týdnů od poranění. Poranění se může projevit pouze snížením dosavadních schopností, jako například řešení problémů, poruchami pozornosti, poruchami paměti, nespavostí. Tyto mírné změny jsou zpočátku nejasné a postižení lidé si jich nemusí být vědomi. Problémy se projeví většinou až v domácím prostředí a po návratu do práce. Dalšími symptomy jsou: Symptomy mohou zůstat stejné nebo se postupně vytratí. Zhoršování symptomů značí závažnější poškození mozku.", "section_level": 2}, {"title": "Středně těžké poranění mozku.", "content": "U středně těžkého poranění mozku je škála postižení široká. Mohou se projevovat stejné symptomy jako u lehkého, ale pacient může trpět také:", "section_level": 2}, {"title": "Těžké poranění.", "content": "Pacienti s těžkým poraněním mozku jsou alespoň 24 hodin v kómatu. Kvůli poškození mozkového kmene bývá jejich fyzické postižení rozsáhlé. Zvracení a neurologický deficit (slabost/necitlivost končetiny) jsou, pokud se vyskytují společně, důležitými ukazateli této prognózy a jejich přítomnost opravňuje k rychlému provedení CT (Počítačová tomografie - Computed Tomography) a neurochirurgické intervence. Malé děti se středním nebo těžkým TBI mohou mít některé z následujících symptomů a stejně tak znaky charakteristické pro starší děti.", "section_level": 2}, {"title": "Příčiny a rizikové faktory.", "content": "Dopravní nehody týkající se automobilů, motocyklů, jízdních kol a chodců jsou příčinou poloviny všech TBI a zastupují největší část TBI u lidí mladších 75 let. U lidí starých 75 let a více jsou nejčastější příčinou TBI pády. Velké riziko poranění hlavy hrozí také dětem ve věku do pěti let. Přibližně 20 % poranění mozku je zapříčiněno násilím, jako je střelné poranění a zneužívání dětí, a asi 3% jsou způsobena sportem. Asi u poloviny poranění mozku hraje roli požití alkoholu. Přežití pacientů závisí do značné míry na příčině poranění. Například v USA přežije asi 89 % pacientů, u kterých došlo k poranění mozku při pádu, avšak pouze 9 % pacientů, u kterých došlo k poranění střelnou zbraní.[5] Následky po poškození mozku jsou většinou nevratné. Časnou a intenzivní rehabilitací se dají některé funkce obnovit. Mezi možné následky poškození mozku patří:", "section_level": 1}, {"title": "Fokální vs. difúzní.", "content": "Poškození způsobené traumatickým poraněním mozku může být buď fokální, ohraničené v jedné oblasti mozku, nebo difúzní, zasahující větší oblast. Difúzní trauma je většinou spojováno s otřesem (otřes mozku následkem náhlého pohybu hlavy), difúzním axonálním poraněním, nebo s kómatem. Lokalizovaná poranění bývají spojována s neurobehaviorálními projevy, hemiparézami a dalšími projevy místního neurologického deficitu. Fokální (místní, ohraničené) typy poranění mozku zahrnují pohmoždění mozkové tkáně, a intrakraniální (do lebky) krvácení, nebo hematom. Hemoragie ( těžké krvácení), která vznikla protržením cévy uvnitř lebky, může být buď extraaxiální tj. krvácí uvnitř nebo do lebky, ale ne uvnitř mozku nebo intraaxiální tj. krvácení do mozku. Extraaxiální krvácení můžeme dále rozdělit na subdurální nebo epidurální hematom a subarachnoidealní krvácení. Epidurální hematom vzniká krvácením do prostoru mezi dura mater (tvrdá plena mozková) a lebkou. Při subdurálním krvácení, vtéká krev do prostoru mezi durou mater a arachnoideou. Subarachnoidealní krvácení je krvácení mezi arachnoideou a povrchem mozku, nejčastěji způsobené rupturou některé z cév na povrchu mozku. Krvácení do samotného mozku se nazývá intracerebrální hematom. Intraaxiální krvácení jsou dále rozdělována na intraparenchymální, které postihují samotnou mozkovou tkáň a intraventrikulární krvácení do komorového systému centrální nervové soustavy (CNS).", "section_level": 2}, {"title": "Otevřené vs. zavřené.", "content": "Traumatické poranění mozku vzniká zavřeným nebo penetrujícím poraněním hlavy. U zavřeného poranění není prolomena ani v ní není trhlina, zatímco při otevřeném (penetrujícím) poranění mozku pronikne nějaký předmět lebkou až do mozkové tkáně. Lebka jako první obranná linie je velmi náchylná k poranění. Fraktury lebky vznikají prasknutím nebo zlomením lebeční kosti. Nejprve dochází k deformaci lebky, která může vyústit v nedislokovanou zlomeninu - lebeční trhlinu (fissuru). Při působení síly velkou rychlostí na menší plochu nemůže dojít k pružné deformaci kosti a vzniká hvězdicovitá zlomenina s vtlačením (impressio).", "section_level": 2}], "src_summary": "Traumatické poranění mozku (TBI z anglického Traumatic brain injury), také intrakraniální poranění nebo jednoduše poranění hlavy, je poranění mozku způsobené fyzickým traumatem, které poničí mozek. TBI je jednou ze dvou podmnožin získaných poranění mozku (tou druhou jsou netraumatická poranění mozku, tj. poranění způsobená bez zapříčinění vnější mechanické síly jako například meningitida, mozková mrtvice). TBI může vzniknout uzavřeným poraněním hlavy (není porušená lebka) nebo penetrujícím poraněním hlavy (poranění kůže, lebky i tvrdé pleny (dura mater)). Poničeny jsou různé části mozku, mozkové hemisféry, cerebellum (mozeček) a nebo mozkový kmen (truncus encephali). ", "tgt_summary": "Als Schädel-Hirn-Trauma (Abkürzung SHT, ) oder Schädel-Hirn-Verletzung bezeichnet man jede Verletzung des \"Gehirns\" aufgrund einer äußeren Ursache (Krafteinwirkung). Der Begriff bezieht sich jedoch nicht auf gegebenenfalls damit verbundene Schädelfrakturen oder Kopfplatzwunden. Oft wird wegen der Möglichkeit von Hirnblutungen oder anderen Komplikationen bei einem Schädel-Hirn-Trauma eine Beobachtung im Krankenhaus empfohlen, selbst bei einem nur leichten Schädel-Hirn-Trauma, das oft auch als „Gehirnerschütterung“ bezeichnet wird.", "id": 1867943} {"src_title": "Lední hokej na Zimních olympijských hrách 1952", "tgt_title": "Olympische Winterspiele 1952/Eishockey", "src_document": [{"title": "Výsledky a tabulky.", "content": "15. února 1952 (17:00) – Oslo (Jordal Amfi) Branky USA: 2x Arnold Oss, John Mulhern Branky Norska: Bjørn Gulbrandsen, Øivind Solheim Rozhodčí: Beránek (TCH), Leacock (GBR) 15. února 1952 (19:00) – Oslo (Dæhlenenga) Branky Švédska: 2x Åke Andersson, 2x Göte Blomqvist, 2x Erik Johansson, 2x Sven Tumba Johansson, Göte Almqvist Branky Finska: Yrjö Hakala, Matti Karumaa Rozhodčí: Dwars (NED), Christensen (NOR) 15. února 1952 (19:00) – Drammen (Marienlyst) Branky Československa: 3x Vlastimil Bubník, 2x Miloslav Blažek, Vlastimil Hajšman, Miroslav Rejman, Jiří Sekyra Branky Polska: Marian Jeżak, Eugeniusz Lewacki Rozhodčí: Bernhard, Wieland (SUI) 15. února 1952 (21:00) – Oslo (Jordal Amfi) Branky Kanady: 6x David Miller, 4x William Gibson, Donald Gauf, Jack Davies, Allan Purvis, Francis Sullivan, Robert Watt Branky SRN: Walter Kremershof Rozhodčí: Sandö, Ahlin (SWE) 16. února 1952 (17:00) – Oslo (Jordal Amfi) Branky Švýcarska: 3x Hans-Martin Trepp, 2x Otto Schubiger, 2x Gebhard Poltera, 2x Gian Bazzi, Ulrich Poltera, Walter Dürst, Willy Pfister Branky Finska: nikdo Rozhodčí: Narvestad (NOR), Tencza (TCH) 16. února 1952 (19:00) – Oslo (Dæhlenenga) Branky Československa: 3x Slavomír Bartoň, 2x Jiří Sekyra, Vlastimil Bubník Branky Norska: nikdo Rozhodčí: Zarzycki (POL), Ahlin (SWE) 16. února 1952 (19:00) – Oslo (Kadettangen) Branky USA: 3x Kenneth Yackel, Ruben Bjorkman, Joseph Czarnota, Clifford Harrison, Gerald Kilmartin, Arnold Oss Branky SRN: Markus Egen, Walter Kremershof Rozhodčí: Leacock (GBR), Dwars (NED) 16. února 1952 (21:00) – Oslo (Jordal Amfi) Branky Švédska: 2x Hans Andersson *, 2x Åke Andersson, 2x Göte Blomqvist, 2x Gösta Johansson, 2x Sven Tumba Johansson, 2x Holger Nurmela, 2x Hans Öberg, Erik Johansson, Lars Pettersson, Sven Thunman Branky Polska: Alfred Gansiniec Rozhodčí: Narvestad (NOR), Bernhard (SUI) Švédsko – Norsko 4:2 (2:1, 1:0, 1:1) 17. února 1952 (17:00) – Oslo (Jordal Amfi) Branky Švédska: Sven Thunman, Göte Blomqvist, Gösta Johansson, Lars Pettersson Branky Norska: 2x Leif Solheim Rozhodčí: Bernhard (SUI), Tencza (TCH) 17. února 1952 (19:00) – Oslo (Dæhlenenga) Branky Švýcarska: 2x Gebhard Poltera, Hans-Martin Trepp, Otto Schubiger, Ulrich Poltera, Emil Golaz Branky Polska: Henryk Bronowicz, Stefan Csorich, Zdiszław Trojanowski Rozhodčí: Heinecke (GER), Sandsund (FIN) 17. února 1952 (19:00) – Drammen (Marienlyst) Branky Kanady: 2x Robert Meyers, 2x William Gibson, 2x David Miller, 2x Bruce Dickson, William Dawe, George Abel, Gordon Robertson, Lous Secco, Thomas Pollock Branky Finska: 2x Keijo Kuusela, Lauri Silvan Rozhodčí: Sandö, Ahlin (SWE) 17. února 1952 (21:00) – Oslo (Jordal Amfi) Branky Československa: 2x Miloslav Charouzd, 2x Vlastimil Bubník, Slavomír Bartoň, Jiří Sekyra Branky SRN: Fritz Poitsch Rozhodčí: Bernhard (SUI), Dwars (NED) 18. února 1952 (17:00) – Oslo (Jordal Amfi) Branky USA: 4x Robert Rompre, James Sedin, Andre Gambucci, Leonard Ceglarski, John Mulhern Branky Finska: Yrjö Hakala, Lauri Silvan Rozhodčí : Ahlin, Sandö (SWE) 18. února 1952 (19:00) – Oslo (Dæhlenenga) Branky Kanady: 3x George Abel, William Dawe, Jack Davies, Donald Gauf, William Gibson, Bruce Dickson, Francis Sullivan, Gordon Robertson, Robert Watt Branky Polska: nikdo Rozhodčí: Dwars (NED), Bernhard (SUI) 18. února 1952 (19:00) – Sandvika (Kadettangen) Branky Švýcarska: 3x Ulrich Poltera, 2x Hans-Martin Trepp, Otto Schubiger, Alfred Steun Branky Norska: Leif Solheim, Ragnar Rygel Rozhodčí: Leacock (GBR), Tencza (TCH) 18. února 1952 (21:00) – Oslo (Jordal Amfi) Branky Švédska: 2x Göte Blomqvist, Gösta Johansson, Erik Johansson, Lars Pettersson, Hans Öberg, Sven Tumba Johansson Branky SRN: 2x Markus Egen, Fritz Poitsch Rozhodčí: Beranek (TCH), Sandsund (FIN) 19. února 1952 (17:00) – Oslo (Jordal Amfi) Branky Československa: Miloslav Charouzd Branky Kanady: 2x William Gibson, Bruce Dickson, Gordon Robertson Rozhodčí: Ahlin (SWE), Dwars (NED) 19. února 1952 (21:00) – Oslo (Jordal Amfi) Branky USA: 3x Andre Gambucci, Joseph Czarnota, Gerald Kilmartin, John Mulhern, Arnold Oss, Kenneth Yackel Branky Švýcarska: Ulrich Poltera, Hans-Martin Trepp Rozhodčí: Leacock (GBR), Tencza (TCH) 19. února 1952 (17:00) – Oslo (Jordal Amfi) Branky Polska: 2x Marian Jeżak, Stefan Csorich, Alfred Gansiniec Branky SRN: 3x Markus Egen, Fritz Poitsch Rozhodčí: Hauser, Bernhard (SUI) 20. února 1952 (21:00) – Oslo (Jordal Amfi) Branky Finska: Christian Rapp, Lauri Silvan, Aarne Honkavaara, Matti Karumaa, Yrjö Hakala Branky Norska: Ragnar Rygel, Björn Guldbrandsen Rozhodčí: Leacock (GBR), Ahlin (SWE) 21. února 1952 (17:00) – Oslo (Jordal Amfi) Branky Švédska: 2x Gösta Johansson, Holger Nurmela, Hans Öberg Branky USA: Clifford Harrison, Kenneth Yackel Rozhodčí: Leacock (GBR), Beranek (TCH) 21. února 1952 (19:00) – Oslo (Dæhlenenga) Branky Kanady: 3x Francis Sullivan, 2x William Gibson, 2x David Miller, William Dawe, Jack Davies, Allan Purvis, Bruce Dickson Branky Švýcarska: Hans-Martin Trepp, Emil Golaz Rozhodčí: Dwars (NED), Tencza (TCH) 21. února 1952 (19:00) – Sandvika (Kadettangen) Branky Československa: 2x Karel Gut, 2x Václav Bubník, 2x Jiří Sekyra, Slavomír Bartoň, Miroslav Rejman, Miloslav Blažek, Bronislav Danda, Miloslav Charouzd Branky Finska: Christian Rapp, Keijo Kuusela Rozhodčí: Bernhard (SUI), Zarzycki (POL) 21. února 1952 (21:00) – Oslo (Jordal Amfi) Branky SRN: 2x Walter Kremershof, Fritz Poitsch, Markus Egen, Herbert Schibukat, Xaver Unsinn Branky Norska: Björn Guldbrandsen, Egil Bjerklund Rozhodčí: Ahlin (SWE), Wieland (SUI) 22. února 1952 (14:00) – Oslo (Jordal Amfi) Branky Finska: 2x Christian Rapp, Lauri Silvan, Aarne Honkavaara, Eero Salisma Branky SRN: Markus Egen Rozhodčí: Leacock (GBR), Beranek (TCH) 22. února 1952 (17:00) – Oslo (Jordal Amfi) Branky Československa: 2x Jiří Sekyra, 2x Bronislav Danda, 2x Miloslav Ošmera, Miloslav Charouzd, Vlastimil Bubník Branky Švýcarska: Ulrich Poltera, Hans-Martin Trepp, Otto Schubiger Rozhodčí: Ahlin, Sandö (SWE) 22. února 1952 (19:00) – Oslo (Dæhlenenga) Branky USA: Kenneth Yackel, Arnold Oss, Clifford Harrison, John Mulhern, Ruben Bjorkman Branky Polska: Kazimierz Chodakowski, Stefan Csorich, Antoni Wrobel Rozhodčí: Dwars (NED), Tencza (TCH) 22. února 1952 (21:00) – Oslo (Jordal Amfi) Branky Kanady: William Dawe, George Abel, Lous Secco Branky Švédska: Lars Pettersson, Hans Öberg Rozhodčí: Bernhard, Hauser (SUI) 23. února 1952 (17:00) – Oslo (Jordal Amfi) Branky Švédska: 2x Sven Tumba Johansson, 2x Hans Tvilling, Lars Pettersson Branky Švýcarska: Hans-Martin Trepp, Emil Golaz Rozhodčí: Tencza (TCH), Dwars (NED) 23. února 1952 (19:00) – Oslo (Dæhlenenga) Branky Kanady: 2x Bruce Dickson, William Dawe, Jack Davies, Donald Gauf, William Gibson, David Miller, George Abel, Lous Secco, Robert Watt, Thomas Pollock Branky Norska: Ragnar Rygel, Arne Bergh Rozhodčí: Ahlin (SWE), Zarzycki (POL) 23. února 1952 (19:00) – Lillestrøm (Lillestrøm Idrettsplass) Branky Polska: Alfred Gansiniec, Eugeniusz Lewacki, Hilary Skarżyński, Antoni Wróbel Branky Finska: Matti Karumaa, Keijo Kuusela Rozhodčí: Christensen (NOR), Bernhard (SUI) 23. února 1952 (21:00) – Oslo (Jordal Amfi) Branky Československa: Slavomír Bartoň, Vlastimil Hajšman, Miloslav Blažek Branky USA: 2x Arnold Oss, 2x Clifford Harrison, Robert Rompre, Leonard Ceglarski Rozhodčí: Dwars (NED), Leacock (GBR) 24. února 1952 (17:00) – Oslo (Jordal Amfi) Branky Československa: 8. a 14. Slavomír Bartoň, 25. Vlastimil Hajšman, 33. Miloslav Charouzd Branky Švédska: nikdo Rozhodčí: Hauser (SUI), Leacock (CAN) ČSR: Jan Richter – Karel Gut, Václav Bubník, Miloslav Ošmera, Miroslav Nový – Slavomír Bartoň, Bronislav Danda, Jiří Sekyra, Miloslav Charouzd, Miroslav Rejman, Vlastimil Bubník, Zdeněk Pýcha, Vlastimil Hajšman. Švédsko: Thord Flodqvist – Åke Andersson, Rune Johansson, Göte Almqvist, Lars Björn – Göte Blomqvist, Gösta Johansson, Erik Johansson – Stig Andersson, Hans Andersson, Lars Pettersson – Hans Öberg, Sven Tumba Johansson, Holger Nurmela. 24. února 1952 (16:00) – Oslo (Dæhlenenga) Branky Švýcarska: 4x Ulrich Poltera, Hans-Martin Trepp, Bixio Celio Branky SRN: Markus Egen, Georg Guggemos, Walter Kremershof Rozhodčí: Dwars (NED), Sandö (SWE) 24. února 1952 (21:00) – Oslo (Jordal Amfi) Branky Kanady: William Dawe, Bruce Dickson, Donald Gauf Branky USA: John Mulhern, Ruben Bjorkman, James Sedin Rozhodčí: Ahlin (SWE), Tencza (TCH) 25. února 1952 (11:00) – Oslo (Jordal Amfi) Branky Polska: 3x Eugeniusz Lewacki, Stefan Csorich Branky Norska: 2x Egil Bjerklund, Ragnar Rygel Rozhodčí: Beranek (TCH), Sandsund (FIN)", "section_level": 1}, {"title": "Opakovaný zápas o titul mistra Evropy.", "content": "Švédsko – Československo 5:3 (0:2, 1:1, 4:0) 25. února 1952 (17:00) – Oslo (Jordal Amfi) Branky Švédska: 2x Göte Blomqvist, Sven Tumba Johansson, Holger Nurmela, Lars Pettersson Branky Československa: 2x Vlastimil Bubník, Miroslav Rejman Rozhodčí: Leacock (GBR), Narvestad (NOR) Diváků: 8 000 ČSR: Jan Richter – Karel Gut, Václav Bubník, Miloslav Ošmera, Miroslav Nový – Slavomír Bartoň, Bronislav Danda, Miloslav Blažek, Miloslav Charouzd, Miroslav Rejman, Vlastimil Bubník, Zdeněk Pýcha, Vlastimil Hajšman.", "section_level": 2}, {"title": "Statistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Soupiska Kanady.", "content": "Kanada (Edmonton Mercurys) Brankáři: Ralph Hansch, Eric Patterson. Obránci: William Dawe, Jack Davies, Allan Purvis, Robert Meyers Útočníci: William Gibson, David Miller, George Abel, Francis Sullivan, Gordon Robertson, Bruce Dickson, Robert Watt, Lous Secco, Donald Gauf, Thomas Pollock. Trenér: Lou Holmes.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska USA.", "content": "USA Brankáři: Richard Desmond, Donald Whiston. Obránci: Robert Rompre, Gerald Kilmartin, Joseph Czarnota, Allen Van. Útočníci: Arnold Oss, Kenneth Yackel, Clifford Harrison, John Mulhern, Andre Gambucci, Ruben Bjorkman, James Sedin, Leonard Ceglarski, John Noah. Trenér: John E. Pleban", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Švédska.", "content": "Švédsko Brankáři: Thord Flodqvist, Lasse Svensson. Obránci: Göte Almqvist, Åke Andersson, Lars Björn, Rune Johansson, Sven Thunman. Útočníci: Hans Tvilling, Stig Tvilling, Göte Blomqvist, Erik Johansson, Gösta Johansson, Åke Lassas, Holger Nurmela, Lars Pettersson, Sven Tumba Johansson, Hans Öberg. Trenér: Folke Jansson.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Československa.", "content": "4. Československo Brankáři: Jan Richter, Jozef Záhorský. Obránci: Karel Gut, Václav Bubník, Miloslav Ošmera, Miroslav Nový, Jan Lidral, Zdeněk Pýcha. Útočníci: Vlastimil Bubník, Bronislav Danda, Miloslav Charouzd, Miroslav Rejman, Slavomír Bartoň, Jiří Sekyra, Vlastimil Hajšman, Oldřich Sedlák, Miloslav Blažek. Trenéři: Jiří Tožička, Josef Herman.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Švýcarska.", "content": "5. Švýcarsko Brankáři: Hans Bänninger, Paul Wyss. Obránci: Emil Handschin, Paul Hofer, Emil Golaz, Reto Delnon. Útočníci: Francois Blank, Otto Schläpfer, Gebhard Poltera, Ulrich Poltera, Hans-Martin Trepp, Bixio Celio, Walter Dürst, Gian Bazzi, Otto Schubiger, Willy Pfister, Alfred Steun. Trenér: Richard Torriani.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Polska.", "content": "6. Polsko Brankáři: Stanisław Szlendak, Jan Hampel. Obránci: Henryk Bronowicz, Kazimierz Chodakowski, Michał Antuszewicz, Alfred Gansiniec, Roman Peczak. Útočníci: Stefan Csorich, Rudolf Czech, Marian Jeżak, Eugeniusz Lewacki, Hilary Skarżyński, Tadeusz Świcarz, Zdiszław Trojanowski, Adolf Wróbel, Antoni Wróbel. Trenér: Mieczyslaw Kasprzycki.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Finska.", "content": "7. Finsko Brankáři: Unto Viitala, Pekka Myllylä. Obránci: Pentti Isotalo, Ossi Kauppi, Eero Saari, Jukka Vuolio Útočníci: Christian Rapp, Yrjö Hakala, Aarne Honkavaara, Erkki Hytönen, Matti Karumaa, Keijo Kuusela, Kauko Mäkinen, Esko Rehoma, Matti Rintakoski, Eero Salisma, Lauri Silvan. Trenér: Risto Lindroos.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska SRN.", "content": "8. SRN Brankáři: Alfred Hoffmann, Heinz Wackers. Obránci: Karl Bierschel, Engelbert Holderied, Ludwig Kuhn, Herbert Schibukat, Karl Wild. Útočníci: Markus Egen, Karl Enzler, Georg Guggemos, Dieter Niess, Walter Kremershof, Fritz Poitsch, Xaver Unsinn, Hans-Georg Pescher, Trenér: Joe Aitken.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Norska.", "content": "9. Norsko Brankáři: Per Dahl, Arthur Kristiansen Obránci: Arne Bergh, Gunnar Kroge, Johnny Larntvedt, Roar Pedersen, Per Voigt Útočníci: Jan Erik Adolfsen, Egil Bjerklund, Bjørn Gulbrandsen, Bjørn Oscar Gulbrandsen, Finn Gundersen, Annar Petersen, Ragnar Rygel, Leif Solheim, Øivind Solheim, Roy Strandem Trenér: Bud McEachern.", "section_level": 2}, {"title": "MS Skupina B.", "content": "Skupina B se započítávala jen do mistrovství světa a nebyla součástí olympijského turnaje. 15. března 1952 – Lutych 16. března 1952 – Lutych 16. března 1952 – Lutych 17. března 1952 – Lutych 17. března 1952 – Lutych 18. března 1952 – Lutych 18. března 1952 – Lutych 19. března 1952 – Lutych 20. března 1952 – Lutych 20. března 1952 – Lutych 21. března 1952 – Lutych 21. března 1952 – Lutych 22. března 1952 – Lutych 22. března 1952 – Lutych 22. března 1952 – Lutych", "section_level": 1}], "src_summary": "19. mistrovství světa a 30. mistrovství Evropy v ledním hokeji probíhalo v rámci VI. zimních olympijských her. 9 účastníků v jedné skupině, hrálo se systémem každý s každým. Hokejový turnaj měl zajímavou předehru. Vzhledem ke značným výkonnostním rozdílům, projevujícím na posledních zimních hrách a světových šampionátech podali Nizozemci, Belgičané a Francouzi společný návrh na novou organizaci soutěže. Spočíval v rozdělení družstev do dvou výkonnostních skupin, tak jak to bylo vyzkoušeno na posledním MS 1951 v Paříži. V očích MOV však nenalezl pochopení, protože odporoval jednomu z olympijských principů zabránit jakékoliv diferenciaci na silné a slabé a umožnit všem účastníkům olympijských her bojovat o trofeje nejcennější. Odmítnutí tohoto návrhu znamenalo odřeknutí účasti nejen tří jeho autorů, ale i Itálie a Rakouska, které se k němu na poslední chvíli připojili. Nezúčastněné země měly nakonec v březnu v Belgickém Lutychu turnaj, který se započítával do mistrovství světa. ", "tgt_summary": "Das olympische Eishockeyturnier der Olympischen Winterspiele 1952 in Oslo (Norwegen) gilt zugleich als 19. Eishockey-Weltmeisterschaft und 30. Eishockey-Europameisterschaft. Es fand vom 15. bis zum 25. Februar 1952 statt. Die meisten Spiele wurden in der neu errichteten Jordal-Amfi-Eishalle ausgetragen, nur einige wenige Duelle fanden in Orten außerhalb Oslos statt. Neun Mannschaften nahmen an diesem Turnier teil, genannt hatten zehn, aber Italien fehlte. Zum ersten Mal nach dem Zweiten Weltkrieg durfte auch die Bundesrepublik Deutschland wieder am Turnier teilnehmen. Demgegenüber ließ das Nationale Österreichische Olympische Comité den Nennungstermin 30. November 1951 verstreichen. ", "id": 1852434} {"src_title": "Nízké Tatry", "tgt_title": "Niedere Tatra", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Hlavní hřeben pohoří se táhne ze západu na východ v délce asi 80 km mezi údolími Váhu na severní straně a Hronu na straně jižní. Nízké Tatry se v sedle Čertovica dělí na celistvější východní část – Kráľovohoľské Tatry a západní – Ďumbierské Tatry. Hlavní hřeben v jednotlivých částech pohoří mění svůj vzhled i charakter. Například masiv Prašivé v západní části Nízkých Tater s nejvyšším vrcholem Veľká Chochuľa (1753 m) je klasickým zástupcem holin s hladce modelovaným reliéfem. Naopak nejskalnatější skupinou pohoří je masiv Ďumbieru od sedla Ďurkové. Východní část hřebene je výrazně zalesněna a až v oblasti Orlovej a Kraľovej hole znova nabývá charakter holých a travnatých kopců.", "section_level": 1}, {"title": "Významné vrcholy.", "content": "Hřeben překračuje čtyřmi vrcholy nadmořskou výšku 2000 m.", "section_level": 2}, {"title": "Příroda.", "content": "Lesní společenstva a porosty představují základní krajinný prvek Nízkých Tater a pokrývají až 67 % celkové plochy území. Na vápencových podkladech jižních svahů hor se vyskytují spíše borovice nebo buk s příměsí jedle a smrku. Naproti tomu na severních úbočích se rozkládají zejména rozsáhlé komplexy bukových lesů. V západní části jedle a smrk. Kosodřevina se vyskytuje přerušovaně ve výškách 1400 až 1800 m v celé oblasti. Nad tímto pásmem se vyskytují horské louky, hole. Nejvyšší partie hor tvoří alpínské pásmo. Obrovská rozlehlost území vytváří výborné podmínky pro živočichy. Živočichové zde žijící představují typickou faunu karpatského horského stupně a s porovnáním s Tatrami mají mnoho společného. Největší zastoupení v přírodě má lovná zvěř (jeleni, srnci a prase divoké). Z větších savců můžete potkat sviště horského, kamzíka horského či medvěda hnědého. Nízkotatranská flora je velmi pestrá a bohatá. Geologický podklad je jedním z hlavních faktorů ovlivňující druhové složení. Oproti Tatrám, se kterými je druhová pestrost rostlin velmi podobná, se zde vyskytují převážně druhy rostoucí v typicky chladném podnebí. Na vápencovém podkladě u vstupu do údolí, rostou spíše teplomilné a exotermní druhy. Západní část Nízkých Tater je na rostlinstvo a množství druhů bohatší než část východní, především pro četný výskyt vápencového svršku podkladu. Národní park Nízké Tatry (NAPANT) byl vyhlášený v roce 1978. Výměra vlastního chráněného území je 72 842 ha a ochranného pásma 110 162 ha. Území se vyznačuje rozmanitostí flory a fauny, výskytem mnoha endemických a reliktních druhů, hodnotnými krasovými jevy, minerálními prameny a četnými odlehlými zákoutími. Národní park zaujímá centrální část celku Nízké Tatry. Okrajově zasahuje do Spišsko-gemerského krasu a jako ochranné pásmo i do mnoha jiných sousedních skupin.", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Nízké Tatry tvoří rozvodí důležitých toků Slovenska – Váhu, Hronu, Hnilec a Hornádu. Pohoří je významnou zásobárnou povrchových a podzemních vod a obrovský rezervoár vláhy. Hlavně při obvodu pohoří se nacházejí četné prameny minerálních vod. Na severu Královohoľské části se nachází vodní nádrž Čierny Váh přehrazující stejnojmennou řeku. Je zde umístěna vodní elektrárna. V Liptovské kotlině leží vodní nádrž Liptovská Mara (2700 ha). Z vodopádů můžeme jmenovat například Brankovský vodopád který je výrazným prvkem pohoří Nízké Tatry, nacházející se na Kurucké skále. Národní přírodní památkou byl vyhlášen v roce 1980. Jeho výška je asi 60 metrů. V zimě se z něj vytvoří obrovský, působivý ledopád. Na severní straně se vyskytují ledovcová jezera (Vrbické pleso, Lukové pliesko).", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Nízké Tatry jsou po Vysokých Tatrách druhým nejnavštěvovanějším pohořím Slovenska. Trasu z východu, tedy z vrcholu Kráľova hoľa do Donoval či naopak, lze projít po hřebenové cestě Hrdinů Slovenského Národního Povstání, na které se nachází většina horských chat v Nízkých Tatrách. Je to např. \"Chata M. R. Štefánika\", \"Chata pod Chopkom\" či \"Turistická útulna pod Chabencom\". Na rozdíl od Vysokých Tater se v Nízkých Tatrách nevyskytuje tolik vodních pramenů, proto je důležité při putování mít na mysli pitný režim. Zimní středisko Jasná pod Chopkom je největší centrum zimních sportů na Slovensku s 50 km sjezdovek a nejmodernějším technickým vybavením. Pro lyžaře, ale i snowboardisty tu jsou vyhrazeny freeridové zóny, snowpark a bežecké tratě. V Nízkých Tatrách se nachází několik turisticky přístupných jeskynních systémů. Např. Bystrianska jaskyňa, Demänovská ľadová jaskyňa, Demänovská jaskyňa Slobody, Jaskyňa mŕtvych netopierov, Važecká jaskyňa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nízké Tatry (slovensky \"Nízke Tatry\") jsou pohoří a krajinná oblast nacházející se na Slovensku. Celá oblast je chráněna jako Národní park Nízké Tatry. Většinu jeho území tvoří stejnojmenné pohoří. Nejvyšší horou je Ďumbier (2043 m). Geomorfologický celek se člení na dva geomorfologické podcelky: Ďumbierské Tatry v západní a Kráľovohoľské Tatry ve východní části, které jsou odděleny údolími říček Boca a \"Štiavnička\".", "tgt_summary": "Die Niedere Tatra () ist ein Gebirgszug des geologischen Fatra-Tatra-Gebiets in den Karpaten in der Slowakei. Sie liegt südwestlich gegenüber der Hohen Tatra.", "id": 1908816} {"src_title": "Svlékání", "tgt_title": "Häutung", "src_document": [{"title": "Svlékání u členovců.", "content": "Mezi členovce patří hmyz, korýši nebo pavoukovci. Všichni tito živočichové mají vnější kostru (exoskelet), která je tvořena kutikulou a zpevněna látkami jako chitin nebo uhličitan vápenatý. Tato vnější kostra je pevná a neumožňuje růst těla, proto je periodicky svlékána a nahrazována novou, větší. Svlékání navíc umožňuje obnovu opotřebovaných kutikulárních derivátů, jako jsou různé chlupy, vzdušnice nebo jiné výrůstky. Před samotným svlékáním je živočich nějakou dobu neaktivní. Probíhá oddělení starého exoskeletu od epidermálních buněk pod ním. Při tomto procesu dochází taky k oddělení svalů od jejich úponů a nervových zakončení od kutikulárních smyslových orgánů. Tento proces se nazývá apolýza. Do vzniklého prostoru mezi epidermálními buňkami a starou kutikulou je vyloučena exuviální tekutina, která obsahuje zatím neaktivní enzymy. Epidermální buňky poté začnou pod starou kutikulou tvořit novou kutikulu. Tím se zároveň aktivují enzymy v tekutině, které rozkládají spodní část staré kutikuly, která je pak vstřebána. Jedinec se poté potřebuje zbavit zbývající horní části staré kutikuly. Při samotném svlékání jedinec vyvolá prasknutí staré kutikuly, a to pomocí kroutivých pohybů a často i zvýšením tlaku hemolymfy na daném místě těla. Poté se ze starého exoskeletu vysouká. Svlečená kutikula většinou zůstává vcelku a nazývá se svlečka (exuvie). Někteří členovci mají ve zvyku svoji svlečku požírat. Pokud jedinec nemá ke svlékání optimální podmínky (správná poloha, vlhkost), může dojít k uvěznění v polosvlečené kutikule, což má za následek smrt. V lepším případě může dojít ke ztrátě jedné či více končetin. Bezprostředně po svlékání je nová vnější kostra ještě měkká, což činí jedince velice zranitelným. Toto krátké období než kutikula ztvrdne ale také umožňuje růst. Růstu částí těla, které jsou normálně kryty tvrdým exoskeletem, je dosaženo pomocí přesunutí tělních tekutin z měkčích částí těla. Proto například pavouk nebo kudlanka vypadají po svlékání hubeně, protože přesunuli tělní tekutiny z měkkého \"břicha\" do jiných tělních částí. Pokud se jedná o poslední svlékání (proměna v dospělce – u hmyzu), tak jedinec musí ještě tlakem hemolymfy napnout křídla, která po svlékání vypadají jako neforemné váčky. Kromě celkového růstu umožňuje svlékání u většiny členovců také regeneraci poškozených tělních částí. Může být nahrazena i celá ztracená končetina, k tomu je ovšem potřeba několika svlékání (vytvoří se základ nové končetiny, který se s každým svlékáním zvětšuje až nakonec končetina vypadá úplně nebo skoro jako původní).", "section_level": 1}, {"title": "Instary a stadia.", "content": "Jednotlivé fáze mezi svlékáními se nazývají instary. Například když se nymfa vylíhne z vajíčka, jedná se o nymfu prvního instaru. Po prvním svlékání je z ní nymfa druhého instaru, po druhém svlékání je ve třetím instaru a tak dále. Pojem instar se často zaměňuje s pojmem stadium, to však označuje fáze vývoje nadřazené instarům (stadium vajíčka, larvy, kukly, dospělce – u hmyzu s proměnou dokonalou). Stadium larvy nebo nymfy se většinou skládá z několika instarů. Počet instarů se liší podle druhu členovce i podle podmínek v jakých žije (při nedostatku potravy může vývoj jedince trvat déle a počet instarů je větší). U některých skupin členovců dochází ke svlékání i v dospělosti, stadium dospělce má u nich tedy více instarů.", "section_level": 2}, {"title": "Hormonální řízení svlékání u hmyzu.", "content": "V hmyzím mozku se nacházejí neurosekreční buňky, které produkují protoracikotropní hormon (PTTH). Tento hormon putuje po axonech do tzv. kardiálních tělísek (corpora cardiaca), odkud je uvolňován do hemolymfy. PTTH stimuluje protorakální žlázy (jsou v prvním hrudním článku – prothoraxu) k produkci hormonů ekdysteroidů. Ekdysteroidy jsou skupinou hormonů syntetizovaných z cholesterolu a vyvolávají svlékání. Nejznámějším svlékacím hormonem je ekdyson. U dospělého hmyzu (s výjimkou primitivní skupiny Apterygota, tedy například rybenek) ke svlékání už nedochází (protorakální žlázy zanikají a svlékací hormony nejsou produkovány).", "section_level": 2}, {"title": "Svlékání u obojživelníků a plazů.", "content": "Obojživelníci se svlékají většinou v noci. Svoji starou kůži potom často sežerou. Asi nejznámějším příkladem mezi plazy je svlékání kůže u hadů. Když přijde čas svlékání, hadovi se zakalí oči. Starou kůži se snaží natrhnout tím, že se odírá o různé tvrdé předměty (například kameny). Kůže je natržena na hlavě a had pak pokračuje v odírání o předměty. Stará kůže se postupně odděluje a vysvléká, přičemž se obrací naruby. Výsledkem je celistvá, naruby obrácená svlečka. Naproti tomu u ještěrů nebo želv se kůže svléká většinou v cárech a celistvá svlečka se tak nevytvoří.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svlékání značí v biologii zbavení se starého tělesného pokryvu (kůže, kutikuly), většinou za účelem umožnění dalšího růstu živočicha. U skupin živočichů, které ho prodělávají, totiž jejich kůže neroste, takže v určitých intervalech se jí musí zbavit. Pod starou kůží již bývá připravena nová, větší. Svlékání probíhá u plazů a obojživelníků a dále u skupiny ecdysozoa, která zahrnuje například hmyz, korýše, pavoukovce nebo hlístice. Pro svlékání živočichů ze skupiny ecdysozoa se používá termín ekdyze (případně ekdyse nebo ecdysis). Svlečená kůže či kutikula se nazývá svlečka (exuvie).", "tgt_summary": "Die Häutung (auch \"Ecdysis\", \"Ekdysis\" oder \"Apolyse\", von griechisch ) ist ein hormonell gesteuerter Vorgang in der Entwicklung der Häutungstiere (Ecdysozoa) und Reptilien (Reptilia). Eines der bei den Häutungstieren bekannten daran beteiligten Hormone ist das Ecdyson. Häutungshormone können sowohl in Tieren als auch in Pflanzen nachgewiesen werden. ", "id": 1009317} {"src_title": "US Airways", "tgt_title": "US Airways", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Společnost byla založena v roce 1937 jako All American Aviation, skutečný provoz začal ale až v roce 1939. Zpočátku se jednalo pouze o nákladní lety, které měly za úkol obsluhovat poštou oblast kolem Ohio River Valley. V roce 1949 se společnost přesunula k přepravě osob a změnila své jméno na Allegheny Airlines. Pod tímto jménem fungovala až do roku 1979, kdy změnila své obchodní jméno na US Air. Jednak kvůli přechodu na americký letecký deregulačnímu zákon z roku 1978, což letecké společnosti umožnilo rozšířit svou síť tras do jihovýchodních Spojených států (zejména na rapidně rostoucí destinace na Floridě), ale také aby se zbavila své regionální nálepky (Allegheny je okres v Ohiu). V osmdesátých letech společnost velmi prosperovala, zakoupila společnost Pacific Southwest Airlines (PSA) a tím se dostala na západní pobřeží USA (San Diego, Los Angeles, San Francisco...). Na konci osmdesátých let se spojila s Piedmont Airlines, která operovala na východním pobřeží (Baltimore, Charlotte...). V devadesátých letech společnost rozšiřovala své transatlantické lety do Evropy, koupila společnost Trump Shuttle, objednala 400 kusů letadel Airbus A320 a také v roce 1997 změnila svůj název na US Airways. 24. května 2000 společnost US Airways oznámila, že je plánováno její odkoupení za 4,3 miliardy dolarů společností UAL Corp. - mateřskou společností United Airlines, největší obchodní společností na světě v té době. K tomu nakonec nedošlo. Několik měsíců poté byla US Airways postižena útoky 11. září, uzavřením hlavního hubu ve Washingtonu, ukončením letů pod značkou MetroJet, velkým propouštěním zaměstnanců a musela 11. srpna 2002 vyhlásit bankrot. Do roku 2005 prodělala celkem dva bankroty. Při ekonomické krizi začala poprvé roce 2008 přemýšlet o spojení s konkurencí. Na přelomu let 2012 a 2013 společnost oznámila, že se spojí s American Airlines. 17. října 2015 společnost formálně přestala existovat a stala se součástí American Airlines, čímž vznikla největší letecká společnost na světě.", "section_level": 1}], "src_summary": "US Airways (známá též jako USAir) byla jedna z největších amerických leteckých společností do roku 2015, kdy se formálně stala součástí American Airlines. Společnost ke dni 11. listopadu 2014 létala do 193 destinací po celém světě, které obsluhovala 338 letadly. Dalších 278 letadel provozovala pod názvem US Airways Express, zejména na regionálních linkách uvnitř Spojených států.", "tgt_summary": "US Airways war eine US-amerikanische Fluggesellschaft mit Sitz in Tempe (Arizona), die mit jährlich mehr als 66 Millionen Passagieren (Stand: 2013) zu den größten der Welt zählte. ", "id": 2198320} {"src_title": "Konvalinka vonná", "tgt_title": "Maiglöckchen", "src_document": [{"title": "Taxonomická problematika.", "content": "Rod konvalinka (\"Convallaria\") je některými autory považován za monotypický, někdy jsou rozlišovány 3-4 blízce příbuzné druhy, záleží na pojetí. V Evropě je domácí \"Convallaria majalis\" var. \"majalis\" (nebo \"Convallaria majalis\" s. str.), je však zdomácnělá i v Severní Americe. V Severní Americe je původní \"Convallaria majalis\" var. \"montana\" (\"Convallaria montana\"). Ve východní Asii roste \"Convallaria majalis\" var. \"keiskei\" (\"Convallaria keiskei\"), snad je totožná s \"Convallaria majalis\" var. \"manschurica\". Z Kavkazu byl popsán taxon \"Convallaria transcaucasica\" Utkin ex Grossh., což bude asi další velmi blízce příbuzný druh (po případě vnitrodruhový taxon), taxonomická hodnota však není zcela jasná.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Vytrvalá až 20 cm vysoká jedovatá bylina s plazivým větveným oddenkem. Listy zpravidla dva (vzácně 3), jsou jednoduché, řapíkaté, dole s pochvovitými šupinami, elipsovitě šupinaté, celokrajné a lysé. Kvete v květnu až červenci. Květy vyrůstají v řídkém jednostranném hroznu neseném na přímém stvolu. Jsou krátce stopkaté, nicí a vonné. Okvětí je bílé nebo nažloutle zarůžovělé, složené ze 6 srostlých okvětních lístků, je kulatě zvonkovité, s šesti odstálými až ohnutými cípy. Tyčinek je 6, ve 2 přeslenech (3+3), gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, je synkarpní, semeník je svrchní. Plodem jsou jedovaté jasně červené 2-6 semenné bobule.", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Jde o rostlinu rostoucí v České republice od nížin do hor ve světlých lesích a křovinách a na horských loukách. Upřednostňuje kyselé a kypré půdy, ale často roste i na půdách vápnitých. Podle vyhlášky MŽP 395/1992 Sb. nemá zvláštní ochranu.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Obsahuje glykosidy konvalatoxin, konvalatoxol, konvalatoxosid a majalosid ovlivňující srdeční činnost a další látky.", "section_level": 1}, {"title": "Otravy.", "content": "K otravě může dojít žvýkáním stonku či listů, nebo pojídáním červených plodů. Otrávit se lze i vodou z vázy, ve které byly konvalinky. Příznaky otravy jsou nevolnost, zažívací potíže (zvracení, průjem), zvýšeným močením a omámenost, závratěmi nebo křečemi. Při požití většího množství plodů je třeba vyhledat lékaře, neboť mohou nastat srdeční komplikace, zejména u lidí se slabším srdcem.", "section_level": 1}, {"title": "Množení.", "content": "Konvalinka vonná (Convallaria majalis) má v zemi dužnaté oddenky, kterými se ve vhodných podmínkách rozšiřuje do svého okolí. Nejraději má kyselejší hlinitopísčité půdy v polostínu. Rozmnožuje se dělením trsů, což v praxi vypadá tak, že příslušný trs opatrně vyryjeme ze země a rukama rozlámeme na několik dílů tak, aby každý konec oddenku (puk) měl dostatečné množství kořínků. Ty pak opět zasázíme na nové místo. Nejvhodnější termín je včasný podzim (září), v nejhorším i později, pokud vydrží bezmrazé a vlhké počasí. V opačném případě je lépe zvolit časné jaro (únor - březen), kdy bývá zem dostatečně vlhká.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Konvalinka je sbírána jako léčivá rostlina jako slabší alternativa náprstníku. Používá se pro posílení srdeční činnosti či proti vodnatelnosti a při epilepsii. Vzhledem ke své toxicitě není vhodná pro používání amatérskými léčiteli. Konvalinka se též používá při výrobě mýdel, voňavek a šňupacích tabáků. Krom běžné divoké formy byly vyšlechtěny mnohé různobarevné odrůdy, které se pěstují jako okrasné rostliny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Konvalinka vonná (\"Convallaria majalis\") je vytrvalá jedovatá rostlina z čeledi chřestovité (\"Asparagaceae\"). Starší taxonomické systémy ji často řadily do čeledi listnatcovité (\"Ruscaceae\"), konvalinkovité (\"Convallariaceae\"), popř. liliovité v širším pojetí (\"Liliaceae\" s.l.). Je rozšířena po celé Evropě vyjma nejsevernějších a nejjižnějších oblastí, v Malé Asii a odpovídajících oblastech Asie až po Čínu a Japonsko a v Severní Americe. Jako okrasná rostlina se pěstuje i leckde mimo tyto oblasti.", "tgt_summary": "Das Maiglöckchen (\"Convallaria majalis\") ist eine Pflanzenart aus der artenarmen Gattung \"Convallaria\" in der Familie der Liliengewächse (Liliaceae). In der Deutschschweiz wird auch der Trivialname Maieriesli verwendet. Es wurde 2014 zur Giftpflanze des Jahres gewählt.", "id": 498331} {"src_title": "Antikrist", "tgt_title": "Antichrist", "src_document": [{"title": "Antikrist dle Ottova slovníku.", "content": "Ottův slovník uvádí dva významy výrazu \"Antikrist\":", "section_level": 1}, {"title": "Antikrist v Novém zákoně.", "content": "Nový zákon popisuje Antikrista nikoli jako jednu postavu ale jako celou škálu postav a používá tento pojem jako charakteristiku pro odpůrce Boha a Ježíše Krista jako syna Božího (1 Janova 4, 3). Antikrist je nepřítelem Boha a Ježíšova učení. Antikrist získal díky těmto konotacím ve Zjevení Janově post bytosti, která na zemi přijde a bude působit před druhým příchodem Ježíše Krista na zemi a pokusí se převzít vládu nad světem. Podle Matouše a proroctví se za Krista bude vydávat. Antikrist bude nakonec poražen při návratu Ježíše Krista a to bude koncem tohoto světa, který nahradí svět nový.", "section_level": 1}, {"title": "Biblické verše vztahující se k Antikristu.", "content": "1. Jana 2:18 1. Jana 2:22 1. Jana 4:3 2. Jana 7", "section_level": 2}, {"title": "Křesťanství.", "content": "Podle křesťanského učení je antikrist duchovním protivníkem Ježíše Krista. V Zjevení Janově však Bůh tuto vládu dopustí pro zkoušku lidí. Kromě eschatologie je Antikrist hojně používán jako největší urážka mezi křesťany navzájem. Tímto označením se mezi sebou „titulovali“ jak představitelé západní, tak i východní církve, tak i papežové během schismatu. V katolických kruzích byli protestanté a jejich představitelé rovněž označeni za Antikrista, Martin Luther za Antikrista označil Řím a papežství (stejný názor zastávají např. Adventisté sedmého dne). Katolická církev naopak považuje za dílo antikrista též Protestantismus jako celek a snažila se veškerá jiná křesťanská vyznání v průběhu historie vyhladit nebo obrátit zpět procesem rekatolizace. Některé křesťanské skupiny věří, že Antikrist bude Žid, konkrétně potomek kmene Dan. Vysvětlují to dvěma způsoby: Dan je připodobňován k hadovi již během Jákobova požehnání synům a had je také emblémem kmene v židovské tradici (had je chápán křesťanskou tradicí velmi negativně), Dan také jako kmen propadl v jistém období modloslužbě. Svědkové Jehovovi definují pojem antikrist poněkud šířeji, podle této náboženské skupiny je to \"podvodník s mnoha tvářemi\".", "section_level": 1}, {"title": "Judaismus.", "content": "Postava, která se v židovství blíží charakteristice Antikrista, je Armilus. Pravděpodobně jedná o zkomoleninu jména Romulus a tudíž symbolizuje Řím. Armilus má na konci dní ovládnout celý svět a svést všechny národy kromě Izraele na scestí. Zároveň zabije Mesiáše syna Josefova a Izrael vyžene do pouště. Tehdy s k Izraeli připojí Mesiáš syn Davidův, který Armila zabije a nastolí mesiášský věk. Armilus se neobjevuje nikde v Bibli ani Talmudu, vyskytuje se v krátkých, anonymních spisech, které vznikaly většinou na Blízkém východě od 7. do 12. století. Armilus tak není součástí oficiální židovské eschatologie. Armilus je v některých z těchto spisů označován jako „ten, kterého národy nazývají Antikristem“.", "section_level": 1}, {"title": "Islám.", "content": "V islámské eschatologii se vyskytuje postava jménem Dadždžal (arabsky: الدّجّال \"ad-Dadždžal\", lhář, podvodník, často v sousloví المسيح الدّجّال \"Al-masích ad-dadždžal\", falešný mesiáš). Jméno pochází nejspíše ze syrského/aramejského \"Mešicha degala\". V islámu označuje falešného mesiáše, který bude po závěrečné bitvě, která se má odehrát u Jeruzaléma, poražen a zabit Ježíšem (Isou) při jeho návratu na zemi.", "section_level": 1}, {"title": "V kultuře a umění.", "content": "Antikrist je v umění, filmech, literatuře a dokonce i počítačových hrách (Outlast 2) zpodobňován jako lhář, pokušitel, svůdce, symbol zla. Hlavně však jako odpůrce, pomlouvač a ničitel. V průběhu posledních dvou tisíc let historie proběhlo nespočet pokusů Antikrista identifikovat se skutečnými postavami. Ve filmech a knihách je Antikrist často vtělen do dítěte, má magické schopnosti, ničí a usmrcuje nevinné lidi. Zde je patrně poznat archetyp protikladu dětské čisté a ďábelské mysli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Antikrist z řeckého: αντί + χριστος, \"protivník Kristův\", \"protivník Mesiáše\") je v křesťanství člověk, který je nepřítelem Ježíše Krista a Boha a jeho následovníků.", "tgt_summary": "Der Antichrist (deutsch auch: \"Widerchrist\", \"Endchrist\") ist eine Figur der Endzeit, die als Gegenspieler und Gegenmacht Jesu Christi vor dessen Wiederkunft erwartet wird. Der Begriff stammt aus dem Neuen Testament, wird nur in den Johannesbriefen benutzt und bezeichnet dort einen Menschen, der „gegen den [von Gott] Gesalbten“ (griechisch ἀντὶ Χριστοῦ, ὁ Ἀντίχριστος) auftritt und falsche Lehren über ihn verbreitet. In den Johannesbriefen steht er nicht für eine bestimmte Person, sondern bezeichnet Gegner des Christentums im Allgemeinen. Der Begriff wurde in der Christentumsgeschichte auf viele verschiedene Personen und Mächte der Gegenwart bezogen und ausgedeutet. Auch neuzeitliche europäische Kulturphilosophie und Literatur haben sich mit ihm befasst. Er ist vergleichbar mit dem jüdischen Armilus und dem islamischen Dadschdschal.", "id": 212214} {"src_title": "Cate Blanchettová", "tgt_title": "Cate Blanchett", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodila se v Ivanhoe, na předměstí Melbourne v Austrálii jako dcera australské rodačky June a Roberta „Boba“ Blanchetta, který pocházel ze Spojených států. Když jí bylo 10 let, otec jí zemřel na infarkt myokardu. Má dva sourozence – její starší bratr Bob je inženýr počítačových systémů a její mladší sestra Genevieve pracovala jako divadelní výtvarnice. Nejprve chodila do dívčí základní školy v Ivanhoe a poté vystudovala i dívčí gymnázium v Kew na předměstí Melbourne, kde objevila své zaujetí herectvím. Později studovala ekonomiku a výtvarná umění na Melbournské univerzitě. Když jí bylo 18 let, jela na dovolenou do Egypta. Jeden z hostů hotelu v Káhiře jí nabídl, zda nechce hrát komparz v jeho filmu. Vrátila se do Austrálie a přestěhovala se do Sydney, aby mohla studovat na Národním institutu dramatického umění. Ten absolvovala v roce 1992, čímž začala její kariéra herečky.", "section_level": 2}, {"title": "Herecká kariéra.", "content": "První velkou inscenací byla hra Davida Mameta \"Oleanna\" z roku 1993, kterou hrála spolu s Geoffrey Rushem a získala za ni ocenění kritiků sydneyských divadel za nejlepší debut. Také ztvárnila Ofélii ve hře \"Hamlet\" upravené podle \"Company B\" (režisérem byl Neil Armfield) v letech 1994 a 1995 a později v dalších televizních minisériích. Jejím prvním mezinárodním filmem se stal \"Paradise Road\" z roku 1997, ve kterém hrála australskou zdravotní sestru zajatou japonskou armádou během 2. světové války. Její první hlavní rolí byla v témže roce adaptace \"Oscar and Lucinda\", ve které hrála po boku Ralpha Fiennese. Za ni byla nominována na cenu Australské filmové asociace (AFI) za nejlepší hlavní ženský herecký výkon, ale cena jí o vlásek unikla. Stejně ale ve stejném roce získala cenu za nejlepší vedlejší ženský herecký výkon za roli Lizzie v romantické komedii \"Zaplaťpánbůh potkal Lizzie\". První velkou rolí se stala postava Alžběty I. ve filmu \"Královna Alžběta\" z roku 1998, který ji vynesl nominaci na Oscara za nejlepší herečku. Cenu nakonec nezískala, ale získala cenu Britské akademie filmových a televizních umění (BAFTA) a Zlatý glóbus za nejlepší herečku ve filmovém dramatu. O rok později byla nominována na další cenu BAFTA za vedlejší roli ve filmu \"Talentovaný pan Ripley\". Již jako uznávaná herečka si získala další vlnu příznivců, když se objevila ve filmové trilogii \"Pán Prstenů\" režiséra Petera Jacksona jako elfská královna Galadriel. V roce 2005 získala Oscara za nejlepší ženský vedlejší výkon za roli Katharine Hepburnové ve filmu \"Letec\" režiséra Martina Scorseseho. Cate tak byla první herečkou, která získala Oscara za ztvárnění jiného držitele této ceny. V roce 2006 se objevila po boku Brada Pitta ve filmu \"Babel\" a ve filmu \"Zápisky o skandálu\" společně s Judi Denchovou. Za tento poslední film získala Cate svoji třetí nominaci na Oscara. V roce 2007 získala \"Coppa Volpi\" pro nejlepší herečku na Benátském filmovém festivalu a Zlatý glóbus za nejlepší ženský vedlejší výkon za ztvárnění jednoho ze šesti portrétů Boba Dylana ve filmu \"\". Ve stejném roce také pokračovala ve své roli Alžběty I. V pokračování filmu \"Královna Alžběta\" pojmenovaném \"\". Na příštím předávání Cen Akademie získala dvě nominace na Oscara, včetně ocenění za nejlepší ženský výkon ve filmu \"Královna Alžběta: Zlatý věk\" a za nejlepší ženský vedlejší výkon ve filmu \"Beze mě: Šest tváří Boba Dylana\", čímž se stala jedenáctým hercem/herečkou, který získal dvě nominace v jednom roce a zároveň prvním hercem/herečkou, který získal nominaci na Oskara za pokračování role. V roce 2007 byla uvedena na seznamu sta nejvlivnějších lidí planety časopisu \"Time\" a také byla časopisem \"Forbes\" označena za jednu z nejúspěšnějších hereček. Její další rolí byla agentka KGB Dr. Irina Spalko ve filmu \"Indiana Jones a království křišťálové lebky\" a na konci tohoto roku se objevila ve filmu \"Podivuhodný případ Benjamina Buttona\". V lednu 2008 podepsala společně se svým manželem tříletou smlouvu se \"Sydney Theatre Company\" jakožto umělečtí režiséři. Kontrakty jim umožňují v každém roce tři měsíce volna, ve kterém mohou vykonávat vlastní, povětšinou herecké aktivity. Jejím režijním debutem v roce 2007 byla hra \"Blackbird\" (\"Kos\") právě pro \"Sydney Theatre Company\". Dne 26. února 2008 byla jmenována členkou poroty, která nominuje účastníky Australského summitu 2020 Kevina Rudda. Byla jedinou ženskou členkou této poroty.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Jejím manželem je dramatik a scenárista Andrew Upton, kterého poznala v roce 1996, když hrála v inscenaci \"The Seagull\". Nebyla to však láska na první pohled; „Myslel si, že jsem nevšímavá a já si myslela, že je arogantní,“ uvedla později. „Poukazuje to na fakt, jak se člověk může mýlit, ale jak mě políbil, bylo to ono.“ Svatba se uskutečnila 23. dubna 2004. Dne 13. dubna 2008 v Sydney porodila jejich třetího syna jménem Ignatius Martin Upton. Je patronkou Sydneyského filmového festivalu. Je také tváří luxusní kosmetiky pečující o tělo SK-II, kterou vlastní Procter & Gamble. V roce 2007 byla také zvolena velvyslancem on-line kampaně Australské nadace pro ochranu přírody, která podněcuje Australany, aby zde vyjádřili své příspěvky ohledně změn klimatu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Catherine Élise „Cate“ Blanchettová, nepřechýleně Cate Blanchett (* 14. května 1969 Melbourne) je australská herečka a režisérka, držitelka dvou Oscarů, dvou cen Britské akademie a tří Zlatých glóbů. ", "tgt_summary": "Catherine „Cate“ Élise Blanchett [] AC (* 14. Mai 1969 in Melbourne) ist eine australisch-US-amerikanische Schauspielerin. Seit Beginn der 1990er Jahre war sie in mehr als 40 Film- und Fernsehproduktionen zu sehen. Nach ihrer preisgekrönten Titelrolle in dem Historienfilm \"Elizabeth\" (1998) stieg sie zu den führenden Charakterdarstellerinnen Hollywoods auf. Sie wurde mit über 70 internationalen Film- und Festivalpreisen geehrt. Für ihre Darstellung der Katharine Hepburn in Martin Scorseses Filmbiografie \"Aviator\" (2004) erhielt sie den Oscar als beste Nebendarstellerin und für ihre Rolle in dem Woody-Allen-Film \"Blue Jasmine\" (2013) den Oscar als beste Hauptdarstellerin. ", "id": 2094862} {"src_title": "Traci Lords", "tgt_title": "Traci Lords", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodila se v Steubenville v Ohiu do problematické rodiny. V deseti letech byla znásilněna čtrnáctiletým chlapcem a o dva roky později utekla, spolu s matkou a třemi sestrami, od násilnického otce alkoholika. Nový přítel její matky Roger byl dealer kokainu a sexuálně jí zneužíval. V patnácti letech zanechala studia na střední školy a nastěhovala se k Rogerovi, který se mezitím s její matkou rozešel. Pomohl ji v počátcích její kariéry a zajistil falešný řidičský průkaz, podle kterého byla o pět let starší. V první polovině roku 1984 se pustila do natáčení pornografických filmů, přičemž její první byl snímek \"What Gets Me Hot!\", a v září téhož roku se objevila jako dívka měsíce na titulní straně časopisu \"Penthouse\". V osmnácti letech měla na kontě již 100 pornografických filmů (ve své autobiografii později uvedla, že šlo o 80 originálních snímků, přičemž zbývajících 21 bylo vytvořeno kompilací nepoužitých záběrů a scén). V květnu 1986, tři týdny po jejích osmnáctých narozeninách, úřady zjistily, že kromě jednoho filmu (\"Traci, I Love You\") natočila všechny pornografické snímky jako nezletilá. Následně byla zatčena, stejně jako majitele její filmové agentury X-Citement Video. Agentura byla na vlastní náklady donucena zajistit odstranění všech videokazet, filmových kopií a časopisů z obchodů, aby se tak vyhnula obvinění z obchodování s dětskou pornografií. Zatímco filmoví agenti, producenti a majitelé firmy byli obžalováni, ona sama nebyla z trestného činu nikdy obviněna (státními žalobci byla označena jako oběť pornoprůmyslu). Za účinkování v pornosnímcích získala za všechny filmy, dle své autobiografie, 35 tisíc dolarů a dalších 5 tisíc za pózování pro časopis Penthouse. Spolu s přítelem založila společnost Traci Lords Company, kde koprodukovala a režírovala pornosnímky. Po odchodu z pornoprůmyslu si ponechala své umělecké jméno, které přijala i úředně. Podařilo se jí přejít ke klasickým filmům a v několika z nich se objevila. Ještě v osmnácti začala studovat metody herectví na Lee Strasberg Theatre Institute a debutovala ve snímku \"Not of This Earth\" (1988). Následně si zahrála mimo jiné ve filmech \"Blade\" (1998) a \"\" (2002). Objevila se i v celé řadě televizních seriálů, například \"Příběhy ze záhrobí\", \"Melrose Place\", \"Herkules\" nebo \"Gilmorova děvčata\". V roce 2003 vydala autobiografii \"Traci Lords: Underneath It All\", která se stala bestsellerem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Traci Elizabeth Lords (rodným jménem Nora Louise Kuzma; 7. května 1968) je americká filmová herečka, producentka, režisérka, spisovatelka a zpěvačka. Proslulosti se jí dostalo díky pornografickým snímkům, které natočila jako nezletilá – v prvním z nich se objevila teprve v šestnácti letech. V témže věku se stala dívkou měsíce pánského časopisu \"Penthouse\".", "tgt_summary": "Traci Elizabeth Lords (* 7. Mai 1968 in Steubenville, Ohio, als \"Nora Louise Kuzma\") ist eine US-amerikanische Schauspielerin, Musikerin und ehemalige Pornodarstellerin. ", "id": 2196529} {"src_title": "Indická kuchyně", "tgt_title": "Indische Küche", "src_document": [{"title": "Regionální rozdíly.", "content": "Indie je velká země a mezi kuchařskými zvyklostmi v jednotlivých regionech jsou značné rozdíly. Proto je těžké indickou kuchyni charakterizovat jako celek. Regionální kuchyně se od sebe odlišují používanými surovinami, přísadami i způsobem přípravy. Ve střední a západní Indii se jí placky, luštěniny, zelenina, ovoce, mléčné výrobky, případně ryby, skopové, kozí nebo drůbeží maso, které jedí hlavně muslimové. V Kašmíru a podhimálajské oblasti jsou v oblibě sýry, sušené ovoce, plněné taštičky a luštěniny, ve východní Indii se jí hodně ryb, plodů moře, drůbeže, ovoce a rýže. Pro jižní Indii jsou charakteristické sladkosti, ovoce, hojné používání kokosu, rýže a brambor či batátů. Jihoindické pokrmy jsou zpravidla silně kořeněné a pálivé. Zatímco v severní a střední Indii se jí hlavní jídlo kolem poledne nebo po poledni, v jižní Indii až večer, po setmění.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženská specifika.", "content": "Hinduisté nikdy nejedí hovězí maso, příslušníci vyšších kast jsou zpravidla vegetariáni, také všichni džinisté a podstatná část indických křesťanů a buddhistů jsou vegetariáni. Sikhové a muslimové jedí více masa, především drůbežího a skopového, Sikhové však odmítají hovězí maso a na muslimy se vztahují rituální předpisy o čistotě (halál), proto nikdy nejedí vepřové maso a zpravidla nepijí alkoholické nápoje. Pouze pársové nejsou ve stravování limitováni náboženstvím.", "section_level": 1}, {"title": "Způsoby úpravy pokrmů.", "content": "Nejčastější úpravou pokrmů v indické kuchyni je pomalé vaření nebo dušení na mírném ohni. Oblíbené je rovněž smažení na pánvi, grilování nebo pečení, k němuž slouží hliněná pec tandoor. Maso, zelenina i ostatní přísady se většinou upravují pokrájené na kostky či plátky, méně často v celku.", "section_level": 1}, {"title": "Stolování.", "content": "Indové tradičně jedí pravou rukou, často za pomoci kousku placky, jímž si nabírají do úst polévku či omáčku. Nádobí se používá málo, místo talířů se často používají banánové listy, spíchnuté špejlemi, které se po jídle zahodí. Na stole nesmí chybět různé omáčky, čatní, jogurt, nakládaná zelenina a koření, jimž si stolující mohou dochutit jídlo nebo do nich namáčet jednotlivá sousta. Indové servírují na stůl více jídel zároveň a stolující si nabírají na své talíře od každého něco. Polévka a hlavní jídlo se podávají zároveň. Po hlavním jídle se podávají sladkosti, ovoce, čaj nebo káva a rovněž betelové listy.", "section_level": 1}, {"title": "Indická kuchyně a lékařství.", "content": "Indická kuchyně je v úzkém vztahu s tradičním indickým lékařstvím – ájurvédou, což se projevuje zejména v používání koření, ovoce a přísad. Podle ájurvédy jídlo ovlivňuje činnost tří tělesných složek (\"tridóša\") – větru (\"váta\"), žluči (\"pitta\") a hlenu (\"kapha\"). Proto se některé potraviny vzájemně nemají kombinovat a při některých chorobách se nedoporučuje požívání některých potravin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Indická kuchyně je kuchyně různých etnik a náboženských skupin, žijících na území Indie. K jejím typickým rysům patří hojné používání koření, převaha vegetariánských pokrmů, hlavními surovinami jsou rýže, obilniny, luštěniny, mléčné výrobky (jogurty, máslo ghí), zelenina a koření.", "tgt_summary": "Die Indische Küche umfasst viele unterschiedliche regionale Gerichte und Kochstile, die vom Himalaya bis zur Südspitze Indiens reichen. Charakteristisch für die Küche des gesamten Subkontinents sind Currys und die Vielfalt der Gewürze. ", "id": 1463665} {"src_title": "Rybíz červený", "tgt_title": "Rote Johannisbeere", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Rybíz červený je listnatý keř, dorůstající běžně 1 až 2 m. Má pětilaločné listy spirálovitě uspořádané na stopkách, jsou střídavé, zašpičatělé, zubaté, okrouhlé a na okraji pýřité. Kůra rybízu je černošedá. Květy jsou nenápadné žluto-zelené, velké 4-9 mm, kvete v 7–8 cm dlouhých převislých hroznech. Kvete od dubna do května. Zralé bobule jsou kulovité, lysé, zpravidla 0,6–0,7 cm v průměru, červené nebo světle žluté, mírně nakyslé. Větve nemají trny.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "V ČR se rybíz červený vyskytuje ve dvou formách. První, planá forma se vyskytuje v lužních lesích a na vlhkých půdách, nicméně je vzácná. Druhá, kulturní forma je pěstována především v zahradách a ovocných sadech. Obě formy rostou na úrodných půdách, které jsou bohaté na živiny.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Pěstování rybízu červeného je běžné pro komerční účely, často je rovněž pěstován pro osobní spotřebu plodů přímo drobnými spotřebiteli. Často bývá pěstován nevhodně pod zahuštěnými výsadbami stromů. Rybíz je množen vegetativně ale lze jej množit i generativně, často je množen hřížením, řízkováním nebo kopčením.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomické faktory.", "content": "Mezi nejdůležitější faktory, které je třeba zvážit při výsadbě plantáže rybízu je snadnost a rychlost sklizně a odbyt. Rychlý sběr ovoce a bohatá nabídka levné nevyužité sezónní pracovní síly, nádeníků, je důležitá. Ačkoli význam příznivých přírodních podmínek nelze opomenout, je zřejmé, že pokud plody nemohou být sebrány a odeslány rychle, nemůže být výrobce ziskový, bez ohledu na to, jak mohou být příznivé přírodní podmínky. Při výběru umístění pro rybízové plantáže pro produkci ovoce na přepravu do vzdálených trzích je blízkost lodní nebo železniční přepravy důležitá. Je důležité, jak dlouho to bude trvat železnici dodat ovoce na trh, a charakter cesty mezi plantáži a přepravní stanicí, to jsou body, které je třeba pečlivě zvážit. Hojný zdroj levné sezónní pracovní síly, jako jsou ženy a děti, musí být v bezprostřední blízkosti plantáže a musí být snadno zajištěn. Pěstitel ovoce musí mít možnost zařídit, aby nádeníci byli na místě a připraveni v termínu, když bude potřeba pro sklizeň. Dělníky bude třeba zajistit na 7-10 dnů sklizně rybízu. Obvykle je nejvýhodnější pěstovat rybíz jako jednu z řady plodin náročných takovou pracovní silu. Sběr rybízu následuje ihned po sklizni jahod. Je výhodné omezit náklady na dovoz i byť nejlevnější pracovní síly pro sklizeň, nebo navázat sklizeň jedné plodiny na druhou. Někdy se rybízové plantáže nacházejí v blízkosti konzervárny a lze dohodnout prodej sklizně za předem stanovenou cenu. Toto uspořádání je často uspokojivé. V opačném případě by pěstitel měl mít dobré přepravní zařízení na alespoň jeden dobrý trh, ale je obvykle lepší mít více odběratelů. Rybíz se sklízí v nejteplejší části roku, v červenci a ovoce musí být použito buď rychle, jako v konzervárnách, nebo být chlazeno při přepravě, pokud má být ovoce přepraveno na vzdálené trhy. Rybíz může být pěstován v částečném stínu, z tohoto důvodu se někdy vysazuje pod mladé jabloně. Takový postup však může být přípustný v malém sadu, kde je cena půdy velmi vysoká a práce jsou prováděny z velké části ručně, ale není to dobrá praxe pro velké plantáže. Každá plodina má být v zemědělství ideálně vysazena jako monokultura.", "section_level": 2}, {"title": "Vliv kvality rybízu na poptávku.", "content": "Maloobchodní trh je nakloněn rybízu s velkými plody a dlouhými hrozny, ale konzervárny a výrobci želé dosud věnovali malou pozornost těmto detailům. Odborníci věří, že malé plody rybízu, jsou pro výrobu želé opravdu lepší než odrůdy jemnější chuti a větších plodů. Ovšem všude tam, kde je větší ovoce stejně produktivní jako menší, je více ziskové pěstovat velkoplodé odrůdy, protože kromě toho, že po větších plodech je vyšší poptávka, jsou velké bobule ovoce snadněji sklízeny.", "section_level": 3}, {"title": "Poloha.", "content": "Téměř každá poloha je vhodná pro pěstování rybízu, za předpokladu, že se plantáž nachází na místě, kde je dobrá cirkulace vzduchu. Rybíz by neměl být umístěn na pozemku, který je příliš nízko položen, protože v mrazové kotlině může být celá úroda zničena v některých letech, v důsledku mrazíků v době kvetení.", "section_level": 2}, {"title": "Půda.", "content": "Přednostně by půda na stanovišti měla být rovná. Rybíz se pěstuje na všech druzích půd, ale mnohé odrůdy preferují různé půdní a klimatické podmínky, za kterých se bude dařit nejlépe. Pěstitelé, kteří dosáhli úspěchů v pěstování rybízu, byli ti, kteří našli odrůdu zvlášť přizpůsobenou podmínkám. Obecně platí, že na živiny bohatší půda je pro rybíz lepší. Měla by být drobivá a snadno na zpracovatelná, aby byly náklady na tuto operaci tak malé, jak je to možné. Půda by měla být dobře zásobena vlhkostí, ale ne vlhká. Pokud není propustná a odvodněná, rybíz nebude prospívat, protože jsou kořeny stále v nadměrném množství vlhkosti.", "section_level": 2}, {"title": "Agrotechnika.", "content": "Není považováno za ideální v praxi orat rybízovou plantáž a udržovat půdu čistě obdělávanou během celé sezóny. Je-li půda nějak méně vhodná, například zapýřená, je lepší soustředit se na problém první rok, zatímco keře jsou malé a vyčistit půdu co nejvíce. K tomu bude nutné každých pár dní provádět úpravu úpravou kultivátory, a tím šetřit ruční prací. Pokud jsou tyto úpravy provedeny správně, to nebude nutné provádět ruční okopávání první rok. Druhý a následující roky, je-li v meziřadí pěstována plodina, půda mezi keři může být upravena diskovými branami již na jaře, jak je to možné. Zpracování půdy v plantáži nemusí být hluboké, asi 2 cm je dostatečně hluboko zpracovaná půda. Pěstování v intenzivních výsadbách by mělo být doprovázeno intenzivní údržbou od časného jara až do července, kdy je sklizeň ovoce. Těsně před nebo po době sběru je vhodné zasít v meziřadí vhodné plodiny pro zelené hnojení. Jeteloviny jsou zvláště žádoucí plodiny do meziřadí pro rybíz všude tam, kde jsou vhodné půdy a klimatické podmínky. V malém měřítku, mulčování slámou, hrubým senem, atd. je úspěšně prováděna v plantážích a není žádný důvod, proč nepoužívat mulčování v rozsáhlých plantážích kde je k dispozici vhodný mulčovací materiál. Tam, kde je používáno mulčování je vhodné zahustit počet rostlin v řadách. V případě, že jetel nachový se nedaří dobře pěstovat, je možné pěstovat například laskavec, který je vynikající krycí plodinou a jsou také sníženy náklady na osivo na minimum.", "section_level": 3}, {"title": "Výsadba.", "content": "Prostokořenné keře červeného rybízu zakoupené na jaře nebo na podzim je nezbytné vysadit co nejdříve. Sazenice s podezřele povadlými kořeny lze zcela namočit na půlden do vody a až potom vysadit. Sazenice je vhodné vysadit o 5 cm hlouběji, než rostly ve školce. Hlouběji vysazené výhony tak samy zakoření a umožní snáze zmlazení. Výhony nad zemí je při výsadbě vhodné silně zkrátit (na 3-4 očka), sazenice se lépe ujme.", "section_level": 3}, {"title": "Řez.", "content": "Rybíz se prořezává, aby byl stimulován růst nových výhonů, aby byly odstraněny staré málo plodící a suché výhony, a keř zůstal prosvětlený pro vybarvení plodů. Prakticky žádné prořezávání není prováděno u rybízu do věku 4 nebo 5 let. Nové výhony vznikají z kořenů, a pokud je umožněno rozvíjet každoročně další nové výhonky, mohou být odstraněny staré. Keře rybízu tak budou po celou dobu životnosti silné a produktivní, to je až po dobu 30 let po výsadbě. Odhadovaná životnost udržované plantáže rybízu nemusí být tedy krátká. Mnohé plantáže však nebývají starší 8-12 let, což je průměrná životnost plantáže rybízu, když je zanedbávaná. V Anglii je v určité množství prováděn letní řez na rybízových keřích s velmi dobrými výsledky. Nové letorosty jsou zkráceny zpět na dva nebo tři pupeny v červenci nebo v srpnu, což podporuje tvorbu květních pupenů níže na letorostech.", "section_level": 2}, {"title": "Hnojení.", "content": "Vzhledem k tomu, že rybíz přirozeně roste v půdě bohaté na organické látky, je tedy obvykle vhodné použít statková hnojiva pro rybíz na jakémkoli typu půdy. Pokud je hnůj málo rozložený, je pravděpodobně nejlepší jej aplikovat na podzim. Tam, kde se pěstují plodiny, jako například zelené hnojení, v meziřadí, je možné se obejít bez použití hnoje a použít správné množství koncentrovaných průmyslových hnojiv. Nutnost půdních rozborů je prokázána skutečností, že je často důvodem poškození nevyrovnaná výživa rostlin, kdy jedna nebo dvě ze tří hlavních složek hnojiv je v půdě v dostatečné míře a pokud jsou aplikovány je jejich použití ztrátou. Například v pokusné stanici v Massachusetts, bylo zjištěno, že výrazný přínos byl zajištěn u rybízu při hnojení draselnými hnojivy.", "section_level": 2}, {"title": "Množení.", "content": "Rybíz se obvykle množí pomocí řízků a kopčení nebo hřížení. Pro zahrádkáře se někdy používá také roubování odrůdy rybízu na podnož z meruzalky jako tzv. „stromkový rybíz“. Takový rybíz pochopitelně nemá nikdy vitalitu a výhody růstu keřových forem, o velikosti sklizně nemluvě. Jindy je „školkařem“ prostě vyholen prut rybízu a vytvořena „korunka“. Stárnutí takového ovocného tvaru je pochopitelně ještě rapidnější. Řízky jsou výhony odříznuté pro zakořenění a samostatný vývoj do formy kompletní rostliny. Hřížení je způsob ukotvení výhonu částečně v zemi pro zakořenění, aniž by část byla oddělena od rostliny. Kopčení je způsob, kdy je na výhony matečné rostliny naorána půda a ty zakoření.", "section_level": 2}, {"title": "Řízkování.", "content": "Řízek je výhon zcela oddělený od mateřské rostliny. Při množení řízkováním by řízky rybízu by měly být odděleny z dobrých, bujně narostlých letošních výhonů. Ideální jsou řízky z mladých keřů, které nejsou silně plodící. Dává lepší výsledky než ty ze starých a plodících rostlin. Řízky je obvykle vhodné odebírat na podzim před nástupem mrazivého počasí. Je důležité, aby byla věnována pozornost tomu, aby byly byly zpracovávány horním koncem vzhůru, tak, jak výhon rostl na keři. Po odebrání řízků je vhodné je držet ve vegetačním klidu, dokud jejich konce nevytvoří kalusy. To může být provedeno tak, že jsou svázány ve svazcích, obvykle dvacet pět až sto řízků ve svazku, a jsou uloženy v písku nebo pilinách které jsou neustále udržovány vlhké. Pokud je čerstvě řezaný řízek umístěn přímo v zemi, začne růst kořenů mnohem obtížněji, než když se kalus vytvoří dříve než jsou vysázeny. Řízky jsou obvykle pěstovány dva roky ve školce před výsadbou nebo prodejem. Tyto rostliny s několika silnými výhony a bohatým kořenovým systémem jsou pak prodávány jako dvouleté rostliny.", "section_level": 3}, {"title": "Kopčení.", "content": "Mnohem jistějším způsobem, jak zabezpečit vypěstování dobré rostliny rybízu než z řízků, je kopčení výhonů z mateřských rostlin. Tento způsob je méně vydatný. Pro tento způsob mohou být mateřské rostliny vysazovány 5-6 ft od sebe v každém směru.Jsou ošetřovány do plodnosti, aby se výrobce ujistil o pravosti odrůdy. Poté, co byla daná odrůda uspokojivě stanovena, lze keře seřezat brzy na jaře, pokud je to nutné, a stimulovat tak nový růst. Naorání nebo nakupení půdy kolem (výhonů) matečné rostliny brzy na podzim vede k zakořeňování z nového dřeva a je tak později umožněno oddělení několika nezávislých mladých rostlin. Zakořeněné výhony jsou odřezány z matečných rostlin brzy na začátku následujícího jara. Tato operace je samozřejmě silným řezem pro matečné rostliny, takže rostliny jsou stimulovány k rašení dalších mladých výhonů v létě, a může tak na výhony být zase naorána na podzim půda. Takové zacházení s rostlinami je možné opakovat asi 5 nebo 6 let od zahájení prvního množení.", "section_level": 3}, {"title": "Generativní množení.", "content": "Nové odrůdy rybízu jsou pěstovány ze semen, která mohou být použita, jakmile je ovoce zralé. Tato semena jsou odstraněny z dužniny, smíchány s pískem, a uchovávány v chladném a stinném místě až do jara, kdy mohou být zasety půl palce hluboko v do země, nebo do mělké nádoby, naplněné živnou zeminou, která bude udržována stále vlhká. Semena klíčí brzy a rostliny v nádobách, jakmile jsou 2 nebo 3 cm vysoké, mohou být vysázeny. Žádná souvislost nemůže však být samozřejmě očekávána mezi semenáčem a kvalitní mateřskou rostlinou, a z tohoto důvodu rostliny žádnou komerční hodnotu nemají. Ve skutečnosti, pěstitel může pracovat po mnoho let, aby vypěstoval odrůdu, kterou lze považovat za žádoucí a může být uznána, certifikována a dále šířena.", "section_level": 3}, {"title": "Vzhled sazenice při prodeji.", "content": "Rybízy jsou prodávány jako dvouleté a jednoleté. Velikost keře bude záviset spíše na odrůdě, ačkoliv dvouletá rostlina bude podsaditá, s bujně rostoucími letorosty, 15 nebo více centimetrů dlouhými od kořene, a bude mít především silný, bohatý a bujně rostoucí kořenový systém. Dobrá školka by měla dodávat rostliny bez chorob a škůdců. Bezinfekčnost materiálu v množitelských závodech v ČR by měl kontrolovat ÚKZÚS (dříve SRS). V prodejnách se kontrolu rostlinných materiálů provádí prodejce.", "section_level": 2}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Poškození chladem.", "content": "Dosud nebyly vyzkoušeny žádné prostředky na ochranu rybízových plantáží před mrazem, a ani to nebylo považováno za nezbytné, aby tak bylo učiněno, protože je levnější a uspokojivější najít vhodné místo pro plantáž, a vyhnout se tak takovým problémům. Je třeba být opatrný před mrazovými kotlinami. Keře by měly být vždy umístěny na svahu nebo na vyvýšené části země, kde bude dobrá cirkulace vzduchu. Rybízové keře jsou velmi náchylné k poškození mrazem, a pokud se nachází v mrazové kotlině nebo jsou v místě vystaveném mrazu. Pupeny začínají rašit brzy na jaře a mohou být poškozeny. V některých případech mohou být v důsledku nepříznivých povětrnostních podmínek hrozny špatně opyleny a část bobulí opadne. To může být způsobeno poškozením chladem, ale je také možné, že to možné že to může být způsobeno nedostatkem opylení (například pro nízké teploty).", "section_level": 3}, {"title": "Sklizeň, skladování a prodej.", "content": "Rybíz je sklízen v druhé části června do druhé poloviny července. Sklizeň začíná jakmile svazky začínají vykazovat jednotnou barvu (bělavě žlutou). Provádí se pouze jeden sběr, keře jsou zcela sklizeny. Na sklizeň od dozrání je obvykle od 7 do 10 dnů, protože plodenství rybízu visí na keři poměrně pevně několik dní poté, co jsou bobule dobře vybarvené. Sběrači jsou většinou placeni podle množství keřů a v roce 1912 někteří sběrači vydělávali až 2,5 dolaru za den. Pro práci jsou obvykle používány ženy a děti, a často je potřeba jeden dozorce na každých deset nebo dvacet sběračů. Pro zajištění co nejlepších výsledků by plody neměly být sbírány za mokra, jinak vlhkost v bednách urychlí hnití. Má-li být ovoce atraktivní, když se dostane na trh, musí být udržováno v čistotě. aby se zabránilo rozdrcení a otlakům na plodech, je třeba opatrnosti při sběru. Poškozené ovoce není přijímáno ani v konzervárnách. Je-li rybíz prodán do konzervárny, není třídění nezbytné, a není nutné prakticky třeba žádné balení. V konzervárenském závodu je malý nebo žádný rozdíl v ceně podle velikosti plodů. Při prodeji na trh je ovoce baleno do košíků a nejlépe jsou hodnoceny plody s velkými bobulemi. Pro přepravu na vzdálené trhy, by rybíz měl být sklizen když jsou bobule tvrdé a pevné. Pro domácí trh mohou být plody ponechány, dokud nejsou dokonale zralé a měkké. Nejpohodlnější způsob, je prodej sklizně do blízké konzervárny. Pokud není prováděna sklizeň pro konzervárnu, je moudré mít smlouvu s nějakou firmou na nějakém konkrétním místě, aby se dal zvládnout odbyt pro alespoň určitou část úrody.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Od poloviny června až do srpna sbíráme plody a můžeme si z nich vyrobit kompot, marmeládu, džem, sirup a víno. Z naší široké škály ovoce obsahují rybízové bobule nejvíce kyselin a kromě toho jsou zdrojem důležité vlákniny a vitaminu C. Za syrova mají osvěžující nakyslou chuť. V lidovém léčitelství se využívají listy červeného rybízu na léčení střevních chorob, látky obsažené v čaji působí močopudně a podporují správné trávení.", "section_level": 1}, {"title": "Odrůdy.", "content": "Odrůdy červeného rybízu povolené v České republice k výsadbě v roce 2012:", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Planá forma tvoří plazivé výhonky a listy má lesklé, trochu síťovité a svrasklé. Naproti tomu kulturní formy plazivé výhonky nemají a jejich listy jsou matné a hladké. Rybíz se pěstuje od 15. století, zejména ve Francii a Anglii, odkud pronikl i do střední Evropy. Ribes bylo původně perské a arabské jméno pro druh reveně, z níž Arabové vyráběli sirup.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rybíz červený (\"Ribes rubrum\") je ovocný keř, jehož plody jsou malé jedlé bobule červené barvy s nakyslou chutí. Patři do čeledi meruzalkovité. Bobule vyrůstají na větvičkách v plodenstvích, malých hroznech. ", "tgt_summary": "Die Rote Johannisbeere (\"Ribes rubrum\") oder Garten-Johannisbeere, in Österreich und Südtirol auch Rote Ribisel genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Johannisbeeren (\"Ribes\") in der Familie der Stachelbeergewächse (Grossulariaceae). ", "id": 1758433} {"src_title": "Kakaovník pravý", "tgt_title": "Kakaobaum", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kakaovník pravý je stálezelený strom, který měří 5–8 m, má tlustý kmen s plstnatými větvemi. Listy jsou tmavě zelené, až 30 cm dlouhé, celokrajné a lesklé. Při rašení listů je jejich barva červená. Oboupohlavné květy, kde kalich je růžový a koruna bělavá, vyrůstají přímo na kmeni nebo na silných větvích, tato vlastnost se odborně nazývá kauliflorie neboli kmenokvětost. Květy mají deset tyčinek ve dvou kruzích. Kakaovník kvete ve dvou hlavních vlnách, ale květy se tvoří v menším množství po celý rok. Plod je až 30 cm dlouhá protáhlá bobule žluté, hnědavé až červené barvy. Povrch je jemně hrbolatý, rozdělený deseti podélnými brázdami. V různě tlustém perikarpu je obvykle pět komor a v každé z nich je 4-14 kulovitých až zploštělých semen, která jsou většinou obklopena bělavým míškem nakyslé chuti. Semena, tzv. kakaové boby, jsou asi 2 cm dlouhá. Kmen má průměr až 30 cm. Staré stromy mají kmen bílo-šedý a mladé stromy mají hnědavý kmen. Dřevo kakaovníku je žluté až červené. Strom se rozmnožuje převážně semeny.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení druhu.", "content": "Tento druh se z pěstitelského a komerčního hlediska rozděluje do tří skupin.", "section_level": 1}, {"title": "Forastero.", "content": "Skupina, která je nejrozšířenější, představuje přes 90% světové produkce. Plody jsou elipsoidní, žluté; perikarp tlustý, tvrdý; semena zploštělá, trpké chuti. Roste planě v celém povodí Amazonky.", "section_level": 2}, {"title": "Criollo.", "content": "Tato skupina má plody pouze na kmenu, žluté nebo červené, povrch s výraznými brázdami a špičkou; perikarp tenký a měkký; semena kulovitá, výborné kvality, na trh se dostávají zřídka. Pěstuje se ve Střední Americe, na pobřeží Venezuely, na Madagaskaru a v Indonésii.", "section_level": 2}, {"title": "Trinitario.", "content": "Skupina, která vznikla v oblasti dolního Orinoka, pravděpodobně křížením dvou předchozích skupin, odtud se rozšířila na další ostrovy Karibské oblasti. Plody mají velkou variabilitu tvarů a zbarvení i kvality semen. V hlavních pěstitelských oblastech kakaovníku pravého se pěstují různí kříženci výše uvedených skupin.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Gastronomie.", "content": "Semena se po uvolnění z bobulí fermentují, což trvá podle skupiny a podmínek 1-6 dní. Fermentace probíhá působením vysoké teploty a kyseliny octové. Dále se za trvalého promíchávání suší při teplotách 80-130 °C. Následně se melou na kakaovou hmotu, z níž se lisováním oddělí tuk (kakaové máslo). Zbylá hmota poskytuje kakaový prášek, který je výchozí surovinou pro výrobu čokolády. Kakao obsahuje alkaloid theobromin, je příbuzný s kofeinem, má podobně povzbuzující účinky. Vylisovaný tuk (kakaové máslo) je za běžné teploty tuhý, nažloutlý, se specifickou chutí a vůní. Používá se při výrobě čokoládových cukrovinek. Semena jsou ceněna i jako koření, jimiž se ochucují některé masité a rybí pokrmy.", "section_level": 2}, {"title": "Jiné využití.", "content": "Plody kakaovníku se využívají ve farmacii při výrobě čípků a v kosmetice.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V Mexiku sloužily kakaové boby dříve jako platidlo a staly se základem mincovního systému. Začátkem 17. století se kakao a čokoláda objevily v Evropě. Ludvík XIV. zavedl tyto pochutiny i do střední Evropy a v 18. století vznikly v Evropě první továrny na výrobu čokolády. Stromy kvetou bohatě, ale na jedné rostlině dozraje přibližně jen 5 % všech plodů. Čerstvě sklizené plody obsahují průměrně 8,5 % bílkovin, 53% tuku, 10 % sacharidů, 1–2 % theobrominu a 0,8 % kofeinu.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Kakaovník pravý (\"Theobroma cacao\") je stálezelený strom z čeledi slézovitých (\"Malvaceae\"), kde je zařazen v podčeledi \"Byttnerioideae\". Původem pochází z tropické oblasti Jižní Ameriky, kde byl pěstován pravděpodobně již v 5. století. V dnešní době se pěstuje v tropech celého světa, ovšem největšími producenty kakaa jsou Pobřeží slonoviny, Ghana, Indonésie, Ekvádor, Kamerun a Nigérie.", "tgt_summary": "Der Kakaobaum (\"Theobroma cacao\") gehört zur Gattung \"Theobroma\" (Kakaobäume) in der Familie der Malvengewächse (früher Sterkuliengewächse). Diese Gattung umfasst rund 20 Arten: immergrüne Büsche und kleine Bäume, die im Unterholz der tropischen Regenwälder Lateinamerikas wachsen. Der Kakaobaum verdankt seinen botanischen Namen dem schwedischen Naturwissenschaftler Carl von Linné, der ihm den Namen \"Theobroma cacao\" gab (aus \"theos\" ‚Gott‘ und \"broma\" ‚Speise‘).", "id": 374902} {"src_title": "Rakovina ledvin", "tgt_title": "Nierenkrebs", "src_document": [{"title": "Rizikové faktory.", "content": "Následující rizikové faktory jsou spojeny s větší pravděpodobností karcinomu ledvin:", "section_level": 1}, {"title": "Růst renálních nádorů.", "content": "Nádory ledvin zřejmě začínají vyrůstat z jedné zvrhlé buňky v ledvinných kanálcích. Buňky se nejprve dělí pomalu, ale čím jsou pokročilejší, tím rychleji se dělí. Po 20 buněčných děleních obsahuje nádor přibližně milion buněk, což odpovídá uzlíku o velikosti jednoho milimetru. Po dalších přibližně deseti dělicích cyklech se hmota zvětší na uzlík o průměru přibližně jeden centimetr. Pokud by nádor prošel ještě dalšími deseti cykly dělení, vážil by přibližně jeden kilogram. S nádorem takové velikosti se však již nedá žít. Nejmenší nádory odhalitelné zobrazovacími a jinými diagnostickými metodami obsahují nejméně jeden gram buněk. I nejčasněji diagnostikované nádory jsou tedy již velmi pokročilé a veškerá onkologická léčba se odehrává teprve v poslední čtvrtině či pětině života nádoru. Nádory mohou prorůstat do okolí ledviny – nejčastěji pak do nadledviny, ledvinného pouzdra a do cév, které ledvinu zásobují krví. Nepříjemnou komplikací je růst nádoru uvnitř žilního systému, který pokračuje přes ledvinnou žílu do dolní duté žíly a přes ni až do srdce.", "section_level": 2}, {"title": "Příznaky.", "content": "Nádory ledvin se většinou projevují nespecifickými příznaky. To jsou obecné obtíže, které se mohou vyskytnout i u jiných chorob. Je proto těžké usuzovat z nich na přítomnost nádoru. Navíc jen málokdo z těch, jež některý z těchto příznaků trápí, opravdu má nádor ledvin. Důležitá je spíše jejich kombinace. Nejčastější příznaky u nádoru ledvin:", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Odstranění ledviny.", "content": "Léčba nádorů ledvin spočívá zejména v nefrektomii – chirurgickém odstranění postižené ledviny. Prakticky vždy se odstraňuje ledvina celá, často ještě s určitým lemem okolní tkáně. Kolem nádoru by mělo být odstraněno ještě nejméně půl centimetru zdravé tkáně, protože prostým okem není poznat, kam až přesně zasahují nádorové buňky. Součástí operace je i odstranění uzlin v blízkosti ledviny, protože mohou obsahovat nádorové buňky a později posloužit jako zdroj nového bujení.", "section_level": 2}, {"title": "Arteriální embolizace.", "content": "Lékař zavede katétr (úzkou hadičku) přes vpich na noze až do ledvinné cévy. Tato céva se pak ucpe pomocí látky, kterou lékař do cévy vstříkne. To vede ke zmenšení hmoty nádoru. Tato metoda se používá buď před operací, aby se menší nádor snadněji odstraňoval, nebo také u pokročilých nádorů, které odoperovat nejdou. Pak je cílem nádor zmenšit a ulevit pacientovi od nepříjemných příznaků.", "section_level": 2}, {"title": "Radioterapie.", "content": "Ozařování působí na nádor ledviny jen málo, a proto se používá jen v ojedinělých případech.", "section_level": 2}, {"title": "Chemoterapie.", "content": "Chemoterapie na nádor ledviny příliš neúčinkuje – nádor ledviny je vůči chemoterapii ze všech nádorů nejvíce odolný. V současnosti probíhá intenzivní výzkum, který zkouší nové látky či nové kombinace již dříve známých cytostatik.", "section_level": 2}, {"title": "Biologická léčba.", "content": "Biologická terapie se u nádorů ledvin používá zejména při pokročilých onemocněních a po chirurgické léčbě. V současnosti se používají hlavně dvě látky: Výhodou této terapie je schopnost cíleně útočit na nádorové buňky kdekoliv v organismu. Biologická léčba tedy ničí metastázy, což je pro pacienty s pokročilými stadii choroby velice důležité.", "section_level": 2}], "src_summary": "Rakovina ledvin je zhoubné nádorové onemocnění, které je z velké většiny cca 75 % představováno nejrozšířenějším ledvinovým tumorem – běžným (konvenčním) renálním karcinomem, který vyrůstá z buněk výstelky ledvinných kanálků. Objevuje se nejčastěji u lidí ve věku po čtyřicítce a muže postihuje dvakrát častěji než ženy. ", "tgt_summary": "Nierenkrebs (bösartiger Nierentumor) ist relativ selten (1 bis 2 % aller bösartigen Tumoren). Bei Erwachsenen ist mit 90 % das \"Nierenzellkarzinom\" (Synonyme: (veraltet:) Hypernephrom, (besser:) hypernephroides Karzinom, Grawitz-Tumor) am häufigsten, welches von den proximalen Tubuluszellen (Epithelzellen) ausgeht. Im Kindesalter treten Nephroblastome, Lymphome und Sarkome der Niere häufiger auf. ", "id": 592770} {"src_title": "Django Reinhardt", "tgt_title": "Django Reinhardt", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v Liberchies, Pont-à-Celles v Belgii. Jeho cikánská přezdívka \"Django\" znamená \"bdím\". Strávil většinu svého mládí v cikánských táborech poblíž Paříže. Hrál tehdy na banjo, kytaru a housle už od útlého věku. Začal s houslemi a postupem času přešel na kytarové banjo, které mu bylo věnováno a na které hraje na své první nahrávce z roku 1928. Když mu bylo 18, byl zraněn při požáru, který zachvátil jeho karavan, ve kterém žil se svou tehdejší ženou. Byli velice chudí a jako podporu jejich příjmu Bella (Djangova manželka) vyráběla imitace květin z papíru a celuloidu. Díky tomu byl jejich příbytek plný silně hořlavého materiálu. Když se jednou pozdě večer vracel z představení, omylem převrhl svíčku na postel, která se vzňala. Jeho rodina a sousedé ho sice rychle vytáhli do bezpečí, nicméně i přesto utrpěl popáleniny prvního a druhého stupně přes polovinu těla. Jeho pravá noha i prsteník a malík levé ruky byly paralyzovány. Lékaři se domnívali, že již nikdy nebude schopen znovu hrát na kytaru a chystali se mu amputovat nohu. Reinhardt operaci odmítl a po krátkém čase opustil nemocnici. Po roce byl schopen chůze o holi. Jeho bratr Joseph Reinhardt mu koupil novou kytaru. Bolestivou rehabilitací a tvrdým cvičením si znovu osvojil své dovednosti v docela novém směru, i přesto, že jeho prsteníček a malíček byly částečně ochrnuté. Od té doby hrál všechna svá sóla pouze s dvěma prsty, ostatní používal pouze při tvorbě akordů.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Jeho hudba se stala nedílnou součástí české počítačové hry \"Mafia\". V době, kdy vydával své písně na gramofonových deskách, jej ostatní umělci, vzhledem k jeho ochrnutí, podezřívali z toho, že si písně zrychluje. Tony Iommi v 17 letech při práci v továrně přišel o konečky prostředníku a prsteníku pravé ruky. Domníval se, že již nikdy nebude moci hrát na kytaru. Iommiho avšak povzbudilo, aby i nadále zůstal hudebníkem, když se dozvěděl o Djangu Reinhardtovi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jean \"Django\" Reinhardt (23. ledna 1910, Liberchies, Belgie – 16. května 1953, Samois-sur-Seine, Francie) byl belgický gypsy-jazzový kytarista. Byl romského původu a stal se jedním z prvních evropských jazzových kytaristů, kteří prorazili ve světě. S houslistou Stéphane Grappellim založil Quintette du Hot Club de France, který popsal kritik Thom Jurek jako \"jedna z nejoriginálnějších skupin v historii jazzu\". Jeho nejznámější skladby se staly jazzovými standardy. Patří mezi ně například \"My Sweet\", \"Minor Swing\", \"Tears\", \"Belleville\", \"Djangology\" a \"Nuages\" (což francouzsky znamená \"mraky\").", "tgt_summary": "Jean „Django“ Reinhardt, getauft auf den Namen \"Jean Reinhar(d)t\" (* 23. Januar 1910 in Liberchies, Belgien; † 16. Mai 1953 in Samois-sur-Seine), war ein französischer Gitarrist, Komponist und Bandleader. Er gilt als ein Begründer bzw. Vorreiter des europäischen Jazz.", "id": 1083042} {"src_title": "Sankt Johann im Pongau", "tgt_title": "St. Johann im Pongau", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Archeologické nálezy svědčí o počátečním osídlení území již v \"době bronzové\". Našly se tu systémy štol pro těžbu mědi \"Arthurstollen\" a dřevěné vybavení jeskyní z doby před 3000 až 3700 lety. Stáří bylo určeno radiokarbonovou metodou. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1074, ovšem byla v tehdejších časech nazývána jako \"ad sanctum Johannem in villa\". Během selských válek došlo k naprosté devastaci obce a v důsledku vyhnání protestantů, o což se zasloužila arcidiecéze v Salzburgu, opustilo zdejší kraj asi 70 % obyvatelstva. Právo užívat vlastní obecní znak obdržela obec v roce 1929. V období druhé světové války se obec nazývala \"Markt Pongau\" a příslušela do říšské župy \"Štýrsko\". Během druhé světové války byl také v St. Johannu zřízen velký \"zajatecký tábor\", kde bylo vězněno až na 30 tisíc vězňů, a kde působilo zhruba 1000 dozorců. Tábor byl rozdělen na různé části. S Francouzi bylo zacházeno v souladu s válečnými konvencemi. Severní část tábora byla určena zajatcům z Ruska, kteří tam neobyčejně strádali za přímo nepředstavitelných podmínek. 3709 ruských vězňů v tomto táboře zemřelo.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "St. Johann im Pongau těží z alpské polohy především v oblasti cestovního ruchu. Nejen v zimě je významným turistickým centrem s celou řadou hotelů, ale i v létě je velmi navštěvovaným a oblíbeným místem zejména pro pěší turistiku s nabídkou jezer v okolí. Oblíbenou destinací je též pár kilometrů od St. Johann soutěska Liechtensteinklamm, která je dlouhá asi 4000 metrů, z nichž asi 1000 metrů je volně přístupných pro veřejnost. Soutěska je místy jen několik metrů široká a útesy sahají místy až do hloubky 300 metrů. Soutěskou protéká Grossarler Arche.", "section_level": 1}, {"title": "Instituce.", "content": "Jako centrum Pongau je St Johann sídlo mnoha institucí a úřadů.Najdete zde Finanční úřad,Okresní soud a Okresní policejní velitelství. St. John také provozuje pečovatelskou službu, dvě školky, dvě základní školy, Speciální pedagogické centrum nebo polytechnickou školu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sankt Johann im Pongau je hlavní a současně i nejlidnatější obcí ve stejnojmenném okrese ve spolkové zemi Salcbursko. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "St. Johann im Pongau (Pongauer Dialekt: \"Seiger Håns\", \"Sénnig Håns\" oder \"Seini(g) Håns\", Kurzform: \"St. Johann/Pg.\") ist die Hauptstadt und mit Einwohnern (Stand ) zugleich einwohnerstärkste Gemeinde des Bezirkes St. Johann im Pongau im Bundesland Salzburg.", "id": 1776915} {"src_title": "Karel Španělský", "tgt_title": "Don Carlos", "src_document": [{"title": "Daň za blízké příbuzenství.", "content": "Byl nejstarším potomkem španělského krále Filipa II. z prvního manželství s portugalskou princeznou Marií, která zemřela krátce po jeho narození. Jeho rodiče byli blízkýni příbuznými – měli společné oba dědečky a obě babičky. Mnoho jeho psychických a fyzických nemocí mohlo pramenit právě z častého míchání rodu Habsburků a královské rodiny z Portugalska a Španělska. Brzy se začaly projevovat první příznaky duševní nestability, jako např. nepřiměřené chování a návaly vzteku. Měl deformovaná záda, pravou polovinu těla méně vyvinutou a kulhal.", "section_level": 1}, {"title": "Infantův život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Mládí prožil v Madridu pod dohledem svých tet, španělských infantek Marie a Jany, neboť král byl v letech 1554–1559 převážně v Anglii kvůli sňatku s anglickou královnou Marií Tudorovnou. Karel už jako dítě týral malá zvířata. Učení mu dělalo velké potíže. Přestože Karlova duševní porucha se stávala stále horší, byl v roce 1560 uznán jako dědic královského trůnu. Filip II. následně rozhodl, že není schopen vládnout a vyloučil ho z následnictví.", "section_level": 2}, {"title": "Dospívání.", "content": "Od roku 1561 žil v Alcalá de Henares, kde navštěvoval spolu s královským levobočkem donem Juanem tamní univerzitu. V roce 1562 se Karlovi stala nehoda, říká se, že to byl pád ze schodů, po kterém následovala těžká nemoc a občasná ztráta zraku. Pád zapříčinil těžké poranění hlavy. Lékaři mu museli odstranit část lebky. Po svém zotavení byl Filipem II. v roce 1564 jmenován členem Státní rady. Byl to neúspěšný pokus o zapojení Karla do chodu země. Karel se stal mimořádně divokým a nepředvídatelným. Měl násilnické výbuchy a začal nadměrně pít, jak v soukromí, tak na veřejnosti. Karlovu duševní poruchu ilustruje i to, že týral koně a na služebnictvo i na ministry útočil nožem. Během svého krátkého života byl dvakrát zasnouben – nejdříve s francouzskou princeznou Alžbětou, a poté s Annou Habsburskou. Obě dvě snoubenky se shodou okolností nakonec staly manželkami Karlova otce Filipa II., který obě přežil.", "section_level": 2}, {"title": "Domácí vězení a smrt.", "content": "V roce 1567 se pokusil uprchnout do Nizozemí, ale přičiněním dona Juana v tom bylo Karlovi zabráněno. Od ledna roku 1568 byl v domácím vězení, kde ještě téhož roku zemřel. Protestoval pravidelnými hladovkami, které společně s následnou žravostí podlomily jeho již tak křehké zdraví a vedly k předčasnému skonu. Dlouhou dobu se proslýchalo, že byl otráven. Pro toto tvrzení neexistuje žádný důkaz. Je mnohem pravděpodobnější, že Karel zemřel přirozenou smrtí. Pohřben byl v El Escorialu.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Don Carlos je pravděpodobně nejlépe známý jako hrdina z tragédie Fridricha Schillera a Verdiho opery Don Carlos.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karel Španělský, \"Carlos de Austria\", \"don Carlos\" (8. července 1545, Valladolid – 24. července 1568, Madrid) byl španělský infant, kníže asturijský a z Girony a hrabě z Cervery.", "tgt_summary": "Don Carlos, spanisch: \"Carlos de Austria\" (* 8. Juli 1545 in Valladolid; † 24. Juli 1568 in Madrid), war Infant von Spanien aus dem Haus Österreich und als solcher von 1560 bis zu seinem Tod 1568 Fürst von Asturien.", "id": 749875} {"src_title": "Svatý Sáva", "tgt_title": "Sava von Serbien", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se okolo roku 1175 pod jménem Rastko jako nejmladší syn župana Štěpána Nemanji a jeho ženy Anny. V době Rastkova narození byl jeho otec pravděpodobně již v pokročilém věku a později uvažoval o abdikaci. Rastko se však z nástupnictví vyřadil sám, když okolo roku 1186 se odešel vzdělávat na Svatou horu athoskou, kde přijal jméno Sáva. Buď roku 1196, nebo krátce poté přišel na Athos (do kláštera Vatoped) i Štěpán Nemanja, který se roku 1196 vzdal trůnu ve prospěch svého prostředního syna a Rastkova staršího bratra Štěpána. Nejstarší Sávův bratr Vukan, správce Zety (Černé Hory), se všas s nově vzniklou situací nechtěl smířit. Sáva mezitím založil spolu se svým otcem Nemanjou na Athosu klášter Chillandar, kam Nemanja vstoupil a také roku 1199/1200 zemřel. Po smrti byl svatořečen. Roku 1202 došlo k povstání proti Štěpánovi, které vedl Vukan. Sávův nejstarší bratr Štěpána sesadil, ale hned roku 1203 se ale Štěpán opět zmocnil vlády. Tehdy oba bratry usmířil právě Sáva a také na jeho přímluvu dostal Vukan Zetu jako uděl. Když v dubnu roku 1204 dobyli Latinové (křižáci) Konstantinopolis, padl Athos do rukou dobyvatelů, kteří na troskách Byzance vytvořili tzv. latinské císařství. Sáva byl několik let poté svým bratrem Štěpánem pozván do vlasti, kam přenesl z Athosu kosterní pozůstatky svého otce Štěpána Nemanji, které spočinuly v Nemanjou založeném klášteře Studenica. Kolem roku 1216 Srbsko ohrožovali Latinové a Uherské království. Sáva proto začal vyjednávat s uherským králem Ondřejem II. (1205 – 1235) o příměří. Jednání bylo úspěšné a na severních hranicích zavládl klid. Na jihovýchodních ovšem také, protože ještě roku 1216 zemřel latinský císař Jindřich Flanderský a mezi jeho příbuznými vypukly spory o trůn. Někdy kolem roku 1215 si župan Štěpán vzal za ženu Annu, vnučku slavného benátského dóžete Dandola. Tento sňatek přispěl k latinizaci země a vyvolal odpor duchovenstva v čele se Sávou, který přál ortodoxii. Sáva se tedy opět vydal na Athos. Mezitím (roku 1217) přijal Štěpán od papeže Honoria III. královskou korunu. Sáva ovšem nepřestal na bratra naléhat, aby se vrátil k východní církvi. Nakonec se setkal s úspěchem. Roku 1219 se usmířil s bratrem a vydal se v čele poselstva do Nikaie, dočasného hlavního města východních křesťanů, kde po čas latinské vlády v Konstantinopoli sídlil císař i patriarcha. V Nikaii Sáva vyjednal s patriarchou a s císařem Theodorem I. autokefalitu (samostatnost) srbské pravoslavné církve.", "section_level": 1}, {"title": "Arcibiskupem.", "content": "Sám byl při tom vysvěcen na prvního srbského arcibiskupa se sídlem v Žiči a pustil se do uspořádávání církevních poměrů. Rozdělil zemi na sedm biskupství a do každěho dosadil sobě loajální osobu. Římské katolictví, které mělo vliv zejména v Zetě, postupně vymizelo i díky novým biskupstvím. Roku 1223 domluvil arcibiskup spolu se Stefanem sňatek králova nejstaršího syna Radoslava s dcerou epirského despoty Theodora Angela. Roku 1227/1228 zemřel král Štěpán a Sáva korunoval na krále prvorozeného syna zesnulého, Štěpána Radoslava (1227/1228–1233/1234). Radoslav byl hodě pod vlivem své ženy a po roce 1230, kdy byl Theodoros poražen a zajat bulharským carem Ivanem Asenem II., ztrácel zahraniční oporu. Roku 1233/1234 abdikoval ve prospěch svého mladšího bratra Štěpána Vladislava, kterého Sáva korunoval. Arcibiskup se také snažil najít partnerku pro nového krále a tím i spojence pro Srbsko. Nakonec pro Vladislava našel Beloslavu, dceru bulharského cara Ivana Asena II. Ivan Asen byl však příliš mocný spojenec, který skrze dceru zasahoval do srbských poměrů. Sávovi se nově vzniklá situace vůbec nelíbila a když poznal, že proti Ivanu Asenovi je bezmocný, vzdal se hodnosti arcibiskupa a vydal se na pouť do Svaté země (roku 1233/1234).", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Do milované vlasti se však již nevrátil. Na zpáteční cestě skonal roku 1235 nebo 1236 v Tarnovu, hlavním městě Bulharska. V Sávovi odešel jeden z nejlepších státníků 13. století. Bulhaři ovšem odmítli vydat Sávovo tělo králi Vladislavovi, takže se sám vydal do Tarnova a odnesl s sebou arcibiskupovy pozůstatky, které byly slavnostně pochovány roku 1237 v klášteře v Mileševu. Tam setrvaly do roku 1594, kdy je v reakci na srbské povstání odvezli osmanští Turci a následně je 27. dubna 1595 spálili na vrchu Vračar u Bělehradu. Po své smrti byl, podobně jako jeho otec Štěpán Nemanja, bratr Štěpán nebo synovec Štěpán Uroš svatořečen srbskou pravoslavnou církví.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Rastko Nemanjić patřil k největším státníkům 13. století. Podařilo se mu v Nikáii vyjednat založení autokefální srbské pravoslavné církve a sám byl vysvěcen na prvního srbského arcibiskupa. Z funkce arcibiskupa měl dohled nad srbskémi státními záležitostmi a často ovlivňoval rozhodnutí a vzájemné vztahy svých bratrů, které se snažil uklidnit. Dával přednost východní církvi před západní. Po smrti bratra Štěpána zůstal i nadále ústřední postavou srbské politiky. Po zahraničněpolitických neshodách se však poděkoval a odešel do Palestiny. Domů se však nevrátil, zemřel v Tarnovu v Bulharsku. Po jeho smrti bylo o něm napsáno několik biografických děl.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Sáva (srbsky: \"Свети Сава\", \"Sveti Sava\", původním jménem Rastko Nemanjić, \"Растко Немањић\", okolo 1175–1235/1236), nejmladší syn velkého rašského župana Štěpána Nemanji, byl hlavní politickou osobností Srbska v první polovině 13. století a prvním srbským arcibiskupem (1219–1233/1234).", "tgt_summary": "Sava (, ; * um 1174 als Rastko (Nemanjić) vermutlich in Ribnica (heute Podgorica), Zeta; † vermutlich 14. Januar 1236 in Tarnowo, Bulgarisches Reich) war von 1219 bis 1233 serbischer Erzbischof und ist ein Heiliger der Serbisch-Orthodoxen Kirche (Apostelgleicher) und der römisch-katholischen Kirche. ", "id": 1024798} {"src_title": "Richard Harris", "tgt_title": "Richard Harris", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se jako pátý z devíti dětí v Limericku v Irskurodičům Ivanu Johnu Harrisovi a Mildred Josephine Harty Harrisové. (V rodném městě má svou sochu v životní velikosti.) Původně navštěvoval jezuitskou kolej. Závodně hrál squash a ragby, na ragbyových turnajích se seznámil se svými dvěma budoucími hereckými kolegy Peterem O'Tooleem a Richardem Burtonem. Po celý život byl fanouškem slavného týmu Muster Rugby. Jeho sportovní kariéru přerušilo onemocnění tuberkulózou. Po úspěšné léčbě odešel do Velké Británie, kde se chtěl stát režisérem. Avšak nemohl najít žádné vhodné kurzy, a tak nastoupil do londýnské Akademie hudebního a hereckého umění (LAMDA). V roce 1956 ji úspěšně dokončil a zahájil hereckou kariéru jako člen Divadelní dílny Joan Littlewoodové. Od konce 50. let se začal uplatňovat ve filmu, zpočátku zpočátku ve vedlejších, později v hlavních rolích. V 70. letech 20. století byl úspěšný ve filmu. Ale pro jeho budoucí život to moc šťastné období nebylo, jelikož v této době měl problémy s alkoholem. Začaly se u něho střídat apatie (lhostejnost, zeslabení zájmů, snížení chuti k životu, pasivita) a agresivita. I nadále dostával spoustu filmových nabídek a podruhé se oženil.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Debutoval v roce 1958 ve filmu \"Alive and Kicking\", roku 1959 získal hlavní roli ve filmu \"Ginger Man in the West End\". Roku 1963 ztvárnil jednu ze svých životních rolí, postavu profesionálního hráče ragby Franka Machina v dramatu \"Ten sportovní život\", jež mu vynesla cenu MFF Cannes, také nominaci na Oscara. Od té doby natáčel i několik filmů ročně. Byl též obsazován do rolí panovníků jako králů Artuše ve filmu \"Kamelot\" a Richarda Lví srdce ve filmu \"Robin a Mariana\". Ztvárnil též římského císaře Marca Aurelia ve filmu \"Gladiátor\" či Olivera Cromwella v historickém velkofilmu \"Cromwell\". Tato role mu r. 1971 vynesla \"Cenu MFF Moskva\" za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli. Jako režisér debutoval roku 1970, dramatem \"Rozkvetlé hřiště\", k němuž napsal i scénář. Přes úspěch to bylo jeho jediné režisérské dílo. Hlavní postavou tohoto dramatu je stárnoucí fotbalový hráč Eitan (jehož ztvárnil sám), který je vzorem pro desetiletého fanouška. Na začátku 90. let se vrátil k divadlu, např. v hlavní roli Shakespearovy hry \"Jindřich IV.\" O tom, že byl nadaný i hudebně svědčí skutečnost, že za velký hit \"MacArthur's Park\" – jenž se dostal mezi 10 největších hitů v USA i Británii – nahraný r. 1968, obdržel Zlatou desku. Je mj. také autorem románu \"Honor Bound\" a básnické sbírky \"I in the Membership of My Days\". Naposledy se před kamerou objevil v r. 2002 ve filmu \"Harry Potter a Tajemná komnata\". Celkem hrál v 72 filmech.", "section_level": 1}, {"title": "Výběr z filmografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "V roce 2000 byl v Paříži vyznamenán Cenou Evropské filmové a televizní akademie za celoživotní dílo. Během svého života byl 2× ženatý, svou první manželku, herečku Elizabeth Rees-Williamsovou, si vzal roku 1957 a narodili se jim tři synové, kteří se vydali ve stopách rodičů a působí v oblasti filmu: Damian, filmový režisér; Jared, herec a Jamie, producent. Roku 1969 se rozvedli. V letech 1975–82 byl ženatý s herečkou Ann Turkelovou, toto manželství bylo bezdětné. Již během natáčení \"Kamene mudrců\" (2001) se u něj objevila rakovina. Při práci na \"Tajemné komnatě\" (2002) už bylo jeho zdraví špatné. Onemocněl Hodgkinovým lymfomem – zhoubným nádorovým onemocněním mízních uzlin, následně se přidal ještě zápal plic. Zemřel 25. října 2002, dva týdny před premiérou \"Tajemné komnaty\". (Zajímavostí je, že za svůj život natočil tolik filmů, kolik mu bylo let – 72.) Po pohřbu byl dle svého přání zpopelněn a rozprášen u své vily na Bahamách.", "section_level": 2}, {"title": "Harry Potter.", "content": "V roce 2001 dostal Richard nabídku k roli \"Albuse Brumbála\", ředitele bradavické \"Školy čar a kouzel\". Z počátku ji údajně nechtěl přijmout, přemluvila ho až jeho vnučka, která měla knihy o mladém kouzelníkovi velmi ráda a byla do něho doslova blázen a prý dědečkovi vyhrožovala, že pokud roli nepřijme, už s ním nepromluví. Richard Harris měl původně ztvárnit Brumbála ve všech filmech, ale kvůli nemoci stihl natočit jen první dva. Někteří filmoví experti se domnívají, že by herec stejně vzhledem ke svému věku nezvládal závěrečné bojové scény. V posledním díle s názvem \"Relikvie smrti\", který byl natočen roku 2011, by mu totiž bylo úctyhodných 81 let, což je opravdu vysoký věk na to, aby natočil tyto poměrně náročné scény, jež dají dost zabrat i při nižším věku. I když měl herec v plánu i třetí díl, už se k němu nedostal. Krátce po natočení \"Vězně z Azkabanu\" (2004) se objevila anketa, který Brumbál je mezi lidmi oblíbenější: jestli ten Harrisův, či Gambonův. Názory se v různých státech liší, např. v USA, Kanadě či Francii je oblíbenější Gambon, zatímco třeba v Británii, Austrálii, Novém Zélandu a mj. i v Česku zvítězil Harris.", "section_level": 1}], "src_summary": "Richard St. John Harris (1. října 1930, Limerick, Irsko – 25. října 2002, Londýn, Anglie) byl irský herec, zpěvák, skladatel, divadelní producent, režisér a spisovatel. Objevoval se na divadelních prknech i ve filmu. Mezi jeho nejslavnější role patří ragbyový hráč Frank Machin v oscarovém filmu \"Ten sportovní život (This sporting life)\" či Král Artuš ve filmu \"Král Artuš a jeho družina (Camelot)\". Proslul též rolí Albuse Brumbála v prvních dvou filmech o Harry Potterovi.", "tgt_summary": "Richard Harris, eigentlich \"Richard St. John Harris\" (* 1. Oktober 1930 in Limerick, Irland; † 25. Oktober 2002 in London, Vereinigtes Königreich), war ein irischer Schauspieler und Sänger.", "id": 2116398} {"src_title": "Sojuz 31", "tgt_title": "Sojus 31", "src_document": [{"title": "Posádka.", "content": "Dvoučlennou posádku tvořili tito kosmonauti:", "section_level": 1}, {"title": "Průběh letu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Start.", "content": "Loď odstartovala 26. srpna 1978 odpoledne z kosmodromu Bajkonur s pomocí rakety Sojuz U. Start se vydařil, loď se dostala na orbitu 193 – 243 km, bez problémů fungoval i zapnutý systém automatického přibližování. K pevnému připojení ke stanici došlo 27. srpna 1978 a tentýž den oba kosmonauti přešli do Saljutu.", "section_level": 2}, {"title": "Práce na stanici.", "content": "Na stanici přiletěli jako pracovní návštěva, protože zde v době jejich příletu byla druhá stálá posádka Vladimir Kovaljonok a Alexandr Ivančenkov. U stanice byla připojena nyní formace stanice a dvou Sojuzů. Stanice Saljut 6 v té době kroužila nad Zemí ve výšce 338 – 368 km a periodou 91 minut. Celé kvarteto kosmonautů plnilo zadaný pracovní sedmidenní program, který zahrnoval nejen řadu televizních reportáží, ale hlavně 37 vědeckotechnických experimentů. Sedm z nich bylo lékařského charakteru (změny sluchu, řeči, chuti, vnímání času), 3 biologické, další technologické a nezbytné snímkování různými druhy kamer a analyzátorů. Protože bylo rozhodnuto, že svou loď ponechají u stanice pro základní posádku a odletí v jejich dříve připojené, museli provést výměnu anatomicky tvarovaných osobních křesel mezi loděmi a prohodit i osobní vybavení. Naložili i výsledky provedených experimentů a v lodi Sojuz 29 oba odletěli na Zem. Přistáli s pomocí padáků v kabině na území Kazachstánu (tehdy součást SSSR).", "section_level": 2}, {"title": "Loď s jinou posádkou.", "content": "Kosmická loď Sojuz 31 zůstala připojená u stanice Saljut 6 až do 2. listopadu 1978, kdy s ní základní posádka odletěla domů. Kabina lodi přistála na území Kazachstánu.", "section_level": 2}, {"title": "Konstrukce lodě.", "content": "Udaná startovací hmotnost byla 6800 kg vč.200 kg paliva pro manévrování a brzdění. Loď se obdobně jako ostatní lodě Sojuz skládala ze tří částí, kulovité orbitální sekce, návratové kabiny a sekce přístrojové. Měla namontováno spojovací zařízení a padákový systém.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sojuz 31 byla kosmická loď SSSR z roku 1978, která se svou mezinárodní posádkou absolvovala let k sovětské orbitální stanici Saljut 6. Podle katalogu COSPAR dostala označení 1978-081A a byl to 66. registrovaný let kosmické lodě s lidmi na palubě ze Země. Jejím volacím znakem byl JESTŘÁB. Jednalo se o třetí let v rámci programu Interkosmos.", "tgt_summary": "Sojus 31 ist die Missionsbezeichnung für den am 26. August 1978 gestarteten Flug eines sowjetischen Sojus-Raumschiffs zur sowjetischen Raumstation Saljut 6. Es war der sechste Besuch eines Sojus-Raumschiffs bei dieser Raumstation und der 50. Flug im Sojusprogramm. Sigmund Jähn flog damit im Rahmen des Interkosmos-Raumfahrtprogramms als erster Deutscher ins All. Das Raumschiff wurde von der vierten Besuchsmannschaft \"Saljut 6 EP-4\" zur Raumstation gebracht und diente der zweiten Langzeitbesatzung Saljut 6 EO-2 zur Rückkehr.", "id": 1221484} {"src_title": "Alanya", "tgt_title": "Alanya", "src_document": [{"title": "Pláže v Alanyi.", "content": "Ve městě Alanya se nacházejí dvě pláže. Jsou od sebe odděleny útesem, na kterém je vystavěna místní pevnost. Obě dvě pláže (západní a východní) jsou orientovány po celé své délce směrem na jih a omývané otevřeným Středozemním mořem. Kleopatřina pláž, která měří 3 km, má ocenění Evropské Unie a táhne se od pevnosti směrem na západ. Východní pláž začíná v přístavní oblasti a táhne se směrem k menšímu středisku Mahmutlar. Obě pláže nabízejí jak bezplatné a veřejné zóny, tak i placené sekce s možností pronájmu lehátek a slunečníků. Ceny za kompletní výbavu (2× lehátko + slunečník) vyjdou na zhruba 15 TL. Dále zde fungují pláže placené formou konzumace v plážových barech.", "section_level": 1}, {"title": "Turistický ruch.", "content": "Aktuálně je Alanya známá hlavně jako středisko nabízející skvělé letní vyžití milovníkům zmíněných pláží, čistého moře, ale i historie nebo nákupů. Destinace nabízí více než 350 hotelových komplexů, které jsou rozesety po délce obou pláží. Hvězdičkové označení ve většině případů odpovídá jejich kvalitám. Vodním sportům je možné se věnovat v místním aquaparku Damlataş Aqua Center nebo přímo na plážích, kde se ceny pohybují od 15 do 60 eur. Nakupovat je možné na hlavních třídách, kterými jsou ulice Atatürk Blv, ulice Damlataş Cd nebo přístavní İskele Cad (Rıhtım Cad). Pro poznání celého střediska lze využít turistický vláček, který v pravidelných intervalech vyjíždí od Red Tower (Červené věže), která je známou pamětihodností v samotném přístavu. Novou, turisty vyhledávanou atrakcí, je lanovka Teleferik Alanya. Lanovka spojuje Kleopatřinu pláž s hradem, který je dominantou Alanye.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alanya (výslovnost ) je turecké město vzdálené 120 km od Antalye. Počítáno i s periferiemi má skoro 400 000 obyvatel. ", "tgt_summary": "Alanya ist eine Stadt im gleichnamigen Landkreis der türkischen Provinz Antalya und gleichzeitig ein Stadtbezirk der 1993 geschaffenen \"Büyükşehir belediyesi Antalya\" (Großstadtgemeinde/Metropolprovinz). Der Badeort, der an der türkischen Riviera liegt, befindet sich etwa 135 km östlich von Antalya.", "id": 1719922} {"src_title": "Extensible Stylesheet Language - Formatting Objects", "tgt_title": "Extensible Stylesheet Language – Formatting Objects", "src_document": [{"title": "Základy XSL-FO.", "content": "Na rozdíl od kombinace HTML a CSS je XSL-FO spojeným prezentačním jazykem. Neobsahuje žádné sémantické značkování jako HTML. A na rozdíl od CSS, které upravuje prezentaci externího XML nebo HTML dokumentu, v sobě obsahuje veškerá data dokumentu. Základní myšlenkou je, že uživatel nepíše dokument v XSL-FO, ale v jiném XML jazyce. Může použít XHTML, DocBook, TEI, ale i jakýkoli jiný XML jazyk. Dokument následně převede pomocí XSLT předpisu (který si vytvoří nebo někde získá) na XSL-FO. Když vznikne XSL-FO dokument, předá se specializované aplikaci označované jako FO procesor. Ta převede XSL-FO dokument do formátu, který je čitelný, tisknutelný či obojí. Nejobvyklejšími výstupními formáty FO procesorů jsou PDF a PostScript, ale můžete se setkat i s jinými typy výstupů, jako například RTF či dokonce přímé grafické zobrazení do okna na displeji. Jazyk XSLT původně vznikl pouze pro převod dokumentů do formátu XSL-FO, později začal být využíván v širším měřítku pro libovolné transformace. Dodnes je však někdy s XSL-FO směšován a můžete se setkat s názory, že XSLT je součástí XSL-FO. Transformace pomocí XSLT je mimořádně silná. Může zahrnovat automatické generování obsahu, odkazů, rejstříku a řadu dalších operací. XSL-FO dokument se nepodobá PDF ani PostScriptu. Nepředepisuje přesný vzhled textu rozloženého na stránkách. Místo toho popisuje, jaké jsou vlastnosti stránky a kam má být umístěn jejich jednotlivý obsah. Z toho FO procesor odvodí, jak text konkrétně umístit v rámci hranic předepsaných FO dokumentem. XSL-FO dokonce připouští, že různé FO procesory vytvoří odlišný výstup. Například některé FO procesory mohou rozdělovat slova, zatímco jiné se rozhodnou je nedělit. Mohou také používat odlišné algoritmy dělení slov. Výsledkem může být v mezních případech i velmi odlišný vzhled jednotlivých stránek. Existují i další případy, kdy XSL-FO umožňuje FO procesorům určitou míru volnosti v rozvržení výstupu. Rozdíly v chování FO procesorů, vedoucí k nekonzistentním výsledkům, často nepředstavují problém. Hlavním účelem XSL-FO je totiž vytvářet stránkovaná, tištěná média. XSL-FO dokumenty jsou zpravidla používány jen jako mezistupeň, nejčastěji pro vytvoření PDF souborů či tištěných dokumentů. Teprve tato finální podoba dokumentů bývá obvykle distribuována. V tom se XSL-FO liší od HTML, které interpretuje každý prohlížeč sám. Distribuování PDF místo XSL-FO umožňuje adresátovi vyhnout se nepředvídatelnosti výstupů FO procesorů, zároveň ale nemá možnost dalšího přizpůsobení dokumentu. Uživatel, který chce vytvářet FO dokumenty a následné tištěné dokumenty jen s pomocí jednoho FO procesoru, si může vybrat FO procesor vyhovující jeho nárokům na kvalitu výstupu a odlišnosti vzhledu jeho dokumentu při zpracování jinými procesory mu tak nemusí vadit.", "section_level": 1}, {"title": "Koncepce jazyka.", "content": "Jazyk XSL-FO byl navržen pro stránkovaná média, podobně jako bylo HTML a CSS navrženo pro souvislá média (prezentovaná na obrazovce). Díky tomu je koncept stránek integrální součástí struktury jazyka a FO poskytují uživateli silné nástroje určující rozložení informací na jednotlivých stránkách. FO pracuje nejlépe pro tak zvaný obsahem řízený design. Ten je standardním způsobem sazby knih, článků, právních dokumentů a podobných textů. Vychází ze základního, víceméně souvislého toku textu, který je doplňován o různé opakující se informace, umisťované na okraje stránky. Jeho protipólem je vzhledem řízený design, používaný v novinách a časopisech. V něm má vzhled stránky přednost a pokud se obsah nevejde do určeného místa, bude zkrácen. XSL-FO zvládá vzhledem řízený design jen obtížně, protože nedokáže vyjádřit některé jeho prvky. Bez ohledu na základní charakter jazyka jsou vyjadřovací schopnosti FO velmi široké. Zvládá tabulky, seznamy, plovoucí prvky a řadu dalších prvků. Tyto vlastnosti jsou srovnatelné se vzhledovými schopnostmi CSS, nicméně u některých z nich se očekává, že budou vestavěny do XSLT.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura XSL-FO dokumentu.", "content": "XSL-FO dokumenty jsou XML dokumenty vyhovující syntaxi definované ve specifikaci XSL-FO. Obsahují dvě povinné sekce. První definuje seznam pojmenovaných předloh stránek. Ve druhé sekci je seznam dat dokumentu (včetně značkování), který se odkazuje na předlohy stránek, aby určil, jak obsah vyplňuje jednotlivé stránky. Předloha stránky definuje vlastnosti stránky. Může definovat směr toku textu, aby vyhověl konvencím použitého jazyka. Určuje rozměry stránky a její okraje. Umožňuje definovat sekvence stránek, v nichž se rozlišuje vzhled sudých a lichých stránek. Například lze definovat sekvenci stránek s větším vnitřním okrajem, který bude využit pro vazbu tištěné publikace. Část s daty dokumentu je rozdělena do sekvence toků, kde každý tok je spojen s určitou předlohou stránky. Tok obsahuje seznam bloků, z nichž každý obsahuje seznam textových dat, řádkových značkovacích prvků, případně kombinací obojího. Lze také přidávat obsah do okrajů dokumentu, například čísla stránek, názvy kapitol a podobně. Bloky a řádkové prvky fungují velmi podobně jako v CSS, ačkoli se některá konkrétní pravidla pro okraje a výplň liší. Lze plně určit směr navazování bloků a řádkových prvků, relativně vůči orientaci stránky. To umožňuje používat FO dokumenty pro jazyky, jež se čtou jinak než angličtina. Na rozdíl od CSS 2.1 používá FO jazyk k popisu směru pojmy nezávislé na směru, jako je začátek a konec místo levý a pravý. Vlastnosti XSL-FO ovlivňující formátování vycházejí z CSS a podobně jako v CSS se většina vlastností dědí na vnořené formátovací objekty.", "section_level": 1}, {"title": "Schopnosti XSL/FO v1.0.", "content": "XSL/FO dokáže celou řadu textových funkcí. Kromě výše popsaných informací umožňuje XSL-FO definovat následující.", "section_level": 1}, {"title": "Více sloupců.", "content": "Stránka může obsahovat více sloupců. V takovém případě bloky implicitně pokračují z jednoho sloupce do dalšího. Konkrétním blokům (např. nadpisům) lze nastavit, že mají zabrat všechny sloupce a přerušit tak text na stránce. Sloupce nad tímto přerušením budou na sebe navazovat. stejně jako bloky pod ním. Textu ale není povoleno pokračovat z oblasti nad přerušením do oblasti pod ním. XSL-FO svou podstatou umožňuje, aby stránky měly různé počty sloupců a odlišné šířky sloupců. Text tedy může bez problémů pokračovat ze stránky obsahující tři sloupce na stránku s pěti sloupci a následně na stránku s jediným sloupcem. Všechny vlastnosti FO fungují s omezením na vícesloupcovou stránku.", "section_level": 2}, {"title": "Seznamy.", "content": "Seznam v XSL-FO je v podstatě tvořen dvěma sadami bloků, umístěnými vedle sebe. Položka se skládá z bloku „vlevo“ (resp. z bloku na začátku podle orientace řádku) a ze sekvence bloků „vpravo“ (na konci). Blok vlevo vyznačuje zahájení položky. Obsahuje odrážku, číslo, ale i textový řetězec (např. nadpis hesla ve slovníku). Blok vpravo obsahuje vlastní materiál dané položky seznamu. Oba bloky mohou být kontejnery, nebo lze mít v jedné položce několik bloků. Pokud jsou položky seznamu číslovány, předpokládá se, že číslování obstará XSLT, nebo jiný mechanismus, který vygeneroval XSL-FO dokument. Proto musí být čísla položek explicitně uvedena.", "section_level": 2}, {"title": "Řízení stránkování.", "content": "Uživatel může blokům specifikovat vdovy a sirotky a nechat tyto atributy kaskádovitě zdědit do potomků. Navíc lze přikázat, že blok musí zůstat pohromadě na jedné stránce. Například lze nastavit, že obrázek a jeho popisek nesmí být od sebe odděleny. FO procesor se bude snažit co nejlépe vyhovět těmto omezením, i když tím vznikne řada prázdného místa na stránkách.", "section_level": 2}, {"title": "Poznámky pod čarou.", "content": "Uživatel může vytvářet poznámky, umístěné ve spodní části stránky. Zapisují se do FO dokumentu do toho místa v textu, které na ně odkazuje. Odkaz je reprezentován pomocí řádkové (inline) definice, nicméně není povinný. Tělem poznámky je jeden či více bloků, které FO procesor umístí na konec stránky. FO procesor zajistí, že poznámka bude na stejné stránce jako odkaz na ni, i kdyby v důsledku toho musel vkládat prázdné místo.", "section_level": 2}, {"title": "Tabulky.", "content": "Tabulkové funkce FO se podobají HTML/CSS. Uživatel zadá data pro jednotlivé buňky po řádcích. Uživatel také může předepsat styl jednotlivých sloupců, jako například barvu pozadí. Navíc lze specifikovat první řádky tabulky jako záhlaví s odlišným vzhledem. FO procesoru lze explicitně předepsat velikost jednotlivých sloupců, nebo ji může určit automaticky podle obsahu.", "section_level": 2}, {"title": "Řízení směru textu.", "content": "FO poskytuje široké možnosti pro řízení orientace textových bloků. Uprostřed stránky můžete mít textový blok s odlišnou orientací. To lze využít pro citace z jazyků odlišných od jazyka dokumentu, nebo když prostě chcete text orientovat jinak kvůli vzhledu. Tyto bloky mohou obsahovat prakticky cokoli, od tabulek po seznamy, včetně odlišně orientovaných bloků.", "section_level": 2}, {"title": "Schopnosti XSL-FO v1.1.", "content": "Verze 1.1 přidává proti 1.0 řadu nových vlastností.", "section_level": 1}, {"title": "Více sloupců a mapování toku textu.", "content": "Jazyk XSL-FO v1.0 dost omezoval, co se může vyskytnout v jaké části stránky. Verze 1.1 tato omezení významně uvolnila a umožnila mapovat plynoucí text do více oblastí stránky. To umožňuje sazbu v novinovém stylu.", "section_level": 2}, {"title": "Záložky.", "content": "Řada výstupních formátů XSL-FO procesorů, například PDF, obsahuje záložky. Umožňují, aby se část textu na stránce stala aktivní a uživatel ji mohl vybrat. Když to udělá, dokument v okně se posune na příslušné místo. XSL-FO v1.1 nyní poskytuje nástroje pro definici pojmenovaných záložek přímo v XSL-FO, které pak procesor může převést do výstupního formátu (pokud je podporuje).", "section_level": 2}, {"title": "Rejstřík.", "content": "XSL-FO v1.1 má vlastnosti pro vytvoření rejstříku, který bývá umístěn na konci knih. Slouží k tomu odkazy na patřičně označené prvky v FO dokumentu.", "section_level": 2}, {"title": "Výhody XSL-FO.", "content": "Jelikož se jedná o XML jazyk, stačí k jeho generování z libovolného XML jazyka XSLT transformace (a XSLT procesor). Snadno můžete napsat dokument v TEI či DocBooku a následně jej převést do HTML pro on-line čtení a do PDF (pomocí FO procesoru) pro tisk. Existuje řada XSLT předpisů pro TEI i DocBook, které můžete ihned použít. Do XSL-FO lze pomocí elementu foreign-object vkládat libovolná XML data. Nejoblíbenějšími „přídavnými“ daty jsou obrázky ve formátu SVG, které řada FO procesorů dokáže zpracovat a vložit do výstupu. Některé procesory FO takto dokáží i přímo vykreslovat matematické vzorce zapsané v MathML či vykreslovat grafy. Další předností XSL-FO je poměrně snadné použití. Velká část schopností jazyka pochází z CSS, takže uživatel CSS automaticky zná základy atributů XSL-FO. Pochopit, jak bude vypadat určitá konkrétní část XSL-FO dokumentu, je většinou lehké. Tím se XSL-FO liší od typografických balíků, jako je například TeX, které jsou považovány za tajemné.", "section_level": 1}, {"title": "Zápory XSL-FO.", "content": "Pro některé uživatele problém FO spočívá v tom, že je sice snadno pochopitelný, ale pro ruční vytváření nevhodný, protože obsahuje příliš mnoho značek. Ke snadnému vytváření XSL-FO slouží XSLT, takže jazyk postrádá motivaci k tomu, aby FO dokumenty byly stručné. To ale způsobuje, že nováček se musí učit nejen detaily vytváření FO dokumentů, ale zároveň i přípravy XSLT transformací. To samozřejmě platí jen v případě, kdy člověk nevyužívá některý z existujících transformačních předpisů pro standardní formáty dokumentů nebo vizuální návrhář výstupních sestav.", "section_level": 1}], "src_summary": "eXtensible Stylesheet Language - Formatting Objects (český volný překlad: „formátovací objekty pro rozšiřitelný stylový jazyk“) je značkovací jazyk na bázi XML pro formátování dokumentů. XSL-FO je součástí XSL, sady W3C technologií určených pro transformaci a formátování XML dat.", "tgt_summary": "XSL-FO (Extensible Stylesheet Language – Formatting Objects) ist eine XML-Anwendung, die beschreibt, wie Text, Bilder, Linien und andere grafische Elemente auf einer Seite angeordnet werden. Mit XSL-FO kann man Dokumente nicht nur für die Darstellung auf Bildschirmen formatieren, sondern auch für qualitativ hochwertige Druckerzeugnisse auf Papier. Mit XSL-FO können Dokumente sogar für das Vorlesen über einen Sprachsynthesizer formatiert werden. ", "id": 1952353} {"src_title": "Katyňský masakr", "tgt_title": "Massaker von Katyn", "src_document": [{"title": "Předehra.", "content": "Poté, kdy nacistické Německo přepadlo 1. září 1939 Polsko a rozpoutalo tak druhou světovou válku v Evropě, se k jeho útoku v souladu s předchozími dohodami připojil dne 17. září i Sovětský svaz. Ten následně získal kromě území a porobeného obyvatelstva asi 15 000 válečných zajatců důstojnických hodností, k nimž připojil ještě asi 10 000 příslušníků inteligence (většinou rezervistů) zajatých mimo bojové operace. Ti byli vězněni ve zcela nevyhovujících podmínkách v západním Rusku, Bělorusku a na Ukrajině až do roku 1940, kdy vedení SSSR došlo na návrh šéfa NKVD Lavrentije Beriji k názoru, že není žádoucí, aby se „prominentní váleční zajatci“ obecně nepřátelsky smýšlející vůči SSSR a komunismu vůbec vrátili domů, a nechalo je povraždit. Jako důvod likvidace se v příkazu k ní výslovně udává právě jejich nepřátelský postoj k SSSR a jeho režimu.", "section_level": 1}, {"title": "Masakr.", "content": "Hlavní vraždění bylo koncentrováno na třech místech (Katyň, Kalinin a Charkov), kde bylo dohromady pozabíjeno asi 15 000 lidí (důstojníci), na řadě dalších míst však bylo v téže době po menších skupinkách povražděno dalších 10 000 (většinou příslušníci inteligence). Další řádově tisíce lidí byly povražděny v roce 1941. Z důvodu neshody, které z těchto zavražděných zahrnout pod pojem Katyňský masakr a které nikoliv, kolísají udávané počty obětí masakru, a to v rozmezí 15–28 tisíc lidí. Mezi zavražděnými byl například i bratr premiéra polské exilové vlády, generál Franciszek Sikorski, Xawery Czernicki či Jakub Wajda, otec režiséra Andrzeje Wajdy. Poté, co již v roce 1939 provedli Němci na okupovaném polském území operace „Tannenberk“ a „Inteligence“, při kterých zahynulo kolem 60 tisíc předních Poláků a další byli odvlečeni do německých koncentračních táborů, znamenal Katyňský masakr další výraznou ztrátu v řadách polské elity.", "section_level": 1}, {"title": "Nacistická kampaň.", "content": "13. dubna 1943 německý rozhlas Berlín přinesl senzační zprávu o objevu hromadných hrobů polských důstojníků. Německo do masívní protiruské kampaně zapojilo všechna média, tisk, rozhlas, film, plakáty. V posledních dubnových dnech byli do Katyně k exhumaci obětí pozváni význační lékaři, kriminalisté a antropologové, např. prof. Saxen (Finsko), Dr. Orsos (Maďarsko), François Naville (Švýcarsko), dr. Vincenzo Palmieri (Itálie), dr. Marko Markov (Bulharsko), prof. MUDr. František Hájek z protektorátu Čechy a Morava. Po válce prof. Hájek i Markov budou za vlády komunismu ve svých zemích zatčeni a donuceni odvolat svůj podpis na protokolu. Prof. Palmieri i François Naville, kteří nebudou žádnému tlaku vystaveni, svá stanoviska nikdy nezmění. Z přinucení přijeli do Katyně i novináři, spisovatelé a politici, aby se přesvědčili o bolševickém teroru. Mezi nimi byl i český spisovatel František Kožík, který o tom, co viděl, napsal reportáž a 30. dubna 1943 o svých zážitcích z cesty do Katyně promluvil v rozhlase. Mýtem je přítomnost Gustáva Husáka mezi katyňskými svědky. Ve skutečnosti Husák absolvoval (v uniformě vojáka Slovenského státu) podobný propagandistický zájezd \"po zvěrstvech bolševického režimu\" na Ukrajinu, ale už na podzim roku 1941.", "section_level": 2}, {"title": "Odhalení a lži.", "content": "Po vypuknutí Velké vlastenecké války se polská exilová vláda pokoušela vymoci propuštění svých Sovětským svazem vězněných občanů a vojáků včetně těchto povražděných, o nichž se domnívala, že ještě žijí (nebo v to alespoň doufala). Stalin tehdy tvrdil, že ve zmatcích na začátku bojů uprchli a on o nich nic neví. V roce 1943 byly německou armádou u Katyně objeveny první masové hroby, do nichž byli zmasakrovaní zajatci pohřbeni. Německo se pokusilo celou věc propagandisticky využít, Sovětský svaz je na oplátku obvinil, že vraždění je jejich dílo. I v průběhu Norimberského procesu se Sovětský svaz nejprve pokusil svalit vinu za masakr na poražené Německo, to však nebylo reálné, neboť dostupné důkazy byly dost průkazné. Sovětský svaz přesto popíral svou vinu až do roku 1990, kdy tehdejší sovětský vůdce Michail Gorbačov přiznal, že jde o zločin stalinismu. Posléze Sovětský svaz označil i zbylé masové hroby a vydal kopie klíčových dokumentů, včetně rozhodnutí o likvidaci zajatců podepsaného vedením SSSR. Přesto však panují stále nejasnosti, týkající se tehdejších událostí, případně jsou události Katyňského masakru zcela zpochybňovány. Na konci dubna roku 2010 byly elektronické kopie základních dokumentů o masakru na příkaz prezidenta Medveděva zveřejněny na stránkách ruské Federální archívní agentury. V listopadu 2010 ruská Státní duma schválila rezoluci, která prohlásila, že Katyňský masakr byl zločin provedený na přímý příkaz Stalina a dalších sovětských funkcionářů. V roce 2011 označil Katyňský masakr za zločin ruský prezident Dmitrij Medveděv a prohlásil: „Odpovědnost za tento zločin nese tehdejší vedení Sovětského svazu. Snahy o nějaké jiné verze se neopírají ani o historické dokumenty, ani o morální důvody.“", "section_level": 1}, {"title": "Muzea a památníky.", "content": "Existuje celá řada památníků připomínající masakr a jeho oběti, především v Polsku a na místech bývalého SSSR, kde k masakrům došlo. V roce 1993 otevřelo Muzeum polské armády ve Varšavě Katyňské muzeum.", "section_level": 1}, {"title": "Díla.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Filmy.", "content": "První filmy připomínající masakr vznikly na Západě. Po pádu komunismu v Polsku a dotčených zemích bývalého SSSR vznikla celá řada filmů i v tomto prostoru. Nejznámější z nich je film Andrzeje Wajdy \"Katyň\" z roku 2007.", "section_level": 2}, {"title": "Tragédie při uctění obětí v roce 2010.", "content": "Dne 10. dubna 2010 při cestě na pietní akt zahynuli po pádu letadla Tupolev Tu-154 při přistání významní představitelé Polska, mimo jiné polský prezident Lech Kaczyński s manželkou Marií (pád letounu z téměř stovky pasažérů a členů posádky nikdo nepřežil).", "section_level": 1}], "src_summary": "Katyňský masakr nebo Katyňský zločin () je označení pro povraždění polských válečných i civilních zajatců vězněných v sovětských koncentračních táborech a táborech pro válečné zajatce, které provedla NKVD v roce 1940. Povražděno bylo přibližně 22 000 mužů – zejména důstojníků a příslušníků inteligence.", "tgt_summary": "Beim Massaker von Katyn (auch Massenmord oder Massenerschießungen von Katyn, oft kurz Katyn) erschossen Angehörige des sowjetischen Volkskommissariats für Innere Angelegenheiten (NKWD) vom 3. April bis 11. Mai 1940 etwa 4400 gefangene Polen, größtenteils Offiziere, in einem Wald bei Katyn, einem Dorf 20 Kilometer westlich von Smolensk. Diese Tat gehörte zu einer Reihe von Massenmorden an 22.000 bis 25.000 Berufs- oder Reserveoffizieren, Polizisten und Intellektuellen, die zu den Vorkriegseliten der unabhängigen Zweiten Polnischen Republik gezählt werden. Die Entscheidung zu diesen Massenmorden fällte der sowjetische Diktator Josef Stalin; sie wurden daraufhin vom Politbüro der Kommunistischen Partei befohlen und an mindestens fünf verschiedenen Orten in den Unionsrepubliken Russland, Ukraine und Weißrussland ausgeführt. Der Ortsname „Katyn“ repräsentiert in Polen diese Mordreihe und wurde zum nationalen Symbol für das Leiden von Polen unter sowjetischer Herrschaft im Zweiten Weltkrieg. ", "id": 1064669} {"src_title": "Jaroslav Hašek", "tgt_title": "Jaroslav Hašek", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Rod Hašků z otcovy strany byl sedlácký a měl kořeny v jihočeských Mydlovarech. Haškův dědeček z otcovy strany, František Hašek, byl poslancem Českého zemského sněmu a později i tzv. kroměřížského sněmu. Byl rovněž účastníkem bojů na barikádách v Praze v roce 1848. Podle některých pověstí spolupracoval s Michalem Bakuninem během jeho pobytu v Čechách v roce 1849. Rod matky Kateřiny, rozené Jarešové, byl také z jižních Čech, kdy jeho děd Antonín Jareš i praděd Matěj Jareš byli knížecí schwarzenberští baštýři v Krči čp. 32. Jeho otec Josef Hašek, učitel matematiky a náboženský fanatik, předčasně zesnul na intoxikaci alkoholem. Zaháněl jím bolesti způsobené rakovinou. Chudoba pak donutila jeho matku Kateřinu se třemi dětmi stěhovat se více než patnáctkrát. Ve čtyřech letech lékař u malého Jaroslava diagnostikoval srdeční vadu a zakrnělou štítnou žlázu. Kvůli tomu Jaroslav strávil v dětství hodně času na venkově, u dědečka z matčiny strany, na tzv. Ražické baště, a to zejména se svým mladším bratrem Bohuslavem. V dětství na něho Jaroslav žárlil a několikrát se dokonce pokusil mu jako miminku ublížit. Později měli ale mimořádně silný vztah a hodně spolu pěšky cestovali. Bohuslav se upil k smrti rok po Jaroslavově úmrtí. Dětství Haškovo bylo běžné, klukovské, prodchnuté dobrodružstvími s vrstevníky a četbou Karla Maye a Julese Verna. To se však změnilo v Haškových jedenácti letech, kdy se do Lipové ulice, kde tehdy Haškovi bydleli, nastěhoval vysloužilý námořník Němeček. Dospívajícího Haška si obtočil kolem prstu, tahal z něho peníze, které Hašek i kradl doma, a začal ho vodit do hospod, včetně neblaze proslulé Jedové chýše v Apolinářské ulici, kde ho učil pít alkohol. Navíc před chlapcem záměrně souložil se svou dívkou. Pro Haška to bylo trauma, později na tyto zážitky vzpomínal s hnusem a výčitkami. Zásadně to asi ovlivnilo Haškův vztah k ženám. Při debatách se spolubojovníky v ruských legiích tuto vzpomínku prý komentoval slovy: „Může být na světě něco horšího, než takové lidské prase? Čerta starého jsem tomu rozuměl, nic jsem o těchhle věcech nevěděl a přece jsem pocítil takový hnus a odpor, že mi to stačilo otrávit celý život. Také jsem se od těch dob ženských bál jako čert kříže.“ Zde mají asi také kořeny některé teorie o Haškově homosexualitě, šířené zejména literárním historikem Jindřichem Chalupeckým (studie \"Podivný Hašek\" v knize \"Expresionisté\"), který se, krom rozboru textového, opíral o svědectví Haškova kamaráda Rudolfa Šimanovského. Krátce poté, co začal Hašek studovat na gymnáziu v Ječné ulici, zemřel jeho otec. V roce 1897 se jako student gymnázia zúčastnil protiněmeckých nepokojů v Praze. Byl zatčen a učitelé gymnázia ho kvůli tomu přiměli z ústavu „dobrovolně“ odejít. Poté se učil drogistou v Kokoškově drogerii na rohu Perštýna a Martinské ulice, ale nakonec maturoval na Českoslovanské obchodní akademii v Resslově ulici. Na akademii se spřátelil s Ladislavem Hájkem, a společně napsali a vydali parodii lyrické milostné poezie \"Májové výkřiky\", ve které se Hašek prvně vysmál patosu a vstoupil na půdu humoristické literatury. Po maturitě se stal zaměstnancem banky Slavia, brzy se ale začal živit výhradně novinařinou a literaturou. V té době se také seznámil s českými anarchisty. Začal vést bohémský a tulácký život. Prošel společně s bratrem Bohuslavem pěšky mj. Slovensko, Halič a Maďarsko (tehdy Uhersko). Povídky z těchto cest Jaroslavu Haškovi otiskovaly Národní listy. V roce 1907 se stal redaktorem anarchistického časopisu \"Komuna\" a byl za svoji činnost krátce vězněn. Ve stejném roce se zamiloval do Jarmily Mayerové, ale kvůli jeho bohémskému životu ho její rodiče nepokládali za vhodného partnera pro svou dceru. Když byl zatčen za znesvěcení vlajky v Praze, rodiče Mayerovou vzali na venkov v naději, že to pomůže skončit jejich vztah. V reakci na to se Hašek pokusil vycouvat ze své radikální politiky a získat trvalou práci jako spisovatel. Roku 1908 redigoval \"Ženský obzor\". V roce 1909 měl šedesát čtyři publikovaných povídek a další rok byl jmenován redaktorem časopisu Svět zvířat. Tato práce sice netrvala dlouho, neboť byl brzy propuštěn za publikování článků o imaginárních zvířatech, která si vymyslel, přesto se 23. května 1910 s Jarmilou Mayerovou oženil. Po roce manželství se však Jarmila vrátila k rodičům, poté co byl Hašek zadržen, když se snažil předstírat svou vlastní smrt. Podle jiných zdrojů šlo ovšem o vážně míněný pokus o sebevraždu, motivovaný pochopením, že řádného manželského života není schopen. Po tomto pokusu byl nakrátko hospitalizován v psychiatrické léčebně. Od roku 1911 přispíval do \"Českého slova\", dále pak do \"Pochodně\", \"Humoristických listů\", \"Kopřiv\", \"Karikatur\", nějaký čas vedl též Kynologický ústav, což ho později inspirovalo ke knize \"Můj obchod se psy\". V roce 1911 založil Stranu mírného pokroku v mezích zákona. Založil ji se svými kumpány ve vinohradské hospodě \"U zlatého litru\", aby parodoval tehdejší politický život. Napsal i satirický spis \"Politické a sociální dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona\", ten však byl vydán knižně až roku 1963. V tomto období byl spolu s Františkem Langrem, Emilem Arturem Longenem a Egonem Erwinem Kischem spoluautorem řady kabaretních vystoupení, kde byl i hlavním účinkujícím. V létě 1912 Jaroslav Hašek strávil několik týdnů v chotěbořské hospodě, kde se ho nakonec nemohli zbavit a marně čekali na zaplacení. Svůj pobyt v Chotěboři popsal v povídkách \"Zrádce národa v Chotěboři\", \"Okresní soud v Maliboři\", \"Jak je to s rodištěm Ignáta Herrmanna\" či \"Posvícení v Křivici.\" Pro postavu obecního blba „Pepka Vyskoč” v románu \"Osudy dobrého vojáka Švejka\" byl Jaroslavu Haškovi inspirací Josef Kouba – rázovitá jihočeská figurka, se kterou se spisovatel setkal roku 1913 v Protivíně při svém putování po jižních Čechách s přáteli malířem Josefem Ladou a spisovatelem Zdeňkem Matějem Kudějem. V době vypuknutí první světové války žil Hašek s kreslířem Josefem Ladou, který později ilustroval Dobrého vojáka Švejka. V roce 1915 Hašek narukoval v Českých Budějovicích k 91. pluku a s ním odjel na haličskou frontu v Rusku. O úmyslu narukovat téměř nikomu neřekl, byl proto nějakou dobu hledaný. Od září 1915 do léta 1916 byl v zajetí v táboře Totskoje a vstoupil do Československých legií. Poté byl odveden do čs. pluku, kde působil jako písař, emisar náborové komise a střelec. Pak byl přeložen ke spojovacímu oddílu, kulometnému oddílu (v němž se zúčastnil bitvy u Zborova) a do kanceláře 1. pluku. Od listopadu 1917 do února 1918 publikoval v časopise \"Čechoslovan\" a \"Čs. voják\", byl mj. autorem řady protibolševických článků. Koncem února 1918 vstoupil do Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. Co vedlo Haška k opuštění myšlenky anarchismu a přijetí socialistických myšlenek, nikde neobjasnil. V březnu se Československé legie vydaly na známou anabázi, s cílem připojit se k Západní frontě přes Vladivostok. Hašek s tím nesouhlasil a odjel do Moskvy, kde začal spolupracovat s bolševiky. V dubnu přestoupil z čs. legií do Rudé armády. Byl poslán do Samary, následující rok byl ředitelem armádní tiskárny v Ufě, náčelníkem oddělení pro práci s cizinci aj. Na konci roku 1918 působil jako velitel oddílu Čuvašů v Rudé armádě a jako zástupce vojenského velitele bugulmského okresu. Poté působil na Sibiři, kde vydával několik časopisů. Jedním z nich byl také první časopis v burjatštině \"„Jur“\" (\"Úsvit\"). Pro Burjaty je Hašek dodnes „otcem národa“, neboť vytvořil i burjatskou abecedu a založil tak národní písemnictví. Roku 1920 byl v Irkutsku, kde působil jako člen městského sovětu, zraněn při vražedném útoku. Ve stejném roce onemocněl tyfem a v květnu se v Krasnojarsku oženil s tiskárenskou dělnicí Alexandrou Grigorjevnou Lvovovou, zvanou Šura, která o něj po onemocnění pečovala. Po návratu do Československa nebyl souzen za mnohoženství jen díky tomu, že v Rusku nebyl zrovna pořádek a neuznávaly se vzájemně různé mezinárodní smlouvy. V prosinci 1920 přijel do Československa. Nejprve byl umístěn v Pardubicích v karanténní stanici, 19. prosince se Šurou přijel do Prahy. Do Československa byl Sověty vyslán s cílem organizovat komunistické hnutí. V tom mu však zabránily dvě okolnosti: jednak na podporu kladenských nepokojů dostal od ruských úřadů částku 1 500 marek, která však byla zcela znehodnocena německou inflací. Navíc, ještě před Haškovým příjezdem do Prahy, byl v Československu zatčen Jaroslav Handlíř, spojka ruských agentů, s nímž se měl Hašek kontaktovat. Tím pro Haška zájem o komunistickou politiku skončil a vrátil se ke svému bohémskému způsobu života. Navštěvoval hostince v Praze i okolí, v nichž psal své povídky. Mnoho historek z této doby sepsal Haškův přítel Zdeněk Matěj Kuděj. 25. srpna 1921 Hašek odjel s malířem Jaroslavem Panuškou a s manželkou Šurou do Lipnice nad Sázavou. V této době už byl vážně nemocný a nebezpečně obézní. V Lipnici začal psát své vrcholné dílo, Švejka. Nakonec se dostal do stavu, že nemohl psát, přesto dále diktoval kapitoly Švejka ve své ložnici. 3. ledna 1923 zemřel na ochrnutí srdce. Poslední fotografie pochází z prosince 1922.", "section_level": 1}, {"title": "Nejasnosti a zajímavosti.", "content": "V české a slovenské veřejnosti je Jaroslav Hašek zafixován jako bohém. Možná dokonce jako prototyp bohéma začátku dvacátého století. Ve skutečnosti jde z velké části o legendu a vlastní Haškovu sebestylizaci. Jako autor byl Hašek velmi produktivní, což přece jen vyžaduje přiměřenou vnitřní disciplínu. Z jeho děl je také cítit, že měl rozsáhlé (možná trochu nesystematické) humanitní vzdělání. Nejzajímavější je sledovat Haškovo působení v Rusku v letech 1916–1920. V Rusku nikdy nebyl a dodnes není vnímán jako bohém a pouhý humoristický spisovatel. Naopak, jako velmi zodpovědný bolševický armádní funkcionář a vážený intelektuál. Byl i poměrně zdatným vojákem. Roku 1918 se vyznamenal jako odvážný velitel oddílu československých rudoarmějců při obraně Samary. Samara byla v tu dobu obsazována od směru z Lipjagu Československými legiemi, které bojovaly po boku bílých vojsk za obnovení carského režimu, byť se legionáři snažili zachovávat v podstatě neutralitu a do bojů s bolševiky se pouštěli jen v nevyhnutelných případech. Dne 8. června 1918 byla Samara legiemi dobyta. Je možné, že se Jaroslav Hašek v této době setkal s „bratry“, které mohl pobízet, aby opustili bělogvardějskou stranu. Po pádu Samary se několik měsíců skrýval na území kontrolovaném bílými vojsky (a také čs. legiemi). Je možné, že ve specifických revolučních ruských podmínkách dostal Hašek možnost uplatnit ty stránky svého charakteru, které se nemohly projevit ve stabilizovaných a v podstatě maloměstských českých poměrech. Důležité také určitě bylo, že Hašek dostal jako stranický úkol zákaz pití alkoholu. Do Československa byl v podstatě vyslán s cílem organizovat komunistické hnutí, což také podporuje tezi, že v sovětském Rusku musel být vnímán jako zodpovědný člověk a schopný organizátor. Předmětem diskusí a spekulací je, jak se Hašek v Rudé armádě choval, zejména v době, kdy byl komisařem – a tedy v jistém smyslu neomezeným vládcem – Bugulmy. Podle některých zdrojů byl Hašek v Rusku v úzkém kontaktu se Lvem Trockým a zastával jeho koncepce. Z toho také mnozí odvozují, že by se po zavržení Trockého dostal v Rusku do smrtelného nebezpečí. Obětí stalinských represí se také stali Haškovi nejbližší spolupracovníci v Rusku – Nikolaj Ivanovič Kočkurov či Vladimir Jakovlevič Zazubrin. Předmětem spekulací je rovněž Haškova záhadná mise do Mongolska, již v sovětských službách pravděpodobně podnikl. Haškolog Pavel Gan tvrdí, že zde byl ve spojení s čínským revolucionářem Čchen Čchan-chajem a hodlal s ním odejít do Číny, za čímž účelem se patrně solidně naučil čínsky. Podle mnoha svědectví se Hašek do českých zemí vrátil proti své vůli, bez stranického příkazu by nejspíše zůstal v Rusku. Podle jiných zdrojů však z Ruska de facto utekl před tušenými represemi. Šura prý řekla Gustavu Janouchovi: „Začali tajně proti němu sbírat materiály. Jaroslavčík se to dozvěděl. Proto chtěl pryč. Nechtěl se dostat před válečný soud. Byl to útěk legální cestou.“ Ne moc známou stránkou Haškova životopisu je, že se po návratu do vlasti ocitl v určité izolaci. Byl nepohodlným zleva i zprava. Poté, co opustil komunistickou politiku, ho například Stanislav Kostka Neumann označil za „zrádce proletářské revoluce“. Pro básníka Karla Tomana byl jako rudoarmějec zase „zrádce národa“ a odmítl mu podat ruku, když ho po válce potkal v kavárně. Podobných nepřátelských reakcí bylo víc. Haškův odchod na Lipnici, kde pak psal Švejka, byl motivován právě nepřátelskou atmosférou, s níž se v Praze setkal.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Zpočátku psal především cestopisné povídky, črty a humoresky, které publikoval časopisecky. Většinu ze svých děl napsal v pražských hospodách. Základem jeho próz byly vlastní skutečné zážitky, což vnáší do znalostí o jeho životě zmatek, protože není vždy jasné, co je pravda a co pouze básnická nadsázka. Hašek nenáviděl přetvářku, sentimentalitu, usedlost, ironicky reagoval na sociální verše. Dalším typickým znakem jeho tvorby je odpor k mravním a literárním konvencím. Za svůj život napsal asi 1 200 povídek. Většina jeho krátkých próz je roztroušena po různých časopisech a novinách, jen malá část z nich byla soustředěna do knih. Řada textů se dokonce ztratila, například román \"Historie vola\". Existuje též řada textů, u nichž je pravděpodobnost Haškova autorství, není však potvrzeno. Tvořil velmi lehce. To však neznamená, že by tvorbu neprožíval. František Langer uvedl, že „byl psaním přitahován, ovládán, pohlcován, byl k svému spisovatelskému tvoření hnán skoro živelnou vášní“. Jeho zdaleka nejslavnější text, čtyřdílný humoristický román \"Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války,\" byl přeložen do 58 jazyků, několikrát zfilmován i zdramatizován. Jednotlivé díly románu mají názvy: \"V zázemí\" (1921), \"Na frontě\" (1922), \"Slavný výprask\" (1922) a nedokončené \"Pokračování slavného výprasku\" (1923). Jde o nejvýznamnější Haškovo dílo mnoha lidmi spojované s kongeniálními ilustracemi Josefa Lady. Toto dílo nestihl dokončit, 4. díl za něj dopsal Karel Vaněk, který se však vzdálil původní myšlence díla. Román začal vycházet na pokračování roku 1921, ale byl velmi kritizován (Viktor Dyk, Jaroslav Durych, F. X. Šalda aj.). Příznivců měl zpočátku málo, jako první ho za velké dílo označil zřejmě Ivan Olbracht v kulturní rubrice Rudého práva. „Je to jedna z nejlepších knih, které kdy byly v Čechách napsány, a Švejk je docela nový typ ve světové literatuře, rovnocenný Donu Quijotovi, Hamletovi, Faustovi, Oblomovovi, Karamazovým,“ napsal tehdy Olbracht. Pozitivní postoj k němu zaujali i Karel Čapek, Josef Čapek, Julius Fučík nebo Vítězslav Nezval, který Haškovo dílo spojoval s dadaismem. Podobně jako teoretik Devětsilu Bedřich Václavek. Diskuse o hodnotě díla se vedly i později. Proti Švejkovi se postavil např. Václav Černý, přihlásila se však k němu celá plejáda českých literárních teoretiků, umělců, či intelektuálů – filozof Karel Kosík román viděl být „vyjádřením absurdity odcizeného světa“, estetik Jan Grossman spojil Švejka s existencialismem, literární teoretik Jindřich Chalupecký postavu Švejka označil za „tragického barda evropského nihilismu“, spisovatel Milan Kundera román označil za výraz „čisté iracionality dějin“.. Švejk byl několikrát dramatizován, sám Hašek provedl první dramatizaci pro Revoluční scénu Emila Artura Longena, roku 1928 vytvořil ze Švejka divadelní představení Haškův přítel Max Brod, roku 1963 Pavel Kohout. Mezinárodní proslulosti dosáhla divadelní adaptace \"Švejk ve druhé světové válce\" německého dramatika a režiséra Bertolda Brechta.", "section_level": 1}, {"title": "Filmové adaptace.", "content": "První filmové zpracování, ještě v němé éře, se datuje k roku 1926, kdy Švejka převedl na filmové plátno Karel Lamač s Karlem Nollem v hlavní roli. Snímek měl i druhý díl nazvaný \"Švejk na frontě\". Další filmové zpracování přinesl Martin Frič roku 1931, dobrého vojáka si zahrál Saša Rašilov. Film se však nedochoval celý, proto bývá málokdy uváděn. Jiří Trnka natočil loutkový film o Švejkovi roku 1954, všechny postavy namluvil Jan Werich. Za tři roky pak vznikla nejslavnější, dvoudílná filmová adaptace \"Dobrý voják Švejk\" / \"Poslušně hlásím\" Karla Steklého s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli. Další loutková verze, tentokrát Stanislava Látala, vznikla v roce 1986. V roce 2016 bylo oznámeno, že režisér Bohdan Sláma natočí novou filmovou adaptaci s Pavlem Liškou v hlavní roli Švejka. Švejk lákal i zahraniční filmaře, roku 1960 například Axel von Ambesser natočil v tehdejším Západním Německu snímek \"Der Brave Soldat Schwejk.\" Další německá verze pochází z roku 1972, zajímavostí je, že na scénáři se podílel i pražský rodák a Haškův přítel Max Brod. Švejk je dosti populární ve Finsku, proto v roce 1967 vznikl desetidílný seriál \"Kunnon sotamies Svejkin seikkailuja.\" V polském televizním filmu \"Przygody dobrego wojaka Szwejka\" z roku 1999 ztvárnil Švejka populární Jerzy Stuhr. Roku 2009 vznikl britsko-ukrajinský animovaný film \"Dobrý voják Švejk\", režiséra Roberta Crombieho. Švejka v českém znění namluvil Ladislav Potměšil. Ve stejném roce jako Britové přišli s animovanou verzí Švejka i Rusové. Krom Švejka byly zfilmovány i některé Haškovy povídky a humoresky, roku 1952 natočil Miroslav Hubáček \"Haškovy povídky ze starého mocnářství\", roku 1955 Oldřich Lipský film \"Vzorný kinematograf Haška Jaroslava\", méně známý je snímek \"Dobrodružství s nahým klukem\" z roku 1964. Pro Československou televizi byly bezpočetné Haškovy drobné prózy vděčným inspiračním zdrojem pro televizní inscenace: \"Zvony pana Mlácena\" (1973), \"Konec agenta č. 312\" (1974), \"Tři muži se žralokem\" (1975), \"Odměna\" (1978), \"Historky z Ražické bašty\" (1979), \"Uličnictví pana Čabouna\" (1981), \"Ze staré drogerie\" (1982), \"Šťastný domov\" (1983) či \"Můj obchod se psy\" (1986), kde Haška ztvárnil Oldřich Kaiser. Českou televizí byla natočena inscenace \"Stavovské rozdíly\" (2003). Haškovy povídky posloužily jako námět i Slovenské televizi, čtyři z nich, zachycující Haškovy zážitky z cest po Slovensku, byly zfilmovány pod názvem \"Vlci\" roku 1982.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Nejen v Česku, ale i v zahraničí je Jaroslav Hašek vnímán jako geniální romanopisec, který dal světu jeden z nejpůsobivějších satirických popisů dění na bojištích 1. světové války. Hodnota jeho díla je stavěna na roveň s dílem Franze Kafky, jakkoliv se od něho liší žánrem a pohledem na život. Dokonce je připomínáno, že se oba slavní rodáci z Prahy narodili ve stejném roce. Další spojnicí mezi oběma autory bylo přátelství s Maxem Brodem, který sehrál zásadní roli při průniku Švejka do světa, zejména do německojazyčného prostoru, stejně jako v případě díla Kafkova. V Rusku má Hašek dodnes mnoho příznivců, kteří mají dokonce vlastní organizaci. Ve městě Bugulma má Hašek vlastní muzeum, v Sankt-Petěrburgu a Moskvě jsou po něm pojmenovány ulice. Ta moskevská leží dokonce poblíž Velvyslanectví České republiky a Českého domu. V letech 1958–1989 se v Lipnici nad Sázavou, v místním amfiteátru, každoročně konal festival humoru a satiry Haškova Lipnice. Festival byl obnoven v roce 2012. Při příležitosti Haškova 100. výroční narození byla v roce 1983 vydána stříbrná československá 100korunová pamětní mince (autor Štefan Novotný). V roce 2005 byl Jaroslavu Haškovi na pražském Žižkově odhalen jezdecký pomník od Karla Nepraše a Karolíny Neprašové. V červenci 2008 byl v Lipnici nad Sázavou (v blízkosti Haškova oblíbeného hostince \"U České koruny\", kde napsal podstatnou část \"Osudů dobrého vojáka Švejka\") odhalen druhý Haškův pomník, dílo akademického sochaře Josefa Malejovského z roku 1982, jehož umístění v Praze bylo dříve odmítnuto. V srpnu 2008 byla na nádraží ve Světlé nad Sázavou odhalena bronzová deska sochaře Radomíra Dvořáka, která připomíná příjezd Jaroslava Haška a jeho přítele malíře Jaroslava Panušky (25. srpna 1921). Po Jaroslavu Haškovi je pojmenován vlak kategorie Eurocity jezdící mezi Prahou, Brnem, Bratislavou a Budapeští. Má číslo 275/274. Při příležitosti 130. výročí Haškova narození byla na louce u Lipnice nad Sázavou odhalena 27. dubna 2013 velká žulová hlava vysoká 265 cm s názvem \"Hlava XXII\". Sochu vytvořil umělec Radomír Dvořák. Název \"Hlava XXII\" je inspirován stejnojmennou knihou amerického prozaika Josepha Hellera. Český spisovatel Arnošt Lustig dosvědčil, že mu Joseph Heller osobně před lety řekl, že „by bez četby Dobrého vojáka Švejka svůj americký román Hlava XXII nenapsal“. Na soše je vytesán citát ze Švejka: \"„Život lidský, poslušně hlásím, pane obrlajtnant, je tak složitej, že samotnej život člověka je proti tomu hadr“\".", "section_level": 1}, {"title": "Obraz v umění.", "content": "Haškovu životu byla věnována divadelní hra Jana Schmida \"Voni sou hodnej chlapec aneb Anabáze Jaroslava Haška\", kterou od roku 1983 úspěšně uváděla pražská Ypsilonka. V roce 1962 vnikla koprodukční sovětsko-československá válečná komedie \"Velká cesta\" (\"Bolšaja doroga\"), věnovaná Haškovu pobytu v Rusku. Hlavní roli Jaroslava Haška ztvárnil Josef Abrhám, vojáka Strašlipku – předobraz Švejka – hrál Rudolf Hrušínský. Postavy Haška, Josefa Lady či Haškova žižkovského kumpána Franty Sauera se objevují ve východoněmeckém filmu \"Abends im Kelch\" z roku 1983. Postava Jaroslava Haška se v beletrii (kromě biografií a vzpomínkových knih) objevila poprvé v historickém románu Františky Vrbenské \"Naganty a vlčí máky\" (Praha; Triton, 2011). Příběh s fantastickými prvky je věnován Haškově působení v Irkutsku a pravděpodobné misi do Mongolska. Pavel Gan napsal román-koláž \"Osudy humoristy Jaroslava Haška v říši carů a komisařů i doma v Čechách\", a to na základě korespondence a dokumentů, skutečných i fabulovaných, motivů z některých Haškových povídek a historek z Osudů dobrého vojáka Švejka, dobových fotografií a kreseb Josefa Lady (česky vyšlo v překladu Aleny Bláhové). Filmový dokument \"Zrádce národa v Chotěboři\", který byl natočen v roce 1993 v Krátkém filmu Praha (r. Jaroslav Hovorka), zachycuje neznámou epizodu ze života Jaroslava Haška a vzpomínky bratří Kubánků, posledních žijících pamětníků této události.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jaroslav Hašek (30. dubna 1883 Praha – Nové Město – 3. ledna 1923 Lipnice nad Sázavou) byl český spisovatel, publicista a novinář, autor druhé nejpřekládanější knihy české literatury (58 jazyků v roce 2013), proslulých \"Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války\".", "tgt_summary": "Jaroslav Hašek [] (* 30. April 1883 in Prag; † 3. Januar 1923 in Lipnice nad Sázavou) war ein tschechischer Schriftsteller, der vor allem durch seine literarische Figur des „braven Soldaten Schwejk“ berühmt wurde.", "id": 1879808} {"src_title": "Osvojování jazyka", "tgt_title": "Spracherwerb", "src_document": [{"title": "Základní přístupy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Teorie sociální interakce.", "content": "Teorie sociální interakce zahrnuje množství hypotéz týkajících se osvojování jazyka. Tyto hypotézy se zabývají psanými, mluvenými, nebo vizuálními sociálními nástroji, které se skládají z ucelených systémů symbolů a pravidel týkajících se osvojování jazyka a jeho rozvoje. Teorie sociální interakce je založena na kompromisu mezi vlivem přírody a výchovy. Po mnoho let se psychologové a vědci snažili vyřešit tuto otázku – jaké jazykové chování je dáno přírodou od narození a jaké chování je zapříčiněno interakcí s okolním prostředím, tedy výchovou.", "section_level": 2}, {"title": "Teorie vztažných rámců.", "content": "Teorie vztažných rámců (Hayes, Barnes-Holmes, Roche, 2001) pojednává o původu a rozvoji jazykových kompetencí jednoznačně v souvislosti s učením. Tato teorie čerpá ze Skinnerova behaviorismu a tvrdí, že děti si osvojují jazyk výhradně prostřednictvím interakce s okolním prostředím.", "section_level": 2}, {"title": "Emergentismus.", "content": "Teorie emergentismu jako například MacWhinneyho kompetitivní model tvrdí, že osvojování jazyka je kognitivní proces, který vzniká interakcí biologických vlivů a vlivu prostředí.", "section_level": 2}, {"title": "Syntax.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Generativismus.", "content": "Generativní gramatika, která je spojovaná především s prací Noama Chomského, představuje v současnosti jeden z hlavních přístupů k osvojování syntaxe u dětí. Hlavní myšlenkou tohoto přístupu je, že lidská biologická podstata u dítěte během osvojování jazyka značně zužuje „prostor pro hypotézy“. V rámci přístupu zvaného „pravidla a parametry“, který byl z velké části formulován Noamem Chomskym a Howardem Lasnikem, se osvojování syntaxe podobá výběru z menu: lidský mozek má k dispozici limitovanou sérii možností a dítě si vybírá správné možnosti s využitím mluvy rodičů v kombinaci s kontextem. Dle Chomského je vývoj řeči vymezen geneticky – došel k závěru, že existuje jakási univerzální gramatika, která je vrozená a nikoli naučená během života – člověk se rodí se základní gramatickou šablonou, do které snadno zapadne jakýkoli světový jazyk.", "section_level": 2}, {"title": "Empiricismus.", "content": "Od 50. let 20. století se vyskytlo mnoho kritiky základních hypotéz, se kterými generativní teorie přišla. Kritikové tvrdí, že koncept mozkového aparátu (language acquisition device) se rozchází s evoluční antropologií, podle které se lidský mozek a hlasivky postupně přizpůsobovaly k používání řeči, a která je pravděpodobnější než možnost, že by došlo k náhlému vytvoření kompletního systému binárních parametrů vymezujících celé spektrum možných gramatik, které kdy existovaly, nebo budou existovat. (Binární parametry jsou běžné u digitálních počítačů, ale jak se ukázalo, není tomu tak v případě neurologických systémů jaký představuje například lidský mozek.)", "section_level": 2}, {"title": "Statistické učení.", "content": "Někteří vědci, kteří se zabývali výzkumem v oblasti osvojování jazyka jako Elissa Newportová, Richard Aslin a Jenny Saffranová věří, že osvojování jazyka je založeno na obecných mechanismech učení, konkrétně na statistickém učení. Kolektivistické modely, které umožňují úspěšně se učit slovům a syntaktickým konvencím, podporují prognózy teorií statistického učení. Také empirické studie zaměřené na učení se slovům a syntaxi u dětí hovoří ve prospěch těchto teorií.", "section_level": 3}, {"title": "Kouskování.", "content": "Teorie kouskování (chunking theories) představují skupinu teorií souvisejících s teoriemi statistického učení, jelikož předpokládají, že podněty okolního prostředí hrají zásadní roli. Nicméně usuzují, že mechanismy učení jsou odlišné. Ústřední myšlenka těchto teorií je, že k vývoji jazyka dochází prostřednictvím přírůstkového osvojování základních smysluplných prvků, jako jsou slova, fonémy nebo slabiky. Tento přístup nedávno slavil úspěch při napodobení několika jevů při osvojování syntaktických kategorií a osvojování fonologických znalostí. Tento přístup se vyznačuje několika specifickými rysy: modely jsou implementované jako počítačové programy, které umožňují přesné prognózy; učí se z přirozených podnětů, jako jsou skutečné promluvy dětí; produkují skutečné promluvy, které mohou být srovnány s promluvami dětí; a podařilo se jim napodobit jevy v několika jazycích včetně angličtiny, španělštiny a němčiny.", "section_level": 3}, {"title": "Osvojování slovní zásoby.", "content": "Schopnost učit se začlenit výslovnost nových slov záleží na schopnosti opakovat mluvený projev. Děti se sníženou schopností opakovat neexistující slova (ukazatel schopnosti opakovat výrazy) rozšiřují svou slovní zásobu pomaleji, než děti, pro které je tento úkol snadný. Doposud bylo navrženo několik výpočetních modelů osvojování slovní zásoby.", "section_level": 2}], "src_summary": "Osvojování jazyka je proces, při kterém lidé získávají schopnost vnímat, produkovat a používat slova za účelem dorozumění a komunikace. Tato schopnost zahrnuje nabývání rozličných dílčích schopností včetně syntaxe, fonetiky a rozsáhlé slovní zásoby. Jednat se může jak o jazyk mluvený, tak o jazyk znakový. Osvojování jazyka se zpravidla vztahuje k prvnímu jazyku, tedy osvojování rodného jazyka v dětském věku, spíše než k osvojování druhého jazyka, o kterém se hovoří v souvislosti s dalšími jazyky, ať už v dětském nebo dospělém věku. ", "tgt_summary": "Mit Spracherwerb (auch: Sprachentwicklung) wird in der Regel die Aneignung einer ersten Sprache durch das aufwachsende Kind bezeichnet. Neben dem einsprachigen Spracherwerb gibt es auch noch den doppelten oder mehrfachen Spracherwerb, den gleichzeitigen Erwerb zwei oder mehrerer Sprachen durch ein Kind. Der Erwerb der ersten oder Muttersprache wird auch als Erstspracherwerb bezeichnet. Als Zweitspracherwerb bezeichnet die Forschung den Erwerb einer zweiten Sprache nach Erwerb der ersten, in der Regel in natürlicher Umgebung durch Alltagskommunikation auf der Straße oder beim Einkaufen. Erst- und Zweitspracherwerb kontrastieren mit dem Fremdspracherwerb. Hier wird die Sprache in der Regel im Unterricht innerhalb von Bildungsinstitutionen wie der Schule vermittelt, unter Zuhilfenahme eines Lehrplans und didaktischer Konzepte. Man bezeichnet den Fremdspracherwerb deshalb in der Forschung auch nicht so sehr als Erwerb, sondern als Sprachenlernen, wobei die Grenze zwischen Erwerb und Lernen nicht immer klar gezogen werden kann. ", "id": 937030} {"src_title": "Muhammad Nadžíb", "tgt_title": "Muhammad Nagib", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Muhammad Nadžíb (celým jménem Muhammad Nadžíb Yousef Qotp Elkashlan) se narodil v súdánském Chartúmu. V té době byl Súdán spojený s Egyptem. Muhammad byl nejstarším z devíti dětí Egypťana Youssefa Nadžíba a súdánské matky Zohry Ahmed Othman. Muhammad pocházel z vojenské rodiny, neboť jeho otec byl vojenským důstojníkem sloužícím v egyptské armádě v Súdánu. Tento fakt poznamenal i jeho dětství. Společně se svým mladším bratrem Alim si často hrávali na vojáky. Před svým domem si vybudovali pevnost s vojáčky a malý Muhammad s nimi trávil spousty času. Přesto všechno nechtěl Nadžíbův otec, aby ho syn následoval a vstoupil do armády. Věřil, že může sloužit Egyptu lépe v civilním sektoru než jako voják ve službách Británie. Následně začal Muhammad studovat na překladatele. Později získal vysokoškolské vzdělání v oborech politologie a občanských práv. Přesto nikdy nezískal doktorát, neboť navzdory přání svého otce vstoupil do armády. I nadále však zdokonaloval své jazykové schopnosti, které získal během studií jako překladatel. Nadžíb hovořil anglicky, francouzsky, italsky a německy. V padesátých letech se navíc začal učit hebrejštinu, kterou později zavedl jako povinnou na vojenských školách v Káhiře a Alexandrii. Důvodem bylo, že během arabsko-izraelské války v roce 1948 měla egyptská armáda velmi málo vojáků, kteří mohli porozumět izraelské komunikaci. Během studií v Chartúmu byl Nadžíb za kritizování britské okupace Egypta a Súdánu častokrát trestaný a někdy i dokonce bičovaný svými britskými učiteli. Jeho vzorem se stal Napoleon a stejně jako on spával na podlaze místo v posteli. Později vzhlížel k Mustafu Kamelovi, zakladateli Národní strany, a egyptskému revolucionáři a premiérovi Saadu Zaghlulovi. Ve stáří obdivoval indického duchovního vůdce Gándhího. Poté, co jeho otec v roce 1916 zemřel, se rodina přestěhovala do Káhiry. Nadžíb se svým bratrem Alim ještě zůstali v Súdánu, kde dokončili svá studia.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenská kariéra.", "content": "Nadžíb začínal svoji vojenskou kariéru u káhirské stráže, ve které sloužil do roku 1924. V roce 1927 se oženil, započal svá další studia, avšak i nadále pokračoval v armádě. V roce 1931 byl rozhodnut armádu opustit, avšak díky povýšení své rozhodnutí změnil a pokračoval ve své vojenské kariéře. Během roku 1934 se znovu oženil a následně byl převelen k pobřežní stráži, která měla na starost pronásledování pašeráků na Sinajském poloostrově. Rovněž pomáhali místním beduínům, kterým poskytovali i lékařskou pomoc. V roce 1940 byl znovu povýšen a při té příležitosti znovu ukázal svůj postoj k politickým poměrům v Egyptě. Přes poměrně dobré vztahy, které mezi ním a králem Farúkem panovaly, mu odmítl políbit ruku. Nadžíb mu nabídl pouze podání ruky. Další iluze o Farúkově vládě ztratil Nadžíb v roce 1942, kdy král ustoupil Britům a dovolil jim, vybrat si premiéra podle svého uvážení. Na protest poslal Nadžíb Farúkovi svoji rezignaci, ve které uvedl: \"\"Jelikož nebyla armáda povolána bránit Vaše veličenstvo, stydím se nosit tuto uniformu a žádám vás tímto o povolení k rezignaci.\"\" Farúk však jeho rezignaci nepřijal. Neúspěšně se pokoušel rezignovat i v roce 1951. Navzdory všemu pokračoval Muhammad v kariérním postupu. V roce 1948 se účastnil Palestinské války. Během této války se Nadžíb každé ráno věnoval třicetiminutovému čtení koránu, což byl jeho zvyk z dětství, kterým posilňoval své odhodlání během špatných časů.", "section_level": 1}, {"title": "Hnutí svobodných důstojníků.", "content": "V roce 1949 se Nadžíb tajně připojil k hnutí svobodných důstojníků a o rok později byl povýšen do funkce generálmajora. Nadžíb byl obecně považován za jednoho z mála egyptských hrdinů Palestinské války a těšil se tak velkému respektu v celé zemi. Hnutí svobodných důstojníků, vedené plukovníkem Gamálem Násirem, byl spolek mladých členů armády - všem bylo pod pětatřicet a pocházeli z nižší či střední vrstvy. Násirovým cílem bylo svržení krále Farúka a ukončení britské nadvlády nad Egyptem a Súdánem. Vědom toho, že důstojníci tak mladého věku by nebyli bráni vážně, nabídl místo vůdce hnutí právě Nadžíbovi. I když tento krok vedl k úspěšnému posilnění celé organizace, později však také přinesl i velké neshody mezi Násirem a Nadžíbem. I přes nesouhlas svých kolegů zůstal Muhammad i nadále v armádě. Důvodem tohoto rozhodnutí byl fakt, aby hnutí neztratilo svého nejvyššího důstojníka a nejvlivnějšího člena, kterým Nadžíb byl. Dnes se mnozí domnívají, že Nadžíb byl pouze loutkou v popředí celé organizace. 6. ledna 1952 vyhrál Nadžíb volby v armádním důstojnickém klubu. Tento krok byl téměř revoluční, neboť královi přívrženci seděli v klubu na předních místech. Nadžíbova reputace stále rostla. Když se Egypt ocitl v chaosu následovaným káhirským požárem, který vypukl 26. ledna 1952, začal Farúk uvažovat o odstranění Nadžíba z jeho pozice. Mezitím se zaměřil na hnutí svobodných důstojníků. Vyšetřování odhalilo v armádě mnoho disidentů. Výkonný výbor důstojnického klubu byl rozpuštěn a Svobodní důstojníci přinesli plán pro revoluci, která měla začít v červenci 1952.", "section_level": 1}, {"title": "Revoluce.", "content": "23. července 1952 začalo hnutí svobodných důstojníků egyptskou revoluci, jenž měla za cíl sesadil krále Farúka. Nadžíb byl nejprve jmenován vrchním velitelem armády a v září egyptským premiérem. Násir byl dosazen do funkce ministra vnitra. Den po začátku revoluce se Nadžíb sešel s bývalým premiérem Ali Maherem, aby ho požádal o sestavení vlády a sdělil požadavky revolucionářů králi Farúkovi, který se v té době nacházel v Alexandrii. Následující den 25. července se Nadžíb společně s radou vydal do Alexandrie, aby dohlédl na odchod krále. Členové rady však neměli jednotný názor na to, jaký by měl být Farúkův osud. Jedni ho chtěli postavit před soud, druzí zase donutit abdikovat a poslat do exilu. Nadžíb a Násir podporovali druhou možnost a po hlasování bylo rozhodnuto, že Farúk abdikuje ve prospěch svého syna Ahmeda Fuada a odejde do exilu. 26. července 1952 se přijel Nadžíb rozloučit s již bývalým králem, avšak dorazil pozdě a tak musel Farúka dohnat lodí. Na palubě královské jachty El-Mahrousa připomněl Nadžíb Farúkovi, že byl loajální monarchii až do onoho roku 1942, ovšem poté se věci změnily. Nadžíb řekl: \"\"Pane, byli jsme nuceni udělat to, co jsme udělali\"\", na což Farúk odpověděl: \"\"Ano, já vím. Tvůj úkol je složitý. Jak víš, vládnout Egyptu není snadný úkol.\"\" Nadžíb později řekl, že necítil radost z jeho porážky. Jeho nástupce Fuad II., kterému bylo v době jmenování pouhých půl roku, byl zvolen proto, aby Británie neměla důvod k intervenci. Tento fakt také umožnil revolucionářům tvrdit, že jim šlo o sesazení zkorumpované vlády Farúka I., ne o monarchii samotnou. Nicméně po upevnění své moci uskutečnili své dlouhodobé plány na zrušení monarchie a aristokracie. Vláda Ali Mahera rezignovala 17. září 1952 a Nadžíb se stal novým premiérem. 18. června 1953, téměř přesně jedenáct měsíců od začátku revoluce, prohlásil Nadžíb konec egyptsko-súdánské monarchie a založil Egyptskou republiku.", "section_level": 1}, {"title": "Prezidentství.", "content": "Společně s deklarací republiky se Nadžíb stal prvním egyptským prezidentem. Kromě této funkce zastával i pozici premiéra. Nově složená vláda se skládala především z vojenských důstojníků. Gamál Násir se stal místopředsedou vlády. Nadžíb postupem času začal mít rozepře se členy rady o tom, jak by měly být cíle revoluce realizovány. Muhammad chtěl ukončit politický vliv armády a vrátit zemi civilní vládu. Věřil, že úloha armády není vládnout zemi, ale chránit ji. Armáda měla odstranit zbytky zkorumpovaného režimu a poté odstoupit. Později ve své knize \"Byl jsem egyptský prezident\" napsal: \"\"Ve věku 36 let Abdel Násir cítil, že bychom mohli ignorovat egyptskou veřejnost až do doby, než dosáhneme našich cílů, ale s opatrností 53letého jsem věřil, že potřebujeme pro naše plány podporu zdola, i kdyby to znamenalo, že musíme některé z našich cílů odložit. Lišil jsem se od mladších důstojníků způsobem, jak našich cílů dosáhnout, nikoliv zásadami.\"\" Přestože byl Nadžíb prezidentem a premiérem, jeho moc byla omezená. Každé jeho rozhodnutí musela schválit rada a ta ho často ignorovala. Úřad, který zastával, znamenal, že byl zodpovědný za všechna rozhodnutí vlády, přestože s nimi jen zřídka souhlasil. Postupně se tak stával pouze jejich loutkou. Nakonec přišel Nadžíb za Násirem, který měl v radě opravdovou moc, s ultimátem: buď dostane skutečnou moc nebo rezignuje. Na konci roku 1953 obvinil Násir Nadžíba z toho, že podporuje nedávno zakázané Muslimské bratrstvo a přechovává diktátorské ambice. Nakonec mezi nimi vypukl boj o kontrolu nad armádou a Egyptem samotným. 25. února 1954 oznámila rada Nadžíbovu rezignaci na post prezidenta a zdůvodnila to slovy, že představuje absolutní autoritu, která je neakceptovatelná. Reakcí byla velká nevole občanů, kteří vyšli na protest do ulic. Díky protestům se Nadžíb následující den vrátil do funkce prezidenta. Avšak jeho dny v této funkci byly již sečtené. Gamál Násir se stal novým premiérem a předsedou rady. Nadžíbova funkce se tak stala především symbolickou. O devět měsíců později odmítl Nadžíb v této šarádě pokračovat a 14. listopadu 1954 odstoupil z funkce prezidenta.", "section_level": 1}, {"title": "Po odchodu.", "content": "Po jeho rezignaci mu bylo novým prezidentem Gamálem Násirem nařízeno domácí vězení, které Nadžíb strávil ve vile Zienab Al-Wakil, manželky bývalého egyptského premiéra Mustafy an-Nahhase Pašy. Nadžíb byl propuštěn až v roce 1972 prezidentem Anvarem as-Sádátem. Muhammad Nadžíb zemřel v roce 1984 a byl mu vystrojen vojenský pohřeb, na který dorazil i tehdejší prezident Husní Mubárak. V tentýž rok mu vyšly paměti, které byly publikované pod názvem „Byl jsem egyptský prezident“. K jeho poctě byla po něm pojmenovaná zastávka káhirského metra a v jeho rodném Chartúmu hlavní silnice ve čtvrti Al Amarat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Muhammad Nadžíb, arabsky جمحمد نجيب (20. února 1901, Chartúm – 29. srpna 1984, Káhira), byl prvním egyptským prezidentem, kterým se stal po vyhlášení republiky 18. června 1953 a ve funkci setrval do 14. listopadu 1954. Společně s Gamálem Násirem byl hlavním vůdcem egyptské revoluce v roce 1952, která měla za následek ukončení vlády dynastie Muhammada Alího v Egyptě a Súdánu.", "tgt_summary": "Muhammad Nagib (auch \"Mohamed Naguib\", ; * 20. Februar 1901 in Khartum, Sudan; † 28. August 1984 in Kairo) war ein ägyptischer Generalmajor, Politiker und erster Präsident Ägyptens.", "id": 2199348} {"src_title": "Vysoká Asuánská přehrada", "tgt_title": "Assuan-Staudamm", "src_document": [{"title": "Účel stavby.", "content": "Účelem stavby bylo zabránit povodním způsobeným rozvodněním Nilu, zajistit zásobu vody pro zemědělství a pro výrobu elektrické energie. Každoroční záplavy sužovaly obyvatelstvo Egypta. Díky přehradě se stal tok Nilu regulovatelným. Původně měla řeka extrémní výkyvy průtoku vody v závislosti na zimním (srpen–leden) a letním období (únor–červen). Vysoký průtok vody (70 % celkového toku) v zimním období byl příčinou záplav. V letním období byli obyvatelé sužování obdobím sucha kvůli nízkému průtoku vody. Díky přehradě se podařilo zamezit těmto extrémním výkyvům a přehrada umožňuje zachovat stejnoměrný proud vody po celý rok. Postavení hráze ochránilo obyvatelstvo nejen před záplavami, ale Násirovo jezero skýtá dostatečnou zásobu vody, aby ochránilo zemědělskou úrodu v období sucha. Dalším účelem projektu bylo podpořit ekonomický a sociální vývoj země. Přehrada umožnila rozvoj kultury a vzdělání, industrializací země a zlepšil se také životní standard obyvatelstva. Vodní elektrárna umožnila elektrifikaci egyptského venkova (asi 4500 vesnic) a vyrobená elektřina zásobuje všechna města, včetně průmyslových podniků. V posledních 10 letech se intenzivně pracuje na projektu Toška, který má za cíl přivést vodu z jezera a vytvořit novou úrodnou půdu a místo pro rostoucí populaci Egypta.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny stavby.", "content": "Poté co Nízká Asuánská přehrada v roce 1946 téměř přetekla, bylo rozhodnuto o stavbě nové přehrady, neboť i druhé zvýšení hráze Nízké přehrady se míjelo účinkem. O stavbě nové přehrady, situované 6 km proti proudu od původní přehrady, bylo rozhodnuto roku 1952. Finance na stavbu měla poskytnout Světová banka, která však později na nátlak USA půjčku ve výši 270 milionů dolarů zamítla. Důvodem byla narůstající sovětsko-egyptská spolupráce, která vyvrcholila dohodou o uznání Čínské lidové republiky. Egyptský prezident Gamál Násir na situaci reagoval znárodněním Suezského průplavu s úmyslem použít výnosy k financování stavby nové přehrady. Toto rozhodnutí uvrhlo Egypt do mezinárodních problémů (viz Suezská krize). Na financování stavby se nakonec podílel Sovětský svaz, který poskytl Egyptu také stroje a přibližně 2000 inženýrů. Na stavbě se podíleli také přední světoví odborníci ze všech oblastí (stavitelství přehrad, vodní management, sociální, ekonomické a environmentální). Projektování a plánování stavby měli na starost především němečtí inženýři. Základní kámen byl položen 9. ledna 1960 a stavba byla slavnostně ukončena 15. ledna 1971. Nádrž objemu 165 km3 se začala plnit už v průběhu stavby roku 1964 a plné kapacity přehrady bylo dosaženo až roku 1976. Kvůli stavbě přehrady muselo být přesídleno přibližně devadesát tisíc Núbijců žijících v jejím okolí. Pro tyto obyvatele byly vyhrazeny úrodné oblasti níže po proudu řeky, kde bylo na podnět vlády vybudováno 33 nových vesnic a 25 000 domů. Přemístění lidem údajně nezpůsobilo újmu, neboť v oblastech v blízkosti přehrady nebyly příliš vhodné podmínky pro život a velký počet obyvatel proto migroval do okolních měst. Opustit své domovy byli nuceni také obyvatelé Súdánu, kde přehrada pohltila město Vádí Halfa. Stavba přehrady zasáhla nejen do života několika tisíců Egypťanů, ale ohrozila také důležité historické památky. S pomoci UNESCA byl vypracován projekt na záchranu archeologických staveb včetně chrámového komplexu Philae z ptolemaiovské doby a Abú Simbel z období Ramesse II. a stavby byly přesunuty na bezpečné místo. „Chrámy v Abú Simbel byly rozřezány na jednotlivé kvádry o hmotnosti až 30 tun a převezeny na místo ležící o 70 metrů výše. Původní místo, na kterém chrámy stály 3000 let, bylo zaplaveno vodou.“", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vysoký Asuánský průliv je tvořena sypanou hrází pyramidového tvaru z žulového kamene a jádrem z cementu a jílu. Samotná hráz je 3600 m dlouhá, šířka základny je 980 m, 40 m na hřebenu a 111 m vysoká. Obsahuje 43 milionů m3 materiálu. Je jednou z největších vodních staveb na světě. Hráz se nachází ve vzdálenosti 7 km jižně od města Asuán a 900 km od Káhiry. Přehradou může protékat až 11 000 m3 vody za sekundu. V hrázi jsou navíc další bezpečnostní přepady pro dalších 5000 m3 vody za sekundu.", "section_level": 1}, {"title": "Přínosy.", "content": "V minulosti bylo obyvatelstvo sužováno mohutnými záplavami a katastrofální dopad měla také několikaleté období sucha. Přehrada chrání deltu Nilu právě před těmito extrémními výkyvy toku řeky, který je nyní díky regulaci stálý a plynulý. Přehrada poskytuje obyvatelstvu celoroční přísun vody. Zásoba vody v Nassirově jezeře je dostatečná i v obdobích sucha. Díky stavbě bylo obyvatelstvo Egypta zachráněno před hladomorem roku 1978, kdy zemi sužovala sucha. Zároveň přehrada ochránila údolí Nilu při povodních roku 1964, 1975 a 1988. Díky regulaci vody v řece se zvýšil objem vodní dopravy směřující do Středozemního moře. Zvýšila se přeprava zboží, ale také turistů. Přehrada a její okolí je velmi atraktivní oblastí. V 60. letech toto místo navštívilo 60 000 turistů, v 90. letech se jejich počet zvýšil na 300 000. Stavba měla kladný vliv na zemědělství. Zatímco v minulosti sucha a záplavy ničily úrodu, dnes stálý přísun vody umožňuje sklízet dvě a více úrod ročně. Zvýšil se tak objem zemědělské produkce a došlo také k rozšíření zemědělských ploch. Intenzivní zemědělství zajistilo soběstačnosti země v produkci některých potravin a snížilo se množství importovaných potravin. Navýšení produkce se týká zejména rýže a cukrové třtiny. Kromě zemědělských ploch byly pomocí regenerace krajiny rozšířeny také obydlené oblasti. Celkem se jedná asi o 2 miliony akrů v oblasti východní, západní a střední delty. To umožnilo najít nový domov pro půl milionů rodin. Stavba přehrady také snížila nezaměstnanost v zemi. Asuánská přehrada je nejen zdrojem vody, ale především levné a čisté energie. Objem vyprodukované elektřiny pokrývá 23 % celkové spotřeby energie v zemi.", "section_level": 1}, {"title": "Negativa.", "content": "Projekt výstavby Vysoké Asuánské přehrady je od počátku terčem kritiky. Odborníci upozorňovali zejména na ekologický dopad a katastrofické důsledky, jež mohou být spojeny se stavbou přehrady. Některé z obav se nakonec nepotvrdily, ale přesto existuje mnoho problémů, které jsou přičítány právě gigantické stavbě. Z uměle vytvořené nádrže Nassirova jezera se odpařuje obrovské množství vody, která způsobuje změnu mikroklimatu v okolí přehrady. Intenzivní srážky zasahují také velkou část Egypta. Masa vody je podle odborníků příčinou seizmické činnosti v oblasti. Obrovský tlak vody způsobuje otřesy a odborníci se obávají protržení hráze následkem zemětřesení. Bezprostřední nebezpečí zatím nehrozí, neboť hráz nepoškodilo ani zemětřesení o síle 5,3 stupňů Richterovy škály v roce 1981, jehož epicentrum bylo vzdáleno 55 km od přehrady. Přehrada ochránila deltu Nilu před nebezpečnými záplavami. Na druhou stranu bylo bahno přinesené velkou vodou zdrojem potřebných živin, které zúrodňovaly zemědělsky využívanou půdu v okolí řeky. Přehrada znemožňuje pohyb úrodného bahna po proudu a dochází k jeho usazování na dně Nassirova jezera. Výsledkem je degradace půdy, kterou způsobuje také zvýšena salinita v důsledku změny režimu spodních vod. Zemědělci jsou nuceni ve velké míře využívat umělá hnojiva, což má za následek znečištění zdrojů pitné vody. Pravidelné záplavy také Nil čistily od odpadů z průmyslových podniků. Dnes je voda znečištěna těžkými kovy a řeka se tak stala nebezpečnou pro zdraví obyvatelstva. V okolí přehrady došlo navíc k rozšíření malárie, které podlehlo mnoho obyvatel. Dalším problémem je zanášení zavlažovacích kanálů plevelem a řasami, jejich výskyt se zvýšil po postavení Asuánské přehrady. Od roku 1975 je růst vodního plevele omezován manuálním, mechanickým a biologickým způsobem a dnes je jeho výskyt plně pod kontrolou. Přehrada má vliv na změnu režimu spodních vod. Výsledkem je zvyšování hladiny podzemní vody, která přímo ohrožuje archeologické památky v Thébách (Abú-Simbel, Philae, Kalabša, Amadea). Na jejich ochranu byl vypracován projekt, jehož výsledkem by mělo být snížení hladiny vody o 2 metry. Mělo by se tak zabránit jejímu prosakování do staveb z pískovce. Památky jsou ve velmi vážném stavu, neboť za dvě desítky let utrpěly nejhorší škody za tisíce let své existence. Je jisté, že přehrada má velký vliv na životní prostředí v zemi. Na druhou stranu byla pro místní obyvatelstvo velkým přínosem. Nejen, že ochránila obyvatele před záplavami, ale umožnila také zvýšit zemědělskou úrodu, elektrifikaci vesnic a měst a celkově se podílela na růstu sociální a ekonomické úrovně v Egyptu. Tyto zásluhy převyšují ekologické dopady a z tohoto důvodu převažují zastánci přehrady nad kritiky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vysoká Asuánská přehrada ( [Sadd al-Ali]) je přehrada na řece Nil v Egyptě. Je druhá, novější a vyšší ze dvou stejného jména, jež byly vybudovány u Asuánu, které se nachází na prvním kataraktu řeky. Je také nazývaná Nová Asuánská přehrada. Je 480 km dlouhá a má 16 km v nejširším místě. Zabírá povrch přibližně 6000 km2. Objem vody je 164 km3. Vodní plocha jí vytvořená se nazývá Násirovo jezero – zasahuje i na území Súdánu. Energie získaná z přehrady pokrývá energetické potřeby celého Egypta.", "tgt_summary": "Der Assuan-Staudamm (auch als \"Assuan-Hochdamm\" bekannt), genannt \"es-Sadd el-Ali\" (), befindet sich im südlichen Ägypten (Oberägypten) etwa 13 Kilometer südlich bzw. stromaufwärts der Stadt Assuan und staut den Nil zum Nassersee auf, der sich bis in den Sudan erstreckt, wo er Nubia-See heißt. Der Stausee hat eine Kapazität von 135 bis 169 Kubikkilometer Wasser.", "id": 1739314} {"src_title": "Ernst Zündel", "tgt_title": "Ernst Zündel", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Zündel ve svých 19 letech emigroval 2. září 1958 ze západního Německa do Kanady, aby se vyhnul nástupu vojenské služby. Oženil se s Kanaďankou Janick Larouche, s níž měl v roce 1960 dva syny. V šedesátých letech se stal stoupencem kanadského fašisty Adriena Arcanda. V roce 1966 žádal o kanadské občanství, které mu podle deníku Toronto Sun (27. června, 1994) bylo bez udání důvodu zamítnuto. Manželství skončilo rozvodem v roce 1977, kdy se stal veřejně známým. Během roku 1978 pracoval jako novinář pro CBC (Canadian Broadcastng Company). Zündel pracoval jako umělecký grafik a tiskař, několikrát dostal nabídku k ilustrování obálky časopisu Maclean's (největší kanadský zpravodajský týdeník). Jeho postoje k nacismu a židům nebyly v 60. a 70. letech příliš známy, protože Zündel začal publikovat své názory pod pseudonymem Christof Friedrich. Tento pseudonym během roku 1978 přijal jako součást svého jména. Jako Christof Friedrich je také autorem několika publikací propagujících ideu, že UFO jsou ve skutečnosti tajnou zbraní nacistů a létají do Neuschwabenlandu v Antarktidě. UFO údajně monitoruje svět a je součástí tajného plánu na znovudobytí světa v blíže neurčený čas. Není jisté, zda tomuto opravdu věřil nebo se jen snažil o vyvolání senzace, aby se stal známým a získal prostředky na své další projekty. Roku 1977 založil malé nakladatelství \"Samizdatoví publicisté\", které kromě jiných titulů vydalo knihu \"Did Six Million Really Die? (Zemřelo skutečně šest milionů?)\" (napsal Richard Verrall, britský neonacista, pod pseudonymem Richard Harwoods), kde je zpochybňován často udávaný počet 6 milionů Židů zabitých v koncentračních táborech. V sedmdesátých letech se také setkal s mnoha dalšími vedoucími organizací zpochybňujících holocaust. Příkladem budiž Thies Christophersen, jehož publikaci \"Osvětimská lež\" Zündel přeložil do angličtiny a taktéž vydal. Dne 24. října 1993 se Zündel podruhé pokoušel dostat kanadské občanství. V roce 1997 se podruhé oženil, ale jeho manželství skončilo rozvodem po 18 měsících. V roce 2000, před dokončením vyšetřování kanadským výborem pro lidská práva, uprchl do USA, kde se potřetí oženil. Od roku 1994 jsou Züdelovy názory propagovány i na Internetu. Protože zpochybňování holocaustu je v Kanadě trestné, je stránka umístěna v USA a stará se o ni třetí Züdelova manželka Ingrid Zündel-Rimlandová. Logo tohoto webu připomíná nacistickou vlajku, jen hákový kříž je nahrazen stylizovaným Z.", "section_level": 1}, {"title": "Uvěznění.", "content": "V roce 2003 byl v USA zatčen pro porušení imigračních zákonů a deportován do Kanady. To i přes to, že je německým občanem a jeho povolení k trvalému pobytu v Kanadě kvůli jeho dlouhodobé nepřítomnosti propadlo. Zündel zůstal dva roky v kanadském vězení. Bylo využito části kanadského imigračního zákona, která umožňuje ministru spravedlnosti s imigračním ministrem internovat a deportovat cizí státní příslušníky, kteří představují bezpečnostní hrozbu pro Kanadu. Jejich zdůvodněný návrh musí podle tohoto zákona potvrdit federální soud, což se stalo. V tomto případě bylo uvěznění zdůvodněno Zündelovými těsnými vazbami na násilnické neonacistické skupiny. V témže roce, 2003, na něj vydalo Německo zatykač za „štvaní lidu“ (\"Volksverhetzung\"), což je zákon, kterým německé právo postihuje trestný čin podněcování národnostní nenávisti, propagaci totality, včetně popírání holocaustu. Zündel se v Kanadě bránil svému vydání do Německa, kde byl a je soudně stíhán (pro „štvaní lidu“). Žádal o statut politického uprchlíka. V únoru 2005 kanadský soud rozhodl o možnosti jeho vydání a Zündel byl 1. března 2005 dopraven do Německa.", "section_level": 1}, {"title": "Soud.", "content": "Státní prokuratura v Mannheimu Ernesta Zündela 19. července 2005 obžalovala před zemským soudem v Mannheimu ze systematického popírání holocaustu a antisemitského štvaní v celkem 14 případech. Dne 8. listopadu 2005 byl první den procesu, který skončil malou aférou: Zündelova obhájkyně Sylvia Stolzová, která se ve svém spisu obhajoby velice sporně vyjádřila o holocaustu a dalších bodech obžaloby a proti níž se z tohoto důvodu vede vyšetřování, byla soudcem vyloučena z procesu; tak zvaný asistent obhajoby, advokát a známý pravicový extremista Horst Mahler, který byl odsouzen k zákazu činnosti (Berufsverbot), byl z účasti rovněž vyloučen, protože jeho účast by byla trestným činem. Odvolání proti těmto rozhodnutím byla zamítnuta. Pokračování procesu se uskutečnilo 9. února 2006 před nadřízeným Vrchním zemským soudem v Karlsruhe; 31. března 2006 bylo vyloučení Zündelovy obhájkyně z konání potvrzeno, protože dle názoru soudu zneužila svých práv a možností k sabotování soudního řízení svým chováním, které je soudnímu řízení cizí, a dále skutečností, že přes zákaz vyjadřování rozšiřovala během jednání prohlášení s částečně nacistickým obsahem. Znalci německého trestního práva toto označují jako novum v dějinách práva v Německu. Soud skončil 15. února 2007 vynesením rozsudku pěti let vězení (nejvyšší trest pro „štvaní lidu“). Zároveň soud zamítl započítání dosavadní dvouroční vazby a možnost obvyklého předčasného omilostnění po vykonání dvou třetin trestu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ernst Christof Friedrich Zündel (* 24. dubna 1939, Bad Wildbad – 6. srpna 2017, Bad Wildbad), neonacistický publicista a prodejce nacistických předmětů, byl odsouzený 15. února 2007 za popírání holokaustu v Manhaimu k maximálnímu možnému trestu pěti let vězení, propuštěn byl 1. března 2010. ", "tgt_summary": "Ernst Christof Friedrich Zündel (anglisiert Ernest Zundel, Pseudonyme \"Christof Friedrich\", \"Mattern Friedrich\"; * 24. April 1939 in Calmbach; † 5. August 2017 ebenda) war ein deutscher Autor und Publizist geschichtsrevisionistischer Schriften sowie Holocaustleugner.", "id": 668052} {"src_title": "Citlivka stydlivá", "tgt_title": "Mimose", "src_document": [{"title": "Ekologie.", "content": "Pro zdárný růst ji postačuje vlhká a propustná půda s minimem živin, důležitý je přirozený polostín v podrostu řídkých lesů. Vyskytuje se od mořských pobřeží až po nadmořskou výšku 1300 m, nejčastěji na místech s velkou vzdušnou vlhkostí kde roční srážky hodně převyšují 1000 mm. Samovolně se šíří jak na lesní okraje, zastíněná ruderální stanoviště a lemy polních cest, tak i na obdělávaná pole, pastviny, plantáže i do ovocných sadů.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Citlivka stydlivá je polovzpřímený nebo do široka rozprostřený polokeř, jejhož silně se větvící lodyhy od spodu dřevnatí. Dorůstá výšky obvykle okolo 50 cm. Lodyhy bývají dlouhé 50 až 150 cm a porostlé drobnými zahnutými ostny, v mládí jsou červenohnědé a vzpřímené, později polehávají nebo vzájemným propletením mohou vytvořit houštinu i metr vysokou. Listy s kopinatými palisty a řapíky dlouhými až 5 cm jsou dvojnásobně zpeřené. Jejich vřetena bývají dlouhá 20 až 70 mm a mívají až 15 párů úzkých, zašpičatělých lístků. Šedozelené lístky, velké 6 až 15 × 1 až 3 mm, jsou svrchu lysé a naspodu srstnaté. Přisedlé, čtyřčetné květy s drobným okvětím vytvářejí stopkaté, kulovité hlávky, asi 1 cm velké, vyrůstající z paždí listů. Nenápadný kalich květu je velmi malý, červená, úzce zvonkovitá koruna s oblými lístky je asi 2 mm velká. V květu jsou čtyři dlouhé, ven čnící růžové nebo světle fialové tyčinky. Lysý semeník má nitkovitou čnělku s drobnou bliznou. Plodem je po okraji krátce ostnitý plochý lusk asi 2 cm dlouhý, který je rozdělen do dvou až pěti segmentů po jednom semeni, ve zralosti se rozpadá. Hnědá okrouhlá semena jsou velká asi 2,5 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Ve středoevropských podmínkách se tato nemrazuvzdorná rostlina používá jako jednoletá nebo dvouletá pokojová rostlina. Pěstuje se ze semen a vyžaduje teplé (nejméně 18 až 20 °C) a světlé stanoviště bez přímého slunce. Sází se do propustného rašelinového substrátu a pro podporu kvetení se doporučuje přihnojování, vhodné je zajistit vyšší vlhkost vzduchu. Obvykle začíná kvést druhým rokem na jaře a za příznivých podmínek nasazuje květy po celé léto. Květy mají okvětí velmi drobná, to co se jeví jako nafialovělé střapce jsou dlouhé tyčinky s růžovofialově zbarvenými nitkami. Rozmnožovat se mohou ze semen, která po březnovém výsevu při teplotě 20 °C vyklíčí za čtrnáct dnů. V tropických a subtropických oblastech je vysazována jako ozdobné půdopokryvná rostlina nebo pro rekultivaci erodovaných půd. V tradiční medicíně se jejich se extraktů používá pro antidepresivní účinky a slouží jako diuretikum i dávidlo. Rostlina obsahuje alkaloid mimosin který nepříznivě působí na býložravce při spásání.", "section_level": 1}, {"title": "Zvláštnost.", "content": "Citlivka stydlivá je známa svou citlivosti listů, odtud pochází i její botanické jméno. Její listy se při slabém doteku sklápějí. Zpeřené lístky se nejdříve sklápějí dohromady směrem k řapíku a posléze se sklání dolů i celý list. Tento pohyb umožňují speciální buňky v listových kolénkách, mění se v nich tlak, smrští nebo protáhnou se a ovlivní postavení listů. Tento pohyb vykonávají i při silném větru, dešti, otřesu, přistání hmyzu nebo i po vhození písku. Po nějaké době, po pominutí „nebezpečí“, se listy opět rozloží do prostoru. Obdobná reakce nastává i v podvečer při západu slunce, do původního stavu se listy vracejí ráno při prvních slunečních paprscích. Rostlina se takto chrání před nočním chladem.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Citlivka stydlivá (\"Mimosa pudica\") je rostlina z čeledi bobovité, pocházející ze Střední a severu Jižní Ameriky. Vlivem lidské činnosti se rozšířila v tropech celého světa, původně byla pěstována jako okrasná rostlina. Je nenáročná a rychle se šíří a vytváří porosty zabraňující růstu původních rostlin. V některých zemích je považována za invazní druh.", "tgt_summary": "Die Mimose (\"Mimosa pudica\"), auch Schamhafte Sinnpflanze genannt, ist eine tropische Pflanzenart in der Unterfamilie der Mimosengewächse (Mimosoideae) innerhalb der Familie der Hülsenfrüchtler (Fabaceae). Oft werden auch als Ziergehölze kultivierte Akazien (\"Acacia\") wie z. B. \"Acacia dealbata\" als „Mimosen“ bezeichnet.", "id": 1760878} {"src_title": "Steve McQueen", "tgt_title": "Steve McQueen (Schauspieler)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Beech Grove (předměstí Indianapolis) ve státě Indiana v USA. Jeho otec, který byl pilotem-kaskadérem v leteckých cirkusech, opustil rodinu krátce po Stevově narození. Matka, která si nevěděla rady s výchovou, dala syna k výchově strýci Claudovi, který měl velkou farmu v Slateru ve státě Missouri. Ve věku 12 let začal bydlet s matkou a otčímem v Los Angeles v Kalifornii, ale zachoval si dobré vztahy se svým strýcem. Ve věku 14 let vstoupil do pouličního gangu, proto ho matka poslala do Junior Boys Republic, což byl „dům pro problémové chlapce“ v Chino Hils v Kalifornii. Jakmile opustil Chino, zapsal se v roce 1947 do Námořní pěchoty USA, kde sloužil do roku 1950. V roce 1952 začal studovat herectví za finanční pomoci zákona zvaného G. I. Bill, který umožňoval bývalým příslušníkům ozbrojených sil USA získat bezplatné vysokoškolské vzdělání, a vystupovat začal v New York's Neighborhood Playhouse. Příležitostně hrál v divadle; ve filmu debutoval ve snímku \"Somebody Up There Likes Me\" (1956). Jeho první významnou rolí se stala úloha v klasickém hororu \"The Blob\" (1958). V témže roce získal hlavní roli lovce v seriálu \"\", který běžel až do roku 1961. Největší popularitu získal jako pistolník Vin ve filmu \"Sedm statečných\" (\"The Magnificent Seven\", 1960) po boku Yula Brynnera a Charlese Bronsona, kde chránili mexickou vesnici před bandity. Druhým akčním filmem, který zdokonalil jeho image, byl \"Velký útěk\" (1963), kde hrál vězně v německém zajateckém táboře za druhé světové války. V roce 1966 byl za roli mechanika 1. třídy Jaka Holmana ve válečném filmu \"Strážní loď Sand Pebbles\" nominován na Oskara (poprvé a naposledy) a Zlatý Glóbus za nejlepšího herce v hlavní roli, obě ceny nakonec vyhrál Paul Scofield za roli ve filmu \"Člověk pro každé počasí\". Mezi nezapomenutelné patří také výkon ve snímku \"Motýlek\", ve kterém si zahrál hlavní roli společně s Dustinem Hoffmannem. Jednou z jeho dalších slavných filmových rolí byla i postava nebojácného velitele hasičů O ́Hallorhana v katastrofickém thrilleru \"Skleněné peklo\" (1974), kde hrál s Paulem Newmanem, Richardem Chamberlainem, Robertem Vaughnem, Faye Dunawayovou a mnoha dalšími. Během natáčení došlo na jedné scéně ke skutečnému požáru a Steve McQueen ho pomohl skutečnému hasiči zlikvidovat. Jeden z hasičů, který McQueena nepoznal, herci řekl: \"\"Moje žena tomu neuvěří\".\" McQueen na to odpověděl: \"\"Ani moje\".“ Dále je třeba zmínit roli detektiva Franka Bullita v kriminálním thrilleru \"Bullitův případ\" (1968), kde hrál po boku Jacqueline Bissetové. V tomto filmu se nachází pasáž automobilové honičky, kterou provedli Steve McQueen a Bill Hickman. Tato scéna bývá často označována a citována jako nejlepší automobilová filmová honička všech dob. Ve dvou posledních filmech se vrátil tam, kde začal v roce 1958 se seriálem \"Hledá se: živý nebo mrtvý\" a ztvárnil postavy dvou lovců lidí. Prvním byl historický životopisný film \"Tom Horn\", kde ztvárnil legendární postavu západu, Toma Horna (1860-1903), stopaře a zvěda americké armády, který pomohl zajmout Geronima a nakonec nájemného zabijáka pracujícího pro dobytkářské barony. Druhým filmem byl \"Lovec\", kde ztvárnil \"moderního\" lovce lidí Ralpha Edgara Thorsona (1926-1991), přezdívaného taťka, který za svou 40 letou kariéru pochytal přes 12 000 utečenců.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Steve McQueen byl 3krát ženatý. 2. listopadu 1956 se oženil s Filipínsko-americkou herečkou, zpěvačkou a tanečnicí Nelie Adamsovou, se kterou měl dva potomky, syna Chada (*1960) a dceru Terry Leslie (1959-1998), toto manželství se po 16 letech rozpadlo, ve své knize \"Můj manžel, můj přítel\" uvedla, že jejich manželství bylo poslední rok velmi náročné. Poté následoval vztah s Ali MacGrawovou, se kterou se seznámil během natáčení filmu \"Útěk (Getaway)\" z roku 1972, Ali tehdy byla vdaná za šéfa studia Warner Brothers Roberta Evanse, ale později se kvůli McQueenovi s ním rozvedla a 31. srpna 1973 si ho vzala. Manželství s Ali vydrželo 5 let, jedním z důvodů byl i potrat. Po McQueenově smrti jí jeho přátelé řekli, že byla jeho jedinou pravou láskou: \"Byl do ní šíleně zamilovaný až do své smrti\". Jeho třetí, poslední ženou a nakonec i vdovou byla o 23 let mladší modelka Barbara Mintyová, se kterou se seznámil velmi netradičním způsobem. Jednoho dne Steve uviděl její fotku v časopise a požádal svého agenta, aby jim zajistil schůzku. I přes věkový rozdíl našli společnou řeč, 16. ledna 1980 se vzali a byli spolu až do McQueenovi smrti o necelých 10 měsíců později. Barbara Mintyová, která též napsala o McQueenovi knihu \"Steve McQueen: Poslední míle\" uvádí, že se z něj ke konci života stal evangelík, bylo to z části kvůli vlivu jeho letecký instruktorů Sammyho Masona, jeho syna Peta a též zásluhou Barbary. Steve navštěvoval místní evangelický kostel Ventura Missionary Church. Přátelil se spoustou významných osobností své doby, Jamesem Garnerem, Brucem Lee (kterému nesl na pohřbu jeho rakev), Patem Johnsonem, Chuckem Norrisem, Sharon Tateovou, Jayem Sebringem, Dennisem Hopperem a dalšími.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt a nemoc.", "content": "V roce 1978 McQueena začal trápit dlouhodobý kašel. Přestal kouřit a začal brát antibiotika, bez úspěchu. Dýchavičnost se zhoršila a 22. prosince 1979, po natočení filmu Lovec, biopsie odhalila mezoteliom pleury, rakovinu spojenou s vystavením azbestu, pro kterou neexistuje známá léčba. O několik měsíců později, McQueen dal lékařský rozhovor, ve kterém dával svůj stav za vinu vystavení azbestu. McQueen se domníval, že na vině mohly být azbesty používané při izolaci zvukové scény filmu a závodní ochranné obleky a přilby, ale myslel, že pravděpodobněji je jeho nemoc byla přímým důsledkem masivního vystavení azbestové izolaci z potrubí na palubě lodi, když byl v mládí mariňáků. V únoru 1980 byly nalezeny důkazy o rozšířených metastázách. Pokusil se udržet tento stav v tajnosti, ale 11. března 1980 národní vyšetřovatel odhalil, že je v posledním stádiu rakoviny. V červenci 1980 McQueen cestoval do Rosarito Beach v Mexiku za alternativní léčením, poté co mu američtí lékaři řekli, že nemohou udělat nic pro prodloužení jeho života. Během cesty vyvstala diskuse, protože McQueen hledal léčbu u Williama Donalda Kelleye, který propagoval variantu Gersonovy terapie, která používala kávové klystýry, časté mytí šampony, denní injekce tekutin obsahujících živé buňky z dobytka a ovcí, masáže a Laetrile (syntetická varianta Amygdalinu), údajný protirakovinný lék dostupný v Mexiku, o kterém je však dlouho známo, že je při léčbě rakoviny toxický a neúčinný. McQueen platil za Kelleyovy léčby sám v hotovostních platbách, o nichž bylo řečeno, že během svého tříměsíčního pobytu v Mexiku vzrostly až ke 40 000 dolarů měsíčně (dnešních 124 000). Kelleyova jediná lékařská licence (odebraná v roce 1976) byla pro ortodoncii. Kelleyovi metody vyvolaly senzaci v tradičním a bulvárním tisku, když bylo známo, že jeho pacient byl McQueen. McQueen se vrátil do USA začátkem října. Navzdory metastázování rakoviny v McQueenově těle Kelley veřejně oznámil, že McQueen bude úplně vyléčen a vrátí se do normálního života. McQueenův stav se brzy zhoršil a v jeho břiše se vyvinuly obrovské nádory. Na konci října 1980 McQueen odletěl do Ciudad Juárez v Chihuahua v Mexiku, aby mu odstranil nádor na játrech (vážící přes 2 kila), a to i přes varování amerických lékařů, že nádor je nefunkční a jeho srdce operaci nezvládne. McQueen se pod jménem „Samuel Sheppard“ zaregistroval na malé klinice Juárez, kde lékaři a zaměstnanci nevěděli o jeho skutečné totožnosti. 7. listopadu 1980 McQueen zemřel na srdeční selhání ve 3:45 ráno na Juárezské klinice, 12 hodin po operaci, kde byly odstraněny četné metastatické nádory v krku a v břiše. Bylo mu 50 let. Podle El Paso Times zemřel ve spánku. McQueen byl zpopelněn a jeho popel byl rozptýlen v Tichém oceánu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Steve McQueen, celým jménem Terence Stephen McQueen (24. března 1930 Beech Grove, Indiana – 7. listopadu 1980 Ciudad Juárez, Mexiko) byl americký filmový herec. ", "tgt_summary": "Steven Terence „Steve“ McQueen (* 24. März 1930 in Beech Grove, Marion County, Indiana; † 7. November 1980 in Ciudad Juárez, Mexiko) war ein US-amerikanischer Film- und Fernsehschauspieler. Er zählte in den 1960er und 1970er Jahren zu den renommiertesten Filmschauspielern der USA und war in Western wie \"Die glorreichen Sieben\", aber auch in Abenteuer- \"(Papillon)\" und Actionfilmen \"(Bullitt\", \"Getaway)\" zu sehen. Daneben fuhr er leidenschaftlich Motorrad- und Autorennen.", "id": 2305363} {"src_title": "Nursultan Nazarbajev", "tgt_title": "Nursultan Nasarbajew", "src_document": [{"title": "Vzestup k moci.", "content": "Nursultan Nazarbajev se vyučil v karagandském metalurgickém koncernu, kde do roku 1969 pracoval jako dělník. Politickou dráhu začal jako tajemník městského výboru Leninského komunistického svazu mládeže Kazachstánu. Dálkově vystudoval Vysokou stranickou školu při ÚV KSSS. V roce 1982 byl zvolen poslancem Nejvyššího sovětu SSSR. Roku 1984 se stal předsedou rady ministrů, kde působil pod tehdejším prvním tajemníkem \"Komunistické strany Kazachstánu\" Dinmuchamedem Kunajevem. 22. února 1989 se stal prvním tajemníkem nejvyššího sovětu, a v této funkci působil až do 24. dubna 1990, kdy byl zvolen prezidentem Kazašské SSR. Roku 1991 vyhlásil nezávislost Kazachstánu a 1. prosince zvítězil v prezidentských volbách, kde byl jediným kandidátem, se ziskem 91,5% hlasů. Jeho vláda brzy získala protidemokratický a autoritativní charakter doplněný o rozsáhlou a všudypřítomnou korupci a nepotismus. V referendu v dubnu 1995 si dal schválit prodloužení mandátu do roku 2000. Opakovaně byl zvolen prezidentem v roce 1999, 2005 a 2011. Naposledy obhájil svůj prezidentský post ve volbách v dubnu 2015, kdy získal rekordních 97,7 procent hlasů. Od roku 1999 stojí v čele vládnoucí strany Nur Otan (\"Нур Отан\", v překladu \"Světlo vlasti\"). Na mezinárodní úrovni má Nur Otan užší kontakty se stranou Jednotné Rusko a s Komunistickou stranou Číny. Z ropných zisků Nazarbajev budoval metropoli Astanu, která je od roku 1997 hlavním městem Kazachstánu. Dne 20. března 2019, den po odstoupení N. Nazarbajeva z prezidentské funkce, bylo na jeho počest navrženo přejmenování Astany na Nur-Sultan. Zatímco během sovětské éry Nazarbajev zastával ateistické názory, později zdůrazňoval své muslimské kořeny, podnikl pouť hadždž do Mekky a podporoval obnovu mešit.", "section_level": 1}, {"title": "Rezignace na funkci prezidenta.", "content": "Nazarbajev 19. března 2019 rezignoval na funkci prezidenta, když vyjádřil potřebu „nové generace vůdců“. Rezignaci oznámil v televizním projevu z Astany předtím, než podepsal výnos, kterým se ke 20. březnu 2019 vzdává úřadu. Předtím, než oznámil svou rezignaci, měl Nursultan Nazarbajev 19. března telefonický hovor s prezidentem Ruské federace Vladimirem Putinem. Prezidentskou funkci převzal bývalý diplomat Kasym-Žomart Kemeluly Tokajev, předseda horní komory parlamentu.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "Nursultan Nazarbajev je ženatý, s manželkou Sarou mají tři dcery. Kvůli absenci mužského potomka se spekuluje, že by se Nazarbajevovým nástupcem mohla stát jeho nejstarší dcera Dariga. Její bývalý manžel, Rachat Alijev, byl v roce 2007 z rodiny vypovězen poté, co se pokoušel o reformy a chtěl v roce 2012 kandidovat na prezidenta. V srpnu 2008 byl z funkce ředitele ropné společnosti Saumruk odvolán manžel Nazarbajevovy prostřední dcery Dinary – Timur Kulibajev. Podle analytiků tím Nazarbajev dal najevo, že se o svou moc nehodlá dělit. Navíc podle tvrzení Rachata Alijeva Nazarbajev mužského potomka má - je jím nemanželský syn Sultančik, kterého porodila v roce 2005 v Turecku Miss Kazachstánu 1999 Asely Isabajeva. Nejmladší prezidentova dcera Alija se po nevydařeném manželství se synem kyrgyzského exprezidenta Askara Akajeva provdala za kazašského podnikatele.", "section_level": 1}, {"title": "Tituly a vyznamenání.", "content": "Dne 12. května 2010 zástupci dolní komory parlamentu Kazachstánu jednomyslně přijali pozměňovací návrhy k balíčku zákonů, které udělili prezidentu Nazarbajevovi status \"vůdce národa\". Dne 13. května 2010 návrh schválil i senát Kazachstánu. 3. června 2010 však Nazarbajev odmítl zákon podepsat, avšak jej ani nevetoval. Podle kazašské legislativy však zákon, který není po dobu 30 dní prezidentem podepsán, ale ani vetován, nabývá platnost. Dne 14. června 2010 tak byl Nursulan Nazarbajev prohlášen \"vůdcem národa\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Nursultan Abišuly Nazarbajev (, (Nursultan Abiševič Nazarbajev) (* 6. července 1940, Čemolgan, Kazašská SSR) byl od 22. února 1990 do 20. března 2019 prezident Kazachstánu. Zastával politiku boje proti terorismu v zemi, díky níž se Kazachstán stal důležitým partnerem USA a Ruska v oblasti střední Asie. Byl však kritizován za neřešení silné korupce v zemi, potlačování opozice a svobody slova a nespravedlivé volby.", "tgt_summary": "Nursultan Äbischuly Nasarbajew (kasachisch-kyrillisch, Transliteration \"Nursultan Äbişulı Nazarbaev\"; /\"Nursultan Abischewitsch Nasarbajew\"; * 6. Juli 1940 in Tschemolgan, Kasachische SSR, Sowjetunion) war von 1990 bis 2019 der Präsident Kasachstans. Er ist Vorsitzender der Partei Nur Otan und hält als Chef des Staatssicherheitsrats und „Führer der Nation“ weiterhin die Machtfäden in der Hand.", "id": 587850} {"src_title": "Svatý Pantaleon", "tgt_title": "Pantaleon (Heiliger)", "src_document": [{"title": "Legenda.", "content": "Legend o svatém Pantaleonovi se dochovalo několik. Pocházel z významného rodu ve městě Nikomédii. Jeho otec byl pohan a matka křesťanka. Matka mu brzy zemřela. Jedna z legend vypravuje, že když navštěvoval lékařskou školu ve městě, seznámil se se starým křesťanským knězem Hermolausem a jeho společníky. Pantaleon se knězi svěřil, že se chce stát osobním lékařem císaře Maximiána Galeria. Kněz mu řekl, že jeden lékař je moudřejší a významnější nad jiné. Jmenoval se Ježíš Kristus a pouhým slovem léčil tělesné nemoci. Mladého Pantaleona slova kněze zaujala a stále častěji jej navštěvoval a rozmlouval s ním. Jednoho dne, když šel navštívit kněze, uviděl mladý lékař na zemi dítě, které bylo jako mrtvé. Poblíž se do křoví plazil jedovatý had. Vzal dítě do náručí a v duchu si řekl, že pokud je Ježíš Kristus tak mocný lékař, pomůže mu. A skutečně, dítě se podařilo zachránit. Pln radosti běžel ke starému knězi a nechal se od něj pokřtít. Později provozoval lékařství, pomáhal i povzbuzením a dobrým slovem. Mnoho lidí u něj nacházelo pomoc, neodmítal chudé ani bohaté. Byl obžalován a předveden před císaře. Byl vyzván, aby obětoval římským bohům. Neučinil tak, ba dokonce před očima císaře uzdravil jménem Ježíše Krista ochrnutého člověka. Rozzlobený císař jej nechal mučit, přivázat k olivovému stromu a později byl sťat mečem.", "section_level": 1}, {"title": "Ostatky a kult.", "content": "Ostatky sv. Pantaleona se dostaly do šesti hlavních center kultu: uctívají se v Jeruzalémě, ve 4 chrámech v Římě, a v klášterní bazilice sv. Pantaleona v Kolíně nad Rýnem, která je dodnes živým poutním místem.", "section_level": 1}, {"title": "Atributy.", "content": "Svatý Pantaleon je vyobrazován se skříňkou nebo nádobou na léky. Můžeme jej vidět také vyobrazeného s léčivými bylinkami, či rukama přibitýma k hlavě (k olivě).", "section_level": 1}, {"title": "Patron.", "content": "Svatý Pantaleon je patronem lékařů, kojných a porodních asistentek, pomocník opuštěných.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Pantaleon také Panteleémon, Panteleimon, Pantelejmon († kolem r. 305) je svatý, mučedník a jeden z čtrnácti sv. pomocníků. Uznávaný katolickou a pravoslavnou církví. Církevní svátek má 27. července.", "tgt_summary": "Pantaleon (; * Mitte des 3. Jahrhunderts in Nikomedia; † ca. 305) ist ein frühchristlicher Märtyrer und Heiliger. Er gehört zu den vierzehn Nothelfern und ist der Patron der Ärzte und Hebammen. Ursprünglich hieß er \"Pantaleon\", zu Deutsch „Alles- Erbarmender“, (von Griechisch „panta“, auf Deutsch „alles“, und „elein“ (vgl. Kyrie eleison) auf Deutsch „Erbarmen haben“, im übertragenen Sinn auch „heilen“). Der Name \"Panteleimon\", übersetzt „Der ganz Barmherzige“ oder „Allerbarmer“, wurde dem Gemarterten der Überlieferung nach von Gott verliehen. Sein Gedenktag ist der 27. Juli.", "id": 765496} {"src_title": "Pilník", "tgt_title": "Feile", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Po mnoho staletí existovala profese pilníkář – výrobce pilníků. Než byly zavedeny kovoobráběcí stroje, vše šlo vyrobit jen díky pilníku. Byl to tehdy nezbytný nástroj mechaniků, nástrojařů, hodinářů a zámečníků. Pilníků existovaly z hlediska profilů a tvarů stovky druhů, vyráběly se pilníky o váze několika kg až po pilníky (pilníčky) jehlové. Pilníkář také dokázal vyrobit pilník přesně dle požadavku nástrojaře. Základem pilníkářovy dílny byla několik centů těžká olověná deska. Na ní položil polotovar pilníku a ručně ostrým sekáčem vysekával jeden sek (pilníkový zub) za druhým. Pak se provedla tepelná úprava pilníku cementováním, tj. nasycením povrchu oceli uhlíkem a zakalením. Později byl v pilníkářské dílně stroj, který prováděl sekání.", "section_level": 1}, {"title": "Popouštění.", "content": "Zajímavě bylo vyřešeno popouštění, to jest tepelné zpracování po kalení, přičemž klesne tvrdost a stoupne houževnatost. Pilník je totiž nástroj, u kterého požadujeme maximální tvrdost: čím tvrdší, tím lepší. Při popouštění na 220 °C však už dojde k poklesu tvrdosti. Využívá se známého jevu, že je-li nižší teplota popouštění, musí popouštění trvat delší dobu. Pilníky se proto popouštěly tak, že se několik hodin vařily ve vodě. Pilníkáři, jako živnostníci, existovali až do převratu v roce 1948, pak byli znárodňováni. V letech padesátých skončili poslední. Pilníky se dělí podle materiálu, který mají opracovávat (kovy, dřevo, nehty), podle průřezu (plochý, kulatý, půlkulatý, čtvercový, trojúhelníkový) a podle hrubosti seku.", "section_level": 1}, {"title": "Použití a praxe.", "content": "Pro práci s pilníkem je důležitý jeho pohyb po opracovávaném materiálu - pilníkem se nesmí kolébat, chod pilníku po materiálu je mírně zešikma, aby v obrobku nezůstávaly vyškrábané rýhy po seku. Pilníky by neměly být skladovány společně v zásuvkách, aby se jejich sek netupil vzájemným kontaktem. Doporučené je jejich zavěšení za rukojeť, u dražších pilníků opatření ochranným návlekem. Materiálem zanesený pilník se čistí mosazným drátěným kartáčem, dobrou ochranou proti zanášení je potření seku plavenou křídou. Pilníky je třeba chránit před zamaštěním.", "section_level": 1}, {"title": "Nevýhoda pravidelnosti.", "content": "Býval velký rozdíl mezi ručně a strojně zhotoveným pilníkem. Strojně vyrobený pilník díky přesně dělaným zubům se při pilování neznatelně rozechvěl (vibroval) a muselo se na něj více tlačit. U ručně zhotovených pilníků, díky nepravidelnosti seků, k vibraci nedocházelo (vyrušila se) a pilník do oceli pěkně \"táhl\". Ukazuje se, že ne vždy je dokonalý a přesný strojní výrobek lepší.", "section_level": 2}, {"title": "Typy pilníků.", "content": "Plochý pilník s velmi hrubým sekem či miskovými ubíracími hroty na dřevo či kůži se nazývá \"struhák\" (slangově rašple).", "section_level": 1}, {"title": "Nedrážkované nesekané.", "content": "Používají se i pilníky na nehty, které jsou celokovové nebo ze smirkového papíru. Existují i pilníky tzv. „rotační“, používané zejména k strojnímu pilování pomocí vrtačky nebo pilníky „diamantové“, na jejichž povrch je galvanicky nanesen diamantový prach. Používají se k opracování tvrdých materiálů. Ruční elektrické nářadí, které užívá úzkého brusného pásu k odebírání materiálu, se nazývá „elektrický pilník“.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pilník je nástroj k ubírání materiálu z povrchu výrobku. Skládá se z pevné části se zdrsněným povrchem (sekané drážkování) a z rukojeti. Sek může být jednoduchý nebo zdvojený (křížený), jeho hrubostí je dána schopnost pilníku ubírat materiál. Je to velmi starý nástroj. V lokalitě Staré Hradisko byl nalezen pilník z doby Keltů, starý přes 2000 let.", "tgt_summary": "Feilen sind mehrschneidige Zerspanungswerkzeuge zum Bearbeiten von Werkstücken durch Materialabtrag. Das Fertigungsverfahren heißt \"Feilen\". Feilenrohlinge werden aus legiertem Werkzeugstahl geschmiedet. Die Zähne werden als durchgehende Linien in das Feilenblatt eingehauen oder eingefräst. Gehauene Zähne haben meist einen negativen Spanwinkel, der Materialabtrag geschieht schabend. Gefräste Zähne haben einen positiven Spanwinkel, wodurch sie in das Material schneiden. Die Zähne werden häufig kreuzweise eingehauen, damit die Späne besser gebrochen werden. Die linienförmige Zahnung unterscheidet die Feile von der Raspel, die mit einzelnen Zähnen versehen ist. ", "id": 1349725} {"src_title": "Nossen", "tgt_title": "Nossen", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Nossen se nachází v údolí Freiberské Muldy na jižním okraji Středosaské pahorkatiny. Leží zhruba 13 km vzdušnou čarou na sever od někdejšího horního města Freiberg a celkem přibližně 44 km od hlavního hřebene Krušných hor, kterým prochází státní hranice s Českou republikou. Saská metropole Drážďany se nachází od Nossenu 31 km směrem na východ. Směrem na jihozápad od Nossenu se rozkládá Zellwald, což je s rozlohou 2 336 ha největší zalesněná oblast v Sasku, zahrnující pozůstatky někdejších původních lesů, které pokrývaly předhůří Krušných hor.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Do 12. století představovala oblast severně od Freiberské Muldy enklávu, nazývanou \"pagus Daleminzi\", osídlenou slovanským obyvatelstvem Daleminců, kteří sami sebe nazývali \"Glomuci\". Na návrší jižně od dnešního Nossenu již od 10. století existovala pevnost Rodigt. Původ jména města je slovanský, pochází ze srbského výrazu \"Nosno\", které mělo označovat \"sídlo na vyčnívajícím nose\", t.j. na vyčnělém skalním výběžku, případně samotný skalní výběžek. První písemná zmínka o Nossenu se objevuje v roce 1185 v souvislosti se jménem místního pána, rytíře Petruse de Nozin. V roce 1264 byl v Nossenu postaven kostel. Od roku 1315 patřil Nossen míšeňským biskupům a od roku 1436 se stal majetkem cisterciáckého kláštera Altzella, založeného již v roce 1162. Po nálezech ložisek stříbra v oblasti Freibergu se dolování rozšířilo i do okolí Nossenu, konkrétně v údolí Freiberské Muldy, v lese Zellwald a poblíž kláštera Altzella. Těžba stříbra v okolí Nossenu byla ukončena v roce 1899. V roce 1664 byla Nossenu udělena městská práva. V 19. století došlo v místě k značnému rozvoji průmyslu. M. j. se jednalo o průmysl kožedělný, výrobu vagónů a produkci hraček - celuloidových panenek. V druhé polovině 19. století se Nossen stal významným železničním uzlem. První vlaky dorazily do města v roce 1866 po vybudování trati Dresden-Meißen-Nossen-Döbeln-Leipzig. O pět let později na toto spojení navázala trať, která vedla přes Freiberg až do Moldavy v Krušných horách. V roce 1880 byla zprovozněna trať Nossen - Riesa a v roce 1899 úzkorozchodná dráha do Wilsdruffu. V letech 1944 - 1945 byla v údolí potoka Pitzschebach, levostranného přítoku Freiberské Muldy, zřízena pobočka koncentračního tábora Flossenbürg. Na 650 vězňů pracovalo v nossenských průmyslových závodech. Během pochodu smrti 14. dubna 1945 na cestě do Terezína zahynulo nejméně 67 vězňů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nossen je město v zemském okrese Míšeň (\"Meißen\") ve svobodném státě Sasko v Německu. Od 1. 1. 2014 pod Nossen spadají též dříve samostatné obce Ketzerbachtal a Leuben-Schleinitz, což dohromady i s původním územím města představuje celkem 56 místních částí. Má obyvatel.", "tgt_summary": "Nossen ist eine Kleinstadt im sächsischen Landkreis Meißen. Sie liegt an der Freiberger Mulde und am Autobahndreieck Nossen, welches die A 14 an die A 4 anbindet. Sehenswürdigkeiten sind das auf einem Felssporn gelegene Schloss Nossen sowie das Kloster Altzella.", "id": 1881974} {"src_title": "Zemí šelem", "tgt_title": "Das Dampfhaus", "src_document": [{"title": "Obsah románu.", "content": "Román vypráví napínavý příběh odehrávající se v Indii roku 1867. Inženýr Banks pozve plukovníka Munra, kapitána Hooda a Francouze Mauclera na výpravu po severních částech Indie. Jako dopravní prostředek jim má sloužit obrovský ocelový slon poháněný parním strojem, původně vyrobený jako hračka pro bohatého rádžu. Kolos jako kráčející lokomotiva táhne dva pojízdné obytné bungalovy, je však také schopen plavby ve vodě, neboť jeho nohy mohou ve vodním prostředí sloužit jako lopatková kola a bungalovy mohou rovněž plavat. Jako komín slouží stroji zvednutý chobot. Popis putování výpravy je pro Verna rámcem, do kterého kromě geografických a přírodních zajímavostí vložil jako hlavní dobrodružný motiv snahu plukovníka Munra pomstít smrt své ženy. Za tu je odpovědný jeden z bývalých vůdců povstání sipáhijů z roku 1857 Nana Sáhib, který je již deset let hledán pro zločiny, které během tohoto povstání spáchal. Na jeho rozkaz byla plukovníkova žena vržena do studny a tam pak byla zasypána. Dozvídáme se však také, že plukovník Munro zavinil smrt družky Nany Sáhiba. Po dlouhé cestě, která vedla z Kalkaty až k úpatí Himálaje a odtud do Jabalpuru ve střední Indii a na které došlo i k dramatickým střetům s divokými slony a tygry, dojde ke konečnému střetnutí plukovníka Munra a Nany Sáhiba. Plukovník Munro je nejprve svým nepřítelem zajat. V zajetí zjistí, že jeho žena není mrtvá. Podařilo se jí ze zasypané studny vylézt, ale vlivem prožitých hrůz ztratila rozum a nepoznává ho. Plukovníkovi přátelé Munra osvobodí, zmocní se dokonce Nany Sáhiba a na ocelovém slonovi prchají před pronásledovateli. Když už se zdá, že budou přemoženi, zatarasí inženýr Banks slonem cestu a zatíží bezpečnostní záklopky slonova parního stroje. Jakmile se k němu pronásledovatelé přiblíží, aby osvobodili Nanu Sáhiba, přivázaného ke krku slona, parní stroj vybuchne. Nana Sáhib zahyne a naši přátelé jsou zachráněni. Později se manželce plukovníka Munra vlivem jeho láskyplného zacházení vrátí zdravý rozum.", "section_level": 1}, {"title": "Ilustrace.", "content": "Knihu \"Zemí šelem\" ilustroval Léon Benett", "section_level": 1}], "src_summary": "Zemí šelem \"(1880, La Maison à vapeur)\" je dobrodružný román s vědeckofantastickými prvky od francouzského spisovatele Julesa Verna z jeho cyklu \"Podivuhodné cesty (Les Voyages extraordinaires)\". Francouzský název románu znamená v překladu \"Dům na páru\", česky kniha také vyšla pod názvem \"Nana Sahib\" nebo \"Ocelový olbřím\".", "tgt_summary": "Das Dampfhaus (auch \"Der Stahlelefant\" oder \"Im Elefantenlokomobil durch Nordindien\") ist ein Roman des französischen Autors Jules Verne. Der Roman wurde erstmals 1880 von dem Verleger Pierre-Jules Hetzel in zwei Bänden unter dem französischen Titel \"La Maison à Vapeur\" veröffentlicht. Band I erschien am 5. Juli 1880 und Band II am 11. November 1880. Die erste deutschsprachige Ausgabe erschien 1881 unter dem Titel \"Das Dampfhaus\". ", "id": 1970697} {"src_title": "Fiesole", "tgt_title": "Fiesole", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Tato původně etruská osada Faesulae ze 7. století př. n. l. měla silné mocenské postavení ve střední Itálii. Byla připojena k Římu až do 3. století př. n. l. Svrchovanost pak ztratila až po založení Florencie v 1. století př. n. l. V roce 90 př. n. l. se město během občanské války vzbouřilo a připadlo do rukou Lucia Porcia Catona. Pár let poté bylo obsazena armádou Sully za to, že stranilo Mariovi. Tak se oficiálně zrodilo město \"Fesulae romana\", centrum kraje, které mělo kapitol, forum, divadlo, chrámy a lázně. Opevněná citadela se nacházela na vrcholku kopce, kde dnes najdeme klášter Svatého Františka. Biskupové z Fiesole drželi v rukou už od roku 492 velkou politickou moc a to až do vrcholného středověku. S rozmachem Florencie ztrácelo Fiesole lesk a slávu. Od roku 1125 bylo Fiesole zabráno králem a od tohoto okamžiku sdílelo víceméně osudy Florencie. V roce 1325 obnovili Florenťané městské hradby ze strachu před útokem Castruccia Castracaniho. A tak bylo opevněno hradbami i Fiesole, kde sídlila řehole františkánů. Fiesole se stalo oblíbeným místem také proto, že zde byla postavena \"villa Medicejských\" (památka světového dědictví UNESCO).", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dóm San Romolo.", "content": "Stavba dómu \"San Romolo\" na \"Piazze Mino da Fiesole\" byla zahájena roku 1028. Má mohutnou zvonici a strohý románský interiér, jehož sloupy krášlí originální římské hlavice.", "section_level": 2}, {"title": "Římské divadlo a etruské hradby.", "content": "Za dómem se rozkládá archeologické naleziště s ruinami římského divadla z 1. století př. n. l., rozvalinami etruských hradeb ze 4. století př. n. l. a Museem Faesulanum, jež opatruje sbírku bronzů, keramiky a šperků z doby bronzové.", "section_level": 2}, {"title": "Kostely.", "content": "Strmá Via di San Francesco vede k františkánskému klášteru San Francesco ze 14. století a zajímavému kostelu Sant'Alessandro z 9. století s neoklasicistní fasádou. Po Via Vecchia Fiesolana dojdete k vísce San Domenico, kde se nachází stejnojmenný kostel z 15. století, který uvnitř ukrývá malbu \"Madony s anděli a světci\" (kolem 1430) od Fra Angelica. Jeho kapitulní síň se pyšní freskou \"Ukřižování\" (kolem 1430) od téhož umělce. Nedaleko na Via della Badia dei Roccettini se tyčí pěkný kostel Badia Fiesolana s pásovaným mramorovým průčelím a interiérem z místního šedého kamene (pietra serena).", "section_level": 2}, {"title": "Dekameron.", "content": "Právě do Fiesole zasadil Giovanni Boccaccio děj svého Dekameronu. Právě sem utekla skupina deseti mladých lidí z Florencie, aby se zachránila před epidemií moru, která vypukla ve Florencii v roce 1348. Zde ve \"vile Palmieri u San Domenico\" si florentské dívky a chlapci vyprávěli ve stínu stromů slavné povídky, které známe z Dekameronu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fiesole je italské město v Toskánsku v provincii Florencie. Má 14 113 obyvatel. Od města Florencie je vzdáleno asi 8 km. Je to oblíbený turistický cíl nejen pro své kulturní bohatství, ale i pro krásnou krajinu, která městečko obklopuje. Leží uprostřed olivových hájů ve zvlněné toskánské krajině ve výšce asi 300 m n. m.", "tgt_summary": "Fiesole ist eine Stadt mit Einwohnern in der Metropolitanstadt Florenz, Region Toskana, Italien. Sie ist reich an Kunstschätzen aus verschiedenen Epochen, Sitz des Europäischen Hochschulinstituts, des Departements für Renaissancestudien der Harvard University und der Georgetown University sowie Sitz des Bischofs von Fiesole. Das \"Dekameron\" des florentinischen Autors Giovanni Boccaccio ist im Fiesole des 14. Jahrhunderts angesiedelt. Im 20. Jahrhundert wird die Stadt dann sowohl in dem Roman \"Peter Camenzind\" (1904) von Hermann Hesse als auch in E. M. Forsters \"Zimmer mit Aussicht\" (1908) ausführlich beschrieben. ", "id": 979606} {"src_title": "Metro v Mnichově", "tgt_title": "U-Bahn München", "src_document": [{"title": "Síť metra.", "content": "Síť metra měří 103,1 km a vlaky obsluhují 100 stanic. Vlaky zde jezdí rychlostí až 80 km/h, což je maximální rychlost povolená v německých metrech (\"U-Bahn\"). Během noci je provoz přerušen; od 1 do 4 hodin, od 2 do 4 hodin přes víkend. Výjimkou mohou být zvláštní události jako Nový rok. Všechny trasy se nacházejí v podzemí až na linku U5 u jižní konečné \"Neuperlach Süd.\" Linka U6 je vedena po povrchu v severní části od zastávky \"Studentenstadt\" (kromě podzemních stanic \"Garching-Forschungszentrum\" a \"Garching\"). Pouze linka U6 se dostává až za hranice Mnichova a spojuje tak město Garching. V centru města se všech šest linek spojuje do kmenových linek – U1 je vedena ve stejných kolejích jako U2, U3 společně s U6 a U4 sdílí část linky U5. Vzniká tak obdobný přestupní trojúhelník jako v pražském metru. Jízdní řády na těchto částech podzemní dráhy se společně ovlivňují. Většina stanic má klasické ostrovní nástupiště a dvě koleje. Pouze u zastávek \"Olympia-Einkaufszentrum\" (U1), \"Richard-Strauss-Straße\" (U4), \"Neuperlach Süd\" (U5), \"Garching-Hochbrück\" a \"Nordfriedhof\" (obě na U6) se nacházejí postranní nástupiště.Se zvláštním řešením přestupů byly vybudovány stanice \"Scheidplatz\", \"Münchner Freiheit\" a \"Innsbrucker Ring,\" čtyři koleje zde leží ve stejné úrovni vedle sebe. Může se tedy přestupovat i z jednoho nástupiště na jinou linku metra. \"Implerstraße\" (U3, U6), \"Max-Weber-Platz\" (U4, U5) a \"Kolumbusplatz\" (U1, U2) jsou trojkolejné. Na většině linek interval mezi vlaky činí přibližně 5 minut. V hodinách dopravní špičky může frekvence dosáhnout až 2 minut. Zvláště v pozdních hodinách a okrajových dobách provozu metra se intervaly značně prodlužují až na 20 minut.", "section_level": 1}, {"title": "Linky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Linka U1.", "content": "Linka U1 začíná od roku 2004 u nákupního centru Olympia ve čtvrti Moosach, kde také linka U3 má zastávku pod stanicí U1. Zde je také unikátní v Mnichově zřízení podzemního parkovacího domu „bike and ride“, takže parkovací garáž pro kola je přímo v stanici metra. Na cestě do stanice Westfriedhof vede U1 pod Hanauerstraße, na křižovatce Georg-Brauchle-Ring byla otevřena stanice v roce 2003, navrhl ji umělec Franz Ackermann. Stanice Westfriedhof se dostala do učebnic architektury díky strohým betonovým zdím a jednoduchého osvětlení. Dále vede U1 do stanice Gern, kde lze historii čtvrti číst na velkých skleněných plochách. Na další stanici Rotkreuzplatz byla mezi lety 1983 a 1998, konečná. Pod ulicí Nymphenburgerstraße linka nyní prochází přes stanici Maillingerstraße na zastávku Stiglmaierplatz a poté se spojí s linkou U2 a pokračuje na stanici Hauptbahnhof neboli hlavní nádraží, kde se kříží s linkami U4 a U5. Bezprostředně na další stanici Sendlinger Tor U1 a U2 překřižují linky U3 a U6. Další stanice je u řeky Isaru Fraunhoferstraße. Následující stanice již za řekou je Kolumbusplatz, kde jsou tři koleje vedle sebe. Část linky U1, která byla otevřena v roce 1997, se zde odpojuje od U2 na jih, projíždí barevně navrženou stanici Candidplatz a nakonec dosahuje Wettersteinplatz. Následující stanice St.-Quirin-Platz je architektonicky jedinečná a také neobvyklá pro mnichovské metro, protože je otevřena do strany velkým „okem“ a nad ní je oblouková skleněná střecha. Je to jediná stanice metra se dvěma výtahy, které jsou bezprostředně vedle sebe, protože poblíž je zařízení pro péči o postižené, což toto neobvyklé opatření ospravedlňuje. Pod ulicí Naupliastraße se nachází konečná Mangfallplatz, u které je parkoviště „park and ride“. Z Wettersteinplatz byla původně plánována tramvajová trasa, ale metro nakonec zvítězilo. Plány na rozšíření U1 na jih dále do nemocnice Harlaching nebo dokonce na most Großhesseloher byly odloženy z důvodů nákladů a kvůli zřejmě malým dopravním výhodám. Původně měla být zde nahrazena tramvajová linka 25, protože do poloviny 80. let měla být tramvaj zcela nahrazena metrem. V nejbližší době se neočekává ani rozšíření na severním směru do Fasanerie.", "section_level": 2}, {"title": "Linka U2.", "content": "Linka U2 je pravděpodobně linka s nejčastěji zaměňovanými konečnými. Také změnila své jméno, protože původně byla označována jako linka U8. Dnes začíná U2 na severu pod nádražím Feldmoching, odkud vede trať S-Bahn S1 do Freisingu a na letiště. Poté pokračuje přes stanice Hasenbergl, Düflerstraße a Harthof. Mezi stanicemi Am Hart a Frankfurter Ring je v tunelu bílá a modrá vlna, což je jediná umělecká instalace mimo stanici. Následuje stanice Milbertshofen. Poté překříží ve čtyřkolejné stanici Scheidplatz U3. Až do otevření trasy do Dülferstraße do roku 1993 jezdila U2 do stanice Olympiazentrum, která se dnes nachází na lince U3. Přes čtvrtě Schwabing a Maxvorstadt projíždí stanice Hohenzollernplatz, Josephsplatz, Theresienstraße a Königsplatz. Na stanici Hauptbahnhof neboli hlavní nádraží se nyní U2 setkává s linkou U1 a překřižují linky U4 a U5 a v další stanici Sendlinger Tor se kříží s linkami U3 a U6. Přes centrum města pokračuje přes stanici Fraunhoferstraße na tříkolejnou stanici Columbusplatz. Z Columbusplatz vede U2 přes Silberhornstraße a Untersbergstraße k vlakovému nádraží Giesing, kde je na povrchu přestup na S-Bahn. Přes stanici Karl-Preis-Platz pokračuje U2 na stanici Innsbrucker Ring, kde se na čtyřkolejné stanici kříží s linkou U5. Až do otevření linky do Messestadtu v roce 1999 zde působily U2 a U5 společně jezdily do čtvrti Neuperlach. Nyní projíždí čtvrtěmi Berg am Laim a Trudering ve kterých jsou stanice Josephsburg, Kreillerstraße a Trudering, kde se při stavbě roku 1994 propadl strop a několik dělníků zahynulo. Pak už následují jen stanice Moosfeld, Messestadt West a Messestadt Ost. V tuto dobu se neuvažuje o žádném rozšíření.", "section_level": 2}, {"title": "Linka U3.", "content": "Linka U3 byla dramaticky rozestavěna, když Mnichovu připadly olympijské hry na rok 1972. Na severu začíná U3 od 11. prosince 2010 na stanici Moosach, za níž je stanice Moosacher-St. Martins platz. Předtím začínala na následující stanici Olympia-Einkaufszentrum, kde začíná U1. Skrz stanici Oberwiesenfeld se dostává do čtyřkolejné stanice Olympiazentrum, kde U3 měla od roku 1972 do roku 2007 svoji konečnou. Dříve se měla jmenovat právě Oberwiesenfeld, ale kvůli budoucímu plánovanému rozšíření dostala tento název. Za stanicemi Petuelring a Scheidplatz, která je též čtyřkolejná a kde se kříží s linkou U2 dosahuje stanice Bonner platz, za kterou se spojí s linkou U6. Následuje třetí čtyřkolejná stanice na lince Münchner Freiheit. Následují stanice Giselastraße a Universität. V další stanici Odeonsplatz se kříží s linkami U4 a U5. Za nimi je nejrušnější stanice metra pod největším mnichovském náměstím Marienplatz. Ve stanici Sendlinger Tor se kříží s linkami U1 a U2. Dále vede tunelem z roku 1941, který byl třicet let nevyužit do stanice Goetheplatz. Následující stanice Poccistraße byla dobudována až po otevření trati. Na vlakovém nádraží Implerstraße se linky U3 a U6 opět oddělují. Z této stanice vede odbočka do stanice Theresienwiese na linkách U4 a U5. Další stanice Brudermühlstraße. Starý mlýnský kámen v mezipodlaží připomíná tradici ulice. Na následující stanici Thalkirchen připomínají zvířecí motivy zadní stěny navržené Ricardou Dietzovou, protože nedaleko je zvířecí park. Ze stanice Thalkirchen vede trasa západním směrem přes stanice Obersendling, Aidenbachstrasse, Machtlfingerstraße, Forstenrieder Allee ke stanici Basler Road. Konečná Fürstenried West je již umístěna přímo na hranici města. Za stanicí Fürstenried West se uvažuje o prodloužení do města Neuried.", "section_level": 2}, {"title": "Linka U4.", "content": "Linka U4 je nejkratší linkou metra v Mnichově a má pouze 13 stanic. Původně se měla jmenovat U9 a do roku 2006 jezdily jen čtyřvozové soupravy. Na západě začíná U4 na Westendstraße, kde se již spojuje s U5. Zpočátku U4 fungovala jako U5 do stanice Laimer Platz, ale byla poté byla stažena kvůli nedostatečnému využití těchto dvou stanicemi. U4 a U5 jsou jedinou dvojicí linek, která se na jedné části nerozděluje, ale U4 končí rovnou na stanici U5, která pokračuje dál. Pokračuje přes stanice Heimeranplatz a Schwanthalerhöhe do jediného tříkolejného tunelu mnichovského metra. Při výstavbě kolejí pro U4 a U5 neexistovalo žádné spojení se zbývající částí metra, s výjimkou této provozní koleje a místního parkovacího prostoru, zejména ne s technickou základnou ve Fröttmaningu. Stanice Theresienwiese je jednou z nejvytíženějších stanic při Oktoberfestu. Na stanici Hauptbahnhof neboli hlavní nádraží je přestup na S-bahn a na hlavní tratě U1 a U2, která je zde překřížena. Dále linka dosahuje stanice Karlsplatz (Stachus), která je nejhlubší z celého metra. Dále pokračuje do stanice Odeonsplatz, kde existuje spojení na U3 a U6, v tomto úseku je dosaženo přibližně 36 metrů, což je nejhlubší bod celé sítě. Zde je také nejdelší eskalátor. Stejně jako Odeonsplatz je následující stanice Lehel s oddělenámi nástupišťmi spojenými chodbami. Linka nyní prochází pod Isar, aby opustila linku U5 ve tříkolejné stanici Max-Weber-Platz. Následuje Prinzregentenplatz a v zeleném designu připomínající následující stanici Böhmerwaldplatz dosáhne U4 stanice Richard-Strauss-Straße, která je díky své poloze jako jediná na této trase vybavena postranními nástupišťmi. Dále pokračuje do konečné stanice Arabellapark, ale tunel pokračuje k původně plánované stanici Cosimapark. Pokračování U4 ve směru Cosimapark a Fideliopark Englschalking je zahrnuto do dlouhodobého programu výstavby metra v Mnichově, ale vzhledem k již relativně nízkému využití U4 v nejbližší době neočekává. Původně plánované rozšíření na západ ve směru na Blumenau má malou šanci na realizaci, protože hustota osídlení zde neodůvodňuje výstavbu metra.", "section_level": 2}, {"title": "Linka U5.", "content": "Linka U5 v současné době začíná ve stanici Laimer Platz. U5 skrz velmi pestře zdobenou stanici Friedenheimer straße na Westendstraße, kde začíná linka U4. Pokračuje přes stanice Heimeranplatz a Schwanthalerhöhe do jediného tříkolejného tunelu mnichovského metra. Při výstavbě kolejí pro U4 a U5 neexistovalo žádné spojení se zbývající částí metra, s výjimkou této provozní koleje a místního parkovacího prostoru, zejména ne s technickou základnou ve Fröttmaningu. Stanice Theresienwiese je jednou z nejvytíženějších stanic při Oktoberfestu. Na stanici Hauptbahnhof neboli hlavní nádraží je přestup na S-bahn a na hlavní tratě U1 a U2, která je zde překřížena. Dále linka dosahuje stanice Karlsplatz (Stachus), která je nejhlubší z celého metra. Dále pokračuje do stanice Odeonsplatz, kde je spojení na U3 a U6, v tomto úseku je dosaženo přibližně 36 metrů, což je nejhlubší bod celé sítě. Zde je také nejdelší eskalátor. Stejně jako Odeonsplatz je následující stanice Lehel s oddělenámi nástupišťmi spojenými chodbami. Linka nyní prochází pod Isar, aby opustila linku U4 ve tříkolejné stanici Max-Weber-Platz. U5 se otočí v prudké zatáčce na jih do stanice Ostbahnhof. Je zde napojení na hlavní linku S-Bahn. Po třetí nejdelší vzdálenosti mezi dvěma stanicemi v Mnichově, a to 1602 metrů následuje Innsbrucker Ring, kde kříží linku U2. Po stanici Michaelibad následuje úsek bez stanice, který má 1708 metrů, což je nejdelší ve městě. Trasa vede na stanici Quiddestraße\".\" Další stanicí je Neuperlach Zentrum. Po stanici Therese-Giehse-Allee se U5 konečně dostane na povrch a ve stanici Neuperlach Süd. Dříve úsek obsluhovala linka U2 od stanice Innsbrucker Ring. V Neuperlach Süd je zvláštnost, že S-Bahn a U-Bahn sdílejí platformu - na trati 3 běží S7, na trati 2 na druhé straně nástupiště dorazí vlaky U5. Existuje tedy přímý přechod z metra na S-Bahn na stejném nástupišti. Touto dobou se uvažuje o rozšíření ze stanice Laimer Platz přes stanice Willibaldstraße a Am Knie do stanice Pasing. Dokonce je začleněno do plánu rozvoje dopravy.", "section_level": 2}, {"title": "Linka U6.", "content": "Linka U6 je nejdelší linkou metra v Mnichově. Byla uvedena do provozu jako první. Jako jediná linka vede mimo mnichovskou městskou oblast. Začíná pod univerzitním a výzkumným centrem města Garching poblíž Mnichova ve stanici Garching-Forschungzentrum. Odtud trasa vede pod městem Garching do stejnojmenné a následně vyjede na povrch před stanicí Garching-Hochbrück. Pak metro pojede 4208 metrů bez zastavení až do Mnichova. První stanice v Mnichově je Fröttmaning, u které je známá Allianz Arena. S výstavbou arény musela být stanice přestavěna na čtyři koleje, aby bylo možné zvládnout vysoký počet cestujících jedoucích na fotbalové zápasy. Následující stanice Kieferngarten, která byla otevřena jako první, za ní je odbočka do depa. Trasa dále vede přes stanici Freimann do stanice Studentenstadt. Poté se metro opět dostane do podzemí. Trasa nyní vede pod ulicí Ungererstraße, pod kterou jsou stanice Alte Heide, Nordfriedhof a Dietlindenstraße a Münchner Freiheit, kde se spojí s linkou U3. Následují stanice Giselastraße a Universität. V další stanici Odeonsplatz se kříží s linkami U4 a U5. Za nimi je nejrušnější stanice metra pod největším mnichovském náměstím Marienplatz. Ve stanici Sendlinger Tor se kříží s linkami U1 a U2. Dále vede tunelem z roku 1941, který byl třicet let nevyužit do stanice Goetheplatz. Následující stanice Poccistraße byla dobudována až po otevření trati. Na vlakovém nádraží Implerstraße se linka U6 oddělí od stanice U3. Za Implerstraße trasa odbočuje na západ k Harrasu. Poté prochází pod městskou částí Sendling-Westpark ve směru na západ. Tato část se svými stanicemi Partnachplatz, Westpark a Holzapfelkreuth byla zahájena mezinárodní výstavou rostlin ve Westparku. Konečně, metro přes stanice Haderner Stern a Großhadern dosáhne konečné Klinikum Großharden.", "section_level": 2}], "src_summary": "Metro v Mnichově (\"U-Bahn\") společně s \"S-Bahn\" tvoří základ městské hromadné dopravy v hlavním městě Bavorska. Metro v Mnichově bylo otevřeno roku 1971 a délka jeho linek přesahuje 100 km. ", "tgt_summary": "Die U-Bahn München ist neben der S-Bahn das wichtigste Verkehrsmittel des öffentlichen Personennahverkehrs in der bayerischen Landeshauptstadt München. Seit der Eröffnung der ersten Strecke am 19. Oktober 1971 wurde ein Netz mit 103,1 km Streckenlänge und 96 Haltestellen errichtet, an das auch die Nachbarstadt Garching bei München angeschlossen ist. ", "id": 506464} {"src_title": "Abstraktní datový typ", "tgt_title": "Abstrakter Datentyp", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Datový typ je rozsah hodnot, které může proměnná tohoto datového typu přijmout, a množina operací (funkce, metody nebo procedury), které jsou pro tento datový typ specifikovány. \"+\" je například definován pro numerické typy, a v některých programovacích jazycích pro typ string (řetězec). \"-\" je naproti tomu zpravidla definován jen pro numerické typy dat. Množina operací je uvedena v interface. Abstraktní datový typ může mít odlišnou specifikaci. Ta se skládá z příznaků a sémantiky. Když vyřkneme matematickou definici, jedná se většinou o vztah mezi označením, zdroji a axiomy. Z toho plyne první způsob specifikace ADT - Matematicko-axiomatický. Další možností specifikace je Matematicko-algebraická, která se odlišuje pouze sémantikou. Po obsahové stránce budou operace popsány matematicky pomocí matic, vektorů, posloupností atd. Existují i jiné formy specifikace - přes deklaraci rozhraní v programovacím jazyku. Krátká definice: Abstraktní datový typ je implementačně nezávislá specifikace struktury dat s operacemi povolenými na této struktuře.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "ADT byl představen v roce 1974 Barbarou Liskov a Stephenem Zilles. V roce 1977 jej John Guttag prostřednictvím asociace ACM srozumitelně vysvětlil široké veřejnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "Základní ADT jsou například:", "section_level": 1}, {"title": "Oddělení rozhraní a implementace.", "content": "Při programování je ADT reprezentováno rozhraním, které skrývá vlastní implementaci. Klientského programátora, který ADT používá, zajímá jak objekt používat (jeho rozhraní), ale ne už vlastní implementace. Robustnost ADT spočívá v tom, že implementace je skrytá a programátorovi jsou nabídnuty pouze ovládací prvky. Vlastní implementaci ale lze změnit. Je rozdíl mezi abstraktním datovým typem a datovou strukturou použitou pro jeho implementaci. Například seznam jako ADT může být implementován jako pole, nebo jako spojový seznam. Seznam je ADT s definovanými operacemi (jako vložit_prvek, smazat_prvek atd.), ale spojový seznam je datová struktura, která používá ukazatele a může být použita k vytvoření seznamu jako ADT.", "section_level": 1}, {"title": "Zabudované ADT.", "content": "Protože některé abstraktní datové typy jsou velmi užitečné a běžně používané, některé programovací jazyky používají tyto ADT jako primitivní datové typy, které jsou přidány do jejich knihoven. Například v Perlu je možné pole považovat za implementaci seznamu, standardní knihovny C++ a Javy zase nabízejí implementaci seznamu, zásobníku, fronty a řetězců.", "section_level": 1}, {"title": "Abstraktní datová struktura.", "content": "Abstraktní datová struktura je způsob, jak efektivně uložit data tak, aby práce s nimi byla relativně snadná. Je to abstraktní skladiště pro data definovaná v rámci množiny operací a pro výpočetní složitosti při vykonávání těchto operací, bez ohledu na implementaci v konkrétní datové struktuře. Výběr abstraktní datové struktury je rozhodující pro design účinných algoritmů a pro odhad jejich složitosti, zatímco výběr konkrétních datových struktur je důležitý pro účinnou implementaci těchto algoritmů. Tento pojem je velmi blízký pojmu abstraktní datový typ, který se používá v teorii programovacích jazyků. Názvy mnoha abstraktních datových struktur (a abstraktních datových typů) odpovídají názvům konkrétních datových struktur.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti abstraktního datového typu.", "content": "Nejdůležitější vlastnosti abstraktního typu dat jsou: Pokud je ADT programován objektově, jsou většinou tyto vlastnosti splněny.", "section_level": 1}, {"title": "Typy operací.", "content": "Na abstraktním datovém typu rozlišujeme tři druhy operací: konstruktor, selektor a modifikátor. Operace, která ze zadaných parametrů vytváří novou hodnotu abstraktního datového typu, se nazývá konstruktor. Úkolem konstruktoru je sestavení platné vnitřní reprezentace hodnoty na základě dodaných parametrů. Operace označovaná jako selektor slouží k získání hodnot, které tvoří složky nebo vlastnosti konkrétní hodnoty abstraktního datového typu, a konečně operace typu modifikátor provádí změnu hodnoty datového typu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Abstraktní datový typ (ADT) je v informatice výraz pro typy dat, které jsou nezávislé na vlastní implementaci. Hlavním cílem je zjednodušit a zpřehlednit program, který provádí operace s daným datovým typem. ADT umožňuje vytvářet i složitější datové typy, např. operace s ADT typu zásobník, fronta a asociativní pole. Všechny ADT lze realizovat pomocí základních algoritmických operací (přiřazení, sčítání, násobení, podmíněný skok,...).", "tgt_summary": "Ein Abstrakter Datentyp (ADT) ist ein Verbund von Daten zusammen mit der Definition aller zulässigen Operationen, die auf sie zugreifen.", "id": 1818392} {"src_title": "Klášter Studenica", "tgt_title": "Kloster Studenica", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Opevněný, kruhový klášter o průměru cca 115 m je zasvěcený Nanebevzetí Nejsvětější Panny Marie. Leží v srbských horách v jihozápadním koutu Šumadije asi 40 km jihozápadně od města Kraljevo. Založil ho v roce 1183 Štěpán Nemanja (cca 1113-1199), zakladatel srbského středověkého státu. Po jeho abdikaci pokračoval ve zvelebování kláštera jeho syn Štěpán I. Prvověnčaný (1165-1228) i další potomci. Uvnitř ohrazeného prostoru kláštera se nacházejí tři kostely: kostel Panny Marie, kostel svatého Jáchyma a Anny (též Králův kostel) a menší kostel svatého Mikuláše. Obytné prostory pro mnichy a hospodářské budovy byly stavěny podél obvodové kruhové zdi, v současnosti je v nich muzeum. Dochovala se i historická zvonice ze 13. století. Součásti kláštera byly i modlitebny pro poustevníky v okolních horách. Klášter je i místem posledního odpočinku tehdejší královské dynastie.", "section_level": 1}, {"title": "Kostel Panny Marie.", "content": "Je největší a nejvýznamnější stavbou, je to klenutá jednolodní bazilika se třemi apsidami a narthexem. Byl postaven mezi léty 1183 až 1196 z bílého a šedého mramoru s obloučkovým vlysem, jeho konzoly jsou zdobeny reliéfy v podobě masek lidí a zvířat. Západní a jižní portály, stejně jako trojité okno v oltářním prostoru, jsou zdobeny ornamentální plastikou. Pozdější král Štěpán Uroš I. (1192-1234), vnuk zakladatele, k chrámu v roce 1245 přistavěl exonarthex. Architektura je kombinaci západního románského a východního byzantského slohu, podle místa vzniku se nazývá rašský sloh. Celkově chrám působí radostně a je mu cizí přísnost a strohost románského stylu, různobarevné obložení stěn a plastický dekor mu dávají malebný a slavnostní ráz. Původní fresky, vytvořené řeckými umělci v létech 1208 a 1209, znázorňují světské osoby i církevní výjevy a jsou v některých částech kostela poměrně dobře zachované. Je velmi ceněna monumentální a umělecky dokonalá freska Ukřižování stejně jako ústřední motiv Panny Marie s anděly nad oltářem. V dobrém stavu jsou i pozdější fresky ve vnějším narthexu a bočních kaplích které pocházejí ze 40. let 13. století.", "section_level": 2}, {"title": "Kostel svatého Jáchyma a Anny.", "content": "Tento kostel, často nazývaný Králův kostel po svém zakladateli jenž byl král Štěpán Uroš II. Milutin (1255-1321), pravnuk zakladatele, byl postaven v roce 1314. Je menší, má tvar stlačeného kříže s osmibokou báni, je z kamene a tufu a má bílou fasádu. Architektonicky je velmi významný, má byzantskou podobu, hlavní jeho hodnotu představuje malířská výzdoba dochovaná téměř v dokonalém stavu a fresky pokrývající celý vnitřní prostor od podlahy ke stropu. Malba pochází z počátku 14. století a nese znaky byzantské kultury.", "section_level": 2}, {"title": "Kostel svatého Mikuláše.", "content": "Je malá, jednoduchá jednolodní stavba bez kupole s půlkruhovou apsidou na východě. Postaven je z kamene. Neexistuje důkaz o době jeho stavby. Někteří tvrdí, že to byla prvá stavba sloužící k liturgií při založení kláštera, jiní jeho dobu vzniku posouvají do pozdější doby. Zachovala se v něm jen poměrně nevelká fragmentovaná fresková výzdoba asi z doby 12. a 13. století. V dobrém stavu je však nefigurální malířská výzdoba stěn tvořená propojenými kruhy, meandry, růžicemi a dalšími ornamenty.", "section_level": 2}, {"title": "Kostel svatého Jana Křtitele.", "content": "Mezi kostelem sv. Jáchyma a Anny a kostelem sv. Mikuláše se nacházejí ještě odkryté základy kostela svatého Jana Křtitele, které se dále zkoumají.", "section_level": 2}, {"title": "Novověk.", "content": "Po podrobení Srbska osmanskými Turky v roce 1459 byl klášter několikrát napaden a vykraden. Roku 1569 byly fresky zabíleny. Na počátku 17. století byl klášter poškozen zemětřesením a brzy nato vyhořel. Za páté rakousko-turecké války (1683-1699) byl klášter znovu vykraden a vypálen. V roce 1846 byla neodborně provedena restaurace fresek která původní poškodila. Až roku 1951 byly započaty rozsáhlé restaurátorské práce, které původní výzdobu v rámci možnosti obnovily.", "section_level": 1}, {"title": "Historické artefakty.", "content": "Po tolika nájezdech na klášter byly téměř všechny historicky cenné věci, dříve bohaté Studenice, zcizeny nebo zničeny. Téměř za zázrak je považován zlatý filigránský prsten krále Štěpána I., zhotovený byzantskými umělci v 11. až 12. století, který byl náhodně nalezen roku 1995.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klášter Studenica ( Manastir Studenica, Манастир Студеница) patří mezi slavné a starobylé srbské kláštery. Jsou od něho odvozovány počátky samostatného Srbska, osamostatnění Srbské pravoslavné církve i počátky srbštiny. Je považován za hlavní srbský klášter a za historické kulturní a vzdělanostní centrum středověkého Srbska. Klášter se třemi kostely obsahujícími hlavně fresky a kostelní malby ze 12. až 14. století byl roku 1986 zařazen organizaci UNESCO do seznamu Světového dědictví.", "tgt_summary": "Das Kloster Studenica () wird als die Wiege des serbischen Königreiches angesehen. Neben dem Athos-Kloster Hilandar und der Bischofskirche des Klosters Žiča ist es eines der drei serbisch-orthodoxen Klöster die den Ehrentitel Lawra tragen. Im Jahre 1986 wurde das mittelalterliche Kloster zum UNESCO-Weltkulturerbe erklärt.", "id": 2226800} {"src_title": "Lední hokej na Zimních olympijských hrách 1960", "tgt_title": "Olympische Winterspiele 1960/Eishockey", "src_document": [{"title": "Výsledky a tabulky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "Kanada – Švédsko 5:2 (2:1, 1:1, 2:0) 19. února 1960 (13:00) – Squaw Valley (Blyth Arena) Branky Kanady: 8:26 Floyd Martin, 17:03 Robert Attersley, 31:00 George Samolenko, 51:37 Fred Etcher, 56:06 Fred Etcher Branky Švédska: 11:43 Carl Öberg, 31:47 Lars Lundvall Rozhodčí: Robert Barry, Everett Riley (USA) Vyloučení: 7:4 (3:1) + Sly (CAN), Stoltz a Johansson (SWE) na 5 minut, Martin (CAN) na 10 minut. 20. února 1960 (13:00) – Squaw Valley (Blyth Arena) Branky Kanady: 4:52 Robert Attersley, 7:28 Bobby Rousseau, 10:31 Fred Etcher, 11:24 Harry Sinden, 11:51 George Samolenko, 22:00 Robert Attersley, 24:15 Harry Sinden, 25:54 Bobby Rousseau, 31:15 George Samolenko, 34:13 Floyd Martin, 36:20 Jim Connelly, 39:26 Bobby Rousseau, 43:37 Fred Etcher, 44:59 Fred Etcher, 46:00 Don Rope, 48:35 Floyd Martin, 48:51 Bob McKnight, 51:45 George Samolenko, 52:24 Bobby Rousseau Branky Japonska: 28:28 Acuo Irie Rozhodčí: Kurt Hauser (SUI), Richard Wagner (GER) Vyloučení: 1:3 (2:0) 21. února 1960 (18:00) – Squaw Valley (Blyth Arena) Branky Švédska: 1:00 Ronald Pettersson, 3:51 Ronald Pettersson, 7:15 Carl Öberg, 7:23 Carl Öberg, 7:51 Anders Andersson, 13:57 Gert Blomé, 15:33 Gert Blomé, 18:05 Einar Granath, 26:48 Anders Andersson, 29:07 Lars Lundvall, 30:00 Sven Tumba Johansson, 30:33 Sven Tumba Johansson, 33:28 Gert Blomé, 41:09 Nisse Nilsson, 41:29 Sven Tumba Johansson, 47:56 Ronald Pettersson, 56:14 Carl Öberg, 56:49 Nisse Nilsson, 57:17 Hans Svedberg Branky Japonska: nikdo Rozhodčí: Everett Riley, Marshall Ryman (USA) Vyloučení: 3:9 (6:0)", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "SSSR – SRN (SND) 8:0 (3:0, 3:0, 2:0) 19. února 1960 (18:00) – Squaw Valley (Blyth Arena) Branky SSSR: 1:32 Jurij Baulin, 4:01 Viktor Prjažnikov, 18:44 Venjamin Alexandrov, 22:55 Stanislav Pjetuchov, 31:53 Jevgenij Grošev, 38:16 Alexandr Almetov, 45:19 Nikolaj Sologubov, 49:06 Konstantin Loktěv Branky SRN: nikdo Rozhodčí: Everett Riley, Marshall Ryman (USA) Vyloučení: 8:7 (1:0) + Rampf a Egen (GER) na 5 minut. 20. února 1960 (15:30) – Squaw Valley (Blyth Arena) Branky SSSR: 4:43 Vladimir Grebennikov, 9:35 Jevgenij Grošev, 22:36 Nikolaj Karpov, 29:36 Viktor Jakušev, 36:21 Jurij Cicinov, 37:30 Jevgenij Grošev, 44:31 Konstantin Loktěv, 56:28 Vladimir Grebennikov Branky Finska: 18:09 Matti Lampainen, 43:20 Heino Pulli, 47:15 Pertti Nieminen, 59:42 Pertti Nieminen Rozhodčí: Hugh McLean, Bill McKenzie (CAN) Vyloučení: 8:4 (2:2) + Alexandrov na 10 minut. 21. února 1960 (15:30) – Squaw Valley (Blyth Arena) Branky SRN: 16:16 Kurt Sepp, 21:03 Kurt Sepp, 32:16 Josef Reif, 54:56 Hans Rampf Branky Finska: 47:27 Teppo Rastio Rozhodčí: Robert Barry, Everett Riley (USA) Vyloučení: 3:4 (1:1)", "section_level": 2}, {"title": "Skupina C.", "content": "Československo – USA 5:7 (1:2, 3:1, 1:4) 19. února 1960 (15:30) – Squaw Valley (Blyth Arena) Branky Československa: 7:04 Josef Černý, 23:37 Vlastimil Bubník, 29:57 Miroslav Vlach, 33:37 Václav Pantůček, 58:32 Jozef Golonka Branky USA: 5:50 John Mayasich, 16:56 John Mayasich, 28:54 Tom Williams, 41:58 Paul Johnson, 44:29 John Mayasich, 47:12 Tom Williams, 53:54 Bill Cleary Rozhodčí: Hugh McLean, Bill McKenzie (CAN) Vyloučení: 4:4 (1:1) ČSR: Vladimír Nadrchal – Rudolf Potsch, Jan Kasper, Karel Gut, František Tikal – Jozef Golonka, Miroslav Vlach, Ján Starší – František Vaněk, Václav Pantůček, Vlastimil Bubník – Jaroslav Volf, Josef Černý. USA: Jak McCartan – John Mayasich, Jack Kirrane, Edwyn Owen, Rodney Paavola – Paul Johnson, Weldon Olson, Gene Grazia – Bill Christian, Robert McVey, Tom Williams – Dick Rodenheiser, Bill Cleary, Robert Cleary 20. února 1960 (18:00) – Squaw Valley (Blyth Arena) Branky Československa: 2:35 Jozef Golonka, 3:29 Jaroslav Volf, 6:31 Rudolf Potsch, 8:30 Jozef Golonka, 9:30 Josef Černý, 14:30 Ján Starší, 15:56 Josef Černý, 20:32 Václav Pantůček, 22:07 Rudolf Potsch, 33:24 Ján Starší, 41:57 Ján Starší, 45:02 Karel Gut, 45:49 Miroslav Vlach, 46:42 Miroslav Vlach, 49:09 Vlastimil Bubník, 49:45 Jozef Golonka, 53:44 Miroslav Vlach, 54:24 Jozef Golonka Branky Austrálie: 5:17 David Cunningham Rozhodčí: Robert Barry, Everett Riley (USA) Vyloučení: 3:1 ČSR: Vladimír Nadrchal (40. Vladimír Dvořáček) – Rudolf Potsch, Jan Kasper, Karel Gut, František Tikal, František Mašlaň – Vlastimil Bubník, Jaroslav Jiřík, Václav Pantůček – Ján Starší, Jozef Golonka, Miroslav Vlach – Josef Černý, Jaroslav Volf. Austrálie: Robert Reid (Noel McLoughlin) – Basil Hansen, Kenneth Wellman, Victor Ekberg, John Nicholas – David Cunningham, Russel Jones, Noel Derrick – Zdeněk Tikal, Peter Parrott, John Thomas – Ivan Veselý, Ron Amess, Clive Hitch. 21. února 1960 (13:00) – Squaw Valley (Blyth Arena) Branky USA: 1:01 Weldon Olson, 5:13 Dick Rodenheiser, 9:37 Tom Williams, 14:07 Robert Cleary, 16:31 Dick Meredith, 17:36 John Mayasich, 22:39 John Mayasich, 29:39 Jack Kirrane, 31:23 Bill Christian, 42:21 Dick Meredith, 44:10 Paul Johnson, 47:40 Edwyn Owen Branky Austrálie: 41:02 Russel Jones Rozhodčí: Hugh McLean, Bill McKenzie (CAN) Vyloučení: 0:2 (0:0)", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "Československo – SSSR 5:8 (2:3, 1:2, 2:3) 22. února 1960 (13:00) – Squaw Valley (Blyth Arena) Branky Československa: 14:17 Vlastimil Bubník, 19:34 Josef Černý, 35:01 Václav Pantůček, 45:03 Václav Pantůček, 50:13 Václav Pantůček Branky SSSR: 7:33 Jurij Cicinov, 15:56 Konstantin Loktěv, 18:26 Venjamin Alexandrov, 25:38 Jurij Cicinov, 30:31 Konstantin Loktěv, 41:08 Venjamin Alexandrov, 44:28 Stanislav Pjetuchov, 53:09 Konstantin Loktěv Rozhodčí: Hugh McLean, Bill McKenzie (CAN) Vyloučení: 3:7 (1:1) ČSR: Vladimír Nadrchal (31. Vladimír Dvořáček) – Rudolf Potsch, Jan Kasper, Karel Gut, František Tikal – Václav Pantůček, Bronislav Danda, Vlastimil Bubník – Jozef Golonka, Miroslav Vlach, Ján Starší – Josef Černý, Jaroslav Volf. SSSR: Nikolaj Pučkov – Nikolaj Sologubov, Jurij Baulin, Henrich Sidorenko, Alfred Kučevskij – Alexandr Almetov, Konstantin Loktěv, Venjamin Alexandrov – Vladimir Grebennikov, Michail Byčkov, Jurij Cicinov – Viktor Jakušev, Jevgenij Grošev, Stanislav Pjetuchov. 22. února 1960 (15:30) – Squaw Valley (Blyth Arena) Branky USA: 3:26 Roger Christian, 10:19 Robert McVey, 15:52 Robert Cleary, 17:21 Paul Johnson, 27:41 Roger Christian, 53:30 Roger Christian Branky Švédska: 20:14 Ronald Pettersson, 22:32 Nisse Nilsson, 43:49 Anders Andersson Rozhodčí: Richard Wagner (GER), Kurt Hauser (SUI) Vyloučení: 2:0 (0:0) 22. února 1960 (18:00) – Squaw Valley (Blyth Arena) Branky Kanady: 6:58 Fred Etcher, 7:10 Fred Etcher, 8:04 Jack Douglas, 8:41 Bob McKnight, 11:03 Don Rope, 18:50 Robert Attersley, 26:15 Jack Douglas, 43:40 Don Rope, 46:01 Robert Attersley, 51:33 George Samolenko, 52:17 Jack Douglas, 55:59 Bob Forhan Branky SRN: nikdo Rozhodčí: Robert Barry, Everett Riley (USA) Vyloučení: 2:2 (0:0) 24. února 1960 (13:00) – Squaw Valley (Blyth Arena) Branky USA: 12:37 Bill Cleary, 13:29 Robert Cleary, 20:55 Tom Williams, 22:57 Bill Cleary, 29:52 Bill Cleary, 45:09 Paul Johnson, 46:02 John Mayasich, 57:58 Bill Cleary, 58:49 John Mayasich Branky SRN: 25:42 Kurt Sepp Rozhodčí: Hugh McLean, Bill McKenzie (CAN) Vyloučení: 3:6 (4:1) + R. Christian na 10 minut. 24. února 1960 (15:30) – Squaw Valley (Blyth Arena) Branky SSSR: 48:07 Konstantin Loktěv, 51:49 Venjamin Alexandrov Branky Švédska: 42:39 Nisse Nilsson, 58:32 Nisse Nilsson Rozhodčí: Robert Barry, Everett Riley (USA) Vyloučení: 2:2 (1:0) 24. února 1960 (18:00) – Squaw Valley (Blyth Arena) Branky Československa: nikdo Branky Kanady: 6:41 Darryl Sly, 16:45 Floyd Martin, 18:22 George Samolenko, 31:36 Floyd Martin Rozhodčí: Kurt Hauser (SUI), Richard Wagner (GER) Vyloučení: 2:5 (0:0) ČSR: Vladimír Nadrchal – Rudolf Potsch, Jan Kasper, František Tikal, Miroslav Vlach, František Mašlaň – Václav Pantůček, Jaroslav Jiřík, Vlastimil Bubník – Jaroslav Volf, Josef Černý, Jozef Golonka – Ján Starší, František Vaněk. Kanada: Don Head – Harry Sinden, Jack Douglas, Darryl Sly, Moe Benoit – Robert Attersley, Fred Etcher, George Samolenko – Cliff Pennington, Floyd Martin, Jim Connelly – Bob Forhan, Don Rope, Bobby Rousseau. 25. února 1960 (13:00) – Squaw Valley (Blyth Arena) Branky SSSR: 27:47 Vladimir Grebennikov, 31:33 Jurij Cicinov, 33:40 Venjamin Alexandrov, 34:42 Stanislav Pjetuchov, 50:41 Jurij Cicinov, 53:24 Stanislav Pjetuchov, 59:16 Henrich Sidorenko Branky SRN: 3:17 Hans Huber Rozhodčí: Robert Barry, Everett Riley (USA) Vyloučení: 3:5 (2:0) 25. února 1960 (15:30) – Squaw Valley (Blyth Arena) Branky USA: 12:47 Robert Cleary, 34:00 Paul Johnson Branky Kanady: 53:38 Jim Connelly Rozhodčí: Kurt Hauser (SUI), Richard Wagner (GER) Vyloučení: 2:3 (1:0) 25. února 1960 (18:00) – Squaw Valley (Blyth Arena) Branky Československa: 12:17 Václav Pantůček, 18:02 Jan Kasper, 18:35 Václav Pantůček Branky Švédska: 33:19 Nisse Nilsson Rozhodčí: Bill McKenzie, Hugh McLean (CAN) Vyloučení: 4:5 (2:1, 1:0) ČSR: Vladimír Nadrchal – Rudolf Potsch, Jan Kasper, Karel Gut, Miroslav Vlach – Josef Černý, František Vaněk, Jaroslav Volf – Ján Starší, Václav Pantůček, Vlastimil Bubník – Jaroslav Jiřík, Jozef Golonka, Bronislav Danda. Švédsko: Kjell Svensson – Roland Stoltz, Bert-Olov Nordlander, Hans Svedberg, Gert Blomé – Nisse Nilsson, Ronald Pettersson, Lars Lundvall – Sigurd Bröms, Einar Granath, Ulf Sterner – Sune Wretling, Anders Andersson, Sven Tumba Johansson. 27. února 1960 (11:00) – Squaw Valley (Blyth Arena) Branky Československa: 12:41 František Tikal, 14:46 Miroslav Vlach, 17:17 Vlastimil Bubník, 30:59 Miroslav Vlach, 33:20 Rudolf Potsch, 36:54 Jan Kasper, 39:30 Jaroslav Jiřík, 54:44 František Vaněk, 55:22 František Vaněk Branky SRN: 4:26 Horst Franz Schuldes Rozhodčí: Hugh McLean, Bill McKenzie (CAN) Vyloučení: 5:7 (1:0) ČSR: Vladimír Nadrchal – Rudolf Potsch, Jan Kasper, Karel Gut, František Tikal – Václav Pantůček, Bronislav Danda, Vlastimil Bubník – Ján Starší, Miroslav Vlach, František Vaněk – Josef Černý, Jaroslav Jiřík, Jozef Golonka. SRN (SND): Ulrich Jansen – Paul Ambros, Ernst Eggerbauer, Hans Huber, Leonhard Waitl – Horst Franz Schuldes, Josef Reif, Georg Eberl – Kurt Sepp, Xaver Unsinn, Ernst Trautwein – Hans Rampf, Markus Egen, Otto Schneitberger. 27. února 1960 (13:30) – Squaw Valley (Blyth Arena) Branky USA: 4:04 Bill Cleary, 31:01 Bill Christian, 54:59 Bill Christian Branky SSSR: 5:03 Venjamin Alexandrov, 9:37 Michail Byčkov Rozhodčí: Kurt Hauser (SUI), Richard Wagner (GER) Vyloučení: 2:3 (0:0) 27. února 1960 (16:00) – Squaw Valley (Blyth Arena) Branky Kanady: 15:23 George Samolenko, 36:41 Jim Connelly, 43:11 Bobby Rousseau, 51:17 Harry Sinden, 55:32 Moe Benoit, 57:31 Jim Connelly Branky Švédska: 1:35 Lars Lundvall, 4:36 Sigurd Bröms, 14:55 Sven Tumba Johansson, 18:22 Lars Lundvall, 52:55 Lars Lundvall Rozhodčí: Robert Barry, Everett Riley (USA) Vyloučení: 5:3 (0:0) + Connelly na 10 minut. 28. února 1960 (8.00) – Squaw Valley (Blyth Arena) Branky Československa: 0:08 Miroslav Vlach, 11:20 Vlastimil Bubník, 14:40 František Vaněk, 26:58 Miroslav Vlach Branky USA: 4:19 Weldon Olson, 9:32 Robert McVey, 13:33 Roger Christian, 45:59 Roger Christian, 47:40 Robert Cleary, 51:36 Robert Cleary, 52:05 Roger Christian, 52:43 Bill Cleary, 57:56 Roger Christian Rozhodčí: Hugh McLean, Bill McKenzie (CAN) Vyloučení: 4:5 (0:3, 1:0) + McVey na 10 minut. ČSR: Vladimír Nadrchal – Rudolf Potsch, Jan Kasper, Karel Gut, František Tikal – Jozef Golonka, Miroslav Vlach, Ján Starší – František Vaněk, Jaroslav Volf, Josef Černý – Václav Pantůček, Vlastimil Bubník, Bronislav Danda. USA: Jak McCartan – Jack Kirrane, John Mayasich, Edwyn Owen, Rodney Paavola – Paul Johnson, Weldon Olson, Dick Rodenheiser – Bill Cleary, Robert Cleary, Robert McVey – Roger Christian, Bill Christian, Tom Williams 28. února 1960 (10:30) – Squaw Valley (Blyth Arena) Branky Švédska: 1:15 Lars Lundvall, 3:18 Gert Blomé, 30:50 Hans Svedberg, 39:57 Nisse Nilsson, 47:33 Sven Tumba Johansson, 52:56 Sven Tumba Johansson, 55:46 Lars Lundvall, 58:56 Lars Lundvall Branky SRN: 31:16 Georg Eberl, 39:34 Markus Egen Rozhodčí: Robert Barry, Everett Riley (USA) Vyloučení: 2:5 (1:0) 28. února 1960 (13:00) – Squaw Valley (Blyth Arena) Branky Kanady: 7:32 Fred Etcher, 18:12 Harry Sinden, 18:27 George Samolenko, 22:37 Don Rope, 45:33 Fred Etcher, 46:48 Jim Connelly, 47:53 Floyd Martin, 59:52 Robert Attersley Branky SSSR: 25:28 Alexandr Almetov, 25:51 Venjamin Alexandrov, 29:56 Vladimir Grebennikov, 50:16 Jevgenij Grošev, 55:02 Viktor Prjažnikov Rozhodčí: Kurt Hauser (SUI), Richard Wagner (GER) Vyloučení: 8:3 (0:3) Finsko – Austrálie 14:1 (8:1, 4:0, 2:0)", "section_level": 2}, {"title": "Soutěž útěchy.", "content": "22. února 1960 (10:30) – Squaw Valley (Blyth Arena) Branky Finska: 3:25 Jouni Seistamo, 5:19 Raimo Kilpiö, 6:21 Pertti Nieminen, 7:51 Esko Luostarinen, 9:22 Raimo Kilpiö, 15:54 Voitto Soini, 16:04 Raimo Kilpiö, 18:07 Pertti Nieminen, 23:24 Kalevi Numminen, 36:54 Juhani Wahlsten, 37:51 Juhani Wahlsten, 39:19 Esko Luostarinen, 43:59 Jouni Seistamo, 56:40 Raimo Kilpiö Branky Austrálie: 18:48 David Cunningham Rozhodčí: Buck Riley (USA), Hiroshi Hayashi (JPN) Vyloučení: 3:3 + Koiso (FIN) na 5 minut. 23. února 1960 (10:30) – Squaw Valley (Blyth Arena) Branky Finska: 0:30 Raimo Kilpiö, 7:57 Jouni Seistamo, 27:02 Pertti Nieminen, 33:33 Matti Lampainen, 40:17 Voitto Soini, 41:57 Voitto Soini Branky Japonska: 12:06 Tošihiko Jamada, 23:54 Masamu Tanabu, 35:40 Isao Ono, 49:04 Takaši Kakihara, 49:57 Mamoru Takašima, 55:59 Mamoru Takašima Rozhodčí: Marshall Ryman (USA), Hugh McLean (CAN) Vyloučení: 7:9 (4:0) + Tanabu na 10 minut. 24. února 1960 (10:30) – Squaw Valley (Blyth Arena) Branky Japonska: 14:37 Tošihiko Jamada, 15:21 Hidenori Inacu, 16:14 Takaši Kakihara, 22:30 Mamoru Takašima, 27:27 Jošihiro Mijazaki, 31:17 Jošihiro Mijazaki, 32:07 Tošihiko Jamada, 42:16 Judži Iwaoka, 44:21 Isao Ono, 47:36 Judži Iwaoka, 49:35 Isao Ono, 50:29 Tošihiko Jamada, 53:21 Judži Iwaoka Branky Austrálie: 43:11 Noel Derrick, 49:28 David Cunningham Rozhodčí: Buck Riley, Marshall Ryman (USA) Vyloučení: 3:8 (3:0) + Acton (AUS) na 5 minut. 25. února 1960 (10:30) – Squaw Valley (Blyth Arena) Branky Finska: 0:45 Juhani Wahlsten, 4:29 Juhani Wahlsten, 5:13 Raimo Kilpiö, 5:18 Heino Pulli, 7:58 Esko Luostarinen, 18:35 Heino Pulli, 21:25 Pertti Nieminen, 23:49 Raimo Kilpiö, 28:16 Pertti Nieminen, 33:19 Esko Luostarinen, 34:19 Pertti Nieminen, Jouni Seistamo, Jorma Salmi, Teppo Rastio, Jouni Seistamo, Pertti Nieminen, Heino Pulli, Pertti Nieminen, Jouni Seistamo Branky Austrálie: 11:08 Russel Jones, 20:15 John Thomas Rozhodčí: Marshall Ryman (USA), Hiroshi Hayashi (JPN) Vyloučení: 5:8 (1:0) 26. února 1960 (10:30) – Squaw Valley (Blyth Arena) Branky Finska: 6:35 Heino Pulli, 7:53 Teppo Rastio, 24:58 Raimo Kilpiö, 26:54 Jouni Seistamo, 28:41 Pertti Nieminen, 33:43 Jouni Seistamo, 36:52 Heino Pulli, 37:10 Teppo Rastio, 51:48 Raimo Kilpiö, 55:59 Pertti Nieminen, 59:19 Esko Luostarinen Branky Japonska: 11:40 Akioši Segawa, 52:58 Tošihiko Jamada Rozhodčí: Robert Barry, Everett Riley (USA) Vyloučení: 10:7 (0:1) + Tanabu na 10 minut. 27. února 1960 (7:30) – Squaw Valley (Blyth Arena) Branky Japonska: 0:52 Takaši Kakihara, 1:25 Isao Ono, 2:40 Acuo Irie, 8:57 Tošihiko Jamada, 12:31 Mamoru Takašima, 15:00 Akioši Segawa, 26:32 Acuo Irie, 32:50 Maso Murano, 42:09 Hidenori Inacu, 53:45 Isao Ono, 54:16 Isao Ono Branky Austrálie: 28:07 Noel Derrick, 47:24 Basil Hansen, 51:13 David Cunningham Rozhodčí: Marshall Ryman, Everett Riley (USA) Vyloučení: 1:5 (1:0)", "section_level": 2}, {"title": "Statistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Soupiska USA.", "content": "USA Brankáři: Jak McCartan, Laurence Palmer Obránci: John Mayasich, Jack Kirrane, Edwyn Owen, Rodney Paavola Útočníci: Robert Cleary, Bill Christian, Roger Christian, Bill Cleary, Tom Williams, Paul Johnson, Robert McVey, Dick Meredith, Weldon Olson, Dick Rodenheiser, Gene Grazia Trenér: Jack Riley", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Kanady.", "content": "Kanada (Kitchener-Waterloo Dutchmen) Brankáři: Don Head, Harold Hurley Obránci: Harry Sinden, Jack Douglas, Moe Benoit, Darryl Sly Útočníci: Fred Etcher, Robert Attersley, George Samolenko, Floyd Martin, Bobby Rousseau, Jim Connelly, Don Rope, Bob Forhan, Bob McKnight, Ken Laufman, Cliff Pennington Trenér: Bobby Bauer", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska SSSR.", "content": "SSSR Brankáři: Nikolaj Pučkov, Jevgenij Jerkin. Obránci: Nikolaj Sologubov, Nikolaj Karpov, Jurij Baulin, Henrich Sidorenko, Alfred Kučevskij. Útočníci: Venjamin Alexandrov, Jurij Cicinov, Konstantin Loktěv, Stanislav Pjetuchov, Vladimir Grebennikov, Jevgenij Grošev, Alexandr Almetov, Michail Byčkov, Viktor Jakušev, Viktor Prjažnikov. Trenér: Anatolij Tarasov, Vladimir Jegorov.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Československa.", "content": "4. Československo Brankáři: Vladimír Nadrchal, Vladimír Dvořáček. Obránci: Karel Gut, Rudolf Potsch, Jan Kasper, František Tikal, František Mašlaň. Útočníci: Václav Pantůček, Miroslav Vlach, Vlastimil Bubník, Jozef Golonka, Ján Starší, Josef Černý, František Vaněk, Jaroslav Volf, Jaroslav Jiřík, Bronislav Danda. Trenér: Eduard Farda, Ladislav Horský.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Švédska.", "content": "5. Švédsko Brankáři: Bengt Lindqvist, Kjell Svensson. Obránci: Gert Blomé, Bert-Olov Nordlander, Roland Stoltz, Hans Svedberg. Útočníci: Anders Andersson, Sigurd Bröms, Einar Granath, Lars Lundvall, Nisse Nilsson, Ronald Pettersson, Ulf Sterner, Sven Tumba Johansson, Sune Wretling, Carl Öberg. Trenér: Ed Reigle, Pelle Bergström.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska SRN (SND).", "content": "6. SRN (SND) Brankáři: Michael Hobelsberger, Ulrich Jansen. Obránci: Paul Ambros, Ernst Eggerbauer, Hans Huber, Leonhard Waitl, Útočníci: Markus Egen, Hans Rampf, Xaver Unsinn, Kurt Sepp, Ernst Trautwein, Georg Eberl, Horst Franz Schuldes, Siegried Schubert, Josef Reif, Otto Schneitberger. Trenér: Karl Wild (tehdejší trenér Gerhard Kiessling jako uprchlík z NDR nesměl tým vést).", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Finska.", "content": "7. Finsko Brankáři: Juhani Lahtinen, Esko Niemi. Obránci: Kalevi Numminen, Yrjö Hakala, Matti Lampainen, Erkki Koiso. Útočníci: Raimo Kilpiö, Esko Luostarinen, Heino Pulli, Jouni Seistamo, Juhani Wahlsten, Pertti Nieminen, Kalevi Rassa, Teppo Rastio, Jorma Salmi, Voitto Soini, Seppo Vainio. Trenér: Joe Wirkkunen, Aarne Honkavaara.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Japonska.", "content": "8. Japonsko Brankáři: Toiei Honma, Šoiči Tomita. Hráči: Jošihiro Mijazaki, Kunito Takagi, Šiniči Honma, Hidenori Inacu, Acuo Irie, Isao Ono, Šigeru Šimada, Masamu Tanabu, Mamoru Takašima, Šikaši Akazawa, Judži Iwaoka, Takaši Kakihara, Maso Murano, Akioši Segawa, Tošihiko Jamada. Trenér: Kijoši Jošidžima.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Austrálie.", "content": "9. Austrálie Brankáři: Robert Reid, Noel McLoughlin. Obránci: Basil Hansen, Kenneth Wellman, John Nicholas, Victor Ekberg Útočníci: Russel Jones, Ivan Veselý, John Thomas, Clive Hitch, Noel Derrick, David Cunningham, Peter Parrott, Ben Acton, Kenneth Pawsey, Ron Amess, Zdeněk (Steve) Tikal, Rob Dewhurst. Trenér: William McEachern.", "section_level": 2}], "src_summary": "27. mistrovství světa a 38. mistrovství Evropy v ledním hokeji probíhalo v rámci VIII. zimních olympijských her na stadionech Blyth Arena a Squaw Valley Olympic Skating Rink ve Squaw Valley. 9 účastníků bylo rozlosováno do tří skupin, z nichž první dvě mužstva postupovala do finálové skupiny, kde se hrálo systémem každý s každým; ostatní mužstva hrála dvoukolově o umístění v soutěži útěchy. Hokejový tým SRN byl na ZOH součástí Společného německého družstva (SND). Do mistrovství světa a Evropy jsou výsledky SRN započítány samostatně.", "tgt_summary": "Das olympische Eishockeyturnier der Olympischen Winterspiele 1960 in Squaw Valley, USA gilt zugleich als 27. Eishockey-Weltmeisterschaft und 38. Europameisterschaft. Die Spiele fanden im Zeitraum vom 19. bis 28. Februar 1960 statt. Neun Mannschaften nahmen an diesem Turnier teil. Es wurde zunächst in drei Vorrundengruppen gespielt; die beiden Erstplatzierten erreichten die Finalrunde, die restlichen Teams spielten in einer Doppelrunde um die Plätze 7–9. Erstmals nahmen Australien und Japan an einem olympischen Eishockeyturnier teil. Um die Vertretung Deutschlands musste wie schon vor vier Jahren eine innerdeutsche Qualifikation ausgespielt werden. ", "id": 113386} {"src_title": "Válka v Bosně a Hercegovině", "tgt_title": "Bosnienkrieg", "src_document": [{"title": "Předválečná situace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rozpad Jugoslávie.", "content": "Rozpad socialistické Jugoslávie byl začátkem všech konfliktů na Balkánském poloostrově. Národní socialistické strany přestávaly být koncem osmdesátých let 20. století těmi nejmocnějšími a do popředí zájmů se dostávaly strany nacionalistické a separatistické. To bylo patrné zejména v Srbsku, Chorvatsku a Bosně a Hercegovině. V menší míře i ve Slovinsku a Makedonii. V březnu 1989 nabrala politická krize v Jugoslávii nových rozměrů po přijetí změn v srbské ústavě, které omezovaly pravomoci autonomních oblastí Kosovo a Vojvodina. Obě autonomie navíc měly po jednom hlase v jugoslávském federativním shromáždění, ovšem díky změnám, které prosadil Slobodan Milošević, prakticky získalo tyto hlasy Srbsko a mělo tak se svými třemi hlasy z osmi celkově velký vliv na fungování federace. Tato situace vedla k námitkám z jiných svazových republik, které vyzývaly k reformě jugoslávské federace. Na mimořádném 14. kongresu Svazu komunistů Jugoslávie, dne 20. ledna 1990, se delegace republik nemohly shodnout na hlavních otázkách budoucnosti jugoslávské federace, v důsledku čehož slovinští a chorvatští delegáti opustili kongres. Slovinská delegace v čele s Milanem Kučanem požadovala demokratické změny a volnější federaci, zatímco srbská delegace v čele s Miloševićem byla kategoricky proti tomu. Tento akt je považován za začátek konce Jugoslávie. Vedle sporů na úrovni federace se na rozpadu značně podepsal vliv jednotlivých nacionalistických skupin, z nichž jedna z nejvýznamnějších byla Chorvatské demokratické společenství vedená Franjo Tuđmanem.", "section_level": 2}, {"title": "Karađorđevská dohoda.", "content": "Karađorđevská dohoda byla tajná dohoda mezi Franjo Tuđmanem a Slobodanem Miloševićem ohledně přerozdělení si území Bosny a Hercegoviny mezi Srbsko a Chorvatsko. Jednání se uskutečnilo již v březnu 1991 v srbské obci Karađorđevo.", "section_level": 2}, {"title": "Předválečná situace v Bosně a Hercegovině.", "content": "Bosna a Hercegovina byla multietnickým územím, kde 43 % obyvatelstva tvořili Bosňané, 31 % Srbové a 17 % Chorvaté. V listopadu a prosinci 1990, kdy se konaly první svobodné parlamentní volby, vyhrály bosňácká Stranka demokratske akcije (SDA), srbská Srpska demokratska stranka (SDS) a chorvatské Chorvatské demokratické společenství (HDZ BiH). Strany si rozdělily funkce v Socialistické republice Bosna a Hercegovina takto: předseda sedmičlenného prezidia – Bosňák, předseda parlamentu – Srb a ministerský předseda – Chorvat. Srbští členové parlamentu 24. října 1991 pro nesouhlas s vyhlášením suverenity Bosny a Hercegoviny na Jugoslávii založili Sněmovnu srbského národa Bosny a Hercegoviny (\"Skupština srpskog naroda Bosne i Hercegovine\"). Následně 9. ledna 1992 založili Republiku srbského národa Bosny a Hercegoviny (\"Republika srpskog naroda Bosne i Hercegovine\"), nato 7. dubna Sněmovna Srbského národa Bosny a Hercegoviny vyhlásila nezávislost Srbské republiky Bosny a Hercegoviny (\"Srpska Republika Bosne i Hercegovine\"), 12. srpna přejmenované na Republiku Srbskou (\"Republika Srpska\").", "section_level": 2}, {"title": "Chorvatské společenství Herceg-Bosna.", "content": "Chorvatské demokratické společenství Bosny a Hercegoviny (\"Hrvatska demokratiska zajednica Bosne i Hercegovine\", HDZ BiH) byla vlastně odnoží Chorvatské demokratické unie Franjo Tuđmana. Chorvatští nacionalisté v Bosně a Hercegovině pod vedením politiků jako Mate Boban, Dario Kordić, Jadranko Prlić a Ignac Koštroman vyhlásili 18. listopadu 1991 politickou, ekonomickou, kulturní a geografickou autonomii na Bosně a Hercegovině, nazvanou Chorvatské společenství Herceg-Bosna (\"Hrvatska zajednica Herceg-Bosna\"). Následně 14. září 1992 vyhlásili nezávislost Chorvatské republiky Herceg-Bosny.", "section_level": 2}, {"title": "Referendum o nezávislosti Bosny a Hercegoviny.", "content": "Po vyhlášení nezávislosti Slovinska a Chorvatska na Socialistické federativní republice Jugoslávii v roce 1991 Bosna a Hercegovina i přes odpor bosenských Srbů uspořádala referendum o nezávislosti, které se uskutečnilo ve dnech 29. února a 1. března 1992. Sněmovnu srbského národa Bosny a Hercegoviny vyzvala srbské obyvatelstvo k bojkotu referenda. Počet voličů v referendu byl 64 % a výsledek byl 99,43 % ve prospěch nezávislosti. Nezávislost byla vyhlášena dne 5. března 1992 v parlamentu. Po tomto aktu začaly ozbrojené blokády silnic, převážně ze strany Srbů.", "section_level": 2}, {"title": "Carrington-Cutileirův plán.", "content": "Hrozba války v zemi si vynutila zasedání Evropského společenství a dalších států v září 1991. Carrington-Cutileirův plán byl pojmenovaný podle jeho tvůrců – lorda Petera Carringtona a portugalského velvyslance José Cutileira. Plán spočíval v rozdělení území podle majoritních etnik na všech úrovních správy. Nejprve byl plán přijat všemi třemi stranami, ale nakonec prezident Bosny a Hercegoviny, Bosňan nAlija Izetbegović, od plánu ustoupil a jednání tak ztroskotala.", "section_level": 2}, {"title": "Zbrojní embargo.", "content": "Dne 25. září 1991 vydala Rada bezpečnosti Organizace spojených národů rezoluci RB OSN 713 o uvalení zbrojního embarga pro všechny státy bývalé Jugoslávie. Embargo postihlo nejvíce armádu Bosny a Hercegoviny, protože Srbsko vlastnilo většinu vojenského arzenálu komunistické armády Jugoslávie a chorvatská armáda mohla využít pašování zbraní přes své pobřeží. Pakliže Srbsko vlastnilo většinu výbavy po rozpadlé Jugoslávii, na území Bosny bylo více než 55 % zbrojařských závodů a kasáren. Ovšem nedostatek surovin, elektrické energie pro výrobu a srbská správa mnoha podniků, nutilo BaH apelovat na embargo, protože v očekávání válečného konfliktu potřebovala BaH zbraně. Embargo zrušeno nebylo, proti se postavilo Spojené království, Rusko a Francie.", "section_level": 2}, {"title": "Válka.", "content": "Prvním reálným konfliktem v Bosně byl spor mezi Srby a Bosňáky. V druhém dni referenda o nezávislost 1. března 1992 byl na srbské svatbě v Sarajevu zabit otec ženicha Nikola Gardović, kterého Srbové považují za první oběť války. Naproti tomu Bosňáci a Chorvaté považují za první oběti civilisty z obce Ravno, které vyvraždila Jugoslávská lidová armáda 30. září 1991, v průběhu obléhání města Dubrovník. Dne 19. září Jugoslávská lidová armáda (JNA) přesunula některé svoje jednotky do oblasti kolem města Mostar, kde obyvatelé veřejně protestovali proti vládě.", "section_level": 1}, {"title": "Pád Srebrenice a Žepy.", "content": "6. květen 1993 RB OSN přijala rezoluci č. 824, kterou bylo město Sarajevo, Tuzla, Bihać, Goražde, Žepa a Srebrenica a jejich okolí vyhlášena bezpečnými zónami pod ochranou OSN. 11. července 1995 Bosenskohercegovští Srbové dobyli bosňáckou enklávu Srebrenici, kterou obléhali od léta 1992. Z města bylo evakuováno na 25 000 lidí, většinou do oblasti Tuzly. Nejasný zůstal osud asi patnácti tisíc bosňáckých mužů, kteří byli při obsazování města zajati. Část z nich se probila do Tuzly, ostatní byli pobiti. 25. července dobyly srbské síly Žepu, další takzvanou bezpečnou zónu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Válka v Bosně a Hercegovině, obecně známá také jako Bosenská válka za nezávislost, byl mezinárodní ozbrojený konflikt, který probíhal od března roku 1992 do listopadu roku 1995 na území Bosny a Hercegoviny. Do tohoto konfliktu bylo zapojeno několik stran a jejich armád, které spolu v důsledku nestability a mocenských nároků v této oblasti bojovaly po více jak tři a půl roku a válka byla označována za nejkrvavější z konfliktů té doby v Jugoslávii.", "tgt_summary": "Als Bosnienkrieg wird der Krieg in Bosnien und Herzegowina von 1992 bis 1995 im Rahmen der Jugoslawienkriege bezeichnet. Infolge des beginnenden Zerfalls der Sozialistischen Föderativen Republik Jugoslawien sowie der damit verbundenen kriegerischen Auseinandersetzungen besonders in Kroatien wuchsen in den Jahren 1990 und 1991 auch die Spannungen zwischen den Ethnien in Bosnien und Herzegowina. Während große Teile der serbischen Bevölkerung für einen Verbleib in der jugoslawischen Föderation und einen engen Verbund mit Serbien plädierten, gab es insbesondere bei den Bosniaken den Wunsch, einen eigenen unabhängigen Staat zu bilden, unter anderem weil sie eine Übermacht Serbiens im nunmehr um Slowenien und Kroatien verkleinerten Jugoslawien befürchteten. Kroaten aus der westlichen Herzegowina wollten sich stärker an Kroatien anlehnen beziehungsweise sich dem neuen kroatischen Staat anschließen. Die Spannungen eskalierten nach der Ankündigung eines Referendums über die Unabhängigkeit der Republik Bosnien und Herzegowina (RBiH) und der Ausrufung einer bosnisch-serbischen Republik. Nach der internationalen Anerkennung der unabhängigen Republik Bosnien und Herzegowina durch die Europäische Union und die Vereinigten Staaten von Amerika am 6./7. April 1992 begann die militärische Eskalation zwischen den Konfliktparteien. ", "id": 2399675} {"src_title": "Serj Tankian", "tgt_title": "Serj Tankian", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se 21. srpna 1967 v libanonském Bejrútu. On a jeho rodina v roce 1975 emigrovali do Los Angeles. V Bejrútu Tankian bral jako malé dítě lekce hraní na flétnu. Později vystudoval marketing a obchod (\"Marketing and Business\") na Stanfordově univerzitě a před začátkem hudební kariéry založil softwarovou firmu. V roce 1993 založil svoji první rockovou hudební skupinu, její název byl Soil (nemá nic společného se skupinou SOiL). Jejími členy byli Daron Malakian, Domingo Laranio, Dave Hakopyan a později i Shavo Odadjian. O dva roky později, v roce 1995, po nahrávání a koncertu odešli Dave a Domingo. Shavo kontaktoval bubeníka Andyho Khachaturiana, tito čtyři lidé se stali základem skupiny, která byla přejmenována na System of a Down. Během svého účinkování v SOAD nazpíval několik písní i s jinými skupinami jako např. píseň \"Mushroom Cult\" od Dog Fashion Disco a zpíval i vokály v písni \"Mein\" od skupiny Deftones. Produkoval album \"Enter the Chicken\" od umělce, který si říká Buckethead. Zpívá vokály v písních od \"We Are One\", \"Coma\" a \"Waiting Here\". S vydavatelstvím Serjical Strike Records nabízí skupinám mimo mainstream možnost vydání jejich skladeb. První vydaným albem tohoto vydavatelství bylo album Serart, společného projektu Serje Tankiana a Arto Tunçboyacıyana. Později zpíval s Les Rita Mitsouko ve skladbě \"Terminal Beauty\", také zpíval se skupinou Fair to Midland během živého hraní improvizované verze jejich písně \"Walls of Jericho\" z alba \"\". Na několika projektech spolupracoval se svým dobrým přítelem, režisérem Diranem Noubarem. Jejich spoluprací vznikl i filmový dokument \"Armenia, a Country Under Blockade\", dokument byl opatřen jím namluveným komentářem. Doprovází se na kytaru během zpěvu písně \"Saving Us\" na svém albu \"Elect the Dead\", režíroval videoklip s písní \"Baby\". Angažuje se také na politické scéně, spolu s Tomem Morellem založili organizaci Axis of Justice. Často veřejně kritizuje násilí a nespravedlnost na světě. Každý měsíc vysílá jejich rozhlasová stanice program, kde si zvou hosty jako Mumia Abu-Jamal (politický vězeň), Noam Chomsky (jazykovědec a anarchista) apod. Často se účastní demonstrací. Je vegetarián, nesleduje televizi a neposlouchá ani rádio. Píseň nazvaná \"Sounds of War\", kterou hrál na koncertech po vydání prvního sólového alba, ukazuje hru ve stylu \"jazz fusion\". Písně z prvního alba Elect the Dead zahrál speciálně v orchestrálním provedení na jedinečném koncertu v Aucklandu. Záznam vyšel 9.3.2010 na DVD. Jednou z hraných písní byla tehdy zcela nová skladba, která nese označení \"Gate 21\". Té se později dostalo rockového aranžmá a videoklipu. V současné době žije v Calabase v Kalifornii. Svůj „druhý domov“ má na Novém Zélandu, kde v roce 2007 získal povolení k trvalému pobytu. Dokonce se objevila fáma, že hodlá zůstat na Novém Zélandu, dokud neskončí Válka v Iráku, on sám však toto v rozhovoru popřel. Z hudby poslouchá hodně jazz - Miles Davis, dále pak: Fair To Midland, Tom Waits, Cesaria Evora, Ravi Shankar, Thelonious Monk. Povídá se, že je od roku 2005 ženatý s arménskou umělkyní Angelou Madatyan. Podílel se na vzniku dokumentárního filmu Screamers, kde mimo jiné poskytl rozhovor se svým dědečkem. Složil hudbu pro muzikál Prometheus Bound amerického scenáristy Stevena Satera. Muzikál je založen na antické tragédii o Prométheovi (Spoutaný Prométheus - Aischylos). Premiéra proběhla 25.2.2011.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Má hnědé oči, výraznou bradku, černé kudrnaté vlasy, které několikrát výrazně změnil, např. v klipu \"Spiders\" a na několika koncertech se objevil s dredy, při několika starších koncertech byl obarven na blond. Při vydání alba \"Toxicity\" měl vlasy nakrátko ostříhané. V době vydání alba \"Mezmerize/Hypnotize\" měl vlasy dlouhé po ramena. Měří 183 cm.", "section_level": 1}], "src_summary": "Serj Tankian () (* 21. srpna 1967 Bejrút, Libanon) je arménsko-americký zpěvák, skladatel, básník, aktivista a multiinstrumentalista. Je znám především jako zpěvák metalové skupiny System of a Down (SOAD). V roce 2002 společně s Tomem Morellem spoluzaložili neziskovou sociálně-politickou organizaci Axis of Justice (česky \"Osa spravedlnosti\"). Během své kariéry vydal pět alb se SOAD, jedno s Arto Tunçboyacıyanem (Serart) a 23. října 2007 vydal sólové album \"Elect the Dead\". ", "tgt_summary": "Serj Tankian ( [ˈsɛɾʒ thɑnˈkhjɑn]; * 21. August 1967 in Beirut, Libanon) ist ein armenisch-US-amerikanischer Sänger und Komponist. Bekannt wurde er als Sänger der Metal-Band System of a Down.", "id": 2115380} {"src_title": "Převorství sionské", "tgt_title": "Prieuré de Sion", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Sdružení s názvem \"Převorství sionské\" bylo založeno v roce 1956 ve francouzském městě Annemasse. Jeho registrace byla v souladu s francouzskými zákony provedena na podprefektuře (nižší správní úřad) v obci Saint-Julien-en-Genevois 7. května 1956 a oznámení vyšlo ve věstníku \"Journal Officiel de la République Française\" 20. července 1956. Zakladateli a signatáři byli Pierre Plantard (známý jako „Chyren“), André Bonhomme (známý jako „Stanis Bellas“), Jean Delaval a Armand Defago. Přídomek „sionské“ byl vybrán podle místního návrší, které se nachází jižně od Annemasse a je známé jako \"Mont Sion\" (stejně jako hora nedaleko Jeruzaléma). Podtitul názvu Převorství je „Chevalerie d'Institutions et Règles Catholiques d'Union Independante et Traditionaliste“, z čehož je možné složit akronym „CIRCUIT“ (okruh). V překladu „Rytířstvo katolického zákona a zřízení a nezávislé tradicionalistické unie“. Účelem sdružení je podle jeho stanov uložených v St. Julien „Études et entraide des membres“, tzn. „vzdělávání a vzájemná podpora členů“. I když jako oficiální vedoucí představitel (prezident) byl uveden André Bonhomme, ve skutečnosti byl klíčovým představitelem Plantard, zapsaný jako nejvyšší tajemník, který byl pravděpodobně také původcem myšlenky. Úředně uložené stanovy Převorství sionského předpokládají vytvoření řeholního řádu, ale jeho aktivity se těmto záměrům v ničem nepodobaly. Např. článek VII říká, že od členů se očekává „konat dobré skutky, pomáhat katolické církvi, učit pravdu, bránit slabé a utlačované“. Ke konci roku 1956 se sdružení opravdu pokusilo navázat spolupráci s místní katolickou církví účastí na provozu školního autobusu, který zabezpečovalo společně s kostelem sv. Josefa v Annemasse. První číslo časopisu Převorství sionského s názvem \"Circuit\" je datováno 27. května 1956 (celkově vyšlo 12 čísel). V jeho názvu bylo „Bulletin d'Information et Défense des Droits et de la Liberté des Foyers HLM“, volně přeloženo „Zpravodaj a obránce práv a svobody domácností s regulovaným nájemným“ a vzhledem k politické nestabilitě čtvrté francouzské republiky (1944–1958), byl místními úřady přijímán s určitým podezřením. Některé články skutečně vyjadřovaly názory týkající se místní politiky, jiné napadaly a kritizovaly stavební společnosti podílející se na modernizaci Annemasse a okolí a této modernizaci se snažily odporovat. Kancelář Převorství sionského i jeho časopisu byla v Plantardově obecním bytě. Podle všeho mělo sdružení jen několik členů, což by potvrzovala i skutečnost, že články obsažené v jejich časopise „Circuit“ jsou psány několika málo různými lidmi. Oficiálně zaregistrované sdružení bylo rozpuštěno někdy v říjnu 1956, ale i potom, v letech 1962–1993, ho Plantard z různých důvodů a v nepravidelných intervalech obnovoval, i když to bylo jen na papíře. Úředně je Převorství sionské považováno za „spící“, protože od roku 1956 nevykazuje žádnou aktivitu. Podle francouzského práva nemají úkony provedené jménem Převorství po roce 1956 právní závaznost a nikdo kromě původních signatářů nemá právo použít jeho jméno pro oficiální účely. André Bonhomme ve sdružení od roku 1956 už nehrál žádnou roli. Oficiálně odstoupil v roce 1973, když se dozvěděl, že Plantard vystupuje jménem sdružení, takže od té doby zřejmě neexistoval nikdo, kdo by měl oprávnění za sdružení jednat.", "section_level": 1}, {"title": "Mystifikace.", "content": "Plantard původně doufal, že Převorství sionské by se mohlo stát vlivnou skrytě politickou zvláštní zednářskou lóží (podobně jako \"Propaganda Due\"), která by se snažila o znovunastolení rytířství a monarchie a která by také mohla pomoci uplatnit jeho vlastní nárok, jakožto legitimního uchazeče o francouzský trůn. Mezi roky 1961 a 1984 Plantard vytvářel fiktivní starodávnou historii Převorství a prohlašoval, že se jedná o odnož řeholního řádu, který měl podle papežské buly z 12. století opatství na hoře Sión. Toto Opatství sionské (\"Abbey de Notre Dame de Mont Sion\") bylo založeno v Jeruzalémském království během první křížové výpravy a později v roce 1617 sloučeno s řádem jezuitů. Právě záměna opatství a převorství je častou chybou, Plantard si to zjevně uvědomoval a využil toho.", "section_level": 2}, {"title": "Podvržené dokumenty.", "content": "Aby dodali důvěryhodnosti smyšlenému původu a historii, potřebovali Plantard a jeho přítel Philipp de Cherisey vytvořit „nezávislé důkazy“. Proto v šedesátých letech dvacátého století ve francouzské národní knihovně v Paříži (Bibliothèque nationale de France) uložili soubor podvržených listin, později známých jako \"Dossiers Secrets d'Henri Lobineau\" (Tajné spisy Henriho Lobineau). Ve stejné době Plantard také začal vytvářet rukopis knihy a u de Cheriseye si nechal vyrobit sadu „středověkých pergamenů“, které obsahovaly skryté zmínky o Převorství sionském. Ve společně vymyšleném příběhu pak uváděli, že tyto zdánlivě starobylé pergameny údajně v 19. století objevil kněz Bérenger Saunière uvnitř jednoho z pilířů při opravách svého kostela v Rennes-le-Château. Plantard pro svůj rukopis nenašel vydavatele a proto oslovil spisovatele Gérarda de Sède, který pro něj na základě jeho rukopisu a podvržených pergamenů napsal knihu, ve které tvrdil, že Saunière objevil vodítko ke skrytému pokladu. Kniha byla vydána pod názvy \"L'Or de Rennes\" (Renneské zlato) a \"Le Tresor Maudit de Rennes-le-Chateau\" (Prokletý poklad z Rennes-le-Château), obsahovala kopie nalezených dokumentů, aniž by byl přiložen jejich překlad a v roce 1967 se ve Francii stala velmi populárním čtivem.", "section_level": 2}, {"title": "Důkaz spiknutí.", "content": "Z korespondence, která v šedesátých letech probíhala mezi Plantardem, de Cheriseyem a de Sédem vyplývá, že celá trojice byla zcela zaujata výrobou podvodu. Dopisy popisovaly úskoky jak bojovat s kritikou jejich různých tvrzení a jak sestavit nová prohlášení, která by pomohla celou věc udržet při životě. Tyto dopisy, kterých je celkem více než 100, jsou i s původními obálkami ve vlastnictví francouzského badatele Jean-Luca Chaumeila. Ten byl v sedmdesátých letech také zapojen v piklích kolem Převorství sionského a napsal knihy a články o Plantardovi i Převorství, než z něj na konci sedmdesátých let vystoupil a v knihách, které vyšly ve Francii, odhalil Plantardovu minulost. Jeden z dopisů později nalezených na podprefektuře v St. Julien-en-Genevois také dokazuje, že Plantard byl už v minulosti uznán vinným z podvodu.", "section_level": 2}, {"title": "Pelatova aféra.", "content": "V září 1993 Plantard z vlastní vůle předstoupil před vyšetřujícího soudce Thierry-Jean Pierra, který v té době prošetřoval aktivity multimilionáře Rogera Patrice Pelata. Plantard mu sdělil, že osoba, kterou vyšetřuje byla velmistrem Převorství sionského. Pelat zemřel v roce 1989, kdy byl obviněn z trestné činnosti známé jako „insider trading“, tedy obchodování obeznámených, zneužití postavení k získání obchodních výhod, francouzsky \"délit d'initié\". V témže roce se jeho jméno objevilo na Plantardově seznamu velmistrů, protože Plantard jednak nerozuměl francouzskému právu ani finančnickým výrazům a také si vyložil slovo „initié“ jako „zasvěcený“, takže ho brzy po jeho smrti zapsal jako posledního velmistra. Tento poslední střet se zákonem však byl pravděpodobně Plantardovou největší chybou. Pelat byl přítelem francouzského prezidenta Françoise Mitterranda a skandál se soustředil také kolem francouzského premiéra Pierra Bérégovoye. Vyšetřující soudce nemohl pominout žádnou informaci vztahující se k případu a i když byl názoru, že to nic hodnotného nepřinese, nařídil prohlídku Plantardova bytu. Při ní bylo nalezeno velké množství padělaných dokumentů, včetně dokladů o tom, že Plantard je skutečným králem Francie. Plantard pod přísahou musel přiznat, že si všechno včetně Pelatova velmistrovství vymyslel. Dostal příkaz ukončit veškeré aktivity související s Převorstvím sionským a dále žil v ústraní až do své smrti 3. února 2000.", "section_level": 2}, {"title": "Pokračování příběhu.", "content": "V roce 1969 si anglický herec a sci-fi scenárista Henry Lincoln přečetl knihu \"Prokletý poklad z Rennes-le-Château\", která ho velmi zaujala a na prvním pergamenu v příloze objevil jednu ze skrytých zpráv. Pergamen obsahuje unciálou psaný upravený latinský text části evangelia podle Lukáše, v němž jsou některá písmena napsána výš než jiná. Tato písmena je možno složit do následujícího textu: „A Dagobert II Roi et a Sion est ce tresor, et il est la mort“. Smysl ve francouzštině je nejasný. Dá se přeložit jako „Dagobertu II. králi a Siónu náleží tento poklad a je to smrt“ nebo „Pro krále Dagoberta II. a pro Sión je tento poklad a je (poklad nebo král) tam mrtev“. Má se za to, že podivný slovosled a nejednoznačnost výkladu má zmást nezasvěceného čtenáře nebo naopak vytvořit zdání důležité kódované zprávy. Text měl pravděpodobně ukazovat na souvislost mezi franským králem a posledním příslušníkem dynastie Merovejců Dagobertem II. zavražděným v 7. století a Siónem, tedy návrším na kterém stál Šalamounův chrám, Jeruzalémem a křesťanskou „zemí zaslíbenou“ obecně. Lincoln pokračoval ve vlastních výzkumech a rozvíjení konspiračních teorií. V sedmdesátých letech napsal několik knih a přesvědčil tvůrce dokumentárního programu \"Chronicle\" (Kronika) britské televizní stanice BBC 2, aby natočili seriál dokumentů, které dosáhly jisté popularity a měly tisíce diváků.", "section_level": 1}, {"title": "\"Svatá krev a svatý grál\".", "content": "Henry Lincoln spojil síly s Michaelem Baigentem a Richardem Leighem a začali bádat společně. Jejich pátrání je dovedlo do francouzské národní knihovny k pseudo-historickým \"Tajným dokumentům Henriho Lobineaua\". Aniž by věděli, že jde o podvrhy, použili je jako hlavní základ knihy \"Svatá krev a svatý grál\", která byla poprvé vydána v roce 1982 v Londýně. V ní jako fakta, uvádějí: Autoři dále prohlašují, že hlavními záměry Převorství sionského jsou: V příběhu je zahrnuto také neslavně proslulé a průkazně podvržené protižidovské pojednání ze začátku dvacátého století známé jako Protokoly sionských mudrců. Autoři poukazují na to, že tento text ve skutečnosti popisuje snahy Převorství sionského a za nejpřesvědčivější důkazy jeho existence a činnosti považují tyto skutečnosti: Někteří křesťanští eschatologové, kteří tato tvrzení přijali jako pravdivá, viděli v Převorství sionském vyplnění proroctví obsažených ve Zjeveni svatého Jana a další důkaz domnělého protikřesťanského spiknutí obrovských rozměrů. Kniha \"Svatá krev a svatý grál\" nebyla přijata jako vědecká a pokládá se spíše za příspěvek k řadě jiných konspiračních teorií. Další francouzští spisovatelé, jako Franck Marie (1978), Jean-Luc Chaumeil (1979, 1984, 1992) a Pierre Jarnac (1985, 1988) se zabývali stejnými tématy, ale nepřikládali Převorství sionskému a tvrzením Pierra Plantarda takovou důležitost. Připouštěli podvod, podrobně rozebírali důkazy pro takové hodnocení a poukazovali na to, že autoři \"Svaté krve\" provedli jen povrchní výzkum. Po vydání knihy \"Šifra mistra Leonarda\", obvinili Baigent, Lincoln a Leigh jejího autora Dana Browna z plagiátorství. V soudním sporu, který byl uzavřen 7. dubna 2006 sice neuspěli, ale přinesl jim novou popularitu a jejich dílo se dostalo do čtyřicítky nejprodávanějších knih ve Velké Británii.", "section_level": 2}, {"title": "\"Šifra mistra Leonarda\".", "content": "Nový vzestup zájmu o Převorství sionské nastal po roce 2003, kdy ho americký spisovatel Dan Brown použil ve své úspěšné knize \"Šifra mistra Leonarda\" (\"The Da Vinci Code\", česky také \"Da Vinciho kód\"). Do ní převzal tvrzení o tajném spolku založeném roku 1099, mezi jehož velmistry patřili např. Isaac Newton, Sandro Botticelli, Victor Hugo a také Leonardo da Vinci. Tyto údaje uvádí jako historická fakta ve zcela fiktivnim příběhu.", "section_level": 2}, {"title": "\"Sionské odhalení\".", "content": "Další údajná spiknutí lze najít v knize \"Sionské odhalení: Pravda o strážcích Kristovy posvátné pokrevní linie\" (\"The Sion Revelation: The Truth About the Guardians of Christ's Sacred Bloodline\"), která vyšla v roce 2006. Jejími autory jsou Lynn Picknett a Clive Prince, jejichž starší kniha \"Templářské odhalení\" (\"The Templar Revelation\") z roku 1997 byla hlavním zdrojem Brownových tvrzení o skrytých zprávách v díle Leonarda da Vinci. Autoři akceptují důkazy o tom, že Převorství sionské bylo založeno Plantardem, takže jeho historie předcházející roku 1956 je podvržená, ale trvají na tom, že ve skutečnosti se jedná o součást spletitého dvojitého podvodu, který má poškodit příběh „božské pokrevní linie“ a tajných organizací, které ji chrání. Uvádějí, že spiklenci se pokoušejí vytvořit Spojené státy evropské.", "section_level": 2}, {"title": "\"Et in Arcadia ego...\".", "content": "\"„Et in Arcadia ego...“\" je podle prohlášení, které se poprvé objevilo v roce 1964, oficiální motto Plantardovy rodiny i Převorství sionského. Jedná se o latinskou frázi, která je známá hlavně jako nápis na hrobce z klasicistního obrazu francouzského malíře Nicolase Poussina \"Pastýři z Arkádie\" přibližně z roku 1640. Doslovně znamená „I v Arkádii (jsem) já“, přičemž je míněna smrt, která je přítomna i v krajině blaženosti Arkádii (memento mori). Je také možné, že se jedná o skrytou zprávu, anagram pro „I Tego Arcana Dei“, což znamená „Odejdi, skrývám tajemství boží“. Přidání výpustky (tří teček), která na Poussinově malbě není, ukazuje na chybějící slovo \"sum\" (\"jsem\"). Richard Andrews a Paul Schellenberger v knize \"Boží hrob\" (\"The Tomb of God\", 1996) vyvozují, že doplněná fráze „Et in Arcadia ego sum“ by mohla být opět anagram pro „Arcam Dei Tango Iesu“ ve významu „Dotýkám se hrobu Boha Ježíše“. Jejich tvrzení je však samozřejmě závislé na tom, že fráze je skutečně neúplná, je doplněno správné slovo, doplněná věta je skutečně anagram a z mnoha možností byl zvolen právě ten správný. Dále učinili závěr, že hrobka obsahuje pozůstatky skutečného Ježíše a navíc se jedná o jednu z \"Les Pontils\" nedaleko Rennes le Chateau. Ve skutečnosti však nápis není Poussinovým dílem a byl použit na dřívější Guercinově malbě, kterou Poussin jen napodobil. Na první verzi obrazu je také zcela odlišná hrobka než na v současné době známém plátně, které je vystaveno v Louvre. Teorie o tom, že Poussin namaloval hrobku \"Les Pontils\" byla několikrát vyvrácena v roce 1996 v historických dokumentech televize BBC 2 nazvaných \"Historie záhady\" (\"The History of a Mystery\"). Jiné výzkumy zveřejněné Franckem Mariem v roce 1974 a Michelem Valletem v roce 1985 prokázaly, že hrobka byla postavena v roce 1903 majitelem pozemku Jeanem Galibertem, který v ní pohřbil svou ženu a babičku. Kamenný náhrobek byl vyroben ve třicátých letech 20. století a opět rozebrán v roce 1988 jeho dalším majitelem s povolením místních úřadů, protože okolní pozemek byl opakovaně nedovoleně navštěvován a poškozován „průzkumníky“ záhad Převorství a hledači pokladů.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní vlivy.", "content": "Převorství sionské zanechalo stopy i v populární kultuře:", "section_level": 1}, {"title": "Údajní velmistři Převorství sionského.", "content": "V čele Převorství sionského údajně stál velmistr nebo \"Nautonnier\" (starofrancouzský výraz pro mořeplavce, navigátora). Následující seznam velmistrů je odvozený z \"Tajných spisů Henriho Lobineaua\" vytvořených Pierrem Plantardem pod pseudonymem „Philippe Toscan du Plantier“ v roce 1967. Mimo samotného Plantarda byli vybráni jen nežijící lidé. Když francouzští vědci a později spisovatelé \"Tajné spisy\" odhalili jako podvržené, Plantard se k tomu nevyjadřoval, ale později, když byl vyšetřován pro padělání důkazů, musel připustit, že tento seznam byl falešný. V roce 1989 se opět pokusil o obnovu Převorství sionského, zveřejnil další seznam velmistrů a k prvnímu se už nehlásil. Tento seznam obsahuje jméno zesnulého přítele francouzského prezidenta Mitterranda Rogera Patrice Pelata a také jméno Plantardova syna Thomase, který o tom nevěděl. Druhý seznam velmistrů se objevil v září 1989 na straně 22 časopisu \"Vaincre\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Převorství sionské ( \"Prieuré de Sion\") je údajná tajná společnost zmiňovaná v mnoha konspiračních teoriích a dílech z oblasti fiktivní historie, většinou jako strážce duchovních tajemství. Ačkoliv bylo založeno v roce 1956, prezentovalo se jako jedna z nejvlivnějších tajných společností v historii západoevropských zemí, založená před tisícem let. Důkazy uváděné na podporu tvrzení týkajících se historické existence převorství byly však po vědeckém zkoumání shledány nevěrohodnými a nakonec se ukázalo, že se jedná o podvrhy vyrobené uchazečem o francouzský trůn Pierrem Plantardem a jeho společníky. ", "tgt_summary": "Prieuré de Sion (von französisch \"prieuré\": „Priorat“, „Kloster“ und \"Sion\": „Zion“), oder auch Bruderschaft vom Berg Zion, ist der Name verschiedener, teils fiktiver Vereinigungen. Angeblich wurde eine Geheimloge dieses Namens während des Ersten Kreuzzuges von Gottfried von Bouillon in Jerusalem gegründet. Berühmtheiten wie Leonardo da Vinci, Isaac Newton und Victor Hugo sollen zu ihren geheimen Mitgliedern gezählt haben. Diese Version basiert auf gefälschten Dokumenten, die der französische Monarchist Pierre Plantard in Umlauf brachte, um dem Verein gleichen Namens, den er 1956 in Annemasse im Département Haute-Savoie gegründet hatte, eine Vorgeschichte anzudichten. Die Vorstellung von einer solchen Geheimgesellschaft wurde seit Ende der 1960er Jahre von zahlreichen Autoren und Medien aufgegriffen und um weiteres Vorstellungsgut aus dem Bereich moderner Esoterik und Verschwörungstheorien angereichert. Sie gilt heute als widerlegt.", "id": 2148760} {"src_title": "Brutnákovité", "tgt_title": "Raublattgewächse", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Brutnákovité jsou jednoleté, dvouleté nebo vytrvalé byliny, případně polokeře, v tropech i keře nebo stromy, výjimečně (některé druhy tropického rodu \"Tournefortia\") i liány. Někteří stromovití zástupci čeledi dosahují až 40 metrů výšky, například druh \"Cordia alliodora\" v deštných pralesích tropické Ameriky.", "section_level": 1}, {"title": "Lodyha a listy.", "content": "Listy jsou střídavé, méně často vstřícné či přeslenité, u bylinných zástupců je často vyvinuta přízemní růžice. Palisty nejsou přítomny. U nezelených parazitických zástupců z podčeledi \"Lennooideae\" jsou listy redukovány na drobné nezelené šupinky. Čepel listů je celokrajná nebo na okraji pilovitá, obvykle jednoduchá, u podčeledi \"Hydrophylloideae\" nejčastěji dlanitě či peřeně dělená nebo dokonce složená. Lodyha je u většiny bylinných zástupců přímá nebo vystoupavá, dichaziálně větvená, s hojnými tuhými chlupy. Kořen bývá vřetenovitý a často vícehlavý. Podzemní hlízy jsou vzácné, objevují se např. u rodu kamejka (\"Lithospermum\") a otočník (\"Heliotropium\"). Na lodyze i listech bývá nápadné a charakteristické odění z chlupů různých typů, často s bazálními cystolity. U některých zástupců podčeledi \"Hydrophylloideae\" jsou přítomny i chlupy žahavé. Pouze výjimečně jsou rostliny lysé, např. rod voskovka (\"Cerinthe\").", "section_level": 2}, {"title": "Květy a plody.", "content": "Rostliny jsou většinou jednodomé s oboupohlavnými květy (některé druhy rodu \"Cordia\" jsou dvoudomé). Květenství jsou obvykle vrcholová, méně často úžlabní. Charakteristickým květenstvím brutnákovitých je vijan, tedy jednoramenný vrcholík. Pokud se květenství vyvíjí z počátečního bodu na obě strany, je označováno jako dvojvijan. Květenství může být i stažené, hlávkovité nebo klubkovité. Některé dřevnaté tropické rody (\"Cordia\", \"Borreria\" aj.) mají hroznovitá nebo vrcholičnatá květenství různých jiných typů. Vzácně jsou květy jednotlivé. Květy jsou obvykle téměř až zcela pravidelné a oboupohlavné. Kalich a koruna jsou převážně pětičetné. Kalich je většinou vytrvalý, pětilaločnatý, s volnými nebo srostlými lístky. Korunní lístky jsou silně srostlé a tvoří kolovitou až řepicovitou, zvonkovitou, nálevkovitou nebo trubkovitou korunu. V ústí koruny jsou často vychlípeniny nebo šupiny pakorunky, střídající se s tyčinkami. Tyčinky jsou volné nebo srostlé, v počtu 5 (pouze u podčeledi \"Lennooideae\" 5 až 10), přirůstají v korunní trubce nebo zřídka jsou připojené až v jejím ústí, střídají se s korunními laloky a většinou nevyčnívají. Prašníky jsou introrzní, s prašnými váčky směřujícími dovnitř květu. Nektária jsou nejčastěji na bázi koruny nebo na žlaznatém valu pod semeníkem. Semeník je svrchní, srostlý ze 2 plodolistů (u rodu \"Trigonotis\" ze 4 až 5, u podčeledi \"Lennooideae\" až 16), kulovitý nebo hluboce čtyřlaločný, se 4 komůrkami (mimo původní přepážky oddělující oba plodolisty vzniká ještě tzv. falešná přehrádka) nebo s jedinou komůrkou (u podčeledi \"Hydrophylloideae\"). Čnělka je 1, vyrůstající z vrcholu nebo z báze semeníku (tzv. gynobazická čnělka), větvená nebo nevětvená. Placentace je axilární, u podčeledi \"Hydrophylloideae\" parietální. Každý plodolist obsahuje 1 až mnoho vajíček. Plodem je peckovice s 1 až 4 pecičkami, tvrdka rozpadající se na 4 jednosemenné nebo 2 dvousemenné plůdky (oříšky), nebo lokulicidní či nepravidelně pukající tobolka. Oříšky jsou často okřídlené nebo mají na povrchu trny či kotvovité chloupky. Semena obsahují rovné až zakřivené embryo. Dělohy jsou ploché, dužnaté. Endosperm je přítomen nebo chybí.", "section_level": 2}, {"title": "Opylování a šíření semen.", "content": "Brutnákovité jsou nejčastěji opylovány hmyzem, zejména včelami, vosami, motýli a mouchami, sbírajícími pyl anebo nektar. Bylo již zaznamenáno i opylování můrami, brouky, netopýry a ptáky. Objevuje se samosprašnost i cizosprašnost. Přinejmenším u několika druhů je přítomna distylie. Květy zástupců některých rodů (pomněnka – rod \"Myosotis\", plícněnka – rod \"Mertensia\", rod \"Cryptantha\") obsahují antokyany a po opylení rychle mění barvu, což je vykládáno jako signál pro opylovače. Tento jev dal jméno např. evropské pomněnce různobarvé (\"Myosotis discolor\"). Šíření semen probíhá různými mechanismy. Druhy s peckovicemi jsou šířeny ptáky nebo savci. Některé pobřežní druhy rodu \"Cordia\" mají lehké korkovité peckovice, které jsou roznášeny vodou, stejně jako oříšky plícněnky \"Mertensia maritima\" a rodu \"Argusia\". Oříšky některých druhů mají vytrvalý křídlatý kalich a jsou šířeny větrem. Plody rodů \"Hackelia\", \"Lappula\" a \"Cynoglossum\" mají na povrchu háčky zachytávající se na srsti zvířat či na oděvu (zoochorie). Podobným způsobem se šíří i pomněnky (\"Myosotis\"), které mají háčkovitými chlupy porostlý vytrvalý kalich. Mnoho druhů brutnákovitých je šířeno mravenci, kteří vyhledávají semena s pevným výživným míškem. Plody rodů otočník (\"Heliotropium\") a kamejka (\"Lithospermum\") jsou pojídány ptáky. Drobná semena druhů s tobolkami jsou šířena převážně vzduchem (anemochorie) a vodou. U některých druhů rodu \"Cordia\" jsou přítomna domatia v podobě dutých ztlustlin na bázi stopky květenství (\"Cordia alliodora\") nebo v pseudopřeslenech listů (\"Cordia nodosa\"), osídlená mravenci.", "section_level": 2}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Důležitými obsahovými látkami jsou především pyrrolizidinové alkaloidy, jejichž struktura je odvozena od heterocyklické sloučeniny pyrrolizidinu. Obsah alkaloidů v rostlinách kolísá od setin procenta hmotnosti sušiny až po 1,5 % u druhu užanka lékařská (\"Cynoglossum officinale\"). Mezi pyrrolizidinové alkaloidy náleží např. echinatin (\"Cynoglossum officinale\", \"Symphytum caucasicum\"), cynoglossin (\"Anchusa officinalis\"), myoskorpin (\"Myosotis scorpioides\", \"Symphytum asperum\", \"S. officinalis\"), retronecin (\"Symphytum x uplandicum\") a symphytin (\"Myosotis scorpioides\", \"Symphytum asperum\", \"S. officinale\"). Dalšími charakteristickými metabolity jsou alkaninová červená barviva (deriváty naftochinonu) a purinový derivát allantoin.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Cronquist řadil čeleď brutnákovité (zahrnující v jeho pojetí i dřevnaté rody) do řádu hluchavkotvaré (\"Lamiales\") spolu s čeleděmi hluchavkovité (\"Lamiaceae\"), sporýšovité (\"Verbenaceae\") a \"Lennoaceae\". Čeleď stužkovcovité (\"Hydrophyllaceae\") byla řazena do řádu lilkotvaré (\"Solanales\"). V Tachtadžjanově systému jsou brutnákovité zařazeny spolu s \"Hydrophyllaceae\", \"Lennoaceae\", \"Hoplestigmataceae\" a \"Tetrachondraceae\" do řádu brutnákotvaré (\"Boraginales\") v rámci nadřádu \"Solananae\". Podobné zařazení je i v Dahlgrenově systému. Dahlgren navíc oddělil od brutnákovitých dřevnatou čeleď \"Ehretiaceae\". Molekulární výsledky později zpochybnily zařazení do některého z řádů a ponechávaly čeleď brutnákovité jako poslední z velkých čeledí nezařazenou. V aktualizovaném systému APG III došlo ke zpřesnění pozice čeledi v systému a čeleď brutnákovité byla zařazena do větve zvané Lamiids, do příbuzenstva řádů hořcotvaré (\"Gentianales\"), hluchavkotvaré (\"Lamiales\") a lilkotvaré (\"Solanales\"). Teprve další aktualizace, APG IV, v této větvi nově ustanovila monotypický řád \"Boraginales\" (brutnákotvaré). Čeleď je dnes dělena do 6 podčeledí, charakterizovaných především umístěním čnělky na semeníku, počtem bliznových ramen a typem plodů. Rod \"Hydrolea\" byl přeřazen do samostatné čeledi \"Hydroleaceae\" v rámci řádu lilkotvaré (\"Solanales\"). V systému APG III byl do brutnákovitých vřazen africký dřevnatý rod \"Hoplestigma\" (předtím v čeledi \"Hoplestigmataceae\").", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Brutnákovité se vyskytují po celém světě od tropů po oblasti mírného pásu. Hlavní centra diversity jsou v Eurasii od Středomoří po Írán a ve Střední a Jižní Americe. Preferují temperátní až teplé oblasti s periodou suššího období, v chladných oblastech a ve vlhkých tropech jsou zřídkavější. Ačkoliv se brutnákovité vyskytují především v teplejších oblastech, některé druhy osídlily i drsné prostředí velehor. V Himálaji se nejodolnější druhy \"Chionocharis hookeri\" a \"Trigonotis rotundifolia\" vyskytují i v nadmořské výšce přesahující 5 000 m nad mořem. V Alpách dosahuje nízký polštářový druh pomněnečka nízká (\"Eritrichium nanum\") hranice 3 000 m nad mořem. Druhově nejbohatší rody jsou otočník (\"Heliotropium\") a \"Cordia\" (asi 300 druhů), ruměnice (\"Onosma\"), \"Tournefourtia\" a \"Cryptantha\" (150 druhů) a pomněnka (\"Myosotis\", asi 100 druhů). Zhruba 50 rodů z celkového počtu je monotypických, tedy obsahujících jediný druh.", "section_level": 1}, {"title": "Česká květena.", "content": "V české květeně je čeleď zastoupena 16 rody a 36 druhy, z toho 11 druhů náleží do rodu pomněnka (\"Myosotis\"). Všechny v ČR původní druhy náležejí do podčeledi \"Boraginoideae\". Většina zástupců je na našem území vázána na výslunná přirozená, polopřirozená nebo ruderální stanoviště v teplejších oblastech: kamejka lékařská (\"Lithospermum officinale\"), ruměnice písečná (\"Onosma arenaria\"), voskovka menší (\"Cerinthe minor\"), hadinec (\"Echium\"), pipla osmahlá (\"Nonea pulla\"), pilát lékařský (\"Anchusa officinalis\"), prlina rolní (\"Lycopsis arvensis\"), ostrolist poléhavý (\"Asperugo procumbens\"), strošek (\"Lappula\"), užanka (\"Cynoglossum\"). Některé teplomilné druhy jsou jednoleté polní plevele: otočník evropský (\"Heliotropium europaeum\"), kamejka rolní (\"Lithospermum arvense\"). Jen menšina jsou hajní byliny a byliny lužních lesů a lesních lemů: kamejka modronachová (\"Lithospermum purpureocaeruleum\"), plicníky (\"Pulmonaria\"), kostival hlíznatý (\"Symphytum tuberosum\"), pupkovec pomněnkový (\"Omphalodes scorpioides\"), též vlhkomilné byliny: kostival lékařský (\"Symphytum officinale\") a kostival český (\"S. bohemicum\"), nebo rostlina zastíněných sutí a zřícenin, lopuštík skloněný (\"Hackelia deflexa\"). Nicméně různé druhy rodu pomněnka (\"Myosotis\") se vyskytují na širokém spektru biotopů. Ojediněle zplaňují některé pěstované druhy: brutnák lékařský (\"Borago officinalis\"), pupkovec jarní (\"Omphalodes verna\"), pupkovec \"Omphalodes linifolia\", hajnička Menziesova (\"Nemophila menziesii\"), kostival drsný (\"Symphytum asperum\"), pomněnkovec velkolistý (\"Brunnera macrophylla\"), pipla žlutá (\"Nonea lutea\"), plícněnka sibiřská (\"Mertensia sibirica\"). Některé druhy jsou vzácně a přechodně zavlékány ze Středomoří: pilátka vždyzelená (\"Pentaglottis sempervirens\"), pilát modrý (\"Anchusa azurea\"), otočník evropský (\"Heliotropium europaeum\"), z východní Evropy a Kavkazu pipla růžová (\"Nonea rosea\") a strošek rozkladitý (\"Lappula patula\"). Z polních kultur občas zplaňuje svazenka vratičolistá (\"Phacelia tanacetifolia\") a příbuzné druhy, pocházející vesměs ze Severní Ameriky. Nominátní poddruh kostivalu českého (\"Symphytum bohemicum\"), tedy \"S. bohemicum\" subsp. \"bohemicum\", je endemitem České kotliny. Mezi kriticky ohrožené taxony na našem území náleží hadinec červený (\"Echium russicum\", jižní Morava), silně ohrožený je kostival český (\"Symphytum bohemicum\").", "section_level": 2}, {"title": "Evropská květena.", "content": "Mimo rodů již zmíněných v přehledu české květeny se v Evropě vyskytuje dalších 19 rodů. Většina z nich je zastoupena jediným, často endemickým druhem: plícněnka \"Mertensia maritima\" na pobřežích severní Evropy, \"Macrotomia densiflora\" v Řecku, \"Mattiastrum lithospermifolium\" na Krétě, \"Elizaldia calycina\" v jz. Španělsku, \"Arnebia decumbens\" v jv. Rusku, \"Trigonotis peduncularis\" ve v. Rusku, \"Halacsya sendtneri\" v Albánii a Jugoslávii, pilátka vždyzelená (\"Pentaglottis sempervirens\") v jz. Evropě, \"Argusia sibirica\", \"Rochelia disperma\" a \"Trachystemon orientalis\" v jv. Evropě, \"Neatostema apulum\" v téměř celém Středomoří. Více druhy jsou zastoupeny rody kamejník (\"Alkanna\", asi 20 druhů), pomněnečka (\"Eritrichium\", 4 druhy), \"Moltkia\" (3 endemické druhy v jižní Evropě), \"Rindera\" (3 druhy), \"Solenanthus\" (6 druhů), kamejnička (\"Lithodora\", 7 druhů) a brutnák (\"Borago\", 2 druhy).", "section_level": 2}, {"title": "Význam.", "content": "Mladé listy brutnáku lékařského (\"Borago officinalis\") se pro osvěžující chuť a výrazné okurkové aroma přidávají do salátů, zeleninových směsí apod. Brutnák je pěstován v Evropě, Severní Americe, v Indii, Číně a na Novém Zélandu. Peckovice různých druhů rodu \"Cordia\" mají většinou jedlou, ale nepříliš chutnou dužninu. Druh \"Cordia alliodora\", kvetoucí latami bílých květů, je v Jižní Americe pěstován pro zastínění kávových plantáží a pro ozdobu. Až 1 m vysoké stonky nezelené parazitické rostliny \"Pholisma sonorae\" byly významnou součástí jídelníčku Indiánů v ústí řeky Colorado. Jedli je syrové, pečené, smažené nebo sušené mleté. Svazenka vratičolistá (\"Phacelia tanacetifolia\") a další druhy (\"P. ciliata\", \"P. campanularia\") se pěstují i v České republice jako pícniny a nektarodárné rostliny. Dřevo jihoamerického stromu \"Cordia glabrata\" je obchodováno pod názvem \"Louro preto\". Je odolné vůči povětrnosti a má využití např. při stavbě lodí. Kořen kamejníku barvířského (\"Alkanna tinctoria\") obsahuje červené naftochinonové barvivo alkanin, rozpustné v lihu, etheru a silicích. Alkanová červeň je používána k barvení potravin, limonád, mastí a textilií. Mnohé druhy brutnákovitých mají využití jako okrasné rostliny. Z trvalek je to např. kamejnička rozkladitá (\"Lithodora diffusa\"), pomněnkovec velkolistý (\"Brunnera macrophylla\") a rostliny z rodů plicník (\"Pulmonaria\"), plícněnka (\"Mertensia\") a pomněnka (\"Myosotis\"). Různé druhy převážně novozélandských pomněnek nacházejí uplatnění jako skalničky. Mezi častěji pěstované letničky náleží např. otočník peruánský (\"Heliotropium arborescens\"), hajnička Menziesova (\"Nemophila menziesii\") a hajnička skvrnitá (\"N. maculata\"). Botanickou zajímavostí je vysoký endemismus hadinců na Kanárských ostrovech (ze 24 zde rostoucích druhů je 23 endemických) stejně jako jejich růstová forma. Nejrobustnější druhy mají dřevnatý stonek a vyznačují se hustým, válcovitým, až 3 metry vysokým květenstvím.", "section_level": 1}, {"title": "Lékařství a léčitelství.", "content": "Účinnými látkami jsou jednak pyrrolizidinové alkaloidy, dále pak derivát purinu allantoin a slizy, v některých případech i naftochinonová barviva, saponiny a třísloviny. Mnohé druhy brutnákovitých se v minulosti hojně používaly v tradiční medicíně, vzhledem k prokázanému hepatotoxickému a také karcinogennímu účinku obsažených alkaloidů bylo od jejich vnitřního užívání téměř upuštěno. Široce se využíval např. hadinec obecný (\"Echium vulgare\"), který rychle tlumí bolesti při žaludečním vředu a hojivě působí na zanícené sliznice trávicího a dýchacího traktu. Při opatrném dávkování je dnes doporučen k užívání např. kostival lékařský (\"Symphytum officinale\") při léčení žaludečních vředů a narušených sliznic, dále plicník lékařský (\"Pulmonaria officinalis\"), působící hojivě při zánětlivých onemocněních především v oblasti plic. Ve starém Řecku a Římě byla užanka lékařská (\"Lithospermum officinale\") jediným tehdy známým prostředkem proti ledvinovým kamenům, též byla používána proti cizopasníkům, k léčení vážných potíží s ledvinami a při zástavě moče. Většina druhů je dnes používána zevně, případně jako homeopatika. Tzv. brutnákový olej (\"Boraginis oleum rafinatum\"), získávaný ze semen brutnáku lékařského (\"Borago officinali\"), obsahuje vysoký podíl γ–linolenové kyseliny. Kostival lékařský (\"Symphytum officinale\") je používán na rozsáhlé pohmožděniny a hematomy, bércové vředy, hemoroidy, na nehojící se rány a kožní záněty. Hojí též zlomeniny, neboť podporuje tvorbu kalusu. Purinový derivát allantoin, obsažený v mnohých brutnákovitých rostlinách, má výrazně regenerační účinky a podporuje hojení pokožky, sliznic a zlomenin. Glykoalkaloid konsolidin, hydrolyzující na glukosu a konsolicin, paralyzuje centrální nervový systém. Je obsažen např. v pilátu lékařském (\"Anchusa officinalis\"), užance lékařské (\"Cynoglossum officinale\") a hadinci obecném (\"Echium vulgare\"). Přestože z území Číny je uváděno téměř 300 druhů brutnákovitých ve 47 rodech, tradiční čínská medicína rostliny z této čeledi prakticky vůbec nepoužívá. Jedinou známější čínskou brutnákovitou bylinou je užanka \"Lithospermum erythrorhizon\". Z této rostliny bylo izolováno nafrochinonové barvivo shikonin, u něhož byl prokázán antibakteriální a především antitumorový účinek.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled rodů.", "content": "Brutnákovité zahrnují celkem asi 148 rodů a kolem 2 740 druhů, zde je uveden seznam rodů: \"Actinocarya\", \"Afrotysonia\", \"Alkanna\", \"Amblynotus\", \"Ammobroma\", \"Amphibologyne\", \"Amsinckia\", \"Anchusa\", \"Ancistrocarya\", \"Anoplocaryum\", \"Antiotrema\", \"Antiphytum\", \"Argusia\", \"Arnebia\", \"Asperugo\", \"Austrocynoglossum\", \"Auxemma\", \"Borago\", \"Bothriospermum\", \"Bourreria\", \"Brachybotrys\", \"Brandella\", \"Brunnera\", \"Buglossoides\", \"Caccinia\", \"Carmona\", \"Cerinthe\", \"Chamissoniophila\", \"Chionocharis\", \"Choriantha\", \"Codon\", \"Coldenia\", \"Cordia\", \"Cortesia\", \"Craniospermum\", \"Crucicaryum\", \"Cryptantha\", \"Cynoglossopsis\", \"Cynoglossum\", \"Cynoglottis\", \"Cystostemon\", \"Dasynotus\", \"Decalepidanthus\", \"Draperia\", \"Echiochilon\", \"Echiochilopsis\", \"Echium\", \"Ehretia\", \"Elizaldia\", \"Ellisia\", \"Embadium\", \"Emmenanthe\", \"Eriodictyon\", \"Eritrichium\", \"Eucrypta\", \"Gastrocotyle\", \"Gyrocaryum\", \"Hackelia\", \"Halacsya\", \"Halgania\", \"Harpagonella\", \"Heliocarya\", \"Heliotropium\", \"Hesperochiron\", \"Hydrophyllum\", \"Ivanjohnstonia\", \"Lacaitaea\", \"Lappula\", \"Lasiarrhenum\", \"Lasiocaryum\", \"Lemmonia\", \"Lennoa\", \"Lepechiniella\", \"Lepidocordia\", \"Lindelofia\", \"Lithodora\", \"Lithospermum\", \"Lobostemon\", \"Macromeria\", \"Maharanga\", \"Mairetis\", \"Mallotonia\", \"Mertensia\", \"Microcaryum\", \"Microula\", \"Miltitzia\", \"Mimophytum\", \"Moltkia\", \"Moltkiopsis\", \"Moritzia\", \"Myosotidium\", \"Myosotis\", \"Nama\", \"Neatostema\", \"Nemophila\", \"Nephrocarya\", \"Nesocaryum\", \"Nogalia\", \"Nomosa\", \"Nonea\", \"Ogastemma\", \"Omphalodes\", \"Omphalolappula\", \"Onosma\", \"Onosmodium\", \"Oxyosmyles\", \"Paracaryopsis\", \"Paracaryum\", \"Paramoltkia\", \"Paraskevia\", \"Pardoglossum\", \"Patagonula\", \"Pectocarya\", \"Pentaglottis\", \"Perittostemma\", \"Phacelia\", \"Pholisma\", \"Pholistoma\", \"Plagiobothrys\", \"Pontechium\", \"Pseudomertensia\", \"Psilolaemus\", \"Pteleocarpa\", \"Pulmonaria\", \"Rindera\", \"Rochefortia\", \"Rochelia\", \"Romanzoffia\", \"Rotula\", \"Saccellium\", \"Scapicephalus\", \"Selkirkia\", \"Sericostoma\", \"Sinojohnstonia\", \"Solenanthus\", \"Stenosolenium\", \"Stephanocaryum\", \"Suchtelenia\", \"Symphytum\", \"Thaumatocaryon\", \"Thyrocarpus\", \"Tianschaniella\", \"Tiquilia\", \"Tournefortia\", \"Trachelanthus\", \"Trachystemon\", \"Tricardia\", \"Trichodesma\", \"Trigonocaryum\", \"Trigonotis\", \"Turricula\", \"Varronia\", \"Wellstedia\", \"Wigandia\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Brutnákovité (\"Boraginaceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin. V mírném pásu to jsou byliny, v tropech často i dřeviny. Čeleď je celosvětově rozšířena a hojně zastoupena i v evropské květeně. Na území ČR se přirozeně vyskytuje 36 druhů v 16 rodech převážně na teplejších stanovištích. ", "tgt_summary": "Die Raublattgewächse oder Borretschgewächse (Boraginaceae) sind eine Familie der Bedecktsamigen Pflanzen (Magnoliopsida). Die Familie enthält 148 bis 156 Gattungen mit etwa 2740 Arten und ist von den gemäßigten Breiten bis in die Tropen weltweit vertreten.", "id": 713171} {"src_title": "Metro v Praze", "tgt_title": "Metro Prag", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Pražské metro je tzv. „těžké“ metro sovětského typu, budované se snahou o dosažení co nejvyšší přepravní kapacity v porovnání s lehčími systémy, jako je například lehké metro, podpovrchová tramvaj aj. I o realizaci takovýchto druhů metra se v souvislosti s Prahou hovořilo. Většina úseků podzemní dráhy je vedena pod povrchem, pouze některé úseky na okraji sítě jsou povrchové či nadzemní. Jednotlivé linky metra se nekříží přímo, ale v různých úrovních; vlaky mohou mezi nimi přejíždět pomocí manipulačních spojek, cestující přecházejí přestupními chodbami. Pod centrem města jsou jednosměrné tunely podzemní dráhy většinou", "section_level": 1}, {"title": "Význam v pražské dopravě.", "content": "Pražské metro přepraví přes 1,6 milionů cestujících denně. Jeho radiální systém tří linek zajišťuje dopravu do hlavních sídlišť velkoměsta (Jižní Město, Jihozápadní město a další) a historického centra. Navazuje na něj systém tramvají i autobusů; obě sítě byly v minulosti postupně upravovány tak, aby se staly tzv. „napaječi“ metra. Proto lze sledovat největší obraty cestujících hlavně v těch stanicích, kde je možný přestup na povrchovou dopravu. Nejvíce zatíženými stanicemi jsou I. P. Pavlova (obrat 118 647 cestujících denně), Dejvická (117 726) a Anděl (101 451). Nejzatíženějšími úseky jsou I. P. Pavlova - Vyšehrad (291 689 cestujících denně), Vyšehrad - Pražského povstání (280 916) a I. P. Pavlova - Muzeum (268 078), všechny na lince C. Vzhledem k vysoké vytíženosti bývá vypravováno v ranní špičce 445 vozů, v sedle 254 a o víkendech 165. V dopravních špičkách byly krátké intervaly (180 sekund) již od zahájení provozu v roce 1974 (trojvozové soupravy vozů Ečs, od", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Návrhy a plány.", "content": "Patrně prvním návrhem na výstavbu podzemní dráhy v Praze byla iniciativa pražského obchodníka Ladislava Rotta z roku 1898. Navrhoval městské radě využít prací na kanalizaci a asanaci Starého města a zároveň s nimi zahájit stavby tunelů na první případné lince podzemní dráhy ve směru Karlín – Praha – Podolí, která by se u Křižovnického pivovaru spojila s druhou linkou Malá Strana – Vinohrady. U pražské radnice však se svými návrhy neuspěl. Plány na výstavbu metra či podpovrchové tramvaje v", "section_level": 2}, {"title": "Zlatá éra pražského metra.", "content": "Další návrhy přišly až v 60. letech, kdy se začínala doprava v Praze rapidně zhoršovat. Hlavní tepny tramvajové sítě, ulice Na příkopě a Václavské náměstí, byly často přeplněné. Navíc doprava k nově budovanému Jižnímu Městu a přes Nuselské údolí vůbec byla nedostatečná; cesta přes Nusle pro náročné terénní podmínky již nebyla vyhovující. Jako vítězný návrh byla zvolena podpovrchová tramvaj, která měla vést z Hlavního nádraží přes Nuselský most na Pankrác. V roce 1966 se začalo s výstavbou, zanedlouho však bylo na základě průzkumu sovětské komise zjištěno, že systém metra odděleného od tramvaje by byl efektivnější, takže se rozestavěné úseky musely ještě přestavovat. Za normalizace přišlo politické rozhodnutí (24. března 1971) použít místo vozů domácí výroby sovětské, zastaralé koncepce (vycházející z typu vyvinutého na konci 50. let) a výrazně těžší, což si vynutilo vložení posilujícího roštu do Nuselského mostu, který nebyl na takové zatížení původně navržen. Posilující rošt by si však vyžádalo i použití souprav československých vozů R1, neboť tubus Nuselského mostu byl konstruován pro použití kloubových tramvají s nízkým nápravovým tlakem. Ačkoliv se počítalo s", "section_level": 2}, {"title": "Pražské metro po roce 1989.", "content": "Dne 22. února 1990 byla přejmenována většina stanic s ideologickými názvy, většinou v okrajových částech města, na jména odpovídající místním částem, ve kterých se nacházejí. K přejmenování došlo například u stanic Vyšehrad (Gottwaldova), Háje (Kosmonautů), Pankrác (Mládežnická), Chodov (Budovatelů), Opatov (Družby), Nádraží Holešovice (Fučíkova), Roztyly (Primátora Vacka) na trase C. Stanice Florenc (dosud Sokolovská) byla přejmenována zřejmě z toho důvodu, že v blízkosti Sokolovské ulice ležely čtyři nové stanice na trase B. Na trase A byla Leninova přejmenována na Dejvickou. Další stanice byly přejmenovány na trase B: Nové Butovice", "section_level": 2}, {"title": "Architektura.", "content": "Architektura metra byla původně řešena tak, aby splňovala dva základní funkční požadavky. Jedná se o účelné vyřešení dopravní situace ve velkoměstě a vylepšení životního prostředí v Praze s důrazem na estetiku úpravy jednotlivých stanic a vestibulů. Koncepce esteticky vyváženého prostředí přichází hlavně ze Sovětského svazu a z tamního moskevského metra, které je vyhlášené svou úpravou staničních interiérů. Celková kompozice stanic metra byla v centru města řešena zabudováním výstupů metra do historických budov. Dále od centra se pak objevují zastřešené samostatné výstupy, a to hlavně na trase C. Tam, kde bylo převýšení více než 6 m, byly ke klasickým schodům přidány i schody pohyblivé (tzv. eskalátory). Na vstupy do stanic dále navazují vestibuly, umožňující i drobný obchod. Od počátku byl kladen důraz na to, aby vestibuly byly esteticky vyvážené. Plní totiž nejenom", "section_level": 1}, {"title": "Síť tratí a linkové vedení.", "content": "Každá linka má svou vlastní trať, v žádném úseku není vedeno více linek. Přestup mezi nimi je možný ve třech stanicích: Muzeum, Florenc a Můstek, které tvoří vrcholy „přestupního trojúhelníku“ pod centrem města. Soupravy mohou přejíždět mezi všemi linkami – to se používalo hlavně v časech, kdy některé linky neměly vlastní depo. Celkem existují tři spojky; mezi linkami A a C jsou dvě jednokolejné spojky, mezi linkami B a C je pouze jedna jednokolejná, využívaná obousměrně. Z linky A na linku B není možný přímý přejezd.", "section_level": 1}, {"title": "Linka A.", "content": "Linka A vede z Motola do Hostivaře, je označena zelenou barvou. Na trati se nachází 17 stanic, celková délka je 17 km, vlak ji běžnou rychlostí projede za 30 minut. Výstavba první části trasy byla zahájena v roce 1973, otevřena byla 12. srpna 1978. Tento úsek (I.A) vedl mezi stanicemi Leninova (dnes Dejvická) a Náměstí Míru, byl dlouhý 4,7 km a měl 7 stanic. V roce 1976 byla zahájena výstavba úseku II.A, který byl otevřen 19. prosince 1980, byl dlouhý 2,6", "section_level": 2}, {"title": "Linka B.", "content": "Linka B vede zhruba ve směru jihozápad-severovýchod, je označována žlutou barvou. Má 24 stanic, celková délka činí 25,7 km, vlak ji projede za 42 minut. Výstavba prvního úseku I.B byla zahájena v roce 1979, otevřen byl 2. listopadu 1985. Má sedm stanic od Smíchovského nádraží po Florenc (v době otevření zvanou Sokolovská) a délku 4,9 km. Úsek III.B o délce 4,9 km se třemi novými stanicemi mezi Smíchovským nádražím a Novými Butovicemi (dříve Dukelskou) byl otevřen 26. října 1988 jako druhý v pořadí. Nachází se na něm 3 stanice – Radlická, Jinonice (dříve Švermova) a Nové Butovice. První dvě stanice", "section_level": 2}, {"title": "Linka C.", "content": "Linka C vede zhruba ve směru sever–jihovýchod, je označována červenou barvou. Má 20 stanic, celková délka je 22,4 km, vlak trasu projede za 36 minut. Nejstarší úsek trasy C i celého pražského metra, I.C, se začal budovat 7.1. 1966 a byl otevřen 9.5. 1974. Jeho délka je 6,6 km a čítá 9 stanic mezi Florencí (původně Sokolovská) a Kačerovem. V roce 1975 pak následovalo zahájení navazujícího úseku II.C, který při otevření", "section_level": 2}, {"title": "Vozový park.", "content": "Vozový park pražského metra tvoří několik typů souprav. První typ R1 byl vyvinut společností ČKD Praha, závod Tatra Smíchov a byly vytvořeny pouze dva kusy. Ale protože se na poslední chvíli rozhodlo o dodání vozů Ečs sovětské výroby, nedostaly se prototypy nikdy do provozu. Smíchovský výrobce by totiž, především pro vytížení výrobních kapacit exportem tramvají do Sovětského svazu, nestihl dodat včas požadovaný počet souprav. Navíc, vůz R1 byl o téměř 19 cm širší, než jsou současné vozy, a proto by se \"nevešel\" do tunelu. Vozy R1 byly odlehčené díky použití laminátu. Kromě politických tlaků bývá uváděn jako další důvod dání přednosti sovětským soupravám zdlouhavý vývoj souprav R1 a obavy o jejich bezpečnost, kdy laminátové prvky ještě v té době nevykazovaly takové protipožární vlastnosti, aby je bylo možné použít do provozu v tunelech. Oba prototypy byly zničeny při záhadné nehodě v depu Kačerov, kdy do odstavené soupravy narazila souprava druhá. Tehdejší vládou byla nehoda prezentována jako úplné selhání brzd, ale ještě dnes se najde spousta lidí, kteří tvrdí, že nehoda byla zinscenovaná. Svou konstrukcí se R1 částečně podobal dnešním vozům M1, jelikož právě u „er-jedničky“ se pracovníci ČKD inspirovali. Dodány byly tedy vozy typu Ečs vyrobené v Mytiščinském strojírenském závodu. Původní sovětské vozy, které byly v provozu v počtu 85 ks mezi lety 1974–1997, jezdily pouze na lince C; po jejich vyřazení jich bylo zachováno pouze několik. Třívozová souprava však bývá občas v provozu na lince C jako muzejní, jeden z vozů je pak také umístěn na speciální podbetonované koleji i ve Vozovně Střešovice. Další typ vlaků tvoří soupravy řady 81-71 též zkonstruované v závodu Mytišči. Skládají se z řídících vozů \"81–717.1\" a vložených \"81–714.1\". Jsou to nástupci původních souprav, avšak byla u nich provedena jistá vylepšení, z kterých je velmi nápadné například rozdělení vozů právě na", "section_level": 1}, {"title": "Provoz.", "content": "Metro jezdí od 4-5 hodin ráno až přibližně do půlnoci. V letech 2010 až 2012 jezdilo metro v pátek a sobotu až do jedné hodiny ranní. Stanice jsou navrženy na provoz s pětivozovými soupravami, které jsou nyní také na všechny tři linky nasazovány (poprvé na lince C od 26. února 1979). Maximální", "section_level": 1}, {"title": "Informační systém.", "content": "Již od roku 1974 byl pro cestující v okolí stanic metra zřizován orientační a informační systém, jaký v přestupních uzlech mimo stanice metra dosud většinou chybí. Ve staničním tunelu je většinou umístěno výrazné liniové schéma příslušné linky (podle vzhledu přezdívané „teploměr“) s vyznačenými stanicemi a přestupy na ostatní linky metra. Ve středním staničním tunelu bývá umístěno kolmo k ose jízdy, přičemž šipkami je naznačeno, do kterých stanic lze ze které koleje cestovat. U koleje nebo u přístupu k bočnímu (traťovému) staničnímu tunelu bývá schéma v jednosměrné variantě, umístěné rovnoběžně s osou jízdy. Počínaje rokem 2002 (po zkušenostech s mimořádnou povodňovou dopravou) byly tyto informační prvky doplněny o čísla kolejí (kolej 1, kolej 2). Na zadní stěně traťového tunelu bývá na několika místech vyznačen název stanice kovovými reliéfními písmeny doplněným čtvercovou deskou v barvě trasy metra (zelená pro trasu A, žlutá pro trasu B a červená pro trasu C). Nad nástupištěm nebo ve středním staničním tunelu bývá název stanice vyznačen na tabulích, případně samolepkách. Ve staničních tunelech i v halách (vestibulech) a chodbách stanic jsou umístěny v jednotném grafickém provedení navigační tabule k výstupům ze stanice, případně k přestupům. V 80. letech byl v některých stanicích zřizován obdobný informační systém i v přestupních uzlech a autobusových terminálech na povrchu u stanic metra (Holešovice, Jižní Město). Vstupy do stanic jsou označeny většinou světelnými nebo osvětlenými piktogramy se stylizovaným znakem pražského metra (písmeno M rozšířené třemi šipkami). Grafické provedení navigačních tabulí bylo od roku 1974 přibližně dvakrát výrazně změněno. V 70. a 80. letech byly vestibuly stanic vybavovány plánkem okolí stanice a schématem sítě metra. Tyto informační prvky byly nedostatečně udržovány a postupně odstraněny. Kolem přelomu století začaly být stanice vybavovány informačními panely AWK, obsahujícími jednotnou dopravní mapu Prahy, stálé i příležitostné informační letáky a staniční jízdní řád. Staniční jízdní řád obsahuje od té doby podrobný rozpis spojů – předtím v minulosti obsahoval pouze rozmezí intervalů a údaj o prvním a posledním spoji. Ve vozech je u každých dveří umístěno schéma sítě metra – původně bylo umisťováno mapové schéma vedle dveří, později liniové schéma všech tří linek nad každými dveřmi. Zhruba od přelomu století jsou stanice vybavovány akustickými i mechanickými navigačními zařízeními pro nevidomé (houkátka, vodicí drážky atd.). V čele nástupiště a na dalších místech stanic jsou umístěny hodiny s aktuálním časem v hodinách, minutách a sekundách. V čele nástupiště hodiny navíc ukazují počet minut a sekund od odjezdu posledního vlaku. V několika frekventovaných stanicích jsou na stěně traťového tunelu ve stanici umístěna projekční plátna, na něž je promítáno zpravodajství. V dolní části plátna je uveden údaj o konečné stanici nejbližšího vlaku a o době zbývající do jeho příjezdu, resp. odjezdu. Ve všech stanicích jsou nad nástupištěm proměnné informační panely, na nichž jsou zobrazovány informace o případném ukončení vlaku před nejzazší konečnou stanicí, popřípadě o tom, že vlak není určen k přepravě cestujících. Tento systém se rozšiřuje i o časové údaje jako je aktuální čas a čas do příjezdu další soupravy. V několika frekventovaných stanicích jsou ve středním staničním tunelu, popřípadě i na jiných místech umístěny informační stojany umožňující hlasovou komunikaci s informačním střediskem a dotyková obrazovka počítače umožňující vyhledání dopravních i turistických informací.", "section_level": 1}, {"title": "Odbavovací systém.", "content": "Za dobu existence pražského metra se jeho odbavovacího systému dotkly dvě významnější změny. Od počátků pražského metra byly všechny stanice pražského metra na vstupech i výstupech vybaveny mincovními turnikety, které mechanickými výsuvnými rameny zabránily v průchodu tomu, kdo se pokusil vstoupit bez zaplacení (vhození jednokorunové mince) nebo projít nesprávným směrem. Nejnovějším úsekem, který zpočátku byl ještě turnikety vybaven, byl III.C, otevřený 3. listopadu 1984. Jízdné činilo 1 Kčs a ačkoliv tarif v MHD byl obecně nepřestupný, mezi oběma trasami metra se smělo přestupovat bez dalšího placení. Od podzimu roku 1985 (mezi 28. září a 29. září) byly u vstupů do metra zprovozněny označovače jízdenek značky Merona a odstraněny turnikety. Celá změna proběhla úspěšně ještě před otevřením úseku metra I.B. Označovače v metru již od počátku byly elektronické razítkovací, zatímco v tramvajích a autobusech byly nadále pouze mechanické děrovače maďarské výroby. Jízdné se v následujícím desetiletí postupně zvyšovalo, tarif MHD však zůstal nepřestupní, stále s možností přestupu mezi trasami metra na jednu jízdenku. Od 1. června 1996 byl zaveden v celé Pražské integrované dopravě přestupní a časový tarif. V metru to znamenalo výměnu všech označovačů jízdenek za značku Mikroelektronika (v rámci konsorcia Mypol), protože nové jízdenky byly širší a označovací potisk byl prováděn příčně", "section_level": 1}, {"title": "Infrastruktura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Depa.", "content": "Pražské metro má tři depa; nejstarší Depo Kačerov, otevřené roku 1974 a sloužící pro linku C, Depo Hostivař, umožňující vypravování vozů metra", "section_level": 2}, {"title": "Zabezpečovací zařízení.", "content": "Zabezpečovací zařízení zajišťuje bezpečnost a plynulost provozu vlaků v metru. To pražského metra dovoluje nejkratší následný interval mezi vlaky 90", "section_level": 2}, {"title": "Eskalátory a výtahy.", "content": "Eskalátory jsou základním zařízením metra, nezbytným pro fungování hlavně hluboce založených stanic. V podzemní dráze existují různé typy pohyblivých schodů. U těch úseků metra, budovaných za dob socialismu, byly použity jednak kratší eskalátory (zejména z vestibulů na povrch) československé výroby od firmy Transporta Chrudim, jednak delší, hlubinné, (ze staniční střední lodi do vestibulu u hluboko založených ražených stanic na linkách A a B) sovětské výroby. Po roce 1990 byly nejstarší z nich (instalace do roku 1980) postupně vyměňovány, na", "section_level": 2}, {"title": "Pokrytí signálem.", "content": "K 19. červnu 2020 je pokryto", "section_level": 2}, {"title": "Ochranný systém metra.", "content": "Součástí stanic metra – především těch budovaných za socialismu – jsou i zvláštní prostory, které měly sloužit jako kryt zejména v případě války a ohrožení. Různé slepé štoly a rozsáhlé provozní místnosti, kam je běžným cestujícím vstup zakázán, se měly změnit v zásobovací, bezpečnostní i zdravotnická centra a poskytovat po dobu 72 hodin nezbytné věci evakuovanému obyvatelstvu. K tomuto účelu navíc mohly být upraveny i části stanic a traťových tunelů; okrajovými úseky by se pak zajišťovalo spojení systému s okolním světem. Řídící stanoviště včetně řídícího počítače je u stanice metra I. P. Pavlova, v místech, kde je budova Centrálního dispečinku DPP. U tratí", "section_level": 2}, {"title": "Reklama.", "content": "Reklama se v pražském metru začala objevovat až na konci 90. let 20. století a hlavně pak v prvním desetiletí století jedenadvacátého. Reklamní panely AWK obsluhované agenturou Rencar, dceřinou společností dopravce, jsou ve staničních lodích, přestupních i jiných chodbách, vstupních vestibulech atd. Reklamy ve formě samolepicích nebo výměnných fólií se", "section_level": 1}, {"title": "Problémy pražského metra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vandalismus.", "content": "První graffiti se začalo objevovat po roce 1989; souviselo to se změnou společenských podmínek po sametové revoluci. Pražské metro se s problémem graffiti začalo potýkat na počátku 90. let 20. století. Po polovině 90. let začaly být mramorové obklady a některé další plochy opatřovány speciálním nátěrem, který může usnadnit čištění. Též i na soupravách metra se začaly vyskytovat různé", "section_level": 2}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Vzhledem k tomu, že pražské metro využívají tisíce lidí a je zde vysoká koncentrace osob, jsou vlaky i stanice podzemní dráhy místem, kde dochází často k trestné činnosti. A to od drobných kapesních krádeží až po přepadení. Každá stanice je sice vybavena kamerovým systémem, s ohledem na dobu, kdy vznikal, jsou však problémy s jejich umístěním či v některých případech s pořizováním záznamu. Podzemní dráhu pravidelně kontrolují i dvojčlenné hlídky městské policie. Po roce 2001", "section_level": 2}, {"title": "Výhled do budoucnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Linka D.", "content": "Plánuje se výstavba nové linky D. V roce 2013 magistrát schválil stavbu této linky, která by měla být stavěna ve dvou úsecích: V červenci 2015 radní města rozhodli, že nová linka D bude mít vlaky bez řidiče. Po dostavbě těchto úseků by měla být linka", "section_level": 2}, {"title": "Linka A.", "content": "Ve výhledu bylo prodloužení z Nemocnice Motol až na Letiště Václava Havla. Pravděpodobněji bude ze stanice Nádraží Veleslavín vedena k", "section_level": 2}, {"title": "Linka B.", "content": "Zvažovala se větev ze stanice Stodůlky na zastávku Západní město, v souvislosti s výstavbou čtvrti Západní", "section_level": 2}, {"title": "Linka C.", "content": "Zvažovalo se prodloužení linky C ze stanice Letňany na sever. Konečnou stanicí by se stalo Nádraží Čakovice, na jehož", "section_level": 2}, {"title": "Linka E.", "content": "Již v 80. letech 20. století se uvažovalo o další lince E, která byla vzhledem ke koncepci pražského metra plánovaná", "section_level": 2}], "src_summary": "Pražské metro tvoří v současnosti základ sítě pražské městské hromadné dopravy. Jde o tzv. „těžké“ metro sovětského typu. V roce 2013 přepravilo 584 milionů cestujících, v průměru tedy 1,6 milionu denně. Jedná se o jedinou síť podzemní dráhy a zároveň jedinou dráhu, která je podle českého zákona o dráhách kategorizována jako speciální železniční dráha. Provozovatelem dráhy i drážní dopravy na ní je Dopravní podnik hlavního města Prahy a. s. První úsek pražského metra byl otevřen 9. května 1974 (úsek Florenc (původně Sokolovská) – Kačerov trasy C), dosud poslední úsek byl otevřen 6. dubna 2015 (prodloužení trasy A v úseku Dejvická– Nemocnice Motol). ", "tgt_summary": "Die Prager Metro () ist neben dem Straßenbahn- und Stadtbusnetz sowie den Vorortzügen, der Esko (S-Bahn), der Seilbahn und den Fähren ein integraler Bestandteil des öffentlichen Personennahverkehrs und wichtigstes Verkehrsmittel der tschechischen Hauptstadt Prag. Das U-Bahn-Netz ist nach dem osteuropäischen U-Bahn-Modell mit drei Linien, die ein innerstädtisches Dreieck bilden, angelegt und existiert seit 1974. Die Metro wird durch die Aktiengesellschaft Dopravní podnik hlavního města Prahy \"(Verkehrsbetrieb der Hauptstadt Prag)\" betrieben.", "id": 2103040} {"src_title": "Vědomostní propast", "tgt_title": "Wissenskluft", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Dle teorie jde o to, že vědomosti jsou sociálními systémy distribuovány nerovnoměrně. Sociální třída s vyšším socioekonomickým statusem má tendenci k získávání informací rychleji, než skupina s nižším socioekonomickým statusem. Pojem knowledge gap byl poprvé použit v roce 1970 na Minnesotské univerzitě (Tichenor a kol.), avšak s teorií, na které je pojem založen, se pracovalo již ve dvacátých letech 20. století\".\" V 20.letech 20. století byly vypracovávány studie zaměrené na tehdejší média (noviny a rozhlas) v případě rozhlasu šlo z tehdejšího pohledu o nové médium. Mezi červnem a zářím roku 1921 byla v New Yorku provedena studie mezi muži z vyšších vrstev společnosti, která zkoumala jak moc čtou noviny. Dle akademiků Tichenora, Donohue a Olienové existuje pět věcí, proč existují vědomostní propasti. U lidí s vyšším socioekonomickým statusem se objevují: 1. lepší komunikační schopnosti; 2. lepší porozumění kontextu o předcházejících událostech; 3. relevantnější sociální kontakty; 4. vyšší zaujatost tématy; 5. mediální trhy uspokojují chutě svých diváků. Jde hlavně o informace šířené masovými médii (televize, rozhlas, noviny a internet). S tímto pojmem se pojí i aktualizovaný výraz digitální propast (digital divide), který značí rozdíly mezi skupinou, která nemá přístup k novým technologiím a skupinou, která k nim přístup má. S novějšími technologiemi je spojena i možnost příjmu většího množství informací nebo přímo specifičtějších, jen zde dostupných informací. Na tuto možnost navazuje fakt, že v dnešní době Webu 2.0 dochází k zahlcení uživatele informacemi, což je přímo spojené s tlakem na uživatele vybrat si právě ty zdroje, které jsou pravdivé či zkreslené. V tomto případě mluvíme o Informační gramotnosti uživatelů.", "section_level": 1}, {"title": "Socioekonomický faktor.", "content": "Mezi roky 1937 a 1938 byla ve Spojených státech amerických provedena studie zabývající se vztahem mezi příjmy domácnosti a časem stráveným poslechem rozhlasu i výběrem pořadů. Studie ukázala že s rostoucími příjmy v domácnosti klesá čas strávený posloucháním rozhlasu. Na druhou stranu je zde i zřetelný rozdíl v obsahu, který posluchači konzumují. Kdy lidé z vyšších socioekonomických vrstev spíše poslouchají vážnější pořady (jako příklad je uveden projev amerického senátora Hugo Blacka v případě nejvyšší vrstvy slyšelo projev 62% respondentů u nejnižší pouze 35%.). Zde je vidět že i přes stejnou příležitost obou skupin je každá zaujata jinými pořady, z nichž ty s větší informační hodnotou jsou spíše konzumovány socioekonomicky úspěšnějšími.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vědomostní propast (anglicky knowledge gap) je anglický pojem referující o vědomostním rozdílu ve společnosti. Volně přeloženo jde o vědomostní rozdíl, mezeru či propast. Díky postupnému vývoji masových médií je možné tyto nerovnosti snižovat. S termínem přichází akademik Phillip J. Tichenor z Minnesotské univerzity v roce 1970.", "tgt_summary": "Die Hypothese der wachsenden Wissenskluft wurde erstmals 1970 von Phillip J. Tichenor, George A. Donohue und Clarice N. Olien in dem Artikel \"Mass Media Flow and Differential Growth in Knowledge\" in der Zeitschrift \"Public Opinion Quarterly\" als Knowledge-Gap-Hypothese beschrieben. ", "id": 680576} {"src_title": "Ezra Pound", "tgt_title": "Ezra Pound", "src_document": [{"title": "Básnické dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rané básně.", "content": "Již první zveřejněné básně fascinovaly obtížnou krásou jazyka, snahou o dokonalost formy. Z básnických sbírek tohoto období jsou nejvýznamnější: Posléze se věnoval překladům z čínštiny, zejména překladům Li Po. Básnická sbírka Cathay obsahuje překlady Li Po (japonsky Rihaku), které významnou měrou přispěly k popularizaci čínské poezie v západním světě. Tyto básně měly vliv na jeho vlastní tvorbu. V Londýně a Pařiži pak přispíval do literárních časopisů, pro které objevil T.S. Eliota a Jamese Joyce. Vzniklo hnutí imagistů, kteří se snažili o dodržování následujících zásad, které Ezra Pound definoval:", "section_level": 2}, {"title": "Období do druhé světové války.", "content": "Ve vrcholném období svých „kratších útvarů“, básní v tradičním lyrickém stylu, byl objevitelem staronových forem (kombinoval klasickou básnickou tradici s novátorstvím). Jeho heslem bylo „Make it New“ – tedy „Udělej to nově“. Mimo tvorby výrazně expresivních básní také editoval Eliotovu \"Pustou zemi\". Nejpopulárnější jeho básní je \"Hugh Selwyn Mauberley\". Báseň má několik částí. V básni popsal osudy fiktivního básníka, jehož snaha byla i jeho ideálem: pozvednout poezii v moderní době nad ostatní umění. V tomto období začal tvořit rozsáhlý epicko-lyrický cyklus \"Cantos\" (sto sedmnáct zpěvů \"Cantos\" postupně vyšlo v českém překladu Anny Kareninové). Rozsáhlé básně navazovaly na Homéra, Sapfó, Vergilia a na Danta. Šlo o pokus shrnout veškerou evropskou kulturní zkušenost, promísit ji s názory na ekonomiku, vývoj společnosti jako celku, přidat souvislosti s čínskou poezií a historií Spojených států amerických. I vzdělaní lidé obtížně chápou tyto básně, zvláště ty z pozdějšího básníkova období. Ranější zpěvy jsou poměrně čitelné, s nejčastějšími odkazy k Homérově Odyssei, Konfuciově učení a k dějinám Benátské republiky.", "section_level": 2}, {"title": "Válka a pobyt v St. Elizabeth Hospital.", "content": "V průběhu druhé světové války vystupoval v rádiu (Radio Roma), kde kritizoval spojence, zejména pak Spojené státy americké. Naplno také dával vědět o svém antisemitismu. Na konci války byl americkou armádou zatčen a uvězněn v Pise. Zde napsal Pisan Cantos, které posléze dostaly množství literárních cen. Ve Spojených státech amerických byl pak shledán duševně nemocným a nuceně hospitalizován. Ukázka z Pisan Cantos v překladu Jana Zábrany: CO JSI OPRAVDU MILOVAL, to ti zůstane, ostatní je drek. COS OPRAVDU MILOVAL, o to tě nikdo neoloupí, COS OPRAVDU MILOVAL, je tvoje pravé dědictví. Čí svět, můj nebo jejich nebo ničí? NEJPRVE přišlo to spatřené, TEPRVE POTOM hmatatelné Elysium, přestože to bylo v sálech pekelných, CO JSI OPRAVDU MILOVAL, je tvoje pravé dědictví.\" V nemocnici psal, setkával se s přáteli. Jedněmi byl zavrhnut, druhými vášnivě hájen. Jeho básně-epopeje z tohoto období byly stále složitější.", "section_level": 2}, {"title": "Po propuštění.", "content": "Po propuštění se vrátil do Itálie, kde poskytoval rozhovory, pracoval na básních a esejích i na překladech. Ztratil svoji vizi a jistotu toho, že restaurace etiky a kultury starého světa (antika, renesance) by mohla zachránit Evropu. V tomto smyslu poznamenal v jednom rozhovoru, že je „posledním Američanem prožívajícím tragédii Evropy“.", "section_level": 2}, {"title": "Esejistika, překlady a kritika.", "content": "K nejznámějším patří ABC četby (přeloženo Annou Kareninovou), ABC ekonomie, eseje o románské literatuře, trubadúrech, o okcitánštině, o tvorbě peněz a o hudbě. Překládal románskou literaturu, čínské básníky (Li Poa), Konfucia.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Ezra Weston Loomis Pound (30. října 1885 Hailey, Idaho – 1. listopadu 1972 Benátky) byl americký básník, esejista, překladatel a literární teoretik. ", "tgt_summary": "Ezra Weston Loomis Pound (* 30. Oktober 1885 in Hailey, Blaine County, Idaho; † 1. November 1972 in Venedig) war ein amerikanischer Dichter. Er gilt als einer der herausragenden Vertreter der literarischen Moderne. Sein Hauptwerk ist \"The Cantos\". Er propagierte vor 1914 den Imagismus und den Vortizismus. Während seines Italienaufenthalts von 1924 bis 1945 bewunderte und unterstützte er den italienischen Faschismus.", "id": 831373} {"src_title": "Niacin", "tgt_title": "Nicotinsäure", "src_document": [{"title": "Niacin v potravě.", "content": "Vitamín B je ve vodě rozpustný vitamín, v těle se neukládá a jeho syntéza je omezená, je tedy nutný jeho příjem v potravě. Niacin se vyskytuje v mnoha potravinách rostlinného i živočišného původu. Dobrými zdroji niacinu jsou pivovarské kvasnice, játra, tuňák, krůtí maso, semena slunečnice, fazole a hrách. Je přítomen v mléce, vejcích, listové zelenině, brokolici i mrkvi. \"Údaje z Recommended Dietary Allowances, 10th Edition. Food and Nutrition Board, National Research Ccouncil–National Academy of Sciences, 1989\" V některých zemích se Niacin používá jako aditivum ke zlepšení barvy mletého masa. Kyselina nikotinová totiž reaguje s hemoglobinem a myoglobinem za vzniku barevného komplexu. V Evropě není použití niacinu k tomuto účelu dovoleno.", "section_level": 1}, {"title": "Role niacinu v organismu.", "content": "Niacin je nutný pro uvolňování energie z potravy. Kyselina nikotinová může být používána ke snižování hladiny cholesterolu v krvi. Niacin je buňkami využíván k syntéze NAD a NADP, které se uplatňují jako koenzymy dehydrogenáz. Jsou klíčovými složkami metabolických drah sacharidů, lipidů i aminokyselin (např. cyklu kyseliny citrónové). Početné dehydrogenázy pomocí NAD oxidují molekuly vznikající při odbourávání cukrů, lipidů i aminokyselin nebo exogenních substrátů jako je alkohol (viz výše). Při těchto reakcích se vedle oxidovaných produktů (v případě ethanolu je to jedovatý acetaldehyd) tvoří NADH + H, jenž podléhá reoxidaci (po přenosu redukčních ekvivalentů do mitochondrií) především pomocí mitochondriální NADH dehydrogenázy, která je napojena na syntézu (přenašeče chemické energie) ATP. Kyselina nikotinová zabraňuje uvolňování mastných kyselin z tukové tkáně, což vede ke snížené tvorbě lipoproteinů VLDL, IDL a LDL, které nesou cholesterol. Tak dochází ke snížení množství cholesterolu v krvi. Ve velkých dávkách niacin rozšiřuje cévy, může být proto použit i při léčbě vysokého krevního tlaku.", "section_level": 1}, {"title": "Biosyntéza niacinu.", "content": "Esenciální aminokyselina tryptofan může být v játrech převedena na NAD. Za každých 60 mg tryptofanu může být vytvořen 1 mg nikotinamidu. Syntéza je velmi pomalá a vyžaduje vitamín B Enzym chinolinátfosforibosyltransferasa, který je klíčový při k přeměně tryptofanu na NAD, může být zablokován přebytkem aminokyseliny leucinu.", "section_level": 2}, {"title": "Projevy nedostatku.", "content": "Aby se projevil nedostatek vitamínu B, musí být strava chudá na niacin i na tryptofan. Také nadbytek leucinu může způsobit nedostatek vitamínu inhibicí jeho syntézy v organismu. Lehký nedostatek se projeví nespavostí, nechutenstvím, bolestmi břicha a dalšími nespecifickými symptomy. Jazyk je hladký a suchý, nápadně červený (vzhledu hovězího masa). Vážný nedostatek způsobí pelagru. Ta se projevuje hubnutím, poruchami zažívání, dermatitidami a demencí. Role vitamínu B při získávání energie v buňkách různých tkání je zvýrazněna výskytem nemocí jejichž progrese souvisí s nedostatečnou tvorbou přenašeče chemické energie či chemického potenciálu ATP. Nervové buňky jsou příkladem mimořádné závislosti na schopnosti udržovat potenciál ATP na vysoké úrovni pomocí oxidativního metabolismu a to se ukazuje při defektech mitochondriálních dehydrogenáz (viz mitochondriální onemocnění), jakož i při nedostatku vitaminu B (např. při závislosti na alkoholu, viz tamtéž). B patří mezi vitaminy, na jejichž zásobování se mohou podílet bakterie ve střevním traktu. Toto zásobování bývá přerušeno během některých terapeutických zásahů, např. při podávání antibiotik. U jednoho z modelů amyotrofické laterální sklerózy byl zjištěn pozitivní vliv střevní flóry produkující vitamín B na zpomalení neurodegenerativních pochodů při této nemoci. Pelagra se vyskytuje tam, kde se potrava lidí skládá hlavně z kukuřice (neobsahuje využitelný vitamín B) nebo čiroku (obsahuje příliš leucinu).", "section_level": 2}, {"title": "Předávkování vitamínem B.", "content": "Vitamín B je rozpustný ve vodě, v organismu se neukládá a je vylučován močí. Za normálních okolností tedy předávkování není možné. Při přílišné spotřebě vitamínových doplňků nebo při konzumaci masa, které bylo obarveno niacinem, se mohou objevit příznaky jako zčervenání, svědění, bolesti břicha nebo snížení krevního tlaku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Niacin (z angl. zkr. nicotinic acid vitamin), vitamín B, též vitamín PP (starší název z angl. Pellagra Preventive factor ), kyselina nikotinová, je ve vodě rozpustný vitamín, jehož deriváty hrají klíčovou roli v energetickém metabolismu buňky. Další formou vitamínu B je nikotinamid, ve kterém je karboxylová skupina nahrazena skupinou karboxamidovou (CONH). Jeho nedostatek v těle způsobuje nemoc zvanou pellagra.", "tgt_summary": "Nicotinsäure (auch: Niacin) ist ein Vitamin aus dem B-Komplex. Die Bezeichnung Vitamin B, seltener \"Vitamin PP\" oder \"PP-Faktor\" (Pellagra-Preventing-Faktor) für Nicotinsäure, gilt heute als veraltet und überholt. Die Nicotinsäure wurde 1867 bei der Oxidation von Nicotin entdeckt; ihre physiologische Wirksamkeit wurde 1934 erkannt. Die Nicotinsäure (\"Pyridin-3-carbonsäure\") ist eine organische Verbindung, die zu den Heterocyclen (genauer: Heteroaromaten) zählt. Sie besteht aus einem Pyridinring, der mit einer Carboxygruppe (−COOH) substituiert ist. Sie gehört mit den anderen beiden Isomeren Picolinsäure und Isonicotinsäure zur Stoffgruppe der Pyridincarbonsäuren mit der Summenformel CHNO.", "id": 693660} {"src_title": "Helen Kellerová", "tgt_title": "Helen Keller", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Rodiče Helen Kellerové byli kapitán Arthur H. Keller, který byl důstojníkem u armády Konfederace a o dvacet let mladší Kate rod. Adamsová, jejíž babička byla sestřenicí generála Roberta E. Lee. Helen Kellerová se narodila jako zdravé dítě. V 19 měsících ji ale postihla tehdy neznámá meningitida, která ji připravila o zrak i sluch. Oční a ušní lékař rodiny seznámil její matku s Alexanderem Grahamem Bellem, jenž tehdy pracoval s neslyšícími dětmi. Díky jeho pomoci byla do rodiny Kellerů vyslána dvacetiletá lektorka Perkinsova institutu pro nevidomé, Anne Sullivan. Tato učitelka se stala naprosto klíčovou osobou života tehdy sedmileté Helen. Anne se ji snažila naučit prstovou abecedu. Příliš se jí nedařilo až do dne, kdy Helen přivedla k zahradní pumpě. Na jednu ruku jí pustila proud vody, na druhé jí prstovou abecedou stále dokola hláskovala slovo \"voda\". Když Helen pochopila, podnítilo to v ní obrovský zájem poznávat okolní svět. Nutila Anne, aby jí do ruky hláskovala názvy všeho, čeho se dotkla. Během několika hodin se tak Helen naučila prvních třicet slov svého života. Díky Anne se Helen také naučila mluvit.", "section_level": 1}, {"title": "Doba studií.", "content": "Dalších šest let Helen navštěvovala Perkinsův institut pro nevidomé a od roku 1894 strávila společně s Anne dva roky v New Yorku studiem na dvou různých školách pro neslyšící. Po návratu se zapsala do Cambridgeské dívčí školy a následně na Radcliffovu univerzitu. Zde se setkala se svým velkým obdivovatelem Markem Twainem. Ten ji seznámil s magnátem Standard Oil, Henrym H. Rogersem, který pokryl veškeré výdaje za její studium. Helen Keller promovala v roce 1904 a stala se tak ve věku 24 let první osobností v dějinách, která s takovým smyslovým postižením vystudovala univerzitu.", "section_level": 1}, {"title": "Spisovatelská dráha.", "content": "Z Helen se během několika let stala celosvětově uznávaná spisovatelka. Za svůj život napsala 12 knih. První z nich s názvem \"Příběh mého života\", která byla vydána již v době jejího studia v roce 1903, byla přeložena do mnoha světových jazyků. Nedlouho po jejím vydání následovaly další knihy psané v Braillově písmu: \"Optimismus\" (1904), \"Svět, v němž žiji\" (1908), \"Píseň o kamenné stěně\" (1908), \"Ze tmy\" a především \"Moje náboženství\" (1926), v níž se opírá o názory švédského mystika Emanuela Swedenborga. Křesťansky založená Helen se naučila kromě latiny a řečtiny také plynně francouzsky a německy. Sledovala dění ve světě, procestovala mnoho zemí a stýkala se se všemi americkými prezidenty, kteří působili v době její tvůrčí činnosti. Pomohla založit Americkou nadaci pro nevidomé se snahou poskytovat lepší životní podmínky pro zrakově postižené. Dorozumívala se nejen dotekovou prstovou abecedou, měla i schopnost číst lidem ze rtů doteky konečky prstů. Tuto ojedinělou metodu, nazývanou Tadoma, tehdy ovládalo jen několik málo lidí na světě. Při užití této metody má hluchoslepý svou ruku položenou na tváři mluvčího tak, aby malíčkem vnímal vibrace hrdla, palcem pohyby rtů a ostatními prsty tvář. Přes absolutní ztrátu sluchu i zraku byla Helen Kellerová také nadšenou posluchačkou hudby, kterou vnímala celým povrchem těla. Po 1. světové válce vznikl z iniciativy Helen Kellerové Fond pro zámořské slepce. V roce 1925 byla pozvána na konvent Lions Clubs International. Celá její řeč trvala jen deset minut, ale stala se mezníkem v historii celého lionismu. V poslední větě totiž účastníky konventu vyzvala, aby se dali do boje proti slepotě a stali se tak „Rytíři slepců“. Program péče o zrak pod heslem „Sight first“' se tak stal hlavním zaměřením činnosti lionského hnutí. Po 2. světové válce uspořádala rozsáhlé přednáškové turné po Evropě i po zemích Blízkého a Dálného východu. Všude vzbudila velký zájem o výchovu nevidomých a neslyšících. U příležitosti 100. výročí narození Louise Brailla pronesla slavnostní projev na pařížské Sorbonně. V roce 1964 jí americký prezident Lyndon B. Johnson udělil Prezidentskou medaili svobody, obdržela také mnoho uznání od zahraničních univerzit. Řada organizací, které se zabývají problematikou smyslově postižených, převzala po smrti Helen Kellerové do svých názvů její jméno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Helen Kellerová, rodným jménem Helen Adams Keller (27. června 1880 – 1. června 1968) byla americká spisovatelka, aktivistka a lektorka. Byla také členkou Socialistické strany Ameriky. Před druhým rokem věku ztratila zrak i sluch. Jako první hluchoslepý člověk dokončila studium na Harvardově univerzitě.", "tgt_summary": "Helen Adams Keller (* 27. Juni 1880 in Tuscumbia, Colbert County, Alabama; † 1. Juni 1968 in Easton, Fairfield County, Connecticut) war eine taubblinde, US-amerikanische Schriftstellerin.", "id": 1032472} {"src_title": "Bohéma (Puccini)", "tgt_title": "La Bohème", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Bohéma je opera o čtyřech dějstvích. Její děj se odehrává kolem roku 1830 v Paříži.", "section_level": 1}, {"title": "První dějství.", "content": "V malém podkrovním pokojíku na předměstí Paříže hladovějí dva mladí umělci - básník Rudolf a malíř Marcel, toho času naprosto bez peněz. Přicházejí jejich přátelé, filozof Collin a skladatel Schaunard, z nichž druhému se podařilo sehnat nějaké peníze, a tak zve ostatní na večeři. Domácí Rudolfa a Marcela, který si přišel pro dlužné nájemné, je přáteli z bytu s posměchem vypoklonkován. Všichni jsou již na odchodu, jen Rudolf zůstává pozadu. Náhle přichází mladá sousedka, švadlenka Mimì, aby si půjčila zápalky. Rudolf se do ní na první pohled zamiluje. Poté, co se oba navzájem představí, pozve básník Mimì, aby s ním strávila večer.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé dějství.", "content": "Do kavárny, kde všech pět mladých lidí hoduje, přichází Musette – koketní Marcelova milá – s bohatým Alcindorem, kterého bezostyšně využívá. Na ulici skotačí děti. Musette si nechá od Alcindora zaplatit nejen nové boty, ale i bohatou večeři a šampaňské svých přátel, a nakonec mu s nimi zmizí.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí dějství.", "content": "Rudolf žije nějaký čas s Mimì, ale ta těžce onemocní. Rudolf jí opouští, protože podle jeho názoru je to jediný způsob, jak Mimì přimět, aby si našla lepší život po boku někoho bohatšího, kdežto s ním by ji čekalo pouze živoření. Ve vášnivém duetu se Mimì tomuto Rudolfovu rozhodnutí podvoluje.", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrté dějství.", "content": "Musette i Mimì skutečně žijí z peněz bohatších mužů, ale stále obě touží po svých mladých, ale chudých milencích. Těžce nemocná Mimì nakonec přichází za svou láskou Rudolfem do skromného bytu, ve kterém se básník nachází se svými přáteli. Ti se zoufale snaží ubohé Mimì pomoci. Musette jí dokonce koupí teplý rukávník. Přes veškerou snahu přátel Mimì umírá.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bohéma (v originále \"La bohème\") je název opery italského hudebního skladatele Giacoma Pucciniho z roku 1896. Autory libreta byli Luigi Illica a Giuseppe Giacosa. Jedná se o dílo, které je součástí standardního repertoáru operních scén na celém světě. Řadí se tak k ostatním skladatelovým operám, jako jsou např. \"Madam Butterfly\" a \"Tosca\".", "tgt_summary": "La Bohème [] ist eine Oper in vier Bildern, komponiert von Giacomo Puccini. Das Libretto wurde von Luigi Illica und Giuseppe Giacosa nach dem Roman \"Les scènes de la vie de bohème\" von Henri Murger verfasst. Die Uraufführung fand 1896 im Teatro Regio in Turin unter Arturo Toscanini statt. Trotz schlechter Kritiken nach der Uraufführung wurde \"La Bohème\" ein Welterfolg. Sie gehört zum Standard-Repertoire vieler Häuser und ist eine der weltweit am häufigsten aufgeführten Opern. \"La Bohème\" steht dem Verismo nahe: Es geht um Leben, Leiden und Lieben von gewöhnlichen Menschen. Sie ist die vierte der zwölf Opern Puccinis und gilt vielen als sein Meisterwerk.", "id": 865595} {"src_title": "Malpígie lysá", "tgt_title": "Acerola", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Oblast původu této rostliny se nachází od severu Střední Ameriky po střed Jižní Ameriky a na Antilách v Karibiku. Malpígie lysá byla vysazována postupně i do jiných teplých oblastí jihovýchodní Asie, do Afriky, Austrálie i na Havaj. Rostliny nejlépe rostou a plodí na hluboké, výživné vápnité půdě s pH nad 5,5. Nesnáší trvalý chlad; starší rostliny bez úhony přežijí krátkodobý pokles teploty do -2 °C, mladé jsou choulostivější. Nemají rády přemokření, snášejí lépe období sucha, dlouhá doba bez srážek ale oddaluje dobu kvetení. Ve vlhké kyselé půdě jsou jejich kořeny napadány hlísticemi \"Meloidogyne incognita\".", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Malpígie lysá bývá stálezelený hustý keř dosahující výšky až 6 m nebo malý strom zhruba stejné výše s krátkým kmenem o průměru do 10 cm a s jemně žlutavě chlupatými větvemi vztyčenými nebo svěšenými. Vstřícně vyrůstající listy s řapíky 1 až 3 mm dlouhými mívají opadavé tenké palisty dlouhé 1 až 2 mm. Listová čepel, dlouhá 6 až 10 cm a široká 3 až 5 cm, bývá vejčitě eliptická až podlouhle kopinatá, bází mívá špičatou nebo klínovitou a vrchol rovněž špičatý nebo tupý. Bývají papírovité nebo skoro kožovité, po obvodě mírně podvinuté, v mládí porostlé světlými dráždivými chloupky, později jsou lysé, lesklé a tmavě zelené. Světle růžové až červené květy vyrůstají po dvou až pěti v paždí listů ve svazečcích. Pětičetné oboupohlavné květy jsou přisedlé nebo mají stopky 6 až 15 mm, jejich vejčitě kopinaté listeny bývají dlouhé 1,5 až 2,5 mm a kopinaté listence do 1 mm. Vytrvalý kalich má kališní plátky podlouhlé nebo eliptické a mívá 6 až 10 přisedlých žlázek. Korunní plátky jsou oválné až okrouhlé, lžičkovitého tvaru, po obvodě mírně zoubkované. Deset nestejně dlouhých tyčinek s nitkami vespod spojenými nese srdčitě vejčité prašníky. Semeníky jsou třílaločné lysé, čnělky mají jen drobné blizny. Stromy rozkvétají v závislosti na terénních a klimatických podmínkách (sucho-vláha) i v různých obdobích. Květy jsou opylovány převážně včelami, vítr se na opylení podílí minimálně. Rostlina nakvétá postupně, stejně tak dozrává ovoce, přibližně za 3 až 4 týdny po odkvětu. Plody jsou to zploštělé kulovité peckovice se třemi zřetelnými žebry, jsou 1,5 až 3 cm velké a váží 3 až 5 (extrém 20) gramů. Ve zralosti je lesklá tenká slupka zářivě šarlatově červená, šťavnatá kyselá dužina obsahuje tři semena. Každé semeno je trojúhelníkovitého tvaru, má 2 větší a jedno menší vroubkované křídlo.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Ve volné přírodě se malpígie lysá rozmnožuje semeny která rozšiřují převážně ptáci svým trusem, klíčivost semen není veliká, jen 5 až 50 %. Pro umělé vysazování se mladé rostliny množí řízkováním nebo se semenáčky roubují, množící materiál se používá z osvědčených stromů. Takto získané rostliny se přesazují na plantáže do sponu cca 3 × 4 m. Prvně plodí za 3 až 4 roky po výsadbě, dobrá plodnost jim vydrží asi 15 let.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Hlavní poznaný přínos malpígie lysé, zjištěný v roce 1945, je velký obsah kyseliny askorbové v plodech. Tyto rostliny tradičně vyrůstají rozptýleně na velkém území a místní obyvatele jsou zvyklí pojídat toto kyselé ovoce hlavně při nachlazení, kašli, při průjmech, úplavici a onemocnění jater. Rostlina se brzy začala rychle vysazovat (vyšlechtěné klony ve stromové formě) na plantážích po tropech a subtropech téměř celého světa. Ne všude je vyhovující půda a klimatické podmínky; v období sucha je nutno, pro úspěšné ujmutí mladých rostlinek a pro kvalitní úrodu plodících rostlin, je zavlažovat a dvakrát ročně pravidelně přihnojovat. K docílení kvalitního ovoce se musí dospělé stromy prořezávat a pro opylení tak velké koncentrace květů je zapotřebí chovat včely poblíž plantáže. Je velká variabilita produktivity, v některých oblastech mohou jednotlivé stromy na plantážích přinést až 30 kg ovoce (Portoriko). Z jednoho hektaru se sklidí průměrně 25 t ovoce ze kterého se získá asi 2,5 t šťávy a z ní asi 500 kg askorbové kyseliny (dehydroaskorbové). Nejvíce vitamínu C obsahují ještě nezralé zelené plody. S rozvojem chemické výroby došlo postupně ke zlevnění syntetické kyseliny askorbové, která má stejné metabolické účinky jako kyselina z plodů malpígie lysé a jejch pěstování na plantážích počalo být mnohde ztrátové. Zralé ovoce velmi rychle podléhá zkáze a nelze ho běžně uchovat déle než tři dny. Proto se často trhají polozralé (přechod ze žluté na červenou barvu) které lze uchovávat déle. Pro delší dobu skladování nutno plody zmrazit. Pro domácí používání (do nápojů, sladkých dezertů, polev na dorty, do pudinků a zmrzlin, na ovocné saláty a poháry, na výrobu želé a džemů) se trhají plody plně dozralé, nejchutnější. Ze šťávy se vyrábí také víno, které si při kvašení uchovává až 60 % původního vitamínu C. Dřevo z malpígie lysé je překvapivě tvrdé a těžké, dokud není úplně suché nehoří. Kůra kmene obsahuje až 25 % taninu a bývá někdy využívána k činění kůží.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Malpígie lysá (\"Malpighia glabra\"), zvaná také acerola lysá nebo barbadoská třešeň, je druh tropické nebo subtropické, stromovité nebo keřovité rostliny pěstované pro své plody bohaté na vitamín C.", "tgt_summary": "Acerola (\"Malpighia glabra\") ist eine Pflanzenart aus der Familie der Malpighiengewächse (Malpighiaceae) aus Süd- und Mittelamerika. Weitere Trivialnamen sind \"Acerolakirsche, Azerola, Ahornkirsche, Antillenkirsche, Kirsche der Antillen, Puerto-Rico-Kirsche, Westindische Kirsche, Jamaika-Kirsche und Barbados-Kirsche\".", "id": 923253} {"src_title": "Příkop (geologie)", "tgt_title": "Graben (Geologie)", "src_document": [{"title": "Hlubokooceánský příkop.", "content": "Podmořské (hlubokooceánské) příkopy doprovázejí subdukční zóny tektonických desek, kde se oceánská kůra noří pod pevninu nebo ostrovní oblouk a je pohlcována do pláště. Tím se na dně oceánu vytváří hluboká deprese. Příkop je vyplněn sedimenty. Nejhlubší příkopy v jednotlivých oceánech:", "section_level": 1}, {"title": "Příkop na pevnině.", "content": "Příkopy (rifty) na pevninách (příkopové propadliny, prolomy) vznikají společně s hrástěmi pohyby zemských ker podél zlomů v důsledku tlaku při horotvorných procesech v okolních oblastech. Příkopová propadlina (prolom, příkop) je zlomový systém, ve kterém je střední kra zemské kůry níže než kry postranní. Může být jednoduchá, která je omezená dvěma dislokacemi nebo stupňovitá, omezená více dislokacemi na každé straně. Velice rozsáhlé prolomy jsou označované jako rifty. Význačné příkopové propadliny (prolomy) se nacházejí i v Českých zemích. \"Podkrušnohorský prolom\" se stal základem hnědouhelné pánve chebské, sokolovsko-loketské a duchcovsko-teplicko-chomutovské. Po uložení třetihorních vrstev se slojemi hnědého uhlí v něm nastaly ještě další poklesy příkopového rázu. Boskovická brázda je dlouhý příkopový prolom, který se táhne na západní Moravě ssv – jjz směrem od Boskovic k Oslavanům, kde vklesly permokarbonské vrstvy do starších, většinou krystalických hornin. Na západní straně hraničí perm (a karbon rosicko-oslavanský) s krystalickými břidlicemi Českomoravské vysočiny a na východě s brněnskou vyvřelinou. Význačnou příkopovou propadlinou, která se morfologicky projevuje zřetelně na povrchu zemském, je Moravská brána v údolí Bečvy a horní Odry. Vznikla na rozhraní mezi sudetskou soustavou a karpatským horstvem. Jižní část \"kamenouhelné pánve plzeňské\" je složitý prolom, který vznikl podél dvou systémů zlomů: východozápadního směru a severojižního směru. Jsou to dvě kolmo se protínající příkopové propadliny. Také jihomoravská neogenní pánev mezi Velkými Pavlovicemi a Hodonínem má příkopovou stavbu. Významná evropská příkopová propadlina je rýnský prolom mezi Vogézami a Schwarzwaldem. Největší na světě je příkopová propadlina východoafrická, která se táhne od Mrtvého moře v Palestině Rudým mořem do oblasti východoafrických jezer a končí až u ústí řeky Zambezi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Příkop je v geologii a geografii označení pro výraznou podlouhlou depresi (brázda) na zemském povrchu. Jedná se buď o oceánské příkopy (např. Marianský příkop) vytvořené při subdukci anebo o příkopy na pevnině, které se v češtině označují jako příkopové propadliny nebo prolomy. Vznikají posunem zemských ker podél zlomů.", "tgt_summary": "Ein geologischer Graben wird durch einen Krustenblock gebildet, der von Abschiebungen begrenzt ist und im Vergleich zu seiner Umgebung abgesunken ist. Gräben treten als Folge tektonischer Dehnung in Schwächezonen der Erdkruste auf, stets zusammen mit tektonischen Horsten (herausgehobenen Erdschollen). ", "id": 1818172} {"src_title": "Thomas Masterman Hardy", "tgt_title": "Thomas Masterman Hardy", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Narodil se jako mladší syn Josepha Hardyho, jeho rodištěm byl venkovský zámek \"Kingston Russell\", který patřil rodině Mastermanů, z níž pocházela matka. Do královského námořnictva vstoupil v roce 1781, ale po roce 1782 absolvoval na pevnině středoškolské vzdělání. Znovu u námořnictva sloužil od roku 1790, během francouzských revolučních válek bojoval ve Středomoří a v roce 1796 byl již poručíkem. Zúčastnil se bitvy u mysu sv. Vincenta, v této době již patřil k nejbližším spolupracovníkům admirála Nelsona. V roce 1798 dosáhl hodnosti kapitána, s Nelsonem se zúčastnil tažení do Egypta a bitvy na Nilu. V letech 1799–1800 pobýval v Anglii, poté operoval v Baltském moři, ale kvůli poškozené lodi se nemohl zúčastnit bitvy u Kodaně (1801). S Nelsonem pronásledoval francouzskou flotilu do Karibiku, po návratu do Středomoří vedl blokádu Toulonu. Měl významnou účast na bitvě u Trafalgaru a byl osobně přítomen Nelsonově hrdinské smrti. V lednu 1806 se zúčastnil Nelsonova pohřbu v Londýně a krátce poté byl povýšen na baroneta. Od roku 1806 sloužil v Kanadě, kde se oženil s Anne Berkeley (1786–1877), dcerou svého nadřízeného admirála G. C. Berkeleye. Spolu s tchánem později sloužil u břehů Portugalska a v roce 1811 byl jmenován komodorem portugalského námořnictva. V letech 1812–1814 bojoval ve válce proti USA a po návratu do Anglie získal Řád lázně (1815). Po napoleonských válkách převzal velení královské jachty \"HMS Princess Augusta\" a od roku 1816 byl komodorem. V roce 1819 bránil čest své manželky v souboji s vévodou z Buckinghamu, načež byl odvelen ke břehům jižní Ameriky. Zde působil v letech 1819–1824 a jeho úkolem bylo bránit Španělsku v zasahování do vzniku samostatných republik z bývalých španělských kolonií. V roce 1825 byl povýšen na kontradmirála a vedl přepravu britského vojenského kontingentu do Portugalska (1826). Poté sloužil v Lamanšském průlivu a naposledy byl aktivní na moři v roce 1827. V roce 1830 byl povýšen na viceadmirála a v Greyově vládě zastával funkci prvního námořního lorda (1830–1834), odmítl ale nabídku zúčastnit se voleb do Dolní sněmovny. Svou kariéru zakončil jako guvernér v Greenwichi (1834–1839), v roce 1837 dosáhl hodnosti admirála.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "V Kanadě se v roce 1807 oženil s Anne Berkeley (1786–1877), dcerou admirála Sira Georga Cranfielda Berkeleye (1753–1818). Anne byla neteří kanadského generálního guvernéra 4. vévody z Richmondu a dlouholetého ministra války a kolonií 3. hraběte Bathursta, mimo jiné byla také švagrovou admirála Georga Francise Seymoura. Z jejich manželství pocházely tři dcery, titul baroneta zanikl Thomasovým úmrtím. Na počest admirála Hardyho byl v roce 1844 postaven 22 metrů vysoký památník na skále Black Down v hrabství Dorset. Místo bylo vybráno rodinou Hardy, aby obelisk mohl sloužit jako orientační bod v námořní dopravě, památník je vidět ze vzdálenosti 100 kilometrů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sir Thomas Masterman Hardy (\"Sir Thomas Masterman Hardy, 1st Baronet Hardy of the Navy\") (5. dubna 1769, Kingston Russell, Dorset, Anglie – 20. září 1839, Greenwich, Londýn, Anglie) byl britský admirál, u Royal Navy sloužil od roku 1781. Vynikl jako námořní důstojník ve válkách proti Francii na přelomu 18. a 19. století, patřil k blízkým přátelům a spolupracovníkům admirála Nelsona. Vyznamenal se v bitvě u Trafalgaru, kde byl osobním svědkem Nelsonova úmrtí. Poté byl povýšen do šlechtického stavu (1806), v závěru své kariéry zastával funkci prvního námořního lorda (1830–1834), v roce 1837 dosáhl hodnosti admirála.", "tgt_summary": "Sir Thomas Masterman Hardy, 1. Baronet GCB, gen. „Nelsons Hardy“, (* 5. April 1769 in Kingston Russell, Dorset; † 20. September 1839 in Greenwich) war einer der bekanntesten britischen Marineoffiziere des 19. Jahrhunderts, der unter dem Oberkommando Lord Nelsons unter anderem in den Seeschlachten bei Abukir und Trafalgar diente. ", "id": 690998} {"src_title": "Wojciech Kilar", "tgt_title": "Wojciech Kilar", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil 17. července 1932 ve Lvově. Otec byl lékařem a matka Neonilla divadelní herečkou. Jako dítě se s nevelkou chut učil hrát na klavír u paní Reissównové. Po nucené deportaci ze Lvova pokračoval v letech 1946-1947 ve studiu hry na klavír na \"Státní střední škole hudební\" v Řešově. V Řešově také absolvoval střední školu- Jako pianista debutoval v roce 1947 v Soutěži mladých talentů, kde hrál své vlastní skladby \"Dwie miniatury dziecięce\" (Dvě dětské miniatury). V letech 1947–1948 studoval hru na klavír na \"Státní konzervatoři v Krakově\" a v letech 1948–1950 pokračoval na konzervatoři v Katovicích. Vedle toho bral soukromé lekce komposice u Bolesława Woytowicze. Ve studiu pak pokračoval na \"Vysoké škole hudební\" v Katovicích. Jeho učiteli byli: Władysława Markiewiczówna (klavír), Artur Malawski (hudební teorie) a Bolesław Woytowicz (klavír a komposice). Absolvoval s vyznamenáním roku 1955. V témže roce získal na \"Festivalu mládeže\" ve Varšavě druhou cenu za \"Malou ouverturu\" v kategorii symfonických skladeb. V letech 1955–1958 byl asistentem Bolesława Woytowicze na Vysoké škole hudební v Krakově. V roce 1957 se zúčastnil \"Mezinárodního kurzu Nové hudby\" v Darmstadtu a v roce 1959 získal francouzské vládní stipendium a studoval u Nadiji Boulangerové v Paříži. V roce 1960 získal za skladbu \"Ode Béla Bartók in memoriam\" Cenu Nadace L. Boulangerové v Bostonu. V letech 1979–1981 byl místopředsedou Svazu polských skladatelů. V roce 1977 se stal zakládajícím členem Společnosti Karola Szymanowského v Zakopaném a po dvě funkční období byl jejím viceprezidentem. Byl členem sdružení polských horalů Związ Podhalan. Po mnoho let navštěvoval paulínský klášter Jasná Hora v polském poutním místě Čenstochová. Byl členem Bratrstva paulínů]]. Na jeho narozeniny se v klášteře slaví tzv. \"Den Kilara\". Angažoval se i politicky. V roce 2005 byl členem čestného výboru na podporu Lecha Kaczyńského v prezidentských volbách a během kampaně před volbami do parlamentu v roce 2007 podporoval stranu Právo a spravedlnost. Po smrti Lecha Kaczyńského při letecké havárii ve Smolensku v roce 2010 byl čestným předsedou Slezského výboru na podporu Jarosława Kaczyńského v prezidentské volbě. Wojciech Kilar zemřel po několika měsících boje s nádorem na mozku v Katovicích 29. prosince 2013. Pohřeb skladatele se konal 4. ledna 2014 v katedrále Krista Krále Byl pohřben na hřbitově v Katovicích ke své ženě Barbaře, která zemřela o několik let dříve.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Kilar debutoval na konci padesátých let na prvních ročnících festivalu \"Varšavský podzim\". Na začátku byla jeho tvorba ovlivněna polským a evropským neoklasicismem. Autor používal klasické formy, melodiku i instrumentaci (\"Mała uwertura\", \"I. a II. symfonie, Sonáta pro lesní roh a klavír\"). Čerpal zejména z děl Béli Bartóka, Igora Stravinského, Dmitrije Šostakoviče a Sergeje Prokofjeva. Za svou \"Ódu na Bélu Bartóka in memoriam\" získal cenu Nadace L. Boulangerové v Bostonu. Od počátku šedesátých let pokládal, spolu s Krzysztofem Pendereckim a Henryk Górecki|Henrykem Góreckim]], základy nové polské avantgardy. Využíval prvky serialismu a dodekafonie. Důležité skladby tohoto období jsou např.: \"Herbsttag na głos żeński i kwartet smyczkowy\" (1960), jazzový \"Riff 62\" (1962), \"Generique\" (1963) \"Diphtongos\" (1964) pro smíšený sbor a orchestr, dodekafonický \"Springfield Sonnet\" (1965), \"Training 68\" (1968) pro klarinet, trombón, violoncello a klavír a minimalistické \"Upstairs-Downstairs\" (1971) pro dva dětské sbory a orchestr. V polovině sedmdesátých let Kilar zjednodušil svůj hudební jazyk a začal čím dál tím výrazněji navazovat na tradici. V jeho hudbě se objevily lidové a náboženské inspirace. Nejdůležitějšími díly z tohoto období jsou \"Przygrywka i kolęda\" (1972) pro čtyři hoboje a smyčce, \"Krzesany\" (1974), \"Bogurodzica\" (1975) pro smíšený sbor a orchestr, \"Kościelec\" 1909 (1976), \"Siwa mgła\" (1979) pro baryton a orchestr, \"Exodus\" (1980), \"Angelus\" (1984) pro soprán, smíšený sbor a orchestr, \"Orawa\" (1986) pro komorní orchestr, \"Preludium chorałowe\" (1988) a \"Missa pro pace (A. D. 2000)\" pro sóla, smíšený sbor a orchestr. Kilar byl jedním z nejplodnějších a nejvyhledávanějším skladatelů filmové hudby. Zkomponoval hudbu k více než 140 filmům. Spolupracoval s mnoha polskými (Krzysztof Zanussi, Bohdan Poręba, Andrzej Wajda, Krzysztof Kieślowski, Stanisław Różewicz) a světovými režiséry (Roman Polanski, Francis Ford Coppola, Jane Campion). Na podkladě hudby k filmům vytvořil rovněž řadu orchestrálních suit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wojciech Kilar (17. července 1932 Lvov − 29. prosince 2013 Katovice) byl polský hudební skladatel. Proslul převážně komponováním filmové hudby.", "tgt_summary": "Wojciech Kilar (* 17. Juli 1932 in Lwów, Polen, heute Ukraine; † 29. Dezember 2013 in Katowice, Polen) war ein polnischer Pianist und Komponist Neuer Musik sowie von Filmmusik. Er gehörte zu den prominentesten Persönlichkeiten der europäischen Musikszene seiner Zeit.", "id": 2316400} {"src_title": "Larry Page", "tgt_title": "Larry Page", "src_document": [{"title": "Mládí a studia.", "content": "Narodil se v East Lansingu v Michiganu. Jeho matka je židovka, ale byl vychován bez náboženské víry. Jeho otec, Carl Vincent Page, získal doktorský titul v oboru počítačových věd v roce 1965 a byl považován za \"průkopníka v informatice a umělé inteligenci.\" Byl profesorem počítačových věd na Michiganské Universitě a Pageova matka, Gloria, byla instruktorka v programování. Page byl vášnivým čtenářem již během jeho mládí. V rozhovoru zmiňuje: \"Vzpomínám si, že jsem trávil obrovské množství času zíráním do knih a časopisů.\" Page také hrál na saxofon a během dospívání studoval hudební kompozici. Page uvedl, že jeho hudební vzdělání inspirovalo jeho netrpělivost a posedlost rychlostí v počítači. \"Když se nad tím zamyslíte z hudebního hlediska, pokud jste bubeník, musíte do něčeho udeřit, to se musí dít v milisekundách, zlomky sekundy. Čas je primární věc\" Page přišel poprvé do kontaktu s počítačem, když mu bylo šest let. Stal se prvním dítětem na své základní škole, který vypracoval domácí úkoly v textovém editoru. V rozhovoru prozradil, že: \"Od útlého věku jsem si uvědomil, že chci vymýšlet věci. Tak jsem se opravdu začal zajímat o technologie a podnikání. Zhruba v době, kdy mi bylo 12, jsem věděl, že chci nakonec založit společnost.\" Larry Page studoval na Montessoriovské škole v Okemosu, v letech 1975 až 1979 a následně vystudoval střední školu v East Lansing v roce 1991. Zatímco studoval na střední škole, navštěvoval dva roky centrum pro umělce jako saxofonista. S vyznamenáním vystudoval bakaláře v oboru výpočetní techniky na univerzitě v Michiganu a inženýra ve stejném oboru na univerzitě ve Stanfordu. Během studia na v Michiganu, vytvořil inkoustovou tiskárnu, vyrobenou z Lego kostek. Domníval se, že je možné tisknout velké plakáty s použitím levných inkoustových kazet. Také navrhl, aby škola nahradila svou autobusovou dopravu něčím, co nazval \"systém osobní rychlé přepravy\", který byl jednokolejný, v podstatě bez řidiče, s vlastním automobilem pro každého cestujícího. Během této doby taktéž vyvinul obchodní plán pro společnost, která by používala software k vybudování syntetizátoru hudby.", "section_level": 1}, {"title": "Google.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1998 - 2001.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Založení.", "content": "V roce 1998, Brin a Page založili Google, Inc. s počátečním názvem domény \"Googol,\" odvozené z čísla, které se skládá z jedničky a sto nul - což mělo reprezentovat údaje, které tento vyhledávač dokáže najít. Následně se Page jmenoval jako CEO společnosti, a Brin byl určen jako spoluzakladatel, a sloužil jako prezident společnosti Google. Cílem této dvojky bylo: \"organizovat světové informace a aby byly globálně dostupné a nápomocné\" S půjčkou jeden milion dolarů od rodiny a kamarádů, se tým eventuálně přestěhoval začátkem roku 2000 do Mountain View kanceláře. V roce 1999, Page experimentoval s menším množstvím serverových jednotek aby mohl Google uložit více dat na čtvereční metr které byly uloženy ve skladech třetí strany, toto eventuálně vedlo k vyhledávači, který fungoval mnohem rychleji než konkurenti Googlu v té době. V červnu 2000, Google indexoval jednu miliardu internetových URL, s čímž se stal nejvíce obsáhlou internetových vyhledávačů na webu v té době. Společnost citovala data NEC výzkumného institutu, zveřejněné 26. Června, které říkali \"dnes existuje více než jedna miliarda web stránek online\" s tím, že Google \"poskytuje přístup na 560 milionů fulltextově indexovaných webových stránek a 500 milionů částečně indexovaných URL adres.", "section_level": 3}, {"title": "Styl řízení v začátcích.", "content": "Během svého funkčního období jako CEO, Page se pustil do neúspěšného pokusu, propustit všechny projektové manažery Googlu v roce 2001. Page zdokumentoval své principy managementu pro svůj tým: - \"Nedelegujte: Vše co můžete, udělejte sami, aby věci šly rychleji.\" - \"Nestůjte v cestě pokud nepřidáváte hodnotu. Nechte lidi, kteří dělají práci, mluvit mezi sebou, dokud ty půjdeš dělat něco jiného.\" - \"Nebuď byrokrat.\" - \"Nápady jsou důležitější než věk. Jen proto, že někdo je junior, to neznamená, že si nezaslouží respekt a spolupráci.\" - \"Nejhorší věc, kterou můžeš udělat, je zastavit někoho, aby neudělal něco slovy \"Ne. Tečka.\" Pokud řekneš ne, musíš jim pomoci najít lepší cestu, jak to udělat.\" Page věřil, že čím rychleji bude vyhledávač Google vracet odpovědi, tím více bude využíván. Také prosazoval, aby si Google ponechal čím jednodušší design domovské stránky, aby se mohly výsledky tím rychleji načítat.", "section_level": 3}, {"title": "2001 - 2011.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Změny v managementu a expanze.", "content": "Poté, co dva nejprominentnější investoři Silicon Valley, Kleiner Perkins Caufield & Byers a Sequoia Capital, investovali dohromady 25 milionů dolarů do Google, vytvořili tlak na Page, aby odstoupil z pozice CEO, aby mohl více zkušený vůdce vytvořit \"světový manažerský tým.\" Page odstoupil z této pozice poté, co se setkal s jinými CEO jako Steve Jobs a Andrew Grove a jeho pozici převzal Eric Schmidt. Pod vedením Schmidta, se Google začal ve velkém rozvíjet. Přece jen, stále se snažil konzultovat s Page-em a Brin-em pokud musel převzít iniciativu například v přijímání nového exekučního týmu a vytvoření řídícího systému prodejní síly. Page zůstával nadále ředitelem společnosti v očích zaměstnanců, jelikož dával schválení na příjem nových zaměstnanců a Page poskytl podpis pro IPO, čímž se stal miliardářem, když měl třicet let. Po vyhlášení v lednu 2011, Page se stal oficiálně CEO Google 4. Dubna 2011 a Schmidt odstoupil na pozici výkonného předsedy. V této době měl Google přes 180 miliardový kapitál na trhu a zaměstnával více než 24000 zaměstnanců.", "section_level": 3}, {"title": "2011 - 2013.", "content": "Jako nový CEO Googlu, Page-ovy dva důležité cíle byly vytvoření větší autonomie pro manažery, kteří dohlíželi na nejdůležitější divize, a vyšší level spolupráce, komunikace a jednoty mezi týmy. Page také vytvořil co média nazvali \"L-team\" skupinu seniorských vice-prezidentů kteří se odpovídali přímo jemu a pracovali v blízkosti jeho kanceláře po část pracovního týdne. Dále, restrukturizoval senior management společnosti, a dosadil něco jako CEO manažera na vrchol nejdůležitějších produktových divizí Googlu, jako YouTube, AdWords a Google Search.", "section_level": 2}, {"title": "2013 - 2015.", "content": "V září 2013, Page zahájil nezávislou Calico iniciativu, a R & D projekt v oblasti biotechnologie. Google prohlásil, že Calico se snaží vytvářet inovace a zlepšení v oblasti lidského zdraví a jmenoval Art Levinsona jako CEO nové divize. Page-ové oficiální vyjádření obsahovalo následující: \"\"Nemoc a stárnutí ovlivňuje všechny naše rodiny. V delším časovém horizontu, ve velkém myšlení v oblasti zdravotní péče a biotechnologie, věřím že můžeme zlepšit miliony životů.\"\" Page oznámil velkou restrukturalizaci v managementu v říjnu 2014, aby nemusel být zodpovědný den co den za rozhodnutí spojené s produktem. Page řekl, že hlavní byznys Googlu by mohl pokročit v typickém chování, zatímco on by se mohl soustředit na další generaci ambiciózních projektů, včetně Google X iniciativ, Google Fiber, smart-home automatizaci přes Nest Labs a biotechnologické inovace pod Calico.", "section_level": 2}, {"title": "Členství a ocenění.", "content": "Page je společně s např. Elonem Muskem jedním z hlavních členů nadace technologického rozvoje X Prize. V roce 2004 byl také zvolen do americké Národní akademie inženýrství a získal Marconiho cenu, kterou každoročně udílí Marconiho nadace. Tato cena je udílena za pokroky v komunikaci. Larry Page je také investorem ve společnosti Tesla Motors a s pomocí filantropické větve Google.org investuje do obnovitelných zdrojů energií a podporuje přijetí hybridních elektrických vozidel a dalších druhů alternativních pohonů. Na konci roku 2014 byl časopisem Fortune jmenován \"Obchodníkem roku\" a také byl \"prohlášen\" nejodvážnějším ředitelem. V říjnu 2015 byl americkým časopisem Forbes zvolen \"Nejpopulárnějším ředitelem Ameriky\" v anketě hlasování zaměstnanců. Na začátku roku 2016 je Larry Page dle Indexu miliardářů společnosti Bloomberg 11. nejbohatší muž na světě s odhadovaným čistým jměním 39,1 miliardy $.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lawrence Edward „Larry“ Page (* 26. března 1973) je americký podnikatel, který je spolu se Sergeyem Brinem spoluzakladatelem společnosti Google, která provozuje stejnojmenný fulltextový vyhledávač a spoustu dalších převážně web aplikací. Během studií Ph.D. v oblasti počítačů na Stanfordově univerzitě se seznámil se Sergeyem Brinem a spolu v roce 1998 založili vyhledávač Google. Ten na základě provázanosti webových stránek počítal tzv. PageRank, který udává „důležitost“ jednotlivých stránek na Internetu. Aktuálně je Larry prezidentem přes produkty společností Google a jeho jmění je odhadováno na 20 miliard dolarů (částka výrazně závisí na pohybu akcií).", "tgt_summary": "Lawrence „Larry“ Edward Page (* 26. März 1973 in East Lansing, Michigan) ist ein US-amerikanischer Informatiker und Unternehmer und war vom 23. Juli 2015 bis zum 3. Dezember 2019 CEO von Alphabet Inc. ", "id": 1334645} {"src_title": "Myrón", "tgt_title": "Myron (Bildhauer)", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Přestože se Myrón narodil mimo Athény, svoji činnost provozoval především zde. Některými antickými autory byl již uváděn jako Athéňan. Jeho rodiště - město Eleutherai - totiž sice leželo v Bojótii, ale pro odpor k Thébám přešlo z bojótského spolku k Athénám. Jinak o jeho životě není mnoho známo. Již ve starověku byl uznáván jako mistr vyjádření pohybu lidského těla. Této dokonalosti pohybu však chybí dokonalost vyjádření výrazu soch, což se však rozvinulo až v pozdějších dobách. Mimo lidské postavy zobrazoval také zvířata. Byl žákem argejského sochaře Hagelada (stejně jako Feidiás nebo Polykleitos). Svá díla prováděl v bronzu tak, jak se to naučil u svého mistra. Se stejnou dokonalostí vyobrazoval i zvířata, z nichž ve starověku byla obdivována bronzová kráva. Jak píše Plinius starší, tato socha byla známá spíše verši o ní sepsanými, než sama sebou. Socha krávy byla vedle dalších děl umístěna na Vespasianově foru, zvaném Forum Pacis (podle chrámu Míru (templum Pacis) zde umístěném po vítězství v židovské válce). Plinius nás také informuje o jeho dalších dílech, kterými měly být socha psa, památník cikády s červenou kobylkou k básni řecké básnířky Erinny, socha Apollóna, Persea, řezbáře, pětinásobného vítěze delfských her, sochy zápasníků a socha Hérakla. Tato socha Herkula byla umístěna v Římě na Circu Maximu. Ve starověku byla známá také jeho socha lakónského vítěze v Olympii Lada, kterého vyobrazil v běhu.", "section_level": 1}, {"title": "Diskobolos.", "content": "Sochu tvořil v letech 465-460 př. n. l. Jde o mladíka, který se s vypjetím všech sil právě chystá vymrštit disk. Jak vidíme z kopií, stojí v hlubokém předklonu na pokrčené pravé noze, levou nohou se o zem opírá jen špičkou. Na těle jsou vyobrazeny detaily žeber, hrudníku, břicha a úponů svalů. Jeho obličej je úzký, přičemž vlasy netvoří prstýnky, ale krátké kadeře. Dochován je nám z kopií. Nejznámější je mramorová kopie uchovaná v paláci Lancelotti v Římě pocházející z 1. stol. n. l. Na této soše jsou pro zpevnění použity můstky mezi konečky prstů a lýtkem, což však v bronzovém originálu potřeba nebylo. Výběžky na hlavě jsou značkami pro kopisty - pomáhaly jim udržet kompozici sochy. Další kopie pochází z Kastelporciana, je to však jen torzo.", "section_level": 1}, {"title": "Athéna a Marsyás.", "content": "Sousoší vzniklo kolem roku 450 př. n. l. a jeho originál byl vystaven na athénské Akropoli. Je vyjádřením protikladu řeckého a barbarského světa, kdy řecký svět znázorňuje postava štíhlé bohyně a barbarský svět představuje polozvířecí silén Marsyás. Postavy se v kopiích zachovaly odděleně, ale díky vyobrazení na tzv. Finlayově kratéru z 1. stol. n. l. víme, jak vypadalo celé sousoší. Athéna je dcerou nejvyššího z bohů - Dia. Sama je bohyní moudrosti, vítězně vedená války, ochránkyně práva, spravedlnosti a umění. V souboji s Poseidonem získala patronát nad Attikou tím, že jejím obyvatelům darovala olivu. Marsyás je Satyr nebo Silén z Frygie. Jeho původ je v mýtech různý. Poté co nalezl Athéninu flétnu, naučil se na ni hrát. Avšak na svoji hru byl natolik pyšný, že vyzval Apollóna hrajícího na lyru, aby své umění poměřili. Poražený měl být stažen zaživa z kůže. Marsyás prohrál a ze slz jeho druhů vytryskl pramen fryžské řeky, jež dostala jméno Marsyás. Sousoší vyobrazuje moment, kdy Athéna zahazuje dvojitou píšťalu - diaulos, protože zjistila, že hra na ni jí hyzdí tvář. V tu chvíli vyskočil ze křoví Marsyás a chtěl se píšťalky zmocnit. Avšak mocné božské gesto Athény jej v tomto jeho počínání zastavilo. Podle gesta Athény jí v rekonstrukcích bylo doplněno kopí. Na hlavě má korintskou přilbu s vysokým chocholem. Oděna je v peplu. Zobrazena je jako mladá dívka s výraznýma očima. Kontrapost jejího postoje je výrazný, přičemž je znázorněno jak pokrčení nohy, tak i prostorové vytočení postavy. Marsyás v bronzovém podání nepotřeboval žádnou podporu, socha je balancující na špičkách, čemuž je přizpůsobeno celé tělo. Jakožto Silén má pro ně typické vyobrazení - placatý nos, malé oči, velká ústa, rozcuchané vlasy. Sousoší je nám dochováno také pouze z rekonstrukcí. Tu první vytvořil v pražském muzeu odlitků prof. Wilhelm Klein za pomoci Myslbekových žáků. Dílo je dodnes reprodukováno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Myrón z Eleuther (řecky Μύρων) byl antický řecký sochař, činný zejména v Athénách kolem poloviny 5. století př. n. l. Už ve starověku byl považován za mistra zachycení postav v pohybu. Jeho nejproslulejším dílem je Diskobolos a sousoší Athény a Marsya.", "tgt_summary": "Myron (; * um 500 v. Chr. oder bald danach in Eleutherai; † nach etwa 440 v. Chr.) war einer der bedeutendsten griechischen Bildhauer der griechischen Antike. Seine Hauptschaffenszeit umfasst die Jahre von etwa 480 v. Chr. bis 440 v. Chr., in denen er zahlreiche Bronzestatuen schuf, die noch Jahrhunderte nach seinem Tod gerühmt wurden. Mit seinem Hauptwerk stand er am Übergang von der Früh- zur Hochklassik der griechischen Kunst. Von seinem Werk sind keine Originale erhalten. Im reichen Denkmälerbestand römischer Marmorkopien nach griechischen Vorbildern konnten jedoch drei Statuen mehr oder weniger sicher identifiziert werden, die mit dem Werk Myrons zu verbinden sind: der Diskobol sowie Athena und Marsyas einer zweifigurigen Statuengruppe. ", "id": 1081466} {"src_title": "Lockheed S-3 Viking", "tgt_title": "Lockheed S-3", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "V polovině 60.let 20.století vyhlásilo americké námořnictvo (US Navy) soutěž pod zkratkou „VSX“ (těžší než vzduch, protiponorkový, experimentální) na dodání nového palubního protiponorkového letounu, který by nahradil stárnoucí letoun s pístovými motory Grumman S-2 Tracker. V srpnu 1968 byly týmy společnosti Lockheed a společností Convair/Grumman požádáni, aby své návrhy i nadále rozvíjely, tak aby splnily zadávací podmínky. Společnost Lockheed si uvědomovala, že má menší zkušenosti s navrhováním palubních letounů pro letadlové lodě, proto byla do týmu přibrána společnost Ling-Temco-Vought (LTV), která dostala na starost systém sklápění křídel a svislé ocasní plochy, gondoly motorů a podvozek letounu, který byl odvozen od podvozku letounů A-7 Corsair II (přední) a F-8 Crusader (hlavní). Sperry Univac Federal Systems dostala za úkol vývoj palubních počítačů letounu, včetně vstupních čidel a sonarových bójí. 4. srpna 1969 byl návrh firmy Lockheed vybrán jako vítěz soutěže a bylo objednáno osm prototypů YS-3A ke zkouškám. První prototyp vzlétl 21. ledna 1972 (piloti Christiansen a Schaefer). V dubnu bylo do výroby zadáno prvních 13 kusů S-3A, prvním plně vybaveným prototypem byl stroj č. 3, zalétaný v červenci 1972. Letoun byl zařazen do služby 20. února 1974, v listopadu 1975 přistál Viking poprvé na letadlové lodi USS Forrestal (CV-59) u pobřeží Virginie. Po přistání následovaly i katapultové vzlety. Během výroby, který probíhala v letech 1974 až 1978, bylo postaveno celkem 187 letounů S-3A. Většina letounů byla později přestavěna na variantu označenou S-3B a 16 letounů bylo přestavěno na variantu ES-3A Shadow pro elektronický průzkum (ELINT).", "section_level": 1}, {"title": "ES-3A Shadow.", "content": "ES-3A Shadow byl navržen jako letoun palubní, podzvukový, do každého počasí, dlouhého doletu a pro elektronický průzkum (ELINT). Všech 16 letounů má upravený trup, s množstvím antén a anténních krytů. Hmotnost elektronických přístrojů dosahuje 2 700 kg. Letouny ES-3A Shadow nahradily letouny EA-3B Skywarrior a vstoupily do služby v roce 1993. ES-3A je vybaven celou řadou elektronických senzorů a komunikačních zařízení, které nahradilo původní zařízení pro vyhledávání ponorek, výzbroj a vybavení pro námořní hlídkování. Tyto úpravy měly menší vliv na maximální dosažitelnou rychlost letounu, která klesla z 450 uzlů (833 km/h) na 405 uzlů (750 km/h), ale neměly znatelný vliv na délku doletu letounu, kterému se tak zvýšila doba po kterou je schopen letu. Jelikož tyto letouny byly určeny pro sledování a jako letouny včasného varování a nikdy s nimi nebylo počítáno jako součást úderné skupiny letadel, bylo toto omezení rychlosti považováno za zanedbatelné.", "section_level": 2}, {"title": "Konstrukce.", "content": "S-3 je klasický hornoplošník s náběžnou hranou křídla zkosenou o 15°. Pohonné jednotky tvoří dva dvouproudové motory General Electric TF34 s velkým obtokovým poměrem, které jsou namontovány v gondolách pod křídly s mimořádnou účinností ve srovnání s klasickými proudovými motory nebo staršími typy dvouproudových motorů. Křídla letounu byla vybavena klapkami Fowlerovy konstrukce. Na horní i spodní ploše křídla byly namontovány spoilery, které zvyšovaly účinnost křidélek. Náběžná hrana je mezi motory a konci křídel sklopná pro zvýšení vztlaku při nízkých rychlostech a je zbavována od námrazy pomocí teplého vzduchu od motorů. Zadní svislá ocasní plocha je sklopná na levou stranu. Všechny řídící plochy byly ovládány hydraulicky dvěma nezávislými systémy. V případě jejich selhání, nouzový letový ovládací systém (EFCS) umožňoval i ruční ovládání, avšak za použití značné síly a s omezenou možností ovládání. Letoun má příďový podvozek uzpůsobený pro start z katapultu a na zádi má vysouvací přistávací hák. Letoun je vybaven nad kabinou výsuvným palivovým nástavcem pro tankování paliva za letu. Posádku letounu tvořili čtyři členové, tři důstojníci a jeden specialista. Vpředu seděl pilot/velitel a druhý pilot/operátor neakustických detektorů (COTAC). Vzadu seděl taktický koordinátor (TACCO) a operátor detekčních senzorů (SENSO). Do letounu se vstupuje po žebříku, který lze vyklopit z boku trupu. Když na konci 90.let 20.století letouny přestaly být používány k protiponorkovému boji, byl čtvrtý člen posádky (SENSO) vyřazen. Při použití v tankovací konfiguraci, létala s letounem jen dvoučlenná posádka (pilot a COTAC). Všichni členové posádky seděli čelem ve směru letu, na vystřelovacích sedadlech McDonnell Douglas Escapac 1-E. Tyto sedadla umožňovala opuštění letadla i v nulové výšce a nulové rychlosti. V režimu „skupinová katapultáž“, který mohl být spuštěn z některého z předních sedadel, bylo provedeno vystřelení všech sedadel v daném pořadí, při kterém byla zadní sedadla vystřelena o 0,5 sekundy dříve než přední sedadla, aby byly zachovány bezpečné rozestupy. Zadní sedadla byla schopná samostatné katapultáže a katapultovací sekvence zahrnovala i pyrotechnické odpálení některých částí kokpitu, tak aby nebránily bezpečnému opuštění letounu. Bezpečné provedení katapultáže vyžadovalo, aby obě sedadla byla zatížena, a proto při létání jen s jedním členem posádky na zadních sedadlech, bylo prázdné sedadlo zatíženo náhradní zátěží. Svým nástupem do služby S-3 zavedl dosud bezprecedentní stupeň integrace různých systémů. Předchozí protiponorkové letouny jako Lockheed P-3 Orion a předchůdce letounu S-3 letoun Grumman S-2 Tracker, byly osazeny jednotlivými přístroji a ovládacími prvky pro každý senzor zvlášť. Operátoři senzorů museli často sledovat papírové záznamy výstupů, používali mechanická posuvná měřítka, aby stanovili přesná měření a vyhodnocení dat vypisovaných na svitcích papíru. Počínaje letounem S-3, byly údaje všech senzorů shromažďovány hlavním počítačem (General Purpose Digital Computer). Každý člen posádky měl svůj vlastní display, a obrazovky druhého pilota (COTAC), taktického operátora (TACCO) a operátora detekčních senzorů (SENSO) byly víceúčelové (Multi-Purpose Display), se schopností zobrazovat data z některého z mnoha systémů. Tato nová úroveň integrace umožňovala posádce konzultovat stejná data na několika stanicích současně, zvládat pracovní zátěž přidělením odpovědnosti za daný senzor z jedné stanice na druhou a snadno kombinovat údaje z rozličných čidel za účelem zjištění i nepatrných stop cíle. V důsledku toho byly schopnosti čtyřčlenné posádky letounu S-3 považovány za zhruba rovnocenné s 12člennou posádkou mnohem většího letounu P-3. Letoun měl dva závěsníky pod křídly, které mohly být použity k nesení přídavných palivových nádrží, rozličných pum, hlubinných náloží, min, raket a přepravních schránek. V pumovnici nesl další čtyři kusy munice, což mohly být bomby, torpéda, miny nebo i jaderné zbraně (B57 nebo B61). Na zádi letoun nesl 60 akustických detekčních bójí nejrůznějších typů. Patřily mezi ně bóje LOFAR SSQ-41, aktivní bóje SSQ-47, pasivní bóje DIFAR SSQ-53 nebo bóje reagující na změnu teploty vody BT SSQ-47. Letoun S-3 byl vybaven obranným systémem ALE-39 a mohl nést až 90 klamných cílů, světlic a rušiček (nebo kombinace všech tří typů) ve třech vypouštěcích zařízeních. Detektor magnetických anomálií (MAD) byl vysouván ze zádi letounu. Na koncích křídel měl namontované varovné přijímače a měřiče frekvence IBM AN/ALR-47. Na konci 90. let 20.století, se změnila úloha letounu z boje proti ponorkám na boj proti povrchovým cílům. V té době byl detektor magnetických anomálií odstraněn, spolu s několika sty liber elektroniky protiponorkových detektorů. Většina otvorů pro vypouštění bójí byla zaslepena plechem.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "20. února 1974, S-3A oficiálně vstoupil do služby v rámci protiponorkové letky VS-41, \" Shamrocks\" na námořní letecké základně North Island v Kalifornii, která sloužila jako záložní letka pro atlantickou i pacifickou flotilu až do doby, než byla v 80. letech založena oddělená letka pro atlantickou flotilu (VS-27). Do operační služby vstoupil letoun S-3A v roce 1975 v rámci letky VS-21 \"Fighting Redtails\" na palubě letadlové lodi USS John F. Kennedy (CV-67). Následovaly letky VS-22 a VS-29 přezbrojené do léta 1975 a jako další pak VS-28, VS-31 a VS-32. Od roku 1991 byly některé S-3A přestavěny na variantu S-3B; byly přidány nové senzory, avionika, zbraňové systémy, zahrnující schopnost odpalovat protilodní střely AGM-84 Harpoon. S-3B byl rovněž vybaven zařízením D-704, které umožňuje za letu tankovat jiné letouny, tak mohl Viking sloužit i v roli tankovacího letounu. 16 letounů S-3A bylo přestavěno na verzi ES-3A Shadow pro vykonávání a předávání informací elektronického průzkumu v rámci námořního bojového uskupení. Tři letouny bylo přestavěny na variantu označenou US-3A, pro dopravu osob a nákladu (pošta) mezi pevninou a letadlovými loděmi. Takto nahradily zastaralé letouny Grumman C-1A a C-2A. Plánováno bylo také postavení verze KS-3A jako palubní tankovací letoun, který by nahradil vyřazený letoun KA-6D Intruder, ale tento program byl nakonec zrušen po přestavění jednoho z prvních letounů S-3A. S rozpadem Sovětského svazu a rozpuštěním Varšavské smlouvy, se značně snížila i hrozba ze strany ruských ponorek. Proto byla většina protiponorkového vybavení z letounů Viking odstraněna. Úkoly letounu se změnily na pátrání na hladině moře, útoky proti hladinovým a pozemním cílům, útoky proti cílům za horizontem a tankování letounů ve vzduchu. V důsledku toho byly posádky obvykle zredukovány na pilota a námořního důstojníka (NFO) na sedadle druhého pilota, nebylo však neobvyklé, že určitých misí se účastnil i třetí člen posádky (TACCO). Jako reakce na tyto nové úkoly byly letky Vikingů přeznačeny z \"Air Antisubmarine Warfare Squadrons\" (Protiponorkové letky) na \"Sea Control Squadrons.\" Před odchodem letounů z aktivní služby na palubě letadlových lodí, byla na letounech provedena řada vylepšení. Patřilo mezi ně dosazení nového navigačního systému CAINS II, který nahradil starší navigační systém a další GPS systémy, a přidání elektronických letových přístrojů (EFI). Maverick Plus System (MPS) umožnil letounu nésl laserem naváděné střely vzduch-země AGM-65E Maverick nebo infračerveným zářením naváděné střely země-vzduch AGM-65F Maverick a střely s plochou dráhou letu AGM-84H/K SLAM-ER. Střela SLAM-ER je několika systémy naváděná střela odvozená od střely AGM-84 Harpoon, která může být v letové části řízena posádkou letounu vybaveném zařízením AWW-13. S-3B vykonal rozsáhlou službu v roce 1991 během Války v Perském zálivu, kdy prováděl útoky, tankování, elektronický průzkum a vypouštění střel ADM-141 TALD ke zmatení nepřátelské protiletecké obrany. Letoun se rovněž podílel na válkách v Jugoslávii v 90. letech 20.století a v operaci Trvalá svoboda v roce 2001. První letouny ES-3A byly dodány v roce 1991 a vstoupily do služby po dvou letech testování. US Navy založilo dvě letky letounů ES-3A každá po osmi letounech pro pacifickou a atlantickou flotilu. Letka byla obvykle rozdělena na jednotky po dvou letounech; deset důstojníků a 55 osob – posádky letadel, údržba a podpůrný personál (počet zahrnoval čtyři kompletní posádky letounu), které byly součástí leteckého křídla dislokovaného na letadlové lodi. V rámci pacifické flotily sloužila letka leteckého průzkumu (VQ-5) \"Sea Shadows,\", která původně sídlila na bývalé námořní letecké základně Agana na ostrově Guam, později na námořní letecké základně North Island, San Diego, Kalifornie spolu s letouny S-3 Viking ze základny Agana, která byla uzavřena v roce 1995 na základě rozhodnutí americké vlády z roku 1993. Letka atlantické flotily (VQ-6) \"Black Ravens,\" byla původně umístěna s letouny S-3 Viking atlantické flotily na bývalé námořní letecké základně Cecil Field v Jacksonville, stát Florida, ale později byla přemístěna na námořní leteckou základnu v Jacksonville zhruba 16 km na východ poté, co byla základna Cecil Field v roce 1999 uzavřena na základně téhož rozhodnutí v roce 1993. ES-3A působily především v rámci bojového uskupení letadlové lodi, kde poskytovaly podporu v rámci zjišťování a varování před nepřátelskou aktivitou. Kromě jejich průzkumné a varovné role, a to hlavně pro jejich mimořádné letové schopnosti a dolet, byly používány jako tankovací letadla pro navracející se ostatní letouny. V aktivní službě nalétaly průměrně 100 hodin měsíčně. Nadměrné používání způsobilo rychlejší opotřebení letounů než se očekávalo, a jelikož rozpočet US Navy byl omezen, stal se letoun snadným cílem, jak uspořit prostředky na provoz. V roce 1999 byly obě letky (všech 16 letounů) vyřazeny a letouny ES-3A byly uskladněny u Skupiny letecké údržby a regenerace (AMARG) na letecké základně Davis-Monthan v Arizoně. Ačkoliv se původně předpokládalo, že letoun S-3 nahradí novější typ letounu, tento plán se nakonec nenaplnil. Vzhledem k tomu, že letouny musely sloužit i nadále, provedla firma Lockheed Martin únavové zkoušky, které umožnily prodloužit životnost letounu o 11 000 hodin. To umožnilo US Navy prodloužit životnost letounu do roku 2009, kdy úkoly letounu převzaly novější typy letounů.", "section_level": 1}, {"title": "Válka v Iráku.", "content": "V březnu 2003 odstartoval během operace Irácká svoboda, letoun S-3B Viking z 38.letky \"Red Griffins\" z letadlové lodi USS Constellation. Posádka v přesně stanoveném okamžiku vypálila laserem naváděné střely Maverick a tak neutralizovala významné námořní a velitelské cíle v přístavním městě Basra v Iráku. To byl jeden z mála okamžiků, kdy během své dlouhé a významné služby, letoun S-3B provedl letecký útok proti povrchovým cílům a vůbec poprvé, kdy vypustil v boji laserem naváděnou střelu Maverick na pozemní cíl. Vůbec poprvé se letouny S-3B zúčastnily úderům proti pozemním cílům v rámci operace Pouštní bouře, když letouny z 24.letky (VS-24 „Scouts“) startující z letadlové lodi USS Theodore Roosevelt (CVN-71), útočily na irácké raketové základny. 1. května 2003 prezident USA George W. Bush přiletěl na místě druhého pilota letounu S-3B letky VS-35 z námořní letecké základny North Island v Kalifornii na letadlovou loď USS Abraham Lincoln (CVN-72). Zde přednesl svou známou řeč (podle některých názorů předčasnou), o ukončení hlavních vojenských operací v Iráku. Během letu letoun používal prezidentský volací znak \"Navy One\". Letoun, kterým letěl prezident Bush byl krátce poté vyřazen a 15. června 2003 byl vystaven v Námořním muzeu námořního letectví (National Museum of Naval Aviation) ve městě Pensacola, stát Florida. Od července do prosince 2008 působily 4 poslední letouny letky VS-22 „Checkmates“ ze základny Al Asad v provincii An Anbar asi 290 km západně od Bagdádu. Letouny byly vybaveny systémem LANTIRN (Low Altitude Navigation and Targeting Infrared for Night – Noční navigační a zaměřovací infračervený systém pro nízké letové hladiny) a vykonávaly netradiční zpravodajské, sledovací a průzkumné mise. Po více než 350 misích se letouny vrátily 15. prosince 2008 na námořní leteckou základnu Jacksonville na Floridě, kde byly 29. ledna 2009 vyřazeny.", "section_level": 2}, {"title": "Vyřazení.", "content": "Poslední palubní letka letounů S-3B (VS-22) byla vyřazena na námořní letecké základně Jacksonville 29. ledna 2009. Atlantické křídlo námořní kontroly (Sea Control Wing Atlantic) bylo zrušeno následující den 30. ledna 2009 současně s vyřazením posledních letounů S-3B Viking ze služby v první linii. V červnu 2010 byly tři letouny znovu aktivovány k hlídkování u Pacifické raketové střelnice na Havajských ostrovech. Proudový letoun s vyšší rychlostí s vytrvalostí 10 hodin ve vzduchu, vybavený moderním radarem a systémem LANTIRN mohl rychle potvrdit, že v cílové oblasti se nenacházejí žádná nežádoucí plavidla před zahájením zkoušek. S-3B také létají v rámci cvičné letky (VX-30) ze základny Point Mugu v Kalifornii – ta se tak stala poslední jednotkou US Navy, která typ používala. Dne 11. ledna 2016 byl poslední S-3B u VX-30 vyřazen. Glennovo výzkumné centrum NASA získalo jeden letoun S-3B (č. 160607) v roce 2005. Od roku 2009 letoun létá s civilní registrací N601NA a je používán k rozličným zkouškám.", "section_level": 2}, {"title": "Specifikace (S-3A).", "content": "\"Technické údaje pocházejí z oficiálních „Standard Aircraft Characteristics“\"", "section_level": 1}, {"title": "Výzbroj.", "content": "\"Následující údaje převzaty z anglické Wikipedie\" Oba závěsníky pod křídly mohou být rovněž osazeny raketnicemi na neřízené rakety nebo přídavnými nádržemi 2 × 1 136 l (2 × 300 US gal).", "section_level": 2}, {"title": "Uživatelé.", "content": "Spojené státy americké", "section_level": 1}], "src_summary": "Lockheed S-3 Viking je čtyřmístné proudové letadlo, které bylo používáno námořnictvem USA (United States Navy dále jen US Navy) k identifikování, sledování a ničení nepřátelských ponorek. Od konce 90. let 20. století byly úkoly letounu S-3B zaměřeny na boj s povrchovými cíli a tankování ve vzduchu. Letouny Viking byly rovněž používány pro elektronický boj a jako hlídková letadla v rámci bojové skupiny letadlové lodi. Letoun operoval z letadlových lodí, byl podzvukový, do každého počasí, schopen plnit rozličné úkoly s dlouhým doletem, nesl automatické zbraňové systémy a byl schopen plnit rozšířené úkoly s tankováním za letu. Vzhledem k tomu, že jeho motory vydávaly hluboký zvuk, byl letoun přezdíván „Hoover“ podle stejnojmenné značky vysavačů. ", "tgt_summary": "Die Lockheed S-3 \"Viking\" ist ein trägergestütztes U-Jagdflugzeug der US Navy, das von 1974 bis 2009 im aktiven Dienst meist von Flugzeugträgern aus und danach noch bis 2016 als Testflugzeug eingesetzt wurde.", "id": 517019} {"src_title": "Fergie", "tgt_title": "Fergie", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Její rodiče, Terra a Pat, podporovali Stacy a její mladší sestru Danu Karrieren v rozhodnutí působit v showbusinessu. Stacy dostala svou první hereckou příležitost jako moderátorka v zábavném pořadu „The Charlie Brown and Snoopy show“ (1983), ale také ve dvou speciálních televizních vysílání - It ́s Flashbeagle, Charlie Brown and Snoop show (1984), což byly velmi populární moderátorské pořady a talk show. Po působení v reklamě pro Rice Krispies (1984), působila Fergie v úspěšné televizní show - Kinds Incroporated v překladu něco jako dětská společnost... V roce 1986 hrála Stacy v hororové komedii - Monster in the closet, ale působila dál v televizním seriálu - Kids Incorporated: Charbusters a Kids Incorporated: Rock in the New Year. V roce 1989 opustila Stacy světla reflektorů a vrátila se zpět do obyčejného života a normálního dění teenagerů.", "section_level": 1}, {"title": "Wild Orchid.", "content": "Hudba ale byla pořád její největší vášní a tak založila spolu se Stefanie Ridel a s kolegyní Rance Sandstorm z televizního pořadu - Kids Incorporaded, skupinu Wild Orchid. V roce 1999 měla dokonce vlastní televizní pořad na televizním programu FOX TV. Svůj veškerý čas ale později věnovala jen skupině. Ta v roce 1997 vydala své první album Wild Orchid a hned poté, o rok později následovalo další, s názvem OXYGEN! V roce 2001 připravila skupina třetí album, ale už ho nestačila vydat. Skupina totiž přestala existovat, kvůli duševním krizím a depresím které u Fergie působily v takové míře, že bylo nutné podstoupit terapii. O rok později se vrátila zpět k profesionální pěvecké kariéře. Toužila však po změně a tak odjela do Los Angeles.", "section_level": 1}, {"title": "The Black Eyed Peas.", "content": "Za tu dobu potkala will.i.am z The Black Eyed Peas. Potkávali se spolu často, v různých televizních show. Poté přijala na krátký čas nabídku a pěvecky doprovázela skupinu Trio. Nahrála s nimi 3 songy. The Black Eyed Peas začali pod názvem Lban Klann (1989) ve složení: will.i.am, apl.de.ap a Taboo. Roku 1998 uveřejnili své první dílo s názvem Behind the Front a o dva roky později album Bridging the Gap. Jejich styl hudby byl ojedinělý a neznámý, ale velmi kvalitní, už proto, že s nimi spolupracovaly hvězdy jako např. Macy Gray nebo Wyclef Jean. V roce 2003 vydali své třetí album Elephunk, na kterém už spolupracovala i Stacy. Ta přijala své umělecké jméno Fergie a byla oficiálně přijata jako členka skupiny The Black Eyed Peas. Poté následovalo album Monkey Business (2005). V roce 2009 vydali v pořadí již páté album s názvem The E.N.D, které je považováno za nejlepší album kapely. The Black Eyed Peas se odklonili od R&B stylu spíše k elektru. Nejznámějšími skladbami jsou Boom Boom Pow, nebo Meet Me Halfway, která válcuje všechny hudební stanice. Dále tu máme jejich zatím nejnovější album The Beginning, které vyšlo 30.11.2010. S prvním singlem The Time, která je remakem titulní písně k filmu Hříšný Tanec tato píseň snad projela všemi moderními rádii a stále se hraje! Toto album ale nezanechalo ve fanoušcích The Black Eyed Peas moc velké nadšení, jelikož jde spíše o will.i.amovo sólo než o skupinovou práci. Každopádně, k tomuto albu se musí nechat to, že The Black Eyed Peas chtěli pro novější generaci zrenovovat staré hity do novějšího kabátu.", "section_level": 1}, {"title": "Sólová kariéra.", "content": "Díky velkým úspěchům skupiny se pokoušela Fergie prorazit i v sólové dráze a společně s will.i.amem nazpívala jednu z písní k filmu 50x a stále poprvé (2004) V roce 2006 vydala i své debutové album s názvem The Dutchess, z něhož pochází i úspěšné písně London Bridge, Fergalicious, Glamorous nebo Big Girls Don't Cry. Všechny singly z její desky se navíc dostaly do TOP 5 Billboard Hot 100, což se předtím žádné zpěvačce nepodařilo. Tři singly z desky se navíc dostaly až na nejvyšší místo a za song Big Girls Don't Cry obdržela i nominaci na cenu Grammy Award. Rockovým fanouškům bude jistě známá její spolupráce s bývalým kytaristou Guns N' Roses a nynějším lídrem Velvet Revolver Slashem. Tomu zazpívala na jeho koncertu k oslavě narozenin v Las Vegas a hostovala i na jeho sólové desce. Její zpěv obsahuje píseň „Beatiful Dangerous“ a také remix rockové klasiky „Paradise City“, kterou v původní verzi nahráli od Guns N' Roses. Při několika společných vystoupeních se Slashem si Fergie zazpívala také pravděpodobně největší hit této skupiny „Sweet Child O' Mine“. V červnu 2013 nazpívala song „A Little Party Never Killed Nobody (All We Got)“.V této písni hostuje „Q-Tip“ a „GoonRock“. A tento song je soundtrack k filmu Velký Gatsby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fergie Duhamel, narozená jako Stacy Ann Ferguson (* 27. března 1975, Hacienda Heights, Kalifornie, USA) je americká zpěvačka působící ve skupině The Black Eyed Peas.", "tgt_summary": "Fergie Duhamel (geboren als \"Stacy Ann Ferguson\", * 27. März 1975 in Whittier, Kalifornien), bekannt als Fergie, ist eine US-amerikanische Sängerin, Songwriterin, Rapperin und Schauspielerin. Von 2003 bis 2017 war sie Mitglied der Band The Black Eyed Peas, die mehrere Grammys gewinnen konnte.", "id": 2027593} {"src_title": "Krak des Chevaliers", "tgt_title": "Krak des Chevaliers", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "Jméno pochází ze starosyrštiny, a znamená pravděpodobně „Pevnost“. Název také může být odvozen z řeckého slova \"charax\", znamenající „zeď“. Arabové pevnosti říkali \"Hisn al-Akrad\", což francouzští křižáci později zkomolili na \"Le Crat\" a později na \"Krak\". Přídomek \"des Chevaliers\" pochází z francouzštiny a znamená \"rytířský\", \"patřící rytířům\". Celé jméno hradu se tedy dá přeložit jako \"Pevnost rytířů\".", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Hrad se nachází v Homské trhlině, 65 kilometrů západně od města Homs a nedaleko hranic s Libanonem (GPS: +34° 45' 25.60\", +36° 17' 40.79\"). Administrativně spadá pod správní oblast \"Homský gubernát\". Leží na cestě z Antiochie do Bejrútu a ke Středozemnímu moři. Byl součástí sítě pevností, kterou vybudovali křižáci na obranu svého panství před muslimy. Krak des Chevaliers střežil cestu k moři, ale z této základny měli obránci hradu pod kontrolou oblast \"Homského jezera\" na východě, čímž mohli kontrolovat rybolov a vyhlížet muslimská vojska přicházející ze syrského vnitrozemí.", "section_level": 1}, {"title": "Doba antická.", "content": "Blízký východ byl vždy místem střetu mnoha různých civilizací, Babyloňanů, Egypťanů, Chetitů, Izraelitů, Římanů, Peršanů, Byzantinců, Kurdy, Arabů, Seldžuckých Turků a evropských křižáků. Proto mnoho rozdílných kultur zanechalo své stopy v unikátní architektuře Kraku des Chevaliers. Mnoho konfliktů mezi různými národy byly vybojovány právě v oblasti u Kraku, včetně slavné bitvy u Kadeše roku 1274 př. n. l. mezi Chetity a egyptským faraonem Ramessem II. Římané a následně Byzantinci v této oblasti postavili mnoho pevností helénského stylu na obranu před perskými výboji, který částečně převzali následně Arabové, po dobytí těchto končin na Byzanci v letech 634 — 639.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda muslimů.", "content": "Pod vládou Umajovské dynastie muslimští stavitelé převzali některé prvky byzantské architektury, hradeb a akvaduktů, které stočili do svých velkolepých paláců se zahradami uprostřed pouště. Budování pokračovalo i za dynastie Abbásovců (od roku 750), ačkoliv spíše pro vojenské účely, protože turecká vojska nepoužívala v takové míře opevnění.", "section_level": 1}, {"title": "Éra křižáků.", "content": "Původní pevnost v těchto místech byla vystavěna emírem z Aleppa roku 1034. Během první křížové výpravy se jí zmocnil Raimond IV. z Toulouse, ale později ji opustil, aby s ostatními křižáky táhl dál na Jeruzalém. V roce 1144 ji Raimond II., hrabě z Tripolisu daroval řádu johanitů. Johanité hrad přestavěli a rozšířili na největší křižáckou pevnost ve Svaté zemi. Přidali vnějším zdem tři metry do tloušťky a přistavěli sedm věží o průměru 8-10 metrů, čímž vytvořili koncentrický hrad. Velmistr řádu žil v jedné z věží, dále bylo v hradu přítomno padesát až šedesát rytířů a až dva tisíce pěších řadových vojáků. Ve 12. století měla pevnost vybudovaný příkop s padacím mostem, vedoucí k postranním branám. Mezi vnitřními a vnějšími branami bylo nádvoří, vedoucí k vnitřním budovám, vystavěnými v gotickém slohu, jako je shromažďovací hala, kaple, sto dvacet metrů dlouhé skladištní prostory a dvě klenuté kamenné stáje, schopné pojmout až tisíc koní. Další skladiště byla vyhloubena ve skále pod hradem. Odhaduje se, že johanité by byli schopni odolávat obléhání až 5 let. Roku 1163 byl hrad neúspěšně obléhán sultánem Núr ad-Dínem, po kterém se johanité stali prakticky nezávislou vojenskou silou na hranici Tripolisu. Roku 1170 byla dokončena reformace johanitů jako vojenské organizace. Na konci 12. a začátku 13. století byl hrad v důsledku četných zemětřesení a bojů poškozen a vyžádal si rozsáhlejší opravy. V roce 1188 byl Krak des Chevaliers opět neúspěšně obléhán Saladinem. Během obléhání se muslimům podařilo zajmout hradního purkrabího. Obléhatelé vzali zajatce před hradní brány a přinutili ho, aby přesvědčoval své spolubojovníky, aby se vzdali. Purkrabí skutečně arabsky obránce vyzval ke kapitulaci, ale poté jim francouzsky nařídil, aby bránili své pozice do posledního muže. Roku 1217 účastník páté křížové výpravy, uherský král Ondřej II. dal ještě více zesílit vnější zdi a finančně podpořil hradní posádku. 8. dubna 1271 Krak des Chevaliers zradou padl do rukou sultána Bajbarse, poté, co byli rytíři přesvědčeni, že hrabě z Tripolisu kapituloval. Hrabství Tripolis však nekapitulovalo; hrad poté posloužil jako Bajbarsova základna k útokům právě proti hrabství. Johanitská kaple byla přeměněna v mešitu – symbol vítězství muslimů nad křesťany. Seldžučtí Turci hrad použili i pro útok na Akkon roku 1291, poslední pevnost v křesťanských rukou, po jejím dobytí byli křižáci z Svaté země definitivně vyhnáni. Eduard I., král Anglie, který se zúčastnil deváté křížové výpravy po vzoru Kraku des Chevaliers vystavěl své hrady v Anglii a Walesu.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Dle agenturních zpráv probíhaly v roce 2012 v okolí pevnosti boje v průběhu Syrské revoluce mezi vládními vojáky a povstalci, což ohrožovalo existenci této významné památky. Svědci uváděli, že ve zdech byly patrné stopy po střelbě a v okolí se nacházely krátery od dělostřeleckých granátů. V březnu 2014 oznámila vláda, že se jejím vojskům podařilo zpět dobýt tento hrad, na kterém se přes dva roky zdržovaly teroristické frakce. Na zaběrech lze vidět, že hrad od vypuknutí války hodně utrpěl.", "section_level": 1}], "src_summary": "Krak des Chevaliers, též Crac des Chevaliers (arabsky قلعة الحصن \"Qal'at al-Husn\" nebo حصن الأكراد \"Hisn al-Akrád\") je jeden z nejzachovalejších křižáckých hradů v Sýrii. Od roku 2006 je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO.", "tgt_summary": "Der Krak des Chevaliers (; arabisch > dt. wörtlich \"Zitadelle der Festung\"; auch \"Crac des Chevaliers\") ist eine Burg in Syrien, deren heute sichtbare Bauteile überwiegend aus der Zeit der Kreuzzüge stammen. Sie ist seit 2006 Bestandteil des Weltkulturerbes der UNESCO.", "id": 508736} {"src_title": "Seborga", "tgt_title": "Seborga", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Seborga je starobylé sídlo, podle jedné legendy zde byl ve středověku ukryt Svatý grál. V roce 954 věnoval Seborgu hrabě z Ventimiglia benediktinům a v roce 1079 bylo opatství povýšeno na knížectví v rámci Svaté říše římské. Od roku 1630 razilo vlastní měnu. V lednu 1729 zakoupila panství od řádu savojská dynastie a v důsledku toho se stalo v roce 1861 součástí sjednocené Itálie. Transakce však byla natolik nevýznamná, že se ji ani nikdo neobtěžoval zaknihovat. Proto v roce 1963 vyhlásil místní květinář Giorgio Carbone anexi Seborgy za neplatnou a jmenoval se knížetem nezávislého státu. V dubnu 1995 se konalo referendum, v němž se 304 z 308 oprávněných voličů vyslovilo pro samostatnost Knížectví Seborga. Giorgio Carbone zemřel v roce 2009 a jeho nástupcem byl zvolen Marcello Menegatto.", "section_level": 1}, {"title": "Status knížectví.", "content": "Seborga má rozlohu 15 čtverečních kilometrů, kromě obyvatel obce je jeho státními příslušníky asi 2000 sympatizantů po celém světě. Stát je volební monarchií, má vlastní znak (bílý kříž v modrém poli, vycházející ze symbolu benediktinů) a vlajku, hymnu, ústavu i mezinárodní poznávací značku aut. Státní heslo zní latinsky \"Sub Umbra Sede\" – \"Sedím ve stínu\" (rozuměno pod ochranou církve). Státním svátkem je 20. srpen, den svatého Bernarda, patrona místního kostela. V seborských obchodech je možno platit kromě eura také místní měnou zvanou \"luigino\" – s dolarovým kursem 1:6 nejcennější měnou světa. Knížectví vydává také poštovní známky, ty ale filatelisté označují za bezcenné (tzv. Popelky – Cinderellas), protože neslouží skutečnému poštovnímu styku. Seborská armáda má jediného vojáka, takže je nejmenším ozbrojeným sborem světa. Vyhlášení seborské samostatnosti nemělo ve skutečném světě žádné právní důsledky. Seboržané nadále dodržují italské zákony, platí italské daně, účastní se italských voleb. Italské úřady nijak nezakročily proti vyvěšování seborských vlajek a podobně, za legitimního představitele Seborgy však považují voleného starostu Franca Fogliariniho, který se od knížectví distancuje. Republika Burkina Faso sice Seborgu oficiálně uznala a navázala s ní diplomatické styky, to ale nebere nikdo vážně a Seborga je tak mezinárodním společenstvím řazena mezi takzvané mikronárody, tedy imaginární soukromé státečky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Seborga je italské městečko se 316 obyvateli (sčítání z roku 2008) ležící v provincii Imperia asi 7 km západně od města San Remo. Zdrojem příjmů pro lokální ekonomiky je kromě pěstování květin a oliv feudální státeček, který vyhlásili místní obyvatelé.", "tgt_summary": "Seborga ist eine italienische Gemeinde mit Einwohnern (Stand ) in der Provinz Imperia in Ligurien und ist Mitglied der Vereinigung \"I borghi più belli d’Italia\" (Die schönsten Orte Italiens). Seborga gehört zur Verwaltungsgemeinschaft Berggemeinde \"Comunità Montana Intemelia\". Eine gewisse Bekanntheit erlangte die Gemeinde durch die Proklamation des \"Fürstentums Seborga\" im Jahre 1993.", "id": 310285} {"src_title": "Northrop T-38 Talon", "tgt_title": "Northrop T-38", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Typ T-38 Talon byl firmou Northrop vyvíjen od poloviny 50. let 20 století jako cvičná varianta lehkého stíhacího letounu označeného N-156. Velení letectva v té době nemělo o lehké stíhací letouny zájem, ale postrádalo náhradu za svůj hlavní cvičný letoun Lockheed T-33 Shooting Star, což o osudu letounu rozhodlo. První ze tří postavených prototypů vzlétl 10. března 1959. Vývoj letounu pokračoval rychle a už v roce 1961 vstoupil typ do služby, kde doplnil letoun pro základní výcvik Cessna T-37. V následujících letech pak bylo postaveno 1 187 sériových kusů T-38. Předpokládá se, že na letounu bylo za dobu jeho služby vycvičeno na 50 000 pilotů. Americké letectvo je jedním z mála, které v současnosti provozuje nadzvukové cvičné letouny. T-38 má konvenční koncepci s jednoduchou ocasní plochou, malým, tenkým křídlem a příďovým podvozkem. Pilot a instruktor sedí pod společným překrytem v tandemu. Letoun pohánějí dva motory, které mají vstupy vzduchu v kořenech křídel. Pro své vysoké výkony, byl letoun přezdíván \"bílá raketa\" a v roce 1962 vytvořil několik rekordů ve stoupavosti. Nejrozšířenější variantou letounu je T-38A, přičemž menší množství jich bylo upraveno pro cvičné střelby. Tyto letouny, označené AT-38B dostaly střelecký zaměřovač a závěšníky pro podvěšení výzbroje. V roce 2003 americké letectvo stále provozovalo 562 Talonů, které jsou průběžně modernizovány na standard T-38C. Počítá se s tím, že budou vyřazeny až někdy okolo roku 2020. T-38C se liší průhledovým displejem HUD, instalací GPS a dalších systémů. Strategické letectvo používalo letouny T-38 pro kondiční lety především u druhých pilotů strategických bombardérů. Dalšími uživateli letounu jsou německá Luftwaffe, Portugalské letectvo, Turecké letectvo, Letectvo Korejské republiky, Letectvo Čínské republiky a US Navy. Americká NASA a firma Boeing používají T-38 jako pokusný letoun. NASA je používá i k cvičným letům svých astronautů. Malé množství letounů je v soukromých rukou. Lehká stíhací varianta projektu N-156 byla nakonec také realizována a vznikl tak blízký příbuzný T-38, typ Northrop F-5 Freedom Fighter. Mnoho letounů F-5 bylo po vyřazení zpětně přestavěno na cvičné T-38. Nejpokročilejší variantou typu byl Northrop F-20 Tigershark.", "section_level": 1}], "src_summary": "Northrop T-38 Talon je americký nadzvukový proudový cvičný letoun. Byl prvním nadzvukovým cvičným letounem vůbec a stal se v této kategorii i nejrozšířenějším. Letouny T-38 jsou stále provozovány řadou letectev, včetně USA, které jich dosud provozují nejvíce. Z konstrukce T-38 vychází lehké stíhací letouny Northrop F-5 Freedom Fighter a typy z něj odvozené.", "tgt_summary": "Die Northrop T-38 \"Talon\" ist ein vom US-amerikanischen Hersteller Northrop Corporation gebauter Überschall-Jet-Trainer für Militärpiloten. Sie war der erste Überschalltrainer der Welt und ist noch immer im Dienst, soll aber in der United States Air Force durch den Gewinner des T-X-Programms abgelöst werden.", "id": 831891} {"src_title": "Sazba", "tgt_title": "Satz (Druck)", "src_document": [{"title": "Ruční sazba.", "content": "Sestavování tiskové formy z pohyblivých kovových liter se objevilo už ve 12.–13. století v Číně, nejstarší dochovaný exemplář je korejská kniha Čikči z roku 1377. Ruční zhotovování liter však bylo nesmírně pracné a technika se užívala jen sporadicky. Kolem roku 1440 udělal mohučský zlatník Johannes Gutenberg několik převratných vynálezů, mezi něž patřilo i odlévání liter. Ručně vyrobený ocelový model litery se zakalil a vyrazil do ocelové matrice, do níž se pak odléval libovolný počet shodných liter. Už Gutenberg také objevil liteřinu, slitinu olova, cínu a antimonu, která spojuje nízký bod tání s větší pevností. Litery měl sazeč před sebou v přihrádkách v písmovce (hov. kasa), odkud je vybíral a sázel do sázítka (hov. háček), které držel v ruce (pravák v levé). Když dokončil řádek, musel jej ještě doplnit na přesnou délku (mezislovní mezery, v některých případech i mezery mezi písmeny) tak, aby se vyrovnal pravý okraj sazby. Hotové řádky skládal na sazebnici (hov. loďka - plech opatřený okraji ve tvaru U) a hotový sloupec (příp. stránku) převázal motouzem. Stránka se pro kontrolu ručně otiskla (na malém automatickém, případně ručním rychlolisu 2. pol. 70 let – poč. 90. let 20. stol.) a vznikl tzv. kontrolní otisk (hov. obtah – dříve též kartáčový otisk podle používané techniky otisku) a případné chyby se ručně opravily. Teprve po vysázení celého archu se mohly stránky sestavit ve správném pořadí, případně doplnit obrázky (dřevoryty, štočky), linkami a ornamenty a opět kontrolně otisknout. Tímto způsobem se sázely všechny knihy a časopisy téměř až do konce 19. století a mnohde ještě déle. Ruční sazba byla nesmírně pracná a pomalá – dobrý sazeč dokázal vysázet asi 1400 liter (tzv. hladkého textu) za hodinu - ale její mechanizace nebyla snadná a rozmetání (rozebrání použité sazby a třídění použitých liter) se nakonec muselo dělat ručně. Ruční sazba pro akcidenční tiskoviny a sazbu titulků (zejména novinových) se zachovala celosvětově až do 90. let 20. století, do velkého nástupu počítačových DTP systémů.", "section_level": 1}, {"title": "Strojní sazba.", "content": "Po mnoha pokusech o mechanizaci sazby textu teprve roku 1896 zkonstruoval německý hodinář Ottmar Mergenthaler v Baltimore prakticky použitelný řádkový sázecí stroj Linotype. Na něm se pomocí klávesnice „sázely“ negativní matrice a teprve hotový řádek se vcelku odlil (proto přízvisko „horká sazba“). Každá matrice měla svůj zámek (zuby jako patentní klíč), takže se po použití automaticky rozmetla do správné přihrádky. Řádkové sázecí stroje (obecně zvané \"linotypky\", podle značky prvního výrobce) se neustále zdokonalovaly a vyráběly více než 90 let. Jen o rok později patentoval americký vynálezce Talbert Lanston sázecí stroj na jiném principu. Jeho Monotype se skládal z pracoviště perforátora/tastraře, kde se vyrobila děrovaná papírová páska, která pak řídila odlévání a sázení jednotlivých liter. Také tento stroj se postupně zdokonaloval a vyráběl až do poloviny 20. století. Výkon dobrého sazeče se sázecími stroji zvýšil na 6 až 10 tisíc znaků za hodinu. Složité sazby například matematických vzorců se ovšem nadále dělaly ručně.", "section_level": 1}, {"title": "Fotosazba.", "content": "Ve druhé polovině 20. století začala sázecím strojům konkurovat fotosazba, vytváření tiskové předlohy na fotografický film. Protože se při ní přestalo používat odlévání, mluví se někdy o „studené sazbě“. Fotosázecí stroje zprvu promítaly na film jednotlivá písmena z negativů, později používaly obrazovku, na níž se obrazy písmen vytvářely počítačem. Vyvolané filmy se buď přímo montovaly do stránek pro ofsetový tisk, anebo užívaly pro výrobu matric. Při fotosazbě se dala plynule měnit velikost písma, daly se dělat i složité sazby a ani vkládání obrázků nebyl žádný problém. Také skladování hotové sazby pro případný dotisk se velmi usnadnilo. Ofset kromě toho podstatně zjednodušil vícebarevný tisk.", "section_level": 1}, {"title": "Počítačová sazba.", "content": "Od roku 1985 postupně ovládá pole počítačová sazba (DTP – Desktop publishing). Zasloužil se o to zejména programovací jazyk PostScript, program PageMaker firmy Aldus a počítače Macintosh firmy Apple. Výstup počítače se buď používá po osvit filmu případně desky, anebo přímo ovládá digitální tisk. Zejména v akademických kruzích se velmi rozšířily sázecí systémy TeX a LaTeX, které umožňují i složitou sazbu např. matematických vzorců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sazba (od „sázeti“) je původně tisková forma pro tisk z výšky (knihtisk), tvořená jednotlivými literami, případně obrázky. V širším slova smyslu hotová předloha pro tisk, zejména textová. Řemeslník, který vytvářel sazbu, se nazýval sazeč. S přechodem na modernější, počítačové techniky sazby v systému Desktop publishing pracuje přímo tiskový grafik na počítači se sázecím programem resp. převodem podkladového textu do tisku v rámci grafického počítačového systému.", "tgt_summary": "Als Satz bezeichnet man in einer Druckerei, einem Verlag o. Ä. den Arbeitsschritt, der durch ein technisches Verfahren aus einer Vorlage (einem Text, Grafiken, Bildern usw.) eine drucktaugliche Form herstellt. Auch das Produkt des Setzvorgangs selbst wird als „Satz“, die Tätigkeit als „setzen“, die dafür benutzte Schrift als Satzschrift bezeichnet. ", "id": 1365622} {"src_title": "M16", "tgt_title": "M16 (Gewehr)", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Zbraň používá systém uzamčení rotačním závorníkem ovládaným tlakem prachových plynů odebíraných z hlavně. Zbraň se skládá z pouzdra závěru (horní část – upper receiver) ve kterém je zašroubovaná hlaveň a rámu zbraně obsahující spoušťový mechanismus, rukojeť a šachtu zásobníku. Zde je také namontovaná pažba. Vratná pružina je umístěna v hlavišti pažby, což lze považovat za rozporuplný konstrukční detail, protože toto brání aplikaci sklopné ramenní opěrky a taktéž se vibrace stlačování vratné pružiny přenáší do tváře střelce.", "section_level": 1}, {"title": "Střelivo.", "content": "Zbraň používá náboje 5,56 × 45 mm NATO (.223 Remington). V prvních verzích byl použit zásobník na 20 nábojů, zásobníky na 30 nábojů byly plánovány i původně. Měly však četné výrobní vady, které byly převážně ve špatných pružinách. Je možné i vzácně vidět speciální 50nábojové zásobníky, ale většina vojáků nabíjela pouze 18 nábojů, protože při plném nabití měla zbraň tendenci se zasekávat z důvodu špatné pružiny na posunování nábojů v zásobníku. Později se začaly používat zásobníky na 30 nábojů poté, co byly odstraněny konstrukční vady. 30ranné zásobníky je možné spatřit na některých fotografiích z vietnamského konfliktu.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "První verze byly nespolehlivé (kvůli špatné munici) a američtí vojáci je odmítali, proto je u těchto zbraní také druhotné označení: Rozdíly mezi označením AR-15, XM-16 (XM16E1) a M16A1 jsou následující. AR-15 je konstrukční název, dodnes však používaný u označení civilní verze této zbraně (u civilní verze není automatický režim, zbraň je pouze poloautomatická). XM16E1 je označení pro experimentální model M16 a E1 znamená první experimentální úprava. Po schváleni modifikací se písmeno X vypouští a E je nahrazeno písmenem A. Tedy název XM16E1 se po schválení promění na M16A1.", "section_level": 1}, {"title": "Další varianty.", "content": "Speciální jednotky používaly její zkrácenou variantu XM177E1 neboli Colt Commando (také označovanou jako CAR-15, což je však matoucí, protože tak se nazýval i experimentální model), vyznačující se kratší hlavní a výsuvnou pažbou (tato zbraň byla jakýsi předchůdce M4). Obě zbraně používají Picatinny lištu pro uchycení přídavných zařízení jako laserový zaměřovač, granátomet M203 (jako první využit experimentální granátomet XM148), taktické předpažbí nebo optické zaměřovače. Colt M4, další standardní zbraň amerických ozbrojených sil, je stejný princip zbraně AR-15, kde se odlišuje délka hlavně.", "section_level": 1}], "src_summary": "M16 je útočná puška vyráběná firmou Colt jedná se o armádní verzi vyvinutou z experimentálního modelu AR-15 (také CAR-15), později XM16E1. Konstruktéry zbraně byli Eugene Stoner a James Sulivan. Tento model byl vytvořen v období vietnamské války a dosud je široce používána. Ve výzbroji americké armády nahradila pušky M14 a M1/ M2 carabine. Vietkongem byla tato zbraň nazývána „Černá puška“ (anglicky \"„Black rifle“\").", "tgt_summary": "Das M16-Gewehr, Bezeichnung des US-Department of Defense (DOD) \"RIFLE 5.56-MM, M16\", wurde 1967 als Ordonnanzwaffe der US-Streitkräfte eingeführt. Inzwischen wurde es weitestgehend vom Colt M4, einer kürzeren, verbesserten Variante des AR-15-Systems abgelöst.", "id": 1302172} {"src_title": "Josef Václav Radecký z Radče", "tgt_title": "Josef Wenzel Radetzky von Radetz", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se jako syn hraběte Petra Eusebia Radeckého a Marie Venantie rozené Bechyňové z Lažan. Po smrti rodičů byl poslán na výchovu do Prahy ke svému dědovi z otcovy strany, bývalému důstojníkovi, a studoval nejprve na gymnasiu u piaristů v Panské ulici na Novém Městě. Dále pokračoval studiem na rytířské akademii v Brně a na Theresianu ve Vídni. Ve věku osmnácti let, 1. srpna roku 1784 vstoupil jako kadet do 1. kyrysnického pluku c. a k. rakouské armády, ležením v Gyöngyösi. Za dva roky se stal poručíkem a rok na to nadporučíkem. V letech 1788 - 1789 se vyznamenal v bojích s Osmanskou říší během rakousko-turecké války, což mu zajistilo místo jednoho z pobočníků maršála Laudona. V bojích proti revoluční Francii v První koaliční válce bojoval od roku 1794 v hodnosti rytmistra, poté byl roku 1796 převelen do severní Itálie, kde působil jako štábní důstojník, z hodnosti majora byl povýšen na velitele pluku pionýrského. Po uzavření campoformijského míru byl přesunut k ženijním jednotkám. Po vypuknutí Druhé koaliční války sloužil opět v severní Itálii, a to jako adjutant ve štábu generála Melase. Na podzim roku 1800 se stal plukovníkem a velitelem kyrysnického pluku na Rýně, v jehož čele se vyznamenal v bitvě u Hohenlindenu. V roce 1803 byl jmenován generálmajorem. Při opětovné (tzv. Válka třetí koalice) proti Francii se stal velitelem brigády znovu na severoitalském bojišti. S brigádou se zúčastnil vítězné bitvy u Caldiera, ale poté mu bylo uděleno velení nad samostatným oddílem ve Štýrsku, kde se mu podařilo porazit francouzské jednotky v šarvátce u Ehrenhausenu. Když Rakouské císařství podepsalo Prešpurský mír a tím vystoupilo z protinapoleonské koalice, byl Radecký převelen do Vídně, kde se stal velitelem brigády a pobočníkem arcivévody Karla, známým reformátorem rakouské císařské armády. V již Páté koaliční válce vedl svou brigádu do boje u Welsu. Ani tato válka však neskončila úspěchem rakouských zbraní. Po opětovné porážce Rakouska se Radecký stal roku 1809 náčelníkem stálého generálního štábu, přičemž dohlížel na reorganizaci rakouské armády. Rezignoval roku 1812 poté, kdy byla velká část jeho návrhů reformy zamítnuta jako příliš nákladná. V roce 1813 jej generalissimus rakouských vojsk kníže Karel I. Filip ze Schwarzenberg jmenoval náčelníkem svého štábu, kteroužto hodnost si podržel během celého tažení proti Francii. Byl autorem spojeneckých plánů \"bitvy národů\" u Lipska. Po protinapoleonském tažení vystřídal různé funkce, ale prosazováním u ostatních velitelů nepopulárních vojenských reforem si udělal mnoho nepřátel, kteří jej nakonec roku 1829 na čas odklidili na post velitele olomoucké pevnosti. V letech 1829–1831 přebýval v Olomouci a sídlil zde v Edelmannově paláci (od roku 1892 tam má pamětní desku) na Horním náměstí, zlepšil sanitární podmínky města, vysušoval okolní mokřady a vysazoval ovocné sady. V roce 1831 byl jmenován velitelem rakouských vojsk na Apeninském poloostrově a provedl jejich rozsáhlou reorganizaci. Ke svým sedmdesátým narozeninám roku 1836 obdržel hodnost polního maršála. V roce 1848 vpadla do Lombardie sardinská armáda s úmyslem sjednotit Itálii pod nadvládu Savojských a osvobodit ji tak z cizí nadvlády. Pro nedostatek mužů byl Radecký nucen vyklidit většinu rakouských území v Itálii, udržel však proti značné přesile nepřítele pevnost Veronu. Když pak konečně dostal posily, porazil podstatně početnější spojená vojska italských revolucionářů a sardinského království v bitvách u Custozy a u Novary, což vedlo k rezignaci sardinského krále Karla Alberta. Na počest těchto jeho vítězství složil (roku 1848) rakouský skladatel Johann Strauss starší slavný \"Radeckého pochod\" a ruský car Mikuláš I. ho ocenil titulem ruského generála polního maršála. V roce 1850 byl v souvislosti s napětím mezi Pruskem a Rakouskem poslán v čele dvou armádních sborů o síle asi 14 000 vojáků do Olomouce a tato manifestace síly nakonec významně přispěla k uzavření tzv. „Olomoucké punktace“. V letech 1849 – 1857 byl Radecký generálním guvernérem Lombardsko-benátského království (někdy uváděn jako 5. vicekrál) a velitelem II. armády. Aktivní vojenskou kariéru ukončil po 72 letech.", "section_level": 1}, {"title": "Rodinný život.", "content": "Roku 1798 se oženil s Františkou, hraběnkou Strassoldo-Grafenberg, která zemřela roku 1854. Z tohoto manželství vzešlo pět synů a tři dcery, z nichž otce přežili pouze syn Theodor a dcera, provdaná hraběnka Wenkheimová. Po svém penzionování Radecký dožíval ještě dvě desetiletí; s manželkou stále vedli nákladný způsob života, takže se značně zadlužili. Radeckého dluhy platil mecenáš Joseph Gottfried Pargfrieder, který určil, že Radecký bude pohřben ve Wetzdorfu v památníku rakouské armády na vrchu Heldenberg v Dolním Rakousku, v samostatné kryptě, kryté obeliskem, po boku generála Wimpfena. Přáním císaře Františka Josefa I. bylo pohřbít Radeckého v Kapucínské kryptě ve Vídni. Před pohřbem bylo tělo vystaveno se všemi vojenskými poctami ve vídeňském Arsenalu a ve Svatoštěpánském dómu, kde se konala smuteční slavnost.", "section_level": 2}, {"title": "Památky a současnost.", "content": "Vojenské muzeum ve Vídni (Heeresgeschichtliches Museum, v budově Arsenalu) věnovalo Radeckého vojenské kariéře jednu pamětní síň, v níž jsou vystaveny jeho osobní předměty, jako slavnostní jezdecké sedlo, šavle, některé ukořistěné prapory, všechny vojenské řády a vyznamenání, posmrtná maska a dopis na rozloučenou císaři Františku Josefovi I. Expozici doprovázejí olejomalby vítězných bitev, bronzová portrétní busta a model sochy.", "section_level": 1}, {"title": "Pomník malostranský.", "content": "Nejstarší z pomníků Radeckého byl iniciován krátce po vítězství u Novary roku 1849. Nejprve byl naskicován na zeď Akademie malířem prof. Christianem Rubenem. Sochařskou podobu mu vtiskli sochaři bratři Josef Max (sochy vojáků) a Emanuel Max (socha maršálka). Z kovu ukořistěných děl italské armády na Sardinii jej odlili Jakob Daniel Burgschmiet a Christoph Lenz v Norimberku. Pomník byl odhalen až po maršálkově smrti v listopadu roku 1858. Stál v letech 1858–1919 na dolním Malostranském náměstí v Praze v místech dnešního tramvajového ostrůvku proti tehdejší kavárně Caffé Radetzky (Grömlingovský palác); po zboření brány v Karmelitské ulici a zavedení koňské dráhy se musel asi o pět metrů přesunout. Počátkem listopadu 1918 byl pomník zakryt plátnem, v květnu 1919 bylo demontováno sousoší a v roce 1921 byl odstraněn i kamenný podstavec. Kamenný podstavec z leštěné žuly se čtyřmi bronzovými tabulkami se jmény bitev (Verona, Vicenza, Custozza, Novara) byl zničen, bronzová sochařská část o výšce 676 centimetrů a váze přes 10 tun byla rozebrána a přenesena do Lapidária Národního muzea v Praze 7 na Pražském výstavišti, kde je vystavena dodnes společně s modelem ze dřeva a z papírmaše. Pomník představuje prostovlasého vojevůdce, rozkročeného jako vítěze na kruhovém vypuklém štítu, s maršálskou holí v pravici a s vítězným praporem z válek o Lombardii. Kruhový štít po způsobu vojáků antického Říma nese sedm představitelů vojsk rakouské monarchie: myslivec, dělostřelec (ztotožňovaný s Čechem), dobrovolník z Tyrol, husar, námořník, hulán a jihoslovanský serežan. V rámci předpokládané rekonstrukce Malostranského náměstí se uvažuje o zhotovení kopie pomníku a jeho umístění v blízkosti původního místa. Shromáždění na podporu obnovy pomníku maršála Radeckého na Malostranském náměstí pořádá v posledních 10 letech každoročně politická strana Koruna Česká. Dále v roce 2011 vzniklo sdružení \"Spolek Radecký Praha\", jehož cílem je obnova pomníku. Podařilo se mu pro svůj záměr získat podporu mnoha významných osobností kulturní, církevní i akademické oblasti, jako např. kardinála Dominika Duky, malíře Adolfa Borna či historika Jiřího Raka. V Lapidáriu Národního muzea na pražském Výstavišti v Holešovicích se u Radeckého pomníku od roku 2005 pořádá každoročně ve výroční den odhalení Radeckého pomníku dne 13. listopadu pietní slavnost, která od roku 2009 začala probíhat ve spolupráci s Rakouským kulturním fórem jako společná česko-rakouská slavnost.. Od roku 2012 jejím pořadatelem je Spolek Radecký Praha.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní pomníky.", "content": "Další Radeckého jezdecký pomník byl vztyčen ve Vídni roku 1892 před císařským dvorním kostelem na náměstí Am Hof, od rakouského dvorního sochaře Caspara von Zumbusch, od roku 1912 stojí na vídeňské Okružní třídě (Ringstrasse). Jeho model ve stříbře jako čestný dar provedla vídeňská firma J. C. Klinkosch a je rovněž ve sbírce vídeňského Arsenalu. Pomník stojící pěší figury z bílého mramoru se dochoval v galerii slavných vojevůdců ve vídeňském Arsenalu, týž v bronzovém odlitku stál do roku 1919 na hlavním náměstí v Lublani, tamtéž v sadech stávala Radeckého portrétní busta. Také v Miláně býval maršálův pomník. Další české návrhy na jiné pomníky Radeckého se dochovaly v kresbách, litografiích, či v sériově vyráběných miniaturách v porcelánu nebo ve skle.", "section_level": 2}, {"title": "Další památky.", "content": "V místech Radeckého pobytů se dochovaly pamětní desky, mj. na zámku v Třebnici, na domě v Duchcově v Husově ulici, na kasárnách v Olomouci, či v Miláně. V Národním muzeu v Praze se dochovaly na tři desítky památek, pamětní medaile vlastní také Moravské zemské muzeum v Brně. Památku svého rodáka připomíná v expozici regionální muzeum v Sedlčanech. Město Olomouc od roku 2002 pořádá na začátku září každoročně „Oslavy maršála Radeckého“. V památníku Walhalla u obce Donaustauf nad Dunajem, asi 10 km východně od Řezna je umístěna busta maršála Josefa Radeckého. Na jeho počest byly také pojmenovány rakousko-uherské lodě: šroubová fregata SMS \"Radetzky\" a predreadnought SMS \"Radetzky\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Josef Václav Radecký z Radče (2. listopadu 1766, zámek Třebnice – 5. ledna 1858, Milán), celým jménem \"Josef Václav Antonín František Karel hrabě Radecký z Radče\", někdy uváděn též nesprávně se jménem \"Jan\", byl český šlechtic z rodu Radeckých z Radče, významný rakouský vojenský velitel, stratég, politik a vojenský reformátor, jenž je považován za jednoho z nejlepších vojevůdců Evropy 19. století. Během rusko-turecké války 1787–1792 kde Rakousko bylo spojencem Ruska, si schopností Josefa Radeckého všiml dokonce talentovaný a neporažený ruský generál Suvorov, který z něj udělal pobočníka a sám ho vzdělával. ", "tgt_summary": "Johann Joseph Wenzel Anton Franz Karl Graf Radetzky von Radetz (; * 2. November 1766 in Schloss Trebnitz bei Seltschan, Königreich Böhmen; † 5. Jänner 1858 in Mailand) war ein Feldmarschall, böhmischer Adeliger und der wohl bedeutendste Heerführer Österreichs in der ersten Hälfte des 19. Jahrhunderts.", "id": 799996} {"src_title": "Předpjatý beton", "tgt_title": "Spannbeton", "src_document": [{"title": "Základní principy návrhu.", "content": "Principem návrhu je součet napětí v betonovém průřezu. Předpokládejme zatížený prostý nosník. V libovolném řezu betonovým prvkem působí normálová napětí od ohybu prvku jeho zatížením, jejichž hodnotu můžeme vyčíslit jako σ = M/W (M – ohybový moment (Nm), W – průřezový modul (m) ). Kladné maximum (tah) tohoto napětí leží u spodních vláken průřezu, záporné maximum (tlak) leží u horních vláken. Zavedením předpínací síly pomocí předpínací výztuže vznikne v průřezu jednak normálové napětí od ohybu průřezu předpínací silou, jednak tlakové napětí. Při návrhu se snažíme minimalizovat nebo ještě lépe anulovat tahová napětí v betonu. Toho lze docílit vedením předpínací výztuže tak, aby nikde nevznikala tahová napětí. Velikost předpínací síly je ovlivněna tvarovými změnami betonu a výztuže v čase, které ji zmenšují, a mohou vést v extrémním případě až ke kolapsu konstrukce. Těmito změnami jsou zejména:", "section_level": 1}, {"title": "Výrobní stadium.", "content": "Situace těsně po výrobě předpjatého prvku je komplikována absencí normálového napětí od zatížení. Vlivem excentricity předpínací výztuže (a tedy i předpínací síly) mohou vzniknout v krajních vláknech tahová napětí. Optimální návrh eliminuje nebo alespoň omezuje tato tahová napětí.", "section_level": 2}, {"title": "Provozní stadium.", "content": "V zabudovaném a tedy i zatíženém prvku součtem ohybového normálového napětí a ohybového a tlakového napětí od předpětí vzniká Ovšem vlivem proměnné velikosti ohybového momentu po délce prvku je ohybové napětí od zatížení u krajů menší než uprostřed. Z tohoto plyne, že u krajů prvku může vzniknout v horních vláknech tah, což je nevhodné. Proto se předpínací výztuž zalamuje, tj. přibližuje se k neutrální ose průřezu (spojnice bodů s nulovým normálovým napětím). Zalamování výztuže se používá i při vyztužování předpjatých spojitých nosníků a jiných staticky neurčitých konstrukcí.", "section_level": 2}, {"title": "Materiály pro předpjatý beton.", "content": "V předpjatém betonu jsou velikosti napětí větší než v železobetonu, tudíž i materiály musí být kvalitnější. Beton se používá kvalitnější (třída pevnosti C30/37 a lepší). Aby se zmenšily jeho reologické změny (smrštění, dotvarování), používají se směsi s nízkým vodním součinitelem při použití ztekucovačů (superplastifikátorů). Jako výztuž se používá vysokohodnotná ocel s odstraněnou mezí kluzu (resp. mají tzv. smluvní mez kluzu). Jeden prut výztuže se nazývá drát, sedm či devět drátů dohromady tvoří lano, více lan pohromadě tvoří kabel.", "section_level": 1}, {"title": "Předem předpjatý beton.", "content": "Při této výrobní technologii se do bednění ukládá předpínací výztuž, která se napne a poté se prvek zabetonuje. Po dosažení předepsané pevnosti betonu se výztuž povolí, čímž se prvek předepne. V praxi se výztuž napíná elektroohřevem, jenž využívá délkové změny výztuže v závislosti na teplotě při průchodu elektrického proudu. Jako předem předpínané se vyrábí hlavně prefabrikáty, protože tato technologie se dobře provádí v továrně. Příkladem můžou být předpjaté stropní panely typu spiroll, které se vyrábějí ve formě dlouhé několik desítek metrů (tzv. dlouhá dráha) a po předepnutí se řežou na výrobní délku.", "section_level": 1}, {"title": "Dodatečně předpjatý beton.", "content": "Tento výrobní postup spočívá ve vložení plastové či kovové trubičky (tzv. kanálku) do bednění prvku. Prvek se potom vybetonuje a po dosažení předepsané minimální pevnosti se do kanálku zastrčí předpínací lano. To se napne a na koncích kanálku se ukotví kotvami (to jsou tzv. živé kotvy). Po napnutí se kanálek s výztuží zainjektuje injekční směsí, čímž se při zatížení prvku přenese předpínací síla z výztuže přes zatvrdlou injektážní směs a stěnu kanálku do betonu (čili dojde ke spolupůsobení betonu a výztuže). Aby se dal kanálek injektovat, jsou z něj na povrch prvku vyvedeny injektážní a odvzdušňovací trubičky. Kotvení výztuže na konci kanálku se provádí výše zmíněnou živou kotvou, nebo se výztuž kotví v přímo v betonu prvku tzv. mrtvou kotvou (tento konec lana je jakoby rozpleten). Dodatečně předpjatý beton se provádí zejména v mostním stavitelství, v pozemních stavbách se používá pro unikátní nebo velmi zatížené konstrukce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Předpjatý beton je stavební technologie, která řeší problém nízké pevnosti betonu v tahu. Beton jako konstrukční materiál je relativně odolný na tlak, avšak jeho pevnost v tahu je neuspokojivá. U předepnuté konstrukce se napnutá ocelová výztuž (v podobě pevných ocelových lan) vloží obvykle do spodní poloviny průřezu konstrukčního dílu. Díky tomuto řešení v zatížené konstrukci nevzniká významný tah, ale jen menší a větší tlak. Díl může být předepnut buď předem nebo dodatečně po ztvrdnutí betonu. ", "tgt_summary": "Spannbeton ist eine Variante des Stahlbetons mit einer zusätzlichen äußeren Längskraft. Diese wird durch gespannte Stahleinlagen aus hochfestem Spannstahl aufgebracht, welche den Beton „zusammendrücken“. Die Bauweise wird vor allem bei Balken und Brückenträgern eingesetzt und ermöglicht hier bei gleichen Konstruktionshöhen im Vergleich zu Stahlbeton größere Stützweiten.", "id": 1038491} {"src_title": "Sanremo", "tgt_title": "Sanremo", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Archeologické objevy dokládají stálou přítomnost obyvatel v daných místech již v paleolitu. Jako obec či osada bylo San Remo založeno Římany pod názvem \"Villa Matutia\". V raném středověku došlo ke zvýšení počtu obyvatel. Centrum obce se přesunulo do kopcovité oblasti, kde bylo založeno staré město \"La Pigna\", které bylo před nájezdy Saracénů opevněno zdí. Zpočátku bylo San Remo pod nadvládou diecéze Albengy, následně hrabat z Ventimiglie a později náleželo pod biskupství v Janově. V roce 1297 bylo San Remo prodáno janovským šlechtickým rodům Doriů a De Mari. V roce 1361 přešlo pod správu Janovské republiky. V roce 1367 se město vykoupilo, stalo se nezávislou obcí, nicméně se statusem ochrany Janovské republiky. Celé 16. století je pro San Remo a celou oblast riviéry (včetně francouzské části, Azurového pobřeží) ve znamení boje proti invazím Saracénů a pirátů. V roce 1814 se San Remo stalo součástí Sardinského království. Po sjednocení Itálie v roce 1861 se město začíná rozšiřovat a postupně se stává jedním z nejznámějších turistických letovisek na riviéře.", "section_level": 1}, {"title": "Město.", "content": "San Remo je již více jak 150 let jedním z nejznámějších letovisek Italské riviéry, respektive Riviery di Ponente. Centrum města leží v okolí přístavu. Střed města tvoří náměstí \"Piazza Eroi Sanremesi\". Západně od náměstí, v kopcovitém terénu, leží staré město \"La Pigna\" s úzkými uličkami. Jižně, směrem k přístavu, se nachází nové město vystavěné v druhé polovině 19. století. K hlavním památkám v Sanremu náleží románsko-gotická katedrála \"San Siro\" ze 13. století na starém městě, pevnost \"Forte Santa Tecla\" (leží v přístavu) postavená Janovany okolo roku 1754, \"Palazzo Borea d'Olmo\" z pozdního středověku (sídlí zde archeologické muzeum), budova kasina \"Casino Municipale\" vystavěná v letech 1904 - 1906 nebo \"Villa Nobel\" z roku 1874 v maurském slohu, kde žil Alfred Nobel. Hlavní třídou na novém městě je \"Corso Matteoti\". Moderní jachetní přístav je postaven pro 800 lodí.", "section_level": 1}, {"title": "Části obce.", "content": "San Romolo, Poggio, Bussana, Bussana Vecchia, Coldirodi, Verezzo, San Bartolomeo, Gozo Superiore, Gozo Inferiore, Verezzo San Donato, Verezzo Sant'Antonio, San Giacomo, San Giovanni, Borello", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "\"Počet obyvatel\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Sanremo (také San Remo, latinsky \"Villa Matutiae\") je italské město v oblasti Ligurie, v provincii Imperia. V současné době je po Janově, La Spezii a Savoně čtvrtým největším ligurským městem. Město je známé jako turistické letovisko na riviéře, místo pořádání hudebního festivalu a sídlo jednoho ze čtyř kasin v Itálii. 16. května 1926 tady zemřel poslední osmanský sultán Mehmed VI.", "tgt_summary": "Sanremo (auch San Remo) ist ein italienischer Kurort mit Einwohnern (Stand ) an der Riviera di Ponente in Ligurien. Die Stadt ist etwa 20 Kilometer von der französischen Grenze entfernt.", "id": 381884} {"src_title": "Delta Force", "tgt_title": "1st Special Forces Operational Detachment-Delta (Airborne)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jednotka byla založena 19. ledna 1977. U vzniku jednotky stál plukovník Charles Beckwith, proslulý příslušník U.S. Army Special Forces. Plukovník Beckwith se dostal do povědomí díky svým bojovým akcím ve Vietnamu. V červnu 1962 absolvoval roční stáž v anglickém Herefordu, domově SAS. Tento výcvik mu dal impuls v vytvoření stejné jednotky u U.S. Army. Počátkem 70. let došlo k řadě teroristických útoků, jako byl například únos izraelských atletů na olympiádě v Mnichově. V polovině roku 1978 si ze 183 vybral plukovník Charles Beckwith 53 adeptů, kteří zahájili výcvik. Následoval na počátku roku 1979 nárůst vojáků na 79 a ke konci téhož roku už čítala jednotka 99 členů. První velkou šancí, kde mohli příslušníci jednotky ukázat, že si zaslouží být vojáky zvláštních jednotek, byla operace Eagle Claw. Bojovou pohotovost udržovala jednotka z důvodu narůstajícího počtu únosů letadel, ale nikde nebyla nasazena. Jedna z proslulých bojových akcí Delty byla operace Gothic Serpent v Mogadišu, Somálsko v roce 1993. Zde byla jednotka Delta Force nasazena spolu s americkými Rangers a 160th SOAR. Úkolem akce bylo zatknout vůdce nejsilnějšího klanu tamější občanské války, Mohameda Farrah Aidida. Akce trvala šest týdnů a skončila neúspěchem, když při pokusu o zatčení 2 vysoce postavených členů klanu narazily americké síly na příliš velký odpor místní milice i drtivé většiny obyvatelstva. O život tehdy přišlo 19 amerických vojáků, z toho 6 členů jednotky Delta.", "section_level": 1}, {"title": "Složení.", "content": "V současnosti jednotku tvoří dvě letky, které se dělí dále na dvě čety. 1st SFOD je zařazen do útvaru CTJTF, neboli Counter-Terrorist Joint Task Force − sdružený útvar boje proti terorismu a podřízena NCA, National Command Authority − vrchnímu státnímu velení.", "section_level": 1}, {"title": "Podmínky přijetí.", "content": "Uchazeči o službu v této jednotce musí splňovat tyto požadavky:", "section_level": 1}, {"title": "Výstroj a zbraně.", "content": "Jednotka ke své práci využívá i tyto zbraně: Výstroj: V současné době (2006–2009) používá delta LCS systém od fy. Paraclete Armor v barvě smoke green a helmy TC-2000 a 2002 s držáky na noční vidění Anvis 6.", "section_level": 1}], "src_summary": "1st Special Forces Operational Detachment-Delta (zkráceně Delta Force či Delta) je elitní speciální vojenská jednotka Armády Spojených států. Hlavním úkolem Delty je působení proti terorismu, avšak jednotka je cvičená i pro plnění misí na osvobozování rukojmích, přepady, eliminaci skrytých (tajných) nepřátelských sil. Delta Force a její obdoba v námořnictvu, DEVGRU (také známa jako SEAL Team Six) patří mezi nejelitnější speciální jednotky a dvě hlavní protiteroristické jednotky Spojených států. Obě spadají pod Společné velitelství speciálních operaci (Joint Special Operations Command).", "tgt_summary": "Das 1st Special Forces Operational Detachment-Delta (Airborne), kurz auch \"1st SFOD-D (A)\" oder Delta Force genannt, ist eine Spezialeinheit der US Army mit den Einsatzschwerpunkten Terrorismusbekämpfung und Geiselbefreiung. Obwohl in der Öffentlichkeit weiterhin von Delta Force gesprochen wird, hieß sie Pentagon-intern geraume Zeit offiziell 1st Combat Applications Group (Airborne) („Kampf-Einsatz[-fall]-Gruppe“) oder abgekürzt CAG. Diese Bezeichnung wechselte 2010 zu Army Compartmented Element (ACE).", "id": 1578811} {"src_title": "Jan Smuts", "tgt_title": "Jan Christiaan Smuts", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodil se 24. května 1870 na rodinné farmě Bovenplaats poblíž Malmesbury v Kapsku. Jeho rodiče Jacobus Smuts a jeho žena Catharina byli prosperující, na místě už dlouho usazení a velmi respektovaní afrikánští farmáři. Jan byl jako dítě klidný a jemný a měl trochu samotářské sklony. Během dětství se často toulal sám a zkoumal okolní krajinu, což probudilo jeho zájem o přírodu, které zůstal věrný po celý život. Jako druhý syn v rodině byl předurčen k tomu, aby farmařil, plné vzdělání bývalo vyhrazeno pro prvního syna. Nicméně když mu bylo dvanáct, jeho starší bratr zemřel a Jan ho ve škole nahradil. Navštěvoval školu v blízkém Riebeek West. Přes pozdní nástup na školu dělal pokroky a za čtyři roky své spolužáky v poklidu dohnal. V šestnácti letech v roce 1886 nastoupil na Victoria college v Stellenboschi. Tam se naučil spisovnou holandštinu, němčinu a klasickou řečtinu a ponořil se do klasické literatury a biblických studií. Jeho tradiční výchova a seriózní náhled na život ale zapříčinily jakousi společenskou izolaci od jeho vrstevníků. Nicméně na akademické půdě uspěl a v roce 1891 promoval z literatury a společenských věd, pokaždé na výbornou. V posledních letech ve Stellenboschi ze sebe trochu setřásl stydlivost a rezervovanost, což bylo i tím, že se v té době potkal s Isie Krigeovou, kterou si později vzal. Po promoci na Victoria college získal Smuts jihoafrické Ebdenovo stipendium pro studium v zámoří. Rozhodl se pro studium práv v Christ ́ college na univerzitě v Cambridge ve Velké Británii. Začátky jeho studia byly krušné, stýskalo se mu po domově a pociťoval velký rozdíl mezi svým vzděláním a vzděláním svých anglických spolužáků. K jeho nepohodě také přispívalo to, že stipendium nemohlo pokrýt všechny jeho výdaje. Svěřil se s tím svému profesorovi z Victoria college J. I. Marasiovi, který mu obratem poslal šek na dostatečnou částku (což ovšem byla ve skutečnosti půjčka). Zároveň ho ujistil, aby se na něj obrátil, kdykoliv by měl problémy. Poté se postupně začal zapojovat i do společenského života na univerzitě, i když jeho hlavním zájmem zůstávalo studium. Kromě studia práv se věnoval i studiu jiných oborů, dokonce napsal i knihu \"(Walt Whitman : Studie o vývoji osobnosti),\" která však vyšla až posmrtně v roce 1973. Myšlenky, které tato kniha obsahovala, položily základy pro Smutsem později propagovaný filosofický směr holismus. Smuts promoval ve dvou oborech v roce 1893 se skvělým výsledkem. V předchozích dvou letech obdržel několik cen a uznání včetně prestižní ceny George Longa v oboru římského práva a právní vědy. Jeden z jeho lektorů, profesor Maitland, vůdčí postava anglických právních historiků, jmenoval Smutse jako jednoho z nejlepších studentů, které kdy měl. Lord Todd, profesor na Christ ́s college, roku 1970 prohlásil, že za 500 let existence školy byli nejlepší tito tři studenti: John Milton, Charles Darwin a Jan Smuts. V roce 1894 složil Smuts profesní zkoušku do Inns of Court a stal se členem soudu Middle Temple. Jeden jeho spolužák z Cambridge mu nabídl partnerství ve své advokátní kanceláři. Nicméně Smuts odmítl pohodlný život cambridgeského právníka a v roce 1895 se vrátil do Kapska s tím, že jeho budoucnost leží tam.", "section_level": 2}, {"title": "Společenský vzestup.", "content": "Smuts si otevřel advokátní praxi v Kapském městě, ale jeho nepřístupná povaha mu nenadělala zrovna mnoho přátel. Praxe mu moc nevydělávala a možná také proto nasměroval své aktivity do politiky a novinářství a začal psát do Kapských Timesů. Smutse fascinovala myšlenka sjednocené Jižní Afriky a proto vstoupil do strany Afrikaner Bond (Afrikánský spolek). Smutsův otec naštěstí znal vůdce strany Jana Hofmeyra, který Jana doporučil Cecilu Rhodesovi. V roce 1895 se stal Smuts podporovatelem Rhodese a jím vlastněné důlní společnosti De Beers. Když o novoročním víkendu 1895–1896 proběhl Rhodesem iniciovaný Jamesonův nájezd, pobouřený Smuts, který to pociťoval jako zradu od svého zaměstnavatele, politického spojence a přítele, odešel z De Beers a z politického života vůbec. Nastoupil jako státní zástupce v hlavním městě Pretorii. Po tomto incidentu se vztahy mezi Brity a Afrikánci prudce zhoršily a někdy od roku 1898 začalo hrozit bezprostřední nebezpečí vypuknutí války. Prezident Oranžského svobodného státu Martinus Steyn svolal mírovou konferenci do Bloemfonteinu, kde se měly vyřešit sporné otázky všech stran. Protože dobře znal Brity, vedl delegaci Transvaalu Jan Smuts. Vedoucí britské delegace Sir Alfred Milner proti tomu ovšem protestoval a konflikt mezi nimi znamenal kolaps konference a posunul Jižní Afriku zase blíž k válce.", "section_level": 2}, {"title": "Búrská válka.", "content": "11. října 1899 vpadli Britové do obou búrských republik a zahájili tím druhou búrskou válku. V počátečních fázích války sloužil jako důvěrník Paul Krugerovi. Řídil propagandu, logistiku, komunikaci s generály a diplomaty a všechno, co bylo potřeba. V druhé fázi války sloužil pod legendárním Koos de la Reyem, který velel komandu 500 mužů v západním Transvaalu. Smuts přímo exceloval v partyzánské válce metodou ́udeř a uteč ́ a tím značně vyčerpával čtyřicetinásobně silnější britské jednotky. Prezident Kruger a celá delegace dlící v té době v Evropě se domnívali, že by nebylo od věci zaútočit na Kapsko. Původně chtěli vyslat generála De la Reye, ale pak si uvědomili, že ho nemohou postrádat v západním Transvaalu. Proto byl vyslán Smuts s malou jednotkou 300 jezdců s tím, že dalších 100 je mělo následovat. Díky britské politice spálené země ale bylo málo pastvy a koně byli příliš slabí, aby mohli pokračovat dál, proto je Smuts přenechal generálovi Kritzingerovi. Zpravodajská služba ale tvrdila, že v té době velel Smuts 3000 mužům. Ke konci války usiloval Smuts o dobytí hlavního cíle, města Okiep, kde se těžila měď. Po třicetidenním obléhání nechal Smuts naložit vůz výbušninami a pustit ho dolů z kopce na britská kasárna. I když to nakonec nevyšlo, ukázalo se jasně, že pokud chce Smuts porazit nepřítele, nezastaví se před ničím. Norman Kemp Smith napsal, že generál Smuts si večer před útokem četl v Kantově Kritice čistého rozumu, z čehož vyvozuje. že toto Kantovo dílo může současně sloužit jako útěcha, útočiště, ale také může zbystřit úsudek. Smutsovy vojenské úspěchy spojené s neúspěšným pacifikováním Transvaalu nakonec neumožnily Britům jinou volbu, než nabídnout příměří a svolat mírovou konferenci do. Ještě před konferencí se setkal Smuts s Lordem Kitchenerem v Kroonstadu, kde probírali podmínky eventuální kapitulace. Smuts také vedl vyjednávání mezi představiteli Oranžského svobodného státu a Jihoafrické republiky ve dnech 15. až 31. května 1902. Z čistě vojenského hlediska mohla válka pokračovat dál, ale uvědomoval si, že nemůže za nezávislost obětovat životy tolika Afrikánců. Byl si dobře vědom, že již více než 20,000 žen a dětí pomřelo v koncentračních táborech, do kterých je nepřítel nahnal. Cítil, že by byl zločin pokračovat ve válce, ve které nemohu od nikoho očekávat pomoc a proto prohlásil: „Kamarádi, dobojovali jsme se až k hořkému konci. Musíme si teď jako muži připustit, že je ještě horší, než jsme očekávali.“ Jeho návrh byl poměrem hlasů 54 ku 6 přijat. Vládní představitelé navštívili Lorda Kitchenera a pět minut po jedenácté hodině 31. května 1902 podepsal zastupující prezident Burger a členové jeho vlády mírovou smlouvu. Poté ji podepsal také zastupující prezident Oranžska de Wet a členové jeho vlády.", "section_level": 2}, {"title": "Britský Transvaal.", "content": "Přes všechny Smutsovy hrdinské činy ve válce a úspěchy při vyjednávání nemohlo nic zastřít skutečnost, že Afrikánci byli poraženi a pokořeni. plně kontroloval všechny oblasti života Jižní Afriky a do funkcí nastolil anglofonní elitu posměšně nazývanou. Jako Afrikánec byl Smuts z politiky úplně vyřazen. I když byl poražen, nebyl rozhodně nijak zastrašen a v lednu 1905 spolu s dalšími bývalými transvaalskými generály založil politickou stranu Het Volk (\"Lidová strana\"), která měla hájit práva Afrikánců. Vůdcem strany byl zvolen Louis Botha a Smuts byl jeho zástupce. Poté, co skončilo funkční období Lorda Milnera, byl jako vysoký komisař jmenován smířlivější. Smuts zde vycítil příležitost a začal tlačit na Bothu k zahájení jednání s Liberální stranou, aby podpořila jejich stranu Het Volk. Když v prosinci 1905 padla v Británii vláda vedená Arthurem Balfourem, padlo rozhodnutí. Smuts doprovodil Bothu do Londýna a začali vyjednávat úplnou samosprávu Transvaalu v rámci Britské Jižní Afriky. V rámci pomoci vyřešení palčivé otázky jihoasijských dělníků dovezených kdysi Brity ('kuliů') nakonec přesvědčili ministerského předsedu Sira Henry Campbell-Bannermana. Celý rok 1906 pracoval Smuts na nové ústavě Transvaalu a v prosinci 1906 proběhly volby do parlamentu. Na rozdíl od showmana Bothy byl Smuts plachý a rezervovaný, ale přesto pohodlně vyhrál v okrsku Wonderboom nedaleko Pretorie. Jeho vítězství bylo jen jedno z mnoha, neboť Het Volk získala drtivou většinu hlasů a Botha mohl sestavit vládu. Smuts byl odměněn vedením ministerstva kolonií a vzdělávání. Smuts se projevoval jako dobrý, ale nepopulární politik. Jako ministr vzdělávání musel bojovat s, jejímž oddaným členem kdysi byl, která požadovala výuku kalvinismu ve školách. Jako ministr kolonií zase bojoval s hnutím za rovná práva jihoasijských dělníků vedených jakýmsi Mohandasem Karamčahandem Gándhím. Během samosprávné transvaalské vlády nebylo možno obejít nevyhnutelné téma, totiž sjednocení Jižní Afriky. Přes nezpochybnitelnost britského vítězství ve válce bylo na občanech Jižní Afriky, jakou formu státního uspořádání a vlády si zvolí. Smuts navrhoval unitární stát s centrální vládou v Pretorii, angličtinou jako jediným úředním jazykem a širokým volebním právem. Pro přednesení své vize svolal na říjen 1908 ústavní kongres do Durbanu. Tam musel Smuts tvrdě bojovat s delegací Oranžska, která šmahem zamítala veškeré jeho návrhy. Smuts je ovšem předvídal a dobře se na to připravil. Byl ochoten ke kompromisům ve věci umístění hlavního města, úředního jazyka i volebního práva, ale naprosto odmítal ustoupit v otázce základní struktury vlády. Jak se kongres začal protahovat do podzimu, pocítili oranžští vůdcové, že bude nutné přistoupit na kompromis, aby si pojistili ústupky, které Smuts dosud učinil. Odsouhlasili Smutsův návrh ústavy, který podle očekávání ratifikovaly i ostatní jihoafrické kolonie. Smuts a Botha dovezli ústavu do Londýna, kde prošla parlamentem a v prosinci 1909 jí udělil Eduard VII..", "section_level": 2}, {"title": "Staří Búrové.", "content": "Zrodila se Jihoafrická unie a vzhledem k volebním výsledkům se chopili politické moci Afrikánci. Botha byl jmenován ministerským předsedou a Smutsovi svěřili tři klíčová ministerstva: Vnitra, Dolů a Obrany, takže byl beze sporu druhým nejmocnějším mužem země. Aby zkonsolidovali svou nadvládu v jihoafrické politice, spojili se všichni Afrikánci do nové všeobjímající South African Party (Jihoafrické strany). Soulad a spolupráce však netrvala dlouho. Smuts byl kritizován, že si přisvojuje přílišnou moc a tak došlo k přerozdělení funkcí. Ztratil Vnitro a Doly, ale získal kontrolu nad Financemi. To bylo příliš na jeho kritiky, kteří nemohli skousnout to, že teď ovládá Obranu a Finance, což byla ministerstva, která byla vždycky na kordy. Na konferenci Jihoafrické strany v roce 1913 vyzvali Staří Búrové (Hertzog, Steyn, De Wet) Smutse a Bothu k demisi. Hlasování o důvěře přežili jen o vlas a obtížný triumvirát nakonec v dobrém ze strany vypadl. Rozkol ve vnitrostranické politice znamenal novou hrozbu pro doly, které Jižní Africe přinášely většinu bohatství. Drobné rozepře mezi horníky náhle vyústily v Johannesburgu ve stávku a následné nepokoje, proti kterým Smuts tvrdě zakročil. Policie zastřelila dvacet jedna stávkujících, ale Botha a Smuts se přesto osobně vypravili bez doprovodu do Johannesburgu situaci vyřešit. Tváří v tvář vzbouřencům jim mohlo jít o život, ale přesto dojednali příměří. To ale dlouho nevydrželo a v roce 1914 vypukla stávka na železnici, která přerostla v generální stávku. Nebezpečí revoluce zažehnal Smuts vyhlášením stanného práva. Jednal přitom nemilosrdně, odborové předáky bez soudu deportoval a v parlamentu si zpětně nechal všechno posvětit. A to bylo moc i na Staré Búry, kteří v důsledku toho založili National Party (Národní stranu), aby mohli bojovat proti všemocného tandemu Botha - Smuts.", "section_level": 2}, {"title": "První světová válka.", "content": "Na začátku první světové války vytvořil Smuts Unijní obranné síly. Jejich prvním úkolem bylo potlačit povstání v Maritzu, což se podařilo až v listopadu 1914. Poté spolu s Louisem Bothou vedli Jihoafrickou armádu do Německé Jihozápadní Afriky a brzy ji dobyli.V roce 1916 dostal generál Smuts další úkol dobýt Německou Východní Afriku. O celém tažení vydal v roce 1918 velitel dělostřelectva plukovník (později generál) J.H.V. Crowe knihu \"Tažení generála Smutse ve Východní Africe\". 18. února byla Smutsovi dočasně propůjčena hodnost generálporučíka. I když tažení se celkem vydařilo, německé síly se nedařilo porazit. Smutse kritizoval jeho zpravodajský důstojník plukovník Richard Meinertzhagen za to, že se vyhýbá čelním útokům, což by podle něj bylo mnohem levnější, než na sebe nenavazující úhybné manévry, které celé tažení prodlužovaly a díky čemuž umíralo hodně vojáků na tropické nemoci. Meinertzhagen věřil, že Horace Smith-Dorrien (proslavený záchranným ústupem britské armády u Monsu), který se měl ujmout velení v roce 1916, rychle porazí německého velitele plukovníka (později generála) Paula Emila von Lettow-Vorbecka. O Smutsovi napsal: \"Smutsova opatrnost stála Británii statisíce životů a miliony liber...Smuts nebyl prozíravý voják, byl to brilantní státník a politik, ale ne voják.\" Na generálporučíka byl za vynikající službu v poli Smuts povýšen k 1. lednu 1917. Začátkem roku 1917 opustil Smuts Afriku a odcestoval do Londýna, protože byl pozván Davidem Lloydem Georgem do Válečného kabinetu impéria a do Výboru pro válečnou politiku. Smuts zpočátku navrhoval obnovit útoky na západní frontě a tím postupně vyčerpávat nepřátelské síly pro případ, že další ruská účast ve válce bude nejistá a Francie a Itálie začnou pošilhávat po separátním míru. Lloyd George potřeboval energického velitele jako nástupce za Murraye na Střední Východ, ale Smuts koncem května velení odmítl, protože by nedostal slíbené prostředky k rozhodnému vítězství a souhlasil s Robertsonem, že závazky na Západní frontě neumožňují dobývání Jeruzaléma. Místo něj byl poté jmenován Allenby. Stejně jako ostatními členy Válečného kabinetu impéria i jím otřásly na západní frontě následky třetí bitvy u Yppres. V roce 1917 v důsledku náletů německých vzducholodí a povzbuzován Vikomtem Frenchem sepsal Smuts kritiku stavu britského letectva (tzv. Smutsova zpráva). V mnohém mu v tom pomohl jeho podřízený generál Sir David Henderson. Tato zpráva vedla k vyčlenění letectva jako samostatné ozbrojené síly, ze které se později stalo Royal Air Force (Královské letectvo). V polovině ledna 1918 si Lloyd George pohrával s myšlenkou jmenovat Smutse vrchním velitelem pozemních i námořních sil proti Turecku. S tímto návrhem seznámil dříve Válečný kabinet impéria, než jeho velitele Robertsona. Začátkem roku 1918 byl Smuts poslán do Egypta, kde měl s Allenbym a Marshallem projednat hlavní aktivity v této oblasti. Ještě před odjezdem se názorově rozešel s Robertsonem kvůli jeho přehnaných požadavkům na posily a požadoval jeho odvolání z funkce. Allenby také sdělil Smutsovi Robertsonovy soukromé instrukce, (předané mu Walterem Kirkem, kterého Robertson stanovil Smutsovým poradcem), dle kterých nemá význam vypracovávat se Smutsem plány ofenzívy, kterou by podpořily tři divize stažené z Mezopotámie. Ty by měly dobýt v červnu Haifu a na podzim Damašek a rychlost jejich postupu by byla limitována jen kladením nových železničních kolejí, což nakonec vytvořilo podmínky Allenbyho úspěšné ofenzívy koncem roku. Stejně jako většina britských politiků a vojenských velitelů v průběhu První světové války byl Smuts přesvědčen, že americké expediční síly postrádají patřičné zkušenosti a vedení. Podporoval spíše myšlenku aby anglo-francouzský štáb velel i americkým silám. Neměl vysoké mínění o velitelských schopnostech generála Johna J. Pershinga a dokonce napsal důvěrné memorandum Lloydu Georgovi, ve kterém požadoval, aby Pershing byl zproštěn velení, které by mělo být svěřeno \"někomu důvěryhodnějšímu, například mně.\" Když se to provalilo, žádnou zvláštní popularitu u Američanů tím nezískal.", "section_level": 2}, {"title": "Politik.", "content": "Smuts a Botha byli mezi hlavními účastníky Pařížské mírové konference. Oba propagovali smíření s Německem a omezené reparace. Smuts usiloval o silnou Společnost národů, což se ale nepovedlo zrealizovat. Versaillská smlouva přidělila Jihoafrické Unii mandát C nad Německou Jihozápadní Afrikou (ze které se později stala Namibie), kterou okupovala od roku 1919 až do úplného odchodu v roce 1990. Stejně tak Austrálie dostala přidělený stejný mandát nad Německou Novou Guineou, kterou okupovala až do roku 1975. Smuts i australský ministerský předseda Billy Hughes se obávali vzrůstající moci Japonska po první světové válce. Když byla Německá Východní Afrika rozdělena do tří mandátů (Ruanda, Burundi a Tanganjika), jeden z návrhů na pojmenování Tanganjiky byl \"Smutsland\". Smuts, který už od 19.století prosazoval rozšíření Jihoafrické Unie až k řece Zambezi, byl zklamán pouhým udělením mandátu nad Jihozápadní Afrikou a chtěl celé území plně včlenit do Jihoafrické Unie. Po konferenci se vrátil Smuts do místní politiky. Když v roce 1919 zemřel Botha, byl zvolen ministerským předsedou a byl jím až do šokující volební porážky od Národní strany v roce 1924. Po smrti bývalého amerického prezidenta Woodrowa Wilsona prohlásil, že \"ne Wilson, ale celé lidstvo v Paříži selhalo.\" U příležitosti Konference Briského Impéria v roce 1920 si Smuts zajel do Irska na setkání s Eamonem de Valerou a pokusil se zprostředkovat příměří mezi válčícími britskými a irskými nacionalisty. Snažil se prosadit pro Irsko statut dominia stejný, jako měla Austrálie a Jihoafrická Unie. Smuts byl také botanik a sbíral náruživě rostliny z celé Jižní Afriky. Mezi lety 1920 - 1930 se zúčastnil s významným botanikem Johnem Hutchinsonem několika výprav. Byl také aktivním horolezcem a podporovatelem tohoto sportu. Jedna jeho oblíbená výstupová cesta na Stolovou horu nad Kapským městem je také po něm pojmenována. V únoru 1923 odhalil pomník členům Horolezeckého klubu padlým ve válce. V třicátých letech byl Smuts čelným představitelem politiky usmíření (appeasmentu). V prosinci 1934 v projevu v Královském Institutu Mezinárodních záležitostí řekl: \"Jak odstranit pocit ponížení, kterým je posedlá a bojím se že i otrávená duše Německa? Existuje jediná cesta, a to je přiznat jí upřímně, svobodně a bezvýhradně stejný status jako okolním sousedům....I když rozumím a chápu francouzský strach, chápu i to, že se Německo cítí jako vězeň i šestnáct let po ukončení války. Pokračování důsledků Versaillské konerence by mělo být špatným svědomím Evropy a nebezpečím pro zachování budoucího míru...Již kvůli smyslu pro fair-play by bylo třeba tento stav zrevidovat. Jeví se to nezbytné a bylo by to rozhodně prozíravé. Zlomte jejich okovy, humánně vysvoboďte tyto zakomplexované duše a Evropa za to bude odměněna klidem, bezpečím a budoucí prosperitou.\" I když v říjnu 1934 v projevu pro univerzitu St. Andrews říká zase: \"Nová tyranie převlečená do atraktivních vlasteneckých barev láká všude mladé do svých služeb. Svoboda musí podniknout mohutný protiútok, aby ochránila sama sebe a celou naši západní civilizaci. Zase jednou jsou naši mladí osloveni výzvami k hrdinství. Boj za lidskou svobodu je a vždycky bude hlavním úkolem budoucnosti.\"", "section_level": 2}, {"title": "Holismus a s ním spojená akademická práce.", "content": "Během svého působení na akademii prosazoval myšlenky holismu, který definoval jako \"základní prvek nutný ke stvoření celého vesmíru\", což popsal ve své knize \"Holismus a vývoj\" z roku 1926. Smutsova definice holismu byla spojena s jeho politicko-vojenskými aktivitami, hlavně s jeho touhou vytvořit Společnost národů. Jak jeden jeho životopisec napsal: Mělo to mnohé společné s jeho životní filosofií, která se postupně rozvinula a ztělesnila v jeho knize. Malé jednotky se musí proměnit ve větší celky a ty poté musí bez ustání růst do stále větších struktur. A pouze tento postup znamená pokrok. Tudíž spojení čtyř provincií do Jihoafrické Unie, vytvoření Britského společenství národů a konečně vytvoření Společnosti národů celého světa bylo logickým důsledkem jeho filosofických dogmat.", "section_level": 2}, {"title": "Smuts a segregace.", "content": "Smuts byl po většinu svého politického života důrazný stoupenec oddělení jednotlivých ras. V roce 1929 uzákonil vznik oddělených institucí pro bílé a černé a předznamenal tím ducha apartheidu. Původní praxe ve společné instituci promíchávala bílé i černé a díky tomu byla původní domorodá společnost a její tradice lehkomyslně, někdy i záměrně ničeny. Takže vznikl nový prvek, \"rozdělení ras jihoafrických občanů, neboli segregace\", který znamenal vytvoření dvou vzájemně oddělených institucí pro dvě skupiny obyvatelstva žijících na vlastních od sebe oddělených územích. A právě tyto oddělené instituce vyžadovaly územní rozdělení bílých a černých. Pokud by žili všichni promícháni a pospolu, nebylo by možné je rozdělit pod jednotlivé instituce, takže z toho vyplynula i nutnost rozdělení jednotlivých oblastí. Smutsův náhled na domorodce byl blahosklonně povýšený, viděl je jako nezralé lidské bytosti, které potřebovaly být vedeny bílými. Což ostatně byl názor, který sdílela v průběhu celého jeho politckého života naprostá většina ne-domorodců. Smuts je charakterizoval takto: Jsou to děti přírody, které neoplývají vnitřní pevností a houževnatostí typickou pro Evropany. Nemají ani naši společenskou a morální motivaci, která v poměrně krátkém čase vybudovala evropskou civilizaci. Přestože Gándhí a Smuts byli v mnoha směrech protivníci, vzájemně se respektovali a dalo by se říct i obdivovali. Než se Gándhí vrátil v roce 1914 do Indie, obdaroval generála Smutse párem vlastnoručně vyrobených sandálů. V roce 1939 napsal Smuts (v té době ministerský předseda) esej do pamětního sborníku ke Gándhího sedmdesátinám a vrátil mu sandály s připojeným poselstvím: \"Obouval jsem tyto sandály v průběhu mnoha letních měsíců, i když jsem si byl vědom, že nejsem hoden chodit v botách tak velikého muže.\" Smuts byl často obviňován, že je politik, který v cizině opěvuje ctnosti humanismu a liberalismu, ale praxe doma už vypadá úplně jinak. Bylo to například jasně vidět v roce 1946, kdy Indie vznesla v OSN oficiální stížnost ohledně rasové diskriminace Indů v Jižní Africe. Smuts se osobně dostavil na Valné shromáždění OSN, kde bránil politiku své vlády a vášnivě obhajoval celou věc jako otázku vlastní jurisdikce své země. Nicméně Valné shromáždění rasovou politiku Jižní Afriky odsoudilo a vyzvalo Smutsovu vládu, aby uvedla chování k jihoafrickým Indům do souladu se základní principy Charty OSN. Na stejném shromáždění prezident Afrického národního kongresu generál Alfred Bitini Xuma spolu s delegáty Jihoafrického kongresu Indů nastolil otázku brutality Smutsova policejního režimu proti horníkům stávkujícím počátkem roku za vyšší mzdy a také vyhlásil rozšíření boje o rasovou rovnoprávnost v Jižní Africe. V roce 1948 poněkud ustoupil od svých dřívějších postojů k segregaci a podporoval doporučení Faganovy komise, podle kterých by měli být domorodci uznáni jako stálí obyvatelé bílé Jižní Afriky a ne pouze jako dočasní dělníci patřící do rezervací. Bylo to v přímém rozporu s politikou Národní strany, která si přála rozšířit a tím i formálně stvrdit apartheid. Nicméně neexistuje žádný důkaz, že by Smuts někdy podporoval myšlenku rovných politických práv pro černé a bílé. A další Smutsův citát: Myšlenka, že by domorodci měli být přesídleni a nacpáni do svých kraalů (domorodých vesnic) se mi jeví jako největší nesmysl, který jsem kdy slyšel. Faganova komise nechtěla podpořit vznik ne-rasové demokracie v Jižní Africe, ale chtěla jen trochu uvolnit kontrolu přílivu domorodců do oblastí měst, aby usnadnila přísun pracovníků do průmyslových odvětví. Měla také připravit určité zmírnění pasových zákonů, které značně omezovaly pohyb domorodců.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Po devíti letech v opozici a po působení v akademické sféře se vrátil jako místopředseda vlády ́velké koalice ́ vedené J.B.M.Hertzogem. Když v roce 1939 Hertzog navrhoval vyhlásit neutralitu ve vztahu k nacistickému Německu, byl na stranickém sjezdu odvolán a Smuts se stal podruhé ministerským předsedou. Již v průběhu první světové války spolupracoval s Winstonem Churchillem a už tehdy se mezi vytvořilo jakési osobní i pracovní pouto. Jako služebně nejstarší Jihoafričan byl v roce 1939 pozván do Válečného kabinetu impéria a 24. května 1941 byl jmenován polním maršálem Britské armády. Smutsovu důležitost v průběhu války ještě zdůraznil docela troufalý návrh předložený začátkem roku 1940. Podle něj by měl být Smuts jmenován ministerským předsedou Velké Británie v případě smrti nebo kvůli nezpůsobilosti výkonu funkce Winstona Churchilla. Tento nápad předložil Churchillův osobní sekretář Sir John Colville nejprve královně Marii a posléze i králi Jiřímu VI., kteří mu byli potom nakloněni. V květnu 1945 zastupoval Jižní Afriku v San Franciscu při sepisování Charty spojených národů. V roce 1945 byl navržen norským politikem Halvdanem Kohtem jako jeden ze sedmi kandidátů na Nobelovu cenu míru. Nicméně nakonec žádný z nich nominován nebyl a Nobelovu cenu za mír 1945 získal bývalý americký ministr zahraničí a ́otec OSN ́ Cordell Hull.", "section_level": 2}, {"title": "Po válce.", "content": "Během Smutsova druhého období ve funkci ministerského předsedy bylo provedeno mnoho reforem na poli sociálního zabezpečení. V letech 1944 a 1947 bylo rozšířeno důchodové pojištění a příspěvky na invaliditu pro ́Indy ́ i ́Domorodce ́, i když se jejich výše u jednotlivých ras lišila. Zákon o pojištění pracujících z roku 1941 \"pojistil všechny zaměstnance bez ohledu na to, jestli za ně platili zaměstnavatelé pojistné a také rozšířil soupis nemocí z povolání\". Zákon o nezaměstnanosti z roku 1946 zavedl celonárodní pojištění nezaměstnaných, i když s určitými výlukami. Smuts také v cizině reprezentoval svou zemi. V roce 1947 byl jedním z čelních hostů na svatbě princezny Alžběty a Filipa, vévody z Edinburgu. Ovšem doma se negativně projevilo jeho angažmá v druhé světové válce a také jeho podpora Faganovy zprávy. V důsledku toho ztratil hodně popularity u rodilých Afrikánců a ve všeobecných volbách roku 1948 vyhrála apartheid podporující Sjednocená národní strana vedená Danielem Francoisem Malanem. 17. září 1948 byl jmenován velícím plukovníkem Regimentu domobrany západní provincie. Týden po velké oslavě jeho osmdesátých narozenin v Johannesburgu a Pretorii, 25. dubna 1950 ho postihl srdeční infarkt, na jehož následky zemřel 11. září 1950 na své farmě Doornkloof v Irene nedaleko Pretorie.", "section_level": 2}, {"title": "Podpora sionismu.", "content": "Jihoafričtí přívrženci Theodora Herzla kontaktovali Smutse již v roce 1916. Smuts byl významným podporovatelem vzniku židovského státu a bojoval už ve třicátých letech proti nastupujícímu antisemitismu. Podporoval také Balfourovu deklaraci a v Londýně se spřátelil s budoucím izraelským prezidentem Chaimem Weizmanem. V roce 1943 v dopise Smutsovi Weizman nastínil plán, jak by mohly Britské africké kolonie konkurovat Spojeným státům. Ve funkci premiéra několikrát osobně zajistil peníze pro sionistické organizace. Jeho vláda \"de facto\" uznala stát Izrael už 24. května 1948, 10 dní poté, co jej vyhlásil David Ben Gurion. Vlivem volební porážky z 26. května 1948 byl ale stát Izrael \"de jure\" uznán až 14. května 1949. Nicméně v době, kdy byl místopředseda Hertzogovy vlády, byl přijat Cizinecký zákon, který značně ztížil židovské přistěhovalectví do Jižní Afriky a který byl reakcí na sílící antisemitismus Afrikánců. Smuts také lobboval proti Bílé knize z roku 1939, což byl zákon omezující židovské přistěhovalectví do Palestiny. V Izraeli je po Smutsovi pojmenováno několik ulic a kibuc Ramat Yohanan. Smuts také sepsal Weizmanův epitaf, ve kterém ho nazval \"největším židem od časů Mojžíše.\" Smuts kdysi prohlásil: \"Tato válka, velká válka za spravedlnost a svobodu, s sebou přinesla obrovské změny, ale pochybuji, jestli některá z nich předčila osvobození Palestiny a jejího uznání jako Domov Izrael.\" Jan Smuts byl také oceněn titulem Spravedlivý mezi národy.", "section_level": 2}, {"title": "Další zastávané funkce.", "content": "V roce 1931 se Smuts stal prvním nebritským prezidentem Britské asociace pro vědecký pokrok. Téhož roku byl také zvolen jako druhý nebritský čestný rektor univerzity v St.Andrews (po Fridtjofu Nansenovi). Od roku 1948 až do své smrti byl jako první člověk nepocházející z Velké Británie čestným rektorem univerzity v Cambridge.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "Smuts se v roce 1897 oženil s Isabelou (Isie) Margaretou Krige (později přezdívanou \"Ouma\"). Pocházela ze Stellenbosche a bydlela blízko Smutsových. Měli spolu šest dětí.", "section_level": 1}, {"title": "Dějinný odkaz.", "content": "Jedním z jeho největších mezinárodních úspěchů bylo založení Společnosti národů, jejíž koncepce a rozvoj ležely plně na Smutsovi. Později také naléhal na zřízení nové mezinárodní organizace, Spojených národů. Smuts sám sepsal preambuli Charty spojených národů a byl vůbec jediným člověkem, který podepsal obě Charty, Společenství národů a OSN. Byl také jediným politikem, který se zúčastnil obou konferencí ukončujících světové války ve Versailles a v Postupimi. Usiloval o úpravu vztahů mezi Spojeným královstvím a jeho koloniemi a pomohl tak vytvořit Britský Commonwealth v podobě, v jaké ho známe dodnes. Ovšem jeho aktivity v této oblasti byly někdy kontraproduktivní, například když ho v roce 1946 Valné shromáždění OSN vyzvalo, aby jednal s jihoafrickými občany indického původu v souladu s ustanoveními Charty spojených národů, které sám vytvořil a podepsal. Mezinárodní letiště v Johannesburgu neslo v letech 1952 až 1994 jeho jméno. Poté bylo přejmenováno na Johannesburské mezinárodní letiště, aby název neobsahoval žádné politické konotace. Nicméně v roce 2006 bylo přejmenováno podle politika Afrického národního kongresu Olivera Tambo. V televizním hlasování o největšího Jihoafričana všech dob v roce 2004 se Smuts umístil na předním místě. Pořadí prvních deseti mělo být stanoveno druhým kolem volby, které ale bylo kvůli politické korektnosti zrušeno a na první místo byl dosazen Nelson Mandela. Po prvním kole byl polní maršál Smuts na sedmém místě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Christiaan Smuts (24. května 1870 – 11. září 1950) byl jihoafrický státník, voják a filozof. Kromě různých vládních postů byl v letech 1919 až 1924 a 1939 až 1948 předsedou vlády Jihoafrické unie.", "tgt_summary": "Jan Christiaan Smuts (* 24. Mai 1870 auf der Farm Bovenplaats bei Riebeek West, Kapkolonie; † 11. September 1950 in Irene bei Pretoria; gelegentlich auch \"Jan Christian Smuts\") war ein südafrikanischer Staatsmann, Philosoph, burischer General und britischer Feldmarschall. Von 1919 bis 1924 und von 1939 bis 1948 war er Premierminister der Südafrikanischen Union.", "id": 252616} {"src_title": "Mimésis", "tgt_title": "Mimesis", "src_document": [{"title": "Starší koncepce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Platón.", "content": "Původní řecké slovo mimésis znamenalo také „smyslové zpředmětnění, předvedení, vyjádření pravděpodobnosti“. Primární význam „nápodoba“ převládl až díky pozdějšímu latinskému překladu „imitatio“. Úvahy o mimésis začaly již u předsókratiků, kdy byl pojem vztahován kromě umění také na vědy a řemesla. Platón později tematizoval mimésis ve svém dialogu \"Ión\", a především pak v \"Ústavě\" (Knihy II, III a kniha X.). V dialogu \"Ión\" tvrdil, že poezie je uměním božské posedlosti nebo inspirací. Ve III. knize Ústavy rozlišil básnickou řeč na \"mimésis\" a \"diegésis\" – zatímco mimésis vytváří iluzi, že mluvčím pronášeného je někdo jiný, u diegésis se mluvčí sám prezentuje jako autor (v moderních pojmech „showing“ a „telling“, popřípadě přímá řeč a nepřímá řeč). V X. knize se k básnictví vrátil a vykázal je ze svého ideálního státu, neboť básnictví je podle něj až na „třetím místě od pravdy“ – básníci totiž, kdykoliv napodobují jevy reálného světa, napodobují napodobeniny idejí.", "section_level": 2}, {"title": "Aristotelés.", "content": "Aristotelés pojednal o mimésis ve své \"Poetice\". Ačkoliv byl Platónem ovlivněn, je jeho dílo stavěno do protikladu k Platónově koncepci. Aristotelés chápal mimésis jako typicky lidský sklon, antropologickou konstantu, kterou se člověk odlišuje od zvířete. Omezil mimésis na poezii (ve smyslu literatury), hudbu a výtvarné umění; vizuální a poetická mimésis mají přitom v jeho pojetí styčné body. Cílem básníků a malířů nemá být přesné vyobrazení jednotlivé věci, nýbrž její vylepšení a univerzalizace, tedy proměna v dílo schopné vypovídat o světě vůbec. Místo toho, aby umělec přesně zachytil, co se stalo (jak to činí historik), má zachytit daný jev v souladu s pravidly pravděpodobnosti a nutnosti. I v případě, že tvůrce pracuje s reálnými událostmi, má z nich svými zásahy učinit skutečnost „vyššího“ řádu; umělec tedy nemá zachycovat to, co vzniklo působením přírody, nýbrž napodobovat přírodu jako tvořivou sílu.", "section_level": 2}, {"title": "Antická historiografie.", "content": "Přestože Aristotelés rozlišoval literaturu mimetickou (uměleckou, založenou na pravděpodobnosti) a nemimetickou (historiografickou), začalo se později užívat pojmu mimésis také v kontextu historiografických textů, a to nejpozději od 1. století př. n. l. Prvním významným historikem, který s pojmem mimésis pracoval, byl Duris ze Samu ve 3. století př. n. l. Podobně k věci přistupoval také Dionýsios z Halikarnassu, když napsal, že Hérodotos dokázal při popisu historických událostí lépe napodobovat osobnosti, zatímco Thúkydidés vynikal nápodobou citů. Thúkydida však kritizoval za to, že ve svém podání veřejných projevů slavných osobností (například Perikla) nebyl dostatečně věrný tomu, jak by v dané situaci daný projev pravděpodobně vypadal, čímž se proti konceptu mimésis prohřešoval. Mimetičnost vyžadoval od historiografických spisů také významný teoretik Pseudo-Longinos ve svém spise \"O vznešenu\" (1. století). V římské antice, počínaje Dionýsiem z Halikarnassu, se koncept mimésis (respektive imitatio) rozšířil z napodobování přírody také na imitaci starších autorů, vnímaných jako kvalitní. Seznamy tvůrců hodných napodobení pak byly významnou součástí literárního života, byť nepanovala shoda, zda imitovat pouze jednoho vybraného spisovatele.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdní antika a středověk.", "content": "V pozdní antice a v průběhu středověku vedle sebe fungovaly obě koncepce, platónská (nedůvěra k mimezi jako nedokonalé a odvozené kopii reality) i aristotelská (vnímání mimésis jako organizace lidských zkušeností a jejich opatřování smyslem). Svatý Augustin vycházel z Platóna a byl vůči mimésis tvrdý – napsal, že dramata a poezie jsou nebezpečné svým působením na člověka a tím, že vytvářejí klamné fantazijní obrazy (fantasmata). Na jeho kritiku navázali středověcí encyklopedisté jako Isidor ze Sevilly nebo Hrabanus Maurus. Středověké pojetí nápodoby se v platónovském duchu zaměřilo na Bohu jakožto zdroj kreativity a předmět nápodoby, byť více v praktickém životě než v umělecké tvorbě (imitatio Christi). Aristotelské pojetí bylo do dalších období přeneseno především prostřednictvím Horatiova dopisu \"O umění básnickém\" (\"De arte poetica\"). Ve vrcholném a pozdním středověku pak hrál významnou roli zejména překlad Averroova komentáře k \"Poetice\" od Hermanna Alemanna z roku 1256; v tomto překladu se užívá pojmu assimilatio (připodobnění).", "section_level": 2}, {"title": "Raný novověk a 19. století.", "content": "Aristotelsko-horatiovská tradice měla pak značný vliv též v raněnovověkém estetickém myšlení – v Itálii je převzali raní teoretikové klasicismu jako Antonio Minturno, Lodovico Castelvetro nebo Joseph Justus Scaliger. V renesanční Anglii se k Aristotelově pojetí přihlásili Roger Ascham nebo Philip Sidney. Ačkoliv bylo umění někdy chápáno jako „pouhá“ reprodukce, mnohdy bylo coby kreativní tvorba přinášející vzdělání a potěšení stavěno nad samotnou přírodu – například Sidney pojal ve své \"Obraně básnictví\" (\"An Apology for Poetry\", 1595) mimésis jako vytváření „zlatého světa“, jenž stojí nad „mosazným světem“ reality. Jedním z klíčových textů renesance a osvícenství byl Senecův dopis Lucilovi č. 84, ve kterém bylo doporučeno, aby autor sbíral materiály z mnoha zdrojů a následně je strávil a seskládal do nové podoby. Debaty o podstatě mimésis a o tom, do jaké míry by měla být užívána v moderní tvorbě, pokračovaly také v 18. století, zejména v otázce napodobování klasických děl. Významný německý estetik Johann Joachim Winckelmann napsal v eseji \"Myšlenky o imitování řeckých děl v malířství a sochařství\" (\"Gedanken über die Nachahmung der griechischen Werke in der Malerei und Bildhauerkunst\", 1755), že nápodoba antických umělců je jediný způsob, jak se stát velkými a nenapodobitelnými. Ve stejné době jiní myslitelé začali pokládat stále silnější důraz na individuálního génia a jednoduchou imitaci odsuzovali – například anglický myslitel a básník Edward Young ve svých \"Úvahách o původní tvorbě\" (\"Conjectures on Original Composition\", 1759), německý filosof Immanuel Kant v \"Kritice soudnosti\" (\"Kritik der Urteilskraft\", 1790) nebo anglický básník a výtvarník William Blake. V období romantismu pak význam koncepce mimésis jako imitatio značně poklesl, neboť autoři se vůči svým předchůdcům často snažili spíše vymezovat. Rozšířeným pojetím bylo v romantismu chápání umění jako nápodoby vnitřních obrazů, což je teze, kterou razil například německý myslitel Friedrich Schleiermacher. K platónsko-aristotelskému chápání mimésis jako nápodoby světa v uměleckém díle se pak otevřeně přihlásili také teoretikové literárního realismu; tento přístup chápali jako obdobu svých snah. Kromě teorií mimésis v umění se v průběhu historie rozvíjela také pojetí mimésis jako základního kamene mezilidských vztahů a lidského života vůbec. K reprezentantům tohoto typu myšlení patřil v 18. století Denis Diderot, později pak sociolog Gabriel Tarde (který vysvětloval fungování civilizací tím, že jedinci imitují jiné jedince, přičemž kultura se postupně stává stále komplexnější) nebo psycholog Sigmund Freud (který navazoval na Tarda a do centra svých psychoanalytických teorií postavil ego jako produkt identifikace s ostatními a jejich nápodoby).", "section_level": 2}, {"title": "Moderní koncepce.", "content": "V roce 1946 vydal Erich Auerbach knihu \"Mimesis. Zobrazení skutečnosti v západoevropských literaturách\" (\"Mimesis. Geschichte des abendländischen Realismus\", 1946), na ploše dvaceti kapitol zachycující proměny práce s mimésis v různých obdobích západoevropské literatury a jejich sociálněhistorického pozadí. Tato kniha, jež se stala jedním ze základních kamenů pro studium literární komparatistiky a literární historie, chápe mimésis jako věrný obraz reality, a tím se vymezuje vůči formalistickému přístupu. Auerbachovo pojetí kritizovali především v 60. a 70. letech další literární vědci, kteří rozuměli mimésis pouze jako mimetické iluzi, neboť jazyk a jazykové dílo může referovat pouze k jazyku, a tudíž nezobrazuje skutečnost. K významným kritikům patřil obzvláště Roland Barthes, který tvrdil, že reálno je nereprezentovatelné, ač se o to lidé v literatuře pokoušeli. Jazyk a vyprávění si podle něj konstruují vlastní svět, a jsou tudíž autoreferenční, byť zároveň vznikají v určitém okamžiku dějin a vztahují se jak k nim, tak k jiným textům. Ve své významné eseji „Efekt reálného“ (1968) popsal, jak je v literárním realismu pomocí „zbytečných detailů“ navozována iluze toho, že je pojednáváno o reálném světě, a na základě toho je pak text vnímán jako pravděpodobný. Cílem literární mimésis tak podle něj není vytvoření iluze reálného světa, ale iluze pravdivého diskurzu o reálném světě. Gérard Genette postavil svou koncepci na platónsko-aristotelském pojetí mimésis a diegésis (vyprávění), avšak tuto klasickou dvojici upravil na „vyprávění o slovech“ a „vyprávění o událostech“. Tvrdil přitom, že ačkoliv „vyprávění o slovech“ (tedy monology, dialogy, citace) by se v platónském slova smyslu označovaly za mimésis, o skutečnou nápodobu se nejedná. Verbální projev podle něj nenapodobuje realitu, místo toho představuje řeč (jazykový akt), a jelikož dokonalá nápodoba není nápodoba, ale věc sama, o mimésis v tomto případě nelze mluvit. Mimésis je pro Genetta pouze nedokonalá nápodoba, tedy vyprávění, tudíž to, co klasičtí řečtí filosofové označovali jako diegésis. Paul Ricoeur vyšel z aristotelovské pojmové dvojice mimésis (napodobení) a mythos (uspořádaný sled událostí) a znovu zdůraznil názor, že mimésis není pouhou imitací, nýbrž tvořivá a dynamická činnost. Mythos podle něj vzniká uspořádáním faktů, činů a událostí prostřednictvím mimésis. Mimetickou aktivitu rozdělil Ricoeur do tří fází – mimesis I je poznáváním a osvojováním světa (předporozumění), mimesis II je konfigurací času a narativu do podoby literární fikce, a konečně mimesis III je rekonstrukce a doplňování prostřednictvím aktu četby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mimésis (řec. \"μίμησις\", odvozeno od slova \"μιμεîσθαι\", \"mimeisthai\", napodobovat), v počeštěné podobě také mimese nebo mimeze, znamená napodobení nebo znázornění. Od dob antických funguje jako jeden ze základních konceptů úvah nad uměním, zejména v rámci estetiky a literární vědy. Klíčovou roli hrálo pojetí umění jako nápodoby u Platóna a Aristotela, později především v raněnovověkém pohledu na uměleckou tvorbu. Z moderních autorů se problému mimésis věnovali Erich Auerbach (mimésis jako obraz reality), Roland Barthes (mimésis jako iluze), Gérard Genette (mimésis jako diegésis) či Paul Ricoeur (mimésis jako poznání). S pojmem mimésis je také spojena otázka, co přesně je napodobováno (zda jsou to například ideje věcí, příroda sama, vnitřní prožitek člověka, či příroda a klasičtí autoři) a jaký má umělecké dílo přesně vztah k napodobovanému objektu či jevu (zda jde o pasivní nápodobu přírody, nebo o její nové uspořádání a kreativní vytváření nového univerza). Mimésis má blízko také k pojmu realismus.", "tgt_summary": "Mimesis (von ) bezeichnet ursprünglich das Vermögen, mittels einer Geste eine Wirkung zu erzielen. Als Mimesis bezeichnet man in den Künsten das Prinzip der Nachahmung im Sinne der Poetik des griechischen Philosophen Aristoteles, im Unterschied zur \"imitatio\", der kunstgerechten Nachahmung älterer, meist antiker Vorbilder. Platon verstand unter Mimesis die „nachahmende Rede“, die man heute als direkte Rede bezeichnet, im Gegensatz zur Diegesis, der Erzählung: ", "id": 1934420} {"src_title": "Justus Lipsius", "tgt_title": "Justus Lipsius", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Obec Overijssel, kde se Justus Lipsius narodil je součástí dnešní Belgie. Jeho rodiče ho poslali studovat na jezuitskou vysokou školu v Kolíně nad Rýnem. Když mu bylo šestnáct let začali se obávat že by se mohl stát členem jezuitského řádu. Justus proto přešel na univerzitu v Leidenu. V roce 1567 vydal svou publikaci \"Variarum Lectionum Libri Tres\", kterou věnoval kardinálovi Antoine Perrenot de Granvelle, což mu vyneslo jmenování tajemníkem a návštěvu Říma v doprovodu kardinála. V Římě Lipsius zůstal dva roky a věnoval svůj volný čas studiu latinských klasiků, shromažďoval texty a zkoumal rukopisy ve vatikánské knihovně. Po návratu z Říma vydal v roce 1575 svou druhou publikaci obsahující kritické texty: \"Antiquarum Lectionum Libri Quinque. \" Ve srovnání s \"Variae Lectiones\" vydanou před osmi lety se ukazuje, že postoupil od pojmu konjunkce (dohadná emendace) k pojmu kompletace.", "section_level": 1}, {"title": "Akademická kariéra.", "content": "V roce 1570 cestoval Burgundskem, Německem, Rakouskem a Čechami. Na univerzitě v Jeně působil více než rok jako učitel. Předpokladem byl jeho souhlas s luteránskou církví. Na cestě zpět do Leuvenu pobýval nějaký čas v Kolíně nad Rýnem, kde se zase musel chovat jako katolík. Poté se vrátil do Leuvenu. Neustálé boje Nizozemska proti španělské nadvládě trvající od roku 1568 do roku 1648, zvané osmdesátiletá válka jej záhy donutila uchýlit se do Antverp v severním Nizozemsku, kde jej v roce 1579 nově založená univerzita v Leidenu jmenovala profesorem historie. Na univerzitě zastával funkci rektora. V Leidenu Lipsius strávil jedenáct let. Bylo to období jeho největší produktivity. V té době pracoval na publikaci o Senecovi a Tacitovi a vydal i řadu jiných prací. Některé byly určeny pro vědecké studium, jiné byly sbírkami klasických autorů a jiné byly napsány v obecném zájmu. Jedna z těchto prací je jeho pojednání o politice \"Politicorum Libri Sex\" z roku 1589. V pojednání dokazuje, že přestože je veřejným učitelem v zemi, která vyznává toleranci, neodchýlil se od státní protireformační politiky španělského guvernéra v Nizozemí Fernanda Álvarez de Toledo a Filipa II. Španělského. Napsal, že vláda by měla podporovat pouze jedno náboženství a vyhnat nesouhlasící ohněm a mečem. Toto prohlášení nesmiřitelného katolíka Lipsia vystavilo mnoha útokům, ale opatrné úřady v Leidenu jej ochránili uveřejněním prohlášení, že jeho výraz \"Ure, seca\" (Palte a řežte) byl pouhou metaforou pro energické zacházení s jinověrci.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdní život.", "content": "Na jaře 1590 opustil Lipsius Leiden pod záminkou léčebného pobytu v lázních. Vybral si lázně v Mohuči, kde se usmířil s římskokatolickou církví. Tento smír velice zaujal katolický svět a Lipsius dostával mnoho pozvání od dvorů a univerzit v Itálii, Rakousku a Španělsku. On ale raději zůstal ve své vlastní zemi a nakonec se usadil v Leuvenu jako profesor latiny v Collegium Buslidianum. (Jinak zvaná Collegium Trilingue, nebyla formálně součástí univerzity v Leuvenu, ale byla založena skupinou humanistů, kteří chtěli šířit humanismus a oživení klasiků (konkrétně literae humaniores), které nebyly v té době na středověké univerzitě Leuven přednášeny. Colleguim podporovalo výuku tří starověkých jazyků: latiny, řečtiny a hebrejštiny.) Lipsius neočekával že bude ještě někdy učit. Byl jmenován do funkce soukromého poradce a historiografa španělského krále Filipa II. Pokračoval v publikování jako předtím, jeho stěžejní práce jsou \"De militia romana\" z roku 1595 a \"Lovanium\" z roku 1605, zamýšlené jako úvod do obecné historie Brabant. V roce 1606 Lipsius v Leuvenu zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Sídlo bývalého ředitelství Evropské rady (2004–2017) a Rady Evropské unie (1995–2017), budova Justus Lipsius, nese jeho jméno. Budova je stále používána oběma institucemi pro kanceláře a schůzky na nízké úrovni, a tak se jméno Justus Lipsius v lexikonu EU mnohokráte objevuje. V roce 2006 byla jeho podobizna vybrána pro speciální edici pamětních mincí ražených ve zlatě a stříbře v hodnotě 10 eur. Mince byly vydány v Belgii. Revers mince ukazuje jeho portrét spolu s datem narození a úmrtí (1547–1606).", "section_level": 1}, {"title": "Lipsius jako politik.", "content": "Německý historik Gerhard Oestreich napsal, že Lipsiovy představy o ideálním občanovi, člověku, který jedná podle rozumu, je odpovědný sám za sebe, má kontrolu nad svými emocemi a je připraven bojovat, našel široké přijetí v turbulentních dobách reformace. Lipsiův názor převedený na politiku, byl postaven na základě racionalizace státu a jeho vládního aparátu, autokratické vlády prince, disciplíny rozdělované subjektům a silné vojenské obrany. Tyto zásady by položily základ vojenské revoluci, která proměnila první evropské válčení a poté vnitřní organizaci samotných evropských států. Tyto Oestreichovy závěry se setkaly s jistým skepticismem v akademické obci a představa, že Lipsiovy politické myšlenky měly rozhodující vliv na politický vývoj a vojenské reformy v Nizozemské republice, byla zpochybněna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Justus Lipsius také Joest Lips nebo Joost Lips (18. října 1547 Overijse, Brabantsko – 23. března 1606 Leuven) byl vlámský filosof a humanista. Zabýval se především oživením stoicismu takovou formou, která by nebyla v rozporu s křesťanstvím. Jeho ideje o postavení člověka ve společnosti měly vliv na utváření moderního pojetí státu. Jeho nejslavnější dílo je \"De Constantia\" (\"O stálosti\").", "tgt_summary": "Justus Lipsius (eigentlich Joest Lips; * 18. Oktober 1547 in Overijse (Flämisch-Brabant); † 23. März 1606 in Löwen) war ein flämischer Philosoph und Philologe.", "id": 615466} {"src_title": "Mistrovství světa v ledním hokeji 1972", "tgt_title": "Eishockey-Weltmeisterschaft 1972", "src_document": [{"title": "Výsledky a tabulky.", "content": "7. dubna 1972 (17:00) – Praha (Sportovní hala ČSTV) Branky Československa: 12:11 Jan Klapáč, 15:52 Jaroslav Holík, 16:06 Václav Nedomanský, 17:30 Vladimír Martinec, 19:40 Václav Nedomanský, 20:18 Jaroslav Holík, 22:55 Václav Nedomanský, 27:57 Július Haas, 29:19 Jiří Holík, 30:46 Václav Nedomanský, 33:21 Ivan Hlinka, 34:49 Július Haas, 35:05 Július Haas, 47:21 Ivan Hlinka, 49:36 Bohuslav Šťastný, 50:23 Jiří Holík, 54:05 Rudolf Tajcnár, 56:22 Jiří Holík, 56:28 Jiří Kochta Branky Švýcarska: 55:27 Gérard Dübi Rozhodčí: Haley (CAN), Tegner (SWE) Vyloučení: 3:7 (4:0) Diváků: 10 079 ČSSR: Jiří Holeček – Oldřich Machač, František Pospíšil, Milan Kužela, Rudolf Tajcnár, Jiří Bubla, Josef Horešovský – Jan Klapáč, Jaroslav Holík, Jiří Holík – Jiří Kochta, Václav Nedomanský, Július Haas – Vladimír Martinec, Ivan Hlinka, Bohuslav Šťastný. Švýcarsko: Gérard Rigolet – René Huguenin, Peter Aeschlimann, Marcel Sgualdo, Gaston Furrer, Charles Henzen, Robert Chappot – Gérard Dübi, Michel Türler, Francis Reinhardt – Heini Jenni, René Berra, Guy Dubois – Hans Keller, Paul Probst, Velli Lüthi. 7. dubna 1972 (20:30) – Praha (Sportovní hala ČSTV) Branky SSSR: 9:17 Alexandr Gusev, 11:28 Valerij Charlamov, 13:03 Vladimir Šadrin, 21:01 Jurij Blinov, 26:21 Vjačeslav Soloduchin, 36:03 Michajlov, 43:23 Alexandr Malcev, 47:39 Vladimir Vikulov, 51:10 Vladimir Vikulov, 54:36 Vladimir Šadrin, 57:30 Valerij Charlamov Branky SRN: nikdo Rozhodčí: Isotalo (FIN), Lee (USA) Vyloučení: 4:3 (2:0, 2:0) Diváků: 9 080 SSSR: Treťjak – Vasiljev, Ragulin, Kuzkin, Gusev, Lutčenko, Romiševskij – Vikulov, Malcev, Charlamov – B. Michajlov, V. Petrov, Blinov – V. Soloduchin, Šadrin, A. Jakušev. SRN: Kehle (30:38 Makatsch) – Thanner, Völk, Schiechtl, P. Langner, Kadow, Schneitberger – A. Schloder, Hanig, Kuhn – Egger, L. Funk, Rothkirch – Philipp, R. Bauer, A. Hofherr. 8. dubna 1972 (17:00) – Praha (Sportovní hala ČSTV) Branky Švýcarska: 3:09 Anton Neininger Branky Švédska: 5:08 Anders Hedberg, 7:08 Håkan Wickberg, 18:31 Stig Larsson, 18:48 Håkan Wickberg, 25:24 Anders Hedberg, 26:57 Stefan Karlsson, 27:45 Lars-Göran Nilsson, 37:10 Björn Johansson, 39:17 Karl-Johan Sundqvist, 52:41 Stig Larsson, 53:24 Björn Palmqvist, 59:38 Björn Palmqvist Rozhodčí: Dombrovskij (URS), Kompalla (GER) Vyloučení: 2:1 (0:0) Diváků: 5 534 Švýcarsko: Rigolet (40:01 Molina) – Furrer, Sgualdo, Henzen, R. Chappot, Aeschlimann, Huguenin – Dürst, B. Wittwer, A. Neininger – Reinhard, Türler, Dubi – Dubois, R. Berra, Jenni. Švédsko: Ch. Abrahamsson – B. Salming, Östling, Björn Johansson, Sjöberg, Sundqvist, Thommy Abrahamsson – Hammarström, Wickberg, Lundström – S. Larsson, Palmqvist, Stig-Göran Johansson – S. Karlsson, Hedberg, Lars-Göran Nilsson. 8. dubna 1972 (20:30) – Praha (Sportovní hala ČSTV) Branky SRN: 22:05 Bernd Kühn, 23:06 Karl-Heinz Egger, 24:04 Gustav Hanig, 24:43 Otto Schneitberger, 43:17 Karl-Heinz Egger Branky Finska: 3:38 Matti Murto, 6:44 Lauri Mononen, 9:42 Lasse Oksanen, 14:32 Lauri Mononen, 17:39 Juha Rantasila, 25:11 Lasse Oksanen, 31:54 Seppo Repo, 41:42 Lauri Mononen Rozhodčí: Bucala, Kořínek (TCH) Vyloučení: 10:9 (2:5) Diváků: 5 340 SRN: Kehle – Thanner, Völk, Schiechtl, P. Langner, Kadow, Schneitberger – A. Schloder, Hanig, Kuhn – Egger, L. Funk, Rothkirch – Philipp, R. Bauer, A. Hofherr – Pohl. Finsko: Valtonen (20:01 – 24:04 Wetzell) – Riihiranta, Rantasila, Öystilä, Nummelin, Rautakallio – Linnonmaa, Murto, Tamminen – L. Oksanen, Ketola, Keinonen – L. Mononen, Turunen, Repo – E. Peltonen. 9. dubna 1972 (17:00) – Praha (Sportovní hala ČSTV) Branky Československa: 0:36 Jiří Holík, 6:45 Jiří Holík, 35:45 Július Haas, 44:15 Václav Nedomanský Branky Švédska: 42:06 Björn Palmqvist Rozhodčí: Ehrensperger (SUI), Kompalla (GER) Vyloučení: 5:5 (0:0) Diváků: 12 280 ČSSR: Jiří Holeček – Oldřich Machač, František Pospíšil, Milan Kužela, Rudolf Tajcnár, Jiří Bubla, Josef Horešovský – Jan Klapáč, Jaroslav Holík, Jiří Holík – Jiří Kochta, Václav Nedomanský, Július Haas – Vladimír Martinec, Ivan Hlinka, Bohuslav Šťastný Švédsko: Christer Abrahamsson – Stig Östling, Börje Salming, Björn Johansson, Lars-Erik Sjöberg, Karl-Johan Sundqvist, Thommy Abrahamsson – Inge Hammarström, Håkan Wickberg, Tord Lundström – Stig-Göran Johansson, Björn Palmqvist, Stig Larsson – Anders Hedberg, Mats Lindh, Lars-Göran Nilsson. 9. dubna 1972 (20:30) – Praha (Sportovní hala ČSTV) Branky Finska: 22:07 Lauri Mononen, 32:55 Lauri Mononen Branky SSSR: 17:33 Alexandr Jakušev, 25:10 Alexandr Jakušev, 25:15 Valerij Charlamov, 27:05 Michajlov, 27:12 Vjačeslav Soloduchin, 34:42 Vladimir Vikulov, 39:21 Michajlov, 41:45 Vladimir Vikulov, 47:31 Michajlov, 52:49 Alexandr Malcev Rozhodčí: Haley (CAN), Lee (USA) Vyloučení: 7:5 (1:1, 0:1) Diváků: 12 073 Finsko: Valtonen – Riihiranta, Rantasila, Nzmmelin, Östyla, Marjamäki, Valkeapää – Tamminen, Murto, Linnonmaa – Keinonen, Ketola, Oksanen – Monnen, Turunen, Repo. SSSR: Treťjak – Ragulin, Vasiljev, Gusev, Kuzkin, Romiševskij, Lutčenko – Charlamov, Malcev, Vikulov – Blinov, Petrov, Michajlov – Jakušev, Šadrin, Soloduchin. 10. dubna 1972 (17:00) – Praha (Sportovní hala ČSTV) Branky Československa: 3:08 Vladimír Martinec, 29:17 Jiří Kochta, 33:24 Jaroslav Holík, 42:49 Bohuslav Šťastný, 47:50 Jaroslav Holík, 48:21 Rudolf Tajcnár, 49:02 Bohuslav Šťastný, 57:19 Václav Nedomanský Branky SRN: 3:42 Alois Schloder Rozhodčí: Dämmrich (GDR), Haley (CAN) Vyloučení: 6:9 (3:1, 1:0) Diváků: 9 134 ČSSR: Vladimír Dzurilla – Oldřich Machač, František Pospíšil, Milan Kužela, Rudolf Tajcnár, Jiří Bubla, Josef Horešovský – Jan Klapáč, Jaroslav Holík, Jiří Holík – Jiří Kochta, Václav Nedomanský, Július Haas – Vladimír Martinec, Richard Farda, Bohuslav Šťastný SRN: Anton Kehle – Rudolf Thanner, Josef Völk, Hans Schichtl, Paul Langner, Harald Kadow, Otto Schneitberger – Alois Schloder, Gustav Hanig, Bernd Kühn – Karl-Heinz Egger, Lorenz Funk, Hans Rotkirch – Rainer Phillip, Johann Eimannsberger, Anton Hofherr. 10. dubna 1972 (20:30) – Praha (Sportovní hala ČSTV) Branky SSSR: 16:37 Vladimir Petrov, 29:47 Alexandr Jakušev, 31:35 Jevgenij Mišakov, 33:45 Alexandr Jakušev, 36:26 Jevgenij Mišakov, 47:15 Vjačeslav Soloduchin, 49:22 Alexandr Jakušev, 54:30 Alexandr Jakušev, 56:52 Vladimir Petrov, 57:23 Valerij Vasiljev Branky Švýcarska: 18:18 Anton Neininger, 33:27 Velli Lüthi Rozhodčí: Isotalo (FIN), Kompalla (GER) Vyloučení: 2:5 (1:1) + Heini Jenni na 10 min. Diváků: 6 142 SSSR: Šepovalov – Lutčenko, Ragulin, Cygankov, Vasiljev, Gusev – Anisin, Malcev, Vikulov – Blinov, Petrov, Michajlov – Jakušev, Soloduchin, Soloduchin – Šdrin. Švýcarsko: Molina – Huguenin, Aeschlimann, Sgualdo, Furrer, Henzen, Chappot – Jenni, Berra, Dubois – Neininger, Wittwer, Dürst – Keller, Probst, Lüthi. 11. dubna 1972 (17:00) – Praha (Sportovní hala ČSTV) Branky SRN: nikdo Branky Švédska: 4:44 Lars-Göran Nilsson, 5:59 Inge Hammarström, 19:08 Stefan Karlsson, 21:48 Lars-Göran Nilsson, 35:50 Lars-Erik Sjöberg, 38:10 Anders Hedberg, 38:10 Inge Hammarström, 39:06 Tord Lundström, 54:38 Björn Palmqvist, 54:53 Inge Hammarström Rozhodčí: Dombrovskij (URS), Haley (CAN) Vyloučení: 2:2 (0:2) Diváků: 4 811 SRN: Kehle (41. Makatsch) – Thanner, Völk, Schichtl, Langner, Kadow, Schneitberger – Schloder, Hanig, Kuhn – Egger, Funk, Rothkirch – Philipp, Eimansberger, Hofherr – Eibl, Pohl. Švédsko: Holmqvist – Sjöberg, Bergman, Östling, Salming, Sundqvist, Thommy Abrahamsson – Nilsson, Hedberg, Karlsson – Hammarström, Wickberg, Lundström – Pettersson, Palmqvist, Larsson. 11. dubna 1972 (20:30) – Praha (Sportovní hala ČSTV) Branky Švýcarska: 11:17 Velli Lüthi, 48:06 Michel Türler, 55:20 Hans Keller Branky Finska: 10:50 Juhani Tamminen, 15:21 Timo Turunen Rozhodčí: Dämmrich (GDR), Tegner (SWE) Vyloučení: 5:5 (0:0) Diváků: 4 515 Švýcarsko: Molina – Aeschlimann, Huguenin, Furrer, Sgualdo, Henzen, R. Chappot – Dürst, B. Wittwer, A. Neininger – Reinhard, Türler, Dubi – U. Lüthi, Probst, Keller. Finsko: Wetzell – Öystilä, Nummelin, Riihiranta, Rantasila, Marjamäki, Rautakallio – L. Mononen, Repo, E. Peltonen – L. Oksanen, Turunen, Ahokainen – Linnonmaa, Murto, Tamminen. 12. dubna 1972 (17:00) – Praha (Sportovní hala ČSTV) Branky Československa: 1:41 Oldřich Machač, 5:40 Richard Farda, 44:35 Jan Klapáč Branky SSSR: 35:46 Vladimir Lutčenko, 49:28 Jurij Blinov, 51:56 Alexandr Jakušev Rozhodčí: Ehrensperger (SUI), Kompalla (GER) Vyloučení: 3:4 (1:1) Diváků: 14 390 ČSSR: Jiří Holeček – Oldřich Machač, František Pospíšil, Jiří Bubla, Josef Horešovský, Rudolf Tajcnár – Jan Klapáč, Jaroslav Holík, Jiří Holík – Jiří Kochta (21. Richard Farda), Václav Nedomanský, Milan Kužela – Vladimír Martinec, Richard Farda (21. Ivan Hlinka), Bohuslav Šťastný. SSSR: Vladislav Treťjak – Gennadij Cygankov, Alexandr Ragulin, Viktor Kuzkin, Alexandr Gusev, Vladimir Lutčenko, Igor Romiševskij – Vladimir Vikulov, Alexandr Malcev, Valerij Charlamov – Boris Michajlov, Vladimir Petrov, Jurij Blinov – Vjačeslav Soloduchin, Vladimir Šadrin, Alexandr Jakušev. 12. dubna 1972 (20:30) – Praha (Sportovní hala ČSTV) Branky Finska: 10:04 Jauko Öystilä Branky Švédska: 11:10 Thommie Bergman, 57:12 Anders Hedberg Rozhodčí: Haley (CAN), Lee (USA) Vyloučení: 7:3 (0:1) Diváků: 9 924 Finsko: Valtonen – Riihiranta, Rantasila, Öystilä, Nummelin, Marjamäki, Valkeapää – L. Oksanen, Ketola, Keinonen – L. Mononen, Turunen, Repo – Linnonmaa, Murto, Tamminen.", "section_level": 1}, {"title": "Statistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Soupiska Československa.", "content": "Československo Brankáři: Jiří Holeček, Vladimír Dzurilla. Obránci: Oldřich Machač, – František Pospíšil, Josef Horešovský, Jiří Bubla, Rudolf Tajcnár, Milan Kužela,", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska SSSR.", "content": "SSSR Brankáři: Vladislav Treťjak, Vladimir Šepovalov. Obránci: Gennadij Cygankov, Alexandr Gusev, Valerij Vasiljev, Alexandr Ragulin, Viktor Kuzkin, Vladimir Lutčenko, Igor", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Švédska.", "content": "Švédsko Brankáři: Christer Abrahamsson, Curt Larsson, Leif Holmqvist. Obránci: Thommy Abrahamsson, Thommie Bergman, Björn Johansson, Börje Salming, Lars-Erik Sjöberg, Karl-Johan", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Finska.", "content": "4. Finsko Brankáři: Jorma Valtonen, Stig Wetzel. Obránci: Heikki Riihiranta, Juha Rantasila, Timo Nummelin, Jauko Öystilä, Pekka Marjamäki, Pertti Valkeapää,", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska SRN.", "content": "5. SRN Brankáři: Anton Kehle, Franz Funk, Rainer Makatsch. Obránci: Otto Schneitberger, Harald Kadow, Paul Langner, Hans Schichtl, Josef Völk,", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Švýcarska.", "content": "6. Švýcarsko Brankáři: Gérard Rigolet, Alfio Molina. Obránci: Robert Chappot, Charles Henzen, Marcel Sgualdo, Gaston Furrer, René Huguenin, Peter Aeschlimann. Útočníci: Hans Keller,", "section_level": 2}, {"title": "MS Skupina B.", "content": "24. března 1972 (11:00) – Bukurešť Branky USA: 8:43 McManama, 17:28 Peluso, 28:27 Irving, 31:46 Peluso, 39:03 Peluso Branky Jugoslávie: 16:07 R. Smolej, 20:27 R. Hiti, 41:04 G. Hiti Rozhodčí: Adam (TCH), Valentin (AUT) Vyloučení: 10:3 USA: Watt, Brady – Charles Brown, Richard McGlynn, Rotsch, Christie, Kenty, Kullen – Krieger, Timothy Sheehy, Peluso – Corkery, Hynes, McManama – Sarner, Robbie Ftorek, Irving. Jugoslávie: Anton Jože Gale, Rudi Knez – Viktor Ravnik, Ivo Jan, Bogomir Jan, Košir, Vlado Jug, Drago Savić – Rudi Hiti, Roman Smolej, Gorazd Hiti – Franci Žbontar, Albin Felc, Viktor Tišlar – Milan Jan, Silvo Poljanšek, Boris Renaud. 24. března 1972 (16:30) – Bukurešť Branky Polska: 6:00 Ziętara, 22:07 Ziętara, 25:10 Fryźlewicz, 25:32 Batkiewicz, 31:55 Kacik, 35:16 L. Tokarz, 37:18 R. Góralczyk, 42:35 Ziętara, 58:26 F. Góralczyk Branky Norska: 17:10 Bjölbakk Rozhodčí: Filip (TCH), Izuisawa (JPN) Vyloučení: 7:6 + Zurek na 5 min. Polsko: Walery Kosyl, Henryk Wojtynek – Robert Góralczyk, Ludwik Czachowski, Marian Feter, Stanisław Fryźlewicz, Adam Kopczyński, Jerzy Potz – Tadeusz Obłój, Karol Żurek, Feliks Góralczyk – Walenty Ziętara, Józef Słowakiewicz, Tadeusz Kacik – Józef Batkiewicz, Leszek Tokarz, Stefan Chowaniec. Norsko: Kåre Østensen, Wahlberg – Kinder, B. Jansen, B. Johansen, Terje Steen, Berg, Martinsen – Tom Röymark, Nilsen, Sethereng - Steinar Bjölbakk, Svein Haagensen, Arne Mikkelsen – Pedersen, R. Jansen, V. Johansen. 24. března 1972 (19:30) – Bukurešť Branky NDR: 1:53 Nickel, 14:22 Schiller, 16:59 Noack, 27:21 Thomas, 30:10 Karger, 31:01 Prusa, 34:51 Karger Branky Japonska: 58:51 Ito Rozhodčí: Fischer (NOR), Jahn (USA) Vyloučení: 0:1 Kakihara – 49:22(holding) NDR: Herzig, Hurbanek – Thomas, Schur, Dietmar Peters, Braun, Bernd Karenbauer, Helmut Novy – Karger, Peter Prusa, Stasche – Rüdiger Noack, Rainer Patschinski, Hartmut Nickel – Schiller, Peter Slapke, Bielas. Japonsko: Misawa, Kojikawa – Hori, Tsuburai, Kuroda, Yamazaki, Nakamura, Nihei – Kyoya, Kakihara, Takagi – Ito, Honma Tošie, Sakurai – Hoshino, Monama, Tanaka. 25. března 1972 (18:30) – Bukurešť Branky Rumunska: 20:55 Pana, 47:00 Tureanu, 49:08 Kalamar Branky Jugoslávie: 24:58 R. Smolej, 44:05 Beravs Rozhodčí: Filip, Adam (TCH) Vyloučení: 2:4 Rumunsko: Dumitraş, Morar – Varga, Ionita, Doru Tureanu, Fagaras, Hergelegiu, Florescu – Ştefanov, Kalamar, Gheorghiu – Basa, Huţanu, Pana – Texe, Szabo, Fodorea. Jugoslávie: Gale, Knez – Ravnik, I. Jan, B. Jan, Košir, Jug, Savić – R. Hiti – R. Smolej, G. Hiti – Beravs, Felc, Tišlar – Puterle, Seme, Renaud. 26. března 1972 (17:00) – Bukurešť Branky NDR: 12:56 Slapke, 36:54 Braun, 45:33 Thomas, 54:10 Noack, 55:22 Slapke Branky Norska: 4:05 R. Jansen, 14:30 Nilsen Rozhodčí: Filip (TCH), Korczyk (POL) Vyloučení: 2:6 + Stasche na 5 min. NDR: Herzig, Hurbanek – Thomas, Schur, Dietmar Peters, Braun, Schmidt, Novy – Karger, Prusa, Stasche – Noack, Rainer Patschinski, Nickel – Huschto, Peter Slapke, Bielas. Norsko: Ostensen, Wahlberg – Kinder, B. Jansen, B. Johansen, Steen, Berg, Martinsen – Roymark, Nilsen, Sethereng – Bjölbakk, Haagensen, Mikkelsen – Thon, R. Jansen, Kristensen. 26. března 1972 (19:30) – Bukurešť Branky USA: 1:30 Peluso, 1:45 Krieger, 3:16 Hynes, 5:39 Hynes, 12:42 Ftorek, 16:51 Krieger, 28:11 Corkery, 28:51 Hynes, 44:12 Sheehy, 45:31 Sheehy, 49:03 Irving, 53:33 Ftorek, 54:44 Ftorek, 56:48 Sarner Branky Japonska: 18:42 Sakurai, 32:23 Matsuda, 56:24 Iwamoto, 25:21 Hoshino, 57:57 Ito Rozhodčí: Kochekdorffer (GDR), Adam (TCH) Vyloučení: 8:2 + Ftorek na 10 min. USA: Watt, Brady – Brown, McGlynn, Rotsch, Christie, Young, Kullen – Krieger, Sheehy, Peluso – Corkery, Hynes, McManama – Sarner, Robbie Ftorek, Irving. Japonsko: Misawa, Kojikawa – Hori, Tsuburai, Nakayama, Yamazaki, Nakamura, Nihei – Matsuda, Kakihara, Takagi - Ito,Honma, Sakurai – Hoshimo, Iwamoto, Tanaka. 27. března 1972 (11:00) – Bukurešť Branky NDR: 21:09 Slapke, 24:17 Karger, 46:32 Braun, 54:05 Bielas Branky Jugoslávie: 0:37 G. Hiti, 15:22 R. Hiti, 16:03 G. Hiti Rozhodčí: Filip (TCH), Fischer (NOR) Vyloučení: 2:1 + Tišlar na 5 min. NDR: Herzig, Hurbanek – Thomas, Karrenbauer, Dietmar Peters, Braun, Schmidt, Novy -Karger, Prusa, Schiller – Noack, Rainer Patschinski, Nickel – Huschto, Peter Slapke, Bielas. Jugoslávie: Gale, Knez – Ravnik, I. Jan, B. Jan, Košir, Jug, Savić – R. Hiti, R. Smolej, G. Hiti – Beravs, Felc, Tišlar – M. Jan, Poljanšek, Renaud. 27. března 1972 (17:00) – Bukurešť Branky Polska: 17:09 Obłój, 17:21 Tokarz, 18:52 Obłój, 21:58 Obłój, 22:10 Leszek Tokarz, 31:16 Kacik, 38:31 Fryźlewicz, 38:58 Feter, 45:03 Obłój, 46:30 Ziętara, 58:19 Chowaniec Branky Japonska: 1:00 Takagi Rozhodčí: Jahn (USA), Sginca (ROM) Vyloučení: 2:1 + Iwamoto na 5 min. Polsko: Walery Kosyl, Henryk Wojtynek – Robert Góralczyk, Ludwik Czachowski, Marian Feter, Stanisław Fryźlewicz, Adam Kopczyński, Jerzy Potz – Tadeusz Obłój, Karol Żurek, Feliks Góralczyk – Walenty Ziętara, Józef Słowakiewicz, Tadeusz Kacik – Józef Batkiewicz, Leszek Tokarz, Stefan Chowaniec. Japonsko: Misawa, Kajikawa – Hori, Tsuburai, Nakayama, Yamazaki, Nakamura, Kuroda – Matsuda, Kakihara, Takagi – Ito, Honma, Sakurai – Hoshimo, Iwamoto, Tanaka. 27. března 1972 (19:30) – Bukurešť Branky Rumunska: 6:15 Gheorghiu, 13:20 Varga, 22:25 Gheorghiu, 23:16 Hergelegiu, 24:35 Ionita,", "section_level": 1}, {"title": "MS Skupina C.", "content": "Maďarsko – Dánsko 11:4 (1:1, 4:0, 6:3) 3. března 1972 – Miercurea-Ciuc Branky Maďarska: 1:34 Mészöly, 21:55 Mészöly, 23:43 Galambos, 26:45 Havrán, 27:10 Kereszty, 46:25 Havrán, 47:29 Balint, 48:16 Bikar, 48:33 Deák, 48:50 Havrán, 56:58 Menyhárt Branky Dánska: 0:31 Hviid, 49:02 B. Hansen, 51:30 Skou, 52:56 Søndergaard Rozhodčí: Zaalberg (NED), Berloffa (ITA) Vyloučení: 1:2 Využití přesilovek: 1:0 Branky v oslabení: 1:0 Maďarsko: Vedres – Gogolak, Enyedi, Krasznai, Treplán, Széles, Bánkuti – Kereszty, Mészöly, Havrán – Balint, Galambos, Menyhárt – Pöth, Bikar, Deák. Dánsko: B. Hansen (Volf) – Sørensen, Lund-Andersen, S. Andersson, H. Møller, Holten-Møller, T. Petersen – Hviid, Fabricius, Kahl – B. Hansen, C. Nielsen, Søndergaard – Terkildsen, Skou, Degn. 3. března 1972 – Miercurea-Ciuc Branky Bulharska: 1:36 Kalev, 19:32 E. Michajlov, 50:20 I. Atanasov Branky Číny: 16:21 (Cheng Ke, 18:58 Sheng Ke-Tsien, 44:39 Li Chih-Hsien, 51:44 Chin Heng-Chi Rozhodčí: Haidinger (AUT), Elley (DEN) Vyloučení: 5:1 Využití přesilovek: 0:2 Bulharsko: Radev – Krastinov, T. Lesev, G. Iliev, I. Penelov, Mečkov, N. Petrov – E. Michajlov, M. Atanasov, N. Michajlov – I. Bačvarov, Kalev, Gerasimov – Nenov, I. Atanasov, Veličkov. Čína: Wang Chin-An (Kuo Hung) – Cheng Ke, Chang Ying-Hu, Li Wen-Hung, Huang Pen-Fa, Hsu Fu, Chin Heng-Chi – Li Feng-Chi, Pi Chun-Hua, Wang Kuo-Shih – Yu Tsai-Chou, Chang Te-Yi, Sheng Ke-Tsien – Chen Shang-Ping, Li Chih-Hsien, Cheng Yung-Ming. 4. března 1972 – Miercurea-Ciuc Branky Rakouska: 1.29 Puschnig, 21:49 Kalt, 31:15 Puschnig, 59:07 Her. Gasser Branky Dánska: 30:26 Kahl, 41:48 Uldall Rozhodčí: Baader (GER), Tasnadi (ROM) Vyloučení: 4:5 Využití přesilovek: 2:0 Rakousko: Pregl – Felfernig, Znenahlik, Hausner, Felsecker, Keil – Kalt, Sepp Puschnig, Samonig – Zahradnicek, Weingärtner, Schwitzer – Zini, Her. Gasser, Mörtl – Voves. Dánsko: B. Hansen (Volf) – Sørensen, Lund-Andersen, S. Andersson, H. Møller, Holten-Møller, T. Petersen – Hviid, Fabricius, Kahl – B. Hansen, C. Nielsen, Søndergaard – Terkildsen, Skou, Uldall. 4. března 1972 – Miercurea-Ciuc Branky Itálie: 8:48 Gallo, 15:24 Savaris, 58:18 Benvenuti Branky Nizozemska: 24:46 Christiaans Rozhodčí: Ujfalussy (HUN), Popov (BUL) Vyloučení: 11:9 + Gallo na 10 min. Využití přesilovek: 0:1 Itálie: Viale – Verocai, G. Constantini, Brugnoli, Gallo, Vattai, Mair – Ghedina, A. da Rin, Mastel – Savaris, Insam, R. de Toni – Hub. Gasser, Benvenuti, S. de Toni. Nizozemsko: Göbel – Kok, Talsma, van Dun, Christiaans, de Groot, van den Broek – de Heer, Krikke, van Veghel – Wijlemans, R. Hagendoorn, Schaffer – Burg, Frenken, Roomer. 5. března 1972 – Miercurea-Ciuc Branky Itálie: 17:48 Verocai, 22:05 R. de Toni, 30:07 Benvenuti, 42:01 Benvenuti, 46:03 A. da Rin, 51:18 Insam Branky Bulharska: 16:17 Kalev, 59:36 Krastinov Rozhodčí: Baader (GER), Tasnadi (ROM) Vyloučení: 9:6 + Krastinov na 5 a G. Iliev na 10 min. Využití přesilovek: 3:2 Itálie: Viale – Verocai, G. Constantini, Brugnoli, Gallo, Vattai, Mair – Savaris, A. da Rin, Mastel – S. de Toni, Insam, R. de Toni – Hub. Gasser, Benvenuti, Refatti. Bulharsko: Radev – Krastinov, T. Lesev, G. Iliev, I. Penelov, Mečkov, N. Petrov – E. Michajlov, M. Atanasov, N. Michajlov – I. Bačvarov, Kalev, Gerasimov – Nenov, I. Atanasov, Veličkov. 5. března 1972 – Miercurea-Ciuc Branky Číny: 5:03 Wang Kuo-Shih, 7:02 Li Feng-Chi, 53:05 Li Feng-Chi Branky Nizozemska: 27:30 de Heer, 36:20 Krikke, 41:20 Schaffer, 51:03 R. Hagendoorn Rozhodčí: Haidinger (AUT), Elley (DEN) Vyloučení: 1:3 Využití přesilovek: 0:0 Čína: Kuo Hung (Wang Chin-An) – Li Wen-Hung, Huang Pen-Fa, Cheng Ke, Chang Ying-Hu, Hsu Fu, Chin Heng-Chi – Chen Shang-Ping, Li Chih-Hsien, Cheng Yung-Ming – Yu Tsai-Chou, Chang Te-Yi, Sheng Ke-Tsien – Li Feng-Chi, Pi Chun-Hua, Wang Kuo-Shih. Nizozemsko: Göbel – Kok, van der Borg, van Dun, Christiaans, de Groot, van den Broek – de Heer, Krikke, van Veghel – Wijlemans, R. Hagendoorn, Schaffer – Burg, Frenken, Roomer. 6. března 1972 – Miercurea-Ciuc Branky Rumunska: 14.01 Puschnig, 15.19 Znenahlik, 29.15 Felsecker, 49.18 Her. Gasser Branky Nizozemska: 4.08 de Heer, 53.22 de Heer Rozhodčí: Berloffa (ITA), Elley (DEN) Vyloučení: 1:7 Využití přesilovek: 0:0 Rakousko: Klaus – Felfernig, Znenahlik, Hausner, Felsecker – Moser, Sepp Puschnig, Höller – Zahradnicek, Weingärtner, Schwitzer – Zini, Her. Gasser, Mörtl – Voves, Henner. Nizozemsko: Göbel – Kok, Talsma, van Dun, Christiaans, de Groot, van den Broek – de Heer, Krikke, van Veghel – Wijlemans, R. Hagendoorn, Schaffer – Verboom, Frenken, Roomer. 6. března 1972 – Miercurea-Ciuc Branky Číny: 0:27 Chen Shang-Ping, 11:22 Wang Kuo-Shih, 19:24 Chin Heng-Chi, 33:53 Li Chih-Hsien, 34:52 Pi Chun-Hua, 35:36 Cheng Yung-Ming Branky Dánska: 16:07 Skou Rozhodčí: Haidinger (AUT), Tasnadi (ROM) Vyloučení: 1:1 Využití přesilovek: 0:0 Čína: Kuo Hung (Wang Chin-An) – Li Wen-Hung, Huang Pen-Fa, Cheng Ke, Chang Ying-Hu, Hsu Fu, Chin Heng-Chi – Chen Shang-Ping, Li Chih-Hsien, Cheng Yung-Ming – Yu Tsai-Chou, Chang Te-Yi, Sheng Ke-Tsien – Li Feng-Chi, Pi Chun-Hua, Wang Kuo-Shih. Dánsko: B. Hansen (Volf) – Sørensen, Lund-Andersen, S. Andersson, H. Møller, Holten-Møller, T. Petersen – Hviid, Fabricius, Kahl – B. Hansen, C. Nielsen, Søndergaard – Terkildsen, Skou, Uldall. 6. března 1972 – Miercurea-Ciuc Branky Maďarska: 58:29 Kereszty, 59:21 Menyhárt Branky Bulharska: 23:46 Kalev, 32:46 I. Penelov, 45:17 Kalev, 47:25 Nenov, 50:55 I. Penelov, 57:15 E. Michajlov Rozhodčí: Baader (GER), Zaalberg (NED) Vyloučení: 5:4 Využití přesilovek: 0:3 Maďarsko: Vedres – Závory, Enyedi, Krasznai, Treplán, Széles, Bánkuti – Pöth, Bikar, Deák – Kereszty, Mészöly, Havrán – Balint, Galambos, Menyhárt. Bulharsko: Radev – Krastinov, T. Lesev, G. Iliev, I. Penelov, Mečkov, N. Petrov – E. Michajlov, M. Atanasov, N. Michajlov – I. Bačvarov, Stojlov, M. Dimov – Nenov, Kalev, Veličkov. 8. března 1972 – Miercurea-Ciuc Branky Bulharska: 4:40 M. Dimov, 10:39 Nenov, 31:04 Mečkov, 33:38 I. Bačvarov, 43:58 Veličkov Branky Nizozemska: 28:08 de Heer, 36:20 van Veghel, 54:45 de Heer Rozhodčí: Berloffa (ITA), Ujfalussy (HUN) Vyloučení: 4:7 Využití přesilovek: 0:1 Bulharsko: Zezelkov – Krastinov, T. Lesev, G. Iliev, I. Penelov, Mečkov, N. Petrov – M. Dimov, M. Atanasov, N. Michajlov – I. Bačvarov, Kalev, Gerasimov – Nenov, Stojlov, Veličkov. Nizozemsko: Göbel – Kok, Talsma, van Dun, Christiaans, de Groot, van den Broek – de Heer, Krikke, van Veghel – Wijlemans, R. Hagendoorn, Schaffer – Verboom, Frenken, Roomer. 8. března 1972 – Miercurea-Ciuc Branky Itálie: 1:22 R. de Toni, 28:36 Savaris, 31:41 S. de Toni, 33:41 Savaris, 37:12 Hub. Gasser, 38:08 Brugnoli, 42:02 S. de Toni Branky Číny: 15:41 Cheng Yung-Ming Rozhodčí: Elley (DEN), Haidinger (AUT) Vyloučení: 4:1 + A. da Rin na 10 min. Využití přesilovek: 1:0 Branky v oslabení: 1:0 Itálie: Viale – Verocai, G. Constantini, Brugnoli, Gallo, Vattai, Mair – Savaris, A. da Rin, Mastel – S. de Toni, Insam, R. de Toni – Hub. Gasser, Benvenuti, Refatti. Čína: Wang Chin-An (Kuo Hung) – Cheng Ke, Chang Ying-Hu, Li Wen-Hung, Huang Pen-Fa, Hsu Fu, Chin Heng-Chi – Li Feng-Chi, Pi Chun-Hua, Wang Kuo-Shih – Yu Tsai-Chou, Chang Te-Yi, Sheng Ke-Tsien – Chen Shang-Ping, Li Chih-Hsien, Cheng Yung-Ming. 8. března 1972 – Miercurea-Ciuc Branky Rakouska: 18:43 Puschnig, 22:06 Felfernig, 30:14 Hausner, 44:39 Mörtl Branky Maďarska: 25:50 Enyedi, 29:11 Bikar, 40:09 Menyhárt Rozhodčí: Baader (GER), Zaalberg (NED) Vyloučení: 5:2 Využití přesilovek: 2:1 Rakousko: Pregl – Felfernig, Znenahlik, Hausner, Felsecker, Keil – Kalt, Sepp Puschnig, Höller – Zahradnicek, Weingärtner, Schwitzer – Zini, Her. Gasser, Mörtl – Voves. Maďarsko: Vedres – Széles, Bánkuti, Krasznai, Treplán, Gogolák, Enyedi – Balint, Galambos, Menyhárt – Kereszty, Mészöly, Havrán – Pöth, Bikar, Deák. 9. března 1972 – Miercurea-Ciuc Branky Itálie: 1.31 Insam, 7.32 Savaris, 10.27 Benvenuti, 11:26 Hub. Gasser, 30.38 Mair, 33.18 Savaris, 43.15 Refatti, 53:51 Benvenuti Branky Dánska: nikdo Rozhodčí: Tasnadi (ROM), Popov (BUL) Vyloučení: 1:6 + Fabricius na 10 min. Využití přesilovek: 2:0 Itálie: Viale – Verocai, G. Constantini, Brugnoli, Gallo, Vattai, Mair – Savaris, A. da Rin, Mastel – S. de Toni, Insam, R. de Toni – Hub. Gasser, Benvenuti, Refatti. Dánsko: B. Hansen (Volf) – Sørensen, Lund-Andersen, S. Andersson, H. Møller, Holten-Møller, T. Petersen – Hviid, Fabricius, Kahl – Halberg, C. Nielsen, Søndergaard – Terkildsen, Skou, Degn. 9. března 1972 – Miercurea-Ciuc Branky Maďarska: 19:31 Kereszty, 25:20 Havrán, 26:41 Krasznai, 35:39 Balint, 37:10 Mészöly, 44:33 Havrán Branky Nizozemska: 10:30 Wijlemans Rozhodčí: Berloffa (ITA), Haidinger (AUT) Vyloučení: 3:8 + Treplán, Enyedi, Bánkuti, Deák, Fodor (HUN), Roomer 2x, Wiljemans, de Heer, Krikke a van Veghel (NED) na 10 min. Využití přesilovek: 1:0 Maďarsko: Balogh – Gogolák, Enyedi, Krasznai, Treplán, Széles, Bánkuti – Pöth, Bikar, Deák – Kereszty, Mészöly, Havrán – Balint, Fodor, Menyhárt. Nizozemsko: Göbel – van der Borg, Talsma, van Dun, Christiaans, de Groot, van den Broek – de Heer, Krikke, van Veghel – Wijlemans, R. Hagendoorn, Schaffer – Verboom, Frenken, Roomer. 9. března 1972 – Miercurea-Ciuc Branky Rakouska: 15:27 Mörtl, 26:38 Her. Gasser, 31:19 Her. Gasser, 52:07 Kalt Branky Bulharska: 27:11 Kalev, 39:24 G. Iliev Rozhodčí: Baader (GER), Elley (DEN) Vyloučení: 0:0 Rakousko: Pregl – Felfernig, Znenahlik, Hausner, Keil, Felsecker – Kalt, Sepp Puschnig, Höller – Zini, Her. Gasser, Mörtl – Moser, Voves, Henner – Samonig. Bulharsko: Radev – G. Iliev, I. Penelov, Krastinov, T. Lesev, Mečkov, N. Petrov – N. Michajlov, I. Atanasov, Gerasimov – I. Bačvarov, Kalev, M. Dimov – Nenov, Stojlov, Veličkov. 11. března 1972 – Miercurea-Ciuc Branky Dánska: 1:40 Kahl, 15:39 Terkildsen, 53:24 Kahl, 58:40 Hviid Branky Nizozemska: 49:06 van Dun, 56:02 van den Broek Rozhodčí: Berloffa (ITA), Haidinger (AUT) Vyloučení: 3:5 Využití přesilovek: 1:0 Dánsko: B. Hansen (Volf) – Sørensen, Lund-Andersen, S. Andersson, Uldall, Holten-Møller, T. Petersen – Hviid, Fabricius, Kahl – Søndergaard, C. Nielsen, B. Hansen – Terkildsen, Skou, Degn. Nizozemsko: Göbel – Kok, Talsma, van Dun, Christiaans – van den Broek, de Groot, Dhijghuisen – Burg, R. Hagendoorn, Schaffer – Verboom, Frenken, van der Borg. 11. března 1972 – Miercurea-Ciuc Branky Rakouska: 7:14 Schwitzer, 13:40 Schwitzer Branky Číny: 34:58 Cheng Yung-Ming, 54:47 Cheng Yung-Ming Rozhodčí: Zaalberg (NED), Tasnadi (ROM) Vyloučení: 2:1 Využití přesilovek: 0:0 Rakousko: Klaus – Felfernig, Znenahlik, Hausner, Felsecker, Keil – Kalt, Sepp Puschnig, Her. Gasser – Zahradnicek, Weingärtner, Schwitzer – Moser, Voves, Mörtl – Henner. Čína: Wang Chin-An (Kuo Hung) – Cheng Ke, Wang Chun-Hsien, Li Wen-Hung, Huang Pen-Fa, Hsu Fu, Chin Heng-Chi – Li Feng-Chi, Pi Chun-Hua, Wang Teng-Chi – Yu Tsai-Chou, Chen Shang-Ya, Sheng Ke-Tsien – Chen Shang-Ping, Li Chih-Hsien, Cheng Yung-Ming. 11. března 1972 – Miercurea-Ciuc Branky Itálie: 1:56 R. de Toni, 5.19 Savaris, 16:46 Savaris, 40:00 Brugnoli, 40:39 Brugnoli, 53:05 Benvenuti Branky Maďarska: 3:23 Pöth, 8:20 Balint, 13:10 Bikar, 17:22 Menyhárt, 29:46 Menyhárt, 31:46 Havrán Rozhodčí: Baader (GER), Elley (DEN) Vyloučení: 7:2 Využití přesilovek: 0:2 Itálie: Viale – Verocai, G. Constantini, Brugnoli, Gallo, Vattai, Mair – Savaris, A. da Rin, Mastel – S. de Toni, Insam, R. de Toni – Hub. Gasser, Benvenuti, Refatti. Maďarsko: Vedres (53:06 Balogh) – Gogolák, Krasznai, Závory, Széles – Kereszty, Mészöly, Havrán – Balint, Galambos, Menyhárt – Pöth, Bikar, B. Zsitva. 12. března 1972 – Miercurea-Ciuc Branky Maďarska: 10.44 Menyhárt, 11.41 Galambos, 48.48 Havrán Branky Číny: 22.32 Sheng Ke-Tsien, 27.25 Li Feng-Chi, 53.09 Chin Heng-Chi Rozhodčí: Haidinger (AUT), Elley (DEN) Vyloučení: 0:0 Maďarsko: Balogh (Vedres) – Gogolák, Krasznai, Závory, Enyedi, Széles, Bánkuti – Balint, Galambos, Menyhárt – Fodor, Bikar, Deák – Kereszty, Mészöly, Havrán. Čína: Wang Chin-An (Kuo Hung) – Cheng Ke, Wang Chun-Hsien, Li Wen-Hung, Huang Pen-Fa, Hsu Fu, Chin Heng-Chi – Li Feng-Chi, Pi Chun-Hua, Wang Teng-Chi – Yu Tsai-Chou, Chang Te-Yi, Sheng Ke-Tsien – Chen Shang-Ping, Li Chih-Hsien, Cheng Yung-Ming. 12. března 1972 – Miercurea-Ciuc Branky Bulharska: 54.39 Kalev, 58.33 Gerasimov. Branky Dánska: nikdo Rozhodčí: Berloffa (ITA), Tasnadi (ROM) Vyloučení: 2:3 Využití přesilovek: 0:0 Bulharsko: Radev – G. Iliev, I. Penelov, Krastinov, T. Lesev, N. Petrov – I. Bačvarov, E. Michajlov, Gerasimov – N. Michajlov, I. Atanasov, M. Dimov – Nenov, Kalev, Veličkov – Stojlov. Dánsko: Volf (B. Hansen) – Sørensen, Uldall, S. Andersson, Lund-Andersen, Holten-Møller – Hviid, Fabricius, Kahl – Søndergaard, C. Nielsen, B. Hansen – Terkildsen, Skou, Degn – Halberg. 12. března 1972 – Miercurea-Ciuc Branky Rakouska: 5:28 Felfernig, 12:38 Kalt, 44:07 Weingärtner Branky Itálie: 39:06 Insam Rozhodčí: Zaalberg (NED), Baader (GER) Vyloučení: 1:5 + Kalt na 5 a Gallo na 10 min. Využití přesilovek: 1:0 Rakousko: Pregl – Felfernig, Znenahlik, Hausner, Felsecker, Keil – Kalt, Sepp Puschnig, Her. Gasser – Zahradnicek, Weingärtner, Schwitzer – Zini, Henner, Mörtl – Samonig. Itálie: Viale – Brugnoli, Gallo, Verocai, G. Constantini, Vattai, Mair – Savaris, A. da Rin, Mastel – S. de Toni, Insam, R. de Toni – Hub. Gasser, Benvenuti, Refatti.", "section_level": 1}], "src_summary": "39. mistrovství světa a 50. mistrovství Evropy v ledním hokeji probíhalo ve dnech 7. – 22. dubna 1972 v Praze v Československu. ", "tgt_summary": "Die 39. Eishockey-Weltmeisterschaft (gleichzeitig die 50. Eishockey-Europameisterschaft) im Jahre 1972 war die erste reine Weltmeisterschaft in einem Olympiajahr. Seit dieser Saison gibt es in den Olympiajahren mit dem Olympiaturnier und der Weltmeisterschaft zwei Saisonhöhepunkte, mit Ausnahme der Jahre 1980, 1984 und 1988, in denen keine WM ausgetragen wurde. ", "id": 2164480} {"src_title": "Rafléziovité", "tgt_title": "Rafflesiengewächse", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zástupci čeledi rafléziovité jsou bezlisté a bezkořenné byliny, parazitující na kořenech a kmenech lián rodu tetrastigma (\"Tetrastigma\") z čeledě révovité. Rostliny jsou dvoudomé (raflézie a \"Sapria\") nebo i jednodomé (rod \"Rhizanthes\" má samčí, samičí i oboupohlavné květy). Kořeny jsou přeměněny ve vlákna pronikající do cévních svazků hostitelské rostliny a připomínající mycelium hub. Listy zcela chybějí nebo jsou přítomny jen jako listeny na bázi květu. Květy jsou velké, dužnaté, vyvíjejí se jednotlivě přímo z kmene nebo kořenů hostitelské liány. Okvětí je složeno z 5 (raflézie), 10 (\"Sapria\") nebo až 16 (\"Rhizanthes\") plátků, na bázi srůstajících v trubku. Cípy okvětí u rodu \"Rhizanthes\" mají dlouhé přívěsky. U rodů \"Sapria\" a raflézie je ve střední části květu vyvinuta manžeta a v jejím středu je otvor nazývaný diafragma. Ve spodní části vnitřku květu jsou u těchto rodů vyvinuty zvláštní, často větvené nebo kyjovité chlupy, které mají funkci nektárií či orodiforů, z nichž se šíří zápach lákající opylovače. Tyčinky u rodu raflézie vyrůstají v počtu 5 až mnoho ve spodní části límce, nacházejícího se ve středu květu. U rodu \"Rhizanthes\" tvoří množství tyčinek kruh okolo spodního okraje sloupku ve střední části květu. Semeník je spodní, srostlý ze 4 až 8 plodolistů s mnoha vajíčky. U rodu \"Rhizanthes\" má jedinou komůrku, u rodu raflézie se tvoří množství druhotných komůrek se síťovitou strukturou. Čnělka je sloupkovitá a na vrcholu rozšířena v terč. Plodem je nepukavá nebo nepravidelně pukající bobule.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď zahrnuje 20 druhů ve 3 rodech. Je rozšířena v Asii od jižní Číny po indonéské ostrovy. Největším rodem je raflézie (16 druhů).", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy rafléziovitých jsou opylovány mouchami, které jsou lákány zápachem květů k nakladení vajíček. Plody raflézií jsou pojídány veverkami (rod \"Callosciurus\") a stromovými rejsky (\"Tupaia\"), kteří pravděpodobně také šíří semena. Způsob šíření semen u ostatních dvou rodů není znám.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V minulosti byla čeleď \"Rafflesiaceae\" často dávána do blízkosti čeledi podražcovité (\"Aristolochiaceae\"). Čeleď v dřívějším pojetí zahrnovala celkem 9 rodů parazitických rostlin. V průběhu aktualizací systému APG byla většina těchto rodů přeřazena do 3 jiných čeledí a dokonce i do jiných řádů: rody ozorna (\"Cytinus\") a \"Bdallophytum\" do čeledi ozornovité (\"Cytinaceae\") v řádu slézotvaré (\"Malvales\"), rod \"Mitrastema\" do čeledi \"Mitrastemonaceae\" v řádu vřesovcotvaré (\"Ericales\") a rody \"Apodanthes\", \"Berlinianche\" a \"Pilostyles\" do čeledi \"Apodanthaceae\" zatím nejasného taxonomického zařazení. Podle kladogramů APG je sesterskou skupinou čeledi \"Rafflesiaceae\" čeleď pryšcovité (\"Euphorbiaceae\").", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Květy raflézií jsou známy jako největší květy v říši rostlin. U raflézie Arnoldovy (\"Rafflesia arnoldii\") mohou mít v průměru až 1 metr v průměru a vážit až 7 kg.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam rodů.", "content": "\"Rafflesia\", \"Rhizanthes\", \"Sapria\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Rafléziovité (\"Rafflesiaceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu malpígiotvaré (\"Malpighiales\"). Jsou to plně parazitické nezelené byliny, rozšířené v Asii. Raflézie Arnoldova je známa největším květem v rostlinné říši.", "tgt_summary": "Die Rafflesiengewächse (Rafflesiaceae) sind eine Pflanzenfamilie innerhalb der Ordnung der Malpighienartigen (Malpighiales). Die drei Gattungen mit etwa 20 Arten kommen vom südlichen China über Assam, Bhutan, Thailand bis auf den westlichen Inseln des Malaiischen Archipels vor. Die Riesenrafflesie (\"Rafflesia arnoldii\") hat die größten Blüten aller Blütenpflanzen weltweit.", "id": 1209614} {"src_title": "Dario Fo", "tgt_title": "Dario Fo", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodinný původ.", "content": "Syn Felice a Pina Rotových vyrůstal v intelektuálním prostředí, v dětství mu babička vyprávěla bajky a povídky o cestovatelích a řemeslnících. Fo se jimi po léta nechává ve své tvorbě inspirovat.", "section_level": 2}, {"title": "Parašutista armády Italské sociální republiky.", "content": "Za druhé světové války se nechal dobrovolně naverbovat mezi parašutisty Italské sociální republiky. Fo mluvil o „momentální a nucené přítomnosti na cvičení protileteckého dělestřelectva“. Řekl: “Já stoupenec italské sociální republiky? Nikdy jsem to nepopíral. Narodil jsem se v roce 26. V roce 43 mi bylo 17. Jakmile jsem měl příležitost, zběhl jsem. Pak přišlo nařízení k zabití. Mohl jsem se ukázat, nebo ukrýt ve Švýcarsku“ a vysvětlit, že dobrovolný vstup do armády byl kvůli tomu, aby otcovy protifašistické aktivity nebudily podezření. V rozsudku soudu ve Varese ze dne 15. února 1979 stojí mj.: „Je jisté, že Fo nosil uniformu republikánských parašutistů v řadách Battaglione Azzurro di Tradate. (...) Je jisté, že fašistických operací ve Val Cannobina se účastnili i parašutisti z Battaglione Azzurro di Tradate. (...) Není ale jisté, nebo lépe řečeno je sporné, zda se jich účastnil i Dario Fo.“ Foova minulost následně vyvolala kritiku.", "section_level": 2}, {"title": "Umělecký život.", "content": "Když dokončil studia na Accademia di Belle Arti di Brera v Miláně, začal od roku 1950 pracovat pro rozhlas a televizi jako satirický autor a herec. 24. června 1954 se Dario Fo v Miláně v bazilice svatého Ambrože oženil s herečkou a kolegyní Francou Rame. Poté se přestěhoval do Říma, kde v letech 1955 až 1958 pracoval jako filmový scenárista. Stejně jako jeho žena se zapojil do činnosti organizace Soccorso Rosso Militante. V letech 1958 až 1968 Fo a jeho žena, kteří mezitím založili společnost „Compagnia Dario Fo - Franca Rame“, připravovali sérii krátkých scének pro varieté televize RAI \"Canzonissima\". Cenzura ale zasahovala tak často, že manželé opustili televizi a začali se věnovat divadlu. S kritickým postojem k tomu, co nazýval „lesní divadlo“, začal Fo vystupovat na jiných místech, než je divadlo, jako jsou náměstí, lidové domy nebo továrny, kde nacházel různé diváky, především z řad nižších tříd.", "section_level": 2}, {"title": "Mistero buffo, grammelot a narativní divadlo.", "content": "V roce 1968 založil divadelní skupinu \"Nuova Scena\" (Nová scéna) s cílem vrátit se k lidovým kořenům divadla a jeho společenské hodnotě. V roce 1969 přinesl Fo na scénu s velkým úspěchem \"Mistero buffo\", kde jediný herec na jevišti recitoval bizarní přepracování starých textů v grammelotu. Grammelot je divadelní jazyk odvozený od tradice commedie dell'arte složený ze zvuků, které napodobují rytmus a intonanci skutečné řeči. Fo využil pádštinu, která imitovala různé dialekty, kterými se mluví v Pádské nížině. Mistero buffo stálo na počátku žánru, který se obvykle nazývá narativní divadlo a mezi jehož významné autory-herce patří Marco Paolini, Marco Baliani, Laura Curino (tzv. první generace, narození v padesátých letech) a Ascanio Celestini a Davide Enia (druhá generace, narození v sedmdesátých letech). Foův odkaz lze nalézt i u komiků, jako je Paolo Rossi, a autorů jako Andrea Cosentino, kteří přinesli narativní divadlo do televizního kabaretu. V sedmdesátých letech se Fo dal dohromady s mimoparlamentními organizacemi a založil společnost „La Comune“, s níž se s velkým zaujetím snažil podporovat pouliční divadlo. V roce 1970 se komedií \"Morte accidentale di un anarchico\" vrátil k frašce a politice. Toto dílo bylo evidentně inspirováno smrtí anarchisty Giuseppe Pinelliho, ale aby Fo se vyhnul cenzuře, bylo oficiálně inspirováno obdobným případem ze Spojených států počátku 20. století. Případ se odehrává v sídle centrální prokuratury v Miláně. Hlavní protagonista „Blázen“ se často vrací do Foova divadla, když je potřeba odhalit nepříjemnou pravdu. Blázen přebírá různé role (psychiatr, soudce, kapitán služby k identifikaci osob a biskup), pomocí nichž ukazuje všechny nesrovnalosti oficiální verze, a ve snaze vytvořit hodnověrnou verzi se vynořují i další veselé rozpory. Fo se spolu se svou ženou v této době vrátil do televize s cyklem nazvaným \"Il teatro Dario Fo\" (Divadlo Daria Fo). Tato série vysílání později přinesla Nobelovu cenu, protože se jí díky masovosti televize dostalo většího ocenění než dřív. Mezi nejdůležitější tituly patří \"Mistero buffo\", které otevírá cyklus, \"Settimo: ruba un po' meno\" (v českém překladu: \"Nepokradeš\"), \"Isabella, tre caravelle e un cacciaballe\" a \"Parliamo di donne\". Série, především \"Mistero buffo\", přitáhla pozornost Vatikánu, který podle slov kardinála Poletti reagoval hlavně na závadný jazyk, jenž se vyskytuje u slavné dvojice umělců. Roku 1972 napsal divadelní hru \"Bum! Bum! Kdo je? Policie!\"", "section_level": 3}, {"title": "Osmdesátá a devadesátá léta.", "content": "Foovo divadlo je charakteristické tím, že postihuje skutečnost i tématy, která jsou od sebe na první pohled vzdálena. Další stálou součástí her je antiklerikalismus. Tyto dva prvky jsou patrné v komedii z roku 1989 \"Il papa e la strega\", která je inspirována schválením zákona o drogách, jenž měl být přísný, ale měl jen slabé důsledky. Jako obvykle je základem fraška a obětí satiry je tu krátkozrakost, kterou prokázala vláda sepsaním zákona za podpory církve. V roce 1992 bylo pětisté výročí objevení Ameriky a Fo ho převyprávěl svým způsobem v \"Johan Padan a la descoverta de le Americhe\", kde chudák z provincie Bergamo pokoušející se uprchnout před inkvizicí utíká z Benátek do Španělska a po sérii příhod do Ameriky. Tady Fo užil úskoku náhodného hrdiny, který hraje svou malou roli v příběhu větším než on. Komedie má mnoho společných bodů s Mistero buffo, také zde byl využíván zábavný pádsko-benátský grammelot, v němž je samotné sdělení podáno zábavnou formou bajky, ve které komik ukazuje svůj nepokřivený pohled na svět. Rovněž v tomto případě byl na scéně sám Fo a hrál všechny postavy.", "section_level": 3}, {"title": "Po Nobelově ceně.", "content": "V posledních letech Foovo dílo pokračovalo dvěma paralelními směry, fraškovitou komedií (\"Il diavolo con le zinne\", 1997) a monology vystavěnými na modelu Mistero buffo (od \"Lu santo jullare Francesco\" z roku 1999 až po \"Il tempio degli uomini liberi\" z roku 2004). Nástup druhé Berlusconiho vlády ho znovu podnítil k občanským a politickým dílům, satirickým přímo vůči Berlusconimu, od \"Ubu rois, Ubu bas\" po \"L'Anomalo Bicefalo\", které napsal spolu se svou ženou Francou Rame. \"L'Anomalo Bicefalo\" je komedie o soudních, politických a ekonomických událostech kolem bývalého italského premiéra Berlusconiho, do nějž Fo vtěluje expremiéra, který po nehodě ztratil paměť a kterému se podaří znovu ji získat, když přizná pravdu o svých činech. Komedie nemohla být po určitou vysílána v televizi kvůli žalobě ministra Marcella Dell'Ultri, protože citovala některé jeho soudní případy. V roce 2005 obdržel Fo titul honoris causa na pařížské univerzitě Sorbona, o rok později se mu stejné pocty dostalo i od římské univerzity. V lednu 2006 byl kandidátem na starostu Milána v primárkách středo-levicové strany L'Unione, v nichž skončil druhý za Brunem Ferrantem s 23,1 % hlasů. Do následných milánských komunálních voleb tak šel s vlastní kandidátkou; ta získala jen 2,12 % hlasů, ale i to stačilo ke zvolení Daria Fo zastupitelem. O Foově volební kampani pojednává dokument \"Io non sono un moderato\" Andrey Nobileho. Dne 13. října 2016 zemřel ve věku 90 let v Miláně.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dario Fo (24. března 1926 Sangiano – 13. říjen 2016 Milán) byl italský satirický dramatik, divadelní režisér, skladatel a výtvarník, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1997 (nominován byl už v roce 1975). Využíval metody commedie dell'arte a úzce spolupracoval se svou manželkou Francou Rame. ", "tgt_summary": "Dario Luigi Angelo Fo (* 24. März 1926 in Sangiano; † 13. Oktober 2016 in Mailand) war ein italienischer Theaterautor, Regisseur, Bühnenbildner, Komponist, Erzähler, Satiriker und Schauspieler. Er revitalisierte Methoden der Commedia dell’arte. 1997 wurde er mit dem Nobelpreis für Literatur ausgezeichnet. ", "id": 946306} {"src_title": "Emmanuel Levinas", "tgt_title": "Emmanuel Levinas", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Vyrostl v Litvě ve zbožné a vzdělané židovské rodině, „s židovským Zákonem (Tórou), s Puškinem a Tolstým“, jak sám napsal. V letech 1923–1927 studoval filosofii ve Štrasburku, 1928–1929 ve Freiburgu, kde se seznámil s Edmundem Husserlem i Martinem Heideggerem, a od roku 1930 v Paříži. Podílel se na uvedení Husserlova díla do francouzského prostředí a už roku 1934 napsal varovný rozbor „filosofie hitlerismu“. Jako francouzský důstojník byl roku 1940 zajat a strávil pět let v německém zajetí. Teprve po válce se dozvěděl, že všechny jeho příbuzné v Litvě nacisté povraždili; jeho žena s dcerou se skrývaly v ženském klášteře ve Francii. V letech 1946–60 učil a posléze vedl židovské lyceum \"École Normale Israélite Orientale\" v Paříži, kde se věnoval studiu Talmudu. V roce 1961 se habilitoval knihou „Totalita a nekonečno“, začal učit na univerzitě v Poitiers, v roce 1967 se stal profesorem v Nanterre, na pařížské universitě, kde se spřátelil s Paulem Ricoeurem, a od roku 1973 byl profesorem na pařížské Sorbonně. V roce 1974 vychází jeho druhé nejvýznamnější dílo „Jinak než být“. Mezi jeho nejvýznamnější žáky patřil Jacques Derrida.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení.", "content": "Lévinasovo předválečné dílo je věnováno Husserlově fenomenologii, zejména problému intuice. Poválečné dílo, psané pod dojmem nacistické šoa, navazuje také na filosofii Martina Bubera a Franze Rosenzweiga. Naivní, „bez-božná“ existence se rozpíná a prosazuje, dokud se nesetká s Tváří druhého, která je sice bezbranná a „nahá“, nicméně přikazuje „Nezabiješ“. Přijetím tohoto příkazu začíná etika, která je v tomto smyslu základem a počátkem filosofie. Tuto základní myšlenku Lévinas potom rozvíjí v nesmírně bohatých i hlubokých analýzách, psaných ovšem nesnadným, dramatickým jazykem, plným překvapivých obratů. S Druhým se setkávám jako s tím, koho nelze zahrnout do žádné myslitelné jednoty. Nemohu do něho nahlížet a jsem odkázán na to, co mi on sám sdělí. Vůči každému celku je vnější; tato jeho exteriorita či transcendence probleskuje právě v jeho tváři. Oslovení tváří druhého je \"poslední událost bytí, \"événement ultime de l'être\"\", základní, neredukovatelná situace lidství, původnější než zkušenost světa. Lévinas tuto situaci nazývá \"být rukojmím za druhého, \"être otage pour autrui\"\". Ručím za to, že se životem druhého to dobře dopadne. Závazek rukojemství za druhého je \"an-archický\", bez vystopovatelného počátku, přichází z nepamětné minulosti, z \"hlubokého kdysi, nikdy dost kdysi\", jak Lévinas říká s Paulem Valérym. V této situaci se vždy již nacházím. Tento závazek také nevychází z žádné \"potřeby\" (\"besoin\"), jež by se někdy v budoucnu dala uspokojit (a tím zrušit). Vychází ze zásadně ne-naplnitelné, ne-konečné \"touhy\" (\"désir\"). Proto s ním nebudu nikdy hotov; vede přes hranice všeho, co lze v nějaké budoucnosti získat nebo vykonat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Emmanuel Levinas (12. ledna 1906, Kaunas (Litva) – 24. prosince 1995, Paříž) byl francouzsko-židovský filosof. Zabýval se hlavně fenomenologií, judaismem a etikou.", "tgt_summary": "Emmanuel Levinas (ins Französische übertragen auch Lévinas) (* in Kaunas, Gouvernement Kowno, Russisches Kaiserreich; † 25. Dezember 1995 in Paris, Frankreich) war ein französisch-litauischer Philosoph und Autor.", "id": 2294756} {"src_title": "Mars útočí!", "tgt_title": "Mars Attacks!", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Film převážně sleduje události na třech různých místech v USA - ve Washingtonu, D. C., Las Vegas a Kansasu.", "section_level": 1}, {"title": "Washington.", "content": "Marťané začnou obkličovat Zemi řadou létajících talířů. James Dale, prezident Spojených států, o tom informuje svět. Zpráva získá pozornost v redakci zpravodajství v New Yorku, v hotelu Luxor v Las Vegas, v přívěsu v Kansasu i na dalších místech. Prezidentští vědečtí poradci zorganizují setkání s mimozemšťany v poušti v Nevadě. Pomocí překladače jazyků Marťané oznámili, že přišli v míru. Pak je ale vypuštěna holubice (jako symbol míru) a marťanský vůdce ji zabije. Marťané potom začnou vraždit i shromážděné lidi. Téměř všichni přítomní jsou zabiti. Prezident ale věří, že masakr byl pouze kulturním nedorozuměním, a tak se rozhodl pokračovat ve vyjednávání s mimozemšťany. Marťanský vyslanec se tak vydá na projev do Kongresu. Následuje ovšem další masakr a celý Kongres je vyvražděn a zničen. Profesor Kessler se snaží Marťany přesvědčit, aby přestali, ale je unesen. Generál Decker se snaží přesvědčit prezidenta, aby dal souhlas s použitím jaderné zbraně, ale ten to odmítá. Marťanský vrah přestrojený za ženu pronikne do Bílého domu a neúspěšně se pokusí prezidenta zabít. Marťané pak zahájí plnou invazi na Zemi a sestoupí na planetu. Když útočí na Bílý dům, Dale unikne, ale jeho žena Marsha je zavražděna a dcera Taffy ztracena. Marťané ničí mnoho významných objektů po celé planetě - Big Ben, Eiffelovu věž, sochy na Velikonočním ostrově, Tádž Mahal a ve vynechaných scénách také Tokio a jednu z egyptských pyramid. Marťané pak putují a vraždí po celém světě, doprovází je reproduktor, který říká: \"Neutíkejte, jsme vaši přátelé.\", zatímco střílejí do všech směrů okolo sebe. Nakonec se jim podaří zabít prezidenta Dalea v jeho bunkru, krátce poté, co mu zavolá francouzský prezident, že vyjednal dohodu, po čemž je okamžitě také zavražděn.", "section_level": 2}, {"title": "Las Vegas.", "content": "Známý zpěvák Tom Jones právě vystupuje v lasvegaském kasinu. Ve stejném kasinu se právě nacházejí také boxerský šampion Byron Williams, zotavující se alkoholička Barbara Landová a Cindy. Když Marťané začnou na město útočit, tito čtyři lidé vymyslí plán, jak z města uniknout - uletí letadlem z malého letiště za městem - Tom umí letadlo řídit a Barbara ho vlastní. Skupina pak přemýšlí, kam poletí a Barbara se rozhodne pro ostrov, kde je vetřelci nikdy nenajdou. Skupině se nakonec podaří proniknout na letiště, ale tam přijdou na to, že jediná runway, kterou mohou použít, je obsazena Marťany, přítomen je i marťanský vyslanec. Byron se obětuje pro přežití ostatních a rozhodne se odlákat pozornost Marťanů, zatímco ostatní připraví letadlo a odletí, aniž by si toho vetřelci všimli. Byron Marťany vyprovokuje k pěstnímu souboji. Jeho prvním soupeřem je samotný vyslanec, jemuž dá první ránu, která ho okamžitě zraní. Když zápas vrcholí, Barbara, Tom a Cindy nastartují a čekají až se Byronovi podaří přesunout zápas pryč z runwaye. Když Byronův boj s vyslancem pokračuje, Byron nakonec velvyslance zabije. Když si všimne, že jsou ostatní připraveni na start, přesune boj pryč z runwaye. Když letadlo přijíždí na runway, dav Marťanů se pokusí Byrona zabít a ani si nevšimne, že letadlo odletělo. Byron pokračuje v boji s Marťany a protože má proti sobě obrovskou přesilu, přemůžou ho a on upadne do bezvědomí. Co se Byronovi stalo, není odhaleno, ale nakonec se znovu objeví ve Washingtonu - zraněný přichází k domu své bývalé ženy a dětí. Barbara, Tom a Cindy se objeví na ostrově, takže také přežili. Do kontaktu s nimi přijdou i různá zvířata, která si také prožila útrapy s Marťany.", "section_level": 2}, {"title": "Kansas.", "content": "Kansaský teenager Richie Norris je neustále ostrakizován svou rodinou, s výjimkou babičky. Když se rozhodne ji zachránit z domova důchodců, na který útočí Marťani, náhodou objeví marťanskou smrtelnou slabinu - nemohou poslouchat píseň Slima Whitmana \"Indian Love Call\". Ta způsobuje to, že se marťanské mozky \"rozprsknou\". Jakmile zachrání babičku, společně pouštějí píseň v radiu a Marťané tak po celém světě umírají. Taffy Daleová, dcera prezidentského páru, jim oběma na konci udělí medaili cti.", "section_level": 2}, {"title": "Výroba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Jonathan Gems, který již předtím pro Tima Burtona napsal několik nerealizovaných scénářů, přišel s nápadem vytvořit z karet \"Mars útočí\" film v roce 1993. Scenárista potom předvedl koncept \"Mars útočí!\" i \"Dinosauři útočí!\" Burtonovi a dohromady se shodli, že \"Dinosauři útočí!\" by byli příliš podobní \"Jurskému parku\", a tak začali pracovat na \"Mars útočí!\". Burton, který byl v té době zaneprázdněn přípravami filmu \"Ed Wood\", věřil, že \"Mars útočí!\" bude skvělá příležitost vzdát poctu filmům Edwarda D. Wooda Jr., obzvláště \"Plan 9 from Outer Space\" (1959), a dalším béčkovým sci-fi filmům z 50. let. Burton nabídl film studiu Warner Bros. a to pro něj koupilo filmová práva na sérii karet. Podle původního plánu měl snímek přijít do kin v létě 1996. Gems svůj původní scénář dokončil v roce 1994 a Warner Bros. na něj připravil rozpočet na 260 milionů dolarů. Studio ale nechtělo na film vydat více než 60 milionů. Poté, co přišel Gems s mnoha návrhy na to, jak snížit rozpočet, byl nahrazen \"scenáristy Eda Wooda\" Scottem Alexanderem a Larrym Karaszewskim. Na změny byl najat také Martin Amis, ale později prohlásil, že ačkoli se mu film líbil, neobsahoval ani jedno slovo, které by napsal. Gems se k projektu nakonec vrátil, napsal celkem 12 návrhů scénáře. Ačkoli je v titulcích Gems napsán u scénáře i u námětu, své knižní zpracování filmu věnoval Burtonovi, jenž \"se spolupodílel na scénáři a neřekl si o místo v titulcích\". Warner Bros. váhal s marťanským jazykem a chtěl po Burtonovi, aby k němu přidal titulky, ale ten to odmítl. Když pracoval s Burtonem, Gems zmenšil počet hlavních postav ze 60 na 23 a místo zobrazení destrukcí po celém světě se film zaměřil pouze na tři hlavní místa. Scény ukazující Marťany útočící na Čínu, Filipíny, Japonsko, Evropu, Afriku a Rusko byly vyřazeny. \"Nesu v mysli to, že to bylo předtím, než byl napsán \"Den nezávislosti\",\" komentuje to Gems, \"Měli jsme tam věci jako Manhattan ničený budovu po budově, zmizel Bílý dům a stejně tak Empire State Building. Warner Bros. spočítal, že by to bylo příliš drahá, a tak jsme to vynechali, abychom snížili náklady.\"", "section_level": 2}, {"title": "Obsazení.", "content": "Rozhodnutí získat do filmu přední herce je podobné tomu, když Irwin Allen obsazoval své katastrofické filmy \"Dobrodružství Poseidonu\" a \"Skleněné peklo\". Pro roli prezidenta Dalea byl původně vybrán Warren Beatty, pak ho nahradil Paul Newman, ale ten se pak rozhodl pro jinou roli. Další volbou byl tedy Jack Nicholson, jenž žertem prohlásil, že by chtěl hrát všechny role. Burton souhlasil s tím, že obsadí Nicholsona do rolí prezidenta Dalea i Arta Landa. Pamatoval si jejich dobré pracovní vztahy během natáčení filmu \"Batman\". Barbaru Landovou měla původně ztvárnit Susan Sarandonová, ale pak byla obsazena Anette Bening, která svou postavu zahrála podle Ann-Margret ve filmu \"\". Hugh Grant byl zase první volbou pro roli profesora Donalda Kesslera, ale roli nakonec získal Pierce Brosnan. Glenn Close zase získala svou roli první dámy Marshy Daleové na úkor Meryl Streep, Diane Keaton a Stockard Channing. Nicholson nebyl jediný herec, jenž se u natáčení \"Mars útočí!\" nesetkal s Burtonem při práci poprvé. Sylvia Sidney se s ním znala již z natáčení \"Beetlejuice\", Sarah Jessica Parkerová (která podepsala smlouvu ještě předtím, než si přečetla scénář) hrála již v Burtonově filmu \"Ed Wood\" a Danny DeVito se s režisérem znal již ze snímku \"Batman se vrací\". Burton tak pokračoval ve své praxi obsazování stejných herců několikrát do různých filmů.", "section_level": 2}, {"title": "Natáčení.", "content": "Původně mělo natáčení filmu začít uprostřed srpna 1995, ale bylo odloženo až na únor 1996. Režisér Tim Burton najal Petera Suschitzkyho jako kameramana, líbila se mu totiž jeho práce na filmech Davida Cronenberga. Production designer Thomas Wynn měl v úmyslu vzdát designem místnosti pro vedení války hold filmu \"Dr. Divnoláska\". Burton naléhal na to, aby umělecká stránka, kamera i kostýmy do sebe včlenily vzhled karet ze 60. let. Při vytváření vzhledu Marťanky (kterou hrála tehdejší Burtonova přítelkyně Lisa Marie), která svádí Jerryho Rosse, se návrhářka kostýmů inspirovala hracími kartami, Marilyn Monroe a prací Alberta Vargase a Jane Fonda ve filmu \"Barbarella\". Natáčení snímku skončilo 1. června 1996. Hudba k filmu byla složena a nahrána Dannym Elfmanem, se kterým se Burton rovněž setkává při práci opakovaně. Ačkoli spolu nespolupracovali na Burtonově předcházejícím filmu \"Ed Wood\", protože se neshodli při tvorbě \"Ukradených Vánoc\", u \"Mars útočí!\" se znovu sešli. Elfman pro natáčení hudby získal hlavního kytaristu skupiny Oingo Boingo Stevea Barteka.", "section_level": 2}, {"title": "Zvláštní efekty.", "content": "Tim Burton měl původně v úmyslu na Marťany použít stop motion animaci, chtěl tak vzdát hold práci Raye Harryhausena, zejména filmu \"Jáson a Argonauti\". Podobně jako v \"Beetlejuice\" Burton chtěl, aby zvláštní efekty vypadaly levně a jako úmyslná napodobenina. Nejdříve oslovil Henryho Selicka, režiséra \"Ukradených Vánoc\", aby řídil na práci při stop motion, ale ten byl příliš zaneprázdněn prací na snímku \"Jakub a obří broskev\". Burton potom tedy pro tuto práci najal Barryho Purvese. Ten vytvořil mezinárodní tým asi 70 animátorů, kteří na \"Mars útočí!\" pracovali osm měsíců. Při práci na marťanském pohybu se inspirovali u choreografie Glorie Swanson a pohyby Normy Desmond ve snímku \"Sunset Blvd.\". Když byl rozpočet vypočítán na 100 milionů dolarů (Warner Bros. nechtěl překročit 75 milionů), producent Larry J. Franco pověřil testy Industrial Light & Magic, společnost, s níž pracoval na efektech ve filmu \"Jumanji\". Burton pak byl přesvědčen, aby změnil názor a rozhodl se pro počítačovou animaci, která snížila finální rozpočet na 80 milionů dolarů. Globální destrukci, létající talíře ve vzduchu, marťanské přistání v Nevadě a robota, který pronásleduje Richieho Norrise, má na svědomí Warner Digital Studios. Warner Digital rovněž vytvořilo modely Big Benu a dalších pamětihodností. Zničení hotelu Arta Landa bylo natočeno při demolici skutečné budovy The Landmark Hotel and Casino, budovy, jež se líbila Burtonovi, a proto ji chtěl zvěčnit.", "section_level": 2}, {"title": "Uvedení.", "content": "Warner Bros. utratilo 20 milionů dolarů za marketingovou kampaň filmu, což spolu s 80 miliony utracenými během natáčení dává finální rozpočet o 100 milionech dolarů. Scenárista Jonathan Gems převedl film do knižní podoby. Ta byla v lednu 1997 vydána nakladatelstvím Puffin Books. Ve Spojených státech byl film uveden 13. prosince 1996 a během úvodního víkendu vynesl 9,38 milionů dolarů. Celkově v USA \"Mars útočí!\" vynesl 37,77 milionů, v zahraničí potom 63,6, což celosvětově dělá 101,37 milionů dolarů.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlas.", "content": "\"Mars útočí!\" byl ve Spojených státech považován za kasovní trhák, ale nakonec sklidil větší úspěch u kritiky i u diváků v Evropě. Mnoho diváků objevilo ve snímku podobnosti se \"Dnem nezávislosti\", jenž měl premiéru také v roce 1996. \"Byla to jen náhoda. Nikdo mi o tom neřekl. Byl jsem překvapený, jak podobné si to bylo,\" prohlásil Tim Burton, \"Ale myslím si, že jsou jiné ve stylu. \"Den nezávislosti\" je jiný ve všem. Skoro se zdálo, že my jsme udělali něco jako verzi \"Mad magazine\" \"Dne nezávislosti\". Ještě když film běžel v kinech, televizní vysílací práva koupila společnost USA Network.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "U kritiky si \"Mars útočí!\" vysloužil smíšené reakce. Na základě 56 hodnocení \"Rotten Tomatoes\" uvádějí, že se film líbil 46% recenzentů a film dosáhl průměrného skóre 5,6/10. V \"Top Critics\" tohoto serveru získal snímek dokonce pouze 33% a skóre 5,2/10. Pro srovnání server \"Metacritic\" vypočítal filmu na základě 19 hodnocení skóre 52/100. U uživatelů ČSFD si \"Mars útočí!\" vysloužil lepší hodnocení - získal 68%. Roger Ebert komentoval pocty béčkovým filmům 50. let, o kterých tvůrci mluvili: \"Samotný Ed Wood by nám mohl říct, co je na tomhle filmu špatně: tvůrci cítili nad svým materiálem nadřazenost. Být legrační chce věřit sám sobě. Podívejte se na filmy \"Infra-Man\" nebo \"Útok včelích panenek\" a uvidíte filmy, které nemají hvězdy, vysoké rozpočty a moderní zvláštní efekty, ale jsou zábavné a zábavné způsobem, jakému Burtonova megaprodukce nikdy úplně neporozumí.\" Kenneth Turan z \"Los Angeles Times\" napsal: \"\"Mars útočí!\" má všechen cynismus a nevíru 90. let, utahuje si z konvencí, které bere \"Den nezávislosti\" vážně. To vše zní chytře, ale pravda je, že \"Mars útočí!\" není tak vtipný, jak by mohl být. Pouze několik z mnoha herců tohoto filmu zanechalo trvalý dojem a v humoru chybí Burtonovo srdce a jeho duše.\" Desson Thomson z \"The Washington Post\" řekl: \"\"Mars útočí!\" evokuje spoustu sci-fi klasik od \"Dne, kdy se zastavila Země\" po \"Dr. Divnolásku\", ale není nic o moc víc, než jen povrchní cvičení. S výjimkou Burtonových nárazových obrazových gagů (asi se nikdy nevzpamatuji z hlavy Sarah Jessicy Parker naroubované na tělo čivavy) se jedná o nedodělaný, suchý materiál. A závěrečná bitva mezi Pozemšťany a Marťany je nudná a přehnaná.\" Richard Schickel, píšící pro časopis \"Time\", dal filmu pozitivní hodnocení: \"Musíte obdivovat jejich chucpe: šíři Burtonových (a Gemsových) narážek na další filmy od Kurosawy po Kubricka, a především to, že se nerozhodli nám nabídnout jedinou sympatickou postavu. Možná, že nevytvořili dost legrační Pozemšťany, ale veskrze zlý vysokorozpočtový film je vždycky vítanou raritou.\" Jonathan Rosenbaum z \"Chicago Reader\" pochválil surrealistický a černý humor, který je podobný filmům \"Dr. Divnoláska\" a \"Gremlins\". Řekl, že zdaleka nebylo jasné, zda se jedná o satiru, i když tak byl film kritiky popisován.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "\"Mars útočí!\" byl téměř nominován na Oscara za nejlepší zvláštní efekty, ale Akademie místo toho zvolila \"Den nezávislosti\", \"Dračí srdce\" a \"Twister\". Snímek byl nominován v sedmi kategoriích na Saturn Awards a Danny Elfman tuto cenu získal za nejlepší hudbu. Ostatní nominovaní byli Tim Burton za režii, Jonathan Gems za scénář, herec Lukas Haas, kostymérka Colleen Atwood a tvůrce zvláštních efektů Industrial Light & Magic. Film byl také nominován na Saturn Award za nejlepší sci-fi film, ale tu získal \"Den nezávislosti\". Snímek získal také nominaci na cenu Hugo.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mars útočí! (v anglickém originále Mars Attacks!) je americký komediální sci-fi film z roku 1996 režiséra Tima Burtona založený na stejnojmenných kartách. Film užívá prvky černého humoru, romantické komedie, absurdit, politické satiry a zároveň je parodií různých vědecko-fantastických béčkových filmů. Ve filmu se objevilo mnoho známých herců jako třeba Jack Nicholson, Annette Beningová, Pierce Brosnan, Sarah Jessica Parkerová, Glenn Close, Michael J. Fox, Jack Black, Natalie Portmanová, Tom Jones a Danny DeVito. ", "tgt_summary": "Mars Attacks! ist eine Science-Fiction-Filmkomödie des Regisseurs Tim Burton aus dem Jahr 1996. Produziert wurde sie von Warner Bros. Der Film wurde in Deutschland erstmals auf der Berlinale am 22. Februar 1997 gezeigt.", "id": 534059} {"src_title": "50 Cent", "tgt_title": "50 Cent", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Narodil se v roce 1975 v newyorské čtvrti South Jamaica, Queens. Jeho matka (Sabrina Jackson) byla drogovou dealerkou, zavraždili ji, když mu bylo osm let. Se svým otcem se nikdy nesetkal a ani neví, kdo jím je. Po smrti své matky vyrůstal ve sklepě bez oken, v domě svých prarodičů. Od jedenácti let začal boxovat a zhruba od dvanácti prodávat crack, pod přezdívkou „Boo Boo”. V boxu byl tak úspěšný, že se v druhé polovině 80. let 20. století účastnil juniorských olympijských her. Ovšem stejných úspěchů se nedočkal na střední škole. Navštěvoval „Andrew Jackson High School”, z které byl ovšem brzy vyloučen za držení cracku a zbraně, za což byl i uvězněn. V roce 1994 byl dvakrát zatčen a poslán na sedm měsíců do ústavu pro mladistvé delikventy. Po těchto zkušenostech začal používat přezdívku 50 Cent, jako symbol svého přerodu. Tuto přezdívku si zvolil podle brooklynského zloděje Kelvina „50 Cent” Martina.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky (1998–2001).", "content": "50 Cent se poprvé hudební scéně představil v roce 1998, a to díky, tehdy již legendárnímu, Jam Master Jayovi, ze skupiny Run-D.M.C., který ho upsal na svůj label a naučil ho vše okolo psaní textů. Poprvé se objevil na písni skupiny Onyx – „React\". O rok později opustil label po nabídce od profesionálního dua producentů \"Trackmasters\", kteří ho uvedli ke Columbia Records. Při nahrávání alba zvládl vytvořit třicet šest písní během dvou týdnů. Ty nejlepší byly sestaveny na album Power of the Dollar, které mělo vyjít během roku 2000. Ovšem po útoku z dubna 2000, při kterém byl devětkrát postřelen, Columbia Records rozvázala kontrakt a album nikdy nevyšlo. Album obsahovalo singl „How to Rob” (ft. The Madd Rapper), což byl disstrack na padesát osobností tehdejší hudební scény. Druhým singlem byla píseň „Thug Love” (ft. Destiny's Child). Údajným podnětem k útoku na 50 Centa byla kontroverzní píseň „Ghetto Qu’ran”.", "section_level": 2}, {"title": "Get Rich or Die Tryin‘ (2002–2004).", "content": "Po dubnovém útoku se uchýlil do exilu v Kanadě, kde do roku 2002 nahrál okolo 30 písní, které byly určeny pro různé DJ a jejich mixtapy. Jeho manažer a producent Sha Money XL se však rozhodl vydat nejlepší z nich na jednom mixtapu, a tím vznikl \"50 Cent Is the Future\", první hip-hopový mixtape svého druhu. Poté nahrál kompilační mixtape \"Guess Who’s Back\", který si v té době poslechl i rapper a producent Eminem. Ten tuto nahrávku přehrál šéfu labelu Aftermath Entertainment Dr. Dremu, který se nakonec rozhodl 50 Centa upsat. Poté, se záštitou labelů Shady Records, Aftermath Ent. a Interscope Rec. nahrál své nové debutové album. Ještě před vydáním alba se zpropagoval na Eminemově soundtracku k filmu 8. míle a na propagačním LP „24 Shots“. Také vydal dva mixtapy se svou skupinou G-Unit, kterou tím představil svým posluchačům. Jeho studiové debutové album \"Get Rich Or Die Tryin'\" se stalo obrovským úspěchem. Alba se prodalo 872 000 kopií jen v prvním týdnu v USA, celosvětově se ho nakonec prodalo přes dvanáct milionů. Jen v USA bylo 8x platinové. Vedoucími singly jsou písně „In Da Club“ (1. příčka v žebříčku Billboard Hot 100), „Wanksta“ (13. příčka), „21 Questions“ (ft. Nate Dogg) (1. příčka) a „P.I.M.P.“ (3. příčka). Dalším singlem byla píseň „If I Can't“ (76. příčka). Během roku 2003 ještě vydal společné album skupiny G-Unit, kterou upsal pod svůj label G-Unit Records, který založil pod Interscope Records. Album neslo název \"Beg for Mercy\" a prodalo se ho přes 3 miliony kusů.", "section_level": 2}, {"title": "The Massacre a soundtracky (2005–2006).", "content": "Roku 2005 vydal své druhé album \"The Massacre\", kterého se celosvětově prodalo přes 9 milionů kusů. Alba se v USA prodalo přes milion kusů během prvního týdne, čím se stalo jedním z nejrychleji se prodávaných alb hudební historie. Produkci zajistili Dr. Dre, Eminem, ale i další producenti. Úvodními singly jsou písně „Disco Inferno“ (3. příčka), „Candy Shop“ (ft. Olivia; 1. příčka) a „Just a Lil’ Bit“ (3. příčka). Dalším singlem poté byla bonusová píseň z deluxe verze alba „Outta Control (Remix)“ (ft. Mobb Deep), která se umístila na 6. příčce amerického žebříčku. Ke konci roku vydal společně s G-Unit a dalšími členy \"G-Unit Records\" soundtrack ke svému prvnímu filmu \"Get Rich or Die Tryin\"'. Alba Get Rich or Die Tryin' OST se celosvětově prodalo okolo dvou milionů. Singly z alba jsou písně „Hustler’s Ambitions“ (65. příčka), „Window Shopper“ (20. příčka) a „Best Friend“ (ft. Olivia) (35. příčka). Společně s ním vydal i soundtrack ke své první konzolové hře nazvané \"Bulletproof\". Tento stejnojmenný soundtrack ovšem příliš komerčních úspěchů nezaznamenal.", "section_level": 2}, {"title": "Curtis (2007–2008).", "content": "V září 2007 vydal své třetí studiové album nazvané \"Curtis\". Kvůli problémům s datem vydání (album se odkládalo více jak půl roku), obvinil label Interscope ze sabotáže. Navíc rozpoutal sázku s Kanye Westem o to, kdo prodá za první týden více alb. Vyhrál Kanyeho \"Graduation\". Album \"Curtis\" představily singly „Straight to the Bank“ (32. příčka), „I Get Money“ (20. příčka), „Ayo Technology“ (ft. Justin Timberlake a Timbaland) (5. příčka) a „I’ll Still Kill“ (ft. Akon) (95. příčka). Album debutovalo na druhé příčce žebříčku prodeje alb v USA, když se ho v první týden prodalo 695 000 kusů. Celkem se ho prodalo okolo tří milionů kopií celosvětově.", "section_level": 2}, {"title": "Before I Self Destruct (2009–2011).", "content": "Album s názvem \"Before I Self Destruct\" mělo být vydáno ještě před \"Curtisem\", ale 50 Cent dal přednost konceptu alba, který splňoval spíše \"Curtis\". A tak album, kvůli dalším odkladům vyšlo až v listopadu 2009, i když mělo původně vyjít v prosinci 2008. \"Before I Self Destruct\" je atmosférou prequelem alba \"Get Rich Or Die Tryin'\". Ta se liší od minulých alb svou temnou podobou. Alba se prodalo okolo půl milionu. Ústředními singly jsou písně „Ok, You’re Right“, „Baby By Me“ (ft. Ne-Yo) (28. příčka) a „Do You Think About Me“ (ft. Governor). Celosvětově se ho prodalo okolo milionu kusů. Na začátku roku 2010 získal prestižní cenu Grammy za spolupráci na Eminemově písni „Crack a Bottle“. V roce 2010 oznámil, že začíná pracovat na novém albu nazvaném \"Black Magic\", album mělo být v klubovém hudebním stylu Eurodance. Dříve ovšem oznámil, že vydání tohoto alba odkládá a začíná pracovat na hip-hopovém albu s pracovním názvem \"The Return of the Heartless Monster\". Také chtěl, po splnění smlouvy u Interscope Records, vydat album \"Before I Self Destruct II\". Jako promo píseň byla vydána skladba „Outlaw“, která se umístila na 87. příčce žebříčku Billboard Hot 100, ačkoliv nejde o singl.", "section_level": 2}, {"title": "Street King Immortal a Animal Ambition (2012-dodnes).", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Street King Immortal (I. část).", "content": "Pro nové album přislíbil beaty od Dr. Dreho. Původně mělo být album vydáno v listopadu 2011, poté v prosinci, poté byl termín vydání stanoven na 2. července 2012. V červnu 2012 bylo oznámeno, že album ponese název \"5 (Murder by Numbers)\" a bude vydáno 3. července 2012, a to údajně i bez reklamní podpory labelu Interscope Records. Nakonec však album \"5 (Murder by Numbers)\" dal zdarma ke stažení, a tím nešlo o běžné album. Ve stejný den oznámil, že oficiální páté studiové album ponese název \"Street King Immortal\". původní datum vydání bylo 13. listopadu 2012. První promo singl z alba nesl název „New Day“ (ft. Dr. Dre a Alicia Keys), produkci původně zajistil Swizz Beatz pro Aliciu Keys, ale konečný beat dotvořili Dr. Dre a Eminem, a byl zveřejněn 28. července 2012. Singl debutoval na 79. příčce US žebříčku Billboard Hot 100. Druhý singl byl píseň „My Life“ (ft. Eminem a Adam Levine), který debutoval na 27. příčce. Album poté mělo být vydáno 26. února 2013, ale nakonec bylo odloženo na neurčitý termín na jaře roku 2013. Ale ani ten nebyl dodržen. Z alba dále byly zveřejněny písně „Major Distribution“ (ft. Snoop Dogg a Young Jeezy) a „We Up“ (ft. Kendrick Lamar). V současnosti je vydání alba plánováno na konec roku 2014.", "section_level": 3}, {"title": "Animal Ambition.", "content": "V prosinci 2013 oznámil, že pracuje na novém hudebním projektu s názvem \"Animal Ambition\", v té době se mluvilo pouze o mixtape či o street albu. Avšak nakonci února 2014 oznámil, že se vykoupil ze smlouvy se společnostmi Shady / Aftermath / Interscope, se kterými měl kontrakt ještě na jedno album. Současně podepsal novou spolupráci s vydavateli Caroline Records, Capitol Records a Universal Music Group. Téhož dne oznámil, že jeho novým albem bude právě \"Animal Ambition\", s plánovaným datem vydání 3. června 2014. Jedná se o konceptuální album s tématem prosperity. Od 18. 3. 2014 byla každý týden z alba zveřejněna nová píseň. Prvním singlem byla zvolena píseň „Don't Worry Bout It“ (ft. Yo Gotti). Žádný z celkově deseti singlů se nedostal do hitparády Billboard Hot 100. Album bylo skutečně vydáno 3. června 2014 pod vydavatelstvími G-Unit Records, Caroline Records a Capitol Records. V USA se umístilo na 4. příčce v žebříčku Billboard 200 s 46 728 prodanými kusy v první týden prodeje.", "section_level": 3}, {"title": "Street King Immortal (II. část).", "content": "Po vydání alba \"Animal Ambition\" v červnu 2014 se chystal vydat na turné, a poté chtěl ke konci roku 2014 vydat i dlouho připravované album \"Street King Immortal\", o kterém prohlásil, že půjde o více osobní album. V červnu 2014 však dal zpět dohromady svou skupinu G-Unit a začal nahrávat písně s ní. Také původně plánoval společné album, které mělo být vydáno na podzim 2014. V červnu také ohlásil, že jeho další sólové album \"Street King Immortal\", které mělo být původně vydáno již v roce 2012, bude vydáno 16. září 2014. Plánované společné album G-Unit nakonec bylo rozděleno do dvou EP. V srpnu 2014 se skupinou G-Unit vydali nezávislé EP s názvem \"The Beauty of Independence\". EP obsahovalo šest nových písní. Druhá část, EP s názvem \"The Beast is G-Unit\", měla být původně vydána v říjnu 2014, poté v listopadu a v prosinci, ale nakonec bylo zvoleno až datum 3. března 2015. Na začátku září oznámil, že odkládá vydání alba \"Street King Immortal\", důvodem mělo být soustředění se na tvorbu s G-Unit. Nový termín vydání tak je až pro rok 2015. V květnu vydal singl „Get Low“ (ft. 2 Chainz a Jeremih), píseň se v hitparádách neumístila. V červnu 2015 oznámil, že album \"Street King Immortal\" vydá v září 2015. Avšak ani toto datum nedodržel a místo toho v listopadu vydal mixtape \"The Kanan Tape\".", "section_level": 3}, {"title": "Filmová kariéra.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Herectví.", "content": "I když se poprvé začal objevovat na televizních obrazovkách v různých dokumentech, svou skutečnou hereckou kariéru započal roku 2005. Pro začátek namluvil sám sebe v populárním seriálu Simpsonovi. Poté debutoval v celovečerním snímku Johna Sheridana nazvaném \"Get Rich or Die Tryin’\" (\"Zbohatni nebo chcípni\"), který vypráví o jeho vlastním životě. O rok později přijal roli v poválečném dramatu Home of the Brave (\"Země zatracených\"), ve kterém hraje vojáka, který se vrátil z války v Iráku a nedokáže se vyrovnat s tím, co zažil. Roku 2008 přijal vedlejší roli v thrilleru \"Righteous Kill\" (\"Oprávněná vražda\"), kde si zahrál majitele hudebního klubu s kriminální minulostí. Roku 2009 spoluzaložil filmovou produkční společnost Cheetah Vision Films, pod kterou od roku 2010 natáčel okolo pěti filmů ročně. Hrál v jednom díle seriálu \"Entourage\" (\"Vincentův svět\"), ve filmu \"Streets of Blood\" (\"Krvavé ulice\"), který byl o policejní práci v New Orleans po hurikánu Katrina, a také ve filmu britské produkce \"Dead Man Running\". Jeho největší filmovou zkušeností roku 2009 ovšem byl jeho režisérský a scenáristický debut ve filmu \"Before I Self Destruct\", ve kterém i hrál. Film vyšel jako bonus ke stejnojmennému CD. V roce 2010 přišly do kin nebo rovnou vyšly na DVD filmy \"Morning Glory\", \"Twelve\" a \"Caught in the Crossfire\". S vlastní produkční společností natočil snímek \"The Gun\". Roku 2012 hrál ve filmech \"All Things Fall Apart\", \"Freelancers\" a \"Fire with Fire\". Jeho častým hereckým kolegou je Val Kilmer. V roce 2013 hrál ve snímcích \"Plán útěku\", \"Zmrzlá zem\" a \"Frajeři ve Vegas\". V roce 2015 ve filmech \"Špión\" a \"Bojovník\". V roce 2018 hrál ve filmech \"Dokonalá loupež\" a \"Plán útěku 2\". V roce 2019 si zopakoval roli hackera Hushe ve snímku \"Plán útěku 3\". Mezi lety 2014 a 2018 hrál v úspěšném seriálu stanice Starz s názvem \"Power\". Seriál, který na obrazovkách vydržel šest sérií, také produkoval skrze svou společnost G-Unit Films and Television Inc. V roce 2017 mu stanice BET odvysílala vlastní talk show \"50 Central\". Měla jen jednu řadu. V roce 2018 produkoval nový seriál \"The Oath\". Ten byl obnoven i pro druhou sérii. V roce 2020 měla premiéru první řada seriálu \"For Life\", u kterého 50 Cent figuroval jako výkonný producent. V lednu 2020 obdržel svou vlastní hvězdu na hollywoodském chodníku slávy.", "section_level": 2}, {"title": "Režie.", "content": "Po svém debutu s filmem \"Before I Self Destruct\" se začal věnovat i režii videoklipů. Nejdříve představil dva „minifilmy“ k písním z alba \"Before I Self Destruct\". V roce 2010 režíroval hudební klipy k mixtapovým písním členů G-Unit – Tony Yaya a Lloyda Bankse. Další videoklip natočil v roce 2014.", "section_level": 2}, {"title": "Scenárista.", "content": "Scenáristický debut si odbyl v roce 2009 scénářem k filmu \"Before I Self Destruct\". Roku 2010 napsal příběh k filmu \"The Gun\" a scénář k filmu \"Things Fall Apart\".", "section_level": 2}, {"title": "Spory (Beef).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky („How to Rob“, Ja Rule a Murder Inc.).", "content": "V roce 1999, vydal píseň „How to Rob“, ve které dissoval na padesát osobností, např.: rappery, zpěváky a umělce jako jsou: Jay-Z, Busta Rhymes, Timbaland, Will Smith, Bobby Brown, Whitney Houston, Mariah Carey, Puff Daddy, Missy Elliott, DMX, R. Kelly, Mike Tyson nebo Wu-tang Clan. Nejstarším sporem je rozepře s rapperem, který si říká Ja Rule. Spor se táhne již z dob, kdy 50 Cent nebyl příliš známý. Ja Rule obvinil 50 Centa z krádeže šperků, to vyústilo v pobodání 50 Centa. Již na albu Power of the Dollar je disstrack „Life’s on the Line“. Na soundtracku „8. Mile“ i albu Get Rich Or Die Tryin' jsou poté disstracky „Wanksta“ a „Back Down“. Album The Massacre obsahuje diss „Piggy Bank“ a album Get Rich or Die Tryin' OST zase diss „Window Shopper“. O trochu kratším je spor s hudební společností Murder Inc.. Společnost vede Irv Gotti, u kterého se prokázaly spojitosti s podsvětím. Na labelu byl upsán i Ja Rule. 50 Cent měl ovšem problém s přítelem Irva Gottiho – Kennethem „Supreme“ McGriffem, drogovým bossem. Toho si podal v písni „Ghetto Qu’ran“ a podle mnohých právě tato píseň vedla k postřelení 50 Centa v roce 2000. V roce 2011 Ja Rule potvrdil, že byl beef urovnán a tím ukončen.", "section_level": 2}, {"title": "Newyorský beef (Fat Joe, Nas, Diddy, D-Block a Dipset).", "content": "Fat Joe si vysloužil nenávist 50 Centa účastí na písni Ja Rula „New York“. Proto ho zahrnul do svého dissu „Piggy Bank“. V roce 2008 50 Cent spolu s G-Unit vydal mixtape plný disstracků nazvaný „Elephant In the Sand“. Spor byl urovnán v říjnu 2012, kdy společně vystoupili pro uctění vzpomínky, jejich předčasně zemřelého společného promotéra Chrise Lightyho. V roce 2005 vedl spor i s rappery Nasem a Diddym. Ovšem tyto spory brzy vyprchaly. Nas se 50 Centovi znelíbil kvůli jeho sympatiím k vyhozenému Gameovi a Diddy kvůli nejasnostem v kontraktu rappera Mase, který se začal spojovat s G-Unit Records. Na každého 50 vydal jen jeden diss. Nase zahrnul do dissu „Piggy Bank“ a Diddyho pomluvil v dissu „Hip Hop“. Jadakisse a jeho skupinu D-Block 50 Cent zavrhl ve svém newyorském dissu „Piggy Bank“. Jadakiss pobouřil 50 Centa, když přijal, stejně jako Fat Joe, spolupráci na tracku Ja Rula „New York“. Jadakiss a D-Block prakticky fungovali jako protiváha k 50 Centovi a G-Unit. Nesmyslný spor byl v roce 2009 ukončen, kdy se stali 50 Cent s Jadakissem přáteli a společně vystupovali na prvním ročníku festivalu ThisIs50. V roce 2007 vypukl spor se zakladatelem skupiny The Diplomats – Cam'ronem. 50 Cent vydal disstrack „Funeral Music“ a dále ho dissoval na písni rappera Young Bucka „Hold On“. Ještě během roku 2007 ukončil beef se zbývajícími členy The Diplomats. V roce 2009 ukončil spor i s Cam'ronem. Členové skupiny The Diplomats Jim Jones a Juelz Santana také vystoupili na festivalu ThisIs50.", "section_level": 2}, {"title": "Jižanský beef (Lil Wayne, DJ Khaled, Rick Ross a Triple C's).", "content": "Rok 2007 přinesl také spor s rapperem Lil Waynem, kterému 50 věnoval píseň „Part Time Lover”. O rok později Wayne odpověděl v písni „Louisianimal“. Po dalším roce 50 vydal disstrack „Play This on the Radio“. Také Wayne zmínil v písni „Officer Ricky Go Ahead (Try Me)“. Tento diss obsahoval řádky i na DJ Khaleda. Na Khaleda natočil i kontroverzní video „A Psychic Told Me“, které ovšem brzy vymazal z internetu. Nepřímo v něm vyhrožoval zabitím Khaledovy matky. Rapper Rick Ross nahrál na 50 Centa diss „Mafia Music“ za to, že se na něj křivě podíval. 50 odpověděl dissem „Officer Ricky Go Ahead (Try Me)“, v kterém odhalil Rossovu minulost u policie. Následoval diss „Tia Told Me“, v kterém se svěřuje, co mu prozradila jedna z matek Rossových dětí Tia Kemp. Na ThisIs50.com zveřejňuje posměšnou sérii videí „Saturday Cartoon“, v které si dělá legraci z Ricky Rosse, dále sérii „Pimpin' Curly“, která zesměšňuje dvojici Pimpin Ken a Foxy Brown, která kritizovala 50 Centa kvůli písni „Officer Ricky“. S G-Unit nahrává diss „I’ll be the Shooter“, na který natočí i klip. Ross odpoví dissy „Valley of the Death“, „In Cold Blood“, „Push 'Em Over The Edge“, „Don't Count The Boss Out“ a „Mafia Music“ (remix) (ft. Game, Ja Rule a Fat Joe). Poté, co 50 Cent zesměšní prodeje Rossovi skupiny Triple C’s (12 000 kusů v prvním týdnu), ho začínají dissovat i nepříliš známí členové této skupina, na ně 50 Cent doposud nezareagoval. K beefu s Rossem se vyjádřil i 50ho bratranec Two Five, který na Rosse nahrál disstrack „The Hustle“, dále Lloyd Banks s dissem „Officer Down“, Tony Yayo s písní „Somebody Snitch“, Mazzaradi Fox s písní „Deep Cover“, Game, který Rossovi jasně vzkázal, že pokud se neobrátí s žádostí o pomoc na něj tak ho 50 Cent bezmilosti zničí a rapper Maino, který prohlásil, že se mu na Rossovi nelíbí že všem lhal. Nejnověji se do beefu přimotal i pornoherec Brian Pumper, který narapoval diss právě na Rick Rosse.", "section_level": 2}, {"title": "Beef s bývalými členy G-Unit (Game a Young Buck).", "content": "Roku 2005 byl Game vyhozen z Unit. 50 Cent ho ještě téhož roku stihl zesměšnit na konci klipu k dissu „Piggy Bank”. Také v Deluxe vydání alba \"The Massacre\" nahradil remix Gameovi písně „Hate it or Love it“ remixem k písni „Outta Control“ (ft. Mobb Deep). Game sice započal s kampaní nazvanou G-Unot, ale 50 Cent brzy odkoupil práva na tuto „značku“ a tak ji dále Game nemohl používat. Naopak G-Unit začala používat slogan „Game Over“. Spor s Gamem je nejplodnější na disstracky. Nejnovějším je „So Disrespectful“ na albu Before I Self Destruct. V roce 2009 Game oficiálně ukončil beef s 50 Centem, doposud se však 50 Cent k tomuto vývoji nevyjádřil. Ve smutnou situaci vyústil spor s dlouholetým členem G-Unit, Young Buckem, 50 Cent zveřejnil roku 2008 záznam hovoru, ve kterém se Buck omlouvá 50 Centovi a prosí ho, aby ho vzal zpět do Unit. Young Buck okamžitě reaguje zraňujícím disstrackem „Taped Conversation“ a později „Terminate on Sight“, „Laugh Now Cry Later“ „My Whole Life“ a „I'm Out Here“, 50 Cent prohlásil, že Buck může zůstat u G-Unit Rec., ale to Buck rezolutně odmítl a začal se spojovat s Gamem. Jenže 50 Cent tvrdí, že Buck je stále oficiálně upsán. I jemu patřil diss na albu \"Before I Self Destruct\" „So Disrespectful“. Roku 2014 Young Buck spolu s ostatními členy vydali nové nahrávky jako celek G-Unit, tím je beef uzavřen.", "section_level": 2}, {"title": "Diskografie.", "content": "\"Vlastní článek:\" Diskografie 50 Centa", "section_level": 1}, {"title": "Hudební videa.", "content": "\"Vlastní článek:\" Seznam hudebních klipů 50 Centa", "section_level": 1}, {"title": "Filmografie.", "content": "\"Vlastní článek:\" Filmografie 50 Centa", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "50 Cent vyhrál již 60 cen a byl 83x nominován. Vlastní článek: Seznam 50 Centových ocenění", "section_level": 1}], "src_summary": "Curtis James Jackson (* 6. července 1975, Queens, New York), známý spíše pod pseudonymem 50 Cent, je americký gangsta rapper, který se proslavil alby \"Get Rich Or Die Tryin'\" a \"The Massacre\". Celosvětově prodal dohromady 21 milionů nosičů jen těchto multiplatinových alb a celkem přes 30 milionů svých nahrávek, čím se řadí mezi nejúspěšnější rappery všech dob. Roku 2010 získal svou první cenu Grammy. Jako první umělec vydal samostatný mixtape, a to \"50 Cent Is the Future\" (2002). Také jako první vydal bonusové DVD s hudebními videoklipy ke všem písním z alba (\"The Massacre\", 2005). ", "tgt_summary": "50 Cent, bürgerlich Curtis James Jackson III (* 6. Juli 1975 in Queens, New York), ist ein US-amerikanischer Gangsta-Rapper und Schauspieler. Nach der Entdeckung durch Jam Master Jay wurde er mehrfach angeschossen und von seinem Plattenlabel entlassen. 2003 entdeckten Eminem und Dr. Dre ihn erneut. Er hat mehrere Millionen Platten verkauft. Sein Leben wurde in \"Get Rich or Die Tryin’\" verfilmt.", "id": 2047338} {"src_title": "Bitva u Gráníku", "tgt_title": "Schlacht am Granikos", "src_document": [{"title": "Místo bitvy a velikost armád.", "content": "Makedonci a jejich řečtí spojenci, vedení Alexandrem, postavili do pole přibližně 30 000 pěšáků a 5 000 jezdců. Perští satrapové shromáždili celkem 10 000 perských pěšáků, 8 000 řeckých žoldnéřů a 15 000 perských jezdců. Různé prameny však leckdy uvádějí značně odlišné počty vojáků obou armád. Většinou se však shodují v počtu zhruba 30 - 35 000 mužů na makedonské a 25 - 33 000 na perské straně. Řeka Gráníkos (dnes \"Biga\"), tekoucí do Marmarského moře, byla v místě bitevního pole široká pouze 20 metrů. Satrapové rozmístili své vojsko na kopci na západním břehu řeky, neboť zde byla velice bahnitá půda a navíc břeh stoupal strmě vzhůru, což mělo otupit předpokládaný makedonský útok. Blízkost moře měla Makedoncům znemožnit obejití tohoto perského postavení.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "Alexandr prý na Peršany narazil třetího květnového dne při svém postupu z Abydu. Přesný průběh bitvy je z důvodu odporujících si údajů antických pramenů nejasný. Perská jízda byla prý rozestavena na nevhodném terénu na břehu řeky, zatímco pěchota společně s řeckými hoplíty byla umístěna v záloze. Alexandr si zřejmě okamžitě povšiml nerozumného bitevního uspořádání nepřítele. O dalším průběhu střetu existují různé zprávy, podle nichž Alexandr buď okamžitě zaútočil na nepřítele, anebo nejprve v noci překročil řeku proti proudu a napadl Peršany až za úsvitu následujícího dne (jak navrhoval Alexandrův generál Parmenion). Každopádně část perské jízdy byla v kontaktu s prvními příchozími Makedonci. Alexandr se svými druhy (\"hetairoi\") podnikl krycí útok, zatímco zbytek jeho jízdy zajišťoval formující se makedonskou pěchotu. Ve středu makedonské linie byla rozmístěna těžká pěchota s jízdou po obou křídlech. Bitva začala klamným útokem makedonské jízdy a lehké pěchoty na levém křídle, jemuž velel Parmenion. Peršané svými zálohami ihned posílili tuto stranu své linie a Makedonci byli zatlačeni zpět. V tomto okamžiku ale Alexandr v čele svých hetairoi útočících v jejich klasické klínové formaci vnikl do středu perské sestavy. Peršané podnikli protiútok oddílem jízdy tvořené šlechtici. V následném zuřivém boji Alexandr a jeho spolubojovníci zabili mnoho vysoce postavených perských velmožů, třebaže sám Alexandr byl přitom omráčen sekerou vrženou jedním z nich. Předtím než mohl Peršan dokončit svůj smrtící úder, byl ale zabit Kleitem, který tak Alexandrovi zachránil život. Makedonská jízda se pak stočila doleva a začala pomalu zatlačovat Peršany, kteří byli stále zaneprázdněni levou stranou makedonské linie. Vzniklou výduť využila makedonská pěchota k útoku proti méně kvalitním perským pěšákům stojícím v týlu perské linie. Zhroucení střední části fronty vyvolalo paniku v řadách perské jízdy na křídlech, která se následně vzdálila z bojiště. Svou jízdou opuštěná perská pěchota se poté obrátila na útěk, při němž byli ale mnozí perští vojáci pobiti.", "section_level": 1}, {"title": "Následky bitvy.", "content": "Celkové ztráty Makedonců činily jen asi 100–200 mužů (což je ale současnými historiky silně zpochybňováno). 2 000 Peršanů upadlo do zajetí a kolem 1 000 jezdců a 3 000 pěšáků v boji padlo, většina z nich na útěku. Na perské straně bojující řečtí žoldnéři, kteří do samotné bitvy téměř vůbec nezasáhli, dopadli ještě hůře. Navzdory jejich původu je Alexandr nechal zmasakrovat a ti, které ušetřil, byli odvedeni jako otroci do dolů v Pangaionu, aby napříště už žádný Řek nepozvedl zbraň proti jinému Řekovi. Tento Alexandrův brutální čin však přispěl k tomu, že řečtí žoldnéři v perských službách bojovali v dalších bitvách proti Makedoncům obzvlášť zarputile. V bitvě u Gráníku byl Alexandr nejblíže smrti za celou dobu tažení proti Persii. Perský král Dareios III. po této bitvě pochopil, že makedonské vojsko je silou, kterou bude třeba brát vážně. Okamžitým důsledkem makedonského vítězství bylo osvobození řeckých obcí v Malé Asii, čímž si Alexandr zabezpečil předmostí pro svá další tažení na východ.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u řeky Gráníkos v květnu roku 334 př. n. l. byla prvním velkým vítězstvím Alexandra Makedonského během jeho tažení proti Perské říši. Na tomto místě, ležícím nedaleko mytické Tróje, porazil Alexandr vojsko perských satrapů Malé Asie doplněných velkým oddílem řeckých žoldnéřů. ", "tgt_summary": "Die Schlacht am Granikos im Mai 334 v. Chr. war der erste Erfolg beim Feldzug der Griechen unter Alexander dem Großen gegen das persische Weltreich. Der junge makedonische König konnte das unter ständigen Bürgerkriegen leidende Griechenland auf ein gemeinsames Ziel einschwören: Die Griechen sollten den Persern deren Angriffe und die Zerstörung der Athener Akropolis im Jahr 480 v. Chr. „heimzahlen“. Die Hauptlast der Kämpfe trugen allerdings die makedonischen Verbände, nur die thessalische Reiterei spielte daneben eine erwähnenswerte Rolle.", "id": 1742215} {"src_title": "Antonín Stamic", "tgt_title": "Anton Stamitz", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Německém Brodu jako syn houslisty a skladatele Jana Václava Stamice. Jan Antonín Stamic přijel s manželkou, synem Karlem a dcerou Marií ze svého bydliště v Mannheimu do Německého Brodu v koncem roku 1749 na obřad uvedení svého bratra Antonína Tadeáše do úřadu děkana. Během návštěvy se zde narodil 27. listopadu 1750 syn Antonín Tadeáš Jan Nepomuk. Hudbě jej učil zprvu otec spolu s jeho bratrem Karlem. Po smrti otce v roce 1757 jejich výuku převzal Christian Cannabich, skladatel a kapelník mannheimského orchestru. V roce 1764 se stal Antonín Stamic druhým houslistou Mannheimského orchestru. Po roce 1770 koncertoval s bratrem v Paříži a postupně se prezentoval také jako skladatel. V květnu 1777 byla v Concert Spirituel uvedena jeho \"Symfonie pro hoboj a fagot\" a v následujícím roce jeho violové koncerty. V letech 1782 - 1789 působil jako houslista v královské kapli zámku ve Versailles. Byl výborným pedagogem a k jeho žákům patřili mj. Rodolphe Kreutzer či Bedřich Vilém Pixis. Od roku 1789 údajně trpěl psychickou nemocí. O jeho dalším životě není nic známo. Poslední zmínka je z roku 1796, kdy uspořádal benefiční koncert pro své přátele. Zemřel mezi lety 1796-1809. Datum jeho úmrtí se odvozuje z dochovaných dopisů, které v r. 1809 psala vdova po Antonínu Stamicovi a v nichž se zmiňuje o penzi, která jí byla po smrti manžela přidělena.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jeho dílo zahrnuje na 12 symfonií, 50 smyčcových kvartet, 20 houslových koncertů, 4 koncerty pro klavír, flétnu aj. V literatuře jsou značné rozpory v životopisech a vzájemných vztazích jednotlivých členů rozvětvené rodiny Stamiců. Z toho vyplývají i nepřesnosti při identifikaci skladeb.", "section_level": 1}], "src_summary": "Antonín Stamic, celým jménem Antonín Tadeáš Jan Nepomuk Stamic (narozen v Německém Brodu, zde pokřtěn 27. listopadu 1750 – zemřel pravděpodobně v Paříži či Versailles před rokem 1809) byl český houslista, violista a hudební skladatel.", "tgt_summary": "Anton Thadäus Johann Nepomuk Stamitz (getauft am 27. November 1750 in Deutschbrod (Německý Brod); † 1798 oder 1809 vermutlich in Paris oder Versailles) war ein deutscher Violinist und Komponist der Klassik.", "id": 1826047} {"src_title": "Niš", "tgt_title": "Niš", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Niš patří mezi nejstarší města Balkánu. Ve 3. století př. n. l. zahnali Keltové Illyry z oblasti Niše a založili město \"Navissos\". Římané město dobyli roku 75 př. n. l. a přejmenovali Navissos na Naissus, které se vyvinulo na jeden z nejdůležitějších vojenských táborů na Balkáně. Městem vedla strategická silnice Via Militaris, která spojovala Konstantinopol přes linii Adrianopolis (dnešní Edirne)-Philippopolis (dnešní Plovdiv)-Serdica (dnešní Sofie)-Naissus se Singidunem (dnešní Bělehrad). Roku 274 se zde narodil Konstantin I. Veliký, který jako římský císař legalizoval křesťanství. Také západořímský císař Constantius III. pochází z Niše. Po roce 395 patřilo město Naissus Východořímské (Byzantské) říši. Kolem roku 580 se v okolí města Naissus začali usazovat první Slované a v jejich jazyce se jméno města změnilo na Niš. Městem, které bylo situováno na trase mezi západním světem a Cařihradem procházely často křížové výpravy. Turci poprvé obléhali Niš v roce 1386, tři roky před Bitvou na Kosově poli. V roce 1454 padla Niš do rukou Turků definitivně. Po Berlínském kongresu připadla Niš zpět Srbsku. To se zavázalo nicméně přes město vybudovat železniční spojení a nedlouho poté proto byla Niš napojena železničně jak na Bělehrad, tak i na Istanbul. Město se díky tomu začalo rozvíjet také jako železniční uzel a průmyslové centrum. V roce 1914 přesunuli Srbové po vypuknutí první světové války své úřady právě do Niše, neboť byli srbští političtí představitelé toho názoru, že tam bude velení i vláda v bezpečí. Nicméně, jakmile se roku 1915 do války zapojilo také Bulharsko, Niš byla obsazena. I během druhé světové války byla Niš těžce poškozena. Ve městě byl zřízen koncentrační tábor.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Niš má zastoupenu celou řadu průmyslových odvětví, které se rozvíjely především za časů existence socialistické Jugoslávie. Mezi ně patří např. strojírenství, zpracování tabáku, nebo výroba elektroniky. V roce 1981 mělo město ve srovnání s celojugoslávským průměrem 110 % životní úrovně země. Továrna na výrobu cigaret (\"Duvanska industrija Niš\") zde byla otevřena v roce 1911. Roku 1999 byla továrna v rámci Operace Spojenecká síla bombardována vojsky NATO.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Městskou dopravu v Niši zajišťují autobusy (v letech 1930–1958 mělo město funkční tramvajovou síť). Niš má dálniční spojení na sever s Bělehradem, na jih se Skopje a na východ se Sofií (dálnice však stále není dokončena). Železniční směry víceméně kopírují ty silniční; hlavní železniční trať Bělehrad-Niš, dále trať Niš-Dimitrovgrad, nebo např. Niš-Skopje. Město Niš má i vlastní letiště, které nese jméno podle císaře Konstantina Velikého.", "section_level": 1}], "src_summary": "Niš (v srbské cyrilici Ниш, ve starověku latinsky Naissus) je město na jihovýchodě Srbska. Se svými 260 237 obyvateli (2011) je třetím největším městem země. Město se nachází v Nišské kotlině na soutoku řek Nišavy a Jižní Moravy v nadmořské výšce 194 m n. m.", "tgt_summary": "Niš (, ) ist die drittgrößte Stadt in Serbien und gleichzeitig der Hauptverwaltungssitz des Okrug Nišava. 2011 zählte die Stadt 260.237 Einwohner. Niš ist Industrie- und Handelsstadt und Sitz eines orthodoxen Bischofs. In Niš befinden sich eine Universität, ein Symphonie-Orchester, Museen, Theater und verschiedene Kultureinrichtungen.", "id": 85759} {"src_title": "Burza cenných papírů", "tgt_title": "Wertpapierbörse", "src_document": [{"title": "Historie burz.", "content": "Původ slova „burza“ pochází z latinského „bursa“, což znamená kožený měšec. Tři měšce byly také součástí erbu rodiny obchodníků „Van der Buerse“, do jejichž hostinců v belgických Bruggách se koncem 14. století sjížděli obchodníci zejména z Itálie nejen aby zde přespali, ale také uzavírali své obchody. Místu kolem hostince, kde obchody rovněž probíhaly, se začalo říkat „burzy“ a později se tento název přenesl i na instituci, která byla po úpadku Brugg zřízena v roce 1531 v Antverpách. Nesla název „Beurs“ a šlo o první burzu cenných papírů určenou pro obchod se směnkami a zlatými a stříbrnými mincemi. Konala se zde také první emise obligací vydaná městem Antverpy. V roce 1602 nastala další významná událost v historii cenných papírů. Byla založena Nizozemská východoindická společnost (Verenigde Oostindische Compagnie), a to formou první veřejné emise akcií na Amsterodamské zbožové burze. V roce 1631 pak v Amsterdamu, tehdejším finančním centru Evropy, vznikla i burza cenných papírů, která již měla svá pevně daná pravidla obchodování i otevírací hodiny. S rozvojem obchodu s cennými papíry se vyvinula i nová burzovní technika, spekulace. Postupně vznikaly další burzy v \"západním světě\" jako v Berlíně (1739), Londýně (1745) či New Yorku (1792). V ostatních světadílech byly zakládány burzy teprve ve druhé polovině 19. století. V roce 1860 vznikla burza v Bombaii a roku 1878 burza v Tokiu. V Sydney zahájila burza své obchodování v roce 1871, v Johannesburgu roku 1887. Burzovní obchodování v té době oživilo zavedení telegrafu, telefonu a potrubní pošty. Ve 20. století vzrostl význam světových finančních center jako New York či Londýn a zdejší burzy začaly plnit funkci burz mezinárodních. Zejména do Spojených států zamířily pro kapitál stovky zahraničních společností. Díky tomu burzovní obchodování vzkvétalo a ceny akcií rostly. Zlom nastal až v říjnu 1929, kdy burzovním světem otřásl krach newyorské burzy. Následovala světová hospodářská krize, která si vyžádala množství bankrotů i zástupy nezaměstnaných. Zásadní změna v burzovním obchodování v poválečném období nastala až s rozvojem výpočetní techniky v 70. a 80. letech, kdy se začaly používat počítačové sítě a elektronické systémy pro zadávání příkazů. Objevil se také nový druh trhu, organizovaný mimoburzovní trh, který fungoval do té doby neformálně a byl značně roztříštěn. Nestabilita na finančních trzích dala také vzniku novým finančním instrumentům, finančním derivátům, které umožnily zajištění proti riziku. Devadesátá léta charakterizovala pokračující globalizace světové ekonomiky a rostoucí význam odvětví informačních technologií. Řada nadnárodních firem fúzovala a objevily se stovky nových emisí akcií, zejména technologicky orientovaných firem. Rozvoj Internetu dal také vzniku novému fenomenu - obchodování s akciemi on-line. To vše zvýšilo atraktivitu akciového trhu a odrazilo se v rapidním růstu cen akcií na všech světových burzách. Investiční euforie později dosáhla úrovně spekulativní bubliny, k jejímuž protržení došlo v roce 2000. Do 21. století tak akciový trh vstoupil poklesem. Historie českého burzovnictví sahá do roku 1871. Významní představitelé hospodářské sféry tehdy v čele s velkoobchodníkem Aloisem Olivou shromáždili finanční prostředky - 29 780 zlatých - na založení a provoz první pražské burzy. Na ní se zpočátku obchodovalo jak s cennými papíry, tak se zemědělskými plodinami. Zejména obchod s cukrem byl natolik významný, že se burza stala střediskem obchodu této komodity pro celé Rakousko-Uhersko. Po první světové válce obchod se zbožím ustoupil do pozadí a na pražské burze probíhaly obchody pouze s cennými papíry. Příchod druhé světové války přerušil období meziválečného rozmachu pražské burzy a brány této instituce se na několik příštích desetiletí uzavřely. Česká burzovní tradice nalezla své pokračování až v letech devadesátých. Osm bankovních domů v roce 1992 vytvořilo společnost, jež se později na základě přijetí burzovního zákona přeměnila na Burzu cenných papírů Praha, a.s. První obchodní transakci zde uskutečnili 6. dubna 1993.", "section_level": 1}], "src_summary": "Burza cenných papírů je místo obchodování cenných papírů. Burza je právnickou osobou oprávněnou organizovat na určeném místě a ve stanovenou dobu poptávku a nabídku cenných papírů. Na burze se obchoduje s akciemi, cennými papíry a s dividendovými a úrokovými kupóny. Burza je akciovou společností, pro kterou platí ustanovení obchodního zákoníku. ", "tgt_summary": "Die Wertpapierbörse (auch \"Effektenbörse\"; ) ist eine Börse, an der als Handelsobjekte Effekten und sich hierauf beziehende Derivate gehandelt werden.", "id": 991900} {"src_title": "Unilever", "tgt_title": "Unilever", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Unilever vznikl v roce 1929 fúzí dvou podniků - Margarine Unie z Nizozemska a Lever Brothers z Velké Británie. Syn Johanna Schichta, Georg E. A. Schicht, se stal prvním celosvětovým prezidentem Unileveru. V roce 1848 založil jeho děd Georg Schicht v Rynolticích provoz na výrobu mýdel a svíček. Tento podnik, později přesunutý do Ústí nad Labem, následně ovládl potravinářsko-drogistický trh ve střední Evropě. William Hesket Lever, později Lord Leverhulme, založil společnost Lever Brothers v roce 1885 a brzy vybudoval továrny na výrobu mýdla v Evropě, Severní Americe, Austrálii a na Dálném Východě a podniky na zpracování olejů v Port Sunlightu a v australském Sydney. V roce 1872 začaly konkurující si firmy Jurgens a Van den Bergh výrobu margarínů. Ekonomická nutnost je ale dovedla k fúzi a s dalšími dvěma společnostmi Centra a Schicht a.s. ke zformování Margarine Unie. Následovalo připojení dalších společností. V roce 1928 získává Margarine Unie společnost Calvé-Delft a rok 1929 Hartog. Smlouva o založení společnosti Unilever byla podepsána Margarine Unie a Lever Brothers 2. září 1929, 1. ledna 1930 pak tato společnost oficiálně vznikla.", "section_level": 1}, {"title": "Unilever v České republice.", "content": "Unilever působí od roku 1991 i v České republice a to ve třech hlavních kategoriích - potraviny (značky Knorr, Flora, Hera, Rama, Perla, Lipton, Hellmann's, Saga), hygienické a kosmetické přípravky a prostředky pro domácnost (značky Cif, Domestos, Dove, Signal, Axe, Rexona, Timotei, Radox) a zmrzlina (značky Algida, Míša, Magnum, Carte D'Or, Ben&Jerry's, Breyers). V roce 2004 společnost prodala svůj výrobní závod v Zábřehu na Moravě a v roce 2006 zakoupila značku nanuků Míša od společnosti Alima. V roce 2010 v rámci evropské optimalizace výrobních kapacit společnost prodala svůj závod v Nelahozevsi.. Výroba rostlinných tuků Rama, Flora, Rama Crème Bonjour, Hera a Perla a téměř celé portfolio značky Hellmann's bylo přesunuto do jiných evropských závodů. Společnost Unilever v červnu 2013 získala od firmy Bochemie značky Savo, Biolit a Diffusil. Unilever získal od Bochemie stoprocentní podíl v její dceřiné společnosti HomeBrands a kromě uvedených značek převzal i další duševní vlastnictví a vybrané zaměstnance. Výroba získaných značek bude v souladu se smlouvou i nadále zajišťována v závodě Bochemie v Bohumíně. Centrála české pobočky je v Praze.", "section_level": 1}, {"title": "Unilever a udržitelný rozvoj.", "content": "Společnost Unilever je zavázána k zodpovědnému chování. Věří, že s pomocí 2 miliard svých zákazníků dokáže změnit svět k lepšímu. Společnost Unilever založila v roce 2012 nadaci The Unilever Foundation, která se zaměřuje na kvalitu života hned v několika oblastech: hygienické podmínky, přístup k čisté a pitné vodě, výživa a lepší životní styl. V této souvislosti uzavřel Unilever partnerství s pěti globálními neziskovými organizacemi: UNICEF, Oxfam, World Food Programme, PSI a Save the children a v roce 2014 s Mezinárodním fondem pro zemědělský rozvoj (IFAD). V listopadu 2010 byl představen Unilever Sustainable Living Plan (Unilever Plán Udržitelného Rozvoje), který si klade za cíl pomoci více jak jedné miliardě lidí zlepšit jejich zdraví, hygienické podmínky a životní úroveň, využívat 100 % zemědělských surovin z udržitelných zdrojů a zmírnit dopad na životní prostředí do roku 2020 o celou polovinu. Společnost Unilever se již 13. rok v řadě drží v čele žebříčku Dow Jones Sustainability Index v kategorii potravin. Tento index částečně vychází z hospodaření, sociálních závazků, vlivu na životní prostředí a výsledků společnosti. V rámci plnění cílů, které si společnost stanovila, podniká Unilever v České republice konkrétní kroky a realizuje zajímavé projekty, které pomáhají životnímu prostředí i lidem.", "section_level": 1}, {"title": "Životní prostředí.", "content": "Unilever Česká republika obsadil v roce 2010 2. místo v soutěži Podnik podporující zdraví a rovněž získal ocenění v soutěži Top odpovědná firma 2011 v kategorii Inovátor v životním prostředí za projekt Green Office. Společnost je také, v rámci ochrany životního prostředí, již několik let partnerem občanského sdružení Tereza. Pomáhá prostřednictvím svých výrobků desítkám charitativních organizací.", "section_level": 1}, {"title": "Oblast výživy.", "content": "Společnost Unilever se v roce 2010 stala hlavním partnerem vzdělávacího projektu SAPERE, který si klade za cíl vést děti a mladistvé ke zdravému životnímu stylu a zdravé výživě. Součástí projektu je každoroční soutěž „SAPERE – vědět, jak žít“ pro žáky základních škol a studenty středních škol po celé České republice. Divize společnosti UNILEVER Food Solutions dlouhodobě dbá na kvalitu, nutriční hodnoty a vyváženost pokrmů, která jsou připravována z našich značek. Tým zkušených šéfkuchařů a výživových poradců pomáhá zákazníkům vytvořit plnohodnotná jídla.", "section_level": 1}, {"title": "CSR a dobrovolnictví.", "content": "Důležitou součástí Unilever Plánu Udržitelného rozvoje jsou aktivity v rámci Společenské odpovědnosti firem (CSR) aktivity, které pomáhají životnímu prostředí a těm, kteří to potřebují.", "section_level": 1}, {"title": "Unilever a lidé.", "content": "Společnost Unilever se zaměřuje také na studenty a absolventy vysokých škol, pro které každoročně pořádá Den otevřených dveří. Návštěvníci mají možnost poznat chod firmy zevnitř, setkat se se zajímavými lidmi a zjistit, jakým směrem by se v budoucnu chtěli ubírat. V roce 2014 Unilever vyhlásil studentskou soutěž pro vysokoškoláky České republiky a Slovenska v oblasti udržitelného rozvoje. Studenti se do soutěže Unilever výzva zapojují registrací svých projektů v několika oblastech. Autoři nejlepších projektů získají finanční obnos na realizaci svých nápadů.", "section_level": 1}, {"title": "Unilever a zaměstnanci.", "content": "Jednou z priorit společnosti je bezpečnost a zdraví svých zaměstnanců. K tomu Unilever přispívá dlouhodobým projektem Lamplighter, který je primárně určený ke zlepšení fyzického a psychického zdraví a životního stylu zaměstnanců. V roce 2013 byl Unilever za tento projekt oceněn v soutěži Podnik podporující zdraví, kterou vyhlašuje Státní zdravotní ústav.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Unilever čelí obrovské kritice kvůli kácení deštných pralesů. Ty jsou vypalovány, aby na jejich místě mohly být vysázeny palmové plantáže, ze kterých je možné získat palmový olej. Samotný palmový olej bývá navíc na produktech zatajován. Sběračky čaje mají malé platy a jsou nuceny k sexuálnímu styku s nadřízenými. Další kritiku sklízí Unilever za to, že v jedné své kampani bojuje proti povrchnosti módy a krásy, zatímco v další ji podporuje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Společnost Unilever byla založena 1. ledna 1930 a je jedním z největších výrobců potravin a výrobků pro péči o tělo a o domácnost na světě s pobočkami ve více než 100 zemích. V bývalém Československu působil Unilever mezi roky 1930–1945 v rámci závodů Johann Schicht. Znovu se do země vrátil roku 1991. V České republice zaměstnává přibližně 174 tisíce zaměstnanců.", "tgt_summary": "Unilever ist ein niederländisch-britischer Konzern. Das Unternehmen ist weltweit einer der größten Hersteller von Verbrauchsgütern. Die Hauptgeschäftsbereiche umfassen die Produktion von Nahrungsmitteln, Kosmetika, Körperpflege- sowie Haushalts- und Textilpflegeprodukten. Unilever beschäftigte 2016 weltweit 168.000 Mitarbeiter in über 100 Ländern (1990 noch 304.000). In Deutschland waren 2013 rund 5.000 Mitarbeiter tätig (1962 waren es 36.000, 27.400 Beschäftigte 1990 und 8.000 Ende 2005). Die 2008 gebildete Unilever-Organisation für die Länder Deutschland, Österreich und Schweiz (D-A-CH) hat ihren Sitz in Hamburg. ", "id": 782158} {"src_title": "Teorie všeho", "tgt_title": "Weltformel", "src_document": [{"title": "Kandidáti na teorii všeho.", "content": "Nejznámějším kandidátem na teorii kvantové gravitace je M-teorie (teorie superstrun, teorie d-brán). Pociťovanými nedostatky M-teorie jsou doposud velmi neostré formulace principů, mnohoznačné předpovědi, matematická složitost a slabý vztah k experimentu. Také hodnoty 19 parametrů standardního modelu částicové fyziky M-teorie neurčuje a jsou dány pouze empiricky. Nejde tedy dosud o teorii v pravém slova smyslu a písmeno \"M\" v názvu M-teorie bývá ironicky tlumočeno též jako \"Murky\" (temná, mlhavá). Jiné a poněkud konkrétnější verze teorie kvantové gravitace jsou známé pod názvem smyčková kvantová gravitace, teorie spinových sítí, teorie spinové pěny atd. I když bývají zmíněné teorie často stavěny do konkurenčního protikladu, lze rozpoznat společné základní rysy. Dominuje zejména společný předpoklad, že přirozený fyzikální prostor není tvořen body (útvary dimenze nula), nýbrž složitějšími jedno- či vícerozměrnými útvary. Hlavním smyslem tohoto předpokladu je odstranit singularity, nekonečna, divergence a nepřirozené geometrické nespojitosti z teorie. Tato myšlenka není nová a je vtělena již v projektivní geometrii, liniové geometrii Julia Plückera, nebo geometriích Cayleyova-Kleinova typu, známých od konce 19. století. Např. v posledně jmenované geometrii je fundamentální objekt tvořen obecnou komplexní kvadrikou (kuželosečkou), zatímco body, přímky a kuželosečky jsou chápány jako určité speciální (a singulární) případy, sestrojené z fundamentálního objektu. Základní arénou obecné teorie relativity je Riemannova geometrie, vybavená metrickou strukturou (s obecně nenulovým tenzorem křivosti). Základní arénou kvantové mechaniky je geometrie komplexního Hilbertova prostoru, vybavená pravděpodobnostní strukturou. Hledání teorie všeho lze chápat jako objevování takové geometrie, která je svorníkem obou těchto zdánlivě neslučitelných geometrií. Názory autorů na možnosti a vlastnosti takové teorie všeho se doposud velmi liší. Existují též novější syntetizující teorie s určitými ambicemi teorie všeho, které za základ kladou poněkud odlišná východiska, metodologii a cíle. Předpoklad univerzální role zákonů teorie pravděpodobnosti a informační geometrie je základem pro informační fyziku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Teorie všeho je ve fyzice i obecněji používaný pojem pro teorie, které by do jediného konzistentního rámce zahrnuly zákony pro všechny základní interakce, a to na všech úrovních a škálách organizace hmoty. V užším významu tak bývá někdy označována také jednotná teorie pole, o jejíž nalezení v posledních třiceti letech života usiloval Albert Einstein i jiní badatelé. Teorie všeho by měla především poskytnout syntézu kvantové mechaniky a obecné relativity. Výsledkem by měla být teorie kvantové gravitace. Jak říkal známý a významný fyzik Stephen Hawking, který na teorii všeho pracoval desítky let: „Teorie všeho by měla pomocí jednotných zákonů popisovat chování subatomárních částic i kup galaxií.“", "tgt_summary": "Eine Weltformel oder eine Theorie von Allem (, \"ToE\" oder \"TOE\") ist eine hypothetische Theorie, gebildet aus theoretischer Physik und Mathematik, die alle physikalischen Phänomene im bekannten Universum präzise beschreiben und verknüpfen soll. Mit der Zeit ist der Begriff in die Popularisierungen der Elementarteilchenphysik eingeflossen. In diesem Forschungsgebiet würde eine Weltformel, also ein einziges, allumfassendes Modell, die Theorien aller grundlegenden Wechselwirkungen der Natur erklären und zusammenführen.", "id": 1672134} {"src_title": "Mistrovství světa v ledním hokeji 1974", "tgt_title": "Eishockey-Weltmeisterschaft 1974", "src_document": [{"title": "Herní systém.", "content": "Turnaje se zúčastnilo 22 mužstev, rozdělených do tří výkonnostních skupin. V A-skupině se hrálo dvoukolově, v ostatních skupinách jednokolově. Vítěz se stal mistrem světa, poslední tým sestoupil do skupiny B.", "section_level": 1}, {"title": "Překvapení a postřehy.", "content": "Finský šampionát se stal sbírkou skandálů, z nichž jeden spadal i na vrub domácích pořadatelů. Ale postupně: po zápase Švédsko – Polsko oznámila dopingová komise, že vzorek Švéda Ulfa Nilssona byl pozitivní. Následovala nekonečná debata při zasedání LIHG a dokonce se hlasovalo o tom, zda má být výsledek kontumován a hráč diskvalifikován. Zastánci boje proti podpůrným prostředkům slavili úspěch, ovšem vzápětí oznámila švédská výprava úmysl odcestovat z rozehrané soutěže, protože LIHG měla výhrady proti reklamním nápisům na přilbách reprezentace Tre Kronor. V posledním zápase první poloviny dopoval další hráč – finský brankář Stig Wetzell a tahanice začaly znovu. Aby toho nebylo jaksi málo, do stávky za zvýšení platů a zlepšení pracovních podmínek vstoupili zaměstnanci rozhlasu a televize, takže na některé přenosy čekali diváci marně. Nakonec musel poskytnout záruky stávkujícím sám finský prezident Urho Kekkonen. Domácí hokejisté chtěli dobýt medaili, ale klopýtli nečekaně s Polskem. Dorazila je i dodatečná kontumace po výhře nad námi, a tak z velkého snu nic nebylo. Asi největší senzací byla vysoká porážka týmu SSSR reprezentací Československa v poměru 7:2. Kriticky se hodnotila i práce rozhodčích a největší nevoli sklidil smutně proslulý západoněmecký sudí Josef Kompalla. Nejvíc se kritizovalo jeho uznání Michajlovovy branky v duelu SSSR-ČSSR, kterou dal sovětský kapitán nohou.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh šampionátu.", "content": "První polovina mistrovství vyzněla jasně pro tým ČSSR, který sice po čtyřech výhrách nečekaně nezdolal Finy, ale kontumace z důvodu pozitivního dopingového nálezu brankáře Wetzela je poslala do odvet s plným bodovým ziskem. Nažhavení Finové ztráceli na bronz jediný bod, ale kontumační prohra s ČSSR jim sebrala elán. Drama také panovalo kolem sestupové příčky, kde si východoněmečtí hokejisté vybudovali slušnou pozici porážkou Polska. Odvety však našim hráčům vůbec nevyšly. Přehráli jasně slabší soupeře, ale nedokázali využít pasivně defenzivního pojetí Švédů a nezúročili velkou převahu. Zápas se SSSR, jehož hráči také neoplývali jistotou z předchozího šampionátu, ovlivnila branka Borise Michajlova, dosažená nohou. Oproti prvnímu zápasu jsme nedokázali odskočit na rozdíl více gólů (Nedomanský v závěru první třetiny spálil obrovskou šanci za stavu 1:0) a po sporném okamžiku se náš tým příliš zaměřil na protesty a nekoncentrovanost znamenala otočení utkání. Zklamání a pocit, že už nelze nic ztratit nejspíš způsobila vlažný výkon proti Finům, v němž Ketola v 19. minutě poslední třetiny potrestal řadu hrubých chyb a v neposlední řadě příliš odvážné Crhovo vyjetí. V power-play mohli Seveřané ještě přidat další gól, ale Kužela stihl vyhozený puk k naší brance dojet. Slabou útěchou našemu týmu byl fakt, že vyhrál soutěž fair-play, zatímco staronoví mistři světa skončili poslední. Polákům nakonec pomohlo k setrvání ve skupině A kontumační vítězství se Švédskem, protože svého největšího soupeře v boji o udržení porazit nedokázali. Uhájili však heroickým bojem důležitou remízu v druhém zápase a mohli se oprávněně radovat. Kritici se shodli, že náš tým, mimochodem s nejvyšším věkovým průměrem, zahodil velkou šanci hlavně v utkání se Švédskem. K = utkání Polsko – Švédsko 1:4 a Finsko – Československo 5:2 byla pro doping hráčů Stiga Wetzella (FIN) a Ulfa Nilssona (SWE) kontumována 5:0 ve prospěch Polska a ČSSR.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky a tabulky.", "content": "Československo – Polsko 8:0 (4:0, 2:0, 2:0) 5. dubna 1974 (16:30) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky Československa: 0:27 Jiří Kochta, 5:24 Vladimír Martinec, 10:28 Oldřich Machač, 15:23 Richard Farda, 32:04 Václav Nedomanský, 32:15 Vladimír Martinec, 44:33 Václav Nedomanský, 50:09 Ivan Hlinka. Branky Polska: nikdo Rozhodčí: Dan Guynn (USA), Berthold Schweiger (GER) Vyloučení: 4:4 (1:0) Diváků: 1 072 ČSSR: Jiří Holeček – Oldřich Machač, František Pospíšil, Jiří Bubla, Milan Kužela, Jan Suchý, Jiří Neubauer – Jiří Kochta, Václav Nedomanský, Jiří Holík – Vladimír Martinec, Richard Farda, Bohuslav Šťastný – Bohuslav Ebermann (41. Josef Paleček), Ivan Hlinka, Josef Augusta. Polsko: Andrzej Tkacz (11. Walery Kosyl) – Andrzej Słowakiewicz, Stanisław Fryźlewicz, Adam Kopczyński, Jerzy Potz, Robert Góralczyk,??? Janiszewski – Walenty Ziętara, Józef Słowakiewicz, Tadeusz Kacik – Tadeusz Obłój, Karol Żurek, Jan Piecko – Wiesław Tokarz, Leszek Tokarz, Stefan Chowaniec. 5. dubna 1974 (20:30) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky SSSR: 7:27 Boris Michajlov, 17:26 Viktor Kuzněcov, 42:01 Alexandr Malcev, 52:07 Alexandr Jakušev, 58:39 Vladimir Šadrin Branky NDR: nikdo Rozhodčí: Unto Viitala, Raimo Sepponen (FIN) Vyloučení: 8:8 (0:0, 1:0) + Peter Prusa (GDR) na 5 min. Diváků: 4 088 6. dubna 1974 (15:30) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky Polska: 15:21 Robert Góralczyk Branky Švédska: 1:47 Håkan Wickberg, 26:10 Mats Åhlberg, 29:00 Dan Labraaten, 30:28 Ulf Nilsson Rozhodčí: Viktor Dombrovskij (URS), Josef Kompalla (GER) Vyloučení: 2:2 (0:0) Diváků: 4 955 6. dubna 1974 (19:00) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky NDR: 7:17 Dieter Simon, 47:41 Hartmut Nickel, 53:51 Rainer Patschinski Branky Finska: 7:49 Seppo Ahokainen, 19:03 Seppo Ahokainen, 33:29 Harri Linnonmaa, 43:14 Esa Peltonen, 46:26 Esa Peltonen, 54:16 a 56:54 Seppo Ahokainen Rozhodčí: Frank Larsen (USA), Wojciech Szczepek (POL) Vyloučení: 4:3 (0:2) Diváků: 6 075 7. dubna 1974 (15:30) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky Československa: 19:17 Ivan Hlinka, 34:11 Bohuslav Šťastný, 58:03 Ivan Hlinka Branky Švédska: 6:30 Dan Söderström, 34:47 Dan Labraaten Rozhodčí: Frank Larsen (USA), Raimo Sepponen (FIN) Vyloučení: 2:6 (1:0) + Oldřich Machač na 10 min. a Ch. Abrahamsson na 10 min. a do konce utkání Diváků: 6 369 ČSSR: Jiří Holeček – Oldřich Machač, František Pospíšil, Jiří Bubla, Milan Kužela, Jan Suchý, Jiří Neubauer – Jiří Kochta (21. Vladimír Veith), Václav Nedomanský, Jiří Holík – Vladimír Martinec, Richard Farda, Bohuslav Šťastný – Bohuslav Ebermann, Ivan Hlinka, Josef Augusta. Švédsko: Christer Abrahamsson – Arne Carlsson, Björn Johansson, Kjell-Rune Milton, Lars-Erik Sjöberg, Thommy Abrahamsson, Gunnar Andersson – Lars-Göran Nilsson, Håkan Wickberg, Stig-Göran Johansson – Anders Hedberg, Ulf Nilsson, Stefan Karlsson – Dan Söderström, Mats Åhlberg, Dan Labraaten. 7. dubna 1974 (19:00) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky SSSR: 11:18 Valerij Charlamov, 20:37 Boris Michajlov, 24:06 Boris Michajlov, 25:09 Gennadij Cygankov, 36:24 Alexandr Gusev, 36:30 Sergej Kapustin, 50:32 Sergej Kapustin Branky Finska: 27:24 Henry Leppä Rozhodčí: Josef Kompalla (GER), Wojciech Szczepek (POL) Vyloučení: 4:1 (1:0) Diváků: 7 631 SSSR: Treťjak – Vasiljev, Gusev, Cygankov, Ljapkin, Kuzněcov, Šatalov – Michajlov, Petrov, Charlamov – Malcev, Šadrin, Jakušev – Lebeděv, Anisin, Kapustin. Finsko: Leppänen – Rantasila, Riihiranta, Suoraniemi, Saari, S. Lindström, Marjamäki – Tamminen, Ketola, Esa Peltonen – Leppä, Sutinen, Ahokainen – Linonmaa, Murto, Repo. 8. dubna 1974 (17:00) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky Československa: 7:18 Jiří Holík, 11:14 Bohuslav Ebermann, 17:49 Václav Nedomanský, 37:30 Václav Nedomanský, 40:58 Václav Nedomanský, 44:11 Václav Nedomanský, 45:38 Richard Farda, 54:50 Ivan Hlinka Branky NDR: nikdo Rozhodčí: Ove Dahlberg (SWE), Unto Viitala (FIN) Vyloučení: 5:6 (1:0, 1:0) Diváků: 4 152 ČSSR: Jiří Crha – Oldřich Machač, František Pospíšil, Jiří Bubla, Milan Kužela, Jan Suchý, Miroslav Dvořák – Vladimír Veith (21. Jiří Kochta), Václav Nedomanský, Jiří Holík – Vladimír Martinec, Richard Farda, Bohuslav Šťastný – Bohuslav Ebermann, Ivan Hlinka, Josef Augusta. NDR: Joachim Hurbanek (21. Wolfgang Fischer) – Bernd Engelmann, Dietmar Peters, Dieter Frenzel, Bernd Karrenbauer, Dieter Huschto, Frank Braun – Rolf Bielas, Peter Slapke, Rüdiger Noack – Hartmut Nickel, Rainer Patschinski, Joachim Stasche – Gerhard Müller, Peter Prusa, Reinhard Karger. 8. dubna 1974 (20:30) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky SSSR: 3:51 Vladimir Petrov, 14:46 Vladimir Lutčenko, 21:27 Boris Michajlov, 24:06 Vladimir Repněv, 25:40 Alexandr Jakušev, 26:33 Alexandr Malcev, 36:16 Vladimir Šadrin, 52:38 Vladimir Lutčenko Branky Polska: 50:20 Wiesław Tokarz, 53:21 Józef Słowakiewicz, 55:52 Mieczysław Jaskierski Rozhodčí: Aleš Pražák (TCH), Dan Guynn (USA) Diváků: 3 986 9. dubna 1974 (17:00) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky NDR: 3:07 Rolf Bielas Branky Švédska: 15:46 Lars-Göran Nilsson, 18:14 Willy Lindström, 18:51 Anders Hedberg, 21:41 Lars-Erik Sjöberg, 28:01 Per-Olov Brasar, 28:46 Dan Söderström, 44:25 Dan Labraaten, 47:38 Mats Åhlberg, 48:48 Lars-Göran Nilsson, 53:57 Willy Lindström Rozhodčí: Aleš Pražák (TCH), Unto Viitala (FIN) Vyloučení: 2:6 (0:1) Diváků: 4 141 9. dubna 1974 (20:30) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky Polska: 33:16 Stefan Chowaniec, 36:42 Jan Szeja Branky Finska: 15:56 Seppo Lindström, 29:01 Veli-Pekka Ketola Rozhodčí: Berthold Schweiger (GDR), Ove Dahlberg (SWE) Vyloučení: 6:4 (0:1) Diváků: 5 214 10. dubna 1974 (17:00) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky Československa: 7:29 Václav Nedomanský, 16:35 Oldřich Machač, 18:28 Vladimír Martinec, 27:54 Ivan Hlinka, 33:35 Bohuslav Šťastný, 38:41 Vladimír Martinec, 41:55 Ivan Hlinka Branky SSSR: 40:37 Boris Michajlov, 43:28 Vladimir Petrov Rozhodčí: Frank Larsen (USA), Wojciech Szczepek (POL) Vyloučení: 2:3 (1:0) Diváků: 8 348 ČSSR: Jiří Holeček – Oldřich Machač, František Pospíšil, Jiří Bubla, Milan Kužela, Jan Suchý, Jiří Neubauer – Jiří Kochta, Václav Nedomanský, Jiří Holík – Vladimír Martinec, Richard Farda, Bohuslav Šťastný – Bohuslav Ebermann, Ivan Hlinka, Josef Augusta. SSSR: Vladislav Treťjak – Valerij Vasiljev, Alexandr Gusev, Vladimir Lutčenko, Viktor Kuzněcov, Gennadij Cygankov, Jurij Ljapkin, Jurij Šatalov – Boris Michajlov, Vladimir Petrov, Valerij Charlamov (41. Sergej Kapustin) – Alexandr Malcev, Vladimir Šadrin, Alexandr Jakušev – Alexandr Bodunov, Vjačeslav Anisin, Sergej Kapustin (41. Jurij Lebeděv). 10. dubna 1974 (20:30) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky Finska: 12:58 Veli-Pekka Ketola, 29:54 Juhani Tamminen, 33. Pekka Marjamäki Branky Švédska: 23:49 Stig-Göran Johansson, 29:07 Stig-Göran Johansson, 29:25 Björn Johansson Rozhodčí: Viktor Dombrovskij (GDR), Dan Guynn (USA) Vyloučený: 2:3 (0:0) Diváků: 8 470 Finsko: Leppänen (30. Wetzell) – Rantasila, Riihiranta, Suoraniemi, Saari, Seppo Lindström, Marjamäki – Tamminen, Ketola, Esa Peltonen – Leppä, Sutinen, Linnonmaa – Oksanen, Jorma Peltonen, Ahokinen. Švédsko: Ch. Abrahamsson – Andersson, Thommy Abrahamsson, Milton, Sjöberg, Carlsson, Björn Johansson – Söderström, Åhlberg, Labraten – Lars-Göran Nilsson, Stig-Göran Johansson, Hedberg – Brasar, Wickberg, Willy Lindström 11. dubna 1974 (17:00) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky Polska: 2:19 Mieczysław Jaskierski, 11:33 Tadeusz Kacik, 17:57 Adam Kopczyński Branky NDR: 8:54 Rolf Bielas, 22:40 Reinhard Karger, 23:44 Bernd Karrenbauer, 33:02 Reinhard Karger, 39:58 Rüdiger Noack Rozhodčí: Aleš Pražák (TCH), Frank Larsen (USA) Vyloučení: 5:1 (0:1) Diváků: 4 911 12. dubna 1974 (15:30) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky Československa: 42:20 Bohuslav Ebermann, 56:30 Bohuslav Ebermann Branky Finska: 11:13 Lasse Oksanen, 15:30 Henry Leppä, 35:20 Lasse Oksanen, 39:55 Juhani Tamminen, 45:12 Jorma Peltonen Rozhodčí: Ove Dahlberg (SWE), Frank Larsen (USA) Vyloučení: 3:2 (1:1) Diváků: 8 473 ČSSR: Jiří Holeček (41. Jiří Crha) – Oldřich Machač, František Pospíšil, Jiří Bubla, Milan Kužela, Jan Suchý, Jiří Neubauer – Jiří Kochta, Václav Nedomanský, Jiří Holík – Vladimír Martinec, Richard Farda, Bohuslav Šťastný – Bohuslav Ebermann, Ivan Hlinka, Josef Paleček. Finsko: Stig Wetzel – Juha Rantasila, Heikki Riihiranta, Seppo Suoraniemi, Pekka Marjamäki, Seppo Lindström, Jauko Öystilä – Juhani Tamminen, Veli-Pekka Ketola, Esa Peltonen – Henry Leppä, Matti Murto, Harri Linnonmaa – Lasse Oksanen, Jorma Peltonen, Seppo Ahokainen – Timo Sutinen. 12. dubna 1974 (19:00) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky SSSR: 32:36 Vladimir Petrov, 36:24 Alexandr Jakušev, 47:39 Vladimir Petrov Branky Švédska: 4:45 Per-Olov Brasar Rozhodčí: Josef Kompalla (GER), Wojciech Szczepek (POL) pro zranění v 18. min odstoupil, nahradil ho Unto Viitala (FIN) Vyloučení: 3:2 Diváků: 7 623 SSSR: Treťjak – Vasiljev, Gusev, Cygankov, Ljapkin, Kuzněcov, Šatalov – Michajlov, Petrov, Charlamov – Malcev, Šadrin, Jakušev – Lebeděv, Anisin, Bodunov – Kapustin. Švédsko: Ch. Abrahamsson – Milton, Sjöberg, Sundqvist, Thommy Abrahamsson, Björn Johansson, Carlsson – Hedberg, Stig-Göran Johansson, Lars-Göran Nilsson – Söderström, Åhlberg, Labraten – Brasar, Wickberg, Willy Lindström – Karlsson. 13. dubna 1974 (15:30) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky Československa: 5:50 Vladimír Martinec, 7:57 Vladimír Martinec, 10:10 Jiří Holík, 22:24 Jiří Bubla, 36:05 Václav Nedomanský, 43:09 Ivan Hlinka, 44:10 Jiří Kochta, 45:37 Bohuslav Šťastný, 55:09 Jiří Holík, 57:07 Vladimír Veith, 58:14 Václav Nedomanský, 59:04 Bohuslav Šťastný Branky Polska: 7:02 Wiesław Tokarz, 24:47 Tadeusz Obłój, 47:55 Adam Kopczyński Rozhodčí: Frank Larsen (USA), Raimo Sepponen (FIN) Vyloučení: 1:1 (1:0, 1:0) Diváků: 4 766 ČSSR: Jiří Crha – Oldřich Machač, František Pospíšil, Jiří Bubla, Milan Kužela, Jan Suchý, Jiří Neubauer – Jiří Kochta, Václav Nedomanský, Jiří Holík – Vladimír Martinec, Richard Farda, Bohuslav Šťastný – Bohuslav Ebermann, Ivan Hlinka, Vladimír Veith. Polsko: Walery Kosyl (41. Andrzej Tkacz) –??? Janiszewski, Robert Góralczyk, Stanisław Fryźlewicz, Andrzej Słowakiewicz, Adam Kopczyński, Jerzy Potz – Walenty Ziętara, Józef Słowakiewicz, Tadeusz Kacik – Jan Szeja, Mieczysław Jaskierski, Stefan Chowaniec – Tadeusz Obłój, Karol Żurek, Wiesław Tokarz 13. dubna 1974 (19:00) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky NDR: 11:37 Rainer Patschinski, 51:38 Bernd Engelmann, 54:28 Dieter Huschto Branky SSSR: 0:57 Vladimir Šadrin, 2:31 Valerij Charlamov, 9:27 Valerij Charlamov, 14:35 Sergej Kapustin, 15:36 Vladimir Šadrin, 16:30 Valerij Charlamov, 16:48 Sergej Kapustin, 27:12 Sergej Kapustin, 33:13 Sergej Kapustin, 47:43 Jurij Šatalov Rozhodčí: Ove Dahlberg (SWE), Unto Viitala (FIN) Vyloučení: 3:3 (0:1) Diváků: 4 377 14. dubna 1974 (15:30) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky Švédska: 7:55 Mats Åhlberg, 21:58 Håkan Wickberg, 36:57 Stefan Karlsson Branky Polska: 49:30 Mieczysław Jaskierski Rozhodčí: Viktor Dombrovskij (URS), Josef Kompalla (GER) Vyloučení: 3:3 (1:0) Diváků: 5 317 14. dubna 1974 (19:00) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky Finska: 0:37 Veli-Pekka Ketola, 7:33 Seppo Repo, 11:42 Veli-Pekka Ketola, 23:13 Veli-Pekka Ketola, 25:12 Seppo Lindström, 47:25 Heikki Riihiranta, 53:47 Matti Murto Branky NDR: 43:27 Dietmar Peters Rozhodčí: Ove Dahlberg (SWE), Dan Guynn (USA) Vyloučení: 5:5 (0:0) Diváků: 7 927 15. dubna 1974 (15:30) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky Československa: nikdo Branky Švédska: 13:25 Dan Söderström, 41:52 Mats Åhlberg, 55:29 Stefan Karlsson Rozhodčí: Frank Larson, Dan Guynn (USA) Vyloučení: 5:4 (0:0) Diváků: 8 102 ČSSR: Jiří Holeček – Oldřich Machač, František Pospíšil, Jiří Bubla, Milan Kužela, Jan Suchý, Miroslav Dvořák – Jiří Kochta, Václav Nedomanský, Jiří Holík – Vladimír Martinec, Richard Farda, Bohuslav Šťastný – Bohuslav Ebermann, Ivan Hlinka, Vladimír Veith. Švédsko: Curt Larsson – Björn Johansson, Arne Carlsson, Kjell-Rune Milton, Lars-Erik Sjöberg, Thommy Abrahamsson, Gunnar Andersson, Karl-Johan Sundqvist – Dan Söderström, Mats Åhlberg, Anders Hedberg – Stefan Karlsson, Stig-Göran Johansson, Lars-Göran Nilsson – Willy Lindström, Per-Olov Brasar, Dan Labraaten. 15. dubna 1974 (19:00) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky SSSR: 4:30 Boris Michajlov, 11:08 Jurij Ljapkin, 19:35 Sergej Kapustin, 41:03 Alexandr Jakušev, 53:43 Alexandr Jakušev, 58:27 Vjačeslav Anisin Branky Finska: 50:28 Esa Peltonen Rozhodčí: Ove Dahlberg (SWE), Josef Kompalla (GER) Vyloučení: 4:2 (0:0, 2:0) + Juha Rantasila na 10 min. Diváků: 8 462 SSSR: Treťjak – Vasiljev, Gusev, Ljapkin, Lutčenko, Šatalov, Kuzněcov – Michajlov, Petrov, Charlamov – Malcev, Šadrin, Jakušev – Anisin, Repněv, Kapustin. Finsko: Valtonen – Rantasila, Riihiranta, S. Lindström, Marjamäki, Suoraniemi, Saari – Tamminen, Ketola, Esa Peltonen – Oksanen, Jorma Peltonen, Ahokainen – Repo, Murto, Sutinen. 16. dubna 1974 (17:00) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky Československa: 5:26 Jan Suchý, 9:17 Jan Suchý, 13:22 Václav Nedomanský, 29:54 Vladimír Martinec, 30:20 Bohuslav Šťastný, 33:32 Vladimír Martinec, 44:23 Ivan Hlinka, 48:20 Bohuslav Ebermann, 56:51 Ivan Hlinka Branky NDR: 35:30 Frank Braun, 57:27 Peter Prusa Rozhodčí: Ove Dahlberg (SWE), Unto Viitala (FIN) Vyloučení: 2:2 (0:1) Diváků: 6 141 ČSSR: Jiří Crha – Oldřich Machač, František Pospíšil, Jiří Bubla, Milan Kužela, Jan Suchý, Jiří Neubauer – Vladimír Veith (Josef Paleček), Václav Nedomanský, Jiří Holík – Vladimír Martinec, Richard Farda, Bohuslav Šťastný – Bohuslav Ebermann, Ivan Hlinka, Josef Augusta. NDR: Joachim Hurbanek – Hartwig Schur, Frank Braun, Dieter Huschto, Dietmar Peters, Bernd Karrenbauer, Dieter Frenzel – Hartmut Nickel, Peter Slapke, Rolf Bielas – Dieter Simon, Rainer Patschinski, Joachim Stasche – Reinhard Karger, Peter Prusa, Gerhard Müller 16. dubna 1974 (20:30) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky Polska: nikdo Branky SSSR: 1:07 Alexandr Gusev, 1:19 Jurij Lebeděv, 11:39 Sergej Kapustin, 17:43 Sergej Kapustin, 18:11 Vjačeslav Anisin, 19:25 Vladimir Šadrin, 24:10 Alexandr Gusev, 25:31 Jurij Lebeděv, 28:20 Boris Michajlov, 35:27 Alexandr Jakušev, 35:37 Vjačeslav Anisin, 37:00 Sergej Kapustin, 38:53 Jurij Lebeděv, 46:14 Vjačeslav Anisin, 51:49 Boris Michajlov, 56:46 Alexandr Malcev, 59:59 Alexandr Malcev Rozhodčí: Josef Kompalla (GER), Raimo Sepponen (FIN) Vyloučení: 1:1 (0:0, 0:1) Diváků: 6 224 17. dubna 1974 (17:00) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky Švédska: 2:04 Willy Lindström, 15:58 Anders Hedberg, 21:49 Stefan Karlsson, 23:05 Willy Lindström, 29:16 Björn Johansson, 47:12 Per-Olov Brasar, 47:42 Anders Hedberg, 53:29 Willy Lindström, 56:48 Anders Hedberg Branky NDR: 19:55 Dieter Huschto, 20:32 Peter Slapke, 36:49 Dieter Huschto Rozhodčí: Aleš Pražák (TCH), Raimo Sepponen (FIN) Vyloučení: 1:2 (0:0) Diváků: 6 612 17. dubna 1974 (20:30) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky Finska: 17:23 Esa Peltonen, 30:11 Seppo Ahokainen, 34:56 Henry Leppä, 39:00 Jorma Peltonen, 44:03 Juhani Tamminen, 50:50 Harri Linnonmaa Branky Polska: 32:54 Tadeusz Kacik, 36:59 Tadeusz Kacik Rozhodčí: Viktor Dombrovskij (URS), Dan Guynn (USA) Vyloučení: 0:2 (1:0) Diváků: 8 470 18. dubna 1974 (17:00) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky Československa: 3:20 Jiří Holík Branky SSSR: 33:58 Boris Michajlov, 34:53 Alexandr Jakušev, 39:21 Alexandr Malcev Rozhodčí: Josef Kompalla (GER), Frank Larsen (USA) Vyloučení: 3:6 (1:0) + Gennadij Cygankov na 5 min. Diváků: 8 470 ČSSR: Jiří Holeček – Oldřich Machač, František Pospíšil, Jiří Bubla, Milan Kužela, Jan Suchý, Jiří Neubauer – Josef Paleček (Vladimír Veith), Václav Nedomanský, Jiří Holík – Vladimír Martinec (Josef Paleček), Richard Farda, Bohuslav Šťastný – Bohuslav Ebermann, Ivan Hlinka, Josef Augusta. SSSR: Vladislav Treťjak – Valerij Vasiljev, Alexandr Gusev, Gennadij Cygankov, Jurij Ljapkin, Jurij Šatalov, Vladimir Lutčenko – Boris Michajlov, Vladimir Petrov (Alexandr Malcev), Valerij Charlamov – Alexandr Malcev (Vladimir Petrov), Vladimir Šadrin, Alexandr Jakušev – Vladimir Repněv, Vjačeslav Anisin, Sergej Kapustin. 18. dubna 1974 (20:30) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky Finska: 28:01 Henry Leppä, 38:24 Lasse Oksanen Branky Švédska: 5:42 Håkan Pettersson, 21:37 Anders Hedberg, 22:05 Willy Lindström, 25:53 Anders Hedberg, 53:09 Anders Hedberg, 53:50 Willy Lindström Rozhodčí: Viktor Dombrovskij (URS), Dan Guynn (USA) Vyloučení: 4:5 (0:1) Diváků: 8 466 Finsko: Valtonen – Rantasila, Riihiranta, Suoraniemi, Marjamäki, S. Lindström, Öystila – Tamminen, Ketola, Esa Peltonen – Leppä, Sutinen, Limmonmaa – Oksanen, Jorma Peltonen, Ahokainen – Murto. Švédsko: Larsson – Björn Johansson, Carlsson, Milton, Sjöberg, Thommy Abrahamsson, Andersson – Karlsson, S. G. Johansson, Labraten – Söderström, Åhlberg, Hedberg – Willy Lindström, Brasar, Pettersson. 19. dubna 1974 (17:00) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky NDR: 9:27 Rüdiger Noack, 14:14 Rainer Patschinski, 53:16 Bernd Karrenbauer Branky Polska: 7:22 Tadeusz Kacik, 9:51 Józef Słowakiewicz, 36:21 Józef Słowakiewicz Rozhodčí: Frank Larsen (USA), Raimo Sepponen (FIN) Vyloučení: 2:4 Diváků: 7 075 20. dubna 1974 (14:00) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky SSSR: 6:30 Valerij Charlamov, 23:58 Vladimir Šadrin, 34. Alexandr Malcev Branky Švédska: 36:56 Per-Olov Brasar Vyloučení: 3:3 (0:1) Rozhodčí: Josef Kompalla (GER), Unto Viitala (FIN) Diváků: 8 471 SSSR: Treťjak – Vasiljev, Gusev, Cygankov, Ljapkin, Lutčenko, Šatalov – Michajlov, Malcev, Charlamov – Lebeděv, Šadrin, Jakušev – Anisin, Repněv, Kapustin – Bodunov. Švédsko: Ch. Abrahamsson – Thommy Abrahamsson, Andersson, Milton, Sjöberg, Björn Johansson, Carlsson – Willy Lindström, Brasar, Pettersson – Labraten, Wickberg, Karlsson – Söderström, Åhlberg, Hedberg. 20. dubna 1974 (18:00) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky Československa: 2:35 Vladimír Veith, 47:38 Vladimír Martinec, 49:58 Bohuslav Šťastný, 57:36 Jiří Holík Branky Finska: 8:54 Juhani Tamminen, 15:30 Veli-Pekka Ketola, 32:53 Seppo Ahokainen, 33:15 Timo Sutinen, 58:02 Veli-Pekka Ketola Rozhodčí: Dan Guynn, Frank Larsen (USA) Vyloučení: 0:1 (0:0) Diváků: 8 470 ČSSR: Jiří Crha – Oldřich Machač, František Pospíšil, Jiří Bubla, Milan Kužela, Jan Suchý, Jiří Neubauer – Vladimír Veith, Václav Nedomanský, Jiří Holík – Vladimír Martinec, Jiří Kochta, Bohuslav Šťastný – Bohuslav Ebermann, Ivan Hlinka, Josef Augusta. Finsko: Jorma Valtonen – Juha Rantasila, Heikki Riihiranta, Seppo Suoraniemi, Timo Saari, Seppo Lindström, Pekka Marjamäki – Juhani Tamminen, Veli-Pekka Ketola, Esa Peltonen – Henry Leppä, Matti Murto, Harri Linnonmaa – Lasse Oksanen, Jorma Peltonen, Seppo Ahokainen – Timo Sutinen", "section_level": 1}, {"title": "Statistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Soupiska SSSR.", "content": "1. SSSR Brankáři: Vladislav Treťjak, Alexandr Sidělnikov. Obránci: Alexandr Gusev, Valerij Vasiljev, Vladimir Lutčenko, Jurij Ljapkin, Gennadij Cygankov, Jurij Šatalov, Viktor Kuzněcov. Útočníci: Boris Michajlov, Vladimir Petrov, Valerij Charlamov, Alexandr Malcev, Vladimir Šadrin, Alexandr Jakušev, Jurij Lebeděv, Vjačeslav Anisin, Alexandr Bodunov, Vladimir Repněv, Sergej Kapustin. Trenéři: Vsevolod Bobrov, Boris Kulagin.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Československa.", "content": "2. Československo Brankáři: Jiří Holeček, Jiří Crha. Obránci: Oldřich Machač, – František Pospíšil, Milan Kužela, Jiří Bubla, Jan Suchý, Jiří Neubauer, Miroslav Dvořák. Útočníci: Jiří Kochta, Václav Nedomanský, Jiří Holík, Vladimír Martinec, Richard Farda, Bohuslav Šťastný, Bohuslav Ebermann, Ivan Hlinka, Josef Augusta, Vladimír Veith, Josef Paleček. Trenéři: Karel Gut, Ján Starší.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Švédska.", "content": "3. Švédsko Brankáři: Christer Abrahamsson, Curt Larsson. Obránci: Thommy Abrahamsson, Gunnar Andersson, Arne Carlsson, Björn Johansson, Kjell-Rune Milton, Lars-Erik Sjöberg, Karl-Johan Sundqvist. Útočníci: Per-Olov Brasar, Anders Hedberg, Stig-Göran Johansson, Stefan Karlsson, Dan Labraaten, Willy Lindström, Lars-Göran Nilsson, Ulf Nilsson, Håkan Pettersson, Dan Söderström, Håkan Wickberg, Mats Åhlberg. Trenér: Kjell Svensson, Per Agne Karlström.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Finska.", "content": "4. Finsko Brankáři: Jorma Valtonen, Stig Wetzel, Anti Leppänen. Obránci: Juha Rantasila, Heikki Riihiranta, Seppo Suoraniemi, Timo Saari, Seppo Lindström, Pekka Marjamäki, Jauko Öystilä. Útočníci: Juhani Tamminen, Veli-Pekka Ketola, Esa Peltonen, Henry Leppä, Timo Sutinen, Seppo Ahokainen, Harri Linnonmaa, Matti Murto, Jorma Peltonen, Lasse Oksanen, Seppo Repo. Trenér: Kalevi Numminen.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Polska.", "content": "5. Polsko Brankáři: Walery Kosyl, Andrzej Tkacz. Obránci: Ludwik Czachowski, Robert Góralczyk, Adam Kopczyński, Jerzy Potz, Stanisław Fryźlewicz, Andrzej Słowakiewicz. Útočníci: Mieczysław Jaskierski, Jan Szeja, Józef Słowakiewicz, Walenty Ziętara, Tadeusz Kacik, Wiesław Tokarz, Leszek Tokarz, Stefan Chowaniec, Jan Piecko, Józef Batkiewicz, Tadeusz Obłój, Karol Żurek. Trenér: Vladimir Jegorov, Mieczysław Chmura.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska NDR.", "content": "6. NDR Brankáři: Joachim Hurbanek, Wolfgang Fischer. Obránci: Frank Braun, Bernd Engelmann, Dieter Frenzel, Dieter Huschto, Bernd Karrenbauer, Dietmar Peters, Hartwig Schur. Útočníci: Rolf Bielas, Reinhard Karger, Gerhard Müller, Hartmut Nickel, Rüdiger Noack, Rainer Patschinski, Peter Prusa, Dieter Simon, Peter Slapke, Joachim Stasche, Ralf Thomas. Trenér: Joachim Ziesche, Hirche.", "section_level": 2}, {"title": "MS Skupina B.", "content": "USA – Japonsko 7:4 (2:0, 0:2, 5:2) 21. března 1974 – Lublaň 21. března 1974 – Lublaň 21. března 1974 – Lublaň 21. března 1974 – Lublaň 22. března 1974 – Lublaň 22. března 1974 – Lublaň 23. března 1974 – Lublaň 23. března 1974 – Lublaň 24. března 1974 – Lublaň 24. března 1974 – Lublaň 24. března 1974 – Lublaň 24. března 1974 – Lublaň 25. března 1974 – Lublaň 25. března 1974 – Lublaň 26. března 1974 – Lublaň 26. března 1974 – Lublaň 27. března 1974 – Lublaň 27. března 1974 – Lublaň 27. března 1974 – Lublaň 27. března 1974 – Lublaň 29. března 1974 – Lublaň 29. března 1974 – Lublaň 29. března 1974 – Lublaň 29. března 1974 – Lublaň 30. března 1974 – Lublaň 30. března 1974 – Lublaň 30. března 1974 – Lublaň 30. března 1974 – Lublaň", "section_level": 1}, {"title": "MS Skupina C.", "content": "Itálie – KLDR 11:2 (1:2, 4:0, 6:0) 8. března 1974 – Grenoble 8. března 1974 – Grenoble 8. března 1974 – Lyon 8. března 1974 – Gap 9. března 1974 – Grenoble 9. března 1974 – Grenoble 9. března 1974 – Lyon 9. března 1974 – Gap 11. března 1974 – Grenoble 11. března 1974 – Grenoble 11. března 1974 – Lyon 11. března 1974 – Gap 12. března 1974 – Grenoble 12. března 1974 – Grenoble 12. března 1974 – Lyon 12. března 1974 – Gap 14. března 1974 – Grenoble 14. března 1974 – Grenoble 14. března 1974 – Lyon 14. března 1974 – Gap 15. března 1974 – Grenoble 15. března 1974 – Grenoble 15. března 1974 – Lyon 15. března 1974 – Gap 17. března 1974 – Grenoble 17. března 1974 – Grenoble 17. března 1974 – Lyon 17. března 1974 – Ga", "section_level": 1}], "src_summary": "41. mistrovství světa a 52. mistrovství Evropy v ledním hokeji probíhalo ve dnech 5. – 20. dubna 1974 v Helsinkách ve Finsku.", "tgt_summary": "Die Spiele der 41. A-Eishockey-Weltmeisterschaften und der 52. Eishockey-Europameisterschaft im Jahre 1974 fand im finnischen Helsinki statt. Insgesamt nahmen an den drei Gruppen der Weltmeisterschaften 22 Mannschaften teil, darunter nach langer Zeit wieder einmal Australien sowie als WM-Neuling Nordkorea.", "id": 1891179} {"src_title": "Státní znak Lotyšska", "tgt_title": "Wappen Lettlands", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Po únorové revoluci v Rusku (1917) byla v Lotyšsku ustanovena moc sovětů a země se stala prakticky autonomní ruskou republikou. V únoru 1918 bylo celé území Lotyšska obsazeno Německem. 3. března podepsalo sovětské Rusko s Německem Brestlitevský mír, tuto smlouvu však 13. listopadu 1918 anulovalo. Po odchodu Němců bylo 18. listopadu na části území vyhlášeno nezávislé Lotyšsko. To však muselo čelit útokům ze sovětského Lotyšska, kde byla v lednu 1919 vyhlášena Sovětská socialistická republika Lotyšska. Vláda premiéra Kārlise Ulmanise objednala u známého lotyšského umělce Julijse Maderniekse návrhy lotyšských bankovek. Na nich byl ve středu emblém, který se poté užíval i na známkách a vojenských praporech. Stal se tak de facto prvním státním znakem nezávislého Lotyšska, i když oficiálně (jako státní znak) nebyl nikdy přijat. Emblém byl tvořen sluncem se sedmnácti vlnitými paprsky, symbolizující počet ujezdů Ruska osídlených Lotyši. Dále byly na emblému tři pěticípé hvězdy s písmenem \"L\" a stuha v barvách lotyšské vlajky. Prosovětská Sovětská socialistická republika Lotyšska schválila 15. ledna 1919 v Rize ústavu ve které byl v článku č. 31 popsán (nedostatečně) státní znak: „\"Znak Socialistické sovětské republiky Lotyšska se skládá z rudé hvězdy, v jejímž středu je vyobrazena kosa a kladivo a jež je obklopena ozubeným kolem. Okolo ní jsou nápisy 'Socialistická sovětská republika Lotyšska' a 'Proletáři všech zemí, spojte se!'\" Dle dochovaných vyobrazení byl výjev umístěn do rudého, zlatě lemovaného, kruhového pole. ozubené kolo bylo zlaté, rudá hvězda zlatě lemovaná. Nástroje byly zlaté, překřížené a umístěny do kruhového, rudého, zlatě lemovaného pole uvnitř hvězdy. Nápisy byly kolem ozubeného kola, v horní polovině VISU ZEMLJU PROLETARIEŠI SAVIENOJATÍES! a v dolní černý (o něco menší) název republiky v lotyšštině (LATVIJAS SOC. PADOMJU REPUBLIKA). 13. ledna 1920 bylo území SSRL dobyto Lotyšskou republikou a útvar zanikl. 11. srpna 1920 uznal Sovětský svaz nezávislost Lotyšska. 15. června 1921 byl schválen ústavodárným shromážděním nový znak, který ztvárnil Rihards Zariņš. Tento znak je shodný se současným znakem. V říjnu 1939 si Sovětský svaz vynutil smlouvu o vzájemné pomoci. 17. června 1940 vstoupila Rudá armáda na lotyšské území a 21. července byla vyhlášena Lotyšská sovětská socialistická republika, která byla 5. srpna začleněna do Sovětského svazu. Na mezinárodní úrovni byla země reprezentována sovětskými symboly. 25. srpna 1940 byl při přijetí ústavy Lotyšské SSR zaveden kromě vlajky i nový státní znak sovětské republiky. V článku č. 116 byl popsán takto: „Státní znak Lotyšské sovětské socialistické republiky znázorňuje zlatý srp a kladivo, které jsou obklopeny klasy, v paprscích slunce, jež vychází z moře; v horní části znaku je pěticípá zlatá hvězda, dole na stuze, která svazuje klasy jsou nápisy v lotyšském jazyce – ve středu „Latvijas PSR” a po stranách „Visu zemju proletārieši, savienojisties!” a v ruštině „Пролетарии всех стран, соединяйтесь!” Nedostatečný popis je možno doplnit dle historických oficiálních vyobrazení: moře bylo světle modré s vlnovkami, klasy světle zelenavě žluté s tmavším odstínech na stéblech a v zastíněných místech, stuha byla rudá s tmavším odstínem v zastíněných místech, půlkruh slunce byl bílý a další figury (paprsky slunce, texty nápisů, kontury klasů, stuhy, hvězdy, srp s kladivem) byly tmavě hnědé. Zkřížené srp s kladivem na znaku byl symbol „nerozborného svazku dělníků a rolníků”, klasy představovaly „tvořivou práci lidu, zdroj blahobytu”. Moře symbolizovalo Baltské moře a lotyšské rybáře. Vycházející slunce bylo symbolem „nového jasného života”. Stuha s nápisem připomínala socialistické zřízení a hvězda byla symbolem „věrnosti republiky principům proletářského internacionalismu”. (není obrázek) V roce 1979 byla ve Výnosu o státním znaku Lotyšské SSR změněna barva hvězdy ze zlaté na červenou. Zároveň byly upřesněny barvy a kontury znaku. Po sílícím secesionistickém hnutí byla 7. října 1988 uznána Nejvyšším sovětem Lotyšské SSR za národní symbol země vlajka Lotyšské republiky z let 1918–1940. 15. února 1990 schválil (s účinností od 27. února) týž orgán zákon o provedení ústavních změn a dle článku 168 se stal státním znakem lotyšský znak z let 1921–1940. 4. května 1990 přijal stále stejný orgán deklaraci o svrchovanosti v rámci SSSR a vypustil z názvu republiky slova sovětská a socialistická. 21. srpna 1991 byla vyhlášena plná nezávislost Lotyšska. 1. ledna 1999 byl zákonem \"O státním znaku Lotyšska\" stanoven i malý a střední státní znak Lotyšska. 13. března 2003 byl státní znak a jeho užívání (naposledy) uzákoněn.", "section_level": 1}, {"title": "Znaky historických regionů.", "content": "V lotyšské ústavě jsou uvedeny čtyři kulturní a historické regiony.", "section_level": 1}], "src_summary": "Státní znak Lotyšska je uzákoněn ve třech variantách: Velký znak je tvořen děleným, od středu polceným štítem. V horním, modrém poli je zlaté, rostoucí slunce s 21 paprsky (11 širokých a mezi nimi 10 úzkých). V heraldicky pravém, dolním, stříbrném poli je červený lev, v pravém, červeném poli je stříbrný gryf s taseným mečem. Nad štítem jsou tři zlaté, plnější, pěticípé hvězdy. Jako štítonoši jsou použiti červený lev a stříbrný gryf ze znaku stojící na dubových ratolestech, které jsou svázány stuhou v národních barvách. ", "tgt_summary": "Das Wappen Lettlands wurde nach der Proklamation der Republik Lettland (18. November 1918) von Rihards Zariņš gestaltet und thematisiert die nationale Souveränität Lettlands.", "id": 457710} {"src_title": "Dassault/Dornier Alpha Jet", "tgt_title": "Alpha Jet", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Počátkem 60. let začaly Spojené království a Francie spolupracovat na vývoji nového nadzvukového bojového letadla, které mělo zároveň sloužit k výcviku pilotů. Výsledkem byl letoun SEPECAT Jaguar, který se nakonec dokonale osvědčil v roli bojového stroje. Původní požadavek Francie na cvičné letadlo se tak nenaplnil. Proto začala Francie rozvíjet spolupráci s tehdejším Západním Německem, které potřebovalo nahradit své zastaralé bojové stroje Fiat G.91. Technická specifikace nového stroje vznikla v roce 1968 a v červenci 1969 byla podepsána dohoda o společném vývoji a výrobě. Na základě dohody měla každá ze zemí zakoupit 200 strojů, přičemž výroba měla probíhat v obou státech. Výsledkem mělo být podzvukové letadlo, jehož pohon budou zajišťovat motory SNECMA-Turbomeca Larzac. Německo mělo negativní zkušenosti spojené s haváriemi svých jednomotorových letounů Lockheed F-104 Starfighter, proto hned od začátku prosazovalo koncept dvoumotorového letadla. Své návrhy předložily tři skupiny výrobců: Vítězem soutěže se v červenci 1970 stal návrh TA501 od týmu Breguet-Dassault-Dornier. V roce 1971 byly společnosti Dassault a Breguet sloučeny do firmy Avions Marcel Dassault-Breguet Aviation, která dostala za úkol vyrobit dva prototypy nového letadla. Další dva prototypy postavil Dornier v Německu. Jako první se do vzduchu vznesl francouzský prototyp 26. října 1973 a jeho německý protějšek ho následoval o necelé tři měsíce později. Ještě v září 1973 k programu přistoupila i Belgie, která pro své letectvo objednala 33 kusů letounu. Sériová výroba byla rozdělena mezi společnosti Dassault, Dornier a belgickou SABCA, z nichž každá vyráběla část dílů letounu (Dassault: střední část trupu; Dornier: křídlo, zadní část trupu a ocasní plochy; SABCA: špici trupu a křídelní klapky) a současně provozovala montážní linku kompletující letouny ze subsestav dodávaných ostatními výrobci. V květnu 1979 začalo Francouzské letectvo nahrazovat zastaralé T-33 Silver Star, Mystère IV a Fouga Magister novými Alpha Jet E (E jako École, t. j. školní). Francie nakonec neobjednala 200 letadel jak se původně plánovalo. Snížila tento počet na 176 kusů a ty byly dodány do roku 1985. Západní Německo nemělo zájem o letadla ve cvičné verzi. Preferovalo výcvik na amerických strojích, který němečtí piloti podstupovali na amerických základnách. Dodávky bojové verze Alpha Jet A (A jako Appui Tactique, t. j. taktická podpora) začaly v roce 1978 a byly ukončeny o 5 let později. Luftwaffe objednala celkem 175 strojů.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Alpha Jet je lehký hornoplošný letoun malých rozměrů. Na náběžné hraně křídel byl použit tzv. \"psí zub\", což je zářez, který zlepšuje aerodynamické vlastnosti letounu při vzletu a přistání. Křídla mají velké Fowlerovy klapky a po obou stranách trupu před ocasními plochami jsou brzdící štíty. Účinně zvyšují vztlak při přistání v malých rychlostech. Tříbodový podvozek tvoří přední podvozková noha, která se zatahuje dozadu, zatímco nohy hlavního podvozku se zatahují do gondol motorů. V gondolách ve spodní části trupu jsou umístěny dva proudové motory SNECMA Turbomeca Larzac 04-C5 o tahu 13,24 kN. Stroje Luftwaffe byly později modernizovány variantou Larzac 04-C20 o tahu 14,12 kN. Kokpit má tandemové uspořádání sedadel a dva samostatné překryty. Zadní sedadlo se nachází ve vyšší poloze, což umožňuje instruktorovi mít směrem vpřed dobrý výhled. Francouzský Alpha Jet E byl vybaven vystřelovacími sedadly Martin Baker AJRM4, zatímco německý Alpha Jet A měl sedadla UPC/Stencel S-III-F3. Francouzská letadla měla jen základní avionické vybavení, zatímco německé stroje disponovaly poměrně sofistikovaným navigačně-bojovým systémem. Ten se skládal z inerciálního navigačního systému Lear-Siegler, dopplerovského navigačního systému Litton a průhledového displeje Kaiser/VDO. Obě provedení se mírně odlišují i vzhledem špičky trupu, která je u verze A ostře zašpičatělá, zatímco u varianty E má oblejší tvar. Obě varianty mají čtyři závěsné body pod křídlem a jeden v ose trupu, s celkovou nosností až 2 200 kg výzbroje. Podtrupový závěsník je primárně určen k nesení kontejneru s automatickým kanónem, buď DEFA ráže 30 mm či Mauser BK-27 ráže 27 mm.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dassault/Dornier Alpha Jet je dvoumotorový lehký bojový a cvičný letoun určený pro pokračovací výcvik pilotů stíhacích letadel. Alpha Jet je výsledkem francouzsko-německé spolupráce, konkrétně firem Dassault a Dornier, která reflektovala podobné požadavky vzdušných sil obou zemí. Jak francouzské, tak německé letectvo provozovaly Alpha Jet ve velkém počtu, nejprve jako cvičný letoun a poté se rozhodly použít ho jako platformu pro lehký bojový letoun. V důsledku vojenských omezení po skončení studené války se Německo rozhodlo v 90. letech svou flotilu Alpha Jetů vyřadit a mnoho z nich prodalo jiným vojenským i civilním uživatelům. Alpha Jet byl přijat do výzbroje několika leteckých sil po celém světě a také se u některých z těchto uživatelů dočkal bojového nasazení.", "tgt_summary": "Der Alpha Jet ist ein zweistrahliges Schulflugzeug und leichter Jagdbomber, insbesondere für Luftnahunterstützung. Er entstand aus einer Kooperation zwischen Deutschland und Frankreich Anfang der 1970er Jahre.", "id": 1969865} {"src_title": "Bitva u Adrianopole", "tgt_title": "Schlacht von Adrianopel (378)", "src_document": [{"title": "Příchod Gótů.", "content": "V sedmdesátých letech 4. století se v oblastech severně od Černého moře objevili Hunové, nomádi původem ze střední Asie, jejichž vpád do východní Evropy je označován za počátek období stěhování národů. Hunové si při svém postupu nejprve podrobili Alany a kolem roku 375 vyvrátili říši gótských Greutungů, nacházející se na jižní Ukrajině. Značná část Greutungů se poddala vítězům, ovšem mnoho jiných před nimi uprchlo směrem na západ. Neustávající hunský tlak přiměl jinou skupinu Gótů, známou jako Tervingové, sídlící při dolním Dunaji, aby v roce 376 požádala císaře Valenta o svolení usadit se v římské provincii Moesii. Valens tehdy pobýval s jádrem své armády na východě, kde právě vedl válku s Peršany a nemohl Gótům příliš bránit v překročení Dunaje. Souhlasil proto, aby vůdci Tervingů Alavivus a Fritigern vstoupili se svými lidmi na římské teritorium a jejich příchod označil za vítanou příležitost k doplnění vojska o gótské rekruty a rozmnožení příjmů státní pokladny. Římané často přijímali do říše příslušníky poražených kmenů a umožnili jim obdělávat půdu výměnou za vojenské služby. Nicméně množství Gótů, jež v roce 376 dorazilo k Dunaji, bylo neobvykle vysoké, Římané tudíž nebyli schopni Tervingy odzbrojit, ani jim zajistit nezbytný přísun potravin. Mezitím se k hranicím říše přiblížili i Greutungové, jejichž velitelé Alatheus a Safrax se obrátili na Valenta s obdobnou žádostí o azyl, jako před nimi představitelé Tervingů. Ačkoli tyto Góty císař odmítl vpustit do říše, Greutungové se i nadále zdržovali v blízkosti Dunaje. Přijetí Tervingů do Moesie naráželo na nesouhlas nezanedbatelné části římské společnosti. Četní politici a generálové byli přesvědčeni, že barbaři pobývající uvnitř hranic říše se jednoho dne stanou pro římský stát vážnou hrozbou. Jiní zastávali názor, k němuž se přiklonil i císař Valens, že možné výhody převáží nad případnými problémy. Naproti tomu římské obyvatelstvo žijící v oblastech zasažených přílivem Gótů nepociťovalo nadšení ze svých nových sousedů. Církev spatřovala v Gótech barbary, kteří si podrželi mnohé ze svých pohanských zvyků. Navíc valná část z nich se přiklonila k arianismu, pokládanému ostatními křesťany za herezi. Valens však těmto výhradám nevěnoval pozornost, protože byl sám arián, což mu mezi Tervingy zajišťovalo jistou míru důvěry. Krom toho nepovažoval nebezpečí vzpoury za vysoké, neboť Gótové mu poskytli hojné doklady o tom, že chtějí sloužit říši a jsou ochotni přijmout její kulturu.", "section_level": 1}, {"title": "Vypuknutí povstání.", "content": "Římské administrativní orgány postrádaly v nepříliš prosperujících balkánských provinciích patřičné kapacity k zabezpečení uživení enormního počtu gótských uprchlíků. Situaci dále zhoršovala nekompetentnost a hrabivost Římanů, jelikož bylo vcelku běžnou praxí, že oficiální činitelé zneužívali svého postavení k osobnímu prospěchu. Potraviny, jež měly být přiděleny Gótům, byly zabaveny jednotlivými veliteli. Comes Lupicinus a jeho podřízení je pak prodávali na černém trhu za přemrštěné ceny a těžili tak ze svízelné situace Gótů, sužovaných nedostatkem jídla. Tervingové začali záhy trpět hladem a podle popisu Ammiana Marcellina byli i gótští šlechtici nuceni prodávat vlastní děti do otroctví kvůli svému přežití. Vzhledem k rostoucímu napětí v řadách Tervingů stáhl Lupicinus některé římské oddíly, dosud střežící Greutungy na severním břehu Dunaje, do vnitrozemí, aby eskortovaly Tervingy k městu Marcianopolis (dnešní Devnja). Toho využili Alatheus a Safrax k přechodu řeky a následně se utábořili v jisté vzdálenosti od Tervingů, s nimiž navázali kontakt. Tervingové postupovali k Marcianopoli jen velmi pomalu, aby je Greutungové mohli dostihnout. Když se Tervingové přiblížili k místu svého určení, rozhodl se Lupicinus, stále více ztrácející kontrolu nad situací, že pozve jejich předáky na hostinu do svého sídla v Marcianopoli. Zde je nejspíše hodlal unést, což by odpovídalo běžné praxi Římanů, přičemž nelze vyloučit, že jednal na příkaz císaře. Fritigern a Alavivus se dostavili s menším ozbrojeným doprovodem, zatímco ostatní Tervingové byli nuceni setrvat asi 15 kilometrů od města, do něhož jim bylo zakázáno vstoupit. To v nich vzbudilo rozhořčení a při nastalém neklidu pobili četné římské vojáky. Jakmile byl Lupicinus zpraven o těchto skutečnostech, pokusil se gótské vůdce zadržet, avšak Fritigernovi se podařilo uniknout. Proradnost Římanů se stala podnětem k zahájení gótské vzpoury. K Fritigernovi se okamžitě přidali Alatheovi a Safrakovi Greutungové a společně začali plenit okolí Marcianopole. Lupicinus shromáždil všechny dostupné muže a vytáhl proti povstalým Gótům, jimiž byl ale snadno poražen. Jen nevelký počet Římanů si po této srážce zachránil život útěkem. Zbývající římské pohraniční posádky se uchýlily za hradby opevněných sídel, jež se Gótové neodvážili dobývat. K povstalcům se připojili i gótští a římští otroci a daněmi zle utiskovaní thráčtí horníci. Jistá římská jednotka tvořená Góty a umístěná v Adrianopoli změnila strany poté, co na ni zaútočili místní obyvatelé. Lupicinova porážka zbavila Římany jakékoli možnosti využít pohoří Haemus (Stara Planina) jako zátarasu bránícímu vzbouřencům v jejich dalším postupu. Gótové zanedlouho pronikli na jih, načež napadli a zdevastovali nechráněnou venkovskou krajinu v Thrákii, o čemž se barvitě zmiňuje Ammianus:", "section_level": 1}, {"title": "Protiopatření Římanů.", "content": "Valens zareagoval na tyto pohromy přesunutím několika legií z Arménie pod velením generálů Traiana a Profutura, kteří přibyli na Balkán v létě 377. Těm se brzy podařilo vytlačit Góty zpět na sever za Haemus. Valens také požádal o podporu svého synovce a západního spolucísaře Gratiana. Krátce nato přitáhl z Panonie zkušený velitel Frigeridus a comes Richomeres přivedl nevelké posily z Galie. Oba císařové započali s uvolňováním svých vojsk, doposud vázáných v operacích na Rýně a proti Persii. První oddíly odeslané proti Gótům proto ve srovnání s brannou mocí barbarů co do množství znatelně zaostávaly. Navzdory tomu se Římané odhodlali ke svedení bitvy s Góty skrývajícími se za kruhovou hradbou svých vozů u místa jménem Ad Salices. Toto střetnutí, odehrávající se zřejmě někdy v září 377, skončilo nerozhodně a obě strany v něm utrpěly vážné ztráty. Třebaže Římané nedokázali přemoci Góty v bitvě u Ad Salices, zablokovali průsmyky v pohoří Haemus a soustředili všechny zásoby potravin do měst, nepřístupných barbarům. Gótové tedy setrvávali v izolaci mezi tímto horským pásmem, Dunajem a Černým mořem, takže mohli být postupem času vyhladověni. Valens mezitím vyslal k Traianovi a Profuturovi velitele jezdectva Saturnina. Hladem sužovaní Gótové sevření v Moesii a Skythii (dnešní Dobrudža) se bez valného úspěchu snažili probít přes Haemus. Fritigern se posléze obrátil na hunské a alanské jezdce, jež příslibem bohaté kořisti pohnul k tomu, aby se k němu připojili. S ohledem na drtivou převahu nepřítele nezbylo Saturninovi než stáhnout své muže z průsmyků. Záplava barbarů pak s novou a ještě větší energií pohltila vše, co jí stálo v cestě, a veškeré thrácké kraje až k Rodopům byly vydány na milost Gótů. Frigeridus, vyslaný Gratianem zpět do Thrákie, zamýšlel zřídit obranné postavení u města Beroia (Stara Zagora), avšak z této pozice ho Gótové vypudili ještě před začátkem zimy. Když se Frigeridus stahoval západním směrem, porazil skupinu Taifalů vedenou gótským šlechticem Farnobiem. V únoru 378 se Gratianus, shromažďující sbory k tažení na východ, musel potýkat s nenadálým vpádem Lentijských Alamanů do Raetie, což způsobilo notné zdržení jeho výpravy. Někdy v téže době se Frigeridus opevnil v Trajánově bráně, průsmyku tvořícím spojnici mezi Thrákií a západním Balkánem, čímž zamezil pronikání Gótů do Illyrika. Po zajištění míru s Persií přesunul Valens na jaře 378 na Balkán své mobilní vojsko (\"comitatenses\"), čítající asi 30 000 až 40 000 mužů. V závěru května vstoupil do Konstantinopole, odkud se po dvanácti dnech vydal do blízkého sídla Melanthiady. Na místo Traiana, jehož činil odpovědným za nezdar u Ad Salices, dosadil Valens penzionovaného generála Sebastiana. Ten se vzápětí odebral s nevelkým počtem vybraných vojáků proti gótským nájezdníkům v okolí Adrianopole, nad nimiž dosáhl několika drobných vítězství. Fritigern znepokojený tímto vývojem následně soustředil rozptýlené Góty u města Kabyly (Jambol). V prvním srpnovém týdnu přitáhl Valens v čele svého vojska k Adrianopoli. Optimismus navozený Sebastianovým snadným úspěchem byl ještě posílen Gratianovým příchodem do Castra Martis v nynějším severozápadním Bulharsku. Průzkumné jednotky navíc Valenta informovaly o tom, že se severně od Adrianopole pohybuje sotva 10 000 Gótů, ačkoli jejich skutečný počet byl několikanásobně vyšší. Tyto příznivé zprávy povzbudily východní armádu a její důstojnický sbor, stále více se přiklánějící k okamžitému svedení bitvy. Pravděpodobně 7. srpna přicestoval do Adrianopole generál Richomeres s předsunutými západními oddíly. Richomeres Valentovi vyřídil Gratianovu neodkladnou žádost o společný útok proti Fritigernovi. Během porady východního vojenského velení však nabyli vrchu zastánci neprodleného úderu. Prozíravější důstojníci sice císaři radili vyčkat spojení obou armád, ovšem netrpělivý Valens záviděl svému synovci jeho nedávné úspěchy nad Alamany. Rozhodl se tedy vrhnout do boje bez Gratiana, s nímž se nechtěl dělit o slávu ze zdánlivě jistého vítězství. Vědom si neodvratnosti bitvy poslal Fritigern k Valentovi své emisary, jejichž prostřednictvím se domáhal odevzdání Thrákie výměnou za slib míru. Císař ale nedůvěřoval Fritigernovým návrhům a vytrval ve svém odhodlání střetnout se s Góty.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "Ráno 9. srpna 378 vytáhlo římské vojsko od Adrianopole, v jejíchž hradbách zanechalo trén a císařskou pokladnici, a zamířilo severovýchodním směrem. Postup vstříc nepříteli zabral Římanům celé dopoledne a teprve kolem druhé hodiny spatřili gótské vozy rozestavené ve tvaru kruhu. Muže i zvířata zmáhalo v závěru pochodu palčivé vedro, hlad i žízeň. Gótové ještě zhoršili útrapy svých protivníků zapálením suché trávy a roznícením požárů. Římský předvoj záhy objevil, že Gótové jsou oproti dřívějším odhadům výrazně početnější. Fritigern, usilující patrně o získání času dostačujícího k návratu Alatheových a Safrakových jezdců, vyslal k císaři dvě poselstva. Znejistělý Valens projevil ochotu vyjednávat. Nicméně při dohadování výměny rukojmí vyrazily dvě jednotky, příslušející k císařově tělesné stráži \"scholae palatinae\", předčasně do útoku, do něhož se ihned zapojil i zbytek římského vojska, jehož levé křídlo se dosud nacházelo v pochodové formaci. Boj začal, aniž by kterákoli z válčících stran byla připravena. Průběh bitvy nastíněný moderními historiky se poněkud rozchází vinou nejednoznačnosti jejího popisu v antických pramenech. Podle převažujícího výkladu proniklo nejblíže k nepřátelskému ležení římské jezdectvo na levém křídle. Když zatlačilo Góty k jejich vozovému táboru, Alatheova a Safrakova nedaleko pícující jízda se společně s Alany přiřítila do bitevní vřavy a uvrhla Římany ve zmatek. Římská kavalerie na levém křídle byla v důsledku jejich náhlého a nečekaného útoku odříznuta a zahnána na útěk. Po destrukci levého křídla byla římská pohroma završena masivním úderem Gótů do obnaženého boku Valentovy pěchoty. Dle mínění některých badatelů však gótská a alanská jízda napadla nejprve římské jezdectvo na pravém křídle, na něž měla udeřit ze strany, anebo možná dokonce z týlu. Část Gótů měla potom objet římské linie a obdobným způsobem přemoci levé křídlo, čímž bylo římské jezdectvo naprosto rozprášeno. Gótská pěchota mezitím opustila své obranné postavení ve vozovém kruhu a vrhla se na Římany čelně. Legionáři, opuštění jízdou a ze všech stran sevření barbary, byli natlačeni k sobě. Stěsnaní na malém prostoru, nemohli manévrovat a vést efektivní boj, v nastalé řeži proto mnozí podlehli zraněním, jež jim přivodili vlastní spolubojovníci. Vyčerpaní římští pěšáci, znavení srpnovým horkem, náročným pochodem a oslepovaní kouřem, se brzy ocitli na pokraji zhroucení. Lítý zápas trval do pozdního odpoledne, kdy se římský bitevní šik začal pod vytrvalým náporem nepřátel rozpadat. Následný úprk Římanů se změnil v krvavý masakr, který ukončila až noc znemožňující další pronásledování. Gótové dosáhli navzdory veškerému očekávání ohromujícího vítězství, neboť potřeli elitní a nejcennější sbory východního vojska. Přesné údaje o počtu padlých jsou dodnes předmětem diskuzí. Ammianus poznamenává, že si stěží jedna třetina Římanů dokázala zachránit život, z čehož vyplývá, že drtivá většina příslušníků východních comitatenses nalezla v této bitvě smrt. S nimi zahynulo třicet pět tribunů a velitelů jednotek, včetně Traiana a Sebastiana, a především samotný císař Valens. Přesné okolnosti jeho úmrtí sice zůstávají neznámé, zřejmě ale zemřel mezi svými vojáky nedlouho poté, co byl během střetnutí zasažen šípem. Podle méně pravděpodobné verze jeho skonu byl zraněný odnesen do jistého stavení. To posléze obklíčili a zapálili gótští válečníci, nemající tušení o tom, kdo se ukrývá uvnitř.", "section_level": 1}, {"title": "Další vývoj.", "content": "Okamžitě po svém velkolepém úspěchu se Gótové vydali k Adrianopoli, ovšem jejich snahy o zdolání městského opevnění se ukázaly marné. Nato krátce ohrožovali Konstantinopol, než byli zahnáni nově příchozími římskými posilami. Ani po bitvě u Adrianopole Gótové nedokázali obsadit města, v nichž bylo uschováno bohatství Římanů a zvláště nezbytné zásoby zbraní a jídla. Barbaři si i nadále museli obstarávat potraviny loupením a drancováním zemědělských usedlostí, tudíž v žádné lokalitě nemohli pobývat příliš dlouho. Vítězství paradoxně narušilo soudržnost Fritigernova vojska a oslabilo jeho pozici, jelikož gótský vůdce nemohl své muže udržet pohromadě, ani sledovat jakýkoli dlouhodobější záměr. Římané tím získali čas zotavit se z uštědřené prohry. Gratianus zpočátku nepodnikl proti Gótům žádná opatření a teprve v lednu 379 ustavil hispánského důstojníka Theodosia novým východním císařem. Ten dočasně zakotvil v Soluni, odkud řídil obnovu poničené armády. Rolníci, horníci, asijští i afričtí spojenci a dokonce gótští žoldnéři byli rekrutováni v zájmu urychleného doplnění východních sborů. Gótové se zatím přesunuli z východního Balkánu přes Trajánovu bránu do Dácie a Horní Moesie. I přes jistá dílčí vítězství nebyli Římané schopni Góty rozhodujícím způsobem porazit. V roce 380 se od Fritigernových Gótů oddělili Alatheovi a Safrakovi Greutungové a Alani, mířící na severozápad do Panonie. Tam byli potom Gratianem usazeni, nebo poraženi. Naproti tomu Fritigern táhl údolím řek Velké Moravy a Vardaru na jih do Makedonie a severního Řecka. Theodosius se s těmito Góty srazil, avšak utrpěl porážku. Až roku 381 vytlačily západní oddíly barbary zpět do Thrákie. Po šesti letech vytrvalého a převážně nerozhodného zápolení, při němž přišli o život vedle Valenta i Fritigern a oba velitelé Greutungů, uzavřeli Římané s Góty 3. října 382 smlouvu (\"foedus\"), jíž byla válka ukončena. Ačkoli toto vyústění bylo prezentováno jako gótská kapitulace, ve skutečnosti si Římané mohli jen stěží nárokovat úplné vítězství. Výsledek konfliktu se odrazil i ve sjednané dohodě, jež znamenala zásadní posun v římské politice vůči barbarům usazeným na teritoriu říše. Podle mírových podmínek obdrželi Gótové půdu k usídlení a obdělávání, zachovali si vlastní zákonodárství a směli si ponechat stávající kmenové struktury, přestože žádný jednotlivec nebyl uznán za náčelníka všech Gótů. Foedus jim rovněž stanovil povinnost odvádět rekruty do římské armády a v případě nutnosti se zavazovali k všeobecné službě jako spojenci (\"foederati\") Římanů. Gótům bylo tedy garantováno jakési poloautonomní postavení v římské říši.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Mnoho moderních badatelů vycházelo z teze Charlese Omana pokládajícího bitvu u Adrianopole, vzhledem k vítězství gótského jezdectva nad římskou těžkou pěchotou, za okamžik zvratu v dějinách západního vojenství. Tato teorie byla zpochybněna a vyvrácena historikem Thomasem Burnsem označujícím počty gótských jezdců za silně nadsazené kvůli problémům s jejich zásobováním. Třebaže Fritigernově kavalerii náležela podstatná úloha ve vývoji bitvy, celé střetnutí se oboustranně odvíjelo jako boj pěchoty. Často bylo také uváděno, že zkáza Římanů u Adrianopole vedla ke změnám ve složení pozdně římské armády a ke vzrůstajícímu využívání jízdy. Tento proces ale započal dávno před rokem 378, neboť jezdectvo posilovalo svoji roli na úkor těžké pěchoty přinejmenším od poloviny 3. století. Obdobně je tato bitva přeceňována z hlediska pozdně antických dějin. Římané žijící v 5. století spatřovali v porážce u Adrianopole slovy historika Rufina „počátek všech dalších neštěstí římské říše“. Takto na tento střet nahlížel i Edward Gibbon, jehož postoj do značné míry ovlivnil novodobé hodnocení Adrianopole. Nicméně soudobí autoři uvažovali odlišně. Ammianus Marcellinus sice završil své dílo popisem tohoto boje a srovnával ji s bitvou u Kann. Navzdory tomu ji nechápal jako neodčinitelnou katastrofu a byl optimisticky přesvědčen, že se říše s tímto nezdarem vypořádá. Každopádně nelze opomíjet, že Římany stihla nejhorší porážka od krize třetího století. Gótové uštědřili svým nepřátelům zdrcující ránu, protože zničili jádro mobilních záloh východní říše a pobili velkou část jejích velitelských kádrů. Chybějící rezervy římské armády zapříčinily nemalé obtíže při získávání nových vojáků, jež musely být řešeny i odvody Gótů, čímž se ještě zvýraznily negativní strategické a morální dopady porážky. Adrianopol přesto nesymbolizuje konec římské říše, jejíž vojenská moc byla pouze přechodně ochromena. Foedus z roku 382 vytvořil právní základ pro fakticky samostatnou existenci Gótů, kteří v roce 376 uprchli na římské území před tlakem Hunů, v římské říši a současně zajistil prostor pro jejich pozvolnou transformaci v kmenový svaz Vizigótů, což lze pokládat za nejdalekosáhlejší důsledky bitvy u Adrianopole. Římané dovolili, aby nezanedbatelná a nadto potenciálně nepřátelská síla setrvala neporažená uvnitř jejich hranic. Ta se pak v dalších desetiletích stala zdrojem četných dramatických krizí a významně se podílela na kolapsu západořímské říše.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Adrianopole se odehrála 9. srpna 378 mezi římským vojskem pod velením východořímského císaře Valenta s Góty a Alany vedenými Fritigernem. Střetnutí se odehrálo severně od římského města Adrianopol (nynější Edirne) a skončilo drtivým vítězstvím Gótů, když v boji zahynula většina římských vojáků včetně samotného Valenta. Přestože vítězní Gótové nedokázali svého úspěchu nijak využít a o několik let později se Římanům dokonce podrobili, setrvali na území říše, přičemž se stali trvalým mocenským faktorem ovlivňujícím římskou politiku a destabilizujícím faktorem balkánské provincie. Průběh bitvy lze poměrně dobře rekonstruovat na základě popisu soudobých historiků Ammiana Marcellina, Orosia a Eunapia.", "tgt_summary": "Die Schlacht von Adrianopel am 9. August 378 war mit ungefähr 20.000 Toten die schwerste Niederlage der Römer gegen germanische Krieger seit der Varusschlacht (9 n. Chr.). Adrianopel ist heute Edirne, die nordwestlichste Großstadt der Türkei. In der Schlacht, in der Kaiser Valens fiel, unterlag das oströmische Heer den „Westgoten“ (genauer gesagt handelte es sich dabei um die terwingischen Goten, die nicht deckungsgleich mit den späteren Westgoten sind), die auf der Flucht vor den Hunnen auf dem Gebiet des Römischen Reichs einen neuen Siedlungsraum gesucht hatten, von den Römern aufgenommen worden waren, aber schließlich gegen diese rebellierten (siehe auch: Völkerwanderung).", "id": 793012} {"src_title": "Třezalka tečkovaná", "tgt_title": "Echtes Johanniskraut", "src_document": [{"title": "Lidové názvy.", "content": "Bylina sv. Jana, čarovník, krevníček, prostřelenec, svatojánská bylina.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Třezalka tečkovaná je statná, vytrvalá, lysá bylina, dorůstající obvykle výšky 20 až 60 cm. Lodyha je přímá nebo vystoupavá, většinou nevětvená, se 2 vystouplými podélnými lištami, jednoletá, v průběhu sezóny poněkud dřevnatějící. U báze stonku bývají lišty někdy nezřetelné. Listy jsou podlouhlé, vejčité nebo kopinaté, přisedlé nebo krátce řapíkaté, 15 až 35 mm dlouhé a 5 až 15 mm široké. Čepel listů je celokrajná, na okraji slabě až silně podvinutá, na ploše tečkovaná siličnými nádržkami a tmavými žlázkami. Proti světlu prosvítají jen hlavní žilky, zatímco drobnější žilky jsou nezřetelné. Květenství jsou bohatá, poměrně volně uspořádaná. Květy mají průměr 15 až 30 mm. Koruna je zlatožlutá, složená z 5 výrazně nesouměrných, na jedné straně zubatých korunních lístků o délce 8 až 18 mm. Tyčinek je asi 50. Na vrcholu semeníku jsou 3 volné čnělky, asi 2x delší než semeník. Plodem je vejcovitá, přehrádkosečná tobolka obsahující mnoho hnědých až černých, drobných, jen asi 1 mm dlouhých semen.", "section_level": 1}, {"title": "Rozlišovací znaky.", "content": "Třezalka tečkovaná bývá zaměňována zejména s třezalkou skvrnitou, která je rovněž hojným druhem. K jejich bezpečnému rozlišení stačí prohlédnout list proti světlu. U třezalky tečkované jsou v žilnatině dobře patrné pouze hlavní žilky, zatímco postranních je málo, jsou nepříliš zřetelné a nespojují se. U třezalky skvrnité je jasně patrná i postranní žilnatina, která je podstatně hustší a síťovitě pospojovaná. Dalším spolehlivým rozlišovacím znakem je počet lišt na lodyze. Třezalka tečkovaná má 2 nepříliš výrazné podélné lišty, zatímco u třezalky skvrnité jsou 4 lišty. Tento znak je lépe patrný v horní části lodyhy. Další, méně běžný druh třezalka čtyřkřídlá má rovněž 4 lišty, které jsou u tohoto druhu výrazné a silně vystouplé. Žilnatina listů je řídce síťovitá. Všechny ostatní, vesměs vzácnější, vzpřímeně rostoucí druhy třezalek vyskytující se v ČR mají žláznatě zubatý okraj kališních lístků, kdežto výše zmíněné 3 druhy mají kališní lístky celokrajné. Třezalka chlupatá se navíc liší ochlupenou lodyhou i listy. Třezalku tečkovanou lze odlišit od řady jiných druhů též mikroskopicky podle listového okraje, a to i v sušeném nebo drceném stavu.", "section_level": 2}, {"title": "Žlázky.", "content": "Rostlina nese 2 typy žlázek s rozdílnou funkcí, obsahem i stavbou. Nejhojněji jsou zastoupeny bezbarvé, průsvitné siličné žlázky, které daly třezalce tečkované její druhové latinské jméno (\"perforatus\" = propíchaný, dírkovaný). Proti světlu vypadají jako drobné vpichy, rovnoměrně rozptýlené po celé ploše listu. Jsou přítomny i ve květech a plodech. Žlázky jsou tvořeny schizogenní nádržkou, vzniklou v mezibuněčném prostoru rozestoupením buněk. Žlázka vyplňuje celou tloušťku listové čepele a na povrchu listu je překryta pouze jednobuněčnou vrstvou pokožky. Od listového parenchymu je oddělena vrstvou plochých buněk. Obsah je olejovitý, tvořený zejména esenciálními oleji (silicemi). Ve žlázkách nacházejících se v květech a nezralých plodech je obsažena také medicínsky významná látka hyperforin. Tmavé žlázky naproti tomu vypadají jako drobné černé tečky a mají zcela odlišnou stavbu. Jsou tvořeny shlukem (uzlinou) větších buněk obklopených ze všech stran dvojitou vrstvou plochých buněk. Obsah je černý a má zrnitou strukturu. Tmavé zbarvení jim dává obsažené červené barvivo hypericin a pseudohypericin. Na listech jsou soustředěny zejména podél listového okraje, několik jich však bývá rozptýleno i na ploše čepele. V květech se nacházejí zejména podél okraje korunních plátků a na vrcholu tyčinek. Vrstvy plochých buněk obklopující žlázky obou typů jsou napojeny na cévní systém. Na korunních lístcích bývají mimo kulovitých žlázek přítomny i světlé a tmavé trubicovité struktury s obdobným obsahem.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Druh je rozšířen téměř v celé Evropě s výjimkou arktických oblastí. V Asii jeho areál dosahuje po střední Sibiř, Mongolsko, Čínu a severozápadní Indii. Vyskytuje se též v severozápadní Africe (pohoří Atlas), Madeiře a Kanárských ostrovech. Byla zavlečena do mírných a subtropických oblastí téměř celého světa. V České republice je třezalka tečkovaná hojně rozšířena zejména v nižších a středních polohách. Ve vyšších horských polohách se vyskytuje vzácněji. Nejčastěji roste na výslunných stanovištích na stráních, mezích a pastvinách, na okrajích lesů, pasekách a podobně, na stanoviště však není moc vybíravá.", "section_level": 1}, {"title": "Invazivita.", "content": "Třezalka tečkovaná byla lidskou činností postupně zavlečena do oblastí mírného pásu téměř celého světa. Hojně se rozšířila zejména v Severní a Jižní Americe, Austrálii a Jižní Africe. V mnohých oblastech se intenzivně šíří a celkem ve 20 zemích světa je vedena jako invazní rostlina. V USA a Kanadě je řazena mezi přední plevelné rostliny. Do Austrálie byla třezalka tečkovaná přivezena v patrně v polovině 19. století, kdy byla pěstována v botanických zahradách v Melbourne a Adelaide. Zplaněle rostoucí byla poprvé nalezena v roce 1880 ve státě Victoria, o 10 let později i v Novém Jižním Walesu. Následně se masově rozšířila zejména v jihovýchodní části kontinentu, kde je celková výměra jejích porostů odhadována na 400000 hektarů. Roste zejména na různých typech pastvin, řídké lesní vegetaci i savanách, podél cest a na narušených místech. V rozpětí 70 let bylo v Austrálii v rámci boje s touto rostlinou postupně vysazeno 12 druhů hmyzu, z nichž polovina se uchytila. V první polovině 20. století sem byly dovezeny z Evropy 2 druhy mandelinek, které třezalku spásají: \"Chrysolina quadrigemina\" a \"Ch. hyperici\". Výsledky ovšem nebyly dostatečné a později byl úspěšně introdukován roztoč \"Aculus hyperici\", který patří k hlavním patogenům třezalky ve Středomoří. Ve 40. letech 20. století byly oba druhy mandelinek dovezeny též do USA. Ve Spojených státech pochází první záznam o výskytu třezalky tečkované z Pensylvánie z roku 1793. Později se masově rozšířila zejména v západních oblastech kontinentu. Jenom v Kalifornii okupovala ve 40. letech 20. století území o rozloze 1 milión hektarů. Nejvíce jsou postiženy pastviny, které byly v minulosti nadměrně vypásány a dominují na nich nepůvodní, jednoleté druhy trav, jako je např. sveřep střešní (\"Bromus tectorum\"). Na pastvinách třezalka snižuje kvalitu píce a způsobuje dobytku zdravotní potíže vlivem fotosenzibility. V některých oblastech USA se podařilo třezalkové porosty silně zredukovat. Např. v Idaho dnes zabírají jen asi 3 % rozlohy z roku 1948. V některých oblastech však pastviny po úspěšné biologické redukci třezalky zarostly nějakým jiným nežádoucím druhem, jako je toxický starček přímětník (\"Senecio jacobaea\") nebo chrpa \"Centaurea maculosa\". V Kalifornii pokleslo zamoření třezalkou po 10 letech od aplikace biologické kontroly na 1 % původního stavu. Počáteční úspěch byl tak velký, že mandelince \"Ch. quadregemina\" byla ve městě Eureka postavena téměř 2 metry velká bronzová socha.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Spásači.", "content": "Na třezalce tečkované se živí řada druhů hmyzu. V České republice jsou to např. některé mandelinky rodu \"Chrysolina\" a housenice pilatky \"Tenthredo amoena\". Hmyz živící se třezalkou se musí vypořádat se škodlivým působením hypericinu, koncentrovaného v tmavých žlázkách. Nespecializovaní spásači se zpravidla vyhýbají částem rostliny s větší koncentrací tmavých žlázek, jako je listový okraj. Příkladem mohou být různé kobylky, např. kobylka zelená. Někteří specializovaní spásači třezalky se chrání před slunečním světlem, které iniciuje toxicitu hypericinu. Mezi takové spásače náleží např. můra osenice půvabná (\"Actinotia polyodon\", syn. \"Cloantha perspicillaris\"), mandelinky bázlivec vratičový (\"Galeruca tanaceti\") a \"Chrysolina geminata\". Některé druhy hmyzu jsou schopny hypericin odbourávat pomocí enzymů s antioxidačním účinkem (zejména glutathion-S-transferáza). Patří mezi ně zavíječ kukuřičný (\"Ostrinia nubilalis\"), píďalka úhorová (\"Anaitis plagiata\") a lišaj \"Manduca sexta\". Ve Středomoří třezalku spásá hlavně krascovitý brouk polník třezalkový (\"Agrilus hyperici\") a roztoč \"Aculus hyperici\".", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování a apomixie.", "content": "Třezalka tečkovaná se převážně rozmnožuje apomikticky, je však schopna i pohlavního rozmožování. Převažují tetraploidní rostliny (2n = 32), příležitostně byly zjištěny i diploidní a hexaploidní typy, což je vysvětlováno jako důsledek fakultativní apomixie. Druh je považován za dávného křížence dvou různých diploidních druhů třezalek. Jako jeden z rodičovských druhů byla identifikována třezalka skvrnitá (konkrétně poddruh \"H. maculatum\" subsp. \"immaculatum\"), druhým by mohl být asijský druh \"H. attenuatum\", nesoucí znaky přítomné u třezaly tečkované a chybějící u třezalky skvrnité. Areály obou taxonů se překrývají v oblasti Altaje. Při studiu embryologie tetraploidní třezalky tečkované bylo zjištěno, že meióza probíhá pouze asi ve 3 % zárodečných vaků, zatímco ve zbývajících vacích dochází k apomixii. Zárodečná buňka při ní sice vstupuje do procesu meiózy, později však zakrňuje a funkci zygoty přebírá somatická buňka zárodečného vaku s neredukovaným počtem chromozomů, která se dále dělí mitoticky bez redukčního dělení. Při oplození tak nedochází k rekombinaci DNA, proces oplození je však přesto nutný pro pólová jádra zárodečného vaku, z nichž se formuje endosperm. Bez něj embryo postupně zakrní. U rostliny je tak i při apomiktickém způsobu rozmnožování tvorba semen podmíněna opylením. Tento proces se nazývá pseudogamie. Diploidní rostliny se rozmnožují klasickým pohlavním způsobem. Pyl vzniká normálním meiotickým dělením a je tedy haploidní. Vlivem poruch meiózy bývá okolo 30 % (někdy až 70 %) pylových zrn sterilních. Rostlina se množí také vegetativně úlomky kořenů a růstem z postranních kořenů. Vegetativní množení je stimulováno zejména spásáním, působením ohně nebo odlistěním rostlin. Mladé rostlinky se brzy osamostatní. Třezalka má hluboký kořenový systém a jeho pomocí přečkává případné požáry vegetace. Kromě toho žár ohně stimuluje klíčení dormantních semen v půdní semenné bance.", "section_level": 2}, {"title": "Opylování a šíření semen.", "content": "Květy třezalky tečkované jsou opylovány různým hmyzem sbírajícím pyl. Nektar se v nich nevytváří. Jsou též schopny samoopylení. Jedna rostlina vytvoří asi 15000 až 34000 semen. V jedné tobolce bývá 400 až 500 semen. Semena se šíří větrem, vodou, prostřednictvím zvířat nebo lidskou činností. Tobolky mají lepkavý povrch a přítomnost tohoto lepkavého exudátu na povrchu semen blokuje klíčení, dokud jej vnější vlivy neodstraní. Semena si udržují klíčivost přibližně 6 až 30 let a bývají v půdní semenné bance zastoupena v hojném počtu.", "section_level": 2}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Druh \"Hypericum perforatum\" je v rámci rodu \"Hypericum\" řazen do sekce \"Hypericum\" a stejnojmenné podsekce a série. Série \"Hypericum\" obsahuje celkem 12 druhů, z třezalek rostoucích v ČR sem patří též třezalka skvrnitá, třezalka čtyřkřídlá a třezalka ozdobná. Třezalka tečkovaná je silně variabilní taxon, přičemž různorodost morfologických znaků spočívá zejména ve velikosti a tvaru listů a okvětí a také hustotě žláznatých teček. Jednotlivé formy nejsou jednoznačně ohraničené a jsou mezi nimi plynulé přechody. Jsou rozeznávány 4 vnitrodruhové taxony: V přírodě se třezalka tečkovaná nejčastěji kříží s autotetraploidním taxonem \"H. maculatum\" subsp. \"obtusiusculum\" ze vzniku tetraploidních nebo řidčeji i hexaploidních kříženců. Tito kříženci bývají dále plodní. Jsou známi též kříženci s dalšími taxony, kteří však vesměs tvoří jen málo klíčivých semen: nominátním poddruhem \"H. maculatum\" subsp. \"maculatum\", \"H. tetrapterum\", \"H. montanum\" a \"H. pulchrum\". Kříženec s \"H. maculatum\" se nazývá \"Hypericum\" × \"desetangsii\".", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "V třezalce tečkované bylo zjištěno více než 150 různých látek, z nichž řada má prokazatelný biologický účinek. Z medicínského hlediska nejvýznamnější obsahové látky náležejí mezi naftodiantrony (hypericin, pseudohypericin), floroglucinoly (hyperforin, adhyperforin) a flavonoidy. Dále jsou obsaženy xanthony, třísloviny, procyanidiny, fenolické sloučeniny, deriváty antrachinonu, esenciální oleje aj.", "section_level": 1}, {"title": "Hypericiny.", "content": "Účinné látky ze skupiny naftodiantronů jsou v třezalce tečkované zastoupeny hypericinem a strukturně velmi podobným pseudohypericinem. Souhrnně se obě tyto látky označují jako hypericiny. Jsou koncentrovány v tmavých žlázkách, jimž dávají černé zbarvení. V roztoku jsou červené. Tmavé žlázky jsou s různou četností rozptýleny po celé nadzemní části rostliny. Největší množství hypericinů je obsaženo v květech ve stádiu plného květu (asi 5x až 8x více než v listech), a to zejména v tyčinkách a korunních lístcích. S odkvětem pak jejich obsah klesá. Dvouletá rostlina obsahuje asi dvojnásobek množství hypericinů oproti rostlině v prvnímu roce po výsevu. Biosyntéza hypericinu začíná v zelené rostlinné tkáni prostřednictvím polyketidové dráhy a pokračuje v tmavých žlázkách kondenzační reakcí emodinu a emodin anthronu. Výsledný emodin de-anthron je fenolickou oxidací přeměňován na protohypericin (případně protopseudohypericin), který se působením světla přeměňuje na hypericin (resp. pseudohypericin). V surové nati kolísá obsah hypericinů v závislosti na stádiu rostliny v rozmezí od 0,03 do 0,3 %. Hypericiny jsou zodpovědné za fotosenzibilující efekt, mají antivirové účinky a přispívají též k antidepresivnímu účinku.", "section_level": 2}, {"title": "Hyperforin a adhyperforin.", "content": "Hyperforin je v rostlině téměř výhradně koncentrován v průsvitných žlázkách, a to zejména v generativních orgánech. Největší obsah této látky je v nedozrálých plodech, kde je obsažena v množství asi 4,4 % hmotnosti sušiny (spolu s 1,8 % adhyperforinu). Vyskytuje se také v poupatech a květech, naopak v listech a stonku téměř chybí. Je doprovázena adhyperforinem, který se liší pouze jednou ethylovou skupinou namísto methylové, základní struktura je však stejná. Látka je poměrně nestabilní a snadno oxiduje na celou řadu rozkladných produktů. Je rozpustná v organických rozpouštědlech, v lipofilních roztocích je však značně nestabilní, což souvisí s množstvím dvojitých vazeb ve struktuře a jejich snadnou oxidací mj. atomárním kyslíkem vznikajícím působením světla na hypericin. V lihovém výluhu ze sušeného materiálu je rozložena v průběhu několika dní, v případě výluhu z čerstvých rostlin je její životnost i několik měsíců, což je vysvětlováno přítomností stabilizujících složek v čerstvé rostlině. Hyperforin byl dosud zjištěn v rámci celé rostlinné říše výlučně v třezalce tečkované. Jeho obsah ve dvouletých rostlinách je asi o pětinu vyšší než v 1. roce. Při vyluhování hyperforinu se jako nejlepší rozpouštědlo ukázal ethanol v minimální koncentraci 70 %. Při použití 40 % ethanolu lze vylouhovat jen asi 1 % celkového množství. Vyšší teplota (60 °C) při vyluhování poněkud snižuje jeho výtěžnost. Působení světla nemá vliv na množství vylouhovaného hyperforinu, ovlivňuje však jeho stabilitu. Nejlepší výsledky z hlediska stability roztoku byly získány při vyloučení světla a přístupu kyslíku při extrakci. K sušení je doporučováno vakuové sušení. Vysušený výluh se ukázal jako stabilní forma. V čajovém nálevu ze sušené třezalkové nati nebyl žádný hyperforin detekován. Biosyntéza hyperforinu je úzce spojena s biosyntézou monoterpenických esenciálních olejů (silic) a probíhá sloučením acylfloroglucinolu se 3 molekulami isopentenyldifosfátu a jedné molekuly geranyldifosfátu. Hyperforin je hlavním nositelem antidepresivního účinku a je zodpovědný za interakce s ostatními léčivy. V extraktech je obsažen v množství od 0 do 6 %.", "section_level": 2}, {"title": "Flavonoidy a flavonoidní glykosidy.", "content": "Flavonové sloučeniny jsou přítomny buď jako volné flavonoidy či biflavonoidy nebo vázané v podobě glykosidů. Jejich celkový obsah v sušině činí asi 2 až 4 %. Jsou přítomny v květech i listech. Z volných jednoduchých flavonoidů převládá kvercetin, kempferol, myricetin, dihydrokvercetin a luteolin. Flavonoidní složka glykosidů (aglykon) je tvořena téměř výhradně kvercetinem. Mezi tyto glykosidy náleží u třezalky rutin, hyperosid, isokvercitrin, kvercitrin a jiné. Z biflavonoidů jsou přítomny zejména biapigeniny a amentoflavon. Tyto látky byly zjištěny výhradně v květech. Bylo zjištěno, že obsah hyperosidu v prvním roce po výsevu představuje jen asi 13 % jeho obsahu ve dvouleté rostlině. Množství a poměr rutinu a kvercitrinu se mění v závislosti na nadmořské výšce. Se stoupající nadm. výškou obsah rutinu stoupá, zatímco obsah kvercetinu klesá. Flavonoidy představují nejrozsáhlejší skupinu sekundárních metabolitů třezalky. Mají antidepresivní účinek, zejména však zlepšují farmaceutické působení jiných obsahových látek, jako jsou např. hypericiny.", "section_level": 2}, {"title": "Silice.", "content": "Esenciální oleje jsou koncentrovány v průsvitných žlázkách, rozptýlených po celé nadzemní části rostliny. V silici bylo zjištěno celkem 29 různých složek.", "section_level": 2}, {"title": "Xanthony.", "content": "Xanthony jsou látky charakteristické pro čeledi třezalkovité a hořcovité. Jsou koncentrovány zejména v kořenech. V kořeni třezalky tečkované jsou zastoupeny zejména norathyriolem, mangiferinem, isomangiferinem a kielkorinem. Norathyriol je přítomen v množství asi 0,0004 %.", "section_level": 2}, {"title": "Třísloviny a procyanidiny.", "content": "Třísloviny jsou v třezalce zastoupeny v množství asi od 6 do 15 %. Jsou tvořeny zejména katechinovými a epikatechinovými jednotkami. Jsou přítomny též jednodušší procyanidiny.", "section_level": 2}, {"title": "Třezalka v oficiální medicíně.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klinické studie.", "content": "Hlavní medicínský význam třezalky spočívá v léčení lehkých a středně těžkých forem deprese. Tento účinek byl potvrzen množstvím kontrolovaných randomizovaných klinických studií (do roku 2009 jich bylo provedeno více než 50) a je z medicínského i farmakologického hlediska nejprozkoumanější. Dále byl také prokázán účinek při léčbě somatoformních poruch a úzkostných stavů. Z jiných oblastí využití ukazují ojedinělé studie pozitivní účinek při léčbě oparu a v kombinaci s ploštičníkem hroznatým (\"Cimicifuga racemosa\") při klimakterických potížích. V rámci provedených klinických studií nebyl prokázán účinek na dětskou hyperaktivitu, sociální fobii, bolesti při polyneuropatii a syndrom pálících úst. Třezalková mast standardizovaná na obsah hyperforinu (1,5 %) má prokázanou účinnost při léčbě atopického ekzému. Preklinické studie ukázaly také jejich potenciálně slibné sedativní, anxiolytické (proti úzkostným stavům), nootropické (zlepšující schopnosti mozku), antischizofrenické (léčba schizofrenie), antikonvulzivní (tlumící křeče např. při epilepsii), antidiabetické a analgetické účinky. Mají též potenciál při léčení alkoholové a nikotinové závislosti. Mohou být také účinné při léčbě celé řady psychických poruch, jako je generalizovaná úzkostná porucha, poruchy spánku, somatoformní poruchy, obsedantně kompulzivní porucha a sezonní afektivní porucha.", "section_level": 2}, {"title": "Toxicita a vedlejší účinky.", "content": "Toxikologické studie neprokázaly že by třezalka tečkovaná měla v krátkém a střednědobém horizontu toxické účinky. Vedlejší účinky užívání této rostliny nebo přípravků z ní vyrobených bývají mírné a zahrnují zejména trávicí potíže a únavu. Poškození kůže vlivem fotosenzitivity se při běžných terapeutických dávkách objevuje zřídka. Výjimečně byly popsány vážnější vedlejší účinky, spočívající v kožních, alergických nebo psychiatrických reakcích. Největším rizikem spojeným s užíváním třezalkových preparátů je jejich interakce s jinými léčivy. Z tohoto důvodu je doporučováno o užívání třezalky informovat ošetřujícího lékaře.", "section_level": 1}, {"title": "Fotosenzitivita.", "content": "Fotosenzitivita a následné riziko poškození kůže slunečním zářením jsou v souvislosti s třezalkou často zmiňovány. Účinnými látkami jsou hypericiny. Fotosenzitivita se jako vedlejší účinek léčby třezalkou objevuje výjimečně, projevuje se slabě a odezní v horizontu několika dní po konci léčebné kúry. Jedinci s bledou pletí bývají citlivější. K vyvolání projevů fototoxicity je zapotřebí dávky obsahující 30x až 50x více hypericinu než je v běžných terapeutických dávkách.", "section_level": 2}, {"title": "Interakce s léčivy.", "content": "Výzkum farmakologického působení třezalky ukázal, že floroglucinoly v ní obsažené (hyperforin, adhyperforin) ruší účinek některých léků. Mechanismus tohoto účinku spočívá v aktivaci enzymů, které léčiva v organismu odbourávají, konkrétně cytochromu P450 3A4 a P-glykoproteinu. Výsledkem pak je pokles hladiny daných medikamentů v krvi a související oslabení jejich terapeutického účinku. Mezi léky, které třezalka takto ovlivňuje mimo jiné patří antikoncepční přípravky, léky na ředění krve (warfarin), imunosupresiva (cyklosporin), antidepresiva, chemoterapeutika používaná při léčbě rakoviny (irinotekan), kardiotonika (digoxin), antiastmatika (theofylin) a léky proti AIDS (idinavir).", "section_level": 2}, {"title": "Inhibice MAO.", "content": "Autoři prvních odborných studií účinku třezalky na centrální nervovou soustavu došli k závěru, že hlavní mechanismus antidepresivního účinku této rostliny spočívá v inhibici monoamin-oxidázy, enzymu který se v těle podílí na odbourávání biogenních aminů. V kombinaci se stravou bohatou na tyramin, jako je červené víno nebo sýr, anebo s některými léčivy (sympatomimetika, antidepresiva) je v takovém případě riziko potenciálně škodlivých vedlejších účinků projevujících se zejména prudkým zvýšením krevního tlaku (hypertenzní krize). Tyto závěry ovšem v pozdějších studiích nebyly potvrzeny a bylo zjištěno, že účinek třezalky je komplexnější a postavený na odlišných mechanismech. Obsah flavonoidových aglykonů vyvolávajících tento účinek je v třezalce příliš nízký na to, aby se mohl při běžném dávkování tento účinek projevit. Navíc není v odborné literatuře dosud popsán ani jediný klinický případ takové interakce. Přesto s tímto potenciálním účinkem dále operuje např. i oficiální zpráva Evropské komise z roku 2002, týkající se zdravotních rizik potravních doplňků s obsahem třezalky a hypericinu.", "section_level": 2}, {"title": "Užívání v těhotenství a při kojení.", "content": "Účinek užívání třezalkových preparátů na vývoj plodu není dosud uspokojivě prozkoumán. Obecně se užívání těchto preparátů v době těhotenství a při kojení spíše nedoporučuje. Některé studie ukázaly nižší porodní váhu, zatímco v jiných bylo užívání třezalky v době těhotenství bez viditelného dopadu na vývoj plodu.", "section_level": 2}, {"title": "Otravy u zvířat.", "content": "Třezalka je ve větším množství toxická pro spásající dobytek kvůli obsahu hypericinu a následné fotosenzibilitě. Mezi charakteristické projevy patří u hospodářských zvířat zejména puchýře a otoky. Nejméně odolní jsou koně, nejvíce kozy. Obecně jsou tmavě zbarvená zvířata lépe chráněna než světlá. Úhyn zvířat je výjimečný, některé průvodní jevy (slepota, otok nebo bolesti tlamy) zabraňují zvířatům v přijímání potravy a vody, což následně může vést ke smrti dehydratací nebo hladověním. Kozy a hovězí dobytek se třezalce spíše vyhýbá a konzumuje ji zejména při nedostatku jiné pastvy.", "section_level": 2}, {"title": "Historie využití.", "content": "Třezalka byla využívána jako léčivá rostlina již za časů Starověkého Řecka a také ve středověku. Věřilo se, že je naplněna magickou silou a ochraňuje před zlem a nemocemi. Pedanius Dioscorides, řecký lékař a botanik žijící v prvním století našeho letopočtu, rozlišoval celkem 4 druhy třezalek, mezi nimi i třezalku tečkovanou pod názvem \"Uperikon\". Doporučoval je spolu s medovou vodou na ischias a zevně na spáleniny. V Galénově systému je třezalka popisována jako bylina povahy horké a suché. Paracelsus píše že může být užita jako amulet proti zakletí a přízrakům. Bylina byla hojně využívána v předkřesťanské Anglii a z této doby se k ní dochovala řada legend. Středověký botanik John Gerard uváděl že mast z této byliny je nejdrahocennější prostředek k hojení hlubokých zranění a že lepšího přírodního balzámu pro tyto účely není. Herbalisté ze 16. a 17. století ji uvádějí pod starým latinským názvem \"Fuga daemonum\" s tím, že sloužila k odhánění démonů. Niocholas Culpeper, anglický botanik, lékař a astrolog ze 17. století, přiřadil třezalku zvířetníkovému znamení Lva a domu Slunce. Doporučoval ji jako jedinečnou bylinu k léčení ran s tím, že léčí vnitřní zranění a zhmoždění a v podobě masti rozpouští otoky, uvolňuje neprůchodnost a uzavírá okraje rány k sobě. Doporučoval ji také při bodnutí či kousnutí jakýmkoliv jedovatým zvířetem, ischiasu, epilepsii a ochrnutí. Třezalkový olej byl v minulosti používán chirurgy k čištění ran. V Evropě patřil k neoblíbenějším lidovým prostředkům na odřeniny, zranění a pohmožděniny. Brzy po jejím zavlečení do USA ji zařadili do svého výběru léčivých rostlin po bok severoamerickým druhům třezalek i domorodí indiáni, zatímco mezi bílými Američany začala být oceňována až v polovině 19. století. Koncem 19. století již zde byla používána v obdobných indikacích jako v dnešním bylinářství.", "section_level": 1}, {"title": "Zpracování.", "content": "Čerstvá nebo sušená kvetoucí nať třezalky tečkované se označuje jako \"Herba hyperici\". Ta se různými způsoby zpracovává na celou řadu přípravků, přičemž způsob zpracování má zásadní vliv na obsah a skladbu účinných látek. Při léčbě depresí jsou nejvyužívanější sušené alkoholové extrakty upravené do podoby tablet nebo kapslí. Alkoholový výluh se získává ze sušené nati a v rámci poměrně komplikovaného zpracování je zahuštěn, vysušen a poté standardizován na obsah účinných látek. Rozpouštědlem je nejčastěji ethanol, řidčeji methanol. Dalšími lékovými formami získávanými ze sušené rostliny jsou tinktury (tekuté alkoholové výluhy), olejové extrakty nebo tablety lisované přímo z jemně drcené rostliny. Výrobce obvykle při výrobě smísí nať planých i pěstovaných rostlin pocházejících z různých zdrojů a různých let. Čerstvá nať je zpracovávána na homeopatické přípravky, vyluhována v oleji nebo je z ní lisována šťáva.", "section_level": 1}, {"title": "Komerční přípravky.", "content": "Na trhu je prodávána celá řada třezalkových preparátů: drcená nať sypaná nebo v nálevových sáčcích, prášek z byliny lisovaný do tablet, suchý extrakt v tabletách a kapslích, tinktury, šťáva lisovaná z čerstvých bylin, macerát v oleji a rovněž homeopatické přípravky. Medicínský význam preparátů z třezalky prudce vzrostl před rokem 2000. V roce 1995 se v USA prodaly přípravky za 20 miliónů dolarů, o 2 roky později to již byl desetinásobek. V roce 1996 němečtí lékaři předepsali celkem 131 miliónů denních dávek léčivých přípravků z třezalky a na německém trhu bylo v nabídce více než 50 různých preparátů. V roce 1999 se v Evropě prodala třezalka tečkovaná za 6 miliard dolarů (200 miliard Kč podle tehdejšího kurzu dolaru). V letech 2007 až 2008 bylo v Evropě prodáno téměř 10 miliónů balení třezalkových přípravků za rok. Největšími trhy jsou Německo, Ruská federace a Polsko. Prodej v těchto 3 zemích představuje téměř 80 % prodeje v celé Evropě. Prodej preparátů v Německu čtyřnásobně převyšuje prodej antidepresiva fluoxetinu, známého jako Prozak.", "section_level": 1}, {"title": "Třezalkový olej.", "content": "Třezalkový olej (\"Oleum Hyperici\") je tradiční medicínská podoba třezalky. Je používán k domácímu léčení spálenin, drobných zranění a různých kožních neduhů, vnitřně pak při potížích s trávením (dyspepsie). Při přípravě v domácích podmínkách se čerstvé třezalkové květy napěchují do zavařovací sklenice a zalijí olejem. Většinou se doporučuje olej olivový, občas je používán i lněný nebo kvalitní slunečnicový. Sklenice se uzavře a postaví na několik týdnů na slunce. Po vylouhování se olej zcedí. Uchovává se v uzavřené tmavé nádobě. Trvanlivost je minimálně jeden rok. Ve veterinární péči se používá buď tekuté podobě nebo ve formě masti. Aplikuje se zevně při zánětech vemene, na záněty, ekzémy, dermatózy ap. Působením slunečního světla při maceraci dochází k rozkladu hypericinu na rozkladné produkty, které dávají výslednému produktu červené zbarvení a jsou na rozdíl od hypericinu rozpustné v oleji. Čerstvý olej obsahuje účinnou látku hyperforin, její obsah však při uskladnění vlivem oxidace rychle klesá.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "V minulosti byla většina třezalky sbírána v přírodě, v souvislosti s rostoucím významem v psychoterapii je stále více pěstována. K získání co do obsahových látek stejnoměrné produkce byly vyšlechtěny kultivary. Je jako zemědělská plodina poměrně nová, přesto je již registrováno několik kultivarů zejména v Německu. Šlechtění dále probíhá. Mezi žádané vlastnosti náleží zejména vysoký a vyrovnaný obsah účinných látek, životaschopnost a odolnost vůči antraknóze. Jednou z nejpěstovanějších forem je polský kultivar 'Topas', registrovaný v roce 1982. V roce 1995 se na třezalkových plantážích ve Švýcarsku objevila antraknóza, houbové onemocnění způsobující odumírání rostlin, které v podstatě kultury zničilo. Původce byl identifikován jako \"Colletotrichum gloeosporioides\". Později byly vyšlechtěny kultivary proti tomuto onemocnění odolnější. Hlavními producenty jsou Německo, Polsko a Mallorka. V roce 2003 bylo v Německu oseto třezalkou více než 600 hektarů.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Třezalka tečkovaná (\"Hypericum perforatum\") je známým představitelem rodu třezalka. Je to vytrvalá bylina se vstřícnými jednoduchými listy a zlatožlutými, pravidelnými květy v bohatých květenstvích. Je rozšířena v Evropě, Asii a severní Africe. V České republice roste zejména na výslunných stanovištích nižších a středních poloh. ", "tgt_summary": "Das Echte Johanniskraut (\"Hypericum perforatum\"), auch Echt-Johanniskraut, Gewöhnliches Johanniskraut, Durchlöchertes Johanniskraut, Tüpfel-Johanniskraut oder Tüpfel-Hartheu, meist kurz Johanniskraut oder Johanneskraut, genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Johanniskräuter (\"Hypericum\") innerhalb der Familie der Hypericaceae (früher Hartheugewächse). Es findet Anwendung als Heilpflanze, vor allem als mildes Antidepressivum.", "id": 707782} {"src_title": "Rotvajler", "tgt_title": "Rottweiler", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Přesto že je ve standardu plemene dle FCI uvedeno, že bylo vyšlechtěno v Německu okolo roku 1820, ve skutečnosti toto plemeno existovalo již mnohem dříve na území dnešní Itálie — v římské říši. Za římské říše byl využíván jako arénový pes a pes pro boj na otevřeném poli s nepřáteli, postupně toto plemeno ale vymizelo. O mnoho let později se v Německu vytvořilo podobné plemeno, ale využívané k jiným účelům; nejdříve jako lovec škodné, později pro tahání vozíků s nákladem. Rotvajlerům se říkalo a stále říká \"řezničtí psi\", právě kvůli tomu, že v Německu je většinou vlastnili řezníci. Rotvajleři jim pomáhali hnát dobytek na trh a rozváželi maso. V USA bylo plemeno uznáno v roce 1935, ve Velké Británii se objevilo o rok později, tedy roku 1936. Oficiální používaná zkratka je RTW.", "section_level": 1}, {"title": "Je to opravdu bojové plemeno?", "content": "V současné době existují ve společnosti spolky snažící se zakázat tzv. bojová plemena, ono \"bojové\" plemeno může však být i pudl, když ho člověk špatně vychová.Tady ale jde na řadu to, že tito psi dokážou zabít. U Rottweilerů mnohem více než u ostatních plemen psů záleží na výchově. Označení je zavádějící, jelikož pes nikdy nebyl šlechtěn pro boj a povahově se řadí mezi nejvyrovnanější plemena. Ale opět záleží, jak psa vychováte. Dle německého řazení patří do 1/ 2. kategorie (1 - nebezpeční, 2 - zvláštní, 3 - přes 20kg nebo 40cm). Problém nastává, pokud majitel nezvládne psa vychovat a dostatečně socializovat. Útočící rotvajler díky své síle představuje výrazně velké nebezpečí. Ale jistě že \"bojové\" plemena psů neexistují je to mýtus. Je tak znám kvůli své minulosti, protože se jim dříve říkalo řezničtí psi.", "section_level": 2}, {"title": "Povaha.", "content": "Rotvajler je výborný hlídací pes, ale dnes si ho lidé pořizují i jako skvělého rodinného společníka, pro jeho silnou povahu a vyrovnanost. Patří mezi klidná a inteligentní plemena s velkou mírou možné socializace a tolerance vůči okolí. Rotvajleři i přes zažitý názor nejsou zlí a „drsní“ psi, protože pes se stane zlým a drsným pouze v případě, že není svým pánem dobře veden. Rotvajler je vlídný, přátelský a miluje děti, ale většinou pouze děti svojí rodiny, je velmi oddaný, poslušný a rád pracuje. Jeho zjev prozrazuje rozhodnost, chování je sebejisté, nebojácné a pes je pevných nervů. Na své okolí reaguje s velikou pozorností. Dokáže velmi dobře vycítit nebezpečí a své lidi chránit za každou cenu, je například běžné, že pokud jste s rotvajlerem na procházce a někoho potkáte, postaví se mezi vás a tohoto člověka. Snaží se vás tímto způsobem chránit pro případ, že by se na vás pokusil někdo zaútočit; v tom případě si můžete být jisti, že vám váš rotvajler pomůže. Neznamená to však, že by byl k cizím nepřátelský; pokud je dobře vychovaný, nechá se od cizích lidí klidně i pohladit, ovšem jen ve vaší přítomnosti a s vaším \"souhlasem\".", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Rotvajlera je možno vycvičit i jako obranářského psa, přesto (nebo právě proto) však zůstává velmi klidným a na své lidi si nikdy nedovolí. Dnes se ale většinou využívá spíše jako společník do rodiny.", "section_level": 1}, {"title": "Pro koho se hodí.", "content": "Rotvajlera by si měli pořídit jen lidé, kteří jsou schopni s ním chodit často ven a zvládnout ho a kteří na něj mají dost času. Pokud rotvajlera nezvládnete, může být nebezpečný a to při jeho tělesné stavbě může být opravdu zlé.", "section_level": 2}, {"title": "Péče.", "content": "Rotvajler má přiléhavou a středně dlouhou srst, která dobře izoluje proti vodě, ne však proti zimě. Srst rotvajlera je skoro bezúdržbová, líná dvakrát do roka, v této době je potřeba ji vyčesávat častěji, ale jinak ne. Pokud je pes špinavý, je nutné ho umýt pod vodou, ale častým mytím šamponem se vyhněte. Rotvajler se sice může zdát těžkopádný a nemotorný, ale má rád veškerý pohyb. Umí se i přizpůsobit vašemu stylu života, takže nutně nepotřebuje zbytečně dlouhé procházky každý den. Rotvajler má rád pohyb ale mnoho jedinců nemá rádo vodu ani koupání, proto raději zvolte pohyb na souši. Výcvik i výchova jsou nutností, bez nich by se mohl pes stát velice agresivním a dominantním. Potřebuje výcvik a hlavně socializaci již od štěněte, nejlépe však bez přílišného bití. Výcvik by měl vést člověk, který umí se psy zacházet nebo má alespoň teoretickou představu o tom, jak psí mozek při plnění povelů funguje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rotvajler (: Rottweiler) je německé psí plemeno molossoidního typu. Jeho historie sahá až do dob Starověkého Říma, kde bylo využíváno jako válečné. Své jméno ale získalo až mnohem později díky městu Rottweil na jihozápadě Německa, kde bylo hojně využíváno jako tzv. řeznické plemeno (německy \"Metzgerhund\"), tedy k nahánění skotu na trh. ", "tgt_summary": "Der Rottweiler ist eine von der Fédération Cynologique Internationale (FCI) anerkannte deutsche Hunderasse (FCI-Gruppe 2, Sektion 2.1, Standard Nr. 147).", "id": 1147854} {"src_title": "Mistrovství světa v ledním hokeji 1977", "tgt_title": "Eishockey-Weltmeisterschaft 1977", "src_document": [{"title": "Výsledky a tabulky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Základní část.", "content": "Rumunsko – Švédsko 1:8 (0:2, 0:2, 1:4) 21. dubna 1977 (10:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Rumunska: 58:52 Eduard Pana Branky Švédska: 13:44 Mats Åhlberg, 16:29 Hans Jax, 24:39 Lars Lindgren, 27:52 Rolf Edberg, 41:40 Bengt Lundholm, 45:07 Bengt Lundholm, 49:40 Roland Eriksson, 55:14 Nils-Olof Olsson Rozhodčí: Jim Neagles (USA) – Walter Wieser, Oskar Wögerer (AUT) Vyloučení: 3:2 (0:1) Diváků: 1 500 21. dubna 1977 (14:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky SRN: nikdo Branky SSSR: 2:59 Valerij Charlamov, 7:43 Boris Michajlov, 8:12 Vladimir Lutčenko, 13:41 Sergej Kapustin, 14:28 Vladimir Petrov, 22:44 Viktor Žluktov, 23:00 Valerij Charlamov, 29:07 Vladimir Lutčenko, 48:45 Sergej Babinov, 57:20 Helmuts Balderis Rozhodčí: Stig Karlsson (SWE) – Mihai Presneanu (ROM), Karl-Gustav Kaisla (FIN) Vyloučení: 6:1 (0:2, 0:1) Diváků: 4 500 21. dubna 1977 (17:00) - Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Československa: 1:09 Ivan Hlinka, 1:51 Marián Šťastný, 6:41 Ivan Hlinka, 8:43 Bohuslav Ebermann, 13:20 Jaroslav Pouzar, 13:48 Milan Chalupa, 15:05 Milan Nový, 34:31 Milan Nový, 39:29 Marián Šťastný, 42:55 Eduard Novák, 52:10 Peter Šťastný Branky Finska: 3:30 Esa Peltonen, 14:59 Jukka Alkula, 40:27 Pertti Koivulahti. Rozhodčí: Marcel Vaillancourt (CAN) – Martin Erhard (GER), Nico Toemen (NED) Vyloučení: 2:6 (2:0, 1:0) + Jiří Novák na 5 min. Diváků: 2 500 ČSSR: Jiří Holeček – Oldřich Machač, František Pospíšil, Jiří Bubla, Milan Kajkl, František Kaberle, Miroslav Dvořák, Milan Chalupa – Vladimír Martinec, Milan Nový, Bohuslav Ebermann – Vincent Lukáč, Ivan Hlinka, Jiří Holík – Marián Šťastný, Peter Šťastný, Jaroslav Pouzar – Eduard Novák, Jiří Novák. Finsko: Urpo Ylönen – Seppo Lindström, Seppo Suoraniemi, Risto Siltanen, Hannu Haapalainen, Pekka Marjamäki, Pekka Rautakallio – Veli-Marti Ruisma, Pertti Koivulahti, Esa Peltonen – Jukka Alkula, Martti Jarkko, Seppo Ahokainen – Antero Lehtonen, Timo Sutinen, Kari Makkonen – Jukka Porvari. 21. dubna 1977 (20:30) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Kanady: 11:32 Phil Esposito, 13:42 Jean Pronovost, 33:27 Wilf Paiement, 59:14 Pierre Larouche Branky USA: 13:03 Robert Miller Rozhodčí: Viktor Dombrovskij (URS) – Harry Westreicher (AUT), László Schell (HUN) Vyloučení: 6:4 (1:1) Diváků: 7 500 22. dubna 1977 (14:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky USA: 25:36 James McElmury, 27:55 Warren Miller, 32:57 David Debol, 39:47 Warren Williams, 41:08 David Debol, 52:48 Robert Miller, 54:51 Robert Krieger Branky Rumunska: 9:29 Doru Tureanu, 21:56 Florea Zginca Rozhodčí: Josef Kompalla (GER) – Walter Wieser, Oskar Wögerer (AUT) Vyloučení: 10:7 Diváků: 1 000 22. dubna 1977 (16:00) – Vídeň (Donaupark-WIG Halle) Branky SSSR: 7:31 Vladimir Petrov, 16:06 Vladimir Petrov, 26:35 Sergej Kapustin, 27:07 Valerij Charlamov, 31:32 Valerij Charlamov, 33:37 Alexandr Malcev, 37:35 Vjačeslav Fetisov, 38:37 Viktor Žluktov, 43:57 Sergej Kapustin, 44:30 Boris Michajlov, 47:25 Valerij Charlamov Branky Finska: 24:59 Pertti Koivulahti, 36:28 Jukka Alkula, 53:45 Martti Jarkko, 56:48 Pertti Koivulahti, 58:16 Hannu Haapalainen, 58:25 Jukka Alkula. Rozhodčí: Jim Neagles (USA) – Harry Westreicher (AUT), László Schell (HUN) Vyloučení: 4:4 (1:0, 0:1) Diváků: 1 000 22. dubna 1977 (17:00) - Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Československa: 2:04 Milan Nový, 8:55 Marián Šťastný, 13:21 Bohuslav Ebermann, 18:55 Bohuslav Ebermann, 27:24 Bohuslav Ebermann, 38:47 Milan Nový, 45:18 Ivan Hlinka, 50:56 Vladimír Martinec, 56:11 Marián Šťastný Branky SRN: 0:24 Erich Kühnhackl, 7:46 Udo Kiessling, 28:06 Lorenz Funk Rozhodčí: Raimo Sepponen (FIN) – Karl-Gustav Kaisla (FIN), Mihai Presneanu (ROM) Vyloučení: 6:7 (3:1, 1:0) + Ivan Hlinka na 5 min. Diváků: 1 000 ČSSR: Jiří Holeček – Oldřich Machač, František Pospíšil, Jiří Bubla, Milan Chalupa, František Kaberle, Miroslav Dvořák – Vladimír Martinec, Milan Nový, Bohuslav Ebermann – Vincent Lukáč, Ivan Hlinka, Jiří Holík – Marián Šťastný, Peter Šťastný, Jaroslav Pouzar. SRN: Sigmund Suttner – Udo Kiessling, Ignaz Berndaner, Josef Völk, Werner Klatt, Klaus Auhuber, Horst Kretschmer, Peter Scharf – Alois Schloder, Erich Kühnhackl, Reiner Philipp – Hans Zach, Franz Reindl, Hermann Hinterstocker – Walter Köberle, Vladimir Vacatko, Lorenz Funk – Miroslaw Slezak. 22. dubna 1977 (20:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Švédska: 5:43 Mats Åhlberg, 7:08 Lars-Erik Ericsson, 27:07 Lars-Erik Ericsson, 59:48 Per-Olov Brasar Branky Kanady: 53:23 Jean Pronovost, 59:34 Pierre Larouche Rozhodčí: Ivo Filip (TCH) – Nico Toemen (NED), Martin Erhard (GER) Vyloučení: 4:8 (1:0) + Wilf Paiement na 5 min. Diváků: 4 500 24. dubna 1977 (10:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Československa: 6:02 Jaroslav Pouzar, 7:26 Jiří Novák, 10:05 Bohuslav Ebermann, 15:16 Jiří Holík, 18:17 Eduard Novák, 21:34 Ivan Hlinka, 22:30 Ivan Hlinka, 23:51 Vladimír Martinec, 24:19 Eduard Novák, 42:07 Peter Šťastný, 46:12 Marián Šťastný, 48:01 Eduard Novák, 56:00 Marián Šťastný Branky Rumunska: 44:29 Laszlo Solyom. Rozhodčí: Josef Kompalla (GER) – Harry Westreicher (AUT), László Schell (HUN) Vyloučení: 0:2 (1:0) Diváků: 1 000 ČSSR: Vladimír Dzurilla – Oldřich Machač, František Pospíšil, Milan Chalupa, Milan Kajkl, František Kaberle, Miroslav Dvořák, Jiří Bubla – Eduard Novák, Milan Nový, Bohuslav Ebermann – Vladimír Martinec, Jiří Novák, Jiří Holík – Marián Šťastný, Peter Šťastný, Jaroslav Pouzar – Ivan Hlinka, Vincent Lukáč. Rumunsko: Valerin Netedu (Gheorghe Hutan) – Dezideriu Varga, Ion Ionita, Florea Zginca, Doru Morosan, Sandor Gall, Elöd Antal – Eduard Pana, Constantin Dumitru, Marian Pisaru – Ion Gheorghiu, Adrian Olenici, Tiberiu Miklos – Marian Costea, Doru Tureanu, Dumitru Axinte – Laszlo Solyom. 24. dubna 1977 (14:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Švédska: 13:42 Stefan Persson, 50:12 Kent-Erik Andersson, 52:05 Bengt Lundholm, 55:26 Stefan Persson, 55:36 Bengt Lundholm Branky Finska: 36:50 Esa Peltonen Rozhodčí: Marcel Vaillancourt (CAN) – Walter Wieser, Oskar Wögerer (AUT) Vyloučení: 0:0 Diváků: 2 000 24. dubna 1977 (17:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky USA: 5:39 Warren Miller, 13:14 Warren Williams, 27:49 James McElmury Branky SRN: 8:41 Lorenz Funk, 24:42 Reiner Philipp, 48:40 Erich Kühnhackl Rozhodčí: Viktor Dombrovskij (URS) – Mihai Presneanu (ROM), Karl-Gustav Kaisla (FIN) Vyloučení: 6:2 (1:1) Diváků: 6 000 24. dubna 1977 (20:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Kanady: 38:48 Rick Hampton Branky SSSR: 8:36 Helmuts Balderis, 11:09 Valerij Charlamov, 14:32 Alexandr Jakušev, 21:47 Alexandr Jakušev, 26:51 Valerij Vasiljev, 29:40 Helmuts Balderis, 30:36 Boris Michajlov, 31:53 Alexandr Jakušev, 44:39 Viktor Žluktov, 47:31 Boris Michajlov, 50:43 Alexandr Jakušev Rozhodčí: Stig Karlsson (SWE) – Nico Toemen (NED), Martin Erhard (GER) Vyloučení: 5:1 (0:3, 0:1) + Wilf Paiement na 5 min. Diváků: 8 000 25. dubna 1977 (17:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Švédska: 13:08 Mats Åhlberg, 15:34 Roland Eriksson, 28:44 Roland Eriksson, 30:03 Roland Eriksson, 35:59 Rolf Edberg, 59:16 Kent-Erik Andersson, 59:58 Stefan Persson Branky SRN: 46:15 Hans Zach Rozhodčí: Raimo Sepponen (FIN) – Harry Westreicher (AUT), Karl-Gustav Kaisla (FIN) Vyloučení: 2:7 (3:0)+ Erich Kühnhackl na 10 min. Diváků: 2 000 25. dubna 1977 (20:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky SSSR: 2:45 Viktor Žluktov, 4:48 Viktor Šalimov, 10:20 Boris Michajlov, 19:59 Viktor Šalimov, 21:44 Sergej Babinov, 23:17 Sergej Kapustin, 23:36 Vjačeslav Fetisov, 26:22 Sergej Kapustin, 28:18 Vjačeslav Fetisov, 29:52 Helmuts Balderis, 35:46 Viktor Šalimov, 37:33 Boris Michajlov, 40:53 Boris Michajlov, 45:03 Valerij Charlamov, 47:09 Helmuts Balderis, 48:21 Vladimir Petrov, 57:33 Vladimir Petrov, 59:46 Vasilij Pěrvuchin Branky Rumunska: 50:23 Dezideriu Varga Rozhodčí: Ivo Filip (TCH) – Walter Wieser, Oskar Wögerer (AUT) Vyloučení: 0:0 Diváků: 600 26. dubna 1977 (17:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky USA: 19:49 Robert Krieger, 51:00 Warren Williams Branky Finska: 8:10 Pekka Rautakallio, 45:16 Timo Sutinen, 57:44 Timo Sutinen Rozhodčí: Marcel Vaillancourt (CAN) – Walter Wieser, Oskar Wögerer (AUT) Vyloučení: 1:1 Diváků: 4 000 26. dubna 1977 (20:00) - Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Československa: 21:58 Marián Šťastný, 30:33 Jaroslav Pouzar, 41:01 Milan Nový Branky Kanady: 34:17 Pierre Larouche, 34:42 Wayne Merrick, 35:37 Ron Ellis Rozhodčí: Raimo Sepponen (FIN) – Martin Erhard (GER), Nico Toemen (NED) Vyloučení: 1:4 (1:0) + Walt McKechnie na 10 min. Diváků: 8 500 ČSSR: Vladimír Dzurilla – Oldřich Machač, František Pospíšil, Jiří Bubla, Milan Kajkl, František Kaberle, Miroslav Dvořák, Milan Chalupa – Eduard Novák, Milan Nový, Bohuslav Ebermann – Vladimír Martinec, Ivan Hlinka, Jiří Holík - Marián Šťastný, Peter Šťastný, Jaroslav Pouzar – Jiří Novák, Vincent Lukáč. Kanada: Tony Esposito – Dallas Smith, Phil Russell, Carol Vadnais, Greg Smith, Rick Hampton, Dennis Kearns – Rod Gilbert, Wayne Merrick, Eric Vail – Wilf Paiement, Walt McKechnie, Alan MacAdam – Ron Ellis, Pierre Larouche, Ralph Klassen – Phil Esposito. 27. dubna 1977 (17:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky SRN: 1:18 Walter Köberle, 9:25 Hans Zach, 12:35 Erich Kühnhackl, 27:46 Alois Schloder, 47:22 Hans Zach, 49:56 Reiner Philipp Branky Rumunska: 28:58 Florea Zginca, 34:32 Doru Tureanu, 50:23 Laszlo Solyom. Rozhodčí: Viktor Dombrovskij (URS) – Walter Wieser (AUT), Karl-Gustav Kaisla (FIN) Vyloučení: 7:9 (1:0, 1:0) + Marian Costea na 10 min. Diváků: 3 000 27. dubna 1977 (20:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Kanady: 11:00 Eric Vail, 15:09 Alan MacAdam, 41:57 Carol Vadnais, 54:38 Ron Ellis, 59:09 Alan MacAdam Branky Finska: 35:35 Esa Peltonen Rozhodčí: Ivo Filip (TCH) – Harry Westreicher (AUT), László Schell (HUN) Vyloučení: 3:2 Diváků: 4 000 28. dubna 1977 (17:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Švédska: 2:54 Lars-Erik Ericsson, 11:02 Mats Åhlberg, 15:01 Rolf Edberg, 19:58 Mats Åhlberg, 21:00 Lars Zetterström, 27:52 Mats Åhlberg, 31:06 Hans Jax, 45:03 Kent-Erik Andersson, 56:28 Rolf Edberg Branky USA: nikdo Rozhodčí: Marcel Vaillancourt (CAN) – Walter Wieser, Oskar Wögerer (AUT) Vyloučení: 5:4 (3:0, 1:0) Diváků: 4 000 28. dubna 1977 (20:00) - Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Československa: 12:18 Vladimír Martinec Branky SSSR: 4:27 Viktor Žluktov, 22:46 Sergej Kapustin, 25:58 Boris Michajlov, 28:00 Sergej Kapustin, 34:06 Sergej Babinov, 52:08 Alexandr Jakušev Rozhodčí: Josef Kompalla (GER) – Nico Toemen (NED), Karl-Gustav Kaisla (FIN) Vyloučení: 4:3 (0:1) Diváků: 9 000 ČSSR: Jiří Holeček – Oldřich Machač, František Pospíšil, Jiří Bubla, Milan Kajkl, Milan Chalupa, Miroslav Dvořák, František Kaberle – Vladimír Martinec, Milan Nový, Bohuslav Ebermann – Vincent Lukáč, Ivan Hlinka, Jiří Holík - Marián Šťastný, Peter Šťastný, Jaroslav Pouzar – Jiří Novák. SSSR: Vladislav Treťjak – Gennadij Cygankov, Alexandr Gusev, Sergej Babinov, Vladimir Lutčenko, Valerij Vasiljev, Vasilij Pěrvuchin – Boris Michajlov, Vladimir Petrov, Valerij Charlamov – Viktor Šalimov, Vladimir Šadrin, Alexandr Jakušev – Helmuts Balderis, Viktor Žluktov, Sergej Kapustin. 29. dubna 1977 (17:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Finska: 12:45 Esa Peltonen, 16:22 Jukka Porvari, 45:20 Timo Sutinen, 46:20 Pertti Koivulahti Branky Rumunska: 29:18 Florea Zginca, 56:38 Dumitru Axinte Rozhodčí: Stig Karlsson (SWE) – László Schell (HUN), Martin Erhard (GER) Vyloučení: 5:5 (1:0) Diváků: 2 500 29. dubna 1977 (20:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky SRN: 15:32 Franz Reindl, 49:31 Reiner Philipp, 57:37 Josef Völk Branky Kanady: 12:24 Carol Vadnais, 17:31 Eric Vail, 26:47 Wilf Paiement, 28:33 Carol Vadnais, 34:11 Rod Gilbert, 50:17 Phil Esposito, 47:06 Rod Gilbert, 48:38 Pierre Larouche, 54:24 Wilf Paiement Rozhodčí: Jim Neagles (USA) – Harry Westreicher (AUT), Nico Toemen (NED) Vyloučení: 4:8 (1:1) Diváků: 3 500 30. dubna 1977 (17:00) - Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Československa: 18:25 Jaroslav Pouzar, 43:31 Ivan Hlinka, 47:21 Oldřich Machač Branky Švédska: 8:52 Martin Karlsson Rozhodčí: Marcel Vaillancourt (CAN) – Martin Erhard (GER), Nico Toemen (NED) Vyloučení: 3:4 (1:0) Diváků: 6 500 ČSSR: Vladimír Dzurilla – Oldřich Machač, František Pospíšil, Jiří Bubla, Milan Kajkl, František Kaberle, Milan Chalupa – Vladimír Martinec, Milan Nový, Bohuslav Ebermann – Jiří Novák, Ivan Hlinka, Jiří Holík - Marián Šťastný, Peter Šťastný, Jaroslav Pouzar. Švédsko: Hardy Åström – Stig Salming, Ulf Weinstock, Lars Lindgren, Lars Zetterström, Stefan Persson, Jan-Erik Silfverberg – Martin Karlsson, Per-Olov Brasar, Hans Jax – Kent-Erik Andersson, Rolf Edberg, Bengt Lundholm – Mats Waltin, Nils-Olof Olsson, Lars-Erik Ericsson – Mats Åhlberg, Roland Eriksson, Lars-Gunnar Lundberg. 30. dubna 1977 (20:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky SSSR: 5:16 Viktor Šalimov, 11:18 Boris Michajlov, 13:53 Sergej Kapustin, 14:10 Vladimir Petrov, 14:52 Boris Michajlov, 20:22 Vladimir Petrov, 29:54 Boris Michajlov, 30:47 Vladimir Šadrin Branky USA: 37:44 Wally Olds, 38:10 David Hynes Rozhodčí: Raimo Sepponen (FIN) – Karl-Gustav Kaisla (FIN), Mihai Presneanu (ROM) Vyloučení: 3:7 (1:0) + Warren Williams na 10 min. Diváků: 4 000 1. května 1977 (17:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Kanady: 2:22 Ron Ellis, 14:52 Phil Esposito, 29:15 Eric Vail, 37:34 Alan MacAdam, 42:46 Wayne Merrick, 43:56 Alan MacAdam, 46:18 Ralph Klassen Branky Rumunska: 3:41 Doru Tureanu, 9:36 Dumitru Axinte Rozhodčí: Jim Neagles (USA) – László Schell (HUN), Karl-Gustav Kaisla (FIN) Vyloučení: 3:2 (0:0, 1:0) Diváků: 3 500 1. května 1977(20:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Finska: 7:18 Esa Peltonen, 16:18 Pekka Rautakallio, 38:14 Pertti Koivulahti, 56:05 Veli-Marti Ruisma Branky SRN: 59:50 Walter Köberle Rozhodčí: Viktor Dombrovskij (URS) – Walter Wieser, Harry Westreicher (AUT) Vyloučení: 5:5 (2:0) + Pekka Marjamäki a Horst Kretschmer na 5 min. Diváků: 2 500 2. května 1977 (17:00) - Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Československa: 12:45 Vladimír Martinec, 20:14 Ivan Hlinka, 27:10 Jiří Holík, 37:36 Ivan Hlinka, 40:22 Milan Nový, 49:34 Peter Šťastný Branky USA: 15:56 David Hynes, 16:49 Robert Miller, 21:29 Robert Krieger Rozhodčí: Stig Karlsson (SWE) – Walter Wieser, Oskar Wögerer (AUT) Vyloučení: 2:5 (2:1) Diváků: 2 500 ČSSR: Jiří Holeček (21. Vladimír Dzurilla) – Oldřich Machač, František Pospíšil, Miroslav Dvořák, Milan Chalupa, Milan Kajkl, František Kaberle, Jiří Bubla – Eduard Novák, Milan Nový, Bohuslav Ebermann - Vladimír Martinec, Jiří Novák, Jiří Holík – Marián Šťastný, Peter Šťastný, Jaroslav Pouzar – Ivan Hlinka. USA: Mike Curran – Louis Nanne, Robert Paradise, James McElmury, Joseph Micheletti, Russell Anderson, Wally Olds – Thomas Younghans, Thomas Vannelli, Robert Miller – Warren Miller, David Debol, Mark Heaslip – Warren Williams, David Hynes, Robert Krieger. 2. května 1977 (20:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Švédska: 5:04 Per-Olov Brasar, 21:40 Kent-Erik Andersson, 38:26 Mats Åhlberg, 41:00 Bengt Lundholm, 57:34 Rolf Edberg Branky SSSR: 44:53 Gennadij Cygankov Rozhodčí: Josef Kompalla – Martin Erhard (GER), László Schell (HUN) Vyloučení: 5:2 (2:1) + Lars Zetterström na 10 min a Sergej Kapustin na 5 min. Diváků: 6 500 Československo - SSSR 4:3 (3:0, 1:3, 0:0)", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "4. května 1977 (17:00) - Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Československa: 0:41 Vladimír Martinec, 9:53 Jiří Novák, 12:14 Jiří Holík, 20:21 Milan Nový Branky SSSR: 24:20 Valerij Charlamov, 26:49 Boris Michajlov, 29:07 Helmuts Balderis Rozhodčí: Jim Neagles (USA) – Nico Toemen (NED), Martin Erhard (GER) Vyloučení: 5:4 (2:0) Diváků: 7 000 ČSSR: Vladimír Dzurilla – Oldřich Machač, František Pospíšil, Jiří Bubla, Milan Kajkl, Milan Chalupa, Miroslav Dvořák – Vladimír Martinec, Milan Nový, Bohuslav Ebermann – Jiří Novák, Ivan Hlinka, Jiří Holík - Marián Šťastný, Peter Šťastný, Jaroslav Pouzar. SSSR: Vladislav Treťjak – Gennadij Cygankov, Alexandr Gusev, Sergej Babinov, Vladimir Lutčenko, Valerij Vasiljev, Vasilij Pěrvuchin – Boris Michajlov, Vladimir Petrov, Valerij Charlamov – Alexandr Malcev, Vladimir Šadrin, Alexandr Jakušev – Helmuts Balderis, Viktor Žluktov, Sergej Kapustin. 4. května 1977 (20:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Kanady: 2:07 Wayne Merrick, 4:45 Pierre Larouche, 16:26 Phil Esposito, 25:57 Phil Esposito, 28:15 Pierre Larouche, 28:37 Ron Ellis, 47:22 Eric Vail Branky Švédska: nikdo Rozhodčí: Raimo Sepponen – Karl-Gustav Kaisla (FIN), Harry Westreicher (AUT) Vyloučení: 5:1 (1:0) + Carol Vadnais na 5 a 10 min. Diváků: 8 500 Kanada: Tony Esposito – Kearns, Greg Smith, Hampton, Dallas Smith, Vadnais, Russel – Ellis, Phil Esposito, MacAdam – Paiment, Larouche, Vail – Gilbert, McKechnie, Merrick – Klassen. Švédsko: Åström – Salming, Weinstock, Lindgren, Zetterström, Persson, Waltin – Ahlberg, Brasar, Jax – Olsson, Andersson, Lars-Erik Ericsson – Karlsson, Roland Eriksson, Lundberg – Lundholm, Edberg. 6. května 1977 (17:00) - Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Československa: 46:20 Vladimír Martinec, 55:38 Bohuslav Ebermann Branky Švédska: 54:48 Hans Jax Rozhodčí: Josef Kompalla (GER) – Martin Erhard (GER), Harry Westreicher (AUT) Vyloučení: 4:3 (0:1) Diváků: 9 000 ČSSR: Vladimír Dzurilla – Oldřich Machač, František Pospíšil, Jiří Bubla, Milan Kajkl, Milan Chalupa, Miroslav Dvořák – Vladimír Martinec, Milan Nový, Bohuslav Ebermann – Jiří Novák, Ivan Hlinka, Jiří Holík - Marián Šťastný, Peter Šťastný, Jaroslav Pouzar. Švédsko: Göran Högosta – Stig Salming, Ulf Weinstock, Lars Lindgren, Lars Zetterström, Stefan Persson, Mats Waltin – Mats Åhlberg, Per-Olov Brasar, Hans Jax – Kent-Erik Andersson, Rolf Edberg, Lars-Gunnar Lundberg – Nils-Olof Olsson, Roland Eriksson, Lars-Erik Ericsson – Martin Karlsson. 6. května 1977 (20:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky SSSR: 4:26 Gennadij Cygankov, 23:08 Alexandr Jakušev, 23:32 Sergej Kapustin, 29:37 Valerij Charlamov, 31:33 Helmuts Balderis, 42:08 Alexandr Jakušev, 45:43 Vladimir Šadrin, 46:20 Helmuts Balderis Branky Kanady: 6:46 Greg Smith Rozhodčí: Raimo Sepponen – Karl-Gustav Kaisla (FIN), Nico Toemen (NED) Vyloučení: 6:11 (4:1) + Pierre Larouche a Carol Vadnais na 10 min., Eric Vail do konce zápasu. Diváků: 9 400 8. května 1977 (14:00) - Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Československa: 34:26 Ivan Hlinka, 35:33 Jiří Holík Branky Kanady: 6:03 Wayne Merrick, 9:55 Phil Esposito, 27:34 Ron Ellis, 35:02 Pierre Larouche, 43:08 Wilf Paiement, 47:14 Walt McKechnie, 52:33 Phil Esposito, 53:36 Wilf Paiement Rozhodčí: Stig Karlsson (SWE) – Harry Westreicher (AUT), Karl-Gustav Kaisla (FIN) Vyloučení: 3:8 (0:0, 0:1) Diváků: 9 400 ČSSR: Vladimír Dzurilla – Oldřich Machač, František Pospíšil, Jiří Bubla, Milan Kajkl, Milan Chalupa, Miroslav Dvořák, František Kaberle – Vladimír Martinec, Milan Nový, Bohuslav Ebermann – Jiří Novák, Ivan Hlinka, Jiří Holík - Marián Šťastný, Peter Šťastný, Jaroslav Pouzar – Vincent Lukáč, Eduard Novák. Kanada: Tony Esposito – Rick Hampton, Dallas Smith, Carol Vadnais, Russel, Dennis Kearns, Greg Smith - Wilf Paiement, Pierre Larouche, Alan MacAdam – Jean Pronovost, Walt McKechnie, Wayne Merrick – Ron Ellis, Phil Esposito, Ralph Klassen. 8. května 1977 (17:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Švédska: 9:15 Roland Eriksson, 22:52 Roland Eriksson, 29:57 Roland Eriksson Branky SSSR: 7:49 Vladimir Šadrin Rozhodčí: Jim Neagles (USA) – Nico Toemen (NED), László Schell (HUN) Vyloučení: 4:1 (0:1, 1:0) + Stefan Persson na 10 min. Diváků: 9 000 Švédsko: Högosta – Lindgren, Zetterström, Persson, Waltin, Salming, Weinstock – Andersson, Edberg, Karlsson – Olsson, Roland Eriksson, Lars-Erik Ericsson – Ahlberg, Brasar, Jax. SSSR: Treťjak – Cygankov, Fetisov, Babinov, Lutčenko, Vasiljev, Pervuchin – Michajlov, Petrov, Charlamov – Maľcev, Šadrin, Jakušev – Balderis, Žluktov, Kapustin – Šalimov. Finsko – Rumunsko 14:1 (3:0, 6:1, 5:0)", "section_level": 2}, {"title": "O udržení.", "content": "3. května 1977 (17:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Finska: 0:16 Timo Nummelin, 11:32 Jukka Porvari, 17:07 Seppo Ahokainen, 20:55 Jukka Alkula, 28:20 Jukka Alkula, 29:24 Pekka Rautakallio, 29:58 Timo Sutinen, 30:35 Martti Jarkko, 39:41 Kari Makkonen, 42:19 Jukka Alkula, 43:08 Seppo Lindström, 52:12 Timo Sutinen, 53:22 Kari Makkonen, 54:48 Antero Lehtonen Branky Rumunska: 38:22 Dumitru Axinte Rozhodčí: Jim Neagles (USA) – Harry Westreicher (AUT), László Schell (HUN) Vyloučení: 3:4 Diváků: 2 000 3. května 1977(20:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky USA: 8:19 David Debol, 24:05 Robert Miller, 24:36 Mark Heaslip, 28:12 Buzz Schneider Branky SRN: 17:05 Reiner Philipp Rozhodčí: Viktor Dombrovskij (URS) – Nico Toemen (NED), Karl-Gustav Kaisla (FIN) Vyloučení: 9:5 (1:0) Diváků: 2 000 5. května 1977 (17:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Finska: 7:26 Lasse Oksanen, 8:57 Kari Makkonen, 17:19 Jukka Alkula, 19:51 Timo Sutinen, 47:32 Kari Makkonen, 55:37 Martti Jarkko, 57:59 Risto Siltanen Branky SRN: 22:31 Erich Kühnhackl, 39:33 Erich Kühnhackl Rozhodčí: Marcel Vaillancourt (CAN) – Mihai Presneanu (ROM), László Schell (HUN) Vyloučení: 5:5 (2:0, 0:2) Diváků: 2 000 5. května 1977 (20:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky USA: 21:57 Robert Krieger, 42:58 Louis Nanne, 58:28 Robert Krieger, 59:47 David Hynes Branky Rumunska: 17:13 Marian Pisaru, 22:50 Doru Tureanu, 32:06 Dezideriu Varga, 35:20 Doru Tureanu, 36:55 Sandor Gall Rozhodčí: Ivo Filip (TCH) – Oskar Wögerer (AUT), Martin Erhard (GER) Vyloučení: 5:5 (1:1) + Louis Nanne na 5 min. Diváků: 1 500 7. května 1977 (17:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky SRN: 12:47 Franz Reindl, 37:59 Ignaz Berndaner, 56:10 Alois Schloder Branky Rumunska: 21:49 Florea Zginca, 29:50 Doru Tureanu Rozhodčí: Marcel Vaillancourt (CAN) – Karl-Gustav Kaisla (FIN), Nico Toemen (NED) Vyloučení: 3:2 Diváků: 2 500 7. května 1977 (20:00) – Vídeň (Wiener Stadthalle) Branky Finska: 21:21 Jukka Porvari, 50:30 Lasse Oksanen Branky USA: 34:50 Robert Krieger, 35:28 Warren Williams, 47:41 Louis Nanne Rozhodčí: Ivo Filip (TCH) – Martin Erhard (GER), Mihai Presneanu (ROM) Vyloučení: 4:7 (1:0, 1:0) Diváků: 1 500", "section_level": 2}, {"title": "Statistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Soupiska Československa.", "content": "1. Československo Brankáři: Jiří Holeček, Vladimír Dzurilla. Obránci: Oldřich Machač, – František Pospíšil, Jiří Bubla, Milan Kajkl, František Kaberle, Miroslav Dvořák, Milan Chalupa. Útočníci: Vladimír Martinec, Milan Nový, Bohuslav Ebermann, Jiří Novák, Ivan Hlinka, Jiří Holík, Marián Šťastný, Peter Šťastný, Jaroslav Pouzar, Eduard Novák, Vincent Lukáč. Trenéři: Karel Gut, Ján Starší.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Švédska.", "content": "2. Švédsko Brankáři: Göran Högosta, Hardy Åström. Obránci: Lars Lindgren, Stefan Persson, Stig Salming, Jan-Erik Silfverberg, Mats Waltin, Ulf Weinstock, Lars Zetterström. Útočníci: Kent-Erik Andersson, Per-Olov Brasar, Rolf Edberg, Lars-Erik Ericsson, Roland Eriksson, Hans Jax, Martin Karlsson, Lars-Gunnar Lundberg, Bengt Lundholm, Nils-Olof Olsson, Mats Åhlberg. Trenér: Hans Lindberg, Kjell Larsson.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska SSSR.", "content": "3. SSSR Brankáři: Vladislav Treťjak, Alexandr Sidelnikov. Obránci: Vladimir Lutčenko, Alexandr Gusev, Gennadij Cygankov, Valerij Vasiljev, Vasilij Pěrvuchin, Sergej Babinov, Vjačeslav Fetisov Útočníci: Boris Michajlov, Vladimir Petrov, Valerij Charlamov, Viktor Šalimov, Vladimir Šadrin, Alexandr Jakušev, Helmuts Balderis, Viktor Žluktov, Sergej Kapustin, Alexandr Golikov, Alexandr Malcev. Trenéři: Boris Kulagin, Konstantin Loktěv, Vladimir Jurzinov.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Kanady.", "content": "4. Kanada Brankáři: Jim Rutherford, Tony Esposito. Obránci: Dennis Kearns, Greg Smith, Phil Russell, Rick Hampton, Carol Vadnais, Dallas Smith. Útočníci: Guy Charron, Walt McKechnie, Wilf Paiement, Alan MacAdam, Wayne Merrick, Ralph Klassen, Phil Esposito, Rod Gilbert, Pierre Larouche, Jean Pronovost, Eric Vail, Ron Ellis. Trenér: John Wilson.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Finska.", "content": "5. Finsko Brankáři: Jorma Valtonen, Urpo Ylönen. Obránci: Seppo Suoraniemi, Seppo Lindström, Pekka Marjamäki, Hannu Haapalainen, Risto Siltanen, Pekka Rautakallio, Timo Nummelin. Útočníci: Jukka Porvari, Antero Lehtonen, Kari Makkonen, Esa Peltonen, Jukka Alkula, Seppo Ahokainen, Lasse Oksanen, Pertti Koivulahti, Martti Jarkko, Timo Sutinen, Veli-Marti Ruisma. Trenér: Lasse Heikkilä.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska USA.", "content": "6. USA Brankáři: Mike Curran, Dave Reece. Obránci: Louis Nanne, James McElmury, Robert Paradise, Joseph Micheletti, Wally Olds, Russell Anderson. Útočníci: Buzz Schneider, Warren Miller, Warren Williams, Thomas Vannelli, Thomas Younghans, David Hynes, Mark Heaslip, David Debol, Robert Krieger, Robert Miller, Thomas Rowe. Trenér: John Mariucci.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska SRN.", "content": "7. SRN Brankáři: Anton Kehle, Sigmund Suttner. Obránci: Udo Kiessling, Ignaz Berndaner, Josef Völk, Werner Klatt, Klaus Auhuber, Horst Kretschmer. Útočníci: Peter Scharf, Alois Schloder, Erich Kühnhackl, Reiner Philipp, Walter Stadler, Hans Zach, Franz Reindl, Walter Köberle, Vladimir Vacatko, Lorenz Funk, Hermann Hinterstocker, Miroslaw Slezak. Trenér: Hans Rampf.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Rumunska.", "content": "8. Rumunsko Brankáři: Valerin Netedu, Gheorghe Hutan. Obránci: Elöd Antal, Sandor Gall, Gheorghe Iustinian, Doru Morosan, Dezideriu Varga, Ion Ionita. Útočníci: Florea Zginca, Eduard Pana, Constantin Dumitru, Marian Pisaru, Dumitru Axinte, Doru Tureanu, Marian Costea, Ion Gheorghiu, Laszlo Solyom, Constantin Nistor, Adrian Olenici, Tiberiu Miklos. Trenér: Stefan Ionescu.", "section_level": 2}, {"title": "MS Skupina B.", "content": "Polsko – Nizozemsko 4:2 (2:2, 2:0, 0:0) 10. března 1977 – Tokio 10. března 1977 – Tokio 10. března 1977 – Tokio 10. března 1977 – Tokio 11. března 1977 – Tokio 11. března 1977 – Tokio 12. března 1977 – Tokio 12. března 1977 – Tokio 12. března 1977 – Tokio 13. března 1977 – Tokio 13. března 1977 – Tokio 13. března 1977 – Tokio 14. března 1977 – Tokio 14. března 1977 – Tokio 14. března 1977 – Tokio 15. března 1977 – Tokio 15. března 1977 – Tokio 15. března 1977 – Tokio 16. března 1977 – Tokio 16. března 1977 – Tokio 16. března 1977 – Tokio 17. března 1977 – Tokio 17. března 1977 – Tokio 17. března 1977 – Tokio 18. března 1977 – Tokio 18. března 1977 – Tokio 18. března 1977 – Tokio 19. března 1977 – Tokio 19. března 1977 – Tokio 19. března 1977 – Tokio 20. března 1977 – Tokio 20. března 1977 – Tokio 20. března 1977 – Tokio 21. března 1977 – Tokio 21. března 1977 – Tokio 21. března 1977 – Tokio", "section_level": 1}, {"title": "MS Skupina C.", "content": "Dánsko – Velká Británie 9:2 (2:1, 4:0, 3:1) 12. března 1977 – Kodaň 12. března 1977 – Hørsholm 12. března 1977 – Kodaň 13. března 1977 – Hørsholm 13. března 1977 – Kodaň 13. března 1977 – Hørsholm 14. března 1977 – Hørsholm 15. března 1977 – Kodaň 15. března 1977 – Hørsholm 15. března 1977 – Kodaň 16. března 1977 – Kodaň 17. března 1977 – Hørsholm 17. března 1977 – Kodaň 18. března 1977 – Hørsholm 18. března 1977 – Kodaň 19. března 1977 – Hørsholm 19. března 1977 – Kodaň 19. března 1977 – Hørsholm 20. března 1977 – Kodaň 20. března 1977 – Hørsholm 20. března 1977 – Kodaň", "section_level": 1}], "src_summary": "44. mistrovství světa a 55. mistrovství Evropy v ledním hokeji probíhalo ve dnech 21. dubna – 8. května 1977 ve Vídni v Rakousku. ", "tgt_summary": "Die Spiele der A-Gruppe der 44. Eishockey-Weltmeisterschaft und 55. Eishockey-Europameisterschaft fanden vom 21. April bis zum 8. Mai 1977 in Wien in Österreich statt. Die B-Gruppe spielte vom 10. März bis 21. März in Tokio in Japan und die Mannschaften der C-Gruppe trafen sich vom 12. März bis 20. März in Kopenhagen in Dänemark. Mit 24 teilnehmenden Mannschaften gab es einen neuen Rekord. Erstmals trat bei einer Eishockey-Weltmeisterschaft eine Mannschaft Spaniens an; zudem nahm nach 1969 erstmals wieder ein kanadisches Team teil. ", "id": 532840} {"src_title": "Sea Launch", "tgt_title": "Sea Launch", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "V roce 1995 byla založena mezinárodní společnost Sea Launch Company (SLC), která se rozhodla postavit pokračovatele starší obdobné základny San Marco Equatorial Range u Afriky. Společnost založily firmy Boeing z USA, RKK Energija z Ruska, norská loďařská společnost Kvaerner (nyní Aker Solutions) a ukrajinský výrobce raket Zenit firma Južnoje a Južmaš. V březnu 1998 byla dokončena výstavba základny v přístavu v Long Beach USA, stejně jako stavba mobilní spouštěcí platformy Odyssey a montážní a velitelské lodi Sea Launch Commander. Z této platformy pak v Tichém oceánu poblíž rovníku startují rakety Zenit. S ohledem na umístění kosmodromu u rovníku je startovací hmotnost vynášených těles o třetinu větší, než je možné vypouštět ze stávajících pozemních kosmodromů.", "section_level": 2}, {"title": "Nový vlastník skupina S7.", "content": "V roce 2016 se stal novým vlastníkem Sea Launch společnost S7 Group, vlastnící také ruské aerolinky S7 Airlines. Skupina S7 odkoupila plošinu Odyssey včetně lodi Sea Launch Commander a pozemního vybavení od dosavadního vlastníka společnosti RKK Eněrgija. K podpisu kupní smlouvy došlo 27. září na Mezinárodním astronautickém kongresu v Mexiku s generálním ředitelem skupiny S7 Vladislavem Filevem. Inženýři z Eněrgije budou s partnery ze skupiny S7 spolupracovat na obnovení infrastruktury do provozního stavu a poskytnou potřebnou pomoc při oživování všech systémů. Nově vzniklá dceřiná společnost S7 Space má za cíl obnovení kosmických startů z mořského kosmodromu do konce roku 2019 poté co byla po poslední misi v roce 2014 plošina i loď zakonzervována. Největší překážkou jsou však nedostupné rakety Zenit vinou napjatých vztahů mezi Ruskem a Ukrajinou. Nový majitel Sea Launch nicméně věří, že se podaří obnovit jejich výroba. Ve hře je také vyvíjena raketa Irtyš (dříve Sojuz 5) což je ruská obdoba Zenitu, ta ale nebude létat dříve než v roce 2022.", "section_level": 2}, {"title": "Přesun kosmodromu do Ruska.", "content": "Ke konci roku 2019 získala společnost S7 Space veškerá povolení, včetně povolení amerického ministerstva zahraničí potřebného k přemístění plovoucího kosmodromu Sea Launch z domovského přístavu v Long Beach do Ruska. Platforma Odyssey spolu se servisní lodi Sea Launch Commander bude nově kotvit na Dálném východě v přístavu Slavjanka jižně od Vladivostoku. Velitelská loď SL Commander dorazila do ruského přístavu Slavjanka 17. března 2020 a poté 30. března připlula hongkongská nákladní loď Xin Guang Hua s naloženou plošinou Odyssey.", "section_level": 2}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Základna vznikla přestavbou vyhořelé platformy používané pro těžbu ropy Severním moři. Celá má rozměr 160x66 metrů. Poblíž je ukotvena loď s řídícím střediskem, kde je ubytováno 240 lidí – personálu základny. Vlastní plošina Odyssey má samostatný pohon a možnost zvýšit ponor až na 21 metrů. Spočívá na 10 pilířích upevněných k plovákům s palivem. Má svůj speciální přepravník raket, vlastní vypouštěcí stůl ruské výroby, ubytovací prostory pro 66 osob, které ovšem v době startu na plošině nejsou. Přesunou se na doprovodné lodi Sea Launch Commander asi 5 km daleko a vlastní odpálení je prováděno dálkově.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "První raketa typu Zenit odtud startovala 28. března 1999 a vynesla na nízkou oběžnou dráhu testovací náklad DemoSat. Poté kapacitu základny využívala a chce využívat hlavně telekomunikační firma Hughes. Je uvažováno s asi 10 starty za rok. Do konce roku 2007 odtud startovalo 23 těchto raket, z toho dva starty nebyly úspěšné.", "section_level": 1}, {"title": "Havárie a návrat.", "content": "Dne 30. ledna 2007 vybuchla při startu na startovací plošině 60 metrů vysoká raketa o hmotnosti 400 tun. Při výbuchu byla zničena i družice NSS-8, která měla být vynesena na oběžnou dráhu Země. Posádka plošiny byla v době startu 5km daleko na doprovodné lodi a tedy ke zraněním nedošlo. Plošina byla zčásti poničena a proto byla odeslána do opravy, která měla být hotová v roce 2012. Rozsah škod však nebyl tak velký, opravy proto trvaly jen necelý rok. Už 15. ledna 2008 znovu odstartovala ze Sea Launch družice Thuraya3 na geostacionární dráhu, 19. března následovala televizní družice DirectTV-11.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sea Launch je původně mezinárodní mořský kosmodrom umístěný na plošině v Tichém oceánu poblíž rovníku, od roku 2016 ve vlastnictví ruské společnosti S7 Space.", "tgt_summary": "Sea Launch ist ein Schweizer Raumfahrtunternehmen, das Raketenstarts von einer speziell adaptierten Bohrplattform in Äquatornähe vermarktet. Gestartet wurde von 1999 bis 2014 mit Zenit-3SL-Trägerraketen; dabei handelt es sich um eine Zenit-2 mit Block-DM-Oberstufe und einigen Modifikationen für den Start von See aus. Insgesamt wurden mit dieser Rakete 33 Nutzlasten mit Massen von bis zu sechs Tonnen in Geotransferorbits (GTO) befördert. Infolge des Konflikts zwischen Russland und der Ukraine sind keine Zenit-Raketen mehr verfügbar.", "id": 177394} {"src_title": "Krajta mřížkovaná", "tgt_title": "Netzpython", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Krajta mřížkovaná obývá jihovýchodní Asii, Indonésii a Filipíny. Preferuje podmáčené a pobřežní lesní porosty, mokřady, močály a rýžová pole. Dobře šplhá po stromech a velice ráda se koupe, často vydrží ve vodě celé hodiny. Její kořistí jsou převážně drobní savci, ptáci, nebo plazi, poblíž lidských obydlí si nezřídka upytlačí slepici či menší selátko. Mohutní jedinci si dokonce troufnou na živočichy typu divokých prasat, telat buvolů, antilop, jelenů a dokonce i na lidi (jde však o velmi vzácné případy spíše „sebeobranného“ typu, obvykle se člověka bojí a vyhýbá se mu).", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Krajta druhu \"Python reticulatus\" je had dorůstající běžně délky 5-6 metrů, nejdelší změřený a řádně zdokumentovaný jedinec z Pittsburské zoo měl 8,7 metru. V posledních letech byl ovšem tento rekord zpochybňován a Guinnessova kniha rekordů uvádí jako nejdelšího jedince chovaného v zajetí hada jménem Medusa z Missouri o délce 7,67 m. Jako u jiných hadů, i zde jsou barevné diference. Často je svrchu žlutavá nebo hnědavá s velkými žlutými (přibližně kosočtverečnými) skvrnami s tmavým okrajem, které daly této krajtě druhové jméno.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "K páření dochází v říjnu až listopadu. Po 3–4 měsících gravidity snáší samice okolo 50 vajec, výjimečně jich může být ale až 100. Je starostlivou matkou, svoji snůšku obtáčí, zahřívá a chrání svým mohutným, svalnatým tělem. Inkubační doba je tak jako u většiny plazů závislá na teplotě a pohybuje se mezi 54–105 dny. Vylíhlá mláďata měří okolo 50 cm a ihned se o sebe dokáží postarat sama. Tito plazi potřebují 10 až 20 let na to, aby vyrostli do hmotnosti kolem 60 kilogramů. Jejich růst je tedy velmi pomalý.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Jediným nebezpečným nepřítelem pro dospělého hada je člověk. Krajty se stávají obětí poptávky po své krásně vzorované kůži a ve své domovině jsou nemilosrdně pronásledovány a loveny. Pro místní obyvatele představují také vítané zpestření jídelníčku a některé vnitřní orgány navíc využívá tradiční medicína.", "section_level": 1}, {"title": "Rekordy.", "content": "Přes nejednotnost zdrojů se krajtě mřížkované přisuzuje několik rekordů: V dubnu 2016 byl v Malajsii odchycen jedinec o udávané délce okolo 8 metrů, záhy však uhynul a nebyl dosud oficiálně přeměřen.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zajetí.", "content": "Vzhledem ke své velikosti je krajta mřížkovaná nevhodná pro chov v bytových podmínkách, omluvitelný je snad ještě odchov mladých jedinců. Přerostlých a nezvladatelných hadů se pak ale člověk jen těžko zbavuje. Drobný chovatel si takového plaza nevezme, protože mu nedokáže připravit dostatečně velké terárium a není s ním schopen sám manipulovat, a ani každá zoologická zahrada či podobná instituce není k chovu tak obrovských hadů vybavena. Problémy znásobuje fakt, že krajty mřížkované jsou velmi silní, rychlí a často velice útoční hadi. Proto je při manipulaci s většími jedinci, nutná spolupráce alespoň dvou, nebo raději více osob. Jsou tak chovány pouze ve specializovaných zařízeních.", "section_level": 1}], "src_summary": "Krajta mřížkovaná (\"Python reticulatus\") je had z čeledi krajty. Přestože se udává, že dosahuje délky až přes 12 metrů, nejdelší udávaný jedinec (zabitý roku 1912 na ostrově Celebes), jenž byl změřen, měl 9,76 m. Neexistuje ale dostatek zdrojů, které by tento rekord mohly doložit a potvrdit. Nejdelší doložený rekord náleží krajtě mřížkované chované v Pittsburghské zoologické zahradě, která byla změřena v listopadu 1956 a jež dosahovala délky 8,7 metru. Již několik ověřených volně žijících jedinců však přesáhlo hranici sedmi metrů a i díky tomu je krajta mřížkovaná považována za nejdelšího hada na světě. Je též považována za druhého nebo třetího \"nejtěžšího hada světa\", v hmotnosti ji předstihuje jen o málo kratší, ale zavalitější anakonda velká a snad i krajta tygrovitá. Nutno podotknout, že jde o maximální hodnoty, kterých hadi běžně nedosahují.", "tgt_summary": "Der Netzpython (\"Malayopython reticulatus\") zählt zur Gattung \"Malayopython\" in der Familie der Pythons (Pythonidae). Er ist eine der größten Schlangen der Welt. Netzpythons leben in den Tropen Südostasiens. Ursprünglich bewohnte die Art dort feuchte Regenwälder und Sümpfe, sie ist jedoch sehr anpassungsfähig und besiedelt auch landwirtschaftliche Nutzflächen und Siedlungen.", "id": 41859} {"src_title": "Trpaslík", "tgt_title": "Zwerg (Mythologie)", "src_document": [{"title": "Germánská mytologie.", "content": "Označení trpaslíka vychází v germánských jazycích z pragermánského kořene \"*dwergaz\", příkladem je staroseverské \"dvergar\", staroanglické \"dweorg\" a starohornoněmecké \"twerc\". Původ pragemánského kořene je však nejasný. Může být spojen například s praindoevropskými kořeny \"*dhuerh\" a \"*dhebh\", oba mají význam „zranit, udeřit, škodit“. Julius Pokorny tyto kořeny spojil také s významem „klamat, křivit, být pokřivený“ což může odkazovat na pokřivené tělo i charakter trpaslíků. Podle Claude Lecouteuxe nebyla malá velikost primární vlastností germánských trpaslíků, jak o tom svědčí například německá slovní spojení jako \"das kleine twerc\" „malý trpaslík“ nebo \"das kleine getwergelim\" „malý trpaslíček“, která by byla v případě že každý trpaslík je malý pleonasmy. Jsou také zaměňováni se severskými obry – jotnar, \"thursar\" a \"risar\", případně se jedni s druhými sexuálně spojují či jsou v příbuzenských vztazích. Trpaslíci byli spojováni s podzemím, světem mrtvých a obývali hory, jeskyně a hroby. Jsou také známi jako strážci skrytých pokladů. Také jsou považováni za výborné řemeslníky, především kováře, vykovali například Thórovo kladivo nebo Freyjin náhrdelník, kovářství je v archaické myšlení také úzce provázáno s magickou mocí. Trpaslící nejsou spojováni s konkrétním božstvem či skupinou bohů, ač vykazují jistou podobnost s Vany, jedním z rodů severských bohů. Podle Lecouteuxe představují negativní protipól Vanů a plodnostní funkce. S nástupem křesťanství se počaly stírat rozdíly mezi různými bytostmi známi v germánském náboženství jako jsou kromě trpaslíků například elfové, trollové, duchové krajiny nebo revenanti, a všichni byly považováni za zlovolná stvoření. Později, přinejmenším od 13. století, jim začal být přisuzován charakter dobrotivých domácích duchů, na rozdíl od elfů, kteří naopak získali negativní vlastnosti trpaslíků.", "section_level": 1}, {"title": "Učená tradice.", "content": "V antickém světě bylo rozšířeno především podání o lidu malé postavy zvaném pygmejové, ve starořečtině v singuláru \"Πυγμαῖοι\" \"Pygmaioi\", v latině \"pygmaeus\". Jsou zmiňováni již v 8. století př. n. l. v dílech Homéra a Hesióda, později například Hérodotem, Aristotelem, Strabónem a Pliniem starším. Jejich vlast byla zpravidla umísťována do Indie a je zmiňován jejich nekončící boj s jeřáby. V Augustinově díle O Boží obci z 5. století se autor tázal zda tito lidé pocházejí od Adama, o tuto otázku se zajímal též Pierre d ́Auvergne a Odoric z Pordeneno ve 14. století. Albert Veliký ve 13. století v nich spatřoval spojovací článek mezi člověkem a opicí. Od 13. století se objevují také sporé zmínky o trpaslících u panovnických dvorů, později, v 16. století, se Kateřina Medicejská dokonce pokoušela vyšlechtit rasu trpaslíků.", "section_level": 1}, {"title": "Umění.", "content": "Ve středověké umělecké literatuře se trpaslíci zpravidla objevují v rytířských románech a to jak v pozitivní tak negativní roli. Původní obraz těchto bytostí však byl v těchto dílech přizpůsoben dobovým zvykům a vkusu a zároveň byly trpaslíci odosobněni a jejich existence racionalizována. Ve středověké německé literatuře se nejčastěji objevují trpasličí rytířů, což je dáno typem děl ve kterých vystupují. Výjimečně jsou také zmiňováni v podobě bělovousých starců či krásných dětí, což je bližší jejich původnímu obrazu. Bývají popisováni zpravidla jako laskaví, znalí tajemství a věštění a obývají jeskyně. Ve francouzské literatuře se trpaslíci jako významné postavy zpravidla neobjevují. V rytířských románech jsou většinou příslušníky pohanských armád nebo tajemných národů zpoza hranic známého světa. Příkladem je Agrapart Vousatý z eposu \"Aliscans\" z 12. století, velitel pohanské armády, který je ošklivý, chlupatý a hrbatý. Popis jejich odpuzující fyzické stránky v podobných dílech vyjadřuje jejich negativní charakter. Odlišní jsou trpaslíci v takzvané Bretaňské látce, tedy artušovských příbězích, kde jim však také není věnována velká pozornost. Zpravidla v nich roli hrají roli informátorů, pomocníků či služebníků lidských hrdinů, případně rytířů a zrádců. Poprvé se trpaslík objevuje v románu Chrétiena de Troyes Erek a Enida jako postava Bilise, krále země Antipodes. Trpaslíci v těchto dílech nemají prakticky žádné mytické či nadpřirozené rysy. Výrazná postava trpaslíka objevuje v \"chanaon de geste\" \"Huon de Bordeaux\" z 13. století a v dílech z něj odvozených. Jedná se o krásného Oberona nadaného nezměrnou magickou mocí. Oberon se poté stal velmi populárním a objevuje se například také v Canterburských povídkách, Snu noci svatojánské, poemě \"Oberon\" Christopha Martina Wielanda a mnohých pozdějších dílech.", "section_level": 1}, {"title": "Sochařství a zahradní trpaslíci.", "content": "Od 16. století se sošky trpaslíků vyskytují na zámcích a v parcích a často je vytvářeli i významní sochaři. Dvacet osm mramorových sošek trpaslíků z let 1690–1695 v zahradě zámku Mirabell v Salzburgu vytvořil Johann Bernhard Fischer z Erlachu a sošky trpaslíků před zámkem v Novém Městě nad Metují vytvořil kolem roku 1720 Matyáš Bernard Braun. Pitoreskní postavy trpaslíků vytesal do skal v okolí Liběchova romantický sochař Václav Levý. Po roce 1800 pod vlivem osvícenství obliba trpaslíků ve šlechtickém prostředí opadla a začali se naopak pokládat za nevkus. V pozdním romantismu a v biedermaieru v Anglii, v Německu a dalších středoevropských zemích se však od poloviny 19. století sošky trpaslíků začaly šířit v městských a předměstských zahrádkách a roku 1878 vznikla v Gräfenrodě v Durynsku první továrna na výrobu hliněných a později i sádrových trpaslíků. I když je vzdělané vrstvy ostře kritizovaly jako kýč už po první světové válce, jejich obliba se dále šířila. Zpravidla má podobu malého muže s bílými vousy, červenou frýgickou čapkou, často s lucernou, s koženou hornickou zástěrou, s lopatou nebo rýčem. Sádroví i plastoví zahradní trpaslíci se vyrábějí ve velkém množství, často se zahradním nářadím a někdy i v ironické podobě, například s podobami významných politiků.", "section_level": 1}, {"title": "Trpaslíci ve fantasy.", "content": "Trpaslíci jako rasa ve fantasy nejsou o mnoho menší než člověk – mohou mít i kolem metru a půl. Vypadají ovšem menší, protože jsou rozložití. Zabývají se kovářstvím, hornictvím (hlavně těžbou kovů) a stavitelstvím. Ve všech těchto oborech vynikají – nejlepší zbraně bývají vykovány trpaslíky (a zdobeny elfy), jsou to právě trpaslíci, kteří nalézají hluboko pod zemí magické kovy jako mithril (např. v Pánu Prstenů od Tolkiena), a kamenné stavby trpaslíků, ať už jeskyně nebo hrady, bývají obdivované. Trpaslíci jsou silní, odolní, vytrvalí. Žijí déle než lidé. Jejich typickým znakem bývají dlouhé vousy (plnovous) – obvykle ho mají i ženy. Muži jsou od žen u trpaslíků obecně špatně k rozeznání. Do boje nosí válečné sekery a velmi kvalitní (a těžké) brnění.", "section_level": 1}, {"title": "Tolkien.", "content": "Mnoho pro rozšíření trpaslíků ve fantasy udělal J. R. R. Tolkien. V angličtině dokonce prosadil nové množné číslo (\"dwarves\"). Ve Středozemi jsou trpaslíci vlastně nejstarší rasou – vytvořil je Vala Aulë, který se nemohl dočkat příchodu elfů. Byli ale uspáni a směli se probudit až teprve po procitnutí elfů. Trpaslíci ve Středozemi odpovídají výše uvedené definici, přestože vznešení elfové (Noldor) jsou v kování a práci s drahými kameny stejně dobří jako trpaslíci – prý dokonce lepší. V kalení oceli ovšem Noldor trpaslíky nepřekonali a kroužková zbroj zůstala čistě trpasličím výrobkem. Jsou dosti bojovnou rasou, bojovali proti každému, kdo je popudil, i sami proti sobě, ale nejčastěji proti Melkorovým služebníkům. Nejznámějším sídlem trpaslíků ve Středozemi je Khazad-dûm, zvaná později též Morie. Nejznámějším trpaslíkem je snad Gimli.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní.", "content": "Trpaslíci A. Sapkowského patří stejně jako elfové mezi starší rasy. Zatímco ale elfové jsou odsouzení k záhubě díky neschopnosti přizpůsobit se změněným podmínkám, trpaslíci jako nenahraditelní kováři mají budoucnost zajištěnu. Mnohým mladším trpaslíkům se ovšem tato budoucnost nezamlouvá, a proto bojují na straně elfů. Trpaslíci na Pratchettově Zeměploše se podobají Tolkienovým. Trpasličí ženy nejen že jsou k nerozeznání od mužů, ale trpaslíci sami nemají ženská jména a trpasličtina nemá ženský rod. Až s počátkem stěhování trpaslíků do lidských měst začaly některé trpaslice dávat najevo svá pohlaví, nicméně je to často vnímáno jako nezdvořilost. Trpaslíci jsou disciplinovaní (pokud se neopijí), výborní řemeslníci a nepřekonatelní v boji s válečnou sekyrou. Jsou proslulí svou láskou ke zlatu, která proniká i do písní (příkladem je známá trpasličí píseň \"zlato, zlato, zlato, zlato, zlato\") a svou neschopností vnímat metafory a humor. Nemají rádi trolly. Karotka byl vychován trpaslíky. Kniha Martina D. Antonína \"Křivé ostří\" ukazuje příklad trpaslíků jako národa velmi dbalého cti. Symbolem cti trpaslíka je jeho plnovous – pokud usoudí že ztratil čest, plnovous si oholí, menší prohřešky proti cti mohou znamenat zkrácení vousů. Dalšími prvky trpasličí cti je čestná smrt v boji a hájení cti ve rvačkách (což vede k používání zlatých zubů). Trpaslíci jsou zde velmi nebezpečí válečníci (proti lidem), rychle se hojí a jsou velmi odolní proti jedům, včetně alkoholu (což si rádi dokazují). Ve světě Warcraft jsou trpaslíci velmi nevýraznou rasou, protože jsou součástí Aliance, které dominují lidé a jsou zastíněni jejich činy. Přesto jsou trpaslíci silnou součástí Aliance, protože jsou to výborní bojovníci a také horníci (neboli Permoníci). Čtyřdílná sága Trpaslíci německého spisovatele Markuse Heitze představuje trpaslíky jako obránce hor ohraničujících Skrytou zemi, kteří chrání její obyvatele před skřety a dalšími nestvůrami. Z pěti kmenů trpaslíků je třetí, Lorimburův kmen nepřátelský vůči ostatním, přezdívaný „zabíječi trpaslíků“ – nenávidí ostatní kmeny kvůli jejich postavení. Kmeny se třídí na klany; počet klanů v kmenu se pohybuje od 10 do 20. Christopher Paolini se o trpaslících zmiňuje v tetralogii \"Odkaz dračích jezdců\". Jsou zde pověstní válečnickým umem a bojem s válečnými sekerami.", "section_level": 2}], "src_summary": "Trpaslík je člověku podobná bytost malého vzrůstu, objevující se v mýtech, pověstech, pohádkách a z nich odvozených uměleckých dílech. V evropské kultuře jsou trpaslíci často spojováni s podzemními prostory, hornictvím a kovářstvím pod vlivem germánských tradic, jejichž nejznámějším příkladem jsou severští dvergar. V germánsky mluvících zemích jsou také představy o trpaslících mnohem více rozšířené než ve zbytku Evropy. Trpaslíci jsou známi také z pohádek, především ze Sněhurky a sedmi trpaslíků, zpopularizované především verzí Walta Disneyho z roku 1937. ", "tgt_summary": "Zwerge ist eine Sammelbezeichnung für menschengestaltige, kleinwüchsige Fabelwesen des Volksglaubens, die meist unterirdisch in Höhlen oder im Gebirge leben. Ihren Ursprung haben sie in der nordischen Mythologie. ", "id": 778089} {"src_title": "Joseph Henry Blackburne", "tgt_title": "Joseph Henry Blackburne", "src_document": [{"title": "Slavné partie.", "content": "Lasker – Blackburne, Londýn 1899 1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Sb5 d6 4.d4 Sd7 5.d5 Jb8 6.Sd3 Se7 7.Jc3 Jf6 8.Je2 c6 9.c4 Ja6 10.Jg3 Jc5 11. Sc2 b5! 12.b4 Jb7 13.dxc6 Sxc6 14.cxb5 Sxc5 15.a4 Sd7 16.0-0 g6! 17.h3 h5! 18.Se3 a5! 19.b5 Vc8 20.Vc1 Jc5 21.Jd2 h4 22.Je2 g5! 23.Sxg5?! Vg8 24.Sxh4? (Laskerův odhad, že pozice je i nadále bránitelná, se ukáže jako chybný) Sxh3 25.Sg3 Se6 26.Ve1 Jg4! 27.Jf1 Sg5 28.Vb1 Vh8 29.Jc3 Sf4! 30.Jd5 Dg5 31.f3 (viz diagram; legenda praví, že po tomto tahu si Lasker, který byl zjevně přesvědčen, že se již v podstatě ubránil, odešel k bufetu koupit kávu. Když se pak vrátil a pohlédl na šachovnici, v šoku ji pak údajně upustil.) Vh1+!! (právě takovéto tahy přinesly Blackburnovi jeho „bojové jméno“. Mistr světa náhle zjišťuje, že je ztracen, ať udělá cokoliv) 32.Kxh1 Sxg3 33.Jxg3 (hrozící mat nedává na vybranou) Jf2+ 34.Kg1 (typická pozice, v níž se pozorovatelé rozdělí na dva tábory. Jedni obdivují houževnatost bílého, druzí zastávají názor, že další pokračování si mohl odpustit) Jxd1 35.Jf5 Sxf5 36.exf5 Dd2 37.Vexd1 Dxc2 38.Vbc1 Dxf5 39.Jb6 Vd8 40.Jc4 Jb7 41.Je3 Df4 42.Kf2 Dxa4 43.Vc7 Jc5 44.Vh1 Vd7 45. Vc8+ Ke7 46.Vhh8 Dd4. Bílý se vzdal. Blackburne – Adolf Schwarz, 1881 1.e4 e6 2.d4 d5 3.Jc3 Jf6 4.exd5 exd5 5.Jf3 Sd6 6.Sd3 c6 7.0-0 0-0 8.Je2 Sg4 9.Jg3 Dc7 10.Se3 Jbd7 11.Dd2 Vfe8 12.Ve1 Je4 13.Dc1 Sxf3 14.gxf3 Jxg3 15.hxg3 Sxg3 16.Kg2 Sd6 17.Vh1 Jf8 18.Vh3 g6 19.Veh1 Vad8 20.Sg5 Vd7 21.c4! dxc4 22.Sxc4 h5 23.Vh4 b5 24.Sb3 Je6 25.Sf6! Jf4+ 26.Dxf4!! Sxf4 27.Vxh5. Černý se vzdal – proti matu na h8 není obrany.", "section_level": 1}], "src_summary": "Joseph Henry Blackburne (10. prosinec 1841 Manchester – 1. září 1924 Londýn), známý jako Black Death (černá smrt), byl dominantní postavou britského a světového šachu druhé poloviny 19. století. Jeho přezdívku mu přinesl jeho romantický styl hry, který se vyznačoval zničehožnic propukajícími útoky a ohňostroji kombinací, kterými drtil své nepozorné soupeře (černá smrt je forma moru, která se projevuje náhle a končí bleskovou smrtí nemocného), a jeho zvyk vystupovat ve společnosti a na turnajích v černém obleku.", "tgt_summary": "Joseph Henry Blackburne (* 10. Dezember 1841 in Manchester; † 1. September 1924 in London) war ein englischer Schachmeister und einer der hervorragendsten Schachspieler in der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts.", "id": 1690730} {"src_title": "Van de Graaffův generátor", "tgt_title": "Van-de-Graaff-Generator", "src_document": [{"title": "Předchozí projekty.", "content": "Veřejné studie o UFO byly prvně zahájeny v Projektu Znamení na konci roku 1947 na základě mnoha široce publikovaných zpráv o UFO (viz Kenneth Arnold). Projekt znamení byl zahájen zejména kvůli požadavku generála Nathana Twininga, velitele velitelství leteckého materiálu na letecké základně Wright-Patterson. Tato základna byla také domovem projektu Znamení a dalších oficiálních veřejných vyšetřovaní amerického letectva. Znamení oficiálně nemělo žádný závěr, co se týče pozorování UFO. Přesto podle kapitána Edwarda J. Ruppelta, prvního ředitele projektu Blue Book, konečný odhad projektu Znamení byl, že létající talíře jsou skutečné stroje, nevyrobené ani Rusy ani Američany a pravděpodobně mimozemského původu. Tento odhad byl předán Pentagonu, ale následně byl zničen generálem Hoytem Vandenbergem, velitelem personálu amerického letectva kvůli údajnému nedostatku fyzických důkazů. Vandenberg následně zrušil projekt Znamení. Na Projekt Znamení navázal v roce 1948 Projekt Grudge, který měl nařízeno vše vyřešit. Ruppelt ho nazval „temným obdobím“ vyšetřování UFO. Podle očekávání označil Grudge všechna UFO za přírodní jevy nebo jejich špatné vysvětlení, přestože 23 % všech zpráv bylo nevysvětlených.", "section_level": 1}, {"title": "Projekt Blue Book.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kapitán Ruppelt.", "content": "Podle Ruppelta bylo na konci roku 1951 několik vysoce postavených vlivných generálů amerického letectva natolik nespokojených s vyšetřováním UFO, že zrušili Projekt Grudge a nahradili ho projektem Blue Book na začátku roku 1952. Jedním z nich byl i generál William Garland, který prosadil velmi pečlivé zkoumání, protože UFO sám pozoroval. Prvním vedoucím projektu byl kapitán Edward J. Ruppelt. Byl to zkušený letec, vyznamenaný během 2. světové války a po válce promoval z aviatiky. Zavedl pojem „neidentifikovaný létající objekt“ aby jím nahradil termíny jako „létající talíř“, „létající disk“ apod., které předtím armáda používala. O několik let později Ruppelt rezignoval a napsal knihu \"Zpráva o neidentifikovaných létajících objektech\", která popisovala výzkum UFO americkou armádou v letech 1947 až 1955. Ruppelt zavedl několik změn: usměrnil způsob jakým byla UFO hlášena vojenským úředníkům (a vojenskými úředníky) ve snaze zmírnit výsměch zaměřený na svědky UFO. Ruppelt také nařídil vytvoření standardního dotazníku pro svědky ve snaze získat data pro statistickou analýzu. Nařídil institutu Batelle Memorial aby dotazník vytvořila a data pak zpracoval na počítači. Na základě těchto dat provedl institut masivní výzkum ukončený v roce 1954 a známý jako „Zvláštní zpráva projektu Blue Book číslo 14“. Ruppelt si byl vědom, že frakcionářství poškodilo průběh projektu Znamení, takže se snažil vyhnout všem otevřeným spekulacím, které rozdělily personál projektu Znamení mezi příznivce a kritiky mimozemské hypotézy. Ruppelt bral svou práci velmi vážně. Jestliže někdo z jeho lidí byl příliš skeptický nebo naopak příliš přesvědčený, brzy byl z projektu vyřazen. Ruppelt také vyhledával názory mnoha vědců a expertů a vydával pravidelná tisková prohlášení (stejně jako tajná hlášení pro vojenské zpravodajství). Během Ruppeltova funkčního období měl on a jeho tým pravomoc vyslechnout každého včetně vojenského personálu, kdo viděl UFO, a nemusel přitom dodržovat hierarchii hodností. To podtrhlo serióznost vyšetřování. Pod Ruppeltovým vedení projekt Blue Book vyšetřoval mnoho slavných UFO, včetně světel v Lubbocku a široce publikovaného radarového a visuálního kontaktu nad Washingtonem. Doktor J. Allen Hynek byl vědeckým poradcem projektu. Účastnil se i projektů Znamení a Grudge. Pracoval na projektu až do jeho zrušení a vytvořil kategorizaci, která se rozšířila a dnes je známá jako Blízká setkání. Když začal, byl vyslovený skeptik, ale jeho skepticismus ochabl po několika nevysvětlitelných případech UFO.", "section_level": 2}, {"title": "Robertsonova porota.", "content": "V červenci 1952, po nahromadění několika stovek vidění UFO, se odehrála série radarových detekcí se současným očitým pozorováním blízko národního letiště ve Washingtonu. Tato pozorování přiměla CIA aby založila porotu vědců vedených doktorem H. P. Robertsonem, fyzikem Kalifornského institutu technologií. Porota se skládala s různých fyziků, meteorologů, inženýrů a astronomů (Hynek). Robertsonova porota se poprvé sešla 14. ledna 1953. Ruppelt, Hynek a další předvedli nejlepší důkazy včetně videozáznamu z Blue Book. Potom, co strávili pouze 12 hodin procházením záznamů z šesti roků Robertsonova výzkumu, porota prohlásila, že většina UFO má prozaické vysvětlení a že vše se dá vysvětlit během dalšího vyšetřování, které ale podle nich nemá smysl. V jejich závěrečné zprávě zdůraznili, že množství druhořadých zpráv přetěžuje zpravodajské kanály, což přináší riziko, že může dojít k přehlédnutí možného ohrožení státu. Takže doporučili americkému letectvu, aby bagatelizovalo fenomén UFO a zahájilo kampaň na zmírnění zájmu veřejnosti. Navrhovali zlehčení v médiích, včetně společnosti Walta Disneye, a použití psychologů, astronomů a celebrit, aby fenomén zesměšnili a přinesli prozaická vysvětlení. Dále doporučili sledování civilních UFO skupin, protože „by mohli mít potenciálně velký vliv na veřejné smýšlení... Zjevná nezodpovědnost a podvratné cíle takovýchto skupin musí být vzata na vědomí.“ Mnoho ufologů věří, že Robertsonova porota doporučovala ovládání veřejného názoru programem oficiální propagandy a špehování. Také věří, že tato doporučení ovlivnila způsob vyšetřování UFO až do dneška. Existují důkazy, že doporučení poroty byla provedena nejméně dvě dekády od vydání jejich závěru. V prosinci 1953 nařízení 146 pro armádu Spojených států zakázalo vojenským osobám hovořit o tajných zprávách o UFO s nepovolanými osobami. Za porušení hrozilo až dvouleté vězení nebo pokuta až 10 000$.", "section_level": 3}, {"title": "Následky Robertsonovy poroty.", "content": "Ruppelt ve své knize popisuje, že Robertsonova porota způsobila demoralizaci pracovníků projektu Blue Book a omezila jejich vyšetřovací pravomoci. Ihned po doporučeních Robertsonovy poroty vstoupilo platnost nařízení armády 200-2, které zakazovalo publikovat případy o UFO, které ještě nebyly vyřešené a naopak ty nevyřešené utajit. Ve stejný měsíc začaly vyšetřovací pravomoci přecházet na nově vytvořenou 4602. leteckou výzvědnou eskadru (AISS) letecké obrany. AISS byla pověřena vyšetřením pouze nejdůležitějších případů UFO, které se zároveň dotýkaly národní bezpečnosti. Tyto případy byly projektu Blue Book odebrány a projektu tak zůstaly pouze triviálnější pozorování. Generál Nathan Twining, který započal projekt Znamení v roce 1947, se stal velitelem personálu letectva. V srpnu 1954 měl více kodifikovat odpovědnost AISS vydáním regulace 200-2. UFO definoval jako „jakýkoliv objekt ve vzduchu, který svým výkonem, aerodynamickými vlastnostmi nebo nezvyklými prvky neodpovídá současně známým typům letadel nebo raket, nebo takový objekt, který se nedá popsat jako známý“. Vyšetřovaní UFO se neslo v duchu národní bezpečnosti a odhalení „technických aspektů“. Regulace 200-2 opět uvedla, že Blue Book smí probírat případy UFO s médii pouze pokud jsou identifikovatelné. Když byly neidentifikovatelné, médiím se mělo jen sdělit, že situace se vyšetřuje. Blue Book měl také za úkol snížit počet nevysvětlených případů. Toto všechno probíhalo v utajení. Pro veřejnost Blue Book stále oficiálně vyšetřovala, ale ve skutečnosti to byla falešná organizace, která prováděla jen drobné vyšetřování a stala se téměř výhradně veřejným prvkem s nařízením UFO zlehčovat. Například v roce 1956 byl počet nevysvětlených případů roven 0,4%, přičemž několik let předtím jich bylo 20% nebo 30%. Frustrovaný Ruppelt požádal o přeložení; při jeho odchodu v roce 1953 byli u projektu jen dva lidé a on, přičemž na počátku jich bylo více než 10. Ti, co ho následovali ve vedení projektu Blue Book, byli buď apatičtí nebo vyloženě nepřátelští k tématu UFO nebo byli omezeni nedostatečným financováním a oficiální podpory. Období kapitána Rupperta je považováno za vrchol veřejného vyšetřování UFO, kdy bylo vyšetřování vedeno vážně a mělo podporu na vysokých místech. Po něm se projekt Blue Book dostal do nového „Období temna“, ze kterého se už nikdy nedostal. Ale Ruppelt sám později přijal pohled projektu Blue Book, že na UFO nic není, dokonce UFO nazval „Mýtem vesmírného věku“.", "section_level": 3}, {"title": "Kapitán Hardin.", "content": "V březnu 1954 byl do čela projektu Blue Book postaven kapitán Charles Hardin. Přesto většinu vyšetřování UFO prováděla AISS a Hardin nenamítal. Ruppelt napsal, že Hardin „si myslí, že každý kdo se zajímá o UFO je blázen. Nudilo ho to.“ V roce 1955 se letectvo rozhodlo, že cílem Blue Book je minimalizovat počet nevysvětlených pozorování. Koncem roku 1956 se počet nevysvětlených pozorování pohyboval kolem 1%.", "section_level": 2}, {"title": "Kapitán Gregory.", "content": "Kapitán George T. Gregory převzal vedení projektu v roce 1956. Gregory vedl Blue Book v ještě větší anti-UFO míře, než Hardin. AISS bylo zrušeno a vyšetřováním byla pověřena 1066. eskadra letectva. Ve skutečnosti probíhalo malé nebo žádné vyšetřování UFO; nařízení 200-2 říkalo, aby byl počet nevysvětlených pozorování co nejmenší. Jedním ze způsobů, jak Gregory snížil počet nevysvětlených UFO bylo prosté přejmenování. „Možné“ se stalo „pravděpodobným“ a pravděpodobné se stalo jistým. Touto logikou se \"možná\" kometa stala pravděpodobně kometou, zatímco pravděpodobná kometa se stala prostě kometou. Podobně když svědek vypověděl o objektu ve tvaru balónu, byl objekt zapsán jako balón bez dalšího popisu. Tyto postupy se u dalších vyšetřování staly klasickými.", "section_level": 2}, {"title": "Major Friend.", "content": "Major Friend vedl projekt od roku 1958. Snažil se zvrátit směr, kterým se Blue Book vydal po roce 1954. Jeho snaha o vylepšení údajů a katalogů byla ale podkopána nedostatkem financování nebo pomoci. Posílen Friendovou snahou Hynek zorganizoval několik setkání mezi lidmi z Blue Book a ATIC. Hynek navrhl, že některá starší pozorování UFO by měla být přehodnocena s předstíranou snahou udělat z nevysvětlených případů vysvětlené. Hynkovy plány nevyšly. Během Friendovy éry ATIC zvažoval převzetí dohledu nad Blue Book k jiné letecké agentuře, ale ani letecký výzkum ani informační kancelář letectva neměla zájem. V roce 1960 proběhlo slyšení v kongresu ohledně UFO. Civilní výzkumná skupina NICAP veřejně obvinila Blue Book, že utajuje důkazy o UFO a také se jí podařilo získat několik spojenců v Kongresu. Blue Book byla prošetřena Kongresem a CIA. Kritikové naznačovali, že Blue Book není vědeckou studií. Výsledkem bylo rozšíření personálu projektu a zvýšení jejich rozpočtu. To kritiky utišilo, ale jen dočasně. Než byl Friend v roce 1963 z projektu přeložen jinam, už si sám myslel, že by bylo lepší projekt rozpustit i přes protesty veřejnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Major Quintanilla.", "content": "Major Hector Quintanilla se stal vedoucím projektu Blue Book v roce 1963. Dále pokračoval ve snaze všechny případy rychle objasnit a proto za jeho vedení projekt obdržel nejostřejší kritiku. UFO badatel Jerome Clark šel tak daleko, že napsal že Blue Book „ztratila všechnu hodnověrnost.“ Fyzik a UFO badatel James Mc Donald jednou prohlásil, že Quintanilla není „kompetentní“ vést tento projekt jak z vědeckého tak vyšetřovacího hlediska. Také ale poznamenal, že by Quintanilla za to neměl být odpovědný, protože projekt mu byl svěřen rozkazem on vyššího důstojníka a on tedy jen dodržoval rozkazy. Vysvětlení v Blue Book nebyla obecně přijímána, přesto někteří kritikové (včetně vědců) naznačovali, že Projekt Blue Book byl zapojen do sporného výzkumu nebo dokonce do zahlazování stop. Tato kritiky byla obzvláště silná kolem roku 1960. Pro příklad - mnoho - většinou nočních - pozorování UFO na středozápadě a jihovýchodě USA v létě 1965: Svědci v Texasu nahlásili „mnohobarevná světla“ a velké létající objekty ve tvaru vejce nebo diamantů. Dálniční hlídka v Oklahomě ohlásila, že letecká základna Tinker (blízko města Oklahoma) sledovala až čtyři UFO najednou. Některá UFO prý velice rychle měnila výšku: z 6 000 metrů na 1 200 během několika sekund. Meteorolog z Kansasu oznámil, že na radaru určeném ke sledování počasí sledoval několik podivných objektů letících ve výšce od 1 800 do 2 700. Tyto a další zprávy měli velkou publicitu. Projekt Blue Book oficiálně určil, že pozorovatelé si objekty popletli s Jupiterem nebo jasnými hvězdami. Vysvětlení od Blue Book bylo hodně kritizováno a označeno za nepřesné. Robert Riser, ředitel planetária \"Oklahoma Science and Art Foundation Planetarium\" projektu Blue Book doslova vynadal: „Dál od pravdy už to vysvětlení být nemůže. Tyto hvězdy a planety jsou v tomto ročním období na druhé straně světa než je Oklahoma. Letectvo muselo mít svoji hvězdnou mapu vzhůru nohama.“ Noviny \"Richmond News Leader\" napsaly, že „Snaha takto nelogicky vysvětlit ona pozorování, jak nám to ukazuje Projekt Blue Book nic nevyřeší... a poslouží pouze k posílení podezření, že je zde něco, o čem letectvo nechce abychom věděli.“ Reportér z Wichity zase napsal: „Normální radar přece nezachycuje hvězdy a planety.“ Dalším kritizovaným případem je pronásledování UFO v Portage County. Začalo asi v 5 hodin ráno blízko města Ravenna v Ohiu 17. dubna 1966. Policisté Dale Spaur a Wilbur Neff zahlédli něco, co popsali jako diskovitý stříbrný objekt s jasným světlem vycházejícím z jeho spodku v asi 300 metrové výšce. Začali objekt sledovat (objekt různě měnil výšku, klesl až na 150 metrů) a do sledování se zapojila i policie z ostatních jurisdikcí. Pronásledování skončilo asi po 30 minutách u města Freedom v Pensylvánii o 136 km dál. Pronásledování UFO se dostalo do televize a policisté podali podrobné zprávy projektu Blue Book. Za pět dnů, po krátkých rozhovorech s pouze jedním z policistů (a bez ostatních svědků), major Quintanilla vyhlásil výsledek vyšetřování: Policisté (jeden z nich byl veterán Války ve Vietnamu) nejdříve pronásledovali komunikační satelit a potom Venuši. Tento závěr byl terčem výsměchu veřejnosti a policisté ho jasně odmítli. Ve svém nesouhlasném závěru Hynek popsal závěry Blue Book jako absurdní, protože ve svých zprávách policisté nevědomky popsali Měsíc, Venuši \"a\" UFO: poznamenali, že to ráno byla vedle Měsíce jasná hvězda - Venuše. Kongresman za Ohio William Stanton řekl, že „letectvo utrpělo velkou ztrátu prestiže v očích veřejnosti... Jakmile si lidé pověření veřejnou péčí přestanou myslet, že národ neunese pravdu, potom národ přestane věřit vládě.“ V září 1968 obdržel Hynek dopis od plukovníka Raymonda Sleepera z Divize cizích technologií. Sleeper poznamenal, že Hynek veřejně obvinil Blue Book z chatrného výzkumu a dále ho požádal o radu, jak může Blue Book vylepšit své metody. Hynek později prohlásil, že to bylo poprvé za jeho 20 let spolupráce s letectvem, kdy byl oficiálně požádán o kritiku a radu o UFO. Hynek napsal detailní odpověď, kde navrhl několik oblastí, kde se má Blue Book zlepšit: A. Ani dvě mise Blue Book (určení zda je UFO hrozbou pro národní bezpečnost a použití vědeckých dat získaných v projektu) nejsou správně provedené. B. Personál Blue Book je nedostačující jak v počtu tak vědeckém vzdělání. C. Blue Book trpí... tím, že je to uzavřený systém... neexistuje komunikace mezi Blue Book a vnějším vědeckým světem... D. Statistické metody používané v projektu jsou parodií. E. Důležitým případům o UFO se nevěnuje pozornost... příliš mnoho času s stráví u rutinních případů... a nedůležitých stycích s veřejností. Pozornost zaměřte na dvě až tři důležitá pozorování za měsíc místo 40 až 70 případy za měsíc. F. Informace zadávané do Blue Book jsou hrubě nepřesné. Blue Book je zatěžována neustálou neschopností získat adekvátní informace z místních leteckých základen G. Obecný přístup k projektu je nelogický a nevědecký. H. Nevyužit je i projektový vědecký poradce (Hynek sám). Jsou mu předkládány jen případy, které \"projektový dohled\" považuje za důležité. Jeho pracovní rozsah... je neustále omezován. O důležitých případech se dozví jeden až dva měsíce po jejich zapsání do projektu. I přes Sleeperovu žádost o radu, nebyla provedena ani jedna změna podle Hynkových doporučení.", "section_level": 2}, {"title": "Condonova komise.", "content": "Kritika Blue Book postupně narůstala. Počet členů NICAP se nafoukl na 15 000 a skupina obvinila vládu Spojených států z utajování informací o UFO. Po slyšeních v kongresu byla v roce 1966 založena Condonova komise jako neutrální vědecké výzkumné těleso. Komise se ale dostala do sporů, někteří členové totiž obviňovali jejího ředitele Edwarda U. Condona ze zaujatosti. Nakonec komise prohlásila, že na UFO není nic podivného a že se nevyplatí UFO dále zkoumat.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr.", "content": "Podle prohlášení Condonské komise z 17. prosince 1969 tajemník letectva Robert C. Seamans uvedl, že projekt Blue Book bude brzy ukončen, protože další vyšetřování „se nedá oprávnit ani z hlediska národní bezpečnosti a ani z vědeckého hlediska.“ Záznamy projektu Blue Book byly odeslány od archivů letectva na letecké základně Maxwell v Alabamě. Major David Shea později uvedl, že Maxwell byla vybrána protože byla „přístupná ale ne zvoucí.“ Na závěr projekt Blue Book uvádí, že UFO je výsledkem: Tyto oficiální závěry přímo popíraly \"Zvláštní zprávu číslo 14 projektu Blue Book\", kterou letectvo samo vydalo. Psychologické faktory a mystifikace tvořili jen 10% všech případů a 22% případů, konkrétně těch lépe zdokumentovaných, zůstalo nevyřešených. V dubnu 2003 americké letectvo veřejně naznačilo, že nemá v plánu obnovit oficiální vládní výzkum UFO.", "section_level": 2}, {"title": "Současný oficiální postoj USAF k UFO.", "content": "Následuje přepis zprávy USAF o UFO. Od roku 1947 do roku 1969 letectvo vyšetřovalo UFO v projektu Blue Book. Projekt se sídlem na Letecké základně Wright-Patterson v Ohiu byl ukončen 17. prosince 1969. Bylo zaznamenáno 12 618 pozorování, z toho 701 zůstalo nevysvětlených. Rozhodnutí nepokračovat ve vyšetřování UFO bylo založeno na zprávě připravené Univerzitou Colorado nazvanou \"Vědecká studie o neidentifikovaných létajících objektech; dále na zhodnocení zprávy Univerzity Colorado Národní akademií věd; a předchozích studiích o UFO a zkušenostech letectva z vyšetřování UFO během let 1940 až 1969. Výsledkem těchto pozorování, studií a zkušeností získaných z vyšetřování UFO od roku 1948 byly následující závěry projektu Blue Book: Zrušením projektu Blue Book byla zrušena i nařízení letectva o zahájení a průběhu programu pro vyšetřovaní UFO. Dokumentace týkající se dřívějších vyšetřování byla permanentně převedena do Národních archivů, kde je k dispozici veřejnosti. Od zrušení Blue Book se neobjevilo nic, co by podpořilo obnovení vyšetřování UFO letectvem. Vzhledem ke klesajícímu rozpočtu na obranu je nepravděpodobné, že by se letectvo zapojilo do tak nákladného projektu v dohledné budoucnosti. Existuje mnoho univerzit a profesionálních vědeckých organizací, které se zabývají fenoménem UFO na svých pravidelných setkáních a seminářích. Zájem a občasné projednávání zpráv o UFO soukromými skupinami zajišťuje, že důkazy nejsou vědeckou společností přehlíženy. Osoby, které chtějí nahlásit pozorování UFO, by se měly obrátit na úřady místní správy. Prohlášení letectva z 20. října 1969 podepsané brigádním generálem C. H. Bolanderem říká, že i po ukončení projektu Blue Book „se bude s hlášeními o UFO nakládat podle standardních postupů letectva navržených pro tyto záležitosti.“ Bolander dále napsal, že „Zprávy o neidentifikovaných létajících objektech, které mohou ovlivnit národní bezpečnost... nejsou součástí projektu Blue Book.“ Dodnes jsou takové vyšetřovací kanály, agentury nebo skupiny neznámé.", "section_level": 1}, {"title": "Zvláštní zpráva Projektu Blue Book č. 14.", "content": "Koncem prosince 1951 se Ruppelt setkal se členy institutu Batelle Memorial. Ruppelt žádal jeho experty, aby mu pomohli udělat výzkum UFO vědečtější. Byl to právě tento institut, který vymyslel standardní formulář o pozorování. Koncem března 1952 začal institut analyzovat existující zprávy o pozorování UFO a asi 30 různých pozorovaných charakteristik zakódoval na děrné pásky IBM pro pozdější počítačové zpracování. Zvláštní zpráva Projektu Blue Book č. 14 byla masivní statistická analýza případů Blue Book. Do svého ukončení v roce 1954 obsahovala zpráva 3 200 případů. Dodnes je to největší zpráva svého druhu. Institut zaměstnal čtyři vědce, kteří se snažili případy rozdělit na „známé“, „neznámé“ a „nedostatek informací.“ Známé a neznámé dále rozdělili do čtyř skupin podle kvality, od excelentní pro špatné. Například excelentní zprávy pocházely od zkušených vědců jako jsou dopravní piloti, cvičení vojáci nebo skupiny lidí, nebo byly podloženy fotkami, radarovým pozorováním apod. Aby byla zpráva označena jako „známá“, museli se na vysvětlení shodnout dva vědci. Ale aby byla označena jako „neznámá“, museli se shodnout všichni čtyři vědci, čili toto kritérium bylo dosti přísné. Pozorování byla dále rozdělena podle šesti kritérií: barvy, počtu, délky pozorování, jasu, tvaru a rychlosti. Tyto charakteristiky byly potom porovnávány s „známými“ a „neznámými“ případy pro odhalení případné statistické závislosti. Hlavní výsledky statistické analýzy jsou následující: I přes tyto výsledky je v závěru zprávy uvedeno, že „je vysoce nepravděpodobné aby jakákoliv z těchto zpráv o UFO... skutečně znamenala přítomnost technických vynálezů mimo možnosti současných znalostí.“ Několik badatelů včetně Dr. Bruce Maccabeeho, který data důkladně kontroloval, poznamenalo, že závěry vědců jsou obvykle v souladu s pravděpodobnostmi jejich vlastních statistických výsledků prezentovaných v 240 tabulkách, grafech a mapách. Někteří se domnívají, že vědci prostě měli problémy s přijetím svých vlastních výsledků nebo napsali svoje závěry tak, aby odpovídaly politickému klimatu kolem projektu Blue Book po Robertsonově porotě. Když v říjnu 1955 letectvo konečně představilo Zvláštní zprávu č. 14 veřejnosti, tvrdilo, že zpráva vědecky potvrdila neexistenci UFO. Kritikové říkají, že zpráva naopak dokázala, že „neznámé“ jsou jasně statisticky odlišné od „známých“. Letectvo také nepřesně tvrdilo, že jen 3 % případů jsou nevysvětlené namísto 22 %. Dále tvrdí, že ta zbylá 3 % by odpadla, kdyby měli úplné informace. Kritikové odporují tím, že už při třídění zpráv byly takové případy zařazené do kategorie „nedostatečné informace“, přičemž jak „známé“ tak „neznámé“ byly případy s dostatkem informací pro rozhodnutí. A také „neznámé“ byly obvykle kvalitněji doložené případy (měli lepší informace i svědky). Výsledky monumentálního výzkumu Batelle Memorial zhodnotil v roce 1979 francouzský GEPAN zprávou, ve které prohlásil, že asi čtvrtina z 1 600 pečlivě studovaných případů UFO postrádala vysvětlení a prohlásila „Tyto případy... jsou opravdovou otázkou.“ Když v roce 2004 ukončila svou činnost SEPRA, následník GEPANu, bylo analyzováno už 5 800 zpráv a počet nevysvětlených klesl na 14 %. Hlava SEPRA, profesor Jean-Jacques Velasco, shledal ve zbylých nevysvětlených zprávách dostatek důkazů o mimozemském původu dostatečně přesvědčivých, že o tom napsal knihu.", "section_level": 1}, {"title": "Hynekova kritika.", "content": "Hynek byl spolupracující člen Robertsonovy poroty, která doporučila nadlehčování fenoménu UFO. O několik let později se ale jeho názor na UFO změnil a považoval jej za nevyřešenou záhadu, která zasluhuje vědeckou pozornost. Jako jediný vědec zapojený do vyšetřování UFO americkou vládou od začátku až do konce mohl nabídnou jedinečný pohled na Projekt Znamení, Grudge a Blue Book. Hynek se zbavil iluzí o projektu Blue Book a začal ho obviňovat z lhostejnosti, neschopnosti a povrchního studia ze strany letectva. Hynek poznamenává, že během svojí existence kritikové nazývali Blue Book „společností pro vysvětlování nevyšetřeného.“ Projekt vedl Ruppelt, potom kapitán Hardin, kapitán Gregory, Major Friend a nakonec major Hector Quintarilla. Hynek měl milá slova jen pro Ruppelta a Frienda. O Ruppeltovi napsal „Z mých setkání s ním jsem zjistil, že je čestný a vážně zaujatý celým fenoménem.“ O Friendovi napsal, že \"Ze všech důstojníků, se kterými jsem pracoval v Blue Book, si Friend získal můj respekt. Jakékoliv soukromé názory, které mohl mít, byl úplným a praktickým realistou. Uvědomoval si hranice svého úřadu, ale přesto se choval důstojně a bez nabubřelosti, která byla charakteristická pro několik jiných vedoucích Blue Book.\"", "section_level": 1}, {"title": "Fikce kolem Blue Book.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Projekt UFO.", "content": "Projekt Blue Book se stal inspirací pro TV show Projekt UFO z let 1978-1979, která se měla zakládat na případech z Projektu Blue Book. Přesto show často vystupovala proti aktuálním závěrům projektu a při mnoha příležitostech naznačovala, že mnoho pozorování bylo vidění skutečných mimozemšťanů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Van de Graaffův generátor je elektrostatický stroj umožňující nabíjet kovovou kouli na velmi vysoké napětí. Vynalezl jej americký fyzik nizozemského původu R. J. Van de Graaff, první model sestrojil v roce 1929, v roce 1931 získal patent na zlepšenou verzi. Do konce 30. let 20. století byly sestrojeny obří generátory vyrábějící až 5 MV. Stroj má využití při fyzikálních experimentech, ale i pro urychlování elektronů pro sterilizaci.", "tgt_summary": "Ein Van-de-Graaff-Generator, auch Bandgenerator genannt, ist eine Apparatur zur Erzeugung hoher elektrischer Gleichspannungen. Der Generator wurde nach dem amerikanischen Physiker Robert Van de Graaff benannt, der ab 1929 Bandgeneratoren entwickelte. ", "id": 483959} {"src_title": "Pyrrhón z Élidy", "tgt_title": "Pyrrhon von Elis", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Původně byl malířem. Jinak o jeho životě není známo téměř nic, snad byl ovlivněn Démokritem a dalšími Abdéřany, např. Anaxarchem se kterým navštívil Indii, odkud načerpal inspiraci pro prvky své filosofie. Podle Diogena Laertia doprovázel krále Alexandra Velikého na jeho výpravách a podle Pausania měl v rodné Élidě pomník. Také z jeho díla se – kromě jedné oslavné básně na Alexandra – nic nezachovalo a nevíme ani, zda nějaké napsal. Jeho vliv byl patrně založen na neotřesitelném klidu a vyrovnanosti ve všech životních situacích, o čemž svědčí četné anekdoty. Tento vnitřní klid udělal velký dojem na jeho žáky a následovníky, jakými byli zejména lékař a filosof Sextus Empiricus, ale možná i Epikúros.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení.", "content": "Pyrrhónovou ústřední myšlenkou je nejistota jakéhokoliv poznání – jak smyslového, tak rozumového. Interpreti se neshodují v tom, zda ji Pyrrhón připisoval neuchopitelnosti a proměnlivosti skutečnosti samé, anebo – jako pozdější pyrrhonisté – omezenosti našich smyslů i rozumu. V obou případech ale moudrému člověku nezbývá, než se ve všem zdržet úsudku (řec. \"epoché\"). Jen tak může totiž dosáhnout vnitřního klidu (ataraxie) a štěstí (\"eudaimonia\"). Dle Horyny má skeptická nauka v Pyrrhónově podobě \"nejčistší, neobsažnější a nejpůvodnější podobu.\"", "section_level": 1}, {"title": "Tři základní otázky.", "content": "Pro jeho skepsi jsou základním kamenem tři otázky: 1) Jaká je povaha věcí? (věcí myslel vše, co existuje) Dle Pyrrhóna nic o povaze věcí nevíme, protože jejich povaha je neurčitá a neurčitelná. Vnímáme pouze to, jak se nám věcí jeví, ne jaká je jejich pravá podstata. Každý výrok se dá vyvážit opačným výrokem, který má stejnou váhu. Dochází tedy k isosthenii a nelze tak určit, který z výroků je správný. 2) Jak se máme k věcem chovat? (Jaký je náš postoj k nim?) Protože je povaha věcí mimo dosah našeho poznání, musíme se k věcem chovat skepticky, nesoudit je a zdržet se úsudku, tj. zaujmout postoj \"epoché.\" Je třeba být vůči soudům o podstatě světa lhostejný (jsou to \"adiafora\"). Jedině tak dosáhneme blaženosti. 3) Co z tohoto postoje pro nás vyplývá? Pokud se zdržujeme úsudku, můžeme dosáhnout nepohnutosti, neochvějnosti (\"ataraxia\") a zbavit se utrpení skrze necitlivost (apatheia). Pyrrhón ale samozřejmě ví, že skeptik zkrátka nemůže žít praktický každodenní život bez jakéhokoliv souzení. Proto říká, že člověk má žít podle mravů země, k níž přináleží, při čemž nemá věřit v naprostou platnost takových zvyků a mravů. Skeptik tedy žije jako ostatní lidé, ale nepřisuzuje těmto hodnotám statut pravdy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pyrrhón z Élidy (asi 360 př. n. l. ve Starověké Élidě – asi 260 př. n. l.) byl antický řecký filosof, považovaný za zakladatele pyrrhonismu a do jisté míry i skepticismu vůbec. Do jisté míry proto, že prvky skepticismu se objevovaly v různých filozofických směrech počínaje Homérem zhruba po šest staletí. Významné podoby nabyly zejména u sofistů (Protágorás z Abdér) a atomistů (Démokritos). Teprve Pyrrhón ale vše dokázal přetavit do podoby filosofické školy.", "tgt_summary": "Pyrrhon von Elis (altgriechisch Πύρρων \"Pýrrhōn\"; * um 362 v. Chr. in Elis; † um 270–275 v. Chr.) war ein antiker griechischer Philosoph. Er war der Stifter der älteren skeptischen Schule. ", "id": 502986} {"src_title": "Attnang-Puchheim", "tgt_title": "Attnang-Puchheim", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Attnang-Puchheim leží ve výšce 416 m v Hausruckviertelu. Od severu na jih měří 4,8 km a od západu na východ 4,1 km. Jeho celková rozloha je 12,4 km2, 38,7 % oblasti je zalesněno. Příslušející obce: \"Aham, Aichet, Attnang, Hohenbaumgarten, Landersham, Nieserstraß, Oberstraß, Puchheim, Sonnleithen, Steinhübl\".", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Osady Attnang a Puchheim vznikly mezi 8. a počátkem 11. století osídlováním bavorskými přistěhovalci. Jako první vznikl Puchheim, poprvé znám 1135 a Attnang jako Otenang, přibližně o sto let později roku 1242 je uveden v dokumentech. Teprve roku 1912 byl se vzrůstajícím významem místa použitý název Puchheim jako nová část obce Attnang a změněn název na Attnang-Puchheim. V několika písemnostech je rok 1050 uváděno datum stavby pevnosti v lesíku u bukového pahorku, ale nemůže být listinně doložené. V roce 1585 pevnost úplně vyhořela. V následujících letech postaven zámek značnou měrou odpovídající dnešnímu. Historie Attnangu a Pouchheimu byla až do roku 1870 do značné míry ovlivňována jejími držiteli. Dnes je zámek s jeho pěkným arkádovým nádvořím ve vlastnictví kláštera redemptoristů. Ty v roce 1851 sem zavolal arcivévoda Maxmilián Josef von Österreich-Este (1832-1867), tehdejší zámecký pán. Obec v podzámčí patří pod diecézi Linec (Linz).", "section_level": 1}, {"title": "Železnice a bombardování.", "content": "Výstavbou dráhy v Solné komoře, uvedené do provozu v roce 1877, se z místa stal důležitý železniční uzel, protože v Atnang-Puchheimu bylo konečné překladiště uhlí v Rakousku. Ke konci druhé světové války, přesně 21. dubna 1945 byl Attnang-Puchheim mohutným americkým bombardováním značně poškozen, protože se spojenci obávali možnosti zásobování nacistů v alpských pevností. Minimálně 700 lidí zemřelo při bombardování, mezi nimi mnoho uprchlíků z východu (Slezska), kteří se zdržovali na nádraží. Nádraží také sloužilo jako překladiště pro tajnou raketovou základnu v Zipfu.", "section_level": 2}, {"title": "Návštěva Zity.", "content": "Poslední rakouská císařovna, Zita Bourbonsko-Parmská (1892-1989) navštívila v roce 1982 z exilu Rakousko, když jí to spolkový kancléř Bruno Kreisky (1911-1990) umožnil pod podmínkou, že přijíždí aniž by se zřekla trůnu. Navštívila v Puchheimu hrob své matky, Marie Antonie von Bourbon-Parma (1895-1937) ke vzpomínce. Mimo to navštívila zbožná 90letá další místa: Innsbruck, Mariazell a Vídeň.", "section_level": 2}, {"title": "Pováleční obnova.", "content": "Po skončení války byl Attnang-Puchheim obnoven v město s průmyslem a řemesly, jakož i velké nádraží s lokomotivami na přepřahání, protože elektrizace zde končila. V roce 1955 skončila velká poválečná obnova a město se změnilo opět v tržiště. V březnu 1990 následovalo povýšení na město.", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "Městské zastupitelstvo má 37 křesel.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poutní bazilika.", "content": "Za rektora P. Matthiase Papriana byl v letech 1886 až 1890 postaven velký poutní kostel Marie Puchheim, který v roce 1951 papež Pius XII. (1876-1958) povýšil na baziliku. Jsou zde od roku 1891 Breinbauerovy varhany. S 1647 píšťalami a 24 registry je nástroj střední, jaké se v 19. století v romantismu skvěle stavěly. Stavitel varhan Kuhn z Männedorfu v roce 2006 varhany renovoval. Vzácný nástroj je využíván i při koncertech.", "section_level": 2}, {"title": "Kostel sv. Martina.", "content": "Poprvé je písemně zmíněn v roce 1367. Byl však pravděpodobně postavený mezi 9. a 11. stoletím a obyvateli je dnes využíván pro pohřby a svatby.", "section_level": 2}, {"title": "Zámek Puchheim.", "content": "Po požáru v roce 1585 zcela zničený, po rekonstrukci dostal zámek dnešní podobu. Dnes slouží jako galerie současného umění a výstavu uměleckých sbírek.", "section_level": 2}, {"title": "Kaple sv. Jiří.", "content": "V zámecké kapli, zasvěcené svatému Jiří, byl v roce 1936 pochován poslední následník španělského trůnu první karlovské dynastie, Alfons Karlos (I.) z Bourbon-Österreich-Este (1849-1936) a jeho manželka Marie Neves Portugalská, jakož i vévodkyně Marie Antonie z Bourbon-Parma (1892-1959), a princ René z Bourbon-Parma (1894-1962).", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Přes Attnang-Puchheim vede dvoukolejná železniční trať z Vídně do Solnohradu \"(Salzburg)\", čímž město získává regionální význam. Nádraží dále nabízí připojení na dráhu Solné komory přes okres Gmunden až do Štýrska do Stainach-Irdning a na železniční trať do Schärding přes močálovitý kraj Innu. Jednokolejná trať do Stainach-Irdning je elektrifikovaná, ale jednokolejka do Schärdingu nikoliv. Podle jízdního řádu 2007 je již z Lince až po Stainach-Irning a zpět vedena kvůli redukci přestupu v Attnangu. Přestože dráha Solné komory v obci Timelkam od západu odbočuje, jsou všechny vlaky do Schörfling u Altersee vedeny přes Attnang-Puchheim. Přes mnohé možnosti spojení je Attnang-Puchheim důležitým železničním uzlem, kde také zastavují vlaky Inter-City. V současné době je plánována renovace nádraží.", "section_level": 1}], "src_summary": "Attnang-Puchheim je město v okrese Vöcklabruck v Horním Rakousku na křižovatce železniční tratě Vídeň – Solnohrad \"(Salzburg)\" s dráhou Solné komory v Hausruckviertelu s 9266 obyvateli. Příslušný soudní okresem Vöcklbruck. V blízkosti Attnang-Puchheimu je soutok Aurachu do Ageru. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Attnang-Puchheim ist eine Stadtgemeinde im Hausruckviertel im Bezirk Vöcklabruck in Oberösterreich, am Kreuzungspunkt der Bahnstrecke Wien–Salzburg (Westbahn) mit der Salzkammergutbahn, mit Einwohnern (Stand ). Der zuständige Gerichtsbezirk ist Vöcklabruck. In der Nähe von Attnang-Puchheim liegt die Einmündung der Aurach in die Ager.", "id": 1298731} {"src_title": "Anglosaská kronika", "tgt_title": "Angelsächsische Chronik", "src_document": [{"title": "Skladba.", "content": "Všechny dochované exempláře jsou kopie, takže není jisté, kde vznikla první verze. Všeobecně se má za to, že originální verze byla napsána na konci 9. století ve Wessexu. Poté co byla sestavena první verze, byly vytvořeny kopie a ty byly rozeslány do různých klášterů. Další kopie byly vytvořeny proto, aby nahradily ztracené exempláře a některé z nich byly aktualizovány nezávisle na sobě. Dochované verze jsou později vytvořené kopie. Nejstarší z nich, Winchesterská kronika, byla napsána jedním písařem až do roku 891. Je známo, že tato kronika je druhou kopií originální verze. I když není jednoduché přesně určit dobu vzniku kroniky předpokládá se, že vznikla v době vlády Alfréda Velikého. Tento král se vědomě snažil podporovat čtení a jinou kulturu v době svého panování a podporoval používání anglického jazyka pro psaní dokumentů a kronik. Tato kronika a distribuce jejich kopií do jiných center vzdělaností, může být následek jeho snahy šíření vzdělanosti. Dochovalo se devět rukopisů, a to buď vcelku, nebo jen zčásti, i když ne všechny mají stejnou historickou hodnotu a ani jeden není originál. Téměř všechny materiály v kronikách jsou ve formě letopisů. Nejstarší je datován do roku 60 př. n. l. Sedm z devíti dochovaných exemplářů je uschováno v British Library, další jsou v Bodleian Library a knihovně Corpus Christi College v Cambridgi.", "section_level": 1}, {"title": "Zdroje.", "content": "Kronika obsahuje texty z různých zdrojů. Záznam pro rok 755, popisující jak \"Cynewulf\" převzal království Wessex od \"Sigebehrta\", je daleko rozsáhlejší než okolní záznamy a obsahuje přímou řeč a citace účastníků této události. Předpokládá se, že podkladem byly nějaké jiné starší historické prameny. Záznamy do roku 110 pravděpodobně pochází z malých encyklopedických svazků světové historie obíhající v době vzniku kroniky. Kronika obsahuje genealogické údaje o panovnících Northumbrie a Mercie, stejné tak i seznam biskupů Wessexu. Tato data pocházejí zřejmě z různých zdrojů. Historické anály byly ve Wessexu průběžně udržovány od 7. století. Kronika vychází z tradice velikonočních tabulek, používaných kněžími pro určení dat svátků – stránka obsahuje sled horizontálních řádků následovaných astronomickými daty s mezerou pro krátké poznámky. Postupně byla kronika přepracovávána tak aby pro jednotlivé poznámky bylo vyhrazeno více prostoru. Mnoho záznamů týkajících se dobových události obsahuje velké množství údajů. Zápisy nejsou nepředpojaté. V některých případech při srovnání s jinými středověkými prameny je možno najít jinou verzi téže události nebo nejsou určité události popsány vůbec. Vcelku se však jedná o velmi cenný jednolitý historický pramen popisující období od doby, kdy Římané opustili Británii, až do doby ovládnutí Anglie Normany.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "\"Anglosaská kronika\" je nejdůležitějším zdrojem informací historie Anglie v době vlády Anglosaských panovníků. Bez této kroniky a Bedeho \"Historia ecclesiastica gentis Anglorum\" by nebylo možno popsat historii země od odchodu Římanů až do ovládnutí Anglie Normany. Je zřejmé, že v té době vznikaly ještě nějaké jiné historické anály související s rozvojem křesťanství, ale žádné z nich se nedochovaly v původní podobě. Kronika obsahuje informace z některých těchto nedochovaných pramenů. Její význam není pouze v historických informacích, ale i v tom, že je zdrojem informací o raném období rozvoje anglického jazyka. Peterboroughská verze je psaná částečně ve staroangličtině a pozdější záznamy jsou psány ve středověké angličtině a je tak zdrojem nejstarší verze textu v této verzi jazyka.", "section_level": 1}, {"title": "Česká vydání.", "content": "Ukázky z kroniky obsahuje antologie nejstarší anglické poezie a prózy \"Jako když dvoranou proletí pták\", Triáda, Praha 2009.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anglosaská kronika je sbírka letopisů ve staroangličtině popisující historii Anglosasů. Kolekce kronik byla vytvořena na konci 9. století, zřejmě ve Wessexu, v době vlády Alfréda Velikého. Byly vytvořeny kopie rukopisů, které byly předány do klášterů po celé Anglii a byly průběžně aktualizovány, v jednom případě až do roku 1154.", "tgt_summary": "Die Angelsächsische Chronik (engl. Anglo-Saxon Chronicle) ist eine Sammlung von frühmittelalterlichen Annalen aus dem angelsächsischen England. Eine erste Version der Chronik entstand vermutlich in den frühen 890er Jahren am Hof von König Alfred dem Großen von Wessex. Auf der Basis dieses nicht erhaltenen Dokuments entstanden Kopien, die an verschiedene Orte Englands gelangten und dort weitergeführt wurden. Von diesen Kopien sind sieben Manuskripte und ein Fragment heute erhalten. Die Einträge in den Annalen wurden ab dem Ende des 9. Jahrhunderts regelmäßig ergänzt und in einem Manuskript sogar über die normannische Eroberung Englands 1066 hinaus fortgesetzt (\"Peterborough Chronicle\", bis 1154). Unter Verwendung älterer, heute meist verlorener Texte wurden auch frühere Ereignisse, bis zurück in die römische Zeit, in die Angelsächsische Chronik hinzugefügt. ", "id": 1711536} {"src_title": "Tobruk", "tgt_title": "Tobruk", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Město s názvem \"Antipyrgos\" založili ve starověku Řekové jako jednu ze svých kolonií na pobřeží severní Afriky. V římském období sloužil Tobruk jako pevnost, která strážila hranice provincie Kyrenaika. Později se město stalo důležitou zastávkou karavan putujících podél pobřeží Středozemního moře. V roce 1911 jej podobně jako celou Libyi obsadili Italové.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka a boje čs. jednotek.", "content": "V průběhu válečných operací bylo v letech 1941 a 1942 svedeno v Tobruku a jeho okolí několik bitev mezi britskou armádou na straně jedné a německými a italskými jednotkami na straně druhé (Afrikakorps). Město bylo v této době několikrát dobyto oběma stranami. 11. dubna 1941 byl Tobruk obklíčen německo-italskými vojsky. Obklíčené území hájily britské a australské jednotky (byly německými médii nazvány jako „Pouštní krysy“ a australské jednotky název přijaly za své), které byly v říjnu 1941 vystřídány čerstvými silami. Mezi ně patřila i polská Samostatná brigáda karpatských střelců, jíž byl podřízen také 11. československý pěší prapor. Pro československé jednotky to byla největší válečná akce na Blízkém Východě a v Severní Africe. Československý pěší prapor pod velením podplukovníka Karla Klapálka o síle 643 mužů zde od 21. října do 10. prosince 1941 hájil nejvíce ohrožený západní úsek pevnostního perimetru. V bojích o Tobruk padlo 14 příslušníků praporu, 26 bylo těžce a 55 lehce zraněno. Většina betonových pevnůstek bývalého perimetru se dochovala, bohužel zrovna západní úsek, zejména severně od Derna Road, je nejvíce poškozen moderní stavební činností. V roce 1998 proběhl dosud nejrozsáhlejší průzkum bývalého československého úseku, provedený členy expedice Tobruk 98. Boje spojeneckých i československých vojáků dodnes připomíná památník a vojenský hřbitov. Na zdi tobruckého hřbitova je vytesán tento nápis: \"„Toto je posvátná půda, neboť zde leží ti, kdo zemřeli pro vlast. Za západu slunce a zrána budeme na ně vzpomínat...“\"", "section_level": 2}, {"title": "Poválečné období.", "content": "Po válce byl Tobruk opět obnoven a dnes je významným přístavním městem. V roce 1985 zde byla vybudována významná rafinérie, která zpracovává surovinu z ropných polí v okolí Sariru. Součástí přístavu je i ropný terminál.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tobruk ( nazývaný také \"Tobrúk\", \"Tóbruch\", \"Tobruch\", \"Ţubruq\" nebo \"Tobruck\") je město v severovýchodní části Libye poblíž hranic s Egyptem a zároveň přístav ležící na pobřeží Středozemního moře. V roce 2006 zde žilo asi 110 000 obyvatel.", "tgt_summary": "Tobruk, auch Tobruq (), ist eine libysche Stadt am Mittelmeer. Der Ort hat 121.052 Einwohner (Stand 1. Januar 2005) und liegt in der Kyrenaika. Tobruk ist eine wichtige Hafenstadt und der Endpunkt einer Erdölpipeline. In der Nähe der Stadt befindet sich auch eine Erdölraffinerie. Sie war in den Jahren 1941 und 1942 Schauplatz mehrerer heftiger Schlachten des Zweiten Weltkriegs. Tobruk ist Hauptstadt des Munizips Al-Butnan. 2014 wurde sie Sitz der Regierung Libyens und des Libyschen Parlamentes.", "id": 2377167} {"src_title": "Mistrovství světa v ledním hokeji 1982", "tgt_title": "Eishockey-Weltmeisterschaft 1982", "src_document": [{"title": "Herní systém.", "content": "Hrálo se podle nového herního systému, který však platil pouze při tomto mistrovství světa: v A-skupině hrálo 8 účastníků nejprve jednokolově každý s každým. Mužstva na 5. - 8. místě dále nehrála, mužstvo na 8. místě sestoupilo do B-skupiny. Mužstva na 1. - 4. místě spolu hrála další zápasy způsobem každý s každým, přičemž se zápasy za základní skupiny započítávaly. Vzájemné výsledky evropských mužstev určily pořadí 59. Mistrovství Evropy.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Překvapením byla prohra ČSSR se SRN 2:4, USA s Itálií 5:7 (čímž USA sestoupily do B-skupiny) a remíza Itálie s Kanadou 3:3. Zajímavá byla i remíza ČSSR se SSSR 0:0 - jediný bezgólový výsledek v historii vzájemných utkání. Za SSSR poprvé nastoupila první formace Vjačeslav Fetisov, Alexej Kasatonov - Sergej Makarov, Igor Larionov, Vladimir Krutov. Za Kanadu hrál Wayne Gretzky - jediný start v historii MS.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky a tabulky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Základní část.", "content": "Československo - SRN 2:4 (0:3, 1:0, 1:1) 15. dubna 1982 (15:00) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky Československa: 33:25 Milan Nový, 45:22 Jindřich Kokrment Branky SRN: 7:30 Marcus Kuhl, 16:43 Erich Kühnhackl, 18:14 Helmut Steiger, 52:46 Horst-Peter Kretschmer Rozhodčí: Jsmes Doyle (USA) – Gustavo Alaimo (ITA), Karl Korentschnig (AUT) Vyloučení: 3:4 Diváků: 3 700 ČSSR: Karel Lang (19. Jiří Králík) – Eduard Uvíra, Miloslav Hořava, Radoslav Svoboda, Antonín Plánovský, Milan Chalupa, Miroslav Dvořák – Jaroslav Korbela, Milan Nový, Pavel Richter – Jiří Lála, Jindřich Kokrment, František Černík – Dušan Pašek, Dárius Rusnák, Jaroslav Pouzar – Vincent Lukáč, Peter Ihnačák, Igor Liba. SRN: Karl Friesen – Udo Kiessling, Horst-Peter Kretschmer, Ignaz Berndaner, Joachim Reil, Harold Kreis, Peter Gailer – Marcus Kuhl, Erich Kühnhackl, Helmut Steiger – Holger Meitinger, Ernst Höfner, Franz Reindl – Manfred Wolf, Gerd Truntschka, Peter Schiller. 15. dubna 1982 (15:00) – Tampere (Tampereen jäähalli) Branky SSSR: 29:47 Viktor Šalimov, 31:34 Vjačeslav Fetisov, 33:15 Sergej Babinov, 33:38 Vladimir Golikov, 43:34 Alexandr Koževnikov, 44:33 Sergej Makarov, 47:26 Sergej Babinov, 48:55 Sergej Kapustin, 49:45 Vladimir Golikov Branky Itálie: 43:53 Tom Milani, 44:49 Gary Farelli Rozhodčí: Josef Kompalla (GER) – Jarmo Jalarvo, Juhani Jokela (FIN) Vyloučení: 4:11 (1:1) Diváků: 4 570 15. dubna 1982 (19:00) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky Finska: 37:44 Tapio Levo, 44:01 Arto Javanainen Branky Kanady: 2:09 Dino Ciccarelli, 3:19 Dale Hawerchuk, 5:18 Bill Barber, 6:18 Dale Hawerchuk, 8:59 Darryl Sittler, 9:46 John Van Boxmeer, 41:09 Brian Propp, 47:22 Darryl Sittler, 47:40 Bobby Smith Rozhodčí: Dag Olsson (SWE) – Jan Wiking (SWE), Laszlo Schell (HUN) Vyloučení: 2:2 (1:0) Diváků: 8247 15. dubna 1982 (19:00) – Tampere (Tampereen jäähalli) Branky Švédska: 6:16 Patrik Sundström, 38:07 Peter Andersson, 39:29 Peter Sundström, 50:07 Håkan Loob Branky USA: 2:33 Gary De Grio, 26:26 Buzz Schneider Rozhodčí: Vladimír Šubrt (TCH) – Peter Pomoell, Lasse Vanhanen (FIN) Vyloučení: 4:7 Diváků: 2 047 16. dubna 1982 (15:00) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky Československa: 15:17 Milan Nový, 22:04 Jiří Lála, 27:57 Jiří Lála, 56:18 Jaroslav Pouzar, 57:38 Jiří Lála, 58:57 Jindřich Kokrment Branky Kanady: 10:12 Craig Hartsburg, 36:56 Mark Napier Rozhodčí: Raimo Sepponen – Likka Hoviseppä, Timo Sinkkonen (FIN) Vyloučení: 4:6 (2:1) Diváků: 6 203 ČSSR: Jiří Králík – Arnold Kadlec, Miloslav Hořava, Milan Chalupa, Miroslav Dvořák, Radoslav Svoboda, Eduard Uvíra – Jaroslav Korbela, Milan Nový, Pavel Richter – Vincent Lukáč, Dárius Rusnák, Jaroslav Pouzar – Jiří Hrdina, Dušan Pašek, Igor Liba – Jiří Lála, Jindřich Kokrment, František Černík. Kanada: Gilles Meloche – Brad Maxwell, Craig Hartsburg, John Van Boxmeer, Rick Green, Curt Giles, Kevin Lowe – Darryl Sittler, Bobby Smith, Bob Gainey – Dino Ciccarelli, Bobby Clarke, Bill Barber – Mark Napier, Wayne Gretzky, Brian Propp – Mike Gartner, Dale Hawerchuk, Ryan Walter. 16. dubna 1982 (15:00) – Tampere (Tampereen jäähalli) Branky Itálie: 4:23 Patrick Dell'Jannone, 27:21 Guido Tenisi, 29:25 Michael Mair, 37:07 Patrick Dell'Jannone, 39:11 Iovio Emilio, 51:09 Tom Milani, 59:50 Dave Tomassoni Branky USA: 3:28 Kurt Kleinendorst, 32:29 Gary De Grio, 43:00 Bob Miller, 46:32 Gordie Roberts, 54:25 Bob Miller. Rozhodčí: Aleksandr Fedotov (URS) – Jan Wiking (SWE), Laszlo Schel (HUN) Vyloučení: 10:4 (0:1) Diváků: 2 368 16. dubna 1982 (19:00) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky SRN: 30:41 Holger Meitinger, 44:23 Marcus Kuhl, 58:49 Helmut Steiger Branky Finska: 4:18 Timo Nummelin, 28:38 Timo Nummelin, 47:29 Ilkka Sinisalo, 53:49 Kari Makkonen Rozhodčí: Vladimír Šubrt (TCH) – Gustavo Alaimo (ITA), Karl Korentschnig (AUT) Vyloučení: 6:9 (1:2) + Franz Reindl na 5 min. Diváků: 8 247 16. dubna 1982 (19:00) – Tampere (Tampereen jäähalli) Branky SSSR: 13:12 Viktor Šalimov, 15:24 Viktor Žluktov, 20:14 Vladimir Krutov, 27:25 Viktor Šalimov, 36:45 Andrej Chomutov, 57:54 Viktor Šalimov, 59:27 Vladimir Krutov Branky Švédska: 6:27 Patrik Sundström, 18:52 Tommy Själin, 54:50 Tommy Själin Rozhodčí: Terry Gregson (CAN) – Peter Pomoell, Lasse Vanhanen (FIN) Vyloučení: 4:7 (1:1) + T. Eriksson na 10 min. Diváků: 3 661 16. dubna 1982 (13:00) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky SRN: 11:19 Franz Reindl, 25:13 Marcus Kuhl, 40:45 Erich Kühnhackl, 50:28 Marcus Kuhl, 59:48 Udo Kiessling Branky Itálie: 32:47 Albert Di Fazio, 56:41 Rick Bragnalo Rozhodčí: James Doyle (USA) – Juhani Jokela (FIN), Karl Korentschnig (AUT) Vyloučení: 6:7 (1:0) Diváků: 2 929 18. dubna 1982 (13:00) – Tampere (Tampereen jäähalli) Branky Československa: 14:01 Jindřich Kokrment, 21:32 Jiří Lála, 22:47 Jaroslav Pouzar Branky SSSR: 12:39 Viktor Šalimov, 25:05 Sergej Babinov, 39:41 Alexandr Koževnikov, 43:40 Igor Larionov, 45:18 Sergej Šepelev Rozhodčí: Dag Olsson (SWE) – Peter Pomoell, Lasse Vanhanen (FIN) Vyloučení: 4:3 (0:2) Diváků: 8 641 ČSSR: Jiří Králík – Milan Chalupa, Miroslav Dvořák, Arnold Kadlec, Miloslav Hořava, Radoslav Svoboda, Eduard Uvíra – Jiří Lála, Jindřich Kokrment, František Černík – Jaroslav Korbela, Milan Nový, Pavel Richter – Vincent Lukáč, Peter Ihnačák, Igor Liba – Jiří Hrdina, Dušan Pašek, Jaroslav Pouzar. SSSR: Vladislav Treťjak – Alexej Kasatonov, Vjačeslav Fetisov, Valerij Vasiljev, Sergej Babinov, Zinetula Biljaletdinov, Vasilij Pěrvuchin – Sergej Makarov, Igor Larionov, Vladimir Krutov – Viktor Šalimov, Sergej Šepelev, Sergej Kapustin – Viktor Ťumeněv, Vladimir Golikov, Alexandr Koževnikov – Nikolaj Drozděckij, Viktor Žluktov, Andrej Chomutov. 18. dubna 1982 (17:00) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky Švédska: 27:19 Patrik Sundström, 29:27 Ulf Isaksson, 42:18 Ove Olsson Branky Kanady: 13:31 Ryan Walter, 25:19 Mike Gartner, 29:00 Mike Gartner Rozhodčí: Vladimír Šubrt (TCH) – Likka Hoviseppä, Timo Sinkkonen (FIN) Vyloučení: 5:10 (1:1) Diváků: 4 399 18. dubna 1982 (17:00) – Tampere (Tampereen jäähalli) Branky USA: 15:58 Tom Gorence, 31:26 Gordie Roberts Branky Finska: 21:47 Arto Javanainen, 44:56 Tapio Levo, 49:05 Jari Kurri, 57:24 Juhani Tamminen Rozhodčí: Terry Gregson (CAN) – Laszlo Schell (HUN), Jan Wiking (SWE) Vyloučení: 5:4 Diváků: 9 053 19. dubna 1982 (15:00) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky Švédska: 3:10 Mats Ulander, 19:53 Peter Sundström, 31:00 Håkan Loob, 39:47 Peter Andersson, 59:21 Patrik Sundström Branky Itálie: 3:23 Robert Manno, 34:14 Tom Milani, 56:04 John Bellio Rozhodčí: Raimo Sepponen – Likka Hoviseppä, Timo Sinkkonen (FIN) Vyloučení: 4:8 Diváků: 2 393 19. dubna 1982 (15:00) – Tampere (Tampereen jäähalli) Branky Československa: 1:11 Jindřich Kokrment, 27:40 Jaroslav Pouzar, 41:20 Arnold Kadlec, 53:39 Milan Nový, 59:05 Jindřich Kokrment, 59:40 Vincent Lukáč Branky USA: nikdo Rozhodčí: Josef Kompalla (GER) – Peter Pomoell, Lasse Vanhanen (FIN) Vyloučení: 6:8 (1:0) Diváků: 3 870 ČSSR: Jiří Králík – Arnold Kadlec, Miloslav Hořava, Radoslav Svoboda, Eduard Uvíra, Milan Chalupa, Miroslav Dvořák – Jaroslav Korbela, Milan Nový, Pavel Richter – Jiří Lála, Jindřich Kokrment, František Černík – Jiří Hrdina, Dušan Pašek, Jaroslav Pouzar – Vincent Lukáč, Dárius Rusnák, Igor Liba. USA: Glen Resch – Mike Ramsey, Joe Micheletti, Moe Mantha, Rod Langway, Scot Kleinendorst, Gordie Roberts – Thomas Erikson, Mark Johnson, Mike Antonovich – Tom Hirsch, Phil Housley, Aaron Broten – Tom Gorence, Bob Miller, Buzz Schneider – Peter Johnson, Paul Miller, Gary De Grio. 19. dubna 1982 (19:00) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky Kanady: 10:18 Bill Barber, 10:35 Brian Propp, 19:42 Bill Barber, 28:07 Rick Vaive, 28:40 Brad Maxwell, 33:00 Darryl Sittler, 44:49 Dale Hawerchuk Branky SRN: 7:02 Erich Kühnhackl Rozhodčí: James Doyle (USA) – Juhani Jokela (FIN), Karl Korentschnig (AUT) Vyloučení: 4:3 Diváků: 4 070 19. dubna 1982 (19:00) - Tampere (Tampereen jäähalli) Branky SSSR: 5:38 Sergej Makarov, 7:09 Vladimir Golikov, 11:04 Vjačeslav Fetisov, 12:09 Zinetula Biljaletdinov, 14:54 Sergej Šepelev, 17:52 Vladimir Krutov, 44:57 Igor Larionov, 48:59 Viktor Šalimov Branky Finska: 22:31 Pekka Arbelius Rozhodčí: Vladimír Šubrt (TCH) – Laszlo Schell (HUN), Jan Wiking (SWE) Vyloučení: 4:6 (2:1) Diváků: 6 775 21. dubna 1982 (15:00) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky USA: 15:03 Brain Erickson, 21:35 Gordie Roberts, 46:44 Gary De Grio, 57:28 Bob Miller Branky SSSR: 10:04 Vladimir Krutov, 11:30 Alexandr Koževnikov, 17:28 Viktor Žluktov, 29:31 Sergej Kapustin, 32:04 Viktor Žluktov, 44:54 Nikolaj Drozděckij, 50:38 Alexandr Koževnikov, 52:26 Valerij Vasiljev Rozhodčí: Raimo Sepponen – Likka Hoviseppä, Timo Sinkkonen (FIN) Vyloučení: 7:5 (0:2) + Kurt Kleinendorst - Zinetula Biljaletdinov na 10 min. Diváků: 3 475 21. dubna 1982 (15:00) – Tampere (Tampereen jäähalli) Branky Československa: 18:49 Jaroslav Korbela, 20:31 Jaroslav Korbela, 51:56 Vincent Lukáč Branky Finska: nikdo Rozhodčí: Terry Gregson (CAN) – Laszlo Schell (HUN), Jan Wiking (SWE) Vyloučení: 3:4 Diváků: 7 859 ČSSR: Jiří Králík - Milan Chalupa, Miroslav Dvořák, Radoslav Svoboda, Eduard Uvíra, Arnold Kadlec, Miloslav Hořava – Jaroslav Korbela, Milan Nový, Pavel Richter – Jiří Lála, Jindřich Kokrment, František Černík – Jiří Hrdina, Dušan Pašek, Jaroslav Pouzar – Vincent Lukáč, Peter Ihnačák, Igor Liba. Finsko: Hannus Kamppuri – Timo Nummelin, Hannu Haapalainen, Pertti Lehtonen, Raimo Hirvonen, Tapio Levo, Hannu Helander – Juhani Tamminen, Seppo Repo, Reijo Leppänen – Jari Kurri, Kari Jalonen, Pekka Arbelius – Arto Javanainen, Forss Matti, Kari Makkonen – Ilkka Sinisalo, Pertti Koivulahti, Seppo Ahokainen. 21. dubna 1982 (19:00) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky Švédska: 39:30 Jan Erixon, 48:09 Tomas Rundqvist, 55:37 Tommy Mörth Branky SRN: 14:51 Helmut Steiger Rozhodčí: James Doyle (USA) – Peter Pomoell, Lasse Vanhanen (FIN) Vyloučení: 5:10 (2:1) Diváků: 3 221 21. dubna 1982 (19:00) – Tampere (Tampereen jäähalli) Branky Kanady: 14:51 Bill Barber, 34:40 Bob Gainey, 46:39 John Van Boxmeer Branky Itálie: 19:57 Gary Farelli, 39:59 Rick Bragnalo, 42:28 Constant Priondolo Rozhodčí: Aleksandr Fedotov (URS) – Juhani Jokela (FIN), Karl Korentschnig (AUT) Vyloučení: 2:4 (1:0) Diváků: 4 178 22. dubna 1982 (15:00) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky Finska: 4:05 Reijo Leppänen, 9:15 Kari Makkonen, 29:42 Kari Jalonen, 36:21 Reijo Leppänen, 38:10 Kari Jalonen, 51:11 Jari Kurri, 58:05 Juha Nurmi Branky Itálie: 6:26 Gary Farelli, 11:42 Rick Bragnalo, 13:27 Constant Priondolo Rozhodčí: Dag Olsson (SWE) – Laszlo Schell (HUN), Jan Wiking (SWE) Vyloučení: 1:3 Diváků: 6 463 22. dubna 1982 (15:00) – Tampere (Tampereen jäähalli) Branky SRN: nikdo Branky SSSR: 5:02 Sergej Makarov, 5:15 Sergej Šepelev, 10:24 Sergej Šepelev, 21:40 Igor Larionov, 39:35 Sergej Babinov, 46:09 Sergej Šepelev, 51:05 Sergej Kapustin Rozhodčí: Vladimír Šubrt (TCH) – Likka Hoviseppä, Timo Sinkkonen (FIN) Vyloučení: 10:7 Diváků: 2 791 22. dubna 1982 (19:00) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky Československa: 3:52 Radoslav Svoboda, 16:14 Igor Liba, 20:30 Pavel Richter Branky Švédska: 16:54 Håkan Loob, 23:04 Mats Näslund, 48:30 Ove Olsson. Rozhodčí: Terry Gregson (CAN) – Peter Pomoell, Lasse Vanhanen (FIN) Vyloučení: 3:3 (1:0) Diváků: 4 808 ČSSR: Jiří Králík – Arnold Kadlec, Miloslav Hořava, Radoslav Svoboda, Eduard Uvíra, Milan Chalupa, Miroslav Dvořák – Jaroslav Korbela, Milan Nový, Pavel Richter – Jiří Lála, Jindřich Kokrment, František Černík – Jiří Hrdina, Dušan Pašek, Jaroslav Pouzar – Vincent Lukáč, Peter Ihnačák, Igor Liba. Švédsko: Peter Lindmark – Göran Lindblom, Mats Thelin, Peter Andersson, Peter Helander, Jan Eriksson, Tommy Samuelsson – Ulf Isaksson, Patrik Sundström, Tommy Mörth – Mats Näslund, Ove Olsson, Jan Erixon – Håkan Loob, Tomas Rundqvist, Mats Ulander – Tommy Själin. 22. dubna 1982 (19:00) – Tampere (Tampereen jäähalli) Branky USA: 17:50 Tom Hirsch, 55:44 Mike Ramsey, 59:16 Phil Housley Branky Kanady: 11:29 Rick Vaive, 21:48 Rick Vaive, 25:41 Darryl Sittler, 28:10 Wayne Gretzky, 39:29 Wayne Gretzky. Rozhodčí: James Doyle (USA) – Juhani Jokela (FIN), Karl Korentschnig (AUT) Vyloučení: 2:3 Diváků: 3 611 24. dubna 1982 (13:00) – Tampere (Tampereen jäähalli) Branky SRN: 23:10 Manfred Wolf, 26:52 Gerd Truntschka, 37:32 Manfred Wolf, 47:21 Roy Roedger, 55:21 Dieter Hegen Branky USA: 3:24 Kurt Kleinendorst, 30:10 Moe Mantha, 38:22 Aaron Broten, 44:48 Gordie Roberts, 57:30 Aaron Broten Rozhodčí: Aleksandr Fedotov (URS) – Juhani Jokela (FIN), Jan Wiking (SWE) Vyloučení: 3:8 Diváků: 4 925 24. dubna 1982 (15:00) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky Československa: : 7:43 Dárius Rusnák, 16:41 Jaroslav Korbela, 22:02 František Černík, 22:26 Jiří Hrdina, 31:05 Rusnák, 32:02 Dušan Pašek, 37:03 Vincent Lukáč, 46:11 Igor Liba, 57:04 Jiří Lála, 58:08 Jaroslav Korbela Branky Itálie: nikdo Rozhodčí: Raimo Sepponen – Likka Hoviseppä, Timo Sinkkonen (FIN) Vyloučení: 4:7 (1:0) Diváků: 6 393 ČSSR: Jiří Králík – Arnold Kadlec, Miloslav Hořava, Radoslav Svoboda, Eduard Uvíra, Milan Chalupa, Miroslav Dvořák – Jaroslav Korbela, Milan Nový, Pavel Richter – Jiří Lála, Jaroslav Pouzar, František Černík – Jiří Hrdina, Dušan Pašek, Antonín Plánovský – Vincent Lukáč, Dárius Rusnák, Igor Liba. Itálie: Jim Corsi (Nick Sanza) – Dave Tomassoni, John Bellio, Gino Pasqualotto, Mike Amodeo, Gerry Ciarcia, Guido Tenisi – Gary Farelli, Rick Bragnalo, Robert Manno – Constant Priondolo, Grant Goegan, Albert Di Fazio – Tom Milani, Patrick Dell'Jannone, Bobby De Piero – Martin Pavlů 24. dubna 1982 (17:00) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky Finska: : 8:11 Jari Kurri, 37:21 Kari Jalonen, 45:39 Jari Kurri Branky Švédska: 5:41 Patrik Sundström, 20:54 Peter Helander, 41:23 Mats Näslund Rozhodčí: James Doyle (USA) – Karl Korentschnig (AUT), Laszlo Schell (HUN) Vyloučení: 3:1 Diváků: 8 297 24. dubna 1982 (17:00) – Tampere (Tampereen jäähalli) Branky Kanady: 9:46 Bill Barber, 48:14 Reinhardt, 56:13 Brian Propp Branky SSSR: 14:58 Alexandr Koževnikov, 29:38 Irek Gimajev, 35:42 Sergej Makarov, 52:14 Igor Larionov Rozhodčí: Dag Olsson (SWE) – Peter Pomoell, Lasse Vanhanen (FIN) Vyloučení: 7:7 Diváků: 7 394 Kanada - SSSR 4:6 (1:3, 2:1, 1:2)", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "25. dubna 1982 (13:00) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky Kanady: 8:08 Craig Hartsburg, 25:42 Wayne Gretzky, 26:36 Mark Napier, 41:22 Kevin Lowe Branky SSSR: 2:01 Sergej Šepelev, 16:37 Vjačeslav Fetisov, 19:57 Viktor Šalimov, 24:18 Alexandr Koževnikov, 55:18 Sergej Makarov, 56:47 Vjačeslav Fetisov Rozhodčí: Dag Olsson (SWE) – Laszlo Schell (HUN), Jan Wiking (SWE) Vyloučení: 6:5 (1:2) Diváků: 8 259 25. dubna 1982 (17:00) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky Československa: 14:52 Vincent Lukáč, 53:36 Pavel Richter, 56:29 Vincent Lukáč Branky Švédska: 6:27 Peter Sundström, 38:33 Ove Olsson Rozhodčí: Terry Gregson (CAN) – Peter Pomoell, Lasse Vanhanen (FIN) Vyloučení: 3:4 (0:1) Diváků: 7 680 ČSSR: Jiří Králík – Arnold Kadlec, Miloslav Hořava, Radoslav Svoboda, Eduard Uvíra, Milan Chalupa, Miroslav Dvořák – Jaroslav Korbela, Milan Nový, Pavel Richter – Jiří Lála, Jindřich Kokrment, František Černík – Vincent Lukáč, Dárius Rusnák, Igor Liba – Jiří Hrdina, Dušan Pašek, Jaroslav Pouzar. Švédsko: Göte Walitalo – Peter Helander, Mats Thelin, Peter Andersson, Roger Hägglund, Thomas Erikson, Tommy Samuelsson – Peter Sundström, Patrik Sundström, Ulf Isaksson – Mats Näslund, Ove Olsson, Jan Erixon – Håkan Loob, Tomas Rundqvist, Mats Ulander – Tommy Mörth, Hasse Sjöö. 27. dubna 1982 (15:00) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky Československa: 24:36 Jiří Lála, 25:11 Igor Liba Branky Kanady: 3:47 Mark Napier, 31:46 Bill Barber, 46:52 Dino Ciccarelli, 57:10 Bob Gainey Rozhodčí: Raimo Sepponen (FIN) – Laszlo Schell (HUN), Jan Wiking (SWE) Vyloučení: 3:2 (0:1) Diváků: 7 432 ČSSR: Jiří Králík – Arnold Kadlec, Miloslav Hořava, Radoslav Svoboda, Eduard Uvíra, Milan Chalupa, Miroslav Dvořák – Jaroslav Korbela, Milan Nový, Pavel Richter – Jiří Lála, Jindřich Kokrment, František Černík – Vincent Lukáč, Dárius Rusnák, Igor Liba – Jiří Hrdina, Dušan Pašek, Jaroslav Pouzar. Kanada: Greg Millen – Paul Reinhart, Craig Hartsburg, John Van Boxmeer, Kevin Lowe, Brad Maxwell, Curt Giles – Mark Napier, Bobby Clarke, Darryl Sittler – Rick Vaive, Wayne Gretzky, Bill Barber – Bob Gainey, Bobby Smith, Dino Ciccarelli – Mike Gartner, Dale Hawerchuk, Brian Propp. 27. dubna 1982 (19:00) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky Švédska: nikdo Branky SSSR: 4:13 Sergej Makarov, 30:10 Vladimir Golikov, 36:35 Viktor Šalimov, 42:40 Zinetula Biljaletdinov Rozhodčí: Vladimír Šubrt (TCH) – Peter Pomoell, Lasse Vanhanen (FIN) Vyloučení: 3:3 Diváků: 7 662 29. dubna 1982 (14:00) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Branky Švédska: nikdo Branky Kanady: 9:07 Wayne Gretzky, 11:51 Wayne Gretzky, 28:47 Bill Barber, 29:27 Wayne Gretzky, 43:05 Mike Gartner, 52:43 Craig Hartsburg Rozhodčí: Terry Gregson (CAN) – Peter Pomoell, Lasse Vanhanen (FIN) Vyloučení: 3:3 (0:1) Diváků: 7 671 29. dubna 1982 (18:00) – Helsinky (Helsingin jäähalli) Rozhodčí: James Doyle (USA) – Laszlo Schell (HUN), Jan Wiking (SWE) Vyloučení: 1:1 Diváků: 8 297 ČSSR: Jiří Králík – Arnold Kadlec, Miloslav Hořava, Eduard Uvíra, Antonín Plánovský, Milan Chalupa, Miroslav Dvořák – Jaroslav Korbela, Milan Nový, Pavel Richter – Jiří Lála, Jindřich Kokrment, František Černík – Jiří Hrdina, Dušan Pašek, Jaroslav Pouzar – Vincent Lukáč, Dárius Rusnák, Igor Liba. SSSR: Vladimir Myškin – Vjačeslav Fetisov, Alexej Kasatonov, Valerij Vasiljev, Sergej Babinov, Vasilij Pěrvuchin, Zinetula Biljaletdinov – Sergej Makarov, Igor Larionov, Vladimir Krutov – Alexandr Koževnikov, Vladimir Golikov, Viktor Ťumeněv – Irek Gimajev, Viktor Žluktov, Andrej Chomutov.", "section_level": 2}, {"title": "Statistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Soupiska SSSR.", "content": "1. SSSR Brankáři: Vladislav Treťjak, Vladimir Myškin. Obránci: Vjačeslav Fetisov, Vladimir Zubkov, Sergej Babinov, Vasilij Pěrvuchin, Valerij Vasiljev, Alexej Kasatonov, Zinetula Biljaletdinov, Irek Gimajev. Útočníci: Sergej Kapustin, Vladimir Krutov, Igor Larionov, Nikolaj Drozděckij, Andrej Chomutov, Alexandr Koževnikov, Sergej Šepelev, Viktor Žluktov, Viktor Šalimov, Sergej Makarov, Vladimir Golikov, Viktor Ťumeněv. Trenér: Viktor Tichonov.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Československa.", "content": "2. Československo Brankáři: Jiří Králík, Karel Lang. Obránci: Miloslav Hořava, Milan Chalupa, Eduard Uvíra, Arnold Kadlec, Miroslav Dvořák, Antonín Plánovský, Radoslav Svoboda. Útočníci: – Milan Nový, Igor Liba, Pavel Richter, František Černík, Peter Ihnačák, Dárius Rusnák, Jiří Lála, Dušan Pašek, Jindřich Kokrment, Jaroslav Pouzar, Jiří Hrdina, Jaroslav Korbela, Vincent Lukáč. Trenéři: Luděk Bukač, Stanislav Neveselý.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Kanady.", "content": "3. Kanada Brankáři: Gilles Meloche, Greg Millen. Obránci: Curt Giles, Brad Maxwell, Craig Hartsburg, Rick Green, John Van Boxmeer, Paul Reinhart, Kevin Lowe. Útočníci: Bill Barber, Ryan Walter, Mike Gartner, Mark Napier, Bobby Smith, Bobby Clarke, Dino Ciccarelli, Dale Hawerchuk, Rick Vaive, Bob Gainey, Brian Propp, Darryl Sittler, Wayne Gretzky. Trenér: Marshall Johnston.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Švédska.", "content": "4. Švédsko Brankáři: Peter Lindmark, Göte Walitalo. Obránci: Tommy Samuelsson, Peter Andersson, Mats Thelin, Göran Lindblom, Roger Hägglund, Peter Helander, Jan Eriksson, Thomas Erikson. Útočníci: Håkan Loob, Mats Näslund, Tommy Själin, Tomas Rundqvist, Mats Ulander, Ulf Isaksson, Tommy Mörth, Patrik Sundström, Peter Sundström, Hasse Sjöö, Jan Erixon, Ove Olsson. Trenér: Anders Parmström.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Finska.", "content": "5. Finsko Brankáři: Hannus Kamppuri, Hannu Lassila. Obránci: Raimo Hirvonen, Timo Nummelin, Pertti Lehtonen, Pertti Valkeapää, Hannu Haapalainen, Tapio Levo, Hannu Helander. Útočníci: Forss Matti, Arto Javanainen, Kari Jalonen, Juhani Tamminen, Juha Nurmi, Kari Makkonen, Reijo Leppänen, Pekka Arbelius, Seppo Repo, Pertti Koivulahti, Seppo Ahokainen, Ilkka Sinisalo, Jari Kurri. Trenér: Kalevi Numminen.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska SRN.", "content": "6. SRN Brankáři: Bernhard Engelbrecht, Karl Friesen. Obránci: Uli Hiemer, Peter Gailer, Udo Kiessling, Horst-Peter Kretschmer, Joachim Reil, Ignaz Berndaner, Harold Kreis. Útočníci: Uli Egen, Dieter Hegen, Ernst Höfner, Franz Reindl, Manfred Wolf, Jochen Mörz, Peter Schiller, Erich Kühnhackl, Marcus Kuhl, Holger Meitinger, Gerd Truntschka, Roy Roedger, Helmut Steiger. Trenér: Xaver Unsinn.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Itálie.", "content": "7. Itálie Brankáři: Jim Corsi, Nick Sanza. Obránci: Guido Tenisi, Mike Amodeo, Gerry Ciarcia, John Bellio, Dave Tomassoni, Mike Mastrullo, Gino Pasqualotto, Robert Manno. Útočníci: Adolf Insam, Patrick Dell'Jannone, Rick Bragnalo, Michael Mair, Albert Di Fazio, Constant Priondolo, Martin Pavlů, Grant Goegan, Bobby De Piero, Gary Farelli, Tom Milani, Iovio Emilio. Trenér: David Chambers.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska USA.", "content": "8. USA Brankáři: Glen Resch, Steve Janaszak. Obránci: Scot Kleinendorst, Moe Mantha, Mike Ramsey, Gordie Roberts, Joe Micheletti, Phil Housley, Tom Hirsch, Rod Langway. Útočníci: Mike Antonovich, Aaron Broten, Kurt Kleinendorst, Mark Johnson, Bob Miller, Brain Erickson, Gary De Grio, Paul Miller, Tom Gorence, Buzz Schneider, John Harrington, Peter Johnson. Trenér: Bill Sellmann.", "section_level": 2}, {"title": "MS Skupina B.", "content": "NDR - Norsko 10:1 (4:1, 5:0, 1:0) 18. března 1982 – Klagenfurt 18. března 1982 – Klagenfurt 18. března 1982 – Klagenfurt 18. března 1982 – Klagenfurt 19. března 1982 – Klagenfurt 19. března 1982 – Klagenfurt 20. března 1982 – Klagenfurt 20. března 1982 – Klagenfurt 21. března 1982 – Klagenfurt 21. března 1982 – Klagenfurt 21. března 1982 – Klagenfurt 21. března 1982 – Klagenfurt 22. března 1982 – Klagenfurt 22. března 1982 – Klagenfurt 23. března 1982 – Klagenfurt 23. března 1982 – Klagenfurt 24. března 1982 – Klagenfurt 24. března 1982 – Klagenfurt 24. března 1982 – Klagenfurt 24. března 1982 – Klagenfurt 26. března 1982 – Klagenfurt 26. března 1982 – Klagenfurt 26. března 1982 – Klagenfurt 26. března 1982 – Klagenfurt 27. března 1982 – Klagenfurt 27. března 1982 – Klagenfurt 27. března 1982 – Klagenfurt 27. března 1982 – Klagenfurt", "section_level": 1}, {"title": "MS Skupina C.", "content": "Japonsko - Jugoslávie 7:5 (2:3, 4:1, 1:1) 19. března 1982 – Jaca 19. března 1982 – Jaca 19. března 1982 – Jaca 19. března 1982 – Jaca 20. března 1982 – Jaca 20. března 1982 – Jaca 21. března 1982 – Jaca 21. března 1982 – Jaca 22. března 1982 – Jaca 22. března 1982 – Jaca 22. března 1982 – Jaca 22. března 1982 – Jaca 23. března 1982 – Jaca 23. března 1982 – Jaca 24. března 1982 – Jaca 24. března 1982 – Jaca 25. března 1982 – Jaca 25. března 1982 – Jaca 25. března 1982 – Jaca 25. března 1982 – Jaca 27. března 1982 – Jaca 27. března 1982 – Jaca 27. března 1982 – Jaca 27. března 1982 – Jaca 28. března 1982 – Jaca 28. března 1982 – Jaca 28. března 1982 – Jaca 28. března 1982 – Jaca", "section_level": 1}], "src_summary": "48. mistrovství světa a 59. mistrovství Evropy se konalo ve dnech 15. - 29. dubna 1982 ve finských městech Tampere a Helsinky.", "tgt_summary": "Die 48. A-Eishockey-Weltmeisterschaft und 59. Eishockey-Europameisterschaft fand vom 15. bis zum 29. April in Helsinki und Tampere in Finnland statt. Die weiteren Gruppen wurden in Klagenfurt in Österreich und in Jaca in Spanien ausgespielt. Es nahmen wir im Vorjahr insgesamt 24 Mannschaften teil.", "id": 1487731} {"src_title": "Spalovna", "tgt_title": "Müllverbrennung", "src_document": [{"title": "Spalovny v České republice.", "content": "V současnosti (2018) se v České republice nacházejí čtyři spalovny komunálního odpadu:", "section_level": 1}, {"title": "Brno.", "content": "První spalovna na území dnešní ČR byla vybudována v roce 1905 v Brně nedaleko bývalé plynárny a elektrárny a spuštěna byla 24. 8. 1905. V provozu byla do roku 1941, v roce 1945 byla poškozena při bombardování a již nikdy nebyla zprovozněna. V pořadí druhá spalovna v Brně byla vybudována v letech 1984 až 1989, v roce 1994 byl uveden do provozu 2. stupeň čištění spalin. V letech 2008 až 2010 proběhla u této spalovny generální rekonstrukce spojená s výměnou kotlů, instalací turbíny 22,7 MW, novým filtračním zařízením, vzduchovým kondenzátorem pro turbínu a dále dotřiďovací linkou určenou pro PET lahve, papír, hliníkové plechovky a tetrapaky. Spuštění rekonstruované spalovny proběhlo v dubnu 2010, kolaudace byla v září 2010. Kapacita této spalovny je 248 000 tun odpadu za rok, energetickým využitím odpadu tato spalovna zásobuje systém centrálního zásobování tepla ve městě a do sítě dodává elektrickou energii. V současnosti spalovna splňuje veškeré limity emisí dané nařízením EU.", "section_level": 2}, {"title": "Praha.", "content": "V Praze byla první spalovna postavena ve Vysočanech během hospodářské krize v letech 1930–1933, uvedena do provozu roce 1934, poblíž někdejší tramvajové zastávky Spalovna (dnes Podkovářská) u Poděbradské ulice. Spalovna měla dva kotle o kapacitě 200 tun za den a odpad spalovala za přidání práškového uhlí, páru vzniklou při spalování odpadu dodávala dálkovým parovodem okolním podnikům a rovněž ji využívala k výrobě elektrické energie dvěma turbogenerátory o výkonu po 5 MW, v průběhu provozu prodělala velkou rekonstrukci v letech 1959 až 1982, v posledních letech spalovala převážně uhlí a fungovala jako teplárna pro oblast Vysočan, v provozu byla do 6. 6. 1997. Nová spalovna v Malešicích byla uvedena do provozu v roce 1998, v průběhu let se podstatně zlepšily její emisní parametry instalací katalyzátorů (uvedeny do provozu v 3/2007). Tyto katalyzátory odstraňují ze spalin oxidy dusíku a dioxiny, od 6. 10. 2010 spalovna vyrábí elektrickou energii turbínou pojmenovanou Lilith (17,5 MW), kapacita spalovny je 330 000 tun odpadu za rok.", "section_level": 2}, {"title": "Liberec.", "content": "Spalovna Termizo (Termické zpracování odpadů) je v Liberci od roku 1999, má kapacitu 96 000 tun odpadu za rok, zásobuje systém centrálního zásobování teplem v Liberci a má 2 protitlaké turbíny na výrobu elektrické energie o výkonu 3,5 MW. Všechny tři spalovny zlikvidovaly v roce 2010 dle stránek ČHMÚ celkem 485 760 tun odpadu, který by jinak skončil na skládkách odpadu. V roce 2011 to již bylo 613 082 tun odpadu (dle stránek ČHMÚ), což bylo způsobeno najetím kolaudované spalovny SAKO Brno do plného provozu. V roce 2016 to po spuštění ZEVO Chotíkov bylo 670.036 tun (dle stránek ČHMÚ).", "section_level": 2}, {"title": "Plzeň.", "content": "Spalovna ZEVO Plzeň byla spuštěna v roce 2016 a je tak zatím v Česku nejnovější. Kapacita spalovny je 95 000 tun odpadu za rok. Spalovna má instalovaný maximální tepelný výkon 31,65 MW s předpokládanou roční dodávkou tepla cca 400 TJ. Pro výrobu elektřiny je instalovaný výkon generátoru 10,5 MWe.", "section_level": 2}, {"title": "Plánované spalovny.", "content": "V roce 2016 byla v ČR kapacita spaloven zhruba 770 000 tun, ale produkce komunálního odpadu cca 3,5 miliónu tun. V ČR se tedy plánuje výstavba dalších několika spaloven. Všechny tyto záměry narážejí na odpor ekologických a občanských sdružení.", "section_level": 2}, {"title": "Zahraničí.", "content": "Ve Skandinávii (Švédsku, Norsku, Finsku) jsou spalovny schopny zlikvidovat 700 milionů tun odpadků za rok. Protože se však zde vyprodukuje jen 150 miliónů tun odpadu, je další dovážen ze zahraničí. V Polsku je celkem 8 spaloven s celkovou kapacitou 1.113,000 tun odpadu/rok -údaj k 11/ 2018 (ve městech Bialystok, Bydgoszcz, Konin, Kraków, Poznaň, Szczecin, Warszawa, Rzeszów). Slovensko má 2 spalovny (Bratislava, Košice ) s kapacitou 200.000 tun/rok. Další spalovny v Evropě: Německo-celkem 68 spaloven, Rakousko-11 spaloven ( z toho 3 spalovny komunálního odpadu přímo ve Vídni-Spittelau, Flötzersteig, Pfaffenau +1 velká průmyslová spalovna-Simmeringer Haide), Švýcarsko-celkem 30 spaloven.", "section_level": 1}], "src_summary": "Spalovna je technologické zařízení sloužící ke spalování odpadu. Spalovny lze rozlišit na základě toho, zda spalují odpad samostatně nebo s příměsí ušlechtilejšího paliva, podle toho, zda využívají energii uvolněnou při spalovacím procesu k výrobě tepla nebo elektrické energie, nebo podle toho, zda spalují nebezpečné, komunální, či další druhy odpadu.", "tgt_summary": "Müllverbrennung (auch \"Abfallverbrennung\", \"thermische Abfallbehandlung\" oder \"-verwertung\", in der Schweiz Kehrichtverbrennung oder Kehrichtverwertung) ist die Verbrennung der atmosphärisch brennbaren Anteile von Abfall zum Zwecke der Volumenreduzierung des Abfalls unter Nutzung der enthaltenen Energie, einhergehend mit der Kompaktierung der Restmenge zur weiteren Verwertung bzw. Deponierung. ", "id": 1737535} {"src_title": "Herpes simplex virus", "tgt_title": "Herpes-simplex-Viren", "src_document": [{"title": "Virologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Morfologie.", "content": "Simplexvirus je obalený virus s amorfním tegumentem, sférickým až vícetvarým kapsidem tvořeným 162 kapsomerami. V průměru má 150-200 nm, glykoproteinové komplexy jsou součástí membránového obalu.", "section_level": 2}, {"title": "Genom.", "content": "Genom je nesegmentovaná, lineární dvoušroubovicová DNA o délce 152 kb obsahující ukončující a vnitřní repetitivní sekvence.", "section_level": 2}, {"title": "Genová exprese.", "content": "Každý virový transkript je většinou pro jeden protein přičemž obsahuje promotorovou/regulační sekvenci, TATA box, vedoucí sekvenci 30-300 bp (nepřekládána) na 5' konci, ukončovací nepřekládanou sekvenci 10-30 bp na 3' konci a poly A signál. Mnoho genů se překrývá, vir obsahuje jen pár oddělených. Některé ORF jsou navzájem protichůdné, některé mohou být transkribovány z více promotorů a některé geny jsou nekódující. Genom obsahuje 3 typy genů: bezprostřední, rané a pozdní. Bezprostřední jsou transkribovány okamžitě po infekci a zajišťují expresi raných genů kódující proteiny nezbytné pro replikaci. Pozdní geny většinou kódují strukturní proteiny. Geny exprimované během latentní fáze jsou řazeny do zvláštní kategorie. Virové proteiny VHS a ICP27 se zaslouží o zastavení buněčné translace, čímž zajistí cílené upřednostnění virových proteinů nad buněčnými. VHS (nachází se na 17. genu, tvoří jej 455 aminokyselin ) je endoribonukleáza, která štěpí hostitelskou mRNA v cytoplasmě, čímž zajistí dostatek nukleotidů pro syntézu virové mRNA, kdežto ICP27 (nachází se v ORF4, tvoří jej 452 aminokyselin ) je bezprostřední protein, který se zaslouží o aktivaci transkripci jistých brzkých, raných i pozdních proteinů.", "section_level": 2}, {"title": "Životní cyklus.", "content": "Replikace probíhá v jádře. Může probíhat lýtickou nebo latentní cestou.", "section_level": 2}, {"title": "Lýtická cesta.", "content": "Při lýtické cestě virus preferuje epiteliální slizniční buňky.", "section_level": 3}, {"title": "Latentní cesta.", "content": "Replikace viru je v tandemu s replikací hostitelské buňky.", "section_level": 3}, {"title": "Detekce HSV 1 a HSV 2.", "content": "Primární infekce virem herpes simplex typu 1 a 2 je obvykle asymptomatická, nebo se projevuje nespecifickými příznaky jako faryngitida, specifická gingivostomatitida, nebo orálními či genitálními lézemi. Po infekci HSV je navozena latentní infekce, která může být kdykoliv reaktivována, obvykle po nějaké aktivizující události. Reaktivace latentní infekce HSV je spojena s periodickým výskytem herpetických lézí v místě vstupu viru do organismu. U novorozence, který při porodu přijde do styku s aktivními lézemi, se může vyvinout vážné onemocnění, postihující centrální nervový systém (encefalitida, meningitida vyvolaná HSV), ústa, oči (keratinokonjuktivitida), nebo kůži (generalizovaná keratinitida). Virus může způsobit vážnější komplikace u pacientů s vrozenou nebo získanou imunodeficiencí. Infekce HSV je rizikovým faktorem pro infekci HIV.Detekce IgG protilátek slouží k určení imunitního statutu organismu při vyšetření jednoho vzorku séra, nebo jako diagnostická metoda pro stanovení primoinfekce, analyzují–li se párová séra odebraná v intervalech 1–2 týdnů. Detekce IgM protilátek slouží jako důkaz primární infekce. Je však třeba mít na zřeteli skutečnost, že IgM se může tvořit de novo i po reaktivaci latentní infekce HSV.", "section_level": 2}, {"title": "Epidemiologie.", "content": "Tento rod je rozšířen po celém světě. Způsobuje slizniční vředy a kožní puchýřky, vzácně encefalitidu nebo meningitidu (zvláště u novorozenců). Při nákaze během těhotenství může dojít ke kongenitálnímu herpesu, jehož důsledkem je vážné poškození plodu. V případě projevů genitálního herpesu na konci těhotenství se přistupuje k císařskému řezu, aby nedošlo k přenosu infekce na dítě. Vakcína neexistuje, existují ovšem látky (aciclovir, valacyclovir...), které jsou aktivované enzymy nacházející se jen v buňkách napadených virem. Jsou proto efektivní pouze proti replikujícímu se viru, na viry v latentní fázi nemají valný efekt.", "section_level": 1}], "src_summary": "Simplexvirus, dříve Herpes simplex virus (HSV), je rod virů zahrnující \"Herpes simplex virus 1\" a \"Herpes simplex virus 2\" (HSV-1 a HSV-2), dva druhy virů z čeledi herpetických virů, které způsobují u lidí infekce. Tento rod obsahuje i druh BoHV-2, který napadá skot. Stejně jako ostatní herpesviry způsobuje HSV celoživotní infekci. Označují se rovněž jako Lidský herpesvirus 1 a 2 (: \"Human Herpes Virus 1 a 2\", tedy HHV-1 a HHV-2). Společně s rody Varicellovirus, Mardivirus a Iltovirus patří do podčeledi Alphaherpesvirinae.", "tgt_summary": "Als Herpes-simplex-Viren (HSV) werden zwei eng verwandte humanpathogene (den Menschen infizierende) Virusspezies (\"Humanes (Alpha-)Herpesvirus 1 (HSV-1)\" und \"2\", wissenschaftlich'bzw. ') bezeichnet. Die beiden Spezies wurden ursprünglich als Serotypen derselben Spezies klassifiziert. Sie gehören beide (neben weiteren nicht-humanpathogenen Spezies) zur Gattung \"Simplexvirus\" aus der Unterfamilie \"Alphaherpesvirinae\" in der Familie \"Herpesviridae\". ", "id": 1106334} {"src_title": "Jíška", "tgt_title": "Mehlschwitze", "src_document": [{"title": "Příprava.", "content": "Jíška se zhotovuje z na váhu přibližně stejného množství tuku a mouky. Používá se do ní především mouka pšeničná hladká, která zajistí pokrmu jemnost, ale příprava se při zaváření zkrátí, pokud se jíška vyrobí z mouky kukuřičné. Základní postup pro zhotovení jíšky je takový, že do rozehřátého či rozpáleného tuku se vmíchá mouka. Pak se praží, dokud nezmizí chuť mouky za syrova a nedocílí se požadované barvy jíšky. Čerstvě zhotovená jíška se zalije vodou, mlékem či jinou tekutinou z receptu a povaří se alespoň 20-30 minut, aby změkly škrobnaté látky v ní obsažené a byly stravitelnější. Tekutina by se měla přidávat po menších částech za stálého míchání, aby nevznikly hrudky, a neměla by být horká či dokonce vařící. V současnosti narůstá obliba granulovaných jíšek, které se dají koupit v běžném obchodě a doporučovaná doba jejich zaváření je velmi krátká.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy a použití.", "content": "Nejčastěji používaným tukem ve francouzské kuchyni je máslo, Jíška se používá ve třech z pěti \"mateřských\" omáček klasické francouzské kuchyně : v bešamelové omáčce, ve velouté omáčce a v espagnole omáčce. V kuchyni Cajun se jíška vyrábí z tuku z rozpuštěné slaniny nebo z oleje a smaží se do středně nebo tmavě hnědé barvy, což zvýrazňuje její chuť. Středoevropská kuchyně často používá k přípravě jíšky rozpuštěné sádlo nebo rostlinný tuk. Slovensky se jí říká, v češtině, v polštině, ( ) v bosenštině, chorvatštině, srbštině a makedonštině, zaprazhka ( ) v bulharštině, v maďarštině a v němčině. Japonské kari (\"karē\" ) se vaří z kari jišky. Ta vznikne osmažením žlutého kari koření a mouky na másle nebo na oleji. Japonské slovo pro kari jíšku - \"karērū -\" v sobě obsahuje francouzský výraz pro jíšku - \"\" ( vyslov ru ). V osmanské a turecké kuchyni se jíška ( \"meyane\" ) používá již od 15. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jíška je zahušťovací prostředek do polévek a omáček vyráběný z tuku a mouky. Nejčastěji používaným tukem ve francouzské kuchyni je máslo. Jíška se používá ve třech z pěti \"mateřských\" omáček klasické francouzské kuchyně: v bešamelové omáčce, ve velouté omáčce a v espagnole omáčce. ", "tgt_summary": "Mehlschwitze, auch Einbrenn(e) oder Schwitzmehl (), ist eine erhitzte Mischung aus Weizenmehl und Fett, die zum Binden von Suppen und Saucen dient. Sie wurde im 17. Jahrhundert in Frankreich erfunden. Je nach Bräunungsgrad spricht man von weißer \"(Roux blanc),\" blonder \"(auch \"gelber\", Roux blond)\" oder brauner Mehlschwitze \"(Roux brun),\" so dass die mit der Mehlschwitze gebundene Sauce einen mehr oder weniger dunklen Farbton erhält. Die Mehlschwitze ist Bestandteil verschiedener Grundsaucen der klassischen Küche wie z. B. der Béchamelsauce.", "id": 346948} {"src_title": "Bellova nerovnost", "tgt_title": "Bellsche Ungleichung", "src_document": [{"title": "Rovnice.", "content": "Bellova nerovnost má tvar: formula_1. Bližší pohled na její odvození. Nechť formula_2 je počet částic v našem testu s hodnotami formula_3, formula_4, formula_5 (a obdobně pro další kombinace orientací). Nechť formula_6 označuje počet částic s formula_3, formula_4 a s neurčenou hodnotou formula_9 (a podobně). Pak platí formula_10. Protože všechny formula_11 jsou nezáporné (jde o počty případů), musí platit formula_12. Uvědomíme-li si, že pokud má jedna z částic formula_3, musí mít druhá částice z páru formula_14 atd. Veličiny formula_15 jsou úměrné součtům dvojic formula_11 formula_17. Potom ze zmíněné nerovnosti formula_12 a z podobné nerovnosti se zaměněnými symboly + a - vyplývá konečný vztah pro Bellovu nerovnost: formula_1.", "section_level": 1}, {"title": "Bellův teorém.", "content": "Tento teorém v obecné rovině staví lokální realismus jako neslučitelný s kvantovou mechanikou. Nejedná se ovšem o teorém (ani Bell ho tak nikdy nenazval), ale jde spíše o interpretaci. Neslučitelnost kvantové mechaniky s lokálním realismem je dle Bellova/CHSH teorému prokázána na dvojici kvantově provázaných částic. Lokální realismus pro takové páry částic předpokládá, že vlastnosti těchto částic (jejich provázanost) vznikají v okamžiku vzniku jejich provázanosti - typicky srážkou nějakých jiných částic, při které vznikne kvantově provázaný pár. Dle lokálního realismu si tedy tyto vlastnosti nesou částice nadále s sebou i když se od sebe vzdálí. Bellův teorém se konkrétně zaměřuje na spin obou částic. Protože spin má vždy stejnou absolutní hodnotu a mění se jen jeho znaménko, musíme pro další vysvětlení principu předpokládat opakované měření více párů částic a statistické vyhodnocení výsledků. Měření prokazují, že spin obou částic ve stejné ose je vždy opačný (je tedy dokonale antikorelován, korelace = -1). Spin obou částic, měřený v osách, mezi nimiž je úhel 90°, je náhodný (má korelace = 0). Lokální realismus předpovídá, že pro opakovaná měření v osách, které jsou od sebe odchýleny o 45°, může být korelace jen mezi 0 a -0,5. To vyplývá z toho, že spin v každé ose je dán již v okamžiku vzniku páru částic a pokud mezi každými dvěma úhly 90° je korelace = 0 a pro shodné osy je korelace = -1, tak aby osa, mezi těmito dvěma polohami (tj. 45°), měla shodnou korelaci k oběma předchozím, tak tato korelace musí být mezi hodnotami 0 a -0,5. Větší antikorelace k jedné z os by nutně vedla k menší antikorelaci ke druhé ose. Naproti tomu kvantová mechanika předpovídá, a experimentální měření to potvrzují, že korelace spinu částic může při úhlu 45° nabývat až hodnoty cca -0,7 (přesně je to mínus odmocnina ze 2 dělená 2). Tento výsledek je však v rozporu s lokálním realismem, protože druhá měřená částice \"se nějak dozví\" v jakém úhlu byla měřena ta první a \"přizpůsobí\" svůj spin tak, aby korelace byla vyšší. To lze prokázat i opakováním měření téhož páru částic v různých osách, kdy pro každá dvě po sobě jdoucí měření při úhlu 45° se prokazuje vyšší korelace. (Pár částic si jakoby pamatuje poslední pár měření - starší měření \"zapomíná\" a pokud tedy změříme např. spin v ose x, potom změříme spin v několika jiných osách a opět spin v ose x, může se spin lišit - tak, aby vyhověl korelaci s měřením předchozí osy.) Obdobná pravidla platí i pro úhly 135°, 225°, 315°.", "section_level": 1}, {"title": "Experimenty.", "content": "Existuje však klasická analogie optických polí, která porušuje Clauser-Horne-Shimony-Holt (CHSH) Bellovu nerovnost (překračuje hodnotu 2) a blíží se k maximální možné hodnotě (Tsirelsonovu limitu 2,828). Existence klasických analogií tak přináší otázku, co je kvantové. S tím souvisí také interpretace kvantové mechaniky. Na podzim roku 2015 proběhl na Technické Univerzitě v holandském Delftu (TU Delft) experiment, který podle autorů definitivně prokázal neplatnost lokálního realismu, neboť prostorová a časová dispozice experimentu vyloučila možnost komunikace provázaných částic v rámci platné fyziky (rychlost světla). 2 Přesto již Bell uvedl, že je v teorii obsažen předpoklad svobodné vůle a že pak superdeterminismus může reprodukovat stejné výsledky. Nikdy totiž nelze vyloučit, zda dva zdroje jsou opravdu nezávislé.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "2. http://arxiv.org/pdf/1508.05949.pdf - experiment na TU Delft", "section_level": 2}], "src_summary": "Bellova nerovnost je nerovnost, kterou splňují určité spinové korelace v lokálně realistických teoriích. Je dílem irského fyzika J. S. Bella.", "tgt_summary": "Die bellsche Ungleichung betrifft Messreihen an quantenverschränkten Teilchenpaaren. Sie wurde 1964 von John Stewart Bell veröffentlicht, der damit ein Konzept Einsteins widerlegte. ", "id": 2482364} {"src_title": "Odliv mozků", "tgt_title": "Talentabwanderung", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Termín odliv mozků vznikl po druhé světové válce v roce 1950 v Anglii jako označení pro emigraci vědců a technicky vzdělaných lidí z poválečné Evropy (především z Velké Británie) do Severní Ameriky za podstatně lepšími pracovními i životními podmínkami. Později docházelo k odlivu mozků především ze zemí třetího světa a z bývalého východního bloku socialistických zemí (mezi které patřilo i bývalé Československo).", "section_level": 1}, {"title": "Dopady odlivu mozků.", "content": "Odliv mozků má především negativní dopady na zemi poskytující vzdělání těmto migrantům. Mezi tyto dopady patří například „nerovnováha v systému“, která způsobuje značný nedostatek odborníků v daném odvětví. Jako další negativní dopad můžeme uvést depopulaci dané země. Z těchto důvodů je vyvíjena ustavičná snaha o návrat inteligence. Odliv mozků však může přinést i určitá pozitiva. V některých případech dlouhodobí emigranti komunikují se zemí původu. „Tato kvalifikovaná diaspora se může stát významným zprostředkovatelem výsledků zahraničního výzkumu a multiplikátorem výzkumu domácího.“ Opakem odlivu mozků je termín příliv mozků (anglicky \"brain gain\"), tj. přiliv lidského kapitálu. Ten má na rozdíl od odlivu především pozitivní dopady, jak pro danou zemi, tak i pro dotyčnou osobu. Emigranti v zahraničí získají odborný růst (například znalost světových jazyků), rozvoj osobnosti, vyšší sebevědomí, lepší následné uplatnění a vytvoření zahraničních kontaktů. Cílová země emigrantů získá dodatečnou pracovní sílu, zaměstnáním zahraničních pracovníků sníží náklady na produkci a umožní větší specializaci domácího obyvatelstva. Podle některých kritiků ovšem intenzivní příliv mozků ze zahraničí oslabuje motivaci domácích studentů a způsobuje závislost na vzdělaných imigrantech. Také se může stát, že domácí obyvatelstvo bude na trhu práce soupeřit s migranty, kteří jsou ochotni pracovat za nižší mzdu. Má-li migrace obousměrný charakter (anglicky \"brain exchange\"), dochází kromě odlivu domácích odborníků do zahraničí zároveň k přílivu zahraničních profesionálů, takže zisky a ztráty se víceméně vyrovnávají. Jedná-li se o migraci dočasnou (anglicky \"brain circulation\"), vzdělaní lidé ze země odejdou, nicméně se po čase vrátí navíc s novými zkušenostmi či vzděláním.", "section_level": 1}, {"title": "Odliv mozků v ČR.", "content": "Největší vlna emigrace vědců zasáhla Československo v letech 1948–1989, především z politických důvodů. Během této doby emigrovalo zhruba 560 tisíc osob. Další hromadná emigrace nastala po listopadu 1989 po pádu komunistického režimu, kdy do ciziny odešlo přes 200 000 Čechů. V současné době ve světě žije zhruba 2,2 milionu lidí s českým původem. Jedním z hlavních problémů odlivu mozků z České republiky můžeme najít především v oblasti zdravotnictví. Lékařský personál často emigruje směrem na Západ, především do Německa za vidinou vyššího platového ohodnocení a v ČR pak není dostatek kvalifikovaných a zkušených lékařů. Ačkoli se od roku 2000 rozdíly v úrovni výdělků kontinuálně snižují, zůstává výdělek v zahraničí značnou motivací. Odliv mozků z ČR je mírněn příchodem kvalifikovaných pracovníků z jiných zemí. V roce 2019 tak v Česku pracovalo přes 3 200 lékařů ze zahraničí, převážně ze Slovenska a Ukrajiny. Zamezit migraci vysoce kvalifikovaných odborníků ze země a zvýšit šanci na jejich návrat lze buď zlepšením návratových pracovních podmínek, nebo je přesvědčit, že o ně je velký zájem. Například je pravidelně informovat o nabídce pracovních míst v ČR, o novinkách ve vědě a výzkumu, změnách důležitých zákonů a o legislativních možnostech podnikání. „Při nemožnosti dosažení srovnatelných výdělků se zahraničím je třeba se zaměřit alespoň na srovnatelnou úroveň podmínek práce.“", "section_level": 1}, {"title": "Čeští migranti v Rakousku po roce 1989.", "content": "Původně zamýšlená délka pobytu se pohybovala v rozmezí 3 až 5 let, zatímco průměrná doba činila 12 let. V Rakousku jsou významné rozdíly v pracovních podmínkách. Mezí výhody patří: vyšší úroveň příjmu, výhodnější sociální zabezpečení, výhody placených přesčasů, delší dovolená, klouzavá pracovní doba, vyšší úroveň firemní kultury, lepší vybavení rakouských zdravotnických zařízení, lepší pečovatelské služby, méně administrativní práce pro lékaře. Nevýhody naopak jsou vyšší pracovní zátěž a ztížené možnosti pracovního uplatnění v případě ztráty pracovního místa.", "section_level": 2}, {"title": "Čeští migranti ve Francii po roce 1989.", "content": "Francie má čtvrtou nejpočetnější českou diasporu v Evropě a osmou největší na světě. Pravděpodobně nejpřitažlivější region z hlediska studijních a pracovních příležitostí je okolí Paříže. O úplném návratu uvažuje zhruba třetina mladých. Důvodem pro návrat jsou převážně rodinné důvody, společenské a kulturní souznění a snaha uplatnit znalosti a zkušenosti získané v zahraničí v České republice. Motivace osob, jež návrat nezvažují, jsou například profesní nebo rodinné závazky v zahraničí a nespokojenost s českou politickou situací.", "section_level": 2}], "src_summary": "Odliv mozků (anglicky ) nebo formálně odliv lidského kapitálu (anglicky \"human capital flight\") je fráze označující jednosměrnou migraci inteligence, tj. vysoce vzdělaných a kvalifikovaných lidí. Hlavními důvody pro tento typ emigrace jsou nedostatek pracovních příležitostí, vidina lepších životních podmínek a vyšší kvality života, či politická situace daného státu. Termínem „Odliv mozků“ neoznačujeme pouze migraci mezistátní, ale také vnitrostátní, například z vesnic do měst, nebo i mezi městy. Zvláštní skupinou mezi migranty jsou vědci a akademici, pro které je hlavním důvodem k migraci především kvalita jednotlivých výzkumných pracovišť a jejich týmů.", "tgt_summary": "Die Talentabwanderung, auch Talentflucht oder Talentschwund, englisch'(wörtlich übersetzt \"Flucht des Humankapitals\") oder'(wörtlich übersetzt \"Intellektabfluss\", im Deutschen oft in der Übertragung Braindrain, Brain Drain oder Brain-Drain verwendet) ist die teilweise Abwanderung des Humankapitals (beispielsweise Wissenschaftler und allgemeiner Akademiker, Unternehmer, Erfinder oder Facharbeiter) einer Gesellschaft oder Volkswirtschaft. Die Emigration besonders ausgebildeter oder talentierter Menschen aus einem Land bedeutet für das gebende Land volkswirtschaftliche Verluste, wogegen das aufnehmende Land von der Talentzuwanderung (englisch \") profitiert. ", "id": 671263} {"src_title": "Hawker Typhoon", "tgt_title": "Hawker Typhoon", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Letoun Hawker Typhoon vznikl pod vedením šéfkonstruktéra firmy, kterým byl Sydney Camm (později sir Sydney). Ten již předtím stál, mimo jiné, i u zrodu dnes již legendárního stíhacího letounu Hawker Hurricane. Typhoon byl odpovědí na specifikace F.18/37, požadující výkonný a silně vyzbrojený jednomístný stíhací letoun. Typhoon vznikal souběžně s typem Hawker Tornado, vyvíjený podle týchž specifikací, ale poháněný jiným letecký motorem (šlo o projekty rozlišené písmeny N a R, první vznikal pro motor Napier Sabre, druhý pro Rolls-Royce Vulture). Z tohoto projektu posléze vznikl Hawker Typhoon (první sériově vyráběnou verzí byl Typhoon Mk.IA, ta nesla výzbroj dvanácti kulometů ráže 7,7 mm), první prototyp (s/n P5212) poprvé vzlétl 24. února 1940. Stroje měly v počátcích mnoho potíží, hlavně s prvními motory Napier Sabre II, které se dlouho nedařilo dodávat v požadované kvalitě — problémy, zejména s šoupátkovým rozvodem, měly za následek časté poruchy a nízkou životnost motoru. Tyto, ale i další, problémy způsobily několik havárií, které si vyžádaly i život několika pilotů. Přestože časem byly problémy ve většině zcela odstraněny, špatná pověst typu již zůstala, nikdy se z něj nestal tak oblíbený typ, jako byly Hurricany a Spitfiry. Tyto problémy byly však vyřešeny a z Typhoonu Mk.IB (Mk.IB byl vyzbrojen čtyřmi 20mm kanóny) se stal nejrychlejší letoun v RAF (před nástupem Tempestů - přímo vyvinutých z Typhoonů) se spolehlivým motorem (konečně). Typhoon měl relativně tlustý profil křídla, který způsoboval značný odpor a typ tak nikdy nedosáhl původně proponovaných rychlostí. Navíc, díky slabším výkonům motoru, neměl ani ve výškách nad 5000 metrů potřebnou stoupavost a výkony nad touto výškou již byly slabší; ovšem v malých výškách se jednalo o skutečně jen těžko překonatelného soupeře, který se mohl směle postavit i typu Fw 190A. Británie v té době byla častým cílem náletů německých stíhaček které přilétaly v přízemním letu, odhodily pumy a na rychle se vracely do Francie, těsně nad hladinou Anglického kanálu. Britové konečně měli stroj, kterým mohli účinně odpovědět na tyto útoky. Poté, co byly nepřátelské stíhačky zjištěny radary pozemních základen, nebo hlídkujícími letadly, Typhoony okamžitě začaly na plný plyn pronásledovat nepřítele a se svojí maximální rychlostí ve vodorovném letu nepřítele dostihly a po krátkém boji se svou velmi dobrou obratností, ovladatelností v malých výškách a svými čtyřmi kanóny ráže 20 mm stíhače zničily. Typhoony byly také hojně nasazovány proti pozemním cílům, k čemuž je předurčovala silná kanónová výzbroj. Typhoony často létaly a nesly proti pozemním cílům i osm neřízených raket s hlavicí o váze 27 kg, což z nich činilo opravdu ničivý stroj. Letoun, který byl na počátku téměř zcela stažen ze služby, nakonec používalo 25 squadron britské 2 TAF (\"Second Tactical Air Force\", 2. taktická letecká armáda).", "section_level": 1}, {"title": "Technický popis.", "content": "Jednomístný jednomotorový stíhací dolnoplošník se záďovým zatahovacím podvozkem, poháněný pístovým motorem — kapalinou chlazeným čtyřiadvacetiválcem Napier Sabre. Ten roztáčel třílistou (později čtyřlistou) automaticky stavitelnou vrtuli o průměru 14 stop (4,267 m). Bohatě prosklený rámový překryt kabiny zpočátku měl na obou bocích trupu vstupní dveře. Později letouny dostávaly kapkovitý překryt kabiny odsunovatelný vzad.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Jediným československým pilotem létajícím na Typhoonech byl Jiří Maňák, který předtím létal na Spitfirech. Poté velel letce B u 182. squadrony, vyzbrojené Typhoony. Byl pověřen velením 198. squadrony, taktéž vyzbrojené Typhoony Mk.IB (stal se tak jedním ze tří Čechoslováků, kteří veleli britské peruti). V této funkci byl v září roku 1943 sestřelen u holandských břehů, kde nouzově přistál na vodu. Byl zajat Němci a zbytek války přežil v zajetí. Po válce ještě létal, než byl komunistickým režimem v roce 1951 křivě obviněn z vlastizrady. Roku 1964 byl rehabilitován a mohl se vrátit do Československých aerolinií. Od roku 1965 létal na vnitrostátních a od roku 1968 i na mezinárodních linkách. Po nástupu normalizace musel odejít do penze. Zemřel v roce 1992.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Technické údaje.", "content": "Typhoon IB s motorem Sabre IIC", "section_level": 2}], "src_summary": "Hawker Typhoon byl britský jednomístný stíhací letoun sloužící v britském RAF během druhé světové války. V průběhu druhé poloviny války se z něj stal jeden z nejúspěšnějších letounů používaných při útocích na pozemní cíle.", "tgt_summary": "Die Hawker Typhoon war ein Kampfflugzeug der britischen Hawker Siddeley Aircraft Co. Sie wurde während des Zweiten Weltkriegs ab 1941 von der Royal Air Force (RAF) eingesetzt. Die Maschine gehörte mit ihrer Nachfolgerin Tempest zu den größten und schwersten Jagdflugzeugen ihrer Zeit. Weil die Typhoon aufgrund des „dicken“ Tragflächenprofils oberhalb von 6100 m (20.000 Fuß) nicht die nötigen Flugleistungen für die eigentlich vorgesehene Aufgabe als Abfangjäger erreichen konnte, kam sie schließlich als Jagdbomber zum Einsatz. Die einmotorige und einsitzige Maschine wurde bei der zu Hawker Siddeley gehörenden Gloster Aircraft Company gebaut.", "id": 854156} {"src_title": "Karen Blixenová", "tgt_title": "Karen Blixen", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Karen Dinesen se narodila v Rungstedlunduu v severním Sjaellandu jako druhá dcera spisovatele a kapitána Vilhelma a Ingeborg Dinesen, rozené Westenholzové. Karen Blixenová se po celý život se nechtěla smířit s konvenčními představami své rodiny o postavení ženy. Původně si chtěla zvolit dráhu profesionální výtvarnice (studovala na výtvarné akademii), pokoušela se také o literární tvorbu a pod pseudonymem Osceola uveřejnila časopisecky dvě novely. Roku 1914 se provdala za svého švédského bratrance barona Brora Blixena-Fineca a společně s ním zakoupila farmu s kávovými plantážemi nedaleko Nairobi v Keni. Manželství však ztroskotalo, farma zkrachovala a po smrti svého anglického přítele Denise Finch Hattona se Blixenová nemocná a téměř bez prostředků vrátila do Dánska, kde pak v rodném Rungstedlundu severně od Kodaně žila po zbytek života. V průběhu let, která trávila v Africe pokračovala v literárních pokusech a vydala časopisecky loutkovou komedii \"Sandhedens haevn\" (1926, Jak se pravda pomstila). Prosadila se však až anglicky psanou a v USA velmi úspěšnou sbírkou novel \"Seven Gothic Tales\" (1934), kterou sama přeložila do dánštiny jako \"Syv fantastiske fortaellinger\" (1935, \"Sedm fantastických příběhu\"). Anglická verze vyšla pod autorským pseudonymem Isaak Dinesen, stejně jako další anglicky psaná díla Blixenové. Všechny její dánské knihy vyšly pod jejím vlastním jménem, většinou v jejím vlastním překladu do dánštiny. Léta strávená v Africe jsou inspirací polofiktivní a polovzpomínkové knihy \"\"Out of Africa\"\" – \"Min afrikanske farm\" (1937 – \"Africká farma\", č. 1948, Vzpomínky na Afriku, č. 1992). Úspěch prvních dvou knih zbavil Blixenovou existenčních starostí, stejně jako dlouhodobé onemocnění ji ale i tvorba stála mnoho sil a tak další díla přicházela s delšími přestávkami.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Blixenová psala dánsky i anglicky. Těžiště jejího díla je v útvaru dlouhé povídky. Děj většiny v z nich se odehrává v období od pol. 18. století do pol. 19. století, hrdiny jsou většinou postavy z vyšších společenských kruhů nebo naopak archetypální, sociálně nezařazení představitelé „duchovní aristokracie“, a jejich společným rysem je protinaturalistická vypravěčská technika s důrazem na osobu autora, respektive vypravěče, vyznačujícího se až božskou všemocností ve vztahu k literárním postavám (oblíbeným motivem Blixenové jsou loutky). V souladu s dobovou lokalizací děje charakterizuje novely i lehce archaizovaný a vysoce formalizovaný jazyk. Mezní situací příběhů Karen Blixen je obvykle chvíle existencionálního osudového rozhodování (v tom se autorka jeví jako dědička a pokračovatelka Sørena Kierkegaarda). Pronikavá autorská ironie, jež na sebe někdy bere podobu dekadentní, stylizované a na odiv stavěné cyničnosti, brání přehnanému patetizování. Snahu o zobecnění a širší psychologickou platnost příběhů podtrhují všudypřítomné vazby s dědictvím kulturního světa evropského i mimoevropského, v němž se postavy Blixenové pohybují. Pod pláštěm historických převleků skrývá Blixenová vysoce kritický postoj k měšťáckým hodnotám a úzkoprsé morálce. Moderní feministická kritika rovněž upozorňuje, že nositelem síly a energie jsou u Blixenové často ženské postavy, zatímco muži mívají spíše sklon ke slabošství. Africká farma (Den afrikanske farm, také pod názvem \"Vzpomínky na Afriku\" – 1992) je autobiografická próza, která byla veřejností velmi vstřícně přijata. Kniha je žánrovou směsicí vzpomínek, lyrizovaných popisů a esejistických úvah, čerpajících ze spisovatelčiných zážitků z doby pobytu v Africe. Děj sice nemá výrazný ucelený epický průběh, nicméně text je koncipován jako stylizovaný příběh o ztraceném ráji. Přestože Blixenová Afriku značně idealizuje, kniha nabízí řadu zajímavých postřehů o vztahu mezi různými kulturami a mezi přírodou a kulturou obecně. Film Podle jejích autobiografických knih byl v roce 1985 natočen oscarový film Vzpomínky na Afriku s Meryl Streepovou a Robertem Redfordem v hlavních rolích.", "section_level": 1}, {"title": "České překlady.", "content": "Česky vyšla následující díla Karen Blixenové, vždy v překladu Františka Fröhlicha.", "section_level": 1}], "src_summary": "Baronka Karen von Blixen-Finecke, rodným jménem Karen Christentze Dinesen (17. dubna 1885 Rungstedlund – 7. září 1962 Rungstedlund), byla dánská básnířka, spisovatelka a vypravěčka, která kromě svého vlastního jména psala pod pseudonymy Isaac Dinesen, Osceola a Pierre Andrezel. Pocházela z vyšších statkářsko-aristokratických kruhů. Její otec Vilhelm Dinesen byl rovněž literárně činný, pod pseudonymem Boganis vydal dva svazky \"Jagtbreve\" (Lovecké dopisy).", "tgt_summary": "Karen Blixen, eigentlich \"Karen Christence von Blixen-Finecke\", geborene \"Dinesen\", (* 17. April 1885 in Rungstedlund bei Kopenhagen; † 7. September 1962 ebenda) war eine dänische Schriftstellerin und 17 Jahre lang eine Kaffeefarmerin in Kenia. Ihr Pseudonym auf dem deutschen Buchmarkt ist meist Tania Blixen. Ihre englischsprachigen Bücher erschienen meist unter dem Pseudonym Isak Dinesen. Karen Blixen wurde in dem Film \"Jenseits von Afrika\" dargestellt. Ihr Werk ist von der Sehnsucht nach einer aristokratischen Weltordnung geprägt.", "id": 2025642} {"src_title": "Bobby McFerrin", "tgt_title": "Bobby McFerrin", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Robert „Bobby“ McFerrin Jr. se narodil v New Yorku, jeho otec, Robert McFerrin Sr., byl prvním afroameričanem, který zpíval jako člen Newyorské metropolitní opery a proslavil se také nazpíváním role Porgyho (kterého hrál Sidney Poitier) ve filmu Porgy a Bess. V roce 1958 se kvůli této roli přestěhovala celá rodina do Hollywoodu. První nástroj, na který se Bobby učil hrát, byl klarinet, ale kvůli rovnátkům byl donucen nástroj změnit a pokračoval studiem hry na klavír. Během studií se rozhodl pro kariéru muzikanta (poté, co zavrhl povolání kněze) a ještě na střední škole založil skupinu Bobby Mack Quartet. V roce 1977 skončila jeho kariéra klavíristy a začal vystupovat jako zpěvák, od 90. let vystupuje i jako dirigent.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební tvorba.", "content": "Bobby McFerrin se proslavil díky svému originálnímu stylu a unikátní technice zpěvu. Bobby dobře využívá svůj hlasový rozsah 4 oktáv a dokáže vytvořit iluzi dvojhlasného i vícehlasného zpěvu. Jeho vystoupení jsou založená na improvizaci a zapojení publika. Jako první zpěvák vyjel v roce 1983 na turné bez jakéhokoliv doprovodu a bez předem připraveného programu; v Evropě sklidil obrovský úspěch a ještě několikrát se do Evropy vrátil. Jeho dalším výrazným zápisem do historie bylo vydání alba The Voice v roce 1984; toto album vzniklo částečně z nahrávek evropského turné a bylo to historicky první album, které nahrál sólově zpěvák bez předabování a ukázal tak skutečné možnosti lidského hlasu. V té době také začal spolupracovat s jinými umělci a v roce 1985 vyhrál svoji první Grammy za píseň „Another Night in Tunisia“ (ve spolupráci s Manhattan Transfer). Největší úspěch přišel v roce 1988, kdy Bobby vydal album Simple Pleasures a v něm píseň Don't Worry Be Happy; album bylo nominováno na Grammy a hit Don't Worry Be Happy vyhrál cenu za nejlepší nahrávku roku a nejlepší skladbu roku, navíc se krátce po vydání vyšvihl na první místa skoro všech hitparád. Bobby o písni později řekl, že je mimořádně jednoduchá, vznikla ve spěchu jen tak mimochodem, a trochu jej mrzí, že to je právě to, proč ho zná celý svět. Místo, aby Bobby využil nabyté popularity, začal se věnovat studiu dirigování a v roce 1990, na své 40. narozeniny, dostal příležitost dirigovat Symfonický orchestr San Franciska. Krátce potom nahrál úspěšné album Hush s violoncellistou Yo-Yo Mou a podílel se na soundtracku několika filmů (mimo jiné Syn růžového pantera). V dnešní době stále koncertuje jako zpěvák a vystupuje jako dirigent s mnoha světoznámými soubory (jeho první album nahrané v pozici dirigenta bylo Paper Music z roku 1995). Jeho zatím poslední album \"Spirityouall\", bylo vydáno v roce 2013. Kromě čistě hudební tvorby vydal Bobby několik nahrávek pro děti (mimo jiné ve spolupráci s Jackem Nicholsonem); CD Elephant's Child z roku 1987 vyhrálo cenu Grammy za „Nejlepší nahrávku pro děti“.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Podle oficiálních stránek Grammy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Bobby McFerrin (* 11. března 1950, Manhattan, New York) je americký jazzový \"a capella\" zpěvák, skladatel a dirigent. Je držitelem mnoha ocenění, ale do povědomí široké veřejnosti se nejvíce zapsal skladbou Don't Worry, Be Happy.", "tgt_summary": "Bobby McFerrin (* 11. März 1950 in New York City, New York) ist ein US-amerikanischer Vokalkünstler, Sänger und Dirigent. Mit seiner außergewöhnlichen Gesangstechnik erreicht er einen enormen Stimmumfang und imitiert verschiedene Instrumente. McFerrin ist bekannt für seine unbegleiteten Solo-Konzerte.", "id": 1009919} {"src_title": "Antiochos IV. Epifanés", "tgt_title": "Antiochos IV.", "src_document": [{"title": "Židé a helenizace za Antiocha Epifana.", "content": "Jeruzalém a území obývané Židy se v době řecké nadvlády potácelo mezi politickými vlivy Seleukovské říše a sousední egyptské říše Ptolemaiovců. Část židovských aristokratů, kteří přestali praktikovat Tóru, podporovala helenizaci a přiklonila se na stranu Antiocha Epifana. Nedaleko jeruzalémského Chrámu byl vybudován gymnasion. V apokryfním židovské spisu, známém pod názvem Druhá kniha Makabejská (4:14–15), můžeme číst, že „ani kněží nebyli horliví v službách u oltáře, ale měli na mysli novoty. Oběti zanedbávali, protože spěchali, aby se mohli na cvičišti účastnit svévolného závodění v hodu diskem. To, čeho si vážili otcové, pokládali za nic, nade všecko jim byly helénské pocty.“ Když proti této praxi začal narůstat odpor ze strany Židů, kteří se drželi učení Tóry, vstoupil nakonec v roce 167 př. n. l. Antiochos Epifanés se svou armádou do Jeruzaléma a zcela zakázal židovské náboženství – zamezil vykonávání kultovních úkonů v Chrámu, zakázal zachovávání Šabatu, obřízku i čtení a studium Tóry. Zbožní Židé byli dokonce násilím nuceni k tomu, aby se účastnili obřadů pro helénské bohy. Poslední kapkou pro tyto Židy bylo, když 6. prosince 167 př. n. l. Antiochos Epifanés umístil do jeruzalémského Chrámu sochu Dia Olympského a na oltáři chtěl obětovat vepře. Zpočátku byl odpor spíše pasivní. Zbožní Židé hledali útočiště stranou od centra dění, někteří i na nehostinných místech v horách či v poušti. K organizovanému aktivnímu odporu se odhodlali až po události, ke které došlo asi v roce 165 př. n. l. ve vesnici Modi'in. Tam se starý kněz Matitjáš z hasmonejského rodu „vzepřel rozkazu obětovat modle, zabil královského úředníka i Žida ochotného obětovat a oltář zničil“. Na stranu Matitjáše se v následném ozbrojeném střetu postavilo i jeho pět synů. Nejvýznamnější z nich byl Jehuda zvaný Makabi (hebrejsky „kladivo“), známý též pod počeštěným jménem Juda Makabejský, který celé povstání dovedl k dílčímu, o to však významnějšímu vítězství. Pod jeho vedením se v roce 164 př. n. l. podařilo osvobodit Jeruzalém od všech helenizátorů a znovu posvětit Chrám. Na památku této události Židé slaví svátek Chanuka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Antiochos IV. Epifanés (z řeckého επιφανης, „zjevný, zřejmý, vznešený, slavný“) byl jedním ze syrských králů řecké dynastie Seleukovců, jež po smrti Alexandra III. Velikého, zvaného též Makedonský, ovládla asijskou část jeho veleříše. Otcem Antiocha Epifana byl Antiochos III. a matkou Laodiké III. Proti předpokladům Antiochos Epifanés nastoupil na trůn v letech 175–164 př. n.l., a to po smrti svého staršího bratra Seleuka IV. Filopatóra, jenž byl zavražděn svým kancléřem Héliodórem. Antiochos Epifanés započal s velmi pečlivou helenizací celé Seleukovské říše.", "tgt_summary": "Antiochos IV. Epiphanes (griech. \"der Erschienene (Gott)\"; * um 215 v. Chr.; † 164 v. Chr.) war ein König aus der Dynastie der Seleukiden. Er war der jüngste Sohn des Antiochos III. und der Laodike von Pontos. Laut Diodor galt Antiochos als mächtigster König seiner Zeit.", "id": 393695} {"src_title": "Únos ze serailu", "tgt_title": "Die Entführung aus dem Serail", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Únos ze serailu je komická opera o třech dějstvích. Její děj se odehrává v 16. století v Turecku. Konstance a její komorná Blonda jsou při vyjížďce na lodi uneseny piráty a prodány do Turecka, kde se do Konstance zamiluje zámožný Selim paša a do Blondy jeho dozorce Osmin. Pedrillo vypátrá, kde jsou obě dívky a dostává se do paláce (nechává se najmout jako správce pašových zahrad). Zároveň posílá vzkaz svému pánovi - Belmontemu. Zde začíná vlastní děj opery.", "section_level": 1}, {"title": "První dějství.", "content": "Belmonte se na návrh Pedrilla nechává najmout pašou jako stavitel, takže se dostává do paláce, kde Konstance mezitím odmítá vytrvalé dvoření Selima. Belmonte s Pedrillem naplánují útěk (svůj i obou mladých dívek) pomocí lodi, která právě v té době kotví v přístavu.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé dějství.", "content": "Blonda se od Pedrilla dozvídá o plánu útěku. Podaří se jim opít Osmina a všichni čtyři (Belmonte, Konstance, Pedrillo a Blonda) za pomoci provazového žebříku opouštějí palác.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí dějství.", "content": "Pedrillo a Blonda jsou na útěku chyceni Osminem, o něco později potká stejný osud i Belmonta a Konstanci. Osmin se raduje, protože předpokládá, že paša nechá všechny čtyři (nebo přinejmenším oba muže) usmrtit. Paša se zprvu opravdu rozhodne dát Pedrilla a Belmonta mučit za zneužití jeho důvěry, ale pak ukáže svou lepší tvář. Otec Belmonta je totiž jeho nepřítel, takže by se mu mohl mstít, ale nebude to dělat, protože je lepší oplatit křivdu šlechetností a nemstít se (což je vlastně pointa celé opery, vedle nehasnoucí lásky i v úplné beznaději). Z těchto důvodů rozhodnutí změní a nechává všechny čtyři odjet z přístavu na již dříve vyhlédnuté lodi. Pak je paša Salim oslavován a získává si respekt poddaných díky své šlechtnosti, ne krutosti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Únos ze serailu (v originále Die Entführung aus dem Serail) je název komické opery Wolfganga Amadea Mozarta z roku 1782. Autorem libreta je Gottlieb Stephanie podle textu divadelní hry Christopha Friedricha Bretznera. Opera je psána v takzvaném \"žánru Singspiel\" a obsahuje některé pěvecky obzvláště obtížné pasáže (například Osminova árie ze třetího dějství \"Ha, wie will ich triumphieren!\", obsahující poměrně náročnou koloraturu a velké D, jeden z nejnižších tónů vůbec požadovaných v klasické opeře).", "tgt_summary": "Die Entführung aus dem Serail (KV 384) ist ein Singspiel in drei Akten von Wolfgang Amadeus Mozart. Das Libretto verfasste Johann Gottlieb Stephanie. Die Uraufführung fand am 16. Juli 1782 im Burgtheater in Wien unter der Leitung des Komponisten statt.", "id": 874996} {"src_title": "Přímá akce", "tgt_title": "Direkte Aktion", "src_document": [{"title": "Původ pojmu.", "content": "Pojem uvedl do širokého povědomí v roce 1920 britský žurnalista William Mellor v knize \"Direct Action\" (Přímá akce), ačkoliv v textech některých anarchistických autorů se s ním operovalo již dříve, například americká anarchistka Emma Goldmanová v jednom ze svých článků napsala: \"„Přímá akce, která již osvědčila v ekonomické oblasti, je stejně účinná v oblasti individuální. Stovky omezení ovlivňují lidskou existenci, a pouze tvrdošíjný odpor k nim ji může konečně osvobodit.“\"", "section_level": 1}, {"title": "Použití přímé akce.", "content": "V historickém a politologickém diskurzu jsou přímé akce spojovány především s fašistickým hnutím, jehož stoupenci dávali přednost rychlému a jednoduchému řešení, většinou za použití násilí, před demokratickým vyjednáváním, kterým fašisté pohrdají kvůli údajné nedostatečné akceschopnosti. Příkladem přímé akce byl například Pochod na Řím, který byl především demonstrací síly, Křišťálová noc a další útoky i bojkot židů v nacistickém Německu; v českém prostředí například Židenický puč. Přímé akce jsou ústřední metodou také jiných radikálních hnutí, například anarchistického aktivismu a jsou prováděny také některými environmentalistickými skupinami jako jsou např. Greenpeace či Fronta za osvobození zvířat. Přímé akce jsou často prováděny afinitními skupinami. Existuje rovněž liberální pojetí přímé akce, pro které však není přímá akce způsob dosahování cílů, ale spíš taktika, jak přitáhnout pozornost médií a veřejného mínění, a tak ovlivnit rozhodování. Liberální přímá akce také potřebuje „demokratickou“ legitimizaci a měla by se tedy využívat tehdy, když úřady či jiné autority jsou těmi, kdo porušují zákony a pravidla. Přímá akce (občanská neposlušnost) by přesto měla být poslední možností, když se vyčerpají všechny dostupné prostředky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Přímá akce je forma občanské neposlušnosti, jejíž účastníci se snaží dosáhnout svého cíle rychle a přímo a nikoli jednáním prostřednictvím politických zástupců, politické lobby či symbolického protestu. Přímé akce mohou být násilné i nenásilné. Příklady přímých akcí zahrnují stávky, ničení majetku, teroristické útoky, sabotáže, hacking, blokády a další. V krajním případě i pokusy o státní převrat. Ačkoliv přímá akce nemusí být nutně nelegální a násilná, vždy zahrnuje porušení nějakých pravidel a předepsaných nebo obvyklých postupů, neboť právě v nich spatřují zastánci přímé akce překážku pro dosažení svých cílů. Přímá akce má pomoci dosažení \"vyšších cílů\" navzdory nefungujícímu nebo nepřátelsky nastavenému systému.", "tgt_summary": "Direkte Aktion ist ein Begriff aus der Sozialgeschichte und beschreibt den Versuch des direkten und unvermittelten Eingreifens in ökonomische und politische Zusammenhänge. Hier wird keine Macht an Interessenvertreter, etwa Parlamentarier oder Gerichte delegiert: Betroffene werden unmittelbar zur Durchsetzung ihrer Interessen tätig. Durch die Handlungen selbst muss die Erreichung des angestrebten Ziels direkt möglich sein. Dadurch grenzen sich Direkte Aktionen von indirekten wie beispielsweise dem Verfassen von Petitionen, dem Sammeln von Unterstützungserklärungen, dem Gründen von Parteien, Wahlkämpfen, Appellen an Herrschende usw. oder aber auch von Vergeltungsaktionen jeglicher Art ab. ", "id": 155085} {"src_title": "Liparské ostrovy", "tgt_title": "Liparische Inseln", "src_document": [{"title": "Název souostroví.", "content": "V Itálii je používán takřka výhradně název Eolské ostrovy, \"Isole Eolie\". Lipari je název největšího z Eolských ostrovů a současně je Lipari také hlavní centrum a město ostrova Lipari. Název ostrovů pochází z řecké mytologie od boha větrů Aiola (v češtině \"Aiolos\", latinsky \"Aeolus\", italsky \"Eolo\"), který na ostrovech sídlil. V některé české literatuře se pak také používá název ostrovů Aiolské ostrovy.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled ostrovů.", "content": "Menší ostrůvky: Basiluzzo, Dattilo, Lisca Bianca, Strombolicchio", "section_level": 1}, {"title": "Obecný popis.", "content": "Liparské ostrovy mají příjemné středomořské klima. Jejich pobřeží je členité, plné strmých útesů. Jsou zde místa vhodná k potápění, ale jen málo pláží. Krajinný ráz určují především výrazné kužele jednotlivých sopek. Ty pokrývá bujná středomořská vegetace. Jsou zde však i místa zcela holá, kde na povrch vystupuje světlá pemza plná kousků černého obsidiánu. Bezesporu největší přírodní zajímavostí je vulkanická činnost – na ostrovech Vulcano a Stromboli jsou dosud aktivní sopky. Na ostrovech nejsou velké hotelové komplexy ani průmyslové podniky (s výjimkou dolů na pemzu na ostrově Lipari). Nově stavěné penziony a soukromé vily slouží převážně jako letní sídla a obvykle se důsledně přidržují architektonického stylu daného starší zástavbou. Tato výstavba vede i k opětovnému osídlování odlehlejších částí ostrovů, v nedávné minulosti opuštěných místním obyvatelstvem stěhujícím se do měst na pobřeží. Ostrovy byly 30. listopadu 2000 pod číslem 908 zapsány na seznam Světového dědictví UNESCO.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Ostrovy byly osídleny koncem neolitu. V 6. století př. n. l. zde žili Řekové, v roce 252 př. n. l. Římané. Ve středověku zde často nacházeli útočiště piráti. Na ostrově Lipari, především ve stejnojmenném městě, je řada významných archeologických a stavebních památek (pevnost, katedrála).", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Vulkanické pásmo spojující Etnu s Vesuvem je stále aktivní. V Tyrhénském moři mezi Liparskými ostrovy a Neapolí se pod hladinou ukrývají činné sopky nemalých rozměrů. Stopy vulkanické činnosti v této oblasti jsou více než dva miliony let staré. Stáří samotných ostrovů je přibližně 350 tisíc let. Jejich nejmladší částí je od roku 183 př. n. l. Vulcanello. Tento původně samostatný ostrov byl v 16. století spojen proudy lávy s ostrovem Vulcano. Už od starověku se na ostrovech těží pemza a v dávné minulosti to byl i obsidián.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Spojení mezi jednotlivými ostrovy, se Sicílií a s pevninou je zajištěno pomocí trajektů a rychlých křídlových člunů pro osobní dopravu (tzv. \"aliscafi\"). Pravidelné linky vyplouvají z přístavu Milazzo na sicilském pobřeží. Mnohem řidší je spojení s městy Palermo na Sicílii a Neapol na Apeninském poloostrově. Na větších ostrovech (Lipari, Salina, Vulcano) funguje místní autobusová doprava. Na ostrově Alicudi a v lokalitě Ginostra na ostrově Stromboli, kde nejsou silnice, ale pouze schody, jsou jediným dopravním prostředkem soumaři.", "section_level": 1}, {"title": "Turistické informace.", "content": "V turistických informacích na třídě Vittorio Emanuele v centru Lipari, v knihkupectvích i v některých trafikách na Lipari a na Vulcanu jsou běžně k dostání podrobné mapy ostrovů. Přesné informace o ubytování, autobusové a lodní dopravě i o jednotlivých ostrovech lze nalézt na oficiálním webu \"comune di Lipar\"i a kromě toho i na četných dalších internetových stránkách, věnovaných turismu v této oblasti. Turistické značené cesty jsou zde ovšem spíše vzácné, s výjimkou ostrovů Panarea a Stromboli. Patrně nejvýhodnější místo pro ubytování je díky své poloze a dobrému spojení přístav Lipari na stejnojmenném ostrově. Lodní spoje jsou poměrně četné, avšak doprava je závislá na počasí. Může se stát, že loď vynechá některý přístav na trase, nebo že doprava bude přerušena na několik hodin, případně i do druhého dne.", "section_level": 1}], "src_summary": "Liparské ostrovy, také Eolské ostrovy () leží v Tyrhénském moři u severního pobřeží Sicílie v aktivním vulkanickém pásmu mezi Etnou a Vesuvem. Jsou to sopečné ostrovy, tedy vrcholky sopek vyčnívající nad hladinu. Jsou součástí italské provincie Messina, náležející k autonomní oblasti Sicílie. Šest ostrovů – Vulcano, Lipari, Panarea, Stromboli, Filicudi a Alicudi – tvoří jeden správní celek, comune di Lipari. Sedmý ostrov Salina s obcemi Santa Marina Salina, Malfa a Leni je samostatný a má vlastní správu.", "tgt_summary": "Die Liparischen Inseln oder auch Äolischen Inseln ( oder ) sind eine Inselgruppe im Tyrrhenischen Meer nördlich von Sizilien. Zur Inselgruppe mit einer Gesamtfläche von 115,4 km2 zählen sieben bewohnte Inseln mit etwa 13.768 Einwohnern (Stand: 31. Dezember 2009), die politisch zur Metropolitanstadt Messina der italienischen Region Sizilien gehören. ", "id": 2213185} {"src_title": "Mangalica", "tgt_title": "Mangalica-Schwein", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Mangalica byla vyšlechtěna roku 1833, kdy srbský kníže Miloš poslal uherskému palatinovi Josefovi darem dvanáct polodivokých, kudrnatých prasat ze srbské Šumadije. Ta byla dále křížena s rezavě zbarvenými szalontajskými prasaty a tmavými prasaty z Bakoňského lesa (kdysi i v Čechách populární \"bagouni\"). Jméno vytvořil Vuk Stefanović Karadžić spojením starogermánského výrazu \"mangh\" (\"kříženec\") se slovanskou ženskou koncovkou \"-ica\". Ve 2. polovině 19. a na počátku 20. století bývaly mladé mangalice (pod názvem bagoun) přiháněny na prodej do Českých zemí, Rakouska i Haliče. Sedlák obchodníkovi (jemuž se říkalo bagounkář) při koupi vyplatil zálohu a pokud se na podzim bagoun vyvedl, doplatil zbytek. Pokud ale prase do té doby uhynulo, obchodník jej byl povinnen nahradit. Po roce 1890 byl příhon prasat z veterinárních důvodů omezován. První světová válka a rozpad Rakouska-Uherska znamenaly konec příhonu mangalice do Českých zemí. Ve 20. století začali chovatelé o mangalici ztrácet zájem, důvodem byla její nízká plodnost - ve vrhu bývá šest, maximálně osm selat, pozdní vyspívání a příliš tučné maso. Spotřebitelé vyžadovali vepřové maso s nižším obsahem tuku. V roce 1973 byla mangalica vyhlášena za ohrožené plemeno a od roku 1974 existuje v Maďarsku státní podpora pro její chov jakožto genové rezervy. Zásah byl velmi úspěšný, neboť mangalica již není ohrožena a Maďarsko ročně vyprodukuje 60 000 kusů mangalice. Její chov se rozšířil i do jiných států včtně Slovenska a České republiky. Větší význam než chov v čisté linii však má v České republice její křížení s jiným plemeny prasat.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled a barevné rázy.", "content": "Plemeno se vyznačuje dlouhou vlnitou srstí, jíž vedle štětin tvoří i podsada. Nejčastěji se chovají mangalice plavé až bílé, s tmavým rypákem a koptýky, které zbarvením odpovídají původním srbským prasatům ze Šumadije. Černé mangalice mají více krve bakoňských prasat (bagounů), mohou být buďto celé černé a nebo, častěji, černé s bílým břichem a boky, Maďaři tomuto zbarvení říkají \"Fecskehasú\" (\"vlaštovčí břicho\"). Jen zřídka se chovají mangalice rezavě zbarvené, které mají více krve szalontajského plemene. Dospělá mangalica váží 300-350 kg, kanci bývají těžší než svině, výška v kohoutku dosahuje 80-85 cm.", "section_level": 1}, {"title": "Chov a využití.", "content": "Hustá, vlnitá srst mangalice dobře chrání před chladem a v létě jim nevadí, pokud mají možnost koupele ve vodě nebo válení v bahně. Mangalice se chovají celoročně venku, postačuje jim otevřená bouda, která je v zimě ochrání před sněhem a mrazivým větrem. Většinu potravy mangalice získávají spásáním trávy, pouze travou se však neuživí. Chovatelé je přikrmují kukuřičným šrotem, dýněmi, pařenými brambory. Mangalca roste mnohem pomaleji než bílá prasata, porážkové hmotnosti dosahuje až v druhém roce života. Mangalica patří mezi sádelná plemena prasat, na podzim a v zimě ukládá v těle velké množství sádla, tvořící více než polovinu její živé hmotnosti. mangalice patří mezi nejtučnější plemena prasat, ale její sádlo má vyšší podíl tzv. dobrého cholesterolu a nenasycených mastných kyselin než sádlo jiných plemen prasat (rozdíl činí 7-18%). Maso, ale především sádlo a slanina z mangalice hrají značnou roli v maďarské kuchyni, patří k základním surovinám při výrobě uherského salámu nebo čabajské klobásy. Připravuje se z ní také šunka a pečený bůček, možnost využití jejího masa v kuchyni ale limituje vysoká tučnost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mangalica, také \"mangalice\", \"mangalika\" nebo mangulica je primitivní plemeno prasat pocházející z Velké uherské nížiny. Vyznačuje se hustými, zvlněnými štětinami. Jedná se o plemeno sádelného typu.", "tgt_summary": "Das Mangalica-Schwein (auch: Mangalitza oder Mangaliza oder Wollschwein, seltener auch Schafschwein) ist eine ungarische Schweinerasse, die sich durch krause, wollartige Borsten auszeichnet.", "id": 394946} {"src_title": "Kosmatcovité", "tgt_title": "Mittagsblumengewächse", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kosmatcovité jsou sukulentní jednoleté nebo vytrvalé byliny či polokeře přizpůsobené růstu v suchých oblastech. Obvykle mají C4 nebo CAM metabolismus. Často obsahují alkaloidy, betalainy a rafidy šťavelanu vápenatého. Ve stoncích bývají koncentrické prstence vodivých svazků nebo střídající se prstence xylému a floému. Kořeny jsou nejčastěji vláknité, někdy i hlízovité. Listy jsou jednoduché, většinou vstřícné a bez řapíku, se zpeřenou ale nezřetelnou žilnatinou, silně sukulentní, s průhlednými buňkami ve středu čepele. Čepele listů mohou být ploché nebo s okrouhlým či trojúhelníkovitým průřezem anebo šupinovité. Palisty obvykle chybějí. Na povrchu listů bývá často voskový povlak. Květy jsou pravidelné, obvykle oboupohlavné, s češulí, jednotlivé nebo v úžlabních či vrcholových vrcholících. Okvětí je nerozlišené, obvykle z 5 více či méně srostlých lístků. Tyčinek je 5 až mnoho, vnější jsou často prodloužené a přeměněné ve staminodia nahrazující korunní lístky. Nitky tyčinek jsou volné nebo na bázi srostlé. Semeník je svrchní až spodní, srostlý ze 2 až 5 plodolistů. V každém plodolistu je 1 až mnoho vajíček. Plodem je lokulicidní, septicidní nebo kruhovitě pukající tobolka, někdy i dužnatá. Semena jsou bez endospermu a mohou mít míšek.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď kosmatcovité zahrnuje asi 2500 druhů ve 127 rodech. Největší rody jsou \"Conophytum\" (asi 290 druhů), \"Delosperma\" (150), \"Lampranthus\" (150) a \"Drosanthemum\" (100 druhů). Kosmatcovité jsou zastoupeny na všech kontinentech, četnost rodů a druhů je však velmi rozdílná. Centrum druhové diverzity je v jižní Africe, zatímco např. v celé tropické Americe je pouze 20 druhů v 7 rodech. Rody \"Sesuvium\", \"Tetragonia\" a \"Trianthema\" jsou pantropické. Mnohé druhy, původně pěstované jako okrasné rostliny, v klimaticky příhodných oblastech celého světa zdomácněly. Zástupci čeledi nejčastěji rostou v sušších oblastech tropů a subtropů se zimní deštivou periodou (mediterránní klima), časté jsou na pobřežních písčinách. V Evropské flóře jsou původní 3 druhy kosmatcovitých: \"Aizoon hispanicum\", \"Mesembryanthemum crystallinum\" a \"Mesembryanthemum nodiflorum\". Mimo to se v jižní a západní Evropě porůznu vyskytuje množství zdomácnělých, případně zavlečených druhů: \"Aptenia cordifolia\", \"Carpobrotus aequilaterus\", \"Carpobrotus edulis\", \"Carpobrotus glaucescens\", \"Disphyma crassifolium\", \"Drosanthemum floribundum\", \"Drosanthemum hispidum\", \"Erepsia heteropetala\", \"Galenia secunda\", \"Lampranthus deltoides\", \"Lampranthus falciformis\", \"Lampranthus glaucus\", \"Lampranthus multiradiatus\", \"Ruschia caroli\". V květeně České republiky není tato čeleď zastoupena, pouze čtyřboč rozložitá (\"Tetragonia tetragonoides\") je vzácně zavlékána na rumiště.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V klasické taxonomii byla čeleď kosmatcovité stejně jako dnes řazena do řádu hvozdíkotvaré (\"Caryphyllales\"). Někdy do ní byly řazeny i rody čeledi \"Molluginaceae\", případně byly rody \"Tetragonia\" a \"Tetragonocarpus\" řazeny do samostatné čeledi \"Tetragoniaceae\". Vymezení rodů je dosti proměnlivé, u některých taxonomů se lze setkat i se zařazením většiny druhů do velmi široce pojatého rodu \"Mesembryanthemum\". Kosmatcovité s petaloidními staminodii (\"Mesembryanthemoideae\" a \"Ruschioideae\") prošly bouřlivým rozvojem zejména v jižní Africe a také v Austrálii. Podle molekulárních studií tvoří monofyletickou skupinu. Podle kladogramů APG jsou kosmatcovité součástí monofyletické větve řádu hvozdíkotvaré zahrnující čeledi líčidlovité (\"Phytolaccaceae\"), nocenkovité (\"Nyctaginaceae\"), \"Lophiocarpaceae\", \"Barbeuiaceae\", \"Gisekiaceae\" a \"Sarcobataceae\". V současné taxonomii je čeleď kosmatcovité členěna na 4 podčeledi:", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Kosmatcovité jsou velmi dobře přizpůsobeny růstu v suchém a slunném prostředí. V pokožce dužnatých listů i stonků mají měchýřkovité buňky sloužící k uchovávání vody. V extrémních případech je celá rostlina redukována na pár vstřícných, téměř kulovitých listů. U některých rodů, např. \"Ophtalmophyllum\" a \"Fenestraria\", jsou listy válcovité a téměř celé skryté v půdě, na povrchu se objevuje pouze vrcholová část s průhledným 'oknem', přičemž zelené asimilující buňky jsou omezeny na tenkou vrstvu při okraji nebo na bázi listu. Květy kosmatcovitých bývají nápadné a lákají rozličný hmyz, zejména včely, vosy, motýly, mouchy a brouky. Většinou jsou cizosprašné. Drobná semena jsou obvykle šířena větrem nebo vodou. Tobolky některých druhů se otevírají jen pokud jsou vlhké. Semena zvláště z tobolek pukajících kolem dokola jsou do okolí rozstřikována deštěm. Některé druhy, zvláště z rodů \"Trianthema\" a \"Sesuvium\", mají velký areál rozšíření. Tato druhy jsou povětšině vázány na vlhké biotopy a semena jsou šířena vodou nebo ptáky. Ostatní druhy kosmatcovitých mají spíše omezené areály výskytu.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Čtyřboč rozložená (\"Tetragonia tetragonoides\"), nazývaná také novozélandský špenát, je používána jako zelenina. Rostlina pochází z Nového Zélandu, dnes je však pěstována po celém světě. Plody kosmatcovníku \"Carpobrotus edulis\" a \"Carpobrotus acinaciformis\" jsou jedlé a jako zelenina slouží i dužnaté listy. Šťávu z listů používají jihoafričtí domorodci při zánětech v krku, popáleninách apod., neboť má antiseptické účinky. Jedlé jsou i různé druhy kosmatce, např. australský \"Mesembryanthemum aequilaterum\" nebo chilský \"M. chilense\". Z plodů afrického druhu \"M. forskahlei\" si beduíni v povodí Nilu připravují chléb. Žvýkání kořenů některých druhů kosmatce, jako je \"Mesembryanthemum crystallinum\" a \"M. nodiflorum\", způsobuje díky obsahu alkaloidů (zejména mesembrin a mesembrenin) vizuální halucinace. Podobné alkaloidy obsahují i druhy \"Sceletium expansum\" a \"S. tortuosum\", používané jihoafrickými domorodci jako stimulans a narkotikum. Kosmatcovité jsou pěstovány především jako okrasné rostliny. Nejhojněji pěstovaná letnička z čeledi kosmatcovité je kosmatec sedmikráskovitý (\"Dorotheanthus bellidiformis\"). V některých oblastech se z nich stávají invazní rostliny, např. kosmatec (\"Mesembryanthemum\") v Kalifornii.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled rodů.", "content": "\"Acrodon\", \"Acrosanthes\", \"Aizoanthemum\", \"Aizoon\", \"Aloinopsis\", \"Amphibolia\", \"Antegibbaeum\", \"Antimima\", \"Apatesia\", \"Arenifera\", \"Argyroderma\", \"Astridia\", \"Bergeranthus\", \"Bijlia\", \"Braunsia\", \"Brianhuntleya\", \"Calamophyllum\", \"Carpanthea\", \"Carpobrotus\", \"Carruanthus\", \"Cephalophyllum\", \"Cerochlamys\", \"Chasmatophyllum\", \"Cheiridopsis\", \"Circandra\", \"Cleretum\", \"Conicosia\", \"Conophytum\", \"Corpuscularia\", \"Cylindrophyllum\", \"Daggodora\", \"Deilanthe\", \"Delosperma\", \"Dicrocaulon\", \"Didymaotus\", \"Dinteranthus\", \"Diplosoma\", \"Disphyma\", \"Dracophilus\", \"Drosanthemum\", \"Eberlanzia\", \"Ebracteola\", \"Ectotropis\", \"Enarganthe\", \"Erepsia\", \"Esterhuysenia\", \"Faucaria\", \"Fenestraria\", \"Frithia\", \"Galenia\", \"Gibbaeum\", \"Glottiphyllum\", \"Gunniopsis\", \"Hallianthus\", \"Hammeria\", \"Hartmanthus\", \"Hereroa\", \"Hymenogyne\", \"Ihlenfeldtia\", \"Jacobsenia\", \"Jensenobotrya\", \"Jordaaniella\", \"Juttadinteria\", \"Khadia\", \"Knersia\", \"Lampranthus\", \"Lapidaria\", \"Leipoldtia\", \"Lithops\", \"Machairophyllum\", \"Malephora\", \"Malotigena\", \"Marlothistella\", \"Mesembryanthemum\", \"Mestoklema\", \"Meyerophytum\", \"Mitrophyllum\", \"Monilaria\", \"Mossia\", \"Namaquanthus\", \"Namibia\", \"Nananthus\", \"Nelia\", \"Neohenricia\", \"Octopoma\", \"Oophytum\", \"Orthopterum\", \"Oscularia\", \"Ottosonderia\", \"Peersia\", \"Phiambolia\", \"Pleiospilos\", \"Plinthus\", \"Prepodesma\", \"Psammophora\", \"Rabiea\", \"Rhinephyllum\", \"Rhombophyllum\", \"Roosia\", \"Ruschia\", \"Ruschianthemum\", \"Ruschianthus\", \"Ruschiella\", \"Sarcozona\", \"Schlechteranthus\", \"Schwantesia\", \"Scopelogena\", \"Sesuvium\", \"Skiatophytum\", \"Smicrostigma\", \"Stayneria\", \"Stoeberia\", \"Stomatium\", \"Tanquana\", \"Tetragonia\", \"Titanopsis\", \"Trianthema\", \"Tribulocarpus\", \"Trichodiadema\", \"Vanheerdea\", \"Vanzijlia\", \"Vlokia\", \"Wooleya\", \"Zaleya\", \"Zeuktophyllum\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Kosmatcovité (\"Aizoaceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu hvozdíkotvaré (\"Caryophyllales\"). Jsou to sukulentní byliny často neobvyklého vzhledu a s nápadnými květy. Rostou v teplých oblastech celého světa, nejvíce druhů je v jižní Africe. Pěstují se jako zajímavé sukulenty a některé druhy také jako venkovní letničky. Čeleď je v malém měřítku zastoupena i v jižní a západní Evropě.", "tgt_summary": "Die Mittagsblumengewächse (Aizoaceae) sind eine artenreiche Pflanzenfamilie in der Ordnung der Nelkenartigen (Caryophyllales). Ihr Verbreitungsschwerpunkt ist das südliche Afrika (Capensis). Auch in Australien sind viele Arten heimisch. ", "id": 251300} {"src_title": "Quartier du Montparnasse", "tgt_title": "Montparnasse", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Neobvyklé pomístní jméno vzniklo již v 18. století poblíž bývalé obce Vaugirard, která je dnes součástí města Paříže a označovalo území ležící na hranici současného 6. a 14. obvodu. Odkazuje na horu Parnas v centrálním Řecku, na které se podle řecké mytologie zdržovaly múzy. Takto označovali studenti Latinské čtvrti ironicky hromadu trosek, které vznikly už před rokem 1725 jako umělé návrší na dnešní křižovatce ulic \"Boulevard du Montparnasse\" a \"Boulevard Raspail\". Název byl později použit při založení ulice \"Rue du Montparnasse\" v roce 1773 a tím dal v polovině 19. století název celé čtvrti.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Území dnešní čtvrti leželo tradičně mimo hranice města a bylo k Paříži připojeno spolu s dalšími obcemi až v roce 1860. Původní pahorek, který nesl jméno Montparnasse, byl při stavebních úpravách odstraněn již v 18. století. Krátce po Francouzské revoluci zde bylo otevřeno mnoho tanečních sálů a kabaretů. Světová výstava roku 1889 a bohatý umělecký život na Montmartru přitáhly do města množství umělců z různých zemí, takže se Paříž stala centrem moderny. Tehdy nepříliš módní čtvrť Montparnasse nabízela levné ubytování a mnoho kaváren a podniků, takže se po první světové válce stala domovem mnoha osobností. Mezi umělce, kteří pobývali a tvořili v této čtvrti, patřili Pablo Picasso, Guillaume Apollinaire, Henri Rousseau, Ossip Zadkine, Marc Chagall, Chajim Soutine, Amedeo Modigliani, Ezra Pound, Marcel Duchamp, Jean Cocteau, Constantin Brâncuşi, Paul Fort, Juan Gris, André Breton, Salvador Dalí, Jean-Paul Sartre, Henry Miller, Django Reinhardt, Joan Miró a na konci svého života Edgar Degas. Vedle malířů, sochařů a spisovatelů byl významnou postavou fotograf Man Ray, který měl svůj první ateliér v hotelu des Écoles v ulici \"Rue Delambre\" č. 15, kde s ním rovněž pobývala modelka Alice Prin zvaná \"Kiki z Montparnassu\". Součástí této umělecké komunity byli i mnozí umělci ze Spojených států či dalších zemí jako David Herbert Lawrence, Ernest Hemingway, Gertrude Steinová, William Faulkner, Francis Scott Fitzgerald s manželkou Zeldou, James Joyce a další. Místa setkávání umělců představovaly zdejší kavárny, bary a hospody, především kolem dnešního náměstí \"Place Pablo-Picasso\". Nejoblíbenějšími podniky byly kavárny \"Le Dôme\", \"Closerie des Lilas\", \"La Rotonde\", \"Le Sélect\", \"La Coupole\" nebo \"Le Bœuf sur le toit\" (existují dodnes), jejichž majitelé mnohdy vycházeli nepříliš movitým umělcům vstříc. Ti mohli zabírat stůl po celý večer za jednotnou cenu. Pokud umělci nemohli platit účet, vlastník \"La Rotonde\", Victor Libion, často přijal jako platbu výkres. Také zdi kaváren byly posety množstvím uměleckých děl a vytvářely improvizované galerie. V případě příliš ostré výměny názorů mezi umělci byla obsluha zvyklá nevolat policii. Čtvrť nepřitahovala jen umělce, ale stala se také dočasným domovem i různým politickým uprchlíkům jako byli Lenin, Lev Trocký, Porfirio Díaz a Symon Petljura. Montparnasse dosáhl svého vrcholu během 20. let 20. století. Ve 30. letech se zdejší společnost proměnila a druhá světová válka vývoj přerušila a zcela změnila ráz zdejší čtvrti. Po jejím skončení Montparnasse již nikdy nezískal v uměleckých kruzích svou tehdejší slávu a význam.", "section_level": 1}, {"title": "Montparnasse dnes.", "content": "V 60. letech 20. století bylo rozhodnuto vytvořit z Montparnassu obchodní čtvrť levého břehu a pozměnit tak dosavadní tvář této historické lokality. Staré železniční nádraží bylo zbořeno a na jeho místě bylo postaveno nové Nádraží Montparnasse a nedaleko od něj obchodní centrum a Tour Montparnasse. Montparnasse se tak proměnil na čtvrť, která je přes den obchodní čtvrtí a večer nabízí množství barů, kaváren a kin. V roce 1998 bylo na \"Avenue du Maine\" otevřeno Musée du Montparnasse, které navazuje na bývalou uměleckou slávu v této čtvrti. Muzeum proto představuje pouze moderní umění.", "section_level": 1}], "src_summary": "Quartier du Montparnasse (doslovně \"čtvrť Hora Parnas\") je 53. administrativní čtvrť v Paříži, která je součástí 14. městského obvodu. Má rozlohu 112,6 ha a ohraničují ji ulice \"Boulevard Saint-Jacques\", \"Place Denfert-Rochereau\" a \"Rue Daguerre\" na jihu, \"Avenue du Maine\" na jihozápadě, \"Rue du Départ\" na západě, \"Boulevard du Montparnasse\" a \"Boulevard de Port-Royal\" na severu a \"Rue de la Glacière\" na východě. Čtvrť proslavili především umělci, kteří zde žili a tvořili mezi světovými válkami.", "tgt_summary": "Das Quartier de Montparnasse [] ist ein Stadtviertel von Paris, benannt nach einem künstlichen Hügel an der heutigen Place Pablo-Picasso, der in den 1760er Jahren abgetragen wurde. Der ehemals zur Gemeinde von Montrouge gehörende südliche Teil von Montparnasse wurde zusammen mit anderen Randbezirken am 1. Januar 1860 eingemeindet und bildet seitdem das 53. von 80 Pariser Quartiers. Heute wird der Name auch über die Quartiersgrenzen hinaus angewandt und steht synonym für die künstlerische Szene der École de Paris, die sich in den 1910er und 1920er Jahren in den Straßen um die Place Pablo-Picasso ansiedelte.", "id": 2377665} {"src_title": "Moroův reflex", "tgt_title": "Moro-Reflex", "src_document": [{"title": "Moroův reflex.", "content": "Moroův reflex je jedním z nejzřetelnějších a nejběžnějších reflexů vyskytujících se u novorozenců a kojenců. Tento reflex se skládá z několika pohybů. Nejdříve jde o náhlý, symetrický pohyb rukou nahoru a do stran, dlaně jsou otevřené a dítě se nadechuje. Některé děti na chvíli strnou – zrychluje se tep, zvyšuje krevní tlak a rudne kůže na hlavě. Nakonec přichází postupné vracení rukou k tělu jakoby do objetí, spolu s výdechem a často pláčem či křikem. Reflex může být spuštěn téměř jakýmkoliv intenzivním senzorickým podnětem, avšak dnes se nejčastěji jako spouštěč používá pocit dítěte, že přepadne dozadu. Novorozenci či kojenci se zvedne hlava a část zad a následně se pustí, aby dítě padalo dozadu. Je však samozřejmě potřeba dítě brzo zachytit, aby nenarazilo hlavou na podložku. Dítě má pocit, že padá, a spustí se tak Moroův reflex. Tento způsob je nejúčinnější, ale někdy se používá i hlasitý zvuk či položením dítěte na podložku, se kterou se následně trhne. Reflex je pozorovatelný ihned po narození dítěte a přetrvává většinou do 4 měsíce věku dítěte. Některé studie uvádějí přetrvávání reflexu až do 6 měsíce, kdy jeho výskyt ještě není patologický, ale v pozdějším věku již ano.", "section_level": 1}, {"title": "Autor konceptu a jeho nástupci.", "content": "Autorem reflexu je Ernst Moro, který se narodil 8. prosince 1874 v Ljublaně, hlavním městě Slovinska. Stal se pediatrem a jeho kariéra začala v Eschrerichově laboratoři, kde zkoumal fyziologii zažívání u novorozenců. V roce 1908 docílil mezinárodní prestiže díky svému kožnímu testu na tuberkulózu. Moroův reflex popsal roku 1918. Byl také habilitován profesorem pediatrie na univerzitě v Heidelbergu. Moro odešel z nemocnice, kde pracoval, roku 1936, kdy se k moci dostali Nacisté, neboť jeho žena byla židovského původu. Provozoval soukromou praxi a v roce 1948 odešel do důchodu Pro Mora byl reflex v první řadě odezvou na strach a cítil, že pohyby rukou dítěte, které se přibližují v jakémsi sevření, představují snahu dítěte o obejmutí matky. Aspekt obejmutí velmi zdůrazňoval, a i proto reflex ve své práci pojmenoval „Umklammerungs-reflex“ (v angličtině „clasping reflex“; clasp = obejmutí, sevření). Tři roky po první Morově zmínce o tomto reflexu, jej podrobněji popsal Freudenberg E. ve své práci „Der Morosche Umklammerungs- reflex und das Brudzinskische Nachenzeichen als Reflexe des Sauglingsalters,“, kde se zaměřil i na pohyby nohou, které však nejsou natolik zřetelné. Zabýval se také otázkou původu reflexu a zkoumal, v jakém věku je přítomný.", "section_level": 1}, {"title": "Absence/abnormality.", "content": "Absence Moroova reflexu u novorozence a mladšího kojence může být v důsledku komplikací při porodu, přidušení, nitrolebečního krvácení, infekce, vrozené deformace mozku a dalších aspektů. Asymetrická reakce často značí lokální poškození, například poškození skupiny nervů vedoucí do jedné z paží. Naopak přehnaná reakce dítěte na podnět může být způsobena užíváním drog matkou během těhotenství. Reflexy v současnosti slouží jako kontrola normálního vývoje mozkových funkcí.Autoři některých studií však popisují asymetrickou reakci i u zdravých novorozenců a kojenců. A naopak například u žádného z novorozenců se zlomeninou klíční kostí nebyl Moroův reflex asymetrický. Moroův reflex je tedy ohledně zkoumání zdravotního stavu dítěte důležitý, ale neměl by být diagnosticky přeceňován.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt u předčasně narozených dětí.", "content": "Jak bylo zmíněno výše u popisu Moroova reflexu, reflex se skládá z extenze a abdukce paže, ale také následně z její flexe a přitažení k tělu. Extenze byla u předčasně narozených dětí přítomná již ve 25 týdnech PCA (PCA = post-conceptual age: součet věku dítěte v týdnech v době narození a týdnů od narození). Druhá část reflexu se objevovala od 28 týdnů PCA a kompletní Moroův reflex byl u více než poloviny předčasně narozených dětí přítomný od 37 týdnů PCA.", "section_level": 1}, {"title": "Moroův reflex a ADHD.", "content": "Dlouho přetrvávající primitivní reflexy mohou, ale také nemusí, být spojeny s určitými neuropsychiatrickými onemocněními. Co se týče propojení primitivních reflexů nebo Moroova reflexu konkrétně s ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder, hyperkinetická porucha), tak zde nenajdeme příliš vědeckých poznatků. V několika málo provedených studiích však najdeme, že diagnóza ADHD může být opravdu blízce spojena s přetrváváním Morova reflexu. Může se tak dít proto, že přetrvávající reflex negativně ovlivňuje zrání kognitivních a motorických funkcí, a prostřednictvím rozvinutí ADHD jsou kompenzována některá nedokončená vývojová stádia v těchto oblastech. Ve výzkumech tohoto tématu se však stále nacházejí velké mezery a pro potvrzení spojení mezi ADHD a přetrváváním Moroova reflexu je potřeba jich uskutečnit více.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Ve své práci Moro zdůrazňoval objímací aspekt reflexu a tvrdil, že je to primitivní pohyb podobný tomu, jaký můžeme pozorovat u primátů, kteří instinktivně objímají své matky a chytají se jich. Někteří autoři zase zdůrazňují fázi extenze paží. Pravý význam reflexu zůstává stále neobjasněn, ale nejčastěji bývá vysvětlován jako fyziologická reakce těla na náhlé nebo potenciální nebezpečí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Moroův reflex spadá do kategorie tzv. primárních reflexů, které jsou součástí běžného raného vývoje. Každý reflex se však vyskytuje pouze do určitého věku dítěte a poté postupně vymizí. Pokud se reflexy u novorozence či kojence neobjevují, anebo přetrvávají i tehdy, kdy už měly vymizet, může jít u dítěte o nějaký závažný neurologický problém, například na základně abnormálního vývoje mozkových funkcí.", "tgt_summary": "Der Moro-Reflex (Klammerreflex, Umklammerungsreflex) tritt bei Jungtieren vieler Säuger auf. Er wurde nach dem Arzt Ernst Moro benannt, der den Reflex 1918 beschrieb. ", "id": 182511} {"src_title": "Důvěra", "tgt_title": "Vertrauen", "src_document": [{"title": "Problematika definice.", "content": "Jelikož pojem důvěra zasahuje do mnoha vědeckých oblastí, jako je sociologie, psychologie, ekonomie, politologie či filosofie, existuje tak i několik náhledů na jeho vymezení, odvíjející se nejenom od studijních oborů, ale i od teoretiků samotných (viz Vývoj pojmu). Původně byl pojem důvěra pojímán jako součást víry. Modernější chápání důvěry můžeme spatřit u francouzského myslitele Blaise Pascala v 16.století, který ji pojímá jako spojení víry a rizika. Velký sociologický slovník vymezuje důvěru jako „typ postoje a zároveň mezilidského vztahu, který vyvolává pocit jistoty plynoucí z přesvědčení, že partner komunikace (osoba, instituce) splní určitá očekávání“. Různých výměrů pojmu je celá řada, všechny se ale shodují v tom, že se jedná o pocitový vztah k okolí, který se zakládá na předpokladu, že okolí dodrží námi očekávané modely chování a jednání.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj pojmu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Lingvistické hledisko.", "content": "Význam slova důvěra se v různých jazycích liší a v průběhu času proměňuje. Anglický výraz (trust) pochází původně z dánštiny či norštiny, kde označuje pomoc, podporu, pravdu a pohodlí. Jako ekvivalenty důvěry uvádí Oxfordský etymologický slovník jistotu, spolehlivost, poctivost, věrnost či závazek vůči někomu. Naproti tomu ve francouzštině vychází důvěra (\"confiance\") od slova víra (\"foi\") a významově se blíží naději, afektivní či vášnivé víře. Tyto charakteristiky poukazují na rozdílné pojetí důvěry v anglosaské a románské kultuře: anglický výraz klade důraz na racionalitu a praktičnost, kdežto z francouzštiny je cítit silnější intuitivnost, citlivost, až naivita.", "section_level": 2}, {"title": "Sociologické koncepce.", "content": "Problematika důvěry má v rámci sociologie dlouhou tradici. V souvislosti s utvářením společnosti se jí zabývali například angličtí filozofové Thomas Hobbes, který ve spisu Leviathan tvrdí, že v přirozeném stavu panuje mezi lidmi nedůvěra a strach, tudíž je dobře, že je uzavřena společenská smlouva a stát vede autoritativní vládce, nebo John Locke. Locke vyzdvihuje význam důvěry mezi občany jakožto předpoklad k fungující společnosti. Mezi klasiky sociologie pak fenomén důvěry zkoumal Alexis de Tocqueville ve spojitosti s důležitostí občanského sdružování pro demokracii nebo Emile Durkheim. Durkheimova teorie uvádí, že důvěra je spojena s tím, na jaké úrovní je společnost rozvinuta z hlediska dělby práce. Tam, kde se dělba práce nerozvinula, převládá pouze mechanická solidarita daná podobností lidí. Ve společnostech s diferenciací práce dochází k pravé důvěře mezi lidmi, která je založena na nutné závislosti jednoho člověka na druhém. Prvním, kdo uvažoval o důvěře jako o samostatném tématu, byl až německý sociolog Georg Simmel. Důvěru zkoumal v souvislosti se sociálními vztahy a společností, kterou vnímal jako neustálý proces fungující na principu reciprocity. Simmel ovšem nestudoval fenomén důvěry jen v oblasti mezilidských vztahů, tedy jako interpersonální důvěru. Zabýval se zároveň institucí peněz (kniha Philosophie des Gelsdes), díky čemuž posunul důvěru do oblasti neosobních vazeb, tedy k důvěře v makrosociální entity. Proces směny je dle Simmela ovlivněn veřejnou důvěrou ve vládu, která peníze vydává, a důvěrou v trvalost, určitou stabilitu a budoucí směnitelnost peněz. Německý sociolog také významně přispěl k definování důvěry z funkcionalistického hlediska, když ji označil za určitého prostředníka mezi věděním a nevěděním. Právě v situaci polovědomí, kdy jedinec nezná veškeré informace o druhé straně, je nezbytný akt důvěry, kterým se jedinec dokáže přenést přes neznámé a vztah navázat. Na Simmela navazuje svou ucelenou koncepcí německý sociolog Niklas Luhmann, který zdůrazňuje nárůst důležitosti důvěry s rozvojem moderní společnosti. Soustřeďuje se především na roli důvěry v rámci komunikace a její odlišení od pojmu důvěřivost. Důvěřivost na rozdíl od důvěry nevyžaduje angažovanost a týká se vztahu aktérů k funkčním systémům, například ekonomickým či politickým. Na tuto koncepci později kriticky navazuje britský sociolog Anthony Giddens, který zkoumá fenomén důvěry jako typický rys pozdně moderní doby, přičemž tvrdí, že celý institucionální aparát modernity závisí právě na důvěře. Na rozdíl od Luhmanna, který spojuje důvěru s konkrétními okolnostmi, ve kterých jedinci vědomě zvažují alternativní jednání, vidí Giddens důvěru jako kontinuální stav. Podle Luhmana: “Když se zdržíš jednání, nevystavuješ se riziku.” Giddens v opozici navrhuje nevztahovat pojem k přítomnosti času a prostoru, jelikož existence důvěry vychází z nedostatku úplných informací. Giddensovy úvahy ovšem, jak sám přiznává, vycházejí z tzv. utopického realizmu, ve svém pojetí totiž pracuje s ideální představu důvěry a zapomíná na mnohá úskalí či možnosti zneužití. Mezi další teoretiky důvěry druhé poloviny 20. století patří americký politický ekonom Francis Fukuyama, který považuje důvěru za nezbytnou podmínku ekonomické prosperity, dále pak americký sociolog Adam B. Seligman, který analyzuje fenomén důvěry z historického hlediska souvisejícího s procesem diferenciace rolí či polský sociolog Piotr Sztompka, který klade důraz na kulturní dimenzi důvěry.", "section_level": 2}, {"title": "Kategorizace důvěry.", "content": "V sociologickém diskurzu existuje mnoho náhledů na dělení důvěry, Jednou zmožných klasifikací je dělení dle typu objektu, ke kterému se důvěra vztahuje. Podle tohoto přístupu se důvěra rozděluje na intrapersonální (sebedůvěru), interpersonální (mezilidská důvěra) a důvěru systémovou, která se dále dělí, podle jednotlivých systémů.", "section_level": 1}, {"title": "Sebedůvěra.", "content": "Pojem sebedůvěra lze definovat jako spoléhání na sebe sama. Sebehodnocení, sebereflexe, na co věříme, že máme. Zintenzivnění osobní důvěry probíhá prostřednictvím sebezkoumání. Podle Giddense se tak objevování sebe sama stává projektem zahrnutým reflexivity modernity, kdy jednotlivec hledá sebepojetí ve světě abstraktních systémů. Zaujetí rozvojem sebe sama může být chápáno jako narcistní a hédonistické. Takové zaujetí může pramenit z rozpadu starých pospolitních řádů ve společnosti či být důsledkem sociální manipulace. Na druhou stranu je starost o naplnění osobní identity také pozitivním osvojením okolností, vznikající působením globálních vlivů na každodenní život. Abraham Maslow, americký psycholog, označil seberealizace jako existenční potřebu naplnit své schopnosti a snažit se být nejlepším, jakým jen individuum může být. Mimo jiné definoval seberealizované osoby schopností vnitřní etiky, která není závislá na vnějším systému, autoritě.", "section_level": 2}, {"title": "Interpersonální důvěra.", "content": "Silná psychologická potřeba nacházet druhé, kterým můžeme důvěřovat, ovlivňuje jedince. Potřeba lidského individua důvěřovat je podle neopsychoanalytika Erika Eriksona nejintenzivněji utvářena v období kojeneckého věku. Tehdy v závislosti na okolních faktorech, jako je mentální nastavení matky či stabilita stimulů, buď vzniká, anebo nevzniká důvěra v sebe sama, v okolí a také důvěra k blízkým. Mezi pospolité vztahy stavějící na důvěře a vzájemnosti můžeme řadit: vztahy samy o sobě, příbuzenské svazky, vztahy fungující na intimitě sobě rovných (přátelství) a vztahy založené na sexuální intimitě, tedy vztahy partnerské. Kvůli urychlující se globalizaci se zesílilo propojení intimních záležitostí každodenního života s abstraktní mi systémy. Důvěra na osobní úrovni se tak stává projektem, na kterém by zúčastněné strany měli pracovat, prostřednictvím otevřenosti, laskavosti a vřelosti, tedy vzájemném procesu sebeotvírání. Německý sociolog Ferdinand Tönnies rozvíjí problematiku lidského soužití a potvrzuje, že růst individualismu je negativním důsledkem civilizačního pokroku ve společnosti. Také přichází s pojmy Gemeinschaft a Gesellschaft, čímž proti sobě staví pospolitý charakter tradiční společnosti, ve kterém funguje sociální důvěra, a neosobnost moderního života.", "section_level": 2}, {"title": "Systémová důvěra.", "content": "Kromě důvěry mezi jednotlivci, která předpokládá dlouhodobou známost a tím vzniklou odůvodněnou důvěrnou znalost, existuje i důvěra v abstraktní systémy. Tato důvěra je nastolována mezi laickou veřejností a představiteli abstraktních systémů pomocí přístupových bodů, kde se setkávají tzv. tvářné a beztvářné závazky. K této koncepci dospěl při svých úvahách o vztahu mezi interpersonální a systémovou důvěrou Anthony Giddens. Tvářné závazky se dle něj týkají důvěry v konkrétní osoby, tedy vztahů, v nichž se aktéři setkávají tváří v tvář, kdežto netvářné závazky se vztahují k neosobním principům a abstraktním systémům. V jistých případech se kontakt mezi jednotlivci a skupinami, představujícími tyto systémy, ani nepředpokládá. Tomuto procesu se říká vyvázání, kdy dochází k vytržení sociálního vztahu z místního kontextu. Abstraktní systémy se dají rozdělit na symbolické znaky, jako jsou například peníze či expertní systémy. Důvěra v expertní systémy je utvářena především v raném věku pomocí „skrytých učebních osnov“. Dítěti je předáván nejen obsah technických poznatků, ale i bezpodmínečná úcta k technickému vědění. Jedna z příčin důvěry ve vědu je její spolehlivá pověst vědění. Postoje důvěry jsou ovlivňovány zkušenostmi v přístupových bodech a aktualizovaným věděním například prostřednictvím médií.", "section_level": 2}, {"title": "Důvěra ve společnost jako celek.", "content": "Mezi nejdůležitější prostředky, jimiž společnosti důvěru podporují, patří slib a přísaha, společenský mrav, právo a peníze. Dodržování daného slova, slibu a přísahy se ve všech známých společnostech vysoce hodnotí a jejich porušení se může trestat. Zásada „sliby je třeba dodržovat“ (\"pacta sunt servanda\") se od římských dob pokládá za základ práva. Právo sice nemůže zločinům úplně zabránit, jeho smysl je však podle německého sociologa N. Luhmanna v tom, že podporuje důvěru ve společnost a očekávání spravedlnosti. Moderní ekonomie objevila význam očekávání a důvěry pro hospodářství a finanční krize jsou do značné míry krizemi důvěry v instituce a investice. Moderní peníze (fiduciární peníze, angl. \"fiat money\") nemají žádnou materiální hodnotu a jsou založeny pouze na důvěře.", "section_level": 3}, {"title": "Politologický koncept.", "content": "Z politologického pohledu je s důvěrou nejvýrazněji spojena demokracie. Na rozdíl od diktatury nebo monarchie, kde se o vládě rozhoduje jinak, v demokracii rozhodují o oprávnění vládnout občané tím, že se sami rozhodují, komu tuto důvěru dají. Vládnout bude člověk nebo skupina, které dal důvěru největší počet voličů. Na druhé straně se demokratická vláda legitimuje právě a pouze tím, že získala důvěru voličů. Ani sebe dokonalejší volební procedura však nemůže zaručit, že volební kandidáti své voliče neoklamou falešnými sliby a podobně. Proto se i zde hovoří o důvěře, která nikdy není jistotou.", "section_level": 3}, {"title": "Další přístupy k dělení.", "content": "Další možnou klasifikaci důvěry nabízí americký sociolog Orlando Patterson který nerozlišuje pouze mezi důvěrou osobní a neosobní, ale i mezi důvěrou přímou a nepřímou. Přímá důvěra dle Pattersona souvisí primárně se vztahem mezi dvěma lidmi, ale může exisovat i ve větší skupině, jejíž členové se rozhodli vložit důvěru v jedinou, známou osobu. Nepřímá důvěra pak odkazuje na vztah, v němž figuruje třetí strana, která nemusí být aktérovi, jenž vkládá důvěru, známá. Odlišnou kategorizaci uvádí francouzští sociologové Phillippe Bernoux a Jean-Michel Servet, kteří rozlišují mezi důvěrou vertikální a horizontální. Vertikální důvěra se objevuje v hierarchických vztazích mezi nadřízenými a podřízenými a to buď v určité komunitě, organizaci nebo v celé společnosti. Kdežto horizontální důvěra je důvěrou mezi sobě rovnými. Důvěru lze také dělit podle poměru důvěřivých prvků ku celku na všeobecnou (druhé straně bezmezně věříme) či specifickou, která je omezena na určité oblasti schopností či vlastností druhé strany. Jednotlivec může například důvěřovat lékařovi v jeho odborných znalostech, ale již méně jeho schopnosti hrát na klavír.", "section_level": 2}, {"title": "Důvěra a genderové rozdíly.", "content": "V roce 1997 vydali S. E. Cross a L. Madson publikaci \"\", ve které tvrdí, že na mezilidské vztahy a důvěru se od nich se odvíjející může mít vliv i naše pohlaví. Zatímco muži sami sebe vnímají a o sobě často referují jako o nezávislých, ženy samy sebe rády definují v rámci větších celků. Ženy rády hovoří o skupinách, do kterých patří, a často se ztotožňují s vlastnostmi oněch větších celků. Na rozdíl od toho muži spíše hovoří o jejich oddělenosti od větších skupin. Ženy kladou větší důraz na blízkost a intimitu vztahů s jednotlivými členy skupiny, muži zase na celkovou identitu a cíle skupiny. Podle toho se odvíjejí i rozdíly mezi důvěrou mužů a žen. Podle výzkumu, který proběhl v roce 2004 na univerzitě v americkém Ohiu mezi 147 studenty (z toho 79 mužů, 68 žen) za pomocí kladení otázek mířených na zjištění míru důvěry ve skupinách v kontextu genderových rozdílů, se došlo k závěru, že ženy výrazně více důvěřují jednotlivým členům skupiny, se kterými mají dobré vztahy, a již ne tolik zbytku skupiny, zatímco muži věří skupině a všem jejím členům více. Na individuální vztahy tolik důrazu ani důvěry nekladou. Z toho se dá vyvodit závěr, že ženy jsou celkově více nedůvěřivé k cizím lidem, než jsou muži. Na druhou stranu ženy vkládají silnou důvěru do lidí, které znají.", "section_level": 1}], "src_summary": "Důvěra (ze stč. \"do-vierie\") je ochota jedné osoby spoléhat se na jinou osobu, resp. ochota entity nechat ohrozit budoucnost (ve smyslu dobrého jména) takové své vlastnosti, které si entita cení, subjektem, nad jehož chováním entita nemá úplnou kontrolu nebo jehož činnost pro ni není zcela transparentní. Typickými vlastnostmi, jež jsou vkládáním důvěry vystavovány riziku, jsou čest, spolehlivost nebo (vlastní) důvěryhodnost. ", "tgt_summary": "Vertrauen bezeichnet die subjektive Überzeugung (oder auch das Gefühl für oder Glaube an die) von der Richtigkeit, Wahrheit von Handlungen, Einsichten und Aussagen bzw. der Redlichkeit von Personen. Vertrauen kann sich auf einen anderen oder das eigene Ich beziehen (Selbstvertrauen). Zum Vertrauen gehört auch die Überzeugung der Möglichkeit von Handlungen und der Fähigkeit zu Handlungen. Man spricht dann eher von Zutrauen. Als das Gegenteil des Vertrauens gilt das Misstrauen. ", "id": 920987} {"src_title": "Knihovna (programování)", "tgt_title": "Programmbibliothek", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nejstarší programové koncepty obdobné knihovnám byly vyvinuty, aby oddělily definici dat od realizace programu. Kolem roku 1959 jazyk JOVIAL zpopularizoval koncept COMPOOL (Communication Pool). „Záměrem konceptu COMPOOL bylo povolení sdílení systémových dat mezi více programy pomocí centralizovaného popisu dat.“ V roce 1959 byly do jazyku COBOL zahrnuty „primitivní funkce knihovního systému“, které Jean Sammet ve zpětném pohledu popsal jako „nedostatečná knihovní zařízení“. Další významné přispění k modernímu pojetí knihovny přišlo v podobě podprogramu, který byl součástí inovace jazyka FORTRAN. Podprogramy mohou být v jazyce FORTRAN kompilovány nezávisle na sobě, ale kompilátoru chybí linker. Takže před zavedením modulů v jazyce Fortran-90 nebyla mezi podprogramy možná typová kontrola. S významným konceptem přišla též Simula 67. Simula byl první objektově orientovaný programovací jazyk a jeho třídy jsou téměř totožné s moderním pojetím, které je používáno v jazyce Java, C++ nebo C#. Třídy konceptu Simula byly také předchůdcem balíčku v programovacím jazyku Ada a modulu v Modula-2. Třídy Simula mohly být zahrnuty v knihovních souborech a přidány v době kompilace, přestože byly vyvinuty už v roce 1965.", "section_level": 1}, {"title": "Typy knihoven.", "content": "Knihovna je soubor, který obsahuje soubor funkcí a procedur v podobě strojového kódu, které jsou uloženy do společného souboru. Je tak vytvořen archiv, který je souhrnem objektových kódů a se kterým lze dále pracovat. Z technického hlediska je možné rozdělit knihovny podle způsobu propojení s programem, který je bude využívat: Druhé možné rozdělení je z hlediska možnosti sdílení kódu knihovny mezi více běžícími programy (tj. procesy):", "section_level": 1}, {"title": "Statické knihovny.", "content": "Statická knihovna tvoří s přeloženým programem kompaktní celek. V závěrečné fázi překladu programu ze zdrojového kódu do strojového kódu jsou volané funkce (a další jimi kaskádově volané funkce) připojovány linkerem (odtud označení \"linkování\") do výsledného spustitelného souboru. V horším případě je k programu připojena celá knihovna bez ohledu na to, jaké části program skutečně využívá. Výsledný spustitelný soubor tak v sobě obsahuje všechny části, které jsou nutné pro jeho běh. Staticky slinkovaný spustitelný soubor proto typicky při spuštění nepotřebuje žádné další soubory, takže je ho možné překopírovat na jiný systém a jednoduše spustit (tj. bez instalace, tak, jak je známá například pro běžné programy v Microsoft Windows). Typickou příponou souboru statické knihovny je codice_1 nebo codice_2. Přípona souboru s knihovnou závisí na použitém operačním systému, programovacím jazyku i linkeru. Staticky jde s programem slinkovat i dynamické knihovny (přípona codice_3).", "section_level": 1}, {"title": "Dynamické knihovny.", "content": "Dynamické knihovny nejsou (na rozdíl od statických knihoven) k výslednému spustitelnému souboru přidávány. V závěrečné fázi překladu programu ze zdrojového kódu do strojového kódu jsou odkazy na volané knihovní funkce pomocí linkeru (odtud označení \"linkování\") zapsány do speciální tabulky symbolů, která je připojena k výslednému spustitelnému souboru. Pro chod programu (tj. spuštění výsledného spustitelného souboru) je pak nutné mít k dispozici též příslušné dynamické knihovny. Pokud dynamická knihovna využívá ke své činnosti jiné dynamické knihovny, vzniká řetězec závislostí a všechny potřebné knihovny musí být při spuštění programu přítomny. V Microsoft Windows mají dynamické knihovny příponu codice_4, v unixových systémech je používána přípona codice_5 nebo codice_3 (Linux). Dynamickou knihovnu je typicky možné slinkovat s programem i staticky (viz výše).", "section_level": 1}, {"title": "Zavaděč.", "content": "Pro propojení dynamicky linkovaného programu a dynamických knihoven je při spuštění programu používán speciální zavaděč (). Do operační paměti je zaveden kód vlastního programu (spustitelný soubor) a též kód potřebných dynamických knihoven podle odkazů z připravené tabulky symbolů. Po rozmístění knihoven do operační paměti jsou vyčísleny odkazy z tabulky symbolů podle skutečného umístění jednotlivých částí kódu knihoven v operační paměti, čímž dojde k propojení kódu z dynamicky linkovaného spustitelného souboru s kódem dynamických knihoven.", "section_level": 2}, {"title": "Relokace.", "content": "Knihovny jsou typicky předem připraveny tak, aby mohly být umístěny na konkrétní místo v paměti. Pokud je toto místo již obsazeno (např. jinou knihovnou), musí být provedena relokace na volné místo, která opraví příslušné absolutní adresy použité ve strojovém kódu (v Linuxu mohou být optimální umístění knihoven předem připravena programem prelink, v Microsoft Windows není podobný nástroj volně k dispozici).", "section_level": 2}, {"title": "Dynamic loading.", "content": "Většina dnešních operačních systémů umožňuje načítat dynamické knihovny do paměti až za běhu programu, což umožňuje programy modularizovat a spouštět i v případě že při spuštění programu nejsou k dispozici všechny knihovny, které program používá (takže bude například jen omezena funkčnost programu). Toho se dá využít například k implementaci plug-inů.", "section_level": 2}, {"title": "Sdílené knihovny.", "content": "Kód sdílených knihoven je možné sdílet mezi více programy, čímž jsou efektivně snižovány nároky na velikost potřebné operační paměti. V takovém případě se úsek paměti s kódem knihovních funkcí nalézá ve sdílené paměti, která je přístupná více procesům (je namapována do adresních prostorů všech procesů, které ji používají). Protože knihovny typicky pracují se svými interními daty, musí být možné zajistit každé knihovně privátní datový prostor pro data pro každý proces zvlášť. Přitom se s výhodou využívají možnosti virtuální paměti, jejíž podpora musí však být přítomna v procesoru. Sdílet je možné jen identické knihovny. Z technického hlediska možné sdílet jen dynamické knihovny, protože jen u nich je zaručeno, že se vždy jedná o naprosto stejný kód (z principu není možné při startu programu porovnávat kód statický linkované knihovny s obsahem paměti ostatních spuštěných procesů). Nastavení sdílení paměťového prostoru se kódem sdílených dynamických knihoven zajišťuje při startu dynamicky linkovaného programu výše zmíněný dynamický zavaděč ().", "section_level": 1}, {"title": "Podpora v operačních systémech.", "content": "Princip sdílených dynamických knihoven je propracován zejména v unixových systémech, kde již v dobách jeho vzniku umožňoval efektivní využití drahé a poměrně malé operační paměti (v 70. a 80. letech 20. století byla operační paměť tehdejších sálových počítačů veliká pouze desítky kilobajtů). V systémech Microsoft Windows je sdílení DLL knihoven omezeno a od Windows Vista firma Microsoft doporučuje, aby každý program měl vlastní dynamické knihovny, protože ve Windows neexistuje centrální správa sdílených knihoven na úrovni systému. Tím je jejich sdílení v paměti fakticky znemožněno (i přesto, že mohou být některé identické) a proto prudce eskalovaly nároky na minimální velikost operační paměti. Již od počátku návrhu DLL knihoven nebylo maximální sdílení stejné knihovny různými procesy prioritním cílem, protože se nepředpokládalo, že na tehdejším dostupném hardware bude možné spouštět desítky až stovky programů současně (tím také byly sníženy paměťové nároky jdoucí na vrub možnosti sdílení knihovny mezi více procesy) a zároveň procesor Intel 8086 neposkytoval podporu virtuální paměti. Knihovny DLL se proto soustředily na maximalizaci úspory paměťového prostoru a na vytvoření společného paměťového prostoru knihoven a programu.", "section_level": 2}, {"title": "Správa sdílených knihoven.", "content": "Pokud mají být dynamické knihovny sdíleny více spuštěnými programy (tj. více procesy), musí všechny tyto programy využít naprosto stejnou dynamickou knihovnu. Toho lze dosáhnout jedině tak, že všechny programy jako knihovnu použijí stejný soubor. Knihovny jsou proto soustředěny na centrální místo. V unixových systémech jsou to zejména základní adresáře codice_7 a codice_8, ale mohou to být i další adresáře, například codice_9, codice_10 atd. (seznam doplňujících adresářů je v souboru codice_11, nově též v souborech obsažených v adresáři codice_12). Protože i knihovny obsahují chyby, jsou vydávány novější verze a navzájem jsou odlišeny čísly. Číslo je typicky uvedeno uvnitř knihovny. Někdy jsou změny v novější verzi knihovny větší a v systému je vhodné mít kromě starší verze knihovny pro dříve přeložené programy (resp. pro programy linkované proti starší knihovně) zároveň i novější verzi knihovny pro novější verze programů. Aby mohly být různé verze knihoven umístěny ve stejném adresáři, jsou v jejich názvu uvedena čísla verze (nemusí být nutně stejné, jako jsou dříve zmíněná čísla uvedená uvnitř knihoven). V názvech se typicky používají tři čísla: major, minor a patchlevel (hlavní číslo generace pro velké změny v rozhraní knihovny, vedlejší číslo pro odlišení kompatibility a poslední číslo označuje opravu chyb se zachováním kompatibility). Pro zajištění pořádku v různých verzích knihoven a usnadnění nalezení nejvýhodnější verze je unixových systémech nástroj ldconfig, který projde všechny adresáře s knihovnami a vytvoří databázi všech dynamických knihoven do souboru codice_13, který je dále využíván zavaděčem (resp. jeho částí – dynamickým linkerem). Zároveň jsou vytvářeny symbolické odkazy, ve kterých název a zkrácené číslo verze, přičemž odkaz míří na nejnovější verzi knihovny (program si při spuštění vyžádá konkrétní verzi knihovny pomocí major a minor čísla a na patchlevel se typicky nehledí, protože knihovny lišící se pouze tímto číslem jsou navzájem kompatibilní). Nejdůležitějším rysem správy dynamických sdílených knihoven je jejich údržba, kdy tvůrce systému musí vydávat opravené verze knihoven a zajišťovat, že nedojde ke ztrátě kompatibility (nebo je nekompatibilní knihovna označena jiným číslem verze). Tuto správu běžně dělají tvůrci linuxových distribucí. Naproti tomu firma Microsoft pro své systémy Microsoft Windows nikdy takovou údržbu nedělala. Dynamické knihovny (soubory DLL) nemají v názvu číslo verze, a proto novější verze knihovny přepíše starší verzi. Pokud je novější verze nekompatibilní (číslo verze je uvnitř DLL souboru), mají starší programy jiných tvůrců problém (Microsoft si kompatibilitu v rámci svých produktů může snadno zajistit). Tomuto neorganizovanému a nepředvídatelnému stavu se říká DLL hell (DLL peklo). Proto je v novějších systémech Windows doporučeno, aby každý program měl vlastní soubory s knihovnami, což však brání sdílení kódu knihoven v paměti pro více procesů. Tímto opatřením se samozřejmě snižují náklady na údržbu systému na straně tvůrce systému, ale ztěžuje se použití knihoven programátorům aplikací a zvyšují se nároky na velikost nutné operační paměti RAM (tj. přenáší se náklady na uživatele počítačů, protože knihovny se v paměti nesdílí, pro které je potřeba mnohem více operační paměti).", "section_level": 2}, {"title": "Návrh knihovny.", "content": "Součástí návrhu většího softwarového projektu je obvykle i oddělení části funkčnosti do jedné nebo několika samostatných knihoven. Při návrhu knihovny se berou v úvahu především některé vlastnosti známé (na nižší úrovni) z objektově orientovaného programování:", "section_level": 1}, {"title": "Dynamické knihovny v platformě Linux/Unix.", "content": "Dynamické knihovny jsou v platformě Linux a Unix označované jako sdílené objekty. Sdílený objekt (ang.Shared object), také označován jako je soubor, který je určen ke sdílení spustitelnými soubory (programy) nebo jinými sdílenými objekty. Jedná se o unixovou/Linuxovou obdobu DLL knihoven z operačního systému Windows. Z toto objektu jsou při startu programu nebo během jeho chodu načítány do paměti systému jednotlivé rutiny knihovny, které jsou využívány za běhu programu. Díky tomu nemusí linker při kompilaci programu tyto metody zakomponovávat přímo do programů a vytvářet tak ohromné monolitické programy. Dynamické knihovny mohou být použity také jako statické knihovny a je možné je do programu linkovat staticky při kompilaci programu. Toto ale není doporučováno, častěji se připojují až za běhu programu. Většina moderních operačních systémů může mít soubory sdílené knihovny ve stejném formátu jako spustitelné soubory. To nabízí dvě hlavní výhody. za prvé, místo dvou loaderů pro každý typ zvlášť stačí jen jeden loader pro oba. Za druhé, umožňuje spustitelné také použít jako knihovny, pokud mají tabulku symbolů. Typické kombinace spustitelný soubor a knihovny jsou formáty ELF a Mach-O (oba Unix) a PE (Windows).", "section_level": 1}, {"title": "Vytvoření SO pomocí GCC.", "content": "Postup vytvoření sdílené knihovny probíhá v několika krocích. Následující příklad objasňuje symbolicky celý postup. Zdrojový kód knihovny je uložen v souborech codice_14 a codice_15, ze kterých má být vytvořena knihovna (typu ELF). Postup vytvoření sdílené knihovny bude pak následující: $ gcc -fPIC -g -c -Wall prvni.c $ gcc -fPIC -g -c -Wall druhy.c $ gcc -shared -Wl,-soname,libMyMethods.so.1 -o libMyMethods.so.1.0.1 prvni.o druhy.o První dva příkazy přeloží díky přepínači codice_16 soubory codice_14 a codice_15 do podoby objektového kódu (tj. do souborů codice_19 a codice_20, které jsou určitou formou polotovaru, protože se nepoužije linker). Přepínač codice_21 zapne vytvoření pozičně nezávislého kódu. Přepínač codice_22 zapne generování ladících informací, které jsou umístěny do výsledného kódu. Přepínač codice_23 zapne výpis všech varování při překladu. Poslední příkaz vytvoří vlastní knihovnu (přepínačem codice_24) jako soubor codice_25, který je dále využitelný jako dynamická knihovna v jiných programech. Verze knihovny (tj. interní označení), které indikuje verzi API knihovny, je nastaveno na codice_26. Při překladu jiného programu může být knihovna nabídnuta linkeru přepínačem codice_27. Pro programování v jazyce C bude ke knihovně nutné dodat hlavičkový soubor s názvem codice_28, který bude definovat prototypy v knihovně obsažených funkcí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Knihovna () je v informatice označení pro souhrn procedur a funkcí, často také konstant a datových typů (v objektovém programování též tříd, objektů a zdrojů), který může být využíván více počítačovými programy. Knihovny usnadňují programátorovi tvorbu aplikací tím, že umožňují využití hotového kódu, použití jednou vytvořeného kódu v jiných programech; při týmové práci mohou sloužit k dělbě práce. Knihovna poskytuje své služby navenek pomocí API (aplikační rozhraní), které zahrnuje názvy funkcí, předávané parametry a návratové hodnoty. Podle způsobu spojení s programem, který je používá, lze knihovny rozdělit na statické a dynamické. Z hlediska práce s kódem knihovny v operační paměti je dělíme na sdílené a nesdílené.", "tgt_summary": "Eine Programmbibliothek (kurz Bibliothek;, kurz \"\") bezeichnet in der Programmierung eine Sammlung von Unterprogrammen/-Routinen, die Lösungswege für thematisch zusammengehörende Problemstellungen anbieten. Bibliotheken sind im Unterschied zu Programmen keine eigenständig lauffähigen Einheiten, sondern sie enthalten Hilfsmodule, die von Programmen angefordert werden. ", "id": 2034370} {"src_title": "Lžičník lékařský", "tgt_title": "Echtes Löffelkraut", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Původní výskyt druhu je vázán na evropská pobřeží Atlantského a Severního ledového oceánu, hlavně na moře Baltské, Irské, Norské, Severní, Barentsovo, Bílé a Karské. Nynější výskyt ve vnitrozemských oblastech Evropy je až druhotný. Pro zdárný růst vyžaduje rostlina dostatek světla, vlhkou a propustnou půdu která může být mírně kyselá až alkalická, obvykle roste v místech částečně zasolených. Nejčastěji se vyskytuje na skalách nebo písečných dunách, dobře snáší místa se silnými větry i poměrně chladné oblasti s krátkým létem. Tato rostlina byla v minulosti ze západo a severoevropských oblastí šířena na území nynější ČR kde se pěstovala jako léčivka. Později lžičník lékařský zplaněl, dostal se ze zahrad do volné přírody kde byl prvně zaznamenán roku 1819 a od té doby se tento příležitostný neofyt v Česku vyskytuje pravidelně, byť poměrně vzácně.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Lžičník lékařský je dvouletá až krátce vytrvalá rostlina jejíž lodyha dorůstá v době dozrávání plodů do výše 15 až 30 cm. Přízemní listová růžiceje tvořena téměř tučnolistými řapíkatými listy o průměru 2 až 4,5 cm s čepelemi ledvinovitého až srdčitého tvaru které jsou po obvodě celistvé nebo mají mělké laloky; střed čepele bývá promáčklý a list takto připomíná lžičku. Z růžice vyrůstá rozvětvená lodyha jejíž listy spodní jsou podobné přízemním, listy prostřední na kratičkých řapících mají čepele buď kopinaté nebo vejčité až okrouhlé a na bázi obvykle srdčité a listy horní jsou přisedlé a srdčité. Na konci lodyhy i větví vyrůstají bezlistenné voňavé oboupohlavné květy ve stáhnutém hroznu který se při odkvětu postupně rozvolňuje a prodlužuje. Jejich čtyři vejčité a vyduté kališní lístky dlouhé 2 až 4 mm jsou světle zelené a mají bílý blanitý lem. Korunní lístky elipsovitého až obvejčitého tvaru bývají 4 až 7 mm dlouhé a jsou bílé nebo méně často růžové. Rostliny vykvétají ve středoevropských podmínkách v květnu až červnu, opylovány jsou létajícím hmyzem, případně jsou i samosprašné. Plody, vyrůstající na bezmála vodorovně odstávajících stopkách, jsou téměř kulovité, dvoudílné šešulky 3 až 6 mm dlouhé. Obsahují elipsoidní, hnědá a na povrchu bradavičnatá semena velká 2 až 4 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Rostlina byla v minulosti pro svůj vysoký obsah vitamínu C konzumována námořníky na ochranu proti kurdějím. Čerstvé listy mají poněkud palčivou chuť a pro svou pikantnost bývaly součástí salátů; obsahují hořčiny a silice s obsahem síry, glykosid glykokochlearin, třísloviny a enzymy; jsou močopudné, zvyšují chuť k jídlu a podporují trávení. Mají antiseptické účinky, dodnes se sušená droga používá ve směsích k léčbě špatně se hojících ran, zánětů v dutině ústní, při angíně a podobně; bývá i součásti směsí regulujících nadváhu. K léčbě se používají hlavně mladé listy a občas i nať trhaná v době počátku kvetení.", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Lžičník lékařský (\"Cochlearia officinalis\") je nevysoká, bíle kvetoucí bylina často považována za léčivou rostlinu; jediný druh rodu lžičník který v České republice roste.", "tgt_summary": "Das Echte Löffelkraut (\"Cochlearia officinalis\") ist eine Pflanzenart, die zur Familie der Kreuzblütengewächse (Brassicaceae) gehört. Weitere Trivialnamen sind Bitterkresse, Skorbutkraut, Löffelblättchen, Löffelkresse und Scharbockskraut. Es ist ein nahezu in Vergessenheit geratenes Heil- und Küchenkraut.", "id": 1318478} {"src_title": "Madison Square Garden", "tgt_title": "Madison Square Garden", "src_document": [{"title": "Využití haly.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hlediště.", "content": "Hlediště má šest úrovní, jež byly původně odlišeny barvami: červenou, oranžovou, žlutou, hnědou a modrou. Fanoušci týmu New York Rangers si tak oblíbili modré sedačky, že byli ochotni si je bránit za každou cenu a nechtěli tam pustit nikoho z konkurenčních týmů. Převážně rivalů z klubů New York Islanders, New Jersey Devils nebo Philadelphia Flyers. Proto se od tohoto barevného rozlišení upustilo. Dnes nejhorlivější fanoušci sedávají v bloku 400. V roce 2001 byly zavedeny při zápasech Rangers a Islanders oddělené sektory pro fanoušky.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "V MSG mají zázemí hokejový klub New York Rangers, basketbalový klub New York Knicks. Dále se zde hraje ženská basketbalová WNBA, univerzitní basketbalová liga, koná se tu pravidelně draft NHL. Konají se tu krasobruslařské exhibice Champions on Ice i halový mítink Millrose Games. Příležitostně se tu hrají All Stars zápasy NHL, NBA a WNBA, byl tu i světový pohár v ledním hokeji a až do konce 90. let každoročně tenisový Turnaj Mistryň. V aréně se pravidelně konají zápasy boxerů a zápasy wrestlingu. Získal zde titul mistra světa v boxu i legendární Muhammad Ali, hala byla tehdy nazývána Mekkou boxu. V roce 2016 hala hostila Mistrovství světa v League of Legends (Worlds 2016): Vítěz - SKT T1 (Jižní Korea)", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "V MSG se konávají významné politické akce :", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "V MSG se konaly památné koncerty a vystoupení (např. Bob Marley, Led Zeppelin, Linkin Park, Frank Sinatra, Elton John, Elvis Presley, Rolling Stones, Madonna. John Lennon, Michael Jackson, Taylor Swift, Eminem, Justin Bieber, Ed Sheeran, Rammstein, Twenty One Pilots). John Lennon pořádal v MSG svůj poslední koncert, než na něj byl spáchán atentát. V roce 2007 v hale oslavil své 60. narozeniny a také 60. vyprodaný koncert v MSG Elton John.", "section_level": 2}], "src_summary": "Madison Square Garden (zkráceně: MSG) je multifunkční velkokapacitní hala na 7. avenue v centru Manhattanu v New Yorku, ve které se pořádá přibližně 320 akcí ročně. Současná hala je čtvrtá v pořadí. První dvě stály na rohu 26. ulice a Madison Avenue a třetí byla na 50. ulici. V současnosti je plánována výstavba páté haly na rohu 33. ulice a 9. avenue. Je pojmenovaná po Jamesi Madisonovi, čtvrtém prezidentu Spojených států amerických.", "tgt_summary": "Der Madison Square Garden, auch als \"The Garden\" bekannt und mit MSG abgekürzt, ist eine Mehrzweckarena in der US-amerikanischen Weltstadt New York City im Bundesstaat New York. Die Halle hat ihren eigenen Fernsehsender und bezeichnet sich selbst als „The World’s Most Famous Arena“ (). Die Veranstaltungsarena im Stadtbezirk Manhattan wird vor allem für Sportveranstaltungen (Boxen, Basketball, Eishockey) und Konzerte genutzt.", "id": 2117192} {"src_title": "Giovanni Sartori", "tgt_title": "Giovanni Sartori (Politikwissenschaftler)", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se 13. května 1924 v italské Florencii. Ve 24 letech zde absolvoval studium politických a společenských věd a roku 1946 nastoupil jako odborný asistent historie. Mezi roky 1950 a 1956 byl profesorem dějin moderní filosofie na florentské universitě, v této době se ve svém zkoumání zaměřil na kritickou analýzu autorů jako např. Marxe, Hegela či Kanta. V letech 1954–1955 získal profesorskou kvalifikaci v historii moderní filosofie a teorie státu. V následujících letech vyučoval na florentské universitě politologii a sociologii a podílel se také na reformách zdejší fakulty politologie, kde od roku 1969 do roku 1971 působil jako děkan. Od roku 1976 zahájil spolupráci s řadou zahraničních universit – byl profesorem politologie na universitě ve Stanfordu (1976–1979) a profesorem humanitních studií na newyorské Columbia University (1979–1994). Na začátku 90. let (1992–1994) také znovu vyučoval na své domácí universitě ve Florencii. Dále hostoval např. na Yale či Harvardu. Sartori je spoluzakladatelem italského \"Centra komparativní politologie \"(Centro Studi Politica Comparata) a politologického časopisu \"Italian Political Review\" (Rivista Italiana di Scienza Politica). Je držitelem řady ocenění, počínaje Zlatou medailí za přínos kultuře a vzdělání od prezidenta Italské republiky z roku 1971. Dále obdržel např. cenu za celoživotní dílo od Evropského konsorcia pro politický výzkum z roku 2005 a od Americké politologické asociace o rok později, Cenu Knížete z Asturie v oblasti společenských věd z roku 2005 či Cenu svobody od Mezinárodní nadace pro svobodu v Buenos Aires z téhož roku. Získal také řadu čestných doktorátů – od universit v Janově (1992), Washingtonu D. C. (1994), Guadalajaře (1997), Buenos Aires (1998), Madridu a Bukurešti (2001), Athénách a Urbinu (2005) a Mexico City (2007). Je autorem velkého množství odborných děl – více než třiceti knih, řady kapitol v knihách jakožto člen kolektivu autorů a přes tisíc článků v odborných časopisech. Jeho práce byly překládány do cca třiceti jazyků. Jeho oblastí zájmu byly především teorie demokracie, stranické systémy a výzkum ústavního inženýrství. Uvedl jednu z nejrozšířenějších typologií politických stran. Je také zastáncem aplikace (přenesení) znalostí získaných v politologii do reálného fungování politických institucí, aby se zlepšila jejich účinnost. Sartori zemřel ve věku 92 let ve Florencii na rakovinu hrdla dne 4. dubna 2017.", "section_level": 1}, {"title": "Typologie stranických systémů.", "content": "\"Také v článku Stranický systém – Sartoriho typologie (70. léta 20. století)\" Sartoriho typologie (70. léta 20. století) Sartoriho typologie i v současné době patří mezi nejvýznamnější a nejužívanější typologie stranických systémů vůbec. Při jejím vytváření vycházel Sartori ze starších prací Maurice Duvergera, Jeana Blondela a také Anthony Downse. Na rozdíl od nich ale nepracuje s počtem všech stran v rámci systému, nýbrž vyděluje pouze strany pro systém relevantní. Pro ty stanovuje dvě pravidla: Proto Sartori přichází i s druhým pravidlem: Druhým východiskem Sartoriho typologie je krom počtu relevantních stran také kritérium ideologie, především pak s přihlédnutím na ideologickou vzdálenost mezi jednotlivými aktéry a rovněž tak ideologickou intenzitu. Spojením těchto dvou hledisek vytváří typologii o sedmi třídách: První dva ještě dále řadí mezi tzv. \"nesoutěživé systémy\", tj. takové, v nichž je de facto (a často i de iure) vyloučena existence jiných politických stran, a tím i politická soutěž, či jsou ostatní strany v podstatě druhořadé a nemohou se ani podílet na utváření politiky. Jejich opakem jsou pak \"soutěživé systémy \"(tedy zbylých 5).", "section_level": 1}, {"title": "Systém jedné strany.", "content": "Tento systém, označovaný také jako unipartismus či systém státostrany, spojuje Sartori především s komunistickými, fašistickými či nacistickými státy. Vyznačuje se především tím, že v jeho rámci existuje a také může existovat právě jedna strana. Zároveň je pro ně také typické, že jsou utlačující, prostupující, netolerantní a extraktivní. Podle míry zastoupení těchto atributů dále Sartori vyděluje subtypy: jednostranický totalitní (silná ideologičnost, pronikání do života občanů ve všech sférách), jednostranický autoritářský (slabší než totalitní, existují oponenti, ale jsou vytlačeni na okraj spektra) a jednostranický pragmatický (uvolněnější, silná ideologie není přítomná).", "section_level": 2}, {"title": "Systém hegemonické strany.", "content": "Na rozdíl od předchozího typu je v systému hegemonické strany umožněna existence jiných politických stran. Ty jsou ovšem vládnoucí straně podřízené a vůči ní druhořadé, není jim dovoleno se za rovných pravidel účastnit politické soutěže s hegemonickou stranou. Podobně jako v předchozím systému tedy ani zde nedochází ke střídání moci – strany v opozici nemají žádnou možnost stát se stranami vládnoucími.", "section_level": 2}, {"title": "Systém predominantní strany.", "content": "Tento typ se vyznačuje přítomností strany, jež drží nadpoloviční většinu mandátů, a proto nepotřebuje vstupovat do koalic. Ač by se na první pohled mohlo zdát, že systém predominantní strany je shodný se systémem hegemonní strany, opak je pravdou. Klíčovým rozdílem mezi oběma je existence politické soutěže. Predominantní strana získává svou pozici legálně bez nekalé soutěže či manipulace voleb. Může tak ztratit podporu voličů, v důsledku čehož pak může dojít ke změně celého systému.", "section_level": 2}, {"title": "Systém dvou stran.", "content": "V rámci tohoto systému existují dvě hlavní strany, jež jsou schopny vládnout samostatně a nepotřebují utvářet vládní koalice se třetími stranami. Zároveň také probíhá více či méně pravidelné střídání u moci. Strany typicky představují pravou a levou část politického spektra.", "section_level": 2}, {"title": "Systém omezeného pluralismu.", "content": "V tomto systému existují tři až pět relevantních politických stran, z nichž ani jedna nedrží dostatečný počet mandátů, a proto vstupují do koalic, které se alternují. V tomto ohledu tedy připomíná výše zmiňovaný bipartismus, místo obměny jednotlivých stran ale dochází k výměně celých koalic. Tento systém také neobsahuje relevantní antisystémové strany, opozice je unilaterální (tedy veškerá opozice je pouze buď napravo, či nalevo).", "section_level": 2}, {"title": "Systém extrémního pluralismu.", "content": "Při popisu tohoto systému, který Sartori označuje též jako polarizovaný pluralismus, nejvíce vystoupí na povrch hledisko ideologické vzdálenosti mezi jednotlivými stranami. Těch je v tomto systému pět až osm, jejich počet ovšem není tak důležitý jako jejich charakter. Tyto systémy ve většině případů vedou k selhání, či neschopnosti překonávat krize. Sartori uvádí osm znaků tohoto systému. Ve stručnosti jsou to:", "section_level": 2}, {"title": "Atomizovaný systém.", "content": "Této kategorii věnuje Sartori nejmenší pozornost, je to svým způsobem zbytková třída. Počet stran již přestává hrát roli, jejich pozice je natolik vyvážená, že na sebe nemají téměř žádný významnější vliv a nemusí tak na ostatní brát ohled při dosahování svých politických cílů.", "section_level": 2}, {"title": "Volební systémy.", "content": "Aby bylo možné jasně definovat většinové a poměrné volební systémy jako dva systémy navzájem se vylučující, navrhuje Sartori oddělit kritérium či metodu od jejich výsledku, teda toho, jak se v parlamentu odráží rozdělení hlasů voličů. Volební systém je tedy většinový tehdy, když probíhá volba v obvykle jednomandátových obvodech, kde vítěz bere vše – jde o tzv. systém „prvního v cíli“. Poměrný systém je naopak každý systém, ve kterém volby probíhají ve dvou- či vícemandátových obvodech a přináší dva nebo více vítězů zvolených na základě „nejvyššího počtu hlasů“. Tyto vítězné poměry je možné ustanovit dvěma způsoby, a to buď určit volební kvocienty, nebo přiřadit volební vítězství kandidátům, kteří se umístili v čele, podle jejich pořadí (například prvním dvěma v dvoumandátových obvodech). V prvním případě, který se vyskytuje častěji, jsou kandidáti voleni na základě stejných podílů (kvocientů), ve druhém na základě nejvyšších počtů hlasů. Sartori dále dodává, že ne všechny systémy je ale možné takto dichotomicky klasifikovat, je třeba vzít v úvahu i „systémysmíšené“. Poznamenává také, že tento pojem bývá často nesprávně používaný. Když se jedná například o dvoukomorový parlament, kde se jedna sněmovna volí podle jednoho systému a druhá sněmovna podle jiného, nejde proto hned o systém smíšený. Skutečně smíšené jsou jen ty volební systémy, ve kterých se využívá kombinace poměrných a většinových kritérií k volbě té samé komory.", "section_level": 1}, {"title": "Většinové systémy.", "content": "Cílem většinových (majoritních) systémů není parlament odrážející rozdělení hlasů, ale hledají jasného vítěze. Spolu s parlamentem chtějí také zvolit vládu (byť jen jako předpokládaný důsledek). Hlavní rozdíl tkví v tom, zda kandidát potřebuje na vítězství relativní nebo absolutní většinu. V obou případech jsou obvody jednomandátové, ale zatímco vítězem v rámci relativní většiny může být reprezentant největší menšiny, vítěz v rámci absolutní většiny reprezentuje skutečnou (nadpoloviční) většinu. Většinové systémy anglického typu jsou jednokolové a stačí v nich získat relativní většinu hlasů. Pokud je k vítězství třeba absolutní většina, je nutné se uchýlit k využití alternativní volby, jako je tomu například ve volbách do dolní sněmovny parlamentu v Austrálii, nebo k systému dvoukolového hlasování. Alternativní volba je „preferenční“ volební systém v rámci jednomandátových obvodů, ve kterých každý volič očísluje všechny kandidátky podle svých preferencí. Kandidáti s nejmenším počtem preferencí jsou vyřazeni a preference se následně přerozdělují, dokud se neobjeví vítěz s absolutní většinou. Systém dvoukolového hlasování je takový systém, ve kterém jsou k rozhodujícímu měření sil připuštěni jen první dva soupeři z prvního kola.", "section_level": 2}, {"title": "Systém poměrného zastoupení.", "content": "I přesto, že se poměrné systémy snaží o poměrný převod hlasů na křesla, stále se široce rozchází v míře proporcionality či disproporcionality. Míru proporcionality poměrného zastoupení určují jak vzorce převodu hlasů na křesla, tak i velikost volebního obvodu. Při pravidlech přidělování křesel rozlišujeme několik vzorců. Nejčistším systémem je jeden přenosný hlas ve vícemandátových obvodech, kde voliči očíslují kandidáty podle svých preferencí. Přebytek hlasů nad volební kvocient se převede podle druhých preferencí a kandidáti, kteří zůstali dole, jsou postupně vyřazováni a jejich preference se přerozdělují do chvíle, dokud nebudou obsazena všechna křesla. Mezi nejznámější méně čisté poměrné systém patří systémy, které využívají metody „největšího ostatku“, D’Hontovy metody (metody „nejvyššího průměru“) a Saint-Lagueho vzorce. Rozdíly mezi těmito systémy jsou matematické. Co však určuje skutečnou míru proporcionality, resp. disproporcionality, je velikost volebního obvodu, přičemž „velikost“ v tomto případě představuje počet mandátů, který daný obvod volí. Čím je tedy volební obvod větší, tím je míra proporcionality vyšší a naopak. Poměrné volební systému jsou všeobecně vícemandátovými systémy s kandidátními listinami. Tyto stranické kandidátky mohou být „uzavřené“ (pevné), kde se kandidáti volí v pořadí určeném stranou, nebo „otevřené“ (volné), ve kterých není předem určené pořadí, a voliči zaškrtnutím jmen na kandidátce určují své preference. Vedle volby kandidátek existují ještě dvě jiné formule, a to „volná kandidátní listina“ a „omezený hlas“. V prvním případě má volič tolik hlasů, kolik má být zvolených kandidátů a může například kumulovat dva hlasy a dát je jednomu kandidátovi či přidělit hlasy kandidátům různých stran. Omezený hlas dává voličům více než jeden hlas, ale dohromady je těchto hlasů méně, než má být kandidátů, kteří mají být zvoleni – Sartori uvádí příklad, kdy v trojmandátovém obvodě dostane každý volič dva hlasy.", "section_level": 2}, {"title": "Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci.", "content": "Další významnou publikací Sartoriho je kniha s názvem \"Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci.\" Z obecného hlediska se v knize zaobírá teorií dobré společnosti. Za dobrou společnost můžeme podle něho označit jen pluralitní společnost. Bližšímu vymezení a analýzám pluralitní společnosti se věnuje v první části knihy. V druhé části operuje s pojmem multikulturalismus. Podstatným bodem je, že multikulturalismus není pokračováním pluralismu, ale naopak, oba termíny jsou protikladné. V knize se nachází i doplněk, který se zaobírá otázkou imigrace a přemýšlí nad tím, jak je možné včlenit do společnosti přistěhovalce, který má jiný kulturní, etnický základ.", "section_level": 1}, {"title": "Pluralismus.", "content": "Podle Sartoriho je znakem pluralitní společnosti její otevřenost. Zamýšlí se nad mírou její otevřenosti. Otevřenou společnost můžeme označit i jako společnost svobodnou. Autor uvádí, že na zjištění míry otevřenosti společnosti je nutné, abychom poznali „genetický kód“ této společnosti, a tím je pluralismus. Myšlenka pluralismu se objevuje v 17. století jako důsledek náboženských válek. Tato myšlenka byla zahrnutá v teorii tolerance. I když jsou tyto pojmy obsahově odlišné, určitá vnitřní vazba mezi nimi existuje. Toto propojení pozorujeme v tom, že tolerance je předpokladem pro vznik pluralismu. Sartori definuje odlišnosti mezi nimi následovně: \"„Rozdíl spočívá v tom, že zatímco tolerance respektuje hodnoty jiných, pluralismus prosazuje vlastní hodnotu.“\" Významný přínos pro pluralismus mělo puritánství, které dokázalo překonat hranici mezi božskou a panovnickou oblastí a v konečném důsledku vedlo k depolitizaci společnosti. Následně se zájem lidí soustředí více na sdružení, která nebyla vázána na stát. Jedním ze záměrů pluralismu je zabezpečit mír mezi kulturami. Do 17. století panoval názor, že odlišné názory způsobují nepokoje, a proto by se měla ve státě prosazovat jednomyslnost. Došlo však k obratu, který vyústil ke vzniku liberálně-demokratické společnosti. Tento druh uspořádání je založený na různorodosti názorů. Vzhledem k prosazování rozmanitosti by se politická obec měla skládat z částí. Na základě toho dělení by bylo možné, aby vznikly strany. Před samotnou existencí strany existuje frakce. Pojem „strana“ vzniká v 18. století díky Bolinbrokeovi. Avšak důležitost připisuje stranám až Bruke ve svém díle \"Myšlenky o příčinách současné nespokojenosti. \"Současně odlišuje strany od frakcí. Frakce považuje za špatné, protože dělení probíhá mimo oblast pluralismu. Jedině dělení v pluralismu je to správné a součástí tohoto dělení jsou strany, takže strany jsou výtvorem pluralismu. Samotný pojem pluralismus vzniká ve 20. století. Od 60. let 20. století se stává pluralismus velmi populárním a jeho nepřítomnost je nemyslitelná. Nachází se všude ze své definice, vzhledem k tomu, že každou společnost můžeme označit určitým způsobem jako pluralitní. Sartori ve svém díle předkládá tři pojetí pluralismu. Prvním z nich je \"pluralismus jako hodnotová představa\". Autor vymezuje určité pojmy, které svojí povahou řadí mezi špatné, jako například uniformita, jednomyslnost, konzervatismus. Mezi „dobré věci“ patří rozmanitost, proměnlivost, tedy především vše, co je v pohybu. Tyto hodnoty jsou součástí pluralitní kultury, jejíž úlohou je jejich rozšiřování. Druhým bodem je \"pluralismus sociální\". Není možné ho chápat ve smyslu diferenciace společnosti. Je to zvláštní typ sociální struktury. Poukazuje i na nesprávnost často zažitého faktu, který říká, že každá společnost je nutně pluralistická nebo v ní je možné najít určité charakteristiky pluralismu. V případě, že je společnost rozštěpená, tak to neznamená, že musí být pluralitní. Společnost můžeme označit za pluralitní, respektive uvést, že má rysy pluralismu, pokud v ní existují sdružení, která jsou dobrovolná, nezávislá a otevřená. Třetí formou je \"politický pluralismus\". Toto vymezení znamená diverzifikaci moci. Ve společnosti se nacházejí pluralistické skupiny, které jsou nezávislé. V závěru této kapitoly autor rozebírá pojem „pluralitní komunita“. Taková komunita má více charakteristik, kterými jsou zaujetí tolerantního postoje, dobrovolná sdružení, možnost členství ve více uskupeních současně. Zdůrazňuje, že se společnost může otevřít jen do té míry, kam to umožňuje pluralitní komunita, ve které se odlišné skupiny vzájemně respektují. Pluralismus zahrnuje život ve společnosti plné odlišností, pokud je to respektované oběma stranami.", "section_level": 2}, {"title": "Multikulturalismus.", "content": "V druhé části knihy, kde se Sartori věnuje multikulturalismu, nejprve uvádí, že pokud budeme multikulturalismus chápat jako faktický stav, není nutně v protikladu k pluralismu, ale je jeho součástí, která označuje existenci rozmanitých kultur – je tak jednou z jeho historických konfigurací. Součástí pluralismu však nemůže být v případě, že ho označíme za prioritní hodnotu. Antipluralitní verze multikulturalismu, jehož počátky sahají až k marxismu, je oproti pluralismu velice netolerantní, což můžeme pozorovat například na tom, že místo integrace preferuje separaci. Sartori píše, že multikulturalismus je vystihován heslem „pluribusdisiunctio“, tedy „od mnohosti k rozdrobenosti“. Uvádí, že pro účely své analýzy vychází z toho, co multikulturalismus považuje za kulturu. Důležitým bodem eseje je určení, co kultura v multikulturalismu vlastně znamená. Sartori předkládá, že je důležité, že předpona „multi“ neznačí jen vyšší počet kultur, ale především jejich různost a rozdílnost. Multikulturalismus „produkuje“ odlišnosti tím, že zviditelňuje a posiluje rozdíly. Kulturu v multikulturalismu chápeme jako „kulturní tradici“, tedy identitu jazykovou, náboženskou, etnickou či sexuální. „Kulturou“ v multikulturalismu může být v podstatě každý, kdo se za kulturu sám prohlásí. V kritice autorů (především Taylora), kteří se multikulturalismu ve svých dílech věnovali, Sartori vyjadřuje, že multikulturalismus může v jistých případech vést k depresi, nikoli však k útlaku a že je důležité, aby jedna kultura druhou nejen uznávala, ale měla k ní takzvaný „rovný respekt“ – tedy aby si každá kultura byla vědoma toho, že je rovna všem ostatním kulturám a zároveň všechny ostatní kultury jsou rovny jí samotné. Podle Sartoriho popírá multikulturalismus tři základní principy liberální ústavnosti – neutralitu státu, oddělení úřadu od osoby a univerzitu, respektive všeobecnou inkluzivitu zákonů. Princip občanství by měl zavádět „rovné občany“, přičemž rovné občanství zde značí rovnost v právech i povinnostech a předpokládá neutralitu státu vůči kulturním a etnickým identitám; dnes však podle Sartoriho víme, že to funguje pouze u národního státu a pouze po dobu, po kterou platí rovné zákony. Multikulturalismus oproti tomu propaguje „diferencované občanství“, protože vnímá etnicko-kulturní rozdíly občanů, a proto přidává „dodatečná práva“, která v podstatě segmentují společnost. Přestože jsou prezentována jako prostředek k integraci menšin do společnosti, ve skutečnosti ji vedou ke společnosti klanové, čímž táhnou společnost zpět k libovůli mocných, tedy despotické vládě a „etnickému nevolnictví“.", "section_level": 2}, {"title": "Přistěhovalci.", "content": "V závěru multikulturalistické části se věnuje imigraci a integraci. Pokládá otázky, koho máme integrovat, s kým ho máme integrovat a jak ho máme integrovat. Podtrhává, že zastavit integraci do Evropy již není možné, tedy tyto otázky jsou bezpochyby na místě, zdůrazňuje také, že přístup k integrování imigrantů je velice individuální záležitostí – zásadní je zde jeho rozdělení odlišností na překonatelné (jazyková, zvyková – tradiční) a zásadní (náboženská, etnická). Uvádí, že ač je to v protikladu k multikulturalismu, je integrace pro společnost nezbytná.", "section_level": 2}], "src_summary": "Giovanni Sartori (13. května 1924 Florencie – 4. dubna 2017, Florencie) byl italský politolog a filosof, teoretik demokracie zabývající se především komparativní politologií, autor teorie stranického systému a bývalý profesor humanitních věd, sociologie a politologie na Florentské univerzitě a na Columbia University v New Yorku (USA).", "tgt_summary": "Giovanni Sartori (* 13. Mai 1924 in Florenz; † 1. April 2017) war ein italienischer Politikwissenschaftler und Philosoph. Sein Buch \"Homo videns\" über die Beziehungen zwischen den Medien und der aktuellen Gesellschaft erreichte eine Auflage von über 100.000, seine Schrift \"Democrazia e definizioni\" (1957) und sein politikwissenschaftliches Hauptwerk \"Parties and Party Systems\" von 1976 prägen die Parteien- und Demokratieforschung bis in die Gegenwart.", "id": 1123276} {"src_title": "Győr-Moson-Sopron", "tgt_title": "Komitat Győr-Moson-Sopron", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "První zmínky o vyspělých obyvatelích župy pochází ze starověku. Celé území dnešní župy bylo součástí římské provincie Pannonia a po jeho severovýchodní hranici (podél Dunaje) procházela limes romanus, tzv. hranice mezi vyspělým světem a barbary. Oblastí vedla Jantarová stezka, významná obchodní cesta mezi severovýchodní (Pobaltí) a jižní Evropou. V raném středověku území patřilo do sféry vlivu Velké Moravy. Po ovládnutí oblasti Uhrami se zde již v 11. století vyvinuly tři župy, nazvané podle svých středisek Ráb, Šoproň a Mošoň. Ty existovaly víceméně v nezměněné podobě až do roku 1920, kdy byla v rámci Trianonské dohody západní část Šoproně a Mošoně dána Rakousku a část Rábska na levém břehu Dunaje dána Československu. Na zbylém maďarském území zůstala zmenšená župa \"Sopron\" a zbytek byl sloučen do župy \"Győr-Moson-Pozsony\". Roku 1947 byly odtrženy k Československu ještě tři obce na severu (dnes bratislavská předměstí) a po maďarské administrativní reformě roku 1950 byly všechny pozůstatky sloučeny do jediné župy \"Győr-Sopron\" s centrem v Győru (část bývalého Šoproňska připadla župě Vas). Roku 1990 byl název rozšířen do dnešní podoby a opět tak reflektuje všechny tři historické součásti župy.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Stejně jako většina Maďarska, je území župy Győr-Moson-Sopron nížinné, vhodné pro zemědělství. Téměř celá leží v Malé uherské nížině, pouze výběžkem na západě zasahuje do alpského podhůří a na jihovýchodě do Bakoňského lesa. Po severovýchodní hranici župy teče veletok Dunaj, z nějž se větví dlouhé rameno Mošoňský Dunaj \"(Mosoni-Duna)\", do nějž se vlévá Litava \"(Lajta)\" a přímo v Győru řeky Rábca, odvodňující Neziderské jezero, a Rába, která krátce předtím přijímá říčku Marcal. Přírodně nejcennějším územím župy je národní park Fertő-Hanság, který je rozdělen na několik části. Největší je při Neziderském jezeru (), které leží nedaleko města Sopron na maďarsko-rakouských hranicích.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Polohou a charakterem je župa Győr-Moson-Sopron přirozenou branou do Maďarska ze severozápadu, v širším smyslu branou na cestě ze střední do jihovýchodní Evropy. U obce Hegyeshalom je hlavní silniční a železniční přechod mezi Maďarskem a Rakouskem (trasa Vídeň–Budapešť, dálnice M1, E60) a také hlavní silniční a významný železniční přechod na Slovensko (dálnice M15, E65, E75). Západovýchodní osou župy je silnice č. 85 Sopron–Győr, s níž se v Csorně kříží silnice č. 86 (E65) Mosonmagyaróvár–Szombathely (–Záhřeb), paralelně vedou i železnice.", "section_level": 1}, {"title": "Okresy.", "content": "Župa Győr-Moson-Sopron se dělí na 7 okresů:", "section_level": 1}, {"title": "Města a obce.", "content": "Města jsou označena tučně, obce se statusem nagyközség \"kurzívou\". V župě se nachází celkem 12 měst, 4 velké obce a 167 obcí.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Turisté jezdí do župy obdivovat historická centra měst a vesnic, barokní kostely a tradiční vinařskou kulturu. Mezi nejnavštěvovanější místa patří perla barokního stylu, zámek Fertőd, dále pak Panonský vrch nedaleko města Pannonhalma (zapsán na seznam UNESCO), okolí Neziderského jezera a jeho specifickou kulturu (rovněž na seznamu) a další památky. Turisté zde vyhledávají místo pro relaxaci a odpočinek v lázních, kterých je zde nespočet. Vinařství má zde bohatou historii. Hlavním vinařským centrem je Sopron, zde probíhají každoročně ochutnávky vína, vinobraní a další různé akce na oslavu místního jemného vína. Cestovní ruch, který je už v regionu součástí každodenního života a velkým ekonomickým přínosem se neomezuje jen na památky a tradice. probíhá zde spousta koncertů, sportovních událostí a divadelních představení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Győr-Moson-Sopron () je župa v severozápadním Maďarsku u hranic s Rakouskem a Slovenskem. Žije zde kolem 450 tisíc obyvatel a hlavním městem je Győr (Ráb). Hraničí na západě s rakouskou zemí Burgenland, na severu přímo s územím slovenské metropole Bratislava a na severovýchodě se slovenskými kraji Trnavským a Nitranským. Vnitrostátní hranice má na východě se župou Komárom-Esztergom a na jihu Vas a Veszprém.", "tgt_summary": "Das Komitat Győr-Moson-Sopron [] () ist ein Komitat (Verwaltungsbezirk) im äußersten Nordwesten Ungarns. Es hat eine Fläche von 4207,86 km2 und 455.217 Einwohner (Stand Anfang 2016). Es grenzt an Österreich, die Slowakei sowie an die Komitate Vas, Veszprém und Komárom-Esztergom. Der Komitatssitz ist Győr \"(Raab)\", andere wichtige Städte sind Sopron \"(Ödenburg)\" und Mosonmagyaróvár \"(Wieselburg-Ungarisch Altenburg)\".", "id": 1590159} {"src_title": "Instrument Landing System", "tgt_title": "Instrumentenlandesystem", "src_document": [{"title": "Princip ILS.", "content": "Kurzový maják („lokalizér - LLZ“) je v principu tvořen dvěma pozemními radiovými vysílači, pracující na shodném nosném kmitočtu v pásmu VKV, s anténními systémy navrženými tak, aby vyzařovaly ve směru osy přistávací dráhy, jeden ale mírně vpravo a druhý mírně vlevo. Nosná vlna je přitom modulována u jednoho vysílače kmitočtem 90 Hz, u druhého 150 Hz. Z pohledu přibližujícího letounu to vypadá tak, že pokud se blíží přesně v ose dráhy, kde je úroveň signálu z obou vysílačů stejná, ukazuje mu ručka indikátoru na střed. Pokud letoun vybočí doprava nebo doleva, zvýší se úroveň jednoho z modulačních signálů a ručička indikátoru se vychýlí na příslušnou stranu. Anténní systém může být konstruován tak, že vyzařuje i dozadu, pro opačný směr přistání, a bývá umístěn cca 100 m za koncem dráhy. Sestupový maják (angl. „glideslope/glidepath - GS/GP“) pracuje na stejném principu, pouze jsou osy vyzařování obou vysílačů mírně vychýleny nahoru nad a dolů pod sestupovou rovinu. Letoun klesá k VPD tak, aby oba modulační signály měly stejnou intenzitu. Nosný kmitočet je oproti LLZ odlišný (ale párově přiřazený), přiblížení na zadní paprsek možné není. Anténní systém bývá umístěn po boku dráhy, v blízkosti dotykové zóny. ILS indikátor (en: HSI) je indikační přístroj na panelu v pilotní kabině, který na základě signálů z palubních přijímačů LLZ a GP ukazuje polohu letounu vůči ideální sestupové ose. Signály z přijímačů mohou být také použity pro řízení autopilota. Měření vzdálenosti od VPD se ve starší verzi provádí zpravidla pomoci 2 nebo 3 markerů (OM, MM, IM), tedy pozemních radiomajáků, postavených v určitých vzdálenostech před prahem dráhy. Při jejich přeletu se pak pilotovi rozsvítí kontrolka příslušné barvy. U novějších systémů je funkce markeru doplněna nebo nahrazena odpovídačem DME (posádka dostává od DME i rychlost přiblížení).", "section_level": 1}, {"title": "Polohová návěstidla.", "content": "Pro orientační informaci o vzdálenosti k přistávací dráze jsou v ose dráhy umístěny radiomajáky. Ty vysílají signál vzhůru vertikálně směrovanou Yagi anténou. Nosná frekvence vysílaného signálu je 75 MHz, která je modulovaná klíčovanými tóny. Parametry klíčování jsou uvedeny v následující tabulce: Na straně letadla je signál demodulován AM demodulátorem v přijímači a modulační tóny jsou zpracovávány sadou filtrů detekujících 400, 1300 a 3000 Hz. Na výstupu každého z filtrů je diskriminační obvod, který rozsvítí kontrolku příslušné barvy (označeno v tabulce). Demodulovaný signál může být také zaveden pilotovi do sluchátek za účelem akustické indikace vzdálenosti.", "section_level": 2}, {"title": "Použití ILS.", "content": "ILS umožňuje letadlům bezpečné konečné přiblížení podle přístrojů, do takové výšky a vzdálenosti od prahu dráhy, kdy může pilot bezpečně přistát (nebo přistání zrušit). Výhodou ILS je také, že signál může užívat i autopilot → autoland (přistání řízené autopilotem). V praxi přiblížení probíhá zpravidla tak, že závěrečnou zatáčku do osy dráhy provádí posádka ve vodorovném letu na výšce kolem 1 km tak, aby stroj pod mírným úhlem protnul rovinu LLZ. Průsečík přitom musí být v takové vzdálenosti od prahu VPD, aby se letoun nacházel pod rovinou sestupu GP. Po srovnání stroje do kurzu (buď ručně, nebo autopilotem) pokračuje posádka ve vodorovném letu tak dlouho, dokud neprotne sestupovou rovinu GS. Od toho okamžiku sestupuje podle přístrojů zpravidla až do prostoru nad práh VPD a vlastní přistání na dráze se už provádí obvykle ručně. Jsou ale i letiště, kde se na GP přibližuje shora, konečná fáze se také může lišit podle kategorie ILS. Při odchylce od ideální sestupové osy musí být zásahy do řízení letounu prováděny citlivě, aby to nevedlo k nežádoucím překmitům, případně až kličkování podél sestupové osy.", "section_level": 1}, {"title": "Kategorie ILS.", "content": "Podmínky dané kategorie musí splňovat nejen pozemní zařízení včetně pomocného vybavení (systém záložního napájení, pozemní radarové sledování), ale i palubní přístroje letounu. Navíc musí mít i posádka platnou kvalifikaci pro danou kategorii a typ stroje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Instrument Landing System (ILS) je elektronický přístrojový přistávací systém. Byl vyvinut ve 40. letech dvacátého století a schválen k použití organizací ICAO v roce 1949. Používá se dodnes, prakticky beze změn. Systém poskytuje přesné informace o okamžité poloze letadla vzhledem k referenční trajektorii, vytvořené dvěma majáky pomocí směrového rádiového signálu. ILS je definován jako „přesný“ přistávací systém, jelikož obsahuje podle definice i vertikální složku navádění (GS/GP).", "tgt_summary": "Das Instrumentenlandesystem (engl. \"instrument landing system\", ILS) ist ein bodenbasiertes System, das den Piloten eines Flugzeuges in den Flugphasen vor der Landung unterstützt. Der Landeanflug endet mit dem \"Endanflug\". ", "id": 2075704} {"src_title": "Balthasar Hubmaier", "tgt_title": "Balthasar Hubmaier", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Balthasar Hubmaier se narodil ve Friedbergu v Bavorsku (nedaleko Augsburgu) roku 1480. V roce 1524 se oženil s Elizabeth Hügline z Reichenau. Navštěvoval latinskou školu v Augsburgu a 1. května 1503 vstoupil na univerzitu ve Freiburgu. Pro nedostatek financí byl nucen univerzitu opustit a nějaký čas učil ve Schaffhausenu. Do Freiburgu se vrátil v roce 1507 a roku 1511 získal bakalářský a magisterský titul. V roce 1512 získal doktorát teologie na univerzitě v Ingolstadtu a 1515 se stal univerzitním vicerektorem. Jako kazatel byl pověstný a jeho úspěch správce byl mimořádný. V roce 1516 se stal katolickým farářem v Regensburgu a od roku 1521 ve Waldshutu. Roku 1522 se v Basileji seznámil s Heinrichem Glareanem (učitelem Konráda Grebela) a Erasmem Rotterdamským. V březnu 1523 se Hubmaier v Curychu setkal s Ulrichem Zwinglim, a v říjnu téhož roku se zúčastnil jeho disputace. Zwingli v této rozpravě předložil principy poslušnosti Písmu. Zřejmě právě tehdy opustil Hubmaier křest nemluvňat, který se neopírá o Písmo. Roku 1525 přijel do Waldshutu novokřtěnec Wilhelm Reublin, kterého vyhnali z Curychu, a v dubnu pokřtil Hubmaiera a s ním 60 dalších. V prosinci 1525 byl Hubmaier pro své přesvědčení uvězněn a po propuštění opustil Švýcarsko a odešel spolu s dalšími novokřtěnci do Mikulova na Moravě. Zde se horlivě ujal poslání kazatele a spisovatele. Jeho dvanáctiměsíční působení mezi německy mluvícím obyvatelstvem vyústilo v tisíce křtů (nejméně šest tisíc), jeho přičiněním došlo také k obrácení dvou bratří Leonarda a Jana, pánů z Lichtenštejna, jejichž pozemky se staly útočištěm utečenců. Hnutí se šířilo a anabaptisté zde dostali jméno habáni. O dva roky později však byl i s manželkou na příkaz Ferdinanda I. zatčen, předán do Vídně a zde mučen, načež byl 10. března 1528 veřejně upálen. Asi tři dny poté byla pro svou víru utopena v Dunaji s kamenem na krku i jeho manželka.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Hubmaier byl v 16. století nejschopnějším z obránců křtu věřících. Z jeho jedenácti knih se jich šest týká křtu. Z jeho prací lze zmínit \"18 článků\" (1524), \"O kacířích a těch, kdo je upalují\" (1524), \"Otevřená výzva Balthasara z Friedbergu všem věřícím křesťanům\" (1525), \"O křesťanském křtu věřících\" (1525), \"Dvanáct článků křesťanské víry\" (1526), a \"O meči\" (1527 v Mikulově). Všechny jeho publikace obsahovaly motto (Pravda je nesmrtelná).", "section_level": 1}], "src_summary": "Balthasar Hubmaier (nejspíše 1485 – 10. března 1528) byl vlivný německý/moravský anabaptistický vůdce. Byl jedním z nejznámějších a nejrespektovanějších novokřtěneckých teologů reformace.", "tgt_summary": "Balthasar Hubmaier (auch Huebmör, Hubmör, Hubmair, Hubmayr, Hubmeier; \"Friedberger\", latinisiert \"Pacimontanus\"; * um 1485 in Friedberg bei Augsburg; † 10. März 1528 in Wien) war eine führende Täuferpersönlichkeit der Reformationszeit sowie ein Märtyrer der Täuferbewegung.", "id": 1686080} {"src_title": "Hlaváček letní", "tgt_title": "Sommer-Adonisröschen", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jedná se o jednoletou rostlinu dorůstající nejčastěji výšky 20–60 cm. Lodyha je přímá, jen v horní části chudě větvená, dole roztroušeně chlupatá, jinak lysá. Listy jsou střídavé, vícenásobně zpeřené, dolní jsou řapíkaté, horní listy jsou pak přisedlé. Čepele je rozčleněná ve velmi úzké úkrojky, cca 0,5–1 mm široké, prostřední úkrojek je často na špičce trojzubý. Květy jsou jednotlivé a mají asi 2–3,5. Kališních lístků je 5, jsou přitisklé ke koruně, široce vejčité a lysé. Korunních lístků bývá 5–6, řidčeji až 8, jsou cihlově červené (výjimečně citrónově žluté), na bázi často s tmavou skvrnou, jsou úzce vejčité, nejčastěji 10–15 mm dlouhé. Kvete v květnu až v červenci. Plodem je nažka, která je asi 4,5–6 mm dlouhá, s dolíčkatými prohlubeninami, bez tmavé skvrny na špičce, na vrcholu zakončená krátkým přímým zobánkem, cca 1 mm dlouhým. Nažky jsou uspořádány do souplodí. Počet chromozómů je 2n=32.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Hlaváček letní roste přirozeně v jižní až střední Evropě, přesahuje do severní Afriky, dále roste v Malé Asii, v Írán, na východ po západní Himálaj. Člověkem byl s obilím zavlečen i do Severní Ameriky. V České republice roste zvláště jako polní plevel hlavně v teplých oblastech od nížin po pahorkatiny. Dříve celkem běžně, dnes už jen roztroušeně, je řazen k silně ohroženým druhům flóry ČR, kategorie C2.", "section_level": 1}, {"title": "Možnosti záměny.", "content": "Podobným druhem je hlaváček plamenný (\"Adonis flammea\"), který však má na rozdíl od hlaváčku letního chlupaté kališní lístky a má také jiný odstín barvy korunních lístků, jsou spíš ohnivě červené, nikoliv cihlově červené. Hlaváček roční (\"Adonis annua\") má širší korunní lístky, kališní lístky odstálé od korunních a kratší zobánek nažky (cca 0,5 mm).", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Hlaváček letní (\"Adonis aestivalis\") je druh rostliny z čeledi pryskyřníkovitých. Někdy byl též nazýván jako ohníček letní nebo hlaváčkovec letní.", "tgt_summary": "Das Sommer-Adonisröschen (\"Adonis aestivalis\"), auch \"Blutauge\", \"Blutströpfchen\", \"Sommerblutströpfchen\", \"Feuerröschen\" oder \"Kleines Teufelsauge\" genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Adonisröschen (\"Adonis\") in der Familie der Hahnenfußgewächse (Ranunculaceae). Sie ist in Eurasien und Nordafrika weitverbreitet. Auf die rotblütige Variante des Sommer-Adonisröschens bezieht sich der Gattungsname Adonisröschen (\"Adonis\"), siehe Gattungsartikel. Das Sommer-Adonisröschen wurde zur Blume des Jahres 1984 gewählt.", "id": 695785} {"src_title": "Becrux", "tgt_title": "Becrux", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "Beta Crucis má hvězdnou velikost 1,25 a jedná se o nejteplejší hvězdu první velikosti. Nachází se ve vzdálenosti 280 světelných let. V roce 1957 bylo spektroskopicky zjištěno, že se jedná o dvojhvězdu, jejíž složky jsou příliš blízko k sobě na rozlišení dalekohledem. Hvězdy jsou od sebe vzdáleny 5,4 až 12 astronomických jednotek, oběhnou se každých 5 let. Systém je starý pouze asi 8 až 11 milionů let. Primární hvězda Beta Crucis A je masivní hvězda o hmotnosti asi 16 hmotností Slunce, její poloměr je asi 8,4 násobek poloměru Slunce. Rychlost rotace hvězdy je 3,6 dní, azimutální rotační rychlost je 120 kilometrů za sekundu. Jedná se o proměnnou hvězdu typu Beta Cephei o povrchové teplotě 27000 K. Hvězda má 3 periody pulsace v v rozmezí 4 až 4,6 hodiny. Jde o modrou bílou obří hvězdu spektrální třídy B0,5, která již vyčerpala zásoby vodíku v jádře. U hvězdy je přítomen velmi intenzivní hvězdný vítr, hvězda ztrácí ze své hmotnosti zhruba 10 hmotností Slunce každý rok, rychlost hvězdného větru je až 2000 kilometrů za sekundu. Sekundární hvězda Beta Crucis B je hvězdou hlavní posloupnosti spektrální třídy B2. V roce 2007 byla oznámena detekce třetí hvězdy v systému. Třetí hvězda má nízkou hmotnost, jedná se pravděpodobně o hvězdu která ještě nedoáhla hlavní posloupnosti. U této hvězdy byly Rentgenovou observatoří Chandra detekovány emise rentgenového záření. Další dvě hvězdy zjištěné v blízkosti systému jsou pravděpodobně optičtí společníci, kteří nejsou se systémem Beta Crucis fyzicky vázáni. Systém může být členem hvězdné asociace Scorpius-Centaurus, tedy hvězd sdílejících společný původ.", "section_level": 1}], "src_summary": "Beta Crucis, rovněž známa jako Becrux nebo Mimosa, je druhá nejjasnější hvězda v Souhvězdí Jižního kříže a 19. nejjasnější hvězda noční oblohy. Jako součást Jižního kříže se nachází na pěti státních vlajkách, konkrétně Austrálie, Nového Zélandu, Samoy a Papuy Nové Guineje. V současné době je souhvězdí viditelné až jižně od 30 stupně severní šířky, v době antiky však bylo vlivem precese viditelné o 10 stupňů severněji. Staří Řekové tedy souhvězdí znali a považovali ho za součást Souhvězdí Kentaura. Moderní jméno hvězdy Mimosa je odvozeno z latinského slova pro herce.", "tgt_summary": "Becrux oder Mimosa ist der Eigenname des Sterns β Crucis (Beta Crucis). Es ist der zweithellste Stern im Sternbild Kreuz des Südens. Seine Entfernung beträgt ca. 300 Lichtjahre. ", "id": 232651} {"src_title": "Katatymně imaginativní psychoterapie", "tgt_title": "Katathym Imaginative Psychotherapie", "src_document": [{"title": "KIP.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "průběh terapie.", "content": "Na první nebo na prvních dvou schůzkách se psycholog s klientem volně baví o obtížích, které klienta přiměly k návštěvě, ptá se klienta na jeho požadavky a očekávání od terapie. Psycholog pokládá doplňující otázky a vytvoří si předběžný náhled na situaci, v které se klient nachází, a posoudí vhodnost použití KIP k řešení klientových problémů. Výsledek buď vyústí do nabídky terapie, nebo jen do krátkého poradenského aktu. Podobně jako u jiných psychoterapií je nutné korigovat případné přemrštěné a nereálné představy klienta. Dotyční často věří, že jejich problémy je možné vyřešit během několika dnů nebo týdnů, idealizují si terapeuta jako \"velkého léčitele\" a nejsou připraveni přijmout aktivní spolupráci a často bolestivou konfrontaci se sebou samým. Samozřejmostí by mělo být též pravidlo abstinence, které zdůrazňuje, že terapeut nemá mít během období terapie žádné osobní ani rodinné kontakty s pacientem. Pokud terapeut chová ke klientovi nějaké osobní emoční pohnutky (např. rodinná příbuznost), trpí tím jak diagnostická, tak terapeutická schopnost rozhodování stejně jako technická jistota při použití terapie. KIP je většinou krátkodobá, tedy obvykle se uskuteční od 15 do 30 sezení, typická frekvence je jednou týdně.", "section_level": 2}, {"title": "mechanismus účinku.", "content": "Jak bylo již řečeno výše, spontánně se objevující imaginace mají symbolický význam. Například jestliže si při motivu louky klient představí zpustlou zablácenou ponurou mýtinu za bouřky obehnanou drátem, vypovídá to o jeho aktuálním psychickém stavu něco úplně jiného než když si představí hezkou zelenou louku s bujnou trávou a rozkvetlými květinami a radostným sluncem. K takovýmto interpretacím není třeba zvláštního psychologického vzdělání a klienti obvykle sami (poté, co jim psycholog letmo vysvětlí metodu a základní principy KIP) postupně nachází souvislosti mezi imaginovanými obrazy a svým stavem. Imaginace jim umožní náhled na svou duševní situaci a kontakt s nevědomými a předvědomými projevy jejich problémů v symbolické obrazové formě. Už jen tato zkušenost spojená s intenzivním prožitkem představovaných situací má důležitý ozdravný vliv. Další ozdravný vliv mají intervence psychoterapeuta. Terapeut povzbuzuje klienta v aktivním řešení problémů. Například když je klient konfrontován s rozzuřeným štěkajícím psem, z kterého má strach a který zabraňuje klientovi v cestě imaginární krajinou, může terapeut klientovi poradit, aby psovi sehnal maso (např. došel je koupit do blízké vesnice; případně klientovi rovnou řekne, ať si představí, že má maso k dispozici) a nakrmil jej. Jak pes začne žrát, zklidní se a terapeut dále klienta povzbudí k spřátelení se se psem, např. aby se k němu přiblížil a zkusil jej pohladit. V této chvíli je relativně nevýznamné, co přesně představovaný rozzuřený pes symbolizoval, důležitější je, že se klient naučil před problémem (psem) neutéct a nerezignovat na něj, ale postavit se mu a konstruktivně jej vyřešit. Protože symbolické obrazy souvisí s reálnými problémy, posílení schopnosti klienta řešit problémy v imaginaci, příznivě ovlivní i jeho schopnost řešit problémy v realitě. Různé konkrétní představované objekty ať už vyloženě nereálné (drak, čarodějnice, obr,...) nebo reálné (štěkající pes, pasoucí se krávy,...), stejně jako různé konkrétní jednání klienta (např. odmítnutí se napít ze studánky kvůli možné bakteriální nákaze) mají více možných konkrétních interpretací, záleží na konkrétním klientovi a jeho psychologické anamnéze. Terapeut klientovi beztak přesné a podrobné informace nedává, neboť by to mohlo aktivovat jeho obranné mechanismy (např. racionalizaci a intelektualizaci) a ztěžovat terapii. Klienta však vybízí k vlastní interpretaci obrazů, mezi sezeními má například klient imaginované obrazy výtvarně nebo písemně zpracovat a obohatit je svými dalšími nápady.", "section_level": 2}, {"title": "vhodnost užití.", "content": "indikace: kontraindikace: Metoda KIP je vhodná jak pro krátkodobé, tak i pro dlouhodobé terapie a to s dětmi, dospívajícími i dospělými; buď jako individuální terapie (klient + terapeut) nebo skupinová terapie (několik klientů a terapeut). Při skupinové se účastníci položí na zem do hvězdice hlavami k sobě a každý člen skupiny vypráví, co ho napadá k společnému motivu. Vzniká společná kompromisní fantazie. Po skončení imaginací se dále v rozhovorech konkretizují a rozebírají. KIP se užívá též v párové a rodinné terapii.", "section_level": 2}], "src_summary": "Katatymně imaginativní psychoterapie, zkratkou KIP, (jinak též nazývaná symbolické drama) patří do skupiny dynamicky orientovaných psychoterapií, její teoretický základ vychází z psychoanalýzy. Terapeut při ní žádá zrelaxovaného klienta, aby si představil určité obrazové motivy sloužící jako základ pro vytváření dalších živých, spontánně se objevujících představ a fantazijních dějů. Předpokládá se, že tyto imaginace mají symbolický význam a odráží jak aktuální emoční ladění klienta, tak i případný konfliktní materiál v jeho nevědomí nebo předvědomí. ", "tgt_summary": "Die Katathym Imaginative Psychotherapie (KIP) ist ein von Hanscarl Leuner 1954 eingeführtes tiefenpsychologisch fundiertes Verfahren, das anfänglich unter den synonymen Begriffen Katathymes Bilderleben (KB) und Symboldrama bekannt wurde. Zwar werden Imaginationen in etlichen Psychotherapiemethoden verwendet, die KIP jedoch systematisiert ihre Anwendung am stärksten. Sie bietet außer dem verbalen Verfahren auch eine Förderung und Anregung der Symbolisierungsprozesse an, was als eine Voraussetzung für Änderungen der Persönlichkeitsstruktur angesehen wird.", "id": 281292} {"src_title": "Lambda sonda", "tgt_title": "Lambdasonde", "src_document": [{"title": "Dělení lambda sond.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dělení podle typu.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Lambda sonda s oxidem zirkoničitým.", "content": "Tento typ lambda sondy má elektrolyt s pevným tělesem na bázi oxidu zirkoničitého. Element má tvar válce a je dutý. Jeho vnitřní strana je v kontaktu se vzduchem a vnější leží v proudu výfukových plynů. Jako elektroda funguje vrstva platiny, která je z obou stran. Díky elektrodám lze měřit obsah kyslíku ve spalinách. Tento typ sondy přepíná pouze mezi dvěma limitními hodnotami. Jeho výhodou je ale rychlá provozní připravenost a vysoká spolehlivost. Naměřené napětí přitom indikuje stav motoru.", "section_level": 3}, {"title": "Lambda sonda s oxidem titaničitým.", "content": "Lambda sonda s oxidem titaničitým se používá méně než předchozí typ. Podobně jako lambda sonda s oxidem zirkoničitým přepíná jen mezi dvěma limitními hodnotami. Funguje díky speciálním vlastnostem oxidu titaničitého, jehož elektrický odpor se mění úměrně s podílem kyslíku ve spalinách. Naměřený odpor přitom indikuje stav motoru.", "section_level": 3}, {"title": "Širokopásmová sonda.", "content": "Širokopásmová lambda sonda je novější lambda sonda požívaná v dnešních moderních automobilech. Je umístěna před třícestným katalyzátorem a je využita nejen pro automobily s vrstvenou směsí, ale i pro moderní vznětové motory. Za třícestným katalyzátorem je umístěna dvoustavová lambda sonda, která hlídá správnou funkci katalyzátoru. V případě, že by řídicí jednotka zaznamenala stejný signál od širokopásmové lambda sondy (před katalyzátorem) i od dvoustavové (za katalyzátorem), svědčilo by to o špatné kondici katalyzátoru.", "section_level": 3}, {"title": "Rozlišení podle teploty provozu.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Jednoduchá lambda sonda.", "content": "Jednoduchá lambda sonda je nejstarším vyráběným typem. Aby snímala nezkreslená data, musí se nejprve zahřát výfukovými plyny na provozní teplotu. Tento proces může trvat i několik minut.", "section_level": 3}, {"title": "Vyhřívaná lambda sonda.", "content": "Vyhřívaná lambda sonda se vyrábí od 80. let 20. století. Má elektrické vyhřívání, takže se na provozní teplotu dostane za 30 sekund.", "section_level": 3}, {"title": "Planární lambda sonda.", "content": "Planární lambda sonda se skládá z keramických fólií, které mají vestavěné vyhřívání. Díky tomu je schopná zahřát se na provozní teplotu už za 10 sekund.", "section_level": 3}, {"title": "Rozlišení podle počtu vodičů.", "content": "Lambda sondy dělíme také podle počtu vodičů. Má-li sonda jen jeden nebo dva vodiče, jedná se o nevyhřívanou kyslíkovou sondu. Třívodičové a čtyřvodičové sondy jsou už vyhřívané.", "section_level": 2}, {"title": "Rozlišení podle barev vodičů.", "content": "Každý výrobce používá jiné barevné značení sond. Podle barev vodičů lze ale rozpoznat i druh sondy. Fialový, bílý, černý nebo šedý vodič indikuje sondu s oxidem zirkoničitým, červený zase sondu s oxidem titaničitým.", "section_level": 2}, {"title": "Životnost lambda sondy.", "content": "Zatímco nevyhřívanou sondu je potřeba vyměnit zhruba každých 50 000 až 80 000 kilometrů, životnost vyhřívané je obvykle i 160 000 kilometrů. Nevyhřívaná sonda se nejčastěji poškodí kvůli usazení nečistot na čidlo. U vyhřívaných sond hrozí roztavení vodičů. Preventivní kontrola sondy se doporučuje při najetí každých 30 000 kilometrů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lambda sonda je kyslíkový senzor umístěný ve výfukovém potrubí automobilů se zážehovým motorem, vybavených katalyzátorem výfukových plynů. Toto zařízení porovnává referenční vzduch (okolní vzduch) s výfukovými plyny. Řídicí jednotka na základě údajů zaznamenaných lambda sondou určuje správný směšovací poměr paliva a vzduchu, který je důležitý pro snížení škodlivých emisí ve výfukových plynech. ", "tgt_summary": "Die Lambdasonde (λ-Sonde) vergleicht den Restsauerstoffgehalt im Abgas mit dem Sauerstoffgehalt einer Referenz, meist der momentanen Atmosphärenluft. Daraus kann das Verbrennungsluftverhältnis λ (Verhältnis von Verbrennungsluft zu Kraftstoff) bestimmt und damit eingestellt werden. Es werden zwei Messprinzipien verwendet: Spannung eines Festkörperelektrolyten (Nernstsonde) und Widerstandsänderung einer Keramik (Widerstandssonde). ", "id": 823419} {"src_title": "Gentrifikace", "tgt_title": "Gentrifizierung", "src_document": [{"title": "Původ termínu.", "content": "Původ slova gentrifikace je odvozen od anglického termínu \"gentry\". Termín v angličtině označuje vyšší venkovskou třídu. Jako první gentrifikaci pojmenovala socioložka Ruth Glass v 60. letech minulého století na příkladu přeměny dělnických čtvrtí Londýna. Tímto termínem poukazovala na praxi nově se přistěhovavší střední vrstvy, která rozsáhle investovala do svých nově nakoupených nemovitostí a pociťovala nadřazenost nad původním obyvatelstvem.", "section_level": 1}, {"title": "Proces a jeho důsledky.", "content": "Gentrifikace je označení procesu sociálně-kulturních změn, ke kterým dochází v důsledku renovace a přeměn obytného prostředí některých městských čtvrtí. Jedná se o specifický sub-formát revitalizace. Gentrifikační proces se pojí se sociální a symbolickou proměnou místa a se změnou statusu tohoto místa. Nejvýrazněji se postupná gentrifikace městských území projevuje v přeměně zástavby. Staví se nové budovy, stávající budovy jsou přestavovány na luxusní bydlení, industriální stavby jsou přestavovány na obytné a kancelářské prostory a objevují se další komerční prostory. Tato proměna čtvrtí způsobuje postupné vytlačování a nahrazování původního obyvatelstva příjmově silnějšími vrstvami. V širším a přeneseném smyslu lze gentrifikaci chápat jako pronikání členů vyšší kultury (třídy) do prostoru typického pro kulturu (třídu) nižší, což vede k významným prostorovým, sociálním i ekonomickým změnám cílového prostoru. Jedním z důsledků je rozšiřování a zlepšení životních podmínek pro stávající obyvatele, obměňuje se síť obchodů a služeb, struktura jejich sortimentu, v další fázi jsou vybudována místa zahrnující produkci, spotřebu, bydlení, rekreaci a zábavu. Důsledkem přílivu nového, ekonomicky silnějšího obyvatelstva a komerčních aktivit je však zvyšování stávajících nákladů na život, což může vést k vymístění ekonomicky slabšího obyvatelstva či k rozšíření pocitu odcizení.", "section_level": 1}, {"title": "Typičtí gentrifikanti.", "content": "Typickými gentrifikanty jsou majetní pracovníci terciárního sektoru nebo soukromí podnikatelé, kteří jsou schopní a ochotní riskovat na trhu s nemovitostmi. Často to bývají svobodní lidé nebo mladé, bezdětné páry, které nepotřebují žít v okolí dobrých škol. Povětšinou již bydlí ve městě, nechtějí se stěhovat na předměstí a shánějí levné bydlení blízko zaměstnání. Právě proto není gentrifikace výsledkem návratu do města, ale spíše snahou zůstat v něm. Typičtí gentrifikanti také sdílejí spotřebitelské preference a upřednostňují vysoce konzumní kulturu, a proto gentrifikaci často doprovází rapidní expanze moderních restaurací, obchodů a zábavní sféry. H. Briavel Holcomb a Robert A. Beauregard popsali skupiny těchto lidí jako ty, jež jsou přitahovány nízkými cenami a tolerancí pro nekonvenční životní styl. Důležitými skupinami jsou například svobodné matky a umělci.", "section_level": 2}, {"title": "Ženy.", "content": "Díky stále vyššímu vzdělání a lépe placeným pracovním pozicím mnoha žen, které se tak mohou neustále více projevovat na pracovním trhu, se také zvětšuje skupina žen schopných využít příležitosti investovat do nemovitosti. Neil Smith tvrdí, že tato skupina je rezervoárem potenciálních gentrifikantů. A jeho teorii potvrzuje fakt, že bydlení ve městě umožňuje navazování pracovních kontaktů a lepší přístup k dobře placeným pozicím stále větší skupině vzdělaných žen. Existují také teorie, které tvrdí, že městský styl života je důležitý pro matky, kterým nepomáhá otec dítěte, protože bydlení v centru města jim zajišťuje přístup k profesionální péči o jejich dítě. To do centra přitahuje svobodné rodiče, konkrétně svobodné matky, neboť hustota osídlení zvyšuje jejich efektivitu tím, že minimalizuje čas strávený na cestách mezi prací, nákupy a domovem.", "section_level": 3}, {"title": "Umělci.", "content": "Dvoufázový model gentrifikace Philipa Claye popisuje umělce jako typické marginální neboli rané gentrifikanty. Americká státní agentura NEA (The National Endowment for the Arts) provedla studii, která našla spojitost mezi podílem zaměstnaných umělců a mírou gentrifikace napříč různými městy Spojených států. Umělci přijímají risk spojený s obnovou upadající nemovitosti a zároveň mají čas a schopnosti tyto renovace provést. Ley říká, že umělecký, kritický pohled na svět a jejich hledání významu života z nich dělá dobré potenciální gentrifikanty.", "section_level": 3}, {"title": "Smithova teorie gentrifikace.", "content": "Smithův teoretický příspěvek dodává impuls, který přenesl diskuze o gentrifikaci z původních empiricky založených výzkumů, doprovázených především popisnými studiemi procesu a pokusy o dílčí, vzájemně neprovázaná vysvětlení, do etapy teoreticky ukotvených pokusů o celkovější vysvětlení tohoto fenoménu. Hlavní roli přiřazuje producentům, druhotnou roli pak spotřebitelům. Spotřebitelé nicméně i přesto zůstávají důležitými při procesu, a tedy i vysvětlování, proč dochází k gentrifikaci. Ve výsledku hrají významnou roli při revitalizaci čtvrtí.", "section_level": 2}, {"title": "Rent gap.", "content": "Tento termín označuje rozdíl mezi maximální potenciální hodnotou pozemku a současnou hodnotou v chátrající oblasti města. Stavební podnikatelé levně kupují pozemky, zaplatí stavební náklady na rehabilitaci objektu a také zaplatí úroky uvalené na hypotéku a půjčku a poté prodají zhodnocený majetek za cenu, která podnikateli přinese uspokojivý výdělek. Vyvrcholením Smithovy teorie gentrifikace je potom tedy přímé uplatnění rent gapu. V momentě, kdy dojde k takovému rozdílu, že jsou zaručeny zisky z rehabilitace dané oblasti města, stavební podnikatelé začínají rehabilitovat domovní fond a následně dochází ke gentrifikaci.", "section_level": 3}, {"title": "Gentrifikace v českých městech.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Praha.", "content": "Gentrifikace se v Praze rozvinula jen v menších částech centra, a to hlavně na Vinohradech, na Malé Straně, v Holešovicích a Karlíně. Specifickým znakem pro Prahu je to, že proces gentrifikace byl urychlován zahraničními developery, kteří získávali pozemky od původních vlastníků. Ti většinou nabyli tyto pozemky v rámci restituce. Dalším rozdílem od západních měst je též to, že hlavní skupinou tzv. gentrifikantů (obyvatelé, kteří uskutečňují gentrifikaci) jsou cizinci.", "section_level": 2}, {"title": "Ostrava.", "content": "Po roce 1948 komunističtí představitelé města vkládali veškeré své úsilí do výstavby velkých sídlišť. Zpočátku se jednalo o vysoce architektonicky hodnotnou výstavbu v Porubě ve stylu socialistického realismu, od šedesátých let se však v důsledku ekonomických problémů východního bloku přešlo na rozsáhlou panelovou výstavbu. Lidé se začali stěhovat do nových sídlišť, zatímco některé historické části Ostravy (zejména Přívoz a Vítkovice) ztrácely na atraktivitě a začalo v nich převažovat chudší obyvatelstvo. Po revoluci se situace v důsledku suburbanizace začala ještě zhoršovat. Kriminalita zde byla na alarmující úrovni. Zlom nastal po přelomu nového tisíciletí, kdy se v Ostravě vyvinul silný patriotismus, obyvatelé se přestali za své město stydět a začali se více zajímat o jeho historii. Do té doby nemyslitelné lokality jako Jubilejní kolonie (zde již proces úspěšně skončil, dnes jedna z nejžádanějších lokalit Ostravy), Vítkovice postavené v britském stylu či secesní část Přívozu začaly být díky své historii a architektuře opět pro majetnější obyvatelstvo atraktivní. Známá je rovněž Stodolní ulice, která se v dobách komunistického režimu stala sociálně vyloučenou lokalitou. Dnes to je ulice plná barů a restaurací. Problémem zůstává vymírající centrum bez života. Vzniklo několik spolků a sdružení snažících se na tento problém upozornit a najít nějaké účinné řešení, avšak zatím bez úspěchu. Řešením by mohly být obchody nabízející netradiční zboží a přeměna kanceláří na byty.", "section_level": 2}, {"title": "Klimatická gentrifikace.", "content": "Gentrifikace může vznikat i z důvodů změny klimatu – v případě obav o růst hladin moří nebo jen častější záplavy v důsledku častějších výkyvů počasí v důsledku změny klimatu se v některých přímořských městech objevilo vykupování pozemků podle nadmořské výšky. Příkladem může být relativně chudá čtvrť Little Tahiti ve floridském Miami, která leží 3 stopy (cca 90 cm) výše než vysoce ceněné bohaté čtvrtě města. Little Tahiti se nyní těší zájmu místních bohatých rezidentů ale i investorů nejen z USA, ale např. z Číny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gentrifikace je označení pro lokální sociálně-kulturní změny, které jsou důsledkem toho, když bohatší lidé nakupují nemovitosti k bydlení v dosud méně prosperujících společenstvích. ", "tgt_summary": "Als Gentrifizierung (von „niederer Adel“), auch Gentrifikation, im Jargon auch die \"Yuppisierung\" (siehe Yuppie), bezeichnet man den sozioökonomischen Strukturwandel großstädtischer Viertel durch eine Attraktivitätssteigerung zugunsten zahlungskräftigerer Eigentümer und Mieter als vorher und deren anschließenden Zuzug. ", "id": 1069124} {"src_title": "Lokomotivní depo", "tgt_title": "Bahnbetriebswerk", "src_document": [{"title": "Vybavení lokomotivního depa.", "content": "Každé lokomotivní depo je vybaveno nezbytnou železniční infrastrukturou, tj. kolejemi a zařízeními pro přesun vozidel mezi jednotlivými kolejemi (v případě, že má depo více než jednu kolej), tj. výhybkami, točnami nebo přesuvnami. Pokud je depo vybaveno točnou pro otáčení lokomotiv (hnacích vozidel), jednotlivá stání (tj. kusé koleje, pro odstavení strojů) se od točny paprskovitě rozbíhají do rotundy (zastřešená budova, obvykle s typickým půlkruhovým půdorysem). Kolej na takovém stání mívá prohlídkovou jámu (slangově – kanál) a nad kolejí zařízení pro odvod spalin (pro parní nebo motorové lokomotivy). Obsluha může vstoupit dolů, pod odstavený stroj a provést prohlídku i údržbu na jeho spodku (pojezd, brzdový systém, trakční elektromotory, převodovka, kompresor i ostatní celky a zařízení, které jsou z této pozice přístupné). Často je depo vybaveno zařízením pro tzv. vyvazovací opravy (zvedáky – lokomotiva se zvedne, předtím se odpojí pojezd/podvozky. Pak je možno opravit/vyměnit dvojkolí, trakční elektromotory apod.). Některá depa jsou vybavena zařízením pro kontrolu činnosti mobilní části vlakového zabezpečovače (tedy \"kódovaným\" úsekem koleje, se simulací signálů pro přenos znaků návěstidla na stanoviště strojvedoucího. Tzv. návěstní opakovač přenáší na kódované trati znaky návěstidla k němuž se vlak blíží, na stanoviště strojvedoucího). Další vybavení depa pak závisí především na typu hnacích vozidel (parní, motorová, elektrická), která jsou v daném depu provozována a udržována (pracoviště pro elektrikáře, zámečníka, mechanika... ). Obvyklou součástí lokomotivních dep pro motorové lokomotivy (nezávislá trakce) bývají též zařízení pro provozní údržbu, doplňování paliv a maziv do hnacích agregátů vozidel, případně pro doplnění nebo výměnu chladicí vody, nemrznoucí směsi apod. Se zavedením nových vozidel do provozu (motorové a elektrické jednotky pro osobní dopravu, nové osobní vozy) přibyly v DKV i nové činnosti – vypouštění fekálních nádrží a doplňování provozních zásob vody (pro WC a umyvárny v soupravách). U dieselelektrických a elektrických lokomotiv závislé trakce pak dílny pro běžnou údržbu a drobné opravy elektrické výzbroje vozidel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lokomotivní depo je na železnici místo, které slouží k údržbě a zbrojení hnacích vozidel, zejména lokomotiv, motorových vozů a motorových i elektrických jednotek. Může též sloužit k jejich odstavení (deponaci) mezi jednotlivými dopravními výkony (tj. vedení vlaků, posun ve stanici aj.). V éře parních lokomotiv se pro lokomotivní depo používal výraz výtopna, nebo také topírna. Menší lokomotivní depa (např. pro jednu či dvě lokomotivy) pak bývají nazývána remíza. ", "tgt_summary": "Als Bahnbetriebswerk, auch kurz Betriebswerk (Abk.: \"Bw\") wird bei den deutschen Eisenbahnen eine Anlage bezeichnet, welche der Wartung, kleineren Reparaturen, der Ergänzung von Betriebsstoffen und der Reinigung von Lokomotiven und Triebwagen dient. Zudem wird der Einsatz der Triebfahrzeuge und des Lokomotivpersonals organisiert. Bei der Deutschen Bahn werden heute Bahnbetriebswerke als Betriebshöfe, bei der ÖBB jedoch als Zugförderungsstellen (\"Zf\") oder Zugförderungsleitungen (\"Zfl\") bezeichnet. In vielen anderen Ländern wird oft einfach der Begriff Depot verwandt. Den Bahnbetriebswerken wurden organisatorisch und betrieblich die kleineren Lokstationen (auch \"Einsatzstellen\" bzw. \"Lokbahnhöfe\") angegliedert.", "id": 1808804} {"src_title": "Erich Wustmann", "tgt_title": "Erich Wustmann", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Erich Wustmann se narodil v roce 1907 v drážďanském Niedersedlitz, avšak už o rok později, v roce 1908 se stalo jeho novým domovem Bad Schandau. Své první výzkumné cesty prováděl v regionu labských pískovců. V dětství ho inspirovali vědci a cestovatelé doby jeho dětství jako Nansen, Amundsen, Sven Hedin a další. V roce 1926, v 19 letech se vydal se svým malým kajakem na velkou cestu kolem norské pevniny. Ta skončila teprve tehdy, když jeho kajak zamrzl v ledu. V roce 1933 emigroval do Norska. Tam žil se svou ženou u Sámů několik let a cestoval z Laponska po Skandinávii, na Island a na Faerské ostrovy. V roce 1940 byl po obsazení Norska nacistickým Německem Quislingovou vládou vyhoštěn zpět do Německa. Od konce druhé světové války až do své smrti žil v Bad Schandau, v městské části Ostrau. V roce 1956 se stal čestným občanem města Bad Schandau. Obdržel také v roce 1958 cenu Friedricha Gest. V 50. letech provedl několik expedicí k 36 indiánským kmenům v Brazílii, Kolumbii, Ekvádoru, Bolívii, a Peru. Později cestoval také na Kanárské ostrovy, do Egypta, severní Afriky a Indie. Celý život psal o různých lidech jako Sámech, Indiánech, Faercích a Beduínech. Na všech svých cestách filmoval, fotografoval, natáčel řeč a zpěvy, sbíral etnografické předměty pro muzea a popisoval země, lidi a kulturu. Většina z těchto dokumentů nabyla mezitím na historické ceně. Erich Wustmann napsal ve celkem 55 knih. V roce 1983 vyšla kniha \"Durch Tundra... \", kde shrnul dohromady všechny vzpomínky z cest. Zemřel v roce 1994 v Bad Schandau.", "section_level": 1}], "src_summary": "Erich Wustmann (9. listopadu 1907, Niedersedlitz u Drážďan – 24. října 1994, Bad Schandau) byl německý cestovatel, spisovatel a etnograf.", "tgt_summary": "Erich Wustmann (* 9. November 1907 in Niedersedlitz bei Dresden; † 24. Oktober 1994 in Bad Schandau) war ein deutscher Völkerkundler und Reiseschriftsteller.", "id": 1291471} {"src_title": "NIMBY", "tgt_title": "Nimby", "src_document": [{"title": "Výklad.", "content": "V moderních společnostech roste potřeba obecně prospěšných staveb nebo zařízení, která ovšem svým provozem obtěžují své bezprostřední okolí. Dálniční obchvat může zlepšit životní prostředí i bezpečnost tisíců obyvatel města, zrychlit dopravu, ušetřit pohonné hmoty a tím i celkové znečištění ovzduší, na druhé straně ovšem zhorší prostředí těch, kdo bydlí v okolí. Zastánci takové stavby (zastupitelstva, podnikatelé, stát) argumentují tím, že např. stavba továrny přinese pracovní místa a že její výhody vcelku převažují nad nevýhodami. Jednotlivci se však rozdělí na tři skupiny: na ty, jimž stavba přinese přímý užitek, na ty, komu přinese nevýhody a konečně na ty, kterých se spíše nedotkne. Zatímco těch prvních bývá větší počet, odpůrci bývají silněji motivováni, často dokážou účinně lobbovat a dovolávají se solidarity nezúčastněných. Zastánci stavby často argumentují tím, že odpor čili postoj NIMBY je sobecký a dožadují se zásahu státu, například vyvlastnění pozemků za úřední náhradu. Naopak odpůrci se dovolávají svých individuálních práv. Zastupitelstva postižených obcí v okolí se často snaží postojem NIMBY získat aspoň vydatné (často finanční) kompenzace od státu, zlepšení své infrastruktury, místních silnic apod.", "section_level": 1}, {"title": "Podobné pojmy.", "content": "Od postoje NIMBY je třeba odlišit radikální odpor proti určitým stavbám, například jaderným elektrárnám vůbec; pro ten se užívá akronym NIABY, \"Not In Anyone ́s Back Yard\" čili „na ničí zahrádce“ nebo NOTE, \"Not Over There Either\" čili „tam taky ne“. Ve Velké Británii se užívá ještě akronym BANANA, \"Build Absolutely Nothing Anywhere Near Anything\" čili “nestavte naprosto nic blízko čehokoli”; i ten je míněn spíše ironicky nebo pejorativně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Spojení písmen NIMBY je akronym, tvořený počátečními písmeny anglických slov Not In My Back Yard, tj. česky „ne na mém dvorku“. Charakterizuje postoje lidí, kteří odmítají, aby nějaká obecně spíše prospěšná nebo dokonce nezbytná stavba byla nablízku jejich domova. Předmětem takových protestů bývá typicky dálnice, letiště, skládka, ale také věznice nebo útulek pro uprchlíky. Pojem se poprvé vyskytl v USA, počátkem 80. let 20. století.", "tgt_summary": "Nimby steht als englischsprachiges Akronym für \"Not in my backyard\" („Nicht in meinem Hinterhof“, „Nicht in meinem Bereich“). Der entsprechende deutsche Ausdruck lautet Sankt-Florians-Prinzip. Es steht für eine ethische und politische Position, die darauf bedacht ist, Probleme nicht im unmittelbaren Umfeld zu ertragen. Teilweise wird dieser Begriff auch in individualisierender (jemand, der die Nimby-Position vertritt, ist ein \"Nimby\") oder systematisierender Weise verwendet (das \"Nimby\"-Regime als eine Herrschaftsform, in der die Nimby-Position der machthabenden Gruppen durchgesetzt wird). Der Begriff erschien erstmals um 1980. ", "id": 1402112} {"src_title": "Christopher Cockerell", "tgt_title": "Christopher Cockerell", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jeho otec pracoval jako správce Fitzwillianova muzea. Christopher se již jako malý kluk nadchl pro techniku a stroje, vylepšil kupříkladu matčin šicí stroj. Vystudoval mechaniku a elektroniku na nejstarší koleji univerzity v Cambridgi, na Peterhouse. Po studiích pracoval pro \"Radio Research Company\" a posléze pro \"Marconi Company\", kde se podílel i na vývoji radaru. Po odchodu od Marconiho si koupil firmu na výrobu lodí. Začal lodě technicky zdokonalovat a u té příležitosti ho napadlo, že kdyby se loď za pomoci vzduchového polštáře zvedla nad hladinu, mohla by dosahovat mnohem vyšší maximální rychlosti. Roku 1955 postavil pracovní model z balzového dřeva a podal svůj první patent vznášedla (GB 854211). Soukromý sektor o vynález neměl zájem, tak se Cockerell obrátil na britskou vládu. Ta ho zařadila na tajný seznam vojenských projektů, ale reálný zájem o vývoj neměla. Tajným projektem bylo vznášedlo do roku 1958. Poté, co se objevily informace o vývoji podobných zařízení v kontinentální Evropě, projekt byl odtajněn a předán státní organizaci \"National Research Development Corporation\". 11. června 1959 byl veřejnosti představen prototyp SR-N1. Plavidlo bylo schopné nést čtyři muže a dosahovat rychlost 28 mil za hodinu. 25. července 1959, v den výročí slavného Blériotova letu, prototyp překročil Lamanšský průliv mezi Calais a Doverem. Plavba trvala dvě hodiny a tři minuty. Záhy byla založena společnost \"Hovercraft Development\", jejímž se Cockerell stal technickým ředitelem. Podílel se pak na mnohých vylepšeních vznášedla. Užíváno bylo zejména v Lamanšském průlivu, který nakonec překonávalo za půl hodiny. Roku 2000 však provoz skončil, vznášedlo bylo vytlačeno železnicí a moderními loděmi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Christopher Sydney Cockerell (4. června 1910, Cambridge – 1. června 1999, Hythe) byl anglický technik a vynálezce. Proslul především vynálezem vznášedla. Krom toho vynalezl tzv. Cockerellův vor, hydraulický přístroj, který může být užíván k výrobě elektrické energie.", "tgt_summary": "Sir Christopher Sydney Cockerell (* 4. Juni 1910 in Cambridge; † 1. Juni 1999 in Hythe, Hampshire) war ein britischer Ingenieur und Erfinder des Hovercrafts.", "id": 160679} {"src_title": "Sekavský klášter", "tgt_title": "Abtei Seckau", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Založení kláštera.", "content": "Fundátorem kláštera augustiniánů kanovníků založeného roku 1140 původně v St. Marein bei Knittelfeld byl Adalram z Valdeka. Již v roce 1142 bylo salcburským arcibiskupem Konrádem I. schváleno přemístění fundace na sekavskou náhorní plošinu. 16. září 1164 vysvětil biskup Hartmann z Brixenu románský kostel z roku 1143. Z iniciativy papeže Honoria III. a arcibiskupa Eberharda II. Salcburského byla roku 1218 zřízena salcburská sufragánní diecéze Sekava. Klášterní kostel byl poté nazávýn katedrálním kostelem (proto je dodnes označována jako \"Dom im Gebirge\" (katedrála v horách)). Do roku 1491 existoval v Sekavě také ženský kanovnický klášter. Roku 1782 byl kanovnický klášter zrušen v rámci církevních reforem císaře Josefa II. a sídlo diecéze přeloženo do Štýrského Hradce. Umělcké předměty a knihy byly odvezeny, více než třetina klášterních budov byla stržena nebo se rozpadla. Roku 1883 klášterní budovy osídlili Beuronští benediktini a zachránili je od úplné zkázy. Roku 1940 bylo opatství zrušeno nacisty a mniši byli vykázáni ze Štýrska. Po návratu konventu v roce 1945 došlo k opětovnému rozkvětu kláštera.", "section_level": 2}, {"title": "19. století – úpadek a výstavba.", "content": "Císař Josef II. zrušil v roce 1782 klášter, který po 642 let sloužil jako duchovní a náboženské centrum Štýrska. Biskupské sídlo bylo přeneseno do Štýrského Hradce. V důsledku toho několik částí budov zchátralo, poslední sekavský správce kapituly zemřel v roce 1835. Jen díky existenci mauzolea z 15. století a v něm pohřbených členů habsburské dynastie nebyl klášter srovnán se zemí. Roku 1883 se benediktini z Beuronského arciopatství, kteří kvůli „kulturnímu boji“ říšského kancléře Otty von Bismarcka museli opustit Německo, úsídlili v Emauzském klášteře v Praze, kam byli pozváni pražským arcibiskupem kardinálem Bedřichem Josefem ze Schwarzenbergu. Beuronští mniši však i nadále hledali útočiště pro svou početnou komunitu a to také nakonec našli s pomocí knížete-biskupa Johannese Zwergera v Sekavském klášteře. Následné práce spojené s úpravami nemovitostí vyšly kongregaci na 70 000 zlatých.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sekavský klášter-opatství, ( \"Abtei Seckau\" (celým názvem \"Opatství Milostivé Panny Marie\" / \"Abtei Unserer Lieben Frau\", \"Abbatia B.M.V. Secoviensis\") je benediktinský klášter v rakouské Sekavě ve Štýrsku. Klášter náleží do skupiny Beuronské kongregace a do roku 1782 byl sídlem biskupa sekavské diecéze.", "tgt_summary": "Die Abtei Seckau (Abtei Unserer Lieben Frau; lat. \" Abbatia B.M.V. Secoviensis\") ist ein Kloster der Benediktiner in Seckau in der Steiermark, Österreich. Sie ist Mitglied der Beuroner Kongregation und war bis 1782 Bischofssitz der Diözese Seckau. ", "id": 1431875} {"src_title": "Alan King", "tgt_title": "Alan King", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátek života.", "content": "King se narodil jako Irwin Alan Kniberg v New Yorku jako syn Minnie (rozená Solomonová) a Bernarda Knibergových. První roky svého života strávil na Manhattanu. Později se jeho rodina přestěhovala do Brooklynu. King používal humor k tomu, aby přežil v drsném prostředí. Jako dítě King prováděl imitace na ulici za pár drobných. Když mu bylo čtrnáct, vystoupil v rádiovém programu Major Bowes Original Amateur Hour se scénkou „Brother, Can You Spare A Dime“. Sice nezískal první cenu, ale byl pozván k účasti na celostátním turné. V patnácti opustil školu, aby mohl vystupovat v hotelu Gradus se svým komediálním číslem. Když si však v jednom vtipu dělal legraci z majitele hotelu, byl vyhozen. Pracoval v Kanadě ve varieté, současně si také vydělával jako profesionální boxer. Vyhrál 20 zápasů v řadě bez jediné prohry. Při léčbě zlomeného nosu se rozhodl skončit s kariérou boxera a zaměřil se na komediální kariéru. King začal pracovat jako vrátný v populárním nočním klubu Leon and Eddie’s zatímco dělal komediální čísla pod jménem posledního boxera, který ho porazil – „King“.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "King začal svou komediální kariéru převážně s materiálem zahrnujícím tchyně a židy. Jeho styl komedie se změnil, když uviděl Dannyho Thomase vystupujícího na začátku padesátých let. King si uvědomil, že Thomas mluví k publiku, ne na ně, a že se mu dostává lepší odezvy. King tedy změnil svůj vlastní styl a přesunul se k hovorovějšímu stylu, který využíval záležitosti každodenního života k humoru. Jeho komedie inspirovala další komiky, jako například Jerryho Seinfelda a Billyho Crystala. King se oženil s Jeanette Sprungovou v roce 1947. Měli spolu tři děti: Andrewa, Roberta a Elainie Ray. Jeho žena ho přesvědčila, aby se přestěhovali do Forest Hills ve státě Queens a později do Great Neck na Long Islandu, kde žil až do konce svého života. Tam vyvinul komediální styl točící se kolem života na předměstí. S Amerikou stěhující se na předměstí Kingův humor stoupal. King začal vystupovat pro mnoho celebrit, mezi nimi byli například Judy Garland, Patti Page, Nat King Cole, Billy Eckstine, Lena Horne a Tony Martin. Když byl Martin obsazen do filmu Hit the Deck, tak navrhl na jednu z rolí právě Kinga, čímž mu dal šanci na jeho první filmovou roli. V padesátých letech hrál King několik menších rolí, ale znechutilo se mu hraní stereotypních postav. Které popsal jako „vždycky seržant z Brooklynu, který se jmenuje Kowalski“. King posléze rozšířil svůj herní rozsah a udělal si jméno, když hrál gangstery v pěti filmech, mezi nimi Cats Eye a The Anderson Tapes. Jeho kariéra odstartovala po vystoupeních v show Eda Sullivana, Perryho Comoa a Garryho Moorea. Tím že King žil kousek od New Yorku byl často k dispozici, když Sullivan potřeboval sehrát krátký akt na poslední chvíli. King se také stal stálým hostem v The Tonight Show Starring Johnny Carson, zaštítil předávání Oscarů v roce 1972 a byl mistrem ceremonií při inauguraci prezidenta Johna F. Kennedyho v roce 1961. King byl první (1988), kdo obdržel cenu za americký židovský humor od National Foundation for Jewish Culture (Národní nadace židovské kultury). Cena byla následně přejmenována na jeho počest.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Po celý svůj život byl King zapojen v práci pro charitu. Založil Alan King Medical Center (Zdravotní centrum Alana Kinga) v Jeruzalémě, zvýšil peněžní prostředky Nassau Center for Emotionally Disturbed Children (Nassauské centrum pro emočně narušené děti) a založil katedru dramatických umění na Brandeis University. Také vytvořil program Laugh Well (Dobře se smát, bavit), který posílá komiky do nemocnic, aby vystupovali pro pacienty. V sedmdesátých letech proměnil King svou vášeň pro tenis do profesionálního turnaje v Las Vegas, který se jmenoval Alan King Tennis Classic a byl vysílán národní televizí. King zemřel 9. května 2004 na rakovinu plic. Bylo mu 76 let.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alan King (26. prosince 1927 – 9. května 2004) byl americký komik známý svým kousavým vtipem a často zanícenými humornými řečmi. King se stal známý jako židovský komik a satirik. Vystupoval v několika filmech a televizních show. Napsal pár knih, produkoval filmy a rovněž se objevil v několika divadelních hrách. V pozdějších letech pomáhal mnoha dobročinným organizacím.", "tgt_summary": "Irwin Alan Kniberg, bekannter unter dem Künstlernamen Alan King (* 25. Dezember 1927 in New York; † 9. Mai 2004 ebenda) war ein US-amerikanischer Komödiant und Schauspieler.", "id": 2005364} {"src_title": "Provincie Málaga", "tgt_title": "Provinz Málaga", "src_document": [{"title": "Obyvatelstvo a sídla.", "content": "Žije zde přes 1 600 000 obyvatel, což z provincie činí šestou nejlidnatější v celém Španělsku a druhou provincii v Andalusii (kde je zároveň provincií s nejhustším osídlením). Více než polovina obyvatel (okolo 850 000) je koncentrována v metropolitní oblasti Málagy a přes 90 % v přímořských městech a obcích. Rozdíl mezi pobřežím a vnitrozemím ještě zesílil vlivem turismu (pobřeží Costa del Sol se podílí na celkovém turistickém ruchu Andalusie 35 %) a imigrace (Jihoameričany, Rumuny i Maročany zde předčili občané Británie, kterých tu oficiálně žije přes 63 000, tedy asi 4 %).", "section_level": 1}, {"title": "Znak provincie.", "content": "Znak provincie je odvozen od znaku města Málaga, a je mírně odlišný od heraldicky upravené verze zobrazené na této stránce Wikipedie. Neexistují důkazy o znaku provincie Málaga před rokem 1922, neboť fondy archivu deputace byly zničeny požárem, ke kterému došlo 25. - 26. dubna toho roku. Pátrání skupiny expertů Národního historického archivu k ničemu nevedlo. Roku 1926 požádala korporace malíře José Morena Carbonera, aby navrhl dalmatiky se znakem provincie. Navrhl znak, tvořený znakem města, obklopeným štítky, zastupující soudní okrsky. Později (\"neznámo kdy\") bylo do znaku zastupitelstva města (\"Ayuntamiento de Málaga\") přidáno pole v pravém horním rohu, kde zastupovalo mořské vlny (modré a stříbrné), umístěné u paty hradeb v realistické krajině, představující pohled na město Málagu a jeho hrad Gibralfaro. Deputace pozměnila pozdější pole, které představovalo mořské vlny, které nahradilo 12 břeven barvy červené a zlaté, které představují 12 soudních okresů bez Málagy. Tato modifikace pochází z časů 2. republiky a připisuje se malíři Luísi Ramosu Rosasovi. Popis znaku: \"Ondas de mar de plata y azur, la ciudad y castillo de Gibralfaro, situado con las torres hacia la derecha, con el corral de los Cautivos en un campo bermejo, los presos y cautivos sombrados de blanco y negro, y un par de las torres de Gibralfaro con las imágenes de San Ciriaco y Santa Paula con resplandores de oro, manto azul y túnica dorada y el sobrecuello de Santa Paula dorado, siniestrado de doce fajas alternadas de gules y oro. Bordura general partida, 1o de púrpura y 2o de sinople, cargada toda ella con yugos y haces de flechas todos de oro. Timbre: Corona ducal./Nad stříbrnými a modrými vlnami\" (v modrém poli?)\" město \"(Málaga)\" a hrad Gibralfaro, i s věžemi vpravo posunuté, s ohradou zajatců v červeném poli (?), vězňové a zajatci černě a bíle stínovaní. Na dvou věžích postavy svatého Cyriaka a svaté (!) Pauly se zlatými svatozářemi. Modrými plášti a zl. tunikami, svatá Paula má zl. svrchní roucho. Vlevo (v koutě?) dvanáct pruhů střídavě červených a zlatých. Polcený lem purpurový a zelený, posázený jařmy a svazky šípů – vše zlat\"é. Kolem štítu jsou rozmístěny stuhy s čestnými tituly, udělenými městu Málaga: na první stuze je nápis: \"MUY NOBLE Y MUY LEAL\"/VELMI VZNEŠENÉ A VELMI VĚRNÉ. Královským dekretem ze dne 21. srpna 1843, v upomínku na politické boje, a na padlého generála Espartera, obdržela Málaga titul \"SIEMPRE DENODADA\"/vždy oddaná; a jako klenot znaku vavřínový věnec/\"corona cívica\" a devizu \"LA PRIMERA EN EL PELIGRO DE LA LIBERTAD\"/PRVNÍ V BOJI ZA SVOBODU. Dekretem z 1. ledna 1901, za přijetí trosečníků z německé válečné fregaty Gneisenau lidem z Málagy obdržela Málaga titul \"MUY HOSPITALARIA\"/VELMI POHOSTINNÁ. Dekretem z 28. února 1922 obdržela Málaga za charitativní práci vůči vojákům Africké armády/\"del Ejército de África \"a za péči o jejich vojenskou nemocnici obdržela Málaga titul \"MUY BENEFICA\"/VELMI DOBROTIVÁ. Klenot: vévodská koruna.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "V provincii je značně nevyrovnaná situace co do dopravní infrastruktury. Málaga (a Antequera) má sice od prosince 2007 napojení na vysokorychlostní železniční síť AVE, avšak rychle rostoucí pobřežní města jsou odkázána na silniční dopravu. Marbella (130 000 obyv.) je vůbec největším městem Pyrenejského poloostrova bez železnice; pobřežní železnice je teprve ve fázi příprav, s výjimkou příměstského úseku \"cercanías\" Málaga — Fuengirola. Hlavním dálničním tahem je Autovía del Mediterráneo, na území provincie prakticky dokončená. Letiště Málaga je zdaleka nejrušnější v Andalusii (22. v EU), významem srovnatelné s pražským.", "section_level": 1}], "src_summary": "Provincie Málaga je jednou z osmi provincií Andalusie, autonomního společenství na jihu Španělska; zahrnuje hornatá území na jihu Andalusie (nejvyšší vrchol, La Maroma, dosahuje 2066 m) a dlouhý úsek pobřeží Středozemního moře, známý pod marketingovým označením Costa del Sol. Největší řekou je Guadalhorce, která ze severních náhorních plošin stéká hlubokým kaňonem k hlavnímu městu Málaga. ", "tgt_summary": "Die Provinz Málaga () ist eine der südlichen unter den acht Provinzen der autonomen Region Andalusien in Südspanien. Die Hauptstadt ist Málaga.", "id": 1783200} {"src_title": "Algonkinové (kmen)", "tgt_title": "Algonkin", "src_document": [{"title": "Popis z roku 1895.", "content": "Algonkini zove se skupina národů kočovných, potulujících se na rozsáhlém prostranství od středního toku Missouri až k ústí řeky sv. Vavřince, kde se živí lovem zvěře a ryb. Jsou postavy malé, tváří plochých. U řeky sv. Vavřince obývali s nimi společně Irokézové, kteří jsou tělesně vyvinutější a usedlými rolníky; z plodin svých skýtali dárky Algonkinům, kteří zase vzájemně pro ně lovili. Náboženská úcta jejich nesla se k něčemu tajemnému, nepochopitelnému (\"manitu\"). Nejvíce živlů mythických obsaženo je v pověstech o Menabušovi, národním hrdinovi algonkinském, synu západního větru, bratru severu, jihu a východu, vnuku měsíce. Také ptactvo požívalo zvláštní úcty u nich a bájilo se o něm všelicos. Posvátnost čísla čtyř, známá u jiných Indiánů, má doklady své též u Algonkinův (např. prodlení čtyř dnů u mrtvoly). Kmenů algonkinských je značný počet a uvedeme jen nejdůležitější. K východním náležejí Abenakové a Mikmakové (na Kenebeku), Mikmakové (v Novém Brunšvicku, Novém Skotsku, na ostrově prince Eduarda), labradorští Indiáni (červení, Montagnardové při Řece sv. Vavřince, Skoffiové), Lenni-Lenrapové (či Delavarové) podél pobřeží k jihu, kteří se opět dělí na několik kmenů. Na sever od Cumberlandu bydlí Šavnové, a dále Illinoisové, Kikapové a Miamové. U Hudsonova zálivu jsou Kríové, kmen mocný a bojovný, u jezer kanadských Odžibvejové. Nejdále na severozápad jsou z Algonkinců tzv. Černonožci (\"Blackfeet\"), jež nalézáme až u horního toku Missouri. V 17. století počítalo se Algonkinův ještě na 250 000, nyní je jich sotva ke 40 000 duší. Algonkinské jazyky jsou si příbuzny. Mají velice bohaté tvoření slov pomocí přípon a rozlišují velmi jemně rozdíly ve významu jmen, jež rozdělují na vyšší a nižší, kteréž rozdělení je důležito při tvoření čísla (pomocí různých přípon). Funkce větné určují se hlavně slovosledem, méně částicemi. Jejich sloveso je vlastně jméno s přisvojovacím zájmenem, jež vyjadřuje se předponou. Pomocí přípon nebo předpon tvoří se různé časy a způsoby, z nichž zvláště zajímavý je »dubitativ«. Vytknouti sluší dále i »objektivnou konjugacį« (zájmenný objekt je vyjádřen příponou nebo předponou) a rozeznávání tvaru inklusivného a exklusivného u 1. osoby množného čísla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Algonkinové je souhrnný název pro indiánská etnika subarktické Ameriky (kmeny: Šajeni, Černonožci, Delavarové, Kríové, Mohykáni, Odžibvejové, celkem asi 8 000 osob), jejichž jazyky tvoří algonkinskou rodinu, většina mluví i anglicky. Původně žili jako kočovní lovci a sběrači, místy provozovali doplňkové zemědělství a od 17. století lov kožešinové zvěře pro směnu s bělochy. V 17. století přešli někteří do prérií, kde se věnovali kočovnému lovu bizonů a chovu koní. Na východě vymřeli nebo byli vybiti bělochy či v mezikmenových válkách v 17.–18. století a v 19. století přešli do rezervací. V současnosti žijí převážně v Kanadě a vesměs přijali západní způsob života.", "tgt_summary": "Die Bezeichnung Algonkin oder Algonquin beschreibt einen aus zahlreichen Lokalgruppen bestehenden Stamm nordamerikanischer Ureinwohner, der zum östlichsten Zweig des Anishinabe-Volkes und heute zu den First Nations of Canada – den indianischen Völkern Kanadas – gezählt wird. Nach ihnen ist die Algonkin-Sprachfamilie benannt, die eine der weitestverbreiteten Sprachfamilien Nordamerikas ist. ", "id": 156723} {"src_title": "Bahnivec jižní", "tgt_title": "Großriedbock", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Obě pohlaví mají na hřbetě a hlavě šedohnědou srst, břišní část těla, okolí čenichu, tlamy a část hrdla je bílá, u některých jedinců se objevuje i černé zbarvení předních končetin. Samice se od samce liší menší velikostí a postrádáním zhruba 35 cm dlouhých, zahnutých rohů s prstenci. Kohoutková výška se pohybuje kolem 85 cm, délka těla mezi 1,2-1,4 m a hmotnost kolem 70 kg.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Je aktivní ve dne, přes horké dny odpočívá ve stínu a za potravou, kterou tvoří především tráva a výhonky, se vydává až večer nebo brzy ráno. Jak už z názvu plyne, zdržuje se tento druh antilopy vždy poblíž vody, kde se skrývá v rákosech nebo ve vysoké trávě. Je to plaché zvíře, které se při náznaku ohrožení vydává na útěk, při kterém se pohybuje trhavými pohyby a potřásá huňatým ocasem. Čenichem přitom vydává hlasité hvízdání, na které reagují i jiné druhy turovitých. Starší samec vlastní teritorium, v kterém žije po většinu roku spolu se svou družkou. Vetřelce varuje pískavými zvuky, nahrbováním hřbetu, prudkým trháním hlavou nebo rozhrabáváním země pomocí svých rohů. Svou družku si v období rozmnožování agresivně brání před ostatními samci, s kterými o ni bojuje, přičemž do sebe dva rivalové narážejí a snaží se přetlačit. Mladé samice a samci žijí většinou samostatně, až na období sucha, kdy se pro větší bezpečí shlukují až do 20 členných stád. Bahnivec jižní se rozmnožuje každoročně, nejvíce mláďat se rodí mezi prosincem a květnem. Před spářením předvádí samice svatební tance, při kterých vyskakuje do výšky se zdviženým ocasem. Několik týdnů před porodem, který se uskutečňuje po 7 až 8 měsíční březosti, samice opustí samce a začne žít klidnějším, samotářským životem. Rodí jediné šedohnědě zbarvené mládě, které po narození váží kolem 4,5 kg a které je po dobu 2 měsíců skryto ve vysoké vegetaci, kde ho chodí matka pravidelně chodit a očišťovat. Po uplynutí 2 měsíců se mládě připojuje k matce, která se vrací za svým druhem. Mládě u matky zůstává většinou až do období, kdy dospěje pohlavní dospělosti. U samic se tak děje v druhém roce života, u samců o rok později. V přírodě se může bahnivec jižní dožít až 11 let.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Největší hrozbu pro bahnivce jižního představuje ztráta přirozeného biotopu a lov. Patří mezi oblíbené lovné antilopy jižní Afriky a místními domorodými kmeny je pronásledován pro maso. Podle Červeného seznamu ohrožených druhů (IUCN) z roku 2006 patří bahnivec jižní mezi druhy závislé na ochraně (LR/cd).", "section_level": 1}], "src_summary": "Bahnivec jižní, známý také pod názvy kaferský, obecný nebo kapský (\"Redunca arundinum\"), je středně velký turovitý sudokopytník obývající otevřené planiny nebo vrchoviny s řídkým porostem, téměř vždy poblíž vody na území Zairu, Angoly, Zimbabwe, Zambie, Mosambiku a severní části jižní Afriky.", "tgt_summary": "Der Großriedbock (\"Redunca arundinum\") ist eine vorwiegend nachtaktive Art aus der Familie der Hornträger. Es werden zwei Unterarten unterschieden. Die Art als Ganzes ist nicht bedroht, doch regional ist der Großriedbock selten geworden und im nordwestlichsten Teil seines Verbreitungsgebiets (Gabun, Republik Kongo) sogar ausgerottet.", "id": 491382} {"src_title": "STS-9", "tgt_title": "STS-9", "src_document": [{"title": "Příprava na start.", "content": "Přípravy raketoplánu Columbia na jeho další let začaly přemístěním raketoplánu z Edwardsovy letecké základny, kde přistál po předchozí misi STS-5 na Floridu. V průběhu příprav byly původní motory SSME nahrazeny novým typem, který byl schopen trvale pracovat na 104% výkonu. Při předcházejících letech letěla v Columbii nejvýše čtyřčlenná posádka. Nyní přibyla dvě nové křesla, spací vaky a skříňky na osobní věci kosmonautů. Vzhledem k předpokládané větší spotřebě energie vrostla kapacita palivových baterií o 33% a namísto třech byla Columbia tentokrát vybavena pěti dvojicemi nádrží na kyslík a vodík. Další konstrukční změny se týkaly přítomnosti Spacelabu: přibyl spojovací tunel s laboratoří a adaptér. První část vědecké laboratoře Spacelab přišla na Kennedyho vesmírné středisko začátkem října 1981. První komplexní zkoušky proběhly v listopadu 1982 a v srpnu 1983 byla laboratoř v hangáru OPF vložena do nákladového prostoru Columbie. Před samotným letem došlo 12. října ke zkušebnímu odpočítávání, po jehož skončení se startovací sestava vrátila do haly VAB, kde byla rozmontována. Po výměně trysky motoru SRB byla sestava opět smontována a 8. listopadu se dostala na startovací rampu, tentokrát již připravena na start. Odpočítávání byla zahájeno 26. listopadu ve stavu T-44 hodin. Po dobu odpočítávání došlo k několika závadám. Odpočítávání však pokračovalo dále a Columbia vzlétla 28. listopadu 1983 přesně na začátku startovacího okna v 16:00 UT.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh letu.", "content": "Hlavní motory SSME byly vypnuty v čase T+513. Po odhození nádrže ET Columbia zahájila první manévr za pomoci motorů OMS, čímž se dostala na oběžnou dráhu 83-250 km. Na téměř kruhovou dráhu ve výšce 250 km se dostala druhým manévrem motorů OMS. Po další jemné korekci se raketoplán dostal na dráhu 248-248 km s oběžnou dobou 89,43 minut. Krátce po druhém korekčním manévru došlo k otevření dveří do nákladového prostoru a k aktivaci Spacelabu. Posádka se rozdělila na modrou (Shaw, Garriott a Lichtenberg) a červenou (Young, Parker a Merbold) směnu. Práci zahájila modrá směna, která o 03.42 GET začala zapínat přístroje. Spacelab měl spojení se samostatným vědeckým řídícím střediskem POCC sídlícím ve stejné budově v Houstonu jako řídící středisku MCC. ESA společně s NASA připravila přibližně 70 experimentů, které se týkaly astronomie, fyziky, pozorování Země, biologie a pokusů na materiálech. Uskutečnilo se například snímkování oblohy v oblastech ultrafialového záření, detailní studium zdrojů rentgenového záření, měření slunečního spektra s rozsahem 170-3200 mm a celkového toku slunečního záření, studium slabých optickým emisí přírodního a umělého původu v atmosféře Země, měření intenzity magnetického pole v okolí raketoplánu, globální studium zemské atmosféry, měření koncentrace vodíku a deuteria v atmosféře za pomoci spektroskopu, vliv kosmického záření na biologické materiály, vliv beztíže na změny imunitního systému, pozorování pohybu kapalin v beztížném stavu a jiné. První den letu se vyskytl problém s elektronickým blokem RAU-21, kterého poruchu se podařilo vyřešit otočením nákladového prostoru do stínu. Další výzkum komplikovalo ještě několik malých poruch. Sedmý až desátý den letu proto posádku kromě pokusů zaměstnávaly též opravy. Jedenáctý den letu se začaly přípravy na přistání a Spacelab byl odpojen. Přes problémy, které si vynutily až 800 změn v průběhu experimentů, se kosmonautům podařilo získat celkem 2×10 bitů vědeckých údajů, více jak 20 miliónů oken televizního záznamu a několik tisíc fotografií.", "section_level": 1}, {"title": "Přistání.", "content": "Při pokusu o přistání došlo k dalšímu vážnému problému. Astronauti seděli na svých místech připraveni na přistání a velitel Young se chystal raketoplán namířit motory OMS proti směru letu. Tento manévr probíhající za pomoci motorů RCS je nutný pro začátek přistávání. Zážeh motorů OMS po otočení raketoplánu těmito motory napřed totiž sníží orbitální rychlost stroje, čímž mu umožní vrátit se do atmosféry. Když dal velitel Young příkaz k zážehu manévrovacích motorů RCS, zážeh se sice uskutečnil, ale ozvala se tupá rána, raketoplán se otřásl a vypadl jeden ze 4 palubních počítačů. Krátce na to vypadla též jednotka IMU. Řídící středisko odvolalo přistání o osm hodin později. Za ten čas proběhly analýzy problému a odstraňování závad. Jeden z počítačů se nakonec podařilo oživit. Druhý pokus o přistání byl už úspěšný, ale také se neobešel bez komplikací. Zážeh motorů OMS se uskutečnil ve 22.55 UT a skončil po 156 sekundách. Columbia opustila oběžnou dráhu a začala klesat k Edwardsově letecké základně v Kalifornii. Zhruba dvě minuty před přistáním došlo k selhání těsnění a úniku hydrazínu ze dvou čerpadel APU. V důsledku toho vznikl na palubě požár, který však posádka Columbie ani nezaregistrovala. Stroj dosedl na přistávací dráhu 17 na základně Edwards AFB v 23.47.23 UT. Asi deset minut po přistání došlo následkem požáru v motorové sekci k výbuchu. Kdyby exploze nastala ještě v době letu, mohlo to posádku Columbie vážně ohrozit.", "section_level": 2}], "src_summary": "STS-9 byla 6. mise amerického raketoplánu Columbia a celkově 9. let v rámci programu Space Shuttle. Jeho cílem byl první let evropské kosmické laboratoře Spacelab uloženého v nákladním prostoru družicového stupně.", "tgt_summary": "STS-9 (englisch: \"Space Transportation System\") ist eine Missionsbezeichnung für den US-amerikanischen Space Shuttle Columbia (OV-102) der NASA. Der Start erfolgte am 28. November 1983. Es war die neunte Space-Shuttle-Mission und der sechste Flug der Raumfähre Columbia.", "id": 2364994} {"src_title": "Anglický mastif", "tgt_title": "Mastiff (Hunderasse)", "src_document": [{"title": "Historie plemena.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Molosové.", "content": "Jejich původ je odvozen od velkého, silného psa \"Canis lupus laniger\" (Vlk mongolský), jehož pozůstatky byly objeveny v pohořích Tibetu z doby neolitu. Z této oblasti se pravděpodobně rozšířil do Mezopotámie, Řecka, přes moře pak do Itálie a pak následoval Kelty při jejich migraci po Evropě a na Britské ostrovy. S ohledem na jejich odvahu, statečnost a nebojácnost v boji se molosové dělili s člověkem o dobré i zlé po dobu tří tisíciletí a stali se nejen silnými, ale i chápavými a věrnými psy.", "section_level": 2}, {"title": "Anglický mastif.", "content": "V rámci této velké skupiny molosů patří anglický mastif mezi nejstarší psí plemena, a navzdory jeho bojové minulosti jej lze v současnosti charakterizovat jako dalšího krotkého psího obra. Do Velké Británie se předkové mastifa dostali prostřednictvím Keltů či Féničanů. V roce 55 př. n. l., kdy Julius Caesar se svým vojskem dobýval Británii, byl překvapen silou a odvahou britských psů bránících britské hradby. Tito psi mu tak učarovali, že je převezl do Říma, kde se používali na zápasy v arénách. Zmínka o tom je i v záznamech Římana Arriana, místodržitele v Galii (z roku 131 n. l.), který ve svém díle \"Kynegetikus\" popisuje keltské psy, lámající v aréně býkům vazy. Tito psi byli přes svoji velikost a sílu velmi dobře ovladatelní a pro tuto jejich vlastnost je nazýval \"\"Mansuetus\"\", což znamená - mírný, krotký - a údajně z tohoto slova vznikl název mastif. Je to však pouze jedna z verzí, protože je možné, že jméno mastif má také kořeny někde v keltském prostředí. Zápasy zvířat v arénách se staly zálibou britské šlechty. Mastifové byli po dobu několika století zneužíváni na zápasy s býky, medvědy i lvy. Po roce 1658 nebyly již tyto zápasy pouze zábavou šlechty, ale sloužily také pro pobavení lidu, a to honbou na býky. Tyto honby byly všeobecně rozšířeny, protože maso štvaného býka bylo křehčí než maso zvířete, které nebylo k smrti uštváno. V některých oblastech existovaly zákony, které pod hrozbou pokuty zakazovaly řezníkovi zabít býka, aniž by byl nejdříve uštván psy. Tyto krutosti byly definitivně zakázány v roce 1853 anglickým parlamentem. Po tomto zákazu v 19. století popularita mastifa ve Velké Británii poklesla. O původním využívání mastifů jako bojových psů hovoří archívní záznamy kronikářů bitev. K nejslavnějším záznamům bojové minulosti mastifa patří bitva u Agincourtu v roce 1415 a také zmínka z první poloviny 16. století, kdy anglický král Jindřich VIII. pomohl Karlu V. v boji proti Františkovi I., francouzskému králi, tak, že mu poslal 800 pro boj vycvičených mastifů i s doprovodem. Mastifové zůstali bojovými psy až do 17. století. Mimo jiné využívali služeb mastifů také španělští dobyvatelé při pronásledování indiánů v Jižní Americe. V Severní Americe byli mastifové použiti ve válce Jihu proti Severu, kde bojovali na straně Konfederace. Koncem 16. století se jejich využití přeorientovalo i na lovy, zvláště na medvědy a vlky, avšak nikdy se nestali skutečnými loveckými psy. I když mastifové byli po dobu své existence používáni ve válkách, v arénách i na lovech, jejich povaze nejlépe vyhovovalo jejich využití jako psů hlídajících obydlí, majetek a pána. Zvláště po zákazu zvířecích zápasů spočívalo využití mastifů v hlídání anglických sídel, převážně šlechtických. V této úloze byli a jsou neohroženými pány, kteří se v noci pohybovali po svěřeném území, na které nemohl vstoupit nikdo nevítaný, ať již omylem či úmyslně. Každého živého tvora, který jeho území nerespektoval, nemilosrdně napadl. Pro tuto jeho zdánlivě krutou povahu byl v této úloze strážce nenahraditelný, čehož důkazem jsou historky o jeho hrůzostrašnosti v noci, které jsou velmi barvitě popisovány v mnohých povídkách či románech, jako například v nejznámějším Psu Baskervilském od A. C. Doyla. Mastif se kvůli své náročnosti na výživu nestal \"psem mnohých\", jak říkají Angličané, čemu může vděčit, že se vyhnul různým šlechtitelským módním vlnám a dodnes si zachoval takřka nezměněnou podobu exteriéru, což dokazují i dobové kresby a vyobrazení. Čistá plemenitba anglických mastifů se datuje přibližně od roku 1415, kde, v již vzpomínané bitvě u Agincourtu, je zmínka o feně Sira Peersa z Lyme Hallu, která se považuje za pramatku slavných Lyme Hallských mastifů. Mastif je dnes symbolem síly, ale při své hmotnosti dovede být neuvěřitelně rychlý a obratný. Jeho podceňování by mohlo být pro vetřelce vážnou hrozbou, jelikož, pokud je okolnostmi donucen, dokáže být velmi nebezpečný. Navzdory tomu je povahově svému pánovi velmi oddaný.", "section_level": 2}, {"title": "Vzhled.", "content": "Toto plemeno je opravdu velké a zabírá hodně prostoru, může vážit i přes 80 kg, ale protože se jedná o nejtěžší plemeno světa Jeho tělo je velmi těžké konstrukce a kostra sama o sobě je také těžká. Na hlavě a krku může mít vrásky. Srst pokrývá celé tělo a je jednobarevná, na hlavě může mít černou masku. Většinou se vyskytují pískově hnědé nebo světle hnědé barvy nebo žíhaná, bílá není k vidění. Na krku nevytváří límec ani na ocasu prapor, protože těsně přiléhá a je velmi krátká. Hlava je mohutná, vyvážená, je na ní černá maska. Čumák je krátký a široký. Oči jsou kulaté, hluboko posazené, nevypouklé. Mají většinou odstíny tmavě hnědé a není vidět bělmo. Stop je prakticky nezřetelný. Uši jsou nízko posazené, dlouhé, bez volánků. Nošené svěšeně podél hlavy až k lícím. Nekupírují se. Zuby mají pravidelný nůžkovitý skus. Krk je velmi krátký, i na něm mohou být vrásky. Je osrstěný a dobře osvalený. Zde není kůže tak přiléhavá a proto se tvoří vrásky. Hřbet je středně dlouhý, široký a osvalený. Ocas je krátký, někteří chovatelé jej kupírují. Je nošen pod hřbetní linií, nikdy ne nad ní. Může být zatočený do šavle. Nohy jsou spíše krátké, tlusté a ne moc dobře osvalené, svaly na nich si pes musí vytrénovat častějšími a pravidelnými vycházkami a pohybem. Tlapky jsou skoro kulaté, jako kočičí a drápky matně černé, tvrdé a silné.", "section_level": 1}, {"title": "Povaha.", "content": "Je rozvážný, hravý a inteligentní. Vše si předem rozmyslí a neumí moc dobře pracovat sám. Má rád hry a pohyb. Podle jeho velikosti má i velké srdce a svoji rodinu upřímně miluje a trvalý pobyt venku je pro něj spíše utrpení, i když se to nemusí zdát. Někteří jedinci mohou být velmi vystrašení a tak hodně štěkají. Poslouchá celou svoji rodinu a pokud ho zavolá někdo, koho zná, přijde i za ním. Cizím zpočátku nedůvěřuje a spíše se jich straní, ale po tom, co se spolu seznámí si je velmi oblíbí a bude je mít rád. Pokud se ale někdo chce dostat na jeho území a páníčci nikdy, nerozhoduje se příliš dlouho a na nezvaného hosta, kterého nezná může i zaútočit, je to tedy velmi dobrý hlídač, má velmi vysoký hlas. K dětem má opravdu skvělý vztah — má je rád, chce si s nimi hrát, mazlit se... Pozor byste si ale měli dát, pokud si bude vaše dítě hrát s jiným, tito psi mají tendenci \"své\" děti ochraňovat a některé hrátky se jim můžou zdá jako nevhodné, a tak raději sami zakročí, protože rodiče nikde nejsou. I s ostatními zvířaty vychází tenhle mírumilovný pes skvěle; nemá vlastně skoro žádné lovecké pudy, proto ho ani neláká běžet za srnou či prohánět rychle se pohybující předměty. Zvířata jiného druhu většinou ignoruje, nevyhledává vztahy s nimi. Naopak se psy vyhledává kontakty a chce se přátelit, proto se i dobře socializuje v mládí. Velký pozor si majitelé musejí dát v pubertě, tedy přibližně v devátém měsíci života psa, kdy se samci snaží získat dominantnější pozici a je tedy nutné je usměrnit, aby mohl pokračovat láskyplný vztah mezi vámi a vaším psem.", "section_level": 1}, {"title": "Péče.", "content": "Toto plemeno není na exteriérovou péči nijak náročné, zato je velmi náročn0, pokud jde o stravování a návyky.", "section_level": 1}, {"title": "Péče o srst a uši.", "content": "Srst tohoto plemene je velmi krátká a přilehlá, může být mastná, ale nepotřebuje zvláštní péči. Občasně vyčesat kartáčem s jemnými štětinkami, čímž i promasírujete srst kůži. Nijak extrémně nelíná, jako třeba border kolie. Častému mytí šamponem se ale musíte velkým obloukem vyhnout; srst by ztratila svoji přirozenou mastnotu a to by způsobilo rozsáhlé potíže s kůží, jako jsou mokvavé záněty. Do uší nemusíte nijak zasahovat, ale občas jej zkontrolujte, zda se v uchu nevytváří moc ušního mazu, který odstraníte kvalitním přípravkem na jeho rozpouštění. Srst ze zvukovodů se vytrhávat nemusí, pokud není moc dlouhá.", "section_level": 2}, {"title": "Pohyb.", "content": "Nepotřebuje mnoho pohybu, přes svoji váhu sice je obratný, ale i tak je nejraději s vámi doma na gauči nebo na vyhřáté podlaze. Není pro něj vhodný běh u kola ve velkém horku, zvláště na asfaltu. V horku se totiž kůže mezi vrásky hodně potí a voda se nijak neodpařuje. Také běh na horkém asfaltu není vhodný, protože polštářky na tlapkách jsou citlivé a mohly by být rozpraskané. Jinak je pro něj vhodný veškerý pohyb.", "section_level": 2}, {"title": "Výcvik a výchova.", "content": "Výcvik u tohoto plemene je důležitý, ale bude složitější. Jak je již napsáno nahoře, tento pes si nejdříve vše rozmyslí, než to udělá, proto se dá říci, že je tvrdohlavý. Pokud se ale něco naučí, jen tak to nezapomene, má dlouhou paměť. Výchova je nutná, ale většina jedinců tohoto plemene jsou od přírody čistotná a většinou si sama řeknou, že chtějí ven vykonat potřebu. Někdo si však může špatně vyložit, když je štěně v noci probudí vytím u dveří.", "section_level": 2}], "src_summary": "Anglický mastif je psí plemeno vhodné i do města, je skvělým hlídačem. Podílel se na vzniku mnoha dalších plemen, existuje totiž již od starověku. Název mastif pochází z anglosaského slova \"masty\", což znamená silný. Dnes není často k vidění. Je to jeden z největších psů na světě. Svému pánovi je velmi oddaný a brání ho. Dožívá se průměrně 10-12 let.", "tgt_summary": "Der Mastiff ist eine von der FCI anerkannte britische Hunderasse (Gruppe 2, Sektion 2.1, Standard-Nr. 264). Es gibt etliche weitere Rassen, insbesondere Molosser, deren Name \"Mastiff\" enthält.", "id": 1277064} {"src_title": "Sociologie rodiny", "tgt_title": "Familiensoziologie", "src_document": [{"title": "Klasické teorie rodiny.", "content": "První klasické teorie rodiny vznikly v 19. století. Zformulovaly se dva hlavní myšlenkové proudy, a to institucionální historicko-právní škola a sociální kritikové a reformátoři.", "section_level": 1}, {"title": "Historicko-právní škola.", "content": "Tato škola se zabývala měšťanskými rodinami, které tvořily střední a vyšší třídu tehdejší společnosti. Provedli institucionální výzkum rodiny, který se zabýval především právními normami vztaženými k rodinnému životu. Předpokladem autorů bylo, že zkoumané normy mají vliv nejen na rodinné, manželské, rodičovské, sexuální a příbuzenské chování, ale zároveň i na povinnosti a role v celé společnosti. Základem pro autory institucionálního výzkumu rodiny bylo vědecké srovnání manželského, rodinného, vlastnického a dědického práva. Skrze právní normy analyzovali formy manželství a rodiny. Nejvýraznějším představitelem historicko-právní školy byl Henry James Sumner Maine. Byl profesorem občanského práva na Cambridge a vysoký správní úředník v Indii. Porovnal právně-historické prameny z antického Říma a právních systémů ostatních starých kultur a evropských společenství včetně Evropy 19. století. Zaobíral se římským a indoevropským právem, která zdůrazňují patriarchální rysy těchto kultur. Ustanovil statusové a smluvní právo. V předindustriální, primitivní společnosti převažuje statusové právo. Primitivní společnost se skládá z velkorodin a příslušnost k ní určuje status jejích členů. Jedinec nemá ve statusovém právu právní subjektivitu a veškeré sociální možnosti jednotlivce závisí na sociálním statutu rodiny. V industriální společnosti převažuje spíše smluvní právo. Příbuzenská rodina se rozpadá a přichází o své funkce. Hlavní pozornost je věnována jedinci, který se stal nositelem rolí i právních závazků.", "section_level": 2}, {"title": "Sociální kritikové a reformátoři.", "content": "Sociální reformátoři zkoumali rodiny nižších vrstev společnosti ohrožené dynamickým sociálním vývojem, který způsobila průmyslová revoluce. Zabývali se zejména \"čtvrtým stavem\", který tvořil průmyslový proletariát. Konzervativní proud měl za vzor zidealizovanou patriarchální venkovskou velkorodinu. Snažili se navrátit rodině patriarchální jistotu, které chtěli dosáhnout ochranou před vládnoucími poměry. Socialistický i konzervativní směr prováděl empirické výzkumy, ve kterých ale docházely ke zcela rozdílným závěrům. Velký vliv měli radikální socialisté. Mezi nejznámější patří Bedřich Engels, Karel Marx a August Bebel. Fascinovala je vize revoluce, která měla svrhnout kapitalismus a umožnit změnu rodiny. Významným dílem byla kniha Augusta Bebela z roku 1879 \"Žena a socialismus\" (\"Die Frau und der Sozialismus\"). Ve svém díle pojednává o ženě, která byla otrokyní otroka v proletářské rodině a osvobodila se svržením kapitalistického řádu. Kniha byla přeložena do různých jazyků a stala se klíčovým dílem pro socialistický proud feministického hnutí.", "section_level": 2}, {"title": "Sociologie manželství.", "content": "V roce 2019 je židovsko-křesťanské pojetí manželství bráno podle vzoru Adama a Evy, tedy celoživotního závazku mezi mužem a ženou. Pár žijící v manželském svazku plodí děti, čímž ustanovuje tzv. nukleární rodinu. Někteří sociologové nyní rozporují, zda takovýto idealizovaný svazek skutečně odráží reálnou strukturu rodiny v moderní společnosti. Například ve článku \"The American Family and the Nostalgia Trap\" socioložka Stephanie Coontz poprvé vznesla předpoklad, že rodina v Americe byla vždy definována především svými ekonomickými potřebami. Například v dobách kolonialismu rodina v otázkách finančního zabezpečení často spoléhala na práci otroků či smluvních služebníků. Současný model chlebodárce a pečovatele o domácnost má tedy podle ní jen malý historický význam. Tento mýtus šťastného rodinného jádra se skutečně objevil až v padesátých letech dvacátého století. Přesto Stephanie Coontz argumentuje tím, že ve dvacátém století se manželství ve Spojených státech stávají méně stabilními, jelikož se jedinci rozhodli vyhledávat vztahy za účelem lásky a porozumění, spíše než ze společenských a ekonomických důvodů. Tento přechod maže rozdíly mezi funkcemi v tradičním rozdělení na chlebodárce a pečovatele o domácnost. Třeba údržba domácnosti a péče o děti, nazývána někdy “druhou směnou” je nyní předmětem debaty uvnitř manželského páru. Socioložka Arlie Russel Hochschild ve spisu \"The Second Shift\" (\"\"Druhá Směna\"\") píše, že navzdory změnám v pohledu na význam manželství a jeho ekonomické opodstatnění se ženy nadále starají o značnou část pečovatelské práce v amerických rodinách. Znázorňuje také způsoby, jakými takovéto nerovné dělení domácí práce narušuje blaho rodinného soužití snižováním partnerské rovnosti a tím i spokojenosti. Rodina a manželství se staly oblastmi, ve kterých je pohlaví klíčovým faktorem. Nicméně je důležité zmínit, že na rozdílné pohlavní role v manželství bylo také často nahlíženo jako na pouhé “osobní spory zbavené politického významu redukováním společenských nerovností na pouhou odlišnost”.", "section_level": 1}, {"title": "Trh manželství: rozhodování, kdo si vezme koho.", "content": "Existuje mnoho teoretických modelů, kterými lze popsat, jak se lidé rozhodují s kým uzavřít sňatek. Důležitým pohlavně zaměřeným přístupem je intersekcionální přístup kombinující míru vzdělání a pohlaví jedince. Muži a ženy operují na “trhu manželství”, který je ovlivňován několika soupeřícími faktory. Jedním z nejvíce rozhodujících faktorů je úroveň vzdělání. Studie ukázaly, že muži a ženy tíhnou ke sňatkům s partnery, jenž dosáhli podobné úrovně vzdělání, jako oni sami. Ve studii od Bruze, Svarera a Weisse je nízké vzdělání definováno jako středoškolské vzdělání a nižší, střední vzdělání je vnímáno jako profesní vyučení a vysoké vzdělání je definováno jako vzdělání univerzitní. Manželské sňatky závisí na očekávání dvou lidí a vznikají a zanikají na těchto očekáváních. Následkem jsou jednotlivci začleněni do “trhu manželství” v závislosti na jejich dosaženém vzdělání. Nejvýznačnějším trendem v oblasti manželství je jev, při kterém jsou muži s nízkým vzděláním vyčleněni z trhu manželství a zůstávají nezadaní. Tento proces je motivován zvýšenou mírou rozvodů v manželstvích, kde buď oba, nebo pouze muž, dosáhli pouze nízkého vzdělání, zatímco v párech s vyšším vzděláním muže nebo obou jsou rozvody méně časté. Nejčastěji vstupují do manželského svazku mladé ženy se střední mírou dosaženého vzdělání. Vysoce vzdělaní muži mají tendenci brát si vysoce vzdělané ženy. Navíc mají muži a ženy, jenž dosáhli vysokého vzdělání, tendenci vstupovat do sňatku v pozdějším věku než zbytek populace. Tento trend pouze posiluje s dosaženým věkem jedince, poměr mužů s vysokým vzděláním, kteří si vezmou ženu s vysokým vzděláním, dosahuje ve 46. roce života až 64%. Dalším důležitým intersekcionálním faktorem, který je potřeba vzít v potaz ve vztahu k pohlaví a manželství, je trh manželství. Trh manželství nám říká, jak ekonomika určuje, kdo do manželství vstoupí, čí svazek přetrvá a jaký mají tyto jevy význam pro příští generace rodičů a pracujících. Analýza trhů manželství a toho, jak se manželství týkají má několik výhod. Zaprvé podmínky trhu manželství jsou silami, jenž ovlivňují manželství zvenčí, mimo vliv jednotlivých aktérů. To znamená, že mají vliv na obecné trendy rozhodování v manželstvích. Jinými slovy, individuální okolnosti způsobují lidská rozhodnutí, která se mohou přímo vztahovat k jejich osobní situaci, zatímco trhy manželství ovlivňují rozhodování všech lidí na všeobecné úrovni, což znamená, že stálý příjem a zaměstnání jsou podkladem pro stabilní manželství. Stabilita zaměstnání navíc prospívá stejnou mírou zaměstnavatelům skrze zvýšenou produktivitu i rodinám skrze vyšší soudržnost. Zadruhé může trh manželství reflektovat i mnoho ekonomických vlivů. Empirické výzkumy indikují, že finanční stabilita je důležitým předpokladem pro manželství. Ve slabých trzích manželství (tam, kde je nízká zaměstnanost) mohou páry, jenž o manželství uvažují, svůj sňatek odkládat z finančních důvodů nebo kvůli nezaměstnanosti. Stejně tak i páry, jenž v manželském svazku žijí, mohou čelit pochybnostem o budoucí ekonomické situaci sebe a svých partnerů, což může přinést do manželství nestabilitu. Naopak silné ekonomické podmínky mohou posílit finanční situaci obou partnerů, dopomoci k uzavření sňatku či jeho zajištění. Tedy pokud je nezaměstnanost nízká, činí to možnost manželství více atraktivní pro nesezdané páry a jednotlivce, než ve špatné ekonomické situaci.", "section_level": 2}, {"title": "Průsečík třídy a pohlaví.", "content": "Společenská třída spolu s pohlavím jedince ovlivňují dynamiku mezi mužem a ženou v manželství, obzvláště s přihlédnutím k “časové flexibilitě v zaměstnání a v domácnosti”. Výzkumy potvrzují, že třídně zvýhodnění muži a ženy používají své privilegium, a flexibilitu jenž poskytuje, způsobem upevňujícím tradiční role pohlaví. Naopak muži a ženy nemající přístup k této flexibilitě jsou okolnostmi přinuceni rezignovat na tradiční rozdělení pohlaví ve vztahu k manželství, rodině a zaměstnání. Gertsel a Clawson sepsali studii, ve které sbírali data ze čtyř skupin pracovníků ve zdravotnictví. První dvě byly skupiny doktorů/doktorek a zdravotních sester. První zmíněná skupina byla převážně tvořena muži, zatímco druhá byla převážně tvořena ženami. Tyto skupiny měly velký výběr ohledně pracovní doby a možnosti prosadit pracovní podmínky ohleduplné k rodině. Druhé dvě skupiny byly praktické sestry (zdravotnické asistentky) a sanitáři. Tyto skupiny byly třídně znevýhodněny a měly méně možností přizpůsobit své zaměstnání rodinnému životu. Obzvláště ženy potřebují přizpůsobit svou pracovní dobu, aby mohly vyhovět požadavkům, které na ně klade manželství a rodina, jelikož tradiční pohlavní role určují ženu jakožto primárního pečovatele o domácnost. Výsledky této studie ukazují, že třída, kombinovaná s pohlavím, ovlivňuje schopnost mužů a žen získat a udržet časovou flexibilitu. Pohlaví navíc určuje, nakolik je od jedince flexibilita vyžadována. Ve zvýhodněných profesích mohou ženy i muži získat časovou flexibilitu, kterou požadují. Ženy a muži nakládají s touto možností rozdílným způsobem. Ženy si snižují placenou pracovní dobu na úkor rodiny a domácích prací. Na druhou stranu, u mužů je nižší pravděpodobnost, že obětují čas strávený v práci na úkor rodiny. Tráví tedy méně času doma a více času v práci. Celkově vzato, muži i ženy pracující ve zvýhodněných podmínkách používají možnost časové flexibility k tomu, aby posilovaly tradiční role pohlaví. Znevýhodnění muži a ženy nemají stejné časové možnosti, a tak se nemohou rozhodnout, kdo kolik času v zaměstnání stráví. Čelí striktnějším podmínkám v oblasti pracovní doby, a tedy nemohou provést volbu mezi zaměstnáním a rodinou. Například, pokud znevýhodněná žena chce strávit v zaměstnání méně času a více času se svými dětmi nebo v domácnosti, okolnosti spojené s pracovní dobou jí to neumožní. Tím pádem třídní znevýhodněnost ztíží oběma pohlavím možnost vyhovět tradičním pohlavním stereotypům.", "section_level": 2}, {"title": "Pohlaví a rovnováha mezi rodinou a zaměstnáním v manželství.", "content": "Výzkumy ukazují, že existují tři hlavní faktory, jenž určují jak muži a ženy nahlíží na rovnováhu mezi rodinou a zaměstnáním v manželství. Jsou to: pracovní charakteristiky, rodinné charakteristiky a přelévání mezi prací a rodinou. Pracovní charakteristiky determinují svobodu pracujícího vyvažovat několik manželských požadavků a povinností. Jak předvedli Gretel a Clawson, povolání na vyšší úrovni jsou častěji více vyhovující rodinnému životu než povolání nižší úrovně. Navíc počet odpracovaných hodin, a přelití práce do rodinného života jsou největším ukazatelem nerovnováhy v manželském soužití. Keene a Quadango objevili větší pravděpodobnost viditelné nerovnováhy tehdy, kdy pracovní povinnosti přinutí muže nebo ženu zameškat rodinnou událost nebo zanedbávat údržbu domácnosti. Jejich dodatečný výzkum navíc ukazuje, že pohlavní stereotypy, říkající mužům, aby dávali přednost zaměstnání, a ženám, aby dávaly přednost rodině, již neexistují. Nicméně stále přetrvává nespravedlivé dělení práce mezi mužem a ženou v domácnosti. Teoretický přístup k vysvětlení tohoto konceptu je přístup “podobnosti pohlaví”, který “předpovídá, že sbližování pracovních a rodinných požadavků mužů a žen by mělo vést ke sbližování postojů k práci a rodinným povinnostem a pocitu rovnováhy mezi prací a rodinou“. Naopak přístup “rozdílnosti pohlaví” předpokládá, že “zůstávají zásadní rozdíly mezi muži a ženami, přičemž rodina je stále primárně definována jako ženská doména a zaměstnání jako doména mužů”. Pro obě teorie existují prokazatelné důkazy. Některé výzkumy podporují sbližování pracovních zkušeností mužů a žen: muži i ženy provádějí změny v manželství a osobním životě, aby splnily očekávání zaměstnavatele, a zároveň provádějí úpravy v zaměstnání, aby se staraly o své manželské a rodinné povinnosti. Analýza z výše uvedené studie však podporuje model pohlavních rozdílů. Rozdíly pohlaví existují v rozdělení práce v domácnosti, kdy muži pracují více hodin v zaměstnání a ženy tráví více času v oblasti péče o děti a domácí práce.", "section_level": 2}, {"title": "Rozvod.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Trend rozvodovosti a její vývoj.", "content": "Rozvodovost v České republice je nebývale vysoká a její míra stoupá od počátku zavedení spolehlivější statistické evidence. Tento trend si udržoval od padesátých let 20. století vzestupnou tendenci až do druhého desetiletí 21. století, kdy počet rozvodů klesá. V Česku bylo v roce 2018 ukončeno rozvodem 24 313 manželství, což je nejméně od roku 2000. Převažují rozvody zahájené na základě společného návrhu obou manželů na rozvod a rozvody rodin s nezletilými dětmi. Průměrná délka trvání manželství při rozvodu má více než dvě desetiletí rostoucí tendenci, manželství rozvedené v roce 2018 bylo ukončeno v průměru po 13,4 letech trvání. Česká populace, konktrétně rozvedené páry následují vzor rozvodového chování, který je typický pro zbytek Evropy. Tento trend není pouze evropskou záležitostí, ale je typickým jevem i prakticky v celé západní civilizaci. V bližším mezinárodním srovnání je rozvodová intenzita v České republice nejvíce podobná zemím Skandinávského poloostrova, Rusku a Pobaltským státům. Naprosto opačná čísla vykazuje, v rámci srovnání rozvodové intenzity zemí Západního světa, Španělsko následované Itálií. Ovšem při porovnání rozvodové intenzity v mezinárodním měřítku je třeba zohlednit fakt, že každý stát má svou vlastní rozvodovou legislativu, k jejíž úpravě došlo v rozdílných letech. V Itálii byl rozvod uzákoněn v roce 1970, ve Španělsku pak vstoupil rozvod v platnost o jedenáct let později, v roce 1981.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sociologie rodiny je dílčí obor sociologie, ve kterém vědci a akademici hodnotí strukturu rodiny jako sociální instituci a jednotku socializace z různých sociologických perspektiv. Obvykle je náplní výuky všeobecného terciálního vzdělávání, protože je to zpravidla ilustrativní příklad vzorovaných sociálních vztahů a skupinové dynamiky. ", "tgt_summary": "Die Familiensoziologie ist eine Spezielle Soziologie, die Familien aus soziologischer Perspektive untersucht. Hill und Kopp definieren Familie als fachwissenschaftlichen Begriff als auf Dauer angelegte Verbindung von Mann und Frau mit gemeinsamer Haushaltsführung und mindestens einem eigenen (oder adoptierten) Kind. Das ist die klassische Definition der Kernfamilie. Josef Brüderl schlägt dagegen eine weiter fassende Definition im Sinne einer „Soziologie der privaten Lebensformen“ vor.", "id": 377841} {"src_title": "Ruslana", "tgt_title": "Ruslana Lyschytschko", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Ruslana se narodila 24. května 1973 ve Lvově na Ukrajině (tehdy Ukrajinská SSR). Ukázalo se, že oba její rodiče, Nina a Stepanan Lyžyčko, měli na její hudební kariéru určitý vliv. Její matka byla sama profesionální muzikantkou v hudebním tělese Horizon a měla svůj podíl na tom, že Ruslana začala od svých čtyř let navštěvovat experimentální hudební školu a zpívat v kapelách a souborech. Těmi byly například již zmíněný Horizon, dále Orion nebo Smile vedený Arkady Kouzinem. Již tehdy si hudbu zamilovala a její nejoblíbenější hračkou se tak brzy stal mikrofon. Domnívá se, že její první vystoupení se konalo na festivalu Zlatý podzim, ze kterého si odnesla svou první cenu vůbec. Je absolventkou Lvovské národní hudební akademie Mykoly Lysenka, kterou vystudovala po základní škole matematického zaměření. Stala se tak diplomovanou pianistkou a dirigentkou symfonického orchestru. Tehdy se rozhodla, že do své kariéry zapojí prvky moderní i symfonické hudby. V případě otce hrál důležitou roli jeho původ. Pochází ze západní části ukrajinských Karpat z lidí, kteří si říkají Huculové. Jejich starobylá kultura a tradice přinesla Ruslaně mnoho inspirace pro budoucí hudební projekty.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Projekt Wild Energy.", "content": "Projekt s názvem \"Wild Energy\" je založen na vědeckofantastické novele spisovatelů Maryny a Sergije Diačenkových Wild Energy. Lana. Ve městě budoucnosti, které zažívá globální energetickou krizi, se lidem nedostává tzv. energie srdce. Lana, jedna z umělých obyvatel, se vydá hledat záhadný zdroj energie. Po mnoha dobrodružstvích objevuje, že divoká energie přichází z jejího vlastního srdce. \"Wild Energy\" kombinuje umění hudby, videoprodukce, literatury i lidských aspektů. V červnu 2006 Ruslana prezentovala nový single a video „Dyka Enerhija“ ve stylu fantasy. V tomto videoklipu se změní ze syntetické blonďaté dívky jménem Lana do své divoké či ryzí podoby. V březnu 2008 bylo na Ukrajině, v České republice a na Slovensku vydáno ukrajinské album \"Amazonka\". Později téhož roku následovala anglická verze s názvem \"Wild Energy\". Ve čtvrtém pokračování počítačové hry Grand Theft Auto IV Ruslana hostuje ve virtuálním rádiu Vladivostok FM. Její píseň „Wild Dances“ figuruje jako součást jeho repertoáru.", "section_level": 2}, {"title": "Politické aktivity.", "content": "Na podzim 2004 Ruslana aktivně podporovala demokratické snahy na Ukrajině známé jako Oranžová revoluce, kterým věnovala svou píseň „Dance with the Wolves.“ Během sporných ukrajinských prezidentských voleb vyslovila svou podporu Viktoru Juščenkovi. Stala se jedním z hlavních představitelů, kteří oslovovali davy shromážděné na podporu Juščenkova tvrzení, že jeho prohra ve volbách byla výsledkem manipulace. Od jara 2006 do léta 2007 byla poslankyní ukrajinského parlamentu za stranu Naše Ukrajina.", "section_level": 1}, {"title": "Sociální aktivity.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Projekt Not For Sale proti obchodování s lidmi.", "content": "Ruslana byla organizací UNICEF jmenována Velvyslankyní dobré vůle Ukrajiny. Aktivně se zapojuje do boje proti obchodování s lidmi. V únoru 2008 vystoupila před 117 mezinárodními delegacemi na konferenci proti obchodování s lidmi ve Vídni v Rakousku pořádané UN.GIFT (). Její píseň „Not For Sale“ ( „Není na prodej“) se stala symbolem kampaně. Později Ruslana, UN.GIFT, Vital Voices a Evropská vysílací unie spojili své síly a za podpory německé ambasády v Kyjevě natočili nové video, které má za úkol varovat všechny potenciální oběti obchodování. Video je dostupné např. na oficiální stránce Ruslany. Přibylo tak ke dvěma jiným, které vydala již dříve.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní sociální aktivity.", "content": "Během konání Eurovision Song Contest 2005 v Kyjevě pořádala Ruslana charitativní koncert pro děti trpící následky černobylské tragédie. Pro další charitativní projekt spojila své síly s německou rockovou hvězdou jménem Peter Maffay. V dubnu až květnu 2007 uskutečnili společně s umělci z dalších 14 zemí čtyřtýdenní turné Německem. Výtěžek z akce byl opět věnován potřebným dětem. Zinscenovala též četné charitativní koncerty ve prospěch dětských nemocnic v Kyjevě, Lvově a Dněpropetrovsku. Svým projektem \"Wild Energy\" podporuje využívání obnovitelných zdrojů energie. Propaguje energii slunce, vody a větru jako druh energetické soběstačnosti. Chce, aby si lidé uvědomili nebezpečí plynoucí z globálních klimatických změn. Poté, co byly rozsáhlé oblasti západní Ukrajiny zasaženy v červenci 2008 povodněmi, založila Ruslana koordinační a humanitární centrum Karpaty. Povodně. SOS! 2008. Jeho cílem je vytvořit seznam lidí v nouzi, zajistit naléhavou humanitární pomoc a shromažďovat a předávat obětem povodní dary od veřejnosti a dalších ukrajinských umělců a sportovců.", "section_level": 2}, {"title": "Komerční aktivity.", "content": "Nějaký čas byla Ruslana tváří společnosti Garnier na Ukrajině. Na jaře 2008 jí nabídla spolupráci firma L'Oréal.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Ruslana se narodila ve znamení Blíženců. Je vysoká 164 cm a váží 49 kg. Má hnědé oči a kaštanové vlasy. Na své oficiální stránce se prezentuje jako charakterem divoká žena, která má ráda ultramarínově modrou barvu, Karpaty a extrémní sport. Příkladem může být její účast na známé soutěži družstev Klíče od pevnosti Boyard, vodní pevnosti ve Francii, kde soutěžící plní množství rozmanitých originálních úkolů, či na klání Bitva ukrajinských měst () v Argentinském Buenos Aires. Jde o projekt televizní stanice Inter na motivy soutěže Wipeout, kde změřily své síly skupiny zastupující různá ukrajinská města složené vždy z jedné celebrity (kapitána) a čtyř dalších lidí na roztodivných překážkových drahách. Ruslana vedla tým ze Lvova.", "section_level": 1}, {"title": "Diskografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Singly.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "CD.", "content": "Singlová alba vydaná oficiálně na samostatných CD.", "section_level": 3}, {"title": "Rádiové singly.", "content": "Singly v širším pojetí, především rádiové.", "section_level": 3}], "src_summary": "Ruslana Stepanivna Lyžyčková (; * 24. května 1973, Lvov, SSSR, dnes Ukrajina) je ukrajinská popová zpěvačka, pianistka, skladatelka a producentka. Je vítězkou Eurovision Song Contest 2004, World Music Awards a držitelkou řady dalších významných ocenění. ", "tgt_summary": "Ruslana Lyschytschko, nach der englischen Transkription meist als \"Ruslana Lyzhychko\" oder \"Ruslana Lyzhichko\" geschrieben (* 24. Mai 1973 in Lwiw), ist eine ukrainische Sängerin, Tänzerin, Produzentin, Komponistin und Aktivistin. Sie wurde durch den Gewinn des Eurovision Song Contest 2004 in Istanbul europaweit bekannt und holte damit dessen 50. Jubiläums-Ausgabe 2005 in die ukrainische Hauptstadt Kiew.", "id": 841886} {"src_title": "Státní znak Gruzie", "tgt_title": "Wappen Georgiens", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Po složitém historickém vývoji bylo v roce 1799 Kartlijsko-kachetské království obsazeno ruským vojskem. Po bolševické revoluci v Rusku vznikla 22. dubna 1918 spojením Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu autonomní Zakavkazská demokratická federativní republika. 26. května 1918 Gruzie z federace vystoupila a vyhlásila nezávislou Gruzínskou demokratickou republiku. 20. září 1918 byl zaveden státní znak, který byl tvořen kruhovým karmínovým polem, ve kterém sv. Jiří na stříbrném poli přeskakuje horu Elbrus. Nad patronem Gruzie byly do oblouku zobrazeny: zlaté slunce, stříbrný měsíc a pět stříbrných, osmicípých hvězd. Nebeská tělesa symbolizovala sedm historických království a knížectví. 7. května 1920 byla v Moskvě podepsána smlouva, kterou RSFSR nezávislost Gruzínské demokratické republiky uznala. V únoru 1921 však došlo v Gruzii k povstání s cílem spojení se sovětským Ruskem, které se stalo záminkou ke vstupu Rudé armády do země. 25. února byla vyhlášena Socialistická sovětská republika Gruzie a státní symboly byly (jako symboly \"buržoazní společnosti\") zakázány. 20. května 1921 přijal Revoluční výbor SSR Gruzie dekret \"\"O znaku a vlajce Socialistické sovětské republiky Gruzie\"\". Znak byl v dekretu popsán zcela nedostatečně a zřejmě se nedochovalo žádné barevné zobrazení z dané doby. Byl tvořen rudým kruhovým polem, v horní části rudá, pěticípá hvězda s (zřejmě stříbrnými) paprsky zasahující celé pole. V dolní části modro-fialový, zasněžený horský hřeben, velkou část pole zaujímají zlatý srp a kladivo. Napravo zlaté obilné klasy, nalevo zlatá vinná réva. Klasy a réva jsou v dolní části propleteny. Kolem pole byl (zřejmě ve stříbrném mezikruží) nápis Proletáři všech zemí, spojte se! v gruzínštině (zřejmě v horní polovině), ruštině a francouzštině (zřejmě v dolní polovině a ve dvou řádcích pod sebou). Znak byl lemován vzorem v gruzínském stylu, zřejmě zlatý s červenými a modrými prvky ve vnějším mezikruží. Autory znaku byl Josif A. Šarlemani, grafik, scénograf a jeden ze zakladatelů Akademie umění SSR Gruzie. 12. března 1922 vytvořila SSR Gruzie spolu s Ázerbájdžánskou SSR a Arménskou SSR Zakavkazskou SSR, která se 13. prosince přejmenovala na Zakavkazskou sovětskou federativní socialistickou republiku. ZSSR pravděpodobně neužívala své symboly, na bankovkách však byla vyobrazena pěticípá hvězda z propletených ornamentů s kruhovým polem uprostřed, ve kterém byly vrcholky horského hřebenu, nad nimi zářící pěticípá hvězda a přes ně položen zkřížený srp a kladivo mezi vzhůru orientované cípy půlměsíce. V roce 1923 byl přijat znak ZSFSR. Byl tvořen kruhovým polem se zlatým, zářícím, vycházejícím sluncem nad vrcholky modrých hor (symbolizující Kavkaz), přes které byl položen zkřížený zlatý srp s kladivem, nad nimi rudá pěticípá hvězda. Pod horami byl heraldicky vpravo výrobní závod s kouřícími komíny, vlevo dvě ropné plošiny a uprostřed v přirozených barvách výhonky vinné révy, rýže, bavlníku a klasy obilí. Pole bylo lemované rudým, zlatě lemovaným mezikružím, se zkratkami názvu federace (Z.S.F.S.R) v gruzínském, ruském, arménském a ázerbájdžánském (arabském) písmu, mezi sebou oddělenými zlatými, pěticípými hvězdičkami. V dolní části mezikruží byla zlatá stuha s ruským nápisem Proletáři všech zemí, spojte se! 30. prosince 1922 vstoupila ZSFSR do Sovětského svazu. Koncem 20. let byla na znaku upravena zkratka v arabském písmu (změna překladu ve slově socialistická: místo slova ishtikar slovo sosjalist), v roce 1931 byla zkratka (po přechodu ázerbájdžánštiny na latinku) změněna na Z.S.F.S.C. Začátkem 30. let byl změněn ruskojazyčný název SSR Gruzie na Gruzínskou SSR, gruzínský název republiky zůstal zachován a ani znak se nezměnil. 5. prosince 1936 byla ZSFSR rozpuštěna a Gruzínská SSR se stala svazovou republikou Sovětského svazu. Po přijetí nové ústavy (13. února 1937) byl gruzínský znak mírně upraven, jak je popsáno ve článku 159. Nápis o proletářích byl pouze v gruzínštině (v horní části) a ruštině (dole), odděleny byly zlatými hvězdičkami. Popis byl však opět nedostatečný. 6. února 1956 byl znak z roku 1937 potvrzen výnosem prezidia Nejvyššího sovětu Gruzínské SSR v \"Nařízení o státním znaku GSSR\". Po demonstraci desetitisíců lidí v Tbilisi 14. dubna 1978 za status gruzínštiny byla 18. června 1981 do státního znaku přidána zkratka státu v gruzínštině (Sak. SSR). V roce 1989 spustily protikomunistické demonstrace boj za nezávislost Gruzie. V březnu roku 1990 nárokovala Gruzie nezávislost země, sovětská armáda však proti demonstrantům brutálně zasáhla. 21. června 1990 vyhlásila Gruzie nezávislost na Sovětském svazu a 14. listopadu 1990 byl zákonem změněn název země na \"Gruzínská republika\". Nový státní znak (popsaný v článku 180 nové ústavy) vycházel z podoby znaku z roku 1918, autorem byl Michail Makašvili. Znak byl tvořen kruhovým, karmínovým štítem, ve kterém byl zobrazen sv. Jiří, přeskakující černou horu (Elbrus) na stříbrném koni se zlatými kopyty. Sv. Jiří držel v pravé ruce zlaté kopí se stříbrným hrotem, v levé zlatý štít. Sv. Jiří měl červené kalhoty, zlatou obuv, modré brnění, hnědou košili a stříbrný plášť. Sedlo měl zlaté, uzdu stříbrnou. Nad jezdcem bylo do oblouku zlaté slunce (heraldicky vlevo), stříbrný měsíc (vpravo) a pět stříbrných, osmicípých hvězd, jedna přímo nad jezdcem, po dvou po stranách. Štít, lemovaný zlatým, gruzínským ornamentem, byl položen na karmínovou, zlatě lemovanou, sedmicípou hvězdu. V referendu, které proběhlo na přelomu března a dubna roku 1991 se 89 % hlasujících vyslovilo pro obnovení gruzínské nezávislosti a 9. dubna ji parlament vyhlásil. Státní symboly zůstaly zachovány. V roce 1999 bylo na nátlak většiny obyvatel a patriarchátu Gruzínské pravoslavné církve vyvoláno hlasování parlamentu o změně vlajky na oblíbenou vlajku s pěti kříži. Tehdejší prezident Eduard Ševardnadze se pokusil tomuto přijetí nové vlajky zabránit vytvořením heraldické komise, v roce 2003 byl však při tzv. růžové revoluci svržen. Vůdce opozice a pozdější prezident Michail Saakašvili (resp. jeho Sjednocená národní strana) si tento historický symbol přivlastnil a ten byl prohlášen za symbol země. 14. ledna 2004 přijal gruzínský parlament zákon o nové státní vlajce. Nový státní znak současného typu byl přijat po dlouhých debatách až téměř po roce, 1. října 2004. 3. června 2005 byl zákonem č. 1549 (\"O změnách a doplněních k Zákonu o státním znaku\") gruzínským parlamentem v detailech upraven: Tento znak se užívá do současnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Státní znak Gruzie je tvořen červeným štítem, na němž je vyobrazen stříbrný sv. Jiří se zlatou svatozáří. Patron Gruzie sedí na stříbrném koni a stříbrným kopím, které je zakončeno zlatým křížkem, probodává stříbrného draka. Na štítu je položena zlatá koruna bagrationské dynastie, štítonoši jsou dva lvi, stojící na zlatém podloží, ornamentu ve tvaru vinné révy s uprostřed umístěným listem. Pod štítem (přes podnoží) je stříbrná, červeně podšitá stuha s černým, gruzínským nápisem ძალა ერთობაშია, Dzala Ertobašia, na koncích stuhy jsou po jednom červeném, tlapatém křížku. ", "tgt_summary": "Das Wappen Georgiens () gibt es in einer großen und einer kleinen Ausführung. Das heutige Wappen, das auf dem mittelalterlichen Wappen der georgischen Herrscherdynastie Bagratiden basiert, wurde am 1. Oktober 2004 mit 103 gegen drei Stimmen vom Parlament beschlossen und löste das 1990 eingeführte Wappen ab, in dem sich der Heilige Georg in einem Stern befand.", "id": 1672606} {"src_title": "František Josef II.", "tgt_title": "Franz Josef II.", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Narodil se jako \"František Josef Maria Alois Alfred Karel Jan Jindřich Michael Jiří Ignác Benedikt Gerhard Majella, kníže z a na Lichtenštejnu, vévoda opavský a krnovský, hrabě z Rietbergu\", starší syn prince Aloise Adolfa z Lichtenštejna a arcivévodkyně Alžběty Amálie Habsbursko-Lotrinské (dcery arcivévody Karla Ludvíka Rakouského – ten byl také otcem Františka Ferdinanda d'Este). Jeho kmotrem byl rakousko-uherský císař František Josef I. Otec knížete Františka Josefa II., princ Alois, se vzdal svého následnictví ve prospěch svého staršího syna, a ten pak nastoupil na trůn po smrti svého bezdětného prastrýce, knížete Františka I. Na svou budoucí roli hlavy státu a rodu se připravoval od mládí. Vystudoval s výborným prospěchem Vysokou školu lesnickou ve Vídni.", "section_level": 2}, {"title": "Činnost.", "content": "V roce 1919 se Československo zdráhalo uznat nezávislost Lichtenštejnska a navázat s ním diplomatické styky. Důvodem byly probíhající pozemkové reformy, a uznáním by ČSR ohrozila konfiskaci části pozemků, které byly majetkem hlavy suverénního státu. Teprve po skončení vyvlastňování ve 2. polovině 30. let bylo možné uvažovat o uznání Lichtenštejnska Československem. Impuls k tomuto kroku ovšem přišel z Vaduzu. František Josef se aktivně účastnil jednání svého rodu s československým Státním pozemkovým fondem a dalšími úřady ve věci vyvlastnění značné části rodových pozemků v ČSR. Lichtenštejnové byli donuceni odprodat 60 % svých pozemků za úřední cenu (cca 1/3 tržní ceny), což bylo v této době chápáno jako „odplata za Bílou horu“, ačkoliv tehdy vládnoucí knížata Jan II. Dobrotivý (1840–1929) ani František I. (1853–1938) logicky nemohla nést právní ani morální odpovědnost za svého předka knížete Karla I. (1569–1627) z počátku 17. století. Teprve asi v roce 1930, po soudních sporech v ČSR v neprospěch knížecí rodiny, došlo k vzájemně přijatelnému řešení první pozemkové reformy na majetcích Lichtenštejnů. Od roku 1930 princ František Josef plnil politické a diplomatické úkoly, které mu přidělil jeho vládnoucí strýc kníže František I. Vykonával především vládní úkoly v Lichtenštejnsku, kde často pobýval a ve Vídni, která byla hlavním sídlem hlavy rodu a státu. Po onemocnění knížete Františka I. na jaře 1938 se stal regentem. Jedním z důležitých kroků jeho vlády byl návrh na navázání diplomatických styků s Československem, kterým se republika od roku 1919 bránila, aby neohrozila provedení první pozemkové reformy na majetcích rodu Liechtensteinů v ČSR. Teprve po jejím provedení nastala vhodná doba k řešení bilaterálních vztahů. Kníže proto prostřednictvím švýcarského vyslanectví doručil 3. května 1938 československé vládě nótu, navrhující vzájemné uznání. Vláda v Praze o podobném kroku uvažovala rovněž, v neposlední řadě jako o posílení své pozice vůči Třetí říši, současně se však někteří politici obávali, aby takový krok Berlín nepovažoval za provokaci. Nakonec 30. července 1938 vyslovilo Ministerstvo zahraničních věcí ČSR souhlas s navázáním diplomatických styků s Liechtensteinským knížectvím.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka a nástup na trůn.", "content": "Na trůn nastoupil po smrti svého předchůdce Františka I. († 25. červenec 1938). Nové hlavě státu 10. září 1938 poblahopřál k nové funkci prezident Edvard Beneš. Za panování Františka Josefa II. v březnu 1939 Lichtenštejnsko neuznalo vznik Protektorátu Čechy a Morava (na rozdíl např. od Švýcarska nebo Sovětského svazu) a nepřerušilo s Československem diplomatické styky. Protože Švýcarsko změnilo své vyslanectví v Praze na generální konzulát, byly styky přerušeny \"de facto\" nikoliv \"de iure\", neboť knížectví neměl kdo reprezentovat. Diplomatické styky obou zemí se staly latentními. Kníže František Josef II. dokonce poslal do exilu po spolehlivém kurýrovi peněžní dar exilovému prezidentovi Edvardu Benešovi. V březnu 1939 kníže vykonal zdvořilostní návštěvu Berlína a krátce po ní jeho země odrazila Třetí říší podporovaný pokus nacistických bojůvek o státní převrat v knížectví. Nacistické hnutí mělo v Lichtenštejnsku slabou podporu a po tomto pokusu jeho význam ještě zeslábl. Většina obyvatel, vláda a Zemský sněm se postavily za panujícího knížete a podpořily nezávislost země. Kníže František Josef II., jako aristokrat a katolík, rozhodně nechoval sympatie k nacionálnímu socialismu. Varoval před ním mj. své přátele v Československu (aby včas emigrovali nebo alespoň poslali děti do Anglie; říkal jim: „přece nechcete, aby je vychovávali nacisté“). Stejně tak během celé druhé světové války Lichtenštejnsko dodržovalo přísnou neutralitu, podobně jako Švýcarsko, které podle podmínek celní unie střežilo jeho hranice. V době okupace se zmocněnec knížete, jeho mladší bratr princ Karel Alfréd (1910–1985), mnohokrát zasadil u nacistických úřadů za své pronásledované zaměstnance, rodinám vězněných vyplácela knížecí pokladna mzdy a podpory, ačkoliv to bylo úřady přísně zakázáno. V letech 1933–1944 Lichtenštejnsko poskytlo azyl asi 400 uprchlíkům, z nichž bylo 125 Židů.", "section_level": 2}, {"title": "Sňatek s českou šlechtičnou.", "content": "7. března 1943 se ve Vaduzu oženil s českou hraběnkou Georginou von Wilczek (Vlček). Jejich sňatek byl veřejnou manifestací nezávislosti Lichtenštejnska a jednoty jeho obyvatel, knížecího rodu, vlády a zemského sněmu. Knížecí pár byl v Lichtenštejnsku velmi oblíbený. Byl to paprsek světla v jinak chmurné době druhé světové války, kdy Švýcarsko a Lichtenštejnsko zůstávaly jedinými demokraciemi na území kontinentální Evropy, obklopené Třetí říši a jejími spojenci, kteří se netajili tím, že i na tyto dvě země „jednoho dne dojde“.", "section_level": 2}, {"title": "Po druhé světové válce.", "content": "Kníže František Josef II. blahopřál prezidentovi Edvardu Benešovi k osvobození Československa a zaměstnancům Lichtenštejnů byla vyplacena jako odměna jedna mzda navíc. Bohužel Československo, které již bylo pod silným vlivem komunistů a Moskvy, nemělo zájem na spolupráci s knížectvím, protože komunistický ministr zemědělství Július Ďuriš považoval za nutné zkonfiskovat majetek nejen všech Němců v republice, ale i Lichtenštejnů, byla to pro něj otázka osobní priority. O tom měl kníže František Josef II. první zprávy již začátkem roku 1945.", "section_level": 2}, {"title": "Problematika občanství a vyvlastnění.", "content": "Bez ohledu na neutralitu knížectví po celou 2. světovou válku a lichtenštejnskou národnost byli všichni občané Lichtenštejnska mající majetek v Československu označeni za Němce a na jejich movitý i nemovitý majetek byly aplikovány dekrety prezidenta republiky. Protesty a odvolání knížete a dalších 37 občanů Lichtenštejnska byly marné. Přestože na odvolání Lichtenštejnů proti konfiskaci se podíleli věhlasní čeští právníci JUDr. Emil Sobička a spoluautor československé ústavy JUDr. František Weyr, československé úřady se jejich argumenty vážně nezabývaly. Ve prospěch lichtenštejnských občanů opakovaně intervenovalo švýcarské vyslanectví v Praze. Již v roce 1945 si ministerstva zahraničních věcí a financí byla dobře vědoma, že konfiskace majetku lichtenštejnských občanů a dokonce i hlavy suverénního neutrálního státu je nezákonná a kromě jiného byla v rozporu s mezinárodním právem. Komunisty ovládaná ministerstva zemědělství a vnitra na to však nebrala zřetel. Horšící se situace přiměla v červnu 1945 vrchního ředitele dr. Františka Svobodu k návštěvě sekčního šéfa ministerstva zemědělství Jiřího Koťátka (za války působil v Moskvě). Ten Svobodovi řekl, že vláda je připravena jmenovat národního správce, který ukončí údajnou anarchii v ústředním ředitelství v Olomouci, kde dosud pracují i Němci. Svobodovy námitky odmítl se slovy: \"„Právní stav nás nezajímá, neřešíme ho, je to záležitost ministerstva zahraničí. Zůstáváme pevní bez ohledu na to, že vlastník je příslušníkem neutrálního státu, suverénem, a že v jeho prospěch intervenují západní strýčkové.\"“ Také experti Nejvyššího správního soudu ČSR si toho byli vědomi, a očekávalo se proto, že v roce 1947 dojde ke zrušení všech konfiskací majetku lichtenštejnských občanů jakožto nezákonných. Proto, když se o tom dozvěděl komunistický ministr zemědělství Július Ďuriš, prosadil v létě 1947 odložení veřejného jednání tohoto soudu „na neurčito“. Ještě 22. února 1948 jednaly vládní úřady o finančním odškodnění, šlo již jen o výši odškodnění. Po 25. únoru 1948 byla tato jednání zastavena. V novém složení komunistům loajálních soudců Nejvyšší správní soud rozhodl v roce 1951 na neveřejném zasedání o zamítnutí odvolání knížete Františka Josefa II. a dalších členů rodu proti konfiskacím. ČSR a Lichtenštejnsko se poté až do roku 2009 navzájem neuznávaly, což byla světová rarita. Navíc ani jeden z obou států diplomatické styky nikdy nepřerušil, zůstaly proto po celou dobu navázané, nicméně latentní. Ztráta cca 80 % majetku Lichtenštejnů přinesla rodu i knížectví (do jehož rozpočtu knížecí rod významně přispíval) velkou finanční krizi. Tu se podařilo překonat až díky rychle rostoucímu lehkému průmyslu, především strojírenství (HILTI, Hoval ad.) v 60. letech 20. století. Kníže František Josef II. musel prodat část pozemků v Rakousku a několik desítek uměleckých děl, aby pokryl nejnutnější finanční potřeby. V 50. a 60. letech knížectví poprvé a naposledy v historii vyplácelo finanční podporu knížecímu rodu, který byl ve finančních nesnázích (do 2. světové války Lichtenštejnové významně podporovali knížectví velkými finančními částkami). Teprve od roku 1970 můžeme sledovat nový ekonomický vzestup rodu díky reformám ve správě majetku, které po roce 1970 kníže František Josef II. uložil provést svému nejstaršímu synovi Hansi-Adamovi (* 1945).", "section_level": 2}, {"title": "Konfiskace majetku občanů Lichtenštejnska.", "content": "V létě 1945 byli občané Lichtenštejnska označeni účelově za Němce, aby na jejich majetek bylo možné aplikovat Benešovy dekrety. Celkem se tento krok dotkl 38 občanů knížectví, především pak knížete Františka Josefa II. jako hlavy státu a rodu Lichtenštejnů a dalších pěti členů rodu. V případě knížete Františka Josefa II. se úřady odvolávaly na jeho údajné přihlášení se k německé národnosti při sčítání lidu v roce 1930, kterého se ale prokazatelně ani on, ani žádní jiní členové rodu nezúčastnili. Právním zástupcům knížete nebylo v letech 1945–1951 umožněno nahlédnout do originálu tohoto sčítacího archu ani si pořídit jeho kopii. Celý proces konfiskace majetku Lichtenštejnů a dalších občanů Lichtenštejnska byl poznamenán velkým množstvím závažných právních vad, které tyto akty činily již ve své době spornými nebo nulitními, na což jejich čeští právní zástupci marně opakovaně upozorňovali. Příznačné je, že s občany neutrálního Lichtenštejnska nebylo jednáno spravedlivě, jak ukazuje odlišná praxe československých úřadů u občanů německé národnosti Švýcarska, USA a dalších států. U občanů těchto zemí se jejich německá národnost ignorovala. Podle oběžníku ministerstva vnitra č. 5 z 25. srpna 1945 byly úřady upozorněny, že např. u občanů Švýcarska se rozlišuje pouze jedna národnost, a to švýcarská, a mateřský jazyk nemá podle místních zákonů žádný význam (ačkoliv se dodnes rozlišují čtyři národnosti a jazyky, včetně německé). Paradoxní je, že občané Rakouska se později dočkali odškodnění za zkonfiskované majetky, ačkoliv měli německou národnost a muži dokonce bojovali v ozbrojených silách Třetí říše (pokud se neprovinili proti ČSR). Bylo zřejmé, že pro Lichtenštejny není v Československu místo (stejně jako pro Schwarzenbergy a další šlechtické rody). Úřady by je považovaly za Němce, i kdyby trpěli pod nacistickým útlakem nebo by byli německými Židy, kteří prošli koncentračními tábory. Je jen možné souhlasit s názorem dr. Ondřeje Horáka, který ve své disertační práci v roce 2007 napsal: „...i kdyby se Lichtenštejnové aktivně účastnili boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky, přesto by to jejich majetek zachránilo jen dočasně. Bezpochyby by byl přijat speciální lichtenštejnský zákon – obdoba takzvaného Lex Schwarzenberg“.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečná doba.", "content": "Během vlády knížete Františka Josefa II. byly položeny základy budoucí prosperity kdysi chudého horského území. Nízké daně, minimální byrokracie, vysoká zručnost a vzdělání obyvatelstva, společně s liberálními zákony a obchodní spoluprací se Švýcarskem, se od 60. let 20. století zasloužily o rychlý růst životní úrovně. Po roce 1970 se Lichtenštejnsko dostalo do první desítky zemí světa s nejvyšší životní úrovní. Během jeho vlády také v roce 1984 získaly ženy v Lichtenštejnsku poprvé právo volit. Kníže vždy věřil ve zhroucení komunismu a sovětského impéria a vítězství demokracie. Zažil ještě pád berlínské zdi, ale zemřel krátce před „sametovou revolucí“.", "section_level": 2}, {"title": "Potomstvo.", "content": "Z manželství Františka Josefa II. a Georginy von Wilczek se narodilo pět dětí:", "section_level": 1}, {"title": "Závěr života a smrt.", "content": "Nemocný kníže František Josef II. předal většinu své moci do rukou svého syna prince Hanse Adama II. v roce 1984 jakožto regentovi. Zemřel 13. listopadu 1989, pouhých 26 dní po své ženě. Vládl 51 let.", "section_level": 2}], "src_summary": "František Josef II., kníže z Lichtenštejna (německy \"Franz Joseph Maria Aloys Alfred Karl Johannes Heinrich Michael Georg Ignaz Benediktus Gerhardus Majella, Fürst von un zu Liechtenstein\"; 16. srpna 1906, zámek Frauenthal, Rakousko – 13. listopadu 1989) byl lichtenštejnským knížetem od roku 1938 až do své smrti. Celý jeho titul byl \"kníže z a na Lichtenštejnu, vévoda opavský a krnovský, hrabě z Rietbergu\".", "tgt_summary": "Franz Josef II., Fürst von und zu Liechtenstein (\"Franz Josef Maria Aloys Alfred Karl Johannes Heinrich Michael Georg Ignatius Benediktus Gerhardus Majella von und zu Liechtenstein, Herzog von Troppau und Jägerndorf, Graf zu Rietberg\"; * 16. August 1906 auf Schloss Frauental, Steiermark, Österreich; † 13. November 1989 in Grabs, Kanton St. Gallen, Schweiz), war Staatsoberhaupt des Fürstentums Liechtenstein.", "id": 1023254} {"src_title": "Flanderský bouvier", "tgt_title": "Bouvier des Flandres", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vývoj tohoto plemene nebyl zapsán, ale první jedinci byli k vidění v 17. století na belgicko-francouzském pomezí - ve Flandrech. Přesný původ není příliš jasný. Původním posláním těchto psů bylo nahánění dobytka a sloužili jako hlídací psi. Poprvé bylo toto plemeno vystavováno roku 1910, ale standard byl sepsán až o dva roky později - v roce 1912. Za první světové války byl používán vyhledávač raněných vojáků. Toto plemeno za první světové války málem vyhynulo. Ve dvacátých letech 20. století se o oživení chovu postarali vlámští (belgičtí) chovatelé.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Má krátké zavalité tělo na silných a dobře osvalených končetinách, působí dojmem síly, ne však těžkopádnosti. Přílišná robustnost a nadměrná hmotnost je na závadu jeho pružnosti a pohyblivosti. Jeho srst je buď šedá nebo šedočerná. Má velmi hustou podsadu a na dotek je hrubá. Dobře izoluje, avšak by se neměla často mýt šamponem. Hlava může působit masivně, lebka je spíše plochá a delší. Uši jsou malé, trojúhelníkovitého tvaru, svěšené a vysoko nasazené. Hřbet je široký, krátký a dobře osvalený, musí být vodorovný. Ocas je nasazen v linii hřbetu a je nošen nad ní. Dorůstá výšky 59 - 68 cm, psi dosahují váhy 35 - 40 kg a feny 27 - 34 kg.", "section_level": 1}, {"title": "Péče.", "content": "Srst je zapotřebí nejméně třikrát ročně trimovat (vytrhávat starou srst aby mohla vyrůst nová). Také je nutné alespoň jednou týdně důkladně vykartáčovat. Důležité je odstraňovat srst ze zvukovodů a z místa mezi prsty. Plemeno lze snadno cvičit, a potřebuje důsledný ale ne tvrdý výcvik. Vhodným pohybem pro toho psa jsou procházky bez vodítka, aportování, běh vedle kola nebo plavaní. Nejlépe mu bude venku, ale i přes to potřebuje být v kontaktu se svojí rodinou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Flanderský bouvier (francouzsky: Bouvier des Flandres) je plemeno honáckého psa šedé barvy. Plemeno vzniklo již v 17. století, původně sloužil hlavně k nahánění dobytka a také k tahu. Během první světové války byl aktivně využíván: přinášel zprávy a lokalizoval polohu zraněných vojáků. Dnes se používá k služebnímu výcviku a jako dobrý společenský pes. Dá se také použít ke sportovní kynologii (agility, flyball, canisterapie atd.).", "tgt_summary": "Der Bouvier des Flandres, der Flandrische Treibhund, ist eine von der Fédération Cynologique Internationale (FCI) anerkannte belgische Hunderasse (FCI-Gruppe 1, Sektion 2, Standard Nr. 191).", "id": 1283097} {"src_title": "Tibetská doga", "tgt_title": "Do Khyi", "src_document": [{"title": "Historie umělé písničky.", "content": "Umělé písničky vznikaly v úzkém vztahu k písni lidové, nicméně je třeba brát zřetel na to, že i každá lidová píseň je vlastně také písní umělou v tom smyslu, že i ona má nějakého svého prvotního tvůrce-autora, který je vždy důsledně anonymní respektive není znám. V evropské hudbě se umělé písničky objevily např. ve 14. a 15. století v podobě projevů tzv. truvérů a minnesengrů. Byly to nejčastěji různé balady či madrigaly. Velký rozmach tvorby umělých písní nastal v období hudebního romantismu v 19. století. V jednotlivých zemích pak vznikaly osobité hudební styly (např. francouzský šanson či americká country hudba apod).", "section_level": 1}, {"title": "Písňové formy.", "content": "Podle skladebného schématu rozeznáváme Malé formy písně jsou jednodílné (schéma \"a\"), dvoudílné (schéma \"a, b\") a trojdílné (schéma \"a, b, a\"). Jednodílné jsou většinou prosté dětské lidové popěvky, dvojdílných a trojdílných je drtivá většina lidových písní. Rozšířenou malou formu (jedná se vlastně o repetici) najdeme v šansonech a populární hudbě (schéma \"a, b, a, b\", tedy sloka, refrén, sloka, refrén). Složitější velká forma písňová je dvoudílný nebo třídílný útvar, ve kterém každý díl tvoří hudba uspořádaná v malé písňové formě (např.schéma \"A /a,b,a/, B /c,d,c/, A /a,b,a/\"). Ve velké formě písňové jsou komponovány četné skladby vážné hudby, např. Smetanovy polky nebo Dvořákovy \"Slovanské tance\". Jednotlivá označení schémat neznamenají současně úroveň formy. Malá forma nemusí nutně znamenat formu primitivní. Klasickým příkladem toho je Česká hymna, která ačkoli je ve smyslu schématu \"a\" malou písňovou formou, je v ní melodický motiv systematicky rozvíjen bez jakéhokoliv opakování motivů. Existují též písně, vymykající se z uvedených základních hudebních schémat. Vyskytují se často nejen u skladatelů vážné hudby, ale též např.v jazzové hudbě a rocku - tam především v art rockové produkci (Genesis, Yes, Emerson, Lake & Palmer, Synkopy 61, Pink Floyd, Colegium musicum M. Vargy ) a v alternativních hudebních směrech. Jde o nejrůznější typy schémat, příkladem může být stavba \"a,b,c,b,c\", atd., atd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tibetská doga neboli také tibetský mastiff (v zemi původu \"Do Khyi\") je přírodní psí plemeno staré více než 4000 let a je považován za jednu z největších psích ras.", "tgt_summary": "Der Do Khyi, auch \"Tibetdogge\" oder \"Tibetanische Dogge\" bzw. \"Tibetmastiff\" genannt, ist eine von der FCI anerkannte Hunderasse aus Tibet (FCI-Gruppe 2, Sektion 2.2, Standard Nr. 230). Den Rassestandard dieses Herdenschutzhunds entwickelt die FCI.", "id": 550700} {"src_title": "Isaac Albéniz", "tgt_title": "Isaac Albéniz", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a dospívání.", "content": "Narodil se 29. května 1860 v Camprodónu v provincii Girona. Jeho otcem byl Ángel Albéniz, profesí celní úředník, matkou Dolores Pascualová. K zájmu o hudbu ho přivedli rodiče. Jako zázračné dítě začal koncertovat ve svých čtyřech letech. Při svém prvním koncertě fascinoval barcelonskou společnost natolik, že jeho vystoupení považovali za podvrh. I nadále se zdokonaloval ve hře na klavír. V sedmi letech složil přijímací zkoušky na klavír na Pařížské konzervatoři, ale nebyl přijat kvůli příliš nízkému věku. V devíti letech byl přijat na madridskou konzervatoř, ale po několika měsících s trpkostí odešel. V té době v doprovodu otce absolvoval koncertní turné po severním Španělsku se svou sestrou Clementinou. Velký obdiv sklidil také ve svých deseti letech, kdy už začal pořádat recitály. Ve dvanácti letech měl Albéniz za sebou několik pokusů o útěk z domova. Traduje se, že ve dvanácti letech dostal načerno na loď do Buenos Aires. Poté se měl dostat na Kubu a do USA a koncertovat v New Yorku a v San Francisku, poté i v Liverpoolu, Londýně a Lipsku. V patnácti letech již prý koncertoval po celém světě. Tato přehnaně dramatická historka však není úplně pravdivá. Albéniz sice v patnácti letech jezdil hrávat po světě, ale v doprovodu otce, který jako celní úředník cestoval poměrně často. Z porovnání dat Isaakových koncertů při jeho údajném dobrodružství a otcova cestovního deníku vyplývá, že cestovali společně. Po krátkém pobytu na konzervatoři v Lipsku v roce 1876 odešel studovat na Královskou konzervatoř v Bruselu, poté co mu osobní tajemník krále Alonsa, Guillermo Morphy, zařídil královskou podporu. Hrabě Morphy si Albénize velmi vážil. Albéniz později věnoval jeho ženě klavírní suitu \"Sevillu\" při jejím prvním provedení v Paříži v lednu 1886. Do Španělska se Albéniz vrátil v roce 1877, ale stále v něm žila touha podívat se ještě alespoň jednou do Ameriky. To se mu podařilo ještě předtím, než roku 1879 získal prestižní cenu za hudbu. V roce 1880 přijel do Budapešti, aby studoval u Ferencze Liszta, avšak zjistil, že Liszt je ve Výmaru. S Lisztem se stali přáteli, a přestože se jim nepodařilo setkat se osobně. Udržovali alespoň písemný kontakt. V roce 1883 se setkal s učitelem a skladatelem Felipem Pedrellem, který jej inspiroval ke komponování španělské hudby. Tak vznikly např. \"Španělské písně\". První věta této suity (Preludium), po skladatelově smrti přejmenované na \"Asturias (Leyenda)\", dnes patří mezi nejslavnější skladby kytarového repertoáru, ačkoliv byla původně zkomponována pro klavír. (Pro kytaru bylo přepracováno mnoho Albénizových skladeb, zvláště Franciskem Tárregou.)", "section_level": 2}, {"title": "Vrchol tvorby.", "content": "V roce 1883 se oženil se svou žačkou, Rosinou Jordanaovou, s níž měl tři děti: Blanku (zemř. 1886), Lauru (malířku) a Alfonse, který po roce 1900 hrál fotbal za Real Madrid a později se věnoval dráze diplomata. V roce 1885 se po velkém rozhodování odstěhoval spolu s rodinou do Madridu, kde pokračoval v koncertní činnosti, kterou si získával stále větší přízeň. Za vrchol jeho koncertní kariéry se považuje období 1889–92, kdy koncertoval po celé Evropě. S koncertováním však skončil v 90. letech, protože se rozhodl věnovat skladbě. Slavné písně inspirované texty španělského spisovatele Gustava Adolfa Bécquera zkomponoval v Americe. Albéniz napsal dvě verze, jednu pro zpěv a druhou pro recitátora a klavír. Módní žánr těchto let také poskytuje důležité informace o vlivu, který mladý Albéniz měl a dokresluje atmosféru hudby během svého pobytu na Kubě). Isaac Albéniz nevydržel žít na jednom místě více než několik let. Byl to člověk, který rád objevoval nová místa, nové kraje a tomu odpovídá i to, že se v roce 1890 odstěhoval do Londýna, kde žil do roku 1893. Zde si u něho bohatý bankéř a amatérský spisovatel Francis Money-Coutts, 5. baron Latymer objednal zhudebnění svých libret, ale z trilogie o Artušovi se dochovala jen první opera, \"Merlin\" (1898-1902). Myslelo, že je ztracena, ale později byla zrekonstruována a provedena. Příznivě byla přijata i lyrická komedie, \"Pepita Jiménez\" (1896). Několikrát navštívil Paříž, kde se setkával s Debussym, který jej ovlivnil. Studoval také u Dukase a d'Indyho. Ke konci života se Albéniz vrátil ke komponování klavírní hudby. Jeho skladatelská nesmrtelnost spočívá v kompozicích pro klavír, v němž byl virtuos. Jeho klavírní hudba je podrobně propracovaná, obsahuje bohatství španělského koloritu a je nástrojově nesmírně obtížná. Mezi takováto díla patří i jeho \"Španělské písně\", často hrané na kytaru; \"Španělská suita\", ale za opravdu mistrovské dílo je považována jeho suita dvanácti klavírních „impresí“, nazvaná \"Iberia\" (1906-8)", "section_level": 2}, {"title": "Poslední léta.", "content": "Isaac Albéniz onemocněl v roce 1900 tzv. Brightovou nemocí postihující ledviny. Zemřel 18. května 1909 v nedožitých 49 letech v Cambo-les-Bains. Několik týdnů před smrtí mu francouzská vláda udělila nejvyšší vyznamenání, Velký kříž čestné legie. Je pohřben na hřbitově Montjuïc v Barceloně.", "section_level": 2}, {"title": "Popularita.", "content": "Dílo Albénize se dostalo za hranice Španělska převážně až po jeho smrti. Nejdříve se začalo objevovat ve městech, kde Albéniz žil či nějaký čas působil. Mezi tato města patří Londýn, Paříž a Madrid. Během života si slávu získával poměrně těžko. Na poli světové hudby doznívala vlna obliby Gounoda, a tak, i přes svou pozdější slávu ve Španělsku, zůstal k němu svět poměrně lhostejný. K jeho znovuobjevení pak došlo v 2. polovině 20. století. Jeho hudba si znovu začíná dobývat místo v hudební historii. Albéniz si získal místo v encyklopediích i mezi kritiky a stal se oblíbeným skladatelem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Isaac Albéniz, vlastním jménem Isaac Manuel Francisco Albéniz y Pascual, (IPA: ) (29. května 1860, Camprodón, Girona (Katalánsko) – 18. května 1909, Cambo-les-Bains) byl jeden z největších a nejvlivnějších španělských hudebních skladatelů a klavíristů období romantismu. Je znám především pro své klavírní skladby. Jeho dílo zahrnuje i několik oper.", "tgt_summary": "Isaac Manuel Francisco Albéniz (* 29. Mai 1860 in Camprodon, Girona; † 18. Mai 1909 in Cambo-les-Bains, Département Pyrénées-Atlantiques, Frankreich) war ein spanischer Komponist und Pianist. Isaac Albéniz ist einer der klassischen Vertreter der Katalanischen Pianistenschule.", "id": 2322710} {"src_title": "Persefona", "tgt_title": "Persephone", "src_document": [{"title": "Persefona v řecké mytologii.", "content": "Persefona je krásná dívka, snad právě proto ji Zeus slíbil za ženu svému bratru Hádovi, bohu podsvětí. Její matka Démétér o tomto slibu nic netušila. Těšilo ji sledovat svou krásnou dceru ve hrách s vílami, těšit se z krásných květů. Právě v takové chvíli se před ní jednou otevřela země, z propasti se vyřítil se svým černým vozem Hádés, dívku strhl na vůz a ujížděl pryč. Než se někdo stačil vzpamatovat, byla pryč. Výkřiky zoufalé Persefony nic nepomáhaly. Vůz projížděl kolem jezera, kde žila vodní víla Kyané, ta pochopila, co se děje a zrazovala boha Háda, aby dívku neunášel a vyžádal si svolení její matky. Hádés se rozzlobil, uhodil královským žezlem tak, že se země rozestoupila a vůz zmizel v bezedné propasti. Víla Kyané lítostí nad Persefonou tak plakala, až se rozplynula v tenké praménky, které se spojily s ostatní vodou. Zoufalá matka dlouhé dny čekala na návrat své dcery a hledala ji v širokém okolí. Hledala až v okolí Etny, celých devět dní prohledávala zemi i moře. Všude se vyptávala, jestli někdo dívku neviděl, až desátého dne zvěděla od bohyně měsíce Hekaté, že slyšela úzkostný křik, ale zloděje nepoznala. Démétér se vrátila na Sicílii a dostala se až k vodnímu prameni a proměněná Kyané vynesla na hladinu pás, který Persefoně během únosu sklouzl do vody. Démétér propadla zoufalství, ale také hněvu a hrozila, že zanevře na všechny lidi, ona jako bohyně plodné Země rozbije všechny pluhy, zničí pole i stáda a nechá lidem poznat, co je hlad. Slyšela to víla \"Arethúsa\" a ta jí řekla, kde Persefona je, proti své vůli, smutná a plačící. Démétér se vyděsila, nemohla se z té hrozné zvěsti vzpamatovat. Postupně se ale rozhodla, že navštíví Dia a poprosí ho o navrácení dcery. Pokud Zeus neporučí svému bratru Hádovi, bude se dívat, jak svět hyne hladem. Zeus ji uklidňoval, že dceři bude manželství s bohem ke cti, ale nakonec slíbil, že Persefona se bude moci vrátit na svět pokud v podsvětí nepozřela žádný pokrm. Nato Zeus povolal boha Herma, aby ji doprovodil do podsvětí. Hádés vyslechl příkaz Dia a dovolil Persefoně vrátit se na zem a zatímco se ona radovala, vtiskl jí do úst jadérko granátového jablka a tím si zajistil její věrnost provždy. Jako by se nic nestalo, připravil zlatý vůz, zapřáhl koně a Hermés s Persefonou nastoupili. Než se vůz rozjel, malý mužík z podsvětí řekl, že Persefona v podsvětí jedla a nesmí už vyjít ven. Dala se do pláče, nabrala vodu, mužíka jí pokropila a ten se změnil v sýčka, posla špatných zpráv. Zarmoucená Démétér opět hrozila, zničila úrodu, všude byl hrozný hlad. Zeus k ní posílal posly, aby odložila svůj hněv, ale ona zůstala neoblomná. A tak Zeus musel sjednat dohodu mezi Hádem a Démétrou, že Persefona bude přebývat třetinu roku v Hádově říši a dvě třetiny roku bude na zemi se svou matkou. A tak se stalo: každé jaro opouští Persefona podsvětí a shledá se se svou matkou. Celý svět se raduje, vyraší rostliny, rozkvetou květy, zraje úroda, stromy dávají ovoce a všude je plno radosti. Když se na podzim dcera vrací od své matky, Démétér pláče a s ní celá země, zvadnou květy, listí opadá, všude je pusto a nevlídno. Zbývá jenom naděje na příští jaro.", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v umění.", "content": "Antičtí umělci zobrazovali Persefonu buď jako přísnou vládkyni podsvětí nebo jako krásnou a mladou dívku. Z novodobých zobrazení je nejznámější sousoší", "section_level": 1}], "src_summary": "Persefona, též Persefoné nebo Persefoneia (latinsky \"Proserpina\"), je v řecké mytologii dcera nejvyššího boha Dia a bohyně Démétry a manželka vládce podsvětí Háda.", "tgt_summary": "Persephone () ist in der griechischen Mythologie eine Toten-, Unterwelt- und Fruchtbarkeitsgöttin. In der römischen Mythologie entspricht ihr Proserpina. Sie ist Tochter des Zeus und seiner Schwester Demeter und trägt oft den Namen Kore (, eigentlich „Mädchen“, in diesem Fall aber speziell „Tochter“) oder Kora.", "id": 987514} {"src_title": "Bojovnice pestrá", "tgt_title": "Siamesischer Kampffisch", "src_document": [{"title": "Nomenklatura a taxonomie.", "content": "Rod bojovnice (\"Betta\"), do kterého je bojovnice pestrá řazena, je s více než 60 druhy druhově nejbohatším rodem guramovitých a labyrintek vůbec. Rod se proto z praktických důvodů dělí do tzv. druhových skupin či komplexů, které nemají oficiální status taxonu. Podle bojovnice pestré byla pojmenována druhová skupina \"splendens\" (komplex \"Betta splendens\"). Do ní se kromě bojovnice pestré řadí i bojovnice nebojovná (\"Betta imbellis\"), bojovnice smaragdová (\"Betta smaragdina\"), bojovnice kropenatá (\"Betta stiktos\") a dosud vědecky nepopsaná \"Betta\" sp. Mahachai. V literatuře se vzhledem k popularitě tohoto druhu vyskytuje celá řada alternativních českých jmen, například bojovnice křivoploutvá, bojovnice obecná, bojovnice peřestá, bojovnice siamská, bojovnice závojová, bojovnice závojovitá nebo dokonce siamská bojová rybka (což je doslovný překlad běžného anglického jména \"\").", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Původním areálem výskytu bojovnice pestré je povodí řeky Mekong v jihovýchodní Asii – v Thajsku, Kambodži, Laosu a Vietnamu. Na řadě míst však zdivočely původně domestikované ryby, a to jak v původním areálu a jeho okolí, tak i zcela mimo původní areál, například v Americe, konkrétně v Brazílii, Kolumbii a Dominikánské republice. To má negativní dopad zejména v oblastech původního výskytu a jeho okolí, neboť zdivočilé šlechtěné ryby se kříží s původními divokými formami bojovnice pestré i dalšími druhy komplexu splendens, jako je bojovnice nebojovná či smaragdová.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zajetí.", "content": "Samci jsou vůči sobě (a někdy i vůči samicím) velmi agresivní, a proto se doporučuje chovat vždy pouze jednoho samce v akváriu. V případě chovu více samců současně je nezbytné je chovat v dostatečně velkém akváriu s množstvím přirozených skrýší. V přírodě samci sice nebojují až do usmrcení protivníka, ale v nevhodně řešeném akváriu nemá poražený kam uprchnout, takže boj může skončit jeho smrtí. Chovatelé, kteří se zaměřují na výcvik výstavních samců, používají obvykle propojená menší akvária, kdy je v každém jeden samec, který soupeří s ostatními přes sklo a díky tomu rostou jeho ploutve. Tyto ryby dlouhou dobu byly a stále jsou šlechtěny, proto se akvarijní forma od divoké formy značně liší. Samci i samice se vyskytují v mnoha barvách, jako je modrá, červená, zelená, bílá a i v různých kombinacích. Ploutve samečků bývají v případě správného chovu velmi dlouhé a rozličných tvarů. Nejčastější barvou těchto rybiček je tmavěmodrá a červená. Nejvzácnější jsou žluté a oranžové varianty.Někdy mohou být navzájem nesnášenlivé i samice, ačkoliv jejich agresivita je obvykle vedena k vytváření poměrně přísné, nicméně klidné hierarchie – za předpokladu, že je v nádrži 3 a více samic. Soužití dvou samic, pokud je jedna z nich dominantní, obvykle končí smrtí té slabší. Samice mohou napadnout i slabšího samce, na což je třeba brát ohledy především při odchovu. V každém případě platí pro chov stejná pravidla, jako pro samce, tedy prostorná a členitá akvária. Jakkoliv je vlastní chov bojovnic co se týče přípravy poměrně složitý, odchov je díky silně vyvinutému rozmnožovacímu pudu tohoto druhu poměrně snadný a skutečně velmi zajímavý. Sameček pomocí sekretu z tlamy postaví pěnové hnízdo z bublin, do kterého ukládá oplodněné jikry. Samička je ihned po tření od hnízda vyhnána a musí se z akvária odlovit. Sameček neustále hnízdo upravuje a opětovně do něj zabudovává popadané potomstvo. Po zhruba třech dnech, když plůdek vstřebá svůj žloutkový váček a rozplave se, se odloví i sameček. Potěr je velmi drobný a odchovává se prachovou potravou a planktonem. Rozmnožovací pud lze posílit zvýšením teploty a snížením hladiny vody v akváriu. Bojovnice se dobře hodí do společenských nádrží, ale pouze ke klidným a neagresivním druhům, které bojovnicím nebudou okusovat jejich dlouhé ploutve a současně nemohou být pro bojovnice vizuálním rivalem, jako třeba některé cichlidy (např. známé skaláry). Ani malé rybky nejsou vhodným společníky, protože by bojovnicemi mohly být považovány za potravu. Ideálním prostředím pro bojovnice je akvárium klasického formátu nad 100 l, ve kterém nechybí vysoké a volně plovoucí rostliny. Vhodná teplota pro tyto rybky je mezi 24–30 °C a pH vody by mělo být v rozmezí 6,5–7,0, přičemž je nezbytné prostředí udržovat v uvedených mantinelech. Betty jsou velmi citlivé na nepříznivé podmínky, mohou trpět alergiemi na některé vybavení akvária, případně na přemnožení bakterii a sinic.", "section_level": 1}, {"title": "Společný chov více samců pohromadě.", "content": "Samce bojovnic pestrých je vzhledem k jejich bojovnosti nutno ve většině případů chovat odděleně. K tomu se obvykle používá množství velmi malých nádrží o obsahu zřídka překračujícím několik litrů. Jsou-li však splněny určité předpoklady, je možno chovat i větší množství dospělých samců v jedné nádrži. To může být výhodné například při komerčním odchovu. Thajský chovatel bojovnic Sittisak Nantaterm uvádí následující podmínky úspěšného chovu většího množství samců pohromadě: musí se jednat o samce pocházející z jednoho výtěru a odchovávané společně, musí být chováni v dostatečně velké nádrži (například 120 ryb v jámě o průměru 100 cm), musí být pravidelně a dostatečně krmeni, nádrž musí být bohatě osázena vodními rostlinami poskytujícími dostatek úkrytů a rozdělujících nádrž na dostatek teritorií, ryby nesmí být rušeny hlukem ani pohybem vody a voda v nádrži by vůbec neměla být měněna, kvalitu vody musí zajistit rostliny svým metabolismem. I za dodržení těchto podmínek však může docházet k ojedinělým soubojům, autor proto tuto metodu nedoporučuje k chovu dlouhoploutvých variet, které jsou náchylnější na poškození ploutví.", "section_level": 2}, {"title": "Krmení.", "content": "V akváriu dobře přijímá většinu umělých vločkových i granulovaných krmiv vhodné velikosti, řada výrobců dodává i speciální umělá krmiva vyvinutá přímo pro šlechtěné bojovnice. Jsou to například Hikari Tropical Betta Bio-Gold, JBL NovoBetta, OceanNutrition Atison's Betta Food, Sera Bettagran nebo Tetra Betta.", "section_level": 2}, {"title": "Vyšlechtěné chovatelské formy.", "content": "Většina dnes chovaných bojovnic se výrazně odlišuje od původní přírodní formy, která je chována jen velmi vzácně. Domestikované ryby také druhotně zdivočely v místech původního výskytu i jinde, a kříží se s původní divokou formou i dalšími druhy skupiny splendens. Chovatelské formy se od původních divokých ryb s krátkými ploutvemi a převažujícím červenomodrým zbarvením mohou lišit tvarem i barvou.", "section_level": 2}, {"title": "Tvarové formy.", "content": "Odlišnosti v tvaru mezi jednotlivými chovatelskými formami se týkají především ploutví. Některé odlišnosti se však týkají i vlastního těla ryb, například Doubletail formy mívají tělo vyšší. Odlišnosti ve tvaru ploutví jsou nejvýraznější u samců, u samic, které mívají ploutve výrazně kratší, nelze některé formy odlišit.", "section_level": 3}, {"title": "Plakat.", "content": "Termínem plakat (z thajského pla kad, kousající ryba) se označují krátkoploutvé formy tvarem více či méně připomínající původní divoké ryby. Do této skupiny patří všechny ryby šlechtěné v Thajsku pro zápasy,", "section_level": 4}, {"title": "Crowntail.", "content": "Jako Crowntail se označují ryby s paprsky ocasní ploutve přesahující okraj ploutve.", "section_level": 4}, {"title": "Doubletail.", "content": "Jako Doubletail se označují ryby s ocasní ploutví rozdělenou na dvě části.", "section_level": 4}, {"title": "Halfmoon.", "content": "Jako Halfmoon (půlměsíc) se označují ryby s půlkruhovitou ocasní ploutví, roztažitelnou do úhlu 180°.", "section_level": 4}], "src_summary": "Bojovnice pestrá (\"Betta splendens\") je sladkovodní paprskoploutvá ryba z podřádu labyrintky (Anabantoidei) a čeledi guramovití (Osphromenidae). Pochází z povodí řeky Mekong v jihovýchodní Asii, z Thajska, Kambodži, Laosu a Vietnamu. Dorůstá asi 6–7 cm. Patří do skupiny tzv. pěnových bojovnic, jejichž samci staví pro potomstvo pěnová hnízda. Podobně jako ostatní labyrintky je vybavena nadžaberním orgánem, tzv. labyrintem, který umožňuje dýchání vzdušného kyslíku a život v teplých, stojatých a špatně okysličených vodách. České rodové jméno i thajský název (\"plakat\", kousající ryba) poukazují na značnou vnitrodruhovou agresivitu a bojovnost, především mezi samci. Jejich bojové schopnosti jsou v Thajsku a dalších zemích nadále podporovány šlechtěním a využívány k tradičním rybím zápasům, na které se vsází. V psychologii je bojovnice pestrá využívána jako modelový organismus pro studium agresivity. ", "tgt_summary": "Der Siamesische Kampffisch (\"Betta splendens\") ist ein in Thailand und Kambodscha beheimateter Labyrinthfisch. Das erste Auftauchen dieser Fischart wird auf 1892 in Japan datiert. Sie wurde aber bereits viele Jahre zuvor von Einheimischen, vor allem wegen der Aggressivität der Männchen untereinander, für Schau- und Wettkämpfe gezüchtet. Bei diesen starb das unterlegene Männchen zumeist an seinen Verletzungen oder an Erschöpfung. Kampffische galten bei den Einheimischen als Statussymbol, und sowohl einfache Bauern als auch Adelige besaßen eigene Stämme.", "id": 287628} {"src_title": "Jan Karski", "tgt_title": "Jan Karski", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se jako Jan Kozielewski 24. dubna 1914 v Lodži. Byl vychován jako katolík a zůstal jím celý život. Vyrůstal v multikulturním prostředí, kde většina obyvatel byla židovského původu. Po ukončení základní školy pokračoval Kozielewski ve studiu na Univerzitě Jana Kazimierza ve Lvově (nyní na Ukrajině) a úspěšně ji ukončil promocí práva a diplomacie v roce 1935. Během povinné vojenské služby sloužil ve škole pro dělostřelecké důstojníky ve Volodymyr-Volynsku. Své vzdělání zakončil praxí v letech 1936 až 1938 na diplomatických postech v Německu, Švýcarsku a Spojeném království a vstoupil do diplomatických služeb. Po krátkém období stipendijního pobytu začal v lednu 1939 pracovat na polském Ministerstvu zahraničních věcí. Po vypuknutí druhé světové války byl Kozielewski mobilizován a sloužil u malé dělostřelecké jednotky ve východním Polsku. Byl zajat Rudou armádou. Podařilo se mu úspěšně zatajit svoji důstojnickou hodnost a tak byl jako řadový voják, za kterého se vydával, předán německé straně při výměně polských válečných zajatců. Tím si zachránil život, protože se tak vyhnul Katyňskému masakru.", "section_level": 1}, {"title": "Odboj za druhé světové války.", "content": "V září 1939 během cesty vlakem do zajateckého tábora v Generálním gouvernementu se Karskému podařil útěk a dostal se do Varšavy. Zde se připojil k Związek Walki Zbrojnej – prvnímu hnutí odporu v okupované Evropě a předchůdce Zemské Armády. Přijal pseudonym Jan Karski, který se stal později jeho skutečným jménem. Mezi další pseudonymy, které používal během druhé světové války, patřily: Piasecki, Kwaśniewski, Znamierowski, Kruszewski, Kucharski, a Witold. V lednu 1940 začal Karski organizovat kurýrní mise mezi polským podzemím a Polskou exilovou vládou, která sídlila v Paříži. Jako kurýr vykonal Karski několik tajných misí mezi Francií, Spojeným královstvím a Polskem. Během jedné z těchto misí byl v červenci 1940 po udání zatčen gestapem ve slovenské vesnici v Tatrách. Byl krutě mučen a z obavy aby nevyzradil tajemství se pokusil o sebevraždu. Proto byl převezen do nemocnice v Novém Sadci, ze které se mu podařilo s pomocí personálu uprchnout. Po krátkém období rehabilitace se vrátil do aktivní služby v Oddělení informací a propagandy velitelství Zemské armády. V roce 1942 byl Karski vybrán Cyrylem Ratajským, zástupcem polské exilové vlády, pro misi k předsedovi exilové vlády Wladislawu Sikorskému do Londýna. Karski měl za úkol kontaktovat Sikorského a další polské politiky a předat jim informace o nacistických zvěrstvech v okupovaném Polsku. Pro získání důkazů se Karski setkal s aktivistou Bundu (židovská socialistická strana) Leonem Feinerem a byl dvakrát propašován za pomoci židovské podzemní organizace do varšavského ghetta, aby na vlastní oči viděl, jak nacisté zachází s polskými Židy. V přestrojení za ukrajinskou stráž navštívil také vyhlazovací tábor Belzec. Aspoň si to tehdy myslel. Ve skutečnosti se dostal pravděpodobně pouze do \"Durchgangslager\" (třídící a přestupní místo) pro tábor Belzec ve městě Izbica Lubelska, které se nachází na půli cesty mezi Lublinem a Belzecem. Karski sám i mnoho historiků se kloní k tomuto vysvětlení. Od roku 1942 Karski podával zprávy polské, britské a americké vládě o situaci v okupovaném Polsku, především o zničení varšavského ghetta a vyvražďování Židů. Vyvezl také z Polska mikrofilm s informacemi o podzemním hnutí odporu a holokaustu evropských Židů v okupovaném Polsku. Polský ministr zahraničních věcí hrabě Edward Raczyński tak mohl poskytnout jedno z prvních a nejpřesnějších svědectví o holokaustu. Jeho zpráva nazvaná \"Hromadné vyvražďování Židů v Německem okupovaném Polsku\", adresovaná vládám Společnosti národů ze dne 10. prosince 1942, byla později publikována a šířena s dalšími dokumenty jako letáky. Karski se setkal s polskými exilovými politiky, včetně ministerského předsedy a členy politických stran jako Socialistická strana, Národní strana, Dělnická strana, Lidová strana, Všeobecný dělnický lidový svaz v Polsku - Bund a Poalei Zion. Měl také osobní rozhovor s britským ministrem zahraničních věcí Anthony Edenem, kterému detailně popsal to co viděl ve Varšavě a Belzecu. V roce 1943 se v Londýně setkal se známým novinářem Arthurem Koestlerem. Poté odcestoval do Spojených států, kde se setkal v roce 1943 s prezidentem Franklinem D. Rooseveltem a informoval ho o situaci v okupovaném Polsku. Karski se se Spojených státech setkal s mnoha vládními představiteli a význačnými osobnostmi, včetně soudce nejvyššího soudu Felixem Frankfurterem, Cordellem Hullem, Williamem Josephem Donovanem a Stephenem Wisem. Frankfurter, který byl ke zprávě skeptický, později uvedl: \"Neřekl jsem, že lhal. Řekl jsem, že mu nemůžu uvěřit. To je rozdíl.\" Karski dal svoji zprávu do médií, biskupům různých církví (také kardinálovi Samuelovi Stritchovi), zaměstnancům filmového průmyslu v Hollywoodu a umělcům, ale bez větší odezvy. Jeho výhrady k jaltské konferenci a upozornění na osud lidí bez vlasti, vedla po válce k založení Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. V roce 1944 Karski vydal knihu \"Posel z Polska: Příběh tajného státu\", ve které popsal své zkušenosti z okupovaného Polska. Kniha měla úspěch (bylo plánováno i její zfilmování, k němu ale nedošlo), v USA se jí do konce války prodalo víc než 400 000 výtisků. Kniha \"Má zpráva světu: Příběh tajného státu\" byla znovu vydána Georgetownskou univerzitou 18. března 2013. Při této příležitosti byla na stejné škole uskutečněna panelová diskuze o odkazu Jana Karského, které se zúčastnili mimo jiné bývalá americká ministryně zahraničních věcí Madeleine Albrightová, bývalý poradce pro otázky národní bezpečnosti USA Zbigniew Brzezinski, polský velvyslanec Ryszard Schnepf a rabín Harold S. White.", "section_level": 2}, {"title": "Život ve Spojených státech amerických.", "content": "Po válce odjel Jan Karski do USA, kde začal studovat na Georgetownské univerzitě. Studia úspěšně zakončil v roce 1952 doktorátem. V roce 1954 získal americké státní občanství. 40 let pak vyučoval na stejné univerzitě východoevropská studia a mezinárodní vztahy. Stal se významným členem profesorského sboru. V roce 1985 publikoval akademickou studii \"Velmoci a Polsko\". Jeho pokusy zastavit holokaust vešly v širší známost v roce 1978, poté co francouzský filmař Claude Lanzmann natočil Karského svědectví pro svůj film \"Šoa\". Film měl premiéru v roce 1985 a přes slib, který Karski dostal, nezmiňuje jeho roli v informování světa o holokaustu. Ve své knize o Karském Wood a Jankowski uvádějí, že Karski napsal článek (vyšel v anglické, francouzské a polské verzi) \"Šoa, holokaust s předsudky\", ve kterém vyzval k natočení dalšího dokumentu, který by se věnoval jeho svědectví a pomoci Židům lidmi oceněnými titulem Spravedlivý mezi národy. V roce 1994 napsali E. Thomas Wood a Stanisław M. Jankowski knihu \"Karski: Jak se jeden muž pokusil zastavit holokaust\". V roce 2010 natočil Lanzmann dokumentární film \"Karského zpráva\", který obsahuje dříve vynechanou druhou část jeho rozhovoru s Karským. Po pádu komunismu v roce 1989 byla Karského role za 2. světové války oficiálně uznána i v Polsku. Obdržel nejvyšší polské civilní vyznamenání Řád bílé orlice a nejvyšší polské vojenské vyznamenání Řád Virtuti Militari. V roce 1965 se oženil se čtyřiapadesátiletou tanečnicí a choreografkou Polou Nirenskou, polskou Židovkou, jejíž rodina (kromě rodičů, kteří emigrovali do Izraele krátce před nacistickou invazí do Polska) zahynula během holokaustu. V roce 1992 spáchala sebevraždu. Jan Karski zemřel ve Washingtonu v roce 2000. Děti neměli. V interview s Hannah Rosen v roce 1995 se Karski vyjádřil k neschopnosti zachránit před holokaustem většinu Židů: \"Pro nacisty bylo jednoduché zabít Židy, a tak to udělali. Spojenci považovali záchranu Židů za nemožnou a příliš nákladnou, a tak ji neprovedli. Židé byli opuštěni všemi vládami, církvemi a společenstvími, ale tisíce jich přežilo díky pomoci tisíců občanů Polska, Francie, Belgie, Dánska a Holandska. Nyní každá vláda a církev říká, že se snažily Židům pomoci, protože si chtějí zachovat tvář. Ale nepomohly a šest milionů Židů zahynulo. Oni sami přežili. Nikdo neudělal dost.\" Jan Karski zemřel na srdeční a ledvinové onemocnění v nemocnici Georgetownské univerzity. Je pochován na hřbitově Mount Olivet ve Washingtonu, D.C.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění/odkaz.", "content": "2. června 1982 udělil Jad vašem Janu Karskému titul Spravedlivý mezi národy. V témže roce byl na třídě Spravedlivých mezi národy v památníku Jad vašem v Jeruzalémě zasazen strom s pamětní plaketou s jeho jménem. V roce 1991 byl vyznamenán Wallenbergovou medailí Michiganské univerzity. Sochy k jeho poctě byly umístěny v New Yorku na rohu 37. ulice a Madison Avenue (pojmenované jako \"Nároží Jana Karského\") a v Georgetownské univerzitě ve Washingtonu, D.C. Další sochy sedícího Karského na lavičce, dílo polského sochaře Karola Badyny, jsou umístěny v Kielcích a Lodži v Polsku a v areálu Telavivské univerzity v Izraeli. Lavička s mluvícím Karským se připravuje ve Varšavě. Georgetovnská univerzita, Oregonská státní univerzita, Baltimorská židovská univerzita, Varšavská univerzita, Univerzita Marie Curie-Skłodowské a Lodžská universita vyznamenaly Jana Karského titulem doctor honoris causa. V roce 1994 obdržel izraelské čestné státní občanství jako ocenění jeho úsilí o záchranu polských Židů během holokaustu. Byl navržen na Nobelovu cenu míru a krátce před smrtí se mu dostalo uznání Generálním shromážděním OSN.", "section_level": 1}, {"title": "Vzpomínka na Karského misi.", "content": "Bývalý polský ministr zahraničních věcí Władysław Bartoszewski dne 27. ledna 2005 v projevu při příležitosti 60. výročí osvobození koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau řekl: \"Polské hnutí odporu informovalo svobodný svět. Díky Janu Karskému a dalším byly na konci roku 1942 informovány vlády Spojeného království a Spojených států amerických o tom, co se v Auschwitz-Birkenau skutečně děje.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Karski (24. dubna 1914 – 13. července 2000) byl polský odbojář za druhé světové války a profesor na Univerzitě v Georgetownu. V letech 1942 a 1943 podal zprávu polské exilové vládě a západním spojencům o situaci v nacistickým Německem okupovaném Polsku, zvláště o likvidaci Varšavského gheta, a tajných nacistických koncentračních táborech.", "tgt_summary": "Jan Karski, eigentlich \"Jan Kozielewski\" (* 24. April 1914 in Łódź; † 13. Juli 2000 in Washington, D.C.), war ein polnischer Offizier und Kurier der Polnischen Heimatarmee. Der Jurist und Diplomat zählte u. a. neben Witold Pilecki zu den wichtigsten Zeugen des Holocaust.", "id": 1970799} {"src_title": "Endurance (jezdectví)", "tgt_title": "Distanzreiten", "src_document": [{"title": "Etapy.", "content": "Každá vytrvalostní soutěž se skládá z několik etap (mohou být rozděleny do jednoho nebo více dní), které nesmí být delší než 40 km a kratší než 20 km. U soutěží typu 1* v mezinárodní klasifikaci pak nesmí délka jedné etapy přesáhnout 30 kilometrů. Vytrvalostní soutěže jsou organizovány a koncipovány tak, aby si soutěžící mohli zvolit tempo jízdy pro absolvování závodu. V jednotlivých etapách může být ale zařazen úsek s kontrolovanou rychlostí nebo stanoveným chodem. Pro délku trasy s kontrolovanou rychlostí nebo stanoveným chodem potom platí, že by neměla přesahovat pět kilometrů a v jedné etapě by neměl být víc než jeden takovýto úsek. Na konci každé etapy jsou stanoveny povinné přestávky pro provedení veterinární prohlídky. Délka každé etapy a doba povinné přestávky by měly být konzultovány se zahraničním veterinárním delegátem a předsedou veterinární komise, ale nejméně jedna přestávka musí být v délce nejméně 40 minut.", "section_level": 1}, {"title": "Obtížnosti.", "content": "Jednodenní vytrvalostní jízdy: Vícedenní vytrvalostní jízdy:", "section_level": 1}, {"title": "Trať.", "content": "Trať by měla zahrnovat technicky náročné faktory: změny povrchu, změny terénu, změny převýšení a změny směru. Překážky musí být pouze přírodního charakteru – jen v případě nutnosti je možné jejich zpevnění. Typ terénu a výškové rozdíly musí být přesně uvedeny v rozpise soutěže. Trasa nesmí obsahovat více než 10% tvrdých cest určených pro jízdu vozidel. Cílový prostor musí být dlouhý a široký, aby tak umožnil několika koním zároveň rychlou jízdu bez vzájemného rušení jednoho koně druhým, a musí zabezpečit soutěžícím dostatečný prostor pro zastavení za cílovou čárou i v případě sprintu nebo cvalu. Cíl musí být umístěn co nejblíže veterinární uzávěře.", "section_level": 1}, {"title": "Mapa.", "content": "Trať vytrvalostní soutěže musí být oficiálně připravena nejméně 7 dní před začátkem vlastní soutěže a schválena technickým delegátem před předložením sboru rozhodčích a definitivně musí být vyznačená nejpozději 24 hodin před startem.", "section_level": 2}, {"title": "Vybavení.", "content": "Jezdci jsou povinni mít jezdeckou přilbu s tříbodovým upevněním, jezdeckou obuv s minimálně 12mm podpatkem, jezdecké kalhoty/kalhoty typu jodphur. Na všech soutěžích CEI se vyžaduje a je povinné oblečení, které je vhodné a nenarušuje dobrý obraz disciplíny vytrvalost. Na všech 3 a 4 – hvězdových závodech je povinné mít na sobě následující oblečení:", "section_level": 1}, {"title": "Hmotnost.", "content": "Ve všech seniorských 4* mistrovských CEI soutěžích musí být minimální hmotnost jezdce 75 kg. V seniorských 3* CEI soutěžích může být hmotnost jezdce mezi 75 kg a 70 kg. V 1 * a 2* CEI soutěžích jsou povoleny alternativní váhové kategorie, resp. kategorie podle pohlaví a to na základě předcházejícího schválení FEI. V soutěžích mladých jezdců a/nebo juniorů se minimální hmotnost nestanovuje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vytrvalostní jízda patří do jezdeckých sportů spadajících pod FEI. Je soutěží prověřující schopnost soutěžícího bezpečně ovládat vytrvalost a kondici koně na vytrvalostní trati, na které bojuje s tratí samotnou, délkou, klimatickými podmínkami, terénem a časem. Aby byl soutěžící úspěšný, musí být schopný správně zvolit tempo a bezpečně vést svého koně v terénu.", "tgt_summary": "Distanzreiten (engl. \"endurance riding\") ist ein Pferdesport, in dem es darum geht, eine große Entfernung zu Pferd so schnell wie möglich zu überwinden. ", "id": 1976829} {"src_title": "Jahodník velkoplodý", "tgt_title": "Gartenerdbeere", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Základem druhu bylo podle starší literatury a dostupných zdrojů nalezení křížence kultivaru druhu jahodník obecný \"Fragaria vesca\" var. \"alpina\" (syn, \"Fragaria vesca\" var. \"semperflorens\") objeveného v roce 1761 v Alpách na hoře Mt.Ceris a neodnožující variety druhu \"Fragaria vesca\" var. \"efflagelis\" objevené v roce 1748. Tyto variety druhu jahodník obecný (\"Fragaria vesca\") daly základ měsíčním a později jednouplodícím odrůdám jahodníku. Současné genetické testy ukazují na severoamerický původ. V roce 1712 dovezené chilské rostliny jahodníku čilského \"Fragaria chilöensis\" a virginského \"Fragaria virginiana\" samostatně neplodily, až po sesazení obou došlo zřejmě k opylení. Zhruba za padesát let (v roce 1766) se zahradníku francouzského krále Ludvíka XV. (vládl 1715–1774) Antoniu Duchesneovi podařilo vypěstovat velkoplodého křížence, nazvaného jahodník velkoplodý, ananasový (\"Fragaria grandiflora\" synonymum \"Fragaria annanassa\"). Podle jiného věrohodného zdroje však byly počátky velkoplodých jahod poněkud jiné. Botanik Ludvíka VIII. Jean Robin přivezl jahodník \"Fragaria virginiana\", jehož plody byly sice malé, ale aromatické. Z tohoto druhu byla vypěstována odrůda 'Black Prince'. Duchesne, zahradník v Brestu, vysadil tehdy dovážené čilské jahody \"Fragaria chilöensis\" a virginské \"Fragaria virginiana\" a k nim přisadil jahodu trávnici \"Fragaria viridis\"; kříženec byl uváděn do prodeje jako 'Brestlinge'. Plodní kříženci \"Fragaria moschata\" a \"Fragaria virginiana\" byli označeni jako 'Montreuse' a rovněž se začlenili do šlechtění \"Fragaria × ananassa\". Uvedení kříženci neplodili valně a až v Holandsku náhodným výsevem vznikl plodný semenáč 'Ananas Holandie' (Holandská ananasová). Uvedená rostlina se výrazně lišila od výchozích druhů i kříženců. Tento zdroj rovněž potvrzuje časté pěstování neodnožující variety druhu \"Fragaria vesca\" var. \"efflagelis\" v Evropě té doby. Je to druh, který je pěstován jako stáleplodící jahody dodnes (např. 'Rujana'). Základem dnes pěstovaných velkoplodých odrůd jahod se stala odrůda 'Bismarck' a především z ní vypěstovaná odrůda 'Pan American.' Zakladatelem jahodářské tradice v ČR byl Rudolf Strimpl. Odborné publikace někdy zmiňují pěstování jahodníku jako neodkladnou otázku rozvoje národního hospodářství v rámci RVHP a poučení, které nám přináší progresivní jahodářský průmysl v SSSR, jako příklad pokroku. V roce 1971 byla v ČSSR plocha velkopěstitelsky pěstovaných jahod 300 ha s plány na rozšíření na 1100 ha. Jahodník se pěstoval na Turnovsku, Benešovsku a na Slovensku v Levoči a Okoličné. Zmiňovány bývají zejména specializované podniky – JZD Dukla u Českého Brodu a Kunratice u Prahy. Oblíbeným způsobem sklizně ke konci 20. století byly sklizně samosběrem, které nabízely cenově zvýhodněné jahody nebo za určité množství jahod bylo třeba nasbírat určité množství jahod pro výrobce. Na počátku 21. století se pěstuje pod obecným označením „jahodník“ nebo „jahody“ několik kříženců původních druhů i variet botanických druhů, avšak v převážné většině pěstovaných jahodníků jde o \"Fragaria × ananassa\".", "section_level": 1}, {"title": "Požadavky na prostředí.", "content": "Jde o přizpůsobivý druh, který preferuje mírné klima, avšak nikoliv vyloženě kontinentální. Optimální podmínky bývají v bramborářských oblastech. Vyhovující je pH 5,7-6,5, snese i neutrální pH. Fyzikálně jsou vhodnější půdy hlinité a humózní.Pro úspěšné pěstování je nutné slunné stanoviště. Jahodníky se na jednom místě obvykle pěstují 2-3 roky, protože z půdy jednostranně vyčerpají živiny a půda se snadno zamoří pleveli, chorobami a škůdci.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jahodník vytváří menší trs, 20 až 30 cm (10 do 35 cm) vysoký, s vytrvalým kořáním. Trs rostlin tvoří skupinu srdéček s listy. Každým rokem se počet srdéček minimálně zdvojnásobuje. Hlavní část kořenů je v půdě v hloubce 20 až 25 cm. Se zřetelem k tak mělkému zakořeňování má být vrchní vrstva půdy vždy zásobena dostatečným množstvím vláhy a živin. Nadzemní části jahodníku, listy na dlouhých řapících a květní stvoly, trvají jen jedno vegetační období a každý rok se obnovují. Množství šlahounů a květních stvolů v trsu jahodníku závisí na odrůdových vlastnostech rostliny, na růstových podmínkách a na způsobu pěstování. U rostlin se jako znak hodnotí podle Klasifikátoru jahodníku (Výzkumný a šlechtitelský ústav ovocnářský s.r.o. Holovousy) vzrůst: 1 velmi slabý 3 slabý (Precosa) 5 střední (Gorella) 7 silný (Grande) 9 velmi silný", "section_level": 1}, {"title": "List.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Zoubko­vání.", "content": "Ozubení listové čepele listu je charakteristickým znakem jen u mála odrůd. Okraj listu může být rozmanitý: jednoduše zoubkovaný (tupě nebo ostře, široce nebo okrouhle), překrývaně zoub­kovaný, pilovitý (tupě nebo ostře), překrývaně pilovitý, špičatý, špičatě zoubko­vaný (mělce, hluboce). Zoubkování může být ostré (např. Roščinská) nebo tupé (např. Bílá ananasová), se zoubky širokými (např. Bedford Champion) nebo úz­kými (např. Princ Julius Ernst).", "section_level": 3}, {"title": "Zbarvení listu.", "content": "Zbarvení listu u různých odrůd je rozmanité, většinou ale jednobarevné. Zabarvení obvykle závisí na prostředí a stavu rostliny. Výjimečně lze u některých odrůd jahodníku nalézt odchylné zbarvení podél nervatury, např. tmavě zelené (u odrůdy Lucida perfecta, Müllerova, Div Koethenu), zelené (např. Mysovka), světlezelené (např. Roščinská), se šedavým až ocelovým nádechem (např. Paní Mici Schindlerová). Typickým znakem je lesk listů. Zbarvení vrchní strany listu jahodníku podle Klasifikátoru jahodníku (Výzkumný a šlechtitelský ústav ovocnářský s.r.o. Holovousy): 1 žlutozelené (Tristar) 3 světlezelené (Aliso, G.Soltwedel) 5 středně zelené (Gorella) 7 tmavě zelené (D.P.Wallbaum) 9 modrozelené (Mrak) Podzimní zbarvení listů někte­rých odrůd je nafialovělé (antokyany). Pro šlechtitele je to u semenáčků známka odolnosti rostlin proti mrazu.", "section_level": 3}, {"title": "Další znaky u listu.", "content": "Ochmýření je výrazným znakem listů i řapíků. Podle stupně ochmýření mohou být slabě ochmýřené (např. Evern), středně ochmýřené (např. Královna Luisa) a silně ochmýřené (např. Rumělka). Ochmýření je používáno k identifikaci odrůd. Jsou rozpoznávány odrůdy s chloupky buď přitisklými nebo odstálými. Většina odrůd má chloupky odstálé. Dále je pro odrůdy znakem například zvlnění listu: 1 – není nebo velmi slabé (Bemanil) 3 – slabé (Marmion) 5 – střední (Precosans) 7 – silné (Marie France) 9 – velmi silné (Hummi Grande) Jako znaky jsou dále u listu hodnoceny i počet lístků, velikost prostředního listu apod.", "section_level": 3}, {"title": "Květenství.", "content": "V trsu z každého srdéčka vyrůstá jedno květenství (soubor květů na stonku), které nese obvykle 5-14 květů, přitom velikost květů je různá. Čím je květ větší, tím naroste i větší plod. Květy jsou uspořádány ve vrcholících s růz­nou délkou a různým počtem hlavních (primárních) i vedlejších (sekundárních) květních stonků. Charakter květenství může být hodnocen buď jako rozprostřený (např. Royal Sovereign, Roščinská), nebo stěsnaný (např. Královna Luisa, Rumělka aj.).", "section_level": 2}, {"title": "Květní stonky.", "content": "Pro odrůdy bývá charakteristická délka a uspořádání květenství a množství kvítků v květenství, ochmýření květního stonku a květních stopeček. U květů se jako znak posuzují korunní a kališní lístky, u květenství je například rozlišováno zda je květenství v úrovni olistění nebo nad ní. Mezi odrůdami jsou velké rozdíly s délkou květenství od 12-35 cm. Dlouhá květenství usnadňují sklizeň plodů. Odrůdy s krátkými květ­ními stonky, tedy skrytými pod listy, méně trpí pozdními jarními mrazy. Rozlišení úrovně kvetení podle Klasifikátoru jahodníku (Výzkumný a šlechtitelský ústav ovocnářský s.r.o. Holovousy) 1 – pod listy (Crusander, Nejranější z Bagoty) 5 – v jedné rovině (C.Favourité, Meruňková) 9 – nad listy (D.P.Wallbaum, Marocký vládce, Královna Luisa) Bohatou násadu květů nese hustý trs, který vzniká od druhého roku po výsadbě.", "section_level": 3}, {"title": "Opylovací poměry.", "content": "Opylovací poměry jsou u jahodníku důležité, protože se vyskytují rostliny samčí, nevytvářející plody. Při množení samčích rostlin tyto snižují výnos. Jsou ovšem rostliny, které jsou výhradně samičí a nemůže dojít k oplození bez toho, že by v blízkosti byly oboupohlavně kvetoucí rostliny. Většina květů u pěstovaných odrůd má mnoho tyčinek i pestíků. Někdy vzniká plod bez předchozího oplození (partenokarpie). Takové plody jsou bez semen. Častější je tento jev například u odrůdy Surprise des Halles. V některých případech vznikají plody z neoplozeného květu, avšak obsahují i nažky se semeny (apogamie). Na počátku 21. století jsou pěstované odrůdy jahodníku oboupohlavní a samosprašné. Peiker uvádí že je předpokládáno, že jahodník je opylován větrem. Včely a čmeláci ovšem přispívají k dokonalému opylení květů jahodníku i za špatných klimatických podmínek. Mezi velmi pylodárné lze zařadit odrůdy Dagmar, Karmen a Zefír.", "section_level": 3}, {"title": "Doba kvetení.", "content": "Doba kvetení je významná s ohledem na dobu sklizně a nebezpečí jarních mrazíků, období chladna, kdy nelétá hmyz nebo sucha později. Fenologicky lze rozdělit jahodníky na:", "section_level": 3}, {"title": "Plod.", "content": "\"Jahoda\"' je souplodí nažek na šťavnatém zdužnatělém květním lůžku, rostoucí na jahodníku (\"Fragaria\"). Toto souplodí nažek vytváří nepravý plod. Jahoda patří mezi drobné ovoce. Jahody jsou velmi bohatým zdrojem vitamínu C. Jeho obsah je srovnatelný s citrusovými plody. V závislosti na odrůdě může dosahovat od 40 do 90 mg/100 g plodu. Vyjma vysokého podílu vitamínu C jsou také bohatým zdrojem vitamínu A, B, E a organických kyselin (jako například kyseliny jablečné, citrónové, chininové, šťavelové, salicylové či ellagová, která působí v prevenci nádorových chorob. Organické kyseliny jsou důležitým faktorem udávající typickou a charakteristickou vůni a chuť. Jahoda obsahuje také lehce stravitelnou vlákninu, což umožňuje snadné další tepelné úpravy a výrobu marmelád či džemů. Z minerálních látek je v jahodě zastoupen převážně draslík, zinek, hořčík, síra, vápník a pak některé netypické prvky jako je bor, fluor, kobalt či molybden. Jsou také výrazným zdrojem tekutin, jelikož plody jsou tvořeny z 87 % z vody. Oproti ostatním druhům ovoce obsahují malý podíl přírodních cukrů. Konzumace jahod má údajně pozitivní účinek na tvorbu testosteronu, který aktivuje spermie. Podporuje krevní oběh v pohlavních orgánech díky vysokému obsahu antioxidantů. Dále podporují metabolismus, vylučování, působí proti vzniku močových a žlučových kamenů, snižují nachlazení, pomáhají při léčbě chorob srdce.", "section_level": 2}, {"title": "Popínavé kultivary jahodníku velkoplodého.", "content": "ÚKZÚZ se vyjadřoval v minulých letech k výraznému nárůstu nabídek prodeje velkoplodých jahodníků na trhu v České republice zejména v tištěných médiích. U těchto jahodníků, nezřídka označovaných jako „popínavé jahodníky“, nabízející firmy poukazují na schopnost jahodníků pnout se až do výše 2,5 m. Test4U.cz hobby.idnes.cz \"Jahodník velkoplodý, latinsky Fragaria x ananassa, nemá schopnost samovolného pnutí do těchto výšek. U převážné většiny odrůd vyrůstají z přízemních stonků nad kořenovým krčkem plazivé šlahouny, které se často ještě dále větví. Z přízemní růžice vyrůstají bylinné šlahouny, na kterých se vytvářejí nové rostliny, které ve vhodném prostředí zakořeňují listy, odnože, květní osy a plody jsou na povrchu půdy..........Z výše uvedeného je patrné, že jahodník velkoplodý nemá orgány (terčíky, úponky), které by mu umožňovaly samovolné pnutí po jakékoli konstrukci, a proto je nutno jeho odnože k této konstrukci přichytit.\" ÚKZÚZ dále upozorňuje, že pokud se dceřiné plodící rostliny nacházejí na odnožích přichycených ke konstrukci (nezakořenělé), dochází ve velké míře k vyčerpání matečné rostliny a tím se snižuje její životnost a tím i plodnost.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Nejvíce rozšířené odrůdy u nás jsou Darselekt, Evie 2, Festival, Florence a Karmen. Jahodník je doporučeno pěstovat na fólii nebo netkané textilii. V některých oblastech mají však zkušenosti s výrazným přemnožením drobných hlodavců, kterým pohyb a teplo pod textilií vyhovuje. Na sladkost plodů má (mimo dozrávání v umělé atmosféře) velký vliv správné pěstování – výběr stanoviště a agrotechnika. Sledovanými vlastnostmi u jahodníku je odolnost k plísni šedé (botrytidě), která může, pokud je odrůda náchylná (např. Senga sengana), vést k velkým ztrátám plodnosti a jakosti sklizně a je tedy relevantní u hodnocení plodnosti jednotlivých odrůd. Náchylné odrůdy je doporučeno pěstovat ve větších sponech a na vhodných stanovištích.", "section_level": 1}, {"title": "Odrůdy jahodníku.", "content": "Podle doby plodnosti dělíme odrůdy jahodníku následovně:", "section_level": 1}, {"title": "Jednouplodící.", "content": "Odrůdy jahodníku plodící jednou ročně, od pozdního jara do začátku léta, obvykle v období dané odrůdově a podmínkami stanoviště. Jednou plodící jahody mohou někdy remontovat, kvést a plodit na podzim. Tato sklizeň nebo kvetení rostliny vysiluje, omezuje plodnost a sklizeň v dalším roce.", "section_level": 2}, {"title": "Stáleplodící.", "content": "Mezi odrůdy „stáleplodících“ jahodníků zařazujeme odrůdy, které v podmínkách ČR plodí dvakrát ročně. Ačkoliv se stává, že mezi hlavními sklizněmi mohou na rostlinách ještě zrát menší množství plodů, nebo může z nějakoho důvodu být jedna hlavní sklizeň zcela vynechána (např. sucho). Peiker ovšem uvádí, že v SSSR i jednouplodící jahody plodí dvakrát ročně. V USA stáleplodící jahody produkují dva nebo až tři hlavní sklizně každoročně (koncem jara a léta a znovu na podzim). Stáleplodící jahodníky jsou jahodníky, u kterých je větší vlna plodnosti v podmínkách ČR dvakrát v roce běžná. Mimo tato období je u těchto odrůd plodnost spíše žádná. První úrodu jahodníky dají v červnu až červenci, tak jako jednouplodící odrůdy, pak následuje přestávka, která trvá podle odrůdy 2-3 týdny a začíná druhá sklizeň (od cca konce července), kterou ukončí až první noční mrazíky. Tyto odrůdy netvoří mnoho odnoží. Výnosy plodů stáleplodících jahodníků jsou nízké, což je činí méně hodnotnými pro komerční pěstitele. Je doporučováno stáleplodících jahodníků použít jako dekoraci v závěsném květináči, záhonech, nadzemních nádobách a jako půdopokryvné květiny.", "section_level": 2}, {"title": "Měsíční.", "content": "Měsíční jahody jsou řazeny do druhu \"Fragaria vesca\", nejde o jahodník velkoplodý. Pěstovaný je kultivar", "section_level": 2}, {"title": "Day neutral.", "content": "Jahody, které plodí od července do podzimních mrazů, kvetou nepřetržitě prakticky celý rok, pokud mají teplo a světlo a mírné až teplé počasí. Když v létě teplota stoupne nad 32 °C, jahody přestávají kvést a plodit, dokud se počasí opět na podzim neochladí. Zdroj uvádí, že tyto jahodníky ovšem dávají velkou úrodu v pozdním jaře a počátkem léta. Tyto odrůdy netvoří mnoho odnoží. Je doporučováno „Day neutral“ jahody použít jako dekoraci v závěsném květináči, záhonech, nadzemních nádobách, a jako půdopokryvné květiny. Výnosy plodů jsou nízké, což je činí méně hodnotnými pro komerční pěstitele. „Day neutral“ kultivary jahod byly vyšlechtěny ze stáleplodících odrůd jahod v Kalifornské univerzitě (University of California) v roce 1960 ve spolupráci s Oregon State University Cooperative Extension.", "section_level": 2}, {"title": "„Day neutral“ odrůdy.", "content": "Příklady výrazně „Day neutral“ odrůd:", "section_level": 3}, {"title": "Tržní odrůdy vhodné pro velkovýrobu.", "content": "Tržní odrůdy jahod se liší podle geografické polohy výrobního podniku. Tržní odrůdy jahodníku musí odpovídat těmto požadavkům: vysoká plodnost, velikost a chuť, vhodnost k přímé spotřebě nebo pro průmyslové zpracování, způsobilost ke skladování a dopravě, odolnost proti fyziologickým i biologickým vlivům. V oblastech středního pásma bývalého Sovětského svazu jsou nejvíce rozšířeny odrůdy Roščinská, Korálka a Saxonka. V posledních letech se hodně rozšířily v těchto oblastech nové odrůdy: Komsomolka a Mysovka, vypěstované Moskevskou výzkumnou ovocnářskou a zelinářskou stanicí. Skladba povolených odrůd jahodníku vhodných pro velkovýrobu v podmínkách ČR se s postupem doby mění vzhledem k novým požadavkům na rezistenci vůči chorobám a škůdcům. Mezi doporučené povolené odrůdy patřily v roce 1967 V roce 2013 patří Senga Sengana pouze mezi povolené odrůdy a je pěstována spíše malovýrobci. Příklady odrůd povolených v roce 2013:", "section_level": 2}, {"title": "Šlechtění jahodníku.", "content": "Současné šlechtitelské podniky jsou vlastně továrnami na výrobu odrůd. V ČSSR (1987) se šlechtění jahodníku provádělo v Šlechtitelských stanicích Sempra, o. p., v Turnově, kde bylo vyšlechtěno 6 odrůd jahodníku a ve Velkých Losinách. Na Slovensku se šlechtění jahodníku provádělo v Bojnici — Prievidze ve Výzkumném ústavu ovocných a okrasných dře­vin. Na počátku 21. století se provádí v ČR Sempra Turnov především udržovací šlechtění a zkoušení zahraničních odrůd. Původní botanické druhy se pro křížení používají již jen zcela výjimečně. Šlechtitelé pracují především s hotovými odrůda­mi se známými žádanými vlastnostmi. U jahod se provádí šlechtění především např. na mrazuvzdornost, ranost sklizně, velikost plodů, sladkost, ba­revnost dužniny apod. Záměrné šlechtění jahodníku (křížení), včetně chemických nebo radiačních metod šlechtění (mutace) nebo šlechtění pomocí genetické manipulace (GMO) je v ČR na počátku 21. století omezeno a podléhá dozoru a povolení, tedy je vyhrazeno k tomu určeným institucím.", "section_level": 2}, {"title": "Skladování.", "content": "Plody nelze dlouhodobě skladovat. Při skladování ztrácejí plody po několika dnech vůni, chuť, vadnou, hnijí, plesnivějí. Skladovatelnost syrových plodů je možné prodloužit pomocí atmosféry 10 až 30% oxidu uhličitého v chladírně, obvykle během přepravy. Obvykle k tomu slouží nádoby se suchým ledem. Pokud hladina oxidu uhličitého stoupne nad 30%, plody mohou zcela ztratit chuť. Zmražením lze skladování jahod prodloužit na velmi dlouhou dobu. Zmražené jahody nejsou považovány za rovnocenné čerstvým plodům, mražením je zcela ztracena konzistence plodů, dochází k změně chuti a barvy. Mražené jahody jsou bez další úpravy zřídka používány jako potravina, často jako materiál k výrobě potravin.", "section_level": 2}, {"title": "Pěstování.", "content": "Pěstování jahodníku velkoplodého zahrnuje soubor operací, které jsou prováděny od rozmnožování až k zrušení kultury, včetně plánování těchto operací.", "section_level": 1}, {"title": "Zpracování.", "content": "Kromě výroby kompo­tů, džemů, marmelád, šťáv, zmrazování plodů uvádí Harant (1986), že je při zpracování plodů používána lyofilace, tj. konzervování plodů jahod vymrazováním vody za podtlaku.", "section_level": 1}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rezistentní odrůdy.", "content": "V letech 2009–2010 byl veden polní experiment s 23 odrůdami jahodníku, pěstovanými podle zásad ekologického zemědělství na pokusné ploše Mendelovy univerzity v Brně. U odrůd byly hodnoceny sklizňové ukazatele a výskyt houbových chorob. Nejvyšší tržní výnos dosáhly odrůdy ‘Elkat’, ‘Salut’ a ‘Induka’. Nejmenší podíl plodů poškozených plísní šedou (\"Botrytis cinerea\") v daném pokusu a období měly odrůdy ‘Elkat’, ‘Honeoye’, ‘Induka’, ‘Korona’, ‘Marascor’ a ‘Polka’. Nejmenší ztráty na výnosech v důsledku antraknózy jahodníku (\"Colletotrichum acutatum\") byly zjištěny u odrůd ‘Honeoye’, ‘Korona’, ‘Induka’, ‘Darselekt’ a ‘Salut’, přičemž odrůdy ‘Marascor’ a ‘Sym 53’ zůstaly zcela bez příznaků choroby. Nejvyšší odolnost k bílé skvrnitosti listů jahodníku (\"Mycosphaerella fragariae\") vykázaly odrůdy ‘Elkat’, ‘Berneck 1’ a ‘Sym 53’.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jahodník velkoplodý (\"Fragaria × ananassa\" nebo také \"Fragaria annanassa\" nebo \"Fragaria × grandiflora\") je pěstovaný druh vzniklý křížením, kulturní kříženec dvou jiných druhů jahodníku. Byl vyšlechtěn v roce 1766 zahradníkem francouzského krále Ludvíka XV. Antoniem Duchesneem. Ze všech 43 popsaných druhů rodu jahodník jsou zřejmě předkem kulturních jahod jen dva, jahodník virginský (\"Fragaria virginiana\") a jahodník čilský (\"Fragaria chiloensis\"). Plodem jahodníku je souplodí nažek na šťavnatém zdužnatělém květním lůžku, tento plod (zdužnatělé květní lůžko) je nazýván jahoda.", "tgt_summary": "Die Gartenerdbeere (\"Fragaria × ananassa\", Syn.: \"Fragaria × magna\"), Ananas-Erdbeere oder auch Kulturerdbeere ist eine Nutzpflanze aus der Gattung der Erdbeeren (\"Fragaria\"). Die Elternarten dieser Arthybriden stammen vom amerikanischen Kontinent.", "id": 206434} {"src_title": "Bitva o Monte Cassino", "tgt_title": "Schlacht um Monte Cassino", "src_document": [{"title": "Boje.", "content": "Spojenci po postupu Itálií, narazili na Gustavovu linii. Jedna z části Gustavovy linie, klášter Montecassino, mohl být ideálním úkrytem německých vojsk. Němci byli ve skutečnosti ukryti na svazích kopce, kde také odrazili první únorový útok americké 34. pěší divize. Druhý útok, vedený novozélandskými, indickými a britskými divizemi, opět skončil fiaskem. Generálporučík Clark, velitel 5. armády, zprvu odmítal klášter zničit, později ale na něj americké bombardéry svrhly stovky tun bomb. Němci okamžitě obsadili rozvaliny kláštera. Další těžké boje trvaly měsíc, během nichž britská vojska dobyla většinu svahu. Německé rozvědce se však podařilo zjistit, že britské jednotky se stáhnou ze svých pozic, pokud uvidí smluvené znamení amerických jednotek, tři zelené světlice. Němci tyto světlice odpálili a Britové opustili své těžce vybojované pozice. Němci vyklizená místa obsadili a situace byla opět stejná jako před dvěma měsíci. Novozélanďané se snažili kopec dobýt, ale německé tanky je vytlačily zpět. Po třech dnech byl útok odvolán. Dne 15. března zahájili Spojenci další útok, tentokrát po rozsáhlém leteckém bombardování kláštera. Němečtí výsadkáři však jejich nápor zastavili a dne 23. března byl útok opět odvolán. 12. května byl útok svěřen 2. polskému sboru, čítajícímu 50 000 mužů pod velením Władysława Anderse. Zoufalý odpor německých výsadkářů však ztěžoval postup. Poláci postupovali kryti dělostřeleckou palbou ke klášteru. Tehdy se vyznamenal ochočený medvěd Wojtek, patřící generálu Andersovi, který pomáhal nosit munici při nabíjení děl. Po úporných bojích zavlála 18. května nad klášterem vlajka polského státu.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledek.", "content": "Bitva u Monte Casina skončila spojeneckým vítězstvím, ovšem za velkých ztrát. Němci nedokázali udržet Gustavovu linii a pro Spojence byla nyní cesta na Řím volná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva o Monte Cassino (též zvaná Bitva o Řím či Bitva o Cassino) byla jedna z nejdelších a nejtěžších bitev druhé světové války, s těžkými ztrátami obou bojujících stran. Cílem Spojenců bylo prolomit tzv. Gustavovu linii a dobýt Řím.", "tgt_summary": "Die Schlacht um Monte Cassino vom 17. Januar bis zum 18. Mai 1944 war mit vier Monaten Dauer eine der längsten Schlachten des Zweiten Weltkrieges mit schweren Verlusten auf beiden Seiten.", "id": 738584} {"src_title": "Vilém II. Ryšavý", "tgt_title": "Wilhelm II. (England)", "src_document": [{"title": "Syn krále.", "content": "Přesné datum narození není známé, ale zřejmě se narodil někdy mezi lety 1056 až 1060. Byl třetím ze čtyř synů vévody z Normandie. Jeho vychovávatelem v mládí byl Lanfrank z Pavie a zdálo se, že bude důležitým šlechticem, ale ne králem, a to až do smrti v pořadí druhého syna Richarda. Vilém, otcův oblíbenec, nastoupil na anglický trůn po otcově smrti. Vztahy mezi ním a bratry Robertem a Jindřichem ale nebyly nikdy idylické. Rozdělení panství Viléma Dobyvatele na dvě části vyvolalo problém u šlechticů, kteří vlastnili půdu po obou stranách Lamanšského průlivu. Vilém a jeho bratr Robert, který zdědil Normandii, byli soupeři, a tak se šlechtici nemohli zavděčit oběma a jedinou možností pro ně bylo sjednocení Anglie a Normandie pod jednoho vládce. Tato snaha vyústila roku 1088 ve vzpouru proti Vilémovi na podporu Roberta. Tuto akci vedl vlivný biskup Odo z Bayeux, nevlastní bratr Viléma Dobyvatele. Robert ale nestačil dorazit do Anglie, aby podpořil své spojence, a Vilémovi se podařilo zajistit za pomoci stříbra a slibu lepší vlády přízeň anglické šlechty. Vilém tak porazil vzbouřence a stabilizoval svou vládu. Roku 1091 se vylodil v Normandii, porazil Robertovo vojsko a přinutil ho podstoupit mu část jeho pozemků. Vilém se tak stal nejmocnějším vladařem Evropy. Anglicko-normanské královské instituce dosáhly účinnosti, která v té době v Evropě neměla obdoby. Osobní vliv krále byl tak prostřednictvím efektivní a věrné státní struktury uplatňován v celém království.", "section_level": 1}, {"title": "Válka a vzpoura.", "content": "Vilém zdědil po svém otci soupis nemovitostí uvedený v pozemkové knize, která neměla svým rozsahem v té době v Evropě obdobu. Jejím původním hlavním účelem bylo zajistit výběr daní a dokazovala rozsah kontroly Anglie panovníkem. I když nebyl tak schopným diplomatem jako jeho otec, dokázal hájit své zájmy silou. Roku 1095 se Robert de Mowbray, hrabě z Northumbrie, odmítl účastnit jednání Curia Regis, jednání, které se konalo třikrát do roka a kde král oznamoval vlivným šlechticům své politické záměry pro příští obdobi. Vilém se v čele vojska vydal do Northumbrie, kde Roberta porazil. Hraběti byl zabaven majetek a byl uvězněn. Uspěl i v zahraniční politice. Roku 1091 odrazil invazi krále Malcolma III. Skotského a přinutil ho ke slibu věrnosti. Roku 1092 nechal vybudovat hrad v Carlisle, aby tak mohl kontrolovat Cumbrii, která byla předtím ovládána Skoty. Malcolm ale podruhé napadl Anglii a vydrancoval Northumbrii. V bitvě u Alnwicku, 13. listopadu 1093 padl Malcolm do normanské léčky a on i jeho syn Eduard byli zabiti a Malcolmův bratr Donald se stal jeho nástupcem. Vilém podporoval Malcolmova syna Duncana, který se na trůnu udržel jen krátkou dobu. Po něm nastoupil jiný Malcolmův syn Edgar, který roku 1094 obsadil Lothian a roku 1097 odstranil s Vilémovou pomocí Donalda. Edgar uznal Vilémovo právo na Lothian. Roku 1096 se Vilémův bratr Robert připojil k první křížové výpravě. Na toto tažení potřeboval finance a tak zastavil u Viléma vévodství normanské za 10 000 marek, což odpovídalo asi čtvrtině Vilémových ročních příjmů. Vilém získal tyto prostředky zavedením zvláštní vysoké a nenáviděné daně v celé Anglii. Vilém pak vládl v Normandii v době Robertovy nepřítomnosti jako jeho regent. Jako regent se Vilém zúčastnil tažení ve Francii v letech 1097 až 1099. Podrobil si Maine buřiče Eliáše. Neuspěl však v osvobození Francouzi kontrolované oblasti Vexin. Byl vlídný k válečným zajatcům.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt v New Forest.", "content": "Ráno 2. srpna 1100, Vilém uspořádal hon v New Forestu. Vilém se s Walterem Tyrellem, lordem z Poix, oddělili od ostatních lovců. Příští den byl Vilém skupinou místních venkovanů nalezen mrtev, ležící ve křoví s šípem zabodnutým v hrudi. Není tedy jasné, zda se jednalo o vraždu nebo o nehodu, po které Walter Tyrell utekl. Vilémovo tělo bylo opuštěno, protože po jeho smrti museli šlechtici rychle odcestovat na svá panství, aby zabezpečili své majetky. Vilémův mladší bratr Jindřich spěchal do Winchesteru, aby zabezpečil královský poklad, a poté do Londýna, kde byl následující den korunován anglickým králem, předtím než dorazil některý z arcibiskupů. Legenda uvádí, že Vilémovo tělo bylo dopraveno do Winchesterské katedrály místním uhlířem. Zdá se, že Vilém mezi svými poddanými a šlechtou nebyl oblíben a podle anglosaské kroniky \"byl nenáviděn téměř všemi lidmi\". Je ale možné, že tento názor, jehož autoři pocházeli z církevních kruhů, je ovlivněn dlouhodobými Vilémovými spory s církví. Vilémova vláda byla poznamenána jeho bojovnou povahou. Neoženil se a nezanechal žádné potomky ať už legitimní nebo nelegitimní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vilém II. (1056 – 2. srpen 1100) byl třetí syn Viléma I. Dobyvatele a Matyldy Flanderské, byl králem Anglie v letech 1087 až 1100 a rovněž vládl Normandii a měl vliv ve Skotsku. Je často znám jako Vilém Ryšavý pro svou do ruda zbarvenou tvář. Byl méně úspěšný v kontrole nad územím Walesu.", "tgt_summary": "Wilhelm II., englisch \"William II\", genannt \"William Rufus\", französisch \"Guillaume II\", genannt \"Guillaume le Roux\" (* 1056; † 2. August 1100 bei Lyndhurst in Hampshire), war von 1087 bis 1100 König von England. Der Beiname \"Rufus\" bedeutet „mit den roten Haaren“ oder „mit den roten Wangen“. Er war der Sohn Wilhelms des Eroberers und Mathildes, die der Herrscherdynastie der Kapetinger entstammte. Am 26. September 1087 wurde er in der Westminster Abbey gekrönt.", "id": 2101719} {"src_title": "Rulandské bílé", "tgt_title": "Weißer Burgunder", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Réva vinná (\"Vitis vinifera\") odrůda \"Rulandské bílé\" je jednodomá dřevitá pnoucí liána dorůstající v kultuře až několika metrů. Kmen tloušťky až několik centimetrů je pokryt světlou borkou, která se loupe v pruzích. Úponky révy jsou dlouhé, umožňují této rostlině pnout se po pevných předmětech. Růst je středně bujný až bujný s polovzpřímenými letorosty. Včelka je bělavě zelená, hustě ochlupená, s načervenalými okraji. Vrcholek letorostu je středně silně bíle vlnatě ochmýřený, velmi slabě pigmentovaný antokyaniny, s bělavě zlacenými vrcholovými lístky. Internodia a nodia jsou kratší, zelená, červeně pruhovaná, pupeny jsou průměrně pigmentované antokyaniny. Mladé lístky jsou zelené s bronzovými skvrnami, takřka bez pigmentace antokyaniny, slabě bíle vlnatě ochmýřené. Jednoleté réví je poměrně tenké, tmavě kaštanové barvy, rýhované, na průřezu eliptické, dobře vyzrává. Zimní pupeny jsou středně velké, širší, tupé. List je středně velký, se zvlněným až zkadeřeným povrchem, tvar čepele okrouhlý či čtvercový, troj až pětilaločnatý s mělkými horními bočními výkroji, s ostrým, málo výrazným zoubkováním na okraji. Vrchní strana čepele listu je matná, tmavě zelená, středně až silně puchýřnatá, spodní hladká až velmi slabě ochmýřená, žilnatina v oblasti připojení řapíku je takřka bez pigmentace antokyaniny, řapík listu je krátký až středně dlouhý, delší, než medián listu, narůžovělý, řapíkový výkroj je otevřený, buď široce klenutý ve tvaru písmene „V“, nebo lyrovitý, u báze řapíku trochu zaostřený. Podzimní barva listu je žlutá. Oboupohlavní pětičetné květy v hroznovitých květenstvích jsou žlutozelené, samosprašné. Plodem je malá až středně velká (12-15 mm, 1,4 g), kulatá až vejčitá, ojíněná bobule žlutozelené barvy. Bobule jsou nejednotné velikosti. Slupka je středně pevná, průměrně ojíněná, dužina je značně řídká, šťavnatá, nezbarvená, jemná, neutrální chuti. Stopečka bobule je krátká, obtížně oddělitelná. Semeno je středně velké, kulaté, s krátkým zobáčkem. Hrozen je malý až středně velký (100-120 mm, 90-105 g), krátce válcovitý, hustý a kompaktní, málokdy s křidélky, s krátkou, silnou a tvrdou, málo až průměrně lignifikovanou stopkou.", "section_level": 1}, {"title": "Původ a rozšíření.", "content": "\"Rulandské bílé\" je starobylá francouzská moštová odrůda vinné révy (\"Vitis vinifera\"), spontánní, pupenová mutace odrůdy \"Rulandské šedé\" (\"Pinot Gris\"), selektovaná dále v Alsasku, v 19. století, šlechtitelem Christianem Oberlinem. V Alsasku se nicméně odrůda prokazatelně pěstuje již od 14. století. O faktu, že se jedná o mutaci odrůdy \"Rulandské šedé\", se lze přesvědčit na ojedinělých keřích révy, na kterých se mohou současně vyvíjet bílé i šedé hrozny. Celá skupina odrůd \"Pinot\", tzv. burgundských odrůd, zřejmě pochází z Burgundska a je dnes rozšířena po celém světě. K tradičním oblastem pěstování odrůdy \"Rulandské bílé\" patří samozřejmě Francie, odrůda je zde pěstována v Alsasku, v Burgundsku a v oblasti Champagne, roku 2008 celkově na 1 262 hektarech, jsou zde k dispozici dva registrované klony. V Itálii byla odrůda pěstována roku 1982 na 6.192 ha, v Německu roku 2007 na 3 589 ha, dále ji najdeme například v Rakousku, ve Švýcarsku, celkově byla pěstována roku 2005 na 17 000 ha plochy vinic. Ve Státní odrůdové knize České republiky je odrůda zapsána pod názvem \"Burgundské bílé\" od roku 1941 do roku 1993, od roku 1993 pod názvem \"Rulandské bílé\". Název Burgundské bílé se musel změnit na základě rozhodnutí soudu v Haagu, vycházejícího z mezinárodní lisabonské dohody na ochranu označení původu a tehdejšího nesouhlasu vinařské veřejnosti s daleko vhodnějším názvem \"Pinot blanc\", který má odrůda v celém vinařském světě. Odrůda je zapsána též v listině odrůd SR. V České republice je pěstována ve všech podoblastech obou vinařských oblastí, roku 1990 byla vysazena na 1 273 hektarech a tvořila tak 5 % veškeré plochy vinohradů (před 65 lety to bylo 2 %, roku 2010 to je 4,7 %). Průměrné stáří vinic této odrůdy činí roku 2010 asi 22 let. Nadprůměrně je zastoupena v podoblastech slovácké a litoměřické. Na Slovensku je vysazena na 875 hektarech (5,78 % plochy vinic). Udržovateli odrůdy jsou v ČR Ampelos – Šlechtitelská stanice vinařská Znojmo, Ing. Miloš Michlovský a Šlechtitelská stanice vinařská Velké Pavlovice.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Označení tří členů skupiny odrůd \"Pinot\" názvem „Rulandské“ je paradoxní. Název „Rulandské“ původně vycházel z německého názvu odrůdy \"Pinot Gris\", tedy „Ruländer“. O rozšíření odrůdy \"Pinot Gris\" v Německu se totiž zasloužil Johann Seger Ruland ze Speyeru. Ale neexistuje žádný důvod k pojmenování dalších dvou burgundských odrůd jménem tohoto obchodníka. Český název Rulandské pro celou skupinu burgundských odrůd se tak stal světovou raritou. V České republice je povoleno uvádět na etiketě vín odrůdy \"Rulandské bílé\" i název \"Pinot Blanc\". Mezinárodní název skupiny „Pinot“ vychází z francouzského slova „pin“, v překladu „pinie, borovice“. Hrozen odrůd této skupiny je totiž poměrně malý a velmi kompaktní, svým vzhledem opravdu může připomínat šišku borovice pinie. Přídomek „blanc“, tedy česky \"bílý\", označuje odrůdu, jejíž hrozny jsou používány k výrobě bílých vín. Další, lokálně používaná synonyma odrůdy \"Rulandské bílé\" jsou : \"Пино блан, Шенэн Блан, Стин, Пино де ла Луара, Вейсбургундер, Пино белый\" (vše Rusko), \"Arbst Weiß, Arnaison Blanc, Arnoison, Auvernas, Auvernat, A. Blanc, Beli Pinot, Beyaz Burgunder, Biela Klevanjka, Blanc de Champagne, Bon Blanc, Borgogna Bianca, B. Bianco\" (Španělsko), \"Borgognino, Borgona Blanco, Burgunda, Burgundac Beli, Burgunder Blanc, B. Weiß\" (Rakousko, Německo), \"B. Weisser, Burgundi Fehér, B. Kisfeher, Bugundske Biele, Chardenay, Chardenet, Claevner, Clevner, Daune Epinette, Epinette Blanche, Féher Burgundi, F. Kisburgundi, F. Klevner, Féherburgundi, Fin Plant Doré, Gentil Blanc, Kisburgundi Féher, Kleinedel\" (Francie), \"Kleiner Weiß, Klevner, Moreote Variété Blanche, Morrilon Blanc, Noirien Blanc, Pineau, P. Blanc, Pino Belyi\" (Rusko), \"P. Blan\" (Bulharsko), \"Pinot Bianco\" (Itálie), \"P. Bianco Verde, Pinot Blanc, P. Blanc d'Alsace, P. Blanc Vrai, P. Branco, P. Doux, P. Verde, Plant de la Dôle, P. Doré, Roci Bile, Roučí Bílé, Ruländer Weiß, Später Weisser Burgunder, Vert Plant, Weißarbst, Weißburgunder, Weißclevner, Weißklevner, Weißer Klevner, Weißer Ruländer, Weiss Edler, W. Silber\".", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzné odrůdy.", "content": "Do skupiny odrůd \"Pinot\" jsou řazeny vedle odrůd \"Pinot Blanc\" (\"Rulandské bílé\"), \"Pinot Gris\" (\"Rulandské šedé\") a \"Pinot Noir\" (\"Rulandské modré\") dále ještě odrůdy \"Pinot Meunier\" (\"Mlynářka\"), \"Pinot Précoce Noir\" (\"Jakubské\"), \"Auxerrois Blanc\" a \"Chardonnay\". Na Novém Zélandu je registrována ještě odrůda \"Pinot Blanc Hatif\", která je, dle názvu, ranějšího zrání než odrůda \"Rulandské bílé\".", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Vhodné podnože pro hlinité půdy jsou SO-4 a T 5C, pro půdy horší, pro velké tvary a pro ekologické hospodaření Cr 2 nebo K 5BB. Vhodné je střední i vysoké vedení s řezem na dlouhé tažně při zatížení 8 až 10 plodonosných oček na m2. Na menších tvarech při hustší výsadbě květenství v nepříznivém počasí sprchává. Výnosy jsou střední až vysoké a relativně stabilní, 8 až 12 t/ha, cukernatost 16 až 23 °NM, v dobrých ročnících odrůda poskytuje surovinu k produkci v jakosti až výběrů z hroznů, obsah kyselin bývá 9 až 14 g/l.", "section_level": 1}, {"title": "Fenologie.", "content": "Doba rašení oček je středně pozdní (druhá polovina dubna), kvetení je však rané (v první dekádě června). Sklizňová zralost začíná v ČR ve druhé polovině září, sklízí se až do počátku října.", "section_level": 2}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Odrůda poměrně dobře odolává plísni révové (\"Plasmopara viticola\"), padlí révovému (\"Uncinula necator\"), červené spále (\"Pseudopeziza tracheiphila\") i černé skvrnitosti (\"Phomopsis viticola\"). Jemná slupka bobulí bývá často napadána plísní šedou (\"Botrytis cinerea\"). Z viróz je rozšířena hlavně svinutka, odolnost proti škůdcům je v běžných mezích. Pro dobré vyzrávání dřeva je odolnost vůči mrazu téměř na úrovni Ryzlinku rýnského. Odrůda bývá někdy poškozována jarními mrazíky.", "section_level": 2}, {"title": "Poloha a půdy.", "content": "Odrůda klade vysoké nároky na polohu i půdy. Polohy vyžaduje slunné a teplé, vhodné jsou mírné svahy s jižní expozicí. Půdy jsou vhodné záhřevné, hlubší, dostatečně vododržné a s vyšším obsahem CaCO, který podporuje tvorbu aromatických látek. Nejlepší jsou půdy štěrkovité, hlinité nebo sprašové, sucho snáší odrůda dobře.", "section_level": 2}, {"title": "Víno.", "content": "Na celém světě patří vína Rulandského bílého mezi klasická. K tomu, aby byly splněny předpoklady pro takové ocenění, nesmějí být výnosy příliš vysoké a vyzrálost hroznů musí být alespoň kvality pozdního sběru. Při nadměrném výnosu nebo u nedozrálých hroznů jsou vína hrubá, tvrdá, prázdná a žádným ležením se nezlepší. RB je vhodné pro tvorbu výběrů z hroznů, ale také výběrů z bobulí i botrytických výběrů. Současně je to výborná surovina pro šumivá vína (například v Alsasku) a také pro zrání v barikových sudech (Bádensko). Kyselina vín těchto vyšších kategorií je zralá, což zvyšuje přitažlivost a při řízeném kvašení se v nich zachovají i jemné květinové vůně. Ležením se taková vína ještě více zaplňují a získávají na viskozitě, jejich barevné tóny se zvýrazní. Typická odrůdová vína jsou světle žlutá až zlatavě zelenožlutá, jemné květinové neutrální vůně, u vyzrálého vína chlebnaté. Chuť je plná, dlouhotrvající, bohatá na extraktivní látky, harmonická, elegantní. Ve vůni a chuti můžeme hledat hrušky, broskev, červené ovoce, lískové oříšky, mandle, chlebovou kůrku, máslo, vanilku, jemnou kouřovou příchuť, citrusové plody a lipový květ. Acidita by měla být svěží, příjemná, ne příliš drsná, jako někdy u mladých vín. Vína jsou vhodná k dlouhodobé archivaci.", "section_level": 1}, {"title": "Stolování.", "content": "Vína Rulandského bílého lze podávat při slavnostnějších příležitostech k bohatém výběru masitých jídel. Hodí se dobře i k uzeným rybám, k pečením, k sýrům s ušlechtilými plísněmi. Také k hutnější, ale ne příliš výrazné úpravě hovězího i vepřového masa, k hustším polévkám, k výraznějším paštikám a k uzenému masu. Vína přívlastková jsou vhodná k dezertům. Svěží Rulandské je vynikající aperitiv.", "section_level": 2}], "src_summary": "Rulandské bílé (zkr. RB, mezinárodně používaný název \"Pinot Blanc\") je starobylá moštová odrůda révy vinné (\"Vitis vinifera\"), pocházející pravděpodobně z oblasti Burgundska, spontánní pupenová mutace odrůdy \"Rulandské šedé\" (\"Pinot Gris\").", "tgt_summary": "Der Pinot blanc, Weißer Burgunder, Weißburgunder, Pinot bianco oder Klevner ist eine Weißweinsorte. Sie ist seit dem 14. Jahrhundert bekannt und wird zu den Burgundersorten gezählt.", "id": 1544903} {"src_title": "Lunární modul", "tgt_title": "Apollo-Mondlandefähre", "src_document": [{"title": "Program Apollo.", "content": "Pro mise na povrch Měsíce použily USA sestavu sestávající z velitelské lodě a lunárního modulu. Velitelská loď měla servisní sekci, ve které byla většina zařízení a hlavní motor a návratové kabiny - jediné části, která se vrátila na Zem. Druhou částí sestavy v programu Apollo byl lunární modul LM ( Lunar Module, nebo původně LEM - Lunar Excursion Module) pro dvoučlennou posádku (třetí člen expedice, pilot velitelského modulu, zůstával na oběžné dráze Měsíce ve velitelské lodi. Obě části byly vyneseny najednou jednou raketou. Do letové sestavy se dostaly až po navedení třetího stupně směrem k Měsíci. Velitelská loď se pak odpoutala a vzdálila. Následně se otočila a potom opět spojila s lunárním modulem. Ten pak vytáhla z třetího stupně rakety Saturn. Třetí stupeň končil svou pouť nárazem do Měsíce. Americký lunární modul letěl s posádkou poprvé při letu Apolla 9. První přistání na Měsíci pak absolvoval při letu Apolla 11. Při letu Apolla 13 došlo k selhání na servisní sekci velitelské části kosmické lodi a kosmonauti použili připojený lunární modul jako \"záchranný člun\" (zdroj energie, kyslíku,...) během obletu Měsíce.Na měsíční povrch tedy hladce přistál LM šestkrát (Apolla 11, 12, 14, 15, 16 a 17) Lunární modul byla jediná část lodě, která se dostala až na povrch Měsíce. Má výšku 7,6 m, maximální průměr 3,73 metru a startovací hmotnost přibližně 14 500 kg až 16 400 kg. Skládala se ze dvou částí; z přistávacího a startovacího stupně. Při startu z povrchu Měsíce se vesmírná loď rozdělila.Přistávací stupeň zůstal na povrchu a z něj startoval orbitální stupeň. Startovací stupeň, odlétající z povrchu Měsíce, tvořila přetlaková kabina a přístrojový úsek. Pilotní kabina měla základní tvar válce napříč směru letu. Na tuto konstrukci byla pak zvenčí připojena další zařízení, takže tvar není na první pohled příliš zřetelný. Ve vlastní pilotní kabině se nacházely palubní přístroje, palubní počítač, klimatizace, systém zásobování elektrickou energií, ve dně válcový kryt startovacího motoru a po vnějších stranách nádrže pohonných hmot. Ve stropě byl průlez se spojovacím zařízením pro spojení s velitelskou lodí. Druhý, čtvercový průlez, sloužící k výstupu na měsíční povrch, byl na čele přetlakové kabiny. Na něj navazovaly schůdky na přistávacím stupni. Přetlaková kabina měla 3 okna, dvě po stranách hlavní paluby, třetí (střetávací) nad hlavou velitele. Komunikační systém tvořily dva vysílače a dva přijímače.Objem kabiny byl asi 6,7 m V přístrojovém úseku byly nádrže s héliem pro tlakování pohonného systému a nádrže s kyslíkem a vodou. Voda sloužila k pití, ale také k chlazení a v případě nouze i na uhašení požáru. V přistávacím modulu se nenacházela žádná křesla pro posádku, astronauti při všech manévrech stáli.Pro odpočinek bylo možné roztáhnout dvě síťová lůžka. Kabina poskytovala jen nezbytný prostor pro mise.Astronauté se oblékali do skafandrů až na výstup na povrch a jeden z nich to komentoval slovy: \"Je to, jako kdyby se dvě dívky oblékaly do tanečních v telefonní budce.\" Při návratu byl v kabině uložen také nasbíraný materiál, nejvíce z mise Apollo 17 a to 110,52 kg. Přistávací stupeň (spodní část) modulu tvořila příhradová osmiboká konstrukce.V jednotlivých částech příhradové konstrukce pak byla umístěna jeho výbava: Dvě nádrže paliva, dvě nádrže okysličovadla, nádrž vody, nádrž helia, nádrž kyslíku a vědecká výbava. A také lunární vozidlo Lunar Rover (Apollo 15, 16 a 17).Na čtyřech bocích měla upevněné čtyři rozkládací nohy opatřené \"talíři\" proti zaboření, tlumiči a pruty s dotykovými čidly. Jakmile se pruty dotkly povrchu, byl vypnut přistávací motor. Jedna noha byla opatřena schůdky pro sestup astronautů na povrch. V centrální části konstrukce přistávacího stupně byl jednokomorový motor se samozápalnou směsí (DPS - \"Descent Propulsion System\"). Směs se skládala z 50 % asymetrického dimethylhydrazinu a 50 % monomethylhydrazinu. Maximální tah motoru byl 4 380 kp. Ačkoliv nebyl v projektu požadován jeho restart, byl v havarijní situaci na Apollu 13 restartován.Startovací motor ve dnu orbitálního stupně (APS - \"Ascent Propulsion System\") dokázal ve vakuu vyvinout maximální tah 1 590 kp. Ke stabilizaci lodě sloužily dva nezávislé stabilizační systémy, každý s osmi motory. Za normálních podmínek pracovaly oba systémy paralelně, v případě nouze však mohl být použit jen jeden z nich. Elektrickou energii lunárnímu modulu na rozdíl od velitelského a servisního dodávaly zinko-stříbrné palivové články, protože jsou lehčí a spolehlivější než vodíkovo-kyslíkové. Čtyři články byly v přistávacím, dva ve startovacím stupni. Hmotnost LM se pohybovala, podle sestavy, od přibližně 14 500 kg až do 16 400 kg. LM má výšku 7,6 m a maximální průměr 3,73 metru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lunární modul byla malá kosmická loď programu Apollo, speciálně určená k přistání na Měsíci, ubytování astronautů a ke startu zpět na oběžnou dráhu Měsíce. ", "tgt_summary": "Die Apollo-Mondlandefähre (LM für \"Lunar Module\", ursprünglich LEM für \"Lunar Excursion Module\") war ein ab 1963 von der Firma Grumman für die NASA im Rahmen des Apollo-Programms entwickeltes Raumfahrzeug zur Landung auf dem Mond. Die Vorplanungen der NASA gehen allerdings schon bis ins Jahr 1960 zurück. ", "id": 1110302} {"src_title": "General Dynamics F-111 Aardvark", "tgt_title": "General Dynamics F-111", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Historie vzniku F-111 se začala odvíjet na konci 50. let minulého století, kdy si americké letectvo uvědomilo, že brzy bude potřebovat nahradit stíhací bombardéry F-100 Super Sabre, F-101 Voodoo a F-105 Thunderchief, které byly v té době v provozu. Proto 27. března 1958 americké letectvo vydalo následující požadavky na nové letadlo: Americké letectvo také požadovalo, aby byl letoun připraven nasazení do roku 1964. Tyto požadavky však byly už za rok přepracovány, protože letectvo uznalo, že vývoj letadla se schopností svislého/krátkého vzletu a přistání nebude při úrovni tehdejších technologií jednoduché. V roce 1960 byl požadavek na maximální rychlost zvýšen na 2,5 Machu ve vysoké nadmořské výšce a 1,2 Machu na úrovni mořské hladiny. Letadlo mělo být schopné vzletu z rozjezdové dráhy dlouhé minimálně 914 m a jeho akční rádius v nízké letové hladině měl být 1 287 km. Přeletový dolet měl navíc být dostatečně velký na to, aby byl stroj schopen přeletět Atlantský oceán. Americké námořnictvo v té době hledalo dvoumístné letadlo, které by nahradilo stroje F-4 Phantom II a F-8 Crusader. A přestože byly požadavky námořnictva a letectva na nové letadlo zcela odlišné, 16. února 1961 nařídil nový ministr obrany Robert McNamara, aby se zkoumala možnost vývoje jediného stroje, který by uspokojil požadavky obou složek ozbrojených sil USA. Projekt dostal označení \"Tactical Fighter Experimental\" (\"TFX\") a jeho cílem bylo snížení nákladů na zakázky. I když si představitelé amerického námořnictva od začátku uvědomovali, že jim projekt TFX nemůže poskytnout požadované letadlo schopné operovat z paluby letadlové lodi, museli respektovat McNamarovo rozhodnutí a pokračovat ve vývoji. Vznikla tedy verze F-111B, určená pro námořnictvo, z níž bylo celkem vyrobeno 7 prototypů. Jak však mnozí předpokládali hned na začátku, vývoj doprovázelo množství problémů a program byl nakonec v červenci 1968 zrušen. Náhradou za zastaralé palubní stíhačky se o několik let později stal F-14 Tomcat. Verze stíhacího bombardéru, určená pro letectvo, dostala označení F-111A. 29. září 1961 byly osloveny společnosti Boeing, General Dynamics, Lockheed, Northrop, Grumman, McDonnell, Douglas, North American a Republic, aby předložily své návrhy na nové letadlo. Odpovědi firem byly zaslány do prosince téhož roku, přičemž pouze Northrop výzvu k předložení návrhu odmítl. Koncem ledna 1962 se letectvo i námořnictvo shodli na tom, že žádný z návrhů není přijatelný, ale že dva z nich - návrhy Boeingu a General Dynamics - stojí za další prozkoumání. Na jaře roku 1962 předložily Boeing a General Dynamics pozměněny návrhy, ty však byly opět zamítnuty. Své konečné návrhy dodaly obě společnosti v září 1962 a 24. listopadu 1962 se vítězem této soutěže stala firma General Dynamics. K jejímu úspěchu se přispělo hlavně to, že verze pro námořnictvo a letectvo sdílely několik společných prvků a firma použila realističtější přístup k otázce nákladů. První prototyp F-111A se sériovým číslem 63-9766 se vznesl k obloze 21. prosince 1964. I když byl let z důvodu poruchy klapky zkrácen na 22 minut, výsledky byly obecně uspokojivé. Letové testy byly obnoveny 6. ledna 1965 a během prvních letů dosáhla F-111A rychlost 1,3 Machu. V roce 1965 byly odhadované náklady na výrobu jedné F-111 v rozmezí 4,5 až 6,3 milionu dolarů, což zapříčinilo výrazné škrty v plánech na množství pořízených letadel. Ve stejném roce byla uzavřena objednávka na 431 strojů, což bylo o více než 50 procent méně, než se původně plánovalo. Výroba letadel F-111A začala v roce 1967 a celkově bylo v této verzi vyrobeno 141 strojů. Americké letectvo získalo první letouny F-111 18. července 1967 a zpočátku s nimi vyzbrojili letky dislokované na základně Cannon v Novém Mexiku.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "F-111A.", "content": "Kabina posádky byla řešena inovativním způsobem - pilot a operátor zbraňových systémů neseděli za sebou, ale vedle sebe. V případě nouze sloužila kabina posádky i jako úniková kapsle, která se za pomoci výbušnin a raketových motorů zcela oddělila od letadla. Při oddělení odtrhla i malou část trupu, která sloužila jako stabilizační křídlo. Následně se ve spodní části nafoukl vak, který měl ztlumit náraz při dopadu na zem. V případě přistání na vodě byla kapsle jistý čas schopná plavby. Posádky F-111 byly několikrát nuceny použít únikovou kapsli, avšak i navzdory všem technickým opatřením byla přistání mimořádně tvrdá a členům posádky způsobovala zranění. Prvních 30 letounů F-111A bylo poháněných motory Pratt & Whitney TF30-P-1. Tyto motory však při vysokých rychlostech a vysokých úhlech náběhu trpěly problémy, které souvisely se zahlcením kompresoru. Proto další sériově vyrobené F-111A už poháněla dvojice TF30-P-3 a přepracované muselo být i vstupní ústrojí. Nový pohon dodatečně získalo i některé z prvních 30 letadel vybavených problémovými TF30-P-1. Přívody vzduchu měly tendenci nasávat hodně úlomků z přistávací dráhy, což zapříčinilo, že F-111A mohly vzlétat jen z upravených drah, které byly nepřetržitě zametány. Avionika F-111A se skládala z balíku elektroniky nazvaného Mk I. Zahrnovala inerciální navigační a útočný systém Litton AJQ-20, bojový radar General Electric AN/APQ-112, pulzní radar Honeywell APN-167, radar ke sledování terénu Texas Instruments AN/APQ- 110 a komunikační systémy Collins ARC-109 a ARC-112. F-111A měla pod křídly šest pylonů na zavěšení pum, raket nebo externích palivových nádrží. Vnější pylon na konci každého z křídel byl pevný a nemohl se otáčet. V důsledku toho bylo možné na těchto dvou závěsníkách nést arzenál pouze tehdy, když byla křídla v poloze mezi 16 a 26 stupni. Nicméně čtyři vnitřní pylony se mohly otáčet a zůstat tak rovnoběžné se středovou linií letadla při jakémkoliv stupni šípovitosti. V malé pumovnici mohlo letadlo nést ještě dvojici pum o hmotnosti 340 kg. Alternativně mohly být pumy v tomto vnitřním prostoru nahrazeny 20 mm rotačním kanónem M61A1 s palebným průměrem 2000 nábojů. V této konfiguraci však létaly F-111 jen zřídka a raději využívaly pumovnici k nesení pum nebo elektroniky. Ve standardní bojové konfiguraci se užitečné zatížení F-111A pohybovalo od 3 630 kg po 9070 kg, což představovalo 10 až 26 pum o hmotnosti 340 kg nebo 8 až 20 pum o hmotnosti 454 kg. Například při misích, kde byl požadovaný dolet 2 800 km, bylo užitečné zatížení F-111 řádově 7257 kg, což představovalo 16 pum o hmotnosti 454 kg.", "section_level": 2}, {"title": "F-111B.", "content": "Šlo o námořní verzi F-111, která se však nakonec zavedení do služby nedočkala. Prvního let prototypu se uskutečnil 18. května 1965 a i když byl úspěšný, letové zkoušky již brzy odhalily, že má stroj příliš vysokou vzletovou hmotnost. Tento problém se podařilo částečně zredukovat u čtvrtého prototypu, ale stále to nebylo dostatečné. Této nepovedené konstrukci nepomohl ani fakt, že byla poháněna motory TF30-P-1, které trpěly zahlcením kompresoru. Do října 1967 bylo námořnictvu jasné, že z F-111B nikdy nebude palubní letadlo s požadovanými vlastnostmi a americkému kongresu doporučilo, aby byl projekt ukončen. Jelikož společnost General Dynamics neměla žádné zkušenosti s palubními letadly, spojila se s firmou Grumman, která byla zkušeným výrobcem stíhaček operujících z paluby letadlové lodi. Nos F-111B byl o 259 cm kratší než u F-111A, aby se letadlo přizpůsobilo výtahům na palubách tehdejších amerických letadlových lodí. Křídla byla prodloužena o necelých 107 cm, aby se zvýšila nosná plocha. F-111B by měla být vybavena pulzně-dopplerovským radarem Hughes AN/AWG-9 a vyzbrojená šesti raketami AIM-54 Phoenix.", "section_level": 2}, {"title": "F-111C.", "content": "Verze určená pro Austrálii, která nahradila bombardéry English Electric Canberra. Celkově získalo australské letectvo 24 letadel tohoto typu, které byly oficiálně zařazeny do služby v roce 1973 a Austrálie je provozovala až do roku 2010. F-111C získala křídla z verze F-111B, která měla rozpětí až 21,3 m. Na prodloužená křídla bylo možné připevnit až osm pylonů. Zároveň bylo letadlo vybaveno zpevněným podvozkem a moderním palubním radarem APQ-113. V letech 1983 až 1985 získaly australské letadla i AVQ-26 Pave Tack, který se skládal z laserového značkovače a infračerveného senzoru, což umožnilo efektivnější použití laserem naváděných pum. F-111C byly vyzbrojeny i protilodními raketami AGM-084A Harpoon. V srpnu 1990 byla s firmou Rockwell uzavřena smlouva na modernizaci 18 strojů F-111C, což se podařilo zrealizovat do listopadu 1999. Letadla byla vybavena novým navigačním systémem, analogový systém řízení letu byl nahrazen digitálním systémem \"fly-by-wire\" a přibyl také nový radar ke sledování terénu Texas Instruments AN/APQ-171.", "section_level": 2}, {"title": "F-111D.", "content": "Ve verzi F-111D bylo vyrobeno 96 letadel, jejichž dodávky probíhaly v letech 1970 až 1973. Počáteční operační způsobilosti dosáhly tyto stroje v září 1972, ale kvůli přetrvávajícím problémům s avionikou byly bojeschopné až od ledna 1974. Americké letectvo je provozovalo do prosince 1992. F-111D byla poháněna výkonnějšími motory Pratt & Whitney TF30-P-9 a byla vybavena novými přívody vzduchu, které odstranily problémy s kompresorem. Letadlo také získalo nový avionický systém Mark II, který zahrnoval například navigační systém od Autonetics North American Rockwell, počítačový systém od IBM, integrovanou sadu displejů AN/AVA-9 od Norden Division of United Aircraft Corporation nebo dopplerovský radar od kanadské firmy Marconi.", "section_level": 2}, {"title": "F-111E.", "content": "Z důvodu dlouhotrvajícího vývoje verze F-111D objednalo americké letectvo 94 letounů F-111E, které měly jednodušší avioniku a motory TF30-P-3. Stroje však disponovaly novinkou, vyvinutou pro F-111D, kterou byly přívody vzduchu Triple Plow 2. F-111E byl vybaven radarem APQ-113, který sloužil na navigaci a řízení palby v režimu vzduchu-země nebo vzduch-vzduch (i když toto nebylo jeho primárním určením). Letadla byla americkému letectvu dodána v letech 1969 až 1971. První prototyp verze F-111E (67-0115) byl zapůjčen NASA na testování systému řízení letu \"fly-by-wire\". První zkušební let s tímto systémem se uskutečnil 4. září 1975.", "section_level": 2}, {"title": "F-111F.", "content": "F-111F byla poslední verzí F-111 pro americké letectvo. Do služby vstoupila v lednu 1972. Dodávky byly ukončeny v září 1976 a letectvo celkově získalo 106 letadel tohoto typu. F-111F byly v arzenálu amerických vzdušných sil do roku 1996. Od F-111D se odlišovala pokročilejší elektronikou, která se vyznačovala větší jednoduchostí a spolehlivostí. Šlo o avionickou sadu Mark IIB, která kombinovala navigační a digitální počítačové systémy F-111D a FB-111A. Kromě toho byla vybavena moderním bojovým radiolokátorem APK-144. Verze F-111F dostala i vylepšený podvozek a výkonnější pohonné jednotky TF30-P-100, které poskytovaly o 35 procent větší tah než motory verzí F-111A a E. Mnohé z letadel F-111F nesly v pumovnici kontejner Ford AVQ-26 Pave Tack, který se skládal z laserového značkovače a infračerveného senzoru, což umožnilo efektivnější použití laserem naváděných pum. Přestože všechny předchozí verze F-111 mohly být vyzbrojeny laserem naváděnými pumami, pouze verze F-111F si dokázala pozemní cíle i sama označit.", "section_level": 2}, {"title": "EF-111A Raven.", "content": "Šlo o modifikaci letadel F-111A, které nahradily stroje Douglas EB-66. Americké letectvo získalo první Raveny v listopadu 1981 a do prosince 1985 jich bylo dodáno celkem 42. Letectvo je provozovalo do 2. května 1998. Jde o letadlo elektronického boje, které bylo vybaveno rušícím systémem AN/ALQ-99E. Antény a další příslušenství byly umístěny v pumovnici, ostatní vybavení se nacházelo v radomu.", "section_level": 2}, {"title": "Nasazení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Válka ve Vietnamu.", "content": "Po raném testování bylo 15. března 1968 šest letadel F-111A přesunutu ze základny Nellis do Thajska, odkud začaly působit v rámci programu \"Combat Lancer\" za skutečných bojových podmínek ve Vietnamu. Do konce března letouny uskutečnily 55 nočních misí proti cílům v Severním Vietnamu. V průběhu pěti týdnů však americké letectvo ztratilo tři ze šesti F-111A a proto bylo jejich bojové nasazení 22. dubna zastaveno. Později se ukázalo, že tyto ztráty nebyly způsobeny nepřátelskou bojovou činností, ale konstrukčními chybami křídel a ocasních ploch. F-111A se vrátily do jihovýchodní Asie v září 1972. Podílely se na letecké ofenzivě Linebacker II a prováděly bombardovací mise proti cílům v Severním Vietnamu a Laosu uprostřed monzunové sezóny. Létaly bez pomoci letadel elektronického boje nebo tankovacích KC-135. 8. listopadu 1972 provedly 20 náletů na Severní Vietnam v tak špatném počasí, že ostatní letadla musela zůstat uzemněna. Čtyři F-111A byly schopny dopravit na cíl tolik pum jako 20 letadel F-4 Phantom II. Letouny F-111A prováděly bombardovací mise i v Kambodži až do 15. srpna 1973. Celkově absolvovaly F-111A přibližně 4000 bojových misí. Zaznamenaly vysokou mírou úspěšnosti při zasahování pozemních cílů a to i když byla viditelnost téměř nulová. V souvislosti s bojovou činností ztratilo americké letectvo pouze šest letadel.", "section_level": 2}, {"title": "Operace Kaňon El Dorado.", "content": "V noci 14. dubna 1986 zaútočilo 24 amerických F-111F na Libyi. Letadla shazovala na cíle v Tripolisu neřízené, ale i laserem naváděné pumy. Libyjské protivzdušné obraně se podařilo jednu ze stíhaček sestřelit. Šlo o dosud nejdelší bojový let stíhacích letadel. Trval 13 hodin a F-111F urazily na zpátečním letu mezi Velkou Británií a Libyí 10 300 km. Operace Kaňon El Dorado byla také bojovým křtem pro letadla elektronického boje EF-111A Raven. Této operace se zúčastnily tři stroje Raven a jejich úkolem bylo rušit libyjské radary.", "section_level": 2}, {"title": "Válka v Zálivu.", "content": "Během operace Pouštní bouře sehrála letadla F-111F klíčovou roli při zničení irácké velitelské a řídící infrastruktury a při eliminaci důležitých pozemních cílů na bojišti v Kuvajtu. 67 strojů F-111F vzlétalo z leteckých základen v Saúdské Arábii a dokázaly na cíl dopravit přesně naváděnou munici za jakýchkoliv povětrnostních podmínek. Tyto stroje provedly 2500 letů a zničily 2203 cílů, včetně 920 tanků, 252 kusů dělostřelectva, 245 opevněných letadlových krytů, 13 přistávacích drah, 113 bunkrů a 12 mostů. Celkově shodily 5500 pum, přičemž v téměř 85 procentech šlo o přesně naváděnou munici. Když irácké síly začaly úmyslně vypouštět ropu z čerpacích stanic, aby umožnily její únik do Perského zálivu, byla to právě F-111F, která na rozvodné potrubí shodila pumu s elektrooptickým naváděním GBU-15, aby tento únik zastavila. V poslední noc války shodily dvě F-111F narychlo vyvinuté pumy GBU-28 na irácké bunkry hlavního velení. Tyto pumy dokáží proniknout více 30 m vrstvou země nebo téměř 7 m vrstvou betonu. Pozoruhodným důkazem bojové efektivnosti F-111F bylo, že během války v Zálivu neztratilo americké letectvo žádné z těchto letadel. Spolu s F-111F byla nasazena i starší a méně pokročilá verze F-111E. Tyto stroje neměly integrovanou přesnou munici, proto bombardovaly cíle v severní části Iráku převážně gravitačními pumami Mk 82 nebo Mk 84. Do boje byla zapojena i letadla elektronického boje EF-111A Raven, která provedla více než 900 letů. Žádné z nich nebylo sestřeleno nepřítelem, i když americké letectvo přišlo o jeden stroj, což však nesouviselo s bojovou činností. Paradoxně si jeden z Raven vysloužil vítězství ve vzdušném souboji, kdy irácká Mirage F1, která ho pronásledovala, narazila při manévrování do země.", "section_level": 2}], "src_summary": "General Dynamics F-111 byl první sériově vyráběný letuschopný stroj s měnitelnou geometrií křídel a zároveň první bitevní letoun schopný přesného bombardování z malé výšky ve dne i v noci a za jakéhokoliv počasí. Díky své siluetě získal v americkém letectvu bojové jméno Aardvark (česky: \"Hrabáč\"). I přes určité problémy s konstrukcí, uložením motorů a přístroji se F-111 stal mimořádně účinným letounem. ", "tgt_summary": "Die General Dynamics F-111 Aardvark war ein zweistrahliges Kampfflugzeug der Zeit des Kalten Krieges aus US-amerikanischer Produktion. Sie war das erste in Serie produzierte Kampfflugzeug mit Schwenkflügeln. Die Bezeichnung \"Aardvark\" (englisch für Erdferkel) war während ihrer Dienstzeit der inoffizielle Spitzname, der bei ihrer Außerdienststellungszeremonie als offizieller Name der U.S. Air Force (USAF) übernommen wurde. Einziger Exportkunde war die Royal Australian Air Force (RAAF), dort erhielt sie den Spitznamen \"Pig\". ", "id": 256828} {"src_title": "Prijedor", "tgt_title": "Prijedor", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název města je slovanského původu. Je etymologicky příbuzný k českému slovu \"prodrat se\". Původní slovanská podoba zněla \"прѣдоръ\"; v ijekavsky mluvící oblasti severovýchodu Bosny byl realizován v podobě \"Prijedor\". Nejstarší zaznamenaná podoba slova zní \"Pridor\". Název odkazuje nejspíš na \"prodírání se\" lesem, kácení lesa (dle jednoho výkladu), případně (dle jiného) \"prodíráním se\" řeky Sany rovinatou krajinou.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První zmínka o sídlu na místě dnešního města pochází z tureckých záznamů z posledního desetiletí 17. století. Nacházela se zde malá dřevěná pevnost, již dříve však v úrodném údolí řeky Sany existovalo kontinuální osídlení. V polovině století osmnáctého vznikl písemný dokument, ve kterém se psalo o strážcích \"Pridorské ady\" (ostrova) na řece Saně. Vzhledem k blízkosti hranice Rakouska z turecké strany se jednalo o místo více než vhodné pro stavbu pevnosti pro ochranu Bosenské krajiny v případě tureckého útoku. Proto zde také byla kamenná pevnost zbudována. Turecké vojsko ji využívalo až do roku 1851. K další akceleraci růstu města došlo v roce 1873, když za vlády Barona Hirsche sem byla otevřena železnice. Zahájena byla rovněž i těžba železné rudy v nedaleké obci Ljubija. Další průmyslový rozvoj díky již existující infrastruktuře nastal po roce 1878, kdy byla Bosna a Hercegovina dána na berlínském kongresu do správy Rakousko-Uhersku. Již v roce 1883 byla otevřena první pila, o několik let později vzniklo i první zemědělské družstvo. V roce 1898 zde byla vybudována základní škola; ve stejné dekádě byly otevřeny pravoslavný i katolický kostel. Prijedor na přelomu 19. a 20. století získal na svoji dobu moderní městské jádro; realizaci přestavby ale uspíšil velký požár, který vypukl v roce 1901. Otevřen byl i hotel \"Kaiser von Österreich\", který však se ukázal být velmi brzy nerentabilní, a tak byl uzavřen. Po první světové válce zde byly otevřeny nové průmyslové podniky. Mezi ně patřila např. cihelna, zprovozněná v roce 1926. Založena zde byla i cukrárna, jejíž provoz po válce druhé světové dosáhl průmyslových rozměrů. Během války bylo město součásti nezávislého státu Chorvatsko. Dne 16. května 1942 obsadily město jednotky jugoslávských partyzánů, ale udrželi jej jen na krátkou dobu. Prijedor byl osvobozen na počátku září 1944. V souvislosti s industrializací Jugoslávie po skončení konfliktu zde byla roku 1952 otevřena továrna na výrobu celulózy a papíru. Později byla zbudována i továrna na výrobu keramických součástek, sušenek a vaflí, výrobků z ovoce a dalších. Rozvíjeno bylo rovněž i rybníkářství na umělých nádražích jihovýchodně od města. Chov se zaměřoval především na kapry a candáty. Ryby byly ve velkém vyváženy do západní Evropy. V roce 1953 žilo v Prijedoru 10,5 tisíce lidí, roku 1961 17 tisíc a v roce 1973 mělo město již 30 000 obyvatel. V roce 1963 byly pod město Prijedor začleněny z administrativního hlediska i některé okolní obce. V centru města vyrostl na hlavním náměstí brutalistický obchodní dům Patrija. Během války v 90. letech 20. století docházelo v Prijedoru k ozbrojeným akcím jen zřídka. Do města se dosídlili někteří Srbové, kteří byli vyhnáni z jiných částí Bosny. V blízkosti města se rovněž nacházely nechvalně proslulé sběrné tábory pro Bosňáky a Chorvaty, jako např. Omarska, Trnopolje a Keraterm.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Samotné město Prijedor se člení na následující místní části (\"mjesne zajednice\") V rámci města je nicméně evidováno celkem 49 \"osídlených míst\" (srbsky \"naseljena mjesta\"), která zahrnují okolní vesnice. Výše uvedené městské části zahrnují více těchto osídlených míst. Mezi ně patří i větší sídla, např. třítisícová obec Omarska. Město je řízeno zastupitelstvem (srbsky \"skupština grada\"), ve kterém sedí 31 zastupitelů.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "V Prijedoru se nachází Národní knihovna Cyrila a Metoděje, Muzeum Kozary, městské divadlo, Galerie 96 a městské kino. Město Prijedor uděluje každý rok literární ocenění Skendera Kulenoviće. Mezi kulturní památky na území města Prijedor patří řada náboženských objektů. Je to celkem pět pravoslavných kostelů, jeden katolický a šest mešit. Pravoslavné kostely jsou: Kostel sv. Trojice ve středu města, který byl zbudován v 19. století, chrám sv. proroka Eliáše v obci Urije, chrám sv. Petky ve vesnici Gomjenica, chrám narození přesvaté Bohorodice ve vesnici Pašinac, chrám sv. Jiří v Tukovech. Katolický kostel v Prijedoru je zasvěcen Svatému Josefovi. Muslimské svatostánky tvoří celkem šest zmíněných mešit; čtyři z nich stojí přímo ve městě Prijedor a dvě v nedalekých vesnicích Gornja a Donja Puharska. Nejstarší z nich je Sultánova mešita z roku 1747. Nedaleko od Prijedoru stojí rovněž pevnost Kozarac, která je pro turisty dostupná. V nedalekém pohoří Kozara se nachází několik památníků, které připomínají boje partyzánů za druhé světové války. Jedním z nich je např. památník revolce na vrcholu Mrakovica.", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "První školu získalo město v 19. století, v roce 1834. Jednalo se ve své době o nejstarší nenáboženskou školu, která působila na území dnešní Bosny a Hercegoviny. Vlastní gymnázium získal v roce 1923 a po druhé světové válce zde působila i ženská řemeslná škola (srbochorvatsky \"Ženska zanatska škola\". V současné době na území města Prijedoru působí 11 základních škol, 6 škol středních, a také základní a střední hudební škola. Působí zde i několik vysokých škol (soukromých) a sídlí zde Hornicko-geologická katedra Technické fakulty Univerzity v Banja Luce.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Hlavní silniční tahy, které procházejí Prijedorem, směřuí do měst Kozarska Dubica (sever), Novi Grad (západ), Sanski Most (jih) a Banja Luka (východ). Dopravní tahy byly historicky vedeny údolími okolních řek. Železniční trať Banja Luka–Novi Grad prochází Prijedorem ve směru západ-východ a historicky umožnila rozvoj města Dříve ještě zajišťovala s městem Sanski Most spojení dnes neexistující dráha úzkorozchodné železnice. Místní dopravu zajišťují autobusy. Severně od města se nachází letiště se zatravněnou dráhou.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "První záznamy o organizovaném sportu ve městě Prijedoru jsou doloženy roku 1907, kdy byla založena tělovýchovná jednota s názvem Srpski Sokol. Nejstarší sportovní kluby ve městě jsou tenisový klub Prijedor z roku 1914 a fobalový klub, který byl založen v roce 1919. Současný fotbalový tým FK Rudar byl zaoložen v roce 1968 a dnes hraje v první lize Republiky srbské.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prijedor (srbskou cyrilicí Приједор) je město v Bosně a Hercegovině. Prijedor leží na severu země v Republice srbské na řece Sana mezi Banja Lukou a Bosanski Novi. Ve městě samotném žije 70 000 obyvatel, dnes zde žijí také uprchlíci z dob Bosenské války. Spolu s blízkým okolím má Prijedor asi 112 000 obyvatel.", "tgt_summary": "Prijedor () ist der Verwaltungssitz der gleichnamigen Opština (Großgemeinde) im nordwestlichen Teil Bosnien und Herzegowinas. Sie gehört zur Entität Republika Srpska.", "id": 2216112} {"src_title": "Leonel Fernández", "tgt_title": "Leonel Fernández", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Fernandez se narodil José Antoniovi Fernándezovi Collado a jeho ženě Yolandě Reyně Romero. V mládí se přestěhoval s rodinou do New Yorku, kde většinu doby žil ve čtvrti s velkým počtem etnických Dominikánců, Washington Heights. Po ukončení střední školy se vrátil do své vlasti, kde započal právnická studia na \"Universidad Autonoma de Santo Domingo\". V té době také vstoupil do Dominikánské liberální strany \"(: Partido de la Liberación Dominicana (PLD))\", která byla založena bývalým dominikánským prezidentem Juanem Boschem v roce 1973, poté co sám opustil Dominikánskou revoluční stranu. Během prezidentských voleb v roce 1994 Fernández Bosche doprovázel a byl jeho kandidátem na viceprezidenta.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První prezidentské období (1996–2000).", "content": "V prezidentských volbách v roce 1994 byl opětovně zvolen prezident Joaquín Balaguer. V té době se objevila mezinárodní obava ze zhoršujícího se politického napětí a strachu v Dominikánské republice a z hrozícího občanského povstání. Z těchto příčin byla v Dominikánské republice uzavřena dohoda známá pod označením \"Pacto por la Democracia\" (: Pakt pro demokracii). V rámci ní byly naplánovány mimořádné prezidentské volby na květen 1996 a zároveň se současný prezident zavázal v těchto volbách nekandidovat. Během prvního kola prezidentských voleb konaných dne 16. května 1996 získal Fernández 38,9% hlasů a skončil tak na druhém místě za José Franciscem Peñou Gómezem. Během druhého kola, které se konalo dne 30. června 1996 získal Fernández 51,2% hlasů. Prezidentskou přísahu složil 16. srpna 1996 a ve funkci tak nahradil Balaguera. Během svého funkčního období v zemi zavedl pobídky pro přímé zahraniční investice a také se zaměřoval na megaprojekty, jako stavbu dálnic a tunelů, které zlepšovaly dopravní situaci v oblasti Santo Dominga a Santiaga, kde v té době žilo přibližně 40% obyvatelstva státu. V prezidentských volbách v roce 2000 nemohl svůj post obhajovat, neboť to neumožňovala dominikánská ústava. Jeho politická strana proto pořádala primárky, které vyhrál Danilo Medina z 52% hlasů. Ve volbách však uspěl již během prvního kola jeho protikandidát Hipólito Mejía. A to i přes skutečnost, že nepřekonal hranici 50% jeho vítězství Medina, který se umístil na druhém místě, okamžitě uznal.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé prezidentské období (2004–2008).", "content": "Po druhé byl Fernández do úřadu prezidenta zvolen v prezidentských volbách konaných dne 16. května 2004, během kterých získal nadpoloviční většinu se ziskem 57% hlasů. Tento výsledek byl druhým nejlepším volebním výsledkem v historii Dominikánské republiky. Prezidentskou přísahu složil dne 16. srpna 2004. Na jeho vítězství ve volbách měl značný vliv kolaps dominikánské ekonomiky. Tento kolaps byl zapříčiněn prudce stoupajícími cenami ropy a prudce klesající mezinárodní ekonomika po útocích 11. září 2001, stejně jako nadměrným zadlužováním země za vlády prezidenta Mejía a pádem třech bank – \"Banco Intercontinental (Banninter), Bancrédito\" a \"Banco Mercantil\". Při pokusu odvrátit následný hospodářský chaos, Majíova administrativa vyplatila všechny zákazníky postižených bank, což ale ještě více prohloubilo zadlužení země. Někteří bankéři, kteří měli na pádu bank podíl byli či jsou souzeni, ale skutečný rozsah podvodu je těžké zjistit, díky značnému podplácení úředníků jak Fernándezovi tak Mejíovi správy a je tak složité určit skutečné přířiny, které vedly k zániku bank. Místní sociolog José Ovieda napsal: „země mu důvěřuje v otázkách ekonomiky, ale nezdá se, že by věnoval tolik pozornosti sociálním otázkám“. Zdálo se ale, že ekonomická prosperita, na kterou se jeho vláda zaměřila, nezasáhla dostatečný počet lidí. Dle \"The Wall Street Journal\" se ekonomická situace během jeho posledního funkčního období dokonce zhoršila.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí prezidentské období (2008–2012).", "content": "Během funkčního období prezidenta Mejíy došlo ke změně ústavy, která nově umožňovala opakované zvolení do funkce prezidenta ihned po předchozím funkčním období. Ačkoliv sám Mejía byl při svém pokusu o znovuzvolení neúspěšný, umožnilo to opětovnou kandidaturu jeho následníka v úřadě prezidenta Fernándeze. Dne 7. května 2007, navzdory velkému sporu o to, zda by měla strana PLD podpořit možnost jeho znovuzvolení, Fernández vyhrál stranické primárky se ziskem 72% hlasů proti svému protivníkovi Danilo Medinovi. Na základě hlasování se Fernández stal oficiální kandidátem strany v prezidentských volbách konaných v květnu 2008. Fernandéz byl vyhlášen vítězem voleb dne 16. května 2008, kdy se ziskem 53% hlasů porazil šest svých protikandidátů, včetně Miguela Vargase, který získal 41% hlasů. Vargas také tentýž den uznal svou porážku. Fernández svou prezidentskou přísahu složil dne 16. srpna 2008 během tradiční ceremonie v Národním kongresu.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina a osobní život.", "content": "Poprvé se Fernández oženil s Rocío Domínguez Quezadou v roce 1987, se kterou zplodil dvě děti, Omara a Nicole. V roce 1996 se pár rozvedl. Podruhé se oženil v roce 2003, kdy si vzal Margaritu Cedeño Lizardo, se kterou má dceru Yolandu Américu Maríu. Kromě své mateřské španělštiny mluví také plynule anglicky a francouzsky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Leonel Antonio Fernández Reyna (* 26. prosince 1953 Santo Domingo) je dominikánský právník a akademik, který v letech 1996 až 2000 a opět v letech 2004 až 2012 působil jako prezident Dominikánské republiky. Jeho administrativa se zaměřovala především na technologický a infrastrukturní rozvoj, makroekonomii a měnovou stabilitu. ", "tgt_summary": "Leonel Antonio Fernández Reyna (* 26. Dezember 1953 in Santo Domingo) ist ein dominikanischer Jurist und Politiker (Partido de la Liberación Dominicana (PLD)) und war von 1996 bis 2000 und 2004 bis 2012 Staatspräsident der Dominikanischen Republik. Er galt als ein enger Mitarbeiter von Juan Bosch. Fernández war zudem von 2016 bis 2020 Präsident der EU-LAC-Stiftung.", "id": 2041590} {"src_title": "Generování kódu", "tgt_title": "Codegenerator", "src_document": [{"title": "Hlavní úkoly při generování kódu.", "content": "Kromě základního převodu z meziproduktu reprezentace do lineární sekvence strojových instrukcí, se typický generátor kódu snaží optimalizovat nějakým způsobem generovaný kód. Mezi úkoly, které jsou obvykle součástí sofistikovaného kompilátoru, patří: Výběr instrukce se obvykle provádí rekurzivním průchodem syntaktického stromu metodou postorder, kterému odpovídá konkrétní strom konfigurace. Pro příklad lze uvést strom codice_1 může být přeměněn na lineární posloupnost instrukcí v rekurzivně generované sekvenci pro codice_2 a codice_3, a potom následuje instrukce codice_4. V kompilátoru, který používá mezijazyk, mohou být použity dvě fáze překladu - první se snaží převést derivační strom do mezikódu a druhá fáze později převede mezikó do sady instrukcí z instrukční sady procesoru cílového počítače. Tato druhá fáze nevyžaduje průchod stromem. Může být provedena lineárně a typicky zahrnuje jednoduchou výměnu mezijazyka s jejich odpovídajícím operačním kódem. Nicméně v případě, když je překladač jazykovým překladačem (například překladač, který převádí jazyk Eiffel do jazyka C), pak druhá fáze pro generování kódu může zahrnovat vytváření stromu z lineárního mezikódu.", "section_level": 1}, {"title": "Generování kódu za běhu.", "content": "Při generování kódu za běhu, stejně jako v just-in-time kompilaci (JIT), je důležité, aby celý proces mohl být efektivní, pokud jde o prostor a čas. Například pokud regulární výrazy jsou interpretovány a použity ke generování kódu za běhu, je často generován nedeterministický konečný automat namísto deterministického. Protože obvykle je rychlejší vytvořit více jednoduchých automatů, které zabírají i méně paměti nežli jeden složitý. Přes toto obecně méně efektivní generování kódu, můžete JIT generování kódu využít pro profilování informací, které jsou k dispozici pouze za běhu.", "section_level": 1}, {"title": "Související pojmy.", "content": "Základním úkolem je, při vstupu v jednom jazyce, produkovat výstup v netriviálním jiném jazyce. Což lze chápat jako základní operaci transformační gramatiky formálních jazyků. V důsledku toho některé techniky, které byly původně vyvinuty pro použití v kompilátorech, jsou využity i v běžném životě. Příkladem může být YACC (Yet Another Compiler Compiler), jenž má vstup na Backus-Naurově formě a převádí jej na analyzátoru jazyka C. I když byl původně vytvořen pro automatické generování parseru pro kompilátor, je YACC také často používán k automatizaci psaní kódu, kterou je třeba změnit pokaždé, když dojde ke změně specifikace. (Příklad zde.) Mnoho integrovaných vývojových prostředí (IDE) podporuje nějakou formu automatického generování zdrojového kódu. Často s použitím algoritmů společného s generátory kódu překladače, ačkoli obyčejně méně komplikované.", "section_level": 1}], "src_summary": "Generování kódu je v informatice proces, při kterém překladačem generovaný kód je převáděn na mezijazyk, jenž reprezentuje zdrojový kód náležité formy (např. strojový kód), kterou lze snadno realizovat pomocí stroje. ", "tgt_summary": "Ein Codegenerator ist ein Computerprogramm für die Softwareentwicklung. Er übersetzt Modelle, die in UML, XML, Struktogrammen, Entscheidungstabellen oder einer anderen formalen Sprache erstellt wurden, in eine Programmiersprache (C, C++, Assembler,...) der gewählten Zielplattform. Er erzeugt Quellcode (Codegenerierung), der danach mit anderen Programmteilen zu einem Programm verbunden wird. ", "id": 1653067} {"src_title": "Postkomunismus", "tgt_title": "Postkommunismus", "src_document": [{"title": "Východisko: komunistické režimy a jejich rozklad.", "content": "Mezi postkomunistické země v Evropě patří zejména Sovětský svaz, jeho nástupnické státy a země v jeho sféře vlivu (Polsko, Československo, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, NDR), specifickou roli hrála Jugoslávie. Ačkoliv jejich vývoj od 80. let 20. století směřoval k podobnému bodu (konec vlády komunistické strany), každý stát do procesu tranzice vstupoval s jinými předpoklady a podmínkami. Podle ruského historika Andreje Sacharova, hrály při pádu prosovětských režimů obrovskou roli sociálně-ekonomické a politické faktory. Neokonzervativní změny v západní ekonomice ovlivnily finanční sféru včetně její úvěrové politiky. Západní banky přestaly vydávat úvěry. Ve státech východní Evropy a střední Evropy byl nedostatek základního zboží a tendence rostoucích cen. Postupem času se akutní problém se zásobováním více zhoršoval. Účinnost fungování národního hospodářství klesala. Pětileté plány nebyly zpravidla splněny. Hrubé nesprávné výpočty v plánování a investiční politice neumožnily odstranit hluboké disproporce v ekonomice, provést strukturální změny. Hospodářská situace ve východní Evropě a střední Evropě koncem sedmdesátých a počátku osmdesátých let, vedla nakonec ke vzniku sociálních problémů. Začala stoupat nezaměstnanost a inflace znehodnotila mzdy. Politické režimyzačaly ztrácet na síle, což okamžitě vedlo ke vzniku organizovaných akcí pořádaných disidenty. Probíhaly stávky, shromáždění a masové demonstrace proti zhoršení životních podmínek. Ve společnostise začala projevovat ideologická dezorganizace, nedůvěra v proklamované, ale nerealizované hodnoty socialismu. Začaly zanikat rysy způsobu života, které byly považované za výhody socialismu: sociální stabilita, nízká nezaměstnanost a nízké ceny. Podle Sacharova zmíněná situace vyústila v pokles důvěry ve vládnoucí komunistické strany.", "section_level": 1}, {"title": "Polsko.", "content": "Polská cesta ke komunismu byla do značné míry zpomalena autoritou, kterou si v zemi uchovala katolická církev. Polsko za éry Władysława Gomułky ve vedení vládnoucí strany (1956–1970) představovalo poměrně křehké uspořádání. To se projevilo již v roce 1968, kdy úřady zakázaly uvádění tradičního Mickiewiczova textu \"Dziady\" se stále aktuálním protiruským nábojem. Jako reakce se zvedla vlna odporu – podobně tomu tak bylo v roce 1970, kdy Gomułka krátce před Vánoci oznámil skokové zdražení potravin. Proti demonstrantům byly navzdory doporučení Moskvy nasazeny bezpečnostní síly a masakr v gdaňských loděnicích si vyžádal stovky mrtvých a raněných.", "section_level": 2}, {"title": "Maďarsko.", "content": "Po krvavě potlačeném Maďarském povstání (podzim 1956) se moci chopil János Kádár, který ve funkci generálního tajemníka MSZP vydržel až do roku 1988. V souvislosti s jeho érou se vžil pojem „gulášový socialismus” popř. kadárismus. V únoru 1989 došlo", "section_level": 2}, {"title": "Rumunsko.", "content": "Rumunsko navzdory velkým ekonomickým projektům (např. přehrada Železná vrata) zůstávalo jednou z nejchudších zemí Východního bloku. Země si pod vedením Nicolae Ceaușesca udržovala jistou míru autonomie od sovětského vlivu. To se projevilo např. neúčastí na invazi zemí Varšavské smlouvy do ČSSR v srpnu 1968 nebo účastí země na", "section_level": 2}, {"title": "Bulharsko.", "content": "Dlouholetý komunistický vůdce Bulharska Todor Živkov o moc přišel až v listopadu 1989. Dění na sklonku 80. let v této zemi ovlivnila Živkovova antiturecká politika, která přiměla více než 300 tisíc Turků k opuštění země. Tak velké migrační tlaky Turecko nečekalo, a", "section_level": 2}, {"title": "NDR.", "content": "Období 70. a 80. let bylo v NDR spojeno s osobou Ericha Honeckera – jeho předchůdce Walter Ulbricht totiž neměl nejlepší vztahy s Leonidem Brežněvem, vůdcem SSSR. Na přelomu 60. a 70. let byl kancléřem Západního Německa Willy Brandt, který prosazoval tzv. Ostpolitik – tzn. sbližování se zeměmi Východního bloku. Erich Honecker se tak stal prvním východoevropským politikem, který navštívil Západní Německo. V prosovětské orientaci byl ale Honecker nezlomný. Ve druhé polovině 80. let se i v NDR projevila rostoucí nespokojenost obyvatel se", "section_level": 2}, {"title": "Československo.", "content": "Vývoj v Československu silně poznamenala invaze vojsk zemí Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Tento akt znamenal faktické ukončení modernizačních reforem, do kterých obyvatelé vkládali velké naděje. Invaze s sebou přinesla nejen změnu vládnoucí garnitury na nejvyšších místech, ale i čistky na všech úrovních společnosti. Navíc byla přijata Smlouva o dočasném pobytu vojsk Rudé armády.", "section_level": 2}, {"title": "SSSR.", "content": "Sovětský svaz jako vůdčí síla Východního bloku neřešil pouze vlastní vnitrostátní otázky, ale taktéž byl zásadním hráčem globálního souboje mocností bipolárního světa. Jako takový pod vedením Leonida Brežněva uplatňoval tzv. Brežněvovu doktrínu proti zemím, které by se odchylovaly od cesty socialismu, vyjednával se západním světem o omezování jaderných zbraní (viz dohody SALT) a v neposlední řadě v roce 1979 provedl invazi do Afghánistánu. Tato válka pak znamenala prohloubení systémové krize SSSR. Od roku 1985 probíhala vyjednávání o stažení vojsk z Afghánistánu a v roce 1989 se tak skutečně stalo. Roku 1988 vystoupil Gorbačov v Evropském parlamentu, kde v projevu odmítl doktrínu omezené suverenity socialistických zemích. Východní blok se začal rozpadat a od Sovětského", "section_level": 2}, {"title": "Jugoslávie.", "content": "Pro mnohonárodnostní Jugoslávii byl klíčovým datem 4. květen 1980, kdy zemřel dosavadní prezident Josip Broz Tito, který podle mnoha dnešních hodnocení působil jako jediný tmel jugoslávské státní sounáležitosti. V Srbsku se v", "section_level": 2}, {"title": "Země po rozpadu východního bloku.", "content": "Právě tímto obdobím se vymezuje postkomunismus.", "section_level": 1}, {"title": "Země Visegrádské skupiny.", "content": "Mezi země tzv. Visegradské čtyřky (V4) patří Polsko, Česká republika, Slovenská republika a Maďarsko. Užší spolupráce těchto zemí středoevropského prostoru začala z iniciativy Václava Havla již v dubnu 1990. Důležitým krokem pak bylo podepsání společné deklarace tří zakládajících zemí (tehdy ještě existovala ČSFR), které se uskutečnilo v lednu 1991 v maďarském Visegrádu. Visegrádská skupina se dodnes pravidelně schází, její agendu však z velké části převzaly EU a NATO, kam se členské země V4 úspěšně integrovaly na přelomu tisíciletí. Tyto země", "section_level": 2}, {"title": "Rumunsko.", "content": "Po násilném svržení komunistické moci se sice země zbavila autoritativní vlády, většina strukturálních problémů, se kterými se do té doby potýkala, však", "section_level": 2}, {"title": "Bulharsko.", "content": "Bulharská cesta z komunismu rozhodně nebyla rychlá a jednoduchá. Důležitým momentem např. byly první svobodné volby, kdy antikomunistická opozice", "section_level": 2}, {"title": "Postujugoslávské státy a Albánie.", "content": "Rozpad Jugoslávie a s tím související ozbrojené konflikty na Balkánském poloostrově se staly jedním z největších témat 90. let 20. století. Problém spočíval v tom, že Socialistická federativní republika Jugoslávie byla natolik navázána na osobnost Josipa Broze Tita, že jeho nástupci mohli jen těžko udržet stávající formu federace a po neúspěších ve snahách ji reformovat se uchýlili k nacionalistické rétorice. V lednu 1989 se komunisté vzdali mocenského monopolu ve Slovinsku. Etnicky homogenní Slovinsko se od federace odtrhlo v červnu 1991 a rychle dosáhlo mezinárodního uznání. O poznání náročnější byla situace v Chorvatsku, Srbsku a", "section_level": 2}, {"title": "Německo.", "content": "Zřejmě nejjednodušší a nepřirozenější cestou k liberální demokracii a tržní ekonomice zřejmě šla Německá demokratická republika. 3. října 1990 totiž došlo k připojení k Německé", "section_level": 2}, {"title": "Ruská federace.", "content": "Prvním prezidentem postsovětské éry byl v Ruské federaci zvolen Boris Jelcin (ve funkci 1991–1999). Období jeho vlády bylo spojeno s privatizací státních podniků, která dala vzniknout nové společenské vrstvě – oligarchii, která si vybudovala beprecedentně privilegované postavení. Dalším prvkem Jelcinovy éry je ekonomická tranzice směrem k", "section_level": 2}, {"title": "Ukrajina.", "content": "Samostatnost vyhlásila Verchovna rada Ukrajiny 24. srpna 1991. Toto rozhodnutí bylo oficiálně potvrzeno referendem, kde s oddělením od SSSR souhlasilo 90 % zúčastněných voličů. Přechod k tržní ekonomice ale proběhl podobně chaoticky jako ve stejnou dobu v Rusku – bohatství se koncentrovalo v rukou oligarchů, kteří si svým postavením udržovali velký vliv na veřejné dění. Země samotná byla v hospodářské recesi až do přelomu tisíciletí. Důležitým znakem Ukrajiny je přítomnost ruskojazyčného obyvatelstva na východě země, které tíhne k Ruské", "section_level": 2}, {"title": "Bělorusko.", "content": "Bělorusko vyhlásilo svou samostatnost 25. srpna 1991. Od roku 1994 v zemi vládne prezident s autoritářskými sklony Alexander Lukašenko. Ten patřil již od počátku běloruské nezávislosti mezi odpůrce rozpadu SSSR a např. jako jediný běloruský poslanec hlasoval proti ratifikaci", "section_level": 2}, {"title": "Pobaltí.", "content": "Pobaltské státy (Litva, Lotyšsko, Estonsko) je možné charakterizovat podobnými slovy, neboť samostatnost získaly v podobném časovém horizontu (srpen 1991) a zároveň jejich socioekonomická situace je do značné míry analogická. Ve všech třech zemích po pádu SSSR převládla orientace na západní Evropu plynoucí zejména z neblahých zkušeností se Sovětským svazem a snahou centrální vlády SSSR co nejvíce", "section_level": 2}, {"title": "Moldavsko.", "content": "Moldavsko, které bylo až do roku 1991 součástí Sovětského svazu, se dlouho těšilo pověsti „kvetoucího sadu SSSR“. Nezávislost ho ovšem připravila o tradiční odbytiště na východě a v současné době se jedná o nejchudší stát Evropy. V listopadu", "section_level": 2}, {"title": "Arménie.", "content": "Arménie je chudý vnitrozemský stát, který se snaží politické a", "section_level": 2}, {"title": "Ázerbájdžán.", "content": "Od Arménie a Gruzie se liší především tím, že disponuje ropnými zásobami. To z něj dělá bohatý stát – HDP na hlavu v paritě kupní síly je zde 2× vyšší než v Gruzii či Arménii. Politickou moc od roku 1993 drží rodina Alijevova. Do roku 2003 byl", "section_level": 2}, {"title": "Gruzie.", "content": "V Gruzii po pádu SSSR propukly nepokoje mezi Osety a Gruzínci a situaci vyřešil v roce 1995 až bývalý sovětský ministr zahraničí – gruzínec Eduard Ševarnadze, který se stal prezidentem země. V této funkci vydržel až do roku 2003, kdy proběhla tzv. růžová revoluce vedená budoucím prezidentem Michailem Saakašvilim. Terčem", "section_level": 2}, {"title": "Kazachstán.", "content": "V Kazachstánu již od roku 1990 vládne prezident Nursultan Nazarbajev.", "section_level": 2}, {"title": "Turkmenistán, Tádžikistán, Uzbekistán a Kyrgyzstán.", "content": "Charakteristickým znakem těchto států většinou je prezidentský politický systém, kde se hlava státu vyznačuje autoritativními prvky: např. Islom Karimov (vládne v Uzbekistánu", "section_level": 2}, {"title": "Ostalgie a kultura v postkomunismu.", "content": "S mentalitou a kulturou v postkomunistických zemích je spjat pojem ostalgie, který původně označoval stesk – nostalgii – Východních Němců (Ost-Deutschen) po některých aspektech života v bývalé NDR. Martin Franc ostalgii dále definuje jako „pozitivně zabarvený vztah k některému jevu z oblasti konzumu nebo přímo konzumnímu zboží spojovanému s érou zařazení země do takzvaného sovětského bloku“. Tento fenomén se tedy dá pozorovat i v dalších zemích bývalého východního bloku včetně dnešní České republiky. Konzumní seriálová a filmová zábava z let 1948 až 1989 se i po revoluci ukázala žádaným zbožím mezi českými diváky, zvláště poté, co se lidé v 90. letech s nástupem soukromých televizí nasytili americké produkce. Obzvlášť normalizační tvorba tak znovu začala nabývat na popularitě, hlavně u starší generace. Úspěch slavily estrády typu Televarieté a ideologicky podbarvené domácí seriály jako \"Byl jednou jeden dům\", \"Synové a dcery Jakuba skláře\", \"Žena za pultem\"", "section_level": 1}, {"title": "Demokratizace ve střední a východní Evropě.", "content": "Přechod komunistických režimů v demokratické se označuje jako třetí vlna demokracie. Proběhlo třemi způsoby; \"přerodem\", neboli „transformací“ (Maďarsko, Rusko, Bulharsko), „nahrazením“, odborně \"replacementem\" (Rumunsko, částečně NDR) a „proměnou“, čili \"transplacementem\" (Polsko, částečně Československo). Přerod (transformace) proběhla díky vládcům autoritativních států, dala by se tedy popsat jako demokratizace shora. Lidé u moci, tzv. elity, postupně likvidovali nedemokratický režim až do nastolení demokracie. Tento způsob změny režimu vyžadoval, aby vláda složená z reformátorů byla silnější než vnitřní opozice v komunistické straně. Transformace zpravidla probíhala klidně. Charakteristickým rysem přechodu k demokracii tímto způsobem je fakt, že bývalí vládci zůstali obvykle nepotrestáni, neboť se do jisté míry podíleli na procesu demokratizace a podařilo se jim si zajistit výhodné pozice v novém režimu. Nahrazení (replacement) se projevilo ve státech, ve kterých reformátoři z řad elit (z komunistické strany) buď neexistovali, nebo byli příliš slabí, aby ovlivnili politické dění. K demokratizaci tak došlo v okamžiku svržení vlády, které bylo způsobeno protesty obyvatelstva, jež představují důležitý politický stimul. Diktátory čekal téměř vždy trest. Jednalo se tak o přechod k demokracii řízený zdola. Proměna (transplacement) nastala ve státech, kde vláda rozhodla o mírné liberalizaci režimu. Liberalizace představovala uvolnění politických svobod, které však ještě nebyly ústavně zaručené. Tyto změny v důsledku vedly k posílení opozice, která využila mocenské vakuum k protestům. Komunistické vlády často následně využily represi k udržení pořádku, což vedlo k patové situaci, po které následovalo jednání obou stran. Jednání se účastnili umírnění reformátoři z komunistických stran a umírněná část opozice, která byla schopna kompromisu. Výsledkem byly často tzv. kulaté stoly, od kterých došlo k naplánování podoby volebního i politického systému v následujících letech. Komunistické elity zůstaly často nepotrestány, neboť si zajistili pomocí účelového navržení volebního systému reprezentaci v již demokraticky volených parlamentech.", "section_level": 1}, {"title": "Důvody demokratizace.", "content": "Demokratizace byla umožněna ztrátou legitimity komunistických režimů. Po vyčerpání ideologické legitimity nemohly tyto režimy podložit svou legitimitu ničím jiným, ani například ekonomickými úspěchy. V poslední fázi komunismu se v zemích", "section_level": 2}, {"title": "Průběh demokratizace.", "content": "Demokratizace probíhala postupně. Polsko inspirovalo a stimulovalo ostatní země, především Maďarsko a Československo. Ty se postupně přidávaly a proces se dále zrychloval. Rychlé a relativně snadné svržení komunismu vystřídal dlouhý a obtížný proces zavádění demokracie", "section_level": 2}, {"title": "Změny režimů.", "content": "Demokratizaci provázely také rozpady komunistických federací; rozpadlo se Československo, Sovětský svaz i Jugoslávie. Rozpady federací byly zapříčiněny", "section_level": 2}, {"title": "Politické strany v postkomunistických zemích.", "content": "Proces utváření nových politických stran po několika desetiletích komunistické vlády byl mimořádně riskantní a složitý. A výsledky těchto strukturálních změn nejsou všude stejné. Před rozpadem východního bloku byla veškerá moc koncentrována do rukou jediného subjektu – komunistické strany. Ostatní politické strany byly buď rozpuštěny, sloučeny s komunistickou stranou nebo tolerovány, ale s faktickou podřízeností vládnoucí straně. Rozdílné byly také osudy vládnoucích stran samotných poté, co jejich absolutní moc zanikla. V některých státech pouze ztratily svůj masový charakter, ale dále kontinuálně pokračovaly v činnosti (např. ČR), někde naopak došlo k pozastavení činnosti a stranu nahradila jinak nazvaná silně levicově zaměřená strana (případ Polska, NDR). Zvláštní kapitolou je následná transformace těchto vedoucích komunistických stran do subjektů, které mohou fungovat v rámci demokratického režimu. Přeměna komunistických stran probíhala po stránce ideologické, kdy se strany distancovaly od zločinů komunistických stran v nedemokratickém režimu. Změnila se často i jejich struktura, stanovy, značka i částečně obsazení. Důsledná transformace komunistické strany proběhla např. v Německu, kde se strana transformovala z původní PDS a dnes působí jako die Linke. Ne vždy se tomu tak ale stalo, což dokládá existence netransformované KSČM v České republice. Dalším východiskem byl vznik nacionalistických či nacionálně-populistických stran, jako tomu bylo v", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika v postkomunismu.", "content": "Přechod od plánovaného k tržnímu hospodářství a celková liberalizace jsou hlavními pilíři pro rozvoj ekonomiky v období postkomunismu. Vše směřovalo ke snaze vytvořit kapitalistickou společnost a celkové ekonomické transformaci. Téměř všechny státy, které se pustily do těchto ekonomických reforem, víceméně úspěšně směřovaly k systému volného trhu, který se s postupem času začal rozmáhat. Jedním z procesů, které v rámci nastolení nového systému hospodářství hojně probíhaly, je proces privatizace, což je proces opačný k procesu znárodňování, jenž byl typický právě pro komunismus. Jednalo se o hromadné přerozdělování majetku, jež byl v komunistické éře zabaven, zpět do rukou soukromých. Problémem však byl nedostatek právních opatření, a tak majetek velice často připadal do rukou vysoce postavených soukromníků, kteří využívali své moci nebo finančních prostředků. V Československu a Česku probíhala ve dvou formách – malé a velké, podle velikosti podniků, kterých se týkala. Metodou, která měla přispět k procesu velké privatizace v Československu, byla takzvaná kupónová privatizace. Spočívala v možnosti zakoupení kupónových knížek, díky nimž mohl každý občan investovat do akcií a získat tak zpět majetek znárodněný státem. „Cíl, který kuponové privatizaci její otcové vytyčili, tedy rozdělit socialistický státní majetek mezi občany, kuponová privatizace beze zbytku splnila.“ Důležitým krokem byla také změna struktury podniků. Typicky komunistickým modelem byla tzv. obrácená pyramida (velké množství velkých podniků a mizivé číslo podniků malých). Po převratu se systém struktury podniků změnil a místo převrácené pyramidy se začal uplatňovat model tzv. přesýpacích hodin (velký objem malých a velkých podniků). Pro postkomunismus je dále charakteristická ideologie neoliberalismu, jež povyšuje ekonomické myšlení a svobodný trh. Důraz klade na snižování úlohy státu v ekonomických záležitostech. Dalšími významnými pojmy, které patří do postkomunistického ekonomického systému, jsou deregulace, což je „omezování zásahů státu všude tam, kde by to mohlo ohrozit zisky soukromých firem“, diktát trhu neboli osvobození podnikání od vládních omezení anebo snižování nákladů na financování sociálních služeb, jako je například zdravotnictví nebo školství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Postkomunismus (někdy také postsocialismus) je období politických, ekonomických a sociálních změn po pádu komunistických režimů. Zároveň je to označení stavu států po rozpadu Sovětského bloku v roce 1989.", "tgt_summary": "„Postkommunismus“, häufig adjektivisch als „postkommunistisch“ gebraucht (von lat. \"post\" für „nach“, d. h. etwas „nach dem Kommunismus“), seltener auch in der Variante „Postsozialismus“ bzw. „postsozialistisch“, ist ein mehrdeutiger Begriff, der sowohl in der medialen Berichterstattung, der politischen Auseinandersetzung als auch im wissenschaftlichen Diskurs verwendet wird. Er hat mehrere, oft nicht deutlich voneinander zu trennende Dimensionen:", "id": 2376499} {"src_title": "Resveratrol", "tgt_title": "Resveratrol", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Resveratrol není běžnou rostlinnou látkou, nicméně vyskytuje se u poměrně širokého spektra různých druhů zeleniny a ovoce. Byl nalezen ve slupkách a jadérkách modré révy vinné (\"Vitis vinifera\"), arašídech (\"Arachis hypogaea\"), slupkách a jadérkách černého rybízu, v borůvkách, v moruších (odrůdy s tmavšími plody), v kakau, v kořenu křídlatky kopinaté (\"Polygonum cuspidatum\"; extrakt z této rostliny se označuje jako cholikan) a ve slupkách grapefruitu (\"Citrus paradisis\"). Litr červeného vína obsahuje asi 0,2 až 5,8 mg resveratrolu v závislosti na odrůdě. Bílé víno obsahuje resveratrolu méně, důvodem je zřejmě kratší doba lisování a tedy kontaktu mezi slupkou a dužninou hroznu.", "section_level": 1}, {"title": "Účinky.", "content": "Předpokládá se, že díky své schopnosti blokovat androgenní receptory má pozitivní vliv na prevenci rakoviny prostaty, ale chybí klinické důkazy. Nedávné články ve významných vědeckých časopisech uvádí i schopnost resveratrolu aktivovat sirtuin SIRT1 a tím například upravovat krevní tlak, modulovat imunitní systém a energetický metabolismus. Účinky resveratrolu byly dále prokázány \"in vitro,\" tj. v laboratoři, na některých virech. U většiny testovaných virů má resveratrol inhibiční účinek na jejich replikaci. Tento účinek byl prokázán u lidských herpesvirů (HSV-1, 2), chřipkových virů, cytomegaloviru, viru Epstein-Barrové a některých živočišných virů (např. u viru způsobujícího Africký mor prasat inhibuje replikaci z 98-100%). Bohužel na některé viry má resveratrol stimulační účinek, např. na lidský virus hepatitidy C. Resveratrol je velmi kontroverzní léčivou látkou a některé studie, které jeho účinnost vyvrací, jsou emocionálně označovány jako „hřebíky do rakve“ resveratrolu. Podle takových průzkumů resveratol nesnižuje počet úmrtí, ani zánětlivých onemocnění, ani infarktů, mozkových příhod či nádorů. Celá záležitost je také zatížena podezřením z vědeckého podvodu, který měl spáchat odborník na resveratrol profesor Das. Skupina vědců v Polsku prokázala, že je-li resveratrol podáván současně s některými prvky, např. měď, zinek, tak u laboratorních potkanů dochází k závažnému snižování aktivity enzymů (katalázy, glutathion peroxidázy), které brání peroxidaci buněčných membrán. To v konečném důsledku vedlo ke zvýšení výskytu nádorů u testované skupiny potkanů, která byla vystavena účinkům karcinogenu, oproti kontrolní skupině potkanů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Resveratrol je přírodní antioxidant, polyfenol a derivát stilbenu vyskytující se v těle některých rostlin. Přisuzují se mu léčivé účinky na řadu onemocnění. Záležitost je nicméně kontroverzní a zatímco některé odborné publikace tyto účinky spíše zpochybňují, jiné s ní pracují jako s faktem a dokládají je vědeckými výsledky. Látka se pro své údajné antioxidační a antibakteriální účinky používá jako součást volně prodejných doplňků stravy.", "tgt_summary": "Resveratrol ist eine organische Verbindung mit der Summenformel CHO aus der Gruppe der Polyphenole. Es zählt zu den Phytoalexinen mit antioxidativen Eigenschaften.", "id": 1081688} {"src_title": "John Carradine", "tgt_title": "John Carradine", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "John Carradine se narodil jako Richmond Reed Carradine 5. února 1906 v newyorském obvodu Manhattan do rodiny Williama Reeda Carradina a jeho manželky, doktorky Genevieve Winifred, rozené Richmondové. Jeho rodina byla převážně irského původu a žila střídavě v newyorských čtvrtích Kingston a Peekskill. William Reed Carradine zemřel na TBC v roce 1908, kdy byly jeho synovi dva roky. Genevieve Winifred se krátce po manželově smrti znovu vdala.John Carradine, tehdy ještě Richmond Reed Caradine, navštěvoval soukromou školu Episcopal Academy v Pensylvánii, kde si údajně vytříbil svoji dobrou paměť, když se musel za trest nazpaměť naučit modlitby. Podle jeho syna, Davida, John odešel ze školy když mu bylo čtrnáct let a až později začal studovat sochařství ve Filadelfii. Žil se strýcem Peterem Carradinem a později si našel práci ve filmových archivech newyorské veřejné knihovny. Sochařství se učil u sochaře Daniela Chestera Frenche, který roku 1920 vytvořil 170 tun vážící sochu Abrahama Lincolna, která stojí ve Washingtonu D.C. Poté cestoval na vlastní pěst a živil se prodejem svých vlastních maleb, načež byl zatčen za tuláctví. Během následného pobytu ve vězení mu ostatní vězni zlomili nos, který měl zdeformovaný až do konce života. David Carradine řekl, že jeho otec John se rozhodl stát hercem ve chvíli, kdy viděl hru \"Kupec benátský\" když mu bylo jedenáct let. Divadelní debut Johna Carradina přišel v roce 1925 v New Orleans ve hře \"Dáma s kaméliemi\". Později začal pracovat jako scénograf pro Cecila B. DeMilla, avšak v této práci dlouho nevydržel a DeMille ho pak zaměstnal pro hlasové přenosy.", "section_level": 2}, {"title": "Čtyři manželství.", "content": "Carradine byl ženatý celkem čtyřikrát, poprvé se oženil v roce 1935 s Ardanelle Abigail McCoolovou (1911–1989). Ta již měla z předchozího vztahu syna Bruce, kterého John později adoptoval, a svému manželovi porodila syna Johna Artura, později známého jako Davida Carradina. Sám John plánoval velkou rodinu, avšak Abigail pokaždé tajně šla na interrupci, až po sérii umělých potratů už nemohla mít děti. Již tři roky po uzavření sňatku Abigail zažádala o rozvod, manželi ale zůstali až do roku 1944. Když se John s Ardanelle Abigail rozvádělo, bylo jejich společnému synovi sedm let a aby se John vyhnul soudu o výživném, odstěhoval se do Kalifornie. Následovaly soudní bitvy mezi ex-manželi, kde se soudili o syna, výživné i majetek. Sám syn David nakonec Johna následoval do New Yorku, kde vystřídal mnoho škol i nápravných zařízení. Bezprostředně po rozvodu s první manželkou se ještě toho roku John oženil s o patnáct let mladší herečkou Soniou Sorelovou (1921–2004), se kterou se objevil například ve filmu \"Bluebeard\" z roku 1944. Z toho manželství vzešli tři synové: Christopher, Keith a Robert. V roce 1957 ale opět přišel rozvod a boje o opatrovnictví, což vyústilo v to, že byli jejich tři synové umístěni do ústavu pro zneužívané děti. Sám Keith Carradine řekl: „Bylo to jako být ve vězení. V oknech byly mříže a my jsme směli své rodiče vidět jen přes skleněné dveře. Bylo to smutné.“ John nakonec získal všechny své syny do opatrovnictví a Sonia nesměla své děti vidět po dalších osm let. Robert Carradine později prohlásil, že byl vychováván hlavně Johnovou třetí manželkou a nevlastní matkou Doris Rich Grimshaw a když se na jednom večírku objevila jeho skutečná matka, Sonia, musel ho bratr Robert přesvědčovat, že ona je jejich skutečná matka. John Carradine si vzal Doris Grimshawovou (1919–1971) v roce 1957 a zatímco on přivedl do rodiny své čtyři syny, Doris měla z dřívějšího vztahu syna Dalea. Toto manželství vydrželo poměrně dlouho a skončilo Dorisinou smrtí v roce 1971. Zemřela při požáru svého bytu v Kalifornii, kdy oheň údajně způsobila cigareta. Nicméně, v té době již pár žil samostatně a o čtyři roky později se John počtvrté a naposledy oženil a to s Emily Cisnerosovou. Ta jej nakonec přežila a manželství skončilo Johnovou smrtí.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "John Carradine zemřel 27. listopadu 1988 v nemocnici v italském Miláně na selhání orgánů jako dvaaosmdesátiletý. Zemřel ve společnosti synů Davida a Keitha, kteří později prohlásili, že jeho poslední slova zněla: „Milán – to je krásné místo pro smrt.“", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "John Carradine se poprvé na filmových plátnech objevil v roce 1930 ve snímcích \"Bright Lights\" a \"Tol'able David\". Nadále se Carradine objevoval především ve vedlejších rolích, jednalo se o filmy jako například \"Ve znamení kříže\" (1932), \"Neviditelný muž\" (1933), \"Černá kočka\" (1934) nebo \"Kleopatra\" (1934). Ve filmu \"Morning Glory\" z roku 1933 se objevil po boku Katharine Hepburnové. Roku 1935 si dokonce zahrál vedlejší roli ve snímku \"Bídníci\". Ve filmech se Carradine objevoval hlavně s herečkami Zasu Pitts, Lorettou Young a hercem C. Aubreym Smithem. Po boku Katharine Hepburnové se objevil i ve snímku Marie Stuartovna jako David Rizzio. Roku 1985 získal cenu Daytime Emmy na svůj výkon excentrického starého muže, žijícího vedle železničních kolejí v Young People's Special \"Umbrella Jack\". John Carradine aktivně hrál od roku 1930 až do roku 1988. Jeho poslední rolí byla scéna ve filmu \"Pochována zaživa\", která byla natočena dva krátce před jeho smrtí, avšak film měl premiéru až po Johnově smrti: v roce 1990. V roce 1986 pak hrál ve filmu \"Kletba Halloweenu\", avšak film byl uveden až dlouho po jeho smrti: v roce 1995. Carradine se často objevoval v roli excentrických, šílených, nebo pomatených postav hororových snímků a byl označován i jako „hvězda poloviny 40. let“.", "section_level": 1}], "src_summary": "John Carradine (rodným jménem Richmond Reed Carradine; 5. února 1906, Greenwich Village, Manhattan, New York, USA – 27. listopadu 1988, Milán, Itálie) byl americký filmový a divadelní herec, který se proslavil především díky rolím v hororových filmech a westernech. Jako herec patří k těm vůbec nejplodnějším v historii Hollywoodu: objevil se ve více než 450 filmech, i když dochovaných jich je „pouze“ 225. Má též hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy. ", "tgt_summary": "John Carradine (* 5. Februar 1906 in Greenwich Village, New York City; † 27. November 1988 in Mailand, Italien; eigentlich \"Richmond Reed Carradine\") war ein US-amerikanischer Schauspieler. Wegen seiner 50-jährigen Hollywoodkarriere zählt er zu den Schauspielern mit den meisten im Abspann erwähnten Filmauftritten, wobei er meist Nebenrollen an den Seiten der großen Stars spielte. Viele Male arbeitete er mit den Regisseuren John Ford und Cecil B. DeMille zusammen. John Carradine war der Vater der Schauspieler David, Keith und Robert Carradine.", "id": 2014488} {"src_title": "Papillon", "tgt_title": "Kontinentaler Zwergspaniel", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Za zemi původu plemene Malý kontinentální španěl byly stanoveny Francie a Belgie. Ve francouzštině se tohle plemeno nazývá \"epagneul\", což znamená španěl. První vyobrazení podobného španěla je známo z fresky Ambrogia Giotta v kostele v Assisi z roku 1290. Na obrazech je pes vyobrazen jako pes malého vzrůstu, barvou i stavbou těla, osrstěním i nesením ocasu jednoznačně podobný dnešním phalénům. V Itálii tenhle pejsek patřil neodmyslitelně ke šlechtě a dvoru. Odtud se s největší pravděpodobností rozšiřoval dále. Itálie se tedy považuje za kolébku těchto španělů. Historická díla zabývající se loveckou kynologií uvádějí, že byl v Itálii původně chován jako lovecký slídič na koroptve, křepelky i zajíce. Pro tuhle práci byl však příliš malý, a tak se dostal z psinců do stavení a získal si oblibu urozených dam. Další ze sérií obrazů jsou obrazy od malíře Sasetta ze Sieny (1392-1450) nazvané \"Život svatého Antonína\", kde je opět vyobrazen pes podobný dnešním phalénům. Podobně sochař Verocchio (1436-1488) několikrát ve svých dílech představuje tohoto malého psa. Velkým přítelem plemena byl i Tizian, který tyto psy namaloval jak u známé vévodkyně Eleonory Gonzagy Urbinské, tak i u pozapomenuté, nahé Venuše Urbinské. Od roku 1540 se začínají španělé objevovat na obrazech francouzských umělců. Nejprve na obraze dcery Marguerity de Valois od malíře Cloueta. Po létech se opět jedna z princezen, Marie Medicejská, vdává za Jindřicha IV. Svatební obraz, jenž byl dílem Rubense, ji znázorňuje společně s jejím španělem, stejně se jeho portrét objevuje na obraze Narození Ludvíka XIII. I známí psíci Inez a Mimi neméně známé madame Pompadour byli nepochybně předchůdci dnešních phalénů. Později se dcera Marie Terezie, královna Marie Antoinetta, ani na chvíli neodloučila od svého trpasličího španěla. Tři sta let, až do francouzské revoluce, byli trpasličí španělé neodmyslitelným doplňkem francouzských králů. Ve Švýcarsku je první zmínka o papillonovi datovaná rokem 1564. Tehdy Tobias Stimmer namaloval ženu Jacoba Schwytzera,v jejímž náručí byl pes větší velikosti, ale typem a hnědobílou barvou odpovídající dnešnímu trpasličímu španělovi. Jedním z nejhezčích obrazů, kde je tento salonní pes znázorněn, je Antoin Pesne, který v roce 1740 namaloval pruskou královnu Sophii Dorotheu. V rakouském Schönbrunnu, slavném sídle císařovny Marie Terezie, najdeme její portrét s manželem, dětmi a s hrajícími si dvěma trpasličími španěly. Po francouzské revoluci došlo k útlaku šlechty a současně bylo téměř dokonáno vymření trpasličích španělů. Teprve na konci 19. století se někteří nadšenci ve Francii a Belgii zabývali záchranou plemene a začali rozvíjet jeho cílený chov. Standard plemene byl písemně poprvé předložen v roce 1905. V první polovině 20. století se organizovaný chov papillonů uskutečňoval pouze v Belgii a Francii. Až ve dvacátých létech byli první, velmi typičtí představitelé, importovaní do Anglie. Tato linie zde založila prakticky celý, dnes velmi úspěšný a pravděpodobně nejrozšířenější chov papillonů. Po druhé světové válce se papillon rozšířil prakticky do celého světa. V bývalém Československu, ale převážně na území Čech, začal chov papillonů v roce 1985. Prvního papillona importoval z Anglie p. Goliáš z Ratenic a byla jí fena Crisayne of Golden Girl of Ringlands z nejuznávanějšího chovu v Anglii. Fena bohužel při prvním porodu uhynula a v chovu působil pak pouze syn Crisayne – Amigo Aldajan. V červnu 1985 dovezla paní Hana Holá typickou černobílou fenu s lysinkou – Donnu Rositu Fleur de Lis z dánského chovu paní Lis Sharwany. V roce 1986 byl do Československa dovezen Mimarton Quixotic of Ringlands pana Goliáše. Chovatelská činnost byla zastřešena Exotic klubem a později v roce 1994 Klubem chovatelů málopočetných plemen. V roce 2010 byl založen Klub Malého kontinentálního španěla ČR.", "section_level": 1}, {"title": "Papillon a phaléne.", "content": "V dřívější době měli všichni trpasličí španělé bezvýhradně zavěšené ušní boltce. Až od roku 1700 se začínají objevovat malby znázorňující tohoto psíka, ale již se vzpřímenýma ušima. Je velmi pravděpodobné, že právě v té době začal chov papillonů s velkýma, šikmo do stran postavenýma ušima, které připomínají křídla motýla. Původně nebyl velký rozdíl mezi papillonem a phalénem a do roku 1969 bylo křížení obou variet povoleno. Poté až do roku 1984 byl vydán zákaz FCI nakolik se nerodili jenom phaléni a papilloni, ale i psi s bočně odstávajícíma ušima či ušima vztyčenýma, ale s překlopenou špičkou. Opětovné povolení obou variet bylo FCI povoleno v roce 1984.", "section_level": 2}, {"title": "Standard plemene.", "content": "Malý kontinentální španěl je pes s normální harmonickou stavbou těla, dlouhosrstý, s mírně delším čenichem, který je kratší než lebka. Španěl je živý, půvabný, a přesto silný, s hrdým chováním a nenuceným a elegantním pohybem. Tělo je o něco delší než vyšší. Hlava je v poměru k tělu normálních proporcí a poměrně lehčí a kratší než u velkých a středních španělů. Lebka nesmí být z profilu příliš oblá. Čenich je kratší než lebka, jemný, špicatý a z boku nepříliš vykrojený, není zdvižený. Nosní hřbet je rovný a navazuje na lebku se značně zdůrazněným stopem. Ušní boltce jsou tenké, ale pevné. U obou variet (papillon i phalén) se nesmí chrupavka při pohmatu rukou směrem ke špičce ztenčovat. Uši jsou nasazeny dosti vzadu na hlavě, s dostatečným odstupem od sebe tak, aby byl dobře viditelný lehce zaoblený tvar lebky. Uši phaléna jsou v klidu nasazeny zřetelně výš než je linie očí, visící, a přesto velmi pohyblivé. Jsou pokryty zvlněnou srstí, která bývá mnohdy velmi dlouhá a dodává psovi hezký vzhled. Uši papillona jsou vysoko nasazeny s dobře rozevřenými boltci, směřujícími šikmo do stran. Vnitřní středová linie boltce tvoří úhel asi 45 stupňů horizontálně. Ucho nesmí stát kolmo a jakkoli se podobat uchu špice. Vnitřní stranu boltce pokrývá jemná, lehce zvlněná srst, z níž ta nejdelší mírně přesahuje okraj ucha. Vnější strana ucha je silně pokryta dlouhou srstí, která podél okraje vytváří výrazné třásně. Osrstění španěla je lesklé, bohatá srst bez podsady je lehce zvlněná, ne však kudrnatá!, nepříliš měkká, spíše pružná s hedvábným leskem. Vlas je tenký, lehce zvlněný a ploše ukořeněný. Srst je krátká na obličeji a mozkovně a na přední straně končetin, středně dlouhá na těle. Na krku tvoří dlouhá srst límec a bohatou náprsenku přecházející na hruď. Na uších a na zadní straně předních končetin tvoří srst dlouhé praporce. Velmi dlouhá srst na zadní straně stehen tvoří lehce zvlněné, poddajné kalhoty. Srst mezi prsty je jemná, zdůrazňuje štíhlost tlapky a opticky ji prodlužuje. U malého kontinentálního španěla jsou povoleny všechny barvy na bílém podkladě. Na trupu a končetinách musí bílá barva v poměru k ostatním převládat. Žádoucí je bílá, více, či méně široká lysina na hlavě. Obě variety mají nádherný volný pohyb, který působí hrdým dojmem s elegantním krokem.", "section_level": 1}, {"title": "Povaha papillona.", "content": "Hlavní črtou papilloní povahy je ohromná vitalita, radost ze života, hravost a zároveň jde o citlivé zvířátko, které se dokáže vcítit do nálady svého majitele a jeho rodiny a sdílí s rodinou nejenom radost, ale i smutek. Papillon je kontaktní zvířátko, je velmi milé, otevřené a díky vysoké inteligenci se velice rychle učí, čemuž pomáhá i vrozená zvědavost. Papillon je velmi společensky založený, potřebuje být milován a v blízkém kontaktu se svou rodinou. Miluje pozornost a má rád děti a je s nimi ochotný provádět jakoukoliv šaškárnu. Ale jako většina malých plemen velice těžce nese hrubé zacházení, necitlivou manipulaci velmi malých dětí. Papillon se správnou povahou není agresivní ani bázlivý, je inteligentní, zvídavý, temperamentní a milující pohyb.", "section_level": 1}, {"title": "Péče o zevnějšek.", "content": "Papillon není příliš náročný na úpravu zevnějšku. Od jara do podzimu koupeme dle potřeby, ale ne častěji než jednou za měsíc, od prosince do března koupeme jenom jestli je to nezbytně nutné. Koupáním srst odmastíme a ta ztratí přirozenou impregnaci, která chrání psa proti prochladnutí. U papillona, kterého nechrání před nepřízní počasí podsada, je i tato přirozená mastná ochrana srsti přínosem. Na koupání používáme kvalitní šampóny s přídavkem kondicionéru nebo po vykoupání použijeme přípravek pro snadné rozčesání. Zvykneme-li štěňátko na denní péči o srst, stačí dospělého papillona pročesat tak 1-2x týdně. Pozornost věnujeme pouze praporcům těsně za ušima, které jsou velmi jemné a mají sklony plstnatět. Papillon nevyžaduje střihovou úpravu ani žádné pudry. Vadí-li nám srst mezi prsty, můžeme ji zespodu lehce přistřihnout. Nesmíme však ostříhat srst, která roste zvnějšku a přesahuje drápy – ta dotváří standardem požadovanou zaječí tlapku. Protože má papillon srst bez podsady, srst velice rychle promokne až na kůži a v chladném počasí hrozí prochladnutí, je vhodné pejska obléct do nepromokavé pláštěnky nebo v případě nízkých teplot do teplého kabátku. Pravidelnou pozornost stejně jako u jiných plemen věnujeme očím, zubům, uším a drápům.", "section_level": 1}, {"title": "Zdraví papillona.", "content": "Plemeno Malý kontinentální španěl se všeobecně řadí mezi plemena, která nejsou větší měrou zatížena závažnými genetickými onemocněními. Sledování zdraví jedinců chovaných v České republice je nedílnou součástí zvyšování kvality chovu v rámci chovných jedinců. Proto již většina chovatelů testuje své jedince na dědičné onemocnění: PRA, DOV, PL a další.", "section_level": 1}, {"title": "Výchova a sporty.", "content": "Papillona lze vychovávat a cvičit po dobrém a pozitivními metodami. Hrubým chováním, křikem nic nedocílíme. Právě naopak. Nejčastěji provozovanou sportovní disciplínou s papillony je agility. Papillony lze vidět i v jiných oblastech sportu: obedience, dogdancing, coursing, flyball, stopování atd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Papillon je francouzské psí plemeno, jehož název by se v češtině dal přeložit jako \"motýlek\" kvůli svým uším, které jsou jeho výrazným znakem.", "tgt_summary": "Der Kontinentale Zwergspaniel (ursprünglich \"\") ist eine von der FCI anerkannte Hunderasse aus Frankreich und Belgien (FCI-Gruppe 9, Sektion 9, Standard Nr. 77). Neben der Rasse selbst bezeichnet die FCI auch die Sektion, zu der neben dieser Rasse noch der (vorläufig angenommene) Russkiy Toy gehört, mit dem Namen \"Kontinentaler Zwergspaniel\". ", "id": 570873} {"src_title": "Filip III. Dobrý", "tgt_title": "Philipp III. (Burgund)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Filip se narodil jako čtvrté z osmi dětí Markétě Bavorské a jejímu manželovi, hraběti Janu I. z Nevers. Roku 1404 se Filipův otec stal burgundským vévodou a 28. ledna 1405 byl Filipovi udělen titul hraběte z Charolais. Pravděpodobně ve stejném roce byl dohodnut jeho sňatek s Michaleou z Valois (1395–1422), dcerou francouzského krále Karla VI. a jeho manželky Isabely. Svatba se uskutečnila o čtyři roky později, v roce 1409. Po Michaelině smrti se Filip oženil ještě dvakrát, 30. listopadu 1424 s Bonou z Artois a 7. ledna 1430 s Isabelou Portugalskou. U příležitosti svého posledního sňatku založil rytířský řád zlatého rouna. Filip plánoval i i vlastní křížovou výpravu k osvobození Jeruzaléma, za účelem jejích příprav vyslal svého rádce, komořího a prvního kráječe Bertrandona de la Broquière jako špeha na cestu do Svaté Země a Turecka, ze které se vrátil roku 1433. Výprava nakonec uskutečněna nebyla a to i pro odrazující Bertrandonovu zprávu z cesty. Filip v průběhu své vlády razantně rozšířil burgundská panství koupí Namuru a Lucemburska, zděděním Brabantska a Limburska, jakož i ziskem Henegavska, Holandska, Fríska a Zélandu. Byl pohřben v kartouze v Champmolu.", "section_level": 1}, {"title": "Účast na stoleté válce.", "content": "Po zavraždění svého otce roku 1419 se Filip stal vévodou burgundským. Z otcovy smrti obvinil svého švagra dauphina Karla a postavil se na stranu Jindřicha V. Anglického ve třetí etapě stoleté války. Roku 1420 dobyla spojená vojska Filipa a Angličanů na dauphinovi Montereau-Fault-Yonne, kde bylo drženo jeho tělo, teprve následně mohl být uskutečně řádný pohřeb Jana Nebojácného. Téhož roku se podílel na uzavření smlouvy z Troyes, v níž jako smluvní strany vystupoval právě Filip, dále francouzský král Karel VI. a anglický král Jindřich V., dohoda ustanovovala Jindřicha a jeho potomky jako výhradní dědice Karla VI. a vyděďovala dauphina Karla. Na základě smlouvy z Troyes měla vzniknout anglicko-francouzská personální unie. Roku 1430 zajala Filipova vojska Johanku z Arku a předala ji Angličanům. V roce 1435 však Filip uzavřel spojenectví se svým bývalým protivníkem, nyní již králem Karlem VII. Ani tato aliance však nevydržela dlouho a roku 1440 Filip podpořil Karlova syna a následníka Ludvíka v jeho povstání proti otci.", "section_level": 2}], "src_summary": "Filip III. Dobrý (31. července 1396, Dijon – 15. června 1467, Bruggy) byl burgundským, brabantským a lucemburským vévodou, hrabětem flanderským, burgundským, holandským i zeelandským a zakladatelem Řádu zlatého rouna. Pocházel z mladší větve rodu Valois.", "tgt_summary": "Philipp der Gute,, (* 31. Juli 1396 in Dijon; † 15. Juni 1467 in Brügge), war vom 10. September 1419 bis zu seinem Tod Herzog von Burgund aus der burgundischen Seitenlinie des Hauses Valois, Sohn von Herzog Johann Ohnefurcht (\"Jean sans peur\") und der Margarete von Bayern. Seine historische Bedeutung liegt in erster Linie darin, dass er unter seiner Herrschaft verschiedene Grafschaften und Herzogtümer vereinte, aus denen später die Niederlande, Belgien und Luxemburg hervorgingen.", "id": 938886} {"src_title": "Dětská úmrtnost", "tgt_title": "Kindersterblichkeit", "src_document": [{"title": "Příčiny dětské úmrtnosti.", "content": "Podle UNICEF je většina úmrtí dětí (70 % v rozvojových zemích) způsobena jednou z následujících pěti příčin nebo jejich kombinacemi: Dvěma třetinám úmrtí dětí je možné předejít. Podvýživa, nedostatek nezávadné pitné vody a hygienických zařízení přispívá k polovině všech úmrtí dětí. Výzkum a zkušenosti ukazují, že většina dětí, které umírají každým rokem by mohla být zachráněna pomocí technicky nenáročných, důkazy podložených a cenově výhodných opatření jako třeba vakcíny, antibiotika, dětská výživa, moskytiéry, zlepšená zdravotní péče o matky a lepší technika kojení a terapie ústní rehydratace.", "section_level": 1}, {"title": "Míra dětské úmrtnosti.", "content": "Míra úmrtnosti dětí do pěti let věku nebo míra dětské úmrtnosti je počet dětí, které zemřou do pěti let věku na 1 000 porodů živých dětí. V roce 2006 činil světový průměr 72 dětí (7,2 %). Průměr v rozvojových zemích byl 79 dětí (což je pokles ze 103 v roce 1990), zatímco průměr v industrializovaných zemích je 6 (pokles z 10 v roce 1990). Jedno ze šesti dětí v Subsaharské Africe zemře před svými pátými narozeninami. Největší pokrok v letech 1990–2006 byl v Latinské Americe a Karibiku, kde se míra dětské úmrtnosti snížila o 50 %. Dítě ve Sierra Leoně, která má nejvyšší míru dětské úmrtnosti na světě (270), má stokrát vyšší pravděpodobnost, že zemře než dítě, které se narodí ve Švédsku (míra úmrtnosti 3).", "section_level": 1}, {"title": "Nejvyšší míry na světě.", "content": "Česká republika je klasifikována v měřítku \"dětské úmrtnosti\" mezi 10 nejlépe hodnocenými státy světa. V roce 2006 bylo 41 zemí ve kterých zemřelo nejméně 10 % dětí do věku pěti let. Všechny až na tři byly v Africe. Deset zemí ze 41 mělo vyšší míru dětské úmrtnosti než v roce 1990 a čtyři na tom byly stejně. Mezi 20 nejhorších patří :", "section_level": 1}], "src_summary": "Dětská úmrtnost se týká kojenců nebo dětí do pěti let věku. Okolo 26 000 dětí umírá každým dnem, převážně z důvodů, kterým lze předejít. V roce 2006 zemřelo 9,7 milionů dětí do pěti let věku, což představuje 60 % pokles od roku 1960. Asi k polovině dětské úmrtnosti dochází v Africe. Přibližně 60 zemí tvoří 94 % úmrtí dětí do pěti let věku. ", "tgt_summary": "Kindersterblichkeit beziffert den Anteil der Kinder, die im Zeitraum der ersten fünf Lebensjahre sterben, bezogen auf 1000 Lebendgeburten. Die Sterblichkeit im ersten Lebensjahr bezeichnet man als Säuglingssterblichkeit. Laut UNICEF ist Mangelernährung die Hauptursache für Kindersterblichkeit. ", "id": 166127} {"src_title": "Kaf (písmeno)", "tgt_title": "Kaph", "src_document": [{"title": "Čtení a psaní.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hebrejština.", "content": "Kaf se může číst dvěma způsoby: Kaf i chaf jsou ve své základní i koncové podobě považovány za totéž písmeno; dageš či jiné vokalizační značky mají při abecedním řazení sekundární řadicí platnost. Pokud se kaf vyskytne na konci slova, má takzvanou \"sofit\" (=koncovou) podobu ך. Nenásleduje-li po koncovém chaf samohláska, přidá se k němu vokalizační značka ševa, ačkoli u jiných písmen se na konci slova zpravidla ševa nezapisuje. Ševa nebo kamac připojený ke koncovému chaf se obvykle nezapisuje pod písmeno, ale dovnitř písmene, na stejné místo jako dageš.", "section_level": 2}, {"title": "Jidiš.", "content": "V jidiš slovech se kaf vyslovuje zásadně jako neznělá velární frikativa [x]. S plozivní výslovností [k] se lze setkat u slov přejatých z hebrejštiny nebo aramejštiny, kde zůstal zachován původní pravopis. V písmu se tyto dvě varianty rozlišují buď dagešem pro označení plozivní výslovnosti (kaf), nebo se naopak užívá rafe pro označení výslovnosti frikativní (chaf). Chaf na konci slova přijímá koncovou grafickou podobu (ך), ševa se do něj obvykle nevpisuje. Koncové kaf (plozivní), které je i v hebrejštině poměrně vzácné, se v jidiš prakticky nevyskytuje. Kaf a chaf jsou považována za samostatná písmena a v abecedním řazení má jejich rozlišení primární řadicí platnost.", "section_level": 2}, {"title": "Prezentace v počítači.", "content": "Kromě základní a koncové podoby písmene mají pozici v Unicode přidělenu i některé další varianty: Oproti tomu koncové chaf s vepsaným ševa nebo kamacem samostatné pozice přiděleny nemají, lze je vytvořit jako kombinaci prostého chaf a příslušné vokalizační značky.", "section_level": 1}, {"title": "Číselný význam.", "content": "V hebrejském systému číslic má כ číselný význam 20. Koncové formě ך je přiřazena hodnota 500, často se však v praxi nahrazuje spojením ת״ק. Plná gematrická hodnota písmene kaf/chaf (כף) je 100.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kaf, případně chaf (symbol כ, ך) (hebrejsky כָּף,כף) je jedenácté písmeno hebrejské abecedy. Jeho ekvivalentem ve fénickém písmu je . ", "tgt_summary": "Kaph (כף) oder Kaf ist der elfte Buchstabe im Hebräischen Alphabet. Er hat den Zahlenwert 20. Im modernen Iwrit wird Kaph am Silbenanfang nach Konsonant und am Wortanfang als [k] gesprochen (in punktierter Schreibweise mit einem Punkt (Dagesch) in der Mitte des Buchstabens dargestellt), in allen anderen Fällen als [x], ähnlich dem deutschen ch in \"Bach\". ", "id": 2368192} {"src_title": "Vav", "tgt_title": "Waw (Hebräisch)", "src_document": [{"title": "Užití v hebrejštině.", "content": "Písmeno vav má v moderní hebrejštině několik funkcí: Ve spisovné moderní hebrejštině se samohláska cholam vyslovuje jako [o], kubuc a šuruk jako [u]; dialekty mají často výslovnost odlišnou. Vav ve spojení s vokalizací šuruk je jediná samohláska, která může stát na začátku slova, aniž by jí předcházela zapsaná souhláska. Ve výslovnosti se pak takovému šuruku obvykle předřazuje ráz.", "section_level": 1}, {"title": "Užití v jidiš.", "content": "V jidiš označuje samostatné písmeno vav samohlásku [ʊ], v dialektech někdy vyslovovanou jako [ɪ]. Vyskytuje se také jako součást spřežek „zdvojené vav“ (װ), označující souhlásku [v], a „vav jod“ (ױ), označující dvojhlásku [ɔɪ̯]. Vyskytne-li se ve slově vav a zdvojené vav vedle sebe, odliší se vav označující samohlásku buď vokalizací šuruk (וּװ, װוּ) nebo se samohláskovému vav předřadí nevyslovovaný alef (װאו, אוװ). Na rozdíl od hebrejštiny nemůže v jidiš slovech stát samohláskové vav nikdy na začátku slova; začíná-li slovo samohláskou [ʊ], zapíše se jako alef vav (או).", "section_level": 1}, {"title": "Užití v ladinu.", "content": "V jazyce ladino označuje písmeno vav samohlásku [o] nebo [u]. Sémanticky se jedná o dva různé významy, které se však v písmu nijak nerozlišují a je potřeba je dovodit podle kontextu. Na rozdíl od hebrejštiny nemůže v ladino slovech vav nikdy stát na začátku slova; začíná-li slovo samohláskou [o] nebo [u], zapíše se jako alef vav (או).", "section_level": 1}, {"title": "Číselný význam.", "content": "V systému hebrejských číslic má číselný význam 6.", "section_level": 1}, {"title": "Přerušené vav.", "content": "V tradičně psaném svitku Tóry se ve verši zapisuje písmeno vav v posledním slově s uprostřed přerušenou svislou čarou. Podle rabínského výkladu tím má být zdůrazněna souvislost mezi (zapsaným) slovem „šalom“ a naznačeným významem „šalem“ (= úplný). Jinde se tato podoba vav neužívá a v Unicodu nemá samostatnou pozici.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vav (symbol ו) (hebrejsky, ) je šesté písmeno hebrejské abecedy. Jeho ekvivalentem ve fénické abecedě je . Samotné slovo vav znamená v hebrejštině „hák”, ovšem protože vychází z jodu, který symbolizuje Boha a je základem všech hebrejských písmen je vav spojnicí mezi člověkem a bohem, čili může být vykládán jako cesta, člověk, nekonečnost atp.", "tgt_summary": "Waw () ist der sechste Buchstabe des Hebräischen Alphabets. Er hat den Zahlenwert 6. Der am nächsten verwandte Buchstabe im lateinischen Alphabet ist das „W“.", "id": 59729} {"src_title": "Pe (písmeno)", "tgt_title": "Pe", "src_document": [{"title": "V hebrejštině.", "content": "V moderní hebrejštině se čte dvěma způsoby: Vyskytne-li se pe na konci slova, dostává grafickou podobu ף a vyslovuje se vždy jako [f]. Pokud je třeba zapsat na konci slova vyslovované [p] (v transkripcích cizích jmen nebo v přejatých slovech), píše se běžné פ. Bez ohledu na výslovnost je pe/fe včetně jeho koncové podoby považováno za jedno písmeno a takto řazeno ve slovnících.", "section_level": 1}, {"title": "V jidiš.", "content": "Stejně jako v hebrejštině může označovat hlásku [p] nebo [f], je však v každém z těchto významů považována za samostatné písmeno a při abecedním řazení má toto rozlišení primární řadicí platnost ([p] se řadí před [f]). Grafické rozlišení se provádí pomocí značky dageš pro [p] a značky rafe pro [f]. Toto rozlišování ovšem není dodržováno u starších textů používajících odlišný pravopis.", "section_level": 1}, {"title": "V aramejštině.", "content": "Židovské varianty aramejštiny používají pro zápis hebrejské písmo včetně písmene pe a jeho koncové podoby. Jiné grafické systémy používají odpovídající znaky (, imperiální aramejština) ܦ (, syrština v zápise serto) a další.", "section_level": 1}, {"title": "V arabštině.", "content": "V židovských dialektech arabštiny zapisovaných hebrejským písmem se používá písmeno pe včetně jeho koncové podoby pro hlásku [f] (hlásku [p] arabština nemá). V arabském písmu mu odpovídá písmeno fá (ف )", "section_level": 1}, {"title": "Ladino.", "content": "V jazyce ladino („židovská španělština“) označuje písmeno pe hlásku [p] nebo [f]. Grafické rozlišení se provádí u „měkké“ výslovnosti [f] pomocí značky \"gereš\" (), \"rafe\" () nebo (zejména ve starších textech) \"varika\" (). U slov přejatých z hebrejštiny se měkkost neoznačuje.", "section_level": 1}, {"title": "Číselný význam.", "content": "V systému hebrejských číslic má význam 80. Koncovému fe (ף) je přiřazena hodnota 800, často se však v praxi nahrazuje spojením ת״ת.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pe nebo také fe (symbol ף,פ) (hebrejsky, někdy též ) je sedmnácté písmeno hebrejské abecedy. Pochází z fénického písmene. ", "tgt_summary": "Pe (פא) ist der siebzehnte Buchstabe im Hebräischen Alphabet. Im modernen Ivrit wird Pe am Silbenanfang nach Konsonant und am Wortanfang als [p] gesprochen (in punktierter Schreibweise mit einem Punkt (Dagesch) in der Mitte des Buchstabens dargestellt), in allen anderen Fällen und bei Fremdwörtern und ausländischen Eigennamen gelegentlich als [f]. Er hat den Zahlenwert 80. ", "id": 1758133} {"src_title": "Samospráva", "tgt_title": "Selbstverwaltung", "src_document": [{"title": "Druhy samosprávy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Územní samospráva.", "content": "Územní samospráva je prostorově vymezený funkční celek, který je nadán právem sám rozhodovat o svých záležitostech. Příkladem územní samosprávy v České republice jsou obce jako základní územní samosprávné celky a kraje jako vyšší územní samosprávné celky. Jejich právo na samosprávu je zakotveno v Ústavě (hlava první: čl. 8, hlava sedmá: čl. 99–105) a dále je podrobněji vymezeno zejména v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích, a v zákoně č. 129/2000 Sb., o krajích. Samosprávné celky vytvářejí vlastní orgány, jejichž prostřednictvím je výkon samosprávy uskutečňován. Územní samospráva může vydávat podzákonné právní předpisy. Forma rozsáhlé samosprávy, kdy jednotný čili unitární stát poskytuje určitým územím široké právo na samostatné rozhodování o vlastních záležitostech včetně zákonodárné kompetence, se označuje jako autonomie. Pokud určité území ve státě je též státem, tak již nejde o územní samosprávu, ale o složený stát čili federaci.", "section_level": 2}, {"title": "Zájmová samospráva.", "content": "Právo na samostatné rozhodování o vlastních záležitostech může být svěřeno i subjektům, které spojuje určitý společný zájem. V takovém případě se jedná o zájmovou či profesní samosprávu. Příkladem profesní samosprávy v České republice mohou být Česká advokátní komora, Česká komora architektů, Exekutorská komora České republiky, Notářská komora České republiky, Česká lékařská komora, Česká lékárnická komora či Česká stomatologická komora. Za zájmovou samosprávou je považována školní samospráva, jejímž prostřednictvím se na řízení školy podílejí žáci a jejich rodiče. Na veřejných vysokých školách samosprávu vykonávají členové akademické obce prostřednictvím jimi voleného akademického senátu a prostřednictvím dalších akademických orgánů.", "section_level": 2}, {"title": "Věcná samospráva.", "content": "Obce mohou dobrovolně vstupovat do svazků obcí či rad regionální soudržnosti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Samospráva je způsob řízení určitého celku, kdy daný subjekt o alespoň některých svých záležitostech rozhoduje sám autonomním způsobem, tedy „spravuje se sám“. Opakem samosprávy je výkon správy (rozhodování o určitých záležitostech) jiným, vnějším subjektem. Výhodou samosprávy je, že je blíže spravovanému subjektu než vnější a centrální řízení, a proto by měla být při zabezpečování lokálních či zájmově vymezených záležitostí efektivnější a levnější. Samosprávu lze členit na územní a zájmovou.", "tgt_summary": "Selbstverwaltung bezeichnet im Staatsorganisationsrecht eine Behörde, die nicht weisungsgebunden ist und nur der Rechtsaufsicht, aber keiner Fach- und Dienstaufsicht unterliegt. Behörden mit Selbstverwaltung sind rechtlich selbständige juristische Personen des öffentlichen Rechts und gehören zur mittelbaren Staatsverwaltung. Umkehrt ist nicht jede rechtlich selbständige Behörde oder Behörde der mittelbaren Staatsverwaltung mit dem Recht zur Selbstverwaltung ausgestattet. In der unmittelbaren Staatsverwaltung gibt es keine Selbstverwaltung. ", "id": 1085148} {"src_title": "Vinho Verde", "tgt_title": "Vinho Verde", "src_document": [{"title": "Specifikace.", "content": "Vína označovaná jako Vinho Verde jsou lehká a svěží. Protože se na ně používá tlak CO2 menší než jeden bar, nelze je označit za pološumivá vína, ale mají určitý stupeň lehkého perlení (pétillance). Zelené víno je díky své přirozené kyselosti velmi svěží a voní po ovoci a květinách, v závislosti na odrůdě. Bílá vína mají citrónové nebo slámové zbarvení, přibližně 8,5 až 11 % alkoholu a vyrábějí se z místních odrůd Loureiro, Arinto, Trajadura, Avesso a Azal. Charakteristické pro tento druh vína je například Lagosta Vinho Verde DOC, která si udržuje přirozenou chuť a aroma zelených jablek, hrušek a květin, zachovává si přirozenou ovocnou kyselost. Barva Lagosty je citronová se zelenkavými odstíny. Jeho vůně je ovocná, citrusová s nádechem bílého ovoce.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "O vínech z oblasti mezi řekami Douro a Minho se zmiňují již Římané Seneca mladší a Plinius. Existuje záznam o tom, že roku 870 n. l. byla klášteru Alpendurada ve městě Marco de Canaveses darována vinice. Ta v následujících staletích nejspíše vzkvétala, protože ji obhospodařovaly náboženské řády a vztahovaly se na ni daňové úlevy. Víno se pěstovalo zejména pro domácí spotřebu, i když ve 12. století se Vinho Verde zřejmě vyváželo do Anglie, Německa a Flander. První nesporný záznam o vývozu do Anglie pochází od Johna Crofta a je z roku 1788. Příchod kukuřice v 16. století vinařství v regionu výrazně poznamenal. Aby mohla být produkce kukuřice maximalizována, vykázala nová nařízení révu na okraje polí, kde se rostliny vyvazovaly na stromy a ploty a vinaři pak museli hrozny sklízet z vysokých žebříků. Vinná réva se vyvazuje na vysoké mříže i dnes, ačkoli dnes je důvodem spíše snaha o zabránění plísním, kterým se v regionu daří, protože je zde velký úhrn srážek (v průměru 1500 mm). Dalším problémem je to, že srážky podporují růst vegetace, která hroznům stíní. „Region zeleného vína“ byl stanoven zákonem z 18. září 1908 a vyhláškou z 1. října téhož roku. Nařízení upravující výrobu pocházejí z velké části z roku 1929 a v roce 1984 bylo uděleno kontrolované označení původu (Denominação de Origem Controlada (DOC)). Na toto označení dohlíží „Comissão de Viticultura da Região dos Vinhos Verdes“ (Vinařská komise pro region Vinho Verde). V současnosti je zde téměř 35.000 hektarů vinic pro pěstování „zeleného vína“, což odpovídá 15 % celkové plochy vinic v Portugalsku. Působí zde 30.599 výrobců, což je o dost méně než v roce 1981, kdy jich bylo 72.590.", "section_level": 1}, {"title": "Podregiony.", "content": "Oblast kontrolovaného původu zeleného vína je rozdělena na devět podregionů, které mohou být uvedeny na etiketě vedle označení Vinho Verde, například Vinho Verde-Amarante. Jsou to tyto podregiony: Amarante, Ave, Baião, Basto, Cávado, Lima, Monção e Melgaço, Paiva, Sousa Dále existují ještě dvě zvláštní označení související s odrůdou hroznů a stylem vína, a to Vinho Verde Alvarinho a Vinho Verde Alvarinho Espumante.", "section_level": 1}, {"title": "Odrůdy.", "content": "Odrůdy hroznů doporučené nebo povolené v rámci kontrolovaného označení původu jsou tyto: Doporučené bílé odrůdy: Alvarinho, Arinto, Avesso, Azal, Batoca, Loureiro a Trajadura Povolené bílé odrůdy: Branco-Escola, Cainho de Moreira, Cascal, Douradinha, Esganinho, Esganoso de Castelo de Paiva, Esganoso de Lima, Fernão Pires,Lameiro, Rabigato, S. Mamede a Semilão Doporučené červené odrůdy: Amaral, Azal Tinto, Borraçal, Brancelho, Espadeiro, Padeiro, Pedral, Rabo de Ovelha a Vinhão Povolené červené odrůdy: Doçal, Doçal de Refóios, Espadeiro Mole, Labrusco, Mourisco, Pical Pôlho, Sousão a Verdelho Tinto. Dvě nejúspěšnější odrůdy bílého vína jsou Alvarinho a Loureiro. Alvarinho mívá menší sklizeň a množství alkoholu v něm může dosahovat až 12,5 %. Hodně se pěstuje na severu oblasti Minho mezi údolím Lima a španělskou hranicí. Loureiro mívá úrodu vyšší, ale vína jsou velmi aromatická. Nejúspěšnější odrůdou červeného vína je Vinhao, následují odrůdy Azal Tinto a Espadeiro. Z nich se vyrábějí vína, která mohou mít tmavě rudou barvu a v chuti pepřové tóny.", "section_level": 1}, {"title": "Produkty.", "content": "Do tohoto druhu vína se řadí například Vinho Verde Lagosta, což je víno s nejvyšší úrovní CO2 povolenou pro tento druh vína. Udržuje si přirozenou chuť a aroma zelených jablek, hrušek a květin, zachovává si přirozenou ovocnou kyselost. Víno je vyprodukováno z odrůd typických pro portugalské Vinho Verde ve složení 20% Arinto, 30% Trajadura, 30% Loureiro a 20% Azal. Lagosta pochází z regionu typického pro toto zelené víno. Region je situován v severní části Portugalska a je známý pod jménem „Entere Douro e Minho“. Na severu je ohraničen řekou Minha (hranice s Galacií), na východě hornatou oblastí a na jihu tvoří přirozenou hranici mezi Atlantským oceánem, Entre Doure eMinha a vnitrozemskými regiony. Výsledkem je přírodní amfiteátr postupně stoupající od hranice oceánu do vnitrozemí (Amorim Girao). Větry vanoucí od oceánu jsou do regionu směřovány prostřednictvím hlavních údolí řek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vinho Verde není odrůda. Portugalský název znamená doslova „zelené víno“, ale překládá se jako „mladé víno“, jako protiklad k vínu zralému. Je k dostání jako červené, bílé nebo rosé. Vinho Verde pochází ze severozápadu Portugalska, z oblasti, jejíž tradiční jméno zní Entre-Douro-e-Minho. Tato oblast je na severu ohraničena řekou Minho (hranice s Galícií), na východě a jihu horami, které tvoří přirozenou hranici mezi atlantickým územím Entre-Douro-e-Minho a středomořským vnitrozemím, a na západě Atlantským oceánem. Orograficky se tento region prezentuje jako „rozlehlý amfiteátr, který postupně stoupá od pobřeží do vnitrozemí“ (Amorim Girão), přičemž je vystaven vlivu Atlantského oceánu, který ještě posiluje orientace údolí největších řek, usnadňující pronikání mořských větrů. ", "tgt_summary": "Vinho Verde ist die Bezeichnung eines portugiesischen Weines. Der \"grüne Wein\", so die wörtliche Übersetzung (gemeint ist aber eher \"junger Wein\"), stammt aus dem Anbaugebiet zwischen den Flüssen Douro und Minho im Norden des Landes. Es umfasst im Wesentlichen die Distrikte Viana do Castelo, Braga und Porto. In dieser sehr feuchten Region (jährlich fallen bis zu 2000 mm Niederschlag) werden ca. 25 % des portugiesischen Weines erzeugt. Der schon im Jahr 1908 gesetzlich definierte DOC-Bereich für Rot- und Weißweine ist somit das größte Anbaugebiet für Qualitätsweine. Die fast 60.000 ha Rebfläche werden von ca. 30.000 Winzern meist im Nebenerwerb bewirtschaftet. ", "id": 1274686} {"src_title": "Paul Wittgenstein", "tgt_title": "Paul Wittgenstein (Pianist)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Paul Wittgenstein se narodil ve Vídni, jeho otec byl průmyslový magnát Karl Wittgenstein, jeden z nejbohatších lidí své doby. Jeho bratr — známý filosof Ludwig Wittgenstein — se narodil o dva roky později. Otec byl známým vídeňským mecenášem. Na hudebních večírcích, které se u Wittgensteinů tehdy pořádaly, se objevovali i významní hudební skladatelé mezi nimi byli i Johannes Brahms, Gustav Mahler, Josef Labor nebo Richard Strauss, se kterým hrával mladý Paul duety. První veřejný klavírní koncert proběhl v roce 1913. V tehdejším tisku sklidil pochvalné recenze. Následující rok byl povolán do armády, se kterou se účastnil útoku na dnešní Polsko. Wittgenstein byl střelen do pravého lokte a následně mu byla amputována pravá ruka.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra jednorukého pianisty.", "content": "Během svého pobytu v ruském zajateckém táboře v Omsku na Sibiři se Paul Wittgenstein rozhodl pokračovat v kariéře pianisty. Přes dánského velvyslance odeslal dopis svému učiteli Josefovi Laborovi, ve kterém ho požádal o zkomponování klavírního koncertu pro levou ruku. Labor byl v té době už slepý, nicméně rychle odpověděl, že už na jednom kuse začal pracovat. Po skončení války začal Wittgenstein ještě usilovněji studovat hru na piano, sám začal skládat skladby pro levou ruku a začal se učit kompozici od Labora. Opět začal koncertovat a stal se dobře známým a velmi populárním. Oslovil tedy slavnější skladatele, aby mu napsali skladby, které by mohl se svým handicapem hrát. Skládali pro něj Benjamin Britten, Paul Hindemith, Alexandre Tansman, Erich Wolfgang Korngold, Sergej Prokofjev, Franz Schmidt, Sergej Bortkiewicz a Richard Strauss. Nejznámější práce pro něj se ale stal \"Klavírní koncert pro levou ruku\", který mu napsal Maurice Ravel. Wittgenstein si ale pro premiéru tohoto koncertu upravil partituru, čímž Ravela značně popudil. Dokonce tak, že ti dva se pak už nikdy neusmířili. Wittgenstein nehrál všechny klavírní věci, které vznikly z jeho popudu. Prokofjevovi například oznámil, že nerozumí jeho \"4. klavírnímu koncertu\", ale že až mu porozumí, bude ho hrát. Nikdy se tak ale nestalo. Později Wittgenstein prohlásil: „Ačkoli byl Prokofjevův koncert složen na mou objednávku, ještě jsem ho nehrál. Vnitřní logika tohoto koncertu mi zatím není jasná. Takový koncert samozřejmě nemohu hrát dokud tomu tak nebude.” Odmítl také Hindemithovu \"Klavírní hudbu s orchestrem Op. 29\" — partituru k ní schoval v jedné své studii, kde zůstala skryta až do smrti Wittgensteinovy manželky v roce 2002 (tedy 39 let po Hindemitově smrti). Takovýto přístup si mohl dovolit díky exkluzivním právům, která mu tato díla připisovala. V jednom svém dopise z roku 1950 Wittgenstein píše:", "section_level": 2}], "src_summary": "Paul Wittgenstein (11. května 1887 – 3. března 1961) byl původem rakouský koncertní pianista. V první světové válce přišel o pravou ruku, s úspěšnou koncertní kariérou ale nechtěl skončit, a tak byly na jeho popud složeny klavírní koncerty pro levou ruku. Sám vymyslel takové postupy a kombinace hraní rukou a pedály, které mu umožnily hrát akordy, před ním považované za nemožné zahrát jednou rukou.", "tgt_summary": "Paul Wittgenstein (* 11. Mai 1887 in Wien; † 3. März 1961 in Manhasset, New York) war ein amerikanischer Pianist österreichischer Herkunft. Trotz des Verlustes seines rechten Armes als Folge einer Kriegsverletzung setzte er seine Karriere fort und gab bei zeitgenössischen Komponisten zahlreiche Klavierwerke für die linke Hand in Auftrag.", "id": 60467} {"src_title": "Mezinárodní matematická olympiáda", "tgt_title": "Internationale Mathematik-Olympiade", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První mezinárodní matematická olympiáda se konala v Rumunsku roku 1959. Od té doby se pořádala každoročně s roční přestávkou v roce 1980, kdy byla olympiáda zrušena kvůli lidovým střetům v Mongolsku. Olympiáda byla zpočátku založena pro východoevropské země pod sovětským vlivem, ale nakonec se jí účastnili i ostatní země. Z toho důvodu se první ročníky konaly výhradně v zemích východního bloku, ale postupně se olympiáda rozšířila do mnoha dalších zemí. Zdroje o umístění a dataci prvních olympiád se někdy odlišují. Tato skutečnost je zčásti dána tím, že vedoucí týmů, popř. organizátoři, na místo přijíždějí v jinou dobu než studenti a také tím, že bývají jinde ubytováni. Někteří účastníci IMO, jako například Němec Christian Reihner (5 zlatých a jedna bronzová medaile v letech 1999–2003) dosáhli na olympiádě mimořádných výsledků. Další úspěšní účastnící, jako např. Grigory Margulis se později stali významnými matematiky. Několik účastníků také později získalo prestižní matematická ocenění, jako např. Fieldsovu medaili.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení a struktura.", "content": "Soutěž se skládá ze šesti úloh, z nichž každá může být ohodnocena 0 až 7 body. Celkově lze tedy získat 42 bodů. Jako pomůcky jsou povoleny jen psací a rýsovací potřeby. Nelze tedy používat kalkulačky. Účastníci řeší úlohy po dva následující dny, kdy v každém mají 4 a půl hodiny na vypracování tří úloh. Úlohy jsou vybírány z mnoha oblastí středoškolské matematiky, obecně je lze zařadit do geometrie, teorie čísel, algebry a kombinatoriky. Řešení úloh nevyžaduje znalosti vyšší matematiky jako infinitesimálního počtu či matematické analýzy. Nicméně je povoleno i těmito metodami úlohy řešit. Řešení jsou většinou krátká a pochopitelná. Úlohy vyžadují spíše elegantní a originální myšlenky. Významně zastoupeny jsou úlohy obsahující algebraické nerovnosti, komplexní čísla a konstrukční geometrické problémy. Každá z účastnících se zemí, kromě pořádající, může do soutěže navrhnout úlohy, které dále posuzuje a diskutuje výběrová komise olympiády zajišťovaná pořádající zemí. Nakonec se vybere šest úloh do finálního zadání. Z tohoto důvodu jsou vedoucí týmů po celou dobu striktně separováni od studentů, neboť o problémech, které se v soutěži mohou vyskytnout, již mají informace. Příspěvky jednotlivých zemí jsou poté odsouhlaseny ostatními, vyskytnou-li mezi nimi některé spory, posuzuje daný případ hlavní koordinátor olympiády, případně nakonec její porota.", "section_level": 1}, {"title": "Výběr účastníků.", "content": "Samotný výběr účastníků olympiády se liší stát od státu, který reprezentují. V některých zemích, zejména ve východní Asii proces výběru reprezentantů zahrnuje několik soutěží s obtížností srovnatelnou se samotnou olympiádou. Reprezentanti Číny se účastní ještě půlměsíčního soustředění, kde se rozhoduje o budoucích kandidátech. V USA se výběrový proces skládá ze soutěží s postupně se zvyšující obtížností a končí taktéž výběrových soustředěním. Stejná situace je i v České republice, kde jsou kandidáti vybíráni podle umístění v národním kole matematické olympiády a následujícího soustředění. V bývalém Sovětském svazu a zemích východní Evropy byli reprezentanti vybíráni již několik let předem, aby mohli být po tuto dobu pro soutěž systematicky trénováni. Mnoho zemí však tento postup již zavrhlo.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Účastníci jsou ohodnocováni na základě jejich individuálních bodových výsledků. Zvláštní ceny mohou být uděleny za mimořádně elegantní řešení nějaké úlohy, popřípadě nalezení dobrého zobecnění problému. To se naposledy stalo v letech 2005, 1995 a 1988, ale ocenění byla častěji udělována do začátku 80. let. Pravidlo, že medaile může získat maximálně polovina účastníků je někdy porušeno, když by jeho striktní dodržení vedlo k přílišnému zredukování počtu medailistů. To se naposledy stalo v roce 2006, kde byly možnosti udělit buď 188, nebo 253 medailí z celkového počtu 498 účastníků.", "section_level": 1}, {"title": "Významné úspěchy.", "content": "Zemí s nejmenším počtem obyvatel, která vyhrála IMO je Bulharsko, které je navíc jednou ze čtyř zemí (společně s Ruskem, USA a Čínou), jejichž všichni účastnící jedné IMO získali zlatou medaili (2003). Číně se toto podařilo celkem osmkrát (1992, 1993, 1997, 2000, 2001, 2002, 2004, 2006), Rusku jednou (2002) a USA taktéž jednou (1994), kdy dokonce všichni američtí reprezentanti obdrželi plný počet 42 bodů, což se žádné jiné zemi nikdy nepodařilo. Maďarsko v roce 1974 vyhrálo neobvyklým způsobem, kdy žádný z reprezentantů neměl zlatou medaili (5×stříbro, 3× bronz) stejně jako v týmu druhého NDR (4×stříbro, 4× bronz). Několik individuálních účastníků získalo vysoké ocenění vícekrát. Reid Barton (USA) byl první, který získal 4 zlaté medaile (1998, 1999, 2000, 2001) a je zároveň jediným, který se umístil v absolutním pořadí na prvním místě jak na mezinárodní matematické olympiádě, tak na mezinárodní olympiádě v informatice. Jediný další čtyřnásobný držitel zlaté medaile (2000, 2001, 2002, 2003) je Christian Reiher (Německo). Navíc je držitelem i jedné bronzové medaile z roku 1999. Vedle něho získalo pět medailí z nichž alespoň tři byly zlaté už jen Wolfgang Burmeister (NDR), Martin Harterich (NSR) a Iurie Boreico (Moldavsko). Ciprian Manolescu (Rumunsko) dokázal nejvíckrát ze všech získat plný počet 42 bodů. Tento výkon předvedl při všech třech svých účastech v letech 1995, 1996 a 1997. Eugenia Malinnikova (SSSR) je nejúspěšnější ženou v historii IMO. Získala tři zlaté medaile v letech 1989, 1990 a 1991 výkony 41, 42 a opět 42 bodů. Jen jediný bod v roce 1989 ji dělí od rekordu Manolesca. Terence Tao (Austrálie) se účastnil olympiády v letech 1986, 1987 a 1988. Získal postupně bronzovou, stříbrnou a zlatou medaili. Při zisku zlaté medaile mu bylo pouhých 13 let, což je rekord. V roce 2006 obdržel Fieldsovu medaili. Oleg Golbert (Rusko/USA) je jediným účastníkem v historii, který získal zlatou medaili za různé země. V letech 2002 a 2003 za Rusko, roku 2004 za USA. Vladimir Drinfel'd (SSSR) získal zlatou medaili a plný počet bodů v roce 1969 a roku 1990 získal Fieldsovu medaili. Grigorij Perelman získal plný počet bodů v roce 1982 a v roce 2006 byl taktéž oceněn Fieldsovou medailí, nicméně cenu nepřevzal.", "section_level": 1}, {"title": "Česká účast.", "content": "Česká republika se IMO účastní každoročně od roku 1993. Za tu dobu celkově reprezentanti ČR získali 5 zlatých, 29 stříbrných, 62 bronzových medailí a 35 čestných uznání. Jako tým se Česká republika umístila nejlépe v absolutním pořadí na 10. místě ze 73 zemí (relativně 87.50%) při své první účasti a v relativním pořadí 88.18% (absolutně na 14. místě ze 111 zemí) v roce 2017. V první dvacítce byla pětkrát, a to v letech 1995 (17.), 1997 (18.), 1998 (15.), 2005 (15.) a 2017 (14.). Nejlepšího individuálního výsledku – celkově 14. místa – dosáhl v roce 2017 Pavel Turek.", "section_level": 1}, {"title": "Československá účast.", "content": "I za doby federace se Československo účastnilo všech ročníků IMO. Za tu dobu celkově reprezentanti ČSR získali 10 zlatých, 50 stříbrných a 71 bronzových medailí. Družstvo se nejlépe umístilo v roce 1960 na prvním a nejhůře v roce 1981 na 14. místě. Nejlepší výsledek zaznamenal Jan Nekovář, který se zúčastnil všech tří olympiád v letech 1978–1981, v roce 1978 získal stříbrnou medaili a v letech 1979 a 1981 získal zlaté medaile a obsadil individuální první místa. Absolutního prvního místa dále dosáhli Bohuslav Diviš (1959), Ivan Korec (1960), Bohuslav Sivák a Tomáš Mašek (oba 1968) a Petr Čížek (1989).", "section_level": 1}], "src_summary": "Mezinárodní matematická olympiáda (IMO) je nejvyšším stupněm matematických soutěží pro neuniverzitní studenty mladší 20 let. Je to zároveň nejstarší z mezinárodních oborových olympiád. První se konala v roce 1959 v Rumunsku a od té doby každoročně kromě roku 1980. Okolo 90 zemí posílá na olympiádu šest studentů doprovázených vedoucím, jeho zástupcem a popřípadě diváky. Soutěž se skládá ze šesti úloh, z nichž za každou lze získat maximálně 7 bodů. ", "tgt_summary": "Die Internationale Mathematik-Olympiade (IMO) ist ein internationaler Schülerwettbewerb im Bereich Mathematik, der seit 1959 (mit einer Ausnahme) jährlich stattfindet. Jedes Land darf sechs Teilnehmer entsenden, die zwei Klausuren mit jeweils drei Aufgaben aus verschiedenen Gebieten der Mathematik wie Algebra, Kombinatorik, Geometrie und Zahlentheorie schreiben. Daneben findet ein umfangreiches Rahmenprogramm statt, in dem die Teilnehmer das Gastland und die Teilnehmer der anderen Länder kennenlernen. ", "id": 721211} {"src_title": "John Dunstable", "tgt_title": "John Dunstable", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "John Dunstable se patrně narodil v obci Dunstable v hrabství Bedfordshire. Datum narození známo není. Rok narození se odvozuje od jeho nejranějších známých prací, které pocházejí z let 1410–1420, takže se odhaduje na dobu okolo roku 1390. I mnoho dalších uváděných údajů o jeho mládí je založeno na hyoptézách. Byl vysoce vzdělaným mužem, ale neexistují záznamy o studiu ani v Oxfordu ani v Cambridgi. Má se zato, že byl ve službách Johna Lancastera, prvního vévody z Bedfordu, syna krále Jindřicha IV. a bratra Jindřicha V. Plantageneta. Mohl tedy pobývat nějaký čas ve Francii, neboť John Lancaster byl v letech 1423–1429 místokrálem ve Francii a od roku 1429 až do své smrti guvernérem v Normandii. Po smrti dalšího svého mecenáše, královny vdovy Jana Navarrské, v roce 1437, zřejmě sloužil Humphreyovi, vévodovi z Gloucesteru, pátému synu Jindřicha IV. Pravděpodobně na rozdíl od většiny hudebních mistrů své doby nebyl klerikem, ale působil ve službách šlechty a byl ženatý. Vedle práce skladatele měl také pověst výborného astronoma, astrologa a matematika. Některé jeho astrologické práce se dochovaly. Dunstable zemřel na Štědrý den roku 1453. Byl pochován v kostele sv. Štěpána u Walbrooku v Londýně. Na jeho náhrobku byl epitaf hlásající, že měl „tajné znalosti o hvězdách“. Kostel byl zničen při Velkém požáru Londýna v roce 1666. Na stejném místě byl znovu vybudován architektem Christopherem Wrenem v roce 1687. Náhrobek byl obnoven až v roce 1904.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Přestože hudební produkce středověké Anglie byla rozsáhlá, dochovalo se relativně málo rukopisů. Většina byla zničena v průběhu Anglické reformace, zejména při rušení anglických klášterů v letech 1536–1540. Většina Dunstableových děl se tak dochovala na kontinentě, zejména v severní Itálii. To svědčí mj. i o oblibě Dunstableova díla v Evropě. Vzhledem k tomu, že opisy středověkých hudebních děl zpravidla postrádají jméno původního autora, je i pro hudební vědce otázka, které ze skladeb té doby jsou dílem Johna Dunstabla a které byly vytvořeny jinými skladateli, např. Gillesem Binchoisem nebo Leonelem Powerem. Téměř všechna díla připisovaná Dunstableovi jsou duchovního charakteru. Zkomponoval 20 jednotlivých částí mše (z toho dvě mše úplné), 12 izorytmických motet, 20 motet a polyfonických úprav liturgických melodií a dvě světské skladby. Mezi jeho nejznámější díla patří sekvence \"Veni creator spiritus\" a \"Albanus roseo rutilat\".", "section_level": 1}], "src_summary": "John Dunstable, také John Dunstaple, John Dumstable, John Dunstapell, John Anglicanus Dunstaple (kolem 1390 – 24. prosince 1453 Londýn) byl anglický hudební skladatel z období přelomu mezi středověkou a renesanční hudbou. Je jedním z nejslavnějších a nejvlivnějších skladatelů počátku 15. století a jeho dílo ovlivnilo nejen anglickou, ale i kontinentální hudbu, zejména burgundskou školu reprezentovanou Dufayem a Binchoisem.", "tgt_summary": "John Dunstable oder John Dunstaple (* um 1390; † 24. Dezember 1453 in London) war ein englischer Komponist, dessen harmonische Neuerungen großen Einfluss auf die Musikentwicklung in der Frührenaissance ausübten.", "id": 1063530} {"src_title": "Mistrovství světa v ledním hokeji 1935", "tgt_title": "Eishockey-Weltmeisterschaft 1935", "src_document": [{"title": "Výsledky a tabulky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "Švýcarsko – Švédsko 6:1 (4:0, 1:1, 1:0) 19. ledna 1935 (11:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Švýcarska: 4. Ferdinand Cattini, 6. Charles Kessler, 7. Richard Torriani, 12. Charles Kessler, 17. Ferdinand Cattini, 40. Richard Torriani Branky Švédska: 24. Yngve Liljeberg Rozhodčí: Minder (HUN), Loicq (BEL) Švýcarsko: Künzler – Hug, Badrutt – F. Cattini, H. Cattini, Torriani – Pleisch, Müller, Ch. Kessler. Švédsko: Liedstrand – Lundell, Bergqvist – Jöhncke, Johansson, Öberg – Liljeberg, Löw, Hellman. 19. ledna 1935 (13:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Maďarska: 3. Sándor Miklós, 6. Laszló Blazejovsky, 14. András Gergély, 25. Sándor Miklós, András Gergély, 29. Sándor Miklós Branky Nizozemska: nikdo Rozhodčí: Polimont (BEL), Kumetz (GER) Maďarsko: Maďarsko: Hircsak – Barcza, Farkas – Miklós, A. Gergely, Jeney – Szamósi-Stoics, Blazejovski, L. Gergely. Nizozemsko: J. Gerritsen – van den Vlugt, van den Stock – van den Madele, Maas, H. Gerritsen – de Jong, Reyers, du Pont. 20. ledna 1935 (11:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Švýcarska: 31. Ferdinand Cattini Branky Maďarska: 43. Matyás Farkas Rozhodčí: Shewan (CAN), Magwood (GBR) Švýcarsko: Künzler – Hug, Badrutt – F. Cattini, H. Cattini, Torriani – H. Kessler, Müller, Ch. Kessler. Maďarsko: Hircsak – Barcza, Farkas – Jeney, Miklós, A. Gergely – L. Gergely, Szamósi-Stoics, Blazejovski. 20. ledna 1935 (13:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Švédska: 13. Bertil Lundell, 17. Sigfrid Öberg, 18. Börje Abelstedt, 26. Sven Bergqvist, 29. Gustaf Johansson, 41. Lennart Hellman Branky Nizozemska: nikdo Rozhodčí: Polimont (BEL), Kreisel (GER) Švédsko: Liedstrand – Bergqvist, Lundell – Abelsted, Johansson, Öberg – Liljeberg, Jöhncke, Hellman. Nizozemsko: J. Gerritsen – van den Vlugt, van den Stock – van den Madele, Maas, Joh. Gerritsen – de Jong, Reyers, du Pont. 21. ledna 1935 (9:30) – Davos (Eissportstadion) Branky Švédska: 12. Gustaf Johansson, 20. Gustaf Johansson, 43. Yngve Liljeberg Branky Maďarska: Rozhodčí: Shewan (CAN), Magwood (GBR) Švédsko: Künzler – Hug, Badrutt – F. Cattini, H. Cattini, Torriani – H. Kessler, Müller, Ch. Kessler. Maďarsko: Hircsak – Barcza, Farkas – Jeney, Miklós, A. Gergely – L. Gergely, Szamósi-Stoics, Blazejovski. 21. ledna 1935 (14:30) – Davos (Eissportstadion) Branky Švýcarska: 2. Ferdinand Cattini, 2. Charles Kessler, 43. Richard Torriani, 44. Ferdinand Cattini Branky Nizozemska: nikdo Rozhodčí: Kreisel (GER), Danielopol (ROM) Švýcarsko: Hirtz – Hug, H. Cattini – Pleisch, Torriani, F. Cattini – H. Kessler, Müller, Ch. Kessler. Nizozemsko: J. Gerritsen – van den Vlugt, van den Stock – van den Madele, Maas, Joh. Gerritsen – de Jong, Reyers, du Pont.", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "Itálie – Německo 2:0 (1:0, 1:0, 0:0) 19. ledna 1935 (13:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Itálie: 4. Ignazio Dionisi, 27. Ignazio Dionisi Branky Německa: nikdo Rozhodčí: Andreossi (SUI), Magwood (GBR) Itálie: Gerosa – Trovati, Rossi – Dionisi, Zucchini, Scotti – de Mazzeri, Mussi, Maiocchi. Německo: Egginger –Schröttle, Jaenecke – Lang, Strobl, Korff – Kuhn, Orbanowski, Schenk. 19. ledna 1935 (14:30) – Davos (Eissportstadion) Branky Francie: 4. Michel Delesalle, 16. Jean-Pierre Hagnauer, 29. Pierre Claret Branky Polska: Kazimierz Sokolowski, 32. Czeslaw Marchewczyk Rozhodčí: Geromini (SUI), Weinberger (AUT) Francie: Morisson – Claret, Lorin – Hagnauer, Delesalle, Lacarriere – Quaglia, Hassler, Savoie. Polsko: Stogowski – Sokolowski, Ludwiczak – Marchewczyk, Wolkowski, Kowalski – Glowacki, Stupnicki, Zielinski. 20. ledna 1935 (11:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Polska: 12. Roman Stupnicki, 28. Czeslaw Marchewczyk, 43. Adam Kowalski Branky Německa: 26. Horst Orbanowski Rozhodčí: Müller (SUI), Weinberger (AUT) Polsko: Stogowski – Sokolowski, Ludwiczak – Marchewczyk, Wolkowski, Kowalski – Lemiszko, Stupnicki, Zielinski. Německo: Egginger – Schröttle, Jaenecke – Kuhn, Strobl, Schenk – Kögel, Orbanowski, Schibukat. 20. ledna 1935 (13:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Francie: 42. Jacques Lacarrière Branky Itálie: 27. Ignazio Dionisi Rozhodčí: Andreossi (SUI), Magwood (GBR) Francie: Morisson – Claret, Lorin – Hagnauer, Delesalle, Lacarriere – Quaglia, Hassler, Boyard. Itálie: Gerosa – Trovati, Rossi – Dionisi, Zucchini, Scotti – de Mazzeri, Mussi, Maiocchi. 21. ledna 1935 (11:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Německa: 30. Gustav Jaenecke Branky Francie: 38. Michel Delesalle, 45. Albert Hassler Rozhodčí: Geromini (SUI), Magwood (GBR) Německo: Leinweber – Schröttle, Jaenecke – Kögel, Strobl, Schenk – Orbanowski, Schibukat, Kuhn. Francie: Morisson – Claret, Lorin – Hagnauer, Delesalle, Lacarriere – Quaglia, Hassler, Boyard. 21. ledna 1935 (14:30) – Davos (Eissportstadion) Branky Itálie: 27. Mario Zucchini Branky Polska: 23. Kazimierz Sokolowski Rozhodčí: Shewan (CAN), Magwood (GBR) Itálie: Gerosa – Trovati, Rossi – Dionisi, Zucchini, Scotti – de Mazzeri, Mussi, Maiocchi. Polsko: Stogowski – Sokolowski, Ludwiczak – Marchewczyk, Wolkowski, Kowalski – Lemiszko, Stupnicki, Zielinski.", "section_level": 2}, {"title": "Skupina C.", "content": "Československo – Rakousko 2:1 (0:0, 1:1, 1:0) 19. ledna 1935 (11:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Československa: 21. Jiří Tožička, 36. Josef Maleček – 27. Hans Tatzer Branky Rakouska: 27. Hans Tatzer Rozhodčí: Magwood (GBR), Römer (GER) ČSR: Peka – Hromádka, Pušbauer – Tožicka, Maleček, Kučera – Cetkovský, Michálek, Císař. Rakousko: Ördogh – Trauttenberg, Schüssler – Tatzer, Nowak, Demmer – Kirchberger, Göbl, Schneider. 19. ledna 1935 (12:30) – Davos (Eissportstadion) Branky Rumunska: 6. Constanin Tico, 42. Alexandru Botez Branky Belgie: 33. Willy Kreitz Rozhodčí: Müller, Fasel (SUI) Rumunsko: Maesciuc – Anastasiu, Dietrich – Botez, Vacar, Tico – Cantacuzino, Rabinovic, Suck. Belgie: Bureau – van den Driessche, Franck – Barbanson, van Reyschoot, Kreitz – Pootmans, Peltzer, Lippens. 20. ledna 1935 (9:30) – Davos (Eissportstadion) Branky Rakouska: 2x Hans Tatzer, 2x Willibald Stanek, Friedrich Demmer, Josef Göbel Branky Belgie: 29. Willy Kreitz Rozhodčí: Danielopol (ROM), Sachs (GER) Rakousko: Ördogh (13. Weiss) – Trauttenberg, Schüssler – Tatzer, Nowak, Stanek – Demmer, Kirchberger, Göbl. Belgie: Bureau – van den Driessche, Franck – Peltzer, van Reyschoot, Kreitz – Barbanson, Pootmans, Lippens 20. ledna 1935 (14:30) – Davos (Eissportstadion) Branky Československa: 2. Oldřich Kučera, 10. Josef Maleček, 31. Oldřich Kučera, 37. Oldřich Kučera Branky Rumunska: 5. Wilhelm Suck, 27. Anton Panenca Rozhodčí: Geromini, Müller (SUI) ČSR: Peka – Hromádka, Pušbauer – Tožicka, Maleček, Kučera – Cetkovský, Z. Jirotka, Císař. Rumunsko: Maesciuc – Anastasiu, Dietrich – Botez, Vacar, Tico – Panenka, Rabinovic, Suck. 21. ledna 1935 (11:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Rakouska: 37. Hans Tatzer, 45. Josef Göbel Branky Rumunska: 34. Constantin Cantacuzino Rozhodčí: Shewan (CAN), Sachs (GER) Rakousko: Weiss – Trauttenberg, Schüssler – Tatzer, Nowak, Stanek – Demmer, Kirchberger, Göbl. Rumunsko: Maesciuc – Anastasiu, Buja – Botez, Vacar, Tico – Cantacuzino, Rabinovic, Suck. 21. ledna 1935 (13:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Československa: 1. Josef Maleček, 4. Zdeněk Jirotka, 5. Josef Maleček, 7. Jiří Tožička, 13. Josef Maleček, 13. Jiří Tožička, 15. Oldřich Kučera, 16. Karel Hromádka, 19. Josef Maleček, 20. František Pergl, 21. Jaroslav Pušbauer, 24. Oldřich Kučera, 26. Karel Hromádka, 29. Oldřich Kučera, 33. Oldřich Kučera, 36. Jaroslav Pušbauer, 38. Josef Maleček, 39. Karel Hromádka, 40. Jiří Tožička, 42. Jiří Tožička, 44. Josef Maleček, 45. Oldřich Kučera Branky Belgie: nikdo Rozhodčí: Kreisel (GER), Lefebure (FRA) ČSR: Peka – Hromádka, Pušbauer – Maleček, Kučera, Tožicka – Pergl, Z. Jirotka, Císař. Belgie: Broheé – van den Driessche, Duvuvier – Peltzer, van Reyschoot, Kreitz – de Benkelaar, Pootmans, Lippens.", "section_level": 2}, {"title": "Skupina D.", "content": "Kanada – Velká Británie 4:2 (0:1, 2:0, 2:1) 19. ledna 1935 (14:30) – Davos (Eissportstadion) Branky Kanady: 17. Albert Lemay, 22. Norm Yellowlees, 37. Norm Yellowlees, 37. Anthony Lemay Branky Velké Británie: 6. Carl Erhardt, 34. John Davey Rozhodčí: Andreossi (SUI), Danielopol (ROM) Kanada: Rice-Jones – Shewan, J. Rivers – N. Rivers, Lindqvist, Yellowlees – Creighton, Albert Lemay, Anthony T. Lemay. Velká Británie: Milne – Erhardt, Wyman – Davey, Leacock, Dailley – Stevenson, Jackson, Ramus. 20. ledna 1935 (14:30) – Davos (Eissportstadion) Branky Kanada: 3x Norm Yellowlees, 3x Norman Rivers, 3x Archie Creighton, 2x Albert Lemay, Victor Lindqvist, Albert T. Lemay, Anthony Lemay Branky Lotyšsko: nikdo Rozhodčí: Fasel (SUI), Weinberger (AUT) Kanada: Rice-Jones – Shewan, J. Rivers – N. Rivers, Lindqvist, Yellowlees – Albert T. Lemay, Anthony Lemay, Creighton. Lotyšsko: Lapainis – Paegle, Vedējs – Jurgens, Petrovskis, Pētersons – Jessens, Auziņš, Bluķis. 21. ledna 1935 (13:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Velké Británie: 2x Pete Stevenson, Ernie Ramus, Gordon Dailley, John Davey Branky Lotyšska: Roberts Bluķis Rozhodčí: Fasel (SUI), Danielopol (ROM) Velká Británie: Milne – Dailley, Erhardt – Wyman, Johnson, Davey – Stevenson, Ramus, Jackson. Lotyšsko: Lapainis – Paegle, Vedējs – Jurgens, Petrovskis, Pētersons – Jessens, Auziņš, Bluķis.", "section_level": 2}, {"title": "Semifinále A.", "content": "Československo – Itálie 5:1 (0:0, 1:0, 0:1 – 4:0pp) 22. ledna 1935 (10:45) – Davos (Eissportstadion) Branky Československa: 22. Oldřich Kučera, 63. Josef Maleček, 65. Jiří Tožička, 68. Josef Maleček, 69. Jiří Tožička Branky Itálie: 41. Ignazio Dionisi Rozhodčí: Alexander Spengler (SUI), Franz Kreisel (GER) ČSR: Peka – Hromádka, Pušbauer - Cetkovský, Císař, Z. Jirotka - Kučera, Maleček, Tožička. Itálie: Gerosa – Trovati, Carlassare - Dionisi, Zucchini, Scotti - De Mazzeri, Mussi Maiocchi. 22. ledna 1935 (14:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Kanady: 9. Anthony Lemay, 10. Albert T. Lemay, 14. Albert T. Lemay, 18. Norman Rivers, 23. Albert T. Lemay – 27. Olle Andersson, 31. Yngve Liljeberg Branky Švédska: Rozhodčí: Magwood (GBR), Kumetz (GER) Kanada: Rice-Jones – Shewan, Hinkel – N. Rivers, Lindqvist, Yellowlees – Albert T. Lemay, Anthony Lemay, Creighton. Švédsko: Larsson – Lundell, Bergqvist – Abelsted, Andersson, Johansson – Liljeberg, Jöhncke, Hellman. 23. ledna 1935 (11:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Kanady: 8. Joe Rivers, 10. Victor Lindqvist, 12. Albert T. Lemay, 18. Anthony Lemay, 19. Albert T. Lemay, 20. Norm Yellowlees, 29. Norman Rivers, 32. Anthony Lemay, 37. Norm Yellowlees Branky Itálie: nikdo Rozhodčí: Loicq (BEL), Kreisel (GER) Kanada: Rice-Jones – Shewan, J. Rivers – N. Rivers, Lindqvist, Yellowlees – Albert T. Lemay, Anthony Lemay, Creighton. Itálie: Calcaterra – Rossi, Baroni – Carlassare, Dionisi, Scotti – de Mazzeri, Mussi, Maiocchi. 23. ledna 1935 (14:15) – Davos (Eissportstadion) Branky Československa: 13. Josef Maleček, 49. Josef Maleček Branky Švédska: 32. Torsten Jöhncke Rozhodčí: Magwood (GBR), Loicq (BEL) ČSR: Peka – Hromádka, Pušbauer – Tožička, Maleček, Kučera – Cetkovský, Michálek, Císař. Švédsko: Larsson (49. Liedstrand) – Lundell, Bergqvist – Liljeberg, Jöhncke, Hellman – Andersson, Johansson, Abelsted. 24. ledna 1935 (14:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Československa: 35. Jaroslav Císař Branky Kanady: 17. Victor Lindqvist, 35. Albert T. Lemay Rozhodčí: Lefebure (FRA), Polimont (BEL) ČSR: Peka – Hromádka, Pušbauer – Pergl, Maleček, Kučera – Cetkovský, Zdeněk Jirotka, Císař. Kanada: Rice-Jones –Shewan, Hinkel – Albert T. Lemay, Anthony Lemay, Creighton – N. Rivers, Lindqvist, Yellowlees. 24. ledna 1935 (14:15) – Davos (Eissportstadion) Branky Švédska: 32. Gustaf Johansson Branky Itálie: 1. Ignazio Dionisi Rozhodčí: Magwood (GBR), Kumetz (GER) Švédsko: Liedstrand – Lundell, Bergqvist – Liljeberg, Jöhncke, Hellman – Andersson, Johansson, Abelsted. Itálie: Gerosa – Trovati, Rossi – Dionisi, Zucchini, Scotti – de Mazzeri, Mussi, Maiocchi.", "section_level": 2}, {"title": "Semifinále B.", "content": "Švýcarsko – Rakousko 1:1 (0:1, 0:0, 1:0 – 0:0, 0:0, 0:0 pp) 22. ledna 1935 (11:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Švýcarska: 45. Richard Torriani Branky Rakouska: 4. Friedrich Demmer Rozhodčí: Magwood, Ehrhardt (GBR) Švýcarsko: Künzler – Hug, Badrutt – H. Cattini, F. Cattini, Torriani – Pleisch, Müller, Ch. Kessler. Rakousko: Ördogh – Trauttenberg, Schüssler – Kirchberger, Göbl, Stanek – Tatzer, Nowak, Demmer. 22. ledna 1935 (14:15) – Davos (Eissportstadion) Branky Velké Británie: 9. Robert Wyman Branky Francie: nikdo Rozhodčí: Trauttenberg (AUT), Danielopol (ROM) Velká Británie: Milne – Erhardt, Wyman – Dailley, Johnson, Davey – Stevenson, Ramus, Jackson. Francie: Paccard – Claret, Lorin – Hagnauer, Hassler, Lacarriere – Quaglia, Savoie, Boyard. 23. ledna 1935 (10:45) – Davos (Eissportstadion) Branky Velké Británie: 17. Gordon Dailley, 24. Gordon Johnson, 41. Gordon Dailley, 43. Ernie Ramus Branky Rakouska: 27. Hans Trauttenberg Rozhodčí: Lufebure (FRA), Kumetz (GER) Velká Británie: Milne – Erhardt, Wyman – Dailley, Johnson, Davey – Stevenson, Ramus, Jackson. Rakousko: Ördogh (39. – 41. Tatzer) – Trauttenberg, Schüssler – Kirchberger, Göbl, Stanek – Tatzer, Nowak, Demmer. 23. ledna 1935 (14:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Švýcarska: 11. Richard Torriani, 13. Ferdinand Cattini, 14. Ferdinand Cattini, 37. Paul Müller, 41. Ferdinand Cattini Branky Francie: 20. Léonhard Quaglia Rozhodčí: Shewan (CAN), Trautenberg (AUT) Švýcarsko: Künzler – Hug, Badrutt – H. Cattini, F. Cattini, Torriani – Pleisch, Müller, Ch. Kessler. Francie: Morisson – Claret, Lorin – Hagnauer, Delesalle, Lacarriere – Quaglia, Hassler, Volpert. 24. ledna 1935 (10:45) – Davos (Eissportstadion) Branky Rakouska: 3. Friedrich Demmer, 14. Josef Göbel, 25. Hans Tatzer, 42. Hans Tatzer Branky Francie: 30. Léonhard Quaglia Rozhodčí: Sachs (POL), Abrahamsson (SWE) Rakousko: Weiss – Trauttenberg, Schüssler – Kirchberger, Göbl, Stanek – Tatzer, Nowak, Demmer. Francie: Morisson – Claret, Lorin – Hagnauer, Hassler, Lacarriere – Quaglia, Volpert, Boyard. 24. ledna 1935 (11:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Švýcarska: 3. Ferdinand Cattini Branky Velké Británie: nikdo Rozhodčí: Shewan (CAN), Kreisel (GBR) Švýcarsko: Künzler – Hug, Badrutt – H. Cattini, F. Cattini, Torriani – Pleisch, Müller, Ch. Kessler. Velká Británie: Milne – Erhardt, Dailley – Wyman, Johnson, Davey – Stevenson, Ramus, Jackson.", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "Československo – Švýcarsko 0:4 (0:1, 0:0, 0:3) 26. ledna 1935 (11:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Československa: nikdo Branky Švýcarska: 6. Richard Torriani, 38. Ferdinand Cattini, 41. Christian Badrutt, 42. Richard Torriani Rozhodčí: Lefebure (FRA) Kreisel (GBR) Švýcarsko: Künzler – Hug, Badrutt – Ch. Kessler, F. Cattini, Torriani – Pleisch, Müller, Schmidt. ČSR: Peka – Hromádka, Pušbauer – Tožicka, Maleček, Kučera – Cetkovský, Z. Jirotka, Císař. 26. ledna 1935 (14:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Kanady: 5. Albert T. Lemay, 12. Norm Yellowlees, 13. Anthony Lemay, 21. Archie Creighton, 34. Norman Rivers, 44. Anthony Lemay Branky Velké Británie: nikdo Rozhodčí: Loicq (BEL), Sachs (POL) Kanada: Rice-Jones – Shewan, Hinkel – N. Rivers, Lindqvist, Yellowlees – Albert T. Lemay, Anthony Lemay, Creighton. Velká Británie: Milne – Erhardt, Wyman – Dailley, Johnson, Davey – Stevenson, Ramus, Jackson. 27. ledna 1935 (11:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Švýcarska: 11. Ferdinand Cattini, 24. Richard Torriani Branky Kanady: 4. Anthony Lemay, 15. Norman Rivers, 18. Norm Yellowlees, 34. Albert T. Lemay Rozhodčí: Lefebure (FRA), Kreisel (GER) Švýcarsko: Künzler – Schmidt, Badrutt – Ch. Kessler, F. Cattini, Torriani – Pleisch, Müller, H. Kessler. Kanada: Rice-Jones – Shewan, Hinkel – Albert T. Lemay, Yellowlees, N. Rivers – Lindqvist, Anthony Lemay, J. Rivers. 27. ledna 1935 (14:00) - Davos (Eissportstadion) Branky Československa: 28. Oldřich Kučera Branky Velké Británie: 42. Gordon Johnson, 73. Gordon Dailley Rozhodčí : Poplimont, Loicq (BEL) Velká Británie:: Milne – Erhardt, Wyman – Dailley, Johnson, Davey – Stevenson, Ramus, Jackson. ČSR: Peka – Hromádka, Pušbauer – Pergl, Tožicka, Kučera – Cetkovský, Z. Jirotka, Císař.", "section_level": 2}, {"title": "O 5. - 8. místo.", "content": "Švédsko – Francie 2:1 (0:1, 1:0, 1:0) 26. ledna 1935 (11:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Švédska: 24. Torsten Jöhncke, 39. Yngve Liljeberg Branky Francie: 4. Albert Hassler Rozhodčí: Müller, Fasel (SUI) Švédsko: Liedstrand – Lundell, Bergqvist – Liljeberg, Jöhncke, Hellman – Andersson, Johansson, Abelsted. Francie: Morisson – Claret, Lorin – Hagnauer, Delesalle, Lacarriere – Quaglia, Hassler, Volpert. 26. ledna 1935 (14:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Rakouska: 20. Oskar Nowak, 28. Hans Tatzer Branky Itálie: 21. Mario Zucchini Rozhodčí: Sachs (POL), Magwood (GBR) Rakousko: Weiss – Trauttenberg, Schüssler – Kirchberger, Göbl, Stanek – Tatzer, Nowak, Demmer. Itálie: Gerosa – Baroni, Rossi – Dionisi, Zucchini, Scotti – de Mazzeri, Mussi, Maiocchi.", "section_level": 2}, {"title": "O 5. místo.", "content": "Švédsko - Rakousko 3:1 (2:1, 0:0, 1:0) 27. ledna 1935 (11:15) – Davos (Eissportstadion) Branky Švédska: 1. Sigfrid Öberg, 10. Sven Bergqvist, Yngve Liljeberg Branky Rakouska: 3. Friedrich Demmer Rozhodčí: Geromini (SUI), Sachs (POL) Švédsko: Larsson – Lundell, Bergqvist – Liljeberg, Jöhncke, Andersson – Öberg, Johansson, Abelsted. Rakousko: Weiss (31. Ördogh) – Trauttenberg, Schüssler – Kirchberger, Göbl, Demmer – Tatzer, Nowak, Stanek.", "section_level": 2}, {"title": "O 7. místo.", "content": "Itálie – Francie nehráno - oba týmy odřekly kvůli mnoha zraněným hráčům.", "section_level": 2}, {"title": "Soutěž útěchy.", "content": "Polsko – Belgie 12:2 (5:1, 4:1, 3:0) 23. ledna 1935 (11:15) – Davos (Eissportstadion) Branky Polska: 3x Andrzej Wokowski, 3x Adam Kowalski, 2x Czeslaw Marchewczyk, 2x Witalis Ludwiczak, Józef Godlewski, Edward Zielinski Branky Belgie: Willy Kreitz, Georges Pootmans Polsko: Stogowski – Sokolowski, Ludwiczak – Marchewczyk, Wolkowski, Kowalski – Glowacki, J. Godlewski, Zielinski. Belgie: Broheé – van den Driessche, Duvuvier – Peltzer, van Reyschoot, Kreitz – Barbanson, Lippens, Pootmans, 24. ledna 1935 (14:15) – Davos (Eissportstadion) Branky Maďarska: 2x Sándor Miklós, 2x Laszló Blazejovsky, Laszló Gergély, Ferenc Szamósi-Stoics Branky Belgie: Marco Peltzer Maďarsko: Kramer-Katay – Barcza, Bethlen – Miklós, A. Gergely, Jeney – Haray, Szamósi-Stoics, Blazejovski. Belgie: Broheé – van den Driessche, Franck – Peltzer, van Reyschoot, Kreitz – Barbanson, Lippens, Pootmans, 25. ledna 1935 (11:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Polska: 19. Andrzej Wokowski Branky Maďarska: 35. Béla Haray Rozhodčí: Ball (GER),??? Polsko: Stogowski – Sokolowski, Ludwiczak – Marchewczyk, Wolkowski, Kowalski – Glowacki, Stupnicki,Zielinski. Maďarsko: Hircsák – Farkas, Barcza – Miklós, A. Gergely, Jeney – Haray, Szamósi-Stoics, Blazejovski. 23. ledna 1935 (14:15) – Davos (Eissportstadion) Branky Německa: 3x Hans Lang, Philipp Schenk, Horst Orbanowski Branky Nizozemska: nikdo Německo: Leinweber – Römer, Jaenecke – Lang, Orbanowski, Schenk – Kuhn, Strobl, Korff. Nizozemsko: van Marle – van den Vlugt, van den Stock – van den Madele, Maas, H. Gerritsen – de Jong, Reyers, du Pont. 23. ledna 1935 (11:15) – Davos (Eissportstadion) Branky Rumunska: Constantin Cantacuzino, Alexandru Botez, Wilhelm Suck Branky Lotyšska: Roberts Bluķis, Arvīds Pētersons Rumunsko: Maesciuc – Anastasiu, Buia – Botez, Vacar, Tico – Cantacuzino, Rabinovici, Suck. Lotyšsko: Lapainis – Paegle, Vedējs – Jurgens, Petrovskis, Pētersons – Jessens, Auziņš, Bluķis. 24. ledna 1935 (11:15) – Davos (Eissportstadion) Branky Rumunska: 2x Constantin Cantacuzino, 2x Alexandru Botez, Iuliu Rabinovici, Paul Anastasiu Branky Nizozemska: nikdo Rumunsko: Maesciuc – Anastasiu, Dietrich – Botez, Vacar, Tico – Cantacuzino, Rabinovici, Suck. Nizozemsko: J. Gerritsen – van den Vlugt, van den Stock – van den Madele, Maas, H. Gerritsen – de Jong, Reyers, du Pont. 24. ledna 1935 (14:15) – Davos (Eissportstadion) Branky Německa: Karl Kögel, Georg Strobl, Gustav Jaenecke Branky Lotyšska: Ādolfs Petrovskis Německo: Egginger – Schröttle, Jaenecke – Strobl, Orbanowski, Schenk – Korff, Kögel, Schibukat. Lotyšsko: Lapainis – Paegle, Vedējs – Jurgens, Petrovskis, Pētersons – Jessens, Auziņš, Bluķis. 25. ledna 1935 (10:45) – Davos (Eissportstadion) Branky Lotyšska: 3x Andrejs Jessens, 2x Aleksejs Auziņš, Ādolfs Petrovskis, Kārlis Paegle Branky Nizozemska: nikdo Lotyšsko: Lapainis – Paegle, Vedējs – Jurgens, Petrovskis, Pētersons – Jessens, Auziņš, Bluķis. Nizozemsko: van der Vlier – van den Vlugt, van den Stock– de Jong, Maas, du Pont – Koeleman, de Kadt. 25. ledna 1935 (14:00) – Davos (Eissportstadion) Branky Německa: 6. Horst Orbanowski, 9. Martin Schröttle, Gustav Jaenecke Branky Rumunska: nikdo Německo: Leinweber – Schröttle, Jaenecke – Strobl, Orbanowski, Schenk – Kuhn, Korff, Kögel.. Rumunsko: Maesciuc – Anastasiu, Dietrich – Botez, Vacar, Tico – Cantacuzino, Rabinovici, Suck.", "section_level": 2}, {"title": "Finále soutěže útěchy.", "content": "Německo - Polsko 5:1 (2:0, 2:1, 1:0) 27. ledna 1935 (14:15) – Davos (Eissportstadion) Branky Německa: Georg Strobl, Herbert Schibukat, 23. Gustav Jaenecke, 23. Gustav Jaenecke, 31. Georg Strobl Branky Polska: 21. Edward Zielinski Německo: Leinweber – Schröttle, Jaenecke – Strobl, Orbanowski, Schenk – Korff, Kögel, Schibukat. Polsko: Stogowski – Sokolowski, Ludwiczak – Marchewczyk, Wolkowski, Kowalski – Glowacki, Stupnicki, Zielinski.", "section_level": 2}, {"title": "Soupisky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Soupiska Kanady.", "content": "Kanada (Winnipeg Monarchs) Brankář: Art Rice-Jones Obránci: Cameron Shewan, Joe Rivers, Roy Hinkel, Útočníci: Archie Creighton, Albert T. Lemay, Anthony Lemay, Victor Lindqvist, Norman Rivers, Norm Yellowlees. Trenér: Scotty Oliver.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Švýcarska.", "content": "Švýcarsko Brankáři: Albert Künzler, Arnold Hirtz. Obránci: Ernst Hug, Christian Badrutt, Oscar Schmidt. Útočníci: Ferdinand Cattini, Hans Cattini, Richard Torriani, Herbert Kessler, Charles Kessler, Paul Müller, Thomas Pleisch, Otto Heller. Trenér: Charles Fasel.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Velké Británie.", "content": "Velká Británie Brankář: Ronnie Milne. Obránci: Carl Erhardt, Gordon Dailley, Robert Wyman. Útočníci: John Davey, Ted Jackson, Gordon Johnson, Ernie Ramus, Pete Stevenson, Pete Halford, Ernie Leacock. Trenér: Bunny Ahearne.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Československa.", "content": "4. Československo Brankáři: Jan Peka, Josef Boháč (neodcestoval) Obránci: Jaroslav Pušbauer, Karel Hromádka, Jan Michálek. Útočníci: Jiří Tožička, Josef Maleček, Oldřich Kučera, Alois Cetkovský, Zdeněk Jirotka, Jaroslav Císař, František Pergl, Drahoš Jirotka (nenastoupil).", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Švédska.", "content": "5. Švédsko Brankáři: Wilhelm Larsson-Lagheim, Bengt Liedstrand. Obránci: Sven Bergqvist, Bertil Lundell. Útočníci: Börje Abelstedt, Olle Andersson, Lennart Hellman, Gustaf Johansson, Torsten Jöhncke, Yngve Liljeberg, Evert Löw, Sigfrid Öberg. Trenér: Carl Abrahamsson, Viking Harbom.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Rakouska.", "content": "6. Rakousko Brankáři: Karl Ördogh, Hermann Weiss. Obránci: Hans Trauttenberg, Rudolf Vojta, Franz Schüssler, Útočníci: Friedrich Demmer, Karl Kirchberger, Oskar Nowak, Josef Göbel, Willibald Stanek, Hans Tatzer, Hans Schneider, Emil Seidler. Trenér: Hans Weinberger.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Itálie.", "content": "7. Itálie Brankáři: Augusto Gerosa, Enrico Calcaterra. Obránci: Decio Trovati, Franco Rossi, Gianmario Baroni. Útočníci: Ignazio Dionisi, Mario Zucchini, Giovanni Scotti, Carlo de Mazzeri, Emilio Mussi, Mario Maiocchi, Franco Carlassare.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Francie.", "content": "7. Francie Brankáři: Jacques Morisson, Michel Paccard. Obránci: Pierre Claret, Pierre Lorin. Útočníci: Jean-Pierre Hagnauer, Michel Delesalle, Jacques Lacarrière, Léonhard Quaglia, Albert Hassler, Philippe Boyard, Guy Volpert, Pierre Savoie.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Německa.", "content": "9. Německo Brankáři: Wilhelm Egginger, Walter Leinweber. Obránci: Martin Schröttle, Gustav Jaenecke, Erich Römer. Útočníci: Alois Kuhn, Georg Strobl, Philipp Schenk, Karl Kögel, Horst Orbanowski, Herbert Schibukat, Hans Lang, Werner Korff. Trenér (hrající): Erich Römer.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Polska.", "content": "10. Polsko Brankáři: Józef Stogowski, Henryk Przezdziecki. Obránci: Kazimierz Sokolowski, Witalis Ludwiczak. Útočníci: Czeslaw Marchewczyk, Andrzej Wokowski, Adam Kowalski, Franciszek Glowacki, Roman Stupnicki, Edward Zielinski, Wladyslaw Lemiszko, Józef Godlewski. Trenér: Tadeusz Sachs.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Rumunska.", "content": "11. Rumunsko Brankáři: Emil Maesciuc, Dumitru Danielopol. Obránci: Gheorghe Buia, Ladislaus Dietrich,Paul Anastasiu. Útočníci: Arthur Vogel, Alexandru Botez, Lájos Vakar, Constanin Tico, Constantin Cantacuzino, Anton Panenca, Iuliu Rabinovici, Wilhelm Suck. Trenér (hrající): Dumitru Danielopol.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Maďarska.", "content": "11. Maďarsko Brankáři: István Hircsák, György Kramer-Katay. Obránci: Miklós Barcza, István Bethlen, Matyás Farkas. Útočníci: Sándor Miklós, Laszló Gergély, András Gergély, Zoltán Jeney, Ferenc Szamósi-Stoics, Laszló Blazejovsky, Béla Haray. Trenér: Géza Lator.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Lotyšska.", "content": "13. Lotyšsko Brankáři: Herberts Kušķis, Roberts Lapainis. Obránci: Arvīds Jurgens, Kārlis Paegle, Leonīds Vedējs, Útočníci: Aleksejs Auziņš, Roberts Bluķis, Andrejs Jessens, Edgars Klāvs, Arvīds Pētersons, Ādolfs Petrovskis.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Belgie.", "content": "13. Belgie Brankáři: Georges Brohée. Obránci: Francois Franck, Emile Duvivier, Carlos van den Driessche. Útočníci: Jean Barbanson, Pierre van Reysschoot, Willy Kreitz, Georges Pootmans, Marco Peltzer, Philippe Lippens, Jean de Beukelaer.", "section_level": 2}, {"title": "Soupiska Nizozemska.", "content": "15. Nizozemsko Brankáři: Jan Gerritsen, Sjoerd van Marle. Obránci: Fritz van der Vlugt, Bob van der Stok, Útočníci: Hans Gerritsen, Huip de Pon, Zeger Reyers, Felix de Jong, Chris van de Mandele, Hans Maas, Dirk Jan Koeleman, Hans van der Vlier.", "section_level": 2}], "src_summary": "9. mistrovství světa a 20. mistrovství Evropy v ledním hokeji probíhalo ve dnech 19. – 27. ledna 1935 ve švýcarském Davosu. ", "tgt_summary": "Die 9. Eishockey-Weltmeisterschaft und 20. Eishockey-Europameisterschaft fand vom 19. bis 27. Januar 1935 in Davos in der Schweiz statt. Der Austragungsmodus wurde im Vergleich zur Vorjahres-WM verändert. 15 Mannschaften nahmen an dieser WM teil, was einen neuen Teilnehmerrekord darstellte. Die 15 Teams spielten zunächst in vier Vorrundengruppen (drei Gruppen mit je vier, eine Gruppe mit drei Mannschaften). Die ersten beiden jeder Gruppe erreichten die Zwischenrunde. Im Gegensatz zum Vorjahr musste Kanada dieses Mal bereits in der Vorrunde antreten und war nicht für die Zwischenrunde gesetzt; die USA nahmen nicht an dieser WM teil. Die Dritt- und Viertplatzierten der Vorrundengruppen spielten eine Platzierungsrunde um Platz 9 aus. In der Zwischenrunde gab es wieder zwei Gruppen mit je vier Teams. Die ersten beiden jeder Gruppe erreichten unter Mitnahme ihrer direkten Vergleiche die Finalrunde, die übrigen Teams spielten um die Plätze 5–8. ", "id": 1506673} {"src_title": "Ludvík II. Neapolský", "tgt_title": "Ludwig II. (Anjou)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ludvík II. se narodil v Toulouse jako syn Ludvíka I. a Marie ze Châtillonu. V Angevin, které zahrnovalo Provence, měl soupeře, dědice Neapole, Karla. Většina provensálských měst se po smrti Ludvíkova otce v roce 1384 vzbouřila. Jeho matka pak sestavila armádu, se kterou pochodovali od města k městu, aby získali podporu. Ludvík byl v roce 1387 uznán za hraběte z Provence. V roce 1386, byl nezletilý syn Karla III. Neapolského Ladislav, po otcově smrti, vyloučen z následnictví Neapole. 1. listopadu 1389 byl Ludvík korunován králem Neapole avignonským vzdoropapežem Klementem VII. a následujícího roku se zmocnil Neapole. V roce 1399 byl svým protivníkem Ladislavem svržen. V roce 1409, Ludvík osvobodil Řím od Ladislavovy okupace, v roce 1410, jako spojenec vzdoropapeže Jana XXIII., napadl Ladislava a porazil ho u Roccaseccy (1411). Nakonec Ludvík ztratil neapolskou podporu a musel odstoupit. Jeho nárok na Neapol přešel na jeho syna, Ludvíka III. V roce 1400 se v Arles oženil s Jolandou Aragonskou. Syn Ludvíka se zasnoubil s Kateřinou Burgundskou, dcerou Jana I. Burgundského. Nicméně poté, co Jan podnítil útok na francouzského dauphina, se Ludvík a jeho žena přidali k Armagnakům. Spojení s Kateřinou bylo zavrženo, což způsobilo nepřátelství burgundského vévody. Ludvík se nezúčastnil bitvy u Azincourtu, protože měl zánět močového měchýře. Po bitvě uprchl z Paříže a připojil se ke své ženě a dětem v Angers. Ludvík II. zemřel na zámku v Angers, v srdci Anjou, kde byl také pohřben.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Ludvík s Jolandou měli pět dětí:", "section_level": 1}], "src_summary": "Ludvík II. Neapolský (5. říjen 1377 − 29. duben 1417) byl v letech 1389–1399 králem Neapole a od roku 1384 do své smrti vévodou z Anjou z dynastie Valois-Anjou.", "tgt_summary": "Ludwig II. von Anjou (franz.: \"Louis II d’Anjou\"; * 5. Oktober 1377 in Toulouse; † 25. Mai 1417 in Angers) war ein Herzog von Anjou, Graf von Maine, Guise, Blois und Provence, sowie Titularkönig von Neapel und Jerusalem. Er entstammte dem jüngeren Haus Anjou, einem Seitenzweig des französischen Königshauses der Valois.", "id": 179576} {"src_title": "Disociativní porucha identity", "tgt_title": "Dissoziative Identitätsstörung", "src_document": [{"title": "Příznaky.", "content": "Příznaky DID zahrnují přítomnost dvou nebo více odlišných osobnostních stavů doprovázených neschopností vzpomenout si na osobní informace, nad rámec toho, co se považuje za normální zapomnění. Mezi další symptomy patří ztráta identity, ztráta v čase, pocitu sebe sama a vědomí. Disociace je obranná reakce mozku, kdy jedinec není schopen se vyrovnat s určitou stresovou situací. Při této situaci se člověk dostane do tzv. disociativního stavu, kdy částečně ztratí vědomí a nedokáže vnímat čas. Tento stav je často doprovázen tiky.", "section_level": 1}, {"title": "Systém.", "content": "Po prožití traumatu mozek DID pacienta vytvoří tzv. vnitřní svět (inner world), ve kterém,žijí\" alternativní identity, tzv. alteři (alters). To celé spolu s hostitelem (jedincem trpícím DID) tvoří jeden DID systém. Vytváření alterů je obranný mechanismus, kdy se člověk již sám nedokáže vyrovnat s prožitým traumatem. Počet alterů může být od jednoho až po desítky.", "section_level": 1}, {"title": "Alternativní identity.", "content": "V praxi to vypadá tak, že když se DID člověk dostane do stresové situace, přejde do stavu disociace a poté se,do popředí\" dostane jeden alterů (tzv.switching), který nadále ovlivňuje veškeré chování člověka. Těmto situacím se přezdívá spouštěče, každý alter reaguje na jiný spouštěč, který může být pozitivní (hudba, jídlo) a nebo negativní (hádka, velký hluk, strach). Alteři mohou mít různý věk, sexualitu, přízvuk a celkově jiný charakter než hostitel systému.", "section_level": 2}, {"title": "Vnitřní svět.", "content": "Vnitřní svět DID pacienta může mít různou velikost a podobu. Čím více identit se nachází v systému, tím je vnitřní svět zpravidla větší. Může mít podobu místnosti, domu, nebo celého fungujícího města. Každé alter ego má ve vnitřním světě nějakou úlohu a může komunikovat s dalšími alter egy. Mozek člověka musí tudíž vstřebávat velké množství informací, jelikož prakticky žije několik životů, a proto u něho bývá častá veliká únava.", "section_level": 2}, {"title": "Diagnóza.", "content": "V současné době je stále obtížné diagnostikovat tuto poruchu, jelikož neexistuje univerzální shoda na definici disociace. Kritéria vyžadují, aby byl dospělý člověk opakovaně kontrolován dvěma nebo více alternativními identitami, doprovázenými výpadky paměti, které nejsou způsobeny alkoholem, drogami nebo jinými zdravotními stavy, jako jsou komplexní parciální záchvaty. Při diagnostice u dětí nesmí být symptomy zaměňovány s imaginativní hrou. Diagnóza je obvykle prováděna klinicky vyškoleným odborníkem, jako je psychiatr nebo psycholog, prostřednictvím klinického hodnocení, rozhovorů s rodinou a přáteli a zvážení dalšího pomocného materiálu. DID pacienti se někdy mohou setkat s odmítnutím léčby ze strany odborníků, zejména proto, že pro některé neexistuje hmotný důkaz; proto se disociativní poruchy někdy označují jako \"nemoci skrytosti\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Disociativní porucha identity (DID), dříve známá jako mnohočetná porucha osobnosti, je mentální porucha vyznačující se disociativními stavy a mnohočetností osobnosti. To je doprovázeno ztrátou paměti, která nesouvisí s běžným zapomínáním. U DID se dále projevují stavy, které jsou společné s hraniční poruchou osobnosti (BPD), posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD), depresí, sebepoškozováním nebo úzkostí. ", "tgt_summary": "Die dissoziative Identitätsstörung (DIS) (nach DSM-5 und ICD-11) ist dadurch gekennzeichnet, dass verschiedene Persönlichkeitszustände (dissoziative Identitäten) abwechselnd die Kontrolle über das Denken, Fühlen und Handeln eines Menschen übernehmen. Diese Identitäten verfügen über eigene Charaktereigenschaften, Verhaltensweisen, Fähigkeiten, Wahrnehmungs- und Denkmuster. Zusätzlich treten Erinnerungslücken zu Ereignissen oder persönlichen Informationen auf, die nicht mehr durch gewöhnliche Vergesslichkeit erklärbar sind. ", "id": 790530} {"src_title": "Intelsat", "tgt_title": "Intelsat", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "20. srpna 1964 byla založena mezivládní organizace Intelsat s 11 účastnickými zeměmi. První satelit Intelsat I, známý pod názvem \"Early Bird\" () byl vypuštěn 6. dubna 1965 raketou Delta D. Jeho oběžná dráha byla geosynchronní (resp. geostacionární); poprvé v historii umožnil přímý přenos televizních signálů, telefonních hovorů a obrazů mezi Evropou a Severní Amerikou. Satelity INTELSATu nebyly zprvu tak robustní jako dnes. Na jaře 1969 došlo k poruše satelitu nad Atlantským oceánem a náhradní satelit byl dopraven na špatnou orbitu, to přinutilo NASA uvažovat o posunutí mise Apollo 11. Situace byla vyřešena obnovením provozu podmořského telefonního kabelu, aby bylo možno předávat informace mezi lodí Apollo a řídícím střediskem NASA. Během měsíční procházky byl však Měsíc nad Tichým oceánem a přenos tak byl předáván satelitem INTELSAT III. V roce 1973 měla organizace již 80 účastníků a poskytovala své služby 600 stanic ve více než 149 zemích a závislých územích, toho roku také došlo k přejmenování organizace na kratší INTELSAT. K 31. prosinci 1979 byl počet účastnických států 103 a kapacita systému přesáhla 27 500 kanálů. V roce 2001 byla organizace privatizována a jméno změněno na dnešní název Intelsat Ltd. Hlavní oblast zisků byla z provozu satelitní sítě. Satelitní služby byly prodávány různým organizacím a státům (členům INTELSATu i ne-členům), všem za stejnou cenu. Zisky byly přerozdělovány členským zemím na základě jejich podílu v organizaci. Dnešní Intelsat Ltd. provozuje i podmořské optické kabely pro případ výpadku některého ze satelitů.", "section_level": 1}, {"title": "Komercionalizace a privatizace.", "content": "Kvůli nátlaku ze strany soukromých satelitních operátorů a hlavně díky lobbování společnosti PanAmSat přijal americký kongres akt ORBIT \"(Open Market Reorganization for the Betterment of International Telecommunications)\", tedy plán na reorganizaci otevřeného trhu pro zlepšení mezinárodních telekomunikací. V dubnu 1998 proto rozhodlo vedení společnosti o prodeji pěti starších satelitů nizozemské společnosti New Skies Satellites, která se pak stala přímou konkurencí pro INTELSAT. Vedení se poté neúspěšně pokusilo přenést organizaci do jiné země, aby se předešlo zásahům ze strany americké vlády. V období před privatizací v červenci 2001 byly rozděleny podíly v organizaci mezi podílnické země, podle množství prostředku, které investovaly. K samotné privatizaci došlo 18. července 2001, 37 let po založení organizace. V roce 2005 Intelsat Ltd. odkoupil bývalého konkurenta PanAmSat za 3,1 miliardy dolarů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Intelsat Ltd. je největší komerční satelitní operátor na světě. Původně byl zformován jako mezivládní konsorcium pod názvem \"International Telecommunications Satellite Organization (INTELSAT)\" a měl za úkol spravovat síť komunikačních satelitů pro mezinárodní vysílání. V roce 2007 vlastnil 52 komunikačních satelitů a v červnu téhož roku společnost BC Partners oznámila odkup 76 % Intelsatu za 3,75 miliard euro.", "tgt_summary": "Intelsat ist ein 1964 gegründetes Technologieunternehmen mit Sitz in Luxemburg. Es bietet die Übertragungskapazität für nationale und internationale Kommunikation, wie Sprach-, Datenübertragung, Internetanbindung und Fernsehübertragung mittels geostationärer Kommunikationssatelliten gegen Entgelt an. Seit dem Start des bahnbrechenden Intelsat I wurden diese Satelliten ständig weiterentwickelt und in der Übertragungskapazität gesteigert. Intelsat-Satelliten senden in den C-Band- und Ku-Band-Frequenzen. ", "id": 1147792} {"src_title": "Jicchak Šamir", "tgt_title": "Jitzchak Schamir", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Šamir se narodil v Ružanech v carském Rusku (dnešní Bělorusko) Šlomovi a Pnině Jizernickim. Vystudoval hebrejskou střední školu v polském Białystoku a ve čtrnácti letech, v roce 1929, vstoupil do mládežnického revizionisticko-sionistického hnutí Bejtar. V roce 1932 se přestěhoval se do Varšavy, kde studoval práva na Varšavské univerzitě. Studium však ve 20 letech přerušil a v roce 1935 podnikl aliju do britské mandátní Palestiny, kde se zapsal ke studiu na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě (studium však nikdy nedokončil). V témže roce si hebraizoval příjmení na Šamir, což významově znamená trn, osten či bodlák. Rozhodnutí odejít do Palestiny mu zachránilo život, neboť většina jeho rodiny, včetně rodičů, zahynula v nacistických vyhlazovacích táborech během holocaustu.", "section_level": 1}, {"title": "Začátky v mandátní Palestině.", "content": "Po příchodu do mandátní Palestiny nejprve pracoval jako účetní a stavební dělník, ale po arabském povstání v roce 1936 se o rok později rozhodl vstoupit do podzemní židovské vojenské organizace revizionistického hnutí – Irgun, známé též pod jejím akronymem Ecel. Ideově vycházel Irgun z myšlenek Vladimíra Žabotinského, jenž byl i", "section_level": 2}, {"title": "Vůdce Lechi, vězení a internace.", "content": "V Lechi používal Šamir přezdívku Michael, která vychází ze jména Michaela Collinse z Irské republikánské armády (IRA). Šamir totiž irské republikány obdivoval a snažil se je následovat v jejich protibritském boji. V roce 1941 však byl za své aktivity zatčen britskou správou a zadržován ve vězeňském táboře v Jizre'elském údolí, ze kterého se mu 31. srpna 1942 podařilo uprchnout. Po Sternově smrti (byl zastřelen Brity v únoru 1942) a útěku na svobodu se stal se klíčovou osobností Lechi, ředitelem jejích operací a sehrál hlavní roli v reorganizaci ústředního výboru této skupiny. Stal se členem triumvirátu Lechi (tří jeho vůdců) a zároveň jedním z nejhledanějších Židů v mandátní Palestině. Za jeho vedení stála Lechi", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život a Mosad.", "content": "Po zákazu Lechi se Šamir snažil o sestavení uskupení pro první parlamentní volby, složené z bývalých příslušníků organizace, ale jeho snahy nakonec nebyly úspěšné. Na zhruba sedm let odešel z veřejného života a věnoval se, ne příliš úspěšně, podnikání (mimo jiné též řídil sdružení majitelů kin). V roce 1955 byl Šamir naverbován do zpravodajské služby Mosad jejím tehdejším ředitelem Iserem Har'elem. Ten tak chtěl, v rámci své „politiky kooptace bývalých disidentů,“ využít zkušeností lidí, kteří se během protibritského odboje dostali do", "section_level": 2}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "V roce 1970 vstoupil Šamir na popud Menachema Begina do strany Cherut (v té době byl Cherut součástí aliance Gachal), která byla následnicí revizionistického Irgunu. V 70. letech patřil ve straně mezi skupinu lidí (rovněž tak Ariel Šaron a Benjamin Netanjahu), která považovala Jordánsko za Palestinu. Mezi úvahy Šamirova kolegy Šarona, toho času izraelského generála, dokonce patřilo svržení jordánské vlády během Černého září v roce 1970. Jako Černé září se označuje konflikt mezi palestinskými Araby a králem Husajnem, během kterého zahynuly tisíce lidí, a jenž měl za následek vyhnání Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) z Jordánska. Svržením vlády by totiž palestinští Arabové získali vlastní stát, čímž by se izraelsko-palestinský konflikt přenesl za hranice. V Cherutu byl Šamir členem výkonného výboru a ředitelem jejího imigračního oddělení. Před parlamentními volbami v roce 1973 se Cherut spojil s několika pravicovými stranami a vytvořil novou stranu Likud. Ta získala ve volbách 39 poslaneckých mandátů a jedním ze zvolených poslanců byl i Šamir, který se po volbách stal členem několika výborů Knesetu. Šlo o státní kontrolní výbor, vlivný výbor zahraničních věcí a obrany a výbor pro vnitřní záležitosti a životní prostředí. V rámci strany řídil organizační výbor a v roce 1975 byl zvolen předsedou výkonného výboru strany.", "section_level": 1}, {"title": "Historické vítězství Likudu a předseda Knesetu.", "content": "Parlamentní volby v roce 1977 byly historické a znamenaly předěl v izraelských dějinách. Pravici, v čele s Likudem, se totiž poprvé podařilo přerušit hegemonii labouristických vlád a vedení, které se datovalo dlouho před založením státu v roce 1948. Premiérem se stal vůdce Likudu Menachem Begin, který sestavil pravicovou vládu. V červnu téhož roku byl Šamir jmenován předsedou Knesetu a stal se prvním pravicovým politikem, který tuto funkci zastával. V době", "section_level": 2}, {"title": "Ministr zahraničních věcí.", "content": "V březnu 1980 byl Šamir, po rezignaci Moše Dajana, jmenován ministrem zahraničních věcí. Z této funkce byl zodpovědný za implementaci mírových dohod dosažených s Egyptem a jeho postoj vůči dojednaným dohodám doznal změn. Jedním ze Šamirových cílů v čele ministerstva bylo napravit diplomatické vztahy s africkými státy po jomkipurské válce z roku 1973, po níž mnoho států své diplomatické styky s Izraelem přerušilo. Šamir podporoval legislativu zavedenou na počátku 80. let, na jejímž základě byl (1980) a anektovány Golanské výšiny (1981). Rovněž tak podporoval Beginem schválenou vojenskou operaci s kódovým označením Opera, při níž byl izraelským letectvem vybombardován irácký jaderný reaktor Osirak, nedaleko Bagdádu. V roce 1981 se konaly parlamentní volby, ve kterých opět zvítězil Likud a Šamir si i po volbách udržel svoji ministerskou funkci. Izrael se v tomto období potýkal s ekonomickou krizí a rostoucím arabským násilím jak na Západním břehu Jordánu, tak přeshraničně z jižního Libanonu, nad kterým ztratila libanonská vláda kontrolu. Z území ovládnutého OOP pak byl sever Izraele ostřelován", "section_level": 2}, {"title": "Poprvé ministerským předsedou.", "content": "Dne 15. září 1983 předal Menachem Begin prezidentu Chajimu Herzogovi rezignační dopis. Za oficiální důvod rezignace byl uveden zdravotní stav, dalšími faktory však byly tlak veřejnosti po libanonské válce a masakru v Sabře a Šatíle a jak uvádí Terner (1991) též „faktické ztroskotání hospodářské politiky.“ Po neúspěšných pokusech přemluvit jej k návratu do politiky Begina ve funkci premiéra nahradil Šamir. Přestože Reich (1990) uvádí, že Šamir byl kompromisní kandidát, Rosenzweig (2008) poukazuje, že Šamirovo nástupnictví bylo přirozené, neboť „se v Cherutu těšil značné prestiži pro své zásluhy v boji proti Britům v době mandátu.“ Bezprostředně po pověření prezidentem začal sestavovat novou vládu na půdorysu původní Beginovy vlády. Ke své funkci premiéra si ponechal post ministra zahraničních věcí, což někteří pozorovatelé chápali jako Šamirův předpoklad Beginova návratu do vlády.", "section_level": 2}, {"title": "Volební pat a ministrem zahraničních věcí.", "content": "Ve volbách zvítězil s těsným rozdílem Ma'arach vedený Šimonem Peresem (44 vs. 41 mandátů), výsledek však znamenal volební pat. Ani jeden z nejsilnějších subjektů totiž nebyl s to sestavit vládu. Následně byla, po 39 dnech jednání, kompromisů a ústupků, vytvořena vláda národní jednoty mezi oběma stranami. Součástí koaliční dohody byl netradiční rotační systém na postu premiéra, v jehož rámci měli postupně oba na dobu 2 let zastávat post premiéra, zatímco ten druhý funkci ministra zahraničních věcí a úřadujícího premiéra. Nejprve se stal předsedou vlády Peres a Šamir až do října 1986 zastával zbylé dvě funkce. Vláda měla celkem 25 ministrů a 97 poslanců ve 120členném Knesetu. Za účelem snazšího rozhodování byl vytvořen užší kabinet, v němž měl Likud i Ma'arach po pěti členech a obě strany tak měly právo veta. Nová vláda měla složitou pozici, neboť levice a pravice vždy zastávala v Izraeli odlišné postoje, přesto však byla témata, kde mezi oběma subjekty došlo ke shodě. Jednalo se oblasti, kde panoval široký konsenzus; tedy ukončit izraelskou přítomnost v Libanonu, bojovat s ekonomickou krizí, pokusit", "section_level": 2}, {"title": "Rotace s Peresem a podruhé ministerským předsedou.", "content": "Dne 21. října 1986 si Peres se Šamirem vyměnili funkce a Jicchak Šamir se tak stal podruhé premiérem. Během jeho vlády došlo k naprostému zmražení mírových aktivit, jelikož nebyl ochotný jakýmkoliv územním ústupkům ve prospěch Arabů. Rovněž tak zablokoval snahy ministra zahraničních věcí Perese o konání mezinárodní mírové konference, kterou Peres v roce 1987 dohodl s jordánským králem Husajnem v takzvané Londýnské dohodě. Proti dojednané dohodě se Šamir postavil ze dvou důvodu; jednak se mu nelíbilo, že Peres jednal za jeho zády (dokonce odmítl Šamirovi odevzdat kopii dojednané dohody) a jednak zásadně odmítal koncept mezinárodní konference, které by se účastnily světové mocnosti. O mezinárodní mírové konferenci dokonce prohlásil, že je pro něj jako „prase v Chrámu.“ Za jeho vlády rovněž došlo k výrazné podpoře osadnické politiky. V době Šamirova působení ve funkci premiéra zasáhlo Izrael vypuknutí první intifády (: انتفاضة,", "section_level": 2}, {"title": "Volby a premiérem bez rotace.", "content": "Kampani před volbami v listopadu 1988 se nemohla vyhnout intifáda, obě strany se v ní však rovněž také věnovaly zahraničním tématům a obě artikulovaly své postoje k mírovému procesu. Stejně jako volby před čtyřmi lety, i tyto volby ukázaly nejasnou preferenci volebních elektorátů obou stran, když volby skončily těsným vítězstvím Likudu o jeden poslanecký mandát (40 vs. 39). Naopak posílily malé radikální strany v obou částech politického spektra. Na volební výsledku se značně podepsala intifáda. Ve volbách se totiž utkali populární Peres (v době, kdy skončilo jeho dvouleté působení v úřadu premiéra dosahovala jeho popularita 80 %) se zastáncem tvrdé linie Šamirem. Zároveň se uplatnila rovnice, podle které Izraelci chápali boj Arabů za sebeurčení za terorismus, a pravidlo, že s teroristy se nevyjednává. Proto byla podle Ternera (1991) většina Izraelců pro to, aby bylo „proti bojujícím Palestincům postupováno velmi tvrdě“ a odmítala jednání s OOP. Sestavením vlády byl pověřen Šamir,", "section_level": 2}, {"title": "Pád vlády, alija a válka v Zálivu.", "content": "Šamirova neústupnost a vnitrovládní problém vedly Perese v roce 1990 ke svržení vlády a postupu, který jeho stranický kolega a dlouholetý rival Jicchak Rabin označil jako „odporně páchnoucí manévr“ (celá aféra získala název špinavý trik). Šamir totiž stále odmítal návrhy na konání mezinárodní konference. Peres proto uzavřel, prostřednictvím svého chráněnce Chajima Ramona, tajnou dohodu s Arje Derim a jeho stranou Šas o politické alianci. Následně dal Šamirovi ultimátum, podle něhož labouristé opustí vládu, pakliže Šamir nebude souhlasit s návrhem amerického ministra zahraničí Jamese Bakera na konání mírové konference. V reakci na ultimátum propustil Šamir Perese z vlády a 15. března téhož roku podali všichni labourističtí ministři demisi. Téhož dne se konalo hlasování o nedůvěře vládě a díky pěti poslancům strany Šas, kteří se hlasování zdrželi, Šamirova vláda padla. Stala se tak", "section_level": 3}, {"title": "Mírová konference.", "content": "Po porážce Saddáma Husajna probíhala od jara 1991 jednání amerického ministra zahraničí Jamese Bakera se státy Blízkého východu a po naléhání všechny státy souhlasily s účastí na mezinárodní konferenci. Šamir se zprvu Madridské mírové konference odmítal účastnit, nakonec však nabídku přijal, neboť doufal, že Sýrie nabídku účasti odmítne. Poté co však Sýrie nabídku účasti na konferenci přijala, již nemohl couvnout. Podmínkou však bylo, aby se konference neúčastnila OOP. Palestinská delegace (bez OOP) se účastnila konference v rámci jordánské delegace. Madridská konference začala za účasti SSSR, USA, Jordánska, Libanonu, Sýrie a Izraele, 1. listopadu 1991 v Palacio Parcen v Madridu. V", "section_level": 3}, {"title": "Volební porážka a důchod.", "content": "Po konferenci vyzval ministr vlády Ariel Šaron Šamira k souboji o funkci předsedy a v Likudu se tak konaly vnitrostranické volby, které měly rozhodnout o tom, kdo povede stranu do voleb v červnu 1992. Kromě dvou zmíněných kandidátů se voleb zúčastnil i David Levy. Z primárek však vzešel vítězně Šamir a to se ziskem 42 % hlasů (Levy získal 31 % a Šaron 21 %). Navzdory tomu byl Likud na rozdíl od Strany práce vnitřně rozdělen, což mu ve volbách uškodilo. V parlamentních volbách tak byl Šamirův Likud byl poražen Jicchakem Rabinem ze Strany práce (dříve Ma'arach). Po volební prohře Šamir prohlásil, že ústupky z Madridské konference nikdy nemyslel vážně, a že svou účastí na konferenci chtěl „pouze získat čas.“ Volební porážka měla řadu příčin. Jednalo se jak o důvody ekonomické – téměř 18 % populace bylo pod hranicí chudoby (dáno náhlým prudkým přílivem imigrantů), tak o důvody související s novými imigranty", "section_level": 2}, {"title": "Smrt a odkaz.", "content": "Jicchak Šamir zemřel 30. června 2012 v pečovatelském domě Bejt Juliana ve městě Herzlija. Státní pohřeb se konal na Har Herzel v Jeruzalémě 2. července 2012. Předseda vlády státu Izrael Benjamin Netanjahu ve smuteční řeči ocenil jeho zásadový postoj ve věci národních zájmů izraelského národa, aliju etiopských Židů, diplomatické schopnosti, které mu umožnily navázat diplomatické styky s Čínou, Sovětským svazem a", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 2001 byla Šamirovi udělena Izraelská cena za jeho celoživotní přínos a zvláštní přispění společnosti a Státu Izrael. Ta je udílena od roku 1953 a patří mezi nejvyšší izraelská státní vyznamenání. V roce 2005 byl v internetové soutěži 200 největších Izraelců deníku Ynet zvolen 29. největším Izraelcem všech dob.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jicchak Šamir (:, rodným jménem Jicchak Jizernicki, : יצחק יזרניצקי; narozen 15. října 1915 – 30. června 2012) byl izraelský politik, vůdce předstátní organizace Lechi a agent Mosadu. Dvakrát zastával funkci premiéra, poprvé jakožto v pořadí osmý izraelský premiér v letech 1983 až 1984 a podruhé coby v pořadí desátý premiér v letech 1986 až 1992. ", "tgt_summary": "Jitzchak Schamir (; geboren am 15. Oktober 1915 in Ruschany, Gouvernement Grodno, Russisches Kaiserreich, heute Breszkaja Woblasz, Weißrussland, gebürtig \"Icchak Jaziernicki\"; gestorben am 30. Juni 2012 in Tel Aviv) war ein israelischer Politiker (Likud). Von 1955 bis 1965 arbeitete er für den Auslandsgeheimdienst Mossad. Er war von 1977 bis 1980 Präsident der Knesset, von 1980 bis 1986 Außenminister sowie von 1983 bis 1984 und von 1986 bis 1992 Ministerpräsident seines Landes.", "id": 85248} {"src_title": "Důl Chuquicamata", "tgt_title": "Chuquicamata", "src_document": [{"title": "Geografie a klima.", "content": "Důl se nachází v nadmořské výšce cca 3000 metrů asi 15 km vzdušnou čarou směrem na sever od Calamy, centra provincie El Loa. Antofagasta, správní centrum stejnojmenného chilského regionu, leží na pobřeží Tichého oceánu zhruba 220 km vzdušnou čarou směrem na jihozápad od Chuquicamaty. Calama patří k nejsušším místům na Zemi, na jaře roku 2015 však byla celá oblast včetně těžebního prostoru Chuquicamata po prudkých deštích postižena záplavami, doprovázenými oběťmi na životech. Od Chuquicamaty dále na sever až k obci Ollagüe na hranicích s Bolívií se na andské náhorní plošině Altiplano rozprostírá národní přírodní rezervace Alto Loa (španělsky \"Reserva\" \"nacional Alto Loa\"). Přírodní rezervace byla vyhlášena v roce 2005 a je největším chráněným územím v Chilské republice. Místní obyvatelstvo tvoří Atacamové, původní obyvatelé pouště Atacama na severu Chile, dále Kečuové a Ajmarové.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nejstarší období.", "content": "Název lokality Chuquicamata pochází z ajmarštiny. Je odvozen od výrazu \"chuco\" nebo \"chuqui\", označujícího měděné pracovní nástroje, případně zbraně. Atacamové, kteří se označují též jako \"Lickanantai\", dobývali měď především v ryzím stavu, která se v této lokalitě vyskytovala na povrchu či nehluboko pod povrchem. Podle archeologických nálezů, datovaných až do doby 500 – 450 let př. n. l., původní obyvatelé vytěžený kov zpracovávali několik kilometrů od naleziště, na březích řek Salado a Grande, kudy procházela stará incká cesta. V roce 1536 španělský dobyvatel Diego de Almagro zmiňuje ve svých zápiscích, že u řeky Kamac – Mayu (později nazvané Rio Grande) získal měděné podkovy pro své koně.", "section_level": 2}, {"title": "Průmyslová těžba.", "content": "Přípravy na zahájení těžby ložiska Chuquicamata započaly v roce 1882, první měď z této lokality prezentovala americká těžařská společnost Guggenheim Bros. 18. května 1915. V průběhu let těžařská společnost několikrát změnila název (Chile Copper Co., Anaconda Co. a Chile Exploration Co.). Do Chuquicamaty přišli za prací tisíce horníků. V roce 1923 v Chile Copper Co. získala majoritu společnost Anaconda za 77 miliónů dolarů, což byla největší transakce v historii Wall Streetu. Poblíž těžebního prostoru byl vybudován tábor pro horníky. V jeho sousedství vznikl ještě druhý, tzv. americký tábor, kde sídlili američtí inženýři a manažeři. Obydlí v dělnickém pracovním táboře, jehož výstavba započala v roce 1917, byla původně velmi primitivní, nebylo zde žádné hygienické zázemí ani elektřina. Teprve v průběhu desetiletí se tábor postupně proměnil v město s veškerou infrastrukturou. Na počátku 70. let 20. století po nástupu Salvadora Allendeho do prezidentského úřadu došlo v Chile k velkému znárodnění rozhodujících odvětví. Znárodněny byly též doly, včetně Chuquicamaty, která přešla do vlastnictví státního podniku Codelco. Zároveň byla zahájena rozsáhlá revitalizace a přestavba stejnojmenného hornického města. V roce 1991 byla Ministerstvem hornictví Chilské republiky vydána vyhláška \"Reglamenta funcionamiento de establicimientos emisores\" \"de anhidrido sulfuroso, material particulad y arsenico en todo el territorio de la republica\". Vzhledem k výskytu látek, ohrožijucích zdraví a životy obyvatel hornického města, byla zahájena příprava přesídlení jeho obyvatel do Calamy. Proces přesídlení byl dokončen v roce 2007. Devadesátiletá existence města byla uzavřena ve dnech 31. 8. – 1. 9. 2007 oficiálním programem. Od ledna 2008 je území někdejšího města úředně vedeno jako \"průmyslová zóna\".", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "(Týká se jen sekce \"Historie.\")", "section_level": 2}], "src_summary": "Chuquicamata je povrchový důl v poušti Atacama v regionu Antofagasta v severní části Chile. Důl Chuquicamata je největší měděný důl na světě. Důlní prostor má tvar oválu, je cca 4,5 km dlouhý, 3,5 km široký a více než 1 km hluboký. Těžební prostor představuje plochu cca 13 km2. Vlastníkem dolu a jeho provozovatelem je chilská státní těžební společnost Codelco (\"La Corporación Nacional del Cobre de\" \"Chile\").", "tgt_summary": "Chuquicamata ist ein Kupfertagebau in der nordchilenischen Atacama-Wüste in der Región de Antofagasta. Er ist einer der größten Kupfertagebaue der Welt.", "id": 1774522} {"src_title": "Diferenciace produktu", "tgt_title": "Produktdifferenzierung", "src_document": [{"title": "Výrobková diferenciace.", "content": "Výrobková diferenciace je orientovaná na tvorbu takových předností, které umožní prostřednictvím charakteristického výrobku uspokojit různé požadavky od zákazníků. U jednotlivých podniků je pak stupeň uspokojení potřeb odlišný. Kotler a Keller rozdělují výrobkovou diferenciaci do několika skupin:", "section_level": 1}, {"title": "Horizontální diferenciace.", "content": "O horizontální diferenciaci mluvíme v případě, kdy ve snaze o uspokojení preferencí určité skupiny spotřebitelů dochází ke změně mixu atributů určitého produktu. Při horizontální diferenciaci si vyžaduje výroba jednotlivých produktů stejné množství vstupů, přičemž výsledné produkty se liší svým designem. Příkladem může být skupina standardních televizních přijímačů stejné cenové kategorie. V obecné rovině jsou všechny určeny produkty ke stejnému účelu, ovšem jejich design se může lišit, jednotlivé značky mají někde něco navíc a jinde jim zase něco chybí. Jiným příkladem může být jedna značka určité automobilky, kdy jsou auta vyráběna v různých barevných provedeních.", "section_level": 2}, {"title": "Vertikální diferenciace.", "content": "O vertikální diferenciaci mluvíme v případě, kdy se jedná o skupinu produktů, které je možné seřadit podle rozdílné kvality, například spolehlivosti nebo bezpečnosti, na nichž se většina spotřebitelů shodne. Lepší výrobek obvykle vyžaduje vyšší spotřebu výrobních vstupů a vyšší náklady. Příkladem mohou být různé značky automobilů u jedné automobilky, od vozů nižší třídy, přes vozy nižší střední třídy, vozy vyšší střední třídy až po luxusní automobily.", "section_level": 2}, {"title": "Diferenciace služeb.", "content": "Jestliže není jednoduché odlišit výrobek fyzicky, lze následně přidat k výrobku hodnotné služby a také zlepšovat jejich kvalitu.", "section_level": 1}, {"title": "Kvalita, cena či servis?", "content": "Při výběru si společnosti vybírají často pouze dvě z těchto kategorií, jelikož je velice obtížné sledovat všechny tři. Například zvolíme-li si servis a kvalitu, investujeme do zaměstnanců a výroby, tudíž už není možné snižovat cenu. V případě strategie diferenciace produktu jsou na změnu ceny zákazníci obecně méně citliví. Odlišnosti produktu totiž přímo souvisí s jeho image, vlastnostmi a kvalitou. Tyto atributy pak přináší produktu jakousi přidanou hodnotu, která vytváří ochranu proti konkurenčnímu soupeření, protože zákazníci jsou osvědčené značce věrní. Dosažení diferenciace produkce může někdy bránit v získání velkého podílu na trhu. Často to totiž znamená vytváření dojmu exkluzivity, který je neslučitelný s velkým podílem na trhu. Úspěšné zavedení diferenciace je životaschopnou strategií pro získání nadprůměrných výnosů v odvětví. Vytváří dobrou pozici pro vypořádání se s pěti konkurenčními silami, i když jiným způsobem než je prvenství v nákladech. Další výhodou, jak již bylo zmíněno, je to, že zákazníci jsou věrni osvědčené značce a tím i méně citliví vůči cenám. Výsledkem této strategie je i zvýšení ziskovosti.", "section_level": 1}, {"title": "Dílčí strategie.", "content": "Diferenciace produktu je jedním ze tří strategických postupů pro získání konkurenční (strategické) výhody dle Portera. Mezi další dva strategické postupy pak patří prvenství v celkových nákladech a soustředění pozornosti. Tyto postupy jsou navzájem propojené, jak můžeme vidět na obrázku vpravo. Porterovy strategické postupy včetně diferenciace produktu předchází starší verze Ansoffova rozdělení strategií, kde se v tomto případě jedná o tzv. diverzifikaci. Na základě těchto studií později vznikly tyto dílčí strategie diverzifikace produktů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Diferenciace produktu znamená využití rozdílné vlastnosti, kvality nebo image ať už fyzické nebo psychologické povahy, což odliší produkt od těch, které nabízejí konkurenti. Diferenciace je zaměřena na vytvoření jedinečné nabídky u určitého druhu produktu. ", "tgt_summary": "Die Produktdifferenzierung stellt eine Ergänzung eines bereits eingeführten Produktes oder einer Dienstleistung um eine neue Variante dar. Häufig werden am bestehenden Produkt segmentspezifische Merkmalsmodifikationen vorgenommen, um die unterschiedlichen Bedürfnisse einzelner Kundengruppen gezielter befriedigen zu können. Ein Beispiel wäre die Einführung eines Kombi-Modells für eine bereits existierende PKW-Limousine, welches speziell Familien mit Kindern anspricht. ", "id": 746230} {"src_title": "Řecko-turecká válka", "tgt_title": "Griechisch-Türkischer Krieg", "src_document": [{"title": "Důvody vedoucí k válce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Turecká situace.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Nemocný muž na Bosporu.", "content": "Geopolitický kontext války je potřeba hledat daleko v historii. Od poloviny 19. století byla Osmanská říše známá mezi evropskými mocnostmi jako \"Nemocný muž na Bosporu\". Armáda byla v troskách, státní pokladna prázdná a v netureckých provinciích byl na vzestupu nacionalismus. V roce 1821 jako první úspěšně povstali Řekové. Následně proti Turkům začali silně vystupovat Rusové pod záminkou ochrany slovanských národů na Balkáně (hlavně Bulharů a Srbů). Osmanská říše se nechala vlákat do krymské války (1853–1856), ve které s vydatnou pomocí Francie a Velké Británie carské Rusko porazila. Při mírových jednáních si vymohla záruky nevměšování se cizích mocností do vnitřních záležitostí říše, na druhou stranu Černé moře se mělo stát demilitarizovanou zónou. Drobení říše však Truci nebyli schopni zabránit ani po válce. V roce 1861 se osamostatnilo Rumunsko a povstání se rozhořela v Bosně, Černé Hoře a Bulharsku. V roce 1878 usedl na trůn Abdulhamid II., který se hlásil k liberálním myšlenkám a dokonce otevřel Poslaneckou sněmovnu. Rusové ale opět napadli Osmanskou říši a tentokrát válku dovedli k úspěšnému konci. Mírové podmínky donutily Turecko definitivně uznat nezávislosti Černé Hory a Rumunska, navíc byla rozsáhlá území postoupena Srbsku. Bulharsku byla na základě smlouvy zaručena rozsáhlá autonomie. Osmanská říše ztratila skoro 40% svého území a v zoufalé situaci hledala nového spojence, kterého našla v Německém císařství. Němci pomohli Turkům vycvičit armádu a dodali moderní zbraně.", "section_level": 3}, {"title": "Začátek 20. století a první světová válka.", "content": "V roce 1908 proběhl v Osmanské říši převrat vedený \"Mladoturky\". Mladoturci byli na jednu stranu liberálním uskupením (podařilo se jim obnovit konstituční monarchii, byla uznána svoboda tisku, opět se otevřel parlament). Na druhé straně ve značně zmenšené říši začali silně prosazovat turecký folklór, což vyústilo v turkizaci říše a v potlačovaní ostatních národnostních hnutí. Mladoturecká politika nakonec vedla ke kompletnímu zhroucení osmanského panství na Balkáně. V roce 1908 vyhlásilo nezávislost Bulharsko a následně se Srbsko, Bulharsko, Řecko a Černá Hora spojili v \"Balkánský svaz\" a společně v tzv. první balkánské válce (1912 – 1913) Turky definitivně porazili. Osmanské území v Evropě se tak scvrklo pouze na oblast kolem hlavního města Istanbulu. Osmanská říše vstoupila do první světové války v listopadu 1914 po boku svého německého spojence na straně Centrálních mocností a válka pro ni skončila katastrofickou porážkou. Na základě Sèvreské smlouvy z roku 1920 ztratili Turci veškerá území s netureckým obyvatelstvem, což bylo téměř 80% z předválečné rozlohy. Velká Británie získala Irák, Palestinu a Zajordánsko, Francie si přivlastnila Sýrii a Libanon. Hlavní město Istanbul a úžiny Bospor a Dardanely se stali demilitarizovanou zónou pod správou Britů. Z původní turecké říše nakonec zůstala pouze Malá Asie a i ta byla rozdělena na sféry vlivu jednotlivých států (viz mapka nahoře). Východní oblasti měly připadnout nově vzniklé Arménii a západní části okolo Smyrny (dnešní İzmir) a Východní Thrákie byly přiřknuty Řecku. Tato situace se stala pro Turky zcela pokořující a nepřijatelnou, neboť by se z poválečného Turecka stal de facto loutkový stát. Válečný hrdina Mustafa Kemal se rozhodl roku 1919 vydat \"Prohlášení o nezávislosti\" a dělení zarazit. Nově zvolený parlament v Istanbulu ale obsadili Britové. Kemal byl nucen se uchýlit z Istanbulu do Ankary, kde zřídil \"Velké národní shromáždění\" a kemalisté začali vojensky vystupovat proti všem okupantům.", "section_level": 3}, {"title": "Řecká situace.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Cesta k nezávislosti.", "content": "Od pádu Konstantinopole v roce 1453 byly všechny oblasti obývané Řeky pod kontrolou Osmanské říše. Na konci 18. století nastal v Řecku prudký intelektuální a kulturní rozvoj. Byly zakládány nové řecké školy a akademie, vydávaly se první řecké noviny a časopisy. V tomto kulturním a myšlenkovém vývoji se vytvořily dva názory na utváření budoucí řecké státnosti. První názor zastávali především Řekové v diaspoře, ovlivnění západním filhelénstvím, politickým liberalismem, antiklerikalismem a zaměřením především na řeckou antickou tradici. Jejich cílem byla snaha o povznesení řeckého národa a jeho vymanění z osmanské nadvlády. Oproti nim stáli příslušníci fanariotů a konstantinopolského patriarchátu prosazující vytvoření nového byzantského státu či transformaci Osmanské říše v řecký stát. Nespokojenost s bující korupcí, postupující islamizací a stále častějšími protiřeckými pogromy vedla Řeky k zakládání tajných organizací (např. Filiki Eteria), které začaly připravovat protiturecké povstání. Povstání vypuklo v roce 1821. Řekům se podařilo ovládnout Peloponés, ale vzájemná nejednota bránila dalšímu postupu. V roce 1824 se přidali na osmanskou říši Egypťané a Řekové začali rychle ztrácet půdu pod nohama. Od porážky je zachránila v roce 1827 až spojená intervence Francie, Velké Británie a Ruska. Turci byli nuceni se stáhnout a Řekové jako první národ vyhlásili v roce 1832 na Osmanské říši nezávislost.", "section_level": 3}, {"title": "Územní expanze a první světová válka.", "content": "Prvním králem s stal bavorský princ Otto I., který prosazoval absolutistické vedení země a státní radu vytvořil ze svých bavorských krajanů. Proti způsobu vedení země propukla veřejná nespokojenost, která vyústila v září 1843 v revoluci. Král tak musel uznat konstituční monarchii, přítomnost Řeků ve Státní radě a svolání trvalého parlamentu. V roce 1862 vystřídal na trůně Ottu I. král Jiří I. Za jeho padesátileté vlády postoupili Britové Řekům Jónské ostrovy (1864) a Turci Thesálii (1881). V roce 1896 byly řecké Athény hostitelem prvních moderních Olympijských her. Následující rok povzbuzení a sebevědomí Řekové rozpoutali povstání na Krétě. Povstání bylo poraženo a posléze byla řecká ekonomika ovládnuta Brity, kteří dohlíželi na placení poválečných reparací. Špatná sociální situace obyvatelstva a zmíněné neúspěchy v zahraniční politice vedly roku 1909 k vypuknutí tzv. revoluce Gudi. Vláda byla svržena a novým premiérem se stal po volbách populární bojovník za osvobození Kréty Eleftherios Venizelos. Byla vydána nová ústava a provedeny reformy ve veřejné správě a vzdělávání. Rok 1909 je v Řecku považován za první rok moderních dějin Řecka. V roce 1912 se spojily balkánské státy (Srbsko, Bulharsko, Řecko a Černá Hora) v \"Balkánský svaz\" a společně porazily Turky v první balkánské válce (1912 – 1913), následně se vítězové obrátili proti svému někdejšímu spojenci Bulharsku a porazili ho v druhé balkánské válce. Řecko z válčení vytěžilo Krétu, jižní Epirus, egejskou Makedonii a Egejské ostrovy. Na začátku první světové války se Řekové nepřidali ani na jednu stranu. Skupina kolem premiéra Venizelose preferovala dohodové státy, ale nový germanofilsky zaměřený král Konstantin I. měl tíhnout k Německu. Narůstající nevraživost obou skupin vedla premiéra Venizelose k vytvoření paralelní vlády v Soluni a celá situace vedla k abdikaci krále roce 1917. Řekové se pak připojili na stranu dohodových států. Řeckým vojskům se v září 1918 podařilo prolomit Soluňskou frontu, což vedlo Bulharsko a Osmanskou říši k podepsání míru. O něco později dokonce vstoupily řecké jednotky do hlavního města poražené Osmanské říše – Istanbulu. Díky Venizelovu diplomatickému úsilí se podařilo pro Řecko na základě pozdější Sévreské mírové smlouvy získat oblast západní a východní Thrákie, poloostrov Gallipoli a část Malé Asie kolem města Smyrny. Smlouvu ale krom Arménů, Řeků a Britů nikdo nepřijal.", "section_level": 3}, {"title": "Jednotlivé etapy řecko-turecké války.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Řecké úspěchy.", "content": "Dne 15. května 1919 se vylodilo na dvacet tisíc řeckých vojáků, které krylo britské námořnictvo, ve Smyrně. Pro Řeky byla Smyrna (dnešní Izmir) městem s největší řeckou populací a to přes 629 000 lidí. Jen pro srovnání v hlavním městě Athénách žilo v té době necelých půl miliónu Řeků. Na druhou stranu se nesmí zapomínat, že ve Smyrně žilo kromě Řeků na milión Turků a početná menšina Židů a Arménů. I přes přítomnost turecké většiny proběhlo obsazení města poklidně a místní posádka se vzdala bez boje. V létě 1920 podnikli Řekové několik úspěšných útoků k zajištění okolí města. I přes odpor turecké armády se jim podařilo ovládnout celou západní a severozápadní Malou Asii. V srpnu 1920 podepsali představitelé Osmanské říše \"Sèvreskou smlouvu\", která měla stvrdit nárok Řecka na Smyrnu a Thrákii. Turecký parlament ale smlouvu odmítl ratifikovat, a tak Řekové zaútočili svými vojsky dál na východ do vnitra Malé Asie s cílem donutit Turky smlouvu ratifikovat. Řecký postup byl rychlý hlavně díky špatné výzbroji bránicích se Turků. V září 1920 proběhly v Řecku parlamentní volby, ve který válkou unavení Řekové odmítli další vládu premiéra Venizelose. Zvítězili royalisté, kteří díky plebiscitu zařídili návrat krále Konstantina I. na trůn. Dohodové státy, které si pamatovaly Konstantinovu nechuť připojit se na jejich stranu v první světové válce, přestaly nadále Řeky finančně a materiálně podporovat. Nový král navíc odvolal zkušené veterány a dosadil věrné ale nezkušené royalisty do vysokých vojenských pozic. Zbytek důstojníků věrných premiérovi Venizelosovi rezignoval.", "section_level": 2}, {"title": "Postup na Ankaru.", "content": "Řecký postup se stával čím dál pomalejší kvůli delším zásobujícím cestám a sílícímu odporu turecké armády. První vítěznou bitvu svedli Turci u İnönü (tzv. První bitva u İnönü) v lednu 1921. Ačkoliv se nejednalo o žádné velké strategické vítězství, její politický význam byl nesmírný. Dohodové státy se sešly s kemalisty a osmanskou vládou z Istanbulu na konferenci v Londýně v únoru 1921, ale jednání nikam nevedla. Řekové po neúspěšné konferenci opět zaútočili, ale v druhé bitvě u İnönü v březnu 1921 byli opět poraženi. Téhož měsíce podepsali kemalisté tzv. \"Moskevskou smlouvu\" s ruskými bolševiky. Vymezili tím poválečnou hranici mezi Tureckem a sovětským Ruskem a získali od Leninovi vlády finanční a materiální pomoc. Řekové se na druhé straně nemohli spolehnout na Brity, kteří viděli v nově korunovaném králi Konstantinu I. zarytého příznivce Německa. V červnu 1921 řecká armáda zahájila masivní ofenzívu v linii Afyonkarahisar-Kütahya-Eskişehir. Kemalisté byli poraženi a dali se na ústup. Řecká armáda ale namísto pronásledování a zlikvidování zbytku turecké armády zvolila držení pozic zhruba 100 km od hlavního města Ankary. Po měsíci příprav Řekové opět zaútočili směrem na Ankaru a v srpnu 1921 se střetli s Turky v bitvě na řece Sakaryi. Boje trvaly 21 dní a nepřinesly jasného vítěze. Řekové se dostali na vzdálenost 40 km od Ankary, ale byli následně zatlačeni zpět. Prudkost bojů silně vyčerpala obě strany. Řekové nakonec byli první, kdo dal povel k ústupu do původních pozic.", "section_level": 2}, {"title": "Válečný pat.", "content": "Na začátku roku 1922 se dohodové státy shodly, že není možné dosáhnout naplnění Sèvreské dohody a je třeba její revize, a tak bylo v březnu 1922 navrhnuto příměří. Kemal, který si byl vědom své strategické výhody, odmítl jakékoliv mírové dohody a začal s reorganizací armády za účelem protiútoku. Řekové na druhé straně posilovali své obrané pozice, což ale jen vedlo k demoralizaci armády, která byla nespokojená s neustálou nečinností a neúměrně se prodlužující válkou. Řecká vláda potřebovala nutně vojenskou pomoc od Britů, a tak se rozhodla diplomaticky zatlačit na svého spojence. Řekové pohrozili, že pokud nedostanou pomoc, obsadí Brity spravovaný Istanbul. K útoku na město nikdy nedošlo a Řekové jen oslabili obranu Smyrny, když z města odveleli k Istanbulu část armády.", "section_level": 2}, {"title": "Turecký protiútok.", "content": "Turci zaútočili na řecké pozice na konci srpna 1922. Řecké obrané linie byly prolomeny 26. srpna a 30. srpna Turci drtivě zvítězili v bitvě u Dumlupınaru. Řekové v bitvě ztratili půlku armády a o osudu války bylo prakticky rozhodnuto. Celá operace je v Turecku známá jako \"Büyük Taarruz\" (Velká ofenzíva) a 30. srpen je dodnes státním svátkem. Řecká vláda v neúnosné situaci rezignovala. Šest jejich členů bylo popraveno a král Konstantin byl donucen opět abdikovat. Dne 9. září 1922 vstoupili Turci do Smyrny. Poslední řecké jednotky kapitulovaly 18. září 1922. Hlavní boje turecké ofenzívy netrvaly ani 14 dní a skončily jednoznačným tureckým vítězstvím.", "section_level": 2}, {"title": "Velký požár Smyrny.", "content": "Dne 13. září, tj. čtyři dny po obsazení města Turky, se udála jedna z největších katastrof války. V arménské čtvrti města propukl požár, který se začal rychle šířit. Celá řecká a arménská čtvrť Smyrny lehly popelem a požár za sebou zanechal značné množství obětí. Zároveň propukly v městě pogromy proti netureckému obyvatelstvu. Celkový počet obětí se liší zdroj od zdroje (od 10 000 do 100 000 obětí). Z města následně prchla většina řecké a arménské populace. Původce požáru se nikdy nepodařilo vypátrat. Turci tvrdí, že požár zažehli Arméni společně s Řeky, Řekové obviňují z požáru turecké vojáky.", "section_level": 3}, {"title": "Následné události.", "content": "Po vyhnání Řeků ze Smyrny zamířili kemalovci na sever k Istanbulu. Do města byli posláni turečtí důstojníci, kteří měli připravit místní obyvatelstvo na případný vojenský střet. Zpočátku se Britové připravovali Istanbul bránit, ale Francouzi s Italy opustili své pozice bez boje a britská armáda nenašla podporu pro vojenskou akci v parlamentu. Istanbul opustila řecká flotila na žádost Britů a řecké jednotky byly donuceny se stáhnout za řeku Maricu a přenechat východní Thrákii Turkům. Mustafa Kemal po obsazení těchto území souhlasil s ukončením bojů a začátkem mírových jednání.", "section_level": 2}, {"title": "Důsledky války.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mírová smlouva.", "content": "Boje oficiálně skončily příměřím z Mudanyi z 11. října 1922. Po příměří následovalo velice komplikované dojednání mírové smlouvy. Jednání se začala ve švýcarském městě Lausanne dne 22. listopadu 1922 s E. Venizelosem za Řeky, İsmet İnönü za Turky a lodrem Curzonem zastupujícím státy Dohody. Jednání se vedla ve velmi vyostřeném tónu a 4. února 1923 dokonce turecká delegace na protest opustila konferenci a jednání musela být zcela přerušena. Znovu se zasedlo k jednacímu stolu až v dubnu 1923 a konečná podoba smlouvy byla podepsána 24. července 1923. Turci ji ratifikovali 23. srpna 1923, Řekové o dva dny později. Turecko dosáhlo uznání svých hranic v rámci celé Malé Asie a získalo východní Thrákii. Zároveň se ale muselo zříct nároků na bývalá území osmanské říše a uznalo demilitarizaci Bosporu a Dardanel (a to až do roku 1936). Na základě smlouvy si Řecko a Turecko vzájemně vyměnili národnostní menšiny.", "section_level": 2}, {"title": "Výměna obyvatelstva.", "content": "Klíč pro zmíněnou výměnu nebyl založen na mateřském jazyku či národnosti obyvatelstva, ale na náboženství. Nekompromisně tak byli z domova vyhnáni etničtí Řekové, kteří vyznávali islám, či turecká ortodoxní menšina. Zaniklo tak na 3 000 let staré řecké osídlení v Pontu či v Kappadokii. Do pohybu se v letech 1922 – 1923 dalo na 2 milióny obyvatel (1,5 miliónu Řeků a půl miliónu Turků). Nutno dodat, že v době podepsání mírové smlouvy většina řeckého obyvatelstva již ze svých domovů utekla. Z výměny o přesídlení byli explicitně vyjmuti Řekové z Istanbulu a muslimové v Západní Thrákii. Populace Řecka stoupla během pár měsíců o celých 30%. Vzniklo mnoho nových měst a vesnic, které byly pojmenovávány podle míst, odkud uprchlíci přicházeli. Před původní název sídla se přidávalo slovo \"Nea\" (česky: nový), a tak vznikala města jako Nea Smyrni, Nea Ionia či Nea Kallikratia. V každém velkém řeckém městě dodnes najdeme čtvrť zvanou \"Προσφυγικά\" (česky: uprchlická čtvrť). Uprchlíci se usadili převážně v řecké Makedonii (celkem 638 253 lidí, což tvořilo 52% ze všech uprchlíků, na 270 000 lidí pouze v Soluni) a ve středním Řecku a Attice (celkem 306 193 lidí, 25% uprchlíků). Jedním z prvotních problémů pro integraci části nově příchozích se stal jazyk. Řecké obyvatelstvo žijící na pobřeží Egejského moře mluvilo standardní řečtinou, ale pontská řečtina byla pro Řeky ze západu téměř nesrozumitelná. Pontští Řekové se tak museli naučit fakticky nový jazyk. Ještě hůře na tom byli Kappadočtí Řekové, kteří mluvili pouze turecky.", "section_level": 2}, {"title": "Pozitivní stránky výměny.", "content": "Po příchodu uprchlíků do Řecka stoupla zemědělská produkce státu o 400% a podíl orné půdy se zvýšil o 55%. Vláda se rozhodla nově příchozím přidělit zemědělskou půdu, čímž se následně vracelo více peněz na daních do státní pokladny. Začalo se dařit i průmyslu, a to ne jenom díky příchodu velkého množství levné pracovní síly. Řekové z Malé Asie byli ve své bývalé vlasti vyšší třídou a měli žádoucí zkušenosti pro rozvoj výroby. Řecké vládě se díky osídlování Makedonie povedlo vytvořit ze severu země téměř etnicky homogenní oblast a to na úkor slovanských Makedonců.", "section_level": 3}, {"title": "Negativní stránky výměny.", "content": "Řekové z Malé Asie tvořili před válkou nejbohatší a nejschopnější vrstvu místního obyvatelstva. Jejich odchod zapříčinil zavření mnoha továren a obchodů v nově vzniklé Turecké republice. V Řecku se příchodem uprchlíků změnil poměr politických sil a to směrem na stranu republikánů. Řečtí uprchlíci z většiny podporovali ve volbách v 20. a 30 letech bývalého premiéra Venizelose. Mnohé Řeky pocit křivdy a špatná sociální situace nahnal do náruče komunistické strany.", "section_level": 3}, {"title": "Odraz války v současnosti.", "content": "V Turecku je datum 30. srpna (den bitvy u Dumlupınaru) slaven jako Den vítězství a stal se tureckým národním svátkem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Řecko-turecká válka byla série vojenských událostí mezi květnem 1919 a říjnem 1922, které nastaly v průběhu dělení Osmanské říše po první světové válce. Válka byla střetem mezi Řeckem a tureckým národním hnutím, které později založilo Tureckou republiku, o území v Malé Asii a skončila porážkou řecké armády. Následná Lausannská smlouva přiřkla sporná území Turecku. Dalším bodem smlouvy byla masivní výměna obyvatelstva (týkala se téměř 2 miliónů lidí), která byla založena na náboženském klíči.", "tgt_summary": "Der Griechisch-Türkische Krieg bezeichnet kriegerische Auseinandersetzungen zwischen dem Königreich Griechenland und dem anatolischen Teil des im Ersten Weltkrieg zerschlagenen Osmanischen Reiches in den Jahren 1919–1922. ", "id": 132457} {"src_title": "Fasáda (návrhový vzor)", "tgt_title": "Fassade (Entwurfsmuster)", "src_document": [{"title": "Účel.", "content": "Při využívání komplexního systému pro relativně jednoduché úlohy je výhodné vytvořit vrstvu mezi samotným systémem a vlastními třídami, což má za následek zjednodušení používání tohoto systému a dále jeho „schování“ za fasádu. Vedlejším efektem fasády je poté možnost změnit systém, bez ohledu na uživatelovy třídy, které komunikují pouze s prostředníkem, tedy fasádou. Ukázka jednoduchého diagramu bez použití fasády je na obrázku č. 1 a s použitím na obrázku č. 2. Účel fasády lze shrnout, jak píše Pecinovský: „\"Účelem fasády je umožnit uživatelům s jednoduššími požadavky pracovat se složitým systémem, jako by byl jednoduchý.\"“", "section_level": 1}, {"title": "Kdy použít.", "content": "Ne vždy je vhodné tento návrhový vzor použít, a proto je uveden výčet typických situací, kdy by se použít měl.", "section_level": 1}, {"title": "Implementace.", "content": "Při implementaci je důležité brát v úvahu i přístupnost rozhraní subsystému. Stejně jako u tříd, kde mohou být veřejné i privátní atributy a metody (funkce) lze v některých objektových jazycích (např. C++, viz jmenné prostory) definovat i veřejnost, či privátnost tříd samotných. Veřejné rozhraní subsystému jsou všechny třídy, ke kterým mohou přistupovat všichni klienti, zatímco privátní rozhraní je pouze pro další subsystémy, které rozšiřují funkcionalitu. Fasáda je poté součástí veřejného rozhraní. Pro větší oddělení závislosti mezi klienty a subsystémem lze Fasádu učinit abstraktní třídou a vytvoří se podtřídy pro konkrétní implementaci. Klienti posílají zprávy přes abstraktní fasádu a neví tak, která konkrétní implementace je obsluhuje. Podtřídy není nutné vytvářet, pokud je možné objekt Fasády nakonfigurovat pomocí existujících tříd v subsystému. Rozdělení funkcí :", "section_level": 1}, {"title": "Příklad implementace fasády v JAVA..", "content": "Příklad jak jednoduše vytvořit dialogové okno pomocí fasády JOptionPane v JAVA. To samé lze vytvořit také bez využití fasády a použitím přímo třídy subsystému, tou by byla v tomto případě JFrame. JButton tlacitko = new JButton(\"Zobraz chybu\"); tlacitko.addActionListener(new ActionListener() { public void actionPerformed(ActionEvent e) { JOptionPane.showMessageDialog(null, \"Kliknuli jste na tlačítko: Zobraz chybu\", \"Chyba!\", JOptionPane.ERROR_MESSAGE); }); Druhý příklad je bez využití fasády, kdy přímo přistupujeme k třídám subsystému (JFrame). // Vytvořme okno, které reprezentuje Dialogové okno z předchozího příkladu JFrame hlavniOkno = new JFrame(\"Chyba!\"); frame.setSize(500, 250); frame.setDefaultCloseOperation(JFrame.EXIT_ON_CLOSE); frame.setVisible(true); // Naplňme jej nějakým obsahem, např. chybovým hlášením JLabel label = new JLabel(\"Chybové hlášení\"); // Umístíme JLabel do vytvořeného okna frame.getContentPane().add(label, BorderLayout.CENTER); Jak je vidět z ukázky, JOptionPane nabídne pro vytváření dialogu mnohem jednodušší rozhraní, než kdybychom ho měli vytvářet sami.", "section_level": 2}, {"title": "Příbuzné vzory.", "content": "Fasádu lze nahradit v některých případech abstraktní továrnou, popř. použít společně pro subsystémovou nezávislost, neboť abstraktní továrna kromě skrývání implementace přidává i skrývání konkrétních tříd při vytváření objektů. Podobným návrhovým vzorem je i Prostředník, který taktéž poskytuje abstraktní vrstvu mezi implementací a klientem, ale rozdílem je, že u Prostředníka klient zná třídu, se kterou komunikuje, ale používá k tomu prostředníka. Zatímco u Fasády je implementace skryta. Navíc Prostředník často přidává novou funkcionalitu, což není u Fasády běžné.", "section_level": 1}, {"title": "Shrnutí.", "content": "Cílem použití návrhového vzoru fasáda je zjednodušení rozhraní komplexního systému, tedy snížit počet tříd, se kterými musí uživatel komunikovat. Podmínkou pro použití je poměr mezi náklady na pochopení komplexního systému uživateli a vytvoření fasády. Fasáda často obsahuje pouze podmnožinu funkcí, které nabízí systém za ní, a proto se vyplatí, pokud uživatelé mají pouze relativně malé požadavky na systém. Implementačně je realizována jako jedna nebo skupina tříd, které mohou kromě funkcionality systému i přidat dodatečnou funkcionalitu. Zároveň slouží pro zapouzdření komplexního systému.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fasáda (anglicky \"Facade\") je softwarový návrhový vzor, který slouží ke zjednodušení komunikace mezi uživatelem a systémem. Použití je výhodné, pokud je tento systém příliš komplexní (obsahuje mnoho tříd a vazeb) pro splnění dané oblasti úloh, jež po něm vyžadují uživatelé. Fasáda je způsob nahrazení velkého počtu rozhraní subsystémů, sjednoceným rozhraním, které bude zaštitovat všechna rozhraní subsystémů. Cílem je tedy omezit množství tříd, se kterými musí uživatel komunikovat. Často se využívá spolu s návrhovým vzorem jedináček (Singleton). Fasáda nemusí být realizována jako jediná třída, ale může být i skupinou tříd.", "tgt_summary": "Fassade (, auch \"façade\" geschrieben) ist ein Entwurfsmuster aus dem Bereich der Softwareentwicklung, das zur Kategorie der Strukturmuster (engl. ) gehört. Es bietet eine einheitliche und meist vereinfachte Schnittstelle zu einer Menge von Schnittstellen eines Subsystems. ", "id": 2154369} {"src_title": "Ekonomie blahobytu", "tgt_title": "Wohlfahrtsökonomik", "src_document": [{"title": "Měření sociálního zabezpečení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kardinální užitečnost (kardinální utilita).", "content": "Raně neoklasický přístup vyvinuli Edgeworth, Sidgwick, Marshall a Pigou. Předpokládá následující: Na základě těchto předpokladů je možné postavit funkci blahobytu jednoduše shrnutím všech jednotlivých užitkových funkcí. Upozorňujeme, že takové opatření by se stále týkalo rozdělení příjmů (distribuční účinnost), ale nikoli distribuce konečných užitků. V normativních termínech tito autoři psali v Benthamitské tradici.", "section_level": 2}, {"title": "Řádný užitek (ordinální utilita).", "content": "Nový ekonomický přístup je založen na práci Pareta, Hickse a Kaldora. Výslovně uznává rozdíly mezi aspektem účinnosti disciplíny a aspektem distribuce a zachází s nimi odlišně. Otázky efektivnosti jsou posuzovány pomocí kritérií, jako je Paretovo optimum a Kaldor-Hicksovy kompenzační testy, zatímco otázky rozdělení příjmů jsou uvedeny ve specifikaci funkce sociální péče. Efektivita se dále obejde s kardinálními měřítky užitečnosti, které nahradí řádovou užitečností, která pouze řadí komoditní balíčky (například s mapou indiferenční křivky).", "section_level": 2}, {"title": "Kritéria.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Účinnost.", "content": "Situace jsou považovány za distributivně účinné, když je zboží rozděleno lidem, kteří z něj mají největší užitek. Mnoho ekonomů používá Paretovo optimum jako svůj cíl z hlediska účinnosti. Dle tohoto měřítka sociálního blahobytu je situace optimální jen v případě, že žádný jedinec nemůže dosáhnout zlepšení bez toho, aby zhoršil situaci někoho jiného. Tento ideální stav věcí může nastat pouze při splnění čtyř kritérií: Většina ekonomů souhlasí, že existuje řada podmínek, které mohou vést k neefektivnosti. Mezi ně patří: Pro určení, zda činnost směřuje ekonomiku směrem k Paretově optimu, byly vyvinuty dva kompenzační testy. Jakákoli změna obvykle způsobí, že někteří lidé budou lepší, zatímco ostatní budou horší, takže tyto testy se ptají, co by se stalo, kdyby vítězové kompenzovali poražené. Podle Kaldorova kritéria aktivita přispěje k Paretově optimu, pokud je maximální částka, kterou jsou vítězové připraveni zaplatit, větší než minimální částka, kterou jsou poražení připraveni přijmout. Podle Hicksova kritéria aktivita přispěje k Paretově optimu, pokud je maximální částka, kterou jsou poražení připraveni nabídnout vítězům, aby se zabránilo změně, menší než minimální částka, kterou jsou vítězové připraveni přijmout jako úplatek, aby se změny vzdali. Hicksův kompenzační test je z pohledu poražených, zatímco Kaldorův kompenzační test je z pohledu vítězů. Jsou-li obě podmínky splněny, vítězové i poražení se shodnou na tom, že navrhovaná činnost posune ekonomiku směrem k Paretově optimu. Tomu se říká Kaldor-Hicksovská účinnost nebo Scitovskyho kritérium.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastní kapitál.", "content": "Existuje mnoho kombinací užitečnosti pro spotřebitele, výrobních mixů a kombinací vstupů faktorů v souladu s účinností. Ve skutečnosti existuje nekonečno spotřebních a produkčních rovnovah, které poskytují Paretovy optimální výsledky. Existuje tolik optim, kolik je bodů na hranici celkové produkce a možností. Paretovo optimum je tedy nezbytnou, ale nikoli dostatečnou podmínkou sociálního zabezpečení. Každé Paretovo optimum odpovídá různému rozdělení příjmů v ekonomice. Některé mohou zahrnovat velké nerovnosti příjmu. Jak tedy rozhodneme, které Paretovo optimum je nejžádanější? Toto rozhodnutí se přijímá na základě určení funkce sociálního zabezpečení. Tato funkce ztělesňuje hodnotící úsudky o mezilidské užitečnosti. Funkce sociálního zabezpečení ukazuje relativní význam jednotlivců tvořících společnost. Funkce utilitárního blahobytu (nazývaná také Benthamova blahobytová funkce) shrnuje užitečnost každého jednotlivce, aby získala celkovou prosperitu společnosti. Se všemi lidmi se zachází stejně, bez ohledu na jejich počáteční úroveň užitečnosti. Jedna zvláštní jednotka užitečnosti pro hladovějící osobu není považována za hodnotnější než zvláštní jednotka užitečnosti pro milionáře. Podle kritéria Max-Min (které vyjadřuje funkce Max-Min, nebo také Rawlsova funkce) je blahobyt maximalizován, když je užitečnost těch členů společnosti, kteří mají nejméně, největší. Žádná ekonomická aktivita nezvýší sociální blahobyt, pokud nezlepší pozici člena společnosti, který je na tom nejhůř. Většina ekonomů určuje funkce sociálního blahobytu, které jsou mezi těmito dvěma extrémy přechodné. Funkce sociálního blahobytu je obvykle převedena do indiferenčních sociálních křivek, které mohou být použity ve stejném grafickém prostoru jako ostatní funkce, s nimiž interagují. Utilitární indiferenční sociální křivka je lineární a směrem doprava klesá. Max-Min indiferenční sociální křivka má tvar dvou přímých čar, které tvoří úhel 90 stupňů. Indiferenční sociální křivka vycházející z přechodné funkce sociálního blahobytu je křivka, která se svažuje doprava dolů. Střední formu indiferenční sociální křivky lze interpretovat tak, že ukazuje, že se zvyšující se nerovností je zapotřebí většího zlepšení užitečnosti relativně bohatých jedinců, aby se kompenzovala ztráta užitečnosti relativně chudých jedinců. Surovou funkci sociálního blahobytu lze vytvořit měřením subjektivní hodnoty zboží a služeb distribuovaných účastníkům ekonomiky (viz také přebytek spotřebitelů) v dolarech.", "section_level": 2}, {"title": "Základní věty ekonomie blahobytu.", "content": "Základní věty ekonomie blahobytu spojují koncept Paretovy efektivnosti s fungováním mechanismu trhu.", "section_level": 1}, {"title": "První věta.", "content": "Za určitých podmínek vede konkurenční prostředí k situaci, kdy jsou rozdělené zdroje tak, že již není možné je přerozdělit, aby došlo k uspokojení kteréhokoli jedince a zároveň to nesnížilo uspokojení jiného. Tato alokace zdrojů se nazývá Pareto-efektivní. Aby platila první věta, musí platit i tyto podmínky: Věty by měla zachycovat logiku „neviditelné ruky trhu“ Adama Smitha. Obecně však neexistuje důvod předpokládat, že nejlepší Pareto efektivní bod, bude vybrán trhem bez zásahu, jenom, že nějaký takový bod existuje.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá věta.", "content": "Každý bod na křivce užitkových možností může být dosažen působením tržních mechanismů bez dalších zásahů při odpovídajícím rozdělení zdrojů mezi účastníky trhu. Jinak řečeno, jakéhokoli výsledku, který maximalizuje sociální blahobyt, lze dosáhnout správným přerozdělením příjmu mezi spotřebitele a tržní mechanismus opět zajistí efektivní alokaci. Platnost druhé věty za těchto předpokladů:", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "Teorie ekonomie blahobytu nepřináší žádnou odpověď na to, jak má být bohatství rozdělené. Dokáže řešit pouze optimální alokaci zdrojů v podmínkách daného rozdělení bohatství. Ekonomové tradiční rakouské školy, pochybují o tom, zda kardinální užitková funkce nebo kardinální funkce sociálního blahobytu mají nějakou hodnotu. Důvodem je to, že je obtížné agregovat užitou hodnotu různých lidí, kteří mají různou mezní užitečnost peněz, jako jsou bohatí a chudí. Také zpochybňují relevanci Pareto-optimální alokace v situacích, kdy rámec prostředků a cílů není zcela znám. Neoklasická teorie vždy předpokládá, že je rámec definován dokonale. Další kritici zpochybňují hodnotu ordinálních užitkových funkcí. Navrhli jiné způsoby měření blahobytu, jako alternativu k cenovým indexům, např. jaká je ochota platit a další cenově orientovaná měření. Tato opatření jsou mnohými vnímána, jako podpora konzumerizmu a produktivity. Ekonomii blahobytu je možné dělat bez použití cen, ale není to vždy praktikováno. Hodnota předpokladů ve funkci sociálního zabezpečení, použitá a implikovaná ve zvoleném kritériu účinnosti, mají tendenci učinit ekonomiku prosperity normativní a možná subjektivní oblastí. Může to být kontroverzní. Nejvýznamnější však ze všeho jsou obavy z limitů utilitárního přístupu k ekonomice blahobytu. Podle této argumentace není užitečnost jedinou věcí, na které záleží. Proto by měl komplexní přístup k ekonomice blahobytu zahrnovat i další faktory. Přístup založený na schopnostech je pokusem o vytvoření komplexnějšího přístupu k ekonomice blahobytu, v němž se hodnotí blaho a jednání jedince z hlediska schopností a funkcí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ekonomie blahobytu () je odvětví ekonomie, které používá mikroekonomické techniky k hodnocení blahobytu na agregované (celohospodářské) úrovni. Pokus o uplatnění principů ekonomie blahobytu vede k oblasti veřejné ekonomiky, tzn. studium toho, jak by vláda mohla zasáhnout za účelem zlepšení sociálního blahobytu. Ekonomie blahobytu také poskytuje teoretické základy pro konkrétní nástroje veřejné ekonomiky, včetně analýzy nákladů a přínosů, zatímco kombinace ekonomie blahobytu a poznatků z behaviorální ekonomie vedla k vytvoření nové oblasti, a to behaviorálního blahobytu ekonomie. ", "tgt_summary": "Die Wohlfahrtsökonomik (), Wohlfahrtsökonomie oder Allokationstheorie beschäftigt sich als Teilbereich der Volkswirtschaftslehre mit der Beeinflussung der ökonomischen Wohlfahrt, die sich aus der Allokation von Ressourcen ergibt. Wenn die Allokation zwischen mehreren Agenten stattfindet spricht man auch von Multi-Agenten-Ressourcen-Allokation. ", "id": 556205} {"src_title": "Johnny Logan", "tgt_title": "Johnny Logan", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a raná kariéra.", "content": "Johnny Logan se narodil jako Seán Patrick Michael Sherrard v australském Frankstonu ve Victorii. Jeho otec Patrick O'Hagan byl irský tenor vystoupil před třemi různými americkými prezidenty v Bílém domě, konkrétně to byli John F. Kennedy, Lyndon B. Johnson a Richard Nixon. S rodinou se přestěhoval zpět do Irska, když mu byly tři roky. Naučil se hrát na kytaru a své vlastní písně si začal skládat, když mu bylo třináct let. Zatím co se učil na elektrikáře, vystupoval v lidových a bluesových klubech. V roce 1976 se objevil v hlavní roli Adama v irském muzikále Adam a Eva. Následující rok si zahrál Josepha v inscenaci \"Joseph & The Amazing Technicolor Dreamcoat, kterou nspal Tim Rice a Andrew Lloyd Webber. Svůj pseudonym Johnny Logan přejal od hlavní postavy ve filmu Johnny Guitar. První singl vydal v roce 1978. Poprvé se pokoušel vstoupit na Eurovision Song Contest v roce 1979, kdy se v irském národním finále umístil na třetím místě s písní \"\"Angie\"\".", "section_level": 2}, {"title": "Eurovision Song Contest 1980.", "content": "V roce 1980 se opět zúčastnil irského národního výběru pro Eurovision Song Contest s písní od Shay Healy \"\"What's Another Year\"\". S písní vyhrál finále národního výběru, které se konalo 9. března v Dublinu. Již 25. ročník soutěže se konal v nizozemském Haagu. Po vítězství se píseň se stala hitem v celé Evropě a stala se jedničkou ve Velké Británii. Prodalo se přes tři miliony kopií. Zahrál si Josepha v rockovém muzikále \"Rock Nativity\" podle Davida Wooda. Hudbu složili Tony Hatch a Jackie Trent. Muzikál Rock Nativity se uskutečnil 24. prosince 1980 v irském Cork Opera House a bylo vysíláno společností RTÉ.", "section_level": 2}, {"title": "Eurovision Song Contest 1987.", "content": "V roce 1984 složil píseň \"\"Terminal 3\"\", se kterou Linda Martin reprezentovala Irsko na Eurovision Song Contest 1984 v Lucembursku a umístila se na druhém místě. V roce 1985 vydal album \"Straight From the Heart\". V roce 1986 napsal píseň \"If I could change your mind\", kterou v národním kole zazpívala Linda Martin. Píseň se umístila na čtvrtém místě se 14 body. V roce 1987 se rozhodl, že opět zkusí štěstí na Eurovision Song Contest a sám si napsal píseň \"\"Hold Me Now\"'\". S písní vyhrál národní finále a reprezentoval Irsko v Eurovision Song Contest v Belgii. Píseň opět vyhrála a píseň se stala velkým evropským hitem. Ve Velké Británii se vyšplhala na číslo dva a singlu se prodalo více než 6 milionů kopií. Zapálený pokračoval v tomto úspěchu, když vydal cover písně \"\"I'm Not in Love\"\" od skupiny 10cc, kterou produkoval Paul Hardcastle. Singl i album se do britských žebříčků probojovali, ale nezaznamenaly velký úspěch.", "section_level": 2}, {"title": "Eurovision Song Contest 1992.", "content": "V roce 1992 spolupracoval s Lindou a dal vzniknout písni \"\"Why Me?\"\". Následně byla píseň zvolena vítězem irské finále a reprezentovala zemi ve Švédsku. Díky vítězství písně se stal nejúspěšnějším umělcem v celé historii Eurovize se třemi vítězstvími.", "section_level": 2}, {"title": "Doba po Eurovision Song Contest.", "content": "Stále vystupuje a píše písně. Někdy se mu přezdívá \"Mister Eurovision\", ať už mezi fanoušky soutěže nebo v médiích. Během své více než čtyřicetileté kariéry vydal více než 40 singlů a 19 alb.", "section_level": 2}], "src_summary": "Johnny Logan (* 13. květen 1954 Frankston, Victoria, Austrálie) je irský zpěvák a skladatel, který dvakrát vyhrál pěveckou soutež Eurovize. ", "tgt_summary": "Johnny Logan, eigentlich \"Seán Patrick Michael Sherrard O’Hagan\", (* 13. Mai 1954 in Frankston bei Melbourne) ist ein irischer Sänger und Komponist.", "id": 1738263} {"src_title": "Daniel Kahneman", "tgt_title": "Daniel Kahneman", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Daniel Kahneman se narodil v roce 1934 v izraelském městě Tel Avivu, své dětství poté strávil v Paříži, kam jeho rodina roku 1920 emigrovala z Litvy. I přesto, že si Francii oblíbili a měli zde spoustu přátel, nikdy se jako přistěhovalci necítili zcela v bezpečí. Po vypuknutí druhé světové války a následném obsazování Francie německými vojsky byla celá rodina po zbytek války neustále na útěku. Jeho otec zemřel v roce 1944, rodina si poté zažádala o povolení odstěhovat se za příbuznými do Britské mandátní Palestiny, povolení jim bylo uděleno v roce 1948, těsně před vytvořením státu Izrael.", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání a kariéra.", "content": "Během svého mládí se rozhodl nastoupit do vojenské služby, v roce 1954 byl zařazen jako poručík a poté jako velitel čety přeložen jako psycholog izraelské armády Mezi jeho hlavní povinnosti patřilo podílet se na výběru kandidátů do důstojnické školy a rovněž pro tento účel sestavovat sérii testů. Použil metody, které používala britská armáda ve druhé světové válce. Základní principy jeho metod používá izraelská armáda dodnes. V roce 1954 také získal bakalářský titul se zaměřením na psychologii a matematiku na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. V roce 1961 následoval doktorát v oboru psychologie na Kalifornské univerzitě v Berkeley, poté pracoval v Jeruzalémě jako lektor psychologie na Hebrejské univerzitě. V letech 1978–1986 působil jako profesor psychologie na Univerzitě Britské Kolumbie. Postupem času se stal docentem, v současnosti působí jako profesor psychologie a veřejných záležitostí na prestižní Princetonské univerzitě.", "section_level": 2}, {"title": "Prospektová teorie.", "content": "Prospektová teorie je behaviorální ekonomická teorie, kterou Daniel Kahneman představil společně s Amosem Tverskym v článku „Prospect Theory: An Analysis of Decision under Risk“ (v překladu Prospektová teorie: Analýza rozhodování rizika), který byl uveřejněn časopisem Econometrica v roce 1979. Tato teorie vysvětluje princip systematické volby, kterou lidé nejčastěji dělají. Popisuje způsob přemýšlení o zisku a ztrátě, úspěchu a neúspěchu ne na základě objektivních pravděpodobnostních výpočtů, ale na chování běžných lidí, jakési subjektivní pravděpodobnosti. Kombinuje psychologické pohledy s ekonomickými a zavádí tzv. psychohodnotu. Tvoří ji tři kognitivní principy, které mají vliv na hodnocení finančních výsledků a jsou také součástí mnoha procesů vnímání, emocí a úsudků. Tyto principy prospektovou teorii odlišují od modelu maximalizace očekávaného užitku. Každý z těchto principů sám o sobě představuje zajímavý postřeh, který může vysvětlit některé ekonomické jevy považované za anomálie. Mezi klíčové principy patří princip referenčního bodu, klesající citlivosti a princip averze ke ztrátě.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení rychlé a pomalé.", "content": "Ve své nejznámější knize \"Myšlení rychlé a pomalé\" rozděluje lidské myšlení do dvou samostatných systémů: Systém 1 a 2.", "section_level": 1}, {"title": "Systém 1.", "content": "Tento systém funguje automaticky a rychle, bez pocitu úmyslné kontroly, s velmi malým, nebo žádným úsilím. Je intuitivní, proto jej nelze vypnout a jeho hlavní složkou je asociativní paměť, díky které tento systém neustále kontroluje vše, co se kolem nás děje a následně atribuuje a vytváří logické interpretace těchto jevů.", "section_level": 2}, {"title": "Systém 2.", "content": "Druhý systém je pomalý a analytický, přikládá pozornost vědomým duševním činnostem, které pocit kontroly vyžadují. Také často racionalizuje a vysvětluje mnohdy iracionální rozhodnutí, která provedl první systém. Pro Kahnemana je zásadní vysvětlit funkci především Systému 1. Ačkoli můžeme Systém 2 považovat za něco, s čím se můžeme ztotožnit – je to naše vědomí, rozhodování a rozum, náročnější je studium Systému 1, který automaticky a nevědomky generuje naše myšlenky. Ty jsou pak různým způsobem filtrovány a kontrolovány Systémem 2.", "section_level": 2}], "src_summary": "Daniel Kahneman (* 5. března 1934 Tel Aviv, Izrael) je uznávaný izraelsko-americký psycholog, který působí na katedře psychologie Princetonské univerzity. Je nositelem Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2002 za přínos v oblasti integrování poznatků z psychologického výzkumu do ekonomických věd, a to zejména poznatků o lidském úsudku a rozhodování za nejistoty. V prvních letech se však věnoval výhradně tématům, která nemají s ekonomií nic společného. Šlo převážně o výzkum v oblasti psychofyziologie. Spolu s Amosem Tverskym poukázal na to, že model racionálního rozhodování formulovaného Morgesternem je potřebné považovat za normativní. Jako alternativu k němu nastolili deskriptivní teorii známou pod názvem prospektová teorie (\"prospect theory\"), která je založená na několika charakteristikách pozorovaných v praxi, které popírají racionalitu v rozhodování. ", "tgt_summary": "Daniel Kahneman ( ) (* 5. März 1934 in Tel Aviv) ist ein israelisch-US-amerikanischer Psychologe und emeritierter Hochschullehrer, der 2002 mit Vernon L. Smith den Alfred-Nobel-Gedächtnispreis für Wirtschaftswissenschaften erhielt. Die zugrundeliegende, ausgezeichnete \"Prospect Theory\" entwickelte er mit Amos Tversky.", "id": 1900867} {"src_title": "Fender Precision Bass", "tgt_title": "Fender Precision Bass", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Precision Bass byla první masově vyráběnou elektrickou basou. V původním nastavení je to z olše nebo jasanu vyrobený nástroj osazený dvěma humbuckery a krkem z jednoho kusu dřeva, nejčastěji z palisandru nebo javoru s hmatníkem o dvaceti pražcích. Precision Bass patří mezí oblíbené a nejvíce prodávané kytary a je stále vyráběn. Standardní P Bass je povrchově upravená, natřená a sestavená v Ensenadě v Baja California společně s dalšími Standard Series kytarami. American Standard (s masivními kryty přes snímače a kobylku), American Deluxe (s humbuckerem a aktivním 3-pásmovým ekvalizérem s 18V samostatným napájením (J-styl), série Highway One a American Vintage jsou vyráběny v Coroně v Kalifornii. Klasické kontrabasy začínalo být velmi problematické ladit s ostatními nástroji v kapele, byly těžkopádné a problematické při převozu. V čím dál větších kapelách obsahujících i elektrické kytary byly i hůř slyšitelné. S elektrickými snímači, malým tělem a opražcovaným krkem Precision Bass tyto problémy vyřešil. Jméno \"Precision\" vychází z použití pražců (jako lepší varianta k bezpražcovým kontrabasům); hráči neměli takové problémy s laděním = byli více \"precizní\". Zvuk elektrických bas se od zvuku klasických kontrabasů liší: mají ostřejší a konkrétní zvuk, s méně perkusivním úderem a čistším základním tónem, jeho role úplně změnila rytmus a tempo pop music. Elektrická basa umožňuje více dynamické rytmy při hraní podkreslujících harmonických ploch a je dost podstatná pro vývoj blues a swingu k rhythm and blues a rocku.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj tvaru a provedení.", "content": "Původní Precision Bass z roku 1951 byl v podstatě protějšek k šestistrunnému Telecasteru a sdílela i několik jeho konstrukčních rysů. V roce 1953 byly u Precision Bass upraveny hrany pro pohodlnější hraní, zatímco Telecaster si svůj původní tvar zachoval. V roce 1957 prošel Precision Bass důležitými změnami; hlava a pickguard byly znovu navrženy tak, aby se více podobaly Fenderem nedávno uvedenému Stratocasteru. Původní single-coil snímač byl nahrazen novými split-coil snímači se střídavě uspořádanými póly, spojenými v humbucker; ačkoliv na to Fender nikdy nekladl důraz, patent na Seth Lover humbucker ještě nepropadl. O dva roky později, byl lepený hmatník (palisandr) na javorovém krku vystřídán jedním kusem vyráběným pouze z javoru. Krky z palisandru se staly standardem až do let 1966-1967, kdy Fender začal nabízet samostatný laminátový javorový hmatník spolu s javorovým krkem. Ale od roku 1969 se jednodílný javorový krk stal standardem na mnohých basách vyráběných firmou Fender, s hmatníkem z palisandru jako další možnou variantou. Některé Precision baskytary vyráběné v sedmdesátých letech byly také dostupné s bezpražcovým hmatníkem z palisandru, ebenu nebo častěji z javoru, zpopularizované Stingem nebo Tony Franklinem. Fender krátce nabízel bezpražcový P-Bass v devadesátých letech jako součást první generace American Standard line, spolu s bezpražcovým hmatníkem z palisanndru. S American Series Precision Bass (2000 - 2008) společně s S-1 přepínacím systémem od roku 2003, dovolujícím zapojení split-coil snímače paralelně, což base dodává praskavý zvuk připomínající Jazz Bass. Druhá generace American Series z roku 2008 už od této možnosti upustila. V posledních letech byly nabízeny některé varianty (občas s 21 nebo 22 pražcovým hmatníkem) nebo speciální edice Precision Bass. Fender udělal American Deluxe 5-strunný model s split-coil snímačem u krku a s humbuckerem u kobylky (až do roku 2007), laděný jako BEADG, nebo také pasivní 5-strunný laděný do EADGC nazývaný Bass V v šedesátých letech. Neprodávaly se dobře a jejich výroba brzo skončila, Fender až do osmdesátých let jiné pětistrunné basy nenabídl. V letech 1980-1984, byl Precision Bass upraven s novými snímači, aktivní základní deskou a masivním krytem přes kobylku. Special (1980) se split-coil snímačem s bílým krytem, zlatou mechanikou a dvoupásmovým ekvalizérem a možností přepínání mezi aktivní a pasivní mechanikou a Elite (1983) s jedním (Elite I) nebo dvěma (Elite II) split-coil humbuckery a kobylkou Schaller. Některé modely byly dostupné i s tělem z ořechu a mořeným ebenovým hmatníkem. V roce 1984 se začaly vyrábět japonské modely, velmi podobné jejich americkým protějškům, kromě zmenšeného tvaru těla a javorového krku ve tvaru C s dvaadvaceti pražci. Fender také udělal několik 'Deluxe' a 'Special' modelů s aktivní elektronikou a Jazz Bass snímačem nebo humbuckery ve tvaru soapbar u kobylky vedle běžných split-coil snímačů. Obě tyto vylepšení měly rozšířit zvukové možnosti této jinak poměrně jednoduše navržené basy. Některé Precisiony s Jazz Bass snímači měly obvykle i tradiční Jazz Bass ovládání hlasitosti a postranní jack výstup; jiné měly ovládání hlasitosti předního snímače posunuté víc dopředu, zanechávající více místa pro jack výstup. Nebo byl použit třípolohový přepínač snímačů (použito třeba na Tony Franklin Signature a Fender Precision Bass Plus). V devadesátých letech byly uvedeny modely Precision Plus a Deluxe Plus v roce 1989 a 1991, s Lace Sensor snímači, s dvaadvaceti pražcovými krky a pasivní či aktivní elektronikou. Custom Shop 40th Anniversary model z roku 1991 luxusnější verzí Precision Plus Deluxe se zlatou mechanikou a ebenovým hmatníkem. V roce 2008 přišel Fender s pětistrunnou verzí Precision Bass jako druhou generací American Standard Series line.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fender Precision Bass (někdy zkráceně jen \"P Bass\") je elektrická basová kytara, první hojně rozšířený a populární model. Navrhl ji Leo Fender a na trhu se objevila už v roce 1951.", "tgt_summary": "Der Precision Bass, verkürzt auch Precision oder P-Bass – in deutschsprachigen Musikerkreisen auch verbreitet Preci genannt –, ist ein elektrisch zu verstärkendes Bass-Zupfinstrument, das vom US-amerikanischen Musikinstrumentenhersteller \"Fender Musical Instruments\" entwickelt wurde. Der \"Precision\" war bei Markteinführung 1951 der erste E-Bass mit massivem Holzkorpus ohne Resonanzkörper \"(Solidbody)\", der industriell in Serie gefertigt wurde. Die namensgebende Besonderheit („Präzision“) bestand in seiner Ausstattung mit Bünden, die konstruktiv eine präzise Intonation vorgeben. Die Spielweise entspricht insofern der Gitarre im Gegensatz zur freien Intonation des Kontrabasses. Der \"Precision Bass\" hat sich seit den 1950er Jahren zu einem weit verbreiteten E-Bass-Modell entwickelt.", "id": 741479} {"src_title": "Teorie konvergence", "tgt_title": "Aufholeffekt", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pojem se v ekonomii, politologii a sociologii začal vyskytovat od 50. let 20. století. Teorie o společenské konvergenci v té době tvrdily, že rozvojové země budou ekonomicky růst podobně, jako před nimi země rozvinuté. Definoval ho však až v roce 1960 právě Clark Kerr. Náznaky teorie konvergence můžeme ale sledovat již v 30. letech ve spojení s hospodářským dirigismem. Dalšími faktory podporujícími tuto myšlenku bylo zbrojení a válečná organizace, které napomáhaly překonání kulturních, politických a ideologických odlišností. Při 2. světové válce se ukázalo, že země s rozdílným společenským uspořádáním mohou spolupracovat. První významnější koncepci blízkou teorii konvergence však vytvořil P. A. Sorokin již v roce 1944. Ten ve své knize \"USA and Russia\" pojednával o podobnostech těchto dvou zemí, a to jak geografických, tak i kulturních a velmocenských. Další vzniklé teorie si všímaly toho, že se země po 2. světové válce začaly v mnohém sbližovat i přes zachování svých specifických rysů. Teorie byla v pozdějších dobách napadána kvůli jejímu determinismu, příklonu k Západnímu myšlení či zanedbání role rozvojových zemí ve světové ekonomice. Často se však jednalo o posměšky, nikoliv vážné vědecké studie. Dále byla teorie kritizována proto, že předpokládá, že status rozvinuté země má být cílem zemí rozvojových a nedbá přitom ohledu na negativní aspekty čistě ekonomicky zaměřeného modelu rozvoje. Takový model totiž může dle některých akademiků rozevřít nůžky ve společnosti, dále k dosažení cíle také nepřiměřeně vyčerpává přírodní zdroje a ničí přírodní prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Konvergence a divergence.", "content": "Na počátku 80. let 20. století se teorii konvergence snažili přeformulovat Inkeles a Sirowy. Inkeles zdůraznil, že v dřívějších pojednáních o teorii nebyly rozlišeny různé aspekty společnosti, z nichž každá se může vyvíjet nejen jinou rychlostí, ale také jiným směrem. Společenský systém tedy navrhl rozdělit na nejméně 5 aspektů, rozlišil také formy konvergence a divergence.", "section_level": 1}, {"title": "Divergence.", "content": "V neposlední řadě Inkeles zmiňuje, že je potřeba pečlivě zvolit formu a hloubku analýzy, a také časový úsek ke zkoumání konvergence či divergence.", "section_level": 2}], "src_summary": "Teorie konvergence (z lat. \"convergentia\" = směřování, sklon, sbíhavost) byla formulována v roce 1960 americkým profesorem Clarkem Kerrem z kalifornské Berkeley univerzity. Na jeho myšlenku pak navazovali i další autoři. Základní premisou teorie je, že v důsledku industrializace se země začnou podobat z hlediska společenských norem a technologie. ", "tgt_summary": "Der Aufholeffekt (auch: Catching-up-Effekt) beschreibt folgende Beobachtung: Geht man von einem gegebenen Ausgangspunkt aus, so erreichen arme Volkswirtschaften tendenziell ein schnelleres Wirtschaftswachstum als reichere Länder. ", "id": 46701} {"src_title": "Sajjid Alí Chameneí", "tgt_title": "Ali Chamenei", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Chameneí se narodil ve městě Mašhadu jako druhý nejstarší z osmi dětí – dva z jeho bratrů jsou dnes rovněž duchovními. Po otci je azérského původu, zatímco některé zdroje tvrdí, že jeho matka byla etnická Peršanka z města Jazd. Po studiu na různých teologických seminářích se stal jedním z žáků Rúholláha Chomejního a od roku 1963 byl aktivní v islamistickém hnutí, které se stavělo na odpor světskému režimu šáha Muhammada Rezy Pahlavího. Mezi lety 1964 a 1978 byl několikrát za své politické smýšlení vězněn. Šáhův pád počátkem roku 1979 vynesl Chameneího do funkce člena revoluční rady a náměstka ministra obrany. Jeho přičiněním byla také 19. února 1979 založena Islámská republikánská strana, konzervativní politické uskupení, sdružující různé fundamentalistické proudy v zemi. V roce 1980 učinil dosud nepříliš známého Chameneího středem pozornosti výrok, jímž tvrdě napadl ženy protestující proti příkazu povinně nosit šátek. \"Nechci je nazývat prostitutkami,\" řekl, \"to, co činí prostitutka, dotýká se jen jí samotné, ale to, co činí tyto ženy, dotýká se celé společnosti.\" Po úspěšném atentátu na prezidenta Muhammada Alího Radžáího 30. srpna 1981 byl Chameneí na Chomejního návrh zvolen 95 % hlasů 2. října prezidentem republiky. Sám se tehdy ještě léčil z následků bombového útoku, který ho vážně zranil při modlitbě v mešitě – od těch dob má postiženou pravou ruku. Názory nového prezidenta na probíhající konflikt s Irákem byly podobně nesmiřitelné jako názory Chomejního. „Válka, válka až do konečného vítězství,“ prohlásil rozhodně. Teprve jmenování pružného Alího Akbara Rafsandžáního vrchním velitelem ozbrojených sil umožnilo konflikt v roce 1988 ukončit. Dne 3. června 1989 zemřel duchovní vůdce Chomejní a Rada expertů o den později překvapivě zvolila jeho nástupcem Chameneího. Tento vývoj přijalo duchovenstvo s jistým odporem, protože dosavadní prezident neměl v šíitské hierarchii příliš vysoké postavení. Kvůli volbě musela být změněna ústava a Chameneí byl povýšen na ájatolláha – v Íránu je funkce duchovního vůdce prakticky doživotní. Na rozdíl od svého předchůdce neměl Chameneí zdaleka takovou autoritu a charisma, aby mohl ztělesňovat „jednotu íránského lidu“. Jeho přístup k věcem veřejným byl spíše skrytý – do každodenních politických rozhodnutí zasahoval málo, snažil se však neustále vyvažovat aktuální rozloženi sil. Aby si zajistil kontrolu nad duchovenstvem, v němž hlavně na počátku nechyběly kritické hlasy na jeho osobu, nechal zřídit Zvláštní soud pro duchovenstvo; jeho pokus získat v roce 1994 titul velkého ájatolláha ale selhal. Vlivní konkurenti uvnitř kléru byli v průběhu doby buď zbaveni moci, nebo dokonce dáni do domácího vězení. Naopak neúspěšní kandidáti na úřad prezidenta dostali jiné funkce – tak duchovní vůdce udržoval řevnivost na íránské politické scéně a tím nepřímo posiloval svoje postavení. Pokud jde o vztah k Salmanu Rushdiemu, proti němuž vyhlásil Rúholláh Chomejní fatvu, byl Chameneí nekompromisní: „Černý šíp smrti je vystřelen a na cestě k cíli.“ Dne 6. srpna 1991 byl v Paříži zavražděn poslední předseda vlády jmenovaný šáhem, Šápúr Bachtijár, a podle výpovědi jednoho ze zatčených atentátníků byl čin přímo nařízen Chameneím. Také atentát v řecké restauraci Mykonos v Berlíně, spáchaný 17. září 1992 na čtyřech kurdských exilových politicích, pravděpodobně organizovala nejvyšší místa v Íránu, přičemž Chameneí a tehdejší prezident Rafsandžání byli o přípravách předem informováni. Zvolení proreformního duchovního Muhammada Chátamího v roce 1997 prezidentem republiky a vítězství reformistů v parlamentních volbách o tři roky později způsobily v Íránu nástup určité liberalizace v celospolečenském měřítku. Chameneího snahou bylo především udržet proces pod kontrolou, aby nedošlo k narušení teokratických základů státu. Jeho zahraničněpolitické názory, které vycházely z představ Rúholláha Chomejního, doznaly jen minimálních změn, třebaže vláda dělala vše pro to, aby vylepšila obraz země ve světě. V roce 1999 Chameneí prohlásil, že \"z islámských, lidských, hospodářských, bezpečnostních a politických důvodů je existence Izraele hrozbou pro národy a státy v regionu\" a že \"zbývá jen jediná možnost, jak řešit situaci na Blízkém východě: rozbít a zničit sionistický stát\". V letech 2004–2005 se za aktivní účasti duchovního vůdce podařilo proces liberalizace v podstatě zastavit. Vnějším projevem toho vývoje byly parlamentní volby z roku 2004, v nichž díky manipulacím triumfovaly konzervativní síly, a vítězství konzervativce Mahmúda Ahmadínedžáda v prezidentských volbách o rok později. Aktuální spor s USA o íránský jaderný program komentoval Chameneí v tom smyslu, že Írán nechce vlastnit „atomové zbraně a Západ to ví. (...) Odporuje to politickým a hospodářským zájmům země i dikci islámského učení.“ Současně ale oznámil, že v jaderném programu se bude pokračovat.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní stav.", "content": "V září 2014 podstoupil Alí Chameneí operaci prostaty. Dne 6. března 2015 uvedl deník Jerusalem Post s odvoláním na arabská média, že Alí Chameneí byl v kritickém stavu hospitalizován v nemocnici v Teheránu. Objevily se spekulace o možné rakovině prostaty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ájatolláh Sajjid Alí Chameneí (persky \"/Āyatollā́h-e Sayyéd ʽAlī́-ye Xāmeneʼī́/;\" * 18. dubna 1939 Mašhad, Írán) je od úmrtí Rúholláha Chomejního v červnu 1989 duchovním vůdcem Íránu a tím faktickou hlavou státu. V letech 1981–1989 byl v pořadí třetím prezidentem Íránu a patřil k předním Chomejního důvěrníkům. Jeho rodina, která odvozuje svůj původ od imáma Husajna, měla silné náboženské kořeny – otec Hádží Sajjid Džavád Chameneí dosáhl hodnosti mudžtáhida, děd Sajjid Husajn Chameneí byl ájatolláhem v iráckém Nadžafu.", "tgt_summary": "Ali Chamenei ([], offiziell auch \"Seyyed ’Ali Chamene’i\",, weitere Schreibweise \"Ali Khamenei\"; * 17. Juli 1939 in Maschhad) ist als „Oberster Führer“ seit 1989 das politische und religiöse Oberhaupt des mehrheitlich schiitischen Iran. Chamenei ist in dem Sinne sowohl „Religionsführer“ als auch „Revolutionsführer“ \"(Rahbar-e enqelāb)\". Er ist die höchste geistliche Instanz im Range eines Ajatollah, der Oberbefehlshaber der iranischen Streitkräfte und das Staatsoberhaupt des Iran.", "id": 370444} {"src_title": "Klaus Hemmerle", "tgt_title": "Klaus Hemmerle", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Klaus Hemmerle se narodil 3. dubna 1929 ve Freiburgu im Breisgau jako jediné dítě Franze-Valentina a Marie Hemmerle. Jeho otec byl malířem věnujícím se především sakrálnímu umění a jeho strýc Franz Philipp významným hudebním skladatelem. Estetická vnímavost, kultivovaná již od raného dětství, tak provázela Hemmerleho myšlení i službu katolické církvi po celý jeho život. Od roku 1939 navštěvoval Hemmerle klasické Berthold-Gymnasium ve Freiburgu. Spolužáky byl velice oblíben a jeho mimořádné nádání nebylo lze přehlédnout. Ve Freiburgu také prožil válečná léta včetně bombardování města 27. listopadu 1944. Jak sám Hemmerle později popsal, právě tato událost měla významný vliv na jeho definitivní rozhodnutí stát se knězem. V roce 1947 nastoupil na Albert-Ludwigs-Universität Freiburg ke studiuu filosofie a teologie. Duchovní formace se mu dostalo v semináři St. Peter ve Schwarzwaldu. V květnu 1952 byl vysvěcen na kněze. Ve studiích nadále pokračoval a v roce 1957 obdržel za práci věnovanou filosofickému pojetí stvoření romantického německého filosofa Franze von Baadera doktorát z teologie. Konečně v roce 1967 se u Bernharda Welteho, významného profesora křesťanské filosofie náboženství na Albert-Ludwigs-Universität Freiburg a svého hlavního filosofického a teologického učitele, habilitoval s prací týkající se Schellingovy pozdní filosofie. Od roku 1956 do roku 1961 byl Hemmerle také zakládajícím ředitelem Katolické akademie diecéze Freiburg. Mezi léty 1968–1974 působil jako duchovní ředitel Ústředního výbor německých katolíků (Zentralkomitees der deutschen Katholiken). V této souvislosti se výrazně podílel na přípravě Katolických dní (Katholikentage) v Essenu (1968), Trevíru (1970), Mönchengladbachu (1974) a rovněž také Ekumenického letničního setkání v Augsburgu. Po habilitaci se Hemmerle nejprve roku 1969 stal soukromým docentem v Bonnu a od roku 1970 do roku 1973 působil jako řádný profesor fundamentální teologie na Universität Bochum. V roce 1973 byl coby nástupce svého určitele Bernharda Welteho jmenován profesorem křesťanské filosofie náboženství na Albert-Ludwigs-Universität Freiburg. Universitní prostředí ale opustil již o dva roky později, tj. v roce 1975, byv povolán k převzetí biskupského stolce staroslavných Cách. Jako biskupské heslo si zvolil: \"Omnes unum ut mundus credat\" (Jan. 17, 21). Před jmenováním biskupem sepsal Hemmerle řadu významných filosofických a teologických prací, mezi kterými se vyjímá zejména jeho nejslavnější dílo \"Teze k trinitární ontologii\" (1976). Také po jmenování cášským biskupem nadále publikoval; nikoli však již práce akademické, nýbrž především díla pastoračního a spirituálního charakteru. Zásadní význam pro Hemmerleho život i myšlení mělo kromě akademického společenství kolem jeho učitele Bernharda Welteho také setkání s hnutím Focolare. Jeho spiritualita se mu stala záhy vlastní; podnítil také zakladatelku hnutí Focolare, Chiaru Lubich, k tomu, aby v rámci hnutí zřídila teologickou školu, která by spiritualitu jednoty tematizovala v širších teologických, filosofických a vědeckých souvislostech. Na tuto prvotní \"Scuola Abbà\" navázal současný universitní institut Sophia v italském Loppianu. Hemmerle také v rámci hnutí Focolare organizoval pravidelná setkání biskupů, kteří sdílejí spiritualitu jednoty. Po jeho smrti se této role ujal Hemmerleho přítel, pražský arcibiskup, kardinál Miloslav Vlk. Podobně jako v rámci celého německého katolicismu nebo v hnutí Focolare, také ve svém biskupství zanechal Hemmerle výraznou stopu. Tváří v tvář zásadním proměnám sociální struktury církevního společenství inicioval reformní proces tzv. společenství cesty (Weggemeinschaft). Pro náhle se projevivší nemoc ale nemohl tento reformní proces dovést ke konci. Jeho smrt 23. ledna 1994 byla pro mnohé nečekaná. Pohřeb proběhl 29. ledna 1994. Obřadu se v cášské Katedrále Panny Marie (Oktogon) zúčastnily nejenom zástupy místních, ale rovněž pět kardinálů a více než 60 biskupů z různých zemí světa. Karl Lehmann, bývalý předseda Německé biskupské konference, v závěru své řeči na Hemmerleho pohřbu pronesl: „Také – nebo snad právě – biskup čelí pokušením a dělá chyby. Proto dnes také prosíme o Boží milosrdenství pro Klause Hemmerleho. Ale možná – ano, jsem si tím jist – aniž bychom si toho doopravdy všimli, žil mezi námi v osobě Klause Hemmerleho svatý kněz a biskup.“ Hemmerleho nástupcem v úřadu cášského biskupa se stal Heinrich Mussinghoff.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klaus Hemmerle (3. dubna 1929 Freiburg im Breisgau – 23. ledna 1994 Cáchy) byl německý katolický filosof a teolog. V roce 1975 se stal biskupem v Cáchách.", "tgt_summary": "Klaus Hemmerle (* 3. April 1929 in Freiburg im Breisgau; † 23. Januar 1994 in Aachen) war ein deutscher katholischer Theologe. 1975 wurde er zum Bischof von Aachen gewählt, ernannt und geweiht.", "id": 2444272} {"src_title": "Obzor (město)", "tgt_title": "Obsor", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Město má rozsáhlou písečnou pláž, přes 7 kilometrů dlouhou. Nachází se zde mnoho hotelů s kapacitou i přes 1 000 lůžek. Centrum je živé, až příliš přelidněné. Do Burgasu i do Varny je zhruba stejně kilometrů. Na návštěvníka město bude působit velice svěže, je umístěno do zeleného prostředí a terén se mírně svažuje směrem k moři. Okolní krajina připomíná krajinu chorvatskou. U pláže je nově vybudovaný park, plný novodobých atrakcí, který spolu s novou výstavbou hotelů severně od města svědčí o tom, že se město snaží do oblasti přilákat více turistů.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Sídlo je staré zhruba 3 tisíce let. Nejprve šlo o thrácké sídliště, které se nazývalo Naulochas (také Tetranaulochas nebo Tatranaulochas). V prvním tisíciletí př. n. l. se zde usadili Řekové a svoji osadu nazvali Heliopolis. Na počátku římského období v 1. století př. n. l. byl postaven Jupiterův chrám a město dostalo název Théopolis (boží město) nebo Templum Iovis (Jupiterův chrám). Jeho pozůstatky se nalézají ve středu města. Později se tu nalézala letní rezidence byzantských císařů. V 5. století zde byla postavena trojlodní bazilika o délce 40 m a se stěnami o tloušťce 2 m, která byla objevena v 70. letech a ze které je patrno, že byla několikrát obnovována. Za dob druhé Bulharské říše ze byla vybudována pevnost Kozjak. V osmanském období se dědina nazývala Gözeken (obzor) a v jeho bulharské formě () ho nesla až do roku 1936, kdy byla přejmenována na současný název. Obzor je městem od roku 1984.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Ve městě žije 2 051 stálých obyvatel a je zde trvale hlášeno 1 814 obyvatel. Podle sčítání 1. února 2011 bylo národnostní složení následující:", "section_level": 1}], "src_summary": "Obzor () je město ve východním Bulharsku. Město se rozkládá na pobřeží Černého moře, ve Varenské oblasti, u Staré Planiny. Nachází se 32 km od Nesebaru, správního střediska stejnojmenné obštiny, a má zhruba 2 tisíce obyvatel, který v turistické sezóně narůstá až nad 40 000 obyvatel.", "tgt_summary": "Obsor [] (bulgarisch ) ist eine Stadt in Südostbulgarien, am Schwarzen Meer, in der Oblast Burgas, in der Gemeinde Nessebar, in der Nähe der Stadt Bjala.", "id": 59147} {"src_title": "Troja (film)", "tgt_title": "Troja (Film)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Trojští princové Paris a Hektor jsou na mírovém jednání u spartského krále Menelaa, kde se ale Paris zamiluje do Menelaovy ženy - krásné Heleny a ona se zamiluje do něj a Paris ji unese. Když se to na zpáteční cestě do Tróje dozvídá Hektor, chce ji vrátit, ale poté, co mu Parid řekne, že bude o Helenu bojovat klidně proti celé Spartě, rozmyslí si to. Zatímco Trója v čele se starým a moudrým králem Priamem oslavuje příjezd krásné Heleny a její svatbu s Paridem, Menelaos se vydá za svým bratrem, slavným vojevůdcem Agamemnonem a žádá ho o pomoc. Mykénský král Agamemnon, který touží po ovládnutí velké Tróje, rád vezme bratrovu manželku jako záminku k válce a shromáždí veliké vojsko a i když nerad, povolá i neporazitelného válečníka Achillea, který ale krále nectí a dělá si co chce. Ani Achilles není nadšený, ale jeho přítel, lstivý ithacký král Odysseus ho přemluví a tak jede Achilles se svými lidmi a svým bratrancem Patroklem taky. Hned po příjezdu k trojským břehům dobyje Achiles sám celé pobřeží a pobije se svými lidmi všechny muže, kromě Hektora, kterého nechá zatím Achilles odejít, protože si ho jako nejudatnějšího Trojana váží. V chrámu pak najdou jeho lidé kněžku Apollona a Hectorovu a Paridovu příbuznou - Bríseovnu a zamiluje se do ní a nijak ji neublíží. Když mu ji ale vezme Agamemnon, jen její slova ho přemluví, aby krále nezabil, ale odmítne i se svými lidmi bojovat a když potom dá král dívku svým mužům, odvede ji k sobě. V Troji se zatím Paris rozhodne zápasit s Menelaem o Helenu a ukončit tak spor. Souboj se uskuteční a Paris i přes snahu prohraje. Když ho ale chce Menelaos zabít, odplazí se zraněný k Hektorovým nohám a jeho bratr ho nemůže nechat jen tak zabít a řekne to Menelaovi, ten chce ale přesto prince usmrtit a Hektor ho probodne. Agamemnon to využije jako další záminku k vedení války a propukne bitva. Hektor pošle Parida do města a sám jde bojovat. Řekové jsou z hradeb ostřelováni a i přes svou převahu prohrávají a Odysseus donutí Agamemnona stáhnout se. Trojané se potom, povzbuzeni vítězstvím, rozhodnou tábor Agamemnona přepadnout. Hektorovi se to nelíbí, protože se obává, že tak rozhádané Řeky sjednotí, přesto se ale útok uskuteční a Hektor Trojany vede. Stane se to, co předvídal- Řekové se všichni až na Achilla sjednotí. Achillův mladý bratranec Patrokles se rozhodne, že tam zavede alespoň jeho muže a aby vojáky povzbudil, vezme si zbroj neporazitelného válečníka. Vše se mu zdaří, Hektor, který si myslí, že je to Achilles, ho ale zabije a když mu sundá přilbu, zhrozí se. Pak dojedná s Odysseem, že dnes bitvu ukončí. Když se Achilles dozví o smrti bratrance, je rozrušený a i přes prosby milované Bríseovny vyzve Hektora na souboj a Hektor ho přijme i když tuší, že nemůže zvítězit a prosí proto Achilla, aby vítěz dovolil poraženému pohřeb a nezneuctil ho, Achilles však odmítne. Po dlouhém boji, i když válčí čestně a statečně, je Hektor poražen a Achiles si pak jeho mrtvé tělo přiváže za povoz a vláčí jeho mrtvé tělo okolo trojských hradeb před zraky Hektorových nejbližších a pak se i s mrtvým princem vrací do tábora Řeků. V noci se k němu do stanu dostane stařec a Achilles se dozví, že je to Hektorův otec - král Priamos. Král Achilla moudrými slovy přesvědčí, aby mu Hektora vydal a Achilles, nešťastný z toho, co udělal, mu slíbí, že po dobu pohřebních obřadů nenapadne nikdo Tróju a pak Priamovi řekne, že je mnohem lepší král než Agamemnon. Zasáhne ho ale, že se Bríseovna rozhodne odjet s králem. Zatímco se v Tróji koná velkolepý pohřeb udatného prince, Agamemnon je rozhněván, že Achilles uzavírá dohody, které má on dodržovat, slovo ale porušit nechce. V době čekání se ale podaří chytrému Odysseovi vymyslet lest a uskutečnit ji. Když po pohřebních obřadech přijdou Trojané na pobřeží, naleznou mrtvá těla Řeků s různými skvrnami na kůži a poznají, že jde o mor. U moře stojí velkolepý dřevěný kůň, očividně dar bohu moří Poseidonovi. Trojanům je jasné, že válka skončila a i přes varování Parida vtáhnou koně se slávou do města a slaví. Uprostřed tiché noci ale začnou z koně vylézat řečtí bojovníci, kteří se tam skryli a otevřou svým spolubojovníkům bránu. Trója, i když se zdálo, že její brány jsou nedobytné, padla. Uprostřed zmatku a plamenů ohně hledá Achilles milovanou Bríseovnu, Agamemnon na ní ale narazí první poté, co zabije stařičkého krále Priama a chce z ní udělat otrokyni. Nešťastná dívka ho probodne nožem a když ji chtějí vojáci zabít, Achilles ji ochrání. Zatím odvede Hektorova manželka mnoho lidí včetně Heleny z Tróje tajným vchodem, který ji její muž před svou smrtí ukázal. Parid se ale rozhodne, že odvede ještě Bríseovnu a dá meč, který je symbolem Tróji a který dostal od otce, mladíkovi jménem Aaneas. Potom, když najde svou příbuznou u nepřátelského vojáka, vezme luk a střelí neporazitelného Achilla do paty a zasáhne ho i dalšími ranami. Achiles umírá u nešťastné Bríseovny, Paris mu ale před jeho smrtí řekne, že se jeho láska dostane z hořící Tróji tajným vchodem a bude žít. Druhý den se koná pohřeb neporazitelného Achilla, u kterého je přítomen i chytrý Odysseus. Přeje si, aby až se o něm bude vyprávět, aby se vzpomínalo i na udatného Achilla a odvážného Hektora.", "section_level": 1}, {"title": "Odlišnosti od předlohy.", "content": "Ve filmu se vyskytuje mnoho odlišností od původní Homérovy Illiady. Největší jsou ale tyto:", "section_level": 1}], "src_summary": "Troja (v originále Troy) je americký historický film na motivy Illiady, který režíroval Wolfgang Petersen. Děj se odehrává v okolí Tróji. V příběhu spolu bojují dvě země: Sparta a Trója. Spor nezi nimi vznikne, když syn Trójského krále unese Helenu, nejkrásnější ženu na světě. Hlavními herci filmu jsou Brad Pitt, Eric Bana, Orlando Bloom, Diane Kruger, Brendan Gleeson, Brian Cox, Sean Bean, Julie Christie, Peter O'Toole a Rose Byrne. Film měl premiéru v USA 13. května 2004.", "tgt_summary": "Troja ist ein US-amerikanischer Spielfilm des deutschen Regisseurs Wolfgang Petersen aus dem Jahre 2004. Er basiert auf einem Drehbuch von David Benioff. Die Handlung ist durch Homers \"Ilias\" inspiriert. Sie weicht aber in zahlreichen Punkten bewusst ab und erzählt vom mythischen bronzezeitlichen Kampf der Griechen mit der Stadt Troja. So wurde die ursprüngliche Dauer des Krieges von zehn Jahren verdichtet und auf das aktive Mitwirken von Göttern verzichtet. Hauptrollen spielen Brad Pitt als \"Achilles\" und Eric Bana als \"Hektor\"; für Diane Kruger als \"Helena\" war der Film ihr Durchbruch.", "id": 2184319} {"src_title": "Fear Factory", "tgt_title": "Fear Factory", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pozadí vzniku.", "content": "Historie Fear Factory se začala psát v roce 1989 v Los Angeles. Tehdy se dva přátelé, kytarista Dino Cazares a bubeník Raymond Herrera, rozhodli, že si založí novou kapelu. Cazares v té době hrál v grindcoreové kapele The Douch Lords, která měla zkušebnu v domě, kde zkoušela další grindcorová skupina Hate Face, ve které zpíval Burton C. Bell. Cazares jednou potkal Burtona, jak si melodicky prozpěvuje skladbu od U2, což ho zaujalo natolik, že ho pozval do nové kapely. Vzniká tak nová formace ve složení: Burton C. Bell - zpěv, Dino Cazares - kytara, Raymond Herrera - bicí. Trio si dává název Ulceration (hnisání vředu), později si však skupina definitivně mění jméno na originálnější Fear Factory (továrna strachu).", "section_level": 2}, {"title": "Počáteční léta (1989–1991).", "content": "Fear Factory ve svých počátcích zkoušejí a dávají dohromady první hotové skladby a vznikají první dema, ve kterých hudebně slučují prvky grindcoru, death metalu a industrialu. První dvě skladby se objevily na kompilaci \"L.A. Death Metal Compilation\" a první koncert Fear Factory se odehrál 31. října 1990. Nadějné kapely se ujímá tehdy neznámý producent Ross Robinson, který formaci pomáhá se vznikem prvního oficiálního hudebního počinu, ale spolupráce s ním nedopadla dobře a tak je vyměněn za Colina Richardosona, s kterým skupina téměř hotový materiál předělává. Tato prvotina vychází pod jménem \"Concrete\" a kapele přinesl vytoužený kontrakt s nahrávací společností, kterou v případě Fear Factory byla Roadrunner Records. Ke kontraktu kapele nemalou měrou pomohl tehdejší frontman Sepultury Max Cavalera, který Roadrunneru hudební prvotiny Fear Factory doporučil.", "section_level": 2}, {"title": "Vrcholná éra (1992–2000).", "content": "První album Fear Factory \"Soul of New Machine\" vyšlo v srpnu 1992 a na metalové scéně znamenalo revoluci. Fear Factory zkombinovali prvky hardcoru, thrash metalu, groove metalu, death metalu a grindocoru a to vše zasazené do strojově chladného industriálního aranžmá, doprovázené samply a klávesovými plochami. Největším překvapením ale byl vokální výkon Burtona C. Bella, který střídal brutální growling s čistým melodickým vokálem - to bylo na počátku 90. let na metalovém poli skutečně ojedinělé a mezi posluchači kolovala fáma, že kapela má dva zpěváky. I přes veškerý rozruch byla deska \"Soul of New Machine\" v době vydání po celém světě nepochopena - s výjimkou Evropy, kde byl o hudbu Fear Factory nebývalý zájem. Kapela přibrala do skupiny klávesistu Reynorda Diega a baskytaristu Andrea Shivese a vydala se na turné, kde koncertovala s kapelami Biohazard, Sepultura, Sick of It All, Brutal Truth a Cannibal Corpse. V dubnu 1993 kapela vydává album \"Fear Is The Mindkiller\", kde byly známé skladby upraveny a zremixovány do dub a techno podoby - čímž Fear Factory opět šokovali. Některým fanouškům se tyto remixy nelíbily, členové Fear Factory ale byli vždy na své hudební vizionářství patřičně hrdí. V prosinci 1993 do Fear Factory přichází baskytarista Christian Olde Wolbers, který nahrazuje Shivese. Skupina je nyní v sestavě, která bývá označována za klasickou: Burton C. Bell - zpěv, Dino Cazares - kytara, Raymond Herrera - bicí, Christian Olde Wolbers - baskytara. Fear Factory skládají a nahrávají nové album, které vychází v červnu 1995 pod názvem \"Demanufacture\" a stejně jako debut způsobilo patřičný rozruch. Strojově chladná industriální atmosféra byla ještě chladnější a mnohem dokonalejší než na předchozí nahrávce, kytarové riffy a samply byly více brutálnější a naopak Burton C. Bell používal melodičtější a čistější vokály - tyto kontrasty vzájemně vynikly a vytvořily mimořádně působivý výsledek: \"Demanufacture\" je považováno za nejlepší album Fear Factory a zároveň za jedno z nejdůležitějších metalových alb 90. let. Fear Factory definitivně prorazili na vrchol - koncertují s kapelami Black Sabbath, Iron Maiden a Megadeth. V dubnu 1997 přichází na trh další album remixů - \"Remanufacture\", na kterém byly coververze z alba \"Demanufacture\". V červenci 1998 se objevuje nové album Fear Factory - \"Obsolote\". Hudba z tohoto alba již nebyla tak tvrdá jako na předchozích nahrávkách, převládaly melodické vokály a refrény a objevily se prvky alternativního a progresivního metalu. Obsolete se stalo úspěšným a nejprodávanějším albem Fear Factory - bylo vřele přijato jak kritikou, tak fanoušky a to i přes to, že deska již nebyla zdaleka tak inovátorská jako předchozí počiny. Následují další turné a koncerty a koncem 90. let jsou Fear Factory jednou z nejúspěšnějších a nejžádanějších metalových skupin a kapela je na absolutním vrcholu.", "section_level": 2}, {"title": "Období 1. krize (2000–2002).", "content": "Na přelomu tisíciletí se po dlouhých úspěšných letech vyskytly první větší problémy. Členové skupiny byli po dlouhých koncertních šňůrách unavení, vztahy mezi jednotlivými muzikanty značně ochladly a skupina se ocitla v tvůrčí krizi. V této atmosféře začali Fear Factory skládat skladby pro novou desku. Netrpělivě očekávané album \"Digimortal\" vyšlo 24. dubna 2001 a znamenalo obrovské zklamání: Kytarové riffy byly oproti minulým nahrávkám značně otupělé a nenápaditým kompozicím vévodil Bellův unavený vokál. Zdálo se, že kapele došly nápady a bylo evidentní, že Továrna strachu je sužována neurčitými problémy. Vlažné přijetí alba \"Digimortal\" ovzduší v kapele vůbec neprospělo. 30. července 2002 vychází další album Fear Factory - \"Concrete\", které obsahovalo materiál z jejich prvotiny, nahrané v roce 1991. Album však nevydala kapela, ale dávný producent Fear Factory Ross Robinson, který nejenže tento materiál vlastnil, ale patřily mu k němu i práva, takže ho mohl vydat bez souhlasu členů skupiny, což už tak dost napjaté atmosféře v kapele vůbec nepomohlo. Krize později vrcholí téhož roku, když Burton C. Bell požádá Cazarese, aby kapelu opustil, a ten skutečně po třinácti letech z Fear Factory odchází. Krátce po Cazaresově odchodu přichází další šok, když odchází i sám Bell. Dva zbylí členové - Raymond Herrera a Christian Olde Wolbers - neví, jak na vzniklou situaci reagovat a Fear Factory se ocitají v agonii.", "section_level": 2}], "src_summary": "Fear Factory (v překladu \"Továrna strachu\") je americká metalová skupina z Kalifornie hrající industrial metal/cyber metal. Některé skladby namísto „synťáků“ obsahují symfonické prvky, např. \"Resurrection\" z desky Obsolete (1998).", "tgt_summary": "Fear Factory (engl. für „Angstfabrik“) ist eine US-amerikanische Metal-Band aus Los Angeles. Stilistisch bewegen sich Fear Factory zwischen Death Metal, Industrial Metal, Neo-Thrash/Groove Metal, Nu Metal und Alternative-Metal mit Electro- und Noise-Anleihen, wobei der Deathmetal-Anteil mit der Zeit verkleinert wurde.", "id": 1667653} {"src_title": "Walter Serner", "tgt_title": "Walter Serner", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se roku 1889 v Karlových Varech jako Walter Eduard Seligmann v zámožné židovské rodině. Otec spolu se svým bratrem vlastnili místní německé noviny Karlsbader Zeitung. Středoškolská studia prožíval v Karlových Varech, maturoval na Gymnáziu v Kadani. Poté vystřídal několik vysokých škol, roku 1913 se stal doktorem práv. V roce 1915 se přesunul do Curychu, zde spolupracoval s časopisem \"Mistral\". Spřátelil se s malířem Christianem Schadem, společně vydávali měsíčník \"Sirius\" (v letech 1915-1916 vyšlo celkem 8 čísel). V letech 1916-1917 je jeho přítelkyní německá kabaretní umělkyně Marietta di Monaco. Koncem roku 1917 se dostal do okruhu curyšských dadaistů, v roce 1918 napsal manifest \"Letzte Lockerung\" (Nejzazší uvolnění), připravil jediné číslo časopisu \"Das Hirngeschwür (Mozkový nádor)\" a podílel se s Tristanem Tzarou a Ottou Flakem na vydání jiného časopisu o jediném čísle: \"Der Zeltweg\". Je uváděn jako režisér pozdního curyšského dadavečeru. V prosinci 1919 pořádal v Ženevě „první světový kongres dadaistů“. V říjnu 1920 přijel do Paříže a seznámil se s tamějšími dadaisty. Společně s Hansem Arpem psal básně, předzvěst surrealistických pokusů. Arp ho později charakterizoval jako „dobrodružnou postavu, autora detektivek, mondénního tanečníka, kožního specialistu a lupiče-džentlmena“. Po odchodu z Paříže, rozkmotřen s Tzarou a jinými, je trvale na nepřehledných cestách Evropou. Pokoušel se o drama, hlavně však psal a vydával kriminální povídky, které byly pozoruhodné zvláště jazykově. Od roku 1929 se častěji objevoval v Praze a v Karlových Varech. Německu se s nástupem nacismu vyhýbal. V roce 1933 tam byly úředně zabaveny čtyři jeho knihy jako „braková literatura ohrožující veřejnou mravnost“. V roce 1935 už veškeré jeho knihy figurovaly na pověstném seznamu „zvrhlé literatury“. Roku 1938 se oženil s berlínskou židovkou Dorotou Herzovou rozv. Stahlovou. Manželé bydleli v Praze a sháněli dokumenty pro „vystěhování do Šanghaje“. K tomu však nedošlo. 10. srpna 1942 byl deportován transportem Ba do Terezína, dne 20. srpna 1942 byl dále deportován transportem Bb, směřujícím do Rigy. Spolu se svou manželkou byl v zápětí zavražděn v lesích Bikernieki poblíž Rigy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Walter Serner (15. ledna 1889 Karlovy Vary – pravděpodobně 23. srpna 1942 les u Biķernieki), byl český, německy píšící, spisovatel, kritik, organizátor, dobrodruh, spoluzakladatel hnutí Dada.", "tgt_summary": "Walter Serner (* 15. Januar 1889 in Karlsbad, Österreich-Ungarn; † wahrscheinlich 23. August 1942 im Wald von Biķernieki bei Riga; eigentlich \"Walter Eduard Seligmann\") war ein Essayist, Schriftsteller und Dadaist. Sein Manifest \"Letzte Lockerung\" gilt als einer der wichtigsten Dada-Texte. Er schrieb auch unter anderen Pseudonymen: Seinen ersten Prosatext unterzeichnete er mit \"Wladimir Senakowski\", einen Brief an seinen Verleger mit \"A.D.\", eine Rezension seines eigenen Geschichtenbandes \"Zum blauen Affen\" unter dem Namen seines Freundes \"Christian Schad\".", "id": 2319765} {"src_title": "Provincie Almería", "tgt_title": "Provinz Almería", "src_document": [{"title": "Obyvatelstvo a sídla.", "content": "Žije zde přibližně 700 000 obyvatel, většina z nich je koncentrována v aglomeracích okolo Almeríe a El Ejida. Mezi roky 1857 a 1975 počet obyvatel stagnoval mezi 300 a 400 tisíci, poté začal s rozmachem turismu rychle růst, k čemuž se v 90. letech 20. století přidala silná imigrace. Hranice 500 000 obyvatel byla překročena roku 1996 a k roku 2010 byl počet obyvatel dvojnásobný oproti 70. letům. Provincie má ve Španělsku třetí největší podíl cizinců (okolo 20 %; přes 5 % tvoří Maročané, necelá 4 % Rumuni, 3 % občané Británie).", "section_level": 1}, {"title": "Znak provincie.", "content": "Znak je tvořen seskupením městských znaků provincie se znakem Almeríe v srdečním štítku. Výjimečná je hradební koruna na štítě namísto obvyklejší otevřené nebo zavřené královské koruny. Popis znaku: Štít o devíti polích: 1) stříbrný hrad v červeném (Berja); 2) v modrém zlatý snop (Canjavar); 3) na třech hůrkách svých barev po jednom keři kopřiv nad stříbrnými a modrými vlnami v zeleném/zlatém (Cuevas de Almanzora); 4) routováno červeně a stříbrně, zlatá kamenná věž (Gergal); 5) v modrém zlatý hrad, nad ním stříbrný klíč (Huércal-Overa); 6) v modrém zlatý hrad, vlevo od něj stříbrný klíč (Purchena); 7) ve stříbře červený lev (Sorbas); 8) v červeném svislý stříbrný klíč, provázený dvěma hrady ze stejného kovu (Vera); 9) tři kopce svých barev s kopřivovými keři nad vlnami ve zlatém poli (Vélez-Rubio, markýzové de los Vélez). Srdeční štítek se znakem města Almería (\"ve stříbrném poli janovský kříž, lem kouskovaný Kastilie, León, Granada, Aragonsko a říšská orlice – starý znak Navarry\" – znak města dle aktuálního znaku z r. 2005). Klenot – zlatá hradební koruna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Provincie Almería je jednou z osmi provincií Andalusie, autonomního společenství na jihu Španělska; zahrnuje hornatá území v západním cípu Andalusie (část pohoří Sierra Nevada s nejvyšší horou \"Chullo\", 2609 m.), široká údolí řek Almanzora a Andarax a území podél 219 km pobřeží Středozemního moře. Sousedí pouze s provincií Granada na severozápadě a s Murcií na severovýchodě. ", "tgt_summary": "Die Provinz Almería (spanisch \"Provincia de Almería\", Postleitzahl 04xxx, ehem. Kfz-Kennzeichen AL) ist eine der acht Provinzen der Autonomen Region Andalusien in Südspanien. Sie grenzt an die ebenfalls andalusische Provinz Granada, sowie an die Region Murcia und an das Mittelmeer. Der Name der Hauptstadt ist ebenfalls Almería.", "id": 2483262} {"src_title": "Závěrečné titulky", "tgt_title": "Abspann", "src_document": [{"title": "Příklad.", "content": "Závěrečné titulky obsahují: Scénář, Režie, Produkce, Hudba, Kamera, Střih, Zvuk, Architekt, Pomocná režie, Hráli: Dále hráli : ŠTÁB: Vedoucí produkce, Umělecký maskér, VFX Supervizor, Režie 2. štábu, Kamera 2. štábu. Asistent produkce, Hlavní ekonom, Účetní, Sekretářka produkce, 2. asistent produkce, Location manager, Asistent lokací, Dramaturgie, Asistent dramaturgie, Skript, 2. asistent režie, 3. asistent režie, Asistent režie druhého štábu, Skript druhého štábu, Asistent režiséra, Asistent producentů, Public Relations, Výtvarník titulků, Grafika, (Překladatelka), (Odborný poradce pro historii), (Historik), (Výběr archivů), Hudební poradce, Film o filmu, Jazykový poradce, Herecké obsazení, Asistenti, Kompars, Casting komparsu, Koordinátoři komparsu, Asistence na motivech, (Casting kaskadérů), (Kaskadéři), Asistent architekta, Vedoucí výpravy, Rekvizitáři, (Historické předměty či vozidla), (Zvířata), Koordinátor, Stavba, Mistr stavby, Stavěči, Stavební služba, Vedoucí kostymérka, Kostýmy herci, Kostýmy kompars, Švadleny, Patinérka, Maskérky, Asistentka maskéra, (Speciální masky), Švenkr A kamera, Švenkr B kamera, Ostřič A kamera, Ostřič B kamera, (c,d,e...), DIT, 2. asistent kamery, Videoasistent, Asistent střihu, Steadicam, Letecké záběry, Fotograf, Mikrofonista, Vrchní osvětlovač, Zástupce vrchního osvětlovače, Osvětlovači, Připravené osvětlování, Obsluha agregátu, 1. kamerová služba, 2. kamerová služba, Kamerová služba 2. štáb, Kamerový jeřáb, Speciální konstrukce, Kamerové auto, Speciální efekty, Koordinátor, Catering Technické zázemí, Karavany, Maskérský a kostýmní bus Řidiči, Letenky a ubytování, Právní servis, Pojištění, PODĚKOVÁNÍ: KDE SE NATÁČELO : Vedoucí studia, Vedoucí VFX oddělení, Vedoucí produkce VFX, Vedoucí obchodního oddělení, Vedoucí výroby VFX, Produkce VFX, Vedoucí 2D oddělení, Digitální kompozice, Vedoucí 3D oddělení, 3D animace, 3D tracker, Vedoucí MP oddělení, Digitální dokreslovačky, VFX data operátor, Technologická supervize, Barevné korekce obrazu, DI supervizor, DI produkce, DI data operátor, DI technologie, DI support, Zvuková postprodukce, Supervize zvukové postprodukce, Sound Design a mix zvuku, Asistent mixu, Střih a příprava zvukových efektů, Střih a příprava zvukových efektů, Střih a úprava dialogů, Záznam postsynchronických ruchů, Editace postsynchronických ruchů, Ruchaři, Produkce, Red Box operátoři, Mistr zvuku, Asistent zvuku, Vedoucí produkce, Hudební supervize, Hudbu nahráli: Dirigent VĚNOVÁNÍ:", "section_level": 1}], "src_summary": "Závěrečné titulky jsou přidávány na konec pořadu, filmu či seriálu a jejich úlohou je v dnešním pojetí podrobně seznámit s tvůrci a producenty díla. Ve starých dílech, například starých černobílých filmech, tuto úlohu plnily úvodní titulky a v závěrečných je napsáno pouze „konec“. Závěrečné titulky mohou a nemusí obsahovat kromě titulků i obrazový doprovod a obvykle obsahují hudbu, jde-li o seriál, pak obvykle znělku.", "tgt_summary": "Der Abspann (auch Nachspann) ist ein grafisch gestaltetes Endelement eines Films, einer Fernsehsendung oder mancher Computerspiele. Im Abspann werden typischerweise die Credits gezeigt. Dabei ist es Konvention, zunächst die Darsteller und dann den Stab – häufig mit den wichtigsten Personen zuerst – zu nennen. Am Ende des Abspanns stehen in der Regel die Produktionsfirmen sowie rechtliche Hinweise, vor allem die urheberrechtlichen Angaben. Technisch wird der Abspann meist als Rolltitel realisiert.", "id": 1340680} {"src_title": "Gastón Gaudio", "tgt_title": "Gastón Gaudio", "src_document": [{"title": "Tenisová kariéra.", "content": "Gaudio začal hrát tenis v šesti letech. V juniorské kategorii byl na druhém místě v Argentině (za Marianem Zabaletou). Profesionálem se stal v roce 1996 a v roce 1998 vyhrál dva challengery - Santa Cruz, Bolívie (porazil Luise Adriana Morejona) a v Santiagu (porazil Karima Alamiho). V roce 1999 vyhrál další dva challengery v Nice a Espinhu. Jeho první významnější úspěch byl postup do třetího kola French Open (do hlavní soutěže postoupil z kvalifikace, takže v soutěži vyhrál celkem pět zápasů). Ve třetím kole prohrál s tehdejší světovou šestkou Alexem Corretjou. V roce 2000 vyhrál Gaudio jediný challenger v Braunschweigu (porazil Franca Squillariho 6-4 6-7(2) 6-4). Byl v semifinále v Santiagu a Aucklandu, nejdůležitějším momentem sezony byla semifinálová účast na turnaji AMS Monte Carlo, kde porazil Marata Safina, Felixe Mantillu, Juliena Bouttera a Juana Carlose Ferrera bez ztráty setu, než v semifinále prohrál s Dominikem Hrbatým. Byl ve finále turnaje ve Stuttgartu, kde prohrál v pěti setech s Francem Squillarim a zúčastnil se olympijských her v Sydney, kde ale prohrál v prvním kole s Vladimirem Voltchkovem. V roce 2001 byl poprvé členem argentinského daviscupového týmu a pomohl Argentině k návratu do Světové skupiny. Byl ve finále ve Viňa del Mar, kde prohrál s Guillermem Coriou. Se stejným hráčem se utkal i ve čtvrtfinále turnaje v Buenos Aires - v bouřlivém zápase se oba navzájem uráželi jak slovně, tak gestikulací. Po vítězství nad Coriou Gaudio prohrál v semifinále s José Acasusem. Na tvrdém povrchu se dostal do čtvrtfinále Miami Masters, když porazil mimo jiné i Jevgenije Kafelnikova a Juana Carlose Ferrera. Rok 2002 byl pro Gaudia úspěšným zejména v Davis Cupu, kde v pátém zápase porazil Iva Karloviće a zajistil tak Argentině semifinálovou účast. Vyhrál svůj první turnaj na okruhu ATP, když v Barceloně neztratil ani set, v semifinále porazil světovou jedničku Lleytona Hewitta a ve finále jasně přehrál Alberta Costu 6-4 6-0 6-2 (Costa se později toho roku stal šampiónem French Open). Hned týden nato vyhrál druhý titul na Mallorce, kde v semifinále porazil světovou dvojku Gustava Kuertena a ve finále Fina Jarkka Nieminena 6-2, 6-3. Na French Open se dostal do čtvrtého kola, prohrál s Juanem Carlosem Ferrerem 6-7 6-1 6-7 6-2 6-4, přestože v pátém setu vedl už 4-1. Poté byl ve finále v Gstaadu a semifinále v Kitzbühelu, oba zápasy prohrál s Alexem Corretjou. V roce 2003 nevyhrál Gaudio žádný titul. Byl v semifinále na Hamburg Masters (všichni čtyři semfinalisté byli Argentinci - Coria, Gaudio, Nalbandian a Calleri). Rok 2004 začal Gaudio pomalu, byl ve finále v Barceloně, kde prohrál v pěti setech s Tommym Robredem. Na French Open byl jako čtyřicátý čtvrtý hráč žebříčku nenasazený. Porazil v pěti setech Argentince Guillerma Cañase, poté opět v pěti setech Jiřího Nováka a po výhrách nad Thomasem Enqvistem, Igorem Andrejevem a Lleytonem Hewittem se dostal do semifinále (tři ze čtyř semifinalistů byli Argentinci), kde porazil ve třech setech Davida Nalbandiana. Ve finále proti Guillermu Coriovi prohrál první dva sety, ale zápas otočil a vyhrál French Open 0-6 3-6 6-4 6-1 8-6. Po Guillermu Vilasovi, který vyhrál French Open roku 1977, se stal druhým Argentincem, který tento Grand Slam vyhrál. Stal se také prvním mužem, který vyhrál Grand Slam poté, co prohrál úvodní set 0-6, nejníže umístěným hráčem na žebříčku, který kdy vyhrál Grand Slam a prvním mužem po sedmdesáti letech, který vyhrál Grand Slam, přičemž odvrátil ve finále match ball. Poprvé v kariéře se dostal do první desítky žebříčku. Dostal se do dalších tří finále v Bastadu, Stuttgartu a Kitzbühelu. Kvalifikoval se na Masters Cup, kde ale nevyhrál ani jeden ze tří zápasů základní skupiny. V roce 2005 vyhrál pět turnajů, na antuce byl s rekordem 42-8 druhý za Nadalem. Na French Open prohrál ve čtvrtém kole s Davidem Ferrerem v pěti setech, přestože v pátém setu vedl 4-0. Kvalifikoval se na Masters Cup a postoupil ze základní skupiny, kde porazil Mariana Puertu a Fernanda Gonzáleze (prohrál jen s Nikolajem Davyděnkem). V semifinále však prohrál s Rogerem Federerem dvakrát 0-6. Rok 2006 pro Gaudia nebyl úspěšný, nejlepšími výsledky byly semifinálové účasti v Acapulcu a na Monte Carlo Masters. V žebříčku se propadl z první desítky (kde byl po osmnáct měsíců) na třicáté čtvrté místo. Jeho koučem je bývalý argentinský tenista Franco Davín.", "section_level": 1}, {"title": "Davisův pohár.", "content": "Gastón Gaudio se zúčastnil 9 zápasů v Davisově poháru za tým Argentiny s bilancí 13-3 ve dvouhře.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gastón Norberto Gaudio (* 9. prosince 1978, Temperley, Buenos Aires, Argentina) je současný profesionální argentinský tenista. Je to antukový specialista, který za svou kariéru vyhrál 8 turnajů ATP ve dvouhře a 3 turnaje ve čtyřhře. Jeho největším úspěchem je vítězství na grandslamovém turnaji French Open v roce 2004. ", "tgt_summary": "Gastón Norberto Gaudio (* 9. Dezember 1978 in Buenos Aires) ist ein ehemaliger argentinischer Tennisspieler. Sein Spitzname lautet \"El gato\" (dt.: \"Die Katze\"). Seinen größten sportlichen Erfolg feierte Gaudio 2004 mit dem Gewinn des Einzeltitels bei den French Open.", "id": 1673053} {"src_title": "Garcia de Orta", "tgt_title": "Garcia da Orta", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Garcia de Orta se narodil v Castelo de Vide pravděpodobně v roce 1501. Jeho otcem byl kupec Fernão (Isaac) da Orta, matkou Leonor Gomes. Měl 3 sestry, Violante, Catarinu a Isabel. Jejich rodiče byli španělští Židé z Valencia de Alcántara, kteří podobně jako mnoho jiných našli v Portugalsku útočiště při velkém vyhnání Židů ze Španělska v roce 1492 za vlády Katolických Veličenstev Ferdinanda II. Aragonského a Isabely Kastilské. V roce 1497 byli přinuceni přijmout křesťanství a stali se z nich tzv. \"Cristianos Nuevos\" (Noví křesťané). Garcia de Orta studoval lékařství, umění a filozofii na univerzitě v Alcalá de Henares a Salamance. V roce 1523, dva roky po otcově smrti, dokončil studia a vrátil se do Portugalska. Nejprve praktikoval lékařství ve svém rodném městě, od roku 1526 pak v Lisabonu. V roce 1530 se stal na zdejší univerzitě profesorem. V roce 1534 se vydal na plavbu do Portugalské Indie, a to jako hlavní lékař ve flotile Martima Afonse de Sousa. K cestě ho pravděpodobně přiměla obava ze sílícího vlivu portugalské inkvizice a podařilo se mu obejít zákaz emigrace Nových křesťanů. V roce 1538 se usadil v Goe a vybudoval zde lékařskou praxi, která brzy poskytovala služby prominentní klientele. Byl lékařem sultána jménem Burhan Nizam Shah i několika portugalských vícekrálů a guvernérů Goy. V roce 1543 se Garcia da Orta oženil s bohatou příbuznou, Briandou de Solis. Manželství nebylo šťastné, měli však spolu 2 dcery. V roce 1549 se k němu v Goe připojila jeho matka a 2 sestry, poté co byly v Lisabonu kvůli náboženství vězněny. Garciův švagr po jeho smrti dosvědčil, že García, podobně jako ostatní členové rodiny, zůstal věřícím Židem. V roce 1565 byl otevřen inkviziční soud v Goe a začalo pronásledování zdejších Židů, tajných Židů, Hinduistů a Nových křesťanů. Garcia zemřel v roce 1568 a perzekuce jej vážně nepostihla, jeho sestra Catarina však byla ve stejném roce za židovskou víru uvězněna a o rok později upálena na hranici. Garcia byl odsouzen posmrtně, v roce 1580 byly po autodafé jeho ostatky vykopány a spáleny. Osud jeho dcer není znám. Za doby života byl Garcia před inkvizicí ochraňován svým přítelem a patronem Martimem Afonsem de Sousa, který byl v letech 1542 až 1545 generálním guvernérem Portugalské Indie. Ačkoliv byl Garcia de Orta velmi vytížen svou lékařskou praxí a při pobytu v Indii téměř necestoval, v Goe se setkával s obchodníky a lékaři z mnoha oblastí jižní Asie a pobřeží Indického oceánu. Mluvil portugalsky, španělsky, hebrejsky, latinsky, řecky a arabsky a měl i nějaké znalosti perštiny, maráthštiny, konkánštiny, sanskrtu a kannadštiny. Dopisovatelé a agenti mu posílali semena a rostliny, obchodoval s kořením, léčivými drogami a drahými kameny. Měl laboratoř a botanickou zahradu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Své rozsáhlé znalosti východních koření a léčivých drog publikoval v jediné známé knize, \"Colóquios dos simples e drogas he cousas medicinais da Índia\" (Pojednání o bylinách, léčivých drogách a medicínských látkách Indie). Kniha byla publikována v Goe v roce 1563. Představuje množství látek, které byly v té době v Evropě neznámé nebo opředené různými omyly. Byl prvním Evropanem, který popsal tropické nemoci, zejména choleru. Jeho pitva pacienta zemřelého na choleru byla první známou pitvou provedenou v Indii. Ve svých písemnostech projevoval značnou nezávislost na starých řeckých, latinských a arabských autoritách. Jeho kniha obsahuje první publikované verše jeho přítele, Luíse de Camões, který se později stal portugalským národním básníkem. Poté, co bylo Garcíovo dílo přeloženo do latiny a později i do jiných jazyků, stalo se v Evropě rychle uznávaným. Velké části z něj pocházející byly uveřejněny v roce 1578 v díle \"Tractado de las drogas y medicinas de las Indias orientales\" (Pojednání o drogách a léčivech Východní Indie).", "section_level": 1}], "src_summary": "Garcia de Orta (1501/1502, Castelo de Vide, Portugalsko – 1568, Goa) byl renesanční portugalský židovský lékař, průkopník tropické medicíny. Je považován za prvního člověka, který vědeckým způsobem popsal choleru.", "tgt_summary": "Garcia da Orta (* um 1500 in Castelo de Vide; † 1568 in Goa) war ein Pionier der Botanik und Pharmazie. Der aus einer in Portugal zum Christentum konvertierten jüdischen Familie stammende Arzt gilt als erster europäischer Verfasser einer Abhandlung über tropische Medizin. Sein offizielles botanisches Autorenkürzel lautet „Garcia de Orta“.", "id": 1058204} {"src_title": "Aero Vodochody", "tgt_title": "Aero (Unternehmen)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Továrna byla založena roku 1919 v Praze, v roce 1953 se přestěhovala do Vodochod. Po pádu komunismu v listopadu 1989 firma ztratila velkou část svých trhů v bývalém sovětském bloku a od té doby hledá vhodného partnera, který by jí umožnil naplnit výrobní kapacity a dále se rozvíjet:", "section_level": 1}, {"title": "Privatizace Aero Vodochody.", "content": "V říjnu 2006 První vláda Mirka Topolánka rozhodla o privatizaci Aera Vodochody včetně letiště a pozemků formou prodeje akciové společnosti Oakfield patřící česko-slovenské investiční skupině Penta. Ta nabídla nejvyšší cenu 2,91 mld Kč (druhý zájemce Konsorcium PPF a J&T jen 1,7 mld Kč) se vlastníkem stala 4. ledna 2007. K 30. listopadu 2007 byla zapsána od Obchodního rejstříku dceřiná společnost Letiště Vodochody 100 % vlastněná společností AERO Vodochody, a.s. (patřící do skupiny Penta Investments) Jejím generálním ředitelem se stal ing. Martin Kačur, dřívější generální ředitel České správy letišť, státního podniku. Ředitelem Aera Vodochody je od května 2016 Giuseppe Giordo. Ještě v roce 2007 proběhla restrukturalizace, jejímž hlavním výsledkem byl v roce 2007 po několika ztrátových letech zisk ve výši 236 milionů Kč. V roce 2020 prodala Penta Investments svůj podíl skupině Omnipol a podnikateli Andrási Tomborovi z Maďarska.", "section_level": 1}, {"title": "Záměr vybudovat mezinárodní letiště.", "content": "Po privatizaci se objevil plán na přeměnu malého soukromého letiště ve Vodochodech na mezinárodní leteckých terminál. V únoru 2009 byl na Ministerstvu životního prostředí oznámen záměr na vybudování druhého největšího mezinárodního letiště se 35 tisíci pohyby za rok (proces Vyhodnocení vlivů na životní prostředí, EIA). Proti záměru se ale sdružily okolní obce a zorganizovaly petici proti rozšíření letiště. Ve čtvrtek 25. 6. 2009, bylo v Kralupech nad Vltavou ustanoveno Sdružení proti letišti. Obce, na jejichž území žije téměř 30 tisíc občanů deklarují v podepsaném memorandu nesouhlas s plánovaným záměrem výstavby a společný a jednotný postup proti výstavbě nového letiště. Chtějí využít všechny zákonné prostředky k tomu, aby realizaci rozšíření současného firemního letiště Aera Vodochody zabránily a chtějí aktivně chránit životní prostředí a zdraví svých občanů před negativními vlivy plánovaného letiště. Signatáři memoranda jsou tyto obce: Dolany nad Vltavou, Chvatěruby, Kozomín, Kralupy nad Vltavou, Líbeznice, Máslovice, Měšice, Nelahozeves, Panenské Břežany, Postřižín, Užice, Veltrusy a Zlončice. V roce 2010 proběhla ve dvanácti dotčených obcích místní referenda s jednoznačným výsledkem proti rozšíření Letiště Vodochody. S výjimkou referenda v Odoleně Vodě byla tato referenda závazná pro zastupitelstva, protože se jich zúčastnilo alespoň 35 % obyvatel, a zároveň minimálně nadpoloviční většina hlasovala proti záměru (resp. více než 25 % všech obyvatel) (viz zákon o místním referendu). Dne 23. 7. 2013 se na letňanském výstavišti v hale č. 2 konalo veřejné projednání, které patřilo vůbec k nejdelším v historii, když trvalo více než 16 hodin (od 12 hodin do 4.30).", "section_level": 1}], "src_summary": "AERO Vodochody AEROSPACE a.s. je český výrobce letadel. Továrna a tovární letiště se nachází v okresu Praha-východ mezi Vodochody a Odolenou Vodou.", "tgt_summary": "AERO Vodochody AEROSPACE a.s. ist ein tschechischer Flugzeugbauer, der außerdem Motorradbeiwagen, Holzaufbauten für Personen- und Lieferwagen und ab 1929 auch Automobile herstellte. Das tschechoslowakische Unternehmen wurde am 10. Januar 1919 unter dem Namen \"Aero, továrna letadel Dr. Kabeš\" in Prag-Holešovice gegründet. Die Produktion in der neugebauten Fabrik in Prag-Vysočany begann 1923.", "id": 622195} {"src_title": "Empír", "tgt_title": "Empire (Stilrichtung)", "src_document": [{"title": "Architektura.", "content": "Jako se Napoleonovo císařství odvolávalo na svůj římský vzor, také architektura se proti ozdobnému slohu rokoka vrátila ke strohému klasicismu. Stavby jsou přísně souměrné, převládají přímé geometrické tvary a průčelí jsou většinou jednobarevná a jen střídmě zdobená. K nejoblíbenějším prvkům patří střední portikus se sloupy a často i monumentálním širokým schodištěm. Plastická výzdoba se soustřeďuje do trojúhelného tympanonu nad architrávem. Od Napoleonovy výpravy do Egypta (1798–1799), která přivezla mnoho egyptských památek, oživila zájem o starověký Egypt a nakonec umožnila rozluštění hieroglyfů (Champollion 1822) se silně projevuje i egyptská inspirace. V českých zemích se v tomto slohu stavěly zejména zámky (Kačina, Kozel, Dačice, Veltrusy), kostely (např. kostel sv. Kříže na Příkopě v Praze), veřejné budovy (např. dům U Hybernů, přestavěný na celnici) a později i první činžovní domy. K empirovým zámkům patří rozsáhlé anglické parky, často s plastikami a drobnými stavbami (např. sfingy v parku ve Veltrusích).", "section_level": 1}, {"title": "Nábytek.", "content": "Empirový nábytek se vyznačuje vynikajícím řemeslným zpracováním a je často inspirován egyptskými vzory. Má jednoduché, přímé a štíhlé linie, bývá často dýhován ušlechtilým dřevem a zdoben intarzií a bronzovým zlaceným kováním. Empirové židle jsou obvykle čalouněné a lehké, mají štíhlé přímé nebo mírně prohnuté nohy, skříně jsou hladké s ornamentálními ozdobami. Mezi tvůrce empirového slohu patřili francouzští architekti Charles Percier a Pierre Fontaine.", "section_level": 1}, {"title": "Odívání.", "content": "Oděv na konci 18. století a začátku 19. století prošel velkými změnami a to zejména v souvislosti s postupující emancipací vzdělaných žen. Kultura odívání je ovlivněna antickým uměním, které se projevilo v uvolněnosti a splývavosti ženského oděvu s vysokým pasem a velkou dekoltáží, kterou zahaloval šátek. Nová vlna zachvátila nejen ženskou módu, ale ovlivnila i způsob života a ostatní druhy užitého umění. Volný ženský oděv si udržuje dlouhé splývavé záhyby s postupným odstraněním vlečky. V dalších letech se postupně zkracuje sukně a odhalují se boty, po roce 1810 i kotník. Do Paříže se začaly dovážet první kožešinové pláště a pravé kašmírové šály z Egypta. Módu v tomto období začínají propagovat první módní časopisy – \"Journaux\", \"Gazettes et Revues\", které začaly vycházet od roku 1770.", "section_level": 1}], "src_summary": "Empír [\"em-\"] nebo empir [\"ampír\"](z franc. \"empire\", císařství), zvaný také císařský sloh, označuje sloh období klasicismu, který se rozšířil z Francie začátkem 19. století, za vlády Napoleona Bonaparte. Sloh se uplatnil především v architektuře a v designu oblečení, nábytku i různých uměleckých předmětů. Ve střední Evropě v první polovině 19. století po něm nastupuje v architektuře romantismus (období romantického historismu) a v zařízení měšťanských domácností včetně nábytku biedermeier.", "tgt_summary": "Das Empire ([], frz. „Kaiserreich“) ist eine in Frankreich etwa gleichzeitig mit den Regierungsabschnitten des Konsulats (1799–1804) und des es (1804–1815) vorherrschende Strömung der Bildenden Kunst, die dem Klassizismus unterzuordnen ist.", "id": 1781326} {"src_title": "Eckental", "tgt_title": "Eckental", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Eckental leží přibližně 20 kilometrů severovýchodně od Norimberka cca 20 kilometrů východně od Erlangenu na \"Bundesstraße\" (spolkové cestě) \"č.2\" v údolí říčky Schwabach. Mezi místními částmi Eschenau, Brand, Eckenhaid a Forth protéká potok Eckenbach, po němž byl územní celek pojmenován.", "section_level": 1}, {"title": "Části.", "content": "Správní celek Eckental má 17 místních částí: Počty obyvatel k 1.1.2010", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Eckental byl vytvořen k 1. červenci 1972 v rámci územní reformy jako dobrovolné sloučení tržního města Eschenau s obcemi Benzendorf, Eckenhaid, Forth, Herpendorf a Unterschöllenbach. Obec Brand se připojila až v roce 1978.", "section_level": 1}, {"title": "Eschenau.", "content": "Zámek a vesnice Eschenau jsou poprvé zmíněny v listině z roku 1050 (údajně byly založeny roku 1040 rytířem Otnandem, současně zakladatelem rodu \"von Eschenau\"). Roku 1331 propůjčil císař Ludvík IV. Bavor obci tržní právo. O více než čtyřicet let později, roku 1376 byla obec povýšená na město římským císařem a českým králem Karlem IV.. Jako součást pruského vévodství bylo město v rámci tzv. tylžského míru roku 1807 postoupeno Francii, 1810 se pak stalo vlastnictvím bavorského království.", "section_level": 2}, {"title": "Eckenhaid.", "content": "V místním nářečí nazýván \"Eggahaa\" (Přízvuk na poslední slabice). Založen mezi lety 1050 a 1100, první písemná zmínka 1278. V 50. a 60. letech 20. století poskytl nový domov vystěhovalcům ze Sudet a Sedmihradska. Původně malá vesnice se tak rozrostla o nové domy.", "section_level": 2}, {"title": "Forth.", "content": "Forth (Statek) a Büg (Rytířský statek) byly založeny \"Reichsfreiherrem\" Gotzmannem mezi léty 1050 a 1150. erfolgte zwischen 1050 und 1150. Roku 1611 přešel rytířský statek Büg do majetku pánů von Bünau. V roce 1925 byli Forth a Büg sloučeny dohromady. Ve Forthu se po několik století rozvíjela židovská komunita; po pogromu 11. listopadu 1938 však byli její členové odvedeni do transportů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Eckental je správní celek v rámci zemského okresu Erlangen-Höchstadt v Bavorsku v Německu. Byl vytvořen v rámci územní reformy v roce 1972 jako takzvaná “Großgemeinde” (“velkoobec”) sloučení dříve existujících obcí. Místní název Eckental se v takto vytvořené oblasti dříve nevyskytoval.", "tgt_summary": "Der Markt Eckental liegt in Mittelfranken im Landkreis Erlangen-Höchstadt. Er wurde im Zuge der Gebietsreform gegründet. Nach der Eingliederung Oberschöllenbachs in den Markt Eschenau und Frohnhofs in die Gemeinde Forth kam es am 1. Juli 1972 zur Gemeindefusion. Die neue Großgemeinde ist aus den früheren Gemeinden Benzendorf, Eckenhaid, Eschenau mit Oberschöllenbach, Forth mit Frohnhof, Herpersdorf und Unterschöllenbach entstanden. 1978 kam die Gemeinde Brand hinzu. ", "id": 737156} {"src_title": "Zápas ve volném stylu", "tgt_title": "Freistilringen", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ve Spojeném království byl součástí poutí a slavností tradiční zápas. Každé hrabství Spojeného království mělo odlišný zápasnický styl. Předchůdcem volného stylu byl tradiční styl, praktikovaný v hrabství Lancashire. Zápasníci z Lancashiru měli na rozdíl od zápasníků z Cornwallu nebo Devonshiru na sobě pouze trenýrky a nemohli soupeře kopat, tahat za vlasy ani štípat. Mohli však používat různé dnes zakázané chvaty, např. Nelsonův chvat. Zápasnický styl z Lancashiru se šířil po světě s kolonizací nového světa. Ve Spojených státech do sebe absorboval prvky z dalších zápasnických stylů a postupně tak vznikl zápasnický styl zvaný \"catch-as-catch-can (chyť jak chytit umíš)\". Tento styl získal v Americe velikou popularitu. Jeho popularita byla tak velká, že v Evropě populární řecko-římský styl nemohl v Americe dlouho prorazit. Catch-as-catch-can styl byl přirovnáván k řeckému pankrationu bez úderů. V dnešní době s prvky catch-as-catch-can můžeme setkat v Japonsku v zápasnickém stylu zvaném pancrase. V roce 1904 bylo přiděleno pořádání třetích olympijských her americkému městu St. Louis. Zápas byl součástí novodobých olympijských her od jejich počátku. Styl, ve kterém se zápasilo – řecko-římský styl – však Američané nepraktikovali. Zápasy na olympijských hrách 1904 se tak pořádaly v catch-as-catch-can stylu upraveném pro sportovní klání podle vzoru pravidel řecko-římského stylu. Název volný styl se zavedl kvůli možné účasti Evropanů praktikujících styl řecko-římský. Z Evropy však nikdo nedorazil. Další olympijské hry se konaly v Londýně, kde měl větší podporu opět volný styl než styl řecko-římský. Poprvé se tak na olympijských hrách soutěžilo v obou stylech. Konkretní pravidla získal volný styl až se vznikem mezinárodní zápasnické federace v roce 1921. První mistrovství světa ve volném stylu se konalo až v roce 1951. Počet kategorii, ve kterých se zápasilo rok od roku stoupal. Maxima dosáhl v 70. letech, kdy se zápasilo v 10 váhových kategoriích. Tento stav trval až do konce 90. let, kdy se o svá zápasnická práva začaly hlásit ženy. V roce 2004 ženy poprvé startovaly na olympijských hrách ve volném stylu za cenu snížení počtu kategorií u mužů. Kritické období prožíval volný a řecko-římský styl po olympijských hrách v Londýně v roce 2012. V únoru 2013 byl dán návrh MOV na vyřazení zápasu z olympijských her od roku 2020. Ze zápasnických stylů by na olympijských hrách zůstalo pouze judo. Verdikt vyřazení zápasu způsobil šok. Začalo se spekulovat o důvodech vyřazení. Důvodem návrhu na vyřazení nebyl sport jako takový, ale laxní přístup vedení mezinárodního zápasnického svazu (FILA). FILA problém vyřazení nepředpokládala a nepodnikla preventivní kroky, na rozdíl od sportů, které každé čtyři roky bojují o setrvání v olympijském programu - moderní pětiboj, taekwondo, šerm, badminton apod. Teorií bylo více - jedna se zaobírala příliš častými změnami pravidel (tahání koulí), druhá spontánní reakcí švédského zápasníka Abra'amjana, který odmítl bronzovou olympijskou medaili. President FILA Raphaël Martinetti rezignoval záhy po verdiktu MOV. Začátkem září 2013 se na zasedání MOV rozhodovalo o novém olympijském sportu. Zápas (volný styl) s přehledem uhájil status olympijského sportu v konkurenci baseballu/softballu a squashe.", "section_level": 1}, {"title": "Popularita.", "content": "Volný styl je celosvětově rozšířený sport. Ve Spojených státech je součástí tělesné výchovy prakticky na všech školách. V Rusku má rovněž velmi silné zázemí. K těmto velmocem se dále řadí celý Blízký východ. Kavkazské národy - Gruzie,, Ázerbájdžán, Osetie, Dagestán, Čečensko – dále Turecko, Írán, Indie, kde leží počátky zápasu vůbec. Země dálného východu Japonsko, Jižní Korea. Ve všech těchto zemích má volný styl silnou podporu srovnatelnou s judem. Jsou však země, kde je volný styl v pozadí za řecko-římským stylem. Skandinávské a pobaltské země, ale i Česko.", "section_level": 1}, {"title": "Česko.", "content": "V českých zemích měl tradičně silnější podporu řecko-římský styl. Osobnost Gustava Frištenského a dalších klasiků prakticky předurčovala mladé zápasníky věnovat se tomuto stylu. Volný styl byl oficiálně přijat do Československého svazu těžké atletiky roku 1929. Nejlepšího výsledku před 2. světovou válkou dosáhl Josef Klapuch. V 60. letech se mu začali více věnovat v Praze ve Vršovicích TJ Bohemians. Později se rozšířil do dalších českých klubů TAK Hellas Brno, Sokol Vítkovice, Slavoj Plzeň, Baník Stříbro. Po roce 1989 zásoboval reprezentaci volnostylaři především brněnský klub Hellas. Žádný český volnostylař v éře samostatnosti (od roku 1993) zatím na olympijských hrách nestartoval ani nezískal evropskou či světovou medaili. Nejblíže k tomu měl Luděk Burian, který bohužel na OH v Atlantě 1996 nedosáhl potřebné tělesné hmotnosti a nemohl tak startovat. Posledním účastníkem české národnosti na olympijských hrách byl Petr Drozda v roce 1976. Na OH v roce 2016 startovala Adéla Hanzlíčková, ale vypadla hned v úvodním kole. Důvodem slabé úrovně českých volnostylařů je především nedostatek kvalitních trenérů.", "section_level": 2}, {"title": "Způsob boje.", "content": "Cílem zápasu ve volném stylu je dostat soupeře na lopatky (touch), tak aby se dotkl oběma lopatkami současně žíněnky. Není-li tohoto cíle v průběhu utkání dosaženo, rozhodují body udělované rozhodčími za jednotlivé techniky (chvaty). Vyšší bodové hodnocení mají chvaty prováděné ze stoje, nižší potom chvaty prováděné v pokleku (v parteru). Zápas řídí jeden rozhodčí na žíněnce píšťalkou a na prstech ruky ukazuje počet bodů za provedení techniky bodovému rozhodčímu. Na internetu je k dispozici množství publikací, které zápasnické techniky popisují dopodrobna. Na stránkách mezinárodní federace UWW je k dispozici celá škála učebnic ve formátu pdf. Volnostylařské techniky jsou dobře vysvětlené v publikacích od Shahmuradova nebo olympijského vítěze Sasahary. Problémem publikací a učebnic je však jejich rychlé stárnutí. S rozvojem internetu je dobrým zdrojem youtube a podobné servery. V televizi se se zápasem již prakticky nesetkáme. Na internetu se dají dohledat videa, kde úspěšní zápasníci dopodrobna popisují své oblíbené techniky. Nejdůležitějším zdrojem jsou však jednotlivé zápasy z turnajů, které jsou volně k dispozici na stránkách mezinárodní federace. Z videí se dají odkoukat moderní trendy volného stylu.", "section_level": 1}, {"title": "Volný styl vs. judo.", "content": "Volný styl do velké míry formoval sportovní judo. V bývalém Československu se zařazením juda na olympijské hry přesunulo hlavní tréninkové centrum na Slovensko, kde měl volný styl lepší zázemí než v Čechách. Fyzická, ale i technická příprava prvních československých judistů vycházela z přípravy volnostylařů. Řada technik prováděných volnostylaři si našla své místo i mezi judisty. Judistické techniky morote-gari, sukui-nage, kučiki-taoši, ale i kata-guruma jsou běžně používané volnostylařské techniky. V roce 2010 mezinárodní federace juda (IJF) zavedla pravidlo o zákazu přímého útoku na nohu soupeře. Tímto pravidlem se snažila směřovat judisty v provádění klasických technik a neorientovat se čistě na techniky převzaté z volného stylu.", "section_level": 1}, {"title": "Volný styl ve filmu.", "content": "S volným stylem se můžeme setkat v několika filmech:", "section_level": 1}], "src_summary": "Volný styl je společně se sportovním judem nejrozšířenější zápasnický styl na světě. Popularitu postupně nabýval po zařazení na olympijské hry v St. Louis v roce 1904. Na rozdíl od stylu řecko-římského (klasického) může zápasník útočit na jakoukoliv část soupeřova těla. V Česku je volný styl mezi muži stále v pozadí za stylem klasickým. V bývalém Československu se na volný styl specializovali Slováci. Jejich škola vychovala dva volnostylaře světového formátu, Dana Karabina a Jozefa Lohyňu.", "tgt_summary": "Das Freistilringen ist eine Variante des Ringens. Zusammen mit dem griechisch-römischen Ringen bildet es die Ringsport-Disziplinen bei den Olympischen Spielen.", "id": 910709} {"src_title": "OpenVPN", "tgt_title": "OpenVPN", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "OpenVPN umožňuje ověřit navazované spojení pomocí sdíleného klíče (), digitálního certifikátu nebo uživatelského jména a hesla. V nastavení multiklient-server je vydán serverem pro klienty autentizační certifikát, který používá elektronický podpis a certifikační autoritu. K tomu využívá knihovny OpenSSL stejně jako pro podporu protokolů SSLv3 a TLSv1. Není založen na webových protokolech a chybí kompatibilita s IPsec nebo s jinými implementacemi VPN. OpenVPN je někdy využíván hráči počítačových her jako způsob zabezpečení při hraní her po Internetu. OpenVPN je k dispozici pro různé operační systémy jako je Solaris, Linux, OpenBSD, FreeBSD, NetBSD, Mac OS X, a Windows 2000, Windows XP, Windows Vista, Windows 7, Windows 8/8.1, Windows 10 a disponuje mnoha bezpečnostními a ovládacími funkcemi. Skládá se z binární aplikace pro klienta a server, konfiguračního souboru a jednoho nebo více souborů s klíči v závislosti na použité metodě ověřování.", "section_level": 1}, {"title": "Šifrování.", "content": "OpenVPN využívá knihovny OpenSSL pro zašifrování dat a řídících kanálů i pro šifrování a autentizaci s možností využít všechny šifrovací algoritmy obsažené v OpenSSL. Další možností zabezpečení přenášených dat je použití HMAC (označováno jako HMAC Firewall).", "section_level": 1}, {"title": "Ověření.", "content": "OpenVPN má k dispozici několik způsobů ověřování klientů a to pomocí sdíleného klíče, certifikátu a nebo uživatelského jména a hesla. Využití sdíleného klíče a certifikátu je velice účinný způsob disponující mnoha funkcemi. Ověřování pomocí uživatelského jména je poměrně nová metoda zabezpečení, kterou lze použít i bez nutnosti podpisu certifikátu klientem.", "section_level": 1}, {"title": "Sítě.", "content": "OpenVPN používá oficiálně přidělený port 1194, který je v novějších verzích použit jako implicitní. Komunikuje standardně pomocí protokolu UDP, avšak použít lze též protokol TCP. Podporuje možnost komunikace skrz většinu proxy serverů (tj. pomocí protokolu HTTP), vést VPN tunel skrz NAT a firewally. OpenVPN server umožňuje předat požadovanou konfiguraci sítě svým klientům (IP adresa, maska sítě, směrování a podobně). Nabízí dva typy rozhraní pro sítě (Universal TUN a TAP driver), které umožňují vytvořit IP tunel (TUN) na 3. vrstvě modelu ISO/OSI nebo na 2. vrstvě (layer-2 Ethernet TAP), který dokáže přenášet jakýkoli typ dat. OpenVPN používá běžné síťové protokoly (TCP a UDP) a vytváří tak alternativu k protokolu IPsec. IPsec totiž používá své vlastní protokoly, čehož zneužívají někteří ISP, kteří je blokují a snaží se tak uživatelům vnutit dražší „business grade“ služby.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "OpenVPN disponuje několika doplňujícími možnostmi zabezpečení. Program pracuje v uživatelském prostoru (jako běžná aplikace) a nevyžaduje tak funkce implementované v jádru operačního systému v implementaci IP stacku. Umožňuje vzdát se administrátorských oprávnění (uživatele root), použít mlockall k zabránění odkládání citlivých dat na pevný disk a pracovat v chroot prostředí.", "section_level": 1}], "src_summary": "OpenVPN je volně dostupný software včetně zdrojového kódu, který dokáže vytvořit šifrovaný VPN tunel mezi hostitelskými stanicemi. S využitím architektury klient-server je schopný zajistit přímé spojení mezi počítači za NATem a to bez potřeby NAT jakkoli konfigurovat. Tento program byl vyvinut Jamesem Yonanem a publikován pod licencí GNU General Public License (GPL).", "tgt_summary": "OpenVPN ist eine freie Software zum Aufbau eines Virtuellen Privaten Netzwerkes (VPN) über eine verschlüsselte TLS-Verbindung. Zur Verschlüsselung kann OpenSSL oder mbed TLS benutzt werden. OpenVPN verwendet wahlweise UDP oder TCP zum Transport. ", "id": 1723284} {"src_title": "Valdemar III. Dánský", "tgt_title": "Waldemar III. (Dänemark)", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Valdemar se narodil jako syn šlesvického vévody Erika II. a jeho manželky Adelheid Holštýnské. V mužské linii byl jako prapravnuk dánského krále Abela pretendentem dánského trůnu.", "section_level": 2}, {"title": "Král Dánska.", "content": "Na dánský královský trůn vstoupil ve věku 11 let v roce 1326 poté, když jeho předchůdce (a posléze i následník), vzdálený příbuzný král Kryštof II. pod tlakem okolností byl nucen uprchnout ze země. Holštýnští a dánští velmoži byli postaveni před nutnost vybrat nového krále a jejich volba padla na jedenáctiletého šlesvického vévodu Valdemara V. - hlavu dynastické linie, počínající dánským králem Abelem, jehož byl prapravnukem. Pro jeho mladý věk byl regentem a poručníkem ustaven jeho strýc v mateřské linii, holštýnský hrabě Gerhard III., který byl nejsilnějším vlastníkem v dánských zemích. Při korunovaci musel Valdemar - stejně jako svého času Kryštof - podepsat prohlášení, omezující jeho vládu. Byla v něm doplněna nová ustanovení, např. o zničení všech hradů ve Skåne nebo o právu všech dvořanů opevňovat svá sídla. Nejdůležitější v něm bylo tzv. \"«Constitutio Valdemariana» (Valdemarovo ustanovení)\", které stanovilo, že vládcem Dánska a jižního Jutska (Šlesvicka) nemůže být současně jedna osoba. Podle tohoto ustanovení předal Valdemar vládu ve Šlesvicku svému strýci Gerhardu III.", "section_level": 2}, {"title": "Povstání.", "content": "Za vlády nedospělého chlapce se Dánsko prakticky nacházelo v rukou velmožů, což budilo silný odpor sedláků - částečně proto, že většina velmožů byli cizozemci, hlavně však kvůli masově jim nakládaným novým daním. Situace vyústila v roce 1328 v selské povstání na ostrově Sjælland. Povstání bylo potlačeno, avšak nedlouho poté (1329) vypuklo jiné, v Jutsku, jehož zvládnutí bylo již obtížnější. Nakonec Gerhardovi III. nezbylo než povolat na trůn opět Kryštofa II. Valdemar tedy v roce 1329 abdikoval a na dánský trůn se vrátil Kryštof II. Valdemar se stal vládcem jižního Jutska; toto postavení po něm zdědil v roce 1364 jeho mladší syn Jindřich. V roce 1340 se jediná Valdemarova sestra Helvig provdala za dánského krále Valdemara Atterdaga. Poslední léta svého života vedl Valdemar vůči Dánsku nepředvídatelnou politiku, v níž se střídaly války se spojenectvím.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "Valdemar se oženil s Richardis ze Schwerinu († 1384). Z manželství vzešly dvě děti, oba synové:", "section_level": 2}], "src_summary": "Valdemar III. Dánský (1314 - 1364) byl dánský král v letech 1326 - 1329 a vévoda šlesvický v letech 1325 - 1326 a 1330 - 1364.", "tgt_summary": "Waldemar III. () (* 1314; † 1364) war 1326–1329 König von Dänemark. In den Jahren 1325–1326 und 1329–1364 war er als Waldemar V. Herzog von Schleswig.", "id": 2451675} {"src_title": "Fláje", "tgt_title": "Fláje", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1346, kdy jsou Fláje uvedeny v seznamu farností míšeňské diecéze. V roce 1398 zakoupil míšeňský markrabě Wilhelm hrad Rýzmburk spolu s městem Duchcovem a se vším příslušenstvím a Fláje byly součástí tohoto panství. Tyto statky patřily k Míšni až do roku 1459, kdy je Jiří z Poděbrad získal zpět. Poté se jejich majitelé střídali až do roku 1523, kdy panství získal Děpolt z Lobkovic. V majetku tohoto rodu zůstaly Fláje až do poloviny 17. století. V roce 1642 se vdova po hraběti Františkovi Josefovi Lobkovicovi Polyxena rozená z Talmberka znovu provdala za hraběte Maximiliana z Valdštejna. Když v roce 1651 Polyxena zemřela, staly se Fláje valdštejnským majetkem a posléze byly začleněny do panství Duchcov-Horní Litvínov. V jeho svazku zůstaly až do roku 1848. Od roku 1850 byly Fláje v okrese Teplice a v roce 1896 byly připojeny k nově zřízenému okresu Duchcov. Ve 2. polovině 16. století se ve Flájích, stejně jako v okolí, rozšířilo ze Saska protestantství. V roce 1653 si obyvatelé dokonce postavili protestantskou modlitebnu. Ovšem už po roce 1664 zahájil tehdejší majitel panství Jan Bedřich Valdštejn za pomoci mosteckých kapucínů rekatolizaci zdejší oblasti. Kapucíni do Flájí přišli v roce 1667 a postavili zde novou faru. Zůstali v obci do roku 1670, kdy zde byl ustaven nový farář. Původně patřily do farního obvodu ještě vsi Mackov, Nová Ves, Dlouhá Louka a Český Jiřetín, který se v roce 1800 osamostatnil. Od roku 1679 působila ve Flájích farní škola. Vzhledem k horským lesům se většina obyvatel živila těžbou a zpracováním dřeva. V letech 1624–1629 byl od Flájského potoka do Saska vybudován vodní kanál k plavení dřeva do Saska. Sloužil až do 7. května 1874, kdy bylo dřevo plaveno naposledy. V roce 1898 byla postavena okresní silnice spojující Dlouhou Louku, Novou Ves, Mackov, Fláje a Český Jiřetín. Již v období 1. republiky se Fláje staly oblíbeným letním, ale především zimním turistickým místem. Fláje i příslušné osady obývalo především německé obyvatelstvo. Jedinými Čechy zde byli státní zaměstnanci – celníci a hajný ze státních lesů. Po druhé světové válce byli Němci odsunuti. V roce 1956 byla obec Fláje převedena z tehdejšího okresu Duchcov do okresu Litvínov. V té době se již připravovala likvidace obce kvůli výstavbě přehrady. V roce 1959 bylo dokončeno vysídlení a zboření obce a od roku 1960 se Fláje staly osadou Českého Jiřetína. V 50. letech bylo v obci zřízeno Střední odborné učiliště lesnické. Učiliště bylo při optimalizaci školství v Ústeckém kraji 1. září 2005 sloučeno s učilištěm v Mostě-Velebudicích.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti a zajímavosti v okolí.", "content": "Ve Flájích stál dřevěný roubený kostel sv. Jana Křtitele. Dřevěný kostel byl jako významná ukázka lidové architektury před likvidací obce přemístěn do Českého Jiřetína. V roce 1995 bylo dokončeno jeho restaurování. Výstavba Flájské přehrady byla dokončena v roce 1963 a je unikátní v tom, že je jedinou pilířovou vodní nádrží v České republice. Z rozcestníku u bývalé obce Fláje do Českého Jiřetína vede zeleně značená turistická stezka, která vede podél Flájského plavebního kanálu. Místy jsou stále dobře patrné pozůstatky původního vodního díla. Ze silnice směrem na Klíny lze odbočit na vrch Bradáč, kde se nachází zámeček Lichtenwald. Jižně od Flájské přehrady se na zdejším katastrálním území rozkládá Flájská obora. Zhruba 1 km severně od přehradní hráze se nachází vrch \"Puklá skála\" (839,9 m). Na jejím vrcholku jsou viditelné četné stopy po úderech blesku. Skála působí jako přírodní hromosvod. Asi 700 metrů jihozápadně od Puklé skály se nachází opuštěný stěnový lom. Těžba v něm byla zahájena při stavbě flájské přehradní hráze a byla zastavena v roce 1962.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fláje () je název částečně zaniklé obce v Krušných horách v okrese Most v Ústeckém kraji. Dnes se jedná o místní část obce Český Jiřetín. Nacházela se v nadmořské výšce 745 metrů při Flájském potoce, zhruba 5,5 km jihovýchodně od Českého Jiřetína. Obec byla zbořena a zaplavena v letech 1956–1960 při výstavbě Flájské přehrady. Zbytky základů některých staveb jsou viditelné na jejím severovýchodním břehu. Dnes je zbytek zástavby situován severně od přehradní hráze.", "tgt_summary": "Fláje () war ein Dorf im mittleren Erzgebirge in Tschechien. Es hatte seinen Namen vom Fluss Flöha (Flájský potok), an dessen Oberlauf es lag. Seit dem Bau der Talsperre besteht Fláje nur noch aus sechs Häusern und ist ein Ortsteil der Gemeinde Český Jiřetín im Okres Most, Ústecký kraj.", "id": 1250420} {"src_title": "Masakr v Oradour-sur-Glane", "tgt_title": "Massaker von Oradour", "src_document": [{"title": "Pozadí události.", "content": "S příchodem spojeneckého vylodění v Normandii se zvyšovala činnost francouzského odboje s účelem narušit německé komunikační síly a bránit německým jednotkám v jejich činnosti. Německá 2. tanková divize SS „Das Reich“ dostala rozkaz přesunout se do Normandie a pomoci s potlačením spojeneckých invazních sil. Během přesunu zabily německé síly mnoho francouzských civilistů, ale zároveň se dostávají neustále pod útoky francouzského odboje. Brzy ráno 10. června roku 1944 přišel za SS-Sturmbannführerem Otto Weidingerem na velitelství pluku SS-Sturmbannführer Adolf Diekmann, velitel I. praporu SS pluku Der Führer s informací, že se na něj obrátili dva francouzští civilisté, kteří tvrdili, že odboj drží německého důstojníka v nedalekém městečku Oradour-sur-Vayres. Zajatým důstojníkem měl být SS-Sturmbannführer Helmut Kämpfe, velitel průzkumného praporu, kterého zajal odboj den před tím.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh masakru.", "content": "Ještě tentýž den obklíčil prapor SS-Sturmbannführera Diekmanna městečko Oradour-sur-Glane. Existuje teorie, podle které si jej spletl s Oradour-sur-Vayres, kam měli původně dorazit. Diekmann nechal shromáždit všechny obyvatele města na náměstí, kvůli kontrole dokladů. Navíc nechal zatknout šest dalších civilistů, kteří nežili ve vesnici, ale měli tu smůlu, že zrovna projížděli vesnicí na kolech, když Němci přijeli. Všechny ženy a děti byly nahnány do kostela, kde byly zamčeny, mezitím co byla vesnice rabována. Muži byli odvedeni do šesti stodol, kde již byly připraveny kulomety. Podle výpovědi svědka, který celou událost přežil, začali vojáci na ně střílet. Mířili jim na nohy, protože tak prý pomaleji zemřou. Když už se některé oběti nemohly hýbat, tak na ně Němci naházeli klestí a stodoly zapálili. Pouze pět mužů uniklo, 190 jich zemřelo. Vojáci poté šli ke kostelu, kde připravili zápalnou bombu. Potom, co ji odpálili, se ženy a děti snažily utéct z kostela okny a dveřmi, ale jen co se dostaly před kostel, tak se setkaly s kulometnou palbou, která je usmrtila. V kostele zahynulo 247 žen a 205 dětí. Pouze jediná žena přežila, 47 let stará hospodyně Marguerite Rouffanche. Podařilo se jí uniknout malým oknem na zadní straně kostela a přes noc se ukryla ve křoví dokud Němci neodjeli. Jiná malá skupina zhruba asi dvaceti vesničanů vyšla z úkrytu hned poté, co bylo venku bezpečno. O pár dní později bylo přeživším dovoleno pohřbít mrtvé. Bylo nalezeno 642 mrtvých obyvatel Oradour-sur-Glane, kteří byli brutálně zavražděni během několika hodin. Když se Standartenführer Stadler dozvěděl o masakru, požadoval, aby byl Diekmann postaven před soud. Diekmann poukazoval na to, že takové masakry jsou v Sovětském svazu běžnou záležitostí, takže se soud oddálil do doby, kdy měla divize \"Das Reich\" dorazit do Normandie. Padl však dřív, než k tomu mohlo dojít. Trosky vesnice byly ponechány ve stavu, v jakém byly po masakru, jako upomínka na německé válečné zločiny ve druhé světové válce.", "section_level": 1}, {"title": "Umění.", "content": "Události masakru velmi volně připomíná francouzský film \"Stará puška\" z roku 1975.", "section_level": 1}], "src_summary": "Masakr v Oradour-sur-Glane je označení pro německý válečný zločin, když němečtí vojáci Waffen-SS v roce 1944 ve francouzské vesnici Oradour-sur-Glane zavraždili 642 civilistů.", "tgt_summary": "Das Massaker von Oradour am 10. Juni 1944 war ein durch die Waffen-SS verübtes Kriegsverbrechen an der Bevölkerung des französischen Dorfes Oradour-sur-Glane. ", "id": 646380} {"src_title": "Ulf von Euler", "tgt_title": "Ulf von Euler", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ulf S. von Euler se narodil ve Stockholmu, jeho rodiče byli známí vědci, Hans von Euler-Chelpin, profesor chemie, a Astrid Cleve, profesorka botaniky a geologie. Jeho otec byl nositel Nobelovy ceny za chemii z roku 1929, a jeho děd z matčiny strany byl Per Teodor Cleve, profesor chemie na Uppsalské univerzitě, objevitel chemických prvků thulia a holmia. Jeho předkem byl Leonhard Euler. První školní léta strávil ve Stockholmu a Karlstadu, díky rodinnému zázemí se dalo předpokládat, že i mladý Ulf bude vědec. V roce 1922 odešel studovat medicínu na Karolinska institutet. Na institutu pracoval pod vedením Robina Fåhraeuse, zabýval se sedimentací červených krvinek a reologií krve, rovněž prováděl patofyziologický výzkum zužování cév. Svou doktorskou práci předložil v roce 1930, toho roku byl s podporou Görana Liljestranda jmenován odborným asistentem farmakologie. Rockefellerovo stipendium mu umožnilo postdoktorské studium v zahraničí. Studoval u Sira Henry Dalea v Londýně a u I. de Burgh Daly v Birminghamu, poté se vrátil na kontinent, kde studoval u Corneille Heymanse v belgickém Gentu a u Gustava Embdena v německém Frankfurtu. Von Euler rád cestoval, takže v roce 1934 studoval biofyziku v Londýně u A. V. Hilla, a nervosvalový přenos u G. L. Browna v roce 1938. Mezi lety 1946 a 1947 pracoval v Buenos Aires s Eduardem Braun-Menéndezem na Instituto de Biología y Medicina Experimental, který založil Bernardo Houssay. Jeho neomylný instinkt vybírat si ke spolupráci špičkové vědce v oboru se odráží ve skutečnosti, že Dale, Heymans, Hill a Houssay obdrželi Nobelovu cenu za fyziologii nebo lékařství. Od roku 1930 do roku 1957 byl von Euler ženat s Jane Sodenstierna. Měli čtyři děti: Hans Leo byl vědecký pracovník na National Institutes of Health v Bethesdě v USA; Johan Christopher byl anestesiolog ve Stockholmu; Ursula Katarina, Ph.D., byla kurátorka Královských sbírek, Královského dvora ve Stockholmu; a Marie Jane byla chemická inženýrka v australském Melbourne. V roce 1958 se oženil s hraběnkou Dagmar Cronstedt, rozhlasovou hlasatelkou, která během druhé světové války pracovala v německém propagandistickém rádiu Königsberg vysílajícím do neutrálního Švédska. Je pochován na hřbitově v Solně se svou druhou ženou.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jeho krátký pobyt coby postdoktorálního studenta v Daleově laboratoři mu byl velmi přínosný: v roce 1931 spolu s Johnem H. Gaddumem objevil důležitou autofarmakologickou složku – substanci P. Po návratu do Stockholmu von Euler prováděl další navazující část výzkumu a postupně objevil čtyři další důležité endogenně aktivní látky, prostaglandin, vesiglandin (1935), piperidin (1942) a noradrenalin (1946). V roce 1939 byl von Euler jmenován řádným profesorem fyziologie na Karolinska Institutet, kde zůstal až do roku 1971. Jeho časná spolupráce s Liljestrandem vedla k důležitému objevu, který byl po nich pojmenován – tzv. Eulerův–Liljestrandův reflex (fyziologická vazokonstrikce coby odezva na místní snížení okysličení plic). Od roku 1946, když už byl noradrenalin (zkráceně NA či NAd) objeven, mu von Euler věnoval většinu svých prací. On a jeho tým sledovali detailní rozložení, pohyb a osud noradrenalinu v tkáních a v nervovém systému ve fyziologických a patologických stavech, a objevili, že noradrenalin je uvolňován a uložen v nervových synaptických zakončeních v nitrobuněčných váčcích (vezikulách), což byl klíčový objev, který dramaticky změnil směr mnoha výzkumů. V roce 1970 obdržel spolu s Bernardem Katzem a Juliem Axelrodem Nobelovu cenu „za objevy týkající se humorálních přenašečů v nervových zakončeních a mechanismus jejich ukládání, uvolňování a inaktivace“. Od roku 1953 byl velmi aktivní v Nobelově nadaci jako člen Nobelova výboru pro fyziologii a lékařství, tajemník výboru a předseda nadace od roku 1965. V letech 1965 až 1971 byl viceprezidentem Mezinárodní unie fyziologických věd (International Union of Physiological Sciences). Byla mu udělena Gairdnerova cena (1961), Jahreova cena (1965), Stoufferova cena (1967), Carl-Ludwigova Medaille (1953), Schmiedebergova plaketa (1969) a La Madonnina (1970). Mezi mnoha čestnými tituly a cenami, které obdržel v souvislosti s Nobelovou cenou, bylo i mnoho čestných doktorátů univerzit celého světa a členství v několika učených, lékařských a vědeckých společnostech, včetně Královské společnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ulf Svante von Euler (7. února 1905 Stockholm – 9. března 1983 Stockholm) byl švédský fyziolog a farmakolog, který v roce 1970 obdržel Nobelovu cenu za fyziologii nebo lékařství za práci o neurotransmiterech.", "tgt_summary": "Ulf Svante von Euler-Chelpin (* 7. Februar 1905 in Stockholm, Schweden; † 9. März 1983 ebenda) war ein schwedischer Mediziner, Physiologe, Pharmakologe, Neurophysiologe und Neurochemiker. 1970 erhielt er den Nobelpreis für Physiologie oder Medizin.", "id": 1615244} {"src_title": "Christiaan Eijkman", "tgt_title": "Christiaan Eijkman", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stručný životopis.", "content": "Christiaan Eijkman se narodil 11. srpna 1858 v Nijekrku v Nizozemsku. Lékařství Eijkmana fascinovalo už od dětství a už v těchto letech byl rozhodnut stát se lékařem. Své předsevzetí vzal vážně a medicínu studoval na univerzitě v Amsterdamu. V letech 1889–1896 byl ředitelem patologické laboratoře v Batávii, dnešní Djakartě, a od roku 1898 byl plných třicet let profesorem hygieny a soudního lékařství na univerzitě v Utrechtu.", "section_level": 2}, {"title": "Zkoumání nemoci beri-beri.", "content": "Koncem 19. století se na Blízkém východě rozšířila velice zákeřná choroba zvaná beri-beri. Nizozemská vláda jmenovala zvláštní komisi, která měla za úkol vyřešit tento problém. V této komisi byl i Christiaan Eijkman, který byl v Batávii lékařem ve státní věznici. Jednoho dne, když pozoroval slepice, ho napadlo jestli není nějaká souvislost mezi kurem domácím a nemocnými postiženými beri-beri. Po delším bádání zjistil, že mezi nimi úzká souvislost je - společná strava. Slepice byly krmeny zbytky vězeňské stravy. Okamžitě se informoval, jaká je situace v jiných věznicích a zjistil, že je někde nemocných podstatně méně a někde více – zjistil totiž, že tam, kde se vařila výhradně loupaná rýže, bylo nemocných více, a tam, kde šetřili a dávali vězňům neloupanou rýži, byla beri-beri spíše vzácností. Své výsledky uveřejnil v roce 1897 v lékařském časopise, ale i přesto, že tyto pozorování prakticky znamenaly vyřešení problému choroby beri-beri, jeho zpráva nevyvolala velikou pozornost. Ale Eijkman se nevzdával a pokračoval opět na svých pokusech na slepicích. Slepice rozdělil na dvě skupiny: jednu krmil neloupanou rýží, druhou rýží loupanou a brzy zjistil podle svého očekávání, že skupina krmena loupanou rýží převážně onemocněla a druhá skupina, krmena neloupanou rýží zůstala povětšinově zdravá. V této chvíli se Eijkmanovi potvrdilo, že ve slupce, kterou obchodníci z rýže odstraňovali, aby měla větší vzhled i větší cenu, musí být látky, jejichž nedostatek u výhradně rýžové stravy způsobuje i onemocnění beri-beri. To znamená, že nejen že zjistil hlavní příčinu nemoci beri-beri, ale také, že jako první fakticky objevil vitamíny. Christiaan Eijkman však nedokázal i přes svůj výzkum označit látku, která způsobuje chorobu beri-beri. To se povedlo vědcům až po jeho smrti, kdy polský badatel Kazimierz Funk zopakoval Eijkmanovy pokusy tentokrát na holubech a dospěl k závěru, že ve slupce neloupané rýže jsou opravdu látky, jejichž existenci Eijkman předvídal. Nazval je vitamíny podle latinského slova \"vita\" – život. Ve stejné době jako Funk prozkoumal látky ve slupkách rýže i Frederick Hopkins a položil základy vědy o vitamínech.", "section_level": 2}], "src_summary": "Christiaan Eijkman (11. srpna 1858 Nijkerk, Nizozemsko – 5. listopadu 1930 Utrecht, Nizozemsko) byl nizozemský lékař a patolog, nositel Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu za rok 1929 za objev vitamínu, který stimuluje růst. Nobelovu cenu získal spolu s F. G. Hopkinsem.", "tgt_summary": "Christiaan Eijkman (* 11. August 1858 in Nijkerk; † 5. November 1930 in Utrecht) war ein niederländischer Arzt, Pathologe, Bakteriologe und Hygieniker. Er erhielt 1929 gemeinsam mit Sir Frederick Gowland Hopkins den Nobelpreis für Medizin.", "id": 959824} {"src_title": "Walter Rudolf Hess", "tgt_title": "Walter Rudolf Hess", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Walter Rudolf Hess se narodil ve Frauenfeldu jako syn učitele fyziky. Jelikož Hesse už od dětství fascinovala a přitahovala příroda, jeho otec toho využil a právě on ho naučil základům fyziky. Stejný zájem projevoval i na základní škole, kde ho bavil mimo jiné i přírodopis. Studoval na vysokoškolském studiu medicíny a po jejím ukončení začal pracovat jako lékař na chirurgii a ušní klinice, kde pracoval celkem rok. Ale věda Hesse přitahovala natolik, že nechal práce ve své dobře prosperující ordinaci a přijal místo na univerzitě v Bonnu, kde pracoval jako asistent na katedře fyziologie. Jeho kariéra se vyvíjela tak slibně, že byl už v roce 1917 jmenován ředitelem fyziologického ústavu na univerzitě v Curychu, kde se stal i profesorem fyziologie. Z pověření švýcarské přírodovědecké společnosti převzal péči o vybudování mezinárodní výzkumné stanice v alpském horském sedle Jungfrau. Dlouhá léta studoval centrum dýchání, regulaci krevního tlaku, sekretorickou a motorickou aktivitu zažívacích orgánů. Jeho vědecká práce je nesmírně rozsáhlá, pokrývá téměř celou oblast fyziologie člověka. Obsahuje přínosy k fyziologii dýchání, krevního oběhu i nervových regulacích, vegetativního systému nervového, tj. inervace útrob, srdce a cév, ale též nervového řízení všech povědomých funkcí, zejména funkcí mozkového kmene nervové struktury spojující přední mozek s míchou. Nesmírně důležité jsou však jeho vědecké práce v oblasti mozku - především spánku. Walter Rudolf Hess zjistil, že centrum spánku je v mezimozku, což je část mozku pod předním (tzv. „velkým“) mozkem, poblíž spodiny lební. Jako první objevil spánková centra, když dokázal podrážděním určitých míst v mezimozku u zvířat navodit spánek. Později objevů mozkových struktur ovlivňujících spánek přibývalo, ale Hessovi přísluší prvenství. Za tento svůj jedinečný a nejen ve fyziologii, ale i v medicíně nesmírně důležitý objev získal slávu, několik poct, ale hlavně v roce 1949 Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství. Hesse přitahovala věda až do smrti, i ve vysokém věku trávil hodně času ve své laboratoři a prováděl pokusy. O něco dříve, když dožíval klidné vysoké stáří uprostřed početné rodiny na březích švýcarského jezera, byl již ze spánku vytvořen samostatný vědecký obor. Ví se například, že jsou dva typy spánku, tzv. rytmický, to jest hluboký, a tzv. paradoxní s pohyby víček, v němž se zdají sny. Walter Rudolf Hess měl kolem sebe mnoho žáků, jimž vděčíme za několik nových poznatků o spánku, které získali na základě Hessových výzkumů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prof. Walter Rudolf Hess (17. března 1881, Frauenfeld, Švýcarsko – 12. srpna 1973, Muralto, Švýcarsko) byl švýcarský fyziolog, který měl velký podíl na moderní, současnou fyziologickou vědu. V roce 1949 mu byla udělena Nobelova cena za fyziologii a lékařství spolu s A. E. Monizem „za objev funkce mezimozku jako koordinátoru činnosti vnitřních orgánů“. ", "tgt_summary": "Walter Rudolf Hess (* 17. März 1881 in Frauenfeld/Kanton Thurgau; † 12. August 1973 in Muralto/Kanton Tessin) war ein Schweizer Physiologe und Nobelpreisträger der Medizin.", "id": 1522203} {"src_title": "Joshua Lederberg", "tgt_title": "Joshua Lederberg", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Joshua Lederberg se narodil rabínu Zvi Hirsch Lederbergovi (1903–1969) a jeho ženě Esther Goldenbaumové. Oba rodiče byli Židé, kteří z Palestiny dva roky před narozením Joshui emigrovali do USA.", "section_level": 1}, {"title": "Studia a kariéra.", "content": "Joshua Lederberg vystudoval zoologii na Kolumbijské universitě, kde obdržel titul bakalář již ve svých 19 letech. V r. 1944 přestoupil na Yaleovu universitu, kde r. 1947 obdržel doktorát. Stejného roku přechází na univerzitu ve Wisconsinu, kde pokračuje ve výzkumu genetiky bakterií. Joshua Lederberg byl velice aktivním člověkem. Podílel se na výzkumu virálních protilátek ve spolupráci s laureátem Nobelovy ceny Frankem M. Burnetem, studoval umělou inteligenci, či se zabýval studiem možného mimozemského života (jako první použil termín exobiologie a spolupracoval s Carlem Saganem na ustanovení exobiologie jako vědeckého oboru a jeho prosazení při výzkumech vesmíru). V 60. letech mu mezinárodní pozornost vyneslo upozorňování na fakt, že navrátivší se astronauti z Měsíce by měli strávit určitou dobu v karanténě z důvodu možného přenosu mimozemských mikrobů.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Joshua Lederberg se poprvé oženil r. 1946 s Esther M. Zimmerovou, jež byla objevitelkou transdukce u lambda fága, také poprvé popsala proces lysogenie; roku 1966 se rozvedli. Jeho druhá žena, Marguerita Stein Lederbergová, byla psychiatričkou a profesorkou na Cornellově universitě. Měli spolu dceru Anne. Roku 2008 Joshua Lederberg zemřel na pneumonii ve věku 82 let.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Konjugace bakterií.", "content": "V době, kdy Joshua Lederberg končil svá doktorská studia, vědci zastávali názor, že se bakterie rozmnožují asexuálně dělením tj. na dvě geneticky totožné poloviny. Avšak Dr. Lederberg byl jiného názoru. Pozoroval, že bakterie \"Escherichia coli\" si určitým způsobem genetickou informaci vyměňují tj. obdobě rekombinace vyšších živočichů. Tento děj r. 1946 nazval konjugací. Nobelovu cenu za tento objev obdržel r. 1958 společně s Georgem Beadllem a Edwardem Tatumem.", "section_level": 2}, {"title": "Publikace.", "content": "Joshua Lederberg je autorem několika knih:", "section_level": 2}], "src_summary": "Joshua Lederberg (23. května 1925, Montclair, New Jersey — 2. února 2008, New York) byl americký molekulární biolog, jenž se stal nositelem Nobelovy ceny za objev a popis konjugace u bakterií. ", "tgt_summary": "Joshua Lederberg (* 23. Mai 1925 in Montclair, New Jersey; † 2. Februar 2008 in New York) war ein US-amerikanischer Molekularbiologe und Genetiker.", "id": 322172} {"src_title": "Silan", "tgt_title": "Monosilan", "src_document": [{"title": "Silany jako analogy uhlovodíků.", "content": "Obecně označuje silan (křemíkovodík) také libovolnou (binární) sloučeninu křemíku s vodíkem - podobně jako uhlovodík znamená sloučenina uhlíku s vodíkem. Silany jsou tvořeny skupinami křemíkových atomů vázaných kovalentně na vodíkové atomy. Obecný vzorec silanu je SiH (je tedy analogický nasyceným uhlovodíkům – alkanům) Silany jsou méně stabilní než jejich uhlovodíkové analogy, protože vazba Si-Si je poněkud slabší než vazba C-C. V prostředí kyslíku se silany snadno rozloží, protože vazba Si-O je velmi stabilní. Názvosloví silanů je poměrně jednoduché – nejjednodušší silan SiH je prostě silan (monosilan, tetrahydrid křemíku), SiH je disilan, SiH trisilan atd. Existují i cyklosilany s atomy křemíku uspořádanými v kruhu a s obecným vzorcem SiH (analogicky k cykloalkanům) a větvené silany, u kterých v názvech používáme názvy radikálů jako silyl pro SiH-, disilanyl pro SiH- atp. – analogicky k názvům uhlovodíkových radikálů - alkylů. Silanoly jsou silany, ve kterých je jeden (či více) z vodíků nahrazen hydroxylovou skupinou OH- -jsou to analogy alkanolů (alkoholů).", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Silan SiH se vyrábí z metalurgicky čistého křemíku dvoustupňovým procesem. v prvním stupni reaguje práškový křemík s chlorovodíkem při cca 300 °C za vzniku trichlorsilanu HSiCl a plynného vodíku: Si + 3 HCl → HSiCl + H Dalším krokem je disproporcionace trichlorsilanu (za účasti katalyzátoru – např. AlCl) na silan a tetrachlorid křemíku (chlorid křemičitý): 4 HSiCl → SiH + 3 SiCl", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Silany jsou výchozí sloučeniny pro výrobu složitějších křemíkatých látek např. pro výrobu čistého polovodičového křemíku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Silan (\"monosilan\") je chemická sloučenina s chemickým vzorcem SiH. Je obdobou methanu, jen atom uhlíku je nahrazen křemíkem. Při běžné teplotě je silan pyroforický bezbarvý plyn tj. na vzduchu dochází ke samovznícení.", "tgt_summary": "Monosilan ist der einfachste Vertreter der Silane (auch Siliciumwasserstoffe genannt) und somit das Siliciumanalogon von Methan, CH. Es hat – im Gegensatz zu Methan – einen unangenehmen repulsiven Geruch.", "id": 1195900} {"src_title": "Bobr evropský", "tgt_title": "Europäischer Biber", "src_document": [{"title": "Obecné informace.", "content": "Bobr evropský dosahuje hmotnosti až 30 kg. Po jihoamerické kapybaře je druhým největším hlodavcem. Tělo je porostlé velmi hustou černohnědou srstí o hustotě až 300 chlupů na mm. Je dokonale přizpůsoben životu ve vodě díky plovacím blanám, které jsou na zadních končetinách, a uzavíratelným nozdrám. Uzavřít může také tlamu ihned za řezáky, což umožňuje využití zubů jako nástrojů i ve vodě. Oči jsou před vodou chráněny průhledným víčkem-mžurkou. Výměšky zvláštní žlázy impregnují srst. Pod vodou vydrží až 20 minut. Chápavé přední končetiny díky pátému částečně protistojnému prstu usnadňují především stavbu obydlí. Bobr evropský je chráněn jak českou (zákon č. 114/1992 Sb., silně ohrožený druh), tak evropskou (Směrnice 92/43/EEC o stanovištích, příloha II a IV) i mezinárodní legislativou (IUCN Red List, málo dotčený druh - LC - least concern; Bernská úmluva, příloha III).", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Bobr evropský je rozšířený na severní polokouli na říčních a lužních nivách. Do ČR se po svém přechodném vyhubení na přelomu 18. a 19. století začal vracet migrací z Rakouska ve druhé polovině osmdesátých let 20. století. V Česku se vyskytuje v povodí Labe, Moravy, Odry, Dyje a Dunaje. Objevuje se i na Kateřinském potoku, Mži, Radbuze, Křemelné a také Řezné v Plzeňském kraji. V posledních letech se objevil i na Úhlavě a Desné a také v okolí Chebu na přítocích řeky Ohře. Aktuálně se bobři vyskytují i na řece Olšavě v okolí Uherského Brodu. V celé ČR žilo v roce 2008 přes 1000 bobrů, z toho v luzích Litovelského Pomoraví (zejména v Července u Olomouce) asi 300 ks a v oblasti lužních lesů jižní Moravy, od Lednicko-valtického areálu po oboru Soutok, asi 500 ks. Početnost bobrů kvůli absenci přirozených nepřátel a legislativní ochraně stále narůstá. V současnosti (2020) se na území ČR nachází přibližně 6 000 jedinců. Pokud aktivita bobra způsobí škodu na soukromém majetku, dovolují zákonné normy ČR zažádat o náhradu škody.", "section_level": 1}, {"title": "Bobři a lidé.", "content": "Bobr patřil odedávna mezi lovnou zvěř. Jeho kožešina byla velmi ceněna hlavně na výrobu čepic a límců, ale užívalo se i maso, které bylo ve středověku a raném novověku pokládáno za postní jídlo, protože bobr žije ve vodě, podobně jako ryby. Za zvláštní pochoutku byl pokládán bobří ocas a zadní nohy, ve francouzských klášterech se dělaly i bobří klobásy. Bobří pachové žlázy, zvané \"castoreum\" nebo \"bobří stroj\", byly užívány v renesanční a barokní medicíně proti nachlazení a zánětům, jejich výměšek má bohatý obsah kyseliny salicylové. Bobři se chytali většinou do pastí nebo norováním se psy. V Českých zemích byli bobři vyhubeni během 19. století, Schwarzenbergové dokonce v polovině 19. století zkoušeli bobry chovat na zvláštní farmě v Červeném dvoře na Třeboňsku. Některé indiánské kmeny v Kanadě bobra uctívaly jako posvátné zvíře.", "section_level": 1}, {"title": "Škody způsobené bobry.", "content": "Návrat bobrů do české a moravské kulturní krajiny se neobešel bez těžkostí. Bobři svou činností zejména narušují protipovodňové nebo rybniční hráze, ucpávají koryta vodních toků a likvidují dřeviny nebo zemědělské plodiny v okolí rybníků a řek. Významné a medializované jsou milionové škody v Lednicko - Valtickém areálu i na Dyji v okolí Břeclavi. Oplocování nejcennějších ohrožených pozemků se ukazuje jako málo účinné (plotem nelze přehrazovat vodní tok) a individuální ochrana dřevin je esteticky problematická a velmi nákladná. Hráze je nutné obkládat kamennou rovnaninou nebo chránit pevnými stěnami. Roční škody v Jihomoravském kraji mezi léty 2004–2009 stouply ze 600 000 na pět milionů korun. V některých oblastech s citelnými škodami již žádají majitelé a správci ohrožených staveb a porostů, zatím neúspěšně, o povolení odstřelu nebo jiné účinné formy regulace těchto rychle se šířících zákonem chráněných hlodavců. Na přelomu zimy 2013 a 2014 se bobr objevil také u Vltavy v Lenoře na Prachaticku. Zákon č. 115/2000 Sb. o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy stanovuje bobra evropského jako jeden z vybraných druhů, u kterého může být uplatněna náhrada škody a to v případě poškození lesního (resp. „trvalého“) porostu nebo škodě na nesklizených polních plodinách. Náhradu jiných typů škod zákon č. 115/2000 Sb. neumožňuje. Náhradu (újmu) za ztížení zemědělského nebo lesnického hospodaření ve smyslu § 58 zákona č. 114/1992 Sb. nelze uplatňovat v případech, kdy jde o škodu způsobenou zvláště chráněným živočichem (škoda vzniklá aktivním působením živočicha). Náhradu újmy lze uplatňovat pouze tehdy, je-li vlastník či nájemce pozemku omezen na zemědělském či lesnickém hospodaření tím, že respektuje ustanovení zákona (zákazy v § 50 zákona č. 114/1992 Sb.) či prováděcího právního předpisu nebo rozhodnutí vydaného na jejich základě.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Bobr evropský se živí především lýkem a větvičkami vrby, topolu případně dalších dřevin (jasan, javor, jilm) a některými bylinami. Bobr většinou kácí dřeviny asi 50 m od břehu, jen výjimečně i dále. Nepohrdne ani úrodou kukuřičného nebo řepného pole. V létě dává přednost bylinnému patru. Toto období také využívá pro nahromadění potravy na zimu. Tvrdé dřevo dubu či jasanu používá spíše jako stavební materiál na hráze a v okolí řek tyto dřeviny aktivně ničí, čímž vytváří prostor pro přednostně konzumované vrby.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Po 105 až 107 denní březosti se samici rodí v květnu nebo v červnu 1–6 mláďat. Dva roky zůstávají ve dvougenerační mateřské kolonii. Ve třetím roce života zakládají novou kolonii.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Bobři jsou aktivní po celý rok bez zimního spánku. Nejvyšší věk je přibližně 35 let. Nejčastěji kácejí kmeny s průměrem 5–8 cm, ale poradí si i s kmenem 70 cm v průměru. Noční aktivita ztěžuje přímé pozorování. Na přítomnost bobrů v dané lokalitě lze usuzovat podle ohlodaných stromů, stop, kupovitých staveb z větví (bobřích hradů) a podle hrází. Podle místních podmínek bobři nemusejí vždy hrad postavit.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba obydlí.", "content": "Bobr evropský neužívá stromů jen k potravě. Nemůže-li budovat noru v podzemí, pokácí strom a jeho kmen použije jako základ svého hradu (2,5 m vysokého a 3 m širokého). Pro zaplavení hradu vybuduje na vodním toku hráz. Ze svého hradu vyráží hned po setmění a vrací se až pozdě k ránu. Jeho stavební činnost kladně ovlivňuje druhovou rozmanitost dané lokality. V důsledku pokácení některých stromů dojde k prosvětlení území a přilákání dalších živočišných druhů – především ptáků. Vyhledávaným prostředím jsou místa s mírně tekoucí vodou a břehy porostlé měkkými dřevinami jako je vrba, olše, osika, bříza nebo topol.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bobr evropský (\"Castor fiber\") je až metr velký, zavalitý hlodavec s hustou srstí a dlouhým plochým ocasem. Je zcela přizpůsoben životu ve vodě. Buduje soustavy kanálů a hrází. Jeho potravu tvoří kromě bylin i větvičky a lýko.", "tgt_summary": "Der Europäische Biber (\"Castor fiber\"), auch Eurasischer Biber genannt, ist das größte Nagetier Europas. Er erreicht eine Kopf-Rumpf-Länge von 80 bis 102 cm und eine Schwanzlänge von bis zu 35 cm. Ausgewachsene Europäische Biber wiegen zwischen 23 und 30 kg. Wie alle Biber leben sie semiaquatisch und bewohnen Gewässer und deren Uferbereiche. Sie gestalten ihre Lebensräume aktiv und ernähren sich rein pflanzlich.", "id": 1889929} {"src_title": "Hlucholazy", "tgt_title": "Głuchołazy", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Głucholazy leží na rozhraní Zlatohorské vrchoviny (polsky: \"Góry Opawskie\"), Žulovské pahorkatiny (polsky: \"Przedgórze Paczkowskie\") a Opavské pahorkatiny (polsky: \"Płaskowyż Głubczycki\"), nad řekou Bělá (polsky: \"Biała Głuchołaska\") a jejím pravým přítokem potokem \"Starynka\" (též zvaným \"Starynia\" nebo \"Kletnica\"). V roce 1945 byli do Głucholaz přesídleni obyvatelé obce Kozová (m.j. ) v okrese Břežany v Tarnopolském vojvodství, která dnes leží na území Ukrajiny.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Těžba zlata.", "content": "První písemná zmínka o Głucholazech je z roku 1249. Už ve 13. století se výskyt zlata a dalšího rudního bohatství stal předmětem zájmu vratislavského biskupství i moravského markraběte. Rozvíjelo se dolování, které zde vzkvétalo zejména v polovině 15. století. Nejzajímavějším pozůstatkem zdejší hornické činnosti, která v této oblasti vzkvétala od 13. do 17. století, je štola Tří králů, dlouhá zhruba 6 km, která spojovala Głucholazy se Zlatými Horami. Později, stejně jako v Jeseníku, i v Głucholazech se konaly tzv. čarodějnické procesy. V 19. století podle vzoru metod Vincence Priessnitze vznikly v Głucholazech lázně. Po válkách o rakouské dědictví připadlo město Prusku, po druhé. světové válce se stalo součástí Polska.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Městem prochází peážní železniční trať Šumperk - Krnov, Głuchołazy jsou mezistátní pohraniční stanicí na kterou se napojuje trať Głuchołazy - Nowy Świętów. Na této trati však byl nejprve v roce 2004 provoz zastaven. V roce 2007 byly zavedeny dva páry mezistátních vlaků mezi Opolím a Jeseníkem, respektive Ostružnou, ty však byly v roce 2010 ukončeny. Od prosince 2014 ale budou obnoveny dva páry spojů z Głuchołaz do Opolí.", "section_level": 1}, {"title": "Turistické zajímavosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Geotrasa sudetská.", "content": "Głucholazy jsou významnou zastávkou na česko-polské Geotrase sudetské (Geostrada sudecka). Na náměstí U Amórka v centru starého města je umístěna informační tabule č. 16 dálkové geotrasy, na níž jsou popsány zajímavé geologické lokality na katastru Głucholaz. Přímo ve městě se např. nachází Grota Góralska, což je historická štola, vyražená podle zlatonosné křemenné žíly. V nejbližším okolí města jsou kvarcitové lomy Grędówka a Wisząca Skała a také kaple sv. Anny na Přední Kopě, postavená z kvarcitů a svorů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hlucholazy (dříve také \"Cygenhals\", polsky: \"Głuchołazy\", německy: \"Bad Ziegenhals\") jsou město v jižním Polsku, ve Opolském vojvodství, v Powiatu nyském, ležící v blízkosti hranic s Českou republikou. Město je sídlem městsko-vesnické gminy.", "tgt_summary": "Głuchołazy [] (; schlesisch \"Gůchołazy\", ) ist eine Stadt im Südwesten Polens in der Woiwodschaft Opole im Powiat Nyski in Oberschlesien. Sie ist Sitz der gleichnamigen Stadt-und-Land-Gemeinde mit etwas mehr als 24.000 Einwohnern.", "id": 2256726} {"src_title": "Minamoto Jošicune", "tgt_title": "Minamoto no Yoshitsune", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Legendy jeho životopis značně přikrášlily. Podle nich ho umění vládnout mečem naučili lesní \"tenguové\" (skřítkové) a slávu si získal tím, že dokázal porazit obřího mnicha Benkeie, který se pak stal jeho oddaným vazalem. Benkei údajně na mostě Godžó obtěžoval obyvatele Kjóta a násilím bral kolemjdoucím samurajům meče. Mladý Jošicune ho porazil v jediném souboji. Avšak vynikající pověst Minamota Jošicuneho jako samurajského velitele je samozřejmě podložena i konkrétními činy - a proto plně zasloužená. Poprvé se proslavil tím, že porazil svého bratrance Jošinaku. Jeho vojenský talent se ale plně projevil zejména tehdy, když byl pověřen, aby pronásledoval Tairy. K Jošicuneho slavným činům náleží vítězství v bitvě u Ičinotani v roce 1184. Ičinotani byla tairská pevnost na mořském pobřeží v Sumě, západně od dnešního Kóbe. Rozkládala se na přirozeně chráněném místě, nad ní čněly strmé útesy a její dřevěné valy se otevíraly směrem k moři, kde kotvily tairské lodě. Jediným reálně proveditelným způsobem, jak ji dobýt, byl útok podél pobřeží. Minamoto Jošicune poslal většinu své armády k pobřeží směrem od západu, zatímco sám provedl překvapivý útok zezadu. Jednalo se o zvlášť nebezpečnou operaci, protože hned za Ičinotani se nacházel strmý, na první pohled nepřekonatelný útes. Jošicune se svým jízdním oddílem přesto sestoupil po krkolomné stezce dolů, zaútočil na relativně málo střežený zadní trakt Ičinotani a pevnost podpálil. Následoval nelítostný boj na pláži, na jejímž písku se v proslulých soubojích střetlo mnoho bojovníků. Tairové se nakonec pokusili uprchnout na člunech. Do legend vstoupila zejména jedna tragická příhoda: Věrný vazal Minamotů zvaný \"Kumagai Naozane\" v ní zabil Tairu Acumoriho, mladíka stejně starého jako byl jeho syn, o něhož přišel. \"Naozaneho\" však potom trápily výčitky svědomí natolik, že se vzdal vojenského řemesla a stal se mnichem. Většina Tairů, kterým se na lodích podařilo uprchnout, byla pronásledována až k Jašimě, vulkanické planině, jež byla v roce 1184 oddělena od ostrova Šikoku mořskou úžinou. Tairové v této úžině zakotvili. Minamotové se v noci přeplavili přes Vnitřní moře a vylodili se o něco dále na pobřeží. Jošicuneho muži zaútočili na Tairy z pevniny, kryti kouřem z hořících budov, a jejich útok byl stejně nečekaný jako v Ičinotani. V boji se pokračovalo i na člunech. Právě u Jašimy přitom došlo k později tradované události - Jošicune tady upustil do vody svůj luk a zoufale se ho snažil vylovit dříve, než si Tairové všimnou jeho slabé fyzické konstituce. Jošicuneho vojenské umění však jeho tělesné nedostatky zdaleka předčilo a Minamotové pod jeho velením zvítězili. Tairům se nicméně opět podařilo uprchnout po moři.", "section_level": 1}], "src_summary": "Minamoto Jošicune (japonsky: 源 義経 nebo 源 義經 \"Minamoto no Jošicune\") (1159 - 1189) patří k nejslavnějším samurajským velitelům v celých japonských dějinách. Přestože byl malé postavy a nevynikal ani tělesnou konstitucí, dokázal u svých stoupenců vzbudit nadšení a dovést je ke třem slavným vítězstvím, která pro Minamoty znamenala úspěšné zakončení válek Gempei.", "tgt_summary": "Minamoto no Yoshitsune (jap. ; * 1159; † 15. Juni 1189) war der jüngste Sohn Minamoto no Yoshitomos und ein direkter Nachfahre Tsunemotos (einem Enkel des Seiwa Tennō), der als Erster den Namen Minamoto, im Jahre 961, seinem Todesjahr, erhielt. Er war ein japanischer Feldherr und Halbbruder von Minamoto no Yoritomo.", "id": 1057921} {"src_title": "Peripteros", "tgt_title": "Peripteros", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Peripteros je pravděpodobně nejznámější a nejrozšířenější formou řeckého chrámu. Jeho naos je téměř vždy vytvořen jako antentempel nebo doppelantentempel. Obvykle má proto i pronaos a případně také opistodom. Ty jsou běžně tvořeny předsunutými bočními zdmi, antami, s obvykle dvěma sloupy mezi nimi. Peripteros má obvykle šest sloupů na čelní i zadní straně. Počet sloupů na podélných stranách se však může velmi lišit. Především v archaických dobách byl jejich počet vyšší (Heraion v Olympii (Řecko) se 6 × 16 sloupy). V klasických dobách se ustálilo pro dórský chrám schéma n × 2n+1 sloupů (na kratší \"n\" a delší straně \"2×n + 1\") a tedy obvyklým 6 sloupů v průčelí odpovídalo 13 sloupů na podélných stranách. Chrámy se 6 × 15 sloupy (chrám Apolla v Delfách) nebo 6 × 14 (chrám Athena Alea v Tegea) však nadále existovaly, i když pouze jako reminiscence archaických modelů. Na přechodu k helenismu může být poměr i jiný, jak dokazuje chrám Asklépia v Epidauru se 6 × 11 sloupy nebo chrám Atheny v Pergamonu se 6 × 10 sloupy. Zvláštní formu mezi dórskými chrámy představuje Parthenón na Akropoli v Athénách se svými sloupy 8 × 17. Nicméně i zde je dodržen klasický poměr dispozice sloupů 2n+1. Peripteros ionského řádu byl obvykle o něco menší a ve svém sloupovém vztahu sevřenější. Chrám boha Dia v Labraundě měl pouze 6 × 8 sloupů, chrám Apolla v Alabandě pouze 6 × 9 sloupů, athénin chrám v Priene 6 × 11 sloupů. Současně mohly mít ionské chrámy z archaického času 6 × 18 sloupů (Héraion na Samu). Ve Velkém Řecku peripteroi (množné číslo slova \"peripteros\") často chyběly. Kromě klasických řešení (chrám Athény v Paestu se 6 × 13 sloupy), měly četné chrámy proporce 6 × 14 nebo 6 × 15 sloupů. Jejich vznik tedy sahá až do starověku. V Paestu však byly i chrámy s lichým počtem předních sloupů, jako chrám Héry I (t.zv. Bazilika) se svými 9 × 18 sloupy, které však nelze považovat za pseudodipteros. V tomto chrámu, na rozdíl od všech zvyklostí, byly osové vzdálenosti předních sloupů ve srovnání s bočními zkráceny, zatímco u klasického řešení by mělo být spíše opačné provedení nebo stejné osové vzdálenosti všech sloupů. V jižní Itálii obecně existuje mnohem větší nezávislost jednotlivých částí budov. Zatímco chrámy původní vlasti nebo Ionie pevně integrovaly naos do rytmu polohy sloupů, kdy se mezery mezi sloupy a mezi stěnami zjevně vztahovaly k sobě, části velkých řeckých budov v peripteru různě plují. Často nebyly ani stěny celly nějakým způsobem zarovnány s předními sloupy a ani anty nekončily linií, určené z dolního průměru sloupu nebo z osových vzdáleností. Několik málo chrámů v jižní a střední Itálii, které lze považovat za peripteros, mělo sloupové vztahy sevřenější, jako Apollónův chrám v Pompejích (6 × 10 sloupů), chrám A v oblasti sacra di Largo Argentina v Římě (6 × 9 sloupů) nebo chrám Castortempel na Fórum Romanum v Římě (6 × 11 sloupů). I ve starověkém Egyptě byly stavěny chrámy podobné chrámům s ochozem. Příkladem je chrám Amenhotepa III. na ostrově Elefantina na Nilu.", "section_level": 1}, {"title": "Podobné typy chrámů.", "content": "Pokud jsou sloupy podélných stran naosu vytvořeny jako polosloupy, jedná se o pseudoperipteros. Peripteros s dvojitým sloupovýn obvodem se nazývá dipteros. Tato stavební forma má svou modifikaci pseudodipteros, když jsou vynechány vnitřní sloupy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Peripteros (řecky: ὁ περίπτερος <ναός> - dokola okřídlený) je jeden z půdorysů starověkých řeckých chrámů. Ze všech stran jsou sloupy a ve středu jednotlivé části chrámu, kde nezbytnou součástí prostoru jsou opět sloupy. Je to typ starověkého chrámu, ve kterém je cella obklopena řadou sloupů („peristasis\"), která ohraničuje jeho ochoz („pteron\"). Na stejném principu je i půdorys zvaný dipteros, který ovšem využívá dvakrát více sloupů.", "tgt_summary": "Peripteros (griech. ὁ περίπτερος <ναός> – der „ringsbeflügelte“ Tempel, auch Peripteraltempel oder Ringhallentempel genannt) ist ein Typus des antiken Tempels, bei dem die Cella von einem durch einen Säulenkranz (Peristasis) begrenzten Umgang (Pteron) umgeben ist. ", "id": 315228} {"src_title": "August Wilhelm Ambros", "tgt_title": "August Wilhelm Ambros", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ambrosův otec, poštmistr a statkář v západočeském Mýtě, určil svého syna pro právnickou kariéru. August Wilhelm po studiu na Malostranském gymnáziu v Praze nastoupil na právnickou fakultu pražské univerzity a po získání doktorátu roku 1839 nastoupil do státní služby, nejprve na berním úřadě, pak byl mj. v revolučním roce 1848 příslušný pro cenzuru v Praze, roku 1850 se stal náměstkem vrchního státního návladního u pražského zemského soudu (a oženil se) a od roku 1871 působil na říšském ministerstvu spravedlnosti ve Vídni. Pravým Ambrosovým povoláním hudba a výtvarné umění. Ambrosův hudební talent již v mládí pěstovala jeho matka Karoline Ambrosová, koncertní klavíristka, a její bratr, hudební historik Raphael Georg Kiesewetter. V průběhu studia na Malostranském gymnáziu v Praze se učil prakticky i teoreticky malířství (u Josefa Führicha) i hudbě (u Friedricha Dionysa Webera a Jana Bedřicha Kittla). Jakožto jeden ze zakládajících členů („Flamin“) a vůdčí osobnost pražského spolku Davidovců („Davidsbund“) našel svůj hudební i žurnalistický vzor především v Robertu Schumannovi, do jehož \"Zeitschrift für Musik\" přispíval. Jeho skladby byly ovlivněny rovněž stylem Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Spolu s četnými mladými přáteli z pražského vzdělaného měšťanstva, k nimž patřil mj. Eduard Hanslick (píšící pod pseudonymem „Renatus“), oponoval tehdy v Praze převládajícímu hudebnímu konservatismu. Svým současníkům byl Ambros vedle své skladatelské činnosti znám zejména jako hudební spisovatel a kritik. Svou prvotinou \"Hranice hudby a poezie: Studie k estetice hudebního umění\" (Praha 1856), kterou koncipoval jako odpověď na Hanslickův spis \"O hudebním krásnu \" (\"Vom Musikalisch-Schönen\"), postavil proti jeho estetickému konceptu hudby jako \"„znějící pohybující se formy“\" vlastní koncept \"„oduševnělé formy“\". V jádru výpovědi však byl Ambros Hanslickově eseji natolik blízko, že sice touto prací sklidil publicistický úspěch, k hudebně-estetické diskusi druhé poloviny 19. století však nijak koncepčně nově nepřispěl. Přesto mu tato kniha i další práce, jako například \"Kulturněhistorické obrazy ze současného hudebního života \" (Lipsko 1860) a \"Pestré listy\" (2 svazky. Lipsko 1872 a 1874), a množství novinových článků vynesly pověst jednoho z nejvýznamnějších hudebních kritiků své doby. \"Hranice hudby a poezie\" my přinesla i zájem a přátelství Franze Liszta, který mj. poprvé provedl, spolu s Camillem Sivorim, Ambrosovu sonátu pro klavír a housle (Praha 1865). Po zájmu a příznivém přijetí, se kterým se sekala jeho přednáška (\"Hudba jako kulturněhistorický moment dějin\" – \"Die Musik als culturgeschichtliches Moment in der Geschichte\") učiněná v rámci výročního setkání Německého spolku hudebníků v roce 1859, mu vratislavské nakladatelství Leuckart (Constantin Sander) zadalo práci na souhrnných dějinách hudby. Výsledkem byly třísvazkové \"Dějin hudby\" (\"Geschichte der Musik\"), které se staly Ambrosovým životním dílem. První svazek se zabýval hudbou mimoevropských kultur a antickou hudbou (se zvláštním důrazem na hudbu starého Řecka), druhý svazek hudbou 4. až raného 15. století (jehož těžištěm byly gregoriánský chorál, Guido z Arezza, Antoine Busnoys a Guillaume Dufay) a třetí svazek hudbou fransko-vlámské školy (s důrazem na Josquina Despreze). V důsledku svého vzdělání byl přitom Ambros více než mnoho z jeho kolegů obeznámen s metodikou a pojmy historické školy právní a s literaturou své doby týkající se dějin umění, což se promítlo do koncepce jeho díla. V něm se odráží napětí mezi hegelovskou historickofilosofickou koncepcí a silně historicky charakterizovaným přístupem k látce, který se snaží dostát postulátu „Selbstauslöschung“, tedy potlačení vlastního historického názoru, formulovanému Leopoldem von Rankem. V hudební kritice bylo východiskem jeho kritiky Mozartovo dílo, i když přehnaný a povrchní Mozartovský kult v Praze kritizoval. Byl rozhodným příznivcem operní reformy Richarda Wagnera, podrobně se věnoval i Giacomu Meyerbeerovi, k němuž však měl vztah rozporuplný – kritizoval hlavně jeho libreta. Sledoval i českou produkci a kritikou Krásnohorské libreta k Bendlovu \"Břetislavovi\" se zapojil do diskusí o české operní deklamaci. Již jako uznávaný odborník byl Ambros roku 1869 jmenován prvním mimořádným profesorem hudební vědy na (dosud oboujazyčné) Karlově univerzitě, a to vedle svého zaměstnání u zenského soudu a vedle působení ve správní radě pražské konzervatoře. Již roku 1871 však byl povolán do Vídně na ministerstvo spravedlnosti a současně na místo učitele dějin umění korunního prince Rudolfa, učitele dějin hudby na vídeňské konzervatoři a hudebního redaktora oficiálních novin \"Wiener Zeitung\". Pražská stolice profesora hudební vědy pak zůstala neobsazena. Během své práce na \"Dějinách hudby\" byl Ambros uvolněn na několikaměsíční období ze svého úřadu v Praze i ve Vídni (působil mj. jako profesor hudebních dějin na pražské konzervatoři a jako učitel dějin umění korunního prince Rudolfa), aby mohl v různých evropských archivech shromáždit materiál ke svému dílu; tehdy mj. objevil partituru Monteverdiho \"Odysseova návratu do vlasti\", do té doby považovanou za ztracenou. August Wilhelm Ambros zemřel náhle na onemocnění roku 1876, v době, kdy se chystal vypravit se na další studia do italských archivů, kde se chtěl zabývat renesanční hudbou, především Alessandrem Stradellou. Zanechal vdovu Theresii roz. Jägrovou a osm dětí. Ambros zemřel dříve, než mohlo dokončit čtvrtý svazek svého hlavního díla, který měl zahrnovat dobu Palestrinovu. Tento díl uspořádali a roku 1878 vydali Otto Kade a Hugo Leichtentritt. Pátý svazek s hudebními příklady ke třetímu svazku \"Dějin hudby\" byl vydán roku 1882 pod vedením Kadeho. Wilhelm Langhans pokračoval v díle v „chronologickém pořádku“, aniž by však dosáhl Ambrosovy úrovně. Ve vídeňské čtvrti Liesingu (23. okres) nese Ambrosovo jméno od roku 1954 \"Ambrosweg\".", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Knihy.", "content": "Seznam vydaných knih:", "section_level": 2}, {"title": "Články.", "content": "Dosud chybí bibliografie četných esejů, studií, náčrtů apod., které byly vydány v různých časopisech a novinách (\"Neue Zeitschrift für Musik\", Lipsko; \"Bohemia\", Praha; \"Abendpost\", \"Neue Freie Presse\", Vídeň a mnoho dalšíchm včetně pěti českých); byla by důležitá, neboť podle Ambrosova vlastního svědectví (Bunte Blätter I, VI f.) jsou jeho dřívější časopisecké články a fejetony do později vydaných sbírek převzaty jen v silně přepracované podobě.", "section_level": 2}, {"title": "Hudební dílo.", "content": "Z Ambrosovy tvorby byly ve své době vydány jen písně a charakterní kusy a sonáty pro klavír. Řada děl zůstala nevydána a některé jsou nyní nezvěstné. Z nikdy neprovedené a zřejmě nedokončené opery v češtině \"Břetislav a Jitka\" (1868-70) na libreto Josefa Wenziga byla provedena a zachovala se pouze předehra; předehry ke hrám Heinricha von Kleista \"Kätchen von Heilbronn\" (1848) a Pedra Calderóna de la Barca \"Il magico prodigioso\" (1855) se zachovaly, ne však předehry k Shakespearově \"Othellovi\" (1847), která se hrála i v Londýně, a k Tieckově \"Genovevě\" (1847) (tu prý skladatel sám zničil, aby nekonkurovala stejnojmenné opeře Roberta Schumanna). Ambros napsal rovněž monodrama \"Založení Prahy\" (\"Prags Gründung\" nebo též \"Libušas Prophezeiung\", provedeno poprvé na Žofíně 9. dubna 1850). Ze dvou symfonií se zachovala pouze první, stejně jako dvě mše, B dur a \"Missa solemnis a moll\" (1857), která měla dlouhodobý úspěch a kterou Ambros sám považoval za své nejlepší dílo. Nezachovala se však jeho \"Stabat mater\" z roku 1850. Vedle toho napsal další klavírní a komorní skladby. V 40.-50. letech 18. století patřil mezi nejuznávanější pražské skladatele, s výjimkou předeher však docílil jen místního úspěchu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dr. jur. August Wilhelm Ambros (též August Vilém Ambros) (17. listopadu 1816, Mýto – 28. června 1876, Vídeň) byl historik hudby, hudební teoretik a kritik a skladatel pocházející z Čech.", "tgt_summary": "August Wilhelm Ambros (* 11. November 1816 in Mauth bei Pilsen; † 28. Juni 1876 in Wien) war ein österreichischer Musikhistoriker, Musikkritiker und Komponist.", "id": 997609} {"src_title": "Harry Houdini", "tgt_title": "Harry Houdini", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Proslavil se především jako \"král pout\" (\"handcuff king\") a byl typickým představitelem oboru eskapády, což znamená únik z různých pout, svěracích kazajek, zašitých pytlů, nebo uzamčených klecí a skříní. Jeho dovednost překonala vše, co bylo v oboru eskapád dosud předvedeno. Ve Washingtonské státní věznici se nechal dokonce uzavřít do pověstné cely smrti. Zakrátko poté, co jej kontrolní úředníci opustili, stál vítězoslavně přede dveřmi. Osvobozoval se z beden, konví, z pout na suchu i ve vodě. V Pittsburghu byl uzavřen ve skleněné kopuli zvlášť k tomu účelu zhotovené, v Detroitu byl spoután a svázán do balíku a vyvěšen na praporové žerdi z desátého poschodí. Ovládal i všechny ostatní obory moderní magie, vystupoval jako iluzionista v různých městech Evropy, a dokonce i v pražském varieté Praha Karlín v roce 1901 (\"\"Král lamačů okovů\")\". Jeho výraznou aktivitou bylo také pořádání antispiritistických přednášek, při nichž demonstroval triky spiritistů. Pomohl tak díky znalostem moderní magie odhalit více než sto podvodných médií. Při jedné experimentální přednášce na univerzitě v Montrealu, ho nečekaně student W. I. Whitehead udeřil 3-4x pěstí do břicha. Poté odcestoval do Detroitu, kde po jednom z představení, kdy se v zákulisí zhroutil a byl následně převezen do nemocnice, kde mu zjistili prasklé slepé střevo a zánět pobřišnice, byl dvakrát operován (naposledy 29.10.1926) a nakonec 31.10.1926 ve 13:00 zemřel. Za příčinu smrti byl dlouho považován úder do břicha způsobený W. I. Whiteheadem, ale v pozdější době se ukázalo, že zánětem slepého střeva nejspíše trpěl již před příjezdem do Montrealu. Také doktor Robert J. Albo zpochybnil teorii o úderu jako možné příčině smrti, protože je velmi nepravděpodobné, že by k prasknutí slepého střeva došlo následkem úrazu. V dějinách iluzionistického umění zaujímá osobité místo a o jeho životě a umění byly natočeny tři celovečerní filmy. Popularita tohoto umělce je dodnes tak velká, že především Američané ještě v současnosti – když chtějí říci „vysvobodit se“ nebo „dostat se z těžké situace“ – používají výraz odvozený od jeho jména \"houdinizovat\". V České republice je mu věnována expozice v Divadle kouzel Pavla Kožíška, kde si návštěvníci mohou prohlédnout fotografie a plakáty z Houdiniho legendárních vystoupení a jeho zvětšený portrét, který vyšel na amerických poštovních známkách.", "section_level": 1}, {"title": "Houdini ve filmu.", "content": "Roku 2007 natočil režisér Gillian Amstrong film \"Iluze lásky\" inspirovaný právě Houdinim. Hlavní roli zde hrál Guy Pearce a Catherine Zeta-Jonesová. O sedm let později, v roce 2014, vznikl dvoudílný životopisný film \"Houdini\", v němž roli slavného iluzionisty ztvárnil Adrien Brody, jeho manželku pak herečka Kristen Connollyová.", "section_level": 1}], "src_summary": "Harry Houdini narozený jako Erik Weisz, později psáno Ehrich Weiss (24. března 1874 Budapešť – 31. října 1926 Detroit), byl maďarsko-americký kouzelník, iluzionista, eskapolog, kaskadér, skeptik, filmový producent, herec a amatérský letec. Přezdívalo se mu \"mistr úniku\" a jeho mladší bratr Ferenc Weisz, později známý jako Theodore Hardeen, se též stal kouzelníkem.", "tgt_summary": "Harry Houdini (* 24. März 1874 als \"Erik Weisz\" in Budapest, Österreich-Ungarn; † 31. Oktober 1926 in Detroit, Michigan) war ein US-amerikanischer Entfesselungs- und Zauberkünstler ungarischer Herkunft.", "id": 1263489} {"src_title": "Mistrovství světa juniorů v ledním hokeji 2001", "tgt_title": "Eishockey-Weltmeisterschaft der U20-Junioren 2001", "src_document": [{"title": "Elitní skupina.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina o udržení.", "content": "\" Kazachstán sestoupil do I. divize na Mistrovství světa juniorů v ledním hokeji 2002\"", "section_level": 2}, {"title": "Soupisky nejlepších mužstev.", "content": "Česko Tomáš Duba, Lukáš Čučela, Rostislav Klesla, Libor Ustrnul, David Pojkar, Jan Výtisk, David Nosek, Jakub Čutta, Jan Chotěborský, Jakub Grof, Pavel Brendl, Václav Nedorost, Zdeněk Blatný, Radim Vrbata, Michal Sivek, Martin Erat, Patrik Moskal, Tomáš Plekanec, Ladislav Vlček, Lukáš Havel, Marek Tomica, Ivan Rachůnek Ari Ahonen (B), Kari Lehtonen (B), Lasse Kukkonen, Olli Malmivaara, Tuukka Mäntylä, Tero Määttä, Janne Niskala, Markku Paukkunen, Harri Tikkanen, Juha-Pekka Hytönen, Ville Hämäläinen, Toni Koivisto, Mikko Koivu, Jouni Kulonen, Miro Laitinen, Toni Mustonen, Tuomas Pihlman, Jani Rita, Tuomo Ruutu, Teemu Sainomaa, Tony Salmelainen, Sami Venäläinen Alex Auld (B),Maxime Ouellet (B), Jay Bouwmeester, Dan Hamhuis, Jay Harrison, Barret Jackman, Steve McCarthy, Mark Popovic, Nick Schultz, Brad Boyes, Michael Cammalleri, Dany Heatley, Jason Jaspers, Jamie Lundmark, Derek MacKenzie, David Morisset, Steve Ott, Brandon Reid, Jason Spezza, Jarret Stoll, Raffi Torres, Mike Zigomanis", "section_level": 1}, {"title": "I. divize.", "content": "I. divize byla hrána od 10. prosince do 16. prosince 2000 v Landsbergu, v Německu.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skupina o udržení.", "content": "\" Francie postoupila na Mistrovství světa juniorů v ledním hokeji 2002 a Lotyšsko sestoupilo do II. divize MSJ 2002.\"", "section_level": 3}, {"title": "II. divize.", "content": "II. divize byla hrána od 30. prosince 2000 do 3. ledna 2001 v Elektrėnai, v Litvě.", "section_level": 2}, {"title": "Výsledky.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Zápasy o umístění.", "content": "\" Slovinsko postoupilo do I. divize na MSJ 2002, Estonsko sestoupilo do II. divize na MSJ 2002.\"", "section_level": 3}, {"title": "II. divize.", "content": "II. divize byla hrána od 1. do 4. ledna 2001 v Bělehradě, v Jugoslávii.", "section_level": 2}, {"title": "Zápasy o umístění.", "content": "\" Nizozemsko postoupilo do II. divize MSJ 2002\"", "section_level": 2}, {"title": "II. divize - kvalifikace.", "content": "Hráno v Lucemburku, v Lucembursku od 26. do 28. dubna 2001. \" Island se kvalifikoval do II. divize MSJ 2002\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Mistrovství světa juniorů v ledním hokeji 2001 bylo 23. ročníkem Mistrovství světa juniorů v ledním hokeji. Konalo se v Rusku, v Moskvě a Podolsku od 26. prosince 2000 do 5. ledna 2001.", "tgt_summary": "Die 25. Eishockey-Weltmeisterschaften der U20-Junioren der Internationalen Eishockey-Föderation IIHF waren die Eishockey-Weltmeisterschaften des Jahres 2001 in der Altersklasse der Unter-Zwanzigjährigen (U20). Insgesamt nahmen zwischen dem 10. Dezember 2000 und 28. April 2001 37 Nationalmannschaften an den fünf Turnieren der Top-Division sowie der Divisionen I bis III und der Qualifikation zu selbiger teil. ", "id": 72572} {"src_title": "Joseph Lister", "tgt_title": "Joseph Lister, 1. Baron Lister", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Chirurgické výkony bez antisepse si dnes už nelze představit. Když se podíváme na úzkostlivou čistotu chirurgických sálů, kde se každý příchozí musí důkladně umýt a převléct se do desinfikovaného obleku, je až neuvěřitelné, že tato opatření se dějí ani ne od poloviny 19. století. Předtím se konaly operace bez zvláštního důrazu na čistotu. Proto byla tak častá pooperační hnisání a pochopitelně i pooperační úmrtí. Převrat v tom způsobil právě Joseph Lister objevem antisepse. Lister byl ovlivněn Pasteurovými a Kochovými pracemi o bakteriích. Uvědomil si nebezpečí, jež hrozí otevřeným ranám od mikrobů přenášejících nemoci a mezi jiným způsobujících zánětlivé hnisání. Dospěl tedy k názoru, že se nákaze při operaci musí předejít. Zrodil se pojem antisepse. Udává se, že první operaci pod antisepsí provedl Lister v roce 1865. Antisepse docílil obvazem nasáklým karbolovou kyselinou. Nedlouho poté, v roce 1867 na sjezdu anglických lékařů v Dublinu, přednesl Lister sdělení o antisepsi. Zde měl naprostý neúspěch, irští lékaři antisepsi neuznali. Lister se však nedal odradit. V témže roce publikoval své názory na zavádění antisepse v anglické lékařském časopisu \"Lancet\". Lister si v karbolové kyselině (fenolu) především myl ruce, myl i všechny chirurgické nástroje, přikládal na operační ránu obvazy v ní namočené, ba dokonce ji rozprašoval po operačním sále. Zprvu se Lister setkával s nedůvěrou u většiny chirurgů, antisepse pro ně znamenala cosi nezvyklého, ale v sedmdesátých letech 19. století už se našli chirurgové, kteří s ním souhlasili a přidávali se k němu. Antisepse si klestila cestu do více a více operačních sálů a chirurgických pracovišť. V roce 1891 byl v Londýně otevřen Listerův ústav preventivního lékařství, jenž za více než sto let existence vyprodukoval množství důležitých vědeckých prací. Po jeho vzoru se zařizovaly a zařizují jiné podobné ústavy, zejména v Evropě a Americe. Antisepse, již vynalezl, způsobila revoluci v chirurgii a tím záchranu miliónů operovaných. Proto má Joseph Lister v dějinách světového lékařství své přední místo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Joseph Lister, 1. baron Lister (5. dubna 1827 – 10. února 1912) byl anglický lékař, který způsobil převrat při chirurgických operacích objevem a zaváděním antisepse.", "tgt_summary": "Joseph Lister, 1. Baron Lister (* 5. April 1827 in Upton, Essex; † 10. Februar 1912 in Walmer, Kent, im heutigen Dover District) war ein britischer Mediziner. Er machte sich einen Namen als „Vater der antiseptischen Chirurgie“.", "id": 1211445} {"src_title": "Zlatan Ibrahimović", "tgt_title": "Zlatan Ibrahimović", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Malmö FF.", "content": "V roce 1995, ve věku 13 let, byl zakoupen svým rodným městem Malmö. Dne 19. září 1999 debutoval ve Švédské lize proti Halmstads BK. První branku vstřelil 30. října téhož roku do sítě klubu Västra Frölunda IF. V následující sezóně hrál v druhé lize. Po roce se vrátil do první ligy. Než přestoupil do Nizozemského klubu AFC Ajax, sehrál za Švédský klub celkem 46 zápasů, v nichž vstřelil 17 branek.", "section_level": 2}, {"title": "AFC Ajax.", "content": "V roce 2001 byl koupen za 7,8 milionů Euro, což byl nejdražší nákup v historii klubu. První utkání sehrál 8. srpna 2001 v 3. předkole LM proti Celtic FC (1-3). S nizozemským klubem získal za tři sezóny dva tituly (2001/02 a 2003/04), jeden domácí pohár (2001/02) a jeden superpohár (Johan Cruijff Schaal 2002). V LM se nejdál dostal do čtvrtfinále v sezoně 2002/03. Dohromady sehrál 110 zápasů a vstřelil 48 branek.", "section_level": 2}, {"title": "Juventus FC.", "content": "Italský klub jej v létě 2004 koupil za 16 milionů Euro. Byl okamžitě umístěn do základní sestavy kvůli zraněním spoluhráče Trezegueta. Při svém debutu vstřelil branku proti Brescii. V lize za sezonu vstřelil 16 branek. S klubem získal titul, avšak po skandálu Calciopoli byl odebrán. V LM nevstřelil branku žádnou a dokráčel s klubem do čtvrtfinále. Jeho druhá sezona byla méně úspěšná. Celkem za sezonu vstřelil 10 branek (7 v lize a 3 v první skupinové fázi LM). V LM s klubem opět došel do čtvrtfinále. S klubem dokráčel pro titul, jenže ten byl ihned odebrán pro korupci. S klubem za dvě sezony oficiálně nezískal žádnou trofej a po zařazení Juventusu do druhé ligy se s klubem rozloučil s vizitkou 92 zápasů a 26 branek.", "section_level": 2}, {"title": "FC Inter Milán.", "content": "Klub z Milána jej koupil za 24,8 milionů Euro. Svou anabázi v novém dresu načal vítězstvím Italského superpoháru. V lize klub získal titul s náskokem 22 bodů na druhý AS Řím. Sám \"Ibra\" během sezóny vstřelil 15 branek. V LM s klubem ztroskotal v osmifinále, kde Inter podlehl Valencii. Následující dvě sezóny Inter Milán potvrzoval svou dominanci. Získal s \"Ibrou\" tituly (2007/08, 2008/09) a jeden domácí superpohár. V LM se ovšem týmu nedařilo. Nikdy se mu nepodařilo projít přes osmifinále. Pro \"Ibru\" byla sezona 2008/09 dosud nejlepší; stal se nejlepším střelcem ligy (25 branek). Celkově v tmavomodrém dresu strávil tři sezóny, nastoupil do 117 zápasů a vstřelil 66 branek.", "section_level": 2}, {"title": "FC Barcelona.", "content": "Dne 27. července 2009 odešel do španělského klubu FC Barcelona. Klub z Milána za něj utržil 49 milionů Euro a náhradu v podobě Samuela Eto'a v hodnotě 20 milionů Euro. Svůj první zápas odehrál 23. srpna ve španělském Superpoháru, který skončil vítězstvím katalánského klubu. První sezona v klubu byla pro \"Ibru\" špatná. Měl konflikty s trenérem Guardiolou. I přesto s klubem vyhrál ligu, evropský Superpoháru a MS klubů. V LM postoupil do semifinále, kde prohrál s Interem. Před novou sezonou 2010/11 pomohl jednou vstřelenou brankou k vítězství ve španělském superpoháru. Následně klub opustil s bilancí 46 odehraných zápasů a 22 úspěšných zakončení. Jeho další destinace se opět nacházela v italském Milánu, nicméně nešlo o návrat k Černomodrým, nýbrž o angažmá u jejich rivala.", "section_level": 2}, {"title": "AC Milán.", "content": "Do AC Milán přestoupil 28. srpna 2010 nejprve na hostování s opcí za 6 milionů Euro + 24 milionů Euro za přestup. První zápas odehrál 11. září. Klub prohrál s Cesenou 0:2 a \"Ibra\" neproměnil penaltu. Dne 15. září vstřelil své první dvě branky do sítě AJ Auxerre v LM a klub vyhrál 2:0. V Milánském derby \"Derby della Madonnina\" rozhodnl utkání jedinou vstřelenou brankou v zápase. Sezona skončila vítězstvím AC Milán v lize. Klub následně uplatnil opci a Ibrahimović tak mohl v klubu zůstat natrvalo. S klubem neobhájil titul v lize, kde jej překonal Juventus FC o 4 body. I přesto se stal nejlepším střelcem sezony 2011/12 s 28 brankami. Stal se tak prvním hráčem, který vyhrál žebříček nejlepších ligových střelců se dvěma různými týmy ze stejného města. V LM se dostal nejdále v sezoně 2011/12 do čtvrtfinále, kde jej vyřadil klub FC Barcelona. Po skončení sezony se klub rozhodl ušetřit peníze a prodal \"Ibru\" i spoluhráče Thiaga Silvu do francouzského klubu Paris Saint-Germain. Za dvě sezony v dresu \"Rossoneri\" vstřelil celkem 56 branek za 85 zápasů.", "section_level": 2}, {"title": "Paris St. Germain.", "content": "Klub jej koupil 18. července 2012 za 21 milionů Euro. Stal se tak nejdražším fotbalistou historie. kluby za něj celkově vydaly 168 milionů Euro. Debutoval 11. srpna v zápase proti FC Lorient (2:2), kdy vstřelil obě branky. V LM vstřelil první branku hned při prvním utkání, a to 18. září proti Dynamu Kyjev. Díky této brance se \"Ibra\" stal prvním hráčem v historii soutěže, který vstřelil branku v šesti různých klubech (v chronologickém pořadí: Ajax, Juventus, Inter, Barcelona, Milán a Paris Saint-Germain). Nakonec v LM dokráčel s klubem do čtvrtfinále, kde jej vyřadil klub FC Barcelona. \"Ibra\" pomohl klubu 30 brankami (nejlepší střelec v lize) k vítězství ligy a byl vyhlášen nejlepším hráčem ligy. Sezónu 2013/14 začal vítězstvím ve francouzském Superpoháru 2:1 proti Bordeaux. Velký zápas odehrál 23. října v LM na hřišti belgického klubu RSC Anderlecht. Zde pomohl čtyřmi brankami k vítězství 0:5, a stal se tak desátým hráčem, který vstřelil v zápase 4 branky. Další milník kariéry zaznamenal 27. listopadu, když nastoupil ke 100 zápasu v LM proti Olympiakosu (2:1). Sezónu zakončil vítězstvím ve Francouzském ligovém poháru. V tomto zápase ovšem nehrál. S Parisem získal i titul v lize. V LM končí ve čtvrtfinále, v němž je vyřazen anglickým klubem Chelsea FC. Na osobní úrovni dosáhl rekordu v podobě 41 branek v 46 zápasech, z toho 26 v lize, která mu vynesla druhý titul pro nejlepšího střelce. Kromě toho získal i ocenění pro nejlepšího hráče ligy. Během třetí sezóny se zranil. I přesto dosáhl na několik týmových trofejí. S klubem získal Superpohár, titul v lize, Francouzský ligový pohár a Francouzský pohár. V LM končí ve čtvrtfinále, kde jeho tým podlehl Barceloně. Na počátku následující sezóny PSG opět zvítězilo ve francouzském Superpoháru. Dne 4. října proti Olympique Marseille vstřelil 110. branku za pařížský celek, čímž překonal střelce Pauletu, a stal se tak nejlepším střelcem v historii klubu. Další klubový rekord překonal 4. prosince proti klubu OGC Nice (0:3), v němž vstřelil dvě branky s pořadovým číslem 86 a 87, díky čemuž se stal nejlepším střelcem v lize. O čtyři dny později se díky vstřelenému gólu v LM proti Šachtaru (2:0) [137] stal nejlepším střelcem Paris St. Germain také v Evropských pohárech. V LM skončil opět ve čtvrtfinále, kde jej vyřadilManchester City FC. Sezonu ukončil vítězstvím v lize, Francouzském ligovém poháru a Francouzském poháru. Svůj osobní rekord překonal, když vstřelil celkově 50 branek v 51 zápasech, z toho 38 v lize. To mu vyneslo třetí titul pro nejlepšího střelce. Kromě toho získal potřetí i ocenění pro nejlepšího hráč ligy. Před posledním zápasem prohlásil \"Přišel jsem jako král a odejdu jako legenda.\" Za čtyři úspěšné sezony za klub Paris St. Germain nastoupil do 180 zápasů a vstřelil 156 branek.", "section_level": 2}, {"title": "Manchester United FC.", "content": "Do anglického klubu přišel 1. července 2016 zadarmo, a to díky touze hrát pod trenérem Mourinhem. První zápas odehrál 7. srpna ve finále anglického Superpoháru proti Leicesteru (2:1), kdy vstřelil vítěznou branku. Dne 29. září při utkání EL proti Luhansku vstřelil branku již za sedmý klub. V lize zaznamenal 6. listopadu branku, jež byla gólem s pořadovým číslem 25 000 v Premier League. S klubem zvítězil v Domácím ligovém poháru. Dne 20. dubna se při utkání EL proti Anderlechtu ošklivě zranil a byl nucen ukončit sezonu. I přes jeho absenci se Rudým ďáblům podařilo zvítězit v EL. Po sezoně podepsal s klubem novou smlouvu. Po svém zotavení odehrál první zápas 18. listopadu 2017, kdy nastoupil během závěrečných minut. Během jarní části seděl především na lavičce, a proto přemýšlel o odchodu do USA. Během své anglické cesty nastoupil do 53 zápasů a vstřelil 29 branek.", "section_level": 2}, {"title": "Los Angeles Galaxy.", "content": "Dne 23. března 2018 předčasně ukončil smlouvu s Manchester United FC a přestoupil do kalifornského Los Angeles Galaxy. Debut si odbyl v derby 31. března proti Los Angeles FC; nastoupil v 71. minutě za stavu 1:3. Dvěma brankami nakonec pomohl klubu zvítězit 4:3. První hattrick v MLS vstřelil 29. července proti Orlando City SC. Sezónu zakončil 22 brankami (2. místo v tabulce střelců) z 27 zápasů, ale v play off skončil již v prvním kole. Na konci prosince roku 2018 podepsal novou smlouvu a stal se kapitánem družstva. Ve druhé sezóně vstřelil v lize 30 branek během 29 zápasů, čímž přispěl k dosažení pátého místa v Západní konferenci a následné kvalifikaci do play-off. Vypadl ve čtvrtfinále vinou zápasu proti městským rivalům Los Angeles FC. Dne 13. listopadu 2019 sdělil klub i hráč, že v týmu končí, a tak \"Ibrova\" bilance 58 zápasů a 53 branek byla konečná.", "section_level": 2}, {"title": "Zpět v AC Milán.", "content": "Dne 27. prosince 2019 oficiálně přestoupil. Podepsal šestiměsíční smlouvu s možností prodloužení o rok. \"Ibra\" se rozhodl nosit na dresu číslo 21. Debutoval 6. ledna 2020 proti UC Sampdoria (0:0). O pět dní později vstřelil svůj první gól proti Cagliari Calcio.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Vzhledem ke svému původu mohl reprezentovat Bosnu a Hercegovinu, Chorvatsko nebo Švédsko. Rozhodl se pro Švédsko, zemi, v níž se narodil a vyrůstal. V A-týmu Švédska debutoval 31. 1. 2001 v zápase proti reprezentaci Faerských ostrovů (remíza 0:0). Zúčastnil se MS 2002 v Koreji a Japonsku, EURA 2004 v Portugalsku, MS 2006 v Německu, EURA 2008 v Rakousku a Švýcarsku a EURA 2012 v Polsku a na Ukrajině. 10. září 2013 vstřelil již v první minutě vítězný gól v kvalifikačním utkání proti domácímu Kazachstánu, Švédsko zvítězilo 1:0 a zůstalo v boji o první místo v základní skupině C zajišťující přímý postup na Mistrovství světa 2014 v Brazílii. 19. listopadu 2013 vstřelil dva góly v odvetném barážovém utkání proti hostujícímu Portugalsku, Švédsko ale podlehlo soupeři 2:3 a postup na Mistrovství světa ve fotbale 2014 v Brazílii týmu unikl (první barážový zápas Švédové prohráli v Portugalsku 0:1). Jeho zdatným protivníkem byl v dresu soupeře Cristiano Ronaldo, který vsítil v tomto barážovém zápase všechny čtyři góly jihoevropského celku. Média totiž střetnutí těchto dvou týmů popisovala jako souboj mezi Ronaldem a Ibrahimovićem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zlatan Ibrahimović (* 3. října 1981 Malmö) je švédský fotbalový útočník a bývalý reprezentant bosensko-chorvatského původu. Narodil se v Malmö, kde také vyrostl a začal svou fotbalovou kariéru. ", "tgt_summary": "Zlatan Ibrahimović (* 3. Oktober 1981 in Malmö) ist ein schwedischer Fußballspieler, der seit dem 1. Januar 2020 zum zweiten Mal in seiner Karriere beim AC Mailand unter Vertrag steht. Der Stürmer wurde elfmal mit dem Guldbollen als schwedischer Fußballer des Jahres ausgezeichnet, davon zehnmal in Folge. Er galt auf dem Höhepunkt seiner Karriere als einer der besten Stürmer der Welt und bestach insbesondere durch seine starke Technik und spektakuläre Spielaktionen. Von 2001 bis 2016 war Ibrahimović, der auch die bosnische Staatsangehörigkeit besitzt, für die schwedische Nationalmannschaft aktiv und ist mit 62 Toren deren Rekordtorschütze. ", "id": 705646} {"src_title": "Johann Christoph Wagenseil", "tgt_title": "Johann Christoph Wagenseil", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Wagenseil vystudoval uznávanou norimberskou univerzitu v Altdorfu a po celý život se věnoval výchově synů a dcer významných šlechtických rodin v Bavorsku a v dědičných rakouských zemích. V 50.–60. letech 17. století, po skončení třicetileté války podnikal studijní cesty se svými žáky po Evropě a dostal se i do Orientu. Právě z těchto cest si přinesl svůj zájem o židovské náboženství a Židy obecně. Doktorem práv byl promován na univerzitě v Orleánsu a od roku 1667 byl řádným profesorem veřejného práva a dějin na svém domovském učilišti v Altdorfu. Zároveň se začal věnovat i politice a v říšském městě Norimberk se stal členem městské rady. V roce 1674 pak převzal v Altdorfu stolici orientalistiky a v roce 1697 stolici kanonického práva. Wagenseil zemřel v roce 1705. Zůstala po něm bohatá knihovna, jíž odkázal své alma mater v Altdorfu a městské knihovně v Lipsku. Po zrušení norimberské univerzity na počátku 19. století byla Wagenseilova knihovna převezena na univerzitu v Erlangenu, kde byla na počátku 90. let 20. století rekonstruována. Knihovna umístěná v Erlangenu obsahuje 300 svazků, z nichž 150 je hebrejských psaných pro židy, 55 knih psáno hebraisty pro křesťany a zbylých 95 svazků se věnuje orientálním jazykům od perštiny, přes syrštinu, arabštinu až po japonštinu. Jeho vzdáleným příbuzným byl Georg Christoph Wagenseil, skladatel, který působil ve Vídni na dvoře císařovny Marie-Terezie.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Wagenseil se stal známým především svými dějinami Norimberka „\"Von der Meister Singer hold seligen Kunst\"“, které se staly předlohou pro Wagnerovu operu „Mistři pěvci norimberští“. Podílel se i na dobově populárních encyklopedických dílech, např. „Pera librorum juveniliím“. Jeho hebraistické dílo se skládá především ze spisů obhajujících židy. Přeložil z hebrejštiny do latiny práci „Tela Ignea Satanae“, což byla suma antikřesťanských hebrejských textů. Součástí tohoto spisu byla i polemická historie života Ježíše Krista „Libellus Toldos Yeshu“, v níž se tvrdilo, že skutečným otcem Krista byl římský legionář Pandira a matkou prostitutka. Ve své době byl Wagenseil velkou výjimkou, učencem, který se snažil o dialog mezi judaismem a křesťanstvím, člověkem, který byl prost dobově většinového křesťanského antijudaismu. K dalším známým dílům patří „\"Disputatio Circularis de Judæis\"“ (Altdorf, 1705), „\"Belehrung der Jüdisch-Teutschen Red- und Schreibart\"“ (Královec 1699), „\"Rabbi Moses Stendal's nach Jüdischer Rede-Art Vorlängst in Reimen Gebrachte Psalmen Davids\"“, (Lipsko 1700) apod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johann Christoph Wagenseil (26. listopadu 1633, Norimberk – 9. října 1705, Altdorf) byl německý polyhistor, především filozof, orientalista (hebraista), právník.", "tgt_summary": "Johann Christoph Wagenseil (* 26. November 1633 in Nürnberg; † 9. Oktober 1705 in Altdorf) war ein deutscher Polyhistor, Rechtsgelehrter und Orientalist.", "id": 747166} {"src_title": "Tatry", "tgt_title": "Tatra (Gebirge)", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název Tatry pravděpodobně pochází z praslovanského slova Tritri, což znamená skály či skalní štíty. Další možností je dovození od keltského slova tamtra (hnědý či tmavý). Pojmenování též připomíná ukrajinský výraz pro kamen či štěrk – toltry. Tatry by pak znamenaly skalnaté hory. První zmínka s tímto názvem pochází z roku 999, kdy český kníže Boleslav II. na smrtelné posteli vzpomíná na dobu, kdy české knížectví sahalo až po „Tritri montes.“ Samotný název Tatry se poprvé objevuje v roce 1086 v listině německého císaře Jindřicha IV., který jí ohraničil pražské biskupství horami „Tritri“. V roce 1125 se v Kosmově kronice vyskytuje název \"Tatri\".", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "\"Tatry\" se nacházejí na \"Slovensku\" a v \"Polsku\". Pohoří zaujímá rozlohu asi 785 km2, z toho 610 km2 leží na území \"Slovenska\", a 175 km2 na území \"Polska\". \"Tatry\" jsou jediným pohořím \"Karpat\", které má alpínský ráz. Jsou nejvyšším pohořím celého karpatského oblouku a nachází se zde 25 vrcholů vyšších než 2 500 metrů nad mořem. Hlavní část \"Tater\" byla vymodelována vodou respektive ledovci. Území \"Tater\" patří k úmoří Černého moře (řeka Váh) a Baltského moře (Dunajec nebo Poprad).", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení.", "content": "Tatry jsou součástí tzv. Vnitřních Západních Karpat a z geomorfologického hlediska se dělí na 2 podcelky: Hranici mezi Západními a Východními Tatrami tvoří Tichá dolina na Slovensku a Dolina Suchej vody v Polsku. Následující mapa a tabulka zobrazují rozdělení Východních a Západních Tater, včetně nejvyšších vrcholů jednotlivých geomorfologických okrsků:", "section_level": 2}, {"title": "Štíty a vrcholy.", "content": "Nejvyšším vrcholem Tater je Gerlachovský štít (2655 m). Dalšími vrcholy podle výšky jsou Gerlachovská veža (2642 m), Lomnický štít (2632 m), Ľadový štít (2627 m), Pyšný štít (2621 m), Zadný Gerlach (2616 m), Lavínový štít (2606 m), Malý Ľadový štít (2602 m), Kotlový štít (2601 m), Lavínová veža (2600 m) a další. Volně přístupné po turistických trasách jsou ve \"Vysokých Tatrách\" následující vrcholy: Na Gerlachovský štít, Vysokú (2547 m), Ľadový či Lomnický štít se dá v současné době dostat jen v doprovodu horského vůdce. Na \"Lomnický štít\" vede lanovka z Tatranské Lomnice přes Skalnaté pleso. V \"Západních Tatrách\" jsou přístupné tyto vrcholy: a mnoho dalších menších vrcholů.", "section_level": 2}, {"title": "Údolí.", "content": "Tatranská údolí jsou jakýmsi protipólem tatranských hřebenů. V \"Tatrách\" je jich asi 30. Bielovodská dolina je jediné údolí Tater alpského rázu. Je to zároveň nejdelší tatranské údolí. Údolí v Západních Tatrách jsou méně strmé než údolí ve Východních, jsou ale také hezké a obklopené vysokými vrcholy.", "section_level": 2}, {"title": "Vodopády.", "content": "Mezi nejznámější vodopády patří:", "section_level": 2}, {"title": "Jeskyně.", "content": "Na území \"Tater\" se působením vody vytvořilo mnoho jeskyní, v současnosti je jich 330 zmapovaných. Jde převážně o krasové jeskyně s krápníkovou výzdobou a s malými jezery. Většina těchto jeskyň je pro veřejnost uzavřena. Mezi nejznámější patří:", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Národní parky.", "content": "Na území Tater leží dva národní parky: \"TANAP\" byl vyhlášen v roce 1948 s účinností od 1. ledna 1949, \"TPN\" v roce 1954, s účinností od 1. ledna 1955. Území Západních Tater bylo k parku přičleněno s účinností k 6. únoru 1987. Rozloha \"TANAPu\" je v současnosti 1045 km2, z toho vlastní území 738 km2, ochranné pásmo 307 km2. \"TPN\" má rozlohu 212 km2. Ochranářsky nejhodnotnějším je pás \"Tater\" 55 km dlouhý a 17 km široký. Délka \"Tater\" je asi 80 km.", "section_level": 2}, {"title": "Flóra.", "content": "Horské svahy jsou porostlé převážně smrkovými lesy, ve vyšších partiích kosodřevinou. Nad pásmem kosodřeviny leží pásmo bohatých subalpínských luk a alpínských trávníků s bohatou vysokohorskou květenou s několika tatranskými endemity. Druhově nejbohatší jsou Belianské Tatry.", "section_level": 2}, {"title": "Fauna.", "content": "Mezi typické zástupce tatranských savců patří kamzík horský, svišť horský a medvěd hnědý. Z horských druhů ptáků zde hnízdí orel skalní, pěvuška podhorní, linduška horská a další.", "section_level": 2}, {"title": "Turistika.", "content": "Nejvyšším bodem v horách, na který se můžete dostat po označených stezkách jsou Rysy, a nejtěžší cesta je Orla Perć. Na Slovensku jsou stezky v Tatrách nad horskými chatami uzavřeny od 1. listopadu do 15. června. V Polsku jsou stezky otevřené po celý rok. Nejčastějšími turistickými návštěvníky jsou Poláci, Slováci a Češi a tyto národy také patří také mezi nejčastější oběti těchto hor.", "section_level": 1}, {"title": "Počasí.", "content": "Počasí má převážně horský až vysokohorský ráz. Turisté musí počítat s jeho náhlými změnami, hlavně pří výstupech na vrcholy nebo při přechodech dlouhými tatranskými údolími, které trvají většinou 8 až 10 hodin. Průměrná roční teplota v nadmořské výšce 1000 m je 5 °C, v červenci 15 °C. Nejvhodnějším obdobím pro turistické výstupy v \"Tatrách\" je podzim, kdy je počasí nejstabilnější kvůli nižším teplotám a zároveň je i výborná viditelnost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tatry jsou pohoří na severu Slovenska (Žilinský a Prešovský kraj) a jihu Polska (Malopolské vojvodství), součást Karpat. Do roku 1992 byly nejvyšším pohořím Československa. Nyní jsou nejvyšším pohořím Slovenska (Gerlachovský štít) a Polska (Rysy).", "tgt_summary": "Tatra (slowakisch und polnisch Tatry) ist der Name eines Gebirgskomplexes des geologischen Fatra-Tatra-Gebietes in den Karpaten, das außer der Tatra die Große und die Kleine Fatra umfasst. Zwei Drittel des Gebietes der Tatra liegen in der Slowakei und ein Drittel in Polen (der Rysy mit auf slowakischer Seite ist mit der höchste Gipfel Polens). Mit ist der Gerlachovský štít (dt. \"Gerlsdorfer Spitze\") in der Slowakei die höchste Erhebung der Tatra, der Slowakei und der ganzen Karpaten. Nur dort, in ihrem nördlichsten Teil, der Hohen Tatra, und im südlichen Teil, dem Făgăraș-Gebirge, dem Retezat, dem Parâng-Gebirge und dem Bucegi-Gebirge, erreichen die Karpatengipfel Höhen von über 2500 m. Insgesamt gibt es in der Slowakei mehr als 40 Gipfel über 2000 m. ", "id": 672037} {"src_title": "Hnědá", "tgt_title": "Braun", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ve starověkém Římě bylo hnědé oblečení spojováno s nízkými třídami a barbary. Termín pro plebejce a městskou chudinu byl „pullati“, což znamenalo doslova „ti co nosí hnědé oblečení“. Ve středověku se od každé společenské třídy očekávalo, že bude nosit barvu vhodnou pro jejich třídu; barvy šedé a hnědé byly barvy chudých. Mniši františkánského řádu nosili hnědé šaty jako znamení své pokory a chudoby. Chudí Angličané od roku 1363 museli dle vyhlášky nosit „russet“ (hadřík barvený na hnědo za použití Borytu barvířského a Mořeny barvířské)", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "Původně označoval tento výraz jen barvu koně nebo krávy. Název barvy pochází z praslovanského gně-dъ.", "section_level": 1}, {"title": "Psychologie barvy.", "content": "Barva už na první pohled působí na člověka přírodními konotacemi. Jde o přirozenou barvu která navazuje pocity stability, jistoty, pohodlí, klidu, či bezpečí. Dala by se také zařadit mezi neutrální barvy. Téměř vždy je chápána jako potlačená, tlumená a nikdy ne pronikavá, křiklavá. Lidem, kteří by umístili hnědou barvu jako první nejoblíbenější, jsou přisuzovány vlastnosti jako tělová smyslnost, vysoká potřeba jistoty, touha zapustit kořeny nebo tendence vyhýbat se situacím, které způsobují nepohodu. Dle výzkumu z roku 2017 firmy zabývající se zpracováním dat vyplynula hnědá jako nejméně populární barva Čechů. Barvu si zvolilo za svou oblíbenou pouze 1% dotázaných. Jen málokdo řekne, že je to jeho “oblíbená barva”, přesto nám její přítomnost nevadí a působí na nás uklidňujícím dojmem.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba a materiály.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Míchání hnědé barvy.", "content": "Hnědou barvu lze namíchat několika způsoby:", "section_level": 2}, {"title": "Pigmenty.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Umbra.", "content": "zemitý pigment užívaný v temperových, olejových a vodovkových barvách. Získává se z přírodních zemin zbarvených oxidy železa a manganu.", "section_level": 3}, {"title": "Sienna.", "content": "kovový pigment oxidu železitého, který se podobá červenému okru. Na rozdíl od okru, který je obecně neprůhledný, jsou sienové pigmenty průsvitnější a teplejší. Když je zemina kalcinována (pražená) při vysokých teplotách, ztrácí svůj obsah vody (hydrataci) a stává se pálenou siennou.", "section_level": 3}, {"title": "Příroda.", "content": "Hnědá barva je pro přírodniny typická. Ať už pro živou nebo neživou přírodu.", "section_level": 2}, {"title": "Nerosty.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Horniny / minerály.", "content": "Barva hornin závisí na barvě nerostných součástek, na poměru světlých a tmavých nerostů, jejich velikosti a na struktuře. Jestliže v hornině některý nerost převládá, převládá zpravidla i jeho barva.", "section_level": 3}, {"title": "Hlína.", "content": "Hlína typická pro svou hněvadou barvu se nazývá hnědozem. Je druhým nejrozšířenějším půdním typem na našem území. Jako půdní typ hnědozem je označováno asi 13 % zemědělského půdního fondu. Hnědozem patří do referenční třídy luvisoly. Do referenční třídy luvisoly patří půdy, které mají diagnostický horizont označovaný jako luvický. Ten vzniká tak, že ve svrchní části profilu dojde ke ztrátě karbonátů, poklesu pH a uvolní se tak organické látky, jílové minerály, železo a hliník. Vlivem zasakující vody jsou tyto látky posunuty do spodní části profilu. Obohacený horizont je pak označován jako iluviální horizont a horizont ochuzený o organické látky a jílové minerály je nazýván eluviální. Hnědozemě se vyskytují převážně v nižší části pahorkatin a na okraji nížin a to od nadmořských výšek 150 až po 450 m n. m. Výjimečně se s nimi lze setkat i v nadmořských výškách do 700 m n. m. Jejich výskyt je vázán především na plošiny, případně jen mírně zvlněné pahorkatiny. Teplotní rozpětí, ve kterém je můžeme nalézt je od 7 do 9 °C. Původním porostem byl listnatý les a v současné době jsou téměř zcela zemědělsky využívány. Jedná se o velmi kvalitní zemědělské půdy, které jsou vhodné zejména pro velmi náročné plodiny, jako jsou ječmen, pšenice, cukrovka a vojtěška. Je však potřeba je pravidelně vápnit a dodávat kvalitní organické hnojení.", "section_level": 3}, {"title": "Uhlí.", "content": "Hnědé uhlí je hnědé až černohnědé barvy; obsahuje-li ještě rozpoznatelné zbytky dřevité substance, nazývá se xylit nebo xylitické uhlí. Hnědé uhlí bývá většinou matné a jeho vryp obvykle hnědý. Podle stupně prouhelnění lze rozlišit uhlí hemifázní (hemitypy), tj. nejméně prouhelněné, středně prouhelněné ortofázní (ortotypy) a konečně metafázní (metatypy), tj. nejvýše prouhelněné. Jiná, často užívaná klasifikace rozlišuje (v pořadí podle stoupajícího prouhelnění): a) hnědé uhlí měkké, b) hnědé uhlí tvrdé, a to matné nebo lesklé. Technologická klasifikace je Tab. 1. Příkladem hemifázního uhlí je lignit, u nás těžený např. na jižní Moravě, dříve i u Mydlovar u Českých Budějovic. Hnědé uhlí bývá všeobecně třetihorního, někdy druhohorního a výjimečně i prvohorního stáří. Naše nejdůležitější hnědouhelné pánve jsou v Českém masívu a jsou neogenního stáři: viz severočeská, sokolovská a chebská pánev (v. j. h.). Na Slovensku jsou méně významné pánve miocenního stáří, a to viz handlovská, nováčka a modrokameňská. Autor tabulky: Prof. Jan Petrálek", "section_level": 3}, {"title": "Zvířata.", "content": "V přírodě se vyskytuje velké procento savců a ptáků, či brouků hnědého zbarvení. Barva většinou souvisí s přírodní kamufláží živočichů žijících v lese, nebo na poušti. Příkladem za všechny můžueme určit například sovu, nebo pakobylky, které jsou téměř k nerozeznání od větví a listů. V České republice se vyskytuje velká škála zvířat s hnědě zbarveným kožichem, srstí, opeřením, nebo šupinami. Vyskytují se zde domácí zvířata (Prase domácí, Ovce, Pes, Kočka, Koza, Tur domácí, Kůň, Kur domácí), divoká zvěř (Srnec obecný, Rys ostrovid, Kachna divoká, Vlk obecný, Zajíc polní, Bobr evropský, Vydra říční), ptáci (Káně lesní, Koroptev polní, Křepelka polní, Poštolka obecná, Výr velký) a ryby (Mník jednovousý, Jeseter, Vranka obecná, Úhoř říční) Ve světě můžeme mezi zástupci hnědých zvířat nalézt například Medvědy, Velbloudy, Outloně, Bizony, Lenochody, Surikaty, Želvy, Opice, Losy, nebo Soby.", "section_level": 2}, {"title": "Rostliny a dřevo.", "content": "Všichni máme pevně zafixováno, že dřevo je hnědé. Jenže dřevo je příliš široký pojem, aby nám pro jeho - byť převládající - barvu stačilo jedno slovo. Květnaté popisy vzhledu dřeva jednotlivých dřevin v odborné literatuře nám příliš nepomohou. Vždyť co si představíte pod následujícím popisem? \"Bělové dřevo je bělavé až hnědožluté, jádrové dřevo je načervenale hnědé, někdy fialově tónované, tmavne\". Chcete-li takové dřevo vidět, podívejte se na obyčejnou kvalitní tužku - je to cedr.Přesto jsou obecně známy určité rysy dřevin a jejich převládající odstíny. Ty nám pomohou zapamatovat si nejběžnější odstín dané dřeviny. A tak mnozí ví, že třešeň je téměř červená, čerstvě pokácená olše oranžová, ořech tmavě hnědý, bříza téměř bílá. Samozřejmě, že při poznávání dřevin podle vzhledu hrají významnou roli také další znaky dřeva, jako dřeňové paprsky, zrcadélka, výraznost a rozestup letokruhů a podobně. Nicméně tyto podrobné znalosti již tak obecně rozšířeny nejsou. Charakteristika často používaných dřevin Listnaté: Dub \"(Dub letní – lat. Qvercus robur)\" – dubové dřevo je jedno z nejžádanějších našich dřev. Barva dřeva je žlutohnědá. Typickým znakem jsou jeho výrazné dřeňové paprsky a velký obsah tříslovin. Dřevo je těžké, pevné, tvrdé, pružné, houževnaté a trvanlivé. Hodí se takřka na veškerou výrobu - jak ve stavebním truhlářství dveře, okna, schody atd., tak i v nábytkářství k výrobě masivního nábytku a i na výrobu krájených dýh. Dobře se lepí i moří. Z našich dřev nejdéle vzdoruje nejen povětrnostním podmínkám, ale i střídání vlhka a sucha. Dříve se dubové dřevo využívalo na výrobu namáhaných součástí např. na výrobu mlýnských kol, pilotům k mostům a lávkám a na výrobě sudů. Kromě nábytkového a stavebního truhlářství s dubovým dřevem rádi pracovali a pracují řezbáři a sochaři, díky jeho dobré opracovatelnosti i napříč vláknům. Buk \"(Buk lesní – lat. Fagus sylvatica)\" – bukové dřevo patří z listnáčů k našim nejznámějším a nejpoužívanějším dřevům. Barva dřeva je světle hnědá až červenohnědá. Dřevo je pevné, lehce se štípe a impregnuje. Je málo odolné houbám a dřevokazným škůdcům. Využití v nábytkářském průmyslu, především k výrobě ohýbaného nábytku, lamel, překližek, krájených a loupaných dýh. Bukové dřevo proslavila firma Thonet známými „thonetkami\". V neposlední řadě je výborné i na topení. Jasan \"(Jasan ztepilý – lat. Fraxinus excelsior)\" – barva dřeva je nažloutlá až žlutohnědá. Dobře se opracovává, soustruží i leští. Dřevo je pevné, tvrdé, houževnaté a z našich dřevin nejpružnější. Používá se proto na výrobu lyží, saní, topůrek či madel a dodnes se z něho zhotovuje sportovní nářadí. Z tohoto důvodu se používá převážně na výrobu sportovního nářadí a k výrobě masivního a dýhovaného nábytku. Běl je světlá, jádro bývá nepravidelně ohraničené tmavohnědé barvy. Výrazné letokruhy jasanového dřeva vytvářejí krásnou kresbu, která má na starém nábytku nazlátlý lesk. Jilm (Jilm habrolistý – lat. Ulkus carpinofolia) – barva dřeva je žlutohnědá. Dřevo je pevné, těžko obrobitelné s krásnou dekorativní kresbou, což je ceněno zvláště při výrobě okrasných dýh. Využívá se převážně na výrobu dýhovaného nábytku, bytových doplňků, obklady stěn a stropů, apod. Ořešák \"(Ořešák královský – lat. Juglans regia)\" – barva dřeva je šedohnědá, tmavě pruhovaná. Málo sesychá je tvrdé, pevné a pružné. Dobře se opracovává, ohýbá, soustruží, moří a leští. Využití v nábytkářství, výroba okrasných dýh - intarzií, v řezbářství a na výrobu drobných dekoračních předmětů. Jehličnaté: Borovice \"(Borovice lesní – lat. Pinus silvestris)\" – dospívá stáří až 500 let, vzhledem k hluboko vnikajícímu kulovému kořenu, se dokáže borovice udržet i na velice příkrém a skalnatém terénu. Barva dřeva je nažloutlá, na vzduchu se vybarvuje až do červeno-hnědá. Bělové dřevo trpívá charakteristickým zamodráváním došeda, což se považuje u tohoto dřeva za vadu na kráse. Dřevo má vysoký obsah pryskyřice, tudíž lépe odolává hnilobě a dobře se impregnuje. Mořidla i nátěry přijímá hůře než smrk. Používá se převážně na výrobu oken, dveří, selský chatový nábytek. Největší nevýhodou při obrábění a broušení je však silné zanášení nástrojů a brusiva pryskyřicí. Vejmutovka \"(Borovice vejmutovka – lat. Pinus strobus)\" – jde o druh borovice pocházející ze Severní Ameriky a je jednou z nejčastěji vysazovaných cizích dřevin. Je schopná dosáhnout max. výšky 50-60m. a stáří 450let. Barva dřeva je žlutá až červenohnědá. Dřevo je lehké, měkké vhodné pro využití v nábytkářském průmyslu a drobné řezbářské a modelářské práce. Modřín \"(Modřín opadavý - lat. Larix decidula)\" – je to naše jediná jehličnatá dřevina u které na zimu opadává jehličí. Barva dřeva je červenohnědá s tmavě ohraničením okolo suků, což tvoří tzv. prstýnky. Dřevo má pěknou výraznou kresbu, nevýhodou jsou vypadavé suky. Díky velkému množství pryskyřic je modřínové dřevo trvanlivé, pevné a dobře se obrobitelné. Modřín je oblíbeným materiálem na obklady stěn a stropů, k výrobě schodů a zahradního nábytku.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hnědá kniha – o procesech s českým undergroundem.", "content": "Publikace, kterou připravil Ústav pro studium totalitních režimů, obsahuje dokumenty zachycující soudní procesy s představiteli českého undergroundu. Název Hnědá kniha je odvozen od barvy obálky někdejšího samizdatového vydání těchto dokumentů. „Hnědá kniha je vlastně náhoda. Když mi tehdy přátelé dali těch deset svazečků průklepového papíru, abych je nechal svázat, tak jsem šel za svým spřáteleným vazačem, který mi oznámil, že zadarmo mi na to může dát jen červené nebo hnědé plátno. Tak jsem vybral to hnědé. Dnes jsem tomu docela rád, protože nerad bych nyní představoval rudou knihu českého undergroundu. Hnědá kniha není četba jedním dechem, je to materiál ke studiu, ale lze z ní získat jakýsi dotyk tehdejší doby, a to jak v oblasti duchovního prožitku, tak v oblasti vědeckého bádání,“ řekl editor knihy František Stárek „Čuňas“ pro Ústavu pro studium totalitních režimů.", "section_level": 2}, {"title": "Hnědé uniformy.", "content": "Kamufláž, kterou hnědá přináší velkým důvodem proč se hnědá používala pro vojenské uniformy. Dalším důvodem byla lehká dostupnost.", "section_level": 2}, {"title": "Německo.", "content": "Typickou se barva stala pro nacistické vojáky v druhé světové válce. Stranické uniformy vyráběla továrna člena strany NSDAP Hugo Bosse. Jak rostla moc Hitlera, i Boss začal omezovat výrobu běžného textilu ve prospěch uniforem a vojenského vybavení. Protože již pro Stranu šil a byl navíc jejím členem, měl lepší pozici při získávání těchto oficiálních zakázek, a udržel se tak v jediném segmentu textilního průmyslu, který rostl. Přesto až do roku 1938 vyráběla jeho společnost všechny druhy civilních oděvů. Teprve rok před začátkem války se přeorientovala na výhradní dodávání hromadných zakázek pro armádní účely.", "section_level": 3}, {"title": "Británie / Indie.", "content": "V roce 1846 Indičtí vojáci jednotky Corps of Guides začali nosit nažloutlý odstín hnědé, později známý jako khaki. Slovo khaki pochází z Urduského slova pro prach a špínu, převzatého z dříve používaného perského slova pro zeminu.", "section_level": 3}, {"title": "Umění.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Pravěk.", "content": "Z doby kamenné se dochovalo jen několik málo výtvarných projevů. Mezi nimi jsou i jeskynní malby, které jsou zhotoveny tehdy lehce dostupnými minerálními barvami (rudky, okry, mangany) pojenými vodou, organickým tukem, nebo močí. Roztíráním dosahoval malíř žlutých, červených, bronzových a také hnědých odstínů. Nejznámějšími sochařskými projevy byly sošky venuší, dříve z hlíny a měkkých kamenů, později z pálené hlíny.", "section_level": 2}, {"title": "Starověk.", "content": "Ve starověkém Egyptě se tvořily nástěnné malby za použití nilského bahna a rákosu. V období nové říše malíři používali jasné temperové barvy (pojidlo arabská guma a vaječný bílek), jimž přikládali symbolický význam. Pro zobrazení mužské postavy používali tmavohnědou, nebo tmavooranžovou barvu, zatímco světležlutou u žen. Starověcí Řekové tvořily charakteristické keramické (terakotové) nádoby. Keramika se stala jedním z hlavních vývozních artiklů, díky skvělému technickému zpracování, tak dekorativní uměleckou kvalitou.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Období úpadku civilizace, ve kterém se nedařilo ani umění. Jedna z mála podob umění byly iluminace knih, nebo nástěnné malby (fresky), využívané k náboženským výjevům. Hnědé barvy se v malířství využívalo zřídka. Představovala barvu chudých.", "section_level": 2}, {"title": "Novověk.", "content": "Větší užití hnědé barvy můžeme pozorovat ke konci patnáctého století, když došlo k většímu rozvoji olejové barvy. Umělci v renesanci obyčejně používaly čtyři různé hnědé; čistá umbra, tmavě hnědá hlína těžená v okolí Umbrie v Itálii; sienna, načervenalá hlína těžená v Toskánsku blízko Sieny; pálená umbra, tmavší tón umbry vzniklý zahříváním a pálená siena, zahřívaná dokud tón načervenalé barvy dostatečně neztmavnul. V období pozdní renesance se hnědá ve větší míře také vyskytovala v malbách pojatých šerosvitem. Umělci v tomto období u kterých můžeme pozorovat hnědé tóny jsou např. Jan van Eyck, Leonardo da Vinci, Caravaggio, Rembrandt Van Rijn, nebo Giorgio Vasari. Kvůli rychlejšímu schnutí přidával Rembrandt do spodních vrstev svých malem Umbru. Rembrandt také začal užívat nový hnědý pigment zvaný Cassel earth pigment. Tento přírodní pigment tvořen z 90% organickou složkou, byl užíván Rubensem a Anthony van Dyckem, po kterém se ujak nový název barvy jako Van Dyckova hněď.", "section_level": 2}, {"title": "Doba nejnovější.", "content": "Vedoucí osobností postimpresionismu se stal Paul Gauguin, který ve svém období na Tahiti maloval snědé ženské postavy. Vůčim impresionismu vystupoval kriticky. Lišil se od svých vstevníků-impresionistů, kteří neměli hnědou rádi a více užívaly světlejších odstínů barev. Kromě obrazů začal na Tahiti tvořit také dřevěné sochy.", "section_level": 2}, {"title": "Výrobky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hudební nástroje.", "content": "Hnědá je typická barva hudebních nástrojů.", "section_level": 2}, {"title": "Nábytek.", "content": "Vzhledem k pozitivním konotacím působení hnědé barvy na lidskou psychiku i v našich domácnostech se často setkáváme s nábytkem a interiérovými doplňky hnědé barvy. Často se zde objevují materiály typicky hnědé jako např.: dřevo, kůže, látky, nebo keramika.", "section_level": 2}, {"title": "Sklo.", "content": "Sklo vyráběné ve druhé polovině 19. století bylo ve znamení historizujících slohů, především neorenesance. Až do sedmdesátých let se sklářské pece vytápěly dřevem. Potom začaly využívat generátorového plynu vyráběného spalováním dřeva nebo hnědého uhlí. Jednotlivá barviva, tedy látky, které dodávají skleněným výrobkům požadovanou barvu, jsou přidávány již během výroby. Nejběžněji jsou přitom pro tyto účely používány nejrůznější kovy a oxidy. Menší množství kobaltu dodává sklu modrou barvu, mangan ve vyšších koncentracích zase ametystové zabarvení a společně s oxidem železitým barví skleněné výrobky hnědě. Využití hnědého skla je rozmanité. Používá se nejčastěji na tekuté nápoje, laboratorní techniku, kuchyňské a kosmetické doplňky. Hnědé sklo se třídí do zelených kontejnerů na barevné sklo.", "section_level": 2}, {"title": "Papír.", "content": "Mezi typicky hnědé papíry patří recyklovaný ekologický papír, tj. papír vyrobený ze sběrového papíru, který není bělený chlórem. Výroba tohoto papíru má kromě úspory samotného dřeva (na výrobu balíku 500 listů „dřevěného\" papíru je potřeba 7,5 kg dřeva) i výrazně nižší další dopady na životní prostředí: spotřeba primární energie na výrobu je o polovinu nižší, spotřeba vody 5× nižší, zatížení odpadních vod je až 15× nižší. Kvalita recyklovaného papíru je srovnatelná s kvalitou papíru vyrobeného z primárních surovin a lze ho použít do většiny tiskáren a kopírek. Papír hnědé barvy, který se používá na krycí vrstvy vlnité lepenky. Obsahuje minimálně 80% sulfátové buničiny a až 20% sběrového papíru.", "section_level": 2}, {"title": "Potraviny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bioodpad.", "content": "V České republice na organický odpad z domácností slouží hnědé kontejnery a popelnice. Zavedením speciálních sběrných míst pro bioodpady se ušetří až 18% místa v popelnici na běžný směsný odpad. Důvody pro využití organického odpadu jsou jasné – lze ho zúročit jako humus a příměs do půdy na zahrádce nebo přidáním do květináčů. Efektivně vzniká nejúčinnější podoba přírodního „hnojiva“ a největším bonusem je absence jakýchkoliv chemikálií.", "section_level": 2}, {"title": "Hnědá hniloba.", "content": "chemický, biologicky podmíněný proces ve vlhkém prostředí s nedostatečným větráním, při kterém dochází k rozkladu organických látek hlavně houbami a bakteriemi bez přístupu kyslíku. Podle průběhu rozkladných procesů se rozlišuje hniloba suchá, měkká a mokrá. Velké procento potravin mění v procesu hnití barvy a právě hnědá je pro tyto fáze rozkladu typická. Pro hnití jsou typické barvy i černá, bílá, zelená.", "section_level": 2}, {"title": "Design, business, marketing.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "UPS.", "content": "Přestože je z výzkumů jasné, že hnědá patří mezi nejméně oblíbené barvy, její užívání skrz celé spektrum výrobců a výrobků je hojné. Od prvního loga Starbucks k UPS, i mnoho další známých log a vizuálních stylů obsahuje hnědou barvu. Starbucks používalo hnědou barvu v návaznosti na barvu kávových zrn po upražení. UPS k hnědé barvě došlo skrze hnědé uniformy a žlutá auta která bylo těžké pořád umývat. Přešly tedy na hnědou i na autech a dnes si těžko dokážeme představit tuto firmu s jinými, než typickými hnědými auty. Hnědá se stala synonymem pro UPS. Hnědou barvu můžeme také nalézt často používanou na obalech potravin, kde dotváří dojem ekologického jídla.", "section_level": 2}, {"title": "Hnědá kniha.", "content": "První a druhá Hnědá kniha z internetových konverzací známých umělců ve dvou svazcích zabalených do temného neprůhledného igelitu. 160 a 208 stran na kvalitním papíře s barevnou autorskou obálkou. Grafická úprava Jan Turner. Aleš Havlíček, Jan Turner Nakladatel: Divus 2011", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "Prago Union – hnědá DeSade – 50 odstínů hnědi N.V.Ú. – rudý-hnědý", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Oči.", "content": "Hnědou barvu očí zapříčiňuje přírodní tmavé barvivo melanin ve vysoké koncentraci. Hnědé oči je nejběžnějším zbarvením očí a nejtypičtější je pro Afriku a Asii. Lidé s hnědýma očima jsou vnímáni oproti modrookým jako důvěryhodnější. S těmito závěry přišel mezinárodní vědecký tým z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Není to však dáno barvou očí, ale specifickými rysy obličeje hnědookých jedinců. Vědci už dříve zkoumali souvislost mezi barvou očí a vnímáním dominance, ukázalo se, že muži s tmavýma očima, velkým nosem a očima blíže u sebe působí dominantněji. Čeští vědci svým výzkumem tehdy potvrdili, že právě tyto rysy jsou typické pro muže s hnědýma očima.", "section_level": 2}, {"title": "Vlasy a pleť.", "content": "Přírodní barva vlasů a pleti je dána přítomností melaninu. Melanin stejně tak ovlivňuje i barvu očí, či u zvířat šupin a peří. U lidí je to tak, že lidé s tmavší pleti mají melaninu větší množství. Na druhou stranu, lidé s menším množstvím pigmentu mají světlou pleť. Hlavní funkcí melaninu ovšem není to, že by naší pleti a vlasům dodával barevný tón. Jeho největším benefitem je pro nás jeho schopnost chránit pleť proti škodlivému ultrafialovému záření. Kompletní ochranu ovšem pleti samozřejmě neposkytuje, takže ani jedinci s velmi tmavou pletí nejsou díky němu zcela chráněni. Je ovšem fakt, že jejich pleť vydrží vystavena slunci daleko déle, než se spálí, než u jedinců se světlou pletí. Z toho platí, že jedinci blíže k rovníku jsou odolnější vůči slunečnímu záření a mají více tmavou pleť, než lidé více na sever. Melanin také spouští mechanismus, jak organismus absorbuje sluneční žár, což je ovšem důležité spíše pro zvířata, než pro lidi, hlavně pro ta studenokrevná jako jsou hadi, plazy a některé druhy ryb.", "section_level": 2}, {"title": "Stolice.", "content": "Zbarvení lidské stolice je dáno červenými krvinkami. V průběhu fungování se červené krvinky neustále nahrazují novými a staré se rozkládají za pomocí bílých krvinek, které je dělí na hemoglobin a dále na železo. Vyjmutím železa vzniká bilirubin, který se v trávícím traktu mění na urobilinogen. Urobilinogen dále putuje do krevního oběhu, odkud se dostává do jater. Z jater se poté dostává zpět do střev, kde se z něho stává díky bakteriím sterkobilinogen, který se díky oxidaci změní na sterkobilin. Sterkobilin je pak tmavě hnědý a obarvuje stolici, zbavenou barviv při procestu trávení.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hnědá barva nepatří do základního barevného spektra a vzniká mícháním barev. Je to tzv. kompozitní barva. Vzniká mícháním zelené a červené barvy. V barevném systému RGB vzniká mícháním zeleného a červeného světla. Čím více zmíněné barvy svítí, tím je hnědá světlejší. Ve spektru CMYK vzniká smícháním červené, černé a žluté barvy v určitém poměru určující její tón. Ve světlých tónech může hnědá přecházet až do oranžové. Její komplementární barvou je modrá. Hnědou barvu si nejvíce spojujeme se zemí, přírodou, zvířaty, barvou pleti, pigmentem vlasů nebo očí. Hnědý pigment byl jedním z prvních užívaný pro umělecké vyjádření.", "tgt_summary": "Die Farbe Braun bezeichnet ein stark abgedunkeltes Orange oder Rot. Bekannte braune Farbmittel sind Van-Dyck-Braun, Sepia, Rötel, Umbra und Ocker.", "id": 2399253} {"src_title": "Grigorij Zinovjev", "tgt_title": "Grigori Jewsejewitsch Sinowjew", "src_document": [{"title": "Revolucionářská činnost.", "content": "Grigorij Zinovjev se narodil chudým židovským zemědělcům. Studoval filosofii, literaturu a historii. Zajímal se o politiku, a připojil se k Ruské sociálně demokratické dělnické straně (RSDDS) v roce 1901. Po jejím rozdělení v roce 1903 přilnul k bolševikům. Mezi roky 1903 a pádem Ruského impéria v únoru 1917 byl významným bolševikem a jedním z Leninových nejbližších lidí. V roce 1907 byl zvolen do ústředního výboru. Zinovjev zůstal Leninovým stálým pobočníkem a představitelem v různých socialistických organizacích až do roku 1917.", "section_level": 1}, {"title": "Revoluce.", "content": "Zinovjev strávil první tři roky první světové války ve Švýcarsku. Do Ruska se vrátil v dubnu 1917 v zapečetěném vlaku s Leninem a dalšími revolucionáři. Ačkoli Zinovjev a jeho blízký přidružený Kameněv odmítali boj proti Prozatímní vládě a vytvoření čistě bolševické vlády a krátce měli dokonce podporu většiny v ústředním výboru, rychlé zhroucení prozatímní vlády 4. listopadu 1917 v Petrohradě dovolilo Leninovi zmocnit se moci. Lenin pak Zinovjeva a Kameněva označil za \"zrádce\" a dezertéry“. Oba uznali své \"omyly\" a Zinovjev se mohl stát předsedou Petrohradského sovětu, 1919 kandidátem politbyra a později předsedou Výkonného výboru Kominterny. Toto byl důležitý bod obratu v Zinovjevově kariéře. Mnohem významnější postavou se stal Lev Trockij. Zinovjev nechtěl přijmout svou degradaci a dělal vše pro to, aby podkopával Trockého pozici uvnitř strany mezi léty 1918 a 1925.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Během Leninovy nemoci vytvořili Zinovjev, Kameněv a Josif Stalin vládnoucí triumvirát, který umenšil vliv Trockého. Po smrti Lenina roku 1925 však vystoupil Zinovjev proti Stalinovi a přidal se k \"opozici\" Trockého, ten byl však Stalinem vyhnán do exilu. Po nástupu Stalina k moci Zinovjev a Kameněv byli v roce 1928 vyloučeni ze strany a zůstali politicky nečinní do října 1932, kdy se do politiky opět vrátili.", "section_level": 1}, {"title": "Poprava.", "content": "Po vraždě Sergeje Kirova 1. prosince 1934 začal stalinský teror. Stalin začal likvidovat své nejbližší přátele a soudruhy, kteří mu dopomohli k moci. Zinovjev a Kameněv věděli, že nebudou ušetřeni. Stalin je obvinil z vraždy Kirova. Zinovjev v roce 1935 dostal 10 let vězení. Poté však byl spolu s Kameněvem obviněn z vytvoření teroristické organizace, která měla zavraždit Stalina. Ačkoli žádnou takovou organizaci ovšem nezaložil, byl odsouzen k trestu smrti a popraven ve sklepech Lubjanky 25. srpna 1936. Těsně před svojí smrtí ještě na popravčí vykřikl: \"„Tohle je fašistický převrat! V Rusku proběhl fašistický převrat!“\" Zinovjev byl v roce 1988 rehabilitován.", "section_level": 1}], "src_summary": "Grigorij Jevsejevič Zinovjev (někdy i Zinověv, ; 23. září 1883 jako Hirsch Apfelbaum (\"Гирш Апфельбаум\"), známý také pod jménem Ovsej-Geršon Aronovič Radomyslskij (Овсей-Гершон Аронович Радомысльский) v Jelizavetgradu, Ruské impérium – 25. srpna 1936, Moskva, SSSR) byl bolševický revolucionář, sovětský politik a jedna z obětí Stalinových čistek.", "tgt_summary": "Grigori Jewsejewitsch Sinowjew (, wiss. Transliteration \"\"; eigentlich: \"Owsej-Gerschen Aronowitsch Radomyslski-Apfelbaum\"; * in Nowomirgorod im Gouvernement Cherson; † 25. August 1936 in Moskau) war ein sowjetischer Politiker. Er war von 1921 bis 1926 Mitglied im Politbüro der Kommunistischen Partei der Sowjetunion. Ursprünglich ein enger Weggefährte von Josef Stalin, wurde er im Zuge der stalinistischen Säuberungen hingerichtet.", "id": 620212} {"src_title": "Java Message Service", "tgt_title": "Java Message Service", "src_document": [{"title": "Message vs email.", "content": "JMS není emailové API, přestože funguje na podobném principu. Základem komunikace mezi klienty v rámci JMS jsou asynchronně posílané zprávy (požadavky, události, odpovědi atd.). Tyto zprávy jsou vytvářeny a užívány aplikacemi a obsahují informace, díky kterým tyto aplikace fungují, nastavují se a koordinují svou činnost v rámci celku. Emaily jsou posílány také mezi klienty, ale výsledným cílem je uživatel – člověk.", "section_level": 1}, {"title": "Message system type.", "content": "V oblasti MOM se běžně používají dva modely a to peer-to-peer (také point-to-point, dále P2P) a publish-subscribe (dále PS). Tyto dva modely se liší nejen počtem poskytovatelů a odběratelů zpráv, ale také způsobem jakým si odběratelé své zprávy vyzvedávají a jakým způsobem jsou zprávy publikovány. JMS dokáže pokrýt funkcionalitu obou modelů. P2P je založen na frontách. Každá zpráva je přiřazena do určité fronty a klienti získávají z těchto front své zprávy. Není však přesně určeno kdy si klient má zprávu vyzvednout, třeba může nastat i případ, že si ji vůbec nevyzvedne. Tedy se v jedné frontě hromadí zprávy a mnoho uživatelů si je vyzvedává (one-to-many). Oproti tomu PS model přiřazuje své zprávy určitému uzlu v kontextové hierarchii, ke kterému se odběratelé i publikovatelé přihlašují a odhlašují v průběhu doby trvání (many-to-many). Systém se stará o doručení zpráv od různých publikovatelů k mnoha různým odběratelům a systém také zajišťuje kdy a jak se zpráva odběrateli doručí.", "section_level": 1}, {"title": "Providers, Messages, Domains.", "content": "Provider je entita, která implementuje MOM pro příslušný systém či aplikace. Provider může být implementován tak, jak ho definuje JMS (tedy Java implementace) a nebo je za providera považován adaptér na non-Java MOM, tedy lze zajistit i kompatibilitu Java aplikací s non-Java providerem. Messages jsou hlavní podstatou MOM, tedy zprávy, kterými se zabývá provider a následně poskytovatel i konzument. Samotný JMS definuje soubor rozhraní pro zprávy, takže programátoři pracují s konzistentním API a můžou vytvářet a posílat zprávy nezávisle na druhu providera. Domains(také Destinations) jsou buď point-to-point nebo publish-subscribe. Tyto domény byly vytvořeny jako reflexe dvou základních modelů MOM. JMS definuje různá rozhraní pro každou doménu a tím sice obtížně, ale přesto umožňuje propojení i různých modelů MOM najednou. Pro použití JMS není potřeba mít implementovány obě domény, stačí pouze jedna.", "section_level": 1}, {"title": "JMS neobsahuje.", "content": "JMS neobsahuje:", "section_level": 1}, {"title": "JMS a Java API.", "content": "JMS a Java API:", "section_level": 1}, {"title": "Části aplikací.", "content": "Typicky se JMS aplikace skládá z několika částí: JMS Clients, Non-JMS Clients, Messages, JMS Provider, Administered Objects. Popis objektů JMS: Souběžný přístup k objektům je v rámci JMS podporován pouze pro Destination, ConnectionFactory a Connection, tedy pro ty objekty, které přirozeně musí obsluhovat mnoho přístupů současně. Ostatní objekty jsou navrženy pro použití jen jedním logickým vláknem v určený čas. V případě Session je toto omezení uplatněno hlavně proto, že je velmi těžké implementovat mnohovláknové transakce a přineslo by to více škody než užitku. Pro složitější aplikace, které potřebují tuto funkcionalitu, je možné použít více Session najednou.", "section_level": 1}, {"title": "Messages - zprávy.", "content": "Prostředkem komunikace v messaging systémech jsou samozřejmě zprávy a v mnoha messaging systémech se forma i obsah zpráv dost liší. JMS poskytuje způsoby jak jednotně přistupovat ke zprávám a tedy jakou mají mít formu a druhy obsahu. Zpráva v JMS se skládá ze tří částí:", "section_level": 1}, {"title": "TextMessages.", "content": "Takto se označují zprávy, které obsahují jednoduchý String a předpokládá se pouze posílání textu. Téměř ideální pro posílání zpráv pomocí XML, což je v podstatě pouhý text. Používá se typ objektu TextMessage a s pomocí Session se vytvoří skrze createMessage(). Na vytvořené zprávě pak stačí zavolat metodu setText() do které se předá příslušný String. Dále už je zpráva hotova a může být předána messaging systému.", "section_level": 2}, {"title": "ObjectMessages.", "content": "Tyto zprávy slouží k posílání entit typu Object, ale pouze serializovatelných. JMS umožňuje posílat i Collection objekt (např. List, Set), tedy soubor více serializovatelných objektů v jedné zprávě. Používá se pro to typ objektu ObjectMessage a na Session je třeba zavolat metodu createObjectMessage(). Před odesláním je už jen třeba pomocí metody setObject(), zavolané na vytvořené ObjectMessage zprávě, nastavit požadovaný objekt k odeslání. Následně lze zprávu předat messaging systému.", "section_level": 2}, {"title": "Příklad použití.", "content": "Podstatou komunikace v MOM je asynchronní zpracování a posílání dat či informací mezi různými komponentami ve formě zpráv. Nejde ale pouze o textové řetězce, jak by napovídal název zpráva, ale lze posílat i celé objekty různých typů a také i kolekce objektů. Příkladem použití asynchronních zpráv je komunikace mezi aplikacemi, sloužící k vytváření návrhů smluv. Tedy pracovník vytvoří smlouvu, připraví podklady a odešle ji ke schválení (tedy je publikovatelem – publisher). Technologicky se odešle v systému objekt Smlouva s určitými parametry ve zprávě typu ObjectMessage. Zde přichází ke slovu JMS a dle použitého modelu se Provider postará o doručení, publikování atd. O několik dní později, na jiném pracovišti, klidně i v jiném státě, si pracovník odpovědný za schvalování smluv příslušný návrh vyzvedne (jako odběratel – subscriber). Po schválení se ještě může nastavit jako další odběratel příslušný nadřízený kontroly kvality práce. Výsledkem je, že se zpráva (Smlouva) dostane na místo určení a i kdyby se původní místo odeslání odpojilo od sítě či internetu, tak stále, pokud bude provider v pořádku fungovat, je ta zpráva k dispozici.", "section_level": 1}], "src_summary": "Java Messaging Services se řadí do skupiny Message Oriented Middleware (dále MOM), jiným názvem také Enterprise Messaging System. MOM produkty se staly nedílnou součástí firemního software pro zajištění integrace aplikací. Umožňují různým byznys komponentám fungovat dohromady a tvořit tak ucelený, spolehlivý a pružný systém. Přestože se často jedná o naprosto odlišné komponenty, tak díky prostředníkovi (MOM) mohou tyto aplikace spolu komunikovat prostřednictvím zpráv. Jedním z možných řešení je právě JMS, které poskytuje kompletní API pro vývojáře a poskytuje tím možnost, jak psát programy v Javě, které dokáží vytvářet, posílat, přijímat a číst zprávy posílané mezi aplikacemi. Soubor rozhraní a přidružené logiky definuje jak v rámci JMS přistupuje klient k prostředkům MOM. Cílem JMS je poskytnout co nejvíce konceptů a rozhraní v takové podobě, aby se minimalizoval počet konceptů, které musí programátor Javy umět, aby mohl pracovat s MOM a zprávami. Programátor se díky JMS nemusí starat o technické pozadí za koloběhem zpráv.", "tgt_summary": "Java Message Service (JMS) ist eine Programmierschnittstelle (API) für die Ansteuerung einer Message Oriented Middleware (MOM) zum Senden und Empfangen von Nachrichten aus einem \"Client\" heraus, der in der Programmiersprache Java geschrieben ist. JMS hat das Ziel, lose gekoppelte, verlässliche und asynchrone Kommunikation zwischen den Komponenten einer verteilten Anwendung zu ermöglichen. ", "id": 1107164} {"src_title": "Henry Wellesley, 1. hrabě Cowley", "tgt_title": "Henry Wellesley, 1. Earl Cowley", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Pocházel ze šlechtické rodiny Wellesleyů, byl nejstarším synem diplomata Henryho Wellesleye (1773–1847) a jeho první manželky Charlotte Cadoganové (1781–1853). Studoval v Etonu a Oxfordu, od roku 1824 působil v diplomatických službách. Kariéru zahájil jako atašé ve Vídni, kde byl tehdy jeho otec velvyslancem (1824–1829), v letech 1829–1832 působil jako atašé v Haagu a v letech 1832–1843 byl dlouholetým vyslaneckým tajemníkem ve Stuttgartu. V letech 1843–1848 byl velvyslaneckým tajemníkem v Istanbulu a v letech 1846–1847 zde byl zástupcem velvyslance. V revolučním roce 1848 byl povolán do Evropy a stal se vyslancem v Bernu. V červenci 1848 byl mimořádným vyslancem u Frankfurtského parlamentu a v Německu pak setrval jako vyslanec u Německého spolku (1848–1852). V roce 1852 byl jmenován členem Tajné rady a v letech 1852–1867 byl dlouholetým velvyslancem v Paříži. Zde měl důležitý úkol v podobě sjednání britsko–francouzsko spojenectví před krymskou válkou, po skončení války pak zastupoval Británii na Pařížském kongresu. V roce 1857 vyjednal mír s Persií a v roce 1859 byl krátce mimořádným vyslancem ve Vídni. V roce 1847 po otci zdědil titul barona a stal se členem Sněmovny lordů. Během revolučního roku 1848 obdržel za své diplomatické služby Řád lázně, v roce 1853 získal velkokříž Řádu lázně. V roce 1857 byl povýšen na [[hrabě]t]e a po svém bratranci 4. hraběti z Morningtonu zdědil v roce 1863 statky v hrabství [[Wiltshire]] se sídlem \"Draycot House\". V roce 1866 získal [[Podvazkový řád]].", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "[[Soubor:Edouard_Dubufe_Congrès_de_Paris.jpg|náhled|vlevo|[[Pařížský kongres]] (1856) (lord Cowley druhý zleva)]] Jeho manželkou byla od roku 1833 Olivia Fitzgerald–de Ros (1807–1885) z rodu vévodů z Leinsteru, po matce spřízněná s rodem [[Boylové|Boylů]]. Měli spolu pět dětí, dědicem titulů byl nejstarší syn William Wellesley, 2. hrabě Cowley (1834–1895), mladší synové Cecil (1842–1916) a Frederick (1844–1931) sloužili v armádě a u námořnictva. Dcera Feodorowna (1838–1920) se provdala za [[Francis Bertie|vikomta Bertie]], který byl později také dlouholetým velvyslancem ve Francii (1905-1918). Mladší dcera Sophia (1840–1923) byla manželkou [[Charles Philip Yorke, 5. hrabě z Hardwicke|5. hraběte z Hardwicke]] z rodiny [[Yorke]], který zastával vysoké funkce u dvora.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "[[Kategorie:Wellesleyové]] [[Kategorie:Angličtí šlechtici]] [[Kategorie:Rytíři Podvazkového řádu]] [[Kategorie:Rytíři velkokříže Řádu lázně]] [[Kategorie:Diplomaté Spojeného království]] [[Kategorie:Britští politici]] [[Kategorie:Absolventi Oxfordské univerzity]] [[Kategorie:Osobnosti krymské války]] [[Kategorie:Georgiánské období]] [[Kategorie:Viktoriánské období]] [[Kategorie:Narození 1804]] [[Kategorie:Narození 17. června]] [[Kategorie:Narození v Londýně]] [[Kategorie:Úmrtí 1884]] [[Kategorie:Úmrtí 15. července]] [[Kategorie:Úmrtí v Londýně]] [[Kategorie:Muži]]", "section_level": 2}], "src_summary": "Henry Wellesley, 1. hrabě Cowley (\"Henry Wellesley, 1st Earl Cowley, 1st Viscount Dangan, 2nd Baron Cowley\") (17. června 1804, Londýn, Anglie – 15. července 1884, Londýn, Anglie) byl britský diplomat, synovec maršála Wellingtona. Od mládí působil v diplomatických službách, vynikl jako dipomatický zástupce Velké Británie v roce 1848 v Německu, později byl dlouholetým britským velvyslancem ve Francii (1852–1867). Od roku 1847 byl jako dědic baronského titulu členem Sněmovny lordů, v roce 1857 získal titul hraběte, byl též rytířem Podvazkového řádu. Britským velvyslancem ve Francii byl již jeho otec Henry Wellesley, 1. baron Cowley (1841–1846) a před první světovou válkou zeť Francis Bertie (1905–1918).", "tgt_summary": "Henry Richard Charles Wellesley, 1. Earl Cowley, KG, GCB, PC (* 17. Juli 1804, Mayfair, London; † 15. Juli 1884 in Draycot Cerne, Wiltshire) war ein britischer Diplomat. ", "id": 1253647} {"src_title": "Psion", "tgt_title": "Psion", "src_document": [{"title": "Stručná historie.", "content": "Firma Psion byla založena v roce 1980 a vyvíjela software pro počítače ZX81 a ZX Spectrum. V roce 1984 firma uvádí kapesní počítač s jednořádkovým displejem, který obsahoval velmi jednoduchou „databázi“, kalkulátor a hodiny. Počítač neobsahoval operační systém. V roce 1986 byl uveden výrazně vylepšený model Psion Organiser II. Mezi hlavní vylepšení patřil dvouřádkový displej, lepší paměťové moduly, více aplikací (např. diář nebo budík), možnost programování vlastních aplikací v jazyce OPL (, podobný BASICu, ale s kompilátorem do mezikódu, což tehdy nebylo obvyklé). K počítači bylo také možné připojit další moduly (např. port RS232), čímž značně vzrostly možnosti využití tohoto počítače. Začala tak „éra Psionů“. Roku 1987 byl zahájen vývoj zařízení „SIBO“ (SIxteen Bit Organiser) a současně také multitaskingového operačního systému EPOC. Od roku 1991 se začaly prodávat počítače. Postupem času byly vyvinuty verze Psion Series 3 (1991), Psion Series 3a (1993), Psion Series 3c (1996), Psion Series 3mx (1998) a ještě ruská verze Psion Series 3aR. Tyto počítače bylo již možné označovat jako PDA (Personal Digital Assistant), navíc obsahovaly textový procesor, tabulkový kalkulátor, databáze a další aplikace, které bylo možné tvořit v jazyce OPL. S modemem se počítač dokázal připojit do Internetu. Novější verze obsahovaly více paměti (až 2 MB RAM), lepší procesor (až 27 MHz), větší displej (480×160), rychlejší rozhraní RS232 a různá softwarová vylepšení. V roce 1997 je uveden nový kompletně 32bitový model. Později následují verze Psion Series 5mx, Psion Series 5mx Pro a (odlehčený Psion Series 5mx). Srdce počítače tvořil RISCový procesor ARM710T (až 36 MHz), počítač obsahoval až 16 MB RAM, dotykový displej s rozlišením 640×240 pixelů a šestnácti odstíny šedé, velmi dobrá byla klávesnice. Další rozhraní byla RS232, IrDA, mikrofon a reproduktor, data se ukládala na CompactFlash. V roce 1997 byla ve spolupráci s firmami Nokia, Ericsson a Motorola založena společnost Symbian Ltd., 32bitový operační systém EPOC byl přejmenován na Symbian OS a stal se základem nových chytrých telefonů (smartphone). Nový Psion Series 7 a Psion netBook s barevným displejem se objevil až v roce 2001, další produkty Psionu již nebyly tak úspěšné a firma se začala postupně stahovat z trhu. V roce 2012 společnost Motorola Solutions koupila Psion za 200 milionů dolarů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Psion je značka kapesních počítačů stejnojmenné firmy velikosti školního penálu. Nejnovější řady Psionů obsahují standardní řady Microsoft Office. Příslušenstvím počítačů Psion je síťový adaptér, hlavní a záložní baterie včetně paměťových karet a kabelu pro spojení s PC. Psion má operační systém EPOC, který se rozlišuje na EPOC16 (starší verze) a EPOC32 (novější verze).", "tgt_summary": "Das britische Unternehmen Psion Plc. [] war in den 1990er-Jahren einer der führenden Hersteller von Electronic Organizern und zählt zu den Miterfindern dieser Geräteklasse. Modelle nachfolgend dem Modell \"Psion Organiser II\" wurden im Handel nicht mehr als Organizer, sondern als \"Psion PDA\" vermarktet. ", "id": 574371} {"src_title": "Annie Jump Cannon", "tgt_title": "Annie Jump Cannon", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Na Wellesley College studovala Cannon fyziku a astronomii a začala se spektroskopickým pozorováním hvězd. Po smrti své matky začala v roce 1894 na Wellesley vyučovat a studovat astronomii na Radcliffe College. V roce 1896 začala pracovat u Edwarda C. Pickeringa na dokončení Henry Draper Catalogue tak, aby byla zmapována a definována každá hvězda na obloze až do fotografické velikosti 9. Ve svých poznámkách označuje zářivost jako „Int“, což je zkratka pro „intensity“. Pickering se vyjádřil, že byla Cannon schopná rozpoznávat hvězdy rychle: „Slečna Cannon je jediným člověkem na světě – mezi muži i ženami, jenž dokáže tuto práci vykonávat s takovou rychlostí.“ Anna Draper, vdova po bohatém fyzikovi a amatérském astronomovi Henry Draperovi, založila fond na podporu tohoto výzkumu. Muži v laboratoři především pořizovali fotografie hvězd, zatímco ženy zkoumaly data, prováděly astronomické výpočty a katalogizovaly pořízené fotografie. Jako první začala hvězdy analyzovat Nettie Farrar, která však o pár měsíců později laboratoř opustila kvůli manželství. Tím přenechala projekt Antonii Maury (která trvala na komplexním klasifikačním systému) a Williamině Fleming (jenž namísto Pickeringa na projekt dohlížela a chtěla mnohem jednodušší, jasný přístup). Cannon vyjednala kompromis: začala zkoumat jasné hvězdy na jižní hemisféře. Na ně aplikovala dělení podle spektrálních tříd O, B, A, F, G, K, M. Toto dělení bylo založeno na síle Balmerových čar. V roce 1901 vydala svůj první katalog stelárního spektra. V roce 1911 se stala kurátorkou astronomických fotografií na Harvardu. V roce 1914 se stala čestnou členkou Královské astronomické společnosti. V roce 1921 obdržela čestný doktorát z matematiky a astronomie na Rijksuniversiteit Groningen. Cannon za svůj život manuálně klasifikovala více hvězd než kdokoliv jiný, s celkovým počtem kolem 350 000 hvězd. Objevila 300 proměnných hvězd, pět nov a jednu spektroskopickou dvojhvězdu. V roce 1925 obdržela čestný doktorát na Oxfordské univerzitě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Annie Jump Cannon (11. prosince 1863, Dover, Delaware, USA – 13. dubna 1941, Cambridge, Massachusetts, USA) byla americká astronomka, jejíž práce vedla k vývoji současné spektrální klasifikace. Ve spolupráci s Edwardem C. Pickeringem vytvořila Harvardskou spektrální klasifikaci, což byl první seriózní pokus o klasifikaci hvězd na základě jejich teploty a spektrálního typu. Byla sufražetkou a členkou National Woman's Party.", "tgt_summary": "Annie Jump Cannon (* 11. Dezember 1863 in Dover, Delaware, USA; † 13. April 1941 in Cambridge, Massachusetts, USA) war eine amerikanische Astronomin. Bekannt wurde sie durch den Merksatz \"Oh, Be A Fine Girl – Kiss Me!\", welcher Generationen von Astronomen die Reihenfolge der Spektralklassen beigebracht hat.", "id": 2185449} {"src_title": "Ekonomika Spojených států amerických", "tgt_title": "Wirtschaft der Vereinigten Staaten", "src_document": [{"title": "Stručné dějiny.", "content": "Za méně než 400 let se Spojené státy americké změnily z divočiny obývané Indiány na nejmocnější průmyslovou zemi světa. Již od 90. let 19. století jsou nejsilnější národní ekonomikou světa (nepočítaje v to koloniální říše). Vyrábí čtvrtinu hospodářské produkce světa. Spojené státy vynakládají mnoho peněz na výzkum nových způsobů výroby a nových výrobků. Po osamostatnění se nejrychleji rozvíjel textilní a potravinářský průmysl. Postavení transkontinentální železnice a dostatek nerostných surovin podnítily rozmach strojírenského, ocelářského průmyslu a výroby elektrické energie. Ve 20. století světové války ekonomiku USA neoslabily, ale byly zdrojem rozmachu (výroba zbraní, potravin). USA posílily svůj hospodářský a politický růst. USA však nyní mají největší zahraniční dluh na světě a 11. největší vládní dluh na % HDP na světě.", "section_level": 1}, {"title": "Zemědělství.", "content": "USA jsou první na světě ve výrobě a vývozu zemědělských produktů, dovážejí pouze některé plodiny (banány, kokosové ořechy a jiné.) V USA vznikla území zaměřené na dopěstování určité plodiny. Nejvýznamnější je kukuřičné pásmo (kukuřice, sójové boby, ozimá pšenice), které se táhne na jih a západ od Velkých jezer a zabírá hlavně Centrální roviny. Na západ od kukuřičného pásma na Velkých planinách se rozprostírá pšeničné pásmo (pšenice, oves, cukrová řepa). V jižních oblastech s dostatkem vláhy je bavlníkové pásmo (bavlník, tabák, citrusové plody, podzemnice olejná). Na západním pobřeží se pěstují citrusové plodiny, hrozny a jiné ovoce. Hlavní oblasti chovu zvířat jsou kukuřičné pásmo a pšeničné pásmo, kde se chová skot a prasata. Horské státy zabírají téměř polovinu povrchu státu. Jejich význam je především v těžbě dřeva.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Průmysl USA má dostatek nerostných surovin a elektrické energie. Produkuje téměř třetinu průmyslové výroby světa. Mezi hlavní přednosti průmyslu patří schopnost rychle se přizpůsobit požadavkům trhu. Nejdůležitější je tradiční průmyslová oblast ve tvaru trojúhelníku ohraničená městy Boston, Washington, D.C. a Chicago. Tato oblast se stala první průmyslovou oblastí USA. Druhou oblastí, jejíž vliv stále narůstá, je jižní a západní oblast (Sun Belt). Průmysl USA se opírá o vyspělé hutnictví železa a barevných kovů. Hlavní střediska jsou v okolí Velkých jezer (Detroit, Cleveland), města na severním pobřeží Atlantiku (Baltimore) a města na březích řek Mississippi a Ohio. Chemická výroba se soustřeďuje do míst těžby a dovozu ropy (Mexický záliv) a do oblastí s dlouhou tradicí (New York, Baltimore). Strojírenství tvoří až 40% z celkové průmyslové výroby USA. Z množství odvětví vyniká zejména výroba automobilů, letadel a kosmických dopravních prostředků (Chicago, Buffalo, Kansas City, Atlanta, Houston, Seattle, Los Angeles). Elektrotechnický a elektronický průmysl se soustřeďuje do výzkumných a vývojových center.", "section_level": 1}, {"title": "Západní státy.", "content": "Města ležící na tichomořském pobřeží, jako Seattle, Portland a San Francisco, vypravují lodě s dřevem, rybami a ovocem do celého světa. Západ je rovněž domovem Hollywoodu, hlavního města multimilionového filmového průmyslu, a Silicon Valley, údolí v severní Kalifornii, které je střediskem výroby a obchodu se špičkovými počítači. Sun Valley v Idahu je nejnavštěvovanějším střediskem zimních a letních sportů.", "section_level": 2}, {"title": "Centrální státy.", "content": "Tato oblast zahrnuje vysoká pohoří, úrodné roviny a mississippský říční systém. Největší pole s ropou a zemním plynem leží v Texasu (ropa byla objevena v Texasu počátkem 20. století, dnes je hned po Aljašce na druhém místě v těžbě ropy) a v Oklahomě, uhlí se těží ve Wyomingu a v Montaně. Ve Skalnatých horách se nacházejí významné národní parky, např. Yellowstonský národní park a Glacier, jakož i bohatá naleziště nerostných surovin. Horká léta a chladné zimy, silná krupobití a tornáda způsobují v této oblasti velké výkyvy počasí.", "section_level": 2}, {"title": "Východní státy.", "content": "Tato oblast se díky vynikajícím přístavům, úrodné půdě a bohatým nalezištím nerostných surovin stala jednou z nejhustěji obydlených částí země. Na východním pobřeží se totiž v 16. století usazovali osadníci z Evropy. Dnes se zde nacházejí největší města země, jako např. New York, Washington, ale i historicky důležitá průmyslová centra, např. Chicago, Detroit a Cleveland, ležící u Velkých jezer. Směrem na jih se nacházejí oblasti, kde farmáři pěstují bavlnu, tabák, zeleninu a rostliny, ze kterých se získávají jedlé oleje. Nejrozlehlejším pohořím této oblasti je Appalačské pohoří.", "section_level": 2}, {"title": "Služby.", "content": "V současnosti tvoří základ hospodářství USA sektor služeb. Pracuje v něm nejvíce lidí a vytvoří se většina hospodářské produkce. Mimořádně důležité je bankovnictví a obchod. Celosvětový dosah má tvorba filmů, reklam, hudební produkce a telekomunikace. Mnoho špičkových odborníků pracuje ve sféře výroby softwaru, počítačových programů a her. Prvenství z celosvětového hlediska dosahuje region ve využívání internetu, rychlém šíření a získávání informací. Globální vliv USA na svět lze pozorovat při prosazování se firem, jako Microsoft, IBM, Coca-Cola, Pepsi, McDonald's, General Motors, Ford a jiných...", "section_level": 1}, {"title": "Cestovní ruch.", "content": "Mezi nejvýznamnější centra cestovního ruchu patří velkoměsta (New York, Los Angeles, Las Vegas atd.), na jihu země Florida, na středozápadě Skalnaté hory a na západě Kalifornie. Množství turistů navštěvuje národní parky, ale i mnohé atrakce jako např. Disneyland, Hollywood atd.", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční obchod a celní politika.", "content": "23. března 2018 zavedly USA clo na dovoz hliníku ve výši 10 % a na dovoz oceli ve výši 25 %. Na zavedení cel reagovalo Rusko a Japonsko možností zatížit americký export náklady ve srovnatelné výši, které jim clo způsobí, v případě Ruska 538 milionů dolarů ročně, v případě Japonska 440 milionů dolarů ročně. Pro dovoz oceli a hliníku byla zavedena výjimka platná do konce května. EU se snažil změnit dočasnou výjimku v trvalo, ale ještě koncem května USA vysílaly signály, že výjimka prodloužena nebude. Trvalá výjimka je ovšem pro EU podmínkou, aby začaly rozhovory o větší spolupráci v energetice, rozhovory o odstraňování bariér pro dovoz automobilů nebo rozhovory o reformě Světové obchodní organizace (WTO).", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomická situace Američanů.", "content": "Od konce 2. světové války do 70. let 20. století byly pro Američany platy a zaměstnanecké benefity spjaté s produkcí zboží a služeb a inflací. Mezi lety 1973–1979 (v menší míře) a od roku 1979 (zcela) lze zaznamenat: výrobu v pokračujícím růstu rychlostí z předchozího období, ale mzdy a benefity stagnující nebo klesající (do 90. let 20. století včetně) nebo rostoucí mnohem menším tempem než výroba. Zatímco za období 1948–1973 zaznamenaly produktivita i mzdy Američanů srovnatelný růst (96,7 resp. 91,3 %), za období 1973–2013 vzrostla americká výroba od 74,4 %, ale mzdy (ošetřené o inflaci) jen o 9,2 % (s tím, že v polovině 90. let byl růst mezd víceméně nulový). Vývoj mezd za toto období lze ještě rozložit do skupin podle jejich výše – celkový růst o několik procent je dán zprůměrováním: Ve vývoji platů podle jejich výše lze vypozorovat svázaný růst reálných platů horních 10 % zaměstnanců vůči pádu celkového zastoupení zaměstnanců v odborech – to zaznamenalo své maximum (kolem 30 %) ve 40., 50. a 60. letech 20. století, v 70. letech mírný pokles na cca 22% zastoupení a od 80. let stálý pokles na současných cca 10 %. Výše průměrného týdenního platu, rozděleného podle jeho výše, se pohybuje přibližně na úrovni: Za posledních 20 let tyto hodnoty stagnovaly, s výjimkou mírného růstu horních 25 % těch nejlépe finančně ohodnocených. Co se týče poměru platů mezi výkonným ředitelem (CEO) té které firmy nebo instituce, a obyčejným dělníkem nebo pracovníkem na základní pozici nebo nejspodnější příčce korporátního žebříčku, tak tento poměr v platovém ohodnocení se do konce 70. let 20. století pohyboval na hodnotě 20:1 až 30:1, v roce 1988 (zvolením George H. W. Bushe) vzrostl na 59:1, (za prezidenta Clintona) v roce 1992 na 112:1, 1993 na 87:1, 1994 na 123:1 a od roku 1996 se pohybuje mezi 200:1 a 393:1 (maximum z roku 1999). Mladí občané Spojených států, přicházející do pracovního procesu po vystudování středních nebo vysokých škol, v období od roku 1979 zažili: Po celé toto období platila \"„platová“ diskriminace žen\" – ty dostávaly (a dostávají) zhruba 80 centů za každý dolar, který za stejnou práci vykonají muži. \"Průměrná hodinová mzda\" se pohybuje kolem 10,89 dolaru za hodinu (2014). Ve volebním cyklu amerického prezidenta pro rok 2016 poslanec Bernie Sanders uvedl plán nastavit minimální mzdu na 15 dolarů za hodinu – idea, která dosud přetrvává mezi liberálními Američany. \"Minimální mzda\" se ve Spojených státech pohybuje na hodnotě 7,25 $ za hodinu, s tím, že jednotlivé státy USA mají pravomoc tuto hodnotu upravit. Pokud by minimální mzda byla svázána s inflací (tak, jak tomu bylo v letech 1948–1973), byla by nyní na 18 dolarech a 42 centech (podle údajů za rok 2014). Pro vězně umístěné v amerických věznicích jsou výdělky podstatně nižší než pro zbytek populace: Údaje pro věznice ve státě Oklahoma: V průzkumu \"Pew Research\" z roku 2014, ve vztahu životních nákladů vůči září 2007 (před hospodářskou krizí), uvedli Američané v poměru: Co se týče schopnosti zvládnout náhlé finanční výdaje, pak podle následujcích průzkumů z posledních let:", "section_level": 1}], "src_summary": "Spojené státy americké jsou hospodářsky nejsilnější stát světa, s velmi vyspělým průmyslem, zemědělstvím a velkým podílem vědy a výzkumu. V roce 2014 tvořila ekonomika USA 22,4 % nominálního světového HDP, tedy 17,555 bilionu amerických dolarů. Americký dolar je nejužívanější měnou pro mezinárodní transakce a zároveň je považován za světovou rezervní měnu. Spojené státy jsou smíšenou ekonomikou. Nejvýznamnější obchodní partneři jsou: Kanada, ČLR, Mexiko, Japonsko, Německo a Jižní Korea. ", "tgt_summary": "Die Wirtschaft der Vereinigten Staaten ist die größte Volkswirtschaft mit einem BIP von 18,569 Billionen Dollar. Der größte Teil der Inlandsproduktion wird von privaten Unternehmen erwirtschaftet; die Regierung beeinflusst das wirtschaftliche Geschehen vergleichsweise gering (zur Staatsquote siehe hier). ", "id": 1518563} {"src_title": "Frans Hals", "tgt_title": "Frans Hals", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Rok narození Franse Halse není doložen. Badatelé a historici se domnívají, že se narodil v letech 1582 nebo 1583 ve vlámských Antverpách do rodiny obchodníka s látkami Franchoise Fransz Hals van Mechelen. Kvůli náboženským sporům byla rodina brzy po jeho narození nucena uprchnout do severního Holandska, kde se usadila v Haarlemu. Zde se v roce 1603 stal žákem slavného malíře a biografa Karla van Mandera. Informaci, že okolo roku 1616 byl Frans Hals nařčen z domácího násilí vůči manželce, vyvrátil historik umění a Halsův životopisec Seymour Slive; tvrdí, že došlo k záměně jména s jiným Fransem Halsem, jenž v té době v Haarlemu rovněž pobýval. Halsova manželka Anneke (roz. Hermansz) zemřela přirozenou smrtí v roce 1615. O dva roky později se Frans Hals oženil podruhé, vzal si Lysbethu Reyniers, dceru rybáře. S manželkou měli osm dětí. Jak bylo zvykem, slavní malíři a Halsovi současníci, jako Rembrandt van Rijn, Willem van Aelst a jiní, se stěhovali tam, kde zrovna měli zakázku. Frans Hals zůstával v Haarlemu a trval na tom, aby jeho zákazníci chodili k němu domů. Ačkoli byl uznávaným umělcem, měl neustále problémy s dluhy. Pracoval tedy také jako restaurátor umění a rovněž jako obchodník s uměním a jeho odhadce. Přesto se mu nedařilo dluhy splácet a nejednou ho jeho věřitelé dostali před soud. V roce 1652 musel Frans Hals prodat část majetku pekaři, kterému dlužil peníze. Jednalo se tenkrát o skříň, stůl, rodinné obrázky a tři postele. Mezi věcmi, které musel odevzdat, byl i obraz od Karla van Mandera. Ke konci života chudému Halsovi vyplatilo město Haarlem rentu 200 florinů (1664). Zemřel v Haarlemu o dva roky později a byl pochován na hřbitově v kostele sv. Bava v Haarlemu. Devět let po něm zemřela i jeho žena, která byla nucena dožívat kvůli finanční situaci v místním chudobinci.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Roku 1610 se Frans Hals zapsal do haarlemského cechu malířů sv. Lukáše, kde byl v roce 1644 už jako uznávaný malíř zvolen do představenstva. V té době si také začal vydělávat jako umělecký restaurátor v městské radě. Pracoval zejména na rozsáhlé sbírce umění, kterou ve své knize \"Het Schilder-Boeck\" publikoval Karl van Mander v roce 1604. Jedny z nejpozoruhodnějších prací, na kterých Frans Hals pracoval, byly obrazy Geertgena tot Sins Janse, Jana van Scorela a Jana Moasterta, které tehdy visely v kostele sv. Janse v Haarlemu. V té době začal také Hals se svými prvními portréty. Jeho nejstarším známým dílem je portrét haarlemského arciděkana Jacoba Zaffiuse z roku 1611. Uznání a průlomuu ve svém díle dosáhl Hals až obrazem v životní velikosti \"Oslava důstojníků Svatojiřské gildy\", který vytvořil v roce 1616. Někteří historici se domnívají, že Hals v tomto díle zpodobnil sám sebe, protože v té době ve Svatojiřské gildě sloužil.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo a styl.", "content": "Frans Hals je znám především tvorbou portrétů, především pak bohatých občanů, jako byli Pieter van den Broecke, právník Paulus van Beresteyn, starosta Jacob Pietersz Olycan nebo velkoobchodník Isaac Massa, kterého Hals portrétoval dokonce třikrát. Zálibu našel i ve velkých skupinových portrétech, jako je \"Oslava důstojníků Svatojiřské gildy\" a jí podobných dílech. Jeho obrazy ilustrují různé vrstvy společnosti od nejnižších po nejvyšší. Hals si liboval i v námětech rautů, potulných muzikantů a zpěváků, úředníků a vojenských hodnostářů. Ve velkých skupinových portrétech, jako je např. zmíněná \"Oslava důstojníku Svatoadrianské gildy\", Hals dokázal zachytit každý znak jiným způsobem. Tváře nejsou idealizované, jsou jasně odlišitelné a v jejich výrazech lze spatřit i osobnost jejich nositelů. Na rozdíl od Rembrandta, který ve svých obrazech používal spíše zlatavé světlo, dával Hals přednost dennímu světlu nebo spíše stříbřitým tónům. Jeho pozdější styl kombinoval Rembrandtovu robustnost a šířku s dramatičností pohybu. V letech 1620 až 1640 Hals vytvářel především dvojité portréty párů na oddělených plátnech, jako byly např. portréty manželů Jacoba Pietersze Olycana a jeho ženy Aletty Hanemans, Josepha Coymanse a jeho manželky Dorothei Berck anebo samotné portréty Jaspera van Schadeho a jeho ženy. Halsovy obrazy se vyznačovaly také prudkými tahy štětce, každý byl jasně viditelný jako samostatná část. V pozdější tvorbě se Hals omezil na tmavší barvy, což mohlo souviset s jeho tehdejší finanční situací. Tmavé pigmenty byly totiž o dost levnější než karmíny a mořidla. Změny provázejí i jeho postavy, které se zdají více zamyšlené než postavy v dílech ranějších. Jeho tahy štětcem se také stávaly volnější a nezabýval se tak detaily jako v předchozí tvorbě. Tuto změnu můžeme vidět např. na obraze \"Regenti nemocnice Sv. Elizabethy\" z roku 1641. Hals jako portrétista se snaží vyhledávat charakter každé malované osobnosti a přenáší ji na plátno. Tato vlastnost je demonstrována i jeho typy úsměvů od jemně ironického, jak můžeme vidět na portrétu Jaspera van Schadeho či obrazu \"Smějící se kavalír\", až po lehce přihlouplý úsměv Malle Babbe. Za svůj život stihl Hals namalovat nesčetně obrazů a podle Seymoura Sliva mu lze připsat na dalších 200 děl, jejichž autor není identifikován. Halsovo dílo nám zanechává technické mistrovství malby a mnoho pozdějších umělců se jím nechalo inspirovat. Mezi nimi i slavní malíři jako Claude Monet nebo Édouard Manet, kteří neváhali navštívit Haarlem jen kvůli tomu, aby mohli detailně studovat Halsovy obrazy. Hals ovlivnil i svého bratra Dircka Halse; ten se tematicky zaměřil především na plesové scény. Franse Halse následovalo také pět jeho synů a většina se stala stejně jako on převážně portrétisty. Frans Hals měl i skvělé žáky, mezi které se řadí Philips Wouwerman, Adriaen Brouwer, Pieter Gerritsz van Roestraten nebo Adriaen van Ostade. Po smrti Franse Halse upadlo jeho dílo v zapomnění. Znovu je objevil ve druhé polovině 19. století francouzský kritik umění Théophile Thore-Bürger.", "section_level": 1}, {"title": "Významní žáci.", "content": "Halsovou malbou se inspiroval impresionista Édouard Manet.", "section_level": 1}], "src_summary": "Frans Hals (asi 1580 Antverpy – 26. srpna 1666 Haarlem) byl nizozemský malíř, portrétista. Společně s Rembrandtem patří k předním představitelům nizozemského výtvarného umění.", "tgt_summary": "Frans Hals (* zwischen 1580 und 1585 in Antwerpen; † 26. August 1666 in Haarlem) war ein niederländischer Maler. Er wird zu den bedeutendsten Porträtmalern gezählt.", "id": 2206641} {"src_title": "Javor jasanolistý", "tgt_title": "Eschen-Ahorn", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Je to menší, poměrně rychle rostoucí, opadavý strom, asi 15 m vysoký, výjimečně až 20 m. Koruna je kopulovitě klenutá, řídká, většinou mezerovitě otevřená a nepravidelná, o průměru až 18 m. Kmen je krátký a poměrně netvárný, strom často vícekmenný. Větve krátké, příkře vzpřímené a rozložené, místy vystoupavé. Letorosty lesklé, šedomodře ojíněné a úplně lysé. Jsou poměrně tenké a štíhlé, nezkroucené jako u jiných druhů javorů. Pupeny na rozdíl od jiných druhů rodu Acer jsou velmi malé, jen několik milimetrů dlouhé, nápadně bílé, kryté jen dvěma šupinami. Borka je u starších jedinců hladká, hnědošedá až šedočernavá, sotva brázditá nebo vzorkovaná, ve městech pak velmi často porostlá zelenými řasami. Kořenový systém je plochý. Listy vstřícné, asi 7–15 cm dlouhé, lichozpeřené (výjimka u rodu Acer!), lístky po 5, výjimečně i po 7, většinou velmi krátce řapíkaté až skoro přisedlé, vesměs asi 5–10 cm dlouhé, zašpičatělé a na obvodu nepravidelně ostře zubaté nebo téměř celokrajné, většinou světle zelené, velmi tenké, a proto také zpravidla lehce převislé. Konečný lístek je většinou trojlaločný. Listy se na podzim barví do žluta. Květy jednopohlavné, na různých jedincích (opět výjimka u rodu Acer!), bez korunních lístků, ve volných latách, které se objevují současně s rašením listů. Křídla plodů velmi úzká, svírají ostrý úhel a jsou srpovitě zakřivená a světle hnědavá.", "section_level": 1}, {"title": "Areál rozšíření.", "content": "Původně je v Severní Americe, hlavně ve východní části kontinentu, odlišnými rasami však také zastoupen v západní části USA (např. Kalifornie).", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Jedná se o rychle rostoucí, avšak krátkověkou dřevinu, dožívá se zpravidla pouze 60–100 let. Miluje svěží až vlhkou, kyprou půdu, daří se však i na půdě bažinaté, odolný vůči mrazu i suchu. Vyžaduje světlo. Klimaticky je poměrně odolný, snáší kouř i prach ve městech měst. U nás má použití jako strom parkový či jako okrasná dřevina v několika pestrolistých kultivarech. Dřevina velmi snadno tvoří nálety a je nadána silnou a agresivní kořenovou i pařezovou výmladností, s níž lze být považována za invazivní druh. Použití této dřeviny jako alejového stromu není vhodné, protože netvoří rovný kmen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Javor jasanolistý (\"Acer negundo\") je listnatý, dvoudomý, opadavý strom z čeledi mýdelníkovité. Vzhledem k několika odlišnostem od ostatních javorů, popsaných zde níže, je některými autory (mj. 5. díl \"Květeny ČR\" z r. 1997) považován za samostatný druh javorovec jasanolistý (\"Negundo aceroides\").", "tgt_summary": "Der Eschen-Ahorn, auch Eschenblättriger Ahorn genannt, (\"Acer negundo\") ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Ahorne (\"Acer)\" in der Familie der Seifenbaumgewächse (Sapindaceae).", "id": 1649552} {"src_title": "Johnny Ramone", "tgt_title": "Johnny Ramone", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Jako teenager hrál Johnny ve skupině \"Tangerine Puppets\", kde se setkal s pozdějším bubeníkem Ramones Tamásem Erdélyiem (Tommy Ramone). Později se stal greaserem a velkým fanouškem skupin jako the Stooges a MC5. Ramones spolu s Joey Ramonem (Jeffry Hyman) a Dee Dee Ramonem (Douglas Colvin) založil v roce 1974 skupinu The Ramones. V létě téhož roku se k nim přidal bubeník Tommy Ramone. Johnny se stal zdrojem napětí v kapele poté, co přebral Joeymu jeho dívku Lindu, s kterou se později oženil. Podle dokumentu End of the Century: The Story of the Ramones o tom později Joey napsal písničku \"The KKK Took My Baby Away\" (album Pleasant Dreams). Velmi rozdílní byli i ve svých politických postojích, zatím co Joey byl liberál, Johnny byl konzervativec. Joey a Johnny se nikdy doopravdy neusmířili, Johnny dokonce odmítl Joeymu zavolat do nemocnice, kde Joey umíral na rakovinu. Podle Johnnyho by takové setkání bylo marné. V srpnu 1983 se Johnny dostal do rvačky se Sethem Macklinem z kapely \"Sub Zero Construction\", nedaleko jeho bydliště East New Village. Johnny byl zkopán do hlavy, utrpěl těžká zranění a musel podstoupit operaci mozku. Po návratu na pódia nosil baseballovou čepici, dokud mu vlasy nenarostly zpět. Na jeho počest další album Ramones dostalo název Too Tough to Die (Příliš tvrdý na to, aby zemřel). Johnny umírá 15. září 2004 v Los Angeles ve svém domě po pětiletém boji s rakovinou prostaty. V Hollywood Forever Cemetery mu byl postaven pomník, nedaleko hrobu jeho dlouholetého spoluhráče Dee Deeho.", "section_level": 1}, {"title": "Politické názory.", "content": "Své (pro punkovou komunitu velmi netypické) konzervativní politické názory Johny nejvýrazněji prezentoval v roce 2002 při přijímání Ramones do Rock'n'Rollové síně slávy, kdy během děkování řekl větu: \"\"God bless President Bush, and God bless America\"\" (\"\"Bůh žehnej prezidentu Bushovi, Bůh žehnej Americe\"\"). Když byl v jednom rozhovoru tázán na své konzervativní názory, odpověděl: \"\"I think Ronald Reagan was the best President of my lifetime.\"\" (\"\"Myslím si, že Ronald Reagan byl nejlepším prezidentem v mém životě.\"\"). To se projevilo v polovině osmdesátých let, kdy skupina ve Velké Británii vydala singl \"Bonzo Goes to Bitburg/Go Home Ann\" (1986), ale Johnny prosadil v USA přejmenování na \"My Brain Is Hanging Upside Down (Bonzo Goes To Bitburg)\", protože se mu zdálo, že původní název uráží Ronald Reagana.", "section_level": 1}, {"title": "Kytarová technika.", "content": "Johnny byl znám svou jednoduchou, energickou kytarovou technikou. Často používal barré akordy, dvojhmaty a trojhmaty (power chordy). Johnny byl výlučně doprovodným kytaristou, jak je patrné z živých nahrávek. Ačkoliv Johnny nebyl fanouškem dlouhých kytarových sól, několik jich na studiových nahrávkách nahrál (např. \"Time Has Come Today\", \"Now I Wanna Sniff Some Glue\", \"California Sun\" a další). Většinu sólových partů na nahrávkách nahráli: Tommy Ramone, Ed Stasium, Daniel Rey, Walter Lure a další.", "section_level": 1}, {"title": "Diskografie.", "content": "Johny se objevil i v několika filmech a dokumentech, např. spolu s Ramones ve filmu Rock'n'Roll High School a v jedné epizodé seriálu Simpsonovi (\"Medvídek\", 1993).", "section_level": 1}], "src_summary": "John William Cummings, lépe známý jako Johnny Ramone, (* 8. října 1948 – † 15. září 2004) byl kytaristou americké punkové skupiny Ramones. Spolu s Joey Ramonem byl Johnny jediným členem, který v kapele působil po celou dobu její existence. V roce 2003 byl časopisem Rolling Stone vyhlášen 16. nejvýznamnějším kytaristou všech dob.", "tgt_summary": "Johnny Ramone, eigentlich \"John Cummings\", (* 8. Oktober 1948 in Long Island, New York; † 15. September 2004 in Los Angeles, USA) war Gitarrist der Punkband Ramones. Neben dem Sänger Joey Ramone war er das einzige Mitglied, das der Formation von der Gründung 1974 bis zur Auflösung 1996 ununterbrochen angehörte.", "id": 1814558} {"src_title": "Úcta", "tgt_title": "Ehrfurcht", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Slovo úcta (uctívat, uctivý) souvisí se slovy ctít, ctnost, čest, poctít a poctivý. Pochází ze staroslovanského „čisti“, brát ohled, pokládat (za něco), považovat (si), jako například v ruském \"učítyvať\". „Uctít“ návštěvu znamenalo dříve nabídnout hostům něco k jídlu a „ctít barvu“ znamená dodnes v kartách dodržovat, respektovat. Vztah úcty – velmi podobně jako představa cti – se v archaických společnostech projevuje nápadnými a jednoznačnými gesty, která často vyjadřují sebeomezení nebo dokonce sebeponížení: padnout před někým na zem, pokleknout, poklonit se. Už židovská Bible je sice vyhrazuje jedinému Bohu, přesto se po tisíciletí vyžadovala také před panovníkem a byla také soustavně zneužívána pro udržování moci. Spojení „vyžadovat úctu“ předpokládá právě vnější projevy, kdežto už v „osové době“ (Karl Jaspers) se úcta stává stále víc osobním, čili striktně dobrovolným a svobodným vztahem k osobnímu protějšku. Představa „vymáhané úcty“ nám dnes připadá z tohoto důvodu paradoxní, přesto se přinejmenším výslovné projevy neúcty (například vůči státním symbolům nebo soudu) dodnes stíhají. Také projevy úcty mezi sobě rovnými jsou méně nápadné: lehká úklona nebo smeknutí, vojenský pozdrav.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "I když se dnes z pochopitelných důvodů o úctě mnoho nemluví, zůstává jako respekt, ohled a osobní ocenění podstatnou složkou lidských vztahů, soukromých i veřejných. Především proto, že nejen nevyvolává konflikty, ale je přímo opakem soutěživého sebeprosazování, z něhož konflikty obvykle vznikají. Pro přiměřené posouzení významu úcty nestačí sledovat, \"komu\" se úcta prokazuje, ale je třeba všimnout si také toho, \"kdo\" je takovou svobodnou úctu schopen prokazovat. Ovšem bývají to lidé, kteří sami něco znamenají a dovedou, kteří si dovedou vážit lidí, kdežto „kdo nic neumí a ničím není, neváží si nejspíš nikoho“. Proto se schopnost prokazovat úctu pokládá za ctnost.", "section_level": 1}, {"title": "Citáty.", "content": "„Etika úcty k životu zahrnuje tedy to, co lze označit jako lásku, oddanost, soucit, schopnost radovat se a usilovat spolu s druhými.“ (Albert Schweitzer) „Kdo už nedokáže obdivovat a ztrácet se v úctě, je duševně mrtev.“ (Albert Einstein)", "section_level": 1}, {"title": "Pozdravy.", "content": "Od slova úcta pochází i dnes již pozapomenutý pozdrav má úcta (zkráceně též: \"maucta\") nebo uctivost (\"uctivost-služebníček\"), které slovně vyjadřují úctu k jinému člověku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Úcta (od „ctíti“) znamená trvalý vztah ocenění druhého, který se projevuje dobrovolným sebeomezením v jednání vůči němu, zejména ohleduplností, zdvořilostí, podporou a případně i dary. Na rozdíl od soutěživého sebeprosazování, které zdůrazňuje vlastní kvality a možnosti, vztah úcty vyzvedá kvality druhého, kterého si váží. Klasickým výrazem úcty je například dávání přednosti („až po vás“), úklona, pozvání k jídlu nebo obdarování, tradiční povinnost úcty k hostům se vyjadřuje v pohostinnosti. Podobný význam má slovo respekt. Protikladem úcty je pohrdání, drzost, bezohlednost, ponižování. I když například podřízenost vyjadřují i některá společensky žijící zvířata, úcta je vztah čistě lidský. Může se projevovat vůči druhým lidem, zejména rodičům a starším, vůči institucím a symbolům nebo v náboženské oblasti vůči Bohu. Občanskou úctu vůči sobě rovným vyjadřuje slovo respekt, v náboženské řeči se užívá také slovo uctívání. Uctívání neživých věcí biblická náboženství odmítají a považují za modloslužbu.", "tgt_summary": "Ehrfurcht ist ein hochsprachliches Wort für eine mit Verehrung einhergehende Furcht. Sie bezieht sich immer auf einen übermächtigen (erhabenen) Adressaten, ob real oder fiktiv. Sie kann individuell oder allgemein üblich sein. Sie empfinden zu können, wird zumeist als Tugend angesehen. „Ehrfurcht“ ist stärker als „Scheu“ oder „Achtung“, schwächer als „Unterwerfung“ oder „Anbetung“. Im Brockhaus von 1896 wird die Ehrfurcht als beschrieben.", "id": 1740285} {"src_title": "Wayne Rooney", "tgt_title": "Wayne Rooney", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Everton FC.", "content": "Poprvé na sebe upozornil, když se v říjnu 2002 stal nejmladším střelcem Premier League. Bylo mu 16 let a 360 dní a hrál za Everton z Liverpoolu. Jeho gól byl vítězný a Everton díky němu porazil Arsenal FC, pro který to byla první ligová porážka po téměř roce. V roce 2004 získal ocenění Golden Boy, které uděluje italský sportovní deník \"Tuttosport\" ve spolupráci s dalšími evropskými novinami vítězi hlasování o nejlepšího hráče do 21 let působícího v některé z evropských nejvyšších fotbalových lig. Během ME 2004 se stal doslova senzací a nebylo překvapením, že se ho mnoho klubů snažilo dostat do svého kádru. Everton však prohlašoval, že ho nepustí za méně než 50 milionů liber. Nakonec po mnoha týdnech spekulací v médiích Rooney přestoupil 31. srpna 2004, tedy v poslední den přestupového okna, do Manchesteru United za zhruba 25 milionů liber.", "section_level": 2}, {"title": "Manchester United.", "content": "Za svůj nový klub poprvé nastoupil po vyléčení zlomeného malíčku na noze 28. září 2004 v Lize mistrů proti tureckému Fenerbahçe. Nástup to byl ohromující – Manchester vyhrál 6:2 a Rooney dal 3 góly a na jeden přihrál. Za sezónu 2009/10 získal ocenění Hráč roku Premier League (PFA Player of the Year). Na konci roku 2010 mu skončila smlouva a nechtěl ji prodloužit. Toho se snažil využít Manchester City. Nakonec Rooney zůstal v Manchesteru United. 2. března 2013 se ve 28. ligovém kole jedním gólem podílel na výhře United 4:0 proti Norwichi. Ve 30. kole zařídil svým gólem vítězství 1:0 nad hostujícím Readingem. Ve 34. kole Premier League 20. dubna 2013 porazil Manchester United Aston Villu 3:0, Rooney mohl v předstihu slavit se spoluhráči ligový titul (dvacátý v historii klubu). V dresu Manchesteru United se stal 5× vítězem anglické Premier League, jedenkrát FA Cupu a podařilo se mu vyhrát i prestižní Ligu mistrů UEFA.", "section_level": 2}, {"title": "Everton FC (návrat).", "content": "V červenci 2017 se po 13 letech vrátil do Evertonu. Podepsal zde dvouletý kontrakt.", "section_level": 2}, {"title": "DC United.", "content": "Opět v červenci ale roku 2018 přestoupil do amerického klubu DC United působícího v severoamerické lize Major League Soccer, kde hodlal ukončit kariéru.", "section_level": 2}, {"title": "Derby County FC.", "content": "V srpnu roku 2019 potvrdil Wayne Rooney, že od ledna 2020 se připojí k druholigovému celku Derby County FC jako hráč a jako asistent trenéra. Podobně jako když se vracel Vincent Kompany z Manchester City FC do jeho rodného RSC Anderlecht.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Vynikal i v reprezentačním dresu. V únoru 2003 se stal nejmladším hráčem v historii anglické reprezentace a na mistrovství Evropy 2004 se stal nejmladším střelcem v historii Anglie a rovněž evropských šampionátů. Tento rekord (nejmladší střelec ME) byl ale překonán již o 4 dny později švýcarským záložníkem Johanem Vonlanthenem. Zúčastnil se MS 2006 v Německu, MS 2010 v Jihoafrické republice, EURA 2012 v Polsku a na Ukrajině, MS 2014 v Brazílii a také EURA 2016 ve Francii. 22. března 2013 nastoupil kvalifikačním zápase na MS 2014 v Brazílii proti domácímu San Marinu, který skončil drtivým vítězstvím Anglie 8:0. Rooney vstřelil jeden gól. 26. března vsítil jeden gól proti domácí Černé Hoře, na vítězství to však nestačilo, Anglie pouze remizovala 1:1. Trenér Roy Hodgson jej vzal na Mistrovství světa 2014 v Brazílii, kde Angličané vypadli již v základní skupině D, obsadili s jedním bodem poslední čtvrtou příčku. Rooney vstřelil v září 2015 v kvalifikaci na EURO 2016 proti týmu Švýcarska v anglickém národním týmu 50. gól a překonal tak 49 gólů předchozího rekordmana Bobbyho Charltona. Pod vedením trenéra Roye Hodgsona se zúčastnil i EURA 2016 ve Francii, kam se Anglie suverénně probojovala bez ztráty bodu z kvalifikační skupiny E. Dne 23. srpna 2017 se rozhodl ukončit reprezentační kariéru jako historicky nejlepší střelec anglické reprezentace. V dresu \"Albionu\" nastřádal v letech 2003–2017 (poslední zápas odehrál v listopadu 2016) celkem 119 startů a vstřelil 53 branek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wayne Mark Rooney (* 24. října 1985, Liverpool, Spojené království) je anglický fotbalový útočník a bývalý reprezentant, od ledna 2020 se stane hráčem klubu Derby County FC. Je historicky nejlepším kanonýrem anglické reprezentace a historicky druhým nejlepším střelcem Premier League. 13 let byl hráčem Manchesteru United, kde zažil nejúspěšnější období své kariéry.", "tgt_summary": "Wayne Mark Rooney (* 24. Oktober 1985 in Liverpool) ist ein englischer Fußballspieler. Der Rekordtorschütze der englischen Nationalmannschaft und von Manchester United steht derzeit als spielender Übungsleiter bei Derby County unter Vertrag.", "id": 728281} {"src_title": "Olaf V.", "tgt_title": "Olav V. (Norwegen)", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Olaf se narodil 2. července 1903 jako Alexander Edward Christian Frederik v Appleton House v Sandringhamu, UK. Jeho matka byla britská princezna Maud z Walesu, dcera britského korunního prince Alberta Eduarda, který nastoupil na britský trůn po smrti své matky královny Viktorie v roce 1910 jako Eduard VII. Olafův otec byl původně dánský princ Carl. V roce 1905 se princ Carl stal norským králem, změnil si jméno na Haakon VII. a z prince Alexandra se stal norský korunní princ Olaf. Olaf studoval na norské Vojenské akademii a poté na Balliol College v Oxfordu; po jejím skončení se stal důstojníkem norského námořnictva a pomáhal otci ve vládních záležitostech. Ve třiadvaceti letech poprvé zastupoval otce, když král vycestoval do zahraničí. Princ se zajímal se o umění, kulturu a literaturu, byl však i velmi sportovně nadaný, věnoval se plachtění, skokům i běhu na lyžích; největšího úspěchu dosáhl, když s plachetnicí \"Norna\" získal zlatou medaili v kategorii šestimetrových plachetnic na olympijských hrách v Amsterdamu v roce 1928.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a děti.", "content": "21. března 1929 se Olaf v Oslu oženil se svou sestřenicí, princeznou Marthou Švédskou. Martha se narodila 29. března 1901 jako dcera švédského prince Karla Švédského, vévody z Västergötlandu (1861–1951), a jeho manželky, dánské princezny Ingeborg (1878–1958). Korunní princezna Martha zemřela na rakovinu 5. dubna 1954, tři roky před nastoupením svého manžela na norský trůn. Z manželství vzešli tři potomci: dvě dcery – Ragnhild (9. června 1930 – 16. září 2012) a Astrid (nar. 12. února 1932) a jeden syn, následník trůnu princ Harald (nar. 21. února 1937). Starší dcera Ragnhild se provdala za průmyslníka Erlinga Lorentzena, s nímž měla tři děti; rodina žila v brazilském Rio de Janeiro. Mladší dcera Astrid si vzala rozvedeného námořníka a olympionika Johana Martina Fernera, s nímž žije v Oslo a mají pět dětí.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Za druhé světové války bylo Norsko napadeno Německem a Olaf společně se svým otcem odplul v červnu 1940 na palubě těžkého křižníku HMS \"Devonshire\" z Tromsø do londýnského exilu, kde organizoval „svobodné“ jednotky. Jeho manželka a děti zatím byly ve Švédsku a poté v USA. Celá rodina se vrátila zpět do Norska po skončení války v roce 1945. Olaf připlul do Osla v rámci operace Kingdom 13. května 1945 na palubě rychlé minonosky HMS \"Apollo\".", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Olaf nastoupil na trůn 21. září 1957 po smrti svého otce Haakona VII. pod jménem Olaf V., ale na rozdíl od svého otce nebyl korunován, pouze požehnán v katedrále v Trondheimu. Nový král byl vdovcem a během prvních let jeho vlády ho při oficiálních příležitostech doprovázela jeho mladší dcera, princezna Astrid. Král, velmi populární už od svého příjezdu do Norska, byl nazýván \"králem lidu (Folkekongen)\"; choval se prostě a spíše jako měšťan než jako monarcha, řídil sám své auto, často se procházel po Oslu bez doprovodu ochránců. V roce 1985 založil \"Norský řád za zásluhy\". V červenci 1990 byl stižen mozkovou mrtvicí a princ Harald převzal vládu jako regent. Třebaže jeho rekonvalescence zdárně pokračovala, zemřel půl roku nato 17. ledna 1991; příčinou smrti byl srdeční infarkt (podle některých pramenů ji měly uspíšit neblahé zprávy o událostech v Perském zálivu). Byl posledním žijícím vnukem anglického krále Eduarda VII. a královny Alexandry.", "section_level": 1}], "src_summary": "Olaf V. (Alexander Edward Christian Frederik; 2. července 1903 Sandringham, Norfolk – 17. ledna 1991 Oslo) byl norským králem v letech 1957–1991. Po nástupu jeho otce na norský trůn byl přejmenován z Alexandra na Olafa. Byl teprve druhým norským králem od osamostatnění Norska v roce 1905.", "tgt_summary": "Olav V., als Prinz Alexander Edvard Christian Frederik von Dänemark aus dem Haus Schleswig-Holstein-Sonderburg-Glücksburg (* 2. Juli 1903 in Sandringham House, Norfolk; † 17. Januar 1991 in Oslo) war von 1957 bis zu seinem Tode König von Norwegen.", "id": 1500817} {"src_title": "Otto von Habsburg", "tgt_title": "Otto von Habsburg", "src_document": [{"title": "Vzdělání a povolání.", "content": "Oficiální titul Otty zněl \"Jeho císařská a královská Výsost František Josef Otto Robert Maria Antonín Karel Max Jindřich Sixtus Xaver Felix Renátus Ludvík Kajetán Pius Ignác, císařský princ, arcivévoda rakouský, korunní princ český a maďarský etc.\", (jeho později schválené oficiální jméno v Rakousku od roku 1919, a znovu potvrzeno v roce 1957, bylo \"Otto Habsburg-Lothringen\")), byl prvorozený syn posledního rakouského císaře Karla I. a jeho manželky císařovny Zity od roku 1916 korunní princ a byl již od dětství připravován na svou budoucí roli panovníka. Po rozpadu rakousko-uherské monarchie v roce 1918 žil do března 1919 se svými rodiči – před vycestováním císařské rodiny vzhledem k nucenému opuštění jeho otce ze země – na zámku v dolnorakouském Eckartsau. Od roku 1919 do roku 1921 žil Otto Habsburský se svými rodiči v exilu ve Švýcarsku, později na ostrově Madeira a ve Španělsku. Na jeho vzdělání přísně dohlížela jeho matka, která se ze všech sil snažila ho co nejlépe připravit pro roli budoucího katolického panovníka. Byl vyučován v národních jazycích rakousko-uherské monarchie (hovořil tedy vedle rodné němčiny čtrnácti dalšími jazyky, včetně češtiny a maďarštiny) a musel současně absolvovat učební plán rakouského a uherského gymnázia. Svou maturitní zkoušku absolvoval v roce 1930 v Baskické obci Lequeitio s vyznamenáním. Zletilosti a tím pádem i ukončení opatrovnictví své matky Zity, dosáhl 20. listopadu 1930. Tímto se stal Otto hlavou \"domu Habsburků\" a hlavou Řádu zlatého rouna. V roce 1935 zakončil studium politických a sociálních věd na univerzitě v Lovani (Belgie) a to opět s vyznamenáním. Vstup do Rakouska mu byl zakázán skrze tzv. Habsburský zákon z roku 1919 tak dlouho, dokud se nevzdá svých panovnických nároků a nepřihlásí se jako věrný občan republiky. V roce 1961 se Otto vzdal svého osobního nároku na rakouský trůn. Po roce 1930 existovaly v Rakousku silné snahy (zejména z řad konzervativců a royalistů, mezi nimiž byli mj. Engelbert Dollfuss a Kurt Schuschnigg) o dosazení Otty Habsburského na trůn obnovené konstituční monarchie, jako rakouského panovníka. Přitom doufali v překonání překážek mezi levicí a pravicí, i ve znovunabytí důvěry v tradici monarchie a v silné „rakouské uvědomění“, a nabídnout tak protiváhu k sílícímu národního socialismu ze sousedního Německa. Adolf Hitler, Maďaři i Čechoslováci měli ze znovunastolení monarchie v Rakousku strach (ze strany českých představitelů dokonce zaznívala prohlášení jako „\"raději Hitler než Habsburk!\"“). Hitler, jenž se v Německé říši ujal moci, na situaci uvnitř Rakouska reagoval přípravou plánu na vstup vojsk do Československa a Maďarska, aby tak zabránil možnosti restaurace monarchie i v těchto zemích. Hitler svůj plán nazval podle následníka, \"Zvláštní případ Otto („Sondernfall Otto\")\". Vláda rakouského stavovského státu se za vlády Dollfusse a později Schuschnigga spokojila nejprve s neoficiálními kontakty, převedením „Habsburského zákona“ z kategorie ústavních do „obyčejných“ zákonů, navrácením vyvlastněného majetku a dočasným vyplácením státní apanáže. Rakouskem byly roku 1934 znovuzavedeny některé c. k. symboly jako říšský orel ve státním znaku (nicméně již bez koruny a žezla) a u spolkové armády kladen důraz na c. k. tradice, zhruba až k částečnému zavedení starých armádních uniforem. Otto Habsburský byl však spolkovým kancléřem Schuschniggem opakovaně požádán, aby do Rakouska nepřijížděl, a nezavdával tím jiným státům důvod k útoku. Když se Hitler snažil zahrnout Otu Habsburského do svých aktivit a zneužít ho pro své účely (pod zástěrkou domnělé podpory monarchistické idey), ten tuto nabídku striktně odmítl. Habsburk byl jako zástupce starobylého panovnického rodu a jako konzervativní křesťan a Evropan Hitlerovým odpůrcem a odmítal pochopitelně i připojení Rakouska k Německé říši. Během II. světové války se Otto Habsburský úspěšně zasadil alespoň o šetrné nakládání s Rakouskem u amerického prezidenta Roosevelta, který si jej velmi vážil. Dokonce i španělský diktátor Franco chtěl Otu, neboť jako Habsburk byl nejlepším možným nástupcem pro španělský trůn, ten ovšem tuto nabídku odmítl se slovy, že „\"králové si navzájem svůj trůn nekradou\"\"). Teprve v pozdějších letech se zasadil o sjednocení Evropy, ale již od roku 1936 byl členem Panevropské unie (PEU).", "section_level": 1}, {"title": "Třetí říše a druhá světová válka.", "content": "Z důvodu zapřisáhlého nepřátelství a odporu rodiny Habsburků vůči nacionálnímu socialismu a současně proto, že se nacistické Německo obávalo restaurace habsburské vlády v Rakousku skrze austrofašistický režim Kurta Schuschnigga, rozběhly se Hitlerovy přípravy na anšlus jeho rakouské vlasti k Říši pod krycím názvem \"Operace Otto\". Krátce předtím, než Hitler nechal oddíly Wehrmachtu vpochodovat do Rakouska, požádal Otto Schuschnigga, aby mu předal úřad republikového kancléře a zorganizoval a uskutečnil vojenský odpor. Nabídka k převzetí kancléřství byla z jeho strany nepřímým uznáním republiky a naznačovala silnou vůli k odporu vůči Hitlerovi. Ve svém dopise z 17. února 1938 adresovaném Schuschniggovi požadoval vedle další aktivní obhajoby a striktního odmítnutí Nacionálsocialismu „Ze všeho nejdříve musí být aktivně podpořeno uklidnění směrem doleva. Dělníci v posledních dnech oznámili, že jsou vlastenci. Tato skupina nesmí být nakažena Nacionálním socialismem, bude pak nejjistěji vystupovat pro Rakousko, a vláda jim naopak musí dát možnost aktivně spolupůsobit při vytváření vlasti – za niž jsou připraveni se zasadit.“ Schuschnigg však odmítl. Jakmile nacionálně socialistická éra začala, byl na něj vydán zatykač pro obvinění z velezrady a jeho osobní majetek a jím spravovaný majetek rodiny Habsburků byl vyvlastněn na Hitlerův osobní příkaz. Špičky legitimistického hnutí byly okamžitě zatčeny a z velké části popraveny. Mezi lety 1938 a 1942 mohlo být pozatýkáno na 4000 - 4500 rakouských monarchistů. Asi 800 až 1000 z nich bylo popraveno nebo odvlečeno do koncentračních táborů. Otovi Habsburskému, jeho matce a sourozencům byl na Hitlerův osobní příkaz odňato německé říšské občanství. Vyvlastněný majetek připadl Velkoněmecké říši a byl po jejím zániku na konci války převzat novou Druhou rakouskou republikou. Po útěku z Belgie – po vpochodování Wehrmachtu, přes Paříž do Španělska (Ottovo jméno se nacházelo na tzv. „Wiesbadenském seznamu“ (Wiesbadener Liste) osob, které měly být v případě kapitulace Francie neprodleně zatčeny a odeslány do Říše), napomáhal při útěku cca 15 000 lidí do Španělska a organizoval vydávání víz do zámoří. V USA a Velké Británii se vedle intenzivních osobních kontaktů s prezidentem Rooseveltem resp. Winstonem Churchillem snažil různými způsoby (ziniciování „Rakouského dne (Austrian Day)“, pokus o zabránění náletům na Rakousko, zahrnutí Rakouska do známkové série „Occupied Nations“, pokus o vytvoření exilové vlády a \"Rakouského praporu (Austrian Batallion)\" - obojí ztroskotalo na nedostatku vůle socialistů ke spolupráci - účast na druhém Konferenci v Quebecu, atd.) dosáhnout (nikoli samozřejmé) státní samostatnosti Rakouska po válce, změnit rozvržení okupačních zón Spojenců v obsazeném poválečném Rakousku ve prospěch západních mocností resp. vydělit Maďarsko z aliance s hitlerovským Německem. Co se týká Maďarska, byly plány západních spojenců na maďarskou kapitulaci v jejich prospěch, letecký výsadek spojeneckých vojsk v Maďarsku příp. přistání v Jugoslávii k podpoře a zamýšlenému dosazení Oty Habsburského do čela maďarské vlády, zmařeny německým obsazením Maďarska. Také Churchill podporoval tyto plány, neboť to byla jedna z možností jak zamezit postupu blížících se Sovětů do Střední Evropy. Další reálná možnost restaurace monarchie pro něj vznikla během druhé světové války, když získal Churchilla pro svůj koncept Podunajské federace. Pro tuto situaci byl uveden v plánech britské diplomacie: na někdejším území Rakouska a Maďarska měl podle těchto představ vzniknout nový stát „Rakousko-Uhersko“ po vzoru belgické ústavy, která také spojovala dvě velké skupiny obyvatel, zatímco země Bavorsko, Bádensko, Württembersko a Hohenzollern-Sigmaringen měly být znovu vytvořeny jako monarchie a sjednoceny v novém státě ”Jihoněmecký spolek (Süddeutscher Bund)”. Také Churchill navrhl izolovat Prusko a vytvořit rozšířený Podunajský spolek. Churchill chtěl jako protiváhu k Německé říši zřídit modernizovanou základnu starého Rakousko-Uherska, přičemž ohledně druhého mínil: „Kdyby neexistovalo, muselo by být vynalezeno“ (víceméně stejnou formulaci použil v roce 1848 František Palacký v dopise, kterým odmítl svoji účast na Frankfurtském sněmu). Tyto Churchillovy plány však ztroskotaly na odmítnutí Stalina na Konferenci v Teheránu. Roosevelt považoval reálnost šance na prosazení tohoto projektu, kvůli pokročilému postupu Rudé armády, jako malou a proto se tohoto projektu nezastal stejným způsobem jako Churchill. Američané a Britové nicméně nepovažovali za klíčové spojit tuto federaci s obnovením vlády dynastie Habsburků. V jedné rozmluvě mezi čtyřma očima z 3. září 1943, s newyorským arcibiskupem Francisem J. Spellmanem odpověděl prezident Roosevelt na otázku, zda by Rakousko, Maďarsko a Chorvatsko měly připadnout pod ruský protektorát, kladně. O Rakousku Roosevelt mínil, že se nemůže stát protiváhou komunisty ovládanému rakouskému režimu. Jedinou možností mohlo být, kdyby se Otovi podařilo získat rakouský trůn za pomoci Maďarska (které ještě stále bylo de facto monarchií) – ovšem musel by se takto sám dohodnout se Sověty. U prezidenta Trumana se zdá, že v přípravné fázi postupimské konference v roce 1945 uvažoval o vytvoření jihoněmeckého spolku s Maďary a Vídní jako hlavním městem.", "section_level": 2}, {"title": "Doba po válce.", "content": "Od roku 1940 až do 1944 žil v USA, mezi 1944–1951 hlavně ve Francii, později znovu ve Španělsku a od 1954 v Pöckingu v Bavorsku. Po svém návratu do Innsbrucku (tehdy ve francouzské okupační zóně) jej znovuobnovené Rakousko v roce 1946 vykázalo ze země a zakázalo mu další vstup – a to i přes jeho pozitivní vystupování pro Rakousko během války. To se odehrálo z jedné strany z ústavněprávních důvodů, neboť v roce 1945 znovu vešla v platnost rakouská ústava z roku 1929 a tím automaticky i tzv. Habsburský zákon z roku 1919, jenž stanovil vypovězení ze země těch členů Habsburského rodu, kteří se výslovně nezřeknou příslušnosti k rodině Habsburků a jejích nároků na území Rakouska a nepřihlásí se k věrnosti jako státní občané republiky. Z věcně-politických důvodů tak došlo pro Otu Habsburského hořkému vyhoštění i přes odpor Francouzů alespoň k utišení Sovětů, kteří v roce 1955 prosadili zakotvení Habsburského zákona do Rakouské státní smlouvy a tedy i jeho platnost podle mezinárodního práva. S cílem zachovat účinnost Habsburského zákona vznesla ostatně Rakouská republika po roce 1945 řadu výhrad při ratifikacích různých lidskoprávních úmluv. Po druhé světové válce začal v roce 1946 Otto Habsburský svou činnost coby přednášející na cestách a započal se svou literární činností.", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "V roce 1982 se stal členem CSU. Od roku 1979 do roku 1999 byl, poté co vedle rakouského občanství přijal také německé občanství, členem Evropského parlamentu za bavorskou CSU a dvakrát působil (jakožto nejstarší člen EP) jako tzv. čestný předseda při volbách předsedy EP. Byl také předsedou Evropské lidové strany v politickém výboru od 1981 do 1999, předsedou delegace Smíšeného parlamentárního výboru EU - Maďarsko, člen Politického výboru pro spravedlnost a občanská práva a zastupující člen Výboru pro rozvoj a Výboru pro kontrolu rozpočtu. Vedle rodné němčiny hovořil čtrnácti jazyky, mezi nimiž jsou maďarština, chorvatština, angličtina, španělština, francouzština, latina, ale také čeština. Díky svým jazykovým schopnostem mohl jakékoli zasedání EP absolvovat bez tlumočníka. S jedním italským profesorem a jedním členem frakce Zelených vedl v Parlamentu dokonce debatu spatra v latině, kterou však pro nedostatek tlumočníků nebylo možno protokolovat. Své knihy psal v němčině, maďarštině a francouzštině. Roku 1979 inicioval, i přes značný odpor, rezoluci, která se týkala jednoho prázdného křesla v Evropském parlamentu ve prospěch národů za železnou oponou, jež vzbudila přinejmenším jistou mediální pozornost. Otto byl jedním z hlavních aktérů při organizaci tzv. Panevropského pikniku, na maďarsko-rakouských hranicích 19. srpna 1989. Tato událost je považována za symbolický milník v procesu pádu komunistického systému v Evropě. Otto byl patronem organizace Three Faiths Forum, skupiny s cílem nastolení přátelství, dobré vůle a porozumění mezi lidmi tří monoteistických náboženství křesťanství, judaismu a islámu ve Spojené království a dalších státech.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "\"Otto von Habsburg\" byl hlavou Habsbursko-Lotrinské dynastie, členem Mont Pèlerin Society. Dále byl až do předání svému synovi Karlovi v roce 2000 hlavním představitelem Řádu zlatého rouna. Jako občan nově ustavené republiky Německé Rakousko resp. Republiky Rakousko spadal po zrušení monarchie na konci První světové války pod novou republikovou vládu, jež vydala zákon upravující zrušení šlechty („Adelsaufhebungsgesetz“) a „Habsburgergesetz“ (tzv. Habsburský zákon), kterým byl jeho dosavadní šlechtické jméno poobčanštěno a po ministerském rozhodnutí z roku 1957 v Rakousku směl používat pouze jméno Otto Habsburg-Lothringen. 10. května 1951 se v Nancy oženil s Reginou princeznou Sasko-Meiningenskou, s níž měl sedm dětí a 22 vnoučat: Otto zemřel 4. července 2011 ve věku 98 let. Zádušní mše se konala v kostele sv. Štěpána ve Vídni, a zúčastnili se jí i rakouský prezident Heinz Fischer, premiér Werner Faymann nebo ministr zahraničí Česka Karel Schwarzenberg.", "section_level": 1}, {"title": "Aktuality.", "content": "Dne 30. listopadu 2009 přijal Svatý otec Otto von Habsburka, spolu s jeho blízkými, ve Vatikánu na soukromé audienci.", "section_level": 1}, {"title": "Skon a pohřeb.", "content": "Dne 4. července 2011 v ranních hodinách Otto Habsbursko-Lotrinský zemřel obklopen svými nejbližšími ve svém domě v bavorském Pöckingu. Jeho pohřbu ve vídeňské katerále sv. Štěpána, kde sloužil zádušní mši kardinál Christoph Schönborn, se mimo rodinných členů, zúčastnili jako smuteční hosté také rakouský spolkový prezident Heinz Fischer, spolkový kancléř Werner Faymann, bývalý spolkový kancléř Wolfgang Schüssel, rakouský ministr zahraničí Michael Spindelegger, primátor města Vídně Michael Häupl. Ze zahraničních hostů se zúčastnili například český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, lichtenštejnský kníže Hans Adam II. s chotí, předseda Evropského parlamentu Jerzy Buzek, švédský král Karel XVI. Gustav s královnou Silvií, belgická princezna Astrid s manželem Lorenzem, arcivévodou Rakouským-Este a další. Zádušní mši spolu s kardinálem Schönbornem koncelebroval také pražský arcibiskup Dominik Duka, trnavský arcibiskup Róbert Bezák, brněnský biskup Vojtěch Cikrle a další biskupové z území někdejší monarchie. Smuteční průvod od svatoštěpánské katedrály ke Kapucínské hrobce, tradičnímu místu posledního odpočinku habsburských a habsbursko-lotrinských panovníků, provázely tisíce hostů a také čestná jednotka rakouské spolkové armády. Jeho srdce bylo krátce po smrti před nabalzamováním vyňato z těla a v souladu s jeho přáním pohřbeno v benediktinském klášteře Pannonhalma nedaleko Győru v Maďarsku. Urna se srdcem byla do krypty uložena v neděli 17. července 2011 večer v úzkém rodinném kruhu. Předtím se však veřejnost s Ottou rozloučila během zádušní mše v bazilice sv. Štěpána v Budapešti, kterou sloužil ostřihomský arcibiskup, kardinál László Paskai. Obřadu se kromě rodiny zúčastnili i maďarský prezident Pál Schmitt a vicepremiér Zsolt Semjén. Dokladem vztahu Otty Habsbursko-Lotrinského k Českým zemím je fakt, že vůbec poslední dopis, který před svou smrtí nadiktoval, byl určen obyvatelům Brandýsa nad Labem u příležitosti vysvěcení kaple blahoslaveného Karla v místním chrámu Nanebevzetí Panny Marie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Otto von Habsburg (20. listopadu 1912 vila Wartholz u Reichenau an der Rax, Dolní Rakousko – 4. července 2011 Pöcking) byl nejstarším synem císaře Karla I. a do zániku monarchie byl korunním princem v zemích rakousko-uherské monarchie. Roku 1961 se vzdal veškerých nároků na rakouský císařský trůn pro svou osobu. Byl rakousko-maďarsko-německo-chorvatským publicistou, europoslancem za bavorskou CSU, novinářem a spisovatelem. Byl občanem Rakouska, Maďarska, Německa a Chorvatska. V pohoří Rax byla na jeho počest pojmenována horská chata Erzherzog Otto Schutzhaus.", "tgt_summary": "Otto von Habsburg, in Österreich amtlich Otto Habsburg-Lothringen, meist kurz Otto Habsburg (* 20. November 1912 in Reichenau an der Rax, Niederösterreich; † 4. Juli 2011 in Pöcking, Bayern), war der älteste Sohn von Karl I., dem letzten Kaiser von Österreich und König von Ungarn, sowie Schriftsteller, Publizist und Politiker. Für die CSU war er von 1979 bis 1999 Mitglied des Europäischen Parlaments. Er besaß die Staatsbürgerschaften von Österreich, Deutschland und Ungarn sowie, nach der Unabhängigkeit des Staates Kroatien im Jahr 1991, nach Eigendarstellung auch die kroatische Staatsbürgerschaft. ", "id": 211676} {"src_title": "Delikt", "tgt_title": "Delikt", "src_document": [{"title": "Veřejnoprávní delikty v českém právu.", "content": "Právní delikty vymezené trestním právem se klasifikují jako trestné činy, lehčí z nich jsou přečiny, závažnější zločiny, nejzávažnější pak \"zvlášť závažné zločiny\", a kolektivně se označují slovem kriminalita. Jejich vyšetření, stíhání a potrestání je ve veřejném zájmu a mají je na starosti tzv. orgány činné v trestním řízení. Do správního práva pak spadají méně závažná provinění, a to proto, že v České republice je neprojednávají soudy, ale zvláštní komise obecních úřadů nebo jiné státní orgány. Tyto správní delikty se nazývají přestupky. Termín jiný správní delikty byl zrušen. Od 1. července 2017 účinný zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, správní delikt i jiný správní delikt označuje termínem přestupek.", "section_level": 1}, {"title": "Občanský delikt v českém právu.", "content": "V soukromém právu je delikt druh porušení povinnosti, která nevznikla ze smlouvy, ale existovala ze zákona (\"obligationis ex delicto\"). Nový občanský zákoník (účinný od 1. ledna 2014) pojednává takto vzniklé \"závazky z deliktu\" ve své 4. části (relativní majetková práva), v paragrafu 2894 a následujících. Občanskoprávní úprava je širší než úprava trestní, protože kromě újmy vzniklé porušením zákona zahrnuje i porušení smlouvy nebo dobrých mravů. O práva a povinnosti vzniklé z deliktu se stát nestará automaticky, jako je tomu např. u trestných činů, ale poškozený se svých práv domáhá sám podáním žaloby v občanském soudním řízení. Porušením určité povinnosti, která je označena jako \"povinnost primární\", vzniká škůdci \"povinnost sekundární\". Z deliktu (\"ex delicto\") tak vzniká závazek, neboli povinnost nahradit poškozenému újmu – způsobenou majetkovou škodu nebo jinou nemajetkovou újmu (např. ublížení na zdraví nebo usmrcení, i co někdo pociťuje jako osobní neštěstí) – a to uvedením věci do původního stavu, případně poskytnutím zadostiučinění. Kromě právní úpravy náhrady majetkové i nemajetkové újmy občanský zákoník upravuje i zneužití a omezení hospodářské soutěže, především ve formě tzv. nekalé soutěže (§ 2972 a následující). Kromě občanského zákoníku vymezuje další delikty zákoník práce nebo autorský zákon. Zcela odlišné je pojetí občanského deliktu v angloamerickém právu, které nemá systematickou úpravu, ale jednotlivé, systémově neprovázané skutkové podstaty, kterým se říká tort.", "section_level": 1}], "src_summary": "Delikt (z – porušení) je termín, kterým se v kontinentální právní tradici označuje jakékoli porušení práva nebo jím stanovené povinnosti. Je to škodlivé jednání subjektu proti společnosti v nejširším smyslu. V českém právním prostředí se však tento termín v obecném významu používá málo. V jeho základním významu jde o veřejnoprávní přestoupení práva, někdy se ale termín \"delikt\" používá jako zkratka pro \"občanský delikt\", což je zaviněný protiprávní úkon popsaný v rámci občanského práva.", "tgt_summary": "In der Kriminologie wird die Bezeichnung Delikt als allgemeiner (eher soziologisch als juristisch definierter) Begriff für eine strafrechtlich relevante Verfehlung verwandt. In gleicher Weise sprechen Soziologie und Kriminologie vom Straftäter auch als von dem Delinquenten. Von Delinquenz wird in den Sozialwissenschaften sowohl bei der vollendeten Begehung krimineller Delikte (dann gleichbedeutend mit individueller Kriminalität) als auch im Sinne einer anhand objektiver Kriterien (in der Regel Handlungen) feststellbaren, subjektiv verankerten Neigung dazu gesprochen. ", "id": 2035909} {"src_title": "Mezinárodní klasifikace nemocí", "tgt_title": "Internationale statistische Klassifikation der Krankheiten und verwandter Gesundheitsprobleme", "src_document": [{"title": "Obsah a uspořádání.", "content": "Má podobu číselníku s diagnostickými popisy a výkladem u jednotlivých položek i kapitol. Hlavním klíčem je zde znakový kód nemoci. Ve verzi MKN-9 byly kódy diagnóz trojciferná čísla, přičemž jednotlivé výseky číselné řady odpovídaly skupinám nemocí a stavů. Rozšířená verze ICD-9-CM obsahuje navíc E-kódy a V-kódy. E-kódy označují vnější příčiny úrazů a jejich čísla jsou ze stejné části číselné řady jako kódy pro úrazy. Například E800 je kód pro železniční nehody, zatímco 800 kód pro zlomeniny. V kódy vyjadřují další faktory ovlivňující zdravotní stav nebo kontakt se zdravotnickými službami a odpovídají Z kódům v ICD-10. Ve verzi MKN-10 je první znak zleva vždy velké písmeno latinské abecedy, jež udává hlavní kategorii. Znaky na 2. a 3. místě určují hlavní skupinu diagnóz. Za tečkou na 4., případně i dalším místě následuje podrobnější členění. Klasifikace není souhrnem lékařského poznání ani neodráží jeho aktuální stav, ale vychází jen z nejširší shody mezi odborníky, takže mnohé běžně užívané diagnozy, zejména novější, lokálně využívané nebo spjaté s konkrétní odbornou teorií, v ní buď nejsou vůbec obsaženy nebo nemají samostatný kód a jsou zmíněny jen například v poznámce. Prakticky všechny kapitoly a podkapitoly obsahují i kód končící číslicí 8 (označující „jiné“ stavy spadající do příslušné kategorie) a číslicí 9 (označující „nespecifikované“ stavy). Podobný „zbytkový“ charakter má i hlavní kategorie R (Příznaky, znaky a nálezy nezařazené jinde). Mezi nejproblematičtější a nejméně stabilizované části patří V. díl (kategorie F) obsahující duševní poruchy a poruchy chování. Jeho obsah je ve velké míře ovlivňován podrobnější americkou klasifikací DSM, kterou vydává Americká psychiatrická asociace (APA). WHO a APA od 90. let jednají o sjednocení kódů těchto dvou klasifikací duševních poruch. V. díl ICD-10 je považován za bližší klinické praxi, kdežto DSM-IV výzkumným účelům.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Předchůdcem MKN byl Mezinárodní seznam příčin úmrtí (\"International List of Causes of Death\", nazývaný též \"Bertillon Classification of Causes of Death\"), který roku 1893 prosadil francouzský lékař Jacques Bertillon, starší bratr proslulého Alphonse Bertillona, na konferenci Mezinárodního statistického institutu (\"International Statistical Institute\") v Chicagu. Mnoho států tento statistický systém začalo používat a roku 1898 jej \"American Public Health Association\" (APHA) doporučila k oficiálnímu užívání matrikářům v Kanadě, Mexiku a Spojených státech. Zároveň APHA doporučila pravidelné revize každých 10 let. Roku 1900 byla francouzskou vládou svolána první mezinárodní konference k revizi Klasifikace příčin úmrtí. V té době tvořila klasifikaci jedna nepříliš objemná kniha doplněná abecedním rejstříkem. Další konference svolala francouzská vláda v letech 1910, 1920, 1929 a 1938. Až do 5. revize byly prováděny pouze dílčí změny v obsahu, bez zásadního zásahu do struktury. Po Bertillonově smrti v roce 1922 byla ustavena „Smíšená komise“ složená ze zástupců Mezinárodního statistického institutu a Zdravotní organizace Společnosti národů (\"Health Organization of the League of Nations\"), která připravovala podklady a návrhy k jednání konferencí. V průběhu let vzniklo v jednotlivých zemích mnoho doplňků a rozšíření, z nichž některé rozšiřovaly klasifikaci příčin úmrtí i o klasifikaci nemocí, jež nejsou smrtelné, a do mezinárodní verze dlouho nebyly přijaty. Až v roce 1938 přijala mezinárodní konference rezoluci, která obsahovala doporučení, aby různé národní seznamy byly v maximální možné míře zapracovány do Mezinárodní klasifikace příčin úmrtí. Roku 1948 převzala odpovědnost za klasifikaci Světová zdravotnická organizace (WHO), dnes se sídlem v Ženevě. Šestou revizí, o níž jednala konference roku 1949 v Paříži, započala přeměna systému v univerzální seznam diagnóz. Název byl změněn na \"Manual of International Statistical Classification of Diseases, Injuries and Causes of Death\" (ICD, Mezinárodní statistická klasifikace nemocí, zranění a příčin úmrtí). Byla již rozdělena do dvou svazků a poprvé obsahovala i duševní poruchy. Další konference se konaly v letech 1955, 1965 a 1975, WHO zajistila vydání 7. revize (1957) i 8. revize (1968). Od 7. revize zaujaly nefatální nemoci v seznamu rovnocenné místo a ICD zahrnula i kódy dalších okolností ovlivňujících kontakt se zdravotnickými službami. Ve Spojených státech vydala \"United States Public Health Service\" v letech 1959–1962 klasifikaci ICDA (\"The International Classification of Diseases, Adapted for Indexing of Hospital Records and Operation Classification\"). Tato klasifikace mnohem komplexněji pokrývala potřeby výkaznictví nemocnic a tam, kde se používala, byla považována za 7. revizi ICD (někdy se označuje jako ICDA-7). \"US Public Health Service\" vydala pak ještě v roce 1968 speciální americkou verzi 8. revize, označovanou později jako ICDA-8 nebo ICD-8A, kanadská verze nesla označení CIMA-8. Americká klinická modifikace ICD-9, přijatá i některými dalšími státy, se označuje ICD-9-CM. Konference pro 9. revizi ICD (1975) schválila záměr zpracovat samostatně další dvě doplňkové klasifikace: \"International Classification of Procedures in Medicine\" (ICPM, vyšla ve dvou dílech v roce 1978) a \"International Classification of Impairments, Disabilities, and Handicaps\" (ICIDH, vyšla v roce 1980 – pozdější verze se nazývala \"International Classification of Functioning, Disability and Health\", zkratka ICF, v češtině MKF). V roce 1976 vyšlo ještě speciální onkologické rozšíření k ICD-9, \"International Classification of Diseases for Onocology\" (ICD-O). Na první přípravné schůzi k přípravě 10. revize ICD se tak začalo mluvit o nové koncepci rodiny klasifikací. Roky zavedení národních modifikací v jednotlivých státech nebo roky zavedení různých podverzí se mohou lišit. Označení nejstarších verzí se užívá zpětně, původní verze se zkratkou ICD neoznačovaly.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mezinárodní klasifikace nemocí a souvisejících zdravotních problémů (v češtině označovaná zkratkou MKN, v anglickém originále \"International Classification of Diseases and Related Health Problems\", zkratka ICD) je publikace, která kodifikuje systém označování a klasifikace lidských onemocnění, poruch, zdravotních problémů a dalších příznaků, situací či okolností. Vydává ji Světová zdravotnická organizace (WHO), ale některé národní zdravotní organizace vydávají vlastní modifikované verze přizpůsobené místním podmínkám a speciálním účelům. Původně vznikla v roce 1893 jako Klasifikace příčin úmrtí a měla umožnit mezinárodní srovnání. Od roku 1948 byla rozšířena o další diagnózy a stala se všestrannou pomůckou pro řízení zdravotní politiky i pro výkaznictví ve vztahu ke zdravotním pojišťovnám a obdobným platebním systémům. Zhruba s desetiletým odstupem vycházejí aktualizované přepracované verze, které se rozlišují číslem uváděným za zkratkou MKN nebo ICD (například MKN-10 či ICD-10, ICD-8 atd.), menší aktualizace vycházejí s roční a tříletou periodou.", "tgt_summary": "Die Internationale statistische Klassifikation der Krankheiten und verwandter Gesundheitsprobleme (ICD, englisch: \"International Statistical Classification of Diseases and Related Health Problems\") ist das wichtigste, weltweit anerkannte Klassifikationssystem für medizinische Diagnosen. ", "id": 2477730} {"src_title": "Urím a tumím", "tgt_title": "Urim und Thummim", "src_document": [{"title": "Podoba.", "content": "S kameny urím a tumím se ve Starém zákoně setkáváme poprvé v příběhu, kdy Mojžíš vysvěcuje svého bratra Árona za velekněze nad izraelským lidem. Urím a tumím je v Exodu popsán jako součást speciálního náprsníku, jehož podoba je dopodrobna popsaná. V rámci tohoto náprsníku se nacházely kameny urím a tumím: Zapojení kamenů do náprsníků je zapsáno také ve 3. knize Mojžíšově.", "section_level": 1}, {"title": "Užití v Bibli.", "content": "V biblických spisech nacházíme několikero způsobů užití kamenů urím a tumím. Někdy se namísto zmínění obou kamenů užívá jen urím.", "section_level": 1}, {"title": "Jozue.", "content": "První návod nacházíme v Mojžíšově záznamu a směřuje k Jozuemu.", "section_level": 2}, {"title": "Odpadlictví v době Samuela.", "content": "Před příchodem proroka Samuela neměli izraelští velekněží už žádná zjevení skrze urím a tumím. V Bibli se nachází zápis o tom, jak se král Saul snažil získat odpověď skrze urím (pravděpodobně pomocí velekněze), ale nedočkal se.", "section_level": 2}, {"title": "Po babylonském zajetí.", "content": "V době Ezdráše a Nehemiáše, když se kmen Judy vrátil do Jeruzaléma, aby opět zbudoval chrám, zaznělo následující nařízení.", "section_level": 2}, {"title": "Mormonismus.", "content": "Mormoni věří, že jejich prorok Joseph Smith roku 1827 získal od anděla Zlaté desky a více než rok je překládal z reformní egyptštiny démotického typu. Joseph Smith nazýval nástroje, které mu tento překlad umožnily, jako urím a tumím a získal je prý od stejného anděla jako desky. Ve výsledku však Joseph Smith přeložil s pomocí urímu a tumímu pouze 116 ztracených stránek Knihy Lehi (dnešní verze Knihy Mormonovy byla přeložena pomocí odlišných vidoucích kamenů). Členové mormonské církve Smithe dodnes uznávají jako „Vidoucího“, neboť měl jako někteří starověcí proroci právo užívat tyto posvátné kameny. Podle Josepha Smithe užíval urím a tumím kromě jiného i prorok Abrahám, jak je popsáno v mormonském apokryfu, Knize Abrahamově (Abraham 3,1+4).", "section_level": 1}, {"title": "Urím a tumím v Knize Mormonově.", "content": "Kameny urím a tumím jsou zmíněny i v mormonském písmu, Knize Mormonově. Podle textu byly tyto kameny předány Jehovovu bratru Jaredovu (údajně okolo roku 2300 př. n. l.), který je vzal s sebou do starověké Ameriky (Eter 3:23–24+28; Eter 4:5). Podle mormonů je právě tento pár urímu a tumímu tím, který nalezl a používal Joseph Smith (na rozdíl od páru kamenů, které vlastnil Abrahám a poté Mojžíš ve starověkém Izraeli). Proroci jareditského národa (který je podle mormonů totožný s Olméky) si urím a tumím předávali, až byly tyto kameny zanechány spolu se 24 zlatými deskami, které v 2. století př. n. l. našel Limhiův lid (Mosiáš 8:9). Není známo, zda kameny s deskami skryl ve své jeskyni poslední jareditský prorok Eter, nebo zda je skryl poslední jareditský král Koriantumr. Posvátné kameny byly Limhim předány králi Mosiáši II., který byl vládcem země Zarahemla a který použil kameny k přeložení 24 jareditských desek. Mosiáš II. je v Knize Mormonově nazýván jako Vidoucí - Mosiáš 8:13...) Dědeček Mosiáše II. (Mosiáš I.) je taktéž nazýván Vidoucím, jelikož přeložil velký kámen (staroamerickou stélu), podávající také zprávu o jareditském národě. Není známo, jakými nástroji Mosiáš I. překládal, jelikož neměl přístup k urímu a tumímu. Je možné, že použil odlišný typ vidoucích kamenů (jako Joseph Smith).", "section_level": 2}, {"title": "Urím a tumím v Nauce a Smlouvách.", "content": "Zázračné kameny najdeme také v dalším z mormonských Písem, Nauce a smlouvách, konkrétně v pasážích 10:1, 17:1, 130:9-10. Zmínky jsou aktéž v životopise Josepha Smithe v Drahocenné perle v pasážích 1:35, 1:52, 1:59 a 1:62.", "section_level": 2}], "src_summary": "Urím a tumím je název dvou speciálních kamenů, které se objevují v biblické tradici. Jejich užívání i smysl je předmětem náboženských debat. Podle všeho šlo o věštecké nástroje, které mohl použít izraelský velekněz nebo Vidoucí (typ proroka).", "tgt_summary": "Urim und Thummim () sind (vermutlich) Los- und Orakel-Steine des Hohenpriesters der Israeliten nach Exodus 28,30. Im Hebräischen bedeuten die Worte ‚Lichter und Vollkommenheiten‘. Andere Übersetzungen sind: ‚die Lichtenden und die Schlichtenden‘ (Buber/Rosenzweig) oder ‚Licht und Recht‘ (Luther).", "id": 1599666} {"src_title": "Mistrovství světa v ragby", "tgt_title": "Rugby-Union-Weltmeisterschaft", "src_document": [{"title": "Přehled šampionátů a medailistů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Medailové pořadí zemí.", "content": "Tři tituly mistrů světa získal Nový Zéland a Jižní Afrika. Z pětice nejsilnějších týmů schází mistrovský titul pouze Francii. Nejvíce medailí z mistrovství světa má Nový Zéland (sedm), týmy Austrálie a Jižní Afriky získaly po pěti cenných kovech, týmy Francie a Anglie získaly po čtyřech medailích. Po jednom cenném kovu mají reprezentace Walesu a Argentiny.", "section_level": 2}, {"title": "Návštěvnost.", "content": "Na mistrovství světa 2015 v Anglii navštívilo 48 zápasů celkově rekordní počet 2 477 805 diváků, průměrně tedy 51 621 na zápas. Historicky nejvyšší návštěva na zápase MS se uskutečnila nejprve 20. září 2015 na londýnském stadionu Wembley, kdy utkání základní skupiny Nový Zéland – Argentina sledovalo 89 019 diváků, a pak o týden později na tomtéž místě – sedm dní starý rekord byl překonán při utkání Irska s Rumunskem. Tento zápas sledovalo přesně 89 267 diváků. Dosavadní rekord 82 957 fanoušků stanovilo finále MS 2003 v Sydney mezi Austrálií a Anglií.", "section_level": 1}, {"title": "Herní systém mistrovství.", "content": "Od roku 2003 je vždy dvacet kvalifikovaných týmů rozděleno do čtyř skupin po pěti týmech. Z každé skupiny postupují do vyřazovací části první dva. Od roku 2007 mají účast v následujícím mistrovství světa zajištěny kromě týmů v playoff i týmy skončivší třetí ve skupině. Bodování ve skupinové části: K těmto základním bodům se mohou připočíst bonusové body: Vítěz zápasu tedy může za jeden zápas získat 4 nebo 5 bodů, poražený tým 0, 1 nebo 2 body a za remízu získá tým 2 nebo 3 body.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mistrovství světa v ragby (oficiálně Rugby World Cup) je mezinárodní soutěž v rugby union, která se koná se od roku 1987 každé čtyři roky formou jednoho turnaje. Automatické právo startu má pořadatel a také všechny země, které na předchozím mistrovství skončily do 12. místa, zbylých 7–8 účastníků vzejde z regionálních kvalifikací.", "tgt_summary": "Die Rugby-Union-Weltmeisterschaft () ist der wichtigste internationale Wettkampf im Rugby Union und wird seit 1987 alle vier Jahre unter derzeit zwanzig teilnehmenden Männer-Nationalmannschaften ausgetragen. Organisiert wird das Turnier vom World Rugby (WR), dem Rugby-Union-Weltverband. Der verliehene Pokal, der Webb Ellis Cup, ist nach William Webb Ellis benannt, dem die Erfindung des Spiels zugeschrieben wird. ", "id": 1595101} {"src_title": "Stařec a moře", "tgt_title": "Der alte Mann und das Meer", "src_document": [{"title": "Ocenění.", "content": "V v roce 1953 za novelu dostal Ernest Hemingway Pulitzerovu cenu za beletrii a v roce 1954 Nobelovu cenu za literaturu. Je posledním dílem, které napsal.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Stařičkého kubánského rybáře Santiaga už několik měsíců (84 dní) provází smůla. Nejenže se mu nepovedlo chytit žádnou větší rybu, ale kvůli jeho neúspěchům na moři ho musel opustit jeho mladý přítel, chlapec, jemuž otec poručil jezdit rybařit s úspěšnějšími rybáři. Stařec sám sebe charakterizuje jako podivného, protože i když už je velmi starý, jeho oči mají stále zvláštní jiskru veselosti. Jednoho dne se Santiago vydává na moře prolomit své smolné období. Stejně jako ostatní rybáři, i on vyplouvá časně ráno, avšak neplánuje lovit blízko u břehu tak, jako jeho kolegové. Až do úsvitu žene loďku směrem od pobřeží, dokud i nejbližší čluny nevidí jako malé tečky na obzoru. Teprve poté ponoří do hlubin návnady, kterých se však kromě malého tuňáka žádná ryba ani nedotkne. Stařec už ztrácí naději, když vtom se na jednu udici chytne ryba takovou silou, že málem chatrnou loďku překotí. Zkušený rybář hned pozná, že jde o obrovskou rybu, kterou nelze zabít jednoduše – naváže tedy na udici záložní kotouče šňůry a čeká, až se ryba, která usilovně táhne loďku směrem od pobřeží, unaví, aby ji mohl harpunovat. Protože nemůže přivázat šňůru k loďce, aby se nepřetrhla, začíná být Santiago, který šňůru drží svýma zjizvenýma rukama, po pár hodinách unavený a vysílený. Když začíná padat tma, ryba stále táhne stejnou rychlostí a stařec začíná pomalu upadat do mdlob. Sní tedy tuňáka, kterého chytil předtím, a doplní síly vodou, které ale nemá nazbyt. Souboj starce a ryby pokračuje až do rána a i další den. Ani tak velká ryba však nemůže táhnout loďku věčně, a tak když začne pod loďkou kroužit a snaží se zbavit háku, svitne konečně starci naděje. Po dlouhém a vysilujícím boji se mu konečně podaří rybu zabít harpunou, a když vidí její ohromné rozměry, je mu ihned jasné, že jde o největší rybu, jakou ve svém životě chytil. Právě kvůli jejím rozměrům a hmotnosti však nemůže rybu naložit na loďku, a tak ji přiváže k boku, nastaví plachtu a vyrazí směrem, v němž doufá, že leží jeho domov, Havana. Stařec má konečně příležitost si odpočinout, ale ne nadlouho – po pár hodinách zaútočí na Santiagovu rybu žraloci, kteří jsou přivábeni vůní krve. Stařec se ale nevzdává a oba žraloky, kterým se podaří velkou část ryby urvat, zabije harpunou. Už v tu chvíli je mu ale jasné, že to nebyli poslední žraloci, které potkal. A má pravdu, po pár hodinách se mrtvá ryba opět stane terčem útoku žraloků, které se starci opět podaří zabít, avšak při útoku přijde o svou harpunu. Nemíní se však vzdát, a tak k pádlu přiváže nůž a očekává útok dalších žraloků. Ten přijde po chvíli a Santiago svou rybu, z níž už polovinu sežrali žraloci, usilovně brání. Nůž však není stavěný na prolamování žraločích lebek, a tak se rychle zlomí a stařec je najednou bezmocný. Další žraloky se snaží umlátit kyjem, jejž má na usmrcování ulovených ryb, ale je to jako boj proti větrným mlýnům – žralokům starcovy zoufalé údery nepůsobí žádnou bolest a z ryby ohlodají poslední kousky masa. Po pár hodinách Santiago konečně dorazí do noční Havany, ale pouze s kostrou obrovské ryby. Dobelhá se do své chatrče, kde okamžitě upadne do hlubokého spánku, ze kterého ho probere až chlapec, který o něj měl strach a je nesmírně rád, že ho vidí v jeho posteli vystlané novinami. Chlapec pláče, zatímco mu stařec vypráví příběh uplynulých tří dnů. Kolem starcovy loďky se zatím shromáždí dav, který obdivuje kostru obrovského marlina, která se povaluje na pláži. Autor zde ukazuje jak dokonalé splynutí člověka s přírodou (stařec s rybou – vnímá ji, jako sobě rovnou), tak úžasnou vytrvalost starce, který při lovení nepolevuje ani tehdy, když už vyčerpáním upadá do mdlob, a také ukazuje, že odhodlanost nás vždy dovede k vytyčenému cíli.", "section_level": 1}, {"title": "Adaptace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rozhlasové zpracování.", "content": "V roce 1988 byla novela zpracována v Československém rozhlasu jako šestidílná dramatizovaná četba na pokračování. Z překladu Františka Vrby připravila Ludmila Pokorná, v režii Pavla Linharta účinkovali Jan Kačer, Lubor Tokoš a Jiří Langmajer.", "section_level": 2}], "src_summary": "Stařec a moře je novela amerického spisovatele Ernesta Hemingwaye, kterou napsal na Kubě roku 1951 a publikoval roku 1952. Vypráví příběh o kubánském rybáři Santiagovi, který se vydává na moře rybařit, aby tak prolomil své osmdesátičtyřdenní smolné období, kdy nechytil žádnou rybu. Při prvním vydání v září 1952 se během dvou dnů prodalo 5,2 milionů výtisků. ", "tgt_summary": "Der alte Mann und das Meer (Originaltitel \"The Old Man and the Sea\") ist ein von Ernest Hemingway im Frühling 1951 auf Kuba geschriebener Kurzroman, der im August 1952 erstmals in der Zeitschrift \"Life\" veröffentlicht wurde. Die erste Buchfassung wurde im selben Jahr vom Scribner Verlag in New York herausgegeben. ", "id": 2246125} {"src_title": "Weddellovo moře", "tgt_title": "Weddell-Meer", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Weddellovo moře leží mezi východním pobřežím Antarktického poloostrova a Coatsovou zemí. Rozloha moře je 2,91 miliónu km2. Průměrná hloubka se pohybuje kolem 2878 metrů. Do Weddellova moře se noří četné šelfové ledovce – Larsenův pobřežní led, Filchnerův–Ronneové šelfový ledovec (šelfový ledovec Edity Ronneové, Filchnerův šelfový ledovec), šelfový ledovec Bruntův, šelfový ledovec Riiserův-Larsenův a ledovec Dawsonové-Lambtonové. Ve Weddellově moři se vytváří několik polynií. Typické jsou polynie u Antarktického poloostrova, ve východní části. Některé mají i svá jména – Weddellova polynie (poblíž hory královny Maud) či polynie Filchnera-Ronneové (poblíž stejnojmenného šelfového ledovce). Při pobřeží Antarktidy je reliéf dna tvořen Berknerovou lavicí a dále k východu Africko-antarktickou pánví. V pánvi Weddellova moře byly zjištěny perspektivní roponosné sedimentární pánve. Mezi významné ostrovy Weddellova moře patří Berknerův ostrov. Ve Weddellově moři existuje cirkulační systém rotující po směru hodinových ručiček – Weddellův koloběh (Weddell Gyre), který zjevně souvisí s Weddelovým příhonem. V hloubce 80 metrů má voda čirost, která se dá dosáhnout jen u destilované vody. Chladné husté vody sestupující do hlubin světového oceánu jsou zdrojem kyslíku pro hlubokomořské organizmy. Weddellovo moře je hojné na krill. Ve Weddellově moři bylo během tří expedic v letech 2002–2005 v hloubkách 748–6348 metrů nalezeno přes 1000 druhů živočichů s velkým podílem endemitů, zejména ve skupině stejnonožců. Významný byl též podíl mnohoštětinatců, různonožců (Amphipoda) a měkkýšů.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Moře bylo svým objevitelem, Jamesem Weddellem, pojmenováno mořem krále Jiřího IV. Anglický lovec tuleňů a velryb, James Weddell, roku 1823 za příznivých ledových a povětrnostních podmínek dosáhl na brize \"Jane\" Prvně bylo široce prozkoumáno skotem Williamem S. Brucem v letech 1902–1904. V tomto moři byl uvězněn Ernest Henry Shackleton (1874–1922) se svou lodí \"Endurance\", která byla nakonec ledem rozdrcena, a po něm doputovala Shackletonova expedice za velkých útrap na Sloní ostrov.", "section_level": 1}], "src_summary": "Weddellovo moře je podle Mezinárodní hydrografické organizace částí Jižního oceánu, dříve bylo Weddellovo moře pokládáno za nejjižnější okrajové moře Atlantského oceánu.", "tgt_summary": "Das Weddell-Meer ist das größte der rund 14 Randmeere des Südlichen Ozeans am antarktischen Kontinent. Seine Grenzen sind definiert durch die Küsten von Coatsland im Osten und Grahamland im Westen. Östlichster Küstenpunkt ist das Kap Norvegia an der Kronprinzessin-Martha-Küste des Königin-Maud-Landes, das den Nordpunkt des Riiser-Larsen-Schelfeises bei 12°18′ West bildet. Östlich schließt sich die König-Haakon-VII.-See an. Als Nordgrenze des Weddell-Meeres gilt der Atlantisch-Indische Rücken, ein unterseeischer Gebirgszug. Der südliche Teil ist von einem großen Schelfeis als schwimmender Teil des antarktischen Eisschildes bedeckt (Filchner-Ronne-Schelfeis), kleinere Schelfeise begrenzen die Küste im Osten (Riiser-Larsen-Schelfeis) und Westen (Larsen-Schelfeis). ", "id": 1814008} {"src_title": "Messier 81", "tgt_title": "Messier 81", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "M81 je díky své blízkosti k Zemi velmi jasnou galaxií a za podmínek velmi příznivých astronomickému pozorování může být pozorována i obyčejným triedrem. Malé dalekohledy o průměru 60 až 80 mm ji ukážou jako světlou skvrnu dlouhou několik úhlových minut a protaženou od severo-severozápadu na jiho-jihovýchod. Střední dalekohled s průměrem 150 mm umožní pozorovat nějaké podrobnosti jádra, které je mnohem jasnější než okrajové oblasti, rozplývající se postupně v jasu oblohy. Dalekohledy o průměru 250 až 300 mm pak ukážou i základní tvar ramen jako proměnný jas hala kolem jádra. Na fotografiích s dlouhou závěrkou nebo složených fotografiích je v okolí M81 a M82 vidět široká síť propletených mlhavých vláken – tato rozsáhlá soustava plynu a tmavého prachu je spojena i s mlhovinami, které patří k Mléčné dráze. M82 je možné najít 35' severně od M81 a 45' jihovýchodně od M81 se nachází o něco slabší galaxie NGC 3077. Třetí výrazný člen této skupiny galaxií, NGC 2403, leží až v sousedním souhvězdí Žirafy. Galaxie M81 má velkou severní deklinaci, proto je na velké části severní polokoule cirkumpolární, a to až za obratník Raka, tedy v celé Evropě a severní Americe. Naopak na jižní polokouli je pozorovatelná pouze blízko rovníku. Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od ledna do srpna.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Galaxii poprvé pozoroval Johann Elert Bode 31. prosince 1774 a na jeho počest po něm byla později pojmenována. Jejím dalším pozorovatelem byl Charles Messier, který ji roku 1781 přidal do svého katalogu, ve které ji popsal jako mírně oválnou mlhavou skvrnu a nejjasnější uprostřed. Max Wolf roku 1914 objevil, že se tato galaxie otáčí (byla tak první mezi spirálními galaxiemi) a rychlost jejího otáčení odhadl na 300 km/s.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Počet hvězd v galaxii M81 se odhaduje na přibližně 250 miliard a je tedy trochu menší než Mléčná dráha. Spolu se sousední nepravidelnou galaxií M82 jsou nejdůležitějšími členy skupiny galaxií M 81, ve které je M81 ústředním členem. Vypadá to, že před několika desítkami milionů let se obě galaxie střetly a M82 má z toho důvodu pokřivený vzhled. Od té doby se obě galaxie navzájem vzdálily a dělí je asi 150 tisíc světelných let. Vzdálenost galaxie je dobře známa a odhaduje se na 12 milionů světelných let. K přesnému odhadu vzdálenosti přispěl velký počet objevených cefeid – mnoho jich našel Hubbleův vesmírný dalekohled – a také upřesnění žebříčku vesmírných vzdáleností díky satelitu Hipparcos.", "section_level": 1}, {"title": "Mezihvězdný prach.", "content": "Většina infračerveného záření galaxie pochází z mezihvězdného prachu. Tento prach se nachází zejména v galaktických spirálních ramenech a bylo zjištěno, že s jeho umístěním souvisí oblasti tvorby hvězd. Právě zrozené mladé jasné modré hvězdy ohřívají tmavý prach a ten poté infračerveně září.", "section_level": 2}, {"title": "Supernovy.", "content": "V této galaxii se 28. března 1993 objevila supernova typu IIb s názvem SN 1993J a největší magnitudou 10,2. V té době byla v absolutním měřítku druhou nejjasnější objevenou supernovou typu II. Vlastnosti spektra této supernovy se postupem času měnily. Na začátku mělo spektrum typické vlastnosti supernov typu II s výraznými spektrálními čarami vodíku, ovšem postupně tyto čáry zeslábly a objevily se čáry helia, takže se spíše podobalo spektru supernovy typu Ib. Navíc se časový průběh jasu této supernovy lišil od průběhu pozorovaného u jiných supernov typu II a připomínal spíše typ Ib. Byla proto zatříděna jako typ IIb, tedy přechod mezi typem II a typem Ib. Vědecké závěry odvozené z jejího pozorování naznačují, že supernovy typu Ib a Ic vznikají výbuchem obřích hvězd, a to podobným způsobem jako supernovy typu II. Tato supernova byla také použita k upřesnění vzdálenosti galaxie M81. Ústředí astronomických telegramů vydalo seznam nov, které byly v této galaxii objeveny po roce 2000.", "section_level": 2}, {"title": "Sousední galaxie.", "content": "M81 je největším členem skupiny galaxií M 81, skupiny čítající 34 galaxií v souhvězdí Velké medvědice. Průměrná vzdálenost této skupiny je asi 11,7 milionů světelných let (3,6 milionů parseků) a patří tak mezi galaktické skupiny nejbližší k Místní skupině galaxií. M81 a sousední galaxie M82 a NGC 3077 na sebe vzájemně působí. Tímto působením bylo ze všech tří galaxií strženo malé množství plynného vodíku, které vytvořilo vláknité útvary spojující tyto galaxie. Zpětný pád části tohoto plynu do galaxií M82 a NGC 3077 v nich spustil velkou hvězdotvornou činnost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Messier 81 (také M81, Bodeho galaxie nebo NGC 3031) je spirální galaxie v souhvězdí Velké medvědice, která byla objevena Johannem Elertem Bodem 31. prosince 1774 společně s nedalekou galaxií M82. Obě galaxie jsou spolu s NGC 2403 nejjasnějšími členy skupiny galaxií M 81. M81 je od Země vzdálená 12 miliónů světelných let a se svou magnitudou 6,9 a úhlovými rozměry 24,9'x11,5' patří mezi nejvýraznější galaxie.", "tgt_summary": "Messier 81, auch als NGC 3031 oder Bodes Galaxie bekannt, ist eine 7,0 mag helle Spiralgalaxie vom Hubble-Typ Sb im Sternbild Großer Bär am Nordsternhimmel. Die scheinbare Fläche von M81 beträgt mit 25′ mal 12′ weniger als der Vollmond (scheinbarer Durchmesser rund 30′). Vergleichen mit dem Andromedanebel (M31) erscheint M81 mit etwa einem Dreißigstel von dessen Fläche merklich kleiner und ist etwa viermal weiter entfernt, rund 12 Millionen Lichtjahre. ", "id": 867781} {"src_title": "Ballenyho ostrovy", "tgt_title": "Balleny-Inseln", "src_document": [{"title": "Situace.", "content": "Souostroví je tvořeno třemi většími ostrovy a řadou ostrůvků a skalisek o celkové rozloze téměř 800 km2. Jsou situovány v 160 km dlouhé řadě orientované od severozápadu na jihovýchod. Nacházejí se mezi 66° 24' a 67° 25' jižní zeměpisné šířky a mezi 162° 25' a 164° 45' východní zeměpisné délky. Leží v Rossově dependenci, v území na které si činí nárok Nový Zéland (Viz Antarktický smluvní systém). Od pobřeží Antarktidy je jeho nejjižnější část vzdálena asi 100 km. Skalnatý povrch ostrovů je z převážné části pokrýt ledovcem. Nejvyšším bodem souostroví je vrchol Brown Peak s nadmořskou výškou 1524 m nacházející se v severní části ostrova Sturge. Teplé mořské proudy způsobují, že moře v okolí ostrovů obvykle celoročně nezamrzá. Tři větší ostrovy jsou: Za zmínku ještě slouží ostrůvky Borradaile Island (3,5 km2), Row Island (1,7 km2) a Sabrina Island (0,2 km2).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V letech 1838 – 1839 vypravila londýnská velrybářská společnost \"Samuel Enderby & Sons\" velrybářské lodě \"Elisa Scott\" a \"Sabrina\" k Antarktidě, aby zde hledaly nová loviště. Na palubě škuneru \"Eliza Scott\" byl kapitánem John Balleny, šalupě \"Sabrina\" velel Thomas Freeman. 9. února 1839 objevili Ballenyho ostrovy. Po dvou dnech se několika mužům ze Sabriny včetně Freemana na nich podařilo krátce přistát - - stali se tak prvními lidmi, kteří vstoupili na pevnou zem za jižním polárním kruhem. Dne 2. března roku 1839 zahlédli z lodi i vlastní Antarktidu, konkrétně pobřeží Sabriny. Na zpáteční cestě je 24. března zastihla prudká bouře, ze které se loď \"Sabrina\" nedostala. Jen \"Elisa Scott\" tak doplula zpět do Londýna. V roce 1998 došlo poblíž ostrova k nejsilnějšímu zaznamenanému zemětřesení v oblasti Antarktidy o síle 8,1.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik ostrovů.", "content": "Ostrovy vznikly následkem deskové tektoniky při posunu Australské a Pacifické desky, jsou součásti podmořského řetězce hor sopečného původu vystupujících z tzv. Tasmánské plošiny která se nachází v hloubce 2,5 až 3 km. Ostrovy se nacházejí v místě tzv. horké skvrny „Balleny hotspot“, což je jedno z mnoha míst se zvýšeným tokem geotermální energie v zemské kůře. V současnosti se v blízkosti ostrovů silná zemětřesení nevyskytují.", "section_level": 1}, {"title": "Přítomnost.", "content": "Ostrovy jsou lidmi jen minimálně navštěvovány, není tam přistávací plocha pro letadla ani bezpečné přístaviště pro lodě. Byly i s okolím prohlášeny za chráněné území a byl zakázán rybolov do vzdálenosti 10 mil, vstup na ně je možný jen s povolením Nového Zélandu. Ostrovy i okolní vody nejsou dosud plně prozkoumány, teprve roku 2006 se začalo s mořským výzkumem.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna.", "content": "Na ostrovech bývají kolonie tučňáků královských a tučňáků uzdičkových. Tuleni se na ostrovech nerozmnožují, na pobřeží však tuleni Weddellovi a tuleni krabožraví vylézají k odpočinku, stejně jako občas i rypouši sloní. V okolních vodách bývají vidět tuleni leopardí při lovu tučňáků a různé velryby. Na skalách hnízdí množství mořských ptáků, jsou to hlavně: buřňák antarktický, buřňák černobílý, buřňák holubí, buřňák jižní, buřňák obrovský, buřňák sněžní, buřňák temný, buřňák tenkozobý, buřňáček Wilsonův, rybák dlouhoocasý, hodně druhů chaluh a mnoho dalších. Okolní moře je jedním z nejvíce biologicky produktivních regionů Jižního oceánu, žije v něm spousta krilu a ostatních živočichů kteří lákají větší a větší predátory. Přispívají k tomu i teplé mořské proudy které celoročně zajišťují vodní hladinu nespoutanou ledem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ballenyho ostrovy () je zaledněné neobydlené Antarktické souostroví v Jižním oceánu ležící na jižním polárním kruhu. Pojmenovány jsou po Johnu Ballenym, kapitánovi velrybářské lodi, který vedl v letech 1838–1839 komerčně neúspěšnou expedici do Antarktidy.", "tgt_summary": "Die Balleny-Inseln () sind eine über 190 km von Nordwesten nach Südosten gestreckte Gruppe unbewohnter Inseln in der Somow-See im Südlichen Ozean rund 2300 km südlich von Neuseeland. Die Inselgruppe liegt etwa 300 Kilometer vom antarktischen Festland (Oatesland) entfernt und ist ein Teil des Ross-Nebengebiets, des von Neuseeland beanspruchten Antarktisterritoriums. Da aber Ansprüche südlich von 60 Grad südlicher Breite gemäß Antarktisvertrag nicht anerkannt werden, sind die Inseln bislang keinem Staat zugehörig. Die Balleny-Inseln liegen allesamt vollständig in den Screaming Sixties.", "id": 1923005} {"src_title": "John Montagu, 4. hrabě ze Sandwiche", "tgt_title": "John Montagu, 4. Earl of Sandwich", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Pocházel ze starobylého šlechtického rodu Montagu, který v několika větvích získal vysoké šlechtické tituly (vévodové z Manchesteru, vévodové z Montagu, hrabata z Halifaxu). Narodil se jako nejstarší syn předčasně zemřelého Edwarda Montagu (1692–1722) a jeho manželky Elizabeth Popham (1693–1761), která se po ovdovění znovu provdala a se svými dětmi měla minimální kontakt. George po dědu Edwardovi zdědil v roce 1729 titul hraběte ze Sandwiche a později po dosažení plnoletosti vstoupil do Sněmovny lordů. Studoval v Etonu a na univerzitě v Cambridge, poté absolvoval kavalírskou cestu, během níž navštívil mimo kromě tradičních destinací v západní a střední Evropě také Řecko, Turecko a Egypt. V roce 1739 se stal členem Královské společnosti, mezitím sloužil také v armádě a dosáhl hodnosti plukovníka. S podporou 4. vévody z Bedfordu se brzy začal uplatňovat ve státních úřadech a v letech 1744–1748 byl lordem admirality. R. 1746 byl vyslancem na kongresu v Bredě, poté byl britským zástupcem při uzavření Cášského míru (1748). V letech 1748–1751 byl prvním lordem admirality a v roce 1749 byl jmenován členem Tajné rady. Ve spolupráci s admirálem G. Ansonem prosadil v námořnictvu reformy, jejichž význam se projevil později za sedmileté války. V letech 1755–1763 byl vicepokladníkem pro Irsko, v této době ale žil spíše v ústraní na venkově. I když byl již mimo aktivní vojenskou službu, postupoval v armádních hodnostech (generálmajor 1755, generálporučík 1759). Po skončení sedmileté války byl krátce mimořádným vyslancem v Madridu (1763) a krátce znovu prvním lordem admirality (1763), poté státním sekretářem zahraničí (1763–1765) a generálním poštmistrem (1768–1770). Od prosince 1770 do ledna 1771 byl znovu státním sekretářem zahraničí, nakonec se ve vládě lorda Northa stal na dlouhou dobu opět prvním lordem admirality (1771–1782). V roce 1772 dosáhl hodnosti generála. Dlouholetá správa námořnictva pod jeho vedením se vyznačovala obrovskou korupcí a také pochybnou personální politikou v obsazování velitelských postů, což vůči jeho osobě vyvolalo značné antipatie. Jeho prestiží otřásl také dlouholetý nemanželský vztah se zpěvačkou Marthou Ray, která byla v roce 1779 za nevyjasněných okolností zavražděna. Po odstoupení z funkce v roce 1782 žil v ústraní a proslul mimo jiné jako mecenáš hudby. Jako dlouholetý ministr námořnictva podporoval objevitelské výpravy, byl mimo jiné příznivcem Jamese Cooka. Cook na jeho počest pojmenoval Sandwichovy ostrovy, které dnes nesou jméno Havajské. Jméno 4. hraběte ze Sandwiche dodnes nesou Jižní Sandwichovy ostrovy v jižním Atlantiku, Sandwichův mys v Austrálii, dále několik lokalit u břehů Aljašky (ostrov Montagu, průliv Montague a mys Hinchinbroke). Od roku 1740 byla jeho manželkou Dorothy Fane (1717–1797), dcera irského lorda kancléře vikomta Charlese Fane. Měli spolu čtyři děti, dědicem rodových titulů byl syn John Montagu, 5. hrabě ze Sandwiche (1743–1814), který zastával vysoké hodnosti u dvora. Z nemanželského potomstva se zpěvačkou Marthou Ray vynikl Basil Montagu (1770-1851) jako právník a spisovatel.", "section_level": 1}], "src_summary": "John Montagu, 4. hrabě ze Sandwiche (\"John Montagu, 4th Earl of Sandwich, 4th Viscount Hinchinbroke\") (13. listopadu 1718 –30. dubna 1792) byl britský státník ze starobylého šlechtického rodu Montagu. V mládí se uplatnil jako diplomat, souběžně sloužil v armádě a nakonec dosáhl hodnosti generála. Řadu let zastával funkce v britských vládách, byl mimo jiné ministrem zahraničí a generálním poštmistrem. Nejdéle působil jako ministr námořnictva (první lord admirality) a jeho chráněnec James Cook po něm pojmenoval několik nově objevených lokalit (Havajské ostrovy dříve nesly jméno Sandwichovy). Nejslavnějším odkazem na jméno 4. hraběte ze Sandwiche je výraz sendvič, který obohatil mezinárodní gastronomickou terminologii.", "tgt_summary": "John Montagu, 4. Earl of Sandwich (* 13. November 1718; † 30. April 1792 in Chiswick) war ein britischer Diplomat und Staatsmann. Er ist heute vor allem bekannt durch das nach ihm benannte belegte Brot, das Sandwich.", "id": 1629868} {"src_title": "Józef Ignacy Kraszewski", "tgt_title": "Józef Ignacy Kraszewski", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Józef Ignacy Kraszewski se narodil roku 1812 Varšavě, ale dětství strávil na otcově statku u Pružan v tehdejší grodněnské gubernii (dnes v Bělorusku). Rozhodující vliv na jeho vychování měla jeho babička a prababička, které měly hluboký zájmem o literaturu i o politiku. Roku 1822 začal navštěvovat školu v Białe, od roku 1826 v Lublině a v letech 1827–1829 ve Svisloči, kde ukončil gymnázium. Na Vilniuské univerzitě pak studoval filozofii a literaturu a začal vydávat svá první díla, která však nebyla kritikou příznivě přijata. Za listopadového povstání v roce 1830 byl Kraszewski pro ilegální činnost zatčen a vězněn až do počátku roku 1832 (pro slabé zdraví strávil většinu tohoto času ve vězeňské nemocnici). Po propuštění musel nejprve žít pod policejním dohledem ve Vilniusu, ale roku 1833 mu bylo povoleno vrátit se na otcův statek. Roku 1838 se oženil s Žofií Woroniczównou, neteří varšavského primase a odjel se svou ženou do Volyně, kde hospodařil na svých statcích. Roku 1839 získal své první literární vítězství románem \"Poeta i świat\" (Básník a svět). Protože Kraszewski hodlal vytvořit nové literární středisko pro Volyň, Podolí a Litvu, vydával v letech 1841–1851 ve Vilniusu literární a vědecký časopis \"Ateneum\", kolem něhož seskupil několik set předních spolupracovníků. Když toto literární hnuti skončilo nezdarem, přenesl Kraszewski sovu činnost do Varšavy, kde se stal spolupracovníkem \"Gazety Warszawskiej\" a později téměř všech temnějších časopisů. V té době se v jeho pracích začal projevovat vliv Dickensův, Balzacův a Gogolův a Kraszewski uveřejnil řadu svých vrcholných děl. Ačkoliv byl horlivým vyznavačem katolicismu, dospěl pod vlivem Hegela k názoru, že katolicismus nevylučuje pokrok. Rozešel se proto se svými konzervativně klerikálními přáteli, působícími v duchu smíření s Ruskem, přestěhoval se roku 1853 do Žitomiru, jakožto duchovního střediska Volyně a stal se zde kurátorem místních škol i divadelním inspektorem. Zabýval se rovněž problematikou nevolnictví a byl členem výboru pro osvobození selského stavu, přestože nebyl zastáncem jeho náhlé úplné svobody. Roku 1859 se Kraszewski vrátil zpět do Varšavy a převzal zde redakci \"Gazety Polskiej\". Za tzv. lednového povstání v roce 1863 byl vypovězen z ruského Polska. Usadil se v Drážďanech, kde neúnavně hájil polské zájmy, což mu přineslo mnoho nepřátel ale také široké mezinárodní uznání. Vedle románů a povídek psal brožury, přednášel a vydával časopis \"Hasło\", takže jeho vliv na polskou společnost zůstal nezměněn. Roku 1883 byl Kraszewski pro podezření ze špionáže pro Francii v Drážďanech zatčen, odsouzen na tři a půl roku do žaláře a uvězněn v Magdeburku. Když zde těžce onemocněl, byl roku 1885 propuštěn na kauci a léčil se v Itálii. Zemřel roku 1887 v Ženevě. Je pochován v kryptě Kostela sv. Archanděla Michaela a sv. Stanislava na Skałce v Krakově.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Józef Ignacy Kraszewski patří rozsahem své tvorby k unikátním zjevům světové literatury. Počet titulů jeho vydaných děl přesahuje 300 (což je přes 500 svazků a s časopiseckými pracemi, s korespondencí a s literárními úvahami bychom došli k počtu přes 600 svazků). Doménou jeho literární tvorby, vycházející z počátku ještě z romantismu, je kronikářský (mnohdy až dokumentární) román s již realistickým přístupem k tématu, vycházející z důkladného studia materiálu. Řadu románů věnoval sociální problematice vesnice (poměr šlechtického statkáře a rolnictva často komplikovaný milostnými vztahy). Kromě toho napsal celou řadu historických románů, ve kterých zobrazil téměř všechna období polských dějin do konce 18. století, a je tak považován za Sienkiewiczova předchůdce. V uměleckém ohledu se však Kraszewskému mnohdy nedostává (hlavně kvůli tvůrčímu chvatu) náležité hloubky, barvitosti, psychologické jednoty a kompoziční propracovanosti. Díky čistému jazyku a jasnému slohu byla však jeho díla čtenářsky velmi úspěšná a Kraszewskému se podařilo vytlačit z rukou polských čtenářů konzumní, zejména francouzskou literaturu, v čemž tkví jeho největší význam. Kraszewski byl též autorem básní, dvaceti tří divadelních her, zabýval se literární historií a kritikou, byl obratný publicista a získal si též velikou zásluhu jako redaktor souborných spisů některých autorů (např. Jana Śniadeckého nebo Kazimierze Brodzińského) i jako vydavatel pamětí. Vedle literární tvorby se zabýval též malířstvím.", "section_level": 1}], "src_summary": "Józef Ignacy Kraszewski (28. července 1812, Varšava – 19. března 1887, Ženeva) byl polský národní buditel, historik, spisovatel a literární kritik. Je považován za tvůrce polského historického a sociálního románu, přičemž v jeho díle, vycházejícím z romantismu, se projevují silné prvky kritického realismu.", "tgt_summary": "Józef Ignacy Kraszewski, Herb Jastrzębiec, Pseudonym: \"Bogdan Bolesławita\" (* 28. Juli 1812 in Warschau; † 19. März 1887 in Genf) war ein polnischer Schriftsteller. Er ist vor allem für seine Serie historischer Romane \"Dzieje Polski\" („Die Geschichte Polens“) sowie die \"Sachsentrilogie\" bekannt.", "id": 1507404} {"src_title": "Linda Lovelace", "tgt_title": "Linda Lovelace", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodila se v newyorské čtvrti Bronx a pocházela z neutěšených rodinných poměrů, coby dcera Johna a Dorothy Boremanových. Matka, žena v domácnosti, byla velmi přísná, despotická a svou dceru bila, zatímco otec, důstojník newoyrského policejního sboru, se doma objevil jen zřídkakdy. Měla též starší nevlastní sestru Barbaru. Když byly Lindě Boremanové tři roky, rodina se přestěhovala do města Yonkers ve státě New York, kde vyrůstala v přísně katolickém prostředí. Studovala na katolických školách, na základní škole Svatého Jana Křtitele v Yonkers a posléze na střední škole Svaté Matky Boží v Hartsdale, kde si vysloužila přezdívku „slečna svatosvatá“, neboť se chtěla stát jeptiškou a od chlapců si udržovala odstup. Jako studentka si přivydělávala prací v butiku a obchodu se spotřební elektronikou. V roce 1965 se v šestnácti letech přestěhovala s rodinou do Fort Lauderdale na Floridě poté, co otec odešel do penze od newyorské policie. V devatenácti letech začala rodičům vzdorovat a v té době také přišla o panenství se spolužákem. Nedlouho poté otěhotněla a rozhodla se, že po porodu dá dítě přechodně do pěstounské péče do doby, než se o něj bude moci postarat sama. Nakonec však syna přenechala nevědomky k adopci, když jí matka bezprostředně po porodu nechala podepsat příslušné adopční formuláře a namluvila jí, že podepisuje souhlas s obřízkou. Poté se vrátila zpět do New Yorku, kde se zapsala do počítačového kurzu, po němž si chtěla otevřít vlastní butik. V roce 1970 ji ale potkala vážná autonehoda, jejíž následky si nesla po zbytek života. Jednoho deštivého dne jela po dálnici Taconic State Parkway, když do jejího vozu Opel Kadett narazil z boku v důsledku smyku řidič Chrysleru. Při nehodě utrpěla těžká zranění a skončila se zlomenou čelistí a žebry, a natrženými játry a slezinou. Musela podstoupit krevní transfuzi, při níž se ale nakazila hepatitidou C – tato skutečnost vyšla najevo až o šestnáct let později. Po propuštění z nemocnice se vrátila zpět k rodičům na Floridu, aby se zde zotavila.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "V létě roku 1970 se ve Fort Lauderdale seznámila s Chuckem Traynorem (1937–2002), když se s kamarádkou Betsy měla opalovat v bikinách u bazénu na místním koupališti. Podle její autobiografie je však seznámila Betsy před domem Boremanových. Traynor, 27letý bývalý příslušník námořní pěchoty, barman a občasný pasák, dívky pozval na projížďku ve svém sportovním voze značky Jaguar XK-E. Po několika týdnech se s 21letou Lindou Boremanovou začal scházet a zhruba měsíc po jejich prvním setkání se k němu, kvůli problémům s matkou, nastěhovala. O deset let později vydala autobiografii \"Ordeal\" („Utrpení“), v níž uvedla, že ji ke všemu, co po boku Traynora zažila, nutil bitím a výhrůžkami zbraní. Její výpověď se však setkala i se skepsí (více v části Nový život a aktivismus). Do té doby sexuálně příliš nezkušené dívce Traynor slíbil, že ji v sexu zaučí a pomocí hypnózy zvýší její sexuální apetit. V Miami provozoval bar Vegas Inn, ve kterému mu pomáhala. Nakonec ale začal mít finanční problémy, a tak byl donucen jej zavřít, a rozhodl se vrátit zpět ke kuplířství. Ve své autobiografii \"Ordeal\" později uvedla, že jí Traynor nabídl, aby se na jeho podnikání podílela a domlouvala prostitutkám schůzky s klienty. Když odmítla, měl ji začít fyzicky napadat a pod pohrůžkou palnou zbraní nutit k opakované prostituci. Naučil ji užívat drogy (hlavně marihuanu a metamfetamin) a oba se stali jejich notorickými konzumenty. V roce 1971 se s ní oženil, což dle jejího pozdějšího vyjádření učinil proto, aby proti němu nemohla vypovídat v soudním procesu, v němž byl obviněn z pašování drog. Podle Traynora však došlo k sňatku kvůli Lindině matce. Téhož roku ji přiměl k podstoupení zvětšení prsů, tehdy prostřednictvím injekcí silikonu. Pár se nakonec přestěhoval do New Yorku, kde chtěl Traynor zprostředkovat služby své manželky známé kuplířce Xavieře Hollanderové. Ta však Traynorovou odmítla kvůli jejímu vzhledu, který neodpovídal tehdejším požadavkům. Traynor proto přišel s myšlenkou natáčet krátké pěti- až desetiminutové pornografické scénky, v nichž by jeho žena účinkovala. Tyto ilegální snímky byly potají natáčeny 8mm kamerou v různých newyorských bytech a sponzorovala je rodina Colombů, jedna z pěti rodin italské mafie ve městě. Režisérem většiny z nich byl Ted Snyder a střídala se v nich řada herců v nejrůznějších bizarních scénkách, zahrnujících například pissing, lesbický fisting chodidlem apod. Traynorová jich natočila desítky, nad ostatní však vystupují zejména dvě z roku 1971, které si získaly „značnou a trvající subkulturní slávu“. Jde o scénky \"Dog Fucker\" a \"Dogarama 2\" v nichž měla Linda Traynorová pohlavní styk se psem, konkrétně s křížencem německého ovčáka. Ke svému angažmá v natáčení těchto dvou později několikrát změnila názor; nejprve jej v roce 1973 popírala, následně připustila, a nakonec ve své autobiografii \"Ordeal\" uvedla, že byla k účinkování donucena pod pohrůžkou zabití, což však dementovali její kolegové, kteří se natáčení zúčastnili (více v části Nový život a aktivismus).", "section_level": 1}, {"title": "Hluboké hrdlo (\"Deep Throat\").", "content": "Průlom nastal v roce 1972, když její 8mm filmy zaujaly pozornost režiséra Gerarda Damiana. S manželským párem se následně seznámil na swingers party, kde jej uchvátila schopnost s jakou prováděla praktiku hluboké hrdlo (), při níž se do úst a krku zasouvá celý erektovaný penis až po varlata. Tu ji naučil Traynor údajně pomocí hypnózy, kterou měl potlačit její dávivý reflex. Damiano v té době obsazoval hardcorové scény do svého nového snímku \"Changes\", ale po tomto setkání se rozhodl vytvořit nový film, postavený zcela na Traynorové, pro kterou vymyslel umělecké jméno Linda Lovelace. Aby však bylo možné zahájit filmování zamýšleného snímku \"Hluboké hrdlo\", bylo třeba zajistit jeho financování, které měla poskytnout opět rodina Colombů. Její pobočník Louis Peraino zprvu s výběrem herečky nesouhlasil a požadoval vnadnou blondýnu, názor však změnil, když na něm předvedla „svoji“ praktiku. Zhruba hodinový film se natáčel v Miami a byl hotový za méně než týden. Vypráví příběh dívky Lindy Lovelace, která je nešťastná, protože při sexu nemůže dosáhnout orgasmu, ať zkouší cokoli. Její spolubydlící jí doporučí lékařské vyšetření, při němž se zjistí, že nemá klitoris na obvyklém místě, nýbrž v krku. Doktor (Harry Reems) jí pak doporučí, aby prováděla zvláštní typ felace, známý jako hluboké hrdlo, což pak s nadšením činí, jakožto jeho terapeutka, u různých pacientů po zbytek filmu. Snímek měl premiéru 11. června 1972 v newyorském kině New Mature World Theatre na Manhattanu a vedl si nad očekávání dobře. Získal si nebývalou popularitu mezi mainstreamovým publikem a dostalo se mu recenze například v deníku \"The New York Times\", zatímco Linda Lovelace se objevila na titulních stranách časopisů \"Esquire\", \"Time\" či \"Newsweek\". Vidět jej se stalo modní záležitostí a celkem film zhlédlo více než deset milionů Američanů. Jeho promítání se zúčastnila řada celebrit, mimo jiné Jack Nicholson, Jacqueline Kennedyová Onassisová, Warren Beatty, Truman Capote, Norman Mailer, Mike Nichols či Marlene Dietrichová, přičemž Frank Sinatra ve svém domě zorganizoval soukromou projekci, které se zúčastnili Sammy Davis mladší či americký viceprezident Spiro Agnew. Na druhou stranu byl film kritizován především ve feministických kruzích jako sexistický, v němž je žena využívána pouze jako sexuální objekt. Pro svůj obsah byl napadán u soudů a jeho promítání bylo zakázáno ve 27 státech USA. Počátkem března 1973 shledal soudce newyorského trestního soudu film obscénním a udělil kinu New Mature World Theatre pokutu ve výši tří milionů dolarů (rozhodnutí bylo později zvráceno soudem vyšší instance). Na obranu filmu se postavili přední odborníci z oboru klinické psychiatrie a sexuologie, a to například Edward Hornick a John Money, kteří argumentovali tím, že ve filmu není žena sexuálně využívána mužem, nýbrž naopak sama hledá sexuální ukojení pro vlastní potřebu. Podle Moneyho film poukazoval na právo ženy mít vlastní sexuální život a nebýt nástrojem sexuálního života muže. Soudní spory a zákazy však vyvolaly ještě větší zájem diváků. Svým provedením byl snímek revoluční, nastavil nový standard filmů pro dospělé a způsobil změnu v pornoprůmyslu. Odlišoval se především svou kvalitou a provedením. K jeho natáčení byl použit dražší 35mm filmový pás, měl kvalitní zvuk, sofistikovaný děj, obsahoval humor a taky hardcorové záběry, zachycující penetraci a ejakulaci. K ilustraci hůře zprostředkovatelného ženského orgasmu Damiano použil rychlé prokládání snímků milostné scény se záběry startující nosné rakety Saturn či ohňostroje na večerní obloze. Film byl zároveň mimořádně komerčně úspěšný. S pořizujícími náklady kolem 30 tisíc dolarů (v té době šlo na pornofilm o částku astronomickou) a zisky údajně dosahujícími 600 milionů dolarů se v tomto ohledu stal jedním z nejúspěšnějších filmových počinů své doby. Honorář Lindy Lovelace přitom činil pouhých 1250 dolarů, které podle ní zinkasoval její manžel a ona nedostala nic. Po uvedení Hlubokého hrdla se z třiadvacetileté Lindy Traynorové, nyní známé pod uměleckým jménem Linda Lovelace, stala celebrita a kulturní ikona, označovaná jako první světová pornosuperstar. V Los Angeles, kam se s manželem přestěhovala, se běžně stýkala s největšími hvězdami tamějšího showbyznysu a pobývala například na panství Hugha Hefnera, zakladatele a vydavatele pánského časopisu \"Playboy\". Sláva nicméně znamenala též zvýšený zájem o její dřívější filmovou tvorbu, a tak se zanedlouho začaly objevovat první zvěsti o 8mm filmech, v nichž měla pohlavní styk se psem. Tyto informace zprvu popírala s tím, že si není ničeho takového vědoma. V roce 1973 však novinář Al Goldstein v časopise \"Screw\" otiskl záběr Lindy a psa z jednoho ze snímků, čímž fámu potvrdil. Linda Lovelace jej nejprve osočila, že se snaží přiživit na její slávě, nakonec však svou roli přiznala. V roce 1973 a 1974 se objevila například v populární talk show \"The Tonight Show\" Johnyho Carsona nebo na 46. ročníku udílení Oscarů. Její sláva v tomto životním období vyvrcholila, když pózovala pro pánské časopisy \"Playboy\" a \"Esquire\". Vydala rovněž svou první autobiografii jménem („Uvnitř Lindy Lovelace“), v níž mimo jiné dávala rady v oblasti různých orálních a análních sexuálních technik.", "section_level": 2}, {"title": "Další snímky a umělecká tvorba.", "content": "Dne 31. ledna 1974 byla zatčena za držení kokainu a amfetaminu v hotelu Dunes v Las Vegas, ale nakonec vyvázla jen s pokutou. Následující měsíc měl premiéru sequel \"Hlubokého hrdla\", tentokráte s názvem \"Hluboké hrdlo II\", natočený počátkem roku 1973 pod vedením režiséra Josepha W. Sarna. Film, ve kterém si Linda Lovelace zahrála mimo jiné po boku Rona Jeremyho, však obdržel velmi negativní kritiku a časopis \"Variety\" jej popsal jako „nejodfláknutější vybrakování filmových tradic a skličující pokus o oškubání naivního publika“. Propadl především proto, že zdaleka nedosahoval kvalit a odvážnosti originálu, a navíc obsahoval, z obavy před soudními postihy, pouze omezené množství nahoty a milostných scén. Úspěch nezaznamenaly ani její další filmy z tohoto roku, například \"The Confessions of Linda Lovelace\", neboť šlo především o kompilace dříve nepoužitých filmových záběrů a scén. Nedařilo se jí ani v pokusech o kariéru herečky mimo pornografickou branži. Objevila se kupříkladu ve hře \"My Daughter's Rated X\" v kasinu Aladdin v Las Vegas, ale již po týdnu byla hra stažena, neboť diváci byli nespokojeni, že se v jejím průběhu nesvlékla. Neúspěšně skončilo i její angažmá ve hře \"Pajama Tops\" ve Filadelfii. Během jednoho ze svých večerních kabaretních vystoupení v Las Vegas opustila Chucka Traynora (předtím se měla pokusit o útěk od něj celkem třikrát), načež se za pomoci přátel několik týdnů schovávala v různých hotelech a poté zažádala o rozvod, který proběhl v březnu 1974. Bezprostředně poté se nastěhovala ke svému novému příteli, producentovi a choreografovi Davidu Wintersovi. V době jejich vztahu publikovala ještě v roce 1974 další autobiografii, („Důvěrný deník Lindy Lovelace“), v níž, podobně jako v předchozí knize, oslavovala „nevázaný sex bez zábran a nejliberálnější formu lidského sexuálního sebevyjádření“. O rok později jí Winters produkoval film \"Linda Lovelace for President\" („Linda Lovelace kandiduje na prezidentku“), komedii a politickou parodii, v níž ztvárnila nezávislou kandidátku ve volbě prezidenta Spojených států. Její herecká kariéra však nikam nepokračovala a kvůli zaškatulkování mezi pornoherečky se jí nedařilo získat roli v neerotickém filmu. V roce 1975 také například uváděla koncert skupiny Led Zeppelin v Los Angeles. Roku 1976 byla vybrána pro ústřední roli v erotickém snímku \"Laure\" (též \"Forever Emmanuelle\"). V té době ve velkém užívala drogy (hlavně kokain a amfetamin), a přestože podepsala smlouvu na natáčení, nakonec oznámila, že „Bůh změnil její život“, odmítla účinkovat v jakékoli scéně obsahující nahotu a dokonce protestovala proti soše Venuše Mélské v jedné ze scén, neboť měla odhalené poprsí. Její roli posléze získala francouzská herečka Annie Belle.", "section_level": 2}, {"title": "Nový život a aktivismus.", "content": "V té době se rozešla s Wintersem a začala udržovat partnerský vztah se stavitelem Larry Marchianem, kterého znala z mládí, za něhož se v roce 1976 provdala, usadila a měla dvě děti – syna Dominica (* 1977) a dceru Lindsay (* 1981). S novou rodinou Linda Lovelace, nyní Linda Marchianová, žila následujících patnáct let na Long Islandu a čas od času pobírala státní sociální podporu – kvůli své minulosti totiž údajně několikrát přišla o zaměstnání. V roce 1978 započala spolupráci s novinářem Mikem McGradym, s nímž o dva roky později vydala svou autobiografii („Utrpení“), ve které popsala, jak ji bývalý manžel Chuck Traynor po celou dobu manželství duševně a fyzicky zneužíval, mlátil, nechal znásilňovat a že ji do pornografie a prostituce nutil pod pohrůžkou násilí či použití palné zbraně. Kniha a informace v ní obsažené šokovaly veřejnost. Některá média (např. \"Detroit Free Press\") a část veřejnosti však byla k jejím výrokům skeptická a vzhledem ke shodě mezi jejími někdejšími kolegy z branže, že se natáčení účastnila dobrovolně, zůstává sporné, nakolik byla do pornografie nucena. Traynor tvrzení své bývalé ženy sice odmítl, nikdy se však netajil tím, že ji občas v rámci vzájemných sexuálních her bil, a rovněž přiznal, že nosil zbraň, ale že jí manželce nikdy nehrozil. Linda Marchianová nicméně ještě před vlastním vydáním knihy úspěšně prošla sérií testů na polygrafu (detektoru lži), které si McGrady před zahájením spolupráce vymínil. Ty trvaly v průběhu několika dní celkem jedenáct hodin a prováděl je expert úřadu newyorského státního návladního. V knize se mimo jiné vrátila i ke dvěma scénkám z roku 1971, v nichž měla pohlavní styk se psem. Uvedla, že podobně jako v ostatních případech, i v tomto byla k natáčení donucena Traynorem pod pohrůžkou násilí, a rovněž napsala: I toto vyjádření však dementovali její kolegové, kteří se natáčení účastnili, podle nichž k ničemu nucena nebyla a naopak si natáčení užívala. Po vydání knihy se stala vítaným spojencem feministického hnutí bojujícího proti pornografii a dostalo se jí podpory jeho předních aktivistek Glorie Steinemové a Andrey Dworkinové. V hnutí se začala angažovat, vystupovala v řadě televizních talk show a jezdila po amerických univerzitách, kde vyprávěla svůj příběh. Několikrát vypovídala při vládních slyšeních o nebezpečí pornografie, mimo jiné před Meesovou komisí v lednu 1986, kde prohlásila: „Když se díváte na film \"Hluboké hrdlo\", koukáte se, jak mne znásilňují. Je zločin, že je film stále promítán. Po celou dobu jeho natáčení mi na hlavu mířila zbraň.“ V roce 1986 s McGradym publikovala svou další autobiografickou knihu, („Zbavena otroctví“), jejíhož úvodu se zhostila Steinemová. Navázala s ní v zásadě na svou předchozí knihu, přičemž v obou vykreslila pornografii jako ztělesnění zla, nebezpečí budoucím generacím a vážný útok na ženy. Nově také psala o bolestivé degradaci, kterou zažila, o životě na státní sociální podpoře a stálých útocích na její hodnověrnost.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní a finanční problémy.", "content": "Koncem roku 1986 měla podstoupit oboustrannou radikální mastektomii kvůli bulkám v prsou, které byly důsledkem zvětšení prsů injekcemi silikonu z roku 1971, neboť si lékaři nebyli jisti, zdali jde o cysty, silikon či karcinomy. Operaci však nakonec nemohla podstoupit, protože při vyšetření bylo odhaleno, že má poškozená játra od virové hepatitidy, jíž se nakazila z krevní transfuze, kterou dostala po autonehodě v roce 1970. Kvůli tomu posléze v roce 1987 podstoupila v Pittsburghu transplantaci jater, po níž musela užívat nákladná imunosupresiva. Nakonec se obrátila proti feministickému hnutí, které zkritizovala za to, že ji využívalo a pouze na ní vydělávalo peníze, aniž by jí pomohlo v těžkých chvílích. Mimo jiné na jeho adresu prohlásila: V roce 1990 zkrachovala firma jejího manžela, a tak se s rodinou přestěhovali do Denveru v Coloradu. Zprvu zůstala doma s dětmi, pak pracovala jako prodavačka v supermarketu Albertsons, ale nakonec po pár měsících kvůli problémům s křečovými žilami v práci skončila. Roku 1994 začala opět přednášet o svých zkušenostech s pornoprůmyslem a krátce pracovala v počítačové firmě, než dostala výpověď. O dva roky později dostala od režiséra Rona Howarda tři tisíce dolarů za autorská práva k natočení filmu podle knihy \"Ordeal\" a v létě téhož roku se rozvedla s Larry Marchianem, kterého označila za alkoholika, který psychicky a emočně týral ji i její děti. Rozvod však proběhl pokojně a s bývalým manželem si zůstali blízcí. Koncem 90. let pracovala na částečný úvazek jako uklízečka. V roce 1998 se stala babičkou, když se její dceři Lindsay narodilo v sedmnácti letech první dítě. V lednu 2001 se, navzdory své kritice pornografického průmyslu, svlékla ve svých padesáti dvou letech do spodního prádla pro pánský časopis \"Leg Show\". Své rozhodnutí okomentovala slovy: „Není nic špatného na tom vypadat sexy, když je to provedeno s vkusem.“, avšak její přátelé tvrdili, že pravým motivem tohoto rozhodnutí byl finanční honorář za fotografie. Dva měsíce poté ji kvůli tomu pánský časopis \"Hustler\" vyhlásil „Debilem měsíce“ (\"Asshole of the Month\"). Následující rok prodělala těžkou autonehodu, když 3. dubna 2002 ztratila kontrolu nad vozidlem a narazila do betonového sloupu při cestě do nemocnice, kde měla podstoupit dialýzu. Automobil se dvakrát obrátil přes střechu a ona proletěla oknem. Při nehodě utrpěla masivní trauma, vnitřní zranění a upadla do kómatu. Při životě byla udržována pouze za pomocí přístrojů a nakonec ji lékaři o necelé tři týdny později, 22. dubna 2002, z rozhodnutí rodiny odpojili od životní podpory a ona ve věku 53 let zemřela. Pohřbena byla na hřbitově v obci Parker v Coloradu.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz a památka.", "content": "V reakci na zřeknutí se pornografie a boj, který proti ní následně vedla, se v pornoprůmyslu ujal výraz „Lindin syndrom“, kterým spisovatel a režisér Hart Williams popsal stav bývalých pornoherců či pornohereček, kteří se distancují od své někdejší kariéry. V informatice pak nese její jméno koordinační jazyk Linda, který byl takto nazván v narážce na programovací jazyk Ada. Ten byl totiž pojmenován po Adě Lovelace, jejíž příjmení je totožné s Lindiným uměleckým jménem. V hudebním světě se její jméno objevilo v písních různých žánrů, a to například ve „Wrap Her Up“ od Eltona Johna či v „I Made Linda Lovelace Gag“ od Davida Allana Coeho. Její životní příběh dal vzniknout britskému televiznímu dokumentu režisérů Andrewa Abbotta a Russella Levena z roku 2001, v němž kromě ní vystoupil třeba její bývalý manžel Traynor a novinář McGrady. O čtyři roky později měl na filmovém festivalu Sundance premiéru dokumentární film \"V Hlubokém hrdle\" (), který se však zabýval především snímkem samotným a Linda Lovelace v něm byla zmíněna jen okrajově. V roce 2008 v Los Angeles debutoval muzikál \"Lovelace: A Rock Musical\". Osud Lindy Lovelace inspiroval také dva celovečerní životopisné filmy. První snímek s názvem \"Lovelace\", režisérů Roba Epsteina a Jeffreyho Friedmana, měl premiéru 22. ledna 2013 na festivalu Sundance a hlavní roli v něm ztvárnila americká herečka Amanda Seyfried, která si zahrála po boku Sharon Stone či Sarah Jessicy Parker. Film získal již v době natáčení podporu dětí Marchianové. Druhým snímkem, který je zatím v předprodukci, je \"\" režiséra Matthewa Wildera, v němž hlavní postavu ztvárnila švédská herečka Malin Åkermanová. Původně přitom měla tuto roli ztvárnit Lindsay Lohan, byla však nahrazena pro své problémy s drogami.", "section_level": 1}, {"title": "Filmografie.", "content": "Následující tabulka je pouze částečným výčtem filmové tvorby Lindy Traynorové, později Lindy Lovelace. V počátcích své kariéry natočila desítky krátkých 8mm filmů, z nichž je níže uvedena jen část dle filmových databází.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Publikace Lindy Lovelace V češtině k roku 2012 vyšel překlad knihy \"Ordeal\": Publikace o Lindě Lovelace Filmové databáze Ostatní", "section_level": 2}], "src_summary": "Linda Lovelace (rodným jménem Linda Susan Boreman; 10. ledna 1949, New York – 22. dubna 2002, Denver) byla americká herečka a pornoherečka, která proslula snímkem \"Hluboké hrdlo\" (), díky němuž se stala kulturní ikonou a první světovou pornosuperstar. Později se však své kariéry zřekla, prohlásila, že k ní byla donucena násilím a výhrůžkami, a stala se aktivistkou hnutí bojujícího proti pornografii. ", "tgt_summary": "Linda Lovelace (* 10. Januar 1949 in New York City; † 22. April 2002 in Denver, Colorado; eigentlich \"Linda Susan Boreman\") war eine der bekanntesten US-amerikanischen Pornodarstellerinnen der 1970er Jahre.", "id": 1114739} {"src_title": "Genetický drift", "tgt_title": "Gendrift", "src_document": [{"title": "Příčiny.", "content": "Genetický drift působí na všechny alely ve všech konečně velkých populacích. U nekonečně velkých (tzv. panmiktických) by teoreticky drift nepůsobil a frekvence alel by pouze kolísala oběma směry, nicméně všechny populace mají v reálném světě konečnou velikost. Proto v přírodě zákonitě dochází k tomu, že frekvence určité alely daného genu dosáhne 100 % („zafixuje“ se) a ostatní alely v populaci vymizí. Obecně lze předpokládat, že jeho účinek je nepřímo úměrný tzv. efektivní velikosti populace (N). Jedná se o idealizovaný model populace, která se chová určitým předvídatelnějším způsobem, než reálné populace organismů na Zemi. Účinek driftu se zvyšuje tehdy: Nicméně přestože je jeho význam v reálných populacích, které běžně označujeme za panmiktické, z krátkodobého hlediska nevýznamný, v dlouhodobém horizontu se může tento vliv nakumulovat natolik, že získá enormní význam. Dále se také genetický drift (společně s efektem hrdla lahve) může prosadit v případě, že dojde ke kolonizaci nového území několika jedinci třebas velké populace. Genetický drift působí na všechny alely, nicméně absolutní je jeho vliv u tzv. selekčně neutrálních alel, které nemají projev ve fenotypu, respektive nějaký projev ve fenotypu mají, ale ten není selektován (je selekčně a evolučně bezvýznamný). U alel, které selektovány jsou, je jeho působení směrováno selekčními tlaky, které jsou přímo úměrné prospěšnosti selektovaného znaku.", "section_level": 1}, {"title": "Spory o význam driftu.", "content": "Spor o význam genetického driftu pro evoluci souvisí s představami a spory evolučních biologů o to, jaký je poměr selekčně neutrálních a selekčně významných mutací. V tomto ohledu lze rozlišit stoupence dvou skupin: tzv. (klasické) selekcionisty, kteří zastávají názor, že neutrálních mutací je velmi málo a vliv genetického driftu považují za minoritní (vyjma některých výjimečných okolností), a neutralisty (s orientací blízkou molekulární biologii), kteří naopak tvrdí, že neutrálních mutací je většina a že genetický drift má tedy majoritní vliv na evoluci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Genetický drift (též genetický posun) je evoluční proces, při němž dochází k náhodným posunům ve frekvenci jednotlivých alel v populaci. Posun ve frekvenci alel přitom nemá nic společného s vlastnostmi či projevy daného znaku. ", "tgt_summary": "Als Gendrift (genetische Drift; das niederdeutsche Wort \"Drift\" ist verwandt mit dem deutschen \"treiben\", auch \"Alleldrift\" oder \"Sewall-Wright-Effekt\" genannt) bezeichnet man in der Populationsgenetik eine zufällige Veränderung der Allelfrequenz innerhalb des Genpools einer Population. Gendrift ist ein Evolutionsfaktor. Eine quantitative Erweiterung stellt der Genshift dar, bei dem ganze Segmente von Genen zusammen ausgetauscht werden. Dies hat oft besonders ausgeprägte funktional-qualitative Änderungen zur Folge. ", "id": 2088729} {"src_title": "Einsatzgruppen", "tgt_title": "Einsatzgruppen der Sicherheitspolizei und des SD", "src_document": [{"title": "Einsatzgruppen (Einsatzkommando der Sicherheitspolizei und des SD).", "content": "Je to časté obecné označení pohotovostní jednotky označované takto v německých zdrojích. Měly rozmanité složení a v německé odborné literatuře užívané pro nebojové oddíly jednotek Waffen SS, a příslušníků SD Heinricha Himmlera, které tvořili také příslušníci policejní složky SD, SIPO, OrPo a dalších.", "section_level": 1}, {"title": "Sonderkampfgruppe.", "content": "V překladu \"Speciální bojová jednotka.\" Jejich úkolem byl vojenský a záškodnický boj proti partyzánům, nebo speciální vojenské útvary Wehrmachtu nebo Waffen SS určené ke klasické bojové činnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Einsatzgruppen - Einsatzkommandos.", "content": "Prováděly masakry civilistů a zajatých vojáků v týlu německých vojsk zpočátku v Polsku a později po celé Evropě. Mají na svědomí nejkrutější a nejdrastičtější válečné pogromy a masové vraždy polské inteligence, Židů, Cikánů, lidi odlišné barvy pleti - asijských menšin, tělesně a duševně postižených zejména na území východní Evropy, Balkánu a sovětského svazu. Často vraždili všechny komunisty, antifašisty a v SSSR příslušníky NKVD. Jsou symbolem největších zločinů proti lidskosti a holokaustu spáchané během 2.světové války. Jejich počet dosáhl v počátku září 1939 16 Einsatzkommand tvořící dohromady 2700-3000 členů a jen v Polsku během podzimu 1939 mají na svědomí 60 000 lidí.Byly zřízeny vedoucími představiteli nacistického Německa již před invazí do Rakouska a obsazení Československa. Po obsazení Polska bylo jejich úkolem terorizovat místní obyvatelstvo a likvidovat nežádoucí osoby, v první řadě Židy, polskou inteligenci a kněze (operace Tannenberg). V květnu roku 1941 vznikly jednotky SS Einsatzgruppen určené pro činnost v Sovětském svazu, kam byl plánován německý útok - operace Barbarossa. SS Einsatzgruppen (Einsatzkommanda) vykonávaly ty nejvíce odsuzované zločiny na okupovaném území Sovětského svazu. Např. v rokli Babí Jar u Kyjeva zavraždily koncem září přes 33 tisíc Židů, přičemž na tomto místě bylo celkem zmasakrováno 100–200 tisíc občanů SSSR. V rámci Akce 1005 se od května 1942 do roku 1944 pokusilo Německo zahladit stopy po řádění Einsatzgruppen. Einsatzgruppen se označují také jako Sonderkommandos.(Speciální kommando). V případě potřeby mohly požádat jednotky Einsatzgruppen o pomoc Wehrmacht, ještě důležitější byla pro ně spolupráce s místními policejními sbory na Ukrajině, v Lotyšsku či Litvě, kde jejich příslušníci bývali odměňováni z majetku ukradeného zavražděným obětem. V Sovětském svazu byly čtyři Einsatzgruppy, přičemž každou z nich tvořilo 500–990 mužů, celkem sloužilo v \"Einsatzgruppen\" zhruba 3000 mužů. Způsob likvidace lidí těmito komandy byl nanejvýš brutální. Lidé byli vyhnáni z domovů, přičemž se stávalo, že nemohoucí lidé byli zastřeleni i v posteli. Ostatní odcházeli buď do transportů, které je odvážely do koncentračních táborů, nebo na určitá místa, kde muži museli vykopat masový hrob, načež lidé byli postupně stříleni a padali postupně do hrobu. Před exekucí se mnohdy museli dívat na oběti, které tam už ležely. Stávalo se, že se ženy před smrtí musely vysvléct do naha, některé z nich byly znásilněny nebo se samy podvolily, aby si zachránily život, ovšem většinou stejně byly druhý den zastřeleny, aby se Němci zbavili svědků masakru. Další „kratochvílí“ komand byly tzv. „hony“, při nichž byli lidé, kteří se schovávali v lese, stříleni jako lovná zvěř. Podobnou záležitostí bylo využívání odsouzených jako terčů při cvičných střelbách. Brutálním způsobem likvidace bylo i nahánění lidí na dopravní lodě, které byly v moři potopeny. Einsatzgruppy se účastnily i tzv. „vyčišťovacích protipartyzánských akcí“, při nichž bylo masakrováno civilní obyvatelstvo vesnic v příslušné oblasti. Při těchto akcích, které vykonávaly samostatně i jednotky Waffen SS, byli lidé přinuceni odejít do některé větší budovy (např. do kostela), přičemž tam byli buď upáleni zaživa, nebo zmasakrováni ručními granáty. Tyto vesnice, (mezi nimiž byl např. i Český Malín, v němž žila česká menšina), pak byly do základů vypáleny. Počet obětí řádění těchto jednotek není přesně znám. Předpokládá se, že jen v Sovětském svazu bylo těmito komandy smrti zlikvidováno zhruba 2 milióny osob, z toho asi 900 tisíc Židů (odhady se různí a pohybují se od 1 do 2,4 milionu). Některé zdroje uvádějí, že jednotky Einsatzgruppen mají na svědomí smrt až tří miliónů sovětských válečných zajatců. Odhady komplikuje i ta skutečnost, že není přesně známo, kolik zločinů spadalo pod přímou kompetenci jednotlivých skupin Einsatzgruppen, a kolik jí mají na svědomí další německé oddíly (Waffen SS, SS-Totenkopfverbände, Wehrmacht, jiné speciální skupiny). Po vypuknutí Slovenského národního povstání v roce 1944 působily tyto jednotky i na Slovensku. Kromě potlačování povstání se účastnily masakrů, při nichž bylo povražděno přes 5 tisíc Slováků včetně starců, žen a dětí, bylo vypáleno 90 slovenských vesnic, a po válce bylo odkryto 211 hromadných hrobů.", "section_level": 3}, {"title": "Zločiny Einsatzgruppen.", "content": "Následující zdokumentované zločiny na obsazených územích jsou připisovány jednotkám Einsatzgruppen spíše než Wehrmachtu operujícímu na frontě. Některých protižidovských akcí na Ukrajině, v Litvě a v Lotyšsku se účastnily i místní antisemitské jednotky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Einsatzgruppen (něm. \"Einsatz\", nasazení a \"Gruppe\", skupina) byly ozbrojené oddíly SS a SD pod velením důstojníků SS nasazované převážně za frontou proti civilnímu obyvatelstvu (především proti Židům), partyzánům a vzdělaným vrstvám porobených národů. Působily hlavně ve Střední a Východní Evropě a v těsné spolupráci s ostatními oddíly politické policie vyvražďovaly bez jakékoli dokumentace Židy, příslušníky inteligence, komunistické funkcionáře a politické komisaře a další skutečné i domnělé odpůrce Třetí říše. Ač v nich působilo jen několik tisíc mužů, převážně, ale ne výlučně Němců, mají patrně na svědomí miliony mrtvých a podstatnou část obětí Holokaustu.", "tgt_summary": "Die Einsatzgruppen der Sicherheitspolizei und des SD (abgekürzt \"EGr\") waren ideologisch geschulte und teils mobile, teils stationäre „Sondereinheiten“, die der Reichsführer SS Heinrich Himmler im Auftrag Adolf Hitlers für Massenmorde beim Überfall auf Polen 1939, im Balkanfeldzug 1941 und vor allem im Krieg gegen die Sowjetunion 1941–1945 aufstellen und einsetzen ließ. Die Einsatzgruppen dienten der schrittweisen Umsetzung der nationalsozialistischen Rassenideologie und Völkermordpolitik und waren mit anderen Tätergruppen wesentlich am Holocaust (Schoah) und am Porajmos, dem Völkermord an den europäischen Roma in der Zeit des Nationalsozialismus, beteiligt. Sie waren in 16 sogenannte Einsatzkommandos gegliedert und umfassten insgesamt bis zu 3000 Mann. ", "id": 500632} {"src_title": "Selenografie", "tgt_title": "Selenografie", "src_document": [{"title": "Souřadnice.", "content": "K určování polohy na Měsíci slouží selenografické souřadnice. Základní kružnicí v této soustavě je měsíční rovník, který leží v rovině kolmé na osu rotace. Rotační osa protíná povrch Měsíce na severním (S, anglicky bývá sever značen jako N - North) a jižním pólu (J, anglicky je jih S - South). Od roku 1961 se dle rozhodnutí Mezinárodní astronomické unie (IAU) určuje východ v astronomickém smyslu, čili jako pro pozorovatele na měsíčním povrchu, který vidí vycházet Slunce na východě a zapadat na západě. Do tohoto data se používala tzv. astronomická orientace, kde se měsíční východ a západ shodoval s polohou těchto světových stran na nebeské sféře. Pozorovatel na Zemi tedy v současné době vidí měsíční východ napravo a měsíční západ nalevo měsíčního disku. Kružnice rovnoběžné s rovníkem jsou měsíční rovnoběžky, které mají stejnou selenografickou šířku. Oběma měsíčními póly procházejí poledníky, které jsou kolmé na rovník. Kružnice každého poledníku spojuje body se stejnou selenografickou délkou (resp. polokružnice na každé polokouli). Jako základní (neboli nultý) poledník byl zvolen poledník, jenž při pohledu ze Země prochází přesně středem přivrácené polokoule v momentě, kdy jsou librace v délce i šířce nulové. Bližší informace poskytuje článek selenografické souřadnice.", "section_level": 1}, {"title": "Mapování Měsíce a nomenklatura.", "content": "Pro mapování Měsíce a zobrazení jeho kulového povrchu do dvourozměrné mapy se užívají kartografické postupy. Dříve se často využívala tzv. ortografická projekce, která jej vykreslovala tak, jak je vidět na nebeské sféře při nulových libracích. Pro vědecké účely jsou vhodnější tzv. konformní mapy, které zobrazují podobu povrchu s minimálním zkreslením. Povrch může být na mapě znázorněn schematicky (zjednodušeně) nebo detailně. Osvědčila se technika stínované kresby reliéfu vyvinutá v 60. letech 20. století v USA - tzv. Lunar Astronautical Chart (LAC) v měřítku 1:1 000 000. Pro doplnění údajů na mapě je třeba znát i relativní výšky zvolených bodů. Pokud je známá délka stínu a odpovídající výška Slunce nad obzorem, lze spočítat výšku vrcholu. Tato metoda je poměrně spolehlivá a užívá se již od 18. století. Důležitou roli má názvosloví neboli nomenklatura. S ní začali autoři prvních měsíčních map v polovině 17. století. Zakladatelem dodnes užívaného systému je italský astronom a teolog Giovanni Battista Riccioli, který v roce 1651 vydal mapu Měsíce - \"Almagestum Novum\", který se inspiroval mapami gdaňského astronoma Johannese Hevelia a nizozemského astronoma a kartografa Michaela van Langrena. Tento systém pak významně rozšířili němečtí selenografové Johann Hieronymus Schröter ve své mapě \"Selenotopographische Fragmente\" a Johann Heinrich von Mädler s Wilhelmem Beerem, kteří vydali společně dílo \"Mappa Selenographica\" (1837). Další selenografové pak názvy různě upravovali. V roce 1935 vyšlo na popud Mezinárodní astronomické unie dílo \"Named Lunar Formations\" dvojice Mary Adela Blaggová (anglická astronomka) a Karl Müller (český amatérský astronom), které mělo odstranit všelijaké nepřesnosti v nomenklatuře. Od této doby je Mezinárodní astronomická unie (IAU) jedinou autoritou odpovědnou za rozšiřování měsíčního názvosloví. S rozvojem kosmonautiky přibývaly názvy i na odvrácené straně Měsíce. V roce 1970 bylo na XIV. kongresu IAU v Brightonu schváleno pojmenování 12 kráterů po žijících osobách, šlo o 6 amerických astronautů a 6 sovětských kosmonautů. Jde o výjimku, neboť jinak jsou útvary na povrchu Měsíce naprostou většinou pojmenovávány po významných zesnulých vědcích a objevitelích. V roce 1973 byly některé malé krátery pojmenovány mužskými i ženskými křestními jmény. Vycházelo se z požadavků detailního mapování Měsíce Lunar Topographic Orthophotomaps (zkratkou LTO, měřítko 1:250 000). Nemálo satelitních kráterů (tedy těch, které ležely poblíž hlavního již pojmenovaného kráteru a byly označeny jeho jménem a velkým písmenem abecedy) dostalo svůj vlastní název (např. Ammonius místo Ptolemaeus A). Do roku 1988 mělo svůj název jen na přivrácené straně Měsíce celkem 6 231 kráterů (z nich mělo 801 kráterů vlastní název a 5 430 odvozený název s písmenem podle hlavního kráteru). Měsíční nomenklatura se neustále vyvíjí a v současnosti představuje jedinečnou sbírku jmen těch, kteří se přičinili o poznávání ať už Země, Měsíce, vesmíru či jinak přispěli do pokladnice lidského vědění.", "section_level": 1}], "src_summary": "Selenografie nebo selénografie (řecky Σελήνη [Seléné] = Měsíc, γράφειν [grafein] = psáti) je vědní obor zabývající se mapováním Měsíce. Jedná se o obdobu geografie. Jedním ze základních úkolů selenografie je popis a zobrazení jeho povrchu (určení přesné polohy měsíčních útvarů, relativní výšky hor nad okolím, hloubky kráterů aj.), dále má na starosti také např. měsíční nomenklaturu (soustava názvů lunárních objektů), volbu kartografického zobrazení (často se užívá Lambertova projekce a Mercatorovo zobrazení) atd.", "tgt_summary": "Die Selenografie, dt. auch Mondkartierung, ist das zum Mond gehörige Analogon zur Geografie. Das Wort ist aus den griechischen Begriffen für Mond (\", Selene\") und zeichnen (\", grafeïn\"‚ zeichnen, schreiben) zusammengesetzt. ", "id": 450148} {"src_title": "Chorvatská rolnická strana", "tgt_title": "Kroatische Bauernpartei", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Dlouholetým předsedou a zakladatelem strany byl chorvatský politik Stjepan Radić. Strana svůj význam získala hlavně díky úspěchu ve volbách, neboť se za ní semknulo mnoho chorvatských občanů tehdejšího království. Strana se stala jakýmsi hlavním politickým nástrojem chorvatstva v královské Jugoslávii. Názorově se velmi ostře vymezovala vůči tehdejšímu režimu - snila o zbudování rolnické republiky. Vstoupila také do tzv. \"zelené internacionály\" rolnických stran, spolu s např. československými agrárníky. Její předseda Radić byl za to několikrát dokonce ve vězení. Na druhou stranu se HSS velmi často účastnila podílu moci v jugoslávské vládě, neboť její zisky ve volbách byly nemalé. Strana působila až do převratu 6. ledna 1929, kdy byla spolu s mnohými ostatními partajemi tehdejšího jugoslávského království zakázána. Obnovena byla až v roce 1931, kdy se systém politických stran po šoku z ledna 1929 liberalizoval a stabilizoval. To také vedlo k procesu rozmělňování státu. Na konci 30. let byla v rámci reorganizace administrativního zřízení vytvořena bánovina chorvatská. Názorová orientace řady členů strany již nebyla jugoslávská, ale spíše prorakouská. Po vzniku nezávislého státu Chorvatsko se k moci dostali ustašovci. Představitelé HSS sice nezávislost přivítali, novým režimem však byli znepokojeni. Jakmile se fašisté chopili moci, rozhodli se likvidovat své oponenty, především z řad Chorvatské rolnické strany. Kromě internování v táborech se pokoušeli oslovit nižší členstvo, aby přešlo na jejich stranu (neboť se obávali, že by také mohlo přejít k partyzánům. Někteří z představitelů strany odcestovali do Londýna (například Ivan Šubašić a působili v exilové vládě. Poté, co se moci v celé zemi chopili komunisté, byla HSS zakázána. V roce 1990 byl vytvořen nový politický subjekt, který na název a působení této strany odkazuje. Strana postupně se postupně posunovala od konzervativních a křesťanskodemokratických tezí směrem doleva, v roce 2017 pak strana celkově změnila svoji koncepci a představila nový, liberální, progresivní, zelený a proevropský program.", "section_level": 1}, {"title": "Program.", "content": "V minulosti se strana profilovala konzervativně, v roce 2017 však byla schválena radikální změnu koncepce programu strany. Nové ideové teze byly představeny v dokumentu \"Progresivní republikáni - Nová republika\". Strana se přihlásila k liberálním a sociálně liberálním hodnotám stojícím na \"národním základu\". V současnosti strana požaduje změny politického systému a hospodářství. Mezi programové teze patří důkladná decentralizace, zavedení nepřímé volby prezidenta a naopak zavedení přímé volby soudců, omezení autonomie policie, přístup Chorvatska k jádru Evropské unie, progresivní zdanění, zrušení DPH na zemědělské produkty, zákaz privatizace státních lesů a vodních zdrojů či jejich prodej cizincům, zásadní reforma vzdělávání či zvýšení platu pro rodiče s třemi a více dětmi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chorvatská rolnická strana () byla vlivná politická strana v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Do roku 1918 nesla název \"Chorvatská lidová rolnická strana\", pak do roku 1925 \"Chorvatská republikánská strana\". Po dohodě se srbskou vládou bylo roku 1925 bylo vypuštěno adjektivum „republikánská“. V roce 1990 byl vytvořen nový politický subjekt, který na název a působení této strany odkazuje.", "tgt_summary": "Die Kroatische Bauernpartei (kroatisch \"Hrvatska seljačka stranka\", HSS) wurde im Dezember 1904 von Stjepan Radić und Antun Radić in Zagreb unter dem Namen \"Kroatische Volks- und Bauernpartei\" (HPSS, \"Hrvatska Pučka Seljačka Stranka\") gegründet. 1920 wurde sie in \"Kroatische Republikanische Bauernpartei\" (HRSS) und 1925 in \"Kroatische Bauernpartei\" umbenannt.", "id": 1544972} {"src_title": "Exodus (loď)", "tgt_title": "Exodus (Schiff)", "src_document": [{"title": "Původní využívání lodi.", "content": "Loď byla původně ve vlastnictví Baltimorské plavební společnosti, která ji pod názvem USS \"President Warfield\" využívala jako zásobovací loď, která přepravovala zboží ale i pasažéry mezi Norfolkem ve Virginii a Baltimorem v Marylandu mezi léty 1928 a 1942. Pro Baltimorskou plavební společnost ji postavila loděnice \"Pusey and Jones Corp.\" ve Wilmingtonu ve státě Delaware roku 1927. Během druhé světové války sloužila nejprve v britském královskému námořnictvu a poté i v americkém námořnictvu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie plavby.", "content": "Starou vyřazenou loď koupila 9. listopadu 1946 společnost Potomac Shipwrecking Co. z Washingtonu DC, která však figurovala pouze jako zástěrka pro fakt, že loď kupuje židovská polovojenská organizace Hagana. Loď nakonec přešla do vlastnictví ilegální židovské organizace Mosad le-alija Bet, která pomáhala ilegálním imigrantům dostat se do Palestiny. Přejmenovali ji na \"Exodus 1947\" podle biblického exodu z Egypta do Kanaánu. Loď byla vybrána záměrně kvůli svému zchátralému stavu. Bylo velmi riskantní použít ji pro převoz lidí, ale organizátoři počítali s tím, že právě špatný stav by mohl donutit Brity, aby nechali loď projít skrz blokádu Palestiny kvůli nebezpečí toho, že by se vystavili ve špatném mezinárodním světle, kdyby došlo k jakýmkoli komplikacím či přímo k potopení lodi.", "section_level": 1}, {"title": "Cesta do Palestiny.", "content": "Dne 25. února 1947 opustil President Warfield Baltimore a vyrazil do Středozemního moře. Lodi velel kapitán Palmachu (úderných jednotek Hagany) Ike Aronowicz. Dne 11. července 1947 opustili pod rouškou noci francouzský přístav Sète se 4515 lidmi na palubě. Již velmi záhy po vyplutí se k nim přidal britský lehký křižník \"Ajax\" a celý konvoj torpédoborců a doprovázely je až k Palestině. 18. července se loď nacházela asi 40 km od pobřeží Palestiny. Členové Hagany, pasažéři a posádka postavili barikády, ostnatý drát a napojili na parní kotle hadice, aby zabránili Britům ve vstupu na palubu. Na palubě spolu s cestujícími bojovali s Brity, kteří se snažili vstoupit na palubu. Dva pasažéři byli zabiti a dalších dvanáct raněno, než Britové konečně převzali kontrolu nad lodí. Zabit byl také první důstojník Exodu William Bernstein. Loď kontrolovaná Brity přistála v Haifě.", "section_level": 2}, {"title": "Internace a vyhrocení situace.", "content": "Vzhledem k přeplněnosti internačních táborů na Kypru (kam byli nelegální židovští přistěhovalci dříve přesouváni) se britský ministr zahraničí Ernest Bevin rozhodl poslat zadržené cestující Exodu zpět do Francie. Umístili je ve špatných hygienických podmínkách na lodě \"Runnymede Park\", \"Ocean Vigour\" a \"Empire Rival\". Před odesláním jim sdělili, že lodě poplují na Kypr. 31. července lodě dorazily do Port-de-Bouc u Marseille. Cestující odmítli uposlechnout rozkaz k vystoupení. Vzhledem k velkému horku se mezi nimi začaly šířit nemoci. Informace o deportaci cestujících z \"Exodu\" se postupně dostaly do světového tisku. Po třech týdnech stání v přístavu bylo uprchlíkům sděleno, že pokud nevystoupí z lodí, budou odesláni do Německa. 22. srpna tři lodě opustily Port-de-Bouc, 28. srpna propluly Gibraltarskou úžinou a o týden později připluly do Hamburku v britské okupační zóně. V přístavu v Hamburku britské úřady násilím vysadily uprchlíky z lodí a převezly je do táborů pro vysídlené osoby (\"\"). Uprchlíci byli ubytováni v Nissenových boudách z vlnitého plechu a ve stanech (jež v nepříznivém počasí poskytovaly chabou ochranu) v táborech Poppendorf a Am Stau (u Lübecku). V listopadu 1947 byli převezeni do Sengwardenu u Wilhelmshavenu a do Emdenu. Pro mnohé z nelegálních přistěhovalců to představovalo jen tranzitní bod, než se organizaci Bricha podařilo propašovat je do americké zóny, přes kterou se pak dostali do Palestiny ještě před izraelským vyhlášením nezávislosti. Z původních zhruba 4500 pasažérů Exodu jich v obou táborech v dubnu 1948 zbývalo jen 1800. Během roku se více než polovina z původních pasažérů \"Exodu\" pokusila o emigraci do Palestiny jinými cestami a byli bez soudu zadržováni v táborech na Kypru. Britská vláda zadržovala vězně na Kypru až do ledna 1949, kdy formálně uznala stát Izrael a všichni zbylí cestující mohli odejít do Izraele.", "section_level": 2}, {"title": "Historický dopad.", "content": "Loď \"Exodus\" se stala symbolem Hagany a židovské snahy návratu do země zaslíbené. Případ pobouřil světové veřejné mínění a nakonec přispěl k rozdělení Palestiny a vzniku státu Izrael v květnu roku 1948. Opuštěná loď \"Exodus\", zakotvená v přístavu v Haifě, v roce 1952 vyhořela a v roce 1963 byla sešrotována.", "section_level": 2}, {"title": "Hudba a film.", "content": "Na základě těchto historických skutečností byl natočen Exodus (film, 1960). Hudbu k tomuto filmu zkomponoval Ernest Gold, který za ni roce 1961 získal Oscara a později dvě ceny Grammy. Autorem textu písně Exodus je Pat Boone, který byl považován za světovou pěveckou hvězdu. Píseň dostala název „\"This land is mine“\" (Tato země je moje) a byla interpretována řadou slavných orchestrů i zpěváků (Edith Piaf, Andre Rieu...) Píseň bývá nezřídka označována za druhou izraelskou hymnu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Exodus 1947 byla parní loď, která 11. července 1947 opustila Francii s židovskými emigranty na palubě. Jejím cílem bylo přepravit emigranty do britské mandátní Palestiny. Drtivá většina pasažérů byli přeživší holokaust, kteří však neměli žádná víza pro vstup do Palestiny. Protože však o nich byli Britové dobře informováni, zastavili loď nedaleko palestinských břehů a přinutili cestující vrátit se zpět do Evropy.", "tgt_summary": "Die Exodus 1947 war ein 1928 unter dem Namen President Warfield in Dienst gestellter Vergnügungsdampfer an der Ostküste der Vereinigten Staaten. Im Zweiten Weltkrieg wurde das Schiff zunächst von den Briten, dann von US-Streitkräften als Truppentransporter eingesetzt. Weltweit berühmt wurde das Schiff als jüdisches Flüchtlingsschiff \"Exodus 1947\" (mit vollem Namen eigentlich \"Exodus from Europe 1947\", jedoch häufig nur kurz \"Exodus\" genannt).", "id": 668860} {"src_title": "Nosorožec jávský", "tgt_title": "Java-Nashorn", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Je příbuzný s nosorožcem indickým, s nímž má podobný pancíř, ale s 3–3,5 m délky a 1,4–1,7 m výšky, je menší než jeho příbuzný. Váží až 1,4 tuny. Jeho kůže je tlustá, šedá a holá vyjma uší a konce ocasu, rozdělená hlubokými záhyby, které nad krkem vytvářejí jakési sedlo, je posetá bouličkami a uzlinami a nosorožci dodává vzhled, jako by měl na sobě pláty brnění. Jejich roh nebývá delší než 25 cm – u samců, u samic je malý nebo žádný. Dožívají se 30–45 let. Je to samotář s noční aktivitou, spásající mnoho různých rostlin. Nosorožec jávský byl zdecimován odlesňováním nížin. Dodnes žijí jen dvě zbylé populace, které využívají existenci pobřežních mangrovových porostů a bambusových mokřin. Samec je pravděpodobně teritoriální, značí své území hromadami trusu a loužemi moči – s eventuálními pohlavními partnerkami se setkává u vhodných bahnišť. Po šestnáctiměsíční březosti se rodí jedno mládě, které s matkou zůstává dva roky, možná i déle.", "section_level": 1}, {"title": "Biotop.", "content": "Tento druh se vyskytuje především v nížinných tropických deštných lesích, kde se obvykle živí listy a výhonky stromů a keřů, občas i různými plody. Dříve se také vyskytoval v daleko větší oblasti, především v nížinách podél řek, kde se živil i spásáním trávy.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Areál rozšíření nosorožce jávského byl původně značně rozsáhlý. Poddruh Rhinoceros sondaicus inermis se vyskytoval v oblasti Bangladéše, Ásámu a Barmy; byl vyhuben nejspíše v 1. polovině 20. století. Poddruh nosorožec jávský indonéský (\"Rhinoceros sondaicus sondaicus\") byl původně rozšířen na Malajském poloostrově, na Sumatře a Jávě. Nosorožec jávský na Malajském poloostrově vymřel patrně v 30. letech, ovšem poslední fotografie pochází až z roku 1957; jedinec na ní zachycený však možná náležel druhu nosorožec sumaterský. Záhy byl vyhuben též na Sumatře a prakticky na celé Jávě, kde posledních asi 60 kusů přežívá v celkem stabilizované populaci v národním parku Ujung Kulon na nejzápadnějším cípu Jávy. Poddruh nosorožec jávský vietnamský (\"Rhinoceros sondaicus annamiticus\") se původně vyskytoval v Thajsku, Laosu, jižní Číně, Kambodži a Vietnamu a byl podobně jako \"Rhinoceros sondaicus inermis\" považován za vymřelého. Roku 1989 však byla velice překvapivě objevena velice malá populace v jižním Vietnamu, kde byl vyhlášen národní park Cat Tien nebo též Cat Loc. Podle průzkumu oblasti v roce 2009 přežívalo v Cat Tienu asi 3–6 nosorožců, jeden však byl na jaře roku 2010 nalezen upytlačený. Tento stav populace byl natolik nepatrný, že byla populace považována za neschopnou delšího přežití, navíc mnoho let nebylo zjištěno jediné mládě. Od podzimu 2011 je pak celá vietnamská populace nosorožců jávských považována za vyhubenou a tím i celý poddruh \"Rhinoceros sondaicus annamiticus\". Někdejší objevení živých nosorožců ve Vietnamu však vzbuzuje jistou naději, že snad několik kusů mohlo přežít též v Laosu či jinde..", "section_level": 1}], "src_summary": "Nosorožec jávský (\"Rhinoceros sondaicus\") je jedním z nejvzácnějších velkých savců světa a současně nejvzácnějším nosorožcem. Podle údajů WWF z roku 2016 žije na Jávě v národním parku Ujung Kulon posledních 63 jedinců, nicméně za posledních pět let zaznamenala zdejší populace malý nárůst. Poslední známý nosorožec jávský žijící mimo Indonésii byl zastřelen v roce 2010 pytlákem ve Vietnamu. V roce 2011 byl nosorožec jávský na území Vietnamu prohlášen za vyhynulého. Podobně ohroženým druhem je také nosorožec sumaterský.", "tgt_summary": "Das Java-Nashorn (\"Rhinoceros sondaicus\") ist eine in Asien beheimatete Nashornart mit nur einem Horn. Es ist nahe mit dem Panzernashorn (\"Rhinoceros unicornis\") verwandt und der seltenste Vertreter der Nashörner und somit eines der seltensten Großsäugetiere. Die Art ist heute nur noch im Westen der Insel Java, im Ujung-Kulon-Nationalpark, mit etwa 63 bis 67 Individuen anzutreffen. Ursprünglich war sie jedoch in weiten Teilen Südostasiens verbreitet und lebte teils sympatrisch mit den anderen asiatischen Nashornarten. Als Bewohner des tropischen Regenwaldes bevorzugt das Java-Nashorn weiche Pflanzennahrung, weiterhin lebt es überwiegend einzelgängerisch. Ein engagiertes Schutzprogramm soll helfen, das Java-Nashorn vor dem Aussterben zu bewahren.", "id": 732253} {"src_title": "Chůva k pohledání", "tgt_title": "Die Nanny", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "\"Pozor.\" \"Následující text\" \"vyzrazuje děj!\" \"Chůva k pohledání\" staví na hlavní dějové linii Fran Fine s výraznými nosovkami (hraje Fran Drescher) z Flushingu v Queensu, která jako náhodou zazvoní na anglického vdovce, broadwayského producenta Maxwella Sheffielda (hraje Charles Shaughnessy). Fran nedávno její bývalý přítel Danny vyhodil z práce, kde pracovala jako svatební poradkyně, ale Maxwell si myslí, že jde o novou chůvu jeho tří dětí, kterou k němu poslali z agentury. Fran se se svými neobvyklými schopnostmi pečovatelky, krásou, smyslem pro humor a její upřímností brzy u dětí stane stejně oblíbenou jako Maxwell. Děti respektují její názor a vůbec ji mají rádi jako svoji vlastní, již zesnulou, matku. Nastává situace, kdy se obyčejná mladá žena z předměstí setkává s modrou krví; Fran pořádnému, až upjatému Maxwellovi a jeho dětem v postupných dávkách podává \"logiku Queensu\" a pomáhá jim stát se šťastnou a živou rodinou. Hrdým členem Sheffieldovy domácnosti je sluha Niles (Daniel Davis), který pozorně sleduje všechny události v domě a svým obratným jazykem je komentuje. Ihned pozná Franinu schopnost udržovat teplo rodinného krbu a skamarádí se s ní. Špičkuje se s Maxwellovou „nóbl“ obchodní společnicí C.C. Babcock, která brzy pochopí, že nejen ona, ale i Fran pomýšlí na Maxwella. Avšak C.C na konci seriálu pozná, že Niles je její skutečná láska... Ke konci řekne Maxwell Fran, že ji miluje. On to ale odvolá a Fran se na něj naštve. Avšak stejně se do sebe zamilují a postupně se políbí, pomilují, vezmou a z něj vzniknou dvojčata. Poté se přestěhují na Floridu. Kolem Fran se pravidelně točí „typická posedlá a jídlo milující židovská matka“ Sylvia; její vzácně viděný, avšak často zmiňovaný otec Morty; senilní babička Yetta Rosenberg závislá na cigaretách, která se domnívá, že Maxwell je Franin manžel a děti také; a hloupá nejlepší kamarádka Val Toriello.", "section_level": 1}, {"title": "Obsazení.", "content": "\"Chůva k pohledání\" měla stále obsazení po celých šest sérií, o kterém celý příběh byl, s mnohými krátkodobými vedlejšími postavami, ale i hostujícími hvězdami.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled řad.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hostující hvězdy.", "content": "Přestože většina dílů byla o skupině hlavních postav, \"Chůva k pohledání\" spolupracovala s obrovským množstvím hostujících hvězd. Za mnohé například Pamela Anderson jako Franina nemesis Heather Biblow, Ray Charles jako Yettin snoubenec Sammy, Lainie Kazan jako Franina teta z otcovy strany Freida a Spalding Gray jako Dr. Jack Miller. Většina hostů se objevila v jediné epizodě za sebe sama, především ve spojení s Maxwellovými obchodními vztahy, a to herci jako Chevy Chase, Billy Ray Cyrus, Lesley-Anne Down, Erik Estrada, Dan Aykroyd, Joe Lando, Shari Lewis, Bette Midler, Jane Seymour, Cloris Leachman, Elizabeth Taylor, Jason Alexander, Lynn Redgrave a Hunter Tylo; mediálně známé osobnosti Roger Clinton, Jr., Jay Leno, David Letterman a Donald Trump; z hudebníků třeba Celine Dion, Cher, Elton John, Eartha Kitt, Patti LaBelle a Brian Setzer a mnoho dalších. Herečka a modelka Twiggy se ukázala v jedné epizodě v roce 1994. Raper Coolio, Whoopi Goldberg, Steve Lawrence a Rosie O'Donnell hostovali i jako postavy, tak i jako oni sami v různých dílech. Trojnásobný účastník americké reality show Survivor Jonathan Penner hrál Franina bývalého snoubence Dannyho Imperielliho. James Marsden se představil jako Maggiein přítel Eddie a Telma Hopkins si zahrála Franinu „matku“ v díle \"Franin původ\". Fran Drescher si zopakovala svou roli Bobbi Fleckman z filmu \"This Is Spinal Tap\" a také se jednou objevila za sama sebe (tzv. cameo; Charles Shaughnessy ji následoval ve dvojroli jako sultán ve speciálním díle. Skuteční rodiče Fran Drescher, Morty a Sylvia Drescher si zahráli strýčka Stanleyho a tetu Rose; její pes Chester hrál mazlíčka C.C. ve více než tuctu epizod. Manžel Renée Taylor, Joe Bologna, a jejich syn Gabriel hráli menší role doktorů. Ray Romano hostoval v seriálu jako Ray Barone, Franin bývalý spolužák, spojíc \"Chůvu k pohledání\" se svou komedií \"Raymonda má každý rád\". Tom Bergeron hrál sebe v epizodě, kde Maxwell byl hvězdou Hollywood Squares namísto Andrewa Lloyda Webbera.", "section_level": 2}, {"title": "Přijetí.", "content": "Premiérové vysílání v USA ve středu večer — v kolizi s \"Kutilem Timem\" — seriál velice oslabovalo, dokonce byl málem zrušen, přestože do měl velké ambice. Sitcom byl ale velice populární na mezinárodním poli, zvláště v Austrálii, kde šlo o jeden z nejlépe hodnocených pořadů druhé poloviny devadesátých let. Přes velkou oblibu veřejnosti sponzoři vytýkali scenáristům, že zacházejí příliš daleko v otázkách etnické příslušnosti a Drescher hraje přílišnou Židovku. Herečka, cítíce tlak na změnu identifikace s charakterem své postavy, odmítla změnit Fran v Italoameričanku: „V televizi musíte pracovat rychle, co nejreálněji. A pro mě je ve skutečnosti nejpřirozenější Židovka a chci ji hrát tak věrohodně, jak umím.“ Naproti tomu, producenti přišli s rozhodnutím, že naproti ní by měla být rodina britského původu, takže „nepůjde tolik o Židovku, jako spíše o Američany, kterým jste fandili,“ vysvětluje Sternin. „Myšlenkou bylo, udělat ji americkou holkou, která se občas projeví jako Židovka, než Židovkou pracující pro WASPy.“", "section_level": 1}, {"title": "Další verze.", "content": "Chůva k pohledání byla vysílána ve více než osmdesáti zemích světa. Navíc, byly v mnoha zemích natočeny lokalizované verze tohoto seriálu, které však velmi dodržovaly původní scénář, až na několik malých úprav vzhledem k odlišným kulturám každé země. Ruská verze byla natolik populární, že několik původních amerických scenáristů bylo pověřeno napsat nový scénář, až budou originální epizody znovu zpracovávány.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chůva k pohledání (v anglickém originále The Nanny) je americký sitcom, koprodukovaný Sternin & Fraser Ink, Inc. a Highschool Sweethearts Productions ve spolupráci s TriStar Television pro CBS network, kde byl vysílán od 3. listopadu 1993 do 23. června 1999. V České republice je často opakován na televizi Prima. V hlavní roli se objevuje Fran Drescher jako Fran Fine, atraktivní Židovka z Queens, která se náhodou stane chůvou tří dětí z newyorské vyšší třídy. Úvodní píseň napsala a nazpívala Ann Hampton Callaway. ", "tgt_summary": "Die Nanny (Originaltitel: \"The Nanny\") ist eine US-amerikanische Sitcom, die von 1993 bis 1999 vom Sender CBS produziert und in insgesamt über hundert Ländern ausgestrahlt wurde.", "id": 1824871} {"src_title": "Fridrich Kristián Saský", "tgt_title": "Friedrich Christian (Sachsen)", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Fridrich Kristián se narodil jako nejstarší syn ze 14 potomků saského kurfiřta Fridricha Augusta II. (1696–1763) a jeho manželky Marie Josefy Habsburské (1699–1757), nejstarší dcery císaře Josefa I. a jeho manželky Amálie Vilemíny Brunšvické. Již od narození byl Fridrich Kristián slabým, neduživým dítětem; měl pokřivenou páteř a jednu nohu ochrnutou, takže nebyl schopen samostatné chůze a byl odkázán na kolečkové křeslo. Jeho matka se snažila přesvědčit ho, aby vstoupil do duchovního stavu a vzdal se následnictví ve prospěch mladších bratří, princ se však jejímu záměru postavil. Fridrichovi Kristiánovi se dostalo všestranného vzdělání. Byl hudebně nadaný, zajímal se, na rozdíl od ostatních Wettinů o humanitní vědy (např. Johann Joachim Winckelmann mu psal dopisy, popisující vykopávky v Pompejích). Byl otevřen myšlenkám osvícenství.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství, potomci.", "content": "20. června roku 1747 se Fridrich Kristián oženil s bavorskou princeznou Marií Antonií (1724—1780), dcerou císaře Karla VII. Bavorského a jeho manželky Marie Amálie Habsburské, svou sestřenicí 1. stupně, mimořádně hudebně nadanou a celkově výjimečně kulturně zaměřenou ženou. Z manželství se narodilo celkem devět potomků, první syn však zemřel hned po narození a poslední se narodil mrtvý. Ze sedmi žijících dětí byly dvě dcery a pět synů, z nichž dva se postupně stali saskými králi:", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Fridrich Kristián se stal v říjnu roku 1763, po smrti svého otce, saským kurfiřtem. Jedním z jeho prvních činů po nástupu na trůn bylo to, že odstavil od vlády premiéra Heinricha von Brühla z důvodu jeho neoblíbenosti. Ta byla způsobena nejen neúspěšnou hospodářskou politikou, ale i katastrofální politikou zahraniční, v důsledku které bylo Sasko zataženo do sedmileté války. Zahájil za pomoci svých reforem obnovu finančního systému Saska a podařilo se mu pozvednout válkou zpustošenou zemi.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Své vladařské schopnosti mu však nebylo dopřáno uplatnit v plné míře – za pouhé dva měsíce po nástupu na trůn, 17. prosince téhož roku, zemřel na černé neštovice. Ze stejného důvodu se nestal polským králem, neboť v Polsku na trůn nastoupil Stanislav II. August Poniatowski v důsledku státního převratu, za nímž stála mocná rodina Czartoryski a jenž byl podporován ze strany Ruska; v důsledku své předčasné smrti Fridrich Kristián nemohl uplatnit a prosadit svá práva k polskému trůnu. Na saský trůn po něm nastoupil jeho prvorozený syn Antonín. Protože v té době byl ještě neplnoletý, vládli za něj jako regenti společně jeho matka, královna-vdova Marie Antonie, a jeho strýc, mladší bratr Fridricha Kristiána František Xaver Saský, kteří pokračovali v reformách, zahájených zemřelým panovníkem. Fridrich Kristián byl pohřben v katolické katedrále Nejsvětější Trojice v Drážďanech.", "section_level": 2}], "src_summary": "Fridrich Kristián Saský (celým jménem \"Fridrich Kristián Leopold Jan Jiří František Xaver Saský\", 5. září 1722, Drážďany – 17. prosince 1763, tamtéž) byl saský kurfiřt z Albertinské linie Wettinů.", "tgt_summary": "Friedrich Christian Leopold Johann Georg Franz Xaver von Sachsen (* 5. September 1722 in Dresden; † 17. Dezember 1763 in Dresden) war vom 5. Oktober 1763 bis zu seinem Tod Kurfürst von Sachsen.", "id": 1999051} {"src_title": "Alkinoos", "tgt_title": "Alkinoos (Sohn des Nausithoos)", "src_document": [{"title": "Setkání s Argonauty.", "content": "První příběh byl ten o Argonautech, hlavně o Iásonovi a Médei. Když prchali z Kolchidy poté, co se jim podařilo získat zlaté rouno, pronásledovalo je vojsko krále Aiéta, Médeina otce. Dostihlo je na ostrově krále Alkinooa a dožadovali se vydání uprchlíků. Král Alkinoos rozhodl, že Médeia bude vydána svému otci, je-li ještě panna, v opačném případě zůstane s Iásónem. Když toto rozhodnutí vyslechla královna Arété, pospíchala za uprchlíky a poradila i pomohla uspořádat rychlý svatební obřad. Aiétés a jeho vojsko se vrátilo s nepořízenou domů.", "section_level": 1}, {"title": "Setkání s Odysseem.", "content": "Velký hrdina z trojské války, ithacký král Odysseus na své cestě z války domů prožil mnohá nebezpečná dobrodružství na moři. Stalo se, že pronásledovaný Poseidónem Odysseus málem přišel o život v rozbouřených mořských vlnách, z posledních sil doplaval ke břehům ostrova Fajáků. Mladičká princezna Nausikaá se ho ujala, uvedla ho do královského paláce a tam se Odysseovi dostalo pomoci a podpory. Po svém zotavení dostal od krále Alkinoa loď, která jej bezpečně dovezla k břehům Ithaky. Tam lodníci vysadili spícího Odyssea na břeh a otočili loď k domovu. Nepřející Poseidón se jim za dobrodiní k Odysseovi odměnil tím, že loď i s posádkou tvrdou ranou pěstí proměnil v kámen. Před dalšími úklady mořského boha zachránil Alkinoos svou zemi bohatou obětí na božský oltář. Říká se, že Nausikaá se později stala manželkou Télemacha, syna Odyssea a jeho manželky Pénelopy.", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v umění.", "content": "Archeologové Heinrich Schliemann a Dörpfeld v letech 1884-1885 vykopali palác z 15. stol. př. n. l., který odpovídal přesně Homérovu popisu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alkinoos (řecky Ἀλκίνοος, latinsky \"Alcinous\") je v řecké mytologii králem Fajáků. Byl nástupcem na královském trůnu po svém otci Nausithoovi. ", "tgt_summary": "Alkinoos () ist in der griechischen Mythologie der König der Phaiaken, der Sohn des Nausithoos und Bruder des Rhexenor. Er ist mit dessen Tochter Arete verheiratet und Vater der Nausikaa sowie von fünf Söhnen. ", "id": 2479581} {"src_title": "Počítačová kriminalita", "tgt_title": "Computerkriminalität", "src_document": [{"title": "Druhy kriminality.", "content": "Mezi nejvýraznější projevy počítačové kriminality patří: 1. Podvody, zpronevěry - především se týkají finanční sféry. Příkladem počítačové zpronevěry je zaměstnanec banky, který zná veškerá přístupová data, která využije ve svůj prospěch, aby získal finanční prostředky banky. Samozřejmě jeho velkým pomocníkem bude počítač. Do této oblasti také patří průniky do počítačových systémů a elektronického bankovnictví zvenčí. Bankovní elektronické systémy jsou ovšem natolik zabezpečené, že tyto případy nastávají málokdy. 2. Padělání - i tento trestní čin dokáží informační technologie usnadnit. Dříve padělání prováděli nejzručnější kreslíři a rytci, v dnešní době může padělání peněz provádět i člověk bez kreslířského talentu. S rozšířením IT je to jen otázka techniky. K tomuto trestnému činu je potřeba jen příslušného grafického software na vytvoření peněz, dále je potřeba vlastnit kvalitní tiskárnu, nejlépe laserovou nebo sublimační. Jediným problémem je tedy použití správného papíru, což v současné době není nepřekonatelné, proto tato situace vyžaduje maximální ochranu při výrobě peněz, cenin a jiných důležitých listin, jako jsou např. vysokoškolské diplomy. Obnovování ochrany musí být časté, jelikož vývoj technologií užívaných v této oblasti je neustálý. 3. Elektronická msta a pomluvy - tato trestná činnost je stará jako lidstvo samo. Vždy existovaly pomluvy a msty, ovšem se vznikem IT je jejich provedení značně nebezpečnější a existuje mnoho způsobů, jak to provést. Páchání této trestné činnost není ani zase tak složité, jelikož každý, kdo má počítač a přístup k Internetu, se jí může dopustit. Jedním ze způsobů provedení je šíření nepravdivých informací po Internetu, jehož cílem je pošpinění cti určité osoby nebo osob, kdy může dojít i k zásahu do osobního nebo pracovního života. Dalším způsobem, jak se někomu pomstít prostřednictvím Internetu je zanesení jeho údajů, konkrétně telefonního čísla a adresy, do erotických seznamovacích služeb. Výsledkem je pak telefonické obtěžování, v nejhorším případě i návštěvy v místě bydliště. 4. Hoaxes - neboli nepravdivá varování. Zatímco dříve nebyly metody šíření těchto poplašných zpráv tolik efektivní, neboť se jednalo o ústní šíření nebo šíření pomocí bulvárních médií, dnes a s pomocí Internetu je tento úkol o mnoho jednodušší. Obsahem těchto zpráv může být cokoliv, důležité je, aby svým sdělením působily na strach uživatelů, protože v tom je schovaná efektivita těchto zpráv. Takováto zpráva je schopná ovlivnit spoustu uživatelů a způsobit paniku. Jedná se například o poplašnou zprávu, že v poštovních obálkách se šíří virus, který je lidskému životu nebezpečný apod. Nicméně ve většině případů nebudou hoaxy naplňovat skutkovou podstatu žádného trestného činu. Pokaždé se však budou příčit pravidlům chování na internetu – Netiketě.", "section_level": 1}, {"title": "Warez.", "content": "Warez je termín počítačového slangu označující autorská díla, se kterými je nakládáno nelegálně, zejména v rozporu s autorským právem. Slovo bylo vytvořeno z anglického slova wares (zboží, zřejmě v souvislosti se slovem softwares) způsobem tzv. leetspeaku. Podle druhu bývá někdy warez rozdělován na gamez (počítačové hry), appz (aplikace), crackz (cracky) a také moviez (filmy). Nejčastějším způsobem šíření warezu je dnes hlavně Internet. S warezem je spojena dosti výrazná internetová subkultura a slovo warez se kromě označení samotných dat používá i pro tuto kulturu. Lidé, kteří zacházejí s warezem, bývají označováni jako počítačoví piráti. Toto expresivní označení prosazují zejména organizace zastupující zájmy držitelů autorských práv, ale identifikují se s ním i uživatelé warezu - viz foto.", "section_level": 1}, {"title": "Průnik do systému.", "content": "Další rozšířenou trestnou činností je neoprávněné vniknutí do systému. Člověk zabývající se touto činností se v počítačovém slangu nazývá hacker. Nejčastější metody pro průnik do systému jsou tyto:", "section_level": 1}, {"title": "Útok hrubou silou.", "content": "Útok hrubou silou je metoda, která spočívá ve vyzkoušení všech možných kombinací znaků. Útočník sestaví program, který se pokouší postupným vyzkoušením všech možností uhádnout správné heslo. Rozluštění takovéhoto hesla lze zabránit použitím dostatečně dlouhého hesla (při současném výkonu počítačů se doporučuje minimálně 8 znaků). Důležité je použít co nejširší možný okruh znaků – malá i velká písmena, čísla a další symboly. Toto heslo je potřebné také často měnit. Samozřejmě záleží na důležitosti příslušného hesla. Je nanejvýš nevhodné ukládat hesla na veřejně dostupných počítačích.", "section_level": 2}, {"title": "Slovníkový útok.", "content": "Tento útok spočívá ve zkoušení všech slov daného jazyka. Takovémuto útoku se dá předejít tak, že se použije heslo, které není slovem žádného jazyka. Bezpečné heslo se může odvodit například takto: vezmou se první písmena věty, která se dá lehko zapamatovat: A přece se točí. Galileo Galilei. Dostane se Aprsto-Gaga. Toto heslo se může ještě vylepšit například takto Apr100-2*Ga.", "section_level": 2}, {"title": "Odposlech síťové komunikace.", "content": "Heslo se dá velmi lehko získat odposlechem nezabezpečených komunikačních linek jako jsou http:// a ftp://. Proto se nikdy nemá zadávat svá hesla na stránky, které nejsou zabezpečené šifrovanou komunikací https:// nebo ftps:// (popřípadě jinou).", "section_level": 2}, {"title": "Využití neukončeného spojení.", "content": "Útočník může využít, že se zapomeneme odhlásit ze systému. Využije otevřeného spojení, které zneužije ve svůj prospěch. Některé stránky se proti takovým útokům chrání automatickým ukončením spojení při nečinnosti (proto se nedá odeslat e-mail, který píšete déle než 15 minut).", "section_level": 2}, {"title": "Zadní vrátka.", "content": "Útočník sestaví program nazývaný Backdoor (zadní vrátka), který mu umožní připojit se do systému bez nutnosti poznat správné uživatelské jméno a heslo. Tento program rozšíří pomocí počítačového červa nebo trojského koně.", "section_level": 2}, {"title": "Zachycení hesla.", "content": "Útočník sestaví program nazývaný Keylogger, který zaznamenává stisknuté klávesy a takto získané údaje mu odesílá prostřednictvím internetu. Tento program se rozšiřuje pomocí počítačového červa nebo trojského koně.", "section_level": 2}, {"title": "Počítačové bankovní krádeže.", "content": "Bankovní krádeže uskutečněné pomocí počítače jsou zatím u nás řídké, ale ve světě se začínají stále více vyskytovat. Známé jsou následující tři typy bankovních krádeží. Phishing (někdy převáděno do češtiny jako rybaření) je podvodná technika používaná na Internetu k získávání citlivých údajů (hesla, čísla kreditních karet apod.) v elektronické komunikaci. K nalákání důvěřivé veřejnosti komunikace předstírá, že pochází z populárních sociálních sítí, aukčních webů, on-line platebních portálů nebo od IT administrátorů. Principem phishingu je typicky rozesílání e-mailových zpráv nebo instant messaging, které často vyzývají adresáta k zadání osobních údajů na falešnou stránku, jejíž podoba je takřka identická s tou oficiální. Stránka může například napodobovat přihlašovací okno internetového bankovnictví. Uživatel do něj zadá své přihlašovací jméno a heslo. Tím tyto údaje prozradí útočníkům, kteří jsou poté schopni mu z účtu vykrást peníze. Phishing je příkladem techniky sociálního inženýrství používané k oklamání uživatelů za využití slabých míst současných bezpečnostních technologií (jejich implementací). Ochrana proti rostoucímu množství nahlášených případů phishingu zahrnuje legislativu, trénování uživatelů, veřejnou osvětu a technická opatření. Pharming (někdy překládáno do češtiny jako farmaření) je podvodná technika používaná na Internetu k získávání citlivých údajů od obětí útoku. Principem je napadení DNS a přepsání IP adresy, což způsobí přesměrování klienta na falešné stránky internetbankingu po napsání URL banky do prohlížeče. Tyto stránky jsou obvykle k nerozeznání od skutečných stránek banky. Ani zkušení uživatelé nemusejí poznat rozdíl (na rozdíl od příbuzné techniky phishingu). IP spoofing označuje v informatice vytvoření IP datagramu s falešnou zdrojovou IP adresou, který je následně odeslán počítačovou sítí k cílovému počítači, před kterým má být zatajena totožnost odesílatele. IP spoofing slouží k vedení útoků (např. DoS) a podobně. Na většině systémů je pro vytvoření datagramu s podvrženou IP adresou nutný raw přístup k internet soketu, což je umožněno pouze správci počítače, nikoliv běžnému uživateli.", "section_level": 1}, {"title": "Zdokumentované případy.", "content": "K jednomu z největších počítačových zločinů v bankovním sektoru došlo v průběhu tří let, počátkem roku 1970. Šéf Newyorské pobočky UDSB (Union Dime Savings Bank) Teller zpronevěřil více než jeden a půl milionů amerických dolarů ze stovek účtů. Heckerská skupina která se nazývá MOD (Masters of Deception) údajně ukradla hesla a technická data od telekomunikačních firem jako například: Pacific Bell a Nynex, dále také od několika úvěrových agentur a dvou významných univerzit. Způsobené škody byly rozsáhlé, společnost Southwestern Bell utrpěla ztrátu 370 000 dolarů. V roce 1983, devatenáctiletý student UCLA (University of California, Los Angeles) použil svůj počítač pro nabourání se do mezinárodního komunikačního systému ministerstva obrany. V letech 1995 až 1998 platil satelit společnosti Newscorp za zobrazení šifrované služby SKY-tv. Tato služba byla několikrát nabourána během probíhajícího technologického závodu mezi evropskou hackerskou skupinou a společností Newscorp. Původní motivací hackerů bylo sledování opakování seriálu Star Trek, na který neměl Newscorp v Německu vysílací práva. Dne 26. března 1999 červ Melissa infikuje dokument na počítači oběti, následně automaticky odesílá tento dokument spolu s červem pomocí e-mailu ostatním lidem. V únoru 2000 jednotlivec s přezdívkou MafiaBoy započal sérii DoS (Denial-of-Service) útoků proti známým webovým stránkám jako například: Yahoo!, Amazon.com, Dell, Inc., E*TRADE, eBay, a CNN. Na padesát počítačů na Stanfordově univerzitě a také několik počítačů Kalifornské univerzity v Santa Barbaře bylo napadeno a použito jako zombie při útocích typu DDoS (Distributed Denial-of-Service). Dne 3. srpna 2000 kanadští federální zástupci obvinili MafiaBoye z celkem 54 ilegálních přístupů do cizích počítačů a dalších deseti případů poškození dat po jeho útocích. RBN (Russian Business Network) byl registrován jako internetová stránka v roce 2006. Z počátku byl jejich aktivity legální, ovšem zakladatelé brzy přišli na to že by bylo výnosnější poskytovat hosting pro ilegální aktivity a tak začali pronajímat svoje služby počítačovým zločincům. RBN byl brzy vyhlášen společností VeriSign jako „nejhorší z nejhorších“. Nabízí webhostingové služby a přístup k internetu pro všechny druhy trestných a nežádoucích aktivit, u kterých zisk dosahoval až na 150 000 000 dolarů ročně. Ty slouží v některých případech pro krádeže osobních údajů a jejich následného prodeje. RBN je původce MPack (malware kit) a údajně provozovatelem botnetu Storm. Dne 2. března 2010 španělští vyšetřovatelé odhalili více než 13 milionů infikovaných počítačů po celém světě. Botnetem infikované počítače byly nalezeny ve více než polovině z tisíce společností ze seznamu Fortune a více než 40 hlavních bankách. V srpnu 2010 mezinárodní výzkumný Provoz Delego, působící pod záštitou ministerstva pro vnitřní bezpečnost, vyřadil mezinárodní pedofilní stránku, ta měla zhruba 600 členů a rozšířila zhruba 123 terabajtů dětské pornografie (což je zhruba 16 000 DVD disků). K dnešnímu dni se jedná o největší americké stíhání obchodů s dětskou pornografií, 52 lidí po celém světě bylo zatčeno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Termínem počítačová kriminalita (též \"kybernetická kriminalita\", \"internetová kriminalita\", \"kyberkriminalita\" či \"kybernalita\") se označují trestné činy zaměřené proti počítačům nebo trestné činy páchané pomocí počítače. Jde o nelegální, nemorální a neoprávněné konání, které zahrnuje zneužití údajů získaných prostřednictvím výpočetní techniky nebo jejich změnu. Počítače v podstatě neumožňují páchat nový typ trestné činnosti, jen poskytují novou technologii a nové způsoby pro páchání už známých trestných činů jako je sabotáž, krádež, zneužití, neoprávněné užití cizí věci, vydírání nebo špionáž. Avšak odborníci varují, že tlak vyvíjený na její potlačení, napomáhá jejímu rozvoji.", "tgt_summary": "Der Begriff Computerkriminalität oder Cyberkriminalität () umfasst „alle Straftaten, die unter Ausnutzung der Informations- und Kommunikationstechnik (IuK) oder gegen diese begangen werden“.", "id": 1789787} {"src_title": "Shrek", "tgt_title": "Shrek – Der tollkühne Held", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Zlobr Shrek, který pokojně žije v bažině, je vyrušen, když k němu přijde spousta pohádkových postav, které do bažiny vyhnal Lord Farquaad. Společně s Oslíkem, kterého poznal v lese, se Shrek vydá do Farquaadova paláce Dulac. Objeví se tam zrovna ve chvíli, kdy probíhá rytířský turnaj o to, kdo osvobodí princeznu Fionu a přivede ji, aby si ji mohl Farquaad vzít. Shrek zastraší všechny rytíře a dohodne se s Farquaadem, že mu dovede Fionu a on na oplátku vyžene pohádkové bytosti z jeho bažiny. Shrek s Oslíkem se tedy vydají ke hradu, kde je Fiona uvězněna. Oslík zvládne souboj s drakem. Poté, co zjistí, že to je dračice, která se do něj zamilovala, začne si s ní povídat. Když Shrek najde Fionu, Fiona je vyděšená, že její zachránce je zlobr. Když hrad opouštějí, Shrek zachrání Oslíka od dračice, která ho nyní nechce pustit. Dračice se rozčílí, vyžene Shreka, Oslíka a Fionu, ale nepronásleduje je, protože ji Shrek přivázal řetězy. Během cesty zpět k Farquaadovi zjistí Shrek a Fiona, že toho mají mnoho společného, a zamilují se do sebe. V noci se ale Fiona schovává, protože se proměňuje ve zlobřici než bude políbena pravou láskou. Jedné noci Fionu najde Oslík a Shrek jejich rozhovor slyšel a myslí si, že mluvili o něm. Oslík ale musel slíbit, že to neřekne Shrekovi. Fiona říká, že to vyřeší sama. Druhý den ale přijede Lord Farquaad a odveze si ji. Shrek se vrátí do své bažiny, která je konečně prázdná, ale zjistí, že Fionu postrádá. Oslík Shrekovi řekne, že Fiona se brzy provdá, což ho přiměje k tomu, aby se vydal do Dulacu. K tomu jim pomůže dračice, která pronásledovala Oslíka. Svatbu přeruší před tím, než Farquaad políbí Fionu, ale také krátce před západem slunce, takže všichni pak vidí Fionu ve zlobří podobě. Farquaada změna rozčílí a přikáže zabít Shreka i Fionu, ale dračice všechny zažene a sežere Lorda Farquaada. Shrek a Fiona se políbí, ale Fioně zůstane zlobří podoba, podoba, kterou neočekávala, ale která se Shrekovi líbí. Vezmou se a vydají se na svatební cestu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Shrek je počítačem animovaný film z roku 2001 na motivy pohádkové knihy \"Shrek!\", kterou v roce 1990 napsal William Steig. Film vznikl ve studiu DreamWorks Animation SKG pod vedením režisérů Andrewa Adamsona a Vicky Jenson. Jako vůbec první film získal Oscara v kategorii nejlepší celovečerní animovaný film. Postavám propůjčily svůj hlas známé filmové hvězdy jako Mike Myers, Eddie Murphy, Cameron Diaz, a John Lithgow. V roce 2008 ho Americký filmový institut zařadil mezi 10 nejlepších animovaných filmů na světě. Na film navazují další filmy \"Shrek 2\", \"Shrek Třetí\" a \"\". V roce 2017 bylo oznámeno že společnost DreamWorks pracuje na dalším díle této filmové série a to na filmu \"Shrek 5.\"", "tgt_summary": "Shrek – Der tollkühne Held ist ein computeranimierter Kinofilm von DreamWorks aus dem Jahr 2001. Darin wird die Geschichte eines gleichnamigen Ogers erzählt, der in einer Märchenwelt lebt und versehentlich in ein Abenteuer um die Rettung einer Prinzessin gerät. Die Geschichte basiert auf dem Kinderbuch \"Shrek!\" von William Steig. Das Wort \"Shrek\" ist dem Jiddischen entliehen und entspricht dem deutschen Wort „Schrecken“.", "id": 471506} {"src_title": "Marshall Amplification", "tgt_title": "Marshall Amplification", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jim Marshall neměl v plánu stavět aparatury, nýbrž je prodávat a učit hru na bicí. První myšlenka zabývat se prodejem zesilovačů přišla teprve po tom, co byl dotazován Pete Townshendem ze skupiny The Who a dalšími, proč neprodává nebo nevyrábí také kytarové aparatury. Jim napřed dovážel aparatury Fender. Fendery byly velmi oblíbené, ale i velmi drahé, proto se později pokusil se svými spolupracovníky opravářem Ken Branem a technikem Dudley Cravenem postavit jejich přibližnou kopii. Asi na šestý pokus se jim ovšem podařilo vyrobit aparaturu, která měla naprosto unikátní \"křupavý\" zvuk. Na trh se dostala pod označením JTM 45. Po velikém úspěchu začal Jim Marshall vytvářet další řady zesilovačů. Obrovsky úspěšným modelem se stal Marshall „Plexi“ 1959SLP, který v podstatě udával zvuk 60. a 70. let. Následovaly modely jako 1987X, Bluesbreaker, legendární a první zesilovač s Master Volume JCM 800 nebo Hi-Gain JCM 900. Právě JCM 800 a JCM 900 byly aparatury, které je možné dodnes slyšet v téměř každém odvětví tvrdší muziky jako je hard rock, heavy metal, apod. Další model Marshall JCM 2000 je považován za kombinaci JCM 800 a JCM 900 a je nejdéle vyráběným modelem v historii Marshallovy firmy. Nejnovější řada se označují jako JVM. Marshall tvrdí, že JVM je nejuniverzálnější zesilovač v historii firmy. S vývojem tranzistorových zesilovačů byl i Marshall nucen představit svoji řadu – Marshall MG. Tranzistorové zesilovače měly nižší výkon a byly vhodné k domácímu užití, hlavně ale byly cenově dostupnější. Právě Marshall MG řada byla a je často kritizována za vysokou cenu a neuspokojivý zvuk. Firma vytvořila i řadu hybridních zesilovačů – velmi úspěšná Valvestate a novější AVT.", "section_level": 1}, {"title": "Zvuk.", "content": "Tzv. \"Marshall tone\" (Marshallový tón) je asi nejspecifičtější a nejrozpoznatelnější zvuk v rockové historii. Každá aparatura se sice trochu odlišuje, ale v každé můžeme nalézt onen úderný křupavý crunch, tak typický pro Marshall. Pro lampové zesilovače jsou typické elektronky EL34 a ve slabších modelech EL84, dodávající specifický \"britský\" charakter zvuku.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Marshall patří mezi nejrespektovanější a nejznámější výrobce aparatur vůbec. Firma stála u zrodu několika revolučních změn v oblasti kytarových zesilovačů, mezi které patří např. zavedení nového rockového zvuku; Marshall JCM 800 stál u zrodu Master Volume, díky kterému šlo dostat z aparátu velké rockové zkreslení při nižších a heavy metalové při vyšších hlasitostech; Marshall na žádost Peta Townshenda jako první vyrobil reprobox osazený 4 reproduktory. Někteří hudebníci dokonce tvrdí, že si kupují Marshall výrobky (hlavně reproboxy) pouze na efekt, který poté na pódiu ani nevyužívají. Řada slavných kytaristů má u Marshall signature modely – např. Randy Rhoads, Jimi Hendrix, Kerry King, Slash, Zakk Wylde aj.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marshall Amplification je britská společnost zabývající se vývojem a výrobou hudebních zesilovačů. Firma patří mezi nejvýznamnější výrobce hudebních aparatur. První zesilovač zde vznikl v roce 1962. Společnost byla založena bubeníkem Jimem Marshallem.", "tgt_summary": "Marshall Amplification plc ist ein englisches Unternehmen, das Musikverstärker, Lautsprecherboxen, Effektgeräte und Kopfhörer entwirft und herstellt. Es wurde vom Schlagzeugladenbesitzer und Schlagzeuger Jim Marshall 1962 in London gegründet und hat seinen Sitz in Bletchley.", "id": 97899} {"src_title": "Gajómart", "tgt_title": "Gayomarth", "src_document": [{"title": "Mýtus.", "content": "Poprvé se objevuje v Avestě jako \"gaja marətan\" „smrtelný život“, jehož fravaši podle \"Fravardín jaštu\", 13. jaštu Avesty, přijal jako první vůli Ahura Mazdy a člověk z kterého je odvozován původ Árjů. V 23. a 26. jasně je oslovován společně se Zarathuštrou, Vištáspou, Sóšjansem a dalšími proroky zarathuštrického náboženství. Hlavním zdrojem informací o Gájomartovi je Bundahišn, středoperská kosmologická encyklopedie převážně z 8. a 9. století, přičemž další detaily uvádí Zádspram, učenec z 9. století, a Dénkard, další encyklopedický text a to z 10. století. Podle Bundahišnu byl Gajómart stvořen Óhrmazdem jako další z pomocníků v boji s Ahrimanem, v mytické zemi Érán-véz ve středu světa, na levém břehu řeky Dáití, zatímco prvotní býk Gáv Í Évdád byl stvořen na břehu pravém. Óhrmazd jej vytvořil ze země, zatímco jeho semeno stvořil ze světla a jasu nebes. Gajómartův fravahr se poté vydal bojovat s Ahrimanem. Po Gajómartově stvoření se Ahriman v hrůze krčil po tři tisíce let, dokud jej z této strnulosti nevytrhla démonka chtíče Jeh a nepřislíbila zabití prvního člověka. Soustředěnému útoku mnoha daévů Gajómart nakonec podlehl a z jeho mrtvého těla vznikly kovy. Jeho semeno však zachováno, očištěno sluneční paprsky a přechováváno bohem Nérjósangem. Nakonec spadlo na zemi a přijato svou matkou Spandármad. V té dlouze klíčilo až dalo vyrůst reveni z které se zrodil první lidský pár Mašja a Mašjánag. Poté Óhrmazd vzal Gajómartovu dokonalou formu – fravaši, a pověřil ji aby byla Sluncem. Při Frašegirdu, zarathuštrické apokalypse, bude společně se Sošjánsem, spasitelem a posledním člověkem, první vzkříšeným. V eposu Šáhnáme z 11. století je pod jménem Kajúmart prvním králem, který žil v jeskyni a založil dynastii Pišdádovců. Jeho syn Sjámak byl zabit Ahrimanem a ten zase pomstěn svým synem Hóšangem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gajómart je v zarathuštrismu první člověk či obr, šestá se sedmi věcí stvořených Ahura Mazdou. Je ztělesněním počátku světa, stejně jako je Sóšjáns ztělesněním jeho konce, a často je doprovázen první stvořeným býkem Gáv Í Évdádem. Podobá se prvotním obrům a kosmickým mužům v jiných mytologických tradicích jako je védský Puruša, severský Ymi, kabalistický Adam Kadmon nebo čínský Pangu, Carlo Cereti jej také považuje za íránský protějšek védského Mártándy. ", "tgt_summary": "Gayōmarth, Gajumarth auch Gajomartan ( übersetzt „Sterbliches Leben“; andere Namen: Gaja Maretan, „Gajomard“ auf Pehlewi, „Gajomart“ im Schahnameh) ist in der persischen Mythologie der bereits im Avesta (Yasht 13,87) erwähnte erste Mensch bzw. erste menschliche Beherrscher der (iranischen) Welt.", "id": 1185382} {"src_title": "RDF Schema", "tgt_title": "RDF-Schema", "src_document": [{"title": "Třídy definované v RDF Schema.", "content": "Zdroje mohou být rozděleny do skupin, které se v rámci RDFS terminologie označují jako třídy. Zdroje, které patří do dané třídy jsou označovány jako \"instance\" dané třídy. V rámci RFDS jsou definovány tyto základní třídy:", "section_level": 1}, {"title": "Příklad dokumentu s popisem tříd.", "content": "Příkladem může být třída živočichů, do které spadají savci, hmyz a ryby. Členem (individuálem) třídy savci je pes, členem třídy hmyzu je komár a členem třídy ryb je kapr. Zápis pomocí syntaxe Turtle vypadá takto: codice_1", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti definované v RDF Schema.", "content": "Všechny vlastnosti použité v RDF dokumentu jsou automaticky členy třídy codice_2. Základními vlastnostmi definovanými v RDFS jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Příklad popisu vlastností.", "content": "Jednoduchý příklad popisu vlastností pomocí RDFS v syntaxi Turtle: codice_3 Tyto RDF trojice nám říkají, že pták je třidou, létat je vlastností a výroky používající vlastnost ex:létat mají instance třídy pták jako objekt. Pokud by se element rdfs:range zaměnil za element rdfs:domain, pak by výroky měly instance třídy pták jako subjekt.", "section_level": 2}, {"title": "Limity jazyka RDF Schema.", "content": "RDF Schema je jednoduchý ontologický jazyk a jako takový má své nedostatky. Některé nedostatky jsou přímo vyjmenované ve specifikacích RDFS. První je neschopnost vyjádřit mohutnost množiny vlastností (tedy to, že určitá vlastnost může být zdroji přidělena pouze N-krát). Další limitací je chybějící vyjádření toho, zda dvě různé třídy (identifikovány odlišnou URI referencí) ve skutečnosti reprezentují stejnou či odlišnou třídu. Tyto a další problémy řeší ontologické jazyky s větší vyjadřovací schopností. Příkladem může být rodina jazyků \"OWL\" (Web Ontology Language) či jazyk \"DAML+OIL\" (DARPA Agent Markup Language + Ontology Inference Layer), který je nástupcem jazyků DAML a OIL. Oba jazyky jsou jazyky postavené na RDFS a jsou s ním kompatibilní.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady existujících RDF slovníků.", "content": "Známými specifickými slovníky postavenými na jazyce RDFS jsou \"DCMS\" (Dublin Core Metadata Element Set), \"FOAF\" (Friend Of A Friend) a \"vCARD\". DCMS je slovník obsahující 15 vlastností použitelných pro popis zdrojů (jako tvůrce, datum, formát, jazyk, atd.). DCMS je pouze jeden z mnoha slovníků produkovaných Dublin Core Metadata Initiative. Slovník FOAF slouží k popisu lidí, jejich aktivit a vztahů k jiným lidem a objektům. Vytvořen byl v roce 2013 Danem Brickleym a Libby Millerem jako jedna z aktivit podporujících sémantický web. Definované vlastnosti jsou například jméno, přezdívka a e-mailová adresa. vCARD je specifikace, vyvinutá komisí IETF (Internet Engineering Task Force), pro popis lidí a organizací, která v podstatě simuluje klasické vizitky.", "section_level": 1}], "src_summary": "RDF Schema (\"Resource Description Framework Schema\", zkracováno jako RDFS) je jednoduchý ontologický jazyk, vyvinutý pod dohledem konsorcia W3C (World Wide Web Consortium). RDF Schema je součástí rodiny specifikací RDF. ", "tgt_summary": "Das Resource Description Framework Schema (RDFS) ist wie RDF eine W3C-Empfehlung. Ebenso wie XML im konkreten Anwendungsfall die Definition eines speziellen Dokumenttyps benötigt, z. B. als Dokumenttypdefinition (DTD), legt das RDF-Modell nur eine Syntax für den gemeinsamen Datenaustausch fest. Zur Interpretation von in RDF formulierten Aussagen bedarf es eines gemeinsamen Vokabulars wie zum Beispiel Dublin Core. Ein solches Vokabular wird auch Ontologie genannt, wenn es gleichzeitig Regeln für die richtige Verwendung der in ihm definierten Ressourcen enthält. ", "id": 1466255} {"src_title": "Boby", "tgt_title": "Bobsport", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Boby vznikly koncem 19. století ve Svatém Mořici, kdy Švýcaři přidali k saním řídící mechanismus. V roce 1898 se v témže místě uskutečnily první závody. Ve Svatém Mořici vznikl rovněž i první bobový klub, který od roku 1902 pravidelně stavěl svou bobovou dráhu. Od původních dřevěných nekapotovaných bobů se postupně přecházelo k laminátu a kevlar-karbonové konstrukci. V roce 1923 byla v Paříži založena \"International Bobsleigh and Tobogganing Federation\" (FIBT) a od roku 1924 se staly boby olympijským sportem (Chamonix). Ženy se objevily na Olympiádě poprvé až v roce 2002 v Salt Lake City..", "section_level": 1}, {"title": "O sportu.", "content": "V bobech se závodí ve dvojbobu a čtyřbobu v kategorií mužů a dvojbobu v kategorii žen. Závodí se v ledových korytech, které jsou kromě dráhy ve Svatém Mořici všechny umělé s vlastním chlazením. Pouze švýcarská dráha se staví každý rok z kostek ledu přivezených z nedalekých jezer. Závodníci mají za úkol sjet závodní dráhu v co nejkratším čase, k čemuž jim napomáhá: Říká se, že rozdíl desetiny sekundy na startu dělá při zachování stejných podmínek (stejná jízda i materiál) tři desetiny rozdílu v cíli. Rychlost jízdy ve čtyřbobu dosahuje za optimálních podmínek nejvyšší hodnoty ve Svatém Mořici, kde se jezdí až 145 km/h a na bobisty působí v \"ostrých\" zatáčkách přetížení až 5G, což se rovná přetížení leteckých stíhačů. Vzhledem k extrémní náročnosti na organismus se smí v bobu závodit až od 18 let.", "section_level": 1}, {"title": "Letní starty.", "content": "V bobech existuje i málo známá letní sezona, ve které se závodí pouze ve startech a ve které se pravidelně pořádají Mistrovství světa i Evropy. České týmy patří historicky mezi jedny z nejúspěšnějších týmů na světě.", "section_level": 2}, {"title": "České osobnosti bobového sportu.", "content": "Zimních olympijských her se od roku 1992 účastnili tyto osobnosti českého bobového sportu:", "section_level": 1}], "src_summary": "Boby jsou závodní sáně, používané pro zimní sport zvaný bobování. Při bobování sportovní družstva sjíždějí úzkou, točitou, nakloněnou, ledovou trať na bobu poháněném gravitací.", "tgt_summary": "Der Bobsport ist eine Wintersportart, die Ende des 19. Jahrhunderts in der Schweiz von Engländern entwickelt wurde und heute Teil des olympischen Programms bei den Olympischen Winterspielen ist. Der Bobsport ist auch eng mit dem Rennrodeln und noch mehr mit dem Skeleton verwandt.", "id": 882853} {"src_title": "Elektrojiskrové obrábění", "tgt_title": "Funkenerodieren", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Roku 1770 studoval anglický fyzik Joseph Priestley drobné krátery, které vznikají působením elektrického výboje. Ruští vynálezci B. R. Lazerenko a N. I. Lazarenko zkonstruovali roku 1943 funkční model stroje pro elektrojiskrové obrábění. První komerční stroj vyrobila roku 1952 švýcarská firma Charmilles (dnes GF AgieCharmilles, součást společnosti Georg Fischer), která jej roku 1969 také opatřila číslicovým řízením.", "section_level": 1}, {"title": "Popis metody.", "content": "Elektrojiskrové obrábění spočívá v odebírání materiálu sérií výbojů (jisker), které řízeně vznikají mezi vodivým obrobkem a elektrodou jako nástrojem. Elektroda, obvykle připojená na záporný pól, se obrobku nedotýká a je od něho oddělena malou mezerou kapalného dielektrika, nejčastěji na bázi vody (elektrojiskrové řezání drátem), nebo na bázi oleje či petroleje (elektrojiskrové hloubení). V obou případech se jedná o dielektrikum. Elektroda se k obrobku pomalu přisouvá, až se vrstva dielektrika ionizuje („probije“) výbojem, který na obrobku vytvoří malý kráter. Materiál se elektroerozivně odbourá řízeným elektroerozivním výbojem zčásti odtaví, zčásti spálí a z části odpaří. Dielektrikum v mezeře se musí stále vyměňovat, aby se odplavily spaliny materiálu („vyplachování“), u drátové řezačky výplachem shora a se zdola, u hloubičky pohybem elektrody a manuálně řízeným výplachem. Moderní stroje pracují s pulzním proudem o špičkové intenzitě v desítkách i stovkách ampér a o frekvenci v řádu desítek kilohertz. Nastavením těchto parametrů lze regulovat jednak rychlost odběru materiálu, jednak kvalitu a přesnost povrchu. Generátor má zpětnou vazbu, takže může automaticky korigovat nepravidelnosti, například nahodilý kontakt elektrody s obrobkem, a podle průběhu proudu řídí pohyby elektrody. Přednosti metody plynou hlavně z toho, že nástroj a obrobek se nedotýkají a nepůsobí na sebe mechanickou silou. Proto lze obrábět i velmi jemné a složité tvary i z velmi tvrdých materiálů, například kalené oceli, slitin titanu atd. Tím se radikálně změnila například technologie výroby nástrojů, které se dříve musely kalit až po obrobení. S elektrojiskrovým obráběním se tvary vyrábějí až po zakalení, takže žádná deformace nehrozí. Elektrojiskrovým obráběním lze dosáhnout vysoké přesnosti a kvality povrchu, které se vyrovnají broušení. Mezi hlavní omezení patří pomalý odběr materiálu a velká spotřeba energie, kdežto problém opotřebení elektrody se dalším vývojem podařilo významně omezit.", "section_level": 1}, {"title": "Elektrojiskrové hloubení.", "content": "Hloubicí stroj čili hloubička vypadá podobně jako vertikální frézka se stolem a křížovým posuvem, místo vřetene je však držák elektrody, který periodicky zajíždí do záběru a když nastane výboj, vyjíždí ven. Naprogramovat lze i pohyb do stran. Elektroda je přesným negativním modelem žádoucího tvaru, který se do obráběného kusu zahloubí, elektroda je vyrobena s potřebnou korekcí pro hrubování nebo kalibrování (šlichtování) tvaru. Proto se metoda tak dobře hodí pro výrobu lisovacích forem, kde je elektroda přesným modelem výsledné lisované součásti. Elektrody se vyrábějí nejčastěji z mědi, z wolframové mědi a menší opotřebení vykazují elektrody z grafitu. Elektroda se k obrobku střídavě na několik setin nebo desetin vteřiny přisouvá a zase odsouvá, aby se umožnilo vyplachování elektroerozivně odbouraného materiálu. Hloubení může trvat i mnoho hodin v závislosti na požadovaném povrchu (Ra) a v závislosti na velikosti elektrody, stroje však dokáží pracovat zcela automaticky. Tímto způsobem lze hloubit i velmi složité tvary, ale také například speciálními stroji vrtat otvory startovací otvory pro drátové řezání: elektrodou je měděná nebo mosazná trubička, která může být jednokanálková nebo vícekanálková (odbourává veškerý vrtaný materiál) trubička a to i velmi malého průměru (v rámci setin milimetru) a libovolného průřezu (jednokanálková nebo vícekanálková). Držák elektrody může být kromě toho vybaven ještě číslicově řízeným zařízením, které elektrodou pohybuje ve vodorovné rovině, například po přímce, po kružnici, po šroubovici apod. Pro některé jednodušší tvary se tak nemusí vyrábět zvláštní elektrody, ale tvar se postupně „vyjiskří“ jednoduchou elektrodou a po té dopracuje složitějším tvarem.", "section_level": 1}, {"title": "Elektrojiskrové řezání (drátování).", "content": "Podobně probíhá elektrojiskrové řezání čili drátové řezání. Elektrodou je kalibrovaný, nejčastěji mosazný drát o standardním průměru 0,25 mm (může se jednat o průměry 0,02-0,33 mm a různě povlakované dráty pro různě řezané materiály), napjatý mezi dvěma rameny stroje s přesným vedením. Drát se odvíjí a řez se vyplachuje deionizovanou vodou. Stroj, stručně drátovačka (drátovka) (drátová řezačka), má také stůl s křížovým posuvem, kam se upíná obrobek. Drát prochází mezi dvěma rameny, které řeší průchod proudu a jeho napětí. U dokonalejších strojů jsou obě ramena nezávisle programovatelná, takže řez může být také šikmý, případně se dají vyřezat i přechodové tvary (například dole čtverec, nahoře kružnice). Svislá vzdálenost ramen omezuje tloušťku řezaného materiálu (průměrně kolem 300 mm, ve výjimečných případech až 1200 mm). Pro vyřezávání vnitřních otvorů je třeba materiál předvrtat, buďto klasicky před zakalením, anebo na elektroerozívní vrtačce po zakalení a drát do otvoru navléknout, což moderní stroje dovedou automaticky. Řezání pak po předchozím programování nevyžaduje přítomnost obsluhy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Elektrojiskrové nebo elektroerozivní obrábění (zkratka EDM z angl. \"Electric Discharge Machining\") je technologie, při níž se materiál odebírá drobnými elektrickými výboji (jiskrami) mezi obrobkem a elektrodou v kapalném dielektriku. Hlavní výhody spočívají v tom, že lze obrábět i velmi tvrdé materiály, mezi nástrojem a obrobkem nepůsobí mechanické síly a stroje se velmi snadno řídí počítačem (CNC). Pro vysokou přesnost a kvalitu povrchu a pro možnost obrábět i velmi složité tvary se nejčastěji používá při výrobě lisovacích nástrojů. Hlavní nevýhodou je pomalý odběr materiálu a energetická náročnost.", "tgt_summary": "Das Funkenerodieren (kurz EDM von engl. \"electrical discharge machining\"; auch funkenerosives Bearbeiten, funkenerosives Abtragen (DIN 8580) oder elektroerosives Bearbeiten) ist ein thermisches, abtragendes Fertigungsverfahren für leitfähige Materialien, das auf elektrischen Entladevorgängen (Funken) zwischen der Elektrode als Werkzeug und dem leitenden Werkstück beruht.", "id": 1868752} {"src_title": "Jan VIII. Palaiologos", "tgt_title": "Johannes VIII. (Byzanz)", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nástup na trůn.", "content": "Jan VIII. byl nejstarší z šesti otce přeživších synů císaře Manuela II., tudíž měl přirozený nárok na císařský trůn. Hned od počátku vlády se musel vyrovnávat s cílevědomými útoky Osmanů. Protože jednotlivé državy říše byly izolovány od hlavního města, nebylo možné je spravovat z hlavního města. Proto císař de facto vládl pouze v Konstantinopoli, ostatní města byla rozdělena mezi jeho příbuzné. Jeho bratr Konstantin vládl v Selymbrii, Demetrios na Lemnu a Theodoros vládl na Peleponésu.", "section_level": 2}, {"title": "Florentská unie.", "content": "Jan se snažil hledat pomoc proti Turkům na západě, cestoval do Benátek, Milána a Uher, ale ničeho nedosáhl. Poté přistoupil na kompromis a začal jednat se západní církví. Jednání neprobíhalo v Římě, ale na koncilu, který byl na východě považován za jediný kompetentní. Nejdříve se jednalo na koncilu v Basileji v letech 1431–1433, kde byl zvolen papež Evžen IV. Jednání se účastnili i zástupci konstantinopolské církve. Zde se poprvé ortodoxní Řekové ostře postavili proti tomu, aby byli srovnáváni s českými heretiky. A zde bylo také rozhodnuto že,dalším místem jednání mezi Římem a Konstantinopolí bude Ferrara v severní Itálii. V listopadu roku 1437 se císař znovu odebral do Itálie a dočasně povolal Konstantina z jeho panství v Selymbrii, aby spravoval v době jeho nepřítomnosti Konstantinopol. S císařem odjel na koncil i jeho bratr Demetrios. Postoj k unii byl v byzantském prostředí velmi složitý. A to jak mezi prostým obyvatelstvem, tak v církevních a intelektuálních kruzích. Základním problémem bylo podřízení se konstantinopolského patriarchátu římskému papeži, proti čemuž se jednoznačně postavil prostý lid říše. Říše byla rozdělena na dva nesmiřitelné tábory, na \"Filenotikoi\" (což byli přívrženci unie) a na \"Anthenotikoi\" (což byli protivníci unie). Obě skupiny vedly tvrdé spory, jež byly výrazem ze dvou hrozících zel, ze zničení vlastní svébytnosti \"Latiny\" (římskokatolickými Evropany) nebo Osmany. Koncil byl svolán do Ferrary v roce 1438 a poté pokračoval v roce 1439 ve Florencii. Byzantskou delegaci vedl císař Jan VIII. spolu s vážně nemocným patriarchou Josefem II., který během dlouhého jednání zemřel. Na koncil přijeli dokonce i patriarchové z Alexandrie, Antiochie a Jeruzaléma, dále význačné kulturní osobnosti, jako byl filozof Georgios Plethon, Gennadios Scholaris, později první patriarcha po pádu Konstantinopole, metropolita nikájský Bessarion, metropolita kyjevský Isidoros, a Markos Eugenikos, biskup efeský. Přijelo na 700 osob a pobyt delegace musel značně zatížit papežskou pokladnu. Byl připraven dekret v němž byla zdůrazněna podřízenost ortodoxní církve papežovi, a 6. července 1439 se přistoupilo k podpisu. Latinský dekret o unii přečetl kardinál Cesarini a v řečtině byl přednesen slavným Bessarionem. Všichni byzantští hodnostáři unii podepsali, pouze efeský biskup ne. Zdálo se že most mezi východem a západem byl konečně překlenut a nyní začne období společné spolupráce. V Římě zavládla spokojenost.", "section_level": 2}, {"title": "Ohlas florentské smlouvy v ortodoxním světě.", "content": "Zcela jiná byla reakce v Konstantinopoli po návratu delegace z Itálie. Byzantský lid unii nepřijal a přimkl se k jedinému, který pravou víru nezradil, a to byl biskup efeský, ten se stal vedoucím opozice proti unii. Unii později odmítly i patriarcháty v Alexandrii, Antiochii a Jeruzalémě. S odmítavým postojem se dekret setkal i v Rusi. Car Vasilij II. dal metropolitu Isidora zatknout a uvěznit. Ten později uprchl a do Itálie kde konvertoval na katolictví, podobně jako Bessarion. Oba pak v hodnosti kardinálské strávili život v Itálii. Scholarios se zalekl reakce Byzantinců, a záhy prohlásil unii za zradu a postavil se do čela opozice. Rusové navíc přestali považovat byzantského císaře za hlavu ortodoxní církve a ruská církev se osamostatnila.", "section_level": 3}, {"title": "Poslední pokus západu o záchranu Konstantinopole.", "content": "Polský a uherský král Vladislav III. Varnenčik se postavil do čela výpravy spolu se sedmihradským vévodou Janem Hunyadim a odvážným srbským despotou Jiřím Brankovičem. K nim se připojil i kníže Vlad z Valašska a Benátky přislíbily podílet se na výstavbě loďstva. Pomoc přislíbil i papež a vévoda s Bourgogne. Zároveň se v té době organizovalo i vojsko albánského Skandenberga, pověstného hrdiny který byl vůdcem albánského odporu proti Turkům. Na Peleponésu se zatím opravovala zeď Hexamilion. Král Vladislav v čele 25 000 mužů překročil Dunaj. Loďstvo vyrazilo do Černého moře. Sultán Murad II. byl v té době vázán boji na východě a proto uzavřel s Vladislavem mírovou smlouvu v níž se zavázal k desetiletému míru a odstoupil Niš a Sofii. Pak odtáhl do Anatolie. Avšak Benátčané a císař navrhovali další válečné akce. Vladislav tak začal znovu postupovat bulharským územím, s tím že smlouva uzavřená s nevěřícími je neplatná. Sultán šokován křesťaskou věrolomností překročil, s armádou třikrát větší než měla k dispozici křesťanská liga, Bospor a 10. listopadu 1444 drtivě porazil křesťany v bitvě u Varny; v bitevní vřavě našli smrt polský král Vladislav i kardinál Cesarini. Bitva národů, jak byla nikdy zvána bitva u Varny, byla posledním pokusem o pomoc izolované Konstantinopoli. Murad pak pronikl na Peleponés, který vyplenil a odvlekl do otroctví na 60 000 lidí. Císař Jan VIII. zemřel roku 1448 a smrt pro něj byla vysvobozením. Přestože byl třikrát ženat, nikdy neměl jediné dítě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jan VIII. Palaiologos nebo Palaeologus,, \"Iōannēs VIII Palaiologos\", (18. prosince 1392 – 31. října 1448) byl byzantský císař v letech 1425 až 1448.", "tgt_summary": "Johannes VIII. Palaiologos (, * 1392 in Konstantinopel; † 31. Oktober 1448) war ein Sohn Manuels II. und als dessen Nachfolger seit 1425 byzantinischer Kaiser. Auf der Suche nach Unterstützung gegen die Osmanen, die unter Murad II. 1422 vergeblich Konstantinopel belagert hatten, wandte er sich Papst Eugen IV. zu und versuchte, eine Einigung zwischen der orthodoxen und der römisch-katholischen Kirche zu finden. Die 1439 auf dem Konzil von Ferrara–Florenz in Florenz vertraglich festgelegte Union stieß jedoch auf breite Ablehnung in der byzantinischen Bevölkerung und erwies sich letztlich als Fehlschlag. ", "id": 1585675} {"src_title": "Charles Lyell", "tgt_title": "Charles Lyell", "src_document": [{"title": "Dětství a mládí.", "content": "Pocházel ze šlechtické rodiny a byl nejstarší z deseti dětí. Jeho otec, který se jmenoval také Charles, byl botanikem a podporoval svého syna v zájmu o přírodní vědy. Vystudoval na Exeter College v Oxfordu nejprve právo, ale na podnět Wiliama Bucklanda se věnoval také geologii. Po skončení studií se roku 1819 usadil v Londýně a začal pracovat jako právník. Roku 1822 publikoval svoji první práci \"On a Recent Formation of Freshwater Limestone in Forfarshire\" a o rok později se stal sekretářem Geologické společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Roku 1827 zanechal práva natrvalo a začal se věnovat na plno své práci geologa. Pomáhal především prosazovat myšlenky Jamese Huttona a spolu s ním se stal zakladatelem moderní geologie. Jeho nejdůležitější práce byly v oblasti stratigrafie. Od roku 1828 cestoval po jihu Francie a navštívil také Ameriku, kde studoval tamější geologické poměry. Na základě výzkumu a pozorování položil základy stratigrafie třetihor, které rozdělil na pliocén, miocén a eocén. Postupně se tak prosadil názor na geologické stáří, který odporoval tvrzením Bible. V mnohém také ovlivnil svého přítele Charlese Darwina.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 1852 objevil John William Dawson na proslulých útesech Joggins v Kanadě vyhynulý druh plazů, který pojmenoval \"Hylonomus lyelli\". Druhový přívlastek \"lyelli\" zvolil na počest svého přítele. V roce 1935 byl Lyellovým jménem pojmenován kráter na Měsíci Lyell, v roce 1973 pak stejnojmenný kráter na Marsu. Jeho jméno nese i ledovec na ostrově Jižní Georgie a hora Mount Lyell v Tasmánii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Charles Lyell (14. listopad 1797 Skotsko – 22. únor 1875 Londýn) byl skotský právník a geolog. Je považován za \"otce moderní geologie\".", "tgt_summary": "Sir Charles Lyell, 1. Baronet (* 14. November 1797 zu Kinnordy in Forfarshire; † 22. Februar 1875 in London) war einer der einflussreichsten Geologen des 19. Jahrhunderts, der dem Aktualismus zur allgemeinen Anerkennung verhalf und maßgeblich die Etablierung der Evolutionstheorie durch Charles Darwin unterstützte.", "id": 985324} {"src_title": "The Big Bopper", "tgt_title": "The Big Bopper", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "J. P. Richardson se narodil v Sabine Pass v Texasu a zanedlouho se s rodinou přestěhovali do Beaumontu. V roce 1947 dokončil studium na Beaumont High School. Poté studoval právo na Lamar University. Na částečný úvazek pracoval v beamountském rádiu KTRM. V roce 1949 ukončil studium a začal zde pracovat na plný úvazek. 18. dubna 1952 se oženil s Adrianne Joy Fryou a v prosinci 1953 se jim narodila dcera Debra Joy. V březnu 1955 byl odveden do U.S. Army a základní výcvik získal ve Fort Ord v Kalifornii. Zbytek ze své dvouleté služby strávil ve Fort Ord v texaském El Pasu. Poté se vrátil do rádia KTRM, kde od pondělí do pátku uváděl „Dishwashers' Serenade“. Jeden ze sponzorů navrhl, aby měl Richardson vlastní show. Podle názvu tance The Bop se rozhodl říkat si „The Big Bopper“. Jeho nová show běžela od tří do šesti hodin odpoledne a Richardson se brzy stal programovým ředitelem. V květnu 1957 překonal rekord nepřetržitého vysílání o osm minut. Richardson vysílal celkem pět dnů, dvě hodiny a osm minut a zahrál 1 821 písní. Richardson – který hrál na kytaru – začal svoji hudební kariéru jako skladatel. George Jones později nahrál Richardsonovu skladbu „White Lightning“. Dále Richardson také napsal píseň „Running Bear“ pro Johnnyho Prestona, přítele z texaského Port Arthuru. Richardson zde zpíval doprovodné vokály, ale tato nahrávka vyšla až v září 1959, několik měsíců po jeho smrti. Richardson sám začal nahrávat díky Haroldu „Pappy“ Dailymu, který mu zajistil smlouvu s Mercury Records. Jeho první singl „Beggar To A King“ ale nebyl příliš úspěšný. Zanedlouho jako The Big Bopper nahrál pro Dailyho vydavatelství D Records píseň „Chantilly Lace“. Mercury tuto nahrávku odkoupili a v létě 1958 vydali. Umístila se na šestém místě v popových hitparádách a také inspirovala Jayne Mansfield k napsání „That Makes It“. Po úspěchu „Chantilly Lace“ si Richardson dal pauzu od práce v KTRM a vydal se na turné „Winter Dance Party“, jehož hvězdami byli Buddy Holly, Ritchie Valens a Dion and the Belmonts. Jedenáctou zastávkou byl koncert v Surf Ballroom v Clear Lake v Iowě. Hudebníci cestovali autobusem, ale protože byla zima, několik z nich kvůli tomu onemocnělo. Holly se proto rozhodl, že si na cestu na další koncert v Moorhead v Minnesotě pronajme letadlo. Pilotovi, který byl po dlouhém pracovním dni unavený, nebylo řečeno o blížící se sněhové bouři. Letadlo zůstalo ve vzduchu jen několik minut. Není zcela jasné, co bylo příčinou havárie. Zemřela při ní nicméně celá posádka letadla a 3. únor je proto označován jako Den, kdy zemřela hudba.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jiles Perry „J. P.“ Richardson, Jr. (24. října 1930 – 3. února 1959), známý jako The Big Bopper, byl americký hudebník, skladatel a DJ.", "tgt_summary": "Jiles Perry Richardson, Jr. (* 24. Oktober 1930 in Sabine Pass, Texas; † 3. Februar 1959 bei Mason City, Iowa), besser bekannt als „The Big Bopper“, von seinen Freunden \"J.P. (Jay-Pee)\" genannt, war ein US-amerikanischer Disc-Jockey, Sänger und Songwriter, der vor allem durch seinen Novelty Song \"Chantilly Lace\" (1958) bekannt wurde.", "id": 379582} {"src_title": "Peter Cushing", "tgt_title": "Peter Cushing", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se Nellii Kingové a Georgemu Cushingovi a vyrůstal v Kenley, nedaleko Londýna. Krátce pracoval jako zeměměřič, poté obdržel stipendium na Guildhall School of Music and Drama. V roce 1939 odjel do Hollywoodu, kde hrál v několika filmech, např. \"Laurel a Hardy studují\" (1940) po boku Laurela a Hardyho. Svoji první hlavní filmovou roli si zahrál ve filmu \"Hamlet\" jako Osric. Roku 1943 se oženil s herečkou Helen Beck. V roce 1950 pracoval pro televizi, kde se proslavil svou rolí jako Winston Smith v televizní adaptaci románu Georgeho Orwella \"1984\". Kromě toho účinkoval pro televizi BBC v seriálu \"Pride and Prejudice\" (1952) a \"Richard of Bordeaux\" (1955). Světově známým se stal zejména díky své roli profesora Van Helsinga v \"Drákulovi\" režiséra Terence Fishera. V roce 1957 podepsal smlouvu s filmovým studiem Hammer Film Productions a pod jeho taktovkou hrál Dr. Frankensteina a Sherlocka Holmese (v \"Psu baskervillském\" (1959)). Dvakrát si zahrál tajemného Doctora ve filmech inspirovaných sci-fi seriálem \"Pán času\" (v originálním seriálu hrál v té době Doctora William Hartnell), v dílech \"Dr. Who and the Daleks\" (1965) a \"Daleks - Invasion Earth 2150 AD\" (1966). Po úspěchu \"Psa baskervillského\" mu v roce 1966 společnost BBC nabídla možnost zahrát si v 16dílném seriálu \"Sherlock Holmes\", kde vystupoval v hlavní roli detektiva. Jako Holmes se v televizi naposled objevil ve filmu \"Maska smrti\" (1984). Z jeho dalších známých rolí byl později velkomoff Tarkin ve filmu \"\", v prvním díle \"Star Wars\" režiséra Georgeho Lucase. Roku 1989 byl za své zásluhy ve Velké Británii a takřka celém světě oceněn Řádem britského impéria. Zemřel 11. srpna 1994 ve věku 81 let na rakovinu prostaty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Peter Wilton Cushing, OBE (26. května 1913, Kenley – 11. srpna 1994, Canterbury) byl britský herec. Široké veřejnosti se vryl do povědomí především na konci 50. let, kdy hrál v řadě hororů, především v rolích vědce, lékaře nebo detektiva.", "tgt_summary": "Peter Wilton Cushing, OBE (* 26. Mai 1913 in Kenley, London; † 11. August 1994 in Canterbury, Kent) war ein britischer Schauspieler. Besondere Popularität erlangte Cushing ab den späten 1950er Jahren als Darsteller zahlreicher Horrorfilme, in denen er als Wissenschaftler, Arzt oder Detektiv auftrat, so etwa als Sherlock Holmes in der gleichnamigen Serie und Filmreihe, als Dr. van Helsing in \"Dracula\" oder als Baron Victor Frankenstein in der \"Frankenstein\"-Filmreihe.", "id": 2434637} {"src_title": "Sinusitida", "tgt_title": "Sinusitis", "src_document": [{"title": "Etiologie.", "content": "Zánět vedlejších dutin je obvykle způsoben infekcí, která přestoupila do dutiny přímo ze sliznice nosu - hovoří se o rinogenní cestě infekce. Poměrně vzácně je možný i přestup infekce z kořenového kanálku zubu do čelistní dutiny, tzv. odontogenní způsob přenosu infekce. Je možná i cesta hematogenní, tedy přestup infekčního agens z krve do sliznice. K infekci může samozřejmě dojít i při traumatickém poškození. U akutních sinusitid je obvykle infekce vyvolána viry, sekundárně se objevují i bakterie. Pokud je příčinou vstup infekční tekutiny, například při vniknutí přírodní vody do nosu, bývají primárním činitelem bakterie, takováto sinusitida má pak mnohem dramatičtější průběh. U chronických sinusitid je nejčastěji přítomno široké spektrum bakterií, nelze dost dobře usuzovat na to, který kmen byl primární. U chronických sinusitid se mohou v dutinách objevit i plísně rodu \"Aspergillus\". V patogenezi sinusitidy hraje velkou roli anatomické uspořádání dutin - vlastní dutina je spojena s dýchacími cestami jen poměrně úzkým kanálkem. Vlivem infekce pak velmi snadno dochází k uzávěru tohoto kanálku a v dutině se hromadí sekret, který představuje živnou půdu pro široké spektrum bakterií. Omezená komunikace dále představuje komplikaci pro terapeutické zásahy.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Akutní sinusitida.", "content": "Akutní sinusitida postihuje nejčastěji dutinu (tzv. čichové sklípky) kosti čichové; v dětském věku je sinusitidou čichových sklípků doprovázena prakticky každá rýma. Druhou nejčastěji postiženou dutinou je dutina v kosti čelistní, méně často je postižena dutina kosti čelní a jen zřídka bývá postižena dutina kosti klínové.", "section_level": 2}, {"title": "Příznaky.", "content": "Nejvýraznějším příznakem je bolest hlavy, při jednostranném postižení může být jednostranná. Poklep nad postiženou dutinou bývá bolestivý. Přítomna bývá patologická sekrece, sekret má charakter odpovídající infekci, obvykle je alespoň částečně hnisavý. Nemocný má snížený nebo zcela nefunkční čich. Nemocný obvykle mívá horečku, zejména u dětí může být i poměrně vysoká. Zánět vedlejší dutiny může někdy způsobit i bolest středního ucha.", "section_level": 3}, {"title": "Vyšetření.", "content": "V případě nejasností je možné k diagnostice použít vyšetřovací metody:", "section_level": 3}, {"title": "Terapie.", "content": "Základem léčby jsou antibiotikum podaná podle předpokládané citlivosti původce. Zejména pokud jde o sinusitidu vyvolanou přestupem infekce cestou zubního kanálku, je na místě podání širokospektrálních antibiotik. U perakutní (velmi prudce probíhající) sinusidity čelisní dutiny je třeba obvykle provést punkci a hnis, kterým je dutina vyplněna, vypustit. K usnadnění odtoku tekutiny z dutin se používají nosní kapky, které snižují prokrvení překrvené zanícené sliznice vývodného kanálku a tím jej rozšiřují.", "section_level": 3}, {"title": "Chronická sinusitida.", "content": "Chronickým zánětem vedlejších dutin trpí přibližně 5% populace. Nejčastěji bývá postižena čelistní dutina, kde infekce mnohdy pochází ze zubního kanálku.", "section_level": 2}, {"title": "Příznaky.", "content": "Chronická sinusitida se neprojevuje příliš bouřlivě, ale svými projevy může nemocného velmi obtěžovat. Jde zejména o trvalou sekreci z nosu, obvykle hnisavého charakteru. Průchodnost dýchacích cest bývá snížená. Chronická sinusitida predisponuje ke chrápání a k chronickým zánětům dolních cest dýchacích. I když teploty nebývají, mohou mít nemocní zvýšenou teplotu, zejména navečer.", "section_level": 3}, {"title": "Terapie.", "content": "Základem terapie je odstranění zdroje infekce a případná korekce predisponujících faktorů. V případě, že jde o infekci přenesenou ze zubního kanálu, je základem stomatologické ošetření chrupu. V případě, že predisponujícím faktorem je anatomická deformita, je základem terapie, pokud je to možné, její chirurgická korekce. Probíhající infekci lze léčit antibiotiky, ale obvykle má jen omezený význam. I v terapii aspergilového zánětu je chirurgické řešení mnohem obvyklejší než podávání antimykotik.", "section_level": 3}, {"title": "Následky a komplikace.", "content": "Déle trvající chronická sinusitida může způsobit vznik nosních polypů (\"polyposis nasi\").", "section_level": 3}], "src_summary": "Sinusitida (lat. \"sinusitis\", správně \"sinusitis paranasalis\") je zánětlivé onemocnění vedlejších dutin dýchacích cest, tzv. paranasálních dutin. Obvykle jde o onemocnění infekčního původu. Protože bývá často doprovázena rýmou (\"rhinitis\"), hovoří se někdy o paranasální rinosinusitidě (lat. \"rhinosinusitis paranasalis\"). Přídavné jméno \"paranasalis\" se přidává tehdy, kdy není zcela jasné, že je myšlen zánět vedlejších nosních dutin a ne jiných anatomických struktur, které se označují v latině také slovem \"sinus\".", "tgt_summary": "Sinusitis, auch Nasennebenhöhlenentzündung (, Nasennebenhöhle und ‚Entzündung‘), ist eine entzündliche, durch Viren oder Bakterien hervorgerufene Veränderung der Schleimhaut der Nasennebenhöhlen. Es wird unterschieden zwischen akuter und chronischer Nasennebenhöhlenentzündung. Zu den Nasennebenhöhlen zählen die Kieferhöhlen (Sinusitis maxillaris, Kieferhöhlenentzündung), Stirnhöhlen, Siebbeinzellen und die Keilbeinhöhle.", "id": 185478} {"src_title": "Komorová tachykardie", "tgt_title": "Ventrikuläre Tachykardie", "src_document": [{"title": "Příčiny.", "content": "Krátké běhy komorové tachykardie se mohou vzácněji vyskytnout i u zdravého jedince (idiopatická komorová tachykardie). Při jejich náhodném záchytu je ale nutné vyšetření k odhalení případného jiného, základního srdečního onemocnění. Závažnější prognózu mají právě u lidí s poškozeným srdcem. Mohou se vyskytnout v časné (do 48 hodin) i pozdní fází infarktu myokardu, doprovází zánětlivá onemocnění srdce, zejména revmatického původu, kardiomyopatie (dilatační, hypertrofickou či arytmogenní dysplázii pravé komory), pokročilé formy ischemické choroby srdeční, předávkování některými léky (digitalis, chinidin, procainamid) či odchylky v koncentraci krevních minerálů (nedostatek draslíku či hořčíku). Jejich příčinou také mohou být některé vrozené nemoci vedoucí k prodloužení QT intervalu na EKG (syndromy prodlouženého QT).", "section_level": 1}, {"title": "Diagnostika.", "content": "Jako i u ostatních arytmií je základem rozpoznání elektrokardiografický záznam (EKG). Na něm chybí normální komplexy QRS i vlny P, které odpovídají normální aktivitě komor resp. síní, a jsou nahrazeny širokými vlnami (nad 0,12 s), které se s vysokou frekvencí opakují. Tvarem často připomínají EKG u raménkové blokády. Proto se také někdy velmi obtížně odlišují od supraventrikulární tachykardie s doprovodnou raménkovou blokádou. Rozlišit je možno například záznamem EKG z jícnu, kde lze lépe detekovat činnost předsíní (u komorové tachykardie síně pracují nezávisle na rychle běžících komorách, ale jejich aktivita - tedy vlna P je na externě snímaném EKG obvykle překryta) nebo masáží karotického sinu - tedy dráždění bloudivého nervu, na kterou reagují supraventrikulární tachykardie, ale ne komorové. Komorová tachykardie je však natolik akutní situace, že nejasné případy je nutno považovat za komorovou tachykardii a podle toho ji léčit. Součástí základního vyšetření je stanovení hladin krevních iontů a echokardiografie k posouzení základního vyvolávajícího onemocnění srdce. K bližšímu došetření pak provádí složitější elektrofyziologické vyšetření srdce se záznamy získávanými zevnitř srdečních dutin.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení.", "content": "Podle tvaru na EKG Podle doby trvání Podle závažnosti Zvláštními typy jsou vedle Torsade de pointes také bidirektionální komorová tachykardie (střídání dvou typů vln často u digitalisové intoxikace) či repetitivní monomorfní nesetrvalá tachykardie (opakované krátké běhy monomorfní tachykardie střídající se s normálním sinusovým rytmem někdy zaznamenané u jinak zdravých jedinců).", "section_level": 1}, {"title": "Projevy a komplikace.", "content": "Krátké běhy komorové tachykardie nemusí pacient vnímat vůbec nebo pociťuje bušení srdce či různě vnímanou slabost, nejistotu v prostoru a podobně. Lidé s jinak zdravým srdcem tuto situaci tolerují podstatně lépe než jedinci s vážnějším onemocněním. U nich setrvalá arytmie vede obvykle ke známkám akutního srdečního selhání a vzhledem k neschopnosti rychle pracujícího srdce zajistit dostatečný srdeční výdej, také k poklesu krevního tlaku, ztrátě vědomí a dalšímu zhoršení okysličení srdečního svalu. S tím také souvisí největší riziko - přechod komorové tachykardie do fibrilace komor, která končí smrtí, pokud není neodkladně a správně léčena.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "Zahrnuje opatření k ukončení běhu tachykardie a prevenci jejího opakování. Ke zrušení běhu tachykardie se používá obvykle elektrického výboje - elektrická kardioverze energií 200 až 360 J, nebo v méně urgentních situacích lze zkusit účinek antiarytmik (například amiodaronu). Současně je třeba pátrat po vyvolávajících poruchách a tyto upravit (hladiny draslíku, hořčíku, vápníku, léčba intoxikace digitalisem, léčba akutního infarktu myokardu a podobně). Pokud není stanovena jednoznačně odstranitelná vyvolávající příčina komorové tachykardie, přistupuje se (určitě v případě závažných tachykardií) k preventivnímu zajištění. Běžná je implantace kardioverteru-defibrilátoru (ICD), malého zařízení implantovaného do podkoží, které v případě vzniku komorové tachykardie (či fibrilace komor) vydá elektrický výboj obdobně jako běžné kardioverze. U idiopatické komorové tachykardie i také v případě prokázaného spouštěcího strukturálního podkladu na srdci se dnes používá stále častěji katetrizační ablace po přesném elektrofyziologickém mapování. V krajních případech u jinak neovlivnitelných stavů je indikovaná transplantace srdce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Komorová tachykardie je porucha srdečního rytmu, při které dochází k rychlým stahům srdečních komor. Je definovaná podle elektrokardiografického záznamu jako rychlý sled čtyř a více komorových extrasystol po sobě. Komorové tachykardie jsou méně časté ale obecně závažnější než supraventrikulární tachykardie. Často přechází do fibrilace komor a jsou nejčastější příčinou náhlé srdeční smrti.", "tgt_summary": "Die ventrikuläre Tachykardie (VT, Kammertachykardie; englisch \"ventricular tachycardia\") ist eine tachykarde Herzrhythmusstörung, die von den Herzkammern ausgeht. Sie kommt sowohl bei Gesunden vor, kann aber auch Anzeichen einer behandlungsbedürftigen Herzerkrankung sein.", "id": 1699265} {"src_title": "Temperament", "tgt_title": "Temperament", "src_document": [{"title": "Dynamika prožívání.", "content": "Dynamika prožívání je tempo průběhu a střídání psychických procesů, stavů, činností a jednání a jejich intenzitou. Prožívání se liší:", "section_level": 1}, {"title": "Typologie osobnosti.", "content": "Lidé si odedávna všímali, že lidé reagují na podněty různě, ale charakteristicky, a tak vznikaly snahy každého jedince zařadit do určitého typu. Vznikly čtyři slavné typologie.", "section_level": 1}, {"title": "Hippokratova typologie temperamentu.", "content": "Hippokrates (přibližně 460 př. n. l. – 377 př. n. l.) byl lékař starověkého Řecka pokládaný za otce lékařství. Jeho spisy Corpus Hippocraticum se staly základem středověkého lékařství. Přisuzuje se mu autorství lékařské přísahy – tzv. Hippokratova přísaha. Hippokrates vycházel z představy o čtyřech tělesných šťávách (humorech), jejichž poměr určuje reakce na okolí. Rozdělil temperament na 4 typy, které byly rozvíjeny pozdějšími badateli (Galénos, Jung, Eysenck, Pavlov, Kretschmer, Scheldon,...) (Existují samozřejmě i „směsice“, tzn. že jste například flegmatik a některé situace z vás třeba dočasně udělají cholerika atd.)", "section_level": 2}, {"title": "Typologie Carla Gustava Junga.", "content": "C. G. Jung položil základy dělení temperamentu v závislosti na přístupu k okolnímu světu. Poměr introvertů a extrovertů v populaci je přibližně 1:3.", "section_level": 2}, {"title": "Typologie vycházející z MBTI.", "content": "V návaznosti na Jungovu teorii vznikl během II. světové války osobnostní dotazník MBTI (Meyrs-Briggs Type Indicator). Jeho autorkami jsou Američanky Katharine Cook Briggs a její dcera Isabel Briggs Myers. Na bázi MBTI David Kiersey zkonstruoval typologii osobností dle dominantních vlastností, temperamentů. Temperament zde souvisí s ústřední, dominantní potřebou člověka:", "section_level": 2}, {"title": "Typologie Ernsta Kretschmera.", "content": "Vychází ze vztahu mezi tělesnou konstitucí a temperamentem, navazujíce na Hippokratovu konstituční typologii. Podle určitých rysů těla vypracoval typologii osobností a nemocí, které tyto osobnosti ohrožují: Tato typologie byla později zpochybněna.", "section_level": 2}, {"title": "Typologie Socionika.", "content": "Vychází ze základů Carla Gustava Junga a stejně jako MBTI rozpoznává 16 typů osobnosti. Na rozdíl od předešlých typologií u každého typu rozlišuje jeho vědomí a podvědomí, rozdílné reakce temperamentu v různých situacích a vzájemnou kompatibilitu či nekompatibilitu ve vztazích.", "section_level": 2}], "src_summary": "Temperament (lat. temperare = mísit) znamená souhrn charakteristických nebo vrozených rysů osobnosti, které se trvale projevují způsobem reagování, jednání a prožívání. Temperament je spjat se vzrušivostí – tj. mírou odpovědi určitého člověka na různé podněty – a zahrnuje i tendenci měnit nálady. Název vyjadřuje starou představu, že každou osobu lze charakterizovat jako určitou směs čtyř základních tělesných šťáv čili humorů. ", "tgt_summary": "Das Temperament beschreibt die Art und Weise, wie ein Lebewesen agiert und reagiert, also seinen Verhaltensstil. Dieser ist tief verankert und setzt sich aus emotionalen, motorischen, aufmerksamkeitsbezogenen Reaktionen und der Selbstregulierung zusammen. Der Begriff umschreibt relativ konstante (und daher typische) Merkmale des Verhaltens wie etwa Ausdauer, Reizschwelle, Stimmung und Tempo. ", "id": 1372485} {"src_title": "Nadkupa galaxií", "tgt_title": "Superhaufen", "src_document": [{"title": "Rozložení.", "content": "Vesmírný výzkum se snažil docílit pochopení rozložení a uspořádání nadkup galaxií ve vesmíru. Trojrozměrné mapy jsou používány na zobrazení polohy 1.6 milionů galaxií. Trojrozměrné mapy jsou využívány za hlubším pochopením pozic nadkup galaxií, jakým způsobem pozorování koreluje se současným chápáním fyzikálních zákonů. K kalkulaci pozice zobrazení na 3D mapě je použita pozice galaxie na noční obloze a stejně, tak rudý posuv galaxií. Rudý posuv je s Hubblovou konstantou použit k přesnému určení na 3D časoprostorové mapě. Z tohoto modelu bylo zřejmé, že nadkupy galaxií v časoprostoru, nejsou rozšířené jednotně, ale ani nahodile, dle modleu mají tvořit vlákna. Mapy odhalily ohromné prázdné prostory, kde je jen velmi malá koncentrace galaxií. Některé galaxie a vodíkové stopy lze nalézt v některých prázdných oblastech, ale většina galaxií se nachází v filamentech vyplňující časoprostor mezi prázdnotami. Prázdnoty samotné jsou často sférické ale nadkupy galaxií nikoliv. Mohou mít rozměry od 100 milionů až po 400 milionů světelných let v průměru. Rozložení prázdnot a filamentů v časoprostoru přímo odkazuje na způsob jakým se seskupily kupy galaxií v čase raného vesmíru, což jsou informace promítnuté na reliktní záření kosmu. Existuje často používaná analogie přirovnávající filamenty ve vesmíru (složené z nadkup galaxií) k pletivu hub, nebo také síti složené z neuronů, či připomínající umělou neuronovou síť. V tomto modelu jsou filamenty připodobňovány strukturám Mycelia tvořící síť a na mikroskopickém měřítku může struktura připomínat způsob, jakým se rozrůstají některé druhy řas a hub. Tedy blíže jako u pletiva, že stěny a vlákna tvoří v prostoru síť, ve struktuře podobné pěnovým bublinám jako například tvoří Aerenchym při zvětšení za použití mikroskopu. Nebo také v připodobnění přimo k buňkám, tak by prázdnoty představovaly mezibuněčné prostory a vlákna by představovala buňky a jejich cytoplasmy. Jednotlivé předěly by podobně jako jsou buněčné membrány tvořeny lipidovou dvouvrstvou z části odpuzující a přitahující vodu, by tento mechanismus byl opatřen formou gravitace.", "section_level": 1}, {"title": "Existence.", "content": "Přítomnost nadkup galaxií indikuje to, že galaxie ve vesmíru nejsou jednotně rozložené, ale převážná většina je přitahována k sobě do skupin a kup, se skupinami obsahující až desítky galaxií a kup složených až z několik tisíc galaxií. Tyto skupiny a kupy společně s dalšími izolovanými galaxiemi tvoří ohromné struktury nazývané právě nadkupy galaxií. Jejich existence byla poprvé předložena George Abellem v jeho Abellově katalogu galaktických kup z roku 1958. Nadkupy galaxií tvoří ohromné struktury nazývané \"\"filamenty\"\", \"komplexy nadkup galaxií\", nebo \"\"vlákna\"\" která se mohou rozprostírat mezi několika stovkami milionů světelných let až do 10 miliard světelných let, pokrývající více jak 5 % pozorovatelného vesmíru. Toto jsou do současnosti největší známé struktury. Pozorování nadkup galaxií může vydat informace o počátečním stavu vesmíru, v jaké události v časoprostoru byly tyto nadkupy vytvořeny. Směr rotace os galaxií uvnitř nadkup může také vydat lepší pochopení a informace o raném formačním procesu galaxií v historii vesmíru. Vysvětlující rozložení hmoty ve vesmíru případně uvažovanou existenci Temné hmoty. Rozloženy jsou mezi nadkupami galaxií ohromné prázdnoty časoprostoru, kde existuje jen menšina galaxií. Nadkupy galaxií jsou často děleny do skupin kup nazývané \"\"skupiny galaxií\"\" a \"\"kupy\"\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Nadkupa galaxií (též supergalaxie) je seskupení kup a skupin galaxií, které v součtu obsahují několik tisíc až stovek tisíc jednotlivých galaxií. Jednotlivé nadkupy se mohou vzájemně prolínat. Mléčná dráha je jako součást Místní skupiny galaxií (obsahující více, jak 54 galaxií) společně s dalšími kupami galaxií (nejbližší je z nich Kupa galaxií v Panně) součástí Místní nadkupy galaxií (Laniakea). Tato nadkupa galaxií se rozpíná přes 500 milionů světelných let, zatímco místní skupina galaxií se rozpíná přes 10 milionů světelných let. Počet pozorovaných nadkup galaxií se odhaduje na 10 milionů. ", "tgt_summary": "Als Superhaufen oder auch Supergalaxienhaufen bezeichnet man gravitativ gebundene Ansammlungen mehrerer Galaxienhaufen. Sie gehören zu den größten für uns erkennbaren Strukturen im Universum.", "id": 1181414} {"src_title": "Vasilij Konstantinovič Bljucher", "tgt_title": "Wassili Konstantinowitsch Blücher", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se 19. listopadu 1890 ve vesnici Barčinka v Rybinském újezdu Jaroslavské gubernie v rolnické rodině. Jeho praděd, nevolník, který byl dán na vojnu, se po Krymské válce vrátil s mnoha vyznamenáními. Dostal od svého statkáře přezdívku Bljucher podle tehdy známého pruského polního maršála Blüchera. Přezdívka se časem změnila na jméno. V roce 1904, po studiu na církevní škole, jej otec odvezl do Petrohradu, kde pracoval jako pomocník v obchodě, později ve Francouzsko-ruském strojírenském závodě, odkud byl za účast na dělnických schůzích propuštěn. V roce 1909 byl zaměstnán v Mytiščinské vagónce a v roce 1910 byl za výzvy ke stávce odsouzen k žaláři. V letech 1913 až 1914 pracoval v dílnách moskevsko-kazaňské železnice. Počátkem první světové války, v srpnu roku 1914, byl povolán do armády a vojenskou službu vykonával v moskevském Kremlu. Posádky dalších velkých měst byly ostatně sestavovány podle podobného klíče. Řady nejenom moskevské, ale i petrohradské posádky tvořili buřiči, anarchisté, odbojáři a dezertéři – tedy ti, kterým se na frontu příliš nechtělo. Není proto divu, že petrohradská posádka raději podpořila během říjnového převratu Lenina a Trockého, než aby byla přesunuta na frontu. Ačkoli se traduje mýtus ohledně Bljucherových zásluh, podle kterých měl sloužit v 8. armádě generála Brusilova, za zásluhy v boji být vyznamenán 2 kříži a medailí, povýšen do poddůstojnické hodnosti a v roce 1915 těžce raněn, na frontu se nikdy nedostal. Po říjnovém převratu vstoupil do bolševické strany.", "section_level": 1}, {"title": "Revoluce a občanská válka.", "content": "V květnu 1917 se seznámil s V. Kujbyševem, který jej poslal provádět agitaci k 102. záložnímu pluku. Zde byl vybrán do plukovního výboru a městského sovětu vojenských zástupců. V den zahájení VŘSR byl členem Samarského vojensko-revolučního výboru. Stal se aktivním účastníkem občanské války. V roce 1918 byl jako velitel oddílu poslán na Jižní Ural bojovat s oddíly gen. A. Dutova. Partyzánská skupina pod jeho velením během 40 dní boje prošla 1500 km. Poté na Sibiři velel střelecké divizi v boji proti admirálu Kolčakovi. Jako „první v historii“ byl vyznamenán 28. září 1918 řádem Rudého praporu. V roce 1920 bojoval na jižní Ukrajině proti vojskům generála Wrangela. Projevil se jako schopný a talentovaný vojevůdce, zejména v boji o Kachovské předmostí a v Perekopsko-čongarské operaci. Roku 1921 byl jmenován předsedou vojenské rady, velitelem Lidové revoluční armády a ministrem obrany Dálněvýchodní republiky. Provedl reorganizaci armády, upevnil její morálku a vítězně obsadil Voločajevský opevněný okrsek. Po občanské válce měl Sovětský svaz pouze jediného možného protivníka – Japonsko. Proto měl být již v meziválečných dobách rozvinut proti této hrozbě tzv. Dálněvýchodní front. Jediné spojení zprostředkovávala Transsibiřská magistrála.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "V červenci 1938 v průběhu bojů u jezera Chasan v důsledku chyb došlo k velkým ztrátám v řadách Rudé armády a průtahu bojových operací. Hlavní vojenský výbor (Vorošilov, Buďonnyj, Molotov, Stalin) konstatoval, že u jezera Chasan se „projevily ohromné nedostatky velení Dálněvýchodního frontu“, v čemž se příliš nemýlili. V rámci armádních čistek to posloužilo jako záminka k obvinění Bljuchera, že „neuměl nebo nechtěl realizovat očištění fronty od nepřátel národa“.", "section_level": 1}, {"title": "Čistka.", "content": "Pod uvedenou záminkou Stalin předal Bljuchera pod pravomoc Speciálního soudního tribunálu, který odsuzoval na smrt skupinu vysokých vojenských činitelů v rámci tzv. „Případu Tuchačevského“ – označena také jako „antisovětská trockistická vojenská organizace“ (většinou zastřeleni 12. července 1937). Na příkaz tohoto tribunálu byl 22. října 1938 zatčen a umístěn ve vězení v Lefortovu. Zde také na následky zranění při krutém výslechu dne 9. listopadu 1938 zemřel (někde je též udáváno, že byl zastřelen). Jako jeden z mála nikdy nepodepsal \"doznání\" k fiktivním zločinům. Na Stalinův příkaz bylo jeho tělo zpopelněno. Rehabilitován byl po XX. sjezdu KSSS v roce 1956, kdy byl Chruščovem poprvé odhalen Stalinův kult osobnosti. Dodnes jsou Bljucherovým jménem pojmenovány ulice v Omsku, Novosibirsku, Jekatěrinburgu, Irkutsku, Samaře a Charkově.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vasilij Konstantinovič Bljucher (; – 9. listopadu 1938) byl sovětský voják, státní a stranický činitel a maršál SSSR (1935). Byl popraven v rámci stalinských čistek v Rudé armádě. Rehabilitován po 20. sjezdu KSSS v roce 1956.", "tgt_summary": "Wassili Konstantinowitsch Blücher (* in Barschtschinka, Rajon Rybinsk, Gouvernement Jaroslawl; † 9. November 1938; russisch Василий Константинович Блюхер, wiss. Transliteration \"\"; geboren als \"Wassili Konstantinowitsch Gurow\") war General der Roten Armee und Marschall der Sowjetunion.", "id": 1030830} {"src_title": "Černohorština", "tgt_title": "Montenegrinische Sprache", "src_document": [{"title": "Úřední jazyk.", "content": "Paragraf 13. černohorské Ústavy upřesňuje jako úřední jazyk v Černé Hoře černohorštinu a varianty jak v latince, tak v cyrilici mají rovnocenné postavení. Vláda Černé Hory na svém zasedání 10. července 2009 obnovila a uznala nový, standardizovaný, pravopis černohorštiny, přičemž byla přijata dvě nová písmena a dvě nové souhlásky. Původně existovaly návrhy na zavedení ještě jedné (znak З, výslovnost [ʣ]), které nakonec byly zamítnuty (v řadě dialektů v oblastech Černé Hory, jižního Srbska a dnešní Severní Makedonie je však tato souhláska široce rozšířena). V prosinci 2017 byl černohorštině udělen mezinárodní kód ISO 639-2 cnr.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Samotný termín černohorský jazyk použil poprvé francouzský autor, plukovník Vialla de Sommieres, ve svém dvoudílném cestopisu z roku 1813 \"Voyage historique et politique au Montenegro\", který byl publikován v roce 1820. Vuk Stefanović Karadžić ve svém díle v němčině \"Montenegro und die Montenegriner\" z roku 1837 kde označuje slova Sommiera za nepravdivá, jelikož \"„on označil jest černohorský jazyk za dialekt jazyka Řeckého“\". V samém díle Karadžić vysvětluje, že \"„Černohorci sice patří k srbské větvi řeckého zákona“\" (řeckého (pravoslavného) vyznání). Srbský spisovatel Ljubomir Nenadović ve svém známém díle \"O Černohorcích\" z roku 1856 oznamuje, že při své návštěvě Černé Hory v polovině 19. století usoudil, že Černohorci mluví svým černohorským jazykem. Nenadović ještě napsal, že se v černohorských školách vyučuje srbština a tudíž v budoucnu lze očekávat rozdíly v těchto jazycích a že prý za sto let budou rozdíly ještě větší, než jsou mezi španělštinou a portugalštinou. Také se zmiňuje o své návštěvě města Cetinje, kde přesvědčoval své černohorské kolegy, aby \"„zavedli ten krásný jazyk, do kterého Bible přeložena jest a kterým se mluví a píše dnes v Bělehradu a Novém Sadu. Tento jazyk, na kterém se doteď nejvíce psalo a překládalo, bude navždy srbským literárním jazykem. Neříkám, který z jazyků je lepší, jen připomínám, aby se kvůli literární jedinečnosti, menšiny přidružily k většinám, a aby všichni kteří na sobě srbské jméno nosí, měli tímto jazykem mluvit a psát\"“. Kolegové z Cetinje ho naprosto ignorovali a jeho slova označili za bláboly. Maďarský autor Jozsef Bajza ve svém díle \"Černohorská otázka\" (\"A montenegrói kérdés\") z roku 1927 napsal: \"„Válka Černohorců s Turky, válka, jež trvala pět století, Černohorce izolovala od zbytku světa a zahnala je do strmých a nepřístupných roklí. Proto byli Černohorci izolováni i lingvisticky. Jejich jazyk se rozvíjel nezávisle a dostal vlastní, originální, znaky. Dokonce i v jazyce je manifestována státní a nacionální nezávislost Černé Hory.\"“ Jako první z černohorských elitních vědců požadoval Radoje Radojević zavedení mateřského, černohorského, jazyka do Ústavy a školství (koncem '60. let 20. století). Lingvista dr. Vojislav Nikčević během '90. let publikoval hodně, po sobě jdoucích děl, kde zkoumal pověst černohorského jazyka a pokusil se o jeho první kodifikaci. Zvláštnost černohorského jazyka podpořil i 62. Kongres mezinárodního PEN-a (Perth, Austrálie, 1995), kdy byly speciální revolucí pozvány '\"'„\"srbský a černohorský stát, ve jméně povinností a principů obsažených v Chartě UN, UNESCO-a a PEN-a, kvůli ochraně a promoce lingvistických a kulturních prav všech obyvatel Černé Hory.“\" Během existence socialistické Jugoslávie byla otázka jazyková otázkou velmi klíčovou. Komunistické vedení se pokoušelo za každou cenu všechny projevy jazykového separatismu umlčovat buď silou, nebo pokusem o dohodu. Největší problém však byl především ve vztazích chorvatsko-srbských, nikoliv srbsko-černohorských. Černohorci z různých důvodů označení \"černohorský jazyk\" pro svojí řeč nepoužívali a otázka samostatného černohorského jazyka byla nastolována podstatně méně častěji, než v případě např. chorvatštiny. Černohorský autor Borislav Jovanović ve své knize \"Černohorská literární zdvořilost\" z roku 2005 konfrontoval dlouhodobou koncepci jazykového unitarismu, který podporovala především srbská strana: „'Na černohorský jazyk se lidé ještě dívají jako na nějaký jazykový diluviál, na varianty a podvarianty, provincialismy, černohorismy – vše v souladu s unitárními a asimilátorskými filologickými koncepcemi. Přitom černohorský jazyk není, i přes zapírání, jazyk vyčerpaný či naopak mrtvý jazyk. Naopak, jedná se jazyk holosterický, živý. Přečkal vše, co se mu stalo za posledních 100 let. I toto mluví v jeho prospěch o jeho živosti.... To, co není uložené v živé, mluvené řeči (a je skoro všechno), je uloženo v knihách. Živá jazyková praxe v Černé Hoře je charakteristická v pohledu návratu původní ijekavštiny, což je skutečný základ černohorského jazyka. Černohorští spisovatelé odkázali národu svůj jazyk, dali mu a dávají jeho nespornou vědeckou a nacionální legitimitu. A tak černohorský jazyk nezůstal bez svého domova; jeho literární využití se stalo jeho nejeminentnější citadelou. Svou mateřskou paměť zanechal jazyk právě na stránkách psané a mluvené literatury. Čím více byl utlačován, tím více byl oživován a tím více se ozýval a černohorští spisovatelé věřili v jeho nezničitelnost, věřili ve svůj mateřský jazyk.\"\"srbský a černohorský stát, ve jménu povinností a principů obsažených v Chartě UN, UNESCO-a a PEN-a, kvůli ochraně a promoci lingvistických a kulturních práv všech obyvatel Černé Hory.\"' Teprve v roce 2003, vlastně poprvé, během soupisu (v rubrice ostatní jazyky, vedle úřední srbštiny) bylo možné vyjádřit se a prohlásit černohorštinu za svůj mateřský jazyk. Přes 144 000 obyvatel Černé Hory, neboli přes 22 %, uznává nyní jako svůj mateřský jazyk černohorský.", "section_level": 1}, {"title": "Abeceda/azbuka.", "content": "Černohorština, na rozdíl od jiných jihoslovanských jazyků, má celkově 32 grafémů a fonémů (nejvíce ze všech jihoslovanských jazyků). Ke 30 grafémům a fonémům, které jsou společné i pro ostatní západní jihoslovanské jazyky, má ještě měkké Š (foném získaný spojením S a J, označení Ś) a měkké Ž (foném získaný spojením Z a J, označení Ź). Tyto fonémy má černohorština již od 16. století a jsou výsledkem procesu, který je znám jako tzv. ijekavská jotace (proces, který zachvátil řadu nářečí jižních Slovanů, avšak pouze v Černé Hoře a některých oblastech jihu Hercegoviny vedl k vzniku nových hlásek. Ś a Ź jsou lingvistickým dědictvím dvou dialektů černohorského jazyka: zetsko-sjenického a východohercegovinského, které v jiných oblastech srbochorvatského jazykového prostoru nedominují a jsou z něj vytlačovány.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristiky.", "content": "První (a z češtinářského pohledu nejdůležitější) rozdíl mezi černohorštinou a češtinou jsou I/Y. V černohorštině měkké I nezměkčuje, používá se jako Y (s tím, že v černohorštině ypsilon neexistuje). Příklady: snijeg [čteme: snyje:g] (sníh), dijete [čteme: dyje:te] (dítě), tijesto [čteme: tyje:sto]. S tím je spojen další problém oproti češtině; v černohorštině neexistují čárky nad samohláskami, délku a její zapamatování zvládají rodilí mluvčí a ostatní jižní Slované, ale pro všechny, kteří se učí černohorštinu, správné zapamatování délky může být problém. Např.: Sava (Sa:va - řeka Sáva), glagol (gla:gol - sloveso), rijeka (rije:ka - řeka) atd. Černohorský jazyk má dva dialekty: východohercegovinský dialekt na západě a severo-západě a zetsko-sijenický dialekt na zbytku území. Černohorský jazyk má zvláštní typ ijekavice (jeden z rozdílů oproti srbštině i chorvatštině). Černohorský jazyk se rozvíjel za unikátních podmínek a proto je jedinečný kvůli své socio-lingvistické entitě; zároveň má své fonologické, morfologické, pravopisné a další literární jedinečnosti oproti jiným jihoslovanským jazykům. V oblasti Černé Hory bylo mnohem důslednější tzv. Ijekavské jotování (písmeno J (jot) + další písmeno). Ve srovnání se standardní srbštinou byly jotovány i hlásky Š a Ž a vznikly tak jejich měkčí varianty - Ś a Ź. Např. D a J vždy dávají Đ (dj); d+ź); příklady: đevojka (dívka), niđe (nikde), poneđeljak (pondělí), ovđe (tady), đed (děd). Možnost jotování existuje i u písmena C; C a J dávají Ć (odpovídá polskému Ć); příklady: ćepanica (kláda), šćeti (chtít), ćelokupni (celkový). Zvláštní černohorská fonologická ijekavština: sijeno (seno), bijelo (bílé), nijesam (nejsem) Zvláštní černohorská morfonologická ijekavština: ovijeh (těchto), ovijema (těmito), tijema (těmi) Místo šestého pádu se v každodenní, hovorové černohorštině používá čtvrtý pád; např.: Živi u grad (žije v město), ćera đecu po ulica (honí děti po ulice), voda u krš (voda v skála). Černohorské dialekty jsou v řadě rysů podobné dialektům oblastí rozhraní Srbska, Severní Makedonie a Bulharska, kde lze sledovat pronikání analytických tendencí, což se projevuje především ustupováním 6. a 7. pádu a pronikání některého z prvních čtyř na jeho místo. Osobní zájmena – já, ty – v druhém, třetím, čtvrtém a pátém pádě mají koncovku -e, takže se používá: Daj mene tu knjigu (dej mě tu knihu), nebo Tebe ću vrnuti oni dug (tebe vrátím tamten dluh). Příklady pro nově zavedené fonémy a grafémy Ś a Ź: Ś: śekira (sekera), śutra (zítra), śever (sever), śeme (sémě), ośetiti (ucítit), śediti (sedět), Śćepan (Štěpán). Standardní například chorvatská ijekavština používají formy bez jotace - sjekira, sjutra, sjever, sjeme, osjetit, sjediti, Stjepan. Ź: źevati (zívat), iźutra (po ránu), źenica (zornice), iźede (vyžere hovorově), iźelica (jedlík), źapiti (zapít), Źaga (přezdívka od jména Žarko)", "section_level": 1}, {"title": "Slovní zásoba.", "content": "Černohorský jazyk byl dlouho ovlivněn nadvládou Osmanské říše, během které se do jazyka rozšířily tzv. turcismy, tedy přejímky hlavně v oblasti gastronomie, armády, vlastnictví majetku či státní správy. Jakmile byl turecký prvek odstraněn, začaly pronikat vlivy jiné, například německé či ruské. Turcismy Germanismy", "section_level": 1}], "src_summary": "Černohorština (černohorsky/srbochorvatsky \"crnogorski jezik\") je jihoslovanský jazyk, mateřský jazyk Černohorců a úřední jazyk v Černé Hoře. Po osamostatnění Černé Hory byl jazyk vyhlášen jako samostatný a v říjnu roku 2007 se stal jazykem oficiálním pro Černou Horu. Někteří lingvisté dokládají, že Černohorci, Chorvati, Srbové a Bosňáci hovoří čtyřmi národními variantami jednoho standardního jazyka – srbochorvatštiny.", "tgt_summary": "Die montenegrinische Sprache (montenegrinisch \"crnogorski jezik\", црногорски језик) ist eine serbokroatische Sprachvarietät und Amtssprache Montenegros. Sie basiert wie Bosnisch, Kroatisch und Serbisch auf einem štokavischen Dialekt. Von den vier serbokroatischen Standardvarietäten ist sie die am wenigsten ausgebaute. ", "id": 2292964} {"src_title": "Šerpové", "tgt_title": "Sherpa", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Do vysokohorských oblastí Nepálu, především do Khumbu, přišli Šerpové před 300 až 400 lety. Po roce 1948, kdy se Nepálské království otevřelo světu a vpustilo na své území odvážlivce dychtící vystoupat na třetí pól naší planety, se začaly desítky expedic vydávat na několikatýdenní pochod údolím řeky Dudh Kosi, aby dosáhly svého vysněného cíle. Na množství přepravovaného nákladu potřebovaly nosiče – a po ruce byli Šerpové, odolní vytrvalí lidé a hlavně zvyklí na vysoké nadmořské výšky. A když před více než padesáti lety stanuli první dva pozemšťané na vrcholu nejvyšší hory světa Everestu, byl jedním z nich příslušník šerpského národa, Tenzing Norgay, díky němuž se Šerpové stali známými po celém světě. Největší šerpská vesnice Namčhe Bazár v nadmořské výšce kolem 3400 m s asi stovkou bytelných kamenných domů s dřevěnou střechou se stala hlavním obchodním střediskem.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Šerpové se díky tučným příjmům z nosičství i horolezectví stali nejbohatším nepálským národem a své malé domky nahradili velkými honosnými domy upravenými jako hotely pro turisty a Namčhe Bazár se proměnilo v proslulé turistické centrum s hotely a obchodními uličkami. Dnes díky dostatku peněz si mohou Šerpové dovolit posílat své děti na studie a tradiční pracovní místa Šerpů včetně řemesla nosičského se uvolnila pro jiné nepálské kmeny, především Tamangy a Raje. Tak vznikla skupina šerpů s malým “š”, všeobecně označující povolání nosičů a dalších pomocníků větších i menších expedic.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Jako většina Tibeťanů vyznávají buddhistické náboženství, konkrétně mahájánový buddhismus, většina klášterů v oblasti patří sektě Ňingmapa. Z celkem více než dvaceti klášterů je nejznámější gompa v Tengphočhe, která byla znova postavena po požáru v roce 1988. V nedalekém Debočhe stojí jediný ženský klášter v Khumbu. Šerpové používají tibetské písmo, protože jejichž řeč, šerpština, je dialektem tibetštiny. Tradiční obživou Šerpů bylo po dlouhou dobu pastevectví jaků. Čím více čistokrevných jaků, nekřížených s buvoly, rodina vlastnila, tím byla významnější. Proto také vznikl velmi složitý systém pojmenování nejrůznějších kříženců jaků s indickými buvoly. Z potřeby směňovat jačí produkty se vyvinulo další tradiční odvětví Šerpů, kterým je obchod. Khumbu leží na jedné z důležitých obchodních tras spojujících Nepál s Tibetem přes sedlo Nangpa (5716 m), po níž z Tibetu přicházely karavany obtěžkané nákladem soli, ovčí vlny a masa i stáda jaků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šerpové jsou etnikum obývající pohoří Himálaj v Nepálu, konkrétně jeho nejvyšší část u hranic s Tibetem (dnes část Čínské lidové republiky). Jejich jméno v tibetštině zní \"šer-pa\" a znamená „člověk z východu“, protože tento původně tibetský kmen pochází z východního Tibetu. Mluví šerpštinou, která patří k jižní větvi tibetobarmských jazyků, nicméně šerpština se liší od tibetštiny používané ve Lhase a oba jazyky jsou si vzájemně nesrozumitelné. ", "tgt_summary": "Die Sherpa (\"Scherpa\"; deutsch etwa „Ostvolk“, ) sind ein Volk, das vor 300 bis 400 Jahren aus der Kulturregion Kham, hauptsächlich dem heutigen Qamdo und Garzê, in den Zentral- und Süd-Himalaya eingewandert ist. Die Bezeichnung des Volkes stammt aus dem Tibetischen: \"shar\" bedeutet „Osten“, die Nachsilbe \"pa\" bedeutet „Volk“, „Menschen“. Angehörige dieser Ethnie werden ebenfalls als \"Sherpa\" bezeichnet (Plural \"Sherpas\"); die weibliche Form ist Sherpani (Plural \"Sherpanis\"). Heute gibt es etwa 180.000 Sherpas. Sie leben vor allem im Osten Nepals sowie in den grenznahen Regionen Chinas und Indiens. Sie sind größtenteils buddhistisch und sprechen überwiegend eine ihrer Kultur eigene Sprache, die ebenfalls Sherpa genannt wird.", "id": 2396646} {"src_title": "Robert Patrick", "tgt_title": "Robert Patrick", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Robert Patrick se narodil ve městě Marietta v americké Georgii 5. listopadu 1958. Jeho rodiče Nadine a bankéř Robert Patrick Sr. poté měli ještě čtyři mladší děti: Richarda, který je frontmanem rockové kapely Filter a bývalým kytaristou Nine Inch Nails, Cheri, Karen a Lewise. Své dětství strávil na předměstí Clevelandu v Bay Village, avšak jeho rodina se často stěhovala, takže pobýval i v Bostonu, Atlantě, Detroitu nebo Daytonu. Roku 1977 absolvoval střední školu Farmington High School ve Farmingtonu v Michiganu a o herectví se začal zajímat až po dostudování. Právě kvůli zájmu o herectví nakonec ještě před ukončením studií opustil univerzitu Bowling Green State University. Stal se malířem pokojů, kterým byl až do roku 1984, kdy se na lodi plavil s přáteli několik mil od pobřeží Clevelandu na Erijském jezeře a loď se rozpadla. Tři hodiny plaval k pobřeží a poté se ještě vrátil pro své přátele, kteří na lodi zůstali. Tehdy šestadvacetiletý Robert Patrick se z Ohia přestěhoval do Los Angeles v Kalifornii a začal se živit jako barman, přičemž nová profese ho ne vždy uživila a částečně se z něj tak stal bezdomovec. V rozhovoru pro magazín \"Ability\" se později přiznal, že byl v té době drogově závislý a navíc alkoholik. 24. listopadu 1991 se Robert Patrick oženil s herečkou Barbarou Hooperovou (*1961). Pár se společně objevil například v \"Aktech X\". nebo ve filmu z roku 1995 \"Zero Tolerance\". Mají spolu dvě děti: dceru Austin (*1997) a syna Samuela (*2000). Pravidelně se účastní charitativní motocyklové akce \"Love Ride\", která se koná každoročně v Jižní Kalifornii a je prezidentem neziskové organizaci Boozefighters, která podporuje veterány, děti a chudé lidi.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky ve filmu.", "content": "V roce 1990 získal malou roli ve filmu \"Smrtonosná past 2\" v hlavní roli s Brucem Willisem a později následovali i další méně významné role. Zlom přišel roku 1991, kdy se ho James Cameron rozhodl obsadit do snímku \"Terminátor 2: Den zúčtování\" jako hlavní zápornou postavu: T-1000. Natáčení \"Terminátora\" změnilo jeho život a prakticky i nastartovalo celou Patrickovu filmovou kariéru. Roku 1992 získal roli ve filmu \"Poslední akční hrdina\" a následovalo i několik dalších větších rolí. Díky jeho znalosti bojových umění si v roce 1994 zahrál rovnou ve dvou filmech: \"Hong Kong '97\" a \"Dvojitý drak\". V roce 1993 si Chris Carter, tvůrce \"Akt-X\", Patricka poprvé všiml ve snímku \"Oheň v oblacích\" a když v 7. sérii David Duchovny přestal v seriálu účinkovat, Carter se rozhodl Roberta Patricka kontaktovat a nabídl mu roli Johna Doggetta. Patrick roli přijal, ale po odchodu Davida Duchovnyho ze seriálu brzy hodnocení kleslo a po dalších dvou sériích byl seriál úplně ukončen.", "section_level": 2}, {"title": "2000–současnost.", "content": "V roce 2000 si zahrál ve třech epizodách seriálu \"Rodina Sopránů\" (\"Št'astný poutník\", \"Krach\", \"Panoptikum\") jako David Scatino. O čtyři roky později se objevil v dalším seriálu: jako Marshall Sumner v pilotní epizodě seriálu \"\". 2001 ztvárnil roli Roberta Rodrigueze ve filmu \"\", v hlavní roli s Darylem Sabarou a Alexou PenaVega. Roku 2005 získal roli v oscarovém snímku \"Walk the Line\", kde ztvárnil Raye Cashe, otce hlavního hrdiny Johna Cashe (pro něhož byl předlohou skutečný Johnny Cash). Rok nato získal roli hlavního trenéra Ricka Tolleye ve filmu \"Návrat na vrchol\". Ještě roku 2006 si zahrál s Harrisonem Fordem v krimi filmu \"Firewall\" od režiséra Richarda Loncraina. Mimo to se věnoval i dabingu: ve třetí sérii animovaného seriálu \"\" namluvil postavu mistra Piandaa. Mezi lety 2012 až 2014 ztvárnil hlavní roli Jacksona Herveauxe v americkém seriálu \"Pravá krev\". Mimo to od roku 2014 hraje postavu agenta Caba Galla v televizním seriálu \"Tým Škorpion\". 28. března 2017 bylo oznámeno, že se objeví i v připravovaném seriálu od Amazon Video \"Lore\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Robert Patrick (rodným jménem Robert Hammond Patrick Jr.; * 5. listopadu 1958, Marietta, Georgie, USA) je americký herec známý například z filmů \"Nepřítel pod ochranou\", \"Walk the Line\", \"Okrsek 49\" nebo především jako T-1000 z \"\". Mimo to hrál i v seriálu \"Akta X\" v sedmé, osmé a deváté sérii. Většinou ztvární záporné postavy a za své herecké výkony byl čtyřikrát nominován na cenu Saturn.", "tgt_summary": "Robert Hammond Patrick, Jr. (* 5. November 1958 in Marietta, Georgia) ist ein US-amerikanischer Schauspieler und Produzent. Er wurde vor allem in der Rolle des \"T-1000\" in \"Terminator 2 – Tag der Abrechnung\" bekannt.", "id": 404904} {"src_title": "National Advisory Committee for Aeronautics", "tgt_title": "National Advisory Committee for Aeronautics", "src_document": [{"title": "Začátky.", "content": "NACA byla založena prezidentem Wilsonem 3. března 1915 ve snaze zorganizovat americký letecký výzkum tak, aby existovala organizace takový výzkum zastřešující a snažící se o jeho směřování směrem k praktické využitelnosti. Vynikající výsledky se dostavily již ve dvacátých letech, kdy agentura vyvinula speciální kryt pro hvězdicové motory, jenž zlepšil jejich chlazení a snížil odpor vzduchu až o šedesát procent. Testovací dvouplošník Curtis Hawk AT-5A dosáhl s tímto krytem o 30 kilometrů za hodinu vyšší rychlosti než bez něj. Agentura za tento počin získala první z několika Collierových cen.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky.", "content": "Agentura se dále věnovala vývoji profilů křídel a zavedla jejich standardizované značení – některé profily se používají dodnes. Velké úsilí věnovala agentura výzkumu letů ve vysokých rychlostech. John Stack vyvinul první nadzvukový aerodynamický tunel a o další z Collierových cen se podělil s pilotem amerického letectva Chuckem Yeagerem, jenž jako první člověk překonal rychlost zvuku. NACA dále vyvíjela komponenty pro letecký průmysl – zmiňme například Roberta T. Jonese, jenž vyvinul první letecký odmrazovací systém, popřípadě vymyslel koncept delta křídla pro omezení šokových vln jdoucích přes křídlo při nadzvukovém letu. Na ostrově Wallops nedaleko pobřeží Virginie spravovala NACA od roku 1945 Výzkumnou stanici bezpilotních prostředků. U stanice vznikl i malý kosmodrom Wallops Flight Center. Problémy spojenými s přítomností člověka v kosmu a tím jak ho tam dostat se agentura začala zabývat v první polovině padesátých let minulého století, výsledkem těchto úvah byl počátek vývoje nejrychlejšího výzkumného raketoplánu North American X-15.", "section_level": 1}, {"title": "Konec.", "content": "V roce 1958, kdy již měla NACA několik tisíc zaměstnanců, rozhodl prezident Eisenhower o zřízení nového úřadu – \"National Aeronautics and Space Administration\" a zániku NACA. Aktiva NACA byla převedena na NASA, která se od 1. října 1958 aktivně věnuje leteckému a kosmickému výzkumu.", "section_level": 1}], "src_summary": "National Advisory Committee for Aeronautics (NACA) byl federální úřad Spojených států založený na podporu leteckého výzkumu. Úřad zanikl 1. října 1958 a jeho aktivity přebrala nová organizace NASA.", "tgt_summary": "Das National Advisory Committee for Aeronautics (NACA) war eine US-amerikanische staatliche Organisation, die sich mit der Grundlagenforschung in der Luftfahrt beschäftigte; ein direkter Vorgänger der späteren NASA. Die Gründung erfolgte am 3. März 1915. Die Behörde sollte die Innovationen im Flugzeug- und Antriebsbau koordinieren und auf eine wissenschaftliche Grundlage stellen. Die so erlangten Erkenntnisse wurden der amerikanischen Luftfahrtindustrie zur Verfügung gestellt. ", "id": 667207} {"src_title": "Bombírování", "tgt_title": "Bombieren", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Vystřižený kus plechu se nejprve „stahuje“, obvykle přes zašpičatělý špalík tvrdého dřeva, upnutý do svěráku. Údery kladiva ve spirále od kraje ke středu se plech přehýbá přes špalík a pozvolna tvaruje. Během stahování se polotovar musí často žíhat, aby se obnovila jeho plasticita, a musí se dávat pozor, aby se na okraji netvořily záhyby. Nahrubo vybombírovaný tvar se pak planýruje zevnitř, aby se vyhladily nerovnosti, vzniklé údery kladiva. Užívají se k tomu vyleštěná tvarová kladiva proti ocelové desce.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "S bombírováním se lze setkat už ve starověku, například u zlatých, stříbrných i měděných nádob, misek a pohárů, které se pak často zdobily tepáním reliéfů a ozdob. Ve středověku je užívali zlatníci, stříbrníci, pasíři a mědikovci stejně jako zbrojíři při výrobě pancířů a přileb, a to až do 19. století. Teprve koncem 19. století se začalo bombírování rotačních tvarů nahrazovat rychlejší a přesnější kovotlačitelskou technikou nebo tažením a lisováním do ocelových forem.", "section_level": 1}, {"title": "Autoklempíři.", "content": "Ještě na konci 19. a v první půli 20. století bylo bombírování častý pracovní úkon u autoklempířů – předchůdců dnešních karosářů. Truhláři-karosáři zhotovovali z jasanových latí kostry karoserií aut a autobusů. Autoklempíři pak volně z ruky na dlouhých kovadlinkách se sadou speciálních kladívek vyklepávali z plechu bombírované tvary karoserie a šroubovali je na kostru. Mistrovskou, vysoce elegantní práci těchto dávných mistrů dodnes obdivujeme na veteránech – nechce se věřit, že to je ruční práce. S bombírováním se můžeme potkat u kol automobilů, u blatníků, rohů kabin apod. – všude tam, kde je plech tvarován do kulata.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bombírování(něm. \"bombieren\" z franc. \"bomber\", vyklenout, vydout) je řemeslná technika tvarování plechu do nerozvinutelných, zejména dutých tvarů. Užívala se při ruční výrobě nádob, misek, helem, brnění a podobně. Ještě počátkem 20. století ji užívali autoklempíři například při výrobě blatníků. V moderní době byla nahrazena lisováním.", "tgt_summary": "Als Bombieren bezeichnet man allgemein eine wölbende Verformung. Das Ergebnis wird bei zylindrischen Objekten wie Fässern auch als Balligkeit bezeichnet. Bombiert wird überwiegend maschinell, aber auch in handwerklicher Freihandarbeit wie dem Treiben. ", "id": 708489} {"src_title": "Ford Fiesta", "tgt_title": "Ford Fiesta", "src_document": [{"title": "Historický vývoj.", "content": "Poprvé se ves připomíná v písemných pramenech v roce 1365, ale uvádí se také rok 1378. Roku 1386 koupil tvrz a ves v Mutišově Konrád Krajíř z Krajku. Majitelé se až do roku 1610 často střídali, až v roce 1610 je při prodeji dačického panství Vilému Dubskému z Třebomyslic uváděn také Mutišov. Ves pak sdílela osudy dačického panství až do roku 1849. Podle Tereziánského katastru moravského bylo ve vsi 17 sedláků, kteří pracovali se 2 voly 5 dnů, 1 čtvrtláník se 2 voly 3 dny a 5 čtvrtláníků s pěší robotou 3 dny v týdnu. Sedlák měl navíc v létě pěší robotu 5 dní v týdnu. V roce 1843 v Mutišově žilo podle vceňovacího operátu 199 obyvatel, z toho 97 mužů a 102 žen ve 40 domech a 46 domácnostech. Z nich se 28 živilo zemědělstvím a 1 se živil živností (kovář). Mimo to bylo ve vsi 17 nádeníků. Chovalo se zde 100 volů, 48 krav a 141 obyčejných ovcí. Desátky se odváděly panství Dačice a faře v Cizkrajově. Na týdenní sobotní trhy se z Mutišova jezdilo do Dačic a na pondělní do Slavonic.", "section_level": 1}, {"title": "Správní začlenění obce od roku 1850.", "content": "Do roku 1849 byl Mutišov součástí panství Dačice v Jihlavském kraji. V letech 1850 až 1855 byl podřízen politické pravomoci Podkrajského úřadu v Dačicích. Po vzniku smíšených okresních úřadů s politickou a soudní pravomocí byl v letech 1855 až 1868 podřízen Okresnímu úřadu v Dačicích. Když byly v roce 1868 veřejná správa a soudnictví opět odděleny, vrátil se pod politickou pravomoc Okresního hejtmanství v Dačicích, od roku 1919 okresní správy politické a od roku 1928 okresního úřadu v Dačicích. Od roku 1911 do roku 1938 byl podřízen Okresnímu soudu ve Slavonicích. Po okupaci pohraničí nacistickým Německem byl od října 1938 do května 1945 podřízen Landratu ve Waidhofenu a. d. T., říšská župa Dolní Dunaj a v soudnictví Amtsgerichtu ve Slavonicích. Po osvobození v květnu 1945 náležel pod Okresní národní výbor v Dačicích a v jeho rámci od roku 1949 pod nově zřízený Jihlavský kraj. Po územní reorganizaci v polovině roku 1960 byl Mutišov s moravským Slavonickem začleněn pod správní okres Jindřichův Hradec. V roce 1964 byl Mutišov v rámci integrace obcí sloučen se Slavonicemi. Po zrušení Okresního úřadu v Jindřichově Hradci spadá od roku 2003 pod pověřený Městský úřad v Dačicích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mutišov () je malá vesnice asi 2 km severovýchodně od Slavonic, nyní místní část města Slavonic. Leží v nadmořské výšce 496 m. V roce 2011 zde trvale žilo 59 obyvatel. V místě je železniční zastávka trati Slavonice – Kostelec u Jihlavy. V místě není a nikdy nebyla škola, není zde ani obchod. Vesnice je poprvé připomínána v písemných pramenech v.r. 1365. Elektrifikována byla obec v roce 1930 připojením na síť ZME Brno. Ve vesnici je v současné době obydleno 28 domů, převážně stále žijícími obyvateli. Má obecní vodovod a čistírnu odpadních vod. Od roku 2001 je obec plynofikována.", "tgt_summary": "Der Ford Fiesta ist ein weltweit vertriebenes Pkw-Modell des Automobilherstellers Ford. Der Kleinwagen wird seit Mai 1976 gebaut, bisher wurden weltweit mehr als 15 Millionen Fahrzeuge produziert. Mit rund 9 Millionen Exemplaren im Zeitraum 1979 bis 2018 wurde der größte Teil dieser Fahrzeuge am Standort Köln produziert. Im Laufe der Zeit wurde der Fiesta immer wieder technisch verbessert und neu gestaltet, allerdings handelt es sich nicht bei jeder Modifizierungsmaßnahme zwangsläufig um ein neues Modell. ", "id": 496988} {"src_title": "Opatov (okres Svitavy)", "tgt_title": "Opatov v Čechách", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1347. V 1. polovině 13. století byl založen kostel sv. Antonína poustevníka snad na starších románských základech. V letech 1575–1579 proběhly renesanční úpravy kostela, roku 1689 byla k severní zdi presbytáře přistavěna kaple a mezi roky 1702 a 1703 došlo k přístavbě severní boční lodi. V roce 1930 byla většina z 1981 obyvatel německé národnosti. K obci náleží osady Hvězda (Stern) při bývalém panském dvoře se správní budovou (Zámečkem) a Nový Rybník (Neuteich) při cestě do Semanína.", "section_level": 1}, {"title": "Nález prehistorického Deinotheria.", "content": "K nálezům kostí a koster pravěkých chobotnatců v prostoru mezi Opatovem a Českou Třebovou docházelo v průběhu 19. století při stavbě a terénních úpravách železniční tratě Česká Třebová - Brno. Jednalo se o náhodné nálezy a dnes je možné předpokládat výskyt dalších paleontologických nálezů v této oblasti. Jak uvádí prof. Rudolf Musil jednalo se o objevy nejméně 4 - 5 jedinců. Datace prvních nálezů je nejasná. První depot kostí a zubů z roku 1852 byl odvezen do vídeňského muzea, kde byl ztracen. Další nález snad z roku 1853 (autor se domnívá, že se jednalo o rok 1852) byl učiněn při stavbě železniční trati v blízkosti obce Opatov. Byla nalezena dobře zachovalá kostra a okolní flóry. Nález je v současnosti možné spatřit v paleontologických sbírkách Národního Muzea v Praze. Kostra patřila mladšímu jedinci (podobně jako ostatní nálezy koster v prostoru Opatov - Česká Třebová) druhu Deinotherium levius. Poslední nález byl učiněn v roce 1899 při likvidaci sesuvu půdy v blízkosti České Třebové. Kostra byla vyzvednuta částečně a byla určena jako Deinotherium cuvieri. Prof. Rudolf Musil upozorňuje na možnost dalších nálezů mezi Opatovem a Českou Třebovou. Oblast se stala velmi důležitou pro studium rodu Deinotherium a to nejen z pohledu české paleontologie. Nález pomohl vyřešit problematiku zařazení Deinotheria z pohledu evoluční biologie 19. století. Kouskovité a neucelé nálezy Deinotreria v 18. a 19. století vedly vědce k závěrům, že se jednalo o kytovce, sirény atd.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Z Opatova pocházel Jan Deml. Jeho vnuk, kněz a spisovatel Jakub Deml (1878–1961) popisuje v \"Mohyle\" historii rodu. V kapitole 19 podává popisnou črtu o tom, jak se s Pavlou Kytlicovou a bratrem Antonínem vypravili do Opatova, aby nalezli dědův rodný domek.", "section_level": 1}, {"title": "Ostatní.", "content": "V obci je od 17. července 2006 v provozu sluneční elektrárna využívající solární články s výkonem 60 kilowattů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Opatov (latinsky Abbatis villa, německy \"Abtsdorf\") je obec v okresu Svitavy a Pardubickém kraji. PSČ obce je 56912, její nadmořská výška 438 m. Žije zde obyvatel. ", "tgt_summary": "Opatov v Čechách (deutsch \"Abtsdorf bei Zwittau\") ist ein Flecken mit 1100 Einwohnern in Tschechien. Es liegt am Oberlauf der Třebovka und gehört zum Okres Svitavy (Zwittau) im Pardubický kraj.", "id": 1943792} {"src_title": "Tazio Nuvolari", "tgt_title": "Tazio Nuvolari", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Nuvolari, přezdívaný \"Il Mantovano volante\" (Létající Mantovan), \"Nivola\", \"Malý velký muž\" nebo jednoduše \"Il Maestro\", se narodil v Castel d'Ariu u Mantovy Arturovi Nuvolarimu a jeho manželce Elise Zorziové. Jak jeho otec, tak jeho strýc Giuseppe byli motocyklovými závodníky – zvláště Giuseppe, několikanásobný italský mistr, byl Taziovým vzorem. V roce 1917 se Nuvolari oženil s Carolinou Perinovou. Oba jejich synové zemřeli velmi mladí: Giorgio (1918 – 1937) na myocarditidu a Alberto (1928 – 1946) na nefritidu.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra před druhou světovou válkou.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Motocykly.", "content": "Závodní licenci pro motocykl dostal Nuvolari v roce 1915. Jeho kariéru zbrzdila první světová válka, během níž sloužil jako řidič v italské armádě. V závodě tak debutoval až v roce 1920 na Circuito Internazionale Motoristico v Cremoně. Následujícího roku si poprvé vyzkoušel i automobilový vytrvalostní závod, který vyhrál. V roce 1925 se Nuvolari stal mistrem Evropy v třídě 350 cm3 díky výhře na Grand Prix Evropy. Velkou cenu národů vyhrál čtyřikrát za sebou (1925 – 1928) a závod na okruhu Lario dokonce pětkrát v řadě (1925 – 1929), vše ve třídě 350 cm3 a na motocyklu Bianchi. Taktéž v roce 1925 požádala Nuvolariho stáj Alfa Romeo, aby si vyzkoušel jejich závodní vůz. Autu se během závodu zavařila převodovka a Nuvolari měl těžkou havárii, během níž si zranil záda. Navzdory tomu závodil už o šest dní později v Monze, když se předtím nechal přesádrovat tak, aby mohl ovládat motocykl, a zvítězil (podobnou věc předvedl ve své kariéře ještě několikrát).", "section_level": 2}, {"title": "Nuvolari na čtyřech kolech.", "content": "1930 V tomto roce Nuvolari vyhrál svou první RAC Tourist Trophy (podruhé vyhrál v roce 1933). Jedna z legend, které se okolo Nuvolariho kupí, tvrdí, že když jeden ze závodníků rozbil výlohu řeznictví, Nuvolari zajel na chodník a pokusil se vzít si šunku. Sammy Davis, který se toho roku s Nuvolarim seznámil, vzpomíná, že Nuvolarimu se svým způsobem líbily situace, kdy se všechno spiklo proti němu (prý jej nebavilo vyhrávat s nejlepším autem na startu), a že prokazoval velký smysl pro černý humor (když mu Enzo Ferrari koupil zpáteční lístek na Sicílii, kde měl Nuvolari startovat v závodě Targa Florio, Nuvolari mu řekl „\"Zpáteční lístek? To si říkáte obchodník? Co když mě nazpět povezou v rakvi?\"“. V tomto roce Nuvolari a jeho spolujezdec Battista Guidotti vyhráli závod Mille Miglia ve voze Alfa Romeo 6C 1750 GS spyder Zagato. Bylo to poprvé, kdy někdo tento závod vyhrál průměrnou rychlostí přes 100 km/h (100,450 km/h). Nuvolari v závodě startoval jako druhý za svým velkým rivalem Achille Varzim. Jak bylo pro Nuvolariho typické, nestačilo mu, že (jezdci startovali v půlhodinových intervalech) v závodě vedl – chtěl i dojet jako první. Proto v noci za hluboké tmy, jakmile spatřil na silnici v dálce Varziho světla, vypnul svoje reflektory, aby jej Varzi nemohl vidět ve zpětných zrcátkách, a rychlostí přesahující 150 km/h se řítil za svým soupeřem několik desítek kilometrů. Světla zapnul až v okamžiku, kdy šokovaného Varziho dojel a předjel těsně před cílem v Brescii. 1931 V tomto roce se Nuvolari rozhodl závodit pouze v automobilových soutěžích. Vyhrál Velkou cenu Itálie, byl druhý ve Velké ceně Belgie a jedenáctý ve Velké ceně Francie. Zvítězil v závodech Targa Florio a Coppa Ciano. 1932 Nuvolari se díky tomu, že měl – u něj zcela výjimečně – jedno z nejlepších aut té sezóny, Alfu Romeo P3 stal po dvou vítězstvích a jednom druhém místě na evropských velkých cenách mistrem Evropy. Vyhrál navíc Grand Prix Monaka a podruhé Targa Florio (na tento závod vzpomínal jeho mechanik Mabelli: „\"Nuvolari mi před startem řekl, abych se pokaždé když vykřikne skrčil na podlahu. Výkřik znamenal, že vjel do zatáčky příliš rychle a že je potřeba snížit těžiště auta, aby se nepřevrátilo. Na podlaze jsem byl celý závod. Nuvolari začal křičet v první zatáčce a přestal až v poslední\"“. Jeho traťový rekord zůstal nepřekonán dvacet let. 28. dubna toho roku mu italský básník Gabriele d'Annunzio věnoval odznak – zlatou želvu symbolizující opak Nuvolariho rychlosti. Stala se závodníkovým symbolem a talismanem a jeho kanárkově žlutou kombinézu už neopustila. 1933 „\"Tazio Nuvolari nebyl jen automobilový závodník. Pro Itálii se stal symbolem, polobohem, legendou symbolizující vše, čeho chtěla mladá Itálie dosáhnout; mužem, který \"dokázal nemožné\" – ne jednou, ale pravidelně – Davidem, který vítězil nad Goliáši automobilového sportu. Byl to\" Il Maestro.“ Cyril Posthumus V tomto roce Nuvolari vyhrál, spolu s Raymondem Sommerem, závod 24 hodin Le Mans. Během závodu se objevila v jejich benzínové nádrži díra, kterou mechanici během zastávek v boxech pokaždé zalepili žvýkačkou. Během závodu devětkrát vylepšil traťový rekord. Vyhrál také podruhé Mille Miglia, tentokrát s Decimem Compagnonim. 1934 „\"Ti kteří Nuvolariho obviňují ze ztřeštěnosti by měli mít alespoň tolik poctivosti, aby přiznali, že to byla jedna z nejúchvatnějších ukázek nezdolné odvahy a vytrvalosti všech dob. Takoví lidé vyhrávají závody!\"“ Francis Curzon, 5th Earl Howe, o Nuvolarim na AVUSu Po pátém místě na Grand Prix Monaka se soukromým vozem Bugatti se Nuvolari těžce zranil v Alexandrii na Circuito di Pietro Bordino, když se vyhýbal stojícímu autu jiného závodníka. Protože se v nemocnici nudil, nechal si upravit své Maserati tak, aby mohl všechny tři pedály obsluhovat levou nohou, a maje pravou nohu stále v sádře, dojel pátý v silné konkurenci. Noha jej bolela celý rok; navíc jeho Maserati nebylo příliš konkurenceschopné. 1935 Nuvolari požádal o zařazení do týmu Auto Union, ale tým jej pod nátlakem Achille Varziho, který nechtěl být ve stejném týmu jako jeho soupeř, odmítl. Nuvolari se proto obrátil na Ferrari, ale byl odmítnut i tam. Tým jej však nakonec přijal na nátlak Mussoliniho. V tomto roce zaznamenal Nuvolari své životní vítězství, mnohými považované za vůbec největší vítězství v dějinách automobilového sportu. Na Grand Prix Německa na Nürburgringu, kde Nuvolari jel na čtyři roky staré Alfě Romeo P3 (3167 cm3, kompresor, 265HP) proti dominujícím, všechny ostatní porážejícím domácím týmům – pěti Mercedesům Benz W25 (3990 cm3, 8C, kompresor, 375HP, jezdci: Rudolf Caracciola, Luigi Fagioli, Hermann Lang, Manfred von Brauchitsch a Michael Geyer) a čtyřem Auto Unionům Tipo B (4950 cm3, 16C, kompresor, 375HP, jezdci Bernd Rosemeyer, Achille Varzi, Hans Stuck a Paul Pietsch), dokázal zvítězit průměrem 120,7 km/h. Toto vítězství vešlo do historie jako „\"Nemožné vítězství\"“. 300 000 diváků, po chvíli šokovaného ticha, připravilo Nuvolarimu bouřlivé ovace; zato představitelé Třetí říše v publiku byli rozzuřeni. 1936 V květnu měl Nuvolari další nehodu, během níž si poranil několik obratlů v tréninku na Velkou cenu Tripolisu. Navzdory tomu, že mohl stěží chodit, dokončil závod na pátém místě. Během závodu Coppa Ciano v Leghornu Nuvolari znovu předvedl svou jedinečnou povahu. Jeho nová Alfa Romeo GP 12 C 36 (4064 cm3, 364 HP) měla poruchu hned v prvním kole. Nuvolari se nevzdal. Nechal si zastavit jiné auto svého týmu – shodou okolností to nejslabší (3800 cm3) – a přestože jej manažer přemlouval, ať počká na silnější vůz, Nuvolari jen křičel „\"Presto! Presto!\"“, nasedl do vozu, a, překonávaje v každém kole traťový rekord, znovu dotáhl čelo závodu v němž byly silnější německé vozy (Varzi vzpomínal: „\"Podíval jsem se do zrcátka... ohlédl jsem se a spatřil kanárkově žlutou kombinézu. Nuvolari! Madonna mia!\"“ a nakonec vyhrál. Vyhrál i Velkou cenu Milána. 1937 Přes stále se zhoršující kvalitu Alfy Romeo, Nuvolari v týmu zůstal. Dokázal znovu vyhrát Velkou cenu Milána. 1938 Ačkoli stále zůstával jezdcem Alfy, na jaře jeho vozu vybuchla palivová nádrž a Nuvolari musel ve vysoké rychlosti vyskočit. Byl vážně popálen a zraněn a poprvé v životě zvažoval, zda se závoděním neskončit. Nakonec se však vrátil a několik měsíců po zranění vyhrál v Monze a poté ještě v Doningtonu; opustiv nespolehlivou Alfu, závodil za Auto Union. 1939 Vyhrál Velkou cenu Bělehradu.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra po druhé světové válce.", "content": "1946 Zvítězil v první poválečné Grand Prix v Albi. 1947 S vozem Cisitalia (1100 cm3) skončil druhý na Mille Miglia (o vítězství jej připravila voda v rozdělovači 250 km před cílem). 1948 Naposledy se zúčastnil jak Mille Miglia, jeho vůz, Ferrari 2000 cm3, ztratil během závodu kapotu, zlomilo se pero, a protože prasklo sedadlo, Nuvolari seděl na bedničce od pomerančů; závod nakonec pro naprosté selhání brzd nedokončil, přestože do jeho poloviny vedl. Jeho poslední Grand Prix byla Grand Prix Remeše. Porouchal se mu vůz, ale opět si nechal zastavit jiný a pokračoval v závodě. 1950 Jeho posledním závodem byl závod do vrchu Palermo-Montepellegrino, kde zvítězil ve své třídě a celkově byl pátý.", "section_level": 1}, {"title": "Poslední roky.", "content": "Nuvolari trpěl alergií na výfukové plyny. Přes operaci a používání masky při závodech několikrát chrlil krev. Nikdy ovšem nevzdal. Zúčastnil se 130 závodů, z nichž 64 vyhrál a 17krát byl druhý. Poměr vyhraných a nedokončených závodů je u něj vyšší než u jiných jezdců. V roce 1952 měl mrtvici, po níž zůstal částečně ochrnut. Zemřel ve své posteli roku 1953 po druhé mrtvici. Na jeho poslední cestě jej vyprovázelo celé město, v němž se ten den zastavil život. Jeho pohřbu se zúčastnilo 55 000 lidí; průvod byl míli dlouhý a jeho rakev, umístěnou na automobilovém podvozku, tlačili Alberto Ascari, Luigi Villoresi a Juan Manuel Fangio. Nuvolariho heslem bylo „\"Zvítězit nebo padnout\"“. Enzo Ferrari o něm řekl: „\"Byl to největší jezdec. Jezdec velkého stylu s nejstatečnějším srdcem. Bojovník, který se ze závodu nikdy nevrátil pokořen\"“. Byl vynálezcem a průkopníkem tzv. „four-wheel drift“, kontrolovaného smyku všech čtyř kol, který později propracovali Juan Manuel Fangio a Sir Stirling Moss. Byla po něm pojmenována tři auta: Alfa Romeo Nuvola, EAM Nuvolari S1, a Audi Nuvolari Quattro. V roce 2016 (1.6. – 23. 9.) uspořádalo Národní technické muzeum soubornou výstavu \"\"Italský závodník Tazio Nuvolari\"\". Výstava byla věnována této velké osobnosti meziválečného automobilového sportu, italskému motocyklovému a automobilovému závodníkovi, považovanému za jednoho z nejlepších závodníků všech dob. Představeny byly dobové fotografie, filmové záběry, závodní trofeje i ukázky motorů a automobilů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tazio Giorgio Nuvolari (16. listopadu 1892 – 11. srpna 1953) byl italský motocyklový a automobilový závodník, považovaný spolu s Chironem a Caracciolou za nejlepšího jezdce meziválečného automobilového sportu. Někteří odborníci jej dokonce považují za nejlepšího automobilového závodníka všech dob. Dr. Ferdinand Porsche jej nazval „\"největším jezdcem minulosti, současnosti a budoucnosti\"“. Jedinou velkou cenou, kterou nikdy nevyhrál, byla Grand Prix Československa.", "tgt_summary": "Tazio Giorgio Nuvolari (* 16. November 1892 in Castel d’Ario, Provinz Mantua; † 11. August 1953 in Mantua) war ein italienischer Motorrad- und Automobilrennfahrer.", "id": 1729680} {"src_title": "Omega-3 nenasycené mastné kyseliny", "tgt_title": "Omega-3-Fettsäuren", "src_document": [{"title": "Pohled do historie a klinické podklady.", "content": "Výzkum vlivu omega-3 nenasycených mastných kyselin na kardiovaskulární systém přineslo první ucelené poznatky v roce 1956. Byl objasněn vztah mezi deficiencí esenciálních mastných kyselin a časnějším nástupem aterosklerotických změn a příznaků. Bylo upozorněno na možnost vztahu mezi nedostatkem PUFA omega-3 a incidencí infarktu myokardu či ischemické choroby srdeční. Studie GISSI-Preventione zahrnovala 11 324 pacientů po infarktu myokardu a prokázala, že podání 0,85 g/den EPA + DHA vedlo k signifikantnímu snížení rizika náhlé smrti, fatálního a nefatálního infarktu myokardu. Ve studii Chicago s 1822 pacienty zaměřené na primární prevenci bylo snížení rizika úmrtí na kardiovaskulární onemocnění (KVO) tím vyšší, čím vyšší byl příjem rybího masa v dietě (téměř poloviční riziko u skupiny s více než 35 g rybího masa denně). Přesto některé současné studie ukazují, že omega-3 mastné kyseliny srdeční diastolickou funkci nezlepšují. Také metaanalýza z roku 2012 ukazuje, že není prokázán žádný vztah mezi konzumací omega-3 a úmrtností z jakékoli příčiny. Navíc se ukazuje, že zvýšený příjem omega-3 mastných kyselin zvyšuje u mužů riziko výskytu rakoviny prostaty o 43 %.", "section_level": 1}, {"title": "PUFA omega-3 a kardiovaskulární systém.", "content": "Pozitivní vliv PUFA omega-3 na kardiovaskulární systém je široce zkoumán kvůli medicínskému, sociálnímu ai ekonomickému významu. Vliv na kardiovaskulární systém je komplexní a lze shrnout do několika proudů:", "section_level": 1}, {"title": "Úprava rheologických vlastností krve.", "content": "PUFA omega-3 výrazně zlepšují schopnost deformability červených krvinek, pružnost jejich membrány, snižují viskozitu krve, snižují agregaci trombocytů, akcelerují trombolýzu. Komplexní antiaterogenní efekt vede u osob s KVO k vyšší stabilitě aterosklerotických plátů a k mírnému zlepšení angiografických nálezů.", "section_level": 2}, {"title": "Hypolipidemický efekt EPA a DHA.", "content": "Za prokázané lze považovat příznivé působení omega-3 mastných kyselin na koncentraci triglyceridů. Při konzumaci EPA a DHA v množství 2–3 g/den se v játrech snižuje endogenní lipogeneze (tvorba tuků lipidů), a tím i lipémie (zvýšený obsah tuků). EPA a DHA inhibuje produkci LDL cholesterolu (LDL-C). Peroxidace, které probíhají v LDL-C, vedou k následné urychlené akumulaci cholesterolu v cévní stěně. Dieta obohacená rybím olejem může změnit chování LDL.", "section_level": 2}, {"title": "Stabilizace myokardu.", "content": "Dieta rozšířená o 1 g EPA a DHA denně průkazně snižuje riziko fatálních koronárních onemocnění. Děje se tak stabilizací myokardu a sníženým rizikem maligních arytmií. PUFA omega-3 vlivem na fosfolipidovou složku membrány stabilizují ultrastrukturu membrány. Prodlužují vedení (působí negativně dromotropně a chronotropně), zároveň působí negativně inotropně. Antiarytmické působení by mohlo být způsobeno zvýšením prahu. Jestliže se v dietě objeví rybí olej v dostatečném množství, dojde i k aktivaci K (ATP-dependentních) a k inhibici Ca kanálů. EPA na zvířecím modelu signifikantně snižuje koncentraci intracelulárního kalcia, a to nižším transmembranózním influxem, nikoli vyšším efluxem.", "section_level": 2}, {"title": "Regenerace cévního endotelu.", "content": "Suplementace diety rybím olejem nebo koncentráty PUFA omega-3 má pozitivní důsledky na obnovné procesy v cévním endotelu.", "section_level": 2}, {"title": "Snižují rozsah ischemického poškození.", "content": "Zlepšují dříve zhoršené funkce v důsledku ischemické choroby srdeční a vlivu hypoxemie. PUFA omega-3 při pokusech na potkanech průkazně snížily postischemickou acidózu, koncentraci draslíku, zlepšily kontraktilitu a následnou rekuperaci. Při vysokém obsahu PUFA omega-3 v organismu dojde při ischemii k podstatně menší devastaci.", "section_level": 2}, {"title": "Pozitivní ovlivnění metabolického syndromu.", "content": "Dietní aplikace PUFA omega-3 vede ke zlepšení glukózové tolerance, zlepšení stavu inzulinové rezistence, k poklesu glykémie, lipémie apod. Negativně působí současný výživový trend v západních zemích a to překračování doporučeného příjmu PUFA omega-6/PUFA omega-3 v neprospěch omega-3. Zvýšený podíl omega-6 vede mimo jiné ke snížení citlivosti na inzulin. PUFA omega-3 naopak pozitivně ovlivňují expresi transportních mechanizmů na membránách pro glukózu.", "section_level": 2}, {"title": "PUFA omega-3 a imunita.", "content": "Ovlivnění imunitního systému suplementací PUFA omega-3 je zajímavé jednak pro imunitu samou, jednak pro možný podíl imuinitních reakcí na zánětlivé genezi aterosklerózy. Bylo prokázáno, že antiinflamatorní účinek se skutečně váže na PUFA omega-3 Dlouhodobá aplikace rybího oleje nebo koncentrátu PUFA omega-3 vede k průkaznému zlepšení imunitního systému. Zlepšení lze pozorovat i zdravých jedinců, kdy případné disbalance jsou díky dietě bohaté na PUFA omega-3 mnohem dříve a účinněji vyrovnávány. EPA ve vyšších dávkách zkracuje průběh zánětlivých procesů Vliv PUFA omega-3 na imunitu se snaží vysvětlit protektivní a benefiční účinky EPA a DHA v oblasti kardiovaskulárních onemocnění a jejich prevence. Jde o potlačení proinflamatorních cytokinů (IL-1, IL-6, TNF-α).", "section_level": 1}, {"title": "PUFA omega-3 a centrální nervový systém.", "content": "1. Psychiatrická onemocnění
Údaje se váží především ke schizofrenii a bipolární poruše. Suplementace rybím olejem v dietě, indikována původně ze zcela jiných důvodů vedla ke zjištění, že se dostavil příznivý účinek i v oblasti funkcí CNS (paměť, vybavování si), zlepšily se také komplexní vztahy jedince ke společnosti, vzrostla zájmová aktivita atd. Neuringer objasnil, že se jedná o PUFA omega-3, především o DHA, která je pro vývoj CNS jedním z esenciálních substrátů. 2. Vývoj centrální nervové soustavy (CNS)
Vzájemný poměr v membránách obou řad nenasycených mastných kyselin (tj. PUFA omega-6/PUFA omega-3) a pravděpodobně i jednotlivých mastných kyselin (AA, EPA, DHA) je zřejmě důležitý pro funkci CNS.", "section_level": 1}, {"title": "PUFA omega-3 a těhotenství.", "content": "Vliv omega-3 mastných kyselin na plod v průběhu těhotenství začal být podrobněji zkoumán teprve v 80. letech. Impulsem bylo zjištění dánských výzkumníků, kteří popsali, že ženy žijící na Faerských ostrovech rodily v průměru o 194 g těžší děti a jejich těhotenství byla v průměru o 4 dny delší než u žen v Dánsku. Přirozená strava na Faerských ostrovech obsahuje více omega-3 mastných kyselin a méně omega-6 mastných kyselin než v Dánsku. Proto i obsah mastných kyselin v plasmě (zejména poměr omega-3 a omega-6) je významně vyšší u žen žijících na Faerských ostrovech. Studie popisuje, že Dánky, které ve stravě zvýší poměr omega-3/omega-6 alespoň o 20 %, mohou očekávat prodloužení doby těhotenství o 5,7 dne Dle populačních studií je vysoká konzumace ryb (rybího oleje) spojena s nižším rizikem vzniku depresí včetně depresí poporodních. Zvláště během posledních tří měsíců těhotenství předávají matky plodu množství esenciálních mastných kyselin, jež jsou důležité pro vývoj mozku plodu. Čerstvě po porodu mají rodičky pouze poloviční hladinu omega-3 mastných kyselin v krvi a u kojících matek je koncentrace často mnohem nižší. Mateřské mléko obsahuje vysoké množství omega-3 mastných kyselin. Během vývoje plodu je značné množství DHA akumulováno v šedé hmotě mozku a v sítnici. Je proto logické, že výzkumům stravy během mateřství, resp. obsahu DHA ve stravě byla věnována pozornost. Právě složení stravy během mateřství ovlivňuje obsah DHA v mateřském mléce. Rovnovážný příjem omega-6 a omega-3 mastných kyselin je z hlediska optimálního růstu, vývoje mozku a sítnice a z hlediska dlouhodobé minimalizace rizika chronických chorob jedním z nejdůležitějších aspektů kojenecké výživy.", "section_level": 1}, {"title": "PUFA omega-3 ve výživě.", "content": "V ČR je množství prodaných potravin na jednoho obyvatele téměř o polovinu vyšší, než je požadavek racionání výživy Alarmující je vysoká spotřeba tuků a zároveň nedostatečný příjem nenasycených mastných kyselin, především PUFA omega-3. Podle Výzkumného ústavu potravinářského jsou PUFA omega-3 obsaženy v lososu, makrele, sledi, pstruhu. Obsahují je vlašské ořechy, řepka, sója a jejich oleje. PUFA omega-6 obsahují slunečnicová semena, pšeničné klíčky, sezam, vlašské ořechy, sója, kukuřice, některé druhy margarínů. Fyziologický stav člověka je z významné části podmíněn poměrem esenciálních mastných kyselin řady PUFA omega-3/PUFA omega-6. Za optimální považujeme poměr do max. 5 : 1, viz Společnost pro výživu. Prokázané účinky EPA a DHA na snížení rizika KVO vedly American Heart Association (AHA) k doporučení: V ČR existují průběžně aktualizovaná výživová doporučení pro obyvatelstvo České republiky.", "section_level": 1}, {"title": "Doplňky stravy.", "content": "Doplňky stravy neboli funkční potraviny obsahují biologicky aktivní látky s očekávaným pozitivním efektem na lidské zdraví. Jsou to zejména vitamíny, minerální látky a stopové prvky, některé typy PUFA omega-3, aminokyseliny, vláknina, kultury probiotických bakterií aj. Řadí se mezi funkční potraviny, i když mají lékovou formu (tablety, kapsle, dražé). Na trhu je řada přípravků obsahujících vysoké množství PUFA omega-3.", "section_level": 1}, {"title": "Léčebné využití PUFA omega-3.", "content": "PUFA omega-3 jsou jako lék používány od roku 2002 v Rakousku; v USA byly schváleny jako léčebný prostředek k léčbě dyslipidémie (porucha normálního složení krevních tuků) v roce 2004 (Public Health Service, Food and Drug Administration, NDA 21-654). Doporučená dávka je 1–4 g/den. Indikací je dietou neuspokojivě kontrolovaná hypertriglyceridémie a smíšená hyperlipoproteinémie v kombinaci se statiny. Produkt speciálně vyvinutý do kombinace se statiny (skupina léků snižujících množství cholesterolu v krvi) je ProCard, v ČR registrovaný jako doplněk stravy. Další možností kombinační terapie je využití spolu s fibráty. Doporučená denní dávka v sekundární prevenci ICHS je 1 g EPA a DHA denně. Velká Británie chce přestat z veřejných peněz proplácet přípravky s omega-3 mastnými kyselinami kvůli nízké účinnosti a příliš vysoké ceně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Omega-3 nenasycené mastné kyseliny (označované také PUFA omega-3) je skupina nenasycených mastných kyselin, jejichž společným rysem je dvojná vazba mezi uhlíky na třetím a čtvrtém místě (počítáno od koncového methylu). ", "tgt_summary": "Die Omega-3-Fettsäuren sind eine Untergruppe innerhalb der Omega-\"n\"-Fettsäuren, die zu den ungesättigten Verbindungen zählen. Sie sind essenzielle Stoffe für die menschliche Ernährung, sind also lebensnotwendig und können vom Körper nicht selbst hergestellt werden. Die Bezeichnung stammt aus der alten Nomenklatur der Fettsäuren. Bevor man sie als solche identifizierte, wurden sie gemeinhin als \"Vitamin F\" bezeichnet. Omega-3 bedeutet, dass die letzte Doppelbindung in der mehrfach ungesättigten Kohlenstoffkette der Fettsäure bei der – von dem Carboxy-Ende aus gesehen – drittletzten C-C-Bindung vorliegt. Omega (ω) ist der letzte Buchstabe des griechischen Alphabets und bezeichnet das von der Carboxygruppe entfernteste Ende der Kohlenstoffkette.", "id": 1780210} {"src_title": "QR rozklad", "tgt_title": "QR-Zerlegung", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Nechť formula_1, QR rozkladem nazýváme vztah kde formula_3 má vzájemně ortonormální sloupce (tj. formula_4) a formula_5 je v horním trojúhelníkovém tvaru (tj. formula_6 pro všechna formula_7).", "section_level": 1}, {"title": "Lineárně nezávislé sloupce formula_8.", "content": "Pokud má matice formula_8 lineárně nezávislé sloupce, pak kde formula_11 je unitární (v reálném případě ortogonální) matice, formula_12 a formula_13 je horní trojúhelníková regulární matice. Označme formula_14, sloupce matic formula_15, platí přičemž formula_17 značí lineární obal. Tedy formula_18 a formula_19 obsahuje ortonormální bázi prostoru generovaného sloupci matice formula_8. Pokud navíc volíme diagonální prvky matice formula_21 kladné, je QR pak rozklad jednoznačný. Je-li formula_23, tedy je-li formula_8 regulární, pak formula_25 a nulový blok v matici formula_5 neexistují, formula_27, a tedy i QR rozklad formula_2 lze volit jednoznačný.", "section_level": 2}, {"title": "Lineárně závislé sloupce formula_8.", "content": "Pokud má rozkládaná matice lineárně závislé sloupce, QR rozklad zpravidla uvažujeme tak, aby i nadále platilo formula_18. Nechť formula_31, pak kde oproti předchozímu případu formula_33 a formula_34 je v horním schodovitém tvaru (pokud je formula_35 pak blok formula_25 a nulový blok v matici formula_5 neexistují). Vždy existuje permutace sloupců matice formula_8 realizovaná permutační maticí formula_39 tak, že kde formula_41 je horní trojúhelníková regulární matice, kterou lze volit tak, že její diagonální prvky jsou kladné.", "section_level": 2}, {"title": "Výpočet QR rozkladu.", "content": "QR rozklad lze provést pomocí klasického nebo modifikovaného Gramova-Schmidtova algoritmu (případně s iteračním zpřesněním), nebo pomocí Householderových nebo Givensových transformačních matic. Při reálném výpočtu (tj. v aritmetice s konečnou přesností) se všechny zmíněné postupy výrazně liší v přesnosti a rychlosti výpočtu. Přesnost je klíčovým faktorem zejména v případě, že matice obsahuje lineárně závislé sloupce.", "section_level": 1}, {"title": "LQ rozklad.", "content": "LQ rozkladem matice formula_8 nazveme transponovaný a komplexně sdružený (tzv. hermitovsky sdružený) QR rozklad matice formula_43. Tedy, je-li kde formula_45 je v dolním trojúhelníkovém tvaru, představuje LQ rozklad matice formula_8.", "section_level": 1}], "src_summary": "QR rozklad dané matice je způsob, jak zapsat tuto matici jako součin dvou matic, z nichž jedna je ortogonální (tj. její sloupce tvoří ortonormální systém) a druhá je v horním trojúhelníkovém tvaru. (Pozor, nezaměňovat QR rozklad s QR algoritmem, který slouží k výpočtu vlastních čísel čtvercové matice.)", "tgt_summary": "Die QR-Zerlegung oder QR-Faktorisierung ist ein Begriff aus den mathematischen Teilgebieten der linearen Algebra und Numerik. Man bezeichnet damit die Zerlegung einer Matrix formula_1 in das Produkt ", "id": 200767} {"src_title": "Signál (informatika)", "tgt_title": "Signal (Unix)", "src_document": [{"title": "Dělení signálů.", "content": "Signály se dělí do dvou skupin:", "section_level": 1}, {"title": "Druhy akcí.", "content": "Signál je jen obyčejné celé číslo. Jestliže však o nich mluvíme, odvoláváme se na ně jmény. Když proces dostane signál, zareaguje nějakou akcí, které dělíme do tří skupin:", "section_level": 1}, {"title": "Seznam implicitních akcí.", "content": "Dva signály provedou implicitní akci vždy. Je to SIGKILL (ukončí proces) a SIGSTOP (pozastaví proces).", "section_level": 2}, {"title": "Posílání signálů.", "content": "Proces s UID (User ID) rovným nule může poslat signál libovolnému procesu. Proces, který má UID různé od nuly, může v Linuxu poslat signál těm procesům, které mají stejné reálné nebo saved UID jako má on reálné UID. Ve FreeBSD se musí UID procesů shodovat. Signál pošleme z příkazového řádku (shellu) příkazem: PID je číslo procesu (Process ID). Příkaz se jmenuje kill (česky zabít), protože původně vznikl kvůli ukončování procesů. Pokud není uvedeno číslo signálu, posílá se implicitně signál TERM. Programově se signál posílá voláním funkce: Funkce pošle signál \"sig\" jednomu nebo skupině procesů (podle hodnoty PID). Je-li \"sig\"==O, tak se pouze zjistí, má-li proces oprávnění poslat signál. Jakým procesům se signál pošle, záleží jen \"pid\":", "section_level": 1}, {"title": "Obsluha signálů.", "content": "Jak je psáno výše, jsou signály asynchronní. Při obsluze tedy není zřejmé, v jakém se proces nachází stavu. Kvůli tomu by se měly v \"handlerech\" provádět jen bezpečné funkce (man sigaction). Výkon handleru pro obsluhu může být přerušen příchodem jiného signálu. Handler by měl vykonávat co nejméně operací, proto často jen zaznamená, že přišel signál. Program mimo handler periodicky kontroluje, zda přišel signál a eventuálně provádí požadovanou akci. K nastavení obsluhy signálu slouží funkce: Funkce nastaví obsluhu signálu \"sig\" podle \"act\" a do \"oldact\" uloží předchozí nastavení obsluhy. Struktura sigaction je definována takto: kde codice_2 specifikuje akci svázanou se signálem – buď adresa handleru nebo SIG_DFL (výchozí akce), SIG_IGN (ignorování signálu). Díky codice_3 můžeme nastavit masku signálu, které budou blokovány v handleru. codice_4 přetvářejí chování handleru (např. SA_RESTART – restartovat přerušená systémová volání, SA_ONESHOT – po prvním obsloužení nastavit obsluhu na výchozí akci). Podrobnější popis lze najít v manuálových stránkách, viz codice_5. Někdy je těžké zajistit, aby program správně obsloužil signál, který může kdykoliv přijít a přerušit běh programu. Jestliže se tomuto chceme vyhnout, použijeme mechanismus \"blokování\" signálu. Blokované signály jsou ignorovány až do jejich odblokování, poté jsou procesu doručeny. Na rozdíl od ignorovaných, které jádro zahazuje a tak nejsou nikdy doručeny. K nastavování blokovaných signálů se používá funkce: Funkce nastaví masku blokovaných signálů a vrátí starou masku. Chování se nastaví hodnotou codice_6 – SIG_BLOCK (blokují se stejné signály jako doposud a navíc ty definované argumentem codice_7), SIG_UNBLOCK (signály v codice_7 jsou vyjmuty z blokovaných), SIG_SETMASK (blokovány signály definované v codice_7). Maska signálu se nastavuje funkcemi: Pro získání signálů, které čekají na odblokování, se používá funkce codice_15. Pokud je potřeba proces pozastavit, dokud nepřijde nějaký signál, využívá se funkce codice_16 nebo funkce codice_17, která dále mění masku blokovaných signálů danou pointrem codice_18.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam signálů.", "content": "Rodina standardů Single UNIX Specification definuje následující signály v hlavičkovém souboru codice_19: Poznámka: Hvězdička označuje rozšíření X/Open System Interfaces (XSI). Popis v uvozovkách přidán podle SUS.", "section_level": 1}], "src_summary": "Signál je v informatice jednoduchá zpráva, která se posílá procesům. Signály slouží v unixových systémech k informování procesu o výskytu události. Pomocí signálů lze meziprocesově komunikovat a manipulovat s procesy (ukončovat, pozastavovat, atd.). ", "tgt_summary": "Bei Verwendung des Betriebssystems Unix ist ein Signal eine Systemnachricht an einen laufenden Prozess. Signale sind eine primitive Form der Interprozesskommunikation. Die meisten Signale bewirken auch eine Aktion – meist das Beenden des Prozesses. Andere hingegen dienen lediglich der Information (z. B. SIGWINCH) oder können einen Prozess anhalten (SIGSTOP). Es gibt auch vom Benutzer frei verwendbare Signale (SIGUSR1 und SIGUSR2). Einige Signale können vom Prozess abgefangen oder unterdrückt werden. So fangen z. B. manche Serverprogramme (im Unix-Jargon „Daemon“) SIGUSR1 oder SIGUSR2 ab und lesen dann ihre Konfigurationsdateien neu ein.", "id": 1168565} {"src_title": "Světová organizace cestovního ruchu", "tgt_title": "Weltorganisation für Tourismus", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Světová organizace cestovního ruchu vznikla přeměnou organizace nevládního charakteru IUOTO (International Union of Official Travel Organisations) na mezinárodní organizaci mezivládní povahy v roce 1974. V tomto roce se členem WTO stala i tehdejší ČSSR, a to tím, že v souladu se stanovami WTO jako řádný člen IUOTO formálně prohlásila, že přijímá stanovy organizace a bere na sebe členské povinnosti. Česká republika je členem WTO jako pokračovatel v členství bývalé ČSSR, resp. ČSFR. V roce 2003 došlo k přeměně WTO v přidruženou organizaci (specializovanou agenturu, resp. agencii – specialised agency) Organizace spojených národů na podporu cestovního ruchu – UNWTO.", "section_level": 1}, {"title": "Členství.", "content": "Členové jsou zástupci vlád jednotlivých členských států. Členství UNWTO zahrnuje 200 států (včetně České republiky) a více než 350 přidružených členů, kteří reprezentují privátní sektor, vzdělávací instituce, turistické asociace a místní turistické úřady.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "UNWTO hraje hlavní a rozhodující roli v podpoře vývoje zodpovědného, udržitelného a dostupného cestovního ruchu a především je zaměřena na zájmy vyvíjejících se zemí třetího světa. Tato organizace podporuje realizaci celosvětového zákoníku etiky pro cestovní ruch (Global Code of Ethics for Tourism), z něhož vyplývá, že členské země, turistické cíle a obchody mají maximalizovat pozitivní ekonomické, sociální a kulturní účinky turismu a plně využívat jeho výhody, zatímco na druhou stranu mají minimalizovat jeho negativní sociální a environmentální dopady. Přímé akce, které zesilují a podporují úsilí národní turistické správy (National Tourism Administrations), jsou uskutečňovány prostřednictvím oblastních zástupců – Afrika, Amerika, východní Asie a Pacifik, Evropa, Střední východ a jižní Asie. V dnešní době se objem cestovního ruchu rovná nebo dokonce předčí objem z olejových exportů, potravinových produktů nebo automobilů. Turismus se stal jedním z hlavních účastníků mezinárodního obchodu a reprezentuje zároveň jeden z hlavních příjmových zdrojů pro mnoho vyvíjejících se zemí. Příspěvek cestovního ruchu k ekonomickému úspěchu závisí na kvalitě a výnosech turistické nabídky. UNWTO pomáhá destinacím s jejich udržitelností umístit se na komplexních národních a mezinárodních trzích. UNWTO také poukazuje na to, že ve zvláště se vyvíjejících zemích stojí za to těžit z udržitelného cestovního ruchu a jedná tak, aby pomohl těmto zemím.", "section_level": 1}, {"title": "Orgány UNWTO.", "content": "Orgány UNWTO jsou Valné shromáždění (General Assembly), Výkonná rada (Executive Council) a Sekretariát (Secretariat). Nejvyšším orgánem UNWTO je Valné shromáždění. Je tvořeno delegáty zastupujícími řádné členy organizace, který zasedá každé dva roky. Valné shromáždění může vydat rozhodnutí k jakékoli záležitosti spadající do působnosti organizace. Schvaluje rozpočet a finanční předpisy organizace, volí členy Výkonné rady, jmenuje Generálního tajemníka, dle potřeby ustanovuje odborné a regionální orgány apod. Nejvyšším exekutivním orgánem UNWTO je Výkonná rada, která se schází minimálně dvakrát ročně. Její členové jsou voleni Valným shromážděním na čtyři roky. Výkonná rada volí z řad svých členů předsedu a dva místopředsedy, jejichž funkční období je jednoleté. ČR byla členem Výkonné rady v letech 1999–2003 a do budoucna bude usilovat o opětovnou kandidaturu do tohoto orgánu.", "section_level": 1}, {"title": "Sekretariát.", "content": "Sestává z generálního tajemníka a personálu potřebného pro vedení administrativy organizace. Od ledna 2010 je generálním tajemníkem UNWTO Jordánec Taleb Rifai. Pomocnými orgány Valného shromáždění jsou regionální komise. V rámci UNWTO působí šest regionálních komisí: pro Afriku, Ameriku, Východní Asii a Pacifik, Evropu, Střední Východ a Jižní Asii. Scházejí se obvykle jednou ročně. Jejich úkolem je umožnit členským státům udržovat styk se Sekretariátem a mezi sebou navzájem v období mezi zasedáními Valného shromáždění, kterému adresují své návrhy a připomínky. Předsednickou zemí Regionální komise pro Evropu je pro období let 2003–2005 Švýcarsko. Hlavním představitelem Regionální komise pro Evropu je Luigi Cabrini.", "section_level": 2}], "src_summary": "Světová organizace cestovního ruchu (anglicky \"United Nations World Tourism Organization\" – UNWTO) je specializovaná agentura se statutem Organizace spojených národů a vedoucí mezinárodní organizace v oblasti cestovního ruchu. Její sídlo je v Madridu.", "tgt_summary": "Die Weltorganisation für Tourismus, (amtliche Abkürzung UNWTO, zur Unterscheidung zur World Trade Organization offiziell WTO) ist eine Sonderorganisation der Vereinten Nationen mit Sitz in Spaniens Hauptstadt Madrid und rund 100 Mitarbeitern.", "id": 2045980} {"src_title": "William Friedman", "tgt_title": "William Friedman", "src_document": [{"title": "Friedmanovy začátky a nepříjemnosti.", "content": "Do kryptologie vstupuje roku 1915 a poměrně brzy, roku 1920, napsal jedno z nejvýznamnějších děl kryptoanalýzy té doby. Jmenoval se „Index shody a jeho aplikace v kryptologii“. Ovšem už v té době se Friedman setkává s první velkou nepříjemností. Jeho studii odeslal vlastní šéf na posouzení do Francie. Zde náčelník kryptografické služby ve francouzské armádě „Cartier“ vydává knihu jako svou vlastní práci.", "section_level": 1}, {"title": "Spisovatel a vynálezce.", "content": "Opravdu převratným dílem bylo ale čtyřsvazkové dílo „Základy kryptoanalýzy“, vydané roku 1923. Friedman ale nepsal jen knihy. Podílel se u vynalezení šifrovacího stroje Sigaba, stroje, který Amerika nejvíce využívala za druhé světové války. V námořnictvu ho označovali zkratkou ECM Mark II. Byl vyráběn firmou Teletip, jejíž sídlo bylo v Chicagu.", "section_level": 1}, {"title": "Noví spolupracovníci.", "content": "Roku 1930 si Friedman vybral tři vynikající mladé matematiky do svého týmu. Ti se osvědčili, protože s nimi spolupracoval až do konce života. Jmenovali se Abraham Sinkov, Salomon Kullback a Frank Rowlett.", "section_level": 1}, {"title": "Proč kryptologie?", "content": "Friedman byl nadaný v mnoha směrech. Snad jako jediný toho v té době dělal tolik najednou. Kryptolog, který rozvíjel metody kryptoanalýzy, luštil nejrůznější šifry a zároveň buď sám nebo s pomocí jiných vynalezl řadu šifrovacích zařízení. Dokonce byla i zaznamenána jeho odpověď na otázku „Proč Kryptologie?“ Odpověděl tím, že „Člověk který zasvětí svůj život Kryptologii, k tomu musí mít zvláštní podněty. Zaprvé radost z toho, že může bez omezování rozvíjet své schopnosti. A zadruhé, neuvěřitelná zvědavost dozvědět se, co si lidé píší, že nechtějí aby tomu ostatní rozuměli.“", "section_level": 1}, {"title": "Konkurenti v kryptologii.", "content": "Američan Edward H. Hebern sestrojil roku 1915 šifrovací stroj, který po dalším vývoji zaznamenal veliký úspěch. Zařízení bylo složeno ze dvou propojených psacích strojů. Každé písmeno bylo drátem spojeno s jiným písmenem na druhém stroji. Díky tomu jste u jednoho stroje psali text jaký chcete a druhý stroj vlastně sám vypisoval šifrovaný text.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj Hebernova stroje.", "content": "Roku 1921 nahradil Hebern dráty rotorem. Ten se v taktu šifrování točil a měnil tak šifru. Tím stroj získal na složitosti, ale záměna tlačítek byla pořád závislá na periodě dvaceti šesti. Již o tři roky později mělo od něj námořnictvo stroj s pěti rotory. Tím počet možných abeced vzrostl na 265. Dekódování pro nepřítele díky této změně, znamenalo vyzkoušet 12 miliónů možností.", "section_level": 1}, {"title": "Obyčejný zaměstnanec telegrafní společnosti.", "content": "Gilbert Vernam navrhl roku 1918 v telegrafní společnosti, kde pracoval, způsob šifrování. Jeho návrh znamenal průlom v rychlosti šifrování dálnopisných zpráv. Spočíval ve vložení dvou pětistopých děrných pásek do dálnopisu. Na jedné pásce byl normální text a na druhé náhodné heslo. Šifra spočívala v sloučení obou pásek dohromady pomocí operace XOR a odeslání. Dešifrování na druhém konci probíhalo stejně. Stačilo dát pásky jen na správné místo. Jedinou hrozbou odhalení textu bylo použití stejné heslové pásky víckrát za sebou.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Friedman byl v roce 1946 oceněn Medailí cti, v té době nejvyšším americkým vyznamenáním. William Friedman je i se svou ženou, také kryptoložkou Elizebeth Friedmanovou pohřben na Arlingtonském národním hřbitově. V roce 1999 byl uveden do síně slávy Národní bezpečnostní agentury.", "section_level": 1}], "src_summary": "William Frederick Friedman (24. září 1891 – 12. listopadu 1969) zvaný též král kryptologů. Narodil se v židovské rodině v Kišiněvě v Moldavsku. Jako židé však byli pronásledováni a proto uprchli roku 1893 do Pittsburghu v USA. Zde mohl Friedman vystudovat v klidu obor genetiky na univerzitě Cornell. ", "tgt_summary": "William Frederick Friedman (* 24. September 1891 in Chișinău, Russisches Kaiserreich, heute Moldawien als \"Wolf Fridman\"; † 12. November 1969 in Washington, D.C.) war ein russisch-US-amerikanischer Kryptologe. Er gründete kurz vor Beginn des Zweiten Weltkrieges den Signals Intelligence Service (SIS), eine Geheimabteilung des US-Militärs, welche sich hauptsächlich mit der Entzifferung feindlicher Nachrichten beschäftigte.", "id": 1517701} {"src_title": "Pět dynastií a deset říší", "tgt_title": "Fünf Dynastien und Zehn Reiche", "src_document": [{"title": "Rozpad říše Tchang.", "content": "Ke konci říše Tchang její vláda poskytla větší pravomoci regionálním vojenským guvernérům \"ťie-tu-š’\". Povstání Chuang Čchaoa (874–884) ještě více oslabilo autoritu tchangské vlády a v následujících desetiletích \"ťie-tu-š’\" spravovali svěřená území prakticky nezávisle. Počátkem 10. století byli nejsilnějšími \"ťie-tu-š’\" v severní Číně: V jižní Číně:", "section_level": 1}, {"title": "Severní Čína.", "content": "Ču Wen, původně generál povstalecké Chuang Čchaovy armády, přešel na stranu tchangské vlády a hrál klíčovou roli v porážce povstalců. Obdržel titul \"Süan-wu ťie-tu-š’\" a během několika let upevnil svou moc zničením sousedních správců a stal se nejvlivnějším mužem severní Číny. Roku 904 donutil císaře Čao-cunga k přesunu hlavního města do Luo-jangu, kde ho mohl kontrolovat a o několik měsíců později ho popravil. Novým císařem jmenoval dvanáctiletého Aj-tiho. O tři roky později ho donutil k abdikaci a sám se stal císařem říše (Pozdní) Liang. Říše Liang nezískala uznání všech tchangských \"ťie-tu-š’\", někteří odmítli uznat novou dynastii a vyhlásili nezávislost. Nesmiřitelný postoj vůči liangské vládě zaujali zejména šatoský kníže z Ťin Li Cchun-sü v Tchaj-jüanu a Liou Šou-kuang v Jou-čou (Pekingu). V nastalé válce zvítězili Šatoové Li Cchun-süa, roku 915 dobyli Liouovu říši Jen a roku 923 obnovili říši Tchang s Li Cchun-süem na císařském trůnu (pro odlišení od svého vzoru získala od historiků označení Pozdní Tchang). Téhož roku zlikvidovali říši Liang. Tchangskému císaři se podřídila celá severní Čína, roku 925 dobyl i stát Rané Šu v S’-čchuanu. Relativní klid vydržel jen několik let. Roku 934 odpadl S’-čchuan, kde se ustavilo císařství Pozdní Šu. Vnitřní boje v tchangském státě vyvrcholily roku 936, kdy povstal generál Š’ Ťing-tchang, s pomocí kitanské říše Liao svrhl dynastii Pozdní Tchang a sám se stal císařem říše (Pozdní) Ťin. Za odměnu Kitané získali kromě tributu i šestnáct pohraničních prefektur na severovýchodě Číny. Ťinský císař byl závislý na Kitanech, po několika letech se však vzájemné vztahy zhoršily a roku 943 začala válka, která po třech letech vyústila v dobytí ťinského hlavního města – Kchaj-fengu – a zánik ťinského státu. Sever Číny však Kitané drželi jen krátce, jejich císař zemřel roku 947 na cestě domů a proti Kitanům vypuklo povstání v čele se šatoským \"ťie-tu-š’\" tchajjüanské oblasti Liou Č’-jüanem, který se roku 947 prohlásil císařem říše Pozdní Chan. Říše Pozdní Chan vydržela jen necelé čtyři roky. Začátkem roku 951 se vzbouřil čínský generál Kuo Wej, prohlásil se císařem dynastie Pozdní Čou a ovládl většinu severní Číny. V Tchaj-jüanu se však císařem prohlásil člen chanské císařské rodiny Liou Čchung a udržel Šan-si. Jeho stát je pro odlišení od říše Pozdní Chan historiky nazýván Severní Chan. S pomocí Kitanů si Šatoové v Šan-si udrželi nezávislost až do roku 979. Po úmrtí Kuo Weje roku 954 následoval adoptovaný syn Čchaj Žung. Ten roku 954 odrazil společný útok říší Severní Chan a Liao. Naopak v letech 956–958 útočil na jih, na říši Jižní Tchang, přičemž obsadil její území severně od Jang-c’-ťiang. Roku 959 se pokusil dobýt na Kitanech šestnáct pohraničních krajů, téhož roku zemřel. Roku 960 se čouský generál Čao Kchuang-jin prohlásil císařem říše Sung a svrhl sedmiletého císaře říše Pozdní Čou. Sungský režim získal stabilitu, když si Čao Kchuang-jin udržel spolehlivou kontrolu armády, potlačil moc vojenských guvernérů \"ťie-tu-š’\" a posílil vliv civilních úředníků. V letech 963–975 dobyl většinu jižní Číny, jeho bratr a nástupce císař Tchaj-cung do roku 982 úplně sjednotil zemi.", "section_level": 1}, {"title": "Jižní Čína.", "content": "V kontrastu k režimům severní Číny, které v rychlém tempu následovaly po sobě, státy jižní Číny vesměs existovaly současně, přičemž každý kontroloval určitou geografickou oblast. Dnešní provincii Ťiang-su od roku 892 ovládal \"ťie-tu-š’\" Jang Sing-mi, kterému roku 902 tchangská vláda udělila titul kníže z Wu (). Jeho syn a nástupce Jang Wo neuznal Ču Wenův převrat roku 907 a novou dynastii Liang, od roku 907 byl tak pánem zcela nezávislého království (od roku 927 císařství) Wu. Rozkládalo se v dnešních provinciích Ťiang-su, An-chuej a Ťiang-si. Hlavním městem bylo zprvu Kuang-ling (dnešní Jang-čou), později Ťin-ling (dnešní Nanking). Říše zanikla roku 937, když Sü Č’-kao, fakticky stojící v čele wuské vlády, provedl státní převrat a zmocnil se trůnu, přičemž stát přejmenoval na Čchi a o dva roky později na (Jižní) Tchang. Říše Jižní Tchang se prohlásila za nástupkyni své slavné předchůdkyně a snažila se sjednotit zemi. Dobyla menší státy Jin, Min a (přechodně) Čchu; poté zahrnovala jižní An-chuej, část Ťiang-su, většinu Ťiang-si, Chu-nan a východní Chu-pej. Roku 961 uznala svou podřízenost říši Sung. Zanikla v letech 975/976, kdy ji obsadila sungská armáda a začlenila do sungského státu. Království Wu-jüe bylo nejdéle přeživším státem z jižních říší, existovalo v letech 907–978. Patřilo mezi nejmocnější jižní státy, bylo známé svou učeností a kulturou. Založil ho Čchien Liou, který sídlil v Si-fu (dnešní Chang-čou). Zahrnovalo dnešní provincie Če-ťiang a jih Ťiang-su. Čchien Liou byl tchangskou vládou roku 902 jmenován knížetem z Jüe a o dva roky později i knížetem z Wu. Po pádu Tchangů roku 907 se prohlásil králem Wu-jüe. Království zůstalo nezávislé do roku 978, kdy se vzdalo říši Sung. Království Min (909–945) založil Wang Šen-č’, který roku 909 dostal titul krále od říše Pozdní Liang. Ze sídla v Čchang-le (moderním Fu-čou) ovládal území dnešní provincie Fu-ťien. Po úmrtí zakladatele státu se na trůně střídali jeho soupeřící synové. Jeden z nich roku 943 odtrhl severozápadní část státu pod návem Jin. Minská vláda požádala o pomoc říši Jižní Tchang. Tchangská armáda poté roku 945 dobyla jak Jin, tak Min. Fu-čou s okolím však obsadilo Wu-jüe a v Čchüan-čou si udržel nezávislost (při formálním uznání jižnětchangské nadřazenosti) tamní \"ťie-tu-š’\" Čchen Chung a jeho nástupci. Jejich panství zůstalo samostatné do roku 978, kdy ho zabrala říše Sung. Na úplném jihu Číny dominoval od roku 905 \"ťie-tu-š’\" Liou Jin. Roku 917 zemřel, jeho bratr a nástupce Liou Jen se prohlásil císařem říše Jüe, o dva roky později změnil název státu na (Jižní) Chan. Říše zahrnovala dnešní provincie Kuang-tung, Kuang-si a ostrov Chaj-nan; hlavní město bylo v Kuang-čou. Současný Chu-nan a část Kuang-si ovládal Ma Jin, který roku 907 obdržel od císaře říše Pozdní Liang titul knížete z Čchu (, \"Čchu wang\"). Ma Ťin zachovával věrnost říši Pozdní Liang a Pozdní Tchang, která ji roku 923 nahradila. Roku 927 obdržel od císaře říše Pozdní Tchang vyšší titul \"Čchu kuo-wang\" (, doslova „kníže/král země Čchu“) a od té doby vládl nezávisle. Království Čchu zaniklo roku 951, kdy bylo dobyto říší Jižní Tchang. Tchangská nadvláda trvala pouze rok, poté povstali čchuští důstojníci pod vedením Liou Jena. V dalších letech oblast postupně ovládalo několik \"ťie-tu-š’\", než ji roku 963 obsadila sungská armáda. Nejmenším z jižních států byl Ťing-nan (či Nan-pching) v dnešní provincii Chu-pej. Region spravoval od roku 905 \"ťie-tu-š’\" Kao Ťi-sing, loajální k císařům říše Pozdní Liang. Od nové dynastie Pozdní Tchang roku 924 obdržel titul krále Nan-pchingu a od toho roku je Ťing-nan (či Nan-pching) počítán mezi samostatné státy. Království bylo malé a slabé, snažilo se proto udržovat dobré vztahy se severními říšemi, jejichž nadřazenost uznávalo. Roku 963 ho dobyla říše Sung. Císařství Rané Šu vzniklo roku 907, když \"ťie-tu-š’\" západního S’-čchuanu Wang Ťien obsadil i východní S’-čchuan a prohlásil se císařem. Sídlil v Čcheng-tu. Kromě S’-čchuanu vládl i v západním Chu-peji a jižních částech Kan-su a Šen-si. Roku 918 nastoupil Wang Ťienův syn Wang Jen, neschopný vládce. Roku 925 jeho stát dobyla armáda říše Pozdní Tchang. S’-čchuan se znovu osamostatnil po jedenácti letech, roku 936, kdy tamní \"ťie-tu-š’\" Meng Č’-siang využil rozkladu říše Pozdní Tchang a prohlásil se císařem. Jeho stát, Pozdní Šu, měl obdobnou rozlohu a stejné hlavní město jako jeho předchůdce. Říše trvala do roku 965, kdy podlehla sungské invazi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pět dynastií a deset říší (, doslova „pět období a deset zemí“) je tradiční označení pro éru politické nestability v Číně v letech 907–960, počínající zánikem říše Tchang a končící ustavením říše Sung. Po roce 907 se v severní Číně vystřídalo pět dynastií, zatímco jih byl rozdělen mezi desítku států. ", "tgt_summary": "Die Zeit der Fünf Dynastien und Zehn Reiche () von 907 bis 960 war eine Zeit des politischen Umsturzes in China, nach dem Ende der Tang-Dynastie bis zur Gründung der Song-Dynastie. In kürzester Zeit folgten fünf Dynastien aufeinander, und mehr als ein Dutzend unabhängige Staaten entstanden im Süden des Landes, wobei traditionell nur zehn davon Erwähnung finden (daher auch der Name „Zehn Reiche“).", "id": 1852767} {"src_title": "Kavče žlutozobé", "tgt_title": "Alpendohle", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kavče žlutozobé létá lehce, obratně, s četnými letovými obraty. Po zemi pobíhá i poskakuje.
", "section_level": 1}, {"title": "Hlas.", "content": "Hlas je kovově znějící „širrik“, „skri“ a krátké „čjup“ („čyp“), vábení zní dle Černého jasně řinčivě „byrrrb“. Ozývá se také popěvky podobnými kosímu pohvizdování.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Pohoří severozápadní Afriky, jižní Evropy a Přední Asie a dál po severní Indii a jižní Čínu. Stálý druh, v zimě sestupuje k úpatí hor, jednotliví ptáci se mohou zatoulat i značně daleko. Z Karpat spolehlivé údaje o hnízdění neexistují, populace v Alpách se zvětšují. Ve střední Evropě se vyskytuje jednotlivě, na hnízdišti zpravidla v menším nebo větším hejnu. Velmi zřídka zaletuje z Alp během celého roku (od počátku 20. století existuje pět záznamů o pozorování jednotlivých kusů v ČR).", "section_level": 1}, {"title": "Prostředí.", "content": "Obývá skalní útesy a travnaté svahy v alpínském stupni velehor až ke hranici trvalého sněhu. V zimě sestupuje do nižších poloh.", "section_level": 1}, {"title": "Hnízdění.", "content": "Hnízdí pospolitě v menších koloniích do 20 párů, běžné je i hnízdění jednotlivých párů. Hnízda si staví na skalních útesech, ve štěrbinách skalních stěn. Hnízdo ze stébel a klacků je vystláno peřím a chlupy. Hnízdí 1× ročně, od druhé dekády dubna do května snáší 3–6 bělavých, mohutně hnědě skvrnitých vajec. Zda sedí výhradně samice, nebo ji samec střídá, není známo přesně. Po 18–21 dnech se líhnou mláďata, jež krmí oba rodiče. Mladí opouštějí hnízdo ve stáří 31–38 dní a drží se s rodiči. Později se rodiny sdružují do hejn, ve kterých přežívají zimu. V zimě se vyskytují i poblíž lidských obydlí. Nejvyšší známý věk je přes 11 let.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Potrava je jarním a letním období převážně živočišná, na podzim a v zimě rostlinná. Živočišnou potravu tvoří červi, pavouci, nejrůznější hmyz, měkkýši, ještěrky, drobní hlodavci a příležitostně vejce a mláďata ptáků. Rostlinnou potravu tvoří různá semena a bobule, ptáci se přiživují i v okolí lidských sídel.", "section_level": 1}, {"title": "Záměna pojmenování.", "content": "Druhová jména \"Pyrrhocorax graculus\" (dnes kavče žlutozobé) a \"Pyrrhocorax pyrrhocorax\" (dnes kavče červenozobé) byla v 19. století používána často opačně než dnes.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kavče žlutozobé (\"Pyrrhocorax graculus\") je velký druh pěvce z čeledi krkavcovitých. Je jednobarevně černé s červenýma nohama a žlutým zobákem. Vyskytuje se ve vyšších polohách pohoří od severní Afriky přes Evropu po Asii. Má charakteristický vzhled i hlas. ", "tgt_summary": "Die Alpendohle (\"Pyrrhocorax graculus\") ist eine Vogelart aus der Familie der Rabenvögel (Corvidae). Der 34 bis 38 cm große Vogel ist ein mittelgroßer Vertreter seiner Familie und zeichnet sich durch schwarzes Gefieder, rote Beine und einen gelben Schnabel aus. Im Feld ist die Art daneben auch durch ihren akrobatischen Segelflug und ihre pfeifenden Rufe zu erkennen. Ihr lückenhaftes Verbreitungsgebiet umfasst die Hochgebirge der südlichen Paläarktis, wo sie montane Höhenlagen mit freiliegenden Felsen bewohnt. Die Nahrung der Tiere besteht zum Großteil aus Beeren und Wirbellosen, bei Gelegenheit fressen sie aber auch kleine Wirbeltiere, Vogeleier oder menschliche Abfälle. Alpendohlen leben sehr gesellig, sie bewegen sich in Schwärmen und brüten gelegentlich in Kolonien. Ihr Nest errichten sie zwischen April und Juni in Felsnischen. ", "id": 2259234} {"src_title": "Přelet nad kukaččím hnízdem", "tgt_title": "Einer flog über das Kuckucksnest (Film)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Děj filmu se odehrává v psychiatrické léčebně, do které přichází profesionální karetní hráč Randall Patrick McMurphy, který má soudem nařízenou léčbu. Kriminálník McMurphy hraje pomateného, aby se vyhnul vězeňskému trestu za sexuální zneužití a násilné přepadení. Jeho představa pokojného života v ústavu je od začátku konfrontovaná s praktikami despotické vrchní sestry Mildred Ratchedové, která v součinnosti s vedoucím lékařem svému oddělení vládne pevnou rukou. Randall chce apatické muže probudit k životu a vlít jim do žil trochu života, který on sám dokáže naplno užívat. Když mezi pacienty zorganizuje hlasování pro sledování televizního přenosu baseballového zápasu, vrchní sestra si vymyslí výmluvu, jak tomu zabránit. McMurphy se nevzdává, sedne si před televizi a nahlas komentuje fiktivní zápas, jako by se vysílal. Jednou se s pomocí hluchoněmého indiánského obra Bromdena (kterému zde obvykle říkají náčelník) dostane přes plot, sedne za volant autobusu, kterým pacienti jezdí na výlety, a vezme kamarády na loď, aby si zarybařili. Zorganizuje i basketbalový zápas proti dozorcům, ve kterém se mu podaří zapojit i náčelníka. Je šokován, když se během jednoho sezení dozví, že většina pacientů je zde dobrovolně. Když jednou napadne dozorce, aby bránil svého kamaráda, přidá se k němu i náčelník. Randall zjistí, že náčelník hluchoněmost jen předstírá. Společně si domluví útěk. Za napadení dostanou oba elektrošoky, společně s nimi i pacient Cheswick, kterého bránili. Později McMurphy uplatí starého dozorce Turkla, přivede do léčebny na noc dámskou společnost a zorganizuje mejdan. Nad ránem plánuje útěk. Alkohol však vykonal své a dozorci se sestrou Ratchedovou najdou ráno pacienty opilé. Vrchní sestra nechá pacienty přepočítat. Chybí jen koktavý Billy. Po kontrolách všech místností je nalezen v jedné z nich v objetí s dívkou Candy. Ratchedová mu vyhrožuje, že vše řekne jeho matce. Labilní Billy se této možnosti tak vyděsí, že si podřízne hrdlo. Když to vidí McMurphy, který se už chystal s náčelníkem k útěku, neudrží se a začne Ratchedovou škrtit. Nepodaří se mu to, jeden z dozorců jej udeří zezadu do hlavy. McMurphy na čas z oddělení zmizí. Lékař mu provede lobotomii mozku, aby jej zbavil temperamentu. Jednou v noci jej zřízenci ústavu dovezou zpět na oddělení. Náčelník má radost, že je zpět, konečně mohou spolu utéci. Ale muž bezvládně leží na posteli; už to není dřívější Randall McMurphy. Je to apatická přežívající troska, oběť zvůle osoby, která si vybudovala moc rozhodovat o životech druhých. Náčelník nechce dopustit, aby McMurphy sestře sloužil jako důkaz jejího vítězství a pokoření neposlušného pacienta a raději udusí přítele polštářem. Vzpomene si, že mu Randall v minulosti poskytl návod, jak z léčebny utéct. V koupelně zvedne těžké těleso, prohodí je zadrátovaným oknem a octne se konečně na svobodě.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Film byl nominován na Oscara v devíti kategoriích. Získal pět ocenění: Oscar za nejlepší film, Oscar za nejlepší režii (Miloš Forman), Oscar za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli (Jack Nicholson), Oscar za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli (Louise Fletcher) a Oscar za nejlepší adaptovaný scénář (Laurence Hauben a Bo Goldman).", "section_level": 1}], "src_summary": "Přelet nad kukaččím hnízdem (v originále One Flew Over the Cuckoo's Nest) je americký film z roku 1975 režiséra Miloše Formana natočený podle románové předlohy spisovatele Kena Keseyho \"Vyhoďme ho z kola ven\" v hlavní roli s Jackem Nicholsonem. Původně měl roli McMurphyho ztvárnit James Caan, Marlon Brando nebo Gene Hackman. ", "tgt_summary": "Einer flog über das Kuckucksnest ist ein US-amerikanischer Film von Miloš Forman aus dem Jahr 1975, der in einer geschlossenen psychiatrischen Anstalt spielt und davon handelt, wie ein Neuankömmling (Jack Nicholson) die dort herrschende Ordnung in Frage stellt und letztlich aus den Fugen geraten lässt. ", "id": 1846523} {"src_title": "Wu Ce-tchien", "tgt_title": "Wu Zetian", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Wu pocházela z úřednické rodiny ze severozápadní Číny vzdáleně spřízněné s dynastií Suej. Za suejského císaře Jang-tiho její otec velel vojsku v prefektuře Jing-jang, za tchangského Tchaj-cunga (vládl 626–649) zaujímal různé funkce v centrální administrativě (ministr daní) i regionech (správce různých krajů). V raném mládí se Wu stala jednou níže postavených konkubín Tchaj-cunga. Dokázala získat pozornost jeho syna a nástupce Kao-cunga, který si ji po smrti otce vzal za jednu z vedlejších manželek a roku 655 ji jmenoval císařovnou (皇后, \"chuang-chou\"). Na Kao-cunga měla velký vliv, po jeho mrtvici roku 660, a následném zhoršování zdravotního stavu, postupně stanula v čele vlády a panovala zemi jeho jménem. Roku 683 Kao-cung zemřel a na trůn nastoupil jeho a Wuin syn Čung-cung, kterého však po necelých dvou měsících vlády sesadila kvůli jeho protežování příbuzných své manželky. Nahradil ho další Wuin a Kao-cungův syn, Žuej-cung, který své matce v ničem neodporoval. Roku 690 sesadila i jeho a na trůn nastoupila sama jako císař (\"chuang-ti\"). Vládla říši do února 705, kdy byla svržena palácovým převratem, který vynesl na trůn Žuej-cunga. Zemřela v prosinci téhož roku. Období spoluvlády a vlády Wu Ce-tchien nad říší Tchang v letech 655–705 bylo dobou velké expanze čínského vlivu, který dosahoval daleko do střední Asie. Celkově úspěšně bojovala s Východoturkutským i Západoturkutským kaganátem. Trvala úporná válka s Tibetem. Upevnila vládu nad Vietnamem. Zapojila se i do válek na Korejském poloostrově, v nichž v 60. letech ve spojenectví s jihokorejskou Sillou porazila a dobyla jihokorejský stát Pekče a severokorejské Kogurjo a proti odporu Silly si udržela většinu severní Koreje. Ve vnitřní politice se proti aristokracii severozápadu Číny, která dosud ovládala tchangskou vládu a před tím dominovala v říši Suej (581–618), Severní Čou (557–581) a Západní Wej (535–557), opřela o hodnostáře z východu a jihovýchodu říše. K výběru vhodných úředníků rozšířila a zdokonalila systém úřednických zkoušek. Podporovala taoismus a buddhismus, za její vlády se rozvíjela kultura, vzdělání a literatura, z jejích dob se zachovaly významné památky architektury a umění, jako jeskyně Lung-men a mauzoleum Čchien-ling. Po svržení a smrti Wu Ce-tchien se její potomci střetli v ostrých sporech o moc, v nichž zvítězil její vnuk Süan-cung, vládnoucí tchangské Číně v letech 712–756.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wu Ce-tchien (); 624 – 16. prosince 705) vlastním jménem Wu Čao () byla čínská císařovna, od počátku 60. let 7. století vládla čínské říši Tchang jménem svého nemocného manžela, císaře Kao-cunga, po jeho smrti panovala jménem svých synů. Roku 690 se stala – jako jediná žena v čínské historii – císařem, přičemž název státu změnila na Čou. Roku 705 byla sesazena a o několik měsíců později zemřela.", "tgt_summary": "Wu Zetian (; * 625; † 16. Dezember 705) war die einzige Frau mit dem Titel chinesischer „Kaiser“. Ihre Herrschaft (690–705) wird auch als Dynastie Zhou () verzeichnet und unterbrach die Tang-Dynastie (). ", "id": 2482679} {"src_title": "John Edwards", "tgt_title": "John Edwards (Politiker, 1953)", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Právnická kariéra.", "content": "Vystudoval jako první člen své rodiny univerzitu (North Carolina State University, doktorem práv se stal po absolvování studií na University of North Carolina). Právnickou kariéru začal v Nashvillu a pokračoval v ní po návratu do severokarolínského hlavního města Raleighu. Zabýval se řadou různých případů, celoamerický dopad měl jeho případ, v němž získal odškodné 4,25 milionu USD pro zdravotně postižené dítě od lékaře, který zanedbal jeho péči. V podobných případech na základě precedentu v dalších letech získal svým klientům odškodnění v celkové výši na 60 milionů dolarů. V roce 1993 založil v Raleighu s Davidem Kirbym vlastní právnickou firmu, v níž vedl v roce 1997 svůj největší případ \"Lakey v. Sta-Rite Industries\", týkající se odpovědnosti za výrobek. Společnost Sta-Rite byla žalována za to, že neupozorňovala na nutnost pečlivého uchycení krytu bazénového odpadu. Tříletá Valerie byla vážně zraněna, když podtlak v odpadu, jehož kryt odmontovaly jiné děti a na který si sedla, částečně vsál její vnitřnosti. I zásluhou závěrečného slova, které vedl hodinu a půl a v němž zmínil i nedávno zesnulého syna Wadea, pomohl Edwards získat rodině Valerie odškodné ve výši 25 milionů dolarů. Za svůj úspěch byl s Kirbym vyznamenán Cenou za veřejnou službu Association of Trial Lawyers of America. V průběhu předvolební kampaně k prezidentským volbám v roce 2004 vydal knihu s názvem \"Four Trials\", v níž (se spoluautorstvím Johna Aucharda) popisuje případy ze své právní praxe.", "section_level": 2}, {"title": "Senátní kariéra.", "content": "V roce 1998 porazil stávajícího republikánského senátora za Severní Karolínu Lauche Fairclothe ziskem 51,2 % ku 47,0 % hlasů (rozdíl činil asi 83 tisíc hlasů). V Senátu měl například na starost výslechy svědků Moniky Lewinské v procesu impeachmentu prezidenta Billa Clintona v roce 1999. Za dobu svého senátního působení přednesl nebo spolupřednesl 203 návrhů změn zákonů, mimo jiné i rezoluci, která v Senátu schvalovala užití vojenské síly proti Iráku za režimu Saddáma Husajna, což později obhajoval. Hlasoval také pro PATRIOT Act (nařízení posilující státní pravomoci k potírání terorismu z roku 2001), podporoval pozitivní diskriminaci, zachování trestu smrti a zrušení daňových škrtů prezidenta G. W. Bushe. Předložil návrh prvního amerického zákona o obraně proti spyware, podporoval rozšíření legální imigrace do Spojených států. Před prezidentskými volbami v roce 2004 oznámil odstoupení z funkce senátora a podpořil bývalého šéfa kanceláře Bílého domu Erskina Bowlese jako svého nástupce, ten ale prohrál ve volbách s republikánem Richardem Burrem.", "section_level": 2}, {"title": "Prezidentské volby 2004.", "content": "Už od roku 2000 zjišťoval Edwards možnosti a získával prostředky pro případnou prezidentskou kandidaturu, kterou definitivně oznámil 16. září 2003. V prvních demokratických primárkách v Iowě skončil druhý 7 % za Johnem Kerrym, v New Hampshire obsadil čtvrté místo. 2. února vyhrál primárky v Jižní Karolíně, ale v ostatních státech prohrál, převážně znovu s Kerrym. Když odstoupil třetí z hlavních kandidátů Howard Dean, stal se posledním velkým soupeřem Kerryho, kterého ale přesto nenapadal až do 29. února, kdy ho v debatě v New Yorku kritizoval za plán přezkoumat odborářské dohody. Ve volebním superúterý 2. března vyhrál Kerry ve všech deseti státech, s výjimkou Georgie, s jasným náskokem. Edwards o den později v Raleighu oznámil oficiální ukončení kampaně a odstoupení od kandidatury, přesto ještě 17. dubna získal nejvíce hlasů v Severní Karolíně. 6. července oznámil Kerry, že Edwards bude jeho kandidátem na post viceprezidenta, toto rozhodnutí uvítali zástupci demokratů i podle výzkumů mínění jejich voliči. Edwardsova nominace nicméně přiměla americkou obchodní komoru k podpoře G. W. Bushe, protože Edwards byl proti reformě vedení občanských sporů. Volby nakonec vyhrál Bush se svým viceprezidentským kandidátem Dickem Cheneym. Po neúspěchu ve volbách se Edwards nevrátil k právnické praxi. Místo toho se stal ředitelem Střediska pro chudobu, práci a příležitosti University of North Carolina v Chapel Hill. Své aktivity zaměřil na snahu vymýtit chudobu a zvýšit vzdělanost, podporoval i rekonstrukci oblastí postižených hurikánem Katrina. V dubnu 2006 vystoupil za zvýšení minimální mzdy. V říjnu 2005 se stal poradcem investiční společnosti Fortress Investment Group.", "section_level": 2}, {"title": "Prezidentské volby 2008.", "content": "28. prosince 2007 Edwards oznámil v New Orleansu oficiálně svou druhou kandidaturu do prezidentských voleb. Za své priority označil boj s chudobou, globálním oteplováním, zajištění všeobecné zdravotní péče a stažení amerických vojsk z Iráku. V prvních demokratických primárkách v Iowě obsadil Edwards s 29,75 % hlasů druhé místo za senátorem Barackem Obamou (37,58 %), o zlomek procenta před Hillary Clintonovou. V dalších soubojích v New Hampshire, Jižní Karolíně a na Floridě obsadil pokaždé s velkým odstupem třetí místo a 30. ledna oznámil konec své kandidatury.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Od roku 1977 byl ženatý s právničkou Elizabeth Ananiovou (zemřela v roce 2010). Měli čtyři děti - Wadea (1979-1996), Cate (* 1982), Emmu Claire (* 1998) a Jacka (* 2000). Wade zemřel při autonehodě, rodiče na jeho počest založili nadaci Wade Edwards Foundation, která podporuje školy a studenty.", "section_level": 1}], "src_summary": "John Edwards (10. června 1953 Seneca, Jižní Karolína) je americký politik, člen Demokratické strany, bývalý senátor za Severní Karolínu, neúspěšný kandidát na post viceprezidenta Spojených států amerických ve volbách v roce 2004 a neúspěšný uchazeč o post kandidáta demokratů na prezidenta pro volby v roce 2008.", "tgt_summary": "Johnny Reid „John“ Edwards (* 10. Juni 1953 in Seneca, Oconee County, South Carolina) ist ein US-amerikanischer Politiker und war von 1998 bis 2004 einer der beiden Senatoren des Staates North Carolina. 2004 und 2008 bewarb sich Edwards als demokratischer Bewerber bei den Vorwahlen zur Präsidentschaftswahl, unterlag im Jahr 2004 jedoch John Kerry, Senator aus Massachusetts; Edwards wurde aber dessen Kandidat für das Amt des Vizepräsidenten. Im Januar 2008 zog Edwards seine Kandidatur zur Präsidentschaftswahl nach Misserfolgen in mehreren Vorwahlen vorzeitig zurück und unterstützte später Barack Obama.", "id": 740668} {"src_title": "Hybridní integrovaný obvod", "tgt_title": "Dickschicht-Hybridtechnik", "src_document": [{"title": "Výrobní proces.", "content": "Jako substrát pro výrobu HIO jsou často využívány keramické destičky z oxidu hliníku (korundu), případně pro LTCC technologii (angl. \"Low Temperature Cofirec Ceramics\") také keramické fólie. Obvyklé desky plošných spojů z epoxidového laminátu se skleněnou výztuží (FR4) nelze vzhledem k nedostatečné teplotní odolnosti použít. Korundová keramika má navíc nižší dielektrický ztrátový faktor a lepší tepelnou vodivost než FR4 a ostatní běžné substráty. To je často rozhodující při výběru substrátu pro HIO. Vodiče jsou zhotovovány sítotiskem a mohou se při použití izolačních vrstev také křížit. Obdobně jsou zhotovovány také rezistory, které mohou být následně nastaveny na přesnou hodnotu laserem. Výjimečně mohou být tištěny také kondenzátory, ale pouze malé hodnoty (do 1 nF). Potištěné podložky jsou vypáleny, aby se potisk tvořený pastovitými materiály spekl do odolných a trvanlivých vrstev. Keramické destičky s natištěnými a vypálenými vrstvami je možné dále osadit prvky, jako jsou polovodiče a elektrolytické kondenzátory. Osazení nezapouzdřených polovodičových součástek je umožněno dobrou tepelnou vodivostí substrátu (destičky z korundu). Nejčastěji využívanými způsoby propojení součástek se substrátem jsou pájení přetavením a bondování. Technologicky vycházejí tolerance hodnot součástek velmi široké. Odpory ale mohou být následně nastaveny na přesnou hodnotu. HIO mohou být pouzdřeny do kovových nebo keramických pouzder, případně pro méně náročné aplikace pokrytím plastem, tzv. fluidizací. Při fluidizaci je krátkodobě nahřátý HIO vložen do nádoby, ve které je zvířený například epoxidový prášek. Částečky prášku ulpí na povrchu a vytvoří souvislou vrstvu. Definitivní vytvrzení povrchu nastane po několikahodinovém vytvrzení zvýšenou teplotou.", "section_level": 1}, {"title": "Oblasti využití.", "content": "Řešení s pomocí HIO je ekonomicky přijatelné pouze při velkém počtu vyrobených kusů (ve srovnání s obvodově stejným řešením na obvyklém DPS, osazeném SMD součástkami). Vždy má ale smysl zvážit použití HIO, když DPS, osazená SMD součástkami nevyhovuje. Pokud jde o miniaturizaci (pro umístění elektroniky je nedostatek místa), odvod tepla, vysoké provozní teploty nebo jiné extrémní provozní podmínky (např. vakuum), jsou technické přednosti HIO nesporné. Hybridní integrované obvody jsou vhodné k nasazení všude tam, kde je požadována vysoká spolehlivost a působí nepříznivé provozní podmínky (vysoká vzdušná vlhkost, vibrace):", "section_level": 1}], "src_summary": "Hybridní integrovaný obvod (HIO) je elektronická součástka zhotovená kombinací tiskových technik (technika tlustých vrstev) a montáže diskrétních součástek, přednostně na keramickém substrátu. Při výrobě HIO se kombinuje tisk vodivých spojů, rezistorů a některých typů kondenzátorů s montáží součástek, často nezapouzdřených nebo ve tvaru obdobném SMD. Nejde ani o čistou SMT montáž, ani o čistou tištěnou elektroniku.", "tgt_summary": "Die Dickschicht-Hybridtechnik ist eine Aufbau- und Verbindungstechnik zur Herstellung elektronischer Schaltungen (Dickschicht-Hybridschaltung), bei welcher sowohl integrierte als auch diskrete Bauelemente Verwendung finden. Die Dickschichttechnik wird allgemein auch zur Fertigung von darin integrierten oder diskreten Widerständen und Trimm-Potenziometern verwendet.", "id": 1393466} {"src_title": "Přenos a výpůjčka", "tgt_title": "Übertrag", "src_document": [{"title": "Papírová aritmetika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Příklad přenosu při sčítání.", "content": "Při sčítání na papíře lze přenos ukázat na následujícím příkladu sčítání dvou čísel 27 a 59 v desítkové soustavě: Nejprve jsou sčítány jednotky, tedy nejpravější sloupec je 7+9=16. Ve výsledku pak bude na místě jednotek číslice 6, číslice 1 představuje přenos a je zapotřebí ji přičíst při sčítání dalšího sloupce, sloupce desítek, kde je tedy potom součet 1+2+5=8 (a k dalšímu přenosu nedochází).", "section_level": 2}, {"title": "Příklad výpůjčky při odčítání.", "content": "Při následujícím výpočtu, kdy odčítáme 19 od 47, dochází k výpůjčce: Při počítání zprava, tedy nejprve na úrovni jednotek, je 7-9 < 0. Dojde tedy k výpůjčce a je počítáno 10+7-9=8. „Vypůjčenou“ desítku je ovšem nutno vrátit při počítání s dalším sloupcem, kde je tedy počítáno 4-1-1=2.", "section_level": 2}, {"title": "Elektronika.", "content": "V číslicové technice, například v počítačích či v samostatné sčítačce, se sčítání nebo odčítání obvykle provádí principiálně stejně jako na papíře, ovšem nejčastěji ve dvojkové soustavě. I zde se používá terminologie výpůjčky a přenosu. Protože je rozsah registrů nebo proměnných obvykle omezen na pevně daný počet bitů, může při operacích v počítači dojít k situaci, kdy už není žádný vyšší řád, do kterého by bylo možné přenést (dochází k takzvanému přetečení) nebo z něj „splatit“ výpůjčku. V takových případech může obvod dát vědět o nastalé situaci nastavením příznaku přenosu. Nastavený příznak přenosu je pak možné využít třeba při implementaci aritmetiky s libovolnou přesností. Procesory 8086 a jejich následníci mají kromě základní sčítací strojové instrukce ADD (\"sčítání\") také instrukci ADC ( – \"sčítání s přenosem\") a podobně také kromě SUB (\"odčítání\") ještě SBB (\"odčítání s výpůjčkou\"), kdy se při výpočtu přičítá či odčítá jednička od nejméně významného bitu, byl-li předchozí operací nastaven příznak přenosu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Přenos je termín označující situaci a hodnotu při realizování sčítání školským sčítacím algoritmem, kdy se sčítaná čísla v dané poziční číselné soustavě sčítají postupně po jednotlivých řádech a dojde k tomu, že je součet číslic daného řádu dvouciferný. Významnější číslici je pak nutno „přenést“ a přičíst při sčítání číslic vyššího řádu, a proto je označována \"přenos\". ", "tgt_summary": "Der Übertrag () ist ein Begriff aus der Mathematik und steht für das Zahlzeichen in einem besonderen Teilschritt bei arithmetischen Operationen mit Zahlen, die durch ein Stellenwertsystem dargestellt werden. Bei der üblichen Berechnung von Zahlen im Dezimalsystem spricht man so auch von \"Zehnerübertrag\". ", "id": 2346994} {"src_title": "Jan Palach", "tgt_title": "Jan Palach", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jan Palach se narodil v Praze roku 1948. Pocházel ze Všetat, kde také vyrůstal. Byl členem místní sokolské jednoty (členy byli i oba jeho rodiče, on sám vstoupil až v dospělém věku) a sboru Českobratrské církve evangelické v nedaleké Libiši. Jeho matka, která byla také členkou Českobratrského evangelického sboru, vstoupila v roce 1957 do Komunistické strany. Otec zemřel v roce 1962. Vystudoval Gymnázium v Mělníku (v současnosti po něm pojmenované). Na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy nebyl v roce 1966 přijat pro svůj „živnostenský původ“, i když uspěl při přijímacích zkouškách. Začal proto studovat na Vysoké škole ekonomické. V létě 1967 odjel na studentskou brigádu do Kazašské SSR, kde se zúčastnil sovětského projektu zúrodňování kazašských stepí – takzvaných celin. V dopise mamince Palach napsal: „Někteří sovětští politici se úporně snaží izolovat svoje lidi od ostatního kacířského světa, tam teď patříme my.“ V roce 1968 svůj pokus dostat se na Filozofickou fakultu zopakoval, tentokrát úspěšně. V létě 1968 odjel jako studentský předák na studentskou brigádu do Sovětského svazu poblíž Leningradu. Vrátil se několik dní před invazí. V říjnu 1968 dostal povolení odcestovat na brigádu do Francie, tehdy zasažené studentskými nepokoji, která ho velmi silně ovlivnila. Na podzim se účastnil mnohých protestních akcí proti okupaci, včetně studentské stávky. Protože však neviděl žádný významný pokrok, pravděpodobně začal uvažovat o radikálnější akci, která by probrala společnost z rezignace, do níž se postupně propadala. Podle dokumentu Poselství Jana Palacha byl ke konci roku 1968 velmi znepokojený politickou situací v Československu. Podle rozhovoru se starším Palachovým bratrem Jiřím Jan před svým činem nic nenaznačil. Původně byl domluvený se svou matkou, že půjdou nakupovat nové oblečení.", "section_level": 1}, {"title": "Palachův čin.", "content": "Ve čtvrtek 16. ledna 1969 okolo 14:30 si v horní části Václavského náměstí v Praze odložil tašku a načichal se přineseného éteru. Pak se polil hořlavinou a zapálil. Hořící běžel přes křižovatku od kašny pod muzeem k Washingtonově ulici, kde se jej pokusil svým kabátem uhasit výhybkář Dopravního podniku. S rozsáhlými popáleninami byl převezen na Kliniku popálenin FNKV a LFH UK v pražské Legerově ulici. Zde s ním byl na magnetofonový pásek natočen krátký rozhovor, v němž Palach hovořil o příčině svého činu. V záznamu se zmiňuje o pasivitě lidí, vystupuje proti rozšiřování \"Zpráv\" – deníku vydávaného sovětskými okupanty, a požaduje generální stávku. Z rozhovoru je patrné, že byl pod utišujícími léky a měl značné bolesti. Svůj čin nenazval sebevraždou, ale akcí. Palachova matka se o činu svého syna dozvěděla až z novin spolucestujícího ve vlaku a starší bratr Jiří se o Janově popálení dozvěděl z telefonátu z pražské nemocnice, ale nedozvěděl se, proč byl popálen. O chvíli později však z rozhlasu slyšel, že se pokusil upálit dvacetiletý student filozofické fakulty J. P. a vše se mu spojilo dohromady. Jan Palach zemřel v neděli 19. ledna 1969 v 15:30, tři dny po svém činu. V lednu 2009 bylo zveřejněno, že historici objevili dokument, podle kterého Palach v lednu 1969 chtěl, aby studenti obsadili budovu rozhlasu. Jan Palach svůj návrh odeslal 10 dnů před svým činem, v dopisu adresovaném tehdejšímu studentskému vůdci Luboši Holečkovi. Dokument objevil historik Petr Blažek, který se pokusil sestavit co nejpřesnější rekonstrukci událostí, které předcházely Palachovu sebeupálení, samotný čin i následné události, včetně vyšetřování příslušníky Veřejné bezpečnosti. O svém posledním činu se ovšem před jeho vykonáním nikomu nezmínil. Inspirací Palachovi bylo sebeupálení Thích Quảng Đứca a dalších vietnamských buddhistických mnichů na protest proti perzekuci buddhistů katolíky v Jižním Vietnamu. O tom, že čin Jana Palacha nebyl krokem zoufalého a nešťastného člověka, svědčí přepis rozhovoru, který s Palachem před jeho smrtí natočila ošetřující lékařka Zdenka Kmuníčková. Palach jí sdělil, že k tomu, aby se zapálil, potřeboval vztek. Palach se v rozhovoru s Kmuníčkovou dovolával odkazu na smrt Jana Husa: „Koneckonců Hus také umřel na hranici.“", "section_level": 2}, {"title": "Ohlasy ve společnosti.", "content": "Václav Havel, jako člen předsednictva Československého svazu spisovatelů v roce 1969 pro televizi natočil projev, ve kterém vyzýval občany, aby nepropadli pasivitě a nepáchali tak morální sebevraždu. Apeloval na oficiální činitele, aby svolali plenární schůzi Federálního shromáždění, zakázali šíření ilegální okupační tiskoviny Zprávy a vypsali předčasné volby. Politiky, kteří byli veřejně známi jako kolaboranti s okupační mocí, jmenovitě Koldera, Indru, Biľaka, Nového a gen. Rytíře vyzval, aby odstoupili.", "section_level": 1}, {"title": "Pohřeb.", "content": "Pohřeb Jana Palacha dne 25. ledna 1969 se stal velkým protestem proti pokračující okupaci. Smuteční průvod, čítající několik desítek tisíc lidí, šel z Václavského náměstí na tehdejší náměstí Krasnoarmějců v Praze 1 (dnešní Náměstí Jana Palacha), kde hovořilo několik řečníků, včetně Luboše Holečka. Palach byl pohřben na Olšanských hřbitovech. Pohřební rozloučení vedl evangelický farář Jakub Schwarz Trojan. Roku 1973 byly Palachovy ostatky bez souhlasu pozůstalých zpopelněny a popel uložen v rodných Všetatech. Převoz proběhl tajně a narychlo. Prázdný hrob byl však hojně navštěvován i nadále. Podle opačné verse: „V říjnu 1973 po dlouhodobém vydírání tajnou policií souhlasili nakonec Libuše Palachová a Jiří Palach s exhumací a následným zpopelněním pozůstatků Jana Palacha.“ V roce 1990 se urna s popelem vrátila na Olšanské hřbitovy.", "section_level": 2}, {"title": "Další protestní sebevraždy.", "content": "Před Janem Palachem, už v září 1968, provedl stejný čin v Polsku Ryszard Siwiec za přítomnosti sta tisíc lidí, včetně vedení polské komunistické strany. Jeho protest byl všemi oficiálními médii zamlčen a dodnes je málo známý. 5. listopadu 1968 se na hlavním náměstí Chreščatyk v Kyjevě upálil jednačtyřicetiletý disident Vasil Makuch na protest proti sovětskému komunistickému režimu, útlaku ukrajinského národa a agresi SSSR v Československu. Chodci slyšeli z plamenů výkřiky: \"Pryč s okupanty Československa! Pryč s komunistickými kolonizátory! Ať žije svobodná Ukrajina! Sláva Ukrajině!\" Zemřel den nato. Jeho čin byl také dlouho zamlčován. Jan Palach si sám údajně nepřál další mrtvé, jak dokazují písemné poznámky a výpověď jeho spolužáka Luboše Holečka o rozhovoru s Janem Palachem v nemocnici: Podle historika Petra Blažka ovšem umírající Palach v té době už nebyl schopen souvisle mluvit a ve skutečnosti se může jednat o Holečkův výmysl. Proti dalšímu upalování vystoupili i básník Jaroslav Seifert a prezident Ludvík Svoboda (bezprostředně po činu Josefa Hlavatého v Plzni). I přes tyto žádosti došlo v prvních měsících roku 1969 k vlně sebevražedných pokusů mladých lidí, kteří následovali Palacha. Po Palachovi se v období od 16. do 31. ledna 1969 se v Československu pokusilo upálit 10 lidí, do konce dubna 1969 to již bylo 26 lidí, z toho 7 zemřelo. Nejznámější z nich je Jan Zajíc (sám se podepsal jako \"pochodeň č. 2\"), který se upálil 25. února 1969 v průchodu domu na Václavském náměstí. Ani on, ani nikdo z dalších lidí, kteří se počátkem roku 1969 upálili, se s Janem Palachem takřka jistě neznali a nebyli členy žádné organizované skupiny. Jména dalších jsou Josef Hlavatý (20. ledna na pomníku Tomáše Garrigue Masaryka v Plzni, poté co se dověděl, že Jan Palach na klinice v Praze zemřel), Evžen Plocek (4. dubna 1969 v Jihlavě), či Michal Lefčík, který se upálil v Košicích 11. dubna 1969. S výjimkou Josefa Hlavatého se ale informace o jejich činech na celostátní úrovni omezila jen na několikařádkovou zmínku v černé kronice Rudého práva. O sebeupálení se pokusili též dělník Miroslav Malinka (22. ledna 1969 v Brně) a šestnáctiletý učeň Jan Bereš (26. ledna 1969 v Chebu). V zahraničí se v návaznosti na Palachovu smrt 20. ledna 1969 v Budapešti v zahradě Národního muzea polil benzínem a zapálil Sándor Bauer, šestnáctiletý student průmyslovky, který zemřel v nemocnici po třech dnech. V dubnu téhož roku se pokusil upálit lotyšský student Elijahu Rips, který - zejména díky rychlé pomoci kolemjdoucích - přežil. V roce 1992 se upálil Slovák Jozef Aszmongyi na protest proti rozdělení Československa.", "section_level": 2}, {"title": "Fáma o „studeném plameni“.", "content": "Vysoce postavený komunistický funkcionář Vilém Nový pronášel lživé teorie o Palachově smrti a motivaci jeho činu. Palach byl podle Nového vylosován jako první ze studentské skupiny „Pětice smrti“. Nechtěl se zabít, nýbrž pouze polít chemikálií způsobující „studený plamen“ (oheň, který nepálí), a tímto protestem destabilizovat situaci ve společnosti. Chemikálie mu však přimíchali ostatní členové skupiny do hořlaviny příliš malé množství, proto utrpěl smrtelné popáleniny. K této formě protestu měli studenty navést Luděk Pachman, Vladimír Škutina, Pavel Kohout, Emil Zátopek a Lubomír Holeček. Ti na Nového podali žalobu na ochranu osobnosti (Zátopek ji později stáhl). Další žalobu podala Palachova matka Libuše Palachová, zastupovaná advokátkou Dagmar Burešovou. Soudkyně Jarmila Ortová obě žaloby zamítla se zdůvodněním, že Nový měl nejen právo, ale dokonce povinnost kritizovat Palachův čin.", "section_level": 2}, {"title": "Palachův týden 1989.", "content": "V tzv. Palachově týdnu, od 15. ledna do 21. ledna 1989, probíhaly v Praze protestní akce zaměřené proti komunistickému režimu. Jednalo se o předstupeň Sametové revoluce. Veřejná bezpečnost a Lidové milice tyto protesty rozháněly obušky, slzným plynem a vodními děly. Několik představitelů nezávislých iniciativ, například Václav Havel, Stanislav Penc, Alexandr Vondra, Dana Němcová či Petr Placák, bylo kvůli účasti na demonstraci zatčeno a vzato do vazby. Také hřbitov ve Všetatech byl Veřejnou bezpečností zcela obležen, aby nebylo možné pokládat květiny a rozsvěcet svíce u Palachova hrobu.", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1989.", "content": "Od roku 1989 existuje ve Všetatech nezisková organizace Společnost Jana Palacha, která pořádá každoroční pietní akce. Vznikla obnovením stejnojmenné společnosti, spontánně založené hned po pohřbu (s cílem vybudovat Janu Palachovi pomník). Základní škola ve Všetatech, kterou Jan Palach navštěvoval, po něm byla pojmenována. Ve škole se rovněž nachází Palachova busta a pamětní expozice. Po Janu Palachovi je pojmenována také planetka (1834) Palach, kterou 22. srpna 1969 objevil astronom Luboš Kohoutek na hvězdárně Bergedorf. Jméno Jana Palacha nese od ledna 1990 gymnázium v Mělníce, kde v roce 1966 maturoval, a také gymnázium v Praze. Jeho jménem jsou pojmenována také náměstí v Praze, Římě, ve Varně a Lucemburku a ulice v desítkách měst v Česku i po celé Evropě. K sebeupálení Jana Palacha se vyjádřil kriticky Josef Mašín, člen někdejší protikomunistické odbojové skupiny bratří Mašínů, který nepovažuje „za zodpovědné a za dobrý příklad mládeži oslavovat čin sebezmrzačení, sebeupálení z jakýchkoli důvodů.“ K nelibosti české veřejnosti se Palach stal symbolem krajní pravice v Itálii. Podle filozofa Václava Bělohradského, který žil dlouho v Itálii, je Palach symbolem italské krajní pravice již dlouho: „Levice se organizovala kolem protestů proti Vietnamu a najednou tu někdo použije tentýž protest proti komunismu, to se pravici strašně líbilo. Jakmile na studentských schůzích někdo začal mluvit o Vietnamu, hned se ozvala pravice, proč nemluvíme o Československu, o Palachovi.“", "section_level": 2}, {"title": "Vzpomínky pamětníků.", "content": "Stanislav Hamr, který s Palachem vyrůstal a kamarádil od nejútlejšího dětství, vystoupil po padesáti letech z anonymity v několika rozhovorech. Jeho vzpomínky potvrdil Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů (vystupovali se svými vzpomínkami v Gymnáziu Jana Palacha v Mělníku), stejně se o Palachovi vyjádřil vojenský historik Eduard Stehlík: Podle Jiřího Palacha jeho bratr Jan, který několikrát navštívil Sovětský svaz, měl Rusy rád a své mamince tvrdil, že ruský lid je dobrý, ale musel po staletí trpět pod diktátorskými režimy. Jiří Palach vzpomínal, že Jan nesl velmi těžce rezignaci a letargii většiny Čechů, kteří se rychle smířili s okupací a počínající normalizací.", "section_level": 2}, {"title": "Památka.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Jan Palach je in memoriam nositelem Čestné medaile T. G. Masaryka za věrnost jeho odkazu, kterou mu udělilo jako prvnímu in memoriam Masarykovo demokratické hnutí. Řád Tomáše Garrigua Masaryka 1. třídy převzal za Jana Palacha od prezidenta Václava Havla jeho bratr Jiří Palach v roce 1991.", "section_level": 2}, {"title": "Významný den.", "content": "V roce 1990 byly schváleny nové památné dny Československa, mezi nimi i den narození T.G. Masaryka (7. 3. 1850) a úmrtí Jana Palacha (19. 1. 1969). Byly uvedeny ve všech kalendářích pro léta 1991 až 1993. Oba zanikly s rozpadem federace. V lednových dnech pořádá pravidelná každoroční vzpomínková shromáždění u Palachova hrobu na Olšanských hřbitovech společnost JANUA, starající se v Praze o odkaz Jana Palacha a Jana Masaryka. Dne 9. ledna 2013 vyslovila česká vláda souhlas s poslaneckým návrhem zákona, kterým by se 16. leden (den Palachova sebeobětování) stal významným dnem České republiky jako „Den památky Jana Palacha“, s účinností od 11. 8. 2013, 65. výročí narození Jana Palacha. Poslanecký návrh inicioval historik Jan B. Uhlíř.", "section_level": 2}, {"title": "Památníky.", "content": "K místům připomínajícím Jana Palacha patří:", "section_level": 2}], "src_summary": "Jan Palach (11. srpna 1948 Praha – 19. ledna 1969 Praha) byl student historie a politické ekonomie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který se upálil na protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti po začátku okupace Československa armádami států Varšavské smlouvy. Dne 16. ledna 1969 se zapálil v horní části Václavského náměstí v Praze. S rozsáhlými popáleninami byl převezen do nemocnice, kde po třech dnech zemřel.", "tgt_summary": "Jan Palach (* 11. August 1948 in Mělník; † 19. Januar 1969 in Prag) war ein tschechoslowakischer Student, der sich aus Protest gegen die Niederschlagung des Prager Frühlings und gegen das Diktat der Sowjetunion selbst verbrannte. Er wollte damit, knapp fünf Monate nach dem Einmarsch der Truppen des Warschauer Pakts in die Tschechoslowakei, ein Zeichen gegen die Rücknahme der Reformen der Regierung Alexander Dubčeks und die daraus folgende Lethargie und Hoffnungslosigkeit der tschechoslowakischen Öffentlichkeit setzen.", "id": 1821515} {"src_title": "Chelatometrie", "tgt_title": "Chelatometrie", "src_document": [{"title": "Odměrná činidla.", "content": "Jako odměrné činidlo se v chelatometrii používá roztok chelatonu 3, nejčastěji o molární koncentraci 0,01 – 0,05 mol.dm. Vzhledem k tomu, že chelaton nemá vlastnosti základní látky (\"nemá úplně přesně definované chemické složení, aby se podle navážky dal připravit odměrný roztok o přesné koncentraci, hlavní problém je ne úplně přesný obsah vody\"), stanovuje se jeho přesná koncentrace standardizací na primární standardy, kterými mohou být čisté kovy (Bi, Zn, Cu) po rozpuštění nebo jejich soli definovaného složení (např.: Bi(NO), PbCl).", "section_level": 1}, {"title": "Indikátory.", "content": "Chemické látky reagující změnou svojí barvy na změnu složení titrovaného roztoku v blízkosti bodu ekvivalence lze vizuálně rozlišit 10 % jedné barvy vedle druhé Bod ekvivalence lze indikovat pomocí kovových iontů. Kovové indikátory lze rozdělit na: Při volbě indikátoru je třeba, aby stabilita komplexu kovu s chelatonem byla větší než stabilita komplexu indikátoru s kovem a aby barva komplexu kovu s indikátorem byla jiná než zbarvení volného indikátoru při pH, při kterém byla prováděna titrace.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh protolýzy.", "content": "Na začátku titrace vytvoří např. anion indikátoru s malým množstvím iontu kovu indikátorový komplex určitého zbarvení. Při titraci začne nejdříve reagovat volný kovový ion s chelatonem dle: V průběhu titrace koncentrace volného kovu klesá, v těsné blízkosti bodu ekvivalence se uvolní poslední část iontu kovu, od začátku titrace vázaná indikátorem do indikátorového komplexu a proběhne vytěsňovací reakce: doprovázená změnou zbarvení (vymizí zbarvení příslušného komplexu kovu s indikátorem a objeví se zabarvení příslušející indikátoru).", "section_level": 1}, {"title": "Typy titrací.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Přímá titrace.", "content": "Lze v chelatometrii použít ke stanovení iontů kovů, které reagují s chelatonem za tvorby stabilních komplexů a rychle. Díky rozdílné stabilitě komplexů iontů kovů s chelatonem při různém pH lze vedle sebe stanovovat také přímou titrací 2 různé kovy. Např. směs Bi a Pb lze dohromady ztitrovat v neutrálním, či mírně kyselém pH, ale při nízkém pH, které se získá přidáním silné kyseliny, je stabilní pouze komplex Bi s chelatonem. Nebo je také možnost stanovit vedle sebe Ca a Mg a v tomto případě lze ionty spolu ztitrovat v neutrálním a mírně bazickém pH, ale při vyšším pH se z roztoku vysráží hydroxid hořečnatý Mg(OH) a na chelaton se tedy stanoví samotný vápenatý kation. Možnosti ztitrovat vedle sebe nezávisle 2 ionty se říká \"maskování\".", "section_level": 3}, {"title": "Zpětná titrace.", "content": "Používá se ke stanovování iontu, ke kterému se při reakci přidá nadbytek odměrného roztoku chelatonu 3 a jeho nezreagované množství se retitruje odměrným roztokem soli kovu (Zn, Pb, atd.), pro který je k dispozici citlivý indikátor. Zpětné titrace se používá v případě, že tvorba komplexu probíhá zvolna, při analýze málo rozpustných látek ve vodě (CaCO, PbSO, NHMgPO,...), ale rozpustných v nadbytku chelatonu 3.", "section_level": 3}, {"title": "Vytěsňovací titrace.", "content": "K roztoku stanovovaného kovu se přidá nadbytek méně stabilního chelatonátu hořečnatého či zinečnatého a stanovovaný ion kovu z něj vytěsní stejné látkové množství hořečnatých iontů, jako bylo ve vzorku stanovovaného kovu. Uvolněné hořečnaté či zinečnaté ionty se pak stanoví titrací odměrným roztokem chelatonu 3 na běžný indikátor. Vytěsňovací titrace se používají např. ke stanovení iontů kovů, pro které chybí vhodný indikátor.", "section_level": 3}, {"title": "Merkurimetrie.", "content": "Merkurimetrická titrace je založena na tvorbě dobře rozpustných, ale prakticky nedisociovaných sloučenin, které vznikají reakcí disociované dvojmocné rtuťnaté soli (dusičnanu, chloristanu) s komplexotvorným aniontem. Oblast kvantitativního vzniku komplexu je charakterizována náhlým vzrůstem koncentrace rtuťnatých iontů.", "section_level": 2}, {"title": "Vizuální indikátory.", "content": "Jako odměrné činidlo používáme dusičnan rtuťnatý nebo chloristan rtuťnatý. Přesná koncentrace odměrných činidel dusičnanu i chloristanu rtuťného se zjistí standardizací na NaCl jako základní látky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Chelatometrie (neboli \"komplexometrie\") je chemická reakce řadící se mezi komplexotvorné titrace. Princip spočívá v tvorbě málo disociovaných komplexů kationtů kovů s aminopolykarboxylovými kyselinami jako je \"chelaton 1\", \"chelaton 2\", \"chelaton 4\". Nejvýznamnější místo pro analytické účely zaujímá disodná sůl ethylendiamintetraoctové kyseliny (EDTA). Ta je dostupná ve formě dihydrátu pod komerčním názvem \"chelaton 3\". ", "tgt_summary": "Die Chelatometrie (v. gr. \"chele\" „Krebsschere“), auch Komplexometrie genannt, ist eine Methode der analytischen Chemie. Sie dient zumeist der quantitativen Metallbestimmung in wässriger Lösung durch Titration. Sie wurde 1945 von Gerold Schwarzenbach entwickelt. Sie beruht auf der Bildung von Chelatkomplexen, Umschlingungskomplexen mit mehrzähnigen Liganden, aus Metallionen und Komplexbildnern. ", "id": 1359519} {"src_title": "T-90", "tgt_title": "T-90", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "T-90 má původ v sovětském programu zaměřeného na vývoj jedinečné náhrady za hlavní bojové tanky T-64, T-72 a T-80. Platforma T-72 byla vybrána jako základ pro novou generaci tanku díky nízším nákladům, jednoduchosti a kvalitám pohonu. Za konstrukční práce byla zodpovědná konstrukční kancelář Karcev-Venediktov v Nižném Tagilu a připravila dva paralelní návrhy - Objekt 188, což byla relativně jednoduchá modernizace stávajícího tanku T-72B (Objekt 184) a mnohem vyspělejší Objekt 187 — pouze vágně související s řadou T-72 a mezi hlavní vylepšení patří modernější konstrukce trupu a věže, pancéřování, pohonné jednotky a výzbroje. Vývojové práce byly schváleny v roce 1986 a první prototypy byly dokončeny do roku 1988. Vozidla vzniklá z programu Objekt 187 nebyla do tohoto data odtajněna, ale pro sériovou výrobu byla schválena sériová výroba s nižším rizikem Objekt 188 jako T -72 BU.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pohon a podvozek.", "content": "Pohonnou jednotku tvoří vidlicový dvanáctiválcový čtyřdobý vícepalivový vznětový motor V-84MS. Motor má výkon 618 kW (840 k) a kromě běžných druhů motorové nafty může být jako palivo použit i automobilový benzín A-72 a letecké petroleje T-2 a TS-1. Maximální množství přepravovaného paliva je 1600 litrů. Dojezd tanku je udáván 650 km na silnici a 500 km na polní cestě. Mechanická převodovka zahrnuje primární redukční převodovku, dvě planetové finální převodovky a dvě planetové rozvodky. Podvozek je odpružen torzními (zkrutnými) tyčemi s hydraulickými tlumiči u 1, 2 a 6 pojezdového kola a pojezdový pás se skládá z kaučuko-kovových článků.", "section_level": 2}, {"title": "Výzbroj.", "content": "Hlavní kanón 2A46M-2 má ráži 125 mm, délku hlavně 48 ráží (6 metrů) a je vybaven ejektorem. Kanón je stabilizovaný ve dvou rovinách: elektromechanicky v horizontální rovině a elektrohydraulicky ve vertikální rovině. 2A46M-5 je nabíjen automaticky, což umožnilo snížit posádku o jednoho člena. Instalací kanónu 2A46M-5 se zvýšila přesnost střelby ve srovnání s kanónem 2A46M (v tanku T-72) o 15 – 20 % a rozptyl střelby během jízdy se snížil 1,7násobně. Na zvýšení přesnosti se podílí i zařízení UZI-1, které zjišťuje ohyb kanónu vznikající při častých změnách teploty (v důsledku vnějších vlivů, ale také v důsledku střelby). Palebný průměr tanku je 40 nábojů, z toho 22 je uloženo v otočném zásobníku nabíjecího automatu na dně korby. Dalších 8 nábojů je uložených ve schránce uvnitř tanku a zbývajících 10 ve vnější schránce připevněné k zadní části věže. Kanón může vystřelovat křidélky stabilizovanou podkaliberní střelu s oddělitelnými vodícími prvky APDSFS jako je 3BM44M s průrazností 650 mm RHA na 2000 m. Také je schopen střílet vysoce explozivní kumulativní protitankové střely HEAT, jako jsou 3BK21B s průrazností 750 mm RHA nebo 3BK29M s průrazností 800 mm RHA. Dalším typem munice je laserem řízená střela Refleks, která může být použita v rozsahu od 75 m do 5 km a zasažení cíle na maximální vzdálenost jí zabere 17,7 sekundy. Dokáže proniknout ocelovým pancířem do tloušťky 900 mm a může být použita i proti nízko letícím vzdušným cílům, jako jsou vrtulníky. Tank veze pro kanón 2A46M-2 43 ks munice. Další výzbroj tvoří spřažený kulomet PKT ráže 7,62 mm a velitelův protiletecký kulomet NSVT ráže 12,7 mm. Počet nábojů pro jednotlivé zbraně je 43 pro 2A46, 2 000 pro PKT a 300 pro NSVT.", "section_level": 2}, {"title": "Systém řízení palby.", "content": "Zjištění cíle a vysokou preciznost zaměření ve dne i noci, pro střelce i velitele tanku, zajišťuje integrovaný systém řízení palby \"1A45T Irtyš\". Ten zahrnuje střelcovo denní/noční systém řízení palby, střelcův IČ nebo tepelný pohled zobrazení, a velitelův denní/noční opticko-pozorovací systém TO1-PO2T Agava-2 TI (dosah 2500 m). Systém řízení palby zahrnuje denní optický systém s odbočným kanálem pro střelcův střelecký panel, zbraňový stabilizátor a balistický počítač. Velitelův denní/noční opticko- pozorovací systém je užívaný velitelem pro kanón i kulomety. Navádění 9K119M poloautomatickým laserový systémem, umožňující zasáhnout cíl v rozsahu 75 až 5 000 metrů, zajišťuje střelec.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana a vybavení.", "content": "T-90S má kombinovaný obranný systém proti protitankovým zbraním. Skládá se z vrstveného pancíře, přídavného výbušného reaktivního pancéřování Kontakt-5 ERA (přidává ochranu jako 250 mm pancíře proti APFSDS a 600 mm proti HEAT) a rušícím zařízením TŠU-1 Štora-1, což je systém rušení laserově naváděných střel. Radiokomunikační prostředky zahrnují R-173 UHF vysílač a R-173P UHF přijímač zajišťující komunikaci ve dvou rádio - okruzích. Druhým stupněm ochrany je reaktivní pancéřování typu Kontakt-5 nebo Relikt. Ty se skládají z ocelových desek, mezi nimiž se nachází vysoce výbušná látka. Tyto ochranné prvky namontované na trupu a věži tanku po zásahu protitankovou střelou explodují. Tento pancíř výrazně degraduje kinetickou energii APFSDS munice a její schopnost proniknout dovnitř tanku. Zadní část věže a boky korby jsou chráněny nainstalovanou mříží. Všechny ochranné prvky namontované na tank zvyšují jeho celkovou hmotnost až o 1 500 kg. Třetí stupeň ochrany představuje systém protiopatření nazvaný Štora-1. Tento komplet se skládá ze dvou elektro/infračervených rušiček na přední straně věže, čtyř laserových varovných přijímačů a dvou zadýmovacích granátových systémů. Štora-1 varuje posádku při ozáření tanku laserem, ruší poloautomaticky a tepelně naváděné střely, automaticky vystřeluje kouřové granáty pokud zjistí, že byl tank zaměřen. Kouřová clona poskytne maskování před laserovými dálkoměry a optikou zbraňových systémů nepřítele. Štora-1 poskytuje tanku ochranu před většinou současných protitankových systémů s poloautomatickým naváděním (např. TOW, HOT, MILAN, Dragon), ale i před laserem naváděnými raketami (Maverick, Hellfire, Copper head).", "section_level": 2}, {"title": "Nasazení.", "content": "Svým prvním bojovým křtem si tank T-90 prošel během invaze do Dagestánu v roce 1999. Během intervence v Sýrii bylo sedm ruských tanků T-90 v září 2015 zpozorováno na letecké základně jižně od města Latakia. V prosinci 2015 byly zahájeny dodávky několika desítek tanků T-90A, které začala syrská armáda nasazovat do bojů v bitvě o Aleppo.", "section_level": 1}], "src_summary": "T-90 je hlavní bojový tank ruské armády, vycházející z tanku T-72, avšak s novou generací pancéřování korby i věže a novějšího zbraňového systému (vycházející z tanku T-80). Byl vyvinut v 90. letech 20. století Karcev-Venediktovou vývojovou kanceláří pod vedením hlavního konstruktéra V. Potkina. Vyrábí se v závodě \"GPO Uralvagonzavod\" městě Nižném Tagilu v Sverdlovské oblasti. Roku 1997 byla uvedena na světové trhy modifikace T-90S. Posádku tanku tvoří velitel, střelec a řidič. ", "tgt_summary": "Der T-90 ist ein Kampfpanzer der russischen Armee. Der von Uralwagonsawod entwickelte Kampfpanzer wird zusammen mit dem T-80U eingesetzt. Mehrere hundert Exemplare wurden exportiert.", "id": 2200259} {"src_title": "Clay Regazzoni", "tgt_title": "Clay Regazzoni", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Se závoděním začal poměrně pozdě, zásluhu na tom, že se dopracoval až do formule 1, měl především jeho krajan a přítel Silvio Moser. V dobách, kdy neměl ani finanční ani technickou podporu, mu poskytl své zázemí. Zlom v kariéře švýcarského pilota nastal v roce 1970, kdy vyhrál titul mistra Evropy F2 a úspěšně vstoupil do světa Velkých cen v barvách stáje Ferrari. Absolvoval pouze dvě třetiny mistrovství (střídal se s Italem Ignaziem Giuntim), ale i přesto skončil třetí v konečném hodnocení. Kvalita vozů Ferrari však postupně klesala, navíc v roce 1972 zničil několik vozů a Ferrari ho propustil v nelibosti. Za 60 000 liber přešel ke stáji BRM, ale na britském voze zažil vůbec nejhorší sezónu v F1. Vrátil se zpět do stáje Ferrari a společně s Niki Laudou vytvořili vynikající týmovou dvojici. V roce 1974 měl na dosah mistrovský titul, ale několik smolných událostí ho o něj připravilo (špatná práce mechaniků v Monaku a Rakousku, v Belgii mu došlo palivo). Získal pouze titul vicemistra s tříbodovým odstupem za Emersonem Fittipaldim. Od roku 1975 už byl ve stínu Nikiho Laudy, ale to neznamená, že nedokázal mnohokrát svou bojovnost a zajel výborné závody (Itálie 1975, USA-západ 1976). Jeho druhé působení u Ferrari ukončily obchodní zájmy, za jeden z důvodů pak byla dodatečně udávána jeho vina na kolizi s Laudou ve Velké ceně Anglie. Pokoušel se získat kontrakt ve stáji Brabham, ale jednání s Ecclestonem zkomplikovalo rozpuštění stáje Penske - šéf Brabhamu neváhal a podepsal kontrakt s Watsonem značně výhodněji. Svou licitací přišel o šanci startovat ve špičkovém týmu, nakonec přijal nabídku Mo Nunna a startoval za Ensign. Další rozčarování nastalo, když pro rok 1978 podepsal smlouvu se Shadow, a až poté se dozvěděl, že tým opustila většina klíčových zaměstnanců. Rok v americkém týmu byl pro něj velkým rozčarováním a začal tu zažívat jev, na který nebyl zvyklý - dělalo mu potíže se kvalifikovat do závodu. Když pro sezónu 1979 odmítl angažmá u Williamsu Hans-Joachim Stuck, obrátil se Frank Williams na Claye. A „Rega“ v britské stáji zažil dokonalou renesanci. Nadchl soubojem se Scheckterem v Monaku (2. místo) a v Anglii dokázal po dlouhých třech letech vyhrát svou celkově pátou Grand Prix. Williams se i přes jeho úspěchy na konci roku rozhodl nahradit jej mladším Reutemannem. Vrátil se nazpět do stáje Ensign, protože šéf stáje Mo Nunn si zajistil slibnou podporu British Leyland. Jenže už ve čtvrtém závodě v americkém Long Beach se u jeho vozu zlomil brzdový pedál a „Nezničitelný“, jak se také Regazzonimu říkalo, narazil do půldruhatunového betonového bloku. Zranil si dvanáctý obratel, ochrnul na spodní polovinu těla a skončil na invalidním vozíku. I jako paraplegik se zařadil do závodnického života – komentoval závody formule 1, rozvíjel program pro tělesně postižené řidiče a dokonce vyrazil na Rallye Dakar 1988 s vozem Tatra 815. Zahynul 15. prosince 2006 při nehodě svého automobilu na dálnici u Fonteviva západně od Parmy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gianclaudio Giuseppe „Clay“ Regazzoni (5. září 1939, Porza, Švýcarsko – 15. prosince 2006 u města Fontevivo u Parmy, Itálie) byl švýcarský automobilový závodník, pilot formule 1. ", "tgt_summary": "Gian-Claudio Giuseppe «Clay» Regazzoni (* 5. September 1939 in Porza; † 15. Dezember 2006 nahe Fontevivo bei Parma, Italien) war ein Schweizer Automobilrennfahrer. Er startete von 1970 bis 1980 in der Formel 1 und wurde 1974 Vizeweltmeister.", "id": 883570} {"src_title": "Norman Rockwell", "tgt_title": "Norman Rockwell", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodil se 3. února 1894 v New Yorku do středostavovské rodiny Jarvise Waringa a Nancy Rockwellových. Měl staršího bratra Jarvise. Jako pětiletý zažil slavnostní návrat admirála George Deweye ze španělsko-americké války. To byl zřejmě jeden z hlavních podnětů na jeho cestě k výtvarnému umění. Ihned po přehlídce totiž začal kreslit válečné lodě. V roce 1903 se rodina přestěhovala do města Mamaroneck ve Westchester County. Na střední škole se Rockwellovi nelíbilo. Už tehdy byl rozhodnutý, že se stane ilustrátorem. Dojížděl na Manhattan na kurzy do Parsons School of Design. V 15 letech střední školu opustil a zapsal se na National Academy Museum and School, kde hlavně kopíroval sádrové odlitky. Roku 1910 přestoupil na Art Students League of New York. Zde jej vyučovali Thomas Fogarty (ilustraci), George Bridgman (anatomii) a Frank DuMond. Rok nato obdržel první zakázku: Doprovodil ilustracemi knihu C. H. Claudyho s názvem \"Tell Me Why: Stories about Mother Nature\" (Řekni mi proč: Příběhy o Matce přírodě). V roce 1912, když se rodina dočasně přestěhovala zpátky do New Yorku, zřídil si Rockwell ateliér v Upper West Side. Otec po čase zjistil, že se tato místnost nalézala v domě s nevěstincem. Roku 1913, teprve devatenáctiletý, se stal výtvarným redaktorem magazínu Boys' Life, založeného tři roky před tím. Časopis byl zaměřený na chlapce mezi 6 a 10 lety a podporoval skauting. Sem začal Rockwell kreslit své první obálky. Od té doby se děti staly jedním z jeho hlavních námětů. V roce 1915 se Rockwellovi znovu stěhovali, tentokrát do New Rochelle. Rockwell si zde se svým přítelem, malířem komiksů Victorem Forsythem, zřídil obchod. Forsyth příležitostně publikoval v kresby v renomovaném týdeníku The Saturday Evening Post (dále jen Post). Na jeho podnět předložil Rockwell v roce 1916 pár svých kreseb na ukázku jeho redakci ve Filadelfii. Ještě 20. května toho roku vyšla v \"Postu\" první Rockwellova obálka s obrázkem \"Boy with Baby Carriage\" (Kluk s kočárkem). To byl počátek dlouhé, více než 47 let trvající spolupráce Rockwella s tímto periodikem. Za tu dobu vyšlo celkem v \"Postu\" celkem 322 Rockwellových obálek. Rockwell příležitostně pracoval i pro jiné časopisy, nejčastěji \"The Literary Digest\", \"The Country Gentleman\", \"Leslie's Weekly\", \"Judge\", \"Peoples Popular Monthly\" a \"Life\". V roce 1918 byl odveden k námořnictvu, během služby však mohl i nadále kreslit a malovat.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1916 si vzal svou první ženu, učitelku Irene O'Connorovou, která bydlela ve stejném nájemním domě v New Rochelle jako Rockwellovi. Irene byla jeho modelkou pro kresbu \"Mother Tucking Children into Bed\" (Maminka ukládá děti do postele), která se objevila na obálce časopisu \"The Literary Digest\" v lednu 1921. Od roku 1927 však manželé žili odděleně a v roce 1930 se rozvedli. Rozchod s manželkou však Rockwellovi způsobil deprese. V té době si pronajal apartmán v jednom z hotelů v západní části Central Parku. V roce 1930 odjel na do Kalifornie, kde se pohyboval v okruhu tehdejších filmových hvězd. Zde poznal další učitelku, Mary Barstowovou, kterou si po krátké romanci ještě téhož roku vzal. Odstěhovali se spolu do Bonnie Crest poblíž New Rochelle ve státě New York. Zde žili v okázalém domě postaveném v koloniálním retrostylu. Do roku 1936 se jim narodili tři synové: Jarvis Waring, Thomas Rhodes a Peter Barstow. Přestože nebyli příliš nábožensky založeni, patřili do sboru farního kostela sv. Jana poblíž jejich domova. Zde také nechali pokřtít své syny. V roce 1939 se Rockwellovi přestěhovali do Arlingtonu ve státě Vermont, městečka uprostřed lesů, kde Rockwell začal malovat maloměstský život. S místními lidmi se sžil a nalezl zde rovněž kolegy ilustrátory. Poválečné období, které po umělecké stránce přineslo Rockwellovi největší úspěchy, bylo spojeno s problémy v osobním životě. Rodina v souvislosti s náklady na vzdělání synů těžko vycházela s penězi, Rockwell byl přepracovaný a propadal depresím, jeho manželka čelila psychickým problémům a alkoholismu. Nakonec musela být hospitalizována v sanatoriu v Stockbridge ve státě Massachusetts. Roku 1953 se celá rodina do Stockbridge přestěhovala. V roce 1959 Mary Rockwellová zemřela na srdeční selhání. Roku 1961 si vzal Molly Pundersonovou, další učitelku, která už byla v důchodu.", "section_level": 2}, {"title": "Meziválečná umělecká kariéra.", "content": "Po první světové válce Rockwell i nadále spolupracoval s \"Postem\". Zvláštní obliby došly jeho vánoční obálky. Stal se uznávanou celebritou, což se projevilo i tím, že byl v roce 1922 jmenovaný jedním z porotců soutěže Miss America, pořádané v Atlantic City. Rockwell však stále svou tvorbu reflektoval ve vztahu k soudobému umění. Během jedné z krizí, kdy o své tvorbě pochyboval, odjel roku 1923 do Paříže. Zde se dokonce zapsal do kurzů na jedné z uměleckých škol a experimentoval s modernou. Ještě téhož roku se – poněkud bezcílně – potuloval po sevrní Africe a Jižní Americe. V roce 1924 ilustroval svůj první \"Boy Scout Calendar\" (Chlapecký skautský kalendář); s periodikem pak spolupracoval až do roku 1976. V roce 1926 vyšla v \"Postu\" poprvé celobarevná obálka, jejíž provedení bylo svěřeno Rockwellovi. V roce 1927 opět navštívil Evropu. V té době také navázal přátelství s Francisem S. Fitzgeraldem. Další tvůrčí krizi prožíval Rockwell kolem roku 1932. Znovu hledal vysvobození v Paříži, kam odjel s manželkou i novorozeným synem Jarvisem. V té době vytvořil pro \"Post\" jen pár obálek. Novým impulzem se pro něj v roce 1935 stala zakázka na ilustrování speciálního vydání Toma Sawyera. Rockwell, který se ve své tvorbě vždy striktně držel reality, proto odjel do Hannibalu v Missouri, rodného města Marka Twaina a zároveň dějiště jeho románů. Dalším projektem, kterým se Rockwell zabýval, byly doprovodné ilustrace k biografii spisovatelky Louisy May Alcottové, která vycházela na pokračování v časopisu \"Women's Home Companion\" (Dámský domácí průvodce) v roce 1937. Rockwell se opět vypravil do města, kde Alcottová vyrůstala, do Concordu v Massachusetts. Pro inspiraci si fotografoval místa i lidi. Fotografie mu byla většinou významnou pomůckou při malování. Krátce před vypuknutím druhé světové války, v roce 1938, vzal Rockwell rodinu na výlet do Anglie. Měla tak možnost zakusit tamní stísněnou předválečnou atmosféru.", "section_level": 2}, {"title": "Za 2. světové války.", "content": "I během 2. světové války pracoval Rockwell jako angažovaný umělec. Jeho výrazovým prostředkem byly hlavně obálky v \"Postu\", kterými se snažil povzbudit morálku a patriotismus svých spoluobčanů. V letech 1941–1946 vytvořil sérii 11 obálek, ve kterých znázornil osudy fiktivního vojáka Willieho Gillise od odvodu po vítězný návrat z války. Modelem pro Gillise byl Robert Otis Buck z Vermontu, kterého Rockwell objevil v místní tančírně. Protože Buck nebyl ze zdravotních důvodů odveden, mohl malíři permanentně sloužit jako model. Rockwell však chtěl vytvořit zásadnější angažované dílo. V roce 1943 namaloval soubor čtyř rozměrných obrazů s názvem \"Four Freedoms\" (Čtyři svobody), které dokončil za sedm měsíců. Dílo bylo inspirováno výroční zprávou amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta Kongresu z ledna 1941, ve které formuloval čtyři principy, které se měly vztahovat na všechny obyvatele světa. Zněly: svoboda od nedostatku, svoboda slova a přesvědčení, svoboda vyznání a svoboda od strachu. Úřady ve Washingtonu zprvu o obrazy neměly zájem, Rockwell je proto publikoval v \"Postu\". Vláda je ovšem později vydala jako plakáty v miliónových nákladech a ještě v roce 1943 uspořádala putovní výstavu originálů v 16 městech. Rockwell sám považoval za nejlepší malbu ze \"Čtyř svobod\" \"Svobodu projevu\". Pro obrazy byla putovní výstava štěstím. V době jejího konání totiž vypukl v Rockwellově ateliéru požár, který zničil nejen množství rekvizit a kostýmů, které malíř používal jako vzory při malování, ale také mnoho obrazů. Viníkem požáru byl Rockwell samotný, protože se vznítil žhavý popel z jeho nezbytné dýmky.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečná tvorba.", "content": "Rockwellovo angažmá za války mu přineslo zvýšenou pozornost médií. V roce 1945 přinesl o malíři rozsáhlý materiál časopis The New Yorker, rok nato připravil výtvarník Arthur L. Guptill publikaci \"Norman Rockwell Illustrator\". Rockwell nechal v knize čtenáře nahlédnout do metody své práce a odhalil fotografii jako zdroj detailního popisu skutečnosti na svých obrazech. O své zkušenosti s adepty ilustrační tvorby se Rockwell podělil i v rámci Famous Artists School (Škola slavných umělců), kterou v roce 1948 založil spolu s dalšími členy Society of Illustrators (Spolku ilustrátorů). Jednalo se o korespondenční kurzy, škola sídlila ve Westportu ve státě Connecticut. Roku 1951 namaloval svou zřejmě nejpopulárnější obálku \"Postu\" – \"Saying Grace\" (Modlitba před jídlem). V roce 1957 vyšel v měsíčníku \"Atlantic Monthly\" článek, označující Rockwella za umělecky a politicky bezvýznamného. Obvinil ho zároveň, že kazí Američanům vkus. Byla to doba, kdy americkou uměleckou scénu ovládal abstraktní expresionismus; máloco mohlo být tak odlišné jako Rockwellův hyperrealistický styl a např. Pollockova abstrakce. Názory podobného druhu se objevovaly po celá 60. léta. Rockwell se však sám vůči abstraktní malbě nevymezoval a respektoval ji. V roce 1962 dokonce sám jeden takový obraz, který parafrázoval Pollockovu tvorbu, namaloval a umístil na obálku \"Postu\". Roku 1959, když jeho manželka Mary nečekaně umřela, začal pracovat na své autobiografii, s jejímž koncipováním mu pomáhal syn Thomas. Vzpomínky pod názvem \"My Adventures as an Illustrator\" (Má dobrodružství jako ilustrátora) vycházely nejprve na pokračování v \"Postu\", v roce 1960 pak vyšly knižně. V roce 1963 se Rockwell rozhodl spolupráci s \"Postem\" ukončit. Jeho poslední obálka vyšla 14. prosince. Od roku 1964 začal ilustrovat společenský časopis Look. Uvedl se obálkou s názvem \"Problem We All Live With\" (Problém, se kterým žijeme všichni), která kritizovala rasismus. V roce 1968 mu The Danenberg Galleries v New Yorku uspořádala retrospektivu, na níž bylo vystaveno 40 pláten včele s \"Modlitbou před jídlem\". O čtyři roky později mu tatáž galerie uspořádala výstavu při příležitosti 60 let umělecké činnosti. Rockwellovy obrazy ale bylo možné také spatřit v místě jeho bydliště, ve Stockbridge, kde v roce 1969 otevřel galerii svých vlastních obrazů v The Old Corner House (Starém domě na rohu). V roce 1976 vyšla v časopisu \"American Artist\" jeho vůbec poslední obálka. O rok později obdržel od prezidenta Geralda Forda Presidential Medal of Freedom, nejvyšší ocenění, které může civilní americký občan dostat. Zemřel 8. listopadu 1978 ve věku 84 let na zánět plic ve Stockbridge. Jeho pohřbu se zúčastnila i manželka tehdejšího prezidenta Rosalynn Carterová. V roce 1993 bylo ve Stockbridge otevřeno Norman Rockwell Museum. Budovu projektoval architekt Robert A. M. Stern. Nejvyhledávanějšími exponáty jsou \"Čtyři svobody\". Pod záštitou High Museum of Art v Atlantě a Rockwellova muzea byla roku 1999 zahájena velká putovní výstava Rockwellových obrazů, plánovaná na čtyři roky. Pod jejím vlivem začali vlivní umělečtí kritici zmírňovat své dosavadní příkré odsudky malířova díla.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Rockwell proslul především jako ilustrátor. Přes čtyřicet let kreslil pro \"Saturday Evening Post\", nevyhýbal se ale ani spolupráci s dalšími periodiky jako \"Ladies' Home Journal\", \"Look\" a \"Boy Scout Calendar\". Ve svých kresbách zobrazoval každodenní život zejména středních vrstev společnosti. Tematizoval maloměstský život a podporoval vlastenectví. Kresby mají mnohdy humornou povahu. Jsou provedeny s takovým smyslem pro detail, že připomínají fotografii. Vytvořil také mnoho plakátů. Značnou část jeho díla tvoří kresby pro reklamu na různé spotřební zboží. Norman Rockwell byl velmi pracovitý, vytvořil přes 4000 maleb a kreseb. Většina z nich je ve veřejných sbírkách, část raného díla byla zničena při požáru ateliéru v roce 1943. Během své dlouhé kariéry portrétoval americké prezidenty Eisenhowera, Kennedyho, Johnsona a Nixona i zahraniční osobnosti včetně Gamala Abdela Nassera a Džaváharlála Néhrúa. Jednou z jeho posledních portrétních prací byl portrét legendární zpěvačky Judy Garlandové v roce 1969. Ilustroval přes 40 knih, včetně Toma Sawyera a Huckleberry Finna. Za každoroční příspěvky do \"Boy Scouts Calender\" získal v roce 1939 cenu Silver Buffalo Award, nejvyšší ocenění, které může dospělý od amerických skautů získat. Ilustroval i kalendáře: nejznámější byla \"Four Seasons\" (Čtyři roční období), která nakladatelství Brown & Bigelow vydávalo v různých podobách v letech 1947-1964. Rockwell byl mnohostranný umělec. Ilustroval i různé brožury, katalogy, plakáty (zvláště filmové), edice not, navrhoval známky a hrací karty a dokonce i nástěnné malby (včetně známých \"Yankee Doodle Dandy\" a \"God Bless the Hills\", které byly dokončeny v roce 1936 pro hotel \"Nassau Inn\" v Princetonu, státě New Jersey. Umělečtí kritici Rockwellovo dílo často odmítali. Zejména obálky \"The Saturday Evening Post\" byly podle jejich mínění příliš \"nasládlé\" a americký život idealizovaly – dokonce se vžil pejorativní termín \"rockwellovský\". Někteří soudobí kritici považují jeho práce za buržoazní a kýčovité. Více je respektována jeho tvorba po 2. světové válce, kdy si vybral vážnější témata, jako v sérii maleb proti rasismu pro časopis \"Look\". Příkladem je obraz \"The Problem We All Live With\" (Problém, se kterým žijeme všichni). Obraz líčí šestiletou černošku Ruby Bridgesovou, obklopenou policisty, jdoucí do školy v New Orleansu podél zdi popsané rasistickými nápisy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Norman Percevel Rockwell (3. února 1894, New York, USA – 8. listopadu 1978, Stockbridge, USA) byl americký malíř a ilustrátor. Známý se stal zejména obálkami, které přes čtyři desetiletí kreslil pro časopis \"The Saturday Evening Post\". Jejich námětem byl každodenní život americké společnosti. Jeho ambice překračovaly úroveň ilustrátora. Zejména díky obrazům z pozdního období svého života došel uznání i u soudobé umělecké kritiky.", "tgt_summary": "Norman Percevel Rockwell (* 3. Februar 1894 in New York; † 8. November 1978 in Stockbridge, Massachusetts) war ein US-amerikanischer Maler und Illustrator des frühen 20. Jahrhunderts. Über mehr als 40 Jahre schuf er insgesamt 322 Titelbilder der \"Saturday Evening Post\", was ihm eine hohe Popularität verschaffte. Ebenfalls bekannt ist er für seine Illustrationen, Kalender und Cover des \"Boys' Life\"-Magazins für den großen Amerikanischen Jugendverband Boy Scouts of America. Rockwells Arbeiten gelten sowohl als amerikanisch-patriotisch wie auch als kommerziell und können zur Americana gezählt werden. Sie haben bis heute ebenso glühende Anhänger, zu denen unter anderem die amerikanischen Präsidenten Ronald Reagan und Bill Clinton zählen, wie kritische Verächter, die seine Arbeiten als Kitsch bezeichnen. In jedem Fall ist Rockwell einer der einflussreichsten und bekanntesten Künstler der US-amerikanischen Geschichte.", "id": 259106} {"src_title": "Bauhínie", "tgt_title": "Bauhinien", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Bauhínie jsou stromy, keře i vysoko šplhající liány se spirálovitě se svinujícími úponkami. Listy jsou střídavé, celokrajné, s celistvou až hluboce dvojlaločnou čepelí, která je výjimečně u některých druhů rozdělená až k bázi a tedy složená ze dvou lístků. Listy většiny druhů mají charakteristický kopýtkovitý tvar. Žilnatina je dlanitá se 3 až 15 primárními žilkami, sekundární žilky bývají v pravém úhlu na primární žilky. Palisty jsou různorodé, často drobné a opadavé. Rostliny jsou nejčastěji jednodomé s oboupohlavnými květy. Květy jsou velké, nápadné, nejčastěji bílé, žlutooranžové, růžové nebo purpurově červené, jednotlivé nebo v hroznech, latách či vrcholících. Kalich je pětičetný, někdy za zralosti rozštěpený ve 2 až 5 laloků. Koruna je složena z 5 lístků, které mohou být téměř stejného tvaru a velikosti nebo velmi rozdílné, téměř přisedlé až dlouze nehetnaté. Tyčinek je obvykle 10, řidčeji méně, a jsou volné nebo srostlé. Semeník je stopkatý nebo výjimečně přisedlý, s tenkou krátkou čnělkou a obsahuje 1 až mnoho vajíček. Plod je nepukavý nebo pukající 2 chlopněmi, plochý, oválný až čárkovitý, tenkostěnný nebo dřevnatý. Semena jsou plochá, vejcovitá až okrouhlá.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod bauhínie zahrnuje asi 300 druhů. Je rozšířen v tropech celého světa. Bauhínie nejčastěji rostou v tropických druhotných lesích, houštinách, vlhkých místech, savanách a na březích řek. V Evropě žádný zástupce tohoto rodu neroste.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožené druhy.", "content": "V Červeném seznamu ohrožených druhů IUCN jsou jako kriticky ohrožené uvedeny 2 druhy: \"Bauhinia paradisi\" z Hondurasu a \"Bauhinia seminarioi\", rostoucí ve 3 populacích v suchých pobřežních lesích v Ekvádoru. Jako ohrožené je vedeno celkem 5 druhů, z toho 4 druhy z Jižní Ameriky a 1 druh z Keni.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Plody bauhínií jsou často explozivní a vystřelují semena do okolí. Listy některých druhů bauhínií se mohou zavírat a rozevírat podle střední žilky a regulovat tak odpar vody. Květy bauhínií jsou opylovány různými druhy hmyzu, u některých druhů ptáky nebo netopýry.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Mezi účinné látky v bauhíniích náležejí zejména různé flavonové glykosidy, např. rutin, kvercitrin a glykosidy kaempferolu, kvercetinu a kvercetolu.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V minulosti byl rod bauhínie často řazen do samostatné čeledi sapanovité (\"Caesalpiniaceae\"). Tato čeleď však byla při molekulárních studiích shledána parafyletickou a v systému APG z roku 1998 vřazena do bobovitých (\"Fabaceae\"). Rod bauhínie byl v rámci bobovitých zařazen do tribu \"Cercideae\". Ten byl následně v roce 2017 převeden na samostatnou podčeleď \"Cercidoideae\". S nástupem molekulárních metod se navíc prokázalo, že rod \"Bauhinia\" v klasickém širokém pojetí (sensu lato, s.l.) není monofyletický a v roce 2005 byl rozdělen na několik rodů: \"Barklya\", \"Bauhinia\" s.str., \"Gigasiphon\", \"Lasiobema\", \"Lysiphyllum\", \"Phanera\", \"Piliostigma\" a \"Tylosema\".", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Četné druhy bauhínií se pěstují v tropických zemích jako okrasné dřeviny, zejména bauhínie pestrá, \"Bauhinia purpurea\" a \"B. x blakeana\", dále \"B. acuminata\", \"B. monandra\" a \"B. tomentosa\". Zajímavě pravidelně prolamované dřevnaté stonky liánovitého druhu \"Bauhinia guianensis\" se občas dovážejí jako dekorace, např. k výzdobě terárií. S některými druhy bauhínií se lze setkat ve sklenících našich botanických zahrad. Různé druhy bauhínií jsou využívány v tradiční indické medicíně, zejména \"Bauhinia acuminata\", \"B. malabarica\", \"B. purpurea\", \"B. racemosa\", \"B. retusa\", \"B. tomentosa\" a \"B. variegata\". Používají se např. při úplavici, ke snižování horečky, proti parazitům aj.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bauhínie (\"Bauhinia\") je rod rostlin řazený do čeledi bobovité (\"Fabaceae\"). Jsou to stromy, keře i liány s nápadnými květy. Listy jsou většinou jednoduché (řidčeji dvoulisté) a střídavé. Rod zahrnuje asi 300 druhů a je rozšířen v tropech celého světa. V roce 2005 byl tento rod na základě výsledků fylogenetických studií rozčleněn do celkem 8 samostatných rodů. Některé druhy bauhínií jsou v tropických zemích pěstovány jako okrasné rostliny. Některé druhy mají význam v tradiční medicíně.", "tgt_summary": "Die Bauhinien (\"Bauhinia\"), durch Übertragung aus der englischen Bezeichnung „orchid trees“ neuerdings oft auch Orchideenbäume genannt, sind eine Pflanzengattung in der Familie der Hülsenfrüchtler (Fabaceae). Sie ist mit etwa 250 bis 300 Arten pantropisch verbreitet. Einige Arten werden wegen ihrer schönen, duftenden Blüten, die an Orchideen erinnern, als Zierpflanzen in tropischen und subtropischen Gärten, Parks und Alleen verwendet.", "id": 2431665} {"src_title": "Triboelektrický jev", "tgt_title": "Reibungselektrizität", "src_document": [{"title": "Triboelektrické řady.", "content": "Materiály jsou často uváděny v pořadí polarity přenosu náboje, když přijdou do kontaktu s jiným objektem. Čím větší je vzdálenost dvou materiálů v řadě, tím větší náboj mezi sebou vytvoří. Pokud se dva materiály nachází blízko sebe, předají si jen malý nebo žádný náboj. U kovů se podle nejnovějších testů vyskytují jen malé nebo neměřitelné rozdíly v elektronové afinitě.", "section_level": 1}, {"title": "Příčina jevu.", "content": "Ačkoli mluvíme o tření, stačí, aby oba materiály přišly do styku a přenesly elektrony. Po kontaktu vznikne kolem některých částí dvou povrchů chemická vazba (adheze) a náboj se přenáší z jednoho předmětu na druhý, za účelem vyrovnání elektrochemických potenciálů. To vytváří nerovnováhu celkového náboje mezi dvěma předměty. Když se oddělí, některé vazebné atomy mají tendenci držet elektrony navíc a jiné se naopak elektronů snaží zbavit, ačkoli nerovnováha bude částečně zrušena. Kromě toho mohou některé materiály mezi sebou vyměňovat ionty s odlišnou pohyblivostí nebo části větších molekul. Triboelektrický jev souvisí s třením jenom v souvislosti s adhezí. Nicméně třením dvou materiálů se účinek o hodně zvyšuje kvůli častému dotýkaní a oddělování těchto materiálů. U materiálů s členitým povrchem může vlivem tření docházet k zahřívání, které způsobí buď znásobení přenosu náboje, nebo převrácení existující polarity. Nanoefekty na povrchu nejsou doposud plně objasněny, ale mikroskopie atomárních sil vykazuje výrazný pokrok v této oblasti fyziky. Protože povrch materiálu je nyní elektricky nabit – buď kladně, nebo záporně – jakýkoli kontakt s nenabitým vodivým předmětem nebo s předmětem s výrazně odlišným nábojem může způsobit vyrovnání elektrického náboje - výboj. Osoba pohybující se po koberci může nashromáždit náboj mnoha tisíc voltů, dostatečný pro vznik výboje delšího než centimetr. Nízká relativní vlhkost vzduchu zvyšuje napětí, při kterém dochází ke vzniku výboje tím, že roste schopnost izolačního materiálu udržet náboj a vlivem klesající vodivostí vzduchu, která brání disipaci nashromážděného náboje. Prosté svlékání nylonového oblečení může vytvořit výboj. Při cestování autem může docházet k hromadění náboje na řidiči a pasažérech kvůli tření mezi jejich oděvy a potahy sedadel. Tento náboj může vybit jiskrou mezi karoserií auta, tankovací pistolí, kliky atd. Přestože karoserie auta také shromažďuje statický náboj, (funguje jako Faradayova klec), může se vybít přes uhlík v pneumatikách. Když zůstane auto po zaparkování nabité, může přeskočit jiskra mezi pasažéry a karoserií ve chvíli, kdy se dotknou země. Tento druh výboje je většinou neškodný, protože energie výboje ((V * C)/2) je velmi malá, za suchého počasí obvykle desetiny mikrojoulů a ve vlhkých podmínkách ještě mnohem méně. Nicméně tyto jiskry mohou vznítit hořlavé páry.", "section_level": 1}, {"title": "Letectví a kosmonautika.", "content": "Letící letadlo vytváří statický náboj třením vzduchu o povrch letadla. Statický náboj může být vybit statickými vybíječi. NASA dodržuje takzvaný \"Triboelektrický zákon\", podle kterého zruší start, pokud by startující stroj prolétal určitým typem oblačnosti. Průlet skrz výškovou oblačnost může vytvořit náboj, který ruší rádiovou komunikaci se strojem. To může bránit přenosu telemetrických údajů na zem, nebo pokud je to potřeba, vyslat signál ke stroji o zrušení letu.", "section_level": 1}, {"title": "Rizika a protiopatření.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznícení.", "content": "Jev má významnou důležitost v průmyslu v oblasti bezpečnosti i potenciálního poškození výrobků. Statický výboj je zvláště nebezpečný u dopravníků zrní, kde může způsobit explozi prachu. Jiskra může vznítit hořlavé páry benzínu, éteru nebo methanu. Při velkoobjemové přepravě paliva, nebo při tankování letadel proto musí být cisterny vodivě propojeny před otevřením nádrže s palivem nebo kontaktem obsluhy s plnicí hubicí.", "section_level": 2}, {"title": "Na pracovišti.", "content": "Je nutné zajistit prostředky pro uzemnění vozíků přepravujících těkavé kapaliny, hořlavé plyny nebo kyslík v nemocnicích. Dokonce i tam, kde vzniká malý náboj, může dojít k tomu, že prachové částice jsou přitahovány k otíranému povrchu. Při výrobě textilu to může vést ke vzniku trvalých špinavých značek tam, kde dochází ke kontaktu látky s nashromážděným prachem vlivem statického náboje. Přitažlivost prachu může být snížena ošetřením izolačních ploch antistatickým čisticím prostředkem.", "section_level": 2}, {"title": "Poškození elektroniky.", "content": "Některá elektronická zařízení, zejména integrované obvody CMOS a tranzistory MOSFET mohou být neúmyslně zničeny statickým výbojem o vysokém napětí. Takové součásti jsou proto obvykle skladovány v ochranných vodivých obalech. Uzemnění pracovníka dotykem s pracovním stolem nebo použitím speciálního náramku je běžnou praxí při manipulaci s nezapojenými integrovanými obvody. Jiný způsob odstranění náboje je použitím vodivých materiálů, například pryžových matrací plněných sazemi v operačních sálech. Zařízení osahující citlivé součásti musí být chráněna před běžným použitím, instalací a odpojením, čehož je dosaženo vestavěnou ochranou na externích konektorech podle potřeby. Těmi mohou být optoizolátory, méně citlivé tranzistory a statické obchvaty na bázi varistorů z kovových oxidů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Triboelektrický jev je typ kontaktní elektrifikace, při které určité materiály získávají elektrický náboj poté, co přijdou třením do kontaktu s jiným materiálem. Tento jev může způsobit například tření skla a kožešiny, nebo vlasů o hřeben. Většina statické elektřiny se kterou se každodenně setkáváme je způsobena triboelektrickým jevem. Polarita a síla náboje se liší v závislosti na použitém materiálu, drsnosti povrchu, teplotě, tlaku a dalších okolnostech. Tento jev není příliš předvídatelný a můžeme vytvářet jen velmi obecné závěry. Například jantar může získat elektrický náboj třením s materiálem jako vlna. Tato vlastnost, poprvé zaznamenána Thalétem z Milétu, dala vzniknout slovu \"elektřina\", z řeckého slova pro jantar - \"ēlektron\". Další příklady materiálů, které mohou získat určitý náboj při tření, zahrnují sklo třené s hedvábím, nebo pryž třená s kožešinou.", "tgt_summary": "Die Reibungselektrizität ist ein Spezialfall der Berührungselektrizität. Sie wurde bereits um 550 v. Chr. von Thales von Milet an Bernstein beschrieben. Diese beruht auf dem energetisch günstigen Übergang von Elektronen zwischen zwei sich berührenden Stoffen infolge der Verschiedenheit der Austrittsarbeit. Es gehen solange Elektronen über, bis die sich dadurch aufbauende Potenzialdifferenz (Berührungsspannung) den Energiegewinn wettmacht. ", "id": 391031} {"src_title": "Rachel Carsonová", "tgt_title": "Rachel Carson", "src_document": [{"title": "Vzdělání.", "content": "Narodila se 27. května 1907 na malé rodinné farmě nedaleko Springdale v Pensylvánii. Měla nadání na psaní a velmi blízky vztah ke zvířatům a ochraně okolní přírody. Původně studovala angličtinu na Pensylvánské vysoké škole pro ženy, dnešní Chatham University, ale později přestoupila na biologii. Již v roce 1928 chtěla přestoupit na Univerzitu Johnse Hopkinse, ale kvůli finančním problémům byla nucena zůstat na Pensylvánské vysoké škole, kterou dokončila v roce 1929. Po letním kurzu v Marine Biological Laboratory se jí od podzimu 1929 podařilo pokračovat ve studiu biologie a genetiky na Univerzitě Johna Hopkinse v Baltimore, kde v roce 1932 získala titul magistra v oboru zoologie. Kromě této univerzity studovala také na Marylandské univerzitě a několik roků pokračovala ve studiu, zejména v Diere Woods v Massachusetts. Její finanční situace, která nebyla nikdy dobrá, se ještě zhoršila v roce 1932, když zemřel její otec. Musela zanechat studia a veškerý svůj čas věnovala péči o matku.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Přijala práci na částečný úvazek u amerického výboru pro rybolov (\"United States Fish and Wildlife Service\") jako vědecká spisovatelka, která pracovala na textech pro rozhlas, kde musela překonat radikální odpor zaměstnat v této pozici ženu. Porazila však ostatní uchazeče a v roce 1936 se stala teprve druhou ženou, která byla výborem přijatá na plný úvazek pro tuto pozici bioložky. Pracovala na všem od kuchařských knih až po vědecké časopisy, známa byla svým lpěním na vysokých standardech svého psaní. V roce 1937 se její článek dostal do časopisu \"The Atlantic Monthly\", kde byl k jejímu překvapení přijat a publikován. Ve stejném roce byla také nucena převzít zodpovědnost za své dvě neteře, neboť ve svých 40 letech předčasně zemřela její starší sestra. V roce 1941 vydala svojí první knihu \"Under the Sea Wind\" („Pod mořským vánkem“), která získala vynikající recenze, ale neměla komerční úspěch. Kniha měla smůlu, že byla vydaná pouhý měsíc před útokem Japonska na Pearl Harbor, který vtáhl Spojené státy americké do 2. světové války. Začala pracovat na druhé knize, pro kterou však nemohla najít vydavatele, tak vyšla nejdřív jako seriál ve známém časopise \"The New Yorker\", než jí vydala Oxfordská univerzitní tiskárna pod názvem \"Moře okolo nás\". Stala se bestsellerem a v žebříčku novinek \"New Yorkeru\" se udržela 86 týdnů, vyhrála národní knižní cenu a pomohla ji získat dva čestné doktoráty. S úspěchem se dostavilo i finanční zabezpečení. Proto v roce 1952 zanechala práce a soustředila se jen na další psaní. Knihou \"Okraj moře\", která vyšla v roce 1955, dokončila trilogii věnovanou moři. Ta se stala dalším bestsellerem, získala nové ocenění, byla zfilmovaná a dostala dokonce Oscara v kategorii dokumentárních filmů. Od filmu se ale distancovala, protože se ji nelíbilo pokřivení faktů a strhující styl, jakým byl film natočen. V průběhu let 1956 a 1957 pracovala na řadě projektů, zahrnujících články pro populárně-naučné časopisy a televizní scénáře. Jedna z neteří, o kterou se starala, zemřela ve věku 36 let a zanechala po sobě pětiletého syna, o které se rozhodla pečovat, kromě toho měla v péči i téměř devadesátiletou matku. Koupila nemovitost na venkově, aby uspokojila narůstající požadavky na bydlení. Toto místo se posléze stalo hlavním faktorem při výběru dalších jejich témat.", "section_level": 1}, {"title": "\"Silent Spring\" a DDT.", "content": "Ve 40. letech 20. století byla stále více znepokojená zneužíváním nově objevených pesticidů, obzvláště DDT. Uvedla, že čím víc se o pesticidech dozvěděla, tím byla více zděšená. To rozhodlo, že napsala svou nejslavnější knihu \"Silent Spring\". Napsání této knihy odstartoval dopis její přítelkyně Olgy Owens-Huckinsové, jež napsala jedněm novinám v Bostonu a jehož kopii poslala i Carsonové. Huckinsová v něm podrobně popisovala zničující důsledky rozprašování DDT na ptačí rezervaci v Massachusetts. Audubonova přírodovědecká společnost Carsonovou posléze požádala o provedení výzkumu škodlivosti pesticidů a o jeho publikování; časopis \"The New Yorker\" pak opět nabídl, že bude závěry výzkumu publikovat na pokračování. Když ale Carsonové během 4leté práce narůstal materiál pod rukama, rozhodla se nakonec pro vydání knihy, jež by přístupným, srozumitelným způsobem seznámila s problémem i širokou veřejnost. V postavení známého vědce byla schopná spolupracovat s prominentními biology, lékaři, patology a entomology; dostala se i k utajovaným vládním výzkumům. Kniha „Tiché jaro“ se stala detailní kronikou vztahu mezi přílišným používáním pesticidů jako dieldrin, toxafen, heptachlor a DDT, a masovými úhyny divokých zvířat. Její psaní bylo lyrické, evokující a přesné. Částečně se o to zasloužil i fakt, že v době psaní knihy jí diagnostikovali rakovinu prsu a „Tiché jaro“ bylo jejím posledním velkým dílem. Ještě předtím než byla kniha v roce 1962 vydána, vyvolala násilný odpor. Byla vystavena hrozbám soudů a výsměchu, včetně nařčení, že jako úzkostlivý vědec a hysterická žena v jedné osobě není kvalifikována psát takovou knihu. Protiútok byl organizovaný téměř celým chemickým průmyslem s podporou zemědělců. Chemické společnosti a jiní kritici napadli jak knihu, tak autorku. Recenze od lidí, kteří neměli finanční zájem na celé věci, však byly pozitivní, a kniha se stala prodejním hitem ve Spojených státech amerických i v zámoří. Autorka dostávala mnoho pozvánek k přenáškám o této problematice, které pro časovou tíseň nemohla přijmout. Její boj s rakovinou ji stál mnoho sil, které ji chyběly v jejím boji proti pesticidům. I když její kniha nebyla schopná zastavit výrobu pesticidů, rozhodně alespoň zvýšila zájem veřejnosti o problémy způsobené chemickým průmyslem a o ochranu životního prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Změny v legislativě.", "content": "Použití pesticidů se stalo hlavní veřejnou záležitostí, což ji pomohlo v dubnu 1963 vystoupit ve speciálním programu televize CBS, kde se zúčastnila diskuze s mluvčím chemické společnosti. I když byla v té době vážně nemocná, její přístup zdravého rozumu byl přesvědčivý. Později v témže roce byla zvolená do Americké akademie umění a věd a obdržela mnohá ocenění, včetně Audobonovy medaile a medaile Cullenovi americké geografické společnosti. Daleko větší význam pro ni, ale měla odezva americké vlády, která si objednala úplný přehled politiky pesticidů. V jednom ze svých posledních veřejných vystoupení svědčila před senátním vyšetřovacím výborem. Zákaz DDT v roce 1972 ve Spojených státech amerických byl nepřímým výsledkem její práce. Její kniha \"Tiché jaro\" zůstala důležitou živou klasikou až do dnešních dnů. Dne 14. dubna 1964 podlehla rakovině ve věku 56 let. V roce 1980 jí byla posmrtně udělena prezidentská medaile svobody (Presidential Medal of Freedom), nejvyšší civilní ocenění ve Spojených státech amerických. Velkým zadostiučiněním pro její dědictví bylo 23. května 2001 podepsání úmluvy o eliminaci nejnebezpečnějších persistentních organických látek (POPs) včetně pesticidů, na jejichž rizika spisovatelka upozornila, ve Stockholmu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rachel Louise Carsonová (27. května 1907 poblíž Springdale, Pensylvánie – 14. dubna 1964 Silver Spring, Maryland) byla americká zooložka a mořská bioložka. ", "tgt_summary": "Rachel Louise Carson (* 27. Mai 1907 in Springdale, Pennsylvania; † 14. April 1964 in Silver Spring, Maryland) war eine US-amerikanische Zoologin, Biologin, Wissenschaftsjournalistin und Sachbuchautorin, deren Hauptwerk \"Silent Spring\" \"(Der stumme Frühling)\" aus dem Jahr 1962 häufig als Ausgangspunkt der US-amerikanischen Umweltbewegung bezeichnet wird. Sie gilt als eine der wichtigsten Personen des 20. Jahrhunderts. ", "id": 715063} {"src_title": "Scud", "tgt_title": "Scud", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Raketa vznikla na základě požadavku na raketu s výkony podobnými raketám V-2 z 2. světové války, ale s menšími rozměry a na skladovatelné pohonné hmoty. Na rozdíl od sovětských raket R-1 a R-2, její původ je spíše v raketě Wasserfall. Používá tekuté palivo, nádrže paliva (kerosin) a okysličovadla (inhibovaná dýmavá kyselina dusičná) tvoří plné 3/4 velikosti rakety. Může nést hlavice různých druhů. Gyroskopické řídicí systémy jsou umístěny ve spodní části rakety.", "section_level": 1}, {"title": "Odpálení.", "content": "Raketa může být umístěna buďto v silu, nebo na vozidle МАЗ-543/МАЗ-7310. Kromě těchto jsou nutná další zařízení, např. generátory.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "Poprve ve válečném konfliktu byly v nevelkém počtu nasazeny Egyptem proti Izraeli v Jomkipurské válce (1973). Následovalo nasazení značného počtu v Íránsko-Irácké válce (1980-1988) Současně probíhalo masivní nasazení více než 2000 ks během Sovětské války v Afghánistánu (1979-1989). Rakety Scud byly také použity během války v Zálivu, kdy Irák odpálil na Izrael (43ks), Saúdskou Arábii (48ks) Katar (1ks) a Bahrajn (1ks) vlastní varianty \"Al-Hussein\" a \"Al-Abbas\". Celkem bylo odpáleno 93 raket, z toho 86 úspěšně, 5 se selhalo ihned po odpalu a 2 se během letu odklonily z trasy natolik že k cíli nikdy nedorazily. Počty raket zničených protiraketovou obranou jednotlivých zemí před dosažením cíle nejsou autorovi známy. Následovalo použití během občanské války v Jemenu (1994) kdy je použily obě strany konfliktu, dále pak během druhé čečenské války odpálil ruský velitel plk. Zacharčenko v době mezi 1. lednem 1999 až 15. dubnem 2001 250 ks raket na povstalecké cíle. Dále byly dvě střely odpáleny na povstalce v Libyi při jedné z ofenziv na Tripolis. Tyto střely odpálily jednotky Muammara Kaddáfího na povstalecké jednotky. Začátkem konfliktu mezi Saúdskou Arábií a povstalci v Jemenu (2015) povstalci odpálili 12 Scudů proti Saudům, 3 z nich byly zneškodněny protiraketovým systémem \"Patriot\". Následovaly útoky neznámého počtu raket z 30. června a 26. srpna proti Saudům a je pravděpodobné, že minimálně část z nich eliminoval saudský systém \"Patriot\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Scud je série taktických balistických raket vyvinutých v SSSR během studené války a exportovaných do mnoha dalších zemí. Název pochází z kódového názvu NATO SS-1 Scud, který jim přiřadily západní tajné služby. Ruské názvy pro rakety jsou R-11 (první verze), R-17 a R-300 Elbrus (pozdější modely). Název Scud používají hlavní masmédia ne zcela správně i pro jiné rakety založené na sovětském návrhu.", "tgt_summary": "Scud ist die NATO-Bezeichnung für verschiedene ballistische Boden-Boden-Raketen aus der Sowjetunion. Der DIA-Code lautet je nach Variante SS-1b Scud-A, SS-1c Scud-B, SS-1d Scud-C, SS-1e Scud-D und SS-N-1 Scud-A. Scud-Raketen sind bis heute im Einsatz und gehören zu den weltweit am weitesten verbreiteten Kurzstreckenraketen (SRBM). ", "id": 1714067} {"src_title": "Ankogel", "tgt_title": "Ankogel", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Do roku 1932 byla hora o 16 metrů vyšší. Při mohutném skalním sesuvu se však celá vrcholová část zřítila. Přes svou zdánlivě těžkou dostupnost hovoří staré kroniky o prvním dobytí vrcholu již v r. 1762 jistým Patschgem. Předpokládá se, že byl Ankogel nejdříve vylezeným ledovcovým vrcholem v Alpách. První turistický výstup se povedl Karlu Thurwieserovi spolu s lesníkem Riesem 17. října 1822. Druhý pokus uskutečnili 4. srpna 1826 arcivévoda Johann, baron Herbert a několik průvodců. V obou případech se jednalo o výstupy dnešními klasickými cestami.", "section_level": 1}, {"title": "Výchozí body.", "content": "JihozápadZ jihozápadu plní funkci výchozího bodu významné středisko Mallnitz. Odtud vede do doliny Dösener Tal cesta č. 510 na chatu Artur von Schmidt Haus. Opěrným bodem z této strany je však až chata Hannover Hütte, která je přístupná lanovkou z údolí Seebachtal (4km od Mallnitz)VýchodOd východu je nejlepším startovním bodem přehradní nádrž Kölnbreinspeicher (1 902 m) zasazená do konce údolí Maltatal jako závěr vysokohorské silnice Malta Hochalpenstrasse. Od přehrady jde stezka č. 502 přímo po jejím pravém břehu až k opěrnému bodu pro výstup – chatě Osnabrücker Hütte.", "section_level": 1}, {"title": "Okolí.", "content": "LedovceSvahy Ankogelu skýtají čtyři ledovce (největší Kleinlendkees, Radeckkees, Lassacher Kees a již zanikajícím Plessnitzkees).ÚdolíVrchol je obklopen čtyřmi údolími – Molltal na jihozápadě, Maltatal na jihovýchodě, Gasteinertal a Grossarltal na severu.VrcholyVýznamné okolní vrcholy jsou Hochalmspitze (3 360 m), Grosser Hafner (3 076 m), Reisseck (2 965 m), Schareck (3 123 m) a Hoher Sonnblick (3 106 m).MaltatalToto údolí je významným zdrojem energie pro tuto část Korutan. Řeka Malta (pramení ve skupině Ankogelgruppe) jím protékající má s průtokem 3,8 m3/s za úkol pohánět turbíny místních vodních elektráren. V údolí Maltatal se nachází velké množství vodopádů (Fallbach, Feistritz, Schleierfall, Melnik). Horní částí údolí prochází tzv. „hydrostezka“ – naučná stezka míjející většinu vodopádů a hluboce zaříznuté koryto řeky Malta.Přehradní nádrž KölnbreinspeicherJe na samém konci údolí Maltatal. Výška betonové hráze je 200 metrů, délka 626 metrů. V koruně hráze je šířka 7,6 metru a u paty 41 metru. Hráz zadržuje 200 mil.m3 vody v jezeře. Vodní elektrárny napájené vodami jezera mají celkový výkon 588,3 GWh.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ankogel je hora v pohoří Vysoké Taury v Rakousku. Leží na hranici spolkových zemí Salcbursko a Korutany. Hora není sice nejvyšším vrcholem skupiny Ankogelgruppe (Hochalmspitze – 3360 m), ale dala jí jméno. Z Mallnitz vede do výše 2630 m lanová dráha. Z vrcholu je obsáhlý výhled např. na Grossglockner, Ennstalské Alpy, Karavanky až po Dolomity.", "tgt_summary": "Der Ankogel ist mit einer Höhe von der namensgebende Berg der Ankogelgruppe – nicht aber deren höchste Erhebung (Hochalmspitze, ). Er liegt in der Nähe von Bad Gastein im Grenzgebiet zwischen Kärnten und Salzburg. Sein Gipfel war ursprünglich hoch, ist aber bei einem Bergsturz in der Nacht vom 6. zum 7. Jänner 1932 abgebrochen. ", "id": 1723287} {"src_title": "Heinkel He 60", "tgt_title": "Heinkel He 60", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "He 60 byl zkonstruován v roce 1932 na objednávku Reichsverkehrsministeria, které požadovalo dvouplošný průzkumný letoun s dvoučlennou posádkou. První prototyp bez výzbroje He 60a (civilní registrace D-2325), který poháněl řadový dvanáctiválcový motor do V BMW VI 6,0 ZU o výkonu 485 kW, byl zalétán počátkem roku 1933. Druhý prototyp, označený He 60b (či He 60 V2, civilní registrace D-IHOH), poháněl výkonnější motor BMW VI 7,3 o vzletovém výkonu 551 kW. Třetí prototyp He 60 V3 (či He 60c, imatrikulace D-IROL) byl jako první vybaven závěsnými body pro starty z katapultu. Od dubna 1934 byl zkoušen v Travemünde. První ze čtrnácti předsériových kusů He 60A obdržela Luftwaffe v létě 1933. Letouny této verze byly opět poháněny motorem BMW VI 6,0, byly neozbrojené a určené k výcviku ve školách dopravních pilotů. Varianta He 60B vznikla v roce 1934 jediném kuse (D-IPZI). Byl u ní použit vidlicový čtyřtaktní dvanáctiválec Daimler-Benz DB 600A o výkonu 671 kW, který roztáčel čtyřlistou vrtuli. U dalších letounů se výrobce vrátil k původním motorům BMW VI. Varianta He 60C vycházela z verze He 60A, jen již byla ozbrojena pohyblivým kulometem MG 15, který ovládal pozorovatel. První dva exempláře (D-ILRO a D-IXES) sloužily jako testovací stroje. Z důvodů plného vytížení výrobních kapacit u Heinkelu ve Warnemünde, byla od roku 1935 výroba typu He 60 přesunuta do továren Arado a Weser Flugzeugbau. Protože byla posádkami kritizována slabá výzbroj letounu, od července roku 1936 navázala na tuto variantu verze He 60D z produkce Weser Flugzeugbau, u které přibyl pevný synchronizovaný kulomet MG 17 ráže 7,92 mm, zaměřovaný pilotem. Ten měl zásobu 1 000 nábojů. Poslední verzí letounu bylo šest kusů He 60E, jinak identických s předchozí variantou, které byly dodány frankistům do Španělska. Celkem bylo vyrobeno 364 letounů tohoto typu. Společnost Heinkel se na produkci podílela třemi prototypy a 47 sériovými stroji, firmou Arado bylo vyrobeno 238 He 60 a firmou Weser Flugzeugbau 76 letounů.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Jednalo se o jednomotorový dvouplošník smíšené konstrukce. Trup tvořily ocelové trubky, jeho přední část byla potažena duralem a zadní plátnem. Křídla měla dřevěnou dvounosníkovou konstrukci a byla potažena plátnem. Horní křídlo nesla čtveřice vzpěr ve tvaru písmene N. Letoun nesl dvojici duralových plováků. Letoun poháněl řadový motor BMW VI 6,0 o výkonu 660 k, který roztáčel dvoulistou vrtuli. Posádka letounu byla dvoučlenná. Na předním sedadle seděl pilot, za kterým bylo umístěno pracoviště pozorovatele. Pozorovatel mohl v boji letoun bránit pomocí pohyblivého kulometu typu MG 15 ráže 7,92 mm, který byl umístěn na oběžném kruhu. Zásoba munice byla 825 nábojů. Ten u verzí He 60D a He 60E doplňoval pevný synchronizovaný kulomet MG 17 ráže 7,92 mm. Letoun byl vybaven radiostanicí Telefunken FuG VII.", "section_level": 1}, {"title": "Bojové nasazení.", "content": "V červenci 1936 se letouny He 60C nacházely ve výzbroji 1./Kü.Fl.Gr. 106 v Listu, 1./Kü.Fl.Gr. 206 a 1./Kü.Fl.Gr. 306 v Nordeney. Koncem roku 1937 se změnilo označení Küstenfliegerstaffeln vyzbrojených He 60. 1./Kü.Fl.Gr. 106 na 1./Kü.Fl.Gr. 406, 1./Kü.Fl.Gr. 206 na 1./Kü.F.Gr. 106 a 1./Kü.Fl.Gr. 306 se přemístila do Dievenow jako 1./Kü.Fl.Gr. 506. Od října 1937 operovala s tímto typem také 1./Kü.Fl.Gr. 706 dislokovaná v Kielu-Holtenau. Rovněž palubní jednotky 1./Bordfliegergruppe 196 a 5./Bordfliegergruppe 196 používala He 60.", "section_level": 1}, {"title": "Španělská občanská válka.", "content": "Španělsko používalo od roku 1937 šest kusů verze He 60E, které nasadilo ve španělské občanské válce v jednotce AS/88 Legie Condor, přičemž dva letouny byly v bojích o Málagu sestřeleny republikánskými stroji Polikarpov I-15. V březnu 1937 byly čtyři stroje předány Španělům, kteří pak vytvořili samostatnou námořní letku E-60. V listopadu 1938 byly po ztrátě dvou letounů předány zbylé stroje k jednotce 2-62-73. V únoru 1939 byly z Německa dodány dva stroje na doplnění a He 60 ve Španělsku pak byly vyřazeny až v roce 1948. Když jednou republikánské letectvo napadlo německý těžký křižník Deutschland, bylo odpovědí ostřelování republikány ovládaného města Almería, které provedla sesterská loď Deutschlandu, křižník Admiral Scheer. Během tohoto ostřelování řídil německou palbu právě hydroplán He 60 startující z paluby lodi \"Admiral Scheer\".", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Typ byl nasazen už počátku druhé světové války. Küstenfliegerstaffeln na pobřeží Severního moře disponovalo 54 letouny He 60, z nichž bylo 45 bojeschopných a na baltském pobřeží dalšími 27 letouny (21 bojeschopných). Byl používán především pro námořní průzkum, řízení palby válečných lodí a při kontrole námořní dopravy. Po skončení invaze do Polska byl typ přesunut ke školním útvarům, ale pro nedostatek jiných vhodných strojů (jeho nástupce Heinkel He 114 se nepodařil) byl opět vrácen do služby. Ještě v roce 1941 byly stroji He 60 částečně vyzbrojeny jednotky SAGr. 125, 126 a 127. Jednotka SAGr. 125 je používala v rámci Fligerführeru Ostsee na Baltu jako součást Luftflotte 1 proti Sovětskému svazu. SAGr. 126 typ používala ve Středomoří a nad Egejským mořem ještě v roce 1942. U obou jednotek byl letoun vyřazen v roce 1942. SAGr. 127 operovala rovněž na Baltu a letoun používala od října 1943 nad Finským zálivem. Zbytek letuschopných strojů dosloužil při pomocných úkolech. V roce 1942 zakoupilo Bulharsko dva letouny He 60D, které sloužily společně s typy Arado Ar 196 A-3 a Heinkel He 24 v hydroplánové jednotce umístěné v Burgasu a Varně.", "section_level": 2}, {"title": "Hlavní technické údaje.", "content": "Údaje platí pro verzi He 60C", "section_level": 1}], "src_summary": "Heinkel He 60 byl německý jednomotorový dvouplošný dvoumístný plovákový průzkumný letoun, schopný startu z katapultu a určený pro operace z pobřežních základen Luftwaffe či válečných lodí Kriegsmarine.", "tgt_summary": "Die Heinkel He 60 war ein deutsches See-Beobachtungsflugzeug in Doppeldeckerbauweise, das von den Ernst Heinkel Flugzeugwerken in den 1930er Jahren entwickelt wurde.", "id": 1266343} {"src_title": "Plena", "tgt_title": "Windel", "src_document": [{"title": "Typy.", "content": "Pleny mohou být vyrobeny z absorbujících vrstev látky nebo ručníkové tkaniny či z jednorázových absorbujících materiálů. Výběr použití látkových nebo jednorázových plenek je individuální. Zatímco látkové plenky jsou v dlouhodobější perspektivě určitě levnější než jednorázové, vliv prostředí, zdraví a zvyků tvoří také významné faktory. Všechny studie, které odstartovaly polemiky počátkem 90. let 20. století, financovala firma Procter & Gamble, která v té době čelila rostoucí kritice, neboť produkovala většinou jednorázové plenky. Pro dospělé drtivě převládá trh s jednorázovými plenami, zatímco u dětských plen je poměr vyrovnanější.", "section_level": 1}, {"title": "Látkové.", "content": "Látkové pleny jsou pratelné, znovu použitelné a méně zatěžují odpadní skládky. Na jejích praní se používají prací prostředky a voda. Děti používající látkové plenky mají tendenci začít používat toaletu dříve, protože látka udržuje vlhkost, která může dítě vyrušovat nebo aspoň připomíná tělesné funkce. Tyto děti potřebují průměrně 6000 výměn plenek. Když se vyhodí na odpadní skládku, bavlněné plenky se rozloží během 6 měsíců. Látkové plenky se staly v posledních letech dostupnější. Naformované látkové plenky s uzávěry nebo plenky „všechno v jednom“ (\"all-in-one\") s obalem chránícím před vlhkostí jsou teď dostupné jako alternativa k starším překládaným a sepnutým plenkám. Některá americká města nabízejí plenkový servis – za poplatek jsou dodávány čisté plenky a sbírány špinavé. Látkové plenky mohou být používané spolu s bezplínkovou komunikační metodou jako pojistka proti nehodě.", "section_level": 2}, {"title": "Jednorázové.", "content": "Moderní jednorázové plenky se obvykle vyrábí z látce podobného vodotěsného obalu, vlhkost odvádějící vnitřní vrstvy a absorbujícího vnitřního jádra. První zmínku o jednorázové plence udělal Pauli Strǒm ze Švédska v roce 1942. První jednorázové plenky měly vnitřek z mnoha vrstev kapesníkového papíru a byly schopny udržet 100 ml moče, co je asi jedno močení. Po roku 1960 se začala pro absorpční jádro používat celulóza a jednorázové plenky se staly populárnější u rodin, které si je mohly dovolit. Od sedmdesátých let se na západě začaly masově vyrábět i pro dospělé. Do postkomunistických zemí se jednorázové pleny dostaly až v 90. letech. Moderní jednorázové pleny pro dospělé jsou schopny při běžném nošení pojmout až okolo jednoho litru. Dospělí upřednostňují jednoznačně jednorázové, jelikož jsou diskrétnější, lehčí, nezapáchají, vydrží déle suché a dají se nosit déle. Jednorázové plenky předstihly prakticky v celém vyspělém světě v prodeji látkové plenky. V roce 2004 se jen v USA prodalo přibližně 18 miliard kusů jednorázových plenek. Jednorázové plenky se těžko zpracují a jejích materiály se v odpadní skládce podle některých studií rozloží až za asi 500 let. Protože jednorázové plenky odvádějí vlhkost od těla dítěte, děti někdy nepoznají, že jsou vlhké, což může být důvod, proč se tyto děti učí na toaletu až od 3 let. Mohou proto potřebovat až 8000 jednorázových plenek. I když látkové plenky stojí víc za kus, jednorázové plenky jsou v dlouhodobé perspektivě mnohem dražší. Jednorázové plenky obsahují chemikálie zahrnuté nechtěně během produkce i záměrně pro zlepšení absorpce a sání vlhkosti od kůže. I když tento systém udržuje kůži suchou, může ji i podráždit.", "section_level": 2}, {"title": "Užití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Děti.", "content": "Většina dětí ve věku 1,5–4 roky, v závislosti na výchově, typu plenek, rodičovských zvycích a osobnosti dítěte, nepotřebuje plenky, když nespí. Ale některé děti mají problémy s denní nebo častěji s noční kontrolou močení až do 8 let nebo i déle. To může být způsobeno mnoha důvody, nejčastěji nedostatečnou produkcí antidiuretického hormonu (ADH) v dětském organismu. Jiné důvody zahrnují problémy s ovládáním močového měchýře a emocionální problémy (ale emocionální problémy jsou méně častá příčina než se obecně myslí). Některé starší děti též potřebují plenky během cestování. Tyto děti mohou použít větší verzi standardních plenek (\"junior plenky\") nebo speciální plenky, které napodobují spodní prádlo a nepotřebují upevnění nebo pomoc dospělých.", "section_level": 2}, {"title": "Dospělí.", "content": "Dospělí pleny nosí nejčastěji v situacích, kdy mají potíže s kontinencí moči či stolice. To se stává především u lidí po urázech, během nemocí, v případech poruch režimu močení, jako třeba enuréza, polyurie či hyperaktivní močový měchýř a zejména u těch ve velmi vysokém věku. Dospělí častěji volí spíše různé druhy podpůrných (prevenčních) inkontinenčních pomůcek, které však již neslouží jako pleny k zachytávání všeho, ale typicky například jen moči, což jsou například různé inkontinenční vložky. Zdraví dospělí pleny mohou používat v situacích, kdy si není kam ulevit, například jde o potápěče v suchých oblecích, pracovníky v protichemických oblecích, výškové pracovníky, kosmonauty, řidiče, či jiné situace, kdy je zkrátka problém dostat se k WC a ulevit si na místě je společensky nevhodné. Jinou skupinou jsou dospělí, kteří nosí pleny dobrovolně, ať už protože jim to je příjemné (Diaper lovers), a nebo jako součást ageplay. V dospělosti se každopádně s používáním plen doporučuje obezřetnost, a pokud nejste plně inkontinentní, není vhodné abyste nosili trvale a dlouhodobě, jelikož i několikaměsíční používání plen zdravým člověkem 24/7 v týdny může vést k natolik značnému ochabnutí svěračů, že dochází k inkontinenci, v některých případech i úplné.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "Schopnost látkové pleny absorbovat kapaliny může být zvýšena použitím speciálních vložek. To je užitečné pro děti, které své plenky silně promočí, nebo když není možné plenky často měnit. Tlustá plenka mezi nohama může snížit pohyblivost dítěte, ale je to nutné pro hygienu dítěte i okolí. Výměna plen závisí na jejich absorpci, tedy tom kolik mohou pojmout, a v závislosti na konkrétním typu se může velmi silně různit. Dalším faktorem je i množství vymočené moči. Obvykle plena vydrží v rozmezí 5 – 12 hodin. U dětí je vhodnější měnit častěji. Jako prevence podráždění kůže nazývané opruzení má být plenka vyměněna co nejdříve po ušpinění (zvláště od výkalů). Během výměny po vyčištění a usušení zadnice se používá i dětský olej, ochranný krém nebo dětský zásyp na redukci podráždění. Nejlepší metoda na prevenci a léčbu plenkové vyrážky je vystavit zadnici vzduchu a slunci co nejčastěji. Existují též speciální krémy obsahující složky jako oxid zinečnatý, které se mohou použít na léčbu plenkových vyrážek. Před odložením plenky, buď do plenkové nádoby na praní nebo odpad, je nutno oddělit co nejvíc výkalové hmoty do toalety, aby se zabránilo kontaminaci odpadních skládek a spodních vod. Existuje několik kultur, které se bez použití plen úplně obejdou, ať už z vůle nebo nutnosti. Rodiče nebo jiní pečovatelé se mohou naučit vnímat zvyky a signály vylučování dítěte. Když je evidentní, že dítě potřebuje vylučovat, přenesou dítě na potřebné místo. Na západě se tato praxe často nazývá dětský nočníkový trénink (i když jde o rodiče, kteří trénují rozpoznávání signálů) nebo bezplínková komunikační metoda.", "section_level": 1}, {"title": "Porovnání energetické náročnosti jednorázových a látkových plen.", "content": "Britská agentura pro životní prostředí uveřejnila v roce 2008 studii, porovnávající uhlíkovou stopu výroby a používání látkových a jednorázových plen. Závěr:", "section_level": 2}, {"title": "Alternativy.", "content": "Mezi současné trendy patří hybridní mnohorázový/jednorázový systém s vnější plastickou částí, která se používá víckrát a vnitřní absorbující částí, která se vyhodí a je kompletně biologicky rozložitelná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plena je část oděvu, určená k zachycování výkalů a moče. Převážně ji používají kojenci, batolata, a dospělí lidé, trpící inkontinencí, ve zvláštních případech i zdraví lidé, když není možné použít záchodu. ", "tgt_summary": "Die Windel ist ein saugfähiges Produkt in verschiedenen Varianten aus Textil oder textilähnlichem Gewebe zur hygienischen Aufnahme von Urin und Stuhl (Kot). Sie wird um Hüfte und Schritt befestigt und wie eine Unterhose getragen, um das Beschmutzen der Kleidung zu verhindern. Sie wird von und für Menschen verwendet, die ihre Ausscheidungen aus den verschiedensten Gründen nicht kontrollieren können. Beispiele sind Säuglinge und Kleinkinder, Menschen mit Stuhl- oder Harninkontinenz oder wenn die Arbeitsbedingungen es erfordern, wie bei Astronauten. Seltener kommt sie bei Haus- und Zootieren zum Einsatz. ", "id": 201755} {"src_title": "Sedm (film)", "tgt_title": "Sieben (Film)", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Detektiv poručík Somerset (Morgan Freeman) má za týden odejít do důchodu. Poslední týden spolupracuje s detektivem seržantem Millsem (Brad Pitt), nezkušeným, ale odvážným detektivem, který sem byl právě přeložen. Mills je vznětlivý, temperamentní a často neovládá svůj hněv, zatímco Sommerset je uvážlivý starý profesionál.", "section_level": 1}, {"title": "Obžerství.", "content": "První případ, který spolu řeší, se týká extrémně obézního muže, který byl nalezen mrtvý s tváří v misce se špagetami. Kotníky a zápěstí má svázány ostnatým drátem a pod stolem stojí kbelík se zvratky. Patolog později zjistí, že muže někdo násilím donutil jíst ohromné množství jídla, pak ho kopl do boku, čímž mu protrhl žaludek a způsobil vnitřní krvácení. Jediná stopa, která by mohla odhalit vraha, je několik účtenek na jídlo, které ukazují, že vrah šel několikrát do obchodu.", "section_level": 2}, {"title": "Lakota.", "content": "Somerset vyjádří kapitánovi (R. Lee Ermey) své pochyby o tom, že Mills je připraven případ vyšetřovat, a následující den přebírá Mills nový případ, ohavnou vraždu prominentního právníka Eliho Goulda. Goulda někdo donutil vyříznout si libru svého vlastního masa, na podlaze je Gouldovou krví napsáno slovo „lakota“. Poté, co Somerset objeví na prvním místě činu za ledničkou tukem napsané slovo „obžerství“, začíná si myslet, že oba případy spolu souvisí, a řekne Millsovi a kapitánovi, že pravděpodobně mohou čekat pět dalších vražd podle zbývajících pěti smrtelných hříchů: chtíč, pýcha, lenost, hněv a závist. Millsova manželka Tracy (Gwyneth Paltrow) pozve Somerseta do jejich nového domu na večeři. Po večeři začnou oba případy vyšetřovat spolu. Ptají se vdovy po Gouldovi, zda si na fotografiích místa činu nevšimne něčeho neobvyklého, ona si všimne, že obraz v kanceláři je vzhůru nohama. Za obrazem detektivové objeví na zdi otisky prstů a rukou, které tvoří text „Pomoc“. Otisky patří známému drogovému dealerovi, o kterém si ale Somerset myslí, že vrahem není.", "section_level": 2}, {"title": "Lenost.", "content": "Ukáže se, že Somerset měl pravdu. Muže jménem Victor najdou přivázaného k jeho posteli, živého, ale v hrozném mentálním a fyzickém stavu po roce bez pohybu. Nad postelí je výkaly napsané slovo „lenost“. Vrah zde zanechal hromadu fotografií a vzorky různých tělesných tekutin oběti, které ukazují, že se jim vrah vysmívá. Přijede fotograf, Mills se rozčílí a zaútočí na něj, ale muž stihne pořídit Millsovu fotku. V této době se Tracy tajně setká se Somersetem a řekne mu, že je těhotná. Ještě to neřekla svému muži, protože si není jistá, jestli si chce dítě nechat. Vyšetřování nikam nevede, a tak Somerset ilegálně zaplatí kontaktu v FBI, aby vytiskl seznam jmen ve vládní databázi „označených“ knih, o které by se podle Somerseta vrah mohl zajímat. Podle seznamu přijdou na možného vraha, jmenuje se Jonathan Doe. Když navštíví Doeův byt, Doe přijde a na chodbě na ně začne střílet. Později Doe zvládne srazit Millse k zemi. Doe bezmocnému Millsovi přitiskne pistoli k hlavě. O několik sekund později se Doe rozhodne ho nezastřelit. Pak uteče pryč a Somerset přijíždí Millsovi na pomoc.", "section_level": 2}, {"title": "Chtíč.", "content": "Mills chce prohledat Doeův byt, to ale Somerset odmítá s námitkou, že potřebují důvod, aby tam vstoupili, protože Doeovu adresu našli nelegálně. Mills předstírá, že souhlasí, ale pak, když se Somerset chystá odejít, vykopne dveře. Rozhodnou se zaplatit bezdomovci, za vymyšlenou historku, že byt našli legálně. Detektivové prohledají Doeův byt a najdou noviny a fotky možných obětí, včetně fotografie prostitutky. Najdou i fotku Millse, kterou fotograf pořídil, ukazující, že Doe se objevil na místě činu s obětí lenosti. Detektivové jsou brzy povolání na místo další oběti (prostitutka). Na dveře pokoje je vyryto slovo chtíč, uvnitř je tělo prostitutky, policie a muž v šoku, který křičí: „Sundejte ze mě tu věc!“. Na stanici muž, který se silně třese, říká, že vrah ho donutil přivázat na sebe kožený penis s ostřím na konci a pak znásilnit prostitutku a tím ji zmrzačit k smrti.", "section_level": 2}, {"title": "Pýcha.", "content": "Pátá oběť se objeví následující den po telefonním hovoru Johna Doea na policejní velitelství. Ve své posteli je nalezena mrtvá modelka. Doe jí ustřihl nos – pak jí nabídl možnost volby: žít s jejím znetvořením nebo spáchat sebevraždu. K jedné ruce jí přilepil prášky na spaní (kterými se mohla předávkovat) a k druhé ruce telefon (aby mohla zavolat pomoc). Tím, že si vybrala sebevraždu, souhlasila se hříchem pýcha, které je napsáno rtěnkou na záhlaví postele. Mills a Somerset se vrátí na policejní velitelství, kde na ně v recepci zavolá muž, jehož ruce a košile jsou pokryty krví tří osob: jeho vlastní, od neustálého odřezávání si špiček prstů; modelky a ještě jedné neidentifikované oběti. Tento muž je brzy označen jako Doe (Kevin Spacey). Přes svého právníka (Richard Schiff) Doe nabízí, že se přizná ke všem vraždám, ale pod podmínkou, že ho detektivové doprovodí na místo, o kterém Doe říká, že tam jsou dvě další těla. Právní zástupce Doea hrozí, že odmítnutí nabídky povede k tomu, že Doea bude hájit jako nepříčetného. Mills se rozhodne pro plné přiznání.", "section_level": 2}, {"title": "Závist.", "content": "Když přijedou na místo určené Doeem, přijede dodávkový vůz. Somerset dodávku zastaví několik set metrů od Millse s Doeem a promluví s řidičem, který říká, že o ničem neví, má pouze doručit balíček. Krabice je adresovaná Millsovi, ale Somerset se rozhodne ji otevřít. Po otevření od krabice hrůzou odskočí a zakřičí na Millse, který se snaží ignorovat Doeovy poznámky, aby odhodil zbraň a nepřibližoval se ke krabici. Zatímco Somerset běží zpět k Millsovi a Doeovi, Doe prozradí Millsovi, že potom, co Mills odešel do práce, navštívil Tracy a zkoušel „hrát manžela“. Nezávisle na bohatství, Doe záviděl plody běžného mužského života, a tedy je jeho hříchem závist. Doe vyzradí, že zabil Tracy, a pak přidá: „Vzal jsem si suvenýr... její pěknou hlavu“. Doe si pak dobírá Millse, když zjistí, že Mills nevěděl o Tracyině těhotenství.", "section_level": 2}, {"title": "Hněv.", "content": "Rozzuřený a zděšený Mills zvažuje zabití Doea. Somerset se ho pokouší zastavit tím, že Doe chce, aby ho zabil. Tím bude Doe potrestán za závist a Mills, který ho zabije, se stane ztělesněním hněvu a Doeovo dílo bude dokonáno. „Jestli ho zabiješ, vyhraje,“ říká Somerset. Nicméně rozrušený a emotivní Mills střelí Doea do hlavy a zbytek zásobníku vyprázdní do jeho těla. V další scéně odváží Millse v policejním voze. Kapitán se ptá Somerseta: „Kam půjdeš?“ Somerset unaveně odpoví: „Budu poblíž,“, čímž naznačuje, že neodchází do dlouho očekávaného důchodu. Úplně nakonec Somerset cituje Ernesta Hemingwaye: „Ernest Hemingway jednou řekl: Svět je krásné místo a stojí za to o něj bojovat. Souhlasím s druhou částí.“", "section_level": 2}], "src_summary": "Sedm (v originále Se7en, nebo také Seven), je americký thriller režiséra Davida Finchera z roku 1995, který byl nominován na Oscara. Příběh sleduje dva detektivy, kteří vyšetřují sérii rituálních vražd, inspirovaných sedmi smrtelnými hřichy. Scénář napsal Andrew Kevin Walker. Role detektivů ztvárnili Brad Pitt a Morgan Freeman.", "tgt_summary": "Sieben (Originaltitel \"Se7en\") ist ein US-amerikanischer Thriller, der Elemente des Neo-Noir mit solchen des Horrorfilms verbindet. Das Zweitwerk des Regisseurs David Fincher handelt von einem Serienmörder, der von den sieben Todsünden besessen ist und sie mit seinen Opfern in Szene setzt. Am 22. September 1995 erschien der Film in den US-amerikanischen sowie kanadischen Kinos und am 23. November in Deutschland.", "id": 2129094} {"src_title": "Matt Damon", "tgt_title": "Matt Damon", "src_document": [{"title": "Herecká kariéra.", "content": "Začínal spolu se svým kamarádem Benem Affleckem s herectvím již v raném věku, kdy se věnovali hraní v TV reklamách. Navštěvoval Harvardovu univerzitu, kde studoval anglickou literaturu, nicméně ji nedokončil a jel budovat svou kariéru do Hollywoodu. Po příchodu do Los Angeles začínal v několika projektech společnosti TNT a navázal kontakty potřebné pro získání zajímavějších rolí. Zahrál si po boku Denzela Washingtona a Meg Ryan ve válečném filmu \"Odvaha pod palbou\" (1996), a poté ve snímku Francise Forda Coppoly \"Vyvolávač deště\". Krátce na to uvedli spolu s Affleckem jejich společný film \"Dobrý Will Hunting\" (1997), kde byli oba autory scénáře. Snímek byl oceněn jak Zlatým glóbem, tak i Oscarem. Tímto počinem si otevřel dveře mezi hollywoodskou filmovou smetánku. Další z jeho známých rolí je také postava agenta Jasona Bournea ve filmu \"Agent bez minulosti\" z roku 2002 a v jeho pokračování \"Bourneův mýtus\" (2004), \"Bourneovo ultimátum\" (2007) a \"Jason Bourne\" (2016). Z nepotvrzených zdrojů se také plánuje ještě další pokračování Jasona Bourna po boku s hercem Jeremy Rennerem ze čtvrtého dílu Bournův odkaz (2012). Za roli ve filmu \"Marťan\" (2015) získal nominaci na Oscara a později získal cenu Zlatý glóbus.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Chodil se svou kolegyní z \"Dobrého Willa Huntinga\", Minnie Driver. Později měl dvouroční vztah s herečkou Winonou Ryder. V letech 2001 až 2003 chodil s Odessou Whitmire, bývalou osobní asistentkou Billyho Boba Thorntona a Bena Afflecka. Během natáčení filmu \"Bratři jak se patří\" v roce 2003 potkal v Miami Lucianu Bozán Barroso (narozenou v roce 1976 v Argentině), která zde pracovala jako barmanka. Pár se vzal na soukromém obřadu dne 9. prosince 2005 v Manhattan Marriage Bureau blízko newyorské radnice. Damon se stal nevlastním otcem mladší dcery Bozán Barrosy, Alexie, která byla z jejího předchozího manželství. Pár má ještě tři děti, Isabellu (narozena 2006), Giu Zavalu (narozena 2008) a Stellu Zavalu (narozena 2010) a celá rodina sídlí na Manhattanu. Dne 13. dubna 2013 Damon se svou ženou obnovili svůj svatební slib po osmi letech manželství. Damon je fanouškem týmu Boston Red Sox. Poté, co tým v roce 2007 vyhrál soutěž World Series, tak na pamětním DVD vyprávěl tuto událost. Rád hraje poker a soutěžil v několika sériích World Series of Poker, včetně hlavní soutěže v roce 2010. V této soutěži přišel o 25 000 dolarů, když se připravoval na roli profesionálního hráče pokeru ve filmu \"Hráči\".", "section_level": 1}, {"title": "Humanitární práce.", "content": "Damon byl zakladatelem H2O Africa Foundation, charitativní odnože expedice \"Running the Sahara\", která se spojila s WaterPartners k vytvoření projektu \"Water.org\" v červenci 2009. On společně s Georgem Clooneym, Bradem Pittem, Donem Cheadlem, Davidem Pressmanem a Jerrym Weintraubem je zakladatelem Not On Our Watch Project, organizace, která se zaměřuje na globální pozornost a prostředky k zastavení a zabránění masovým zvěrstvům, jako tomu v Darfuru. Damon podporuje také kampaň ONE, který je zaměřena na boj proti AIDS v zemích třetího světa. Objevil se v jejich tištěných i televizních reklamách. Je také ambasadorem pro OneXOne, neziskové nadaci která poskytuje podporu, ochranu a zlepšení života dětí doma v Kanadě, Spojených státech a i po celém světě. Je mluvčím pro Feeding America, největší americké organizaci zaměřené proti hladovění a účastnil se několika jejich akcí o veřejných službách. Damon je členem představenstva v Tonic Mailstopper (dříve \"GreenDimes\"), společnosti, která se snaží zastavit nevyžádanou poštu, která je každý den dovážena do amerických domácností. Když se v dubnu 2007 objevil v pořadu Oprah Winfreyové, tak podpořil úsilí celé organizace, aby zabránil kácení stromů pro papír a obálky. Uvedl: „Pro odhadovaný desetník denně by mohli zastavit 70 procent nevyžádané pošty, která přichází k vám domů. Je to velmi jednoduché, dobrý dárek, já jsem se podepsal za celou naši rodinu. Byl to dárek, který jsem dostal v létě, byl jsem jim velmi nadšení a nyní jsem v radě společnosti.\" V roce 2011 namluvil dokumentární film \"American Teacher\", který měl před celosvětovým uvedením premiéru v New Yorku.", "section_level": 1}, {"title": "Obraz v médiích.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "\"Jimmy Kimmel Live!\".", "content": "V pořadu svého přítele Jimmyho Kimmela \"Jimmy Kimmel Live!\" občas vystupuje jako jeho předstíraný rival, se kterým má spory. Jimmy Kimmel měl v této show dlouhotrvající skeč, kdy se na konci každého dílu omlouval, že nemohl udělat rozhovor s Mattem Damonem. Původcem všeho byla parodická scénka, kdy během vysílání dne 12. září 2006, Damon vybuchl vzteky poté, co mu Kimmel utnul jeho interview. V pořadu se pak objevovaly různé skeče a narážky na Matta Damona. Dne 24. ledna 2013 Damon „násilně převzal“ Kimmelův pořad a zmínil jejich dlouhý spor, v tomto díle se objevily i osobnosti jako Robin Williams, Ben Affleck a Sarah Silverman.", "section_level": 2}, {"title": "Politické názory.", "content": "V prosinci 2006 se objevil v politickém diskuzním pořadu \"Hardball with Chris Matthews\" a během diskuze o probíhající válce v Iráku vyjádřil znepokojení nad nespravedlností ve všech socio-ekonomických třídách. Damon je podporovatelem demokratické strany a vznesl několik kritických poznámek na adresu republikánské politické strany, ale taktéž vyjádřil rozčarování ohledně politiky prezidenta Baracka Obamy- V roce 2012 spolu s Benem Affleckem a Johnem Krasinskim moderovali finanční sbírku pro kandidátku do Senátu z demokratické strany, Elizabeth Warren.", "section_level": 2}], "src_summary": "Matt Damon (* 8. října 1970 Cambridge, USA) je americký herec, filmový producent a scenárista. Ve filmu se poprvé objevil v roce 1988 ve snímku \"Být dobrou matkou\". Všeobecně známým se stal po boku Bena Afflecka ve filmu \"Dobrý Will Hunting\", ke kterému spolu s Affleckem napsal scénář, a kde byl za výkon v hlavní roli nominován na Oscara. ", "tgt_summary": "Matthew „Matt“ Paige Damon (* 8. Oktober 1970 in Cambridge, Massachusetts) ist ein US-amerikanischer Schauspieler sowie ein mit dem Oscar und dem Golden Globe ausgezeichneter Drehbuchautor. Er wurde mit den Filmen \"Good Will Hunting\" und \"Der Soldat James Ryan\" bekannt.", "id": 302103} {"src_title": "Plechý", "tgt_title": "Plöckenstein", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "Dnešní pojmenování této hory vzniklo z německého názvu, který je z minulosti znám v různých podobách (1346 \"Plechensteyn\", 1604 \"Plecknsstayn\", 1710 \"Pleckhenstein\") a znamená „lesklý kámen nebo skála“ (odvozeno od slovesa blecken = lesknout se, třpytit se). Motivem k tomuto názvu byla pravděpodobně třpytící se hladina jezera na severovýchodním svahu hory.", "section_level": 1}, {"title": "Geologické poměry.", "content": "Plechý má oblý vrchol na strukturním hřbetu z dvojslídné žuly moldanubického plutonu. Jeho svahy jsou vyvinuty asymetricky a je na nich množství tvarů glaciální a periglaciální modelace. Do severovýchodního svahu je zahlouben kar s ledovcovým jezerem, jehož příkré stěny se skalními výchozy a suťovými proudy dosahují téměř k samému vrcholu. Severovýchodní svah Plechého tvoří skalní stěna ledovcového karu Plešného jezera. Jedná se o významný geomorfologický útvar, který je jednou z nejcennějších součástí zdejší přírodní rezervace. Stěna je velmi strmá a dosahuje výšky 211 m. V blízkosti „hráze“ (karového prahu) Plešného jezera se rozprostírá rozsáhlá moréna tvořená mohutnými, mrazovým zvětráváním rozpukanými balvany hrubozrnné plöckensteinské žuly.", "section_level": 1}, {"title": "Klimatické podmínky.", "content": "Na vrcholu jsou extrémní klimatické podmínky: teplota nedosahuje ani 3 °C v ročním průměru, roční srážkové úhrny se pohybují mezi 1400 až 1700 mm včetně sněhové pokrývky až 250 cm, která zde leží půl roku. Časté tu jsou větry, mlhy a námrazy.", "section_level": 1}, {"title": "Vegetace.", "content": "Vrchol Plechého leží těsně pod horní hranicí lesa a býval převážně zalesněný přirozenými horskými smrčinami s příměsí jeřábu ptačího nízkého vzrůstu a s chudým bylinným podrostem – plochy porostlé kapradinou papratkou samičí se střídají s hustým drnem třtiny chloupkaté a místy jsou oživené bikou lesní, dřípatkou horskou či plochami borůvčí. V roce 1996 došlo i zde podobně jako na jiných místech NP Šumava ke gradaci kůrovce. V roce 1999 byl se souhlasem Ministerstva životního prostředí vedeného tehdy Milošem Kužvartem zrušen bezzásahový režim v této první zóně a mohlo začít kácení stromů napadených kůrovcem. Na protest proti této asanaci zahájily v létě téhož roku ekologické organizace blokádu, která zásah proti kůrovci zastavila. Od roku 2000 se průběžně zasahuje proti kůrovci pouze v 200 až 250 m širokém pásu podél česko-rakouské hranice. V sedle západně od vrcholu se nachází Rakouská louka – jedná se o typickou „holi“ – bezlesou plochu s porostem horské trávy smilky tuhé přecházející pásem rašeliníkových smrčin v mimořádně cenné horské vrchovištní rašeliniště (tzv. vrchoviště), jedno z nejvýše ležících v oblasti Šumavy. Rašeliniště zabírá asi 8,5 ha. Roste zde běžná rašeliništní vegetace včetně chráněných druhů, chybí však kleč a dřevitý kryt tak tvoří jen zakrslý smrk. Na strmé skalní stěně ledovcového karu roste rovněž horská smrčina s jeřábem a javorem, místy travnatá společenstva (s vrbou velkolistou a hořcem panonským). Severní svahy Plechého jsou součástí Trojmezenského pralesa – největšího a nejlépe dochovaného zbytku horského smrkového lesa ve střední Evropě – který se odtud rozprostírá na západ až k Třístoličníku. Původní lesy jsou zde tvořeny převážně horskými smrky s jeřábem, na sutích rostou kleče a kolem rašeliniště Rakouská louka i podmáčené smrčiny. V níže položených částech lesa se vyskytují také buky a jedle. Panují zde extrémní klimatické podmínky, proto stromy rostou tak pomalu, že ve sto letech mají výšku nanejvýš deset metrů. Oblast v okolí Plechého, Trojmezné a Třístoličníku si uchovala pralesovitý charakter především díky své nepřístupnosti. Ve svahu nad Plešným jezerem se nikdy nekácelo, také do ostatních částí dnešního pralesa chodili lidé pro dřevo jen výjimečně. Pomalu rostlé stromy s pevným dřevem se využívaly k výrobě lodních stožárů. Až na úzký pruh lesa na samotném hřebeni zde zřejmě nikdy nevznikla holina. Trojmezenský prales společně s Boubínským patří k hlavními pralesním komplexům na Šumavě, v nichž se v chráněných polohách stromy dožívají stáří přes 300 let. Stromy starší 400 let jsou i zde už vzácností a nalézt strom starší 500 let je skutečnou raritou. Koncentrace prastarých stromů v karu Plešného jezera je však naprosto unikátní, a to i v širším středoevropském kontextu. Během výzkumu starých stromů prováděným Mendelovou univerzitou zde bylo zaznamenáno celkem sedm vzorníků, jejichž celkový věk přesahoval 500 let. Především byl nalezen více než šestisetletý Smrk nad Plešným jezerem, další dva stromy měly 570 a 540 letokruhů. K nejstarším stromům patří i Švejdův smrk s 559 letokruhy, jehož pařez se nachází u turistické stezky vedoucí od Plešného jezera k vrcholu Plechého. K obyvatelům této oblasti patří mnoho vzácných druhů zvířat, například rys ostrovid, sokol stěhovavý, puštík bělavý, sýc rousný, datlík tříprstý, kulíšek nejmenší a tetřev hlušec. Na jižním svahu až ke státní hranici vlastník rakouského lesa, Klášter Schlägl, nechal po pustošivém orkánu Kyrill v roce 2007 pomocí těžkých strojů odklidit veškeré stromy – popadané i stojící. Z obrovské holiny, která tak vznikla, se deštěm vyplavuje půda. Plochu se zatím i přes opakované pokusy nepodařilo zalesnit. Uměle vysazené stromky bez ochrany souší hynou.", "section_level": 1}, {"title": "Přístup.", "content": "Plechý je v současnosti přístupný z několika směrů. Červenou hřebenovou stezkou č. 0148 – tzv. Šumavskou pěší magistrálou je spojený s dalšími vrcholy přes 1300 m n. m. – směrem k západu s Trojmeznou a Třístoličníkem a na východě s Hochfichtem. Další možností je výstup z Nové Pece po zelené značce k Plešnému jezeru a odtud tzv. „zážitkovou trasou“ (vede mezi stojícími odumřelými stromy se vstupem na vlastní nebezpečí) kolem Stifterova pomníku až na vrchol. Výstup na Plechý lze uskutečnit také z rakouské strany. Na začátku 80. let 19. století, kdy docházelo k prvnímu rozvoji turistiky na Šumavě, vedly na vrchol Plechého neschůdná pěšina z Trojmezí a rovněž neschůdná a sotva znatelná pěšina od Stifterova památníku, který byl vybudován v letech 1876 − 1877. Přístupnost vrcholu se však postupně zlepšovala. V roce 1883 byla z Trojmezí na Plechý zřízena nová stezka. V roce 1911 vybudovala schwarzenberská knížecí lesní správa k ubytování lesního personálu a účastníků lovů na břehu Plešného jezera Lucemburskou chatu. Po několika letech ji převzal KČT a přestavěl pro své účely. V období první republiky vedla přes vrchol Plechého červeně značená turistická stezka z Nového Údolí do Nové Pece (přes Stifterův pomník a Plešné jezero). Po roce 1948 byl přístup na Plechý z české strany zakázán. Pouze Plešné jezero bylo dočasně zpřístupněno v letech 1966–1970. Až v roce 1990 byly turistické stezky v nepřístupném hraničním pásmu obnoveny. Na Plechém tehdy byly vyznačeny červená hřebenová stezka z Nového Údolí do Zadní Zvonkové a žlutá stezka od Plešného jezera přes Stifterův památník na Plechý. V roce 2005 hrozilo uzavření žlutě značené výstupové trasy od Plešného jezera ke Stifterovu pomníku. Nakonec zůstala zachována v režimu „na vlastní nebezpečí“ a byla přeznačena třemi bílými pruhy. Žlutá turistická značená trasa byla od Plešného jezera vyznačena nově po trase, která stoupá od východní strany jezera na hraniční průsek a pokračuje přes Plechý k pomníku.", "section_level": 1}, {"title": "Pověsti.", "content": "Na svazích Plechého, ve skalní stěně tyčící se nad Plešným jezerem, se prý nachází obrovský poklad obsahující zlato, stříbro, granáty velké jako lidská hlava a krásné postroje. Podle pověsti patřil pohanskému králi ze Saska, který sem uprchl před králem Karlem a nechal se ve skále pohřbít. Brána k pokladu je začarována a otevírá se jen v době pašijí. Kdo ale včas ze skály neodejde, může zde být uvězněn zaživa, což se prý stalo hospodáři ze Šestova domu v Želnavě. Jiná pověst vypráví o zlovolném duchu bývalého rychtáře a kostelníka z Ktiše, který byl zaříkáváním zaklet na sto let do skal a lesů na svazích Plechého. Tento rychtář byl lakomý a kradl peníze určené na výstavbu ktišského kostela, proto nedošel po smrti klidu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plechý () je 1378 m vysoká hora ležící v pohoří Šumava na česko−rakouské hranici. Je pátým nejvyšším vrcholem na Šumavě, nejvyšším vrcholem české i rakouské části Šumavy a zároveň i nejvyšším vrcholem Jihočeského kraje a hornorakouského Mühlviertelu. Zároveň je devátou nejizolovanější českou horou. Severní svahy Plechého náleží do katastrálního území Nová Pec, zatímco jižní svahy patří ke katastrálnímu území Schwarzenberg am Böhmerwald.", "tgt_summary": "Der Plöckenstein (tschechisch \"Plechý\") ist ein hoher Berg im Böhmerwald auf der österreichisch-tschechischen Grenze. Sein Gipfel ist die höchste Erhebung im Böhmerwald beider Länder, sowie der höchste Punkt des Mühlviertels und Südböhmens. Er ist bekannt durch die Erzählungen von Adalbert Stifter.", "id": 949754} {"src_title": "Kamose", "tgt_title": "Kamose", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "Celá historie vlády Kamose se vztahuje k jeho boji proti Hyksósům, kteří již téměř dvě století napadali Dolní Egypt a nakonec v 15.dynastii ovládli podstatnou část úrodného severu v nilské deltě. Egypťané ovládali z Vesetu Horní Egypt a části sousedící Núbie. Je zřejmé, že po celou dobu rozdělení země docházelo k vojenským střetům z obou protivných stran. Vojenské úspěchy Egypťanů se za vlády Kamose množily, přispěla k tomu, jednak spoluúčast nubijských nomádských harcovníků a jednak zlepšená vojenská výzbroj, mezi jinými to byly válečné vozíky přizpůsobené k pohybu po pevnině, tak po vodě, zejména pak bárky pro přeprava vojsk a zásob po Nilu. Obdobně byly používány dvoukolové válečné vozíky, v odkazech označované jako “Tutankhamon-class” chariots. Používání válečných dvojkolek je doloženo i pro dobu vlády Hyksósů. Historie těchto dějů jsou zaznamenány na dvou stélách, jedna postavená v Karnaku, druhá sestávající z několika fragmentů, byla nalezena v roce 1954 v sále soch paláce Ramesse II. Na druhé stéle jsou vylíčeny vojenské úspěchy Kamose v boji proti Hyksósům (přepis hieroglyfického textu) : Vítězství Kamose nad Hyksósy nebylo podle historických zdrojů úplné, úspěšně pokračovalo i za vlády Kámosova následníka a jeho bratra Ahmose I., zakladatele 18. dynastie a Nové říše.", "section_level": 1}, {"title": "Hrobka.", "content": "V roce 1913 Herbert Eustis Winlock (americký archeolog Metropolitního muzea) identifikoval malou pyramidu v Birabi (Dra Abú el-Naga) s rozměry čtvercové základny o straně jen 8 metrů, zbudovanou z hliněných cihel. Malý záhrobní komplex zahrnoval chrám s obvodovou stěnou. Podzemní prostory nebyly dosud prozkoumány. Egyptologové pyramidu přisoudili faraonu Kamosovi a také jeho bratru Ahmosovi I., zakladateli 18. dynastie.", "section_level": 1}, {"title": "Regenerace.", "content": "Druhá přechodná doba mezi koncem vlády 12. dynastie až do konce 17. dynastie a počátkem 18. dynastie trvala přibližně 230 až 250 let. To je období, ve kterém se v populaci vystřídalo téměř deset generací se svými zvyklostmi, zkušenostmi z denního života a pamětí kulturních souvislostí. První fáze druhé přechodné doby, byla charakteristická invazními výboji příchozích skupin ze syropalestického severu, které byly identifikovány s Hyksósi. Atributy tohoto období odpovídají stádiu \"\"kolapsu civilizace\"\" definovanému Miroslavem Bártou. 15. dynastie s centrem v Avaris v střední fázi druhé přechodové doby byla dobou stabilizace společnosti, vzájemné asimilace, prolínání kultur a formování nových prvků do kultury, osvojení si egyptského písma, jazyka, architektury a mocenských struktur. V poslední fází druhé přechodné doby, koncem 17.dynastie za vlády hornoegyptslého krále Sekenenre Taa a jeho následníka Kamose, se jejich mocensko-vojenské schopnosti obrátily proti vládě Hyxsósů a za vlády Ahmose I., přibližně ve 20. roce jeho vlády, byl tento proces opětného sjednocení země završen. Druhé přechodové období nahradila postupně prosperující 18. dynastie a historicky významná Nová říše. Podle dostupných zdrojů, období Hyksóského vpádu, jejich vlády v 15. dynastii a vlastně celé druhé přechodové období nebylo jen dobou násilí či barbarského ničení dřívějších kultur. Ve společnosti se obnovily nejen tradiční kulturní prvky, ale také nově osvojené, správní systémy, architektura, vojenské schopnosti, a také literární, jak dokládají zachované texty v Papyrusu Westcar. Celkově lze tedy poslední fázi přechodného období označit za proces \"\"regenerace civilizace\"\" ze střední bronzové ery. Při posuzování druhé přechodové doby je nezbytné respektovat širší rámec dějinných souvislostí nejen v Egyptě ale také v oblasti celého Středního východu. K paralelní historii přispívaly děje v říši Chetitů, Asyřanů a dalších mocenských celků, které měly vliv na populační transfery.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kamose (Ka-met-masi) byl nejdříve za vlády svého otce Sekenenre Taa vojenským velitelem v bojích proti Hyksósům. Po jeho násilné smrti se stal jeho následníkem a králem Horního Egypta. Je řazen k posledním králům 17. dynastie. Jeho vláda se odhaduje na 5 roků v rozmezí přibližně mezi lety 1555 až 1550 př. n. l.", "tgt_summary": "Kamose (altägyptisch Kamesiu) war der letzte altägyptische König (Pharao) der 17. Dynastie (Zweite Zwischenzeit) und regierte von etwa 1554 bis 1550 v. Chr. (nach Franke von 1545 bis 1539 v. Chr.).", "id": 1144326} {"src_title": "Období Heian", "tgt_title": "Heian-Zeit", "src_document": [{"title": "Politické dějiny.", "content": "V tomto období začala více přecházet volná půda, která byla odvodňována, do soukromého vlastnictví nebo do vlastnictví církevních institucí. Pro zisk různých daňových a správních výhod se v 8. století začala roztříštěná soukromá hospodářství slučovat pod patronací mocných rodů. Vzniklá hospodářství se nazývala \"šóen (jap.\" 荘園) a v jejím čele stál zpravidla vlivný dvorský aristokrat nebo venkovský šlechtic. Došlo tak k decentralizaci moci a některé instituce přerostly v rodové vlády. Jeden z těchto rodů byl rod Fudžiwara, který získal v 9. století svou sňatkovou politikou a množstvím šóenů, které vlastnil, téměř úplnou kontrolu nad císařským rodem. Hlava rodu Jošifusa dosadil v roce 858 n. l. svého vnuka z císařského rodu na trůn. Protože nový císař byl teprve sedmiletý, nechal se Jošifusa jmenovat jeho regentem (seššó, \"jap.\" 摂政). Jeho nástupce Motocune se stal regentem podobným způsobem. Vytvořil dokonce novou funkci regent kampaku (\"jap.\" 関白), když se stal regentem již dospělého císaře, který nastoupil na trůn v roce 884 n. l. Z vlivu rodu Fudžiwarů se císařský dvůr vymanil až v roce 1072, kdy s rodem Fudžiwarů nespřízněný císař Go-Sandžó abdikoval ve prospěch svého syna Širakawy. Císař Go-Sandžó chtěl z pozadí řídit vládu svého syna, ale půl roku po své abdikaci zemřel. Základy nového systému tak plně rozvinul až jeho syn Širakawa. Jako čtyřiatřicetiletý v roce 1086 abdikoval ve prospěch svého syna Horikawy a odešel do kláštera, odkud z pozadí ovlivňoval vládu svého syna. Tato forma vlády se nazývala \"insei (jap.\" 院政\")\" a pokračovala zhruba další století, přestože rod Fudžiwara s císařským rodem i nadále soupeřil o vládnoucí moc. Tento zápas o vládu a intriky ve stylu \"insei\" nakonec vedly k oslabení moci císařského dvora, čímž se k vládě dostaly vojenské klany z provincií, které si postupně vybudovaly vlastní ozbrojené družiny. Systém soukromých statků \"šóen\" totiž sice poskytl obyvatelstvu ochranu před úředníky státní správy, ale ne před místními bandity a piráty z oblasti Vnitřního moře. Jedna z větví takového klanu, rodu Minamoto sídlícího ve východní části Japonska, se v roce 1031 zbavila jedné z větví rodu Taira a mezi lety 1051 a 1088 dalších dvou rodů ze severního Honšú, se kterými soupeřila. Rody Minamotů a Tairů se pak snažily celou první polovinu 12. století získat přízeň císařského dvora nebo rodu Fudžiwarů. V roce 1156 se po smrti císaře Gotoby střetli jeho dva synové. Podporovaly je každý z rodů Minamoto a Taira. Rod Taira během bojů (Nepokoje éry Hógen, Nepokoje éry Heidži) získal vedoucí postavení a převážná část rodu Minamoto byla vyvražděna. Hlava rodu Taira Kijomori Taira provdal svou dceru za císaře a v roce 1180 dosadil na trůn svého vnuka Antoku. Jeho snaha však oslabila spojenectví s ostatními klany a dosazení císaře Antoku vedlo k povstání (Genpeiská válka). Do jeho čela se postavil Joritomo Minamoto, jeden z přeživších členů minamotského rodu, který žil ve vyhnanství na poloostrově Izu. Spolu se svým bratrem Jošicunem dobyl Heian-kjó, vyhnal klan Tairů a definitivně je porazil v roce 1185 v bitvě u Dannoury. Touto bitvou skončilo období Heian.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Z dobových děl je cítit atmosféra rozkladu a nadcházející katastrofy. V hlavním městě však dvořané díky příjmům z venkovských statků žili stále v přepychu. Důležitou roli hrály krásno a dojem. Vzniká zenové umění čajového obřadu a aranžování květin (ikebana), na jaře se začíná oslavovat svátek Hanami - pozorování květů sakury. Japonská společnost se soustředila na rozvoj domácích prvků a tradic, i když přejaté prvky zcela neopustila. Zavedení foneticky psaného písma, hiragany a katakany, které se vyvinulo z přejatého čínského písma. Toto zjednodušení vedlo k rozvoji literatury. Vznikla Sbírka starých a nových básní (Kokinšú), psaly i dvorní dámy, z nichž nejznámější je Murasaki Šikibu, autorka díla Příběh prince Gendžiho (Gendži Monogatari). Další z děl jsou Důvěrné sešity paní Sei Šónagon (Sei Šónagon no makura no sóši). Ke konci období Heian se objevil další literární žánr a to romanticky laděné příběhy z období vlivu Fudžiwarů na císařský dvůr. Období mezi lety 889 až 1092 n.l. líčí Vyprávění o skvělých časech (Eiga monogatari) a období mezi lety 850 až 1025 dílo Velké zrcadlo (Ókagami).", "section_level": 1}], "src_summary": "Období Heian (平安時代, Heian-džidai) je označení pro historické období Japonska, které spadá do let 794–1185, respektive 1192 n. l. Předcházelo mu období Nara (710 až 794 n. l.) a následovalo jej období Kamakura. Období Heian bylo nazváno po novém hlavním městě, kterým se v roce 794 n. l. stalo Heian-kjó (dnešní Kjóto). Během tohoto období začal upadat vliv Číny na japonskou kulturu, i když ještě v roce 838 bylo k čínskému dvoru vysláno japonské poselstvo. Příčinou snížení čínského vlivu bylo japonské osamostatnění a pojaponštění převzatých institucí z Číny. V roce 894 n. l. již japonští aristokraté odmítli vyslat další poselstvo z důvodu „úpadku čínské civilizace“.", "tgt_summary": "Als Heian-Zeit (, \"Heian-jidai\") bzw. Heian-Periode wird eine Epoche (794–1185, auch 794–1192) der japanischen Geschichte bezeichnet. Der Grundstein der \"„goldenen“ Heian-Zeit\" wurde im Jahre 794 gelegt, in dem der Kaiserhof in den Heian-Palast (Daidairi) nach Heian-kyō, dem heutigen Kyōto, verlegt wurde. Mit dem Umzug nahmen die Beziehungen zum Kaiserreich China ab, dem korrespondierte eine stärkere Konzentration nach innen. ", "id": 1470620} {"src_title": "Kabul (Izrael)", "tgt_title": "Kabul (Israel)", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 77 metrů na rozhraní Izraelské pobřežní planiny a Dolní Galileji, poblíž Haifského zálivu. Jihovýchodně od města se terén zvedá směrem k hoře Har Kavul, ze které sem stéká vádí Nachal Kavul. Podél severovýchodního okraje obce pak protéká vádí Nachal Segev, do kterého zde ústí Nachal Ašlil. Kabul se nachází cca 98 kilometrů severovýchodně od centra Tel Avivu a cca 22 kilometrů severovýchodně od centra Haify, v hustě osídleném pásu, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky smíšené. Vlastní Kabul je osídlen izraelskými Araby. Arabské je i sousední město Tamra a některá další sídla na severní, jižní i východní straně. Mezi nimi jsou ale rozptýleny menší židovské vesnice. Západně od Kabulu pak začíná oblast pobřežní Haifského zálivu s demografickou převahou židů (konurbace měst Krajot). Město je na dopravní síť napojeno pomocí severojižní osy dálnice číslo 70.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Kabul navazuje na biblické židovské sídlo \"Kabúl\" připomínané v Knize Jozue 19,27 Jeho název prý vznikl od místního druhu půdy. Podle jiné teorie je odvozen od hebrejského slova \"gvul\"- hranice. Flavius Iosephus popisuje, že v dobách první židovské války v 1. století našeho letopočtu proti městu vyrazily římské legie. Našly ale město opuštěné, protože jeho obyvatelé uprchli. Později ve středověku byla lokalita osídlena muslimskými Araby. Francouzský cestovatel Victor Guérin koncem 19. století popisuje Kabul jako vesnici se 400 muslimskými obyvateli. Kabul byl stejně jako celá oblast západní Galileje dobyt izraelskou armádou v rámci Operace Dekel během války za nezávislost v červenci roku 1948. Izraelští vojáci obec obsadili 15. července 1948. Většina místních obyvatel nebyla vysídlena a Kabul si tak ponechal svůj arabský ráz. Po roce 1948 ale cca 40 % obyvatel obce tvořili arabští obyvatelé okolních vesnic al-Damun, Mia'r, al-Birw a al-Ruways, které byly v průběhu války vysídleny. Roku 1976 byla vesnice Kabul povýšena na místní radu (malé město). V současnosti se už jen menšina obyvatelstva zabývá zemědělstvím, obzvláště v skleníkových plantážích na západním okraji obce. V Kabulu fungují dvě základní školy a dvě mešity.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Kabul je etnicky zcela arabské město. Podle údajů z roku 2005 tvořili Arabové 100 % a arabsky mluvící muslimové 99,8 % obyvatelstva. Jde o středně velké sídlo městského charakteru, třebaže zejména na okrajích obce je zástavba spíše vesnického typu. K 31. prosinci 2017 zde žilo 13 600 lidí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kabul ( כָּבּוּל nebo כאבול, كابول, v oficiálním přepisu do angličtiny Kabul) je místní rada (malé město) v Izraeli, v Severním distriktu.", "tgt_summary": "Kabul ( \"Kavul\", im Tanach כָּב֖וּל, ) ist eine rein arabisch bewohnte Kleinstadt und ein biblisches Gebiet südöstlich der Stadt Akko in Israel, gelegen im Nordbezirk. Die Stadt liegt auf einer Höhe von 40 bis 160 Meter über NN. Die Etymologie des Namens ist unklar, der Name wird sowohl vom Wort \"gewul\" („Grenze“) als auch von einem Begriff für „fruchtbare Erde“ und vom hebräischen Wort \"mekubbal\" abgeleitet. Der Überlieferung zufolge waren die Bewohner Kabuls so reich, dass sie sich mit Gold und Silber kleideten.", "id": 1821772} {"src_title": "Chathamské ostrovy", "tgt_title": "Chathaminseln", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Chathamské ostrovy jsou vulkanického původu a jejich povrch hlavně tvoří tuf a čedič. Ostrovy se nacházejí přibližně na 43° 53' j.š. a 176° 31' v.d., což je kolem 800 km východně od novozélandského města Christchurch. Jejich plocha je 966 km2, většinu z toho tvoří dva hlavní ostrovy, Chathamův ostrov a Pittův ostrov, které jsou také jedinými obydlenými ostrovy tohoto souostroví. Jména největších ostrovů jsou: Některé s těchto ostrovů, kdysi využívané pro zemědělství, jsou dnes chráněné jako přírodní rezervace, aby se zde uchovala unikátní a endemická fauna a flóra. Ostrovy jsou obecně kopcovité; Pittův ostrov více než Chathamův, ale nejvyšší bod souostroví Maungatere Hill (294 m) se nachází na plošině u jižního konce největšího ostrova. Největší ostrov souostroví, Chathamův, je místem mnoha jezer a lagun, významně největší laguna je Te Whanga Lagoon. Největší jezera na Chathamu jsou Huro a Rangitahi. Chatham má několik toků, nejvýznamnější jsou Te Awainanga a Tuku.", "section_level": 1}, {"title": "Čas.", "content": "Datová hranice prochází východně od souostroví, přestože se ostrovy nacházejí východně od poledníku 180°. Kvůli tomu se také přezdívají sloganem „První, kdo vidí slunce“. Oslavy přelomu tisíciletí proto v roce 2000 přinesly souostroví mezinárodní zájem. Chathamské ostrovy používají vlastní časové pásmo CHAST (Chatham Standard Time), UTC+12.45, v období platnosti letního času pak CHADT (Chatham Daylight Time), UTC+13.45; toto časové pásmo o 45 minut předchází Novozélandskému času. Chathamské ostrovy jsou protinožci francouzského departementu Hérault (v regionu Languedoc-Roussillon).", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí na Chathamských ostrovech je mírné a velmi větrné. Počasí je proměnlivé a přes den se může velmi měnit i během několika hodin. Průměrná roční teplota se pohybuje okolo +11,5 °C. V nejchladnějším měsíci červenci je průměrná denní teplota +11 °C, noční 6 °C. V nejteplejším měsíci lednu je průměrná denní teplota +18 °C, noční +12 °C. Nejníže zimní teploty klesají za jasných nocí do okolí bodu mrazu (−2 až +2), přes den obvykle stoupají až nad 10. V létě za nejteplejších dní bývá 20 až 25, v noci potom po takto teplém dni klesá teplota na 15 až 20. Průměrný roční úhrn srážek je 911 mm, z toho nejméně srážek spadne v lednu a naopak nejvíce v červnu. Vítr vane ze všech směrů, nejčastěji ze západu. Průměrná rychlost větru je celoročně stejná – přibližně 7 m/s (25 km/h). Jako nejvhodnější doba k návštěvě ostrovů je doporučováno období od jara do léta (září–březen).", "section_level": 2}, {"title": "Fauna.", "content": "Především malé neobydlené ostrovy v souostroví jsou známé svým bohatým ptačím životem s celkem osmnácti endemickými druhy ptáků. Nejznámějšími druhy na ostrovech je buřňák taiko (\"Pterodroma magentae\") a lejsčík chathamský (\"Petroica traversi\"). Lejsčík chathamský je jeden z nejvzácnějších druhů ptáků. Jejich populace z minimálního počtu sedmi exemplářů narostla do roku 2004 na 150. Buřňák taiko byl dříve také součástí moriorské kuchyně. Ostatní endemičtí ptáci na ostrovech jsou ústřičník chathamský (\"Haematopus chathamensis\"), střízlíkovec chathamský (\"Gerygone albofrontata\"), holub chathamský (Hemiphaga chathamensis) nebo holub maorský, kakariki chathamský (\"Cyanoramphus forbesi\"), bekasina chathamská (\"Coenocorypha pusilla\") a kulík pobřežní (\"Thinornis novaeseelandiae\"). Některé druhy endemických ptáků však úplně vyhynuly, včetně chřástalovitých (\"Rallidae\"), havrana chathamského, chřástala Dieffenbachova (\"Gallirallus dieffenbachii\"), chřástala Hawkinsova (\"Diaphorapteryx hawkinsi\"), chřástala chathamského (\"Gallirallus modestus\"), medosavky chathamské (\"Anthornis melanocephala\"), labutě chathamské (\"Cygnus sumnerensis\") a cistovníkovce chathamského (\"Bowdleria rufescens\").", "section_level": 2}, {"title": "Flóra.", "content": "Chathamské ostrovy jsou většinou pokryty loukami nebo pastvinami, ale jsou zde i zalesněná místa. Zajímavým stromem je cypřiš velkoplodý (\"Cupressus macrocarpa\"). Na Chathamských ostrovech je mimo jiné také 29 endemických rostlin.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Pouze Chathamův a Pittův ostrov jsou obydleny. V roce 2001 zde celkem žilo 717 obyvatel ; z toho 70 % se hlásí k evropskému či novozélandskému původu, 57 % k maorskému či moriorskému. Počet obyvatel od roku 1996 do roku 2001 klesl o 1,6 %, tedy ze 729 na 717 obyvatel. Z celkových 717 obyvatel bylo 405 mužů a 312 žen. 25 % obyvatelstva bylo mladší než 15 let a pouze 6 % obyvatelstva starší než 65 let. Hlavním městem je Waitangi s 200 obyvateli, který se nachází u jižního pobřeží největšího zálivu Chathamského ostrova Petre Bay. Waitangi má nemocnici s trvale bydlícím doktorem, obchodní banku, několik obchodů, strojírenství a námořní službu. Nachází se zde také molo. Ve Waitangi a ve vesnicích Te One a Kaingaroa se nacházejí základní školy, dvě z toho se nacházejí na Chathamově a jedna na Pittově ostrově. Jsou zde také rybářské vesničky Owenga a Port Hutt.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Návštěvníci Chathamských ostrovů obvykle dorazí letadlem Chathamské letecké společnosti Air Chatham z Christchurche, Aucklandu nebo Wellingtonu, let z Christchurche trvá kolem dvou hodin. Oproti tomu lodní doprava trvá čtyři až pět dní – cesta po moři je pro mnoho cestujících velmi dlouhá a není vždy dostupná. Celý region důsledně dbá na čistotu přírodního prostředí a dohlíží na to, aby na jeho území nebyly zavlečeny žádné invazivní druhy živočichů, rostlin a nebezpečných nemocí. Chathamovy ostrovy jsou bez divokých králíků, lasic, invazivních druhů vos a mravenců a bez plevelů, které se vyskytují na Novém Zélandu. Na ostrovech se nevyskytuje tuberkulóza skotu ani včelí mor, na ostrově Pitt nejsou krysy a vačice. Návštěvníci ostrovů jsou při příletu žádáni, aby si prohlédli obuv a oděv, zda s sebou nepřinášejí semena cizích rostlin, která jsou nežádoucí. Přestože Chathamské ostrovy jsou součástí Nového Zélandu a nejsou zde pohraniční kontroly nebo celní formality při příjezdu, doporučuje se návštěvníkům, aby měli před příjezdem dohodnuté své ubytování na ostrovech. Provozovatel dopravy může odmítnout vozit cestující bez dohodnutého ubytování. Na ostrovech nefunguje veřejná doprava, o dopravu návštěvníků jsou ale schopni se postarat poskytovatelé ubytování. Po mnoho let sloužilo ostrovům britské pomalé a hlučné letadlo Bristol Freighter, přestavěné pro převoz pasažérů. Letecká služba slouží hlavně k vývozu velmi cenných račích výrobků. Black Robin Freighters provozuje lodní dopravu z měst Timaru a Napier. Mezi Waitangi a Te One se nachází malá část dehtované makadamové silnice, ostatní komunikace na ostrovech jsou většinou štěrkové.", "section_level": 1}, {"title": "Paleontologie.", "content": "V průběhu 21. století je v této oblasti prováděn intenzivní paleontologický výzkum. Z mnoha zajímavých fosilních objevů lze zmínit například obří vyhynulé tučňáky, žijící zde v období paleocénu, zhruba před 60 miliony let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chathamské ostrovy (anglicky: Chatham Islands, moriorsky: Rekohu, maorsky: Wharekauri) jsou souostroví, které zahrnuje jedenáct ostrovů v okruhu 40 km. Nachází se v jihozápadní části Tichého oceánu. Ostrovy patří od roku 1842 Novému Zélandu. ", "tgt_summary": "Die inseln (,'bzw. ') sind eine zu Neuseeland gehörende Inselgruppe im Südpazifik. Sie bilden zugleich die kleinste Verwaltungseinheit Neuseelands, siehe Chatham Islands Territory. ", "id": 1442148} {"src_title": "Kivu", "tgt_title": "Kiwusee", "src_document": [{"title": "Pobřeží.", "content": "Pobřeží je srázné a silně členité.", "section_level": 1}, {"title": "Dno.", "content": "Dno jezera leží v příkopové propadlině a je pomalu vytlačováno v důsledku vulkanické aktivity v regionu.", "section_level": 1}, {"title": "Ostrovy.", "content": "Na jezeře leží přibližně 150 ostrovů, mezi nimiž vyčnívá velký ostrov Idjwi.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Z jezera odtéká řeka Ruzizi, která teče na západ do jezera Tanganika.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti vody.", "content": "Voda je mírně slaná. Dnem jezera proniká oxid uhličitý, hromadí se tam a je stlačován obrovskou masou vody (jezero je na několika místech hluboké až 400 metrů). Bakteriální proces mění oxid uhličitý v metan. Kivu patří do trojice jezer, která jediná na světě obsahují ve svých hlubinách tzv. reliktní vodu, jež se vůbec nepohybuje.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna a flóra.", "content": "Oblast jezera je národním parkem.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní doprava.", "content": "Na jezeře je rozvinutá místní vodní doprava. Hlavní přístavy jsou Bukavu a Goma v \"Demokratické republice Kongo\" a Cyangugu ve \"Rwandě\".", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První Evropan, který toto místo navštívil byl německý hrabě Adolf von Götzen v roce 1894. Stalo se nechvalně známým kvůli mnoha lidem, kteří zde zemřeli během genocidy, která proběhla ve Rwandě v roce 1994. Pilotní projekt KP1, který testoval využití spodních vod jezera jako energetického zdroje, byl spuštěn v roce 2007, ale podobné pokusy probíhaly již na konci 20. století. Protože se tento generátor o výkonu do 5 MW osvědčil, začala v rámci projektu KivuWatt skotské společnosti ContourGlobal v létě 2015 výstavba jednotky o výkonu 25 MW, celkem jsou plánovány ještě tři další. Právě generátory o celkovém výkonu 100 MW by mohly spotřebovávat metan stejně rychle, jako se v jezeře tvoří.", "section_level": 1}, {"title": "Osídlení pobřeží.", "content": "Po pobřeží jsou rozmístěny různá osídlení. Mezi největší patří : Bukavu, Kabare, Kalehe, Saké a Goma v \"Demokratické republice Kongo\" a Gisenyi, Kibuye a Cyangugu ve \"Rwandě\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Kivu (, ) je jezero ve Východní Africe na hranicích Demokratické republiky Kongo a Rwandy. Nachází se v tektonické propadlině a řadí se mezi Africká Velká jezera. Vznik jezera je spojen s lávovými potoky, které přehradily starou říční síť propadliny. Má rozlohu 2700 km2. Dosahuje maximální hloubky 496 m. Leží v nadmořské výšce 1460 m.", "tgt_summary": "Der Kiwusee oder Kivusee ist ein See in Zentralafrika. Durch ihn verläuft die Grenze zwischen Ruanda und der Demokratischen Republik Kongo.", "id": 1024392} {"src_title": "Levy Mwanawasa", "tgt_title": "Levy Mwanawasa", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Narodil se jako druhé z deseti dětí v rodině etnika Lenje. Po studiích na střední škole Chiwala ve Ndole vystudoval právnickou fakultu na Zambijské univerzitě v Lusace. Po promoci v roce 1973 byl zaměstnán v advokátní firmě, o pět let později si však založil vlastní právnickou společnost. Roku 1982 se stal místopředsedou Právnické asociace Zambie a v letech 1985–1986 působil jako generální prokurátor. Po uvolnění politického života v Zambii na počátku 90. let vstoupil do Movement for Multiparty Democracy (MMD), Hnutí za pluralitní demokracii, vedeného Frederickem Chilubou. V říjnových volbách roku 1991 získal křeslo v Národním shromáždění. Volby byly pro MMD úspěšné, Chiluba se stal prezidentem a Mwanawasu v prosinci 1991 jmenoval svým viceprezidentem. Současně Mwanawasa zastával i post předsedy Národního shromáždění. Dne 8. prosince 1991 byl Mwanawasa zraněn při těžké dopravní nehodě, při které zemřel jeho asistent. Hospitalizován byl v jihoafrickém Johannesburgu. Po návratu z léčení do viceprezidentského úřadu cítil Mwanawasa svoji pozici vedle Chiluby, který značně koncentroval moc do svých rukou, jako bezobsažnou. V červenci 1994 opustil své politické funkce a obvinil vedení země z nezodpovědné vlády a chamtivosti. V roce 1996 neúspěšně kandidoval na post předsedy Chilubova Hnutí za pluralitní demokracii, načež vrcholnou politiku dočasně opustil. V následujících letech se věnoval především své právnické praxi a bylo překvapením, když se na konci roku 2001 stal prezidentským kandidátem vládní strany MMD. V prosinci 2001 pak těsně zvítězil ve volbách a stal se třetím zambijským prezidentem, úřadu se ujal 2. ledna 2002. Mwanawasova pozice byla zpočátku složitá. Leželo na něm dědictví předchozí značně zdiskreditované vlády MMD a byl vnímán jako Chilubova loutka, a to jednak kvůli chatrnému zdraví, kterým trpěl od autonehody, a jednak proto, že Chiluba stále zastával vlivný post předsedy vládní strany.", "section_level": 1}, {"title": "Prezident.", "content": "Jako nový prezident si však rychle získal autoritu ráznými kroky a protikorupční kampaní, kterou neváhal zaměřit i do vlastní strany. Z úřadu muselo odejít několik vysokých vládních úředníků, Chiluba opustil vedení MMD a později byl zbaven imunity a obviněn z korupce. V lednu 2005 se Mwanawasa omluvil celému národu, že se mu nepodařilo potřít všudypřítomnou chudobu (asi 75% obyvatelstva žije za méně než 1 USD na den, což OSN považuje za hranici absolutní chudoby. Znovu kandidoval v prezidentských volbách 28. září 2006. Svůj post obhájil hlavně díky přízni venkovských voličů, ve městech jej předstihl jeho oponent Michael Sata. V širokých vrstvách byl vnímán jako čestný a skromný člověk. V 53 letech se oženil se svojí právnickou kolegyní, se kterou již měl pět dětí. Mimo to měl dva potomky z prvního manželství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Levy Patrick Mwanawasa (3. září 1948 Mufulira, Severní Rhodésie – 19. srpna 2008 Paříž) byl v letech 2002–2008 třetím prezidentem Zambie.", "tgt_summary": "Levy Patrick Mwanawasa (* 3. September 1948 in Mufulira; † 19. August 2008 in Paris) war ein sambischer Jurist und von 2002 bis zu seinem Tod Staatspräsident.", "id": 947688} {"src_title": "X Japan", "tgt_title": "X Japan", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1977 – 1992: X.", "content": "V roce 1977 založili Yoshiki a Toshi svou první skupinu s názvem Dynamite. Tehdy jim bylo 11 let. O rok později změnili jméno skupiny na Noise. V roce 1982 se skupina rozpadla a stará dobrá dvojice kamarádů vytvořila novou s názvem X, protože na žádné lepší jméno nepřišli. X od roku 1985 hráli aktivně po Tokiu, přičemž se složení skupiny neustále měnilo. Jejich první sigl \"I'll Kill You\" vydalo Dada Records v červnu 1985 a v listopadu téhož rok vydali jejich skladbu \"Break the Darkness\" na kompilaci \"Heavy Metal Force III\", která obsahovala i song od Saver Tiger. Na konci roku 1985 se k nik pak přidal baskytarista Taiji (ex: Dementia), nicméně po pár vystoupeních ji zase opustil. Pro vydání dalšího singlu \"Orgasm\" sehnal Yoshiki label Extasy Redors jež jim singl v květnu 1986 skutečně vydal. V listopadu se k nik pak opět připojil baskytarista Taiji, potom co s nimi odehrál jako výpomoc pár koncertů. Na vzniku skladeb \"Stab Me in the Back\" a \"No Connexion\" jež v únoru 1987, vydal label Victor Record na kompilaci \"Skull Trash Zone Volume I\", se podílel výpomocný kytarista Pata (ex: Judy), který byl po jednom z koncertů na niž se podílel, prohlášen za oficiálního člena. V téže době se ke skupině přidal i kytarista hide (ex: Saver Tiger). 26. prosince 1987 se skupina zúčastnila výběrového řízení CBM/Sony (s vybranými účastníky měla být v srpnu následujícího roku uzavřena smlouva). V květnu 1988 vydalo Extasy Records skupině jejich první studiové první album Vanishing Vision po jehož vydání následovalo několik tour. Skupina se dokonce objevila ve filmu Tokyo Pop, kde hrála kupříkladu Carrie Hamilton. Druhé album Blue Blood vyšlo 21. května 1989 a obsahuje několik, dnes již proslulých, singlů X Japan jako \"Kurenai\" či \"Endless Rain.\" Současně vydala skupina i své první video - VHS se záznamem z tour nazvané Blue Blood Tour Bakuhatsu Sunzen Gig. Nahrávání třetího alba Jealousy proběhlo v Los Angeles. Samotné album pak vyšlo 1. července 1991 a bylo doprovázeno pro X Japan jejich prvním koncertem v hudební hale, přesněji v proslaveném Tokyo Dome, kde dnes touží vystoupit snad každá visual kei skupina. V Tokyo Dome pak skupina vystoupila, během své existence, ještě několikrát a záznamy z těchto vystoupení vyšly později na DVD s názvem Live Live Live Tokyo Dome 1993-1996. V průběhu roku 1992 dosáhla skupina takového věhlasu, že se o ní vědělo i mimo rodné Japonsko. S tím je také spojené přejmenování skupiny z původních X na X Japan, jelikož se zjistilo, že v USA existuje již jedna skupina s názvem X, která hraje punk. V této době taky opouští skupinu, tentokrát již definitivně, baskytarista Taiji, jež šel poté spolupracovat s Loudness a Cloud Nine. Současně, ale skupina přijímá i nového baskytaristu Heatha (ex: Youth).", "section_level": 2}, {"title": "1993 – 1997: X Japan.", "content": "S přípravami na vydání dalšího alba, opustili X Japan vydavatelství Sony a podepsali smlouvu s Atlantic Records. Album Art of Life vyšlo 28. srpna 1993 a obsahovalo pouze jednu jedinou skladbu, která ale měla 29 minut. A další, pro skupinu v tomto období poslední album, Dahlia vyšlo až o tři roky později a to v 4. listopadu 1996. Přičemž většina skladeb byly singly, jež byly vydané nedlouho po albu Art of Life. V tomto období skupina také velice změnila svůj vzhled. Zcela opustili původní estetiku visual kei a začali se oblékat a česat v podstatě \"normálně.\" Zpěvák Toshi se nakonec rozhodl opustit skupinu a tak v září 1997 oznámili X Japan svůj konec. Svou poslední (rozlučkovou) show odehráli X Japan 31. prosince v Tokyo Dome, čímž si připsali na konto pátý koncert v této hale. Toshi své rozhodnutí o odchodu ze skupiny vznesl již v květnu 1996, s odůvodněním, že ho okouzlující život úspěšné rockové star z emocionálního hlediska neuspokojuje, a proto by raději dělal zase nějakou zcela obyčejnou práci.", "section_level": 2}, {"title": "1998 – 2007: Sólo roky.", "content": "Zatímco vycházely kompilace, záznamy z koncertů a byla znovu vydávána stará alba, členové X Japan si šli každý svou cestou a pracovali na rozličných projektech. Hide, který započal svou sólo kariéru již v roce 1994 se svým albem \"Hide Your Face\", v ní pokračoval společně se skupinou Spread Beaver, kteří se tak oficiálně stali jeho novou kapelou. Nicméně jeho tvorba se od toho, co vytvářel s X Japan, poněkud lišila, inklinovala spíše k alternativnímu rocku. Jeho nová skupina neměla dlouhého trvání, jelikož v květnu 1998 Hide zemřel. Toshi vydal několik sólových alb a vystoupil na mnoha drobných koncertech, kde hrál akustickou hudbu. Podle jeho webu, zahrnovala jeho tour s názvem Utatabi Traveling Concert, která proběhla mezi lety 1999 - 2003, přes 3000 koncertů. Pata a Heath ve spolupráci se Spread Beaver nahráli skladbu \"Celebration\" pro album \"Tribute Spirits\", které vzniklo v roce 1998 na hideovu počest. V roce 2000 se opět sešli a ještě se zpěvákem jménem Jo:Ya, vytvořili skupinu Dope HEADz. S tou pak vydali dvě alba než skupina ukončila svou činnost. Heath se poté vrhl na sólo kariéru. A Pata se ještě společně s klávesistou ze Spread Beaver, vystupujícím pod pseudonymem D.I.E., stali členy skupiny Rain. Yoshiki ještě před rozpadem X Japan, nezávisle spolupracoval s Rogerem Taylorem, bubeníkem rockové skupiny Queen, na singlu \"Foreign Sand\". Poté se podílel na tributovém albu \"\" skupiny Kiss, kde napsal orchestrální část pro skladbu \"Black Diamond\". Současně též vyšlo album \"Eternal Melody\", které obsahovalo songy X Japan, vylepšené o orchestrální zvuk, které nahrála London Philharmonic Orchestra pod vedením producenta George Martina, který je známý třeba tím, že napsal několik orchestrálních melodií k filmům skupiny Beatles. Od roku 1998 se pak Yoshiki věnoval nespočtu aktivit - přidal se k japonské popové skupině Globe a byl producentem singlů korejské rockové skupiny TRAX. Ke 25. květnu 2007 bylo oznámeno, že Yoshiki, Miyavi, japonská popová ikona Gackt a kytarista Sugizo ze skupiny Luna Sea, zakládají novou skupinu s názvem S.K.I.N., která odehrála svůj první a také jediný koncert na Anime Expo v Long Beach v Kalifornii a to 29. června 2007.", "section_level": 2}, {"title": "2007 – 2008: Znovu pohromadě.", "content": "V březnu 2007 uveřejnil Toshi na svém webu, že on a Yoshiki se opět dali dohromady a že brzy přijdou s \"novým projektem.\" Znovu zahájená činnost X Japan pak byla oficiálně ohlášena ke 4. červnu 2007 a Yoshiki současně oznámil hned tři důležité věci - X Japan vyrazí na nové tour, pracují na novém singlu a taky jedná s Patou a Heathem o jejich účasti. Znovu sjednocená skupina poprvé veřejně vystoupila 22. října 2007 a to na střeše nákupního centra, Aqua City na ostrově Odaiba v Tokiu, přičemž tam rovnou natočili videoklip pro jejich nedávno nahranou píseň \"I.V.\", která se poté stala theme songem pro film Saw IV. Skladbu složil Yoshiki a nahrál ji společně se všemi dřívějšími členy X Japan, přičemž nezapomněli ani na hida, když použili dříve neuveřejněné kytarové stopy, které ještě nahrál ještě před svou smrtí. \"I.V.\" vyšlo digitálně a bylo k mání přes iTunes Music Stores, kde se okamžitě stalo nejprodávanějším songem dne. 20. ledna 2008 byly oznámeny dva koncerty v Tokyo Dome na 28. a 30. března. Jelikož, ale fanoušci projevili obrovský zájem, přidali X Japan ještě třetí koncert na 29. března. Všechny tři koncerty nesly společný název Resume Attack 2008 I.V. - Towards Destruction a každý pak ještě měl svůj speciální podtitul - \"Night of Destruction\", \"Night of Madness\" a \"Night of Creation\". Koncert z 28. března byl ještě navíc živě vysílán na placeném kanálu WOWOW. Za zesnulého hida pak hráli tři výpomocní kytaristé - Wes Borland, Richard Fortus a Sugizo. Navíc se během skladby \"Art of Life\" zjevil hideův hologram, (jako předloha byl použit záznam z \"Art of Life\" z koncertu v Tokyo Dome v roce 1993) který odehrál song společně se zbytkem skupiny. Z důvodu náročnosti technologie hologramu došlo k \"technickým potížím,\" které si na prvním koncertu vyžádaly 2 hodiny zdržení. Navíc byl první koncert také předčasně a především neočekávaně ukončen, protože po osmi odehraných skladbách náhle zkolaboval bubeník Yoshiki. Následující dvě představení proběhly bez potíží a během následné tiskové konference oznámili X Japan k 5. červenci 2008 plánovaný koncert ve francouzském Paříži, jež počítal s účastní 20.000 diváků. A pak ještě další dva koncerty k 2. srpnu v Taipei World Trade Center v tchajwanském městě Tchaj-peji a ke 13. září v Madison Square Garden v New Yorku.", "section_level": 2}, {"title": "2008 – 2009: Odklady a nový člen Sugizo.", "content": "Uctění hideovy památky - Hide memorial summit proběhlo v průběhu 2. až 3. května 2008. Kromě X Japan tam vystoupilo i mnoho dalších známých japonských skupin jako Luna Sea, Dir en grey, Oblivion Dust, D'espairsRay, T.M.Revolution, MUCC, Phantasmagoria či Versailles -Philharmonic Quintet-. 8. června pak X Japan oznámili odklad chystaných koncertů v Paříži, Taipei a NY, kvůli Yoshikiho problémům s ploténkou. Koncerty v Paříži a Taipei pak byly přesunuty na jiná data, pařížský na 22. listopad 2008. 15. října 2008 řekl Yoshiki na tiskové konferenci v Tokiu, že X Japan pracují na novém songu. Současně byl oznámen Vánoční a Novoroční koncert. Po konferenci se Yoshiki vydal na promotional tour po Asii. 7. listopadu, francouzská společnost Avos, prodávající lístky na koncerty, oznámila, že plánovaný koncert X Japan v Paříži nebude. Nedlouho na to se X Japan omluvili skrze své webové stránky, jež jsou i ve francouzštině, za druhý odklad koncertu v Paříži a současně napsali, že podobný osud čeká i Vánoční koncert. V lednu dalšího roku pak byl znovu odložen i koncert na Tchaj-wanu. Nicméně Novoroční koncert k 31. prosince 2008 X Japan odehráli a to v Akasa Blitz. 15. ledna 2009 pak skupina přijela do Hongkongu a odehráli tam dvě show a to 16. a 17. ledna. A 1. května byl pak Sugizo uznán oficiálním členem X Japan, přičemž byl přijat jako šestý člen neboť skupina stále vede zesnulého hida jako člena své skupiny a tudíž ho Sugizo nemůže \"nahradit\". 30. května pak skupina se svým novým členem odehrála svůj první koncert na Tchaj-wanu.", "section_level": 2}, {"title": "2010: První tour po Severní Americe a oznámení nového alba.", "content": "9. ledna 2010 se skupina po prvé veřejně prezentovala v USA, když v Hollywoodu natočili čtyři nové videoklipy k jejich songům: \"Rusty Nail\", \"Endeless Rain\", \"I.V.\" a \"Jade\". V únoru pak Yoshiki potvrdil, že v srpnu vystoupí X Japan v Chicagském Lollapalooza. Později toho měsíce oznámil na tiskové konferenci, že se skupina přesune do Kalifornského Los Angeles, kde odehrají \"malý\" koncert, kterým zahájí tour po Severní Americe. Také bylo oznámeno, že na podzim vyjde jejich šesté album. V březnu 2010, podal Yoshiki žalobu na Nexstar Corporation a žádal odškodné 375 miliónů jenů. Důvodem bylo, že potom, co se X Japan dali zase dohromady, podepsali v lednu 2008 smlouvu s Nexstar Corporation, která zahrnovala i použití některých jejich nahrávek. Počáteční dohoda stanovovala částku 600 miliónu jenů jako honoráře a podíl z koncertů. Dále pak mezi roky 2008 a 2009 společnost také sponzorovala deset vystoupení X Japan v Japonsku a několik dalších v Asii. Okolo 320 miliónů jenů z těchto vystoupení a prodaných předmětů na nich, také náleží skupině. Dohromady tedy nebylo skupině zaplaceno přes 900 miliónů jenů. Yoshiki dále poukázal na to, že již zmíněná vystoupení mezi lety 2008–2009 a prodej předmětů s nimi spojený, vynesly Nexstar Corporation přes 2,5 miliardy jenů a tudíž je nepochopitelné, proč jim společnost ještě nevyplatila ani jediný jen. A jelikož se ani po mnoha pokusech nepovedlo X Japan s Nexstar rozumně dohodnout, rozhodl se Yoshiki vyřešit spor soudní cestou. Yoshiki tedy nyní požaduje po Nexstar pouze 375 miliónů jenů za výše zmíněná vystoupení, nicméně pokud bude muset věc jít opravdu až k soudu, bude požadovat dalších 600 miliónů jenů jež X Japan podle sepsané smlouvy též náleží. 1. července se skupina objevila v losangeleském klubu Nokia, kde odehráli akustický koncert a nahráli tam i videoklip k novému songu \"Born to Be Free\". Poté vydali i nový videoklip k jejich starému songu \"Rusty Nail\". 4. července se pak Yoshiki spolu s Toshim objevili na pařížském Japan Expo 2010, kde odehráli několik skladeb. Během následujících měsíců se X Japan objevili v mnoha novinových či internetových článcích jako např. v ABC News, Los Angeles Times nebo Chicago Sun-Times. 8. srpna 2010 pak X Japan vystoupili v Lolopalooze v Chicagu. V následujících dnech poté Yoshiki učinil sáhodlouhý rozhovor s Phoenix New Times a interview s ABC News. 14. a 15. srpna odehráli X Japan dvoudenní show v Nissan Stadium, největším stadionu v Japonsku, kde se k nim jako host připojil jejich bývalý baskytarista Taiji během songu \"X\". Nedlouho po tomto vystoupení, podala Headwax Organization, managementová společnost zesnulého hida, žalobu na Yoshikiho a X Japan, managementovou společnost, Japan Music Agency, za neoprávněné užívání hideových fotografií. Společnost jim sice dala souhlas k jejich užívání během koncertů, nicméně během vystoupení v Nissan Stadium, kde byly též použity, byla smlouva již neplatná. V období mezi 25. září a 10. říjnem 2010, odehráli X Japan svou první tour po Severní Americe a to v Los Angeles, Oaklandu, Seattlu, Chicagu, Vancouveru, Torontu a New Yorku. 17. prosince pak Yoshiki oznámil, že byl složen nový sogn X Japan s názvem \"Scarlet Love Song\" a to pro animovaný film, který je adaptací mangy Buddha.", "section_level": 2}, {"title": "2011: Současná aktivita.", "content": "27. ledna 2011 bylo uveřejněno, že v listopadu 2010 podepsali X Japan tříletou smlouvu s labelem EMI, který vydá v Americe jejich singl \"Jade\" a to 15. března. A poté by měl ještě na konci léta vydat jejich nové zatím nepojmenované album. K vydání tohoto alba bylo také přislíbeno, že budou během roku 2011 koncertovat po celém světě. 6. března vystoupili X Japan na \"Asia Girls Explosion\", módním a hudebním festivalu, který vytvořil Yoshiki ve spolupráci s Jay FR. Současně bylo oznámeno, že X Japan plánují vystoupit v průběhu roku ještě v Argentině, Brazílii, Chile, Mexiku a Peru. Kvůli zemětřesení a tsunami v japonském Tóhoku se skupina rozhodla odložit vydání \"Jade\" až na 28. červenec. Yoshiki se také rozhodl vydražit jedno ze svých křišťálových pián, vyrobené firmou Kawai a nesoucí jeho jméno, aby pak výtěžek z dražby poslal na pomoc obětem v oblasti zasažené tsunami a zemětřesením. X Japan song \"Scarlet Love Song\" byl v Japonsku vydán 8. června a jejich první světový single \"Jade\" vyšel digitálně 28. června opět skrze iTunes Store. Ve stejný den odehráli X Japan v Londýně první koncert své evropské tour. Následoval 1. července koncert v Paříži, 2. července v Utrechtu a 4. pak ještě v Berlínu. Skupina též vystoupila 13. a 14. srpna v Ósace a Tokiu na \"Summer Sonic festival\". Jejich tour po Jižní Americe proběhla mezi 9. - 18. zářím 2011 a to v Santiagu de Chile, São Paulu, Buenos Aires, Limě a Mexico City. Následující tour po Asii by měla proběhnout 28. října v Seoulu, 30. října v Šanghai, 2. listopadu v Beijingu, 4. listopadu v Hongkongu, 6. listopadu v Taipei a 8. listopadu pak v Bangkoku.", "section_level": 2}, {"title": "Členové.", "content": "Jak už bývá u japonských hudebních skupin zvykem i členové X Japan vystupují pod uměleckými pseudonymy.", "section_level": 1}], "src_summary": "X Japan () je japonská metalová kapela, která je považována za jednoho z hlavních zakladatelů Visual kei stylu. Skupina vznikla roku 1982 a založili ji tenkrát společně Yoshiki a Toshi. Původně se kapela jmenovala pouze X (エックス) a velkého ohlasu se dočkala již s vydáním jejich druhého alba Blue Blood jež neslo slogan Psychedelic violence crime of visual shock, ze kterého vychází název \"Visual kei\". ", "tgt_summary": "X Japan ist eine japanische Rockband, die 1982 in Tateyama, Chiba gegründet wurde. Sie gelten als Mitbegründer des \"Visual-Kei\"-Stils in Japan und gehörten Anfang der 1990er Jahre zu den erfolgreichsten Vertretern der japanischen Rockmusik. Nach einer 10-jährigen Trennung ab 1997 fand 2007 eine Wiedervereinigung der Gruppe statt. Nachdem sie ihre Karriere im Umfeld des Speed Metal und Progressive Metal begonnen hatten, bewegten sie sich später in Richtung Progressive Rock. ", "id": 1419595} {"src_title": "Galileo Ferraris", "tgt_title": "Galileo Ferraris", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Ferraris se narodil v Livornu Vercellese (Sardinské království) a získal magisterský titul v oboru strojírenství. Stal se asistentem technické fyziky poblíž italského průmyslového muzea v Regalu.", "section_level": 1}, {"title": "Objevná činnost a patenty.", "content": "Ferraris nezávisle zkoumal v roce 1885 točivé magnetické pole. Experimentoval s různými typy asynchronních elektrických motorů. Jeho výzkum a studie vyústily ve vývoj alternátoru, který lze považovat za motor střídavého proudu pracujícího v opačném směru, aby se mechanická (rotační) energie přeměnila na elektrickou (jako střídavý proud). Dne 11. března 1888 zveřejnil Ferraris svůj výzkum v novinách Královské akademie věd v Turíně (o dva měsíce později získal americký patent Nikoly Tesly, Sériové číslo 252,132). Jeho alternátory fungovaly tak, že vytvářely systémy střídavých proudů, které byly navzájem fázově posunuty a jejich činnost závisela na rotujícím magnetickém poli. Výsledný zdroj polyfázové energie brzy našel široké přijetí. Vynález polyfázového alternátoru je klíčovým objevem v historii elektrifikace, stejně jako výkonový transformátor. Tyto vynálezy umožnily ekonomický přenos energie po drátech na značné vzdálenosti. Vícefázová energie také umožňovala využití vodní energie (prostřednictvím vodních elektráren ve velkých přehradách) na odlehlých místech. Bylo umožněno přeměnit mechanickou energii padající vody na elektřinu, která pak mohla být přiváděna k elektromotoru na jakémkoli vzdáleném místě, kde musela být prováděna mechanická práce. Tato všestrannost vynálezu vyvolala rozvoj sítí pro přenos energie na všech kontinentech světa. V roce 1889 pracoval Ferraris v italské průmyslové škole elektrotechniky, v první škole toho druhu v Itálii (následně byla začleněna do Politecnico di Torino). V roce 1896 se Ferraris připojil k Italské elektrotechnické asociaci a stal se prvním národním prezidentem organizace. Ferraris neomezil své výzkumné zájmy pouze na elektřinu. Zkoumal také základní vlastnosti dioptrických přístrojů a zdokumentoval teorie a aplikace v této oblasti, zejména v lékařství.", "section_level": 1}, {"title": "Pomníky.", "content": "Město Turín si považuje objevy, které Ferraris učinil. [6] V Královském průmyslovém muzeu v Turíně je instalován příspěvek připomínající jeho vědecké a průmyslové úspěchy. Navíc byla na počest Ferrarise pojmenována jeho jménem avenue.", "section_level": 1}], "src_summary": "Galileo Ferraris (31. října 1847 – 7. února 1897) byl italský fyzik, elektrotechnik, jeden z průkopníků systémů přenosu elektrické energie a vynálezce třífázového indukčního motoru. Publikoval rozsáhlou a úplnou monografii o experimentálních výsledcích získaných o transformátorech s otevřeným obvodem, které navrhli energetičtí inženýři Lucien Gaulard a John Dixon Gibbs. Do historie se tak zapsal Ferrarisovým principem, využívaným například v elektroměrech.", "tgt_summary": "Galileo Ferraris (* 31. Oktober 1847 in \"Livorno Vercellese\", ihm zu Ehren Livorno Ferraris genannt; † 7. Februar 1897 in Turin) war ein italienischer Ingenieur und Physiker. ", "id": 1141926} {"src_title": "Sportovní právo", "tgt_title": "Sportrecht", "src_document": [{"title": "Sportovní právo jako odvětví.", "content": "Jak již bylo řečeno výše, sportovní právo je velmi specifickou oblastí, ke které přistupují další právní odvětví a spíše než o sportovním právu můžeme mluvit o sporech ze sportu vzniklých, které je třeba řešit z pohledu různých odvětví. Dle C. Woodhouse můžeme mluvit o vztahu sportu a práva, ale nejde sportovní právo stavit na roveň dalším právním odvětvím. Nicméně vzhledem k přibývajícím sporům a vzrůstajícímu zájmu se i právo a sport začínají postupně vyvíjet vlastním směrem, jak si můžeme povšimnout např. na vývoji v USA, kde se už na univerzitách vyučují předměty či dokonce samotné studijní obory (Marquette University) zaměřené pouze na oblast sportovní práva, nebo abychom byli přesnější, oblast práva a sportu. Rovněž je nutné si uvědomit hranici mezi dvěma světy, a to světem právním a světem sportovních organizací, které si do značné míry regulují pro svá jednotlivá odvětví pravidla samy.", "section_level": 1}, {"title": "Význam sportovního práva.", "content": "Profesionální, ale i rekreační sportovci se často dostávají do situací zakládající právní vztahy a velmi často si v nich neví rady. Samozřejmě zde řadíme jednotlivé spory týkající se např. profesionálních hráčů fotbalu a fotbalových klubů, nicméně to je pouze ta nejviditelnější část tohoto odvětví. Je třeba si uvědomit, že se sem řadí i problémy týkající se dopingu, odpovědnosti sportovců při zápase či závodě, vztahy sportovců a jejich partnerů (sponzorů), problematika úrazů a pojištění (což platí i pro rekreační sportovce), podpory sportu jako takového a mnoho dalšího. Mezi nejvýznamnější rozsudky v České republice patří dva rozsudky Nejvyššího správního soudu, které význačně ovlivnily český profesionální sport, týkaly se fotbalu a hokeje: 2 Afs 16/2011 z 29. 11. 2011 a 2 Afs 22/2012 z 1. 8. 2012, nicméně po novelizaci zákoníku práce z roku 2012 by se dnes na tyto problémy nejspíše nahlíželo jinak.", "section_level": 1}, {"title": "Sportovní právo ve světě.", "content": "Pokud zabrousíme hned k sousedům, a to na Slovensko, zjistíme, že už od roku 2008 mají vlastní zákon o sportu. Evropská komise v roce 2007 vydala Bílou knihu o sportu, ve které mimo jiné uvádí specifika tohoto odvětví, v Evropě již existuje mnoho rozsudků týkající se sportovní práva, nejznámější z nich je nejspíše případ Jean-Marc Bosman (hráč fotbalu, kterému končila v belgickém klubu smlouva, chtěl odejít do Francie), jehož případ dokonce založil rozhodnutím Evropského soudního dvora tzv. Bosmanovo pravidlo. Judikatura Soudu EU je velmi důležité a významná z toho hlediska, že EU nemá pravomoc aktivně vytvářet sportovní politiku, neboť oblast sportu nebyla výslovně upravena v zakládajících smlouvách EU. A právě zde se objevuje otázka, kam až může evropská politika zasahovat při snaze o sladění např. práva hospodářské soutěže či volného pohybu osob.Nejdále je, jak již bylo zmíněno, USA, kde se na univerzitách na sportovní právo přímo zaměřují a také vzniklé spory v oblasti sportu a práva jsou v USA mnohem častější. O sportovním právu také vydávají vědecké časopisy, jako např. Marquette Sports Law Review, Harvard journal of Sports and Entertainment Law, The Sports Lawyers Journal. Během první konference sportovního práva v řeckých Aténách byla v prosinci 1992 založena Mezinárodní asociace sportovního práva, jejímž cílem je rozvoj vědy v této oblasti a spolupráce s dalšími mezinárodními institucemi zabývajícími se stejnou problematikou.", "section_level": 1}, {"title": "Sport a legislativa v ČR - současnost.", "content": "Nejnovější navrhovanou legislativní úpravu ve sportovním světě je novela o podpoře sportu, která vymezuje, co konkrétně bude stát podporovat. Rozprava na toto téma proběhla v srpnu 2014 v Praze. Nicméně návrh novely je stále některými stranami ostře kritizován, a prozatím nebyl schválen, ačkoliv má i své příznivce a podporovatele. Zatím poslední projednání v Parlamentu se konalo v dubnu 2015.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jestliže se v České republice řekne pojem sportovní právo, nemůžeme si pod ním představovat plnohodnotné právní odvětví, ale spíše jakési propojení oblasti sportu a oblasti práva. Z oblasti práva zde totiž mluvíme i o dalších právních odvětvích - o právu občanském, trestním, smluvním, právu na ochranu osobnosti a mnoha dalších. Rovněž je nutné si právo ve sportu umístit spíše do evropského a mezinárodního kontextu. Jedná se tedy o jakýsi mix. Nicméně vzhledem k postupnému rozvoji a mezinárodním vlivům se i tento pohled může časem změnit.", "tgt_summary": "Das Sportrecht umfasst das von Sportverbänden und -vereinen aufgestellte, zivilrechtliche Regelwerk für eine bestimmte Sportart. Im weiteren Sinne umfasst es auch eine gesetzliche Querschnittsmaterie aus Vereinsrecht, Arbeitsrecht, Gesellschaftsrecht, Wirtschaftsrecht, Verwaltungsrecht, Strafrecht und Europarecht. Während ersteres zumeist von privaten Sportgerichten (bzw. auf dem Sportplatz durch den Schiedsrichter) durchgesetzt wird, ist zweiteres (z. B. im Anwendungsbereich des Anti-Doping-Gesetzes) auch für die öffentliche (Straf-)Gerichtsbarkeit relevant. Auch wird die staatliche Sportförderung unter dem Sportrecht zusammengefasst. In einigen Ländern existiert dafür sogar ein eigenes Sportministerium. ", "id": 409853} {"src_title": "Louisa May Alcottová", "tgt_title": "Louisa May Alcott", "src_document": [{"title": "Dětství a literární začátky.", "content": "Otec, Amos Bronson Alcott (1799–1888), byl učitelem a žil v duchu německé filosofie zvané transcendentalismus, což ovlivnilo Louisu a celou rodinu v jejich smýšlení i životech. O narození Louisy píše matka, Abigail May Alcottová (1800–1877), svému švagrovi v dopise: \"S velkou ctí ti můžu oznámit, narození své druhé dcery... narodila se půl hodiny po dvanácté, dnes v noci, na mé (33.) narozeniny.\" V té době žili v Germatown, části Philadelphie ve státě Pennsylvania, ještě s její starší sestrou Annou. V roce 1834 se přestěhovali do Bostonu ve státě Massachusetts, kde otec založil experimentální školu a připojil se ke skupině intelektuálů Transcendental Club, jejíž členové byli např. básníci a filozofové Ralph Waldo Emerson a Henry David Thoreau. Roku 1835 se narodila Louisina sestra Elisabeth. V roce 1840, po několikerých neúspěších se školou a narození poslední dcery Alcottovy rodiny, pojmenované po matce Abigail May, se Alcottova rodina stěhuje na sídlo Orchad house, v Concordu. V roce 1843 poblíž Harvardu otec spolu s Charlesem Lanem zakládá Fruitlands, to byla komunita lidí, smýšlejících stejně, jako Alcottovi. Žili zde podle zákonů přírody. Jedli, co vypěstovali, koupali se jen ve studené vodě, pili také jen vodu. Již po sedmi měsících se ukázalo, že to nebyl dobrý nápad. Komunita se ekonomicky neudržela. Rodina začala pronajímat místnosti v Orchad house a nakonec, za finanční pomoci Ralpha Waldo Emersona a z matčina dědictví, zakoupila Orchad house pro sebe, ale byla finančně zruinovaná. Nápad s Fruitlands byl sice ránou z ekonomického hlediska, ale upevnil vztahy mezi rodinou a významnými lidmi, jakými byli filosofové a spisovatelé, Henry David Thoreau, Nathaniel Hawthorne a především Ralph Waldo Emerson, kteří se stali rodinnými přáteli a spolu s otcem učiteli Louisy. Pod jejich vlivem přijala názory proti otroctví a za feminismus. Louisa později popsala své zkušenosti z tohoto období v novinách pod názvem \"Transcendental Wild Oats\", později sebrané do knihy \"Silver Pitchers\". Finanční situace rodiny donutila Louisu jít do práce v mladém věku. Pracovala jako občasná učitelka, švadlena, guvernantka, domácí pomocnice a spisovatelka. Její první kniha byla \"Flower Fables\". Výběr originálních povídek, psaných pro Ellen Emersonovou, dceru Ralpha Waldo Emersona. V roce 1860 začala psát pro magazín \"Atlantic Monthly\". Když vypukla Americká občanská válka, Louisa sloužila jako ošetřovatelka v nemocnici v Georgtownu, D.C., po šest týdnů v letech 1862–1863. Své dopisy domů přepracovala a publikovala v \"Commonwealth\" a sesbírala do knihy \"Hospital Sketches\". Kritika poprvé ocenila její pozorovací talent a humor.Následovala slibná novela \"Moods\", vycházející z jejích vlastních zkušeností a nadějí. Pod pseudonymem \"A. M. Barnard\" psala vášnivé a plytké novely, jejímiž hrdinkami byly ponížené ženy, bojující za pomstu. Sama si této tvorby nevážila, ale byl to žádaný styl a jistota komerčního úspěchu. Snad jako protiklad, psala Louisa také mravoučné pohádky a příběhy pro děti. A dále poloautobiografickou povídku \"Work\" a anonymní sentimentální novelu \"A modern Mephistopheles\", u které existovalo podezření, že ji napsal Julian Hawthorne.", "section_level": 1}, {"title": "Literární úspěch a pozdější život.", "content": "Skutečný úspěch přišel s první částí novely \"Malé ženy (Little women: or Meg, Jo, Beth and Amy)\". Polo-autobiografické vyprávění jejího dětství se sestrami v Concordu. Druhá část, \"Good wives\", následuje sestry Marchovy do dospělosti a jejich vstupu do manželství. \"Malí muži (Little men)\", detailně popisuje život Jo ve škole Plumfield, kterou založila se svým manželem, profesorem Bhaerem, ze závěru druhé části \"Malých žen\". \"Jo's boys\" kompletuje ságu rodiny Marchových. Většina Louisiných dalších děl následuje linii díla \"Malé ženy\". Hrdinkou díla \"Malé ženy\" je Jo, která vlastně představuje Louisu a své sestry v novele pojmenovala Meg (Anna), Beth a Amy (anagram May). Ale na rozdíl od knižní Jo se Louisa nikdy nevdala. Své staropanenství vysvětlila v interview s Louise Chandlerovou Moultonovou větou \"\"... because I have fallen in love with so many pretty girls and never once the least bit with any man.\" (doslovný překlad: \"... protože jsem zamilovaná do tolika krásných dívek a nikdy ani maličko do nějakého muže.\").\" V roce 1879 zemřela její nejmladší sestra May. Louisa si k sobě vzala její dceru jménem Louisa May Nieriker, zvanou Lulu, když jí byly dva roky. Lulu později dostala jméno po své tetě Louise. Louisiny pozdější příběhy byly podobenstvím o Lulu. V pozdějším životě se Louisa stala obránkyní sufražetek (bojovnice za volební právo ženám) a byla první ženou, registrovanou do volební komise v Concordu. Později s dalšími spisovatelkami byla spoluautorkou novely \"Gilded age\", adresované ženským problémům ve viktoriánské době. Louisa pokračovala s psaním až do své smrti. Donedávna se mělo za to, že zemřela na otravu rtutí. Obsahoval ji totiž lék \"Calomel\", který se podával za války pacientům trpícím tyfem, ale novější výzkumy tuto teorii vyvrací. Podle nich její chronické zdravotní potíže, projevující se v pozdních letech, a také rašení na tvářích, které je vidět na fotografiích z té doby, ukazují na lupus. Louisa zemřela v Bostonu ve věku 55 let, dva dny po návštěvě svého otce na smrtelné posteli. Její poslední slova byla: \"\"Není to meningitida?\"\". Pohřbena je se svou rodinou na hřbitově Sleepy hollow v Concordu. Příběh jejího života a kariéry sepsala nejprve Ednah D. Cheneyová ve svém díle \"Louisa May Alcott: Her Life, Letters and Journals\" a potom Madeleine B. Sternová v biografii \"Louisa May Alcott\".", "section_level": 1}, {"title": "Sestry.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Anna Bronson Alcottová Prattová.", "content": "Anna Bronson Alcottová Prattová (16. března 1831 – 13. července 1893) byla oddaná, obětavá a milující sestra, manželka a matka, která se přizpůsobila Viktoriánské době snadněji, než její sestry. Jak rodina vzpomíná, Anna tvořila domov. Měla domácí školu od svých rodičů a v učení vynikala. V raném věku byla Anna posedlá divadlem a potají toužila \"zářit před světem, jako velká herečka nebo primadona\". V mládí ona a její sestra Louisa tvořily romantická melodramata, která, jako divadlo, předváděly přátelům. V roce 1858, tj. v roce stěhování do Orchad house, Louisa a Anna pomáhaly formovat Conordskou dramatickou společnost. Dalším členem skupiny byl John Bridge Pratt. On a Anna se zamilovali během cvičení hry \"The loan of a lover\". Popis svatby Meg, v \"Malých ženách\", přesně popisuje svatbu Anny. Anna a John se vzali v salonu Orchad house 23. 5. 1860. Stejně jako Meg, měla Anna dvě děti, ale zatímco v novele se jedná o kluka Demiho a holčičku Daysi, ve skutečnosti to byli dva kluci, Frederick a John. V roce 1877 Annin manžel John zemřel. S Lousinou pomocí zakoupila Anna The Thoreau House na Main street v Concordu, kde strávila poslední léta svého života péčí o ty, které milovala.", "section_level": 2}, {"title": "Elisabeth Sewall Alcottová.", "content": "Elisabeth Sewall Alcottová (24. června 1835 – 14. března 1858) Povaha Beth odpovídala své představitelce v knize \"Malé ženy\" nejvíc. Louisa píše v \"Malých ženách\":\" \"Elisabeth, nebo Beth, jak jí každý říkal, byla červenající se, jemnovlasá, jasnooká dívka s plachým chováním, bázlivým hlasem a mírným vystupováním, které bylo zřídka kdy narušeno. Její otec jí říkal \"Malý kliďas\" a to jméno bylo perfektně vhodné pro její způsob života a její šťastný vlastní svět.\"\" 14. března 1858 napsala Louisa v novinách: \"\"Moje drahá Beth zemřela ve tři hodiny ráno po dvou letech nemoci. Poslední týden opustila práci, i pouhá jehla se jí zdála těžká... V sobotu šla spát a kolem půlnoci upadla do bezvědomí, tiché dýchání jejího života trvalo do tří hodin. Potom, s posledním pohledem svých krásných očí, odešla.\"\"", "section_level": 2}, {"title": "Abigail May Alcottová Nierikerová.", "content": "Abigail May Alcottová Nierikerová (26. července 1840 – 29. prosince 1879) Nejprve jí říkali Abba, potom Abby a nakonec May, jak uvedla, když se jí ptali v roce 1863, v jejích 20 letech. Narodila se v Concordu v Hosmer cottage. Už v mládí se projevil její malířský talent, když malovala ozdobné figurky a tváře lidí procházejících Orchad house. May pomáhala chudé rodině prodejem svých obrazů a vyučováním malířství, prodejem kreseb a výrobky modelovanými z hlíny. Pedagogiku se učila v \"Bowdoin school\", v Bostonské obecní škole. Neodolala Louise v r. 1861 a vyučovala v první americké školce, kterou založila Elizabeth Palmerová Peabodyová. Později učila ranou formu umělecké terapie v psychiatrické léčebně v Syracuse v New Yourku, když se vrátila domů v roce 1862, začala učit umění v Concordské škole otcova přítele, Franklina Benjamin Sanborna. May byla ilustrátorkou prvního vydání \"Malých žen\", ale kritika to přijala negativně. Přesto Louisin finanční úspěch v roce 1868 dovolil May cestovat po Evropě. Po smrti Annina manžela, Johna Pratta v r. 1871 se Louisa vrátila do Concordu, zatímco May zůstala v Evropě a začala seriozně studovat. May hodně tvořila během svých studií v Paříži, Londýně a Římě. V roce 1877 bylo jejím životem jen malování amerických žen ukazujících se v Pařížských salonech. Její plátna byla vystavována po celém světě. John Ruskin pochválil její kopie malíře Josepha Mallord William Turnera a její kopie Turnera byly znovu kopírovány studenty uměleckých škol. Její síla byla v kopírování a malování tehdejšího života, v oleji a vodních barvách, a malování květin na černém pozadí. Svou malbu \"Divizna\" darovala Ralph Waldo Emersonovi. Je k vidění v Orchad house. Vdala se v roce 1878 v 38 letech za Ernesta Nierikera, švýcarského obchodníka a houslistu, o patnáct let mladšího. Společně žili v Meudonu, pařížském předměstí. Publikovala v \"Concord Sketches\" s předmluvou své sestry. Ve své knize \"Studying Art Abroad, and How to do it Cheaply\" doporučuje: \"\"Tady není umělecký svět, jako v Paříži, ne malířský, jako ve Francii. A nedokáže podnítit dobrou práci, rovnající se pařížským atelierům.\"\" Roku 1879 zemřela na poporodní komplikace, šest týdnů po narození dcery Louisy May \"Lulu\". Podle přání May, Louisa vychovávala Lulu až do své smrti v r. 1888. Příběh je zahrnut v knize \"The Uncollected Works of Louisa May Alcott\", která je ilustrována malbami a kresbami May.", "section_level": 2}, {"title": "Seznam děl.", "content": "Pod pseudonymem A. M. Barnard Anonymně", "section_level": 1}], "src_summary": "Louisa May Alcottová (29. listopadu 1832, Germantown, Pensylvánie, USA – 6. března 1888, Boston, Massachusetts, USA) byla americká spisovatelka, proslavená především dílem \"Malé ženy\" (\"Little Women\"), které pojednává o jejím dětství se třemi sestrami v městečku Concord v americkém Massachusetts.", "tgt_summary": "Louisa May Alcott (* 29. November 1832 in Germantown, Pennsylvania; † 6. März 1888 in Roxbury, Massachusetts) war eine US-amerikanische Schriftstellerin. Weltweit berühmt wurde sie als Autorin der Jugendbuch-Tetralogie \"Little Women\", die auf Kindheitserlebnissen mit ihren drei Schwestern beruht.", "id": 667922} {"src_title": "Anna Amálie Pruská", "tgt_title": "Amalie von Preußen", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Amálie (podle francouzského mravu rovněž Amélie) se narodila 9. listopadu 1723 v Berlíně jako nejmladší ze čtrnácti dětí pruského krále Bedřicha Viléma II. a jeho manželky Žofie Dorotey Hannoverské. Žofiino těhotenství do poslední chvíle nebylo rozpoznáno – potíže, které měla, přičítali královští lékaři jiné příčině. Tak se stalo, že se princezna narodila pouze v přítomnosti krále a za pomoci komorné jménem Ramen (jak se ukázalo, byla to králova donašečka, jejímž přičiněním bylo vyzrazeno mnohé královnino tajemství ). Anna Amálie vyrůstala společně se svou o tři roky starší sestrou Luisou Ulrikou. Ta se provdala za švédského následníka trůnu, vévodu Holstein-Gottorp a pozdějšího krále Adolfa Frederika, který si původně myslil na Annu Amálii; ta však nesouhlasila s konverzí od kalvinismu k luteránství. Na svatbě své sestry v červnu 1744 Anna Amálie poznala Fridricha von der Trenck. Jestli zde vznikl intimní vztah, není historicky doloženo; celá historie je založena na značně vychloubačných pamětech Trenckových. Jeden nalezený Trenckův dopis z roku 1787 ukazuje nicméně přinejmenším značnou důvěrnost mezi ním a princeznou. Amálie se nikdy neprovdala a následně byla ve svém chování stále více nevyrovnaná, neústupná, uštěpačná a sarkastická. Trenck byl v roce 1745 uvězněn a bez obvinění uvržen do slezské pevnosti Kladsko, patrně proto, že ho Bedřich II. podezíral ze špionážních kontaktů s jeho příbuzným v rakouských službách, pandurem Františkem Trenckem. Bedřich Veliký učinil z Amálie v roce 1756 abatyši kláštera v Quedlinburgu, aby svou neprovdanou sestru zabezpečil způsobem odpovídajícím jejímu původu a postavení. Ona však svůj klášter navštěvovala jen zřídka, většinou se zdržovala v Berlíně. Dvorského života se účastnila především v období sedmileté války. V roce 1758 se odvážila v bitvě u Hochkirchu návštěvy svého bratra v jeho polním táboře. Amálie absolvovala vícekrát lázeňskou kúru v Cáchách a Spa, neboť její zdravotní stav se s přibývajícím věkem znatelně zhoršil. Zde měla poznat rodinu svobodného pána von Trenck. Po Bedřichově smrti se měla podle dříve neznámého údaje od Dieudonné Thiébaulta v roce 1787 osleplá Amálie s Trenckem naposledy setkat. Při tomto setkání ho měla ujišťovat, že se postará o jeho dcery. Několik týdnů poté zemřela. O Amálii se pro její umíněnost i rysy obličeje říkalo, že je ze všech sourozenců nejvíce podobná svému královskému bratrovi. Kvůli jejím aktivitám a jejímu angažmá byla jeho důvěrnicí. Bedřich také neváhal opakovaně platit Amáliiny dluhy.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební dílo.", "content": "Kvůli svému otci zvanému \"vojenský král\", jenž nesnášel hudbu, mohla se muzikálně nadaná a hudbymilovná Amálie teprve po jeho smrti, ve věku 17 let učit hrát na cembalo a klavír. Ve 21 letech začala brát hodiny kompozice, k tomu přistoupila hra na flétnu, loutnu, varhany a housle. U Johanna Philippa Kirnbergera se učila dalším kompozičním technikám, jako je kontrapunkt. K jejím osobitým skladbám náleží vedle kantát a chorálů také pochody. Amálie, jejímž velkým vzorem byl Johann Sebastian Bach, je známa díky svým sbírkám i v bádání o tomto velikánovi barokní hudby. Sbírka not a manuskriptů, zvaná \"Amáliina knihovna (Amalienbibliothek)\" – nezaměňovat s \"knihovnou vévodkyně Anny Amálie (Herzogin Anna Amalia Bibliothek)\", pojmenované po vévodkyni Anně Amálii Brunšvicko-Wolfenbüttelské – dnes náleží k raritám Státní knihovny v Berlíně (\"Staatsbibliothek zu Berlin\"). Amálie nechala v roce 1755 postavit pro berlínský zámek reprezentativní barokní varhany (od \"Johanna Petera Migendta\" a \"Ernsta Julia Marxe\"). Nástroj byl pro ni velmi důležitý a když v roce 1767 přesídlila do Paláce princezen na berlínském prospektu Unter den Linden, stěhovaly se s ní i varhany. Po několikerém dalším stěhování našly Amáliiny varhany místo v kostele v Berlíně-Karlshorstu. Carl Philipp Emanuel Bach psal pro ni varhanní sonáty a zmiňuje ji ve své autobiografii (vedle Bedřicha Velikého) jako svou královskou mecenášku. Další varhany nechala Amálie postavit (opět od E. J. Marxe) v roce 1776 pro Vernezoberský palác (Palác prince Albrechta); tento nástroj se však nedochoval.", "section_level": 1}], "src_summary": "Princezna Anna Amálie Pruská (9. listopadu 1723, Berlín – 30. března 1787 Berlín) byla německá hudební skladatelka a nejmladší sestra pruského krále Fridricha II. Velikého.", "tgt_summary": "Prinzessin Anna Amalie von Preußen (* 9. November 1723 in Berlin; † 30. März 1787 ebenda) war eine deutsche Komponistin und die jüngste Schwester Friedrichs des Großen. Von 1756 bis 1787 war sie Äbtissin des Stifts Quedlinburg.", "id": 1463908} {"src_title": "Gelasius II.", "tgt_title": "Gelasius II.", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Jan (pozdější Gelasius II.) pocházel z urozeného rodu Gaetaniů, z něhož později vzešel i jiný papež Bonifác VIII. (1235, Anagni – 1303, Řím). Jan se stal mnichem v benediktinském opatství v Monte Cassinu, odkud ho poté povolal Urban II. do Říma jako kancléře církve. Později byl jmenován kardinálem a stal se věrným spolupracovníkem a důvěrníkem papeže Paschalise II.. Ve své funkci mimo jiné prosadil precedent, ve kterém ustanovil, že papežský kancléř musí být vždy kardinálem a zůstává ve svém úřadě až do smrti nebo do jmenování papežem. Po papežově smrti se 24. ledna 1118 uskutečnila první tajná papežská volba, která už se blížila formě \"konkláve\" (z lat. \"cum clavi\", pod zámkem), ze které Jan vyšel jako nově zvolený papež.. Hned po zvolení ho ale přepadl procísařsky laděný Lucius Fragipani a dal jej uvěznit ve svém sídle, ale Římanům se ho podařilo osvobodit. V březnu 1118 císař Jindřich V. dobyl Řím. Papež před ním uprchl do Gaety, kde byl 10. března vysvěcen. Jindřich mezitím využil Gelasiovy nepřítomnosti a prohlásil, že papež svým útěkem ztratil na svou funkci nárok a jmenoval už o dva dny předtím, 8. března, arcibiskupa Mauritia Bourdina z Bragy vzdoropapežem se jménem Řehoř VIII. Arcibiskup z Bragy byl již za Paschalise II. exkomunikován a uchýlil se k císařskému dvoru. Gelasius II. na zvolení vzdoropapeže ihned reagoval exkomunikací císaře Jindřicha i Řehoře VIII. Po odjezdu císaře se Gelasius vrátil zpět do Říma, ale jen na chvíli. Fragipaniové na něho začali opět útočit, a tak uprchl do Francie.. Ve Vienne zanedlouho svolal synodu, která měla jasně stanovit vnitřní poměry v Římě a zaručit důstojnost a bezpečnost papežského úřadu. Tento úkol už ale nezvládl, neboť zemřel 28. ledna 1119 v proslulém opatství Cluny, kde byl také pohřben. Úkol znovusjednotit papežství v pokračujícím sporu o investituru po Gelasiovi zdědil jeho nástupce Kalixt II., který začal s Jindřichem vyjednávat a 23. září 1122 dosáhl smíru v tzv. konkordátu wormském.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gelasius II., rodným jménem Jan z Gaety (kolem 1060, Gaeta – 29. ledna 1119, Cluny) byl papežem od 24. ledna 1118 až do své smrti.", "tgt_summary": "Gelasius II. (* zwischen 1060 und September 1064 in Gaeta; † 29. Januar 1119 in Cluny) war von 1118 bis zu seinem Tode Papst. Sein ursprünglicher Name wird italienisch als \"Giovanni da Gaeta\", deutsch als \"Johannes von Gaeta\" aufgeführt.", "id": 202236} {"src_title": "Mátyás Rákosi", "tgt_title": "Mátyás Rákosi", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky kariéry.", "content": "Od mládí aktivně pracoval v dělnickém hnutí. Na univerzitě se dokonce stal členem kroužku Galileiho, kde vedl sociálně demokratické křídlo. Po studiích v Hamburku se stal úředníkem v Londýně. Několik měsíců po vypuknutí první světové války padl do ruského zajetí. V zajateckém táboře rozvinul účinnou protiválečnou propagandu. Po skončení války se vrátil do tehdejší Maďarské demokratické republiky a zde v listopadu založil Kommunisták Magyarországi Pártja (\"Strana komunistů Maďarska\").", "section_level": 2}, {"title": "Za Maďarské republiky rad.", "content": "Během existence komunistické Maďarské republiky rad byl zástupcem lidového komisaře pro obchod a politickým komisařem divize na jižní frontě. Jako voják se vyznamenal v bojích u Salgótarjánu, kdy Maďarská Rudá armáda porazila československo-francouzská vojska. V červenci se stal celostátním náčelníkem Vörös Őrség (\"Rudé stráže\" – obdoba policie). Také pomáhal při vzniku Slovenské republiky rad. Po pádu MRR v srpnu 1919 uprchl před Horthyho antikomunistickým režimem do Rakouska. Odtud byl ovšem v roce 1920 vyhoštěn za své názory a tak odešel na východ od Sovětského svazu. Zde pracoval v letech 1920 až 1924 jako tajemník Kominterny.", "section_level": 2}, {"title": "Před a po druhé světové válce.", "content": "V únoru 1924 ilegálně překročil hranice Maďarského království a ihned zahájil přípravy k znovuvybudování ilegální komunistické strany. Dne 22. září 1925 byl zatčen a v listopadu souzen stanným soudem. Následně byl v roce 1926 odsouzen na 8 a půl roku vězení, v roce 1934 po dalším soudu za svou činnost během MRR byl odsouzen na doživotí. V rámci maďarsko-sovětské smlouvy byl Rákosi v roce 1940 deportován do SSSR. Zde až do roku 1945 pracoval jako člen moskevské emigrační komunity Magyar Kommunista Párt. Do Maďarska se vrátil po osvobození sovětskou Rudou armádou a stal se generálním tajemníkem Magyar Kommunista Párt a ministrem státních věcí. V listopadových volbách v roce 1945 zvítězila Független Kisgazda Párt (\"Strana nezávislých malorolníků\") se ziskem 59,9 % hlasů. MKP vedená Mátyášem Rákosim obdržela pouze 17 % hlasů. Sovětský maršál Vorošilov však odmítl vládu samotných malorolníků a po jeho intervenci byla ustavena koaliční vláda s komunisty, kteří drželi několik klíčových pozic (ministerstvo vnitra, velitelství pohraniční stráže). Po vyhlášení Druhé Maďarské republiky měly již od počátku nově utvářené orgány státní správy lidově demokratický charakter. Prvním prezidentem byl zvolen člen Független Kisgazda Párt Zoltán Tildy, přívrženec Sovětského svazu, naopak premiérem se stal rovněž malorolník Ferenc Nagy, stoupenec západních demokracií.", "section_level": 2}, {"title": "Budování socialismu.", "content": "V roce 1947 se opět konaly volby, ve kterých zvítězila koalice v čele s MKP. Ta se pod Rákosiho vedením 12. června 1948 sloučila s MSZDP do jednotné Magyar Dolgozók Pártja (\"Maďarská strana pracujících\"). Jejím generálním tajemník se stal Matyás Rákosi. Krátce na to došlo k likvidaci opozice a dne 15. srpna 1949 byla vyhlášena Maďarská lidová republika, jejíž ústava, sestavená podle ústavy SSSR z roku 1936, byla přijata 20. srpna téhož roku. Mátyás Rákosi si ke svým funkcím přidal ještě jednu, stal se náčelníkem Výboru pro bezpečnost státu. Rákosi, který se stal vůdcem MLR, začal vyžadovat od svých spolustraníků z MDP naprostou poslušnost. Jeho největším rivalem byl László Rajk, který se stal ministrem zahraničí. Toho se však už v září 1949 Rákosi zbavil tím, že ho dohnal k soudu, kde se Rajk musel přiznat k tomu, že byl agentem Miklóse Horthyho, Lva Trockého, Josipa Broze Tita a západního imperialismu. Rajk byl samozřejmě shledán vinným a následně popraven. Rákosi se v MLR snažil co nejvíce upevnit svoji moc. Kolem 2 tisíc lidí nechal popravit a přes 100 tisíc bylo uvězněno. Ti členové strany, které se vůči této politice postavili, byli vyloučeni, což činilo přibližně 200 tisíc lidí. Začaly vykonstruované soudní procesy s náboženskými činiteli, bojovníky z druhé světové války a odpůrci režimu.", "section_level": 2}, {"title": "Souboj s Imre Nagyem.", "content": "V srpnu 1952 byl Rákosi zvolen Národním shromážděním předsedou Rady ministrů. Ovšem po smrti Stalina v březnu 1953, byl na přímý rozkaz nového vůdce SSSR Nikity Chruščova v červnu odvolán a novým premiérem se stal Imre Nagy. Avšak zarytý stalinista Rakosi zůstal nadále generálním tajemníkem MDP a po další tři roky soupeřil s Imre Nagyem o moc. Imre Nagy představoval nový reformní směr, zrušil státní kontrolu nad médii a podpořil veřejnou diskusi o politické a ekonomické reformě. Nechal také propustit politické vězně a začal mluvit o svobodných volbách a vystoupení MLR z Varšavského paktu. V roce 1956 již veřejně mluvil o možnosti Maďarska \"\"přijmout status neutrality podle rakouského vzoru\"\". Dne 9. března 1955 Rákosi jménem ÚV Magyar Dolgozók Pártja Nagye obvinil z revionizmu, protisocialistického nacionalismu a za špatnou hospodářskou situaci v zemi. Tisk tento útok podpořil a 18. dubna byl po jednotném hlasování Národního shromáždění sesazen ze svého postu. Rákosi se opět stal mužem číslo jedna. Jeho politický comeback však netrval dlouho. Poté, co Nikita Chruščov vystoupil proti kultu osobnosti, byl již v červenci 1956 Rákosi odvolán ze všech svých stranických funkcí (oficiálně \"\"ze zdravotních důvodů\"\") a následně poslán do SSSR na \"\"léčbu\"\".", "section_level": 2}, {"title": "Závěr života.", "content": "Od roku 1956 žil Rákosi v Sovětském svazu. O rok později byl zbaven poslaneckého mandátu, následně deportován do Krasnodaru, poté do Kirgizie a nakonec do města Gorkij. V roce 1960 mu bylo dočasně pozastaveno členství ve straně MSZMP, kterou vedl János Kádár a o dva roky později byl ze strany vyloučen úplně. Mátyás Rákosi, stalinista a komunistický vůdce, zemřel 5. února 1971 ve městě Gorkij (dnes Nižnij Novgorod) v SSSR. O dva týdny později byly jeho tělesné pozůstatky pohřbeny v tajnosti v Budapešti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mátyás Rákosi (maďarsky \"Rákosi Mátyás\", vlastním jménem Mátyás Rosenfeld nebo \"Emanuel Róth\", 9. březen 1892 Ada – 5. únor 1971 Gorkij) byl maďarský komunistický politik. Zakladatel a první Generální tajemník MDP a předseda vlády Maďarské lidové republiky v letech 1952–1953.", "tgt_summary": "Mátyás Rákosi [], ursprünglicher Name bis 1904 \"Rosenfeld\" (* 9. März 1892 in Ada, Komitat Bács-Bodrog, Ungarn, Österreich-Ungarn; † 5. Februar 1971 in Gorki, RSFSR, Sowjetunion) war ein ungarischer kommunistischer Politiker und von 1949 bis 1956 der Diktator Ungarns. ", "id": 254474} {"src_title": "Vodoměr", "tgt_title": "Wasserzähler", "src_document": [{"title": "Vodoměry v legislativě ČR.", "content": "Z hlediska legislativy je vodoměr považován za měřidlo. Zákon č. 505/1990 Sb. udává požadavky na měřidla. Podle tohoto zákona je Český metrologický institut věcně a místně příslušný ve věci stanovování metrologických a technických požadavků na stanovené měřidlo a stanovování metod zkoušení při schvalování typu a při ověřování stanoveného měřidla. Technické požadavky na vodoměry udává nařízení vlády č. 120/2016 Sb., o posuzování shody měřidel při jejich dodávání na trh. Zákon č. 274/2001 Sb. stanovuje, že předávací vodoměr musí být umístěn na každé vodovodní přípojce, kde slouží k měření množství pitné vody předané z veřejného vodovodu do vnitřního rozvodu vody v připojené nemovitosti.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení podle účelu měření.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fakturační vodoměr.", "content": "Používá se za účelem určení nákladů za dodanou vodu (vodné). Vodoměr použitý v obchodním styku patří do kategorie \"stanovených měřidel\". Vodoměr se musí pravidelně ověřovat cejchováním a to u teplé vody a studené vody každých 5 let. Stejně je tomu i u vodoměrů domovních (tzv. hlavní, patní, předávací či fakturační vodoměr). Hlavní vodoměr slouží k měření spotřeby vody v celém objektu. Umisťuje se zpravidla (podle možností) na rozhraní mezi vodovodní přípojkou a vnitřním vodovodem v objektu. Jeho vlastníkem je dodavatel vody.", "section_level": 2}, {"title": "Bytové vodoměry.", "content": "Používají se k rozpočítání spotřeby vody mezi více odběratelů. Používají se tedy v objektech s větším počtem samostatných jednotek (bytové domy). Vodoměr je nejčastěji ve vlastnictví dodavatele služby, nebo vlastníka jednotky, nebo vlastníka budovy, který zajišťuje jeho údržbu a ověřování. Jedná se sice o poměrové vodoměry, ale z hlediska metrologie jsou také měřidly stanovenými. Dle přílohy k vyhlášce č. 345/2002 Sb., položka 1.39 e) “vodoměry na studenou a teplou vodu, používané k rozúčtování nákladů konečným spotřebitelům” je platnost ověření 5 let následujících po roce ověření.", "section_level": 2}, {"title": "Provozní vodoměry.", "content": "V průmyslových objektech se používají ke kontrole průtoku nebo při regulaci. Podle jejich způsobu použití se nemusí jednat o stanovená měřidla.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělení podle konstrukce.", "content": "Vodoměry jsou připojeny k potrubí pomocí šroubení nebo pomocí přírub. Některé typy vodoměrů mohou být určeny k montáži výhradně do vodorovné polohy, jiné jen do svislé polohy, pro jiné montážní poloha není výrobcem předepsána. Vodoměry usazené ve svislé montážní poloze však obvykle vykazují horší přesnost měření než v horizontální poloze (největší vliv na to má uložení turbíny). Podle umístění převodového soustrojí rozlišujeme dva typy vodoměrů, a to mokroběžné a suchoběžné:", "section_level": 1}, {"title": "Rychlostní vodoměry.", "content": "Jsou to nejpoužívanější typy vodoměrů. Fungují na principu působení dynamického tlaku vody na oběžné kolo", "section_level": 2}, {"title": "Objemové vodoměry.", "content": "Slouží pro přesné měření odběru vody s malým průtokem. Fungují na principu střídavého plnění nádob uvnitř vodoměru.", "section_level": 2}, {"title": "Speciální typy vodoměrů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tangenciální vodoměry.", "content": "V principu se jedná o rychlostní vodoměry, jejichž lopatky či šroub zasahují do průřezu potrubí jen částečně, takže dovolují vodě procházet volně, i když jsou v ní obsaženy nečistoty jako např. kousky zeminy, listí či jiné pevné částice. Tyto vodoměry jsou zejména vhodné pro zemědělské a zavlažovací účely.", "section_level": 2}, {"title": "Elektromagnetické průtokoměry.", "content": "Pro měření průtoku elektricky vodivých kapalin využívají Faradayova zákona elektromagnetické indukce. Vyžadují napájení střídavým či stejnosměrným proudem. Měří průtok kapaliny bez ohledu na směr toku a mají velmi vysokou přesnost, aniž by je ovlivňovaly jiné fyzikální parametry jako např. hustota, teplota nebo viskozita měřeného média. Měřícím potrubím je válcovitá nádrž s kompletně volným průchodem, což zabraňuje jakýmkoli tlakovým ztrátám.", "section_level": 2}, {"title": "Ultrazvukové vodoměry.", "content": "Vysílají ultrazvukové vlny kapalinou a z rychlosti kapaliny a průměru potrubí odvozují objem.", "section_level": 2}, {"title": "Sdružené (kombinované) vodoměry.", "content": "Jedná se o soustavu dvou vodoměrů, které se vzájemně přepínají podle spotřeby vody. Používají se většinou u velkých objektů, kde nastává velké kolísání průtoku vody. Jsou zapojeny paralelně.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělení podle přesnosti.", "content": "Podle starší evropské normy EEC 75/33 se vodoměry se podle přesnosti měření dělí do tříd A, B, C – nejméně přesné A, nejpřesnější C. Dříve bylo povinností výrobce uvádět třídu přesnosti měření na přístroji. U vodoměrů podle novější normy MID (2004/22/CE) již dělení do tříd přesnosti neexistuje a povinnost označovat vodoměry třídami přesnosti tedy odpadá. Třída přesnosti podle EEC 75/33 je pouze orientační údaj. Rozhodující jsou konkrétní hodnoty, uvedené v typovém listu schváleného typu vodoměru. Rozlišuje se přesnost v horizontální poloze (H) a ve vertikální poloze (V). Obecně platí, že univerzální vodoměry, schválené pro použití v obou polohách, mají ve vertikální poloze horší metrologické vlastnosti. Důvodem je zvýšené tření v uložení lopatkového kola. Vodoměry se v ČR zkoušejí a ověřují podle dokumentu s názvem \"Opatření obecné povahy číslo 0111-OOP-C035-14, kterým se stanovují metrologické a technické požadavky na stanovená měřidla, včetně metod zkoušení při ověřování stanovených měřidel: „měřidla protečeného množství vody – vodoměry, které jsou určeny k použití v obytných a obchodních prostorách a v lehkém průmyslu“.\" Opatření vydal Český metrologický institut.", "section_level": 1}, {"title": "Parametry vodoměrů.", "content": "U vodoměrů jsou sledovány tyto parametry podle EEC 75/33: Základním parametrem každého vodoměru je jeho jmenovitý průtok Qn [m3/hod.]. Z této hodnoty se odvodí parametry Qmin a Qt. Při průtocích nad hodnotu Qmin vodoměr nesmí překročit maximální dovolenou chybu měření. Provozování vodoměru pod průtokem Qmin znamená, že přístroj je použit mimo svůj rozsah a žádná přesnost měření není ani zaručena výrobcem, ani ji norma pro takový způsob použití nestanoví. Například minimální průtok pro 1/2“ provedení běžného vodoměru třídy B bývá kolem 30 litrů za hodinu. Vodoměr ve třídě A (nejběžnější bytové vodoměry) může mít Qmin kolem 60 litrů za hodinu. Většina domácností v ČR platí jednosložkové vodné a stočné, takže velikost průtoku vodoměru se na jejich účtech za vodu neprojeví. Naopak tam, kde se účtuje dvousložkové vodné a stočné, platí odběratelé i fixní poplatek za vodoměr, čím větší průtok, tím vyšší poplatek. Upozornění: Novější norma MID (2004/22/CE) označuje jednotlivé průtoky Q1, Q2, Q3, Q4. Toto značení je použito také v Nařízení vlády č. 464/2005 Sb. a v opatření Českého metrologického institutu.", "section_level": 2}, {"title": "Největší dovolené chyby.", "content": "Největší dovolená chyba objemu dodávaného při průtoku mezi minimálním průtokem (včetně) a přechodovým průtokem Q2 (kromě), kladná nebo záporná, je 5 % pro vodu mající jakoukoliv teplotu. Maximální dovolená chyba v horním rozsahu od Qt (včetně) do Qmax (včetně), je ±2 % pro vodu do teploty 30 °C (včetně) a ±3% pro vodu nad teplotu 30 °C.", "section_level": 2}, {"title": "Největší dovolené chyby v používání.", "content": "Při ověřování měřidel v používání prováděném podle § 11 odst. 4 zákona č. 505/1990 Sb. o metrologii na vyžádání strany, jejíž zájmy mohou být významně poškozeny nesprávným měřením, se jako největší dovolené chyby uplatní dvojnásobek „největších dovolených chyb“.", "section_level": 2}, {"title": "Rozběhový průtok.", "content": "Tento parametr není součástí zkoušení vodoměru ani ověřování typu vodoměru. Nejde o údaj stanovený normou, pouze o orientační hodnotu. Rozběhový průtok označuje při jakém minimálním průtoku se začne počitadlo rovnoměrně (ne trhaně) otáčet a tedy registrovat průtok vody. Při nižším než rozběhovém průtoku může nastat stav, kdy vodoměr vůbec nezačne zaznamenávat odběr na počitadle. Výrobci většinou uvádějí ve svých materiálech hodnotu rozběhového průtoku, avšak tato hodnota není předmětem hodnocení vodoměru ve zkušebně. Údaj o rozběhovém průtoku nelze zaměňovat s parametrem Qmin. U různých typů bytových vodoměrů se rozběhový průtok pohybuje většinou mezi 6 až 12 litry za hodinu. Může se podstatně měnit při znečistění vnitřních funkčních částí v průběhu užívání. Při používání bytových vodoměrů k rozúčtování nákladů se rozdíl mezi předávacím (fakturačním) vodoměrem a součtem bytových vodoměrů vysvětluje tím, že předávací vodoměr má vyšší přesnost. Proto spolehlivě zaznamená součty drobných průtoků v bytech, které se na jednotlivých bytových vodoměrech nemusí projevit.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vodoměr je zařízení k měření průtočného objemu vody. V obchodním styku musí být používány pouze ověřené vodoměry jako stanovená měřidla.", "tgt_summary": "Ein Wasserzähler (volkstümlich auch Wasseruhr) ist ein Messgerät, welches das Volumen der durchgeflossenen Wassermenge anzeigt. Meist werden Wasserzähler im geschäftlichen Verkehr, z. B. zwischen Versorgungsunternehmen (Stadtwerke) und Verbraucher, eingesetzt. In diesem Fall müssen die Wasserzähler geeicht sein (in Deutschland gemäß dem Mess- und Eichgesetz). ", "id": 1627918} {"src_title": "Igbo", "tgt_title": "Igbo (Ethnie)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Podle profesora Adiele Eberechukwu Afigbo, se kmen Igbo vyvíjel dlouhou dobu přímo v Igbolandu. Není tedy žádný důkaz o tom, že by se odněkud zdaleka přistěhovali. Někteří jsou pouze toho názoru, že kmen Igbo původně pochází z oblasti asi o 100 mil severněji od dnešní polohy, která je na soutoku řeky Niger a Benue. Se svými sousedy, Bini, Igala, Yoruba a Idoma sdílejí Igbové jazykový základ, který se však před pěti až šesti tisíci lety rozštěpil. První Igbové v tomto regionu se přistěhovali na plošinu Awka-Orlu nejspíše před čtyřmi až pěti tisíci lety, před tím než opustili lov a sběr a stali se zemědělci. Jak se tato raná skupina rozrůstala, rozrůstalo se i Igboské království. Nejranější dochované pozůstatky jejich kultury máme z 10. století (tzv. Igbo Ukwu) a výborná kvalita těchto měděných odlitků vypovídá, že vyspělost společnosti kmene Igbo v té době dosáhla technické úrovně, která by mohla směle konkurovat soudobé Evropě. K prvnímu kontaktu mezi Igby a Evropany došlo v 15. století, při příchodu Portugalců. V letech 1434-1807 bylo pobřeží Nigeru důležitým kontaktním bodem mezi africkými a evropskými obchodními cestami, začínající Portugalci, přes Holanďany a nakonec Angličany. V tomto stádiu se kladl důraz spíše na obchod než na budování říše, v tomto případě obchod spočíval primárně na otrocích z lidu kmene Igbo. Se zrušením otroctví a obchodování s lidmi v roce 1807 přichází nové stádium mezikontinentálního obchodu, které se orientuje na průmysl a zemědělství (palmové produkty, dřevo, sloní kly a koření). V tomto bodu začali Britové kombinovat agresivní obchodování a agresivní imperialismus. Viděli tento kraj jako produktivní a odmítli se omezovat pouze na pobřeží. V roce 1900 se území, které bylo dosud pod správou Britské Nigerské společnosti, stalo Protektorátem Jižní Nigérie, také zahrnující Protektorát Nigerského pobřeží. Kontrolu nad tímto území potom přešla z British Foreign Office na Colonial Office. Dlouho předtím než bylo oficiálně podrobeno, bylo už s územím Igbů zacházeno jako s britskou kolonií. V letech 1900-1914 (když byla Severní a Jižní Nigérie spojena) se zde nacházelo 21 britských vojenských jednotek. V roce 1928, poprvé ve své historii, byli Igbové donuceni platit daně – stali se občany státu. Tento pokus, převzít politickou kontrolu nad zemí Igbů, se setkal s odporem a kulturními protesty na začátku dvacátého století. Povstalo nacionalistické náboženské hnutí (ekumeku), které pak inspirovalo krátce fungující ale horlivé spasitelské nadšení. Kvůli pověsti, že ženy z kmene Igbo byly ohodnocené pro zdanění, zažehla v roce 1929 Aba Riots, značnou vzpouru žen, jaká se v historii Igbů ještě nevyskytla.", "section_level": 2}, {"title": "Republika Biafra.", "content": "V roce 1966 vyvrcholil neúspěch státního převratu Nigerských armádních důstojníků vedených jedním z Igbů – majorem Kasinem Nzeogwem – smrtí Sira Ahmadu Bello, Sardauna Sokoto, vedoucího etnických skupin Hausa na severu Nigérie. Ačkoli byl útok zmařený jiným Igbem, Johansonem Aguiyi-Ironsi,v severní Nigérii převládala víra, že vůdci etnika Hausa by měli být popraveni. Tato situace byla důvodem pro odvetné pogromy, při kterých byly v severní Nigérii zabity deseti tisíce Igbů, a které následně vedly k bezhlavému útěku asi milionu Igbů zpět do východní oblasti. Situace dosáhla vrcholu v květnu 1967, kdy se východní region osídlený převážně Igby oddělil od Nigérie a dal tak vzniknout republice Biafra v čele s plukovníkem Ojukwu. Toto oddělení rychle vedlo k občanské válce a poté k mírovým jednáním mezi bývalými armádními kolegy, Yakubu Gowonem a zlomeným Ojukwem. Republika Biafra existovala jen do roku 1970, kdy Nigerská armáda podporovaná Egyptem, Sovětským svazem, Súdánem a Velkou Británií dosáhla konečného vítězství. Generál Ojukwu uprchl do zahraničí.", "section_level": 2}, {"title": "Diaspora Igbů.", "content": "Po nigerijské občanské válce emigrovalo mnoho Igbů pryč ze své tradiční vlasti na jihovýchodě Nigérie, především kvůli nedostatku pracovních příležitostí a mizernému stavu státu po vyčerpávající válce. Igbové neodešli pouze do vzdálenějších nigerijských měst jako je například Lagos a Abuja, emigrovali i do jiných a vzdálenějších států jako třeba Kamerun, Rovníková Guinea, Gabon, Ghana, Togo, Kanada, Velká Británie nebo Spojené státy americké. Významné komunity nenigerijských Igbů sídlí například v Londýně, Houstonu, Kalifornii, Atlantě a Washingtonu.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní společnost Igbů.", "content": "Po nigerijské občanské válce byla země Igbů velice zdevastovaná. Mnoho nemocnic, škol a domovů bylo v této brutální válce srovnáno se zemí. Při sčítání škod si mnoho Igbů uvědomilo míru jakou jsou diskriminovaní jak jinými etnickými skupinami, tak vládou, ve které nejsou Ibové vůbec zastoupeni. Spousta Igbů měla velké potíže najít si práci a v raných 70. letech 20. století se stali nejchudším etnikem v Nigérii. Igboland v příštích dvaceti letech postupně obnovován a přestavován a ekonomika se nakonec opět stala prosperující, hlavně díky vzestupu ropného průmyslu v přilehlé deltě řeky Niger. Několik Igbů se nakonec dostalo i do vlády.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Většina kmene Igbo jsou rolníci a zemědělci. Jejich hlavní plodinou jsou „yamy“ (sladké brambory), doba jejich sklizně je také doba velké oslavy. Jsou schopni yamy pěstovat natolik efektivně, že je mohou i exportovat do sousedních zemí. S asistencí přistěhovalecké práce sklízejí také plody palem, které jsou pak zpracovávány do palmového oleje a ve velkém množství exportovány do Evropy a to z ní dělá pohádkově profitující tržní plodinu.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Kmen Igbo je politicky velmi roztříštěný na četné skupiny, zvláště kvůli geografickým rozdílům. Najdeme zde různé podskupiny fungující na základě klanů, rodů a vesnic. Nemají centralizovanou moc v podobě náčelníka, aristokracie nebo krále, jako můžeme nalézt u většiny sousedů. Zodpovědnost za řízení společnosti mají tradičně vesnické rady, které tvoří hlavy rodů, starší, titulovaní muži a muži, kteří se stali ekonomicky nezávislými na komunitě. Pro muže kmene Igbo je tedy možné se skrz osobní úspěch dostat do postavení lídra rady.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Regionální a politická fragmentace, mnoho různých jazyků, to vše velice ztěžuje pokus o objasnění tradičních náboženských praktik kmene Igbo jako celku. Ještě před ovlivněním Evropany a křesťany, většina Igbů praktikovala nějakou formu uctívání předků, která měla zajistit úspěch na tomto světě a uklidnit duše zemřelých. Máme k dispozici několik možností vysvětlení proč to dělali. Jeden z těch hlavních důvodů prokazování respektu mrtvým byl kvůli členství v tajné mužské společnosti zvané Mmo, toto jméno je však užívané pouze v severní části území kmene Igbo. V jiných částech země existovali podobné společnosti pod různými jmény. Společnost byla odpovědná za splnění pohřebních ceremonií pro zesnulé a uvedení zesnulých duší do ebe mmo, tak aby nemohli páchat škody ve vesnici. Igbové jsou hluboce věřící lidé, kteří věří ve shovívavého stvořitele, obvykle známého jako Chukwu, který stvořil viditelný vesmír (uwa). Protipól této síly dobra je agbara, znamenající duši, nebo nadpřirozenou bytost. V některých situacích se lidé odvolávají na agbaru při popisu téměř nemožných zážitků, které se jim staly. Častá věta Igbů je \"Bekee wu agbara\", což znamená \"bílý muž je duch\". Toto bývá vyslovováno obvykle v úžasu nad vědeckými vynálezy bílých lidí. Věří, že odděleně od přírodní složky ve vesmíru existuje i jiná složka, složka duchovních sil, alusi. Alusi jsou menší božstva a jsou silami požehnání nebo ničení, v závislosti na okolnostech. Trestají společenské poklesky a ty, kteří bezděčně porušují lidská práva. Úkol proroka je interpretovat přání alusi a úkolem kněze je uklidnit alusi oběťmi. Kněz se vybírá podle dědičného práva, nebo zvlášť pro službu jednomu bohu, obvykle poté, co projde určitým množstvím mystických zážitků. Každá osoba má také individuální osud, chi, který pochází ze Chukwu a k němu se také chi vrací, když dotyčný zemře. Toto chi může být podle okolností dobré nebo špatné.", "section_level": 1}, {"title": "Pohřby.", "content": "Igbové také silně věří, že je duše předků chrání a bdí nad nimi. Živí lidé prokazují zemřelým úctu a modlí se k nim za šťastnou budoucnost. Mluvit špatně o zemřelých je proti domorodému zákonu. Ti předci, kteří žili správně, zemřeli společensky uznaným způsobem a byli pohřbeni podle správných pohřebních rituálů, žijí nyní v jednom ze světů mrtvých, který odráží svět živých. Věří v opakovanou reinkarnaci, ti, kteří se dokáží reinkarnovat, nazývají ndichie, neboli navrátilci, nebo tak něco. Ti, kteří zemřeli špatnou smrtí nebo měli nesprávný pohřební rituál, se nemohou vrátit do světa živých ani odejít do světa mrtvých. Nezbývá jim nic jiného než putovat jako bezdomovci a trápit se žalem nad skutky spáchanými za života. Pohřební obřady Igbů jsou extrémně složité, nejkomplikovanější bývá pohřeb náčelníka. Nicméně, existuje několik způsobů smrti, které jsou považovány za společensky ostudné a za těchto okolností se neprovádí vůbec žádný pohřeb. Ženy, které zemřely při práci, děti, které zemřely před tím, než jim narostly zuby, ti, kteří spáchali sebevraždu a ti, kteří zemřeli v posvátném měsíci – pro všechny tyto lidi byl „pohřeb“ pouze zahození do křoví. Náboženské představy vedli Igby k tomu, aby zabíjeli ty, které považují za společenskou hrozbu nebo ostudu kmene. Děti jednotlivě narozené považovali za typicky lidské, zatímco více četné porody za typické pro zvířata. Proto dvojčata či trojčata považovali za méně lidské a byly odsouzeny ke smrti, stejně jako zvířata zabíjela jedináčky, tedy děti narozené jednotlivě. Děti, které se narodily se zuby (nebo jim jako první začaly růst horní zuby), miminka, která se narodila nohami napřed, chlapce s pouze jedním varletem a malomocné zabíjeli a jejich tělíčka v tajnosti zahodili. Náboženství bylo přijímáno s velkou vážností, to můžeme vidět v jejich postojích k obětem. Náboženská tabu, zvláště ty týkající se kněží a titulovaných mužů, vyžadovala a získávala velkou dávku askeze. Igbové očekávali v jejich modlitbách a obětech, dlouhodobé požehnání, zdraví, úspěšný život a zejména děti, které byly považovány za největší požehnání ze všech. Touha nabídnout co nejcennější oběť vede k lidským obětem – na pohřbech byly často obětováni otroci, aby mrtvému usnadnili odchod a doprovodili ho do dalšího života. Nestavěli však žádné svatyně pro Chukwu, ani jemu přímo nic neobětovali, ale byl chápán jako poslední příjemce všech obětí a obětin vykonaným pro menší božstva zvaná \"alusi\". Tito \"alusi\" si nárokovali obrovskou část každodenního života Igbů. Igbové věřili, že tito bohové je mohou ochraňovat a sloužit jejich zájmům. Když bohové splní tyto služby a úkoly, budou odměněni pokračující vírou kmene. Různé regiony země Igbů mají různé verze těchto menších bohů. Níže jsou uvedeni nejčastější:", "section_level": 2}, {"title": "Příklady menších bohů.", "content": "Dnes ovšem většina Igbů vyznává křesťanskou víru. Jsou pravděpodobně největší skupinou křesťanů na celém Africkém kontinentu. Igbové pevně věří ve schopnost zlepšit své postavení v současném světě. Je jasné, že právě tato vlastnost zapříčinila hladký přechod na křesťanství.", "section_level": 3}, {"title": "Jazyk.", "content": "Igbové mají velice unikátní a výraznou řeč, která je velmi těžká. Stejně, jako jsou různorodí Igbové, i igboština má spoustu různých variant. Igbů je 30 milionů a stejný počet jich také hovoří jejich domorodým jazykem, igboštinou. Jedná se o tónový jazyk, jako například jazyk joruba nebo čínština. Má mnoho dialektů, rozlišujeme je podle akcentu či pravopisu, ale téměř všechny jsou vzájemně srozumitelné. To platí například i o dialektu Idemili, Owerri, Ngwa, Umuahia, Nnewi, Onitsha, Awka, Abriba, Arochukwu, Nsukka, Mbaise, Ohafia, Wawa a Okigwe", "section_level": 2}, {"title": "Standardizace igboštiny.", "content": "Tato pestrá škála používaných jazyků velice ztěžuje veškeré pokusy o sestavení standardizovaného pravopisu igboštiny. Současný platný pravopis se jmenuje Onwu a je sestaven jako kompromis z různých dialektů a v roce 1962 byl schválen Mezinárodním institutem afrických jazyků a kultur (International Institute of African Languages and Cultures, IIALC). Nejpoužívanější je však v současnosti tzv. centrální igboština, která je také složena ze dvou různých dialektů. Její spisovnou formu navrhl Dr. Ida C. Ward v roce 1939 a postupně byla akceptována misionáři, spisovateli a vydavateli napříč celým regionem. V roce 1972 se Společnost pro podporu jazyka a kulturu Igbů (Society for Promoting Igbo Language and Culture, SPILC), nacionalistická organizace, která v centrální igboštině viděla jakýsi imperialistický pokus, založila Komisi pro standardizaci, aby z centrální igboštiny vytvořili jazyk s větším rozpětím, aby zahrnovala více prvků z dalších dialektů. Standardizovaná igboština tedy měla za cíl obohatit centrální igboštinu slovy ze vzdálenějších dialektů než jsou jen ty centrální a tyto slova si osvojit. V roce 1999, Chinua Chebe, mezinárodně nejznámější mluvčí Igbů, však tuto standardizovanou igboštinu rázně odsoudil, stejně jako předchozí pokusy s igboštinou a nazval je koloniálním a konzervativním břemenem na pestrosti dialektů igboštiny. A na podporu svého názoru ho celý přednesl v dialektu, který je vlastní mluvčím z rodu Onitsha, a byla tedy nesrozumitelná pro více než polovinu obecenstva.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "Igboština je především mluvený, hovorový jazyk dneška a i kdyby si někdo něco v igboštině chtěl přečíst, bude muset velice dlouho hledat, čtení a psaní není hobby Igbů. Přestože se igboština vyučuje i na školách ve východní Nigérii, angličtina zůstává literárním jazykem a na školách je jazykem číslo jedna. V mnoha městských oblastech, nigerijská pidgin angličtina nahrazuje igboštinu. Ve skutečnosti mnoho dnešních Igbů nepoužívá dialekty igboštiny, ale místní igboské dialekty angličtiny. Mimo Nigérii se moc igboština nepoužívá i když v Severní Americe a Evropě najdeme četné skupiny, které se o to pokoušejí. ICAC tyto snahy podporuje, pomáhá například zakládat školy.", "section_level": 2}, {"title": "Slovník.", "content": "Mnoho názvů v igboštině jsou tvořeny spojením starších původních slov a frází. Například: výraz pro zelenou je „akwukwo nri“, což je doslova „listy k jídlu“ nebo „zelenina“. Jiný příklad je vlak, „ugbo igwe“, což pochází ze slova „ugbo“, vůz, plavidlo, a „igwe“, železo, kov. Spousta slov má také mnoho význam, například „akwukwo“. „Akwukwo“ původně znamená list (ze stromu), ale během a po koloniálním období získalo ještě další významy. „Akwukwo“ tedy už znamená i „papír“, „kniha“, „škola“ a „vzdělání“. Protože tištěný papír byl přirovnáván k organickému listu, z papíru je kniha, kniha se používá ve škole...A pokud ke slovu „akwukwo“ přidáme ještě jiné slovo, máme úplně jiný význam – například „akwukwo ego“ jsou tištěné peníze, bankovky, a „akwukwo eji eje ije“ je cestovní pas.", "section_level": 2}, {"title": "Umění.", "content": "Díky rozmanitosti Igbů je nemožné zobecňovat čistý igboský umělecký styl, který by byl charakteristický a určující jako poznávací znamení v ostatních regionech. Lze říci, že většina Igbů vyřezává a používá masky, ale jejich funkce se různí od vesnice k vesnici. Známí jsou pro architekturu Mbari.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Igbové mají melodický hudební styl, ve kterém využívají nejrůznější bubínky. Udu, jehož základ tvoří hliněný džbánek, Else, který je vytvořený z duté klády, ogene, ruční zvon ukovaný ze železa, opi, dechový hudební nástroj podobný flétně, igba a ichaka. Jejich hudební styl se jmenuje Ikorodo, který je typický zpěvem doplněným o několik hudebních nástrojů, zejména bubnů. Jiný populární styl se jmenuje highlife, jedná se o spojení jazzu a tradiční hudby, nejrozšířenější je v západní Nigérii. Moderní ukázku tohoto stylu můžeme vidět například v pracích nigerijského umělce Ezebuira Obinny.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "Domácí život Igbů je také velmi spořádaný. Obvykle je otec hlavou domácnosti. Obvykle také přijímá zodpovědnost za svou komunitu. To znamená postarat se jak o rodinu, tak o vesnici. Igbové mají obvykle velmi širokou rodinu, je to součást jich, jako takových. V posledních letech dokonce jezdí pro členy rodiny, kteří se odstěhovali pryč, aby se vrátili do místa svého narození, spolu s jejich novými potomky. Igbové vyčnívají na jejich vlastní cestě historií. V Nigérii vystupují s nadšením a úspěchem, jako lidé, kteří věří v sebe a svou historii. S odlišnou řečí a kulturou dále rostou jako samostatní občané.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kmen Igbo (dříve také Ibo nebo Ebo) je etnická skupina v západní Africe, čítající populaci několika desítek milionů lidí. Igbové většinou žijí v jihovýchodní Nigérii, kde jsou jednou z největších etnických skupin, a v sousedním Kamerunu. Menšinově žijí také v jiných afrických zemích, ale také v zemích mimo Afriku. Používají vlastní jazyk igboštinu. Významná města, která se počítají jako centra Igbů jsou Ankara, Aba, Aguleri, Aboh, Anam, Abiriba, Apko, Agbor, Awka, Awkuzu, Abagana, Abba, Owerri, Orlu, Nnewi, Mbaise, Nsukka, Enugu, Onitsha, Afíkpo, Okigwe, Udi, Umuahia, Asaba, Ohafía, Okigwe, Olina, Arochukwu, Ibusa, Ihiala, Ndoni, Ngwo, Nteje, Mbaitoli, Ikeduru a Ihaila a další.", "tgt_summary": "Die Igbo, veraltet Ibo, sind eine afrikanische Ethnie von über 30 Millionen Menschen in Nigeria, die vor allem im von Savanne unterbrochenen tropischen Regenwald östlich des Niger-Unterlaufs lebt. Die Bezeichnung der Ethnie wie der Sprache wird von ihren Sprechern [] ausgesprochen. Die korrekte Schreibweise lautet jedoch Igbo. Siehe hierzu: Pannigerianisches Alphabet.", "id": 1763402} {"src_title": "Bílence", "tgt_title": "Bílence", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název vesnice je odvozen z osobního jména \"Bielen\" ve významu \"ves Bílenců.\" V historických listinách se jméno vyskytuje ve tvarech: in Bielencz (1355), Bielenecz (1386), v Bielenicích (1525), w Bylinczych (1545), na Bileniczych (1614), Bilenz, Bielenz nebo Bielenicze (1787) a Bílence (1854).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1355, kdy zde sídlil Jindřich z Bílenců. Roku 1370 se zdejší kostel stal farním a o podací právo se roku 1386 dělil Jindřich z Bílenců s blažimským farářem Jindřichem. Dalším majitelem vesnice byl roku 1395 Bořita z Pšovlk na Voděradech a po něm Vilém Rous, jehož vdova Markéta roku 1405 ve zdejším kostele zřídila nový oltář. Vesnici však po Vilémovi zdědil Václav Rous z Moravěvsi a Byčen z Cítova. Po celou dobu od čtrnáctého století ve vsi pravděpodobně stávala tvrz, písemně doložená až roku 1510, kdy Byčenův potomek Jan z Cítova poddaným ze Všestud na červenohrádeckém panství prodal 83,2 strychů polí s tím, že budou bíleneckému statku odvádět peněžní a naturální dávky a v době žní odpracují deset dní roboty ročně. Všestudští tuto povinnost plnili ještě v osmnáctém století. Po Janovi Bílence získala Kateřina z Chrámců, která vesnici roku 1541 přenechala Albrechtovi z Močidlan, ale sama v ní žila až do roku 1556. Někdy v té době došlo v Bílencích k židovskému pogromu. Albrecht z Močidlan zemřel před rokem 1557. Už roku 1543 nechal Bílence zapsat své manželce Kateřině z Hartenberku. Měli dceru Kateřinu, která se provdala za Cyrila Satanéře z Drahovic a podruhé za Václava Horu z Ocelovic. Roku 1570 (nebo 1571) prodala bílenecký statek Adamu Štampachovi ze Štampachu a přestěhovala se do Nového Sedla. Nejspíš roku 1572 vesnici koupil Havel Hrobčický z Hrobčic. Už za jeho života v Bílencích sídlil Havlův nejstarší syn Ladislav Hrobčický z Hrobčic a po otcově smrti, asi roku 1606, Bílence zdědil. Roku 1618 od něj statek koupil Asman (Erasmus) starší Štampach ze Štampachu za 18 000 kop míšeňských grošů a připojil jej k Hořeticím. Ve vesnici v té době převládalo protestantství. U kostela však stále působil katolický farář, kterým byl koncem šestnáctého století Zachariáš Fábera. Roku 1595 lovil holuby, přičemž jedna ze střel zapálila střechu stodoly v Přečaplech a tamní rozezlení obyvatelé faráře zabili. Asman Štampach ze Štampachu se zúčastnil stavovského povstání v letech 1618–1620, za což byl roku 1622 odsouzen ke ztrátě majetku. Bílenecký statek v té době tvořila tvrz, dvůr a ves Bílence s poplatky ze Všestud a Voděrad. Navíc nezaplatil celou kupní cenu a o zbývající čtyři tisíce kop grošů se Hrobčičtí marně soudili ještě roku 1655. Roku 1623 zabavené statky Bílence, Hořetice a Žiželice koupil František Clary de Riva. O tři roky později je prodal Pavlovi Michnovi z Vacínova. Od roku 1629 patřily k Bílencům také Voděrady a roku 1637 je Václav Michna z Vacínova připojil k postoloprtskému panství.", "section_level": 1}, {"title": "Po třicetileté válce.", "content": "Během třicetileté války vesnice, vzhledem ke své poloze na hlavní cestě, trpěla průchody vojsk. Podle berní ruly z roku 1654 bylo 21 ze 39 usedlostí pustých. Obyvatelé měli osm potahů, 39 krav, šestnáct jalovic, dvacet ovcí, 27 prasat a dvě kozy. Na polích se pěstovala pšenice a žito. Bílenecká tvrz zpustla snad už na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století. U Postoloprt Bílence zůstaly jen do roku 1667, kdy byly odděleny jako samostatný statek, a o rok později byly připojeny k Záluží. Někdy v té době byl na místě bývalé tvrze nebo v jejím těsném sousedství postaven poplužní dvůr. V letech 1694–1704 byly správním centrem statku Bílence a Voděrady, ke kterému patřily i Hořetice a Žiželice. Po Michnech z Vacínova statek patřil Krakovským z Kolovrat, od nichž jej roku 1738 koupil kníže Jindřich Auersperk, který ho připojil k Červenému hrádku. U něj vesnice zůstala až do zrušení poddanství. Auersperkové nechali v poslední třetině osmnáctého století ve dvoře postavit bílenecký zámek, ve kterém sídlila správa statku. Podle tereziánského katastru z roku 1748 ve vsi žilo deset židovských rodin, které obchodovaly s peřím, plátnem, židovskýchm zbožím, sňůrkami, špatnými noži a dýmkami. Ve vsi byl panský mlýn s jedním kolem a působil zde učitel. Roku 1813 vesnici negativně ovlivnily průchody vojsk související s napoleonskými válkami. V letech 1809–1857 ve vsi fungovala cihelna, ve které se vyrábělo sedm až osm tisíc cihel ročně. Roku 1866 Bílence opět postihly válečné události. Vojáci vracející se z prusko-rakouské války ve vsi rozšířili choleru, na níž údajně zemřelo 79 lidí. Od konce sedmdesátých let devatenáctého století byl u Bílenců v provozu hnědouhelný důl, ve kterém pracovali tři horníci. Patřil paní H. Sommerové a byl uzavřen už v dalším desetiletí. Od roku 1875 do vsi jednou denně docházeli poslové přespolní pošty z Údlic a o dva roky později byl založen sbor dobrovolných hasičů. Koncem devatenáctého století se plánovala výstavba železnice z Chomutova do Postoloprt, na které měly mít Bílence nákladní nádraží. Projekt však nebyl nikdy realizován.", "section_level": 2}, {"title": "Dvacáté století.", "content": "I přes rozvoj drobného průmyslu si vesnice uchovávala na počátku dvacátého století zemědělský charakter. Kromě obilí se pěstovala cukrová řepa, brambory a chmel. U vesnice bývaly čtyři rybníky a po první světové válce se rozšířilo sušení ovoce. Mlýn byl nejpozději koncem války uzavřen. Během války také padla část zdejších obyvatel, kterým byl roku 1937 u příležitosti šedesátého výročí od založení sboru dobrovolných hasičů odhalen pomník u kostela. Před začátkem druhé světové války vesnice prosperovala. Kromě několika řemeslníků v ní byli dva holiči, čtyři obchody se smíšeným zbožím, dva řezníci, pekařství, hostinec s řeznictvím, restaurace a trafika. Po Mnichovské konferenci vesnici 9. a 10. října 1938 obsadilo německé vojsko. Od začátku roku 1945 do vsi přicházeli uprchlíci před postupující frontou. Rudá armáda sem dorazila 8. května 1945 těsně poté, co německé dělostřelecké jednotky ustoupily směrem k Lažanům. Během jara a léta roku 1946 byli vysídleni němečtí obyvatelé. Jednotné zemědělské družstvo založené v padesátých letech dvacátého století bylo na počátku dalšího desetiletí zrušeno a převedeno na státní statek, u kterého roku 1973 vznikla tělocvičná jednota s fotbalovým oddílem. Zásobování pitnou vodou od roku 1967 zajišťuje vodovod napojený na údlický vodojem. Služby se po zavření školy omezily na jedinou prodejnu Jednoty, která se nacházela v budově bývalé synagogy. Fotbalový oddíl byl v osmdesátých letech převeden do Nezabylic a později zanikl. Zaniknout měly celé Bílence, protože se nacházely v místech, kde měla být zřízena Velemyšleveská výsypka. Z její realizace nakonec sešlo a obec se roku 1993 připojila k Programu obnovy vesnice, díky kterému se podařilo zrekonstruovat řadu objektů. V roce 2000 byl otevřen sportovní areál s antukovým tenisovým a volejbalovým hřištěm.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Vesnice stojí asi 7,5 kilometru jihovýchodně od Chomutova v Ústeckém kraji v okrese Chomutov a náleží k obci s rozšířenou působností Chomutov. Správní území obce měří 12,73 km2 a skládá se ze dvou katastrálních území: Bílence a Škrle. Samotné katastrální území Bílence měří 7,03 km2 a stojí v něm také vesnice Voděrady. Geologické podloží tvoří neogénní sedimenty: písky, štěrky a jíly, pod kterými jsou uložené hnědouhelné sloje. Většina oblasti se nachází v chráněném ložiskovém území Škrle s výskytem nežáruvzdorných keramických jílů. V geomorfologickém členění Česka oblast leží v Mostecké pánvi na rozhraní dvou podcelků. Hranice mezi nimi vede mezi Chomutovkou a silnicí Nezabylice–Velemyšleves. Oblast severně od ní patří do podcelku Chomutovsko-teplická pánev a okrsku Jirkovská pánev, zatímco krajina jižně od hranice spadá do Blažimské plošiny v Žatecké pánvi. Osou jižní poloviny území je údolí Chomutovky. Nejvyšším bodem je kóta s nadmořskou výškou 302 metrů v severovýchodní části katastrálního území. Nejnižší bod ve výšce okolo 250–255 metrů se nachází u řeky na východní hranici. V oblasti převládají dva půdní typy: na levém břehu řeky to je smonice modální na štěrcích, zatímco na pravém břehu převažuje černozem luvická, jejíž podloží tvoří spraše. Severně a severovýchodně od vesnice se vyskytuje také pelozem modální. Jediným vodním tokem je řeka Chomutovka. V rámci Quittovy klasifikace podnebí se celé území nachází v teplé oblasti T2, pro kterou jsou typické průměrné teploty −2 až −3 °C v lednu a 18–19 °C v červenci. Roční úhrn srážek dosahuje 550–700 milimetrů, počet letních dnů je 50–60, počet mrazových dnů se pohybuje mezi 100–110 a sněhová pokrývka zde leží 40–50 dnů v roce.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 476 obyvatel (z toho 230 mužů), z nichž bylo 43 české a 425 německé národnosti a osm cizinců. Šestnáct jich byli židé, dva lidé byli bez vyznání, osm patřilo k evangelické a 450 k římskokatolické církvi. Podle sčítání lidu z roku 1930 ve vesnici žilo 72 Čechů, 444 Němců a tři cizinci. Kromě jednoho žida, sedmnácti evangelíků a čtyř lidí bez vyznání se hlásili k římskokatolické církvi.", "section_level": 1}, {"title": "Židovská komunita.", "content": "Bílence měly nepřetržité židovské osídlení od počátku šestnáctého století až do roku 1938. Největšího rozmachu dosáhlo na počátku devatenáctého století, kdy zde žilo na osmdesát židovských rodin. Ve východní části obce existovalo židovské ghetto, které se nacházelo podél ulice vedoucí z návsi na východ. V polovině devatenáctého století čítalo na 23 domů, z nichž do dnes se dochovala zhruba polovina. V téže lokalitě byla v první polovině devatenáctého století postavena synagoga, která byla činná do dvacátých let dvacátého století. Poté byla využívána jako mateřská školka a ještě později, a to až do současnosti, jako obytný dům. V severní části obce se pak nachází židovský hřbitov z roku 1846, který byl během druhé světové války rozebrán a rozorán. Na počátku 21. století se několik náhrobních kamenů nachází povalených na nedaleké louce.", "section_level": 2}, {"title": "Obecní správa a politika.", "content": "Od zrušení poddanství v roce 1850 se Bílence staly samostatnou obcí, ke které nejpozději od sčítání lidu v roce 1869 patřila osada Voděrady, a od roku 1960 také Škrle. Volby do obecního zastupitelstva roku 1933 se konaly 22. července v místním hostinci. Z patnácti členů zastupitelstva měla dva zástupce Česká agrární strana, čtyři Sudetoněmecká strana a zbývajících devět zastupovalo stranu. V letech 2010–2014 byl starostou František Žák, od roku 2014 funkci vykonává Petra Kubániková.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Bílence se nachází severně od silnice třetí třídy č. 25116 z Nezabylic do Velemyšlevsi, na které se nachází zastávka autobusové linkové dopravy. Do samotné vesnice vede krátká silnice č. 25117, která pokračuje dále do Voděrad. Nejbližší železniční stanice jsou Hořetice na trati Lužná u Rakovníka – Chomutov vzdálené asi pět kilometrů. Chomutovské stanice na trati Chomutov–Cheb jsou asi osm kilometrů daleko. Jižní okraj vesnice míjí značená cyklotrasa č. 3034 z Chomutova do Března u Postoloprt.", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "Škola v Bílencích existovala nejméně od poloviny sedmnáctého století. V roce 1822 byla postavena nová školní budova, která nahradila nevyhovující prostory v malém domku, kde učitel bydlel přímo v učebně. Roku 1882 byla škola o patro zvýšena. Ve druhé polovině devatenáctého století ji navštěvovalo 80–130 žáků. Česká jednotřídní škola byla otevřena v roce 1937, kdy do ní chodilo čtrnáct žáků. Po druhé světové válce se škola otevřela 7. ledna 1946, kdy do ní začalo chodit 21 dětí z Bílenců, Voděrad a Škrle. V dalších letech byla rozšířena na dvoutřídní, ale roku 1978 byla uzavřena a v budově otevřel knihovnu a své kanceláře místní národní výbor.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Ve vsi se narodil Ernst Ferdinand Storch (1865–1938), advokát a dlouholetý chomutovský starosta.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bílence () jsou obec v Ústeckém kraji v okrese Chomutov. Nachází se v Mostecké pánvi 7,5 kilometru jihovýchodně od Chomutova v nadmořské výšce 250–300 metrů. Obec se skládá ze tří částí: Bílenců, Voděrad a Škrle, v nichž žije obyvatel. ", "tgt_summary": "Bílence (deutsch \"Bielenz\") ist eine Gemeinde in Tschechien. Sie liegt sieben Kilometer südöstlich von Chomutov und gehört zum Okres Chomutov.", "id": 2160692} {"src_title": "Palmela", "tgt_title": "Palmela", "src_document": [{"title": "Farnosti.", "content": "Nejznámější pamatkou je již zmíněný hrad (Castelo de Palmela), jenž nabízí unikátní pohled na celou oblast poloostrova Setúbal, Lisabon a pobřeží Atlantského oceánu. V minulých stoletích se jednalo o strategické místo, dodnes je zde hlavní dopravní a železniční uzel. V Palmele se nacházejí mnohonárodnostní průmyslové podniky, jako je Volkswagen či Coca-Cola. Nemalý je i počet rodin ze zahraničí, kteří zde žijí. Místní rádio často vysílá i v ukrajinštině. Zdejší tradiční produkt, víno, dosáhl mezinárodních ocenění v několika slavnostech například v Bordeaux stejně jako sýr z městečka Azeitão. Místním produktům se věnuje i několik festivalů, mezi nejznámější patří Festa das Vindimas (Slavnost vína) a Festival do Queijo, Pão e Vinho (Slavnosti sýru, chleba a vína). Z Palmely pocházel portugalský badatel Hermenegildo Capelo. Krátce zde pobývali i známí lidé, mezi nimi i Hans Christian Andersen.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Oblast z hlediska ekonomického proslavila produkce ovoce a vína. V 90. letech 20. století si výrobce automobilů Volkswagen zvolil Palmelu jako místo své průmyslové výroby, která se stala největším zaměstnavatelem ve městě. Tvoří 1% celkového HDP Portugalska. Společný podnik Volkswagenu a Fordu měl svůj jediný záměr – sestavit model, který se bude prodávat pod třemi značkami – jako Volkswagen Sharan, Seat Alhambra a Ford Galaxy. V době rozkvětu podnik zvaný Autoeuropa téměř dosáhl hranice své maximální produkce (172 000 strojů za rok). Poté ale Ford opustil společný podnik a výroba některých modelů byla ukončena. Produkce automobilů značně poklesla a Volkswagen v Palmele musel soupeřit o zisk nových modelů s dalšími závody Volkswagen, zatímco jej ohrožovalo uzavření kvůli zisku koncesí od pracovníků a státu. Nakonec byla Autoeuropa vybrána k výrobě nového Volkswagenu Eos, která trvá od konce roku 2005. Už v témže roce 2005 zde bylo vyrobeno 79 896 automobilů, zahrnující původní modely a Eos. V roce 2008 začala Autoeuropa vyrábět i nový model Volkswagen Scirocco. Do budoucna bude však potřeba zajistit nové modely, které zajistí práceschopnost výroby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Palmela je město a správní celek v Portugalsku. Jeho rozloha činí 463 km2 a žije zde přes 58 tisíc obyvatel. Celek se skládá z 5 farností a je umístěn v oblasti Setúbal, cca 25 km od Lisabonu. Je součástí lisabonské metropolitní oblasti. ", "tgt_summary": "Palmela ist eine Kreisstadt (\"Vila\") in Portugal. Der Landkreis (\"Concelho\") von Palmela gehört zum Distrikt Setúbal und hat Einwohner (Stand ).", "id": 1983769} {"src_title": "Viktorie Bádenská", "tgt_title": "Viktoria von Baden", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Viktorie se narodila jako jediná dcera ze tří dětí Fridricha I., velkovévody bádenského v letech 1856–1907, a jeho manželky, pruské princezny Luisy Marie, dcery pruského krále a německého císaře Viléma I. Z otcovy strany byla pravnučkou švédského krále Gustava IV. Adolfa, pocházela tedy z tehdy již bývalé švédské královské dynastie Vasa, jež byla na švédském trůně vystřídána dynastií Bernadotte, z níž pocházel její manžel a jež ve Švédsku kraluje dodnes.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "20. září roku 1881 se Viktorie provdala za švédského korunního prince, pozdějšího švédského krále Gustava V. 8. prosince roku 1907 se po smrti svého tchána Oskara II. stala švédskou královnou. Spolu s manželem byla korunována ve stockholmské katedrále, v kostele sv. Mikuláše ve Stockholmu-Storykanu. Sňatek byl dojednán rodiči obou snoubenců a manželství nebylo zcela šťastné; vztahy mezi manželi se zlepšily ke konci Viktoriina života. Přesto Viktorie měla velký vliv na svého manžela a jeho proněmecké sympatie. Jako jedna z prvních švédských královen dostala právo k nošení královského Řádu Serafínů. Z jejich manželství se narodili tři synové: Viktorie byla hrdá na svůj německý původ a pruské vzdělání a výchovu; měla silnou povahu a temperament, z čehož zřejmě pramenily jisté tenze mezi novou princeznou a švédskou královskou rodinou. V situaci, kdy švédská monarchie ztratila politickou moc a Viktoriin švagr se vzdal svých dynastických práv pro svůj sňatek s ženou plebejského původu, byla Viktorie mínění, že královská hodnost je dána od Boha a žádná světská moc ji nemůže odebrat ani se jí vzdát. Královna Viktorie nebyla příliš populární u většiny Švédů pro svou nezakrytě přátelskou politiku vůči Německu, především za první světové války. Měla údajně vyvíjet silný tlak na svého manžela v zahraniční politice a podporovat eventuální vojenskou alianci mezi Švédskem a Německem. Cestovala do své rodné země i v době války, což bylo kritizováno švédským tiskem, který argumentoval, že královna cítí více německy než švédsky. Po revoluci v roce 1918 Viktorie Německo opustila.", "section_level": 2}, {"title": "Umělecké sklony.", "content": "Viktorie měla značné umělecké nadání, a to jak ve výtvarném umění (kresba, fotografie), tak v hudbě (hrála perfektně na klavír – interpretovala např. celý Wagnerův \"Prsten Nibelungův\", aniž by potřebovala nahlédnout do not). Za svých cest do Egypta a Itálie vytvořila velké množství kreseb a fotografií; její práce jsou velmi kvalitní, ve fotografii experimentovala se všemi tehdy dostupnými technikami.", "section_level": 2}, {"title": "Nepevné zdraví a jeho důsledky.", "content": "Viktorie byla nepevného zdraví; trpěla bronchitidou, které chladné podnebí v její nové vlasti neprospívalo a ona kvůli zlepšení svého zdravotního stavu často jezdila na dlouhé cesty do Itálie. To jí ovšem bránilo v plnění jejích oficiálních povinností. Na druhé straně značnou část svých aktivit věnovala dobročinnosti, a to ve všech zemích, kde pobývala – ve Švédsku, Itálii i Německu. Její těhotenství byla rovněž riziková, a i v jejich průběhu byla nucena užívat škodlivé léky, jako např. rtuťové preparáty. Zdravotní problémy, jimiž trpěl po celý život její nejmladší syn, princ Erik, byly zřejmě důsledkem léků, jež jeho matka užívala během těhotenství; Erik zemřel poměrně mlád na španělskou chřipku v roce 1918. Kromě Itálie, především Říma, kde měla svůj druhý domov, žila Viktorie často v Baden-Badenu a na ostrově Mainau v Bodamském jezeře. Koncem 20. let se její zdraví velmi zhoršilo a musela setrvale pobývat v Itálii. Naposledy byla ve Švédsku u příležitosti sedmdesátin svého manžela v roce 1928. Zemřela dva roky poté, ve věku 67 let, 4. dubna roku 1930 ve svém druhém domově nazvaném \"Villa Svezia (Vila Švédsko)\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Viktorie Bádenská, \"Sophia Maria Victoria\" (7. srpna 1862, Karlsruhe – 4. dubna 1930, Řím) byla rodem bádenská princezna a sňatkem švédská královna.", "tgt_summary": "Viktoria von Baden – gebürtig \"Prinzessin Sophie Marie Viktoria von Baden\" (schwedische Schreibweise \"Victoria av Baden;\" * 7. August 1862 auf Schloss Karlsruhe, Karlsruhe; † 4. April 1930 in Rom) war eine Prinzessin aus dem Haus Baden und durch Heirat Königin von Schweden.", "id": 841122} {"src_title": "Skryté kurikulum", "tgt_title": "Heimlicher Lehrplan", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pojem skryté kurikulum bylo velkým tématem vzdělávací politiky 70. let dvacátého století. Vychází z pojmu kurikulum, který se v pedagogice objevil až ve 20. století v anglické terminologii. Běžným se stal až v 60. letech v souvislosti s tzv. kurikulárním hnutím. Dnes je nezastupitelným termínem nejen v anglicky mluvících, ale i v jinojazyčných zemích včetně Německa a Francie. V České republice se pojem kurikulum začíná aplikovat především při zkoumání základních a středních škol.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "Příklad skrytého kurikula může být „zákulisí“ práce s kurikulem, který potřebuje znát např. nováček (ať už student nebo začínající učitel), aby „obstál“ na fakultě a také, aby věděl, které nástrahy na něj čekají a jak je má zvládnout. To, co se žáci učí ve škole, není primárně otevřené, zjevné kurikulum vyučovacích předmětů typu francouzský jazyk nebo biologie, ale hodnoty a přesvědčení jako jsou: umět být konformní, znát svoje místo, vyčkat, až na mě přijde řada, umět soutěžit, být si vědom své ceny, mít úctu k autoritě. Skryté kurikulum učí žáky, o čem je vlastně život; učí, že vzdělání je něco, co je dáno hotové, spíše než něco, k čemu se mají sami dopracovat. Převažujícími hodnotami společnosti jsou ty, které si žáci „odnesou\" ze školy. Skryté kurikulum popisuje vlivy, které utvářejí studenty, naučí je tomu, co není školou zjišťováno a často ani zamýšleno. V reálném životě je součástí skrytého kurikula schopnost studentů sdružovat se ve skupiny, vytvářet a měnit vztahy mezi učitelem a studenty, ovlivňovat pravidla výuky a postupy, jimiž jsou studenti vyučování, implicitní obsah učebnic, zastávání rozdílných sexuálních rolí ve škole, způsob odměňování a trestání studentů. Typickými výsledky učení ve skrytém kurikulu jsou: postoje vůči autoritě, poslušnost či revoltování, učení se hodnotám a kulturním zvyklostem, kulturní či politická socializace atp. Za skryté kurikulum lze považovat i to, že žáci bedlivě sledují veškeré verbální i tělesné komunikační strategie své učitelky, a tím si osvojují vzorce chování přímo z modelu, který jim poskytuje. Také to, jak se žáci učí strategicky vyhýbat požadavkům své učitelky a jak tyto schopnosti zdokonalují, aniž by se s ní dostali do otevřeného konfliktu. K obsahu skrytého kurikula patří např. schopnosti studentů sdružovat se, vytvářet a měnit vztahy mezi sebou i pedagogy, obsah učebnic, způsob odměn a trestů, charakteristika a přidělení mužských a ženských rolí včetně rozdílných způsobů, obsahů a účelů komunikace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Skryté kurikulum nemá přesnou definici. Jsou to však skryté lekce, které uštědřuje škola, lekce které nejsou vedeny podle oficiálních záměrů a plánů školského systému či učitelů. Také bývá definováno jako všechno, co není naplánováno a postiženo v kurikulu formálním. Zjednodušeně lze říct, že se jedná o \"zákulisí\" školního života. ", "tgt_summary": "Der Begriff heimlicher Lehrplan () bezeichnet eine nicht offiziell vorgesehene schulische oder universitäre implizite Vermittlung von Lerninhalten und -formen sowie Wirkungen auf die Sozialisation jenseits von Lehrplänen oder Schulordnungen. Der heimliche Lehrplan kann dem offiziellen Lehrplan widersprechen, ihn unterlaufen oder unwirksam machen oder ergänzen.", "id": 554398} {"src_title": "Chebská smlouva", "tgt_title": "Vertrag von Eger", "src_document": [{"title": "Předmět smlouvy.", "content": "Ve smlouvě dohodli saský kurfiřt Fridrich Jemnocitný a saský vévoda Vilém s českým králem Jiřím z Poděbrad, že města, hrady, trhy a vsi ležící na jih od této hranice (Most, hrad Osek, Duchcov, atd, se všemi svými platy, mýty, rentami, leníky atd.) budou napříště nesporně české, zatímco území severně od hranice, v Durynsku, v Míšensku či ve Vogtlandu, se všemi dvory, statky a hrady připadají Sasku. Dosavadní hraniční spory tak byly trvale odstraněny. Uzavření dohody mělo značný význam, neboť dříve se hranice často měnila, vybíhala hluboko do vnitrozemí obou států (Čechy např. sahaly až k Pirně) a mezi oběma většími státy leželo mnoho téměř nezávislých panství a státečků, které se, podle okolností, klonily tu na jednu, tu na druhou stranu (včetně těch již v době podpisu smlouvy zaniklých, šlo např. purkrabství Míšeň, purkrabství Donín, panství Schwarzenberg, panství Osek, panství Hohnstein-Wildenstein, tzv. Schönburská panství, panství Wildenfels aj.). Hraniční dohoda ovšem nerušila status českých zahraničních lén, která v Sasku a Durynsku přetrvala až do roku 1806. Smlouva byla zpečetěna svatbou královy dcery, Zdenky z Poděbrad s kurfiřtovým bratrem Albrechtem, taktéž v Chebu.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdější změny.", "content": "Jedinou podstatnou změnou, nepočítaje zánik zmíněných českých lén, je dohoda mezi saským vévodou Mořicem a českým králem Ferdinandem I. Habsburským, kterou si oba vladaři následkem vítězné šmalkaldské války a Wittenberské kapitulace rozdělili r. 1547 jako válečnou kořist panství Schwarzenberg (nemá nic společného s knížecím rodem Schwarzenbergů). Čechám tehdy připadly obce Boží Dar a Horní Blatná.", "section_level": 1}, {"title": "Současné recepce.", "content": "V letech 2009-2012 uspořádala tehdejší \"Iniciativa pro děčínský zámek\" spolu se správou saského zámku Weesenstein dlouhodobý přeshraniční projekt \"Grenzräume/hranice, 550. výročí podepsání chebské smlouvy.\" Projekt měl jak svou odbornou stránku (vědecká konference na zámku Weesenstein), tak popularizační stránku zaměřenou na podporu turistického ruchu a zlepšení kulturně-historického povědomí v česko-saském příhraničí. V rámci projektu byly vydány dvě publikace a projekt měl webové stránky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chebská smlouva byla dohodou, uzavřenou 25. dubna 1459 v Chebu. Smlouvou byla pevně stanovena hranice mezi Českým královstvím a Saským kurfiřtstvím podél hřebene Krušných hor a středem toku Labe. Předchůdcem smlouvy byla dohoda uzavřená 15. listopadu 1372 v Pirně na hradě Sonnenstein mezi císařem a českým králem Karlem IV. a míšeňskými markrabaty Fridrichem III., Baltasarem a Vilémem I. Hranice stanovená v Chebu je téměř v nezměněné podobě platná dodnes a řadí se tak k nejstarším dodnes platným, dohodou vymezeným, hraničním liniím v Evropě.", "tgt_summary": "Der Vertrag von Eger, auch Hauptvergleich von Eger genannt, wurde am 25. April 1459 in Eger (Reichspfandschaft Eger) geschlossen. Der Vertrag legte die Grenze zwischen dem Königreich Böhmen und dem Kurfürstentum Sachsen auf der Höhe des Erzgebirges und der Mitte der Elbe fest. Vorläufer war der am 15. November 1372 auf Schloss Sonnenstein von Kaiser Karl IV. mit den Markgrafen Friedrich III., Balthasar und Wilhelm I. geschlossene \"Vertrag von Pirna\". Diese Grenze ist größtenteils noch heute gültig und gehört somit zu den ältesten noch bestehenden Grenzen Europas.", "id": 505786} {"src_title": "Brighton", "tgt_title": "Brighton", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V pozemkové knize byl Brighton označován jako \" Bristelmestune\" s daní 4 000 sleďů. Za války mezi Francií a Anglií bylo v červnu 1514 město vypáleno francouzskými piráty. Zkáze odolal pouze kostel svatého Mikuláše a ulice \"The Lanes\". První známé vyobrazení města pochází z roku 1545. V období let 1740 až 1750 začal lékař Richard Russell předepisovat pacientům v Brightonu medicínské využití mořské vody. Od roku 1780 začala výstavba Regentských teras a z původně rybářské vesnice se brzy stalo známé přímořské lázeňské město. Jeho rozvoj podporoval princ regent (pozdější král Jiří IV.) poté, co ho roku 1783 poprvé navštívil. Trávil zde většinu svého volného času a nechal si postavit exotický a nákladný královský pavilón. Spojení města železnicí roku 1841 přivedlo do Brightonu turisty, především z Londýna, kteří zde zůstali vždy pouze jeden den. Následoval výrazný nárůst počtu obyvatel: z počtu asi 7 000 v roce 1801 na více než 120 000 v roce 1901. Z viktoriánské doby pocházejí mnohé známé stavby – \"Grand Hotel\" (1864), \"West Pier\" (1866) a \"Palace Pier\" (1899). Po mnoha změnách hranic města v období let 1873 až 1952 se jeho rozloha rozrostla z 665 ha v roce 1854 až na 5 800 ha v roce 1952. V oblastech jako třeba \"Moulsecoomb\", \"Bevendean\", \"Coldean\" a \"Whitehawk\" byla postavena sídliště. Nejvyššího počtu obyvatel, více než 160 000, dosáhlo město roku 1961. Moderní Brighton tvoří součást konurbace rozkládající se na pobřeží, která má podle údajů Národního statistického úřadu přibližně 480 000 obyvatel. Poblíž centra města, v oblasti Hanover, byly zlikvidovány slumy. Výstavba obecních bytů v oblasti \"Tarnerland\" od úpatí \"Albion Hill\" až po výškové budovy na \"Mount Pleasant\" tvář města výrazně změnila.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "\"The Lanes\" je obchodní, obytná a zábavní čtvrť s přístupem k moři na jižním konci. Skládá se z úzkých alejí spolu s ulicemi ve kterých je zřejmý původní rybářský charakter. Nejčastěji je zde možno nalézt klenotnictví, starožitnictví, restaurace a hospody. \"Churchil Square\" je zastřešené obchodní centrum s plochou asi 43 660 m2 a nachází se zde 85 obchodů, 5 restaurací a 1 600 parkovacích míst. Původně bylo v 60. letech 19. století vybudováno jako otevřené obchodní centrum, které bylo v roce 1998 přestavěno. Další obchodní zóny se nacházejí na \"Western Road\" a \"London Road\". Oblast \"North Laine\" (často zaměňována s \"The Lanes\") je obchodní, zábavná a obytná oblast situována na sever od \"The Lanes\". Její jméno pochází z anglosaského slova \"Laine\" označující zemědělský pozemek. Nachází se zde mnoho malých kaváren, obchodů s avantgardním zbožím a divadla. Ale její charakter se postupně mění. Vlivem zvyšování cen nemovitostí a místních daní se mnoho malých obchodů přestěhovalo jinam a tato oblast je obsazována podniky velkých zábavních firem. Brighton má velkou hustotu společností podnikajících v mediální sféře, zvláště v její digitální oblasti, a od roku 1990 občas bývá označován jako \"Silicon Beach\". Společnost American Express, sídlící na \"Edward Street\", je se svými asi 3 000 zaměstnanci největším zaměstnavatelem ve městě.", "section_level": 1}, {"title": "Správa.", "content": "V roce 1997 byla města Brighton a Hove spojena v jednu samosprávnou jednotku \"Brighton and Hove\"; k udělení statusu města královnou Alžbětou II. došlo v roce 2000 při příležitosti oslav milénia. Brighton a Hove jsou částí tří obvodů pro volby do parlamentu v Londýně (\"Brighton Kemptown\", \"Brighton Pavilion\" a \"Hove\") a částí volebního obvodu Jihovýchodní Anglie pro volby do parlamentu Evropského.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Hlavní železniční stanicí je Brighton Station, odkud vyjíždějí časté spoje směrem na Victoria Station, letiště Gatwick a města Portsmouth, Ashford, Reading a Bedford. Vlaky na Birmingham a Manchester a přes Bristol směrem na Wales jezdí dvakrát za den. Autobusovou dopravu v rámci měst Brighton a Hove a jejich blízkém okolí zajišťuje dopravní společnost \"Brighton & Hove Bus and Coach Company\", která provozuje asi 300 vozidel. Autobusová doprava má v nočních hodinách omezený rozsah. Na pobřeží v okolí Brightonu je provozována nejstarší elektrická železnice světa – \"Volks Electric Railway\".", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pláže.", "content": "Hlavní turistickou atrakci Brightonu představují pláže. Jsou obklopené mnoha bary, restauracemi, nočními kluby a arkádami. Spolu s atrakcemi, které se nacházejí dále ve vnitrozemí, vytváří z města oblast nazývanou \"Londýn na pobřeží\". Brightonské pláže jsou pro Londýňany jedněmi z nejpřístupnějších turistických pláží. V Brightonu se také nacházejí pláže vyhrazené nudistům (na jih od východní části kempu). Tato skutečnost je výjimečná v rámci Velké Británie, v níž je nudistických pláží v dosahu obydlených oblastí velmi málo.", "section_level": 2}, {"title": "Festivaly.", "content": "Každý rok v květnu probíhá v dvojměstí Brighton a Hove umělecký festival. Na různých místech se konají organizované průvody, například \" Children's Parade\", podívané s ohňostroji, divadelní představení, vystoupení hudebních skupin a další umělecké akce. Festival zahajují \"Open Houses\", kdy jsou dílny a ateliéry umělců otevřené pro veřejnost jako galerie a běžnou součástí je i prodej uměleckých děl majitelů dílen a jejich přátel.", "section_level": 2}, {"title": "Muzea a galerie.", "content": "V Brightonu se nachází velké množství muzeí, včetně městem provozovaného \"Brighton Museum and Art Gallery\", \"Booth Museum of Natural History\", \"Brighton Fishing Museum\" a \"Brighton Toy and Model Museum\". Existuje zde i mnoho soukromých galerií, z nichž některé se nachází v arkádách na pobřeží. Běžným zvykem je prodej uměleckých děl v kavárnách nebo dokonce i barech.", "section_level": 2}, {"title": "Divadla a kina.", "content": "Mezi nejvýznamnější divadla v Brightonu patří nedávno rozšířené Komedia a Theatre Royal. Dalšími jsou \" Marlborough Theatre\" a \"Nightingale Theatre\", obě se nacházejí nad hospodami a přitahují tak místní producenty. Brighton má také bohatou filmovou historii a \"Duke of York's Picture House\" je v provozu od 22. září 1910.", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Rada města Brighton and Hove spravuje 80 škol v tomto dvouměstí, z nichž se 54 nachází v Brightonu. University of Brighton navštěvuje asi 20 000 studentů. Učebny této vysoké školy jsou rozptýleny v několika částech města a některé se nachází i v \"Falmeru\" a Eastbourne. Centrem University of Sussex je soustředěno v oblasti mezi \"Stanmer Park\" a \"Falmerem\" asi 5 km od centra města. Tato škola má si 10 500 studentů. V Brightonu se nachází i mnoho soukromých škol včetně \"Brighton College\", \"Roedean School\", \"Steiner School\" a \"Montessori School\". Mezi významné, státem podporované školy, je možno zařadit \"Dorothy Stringer\", \"Varndean\", \"Hove Park\" a \"Cardinal Newman\" (velká katolická střední škola). V době letních prázdnin se do města sjíždí mnoho mladých studentů ze zahraničí aby navštěvovali kursy výuky anglického jazyka v některých z mnoha škol v Brightonu a Hove. Ve městě také existuje specializovaná hudební škola \"Brighton Institute Of Modern Music\".", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "V Brightonu sídlí \"Brighton & Hove Albion Football Club\" a basketbalový klub \"Brighton Bears\". Každý rok je na pobřeží pořádán turnaj v plážovém fotbalu, jehož utkání se odehrávají na přechodně postaveném hřišti vzniklém navezením písku na pláž. V Brightonu je také pořádán dostihový závod \"Brighton Racecourse\". Zvláštností je skutečnost, že pro dosažení potřebné délky trasy je na část ulice \"Wilson Avenue\" položen trávník a tak je v době dostihu uzavřena. V Brightonu také sídlí jeden z nejstarších ragbyových klubů Anglie – \"Brighton Rugby Club\".", "section_level": 1}, {"title": "Turistické atrakce.", "content": "Royal Pavilion je bývalý královský palác postavený pro prince regenta na počátku 19. století a je pozoruhodný architekturou inspirovanou Indií a orientálním interiérem. Budovu paláce a okolní pozemek odkoupilo roku 1849 město za 53 000 £. Brighton Pier (nebo také \"Palace Pier\", plným názvem \"The Brighton Marine Palace and Pier\") byl otevřen roku 1899 a je největším molem v Brightonu. Obsahuje zábavní park, restaurace a arkádové haly. West Pier bylo postaveno roku 1866 a bylo uzavřeno roku 1975 pro následnou rekonstrukci. Bylo mezi dvěma nejvýznamnějšími památkově chráněnými moly Velké Británie dokud roku 2003 nebylo zničeno požárem. Na nábřeží před West Pier byla vystavěna 183 m vysoká vyhlídková věž BA i360 https://britishairwaysi360.com/, jejíž autorem je Marks Barfield, autor návrhu Londýnského oka. Volk ́s Electric Railway, postavená roku 1883, vede po vnitřním okraji pláže od \"Brighton Pier\" až k \"Black Rock\". Jedná se o nejstarší provozovanou elektrickou železniční dráhu na světě. Za nejstarší budovu v Brightonu je považován kostel Svatého Mikuláše, pocházející z 11. století. Běžně je také označován jako matka kostelů v Brightonu. Dalším významným chrámem je kostel Svatého Bartoloměje. Podle expozice v Brightonském muzeu, je Brighton městem s nejdéle trvale provozovanou elektrickou sítí na světě s historií od roku 1882. Jiná města byla zásobována elektřinou již dříve ale nejednalo se o trvalé a nepřerušené provozování. Z města jsou snadno dostupné i zářivě bílé křídové útesy Seven Sisters.", "section_level": 1}], "src_summary": "Brighton se nachází na jižním pobřeží Anglie a spolu s Hove tvoří souměstí \"Brighton and Hove\". Brighton je jedním z největších a nejznámějších pobřežních letovisek Velké Británie. ", "tgt_summary": "Brighton [] ist eine Stadt an der Küste des Ärmelkanals in der Grafschaft East Sussex. Sie bildet zusammen mit dem unmittelbar angrenzenden Hove die Unitary Authority Brighton and Hove. Die Stadt ist das größte und bekannteste Seebad im Vereinigten Königreich. Die unabhängigen, aber räumlich zusammengewachsenen Gemeinden Brighton, Hove und Portslade schlossen sich 1997 zu Brighton and Hove zusammen, das im Jahr 2001 den Status einer City erhielt. Im Gegensatz zu den alten Cities verfügen „Millennium-Cities“ wie Brighton und Hove jedoch nicht über alle königlichen City-Privilegien, wie zum Beispiel einen Bischofssitz.", "id": 651716} {"src_title": "Extremismus", "tgt_title": "Extremismus", "src_document": [{"title": "Souvislosti a dělení.", "content": "Do souvislosti s termínem \"extremismus\" bývají dávány například radikalismus, fanatismus, fundamentalismus, terorismus, některé, většinovou společností nesdílené formy nacionalismu, fašismu, xenofobie a rasismu, nátlakové akce environmentálních či ekologistických aktivistů (tzv. ekoterorismus) atd. Extremismus bývá dělen například na politický, náboženský, ekologický a národnostní. Politický extremismus bývá někdy dělen na pravicový a levicový, přičemž o zařazení konkrétnějších hnutí do těchto skupin nepanuje úplná shoda. Obecně bývají některé marxisticko-leninské skupiny a ideologie řazeny k levicovému extremismu, neonacisté a další rasistická hnutí zpravidla k pravicovému extremismu. Anarchismus bývá řazen k levicovému extremismu. Jiří Pehe o některých projevech pravicového extremismu napsal, že jsou „nedemokratickou obrannou reakcí proti změnám, které přesahují absorbční schopnosti společnosti.“ Někteří politologové smysluplnost pojmu extremismus zpochybňují a tvrdí, že tento pojem vede k přílišným zjednodušením.", "section_level": 1}, {"title": "Zprávy Ministerstva vnitra ČR.", "content": "Ministerstvo vnitra ČR extremismus jakožto bezpečnostní riziko systematicky sleduje a vyhodnocuje a nejméně od roku 1997 vydává o stavu extremismu každoroční zprávy. Dne 22. listopadu 2006 se na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2005 potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 2006 omluvilo Nezávislému sociálně ekologickému hnutí (Nesehnutí) za neoprávněné uvedení ve Zprávě o problematice extremismu na území České republiky v roce 1999.", "section_level": 1}, {"title": "Spor na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.", "content": "K významnému sporu o přístup k extremismu a akademické svobodě došlo na půdě Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Děkan fakulty Petr Kolář 25. dubna 2001 zrušil probíhající seminář \"Typologie politického extremismu\", který vedl v Ústavu politologie FF UK politolog Zdeněk Zbořil, a Zbořila i jeho nadřízeného finančně postihl. Na seminářích na základě pozvání vystupovali například Filip Vávra, sekretář Národně sociálního bloku a bývalý neformální šéf skupiny Národní odpor Praha, jemuž článek v Lidových novinách přičítá účast na útocích na synagogu (hajlování před synagogou) i na gay klub (téže diskuse se podle Práva na pozvání současně účastnil i anarchista Jakub Polák a dva policisté z protiextremistického oddělení policejního prezídia), jindy Jan Skácel, představitel Vlastenecké fronty, nebo anarchista Ondřej Slačálek. Zbořil zval na semináře i představitele skupin řazených jak k pravicovém, tak k levicovému extremismu a podle článku v Právu byl v minulosti neonacisty sám několikrát napaden a svými znaleckými posudky napomohl odsouzení několika z nich. Předmětem sporu bylo, zda Zbořil tím, že zval do semináře extremisty, napomáhal jejich legitimizaci, anebo zda jde o přiměřený způsob studia extremismu, pokud proti nim v diskusi na akademické půdě jsou postaveni kvalitní oponenti. Akademický senát FF UK se 10. května 2001 neshodl na jednotném postoji a proto přijal kompromisní usnesení, jímž děkanovo rozhodnutí podpořil jen s výhradami. K zastáncům Zbořila patřili například romanista Giorgio Cadorini a historik Jan Pelikán, anarchista Jakub Polák, ministr vnitra Stanislav Gross (ČSSD), studentka politologie Kateřina Jacques a další. Děkanův postup proti Zbořilovi podpořili například historik Jan Wiener a tajemník Ústavu světových dějin Martin Kovář, člen Akademického senátu FF UK, historik Jan B. Uhlíř, politologové Rudolf Kučera z Fakulty sociálních věd UK a Miroslav Mareš z Masarykovy univerzity v Brně, vládní zmocněnec pro lidská práva Jan Jařab, poslanec Petr Koháček (ODS), předseda vlády Miloš Zeman (ČSSD) a další.", "section_level": 1}], "src_summary": "Extremismus je termín, jímž bývají označovány jednání, ideologie či skupiny mimo hlavní (střední) proud společnosti, kterým je připisováno porušování či neuznávání základních etických, právních a jiných důležitých společenských standardů, zejména ve spojení s verbální nebo fyzickou agresivitou, násilím nebo hrozbou násilí, historickým revizionismem, sociální demagogií, motivované zejména rasovou, národnostní, náboženskou, třídní nebo jinou sociální nenávistí. ", "tgt_summary": "Als Extremismus bezeichnen Behörden in Deutschland seit etwa 1973 politische Einstellungen und Bestrebungen, die sie den äußersten Rändern des politischen Spektrums jenseits der freiheitlich demokratischen Grundordnung zuordnen. Der Begriff ersetzte im offiziellen Sprachgebrauch den bis dahin gebräuchlichen \"Radikalismus\", welcher nunmehr für politische Einstellungen am Rande – aber noch innerhalb – des demokratischen Spektrums verwendet wird. Der Begriff, auch in Form der Extremismustheorie, ist in der Politikwissenschaft umstritten.", "id": 1021215} {"src_title": "Neretva", "tgt_title": "Neretva", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Neretva pramení přímo pod vrchem Čemerno (masiv Zelengoru), nedaleko hranic Bosny a Hercegoviny s Černou Horou v nadmořské výšce 1095 m. Poté teče kaňonem na severozápad přes Dinárskou vysočinu (oblíbená turistická oblast). Prudká horská bystřina zde patří k nejchladnějším řekám na území Bosny a Hercegoviny; její teplota se pohybuje i v létě okolo 7-8 °C. Údolí řeky v horním toku jsou hluboká 600-800 m. Na horním toku přibírá Neretva přítoky Repešnica, Rakitnica a Ljuta s pravé strany, a dále říčky Lađanica, Župski Krupac, Bukovica, Bijela, Krupac, Trešanica, Idbarčica, Kraljuščica a Neretvica ze strany levé. V dolní části toku jsou přítoky Neretvy Bregava a Trebižat. Řeka dále protéká městy Konjic a Jablanica. V Jablanici se nachází hydroelektrárna, jedna z největších v zemi. Hráz je vysoká 85 m a vytváří Jablanickou přehradu. Na řece se nachází celkem 9 vodních elektráren. Kromě Jablanice (dokočená v roce 1954) jsou to i Grabovica (1981), Peć-Mlini (2004) a Mostarsko Blato (2012). Všechny přehrady se nacházejí v úseku Konjic-Mostar. Dále řeka teče na jih soutěskou do Mostaru (je tudy vedená i silnice a železnice Dubrovník–Sarajevo), protéká pod jeho Starým mostem, a dále na jih do Metkoviće. Pod Mostarem se Neretva rozšiřuje. Směrem na jih od Počitelje přes Čapljinu až k ústí moře se nachází dolní tok řeky. V průběhu minulých desetiletí byl tento dolní tok značným způsobem kultivován. Byly vysušeny původní bažiny a tok řeky byl napřímen tak, aby bylo možné údolí řeky využít k zemědělství. Pěstují se zde různé plodiny, od obilovin až po středomořské ovoce. Údolí řeky patřilo v dobách socialistické Jugoslávie k nejúrodnějším oblastem v zemi. Regulace řeky umožnila její splavnost. Povodně byly zabráněny prostřednictvím valů, které vznikly na březích řeky. Regulace měla nicméně za výsledek změnu přísunu vody do řeky; v letních měsících již do Neretvy přitéká voda, která přicházela do řeky z těchto močálů. Snížil se také přísun sedimentů do říčního koryta, a to se tak od zregulování řeky prohloubilo o 2-3 metry. Posledních 22 km protéká Chorvatskem. Největším přítokem řeky je říčka Trebižat, která se do ní vlévá u Čapljiny. Jihovýchodně od města Ploče se řeka vlévá do Jaderského moře. Delta řeky, která je od roku 1992 přírodní rezervací, má rozlohu 196 km. V blízkosti Opuzenu se řeka větví do 12 ramen. Její voda dál teče Malostonským zálivem a Neretvanským průlivem.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní stav.", "content": "Průměrný průtok činí 280 m3/s. Vysoké vodní stavy nastávají na jaře a na podzim. Je splavná do \"Metkoviće\" (20 km od ústí)", "section_level": 1}, {"title": "Plány.", "content": "Vláda Bosny a Hercegoviny plánovala vybudovat další minimálně tři přehrady (Konjic, Ulog, Zalomka, Nevesinje, Klokun), které by se nacházely v kaňonu řeky. Proti tomu protestovali ekologové, kteří namítali, že kaňon Neretvy je jeden z nejkrásnějších v zemi a neměl by být takto zničen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Neretva (, italsky \"Narenta\") je řeka v Bosně a Hercegovině (Hercegovsko-neretvanský kanton) a Chorvatsku (Dubrovnicko-neretvanská župa). Pramení v Dinárských horách a teče na jih, kde ústí deltou do Jaderského moře. Je 225 km dlouhá; 203 km jejího toku je na území Bosny a Hercegoviny a 22 v Chorvatsku. Povodí má rozlohu 5600 km2. Je jedinou řekou na území Bosny a Hercegoviny, které se do Jaderského moře vlévá. ", "tgt_summary": "Die Neretva (, ; in der Antike, lateinisch \"Naro\") ist der bedeutendste Fluss der Herzegowina. Sie ist 225 km lang, davon liegen 203 km in Bosnien und Herzegowina sowie 22 km in Kroatien.", "id": 368453} {"src_title": "Voroněž", "tgt_title": "Woronesch", "src_document": [{"title": "Původ run.", "content": "Původ runových zápisů je stále nejistý. Mnoho znaků staršího futharku je na pohled blízce podobno znakům latinky. Některé další runy se potom podobají znakům severoitalské, rétorománské, lepontské či benátské abecedě z 5. až 1. stol. př. n. l., které jsou si navzájem dosti podobné a jsou následovníky staré italské abecedy. Nicméně souvislost není věrohodně doložitelná a prvotní hypotéza původu, která poukazovala na možnost zjednodušení znaků uvedených abeced, respektive jejich úpravu pro ulehčení záznamu rytím a tesáním, byla opuštěna (nejsilnějším protiargumentem je fakt, že některé tvary run jsou pro rytí/tesání mnohem složitější, než by byly jejich uvažované vzory). Runy by tedy bylo možno nejspíše považovat za nezávisle vzniklé, respektive jen se základním vztahem vzniklé, původní germánskými písmo (z cca 1. až 2. stol. n. l.?). Runová abeceda se nazývá futhark/futhork (dříve se runa Ansuz vyslovovala jako A, později jako O) a to podle prvních písmen (stejně jako a-be-ce-da) a je rozdělena na 3 sady (skupiny písmen), nazývané potom aettir (pl.) (aett sg.) (= „rodiny“). Existuje několik druhů futharku, drobně se lišících ve vzhledu jednotlivých písmen nebo jejich významu. První futhark (germánský futhark prostý) obsahuje 24 znaků, druhý (anglosaský futhork) 28–33 znaků a třetí (vikinský futhork) jenom 16 znaků. Runy sloužily nejen k zápisu textů, ale především k magickým účelům, jako je věštba nebo různé formule a talismany. Dnes umíme runové znaky rozluštit, smysl některých textů nám však zůstává utajen. Runy nerozeznávají rozdíly mezi dlouhými a krátkými samohláskami. Runy se obvykle ryly do kamenů či dřeva. V případě rituálního nebo magického použití pak byly dodržovány postupy popsané v básni Runatál, části ságy Hávamál (Výroky Vysokého), především pak barvení, které se provádělo též i krví pisatele. Runám se přičítá božský původ. Ságy praví, že bůh Ódin obětoval sám sebe, aby dosáhl vyššího vědění. Tato historie je popsána v jednom ze základních děl severské mytologie, epické básni Runatál, která je částí rozsáhlého díla Havamálu. Následující úryvek popisuje Odinovu oběť: Podělil se pak o své vědění s elfy, trpaslíky, obry a dokonce i lidmi, což je detailně popsáno v dalším úryvku z Runatálu: V Runatálu je rovněž obsažena část, popisující umění práce s runami. Jsou zde vyjmenovány jednotlivé úkony, které musí schopný runopisec ovládat: Runoví mistři (runici) i mistryně (alruny; na Severu bylo vždy lepší postavení žen než tomu bylo u žen slovanských, především byly ženy preferovány v úkonech týkajících se magie, věštění a léčení), jinak též obecně runopisci, se snažili ovládnout runy. Četli runy složené z větviček, tesali do skal a kamenů, vyřezávali je do dřeva, používali pro komunikaci na dálku a při zapisování skaldských veršů a samozřejmě při věštbách (runové kalendáře) a zaříkadlech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alfred Jarry (8. září 1873 Laval, Mayenne – 1. listopadu 1907 Paříž) byl francouzský básník, romanopisec a dramatik. Jeho nejznámějším dílem je \"Král Ubu\", které bývá chápáno jako předchůdce absurdního dramatu. Jarry je rovněž autorem vědecké parodie známé pod jménem 'patafyzika (Jarry požadoval psaní s apostrofem).", "tgt_summary": "Woronesch ( (), wiss. Transliteration \"Voronež\") ist die Hauptstadt der Oblast Woronesch in Russland. Sie hatte bei der letzten Volkszählung Einwohner (; unter anderem durch Eingemeindung aller umliegenden Ortschaften des Stadtkreises stieg die Einwohnerzahl bis 2017 auf 1.039.801). Woronesch belegt unter den größten Städten Russlands damit Platz 14 und ist das wichtigste Zentrum im südlichen Zentralrussland.", "id": 2352418} {"src_title": "Agora", "tgt_title": "Agora", "src_document": [{"title": "Agora a svobodný občan.", "content": "Původně byla agora jen volné místo, kde se konaly trhy (zejména dopoledne), ale hlavně shromáždiště svobodných občanů, nezbytná součást starověkých řeckých poleis - městských států. Zde se konaly veřejné bohoslužby, vojenská cvičení, vyhlašovala se rozhodnutí panovníka nebo rady. Později se kolem agory stavěly důležité veřejné budovy jako městská rada (búleutérion) a prytaneion, chrámy a v bohatých městech lázně, honosná sloupořadí (stoa), která poskytovala stín a chránila proti dešti. Svobodný občan byl ten, kdo mohl většinu času trávit na (politické) agoře a věnovat se tak záležitostem obce. Aristotelés v \"Politice\" zastával názor, že veřejná (politická) agora jako shromaždiště občanů musí být oddělena od tržiště, kde se obchoduje. U tržiště má být i úřad dozoru nad trhem a další úřady. V Athénách na agoře působili úředníci zvaní agoránomové, kteří dohlíželi, aby zboží na tržišti bylo čisté a neporušené. Kromě toho vybírali poplatky od cizích obchodníků za povolení k prodeji zboží. Ve starší době také dbali o dodržování stanovených měr a vah a provinilcům ukládali pokuty.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První agory se objevovaly v 8. století př. n. l. Nejznámější na světě je agora v Athénách. Agora ve Smyrně (dnešní Izmir) je jedna z nejlépe zachovaných. Největší zachovaná agora (196 x 164 m) je v maloasijském městě Milétu. Ve starověkém Římě plnilo podobnou funkci fórum a ve středověkých městech náměstí. Také zde byly obě funkce často odděleny, například jako „horní“ a „dolní“ náměstí. Od slova agora je odvozeno například slovo agorafobie, čili strach z otevřených prostranství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Agora (řecky αγορά neboli αγορα, u Homéra lidové shromáždění a odtud i shromaždiště) znamená shromaždiště uprostřed starověkého města, kde se odehrával veřejný život.", "tgt_summary": "Die Agora (, Plural \"Agorai\") war im antiken Griechenland der zentrale Fest-, Versammlungs- und Marktplatz einer Stadt. Sie war damit eine bedeutende gesellschaftliche Institution und ein kennzeichnendes Merkmal der griechischen Polis. Als zentraler Kultplatz war sie der Veranstaltungsort vieler für die Ausbildung einer gemeinsamen Identität entscheidender religiöser Feste mit gymnischen und musischen Agonen. Als Ort der Volks- und Gerichtsversammlungen kam ihr eine herausragende Rolle für das geordnete Zusammenleben in der Gemeinschaft zu. Bei Homer gilt das Fehlen einer Agora als ein Anzeichen für Recht- und Gesetzlosigkeit. Laut Herodot war die Agora für den Perserkönig Kyros II. das bestimmende Merkmal einer selbstständigen griechischen Stadt (\"Historien\" 1.153).", "id": 2342115} {"src_title": "Fotografická puška", "tgt_title": "Chronofotografische Flinte", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Za vynálezce fotopušky se považuje Étienne-Jules Marey, který se v osmdesátých letech 19. století začal podílet na vývoji chronofotografie, která mohla sloužit dokonce pro trojrozměrnou rekonstrukci pohybu. Použil rotující fotografickou desku v kameře, která byla podobná zbrani (1882), světlo-citlivý papír nebo celuloid (1888), následně také projekční techniku (1893) a 35 mm kameru (1899). Jeho první puška z roku 1882 byla schopná zaznamenat 12 snímků za sekundu, všechny zachytila na jeden jediný obrázek. Jeho studie se týkaly pohybu lidského těla a různých zvířat. Již v roce 1869 vynalezl Eadweard Muybridge jednu z prvních kamerových závěrek. V roce 1877 nafotografoval své rozsáhlé experimenty a zdokonalil svou techniku. Fotografoval až třiceti kamerami a jako výsledek své práce ve Filadelfii roku 1887 zveřejnil 781 světlotisků pod názvem \"Animal Locomotion\" a \"The Human Figure in Motion\". V roce 1883 vynalezl kameru, která umožňovala zachytit celou sérii expozic na jednu desku, čímž získal pohybový diagram. Později zkonstruoval kameru, která při každém osvitu udělala samostatný snímek jedné pohybové fáze. Zoopraxiskop je promítačka, kde jsou na kotouči nalepené fotografie. Při točení klikou se kotouč otáčel a přes čočky se na plátno promítal pohybující se obraz. Mareyovo dílo \"La machine animale\" z roku 1873 inspirovalo guvernéra Lelanda Stanforda k sázce s Eadweardem Muybridgem o pět let později; a také k dalším chronofotografickým studiím zvířat v pohybu speciálními kamerami. Marey sám se naopak nechal inspirovat Muybridgovým dílem \"Animal Locomotion\" (1877), aby vylepšil astronomický revolver Julese Janssena (1874) a vynalezl svou chronofotografickou pušku, pomocí které mohly být zachyceny pohybující se objekty v prostoru. Od této chvíle to byl jen krůček ke kinematografii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fotografická puška nebo fotopuška je fotoaparát, který má teleobjektiv a zpravidla také ramenní opěrku, takže tvarem připomíná pušku. Dá se s ní fotografovat na velké vzdálenosti.", "tgt_summary": "Die chronofotografische Flinte (auch bekannt als fotografisches Gewehr) ist eine Erfindung des französischen Physiologen Étienne-Jules Marey aus dem Jahr 1883, die das Visieren und Fotografieren von im Raum bewegten Objekten erlaubte. ", "id": 292825} {"src_title": "Honinbó Šúsaku", "tgt_title": "Hon’inbō Shūsaku", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Byl přezdíván „Nepřemožitelný Šúsaku“ poté co získal skvělé skóre za 19 po sobě jdoucích vítězství v každoročních hradních hrách. Ačkoli ostatní říkají, že nebyl silnější než jeho učitel, Honinbó Šúwa, který podle pravidel nemohl hrát v hradních hrách. Z úcty k učiteli, Šúsaku odmítl proti němu hrát s bílými kameny, takže neexistuje žádný přesný odhad rozdílu jejich sil. Například, Šúsaku měl kladné skóre proti hráči Óta Júzó, ale stále v něm viděl těžkého soupeře, zatímco Šúwa ho porazil snadněji. Šúsaku je jeden ze dvou hráčů, kteří dostali titul \"Kisei\", ten druhý byl Honinbó Dósaku (1645 - 1702). Tento titul byl zpočátku udělen Honinbó Džówovi, ale jeho politické manévrování způsobilo, že byl titul udělen Šúsakovi.", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodil se na ostrově Innošima blízko města Onomiči v prefektuře Hirošima japonskému obchodníkovi Kuwahara Wazoovi. Kníže Asano, místní daimjó, se stal jeho patronem, poté co s ním hrál a dovolil mu studovat u svého vlastního osobního trenéra, jímž byl mnich Hošin, profesionální hráč go. V roce 1837, v osmi letech, měl Šúsaku schopnosti jako profesionální hráč. Opustil domov a odešel do školy Hon'inbó (jednou z nejdůležitějších institucí go v Japonsku, která vychovala spoustu Kisei a mnoho Meidžinů) oficiálně jako student Honinbó Džówy, ale jeho studium probíhalo spíše se staršími studenty. 3. ledna 1840 dostal šodan (první profesionální dan).", "section_level": 2}, {"title": "Rychlý vzestup.", "content": "V roce 1840 Šúsaku opustil Edo a vrátil se domů na jeden rok. V následujících letech si upevnil růst tříd dosahující čtvrtého danu a v roce 1844 se na delší čas znovu vrátil domů. V dubnu až květnu 1846 se vrátil do Edo hrát proti Gennanovi Insekimu, pravděpodobně nejsilnějšímu hráči té doby. Šúsaku hrál dvouhendikep, ale Gennan ho shledal velmi silným, a tak partii odvolal. Novou hru, dodnes známou jako partie červenajících uší, Šúsaku zahájil s černými kameny. Gennan hrál nové džóseki (otevřená variace v rohu) a Šúsaku chybně odpověděl. Bojoval obtížně a ještě v polovině hry všichni, kteří sledovali hru, mysleli, že Gennan vyhrává. Až na jednoho doktora, který se přiznal, že se v go příliš nevyzná, ale zato zpozoroval, že Gennanovi uši po jednom tahu, který Šúsaku zahrál, zrudly. Znamenalo to, že Šúsaku zahrál tah, který Gennana překvapil. Nakonec Šúsaku vyhrál o dva body. Tato partie je jedna z nejslavnějších. Po návratu do Edo, Šúsaku nejen že dostal 5. dan, ale byl oficiálně prohlášen dědicem Honinbó Šúwy, jenž se stal hlavou domu Honinbó. Šúsaku zpočátku odmítl z důvodu svých závazků ke knížeti Asanovi. Poté co se problém urovnal, Šúsaku přijal. Jako oficiální dědic Honinbóova domu, měl Šúsaku vysokou pozici. Jeho třída také vzrostla na konečný 7. dan, ačkoli nebylo známo přesně kdy. Někteří říkají, že v roce 1849, zatímco jiní říkají, že v roce 1853. Po zesílení, když si jeho hlavní rival a přítel Óta Júzó vzal hendikep, byl všeobecně považován za nejsilnějšího hráče s výjimkou Šúwy. V roce 1862 vypukla v Japonsku epidemie cholery. Šúsaku dohlížel na pacienty uvnitř Honinbova domu a sám onemocněl. Zemřel 10. srpna. Šúsakovo jméno je spojováno s Šúsakovým zahájením, metodou zahájení hry pro černého, již dotáhl k dokonalosti a která byla až do 30. let 20. století nejpoužívanější a nejpopulárnější metodou zahájení hry.", "section_level": 2}, {"title": "Sandžúbango.", "content": "V roce 1853 hrála skupina hráčů v sídle v Edu. Těmito hráči byli Jasui Sanči, Ito Šówa, Sakaguči Sentoku, Hattori Seitecu a Óta Júzó. Mluvili o Šúsakovi a přišli na to, že je Šúsaku nejsilnějším hráčem té doby, ale Óta Júzó nesouhlasil. Řekl, že je teprve uprostřed sérií her, které s ním hraje. Akai Gorosaku, který byl slavným sponzorem go oněch časů, to slyšel a rozhodl se sponzorovat neslýchané sandžúbango mezi Ótou a Šúsaku. Bitva začala v roce 1853. Óta Júzó byl 46 let starý a dosáhl 7. danu, zatímco Šúsaku byl 24 let starý a měl 6. dan. Hry byly hrány jednou týdně, rychleji než běžné džúbango. Júzó na tom byl až do jedenácté hry dobře, ale poté se situace změnila. Po sedmnácté hře prohrával Óta Júzó o čtyři hry. 21. hra se hrála v červenci, ale 22. se nehrála až do srpna toho roku, důvod však není znám. 22. hra se hrála v Ótově domě, čímž se lišila od předchozích her, které se konaly na mnohem neutrálnějších místech. Óta opět prohrál a dějiště hry bylo přesunuto na neutrálnější místo. Věří se nicméně, že výsledek 23. hry byl předem domluven. Trvala skoro 24 hodin a skončila nerozhodně. To zachránilo Óta od ponížení. Tolik to bylo považováno uhrání remízy za bílého za velký čin, že to bylo použito spolu s Šúsakovým odvoláním na hradní hry, jako omluva za odložení dalšího zápasu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Honinbó Šúsaku (: 本因坊 秀策, \"Hon'inbó Šúsaku\", narozen jako Toradžiró Kuwabara 桑原 虎次郎, \"Kuwabara Toradžiró\"; 6. června 1829 — 10. srpna 1862) byl profesionálním hráčem go a je považován za nejlepšího hráče zlaté doby go v polovině 19. století.", "tgt_summary": "Hon’inbō Shūsaku (jap. ; gebürtig, \"Kuwabara Torajirō\"; * 6. Juni 1829 (traditionell: Bunsei 12/5/5) auf Innoshima, Provinz Bingo (heute: Innoshima-Tonoura, Onomichi, Präfektur Hiroshima), Japan; † 3. September 1862 (Bunkyū 2/8/10) in Edo (heute: Tokio)) war ein japanischer Go-Spieler. ", "id": 347002} {"src_title": "Střední mozek", "tgt_title": "Mittelhirn", "src_document": [{"title": "Anatomie.", "content": "U nižších obratlovců je střední mozek nejvyšší motorickou oblastí. U vyšších obratlovců se začíná vyvíjet \"lamina quadrigemina\", s tím jak se zdokonaluje sluchový a zrakový systém. Colliculi superiores se spojují s vlákny \"tractus opticus\" (zraková dráha) a colliculi inferiores s vlákny \"lemniscus lateralis\" (sluchová dráha). Paralelně dochází ke vzniku okohybných nervů v nc. ruber a v nc. niger. \"Na průřezu středním mozkem rozlišujeme tyto struktury:\"", "section_level": 1}, {"title": "Fyziologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Colliculi superiores.", "content": "jsou centrem nepodmíněných zrakových reflexů, tzn. pohybů očí, hlavy nebo i celého těla vyvolaných drážděním sítnic. Sjednocují i sluchovězrakové a vestibulovizuální přicházející signály jako jsou lokalizace zvuku, polohy a těla.", "section_level": 2}, {"title": "Colliculi inferiores.", "content": "jsou centrem nepodmíněných sluchových reflexů, pohybů uší, hlavy nebo celého těla. Reflexy jsou vyvolány stimulací sluchového čidla. Podílejí se také na určení místa vzniku zvuku (lokalizaci zdroje).", "section_level": 2}, {"title": "Lamina quadrigemina (čtverhrbolí).", "content": "je významným centrem tzv. strážného, pohotovostního reflexu (\"startle reflex\"), což je soubor složitých nepodmíněných reflexů, které se vybavují náhlými podněty působícími především na zrak a sluch. Je aktivní ve spánku (strážní funkce) a při nadprahovém sluchovém podnětu aktivuje komplex činností, které vedou k probuzení. Oddíl středního mozku ležící nejvíce nahoře (kraniálně) je odpovědný za vybavení zornicového reflexu. Střední mozek je také důležitý při udržování vzpřímené polohy těla – tzv. vzpřimovací reflexy (dovolují obnovit normální vzpřímenou polohu těla např. po upadnutí nebo sezení).", "section_level": 2}, {"title": "Patologie.", "content": "Poškození jader okohybných nervů způsobí obrnu příslušného okohybného svalu. Poškození tegmentálních jader (nc. ruber, substantia nigra) a retikulární formace má za následek poruchy mimovolních pohybů a svalového napětí. Při přerušení pedunkulu koncového mozku se objeví příznaky spastické obrny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Střední mozek (: \"mesencephalon\") je oddíl centrální nervové soustavy, který umožňuje zprostředkování důležitých reflexů a procházejí jím dráhy, které vedou signály z páteřní míchy do mozečku a mozkové kůry, a také vzruchy opačným směrem z mozkové kůry a bazálních ganglií do mozečku, prodloužené a páteřní míchy.", "tgt_summary": "Das Mittelhirn (gr. \"Mesencephalon\") ist ein Teil des Hirnstamms und liegt zwischen Brücke (\"Pons\") und Zwischenhirn (\"Diencephalon\"). Während das Mittelhirn bei Fischen und Reptilien noch weitgehend die Funktionen des Endhirns der Säugetiere ausübt und Seh-, Hörbahn und die Bahnen der Oberflächensensibilität hier enden, ist es bei Säugetieren die Verbindung zwischen Rautenhirn und Zwischenhirn und vor allem für die Koordination der Motorik zuständig, wird dabei aber durch übergeordnete Zentren weitgehend kontrolliert. Das Mittelhirn steuert die meisten Augenmuskeln und ist ein wichtiger Bestandteil des extrapyramidalen Systems. Das Mittelhirn lässt sich in drei Schichten gliedern. In der vorne gelegenen Basis des Mittelhirns liegen die Großhirnschenkel (\"Crura cerebri\"), nach dorsal folgt die Mittelhirnhaube (\"Tegmentum mesencephali\"). Beide zusammen werden als \"Pedunculi cerebri\" („Großhirnstiele“) bezeichnet. Darauf folgt das Mittelhirndach (\"Tectum mesencephali\" oder \"Lamina tecti\"). Zwischen Tegmentum und Tectum liegt der beim erwachsenen Menschen etwa 1,5 cm lange Hirnwasserkanal des Mittelhirns (Aquaeductus mesencephali), der vom Zentralen Höhlengrau umgeben wird.", "id": 1790535} {"src_title": "Magnetooptický disk", "tgt_title": "Magneto Optical Disk", "src_document": [{"title": "Způsob zápisu.", "content": "Zdrojem a nosičem magnetického pole je tenká vrstva zmagnetované feromagnetické látky. K zápisu informace se využívá nejčastěji místního zahřátí zmagnetovaného materiálu na Curieovu teplotu (např. krystaly MnSi, EuO, PtCO), při které dochází ke změně struktury látky a při které je citlivá i na malá magnetická pole. Způsob zápisu probíhá tedy tak, že se magnetická hlava přepne do stavu logické nuly, laser se nastaví na vyšší výkon, ohřeje blok datových bitů na teplotu Curieho bodu a magnetická hlava zapíše logické nuly. Následuje druhá fáze – v dotyčném bloku se ohřejí místa budoucích logických jedniček a magnetická hlava zapíše logické jedničky. Ohřáté lokace se velmi rychle ochlazují a magnetické domény pak zůstávají doslova zmrazeny v tenké feromagnetické vrstvě.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob čtení.", "content": "Čtení probíhá laserovým paprskem malého výkonu. Využívá se zde tzv. Kerrova efektu. U světelného svazku, který dopadne na zmagnetizovanou doménu dochází ke stáčení polarizační roviny odraženého světla buď na jednu nebo druhou stranu podle toho, jak je doména polarizována. Citlivé polarizační filtry ve čtecí hlavě pak poznají, zda byl zaznamenán bit 0 nebo bit 1.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení magnetooptických disků.", "content": "Existují dva typy magnetooptických disků: Magnetooptické disky se vyrábějí ve dvou rozměrech a to 5,25\" a 3,5\". Kapacity těchto disků se pohybují od 128 MB až po 600 GB a neustále se vyvíjejí. Nevyžadují náročnou údržbu, lze je otírat a mýt běžným saponátem. Životnost dat bývá až 100 let. Ukládání dat na magnetooptická média je poměrně drahé, stejně tak i cena samotných mechanik. Klesá však při zvyšování požadavků na kapacitu. Kromě samotných magnetooptických jednotek se používají magnetooptické knihovny, ve kterých bývá mechanismus pro automatickou výměnu disků a většinou více než jedna mechanika.", "section_level": 1}], "src_summary": "Magnetooptický disk je magnetické záznamové médium. Magnetooptické disky jsou vyrobeny ze silně magnetických materiálů. Orientaci magnetických částic nelze u těchto disků za normálního stavu ovlivnit. Čteny jsou pomocí magnetooptických mechanik. Jedním z výrobců těchto disků jsou firmy 3M a SONY. Jedním z principů použitých v prototypech je využití rozdílu magnetických vlastností některých materiálů (např. slitiny fermia, železa a kobaltu) za různých teplot – kritický je tzv. Curieho bod 240 °C. V čtecí a zápisové hlavě je kromě optického systému také malá cívka vytvářející slabé magnetické pole. Při záznamu informace se využívá toho, že lokální zmagnetování vrstvy se provede jen v těch místech, která jsou laserem ohřáta na Curieho bod. Čtení je založeno na tom, že odrazivost zmagnetovaných a nezmagnetovaných míst na povrchu disku, se liší.", "tgt_summary": "Die Magneto-Optical Disk (\"MO-Disk\" auch \"MOD\", dt. „magnetooptische Diskette“) ist ein rotierendes Speichermedium, das magnetisch beschrieben und optisch ausgelesen wird. ", "id": 2310371} {"src_title": "FV101 Scorpion", "tgt_title": "Scorpion (Panzer)", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "FV101 Scorpion byl navržen jako rychlé a lehké průzkumné vozidlo s možností leteckého transportu. Jeho pancéřování tvoří z velké části slitina hliníku. Kanón ráže 76 mm typu L23A1 je schopen střelby municí L29 HESH, L24 HE, L32 (dýmová), L33 (kartáč). Do vozidla byl standardně montován benzinový motor \"Jaguar\" s obsahem 4,2 l, který byl vybrán pro dobrý poměr výkon/hmotnost. Někteří zákazníci však preferovali dieselový motor \"Perkins\", protože má delší životnost a je u něj menší riziko vzniku požáru. Všechny modely jsou schopny dosáhnout maximální rychlost okolo 80 km/h. Výrobcem Scorpionů byla britská společnost Alvis Vickers. Vyrobilo se jich více než 3000 ks. Scorpiony byly nasazeny do služby v britských ozbrojených silách roku 1973. Scorpion je jedno z nejrychlejších pásových bojových vozidel na světě. Scorpion byl jako jediné britské obrněné vozidlo nasazen roku 1982 v argentinsko-britské válce o Falklandy, protože kvůli malému plošnému zatížení mohl jako jedno z mála tehdejších obrněných vozidel operovat v tamějších podmínkách. Scorpion byl v Británii vyřazen ze služby kvůli nevyhovujícímu kanónu L23A1. Použitím podvozku ze Scorpionu a věže z britského průzkumného vozidla FV721 Fox později vznikl lehký tank \"Sabre\".", "section_level": 1}, {"title": "Výzbroj.", "content": "Scorpion je vybaven, s výjimkou 90mm verzí, kanónem ráže 76 mm. Ve vozidle je 40 ks nábojů pro kanón (33 ks u 90mm verze). Sekundární výzbroj tvoří kulomet 7,62 mm se zásobou 3000 ks nábojů a granátomety. Scorpion 90 (exportní verze) je vyzbrojen 90mm kanónem M-A1 vybaveným úsťovou brzdou. Byl dodán do Indonésie, Malajsie a Venezuely.", "section_level": 1}, {"title": "Uživatelé.", "content": "Belgie (701 ks), Botswana, Brunej, Chile, Indie, Írán, Irsko, Jordánsko, Malajsie (26 ks – 90mm kanón), Indonésie (100 ks – 90mm kanón), Nový Zéland, Omán, Filipíny (41 ks), Španělsko, Thajsko, Spojené království, Venezuela (90 ks).", "section_level": 1}], "src_summary": "FV101 Scorpion je pásové obrněné vozidlo britského původu (někdy označované jako \"lehký tank\"), které patří do řady bojových průzkumných vozidel – \"Combat Vehicle Reconnaissance (Tracked)\", ve zkratce \"CVR(T)\".", "tgt_summary": "Der Scorpion ist ein leichter Spähpanzer, der ab 1972 in England von Alvis hergestellt wurde. Neben Großbritannien haben 1974 Belgien und eine Reihe weiterer Staaten vor allem in der dritten Welt den Scorpion eingeführt.", "id": 2232033} {"src_title": "Ellen G. Whiteová", "tgt_title": "Ellen Gould Harmon White", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Whiteová se narodila 26. listopadu 1827 v Gorhamu ve státě Maine. V mládí se nechala inspirovat milleritským kazatelem, hlásající blízký konec světa, jež má nastat v roce 1843 nebo 1844. Když se tak nestalo, dostalo se jí zjevení, v kterém byla ujištěna o správnosti počínání komunity, v níž žila. Z této skupinky adventistů, navazujících na W. Millera se v 60. letech 19. století utvořila Církev adventistů sedmého dne. Ellen G. Whiteová dostávala soukromá zjevení a vize po zbytek svého života. Tato zjevení měla charakter jak soukromý, tak i věroučný a ovlivnila tak utváření věrouky adventistů sedmého dne. V polemikách s jinými církvemi však současníci E.G. White zdůrazňovali, že její zjevení neměla nikdy ve věrouce iniciační roli, ale spíše roli potvrzující. Ve věroučných bodech církve, jejichž hlavní část je obsažena také v křestním slibu, je uznána Božská inspirace jejích spisů. Tato inspirace sice není vnímána jako alternativní zdroj Zjevení k Písmu, její zjevení jsou však v adventizmu vnímány jako pro církev závaznější než je tomu např. u soukromých zjevení u světců římskokatolické církve. V adventizmu však existuje široký, především laický proud, který se nazývá progresivní (odpůrci je pak nazýván liberální, ač s teologickým liberalizmem 19. a 20. století nesouvisí), jež je k inspiraci jejích spisů skeptický. Odpůrci víry v inspirovanost zjevení E. G. Whiteové poukazují na vážný úraz hlavy utrpěný v dětství a její celkové chatrné zdraví, jež může stát za jejími zážitky. Její obhájci poukazují na skutečnost, že v jejích viděních byly obsaženy znalosti, jimiž ona sama nedisponovala (např. poznatky ze soudobé astronomie). Zemřela 16. července 1915 v Elmshavenu.", "section_level": 1}, {"title": "Přínos.", "content": "Jejím přínosem ve formování adventismu sedmého dne je na prvním místě důraz na zdravý životní styl, především odmítání alkoholu a tabáku a ve vhodných podmínkách také vegetariánství. Velmi se angažovala také v budování adventistického systému školských a zdravotnických zařízení. V teologických debatách v posledních dvou dekádách 19. století také podpořila v adventismu christocentrický směr, jenž reagoval na přehnanou tematizaci adventistických specifických učení na úkor základních křesťanských nauk. Do jisté míry bylo také její zásluhou, že se v adventizmu neprosadily antitrinitární nauky a adventizmus se formoval na křesťanské platformě. Ač je dnes její odkaz spojený spíše s tzv. historickým adventismem, který se snaží pevně stát za teologií prvních generací amerických adventistů, ve své době vystupovala spíše pro zdravý posun teologie a chápání základních biblických pravd a odmítala strnulý dogmatismus.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Za svého života napsala přes 5000 článků a na 40 knih, které se čtou dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Výběr děl.", "content": "\"Cesta ke Kristu\" (česky poprvé 1894) série pěti knih pod názvem \"Drama věků\" \"Myšlenky z hory blahoslavenství\" \"Výchova\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Ellen Gould Whiteová (26. listopadu 1827 − 16. července 1915), rozená Harmonová, patří mezi nejvlivnější postavy první generace Adventistů sedmého dne.", "tgt_summary": "Ellen Gould Harmon White (* 26. November 1827 in Gorham, Maine als \"Ellen Gould Harmon\"; † 16. Juli 1915 in St. Helena, Kalifornien) war eine Mitbegründerin der Freikirche der Siebenten-Tags-Adventisten. Die meiste Zeit ihres Lebens verbrachte sie in den Vereinigten Staaten. Von 1885 bis 1887 besuchte Ellen White verschiedene Länder in Nord- und Westeuropa und von 1891 bis 1900 lebte sie in Australien.", "id": 2014841} {"src_title": "Patnáctiletý kapitán", "tgt_title": "Ein Kapitän von fünfzehn Jahren", "src_document": [{"title": "Obsah románu.", "content": "Román se odehrává v roce 1873 a vypráví dobrodružný příběh o patnáctiletém plavčíkovi americké velrybářské lodi Poutník Dicku Sandovi. Dick byl jako nemluvně nalezen na ulici v New Yorku a byl vychován majitelem lodi, sanfranciským rejdařem Weldonem, který ho bral jako své vlastní dítě. Poutník pod vedením kapitána Hulla plul z neúspěšného lovu velryb z jižních částí Tichého oceánu zpět do San Francisca. V Aucklandu na Novém Zélandu vyzvedl ještě paní Weldonovou, ženu majitele lodi, a jeho syna Jacka (oba zde musel pan Weldon před časem zanechat kvůli Jackově nemoci). Dalšími cestujícími se stala ještě černoška Nan, chůva malého Jacka, bratranec Benedikt (což byl vzdálený příbuzný Weldonů a vášnivý entomolog) a Negoro, zamlklý portugalský lodní kuchař, o kterém toho nikdo moc nevěděl. Při plavbě zachránil Poutník z nalezeného vraku ještě pět černochů, mezi nimi siláka Herkula, a také psa Dinga, který z neznámých důvodů Negora nenáviděl. Po nějakém čase postihla loď Poutník katastrofa. Celá posádka lodi včetně kapitána Hulla zahynula při lovu na velrybu, která chránila své mládě. Dick jako jediný zbylý námořník je nucen se ujmout řízení lodi. Netuší však, že mají na lodi zločince. Jedné noci vloží Negoro tajně pod kompas magnet a ostatní navigační prostředky pokazí. Protože je Dick Sand příliš mladý na výpočty podle hvězd, pluje loď špatným směrem. Nakonec je loď v hrozné bouři těžce poškozena a cestující jsou nuceni u neznámého břehu Poutníka opustit. Druhý den jednak zjistí, že Negoro zmizel, a jednak potkávají v džungli muže jménem Harris. Ten se jim představí jako starší Američan a zcestovalý lovec a oznámí jim, že jsou v Bolívii. Dále jim slíbí, že je zavede do haciendy San Felice svých přátel a poskytne jim veškerou pomoc. Po několika dnech pochodu do vnitrozemí, kdy měli ujít dlouhou cestu k haciendě, začínalo být Dickovi divné, proč v okolí And, jak tuto oblast označil Harris, nerostou kaučukovníky a nevyskytují se zde kolibříci, po kterých tolik toužil malý Jack. Když se mu Harris snažil namluvit, že vidí pštrosa místo žirafy, a když zahlédl hrochy a uslyšel řev lva, začínalo mu pomalu docházet, že jsou v Africe, a že Harris musel být s Negorem domluven. Pouze bratranec Benedikt je nadšen objevem afrických hmyzích druhů v Jižní Americe. Poté, co Harris prchne, jsou všichni zajati místními domorodci, rozděleni a předáni do otrokářské karavany. Ubohá Nan cestou zahyne (jako ostatně většina zajatých černochů). Jediný, komu se podaří uprchnout, je Herkules se psem Dingem. Když dorazí do Kazonde, centra obchodu s otroky, dozvídá se Dick od Harisse, že paní Weldonová a Jack jsou mrtvi. Ve vzteku Harrise zabije a je Negorem odsouzen k smrti. Paní Weldonová zatím ale byla, spolu s bratrancem Benediktem a Jackem, v jedné osadě, kde schovávali otroky, protože Negoro chtěl za ně získat od pana Weldona výkupné. Jednoho dne po dlouhých, v tuto dobu neobvyklých, deštích dorazil do osady slavný šaman, aby tyto deště zažehnal. Ten ukázal na paní Weldonovou a malého Jacka jako na příčinu dešťů, a hloupí domorodci včetně kruté královny nechali obrovitého nemluvícího šamana zajatce beze slov odnést. Byl to ovšem Herkules, který pravého šamana zajal. Herkules zachránil i bratrance Benedikta a také Dicka Sanda, který měl zahynout jako oběť místnímu právě zemřelému králi. Všichni (včetně psa Dinga) se na malé loďce přikryté listím vypravili po proudu řeky k moři. Jednoho dne narazili na břehu řeky na chatrč, kde nalezli dopis, ze kterého se dozvěděli, že Negoro byl průvodce známého cestovatele, kterého okradl a zavraždil a že Dingo byl cestovatelův pes. V době, kdy všichni četli dopis, se k chatrči přikradl Negoro, který se vrátil pro svůj ukrytý lup. Zuřivý Dingo jej zabil, ale protože Negoro stačil ještě psa bodnout nožem, věrný pes skonal. Ostatní brzy objevili pobřeží, nalodili se na portugalskou loď, která je dovezla do San Franciska. Dick Sand, který byl panem Weldonem odměněn za statečnost a za navrácení jeho blízkých, vystudoval námořnickou školu a stal se kapitánem.", "section_level": 1}, {"title": "Ilustrace.", "content": "Knihu \"Patnáctiletý kapitán\" ilustroval Henri Meyer", "section_level": 1}], "src_summary": "Patnáctiletý kapitán \"(1878, Un capitaine de quinze ans)\" je slavný dobrodružný román francouzského spisovatele Julesa Verna z jeho cyklu \"Podivuhodné cesty (Les Voyages extraordinaires)\". Kromě množství pouček z entomologie, námořnictví a přírodopisu Afriky, poukazuje román na hrůzy obchodu s otroky v druhé polovině 19. století. ", "tgt_summary": "Ein Kapitän von fünfzehn Jahren (auch \"Ein Kapitän von 15 Jahren\") ist ein weniger bekannter Roman des französischen Autors Jules Verne. Der Roman wurde erstmals 1878 unter dem französischen Titel \"Un capitaine de quinze ans\" von dem Verleger Pierre-Jules Hetzel in zwei Bänden veröffentlicht. Die erste deutschsprachige Ausgabe erschien 1879 unter dem Titel \"Ein Kapitän von fünfzehn Jahren\". Ein Vorabdruck erschien vom 10. August bis 26. November 1878 in \"Der Sammler\", Beilage zur \"Augsburger Abendzeitung\". Der englische Titel des Romans lautet \"Dick Sand, A Captain at Fifteen\". Hauptperson ist der 15-jährige Waisenjunge Dick Sand, der durch tragische Umstände zum Kapitän der \"Pilgrim\" wird.", "id": 1234261} {"src_title": "Kronborg", "tgt_title": "Schloss Kronborg", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Byl založen roku 1420 králem Erikem VII. Pomořanským jako hrad jménem Krogen. Od roku 1429 byl využíván k výběru sundského cla od lodí, jež potřebovaly proplout skrz úžinu Öresund, kterou tento hrad spolu s nedalekým protilehlým hradem Kernenem v (nyní švédském, do roku 1658 dánském) Helsingborgu účinně hlídal po dlouhá staletí. V letech 1574–1585 nechal král Frederik II. hrad přestavět ve stylu holandské renesance a zároveň i pod vedením vlámského stavitele Hanse van Paesschena obehnat tehdy novým stylem opevnění – bastiony. (Dodnes se zde nachází skupina děl, která byla původně připravena ke střelbě na lodě, jež by chtěly projet bez zaplacení cla.) Při této příležitosti také zámecká pevnost obdržela své současné jméno. Roku 1629 celý hrad, kromě své kaple, vyhořel. Ještě téhož roku jej nechal Kristián IV. znovu stavět. Prací byl pověřen dánsko-vlámský architekt Hans van Steenwinckel. Práce trvaly až do roku 1639, kdy až na pár chybějících detailů z interiéru a chybějící špice jižní věže byl hrad opět postaven. V letech 1785–1926 sloužil jako kasárna.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Interiér hradu je poměrně skromně zařízen nábytkem, převážně holandským, ze 17. století. Míčovna, neboli banketní sál, se řadí se svými rozměry 62 × 11 m k největším v severní Evropě. Dříve byla míčovna o slavnostních příležitostech vyzdobena čtyřiceti gobelíny (s vetkanými podobiznami sta dánských králů, včetně těch mýtických); po požáru jich zůstalo jen sedm. Dvorní kaple má vyřezávaný, silně zlacený dřevěný interiér. Součástí hradu jsou i kasematy, jež sloužily jako sklad potravin i věznice pro politické vězně. V kasematách je umístěna socha spícího národního hrdiny Dánska, Ojíře Dánského (\"Holger Danske\"), legendárního rytíře a družiníka císaře Karla Velikého. Podle legendy se probudí ze svého spánku až bude zemi nejhůře a pomůže jí zahnat nepřátele Dánska.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kronborg (dánsky „Korunní hrad“; ) je opevněný renesanční hrad v Dánsku, ve městě Helsingør na severovýchodním cípu pobřeží ostrova Sjælland. Od roku 2000 patří mezi památky světového dědictví. Proslavil se převážně díky anglickému dramatikovi Williamu Shakespearovi, který sem umístil děj svého \"Hamleta, kralevice dánského\" (v dramatu je ovšem hrad nazýván \"Elsinore\", tradičním angl. exonymem pro Helsingør).", "tgt_summary": "Schloss Kronborg ( []; veraltet \"Kroneburg\") ist eine Festung in Helsingør auf der dänischen Insel Seeland. Kronborg liegt auf einer Landzunge am äußersten nordöstlichen Ende der Insel Seeland. Nur etwa vier Kilometer von der schwedischen Küste bei Helsingborg entfernt, bewacht die Festung die Einfahrt in den Öresund. Bekannt ist das Schloss auch als \"„Hamletschloss“\", da William Shakespeare hier die Handlung seines Schauspiels \"Hamlet\" ansiedelte.", "id": 1397549} {"src_title": "Mudra", "tgt_title": "Mudra", "src_document": [{"title": "Mudry v buddhismu.", "content": "Běžně se v buddhistické ikonografii vyskytují následující mudry:", "section_level": 1}, {"title": "Abhaja-mudra.", "content": "„Gesto ochrany“ symbolizuje bezpečí a zbavení se strachu. Mudra je prováděna obvykle pouze pravou rukou, která je vyzdvižena do výšky hrudi, paže je mírně pokrčená a dlaň s nataženými prsty, které směřují vzhůru, směřuje dopředu. Abhaja-mudra poukazuje na Buddhovu ochranu všech živých bytostí, které chrání před všemi strachy z koloběhu znovuzrození. S touto mudrou je obvykle zobrazován zelený buddha Amóghasiddhi.", "section_level": 2}, {"title": "Bhúmisparša-mudra.", "content": "„Gesto dotyku země“ je jednou z nejběžnějších symbolů buddhismu. Představuje okamžik probuzení Gautama Buddhy pod stromem bodhi, kdy porazil boha Máru a přivolal bohyni země Sthávaru, která měla být svědkyní Buddhova probuzení. V tom okamžiku Gautama Buddha seděl s pravou rukou na pravém koleni, která se dotýkala země, a levou ruka spočívala v gestu meditace.", "section_level": 2}, {"title": "Bhútadámara-mudra.", "content": "„Gesto ovládnutí duchů“ je gestem, který zahání démony. Ruce jsou překřížené v oblasti zápěstí nebo předloktí, pravá leží na levou, dlaně směřují vzhůru směrem ven a malíčky obou rukou jsou propojené. Ruce takto překřížené připomínají křídla garudy, která by měla zahnat zlé duchy.", "section_level": 2}, {"title": "Bódhjangí-mudra.", "content": "„Gesto probuzení“ je realizováno tak, že vztyčený ukazovák sevřené levé ruky spočívá v pravé ruce, která je sevřená v pěst. S touto mudrou je vyobrazován buddha Vairóčana.", "section_level": 2}, {"title": "Dharmačakra-mudra.", "content": "„Gesto kola zákona“ zvané také jako „gesto kola dharmy“ symbolizuje moment, kdy Buddha v Gazelím háji v Sárnáthu podal poprvé svůj výklad o čtyřech ušlechtilých pravdách, tedy poprvé roztočil kolo dharmy. Palce a ukazováky obou rukou se dotýkají a vytvářejí kruhy. Tyto kruhy představují kolo dharmy. Ruce se nacházejí ve výši srdce, přičemž levá dlaň směřuje ven od srdce a pravá je obrácena k srdci. Pravá ruka znamená předávání Buddhova učení, zatímco levá ruka zde symbolizuje moudrost a vnitřní uvědomění. S tím to gestem je nejčastěji zobrazován sám Gautama Buddha.", "section_level": 2}, {"title": "Dhjáni-mudra.", "content": "„Gesto meditace“ představuje soustředění, rovnováhu a klid. Tato mudra je prováděna buď levou rukou, nebo oběma rukama. Ruce se nachází v úrovni břicha nebo spočívají na klíně, kdy pravá ruka leží na levé a dlaně směřují vzhůru. Špičky palců obou rukou se navzájem dotýkají a vytváří tak trojúhelník, který symbolizuje tři klenoty, kterými jsou považovány Buddha, Sangha a Dharma. S touto mudrou je zobrazován Gautama Buddha a buddha Amitábha.", "section_level": 2}, {"title": "Šaranágamana-mudra.", "content": "„Gesto poskytování útočiště“ může být realizováno levou nebo pravou rukou. Dlaň ruky směřuje nahoru a od těla. Palec se dotýká špičky buď ukazováku, prostředníku, nebo prsteníku. Spojením palce s jedním z těchto prstů vzniká kruh a ostatní prsty směřují vzhůru. Kruh představuje útočiště a tři prsty symbolizují tři klenoty. Tato mudra se obvykle objevuje jako mudra osmi podob Táry nebo Avalókitéšvary, kteří chrání před „osmi velkými strachy“.", "section_level": 2}, {"title": "Varada-mudra.", "content": "„Gesto laskavosti“ symbolizuje velkorysost a milosrdenství. S touto mudrou jsou bytosti zobrazovány v sedě. K provedení je použita buď pravá ruka, nebo levá ruka. Otevřená dlaň ruky spočívá na koleni, směřuje ven od těla a spolu s nataženými prsty směřuje dolů. Varada-mudra je často vyobrazována s božstvem, které v druhé ruce drží atributy plnící přání jako jsou klenoty, plody nebo rostliny. Mezi takové patří například buddha medicíny Bhaišadžjaguru.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mudra (v dévanágarí मुद्रा; \"mudrá\") je symbolické či rituální gesto používané v buddhismu i hinduismu. Některé mudry jsou předváděny pomocí celého těla, avšak k zobrazení většiny z nich je třeba jen ruka a prsty. Mudry jsou důležité při interpretaci mnoha náboženských zobrazení i jako součást některých hinduistických rituálů apod. Některé se také používají při léčení. Jejich funkce je založena na regulaci toku prány v těle. Mezi nejznámější mudry patří \"bhúmisparšamudra\", doslova „gesto dotyku země“, které použil Gautama Buddha, když byl na cestě k probuzení. ", "tgt_summary": "Die Mudra (Sanskrit, f.,,, urspr.: „Siegel“) ist eine symbolische Handgeste (Handbewegung, Handstellung), die sowohl im alltäglichen Leben (siehe die Gruß-Geste Namaste), in der religiösen Praxis als auch im indischen Tanz ihre Anwendung findet. Übersetzt aus dem Sanskrit bedeutet Mudra „das, was Freude bringt“. \"Mud\" heißt Freude, aber auch Geste, um den Göttern zu gefallen. \"Ra\" bedeutet „das, was gibt“.", "id": 514666} {"src_title": "Doolittlův nálet", "tgt_title": "Doolittle Raid", "src_document": [{"title": "Průběh náletu.", "content": "Po dvou měsících intenzívního výcviku bylo dne 1. dubna 1942 naloženo na letadlovou loď \"Hornet\" šestnáct značně upravených bombardérů \"B-25B Mitchell\" s pětičlennými posádkami. Každé letadlo neslo přídavné nádrže paliva a čtyři bomby o hmotnosti : tři výbušné a jednu zápalnou. Obranná výzbroj byla omezená, aby váha letadel umožňovala vzlet z letadlové lodi. Přinejmenším některá letadla nesla dřevěné imitace kulometů, které měly odradit případného nepřítele od útoku. Po několika dnech se Hornet spojil s eskortou torpédoborců a křižníků a také s letadlovou lodí \"Enterprise\", jejíž stíhačky a průzkumná letadla měla poskytnout konvoji ochranu (stíhačky Hornetu nemohly vzlétnout, dokud bombardéry byly na palubě). Japonci však hlídkovali dále od ostrovů, než Američané předpokládali. 18. dubna byl konvoj zpozorován japonským hlídkovým člunem ve vzdálenosti 1 050 km od Japonska, den před zamýšleným startem letadel. Američané člun dělostřelbou potopili, ale ten předtím stihl odvysílat zprávu o přítomnosti nepřátel, kterou Američané zachytili. Proto se Doolittle a kapitán Hornetu (\"Marc Mitscher\") rozhodli pro okamžitý start, ačkoli byli o 320 km dále od Japonska, než odkud plánovali zaútočit. Letadlům proto hrozil nedostatek paliva. Ačkoli nikdo z pilotů předtím nestartoval z letadlové lodě, všem šestnácti letadlům se podařilo bezpečně vzlétnout. Letěla těsně nad hladinou, aby se vyhnula detekci. Kolem poledne svrhla většina letadel bomby na Tokio. Po jednom letadlu letělo místo toho na města Jokohama, Kóbe, Ósaka a Nagoja. Cílem útoku byly vojenské objekty a továrny, ale několik letadel svrhlo bomby na obytné čtvrti. Některá letadla se setkala s lehkou protileteckou palbou a stíhačkami, ale žádné nebylo vážněji poškozeno.", "section_level": 1}, {"title": "Po náletu.", "content": "Jeden bombardér, který měl nejméně paliva, letěl do Sovětského svazu, protože to byla nejbližší země neobsazená nepřáteli. Tam však bylo letadlo zabaveno a posádka internována. Podařilo se jí však uprchnout do Íránu. Šlo o nejdelší misi, jakou kdy letěl bombardér B-25 Mitchell. Ostatních patnáct bombardérů letělo do neobsazené části Číny za velmi obtížných podmínek: počasí se rychle zhoršovalo, blížila se noc a docházelo palivo. Posádky nouzově přistály nebo vyskočily v Číně, mnozí ale v Japonci obsazené části Číny. Většina posádek se dostala do bezpečí, často za pomoci čínských civilistů. Japonci při pátrání po amerických posádkách zahájili če-ťiangsko-ťiang-sijské tažení, aby zastrašili obyvatele, kteří by mohli Američanům pomoci. Odhaduje se, že během ní bylo popraveno 250 000 civilistů. Deset mužů bylo nezvěstných; později se zjistilo, že dva zahynuli při nouzovém přistání a osm bylo zajato Japonci. 19. března bylo v japonském rádiovém vysílání oznámeno, že osm Američanů bylo za nálet odsouzeno k smrti, ale že některým byl později rozsudek zmírněn na doživotní vězení. V tomto vysílání nebyla uvedena jména ani žádné podrobnosti. Japonci se v něm náletu vysmívali, nazývali jej „do-nothing raid“ a chlubili se, že několik bombardérů bylo sestřeleno (což ale nebyla pravda). Plukovník Doolittle řekl ihned po náletu své posádce, že nálet byl velkým neúspěchem vzhledem ke ztrátě všech šestnácti bombardérů a malým škodám způsobeným nepříteli, a že očekává, že bude po návratu do Spojených států postaven před válečný soud. Tam mu bylo naopak uděleno válečné vyznamenání, stejně jako všem pilotům, vzhledem k tomu, jak výrazně nálet povzbudil morálku Američanů.", "section_level": 1}, {"title": "Účinek náletu.", "content": "Nálet způsobil malé materiální škody ve srovnání s pozdějšími útoky B-29 Superfortress. Když se však o něm dozvěděla americká veřejnost, posílilo to velmi její morálku. Ta byla snížena po úspěšném japonském útoku na Pearl Harbor a jeho následných územních ziscích. Japonskou morálkou naopak velmi otřáslo to, že se prokázalo jak nedostatečně je zabezpečena zejména ochrana císaře Hirohita. To logicky vedlo ke stažení jisté části stíhaček z bitevní linie na domácí ostrovy k ochraně císaře. Japonci si nedovedli představit start B-25 z letadlové lodi. Zavládlo přesvědčení, že se jednalo o start z nejbližších amerických pozic t.j. z Midwaye. To velmi posílilo pozici admirála Jamamota, který již delší dobu prosazoval masivní útok na Midway. Obsazením Midwaye měl být vyprovokován střet amerického pacifického loďstva s japonskou přesilou. Tato bitva však skončila pro zemi vycházejícího slunce největší porážkou v dosavadních dějinách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Doolittlův nálet (anglicky ) bylo první bombardování státního území Japonska armádním letectvem Spojených států amerických během druhé světové války, které proběhlo dne 18. dubna 1942. Nálet byl proveden šestnácti armádními bombardéry B-25B ze 17BG, které vzlétly z letadlové lodi USS Hornet, bombardovaly Tokio a další města a pokusily se přistát v Číně. Celá akce byla naplánována a vedena podplukovníkem Jimmy Doolittlem, v té době již známým civilním letcem a leteckým inženýrem. Nálet byl odvetou za japonský útok na Pearl Harbor ze 7. prosince 1941. Jeho vojenský účinek byl zanedbatelný, ovšem měl velký morální a psychologický význam: Japonci byli ohromeni zjištěním, že domácí půda Japonska není bezpečná před vzdušnými útoky Spojenců. V důsledku náletu se Japonci rozhodli dobýt americkou základnu na Midway. V bitvě u Midway utrpěli porážku, která znamenala obrat ve válce v Pacifiku.", "tgt_summary": "Doolittle Raid ist die Bezeichnung eines Überraschungsangriffs der Luftstreitkräfte der US-Armee am 18. April 1942 auf Tokio. Diese Operation im Zweiten Weltkrieg während des Pazifikkriegs wurde nach ihrem militärischen Leiter Lieutenant Colonel James H. Doolittle benannt. Es war der erste Angriff auf die japanischen Heimatinseln in diesem Krieg und diente vor allem der psychologischen Kriegführung.", "id": 29315} {"src_title": "Štěnice domácí", "tgt_title": "Bettwanze", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Základní morfologie.", "content": "Dospělé štěnice mají oválné žlutohnědé nebo červenohnědé tělo (velikosti do 5 mm), nymfy jsou slámově zbarvené o velikosti cca 1,3 mm. Tělo s třemi páry nohou, na hlavě čtyřčlánková tykadla. Nemají křídla. Proměna nedokonalá. Živí se pouze krví, kterou sají na lidech, ale mohou sát i na psech, kočkách a ptácích v klecích. Žijí 1 až 1,5 roku a jsou pověstné tím, že dokáží hladovět několik měsíců. Vyskytují se pouze v pravidelně obývaných lidských obydlích. Vývojová stádia: Vývoj od vajíčka do vajíčka trvá při teplotě 23–25 °C 30–50 dní. Po dosažení pohlavní dospělosti mohou klást vajíčka; dosažení pohlavní dospělosti je závislé na teplotě okolí (při teplotě kolem 23 °C je to asi 62 dní, při teplotě 18 °C 125 dní). Podobná závislost platí i pro odolnost k hladovění (při 23 °C vydrží štěnice hladovět 70–136 dní, při 18 °C pak 143–260 dní). Vajíčka kladou samičky v úkrytech a přilepují je k podkladu sekretem. Za týden naklade samice štěnice až 8 vajec, za celý život pak od 200 do 500 vajíček (údaje se různí). Štěnice jsou tzv. gregarický hmyz (tzn. hmyz, který se sdružuje), proto ve vhodných úkrytech zakládají kolonie. Tyto kolonie jsou dobře dohledatelné podle tmavých výkalů štěnic, svleček (exuvií) a světlých vajíček, které se hromadí v jejich okolí. Při vyrušení (otřesy, ostřejší světlo, aplikace insekticidů) tyto kolonie opouštějí.", "section_level": 2}, {"title": "Hostitel.", "content": "Pro štěnice, které tráví většinu svého života v úkrytech, je životně důležitá lokalizace hostitele. Člověka dokáží lokalizovat na vzdálenost cca 1,5 m. Podnětem je teplota kůže, kairomony a CO. Tepelné sensory umístěné na tykadlech rozeznají teplotní rozdíly 1–2 °C. Krev sají v noci, ve dne jsou v úkrytech. Při velmi vysokém stupni zamoření jsou však i přes den na volně přístupných místech (stěny, nábytek, rámy oken apod.). Štěnice není světloplachá, nevadí jí běžné denní světlo, ani běžné umělé osvětlení. Bodají hlavně na odhalených (nepřikrytých) částech těla; pod peřinou nebo pod oděvem zpravidla ne. Při vpichu vstříkne do rány anestetikum, takže kousnutí nebolí; zánět (zarudnutí a svědivost) se objeví až později. Uvádí se, že pokud člověk nikdy dříve nepřišel se štěnicemi do kontaktu (nebyl pokousán), objeví se mu první reakce až po týdnu po pokousání. Poté se objevuje cca po osmi hodinách od pokousání. Dospělá štěnice se pohybuje rychlostí cca 1 m/min; nymfy 20 cm/min. Lezou hlavně po drsných plochách, na skle nebo plechu se neudrží. Při vyrušení spadnou; není však pravda, že se takto cíleně dostávají do blízkosti člověka. Sání trvá 5–20 minut dle vývojového stádia. Sání štěnic vyvolává dosti značné kožní reakce a vznik tzv. cimikózy, která bývá velmi často praktickými lékaři zaměňována za reakci na kyselé a podobné vyrážky, a tím zůstává pravý původ déle neodhalen. Interval sání krve je závislý na teplotě (při teplotě 18–20 °C jedenkrát za 7–10 dní; při teplotě 25 °C jedenkrát za 3–4 dny), v době mezi sáním jsou v úkrytu. Při teplotě 16 °C přestávají být aktivní.", "section_level": 2}, {"title": "Genetická výstavba.", "content": "Vědci studovali genetickou rozmanitost štěnic v budovách a zjistili, že je natolik malá, že v některých případech štěnice, které zamořily celý dům, pocházejí od jediné samičky. Tito příbuzní se dál a dál kříží mezi sebou – některé takto příbuzné populace už vytvořily 70 generací – a zjevně se to nijak negativně neodráží na jejich zdraví, zatímco u jiných živočichů by takto rozsáhlé příbuzenské křížení vedlo k závažným mutacím, které by nakonec znamenaly pro tyto populace záhubu. Pro štěnice a také šváby to však evidentně není problém, což také může vysvětlit, proč se dokáží tak rychle šířit a množit. V posledních letech jejich výskyt celosvětově narůstá, a to v řádech stovek procent ročně.", "section_level": 2}, {"title": "Přenosné choroby.", "content": "Přenos choroboplodných zárodků z člověka na člověka nebyl u štěnice domácí prokázán. V roce 2017 vyšel článek o novém výzkumu kanadských vědců, který prokazuje, že v těle štěnic byly nalezeny bakterie odolné vůči antibiotikům, ale nebylo prokázáno jejich šíření na další „oběti“ pokousání.", "section_level": 2}, {"title": "Ekologie.", "content": "Štěnice žijí ve skupinách a nejčastěji v těsné blízkosti člověka. Tráví až 95 % svého života v úkrytech, co nejblíže míst, kde lidé spí.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv štěnic na člověka.", "content": "U osob, které se s výskytem štěnic setkaly poprvé, se typická kožní reakce objevuje se zpožděním, až po proběhlé imunizaci (alergizaci), která trvá necelý týden. Po této době se pak najednou během několika hodin objeví typické červeně svědivé pupínky v každém místě sání. Intenzita „kopřivky“ je tedy závislá na celkovém počtu sání v průběhu celého týdne. Přibližně 30 % lidí nemá žádné kožní reakce na pobodání štěnicemi. U již imunizovaných osob se typická kožní reakce na místě sání objevuje do několika hodin. Proti svědění se doporučují různé byliny, jako je máta, levandule, černý pepř, červená paprika aj. Některé další úlevné prostředky: přidejte sůl nebo lžičku jedlé sody do sklenice s vodou a aplikujte na infikované oblasti. Podobně působí i kamenec do vody. Použití ledu na infikované oblasti je další účinnou léčbou. Vzhledem k výše popsaným příznakům (kopřivka) může být výskyt štěnic zpočátku nepozorován a výskyt kožních problémů není se štěnicemi vůbec spojován. V mnoha případech je pak pacient léčen na tyto kožní problémy, protože ne všichni lékaři si výskyt kopřivky spojí s možným výskytem štěnic. Během této doby „léčení“ pak dochází k množení štěnic a jejich výskyt je zpravidla zjištěn až při vyšším počtu jedinců, kdy je již byt zamořen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Štěnice domácí (\"Cimex lectularius\", Linnaeus, 1758) (také zvaná štěnice postelní, anglicky bed bug) je druh polokřídlého hmyzu, jenž se živí primárně lidskou krví. Vyskytuje se po celém světě a představuje běžného parazita lidí. Jedná se o ploštici s proměnou nedokonalou, bez křídel a s hematofagním způsobem života. Dospělci mají ploché tělo světlehnědé až červenohnědé barvy, o velikosti 4–5 mm. Nymfy i dospělci se přes den skrývají v lidských obydlích (nábytek, stěny a podlahy) a v noci sají krev na lidech. Sání krve trvá v průměru 3–10 min. Kromě pokousání v podobě svědivých puchýřků na těle hostitele mají štěnice také i socio-psychologický význam. Štěnice nejsou vektorem patogenů. V tropických oblastech se vyskytuje příbuzný druh \"Cimex hemipterus\".", "tgt_summary": "Die Bettwanze (\"Cimex lectularius\"), auch Hauswanze, ist eine Wanze aus der Familie der Plattwanzen (Cimicidae). Diese sind darauf spezialisiert, in den Schlafplätzen von endothermen (warmblütigen) Lebewesen – vor allem Menschen – zu leben und sich von deren Blut zu ernähren. Bettwanzen sind Zivilisationsfolger und gelten als klassische Parasiten. Das mit typischen Hauterscheinungen und Symptomen einhergehende Krankheitsbild, das durch den Stich von Bettwanzen hervorgerufen wird, bezeichnet man als Cimikose. ", "id": 963078} {"src_title": "Letecký motor", "tgt_title": "Flugmotor", "src_document": [{"title": "Typy leteckých motorů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pístový motor.", "content": "Pístový spalovací motor pohání vrtuli přes reduktor. Tento typ pohonu se používá pro malá sportovní nebo dopravní letadla. Je výhodný díky své jednoduchosti a spolehlivosti a také díky nízké spotřebě paliva oproti motorům založeným na spalovací turbíně (turbovrtulový, turbodmychadlový nebo proudový motor). Kvůli přenosu hnací síly prostřednictvím vrtule jsou pístové motory vhodné pro malé letové rychlosti.", "section_level": 2}, {"title": "Turbovrtulový motor.", "content": "Turbína pohání vrtuli přes reduktor. Tento typ motoru je vhodný pro menší letadla, tzv. komutery, (ATR, Dash 8) na regionální a krátké tratě. Kvůli přenosu hnací síly prostřednictvím vrtule (stejně jako pístové motory) jsou turbovrtulové motory vhodné pro malé letové rychlosti. Oproti turbodmychadlovým a proudovým motorům mají turbovrtulové motory lepší účinnost a tedy nižší spotřebu paliva.", "section_level": 2}, {"title": "Turbodmychadlový motor.", "content": "Používá se především u velkých dopravních letadel nebo mnoha vojenských letadel. Je vhodný pro vysoké podzvukové rychlosti.", "section_level": 2}, {"title": "Proudový motor.", "content": "Vysoký tlak plynu vycházejícího z jeho výfuku je ideální pro dosažení nadzvukové rychlosti. Příkladem letounu s proudovými motory je Concorde nebo mnohé nadzvukové stíhací letouny.", "section_level": 2}, {"title": "Raketový motor.", "content": "Raketový motor je výhodný pro dosažení nejvyšších rychlostí letu. Dále je výhodný pro použití v extrémních letových výškách, kde by mohl být nedostatek atmosférického kyslíku pro chod proudových motorů. Na druhou stranu má raketový motor nejnižší efektivitu, protože kromě paliva musí letoun nést i okysličovadlo nutné pro spalování. Pohon letounů pomocí raketového motoru není příliš obvyklý. Většinou se používá pouze pro experimentální letadla nebo jako doplňkový pohon v kombinaci s jiným z výše uvedených typů pohonů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Letadlové motory (nesprávně letecké motory) slouží k pohonu letadel. Ve většině případů jde o pístový motor nebo spalovací turbínu. Bývají zavěšeny pod křídlem nebo v trupu, ale některé konstrukce letecké motory umisťují na záď letounu, případně jinam.", "tgt_summary": "Ein Flugmotor (auch Flugzeugmotor) ist ein Verbrennungsmotor (am häufigsten in Form eines Hubkolbenmotors), der speziell für den Einsatz in einem Luftfahrzeug konstruiert wurde. An einen zertifizierten Flugmotor werden besondere technische sowie auch gesetzliche Anforderungen gestellt. Diese Anforderungen stehen – abgesehen von einigen Ausnahmen – dem Einsatz von vergleichsweise preisgünstigeren Großserien-PKW- oder Motorradmotoren entgegen. ", "id": 2094110} {"src_title": "Velká pánev", "tgt_title": "Großes Becken", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Velká pánev má rozlohu přibližně 500 000 km2. Pokrývá většinu území státu Nevada, přibližně polovinu území státu Utah a menší části států Kalifornie, Idaho a Wyoming. U východní hranice státu Nevada leží Národní park Great Basin. Na jednom místě parku existují specifické klimatické podmínky, v nichž vyrostly pravděpodobně nejstarší žijící organismy na světě – pomalu rostoucí borovice, až 5000 let staré. K dlouhověkosti jim pomáhá zvláštní pryskyřice, která odpuzuje škodlivý hmyz a chrání je proti některým nemocem. Oblastí se od severu k jihu táhnou horské hřebeny, umístěné téměř v pravidelných vzdálenostech od sebe. Na hranicích Nevady a Utahu, v pohoří Snake Range, se tyčí hora \"Wheeler Peak\", která je 3982 m vysoká. Mezi horskými hřebeny leží osamělá vysokohorská jezera, často obsahující slanou vodu. Některá z nich byla na těchto místech už v době ledové. Např. Velké Solné jezero leží v nadmořské výšce 1280 m a má rozlohu 4400 km2. Je pozůstatkem zaniklého jezera Bonneville z doby ledové. Jezero Tahoe leží v nadmořské výšce 1897 m, má rozlohu 502 km2 a úctyhodnou hloubku až 501 m. Z jezera odtéká řeka Truckee, která je důležitým zdrojem vody pro zavlažování přilehlých oblastí. Jezero Mono leží ve výšce 1944 m nad mořem a má rozlohu 180 km2. Naopak jezero o rozloze 630 km2, nazývané Saltonské moře, leží v propadlině a má zápornou nadmořskou výšku (-69 m). Místy se vyskytují mokřady a jejich zvláštní typy - slaniska. V oblasti je několik řek, ale protože ji prakticky ze všech stran obklopují hory, tak žádná z řek neodtéká do moře. Voda stéká z hor do jezer a mokřadů, ze kterých se zase vypařuje do vzduchu. Medvědí řeka je 790 km dlouhá a ústí do Velkého Solného jezera, jako jeho největší přítok. Jde o nejdelší řeku ve Spojených státech amerických, která neteče do moře. Humboldtova řeka je přibližně 600 km dlouhá a ústí do Humboldtova jezera.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna a flóra.", "content": "Do přírody Velké pánve patří pozoruhodný vidloroh americký, který dokáže běžet rychlostí až 100 km/hod, dále jelenec ušatý, puma americká, kojot prérijní, zajíc tmavoocasý a králík pouštní. V menší míře se zde vyskytují jelen wapiti a ovce tlustorohá. Vcelku běžně, zvlášť v malých nadmořských výškách, najdeme různé ještěrky, leguány leopardí, leguánky a ropuštníky. Běžně se vyskytují hadi jako např. užovky býčí a jedovatí chřestýši. V blízkosti vodních ploch žijí vodní ptáci, např. pelikán severoamerický a bahňáci. Ohroženými druhy, žijícími v oblasti Velké pánve, jsou pakaprovec nevadský a mločík Campův. Velká pánev je domovem orla skalního a mnoha dalších ptáků, jako jsou krkavec velký, hrdlička karolinská, strakapoud americký a straka americká. Vyskytují se zde i nepůvodní druhy ptáků, které původně obývaly pohoří Ruby Mountains v Nevadě, velekur himálajský a koroptev polní. Hlavní složkou jejich potravy v této oblasti tvoří invazivní druh trávy sveřep střešní. Dalšími cizími druhy jsou divocí koně – mustangové, divocí oslíci (\"burros\"). Se stoupající nadmořskou výškou se drsná polopoušť zvolna mění na oblast bujné vegetace, která tu má více vláhy. V nižších oblastech dominují pelyněk a pýrovník, ale ve vyšších oblastech rostou borovice, jako je např. borovice mexická a borovice ohebná, která bývá pěstována i v naší republice jako parková dřevina. Nejznámějšími borovicemi ve Velké pánvi jsou ale borovice osinaté. Jejich poddruh, nazývaný \"Pinus longaeva\", se dožívá velmi vysokého věku. U jednoho z těchto stromů byl zjištěn věk 4842 let. Pro vyjádření výjimečně vysokého věku bývá srovnáván s Metuzalémem, který podle Bible žil 969 let.", "section_level": 1}, {"title": "Krápníkové jeskyně.", "content": "Krápníkové jeskyně \"Lehman Caves\" jsou pojmenovány podle farmáře \"Absaloma Lehmana\", který je objevil v roce 1885. Leží jen několik kilometrů od vrcholu hory \"Wheeler Peak\", která je nejvyšší horou pohoří Snake Range a celé oblasti Velké pánve. Jeskyně původně byly chráněny samostatně jako národní památka. Dnes jsou součástí chráněné oblasti Great Basin National Park. Mají bohatou krápníkovou výzdobu, a tím lákají turisty. Žije v nich řada menších živočichů, mezi něž patří cvrčci, pavouci a chvostoskoci. Najdeme tam i řadu netopýrů, mezi něž patří i netopýr Townsendův.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Velká pánev je obývána několika indiánskými kmeny. Indiáni žijí i v přilehlých oblastech na severu a na východě. Velká pánev sousedí se dvěma velkými metropolemi, kterými jsou Reno na západě a Salt Lake City na východní straně. Oblast mezi těmito dvěma městy je řídce osídlena, ale zahrnuje i menší města Delta, Elko, Ely, Tonopah, Wendover, West Wendover a Winnemucca. V jižní části pánve jsou města Palmdale, Victorville a Palm Springs.", "section_level": 1}, {"title": "Klima.", "content": "Poušť má maximální denní teploty 38 °C a minimální teploty -7 °C. Celkově je klima dost suché. Vzhledem ke své severní poloze a poměrně vysoké nadmořské výšce bývá Velká pánev nazývána „studená poušť“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Velká pánev (, česky též \"Velká kotlina\") je rozsáhlá suchá a hornatá oblast, která se nachází mezi Skalistými horami a Sierrou Nevadou ve Spojených státech amerických. Je známa svými vysokohorskými jezery, krápníkovými jeskyněmi, až 5000 let starými borovicemi a Údolím smrti.", "tgt_summary": "Das Große Becken () ist eine trockene Großlandschaft, die sich im Westen der USA zwischen der Wasatchkette im Osten sowie der Sierra Nevada und der Kaskadenkette im Westen über mehrere US-Bundesstaaten, überwiegend jedoch in Nevada, erstreckt. Kleinere Anteile haben ferner Oregon, Idaho, Utah, Arizona und Kalifornien. Die Grenzen des Großen Beckens werden verschieden definiert: Unter Großem Becken (engl. \"Great Basin\") versteht man im Allgemeinen die Gebiete, die ein abflussloses Einzugsgebiet bilden. Als \"\" („Großes-Becken-Wüste“) versteht man die Gebiete, in der die charakteristische Vegetation des Großen Beckens vorherrscht. \"Basin and Range\" ist eine geologische Region, die wesentlich größer als das eigentliche Becken ist und auch die Mojave- und die Sonora-Wüste in Mexiko umfasst. ", "id": 1809283} {"src_title": "Putorana", "tgt_title": "Putorana-Gebirge", "src_document": [{"title": "Geomorfologie.", "content": "Jde o rozsáhlé a velmi členité území, typickými prvky terénu jsou hluboká údolí, stolové hory a plochý reliéf podél řek v údolích. Členitější je západní část, kde se výškové rozdíly v krajině pohybují mezi 500–1000 metry. Nejvyšší vrchol Putorany, Kameň, dosahuje nadmořské výšky 1701 m. Rovinaté vrcholové partie a terasy v nižších nadmořských výškách jsou pozůstatky původní paroviny. Území plošiny patří mezi sibiřské trapy, rozsáhlé čedičové výlevy, které vznikly při sopečné činnosti na přelomu permu a triasu. Masa horkého čediče tlačila zespodu na starší vrstvu ztuhlé lávy, dnes v centrální části až 1500 m silnou, což vedlo k jejímu vyzdvižení, současně zde vzniklo velké množství tektonických zlomů. Díky rozdílné pevnosti horninových vrstev pak svahy získávaly stupňovité tvary. Členitost terénu byla v průběhu milionů let dále prohlubována zejména působením velkého množství vodních toků, ledovců a jezer. Činnost ledovců byla intenzivnější v západní části Putorany, kde dosahovaly až 1,5kilometrové tloušťky. Oblast významně ovlivňují také další kryogenní pochody, například mrazové zvětrávání.", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Celá oblast je odvodňována do Severního ledového oceánu. Z velkých řek pramení v oblasti plošiny Pjasina, odtékající přímo na sever do Karského moře, řeky Cheta a Kotuj, které se dále na severovýchodě spojují v řeku Chatangu, jež ústí do moře Laptěvů, a také např. Kurejka a některé pravé přítoky řeky Dolní Tunguzka. Posledně jmenované vodní toky odvádí vodu na západ do Jeniseje. Vzhledem ke geologickým poměrům má mnoho řek kaskádovitý tok a vyskytuje se zde mnoho vodopádů. Dále se v oblasti Putorany nachází více než 25 000 jezer. Jezera mají obvykle protáhlý tvar a některá dosahují značné hloubky (až 400 m). Mezi velká jezera patří například Chantajské jezero, Glubokoje, Melkoje, Vivi, Lama a Keta.", "section_level": 1}, {"title": "Klimatické podmínky.", "content": "Obecně leží Putorana v subarktickém podnebném pásu s dlouhými chladnými zimami a krátkým letním obdobím s relativně vysokými teplotami, výrazně se zde však projevuje výšková zonalita a poloha na rozhraní dvou typů subarktického podnebí. Západní část má oproti východní dvojnásobné množství srážek (300–400 mv údolích a 1200–1600 m ve vrcholových částech). Po většinu roku (v údolích 200–240 dní) je území pokryto sněhem. Asi 2,5 km2 především na severních svazích pokrývají ledovce, 19 z celkem 22 ledovců se nachází v severozápadní části Putorany, kde je sněžná čára nejníže (800 m nad mořem). Až 70 % rozlohy oblasti pokrývá nesouvislá zóna věčně zmrzlé půdy. Nánosy sněhu v řekách přispívají ke vzniku letních záplav a bahnotoků. Řeky mají zdaleka nejvyšší průtok v létě, kdy dochází k masivnímu tání sněhové pokrývky, zatímco v zime je hladina vody nízko a mnoho řek zamrzá až na dno.", "section_level": 1}, {"title": "Flora a fauna.", "content": "Živá příroda Putorany je s ohledem na zeměpisnou šířku pestrá, nachází se zde několik endemických druhů. V nižších nadmořských výškách (na severu do 400 m n. m, na jihu až do 800 m n. m.) se nacházejí rozptýlené lesy typické pro tajgu, které výše přecházejí v alpinskou tundru. Nejvýše položené vrcholové oblasti pak pokrývá polární poušť. Vegetace je chudší v suché východní části Putorany, kde je dominantním druhem odolný modřín Gmelinův (\"Larix gmelinii\"), zatímco v lesích západní části převládají smrk sibiřský (\"Picea obovata\"), modřín sibiřský (\"Larix sibirica\") a porosty břízy \"Betula tortuosa\". Celkem lze v oblasti Putorany najít 576 rostlinných druhů, 34 druhů savců a 140 druhů ptáků. Přes Putoranu pravidelně migruje půlmilionová populace sobů z oblasti Tajmyru. Díky izolaci trvající asi 15 000 let se zde vyvinul vzácný poddruh ovce sněžné, putoranská sněžná ovce (\"Ovis nivicola borealis\"). Putorana je také významným hnízdištěm ptáků a místem, kde se velké množství ptáků zastavuje během migrace.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana území.", "content": "V roce 1988 byl na části území o rozloze 18 872,51 km2 vyhlášen Putoranský národní park, jehož správa sídlí v blízkém Norilsku. Okolo národního parku byla vyhlášena ochranná zóna o rozloze 17 733 km2, celková rozloha chráněného území je tedy 36 605,51 km2. V roce 2010 bylo rozhodnuto o zařazení národního parku na seznam světového přírodního dědictví UNESCO. Chráněná oblast je prakticky nezasažena člověkem. Velkou roli hraje obtížná dostupnost a vzdálenost od civilizace, použitelnými dopravními prostředky jsou vrtulník a loď. Nejbližším větším sídlem je Norilsk při západním okraji plošiny (zhruba 50 km od okraje ochranného pásma), kde v součtu s přilehlým sídly žije okolo 200 000 lidí. Potenciální riziko pro chráněné území představuje intenzivní těžba neželezných kovů (nikl a další), která významným způsobem ničí a znečišťuje široké okolí Norilska. Dalším nebezpečím je rozvíjející se turismus a lovecké výpravy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Náhorní plošina Putorana () je nejsevernější výběžek Středosibiřské vysočiny. Celé území se nachází v Krasnojarském kraji Ruské federace, severně od severního polárního kruhu, a je téměř izolováno od lidské civilizace. Centrální část plošiny byla v červenci roku 2010 pro svůj unikátní reliéf, vodstvo a nenarušené ekosystémy prohlášena součástí světového přírodního dědictví.", "tgt_summary": "Das Putorana-Gebirge (), insbesondere sein Kernbereich wird aufgrund der plateauartigen Berge auch Putorana-Plateau (Плато Путорана) genannt, ist ein bis hohes Hochgebirge des Mittelsibirischen Berglandes, jeweils im Norden von Sibirien, der Region Krasnojarsk und von Russland (Asien) gelegen. Im Gebirge liegt am Wiwisee das geographische Zentrum Russlands.", "id": 1253001} {"src_title": "A. C. Bhaktivédánta Svámí Prabhupáda", "tgt_title": "A.C. Bhaktivedanta Swami Prabhupada", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Šríla Prabhupáda se narodil v Kalkatě, 1. září 1896 do vaišnavské rodiny jako Abhaj Čaran De. Jeho otec se jmenoval Gour Móhan De a matka Radžaní Déví. Už když se narodil, astrolog předpověděl, že ve věku 70 let překročí oceán a stane se mocným kazatelem. Již ve věku pěti let vykonal svou první Ratha-játru (festival vozů) s malým vozem, který mu obstaral jeho otec. Ve svých šesti letech začal Prabhupáda uctívat Rádhu a Krišnu. V letech 1916-1920 studoval na škole Scottish Churches’ College (později Scottish Church College) v Kalkatě. Po dokončení školy však nechtěl přijmout diplom a odmítl akademické vzdělání. Na radu svého otce se již během studia v roce 1918 oženil s Rádháraní Déví. V roce 1921 se jim narodil první syn. V té době pracoval jako asistent v Boseho laboratoři v Kalkatě. V roce 1922 se poprvé setkal s Bhaktisiddhántou Sarasvatím. Ten ho už tehdy požádal, aby kázal misii Čaitanji Maháprabhua v západních zemích. Ve stejný rok se Prabhupáda přidal ke Gándhího hnutí. Asi rok později se přestěhoval do Iláhábádu, kde si otevřel vlastní lékárnu. V roce 1925 poprvé navštívil Vrindávan. V dalších letech se vícekrát setkal s Bhaktisiddhántou Sarasvatím a pomáhal s otevíráním několika středisek Gaudíja-Mathu.", "section_level": 1}, {"title": "Kázání a cesta na západ.", "content": "V roce 1933 byl obřadně zasvěcen v Iláhábádu Bhaktisiddhántou Sarasvatím Thákurem. V roce 1935 navštívil Bhaktisiddhántu Sarasvatího u Rádhá-kundu, kde od něho získal pokyny ohledně vydávání knih a stavění chrámů. V roce 1936, krátce před svou smrtí, dal Bhaktisiddhánta Sarasvatí Prabhupádovy pokyn kázat v angličtině. Prabhupáda se tak začal připravovat na kázání, aby mohl splnit přání svého duchovního mistra. Začal být přesvědčený o důležitosti mise Čaitanji Maháprabhua. V roce 1944 začal vydávat v angličtině časopis \"Návrat k Bohu\" (Back To Godhead). V roce 1947 byl odměněn titulem \"Bhaktivédánta\". V roce 1951 opustil rodinný život. V roce 1953 v Džhansi založil \"Ligu oddaných\" a zasvětil svého první žáka. V roce 1956 se přestěhoval do Vrindávanu. V roce 1959 Prabhupáda přebýval v chrámu Rádhá-Dámódara, kde začal pracovat na svém životním díle - překladu Šrímad Bhágavatamu (Bhágavata Purány). Ve stejném roce také přijal životní stav odříkání (\"sannjás\"). V letech 1962-1965 vydal první tři svazky (1. zpěv) Šrímad Bhágavatamu. Aby mohl splnit přání svého duchovního mistra, rozhodl se, že odjede do Ameriky a doufal, že se tam jeho kázání uchytí více než v Indii. Po dlouhém nalehání mu nakonec majitelka lodní společnosti paní Morárdžíová dala lístek na palubu lodi Džaladúta, která plula z Kalkaty do New Yorku. Tak 13. srpna 1965 ve 13:30 Šríla Prabhupáda nastoupil na Džaladútu jen s malým zavazadlem a bednou knih, sám a téměř bez peněz.", "section_level": 2}, {"title": "Počátky kázání v Americe.", "content": "Po 36 denní plavbě, 17. září 1965 v 5:30 Džaladúta dorazila do Bostonu. To bylo poprvé, kdy Šríla Prabhupáda vkročil na západní půdu. Další den loď doplula do New Yorku. Již během plavby Prabhupáda složil \"Modlitbu k lotosovým nohám Krišny\" a také modtliby \"Márkine Bhágavata-dharma\". Prabhupáda vůbec neměl v plánu se přizpůsobovat tamním zvykům a západní kultuře. Stále nosil své tradiční indické oblečení a rozhodně nezačal jíst maso jako lidé na západě. Nějakou dobu žil v Pensylvánii v hinduictické rodině Aggarwalových. Během dalších měsíců přebýval u Dr. Mišry a pak se přestěhoval do Bowery v New Yorku. Prabhupáda také uspořádal několik přednášek z Bhágavatamu. V červenci 1966 přebýval v New Yorku na 26th 2nd Avenue v domě s obchodem s dárkovým zbožím (Matchless Gifts). Právě tam se zrodily počátky hnutí Hare Krišna (ISKCONu). Postupně si ho začali lidé všímat když zpíval a hrál na tradiční indické nástroje. 13. července 1966 Prabhupáda oficiálně založil Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny (ISKCON). V září 1966 zasvětil první západní žáky a postupně je seznamoval s védskou kulturou. V roce 1967 ISKCON otevřel středisko na západním pobřeží v San Franciscu. Oddaní začali otevírat další střediska a ISKCON začínal expandovat. Ve stejném roce Prabhupáda dokončil překlad a komentář k Bhagavad-gítě.", "section_level": 2}, {"title": "Celosvětová expanze ISKCONu.", "content": "V roce 1967 Šríla Prabhupáda poprvé navštívil Velkou Británii. ISKCON se začíná šířit do Evropy. Prabhupáda se setkal se členy skupiny Beatles a s Georgem Harrisonem oddaní nahráli LP desku s mahá-mantrou Hare Krišna. Ta se stala hitem hned v několika zemích. George Harrison byl velkým příznivcem hnutí Hare Krišna a daroval Prabhupádovi venkovskou usedlost za Londýnem. Ta je dnes známá jako Bhaktivedanta Manor a je hlavním centrem ISKCONu v Anglii. V roce 1969 proběhla instalace božstev v Londýně a Los Angeles. V roce 1972 Prabhupáda založil pro vydávání svých knih nakladatelství Bhaktivedanta Book Trust, které je dnes největším nakladatelstvím v oblasti indické filozofie. ISKCON se rozšířil dále do Austrálie, Afriky a Asie. V té době byl ISKCON už významnou celosvětovou organizací. V roce 1970 Prabhupáda založil Správní radu ISKCONu (Governing Body Comission) - hlavní řídící orgán celé instituce. Někteří jeho žáci začali přijímat sannjás a cestovali po světě, aby Prabhupádovi pomáhali s kázáním. V Indii a po celém světě začal být ISKCON uznáván jako autorizované hnutí, jehož kořeny sahají tisíce let do minulosti. Prabhupádovi se podařilo naplnit přání jeho duchovního mistra. Žádný z jeho duchovních bratrů mu však nepomohl, přesto, že je několikrát žádal už když přijel do Ameriky. Ti se místo toho dohadovali, kdo z nich nastoupí na post áčárji po Bhaktisiddhántovi Sarasvatím. Prabhupáda jediný splnil přání Bhaktisiddhánty Sarasvatího a rozšířil misi Čaitanji Maháprabhua do celého světa. Prabhupáda během dvanácti let čtrnáctkrát objel celou zěmekouli a neustále dohlížel na růst svého hnutí. Po celém světě má ISKCON spoustu chrámů a dodnes pokračuje s výstavbou nových chrámů. Hlavním projektem je Chrám védského planetária v Majápuru, jehož výstavba v současnosti probíhá (od r. 2010). ISKCON má dnes po celém světě přes 600 středisek a chrámů, několik škol, restaurací, nemocnic a vědeckých institutů.", "section_level": 1}, {"title": "Literární přínos.", "content": "Šríla Prabhupáda vedle kázání neustále psal knihy v anglickém jazyce. Jeho životní dílo tvoří vesměs překlady védských písem ze sanskrtu a bengálštiny. K překladům psal tzv. \"Bhaktivedantovy výklady\", pomocí kterých čtenář lépe pochopí původní text. Jeho knihy byly z angličtiny dále přeloženy do více než 80 světových jazyků. Mezi jeho nejvýznamnější knihy patří: Dále vyšlo spoustu knih, které se skládají z Prabhupádových přednášek, dopisů, rozhovorů atd: Život Šríly Prabhupády zdokumentoval jeden z jeho žáků Satsvarúpa dása Góswámí v šestidílné biografii \"Srila Prabhupada Lilamrta\". Zkrácená verze dostupná i v češtině se jmenuje \"Prabhupáda\".", "section_level": 1}], "src_summary": "A. C. Bhaktivédánta Svámí Prabhupáda (dévanágarí अभय चरणारविन्द भक्तिवेदान्त स्वामी प्रभुपाद, Abhaj Čaranáravinda Bhaktivédánta Svámí Prabhupáda, translit. \"abhaya-caraṇāravinda bhakti-vedānta svāmī prabhupāda,\" 1. září 1896, Kalkata – 14. listopadu 1977, Vrindavan) známý také jako Šríla Prabhupáda je zakladatel-áčárja Mezinárodní společnosti pro vědomí Kršny (angl. zkratka ISKCON; známější pod názvem Haré Krišna). Jeho duchovním mistrem byl Bhaktisiddhánta Sarasvatí Thákura. Šríla Prabhupáda patřil k autorizované učednické posloupnosti Brahma-Madhva-Gaudíja Sampradája. V historii byl první osobností, které se podařilo přenést starověkou (védskou) indickou kulturu do západního světa v nezměněné podobě.", "tgt_summary": "A.C. Bhaktivedanta Swami Prabhupada (* 1. September 1896 in Kalkutta, Indien; † 14. November 1977 in Vrindavan; bürgerlicher Name: Abhay Charan De \"„furchtlos im Schutz der Lotosfüße des Herrn“\") war ein Autor religiöser Bücher, Kommentator und Übersetzer bekannter heiliger Schriften des Hinduismus sowie Gründer der Internationalen Gesellschaft für Krishna-Bewusstsein (ISKCON).", "id": 1769045} {"src_title": "Theodore Kaczynski", "tgt_title": "Theodore Kaczynski", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Theodore Kaczynski se narodil 22. května 1942 v Chicagu, Illinois, do polské rodiny Wandy a Theodora Richarda Kaczynských. Kaczynski byl zázračné dítě. Jeho IQ mělo hodnotu 167, tudíž mu bylo dovoleno přeskočit šestou třídu a zapsat se do sedmé. Se spolužáky příliš nevycházel. Ve škole se mu vysmívali, a proto většinu času trávil osamocený, zahloubený do svých myšlenek. Po jeho zatčení v dospělosti mu bylo naměřeno IQ 136 (WAIS-R) (99. percentil) s VIQ 138 a PIQ 124 (95. percentil). Tato diskrepance (hodnota v mládí v oblasti geniality - přibližně 1 ze 100 000 a pouze 99. percentil v dospělosti) se vysvětluje snížením inteligence v důsledku paranoidní schizofrenie. V 16 letech se dostal na Harvard University. Byl posedlý matematikou, ve svém pokoji rád počítal diferenciální rovnice. V mnohém předčil své spolužáky, někdy dokonce i svého profesora, kterým byl logik Willard Van Orman Quine. Mezi lety 1959 a 1962 se na Harvardu dobrovolně účastnil několika eticky pochybných experimentů tajného programu MKULTRA.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "Kaczynski dostudoval Harvard v roce 1962 a následně se zapsal na University of Michigan, kde získal titul PhD. v matematice. Kaczynského doménou byla odnož komplexní analýzy známá jako geometrická teorie funkcí. Jeho profesoři v Michiganu byli zaujati jeho intelektem a motivací. Jeho disertační práce se nazývala \"Hranice funkce\". V roce 1967 se Kaczynski stal odborným asistentem matematiky na University of California, Berkeley, historicky nejmladším v této akademické hodnosti na univerzitě. Studentům se zdál nepříjemný, během přednášek často koktal a mumlal, byl často nervózní a nápady studentů zavrhoval jako \"blbosti\". Podle některých analytiků se na pozdějších Kaczynského atentátech podepisuje jeho účast na pokusech psychologa Henryho Murraye. V nich studenti vedli tajné dlouhé debaty o svých postojích a hodnotách. Tyto rozhovory byly přitom tajně nahrávány, poté byly studentům připoutaným k židli puštěny a zesměšňovány Murrayem a Kaczynským. Před tímto riskantním pokusem, kdy hrozí ataky schizofrenických stavů, byl Kaczynski stabilní osobností. Poté to již neplatilo. Bez vysvětlení z univerzity následující rok odešel.", "section_level": 2}, {"title": "Život v Montaně.", "content": "V polovině roku 1971 se Kaczynski přestěhoval k rodičům do Lombardu, Illinois. O dva roky později se přestěhoval do Lincolnu v Montaně, kde vedl jednoduchý život za velmi málo peněz, bez elektřiny a tekoucí vody. Získával finanční podporu od své rodiny, prostředky později použil na zakoupení materiálů do bomb. V roce 1978 pracoval krátce s otcem a bratrem v továrně na gumu. Kaczynski chtěl svým odtrhnutím od civilizace dokázat, že i moderní člověk dokáže být soběstačný. I do jeho krajiny však začal zasahovat průmysl. Na jednom z jeho oblíbených míst v lese chtěly úřady vystavět silnici. Začal číst knihy o sociologii a politické filozofii, jako například díla Jacquese Ellula. Nakonec dospěl k závěru, že jen násilnými útoky lze upozornit lidstvo na problém vyspělé civilizace.", "section_level": 2}, {"title": "Bomby.", "content": "Kaczynski začal rozesílat bomby v roce 1978, první bomby byly velice primitivní. Během příštích 17 let si začal počínat obratněji a sestrojil bomby, které zabily tři lidi a zranily 23 dalších. První bomba byla zaslána poštou na konci května 1978 na Northwestern University. Policista Terry Marker balíček otevřel a ten vzápětí explodoval. Marker utrpěl jen povrchová zranění. Jelikož další útoky se odehrávaly často na školách či u aerolinek, dostal zatím neznámý útočník přezdívku Unabomber (University and Airline bomber). Během 17 let zabil Unabomber tři osoby. Majitele obchodu s počítači Hugha Scruttona, vedoucího reklamní agentury Thomase Mossera a prezidenta lesnické asociace Gilberta Murraye.", "section_level": 2}, {"title": "Hledání a zatčení.", "content": "Roku 1995 poslal Unabomber FBI dopis, známý jako Unabomberův manifest, v němž píše, že zanechá svých útoků. Manifest či jeho úryvky otiskly po dohodě s FBI takové časopisy a noviny, jako jsou Penthouse, The New York Times či The Washington Post. FBI před uveřejněním manifestu prosila veřejnost o pomoc při určování pachatele. Dospěla k závěru, že útočník pochází z Chicaga a je nadprůměrně inteligentní. Manifest si přečetl i David Kaczynski. Poznal některá spojení a zděsil se, že Spojené státy přes 17 let terorizoval jeho vlastní bratr. Nakonec šel na FBI. Theodore Kaczynski byl zatčen 3. dubna 1996 ve své chatrči v Lincolnu. Našli rozdělané bomby, dopisy adresované FBI a článek, který odpovídal Unabomberovu manifestu.", "section_level": 2}, {"title": "Soudní řízení.", "content": "Kaczynského právníci prohlásili během soudu, že jejich klient trpí duševní chorobou, to však Kaczynski rázně odmítl. Soudní psychiatr konstatoval, že Kaczynski sice trpí paranoidní schizofrenií, ale že je způsobilý trestu. Ve své knize \"Technologické otroctví\" Kaczynski vzpomíná na dva vězeňské psychology, Dr. Jamese Wattersona a Dr. Michaela Morrisona, kteří jej navštěvovali téměř každý den po dobu čtyř let. Žádný náznak duševní poruchy na něm nezaznamenali a obvinili soudního psychologa z podjatosti. Dne 7. ledna 1998 se Kaczynski pokusil o sebevraždu oběšením. David Kaczynski se dohodl s vyšetřovateli a soudem, že budou vůči Unabomberovi shovívaví a nenavrhnou trest smrti, jak požadoval státní zástupce. V květnu 1998 byl Theodore Kaczynski odsouzen na doživotí bez možnosti podmínečného propuštění.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "V současnosti se Kaczynski nachází ve věznici ADX Florence v Coloradu. Píše odtud recenze na vědecké publikace do New York Times a roku 2010 nechal vydat svou výše zmíněnou knihu \"Technologické otroctví\". Někteří anarchističtí spisovatelé, jako např. John Zerzan či John Moore přijali Kaczynského ideje za své. Jistou dobu byl Kaczynski i podezřelým v případu sériového vraha Zodiaka. V době Zodiakových vražd bydlel v oblasti San Francisca. Mezi Zodiakem, jeho oběťmi a Kaczynským však nebylo žádné spojení. To, že by byl Zodiakem, téměř vylučuje i znalecké zkoumání jeho písma.", "section_level": 2}], "src_summary": "Theodore John „Ted“ Kaczynski (* 22. května 1942), znám také jako Unabomber, je americký matematik, sociální kritik, anarchista a neoluddista, který rozesílal po USA podomácku zhotovené bomby, které dohromady zabily tři osoby a 23 dalších zranily. Jako motiv uvedl boj proti technickému pokroku.", "tgt_summary": "Theodore „Ted“ John Kaczynski (* 22. Mai 1942 in Chicago, Illinois) ist ein US-amerikanischer Terrorist, Autor und Anhänger eines naturzentrierten Anarchismus sowie ehemaliger Mathematik-Professor. Zwischen 1978 und 1995 verschickte er 16 Briefbomben an verschiedene Personen in den USA, wodurch drei Menschen getötet und weitere 23 verletzt wurden. ", "id": 571934} {"src_title": "Sekretin", "tgt_title": "Sekretin", "src_document": [{"title": "Stimulace sekrece.", "content": "Sekretin je vylučován jako odpověď na nízké pH chymu v dvanáctníku. Toto nízké pH vzniká po příjmu kyseliny chlorovodíkové ze žaludku. Samotný sekretin je aktivní formou prosekretinu.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "Sekretin stimuluje sekreci bikarbonátu: Sekretin také potencuje účinek cholecystokininu. Má také trofické účinky na pankreas. Po příjmu glukosy spouští vylučování insulinu do krve, čímž normalizuje hodnotu glykémie. Snižuje sekreci žaludeční šťávy: Inhibuje vyplavování gastrinu z G-buněk žaludku do krve, což pomáhá zvyšovat pH chymu vstupujícího do dvanáctníku ze žaludku. Ve dvanáctníku neutrální pH méně poškozuje místní buňky, především ale neutrální pH (nebo pH blízké 7) je podmínkou pro duodenální trávení, protože trávicí enzymy pracující v duodenu (jako např. pankreatická amyláza a pankreatická lipáza) mají pH optimum při neutrálním pH.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Sekretin je peptidický hormon složen z 27 aminokyselin, z nichž je 14 shodných s těmi obsaženými v glukagonu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie objevu.", "content": "V roce 1902 William Bayliss a Ernest Starling studovali nervové vlivy postihující proces trávení. Tehdy bylo známo, že pankreas secernuje svou trávicí šťávu do dvanáctníku v reakci na příjem potravy do dvanáctníku. Bayliss a Starling objevili nezávislost této činnosti na nervové soustavě. Sekrece pankreatické šťávy totiž probíhala i po přestřihnutí nervů vedoucích do pankreatu. Uvědomili si, že jistá chemická látka produkovaná sliznicí tenkého střeva stimuluje slinivku břišní, do které se dostává krevním oběhem. Tuto chemickou látku pojmenovali \"sekretin\". Sekretin byl tedy první \"chemický posel\", který byl objeven. Později byl pro tento druh chemické látky přijat termín hormon, navržený Baylissem v roce 1905.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sekretin je peptidický hormon produkovaný specializovanými S-buňkami přítomnými v dvanáctníku v tzv. Lieberkühnových kryptách. Jeho hlavním úkolem je regulace kyselosti v dvanáctníku. Dělá to zejména tak, že blokuje vylučování kyseliny chlorovodíkové v žaludku a naopak spouští uvolňování hydrogenuhličitanů v různých částech trávicí soustavy (zejména v rámci tzv. pankreatické šťávy). ", "tgt_summary": "Sekretin ist ein gastrointestinales Peptidhormon. Beim Menschen stoppt Sekretin die Produktion der Magensäure und veranlasst das Pankreas, Natriumhydrogencarbonat-reiches Sekret abzugeben. Es gehört zur Glucagon-Familie von Peptidhormonen. ", "id": 2474173} {"src_title": "Rada pro mezinárodní vztahy", "tgt_title": "Council on Foreign Relations", "src_document": [{"title": "Členství.", "content": "Existují dva typy členství: 1)Členy se mohou stát pouze občané USA (nativní narozený nebo naturalizovaný) s trvalým pobytem v USA, ve věku 30 až 36 let, členství trvá 5 let. Kandidát na životní členství, musí být nominován písemně jedním členem rady. 2)Firemní členství (250 celkem) se dělí na „Associates“, „Partnerství“ ($ 30,000 +), „prezidentský kruh“ ($ 60000 +) a „zakladatelé“ ($ 100,000 +). Všichni firemní výkonní členové mají možnost slyšet významné osobnosti, jako jsou zámořští prezidenti a premiéři, předsedové, CEO nadnárodních korporací, úředníky v USA a Kongresman. Prezident a Premioví členové mají také nárok na příspěvky, včetně účasti na malých soukromých večeřích, nebo mluvit s vysokými americkými úředníky a světovými vůdci.", "section_level": 1}, {"title": "Politická iniciativa.", "content": "CFR zahájila program v roce 2008 a je financována z grantu Robina nadace s názvem „Mezinárodní instituce a globální vládnutí“, který si klade za cíl identifikovat institucionální požadavky pro efektivní multilaterální spolupráci v 21. století. CFR Maurice C. Greenberg Centrum pro Geoeconomic studia, autor Sebastian Mallaby se snaží podporovat lepší porozumění mezi tvůrci politik, akademických odborníků, a zájemců z řad veřejnosti o tom, jak ekonomické a politické síly vzájemně ovlivňují světové dění. Centrum CFR pro preventivní akci (CPA) se snaží zabránit, zmírnit nebo vyřešit smrtící konflikty po celém světě a rozšířit soubor znalostí v oblasti předcházení konfliktům. Činí tak tím, že vytvoří fórum, ve kterém zástupci vlád, mezinárodních organizací, nevládních organizací, korporací a občanské společnosti mohou shromažďovat a rozvíjet operativní a včasná strategie pro prosazování míru v konkrétních konfliktních situacích. Rada vydává pro zahraniční věci, „výtečný časopis o mezinárodních záležitostech a o zahraniční politice USA“. Rovněž zavádí nezávislé pracovní skupiny, které sdružují odborníky a odborné znalosti, aby spolupracovaly na vypracování zpráv, nabízí jak poznatky, tak politické požadavky o důležitých tématech zahraniční politiky. CFR sponzorovala více než padesát zpráv, včetně pracovní skupiny Independent o budoucnosti Severní Ameriky (zveřejněné zprávy č, 53, s názvem Budování severoamerického společenství, v květnu 2005.", "section_level": 1}, {"title": "Mediální názory.", "content": "V roce 2005, Inter Press Service News Agency popsal CFR jako \"„nejvlivnější zahraničně-politický think tank v zemi“\". Rada obdržela čtyřhvězdičkové hotely (z možných čtyř hvězd), z Charity Navigator ve fiskálním roce 2013, měřeno podle jejich analýzy finančních údajů Rady a \"„odpovědnosti a transparentnosti“\".", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Rada byla předmětem debat o svrchovanosti, jakož i předmětem mnoha konspiračních teorií. To je dáno především k počtu vysoce postavených vládních úředníků (spolu se světovými obchodními vůdci a významnými mediálními osobnostmi) v jeho členství. John Birch Society tvrdí, že CFR je „\"Vinen ze spiknutí vybudovat jednu světovou vládu...(NWO)“\". W. Cleon Skousen je hlasitým odpůrcem CFR.", "section_level": 1}, {"title": "Česká pobočka.", "content": "Česká pobočka byla podle své webstránky založena roku 1994.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rada pro mezinárodní vztahy (CFR) (\"Anglicky: The Council on Foreign Relations\") byla založena v USA v roce 1921. Je neziskovou organizací složenou ze 4900 členů se sídlem v New Yorku a s další kanceláří ve Washingtonu, DC. Vydává think tank a specializuje se na americkou zahraniční politiku a mezinárodní vztahy. Její vedoucí členská základna je složena z politiků, více než tucet státních tajemníků, CIA ředitelů, bankéřů, právníků, profesorů a majitelů mediálních agentur. CFR propaguje globalizaci, volný obchod, což snižuje finanční předpisy o nadnárodních korporacích a hospodářské konsolidaci do regionálních bloků, jako je NAFTA (Severoamerická dohoda o volném obchodu) nebo EU, a vyvíjí politické doporučení, které odrážejí tyto cíle. ", "tgt_summary": "Der Council on Foreign Relations (\"CFR\"; ) ist eine private US-amerikanische Denkfabrik mit Fokus auf außenpolitische Themen mit Sitzen in New York City und Washington. Die Gesellschaft wurde 1921 in New York von Edward M. House in Zusammenarbeit mit den deutschstämmigen Bankiers Paul M. Warburg und Otto Hermann Kahn, Amerikas einflussreichstem Journalisten, Walter Lippmann, sowie New Yorker Unternehmern, Bankiers und hochrangigen Politikern gegründet. ", "id": 1064474} {"src_title": "Bráhmí", "tgt_title": "Brahmi-Schrift", "src_document": [{"title": "Aramejsko-fénická hypotéza o původu bráhmí.", "content": "Semitská (fénická nebo aramejská) teorie původu bráhmí se opírá o dostupná fakta. Podle ní nejstarší nápisy bráhmí vykazují nápadnou souběžnost s tehdejším aramejským písmem pro hlásky blízké v obou jazycích zejména pokud se zohlední odchylky způsobené změnou směru psaní – aramejsky se psalo zprava doleva. Např. \"g\" značí shodně Λ a \"t\" píší. Bráhmí má řadu prvků rozšířenou oproti aramejské abecedě, protože musela postihovat více hlásek, např. aramejština nepodchycovala dentální závěrové, jako \"d\" z retroflexní souhlásky jako \"ḍ\", a v bráhmí jsou dentální a retroflexní souhlásky graficky velmi podobné, jako kdyby byly odvozené ze společného aramejského prototypu. Srovnatelný vývoj nastal později v tibetské abecedě. Aramejština neměla bráhmíské aspirované (přídechové) souhlásky \"kh\", \"th\" apod. A bráhmí nemá aramejské rázové souhlásky \"q, ṭ, ṣ\" a tyto znaky se objevují v bráhmí jako aspiranty : aramejské \"q\" v bráhmí jako \"kh\" aramejské \"ṭ\" (Θ) v brāhmī \"th\" (ʘ) apod. Právě tam, kde aramejština nemá rázovou souhlásku \"p,\" bráhmí má dvojí pro příslušné aspiranty: bráhmíské \"p\" a \"ph\" jsou velice podobné, jako by pocházely společně z aramejského \"p\". První písmeno obou abeced se také shoduje: \"a\" z bráhmí připomíná obrácené κ, vypadá úplně jako aramejské alef, které se podobá hebrejskému א. Tabulka porovnání bráhmí a fénické a aramejské abecedy: * Jak féničtina a aramejština, tak bráhmí měly tři slabikotvorné souhlásky, ale jejich vzájemná příslušnost není jasná. Neuvádí se tu šest souhlásek bráhmí: \"bh\", \"gh\", \"h\", \"j\", \"jh\", \"ny\". Některé z nich mohou být odvozené s nejasnou návazností: \"he\", \"heth,\" and \"ayin\". Bráhmínské \"ng\" bylo zavedeno dodatečně. Např. \"gh\" by se mohlo vyvozovat z \"heth\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Bráhmí je písmo používané v Indii nejméně od vlády krále Ašóky (273 až 232 př. n. l.), jehož nápisy jsou z větší části vytesány právě v bráhmí, z menší pak v písmu kháróšthí. Písmo se píše vodorovně zleva doprava. Předpokládá se, že bráhmí vzniklo ještě pár set let před Ašókou, ale písemné památky z této doby se nedochovaly. Z bráhmí se postupně vyvinula většina dnes používaných indických písem, s výjimkou písem založených na persko-arabské abecedě. Znalost samotného bráhmí postupně upadala, a když v polovině 14. století dillíský sultán objevil dva Ašókovy sloupy, nenašel mezi indickými učenci nikoho, kdo by dokázal nápisy na nich přečíst. Rozluštil ho znovu až v roce 1837 Angličan James Prinsep. ", "tgt_summary": "Die altindische Brahmi-Schrift ist die Vorläuferin der mehr als hundert indischen Schriften, eine Kombination aus Silbenschrift und Buchstabenschrift, nach neuerer Bezeichnung eine Abugida. Sie wurde in den 1830er Jahren von dem englischen Indologen James Prinsep entziffert.", "id": 963162} {"src_title": "Gisèle Freundová", "tgt_title": "Gisèle Freund", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodila se v bohaté židovské průmyslnické rodině v berlínské čtvrti Schöneberg. Její otec Julius Freund řídil rodinnou firmu a matka Clara byla v domácnosti. Otec byl milovník a sběratel umění se zájmem o práci fotografa Karla Blossfeldta, kterého podporoval při studiích zaměřených na fotografování přírodních objektů. Gisèle měla možnost seznámit se s jeho tvorbou, a když ke svým 15. narozeninám dostala od otce svůj první fotoaparát, velmi brzy se pro fotografování nadchla. Matka ji přihlásila do rodinné školy, ale moc nevěřila tomu, že dcera bude mít trpělivost ji dokončit. Gisèle však školu ukončila a za složení závěrečné zkoušky dostala od otce další dárek, tentokrát fotoaparát značky Leica. Začala studovat sociologii na univerzitách ve Freiburgu v Breisgau a Frankfurtu nad Mohanem, kde byli jejími profesory Karl Mannheim a Norbert Elias. Mezi lety 1931 a 1933 navštěvovala Institut pro sociální výzkum, vedený slavným profesorem Theodorem W. Adornem. Na univerzitě se seznámila s filozofem Walterem Benjaminem, se kterým navázala silné přátelství. Angažovala se v hnutí proti nastupujícímu fašismu. Připojila se k socialisticky smýšlející studentské skupině Rote Studentengruppe a svojí fotografickou tvorbou, stále více zaměřenou na dokumentární fotografii, vyjadřovala své sociální postoje. Zdokumentovala také jednu z posledních pouličních politických demonstrací v Německu před nástupem Adolfa Hitlera k moci. Vzhledem k tomu, že byla Židovka a nastupujícím režimem byla označena za komunistickou aktivistku, necítila se v Německu bezpečně a na radu přátel se rozhodla emigrovat do Francie.", "section_level": 2}, {"title": "Předválečná léta.", "content": "Odjela do Paříže, kde v roce 1936 dokončila studia sociologie a historie umění. Jako disertační práci fotograficky dokumentovala pro časopis \"Life\" dopady Velké hospodářské krize na obyvatelstvo v severní Anglii. Po ukončení školy pracovala ve Francouzské národní knihovně, kde zároveň připravovala svoji první knihu \"\" (\"Fotografie ve Francii 19. století\"). Zde se velmi často potkávala se svým dobrým přítelem Walterem Benjaminem, který též emigroval do Francie, žil v té době v Paříži a psal zde svoji studii o básníkovi Charlesi Baudelairovi. Brzy po příjezdu do Paříže se Gisèle Freundová seznámila s feministkou Adrienne Monnierovou, přítelkyní Sylvie Beachové, Američanky usazené v Paříži, a majitelky malého knihkupectví \"Shakespeare & Cie\" v ulici l'Odèon č. 6, specializujícího se na anglicky psanou literaturu. Ve stejné ulici měla Adrienne Monnierová vlastní malé vydavatelství \"\" (Vydavatelství přátel knih) s knihovnou a významně pomáhala Gisèle Freundové v jejích uměleckých začátcích ve Francii i tím, že vydala knižně její disertační práci o francouzské fotografii 19. století. V roce 1939 také uspořádala ve své knihovně výstavu autorčiných fotografií. Prostřednictvím svých přátel poznala Gisèle Freundová mnoho osobností pařížského kulturního života. Tím, že je všechny fotografovala, se jí podařilo pořídit kolekci unikátních černobílých a později i barevných portrétů umělců, kteří se v budoucnu stali světově uznávanými. Mezi ně patřili především spisovatelé James Joyce, Virginia Woolfová, Colette, Henri Michaux, Marguerite Yourcenarová, Jean Cocteau, Jean-Paul Sartre, Simone de Beauvoir, Samuel Beckett, Walter Benjamin a další. Velmi známou se stala její fotografie, na které spisovatel a politik André Malraux stojí ve větru na balkoně s cigaretou v ústech. Tato fotografie je nyní ve sbírkách \"Musée d'art de Toulon\" (Muzea umění v Toulonu). Již v roce 1935, kdy se konal v Paříži \"\" (Mezinárodní kongres spisovatelů na obranu kultury), kterého se zúčastnili spisovatelé André Gide, Aldous Huxley a Boris Pasternak, pořídila Gisèle Freundová také jejich portréty. V roce 1936, sňatkem s Francouzem Pierrem Blumem, získala francouzské státní občanství. V roce 1938 začala používat barevný diapozitivní materiál od firmy Agfa Color a Kodak a mezi prvními, kterým udělala barevný fotografický portrét, byli Paul Valéry, Ernest Hemingway, Francis Scott Fitzgerald, Nathalie Sarrautová, André Breton, Romain Rolland a Jacques Prévert.", "section_level": 2}, {"title": "Válečná léta.", "content": "Během druhé světové války odjela do Argentiny na pozvání argentinské spisovatelky a vydavatelky nezávislé literární revue \"SUR\" Victorie Ocampové. Tam se poznala a spřátelila s argentinskými intelektuály z okruhu této spisovatelky, kteří se podíleli na vydávání její revue (Jorge Luis Borges, Maria Rosa Olivera, Adolfo Bioy Casares a další). V Buenos Aires založila edici \"Victoria\" na podporu vydávání francouzské literatury. V roce 1945 uspořádala prostřednictvím své nadace'(Solidarita s francouzskými spisovateli) sbírku potravin a ošacení, které poslala do Francie. V témže roce se pak v Chile přidala jako asistentka režie a fotografka k francouzskému filmovému štábu, který zde natáčel film s názvem'(Nakousnuté ovoce); režisérem filmu byl Jacques Rémy. Další reportáže, tentokrát pro \"\" (Muzeum člověka) a ministerstvo informací ji zavedly do Patagonie a Ohňové země.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečná léta.", "content": "V roce 1946 se vrátila z exilu do Francie a uspořádala výstavu fotografií z Latinské Ameriky. V roce 1947 byla přijata, jako první žena, do agentury Magnum Photos na pozvání jednoho z jejích zakladatelů, fotografa Roberta Capy. Pracovala jako fotoreportérka a fotožurnalistka a cestovala pracovně do USA, Kanady a zemí Latinské Ameriky (Peru, Ekvádoru, Bolívie a Brazílie). Gisèle Freundová byla také znalkyní a propagátorkou francouzské literatury a na svých četných cestách po světě pořádala přednášky a konference o francouzské literatuře v němčině, angličtině, francouzštině i španělštině. V roce 1948 se rozvedla. V roce 1950 odjela přes Uruguay do Argentiny, kde, opět pro časopis \"Life\", udělala fotografickou reportáž ze života Evity Perónové. Tuto akci provázel skandál, který se řešil na diplomatické úrovni. Fotografka zachytila manželku argentinského prezidenta Evitu, která ráda vystupovala v roli ochránkyně chudých, na snímku s veškerou okázalostí a přepychem, kterým se ve skutečnosti obklopovala. V letech 1950–1952 pobývala v Mexiku, kde poznala a fotografovala osobnosti uměleckého a literárního světa Fridu Kahlo, Diega Riveru, José Clemente Orozcu a další. Při cestách po zemích Latinské Ameriky vznikl také portrét chilského básníka Pabla Nerudy. V roce 1954 ukončila nuceně svoji spolupráci s agenturou Magnum. Z politických důvodů, jako komunistce, jí bylo odmítnuto vízum do USA a agentura Magnum se obávala o svoji pověst. Pracovala ale dále jako nezávislá fotografka pro řadu renomovaných časopisů (\"Paris Match\", \"Art et décoration\", \"Images du Monde\", \"Verve\") vystavovala svá díla a publikovala své knihy. Zároveň pořizovala další portréty slavných spisovatelů a umělců jakými byli Henry Miller, Tennessee Williams, John Steinbeck, Alexandr Solženicyn, Le Corbusier, Marguerite Duras, Henri Matisse nebo Pierre Bonnard. Od poloviny 60. let ustávala její fotografická činnost. Gisèle Freundová se věnovala uspořádání svého archivu portrétů a publikační činnosti. V roce 1977 se stala prezidentkou \"\" (Francouzské federace společností fotografických tvůrců). V roce 1981 byla vybrána k pořízení oficiálního portrétu francouzského prezidenta Françoise Mitterranda. Za svoji fotografickou tvorbu obdržela několik cen a vyznamenání. Kromě profesionality byla oceňována její odvaha, společenská angažovanost a vůle překonávat překážky. Před svou smrtí darovala francouzskému státu více než 200 svých fotografií. Zemřela 30. března 2000 v Paříži a je pohřbena ve 12. oddílu hřbitova na Montparnasse. Je to blízko domu, kde bydlela a měla svůj ateliér.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr.", "content": "Gisèle Freundová po sobě zanechala rozsáhlé černobílé i barevné fotografické dílo. Byla jednou z mála fotografů, kteří se věnovali též historii fotografie. Portréty jejích přátel spisovatelů i dalších umělců, spolu s jejími fotoreportážemi, nesouzněly s konvencemi doby. Měla talent vidět a zachycovat opravdovou tvář lidských bytostí, skrývanou často za sociální maskou. Její fotoportréty jsou zároveň analýzou zobrazovaných osobností, jejich životních postojů a jsou v souladu s charakteristickými rysy jejich tvorby. Patřila k těm fotografům, kteří nenechávali portrétované osoby pózovat v ateliéru, ale fotografovala je v jejich prostředí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gisèle Freundová (původním jménem Gisela Freund, v některých pramenech uváděna jako Gisèle Freund, 19. prosince 1908, Berlín – 31. března 2000, Paříž) byla francouzská fotografka německého původu, historička a autorka knih o fotografii. Je známá svými dokumentárními fotografiemi a portréty spisovatelů a umělců. Její nejznámější kniha je \"\" (\"Fotografie a společnost\") z roku 1974 o užití a zneužití fotografie v médiích.", "tgt_summary": "Gisèle Freund (gebürtig \"Gisela Freund\"; * 19. Dezember 1908 in Schöneberg (heute Berlin); † 31. März 2000 in Paris) war eine deutsch-französische Fotografin und Fotohistorikerin.", "id": 1197565} {"src_title": "Christopher Hogwood", "tgt_title": "Christopher Hogwood", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Nottinghamu. Studoval hudbu a klasickou literaturu v Cambridgi na Pembroke College. Ve studiu hry na cembalo a dirigování pokračoval u Raymonda Lepparda, Mary Potts a Thurstona Darta. Později také u Rafaela Puyana a Gustava Leonhardta. V 60. letech pobýval také v Praze, kde studoval hru na cembalo u Zuzany Růžičkové. V roce 1967 společně s Davidem Munrowem založili soubor historické hudby \"Early Music Consort of London\", se kterým vydali řadu vynikajících nahrávek staré hudby. V roce 1973 založil Hogwood v Cambridgi soubor \"Academy of Ancient Music\" zaměřený na barokní hudbu a hudbu období raného klasicismu. Po smrti Munrowa v roce 1976 pak pokračoval v práci pouze s tímto souborem. V letech 1983–1985 byl uměleckým ředitelem mozartovského festivalu \"Mostly Mozart Festival\" konaného v letních měsících v Barbican Centre v Londýně. Počínaje rokem 1981 dirigoval Hogwood pravidelně ve Spojených státech. V letech 1986–2001 byl uměleckým ředitelem \"Händelovy a Haydnovy společnosti\" v Bostonu a obdržel zde doživotní titul \"Conductor Laureate\". V letech 1988–1992 byl hudebním ředitelem komorního orchestru \"Saint Paul Chamber Orchestra\" v Minnesotě. V roce 2001 natáčel v Praze s Českou filharmonií komplet skladeb pro housle a orchestr Bohuslava Martinů. Jako operní dirigent vystoupil poprvé v roce 1983 v St. Louis, kde řídil představení Mozartovy opery \"Don Giovanni\". Později spolupracoval prakticky se všemi světovými operními domy. 1. září 2006 se stal hudebním ředitelem \"Academy of Ancient Music\" cembalista Richard Egarr a Hogwood obdržel titul Emeritní ředitel s tím, že podle vlastního slibu bude každoročně dirigovat jeden velký projekt Akademie. V letech 2007–2013 pak řídil serii koncertních provedení Händelových oper. Ačkoliv byl Hogwood nejvíce znám jako interpret barokní a raně klasicistní hudby věnoval se i hudbě 20. století, především neobarokní a neoklasické škole reprezentované zejména jmény Igor Fjodorovič Stravinskij, Bohuslav Martinů a Paul Hindemith. Kromě orchestrálních skladeb pořídil během svého života i řadu sólových nahrávek cembalové literatury, zejména díla Couperinova, Bachova, Thomase Arneho a Williama Byrda. Rovněž vytvořil sbírku originálních historických klávesových nástrojů. V červenci 2010 byl jmenován profesorem hudby na \"Gresham College\" v Londýně. V této funkci uspořádal čtyři serie veřejných přednášek na různá témata (Aspects of Authenticity' (2010-11), \"The Making of a Masterpiece\" (2011-12), \"European Capitals of Music\" (2012-13) a \"Music in Context\" (2013-14)). Pouhých sedm měsíců po poslední přednášce zemřel. Kromě koncertní činnosti se věnoval rovněž editační práci. Editoval vydávání děl tak rozdílných skladatelů jako byli John Dowland a Felix Mendelssohn-Bartholdy. Řídil novou edici souborného díla Carla Philippa Emanuela Bacha a účastnil se i prací na vydání souborného díla českého skladatele Pavla Vranického. Posledním dokončeným edičním počinem byl čtyřsvazkový komplet klavírních sonát českého skladatele a klavíristy Leopolda Koželuha.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V době své smrti byl Hogwood čestným či hostujícím profesorem hudby na \"University of Cambridge\", \"Royal Academy of Music\", \"King's College London\", \"Jesus College Cambridge\" a \"Pembroke College Cambridge\". Byl nositelem čestných doktorátů řady světových univerzit. Mezi jinými obdržel v roce 1999 i \"Medaili Bohuslava Martinů\" od Nadace Bohuslava Martinů v Praze V roce 1989 byl vyznamenán Řádem britského impéria v hodnosti komandéra.", "section_level": 1}], "src_summary": "Christopher Jarvis Haley Hogwood CBE (10. září 1941, Nottingham, Anglie – 24. září 2014, Cambridge, Anglie) byl britský dirigent, cembalista a muzikolog. Byl zakladatelem souboru staré hudby \"Academy of Ancient Music\", autoritou v oblasti provádění staré hudby a vedoucí osobností v obnovení zájmu o starou hudbu v druhé polovině 20. století.", "tgt_summary": "Christopher Hogwood, CBE (* 10. September 1941 in Nottingham; † 24. September 2014 in Cambridge) war ein britischer Cembalist und international bekannter Dirigent.", "id": 162326} {"src_title": "Ainština", "tgt_title": "Ainu (Sprache)", "src_document": [{"title": "Mluvčí.", "content": "Ainu je skomírající jazyk. V Nibutani (část města Biratori na ostrově Hokkaidó), kde žije mnoho zbývajících rodilých mluvčích, je asi 100 mluvčích, z nichž na konci 80. let 20. století používalo jazyk denně pouze 15. Na celém Hokkaidó je asi 1 000 rodilých mluvčích, kteří s několika výjimkami nejsou mladší než 30 let. Používání mezi rodilými mluvčími stoupá, takže už asi nebude přesné říkat, že pouze 15 lidí jej užívá pravidelně, protože zde existuje hnutí snažící se zvrátit úbytek mluvčích dříve než bude příliš pozdě. Většina ze 150 000 lidí prohlašujících se v Japonsku za etnické Ainu (mnoho dalších Ainu si není vědomo svých kořenů nebo je tají z obavy před diskriminací) mluví pouze japonsky, je zde však vzrůstající množství uživatelů, pro které není mateřštinou, zvláště na Hokkaidó, především díky vlivu aktivistů ainu a bývalého člena japonského parlamentu Šigeru Kajano, který byl sám rodilým mluvčím. Ainu byl v posledních desetiletích ohroženým jazykem. Má nízký, ale poslední dobou zvyšující se počet mluvčích. Jejich dnešní počet (ať už pro tento pojem používáme jakoukoliv definici) není znám s jistotou. Mezi mluvčími (ve smyslu širší definice) v současné době nad rodilými převažují ti, co se jej naučili jako další jazyk.", "section_level": 1}, {"title": "Fonologie.", "content": "Slabiky ainu jsou typu CV(C) (tj. tvořené v pořadí souhláskou, samohláskou a někdy i další souhláskou) a proto zde vzniká málo skupin souhlásek. Sekvence /ti/ je realizována jako [ʧi], /s/ před /i/ a na konci slabik přechází v [ʃ]. Mezi dialekty existují rozdíly; na ostrově Sachalinu přecházejí /p, t, k, r/ na konci slabik v /h/. V jazyce se uplatňuje systém melodického přízvuku; slova včetně afixů mají vysokou intonaci na kmeni nebo na první slabice, pokud je zavřená nebo má dvojhlásku. Jiná slova mají vysokou intonaci na druhé slabice.", "section_level": 1}, {"title": "Typologie a gramatika.", "content": "Ainu je SOV jazyk (tj. slova ve větě mají pořadí: podmět, předmět, přísudek) s příklonkami. Podmět a předmět jsou obvykle označovány právě příklonkami. Podstatná jména sdružováním modifikují jedno druhé; klíčové je na konci. Slovesa, která jsou vnitřně buďto přechodná nebo nepřechodná, přijímají různé odvozovací přípony. Jedná se o polysyntetický jazyk.", "section_level": 1}, {"title": "Písmo.", "content": "Oficiálně je jazyk ainu psán v modifikované verzi japonské slabikové abecedě katakana. Existuje zde také abeceda založená na latince. \"Ainu Times\" jsou publikovány v obou verzích. Část Unicode zvaná \"Katakana Phonetic Extensions\" (31F0-31FF) obsahuje znaky katakana určené především pro jazyk ainu. V ainu se často používá katakana pro koncové souhlásky, které se nevyskytují v japonštině. Je třeba si však uvědomit, že původně jazyk Ainu nezná psanou formu a lid Ainu nepoužíval písmo, pouze ústní tradici, viz níže heslo \"Yukar\".", "section_level": 1}, {"title": "Ústní tradice.", "content": "Ainu má bohatou ústní tradici v hrdinské epice zvané Yukar, ve které se uchovalo mnoho gramatických a lexikálních archaismů.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "I v České republice jsou známá některá slova tohoto jazyka díky japonské počítačové hře Final Fantasy X, ve která se někteří z hlavních hrdinů a předměty jmenují podle tohoto jazyka (například \"Yuna\" je jméno květiny a \"Wakka\" znamená „voda“).", "section_level": 1}], "src_summary": "Ainština, neboli Ainu (アイヌ イタク, \"Aynu Itak\"; japonsky: アイヌ語, \"Ainu-go\") je řeč, kterou mluví etnická skupina Ainu na severu japonského ostrova Hokkaidó. Dříve se tímto jazykem mluvilo také na Kurilských ostrovech, severní části Honšú a jižní polovině Sachalinu. Ačkoliv je v některých ohledech typologicky podobný japonštině, je ainu považován za izolovaný jazyk bez známých vztahů k ostatním jazykům. Občas je řazen k paleoasijským jazykům (paleosibiřským jazykům), což je však pouze souhrnný pojem pro několik izolovaných a malých jazykových rodin, u nichž se věří, že se jimi mluvilo na Sibiři před příchodem tureckých a tunguských mluvčích; není skutečnou jazykovou rodinou. Většina lingvistů věří, že sdílený slovník mezi ainu a nivchštinou je způsoben přejímáním slov. Navrhovaná příbuznost s japonštinou a altajskými jazyky (Patrie 1982) si získala jen malou podporu mezi odborníky. V dřívějších letech se jej někteří pokoušeli spojit s austronéskými jazyky na základě slovníkových a kulturních srovnání, kupříkladu japonský lingvista Šičiro Murajama. Alexandr Vovin (1993) předložil důkazy naznačující vzdálené propojení s austroasijskými jazyky; sám však označuje svou hypotézu jako předběžnou.", "tgt_summary": "Ainu ist die Sprache der heute hauptsächlich in Japan auf Hokkaidō lebenden Ainu, die sich ethnisch, kulturell und sprachlich von den eigentlichen Japanern unterscheiden und lange vor den Japanern die nördlichen japanischen Inseln besiedelten. Heute gibt es noch etwa 15.000 ethnische Ainu auf Hokkaidō, von denen nur noch sehr wenige ihre angestammte Sprache sprechen. Nach A. Vovin 1993 gab es Ende der 1980er Jahre nur noch 15 kompetente ältere Ainu-Sprecher, so dass die Sprache heute als nahezu ausgestorben gelten muss. Allerdings gibt es Tendenzen zu einer Revitalisierung. ", "id": 1203996} {"src_title": "USS Hornet (CV-8)", "tgt_title": "USS Hornet (CV-8)", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Stavba nové letadlové lodě byla umožněna na základě Naval Expansion Act ze 17. května 1938 a následného schválení rozpočtu pro rok 1939. Tou dobou se již nebylo třeba řídit omezeními ustanovenými washingtonskou a londýnskou námořní konferencí. Proto bylo rozhodnuto postavit ještě jednu jednotku podle lehce modifikovaného designu třídy \"Yorktown\", než bude možné do námořnictva zařadit první jednotky třídy \"Essex\", která byla v té době ve stádiu návrhu. Modifikace obnášela například mírné zvětšení rozměrů (délka na vodorysce 234,7 metru oproti 232 metrům u USS \"Yorktown\"), redukci počtu stanovišť řízení palby ze čtyř na dvě, změnu v rozmístění 28mm baterií (zadní čtyřče bylo posunuto víc k zádi a umístěno na pravoboku pod úrovní paluby, takže směrem na levobok mělo omezené palebné pole), jiný tvar velitelské věže pod", "section_level": 1}, {"title": "Na prahu války (říjen 1941 – březen 1942).", "content": "Před útokem na Pearl Harbor prodělával \"Hornet\" cvičné plavby u východního pobřeží USA. Po vstupu USA do války pokračoval ve cvičných plavbách v Mexickém zálivu. Po vypuknutí války byly též (obdobně jako na jiných lodích US Navy) odstraněny záchranné čluny, které byly v předválečných časech umístěny vedle ostrova a nahrazeny záchrannými vory. Letecká skupina operující z \"Hornetu\" (\"Hornet Air Group\" ~ HAG) se skládala ze stíhací (\"VF\"), průzkumné (\"VS\"), bombardovací (\"VB\") a torpédové (\"VT\") eskadry. Skupině velel LCDR (komandér-poručík) Stanhope C. Ring a formálně byla založena 6. října 1941. Stíhací VF-8 vznikla 2. září 1941 na NAS Norfolk (\"Naval Air Station\" ~ Námořní letecká základna) a z počátku měla ve výzbroji několik stíhaček F4F-3 Wildcat. V říjnu převzala sedm F4F-3A od VF-5. Stíhací eskadra tak na tom s vybavením byla nejlépe ze všech čtyř HAG eskader. Když se \"Hornet\" připravoval na cvičnou plavbu do Mexického zálivu, na kterou vyplul 26. prosince z Hampton Roads, měla VF-8 devatenáct F4F-3, dva F4F-3A a dva cvičné SNJ-3. Průzkumná VS-8 i bombardovací VB-8 měly dvouplošné střemhlavé bombardéry SBC-4 Helldiver a torpédová VT-8 měla průzkumné bombardéry SBN-1 a jenom pomalu je nahrazovala za torpédonosné TBD-1 Devastator. Z cvičné plavby, na které přístup", "section_level": 1}, {"title": "Doolittlův nálet (duben 1942).", "content": "Dne 1. dubna byly na základně Alameda v Sanfranciské zátoce přesunuty palubní letouny do hangáru a na palubu bylo naloženo šestnáct bombardérů B-25B Mitchell pod velením Lt Col (podplukovník) Jamese H. Doolittla. Spolu s ním se nalodilo i 70 důstojníků a 64 poddůstojníků létajícího a pozemního personálu 17. bombardovací skupiny armádního letectva. Dne 2. dubna \"Hornet\" vyplul s eskortou dvou křižníků, čtyř torpédoborců a tankeru (tvořících dohromady Task Force 18) z Alamedy a zamířil k setkání s Task Force 16 seskupené kolem sesterské letadlové lodě \"Enterprise\". Teprve večer na moři informoval kapitán Mitscher svoji posádku o cíli jejich cesty: leteckém útoku na Japonsko. Ráno 13. dubna došlo ke spojení obou svazů u Midwaye na pozici (či o 60 námořních mil (111,1 km) severněji na pozici ). TF 18 byla začleněna do TF 16 jako Task Group 16.2. Poté lodě zamířily k Japonsku. \"Hornet\" byl zcela závislý na leteckém krytí z \"Enterprise\", neboť jeho vlastní letadla nemohla operovat kvůli armádním bombardérům na palubě. Podle plánu měly být tyto bombardéry vyslány k útoku ze vzdálenosti 400 námořních mil (740,8 km) od japonských břehů. Během cesty na západ \"Hornet\" 14./15. dubna poprvé překročil mezinárodní datovou hranici (MDH). Ráno 18. dubna byl svaz zpozorován japonským hlídkovým člunem \"Nitto Maru č. 23\". Hlídky na \"Hornetu\" zpozorovaly \"Nitto Maru č. 23\" v 7:38. Jeho potopením byl pověřen lehký křižník \"Nashville\", ale hlídkový člun ještě stačil podat rádiem zprávu o kontaktu. Viceadmirál William F. Halsey na palubě \"Enterprise\" proto (po konzultaci s Doolittlem) vydal v 8:00 rozkaz k okamžitému vyslání bombardérů i za cenu toho, že svaz se nacházel přibližně 650", "section_level": 1}, {"title": "Poprvé v jižním Tichomoří (květen 1942).", "content": "Ráno 30. dubna vyplula TF 16 (\"Enterprise\", \"Hornet\", 4 křižníky a 8 torpédoborců) z Pearl Harboru, aby dopravila Wildcaty VMF-212 na Efate a podpořila \"Yorktown\" a USS \"Lexington\" v bitvě v Korálovém moři. \"Hornet\" ke svým 27 Wildcatům přidal ještě jedenáct F4F-3 od VMF-212. Po přeletu z letiště Ewa zpět na \"Hornet\" narazil Wildcat BuNo 5122 LT Bruce L. Harwooda do záchytné bariéry, lodního ostrova a nakonec se převrátil na záda. Pilot vyvázl pouze s lehkým zraněním. Bylo poprvé zavedeno rozdělení letadlových lodí na jednu hlídkující a druhou mimo službu, která se mohla věnovat výcviku. Střídaly se tak, že jedna loď měla jeden den ranní hlídku a druhá dopolední/polední a odpolední a druhý den se prohodily. Ranní hlídkou nad TF 16 byl 1. května pověřen \"Hornet\". Wildcat BuNo 5131 ENS (podporučík) Stephen W. Grovese nedokázal během startu ve 4:52 nabrat dostatečnou rychlost a skončil v moři. Druhý den při startu na hlídku v 11:15 zase skončil v moři ENS Charles M. Kelly se svým Wildcatem BuNo 5095. Oba piloty sice zachránil USS \"Monssen\", ale stav VF-8 tak klesl na 24 operačních Wildcatů. Dne 4. května (nebo až 5. května) překročil \"Hornet\" poprvé rovník a i přes zákaz viceadmirála Halseyho, který se obával vlivu oslav na bojeschopnost lodí, se konala tradiční oslava překročení „čáry“ a křtění", "section_level": 1}, {"title": "Bitva u Midway (červen 1942).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Před bitvou.", "content": "Během krátkého pobytu \"Hornetu\" v Pearl Harboru byla jeho letecká skupina držena na MCAS Ewa. Pro piloty bylo velkým překvapením, že nedostali dva dny volna, jako například jejich protějšci z \"Enterprise\" a místo toho museli držet pohotovost od hodiny před svítáním do hodiny po západu slunce. Zda se tak dělo na základě čistě Ringova rozhodnutí není jisté, ale Lundstrom to považuje za nepravděpodobné. Oblibu si tím ale Ring ať tak či onak nezískal a dokonce musel několik pilotů uzemnit pro porušení subordinace. Dosavadní velitel \"Hornetu\" Mitscher měl být povýšen na kontradmirála a novým velitelem se měl stát", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtek 4. června.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Start útočné vlny.", "content": "Budíček pro piloty a členy posádek na \"Hornetu\" byl v 1:30 a snídaně od 3:00 do 4:00. Slunce vyšlo přibližně ve 4:30 a \"Hornet\" plul ekonomickou rychlostí 13,5 uzlů (25,0 km/h). V 5:34 přišlo první hlášení (bez udání polohy) o objevení japonských letadlových lodí. V 5:45 následovalo další hlášení, že japonská letadla se blíží k Midway. Teprve v 6:03 dorazila zpráva o objevení dvou letadlových lodí i s udanou polohou, podle které se Japonci měli nacházet 175 námořních mil (324,1 km) směrem 247° od Američanů. Nahlášená poloha ale", "section_level": 3}, {"title": "Anabáze VS-8, VB-8 a VF-8.", "content": "Dauntlessy spolu s Wildcaty se při pátrání po japonských letadlových lodích držely kurzu 265° na kterém se na poradě před startem dohodli Mitscher, Ring, Mitchell a Rodee. Dauntlessy vystoupaly do výšky 19 000 stop (5791,2 m) a stíhačky do 22 000 stop (6705,6 m). Ring přeskupil původní V-formaci V-formací SBD do průzkumné rojnice tak, že on letěl uprostřed, VS-8 po jeho pravici (severní křídlo) a VB-8 po levici (jižní křídlo). Takto bylo možno pokrýt větší plochu oceánu, který se pilotům ztrácel pod vrstvou oblačnosti. Po deváté hodině začali stíhači hlásit ubývající stav paliva. Jako první se začal návratu dožadovat ENS John E. McInerny, který opustil své místo ve formaci, přeletěl k Mitchellovi a gestikulací naznačoval, že mu dochází palivo. Mitchell mu nařídil zařadit se zpět", "section_level": 3}, {"title": "Zkáza VT-8.", "content": "Větší štěstí v hledání nepřítele mělo 15 Devastatorů VT-8. Jejich velitel LCDR John C. Waldron je vedl v letové hladině 1500 stop (457,2 m) rychlostí 100 uzlů (185,2 km/h) a zpočátku se držel kurzu 265° za odlétajícími Ringovými SBD. Aniž by si toho někdo z VT-8 všiml, vysoko nad nimi se k nim jako doprovod přidalo dest Wildcatů LT Jamese S. Graye (F-1) od VF-6 z \"Enterprise\". Gray si totiž spletl odlétající VT-8 s vlastní VT-6. Waldron byl rozhodnut – jak před útokem řekl kapitánu Mitscherovi – „vést útok proti nepříteli bez ohledu na následky“. Asi po půl hodině letu kurzem 265°, kolem 8:25, se Waldronova VT-8 otočila doleva na kurz přibližně 246°. Cestou narazila Waldronova skupina na japonský", "section_level": 3}, {"title": "Návrat SBD.", "content": "Mezi 9:32 a 9:50 vyslal \"Hornet\" do vzduchu druhou stíhací hlídku osmi Wildcatů (dvě divize po čtyřech strojích) a také přistála polovina Wildcatů z první hlídky. Zbývající čtyři stroje první hlídky přistály až přibližně v 10:45. Poté \"Hornet\" připravil ke startu osm Wildcatů třetí hlídky. Tu ale \"Hornet\" vyslal do vzduchu až poté, co radar v 11:00 zachytil vracející se SBD. Jako první letěl Ring a za ním s odstupem patnáct SBD z VS-8. Část pilotů své pumy před přistáním odhodila do", "section_level": 3}, {"title": "Obrana \"Yorktownu\".", "content": "V 11:52 zachytil radar na \"Yorktownu\" blížící se Kobajašiho první údernou vlnu z \"Hirjú\". K obráncům \"Yorktownu\" se přidala i čtyřčlenná divize Wildcatů z třetí hlídky \"Hornetu\", kterou vedl LT Warren W. „Hank“ Ford. Rozkaz letět na pomoc \"Yorktownu\" se týkal obou divizí třetí hlídky, ale uposlechla ho pouze Fordova divize. LT Edward J. O'Neill, který vedl druhou divizi (a první sekci), měl vadné rádio a odmítl – v rozporu s doktrínou – předat vedení svému wingmanovi ENS Carlton B. Starkesovi, který rozkaz slyšel. Rovněž velitel druhé sekce LTJG Lawrence C. French měl porouchané rádio a tak se z druhé divize na pomoc \"Yorktownu\" vydali pouze oba wingmani, kteří ale", "section_level": 3}, {"title": "Druhá vlna.", "content": "Ve 14:45 letoun z \"Yorktownu\" objevil zbývající akceschopnou japonskou letadlovou loď \"Hirjú\". \"Hornet\" zachytil hlášení o kontaktu a Mitscher nechal připravit novou údernou vlnu. \"Enterprise\" se také chystala vyslat své letouny, ale opět nikoho na \"Enterprise\" nenapadlo předat rozkazy na \"Hornet\". Mezitím se nad \"Hornetem\" objevilo jedenáct Johnsonových SBD, které se vracely z mezipřistání na Midway. Mitscher proto rozhodl přerušit přípravu nové vlny a nechat přistát čekající letouny. První z nich dosedl v 15:10 a poslední o půl čtvrté. Spolu s nimi přistálo i všech pět Wildcatů Harwoodovy čtvrté hlídky a dva stíhači z VF-3 (Haas a Dibb). Teprve kolem půl čtvrté signalizovala \"Enterprise\" rozkaz vyslat druhou vlnu bez doprovodu stíhaček. V 16:03 vyslal \"Hornet\" druhou vlnu 16 střemhlavých bombardérů složenou ze strojů VS-8 i VB-8 a kterou vedl LT Edgar E. Stebbins od VS-8. Po startu bombardéry nabraly kurz 278°. Cestou se", "section_level": 3}, {"title": "Pátek 5. června.", "content": "Mezi historiky nepanuje jednoznačná shoda ohledně toho, co se dělo po půlnoci na 5. června. Podle Lundstroma změnila TF 16 po půlnoci kurz kvůli falešnému radarovému kontaktu opět na východ. Ve 2:00 se lodě otočily o 180° na západní kurz 270°, aby naopak zmenšily vzdálenost pro plánované ranní letecké operace. Ve 4:20 byl kurz upraven na jihozápadní a lodě vpluly do mlhy a deště. Podle Hubáčka po změně kurzu na severní následovala změna kurzu na jižní a následně na západní. Podle Rose po změně kurzu na severní následovala v 1:45 změna kurzu na západ. Podle Mitscherova hlášení po půlnoční změně kurzu na sever následovala v 1:48 změna kurzu", "section_level": 2}, {"title": "Sobota 6. června.", "content": "V 5:00 ráno 6. června byla TF 16 více než 350 námořních mil (648,2 km) severozápadně od Midway. \"Hornet\" vyslal šest \"Wildcatů\" na časnou ranní hlídku. Mezi letouny, které ráno odstartovaly z \"Enterprise\" na průzkum, byly i SBD z \"Hornetu\", které předchozího večera přistály na \"Enterprise\". Byl mezi nimi i SBD 8-B-2, který v 6:45 hlásil kontakt s „jednou letadlovou lodí a pěti torpédoborci“. Po jeho přistání na \"Hornetu\" se ukázalo, že hlášený kontakt měla být bitevní a ne letadlová loď. Ve skutečnosti zahlédnuté lodě nebyly ani letadlové, ani bitevní, ale jednalo se o dva Kuritovy poškozené těžké křižníky \"Mogami\" a \"Mikuma\", které se v noci ze 4. na 5. června srazily a teď zůstaly pozadu. \"Mogami\" měla zdemolovanou příď a \"Mikuma\" měla protrženou palivovou nádrž.", "section_level": 2}, {"title": "Modifikace a obnova palubní skupiny (červen–srpen 1942).", "content": "Po návratu od Midway až do 17. srpna zůstal \"Hornet\" v Pearl Harboru. Posádka potřebovala odpočinout, neboť od vyplutí z Norfolku se prakticky nezastavila. Také bylo třeba dát dohromady novou palubní skupinu a čas v přístavu byl využit i pro různé modifikace. Dne 26. června byl z hangárové paluby odstraněn katapult H 2. Počátkem července byl na \"Hornet\" nainstalován nový metrový radar CXAM pro sledování vzdušných i hladinových cílů, který byl demontován z potopené bitevní lodě USS \"California\" a který nahradil dosavadní metrový radar SC. K plánované výměně 28mm čtyřčat za čtyřhlavňové 40mm Boforsy ale nedošlo, neboť do Pearl Harboru žádné nedorazily. Protiletadlová výzbroj byla posílena jenom o pět Oerlikonů na celkový počet", "section_level": 1}, {"title": "Kampaň u Šalomounových ostrovů (srpen–říjen 1942).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Cesta do jihozápadního Pacifiku (srpen 1942).", "content": "Dne 17. srpna vyplul \"Hornet\" – v rámci TF 17 kontradmirála George D. Murraye – k Šalomounovým ostrovům, aby se zapojil do bojů o Guadalcanal. Vedle \"Hornetu\" se TF 17 skládala ještě z těžkých křižníku USS \"Northampton\" a USS \"Pensacola\", protiletadlového křižníku USS \"San Diego\" a šesti torpédoborců. Při vyplutí disponovala Sanchezova VF-72 celkem 37 F4F-4 (32 operačních) a jedním odlehčeným průzkumným F4F-7 (BuNo 5268). VB-8 s 16 SBD-3 velel LCDR Alfred B. Tucker III a VS-8 s dalšími 16 SBD-3 velel LCDR William J. Widhelm. VB-8 a VS-8 měly celkem 24 SBD operačních.", "section_level": 2}, {"title": "Křižovatka torpéd.", "content": "Do cílové oblasti \"Hornet\" dorazil 29. srpna. Toho rána se 50 námořních mil (92,6 km) východně od San Cristobal TF 17 připojila k Fletcherově TF 61 s letadlovými loděmi \"Saratoga\" (Fletcherova vlajková loď) a \"Wasp\", přičemž TF 17 byla začleněna do TF 61 jako TG 61.2. Spolu s celou TF 61 pak \"Hornet\" zamířil na jih. Fletcher totiž se svými loděmi křižoval východně od San Cristobal – mimo dosah japonských letadel z Rabaulu. Během dne plul na jih k Espiritu Santo a během noci se zase vracel zpět na sever. Dne 30. srpna se od TF 61 odpojil \"Wasp\" s doprovodem (TG 61.3 respektive TF 18) kvůli doplnění zásob. V 7:48 31. srpna byla \"Saratoga\" zasažena torpédem z ponorky \"I-26\" a \"Hornet\" se tak až do návratu \"Waspu\" stal jedinou akceschopnou letadlovou lodí TF 61. V 19:00 téhož dne se \"Hornet\" spolu se zbytkem TF 17 oddělil od TF 61 a zamířil k předem naplánovanému setkání s tankerem 250 námořních mil (463 km) jihovýchodně od Espiritu Santo. Během tankování obdržel 3. září RADM Murray rozkaz držet se s TF 17 jižně od", "section_level": 2}, {"title": "Letadla pro Espiritu Santo a Guadalcanal.", "content": "Dne 9. září poslal \"Hornet\" 34 svých letadel na Espiritu Santo, kde měly zůstat přes noc. Na \"Hornetu\" se tím uvolnil prostor pro smontování rozložených F4F-4. Piloti VF-72 následujícího dne přelétli 19 F4F-4 a jeden F4F-7 na Espiritu Santo, kde je předali leteckým silám jižního Pacifiku (). Poté se v kokpitech strojů, které byly na Espiritu Santo „uklizeny“ předchozího dne, vrátili zpět na \"Hornet\". TF 17 doplnila palivo a v 8:00 dne 11. září se k ní severovýchodně od Espiritu Santo přidala TF 18 soustředěná kolem \"Waspu\". Oba svazy byly opět sloučeny do TF 61, které z \"Waspu\" velel RADM Leigh Noyes. Pro \"Hornet\" tak skončilo první jedenáctidenní období, kdy byl jedinou akceschopnou americkou letadlovou lodí v jižním Pacifiku. Po setkání s \"Waspem\" se jediné dvě americké letadlové lodě v oblasti začaly připravovat na odražení dalšího japonského postupu hlášeného rozvědkou. Dne 9. září obnovilo císařské námořní letectvo denní útoky na Guadalcanal", "section_level": 2}, {"title": "Krytí konvoje a potopení USS \"Wasp\".", "content": "Po odeslání letadel na Guadalcanal ráno 13. září se TF 61 začala stahovat na východ k ostrovu Vanikoro. Po jedenácté hodině zachytila TF 61 zprávu, že jedna Catalina zpozorovala dva japonské křižníky severně od Santa Cruz. V 11:10 byla samotná TF 61 zpozorována a nahlášena japonským létajícím člunem typu 2 (H8K1/„Emily“) \"tokumu čú'i\" ( ~ speciální mladší poručík) Kijoši Mizukury od \"Jokohama kókútai\" z Rabaulu. Mizukurovo hlášení odstartovalo sled událostí, které málem vedly k další bitvě letadlových lodí. TF 61 se po několik následujících hodin snažila přiblížit ke kontaktu hlášenému Catalinou. Ukázalo se ale, že šlo o omyl. Během noci pak TF 61 dosáhla oblasti východně od Vanikoro. Ráno 14. září vyplul z Espiritu Santo konvoj šesti transportních lodí přepravujících na Guadalcanal 7. pluk 1. divize námořní pěchoty a zásoby. TF 61 měla poskytnout konvoji vzdálené krytí a tak se opět otočila na západ", "section_level": 2}, {"title": "Útok na Buin-Faisi-Tonolai.", "content": "Po potopení \"Waspu\" byl \"Hornet\" jedinou akceschopnou americkou letadlovou lodí v Pacifiku a spolu s letouny z Hendersonova letiště na Guadalcanalu nesl hlavní tíhu následujících leteckých bojů v oblasti. Tento stav pak trval až do návratu \"Enterprise\" z oprav po bitvě u východních Šalomounů. Kromě vlastní bojové podpory představoval \"Hornet\" i vítanou gastronomickou podporu pro menší lodě ve svém okolí: stroj na zmrzlinu (i když z prášku) dokázal zpříjemnit službu v tropickém podnebí. Dne 27. září zakotvil \"Hornet\" v Nouméa na Nové Kaledonii, aby doplnil zásoby a 2. října opět vyplul na moře. 5. října napadla letadla z \"Hornetu\" japonské cíle na Bougainville a kotviště na okolních", "section_level": 2}, {"title": "Bitva u ostrovů Santa Cruz (26. října 1942).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátek bitvy.", "content": "K bitvě u Santa Cruz došlo 26. října 1942. Ráno onoho dne dva střemhlavé bombardéry SBD-3 Dauntless z VS-10 (ozbrojený průzkum z \"Enterprise\") napadly v 7:40 japonskou letadlovou loď \"Zuihó\". Obě pumy zasáhly svůj cíl a vyřadily letovou palubu z provozu. Ta ale již byla prázdná –", "section_level": 2}, {"title": "Ráno a dopoledne 26. října: První útok.", "content": "Americké lodě byly varovány a začaly se připravovat k boji. Letouny byly odstraněny z letové paluby, vodotěsné přepážky uzavřeny, rozvody leteckého paliva napuštěny nehořlavým CO. V 8:40 zaznamenal radar na \"Enterprise\" první kontakt, ale až do 8:57 bylo těžké rozlišit vlastní odlétávající letouny od přilétávajících útočníků. V té chvíli byl nepřítel od letadlových lodí vzdálen něco přes 60 kilometrů. TF 16 kolem \"Enterprise\" vplula do bouře, která ji uchránila před zraky japonských letců. Proto se první japonský útok, vedený veteránem od Pearl Harboru velitelem palubní skupiny ( \"hikótaičó\") \"šósa\" ( korvetní kapitán) Šigehara Muratou, soustředil na TF 17 a zejména na \"Hornet\". Dvacet torpédonosných B5N2 Kate ze \"Šókaku\" pod přímým Muratovým velením letělo ve 14 000 stopách (4 267 m) doprovázeno čtyřmi A6M2 Zero. Dalších 21 střemhlavých bombardérů D3A1 Val \"tai'i\" Sadamu Takahašiho ze \"Zuikaku\" letělo ve výšce 17 000 stop (5 182 m)", "section_level": 2}, {"title": "Záchranné práce.", "content": "Když tento první útok v 9:20 skončil, hořel \"Hornet\" po celé délce a plameny ho stravovaly od můstku až po čtvrtou palubu hluboko v nitru lodi. Loď byla nakloněná na pravobok a zpomalovala až do úplného zastavení. Záchranné čety se pustily do práce. Jelikož zásah torpédy způsobil pokles tlaku vody v hasicích systémech, přirazily k bokům poškozené letadlové lodě torpédoborce \"Morris\" (k pravoboku), \"Russell\" (k přídi na levoboku) a později i \"Mustin\" (k levoboku – poté, co se neúspěšně pokoušel přirazit k pravoboku) a přetáhly na palubu svoje požární hadice. S jejich pomocí se podařilo plameny kolem 10:00 dostat pod kontrolu. Dalším problémem bylo kormidlo zablokované výpadkem proudu v poloze 30° doprava. Podle opravárenských čet by se tři kotle daly zprovoznit a šlo by převést páru do zadní strojovny, aby byl \"Hornet\" schopný pohybu vlastní silou, ale prozatím měl být vzat do vleku. Tímto úkolem byl v 10:05 pověřen křižník \"Northampton\". V 10:09 se bez varování objevil nad svazem jeden osamělý japonský stroj, který zaútočil z klouzavého letu, svrhl svoji „pumu“", "section_level": 2}, {"title": "Útok letecké skupiny Hornetu na japonská plavidla.", "content": "Když japonská první vlna dokončila svoji „práci“ na \"Hornetu\" a zbývající útočníci se obrátili zpět ke svým letadlovým lodím, dorazily VB-8 a VS-8 z první vlny \"Hornet\"u k japonským letadlovým lodím. První vlna z \"Hornetu\" pronikla skrz japonská hlídkující Zera a v 9:27 zahájilo pět SBD z VS-8 útok. K nim se po chvíli přidalo i pět SBD z VB-8. Letadlová loď \"Šókaku\" byla zasažena čtyřmi pumami (podle japonských záznamů – americké prameny hovoří o třech až šesti) a vyřazena z boje. LTJG Stanley R. Holm (S-6) zaútočil na torpédoborec \"Teruzuki\", ale jeho puma dopadla těsně", "section_level": 2}, {"title": "Odpolední útoky.", "content": "Ve 13:30 bylo mezi \"Hornetem\" a \"Northamptonem\" připraveno druhé – 5cm silné – lano. Ve 14:40 byla ukončena evakuace vážně zraněných a \"Hornet\" se dal do pohybu rychlostí 3 uzlů (5,5 km/h), vlečen těžkým křižníkem. Kolem 15:00 ale radar zachytil další přibližující se letouny. TF 17 již neměla žádnou stíhací ochranu a tak se mohla bránit jenom děly na palubách napadených lodí. Počet děl TF 17 byl ale snížen odplutím protiletadlového křižníku \"Juneau\", který díky nedorozumění v komunikaci odplul k TF 16. \"Northampton\" odpojil vlečné lano, aby mohl manévrovat a těsně poté v 15:20 zaútočilo šest torpédonosných Kate z pravoboku. Šlo o druhou vlnu z \"Džunjó\", která vyslala sedm Kate (šest vyzbrojených torpédy a jeden spojovací a navigační) a osm Zero pod vedením \"tai'i\" Jošiaki Irikiina. Dvě či tři z nich si za cíl vybraly nehybný \"Hornet\" a zbývající zaútočily na \"Northampton\". \"Hornet\" byl v 15:23 zasažen jedním torpédem na pravoboku těsně za můstkem na úrovni 115. žebra. Náklon", "section_level": 2}, {"title": "Potopení Hornetu.", "content": "Po skončení posledního náletu se torpédoborce vrátily k přebírání posádky \"Hornetu\". V 17:40 byly \"Mustin\" a \"Anderson\" pověřeny potopením \"Hornetu\" a v 18:00 zamířil zbytek TF 17 rychlostí 27 uzlů na východ za ustupující TF 16. \"Mustin\" vypustil v 18:03 na \"Hornet\" osm torpéd Mark 15 Model 1, ale pouze tři zasáhla. Druhý pokus uskutečnil v 18:40 torpédoborec \"Anderson\" s dalšími osmi torpédy. Zaznamenal šest zásahů, ale ani teď se \"Hornet\" nehodlal potopit. Oba torpédoborce zahájily palbu ze svých 127mm děl do trupu opuštěné letadlové lodě. Přestože se ale hořící \"Hornet\" stále odmítal nechat potopit, přerušily oba torpédoborce po čase palbu a ve 20:46 zamířily na jihovýchod, protože se blížila japonská předsunutá skupina kontradmirála Abea. \"Anderson\" a \"Mustin\"", "section_level": 2}, {"title": "Vrak.", "content": "Vrak objevila britská výzkumná loď RV \"Petrel\" (IMO: 9268629, MMSI: 235102789) v druhé polovině ledna 2019. Vrak leží v hloubce 5 400 m ve vzpřímené poloze.", "section_level": 1}], "src_summary": "USS \"Hornet\" (CV-8) byla třetí a poslední letadlová loď třídy \"Yorktown\" a sedmá loď toho jména ve službě amerického námořnictva. \"Hornet\" byl poslední letadlovou lodí, kterou námořnictvo Spojených států získalo před vstupem do druhé světové války. I když ve službě strávil pouhý rok a sedm dní (1941–1942), než byl potopen v bitvě u Santa Cruz, významně zasáhl do bojů v Pacifiku. ", "tgt_summary": "Die USS Hornet (CV-8) war ein Flugzeugträger der US-Marine. Er gehörte zu den Trägern der \"Yorktown\"-Klasse und kam während des Zweiten Weltkriegs im Pazifik zum Einsatz. Von ihm starteten 1942 die am Doolittle Raid beteiligten Bomber.", "id": 1077264} {"src_title": "Expozice (fotografie)", "tgt_title": "Belichtung (Fotografie)", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Expoziční stupeň se mění délkou expozice a relativní velikostí otvoru v objektivu, kterým světlo prochází. Expoziční čas se nastavuje v sekundách a jejich zlomcích. Velikost otvoru a tím i množství světla procházejícího objektivem se reguluje clonou. Clonové číslo určuje poměr ohniskové vzdálenosti (f) objektivu a průměru otvoru. Větší clonové číslo proto odpovídá většímu zaclonění, tedy menšímu průměru otvoru. Vhodné expoziční hodnoty se volí, respektive měří samostatným či vestavěným expozimetrem, podle množství světla, které fotografovaná scéna odráží do objektivu a citlivosti filmu nebo senzoru, na který světlo dopadá a která se udává v jednotkách ISO (DIN, ASA, GOST). Například při použití základní citlivosti 100 ISO a scény osvětlené sluncem za jasného dne bude vhodná hodnota 15 EV. Této hodnotě odpovídají různé kombinace clony a času, např. f/16 a 1/125 s. V praxi se používají ustálené hodnoty času i clony, které jsou odstupňované v krocích po 1 EV. Méně jasná scéna se zamženým sluncem bude mít 14 EV. Změnu expozice o 1 EV lze dosáhnout změnou času nebo clony o jednu hodnotu, tedy prodloužením času expozice na dvojnásobek (1/60 s) nebo menším zacloněním (f/11). Změnou času v jednom směru a clony o stejný počet kroků opačným směrem zůstane expoziční stupeň zachován. Vhodnému expozičnímu stupni tak odpovídají různé kombinace hodnot času a clony a fotograf má možnost z nich vybírat dle potřeb a tvůrčího záměru. Např. expoziční čas podřídí volbě vhodné clony k dosažení požadované hloubky ostrosti nebo naopak podřídí zaclonění expozičnímu času vhodnému k zachycení pohybujícího se objektu, který chce zaznamenat ostrý či naopak záměrně rozmazaný.", "section_level": 1}, {"title": "Expoziční hodnota.", "content": "Hodnota expozice (EV) je definována jako nulová při času 1 s a cloně f/1.0. Měří se na záporné logaritmické stupnici o základu dvě – zvýšení o 1 EV tedy odpovídá polovině propuštěného světla. EV lze spočítat z clonového čísla \"N\" a expozičního času \"t\" (v sekundách) pomocí vzorce", "section_level": 1}, {"title": "Přeexpozice a podexpozice.", "content": "Termíny „přeexponování“ a „podexponování“ se používají k charakterizování výchylek od optimální expozice, ať již směrem nahoru či dolů. Film, jenž byl světlu vystaven delší než optimální dobu, je často zahlcen uvolněným stříbrem v jasných oblastech expozice, což vede ke ztrátě kontrastu a ostrosti a zvýšení zrnitosti. Na druhé straně, podexpozice vytváří mělké negativy, stav, při kterém není uvolněno dostatečné množství kovového stříbra, které by zpřesnilo vykreslení tmavých a zastíněných ploch. Expozice přizpůsobená pro stinná místa na filmech s úzkou expoziční tolerancí pravděpodobně skončí přeexponováním jasnějších částí. Čím širší má film expoziční toleranci, tím větší je jeho schopnost poskytnout uspokojivé snímky navzdory přeexponování nebo podexponování. Filmy, z nichž jsou dělány negativy, ať již barevné či černobílé, nabízejí většinou dostatečnou šířku expozice, v níž se fotograf může dopustit určité odchylky od optimální hodnoty. Inverzní film, z něhož se dělají diapozitivy, má expoziční toleranci obvykle menší.", "section_level": 1}, {"title": "Expoziční pružnost.", "content": "Snímky předchozí kapitoly ukazují důležitý parametr - expoziční pružnost snímku (filmu, snímače), která vyjadřuje možnost a kvalitu zachycení částí snímku s různou intenzitou osvětlení, s vysokými kontrasty. U filmů je zejména úměrná citlivosti, kdy velké kontrasty lépe zobrazují citlivější filmy, takže je vhodné je používat z tohoto důvodu i při silném, avšak jednostranném osvětlení, např. na slunci. Tím dosáhneme vykreslení jak přímo silně nasvícených ploch i zastíněných, byť za cenu mírného snížení rozlišení. U snímačů digitálních fotopřístrojů nebývá expoziční pružnost tak vysoká a nahrazuje se zpracováním (přepočítáním) dvou ihned po sobě následujících snímků s různou expozicí do jednoho výsledného snímku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pro pořízení fotografického snímku je potřeba provést expozici, česky \"vystavení\" filmu nebo senzoru fotoaparátu světlu z fotografované scény. Celkové relativní množství světla použité k expozici je nepřímo úměrné expozičnímu stupni či hodnotě udávané v jednotkách EV (exposure value).", "tgt_summary": "Belichtung nennt man in der Fotografie das Einwirken der unterschiedlichen Lichtverteilung eines Aufnahmegegenstandes auf dem fotografischen Film oder dem Bildsensor, um ein Bild zu erhalten. Sie repräsentiert die zur Aufnahme beitragende Lichtmenge und wird also von der Beleuchtung und Reflexion des Aufnahmegegenstands, von der Öffnungsweite des Objektivs sowie von der Verschlusszeit formula_1 der Kamera beeinflusst. Die Belichtung ist ausgewogen, wenn Lichter und Schatten im Bild noch Zeichnung aufweisen und muss auf die Lichtempfindlichkeit des Films oder Bildsensors abgestimmt werden. Bei zeitlich konstanter Beleuchtungsstärke:formula_2 im fotografischen Bild ergibt sich die Belichtung formula_3 wie folgt: ", "id": 651935} {"src_title": "Jana (řeka)", "tgt_title": "Jana (Laptewsee)", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Vzniká soutokem řek Sartang a Dulgalach, které stékají z Verchojanského pohoří. Nejprve teče na sever v široké a hluboké dolině, která se pod ústí Adyči rozšiřuje na 10 km i více a koryto se rozděluje na ramena. V místech, kde řeka protíná severní výběžky hřbetu Kular se dolina zužuje a v korytě se vyskytují říční prahy. Poté vtéká do Jansko-indigirské nížiny ve velmi členitém korytě, které se člení na množství ramen. Při ústí do Janského zálivu, který tvoří jižní okraj moře Laptěvů, vytváří deltu o rozloze 10 200 km2. Jejím hlavním ramenem je Samadon, jež vytváří vlastní deltu. Vlevo se od něj odděluje rameno Pravaja. V povodí řeky se nachází přibližně 40 000 jezer.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní stav.", "content": "Zdrojem vody jsou sněhové a dešťové srážky. Téměř 90 % celkového ročního průtoku připadá na období od května do srpna. Rozsah kolísání úrovně hladiny činí na středním toku 9 m a na dolním toku u Kazačje 11,9 m. Průměrný roční průtok činí u Verchojansku 150 m3/s, ve vzdálenosti 381 km od ústí 925 m3/s a v ústí 1000 m3/s. Největší průtoky jsou na jaře (2840 až 12 400 m3/s) a v létě (2300 až 13 000 m3/s). Zamrzá v říjnu, u Verchojansku promrzá až do dna na 70 až 110 dní a rozmrzá ve druhé polovině května až v první polovině června.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Na řece je rozvinutá vodní doprava. Hlavní přístavy jsou Verchojansk, Batagaj, Usť-Kujga a v ústí námořní přístav Nižnějansk.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Oblast byla objevena ruskými kozáky v 1. polovině 17. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jana (, ) je významná řeka v severovýchodní části Sibiře v Jakutské republice v Rusku. Její tok měří 872 km, společně s nejdelší zdrojnicí (Sartang) celkem 1492 km. Povodí má rozlohu 238 000 km2.", "tgt_summary": "Die Jana (, ) ist ein 872 km langer Strom, jeweils im Nordosten der Republik Sacha (Jakutien) und von Russland bzw. im Norden des Föderationskreises Russisch-Fernost (Asien). Mit ihrem Quellfluss Sartang ist sie 1.492 km lang.", "id": 600050} {"src_title": "875 North Michigan Avenue", "tgt_title": "875 North Michigan Avenue", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Výstavba mrakodrapu probíhala v letech 1965–1969 podle návrhu firmy Skidmore, Owings and Merrill (SOM). Hlavními konstruktéry byli americký architekt Bruce Graham a konstrukční inženýr Fazlur Rahman Khan s bangladéšskými kořeny, kteří mj. navrhli i o něco vyšší Willis Tower. Ústředním dodavatelem byla americká společnost Tishman Construction Corporation (Tishman Construction Co.). Ve fázi hrubé dostavby se přesně 6. května 1968 jednalo o druhou nejvyšší stavbu na světě, po Empire State Building, a vůbec nejvyšší obytnou budovu ležící mimo nejlidnatější město Spojených států (New York). Inaugurace proběhla dne 7. března 1970 a celkové stavební náklady se vyšplhaly na jednu miliardu USD. V roce 1995 prošla budova částečnou renovací. Došlo k různým úpravám interiéru (viz lobby) i náměstíčka okolo budovy; parkoviště je lépe osvětleno, nově instalovaný 3,7 m vysoký vodopád tlumí hluk ulice a nové jsou i cesty pro pěší.", "section_level": 1}, {"title": "Počátek stavby.", "content": "V 50.–60. letech 20. století čelilo Chicago úpadku. Klesající populace, která se stěhovala do jiných lukrativnějších měst, výrazně ovlivnila zpracovatelský průmysl, čímž vzrostla nezaměstnanost a chudoba. V roce 1955 dostal nově zvolený starosta Richard Daley nelehký úkol, a sice vrátit městu život. S radou města se rozhodl k úplné přestavbě centra a obchodní čtvrti. Vývojář Jerry Wolman se chytil příležitosti a navrhnul postavit budovy, vysoké dominanty, které jednak nikdo nepřehlédne a zároveň by dopřály žádaný luxus, byty a kancelářské prostory. Wolman dostal „zelenou“ a svůj návrh svěřil architektonické firmě Skidmore, Owings & Merrill (SOM), které důvěřoval a považoval ji za nejlepší v zemi. V původním plánu měly vzniknout dvě větší budovy. První 70. patrová kancelářská budova a v těsném sousedství 45. patrová bytová stavba, ale z hlediska toho, co by mohla nabídnout jedna, avšak podstatně vyšší budova, byl nakonec vzat do úvahy jediný dominantní mrakodrap. Nejprve se výstavba zdála být až příliš nákladná, prakticky neuskutečnitelná, ale přední inženýři Bruce Graham a Fazlur Khan přišli s převratnou technologií – s novým strukturálním systémem, díky kterému budova může vyrůst do převratné výšky za mnohem nižší cenu, tedy s podstatně nižší spotřebou materiálu. Realizaci tak už nic nebránilo. V průběhu stavby však došlo k závadě na konstrukci a k neočekávaným komplikacím. Čtyř měsíční zpoždění a dodatečné opravy za 11 milionů dolarů stály Jerryho Wolmana bankrot, a budova byla prodána developerské společnosti John Hancock Mutual Life. Odtud původní, letitý název mrakodrapu. Více v kapitole Název budovy.", "section_level": 2}, {"title": "Konstrukce a využití.", "content": "Na první pohled zaujme tvarem komolého jehlanu a vyčnívající strukturou nosníků ve tvaru písmene „X“ (křížové výztuhy), jež je ukázkovou součástí inovativního tubusového systému, tzv. high-tech technologie. Tubusová konstrukce budovy podobná velkému síťovému trámu je navržena tak, že by měla odolat vichřici o rychlosti větší jak 200 km/h, nebo případnému zemětřesení. Hmotnost samotné ocelové kostry mrakodrapu činí 41 731 tun a celková váha budovy se pak rovná 90 718 tun. Nedílnou součástí budovy jsou taktéž dvě zhruba 100 metrů dlouhé antény, televizní a rozhlasová. Průčelí je obloženo anodicky oxidovaným hliníkem a bronzově zabarvenými okny, kterých je celkem 11 452. Do nejvyššího stého patra se může člověk dostat rychlovýtahem firmy Otis Elevator Company (OTIS) v rychlosti 33 km/h (9,1 m/s) nebo po 1632 schodech. K dubnu 2020 je čtvrtým nejvyšším mrakodrapem v Chicagu a třináctým v USA. Celosvětově už není ani v první padesátce (pozice cca 75. >). Po vrcholek jedné z větších antén sahá mrakodrap 875 North Michigan Avenue do výšky 457 metrů (přesně 457,2 m), po střechu je vysoký 344 metrů (přesně 344,11 m), ale uznávaná takzvaná architektonická výška budovy je 343,7 metrů. Nejvyšší patro se nalézá ve výšce 321 metrů nad zemí. V budově se nachází obchody (1.–5. podlaží), garáže (6.–12 podlaží, 750 parkovacích míst), kanceláře (13.–43. podlaží), nejvýše položený krytý bazén v USA (44. podlaží) a apartmány (44.–92. podlaží). Přímo na vrcholu, na 94., 95. a 96. patře, se postupně nachází vyhlídková terasa (observatoř \"360° Chicago\") s barem \"BAR 94\" ve výšce 310–314 metrů nad zemí (přesně asi 313,8 m), prestižní restaurace \"Signature Room\", kavárna \"Lavazza Espression Café\" a doprovodný bar \"Signature Lounge\". 875 North Michigan Avenue je obsazen více než 700 byty, čímž je druhou nejvyšší bytovou stavbou na západní polokouli a devátou nejvyšší na světě (k dubnu 2020).", "section_level": 1}, {"title": "Observatoř.", "content": "Observatoř v 94. patře (známá jako \"360° Chicago\", nebo jen \"360 Chicago\") poskytuje nevšední výhled na celé město ze všech světových stran. Při pohledu na sever lze vidět Lincoln Park a bohatší čtvrtě s několika moderními obytnými mrakodrapy, směrem na východ rozsáhlé Michiganské jezero a jižně od mrakodrapu celý \"downtown\" – centrum města plné mrakodrapů. Západním směrem lze spatřit rozsáhlá předměstí. S popularitou tak trochu soutěží s nedaleko ležícím Willis Tower, v kterém se nachází obdobné zázemí. Od svého patrně vyššího ocelového kolegy se však liší unikátní atrakcí zvanou \"TILT\" otevřenou v létě 2014. Jedná se o pohyblivou okenní platformu, která při pomalém chodu naklání člověka přes okraj fasády až do úhlu 30°. Návštěvník, který se předně chytí za boční madla, vidí pak ulici přímo pod sebou z výšky 310 metrů. Občerstvit se lze v baru zvaném \"BAR 94\". Observatoř od července 2012 vlastní a provozuje francouzská společnost Montparnasse 56 Group, která ji koupila za 35–45 milionů dolarů.", "section_level": 2}, {"title": "Název budovy.", "content": "Mrakodrap byl po dlouhou dobu pojmenován podle developera a původního nájemce. Tím byla pojišťovací společnost John Hancock Mutual Life Insurance Company, která v samotném názvu nese jméno prominentního vlastence Johna Hancocka. Avšak v roce 2018 bylo na požadavek ze strany společnosti kultovní jméno odstraněno. Prozatím je tak mrakodrap pojmenován na základě své adresy. V očekávání je nová dohoda na jmenovací právo.", "section_level": 1}], "src_summary": "875 North Michigan Avenue, od své existence do 12. února 2018 nesoucí název John Hancock Center, je stopodlažní mrakodrap s architektonickou výškou 343,7 metrů, nacházející se v USA, v Chicagu (Illinois), v severozápadní části downtownu, ve čtvrti Near North. Budova je umístěna v jedné z nejatraktivnějších obchodních čtvrtí města. Pro svou velikosti bývá přezdíván „Big John“ („Velký Jan“).", "tgt_summary": "Das 875 North Michigan Avenue (bis Februar 2018 John Hancock Center) ist ein 344 Meter hoher Wolkenkratzer an der Magnificent Mile in Chicago. Das Gebäude besitzt insgesamt 100 Stockwerke; seine Adresse lautet \"875 North Michigan Avenue, 175 East Delaware Place, Chicago, IL.\"", "id": 484666} {"src_title": "Heinrich Maria Davringhausen", "tgt_title": "Heinrich Maria Davringhausen", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Po studiu na Düsseldorfské akademii umění v letech 1913/1914 a díky soukromým hodinám u malíře Wilhelma Ecksteina, se v roce 1914 Davringhausen zúčastnil skupinové výstavy v Galerii Flechtheim. Během této doby žil v ateliéru sochaře Alberta Pehleho v Oberkasselu na Drakeplatzu, ve kterém byl i ateliér Waltera Opheye. Ve stejném roce se jeho pobyt v Asconě shodoval s jeho přítelem Carlem Menseem. V roce 1915 se přestěhoval do Berlína, kde se stýkal s Georgem Groszem a bratry Herzfeldoovými. V roce 1919 poprvé vystavoval v mnichovské galerii Hanse Goltze, kde se setkal s Alexanderem Kanoldtem. V Düsseldorfu se připojil k umělecké skupině Junge Rheinland, také byl členem berlínské skupiny Novembergruppe a v roce 1925 se zúčastnil stylové a koncepční výstavy Neue Sachlichkeit v Mannheimu. V Mnichově založil skupinu Neue Sachlichkeit s Carlem Menseem, Alexanderem Kanoldtem a Georgem Schrimpfem. V roce 1929 se zúčastnil každoroční výstavy Deutscher Künstlerbundes v kolínském Státním domě s olejomalbou \"Negermädchen\" (\"Černošská dívka\"). V roce 1932 založil avantgardní skupinu Gruppe 32, která byla o rok později znovu otevřena, Seiwert, Hoerle, Räderscheidt a Ludwig Egidius Ronig. V roce 1933 Davringhausen uprchl do exilu se svou ženou, dcerou židovského podnikatele Lora Auerbachema, nejprve do Cala Ratjada na Mallorce, v roce 1936 do Ascony, v roce 1939 do Paříže a nakonec do jižní Francie. V Německu bylo z veřejných muzeí asi 200 jeho prací zabaveno jako degenerované umění; Davringhausen obdržel zákaz malovat a vystavovat. V letech 1939/1940 byli společně s dalšími malíři jako Max Ernst, Anton Räderscheidt a řadou spisovatelů jako Lion Feuchtwanger, Walter Hasenclever a Golo Mann internováni v táboře Les Milles u Aix-Provence, ale podařilo se jim uprchnout do Auvergne. Po válce žil v Cagnes-sur-Mer až do své smrti v roce 1970. Jeho práce byla po emigraci stále více ovlivňována abstrakcí. V letech 1989 až 2009 byl malířův majetek v muzeu Leopolda Hoesche v Dürenu. Muzeum zorganizovalo několik výstav jeho obrazů, zejména těch z pozdějšího tvůrčího období, a v roce 1995 zorganizovalo retrospektivu s dochovanými díly Nové věcnosti. Od února do června 2013 August Macke House v Bonnu vystavil asi 40 exponátů raných Davringhausenových děl.", "section_level": 1}], "src_summary": "Heinrich Maria Davringhausen (21. října 1894, Aachen, Německo - 13. prosince 1970, Nice, Francie) byl německý malíř. V roce 1933 odešel do exilu. V roce 1937 byla jeho díla spolu s mnoha dalšími vystavena na výstavě \"Entartete Kunst\" v Mnichově.", "tgt_summary": "Heinrich Maria Davringhausen (* 21. Oktober 1894 in Aachen; † 13. Dezember 1970 in Nizza) war ein deutscher Maler der Neuen Sachlichkeit und des Magischen Realismus.", "id": 571828} {"src_title": "Kohlbergova stádia morálního vývoje", "tgt_title": "Kohlbergs Theorie der Moralentwicklung", "src_document": [{"title": "Základní teze.", "content": "Podle Lawrence Kohlberga jsou jednotlivá morální témata daná a neměnná, jedinec je prochází v určeném pořadí a žádné nemůže vynechat – to dokazoval na různých multikulturních výzkumech. Ačkoliv byl tento předpoklad později vyvrácen (například důkazy Esther Blank Kurtinesové a Williama Greifa) a sám Kohlberg svou teorii revidoval, z tohoto postulátu neustoupil. Protidůkazy přinesla také Carol Gilliganová, která napadla posloupnost stadií z hlediska rodových stereotypů. Kohlberg tvrdil, že nezáleží ani tak na tom, jaký názor máme, ale spíše jakým způsobem jsme k němu dospěli. Jinými slovy: pokud chlapec rozbije talíř ve spíži, nezáleží na tom, zda jej potrestáme či ne. Rozhodující jsou totiž aspekty situace: zda chtěl donést matce chléb, nebo ze spíže kradl čokoládu; zda se přiznal, nebo nehodu zatajil.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled stadií.", "content": "Lawrence Kohlberg definoval šest hlavních stadií vývoje morálky (seskupených po dvou stadiích do tří obecnějších kategorií). Zabýval se především schopností lidí uvažovat mravně v abstraktních situacích, nikoliv jejich odvahou využívat vlastní mravní potenciál v reálných situacích. Přehled šesti stadií je následující:", "section_level": 1}, {"title": "Prekonvenční úroveň morálky.", "content": "V tomto období mluvíme o vnější morálce, kdy u dítěte není zatím vyvinut smysl pro morálku, ale jeho chování může být tvarováno prostým zpevňováním. Dobro a zlo jsou vysuzovány podle vnějších důsledků, ne podle věrnosti etickému kodexu. V období orientace na trest vnímá dítě každou potrestanou činnost jako špatnou a je proto pro něj dobré dělat to, co je odměňováno, a vyhýbat se tomu, co je špatné. Hlavním motivem jeho chování je strach z trestu. Klíčovou roli tedy hraje výsledek, nikoli úmysl. Dítě zná sankce (důsledky) a chová se podle toho. Mluvíme tedy o situačně vázané morálce. Orientace na odměnu bývá označována také jako stadium naivního instrumentálního hédonismu. Dobro je představováno výrokem \"„co z toho mám já?“.\" Typická je snaha vyhýbat se negativním důsledkům svých činů, současně se objevuje větší rafinovanost myšlení dítěte. Vzniká cit pro spravedlnost, který má zatím podobu rovnostářského fanatismu (např. starší sourozenec chce, aby mu máma pomáhala stejně, jako pomáhá mladšímu dítěti, i když starší dítě už by tuto pomoc nemělo potřebovat a vyžadovat. Chápe ji ale jako spravedlivou – myslí si, že se mu má dostávat téhož, čeho se dostává mladšímu sourozenci). V této době se objevuje také počátek jednoduché reciprocity, charakterizované větou \"„když poškrábeš ty mě, já poškrábu tebe“\".", "section_level": 2}, {"title": "Konvenční úroveň morálky.", "content": "V období orientace na to být hodným dítětem se dítě zabývá normami svých vztažných skupin (rodina, přátelé, spolužáci ve škole apod.). Toto můžeme charakterizovat větou „správné je to, co za správné považují ostatní“. Důraz je tedy kladen na vztahy. Dítě chce plnit to, co od něj očekávají blízcí. Chce být považováno za dobrou dceru, syna, přítele... Před učiněním rozhodnutí zvažuje pocity a potřeby druhých. Objevuje se schopnost rozpoznat zájmy druhého a vzít v úvahu i perspektivu třetí osoby. Význam tohoto stadia problematizovala Carol Gilliganová, žákyně a následovnice Lawrence Kohlberga a představitelka feministického hnutí, která se snažila vzít při popisování vývoje morálky v potaz také rozdíly mezi muži a ženami. Hlavním heslem období orientace na řád a zákon je \"„co by se stalo, kdyby každý ve vaší situaci porušil zákon, protože by si myslel, že k tomu má dobrý důvod?“\" To vyjadřuje, že lidé v tomto stadiu se cítí být podřízeni zákonům a svým závazkům, kterým jsou do jisté míry vydáni na milost a nemilost. Člověk v tomto stadiu není zodpovědný za nespravedlivé zákony, je zodpovědný pouze za to plnit je. Zákon musí být silnější než citová touha porušit jej kvůli osobě nebo mezilidským výhodám. Mluvíme o tzv. právním pozitivismu, kdy řádně nastolené zákony mají bezpodmínečnou platnost. Předpoklady tohoto stadia využívá při běžném rozhodování na nižší úrovni například český právní řád (oproti zvykovému právu britskému, které je bližší pátému stadiu ).", "section_level": 2}, {"title": "Postkonvenční úroveň morálky.", "content": "Do pátého stadia – orientace na společenskou smlouvu – dospěje dle Lawrence Kohlberga méně než 15 % všech lidí, minimální věk je dle něj 25 let. Šesté stadium – univerzální etika – označoval sám Kohlberg v pozdějších spisech pouze za hypotetické. V dnešní době ovšem psychologové většinou soudí, že vyšších stadií dosahuje větší množství lidí a v nižším věku. V období orientace na společenskou smlouvu dochází ke kontroverzi mezi pozitivistickým právem (juspozitivismus) a právem stojícím nad zákony (takzvaným přirozeným právem, tedy jusnaturalismus). Výrokem charakterizujícím toto vývojové stadium je \"„zákony byly udělány pro člověka, ne člověk pro zákony“\". Osoba v tomto stadiu ví, že zákon nelze vzít do vlastních rukou, ale že je možné přijmout perspektivu nadřazenou právu a tak rozeznat, kdy vede použití práva k bezpráví. Účelem zákonů je chránit práva člověka, a ne je porušovat, a proto, nastane-li velmi specifická situace, je nutné zákon změnit nebo jej vyložit nově. Je-li to možné, je ovšem preferován řád a zákony a současně jsou hledány alternativy řešení patové situace. Kohlberg zastával názor, že některé instituce svobodných demokratických států (např. ústavní soud) mají charakter pátého stupně vývoje morálky. Jde tedy o institucionalizovanou formu pohledu stojícího nad běžným zákonodárstvím. Univerzální etika je název šestého stadia, kdy se daná osoba orientuje na svědomí či principy. Vhodnější je název „orientace na nadindividualitu“, kdy se morálka řídí sadou hluboce individuálních zásad. Dotyčný nabývá přesvědčení, že každý jednotlivec má právo na život, svobodu a spravedlnost. A že hodnota jediného života je důležitější než názor většiny.", "section_level": 2}, {"title": "Způsob identifikace stadia morálního vývoje.", "content": "K určení stadia, ve kterém se ten který člověk nachází, používal Lawrence Kohlberg tzv. morální dilemata. Jednalo se o jednoduché příběhy s morální zápletkou a dvěma možnými konci. Zřejmě nejznámější je tzv. Heinzovo dilema: \"V jedné daleké zemi umírala žena, která onemocněla zvláštním druhem rakoviny. Existoval lék, o němž si lékaři mysleli, že by mohl ženu zachránit. Šlo o určitou formu radia, kterou jeden lékárník v tomtéž městě právě před nedávnem objevil. Výroba byla velmi drahá, avšak lékárník požadoval desetkrát víc, než kolik jej stála výroba. Za radium zaplatil 200 dolarů a za malou dózu s lékem požadoval 2000 dolarů. Heinz, manžel nemocné ženy, vyhledal všechny své známé, aby si půjčil peníze a usiloval i o podporu úřadů. Shromáždil však jen 1000 dolarů, tedy polovinu požadované ceny. Vyprávěl lékárníkovi, že jeho žena umírá a prosil jej, aby mu lék prodal levněji nebo ho nechal zaplatit později. Lékárník však řekl: „Ne, já jsem ten lék objevil a chci na něm vydělat nějaké peníze.“ Heinz tím vyčerpal všechny legální možnosti; je zcela zoufalý a uvažuje, zda by se neměl do lékárny vloupat a lék pro svou ženu ukrást.\"", "section_level": 1}, {"title": "Následovníci.", "content": "Mezi nejznámější autory, kteří navazovali na výzkumy Lawrence Kohlberga týkající se jeho šesti stadií, patří Carol Gilliganová, která tvrdila, že Kohlbergova stadia vznikla výhradně při rozhovorech s muži. Ženy podle ní dosahují „nižších“ výsledků (v době vzniku obou teorií obvykle stadium 3, oproti mužskému stadiu 4), což není proto, že by byly méně morální, ale že kladou vyšší důraz na sociální aspekt situace. Gilliganová se tak zaměřila více než na starost o pravidla, právo a spravedlnost na soucitný zájem. Dalším důležitým následovníkem teorií morálního vývoje je Robert L. Selman, který o morálce uvažoval z hlediska sociální perspektivy. Podle něj je nutným předpokladem vysoké morální úrovně schopnost podívat se na situaci očima druhého člověka, třetího nezaujatého pozorovatele či dokonce z pozice vyššího soudce či společnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako Kohlbergova stadia morálního vývoje se označuje šest hypotetických stadií, kterými prochází lidé v průběhu svého morálního vývoje. Šest stadií se ještě rozčleňuje do tří skupin, první dvě tvoří prekonvenční úroveň morálky, další dvě konvenční úroveň morálky a poslední dvě postkonvenční úroveň morálky. S teorií přišel Lawrence Kohlberg, americký vývojový psycholog, podle kterého jsou stadia pojmenována. Podle Kohlberga začíná morální vývoj každého člověka na prvním stádiu a postupně se může, ale nemusí vyvinout až k šestému stadiu. Člověk stadii ale musí procházet postupně tak, jak jdou za sebou, a žádné nemůže přeskočit. Dle Kohlberga se jen málokdo za svůj život dostane až na páté či šesté stadium. ", "tgt_summary": "Die Kognitive Entwicklungstheorie des moralischen Urteils von Lawrence Kohlberg basiert unter anderem auf John Rawls moralphilosophischer Gerechtigkeitstheorie und stellt eine Weiterentwicklung von Jean Piagets Theorie der Moralentwicklung dar. Konzeptionell baut Kohlbergs Theorie auf Jean Piagets Entwicklungsmodell der kognitiven Entwicklung auf. Lawrence Kohlbergs Theorie der Entwicklung des Moralbewusstseins beim Menschen beruht auf seiner Dissertation (1958), ihr folgte eine beinahe 25 Jahre laufende Längsschnittstudie. Zeit seines Lebens hat Kohlberg an seiner Theorie der moralischen Urteilsentwicklung gearbeitet und sie beständig revidiert und erweitert. Die Theorie geht davon aus, dass sich das Moralbewusstsein beim Menschen stufenweise in immer derselben Reihenfolge entwickelt, wobei nicht alle Menschen die höheren Stufen des Moralbewusstseins erreichen.", "id": 2315145} {"src_title": "Hackney", "tgt_title": "London Borough of Hackney", "src_document": [{"title": "Definice městské části.", "content": "Tato oblast je známá jako jedna z nejchudších částí Londýna. Navzdory tomu je to oblast značných kontrastů. Jižní část hraničí s City a je v blízkosti kancelářského komplexu \"Broadgate\". Na jihozápadě se nachází \"Hoxton\" a \"Shoreditch\", centrum umělecké scény Londýna a sídlo mnoha klubů, barů, obchodů a restaurací, hlavně na \"Hoxton Square\". Rozvoj \"Shoreditchu\" a \"Hoxtonu\" způsobil zvýšení ceny pozemků v této oblasti, a tak byly hledány jiné oblasti v této části města. Větší část Hackney má městský charakter a v oblasti \"Dalstonu\" vedle sebe leží velké obytné bloky a plochy oddělených rodinných domků. Hlavní komerční centrum obvodu je označováno jako \"Hackney Central\" pro odlišení od označení celé městské části. Jižní Hackney se dotýká s \"Victoria Park\" a v této oblasti také zůstaly nedotčené terasovité obytné domy ve viktoriánském a edvardiánském stylu. Na severu obvodu je \"Clapton\", \"Stamford Hill\" a \"Stoke Newington\", které mají spíše charakter předměstí. Na východě se vyskytují velká otevřená prostranství mokřin \"Hackney Marsches\" a obvody \"Hackney Wick\" a \"Homerton\". Na březích řeky \"Lea\" existují zbytky lehkého průmyslu; tato oblast byla rekonstruována pro Letní olympijské hry 2012.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Hackney je jedinou městskou částí Vnitřního Londýna, v němž nejsou zastávky metra jinde než na hranicích s jinými obvody. Stanice \"Manor House\" je na severozápadě obvodu na hranici s Haringey a \"Old Street\" na jihozápadě u hranic s Islingtonem. Londýnská dopravní organizace Transport for London plánuje rozšíření trasy metra \"East London Line\" napříč obvodem a rekonstruovat nevyužívané trasy mezi \"Dalston Junction\" a \"Broad Street\" se stanicemi v \"Shoreditch High Street\", \"Hoxton\", \"Haggerston\" a \"Dalston Junction\". Po rekonstrukci bude trasa předána organizaci \"Network Rail\", která provozuje spojení z Hackney na jih Londýna.", "section_level": 1}, {"title": "Železniční zastávky v obvodu.", "content": "Zastávky trasy \"North London Line\" dopravce \"Silverlink\": Zastávky trasy \"West Anglia\" dopravce \"one\":", "section_level": 2}], "src_summary": "Městská část Hackney, oficiální název - \"London Borough of Hackney\", je městským obvodem na severovýchodě Londýna a je součástí Vnitřního Londýna. ", "tgt_summary": "Der London Borough of Hackney [] ist ein Stadtbezirk von London. Er liegt nordöstlich des Stadtzentrums. Bei der Gründung der Verwaltungsregion Greater London im Jahr 1965 entstand er aus dem Metropolitan Borough of Hackney, dem Metropolitan Borough of Shoreditch und dem Metropolitan Borough of Stoke Newington im ehemaligen County of London. ", "id": 567210} {"src_title": "Haplorhini", "tgt_title": "Trockennasenprimaten", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Převážná většina rodů tohoto podřádu žije v tropických a subtropických oblastech Nového i Starého světa. Pouze rod Homo trvale obývá, s výjimkou Antarktidy, skoro celou pevninskou část zeměkoule. Téměř všichni příslušníci podřádu vyšší primáti patří do infrařádu opice Simiiformes, druhý infrařád nártouni Tarsiiformes byl vytvořen speciálně pro jediný rod nártoun žijící na Filipínách.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Doklady o evoluci haplorhinních primátů můžeme rozdělit na přímé – fosilizované zbytky těl, nepřímé – vzniknou studiem současných populací a teoretické – získané analýzou paleontologického i neontologického materiálu. Současné fosilní nálezy prokazují, že haplorhinní primáti nevznikli až v raném oligocénu před 30 mil. let, ale podstatně dřív než se doposud předpokládalo. Nově se jejich zrod posouvá dále do historie o 10 mil. let, do raného až středního eocénu. Podle početných asijských a skromných afrických nálezů existují dvě teorie o místě vzniku. Buď se vyvinuli v Asii a zatím nevysvětlitelně migrovali do Afriky, nebo vznikli v Africe a paralelně i v Asii. Nejstarší fosilní nálezy, pokládané za archaické haplorhinní primáty, pocházejí z Asie a jsou to např. rody \"Eosomias\" a \"Bahinia\" ze středního eocénu (před 40 mil. let). Africké nálezy, např. rody \"Catopithecus\", \"Serapia\" a \"Proteopithecus\", jsou mladší, pocházejí ze svrchního eocénu (před 35 mil. let). Jednou z nově diskutovaných možností je, že haplorhinní primáti se vyvinuli z rodů řazených do podřádu Adapiformes např. \"Altiatlasius\" pocházejícího z pozdního paleocénu (asi před 60 mil. let). Z vědeckých bádání vyplývá, a v tom se většina vědců shoduje, že předstupněm haplorhinních primátu nebyly poloopice, ale že oba podřády se vyvíjely souběžně ze stejných archaických prapředků.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Haplorhinní primáti jsou skupina primátů, kteří došli ve fyzickém vývoji i v sociální chování dále než poloopice. Jsou také v průměru větší i těžší, jsou u nich zřetelnější rozdíly mezi oběma pohlavími, samice jsou menší a bývají i méně výrazně zbarvené. Mají v porovnání s poloopicemi větší mozkovou část lebky (neurocranium), která vytváří pevný obal pro mozek a některé smyslové orgány. Zmenšila se obličejová část (splanchnocranium) a následně čichový aparát: Důležitost čichu poklesla ve prospěch zraku. Zmenšily se jim očnice, oči se posunují vpřed a jejich osy se stávají rovnoběžné, tím získávaly stereoskopické plastické vidění, vidí trojbarevně. Ztratili schopnost vyrábět v organismu vitamín C. Nemají již horní ret připojen k dásni, tím je více pohyblivý: To umožňuje měnit výraz obličeje, mohou vyjadřovat radost i zlobu a pomocí mimiky se dorozumívat. Na prstech mají nehty, které jsou u některých druhů zpětně přeměny do podoby drápů. Samice mají jeden pár mléčných bradavek. U některých se vyvinul chápavý ocas s hmatovou plochou, kterým si pomáhají jako pátou končetinou (chápanovití), jiným ocas již naopak úplně chybí (gibonovití, hominidé). Kočkodanovití a gibonovití mají sedací mozoly.", "section_level": 1}, {"title": "Životní projevy.", "content": "Až na čeleď hominidů a paviány jsou haplorhinní primáti stromoví živočichové žijící v široce zapojených pralesích, sestupující na zem jen zřídka. Naopak paviáni, obývající spíše okraje lesů a savany, prožívají téměř polovinu života na zemi, kde si většinou hledají potravu. Jsou to jak vyloženi vegetariáni (guerezy), tak všežravci. Nejen lidé, ale i šimpanzi loví příležitostně jiné druhy menších opic. Téměř všechny rody, mimo člověka, se pohybují po stromech i po zemi po čtyřech končetinách, mnozí výtečně skáčou. Výjimkou jsou gibonovití, ti při pohybu ve větvích stromů používají brachiaci (mají přizpůsobené přední končetiny) a po zemi se na krátké vzdálenosti přesunují polovzpřímeně jen po zadních. Tato lokomoce je chůzí po kotnících místo po chodidlech. Až na některé výjimky (mirikinovití a nártounovití) jsou to denní živočichové. Sociální struktura u haplorhinních primátu je různorodá, jsou většinou polygamní, žijí buď ve vícesamcových skupinách vedených primárním samcem nebo ve skupinách s jedním samcem a více samicemi (hulmani). Bývají také monogamní, žijí v rodinných párech a s nedospělými mláďaty (gibonovití, lidé). U žádného druhu nežijí dospělí samci nebo samice samotářsky. V porovnání s poloopicemi rodí většinou po jednom mláděti která jsou větší, ale méně vyvinuta a potřebují mnohem delší dobu než dosáhnou dospělosti, mají nepoměrně delší dobu života. U mnoha druhů pomáhají pečovat o potomky i příbuzní, nezletilí potomci nebo starší bezdětné samice. Srovnávací studie chování však mohou primáty podcenit. Pro některé druhy je důležitá teritorialita, u jiných žije na stejném území více skupin, u některých se členové skupin mezi sebou průběžně mísí. Mezi haplorhinními primáty je hodně rozvinutá hlasová komunikace. Mimo hominidů jsou nejdále kočkodani, kteří se dokáží navzájem upozorňovat na různé druhy nebezpečí a tuto svou dovednost učí své potomky. Samozřejmostí je komunikace formou doteků nebo pachů (např. samice v říji) i neverbální vyjadřování podřazeností, náklonností a hrozeb.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Primáti jsou v klasickém pojetí řazeni na poloopice (Prosimii) a vyšší primáty (Anthropoidea). U převládajícího kladistického pojetí systému se primáti dělí na podřády Strepsirhini a Haplorhini, přičemž podřád Haplorhini zahrnuje Anthropoidea+Tarsiiformes. Haplorhini jsou rozdělení do dvou infrařádů. Příslušnost nártounů do podřádů Haplorhini však není jednoznačná. Protože nártouni se pravděpodobně vyvíjeli souběžně s poloopicemi i vyššími primáty, uvažuje se o zřízení třetího podřádu pro nártouny. podřád Haplorhini Poznámka: Někdy je pro zařazení ploskonosých a úzkonosých používán taxon parvorder nebo falanx, zde je použito české taxonomicky nespecifické pojmenování skupina.", "section_level": 1}], "src_summary": "Haplorhini (český název pro tuto skupinu neexistuje, občas je možné se setkat s termínem haplorhinní primáti) je jeden ze dvou podřádů primátů. Pojmenování podřádu znamená \"suchý nos\", což je také jeden z charakteristických rysů odlišující haplorhinní primáty od druhého podřádu, poloopic (Strepsirrhini). Mezi haplorhinní primáty patří i lidé.", "tgt_summary": "Die Trockennasenprimaten, Trockennasenaffen oder Haarnasenaffen (Haplorhini oder Haplorrhini) sind eine untergeordnete Verwandtschaftsgruppe der Primaten, zu der in der biologischen Systematik auch der Mensch gehört. Sie werden den Feuchtnasenprimaten gegenübergestellt und teilen sich in die Koboldmakis und die Affen auf. Traditionell wurden die Koboldmakis dagegen mit den Feuchtnasenprimaten als Halbaffen zusammengefasst.", "id": 2467837} {"src_title": "Harrow (londýnský obvod)", "tgt_title": "London Borough of Harrow", "src_document": [{"title": "Charakter obvodu.", "content": "Přítomnost \"Harrow School\" často vede k domněnce, že tato městská část je bohatou oblastí stejně jako \"Windsor\", kde je Eton College. Tento stav platí ale pouze pro určité oblasti obvodu, například v okolí \"Harrow-on-the-Hill\" – kde jsou náklady na bydlení velmi vysoké. Příkladem oblastí v těsné blízkosti \"Harrow-on-the-Hill\" s prestižní adresou jsou \"Pinner\" a \"Stanmore\". Území mimo tuto část mají spíše charakter předměstský podobně jako jiné části města. Ačkoli je tato část města vnímána jako \"bílý\" obvod je ve skutečnosti obyvatelstvo Harrow multikulturní s významný podílem obyvatel z Indického subkontinentu. Je zde i zvyšující se počet obyvatel pocházejících z Afriky. Všeobecně je vnímána jako městská část s výrazným zastoupením střední třídy, ale se zvyšujícím se etnickým členěním se dělí i sociálně. Dá se říci, že výraznou část obyvatel tvoří obyvatelé z nižší střední třídy i když podíl dělnické třídy je také významný. Podobně je v obvodu zastoupena i velmi bohatá vyšší třída.", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "Městská část je často vnímána jako oblast s dobrým zázemím pro vzdělání. Obvod má mnoho státem podporovaných základních a středních škol, stejně jako několik velkých kolejí vysokých škol. Státní systém se mírně liší od většiny londýnských obvodů tím, že na střední školu vstupují žáci od 12 let namísto od 11 let jak je tomu jinde. Podobně po dlouhý čas střední škola v Harrow nemá integrovaný šestisemestrální systém střední školy, ale všichni absolventi musí postoupit na vysokou školu jako například \"Harrow College\", \"Stanmore College\" nebo \"St Dominic's College\". Objevila se výrazná kritika tohoto systému, který nenabízí standardní systém poskytovaný jinými školami. Vzhledem k tomu, že z Harrow odcházelo velké množství studentů na jiné vysoké školy od školního roku 2005 – 2006 i Harrow přejde na šestisemestrální systém. Ve oblasti soukromých škol dominují \"Harrow School\" - chlapecká škola a \"North London Collegiate School\" pro dívky, které jsou považovány za jedny z nejlepších škol v Anglii. Další významné soukromé školy v obvodu jsou střední školy \"John Lyon School\" pro chlapce a \"Heathfield School\" pro dívky. Významnými základními školami jsou \"Orley Farm School\" a \"Reddiford School\" pro chlapce i dívky. V obvodu existují i dobrovolně podporované školy. Příkladem jsou \"Salvatorian College\" (římskokatolická), \"Sacred Heart Language College\" (pravoslavná) a \"Moriah Jewish Day School\" (židovská).", "section_level": 1}], "src_summary": "Městská část Harrow (oficiální název \"London Borough of Harrow\") je městským obvodem na severozápadě Londýna a je součástí Vnějšího Londýna. ", "tgt_summary": "Der London Borough of Harrow [] ist ein Stadtbezirk von London. Er liegt im Nordwesten der Stadt. Bei der Gründung der Verwaltungsregion Greater London im Jahr 1965 entstand er aus dem Municipal Borough of Harrow in der Grafschaft Middlesex. ", "id": 487619} {"src_title": "Velký Londýn", "tgt_title": "Greater London", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Velký Londýn byl formálně ustanoven 1. dubna 1965. Nahradil původní administrativní hrabství (\"administrative counties\") Middlesex a Londýn a navíc absorboval City, která nebyla pod správou původní Rady Londýnského hrabství, části Kentu, Hertfordshiru, Surrey a Essexu. Velký Londýn hraničí s hrabstvími Essexem, Hertfordshirem, Buckinghamshirem, Berkshirem, Surrey a Kentem. Místní samospráva Velkého Londýna byla původně dvoustupňová. Instituce správy Velkého Londýna - Rada Velkého Londýna (\"Greater London Council\", zkráceně GLC) se dělila o pravomoci se samosprávným orgánem City – Corporation of London a samosprávami jednotlivých městských částí – \"London borough councils\". GLC byl v roce 1986 zrušen a některé jeho funkce byly převedeny na samosprávy City a jednotlivých částí, zatímco ostatní připadly centrální vládě. V roce 2000 vláda znovu ustavila administrativní orgán pro správu Velkého Londýna – Greater London Authority (GLA) sestávající ze zastupitelstva (\"London Assembly\") a starosty (\"Mayor of London\"). Starosta je volen v přímých volbách a v letech 2000 i 2004 vyhrál Ken Livingstone, který stál v čele zrušeného GLC. Z roku 2008 do 2016 byl starostou konzervativec Boris Johnson. Od roku 2016 je starostou labourista Sadiq Khan. Termín \"Velký Londýn\" se používal již před rokem 1965, částečně pro označení oblasti, ve které působila policejní služba \"Metropolitan Police Service\". V současné době se pro oblast působnosti této policejní složky spíše používá termín \"Metropolitan Police District\".", "section_level": 1}, {"title": "Historický vývoj počtu obyvatel.", "content": "Počet obyvatel území, které je označováno jako Velký Londýn, rostl z počtu asi 1,1 miliónu v roce 1801 (v té době žilo asi 0,85 miliónu lidí v oblasti města Londýna a asi 0,25 miliónu ve vesnicích a městech, která tehdy nebyla součástí Londýna) do odhadovaných 8,6 miliónu v roce 1939, poklesl na úroveň 6,8 miliónu v roce 1980 a poté zase začal mírně stoupat. V roce 2003 dosáhl počet obyvatel Velkého Londýna zhruba úrovně počátku 70. let 20. století. Odhaduje se, že v roce 2016 by mohlo toto číslo dosáhnout hodnoty 8,15 miliónu. Poznámka k údajům: Čísla odpovídají rozsahu území definovaném statistickým úřadem (Office for National Statistics – ONS) v hranicích roku 2001. Data před rokem 1971 byla rekonstruována ONS na základě předchozích sčítání obyvatel, aby odpovídala rozsahu oblasti v roce 2001. Údaje od roku 1981 jsou odhady počtu obyvatel uprostřed roku založené na číslech vlastních sčítání.", "section_level": 1}, {"title": "Mapa.", "content": "(*) – City má v rámci Velkého Londýna specifické postavení viz text", "section_level": 1}, {"title": "Poznámky k překladu.", "content": "Pro články pojednávající o správním členění Velkého Londýna a jeho součástí je použit tento překlad z původního anglického originálu:", "section_level": 1}], "src_summary": "Velký Londýn je nejvyšším administrativním celkem spravujícím Londýn. Je jedním z devíti regionů Anglie. Správní oblast Velkého Londýna zastupuje části Londýna, které zahrnují City (\"City of London\"), Westminster (\"City of Westminster\") a dalších 31 londýnských městských obvodů (\"London Borough\"). Velký Londýn zahrnuje to, co je všeobecně známo jako Londýn – hlavní město Anglie a Spojeného království. Plocha tohoto území je 1579 km2; a počet obyvatel dosahuje 7 172 036 podle sčítání obyvatel v roce 2001. Upřesněný odhad národního statistického úřadu (Office for National Statistics) pro polovinu roku 2001 uvádí počet 7 322 400. Viz také oddíl \"Obyvatelstvo\" v článku Londýn. ", "tgt_summary": "Das Verwaltungsgebiet ( für \"Großlondon\"), in der NUTS-Gliederung Inner and Outer London genannt, ist eine von neun Regionen in England und umfasst neben dem in seinem Status einzigartigen zentral gelegenen Bezirk City of London 32 London Boroughs, zu denen auch der zentrale Bezirk City of Westminster gehört. Obwohl Greater London als einzige Region Englands noch eine einheitliche Verwaltung besitzt, handelt es sich nicht um eine Stadt, sondern eine Region, in der sich Städte und Gemeinden befinden. Statistisch wird es in Inner London und Outer London gegliedert. ", "id": 98163} {"src_title": "OpenSSL", "tgt_title": "OpenSSL", "src_document": [{"title": "Algoritmy.", "content": "OpenSSL podporuje mnoho různých kryptografických algoritmů.", "section_level": 1}, {"title": "Soulad s FIPS 140-2.", "content": "OpenSSL se stal prvním open source softwarem, u kterého bylo ověřeno, že splňuje standard FIPS 140-2, který vydala organizace NIST (National Institute of Standards and Technology's Cryptographic Module Validation Program). Certifikát byl udělen v lednu roku 2006 a následně byl odebrán v červenci téhož roku. Později došlo ještě ke změnám certifikátu v důsledku nejasností kolem použití modulů a jejich interakce s okolním softwarem, avšak certifikát byl ponechán.", "section_level": 1}, {"title": "Licence knihoven.", "content": "OpenSSL je vydáván pod „duální licenci“ (\"OpenSSL License\" a \"SSLeay license\"). Dvojí licence znamená, že uživatel má možnost si vybrat, podle které licence se bude řídit, avšak dokumentace OpenSSL knihoven tento pojem užívá ve smyslu platnosti obou licencí.", "section_level": 1}, {"title": "Známé bezpečnostní chyby.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Implementační chyba u Debianu.", "content": "Při úpravě OpenSSL knihoven pro Debian vznikl vážný bezpečnostní problém, který byl odhalen v květnu 2008. Problém postihl všechny distribuce založené na Debianu, tj. také distribuce Ubuntu, Kubuntu a další. Zmíněná chyba se týkala generování šifrovacích klíčů, kde byla radikálně omezená entropie generátoru náhodných čísel, takže byly generovány lehce předvídatelné klíče. Problém vznikl snahou o zlepšení možností ladění programů, které OpenSSL knihovny využívají. Byla odstraněna část kódu, která generovala chybová hlášení při použití nástroje Valgrind kvůli použití neinicializované paměti. Neinicializovaná paměť neslouží v OpenSSL ke generování entropie, avšak odstraněním dvou řádků kódu bylo vyřazeno získání entropie ze zdroje /dev/urandom, takže generátor náhodných čísel vycházel pouze z čísla procesu (což je velmi málo). Změna byla schválena vývojáři OpenSSL, avšak pouze pro ladění. Knihovny OpenSSL tak generovaly pouze 2 různých šifrovacích klíčů pro každou architekturu (např. i386) místo 2 klíčů, což znamenalo velice silné omezení. K dispozici jsou nástroje, které toto omezení dokáží využít. Bezpečnostní problém již vývojáři Debianu opravili, to ale zcela neřeší celý problém. Všechny klíče, které byly vygenerovány knihovnami nebo nástroji 'openssl','ssh-keygen' a 'openvpn --keygen' je nutné vygenerovat znovu, což se týká i poskytovatelů klíčů pro OpenID. Seznam zasažených programů je možné najít na wiki Debianu (nástroje používající GnuPG a GnuTLS nejsou zasaženy).", "section_level": 2}, {"title": "Heartbleed.", "content": "Dne 7. dubna 2014 byla zveřejněna závažná chyba v implementaci rozšíření „Heartbeat“ protokolu TLS, která postihovala všechny verze OpenSSL 1.0.1 a betaverzi OpenSSL 1.0.2-beta; současně s oznámením byly vydány opravené verze 1.0.1g a 1.0.2-beta2. Chyba v OpenSSL existovala od 31. prosince 2011 a zranitelné verze se od vydání OpenSSL 1.0.1 v březnu 2012 používaly na velkém množství serverů. Chyba využívá rozšíření protokolu TLS/DTLS, zvané \"heartbeat\" (RFC6520) – doslova „tlukot srdce“, které zjišťuje, zda protistrana „žije“; kvůli tomu byla chyba označena ironickou přezdívkou „Heartbleed“ (doslova „krvácení srdce“). Díky chybě mohl útočník každým dotazem získat až 64 KB aplikační paměti serveru. V takto přečtené paměti se potenciálně mohou nacházet bezpečnostně citlivá data jako soukromý klíč serveru, jehož získání by útočníkům umožnilo se za server vydávat, případně dešifrovat dříve zachycenou komunikaci (pokud server nepoužíval šifry s dopřednou bezpečností), případně fragmenty uživatelských dat, dřívějších požadavků a odpovědí včetně hesel a bezpečnostních cookie, díky čemu by útočník mohl převzít přístup nad uživatelskými účty. Odhaduje se, že v okamžiku zveřejnění bylo útokem potenciálně ohroženo asi půl milionu serverů.", "section_level": 2}], "src_summary": "OpenSSL je v informatice open source implementace protokolů SSL a TLS. Poskytuje knihovny napsané v jazyce C, které zahrnují základní kryptografické funkce. OpenSSL knihovny lze pomocí speciálních „wrapperů“ (mezivrstva pro přizpůsobení) využívat v různých programovacích jazycích. ", "tgt_summary": "OpenSSL, ursprünglich \"SSLeay\", ist eine freie Software für Transport Layer Security, ursprünglich \"Secure Sockets Layer\" (SSL). OpenSSL umfasst Implementierungen der Netzwerkprotokolle und verschiedener Verschlüsselungen sowie das Programm \"openssl\" für die Kommandozeile zum Beantragen, Erzeugen und Verwalten von Zertifikaten. Die in C geschriebene Basisbibliothek stellt allgemeine kryptographische Funktionen zum Ver- und Entschlüsseln sowie diverse weitere Werkzeuge bereit.", "id": 696461} {"src_title": "Power On Self Test", "tgt_title": "Power-on self-test", "src_document": [{"title": "Hlášení chyb.", "content": "Původní IBM BIOS hlásil chyby zjištěné během provádění POST tak, že odeslal číslo na výstupní pevnou adresu I/O portu 80. V pozdějších letech používali prodejci BIOSu posloupnosti pípání z připojeného reproduktoru známé jako beep kódy. Někteří výrobci vyvinuli vlastní varianty nebo vylepšení, jakým je např. D MSI-Bracket. Prostřednictvím logického analyzátoru nebo specializované POST karty (na obrázku) zobrazující hodnoty na výstupní port 80 na malém displeji, může servisní technik určit původ problému. Tato činnost však není jednoduchá, neboť dnes existuje nepřeberné množství základních desek a jejich BIOSů a tedy i hodnoty těchto kódu signalizujících odlišný problém. K jeho určení je tak zapotřebí vlastnit servisní manuál. POST karty jsou k dostání i v prodejnách, jejich cena se však pohybuje v rozmezí 500 - 1500 Kč (v roce 2010) podle výbavy.", "section_level": 1}, {"title": "POST na platformě PC.", "content": "U osobního počítače je dnes POST nejčastěji řízen BIOSem. Skutečné testy a jejich posloupnost jsou závislé na spoustě faktorů, zejména informacemi uloženými v paměti BIOSu. Obvykle jsou však prováděny v následujícím pořadí.", "section_level": 1}, {"title": "Po stisku tlačítka napájení.", "content": "Stisknutím tlačítka napájení odešle PSU (Power Supply Unit – centrální jednotka napájení) signál základní desce skládající se z jedniček. Ta mu ho zase odešle zpět a po jeho obdržení PSU, začne okamžitě procházet elektrický proud celým systémem. Čítač/časovač (konkrétně se většinou jedná o obvod Intel 8284) začne posílat procesoru resetovací příkaz (tím je zajištěno resetování nebo i vypnutí počítače v případě přetížení, kolísavého napětí nebo přehřátí zdroje). Po skončení všech interních testů, kdy je proud dodáván všemi součástmi a je stabilizováno vstupní napětí (tj. zjištěny standardní hodnoty napětí v toleranci ±20%), začne odesílat zdroj přes port P8 pin 1 čítači na základní desce +5V signál nazývaný POWER GOOD (někde POWER_OK či POK) s přípustnou tolerancí od +2,4V do +6,0V (patrně logika TTL). Doba mezi vlastním zapnutím počítače a prvním odesláním POWER_GOOD je většinou v rozmezí od 0,1 do 0,5 sekundy.", "section_level": 2}, {"title": "Základní testy.", "content": "Na začátku rutiny BIOS zkontroluje sám sebe pomocí kontrolního součtu. Následně se spustí kontrola dat uložených na CMOS paměti (později EEPROM, u nejnovějších FLASH), přičemž na ní proběhne zároveň test zápisu/čtení. Jedná se o malou oblast paměti (64-256 bajtů), napájenou z malé baterky umístěné na základní desce. Obsahuje základní konfiguraci počítače nastavené pomocí Setupu BIOSu, jako např. informace o paměťových médiích, pořadí bootování, datum a čas a jiné. Nahrazuje konfigurační přepínače u starších modelů PC. Jelikož je spolu s obvodem reálných hodin zálohovaná z baterie (nebo u novějších základních desek vysokokapacitním elektrolytickým kondenzátorem), není závislá na napájení počítače. Je dostupná pomocí svého řadiče jako dvojice portů s adresami 70h (zde se zapisuje adresa) a 71h (odtud se čtou nebo zapisují data). Pokud se tedy provádí zápis nebo čtení musí se nejprve poslat adresa paměťové buňky na port 70h a pak se zapíšou nebo čtou data na portu 71h. Kontrola probíhá pomocí kontrolního součtu a to tak, že se jednoduše sečtou všechny požadované hodnoty bajtů na adresách, uloží se jejich nejspodnější dva bajty a ověří se součtem již uloženým a to z adresy 2Eh a 2Fh. Do procesu se zahrnují adresy 10h až 2Dh (prvních 16 bajtů slouží pro hodiny). Bližší informace o rozmístění dat v této paměti naleznete v článku BIOS.", "section_level": 2}, {"title": "První fáze POST testu.", "content": "Nyní proběhne kontrola technických prostředků počítače, informace o jejich konfiguraci jsou zjišťovány z propojek na základní desce počítače nebo z paměti CMOS. Nastavení jsou postupně konfrontována se skutečností. Tomuto procesoru se obecně říká POST. Výsledky testů se zapisují na porty 060H a na I/O port 080H (zde se ohlásí akusticky). Hodnoty jsou v rozmezí od 00h (stejné chyby při spuštění prvního BIOS příkazu k CPU) do FFh (POST dokončen, tento kód se odešle na 80h).", "section_level": 2}, {"title": "Základní inicializace.", "content": "Nastane vnitřní příprava procesoru a inicializace základních zařízení. Prvních 16 záznamů v tabulce vektorů přerušení se naplní ukazateli na přerušovací rutiny služeb (ISRs) se sídlem v BIOS ROM. Proběhne test přechodu do chráněného režimu a zpět. Maskovatelná přerušení jsou od teď zapnuta, aby bylo možné zachytávat a zpracovat přerušení dalších zařízení, neboť se budou zpracovávat BIOSy jiných zařízení. Provede se tedy test systémového řadiče, řadiče paměti a řadiče I/O obvodů, obvodu přímého přístupu do paměti (DMA), časovači systému a programovatelného periferního rozhraní a nakonec ověření prvních 64 kB paměti (tu pak BIOS používá jako pracovní oblast). Případné chyby jsou interpretovány pomocí zvukových signálů ze speakru počítače, známé jako beep kódy. Pořadí kontrol zařízení se může mezi výrobci lišit. Všechny vstupně/výstupní sběrnice a řadiče musí být funkční. Dále proběhne vyhledání a přečtení konfiguračních informací uložených v CMOS. Nejdůležitější informací v CMOS, je z hlediska bootovacího procesu pořadí zařízení, která budou zkoušena pro zavedení operačního systému (FDD, CD-ROM, HDD, apod.). Nepovinně (záleží opět na konfiguraci) uloží (do oblasti RAM) BIOS některé rutiny, takže jsou pak rychlejší. Tato operace se nazývá jako shadow RAM. OS/2 a Windows však tyto rutiny nevyužívají, takže v těchto případech není důvod stínování zapínat. Použité místo v RAM je však někdy využíváno zařízeními IDE, což může způsobit problémy.", "section_level": 3}, {"title": "Vyhledávání rozšiřujících modulů.", "content": "Přestože jsou základní technické prostředky počítače již inicializovány, nemusí být všechna zařízení připravena k použití operačním systémem. Obsluhu těchto zařízení provádí malé podprogramy - tzv. rozšiřovacích moduly BIOSu. V podstatě se jedná o jakýsi miniaturní firmware. V rezervované paměti počítače je vyhrazen adresový prostor C0000h až DFFFFh, kde mohou být rozšiřovací moduly BIOS umístěny. Protože počítač o připojených zařízení nic netuší, začne prohledávat tento rozsah paměti. Toto prohledávání probíhá tak, že je na začátku každého bloku paměti o velikosti 2 kB očekáván identifikační kód rozšiřovacího modulu, jehož přibližná kostra je popsána v tabulce: První dva bajty musí nutně být 55h a AAh, neboť se podle nich poznává přítomnost ROM. Další bajt je délka ROM v 512B blocích, například ROM s délkou 16kB bude mít zde číslo 32 (20h). Za tímto bajtem musí následovat spustitelný kód, který inicializuje příslušné vnějšího zařízení a případně upraví potřebné přerušovací vektory v tabulce vektorů přerušení. Nakonec je vráceno řízení POSTu na systémové desce prostřednictvím instrukce RETF (nesmí být použita jiná), který pokračuje v prohledávání zbylého prostoru. Celý obsah ROM (vč. hlavičky) je zajištěn kontrolním součtem, který je dán součtem všech bajtů obsažených v ROM modulo 256 (100h). Takto spočtený kontrolní součet musí mít nulovou hodnotu. Rozsah bajtů, který bude do součtu zahrnut, je dán právě bajtem udávajícím délku modulu. Bajty, které nejsou využívány do nejbližší adresy dělitelné 2024, jsou nastaveny na nulu, aby neovlivňovaly výsledný výpočet. Vlastní prohledávání oblasti rozšiřujících modulů lze rozdělit do dvou fází: 1. Nejprve se prohledává adresový prostor video ROM - C000:0000h až C780:0000h, kde mohou být uloženy rutiny grafických karet a to jak zapojených do slotů, tak i integrovaných (= inicializace videokarty). Pokud nějakou rutinu najde, je testována, jak už byl zmíněno, pomocí kontrolního součtu. Pokud kontrola proběhne v pořádku, je rutina vykonána, video ROM se inicializuje a zobrazí se kurzor nebo u novějších zařízení informace o kartě, případně grafická obrazovka výrobce zařízení (To je důvod, proč na moderních PC obvykle vidět něco na obrazovce o grafické kartě, než se zobrazí zprávy ze samotného systému BIOS). Chyby kontrolního testu jsou generovány zprávou kde C000 označuje špatný adresový segment. Nenajde-li se žádná taková rutina, použije se základní video ROM driver a v případě úspěchu se zobrazí kurzor. Nyní se inicializuje video adaptér, testuje video karta a videopaměť a zobrazí se konfigurační informace nebo chyby nebo jen kurzor. 2. ROM BIOS dále skenuje adresy C800:0000h až DF80:0000h po 2 kB blocích a hledá jiná zařízení ROM ostatních adaptérů. Proces testování probíhá stejným způsobem s tím, že chyba je generována ve tvaru kde XXX označuje segment chybového modulu. Tyto rutiny mohou měnit zároveň stávající ROM BIOS rutiny či vytvářet nové. Obyčejně se na adrese C8000h nachází např. IDE/ATA řadič. Následující tabulka ukazuje přehled obsahu paměti na AT/XT počítačích:", "section_level": 3}, {"title": "Ukončovací rutiny.", "content": "Poté BIOS zjistí původce resetu otestováním kódu. Ten je uložen na adrese FHh v CMOS a může nabývat následujících hodnot: Poté zkontroluje hodnotu na adrese 0000:0472h, na základě které určí, jak bude probíhat druhá fáze POSTu. Byl-li RESET vyvolán pomocí kombinace kláves codice_1, je hodnota této adresy 1234h (ve formátu little endian, kde nejméně významný bajt přichází jako první, bude v paměti jako 3412h) a provede se tedy tzv. teplý start, jinak je hodnota náhodná a provede se tzv. studený start. Při studeném startu provede ROM BIOS úplnou verzi POST, jinak vynechá test paměti a některé další inicializační rutiny. Od této chvíle se informace zobrazují na obrazovce. Chybové zprávy se interpretují dvojím způsobem. Buď se zobrazí na obrazovce, nebo v případě kritických chyb, kdy takto učinit nelze, pípáním speakeru. Nebyl vytvořen žádný standard zvukových signálů a tak každá firma má ve svém zařízení určité odchylky. Chybové zprávy generované pomocí zvukového zařízení jsou většinou fatální a neumožňují pokračovat dále v procesu (např. chyba v procesoru). Úspěšné provedení je signalizováno jedním krátkým pípnutím. Chyby, které se během POST testu vyskytnout, mohou být klasifikovány jako kritické nebo nepodstatné. Nepodstatné chyby většinou zobrazí chybovou zprávu a povolí systému pokračovat v bootovacím procesu. Kritické chyby naopak ukončí bootovací proces počítače a jsou nejčastěji signalizovány pípáním beep kódů a následným studeným restartem. Seznam těchto kódu je k dispozici v článku beep kódy.", "section_level": 3}, {"title": "Druhá fáze POST testu.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Zobrazení údajů.", "content": "Nyní se identifikuje BIOS a zobrazí se spouštěcí obrazovka s následujícími údaji: Poté se zkontroluje, zda zařízení uvedená v paměti existují a fungují správně, a blíže je identifikuje. Případné chyby se odesílají na port 80h. Některá další PC jiných výrobců posílají tyto kódy do jiných portů. Compaq posílá na port 84h, IBM PS/2 model 25 a 30 posílá na port 90h, model 20-286 pošle na port 190h. Některé stroje s EISA Award BIOS posílají na port 300h a systém s architekturou MCA na port 680h. Některé staré AT&T, Olivetti, NCR a dalších AT Klony mohou posílat na port tiskárny na 3BCh, 278h a 378h. Přehled IBM chybových kódů uvádí následující tabulka:", "section_level": 3}, {"title": "Kontrola důležitých zařízení.", "content": "Test tedy začne procesorem. Po něm proběhne kontrola konvenční a případně i rozšířené paměti RAM. V případě, že uložená informace uvádí větší hodnotu paměti než jaká je skutečně instalována, zastaví se inicializace počítače a uživatel musí zajistit správné nastavení jumperů na základní desce nebo údajů v paměti CMOS. Byly-li nalezeny během kontroly RAM chybné buňky, je třeba zajistit výměnu příslušných paměťových čipů. Tento test proběhne pouze za předpokladu, že byl počítač zapnut (tj. proveden studený start). Průběh se zobrazuje na obrazovce, stejně jako případné chyby. Nastaví se zařízení jako sériové a paralelní porty a přiřadí se jim přerušovací vektory. Průběh identifikace zařízení je zobrazen na obrazovce. Proběhne inicializace řídicího obvodu klávesnice, zjišťování zařízení disků apod. Informace o standardních připojených zařízeních je uložena v oblasti proměnných modulu BIOS na adrese 410h. Tato akce bývá na starších deskách před vlastní inicializací PnP, u novějších je tomu naopak.", "section_level": 3}, {"title": "Vyhledání a konfigurace Plug & Play zařízení.", "content": "Pokud BIOS podporuje standard Plug and play (PnP), zdetekuje a nakonfiguruje zařízení PnP a pro každý z nich zobrazí na obrazovce informace. BIOS nejdříve zařazuje z tabulky ESCD (ukládá informace o zařízeních Plug and Play) statická zařízení, tj. s pevnými adresami, IRQ a DMA, pak teprve začne vyhledávat dynamická zařízení. Jejich parametry dočasně uloží opět do ESCD. BIOS nemusí být zdařilý v konfiguraci PnP, může požádat o pomoc uživatele dotazy, jinak zařízení nenakonfiguruje. Detekce obvykle probíhá v následujících krocích:", "section_level": 3}, {"title": "Zobrazení souhrnných údajů.", "content": "BIOS zobrazí souhrnné informace o konfiguraci svého systému, které mohou být užitečné při diagnostikování problémů v nastaveních provedených v Setupu. Aby bylo možné vůbec stihnout jejich přečtení, může se stisknout klávesa codice_8, která pozastaví provádění programu. Druh zobrazených informací se liší verze od verze, obvykle však nalezneme následující: Nyní se načte a zobrazí popisy Plug and Play zařízení a jejich přerušení. Aktualizuje se ESCD oblast do nového systému. Většina BIOSů vytiskne zprávu \"Updating ESCD... Successful.\" Tím POST končí a řízení je předáno BIOSu pro zavedení operačního systému. Více viz v článku o bootování.", "section_level": 3}, {"title": "POST na platformě Macintosh.", "content": "Firma Apple není příliš sdílná, co se týče technických principů, takže přesné kroky nejsou známy. Rutina POST však není uložena na čipu BIOSu, ale na čipu zvaném BootROM. BIOS vzhledem ke své zastaralé koncepci není u macintoshů používán, namísto něj bylo nasazeno OpenFirmware resp. UEFI. Po zapnutí počítače se tato BootROM aktivuje a spustí se rutina POST, která provádí určitě alespoň inicializaci základního hardwaru (procesor, čipset, sběrnice...) a kontroluje velikost dostupné RAM a ověří ji. Chybové stavy jsou signalizovány pomocí vlastních beep kódů, které se v průběhu vývoje Maců několikrát měnily (Old World Mac používaly zvuky, New World Mac pípání). Po úspěšném ukončení POSTu, tento zavolá na: Více viz v článku o bootování. V případě studeného startu je POST vynechán.", "section_level": 2}, {"title": "POST na platformě Amiga.", "content": "Historická linie počítačů Amiga (od A1000 do 4000) předložila zajímavou POST sekvenci, které vyzve uživatele se sekvencí blikání obrazovky různých barev, indikující úspěšnost různých hardwarové POST testy. Systém Amiga provádí následující testy po zapnutí:", "section_level": 1}, {"title": "Sekvence pro všechny hlavní modely Amiga.", "content": "Téměř všechny současné modely Amiga mají stejnou barvu sekvence po zapnutí: Černá obrazovka, tmavě šedá, světle šedá barva obrazovky v rychlém sledu.", "section_level": 2}, {"title": "Sekvence pro A4000.", "content": "A4000 představuje jen světle-šedou obrazovku během startu (objeví se 2-3 sekundy) signalizující úspěšné provedení testů počátečních pro zjištění hardwarové konfigurace, testu systémového software a inicializací v závěrečném testu.", "section_level": 2}, {"title": "Amiga klávesnice LED signalizující chybu.", "content": "Klávesnice historických modelů Amigy nejsou byly založeny na mezinárodní normě ANSI / ISO 8859-1. Klávesnice byla sama inteligentní přístroj s vlastním procesorem a 4 KB pamětí RAM pro vedení zásobníku stisknutých kláves. Pokud je nalezena chyba, bliká hlavní LED: Tok POST procedur pro PC se vyvinul z velmi jednoduchého přímočarého procesu, který je složitý a spletitý. Během POST BIOS musí integrovat nepřeberné množství standardů. Průměrný uživatel má však o POST povědomí pouze prostřednicctvím jednoduchých viditelných informací na obrazovce.", "section_level": 2}], "src_summary": "Power On Self Test (zkráceně POST) je diagnostický program, který kontroluje hardware v zařízení a zároveň i jejich činnost. Spouští se automaticky po startu přístroje (počítač, router nebo i tiskárna). Termín POST se však stal populárním až v souvislosti se šířením osobního počítače. ", "tgt_summary": "Der POST (von ) ist ein Selbsttest nach dem Einschalten des Computers – ein Vorgang, den der Computer beim Hochfahren durchläuft, um zu prüfen, ob die grundlegenden Komponenten des PCs funktionsfähig sind. Eventuell auftretende Fehler werden dabei häufig zuerst durch charakteristische Signaltöne und nach erfolgreicher Inbetriebnahme der Grafikkarte über den Bildschirm gemeldet.", "id": 1782706} {"src_title": "Roberto Bolaño", "tgt_title": "Roberto Bolaño", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Bolañova rodina se v jeho dětství stěhovala po celém Chile, kvůli jeho otci, řidiči náklaďáku. Roku 1968 se konečně usadili, v Mexico City. Mladý Roberto byl dyslektik a jen průměrný student. Odešel z vysoké školy krátce po přestěhování do Mexico City a věnoval se poezii a levicovému politickému aktivismu. Roku 1973, po nástupu Salvadora Allendeho k moci, se vrátil do Chile, aby se účastnil socialistické revoluce. Po vojenském převratu Augusto Pinocheta byl zajat, ale protože vězeňský dozorce byl shodou okolností jeho spolužák, dostal se z vězení ven a uprchl zpět do Mexika. Taková je alespoň Bolañova verze, zachycená i v jeho románech - existují ovšem i svědci, kteří tvrdí, že se nikdy do Chile znovu nepodíval a celá historie se zajetím je vymyšlená. To je u Bolaña obvyklý rys, téměř všechny prózy nesou autobiografické rysy, ovšem mezi vlastním životopisem a svými knihami autor často obtížně rozlišoval a fabulace se mu přelévaly z jednoho do druhého. Bolañova literární kariéra začala, když roku 1976 vydal sbírku poezie \"Reinventar el amor\", ještě za pobytu v Mexiku. Hlásil se tehdy k tzv. infrarealismu. V roce 1977 Mexiko opustil a cestoval po světě. Nakonec se usadil ve Španělsku, kde se oženil a pracoval na mnoha špatně placených pozicích. Po narození syna v roce 1990 se odvrátil od poezie k próze, s vírou, že by mohla mít větší komerční úspěch. Přání se mu splnilo zejména po roce 1998, kdy vydal slavný román \"Los detectives salvajes\" (\"Divocí detektivové\"), který vypráví příběh kruhu radikálních mexických básníků, kteří si říkali \"viscerální realisté\". Bolano zde zužitkoval vlastní zkušenosti z prostředí radikálních levicových umělců. Příběh přijetí nového mladého básníka do skupiny přitom převyprávěl z perspektivy více než 50 vypravěčů, což kritika ocenila jako formální mistrovství. Román z Bolaña učinil literární hvězdu v celém španělsky mluvícím světě a získal prestižní cenu \"Romulo Gallegos\". Od té doby autor publikoval každý rok jednu knihu, při vědomí blížící se smrti (roku 1992 mu byla diagnostikována chronická nemoc jater). Myšlenkami byl v závěru života v rodném Chile, jak dokazuje román \"Nocturno de Chile\" z roku 2000, v němž ústy umírajícího kněze autor své vlasti poměrně hořce vyčinil. Bolaño zemřel při čekání na transplantaci jater v nemocnici v Barceloně ve věku 50 let. Jeho sláva však ve skutečnosti teprve začínala. Přestože se za svého života stal dobře známý a kritiky uznávaný ve španělsky mluvících zemích, mimo tento okruh téměř nepronikl. To se změnilo, až když byl posmrtně (roku 2004) vydán jeho nakonec nejslavnější román s názvem \"2666\". Velmi rozsáhlé dílo je rozděleno do pěti volně spojených částí, které Bolaño původně chtěl publikovat samostatně, ale editoři jeho spisů se nakonec rozhodli pro vydání souborné. Kniha zaznamenala obrovský úspěch po celém světě, načež začaly být překládány i všechny jeho starší texty, zejména \"Divocí detektivové\", i další texty vydané až posmrtně (\"El Tercer Reich, Los sinsabores del verdadero policía\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Roberto Bolaño (28. dubna 1953, Santiago de Chile – 15. července 2003, Barcelona) byl chilský spisovatel, který se proslavil především romány \"Divocí detektivové\" a \"2666\".", "tgt_summary": "Roberto Bolaño Ávalos (* 28. April 1953 in Santiago de Chile; † 14. Juli 2003 in Barcelona) war ein chilenischer Schriftsteller.", "id": 619121} {"src_title": "Arcidiecéze ostřihomsko-budapešťská", "tgt_title": "Erzbistum Esztergom-Budapest", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Předchůdcem arcidiecéze ostřihomsko-budapešťské byla až do 31. května 1993 arcidiecéze ostřihomská. Tato arcidiecéze byla nejstarším arcibiskupstvím v Uhrách. Byla založena v roce 1000 králem Štěpánem I. Svatým a byla nadřízena ostatním uherským biskupstvím. Od připojení dnešního Slovenska k Uhrám bylo z Ostřihomi církevně spravováno také jeho celé území. I po vzniku druhého uherského arcibiskupství, arcidiecéze Kaločské, si zachovalo ostřihomské arcibiskupství v Uhrách svou vedoucí roli. V roce 1279 získali ostřihomští biskupové titul \"Primas Hungariæ\" (primas Uherska), byli a dodnes jsou tedy hlavou katolické církve v Uhersku. V roce 1543 bylo sídlo arcidiecéze v důsledku tureckých nájezdů přesunuto do Trnavy; později sídlil arcibiskup, vzhledem k tomu, že plnil také státní povinnosti, převážně v Bratislavě. Na podnět císařovny a uherské královny Marie Terezie rozčlenil papež Pius VI. v roce 1776 arcibiskupství ostřihomské tak, že jako jeho části vznikly diecéze banskobystrická, rožňavská a spišská. Z Bratislavy do Ostřihomi se sídlo arcidiecéze vrátilo v roce 1820 na příkaz arcibiskupa Alexandra Rudnaye. Po první světové válce, rozpadu Uherska a vzniku Československa, se většina území arcidiecéze dostala mimo území Maďarska. Došlo k rozdělení arcidiecéze. Ta část, která se dostala na území Československa, byla vyčleněna do samostatné apoštolské administratury, která byla podřízena přímo Svatému stolci. Poměry byly upraveny až v roce 1977, kdy na území Slovenska vznikla arcidiecéze trnavská. 31. května 1993 se změnilo jméno arcidiecéze ostřihomské na arcidiecéze ostřihomsko-budapešťská.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Arcidiecéze zaujímá území o rozloze 1543 km2, na němž žijí více než dva milióny obyvatel (2 094 000 obyvatel v roce 2003), z toho 60 % je katolíků (celkem asi 1 258 000 osob). Člení se na 16 děkanátů a celkem 151 farností (údaj z roku 2004). V čele stojí arcibiskup Péter kardinál Erdő.", "section_level": 1}], "src_summary": "Arcidiecéze ostřihomsko-budapešťská (latinsky \"Archidioecesis Strigoniensis-Budapestinensis\") je římskokatolická arcidiecéze v Maďarsku. Pod církevní správu arcibiskupství spadá oblast mezi městy Ostřihom a Budapešť.", "tgt_summary": "Das Erzbistum Esztergom-Budapest (, ) ist eine Erzdiözese der römisch-katholischen Kirche in Ungarn mit Sitz in Esztergom. Es wurde im Winter 1000 unter der Bezeichnung Erzbistum Gran gegründet. Am 31. Mai 1993 änderte es seinen Namen von Gran (Esztergom) in Esztergom-Budapest. Der Erzbischof ist zugleich Primas von Ungarn. ", "id": 231570} {"src_title": "Vitim", "tgt_title": "Witim", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Za začátek řeky je považován soutok zdrojnic Vitimkan a Čina, z nichž první pramení v na Ikatském hřbetu, zhruba 370 km severovýchodně od města Ulan-Ude. Odtéká k jihu a na horním a středním toku obtéká Vitimskou plošinou v hluboké dolině s charakterem soutěsky, stáčí se k severovýchodu a tvoří přirozenou hranici Burjatské republiky a Zabajkalského kraje a po ní pokračuje skrze Stanovou vysočinu, kde překonává Jihomujský hřbet a dostává se do Mujskokuandinské kotliny. U města Usť-Muja ji kříží Bajkalsko-amurská magistrála. Při překonávání Severomujského a Deljun-Uranského hřbetu vytváří významné peřeje známé pod jmény Paramská, Deljun-Oronská a dostává se do východní části Irkutské oblasti, stáčí svůj tok k severozápadu a za Bodajbem se stáčí k severu. Pod přístavem Voroncovka opouští hory, dolina se rozšiřuje a do Leny se vlévá zprava u Vitimu dvěma rameny, přičemž vytváří deltu.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdrojem vody jsou převážně dešťové srážky. Průměrný průtok u Bodajba činí 1 530 m3/s a v ústí 2 000 m3/s. Charakteristická jsou zvětšení průtoku od května do října s vzestupem vodní hladiny 8 až 10 m. Nejvyšší průměrný měsíční průtok je v červnu, kdy dosahuje až 4 900 m3/s a naopak v březnu a dubnu méně než 80 m3/s. Zamrzá na začátku listopadu a rozmrzá ve druhé dekádě května. Nad vesnicí Kalakan často promrzá až do dna na 100 až 120 dní.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Největším sídlem, které se podél toku řeky nachází, je město Bodajbo, od něhož k ústí je udržovaná pravidelná vodní doprava. Výše k vesnici Kalakan probíhá nákladní doprava na lodích zvaných karbas. V povodí řeky se nacházejí naleziště zlata a slídy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vitim () je řeka v Burjatské republice na její hranici se Zabajkalským krajem, v Irkutské oblasti a v Jakutské republice v Rusku. Je dlouhá od soutoku zdrojnic 1 837 km a od pramene Vitimkanu 1 978 km. Povodí řeky je 225 000 km2.", "tgt_summary": "Der Witim () ist ein 1837 km (mit rechtem Quellfluss Witimkan 1978 km) langer, südlicher und orografisch rechter Nebenfluss der Lena in Sibirien (asiatischer Teil Russlands).", "id": 2295153} {"src_title": "Ed Gein", "tgt_title": "Ed Gein", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se na farmě u Plainfieldu ve Wisconsinu. Vyrůstal s matkou, otcem a bratrem Henrym. Otec byl alkoholik a zemřel v roce 1940. Matka byla panovačná náboženská fanatička, která své syny přinutila zříct se žen. Často je také verbálně napadala a označovala za nicky, které v životě selžou stejně jako jejich otec. Po smrti otce se oba bratři věnovali brigádám a pomocným pracím, Ed se přitom uplatnil především na hlídání dětí v sousedských farmách. Bratr Henry zemřel v roce 1944 při požáru, který společně hasili. Později se objevilo podezření, že ho zabil on sám, aby se nemusel dělit o matku. Bratrova mrtvola totiž ležela na místě, které požár nezasáhl a hlavu měla posetou modřinami. Jejich matka byla těžce nemocná a zanedlouho zemřela.", "section_level": 1}, {"title": "Vykradač hrobů.", "content": "Přestal se starat o hospodářství a raději četl. O nacistických koncentračních táborech, o sodomii, o bolesti. A hlavně o anatomii. Fascinovala ho ženská kostra a fantazíroval o sexu. Jednoho dne si přečetl o nedávném pohřbu staré dámy. Se svým přítelem Gusem (mentálně zaostalým tulákem, který později skončil v útulku) vykopal mrtvolu staré paní. Následujících 10 let vykrádal hroby. Bral si jak celá těla, tak jen kusy, které ho zajímaly. Mrtvoly stahoval z kůže, ze které si vyráběl obleky. Ustrojený v kožené \"náprsence\" a do ženského skalpu i s kůží z obličeje, vycházel v noci ven a tancoval. Ženské genitálie, které získal z vyhrabaných mrtvol, si přivazoval přes své vlastní. Z kostí mrtvol si vyráběl hrubé nástroje a na sloupky své postele si připevnil lebky. Časem ho ale tyto praktiky přestaly vzrušovat. Postupně začal objevovat svou rostoucí touhu stát se ženou. Pomýšlel na operaci, kdy by si nechal změnit pohlaví. Něco takového však úroveň tehdejší medicíny nedovolovala. Své zvrhlé choutky už přestával kontrolovat. Když se Gus dostal do útulku, rozhodl se, že si opatří čerstvé tělo.", "section_level": 1}, {"title": "Vraždy.", "content": "První jeho obětí byla Mary Hoganová. Byla to jednapadesátiletá rozvedená žena, která vlastnila motorest nedaleko jeho statku. 8. prosince 1954 přišel do jejího podniku. Vytáhl revolver a zblízka jí prostřelil hlavu. Tělo naložil do své dodávky a odvezl na svůj statek. Možná zabil i někoho dalšího, každopádně dokázat mu lze až druhou vraždu, kterou spáchal 16. listopadu 1957. Bernice Wordenová vedla železářství na Plainfieldské hlavní třídě. Opět ji zblízka zastřelil a odvezl dodávkou, patřící oběti. Syn Bernice Wordenové, který se vrátil z lovu, nahlásil zmizení své matky. Policie přišla na Eda vyloženě náhodou. V železářství našla stvrzenku na nemrznoucí směs do zámku. Zástupce šerifa si vzpomněl, že mu místní podivín Ed Gein řekl, že bude kupovat nemrznoucí směs. Dále se ptal mladého Wordena, zda půjde na lov. Šerif se zástupcem vyrazili na Geinův statek 7 mil od Plainfieldu, aby se ho zeptal na tyto zvláštní náhody.", "section_level": 1}, {"title": "Geinův statek.", "content": "Dům působil neudržovaným dojmem. Gein si prý zapomněl klíče a nemůže se dostat do domu. Šerif a jeho pomocníci vykopli dveře. Byla studená noc a na statku nebyla zavedena elektřina, šerifovi lidé museli sehnat nějaké světlo. Během toho, co si místní šerif Arthur Schley prohlížel kuchyň s baterkou v ruce, něco se mu otřelo o rameno. Když vzhlédl, co to bylo, spatřil tělo visící z trámu hlavou dolu, nohy roztažené do stran a s řeznou ránou sahající od pohlaví až k jícnu. Na těle chyběla hlava a pohlavní orgány. Tělo Bernice Wordenové, matky jednoho z jeho zástupců, bylo vyvrženo. V pokojích panoval strašný nepořádek. Rozházené knihy, časopisy a všemožné smetí. V domě bylo nedýchatelně. Další objevy byly rovněž hrůzné – dvě holenní kosti, čtyři lidské nosy, miska vyrobená z poloviny lidské lebky, devět „masek smrti“ vyrobených z lidské kůže, deset ženských hlav, peněženka vyrobená z lidské kůže, obal na nůž vyrobený z lidské kůže, několik holínek z lidské kůže, visící lidské hlavy, stínidlo na lampu z lidské kůže, košile vyrobené z lidské kůže, dvě lebky na sloupcích jeho postele, pár lidských rtů visících na niti, jeho úplný ženský oblek zhotovený z lidské kůže, srdce Bernice Wordenové na pánvi na kamnech a lednička plná lidských orgánů. Vše bylo zhotoveno nejméně z 15 ženských těl. Byl shledán duševně nepříčetným. Vše vysvětloval svou nenávistí ke starším ženám, které byly podobné jeho matce. Přiznal se pouze k drancování hrobů. Vraždy, nekrofilii a sodomii odmítal. Ed nejevil známky lítosti během celého výslechu, o vraždách a vykrádání hrobů mluvil s klidem a občas i s humorem. Neměl žádnou představu o obludnosti svých zločinů. V roce 1957 byl umístěn ve Waupun State Hospital pro doživotně odsouzené zločince. Zemřel na rakovinu 26. července 1984, ve věku 77 let. Je pohřben v Plainfieldu. Jeho statek se stal turistickou atrakcí a věci z něj byly prodány v dražbě. V roce 1958 farma vyhořela.", "section_level": 1}, {"title": "Další oběti.", "content": "V roce 1947 zmizela nedaleko Plainfieldu osmiletá holčička. O šest let později se ztratila patnáctiletá dívka. Není jasné, zda je zabil on nebo někdo jiný. Přesto byly v jeho obydlí nalezeny části těl, které nepatřily ani vykopaným tělům, ani dvěma starým ženám, které zastřelil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Edward Gein (27. srpna 1906 – 26. července 1984) byl americký sériový vrah. Všeobecně je považován za kanibala a nekrofila, nikdy ovšem tyto praktiky nepřiznal. Policii tyto domněnky vyvracel se slovy \"„vůbec mi nevoněly“.\" Ed Gein inspiroval spisovatele i filmaře. Stal se synonymem pro tzv. „vraha od vedle“.", "tgt_summary": "Edward Theodore Gein [], genannt Ed Gein (* 27. August 1906 in La Crosse, Wisconsin; † 26. Juli 1984 in Waupun, Wisconsin), alias \"Plainfield Ghoul\", war ein Mörder, Grab- und Leichenschänder.", "id": 793968} {"src_title": "Lícování", "tgt_title": "Passung", "src_document": [{"title": "Druhy uložení.", "content": "Druh uložení je s ohledem na jeho funkci určen kombinací tolerančního pole hřídele a díry a může být:", "section_level": 1}, {"title": "Toleranční třídy.", "content": "Toleranční pole se udává jako toleranční třída a označuje kombinací písmen A - Z, ZA - ZC (u hřídele malá a u díry velká písmena) a čísla 01, 0 - 18. Písmena udávají polohu tolerančního pole vůči jmenovitému rozměru či tzv. nulové čáře. U děr znamenají písmena A - H, že díra bude vždy větší než jmenovitý rozměr (A znamená největší kladnou odchylku, H nejmenší), písmeno J oboustrannou odchylku a písmena K - ZC, že díra bude vždy menší než jmenovitý rozměr. U hřídele je význam písmen obrácený: a znamená největší zápornou odchylku (hřídel bude menší než jmenovitý rozměr), j je oboustranná a zc znamená největší kladnou odchylku (hřídel bude větší než jmenovitý rozměr). Čísla znamenají požadovaný stupeň přesnosti výroby čili výšku tolerančního pole. Čísla 01 - 4 znamenají největší přesnosti, například pro kalibry a měřidla, čísla 5 - 11 běžné strojírenské přesnosti a čísla 12 - 18 se užívají při výrobě polotovarů, určených k dalšímu opracování (například výkovků nebo výlisků). Dosažení vyšší přesnosti je ve výrobě pochopitelně nákladnější, takže konstruktér má volit nejnižší přesnost (nejvyšší číslo), která u daného uložení vyhoví požadované funkci. Výška tolerančního pole roste geometricky, zvýšením stupně přesnosti o 1 se toleranční pole zvětší 1,6 krát (platí pro IT5 až IT18). Druh uložení, tedy kombinace tolerančních tříd díry a hřídele, se potom v této soustavě popisuje jejich uvedením v podobě zlomku takto:", "section_level": 1}, {"title": "Jednotná díra a jednotný hřídel.", "content": "Z praktických důvodů se ve výrobě užívá jen část možností, které toleranční třídy poskytují. Typicky se používá soustava jednotné díry a méně často soustava jednotného hřídele. Pokud se například díry obrábějí výstružníkem příslušného průměru, stačí jedna sada výstružníků obvykle s toleranční třídou H7, případně H6 nebo naopak H11. Podle druhu uložení se pak užívají hřídele s třídami například f7 (volné), h7 (přechodné) nebo s7 (s přesahem). To je soustava jednotné díry. Naopak v soustavě jednotného hřídele se volí obvykle třída h7 a druh uložení pak určuje toleranční třída díry.", "section_level": 1}, {"title": "Netolerované rozměry.", "content": "Ve výkresech se obvykle uvádí tolerance přímo jen u těch rozměrů, které mají tvořit uložení nebo být přesnější než ostatní rozměry. Zbylé rozměry (tzv. netolerované rozměry) mívají toleranci společnou, ta bývá uvedena v popisovém poli např: \"ISO 2768 - m\". Zatímco tolerované rozměry používají číslo a písmeno, netolerované rozměry jsou zjednodušené, používají jen písmeno (\"f\" - jemná, \"m\" - střední, \"c\" - hrubá, \"v\" - velmi hrubá) a mnohem hrubší členění nominálních rozměrů. U délkových rozměrů tolerance \"m\" - střední odpovídá zhruba J13.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lícování je ve strojírenství předepsání rozměrů a výroba dvou samostatných konstrukčních částí, kdy jedna svým vnějším povrchem (součást charakteru „hřídel“) má zapadat do otvoru vytvořeného v druhé (součást charakteru „díra“) tak, aby tyto části vůči sobě měly předepsaný vztah - tvoří uložení. Součástem, které do sebe mají zapadat, například hřídeli a díře ložiska, konstruktér obvykle stanovuje shodný jmenovitý rozměr (zde průměr) a ten doplňuje ještě rozměrem tolerančního pole (stručně „tolerancí“). Protože žádnou součástku nelze vyrobit (ani změřit) úplně přesně, stanoví se takto rozmezí přípustných rozměrů s ohledem na funkci uložení; obdobně se popisují přípustné odchylky tvaru a polohy. Velikost nebo výška tolerančního pole určuje míru přesnosti, s níž se součástka musí vyrábět. Vhodnou kombinací přípustných odchylek může konstruktér rozhodnout o druhu uložení. Rozsah přípustné odchylky může předepsat číselně v milimetrech, z praktických důvodů jsou však mezinárodně normovány a udávají se kombinací písmen a čísla.", "tgt_summary": "Als Passung wird im Maschinenbau die maßliche Beziehung zwischen zwei Teilen bezeichnet, die ohne Nacharbeit zusammenpassen sollen. Meistens haben diese Teile an der Fügestelle dieselbe Kontur, einmal als Innenform, einmal als Außenform. ", "id": 638955} {"src_title": "Alternativní školství", "tgt_title": "Alternativschule", "src_document": [{"title": "Alternativní školy.", "content": "Alternativní škola je obecný termín, který pokrývá všechny druhy škol, ať už soukromé, státní či veřejné, které mají jeden podstatný znak – odlišují se od hlavního proudu standardních či běžných škol. Odlišnosti mohou spočívat v hodnocení vzdělávacích výsledků žáků, organizaci a metodě výuky, ve specifičnosti obsahu vzdělávání aj. Školy musí usilovat o to, aby vzdělání mělo pro všechny žáky smysl a osobní význam. To vyžaduje právě změny obsahu vzdělávání, metod a forem výuky, ale i prostředí školy, které se projeví v charakteru vztahu mezi učitelem a žákem, v rozvíjení sociálních vztahů, rozšíření příležitostí k aktivní a tvořivé činnosti atd. Alternativní školy se snaží o přiblížení učiva zábavnější formou, než školy klasické. Jedná se o formu hry, diskuse či problémové úkoly, díky čemuž můžeme tyto školy nazývat \"školy hrou\". I zde se však musí plnit rámcový vzdělávací program.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Roku 1908 otevřela italská lékařka Marie Montessori v Římě \"Dům dětí\" a o rok později uveřejnila knihu \"Metoda vědecké pedagogiky užitá ve výchově v dětských domovech\", která zahájila rozvoj Montessoriovských škol po celém světě. V roce 1919 v Německu ve Stuttgartu zakládá továrník Emil Molt za pomoci Rudolfa Steinera Waldorfskou školu. Po roce 1945 jsou zakládány i mimo Německo. Po roce 1989 vznikají i v Česku, kde dnes najdeme několik mateřských školek, základních i středních škol. V USA byl v roce 1920 zaveden do zkušební praxe Daltonský plán. K dalšímu velkému rozvoji alternativní školství pak dochází od roku 1970. Alternativní školství čerpá z učení významných osobností, které se pedagogice věnovaly – Maria Montessori, Rudolf Steiner, John Dewey, Helen Parkhurst, Jan Amos Komenský a další.", "section_level": 1}, {"title": "Společné znaky.", "content": "Ve světě existuje mnoho různých škol, které se označují za alternativní. Jejich společným rysem je několik základních znaků: Alternativní školy slouží jako rozšíření k tradičním státním nebo soukromým školám. Jedná se o předškolní zařízení (mateřské školky), základní i střední školy, které nabízejí přizpůsobivější program pro vzdělávání než tradiční školy. Mají speciálně upravené osnovy, které kladou důraz na v tradičních školách často opomíjené prvky (viz výše). Alternativní školy jsou buď zcela autonomní subjekty nebo pracují jako součást větší školy, která tak dává prostor pro vzdělání i žákům, kterým většinový styl výuky nevyhovuje zejména z důvodu nějaké specifické poruchy učení.", "section_level": 1}, {"title": "Cíle.", "content": "Hlavním cílem alternativního školství je poskytovat vzdělání studentům, kterým by se to v tradičních školách nepodařilo (tzv. rizikoví jedinci). Zejména se jedná o:", "section_level": 1}, {"title": "Používané metody.", "content": "Klasické školství používá při výuce masových metod, které souvisí se snahou o snížení nákladů na vzdělávání. Tato masovost s sebou nese další negativní jevy, jako je ztráta osobního kontaktu, možnosti individuálního přístupu, získání pocitu anonymity a nevýznamnosti u žáka. Alternativní školství se obecně snaží udržet poměr učitel:žák nízký, většinou 1:10 nebo méně. Zaměstnanci školy mají velkou autonomii v rozvoji školních osnov a řádu. Zároveň učitelé zastávají rozšířené postavení – celkové jednání s dítětem a řešení jeho problémů. Dalším je záměrná péče a vytváření pozitivního prostředí v alternativních školách, které jsou obecně odlišné a vzdálené od tradičních škol. Rozvojem pocitu sounáležitosti, skupiny a přátelství je pro studenty snazší se začlenit a přijmout nová pravidla, očekávání a zásady chování. Při výuce jsou využívány metody skupinového vyučování, které posilují prvek spolupráce. Aktivity mohou být záměrně zaměřeny na cílovou profesi. Objem výuky je přizpůsobován možnostem žáků a vzniká tak pro ně individuální studijní plán. Velký důraz je kladen na rozvoj jejich cílevědomosti a zodpovědnosti. Základní myšlenkou většiny alternativních škol je, že všichni studenti jsou plnohodnotní, jen potřebují směrovat k tomu, aby dokázali najít a rozvíjet své kladné vlastnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Školy dostupné v České republice.", "content": "V naší republice existují dva typy škol, které lze navštěvovat. První skupinou jsou školy tzv. reformní, které ve světě vznikaly v 1. polovině 20. století. Patří sem škola Waldorfská, Montessori, Daltonská či Jenská, svobodné školy (po vzoru škol Summerhill či Sudbury Valley) ale i ScioŠkola. Do druhé skupiny se řadí Zdravá škola, Začít spolu, Lesní/přírodní škola či Integrovaná tematická výuka. Tyto školy vznikají v posledních desetiletích, v mnoha případech staví na zkušenostech škol reformních a na nových vědeckých poznatcích z mnoha oborů – například psychologie, pedagogiky aj.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alternativní školství označuje zvláštní typ škol, které vyučují žáky jinak než tradiční herbartovské školy. Jejich cílem je pomoci nejen žákům, kteří jsou postižení specifickými poruchami učení, ale i těm, kteří se chtějí vzdělávat odlišným způsobem. Dávají také příležitost žákům, kteří by v klasickém školství nebyli úspěšní. ", "tgt_summary": "Eine Alternativschule ist eine Schule, die im Gegensatz zur staatlichen Regelschule ein alternatives pädagogisches Konzept hat und das Lernen „anders als üblich“ organisiert.", "id": 1501476} {"src_title": "Star Wars: Knights of the Old Republic", "tgt_title": "Star Wars: Knights of the Old Republic", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Princip byl založen na RPG Star Wars Roleplaying Game, jenž běžel na systému d20, odvozeném z pravidel třetí edice Dungeons & Dragons (DnD). Na začátku hry si hráč zvolí ze tří různých povolání (voják, skaut, darebák), pohlaví (dle kánonu je hlavní postavou muž) a později si zvolí jedno ze tří jedijských povolání (ochránce, strážce, konzul). Postavy mají kromě povolání dovednosti, vlastnosti a schopnosti Síly. Každou úroveň nebo jednou za několik úrovní dostanou k dispozici body, které vloží do svých vlastností, dovedností či do schopnosti Síly. V samotné hře se hráč může volně pohybovat spolu se dvěma spolubojovníky terénem ohraničeným překážkami nebo po chodbách. V případě střetnutí s nepřítelem se hra přepne do režimu bitvy (standardně se přitom přeruší) a hráč při tom může rozdat postavám pokyny. Pokud je nerozdá, vybere pokyny umělá inteligence. Jakmile hráč zruší přerušení, bojují postavy s nepřáteli po tazích. Tahy však vykonávají účastníci boje najednou v reálném čase. Během bitvy může hráč libovolně měnit či aktualizovat příkazy. Výpočty škod či šancí na zásah, kritické údery a spuštění speciálních vlastností předmětů a podobně se řídí dle hodů kostkou a výpočtů z DnD, které si hráč může prohlédnou v příslušné položce v menu. Spolubojovníci se kromě boje zapojují i do konverzace s ostatními NPC nebo s nepřáteli před nějakým \"lepším\" bojem. Případně si začnou občas povídat mezi sebou nebo se může do konverzace se spolubojovníky pustit sám hráč a naopak. Hra samotná je velice bohatá na dialogy, které může hráč rozvětvit pomocí různých voleb odpovědí v menu, když má sám co říct. Všechny dialogy (není jich málo) kromě těch, které patří hráči, jsou nadabované. Všechny postavy, včetně herní, mají ještě vertikální osu, jež indikuje jejich příslušnost ke světlé nebo temné straně Síly. Prakticky všichni spolubojovníci mají tuto osu nastavenou pevně, avšak hráčovi se mění s během hry. Pokud je ke svému okolí laskavý a koná dobré skutky, posouvá se po ose blíže ke světlé straně. Naopak projevy sobectví, krutosti a touhy ničit vedou k temné straně Síly a drobné změně vizáže. Tyto změny na jednu nebo druhou stranu jsou velice často následky voleb v dialozích. Kromě hlavní dějové linie je ve hře k dispozici několik miniher. Člověk si může vyzkoušet závody v kluzácích, karban o republikové kredity ve hře Pazaak, připomínající Blackjack, nebo vesmírné bitvy se sithskými stíhačkami.", "section_level": 1}, {"title": "Příběh.", "content": "Příběh se odehrává 3956 let před filmovou sérií, v době, kdy Republika čelí Impériu, v jehož čele stojí sithský lord Darth Malak. Jediové stojí tváří v tvář reálné hrozbě naprosté eliminace v konfliktu, jenž vešel později do dějin jako Jedijská občanská válka. Jedním ze záchranných prvků, který používají pro přežití své i celé Republiky, je schopnost mladé jedijské padawanky Bastily Shan provádět bitevní meditaci. Hráč se ze začátku hry probouzí na lodi Endar Spire, republikové fregatě napadené sithskými stíhači nad planetou Taris. Má výpadky paměti a také se mu zdají zvláštní sny, ve kterých Bastila bojuje proti Revanovi, starému mistrovi Malaka. Spolu s dalším vojákem Carthem Onasim našli Bastilu a uprchli z bombardované planety na Dantooine. Jediové mu vysvětlili, že tyto sny mohou být důsledkem jeho těsného napojení na Sílu kolem Bastily, s níž sdílel pouto. Také mu umožnili stát se Jediem. Zadali mu úkol najít takzvanou Star Forge, kterou Malak používal k tvorbě své imperiální flotily. Pozice této tajemné stanice byla napovězena v několika hvězdných mapách na různých planetách galaxie a konečnou aproximací se měla určí její poloha. Hráč tedy cestoval postupně na Tatooine, Kashyyyk, Manaan a Korriban. Dříve než se však hráč se svou skupinou dostal do cíle, byl zajat Sithy a od Malaka se dozvěděl, o co ve skutečnosti v tomto příběhu jde. Fakticky vzato byl hráč obelhán téměř všemi svými domnělými přáteli ve hře a musel se s tím vyrovnávat. Závěr příběhu a výsledky jednotlivých zápletek a splnění úkolů se odvíjejí od libovůle hráče. Je tedy na něm, zda pomůže Republice, nebo přestoupí na druhou stranu barikády. Dle Star Wars kánonu je však pro účely konzistence dějin pokládána za platnou ta varianta, kdy hlavní postava zůstala na světlé straně Síly a pomohla Republice bez vychýlení k temné straně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Star Wars: Knights of the Old Republic je RPG počítačová hra, vyvinutá firmou BioWare. Hra byla vydána v roce 2003 pro Mac OS X, Xbox a Microsoft Windows. Hudební doprovod napsal Jeremy Soule. Na hru navazuje druhý díl, jenž však vyvinulo jiné studio Obsidian Entertainment.", "tgt_summary": "Star Wars: Knights of the Old Republic (kurz KotOR) ist eines der frühesten im \"Star-Wars\"-Universum angesiedelten Computer-Rollenspiele. Es wurde von der kanadischen Firma BioWare entwickelt und von LucasArts, einer Unterabteilung von Lucasfilm, im Jahr 2003 veröffentlicht. ", "id": 570866} {"src_title": "Bitva u Pydny", "tgt_title": "Schlacht von Pydna", "src_document": [{"title": "Před bitvou.", "content": "Třetí makedonská válka vypukla v roce 171 př. n. l. poté, co politiku makedonského krále Persea vyhodnotil římský senát jako podnět k vyhlášení války. Římané nejprve dosáhli několika drobných vítězství. Když však Perseus zkonsolidoval svoje vojsko, situace se dramaticky změnila a Makedonci v roce 169 př. n. l. znovu získali většinu území ztraceného v předchozích bojích, včetně důležitého náboženského místa jménem Dión. Perseus se následně opevnil na téměř nedobytném postavení při řece Elpeus v severovýchodním Řecku. V následujícím roce přešlo velení nad římským vojskem na konzula Lucia Aemilia Paulla, jednoho z nejzkušenějších římských velitelů. Aby vylákal Persea z jeho silně opevněného postavení a přinutil jej k bitvě, vyslal menší vojsko (8200 pěšáků a 120 jezdců) pod velením Publia Cornelia Scipiona Nasicy k pobřeží, čímž chtěl Persea přesvědčit o tom, že plánuje krycí manévr podél řeky. Místo toho však Scipio se svými vojáky pochodoval po celou noc přes hory západně od postavení obou vojsk, dosáhl vesnice jménem Pithium a následně zabočil na sever, čímž se dostal Makedoncům do zad. Jeden římský dezertér však Persea informoval o římském záměru a ten ihned vyslal 12 000 mužů, aby si zajistil přístupové cesty. Následný neúspěšný střet s Římany však tento makedonský detašovaný oddíl přiměl k tomu, aby se v nepořádku stáhl zpět k hlavní části vojska. Perseus se na to vydal se svými vojáky na sever, kde zaujal postavení poblíž Katerini, vesnice nedaleko města Pydna. Zdejší velká rovina se královi zdála být nanejvýš příhodným místem pro operace jeho falangy. Zatímco Perseus rozmisťoval své vojáky, aby odrazil očekávaný Scipionův útok, Paullus povolal Scipiona zpět k hlavnímu římskému uskupení. Římské vojsko se nyní nacházelo příliš na západ a při svém dalším postupu narazilo na Perseovy muže připravené k bitvě. Římští vojáci však byli příliš znavení vyčerpávajícím pochodem a tak místo aby svedl bitvu, nechal Paullus zřídit tábor na svazích hory Olocrus.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "Dalšího dne, 22. června 168 př. n. l., vyčkávaly obě strany s útokem až do odpoledne, přičemž rozhodující podnět k zahájení bitvy není zcela jasný. Podle jedné verze Paullus čekal, až slunce přestane oslepovat jeho vojáky, a poté vypustil divokého koně, čímž měl dát signál k útoku. Pravděpodobnější však je, že některé římské oddíly obstarávající zásoby se dostaly příliš blízko k Makedoncům a byly napadeny Perseovými thráckými žoldnéři. Početně byla obě vojska přibližně stejně silná. Římané disponovali 38 000 muži, z čehož bylo 33 400 pěšáků, včetně dvou legií. Makedonci měli 44 000 vojáků, z nichž 21 000 připadalo na těžkou pěchotu. Jízda byla zhruba stejně silná, asi 4000 na každé straně. Obě vojska byla rozestavena obvyklým způsobem. Římské legie byly umístěny ve středu linie, se spojeneckou latinskou, italskou a řeckou pěchotou po křídlech. Jezdectvo bylo rozděleno po obou křídlech, přičemž pravá strana byla navíc posílena 22 slony. Střed makedonské sestavy tvořila falanga (\"pezhetairoi\"). Nalevo od falangy stálo 3000 elitních makedonských vojáků (\"hypaspistas\"). Thrácká pěchota, lehkooděnci a žoldnéři chránili křídla falangy, zatímco makedonská jízda byla rozmístěna poměrně nerovnoměrně po obou stranách makedonské linie. Nejsilnější kontingent byl na makedonské pravé straně, kde Perseus osobně velel těžké jízdě. Boj byl zahájen kolem tří hodin odpoledne, přičemž se Makedonci rychle přiblížili k římskému táboru. Paullus později přiznal, že pohled na postupující falangu jej prý naplnil hrůzou a děsem. Římané se bez velkého úspěchu pokusili srazit makedonská kopí nebo jim alespoň usekat hroty. Nápor falangy Římany zatlačoval zpět a někteří jejich spojenci již dokonce opouštěli bojiště. Ovšem jakmile se falanga probila kupředu, postoupila její křídla do nerovného terénu, čímž byla narušena soudržnost její linie. Paullus nyní přikázal legionářům proniknout do vzniklých mezer ve falanze a napadnout tak nechráněná místa makedonského vojska. V boji zblízka se rychle projevila převaha Římanů vyzbrojených delšími meči a těžšími štíty nad Makedonci, jejichž meče připomínaly svou délkou spíše dýky. Římany navíc brzy podpořili jejich spojenci na pravém křídle, když obrátili na útěk Makedonce stojící proti nim. Když král viděl, jak se boj vyvíjí, seznal, že je vše ztraceno a společně s jezdci na pravém křídle uprchl. Podle Plútarcha však měla Perseova jízda bojovat dále. Jak král tak i jeho garda si poté od zbývajících pěšáků vysloužili obvinění ze zbabělosti. Pravdou ovšem je, že mnoho jezdců z Perseovy družiny nalezlo předtím v boji smrt. Z celkem 40 000 Makedonců jich v bitvě zahynulo nebo bylo zajato asi 25 000, přičemž samotná bitva trvala prý méně než jednu hodinu. Později byl Perseus Římany vzat do zajetí a veden Římem během Paullova triumfu. Následně byl uvězněn a po několika letech zemřel. Makedonské království zaniklo a na jeho místě vznikly čtyři republiky, ovšem již po dvaceti letech byla Makedonie po potlačení Andriskova povstání přeměněna v římskou provincii.", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny makedonské porážky a politické důsledky.", "content": "Přestože je tato bitva často označována jako vítězství flexibility římské legie nad nepružností falangy, spadá porážka u Pydny jednoznačně na vrub královu velení. Postupu legionářů do mezer ve falanze se dalo zamezit, pokud by bylo k ucpání těchto mezer využito lehkooděnců. Falanga dělala přesně to, k čemu byla určena – tedy vázala na sebe pozornost nepřátelského středu. Jezdectvo a ostatní lehkooděnci měli zatím podniknout útok na křídla římské linie. Kdyby se tak stalo, bylo by vítězství nad již kolísajícími Římany možné. Avšak k tomuto útoku nedal Perseus vůbec rozkaz. Bitva u Pydny tak slouží jako ukázkový příklad porážky způsobené neschopností velitele. Nicméně pravdou rovněž je, že makedonský vojenský systém se nejpozději od konce druhé makedonské války zdál být příliš těžkopádný a nevýkonný. Falanga představovala nedostižný válečný stroj na rovném terénu, avšak jakmile se bitva pohnula na nerovný povrch, celistvost falangy se narušila. Pohyblivější a operativnější manipuly následně jasně prokázaly svoji převahu v boji muže proti muži. Třetí makedonská válka sice nebyla posledním konfliktem mezi Římem a Makedonií, přesto byla moc makedonských králů definitivně zlomena. Politické důsledky bitvy u Pydny byly několikeré: Po vítězství přijal senát usnesení o deportaci všech vysokých královských hodnostářů a o doživotním domácím vězení pro Persea. Království bylo rozděleno do čtyř republik, které byly silně omezeny v hospodářských a diplomatických stycích mezi sebou navzájem a vůči ostatním řeckým státům. Údajně protiřímsky smýšlející Makedonci byli nelítostně vyhnáni ze země. V roce 167 př. n. l. obdržel Paullus rozkaz k útoku na Épeiros, což vyústilo v zotročení asi 150 000 Épeirotů, a to navzdory skutečnosti, že se Épeiros nijak nepodílel na Perseově boji proti Římanům. Makedonie definitivně pozbyla svoji nezávislost, ačkoliv k formální anexi země Římany došlo až v roce 148 př. n. l.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Pydny vybojovaná 22. června roku 168 př. n. l. mezi Římany a Makedonci ukončila vládu dynastie Antigonovců v Makedonii a vedla tak k faktickému zániku nezávislosti této země. Často je uváděna jako klasický příklad převahy římské legie nad makedonskou falangou. Makedonská vojenská doktrína, jež slavila tak ohromné úspěchy v době Filipa II. a Alexandra Velikého, se jevila po této bitvě jako překonaná a zastaralá.", "tgt_summary": "Die Schlacht von Pydna am 22. Juni im Jahr 168 v. Chr. zwischen den Römern und den Makedonen unter König Perseus führte das Ende der makedonischen Dynastie der Antigoniden herbei. Sie war auch ein wichtiger Schritt bei der Ausweitung der römischen Herrschaft auf den östlichen Mittelmeerraum und gilt als klassisches Beispiel für die Gegenüberstellung einer makedonischen Phalanx und den römischen Legionen, in der sich Schwachpunkte der Phalanx zeigten. Die Schlacht von Pydna fand vermutlich zwischen Louloudies und dem antiken Pydna im westlich gelegenen, hügeligen, Gelände statt.", "id": 12774} {"src_title": "Graphics Device Interface", "tgt_title": "Graphics Device Interface", "src_document": [{"title": "GDI Tiskárny.", "content": "Winprinter je tiskový procesor, který používá software ke zpracování tisku namísto toho, aby ho zpracovávala tiskárna. Pracuje tak, že rendruje obrázky do bitmap na uživatelově počítači a pak je posílá do tiskárny. To umožňuje výrobcům tiskáren vyrábět i levnější tiskárny, protože o složení celé stránky se postará software počítače a ne hardware tiskárny. Obvykle však tyto tiskárny nepodporují PostScript a používají ovladače, založené na Unidrv. Winprinter používá GDI k přípravě výstupu, z toho důvodu se jim také často říká GDI tiskárny. Levnější modely laserových tiskáren jsou GDI zařízení. Většina výrobců nabízí i flexibilnější modely, které mají přidanou PCL kompatibilitu, PostScript, nebo obojí. Většinou je jen velmi málo modelů, které jsou „GDI-only“.", "section_level": 1}, {"title": "Technické detaily.", "content": "\"Device context\" (DC) je používán k definování atributů textu a obrázků, které jsou zobrazovány na obrazovce nebo tisknuty tiskárnou. Aktuální kontext udržuje GDI. DC, které nastavuje strukturu, je získáno před výstupem a je zapisován a uvolňován po částech, tak jak byly zapsány. DC, jako většina GDI objektů, je nepropustný, nepřistupuje k datům přímo, můžeme je předat funkcím, které tato data zpracují, buď ke kreslení něčeho, ke zjištění informace o něčem, nebo ke změně objektu nějakým způsobem.", "section_level": 1}, {"title": "GDI+.", "content": "S příchodem Windows XP, bylo GDI kritizováno a tak se v C++ založil nový subsystém GDI+. GDI+ má vylepšené 2D grafické prostředí, dále funkce jako 2D Anti-aliasing, koordinaci pomocí plovoucí čárky, alpha blending, gradiální stínování, komplexnější správa, podporu moderních grafických formátů jako JPEG a PNG (které v předchozí verzi GDI viditelně chyběly) a hlavně podporu pro skládání afinní transformace v 2D zobrazení. Užití těchto rysů je viditelné v uživatelském rozhraní Windows XP a jejich přítomnost v základní grafické vrstvě Windows XP velmi zjednodušilo implementaci vektorové grafiky (například Flash nebo SVG). Dynamická knihovna GDI+ je dodávána s spolu aplikacemi a dá se použít pod staršími verzemi Windows. GDI+ je podobné (účelem a strukturou) Apple Quartz 2D, nebo cairo.", "section_level": 1}, {"title": "GDI+ zranitelnost.", "content": "V září roku 2004 bylo zjištěno, že GDI+ a další API grafické rozhraní nebyly chráněné před zneužitím, souviselo to s vadou v JPEG knihovně. Tato vada umožňovala případnému narušiteli spustit kód na každém systému, který zobrazil jejich JPEG obrázky nástrojem, který používal dekodér v GDI+.", "section_level": 2}, {"title": "GDI a GDI+ aplikace ve Windows Vista.", "content": "Počínaje Windows Vista, všechny aplikace pro Windows včetně GDI a GDI+ aplikací běží v nově vytvořeném enginu a nejsou hardwarově akcelerovány. Nicméně, díky povaze složení plochy (vnitřní řízení pohybu bitmap, průhlednosti a anti-aliasingu GDI+ jsou ovládány DWM jádrem), jsou operace jako pohyby a zvětšování oken mohou být rychlejší a mají lepší odezvu, protože podklad oken nemusí být přerendrováván.", "section_level": 1}], "src_summary": "Graphics Device Interface (zkráceně GDI či někdy nazýváno jako Graphical Device Interface) je spolu s kernelem a uživatelským rozhraním jednou ze tří hlavních součástí operačního systému Microsoft Windows. Graphics Device Interface slouží k reprezentaci grafických objektů a jejich transformací do výstupních zařízení jako jsou monitory či tiskárny. Ve Windows XP je k dispozici vylepšená verze GDI, GDI+. ", "tgt_summary": "Das Graphics Device Interface (GDI) ist eine Komponente des Betriebssystems Windows. Es dient als Programmierschnittstelle zu \"logischen Grafikgeräten\" und kapselt die Komplexität der Hardware ab (Hardwareabstraktion). Diese logischen Grafikgeräte werden in GDI als Gerätekontext (engl. \"Device Context\") bezeichnet, in einigen Programmiersprachen ist dafür die Bezeichnung \"Canvas\" (zu dt. Leinwand) gebräuchlich. Neben der Ausgabe über physische Geräte (Grafikkarte oder Drucker) kann auch die Ausgabe als Rastergrafik im Speicher oder als eine Art Schrittprotokolldatei (WMF/EMF, unter Windows als Vektorgrafikformat genutzt) erfolgen. ", "id": 2399161} {"src_title": "Walter Mondale", "tgt_title": "Walter Mondale", "src_document": [{"title": "Původ a mládí.", "content": "Mondale se narodil ve městě Ceylon na jihu Minnesoty jako syn Claribel Hope, učitelky hudby, a metodistického duchovního Theodora Sigvaarda Mondala. Prarodiče Waltera Mondala z otcovy strany byli přistěhovalci z Norska (příjmení \"Mondale\" pochází ze slova \"Mundal\", což je město na jihu Norska), kořeny rodiny jeho matky sahají do Skotska a Anglie. Absolvoval Macalaster College ve hlavním městě Minnesoty Saint Paul a v roce 1951 získal magisterský titul v oboru politických věd na University of Minnesota. Neměl dostatek financí na studium práv, proto narukoval do americké armády a během korejské války sloužil dva roky na vojenské základně Fort Knox ve státě Kentucky. V roce 1955 se oženil s Joan Adamsovou. Díky státní podpoře vystudoval v roce 1956 právnickou fakultu. Advokacií se zabýval do začátku 60. let, kdy vstoupil do politiky.", "section_level": 1}, {"title": "Začátek politické dráhy.", "content": "Do politické činnosti se Mondale zapojil již v roce 1948, kdy pomáhal při volební kampani Huberta Humphreyho (1911–1978). V roce 1960 se Mondale stal v pouhých třiceti dvou letech generálním prokurátorem státu Minnesota.", "section_level": 1}, {"title": "Senátor.", "content": "Dne 30. prosince 1964 byl Mondale tehdejším minnesotským guvernérem Karlem Rolvaagem jmenován senátorem. V Senátu zaujal místo Huberta Humphreyho, který na tento post rezignoval poté, co byl zvolen viceprezidentem (administrativa Lyndona B. Johnsona, 1965–1969). Post senátora Mondale poprvé obhájil ve volbách roku 1966, kdy porazil republikánského kandidáta Roberta A. Forsythea, v roce 1972 pak vyhrál opět. Jako senátor se Mondale zabýval především ekonomickými a sociálními otázkami. Na rozdíl od svého otce nebyl horlivým zastáncem Rooseveltovy politiky New Dealu a jeho názorová stanoviska tak lze označit spíše jako středová než čistě levicová. Během Johnsonova prezidentského úřadu Mondale podporoval válku ve Vietnamu, názor změnil s nástupem Richarda Nixona do Bílého domu.", "section_level": 1}, {"title": "Viceprezident.", "content": "V roce 1976 získal nominaci Demokratické strany na post prezidenta Jimmy Carter a jako kandidáta na viceprezidenta si zvolil Waltera Mondala. Jejich tandem porazil v listopadových volbách úřadujícího prezidenta Forda a 20. ledna 1977 nastoupil Mondale do úřadu. Zatímco ve funkci senátora se Mondale příliš zahraničněpolitickým otázkám nevěnoval, jako viceprezident se na globální problematiku zaměřil mnohem více (zasloužil se např. o vrácení amerických rukojmích z Íránu). Kromě toho Mondale funkci viceprezidenta podstatnou měrou změnil: výrazně rozšířil jeho pravomoce, takže od té doby není viceprezident jen pouhým prezidentovým poradcem, ale účastník na prezidentské správě na plný úvazek a se všemi problémy, které k tomuto úřadu patří. Mondale byl mimo jiné prvním viceprezidentem, jenž měl kancelář přímo v Bílém domě, a který založil tradici pravidelných obědů s prezidentem, která přetrvala do dnešní doby.", "section_level": 1}, {"title": "Prohra v roce 1980.", "content": "V roce 1980 ovšem tandem Carter-Mondale v Bílém domě skončil, neboť byl poražen Ronaldem Reaganem a Georgem Bushem starším. Demokraté uspěli jen v sedmi státech: v Georgii (domovský stát Jimmyho Cartera), na Havaji, v Marylandu, v Minnesotě (domovský stát Waltera Mondala), na Rhode Islandu, v Západní Virginii a v hlavním městě.", "section_level": 1}, {"title": "Prezidentská kampaň v roce 1984.", "content": "Poté, co v roce 1980 odešel z úřadu viceprezidenta, se krátce vrátil k právnické činnosti (pracoval v prestižní mezinárodní firmě Winston&Strawn v Chicagu). V roce 1984 se zapojil do demokratických primárek, z nichž vyšel jako vítěz (zvítězil tehdy nad svými spolustraníky, černošským aktivistou Jesse Jacksonem a Gary Hartem) a byl tak poslán do volebního klání proti úřadujícímu prezidentovi Ronaldu Reaganovi. Mondale byl prvním kandidátem na prezidenta v rámci dvou největších politických stran, který si jako viceprezidentku zvolil ženu – byla jí kongresmanka ze státu New York Geraldine Ferrarová. Ve své liberálně orientované kampani se Mondale s Ferrarovou zaměřili především na hospodářské otázky (ostře kritizovali Reaganovu ekonomickou politiku), na téma postupné redukce jaderných zbraní či otázku rovných práv. Reagan se však tehdy v řadách Američanů těšil vysoké popularitě a tak Mondala drtivě porazil: Mondale získal 41,8% hlasů voličů a zvítězil pouze ve dvou státech, v rodné Minnesotě a ve Washingtonu, D.C..", "section_level": 1}, {"title": "Pozdější kariéra.", "content": "Po neúspěšné kandidatuře na prezidenta Mondale opět začal pracovat v právním sektoru, nastoupil do firmy Dorsey&Whitney sídlící v Minneapolisu. V letech 1986–1993 působil jako předseda Národního demokratického institutu pro mezinárodní záležitosti. V roce 1993 jej nově zvolený prezident Bill Clinton jmenoval do prestižní funkce velvyslance USA v Japonsku, kterou zastával do roku 1996.", "section_level": 1}, {"title": "Volby do Senátu v roce 2002.", "content": "V roce 2002, kdy probíhaly volby do Senátu, se o znovuzvolení ucházel demokrat Paul Wellstone z Minnesoty. Jedenáct dní před volbami, 25. října, však tragicky zahynul při letecké nehodě. Na naléhání Wellstonových příbuzných i příznivců se čtyřiasedmdesátiletý Mondale rozhodl, že jej ve volebním klání nahradí. I když volby proti republikánskému starostovi Saint Paulu Normu Colemanovi nakonec prohrál (byť velmi těsně), je tento krok vnímán jako velmi lidské gesto. Po volbách Mondale veřejně prohlásil, že se jednalo o poslední kampaň, do níž se zapojil.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Jeho manžela Joan Mondalová, s níž se oženil 27. prosince 1955, byla proslulou mecenáškou umění, za což si u Američanů vysloužila přezdívku \"Joan of Art\". Zemřela v únoru 2014. Z manželství vzešly dvě děti, syn Ted (1957), který usiloval o demokratickou nominaci na guvernéra Minnesoty, a dcera Eleanor, známá televizní osobnost, která v roce 2011 zemřela ve věku 51 let na rakovinu. V současné době žije Walter Mondale v Minneapolisu. Rád rybaří, lyžuje, hraje tenis, čte Shakespeara a historickou literaturu a sleduje Monty Python. Je stále veřejně činný, pravidelně komentuje politické události (zasazuje se např. o ochranu vodních zdrojů v Minnesotě). V roce 2015 veřejně podpořil Hillary Clintonovou v její kandidatuře na prezidenta Spojených států v roce 2016.", "section_level": 1}], "src_summary": "Walter Frederick „Fritz“ Mondale (* 5. leden 1928, Ceylon, Minnesota) je americký politik, člen Demokratické strany, v letech 1964–1976 senátor, mezi lety 1977–1981 42. viceprezident Spojených států v administrativě Jimmyho Cartera a v roce 1984 kandidát demokratů na post prezidenta Spojených států.", "tgt_summary": "Walter Frederick „Fritz“ Mondale (* 5. Januar 1928 in Ceylon, Minnesota) ist ein US-amerikanischer Politiker der Minnesota Democratic-Farmer-Labor Party. Er war von 1977 bis 1981 der 42. Vizepräsident der Vereinigten Staaten.", "id": 1525782} {"src_title": "Citroën SM", "tgt_title": "Citroën SM", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1961 začal Citroën pracovat na sportovní variantě populárního Citroenu DS. Projekt SM byl zahájen až roku 1966. Záměr byl vytvořit luxusní vůz s rychlostí přesahující 200 km/h. Tak výkonný motor ale Citroën nevyráběl. Pomohla až spolupráce s krachujícím italským koncernem Maserati, s nímž Citroën uzavřel dohodu o technické spolupráci a v roce 1971 se stal absolutním vlastníkem automobilky. Citroën SM byl poprvé představen na Ženevském autosalonu v březnu 1970, kde svým designem a vyspělou technikou vzbudil velké ohlasy. Sériově vyráběné modely se začaly prodávat v září 1970. V následujícím roce se prodalo 5000 modelů, ale pak zájemců ubývalo. V roce 1974 to bylo už jen 352 automobilů a roku 1975 se Citroën rozhodl výrobu SM ukončit. Největší ránu avantgardnímu modelu zasadila ropná krize v roce 1973.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Karoserie.", "content": "Samonosná, skeletového typu. Komponenty se připevňovaly podobně jako u modelu DS přímo na kovový skelet. Aerodynamický odpor dosahoval (Cx 0,339) což je srovnatelné s automobily dnešní doby. Za předním plastovým aerodynamickým štítem se nacházelo 6 světlometů. 2 z nich byly natáčeny spolu s volantem podobně jako u modelu DS. Světlomety byl natáčecí a měly automatickou regulaci výšky podle polohy (zatížení) zadní nápravy - při nerovnostech tak byla světla vždy souběžně s vozovkou. Za příplatek bylo možné dostat i klimatizaci. SM přinesl mnohé inovace podobně jako jeho nepřímý předchůdce DS:", "section_level": 2}, {"title": "Podvozek.", "content": "Používá hydropneumatické odpružení převzatý z modelu DS s drobnými úpravami a také přední náhon. Umožňovalo to vysoký komfort a nastavitelnou světlou výšku automobilu. Brzdový systém byl propojen s hydropneumatickou soustavou a ve spojení se čtyřmi kotoučovými brzdami tak poskytoval účinnější brzdy. Řízení bylo vynálezem vynálezce hydropneumatiky Paula Magese. Účinek posilovače řízení byl závislý na rychlosti vozidla - se stoupající rychlostí vozidla se zvětšovala tuhost řízení a poskytovala tak jednodušší ovládání, které nebylo třeba neustále korigovat. Při uvolnění volantu se sám z jakékoli pozice vrátil na svou pozici. Systém DIRAVI se použil později v modelu CX a XM.", "section_level": 2}, {"title": "Motory.", "content": "Nejprve byl představen motor 2,7 V6 s výkonem 125 kW (170 k), odvozený od osmiválce pohánějícího Maserati Quattroporte. V roce 1973 byly karburátory Weber nahrazeny vstřikováním Bosch D-Jetronic. Tím vzrostl výkon na 130 kW (178 k). Současně byl v USA nabízen motor 3,0 V6 s výkonem 132 kW (180 k), který do Evropy přišel až roku 1974. Převodovky byly manuální 5-stupňová a automatická 3-stupňová. Pozoruhodný byl nezvykle velký úhel rozevření řad válců (90°) a použití 3 rozvodových řetězů. (1970 - 1972) (1973 - 1975) (1974 - 1975) -modul měl snížené emise kvůli exportu na americký trh, prodával se s automatickou 3-stupňovou prevodvokou BorgWarner nebo manuální 3 stupňovou -3.0L Motor se zvýšeným výkonem na 190k se použil také v modelu Maserati Merak a Ligier JS2 od 19.722.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "SME se zařadil ve své době k nejrychlejším automobilem s předním náhonem. Podobně jako DS byl upraven do závodní verze. SM zvítězil v roce 1971 na Rally Marocco.", "section_level": 1}, {"title": "Jiné verze.", "content": "Henri Chapron upravil 2 kusy jako prezidentské limuzíny a využívaly se od Georgese Pompidou až po Jacqua Chiraca. Další upravený kus sloužil jako papamobil papeži Janu Pavlu II, který ho využíval ještě v 80. letech 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Konec výroby.", "content": "SM byl kvůli komplikovaným technologiím drahý na údržbu, pro servis byl potřeba specialista na motory Maserati a na hydropneumatický systém Citroënu. V roce 1974 Citroën zkrachoval a ujala se ho Peugeot. Důvodem byla ropná krize a ekonomická recese v roce 1973, dále také dlouhodobý vývoj Wankelova motoru, které byly neúsporné. V roce 1974 vydala americká vláda nařízení pro automobily, které vyšachovaly automobilku Citroën z trhu, což způsobilo propad prodejnosti o 48%. V roce 1975 se Peugeot zbavil automobilky Maserati. Součástky SM byly rozprodány a použity ještě v automobilech Maserati a Lotus Esprit, například převodovka nebo zpětná zrcátka. Většinu kvalit a technologií přebral nepřímý následovník Citroën CX.", "section_level": 1}], "src_summary": "Citroën SM je sportovní vůz vyráběný v letech 1970-1975 francouzskou automobilkou Citroën ve spolupráci s Maserati. V roce 1971 se umístil na 3. místě v soutěži Evropské auto roku.", "tgt_summary": "Der Citroën SM ist ein von Juli 1970 bis Mai 1975 vom französischen Autohersteller Citroën gebautes Sportcoupé der Oberklasse. Das Fahrzeug wurde im März 1970 auf dem Genfer Auto-Salon der Öffentlichkeit vorgestellt. Die genaue Herkunft und Bedeutung des Kürzels \"SM\" als Modellbezeichnung ist unklar. Sicher ist lediglich, dass das \"M\" in Anlehnung an die Technik für Maserati steht. Bei der Präsentation des SM trugen die C-Säulen noch den Schriftzug \"Citroën-S-Maserati\" statt des späteren \"SM\"-Schriftzugs. Das spricht sehr für eine der plausibelsten Deutungen des Kürzels: (Citroën) Série Maserati. Laut Olivier de Serres stammt das S jedoch von Sport, der Zusatzbezeichnung der in den 1960er-Jahren verfolgten Projekte eines DS Sport. Anhänger der Marke scherzen hingegen, SM sei die Abkürzung für \"Sa Majesté\".", "id": 1623878} {"src_title": "Strana spravedlnosti a rozvoje", "tgt_title": "Adalet ve Kalkınma Partisi", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "AKP vznikla jako umírněná odnož tureckých islamistických hnutí zakázaných v roce 1998. Tato strana, která od roku 2002 tvoří většinovou vládu, nabrala opačný směr než její předchůdkyně a stala se symbolem politických i ekonomických reforem, které vedly k otevření přístupových rozhovorů s Evropskou unií v roce 2005. \"Zpráva o pokroku\" Evropské unie z října 2012 však konstatuje, že „nárůst útoků na svobodu slova v Turecku vzbuzuje vážné obavy, protiteroristické zákony jsou zneužívány proti novinářům a roste autocenzura a počet zakázaných webových stránek. Soudy označují pouhé psaní proti vládě za terorismus. V zemi byla v září 2012 zavedena povinná náboženská výchova sunnitského islámu od první třídy, která byla posledních 20 let pouze volitelná. Stovky sekulárních škol navíc vláda AKP přeměnila na náboženské. Ve společnosti a obchodu navíc převládl názor, že příslušnost ke správné víře a dobré vztahy s AKP jsou podmínkou úspěchu. V prezidentských volbách 2014 zvítězil tehdejší předseda vlády a zároveň předseda AKP Recep Tayyip Erdoğan. Získal celkem 51,79% hlasů a byl tak zvolen ihned v prvním kole. Jeho zvolení vyústilo v nespokojenost stoupenců opozice. Ti proti Erdoğanovu autoritářskému a islamistickému přístupu k vládě demonstrovali již v roce 2013. V červnu 2015 se konaly parlamentní volby. AKP obhájila své první místo, nicméně ztratila podporu téměř 9 procent voličů, obdržela jen necelých 41 procent hlasů a přišla o parlamentní většinu, kterou držela od roku 2002. Po krachu jednání o velké koalici s Republikánskou lidovou stranou i Nacionálně činnou stranou byly vyhlášeny nové volby, které se uskutečnily v listopadu 2015. V těch AKP obdržela 49,5 procenta hlasů a opět získala většinu. Ve volbách 2018 kandidovala AKP v koalici s Nacionálně činnou stranou. V komunálních volbách 2019 ztratila kontrolu nad Istanbulem a Ankarou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Strana spravedlnosti a rozvoje (turecky Adalet ve Kalkınma Partisi, AK Parti, AKP) je jedna ze dvou nejsilnějších politických stran v Turecku. Disponuje 317 zástupci v parlamentu a je největší stranou Turecka. Předsedou strany je od roku 2017 současný autoritářský turecký prezident a bývalý premiér Recep Tayyip Erdoğan.", "tgt_summary": "Die Adalet ve Kalkınma Partisi (Kurzbezeichnung: AKP oder AK Parti; für „Partei für Gerechtigkeit und Aufschwung“ oder „Partei für Gerechtigkeit und Entwicklung“) ist nach eigener Programmatik eine konservativ-demokratisch ausgerichtete politische Partei in der Türkei und lehnt trotz entsprechender Wahrnehmung eine Klassifizierung als „muslimisch-demokratisch“ ab. Beobachtern zufolge führt die Regierung der 2001 gegründeten AKP jedoch zu einer stärkeren Reislamisierung der Gesellschaft in der Türkei. Außerdem wird der Partei zur Last gelegt, die Türkei seit den 2010er-Jahren mit einem immer stärker werdenden Autoritarismus zu regieren. Die Partei gilt als enger Verbündeter der Moslembruderschaft. ", "id": 1683911} {"src_title": "Whidbeyho ostrov", "tgt_title": "Whidbey Island", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Před příjezdem osadníků ostrov obývali Dolní Skagitové, Swinomišové, Suquamišové, Snohomišové a další Indiánské kmeny. První Evropan k ostrovu dorazil roku 1790 a byla to španělská expedice vedená Manuelem Quimperem a Gonzalem Lópezem de Haro na lodi \"Princesa Real\". O dva roky později ostrov důkladněji prozkoumal britský námořník George Vancouver a v květnu téhož roku jeho kolegové na expedici Joseph Whidbey a Peter Puget začali mapovat i okolní mořské oblasti, nyní známé jako Pugetův záliv. Poté, co Whidbey obeplul ostrov, Vancouver ho pojmenoval právě po něm. Prvním osadníkem, který kdy na ostrově přespal se stal v květnu 1840 jeden katolický misionář. Poručík Charles Wilkes, který vedl Wilkesovu expedici v roce 1841 připlul na lodi USS \"Vincennes\" do Pennovy soutěsky, na jejímž břehu našel největší Indiánskou osadu na Pugetově zálivu a také novou, 8 100 m2 rozlehlou katolickou misii. Konec soutěsky pojmenoval Holmesova zátoka po svém vojenském lékaři Silasi Holmesovi. V roce 1850 se plukovník Isaac N. Ebey stal prvním permanentním bělochem obývajícím ostrov, když si vyžádal 2,6 km2 prérie na pobřeží úžiny Admiralty. Na své půdě pěstoval brambory a pšenici, také byl poštmistrem ve městě Port Townsend, do kterého denně pádloval přes zátoku, aby mohl pracovat na tamní poště. V srpnu 1857 ve věku 39 let zabili plukovníka a sťali mu hlavu Haidové, kteří sem cestovali z ostrovů královny Šarloty. Ebey byl zabit v pomstě za náčelníka, který ztratil svůj život v nedalekém Port Gamblu. V roce 1942 byla severozápadně od Coupevillu postavena vojenská základna Fort Ebey, která nesla název právě po plukovníkovi. Na půdě státního parku Fort Casey se kromě vojenské instalace nachází také maják Admiralty Head Light. Území okolo města Coupeville je chráněno jako národní historická rezervace Ebey's Landing, která je také pojmenovaná po americkém plukovníkovi. V roce 1984 se na ostrově odehrálo násilné střetnutí mezi představiteli zákona, bílými nacionalisty a vůdcem organizovaného zločinu Robertem Mathewsem, kterého zde zabili agenti FBI. Při výročí jeho smrti se na místě úmrtí scházejí ti, kteří kráčí v jeho šlépějích.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Whidbeyho ostrov, Caamañův ostrov, ostrov Bena Ureho a dalších šest neobydlených ostrovů tvoří okres Island. Okresním městem je Coupeville, které se nachází na Whidbeyho ostrově. Populačními centry ostrova jsou začleněná města Oak Harbor, Coupeville a Langley, nezačleněné vesnice Freeland a Clinton a nezačleněné obce Greenbank a Bayview.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Ostrov je dělen do dvou ekonomicky odlišných regionů - na sever, kde se nachází největší město Oak Harbor a Námořní letecká stanice Whidbey Island, a na zbytek ostrova. Zatímco ekonomika severní části spadá většinou do služeb a závisí na největším zaměstnavateli v Oak Harboru, kterým je právě letecká stanice, a tak se tam nachází i několik národních obchodních řetězců, jižní část ostrova je závislá na cestovním ruchu, zemědělství a umění. Cestovní ruch je důležitým faktorem jak pro Whidbeyho ostrov, tak pro Caamañův ostrov. Turisticky jsou orientovaná především města Oak Harbor, Coupeville, Freeland a Langley. Coupeville je známý svou škeblí farmu na pobřeží Pennovy zátoky, která vyváží velké množství zdejších velice známých škeblí. Toto zázemí společně s dalšími malými farmami přesně odráží důležitost zemědělství ve střední části ostrova. Ostrov je domovem mnoha umělců, a tak je nazýván největší uměleckou kolonií v Pugetově zálivu. Žijí zde známí malíři, sochaři, umělečtí skláři a truhláři, fotografové, spisovatelé, herci, básníci nebo hudebníci. Jižní část ostrova navíc slouží také jako bydliště pro ty, kteří dojíždějí za prací do Everettu, kde se nachází hlavní továrna Boeingu, a do Seattlu. Tito lidé využívají státního systému trajektů Washington State Ferries, který provozuje linku mezi Clintonem a Mukilteem.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Někteří obyvatelé ostrova jej nazývají nejdelším ostrovem v pevninských Spojených státech, což ale není pravda. Čtyři jezera patří do vnitřního hydrologického systému ostrova. Jedná se o Brusinkové jezero ve státním parku Klamný průliv, Jelení jezero a nedaleko Langley také Trestné jezero a Osamělé jezero.", "section_level": 1}, {"title": "Parky a rezervace.", "content": "Na ostrově se nachází národní historická rezervace Ebey's Landing, která byla první národní historickou rezervací, kterou Správa národních parků založila za účelem ochrany venkovské historie a kultury ostrova a vzácných a citlivých rostlin. Státními parky na ostrově jsou Deception Pass, Státní park Josepha Whidbeyho, Fort Ebey, Fort Casey, Possession Point a Jižní Whidbeyho ostrov. Na ostrově se také nachází několik okresních parků.", "section_level": 1}, {"title": "Klima.", "content": "Ostrov leží částečně ve srážkovém stínu Olympijského pohoří a obsahuje různá klimatická prostředí. Zatímco srážky na jihu ostrova dosahují průměrně 760 mm, na severu to je 660 mm a ve středu pouze 460 mm až 510 mm ročně. Na ostrově také převažují mikroklimata, jejichž charakter závisí na blízkosti k vodě, nadmořské výšce a panujících větrech. Ostrov je různorodý také co se týče typu půdy. Zatímco na jihu převažují písečné jíly a štěrkovité půdy, sever oplývá horninami.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Flora.", "content": "I vegetace se liší podle toho, kde na ostrově se vyskytuje. Na jihu ostrova je podobná té, která se nachází na pevnině. Hlavními stromy zde jsou douglaska, \"Alnus rubra\", \"Acer macrophyllum\", zerav obrovský a jedlovec západní. V porovnání se západem pevninského Washingtonu se zde nevyskytuje javor okrouhlolistý, pokud zde nebyl uměle vysázen. Mezi nižší rostliny patří \"Vaccinum ovatum\", mahónie cesmínolistá, bez, libavka shalon, \"Holodiscus discolor\" a různé druhy kopřiv. Mezi hojné uměle vysázené rostliny patří náprstník, břečťan a cesmína. Na severu ostrova převažují vyšší subdruhy mahónie cesmínolisté, zatímco \"Vaccinum ovatum\" zde nahrazuje příbuzná brusnice drobnolistá. Hojně se zde vyskytuje \"Rhododendron macrophyllum\" a mezi opadavé dřeviny patří \"Quercus garryana\" (angl. Garry Oak - původ jména města Oak Harbor) a planika. Mezi jehličnany zde dominují jedle obrovská, smrk sitka a borovice pokroucená. Na ostrově se nachází tři prérijní oblasti - Smithova, Crockettova a Ebeyho. Na svazích nedaleko Partridge Pointu se nečekaně vyskytují opuncie.", "section_level": 2}, {"title": "Fauna.", "content": "Plejtvákovec šedý migruje v březnu a dubnu mezi Whidbeyho a Caamañovým ostrovem, kde může být spatřen z lodě i z břehu. Vody nedaleko ostrova využívá také kosatka dravá.", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Veřejné školní okrsky.", "content": "Na ostrově existují tři veřejné školní okrsky (\"school districts\"). Oak Harbor School District obsahuje střední školu Oak Harbor High School, jednu alternativní střední školu, dvě prostřední školy a pět základních škol. Ve státní meziškolní sportovní asociaci má střední škola v Oak Harboru klasifikaci 4-A. Coupeville School District obsahuje obce Coupeville a Greenbank, nachází se v něm jedna střední, jedna prostřední a jedna základní škola. Ve státní meziškolní sportovní asociaci má střední škola v Coupevillu klasifikaci 1-A. South Whidbey School District obsluhuje jižní část ostrova, ve které se nachází obce Freeland, Clinton, Bayview a Langley. Nachází se zde jedna střední škola, jedna alternativní střední škola, jedna prostřední škola od 6. do 8. třídy, jedna prostřední škola od 3. do 5. třídy, jedna základní škola do 2. třídy a ostrovní akademie, která pokrývá všechny ročníky od školky až po maturitu. Ve státní meziškolní sportovní asociaci má střední škola South Whidbey klasifikaci 2-A.", "section_level": 2}, {"title": "Vysoké školy.", "content": "Skagit Valley College má kampus v Oak Harboru a jeden omezený kampus na jihu ostrova. Seattle Pacific University vlastní Camp Casey (bývalé kasárny pro sousední Fort Casey) nedaleko Coupevillu, kde ubytuje některé studenty.", "section_level": 2}, {"title": "Infrastruktura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Jediným mostem, který vede na ostrov, je Deception Pass Bridge na Washington State Route 20, který spojuje sever ostrova a Fidalgův ostrov. Most byl postaven v roce 1935, před tím zde jedenáct let jezdila loď. Moderní trajektová obslužnost je dostupná na stejné silnici mezi Coupevillem a Port Townsendem a na Washington State Route 525 mezi Clintonem a Mukilteem. Na ostrově existuje rozlehlý systém okresních silnic, které všechny vedou k jedné z páteří silniční dopravy na ostrově, kterými jsou právě silnice č. 20 a č. 525. Jsou také jedinými národně uznávanými scénickými silnicemi na ostrově v USA, a tak mají i své jméno Whidbey Island Scenic Isle Way. Hromadnou dopravu poskytuje společnost Island Transit, jejíž služby jsou hrazeny z 60% výdělků z jednoprocentní okresní obchodní daně, tudíž jsou pro cestující bezplatné. Na ostrově existuje deset linek, zatímco pouze čtyři z nich jsou v provozu i v sobotu, ale žádná v neděli ani o svátcích. Na ostrově se nachází dvě veřejná letiště. 3 kilometry jihozápadně od Langley se nachází Whidbey Air Park se 750 metrů dlouhou ranvejí. 5 kilometrů jihozápadně od Oak Harboru se nachází letiště A. J. Eisenberga, jehož ranvej je 995 m dlouhá. K tomu se na ostrově vyskytuje přibližně šest soukromých nezpevněných letišť. V roce 2006 začala komerční spoje na letiště A. J. Eisenberga provozovat společnost Kenmore Air, která je ale zrušila počátkem roku 2009. Námořnictvo Spojených států amerických na ostrově provozuje dvě letiště. Největším je dvouranvejové letiště na námořní letecké stanici Whidbey Island severně od Oak Harboru. Námořnictvo také provozuje letecké výcvikové zázemí Odlehlé námořní letiště Coupeville jen kousek jihovýchodně od Coupevillu. Námořnictvo pojmenovalo loď USS \"Whidbey Island\" po ostrově.", "section_level": 2}, {"title": "Zdravotní systémy.", "content": "Whidbey General Hospital je regionální okresem provozovanou nemocnicí na ostrově. Nachází se v Coupevillu, ale má kliniky také v Oak Harboru a Clintonu. Námořní letecká stanice nedaleko Oak Harboru nabízí omezené zdravotní služby vojenským příslušníkům, veteránům a jejich rodinným příslušníkům.", "section_level": 2}, {"title": "Obce.", "content": "Seřazeno od severu k jihu:", "section_level": 1}], "src_summary": "Whidbeyho ostrov je největším z devíti ostrovů v okrese Island v americkém státě Washington. Leží přibližně 50 kilometrů severně od města Seattle mezi pevninou a Olympijským poloostrovem. Tvoří severní hranici Pugetova zálivu. ", "tgt_summary": "Whidbey Island ist eine Insel im Island County im Nordwesten des US-Bundesstaats Washington. Mit 436 km2 ist Whidbey Island die größte Insel des Staates Washington. Etwa 56.000 Menschen wohnen auf der Insel. ", "id": 2349519} {"src_title": "Bernd Rabehl", "tgt_title": "Bernd Rabehl", "src_document": [{"title": "Životopis v kostce.", "content": "Narodil se v městečku Rathenow západně od Berlína. Roku 1960 začal studovat na Humboldtově univerzitě ve východním Berlíně agronomii (dva semestry), opustil však NDR ještě před stavbou zdi a začal studovat v Západním Berlíně sociologii a filosofii. Na Svobodné univerzitě se seznámil s Rudi Dutschkem, se kterým roku 1965 vstoupil do SDS, kde byl v letech 1967/68 činný ve spolkovém představenstvu. V této době také pomohl několika známým k útěku do západního Německa, a navíc v důsledku svých silně kritických spisů a názorů na NDR a tamní zřízení nesměl cestovat do a přes NDR včetně celého východního bloku. V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století spolupracoval zprvu jako docent na Svobodné univerzitě v Berlíně, roku 1973 ukončuje svou disertaci. Několik let hostoval jako profesor na univerzitě Campina Grande v Brazílii. Dnes žije jako penzista a svobodný autor v Berlíně.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra v APO.", "content": "Již roku 1965 vstoupil do SDS, kde se stal brzo jedním z významných teoretiků západoněmecké mimoparlamentní opozice APO (Außerparlamentarische Opposition). Začátkem sedmdesátých let 20. století byl členem redakční konference časopisu „ProKla“ – „Probleme des Klassenkampfes“ (\"Problémy třídního boje\"), tehdy snad nejznámějšího časopisu nedogmatické, protistalinistické západoněmecké levice, a je také členem vydavatelského kolektivu nakladatelství „Rotbuch“ (\"Rudá kniha\"), o kterém se dá říci totéž. Pro příslušníky takzvané \"generace 68\" se na Svobodné univerzitě v Berlíně stalo povinností navštívit alespoň jeden jeho seminář. V Berlíně učil na Sociologickém institutu, na Ústředním institutu pro sociálněvědecké bádání a na Institutu Otto Suhra (politologická fakulta). Z této doby pochází velká řada jeho prací o marxismu a dělnickém hnutí, kde pojmy jako samospráva, demokracie a svoboda myšlení hrají stěžejní roli.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika přistěhovalectví a spolupráce s identitárními organizacemi.", "content": "Koncem 80. let, přibližně po pádu východoněmeckého režimu, se zabýval dějinami SDS a reviduje některé názory, mimo jiné i o Rudi Dutschkem. Během 90. let je v jeho myšlení možno pozorovat jistý zvrat. V prosinci 1998 řečnil před buršáckým studentským sdružením Danubia (spolu s Horstem Mahlerem), nejen v levicových kruzích neslýchaný precendens. Varoval zde před nebezpečím kulturní nadvlády přistěhovalců, což by mohlo vést k úkazům občanské války a terorismu v západní společnosti. Tato řeč byla prostřednictvím Horsta Mahlera předána časopisu Junge Freiheit, kde vyšla podle tvrzení Bernda Rabehla bez jeho souhlasu (znění textu samotného však nepopíral a poté vícekrát do tohoto časopisu sám přispěl). V rozhovoru pro Deutsche Stimme poznamenal na adresu svých kritiků: „V posledním důsledku jsem svém dřívějšímu myšlení zůstal věren, pouze mezitím došlo k posunutí politických pozic. Co se dříve pokládalo za levicové, platí dnes jako pravicové“. V rozhovoru s radikálně pravicovým časopisem National Zeitung pak Rabehl své pozice označuje jako zcela typické pro bývalé aktivisty APO. Na rozdíl od inklinace bývalého advokáta Horsta Mahlera k neonacistickým tendencím vyvolal jeho zvrat o to více neporozumění a kritiky, protože býval počítán k předním hlavám a teoretikům studentského hnutí. Institut Otto Suhra se pokusil odvolat povolení k vyučování; to se ukázalo jako neproveditelné, proto se jej rozhodl nepověřovat vedením seminářů. Ztratil také místo docenta v odborové nadaci Hanse Böcklera a vystoupil z Německého odborového svazu DGB (vstoupil poté do Křesťanského odborového svazu CGB, ze kterého však byl roku 2005 vyloučen). Po roce 2005 vystoupil vícekrát na shromážděních neonacistické NPD. V roce 2009 se o něm vážně uvažovalo jako o společném kandidátovi NPD a DVU na spolkového prezidenta, dokonce dal stranám svůj předběžný příslib, ale ze strachu z politické perzekuce a mediálních kampaní proti své osobě z kandidatury nakonec couvl.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bernd Rabehl (* 30. července 1938 v Rathenowu) je německý sociolog a politolog. Patřil k nejznámějším představitelům západoněmeckého levicového svazu SDS, exponoval se význačně jako levicový profesor na berlínské Svobodné univerzitě a byl dlouho počítán k předním teoretikům studentského hnutí a tzv. nové levice v Německu. Jeho pozdější vývoj přiměl mnohé kritiky přirovnat jeho zvrat k neonacistickým názorům k obratu právníka Horsta Mahlera.", "tgt_summary": "Bernd Rabehl (* 30. Juli 1938 in Rathenow) ist ein deutscher Soziologe und Autor und war eines der bekanntesten Mitglieder des Sozialistischen Deutschen Studentenbunds (SDS). Spätestens seit 1998 vertritt Rabehl nationalistische und später rechtsextreme Positionen.", "id": 1312393} {"src_title": "Kšandy", "tgt_title": "Hosenträger", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Předchůdce šlí lze vypátrat až 300 do minulosti, ale za vynálezce moderních šlí se označuje Albert Thurston, který je zhotovil v roce 1820. Zajímavostí je, že Mark Twain si nechal v roce 1871 patentovat podobný vynález – „přizpůsobitelná a oddělitelná poutka na oděv“ (Adjustable and Detachable Straps for Garments, ADSG).", "section_level": 1}, {"title": "Etiketa.", "content": "Kšandy byly v minulosti brány mezi oblečení, které se nemá ukazovat (či dokonce považovány za součást spodního prádla), z toho důvodu se vždy překrývaly svrchní vrstvou oblečení (sakem, žaketem, apod.) nebo vestičkou. Existovalo pravidlo říkající, že ke kalhotám, které mají poutka na pásek, by se kšandy neměly nosit. Toto pravidlo je ale málo známé a často se porušuje – třeba i pro to, že v současnosti jsou kšandy vnímány jako módní doplněk, který podtrhuje styl. Kalhot bez poutek na opasek dnes existuje naprostá menšina – téměř veškerá konfekce se vyrábí s nimi – a kalhoty na míru jsou zhotoveny tak, aby nepadaly a pásek či kšandy nebyly potřeba. Ještě do začátku 20. století šle drtivě převažovaly nad pásky. Během 1. světové války však ztratily na své popularitě, protože řada doplňků pro uniformy bylo praktické nosit na pásku. Ve 20. a 30. let 20. století se kšandy nosily u formálnějších kalhot, s tím, že kalhoty s páskem patřily ke sportovnímu oblečení – v současnosti toto rozlišení již neplatí a naopak pásky v drtivé většině převládají nad nošení šlí.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Kšandy sestávají ze dvou většinou pružných pásků přehozených přes ramena, které se na zádech buď spojují do jednoho (typ Y), spojují a zase rozcházejí (typ X nebo H) nebo jsou samostatné, tj. přes každé rameno jedna. Pásky mohou mít různou šířku (většinou do 1 palce, u dětské varianty užší), mohou být z různých materiálů: elastických i neelastických (elastické přišly později), a s několika způsoby přizpůsobení délky pásků. Různý je i způsob připevnění ke kalhotám: V minulosti se nosily šle na knoflíky spolu s kalhotami s vyššími pasy a pod vestičkou, protože podle konvence neměly být vidět. Etiketa též upravuje doporučené barvy šlí: říká, že ke smokingu jsou vhodné šle černé a ke fraku bílé.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současnosti se u mladé generace stávají opět trendy (zejména u hipsterů) a nosí se na zádech ve stylu písmena Y, X či volně svěšené (přičemž tak ztrácejí svoji funkci). Formální šle bývají v konzervativních barvách (černá, bílá, šedá), u šlí pro poloformálních styl lze zakoupit sety, které se barvou, vzorem či materiálem doplňují s kravatou, kapesníčkem do saka nebo dokonce ponožkami. Neformální kšandy mohou svými barvami a vzory doplňovat a zdůrazňovat módní styl svého nositele – výjimečně lze vidět jejich využití jako místo pro přichycení odznaků a placek.", "section_level": 1}, {"title": "Výhody a nevýhody.", "content": "Nošení kšand ve srovnání s nošením pásku:", "section_level": 1}], "src_summary": "Kšandy (též šle, šráky) je součást oděvu, sloužící k udržení volných či padajících kalhot v patřičné poloze. Jsou volitelným, tedy nepovinným, doplňkem oděvu, jejich existence nijak nesnižuje či nezvyšuje formálnost oblečení, ani neomezuje příležitost, pro kterou si je vzít. Stejnou funkci jako kšandy má opasek – proto je nevhodné (dokonce faux pas) vzít si obě dvě současně.", "tgt_summary": "Hosenträger (ehemals \"Hosenhebe\") sind Bänder, die am Hosenbund befestigt und über die Schultern gelegt werden. Sie bewirken, dass der Hosenbund auf korrekter Höhe an der Taille sitzt, und haben somit die gleiche Funktion wie ein Gürtel.", "id": 2214445} {"src_title": "Okres Jeseník", "tgt_title": "Okres Jeseník", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Téměř celý okres se nachází v Dolním Slezsku, pouze katastr obce Ostružná leží (s výjimkou osady Ramzová) na Moravě. Slezská část okresu patřila v minulosti k české části Niského knížectví. Moderní okres Jeseník vznikl později než ostatní okresy České republiky – teprve 1. ledna 1996 vyčleněním 22 měst a obcí z okresu Šumperk a města Zlaté Hory z okresu Bruntál. Ovšem již v letech 1868–1947 existoval politický okres Frývaldov, poté existující až do 31. prosince 1948 jako politický okres Jeseník (zahrnoval soudní okresy Frývaldov, Cukmantl, Javorník a Vidnava). Tehdy se jednalo o ryze slezský okres, jehož součástí byla i obec Heřmanovice, naopak však k němu nepatřilo území moravské obce Ostružná (s výjimkou slezské osady Ramzová, která v té době náležela do katastru Horní Lipové). V letech 1949–1960 zde pak existoval okres Jeseník, ke kterému však již nenáležela obec Heřmanovice. Pak byl okres Jeseník zrušen a obnoven až 1. ledna 1996 na základě zákona č. 108/1995 Sb. Ve srovnání s okresem z let 1949–1960 je o něco větší.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika okresu.", "content": "Okres Jeseník je nejmenší a nejméně lidnatý okres Olomouckého kraje. K roku 2019 měl rozlohu 719 km2, z toho 33,2 % tvořila zemědělská půda a 59,5 % lesy, jde proto také o nejlesnatější okres kraje. Zemědělství je jen okrajové, významnější je lesnictví a myslivost. V lesích ovšem převažují smrkové a bukové monokultury, dalšími zastoupenými dřevinami jsou borovice, břízy, javory, modříny nebo olše. Podnebí je drsnější, ale současně rozmanité, protože pohoří Hrubého Jeseníku zasahuje do mírně teplé i chladné oblasti. Projevuje se zde inverze teploty vzduchu: ve vyšších polohách obvykle převažuje slunečné počasí a v údolích naopak studené mlhy. Častěji zde také prší a zimy bývají dlouhé. Hlavním potokem regionu je říčka Bělá, která se svými přítoky patří do povodí Odry. Celý okres tvoří správní obvod jediné obce s rozšířenou působností (Jeseník), který se dále člení na tři správní obvody obcí s pověřeným obecním úřadem (Javorník, Jeseník a Zlaté Hory). Z celkem 24 obcí okresu je pět měst: Jeseník (11 tisíc obyvatel), Javorník (3 tisíce obyvatel), Vidnava (1 tisíc obyvatel), Zlaté hory (4 tisíce obyvatel) a Žulová (1 tisíc obyvatel). Okresem prochází silnice I. třídy I/44 a I/60. Silnicemi II. třídy jsou II/369, II/445, II/450, II/453, II/454, II/455, II/456 a II/457. Na území Jesenicka byla vyhlášena chráněná krajinná oblast Jeseníky, nachází se zde také tři národní přírodní rezervace Praděd, Rejvíz a Šerák-Keprník. Národními přírodními památkami jsou Borový, jeskyně Na Pomezí, Na Špičáku a Venušiny misky, dalšími přírodními památkami jsou např. Černé jezero, Chebzí, Píšťala, Skalka pod Kaní horou, vodopády Stříbrného potoka nebo několik zatopených lomů. Region je vzhledem ke své rozmanité a bohaté přírodě oblíbeným cílem individuální rekreace, pěší turistiky, cyklistiky a lyžování. Daří se zde i lázeňství, zejména díky Priessnitzovým léčebným lázním v Jeseníku, založeným v 1. polovině 19. století. V obci Lipová-lázně se nachází Lázně Dolní Lipová a ve městě Zlaté Hory sanatorium Edel. Území okresu je protkáno naučnými stezkami, např. ze Šeráku na Červenohorské sedlo, na Rejvízu k Velkému mechovému jezírku či stezka v okolí Zlatých Hor, přibližujcí historii zdejšího dobývání drahých kovů. Kromě přírodních se zde nachází i vícero kulturních památek, např. v Javorníku je to zámek Jánský Vrch, a s Jesenickem se lze seznámit také z řady vyhlídkových věží.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam obcí a jejich částí.", "content": "Města jsou uvedena tučně, městyse \"kurzívou\", části obcí. Bělá pod Pradědem • Bernartice • Bílá Voda • Černá Voda • Česká Ves • Hradec-Nová Ves • Javorník • Jeseník • Kobylá nad Vidnavkou • Lipová-lázně • Mikulovice • Ostružná • Písečná • Skorošice • Stará Červená Voda • Supíkovice • Uhelná • Vápenná • Velká Kraš • Velké Kunětice • Vidnava • Vlčice • Zlaté Hory • Žulová", "section_level": 1}], "src_summary": "Okres Jeseník spadá do samosprávného Olomouckého kraje a do územního Severomoravského kraje, který však nemá správní orgány ani samosprávu. Zřízen byl oproti ostatním okresům z roku 1960 dodatečně, a to od 1. ledna 1996 vyčleněním z okresu Šumperk (pouze město Zlaté Hory přešlo z okresu Bruntál). Sídlem okresního úřadu okresu Jeseník bylo město Jeseník, které je od roku 2003 obcí s rozšířenou působností a jehož správní obvod je totožný s okresem. ", "tgt_summary": "Der Okres Jeseník (deutsch \"Bezirk Freiwaldau\") ist eine Gebietskörperschaft im Olomoucký kraj in Tschechien. Die Okresy waren in etwa vergleichbar mit den Landkreisen in Deutschland, die Bezirksverwaltungen wurden zum 31. Dezember 2002 aufgelöst. ", "id": 2014586} {"src_title": "Rohovití", "tgt_title": "Hornkieselschwämme", "src_document": [{"title": "Houba mycí (\"Spongia officinalis\").", "content": "Má kostru pouze ze sponginu, žije v mořích od mělčin po hloubku 250 m. Dorůstá 25 cm a je rozšířena v celém severním mírném až subtropickém pásu. Její sponginová kostra vyčištěná od ostatních organických částí se používá jako houba na mytí těla. Za tímto účelem je i pěstována. Vzrostlý jedinec je rozkrájen na několik kusů, které za několik let dorostou do tržní velikosti.", "section_level": 1}, {"title": "Houba komínová (\"Verongia aerophoba\").", "content": "Je to 15 cm vysoká mořská houba, která tvoří úzké komínky. Žije ve skupinách na skalnatém podkladu do hloubky 15 m v Atlantském oceánu po Biskajský záliv a ve Středomoří. Má zářivě žloutou barvu, kterou však při vytažení na vzduch rychle ztrácí (nejprve zezelená a posléze zčerná). I tento druh má kostru pouze ze sponginu.", "section_level": 1}, {"title": "Houba rybniční (\"Spongilla lacustris\").", "content": "Může dorůstat velikosti až 100 cm, ale obvykle je menší. Porosty těchto hub jsou na ponořených částech rákosu, na potopených kusech dřeva i na technickém zařízení rybníků. Těmito houbami se živí larvy vodnářek. Pokud na ně dopadá světlo jsou zelené, což způsobují symbiotické řasy. Na zastíněných místech mají žlutavou nebo šedou barvu.", "section_level": 1}, {"title": "Houba říční (\"Ephydatia fluviatilis\").", "content": "Tvoří spíše ploché, málo členité porosty na ponořených předmětech. Je rozšířena v řekách Evropy a u ústí řek, kde není voda příliš slaná, proniká i do Baltského moře. Stejně jako u houby rybniční se její zbarvení mění podle intenzity osvětlení. Jednotlivé druhy hub z řek se dají rozeznávat pouze podle mikroskopické struktury jehlic v gemulích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rohovití (\"Demospongiae\") mají křemité jehlice stejně jako křemití (ale jen čtyř a jednočetné), které jsou doplněny nebo zcela nahrazeny kolagenními vlákny (spongin). Do této skupiny patří většina známých žijících druhů hub a má nejširší ekologickou valenci: vyskytují se ve všech hloubkách moří, v ústích řek i ve sladkých vodách. V této skupině se vyskytuje výhradně leukonový typ těla a sladkovodní druhy vytváří na zimu gemule. Larvy jsou všech typů. Tato skupina je patrně polyfyletická, což mimo jiné naznačuje i to, že některé druhy mají v kostře i CaCO.", "tgt_summary": "Die Hornkieselschwämme (Demospongiae, gr.: Volksschwämme) bilden eine Klasse aus dem Stamm der Schwämme (Porifera). Mit etwa 5000 rezenten Arten in 600 Gattungen, darunter drei Süßwasserarten, gehören diesem Taxon etwa 85 % aller rezenten Arten der Schwämme an.", "id": 1122177} {"src_title": "Primorsk (Kaliningradská oblast)", "tgt_title": "Primorsk (Kaliningrad)", "src_document": [{"title": "Dějiny města.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Od založení do druhé světové války.", "content": "V roce 1266 nechal sambijský biskup na místě dnešního města postavit pevnost. Ta byla poprvé oficiálně zmíněna v roce 1268 jako \"Schonewik\" (aput castrum nostrum Schonewik), což z ní dělá jednu z nejstarších pevností v oblasti. Název pochází z pruského slova \"Skanevīs\", znamenající česky \"znějící\". Osada začala růst v roce 1299, kdy přišli osadníci převážně ze Stralsundu. V roce 1305 již měla městský charakter a sambijský biskup si ji vybral jako svoje sídlo. Nechal postavit bohatě zdobený kostel v gotickém stylu. Polská armáda obsadila a vydrancovala město v roce 1456. Po sekularizaci Řádu v roce 1525 přenechal biskup Fischhausen nově vzniklému Pruskému vévodství. Rok na to se v místní hradní kapli vzali vévoda Albrecht s dánskou princeznou Doroteou. Jejich syn Albrecht Fridrich zde po dlouhé duševní chorobě v roce 1618 zemřel. Během třicetileté války bylo město okupováno švédskými vojsky (1627-1635). Velkou ránou pak byl požár v roce 1679, při kterém shořela většina budov. Následoval pozvolný úpadek, který završil v roce 1701 Fridrich I. příkazem k rozebrání místního hradu za účelem stavby pevnosti v nedaleké Pilavě. Ruská armáda obsadila na krátko Fischhausen během sedmileté války v roce 1758. V období 1807 - 1813 bylo město obsazeno Francouzi. Po přeuspořádání pruských zemí po Vídeňském kongresu v roce 1818 se stal Fischhausen sídlem jednoho z okresů Východního Pruska. Železniční dráha byla přivedena v roce 1865 a spojila město s Královcem a Pilavou. Na konci 19. století byl Fischhausen především zemědělskou usedlostí, kde se provozoval rybolov a fungovaly pila a cihelna.", "section_level": 2}, {"title": "Pod správou SSSR a Ruska.", "content": "Po dobytí Královce Rudou armádou se město stalo dějištěm třídenní bitvy (21. – 24. duben 1945), při které bylo kompletně zničeno celé historické centrum. Z původní předválečné zástavby se dochovala pouze vodárenská věž a železniční stanice. Před samotnou bitvou většina německého obyvatelstva utekla z města a byla pomocí německého námořnictva dopravena z Pilavy do severního Německa. Po válce se stal Fischhausen součástí SSSR, přístav byl přejmenován na \"Primorsk\" (znamenající v ruštině \"přímořský\"). Zbytek německého obyvatelstva byl odsunut a do města se nastěhovali převážně Rusové z Povolží, středního Ruska a Běloruska. Od roku 1947 se stal správním centrem nově vytvořeného Primorského rajónu. V roce 1957 došlo k odstranění všech trosek původní zástavby a byly zbourány i ruiny kostela ze 14. století. Po reorganizaci sovětské správy v roce 1962 o svůj status správního centra Primorsk přišel a úřady se přestěhovaly do města Svetlij. Po rozpadu SSSR v roce 1991 se město stalo součástí Ruska jako jeho exkláva v rámci Kaliningradské oblasti. V roce 2005 kvůli úbytku obyvatelstva přišel Primorsk o postavení města, které mu ale v roce 2008 bylo opět navráceno. Ačkoliv Primorsk leží na pobřeží Baltského moře nepatří mezi vyhledávaná letoviska jako například Svetlogorsk či Zelenogradsk. Jako připomínku původního německého obyvatelstva lze ve městě najít vodárenskou věž z roku 1914, původní vlakové nádraží a německý vojenský hřbitov s dvěma tisíci hroby. Kousek za městem stojí tzv. \"Porrova vila\", třinácti pokojový dům ze začátku 20. století, který sloužil po válce jako vojenská nemocnice. Po rozpadu SSSR ale chátrá. Z místního hradu již zbývá pouze pár cihlových zdí, které jsou součástí pobřežního parku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Primorsk (rusky \"Приморск\", dříve německy \"Fischhausen\", polsky \"Rybaki\", litevsky \"Žuvininkai\") je malé město v Kaliningradské oblasti Ruské federace. Městečko leží na pobřeží Viselského zálivu, 35 km západně od regionálního centra Kaliningradu. V roce 2010 zde žilo okolo 2 tisíc obyvatel převážně ruské národnosti.", "tgt_summary": "Primorsk (; Fischhausen, im 13. Jahrhundert \"Schönewick\") ist eine Stadt im Rajon Baltijsk (Kreis \"Pillau)\" in der russischen Oblast Kaliningrad (Gebiet \"Königsberg (Preußen)\").", "id": 1979234} {"src_title": "Makarov PM", "tgt_title": "Makarow (Pistole)", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Zbraň vznikla v 50. letech 20. století v SSSR. Jejím hlavním konstruktérem je pravděpodobně Nikolaj Fjodorovič Makarov.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Zbraň se velmi podobá pistoli Walther PP, jejíž je vylepšenou kopií.Vyznačuje se celkem čistým, hezkým vzhledem a padne dobře do ruky. Zpětný ráz je vskutku velký na balistické vlastnosti užitého střeliva, přesto v porovnání s ostatními zbraněmi patří mezi ty při střelbě pohodlnější. Mířidla jsou klasická (muška a hledí). Makarov se vyrábí z velice kvalitních materiálů. Ty spolu s konstrukcí propůjčují zbrani velkou odolnost a spolehlivost, zbraň ale není zbytečně těžká. Pojistka je umístěna na levé straně pouzdra závěru.", "section_level": 1}, {"title": "Vnitřní konstrukce.", "content": "Spouštěcí ústrojí zbraně je dvojčinné. Zajímavostí je pak, že Makarov díky vysoce posazenému zásobníku (téměř v úrovni hlavně) podává i prázdné nábojnice (najde-li se vůbec někdo, kdo je bude do zásobníku dávat). Jednoduchost konstrukce, umožňuje snadné vyladění chodu. Specialitou této zbraně jsou pouhé dva čepy. Jeden pomáhá zajistit spojení rámu s hlavní a druhý jistí lučík v těle pistole. Ostatní součástky mají čepy přímo na sobě a do těla se zasouvají průchody. Pistole jako celek je maximálně jednoduchá, svou jednoduchostí a odolností se hodí do náročných podmínek. Pistole nemá sebemenší problém s podáváním nábojů pokrytých pískem, je schopná střílet i po ponoření do bahna či mokrého písku. Můžeme tedy z jistotou potvrdit, že se jedná o jednu z nejodolnějších pistolí na světě. Zbraň má i přes použití náboje Makarov dynamický závěr, takže veškerý zpětný ráz pohlcuje vratná pružina. Ta je také za tímto účelem dosti silná. Hranice maximálního zatížení tohoto typu závěrového systému pravděpodobně leží někde blízko výkonnosti tohoto náboje. Rusko inovovalo munici pro pistoli Makarov, po upravení nábojové komory u nových zbraní (vroubkování, princip dobrždění třením), se do těchto pistolí bez dalších úprav, používá zesílená munice. Je deklarováno že tyto nové náboje výkonem překonávají náboj 9 mm Luger. Střely těchto nábojů jsou označeny černou barvou a není možné je střílet z původních zbraní.", "section_level": 2}, {"title": "Střelivo.", "content": "Pistole Makarov užívá náboje 9 mm Makarov. Tento náboj pravděpodobně vychází z původně německého náboje 9 × 18 mm Ultra z období 2. světové války, za níž ovšem nebyl nikdy použit. Jedná se o náboj 9 × 18 mm, jenž se svou výkonností řadí mezi náboje 9 x 19 mm Parabellum (též 9 mm Luger Parabellum) a 9 mm Browning. Použití takto výkonného náboje je pro bojovou pistoli dosti neobvyklé, pro poměrně nízkou výkonnost. Toto je možno vysvětlit tím, že v SSSR se pistole považovala za ryze záložní zbraň používanou důstojníky a osádkami, kteří nebojovali na delší vzdálenosti. Tento náboj se jinak užívá pouze zřídka, jako příklad poslouží československá pistole Pistole vz. 82.", "section_level": 2}, {"title": "Varianty.", "content": "Ze základní verze vznikla řada kopií v různých komunistických zemích celého světa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Makarov (, Pistolet Makarova, zkráceně PM) je standardní sovětská pistole ráže 9 mm užívaná především jako osobní zbraň důstojníků všech druhů vojsk, výzbroj posádek lodí, ponorek, letadel či vrtulníků ve většině států bývalé Varšavské smlouvy. Vyznačuje se malými rozměry a užité střelivo celkem dobrými střeleckými vlastnostmi, které jsou pro bojovou pistoli sloužící jako záložní zbraň používanou na boj do 100 metrů dostatečné.", "tgt_summary": "Die Pistole Makarow, kurz als \"PM\" (, deutsche Transkription: \"pistolet Makarowa\") bezeichnet, ist eine in der Sowjetunion entwickelte und bis heute produzierte Selbstladepistole. Sie verschießt die speziell geschaffene Patrone 9 × 18 mm und ist komplett aus Stahl gefräst. Benannt ist die Waffe nach ihrem Konstrukteur Nikolai Fjodorowitsch Makarow.", "id": 273297} {"src_title": "(T)Raumschiff Surprise – Periode 1", "tgt_title": "(T)Raumschiff Surprise – Periode 1", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Dne 22. července 2004 (tj. tři dny po premiéře filmu) přistálo v Nevadské poušti UFO. Díky kontaktu s mimozemskou civilizací mohlo lidstvo osídlit planetu Mars. O padesát let později v roce 2304 si chce Rogul, zlý vládce kolonie na Marsu, podřídit Zemi. Po prvním útoku zůstává lidstvu na Zemi s královnou Metaphou a jejími senátory jen několik hodin do jejich zničení. Konzul Metaphas dostane nápad vyslat do minulosti posádku, aby švýcarským kapesním laserem zničila UFO a tím zabránila osídlení Marsu. Po útoku však zůstává k dispozici jen jediná funkční loď – \"Surprise\" s kapitánem Jürgenem Thorstenem Korkem, Mr. Spuckem a hlavním inženýrem Schrottym. Přestože senát ví, že posádka je zcela nekompetentní, rozhodne vložit do jejích rukou záchranu lidstva. Tři homosexuální astronauti právě trénují na soutěž Miss Waikiki na Honolulu, takže se neradi podřizují rozkazu. Jelikož již Marťané pronikli do královského paláce, je nutno posádku okamžitě vypravit do minulosti. Stroj času maskovaný jako pohovka však nefunguje spolehlivě. Na pohovce sedí Metapha, kapitán Kork, Mr. Spuck a taxikář Rock, kteří přistanou ve 14. století a jsou zajati vévodou Vilémem. Navíc netuší, že je jim v patách Regulův syn Jens Maul, který díky odcizenému návodu sestrojil svůj stroj času v mopedu. Ze středověku se dostanou na divoký západ do městečka Groom Lake City, kde absolvují přestřelku s desperáty. I zde je dostihne Jens Maul. Posléze se přesunou do správného roku a Jens Maul je omylem zneškodněn přistávajícími mimozemšťany. Jejich loď zničí Rock a zachrání tak budoucí svět. Posádka se může vrátit zpět do roku 2304. Kvůli poškození stroje času musejí v poušti nechat Mr. Spucka. Královna Metapha, kapitán Kork a Rock jsou vítáni. Protože Mr. Spuck je Vulkánec, který se dožívá až 400 let, setká se s nimi. Spuck se během 335 let snažil stvořit Zemi podle svých představ, takže všechno je nyní v růžových odstínech. Kapitán Kork, Ms. Spuck a Schrotty se konečně mohou zúčastnit soutěže Miss Waikiki.", "section_level": 1}, {"title": "Parodované filmy.", "content": "Film svým dějem či vizuálním zpracováním odkazuje na následující snímky: \"Poslední jednorožec,, Akta X, Kontakt, Pátý element, Tajemná záře nad Pacifikem, Manituova bota, Total Recall, E.T. – Mimozemšťan, Den nezávislosti, Indiana Jones a chrám zkázy, Manta, Manta, Matrix, Muži v černém, Minority Report, Takoví normální zabijáci, Příběh rytíře, Star Trek, Star Wars, Hvězdná brána, Taxi, Taxi,, Návrat do budoucnosti, V pravé poledne, Základní instinkt,.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "(T)Raumschiff Surprise – Periode 1 (tj. \"Kosmická / Snová loď Surprise – Perioda 1\") je německý hraný film z roku 2004, který režíroval Michael Herbig podle vlastního scénáře. Film je parodií na dobrodružné a akční filmy s tématem sci-fi.", "tgt_summary": "(T)Raumschiff Surprise – Periode 1 ist eine deutsche Kinokomödie, die unter der Regie von Michael „Bully“ Herbig entstand. Der Film parodiert zahlreiche andere Filme, insbesondere aus den Science-Fiction-Universen von Star Trek und Star Wars. Die Premiere fand am 19. Juli 2004 in München statt – in die deutschen Kinos kam der Film am 22. Juli 2004. Mit insgesamt 9,165 Millionen Besuchern belegt er auf der Liste der erfolgreichsten deutschen Filme seit Beginn der Zuschauerzahlenerfassung im Jahr 1980 Platz 2 hinter \"Der Schuh des Manitu\" (ebenfalls von Michael „Bully“ Herbig). ", "id": 1434432} {"src_title": "Maxmilián II. Emanuel", "tgt_title": "Maximilian II. Emanuel (Bayern)", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Byl synem bavorského kurfiřta Ferdinanda Marii a savojské princezny Jindřišky Adléty. Jeho otec zemřel již roku 1679 a Maxmilián Emanuel se tak ujal vlády v Bavorsku ještě jako mladík. Již o čtyři roky později se jako spojenec Habsburků angažoval ve válkách s Osmanskou říší (statečnost při dobývání Bělehradu v roce 1688 mu vynesla přezdívku \"Modrý kurfiřt\" podle oblíbené barvy jeho uniformy) a od roku 1692 zastával post guvernéra Španělského Nizozemí. Z habsburského rodu pocházela i jeho první manželka Marie Antonie, dcera císaře Leopolda I., která mu v sedmiletém svazku porodila tři syny. První zemřel tři dny po porodu, druhý se narodil mrtvý a teprve třetí, Josef Ferdinand (1692-99), překonal úskalí nejútlejšího věku. Chlapec byl předurčen stát se španělským králem po svém bezdětném prastrýci Karlovi II. a jeho smrt měla za následek vypuknutí dlouholetého devastujícího konfliktu – válek o španělské dědictví (1701–1714). Maxmiliánovy nezkrotné mocenské ambice jej v těchto válkách přivedly do tábora habsburských protivníků, vedeného Francií. Po bitvě u Höchstädtu (1704), v níž byla bavorsko-francouzská vojska poražena britsko-holandsko-habsburskou koalicí, přišel o Bavorsko a tento stav byl potvrzen poté, co jej vévoda z Marlborough rozdrtil v bitvě u Ramillies (1706), pročež Britové s Holanďany obsadili i Španělské Nizozemí. Maxmilián Emanuel uprchl nejdříve do Bruselu a pak do Francie. Císař Josef I. vynesl v roce 1706 nad tímto Wittelsbachem říšskou klatbu a Bavorsko se dostalo pod císařskou správu. Faktickou vládu v Bavorsku získal Maxmilián II. Emanuel zpět až v roce 1714, kdy se také usmířil s Habsburky. Životní sen Maxmiliána II. Emanuela – povýšení Bavorska na království – se mu nepodařilo realizovat. Maxmiliánovým nástupcem se stal syn z jeho druhého manželství s Terezou Kunhutou Sobieskou (dcerou polského krále Jana III.) Karel Albrecht, budoucí císař římský a na krátkou dobu i (proti-)král český.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maximilián II. Maria Emanuel Kajetán (11. července 1662, Mnichov – 26. února 1726, tamtéž), známý též jako \"Modrý kurfiřt\", byl vévodou a kurfiřtem bavorským z rodu Wittelsbachů, místodržícím Španělského Nizozemí (1692–1706) a jedním z uznávaných vojevůdců své doby.", "tgt_summary": "Maximilian II. Emanuel (\"Ludwig Maria Joseph Kajetan Anton Nikolaus Franz Ignaz Felix\", kurz Max Emanuel; * 11. Juli 1662 in München; † 26. Februar 1726 ebenda) war ein Wittelsbacher und seit 1679 Kurfürst von Bayern. Während des Großen Türkenkrieges machte er sich als Feldherr in kaiserlichen Diensten einen Namen. Die Osmanen nannten ihn wegen seiner blauen Uniformjacke, die weit über die Schlachtfelder zu sehen war, „den blauen König“. Während des Pfälzischen Erbfolgekrieges wurde er 1692 Generalstatthalter der Spanischen Niederlande. Diesen Posten behielt er bis 1706. Seine Hoffnungen zumindest auf einen Teil des spanischen Erbes führten dazu, dass er zu Beginn des Spanischen Erbfolgekrieges ein Bündnis mit Ludwig XIV. einging. In den ersten Jahren des Krieges agierte er als dessen Verbündeter durchaus offensiv, ohne aber nennenswerte Erfolge zu erzielen. Nach der vernichtenden Niederlage in der Schlacht von Höchstädt von 1704 musste er Bayern verlassen. Im Jahr 1706 wurde über ihn sogar die Reichsacht verhängt. Nach dem Ende des Krieges konnte er seine Herrschaft in Bayern wieder antreten. Er bemühte sich um einen Ausgleich mit dem Haus Habsburg und versuchte die Position des Hauses Wittelsbach im Reich zu stärken. ", "id": 1011389} {"src_title": "Hřib modračka", "tgt_title": "Schwarzblauender Röhrling", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Makroskopický.", "content": "Má 40 – 80 mm široký klobouk, jenž bývá zpočátku polokulovitý, později vyklenutý a dužnatý, ve stáří téměř plochý. U dospělých jedinců je světle či tmavě hnědý, případně olivově hnědý, může být i jemně plstnatý. Za vlhka je mírně lepkavý. Rourky a póry jsou žluté, na třeni žebernatě protažené. Třeň bývá 30 – 110 mm dlouhý a 20 – 30 mm široký, zpočátku tlustý, postupně se ztenčuje do špičky, jemně šupinkatý, ovšem bez síťky. Barva třeně je žlutá až krémově žlutá, na bázi červenohnědá. Dužnina je na řezu žlutá, ale intenzivně se zbarvuje do tmavomodra, později dochází k odbarvení. Vůně i chuť je mírně nakyslá.", "section_level": 2}, {"title": "Mikroskopický.", "content": "Výtrusy dosahují 11 - 15 × 4 - 6 μm, jsou hladké, široce vřetenovité, z bočního pohledu je patrná suprahilární deprese. Výtrusný prach je olivový.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "Hřib modračka se vyskytuje vzácně, roztroušeně od nižších poloh do podhorských oblastí, preferuje nevápnité půdy. Roste v listnatý, smíšených i jehličnatých lesích, objevuje se i mimo les, například v parcích, alejích a zahradách. Obvykle pod lipami, duby, buky a smrky. Plodnice se objevují od konce května do října.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Roste v Evropě (Anglie, Belgie, Česká republika, Dánsko, Francie, Chorvatsko, Irsko, Itálie, Lucembursko, Maďarsko, Německo, Nizozemí, Norsko, Polsko, Rakousko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko), Severní Americe (Kanada, USA), Austrálii a Asii (Japonsko) V rámci chráněných území České republiky byl hřib rudonachový popsán mimo jiné na následujících lokalitách:", "section_level": 1}, {"title": "Formy a variety.", "content": "Roku 2001 byl zveřejněn popis variety \"Boletus pulverulentus\" var. \"sublateritius\", která se vyznačuje červeně zbarveným kloboukem. Smotlacha popsal formy:", "section_level": 1}, {"title": "Hřib modračka citronový.", "content": "\"Boletus citrinus\" syn. \"Boletus hortensis\" f. \"citrinus\". Hřib modrák citronový popsal Smotlacha jako formu, která se vyskytuje při silném zastínění. Vyznačuje se převládajícím žlutým zbarvením celé plodnice.", "section_level": 2}, {"title": "Záměna.", "content": "Vzhledem ke kombinaci světlého vybarvení, menších plodnic a intenzivního modrání jde o snadno poznatelný druh.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Tento druh přirozenou cestou akumuluje v plodnicích arsen i v čistém prostředí, s koncentracemi až 1300 mg/kg. Dominantní formou arzénu je v plodnicích kyselina dimethylarsinová, která má karcinogenní účinky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hřib modračka (\"Cyanoboletus pulverulentus\" ), také známý jako hřib lipový, je nepříliš hojná nejedlá houba z čeledi hřibovitých. Dříve byla řazena do sekce \"Subpruinosi\" rodu \"Boletus\".", "tgt_summary": "Der Schwarzblauende Röhrling (\"Cyanoboletus pulverulentus\" Syn. \"Boletus pulverulentus\", \"Xerocomus pulverulentus\") ist eine Pilzart aus der Familie der Dickröhrlingsverwandten. Früher wurde er zu den Filzröhrlingen gezählt. Er ist innerhalb der Dickröhrlinge ein eher kleiner, aber recht farbfroher Pilz. Charakteristisch ist die intensive schwarzblaue Verfärbung auf Druck oder im Schnitt.", "id": 1732633} {"src_title": "Albert Pike", "tgt_title": "Albert Pike", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Alber Pike se narodil v Bostonu do rodiny Benjamina a Sarah Pikeových. Dětství strávil v Byfieldu a Newburyportu v Massachusetts. Jeho předkem byl osadník a newjerseyský soudce John Pike (1613 – 1688/89). Do svých patnácti let navštěvoval školy v Newburyportu a Framinghamu. V šestnácti letech složil přijímací zkoušky na Harvardovu univerzitu, avšak studium z finančních důvodů nedokončil. Začal se věnovat samostudiu a později se stal učitelem. V roce 1831 odešel na jih do Saint Louis a dále do města Independence v Missouri, kde se přidal k lovecké a obchodní výpravě, směřující do Nového Mexika. Během výpravy přišel o koně a ztratil se ostatním členům. Většinu cesty zpět ušel pěšky a své poslední peníze utratil za lístek na loď z Oklahomy do Fort Smith v Arkansasu.", "section_level": 1}, {"title": "Právník a novinář.", "content": "Roku 1833 se Pike usadil v Arkansasu, kde působil jako učitel a jako hostující novinář psal pro \"Arkansas Advocate\" v Little Rocku. Díky popularitě jeho článků se později stal stálým členem redakce. Po roce 1834, kdy se oženil s Mary Ann Hamiltonovou, si za část Maryina věna koupil v těchto novinách podíl a od roku 1835 byl jejich jediným majitelem. Pod vedením Alberta Pikea prosazoval \"Advocate\" politiku Strany Whigů. V té době začal Pike studovat práva a od roku 1837 se jako právník také živil. Ve stejném roce prodal svůj podíl v novinách. Stal se prvním reportérem Arkansaského nejvyššího soudu a anonymně publikoval příručku pro právníky (\"The Arkansas Form Book\") Mimo vědeckou práci se věnoval také svému koníčku z mládí – poezii. Ve své době jej Edgar Allan Poe považoval za talentovaného básníka, avšak v současnosti je tvorba Alberta Pikea ceněná velmi málo. Některá z jeho děl byla posmrtně vydána jeho dcerou. Roku 1859 mu Harvardova univerzita udělila titul čestného magistra umění.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenská kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mexicko-americká válka.", "content": "Na začátku Mexicko-americké války se Pike přidal k arkansaskému jezdeckému dobrovolnickému regimentu a byl pověřen velením jednotky. Se svým regimentem se později zúčastnil bitvy u Buena Visty. Albert Pike se ve svých názorech na vedení regimentu rozcházel se svým velitelem a pozdějším arkansaským guvernérem plukovníkem Johnem S. Roanem. Celá situace se vyhrotila a 29. července 1847 skončila soubojem na pistole, při kterém nebyl ani jeden z účastníků zraněn. Po konci války odešel Pike do New Orleans, kde se věnoval právní praxi a pracoval na stavbě železnice. Roku 1857 se vrátil do Arkansasu a stal se právníkem několika indiánských kmenů. Roku 1847 byl Pike stranou Whigů zklamán, když tato odmítla zaujmout stanovisko ohledně otrokářství. Jeho antikatolické postoje jej vedly k tomu, že se připojil k hnutí \"Know Nothing\", v němž se ovšem také zklamal, když se odmítlo jasně vyjádřit pro podporu otrokářství. Zaujímal také postoj, že státní právo je nadřazeno právu národnímu a podporoval odtržení jihu od zbytku federace. Tyto názory popsal ve svém pamfletu z roku 1861 – \"Stát nebo provincie, spoutaný nebo svobodný?\" (\"State or Province, Bond or Free?\").", "section_level": 2}, {"title": "Občanská válka.", "content": "Po vypuknutí občanské války roku 1861 se přidal na stranu Konfederace. Na americkém obchodnickém shromáždění v roce 1854 prohlásil, že by Jih měl zůstat součástí Unie a budovat rovnoprávný vztah se Severem, ale kdyby byl Jih tlačen do podřízeného postavení, bylo by mu lépe mimo Unii. Albert Pike také navázal kontakty s místními indiánskými kmeny. Mimo jiné vyjednal vyrovnání v hodnotě 800 000 dolarů mezi Kríky a federální vládou. Tyto vztahy ovlivnily průběh jeho služby během občanské války. Hned na jejím začátku byl jmenován konfederačním velvyslancem pro původní Američany. Z této pozice poté vyjednal několik smluv. Mezi nejvýznamnější patří dohoda s náčelníkem Čerokézů Johnem Rossem, podepsaná roku 1861. Albert Pike byl povýšen na hodnost brigádního generála a 22. listopadu 1861 mu byla svěřena správa \"Indiánského teritoria\" (zhruba území dnešních států Oklahoma, Kansas, Nebraska, Missouri, Colorado, Severní a Jižní Dakota, Montana a Wyoming). Spolu s generálem McCullochem vycvičil tři konfederační indiánské jízdní oddíly. Většina z těchto bojovníků pařila k takzvaným pěti civilizovaným kmenům, jejichž loajalita vůči Konfederaci byla sporná. Pikeovy jednotky zvítězily v bitvě u Pea Ridge, ovšem v následném protiútoku byly (kvůli nastalému zmatku) poraženy. Stejně jako v americko-mexické válce, i v americké občanské válce se Pike dostával do konfliktů se svými nadřízenými. Po bitvě u Pea Ridge čelil obvinění z toho, že příslušníci jeho jednotek skalpovali vojáky v poli. Generálmajor Thomas Hindman Pikea také obvinil z plýtvání materiálem a penězi a požadoval jeho uvěznění. Kvůli nedostatku důkazů nebyla tato obvinění vyšetřována, Pike však přesto před hrozbou vězení uprchl do arkansaských hor a 12. července 1862 z konfederační armády odešel. Nakonec byl 3. listopadu 1862 na základě obvinění z porušení služební podřízenosti a zrady zatčen a uvězněn ve městě Warren v Texasu. 11. listopadu však byla přijata jeho rezignace a bylo mu dovoleno vrátit se do Arkansasu.", "section_level": 2}, {"title": "Zednářství.", "content": "Roku 1840 vstoupil Albert Pike poprvé do \"Nezávislého řádu Podivných bratří\", poté byl přechodně členem \"Zednářské lóže\", kde se ve velké míře zapojoval do záležitostí organizace. V roce 1859 byl zvolen \"Svrchovaným nejvyšším představitelem\" (\"Sovereign Grand Commander\") jižní jurisdikce \"Skotského ritu\". V této funkci vydržel až do konce svého života. Po celou dobu věnoval velké množství času rozvoji řádových rituálů. Roku 1871 vydal filosofickou knihu \"Morálka a dogma starověku a Skotského ritu zednářského\" (\"Morals and Dogma of the Ancient and Accepted Scottish Rite of Freemasonry\"). Albert Pike je do současné doby považován za vlivného a významného Svobodného zednáře.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt a odkaz Alberta Pikea.", "content": "Pike zemřel roku 1891 ve Washingtonu a jeho ostatky jsou uloženy na místním hřbitově \"Oak Hill Cemetery\". Podle Pikeových pokynů mělo být jeho tělo zpopelněno, ovšem toto přání nebylo respektováno ostatky byly pohřbeny do země. Roku 1944 byly ostatky přemístěny do budovy ústředí jižní jurisdikce \"Skotského ritu\" – zednářského chrámu \"House of the Temple\" ve Washingtonu.", "section_level": 1}, {"title": "Poezie.", "content": "Albert Pike začal psát básně již ve svém mládí a pokračoval v tom až do konce svého života. První báseň s názvem \"Chvalozpěvy bohů\" (\"Hymns of the Gods\") vydal ve svých třiadvaceti letech. Tato práce byla později vytištěna v \"Edinburgh Magazine\". První sbírka básní – \"Náčrty prózy a poezie napsané na Západě\" (\"Prose Sketches and Poems Written in the Western Country\") – pochází z roku 1834. V roce 1872 vydal mnoho svých básní v jedné sbírce pod názvem \"Chvalozpěvy bohů a jiné básně\" (\"Hymns of the Gods and other Poems\"). Po jeho smrti byly tyto básně vydány ve sbírkách \"Básně generála Alberta Pikea\" (\"Gen. Albert Pike’s Poems\", 1900) a \"Lyrika a písně lásky\" (\"Lyrics and Love Songs\", 1916).", "section_level": 1}], "src_summary": "Albert Pike (29. prosince 1809, Boston – 2. dubna 1891, Washington, D.C.) byl americký právník, spisovatel a voják. Byl Svobodným zednářem a jediným příslušníkem armády Konfederovaných států amerických, kterému byla ve Washingtonu, D.C. postavena socha.", "tgt_summary": "Albert Pike [] (* 29. Dezember 1809 in Boston, Massachusetts; † 2. April 1891 in Washington, D.C.) war ein US-amerikanischer Rechtsanwalt, Brigadegeneral, Journalist, Autor und Freimaurer.", "id": 1464250} {"src_title": "Curych hlavní nádraží", "tgt_title": "Zürich Hauptbahnhof", "src_document": [{"title": "Data.", "content": "Denně využije nádraží mezi 300 000 až 500 000 cestujících. Nádraží je otevřeno celodenně s krátkou noční pauzou. Nejvíce vlaků odjíždí a přijíždí západním směrem do Bernu, Baselu a Ženevy. První vlaky vyjíždí před pátou hodinou ranní, poslední okolo jedné v noci. V pátek a v sobotu je možné využít i nočních spojů S-Bahn Zürich. Denně je vykonáno 2 915 vlakových jízd, z toho 2 607 jízd osobních vlaků, tzn. jeden vlak za cca 25 sekund. Kolejiště je 4 km dlouhé, délka kolejí je okolo 100 km. V kolejišti je 791 výhybek, 177 hlavních a 799 trpasličích návěstidel.", "section_level": 1}, {"title": "Kolejiště.", "content": "Curyšské hlavní nádraží lze rozdělit do tří částí: Hlavní hala v úrovni terénu, na halu navazující přistavěné nádraží Sihlpost, podzemní průjezdné nádraží pro S-Bahn Museumstrasse a rovněž podzemní Nádraží SZU. Číslování kolejí má historické pozadí. Koleje 1 a 2 byly roku 1933 odstraněny a se zprovozněním dráhy SZU-Bahn znovu zprovozněny. Nádraží Museumstrasse je číslováno jako pokračování kolejí v hale. Koleje 51 až 54 se nacházejí na nádraží Sihlpost, které bylo vystavěno jako provizorium, ale stalo se důležitou součástí provozu S-Bahn. Ve výstavbě je nyní nádraží Löwenstrasse, které bude druhým průjezdným podzemním nádražím.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní hala (Koleje 3–18).", "content": "Jako hlavová stanice bojovalo toto nádraží vždy s nedostatkem nástupištních hran. Proto již od roku 1902 nepřijíždí vlaky do původní \"Nádražní haly\", ale do roku 1933 přistavěné \"Querhalle\", respektive navazující \"Gleishalle\". V hale je 16 kolejí (od roku 1990 značeny jako koleje 3–18), sloužících k odbavení dálkových i části regionálních vlaků ze Švýcarska a všech vlaků ze zahraničí (EuroCity, Cisalpino, TGV, ICE a CityNightLine). Chronický nedostatek hran přinutilo vedení SBB v šedesátých letech k naplánování výstavby podzemního průjezdného nádraží. Následovala desetiletí stavebních úprav nádraží. V rámci projektu Bahn 2000 byly roku 1995 kromě jiného prodlouženy koleje 3–9 na délku 420 m. Přitom byly provedeny i přípravné práce pro výstavbu druhého průjezdného nádraží, které je dnes ve výstavbě právě pod těmito kolejemi. Po ukončení prací byly zahájeny práce na rekonstrukci podchodu «Passage Sihlquai».", "section_level": 2}, {"title": "Nádraží Museumstrasse (Koleje 21–24).", "content": "Roku 1990 bylo zprovozněno \"Nádraží Museumstrasse\". Nástupiště se nacházejí v podzemí na severním okraji hlavní haly naproti Švýcarskému zemskému muzeu pod Muzejní ulicí. Se svými čtyřmi kolejemi je nádraží klíčovým pro S-Bahn. Trasa pokračuje tunelem Hirschengrabentunnel pod řekou Limmat a Starým městem k nádraží Stadelhofen, kde se napojuje na pravobřežní \"jezerní\" dráhu vedoucí do oblasti Zürcher Oberland a do Winterthuru. Vedle vlaků S-Bahn zajíždí do nádraží od roku 1999 některé vlaky ICE z trati Gäubahn vedoucí do Stuttgartu.", "section_level": 2}, {"title": "Nádraží SZU (Koleje 1-2).", "content": "Na jižním konci nádražního areálu, pod Nádražním náměstím, leží v podzemí pod nákupním centrem ShopVille dvě koleje trati Sihltal Zürich Uetliberg Bahn (koleje 1 a 2). Vlaky společnosti integrované do systému S-Bahn jako linka S4 jezdí do oblasti Sihlského lesa (Sihlwald) (Na trati Sihlwald-Sihlbrugg není provozována od prosince 2006 pravidelná osobní doprava). Vlaky linky S10 jezdí do Uetlibergu.", "section_level": 2}, {"title": "Nádraží Sihlpost (Koleje 51–54).", "content": "Z důvodů odlehčení hlavní haly od vlaků S-Bahn byly jižně od koleje č. 3 vybudována nástupiště se čtyřmi kolejemi (51–54). Koleje jsou mírně vyosené vůči kolejím hlavní haly a po dostavbě nádraží \"Löwenstrasse\" v roce 2013 budou odstraněny. Vedle osobního nádraží se nacházely poštovní koleje poštovního třídícího centra Sihlpost. V tomto třídícím centru byl v březnu 2008 ukončen provoz a začátkem roku 2009 bylo spolu s poštovním nádražím demolováno. Zachována byla budova pošty Sihlpost, která i nadále zůstává hlavní curyšskou poštou.", "section_level": 2}, {"title": "Nádraží Löwenstrasse (Koleje 31–34).", "content": "V polovině roku 2014 by mělo být otevřeno nové podzemní průjezdné nádraží «Bahnhof Löwenstrasse», které umožní na trase Altstetten–Zürich HB–Oerlikon přímé jízdy dálkových vlaků přes Curych ve směrech západ-východ a sever-jih. Odpadnou tím úvraťové jízdy vlaků z levobřežní trati okolo Curyšského jezera ve směru Oerlikon. Kromě čtyř nových kolejí (31–34) bude vybudován také pět km dlouhý tunel Weinbergtunnel.", "section_level": 2}, {"title": "Přednádraží.", "content": "V místě současného přednádraží se nacházelo seřaďovací nádraží, které bylo po otevření nového ranžíru Zürich-Limmattal mezi Dietikonem a Spreitenbachem zrušeno. V místě se nacházely také dílny SBB. Prostor prošel v posledních letech v rámci projektu Bahn 2000 výraznou přestavbou. Mostní a tunelové stavby pomohly odstranit část křižujících se cest na zhlaví hlavního nádraží. Zbylé koleje slouží především jako odstavné pro soupravy osobních vlaků. V místě se nachází také lokomotivní depo F. Kolejiště v tomto prostoru je domovem nejrozsáhlejší populace ještěrek na sever od Alp a prostor je chráněn jako přírodní park. Nachází se zde také populace kobylek a divokých včel.", "section_level": 2}, {"title": "Prostor údržby Herdern.", "content": "Z důvodů snížení počtu odstavných kolejí v prostoru přednádraží bylo vybudováno nové odstavné a údržbové zařízení Herdern mezi nádražími Curych Hardbrücke a Altstetten. Sestává z jedné dvojkolejné haly údržby, jedné jednokolejné haly pro čištění a průjezdné myčky. Pro odstavování vlaků S-Bahn a samostatných vozů slouží 23 kolejí dlouhých cca 200 m, pro odstavování celých souprav 11 kolejí délky 400 m. Prostor se nachází severozápadně od hlavního nádraží a vedou pod ním čtyři koleje trati do Altstetten.", "section_level": 2}, {"title": "Dálková doprava.", "content": "Z curyšského hlavního nádraží jsou vedeny následující trasy mezistátních a vnitrostátních vlaků dálkové dopravy", "section_level": 1}, {"title": "Místní a regionální doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "S-Bahn Curych.", "content": "Hlavní nádraží je centrálním uzlem systému S-Bahn od zprovoznění v květnu 1990. Některé linky projíždějí nádražím Museumstrasse a navazujícím tunelem Hirschengrabentunnel. Linky z levého břehu Curyšského jezera do Oerlikonu používaly dříve hlavní halu a od jara roku 2003 nádraží Sihlpost. Po zprovoznění nádraží Löwenstrasse budou i tyto linky využívat toto nové podzemní nádraží.", "section_level": 2}, {"title": "Městská doprava.", "content": "U nádraží mají zastávky linky tramvají a trolejbusů podniku Verkehrsbetriebe Zürich (VBZ). Hlavní nádraží je jedním z nejdůležitějších uzlů tramvajové dopravy ve městě. U nádraží staví linky: Tramvaje: 3, 4, 6, 7, 10, 11, 13, 14 Trolejbusy: 31, 46", "section_level": 2}, {"title": "Provoz.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vlaky.", "content": "Díky centrální poloze se stalo nádraží nejdůležitějším přestupním uzlem Švýcarska. V taktové dopravě, zavedené roku 1982, je Curych bodem, od kterého se celý jízdní řád odvíjí. Také zpoždění a mimořádnosti v tomto uzlu se přenášejí do celé sítě. Vlaky dálkové dopravy přijíždějí a odjíždějí v každou celou a v půl. Při zpoždění čekají přípoje maximálně 3 minuty s výjimkou některých mezinárodních vlaků a vlaků odjíždějících v pozdních večerních hodinách. Vlaky S-Bahn také nečekají, dálkové vlaky na zpožděné vlaky S-Bahn čekají také 3 minuty.", "section_level": 2}, {"title": "Řízení dopravy.", "content": "Provoz v kolejišti je řízen z centrálního stavědla. Řízení provozu je rozděleno na část osobního nádraží, část přednádraží a část přilehlých traťových úseků. Vlakové cesty jsou stavěny počítačem na základě přednastavených cest v případě normálního provozu (bez zpoždění a mimořádností) automaticky. Dispečeři optimalizují vlakové cesty pouze v nutných případech, tak aby maximalizovali počet současných jízd. Manuálně se staví okolo 5000 cest posunu. Provoz na kolejích v hlavové části je řízen třemi dispečery: Další dispečer řídí provoz vlaků S-Bahn, tedy traťový úsek Stettbach - Zürichbergtunnel - Stadelhofen a dále až po Hardbrücke a také pravobřežní trať do Küsnachtu u Stadelhofenu. Prostor přednádraží řídí dispečeři Západ (West) a Přednádraží (Vorbahnhof). Středem přednádraží vede tzv. jižní vjezd (Südeinfahrt), kterým projíždí většina vlaků ze směru Altstetten. V prostoru přednádraží se nachází přejezd přes 12 kolejí, který však není veřejný a obvykle je uzavřen. Kolejiště v prostoru údržby Herdern je řízeno vlastním stavědlem, které řídí skupiny kusých kolejí 400, 800 a 900. Dále řídí také propojení ve směru Hardbrücke (koleje S-Bahn), přesmyk Střed ve směru přednádraží a propojovací kolej do Altstetten. Dále řídí také bývalé stavědlo Sever se skupinami J (Ida) a H (Heiri) a vjezdem do prostoru údržby G, řízeným dozorčím. V centrálním stavědlu se nachází také dispečink dálkového řízení tratí Curych – Thalwil – Pfäffikon SZ a Thalwil – Zug – Cham.", "section_level": 2}], "src_summary": "Curych hlavní nádraží (německy, zkráceně, do roku 1893 ) je největším železničním nádražím Švýcarska. Na nádraží jsou vypravovány vlaky tuzemské i mezistátní do sousedících zemí (Německo, Itálie, Francie a Rakousko) i do zemí vzdálenějších (Česko, Maďarsko, Balkán). Se svými více jak 2 915 vlakovými pohyby za den je jedním z nejvíce frekventovaných nádraží na světě. Jako koncová stanice první švýcarské železniční trati \"Spanisch-Brötli-Bahn\" patří k nejstarším ve Švýcarsku. ", "tgt_summary": "Zürich Hauptbahnhof (kurz Zürich HB, bis 1893 Bahnhof Zürich; IATA-Bahnhofs-Code \"ZLP\") in Zürich ist der grösste Bahnhof der Schweiz. Er ist ein bedeutender Eisenbahnknoten für Züge aus dem Inland sowie den angrenzenden Ländern Deutschland, Italien, Österreich und Frankreich. Mit durchschnittlich 461'000 Fahrgästen an Werktagen (Stand: 2019) und mehr als 2915 Zugfahrten pro Tag ist er der meistfrequentierte Bahnhof auf dem Schienennetz der Schweizerischen Bundesbahnen, ebenso gilt er als einer der meistfrequentierten Bahnhöfe der Welt. ", "id": 389507} {"src_title": "Sojuz-Apollo", "tgt_title": "Apollo-Sojus-Test-Projekt", "src_document": [{"title": "Příprava.", "content": "Pro spojení obou lodí byl třeba speciální spojovací modul o hmotnosti 2112 kg ve tvaru válce, který sloužil především jako přechodová komora mezi loděmi, naplněnými odlišnou atmosférou o odlišných tlacích. Lodě Sojuz byly naplněny směsí dusíku a kyslíku při běžném tlaku, lodě Apollo používaly atmosféru čistého kyslíku o sníženém tlaku. Spojovací modul také zajistil kompatibilitu spojovacích uzlů a obsahoval navíc vědeckou aparaturu. Vyzkoušení všech připravovaných úprav bylo smyslem letu Sojuzu 16 osm měsíců před společným letem. Členové obou posádek při společném letu měli původně hovořit svým rodným jazykem, ale ještě před letem padlo rozhodnutí, že Američané budou hovořit rusky a Rusové anglicky. Rodilý mluvčí totiž lépe porozumí i neobratnému sdělení ve svém jazyce, naopak cizinec, který se jazyku učí krátce, nemusí rozumět hovorové řeči.", "section_level": 1}, {"title": "Posádka.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "ASTP Apollo.", "content": "Kosmická loď ASTP Apollo se spojovacím modulem pro připojení k Sojuzu, který byl umístěný na místě, kde byl při letech Apollo 9 – 17 umístěn lunární modul. Funkce pilota lunárního modulu zde byla nahrazena pilotem spojovacího modulu. V katalogu COSPAR získala označení 1975-066A a byla poslední lodí Apolla ve vesmíru. Původně měl být pilot velitelského modulu John Swigert, který byl ale nahrazen za Branda, kvůli aféře se známkami při letu Apolla 15, přestože se jí Swigert přímo neúčasnil.", "section_level": 2}, {"title": "Sojuz 19.", "content": "Kosmická loď Sojuz byla vybavená speciálním androgynním stykovacím zařízením. Podle COSPARu získala číslo 1975-065A.", "section_level": 2}, {"title": "Průběh letu.", "content": "Z kosmodromu Bajkonur vystartoval 15. července 1975 Sojuz 19 ve 12:20 světového času (UTC), kosmická loď Apollo odstartovala z mysu Canaveral přesně v 19:50 UTC. Raketa Saturn IB po startu zamířila k Sojuzu a 17. července 1975 v 16:12:30 UTC byl spojovací manévr úspěšně dokončen asi o šest minut dříve, než se očekávalo. Po spojení vesmírných lodí probíhaly především formální akce, jako například výměna vlaječek mezi posádkami, podepisování dokumentů a televizní přenosy, ale také předání semínek, která byla později zasazena ve dvou zemích.", "section_level": 1}, {"title": "Experimenty.", "content": "Apollo se 19. července odpoutalo od Sojuzu a jeho úkolem bylo udělat umělé zatmění Slunce pozorovatelné ze Sojuzu. Apollo se vzdálilo od Sojuzu asi 200 metrů a po pořízení snímků sluneční koróny sovětskými kosmonauty se opět vrátilo zpět, a spojilo se s Sojuzem. Další experiment, který měl zjistit koncentraci atomového kyslíku a dusíku v kosmickém prostoru, prováděla posádka Apolla, která vysílala ultrafialové paprsky k Sojuzu, na kterém bylo umístěno speciální zrcadlo. Odražené paprsky pak vzdalující se Apollo zachycovalo.", "section_level": 2}, {"title": "Přistání.", "content": "Sojuz po provedení experimentu přistál 21. července v 10:50 na pevnině. Apollo přistálo 24. července ve 21:18 na mořskou hladinu. Mise byla velkým technickým i politickým úspěchem. Jediný vážnější problém se stal kvůli chybě posádky Apolla při sestupové fázi, která způsobila tvrdší přistání na hladině a vnikání škodlivého oxidu dusičitého do kabiny. Kosmonauti se začali dusit, Brand ztratil na chvíli vědomí. Po přistání byli dopraveni na loď New Orleans s pomocí žabích mužů a vrtulníku. Nebyl nikdo zraněn, nicméně posádka musela strávit 14 dní ve vojenské nemocnici v Honolulu na Havajských ostrovech.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Program Sojuz-Apollo byl částečně inspirován filmem z roku 1968 \"Marooned\", ve kterém je posádka Apolla zachráněna ruskou kosmickou lodí. I když bylo vybavení vyvinuté pro Apollo-Sojuz Test Project pouze na jedno použití, dovolil NASA udržet pilotované lety po skončení letů na Měsíc a k vesmírné stanici Skylab. Protože Saturn IB a velitelský modul Apolla zbyly po zrušení dalších letů na Měsíc, byl Apollo-Sojuz Test Project jedním z nejlacinějších pilotovaných vesmírných programů, který kdy byl uskutečněn. Historické podání rukou, obou velitelů lodí, se symbolicky odehrálo ve vesmírném prostoru nad řekou Labe. Tedy nad místem, kde si symbolicky podávali ruce američtí a sovětští vojáci, na konci druhé světové války. Na počest společného letu byla planetka objevená v roce 1977 sovětským astronomem Nikolajem Černychem pojmenována. Na čs. trhu se prodávaly cigarety s filtrem s dvojjazyčným nápisem Sojuz-Apollo a Apollo-Sojuz.", "section_level": 1}, {"title": "Znak mise.", "content": "Znak mise Apollo-Sojuz Test Project nosila americká posádka modrým plátem vlevo, aby se četla Apollo-Sojuz a sovětská posádka červeným plátem vlevo, aby se četla Sojuz-Apollo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mise Sojuz-Apollo ( Экспериментальный полёт «Союз» — «Аполлон) (označováno především ve východních médiích), či Apollo-Soyuz Test Project (ASTP) (označováno ve především v západních médiích) byl první společný kosmický let Spojených států amerických a Svazu sovětských socialistických republik. Jedná se také o poslední let vesmírné lodi Apollo. Tento let měl velký politický význam. Během letu došlo k plánovanému spojení těchto lodí ve vesmíru. ", "tgt_summary": "Das Apollo-Sojus-Test-Projekt (ASTP) war die erste US-amerikanisch-sowjetische Kooperation in der Weltraumfahrt. Ein Apollo- und ein Sojus-Raumschiff koppelten am 17. Juli 1975 in der Erdumlaufbahn aneinander an, so dass die Raumfahrer von einem Raumschiff ins andere umsteigen konnten. Die Mission stellte eine Zäsur in die bis dahin streng getrennten und im Wettbewerb stehenden Weltraumprogramme der Supermächte dar. Die Raketentechnik war eine maßgebliche Basis des Wettrüstens geworden, und so war die friedliche Zusammenarbeit im Weltraum ein politischer Publizitätserfolg und ein pazifistisches Signal. Der am 19. Juli 1977 entdeckte Asteroid des äußeren Hauptgürtels (2228) Soyuz-Apollo wurde nach dem Projekt benannt.", "id": 845397} {"src_title": "Fichtelbergbahn", "tgt_title": "Schmalspurbahn Cranzahl–Kurort Oberwiesenthal", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Stavba trati z Cranzahlu do Oberwiesenthalu byla plánována k zpřístupnění oblasti Fichtelbergu a Oberwiesenthalu i v souvislosti s otevřením trati Chemnitz – Chomutov v roce 1872. Výnosem saského \"Ministerstva financí\" v Drážďanech ze dne 22. srpna 1884 byly dány předpoklady pro přípravy stavby. Stavba samotná začala až 6. dubna 1896 a stavební práce skončily o rok a čtyři měsíce později. 20. července 1897 byla trať slavnostně otevřena. Do konce roku 1897 přepravila 67 756 osob a 57 psů. V následujících letech počty pasažérů vzrůstaly, také díky vzrůstajícímu zájmu turistů o tuto oblast Saska i jeho nejvyšší horu Fichtelberg. Prudce se rozvíjela i nákladní doprava na trati. Do roku 1906 se náklad musel z nákladních vozů v Cranzahlu překládat. Poté však byly používány podvalníky a byly na ně nakládány celé vagóny. Ještě v roce 1990 se z vápenky a štěrkovny v Hammerunterwiesenthalu denně přepravovalo okolo 30 vagónů. Trať sloužila i k přepravě dřeva z lesů v oblasti. Po roce 1990 ztratila trať svou pozici nejdůležitějšího turistického dopravce do oblasti nejvýše položeného města Německa. V roce 1992 byla zastavena nákladní doprava. Po roce 1994 tehdejší vlastník Deutsche Bahn AG postupně utlumoval dopravu a snažil se o privatizaci tratě. V roce 1997 po 100 letech existence se konaly týdenní oslavy. Součástí oslav byly i pravidelné jízdy vlaků. Odpovědní činitelé se dohodli o záměru převzetí trati do vlastnictví zemského okresu Annaberg. K 1. červnu 1998 převzala trať od Deutsche Bahn AG nově založená společnost BVO Bahn GmbH, později přejmenovaná na Sächsische Dampfeisenbahngesellschaft. Ta provozuje v Sasku několik úzkorozchodných tratí a jejími zakladateli jsou zemské okresy Annaberg, \"Mittlerer Erzgebirgkreis\" a \"Aue-Schwarzenberg\". V rámci změn se dráha přejmenovala na současný, ale už déle neoficiálně používaný a známý název \"Fichtelbergbahn\". Tento název nesly na bocích krátce před změnou vlastníka i nákladní a osobní vagóny. Nový provozovatel dokázal z trati během krátké doby udělat trať „nadregionálního“ významu, orientovanou pouze na turistický ruch. Především v zimním období tak železnice slouží svému původnímu účelu – přepravě lázeňských hostů, turistů i lyžařů z oblasti Neudorfu do Oberwiesenthalu – střediska zimních sportů na úbočích Fichtelbergu.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh trati.", "content": "Výchozím bodem cesty je nádraží v Cranzahlu v nadmořské výšce 653 metrů. Nádražím prochází i trať normálního rozchodu Chemnitz – Vejprty a nástupiště je pro obě dráhy společné. Úzkokolejka opouští nádraží zatáčkou vlevo a sleduje údolí \"Sehmatal\" po pravé straně. Následuje průjezd „dlouhou“ obcí Neudorf. První zastávkou zde je \"Unterneudorf\", poté nádraží \"Neudorf\" a \"Vierenstraße\". \"Vierenstraße\" je oblíbeným výchozím bodem místem pěších túr po této oblasti Krušných hor. Za zastávkou následuje nejvyšší stoupání trati se sklonem 1:27. Odtud dráha prochází hustým lesem až do následující stanice \"Kretscham-Rothensehma\". Následují další dvě mírnější stoupání k rozvodí Polavy a zastávka \"Niederschlag\". V dalším úseku se po mírnějším klesání trať dostává do údolí Polavy. Překračuje silnici \"Bundesstraße 95\" a pokračuje podél státní hranice a říčky Polavy mírným stoupáním až do stanice \"Hammerunterwiesenthal\" a \"Unterwiesenthal\". Za nimi je z trati pěkný výhled na Fichtelberg vpravo a Klínovec po levé straně dále nad údolím. Po průjezdu křížením a přejezdem na silnici \"B 95\" a následujícím mírným stoupáním se vlaky dostávají na velký ocelový viadukt s pilířovou konstrukcí a vjíždějí do konečné stanice \"Oberwiesenthal\" v nadmořské výšce 893,962 metrů (údaj na tabulce na nádražní budově).", "section_level": 1}, {"title": "Používaná technika.", "content": "V současnosti provozuje společnost BVO-Bahn pouze osobní dopravu s vlaky taženými pouze parními lokomotivami. Ve vlaku je i jídelní a zavazadlový vůz. Denně je v provozu na trati šest souprav. Pro potřeby turistických jízd převzala společnost od Deutsche Bahn AG parní lokomotivy řady 99 (označení: 099 772, 773, 785, 786, 789 a 794).", "section_level": 1}], "src_summary": "Fichtelbergbahn je označení úzkorozchodné trati o rozchodu 750 milimetrů vedoucí z Cranzahlu do Oberwiesenthalu. Trať vede střední částí Krušných hor v německém Sasku, v blízkosti hranic s Českou republikou.", "tgt_summary": "Die Schmalspurbahn Cranzahl–Kurort Oberwiesenthal ist eine sächsische Schmalspurbahn mit 750 mm Spurweite im oberen Erzgebirge. Sie beginnt im Bahnhof Cranzahl der Bahnstrecke Vejprty–Annaberg-Buchholz unt Bf und führt über Neudorf nach Oberwiesenthal. Überregional ist die Strecke heute unter der 1996 vergebenen Marketingbezeichnung Fichtelbergbahn bekannt.", "id": 1736472} {"src_title": "Leningradská oblast", "tgt_title": "Oblast Leningrad", "src_document": [{"title": "Geografická poloha.", "content": "Hraničí v rámci Ruské federace s Karelskou republikou na severu a třemi oblastmi (Vologdskou oblastí na východě, Novgorodskou oblastí na jihovýchodě a Pskovskou oblastí na jihozápadě) dále hraničí s Finskem (provincie Jižní Karélie a Kymenlaakso) a s Estonskem (kraj Ida-Virumaa). Pobřeží omývají na východě Finský záliv Baltského moře na severu Ladožské jezero a na severovýchodě Oněžské jezero. Pobřeží Finského zálivu (330 km) je jen mírně členité s výjimkou Vyborského zálivu. Na jihu jsou velké zálivy: Koporský záliv, Narvský záliv a Lužská zátoka. Reliéf je rovinný se stopami činnosti ledovce. Velkou část oblasti zaujímají nížiny: Přibaltská, Přiněvská, Vuoksinská, Svirská, Přiladožská. Po jižním břehu \"Finského zálivu\" a \"Ladožského jezera\" se táhne Baltsko-ladožská terasa (vysoká 40 až 60 m). Na jih od ní se rozkládá ordovická planina s Ižorskou vysočinou (do 168 m). Dále se na území oblasti nachází severovýchodní část Lužské vysočiny (do 140 m), Vepsovská vysočina (okolo 300 m), Tichvinský val, Lembolovská vysočina (do 200 m) a osamocené kopce v okolí Petrohradu (Pulkovskaja, Pargolovskaja).", "section_level": 1}, {"title": "Klima.", "content": "Klima oblasti je přechodové od přímořského ke kontinentálnímu. Zima je mírná, teplota nejchladnějšího měsíce ledna je -7 až - 11 °C. Léto je chladné, teplota nejteplejšího měsíce července je 15 až 17,5 °C. Oblast se nachází v zóně nadměrných srážek. Jejich množství je 550 až 850 mm za rok. Sněhová pokrývka vydrží 120 až 160 dní.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní zdroje.", "content": "Říční síť je hustá a téměř všechny řeky patří k úmoří Baltského moře. Nejdůležitější řeky jsou Něva, Volchov, Svir, Vuoksa, Narva, Pljussa, Sjas, Luga. Oplývají značnými hydroenergetickými zdroji a využívají se také pro lodní dopravu a splavování dřeva. Největší jezera (Ladožské a Oněžské) patří do oblasti částečně. Dále je zde mnoho menších jezer ledovcového původu, převážně na Karelské šíji (Velké Simaginské jezero, Glubokoje). Byly také vybudovány přehrady a vznikly vodní nádrže na \"Narvě\" (Narvská vodní nádrž) a na \"Sviru\" (Hornosvirská a Dolnosvirská vodní nádrž).", "section_level": 1}, {"title": "Půdy a flóra.", "content": "V oblasti převládají půdy podzolového a bažinatého typu. Pro zemědělství jsou nejvíce využívané drnové uhličitanové zaplavované půdy. Velká část půd se vyznačuje nadbytečným promočením, vysokou kyselostí a potřebuje meliorace. Lesy zaujímají 54 % oblasti. Převládají borovice, smrky, břízy, osiky. Bažiny zaujímají 11,9 % a louky 3,2 %. Nejvíce lesů je v severovýchodních okresech. Na Karelské šíji byla již v roce 1738 založena přírodní rezervace Lindulovský modřínový háj, kvůli získávání dřeva pro stavbu lodí.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna.", "content": "Žijí zde veverky, krtci, kuny, lišky, tchoři, polární zajíci, losi. V řekách, jezerech a ve Finském zálivu žije mnoho ryb (sízi severní a malí, korušky, sledi). Fauna byla uměle obohacena. Aklimatizovali se tu ondatry, bobři, norci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Leningradská oblast () je oblast na severozápadě evropské části Ruska. Byla založena 1. srpna 1927. Má rozlohu 85 300 km2 a 1 669 205 obyvatel (2002). Hlavním městem je Petrohrad, který však není součástí oblasti. Oblast je součástí Severozápadního federálního okruhu.", "tgt_summary": "Die Oblast Leningrad (/ \"Leningradskaja oblast\") ist eine Oblast im nordwestlichen Teil Russlands. Das Gebiet umschließt Sankt Petersburg, der Sitz der Verwaltung befindet sich ebenfalls dort, die Stadt selbst ist aber eine eigene Verwaltungseinheit. Im Gegensatz zur Stadt hat die Oblast nach einem Beschluss des dortigen Gebietssowjets ihren aus sowjetischer Zeit stammenden Namen beibehalten.", "id": 576330} {"src_title": "Bell X-1", "tgt_title": "Bell X-1", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vše začalo v roce 1946, kdy dva pokusné letouny XS-1 (později přejmenované na X-1) prováděly experimentální lety na vojenské letecké základně Muroc (v současné době Edwards AFB) v Kalifornii pro získání letových dat pro překonání nadzvukové rychlosti. Tyto rané pokusy vyvrcholily prvním řízeným letem rychlejším než 1,0 M, tedy rychlejším než zvuk. XS-1 byl první vysokorychlostní letoun, postavený výhradně pro letecký výzkum. Typ nebyl nikdy určen k výrobě. XS-1 byl z velké části navržen v souladu s údaji poskytnutými úřadem NACA (dnes NASA), financován vojenským letectvem a sestaven firmou Bell. XS-1 číslo 2 (sériové číslo 46-063) byl testován úřadem NACA, aby poskytl konstrukční údaje pro další produkci letounů o vysokém výkonu. Tvar trupu XS-1 byl převzat ze střely půlpalcového kulometu Browning, jejíž nadzvuková rychlost byla dobře známa. Trup byl opatřen přímým křídlem o malé ploše a velmi tenkém profilu a ocasem převzatým z britského nadzvukového letounu Miles M.52. Raketový motor, jehož tah se měnil postupným spouštěním čtyř spalovacích komor, ve kterých se spaloval etylalkohol a kapalný kyslík, dodávaný turbočerpadly. Výzkumné metody použité v programu X-1 se staly vzorem pro všechny následující projekty X. Metody a personál NACA, při projektu X-1, také pomohly položit základ americkému vesmírnému programu v 60. letech. Projekt X-1 stanovil a upevnil poválečnou spolupráci mezi potřebami americké armády, průmyslu a výzkumných zařízení. Letové údaje získané úřadem NACA během testů X-1 následně poskytly základ pro leteckou převahu USA v druhé polovině 20. století. Jako výsledek prvního nadzvukového letu X-1, Národní letecká asociace v roce 1948 hlasovala pro udělení Collier Trophy pro tři hlavní účastníky programu. Prezident Truman v Bílém domě ocenil Larryho Bella za firmu Bell, kapitána Yeagera za pilotování a Johna Stacka za NACA.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bell X-1 bylo první letadlo, které překonalo rychlost zvuku vlastní silou ve vodorovném letu. Během tohoto letu letoun dosáhl nejvyšší rychlosti odpovídající Machovu číslu 1,06 (1298,55 km/h). Tímto letounem také začala typová řada X, určená čistě k experimentálním účelům, která byla zpočátku utajována. Letoun X-1 byl poháněn raketovým motorem a let zahajoval vypuštěním ze speciálně upraveného bombardéru B-29. Po spotřebování paliva letoun klouzavým letem přistál na letišti, byl však schopen také klasického vzletu z letiště. ", "tgt_summary": "Die Bell X-1 war ein amerikanisches Experimental- und Raketenflugzeug, das von der Bell Aircraft Co. für ein gemeinsames Forschungsprojekt der US Air Force und dem National Advisory Committee for Aeronautics (NACA) gebaut wurde. Der einsitzige Mitteldecker war speziell dafür entwickelt worden, die Schallmauer im Horizontalflug zu durchbrechen.", "id": 386271} {"src_title": "Rekatolizace", "tgt_title": "Rekatholisierung", "src_document": [{"title": "Rekatolizace v Čechách.", "content": "Rekatolizace byla prováděna ve spolupráci světské a církevní moci. Světská moc se starala především o výkonnou a organizační část, církevní se měla postarat o náležité duchovní pozadí a hlavně o navržení postupu rekatolizační akce. První praktický návod, jak postupovat při rekatolizaci, byl sepsán už roku 1620 pražským arcibiskupem Janem Loheliem. Své záměry shrnul do tří bodů, které byly jen s drobnými obměnami převzaty do všech dalších rekatolizačních plánů: Hlavním záměrem arcibiskupa bylo, aby ze země co nejrychleji vymizeli nekatoličtí duchovní, stejně nepřijatelné pro něj byly nekatolické školy. Touto strategií se v Čechách podařilo rozvrátit nekatolickou církevní strukturu, což rekatolizaci výrazně usnadnilo, protože protestanté, kteří neměli oporu duchovních, snáze podléhali tlaku katolíků a konvertovali. Vyhánění nekatolických duchovních ze země probíhalo už od Bílé hory a podařilo se ho uskutečnit poměrně rychle – rekatolizační návod, který poměrně radikálně navrhuje netrpět v zemi žádné nekatolické kněží a požaduje úplné zrušení Rudolfova majestátu, byl vydán už na jaře 1621, tedy jen pár měsíců po Bílé hoře. Další opatření následovala v dubnu roku 1624, kdy byl vydán císařský patent, kterým se v Čechách povolovalo pouze katolické náboženství a o pár dní později další, který zakazoval královským městům přijímat nekatolické měšťany a také zakazoval nekatolíkům ve městě vykonávat živnost. V roce 1624 byla také zřízena první rekatolizační komise, která zjišťovala informace o obsazení far a zkoumala, jak probíhá vyhošťování nekatolických kněží, později tyto misionářské komise aktivně vyhledávaly a \"obracely kacíře\". Jejich činnost zrušil až Josef II. dne 31. 12. 1780. Rekatolizační opatření byla definitivně začleněna do české ústavy v letech 1627–1628, kdy bylo vydáno Obnovené zřízení zemské. Obnovené zřízení navrátilo mezi české stavy katolické duchovenstvo a zrušilo všechna privilegia směřující proti zájmům katolického náboženství, které tím bylo povýšeno na jediné privilegované vyznání (s výjimkou trpěného židovství).", "section_level": 1}, {"title": "Násilná rekatolizace.", "content": "Kromě relativně nenásilné rekatolizace po vzoru Jana Lohelia a Valeriána Magni se běžně uplatňovala i její násilná forma. Měla ji na starost světská moc a zahrnovala vypovídání nekatolíků a nekatolických kněží ze země, konfiskaci jejich majetku a tvrdé tresty v případě neuposlechnutí. Tento způsob měl ale spoustu nedostatků – násilí vyvolávalo prudký odpor na rozdíl od nenásilné formy, takto obrácení lidé se nestávali nijak horlivými katolíky a nucená emigrace vedla k vylidňování země. K násilnostem docházelo hlavně v prvních desetiletích po Bílé hoře, převážně při pacifikaci lokalit, které se postavily misionářům na odpor, například poté, co roku 1629 ubili sedláci v Rovensku jezuitu Matěje Burnatia vtrhlo do vsi vojsko a téměř čtyřicet vzbouřenců zaplatilo životem. Do násilné rekatolizace se také řadí zákazy sňatků mezi nekatolíky ustanovené patenty z let 1624–1625. Rovněž byly zavedeny a praktikovány oslí pohřby.", "section_level": 1}, {"title": "Podíl jezuitů na rekatolizaci.", "content": "Po vyhnání nekatolických kněží se objevil velký problém způsobený tím, že v českých zemích byl nedostatek katolických kněží. Běžně se stávalo, že i když byl nekatolický kněz z fary vypuzen, jeho místo zůstalo neobsazeno – neobsazených far bylo několikanásobně víc než těch řádně spravovaných. Ferdinand II. se situaci pokusil řešit přizváním polských kněží, ale to se neosvědčilo, protože si čeští věřící stěžovali, že jim nerozumí. Jediným řešením se nakonec ukázalo zřizování kněžských seminářů. Ze skutečnosti, že se nedostávalo českých duchovních, profitovaly u nás působící katolické církevní řády, především jezuité, kteří se v této době rozšířili téměř do všech českých a moravských krajů. Roku 1622 získali od Ferdinanda Univerzitu Karlovu a do konce třicetileté války roku 1648 už byla založena většina jejich kolejí v Čechách a na Moravě.", "section_level": 1}, {"title": "Rekatolizace na Moravě.", "content": "Postup moravské rekatolizace se v mnohém podobal té v Čechách, pouze s tím rozdílem, že na Moravě byla výchozí pozice příznivější, protože tu ještě před Bílou horou byla skoro polovina far osazena katolickými kněžími a existovaly tu klášterní komunity, které již na počátku 17. století prosperovaly mnohem lépe než v Čechách. Nad nekatolickými kněžími držel nejdéle ochrannou ruku Karel starší ze Žerotína, u kterého také do roku 1625 nacházel exil Jan Amos Komenský.", "section_level": 1}, {"title": "Rekatolizace ve Slezsku.", "content": "Náboženská situace ve Slezsku byla spletitá, byl tu velký podíl luteránů a hohenzollerská šlechta hlásící se ke kalvinismu. Rekatolizace probíhala tak, že jednotlivá knížata byla získávána pomocí odměn v podobě územních zisků, katolíci byli upřednostňování a byly jimi obsazovány všechny důležité úřady, čímž byli nekatolíci postupně vytlačeni.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rekatolizace je násilné či nenásilné znovuobracení nekatolíků na římskokatolickou víru. V českých zemích probíhala od bitvy na Bílé hoře a byla řízena českým králem a římským císařem Ferdinandem II. V širším kontextu zapadá rekatolizace do rámce principu \"cuius regio, eius religio\", který se v této etapě evropských dějin začal utvářet a jenž byl definitivně potvrzen vestfálským mírem. ", "tgt_summary": "Rekatholisierung bezeichnet einen Vorgang innerhalb der Geschichte der Reformation und der Gegenreformation. Die Gegenreformation war vor allem eine Bewegung der geistigen Auseinandersetzung mit der Reformation mit dem Ziel, deren Wirkung zu begrenzen und sie schließlich aufzuheben. Die Rekatholisierung hingegen stellte einen seit den 1540er Jahren mit machtpolitischen Mitteln durchgeführten Versuch dar, protestantische Gebiete für den Katholizismus zurückzugewinnen, nachdem die geistige Auseinandersetzung mit dem Protestantismus zu keinem Ergebnis in diesem Sinne führte.", "id": 2312020} {"src_title": "Super 8mm film", "tgt_title": "Super 8 (Filmformat)", "src_document": [{"title": "Základní systém a jeho odnože.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Super 8 Kodak systém.", "content": "Spolu s novým typem filmu, který zaručoval lepší kvalitu obraz, zavedl Kodak kazety na jedno použití. Všechny doposud užívané úzké filmy se do kamery musely zakládat ručně, někteří výrobci sice dodávaly ke svým kamerám vlastní kazety, ale ty si musel každý plnit metráží sám. Kazeta obsahuje 50 stop (15m) filmu na cívkách umístěných vedle sebe. Kazeta vystačí při 18obr/s na 3 minuty a 15 sekund a nebo na 2 minuty a 30 sekund při 24obr/s. Na povrchu je několik zářezů: Středící, který zaručuje správnou polohu kazety v kameře. Zářez určující citlivost filmu, kamera podle něj nastavuje expoziční automatiku. Zářez rozlišující film senzibilizovaný pro denní, nebo umělé (žárovkové) světlo, ten automaticky vyřazuje konverzní filtr vestavěný v kameře. Posledním je zářez určující vyvolávací proces, ten využívají vyvolávací automaty. Díky této kazetě a vysoké automatizaci kterou přinášela, zpřístupnil formát Super 8 filmování i těm zájemců, kteří postrádali do té doby nezbytnou technickou zručnost. V roce 1973 uvádí kodak na trh zvukové kazety plněné páskem s magnetickou stopou. Ve zvukových kamerách je možné používat němé kazety, opačně to možné není.", "section_level": 2}, {"title": "Singl 8 Fuji.", "content": "Firma Fuji experimentovala s kazetovým systémem ještě před uvedením Super 8 na trh. Prvotní kazety byly plněny standardní 8mm filmem (rozřezaným), jakmile se však Kodak přišel s novým formátem, začaly se kazety plnit tímto novým filmem. V kazetě jsou cívky umístěny nad sebou, filmová dráha není součásti kazety, ale kamery. Kazety jsou plněné tenčím filmem na polyesterové podložce a mohou být použity opakovaně.", "section_level": 2}, {"title": "Dvojitá Super 8 (DS8).", "content": "Film je analogický k standardní osmičce. Dva filmy na jednou pásu širokém 16mm, nejprve se exponuje jedna polovina, poté je nutné film vyjmout z kamery a založit obráceně a pak je možné exponovat zbytek. Toto umožňovalo výrobcům kamer, jednoduše adaptovat dosavadní sortiment na nový formát. V Československu se vyráběly kamery pouze tohoto typu.", "section_level": 2}, {"title": "Super Duper 8 (MAX8).", "content": "Širokoúhlá verze (16:9) rozšiřující obrazové políčko na plochu vyhrazenou původně zvukové stopě. Stejný princip jako u formátu Super 16mm.", "section_level": 2}, {"title": "Polaroid Polavision.", "content": "Okamžitý film.", "section_level": 2}, {"title": "Zvuk.", "content": "I když, byly první zvukové kamery zavedeny až v roce 1973, byl formát Super 8 od počátku zamýšlen jako zvukový. A to nejen se zvukem magnetickým, který se dosud používat u standardní osmičky, ale i optickým, se kterým se počítalo pro distribuční kopie. Byla to právě lepší kvalita zvuku, kvůli které byla zvýšena obrazová frekvence z 16 na 18 snímků za sekundu, to spolu s větší roztečí zaručovalo vyšší transportní rychlost a tím zvětšení frekvenčního rozsahu. Na rozdíl od standardní osmičky, která byla původně němá, je zvuková stopa umístěna na neperforovaném okraji filmu, který je méně náchylný k deformacím. Zvuková hlava je v pozici +18, takže při normální obrazové frekvenci předbíhá obraz o jednu sekundu.", "section_level": 1}, {"title": "Optický zvuk.", "content": "Optická zvuková stopa má oproti magnetickému záznamu výrazně horší frekvenční rozsah a u formátu Super 8 má ještě přijatelnou kvalitu pouze při rychlosti 24 obr/s. Pro domácí použití se tento druh zvukového záznamu neujal a i všechny filmové kopie, určené do běžného prodeje, měly zvuk na magnetické stopě.", "section_level": 2}, {"title": "Magnetický záznam.", "content": "Magnetická stopa se nachází na rubové straně filmu, buďto je na něj přímo nanesena, nebo je na film nalepen pásek. Vzhledem k tomu, že magnetická vrstva zvyšuje jednostranně tloušťku filmu, bývá na opačném okraji, mezi perforací a hranou filmu, ještě úzká vyrovnávací stopa, aby se předešlo deformacím při delším návinu na cívku. Časem bylo této vyrovnávací stopy využito jako druhé zvukové stopy. Tento systém se nazývá Duo-play. Projektory vybavené tímto systémem umí přehrávat samostatně signál z jedné, nebo z druhé stopy a nebo sloučit oba signály do jednoho kanálu. Existuje však i několik plně stereofonních modelů.", "section_level": 2}, {"title": "Super8 jako distribuční formát.", "content": "Přestože je film Super8 nejlevnějším zavedeným filmový formátem, byl stále pro domácí použití značně drahý. Z dobových katalogů vyplývá, že zákazník platil filmy v podstatě od metru, bez ohledu na obsah. Začátkem osmdesátých let stávala 120m cívka zvukového filmu asi 90DM.", "section_level": 1}, {"title": "Celovečerní filmy.", "content": "Celovečerní filmy v plné délce, tvořily spíše okrajovou část trhu. Filmy byly rozděleny na tři, výjimečně delší na čtyři cívky, které se prodávaly samostatně. Zákazník nebyl nucen koupit celý film. Mnohem častějším případem byly sestřihy, kdy jsou nejzajímavější sekvence filmu zhuštěny tak, aby se vešel na jednu cívku. Například z muzikálu zůstanou jen hudební čísla, z westernů přestřelky a podobně.", "section_level": 2}, {"title": "Pornografie.", "content": "Velký podíl filmů na Super8 tvořil obsah pro dospělé. Přesná čísla dnes nelze zjistit, protože až do poloviny sedmdesátých let platily ve většině evropských států (včetně Německa) zákony silně omezující pornografii, takže distribuce často probíhala v podstatě ilegálním zasíláním z území jiného státu. Srovnání nabídkových katalogů však svědčí o značné nabídce. Kromě 120m cívek se běžně vyskytují i 60m.", "section_level": 2}, {"title": "Krátké animované filmy.", "content": "Filmy pro děti jsou dalším velmi častým typem filmů distribuovaných na formátu Super8. Jedná se většinou o americkou produkci Disney a Warner, převážně na 60m cívkách. V Československu byly Animované filmy, kromě němých grotesek, jako jediné v běžném prodeji, protože nevyžadovaly zvuk. Zbytek produkce tvoří dokumenty, sestřihy sportovních utkání, němé grotesky a podobně. Obecně vše, co se vejde na maximálně jednu 120m cívku a je přitom dostatečně zajímavé, aby byl zákazník ochoten zaplatit typicky vysokou cenu.", "section_level": 2}, {"title": "Promítání na palubách letadel.", "content": "Pro potřeby leteckých společností byl tento formát zaveden v roce 1971, postupně vytlačil do té doby používaný 16mm film a stal se standardem až do nástupu videa. Celý film (airline print) byl navinut na jednu cívku (maximálně dvě hodiny) a byl vybaven výrazně levnějším, ale i méně kvalitním optickým zvukem. To kromě úspory také znamenalo, že film nebylo možné přehrát na většině domácích projektorů, protože ty byly vybaveny téměř výhradně jen zvukem magnetickým. Distributoři také často žádali protokolární zničení kopie, po skončení promítacích práv. Vzhledem k tlaku na výši nákladů jsou dnes dochované kopie většinou ve špatném stavu a mají výrazný červený nádech.", "section_level": 2}], "src_summary": "Super 8 mm film (zkráceně jen Super8) je filmový formát, který byl uveden v roce 1965 firmou Eastman Kodak jako vylepšení svého vlastního staršího 8mm amatérského filmu. ", "tgt_summary": "Super 8 ist ein Schmalfilm-Filmformat, das im Mai 1965 von Kodak eingeführt wurde. Wie sein Vorgänger, das Normal-8-Format, war dieses Super 8 überwiegend für den privaten Bereich gedacht, um Familienfeste, Urlaube oder öffentliche Ereignisse in bewegten Bildern festzuhalten. In diesem Bereich wurde Super 8 in den 1980er-Jahren nahezu komplett von der Videotechnik abgelöst. Es spielt seitdem nur noch eine marginale Rolle im professionellen Film, wo es von manchen Regisseuren wegen seiner Ästhetik (Farbe, Korn, Auflösung) geschätzt wird.", "id": 1231323} {"src_title": "Eric Voegelin", "tgt_title": "Eric Voegelin", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Voegelin vyrostl a studoval ve Vídni, kde mezi jeho učiteli byl také Hans Kelsen a Othmar Spann. Po studijních pobytech v USA a ve Francii zde roku 1928 promoval a začal přednášet politickou teorii na právnické fakultě. Po obsazení Rakouska roku 1938 emigroval přes Švýcarsko do USA, kde roku 1944 získal občanství. Učil na různých amerických univerzitách, v letech 1942-1958 na \"Louisiana State University\" v Baton Rouge. V letech 1958-1968 byl profesorem na univerzitě v Mnichově a po emeritování se vrátil do USA, kde působil na Hooverově ústavu při Stanfordově univerzitě. Mezi jeho celoživotní přátele patřil i Friedrich Hayek a Leo Strauss.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení a dílo.", "content": "Ústředním tématem Voegelinova myšlení byla otázka řádu ve společnosti, vyostřená zkušeností nacismu a holocaustu. Voegelin byl neobyčejně všestranný myslitel, který chápal politickou teorii jako celek humanitních a společenských věd od historie po psychologii a teologii. Jejím tématem je zkoumání řádu v historických i současných společnostech a jeho chápání lidmi. Voegelin rozlišoval tři druhy společenského řádu (či „pravdy“): kosmologickou pravdu orientálních říší, antropologickou pravdu antického Řecka a soteriologickou pravdu křesťanství. Konkrétní řád určité společnosti je podle něho výrazem převládajícího chápání této pravdy v dané společnosti. Každý řád se zakládá na lidském vztahu k transcendenci, jehož vrcholem byla kombinace antropologického a křesťanského řádu v Římské říši starověku a středověku. Od 16. století podléhá tento řád erozi působením sil, které se nechtějí spokojit s postavením člověka někde mezi živočichem a Bohem (Aristotelés), ale chtějí vlastními silami přivodit spásu a konečný ráj na zemi. Pro tuto tendenci užívá Voegelin pojem gnóze a řadu politických myslitelů od Hegela po současnost nazývá gnostiky (Po Kelsenově kritice a diskusi s Alfredem Schützem a Leo Straussem od tohoto úzu částečně ustoupil a sahal k obecnějšímu označení \"pneumatopatologie\"). Na uprázdněné místo po náboženství vstupují totalitní ideologie jako náhradní či podle Voegelina \"politická náboženství\", která sice pocházejí ze sekularizace, nicméně slibují spásu a spravedlivou společnost pod vedením svých vůdců, představují své utopie a strhují lid svými rituály. Totalitní státy tak mohou vypadat jako překonání sekularizace, jako návraty do dávné minulosti, ve skutečnosti jsou to podvodné pokusy ideologií zaujmout místo na domnělém „konci dějin“ a tak diktovat jejich celkový smysl. Voegelin byl často kritizován pro svůj politický konzervatismus, na druhé straně mu křesťanští myslitelé vytýkají, že ho vůbec nezajímala historická skutečnost křesťanského zjevení a postava Ježíše Krista. Jeho „křesťanství“ je pouze myšlenka a v jeho vlastní terminologii tedy také gnóze.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo a působení.", "content": "Hlavní díla Ericha Voegelina: Voegelinovo dílo, založené na mimořádně širokých historických i filosofických znalostech, nenašlo přímé pokračovatele, jeho pojetí „politických náboženství“ se však velmi rozšířilo a ovlivnilo řadu významných politických myslitelů. Sebrané spisy vyšly v 34 svazcích a Voegelinovu dílu se věnují univerzitní střediska v Mnichově, v Gentu, v Manchesteru a na \"Louisiana State University\".", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "\"Tento článek je založen z velké části na informacích z odpovídajícího článku anglické a německé Wikipedie.\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Eric Voegelin (narozen jako Erich Vögelin 3. ledna 1901, Kolín nad Rýnem – 19. ledna 1985 Palo Alto, Kalifornie) byl německo-americký konzervativní politický filosof.", "tgt_summary": "Eric Voegelin (* 3. Januar 1901 in Köln als Erich Hermann Wilhelm Vögelin; † 19. Januar 1985 in Palo Alto, Kalifornien) war ein deutsch-US-amerikanischer Politologe und Philosoph.", "id": 2103114} {"src_title": "Ewald Hering", "tgt_title": "Ewald Hering", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Hering studoval v Lipsku, mj. u Gustava Fechnera. V letech 1870–1895 byl profesorem pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity na stolici Jana Evangelisty Purkyně. Vystupoval na straně německých profesorů v rozdělení univerzity a v roce 1882 se stal prvním rektorem její německé části. Jako zástupce německé vědy a kultury nebyl u Čechů populární a jeho dílo později nebylo v českém kontextu připomínáno. Po roce 1895 až do smrti působil v Lipsku.", "section_level": 1}, {"title": "Heringova teorie barvy.", "content": "Youngova a Helmholtzova trichromatická teorie barvy vykládala barevné vnímání jako kombinaci tří monochromatických obrazů vytvářených třemi druhy receptorů v oku. Hering oproti tomu chápe barevný vjem jako výsledek působení dvou oponentních mechanismů: červeno-zeleného a žluto-modrého. Tato oponentní fyziologická a psychologická struktura je podle něj příčinou toho, že existuje např. žlutočervená barva (totiž oranžová), nikoli však červenozelená, a některých dalších fenoménů barevného vnímání, jako je vzájemné rušení „protilehlých“ barev, červeno-zelená barvoslepost nebo zelený paobraz po delší fixaci červeného pole. Moderní neurofyziologie barvy dává zčásti za pravdu oběma těmto historickým teoriím, a to na různých úrovních zpracování vizuálního signálu. Sítnicí je světelný stimul zpracováván trichromaticky, pomocí trojích čípků s maximem citlivosti ve třech různých vlnových délkách viditelného světla. V dalším neurofyziologickém zpracování jsou oproti tomu popsány oponentní mechanismy založené na buňkách, které jsou stimulovány či inhibovány aktivitou různých typů čípků. Dosud objevené fyziologické oponentní mechanismy neodpovídají Heringem popsané psychologické červeno-zelené a žluto-modré oponentnosti. S psychologicky oponentním vztahem čtyř „unikátních barev“ (\"unique hues\") se nicméně dnes ve vědě o barevném vnímání běžně počítá; červená, žlutá, zelená a modrá se také označují jako Heringovy primární barvy (\"Hering primaries\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Karl Ewald Konstantin Hering (5. srpna 1834 v saském Altgersdorfu – 26. ledna 1918 v Lipsku) byl německý fyziolog zabývající se vnímáním prostoru a zvláště barvy. V letech 1870–1895 působil na pražské univerzitě. Jeho teorie barvy ve své době nezískala větší ohlas, v druhé polovině 20. století na ni však navázala tzv. oponentní teorie barvy a uznala Heringa za jednoho ze zakladatelů moderní vědy o barevném vnímání, vedle Thomase Younga a Hermanna von Helmholtze.", "tgt_summary": "Karl Ewald Konstantin Hering (* 5. August 1834 in Alt-Gersdorf/Sachsen in der Lausitz; † 26. Januar 1918 in Leipzig) war ein deutscher Physiologe, Hirn- und Wahrnehmungsforscher.", "id": 1944809} {"src_title": "Podmořský kabel", "tgt_title": "Seekabel", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První pokus o podmořské telegrafní spojení Evropy a Británie proběhl v srpnu roku 1850. Jednalo se jen o jednoduchý měděný kabel, izolovaný gutaperčou. Tento pokus posloužil k získání licence pro propojení kontinentu a Británie v příštím roce, kdy byl použit již důkladně izolovaný kabel. První mezikontinentální podoceánský kabelový spoj byl mezi Kanadou a Irskem zprovozněn na pouhých 26 dní v roce 1858 měděným vedením. Dosažená rychlost byla 25 slov za hodinu. Spoj byl obnoven v roce 1866, kdy byla rychlost již 8 slov za minutu. Spojení bylo komerční a jeho cena se pohybovala kolem 100 USD za 20 slov. Spoj (tj. okruh) mezi přijímací a vysílací stranou byl přímý, takže vzhledem ke své délce měl značný elektrický odpor a procházející proud byl tudíž velmi malý. Podstatou vybavení přijímací strany proto byl zrcátkový galvanometr, přes jehož zrcátko se odrážel paprsek světla na vzdálenost několika metrů; příslušná místnost musela být zatemněna. Přijímající telegrafista podle výchylek paprsku usuzoval, jaké znaky byly vysílány, ale často docházelo k chybám. Snaha o vyšší spolehlivost a zejména rychlost přenosu použitím vyššího napětí nevedla k úspěchu (zato ke zničení kabelu). Ukázalo se totiž, že omezujícím faktorem je do té doby v technické praxi nevýznamný faktor, kterým je šířka přenosového pásma, daná (příčnou) kapacitou a (podélnou) indukčností vedení. Problém teoreticky popsal William Thomson a zejména Oliver Heaviside, který formuloval telegrafní rovnici. Prvním telefonním podvodním kabelovým spojem se stal spoj ze San Francisca do Oaklandu v roce 1884. Výrazný pokrok přinesly až kabely nové generace s elektronickými zesilovači používající frekvenční multiplex. Kabel TAT-1 (Transatlantic No. 1), spuštěný roku 1956 měl kapacitu 36 nezávislých hovorů najednou. Poslední měděný transatlantický kabel TAT-7 položený na dno v roce 1978 disponoval kapacitou 4000 telefonních kanálů, která byla zvýšená až na 10 500 kanálů. Další transatlantický spoj TAT-8 byl již realizován optickými vlákny a to roku 1988. Jeho kapacita byla až 280 Mbit/s (až 40 000 telefonních kanálů). Před tím byl realizován v roce 1984 první optický spoj na kratší vzdálenost (Belgie a Velká Británie).", "section_level": 1}, {"title": "Pokládání kabelů.", "content": "Pokládání kabelů na dna oceánů a moří je náročný proces, vyžadující lodě se speciálním vybavením. Trasa, kudy má kabel vést, je nejprve pečlivě zmapována, aby se maximalizovala ochrana položeného kabelu. Pomocí zmapované trasy se určuje typ kabelu, který se kde použije (s vyšším/nižším stupněm ochrany). Délka spojů může dosahovat až desítky kilometrů, ovšem takovou délku celistvého optického kabelu nelze zajistit, proto se kabely spojují, a to přímo na palubách pokládacích lodí. Na takovéto vzdálenosti je také značný útlum signálu, proto se na optické trasy zhruba každých 50 – 100 km „přivařují“ takzvané opakovače, díky kterým se signál znovu posílí. Tyto opakovače jsou napájeny z vedení uvnitř kabelu (někdy i 5000 V stejnosměrného napětí). Na kabelu tvoří jakousi bouli, která je cca 2,5 m dlouhá a má průměr 50 cm. Aby se omezilo riziko přetrhnutí při mechanickém namáhání, pokládají se kabely po mírně zvlněné trase. Ve velkých hloubkách se kabel většinou pokládá přímo na mořské dno, v takovém případě trvá položení 100 km kabelu zhruba 24 hodin. V rizikovějších oblastech, kde je hloubka menší a hrozí jejich poškození, například kotvami lodí nebo hloubkovým rybolovem, tam bývá kabel pokládán do rýhy hluboké 1 – 3,5 m. Tu vytváří pokládací loď pomocí vlečné radlice. Pak je ovšem pokládáno 10 – 30 km kabelu denně.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy podmořských optických kabelů.", "content": "Kabely používané v podmořských systémech musí (kromě dalšího) splňovat následující předpoklady: Existuje několik základních typů, lišících se v počtu optických vláken a stupně ochrany. Běžné kabely jsou schopny odolávat teplotám od −40 °C do 80 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Oprava porušených spojů.", "content": "Největší nebezpečí představuje pro podmořské optické kabely tektonická činnost vyvolávající zemětřesení a vulkanickou činnost. V případě poruchy přichází na řadu servisní loď. Místo poruchy je lokalizováno pomocí odrazu signálu s vysokou, až decimetrovou přesností. Kabel je z mořského dna vyloven pomocí háků a poškozená část je nahrazena novým kabelem, který je navařen na ten starý (kolem sta metrů před a za porušenou částí).", "section_level": 1}], "src_summary": "Podmořské kabely jsou pokládány na dna moří a oceánů. Slouží k přepravě elektrické energie, pro přenos hlasu a v poslední době i k obecnému přenosu dat mezi kontinenty.", "tgt_summary": "Ein Seekabel (gelegentlich auch Unterwasserkabel genannt) ist ein in einem Gewässer verlegtes Kabel zur Datenübertragung oder auch für die Übertragung elektrischer Energie. Seekabel zur Energieübertragung sind ab etwa 70 km Länge nicht mehr für die Übertragung von üblichem Dreiphasenwechselstrom geeignet, dann muss die aufwendigere Hochspannungs-Gleichstrom-Übertragung (HGÜ) eingesetzt werden. Verlegt werden sie zumeist durch spezielle Schiffe, sogenannte Kabelleger. Seekabel müssen wegen der technisch aufwendigen Wartung außerordentlich robust gebaut sein. Monopolare Seekabel für die Hochspannungs-Gleichstrom-Übertragung müssen auf Seekarten markiert sein, da sie durch ihr Magnetfeld Kompassanlagen von Schiffen beträchtlich stören können. 2014 wurden 95 Prozent des Internetverkehrs zwischen Weltregionen durch Unterseekabel übertragen. Zwischen 2012 und 2014 wurde eine große Zahl von Unterseekabeln neu verlegt und die Zahl stieg von 150 auf weltweit 285 Kabel.", "id": 1039986} {"src_title": "CSS H. L. Hunley", "tgt_title": "H. L. Hunley", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Během americké občanské války situaci Konfederace významně ztěžovala námořní blokáda prováděná unionistickým námořnictvem. O narušení této blokády se rozhodl pokusit obchodník a právník Horace Lawson Hunley, který v New Orleansu spojil síly s inženýry Jamesem McClintockem a Baxterem Watsonem, kteří od roku 1861 vyvíjeli třímístnou ponorku. Společně roku 1862 postavili a měsíc testovali miniponorku \"Pioneer\". Když se k městu přiblížila unionistická vojska, \"Pioneer\" musel být zničen, aby nedošlo k jeho ukořistění. Trojice vynálezců uprchla do Mobile v Alabamě, kde v dílnách společnosti Park & Lyons postavila svou druhou ponorku \"American Diver\". Protože neuspěli při vývoji vhodného elektrického nebo parního pohonu, ponorka byla poháněna ručně. Zkoušky miniponorky \"American Diver\" začaly v polovině ledna 1863. Zjistilo se při nich, že pro bojové nasazení má ponorka příliš malou rychlost. V únoru 1863 se ji pokusili odvléct k pevnosti Fort Morgan, odkud se měla pokusit o bojovou plavbu. Místo toho se v rozbouřeném moři potopila i s celou posádkou. McClintock, Watson a Hunley se nenechali odradit, získali prostředky a v polovině roku 1863 v dílnách Park & Lyons v Mobile postavili další ponorku, která byla pojmenována \"H. L. Hunley\".", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Osmičlenná posádka ručně poháněla lodní šroub v zádi. Nejprve byla ponorka vyzbrojena vlečným torpédem. Na své poslední misi ale nesla asi šedesátikilovou prachovou nálož s kontaktním zapalovačem umístěnou před přídí na sedmimetrovém bidle, přichyceném k trupu měděnými úchyty – takzvané tyčové torpédo. Nálož byla iniciována nárazem do cíle.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "\"Hunley\" měla být původně vyzbrojena vlečným torpédem. V červenci 1863 ponorka posloužila k předvedení takového útoku představitelům ozbrojených sil. Ponorka proplula pod zakotvenou vyřazenou nákladní lodí a jí vlečená nálož plavidlo potopila. Úspěšná demonstrace vedla k tomu, že ponorka byla brzy po železnici odeslána do Charlestonu k bojovému nasazení. Poté, co ponorka dorazila 12. srpna 1863 do Charlestonu, začala ji McClintockem vedená posádka testovat v přilehlých vodách. Konfederační orgány však byly nespokojeny s jeho přístupem a ponorku převzala posádka vedená Johnem Paynem z obrněnce CSS \"Chicora\". Dne 29. srpna 1863 se \"Hunley\" potopila během příprav k vyplutí na bojovou plavbu. Příčiny nejsou zcela jasné, uvádí se, že za to mohla špatně ukotvená vedlejší loď, popř. voda rozvlněná blízko propluvší lodí, která vnikla dovnitř otevřenými poklopy. Jisté je, že na palubě \"Hunley\" zemřelo pět z osmi členů posádky. Ponorka byla vyzvednuta za několik týdnů, přičemž H. L. Hunley si vynutil její navrácení. Znovu ponorka vyplula 15. října 1863 pod osobním velením H. L. Hunleyho, který měl v úmyslu podplout v přístavu zakotvenou loď CSS \"Indian Chief\" a vynořit se na druhé straně. Ponorka se však nevynořila a nalézt se ji podařilo až 7. listopadu 1863. Všichni na palubě zemřeli. \"Hunley\" byla podruhé vyzvednuta, nad jejími možnostmi však panovaly rozpaky a její další osud byl nejistý. Unionisté se navíc dověděli o její existenci a provedli určitá protiponorková opatření. Nakonec bylo rozhodnuto \"Hunley\" upravit (např. náhrada vlečeného torpéda tyčovým) a nasadit s posádkou složenou z dobrovolníků, nesměla se však zcela ponořit, protože to bylo považováno za příliš riskantní. Nové dobrovolnické posádce velel George Dixon. Večer 17. února 1864 ponorka vyplula na svou poslední bojovou plavbu. Za cíl si vybrala americkou šroubovou šalupu USS \"Housatonic\" kotvící v rámci blokády před Charlestonem. Posádka \"Housatonicu\" sice zahlédla věžičky přibližující se ponorky, střelba z ručních zbraní se však minula účinkem. \"Hunley\" narazila do boku šalupy. Výbuch prorazil trup pod čarou ponoru a plavidlo se během pěti minut potopilo se ztrátou pěti životů (ze 155 členů posádky). Miniponorka \"Hunley\" se z plavby nevrátila a zůstala dalších 136 let nezvěstná.", "section_level": 1}, {"title": "Nález vraku.", "content": "Pátrání po vraku ponorky bylo dlouho neúspěšné. Úspěšný byl teprve Clive Cussler, zakladatel společnosti pro hledání vraků slavných lodí National Underwater and Marine Agency (NUMA). Dne 3. května 1995 se mu na první pokus podařilo pomocí magnetometru lokalizovat vrak \"Hunley\", spočívající několik stop pod nánosem sedimentů na dně asi čtyři míle od Sullivanova ostrova. Ponorka klesla na dno asi 300 metrů od své oběti. Po náročných přípravách se vrak podařilo dne 8. srpna 2000 vyzvednout. Uvnitř byly ostatky celé posádky a řada dobových předmětů, včetně zlaté mince. Ostatky posádky miniponorky \"Hunley\" byly slavnostně pohřbeny dne 17. dubna 2004 na charlestonském hřbitově Magnolia Cemetery. Okolnosti potopení ponorky zůstaly dlouho nejasné. Vzniklo několik různých teorií, například že se ponorka mohla při úniku srazit s jinou lodí. Roku 2017 média informovala o výzkumu Duke University, dle kterého byla posádka s největší pravděpodobností smrtelně zraněna tlakovou vlnou způsobenou výbuchem vlastní nálože (výbuch způsobil fatální poškození mozku a plic).", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v kultuře.", "content": "Režisér John Gray roku 1999 natočil film \"The Hunley\".", "section_level": 1}], "src_summary": "CSS \"H. L. Hunley\" byla miniponorka Konfederovaných států amerických nasazená do boje za americké občanské války. Během několika svých plaveb se celkem třikrát potopila, přičemž zahynulo celkem 21 členů jejích posádek. Dne 17. února 1864 podnikla svou v pořadí třetí a zároveň první bojovou plavbu. Během ní potopila unionistickou šroubovou šalupu USS \"Housatonic\", což byl první úspěšný ponorkový útok v historii. Samotná \"Hunley\" se při akci také potopila a celá její posádka zahynula. Vrak byl nalezen až roku 1995. Roku 2000 byl vyzvednut a vystaven ve Warren Lasch Conservation Center v North Charlestonu ve státě Jižní Karolína.", "tgt_summary": "Die H. L. Hunley (auch als CSS \"Hunley\" bezeichnet) war eines von mehreren Kleinst-U-Booten, die während des Amerikanischen Bürgerkrieges von der Südstaatenmarine gebaut wurden. Es war das erste Unterwasserfahrzeug der Kriegsgeschichte, dem es gelang, ein feindliches Schiff zu versenken. ", "id": 1681037} {"src_title": "Malibu", "tgt_title": "Malibu (Kalifornien)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Oblast dnešního města byla původně obývána lidmi z kmene Chumash. První Evropan se na toto místo dostal roku 1542. Před rokem 1928 zde stálo několik prašných silnic, nicméně v roce 1929 zde stát vyhrál soudní spor o pozemky, a mohlo se začít se stavbou dálnice, táhnoucí se podél celého pobřeží Kalifornie, dnes známé jako Pacific Coast Highway. Jedny z prvních obytných domů na území dnešního Malibu byl soukromý komplex budov Malibu Colony. Ten byl zde otevřen roku 1926. Tento komplex se nacházel jižně od Pacific Coast Highway, západně od Malibu Lagoon State Beach, a východně od Malibu Bluffs Park. Dlouho bylo Malibu Colony známo jako populární útočiště pro bohaté celebrity. Dodnes je Malibu Colony soukromým komplexem, na jehož relativně malém pozemku stojí honosná sídla mnoha slavných osobností.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Kvůli strmým, kamenitým, a suchým, křovím porostlým srázům pohoří Santa Monica dochází v blízkosti Malibu téměř každoročně k lesním požárům a sesuvům půdy. Jedna ze zdejších pláží, Pirate’s Cove, bývala nudistickou pláží, nicméně dnes je nudismus v celém okrese Los Angeles postaven mimo zákon. Mnoho velkých pláží v Malibu je snadno přístupných, nicméně některé pláže jsou rozděleny na menší, a více kontrolovatelné plážičky. Některé pláže jsou zde soukromé, jako například pláž Paradise Cove, u které se vybírají poplatky při vstupu na pláž. Ačkoliv je přístup na většinu pláží ve městě se lze dostat bezplatně, problém rozrůstajících se veřejných pláží, je neustále ve městě debatován. Mnoho obyvatel Malibu by s radostí přijalo, aby nyní veřejně přístupné pláže v budoucnu veřejně přístupné nebyly, jelikož někteří návštěvníci zdejších pláží nemají respekt k plážím nebo soukromým pozemkům. Počasí v Malibu je obvykle příjemně teplé, a obvykle jsou léta zde suchá s průměrnou teplotou 22 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "K roku 2010 žilo v Malibu 12,645 obyvatel. Jejich hustota je tedy 245 osoby/km.", "section_level": 1}, {"title": "Turistické atrakce.", "content": "Vysoké vlny a písčitá pláž Surfrider Beach přímo sousedí s Adamson House. To vytváří výtečný výhled na surfaře řádící na vlnách. Dalším turisticky vděčným místem jsou kopce pohoří Santa Monica za městem. Mnoho pěších stezek jež se vinou mezi početnými kopci skýtají panoramatické výhledy na Tichý Oceán, pohoří Santa Monica, blízký ostrov Santa Catalina, a nebo na údolí San Fernando. Celou délkou města se také vine oblíbená dálnice Pacific Coast Highway. Také tato silnice poskytuje mnoho pěkných výhledů na oceán. Přes svou krásu je však tato silnice nebezpečná pro cyklisty. Adamson House je neobydlený komplex budov. Budovy byly postaveny v 19. století, a jejímy majiteli byly původní majitelé Malibu; rodina Ringeů. Molo v Malibu je jednou z ikon jižní Kalifornie, a je také jednou z ikon americké surf kultury. Ostatně celá oblast kolem Malibu je někdy označována za “Americkou Riviéru“. Na Surfrider Beach, která přímo sousedí s molem se sjíždějí surfaři z celého světa. Lokalita Malibu byla použita v řadě filmů a televizních programech. Malibu se začalo častěji objevovat s příchodem filmů o surfingu v 60. letech 20. století. Později došlo i na další filmové žánry, dokumenty a seriály. Město je známo například z televizních seriálů Dva a půl chlapa nebo O.C., které zde byly z části natáčeny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Malibu je přímořské město nacházející se v okrese Los Angeles. Od centra města Los Angeles je vzdáleno cca 35 km. Malibu bylo osamostatněno roku 1991. Město je známo kvůli tomu, že je domovem mnoha celebrit. K roku 2010 zde žilo 12 645 obyvatel. Malibu je také známo pro svůj nezaměnitelný charakter; celé se totiž nachází podél pobřeží Tichého oceánu. Celková délka města od východu k západu dosahuje 43 km. Valná většina obyvatel Malibu žije poblíž dálnice Pacific Coast Highway, která protíná město. Město má mezi místními přezdívku “Bu“. Díky své poloze se ve městě nachází mnoho pláží jako například Surfrider Beach, Zuma Beach, Topanga Beach, Point Dume Beach, nebo pláž County Line.", "tgt_summary": "Malibu ist eine Stadt im Los Angeles County im US-Bundesstaat Kalifornien. Bei der Volkszählung im Jahre 2010 hatte die Stadt 12.645 Einwohner. ", "id": 218045} {"src_title": "Soběslav II.", "tgt_title": "Soběslav II. (Böhmen)", "src_document": [{"title": "Před nástupem na trůn.", "content": "Soběslav odešel po smrti svého otce z Čech. Během výpravy knížete Vladislava II. na II. křížové výpravě se snažil v roce 1148 získat trůn, byl ale zatčen Děpoltem I. a vězněn na hradě Přimda. Roku 1150 se Soběslavovi podařilo utéct a nalézt útulek na dvoře Fridricha Barbarossy. Roku 1161 obsadil Olomouc. Vladislav nedokázal Soběslava porazit a pozval ho proto do Prahy. Zde byl znovu vzat do zajetí a opět držen na hradě Přimda až do roku 1173 (Vladislav tak činil především z toho důvodu, že Soběslav byl v té době po něm nejstarším Přemyslovcem), kdy musel být propuštěn na příkaz císaře. Už roku 1172 si ale Vladislav II. zajistil podporu šlechty a na sklonku téhož roku předal podle principu primogenitury vládu svému synovi Bedřichovi. V českých zemích ovšem platilo ještě v té době nástupnické právo seniorátu, proto nebyl Bedřich dle tohoto práva právoplatným nástupcem svého otce. Císař ovšem na přímluvu Soběslavovců zbavil Bedřicha moci a za českého knížete určil Oldřicha. Oldřich však ihned předal vládu Soběslavovi, protože uznával, že má na ni větší nárok. Změna na trůně měla tentokrát jedinou oběť: Soběslavova věznitele na Přimdě Konráda Šturma, který byl setnut.", "section_level": 1}, {"title": "Kníže.", "content": "Ačkoliv Soběslav II. je znám jako „kníže sedláků“, jeho sympatie k neurozenému stavu je třeba brát s rezervou. Především nedůvěřoval tehdy vznikající české šlechtě, jež se začínala drát k moci a uzurpovat si „státní“ (knížecí) majetky a hradiště do dědičné držby. Nejspíš nechoval ani příliš důvěry v císaře Barbarossu, protože se nezúčastnil jediného jeho dvorského sjezdu. Snažil se o rozšíření opor své moci, takže podporoval církev (např. dary Plaskému klášteru či imunitními výsadami pro johanity) a také jako první vladař udělil práva nějaké etnicko-jazykově vymezené menšině v Čechách – jeho privilegium pražských Němců bylo po dlouhou dobu v úctě, opisováno (nejstarší dochovaný opis je z roku 1231) a bráno za vzor měšťanské samosprávy. Nový kníže byl brzy ze strany Barbarossy zatažen do sporu mezi císařem a papežem. Roku 1176 společně s údělníkem Konrádem II. Otou přepadl Rakousy, kvůli vyvstalému sporu o Vitorazsko, které sice náleželo k českému knížectví, ale rakouskou kolonizací z něj ubývalo. Spojencem proti rakouskému vévodovi Jindřichovi II. mu byli uherský král Béla III. a štýrský markrabě Otakar IV. Drsným útokem a doprovodným rabováním, jež se dotklo i církevních majetků, však na sebe Soběslav přivolal klatbu papeže Alexandra III. A stal se nakonec svou sebevědomou, samostatnou politikou nepohodlný i císaři Barbarossovi, který navíc po své porážce u Legnana musel hledat cesty, jak si papežství udobřit. Ten jej roku 1178 sesadil z trůnu a povýšil na něj opět Bedřicha, jenž za úplatek obdržel Čechy v léno. Také předáci země se odklonili od kritizovaného „selského“ Soběslava a přimkli se k bývalému pánu. V následujícím desetiletí došlo v zemi k hluboké vnitropolitické krizi. Bedřich s vojskem přeběhlíků a pomocnými německými sbory na konci léta roku 1178 vtáhl do Čech a nakonec se zmocnil Prahy, kde zajal i Soběslavovu mladou ženu Elišku, dceru polského knížete Měška III. Když byl však v prosinci Bedřich císařem povolán na říšský sněm do Wormsu, pokusil se Soběslav dobýt Pražský hrad, dobře ovšem hájený kněžnou Alžbětou. Ta také poslala varování svému muži a Bedřich se urychleně i s německými bojovníky, jež si opět vyžádal na pomoc, vracel do Čech. Mezi Bedřichem a Soběslavem následně došlo v lednu 1179 k dvěma rozhodným bitvám: u Loděnice (severovýchodně od Berouna) a u Prahy, Na bojišti. Z první bitvy, která se odehrála 23. ledna, odešel Bedřich těžce poražen a ustupoval přes Brdy k Prčicím, kde se k němu připojil Konrád II. Ota. O pouhé čtyři dny po první bitvě, tedy 27. ledna, se střetl se Soběslavem znovu, tentokrát na východním okraji tehdejší Prahy, na místě dodnes nazývaném Na bojišti, kde už díky pomoci Konráda Oty zvítězil. Údělný kníže z linie znojemských Přemyslovců, však už mezitím příliš posílil svou moc, když se mu jako prvnímu vládci podařilo spojit moravské úděly v jeden celek pod svou rukou. Brzy se měl pražský staronový kníže přesvědčit, jaké problémy tím vyvstanou... Soběslav II. se po naprosté porážce stáhl na jakýsi dnes neznámý hrad, resp. hradiště jménem Skála (\"Zcala\"), odkud však brzy utekl do zahraničí, kde doufal najít pomoc. Nicméně již roku 1180 tam zemřel a zanechal po sobě bezdětnou vdovu Elišku. Ostatky knížete byly převezeny do Čech a uloženy k věčnému odpočinku na bazilice na Vyšehradě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Soběslav II. (asi 1128 – 29. ledna 1180) byl český kníže (1173–78) z dynastie Přemyslovců, druhorozený syn Soběslava I. a jeho manželky Adléty Uherské. Pro svou náklonnost k nižším vrstvám bojovníků a k prostým lidem – možná danou jeho těžkými životními osudy, když strávil celkem 15 let mládí v tvrdém vězení – byl současníky pohrdlivě zván „Kníže sedláků“ (\"princeps rusticorum\").", "tgt_summary": "Soběslav II. (* um 1128; † 29. Januar 1180) war Herzog von Böhmen und Landgraf von Mähren aus dem Geschlecht der Přemysliden. ", "id": 2284294} {"src_title": "Sheltie", "tgt_title": "Shetland Sheepdog", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Šeltie, pocházející ze Shetlandských ostrovů severně od Skotska, se začaly vyvíjet již v 17. století. Nevypadaly však vždy tak, jako dnes. Ze začátku by se daly přirovnat spíše k malé border kolii. Do své dnešní podoby se dostaly až kolem roku 1940. Do této doby byl vzhled každého jedince dost rozmanitý. Hlavní příčinou takových rozdílů bylo, že se anglický Kennel Club nemohl dohodnout na standardní výšce a preferovaly se úplně jiné kostry než dnes. Někteří chovatelé se chtěli přiblížit vzhledu malé kolie a tak se dostávali do chovu šeltií malí jedinci kolií, kteří však krom krásy srsti zadělali na věčné problémy s výškou ve vrzích. Na rozvoji šeltie se nepodílela zdaleka jen kolie, spíše naopak. Kolie dodala pouze konečný elegantní vzhled, původem jsou šeltie pravděpodobně potomky špicovitých a severských plemen, Kavalír King Charles španělů a částečně mají také podobný původ jako border kolie.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Šeltie je malé plemeno s dlouhým a rovným hřbetem. Špičatá hlava má mírný stop. Oči jsou nejčastěji tmavohnědé mandlovitého tvaru. Uši jsou malé, blízko u sebe, v klidu přiléhají k hlavě, při soustředění směřují poloklopené vpřed. Srst je dlouhá a rovná s hustou podsadou, proto je nutné ji pravidelně kartáčovat. Může mít sobolí, trikolor, blue-merle, černo-tříslová nebo bicolour (černo-bílá) která je trochu vzácná. Ocas je nízko nasazený, lehce prohnutý.", "section_level": 1}, {"title": "Povaha.", "content": "O šeltiích se dá říci, že je to bezproblémové plemeno. Je velice inteligentní a vnímavá a právě pro tuto vlastnost se nehodí ke každému. Bude určitě špatně snášet nervózního člověka, jelikož je citově labilní a neunese hrubost a řev, v takovém případě vám vyhlásí stávku. Je velice učenlivá a chápavá a proto jí výcvik nedělá velké problémy. Některé šeltie ale v důsledku své vnímavosti přehnaně reagují na rušivé podněty a to pak může limitovat jejich pracovní upotřebitelnost. Nejvíce úspěchů dosahují v agility, kde se uplatní jejich přesnost. Některé šeltie vynikají často i velikou rychlostí. V poslední době se v České republice objevuje stále více šeltií v disciplíně dogdancing. I když je šeltie původně pes ovčácký a pudy pást mají šeltie dodnes, v České republice tato disciplína není příliš rozšířená. Je oblíbená u rodin s dětmi.", "section_level": 1}, {"title": "Šeltie v agility.", "content": "Mezi přednosti šeltií v agility patří lehká kostra, velká učenlivost a pozornost. Většina šeltií se vyskytuje v agility ve velikosti S (Small) a M (Medium). Avšak najdou se i jedinci, kteří závodí v kategorii large. Jsou inteligentní a tak jim netrvá moc dlouho naučit se všechny překážky v agility.", "section_level": 1}], "src_summary": "Shetlandský ovčák, sheltie, vyšlechtěná na Shetlandských ostrovech vypadá jako malá kolie. Na Shetlandských ostrovech najdeme malé ovce a Shetlandské poníky. A právě Sheltie byla jejich ovčáckým psem. Jelikož Shetlandský poník je malý, tak ani jejich pastevecký pes nepotřeboval být vysoký. To je asi jeden z důvodů, proč je Sheltie tak malý pastevecký pes. Toto plemeno se považuje za výsledek křížení dlouhosrstých kolií s domácími psy na Shetlandských ostrovech, ale zřejmě má více krve původních keltských ovčáků. Sheltie je známá už od 18. století. ", "tgt_summary": "Der Shetland Sheepdog oder Sheltie ist eine von der FCI anerkannte britische Hunderasse (FCI-Gruppe 1, Sektion 1, Standard Nr. 88).", "id": 1679513} {"src_title": "Temný obraz", "tgt_title": "Der dunkle Schirm", "src_document": [{"title": "Obsah románu.", "content": "Román se odehrává v blízké budoucnosti v Orange County v Kalifornii, ve světě kde bere drogy prakticky každý. Tzv. droga S (jako Smrt) je ale extrémně nebezpečná. Je získávána z malé modré rostliny, zvané Mors ontologica, a její užívání má za následek rozdělení mozkových hemisfér, rozdvojení osobnosti a nevratné poškození mozku. Lidé na ní závislí pozvolna ztrácejí kontakt s realitou. Společnost proto bojuje proti distributorům drogy S všemi prostředky. Policisté se snaží pronikat mezi drogově závislé, aby se jejím dealerům dostali na stopu, a mnohdy se dokonce sami stávají závislými. To je případ i hlavního hrdiny Boba Arctora. Ten bydlí v domku se skupinou narkomanů, ale zároveň je tajným agentem protinarkotického oddělení známým jako Fred, jehož úkolem je sledovat své spolubydlící. Být agentem znamená absolutní anonymitu. Kolegové se nesmějí znát ani od pohledu, k čemuž využívají tzv. rušící obleky. Tak dostává agent Fred za úkol sledovat Boba Arctora. Actor kupuje drogu od své přítelkyně Donny a doufá, že se přes ní dostane k drogovým výrobcům. Protože je však nucen drogu také užívat, aby se neprozradil, ztrácí postupně schopnost fungovat v reálném světě. Začíná uvažovat sám o sobě jako o druhé osobě, kterou je třeba přistihnout a usvědčit. Dochází k rozkladu jeho osobnosti tak, že již není schopen normálně žít a že jen stěží vykonává ty nejjednodušší úkony. Jeho prohlubující se paranoická psychóza je v románu popsána s mrazivou autenticitou. Donna, která je ovšem také policejním agentem, odveze Boba do odvykacího zařízení Nová cesta. Vše naplánovala tak, aby jeho prostřednictvím pronikla do tohoto zařízení a prošetřila jeho vztahy k droze S. Po drastické rehabilitaci dostane Bob nové jméno Bruce a je přeložen na zemědělskou farmu Nové cesty, Zde zjistí, ačkoliv sám už to není schopen pochopit, že Nová cesta v lánech kukuřice pěstuje modré rostliny, které slouží k získávání drogy S. Reflexivně schová vzorek, který poslouží Donně jako důkaz, čímž je její mise úspěšně skončena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Temný obraz (1977, A Scanner Darkly) je sci-fi román amerického spisovatele Philipa K. Dicka. Kniha získala roku 1978 British Science Fiction Award. ", "tgt_summary": "Der dunkle Schirm (engl. \"A Scanner Darkly\") ist ein Science-Fiction-Roman von Philip K. Dick aus dem Jahr 1977. Hauptthema des in Teilen autobiografischen Romans ist der Drogenkonsum und die dadurch bewirkten Zerstörungen der Persönlichkeit. Er spielt in einem dystopisch geschilderten Orange County (Kalifornien) des Jahres 1994. ", "id": 1742118} {"src_title": "Falun", "tgt_title": "Falun", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Město Falun vyrostlo kolem dolů na měď a obživa obyvatel města byla dlouho na těžbě mědi závislá. Těžilo se zde nepřerušeně přes tisíc let a podle některých pramenů se zde těžilo od 8. století. Podle legendy naleziště mědi objevil ve skutečnosti kozel, který se zatoulal do míst ložiska, vyválel se na zemi a když se vrátil do vesnice, měl rohy obarvené mědí. Ve 14. století se vytvořilo malé sídlo. 1641 dostal Falun městská práva. Největší rozvoj města začal po výstavbě železnice a továren. V 20. století se město vyvinulo na administrativní a vzdělávací centrum. V roce 1992 byl zavřen poslední důl. Těžba mědi v okolí města a dělnické čtvrti města jsou od roku 2001 na seznamu Světového dědictví UNESCO.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Ložisko Falun patří k nejbohatším sulfidickým ložiskům Švédska. Ačkoliv jde o sulfidické typy rud, přítomnost magnetitových rud rud v ložisku indikuje souvislost s železnorudnými horizonty. Rudy jsou masivní, vtroušené a další typ je lokálně zván \"sköl\". Tento typ sestává z vtroušených rud a žilek chalkopyritu, pyrhotinu, sfaleritu a galenitu.", "section_level": 1}, {"title": "Turistická lákadla.", "content": "Nachází se zde sportovní areál Lugnet. Jeho součástí jsou dva skokanské můstky. Konala se zde mistrovství světa v klasickém lyžování v letech 1954, 1974, 1993 a 2015. Konají se zde i soutěže v severské kombinaci, biatlon, skoky, lyžování. Město kandidovalo i na zimní Olympijské hry, ale neúspěšně. Dalším lákadlem jsou samozřejmě doly zapsané v UNESCO. A nedaleko se nachází rodiště Carla Larssona - Sundborn.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Ve městě sídlí florbalový klub IBF Falun, který vyhrál švédskou superligu v letech 2013, 2014, 2015 a 2017.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "S městem Falun se pojí ještě dva pojmy - Faluröd a Falukorv. Faluröd je tmavočervená barva, které je známá z typických švédských domků. Tato barva byla používána na domy od 16. století a v 17. století se rozšířila po celém Švédsku. V průběhu 18. století se stala národní barvou domů a dodnes je oblíbená. Falukorv je typický švédský \"párek\". Pochází z Falunu. Vznikl v 16.-17. století, kdy bylo v dolech zaměstnáno mnoho německých horníků. Ti přišli na tento nápad, jak zpracovat maso. Název Falukorv dostal až v roce 1830. Podobný je českému točenému salámu. Jí se nahrubo nakrájený na chleba, s těstovinami, k bramborové kaši nebo jako \"Korv Stroganoff\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Falun je město v centrálním Švédsku. Je správním centrem kraje Dalarna. Těžba mědi v okolí města a dělnické čtvrti města jsou od roku 2001 na seznamu Světového dědictví UNESCO.", "tgt_summary": "Falun (früher Fahlun, schwedisch ) ist eine Stadt in der schwedischen Provinz Dalarnas län und der historischen Provinz \"(landskap)\" Dalarna. Die Stadt ist Hauptort der gleichnamigen Gemeinde und Sitz der Provinzverwaltung von Dalarnas län. ", "id": 1873497} {"src_title": "Láčkovice australská", "tgt_title": "Zwergkrug", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Láčkovice australská je vytrvalá drobná bylina o průměru listové růžice maximálně 10 cm. V přírodě tvoří často kolonie a nezřídka roste pospolu s dalšími masožravými rostlinami - rosnatkami (\"Drosera\"). V závislosti na ročním období rostlina vytváří dva typy listů. Ve vnitřní části růžice rostou za zhoršených podmínek (kratší dny a nižší teploty) ploché kopisťovité řapíkaté celokrajné listy, v příznivém období vyrůstají na vnějším obvodu růžice listy modifikované v láčky podobné pastem láčkovek (\"Nepenthes\") a sloužící k lapání drobného hmyzu. Láčky jsou až 5 cm dlouhé a vyrůstají na řapíku, který je na rozdíl od láčkovek připojen v zadní části láčky. Nad láčkou je nepohyblivé víčko s průsvitnými okénky, která slouží k desorientaci hmyzu. Kořist je lákána nektarem, vylučovaným na vnitřním okraji obústí. Trávení probíhá prostřednictvím trávicí tekutiny v láčce, obsahující enzymy a mikroorganismy. Typickou kořistí láčkovice jsou v přirozeném prostředí mravenci. Květy jsou drobné, bělavé, pravidelné, šestičetné, oboupohlavné, seskupené v hustém vrcholičnatém květenství na dlouhém stvolu. Kalich je složen ze 6 lístků srostlých na bázi, koruna chybí. Tyčinek je 12, ve dvou kruzích. Gyneceum je svrchní, apokarpní, plodolisty jsou volné nebo srostlé na bázi, s jedním nebo dvěma vajíčky. Plodem je jednosemenný měchýřek. Láčkovice se vyskytuje v jihozápadní Austrálii, v pásu při pobřeží dlouhém asi 400 km a širokém asi 40 km.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Láčkovice byla poprvé pro botaniku sbírána v roce 1801 a popsána byla v roce 1806. Po počátečním mylném zařazení do čeledi růžovité (\"Rosaceae\") pro ni byla již kolem roku 1820 vytvořena monotypická čeleď láčkovicovité (\"Cephalotaceae\"), v níž je řazena dodnes. Čeleď láčkovicovité byla historicky řazena do řádu lomikamenotvaré (\"Saxifragales\") nebo růžotvaré (\"Rosales\"). V systému APG byla na základě molekulárních výzkumů zařazena jako jediná masožravá čeleď zařazena do řádu štavelotvaré (\"Oxalidales\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Láčkovice australská (\"Cephalotus follicularis\") je jediný zástupce čeledi láčkovicovité (\"Cephalotaceae\") z řádu šťavelotvaré (\"Oxalidales\") vyšších dvouděložných rostlin. Řadí se mezi masožravé rostliny.", "tgt_summary": "Der Zwergkrug (\"Cephalotus follicularis\"), selten auch Westaustralische Kannenpflanze genannt, ist die einzige Pflanzenart der Familie der Zwergkruggewächse (Cephalotaceae) innerhalb der Ordnung der Sauerkleeartigen (Oxalidales). Er kommt ausschließlich in einem kleinen Areal im äußersten Südwesten Australiens unter feuchten Bedingungen vor und ist eine fleischfressende Pflanze. Ähnlich wie die nicht näher verwandten Kannenpflanzen fängt er seine Beute mit Fallgrubenfallen.", "id": 595003} {"src_title": "Barokní literatura", "tgt_title": "Barockliteratur", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Barokní literatura navazuje na antické a humanistické písemnictví, což ve spojení s důrazem na náboženství často vede k fantastickým analogiím a mísení motivů nebo postav klasického starověku či pohanství a motivů křesťanských. Jedním z klíčových motivů je vanitas, marnost, vedoucí k časté tematizaci smrtelnosti a smrti jako cíle a smyslu lidského života. Často se objevuje rovněž obraz světa jako divadla, iluze nebo snu. Významnou hodnotou je pro barokní spisovatele vynalézavost, nejčastěji v oblasti jazyka (anagramy, akrostichy, zvukomalebnost textů) a obraznosti (prácemi s metaforami, alegoriemi, podobenstvími, emblematikou a podobně). Miloš Sládek však upozornil, že tato témata, pojímivost a divadelnost světa, jsou spjatá nejen s barokním myšlením, ale přinejmenším ve stejné míře také s pozdním humanismem. Dynamičnost a překvapivost, často uváděné jako typické atributy literárního baroka, jsou podle něj typické až pro pozdější fáze této epochy, v českém prostředí od 80. a 90. let 17. století. Významnou roli má tak spíše postupné rozbití objektivního humanistického ideálu krásy, k němuž spisovatel směřuje: nově se prosadivší pojetí estetiky chápe krásu jako relativní kategorii, odvislou od lidského vkusu, očekávání a vztahu k autoritám.", "section_level": 1}, {"title": "Zkoumání barokní literatury.", "content": "Povahou a vymezením baroka se v rámci moderní české literární vědy zabývali především Václav Černý a Zdeněk Kalista. Jako vykladači a kritikové barokních textů se uplatnili také František Xaver Šalda, Arne Novák, Herbert Cysarz, Antonín Škarka, Josef Válka, Zdeněk Rotrekl a Alexandr Stich. K důležitým editorům výborů barokních textů lze zařadit především Josefa Vašicu a Viléma Bitnara.", "section_level": 1}, {"title": "Barokní literatura v jednotlivých zemích.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "České země.", "content": "V české literatuře se barokní tendence začínají naplno projevovat po bitvě na Bílé hoře (1620), v souvislosti s rekatolizací a emigrací nekatolické inteligence. Václav Černý české baroko rozdělil na předbarokní generaci (protobaroko), čtyři barokní generace v letech 1620 až 1740 a takzvané baroko po baroku. K předbarokní generaci (před rokem 1620) se řadí renesanční a humanističtí spisovatelé, kteří baroko připravovali (například Karel starší ze Žerotína), jakož i raná tvorba jezuitského řádu v českých zemích. Nejvýznamnějším tvůrcem první barokní generace (1620–1650) byl Adam Michna z Otradovic, autor kancionálů, mezi protestantskými exulanty pak myslitel Jan Amos Komenský a historikové jako Pavel Stránský ze Zap nebo Pavel Skála ze Zhoře. Druhou barokní generaci (1650–1680) reprezentuje jezuitský historiograf Bohuslav Balbín a básníci Bedřich Bridel a Felix Kadlinský. K třetí generaci (1680–1710) se řadí kupříklad historik Jan František Beckovský nebo kazatel Matěj Václav Šteyer. Ze čtvrté barokní generace (1710–1740) je nejznámější jezuitský cenzor a básník Antonín Koniáš. K pobarokní tvorbě (1740–1780) se řadí zejména lidové texty.", "section_level": 2}, {"title": "Itálie.", "content": "V italské literatuře bylo baroko tradičně ohraničováno smrtí Torquata Tassa (1595), znamenající konec manýrismu, a založením literární akademie Arcadia (1690), se kterou začalo rokoko. Literární historikové se této části dějin italské literatury věnovali nejméně, neboť byla dlouho považováno za nejúpadkovější. Italská barokní kultura 17. století byl určována především marinismem. Vychází z díla básníka Giambattisty Marina (1569–1625) a desítek jeho epigonů, píšících složitou a vyumělkovanou poezii. Nejnapodobovanějším dílem se stal Marinův \"Adonis\" (1623), vzor vytříbenosti a preciznosti. Poetické i prozaické texty tohoto období byly proto často spíše řečnickými cvičeními. Jiří Pelán nicméně uvedl, že jako první a klíčovou osobnost italského baroka by měl být z komparatistického pohledu přijímán Torquato Tasso, obvykle chápaný jako reprezentant závěrečné fáze renesance nebo představitel manýrismu. Teprve v kontextu Tassovy tvorby, zejména jeho nábožensko-hrdinské epopoje \"Osvobozený Jeruzalém\" (1580) je pak možné uchopit vnitřní dynamiku italského baroka. Ta je založena na marinistickém přetvoření tassovského odkazu tím, že že byla potlačena síla jeho obsahu (svár pravdy a bludu, mravního kladu a záporu, touhy a povinnosti) a nahrazena vynalézavou hrou s formou. Tassovy mučivě erotické a tělesné důrazy se například proměnily v galantní milostná dobrodružství.", "section_level": 2}, {"title": "Španělsko.", "content": "Španělské baroko je spojeno především s neobyčejným rozkvětem dramatu. Na hranici renesance a baroka stojí Lope de Vega, autor více než dvou tisíc dramat, oblibu získal především \"Ovčí pramen\" (1619). K Lopeově škole se řadí také Tirso de Molina. Nejproslulejším dobovým španělským dramatikem se však stal Pedro Calderón de la Barca, intelektuálně založený tvůrce milostných komedií, krvavých dramat pohaněné cti a her zkoumajících duchovní a mravní zákonitostí lidských osudů. Napsal dramata jako \"Znamení kříže\" (asi 1625), \"Život je sen\" (1635) nebo \"Lékař své cti\" (1637). Také on dal vzniknout celému dramatickému směru, Calderónově škole. Nejvýznamnějším španělským barokním básníkem je Luis de Góngora y Argote, spojující silnou citovost s neobyčejnou schopností vynalézavé básnické konstrukce pohybující se na hranici srozumitelnosti. Objevení četný napodobitelů jeho poezie vedlo k vzestupu góngorismu. Konkurenčním směrem byl pak konceptismus, založený naopak na rafinovaných poetických hrách s myšlenkou a jejím originálním vypointování. Jeho tvůrcem a čelným představitelem se stal Francisco de Quevedo. Myšlenky konceptismu ovlivnily též homiletiku. Konceptuální kázání, postavené kolem nové, překvapivě odhalené hluboké myšlenky, ostrovtipně vyjádřené a potvrzené výrokem autority, se rozšířilo po celé Evropě. Teoreticky tento způsob kázání popsali Emanuele Tesauro a Baltasar Gracián.", "section_level": 2}, {"title": "Německo.", "content": "Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen, nejvýznamnější prozaik německé barokní literatury, využil ve svých textech osobní zážitky z třicetileté války. Jeho nejslavnějším dílem je \"Dobrodružný Simplicius Simplicissimus\" (1668), lidově laděný román s pikareskními a nevybíravě satirickými prvky. Německá barokní poezie formálně a metricky stavěla na \"Knížce o německém básnictví\" (1624) Martina Opitze. Zejména na něj navazovala slezská básnická škola, jejímž patrně nejslavnějším představitelem je Angelus Silesius. Pozdní baroko v německé poezii reprezentuje druhá německo-slezská poetická škola, pod niž spadají básníci jako Daniel Casper von Lohenstein nebo Christian Hoffmann von Hoffmannswaldau. Vyznačuje se zjemnělou oduševnělostí a dekorativností. Za největšího z německých básníků a dramatiků 17. století je nicméně považován Andreas Gryphius. V jeho básnickém díle se objevují motivy zániku a rozkladu – pouze prostřednictvím hrůzostrašných obrazů mrtvých se člověk může poučit o životě a věčnosti, jak Gryphius ukázal například v básni \"Myšlenky o krchovu, místě odpočinku zesnulých\" (1657).", "section_level": 2}, {"title": "Anglie.", "content": "Britští badatelé dříve zahrnovali anglickou literaturu první poloviny 17. století do klasicismu nebo užívali označení „pozdní renesance“, s tím, že renesance končila teprve Bunyanovým alegorickým románem \"Poutníkova cesta\" (1678). Ani moderní anglické literární věda však koncept baroka plně nepřijala. Hovoří-li se v anglickém kontextu o baroku, pak téměř vždy jen v souvislosti s takzvanými metafyzickými básníky, k nimž se řadí především John Donne. Za nejbaroknějšího z anglických metafyziků je považován Richard Crashaw. K barokní literatuře bývá ale někdy zařazován také John Milton, známý jako autor duchovního eposu \"Ztracený ráj\" (1667), rozsáhlé skladby tematizující svobodnou vůli, hřích a mravní zápas člověka se zlem. Václav Černý nazývá Miltona představitelem atletického a militantního baroka.", "section_level": 2}, {"title": "Baroko jako časově neohraničený literární fenomén.", "content": "Protiklad k badatelům, kteří vidí barokní literaturu (či umění vůbec) jako v minulosti uzavřenou a zkompletovanou epochu, tvoří myslitelé vnímající baroko jako obecnější jev, který může mít nové projevy v různých dobách. Švýcarský historik umění Heinrich Wölfflin zavedl v roce 1915 myšlenku klasicismu a baroka jako neustále se vracejících podob umění, přičemž klasicismus označuje vrcholnou fázi, zatímco baroko úpadkovou. Tato úvaha není obecně přijímána, silně však úvahy o baroku ovlivnila. Robert Pynsent chápal českou literaturu jakožto určovanou barokním duchem, jako barokní kontinuum od středověku po 20. století. Zdeněk Rotrekl ve studii \"Barokní fenomén v současnosti\" (1995) zdůraznil přítomnost zřetelných stop barokního dědictví dlouho po skončení historického baroka, například u Jakuba Demla, Jana Zahradníčka nebo Františka Halase, a to mimo jiné v jejich zkratkovitých genitivních metaforách („hrad smrti“, „jílec myšlenky“, „rakev stínů“ apod.). Barokní fenomén je podle Rotrekla diskontinuitně rozprostřen po celé české kultuře a v podobě existenciálních a vroucně duchovních pocitů vyšlehává v dílech autorů, kteří o historickém baroku třeba ani nevědí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Barokní literatura nebo také literatura doby baroka je literatura, která byla napsána v období baroka, tedy v 17. století, popřípadě ještě v první třetině 18. století. Její časové vymezení může lišit podle zemí a podle badatele. Václav Černý dával počátek barokní éry do souvislosti s dobovými náboženskými válkami v jednotlivých oblastech (třicetiletá válka, anglická občanská válka, hugenotské války) a navazujícím pocitem zmaru a nicotnosti člověka a světa. Ve Francii je literatura tohoto období často označována za raný klasicismus, byť zejména v novějších textech se již hovoří i o francouzské barokní literatuře. Někteří moderní badatelé, například Miloš Sládek nebo Jan Malura, také upozornili na značnou kontinuitu mezi obdobím humanismu a barokem, například ve způsobu rozšiřování literárních textů, tématech děl, silném vlivu antiky nebo převládajících žánrech. Malura proto za vhodnější označil pojem literatura raného novověku, do nějž lze zahrnout díla vzniklá zhruba mezi lety 1550 a 1750. ", "tgt_summary": "Als Barockliteratur oder Literatur des Barocks (von „Barock“, von \"barocco\" für \"seltsam geformte, schiefrunde Perle\") wird in der deutschen Literaturgeschichte seit etwa 1800 die literarische Produktion in Europa (v. a. in Italien, Spanien, Deutschland) im Zeitraum zwischen etwa 1600 und 1720 bezeichnet. Allerdings wird in Frankreich die Literatur dieser Epoche als \"klassisch\" oder \"klassizistisch\" bezeichnet, obwohl sie ähnliche Stilmittel verwendet. Auch in der Literatur Englands des 17. Jahrhunderts finden barocke Stilmittel Verwendung; dennoch wird nicht von englischer Barockliteratur gesprochen. So ist zwischen einem in Deutschland geprägten \"Epochenbegriff\" des Barocks und einem Stilbegriff für besondere Merkmale der Literatur (Metaphern, religiöse und mythologische Allegorien, „Schwulst“) auch anderer Phasen zu unterscheiden. Als Begründer der Literaturgeschichte im Barock gilt Daniel Georg Morhof. ", "id": 1155427} {"src_title": "Samuel Taylor Coleridge", "tgt_title": "Samuel Taylor Coleridge", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl nejmladším synem venkovského faráře; po jeho smrti byl roku 1781 poslán do londýnské střední školy Christ's Hospital, kde se naučil latinsky, řecky a hebrejsky a kde se formovaly jeho názory na poezii. Kromě toho byl v dětství ovlivněn častou četbou dobrodružných a fantastických příběhů. Při studiu na Jesus College Univerzity v Cambridgi, které nedokončil, se stal zastáncem ideálů Francouzské revoluce (v pozdějším věku však její myšlenky opustil a stal se v politické oblasti konzervativcem). S přítelem básníkem Robertem Southeym pořádal v Bristolu politické přednášky a plánoval s ním založení utopické osady Pantisokracie v Pennsylvánii, ale jejich plán se nepodařilo uskutečnit. Oba přátelé se roku 1795 oženili se sestrami Frickerovými (Coleridge se Sárou, Southey s Edith). Coleridgeovo manželství, z něhož se narodily čtyři děti, však nebylo harmonické. Zvlášť významné pro jeho tvorbu bylo setkání a několikaleté tvůrčí přátelství s Willimamem Wordsworthem, s nímž roku 1898 vydal sbírku \"Lyrické balady\" (\"Lyrical Ballads\"), která je považována za první dílo anglického romantismu. Obsahuje mj. Coleridgeovu nejslavnější poemu \"Píseň o starém námořníkovi\" (\"The Rime of the Ancient Mariner\"). V letech 1798-1799 pobýval s Wordsworthem a jeho sestrou v Německu, kde studoval filozofii a německou literaturu. Výsledkem tohoto studia byl překlad prvního a třetího dílu trilogie Friedricha Schillera \"Valdštejn\". Po návratu z Německa se s rodinou (stejně jako Wordswothovi) usadil v anglickém jezerním kraji (Lake District). Proto jsou tito básníci společně s několika dalšími, s nimiž tvoří jádro první generace anglického literárního romantismu, označováni jako \"jezerní básnící\" (někdy také \"jezerní škola\", protože však šlo o velmi odlišné individuality, označení škola se pro ně příliš nehodí). Později byl redaktorem novin \"The Morning Post\" a sekretářem guvernéra na Maltě, nikde však pro svou těkavou povahu dlouho nevydržel. Věnoval se také přednáškové a publikační činnosti, zaměřené na filozofický platonismus a náboženskou filozofii, a dočasně se sblížil s křesťanským hnutím unitářů, jež bylo ovlivněno osvícenstvím. Celý život trpěl psychickými problémy, které připomínají moderní diagnózu zvanou bipolární afektivní porucha (dříve maniodepresivní psychóza). Trpěl od dětství i jinými neduhy a bolestmi, takže se stal závislým na užívání opia, jímž si od bolestí ulevoval a kterému zcela podlehl. Následoval rozchod s manželkou a odcizení s Wordsworthem. Jeho zdravotní stav se částečně zlepšil díky péči dr. Jamese Gillmana, v jehož domě v Highgate našel azyl a žil u něho od roku 1812 až do konce života. Svou poezií (v níž se objevují fantazijní scény, tajuplné motivy, snové vize a děs a hrůza z fantastických přeludů, ale i jemná a něžná drobná lyrika, přetvářející krajinné obrazy v symboly jednoty přírody a lidského života) výrazně ovlivnil druhou generaci anglických romantických básníků a svými přednáškami a studiemi mladou generaci anglických literárních kritiků. Zajímal se také o přírodní vědy. Výrazně se věnoval filozofii a uváděl německý idealismus do anglojazyčného prostoru. Sám se však považoval spíše za teologa. V literatuře hledal zejména metafyzické principy za tvůrčím procesem. Jeho velkým tématem byl William Shakespeare. Silně ovlivnil Johna Stuarta Milla a Ralpha Waldo Emersona. Spolu s Wordsworthem uvedl do anglické literatury romantismus jako umělecký směr.", "section_level": 1}], "src_summary": "Samuel Taylor Coleridge (21. října 1772, Ottery St Mary – 25. července 1834, Highate, dnes součást Londýna), anglický romantický básník, kritik a filosof. Spolu se svým přítelem Williamem Wordsworthem je považován za zakladatele anglického romantismu. K jeho blízkým přátelům a spolupracovníkům patřili též Charles Lamb a Robert Southey.", "tgt_summary": "Samuel Taylor Coleridge [ˈkoʊlərɪdʒ \"oder\" ˈkoʊlrɪdʒ] (* 21. Oktober 1772 in Ottery St Mary, Devon; † 25. Juli 1834 in Highgate, London) war ein englischer Dichter der Romantik, Kritiker und Philosoph. Zusammen mit William Wordsworth und Robert Southey gehörte er den sogenannten Lake Poets an. Sein bekanntestes Werk ist die Ballade \"The Rime of the Ancient Mariner\" (dt. \"Ballade vom alten Seemann\" oder \"Der alte Matrose\") – veröffentlicht 1798 in der gemeinsam mit Wordsworth herausgegebenen Sammlung \"Lyrical Ballads\", die nach traditioneller Auffassung die englische Romantik begründete. ", "id": 214251} {"src_title": "Archangelská oblast", "tgt_title": "Oblast Archangelsk", "src_document": [{"title": "Geografická poloha.", "content": "Hraničí s Karelskou republikou na západě, s Vologdskou oblastí na jihu a jihozápadě, s Kirovskou oblastí na jihovýchodě, s Republikou Komi na východě a Něnecký autonomní okruh hraničí na severovýchodě také s Jamalskoněneckým autonomním okruhem Ťumenské oblasti. Pobřeží omývají na severu Bílé moře, Barentsovo moře, Pečorské moře a Karské moře. Oblast zahrnuje souostroví Nová země a země Františka Josefa v Severním ledovém oceánu a Solověcké ostrovy v \"Bílém moři\". Oblast se nachází na severovýchodním okraji Východoevropské roviny. Ve střední části (mezi Timanským krjažem a Oněgou) se rozprostírá vlnitá rovina, rozčleněná širokými říčními údolími (Severní Dvina, Piněga, Mezeň). Úseky bažinatých rozvodí mají nadmořskou výšku 150 až 270 m (Konošská a Njandomská vysočina a Bělomořsko-Kulojská planina). Mezi \"Oněgou\" a \"Severní Dvinou\" a v povodí Kuloje jsou rozvinuté krasové formy reliéfu. Východně od \"Timanského krjaže\" se rozkládá rozsáhlá bažinatá Pečorská nížina, jejíž převážnou část vyplňuje Bolšezemelská a Malozemelská tundra (v centrálních částech dosahují morénové valy výšek 250 až 275 m). Na severozápadě se táhne horské pásmo Větrný Pojas (do 344 m) a východně \"Timanský krjaž\" (do 303 m), Kanin Kameň (do 242 m), hřbet Paj-Choj (do 467 m).", "section_level": 1}, {"title": "Klima.", "content": "Podnebí je drsné. Zima je studená, průměrná teplota v lednu v Amdermě je -18,4 °C, v Archangelsku -12,5 °C a v Kotlase -14 °C. Průměrná teplota v červenci je 16,5 až 17 °C na jihu a 8 až 10 °C na severovýchodě. Na pobřeží \"Bílého moře\" jsou časté mlhy (40 až 60 dní za rok). Charakteristická je nestálost počasí. Průměrné roční množství srážek je v \"Něneckém autonomním okruhu\" 300 až 400 mm a na jihu oblasti 500 až 550 mm. V severovýchodní části od 66° s.š. je věčně zmrzlá půda.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní zdroje.", "content": "Pobřežní části moře jsou mělké s mnohými mělčinami. Oblast má hustou síť řek a jezer. Všechny řeky (s výjimkou Ileksy) patří k úmoří Severního ledového oceánu. Největší z nich je Severní Dvina (s přítoky Vyčegda, Pinega, Vaga), Oněga, Mezeň a dolní Pečora. V době jarních vysokých vodních stavů řekami odteče 50 až 60 % ročního odtoku a v létě voda opadá. V oblasti je přibližně 2,5 tisíce jezer, která jsou soustředěná převážně v povodí \"Oněgy\" a na samém severovýchodě. Největší z nich jsou Lača, Kenozero, Kožozero, Golodnaja guba a Golcovo.", "section_level": 1}, {"title": "Půdy a flóra.", "content": "V souvislosti s rovinným reliéfem jsou zřetelně viditelné šířkové zóny půd a rostlinstva. Na severovýchodě je zóna tundry, která se dělí na podzóny arktickou, mechově-lišejníkovou a jižní keřovitou. Půdy jsou zde tundrové lepkavé a tundrové bažinaté. Zóna lesotundry je charakteristická kombinací řídkých lesů s bezlesými tundrovými úseky. Převládají zde půdy rašelinová lepkavá půda a mírně podzolové. Lesní plocha zaujímá polovinu oblasti. Velká část oblasti se rozkládá v pásmu severské a střední tajgy. V lesích rostou převážně smrky a borovice. Na východě jsou široce rozšířené listnaté lesy a vyskytují se zde také jedle. V severské tajze (přibližně do 64° s.š.) se lesy vyznačují nízkou produktivitou. Rozsáhlé plochy jsou vyplněny rašeliníkovými bažinami. Půdy jsou podzolové lepkavé a rašelinově bažinaté. Ve střední tajze jsou lesy hustší a jejich kapacita je vyšší. Půdy jsou podzolové, podzolově bažinaté a místy (na jihozápadě) drnově podzolové. V dolinách řek v tajze významnou plochu zaujímají zaplavované louky.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna.", "content": "Fauna oblasti má velký průmyslový význam. Žijí zde polární lišky, sobi, bělokur horský i rousný, veverky, polární zajíci, lišky, medvědi, vlci a lesní ptactvo (jeřábek lesní, tetřívek obecný, tetřev hlušec).", "section_level": 1}], "src_summary": "Archangelská oblast ( [Archangelskaja oblasť]) je oblast na severu evropské části Ruska. Byla založena 23. září 1937. Má rozlohu 587 400 km2 (z toho 176 700 km2 připadá na Něnecký autonomní okruh a 104 400 km2 na ostrovy). Má 1 443 300 obyvatel (2001). Hlavním městem je Archangelsk. Oblast je součástí Severozápadního federálního okruhu.", "tgt_summary": "Die Oblast Archangelsk () ist eine Oblast in Nordwestrussland. Die Oblast liegt am Weißen Meer und umfasst auch die Inselgruppen Nowaja Semlja und Franz-Josef-Land. Sie beinhaltet den Autonomen Kreis der Nenzen. Im Osten grenzt sie an die Republik Komi, im Westen an die Republik Karelien und im Süden an die Oblaste Wologda und Kirow. ", "id": 1911421} {"src_title": "Léh", "tgt_title": "Leh", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leh se nachází v údolí řeky Indus mezi Ladackým a Zanskarským hřbetem (obě pohoří mají nejvyšší vrcholy přes 6000 m vysoké) v nadmořské výšce okolo 3500 m. Průměrné roční srážky jsou pouze kolem 50 mm ročně (vysokohorská poušť). Teploty se pohybují mezi −30 °C v zimě po 40 °C v létě. Leh je spojen 434 km dlouhou vysokohorskou silnicí s Šrínagarem na západě a 473 km dlouhou silnicí s Manali na jihu. Silnice vedou přes několik vysokých sedel (až 5300 m), které jsou v zimě zavalené sněhem a neprůjezdné. V Lehu se nachází velké vojenské letiště, které je za příznivého počasí otevřeno celoročně a odkud každodenně odlétá několik spojů do Dillí.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Městu dominuje královský palác, který byl postavený králem Sengge Namgyalem v 17. století a opuštěn v polovině 19. století při obsazení města Kašmírskou armádou. Královská rodina poté přesídlila do paláce ve Stoku na protější straně Indu pod majestátní horou Stok Kangri. Palác je devítipodlažní, v horních patrech žila královská rodina, v dolních byly stáje a skladiště. Mešita byla postavená v roce 1661 po vojenských hrozbách mogulského vládce Aurangzéba. Mešita odráží směs muslimské a tibetské architektury a pojme více než 500 lidí. Leh je významným střediskem na obchodní stezce vedoucí údolím Indu mezi Tibetem na východě a Kašmírem na západě a křižovatkou do Číny na severu a Indie na jihu. Pro české cestovatele je zajímavá Moravská misijní škola provozovaná Moravskými bratry od roku 1885. Léh, stejně jako celý Ladakh, je součástí indického svazového státu Džammú a Kašmír, na jehož území si činí, kromě Indie, nárok také Pákistán a částečně i Čína. V posledních letech, díky zklidnění situace, nastává v oblasti prudký rozvoj turistického ruchu.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "V roce 1981 bylo podle sčítání obyvatelstva přes 80 % populace tibetských buddhistů, 15 % muslimů a zbytek ostatních náboženství. V poslední době přibývají muslimové hlavně z kašmírského údolí, především v důsledku přesunutí turistického ruchu do Ladakhu. V roce 2001 měl Léh 27 500 obyvatel. Úroveň gramotnosti je přes 75 %, což je výrazně více než ve zbytku Indie. Existence tibetských buddhistů a muslimů v Lehu s sebou přináší různé konflikty mezi náboženstvími. Mešity a buddhistické kláštery byly ničeny během konfliktů. Protože se hlavní mešita, Jama Masjid a hlavní klášter Soma Gompa nacházejí velmi blízko sebe, panovala mezi věřícími studená válka. Dalajláma při návštěvě v roce 2003 promlouval za harmonii mezi náboženstvími. Poblíž města se nacházejí uprchlické tábory pro Tibeťany, kteří uprchli z Číňany ovládaného Tibetu do Indie. Ve městě a v okolí se nachází velké množství vojenských posádek, což sebou kromě mnoha problémů přináší zkvalitnění infrastruktury ve městě i okolí.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Externí odkazy anglické verze článku", "section_level": 2}], "src_summary": "Léh (Leh) je město v Himálaji, bývalé centrum království Ladákh, nyní okresu Leh, ve svazovém státě Džammú a Kašmír v Indii. Hlavní dominantou města jsou ruiny královského paláce (nyní usilovně opravovaného), dřívějšího sídla královské rodiny v Ladakhu, částečné podobného paláci Potála v Lhase.", "tgt_summary": "Leh () ist eine Stadt (\"Municipal Committee\") im gleichnamigen Distrikt und Verwaltungssitz des indischen Unionsterritoriums Ladakh. Leh gehört zu den höchstgelegenen ständig bewohnten Städten der Erde. Die Einwohnerzahl betrug beim Zensus 2011 30.870. Bei der Flutkatastrophe im Sommer 2010 wurden weite Teile der Stadt verwüstet.", "id": 924092} {"src_title": "Křišťálový palác", "tgt_title": "Crystal Palace (Gebäude)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pozadí.", "content": "Velká Británie byla v dané době silná politická a hospodářská velmoc. Britský trh nabízel množství výrobků, ale nedokázal je porovnat v mezinárodním měřítku. A tak vznikl nápad uspořádat mezinárodní výstavu. Hlavní zásluhu na uspořádání výstavy měl princ Albert, který byl prezidentem královské spolku pro umění, řemeslo a obchod. Na světové výstavě se měly, v mezinárodní konkurenci, prokázat kvality britských produktů a zároveň zvětšit jejich odbyt do celého světa.", "section_level": 2}, {"title": "Podmínky soutěže.", "content": "V roce 1849 byla vyhlášena architektonická soutěž a byly definovány podmínky na stavbu budovy. Prostor pro umístění stavby byl Hyde Park. Na této ploše měly být umístěny univerzální výstavní budovy, které měly být postaveny ve velmi krátkém čase a měly splňovat požadavek demontovatelnosti celého objektu tak, aby po skončení výstavy bylo možné celou budovu přemístit. Výstavní plocha měla vytvářet jeden prostor, který bylo možné dělit mobilními příčkami. Bylo potřeba se vejít do rozpočtu 100 000 liber. Z 233 návrhů na stavbu byl nakonec vybrán návrh, který byl následně předán do soutěže zahradním architektem Josephem Paxtonem.", "section_level": 2}, {"title": "Vítězný Paxtonův návrh.", "content": "Soutěž vyhrál Joseph Paxton, který byl zahradním architektem v Derbyshire. Výjimečnost jeho návrhu byla založena na principu stavby skleníků, s nimiž měl Paxton bohaté zkušenosti. Při návrhu se inspiroval listy největšího leknínu na světě - viktorie královské. Jde o obrovský leknín, který má průměr přes 2 m. Listy mají žebernatou strukturu, která ovlivňuje jejich vysokou nosnost tak, že jsou schopny unést člověka. Celá budova byla vyrobena z prefabrikovaných dílců, jejichž montáž byla jednoduchá a demontovatelná. Sestávala z litinových pilířů a výplní bylo sklo. Rozměry budovy byly 564 m (symbolických 1851 anglických stop) x 124 m. Byl použit modul 24 x 24 stop. Dá se říci, že šlo o typ bazilikálního půdorysu s jednou hlavní a dvěma vedlejšími loděmi uprostřed zkřížených transeptem. Právě zde byl umístěn hlavní vstup do budovy. Opakováním stejných stavebních prvků se docílil zvláštní výraz budovy. Hlavní loď byla zastřešená obloukově střechou a z každé strany byly dvě boční lodi zastřešené střechou rovnou, kde byla krytina nahrazena sklem. Hlavní vstup byl umocněn střechou obloukovou, která byla vyvýšená nad celou konstrukcí střechy. Stejné prefabrikované díly byly namalovány stejnou barvou: žlutou, modrou a červenou v poměru 5:3:8. Interiér byl řešen jako univerzální výstavní prostor, který byl předělen jen lehkými mobilními stěnami. Navzdory mocnému emotivním zážitku, který stavba zanechávala v návštěvnících, byla v mnoha směrech nedomyšlená hlavně staticky a zanedbaná byla také roztažnost litiny při konstrukci takových rozměrů.", "section_level": 2}, {"title": "Přesun budovy.", "content": "Život budovy křišťálového paláce byl omezen na dobu trvání světové výstavy, což bylo šest měsíců. Po uplynutí této doby se musela budova demontovat a přemístit. Byla přestěhována do Sydenhamu. Při znovu postavení byla budova upravena, zvětšena a byly odstraněny některé problémy. Po skončení výstavy v roce 1853 byly v parku u Křišťálového paláce umístěny betonové modely dinosaurů a dalších tehdy známých pravěkých zvířat, které představovaly vůbec první modely tohoto druhu v historii. Vytvořil je sochař Benjamin Waterhouse Hawkins pod vedením vědce Richarda Owena. Modely byly později přesunuty a dnes jsou chráněnou architektonickou památkou.", "section_level": 2}, {"title": "Fotografická dokumentace.", "content": "Fotograf Philip Henry Delamotte byl pověřen, aby zaznamenával demontáž Křišťálového paláce rok po Světové výstavě 1851, a jeho rekonstrukci a rozšíření u Sydenhamu. Projekt skončil v roce 1854. Jeho fotografický záznam o událostech je jedním z nejlepších archivů výstavby budovy a snímky byly publikovány v několika knihách. Patřily k nim některé z prvních knih v historii, ve kterých byly publikovány fotografické tisky. On a Roger Fenton byli mezi prvními umělci, kteří využívali fotografii jako způsob zaznamenávání důležitých události po vynálezu kalotypie. Veřejný archiv anglického dědictví English Heritage obsahuje vzácné album 47 fotografií, které zachycují budovu a exponáty z roku 1859.", "section_level": 2}, {"title": "Úpadek budovy.", "content": "Postupně se však Křišťálový palác stal součástí každodenního života a stavba začala ztrácet výjimečnost. Rovněž začaly chybět finance na údržbu celé stavby. Do určité míry může za úpadek i fakt, že Křišťálový palác byl v neděli, kdy jej mohlo navštívit nejvíce lidí, uzavřen. Bylo řečeno, že v neděli by se neměly dělat žádné práce kolem paláce, a lidé, kteří ho chtějí vidět, má pustit zaměstnavatel z práce přes týden. V roce 1866 zachvátil palác požár, který zničil jednu jeho část. I když se oheň podařilo uhasit, nebyl palác již opraven do původního stavu. Nadále sloužil pro výstavní účely a jako muzeum do roku 1936, kdy 30. listopadu podlehl dalšímu požáru. Zánik významného architektonického díla sledovalo tisíce lidí, oheň byl vidět na míle daleko. Winston Churchill poznamenal: „toto je konec věků“.", "section_level": 2}, {"title": "Vliv na další architekty.", "content": "Křišťálový palác se zapsal do dějin architektury a stal se významným mezníkem, který ovlivnil její další vývoj. Dosud neobvyklé konstrukční řešení dalo směr dalšímu vývoji a ukázalo směřování nové architektury. Princip skeletového konstrukčního systému se začal naplno rozvíjet a ukazovat nové obzory.", "section_level": 1}, {"title": "Modely pravěkých zvířat.", "content": "V roce 1854 byly v parku u budovy Křišťálového paláce umístěny betonové modely pravěkých zvířat, především druhohorních dinosaurů, zhotovené uměleckým sochařem Benjaminem Waterhousem Hawkinsem. Později byly přemístěny do Sydenhamu a dnes jsou stále k vidění ve své renovované podobě. Od roku 2007 jsou britskou chráněnou kulturní památkou. V roce 2020 byl poničen jeden z původních a velmi známých modelů, model prvního vědecky popsaného dinosaura megalosaura, neznámými vandaly.", "section_level": 1}], "src_summary": "Křišťálový palác (anglicky Crystal Palace) v Londýně byl postaven v roce 1851 v Hyde Parku architektem Josephem Paxtonem (1803–1865) pro účely 1. mezinárodní výstavy pořádané v Londýně. Pojmenování stavby vzniklo v satirickém magazínu Punch.", "tgt_summary": "Der Crystal Palace () war ein vom britischen Architekten Joseph Paxton eigens für die erste Weltausstellung 1851 in London (Great Exhibition) im viktorianischen Baustil entworfenes und von Charles Fox gebautes Ausstellungsgebäude. Er wurde ursprünglich im Hyde Park errichtet und nach dem Ende der Weltausstellung nach Sydenham im Londoner Stadtbezirk Lewisham, dem heutigen Stadtviertel Crystal Palace, versetzt, wo er in vergrößerter Form 1854 erneut eröffnet wurde. Der Name \"Crystal Palace\" wurde vom Satiremagazin Punch geprägt. 1936 wurde der Crystal Palace durch einen Brand vollkommen zerstört.", "id": 1253937} {"src_title": "Dragoljub Mihailović", "tgt_title": "Draža Mihailović", "src_document": [{"title": "Počátky kariéry.", "content": "Mihailovićova kariéra v srbské armádě začala v průběhu balkánských válek (1912/1913) proti Osmanské říši a následně Bulharsku. Mihailović do nich zasáhl jako důstojnický čekatel. V bojích projevil vysoký stupeň talentu, odvahy i učenlivosti, byl raněn a vyznamenán Obilićovou medailí. V první světové válce bojoval již s důstojnickou hodností, postupně velel rotě a praporu. Zúčastnil se jak prvních fází úspěšné obrany, tak následného vyčerpávajícího ústupu na Korfu (tzv. srbská Golgota) i finálního spojeneckého průlomu na soluňské frontě. Byl opět raněn a za zásluhy vyznamenán Řádem Bílého orla.", "section_level": 1}, {"title": "Meziválečné působení.", "content": "Po první světové válce se Mihailović věnoval usilovnému studiu vojenské teorie a strategie, ať už na francouzské vojenské akademii nebo formou samostudia. Následně mu bylo svěřeno velení pluku, přičemž přednášel na vojenské akademii v Bělehradě. Postupem času sice stoupal v hodnostních stupních a získával pověst respektovaného štábního důstojníka, jeho kariéra však byla narušována nejrůznějšími excesy. Když Mihailović na vojenské akademii před posluchači rozvíjel teorii drobné guerillové války jako způsobu obrany země proti silnějšímu nepříteli, nesetkaly se jeho názory na některých vysokých místech s přílišným pochopením (přestože budoucnost mu dala zapravdu). Odpovědné orgány nesly nelibě i další Mihailovićův návrh, kdy jakožto přesvědčený nacionalista navrhl uspořádání jugoslávské armády do národnostně segregovaných jednotek. Stejně tak konflikty Mihailovićových vojáků s německou menšinou v oblasti Celje jejich veliteli dvakrát neprospěly. Nadějný, avšak problémový důstojník byl proto „odsunut“ na dostatečně reprezentativní pozice. V roce 1934 působil jako jugoslávský vojenský atašé v Bulharsku, o dva roky později zaujal stejný post v Československu. Kromě vlastních povinností zde protiněmecky naladěný Mihailović vyhledával kontakty s osobami podobného smýšlení a pečlivě sledoval mezinárodně politické dění. Ještě před odjezdem z Prahy byl Mihailović vyznamenán československým prezidentem Edvardem Benešem. Napadení Jugoslávie jej zastihlo ve funkci plukovníka u posádky v Hercegovině.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Období aktivity.", "content": "Po pádu královské Jugoslávie dorazil Mihailović ve druhé polovině dubna 1941 se skupinou šestadvaceti až jedenatřiceti osob (údaje se různí) na náhorní planinu Ravna Gora v západním Srbsku, kde začal organizovat odboj proti okupantům. Jeho muži se nazývali \"ravnogorskými četniky\" (\"ravnogorci\", \"dražinovci\") a rychle nabývali na síle. První drobné sabotáže provedli již koncem dubna, počátkem června 1941 (tedy dříve než Titovi partyzáni) pak uskutečnili první útok na jednotku vojáků wehrmachtu, přičemž zastřelili i jednoho důstojníka. V listopadu 1941, kdy měl Mihailović k dispozici přes 4000 mužů, jej král Petr II. Karadjordjević z londýnského exilu prohlásil \"velitelem všech vlasteneckých sil v Jugoslávii\" a ravnogorští četnici definitivně přijali název \"Jugoslávské vojsko ve vlasti\" (JVuO). Četnici vytvořili relativně fungující organizaci na území Srbska, Bosny, Hercegoviny a Černé Hory, částečně se uchytili i ve Slovinsku. Většinu četniků (cca 85 %) však tvořili Srbové. Svým monarchistickým konzervativním nacionalismem nebylo četnické hnutí příliš atraktivní pro ostatní národy okupované Jugoslávie, z čehož těžil konkurenční, internacionální levicový odboj partyzánů, vedený komunistou Josipem Titem. Mihailović navíc své hnutí ovládal pouze na území tzv. užšího Srbska, v jiných oblastech (zejména Bosně a Černé Hoře) vystupovali místní velitelé značně nezávisle a leckdy navazovali kontakty s partyzány nebo kolaborovali s okupanty. Výjimkou nebyly ani odvetné vyhlazovací výpravy proti Bosňákům a Chorvatům. V Bosně se četnici střetávali s ustašovci, chorvatskými pronacistickými kolaboranty. Na území Srbska se pak dostávali do konfliktů s kolaborantskými formacemi fašistické organizace ZBOR, \"legálními četniky\" kolaboranta Kosty Pećanace a jednotkami loutkové vlády. Během září 1941 Britové vyslali k Mihailovićovi první vojenskou misi v čele s kapitánem Duanem Hudsonem. Ten posléze doporučil, aby bylo JVO podporováno britskou stranou. První dodávku britské výzbroje, výstroje a léků obdrželi četnici osmého listopadu 1941. V období od srpna do listopadu 1941 zorganizovali četnici aktivní guerillu proti německým jednotkám v západním Srbsku. Asi největším úspěchem bylo dobytí Čačaku oddílem poručíka (později podplukovníka) Zvonimira Vučkoviće (bývá označovám za nejschopnějšího četnického důstojníka). Své akce někdy četnici podnikali v kooperaci s Titovými partyzány, a to i přes ideové rozpory. V listopadu 1941 však propukla mezi ideově protichůdnými křídly odboje občanská válka, probíhající paralelně s globálním konfliktem. Koncem listopadu 1941 zahájili Němci proti četnikům i partyzánům rozsáhlou protiofenzívu, a to s velkými úspěchy. Počátkem prosince 1941 rozdrtili četnické oddíly v západním Srbsku a ovládli dokonce i Ravnu Goru, odkud musel Mihailović s nejvěrnějšími bojovníky uprchnout přes německé linie do italského záboru k četnickým oddílům majora Pavla Djurišiće. Hitler vyhlásil 7. prosince 1941 \"operaci Mihailović\" (poté co na základě analýzy zjistil, že ravnogorci usmrtili více než tisícovku příslušníků německých složek), s cílem zabít či dopadnout velitele četnického odboje. Na Mihailovićovu hlavu byla vypsána odměna 100 000 říšských marek ve zlatě. Němci ani jejich kolaboranti však Mihailoviće nikdy nedopadli. Zajato a zabito však bylo mnoho klíčových Mihailovićových důstojníků (major Aleksandar Mišić, major Boško Todorović, major Žarko Todorović atd.) Nadějný kapitán Jovan Deroko byl zase zabit partyzány. Ve stejné době povýšila exilová vláda krále Petra II. Mihailoviće do hodnosti generála a v lednu 1942 ho formálně jmenovala ministrem obrany.", "section_level": 2}, {"title": "Počátek úpadku.", "content": "Po německém úderu a zostřených represích vůči obyvatelstvu Mihailović obnovil ztracené zázemí a definitivně se rozhodl pro pasivní a vyčkávací taktiku vůči okupantům. Konfrontaci s Němci omezil pouze na nutnou sebeobranu a drobné sabotáže. Titovi partyzáni naopak přes řadu nezdarů stupňovali svou aktivitu v bojích s Němci a převzali tak iniciativu. Četnici na partyzány tvrdě útočili a v Srbsku si uchovávali dominantní pozici až do podzimu 1944, kdy do Srbska vstoupila Rudá armáda. Do září 1943 nepodnikli četnici proti Němcům žádnou organizovanou útočnou akci. Pouze v prosinci 1942 četnická skupinka zabila čtyři německé vojáky. Vyčkávání nabourávalo morálku četnických oddílů, ztěžovala se i možnost kontrolovat aktivity lokálních velitelů (\"vojvodů\") mimo Srbsko. Někteří otevřeně či skrytě kolaborovali, jiní přebíhali k partyzánům. Spojenci začínali být s pasivními a velkosrbsky orientovanými četniky nespokojeni, což vedlo ke sblížení s aktivním partyzánským odbojem. V září 1943 poslal britský premiér Churchill první misi k Titovi a počátkem prosince 1943 zastavil četnikům materiální pomoc. V únoru 1944 odešla z Ravne Gory (kam se Mihailović vrátil na jaře 1943) britská mise, zůstala jen americká. Teprve v první polovině září 1943 si generál Mihailović uvědomuje nebezpečí izolace a vydává rozkazy k ukončení dosavadní pasivity. Jeho četnici, vedeni majorem Zaharije Ostojićem svedou s Němci vítězné střety u Berane, Prijepolje, Rogatice a Višegradu, četnický major Boško Šarković podniká útoky na německou dunajskou plavbu a četnické oddíly obsazují německou železniční stanici Raška. Probíhají také diverzně destrukční aktivity ravnogorců proti německému zásobování. Na začátku roku 1944 se odřekl oficiálně i velkosrbského nacionalismu. Během Zasedání ve vesnici Ba navrhuje, aby byla Jugoslávie federací tří zemí. Z pohledu Spojenců je však příliš pozdě, hlavní iniciativu v rámci domácího odboje převzali Jugoslávští partyzáni pod vedením Tita, kteří se tak stávají perspektivnějším partnerem. V létě 1944 – po Churchillově nátlaku – jugoslávský král Petar II. sesadil Mihailoviće z postu ministra obrany, načež v září 1944 uznal jugoslávský partyzánský odboj. Četnikům pak doporučil přejít na stranu Tita. Mnoho ravnogorců pak skutečně přešlo pod partyzánské velení. Jistý vliv na britskou politiku v Jugoslávii zřejmě měli i sovětští agenti uvnitř britské tajné služby. V této chvíli se Mihailović stal vyděděncem.", "section_level": 2}, {"title": "Operace Halyard.", "content": "V období od začátku roku 1944 do února 1945 četnici zachrání za asistence americké mise (zejména kapitána George Musulina) celkem 513 amerických a 80 dalších příslušníků leteckých posádek, sestřelených nad Srbskem. Četnici dokáží zachráněné letce shromáždit na územích pod svou kontrolou a z improvizovaných letišť v Pranjani, Kočeljevu a Boljanici zajistit odsun všech letců na americké základny v Itálii. Největší shromaždiště v Pranjani (v létě 1944 odtud bylo evakuováno celkem 372 letců) se několikrát pokusily napadnout německé oddíly, ale ztroskotaly na obraně řízené výše zmiňovaným podplukovníkem Zvonimirem Vučkovićem. Operace Halyard byla největší záchranou příslušníků amerických ozbrojených sil z válečných linií a představuje nejslavnější kapitolu z dějin ravnogorského hnutí.", "section_level": 2}, {"title": "Rozklad vojska.", "content": "V průběhu podzimu 1944 se Mihailovićovo vojsko začíná rozpadat, na území Srbska pak proniká Rudá armáda a Jugoslávští partyzáni. Četnici sice s Rudou armádou krátkodobě spolupracují (oddíly četnického podplukovníka Dragutina Keseroviće na Mihailovićův rozkaz pomáhají Sovětům osvobodit Kruševac a Čačak), nicméně krátce po skončení bojů jsou odzbrojováni a mnohdy internováni. Mihailović se zbytkem věrných ustupuje do Bosny, kde pro něj končí druhá světová válka, nikoliv však konflikt s Jugoslávskými partyzáni vedenými Titem.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečné období.", "content": "Po převzetí moci Titem ovládanou vládou AVNOJe Mihailović sedmnáct měsíců unikal komunistům nepřístupnými oblastmi Bosny a Srbska, než byl po zradě jednoho ze svých důstojníků v březnu 1946 zatčen. Již 10. června byl postaven před vojenský soud v Bělehradě. Přes brilantní obhajobu a protesty západních zemí byl ve zmanipulovaném procesu odsouzen k trestu smrti a 17. července 1946 zastřelen. Bělehrad odmítl připustit k soudu příslušníky britských, jakož i amerických misí a zachráněné spojenecké letce, kteří chtěli svědčit v generálův prospěch. Komunistický režim měl z Mihailovićovy popularity strach i po jeho smrti, proto pohřbil generálovy ostatky tajně na neznámém místě. V roce 1948 americký prezident Harry Truman posmrtně vyznamenal Mihailoviće Řádem cti, vysokým vojenským vyznamenáním. Dražovo dekorování prezident Truman doprovodil těmito slovy: „Generál Dragoljub Mihailovič se jako vrchní velitel jugoslávských sil a později ministr obrany, výjimečně zasloužil v době od prosince 1941 do prosince 1944 o organizaci a vedení velmi důležitých sil odboje proti nepříteli, který okupoval Jugoslávii. Za ohromujícího úsilí jeho nebojácných jednotek bylo zachráněno a bezpečně navráceno pod přátelské vedení mnoho letců USA. Generál Mihailovič a jeho síly konkrétně přispěly spojenecké věci a pomohly k dosažení konečného vítězství Spojenců a ačkoliv nebyly adekvátně vybaveny, všeho zbaveny pokračovaly v boji za extrémně těžkých podmínek\" Pozitivně se o Mihailovićově odkazu vyjádřili také američtí prezidenti Eisenhower, Nixon a Reagan. Po pádu komunismu byl na Ravne Goře vztyčen Mihailovićův pomník a v roce 2004 srbský parlament (skupština) schválil veteránům ravnogorského hnutí vyplácení válečných důchodů. Proti hlasovala pouze \"miloševićovská\" Socialistická strana Srbska.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dragoljub „Draža“ M. Mihailović (26. dubna 1893, Ivanjica – 18. července 1946, Bělehrad) známý též pod jménem \"Čiča\", byl srbský generál. ", "tgt_summary": "Dragoljub Mihailović (; * 27. April 1893 in Ivanjica, Königreich Serbien; † 17. Juli 1946 in Belgrad, Föderative Volksrepublik Jugoslawien), genannt „Draža“ (Дража), war ein königlich-jugoslawischer Generalstabsoffizier und Tschetnik-Führer während des Zweiten Weltkrieges. Als solchen ernannte ihn die königlich-jugoslawische Exilregierung in London 1941 zum Kriegsminister und legalisierte die Tschetniks dadurch zur sogenannten „Jugoslawischen Armee im Vaterland“. Sein Amt behielt er bis 1943 inne, übte es jedoch de facto niemals aus. ", "id": 1322512} {"src_title": "Něnecký autonomní okruh", "tgt_title": "Autonomer Kreis der Nenzen", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Něnci začali osídlovat území nynějšího Něneckého autonomního okruhu pravděpodobně v 10.–11. století. Ruské kroniky zmiňují podřízenost Pečory a Jugry kyjevským knížatům a jejich povinnost odvádět jim daně. Skutečné upevnění vlády Novgorodu nad tímto územím nastalo v 13.–15. století. Po pádu Novgorodu 1478 přešla správa tohoto území pod Moskevské velkoknížectví. Povodí dolní Pečory a pobřeží Barentsova moře však osídlili nejen Rusové a Něnci, ale i Komijci. V 18. století byl osídlen i Kaninský poloostrov. Na přelomu 19. a 20. století se tato oblast stala součástí Archangelské gubernie. 15. července 1929 byl vyhlášen Něnecký národnostní okruh, jehož statut se v roce 1977 změnil na autonomní. V souladu s Ústavou Ruské federace se v roce 1993 Něnecký autonomní okruh stal plnoprávnou součástí Ruska.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Něnecký autonomní okruh se rozkládá těsně za severním polárním kruhem na pobřeží Barentsova moře. Dále jeho břehy omývá částečně i Bílé moře, Pečorské moře a Karské moře, jež jsou spolu s Barentsovým součástí Severního ledového oceánu. Součástí okruhu je mimo jiné i Kaninský poloostrov a ostrovy Kolgujev a Vajgač. Na jeho území ústí do moře i řeka Pečora, na jejímž břehu leží administrativní centrum okruhu – Narjan-Mar. Charakter krajiny je převážně rovinatý s velkým množstvím vodních ploch.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Nejvýznamnějším odvětvím hospodářství je těžba ropy, díky které dosahuje tento autonomní okruh velmi solidního hospodářského růstu.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Jedná se o velmi řídce osídlenou oblast s převahou městského obyvatelstva (více než 63 %). Níže uvedená data vycházejí z posledního sčítání lidu. Historický vývoj složení obyvatelstva: Pohyb obyvatelstva (2005)", "section_level": 1}], "src_summary": "Něnecký autonomní okruh (, něnecky Ненёцие автономной ӈокрук) je administrativní částí Ruska (autonomní okruh) v rámci Archangelské oblasti a součást Severozápadního federálního okruhu. Leží na severním pobřeží evropské části Ruska. Na jihu sousedí s republikou Komi, na jihozápadě s Archangelskou oblastí a na východě s Jamalo-něneckým autonomním okruhem.", "tgt_summary": "Der Autonome Kreis der Nenzen (/\"Nenezki awtonomny okrug\"; /\"Nenjozije awtonomnoi njokruk\") ist ein Autonomer Kreis mit der Hauptstadt Narjan-Mar in Nordwestrussland. Er ist Teil der Oblast Archangelsk.", "id": 1295620} {"src_title": "Kool Savas", "tgt_title": "Kool Savas", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky.", "content": "Do povědomí německé hip-hopové scény se Kool Savas dostal v roce 2000, kdy vydal EP \"Warum rappst du? & King of Rap\", poprask v německé hip-hopové scéně pak způsobily song \"Lutsch Mein Schwanz & Schwule Rapper\". Už předtím vydal pod pseudonymem Julks svou demotape v roce 1997. V roce 2000 stihl ještě vydat dvě alba se svou novou Crew M.O.R. (Masters of Rap) Tyto tracky kolují po internetu v bootlegu pojmenovaném \"Raps sind unsere Waffe\", který je v Německu zhruba tak legendární, jako jsou u nás demonahrávky PSH.", "section_level": 2}, {"title": "Cesta na vrchol.", "content": "Výrazným krokem dopředu byl odchod od labelu Put Da Needle To Da Records, potažmo od M.O.R. Tento odchod byl způsoben neshodami s hlavou tohoto labelu, Peterovi S. Důvody odchodu pak vyjádřil v tracku „Diss gegen Peter“. Poté se Kool Savas upsal Sony BMG, kde působí až dodnes (ostatně i díky Sony BMG si můžeme jeho alba koupit i v ČR).", "section_level": 2}, {"title": "První sóloalbum.", "content": "V roce 2001, po příchodu k Sony BMG, založil Kool Savas svoji vlastní nahrávací společnost – Optik Records. U té pak vydal svou první sólovou dlouhohrající desku s názvem \"Der beste Tag meines Lebens\". Label Optik Records se pak postupně propracoval mezi německou elitu a v době své největší popularity čítal asi dvacítku umělců (např. Melbeatz, Ercandize, Caput, Franky Kubrick, či Savasův bratr Sinan).", "section_level": 2}, {"title": "Éra Optik Records.", "content": "Po zřízení vlastního vydavatelství a vydání debutového LP prudce stoupala savasova popularta. V roce 2004 už patřil mezi nejoblíbenější německé interprety. Nejprve vydal zremixovanou verzi alba Der beste Tag meines Lebens - Die beste Tage sind Gezählt a poté vydal labelsampler Optik Takeover 2oo4. Vrcholem byl pak beef (spor vedený v umělecké rovině) s Eko Freshem, který opustil jeho label (odešel ke konkurenčnímu Universalu), přičemž pro něj nahrál track „Die Abrechnung“ (Zúčtování), načež Kool Savas odpověděl dnes již téměř legendárním trackem Der Urteil (Rozsudek). Track byl volně ke stažení na internetu a hned první den si ho stáhlo asi 150 000 lidí, což způsobilo totální kolaps serveru (Mzee.com), kde byl track umístěn. Zároveň to byl první song který dokázal 20× za sebou zvítězit v každodenní hitparádě MTV, která se jmenuje TRL a získal tak Zlatou desku \"TRL Charts\". V roce 2005 Vychází mixtape \"Die John Bello Story\", kde najdeme i onen song Der Urteil. Na konci roku pak vydal album spolu s Azadem - One. Z něho pocházejí komerčně úspěšné singly jako\" All 4 One\" či \"Guck My Man\". Rok 2006 byl pro Kool Savase ve znamení samplerů, nejprve vydal sampler Optik Takeover '06. V průběhu roku založil ve Švýcarsku sublabel Optik Schweiz, na kterém vyšel sampler Wer hatz erfunden? (Kdo to vymyslel?). V hitparádách pak bodovaly soingly Das Ist OR!, Komm Mit Mir a Wie Er. V roce 2007 Kool Savas si pro své fanoušky připravil mixtape \"No Money?, No Problem\", který byl zadarmo ke stažení. A hlavně také druhé sólové album s názvem Tot oder lebendig (Živý nebo mrtvý). Album promoval singl Der Beweis (Důkaz). Zajímavostí je, že k tomuto songu byly natočeny hned dva videoklipy, první a oficiální verze je k dostání v bonusové verzi alba Tot oder lebendig. Druhá, neoficiální verze, byla natočená v Ukrajině nedaleko Černobylu. Z alba pocházejí ještě další tři úspěšné singly - Tot oder lebendig, Melodie a On Top. V létě 2008 Kool Savas vydal svoji best-of kompilaci tvořenou dvěma CD, které obsahovaly chronologický průřez jeho kariérou, ale i pár nových tracků. A na podzim téhož roku Kool Savas vydal druhé pokračování mixtapu Die John Bello Story, ke kterému bylo na začátku roku 2009 natočeno technologicky zajímavé video na track Brainwash, kde hostovali rappeři Kaas & Sizzlac. V souvislosti s tímto trackem pak v dubnu vyšel mixtape Die John Bello Story Vol.II - Brainwash Editon. Součástí těchto mixtapů byly také DVD s videoklipy a bonusovými materiály. Mezitím ještě stihnul Kool Savas připravit další „bokovku“ v podobě ruského sublabelu Optik Russia. Stejně jako v Optik Schweiz i tady vyšel sampler a také DVD s názvem Road Trip DVD Vol.1.", "section_level": 2}, {"title": "Essah Entertainment.", "content": "Ke konci roku 2009 se Optik Records transformovaly do vydavatelství Essah Entertainment (sublabel vydavatelství Groove Attack). Prvním počinem tohoto vydavatelství bylo pětistopé EP Was hat SAV da vor? (Co má Savas v plánu?) od Kool Savase, kde se nacházel speciální remix songu Futurama, na kterém hostovali umělci z celého světa, namátkou třeba Havoc z USA, Ceza z Turecka nebo Kaz Money ze Saúdské Arábie. Začátkem roku 2010 pak vychází album John Bello Story III, které uzavírá tuto populární trilogii, která se mimo jiné vyznačuje tím, že na každém albu je velký počet hostů a také velkým množství klipů, které se ke každému albu natáčí. Toto album dosáhlo na 4. místo v německé hitparádě, což je doposud Savasův největší komerční úspěch. Ke konci roku 2010 pak ve spolupráci s německou obchodní společností a mobilním operátorem o2 natáčí spolu s Moe Mitchellem videoklip k tracku Sky is the Limit. Song jako takový se dá zadarmo stáhnout. Na rok 2011 ohlásil Kool Savas své třetí studiové album. Podle předběžných zpráv vyjde 11. listopadu a ponese název Aura. Do budoucna pak plánuje nahrát společné album s Melbeatz (jeho dlouholetá přítelkyně a zároveň i dvorní producentka) a Moe Mitchellem (RnB zpěvák). Také se hovoří o možném kolabo-albu s Azadem, které by navázalo na jejich úspěšné album One, ale vzhledem k tomu, že oba pracují na svých projektech, je tento projekt zatím v nedohlednu...", "section_level": 2}, {"title": "Film.", "content": "Kool Savas si mimo jiné střihl roli Ahmeda ve filmu Thomase Arslanse \"Geschwister - Kardesler\" (1997).", "section_level": 2}, {"title": "Kampaně.", "content": "2004 se objevil na DVD, které neslo název \"Gegen Die Kutur\" a vydal ho label Royal Bunker, na tomto projektu se mimo jiné podíleli i lidi jako Sido, Eko Fresh či B-Tight. V roce 2005 se stal hlavní tváří Marketingové kampaně Du Bist Deutschland. Ve stejném roce byl hlavní tváří organizace PETA, která protestuje proti chovu zvířat pro maso (sám Kool Savas je vegetarián).", "section_level": 2}], "src_summary": "Kool Savas (* 10. února 1975) je německý hip-hopový muzikant. Narodil se v Cáchách, jeho občanské jméno je Savaş Yurderi, jeho rodiče pocházeli z Turecka, do Německa byli nuceni emigrovat kvůli politické příslušnosti jeho otce.", "tgt_summary": "Kool Savas [] (bürgerlich \"Savaş Yurderi\"; * 10. Februar 1975 in Aachen) ist ein deutscher Rapper. Seit Mitte der 1990er-Jahre ist er in der Berliner Hip-Hop-Szene aktiv. Durch die Beteiligung innerhalb der Formationen M.O.R. und Westberlin Maskulin erlangte Savas erste Bekanntheit. Seine Soloalben \"Der beste Tag meines Lebens\", \"Tot oder lebendig\", \"Aura\", \"Märtyrer\" und \"KKS\" sowie die Kollaborationsprojekte \"One\" mit Azad, \"Gespaltene Persönlichkeit\" mit Xavier Naidoo und \"Royal Bunker\" mit Sido waren kommerziell erfolgreich. Kool Savas gilt als einer der einflussreichsten deutschen Rapper und einer der wichtigsten Vertreter des Battle-Raps.", "id": 2384267} {"src_title": "Northrop Grumman E-8 Joint STARS", "tgt_title": "Northrop Grumman E-8", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "V 70. letech 20. století měly americké ozbrojené síly zájem o zdokonalené systémy sledování bojiště. To vedlo k vývojovým pracem ohledně vyspělého radaru se syntetickou aperturou (SAR), který by dokázal detailně mapovat zemský povrch. Tento projekt s kódovým označením PAVE MOVER zastřešovala agentura DARPA spolu s americkým letectvem. V téže době financovala americká armáda vývoj podobného systému sledování bojiště, jehož nosičem by byl vrtulník rodiny Sikorsky H-60. Projekt nesl označení Stand-Off Target Acquisition System (SOTAS), ale náklady na něj byly příliš vysoké a armáda byla nucena ho zrušit. Krátce nato v roce 1982 armáda a letectvo své programy sloučily. Následující dva roky strávily definováním svých požadavků a výsledkem byl systém Joint Surveillance Target Attack Radar System (Joint STARS). Melbourne Systems Division, divize společnosti Grumman, získala v roce 1985 zakázku na vývoj a výrobu dvou prototypů E-8A, které se staly leteckou platformou pro systém Joint-STARS. První prototyp E-8A se dostal do vzduchu v roce 1988, přičemž oba stroje byly operačně testovány již během války v Zálivu v roce 1991. Mezitím byla v roce 1990 uzavřena smlouva na výrobu jednoho vylepšeného prototypu ve standardu E-8C, který absolvoval svůj první let v březnu 1994. Dodávky prvních letadel v této verzi začaly v roce 1995.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "E-8 je modifikované civilní letadlo série Boeing 707-300, které je vybaveno speciálním radarem, komunikačními, provozními a řídícími podsystémy. Je charakteristické radomem ve tvaru kanoe, který se nachází ve spodní části trupu a je dlouhý 8 metrů. V něm je umístěna fázová anténa s bočním vyzařováním, která má délku 7,3 metrů. Radarové a počítačové podsystémy E-8C dokáží shromažďovat a zobrazovat podrobné informace o pozemních silách na bojišti. Informace se přenášejí téměř v reálném čase na pozemní stanice armády a námořního sboru jakož i na jiné uzly velení, řízení a komunikace. Anténa AN/APY-3 může být nakloněna na obě strany letadla, přičemž má zorné pole 120 stupňů. Dokáže pokrýt téměř 50 000 km2 a je schopná detekovat cíle na více než 250 km. Radar má také limitovanou schopnost detekovat helikoptéry jakož i nízko a pomalu letící letadla s pevným křídlem. AN/APY-3 pracuje ve čtyřech základních provozních režimech: Dalším vylepšením letounu E-8 v porovnání s civilním Boeingem 707-300 je schopnost tankování paliva za letu. Umožňuje to objímka, která se nachází v horní části trupu za kokpitem. V interiéru se nacházejí dvě řady zobrazovacích a ovládacích konzolí pro specializované operátory. Celkově je zde 17 operátorských konzolí a jedna konzole \"obranných systémů\". Obranné systémy však nezahrnují žádné aktivní protiopatření a skládají se pouze z výstražných senzorů. Při standardní misi se posádka obvykle skládá z 21 osob, ale při dlouho trvajících letech je možné vzít na palubu až 34 lidí. V letadle se kromě kokpitu a operátorských stanovišť nachází také šest lůžek a odpočinková místnost.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "První dvě letadla E-8A dorazila 11. ledna 1991 do Rijádu v Saúdské Arábii. Zde se zúčastnila operace Pouštní bouře, jejímž cílem bylo vyhnat irácké jedotky z Kuvajtu. E-8A provedly první misi 14. ledna, což bylo dva dny před začátkem letecké kampaně. Celkově absolvovaly 49 bojových letů, v rámci nichž strávily ve vzduchu více než 500 hodin. I když letadla byla vybavena pouze asi deseti operátorskými konzolami a toto nasazení bylo v zásadě pouze testovací, oba stroje se ukázaly být cennými bojovými prostředky. Snímky z E-4A zmapovaly pohyby iráckých vozidel na tzv. \"Dálnici smrti\" a přesně je označily pro potřeby leteckého útoku. Od prosince 1995 do března 1996 se letadla E-8A a E-8C zúčastnila operace Joint Endeavour, což byla mírová mise NATO v Bosně a Hercegovině. Stroje startovaly ze základny v Německu a absolvovaly 95 letů (více než 1 000 letových hodin). E-8C byly do této operace znovu nasazeny v říjnu 1996, kdy absolvovaly 36 operačních letů s více než 470 letovými hodinami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Northrop Grumman E-8 Joint Surveillance Target Attack Radar System (Joint STARS) je americký vojenský letoun, který představuje leteckou platformu na velení a řízení bojových operací. Dokáže lokalizovat, identifikovat, klasifikovat, sledovat a zaměřit pozemní cíle a předat tyto informace pomocí datového spojení americkému velení a úderným prvkům na souši, na moři nebo ve vzduchu.", "tgt_summary": "Die Northrop Grumman E-8 \"Joint STARS\" ist ein Flugzeug der US Air Force (USAF), das zur Gefechtsfeldüberwachung eingesetzt wird. Es dient als fliegendes Kommando- und Kontrollzentrum für alle Einheiten und ist das für Bodenziele verwendete Gegenstück der E-3 Sentry AWACS.", "id": 2211895} {"src_title": "Prvotní nukleosyntéza", "tgt_title": "Primordiale Nukleosynthese", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Existují dvě důležité charakteristiky nukleosyntézy: kde \"t\" je čas v sekundách, \"T\" je teplota v MeV a \"g\" je počet typů částic. (G se skládá z hodnot 2 pro fotony, 7/2 pro páry elektron-pozitron a 7/4 pro každý typ neutrina. V standardním modelu je hodnota g= 10,75) Tento výraz také ukazuje to, jak rozdílný počet neutrin ovlivňuje rychlost ochlazování raného vesmíru. Klíčovým parametrem, díky kterému se dají vypočítat účinky BBN, je poměr počtu fotonů na počet baryonů. Tento parametr odpovídá teplotě a hustotě raného vesmíru a umožňuje zjistit podmínky, při kterých nastala jaderná fúze. Z toho se dají odvodit množství prvků. I když poměr počtu baryonů a fotonů je pro zjištění množství prvků důležitý, tak přesná hodnota neovlivní výrazně celkový obraz. Bez větších změn v teorii Velkého třesku by Výsledkem BBN byly velké množství H (75 %), zhruba 25 % helia-4, 0,01 % deuteria, stopová množství (řádově 10) lithia a berylia a žádné těžší prvky (stopy boru se objevily v některých starších hvězdách, z toho pramení otázka, zda nějaký bór, nepředpokládaný teorií, mohl vzniknout ve Velkém třesku. Tato otázka stále není vyřešena.). To, že pozorovaná množství prvků ve vesmíru se shodují s předpoklady teorie, je považováno za silný argument ve prospěch teorie Velkého třesku. V této oblasti obvykle procenta představují hmotnost, takže 25 % helia-4 znamená, že helium-4 tvoří 25 % hmotnosti, ale jen zhruba 8 % atomů.", "section_level": 1}, {"title": "Důležité parametry.", "content": "Vznik lehkých prvků během BBN závisí na množství parametrů: mezi jinými i na poměru neutronů a protonů a poměr baryonů a fotonů.", "section_level": 1}, {"title": "Poměr neutrony-protony.", "content": "Neutrony mohou reakcí s pozitrony nebo elektronovými neutriny vytvářet protony a jiné částice v některé z těchto reakcí: Tyto reakce probíhaly, dokud je rozpínání neznemožnilo, což nastalo při teplotě zhruba T = 0,7 MeV. Tato teplota se nazývá také teplota vytištění. Poměr neutronů a protonů v té době byl zhruba 1/7. Téměř všechny neutrony, které existovaly po tomto vytištění, vytvořily helium-4. To předpokládá, že helium-4 by mělo tvořit zhruba 25 % hmotnosti, což se shoduje s pozorováními.", "section_level": 2}, {"title": "Poměr baryony-fotony.", "content": "Poměr baryonů a fotonů, η, je hlavním indikátorem výskytu lehkých prvků v raném vesmíru. Baryony reagují s lehkými prvky v těchto reakcích: Je zřejmé, že helium-4 je konečným produktem reakcí baryonů během BBN, a že výskyt prvotního deuteria nepřímo souvisí s hustotou baryonů. To znamená, že čím je hustota baryonů vyšší, tím více reakcí a tím více deuteria se promění na helium-4. Tento závěr činí z deuteria velmi užitečný nástroj pro měření změn baryonů ve vesmíru.", "section_level": 2}, {"title": "Posloupnost.", "content": "BBN začala pár minut po Velkém třesku, kdy se vesmír ochladil dostatečně na to, aby mohly jádra deuteria přežít srážky s vysokoenergetickými fotony. V tomto období nezáleželo na obsahu temné hmoty, neboť ve vesmíru převažovalo záření a to regulovalo vztah mezi časem a teplotou. Relativní hojnost protonů a neutronů vyplývá z jednoduchých termodynamických argumentů v kombinaci s tím, jak se časem měnila teplota vesmíru. Kombinací termodynamiky a změn způsobených rozpínáním je možné na základě teploty v tom bodě vypočítat poměr protonů a neutronů. Odpověď je, že na začátku nukleosyntézy na jeden neutron připadalo zhruba 7 protonů. Tento poměr je na začátku ve prospěch protonů hlavně proto, že ve srovnání s neutrony jsou lehčí a proto vznikaly snadněji. Volné neutrony se rozpadají na protony s poločasem rozpadu zhruba 15 minut. Tento čas je ale delší než první tři minuty nukleosyntézy, během níž je značná část vytvořila, kombinací s protony, deuterium. Jedním rysem BBN je, že fyzikálním zákonům a konstantám, které řídí chování hmoty při těchto energiích, velmi dobře rozumíme. Proto BBN neobsahuje některé spekulativní nejistoty, které charakterizují rané fáze života vesmíru. Dalším rysem je, že proces nukleosyntézy je dán podmínkami na začátku této fáze vývoje vesmíru, a proto je to, co se dělo předtím, nepodstatné. Rozpínáním se vesmír ochlazuje. Volné neutrony a protony jsou nestabilnější než jádro hélia a protony a neutrony mají silnou tendenci vytvářet helium-4. Přesto vznik hélia-4 vyžaduje mezikrok v podobě vzniku deuteria. Před začátkem nukleosyntézy byla teplota dost vysoká a mnoho fotonů mělo vyšší energii než je vazebná energie deuteria, proto všechno vzniklé deuterium okamžitě zaniklo. To oddálilo vznik helia-4, dokud se vesmír neochladil dostatečně pro vznik stabilního deuteria (zhruba T = 0,1 MeV). Po tomto následoval náhlý nárůst vzniku prvků. Přesto krátce poté, 20 minut po Velkém třesku, vychladl vesmír pod hranici, umožňující jadernou fúzi a nukleosyntézu. V tomto čase byla množství prvků téměř neměnná a jediné změny byly výsledkem radioaktivního rozpadu některých produktů BBN (např. tritia).", "section_level": 1}, {"title": "Historie teorie.", "content": "Historie nukleosyntézy Velkého třesku začala výpočty Ralpha Alphera a George Gamow v 40. létech 20. století. Publikovali významnou Alpher-Bethe-Gamow studii, která stanovila základy teorie vzniku lehkých prvků v raném vesmíru. V 70. letech 20. století bylo největší záhadou teorie, že hustota baryonů vypočtená pomocí BBN byla mnohem nižší než pozorovaná hmotnost vesmíru, která byla založena na výpočtech rychlosti rozpínání. Řešením tohoto problému je předpoklad existence temné hmoty.", "section_level": 2}, {"title": "Těžké prvky.", "content": "Během nukleosyntézy nevznikly, kvůli nedostatku stabilních jader s 8 nebo 5 nukleony, prvky těžší než beryllium. Nedostatek větších atomů také omezil množství lithia-7 a berylia-9 vyprodukovaného BBN. Ve hvězdách se tento nedostatek překonává trojitými srážkami jader hélia-4 a jejich fúzí na uhlík. Tento proces je ale velmi pomalý. Přeměna významnějšího množství hélia na uhlík trvá desetitisíce let.", "section_level": 2}, {"title": "Helium-4.", "content": "BBN předpokládá počáteční obsah hélia-4 zhruba 25 %, nezávisle na počátečních podmínkách ve vesmíru. Pokud byl vesmír dostatečně horký na to, aby se protony a neutrony proměňovaly z jednoho na druhý, tak by jejich poměr, ovlivněn jen jejich relativními hmotnostmi, byl zhruba 1 neutron na 7 protonů (což umožňovalo rozpad některých neutronů na protony). Jakmile teplota dostatečně klesla, tak se neutrony rychle navázaly na stejný počet protonů a vytvořily první deuterium a následně hélium-4. Jelikož hélium-4 je velmi stabilní a dále se nerozpadá ani jednoduše netvoří těžší jádra, tak při krátkém trvání tohoto období tvoří konec procesu. Při této nízké teplotě každých 16 nukleonů rychle vytvořilo jedno jádro hélia-4 a 12 jader vodíku, výsledkem čehož byl vesmír tvořen zhruba z 8 % atomů hélia, což představuje 25 % hmotnosti. Jedna analogie považuje hélium-4 za popel, množství tohoto popela, které vznikne úplným spálením kusu dřeva nezávisí na způsobu, jakým je spálené. Toto východisko je potřebné pro množství hélia-4 podle teorie BBN, protože ve vesmíru je mnohem více hélia-4, než lze vysvětlit hvězdnou nukleosyntézou. Navíc představuje důležitý test teorie Velkého třesku. Pokud by pozorované množství bylo mnohem nižší než 25 %, tak by tato teorie měla vážný problém. Během pár let v průběhu 90. let 20. století pozorování naznačovaly tuto možnost a astrofyzikové hovořili o krizi BBN, ale další pozorování souhlasily s teorií Velkého třesku.", "section_level": 2}, {"title": "Deuterium.", "content": "Deuterium je v určitém smyslu protiklad helia-4, a to v tom, že helium-4 je velmi stabilní a těžko zničitelné, tak deuterium je jen okrajově stabilní a snadno zničitelné. Teploty, čas a hustoty byly dostatečné na to, aby podstatná část deuteria vytvořila helium-4, ale nedostatečné k použití hélia-4 v dalším kroku fúze. Během BBN se kvůli rozpínání nepřeměnilo všechno deuterium na hélium-4, protože vesmír ochladl a hustota se zmenšila, a to ukončilo tento proces krátce předtím, než mohl dále pokračovat. Jedním z důsledků je, že na rozdíl od hélia-4, bylo množství deuteria velmi závislé na počátečních podmínkách. Čím by byl vesmír na počátku hustší, tím více deuteria by se přeměnilo na helium-4 a méně deuteria by zůstalo ve vesmíru. Nejsou známy žádné procesy po Velkém třesku, které by umožnily vznik většího množství deuteria. Proto se díky pozorování množství deuteria předpokládá, že vesmír není nekonečně starý, což odpovídá teorii Velkého třesku. V 70. letech 20. století se výzkum soustředil na objevení procesů, které by umožnily vznik deuteria, ale při těchto procesech vznikaly i jiné izotopy než deuterium. Problémem bylo, že i když koncentrace deuteria byla celkově konzistentní s modelem Velkého třesku, tak byla příliš vysoká na to aby odpovídala modelu, který říká, že většina vesmíru je tvořena protony a neutrony. Při předpokladu, že vesmír tvoří protony a neutrony, tak hustota vesmíru odpovídá současným pozorováním, že deuterium by se přeměnilo na helium-4. Standardní vysvětlení množství deuteria je, že vesmír netvoří většina baryonů, ale že většinu hmotnosti tvoří nebaryonová hmota (temná hmota). Je velmi těžké představit si jiný proces než jadernou fúzi, který by vyprodukoval deuterium. Takový proces vyžaduje teplotu dostatečnou pro vznik deuteria, ale nedostatečnou pro vznik hélia-4 a ochlazení tohoto procesu na teplotu neumožňující jaderné procesy za pár minut. Produkce deuteria štěpením je také složitá. Problém opět představuje nepravděpodobnost vzniku deuteria pomocí jaderných procesů. Při srážkách atomových jader je pravděpodobnější jejich fúze nebo vyzáření volného neutronu nebo alfa částic. V 70. letech bylo jako zdroj deuteria navrženo kosmické záření. Teorie však nedokázala vysvětlit množství deuteria.", "section_level": 2}, {"title": "Měření a stav teorie.", "content": "Teorie nukleosyntézy poskytuje podrobný matematický popis vzniku lehkých prvků, deuteria, helia-3, helia-4 a lithia-7. Teorie specificky obsahuje kvantitativní předpoklady směsi prvků, tzn. počáteční množství po Velkém třesku. Pro ověření těchto předpokladů je třeba zjistit počáteční množství těchto prvků tak přesně, jak je to možné. Například pozorováním astronomických objektů, ve kterých se odehrává jen velmi málo nukleosyntéza ve hvězdách (některé trpasličí galaxie) nebo pozorováním objektů velmi daleko, které vidíme ve velmi rané fázi vývoje (vzdálené kvasary). Podle standardního pohledu BBN závisejí množství všech lehkých prvků na poměru normální hmoty (baryonů) a záření (fotonů). Jelikož se předpokládá, že vesmír byl homogenní, tak tento poměr má jednu unikátní hodnotu. Toto dlouho znamenalo, že pro testování teorie pomocí pozorování bylo třeba položit si otázku: Dají se všechna pozorování lehkých prvků vysvětlit jedinou hodnotou poměru baryonů a fotonů? Tato otázka se v současnosti změnila. Přesné pozorování záření kosmického mikrovlnného pozadí sondou WMAP nezávisle stanovilo hodnotu tohoto poměru. Takže otázka zní: Shodují se předpoklady BBN při použití této hodnoty s pozorovanými hodnotami? Současné měření naznačují shodu pro helium-4 a helium-3. Ale pro lithium-7 je rozdíl hodnot podle BBN a WMAP značně rozdílný.", "section_level": 1}, {"title": "Nestandardní scénáře.", "content": "Vedle standardního BBN modelu existuje řada nestandardních scénářů BBN. Často se nesprávně považují za modely nestandardní kosmologie, ale nestandardní scénáře BBN předpokládají, že Velký třesk se stal, ale na ovlivnění množství prvků přidávají další fyziku. Tyto přídavné kousky fyziky zahrnují zvolnění nebo odstranění předpokladu homogenity, ale přidávají nové částice jako například těžká neutrina.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nukleosyntéza (nebo prvotní nukleosyntéza, zkráceně BBN z \"Big Bang Nucleosynthesis\") v kosmologii označuje vznik atomových jader, kromě jader nejlehčího izotopu vodíku, během raných fází vesmíru. Mnoho vědců věří, že nukleosyntéza se odehrála jen krátce po Velkém třesku a že je zodpovědná za vznik těžšího izotopu vodíku známého jako deuterium (H-2 nebo D), izotopů helia He a He a izotopů lithia Li a Li. Kromě těchto stabilních jader vznikly i nestabilní, radioaktivní izotopy, zejména tritium (H), beryllium-7 (Be) a beryllium-8 (Be). Tyto nestabilní izotopy se buď rozpadly, nebo splynuly s jinými stabilními jádry.", "tgt_summary": "Als primordiale Nukleosynthese bezeichnet man in der Kosmologie den Vorgang der Bildung der ersten zusammengesetzten Atomkerne kurz nach dem Urknall. Der Theorie zufolge entstehen zunächst Deuterium, Helium sowie Spuren von Lithium. Die heute zu beobachtenden schwereren Elemente stammen aus Fusions- und anderen Kernreaktionen in Sternen und damit aus viel späterer Zeit. ", "id": 304632} {"src_title": "Láčkovka rádža", "tgt_title": "Nepenthes rajah", "src_document": [{"title": "Nomenklatura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "Láčkovku rádža poprvé popsal Joseph Dalton Hooker v roce 1859, pojmenoval ji po svém příteli Jamesi Brookovi, jenž byl prvním bílým rádžou v oblasti Sarawak a vládl na území, kde se tato rostlina vyskytuje. Druhové jméno \"rajah\" bylo v 19. století psáno velkým písmenem, protože se mělo jednat o vlastní jméno, tento zápis je však považován za chybný. \"Rajah\" znamená v překladu z malajštiny \"král\", a proto bývá tato rostlina i kvůli svým velkým džbánům nazývána králem z rodu \"Nepenthes\". Českým názvem pro tuto rostlinu je pak \"láčkovka rádža\". V anglicky mluvících zemích se láčkovce rádža mimo jiné přezdívá také \"\" (\"opičí pohár\"), protože se věřilo, že obsah láček vyhledávají opice.", "section_level": 2}, {"title": "Taxonomie.", "content": "O první rozčlenění rodu \"Nepenthes\" se v roce 1873 postaral Joseph Hooker a své výsledky vydal v monografii \"Nepenthaceae\". Láčkovku \"Nepenthes pervillei\", která měla jiný tvar semen než ostatní láčkovky, umístil do monotypického podrodu \"Anurosperma\". Zbylé druhy zařadil do podrodu \"Eunepenthes\". Další změnu v systematice láčkovek provedl Günther Beck von Mannagetta und Lerchenau, který podrod \"Eunepenthes\" rozdělil do tří podskupin: \"Retiferae\", \"Pruinosae\" a \"Apruinosae\" (kam se řadila láčkovka rádža). Pro taxonomii klíčovou monografii, \"The Nepenthaceae of the Netherlands Indies\" (1928), poté vydal Benedictus Hubertus Danser. Láčkovky rozdělil do šesti kladů: \"Vulgatae\", \"Montanae\", \"Nobiles\", \"Regiae\", \"Insignes\" a \"Urceolatae\". Láčkovku rádža umístil do kladu \"Regiae\". Většina druhů v tomto kladu jsou velké rostliny se řapíkatými listy, hrubými červenohnědými „chloupky” na povrchu, trychtýřovitým džbánem, ostruhou a květenstvím hrozen. S výjimkou láčkovky Lowovy mají všechny rostliny z tohoto kladu rozšířené nebo zploštělé obústí. Většina druhů se vyskytuje pouze na ostrově Borneo. Ostatní klady nebyly již takto přesně specifikovány. Od 21. století se pro výzkum příbuznosti láčkovek využívá biochemických analýz. Studie z roku 2001 se věnovala původu a sytematice láčkovek. Láčkovky pravděpodobně vznikly v oblasti severní Tethydy, případně je uváděn gondwanský původ. Kolonizace jihovýchodní Asie láčkovkami pravděpodobně začala z Indie. Nejbazálnější druhy představují \"N. distillatoria\" a \"N. pervillei\", na které navazuje klad tvořený madagaskarskými druhy \"N. madagascariensis\" a \"N. masoalensis\". Další samostatný klad představuje pro Indii endemitní druh \"N. khasiana\", ke kterému pak byly postaveny jako sesterský klad všechny ostatní druhy láčkovek, rozdělené do tří hlavních vývojových linií. Láčkovka rádža byla zahrnuta do prvního kladu, společně například se všemi sumatránskými láčkovkami a láčkovkami z Malajského poloostrova, Thajska, Kambodži a Vietnamu. U láčkovky rádža bylo částečně nebo úplně sekvenováno několik proteinů a nukleotidů:", "section_level": 2}, {"title": "Příbuzné druhy.", "content": "V roce 1998 byl na filipínském ostrově Palawan nalezen nový druh láčkovky vzhledově podobný láčkovce rádža, krátkodobě klasifikovaný jako její poddruh. V roce 2007 byl Nerzem & Wistubou popsán jako druh \"Nepenthes mantalingajanensis\".", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "Láčkovka rádža je stenoendemická rostlina vyskytující se pouze na horách Kinabalu a Tambuyukon v oblasti Sabahu v Národním parku Kinabalu na otevřených stanovištích. Obývá převážně serpentinitové půdy s vysokým obsahem niklu a chromu. Pro většinu rostlin jsou jedovaté, což je pro láčkovku rádža výhodné, protože tak může zabrat i niky, kde nemusí soupeřit s ostatními druhy rostlin o prostor a živiny. Podobně jako láčkovka rádža vyhovuje půda s obsahem těžkých kovů i některým jiným láčkovkám, jako je \"Nepenthes × alisaputrana\" (hybrid láčkovky \"Nepenthes burbidgeae\" a \"Nepenthes rajah\") a \"Nepenthes villosa\". Tyto půdy často vytvářejí relativně tenkou vrstvu na základě tvořeném ultramafickými horninami. Jako podklad preferují mechové porosty v otevřených oblastech. Mnohdy v areálu jejího výskytu prosakuje podzemní voda a půda je zde trvale vlhká. I přes časté vydatné srážky přebytečná voda odtéká rychle, což zabraňuje přílišnému podmáčení půdy. Na hoře Tambuyukon, kde je nejvíce rozšířená, roste společně s porosty ostřic (\"Carex\"), brusnic (\"Vaccinium\") a vějířovek (\"Scaevola\").", "section_level": 1}, {"title": "Klima.", "content": "Láčkovka rádža je vysokohorskou rostlinou, která roste ve výškách 1 500−2 650 m n. m. V noci teplota na horní hranici jejího rozšíření klesá až pod bod mrazu, ve dne zřídkakdy přesahuje 25 °C. Kvůli poklesu z vysokých teplot ve dne do nízkých teplot v noci se zvyšuje relativní vlhkost vzduchu, která z běžných 35 až 75 % může dosáhnout až na 95 %. Pro oblast jsou dále typické silné větry, vydatné deště (průměrně zde spadne 3 000 mm srážek ročně) a spalující sluneční svit. Vegetace je proto v těchto výškách nízká a její přírůstek pomalý. Teplotu a relativní vlhkost ve vysoko položených oblastech ovlivňuje oblačnost: bez mraků teplota vzduchu rychle stoupá a naopak vlhkost se snižuje. Když je zataženo, teplota se sníží, zatímco relativní vlhkost se zvýší.", "section_level": 2}, {"title": "Omyl s vodopády.", "content": "Jedna z mylných představ tvrdí, že láčkovka rádža roste pouze v ultramafických horninách v blízkosti vodopádů. Pravdou je, že rostlina roste na těchto horninách, ale u vodopádů růst nemusí, přestože se zde opravdu někdy vyskytuje (například Hugo Steiner roku 2002 poznamenal, že pro ni poskytují příjemné mikroklima).", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "Láčkovka rádža je trvalka, která roste především na zemi jako poléhavá rostlina. Její lodyha, která se drží hlavně ve stínu, může měřit až 3 cm v průměru (nejčastěji okolo 2,5 cm) a až 6 metrů na délku, přestože obyčejně nepřesahuje 3 metry. Rostou na ní listy v odstupu 20 cm. Všechny láčkovky patří mezi popínavky či epifyty a i láčkovka rádža vytváří šlahouny s jejichž pomocí se snaží šplhat nahoru, kdykoliv se jim podaří obtočit se kolem vhodné opory. Zatímco dospělci láčkovky rádža mají lysý povrch, mladé láčkovky jsou porostlé bílým chmýřím.", "section_level": 1}, {"title": "Listy a láčky.", "content": "Listy láčkovky rádža vytvářejí štítkovité čepele rostoucí na patnácticentimetrovém řapíku. Jsou obvejčitě kopinaté. Listy jsou kožovité, mohou měřit až 80 cm a široké jsou asi 15 cm. Jejich vnější okraj je zvlněný. Z každého listu roste asi půlmetrový výhonek, který má na konci pupen, z něhož se může vyvinout láčka na chytání potravy. Láčka je tedy přeměněný list a nikoli květ. Tento výhonek vyrůstá ze spodní strany listu asi 2,5 cm od jeho konce, čímž se liší od ostatních láčkovek, kterým vyrůstá přímo ze špičky. Láčka, obsahující trávicí tekutinu, má oválný baňkovitý tvar. Je na ni napojeno víčko, na němž jsou umístěny žlázy produkující nektar. Víčko láčkovky rádža je největší z celého rodu, je vejčité až podlouhlé, rozdělené na poloviny, ostruha je nerozvětvená a měří zhruba 2 cm. Láčka je lemována širokým rudě zbarveným obústím o šířce 4 cm, které má vroubkovaný okraj. Protíná jej řada vyvýšených výstupků (takzvaná žebra) zakončená ostrými výrůstky, jež lemují celý jeho vnější okraj. Láčka má navíc dvě zřetelná křídla, sloužící pravděpodobně k navádění hmyzu do rostliny. Láčky jsou u tohoto druhu zbarveny do červena až nachova, vnitřek láček má žlutozelenou barvu a je pokryt žlázkami o hustotě 300 až 800 žlázek/cm, přičemž jejich velikost se sestupně zvětšuje. Láčkovka rádža vytváří dva typy láček: spodní a horní. Nejčastěji lze najít láčky rostoucí na zemi, které patří mezi největší na světě a které měří okolo 35 cm na délku a 18 cm na šířku. Větší mohou být pouze některé láčky u láčkovky Merrillovy, láčkovky osekané, láčkovky Rafflesovy a láčkovky Attenboroughovy. Největší láčky láčkovky rádža mohou zadržovat až 2,5 l trávicí tekutiny, avšak běžně jí obsahují jen okolo 200 ml. Spencer St. John společně s H. Lowem objevili na hoře Kinabalu exempláře, které obsahovaly až dva litry vody, avšak kromě nich nalezli i větší láčky, jejichž objem neměřili. Láčkovky rádža zmiňované O. Beccarim měly údajně objem láček ještě o 1,5 l větší než láčkovky Lowa a Johna. Vůbec největší láčka této láčkovky byla objevena 26. března roku 2011 během výletu k řece Mesilau, který pořádala Sabah Society. Láčka byla nalezena vedle naučné stezky a měřila 41 cm. Předešlý rekord činil 38 cm. Kvůli svým spodním láčkám je tento druh na Borneu nezaměnitelný s dalšími druhy. Kromě spodních láček mohou plně vyvinuté rostliny také vytvářet láčky horní. Vyskytují se zřídka. Vzhledem se od spodních příliš neliší, ale tvar horních láček se více podobá nálevce. Horní láčky jsou rovněž kratší. Nemají křídla jako spodní.", "section_level": 2}, {"title": "Květy a plody.", "content": "Láčkovka rádža může kvést po celý rok. Je dvoudomá podobně jako všechny ostatní láčkovky, jednotlivé rostliny vytvářejí buď pouze samčí, nebo pouze samičí květy. Květy jsou malé, o velikosti 10 až 20 mm, okvětní lístky oválného až obvejčitého tvaru měří 8 mm. Tyčinky jsou dlouhé 3−4 mm, prašníky 1−1,5 mm. Květy rostou v rozměrných hroznovitých květenstvích, která měří obvykle 60 až 85 cm, ale mohou dosahovat velikosti i 140 cm. Běžně je samčí květenství dlouhé 20 až 40 cm, samičí 30 až 80 cm. Mohou obsahovat až 700 květů. Na jedné květní stopce bez listenů rostou celkem 3 květy. Jsou hnědožluté a voní pronikavou sladkou vůní. Protože se o opylení stará hmyz, nejčastěji dvoukřídlí (naopak motýli ne), květenství výrazně vyčnívají nad okolní vegetaci, daleko od láček. Aby byla zvýšena šance opylení, samičí květy jsou otevřeny i několik týdnů, samčí květy se postupně otevírají až v tříměsíčním období. V roce 1999 bylo nasbíráno celkem 300 pylových zrnek láčkovky rádža, ze kterých byla vypočítána průměrná velikost zrnka 34,7 μm. Plodem je tobolka, která se po svém vzniku velmi výrazně zvětšuje. Druh se rozmnožuje generativně pomocí semen o délce asi 1,8 cm a šířce 0,8 cm. Semena jsou natolik lehká, že je vítr může roznášet na krátké vzdálenosti. Dospělosti láčkovka rádža dosahuje ve věku asi 10 let.", "section_level": 2}, {"title": "Hybridy.", "content": "Láčkovka rádža hybridizuje se všemi láčkovkami na Kinabalu. Některé hybridy byly vypěstovány lidmi. Všemi hybridy jsou: Řada z nich roste v Národním parku Kinabalu, včetně vzácného hybridu \"N. stenophylla\" × \"N. rajah\", který se listy podobá \"Nepenthes stenophylla\", ale víko a křídla jsou typické pro láčkovku rádža. Okolo víčka rostou štětiny, což je typickým znakem tohoto hybridu. Dva hybridy láčkovky rádža byly oficiálně popsány a jsou i chráněny i Mezinárodním svazem ochrany přírody nebo úmluvou CITES: \"Nepenthes × alisaputrana\" a \"Nepenthes × kinabaluensis\". Tyto dva hybridy jsou navíc často plodné. Clive A. Stace uvedl, že pokud se stabilizované hybridy stanou nezávislými, snadno rozpoznatelnými a schopnými rozmnožování, mohou již být považovány za samostatný druh. Hybridního původu jsou například láčkovky \"Nepenthes hurrelliana\" a \"Nepenthes murudensis\" a i o těchto křížencích se mluvilo jako o samostatných druzích.", "section_level": 1}, {"title": "\"Nepenthes × alisaputrana\".", "content": "\"Nepenthes × alisaputrana\" je hybrid láčkovky rádža a láčkovky Burbidgeovy (\"N. burbidgeae\"). Pojmenován byl po řediteli organizace dohlížející na správu Národního parku Sabah, Datukovi Lamrim Alim. Roste pouze na hoře Kinabalu v oblastech s chudou vegetací (někdy s láčkovkami \"Nepenthes burbidgeae\") ve výšce 2000 m n. m. na serpentinitových půdách. Rostlina zdědila řadu znaků po svých rodičovských druzích. Podobně jako láčkovka rádža má tento hybrid velkou láčku, která může měřit 35 cm na délku a 20 cm na šířku, přičemž je opatřen největšími džbány ze všech hybridů láčkovky rádža. Na rozdíl od láčkovky Burbidgeovy má širší obústí zbarvené červeně s fialovými pruhy a větší víčko. Od láčkovky rádža se liší jiným tvarem víčka, drobnými hnědými chloupky na povrchu a také barvou láčky, která je žlutozelená s červenými nebo hnědými skvrnami, kvůli kterým si vysloužil tento hybrid název „leopardí láčkovka”. Od láčkovky rádža lze tento hybrid někdy obtížně odlišit. K této záměně došlo například v knize \"Insect Eating Plants & How To Grow Them\" (Slack, 1986).", "section_level": 2}, {"title": "\"Nepenthes × kinabaluensis\".", "content": "\"Nepenthes × kinabaluensis\" je hybridem nejvýraznějších láčkovek na Borneu: láčkovky rádža a láčkovky srstnaté (\"N. villosa\"). Roste pouze na Kinabalu (odtud jeho odborný název) a také v blízkosti hory Tambuyukon, kde se oba dva mateřské druhy vyskytují. Na Kinabalu roste převážně na mýtinách ve výškách od 2420 do 3030 m n. m. s porosty druhů \"Dacrydium gibbsiae\" a \"Leptospermum recurvum\". Hybrid má větší láčky než láčkovka srstnatá. Výhonek vyrůstá ze štítovité čepele listu asi 2 cm od jejího okraje (znak láčkovky rádža), u starších rostlin může být až dřevnatý. Od láčkovky rádža se hybrid liší přítomností vyvýšených žeber, která ohraničují vnitřní okraj obústí a končí podlouhlými zuby. Láčky jsou žluté až šarlatové, spodní mají křídla, horní je většinou postrádají. Víčko je téměř ploché. Láčky pokrývají chloupky. Tento hybrid tvoří horní láčky častěji než rodičovské druhy. Lze jej snadno odlišit od všech ostatních láčkovek na Borneu, k záměně s druhem láčkovka rádža však došlo v publikaci \"Letts Guide to Carnivorous Plants of the World\" z roku 1992. \"Nepenthes × kinabaluensis\" byla poprvé nalezena v roce 1910 Lilianem Gibbsem. Macfarlane rostlinu o čtyři roky později uvedl jako nový druh, avšak poznamenal, že na základě podobného popisu se patrně jedná o křížence láčkovky srstnaté a láčkovky rádža. Jméno \"N. × kinabaluensis\" poprvé zmínil Šigeo Kurata v roce 1976 ve své knize \"Nepenthes of Mount Kinabalu\", ovšem nepřipojil k němu popis rostliny. O osm let později, v roce 1984, už název zveřejnil platně.", "section_level": 2}, {"title": "Interakce se zvířaty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Predace.", "content": "Láčkovky včetně láčkovky rádža jsou masožravé rostliny, které si v půdě chybějící fosfor a dusík doplňují tím, že loví. Láčkovka rádža láká kořist pestrým zbarvením láček a také intenzivní vůní. Jakmile kořist dosedne na okraj láček pokrytých nektarovými žlázkami, sklouzne po hladkém povrchu do trávicí tekutiny v láčce, kde se utopí, neboť voskovitý povrch uvnitř láčky a výrůstky na obústí brání tomu, aby se kořist mohla z láčky zachránit. Pohyb topící se kořisti navíc u tohoto druhu začíná aktivovat trávení a kořist se nakonec rozloží pomocí trávicích enzymů. Nejčastější kořistí tohoto druhu jsou mravencovití, které rostlina lapá do horních i spodních láček. Existují také záznamy o tom, že láčkovka rádža polapila obratlovce, jako jsou žáby, malí ještěři a krysy, avšak tato pozorování jsou neobvyklá a jedná se o nemocná zvířata, nebo zvířata, která hledají v láčkách vodu či útočiště převážně v období sucha. První pozorování utopených krys pochází z roku 1862 od St. Johna a H. Lowa. Jeho správnost byla ověřena v roce 1988, kdy Anthea Phillipps a Anthony Lamb také pozorovali v láčkách utopené krysy. V roce 2011 byla uvnitř láčky nalezena utopená tana horská (\"Tupaia montana\"). Mimo láčkovky rádža někdy menší obratlovce uloví také láčkovka Rafflesova (\"N. rafflesiana\") či filipínská \"N. truncata\".", "section_level": 2}, {"title": "Mutualismus.", "content": "Kromě lovu drobných živočichů získává láčkovka rádža živiny díky výhodnému mutualistickému vztahu s drobnými savci, především s tanou horskou (\"Tupaia montana\"). Rostlina láká tanu na sladký nektar na spodní straně víčka (víčko má zespodu zelenou a modrou barvu, na jejichž odpovídající vlnové délky jsou tany obzvláště citlivé). Tany během krmení do rostliny kálí, aby si tak označily území, a z jejich výkalů získává láčkovka živiny, hlavně dusík. Vzhledem k tomu, že mají tany krátká střeva a potrava trávicím ústrojím prochází rychle, je jejich trus obzvláště výživný. Jeden jedinec dokáže pozřít všechen nektar na jednom víčku, avšak někdy se může na jedné láčkovce krmit i více tan současně. Dosud byly popsány jen tři druhy láčkovek využívajících vzájemné výměny živin se savci, všechny se nacházejí na Borneu. Kromě láčkovky rádža navštěvuje tana horská za stejným účelem ještě také láčkovku Lowovu a \"N. macrophylla\". Láčkovka rádža je však jediný známý druh, který je navštěvovaný hned dvěma savci a který od nich může získávat živiny ve dne i v noci. V roce 2011 byl totiž uveden další mutualistický vztah láčkovky rádža, a sice s krysou \"Rattus baluensis\". Zatímco tana horská láčky navštěvuje hlavně během dne (z 238 návštěv, které byly zaznamenány ve studii z roku 2011, nebyla ani jedna v noci), \"R. baluensis\" tak činí častěji v noci (z 27 návštěv jich bylo 21 v noci a 6 ve dne). Jedna návštěva láčkovky u tany horské trvá průměrně 20 sekund, u \"Rattus baluensis\" 35 sekund. Rovněž trus obou zvířat je odlišný, tany horské jej mají měkký, tmavě zbarvený a silně páchnoucí, trus u \"Rattus baluensis\" je spíše světlejší, tvrdší a páchne málo. Fakt, že krysa směřuje část svých návštěv do nočních hodin, zmenšuje riziko přímého konfliktu s konkurenční tanou a zároveň umožňuje úplnější využití nektaru, neboť láčkovka rádža ho produkuje po celých 24 hodin denně. Možnost přísunu živin z trusu ve dne i v noci ještě více zvyšuje konkurenční výhodu láčkovky rádža oproti jiným láčkovkám. Právě mutualismus s drobnými savci byl pravděpodobně důvodem, proč se láčky láčkovky rádža vyvinuly do takové velikosti. Vzdálenost ústí láčky od nektarové žlázky na víčku odpovídá velikosti tany horské a víčko navíc svírá s láčkou výhodný úhel 90°.", "section_level": 2}, {"title": "Další interakce.", "content": "Uvnitř láčkovek může žít řada různých drobných živočichů označovaných anglickými termíny'a ', přičemž tito tvorové mají často navzájem i odlišný způsob života a liší se i jejich skladba potravy. Uvnitř láčkovek žijí dravým životem různé larvy, například komáří, lovící ostatní larvy, dále pak larvy much, krab \"Geosesarma malayanum\" či různé druhy pavouků, například běžníci z rodu \"Misumenops\". Ti si vytvářejí své pavučiny nad trávicí tekutinou, přičemž do nich lapají hmyz dříve, než spadne do tekutiny. Pro pavouky samotné je neškodná. Pro láčkovku rádža jsou pak obzvláště typické dva druhy komárů pojmenované po láčkovce: \"Culex rajah\" a \"Toxorhynchites rajah\", které popsal Masuhisa Cukamoto v roce 1989 na základě exemplářů nasbíraných na hoře Kinabalu o tři roky dříve. Larvy těchto dvou druhů žijí obyčejně v blízkosti komářích larev druhů \"Culex jenseni\" a \"Uranotaenia moultoni\" a komárů rodu \"Tripteroides\". O druhu \"Culex rajah\", jeho výskytu, chování či možnosti přenosu nemocí nebyly zjištěny žádné informace, to samé platí i pro druhý taxon \"T. rajah\"; o němž bylo zjištěno, že nesaje krev. V minulosti (1931) byl považován za člena infauny i komár \"Culex shebbearei\", popsaný F. W. Edwardsem na základě sbírek H. M. Pendleburyho z roku 1929, avšak dle nových výzkumů se pravděpodobně jedná o komára \"Culex rajah\". Vztahy mezi láčkovkami a infaunou nejsou zcela pochopeny. Neexistují pozorování, zdali drobní bezobratlí pouze láčkovkám odebírají potravu, nebo se jedná o mutualistický vztah. Charles Clarke poznamenal, že infauně je poskytováno útočiště a dostatek potravy a na oplátku infauna pomáhá rostlině lépe štěpit kořist a urychluje její trávení a ničí bakterie uvnitř láčky. Mezi nepřátele láčkovky rádža patří část hmyzu, který jí vyžírá listy. Láčky někdy odtrhávají opice a nártouni.", "section_level": 2}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Láčkovky byly sbírány ve volné přírodě již celá staletí, od začátku 70. let 20. století se jejich export ještě zvýšil. Rovněž láčkovka rádža je ohrožena sběrem. Mezinárodní svaz ochrany přírody ji řadí mezi ohrožené druhy a je zapsána v příloze I Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin, tedy je s ní zakázán veškerý obchod. Přesto však probíhá ilegálně, a to i v Národním parku Kinabalu, což vedlo k decimaci řady populací. Oblíbené je pěstování například ve Spojených státech amerických, v Japonsku a také v Austrálii. Při pašování dochází k úmyslnému odlamování láček a vrcholů listů, což zhoršuje jejich rozpoznání. Z Austrálie pochází případ, kdy celníci zabavili dvě zásilky patrně láčkovky rádža, z nichž jedna obsahovala sazenice a druhá takto upravené rostliny – zabavený materiál však nemohl být použit pro soudní řízení, neboť ze zákona nešlo o spolehlivou identifikaci. \"In vitro\", vytváření rostlin pomocí umělé tkáňové kultury, je technologie používaná v Evropě a Spojených státech amerických, která umožňuje vytvářet velké množství láčkovek za nízké ceny. Z buněčných kultur získaných ze semen se vytvářejí celé rostliny. Takto kultivované láčkovky rádža mají navíc láčky jiné velikosti než ve volné přírodě a jsou různorodější. Tato možnost snižuje ilegální sběr láčkovek rádža v Sabahu a také poptávku po živých rostlinách. Rostliny se mimoto vyskytují na málo přístupném místě, což opět snižuje riziko ohrožení. Rob Cantley, ochránce přírody a popularizátor láčkovek se domnívá, že komerční sběr láčkovek rádža v přírodě je zanedbatelný, a to jednak proto, že tento druh se běžně kultivuje, neboť klony z tkáňové kultury jsou levné, a jednak proto, že přístup na jejich stanoviště je velmi obtížný. To platí zejména pro lokalitu v Národním parku Kinabalu, kam je veřejnosti vstup zakázán. K poklesu populace dospělých jedinců však došlo na méně hlídané lokalitě na hoře Tambuyukon, ten však byl způsoben spíše poškozením stanoviště a poničením rostlin neopatrnými návštěvníky, než organizovaným sběrem. Láčkovka rádža však čelí i jiným nebezpečím. Mezi lety 1997 a 1998 nastalo kvůli jevu El Niño v jihovýchodní Asii velké sucho, které zapříčinilo zánik řady přírodních populací rostlin. V Národním parku Kinabalu v té době došlo k devíti požárům na rozloze 25 km. Řada rostlin byla z národního parku přesídlena do oblasti Mesilau do takzvané '. Populace láčkovky rádža ale katastrofu přežily bez větších ztrát. Od té doby se však v oblasti Mesilau chrání řada ohrožených rostlin, včetně láčkovky rádža. V dané oblasti se u obce Kundasang nachází areál Mesilau Nature Resort, kde lze láčkovku rádža vidět v jejím přirozeném prostředí. Na strmém svahu zde roste několik desítek rostlin, jejichž láčky mohou dosahovat velikosti až 40 cm. Prohlídky jsou pořádány právě do'po naučné stezce \"\". Jiné láčkovky rádža jsou v NP Kinabalu, kam je ale přístup turistům zakázán. Mezi další lokality, kde lze rostlinu najít, patří plošina Marai Parai, místa u řek East River a Kolopis v Mesilau či Pig Hill na Kinabalu. Výdělky z turistiky jsou často využívány jako zdroj peněz pro ochranu tohoto druhu. Nebezpečím je také ztráta přirozeného prostředí láčkovky rádža, nicméně budoucnost druhu se zdá být relativně bezpečná pro možné přeřazení do kolonky zranitelný, případně mezi neohrožené druhy závislé na ochraně (LR/cd).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Vzhledem ke své velikosti, neobvyklé morfologii a nápadnému zbarvení byla láčkovka rádža vždy velmi populární a velmi žádanou masožravou rostlinou. Láčkovku rádža poprvé nasbíral Hugh Low na Kinabalu v roce 1858 a rostlina byla následně popsána J. D. Hookerem roku 1859 v periodiku \"The Transactions of the Linnean Society of London\", Spenser St. John poté napsal popis láčkovky rádža v knize \"Life in the Forests of the Far East\" z roku 1862. Roku 1878 nasbíral Frederick William Burbidge láčkovku rádža během své druhé cesty na Borneo pro rostlinnou školku '. V roce 1881 ji začali pěstovat majetní viktoriánští hortikulturalisté a brzy se stala jejich vyhledávaným druhem. O rok později byla poprvé vystavena na každoroční výstavě The Royal Horticultural Society. V roce 1889 byla cena jednoho exempláře odhadována na 2,2 libry a rostliny byly pěstovány po tisících, aby uspokojily poptávku. Na přelomu 18. a 19. století však začal zájem o láčkovky rádža klesat, což zapříčinilo i zánik několika hybridů, například \"Nepenthes northiana\" × \"Nepenthes rajah\". V roce 1905 začaly mizet i exempláře z ', protože podmínky pro pěstování se ukázaly být příliš náročné. Poslední zaznamenaný exemplář z té doby rostl v botanické zahradě v dublinském Glasnevinu, avšak brzy uschnul.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Zájem o rostlinu láčkovka rádža opět vzrostl po roce 1976 po zveřejnění do té doby nejlepších barevných fotografií Š. Kuratou v knize \"Nepenthes of Mount Kinabalu\", kde byla rostlina zachycena na přední straně. Také se objevila na titulní straně knihy \"Nepenthes of Borneo\" od Charlese Clarka, vydané v roce 1997. Na sérii čtyř známek, vydaných Malajsií 6. dubna 1996, které znázorňovaly tamní nejslavnější druhy láčkovek, se objevila na známce s hodnotou 50 centů. Druhá láčkovka na 50centové známce byla \"N. lowii\", zbylé dvě vyobrazené na 30centových známkách, byly láčkovka Macfarlaneova a láčkovka krvavá. Filmy jako \"Malý obchod hrůz\" s rostlinou Audrey II či \"\", kde vystupovala masožravá bytost Sarlacc, podnítily ve veřejnosti mylné představy o masožravých rostlinách jako možných lovcích velkých obratlovců. Láčkovka rádža byla také dlouho považována za jedinou rostlinu s takovými schopnostmi, avšak teorie o lapání větších tvorů byla vyvrácena. Britský přírodovědec David Attenborough rostlinu představil v dokumentárních seriálech \"Království rostlin,\" Soukromý život rostlin a \"\".", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prostředí.", "content": "Pěstování láčkovky rádža je obtížné vzhledem k její příslušnosti mezi vysokohorské druhy. K chovu jsou doporučeny rozměrnější vitríny, v botanických zahradách jsou ukrývány v depozitářích, v nichž je vytvářeno téměř přirozené prostředí. Při vystavování láčkovky rádža je nutné použít zařízení klimatron, které napodobuje přirozené podmínky pro život rostlin. Pěstovat by ji měli pouze odborníci. Láčkovka rádža vyžaduje denní teploty od 25 do 30 °C a noční 10 až 15 °C, v jiných podmínkách obvykle zahyne, případně dosáhne pouze menšího vzrůstu. Relativní vlhkost vzduchu by neměla klesnout pod 40 %, ideální je 75 %; s vyšší vlhkostí vzduchu rostlina produkuje větší láčky. Pokud není vzduch příliš suchý, nevadí rostlině ani kolísání vlhkosti. K osvitu je doporučováno přídavné umělé osvětlování, běžné denní světlo obvykle nestačí. Vhodná je halogenová lampa o výkonu 1000 W. Měla by být překryta drátěným sklem a vzdálena od rostlin 1,5 až 2 m, v opačném případě hrozí nebezpečí spálení láčkovek. Světlo by mělo být udržováno zhruba 13 až 14 hodin denně; rostlina pochází z oblasti blízké rovníku a takto je možno napodobit přirozený osvit včetně jeho délky.", "section_level": 2}, {"title": "Půda a zálivka.", "content": "Láčkovku rádža je vhodné pěstovat v prostorných plastových květináčích o průměru okolo 43 cm. Před sázením rostlin se doporučuje je předem máčet ve vodě. Mladé rostliny a semenáčky je nejlépe sadit do hrubého písku a rašeliny v poměru 1:1, větší rostliny potřebují substrát lehčí, jako je například dřevité uhlí, perlit, keramzit, vermikulit, korek, pemza, cedrovina, jemná kůra, které se přidávají do substrátů na orchideje, a vlákna ze stromových kapradin, v opačném případě jim zakrňují kořeny. Přidat lze i trochu rašeliny. V kultuře může láčkovka rádža prospívat i v poměrně kyselém substrátu, jaký se připravuje pro acidofilní rostliny. Většina rostlin z rodu \"Nepenthes\" nesnese stabilní stání ve vodě, za takových podmínek hrozí zakrnění kořenů a rovněž menší velikost rostlin. Láčkovka rádža musí být v kultuře pravidelně shora zalévána. Zálivka by měla obsahovat nízkou koncentraci minerálních látek. Celkově by mělo být ve vodě rozpuštěno méně než 100 ppm látek.", "section_level": 2}], "src_summary": "Láčkovka rádža (\"Nepenthes rajah\") je masožravá rostlina z rodu \"Nepenthes\". Druh popsal Joseph Dalton Hooker v roce 1859 a pojmenoval jej na počest svého přítele, prvního bílého rádži ze Sarawaku, Jamese Brooka. Roste pouze na ostrově Borneo na kamenitých svazích hor Kinabalu a Tambuyukon v serpentinitových půdách s vysokým obsahem niklu a chromu v nadmořské výšce 1 500−2 650 m n. m. ", "tgt_summary": "Nepenthes rajah ist eine Kannenpflanzenart aus der Familie der Kannenpflanzengewächse (Nepenthaceae). Sie ist eine fleischfressende Pflanze und kommt nur in einem kleinen Gebiet der Insel Borneo vor. Ihre Kannen sind mit die größten aller Kannenpflanzen, wodurch sie nicht nur Insekten, sondern auch größere Tiere fangen und verdauen kann.", "id": 800695} {"src_title": "Hassanal Bolkiah", "tgt_title": "Hassanal Bolkiah", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se 15. července 1946 v Istana Darussalam (nyní nazývaném Bandar Seri Begawan) v Bruneji jako Pengiran Muda (korunní princ) Hassanal Bolkiah. Vysokoškolské vzdělání získal na Victoria Institution v Kuala Lumpur, poté co byl na Královské vojenské akademie ve Sandhurstu ve Spojeném království. Po abdikaci jeho otce se stal sultánem dne 5. října 1967. Jeho korunovace se konala 1. srpna 1968, čímž stal se Yang di-Pertuan (hlava státu) Bruneje. Stejně jako jeho otec byl korunován královnou Alžbětou II., jelikož byl Brunej až do roku 1984 protektorátem Spojeného království. Dne 14. listopadu 1971 odjel do Londýna, aby projednal záležitosti týkající se změn ústavy z roku 1959. Nová smlouva byla podepsána 23. listopadu 1971 s britským zástupcem Anthony Roylem. Dne 7. ledna 1979 byla mezi Brunejí a Spojeným královstvím podepsána další smlouva. Tato dohoda udělila Bruneji převzít mezinárodní odpovědnost jako nezávislý národ. Spojené království souhlasilo, že pomůže Bruneji v diplomatických záležitostech. V květnu 1983 britská vláda oznámila, že Brunej bude od 1. ledna 1984 nezávislým státem. Dne 31. prosince 1983 se uskutečnilo masové shromáždění v hlavních mešitách ve všech čtyřech okresech země. O půlnoci 1. ledna 1984, četl sultán Hassanal Bolkiah proklamaci nezávislosti. Následně převzal titul \"Jeho Veličenstvo\" než předchozí \"Jeho královská výsost\". V září 1984 se obrátil na Valné shromáždění OSN o přijetí Bruneje do Organizace spojených národů. V roce 1991 představila Brunej konzervativní ideologii nazvanou Melayu Islam Beraja (Malajská islámská monarchie, MIB), která představuje monarchii jako obránce víry. Následně upřednostnil demokratizaci vlády v Bruneji a vyhlásil se za předsedu vlády a prezidenta. V roce 2004 byla znovu zavedena Legislativní rada, která byla rozpuštěna v roce 1962. V roce 2014 Hassanal Bolkiah obhajoval přijetí islámských šaría trestů, včetně toho, že cizoložství je potrestáno smrtí ukamenováním pouze tehdy, když je prokázáno svědectvím čtyř důvěrných, nestranných a pravdivých svědků. Hassanal Bolkiah také zakázal veřejné slavnosti vánoc v roce 2015, včetně nošení klobouků nebo oblečení, které připomínají Santa Clause. Zákaz se týká pouze místních muslimů.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "Sultán Hassanal Bolkiah je současný \"Yang di-Pertuan Negara\" (hlava státu) Bruneje. Podle ústavy Bruneje z roku 1959 je sultán hlavou státu s plnou výkonnou pravomocí, včetně nouzových pravomocí od roku 1962. Jako premiér je také předseda vlády. Kromě toho je také ministr obrany a ministr financí. Jako ministr obrany je také nejvyšší velitel Královských Brunejských ozbrojených sil, stejně jako čestný generál v britských a indonéských ozbrojených sil a čestný admirál loďstva v Britském královském námořnictvu. Stanovil se za generálního inspektora policie (IGP) královského policejního sboru Bruneje. Za jeho vlády bylo založeno mnoho univerzit a vysokých škol, jejichž se stal kancléřem. Brunejská Darussalamská univerzita byla první univerzita v zemi a následně v roce 2007 byla založena Islámská univerzita sultána Sharifa Ali (UNISSA). Byly vybudovány také technické a profesní instituce, jako je Brunejská technologická univerzita (UTB), Technická vysoká škola sultána Saifula Rijala a odborné školy. Kvůli hostování summitů ASEAN byl v letech 2001 až 2013 také předseda Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN).", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Byl třikrát ženatý. Jeho první manželka je jeho sestřenice Pengiran Anak Saleha, také známa jako princezna Saleha, která se později stala \"Raja Isteri\" (královnou). Jeho bývalá druhá manželka, Aisha Mariam (bývalá Pengiran Isteri), byla letuška národního dopravce Royal Brunei Airlines. V roce 2003 se s ní rozvedl a byly ji odebrány všechny královské tituly. V srpnu 2005 si vzal bývalou malajskou televizní moderátorku Azrinaz Mazhar Hakim, která je o 33 let mladší než sultán. Rozvedli se v roce 2010 a stejně jako Aishu Mariam, ji byly odebrány všechny tituly, vyznamenání a pravidelný měsíční příspěvek. Se svými třemi manželkami má pět synů a sedm dcer. Byl zařazen mezi nejbohatší lidi světa. Společnost Forbes odhadla v roce 2008 jeho celkové čisté jmění na 20 miliard amerických dolarů. Jeho hlavní rezidence Istana Nurul Iman má 1800 pokojů a je považována za největší soukromou rezidenci světa. Po královně Alžbětě II. je sultán druhý nejdůležitější současný monarcha na světě. Je vášnivý sběratel aut. Jeho palác má podzemní garáž, kde královská rodina udržuje sbírku s více než 100 vozy. V minulosti vlastnil jednu z největších soukromých automobilových sbírek na světě s asi 2500 auty. Dne 5. října 2017 oslavil své zlaté jubileum, 50. rok ve funkci sultána Bruneje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sultán hadži Hassanal Bolkiah Mu'izzaddin Waddaulah (* 15. července 1946 Bandar Seri Begawan, Brunej) je \"Yang di-Pertuan Negara\" (hlava státu) a sultánem Bruneje.", "tgt_summary": "Hassanal Bolkiah (* 15. Juli 1946 in Bandar Seri Begawan; vollständige Kurzform Hassanal Bolkiah Mu'izzadin Waddaulah, vollständiger Name Sultan Haji Hassanal Bolkiah Mu'izzaddin Waddaulah ibni Al-Marhum Sultan Haji Omar 'Ali Saifuddien Sa'adul Khairi Waddien) ist der 29. Sultan und Yang Di-Pertuan von Brunei. Er übernahm die Regierungsgewalt am 4. Oktober 1967 von seinem Vater Omar Ali Saifuddin III. und ist Staatsoberhaupt sowie Vorsitzender des Ministerrates und zudem Premier-, Verteidigungs-, Außen- sowie Finanzminister in einer Person und oberster Hüter der islamischen Staatsreligion.", "id": 2171146} {"src_title": "Lithiový článek", "tgt_title": "Lithiumbatterie", "src_document": [{"title": "Použití.", "content": "Lithiové články se používají všude tam, kde je potřeba dlouhá životnost, jako jsou například kardiostimulátory. Používá se vysoce specializovaných lithiových baterií s životností 15 a více let. V méně kritických aplikacích se využívá levnějších technologií. Nejčastěji používaný článek využívá kovového lithia jako anody a oxidu manganičitého jako katody. Elektrolytem je lithiová sůl rozpuštěná v organickém rozpouštědle. Malé lithiové baterie se používají v malých elektronických zařízeních jako hodinky, teploměry, dálková ovládání od aut, kalkulačky a také jako baterie pro záložní napájení hodin v počítačích. Standardní lithiovou mincovou baterií se dnes stává typ CR2032 (20 mm průměr a 3,2 mm výška), díky svému poměru cena/velikost/množství energie. Pro náročnější aplikace se používá typ CR2450 (24 mm průměr a 5 mm výška), který je však několikanásobně dražší.", "section_level": 1}, {"title": "Náhrada tužkových baterií.", "content": "V posledních letech jsou vyráběny články se jmenovitým napětím okolo 1,5 V, což je umožňuje použít jako náhradu klasických zinko-uhlíkových nebo alkalických článků. Anoda je z lithia, katoda nejčastěji z práškového disulfidu železnatého smíchaného s uhlíkem. Výhodou je vyšší kapacita, nižší hmotnost, zanedbatelná možnost vytečení článku, schopnost dodávat vyšší proudy, lepší schopnost dodávat energii v extrémních teplotách a doba skladovatelnosti okolo 10 let. Tento článek dosahuje při vybíjení konstantním proudem 25mA celkové kapacity 3100 mAh (alkalický okolo 2800 mAh), avšak jeho přednosti před klasickými alkalickými články se projeví hlavně při vybíjení vyšším proudem, kdy je stále schopen dodat podobnou kapacitu (při vybíjení proudem 1 A dosahuje kapacity okolo 2900 mAh, zatímco klasický alkalický článek již pouze 1000 mAh)", "section_level": 1}, {"title": "Nebezpečí.", "content": "Lithiové baterie mohou dodat velmi vysoké proudy. To je sice žádoucí při použití ve spotřebičích s vysokým odběrem, ale v případě zkratu se mohou velmi rychle zahřát a explodovat-proto se do baterií vkládají tepelné pojistky, bezpečnostní ventily nebo ztenčená místa, aby se zabránilo možné havárii.", "section_level": 1}, {"title": "Zdroj lithia.", "content": "Lithiové baterie představují jednoduše opatřitelný zdroj kovového lithia. Většímu rozšíření lithiových baterií brání jednak bezpečnostní hledisko (lithium je velmi reaktivní kov), vysoká cena a vliv na životní prostředí - ačkoliv samotná baterie neobsahuje nebezpečné látky, výroba lithia je velmi energeticky náročný proces.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lithiová baterie, nebo lithiový článek je druh primárního (nenabíjecího) galvanického článku, ve kterém je anoda tvořena kovovým lithiem, nebo jeho sloučeninami. V závislosti na složení se napětí článku pohybuje od 1,5 V do 3,7 V. Pojem lithiový článek pokrývá širokou škálu různých chemických složení katod a elektrolytu.", "tgt_summary": "Eine Lithiumbatterie ist eine Primärzelle, bei der Lithium als aktives Material in der negativen Elektrode verwendet wird. Sie ist im Gegensatz zum Lithium-Ionen-Akkumulator nicht wieder aufladbar. Letztere werden häufig ebenfalls als Lithiumbatterie bezeichnet.", "id": 852256} {"src_title": "Boeing KC-135 Stratotanker", "tgt_title": "Boeing KC-135", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historické pozadí.", "content": "USA založily v březnu 1946 Velitelství strategických vzdušných sil (\"SAC\"), které dostalo za úkol zasáhnout leteckým úderem jakýkoliv cíl na světě. K tomu mělo k dispozici bombardéry B-29 a od roku 1950 i bombardéry B-50. Tyto bombardéry však neměly dostatečný dolet, a proto musely být umístěny na základnách daleko od území Spojených států. Řešením bylo zavedení nových typů bombardérů a další rozvíjení technologií tankování letounů ve vzduchu. Po zavedení prvních proudových bombardérů (např. B-47) bylo jasné, že tankovací letouny poháněné vrtulovými motory jsou pro tento úkol nedostatečné. Očekávané zavedení letounů B-52 ještě urychlilo tlak na rychlé zavedení tankovacích letounů s proudovým pohonem. Podobně jako jeho „sourozenec“, komerční dopravní letoun Boeing 707, byl letoun KC-135 odvozen od prototypu transportního letounu Boeing 367-80, který byl obvykle nazýván \"Dash-80\". Letoun KC-135 je tomuto letounu podobný, má však užší trup a je kratší než letoun Boeing 707. Boeing, který vyvíjel letoun na vlastní náklady, dal vyvíjenému tankovacímu letounu KC-135 původní firemní označení Model 717.", "section_level": 2}, {"title": "Rozhodnutí USAF.", "content": "V listopadu 1953 bylo rozhodnuto o nákupu 200 tankovacích letounů v následujících letech. V roce 1954 vyhlásilo Velitelství strategických sil USAF soutěž na dodání tankovacího letounu s proudovým pohonem. Osloveny byly společnosti Boeing, Consolidated Vultee Aircraft Corporation, Douglas, Fairchild, Lockheed a Martin. Tankovací verze plánovaného dopravního letounu Lockheed L-193 s motory namontovanými na ocase byla vyhlášena vítězem v roce 1955. Jelikož však letoun navržený společností Boeing již létal, mohl být letoun KC-135 dodán o dva roky dříve než vítězný stroj společnosti Lockheed. Proto USAF objednalo 250 letounů KC-135 do té doby, než budou vyrobeny stroje společnosti Lockheed. Nakonec byla objednávka u společnosti Lockheed zrušena, protože letectvo nechtělo provozovat dva různé typy tankovacích letounů. Lockheed nikdy nevyrobil svůj proudový dopravní letoun, zatímco Boeing se se svou rodinou letounů řady 707 stal dominantním hráčem na trhu dopravních letadel. V roce 1954 americké letectvo objednalo prvních 29 letounů z celkové flotily 732 letounů KC-135A. Poslední letouny KC-135 byly dodány v roce 1965.", "section_level": 2}, {"title": "Představení letounu a první let.", "content": "Letoun byl formálně představen a pokřtěn v závodě společnosti Boeing ve městě Renton 18. 7. 1956. Poté následovaly pozemní testy letounu. Letoun poprvé vzlétnul 31. 8. 1956, přičemž první let trval 1 hodinu a 19 minut. USAF převzalo letoun 24. ledna 1957. Letoun byl poté testován letectvem na letecké základně Edwards.", "section_level": 2}, {"title": "Testy a letové zkoušky.", "content": "Poté co v letech 1953 a 1954 havarovalo několik linkových dopravních letounů Comet vlivem únavy materiálu, požadovalo USAF u letounu K-135 zvláštní hydrostatické zkoušky trupu letounu. Americké letectvo si zvolilo osmý vyrobený trup letounu, který byl umístěn do nádrže s 1,6 miliónu litrů vody. Zvyšováním a snižováním tlaku bylo simulováno namáhání trupu během letu. Jeden zkušební cyklus představoval šest letových hodin. Po 12 155 cyklech (což odpovídá 72 930 letovým hodinám) se objevily první trhliny na plášti letounu. Výsledkem byly úpravy v konstrukci, upraveny byly i již vyrobené letouny. Letové zkoušky v letech 1957 a 1958 prokázaly výrazný výkonnostní posun oproti letounům KC-97. Výška pro doplňování paliva vzrostla z původních 5 500 m (18 000 stop) na 10 700 m (35 000 stop), což bylo mnohem výhodnější pro strategické bombardéry. Maximální dostup byl 12 000 m a stoupavost 671 m/min. Nový letoun mohl nést téměř 100 000 l paliva, což bylo téměř dvakrát více než KC-97F (56 700 l), rychlost tankování byla 3 400 l/min. Během zkoušek byly odhaleny některé nedostatky, jejichž řešení si často vyžádalo mnoho času. Největším nedostatkem letounu však byl nedostatečný výkon motorů. V závislosti na povětrnostních podmínkách potřeboval plně naložený letoun s původními motory J57-P-43W s vstřikováním vody rozjezd o délce 2 800 až 3 300 m. Tak dlouhou dráhu však neměla každá základna letectva. Další problémy způsobovalo selhání některého z motorů při startu. Výsledkem bylo snížení maximální vzletové hmotnosti. Vyřešení tohoto problému přinesla až celková remotorizace letounů.", "section_level": 2}, {"title": "Úpravy letounu.", "content": "Varianta KC-135Q byla upravena k přepravě paliva JP-7, které potřebovaly letouny SR-71 Blackbird, odděleně od ostatního paliva potřebněho pro vlastní let letounu KC-135 (nádrže v trupu obsahovaly palivo JP-7 a nádrže v křídlech palivo JP-4 nebo JP-8). Když letouny KC-135Q obdržely nové motory CFM56, byly přeznačeny na KC-135T. Mezi letouny KC-135R a KC-135T je pouze malý viditelný rozdíl. KC-135T má okénko ve spodní části ocasních ploch, kde je umístěn dálkově ovládaný vyhledávací reflektor. Má také dvě místa pro plnění palivem na zemi, takže pozemní personál může odděleně plnit nádrže v trupu letounu a v křídlech. Osm letounů KC-135R je vybaveno zařízením, které jim umožňuje přijímat palivo za letu, tyto letouny jsou obvykle označovány jako KC-135R(RT). Všech osm letounů bylo přiděleno k 22. křídlu leteckého tankování (22nd Air Refueling Wing) na letecké základně McConnell v Kansasu, USA. Tyto letouny jsou používány pro rozšíření působnosti stroje a pro zvláštní operace. Jsou osazovány vysoce kvalifikovanými posádkami, které jsou schopny za letu přijímat palivo. Pokud toto není potřeba, letoun může být používán jako běžný letoun KC-135R. V zájmu rozšíření schopností a zvýšení spolehlivosti prošel letoun KC-135 několika vylepšeními. Mezi tyto vylepšení patřil program \"Pacer-CRAG\" (CRAG znamená Kompas, radar a GPS), kterým v letech 1999 až 2002 prošly všechny letouny, a který vedl k vyřazení pozice navigátora z posádky. Program vyvinula společnost Rockwell Collins ve státě Iowa. a úpravy byly prováděny společností BAE Systems na letišti Mojave v Kalifornii.", "section_level": 2}, {"title": "Remotorizace letounu.", "content": "Všechny letouny KC-135 byly původně vybaveny proudovými motory Pratt & Whitney J57-P-59W s běžným tahem 44 kN a zvýšeným tahem 58 kN. Zvýšeného tahu bylo dosahováno vstřikováním vody při startu letounu. Během dvou a půl minuty bylo do motorů vstříknuto 670 galonů (asi 2 500 l) vody. Tato voda umožňovala aktivování druhé sady trysek vstřikujících palivo, a tím i zvýšení výkonu motoru bez rizika roztavení lopatek turbíny. Voda se při průchodu motorem změnila na páru, která vycházela z motoru s ostatními plyny a tím dále zvyšovala výkon motoru. Motor měl při tomto použití poněkud vyšší teplotu a hlučnost. V 80. letech 20. století bylo v rámci prvního programu výměny motorů remotorizováno 157 letounů leteckých záloh (\"AFRES\") a Národní letecké gardy (\"ANG\") dvouproudovými motory Pratt & Whitney TF-33-PW-102 pocházejícími z civilních letounů Boeing 707, které byly vyřazeny na konci 70. a na začátku 80. let 20. století. Takto upravené letouny byly označeny KC-135E a měly o 14% menší spotřebu paliva než verze KC-135A a mohly použít k natankování při dlouhých letech o 20% více paliva než původní typ. (Rozdíl je v tom, že původní typ A měl prázdnou hmotnost 47 000 kg, zatímco model E měl hmotnost 52 000 kg. Ale maximální vzletová hmotnost se nezvýšila. Proto mohl model E nést jen 86 000 kg paliva, zatímco původní model A mohl nést 91 000 kg paliva.) Jako jediná byla letadla KC-135E vybavena obraceči tahu pro brzdění při zrušení startu a pro zkrácení délky přistání. Flotila letounů KC-135E byla buď rekonstruována na variantu R nebo umístěna do dlouhodobého skladování. Poslední letoun KC-135E, označený číslem \"56-3630\" byl dodán k dlouhodobému skladování k AMARG na základnu Davis-Monthan v září 2009. Druhým programem výměny motorů, byla remotorizace 500 letounů novými motory CFM International CFM56 (vojenské označení: F108), které vyrábějí společnosti General Electric a Snecma. Dvouproudové motory CFM-56 mají tah 100 kN, což je téměř o 100% více než původní motory J57 při maximálním výkonu. Takto remotorizované stroje, označené buď KC-135R nebo KC-135T, mohou použít k tankování o 50% více paliva (na dlouhých trasách), mají o 25% menší spotřebu paliva a vydávají podstatně nižší hluk (hluk při startu byl snížen ze 126 na 99 decibelů). Operační dolet letounu KC-135R je o 60% větší než u letounu KC-135E s porovnatelným množstvím paliva k tankování, což značně rozšiřuje jeho operační schopnosti. V současné době se již neuvažuje o modernizaci zbývajících letounů KC-135E na letouny KC-135R. Modernizace by stála asi 3 miliardy dolarů, tedy 24 miliónů dolarů na letadlo. Podle údajů letectva byly celkové náklady na provoz těchto letounů v roce 2001 2,2 miliardy dolarů. Provoz starší varianty E vychází průměrně na 4,6 milionu dolarů na letoun, zatímco provoz letounu varianty R vychází průměrně na 3,7 milionu dolarů na letoun. Tyto náklady zahrnují personální výdaje, palivo, údržbu, úpravy a náhradní díly.", "section_level": 2}, {"title": "Vícebodový systém tankování (Multi-Point Refueling System program).", "content": "V rámci tohoto programu byly pod křídla přidány podvěsné kontejnery s hadicovým tankovacím zařízením. Tato zařízení umožňují tankovat letouny US Navy, USMC a většinu spojeneckých letounů v ramci NATO, přičemž je zachován tankovací nástavec pod ocasem letounu pro tankování letounů USAF. Jako podvěsná tankovací zařízení jsou použity kontejnery \"\"Flight Refueling Limited (FRL) MK.32B\"\". Tato zařízení umožňují tankovat dva letouny současně, čímž se zvyšuje efektivita použití v porovnání s tankováním jednoho letounu pomocí sklopného nástavce.", "section_level": 2}, {"title": "Výzkum a vývoj.", "content": "Mimo svou hlavní úlohu tankovacího letounu se letoun KC-135, označený NKC-135, účastnil několika výzkumných projektů NASA v Drydenově leteckém výzkumném středisku na základně Edwards v Kalifornii. Jeden z těchto výzkumů probíhal v letech 1979 a 1980, kdy byla zkoušena malá svislá křidélka instalovaná na koncích křídel. Výzkum dokázal, že tato křidélka snižují odpor vzduchu a tím zvyšují dolet letounu při cestovní rychlosti až o 7 procent. Tato křidélka jsou nyní běžně používána u moderních typů komerčních i vojenských dopravních letounů a u malých obchodních dopravních letounů. NASA rovněž provozovala několik letounů KC-135 (bez tankovacího zařízení) jako letouny pro simulování stavu beztíže. Nejdéle takto sloužil (1973 - 1995) letoun KC-135A, sériové číslo letectva \"59-1481\" pojmenovaný \"Weightless Wonder IV\" registrovaný pod číslem N930NA.", "section_level": 2}, {"title": "Elektronický boj.", "content": "Určitý počet letounů KC-135A a KC-135B byl modifikován na letouny označené EC-135, RC-135 a OC-135, které jsou používány v rozličných rolích pro vedení elektronického průzkumu a boje.", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Trup letounu.", "content": "Drak letounu je charakteristický zkosenými křídly pod úhlem 35 stupňů, které nesou čtyři motorové gondoly, horizontálním stabilizátorem namontovaným přímo na trup hned u spodní části svislé ocasní plochy s pozitivním úhlem vzepětí a vysokofrekvenční rádiovou anténou, která trčí vpřed z horní části svislé ocasní plochy. Těmito základními znaky se letoun podobá civilním dopravním letadlům Boeing 707 a 720, ačkoliv se ve skutečnosti jedná o rozdílná letadla. Palivo z téměř všech vnitřních nádrží může být tankováno přes tankovací rameno na zádi letounu do tankovaného letounu. Toto rameno je obsluhováno a sledováno operátorem, který sedí v ocasní části letounu. Trup letounu bez oken je kompletně přetlakový. Vnitřek trupu je rozdělen na kokpit, hlavní palubu, nákladový prostor a spodní palubu, kde je umístěno tankovací zařízení, místo pro operátora tankovacího ramena, podvozkové šachty a nádrže. Nákladový prostor má rozměry 24,7 x 3,28 x 2,11 m, což umožňuje přepravu šesti standardních palet s materiálem. V závislosti na množství přepravovaného paliva je možno na této palubě přepravovat až 37 600 kg nákladu. KC-135A měl na hlavní palubě 80 míst pro cestující, v případě potřeby mohl být počet míst zvýšen až na 160 míst. Verze KC-135R má 37 míst k přepravě cestujících. Letoun může být upraven i k přepravě nemocných a raněných. V tom případě umožňuje přepravu až 44 pacientů na nosítkách. Křídla jsou vyrobena převážně z hliníku. Podvozek je klasický tříbodový s předním podvozkem. Přední podvozek má dvě kola a dva hlavní podvozky mají každý po čtyřech kolech.", "section_level": 2}, {"title": "Pohonné jednotky.", "content": "Letoun je poháněn čtyřmi motory, které jsou umístěny v motorových gondolách pod křídly. Na letounu byly postupně použity motory J57, TF-33 a CFM56 (F108). Motory J57 byly vyvíjeny koncem 40. let 20. století. Tyto motory měly malý výkon a proto bylo ke zvýšení výkonu používáno vstřikování vody do motorů. Nádrž na demineralizovanou vodu měla kapacitu 2 536 l, což stačilo na vstřikování vody během dvou minut. Tento systém zvýšení výkonu však byl drahý a poruchový. Problémy byly hlavně při teplotách pod bodem mrazu. Zavedením dvouproudových motorů TF-33 z vyřazených civilních strojů Boeing 707 přineslo zvýšení výkonu motorů až o 30% a zrušení systému pro vstřikování vody. Letouny s těmito motory měly jako jediné letouny z řady zpětný tah. Nakonec byly letouny vybaveny dvouproudovými motory s velkým odtokovým poměrem CFM56 (vojenské označení F108). Tyto motory jsou opět mnohem silnější než motory TF-33 a navíc splňují moderní požadavky na hluk a exhalace výfukových plynů.", "section_level": 2}, {"title": "Tankovací systém.", "content": "Stratotanker má celkem 10 nádrží na palivo. Po třech v každém křídle (8 660 l, 7 825 l a 1 650 l v rezervní nádrži), jedna na dolní palubě mezi křídly (27 670 l), po jedné na dolní palubě před křídly (21 980 l) a za křídly (24 285 l) a poslední vzadu na letové palubě (8 265 l). Tankovací „ráhno“ je umístěno pod ocasem letounu. Toto rameno obsluhuje operátor, který ze svého místa může kontrolovat polohu ramena a jeho připojení k tankovanému letounu. Toto rameno se skládá ze dvou trubek zasunutých teleskopicky do sebe. Jeho celková délka se pohybuje od 8,5 do 14,3 m. Vnitřní průměr tankovacího potrubí je asi 10 cm. V typické pracovní poloze je rameno sklopeno dolů pod úhlem 30 stupňů o délce 12,2 m. Rameno umožňuje odklon o 30 stupňů na obě strany a zvětšení úhlu sklopení až na 50 stupňů. Pilot tankovaného letounu je naváděn opticky, aby držel letoun ve správné pozici. Pro malé letouny se přenosová rychlost paliva pohybuje 570 - 1 700l za minutu. Přenosová rychlost paliva u velkých letounů může dosáhnout až 3 400 l/min. Některé letouny byly po čase vybaveny i hadicovými tankovacími zařízeními v kontejnerech pod křídly. Hadice mají délku 24 m, přičemž přenosová rychlost paliva je 1 500 l/min. Čerpadla v kontejnerech jsou poháněna malými vrtulkami na přídi kontejneru. Z těchto tankovacích zařízení mohou být tankovány letouny US Navy, USMC a spojenců v NATO.", "section_level": 2}, {"title": "Historie operačního nasazení.", "content": "Letouny KC-135 byly původně zakoupeny za účelem podpory strategických bombardérů, které podléhaly Velitelství strategického letectva, avšak koncem 60.let ve válce ve Vietnamu letouny naplno prokázaly svou všestrannost. Letoun tankoval ve vzduchu stíhací bombardéry F-105 a F-4, stejně tak i bombardéry B-52. Všem těmto letounům zvýšil dolet, takže mohly bombardovat vzdálenější cíle, než mohly běžně dosáhnout. Americkým stíhačkám umožnil trávit celé hodiny na frontě namísto několika minut, které by jim umožnilo vlastní palivo. Posádky rovněž pomáhaly poškozeným letounům doletět až na místo přistání tím, že je po celou dobu letu k základně napájely palivem. Letouny KC-135 pokračovaly v taktické podpoře letectva i v pozdějších konfliktech, jako byla například Operace „Pouštní bouře“. Velitelství strategických vzdušných sil (Strategic Air Command) mělo ve službě letouny KC-135 Stratotanker u pravidelných jednotek od roku 1957 do roku 1992 spolu s letouny provozovanými v rámci Letecké národní gardy (\"Air National Guard/ANG\") a Leteckých záloh (\"Air Force Reserve/AFRES\") od roku 1975 do roku 1992. Při velké reorganizaci USAF, které nakonec vyústilo v deaktivovaní Velitelství strategických vzdušných sil (SAC) v roce 1992, byla většina letounů KC-135 přidělena k nově vytvořenému Velitelství letecké mobility (\"Air Mobility Command/AMC\"). Zatímco AMC zajišťuje většinu tankovacích misí, malý počet letounů KC-135 byl přidělen přímo pod velení amerických leteckých sil v Evropě (\"United States Air Forces in Europe/USAFE\"), Pacifických leteckých sil (\"Pacific Air Forces/PACAF\") a velitelství cvičného letectva (\"Air Education and Training Command/AETC\"). Všechny letouny náležející Velitelství leteckých záloh (AFRC) a většina letounů Letecké národní gardy (ANG) jsou operačně podřízeny AMC. Pouze letouny Aljašské národní letecké gardy a Havajské národní letecké gardy jsou operačně podřízeny Pacifickým leteckým silám (PACAF). Velitelství vzdušné mobility (\"Air Mobility Command/AMC\") má pod velením více než 481 Stratotankerů, přičemž 292 z nich spadá pod Velitelství leteckých záloh (\"Air Force Reserve Command/AFRC\") a Národní letecké gardy (\"Air National Guard/ANG\"). Tyto letouny čas o času podporují mise AMC. Letouny KC-135 patří spolu s letouny Tupolev Tu-95, C-130 Hercules, B-52 Stratofortress, English Electric Canberra a Lockheed U-2 k letounům, které slouží více než 50 let u svého původního uživatele.", "section_level": 1}, {"title": "Nahrazení letounů KC-135.", "content": "V roce 2006 nalétal každý letoun KC-135E průměrně 350 hodin a každý letoun KC-135R průměrně 710 hodin ročně. Letouny flotily KC-135 nalétají v současné době dvojnásobný počet hodin než bylo plánováno, tak aby byly uspokojeny všechny požadavky. To samozřejmě vede k vyšším nákladům na udržení letounů v provozu. V rámci projektů amerického letectva, které vedly k variantám letounu E a R, byla určena životnost letounů na 36 000, resp. 39 000, letových hodin. Podle USAF pouze několik letounů KC-135 dosáhne těchto hodin před rokem 2040, ale v té době budou některé letouny už 80 let staré. USAF odhaduje, že stávající flotila letounů má nalétáno mezi 12 000 do 14 000 hodin. Letouny jsou tedy asi v jedné třetině své životnosti. Nicméně náklady na jejich údržbu se neustále zvyšují. Problémem začíná být i koroze draku letounu. Mezi lety 1993 a 2003 se cena běžné údržby jednoho letounu zdvojnásobila a cena generální opravy se ztrojnásobila. V roce 1996 přišla jedna letová hodina letounu KC-135 na 8 400 USD, zatímco v roce 2002 přišla jedna letová hodina na 11 000 USD. Odhady USAF do roku 2017 očekávají další výrazný vzestup nákladů. Například, operace a podpora letounů KC-135 se zvýší z 2,2 miliardy USD v roce 2003 na 5,1 miliard USD (v hodnotě dolaru v roce 2003) v roce 2017, což znamená nárůst o 130%. V březnu 2009 americké letectvo oznámilo, že aby bylo možné provozovat tyto letouny po roce 2018, bude nutná rekonstrukce pláště letounů. USAF proto rozhodlo o nahrazení flotily letounů KC-135. Avšak flotila těchto letounů je neobyčejně velká, a proto bude nahrazována postupně. Zpočátku měla být první skupina letadel KC-767, tankovací verze letounu Boeing 767, pronajata od společnosti Boeing. V roce 2003 bylo toto rozhodnutí změněno a USAF objednalo 80 letounů KC-767 a dalších 20 mělo být pronajato. V prosinci 2003 Pentagon projekt KC-767 zmrazil a v lednu 2006 byl definitivně zrušen. Zrušení následovalo po veřejném odhalení korupčního jednání při uzavírání smlouvy a stejně tak i rozdílné názory na pronájem letounů místo jejich zakoupení. Následně ministr obrany USA Donald Rumsfeld uvedl, že nedodání letounů KC-767 v žádném případě neohrozí operační schopnosti amerického letectva, které bude nadále dosahováno vylepšováním flotily letounů KC-135 a KC-10. V lednu 2007 USAF oficiálně zahájilo program KC-X vypsáním požadavků na nový tankovací letoun. Program KC-X byl první fází programu nahrazení flotily letounů KC-135. americké ministerstvo obrany vyhlásilo vítězem tendru společný projekt společností EADS a Northrop Grumman odvozený od letounu Airbus A330 MRTT označovaný KC-30 (letoun dostal označení Northrop Grumman KC-45) před letounem Boeing KC-767. 18. června 2008 zaslal Boeing oficiální protest proti výběru letounu společností Northrop Grumman a EADS. V roce 2010 USAF obnovilo soutěž KC-X spolu s upřesněnými požadavky na letoun. Po vyhodnocení nabídek v únoru 2011 byl letoun Boeing KC-767 vybrán jako vítězný stroj, který nahradí letouny KC-135.", "section_level": 2}, {"title": "Nehody.", "content": "Během služby postihlo letoun mnoho menších i závažných nehod, které si vyžádaly téměř 400 lidských životů. Následuje výčet nejzávažnějších z nich:", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "\"Další informace o rodině letounů C-135 obsahuje článek Boeing C-135 Stratolifter.\" KC-135A NKC-135A KC-135B KC-135D KC-135E NKC-135E KC-135Q KC-135R KC-135R(RT) KC-135T C-135F", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace (KC-135R).", "content": "\"Technické údaje pocházejí z oficiálních stránek USAF\". USA", "section_level": 1}, {"title": "Uživatelé.", "content": "Poznámka: Některé zdroje uvádějí, že Itálie používá několik letounů KC-135, avšak ve skutečnosti se jedná o letouny Boeing 707-300 upravené jako tankovací letouny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Boeing KC-135 Stratotanker je vojenský letoun určený pro doplňování paliva jiných letounů ve vzduchu. Kromě doplňování paliva může sloužit i k přepravě cestujících a nákladu. Byl, stejně jako jeho civilní dopravní protějšek Boeing 707, vyvinut z prototypu Boeing 367-80. KC-135 byl prvním tankovacím letounem s proudovým pohonem sloužícím u amerického letectva (USAF). Tento letoun nahradil starší letouny Boeing KC-97 Stratotanker. Letoun byl během své služby často modernizován, včetně celkové výměny všech motorů. KC-135 byl původně určen k doplňování paliva za letu strategických bombardérů, ale byl intenzivně používán i ve válce ve Vietnamu a pozdějších konfliktech, jako byla například operace Pouštní bouře, aby prodloužil dolet a výdrž ve vzduchu stíhacím letounům a bombardérům amerického letectva, námořnictva i námořní pěchoty. Dá se říci, že ve všech konfliktech od 60. let 20. století hrál klíčovou úlohu v podpoře amerických vojenských letounů. ", "tgt_summary": "Die Boeing KC-135 \"Stratotanker\" ist ein in den 1950er-Jahren für die United States Air Force (USAF) entwickeltes vierstrahliges Tankflugzeug. Sie ersetzte die Boeing KC-97. Neben der Luftbetankung dient sie auch zum Transport von Fracht und Truppen. Sie ist ein Untertyp der variantenreichen C-135-Familie, die wie die Boeing 707 auf der Boeing 367-80 basiert. 1954 zunächst als Zwischenlösung gedacht, bestellten die US-Luftstreitkräfte insgesamt 732 Einheiten der Bauart KC-135A. Seither wurde das Modell vielfach umgerüstet und mit moderneren Turbofantriebwerken ausgestattet. Im Oktober 2014 waren weltweit noch rund 422 Maschinen im Einsatz, die mit 397 Stück überwiegende Anzahl bei der US-Luftwaffe und rund zwei Dutzend in Frankreich, der Türkei und in Singapur. Bei allen militärischen Konflikten der USA seit den späten 1960er Jahren spielte dieses Modell eine entscheidende Rolle bei der Unterstützung der Kampfflugzeuge, Bomber und Aufklärer, deren Einsatzradius sich durch die Luftbetankung erheblich vergrößerte. In der US-Luftwaffe sind Maschinen dieses Typs mit einem Durchschnittsalter von über 50 Jahren, neben der Boeing B-52, die ältesten noch aktiven Flugzeuge.", "id": 1646240} {"src_title": "Moldavská sovětská socialistická republika", "tgt_title": "Moldauische Sozialistische Sowjetrepublik", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Území Besarábie, patřící v období před první světovou válkou k Ruskému impériu, anektovalo během občanské války v Rusku roku 1918 Rumunsko. SSSR anexi nikdy neuznal a na situaci reagoval roku 1924 vytvořením Moldavské autonomní sovětské socialistické republiky na území dnešního Podněstří a části Oděské oblasti Ukrajiny. Po podepsání Paktu Molotov-Ribbentrop, na jehož základě si SSSR a nacistické Německo rozdělili sféry vlivu ve východní Evropě, obsadil Sovětský svaz území Besarábie. Severní a jižní část byla připojena k Ukrajinské SSR, střední část byla sloučena s Moldavskou ASSR, čímž vznikla 2. srpna 1940 Moldavská SSR jako svazová republika Sovětského svazu. Již v následujícím roce území bylo obsazeno německými a rumunskými vojsky a následně opět připojeno k Rumunsku. Rudá armáda Besarábii dobyla zpět roku 1944.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečné období.", "content": "Po druhé světové válce bylo geopolitické uspořádání Besarábie navráceno do stavu po 2. srpnu 1940. Hospodářství, komunikace i bytový fond byl značně postižen válkou, na obnovu Moldavské SSR vyčlenil Sovětský svaz ze svého státního rozpočtu téměř 500 milionů rublů. V letech 1946–1947 vypukl hladomor, který si vyžádal v zemi téměř 15 tisíc obětí. Roku 1949 provedla sovětská vláda rozsáhlou čistku, která měla \"oprostit Moldavskou SSR od kulaků, vykořisťovatelů, sektářů a kolaborantů\". Bylo deportováno 11 280 osob s rodinnými příslušníky, tedy 40 850 lidí. Po deportaci byla dokončena kolektivizace vesnice. I po druhé světové světové válce si země zachovala zemědělský charakter, byla nazývána \"zahradou Sovětského svazu\". Průmysl byl soustředěn především do oblasti Podněstří.", "section_level": 2}, {"title": "Zánik.", "content": "Pod vlivem celkového uvolnění v SSSR během perestrojky došlo ke vzniku nacionalistické Lidové fronty, která postupně získala silný vliv. Organizace propagovala odtržení Moldavské SSR od Sovětského svazu a připojení k Rumunsku. 31. srpna 1989 přijal Nejvyšší sovět Moldavské SSR Zákon o státním jazyce, který určil jako jediný úřední jazyk moldavštinu psanou latinkou. Tento krok pobouřil nemoldavské obyvatelstvo. Ruská menšina z Podněstří vedená poslancem Nejvyššího sovětu Moldavské SSR I. N. Smirnovem požadovala vytvoření Podněsterské autonomní SSR v rámci Moldavské SSR, gagauzové jednostranně vyhlásili na jihu země Gagauzskou SSR nezávislou na Moldavské SSR. Moldavské vedení tyto snahy označilo za protiústavní. 23. června 1990 vyhlásil Nejvyšší sovět suverenitu Moldavské SSR, na což reagovala ruská menšina 2. září toho roku vyhlášením Podněsterské Moldavské SSR jako svazové republiky Sovětského svazu nezávislé na Moldavské SSR. V březnu 1991 proběhlo v celém Sovětském svazu referendum o zachování SSSR, které moldavské vedení bojkotovalo (proběhlo pouze v Podněstří a Gagauzii, kde se pro zachování svazu vyslovilo 98,3% voličů). 27. srpna 1991 Moldavská SSR zanikla. Nejvyšší sovět vyhlásil nezávislou Moldavskou republiku.", "section_level": 2}, {"title": "Postsovětská doba.", "content": "Po vzniku nezávislého Moldavska proběhla v letech 1992–1993 občanská válka v Podněstří, které svoji nezávislost obhájilo a problém není ani dvacet let poté vyřešen. Gagauzie po čtyřletém vyjednávání byla začleněna do Moldavské republiky jako autonomní oblast. Během ekonomické transformace došlo k značnému propadu životní úrovně obyvatelstva. Roku 1994 proběhlo referendum, které definitivně zamítlo možné připojení země k Rumunsku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Moldavská sovětská socialistická republika (zkratka: Moldavská SSR, MSSR; moldavsky: \"Република Советикэ Сочиалистэ Молдовеняскэ/Republica Sovietică Socialistă Moldovenească\", rusky: \"Молдавская Советская Социалистическая Республика\") byla svazová republika Sovětského svazu. Moldavská SSR vznikla spojením většiny území Besarábie (kterou obsadila Rudá armáda na základě paktu Molotov-Ribbentrop, dne 2. srpna 1940) s z větší části území dosavadní Moldavské autonomní sovětské socialistické republiky. Zanikla 27. srpna 1991 vyhlášením samostatné Moldavské republiky.", "tgt_summary": "Die Moldauische Sozialistische Sowjetrepublik (moldauisch-kyrillisch Република Советикэ Сочиалистэ Молдовеняскэ, Rumänisch \"Republica Sovietică Socialistă Moldovenească\", Russisch Молда́вская Сове́тская Социалисти́ческая Респу́блика, Abkürzung MSSR) war von 1940 bis 1991 eine Unionsrepublik der Union der Sozialistischen Sowjetrepubliken. Das Staatsgebiet umfasste im Wesentlichen die historische Landschaft Bessarabien zwischen mittlerer Pruth und Dnister. ", "id": 1858911} {"src_title": "Jacopo Peri", "tgt_title": "Jacopo Peri", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Peri se narodil v Římě, ale studoval ve Florencii u Cristofana Malvezziho. Jako zpěvák a varhaník působil v řadě florentských kostelů. Později byl přijat k medicejskému dvoru, nejprve jako zpěvák a hráč na cembalo, později i jako skladatel. Jeho rané práce byly převážně madrigaly a mezihry a scénická hudba k divadelním představením. V devadesátých letech 16. století se spřátelil se skladatelem Jacopo Corsim. Byli přesvědčeni, že tehdejší umění je v hlubokém úpadku ve srovnání s klasickým uměním Řeků a Římanů a rozhodli se vzkřísit antickou tragedii tak, jak jí rozuměli. Bylo to v souladu s myšlenkami na kterých vzniklo sdružení umělců Florentská camerata, kde vznikly první pokusy opouštějící renesanční polyfonii, skladby pro sólový zpěv s doprovodem generálního basu, z nichž se později vyvinuly recitativy a árie. Peri a Corsi přizvali ke spolupráci básníka Ottavia Rinucciho a na jeho text vzniklo první dílo zcela nové formy, opera \"Dafne\". Její partitura je bohužel ztracena. Oba skladatelé dále spolupracovali na opeře \"Euridice\", která byla provedena 6. října 1600 v Palazzo Pitti. Na rozdíl od opery \"Dafne\" se tato opera do dnešních dnů dochovala, i když v současné době bývají prováděny pouze výňatky jako historická kuriozita. Peri zkomponoval ještě řadu dalších oper, často ve spolupráci s jinými skladateli. Úspěch, který měla opera \"Euridice\" se však již nedostavil. V roce 1601 se stal kapelníkem ((maestro di cappella) vévody z Ferrary. V roce 1609 publikoval ve Florencii své dílo \"Varie musiche a urns, due e tre voci\". O jeho dalších osudech není nic známo. Zemřel ve Florencii a je tamtéž pohřben v bazilice Santa Maria Novella. Na dnešní jeviště Periho opery nejsou často uváděny, neboť jejich styl je přece jen poněkud staromódní ve srovnání s mladšími skladateli té doby, jako byl např. Claudio Monteverdi. Periho zásluha na vzniku operní formy je nesporná, stejně tak jako vliv, který mělo jeho dílo na následovníky. Kromě oper Peri zkomponoval mnoho komorní a vokální hudby pro potřeby medicejského paláce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jacopo Peri, přezdívaný \"Il Zazzerino\" (Dlouhovlasý) (20. srpna 1561, Řím – 12. srpna 1633, Florencie) byl italský zpěvák, varhaník a hudební skladatel na přechodu od renesance k baroku. Je tvůrcem první opery historie.", "tgt_summary": "Jacopo Peri (* 20. August 1561 in Rom; † 12. August 1633 in Florenz; Spitzname \"Il Zazzerino\", der Langhaarige/Zottelkopf) war ein italienischer Komponist. Er zählt zu den Wegbereitern der Oper.", "id": 2407189} {"src_title": "Třídní vědomí", "tgt_title": "Klassenbewusstsein", "src_document": [{"title": "Třídní uvědomění.", "content": "V marxistické sociologii je rozlišováno mezi \"třídním vědomím\" a \"třídním uvědoměním\". Třídní uvědomění je výslednicí procesu, kdy se objektivní stav třídního vědomí a třídního zájmu stane ústřední v sebepojetí člověka. Z objektivního třídního vědomí se stane přímo subjektivní úmysl jednotlivce. Uvědomělý člen třídy je obeznámen se svým společenským postavením, třídním zájmem, ke své třídě je poután solidaritou. Třídní uvědomění je využíváno téměř výhradně ve vztahu s dělnictvem a jeho historickým posláním. Podle Vladimira Lenina je vyšší forma uvědomění spojená s organizací a aktivizací strany, jež se orientuje na třídní boj a artikuluje nejen hospodářské, ale i politické požadavky dělnictva. Strategie emancipace spočívá v dobytí politické moci a zavedení diktatury proletariátu. V období diktatury proletariátu dojde k odstranění struktur kapitalistické společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Použitá literatura.", "content": "LINHART, Jiří, Alena VODÁKOVÁ a Miloslav PETRUSEK. \"Velký sociologický slovník\". Praha: Karolinum, 1996..
LUKÁCS, György. \"History and class consciousness: studies in marxist dialectics\". Cambridge, Massachusetts: M.I.T. Press, 1971cop..
MARSHALL, Gordon. \"A dictionary of sociology\". 2nd ed. Oxford: Oxford University Press, 1998. Oxford paperback reference..
POPPER, Karl R. \"Otevřená společnost a její nepřátelé\". II., \"Vzedmutí proroctví: Hegel, Marx a co následovalo\". Druhé, revidované vydání. Praha: OIKOYMENH, 2015. Oikúmené..
WALKER, David M a Daniel GRAY. \"Historical dictionary of Marxism\". Lanham, Md.: Scarecrow Press, 2007. Historical dictionaries of religions, philosophies, and movements..", "section_level": 2}, {"title": "Doporučená literatura.", "content": "ENGELS, Friedrich a MARX, Karl. \"Vybrané spisy ve dvou svazcích\". Svazek 1, 2. Praha: Svoboda, 1950.
LENIN, Vladimir Il'jič. \"Vybrané spisy ve dvou svazcích\". Svazek 1, 2. Praha: Svoboda, 1951.
STALIN, Iosif Vissarionovič. \"Ekonomické problémy socialismu v SSSR\". Praha: Svoboda, 1952.", "section_level": 2}], "src_summary": "Třídní vědomí je jeden z ústředních pojmů marxistického filosofického systému, vychází z historického materialismu Karla Marxe. Jedná se o projev životních a existenčních podmínek třídy, materiálních i duchovních vztahů k jiným společenským třídám.Třídní vědomí je společenský konstrukt, který dává do spojitosti historické postavení třídy a její zájem. \"Třídní zájem\" je souhrn všeho, co vychází vstříc prosperitě a moci třídy, a který se zároveň vnucuje i subjektivnímu zájmu jednotlivce. ", "tgt_summary": "Klassenbewusstsein ist die spezifische Vorstellung einer Klasse über ihre grundlegenden Interessen und ihre Rolle in der Gesellschaft sowie ihre materiellen Existenzbedingungen. Anknüpfend an eine Formulierung von Karl Marx wurde in der Rezeption seines Werkes oftmals zwischen der „Klasse an sich“ und der „Klasse für sich“ unterschieden, und dieses Konzept mit Hegels Denken in Verbindung gebracht. Eine durch ihre Stellung in den gegebenen Produktionsverhältnissen „an sich“ gegebene Klasse könne nur zur politisch „für sich“ handelnden Klasse werden, wenn sie gemeinsam lernt, kämpft und Erfahrungen sammelt. Friedrich Engels definierte den Begriff „klassenbewußt“ als ein Bewusstsein des Einzelnen von seiner eigenen Klassenlage. ", "id": 2300565} {"src_title": "Neulengbach", "tgt_title": "Neulengbach", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Geografická poloha.", "content": "Neulengbach leží u řeky „Laabenbachu“, která ústí do Große Tullnu. Dalším přítokem je \"Dambach\", jezerní potok jakož i „Raipoltenbach“. Severní část zastavěného území je ohraničená Haspelwald. Nejvyšší kopec má nadmořskou výšku 520 metrů.", "section_level": 2}, {"title": "Členění města.", "content": "Neulengbach je vytvořen z 15 katastrálních území:", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Páni z Lengenbachu vybudovali ve 12. století Neulengbach (hrad), jako středisko okolního panství. Z hradu se vyvinula trhová obec - městys Neulengbach, který v roce 1535 obdržel práva trhů nedávno, protože stará listina zmizela v roce 1829 během tureckého obléhání. Zámecká paní Sidonia Palffy bránila zámek v roce 1683 před tureckými útoky. Roku 1696 rodina Bartholotti získala zámek a panství. V roce 1746 získal panství kníže Lubomirsky pán z Neulengbachu. V letech 1823 až 1920 vlastnila zámek knížecí rodina Liechtensteinů. V roce 1850 vznikla obec a soudní okres Neulengbach. Od roku 2000 získala obec městská práva.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Starostou města je od 24. října 2007 Franz Wohlmuth, vedoucí kanceláře Leopold Ott. V městském zastupitelstvu je 33 křesel a po obecních volbách 14. března 2010 jsou podle získaných mandátů obsazena takto:", "section_level": 1}, {"title": "Kultura a pamětihodnosti.", "content": "U příležitosti povýšení Neulengbachu na město byly ještě existující předměty z bývalého depozitáře přemístěna do budovy okresního soudu. Pod nynějším názvem \"Museum Neulengbach\" byly pro návštěvníky malé sbírky zpřístupněny. V roce 2005 od května do října pravidelně každou neděli je muzeum otevřené. V roce 2005 byl sepsán inventář a zavedena elektronická evidence.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství a infrastruktura.", "content": "Nezemědělských pracovišť bylo v roce 2001 365, zemědělských a lesnických pracovišť bylo v roce 1999 146. Počet výdělečně činných osob v místě bydliště bylo podle sčítání lidu v roce 2001 3140, tj 45,99 %. V Sankt Christophen má sídlo RWC.", "section_level": 1}], "src_summary": "Neulengbach je město ve Vídeňském lese v okrese Sankt Pölten-Land v Dolních Rakousích. Žije zde obyvatel. Městské právo byla obci propůjčena teprve v roce 2000. Město leží 36 kilometrů západně od Vídně a je členem iniciativy „regionu Vídeňský les“.", "tgt_summary": "Neulengbach ist eine Stadt mit Einwohnern (Stand ) im Wienerwald, welche im Jahr 2000 das Stadtrecht verliehen bekam, im Bezirk St. Pölten-Land in Niederösterreich, Österreich. Sie liegt 36 km westlich von Wien und ist Mitglied der Wienerwald Initiativ Region.", "id": 1181337} {"src_title": "Lod", "tgt_title": "Lod", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží jihovýchodně od Tel Avivu v rovinaté pobřežní planině v nadmořské výšce 65 metrů. Na východní straně města protéká potok Nachal Ajalon, do kterého tu od jihu ústí vádí Nachal Gezer. Město je na dopravní síť napojeno soustavou četných dálničních tahů. Jde zejména o dálnici číslo 40 a dálnici číslo 44. Východně od Lodu prochází i dálnice číslo 6 (\"Transizraelská dálnice\"). Na jihu města se s nimi kříží nová dálniční komunikace silnice číslo 431. Město je rovněž napojeno na železniční trať a je důležitým vlakovým uzlem. Stojí tu železniční stanice Lod Ganej Aviv a železniční stanice Lod. Prochází tudy železniční trať Tel Aviv-Jeruzalém, železniční trať Tel Aviv-Beerševa, železniční trať Tel Aviv-Rišon le-Cijon, železniční trať Tel Aviv-Aškelon a i jen zčásti využívaná východní železniční trať. Mnohé z nich ale procházejí po stejných kolejových tělesech, takže dopravní uzel není až zas tak složitý.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Lod, jehož historie sahá až do období starověkého Řecka a Říma, je domovem hlavního izraelského letiště – Ben Gurionova mezinárodního letiště (dříve známé jako Lodské letiště). Letiště a s ním související průmysl je hlavním zdrojem zaměstnanosti ve městě. V Lodu se rovněž nachází absorpční centrum Židovské agentury.", "section_level": 1}, {"title": "Starověk.", "content": "Lod leží na místě starodávného města Lydda. To je zaznamenáno faraonem Thutmosem III. v Karnaku již v 2. tisíciletí př. n. l. ve výčtu kanaánských měst. Podle Bible byl Lod vybudován Šemedem, členem kmene Benjamin. Během babylonského zajetí bylo město opuštěné, ale po návratu Židů z exilu bylo znovu osídleno. V helénském období se město nacházelo mimo hranice Judska, ale za Makabejských se stalo židovským městem. V roce 43 n. l. byli všichni obyvatele města prodáni syrským guvernérem Cassiusem do otroctví. Město bylo vyhlazeno římským prokonzulem v Sýrii, Cestiem Gallem, který je minul během své cesty do Jeruzaléma v roce 66. V roce 68 bylo město okupováno Vespasiánem.", "section_level": 2}, {"title": "Byzantské období.", "content": "V průběhu Byzantského období bylo město převážně křesťanské. Bylo jedním z legendárních míst narození svatého Jiří, patrona Anglie, a proto bylo známé jako \"Georgiopolis\". Z toho důvodu zde byla také vybudována svatyně Sv. Jiří. V Novém zákoně se praví, že Lod byl (Lydda) místem, kde Petr uzdravil ochrnutého muže.", "section_level": 2}, {"title": "Muslimské období.", "content": "Muslimy bylo město dobyto roku 636 a následně sloužilo jako hlavní středisko provincie Pelišteje. Později bylo hlavní město oblasti přesunuto do Ramly.", "section_level": 2}, {"title": "Křižácké období.", "content": "Křižáky byl Lod okupován roku 1099. Krátce nato byl dobyt Saladinem, ale roku 1191 byl znovu získán křižáky. Pro anglické křižáky, jako byl král Richard Lví srdce, byl Lod velmi důležitým místem, jelikož se věřilo, že byl rodištěm anglického patrona svatých, svatého Jiří.", "section_level": 2}, {"title": "Osmanské období.", "content": "Během raného osmanského období nežili v Lodu žádní Židé. Židovské komunita se zde začala rozvíjet až počátkem 19. století. V průběhu Arabského povstání roku 1921 byli všichni Židé vypuzeni. V roce 1944 žilo v Lodu 17 000 obyvatel, z čehož byla pětina křesťanských Arabů.", "section_level": 2}, {"title": "Britský mandát.", "content": "Podle Plánu OSN na rozdělení Palestiny z roku 1947 byl Lod zahrnut do území, které mělo připadnout arabskému státu.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní dějiny.", "content": "Během izraelské války o nezávislost byl Lod v rámci Operace Danny obsazen izraelskými vojenskými organizacemi Hagana a Irgun. Arabští obyvatelé byli vyhnání společně s obyvateli nedaleké Ramly. Kvůli zabezpečení strategicky důležité silnice spojující Jeruzalém a Tel Aviv odtud nakonec uprchlo na 50 tisíc lidí. Izraelský historik Benny Morris napsal: \"„Všichni Izraelci, kteří byli svědky těchto událostí, souhlasili, že tento exodus pod horkým červencovým sluncem byl dlouhým utrpením uprchlíků, zejména těch z Lodu... Stovky civilistů zahynuly v parném vedru vyčerpáním, dehydrataci a nemocemi.“\" Na druhou stranu Morris tvrdí, že vyhnání je ospravedlnitelné: \"„...za jistých okolností není vyhnání válečným zločinem. Nemyslím si, že by vyhnání z roku 1948 byla zločinem. Nemůžete udělat omeletu, aniž rozbijete vajíčka... Nebyla žádná jiná možnost než je vyhnat.“\"", "section_level": 2}, {"title": "Terorismus.", "content": "V roce 1972 bylo na Ben Gurionově mezinárodním letišti zastřeleno 28 cestujících členy Japonské rudé armády, která provedla jménem LFOP teroristický útok známý jako masakr na Lodském letišti.", "section_level": 2}, {"title": "Příjem.", "content": "Podle statistik Izraelského centrálního statistického úřadu (CBS) z roku 2000 žilo ve městě 23 032 zaměstnanců a 1 405 podnikatelů. Průměrná hrubá měsíční mzda zaměstnance je 4 754 šekelů (NIS). Průměrná měsíční hrubá mzda muže je 5 821 šekelů oproti 3 547 šekelů u žen. Průměrná měsíční hrubá mzda u podnikatelů je 4 991 šekelů. Podle statistik bylo v roce 2000 ve městě 1 275 nezaměstnaných osob a 7 145 osob pobírajících nějakou formu sociálních benefitů.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Podle CBS je ve městě 38 škol s celkovým počtem 13 188 žáků. Ti jsou rozděleni do 26 základních škol s 8 325 žáky a 13 středních škol s 4 863 studenty. V roce 2001 získalo 52,5 % studentů 12. ročníků maturitní vysvědčení.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Lod je město s etnicky smíšenou populací. Podle údajů z roku 2005 tvořili 70,1 % obyvatel Židé, a 22,9 % Arabové, přičemž 21,8 % obyvatel města činili muslimští Arabové a 1,1 % arabští křesťané. Podle údajů z roku 2009 tvořili většinu obyvatel Židé – přibližně osob (včetně statistické kategorie „ostatní“, která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu, ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství, přibližně osob). Arabská komunita čítala osob. K 31. prosinci 2017 zde žilo lidí, z toho Židů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lod (hebrejsky לוֹד, arabsky اَلْلُدّْ, \"al-Ludd\", řecko-latinsky \"Lydda\", v oficiálním přepisu do angličtiny Lod) je město se smíšenou židovskou a arabskou populací v Centrálním distriktu Státu Izrael.", "tgt_summary": "Lod (;) ist der alte hebräische und heute offizielle israelische Name einer Stadt in Israel. Der arabische Name ist Al-Ludd (). Lod liegt im Zentralbezirk Israels etwa 20 Kilometer östlich von Tel Aviv am Fluss Ajalon. Bis 1948 hatte die Stadt den gräzisierten Namen \"Lydda\". hatte Lod Einwohner. ", "id": 698417} {"src_title": "Vinnetou – Rudý gentleman", "tgt_title": "Winnetou 2. Teil", "src_document": [{"title": "Obsah filmu.", "content": "Vinnetou jede s mírovým poselstvím ke kmeni Assiniboinů a v blízkosti jejich tábora zachrání mladou a krásnou dívku před medvědem. Dozvídá se, že je to dcera náčelníka tohoto kmene - Ribanna. Jede s ní a jejími bojovníky, kteří se ji vydají hledat, do nejbližšího tábora. Ribannin otec Tah-ša-tunga je Vinnetouovi vděčný a Vinnetou ho tedy nejen informuje o tom, že chce s bělochy a mnoha kmeny uzavřít mír a zároveň požádá, aby na důkaz dobré vůle propustil malou skupinku vojáků, kterou zajali. Poté zůstává až do jednání o míru indiánů a bělochů u Assiniboinů, protože se zamiluje do Ribanny a Ribanna do něj. Když po nějaké době odjíždí za svým přítelem Old Shatterhandem, je přesvědčen, že si vezme Ribannu za ženu. Mezitím vojáci, vracející se do blízké pevnosti Niobrara, po cestě zahlédnou bandity, kteří vypalují vesnici kmene Ponků. Rozhořčený vůdce skupiny, poručík Merill, jim za to slíbí odplatu a trest a bandité je proto pronásledují. V poslední chvíli se objeví Old Shatterhand a vojáky se svým přítelem Gunstickem Unclem zachrání. Vojáci a Gunstick Uncle potom jedou dál do pevnosti a Old Shatterhand stopuje bandity. Cestou se setkává s lordem Castlepoolem, se kterým se seznámil u Stříbrného jezera. Tento podivínský muž nyní sbírá dobrodružství a nakonec se mu podaří přesvědčit Old Shatterhanda, aby ho vzal s sebou. Společně dorazí na místo, kam mířili bandité – do ropného dolu v New Venangu k vlasníku dolu Forresterovi. Ten, jak se později doví, najal bandity, aby vytvářeli neshody mezi rudochy a bělochy a tím zabránili smlouvě o míru, kvůli které by přišel o neprávem získané naleziště ropy. S tímto mužem se Old Shatterhand nepohodne kvůli koni, kterého chce od Shatterhanda koupit a dojde i na spor, který vyhraje Old Shatterhand. Když to vidí někteří Forresterovi zaměstnanci, požádají ho, aby jim pomohl vzbouřit se proti zlému Forresterovi a Old Shatterhand souhlasí. Ještě té noci se zmocní zbraní a vypukne vzpoura. V tu chvíli ale přichází jediný z Ponků, který přežil, a chystá se důl zapálit. To se mu povede a jediní Forrester a jeho lidé, Old Shatterhand a lord Castlepool, kterého slavný lovec zachrání, přežijí. Vysílenému Old Shatterhandovi se i s koni a lordem podaří opustit důl a s pomocí Vinnetoua, který ho již hledá, všichni odjedou. Old Shatterhand s Vinnetouem potom opustí Castlepoola a řeknou mu, aby se k New Venangu ani nepřiblížil. Potom prozatím odjíždí, aby se zúčastnili jednání o míru ve Fort Niobrara. Cestou ho Vinnetou zavede k Ribanně a sdělí mu, jak moc ji miluje a Old Shatterhand mu přeje štěstí. Potom zamíří do Niobrary. Tam jsou již všichni náčelníci i zástupci bělochů. Vše vypadá, že vyjde a mír bude uzavřen, když přijede muž z kmene Ponků a obviní bělochy a i ostatní náčelníci pochybují. V tu chvíli navrhne poručík Merill, kterého Vinnetou zachránil u Assiniboinů, že na důkaz a jako symbol smlouvy si vezme Ribannu za ženu. Vinnetou je zoufalý, ale náčelníci souhlasí a on chápe důležitost míru. Jede tedy k Assiniboinům a přemluví Ribannu, která si cizího muže vzít nechce. Ve Fort Niobrara se koná slavná svatba a nešťastný Vinnetou i s Old Shatterhandem odjíždí chytit Forrestera. Ten mezitím plánuje, jak smlouvu ohrozit. Vyvraždí v horách kolonu přistěhovalců a vinu chce svalit na Assiniboiny tím, že pošle svého muže do Niobrary a ten zahraje muže, který jako jediný vraždění přežil. Merill s Ribannou mu však nevěří, zajmou ho a odvezou do tábora Assiniboinů. Vinnetou s Old Shatterhandem zatím vysvobodí Castlepoola, který i přes varování sledoval New Venango a bandité ho chytí. Spolu potom najdou místo přepadení, zjistí, co se stalo, a střetnou se tam s bandity, oběma se však podaří banditům uniknout. Forresterův muž David Luka uteče Assiniboinům a dovede Forrestera do jeskyně, kde jsou ukryty ženy a děti a také Merill s Ribannou jako symbol míru. Tam je zajmou a drží jako rukojmí. Zatímco Vinnetou s Assiniboiny obkličují jeskyni, kde jsou rukojmí, Old Shatterhand naoko vyjednává s Forresterem o rukojmích. Potom se Vinnetou a část Assiniboinců dostane tajnou cestou přes vodu do jeskyně a začíná boj s Forresterem a jeho muži, kteří při něm všichni zahynou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vinnetou – Rudý gentleman (někdy označovaný Vinnetou II, v německém originále Winnetou 2. Teil) je dobrodružný koprodukční (Západní Německo/Francie/Itálie/Jugoslávie) film z roku 1964 natočený na motivy z knih Karla Maye. Dějem následuje za filmem Poklad na Stříbrném jezeře, který tak se třemi díly Vinetoua tvoří vlastně filmovou tetralogii. ", "tgt_summary": "Winnetou 2. Teil ist ein Kinofilm (Karl-May-Film) von Harald Reinl aus dem Jahr 1964, der sich lose auf das gleichnamige Buch von Karl May bezieht. Die Hauptrollen sind mit Lex Barker und Pierre Brice sowie Anthony Steel, Karin Dor und Klaus Kinski besetzt. ", "id": 937951} {"src_title": "Omar Chajjám", "tgt_title": "Omar Chayyām", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Konkrétních a spolehlivých údajů o životě Omara Chajjáma se zachovalo jen málo. Narodil se ve městě Nišápúr, pravděpodobně v roce 1048. Některé prameny uvádějí dřívější rok narození v rozpětí 1021 až 1048. Podle jména lze usuzovat, že jeho otec byl výrobcem stanů. Omar byl nadaný mladík, který od svého učitele Nasira Mansura získal základ všestranného vzdělání. Velkým duchovním vzorem byl pro něho učenec Avicenna. Omarův zájem se soustředil především na matematiku a astronomii. Jeho spolužáky a přáteli byli Hasan bin Ali (1018 - 1092), který se později stal vezírem s titulem Nizam-ul-Mulk (Nezámolmolk) a Hasan ibn Sabbáh (1034 - 1124), budoucí zakladatel kruté a obávané sekty Asasínů. Omar Chajjám pokračoval ve studiích v Samarkandu, Balchu, Buchaře a Isfahánu. Po návratu do Níšápuru se stal učitelem a respektovaným učencem. Již v mladém věku byl autorem mnohých vědeckých pojednání z algebry, astronomie, geometrie, filozofie a historie. V roce 1074 seldžucký sultán Melik-Šáh I. mu umožnil v Isfahánu založit významnou observatoř. Chajjám zde soustředil významné astronomy své doby. Na sultánově dvoře, kde působil jeho přítel vezír Nezámolmolk, měl Omar Chajjám možnost plně se věnovat vědecké práci. Zabýval se reformou kalendáře, sestavoval astronomické tabulky a zpracovával hvězdné mapy. Poté, co sultán i vezír byli v roce 1092 zavražděni příslušníky sekty asasínů, se Chajjám přestěhoval do města Mervu, kde napsal čtyři pojednání o matematice. Poslední léta života prožil v rodném Nišápúru. Věnoval se zde hlavně filozofickým a etickým otázkám, které formuloval v pracích \"Pojednání o bytí a povinnosti\" a \"Odpověď na tři otázky\". Pro své volnomyšlenkářské názory a neortodoxní vztah k víře byl často napadán a obviňován z kacířství. Z obavy o svůj život vykonal pouť do Mekky a po návratu se vyhýbal možnosti nařčení z odpadlictví. V době smrti vzýval Boha slovy: „Ó Bože! Zajisté jsem se snažil poznati Tebe, pokud mé sily stačily; pročež mi odpusť, neboť vědomost má o Tobě jest opravdu mou jedinou možností přiblížiti se k Tobě.“ Zemřel v pokročilém věku, pravděpodobně v roce 1131 a vedle sebe měl knihu Uzdravení od Avicenny. Je pohřben v Nišápúru, kde mu bylo vybudováno mauzoleum.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Omar Chajjám se již za svého života proslavil jako učenec - filozof, matematik a astronom. Uznáván byl především v zemích Blízkého východu, zatím co v západní Evropě se stal známým až v polovině 16. století. Jeho básnická tvorba byla ve vlastní zemi opomíjena a také u něho samého poezie hrála zřejmě jen okrajovou úlohu. Objevili ji až v Americe a Evropě v průběhu 19. století. Chajjámova slavná \"Čtyřverší\" se časem zařadila mezi klasická díla světové literatury. Z jeho vědeckého díla se dochovaly pouze zlomky, stejně tak není znám přesný rozsah básnického díla.", "section_level": 1}, {"title": "Básnická tvorba.", "content": "Poezie Omara Chajjáma je tvořena formou čtyřverší (\"rúbái\"), typickou formou perského epigramu. Počet jeho básní je odhadován jen přibližně od 120 až do 1200 podle různých rukopisů. Mnohá z jeho čtyřverší se přisuzují různým jeho následovníkům a napodobitelům. Své básně psal volně v průběhu celého života, jako určitý druh filozofického podobenství. Vyjadřoval v nich svůj pohled na svět, vztah života a smrti i otázky víry. Své myšlenky halil do symboliky a dával jim dvojí smysl. Často se objevuje motiv vína jako symbolu radosti, přátelství, požitku, ale také moudrosti a božské extáze. Věnoval se i tématům sociálním, satiře, kritizoval pokrytectví a chválil skromnost proti honbě za bohatstvím a slávou. V českých zemích byly Chajjámovy verše poprvé zveřejněny v roce 1853 v časopisu Lumír, když dvě z jeho čtyřverší z němčiny přeložil Svatopluk Čech. V roce 1859 byl vydán výbor jeho poezie pod názvem \"The Rubbaiyat of Omar Khayyam\" ve volném překladu anglického básníka Edwarda FitzGeralda, který vyvolal velký ohlas a přinesl mu světovou proslulost.", "section_level": 2}, {"title": "Vědecká činnost.", "content": "V popředí jeho vědeckého zájmu stály matematika a astronomie. Napsal \"Pojednání o demonstraci problémů algebry\". Navrhl v něm řešení kubických rovnic průsečíkem hyperboly s kružnicí. Definoval binomickou větu a pracoval se základním schématem kombinatoriky. Vypracoval matematickou teorii hudby. Zachovalo se jeho dílo \"Komentáře k obtížím v úvodech knihy Eukleidovy,\" kterým přispěl k rozvoji neeuklidovské geometrie. Kritizoval jeho definice těles postavené na rotaci rovinných útvarů. Ukázal alternativní přístup k teorii proporcí využívající řetězové zlomky. Zabýval se i problematikou spojitosti, tvrdil, že veličiny je možno dělit do nekonečna. Věnoval se též zlomkům a navrhl jejich násobení. V roce 1079 přispěl k vytvoření tzv. Jalalského kalendáře, jehož verze jsou dosud používány v Íránu. Podařilo se mu stanovit délku roku na 365,24219858156 dne, což byl na svou dobu velký výkon. Některé prameny rovněž uvádějí, že prosazoval heliocentrickou teorii a předvedl model pohybu Země kolem Slunce. V perském a islámském světě byly známy jeho hvězdné mapy, které se však do dnešní doby nedochovaly. Vytvořil zrcadlový teleskop a astronomické tabulky nazvané na počest Melik-Šáha jeho jménem. Na severní hemisféře na odvrácené straně Měsíce je po něm pojmenován kráter Omar Chajjám.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ghíját ad-Dín Abú al-Fath Umar bin Ibráhím an-Nísábúrí al-Chajjám zkráceně Omar Chajjám (18. května 1048 Níšápúr – 4. prosince 1131) byl perský básník, matematik, filozof a astronom. Svými současníky byl nazýván nejvzdělanějším mužem století, králem filozofů Východu a Západu, mudrcem či nositelem Pravdy. Dnes je nejvíce znám pro svou sbírku básní \"Čtyřverší\", kterou zejména v anglosaském světě zpopularizoval Edward Fitzgerald svým volným přebásněním pod názvem \"The Rubaiyat of Omar Khayyam\" (první vydání 1859). V českojazyčném prostředí jeho dílo zpopularizovali Josef Štýbr, Jaromír Borecký, Eva Štolbová, Jan Rypka a Vilém Závada.", "tgt_summary": "Omar Chayyām ( oder \"ʿUmar-i Ḫayyām\";, geboren am 18. Mai 1048 in Nischapur, Chorasan, heute in Iran; gestorben am 4. Dezember 1131 ebenda) war ein persischer Mathematiker, Astronom, Astrologe, Kalenderreformer, Philosoph und weltweit vor allem durch seine Vierzeiler (die Rubā‘īyāt) berühmter Dichter.", "id": 2437596} {"src_title": "Sender Policy Framework", "tgt_title": "Sender Policy Framework", "src_document": [{"title": "Zásady provozu.", "content": "SMTP protokol umožňuje odeslat email s libovolnou zdrojovou adresou. To využívají spammeři, kteří často používají falešné adresy. Je potom obtížné vysledovat zprávu zpět k odesílateli a tak je skryta identita spammera. Tato technika se také používá u phishingu, kdy se útočník snaží ze své oběti vylákat osobní údaje. Toho docílí odesláním emailu, který se tváří jako pošta např. od banky. SPF umožňuje majiteli internetové domény určit, které počítače mohou odesílat poštu s adresou odesílatele této domény. Používají se na to speciální DNS záznamy (SPF, typ 99). Příjemce může ověřit záznam SPF a odmítnout zprávu od neautorizovaného zdroje ještě před tím, než přijme tělo zprávy. To znamená, že je tento systém v principu podobný jako DNSBL (Domain Name System Blacklist). Dřívější implementace používala TXT záznamy, ale dnes už se používají záznamy, které jsou k dispozici v DNS. Záznam typu TXT byl vytvořen pouze jako přechodný mechanismus. Adresa odesílatele je přenesena na začátku SMTP dialogu. Pokud server odmítne poslat email z nějaké adresy, odesílatel obdrží upozornění. SPF však nezabrání padělání adres tím, že spammer vloží do záhlaví zprávy pole \"Return-Path\", které se neshoduje se zdrojovou adresou. Spammer může odeslat e-maily, které projdou přes SPF tím, že si založí účet v dané doméně. Tím ale zároveň lze vystopovat jeho identitu. Nevýhodou je, že vlastníci adres, které jsou falešně použity v hlavičce \"Return-Path,\" dostávají velké množství chybových zpráv. Tomu lze zabránit, pokud použijeme SPF, kde zadáme legitimní zdrojové IP adresy. Tím částečně eliminujeme množství chybových zpráv.", "section_level": 1}, {"title": "Implementace.", "content": "Implementace SPF se skládá ze tří základních částí:", "section_level": 1}, {"title": "Publikační politika.", "content": "Doména a host identifikují počítač, který je oprávněn rozesílat e-mail jejich jménem. Dělá se to tak, že se přidá další záznam do DNS. Každá doména nebo host, který má záznam typu A nebo MX, by měl mít také záznam SPF. Ta určuje politiku, která je pro danou adresu určena nebo je zde uveden argument HELO/EHLO. I počítače, které neodesílají žádné zprávy, by měly mít SPF záznamy. To se důrazně doporučuje, aby bylo možné použití nástrojů, které testují validitu SPF záznamů. Ty jsou k dispozici na internetové stránce SPF projektu.", "section_level": 2}, {"title": "Kontrola a použití SPF záznamů.", "content": "Servery používají DNS dotazy, které jsou obvykle uloženy v mezipaměti kvůli zvýšení výkonu. DNS záznamy tak mohou být zkreslené a mohou mít vliv na výsledek SPF.", "section_level": 2}, {"title": "Revize přeposílané pošty.", "content": "SPF zakazuje prosté přeposílání poštovních zpráv. Alternativy jsou: To znamená, že klíčové je v SPF specifikovat informace pro nově nastavené DNS domény a přijímače. Záznam níže je uveden v typické DNS syntaxi: „v=“ definuje použitou verzi SPF. Následuje seznam pravidel pro rozhodnutí, zda odesílající může posílat zprávy z dané domény (v tomto případě „example.com“). První dvě pravidla (začínající „ip4:“) značí, že pokud má odesílající danou IPv4 adresu, zprávy zasílat může. Pravidlo „a“ značí, že pokud daná doména má DNS A záznam odkazující na odesílajícího, zprávu lze poslat. Konečně poslední pravidlo „-all“ značí, že pokud odesílající nevyhověl žádnému z předchozích pravidel, zprávu z dané domény odesílat nemůže.", "section_level": 2}, {"title": "Pravidla.", "content": "Každé pravidlo je buď pozitivní (povoluje odesílání), neutrální (pravidlo ani nepovoluje, ani nezakazuje), slabě negativní (pravidlo zakazuje jen pokud žádné jiné pravidlo nepovoluje) nebo negativní (zakazuje odesílání bez ohledu na následující pravidla). Negativní pravidla začínají znakem „-“, slabě negativní znakem „~“, neutrální znakem „?“. Pozitivní pravidla mohou (ale nemusí) začínat znakem „+“. Každé pravidlo určuje, na které odesílatele se vztahuje. Při zjišťování, zda odesílající může odesílat poštu z aktuální domény, se použije první pozitivní či negativní pravidlo, které se na něj vztahuje. Pokud se na něj žádné takové pravidlo nevztahuje, ale vztahuje se na něj nějaké slabě negativní pravidlo, odesílajícímu je typicky povoleno poštu odeslat, ale jeho pošta je označena (např. se přidá informace o slabém zákazu do hlavičky mailu). Pokud je například prvním pravidlem „all“, které se vztahuje na všechny, znamená to, bez ohledu na jakákoliv další pravidla, že poštu může odesílat kdokoliv. Naopak pokud je prvním pravidlem „-all“ znamená to, že poštu nesmí posílat nikdo (opět bez ohledu na jakákoliv další pravidla). Pravidla se dále dělí podle způsobu, kterým určují, na koho se vztahují (v následující tabulce je v prvním sloupci název pravidla a v druhém sloupci popis, na koho se pravidlo vztahuje)", "section_level": 2}, {"title": "Modifikátory.", "content": "Modifikátory umožňují budoucí rozšíření rámce. K dnešnímu dni jsou pouze dva modifikátory definované v RFC, byly zavedeny v širokém měřítku:", "section_level": 2}, {"title": "Zpracování chyb.", "content": "Jakmile SPF implementace odhalí syntaktické chyby v politice odesílatele, musí přerušit ohodnocení s výsledkem PERMERROR. Přeskakování chybných mechanismů nemůže fungovat podle očekávání a proto: bad.example and redirect=bad.example může také způsobit PERMERROR. Další pojistkou je maximálně deset mechanizmů dotazování na DNS, tj. jakýkoli mechanismus s výjimkou z -IP4, -IP6 a -all. Implementace může přerušit hodnocení s výsledkem SOFTERROR, když to trvá příliš dlouho, nebo když DNS dotaz vypršel, ale musí se vrátit PERMERROR, pokud politika potřebuje přímo či nepřímo více než deset dotazů na mechanismy.", "section_level": 2}, {"title": "Upozornění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Interpretace.", "content": "Politika SPF FAIL může být účinná, ale problematická. Typickým příkladem je uživatel, který pošle mail z vlastního PC nebo mobilního telefonu: uživatel používá firemní mailovou adresu, ale může použít jiný odchozí SMTP server, který není uveden v SPF záznamu. Pokud je firemní doména zabezpečena, tak že blokuje veškerou poštu, která nepochází z její domény, může omezit některé uživatele. SPF PASS je užitečné k ověřování domény pro použití jako parametr pro klasifikaci spamu. To znamená, že doménu na adrese odesílatele můžeme považovat za autentickou, pokud původní IP vrací SPF PASS. SPF výsledky jiné než PASS (používá se v kombinaci s reputačním systémem) a FAIL nelze srozumitelně mapovat na PASS a FAIL. Avšak reputační systém lze snadno sledovat nezávisle na reputaci pro každý výsledek SPF, tj. example.com:PASS a example.com:NEUTRAL, by měl mít jinou reputaci a totéž pro ostatní výsledky. Tento přístup je užitečný i bez prostého předání whitelistingu, protože výsledek FAIL z prostého předávání jednoduše plyne v nezávislou reputaci. Význam PASS, SOFTFAIL, FAIL je někdy nesprávně interpretován jako „not-spam“, „maybe-spam“ a „spam“. Nicméně SPF nic takového nedělá. SPF pouze nabízí organizovat nejprve prostředky pro roztřídění e-maily na základě názvu jejich domény namísto jejich IP adresy (SPF PASS); a za druhé, způsob k zablokování neoprávněného použití jejich domény (SPF FAIL).", "section_level": 2}, {"title": "Intra-domain padělání.", "content": "Naivní implementace SPF nebrání uživateli se stejnou doménou zaslání e-mailu jménem jiného uživatele, protože jen část doménové adresy se používá k vyhledání záznamu SPF. V sofistikovanější implementaci majitel domény může určit různé zásady pro každého uživatele pomocí SPF „makra“, které odkazují na „localpart“ (uživatel) podle definice v, nebo jednoduše vyžaduje všechny poštovní podání pro doménu používat SMTP AUTH (). To se doporučuje z mnoha důvodů.", "section_level": 2}, {"title": "Kontrolní body.", "content": "K provozu na hostitelském počítači potřebuje mít SPF MX záznam přijímací domény. Hostitelské počítače, které jsou přímými příjemci vzdálených TCP připojení, mohou snadno odhalit původní adresu IP z protokolu TCP session. Tyto počítače jsou schopny zablokovat e-mail během SMTP session a vyhnout se nutnosti generovat vracené zprávy, které by mohly být backscatter. (Jak SPF : „\"generovat oznámení o nedoručení podvrženým identitám, které neprošlo kontrolou autorizace je obecně bráno jako urážlivé a proti výslovnému přání vlastníka identity.\"“). Další navazující hostitelé, například v případě předávání mohou provádět pouze SPF kontroly založené na „Received“ hlavičce. Tento postup je těžkopádný a náchylný k chybám. Lepším přístupem je pro MX hostitele zvolit SPF bez blokování žádného e-mailu, a pak přidat „Received-SPF“ do pole hlavičky, jak je uvedeno v dokumentu nebo novější „Authentication-Results“ hlavička z. Navazující hostitel se pak může podívat na tyto hlavičky a nastavit svou vlastní politiku, zda chcete odmítnout, přijmout nebo poslat do karantény na základě výsledku SPF a dalších faktorech.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah s DKIM.", "content": "SPF ověřuje obálky zpráv (SMTP bounce adress), nikoli obsah zprávy (hlavička a těla) – to je rozdíl mezi SMTP (jak je uvedeno v STD 10 nebo ) a Internet Message Format (jak je uvedeno v STD 11 nebo ). To je ortogonální a komplementární k DomainKeys Identified Mail (DKIM), který podepisuje obsah (včetně hlaviček). Stručně řečeno, SPF ověřuje MAIL FROM vs. jeho zdrojový server; DKIM ověřuje „FROM:“ zprávu hlavičky a tělo mailu podle kryptografických prostředků.", "section_level": 2}, {"title": "Sender ID.", "content": "Sender ID je paralelním řešením k problému validace zpráv, a definuje dvojici úzce souvisejících testů. Jeden validuje údajně zodpovědné adresy (PRA – Purported Responsible Address), jak je definováno v. Druhý ověřuje zprávy Reverse-Path (také známý jako MAIL-FROM adresa), jak je definováno v dokumentu. Citace z : „\"Všimněte si, že odesílatel-ID experimentu může používat DNS záznamy, které mohou být vytvořeny pro aktuální SPF experiment nebo pro staršími verzemi v této sadě experimentů. Což v závislosti na obsahu záznamu, může znamenat, že heuristika odesílatel-ID může být chybně aplikována na zprávu. V závislosti na akcích spojených s příjemcem a těmito heuristikami, může být zpráva doručena, nebo odstraněna z příjmu.\"“", "section_level": 2}], "src_summary": "SPF neboli Sender Policy Framework je e-mailový validační systém sloužící jako obrana proti spamu. Jeho princip spočívá v tom, že ověřuje IP adresu odesílatele. SPF umožňuje administrátorům určit, které počítače mohou odesílat poštu z dané domény. Administrátor musí vytvořit v DNS TXT záznam ve formátu SPF. SMTP server pomocí DNS záznamu rozhodne, zda je pošta odeslaná z příslušné adresy pro danou doménu schválena. ", "tgt_summary": "Das Sender Policy Framework (SPF; früher Sender Permitted From) ist ein Verfahren, mit dem das Fälschen der Absenderadresse einer E-Mail verhindert werden soll, genauer das Versenden von E-Mail über nicht legitimierte Mail Transfer Agents (MTAs) unterbindet. Es entstand als Verfahren zur Abwehr von Spam. Bei SPF trägt der Inhaber einer Domain in das Domain Name System ein, welche Adressen von MTAs zum Versand von E-Mails für diese Domain berechtigt sind.", "id": 95554} {"src_title": "Jelen sika", "tgt_title": "Sikahirsch", "src_document": [{"title": "Poddruhy.", "content": "Zoologové rozlišují celkem 14 různých poddruhů. Mezi nejznámější poddruhy patří: Všechny poddruhy je možné vzájemně křížit.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření v Čechách.", "content": "Na přelomu 19. a 20. století začal být v Čechách uměle chován jelen sika japonský a jelen sika Dybowského v oborách na Plzeňsku i ve Středočeském kraji (první oborou vůbec byla obora Kluk u Poděbrad). Nejprve se jednalo pouze o menší skupinky chované v oborách. Od 40. let se díky tehdejším válečným událostem (poškození oplocení obor) objevil i ve volné přírodě. Ze své původní vlasti se poměrně dobře adaptoval na středoevropské životní podmínky. Vyskytuje se ponejvíce v západních Čechách a je chován v některých českých zoologických zahradách.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Oproti jelenu lesnímu je sika výrazně menší a lehčí. Dospělý samec v kohoutku dosahuje maximální výšky 120 centimetrů, tělesná hmotnost se pohybuje podle poddruhu od 35 kg (sika vietnamský) do 140 kg (sika Dybowského). Letní zbarvení siků je pestré, rezavohnědé s bílými skvrnami (podobně jako u daňka), zimní srst je delší, dosti hrubá, šedohnědá až čokoládově hnědá, s nevýraznými skvrnami. Hlava je mnohem kratší a poměrně vyšší než u jelena lesního, boltce jsou menší, ocas (kelka) delší. Paroží samců je mnohem menší a méně větvené než u j. lesního, mívá maximálně 8 výsad.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "V přírodě sikové obývají především listnaté nebo smíšené lesy od nížin do hor. V naší přírodě dávají přednost světlým listnatým lesům a parkové krajině. Živí se především trávou, bylinami, v zimě spásají letorosty dřevin, porosty borůvky a vřesu. Kůru loupou méně než jelen lesní, značně však škodí okusem letorostů a sazenic jehličnanů. V přírodě, např. v Japonsku, sikové rádi chodí lízat sůl na mořské pobřeží. Sikové žijí v rodinných tlupách, jež tvoří nejčastěji jeden samec a několik laní s kolouchy. Pouze v období říje se zvěř sdružuje do větších stád. Říje probíhá od září do října. V říji se sikové ozývají hvízdáním a funěním. Mezi jeleny dochází ke krutým soubojům, které kvůli málo členitému, ostrému paroží končí často vážným zraněním. Laň je březí 30-32 týdnů a v červnu rodí jednoho, výjimečně dva kolouchy. Mláďata už od čtvrtého týdne života přecházejí na zelenou potravu, matka je však příležitostně kojí až do konce roku. Dospívají ve druhém roce života a mohou se dožít až 18 let.", "section_level": 1}, {"title": "Lov.", "content": "Lov jelena siky japonského je prováděn podle platných právních předpisů, v současné době na základě § 1 písm. n) vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 245/2002 Sb. ze dne 7. června 2002, která stanovuje dobu jeho lovu od 1. 8. do 15. 1. s výjimkou celoročního lovu v oboře pokud je pro něj tato obora zřízena. Koloucha siky japonské lze lovit v období 1.8. až 31.3. Jelen, laň i kolouch jelena siky Dybowského má stanovenu dobu lovu od 16.8. do 31.12.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické hledisko ČR.", "content": "Z hlediska vědecké ekologie se ve volné přírodě v České republice jedná o nepůvodní introdukovaný druh, který je substituentem jiných u nás původních savců z čeledi jelenovitých, zejména pak jelena lesního. Nežádoucí je především křížení siky s jelenem lesním, k němuž dochází v oborách i ve volné přírodě. Kříženci jsou plodní. Podobně jako daněk skvrnitý se také sika dobře hodí pro oborní i farmové chovy. Sika není náročný na prostor a potravu, dřeviny loupe méně než jelen lesní, samci jsou však vzájemně (v některých případech i vůči člověku) velmi agresívní. V Rusku, Číně a nověji i v Evropě se sikové chovají pro panty, mladé parohy, které se jelenům odřezávají v lýčí a používají se v lékařství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jelen sika, někdy jen sika (\"Cervus nippon\") je savec z řádu sudokopytníků, čeledě jelenovitých, který byl na přelomu 19. a 20. století uměle vysazen i v Čechách. Pochází z dálného východu asijského kontinentu z Mandžuska, Japonska, Thajska, Vietnamu, Koreje a z východního Ruska.", "tgt_summary": "Der Sikahirsch (\"Cervus nippon\"; von für „Hirsch“) ist ein aus Ostasien stammender Hirsch, der durch Einbürgerungen heute in vielen Gegenden der Welt vorkommt.", "id": 763192} {"src_title": "Harald Reinl", "tgt_title": "Harald Reinl", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Narodil se 9. července 1908 v rakouském městě Bad Ischl. Ve svém dětství velmi oblíbil hory a lyžování a i když vystudoval práva, věnoval se lyžování a ve 22 letech si dokonce zahrál ve filmu lyžaře a v roce 1939 natočil spolu s dalšími dokument o lyžování v Tyrolsku. První jeho samostatnou režií se stal film \"O deset let později\" z roku 1947. Od tohoto roku režíroval okolo 60 filmů. Největší úspěch se dostavil v roce 1962, kdy se do kin dostal film \"Poklad na Stříbrném jezeře\", jeden z filmů natočený na motivy pocházející z knih německého spisovatele Karla Maye. Nejvíce jsou dnes známy filmy s Vinnetouem a Old Shatterhandem (celkem 5 mayovek v letech 1962-68), filmů podle Maye se ale nakonec natočilo 17, většinu z nich ale již on sám nerežíroval. Také jde o autora westernu \"Poslední Mohykán\" natočeného na motivy ze stejnojmenné knihy J. F. Coopera. Ještě před mayovkami byl úspěšný jako tvůrce německých kriminálních filmů, šlo o snímky natočené v letech 1959-1965 a příběhy doktora Mabuse. Přál si také natočit řadu gotických hororů, z této zamýšlené série však byl realizován pouze horor \"Hadí jáma a kyvadlo\".", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Za svůj život byl několikrát ženatý. Poprvé se oženil s Corinnou Frankovou v roce 1946, po čtyřech letech se s ní však rozvedl. Po čase při natáčení filmu \"Rosen-Resli\" v roce 1954 se seznámil se začínající herečkou Karin Dorovou a po krátké době se s ní oženil. Svoji manželku poté obsazoval do mnoha svých filmů a jejich manželství trvalo 14 let, ale i tak se v roce 1968 rozpadlo. Poté žil s bývalou českou herečkou Danielou Marií Delisovou, která trpěla depresemi a 9. října 1986 jej v Puerto de la Cruz na Tenerife zavraždila. Verliebte Ferien in Tirol Wer zuletzt lacht, lacht am besten", "section_level": 2}], "src_summary": "Harald Reinl (9. července 1908, Bad Ischl, Salzburg, Rakousko-Uhersko – 9. října 1986, Santa Cruz de Tenerife, Španělsko) byl německo-rakouský režisér a filmový producent. ", "tgt_summary": "Harald Reinl (* 8. Juli 1908 in Bad Ischl, Österreich; † 9. Oktober 1986 in Puerto de la Cruz, Teneriffa) war ein österreichischer Filmregisseur, Drehbuchautor und Filmeditor. Sein Regiewerk umfasst mehr als 60 Titel.", "id": 2304727} {"src_title": "Flyweight", "tgt_title": "Fliegengewicht (Entwurfsmuster)", "src_document": [{"title": "Motivace.", "content": "Vzor muší váha je vhodný pro situace s mnoha objekty. Klasickým příkladem je reprezentace jednoho znaku v textovém editoru [1],[2]. Znak (codice_1) je určen svou polohou v dokumentu, použitým fontem, barvou, jeho velikostí a v neposlední řadě také vlastním kódem znaku (např. 'a'). Pokud popis Znaku (codice_1) obsahuje všechny uvedené informace, tak dochází k velmi výraznému růstu paměťové náročnosti s růstem velikosti dokumentu, neboť popis jednotlivého znaku může zabírat i stovky bytů. Muší váha poskytuje řešení tohoto stavu. Zavádí možnost sdílet jednu instanci znaku pro všechny jeho shodné výskyty.", "section_level": 1}, {"title": "Popis vzoru.", "content": "Vzor je založen na vyčlenění vnějšího stavu z objektu. Tímto vnějším stavem se rozumí takové atributy, které je možno uchovávat vně objektu nebo je vypočítat. Tento vnější stav je často označován jako kontext objektu. Metody, které pro svou funkci potřebují hodnoty, které jsou součástí vnějšího stavu, je dostávají až v okamžiku svého volání jako parametr - kontext. Zredukovaný objekt (bez vnějšího stavu) je možné obvykle sdílet mezi jednotlivými užitími. Tento objekt již pouze obsahuje atributy, které jsou označovány jako vnitřní stav. Pro možnost sdílení těchto objektů je zapotřebí továrna, která zajistí jejich tvorbu (pokud doposud vhodný objekt neexistuje) nebo vrácení existujícího. Muší váha přináší úsporu paměťového prostoru, a to dvojím způsobem: redukcí velikosti jednotlivých objektů (nahrazením vnějšího stavu objektu výpočtem nebo efektivnější reprezentací) a sdílením jednotlivých instancí objektů reprezentujících vnitřní stav.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad textového editoru.", "content": "U textového editoru z motivačního příkladu se ukazuje, že mnoho znaků používá font se shodnými vlastnostmi, tj. v typickém dokumentu je použito obvykle do deseti druhů písma. Informace o vlastnostech použitého fontu (metrika) tedy nemusí být součástí každého písmene, ale je vhodné ji vyčlenit do sdílených vlastností. Obdobný postup je možno aplikovat i na znak samotný, neboť i jednotlivých typů znaků je v dokumentu obvykle použito výrazně méně, než je počet jejich výskytů. Lze tedy definovat třídu codice_1, která popisuje použití kombinace znaku a fontu. Text je pak reprezentován vhodnou skladbou odkazů na codice_1 objekty. Jednotlivé objekty je však možno sdílet mezi jednotlivými použitími. Pro zajištění správného sdílení je nutné jejich vytváření pomocí továrny – codice_5. Továrna zajistí vytvoření nového objektu, jen pokud doposud neexistuje; v opačném případě vrací existující objekt. Následující diagram ukazuje reprezentaci textu „BABETA“ s využitím muší váhy. Jednotlivá písmena jsou vytvářena pomocí továrny a odstavec jen udržuje odkazy na ně. Pokud je zapotřebí vykreslit blok textu, tak pro jednotlivé objekty (codice_1) je volána metoda codice_7, která jako vstupní parametr dostává kontext. Tímto kontextem je poloha znaku v rámci odstavce. Tato poloha nemusí být přímo uložena jako součást znaku, neboť ji je možno odvodit/vypočítat z jeho předchůdců v rámci odstavce.", "section_level": 1}, {"title": "Vhodnost použití.", "content": "Návrhový vzor slouží pro snížení počtu instancí objektů a paměťové náročnosti. Vzor je vhodné použít v těchto případech (měly by být naplněny všechny podmínky):", "section_level": 1}, {"title": "Schéma.", "content": "Schéma znázorňuje použití objektu muší váhy (codice_8) klientem. Jednotlivé sdílené muší váhy jsou vytvářeny pomocí továrny (codice_9).", "section_level": 1}, {"title": "Sdílení muších vah.", "content": "Důležitou součástí návrhového vzoru muší váhy je možnost sdílení muších vah jednotlivými klienty. Pokud není možné tento předpoklad splnit pro všechny takovéto objekty, je možné použít nepatrně modifikované schéma, které tuto situaci řeší. Objekt codice_10 je objekt, který není sdílený, zatímco objekty codice_11 jsou sdíleny a jako takové jsou vytvářeny továrnou codice_9.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Návrhový vzor byl poprvé popsán v roce 1990 v článku Glyphs: Flyweight Objects for User Interfaces [1] a následně zařazen do přehledu vzorů [2].", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzné vzory.", "content": "Muší váha pro svou realizaci využívá návrhový vzor továrna pro vytváření jednotlivých sdílených objektů. Odkazy na sdílené objekty jsou často uspořádány ve složitější struktuře pomocí vzoru skladba. Vzor muší váha může být použit pro implementaci vzorů stav a strategie.", "section_level": 1}, {"title": "Vytváření muší váhy při refaktorizaci.", "content": "Návrhový vzor je možné použít již ve fázi návrhu nebo s jeho pomocí refaktorovat stávající kód. Při refaktorizaci je možno využít následujícího postupu: Při refaktorizaci tímto postupem lze po každý z kroků 3-6 vytvořit a spustit příslušné testy při zachování relativně malých změn.", "section_level": 1}, {"title": "Diskuse.", "content": "V mnoha praktických použitích se může ukázat výhodné použít jen část vzoru muší váha.", "section_level": 1}, {"title": "Použití pouze vyčlenění vnějšího stavu.", "content": "Při refaktorizaci lze využít pouze vyčlenění vnějšího stavu mimo objekt. Tímto krokem může dojít ke zmenšení složitosti objektu. Přístup je vhodný, pokud lze hodnoty uložit/vypočítat vně objektu a jsou potřebné jen v malém množství metod. Současně je však zapotřebí zachovat identitu jednotlivých objektů. Při vhodném použití dojde ke snížení paměťové náročnosti objektů, zvýšení jejich flexibility, neboť se již dále nestarají o svůj vnější stav. Nevýhoda tohoto postupu může spočívat při nedokonalé refaktorizaci ve zvýšení složitosti třídy uchovávající/vypočítávající vnější stav.", "section_level": 2}, {"title": "Použití pouze sdílení objektů.", "content": "V případě, kdy lze objekty snadno sdílet a neobsahují žádný vnější stav, tak stačí pouze zavést tovární třídu. Následně je již přímá cesta ke sdílení objektů. V případě, kdy jsou takto sdíleny objekty, však již nemohou obsahovat přímou vazbu na své nesdílené rodiče.", "section_level": 2}], "src_summary": "Flyweight (česky muší váha) je jedním ze základních návrhových vzorů programů. Muší váha patří do skupiny strukturních vzorů, které umožňují řízení počtu instancí objektů. Vzor je vhodný pro situace, kdy vzniká mnoho malých objektů, u kterých je možné podstatnou část jejich stavu sdílet nebo ho nahradit výpočtem.", "tgt_summary": "Das Fliegengewicht () ist eine bewährte, wiederverwendbare Lösungsschablone in der Softwareentwicklung und gehört als Vorlage zu den Problemen aus der Kategorie Strukturmuster (). Die allgemeineren Entwurfsmuster und auch diese Schablone für Beziehungen zwischen gleichartigen Objekten stammen aus dem Buch Entwurfsmuster der „Gang of Four“ (GoF), das Techniken der Objektorientierten Programmierung erklärt.", "id": 630228} {"src_title": "Okres", "tgt_title": "Okres", "src_document": [{"title": "Historie v zemích Rakousko-Uherska.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik okresů.", "content": "Okresy vznikly v českých zemích v roce 1849 se vznikem obecní samosprávy místo původních panství. Okresy byly dvojí: politické (větší; něm. \" Politischer Bezirk\", slov. \"správny okres\") pro veřejnou správu a soudní (menší; něm. \"Gerichtsbezirk\", slov. \"notariát\") pro justici. Politických okresů bylo k 1. lednu 1850 v Čechách 79, na Moravě 25 a ve Slezsku 7. V čele zřizovaných okresních hejtmanství stál hejtman, který jediný byl odpovědný svým nadřízeným (tedy Vídni). Hlavní povinnosti hejtmana spočívaly v zajišťování vyhlašování a provádění zákonů, v péči o bezpečnost, veřejný pořádek a pokoj v obvodu, v evidenci obyvatelstva, pomoci při ubytování vojska, dohledu nad správou obecní, péči o hranice, udržování silnic a vodních cest.", "section_level": 2}, {"title": "Smíšení správy a soudnictví.", "content": "V květnu 1855 však došlo ke sloučení správy a soudnictví. Zřízeny byly smíšené okresní úřady v místech původních soudních okresů – těch bylo v Čechách 208, na Moravě 76 a ve Slezsku 22. V čele těchto okresů stál okresní představený, který měl, vlastnil-li právnické vzdělání, i soudní moc, jinak v okrscích soudil jeden z jeho adjutantů. V ostatních ohledech se pravomoci okresních představených v podstatě kryly s těmi, které do té doby měli hejtmané. Přibyl jen tzv. konsens manželský, úřední schvalování sňatků (zrušeno 1860). V roce 1864 došlo v Čechách ke zřízení okresních samospráv. Do vedení okresů byla volena okresní zastupitelstva, která ze svých členů volila okresní výbory a okresního starostu.", "section_level": 2}, {"title": "Obnova politických okresů.", "content": "Prosincová ústava roku 1867 definitivně stanovila, že soudnictví má být oddělené od správy. Na základě zákona z 19. května 1868 a ministerské vyhlášky z 10. července 1868 začala od 31. srpna 1868 opět úřadovat okresní hejtmanství jako úřady spravující politické okresy. Okresů bylo vzhledem k růstu počtu obyvatelstva o něco více než v roce 1850: v Čechách 89, na Moravě 30, ve Slezsku 7. Některá významná (tzv. statutární) města navíc tvořila vlastní obvod: v Čechách Praha a Liberec, na Moravě Brno a Olomouc, ve Slezsku Opava a Frýdek. Okresnímu hejtmanovi kromě výše zmíněných pravomocí ještě příslušel dohled nad volbami do říšské rady.", "section_level": 2}, {"title": "Okresy v Československu a Česku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První republika.", "content": "Okresy byly nižší jednotkou správy i po nové reformě z roku 1927. Tehdy bylo v Zemi České okresů 103, v zemi Moravskoslezské 45, Slovenské 79 a Podkarpatskoruské 12. V čele okresu opět stál hejtman jmenovaný ministrem vnitra. (Na Podkarpatské Rusi služný.)", "section_level": 2}, {"title": "Období nesvobody (1938-1945).", "content": "Po Mnichovské dohodě bylo od Česka odděleno pohraniční území, které bylo připojeno k Německé říši. \"Politischer Bezirk\" se v Sudetech přejmenoval na \"Landkreis\" a \"Gerichtsbezirk\" se přejmenoval na \"Amtsgerichtsbezirk\". Po okupaci byly vytvořeny orgány okupační správy Oberlandráty, které zahrnovaly několik okresů, kontrolovaly činnost okresních orgánů a přímo do ní i zasahovaly. Čeští okresní hejtmani byli postupně nahrazováni německými. Na podzim 1942 došlo k reorganizaci správy, kdy byla řada menších okresů sloučena do větších celků. Navíc nebyly výjimkou situace, že oberlandrát současně vykonával funkci hejtmana v několika podřízených okresech, nebo, že jeden německý okresní hejtman spravoval několik okresů najednou.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj okresů po roce 1945 (národní výbory).", "content": "Po osvobození v letech 1944 a 1945 byly obnoveny okresy v předválečném rozsahu, avšak byla zavedena plná samospráva - při okresních národních výborech byla zřízena volená zastupitelstva, která ze svých řad volila radu a předsedu ONV. Pouze v okresech, kde byl výrazný podíl tzv. nespolehlivého obyvatelstva (Němci, Maďaři), byly na přechodné období dosazeny správní komise jmenované nadřízenými úřady. Od 1. února 1949 do 31. prosince 2002 pak byly sjednoceny územní obvody státní správy a soudů tak, že administrativní okres se stal současně soudním okresem (počet soudních okresů se tedy snížil). V roce 1960 došlo ke sloučení okresů do větších celků, mnoho okresů tak zaniklo a jejich počet se opět snížil. Obvod správního okresu i nadále zůstal totožný s obvodem okresního soudu (tj. snížil se také počet okresních soudů).", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj okresů po roce 1993.", "content": "Po roce 1993 byla v České republice omezena samospráva nejprve na okresní úrovni: přímo volená pléna okresních národních výborů byla nahrazena nepřímo volenými okresními shromážděními a posléze v roce 2000 zcela zrušena. Dne 13. června 2002 byl schválen zákon č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů.Zákon č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů. Dle článku CXVII zákona č. 320/2002 Sb. byly dnem nabytí účinnosti, tj. 1. ledna 2003, zrušeny okresní úřady. Kompetence okresních úřadů převzaly zčásti krajské úřady a zčásti obecní úřady obcí s rozšířenou působností státní správy, čímž okresy přestaly plnit funkci územních jednotek státní správy. Nadále však zůstala zachována okresní organizace u soudů, policie (bývalá Okresní ředitelství byla přeměněna na tzv. Územní odbory), archivů a okresy jsou také používány pro potřeby statistické a územně-orientační.", "section_level": 2}, {"title": "Okresy v jiných zemích.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Slovensko.", "content": "Na Slovensku rovněž zůstaly okresy formálně zachovány, okresní úřady však byly zrušeny a nahrazeny „obvodními úřady“ pro více okresů.", "section_level": 2}, {"title": "Rakousko.", "content": "Rakouské spolkové země se také člení na okresy, které se označují jako \"Bezirk\" (plurál \"Bezirke\"). Mimo okresů zde na úrovni okresů existují statutární města. Podobně jako v Rakousku-Uhersku a Československu do roku 1948 zde dosud existují i soudní okresy.", "section_level": 2}, {"title": "Německo.", "content": "V rámci německých spolkových zemí existují \"zemské okresy\" (\"Landkreis\", plurál \"Landkreise\"). Postavení okresů zde mají i větší města (\"Kreisfreie Stadt\", plurál \"Kreisfreie Städte\").", "section_level": 2}, {"title": "Polsko.", "content": "V Polsku existuje členění na okresy nazvané powiat, které vzniklo už v 15. století.", "section_level": 2}, {"title": "Francie a Belgie.", "content": "Okresy existují s označením \"arrondissement\" také ve Francii a Belgii.", "section_level": 2}, {"title": "Anglosaské země.", "content": "V USA se označují okresy ve většině státech jako \"county\" (plurál \"counties\"; ve Velké Británii toto slovo označuje hrabství a odpovídají krajům). Ve Velké Británii, Kanadě se označují jako \"district\" (plurál \"districts\").", "section_level": 2}, {"title": "Rusko.", "content": "V Rusku, Bělorusku, na Ukrajině a v Kazachstánu se okresy označují jako \"rajón\" (plurál \"rajóny\").", "section_level": 2}], "src_summary": "Okres je územně-správní jednotka zpravidla střední úrovně, vyšší než obec a nižší než kraj. Jejich ekvivalenty existují či existovaly pod různými jmény ve státech po celém světě: \"Kreis\" v Německu, \"Bezirk\" v Rakousku (východoněmecké označení \"Bezirk\" se ale překládalo jako kraj), \"county\" v USA, \"borough\" v Británii, \"rajón\" v zemích bývalého SSSR, \"district\" v některých anglojazyčných i jiných zemích, \"arrondissement\" ve frankofonních zemích, \"powiat\" v Polsku, \"járás\" v Maďarsku atd.", "tgt_summary": "Ein Okres (Mehrzahl \"Okresy\") ist die landessprachliche Bezeichnung einer Gebietseinheit in Tschechien, der Slowakei und vormals der Tschechoslowakei. Es handelt sich um die zweite Stufe der Verwaltungsgliederung, die zwischen den Kraj und den Gemeinden (Obec) steht. Die deutsche Übersetzung ist uneinheitlich, etwa „Bezirk“ oder „Kreis“.In Deutschland und Österreich sind historisch bedingt die Ausdrücke Kreis und Bezirk gegensätzlich besetzt: In Deutschland ist seit 1939 landesweit der Regierungsbezirk über dem Landkreis angesiedelt, während vorher in Bayern die heutigen Regierungsbezirke \"Kreis,\" die heutigen Landkreise \"Bezirksamt\" hießen (siehe Landkreis#Historische Übersicht); in Österreich existierte der historische Kreis der Monarchiezeit über dem - heute noch existierenden - politischen Bezirk.", "id": 248890} {"src_title": "Krokodýl čelnatý", "tgt_title": "Stumpfkrokodil", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Krokodýl čelnatý je nejmenší žijící krokodýl na světě a svým vzhledem připomíná spíše kajmana. Tělo dospělého jedince dosahuje délky kolem 1,5 metru (místy více než 1,7 metru) a váží 18–45,5 kilogramu. Dospělci jsou na zádech zbarveni tmavě, nejčastěji černě, na bocích bývají občasné žluté skvrny, které však nejsou tak výrazné a časté jako u mláďat, která je mají i na hlavě a ocasu a která mají záda zbarvena obvykle hnědě. Břicho je jak u dospělců, tak u mláďat světlejší, nejčastěji do žlutava. V zajetí může být zaměněn se vzhledově podobným kajmanem černým (\"Melanosuchus niger\"), který však žije v Jižní Americe a dorůstá poněkud větších rozměrů. V důsledku své malé velikosti a zvýšené bezbrannosti vůči svým predátorům má tento druh krokodýla silně obrněný krk, záda i ocas. Nápadný je i jeho dlouhý a široký čenich a nápadně vystouplé čelo, podle kterého získal i český název.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie a chování.", "content": "Krokodýl čelnatý je pomalý plaz s převážně noční aktivitou. Jelikož je velice plachý, spatřit ho v přírodě je poměrně vzácností. Jako ostatní krokodýli je masožravec, živí se velkými bezobratlými, převážně pak korýši a měkkýši, které drtí zakulacenými zuby v zadní části tlamy, menší část potravy tvoří ryby, plazi a drobní savci. Nepohrdne ani mršinami. Potravu si hledá ve vodě i na břehu, při lovu se nikdy nevzdaluje daleko od vody. Krokodýl čelnatý je samotářský živočich, který přes den odpočívá většinou pod velkými kameny nebo v prohlubních, které si v zemi dělá. Jednotlivci, kteří k tomu postrádají správné podmínky většinou odpočívají mezi kořeny stromů, které se vyskytují v blízkosti místa, kde žijí.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Krokodýl čelnatý vyhledává společnost pouze v období páření. Samice staví kopcovitá hnízda na počátku období sucha, zhruba v rozmezí mezi květnem a červnem. Hnízdo je umístěné poblíž vody a tvoří ho hromada mokré, rozpadající se vegetace, která spolehlivě inkubuje vejce díky teplu vytvářeném hnijícím rostlinným materiálem. Samice kladou malé množství, nejčastěji kolem 10 vajec, ve výjimečných případech jich může v hnízdě být i 20. Mláďata se líhnou zhruba po 85 až 105 dních a po narození měří kolem 28 cm. Matka svá mláďata střeží jak v období inkubace, tak i neurčitou dobu po narození. Čerstvě narozená mláďata mají celou škálu přirozených predátorů, zvláště pak ptáků, větších ryb, savců a plazů, ale i jiných a větších druhů krokodýlů.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "V současné době krokodýli čelnaté nejvíce ohrožuje ilegální lov pro maso a hromadná ztráta jejich přirozeného biotopu, kterou způsobuje masivní odlesňování. Není však zdaleka tak ohrožený jako ostatní obyvatelé pralesa, jelikož několik populací obývá poměrně rozsáhlé území. Krkokodýl čelnatý má pod kůží mnoho kostěných štítků (osteodermů), proto se kůže nehodí pro průmyslové zpracování. Místně se kůže z ulovených krokodýlů používá, průmyslově však využívána není. Z téhož důvodu není krokodýl čelnatý chován ani na farmách.", "section_level": 1}, {"title": "Kde ho lze vidět.", "content": "Krokodýl čelnatý je poměrně mírumilovný a dorůstá přijatelných rozměrů pro terarijní chov. Proto je častým a oblíbených chovancem zoologických zahrad, ale i teraristů, kteří si mohou dovolit chovat ho např. ve vytápěném skleníku. Pro chov v bytě se však ani u tohoto druhu dospělí jedinci příliš nehodí. V České republice chovají krokodýla čelnatého následující zoologické zahrady a veřejné instituce:", "section_level": 1}], "src_summary": "Krokodýl čelnatý či krokodýl pralesní (\"Osteolaemus tetraspis\") je jeden ze tří žijících zástupců čeledi krokodýlovitých žijící v Africe; jediný zástupce rodu \"Osteolaemus\". Obývá převážně tropické oblasti Západní a západ Střední Afriky v rozmezí od Senegalu až k Angole, kde žije ve vodních tocích a jezerech. Rozeznáváme u něj dva poddruhy, poddruh \"O. t. tetraspis\" (krokodýl západoafrický) obývá spíše západní území areálu rozšíření, poddruh \"O. t. osborni\" (krokodýl osbornský) obývá tropické deštné lesy Konžské republiky.", "tgt_summary": "Das Stumpfkrokodil (\"Osteolaemus tetraspis\") ist ein Vertreter aus der Familie der Echten Krokodile und bildet hier den einzigen rezenten Vertreter der Gattung \"Osteolaemus\". Es ist im westlichen Afrika sowie in Zentralafrika zu Hause.", "id": 1754239} {"src_title": "Theofil Presbyter", "tgt_title": "Theophilus Presbyter", "src_document": [{"title": "Dílo.", "content": "Spis nazvaný \"Schedula diversarum artium“\" (v jiných opisech \"„De diversis artibus“\") vznikl mezi léty 1100 a 1120. Nejstarší dochovaný rukopis je v Rakouské národní knihovně ve Vídni pod označením Codex sign. 2527; druhý exemplář se dochoval v Knihovně vévody Augusta ve Wolfenbüttelu (pod signaturou Cod. Guelf. Gud. Lat. 69 2°). Spis objevil Gotthold Efraim Lessing, když byl knihovníkem ve Wolfenbüttelu. V roce 1874 následoval první částečný překlad do němčiny, po něm kompletní edice v angličtině, francouzštině, polštině, italštině a maďarštině, česky dosud nevyšel. Theofil výklad rozdělil systematicky do 96 kapitol. Detailně popisuje techniky a materiály středověkých řemesel, počínaje pracemi malířskými a kreslířskými pro knižní malbu. Vykládá recepty na zhotovování barev pro knižní i nástěnné malířství, pro výrobu skla pro okenní vitraje i pro smalty. Nejlépe zná zlatnické techniky a postupy, popisuje stavbu pece k tavení drahých i obecných kovů, všímá si různě legovaného zlata, stříbra, mědi i železa. Zná výzdobné techniky jako je rytí, smaltování nebo niello. Dále popisuje výrobky k chrámovému užití, například kříž, svícen, kadidelnici, liturgický kalich či paténu. Z kovolitectví di všímá zejména výroby píšťaly pro varhany, stavby varhan, a odlévání zvonů. Nakonec připojuje kapitoly o drahých kamenech a perlách.", "section_level": 1}, {"title": "Autor.", "content": "Theofil byl podle svého díla ztotožněn s porýnským mnichem a kazatelem Rogerem z benediktinského kláštera v Helmarshausenu. Data jeho života byla stanovena s pomocí nekrologií: Narodil se pravděpodobně kolem roku 1070. Pocházel z povodí řeky Maasy, kde vstoupil do kláštera ve Stavelotu. Mezi léty 1100 a 1107 pracoval v bazilice sv. Pantaleona v Kolíně nad Rýnem. Po roce 1107 odešel do kláštera v Helmarshausenu, kde zůstal až do smrti. Zemřel tam po roce 1125. Není jasné, zda pouze organizoval a vedl práci klášterních dílen bratří laiků, nebo zda byl sám také řemeslníkem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Theofil Presbyter či Theophilus Presbyter bylo mnišské jméno nebo pseudonym zlatníka, který se pravděpodobně jmenoval \"Roger z Helmarshausenu\"; žil ve 12. století jako mnich řádu benediktinů a sepsal latinský spis o technikách uměleckých řemesel, zejména zlatnictví.", "tgt_summary": "Theophilus Presbyter (Pseudonym, möglicherweise des Rogerus von Helmarshausen; 12. Jahrhundert) war ein Benediktinermönch und Verfasser einer lateinischen Schrift, in der verschiedene Kunsthandwerkstechniken des Mittelalters ausführlich dargestellt werden.", "id": 1137080} {"src_title": "Beer Ševa", "tgt_title": "Be’er Scheva", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Existuje několik hypotéz o etymologii slova Beer Ševa: V midraši, který se obecně negativně vymezuje vůči Filištínům, jsou tyto ovce interpretovány jako sedm potomků Abrahámových, kteří byli zabiti potomky Abímelekovými. V Bibli je Beer Ševa celkově popisována jako důležité svaté místo.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Archeologické naleziště v blízkosti města dokládá prastarou minulost města: tato oblast byla obydlena již 4000 let př. n. l., zdejší sídliště bylo mnohokrát zničeno a znovu vystavěno. Ve Starém zákoně v knize Genesis byla Beer Ševa popsána jako místo, kde byla složena přísaha o míru mezi Abrahámem, respektive Izákem, a Pelištejci. Poslední obyvatelé Beer Ševy byli Byzantinci, kteří město opustili v 7. století, po dobytí města Araby Beer Ševa velice rychle zpustla. V 19. století ji evropští cestovatelé popisovali jako zničenou, pouze s jedinou studnou a několika beduínskými obyvateli žijícími v blízkém okolí. O rozvoj města se začali starat až osmanští Turci na přelomu 19. a 20. století. Kvůli kontrole Beduínů postavili na konci 19. století policejní stanici a později i železniční stanici se spojením do Gazy a Aškelonu. Beer Ševa se rychle rozrostla v malé město a během první světové války se stala strategickým bodem. V průběhu britského mandátu nad Palestinou zůstala malým administrativním centrem. V roce 1947 byla, tehdy jako převážně arabské město, přiřčena, podle plánu OSN na rozdělení Palestiny, arabskému státu. Po vyhlášení nezávislosti 14. května 1948 napadly armády sousedních arabských zemí Izrael a Beer Ševa se stala významným strategickým a logistickým bodem egyptské invazní armády. Město bylo dobyto Izraelskými obrannými silami 21. října 1948 ve válce za nezávislost při operaci Jo'av (respektive při její podčásti nazývané operace Moše) a od té doby zůstalo v izraelských rukou. Od 50. let 20. století procházela plánovitou výstavbou v moderní město, v roce 1970 zde byla založena Ben Gurionova univerzita v Negevu. Roku 1973 vzniklo Divadlo v Beer Ševě. Od roku 1990 Beer Ševa zažívá výrazný nárůst obyvatel díky židovským imigrantům z bývalého SSSR. Po dlouhou dobu zde nebyly žádné teroristické útoky, 31. srpna 2004 bylo však ve dvou autobusech zabito 16 lidí. K útokům se přihlásilo hnutí Hamas. 28. srpna 2005 byli sebevražedným atentátníkem na autobusovém nádraží vážně zraněni dva příslušníci ochranky.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Ze starého města se do dnešních dnů zachovalo jen několik staveb z osmanského období, dnes je snaha co nejvíce tyto památky restaurovat. Významnou turistickou atrakcí je každotýdenní beduínský trh. V bývalém domě osmanského guvernéra je umístěno Negevské muzeum, ve starém městě jsou také známé Abrahámovy studny. Ve městě se také nachází mnoho moderních budov – Židovské kulturní centrum, nová koncertní hala, synagoga ve tvaru pyramidy, kulturní centrum etiopských Židů aj. V blízkosti města se nachází památník Negevské brigády a archeologické naleziště Tel Be'er Ševa.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Jde o největší město Negevské pouště v jižním Izraeli. Často označované jako „hlavní město Negevu“. Nachází se v nadmořské výšce 260 m v severní části Negevu, zhruba 90 km jižně od Tel Avivu a 70 km jihozápadně od Jeruzaléma. Leží v mírně zvlněné krajině, členěné četnými vádí, zejména Nachal Be'er Ševa, Nachal Kovšim, Nachal Katef nebo Nachal Ašan. Na jih od města začíná zcela aridní oblast centrálního Negevu, na severní a západní straně naopak začíná krajina, která díky intenzivnímu zavlažování a obdělávání ztratila částečně pouštní charakter. Díky své poloze na severu Negevské pouště má Beer Ševa velmi horké suché podnebí (podle definice leží v polopouštní oblasti). Dny jsou v zimě mírné, v noci však může teplota klesnout i pod bod mrazu. Roční průměr srážek je cca 220 mm, prší zvláště v zimních měsících. Na jaře se často vyskytují písečné bouře. Leží v hustě osídlené oblasti, která je etnicky převážně židovská. V okolí ovšem leží četná rozptýlená sídla arabských Beduínů včetně beduínských měst jako Rahat nebo Tel Ševa. Město je na dopravní síť napojeno pomocí severojižní dálnice číslo 40. Ve východozápadním směru je to dálnice číslo 25. K severovýchodu směřuje dálnice číslo 60. Město je napojeno rovněž na železnici. Stojí tu železniční stanice Be'er Ševa cafon a železniční stanice Be'er Ševa merkaz. Prochází tudy železniční trať Tel Aviv – Beer Ševa. Z ní tu odbočuje železniční trať Beer Ševa – Dimona a ve výstavbě je železniční trať Aškelon – Beer Ševa.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2009 tvořili naprostou většinu obyvatel Židé – přibližně osob (včetně statistické kategorie „ostatní“, která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství, přibližně osob). Jde o velkou obec velkoměstského typu s dlouhodobě rostoucí populací. K 31. prosinci 2017 zde žilo lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Partnerská města.", "content": "Beer Ševa má následující partnerská města:", "section_level": 1}], "src_summary": "Beer Ševa (, \"Be'er Ševa\",,, v oficiálním přepisu do angličtiny Be'er Sheva) je město v Izraeli v Jižním distriktu. Starostou je Rubik Danilovič. S populací přes obyvatel jde o sedmé nejlidnatější město v Izraeli. ", "tgt_summary": "Be’er Scheva ( [bɛɛr'ʃɛva], übersetzt „Brunnen der Sieben“ oder „Brunnen des Schwurs“; ) ist eine Großstadt im Süden Israels; sie ist eine der größten Städte des Landes. Durch die Übertragung des Namens aus dem Hebräischen kommt eine Vielzahl weiterer Schreibungen vor, beispielsweise \"Beerscheba\", \"Beerschewa\", \"Be’er Schewa\", \"Beerscheva\", \"Beer Sheva\" und \"Be’erscheba\".", "id": 1656687} {"src_title": "Ottawa Senators", "tgt_title": "Ottawa Senators", "src_document": [{"title": "Historie týmu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předválečná éra.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Historie týmu v letech 1903–1927.", "content": "Předchůdcem týmu Ottawa Senators byl úspěšný klub Ottawa Silver Seven, který byl čtyřnásobným vítězem Stanley Cupu. Kraloval v letech 1903–1906. Tým od roku 1908 hrál Eastern Canada Hockey Association, která byla profesionální soutěží. Klub změnil svoje jméno, aby se lépe reprezentoval, a jelikož byla Ottawa sídlem kanadské vlády a parlamentu, tak se podle toho přejmenovali na Senators (česky Senátoři). Ještě před vznikem NHL Senátoři v roce 1911 vyhráli Stanley Cup. V prvním ročníku NHL skončili třetí, ale poté nastala jejich \"zlatá éra\". V letech 1920, 1921 a 1923 získali Stanley Cup (čili ligové prvenství). Navíc se stali prvním družstvem, které dokázalo titul obhájit. V jejich týmu zářily hvězdy (viz odstavec nejlepší hráči). Manažerem byl Tommy Gorman, trenérem byl Pete Green. Senators získali Stanley Cup ještě jednou, a to v roce 1927, ve kterém získali posedmé v historii Prince Of Wales Trophy, což je trofej pro nejlepší družstvo Východní konference. Ročník 1926–1927 byl pro Ottawu také posledním úspěšným.", "section_level": 3}, {"title": "Historie týmu v letech 1927–1934.", "content": "Po úspěšném období následoval propad, při kterém se Ottawa v sezóně 1930–1931 propadla až na deváté místo v celé soutěži. Tým příští sezónu celou vynechal. V ročníku 1932–1933 se vrátil a skončil opět devátý. Tentokrát ovšem bylo deváté místo i tím posledním, protože v roce 1931 odstoupila ze soutěže Philadelphie. Stejně se Senators umístili i v následující sezóně a klub se odstěhoval do St. Louis. Byl to smutný konec slavného týmu.", "section_level": 3}, {"title": "Novodobá éra.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Historie týmu v letech 1991–2004.", "content": "V roce 1991 se splnil sen všech hokejových fanoušků v Ottawě. Rozhodlo se totiž, že od sezóny 1992–1993 bude mít Ottawa opět svůj tým v NHL. Klub dostal jméno podle svých slavných předchůdců – Ottawa Senators. Tyto dva týmy mají ovšem společné jen jméno. Ve své první sezóně, jak už to u nováčků většinou bývá, skončili Senátoři poslední. Vydolovali pouze 24 bodů. Kvůli tomu dostal výpověď první generální manažer týmu Mel Bridgmen. Poslední místo ale mělo i jednu výhodu. Tou výhodou bylo právo první volby v draftu 1993. Ottawa z něho draftovala Alexandra Daigleho. Tato volba se ale moc nevyplatila. Daigle se rozjel až v posledním odehraném ročníku (sezóna 2003–2004), ale už v barvách Minnesoty Wild. V sezóně 1995–1996 se rozhořel spor mezi tehdejším generálním manažerem Randy Sextonem a ruským hokejistou Alexejem Jašinem. Spor se neuvěřitelně protáhl, Jašin odmítal nastoupit a znechucením z týmu odešlo několik hvězd. Nový manažer Pierre Gauthier s Jašinem nakonec novou smlouvu podepsal. Gauthier nakonec udělal dobře, že s Jašinem smlouvu uzavřel, protože se kolem něj začalo budovat družstvo Senátorů. V roce 1997 se klub poprvé po svém návratu dostal do play-off, kde vypadl hned v prvním kole s Buffalem Sabres, o rok později ale Ottawa senzačně vyřadila New Jersey Devils. Ale v další sezóně to byl opět krach v prvním kole a opět s Buffalem Sabres. Jašin se v této sérii téměř neprosadil a korunu tomu nasadil tím, že započal další spor o plat. Klubu se bez něj překvapivě dobře dařilo, umístili se na šestém místě ve Východní konferenci a v prvním kole play-off narazili na Toronto Maple Leafs, se kterým prohráli 4:2 na zápasy. V září 2000 se vrátil Jašin. Klubu se základní část sezóny povedla na jedničku, získali 109 bodů a umístili se na druhém místě ve Východní konferenci. Ale v prvním kole v play-off si uřízli pěknou ostudu, když narazili na Toronto a prohráli s ním 0:4 na zápasy. Jašin se opět neprosadil. Možná proto byl vyměněn do New York Islanders. Do ročníku 2001–2002 nastoupili Senátoři mizerně, nakonec však zabrali a probojovali se do play-off. Tam v prvním kole konečně uspěli a smetli NY Islanders, poté porazili Philadelphii, ale ve finále konference narazili na New Jersey Devils, kterému podlehli po sedmizápasovém dramatu. V následující sezóně se také dostali do play-off, ve kterém na ně narazilo „milované“ Toronto. Toronto nakonec vyhrálo 4:3 na zápasy. V polovině sezóny 2002–2003 Senators zbankrotovali, přesto sezónu dokončili. A dokonce vyhráli základní část se ziskem 113 bodů a poprvé tak získali President's Trophy. V play-off došli do finále konference, kde podlehli New Jersey Devils 3:4 na zápasy. Před sezónou 2003–2004 Senators koupil milionář Eugene Melnyk. Základní část dokončili na 5. místě v konferenci. Ale v play-off se znovu neúspěšně střetli s Toronto Maple Leafs, které zvítězilo 4:3 na zápasy. Po 9 sezónách v Ottawě klub opustil kouč Jacques Martin, který Senators dovedl do vyřazovacích bojů 8× v řadě. Na jeho místo byl dosazen Bryan Murray, který předtím působil jako generální manažer v týmu Mighty Ducks of Anaheim.", "section_level": 3}, {"title": "Historie týmu od roku 2004.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2004/05.", "content": "Do sezóny 2004–2005 klub vstoupil s novým trenérem. Z klubu odešel gólman Patrick Lalime a Radek Bonk, který v klubu odehrál skoro 700 zápasů. Jako náhrada za Lalima byl podepsán Dominik Hašek. Sezóna se nakonec neodehrála kvůli neschopnosti majitelů klubů a NHLPA se dohodnout na nové kolektivní smlouvě.", "section_level": 4}, {"title": "Sezóna 2005/06.", "content": "Těsně před začátkem sezóny 2005–2006 byl vyměněn Marián Hossa, za kterého přišel z Atlanty Dany Heatley. Senators vstoupili do sezóny znamenitě a vyhráli 19 z prvních 22 zápasů. Nakonec si zapsali 52 výher a 113 bodů a skončili celkově 2. Kvůli zranění Haška na OH v Turíně vstoupili do play-off s náhradním gólmanem Rayem Emerym. Ten se stal prvním nováčkem, který vyhrál sérii play-off od roku 2000, když Ottawa smetla Tampu Bay 4:1 na zápasy. Buffalo Sabres v dalším kole už, ale bylo nad síly Senátorů, když Sabres vyhráli všechny 3 prodloužení v sérii a celkově vyhráli 4:1. Dany Heatley i Daniel Alfredsson si shodně zapsali 103 bodů.", "section_level": 4}, {"title": "Sezóna 2006/07.", "content": "Sezónu 2006–2007 dokončili Senators s bodovým ziskem 105 bodů a počtvrté za sebou přesáhli 100 bodovou hranici. Dany Heatley vytvořil rekord Ottawy vstřelením 50 gólů i ziskem 105 bodů a skončil celkově 4. v produktivitě. V play-off Senátoři zničili Pittsburgh Penguins, New Jersey Devils i Buffalo Sabres shodně 4:1 a poprvé v novodobé historii se dostali do finále Stanley Cupu. V něm se střetli s týmem Anaheim Ducks, který vyhrál oba zápasy v Ottawě (3:2 a 1:0). Senators sice venku jednou vyhráli, ale ani potřetí doma nedokázali uspět a Ducks po výhře 4:1 na zápasy získali Stanley Cup.", "section_level": 4}, {"title": "Sezóna 2007/08.", "content": "V červnu 2007 rezignoval generální manažer John Muckler a byl nahrazen dosavadním koučem Bryanem Murrayem. Koučem se stal dosavadní asistent John Paddock. Ottawa měla skvělý začátek sezóny a na All-Stars zápas bylo nominováno 6 hráčů, nejvíce ze všech klubů. Po špatných výkonech v lednu a únoru 2008 byl propuštěn kouč Paddock, nahradil ho asistent Ron Low. Senators se těsně do play-off dostali ze 7. místa v konferenci a střetli se stejně jako minulý rok s Pittsburghem. Nepříliš povedenou sezónu dokončila ostudná prohra 0:4 v sérii. Senators se probojovali do play-off podesáté v řadě.", "section_level": 4}, {"title": "Sezóna 2008/09.", "content": "V následující sezóně dostal důvěru na pozici trenéra Craig Hartsburg, který podepsal tříletou smlouvu. Ze smlouvy byl vykoupen Ray Emery. Po 11 sezónách v klubu také odešel obránce Wade Redden, ten podepsal 6letou smlouvu s Jezdci z New Yorku díky níž si přišel na 39 milionů $. Tato smlouva byla označena za jednu z nejhorších všech dob, protože Redden se nedokázal přiblížit svým výkonům z dřívějších let. Odešel také slovenský bek Andrej Meszároš do Tampy Bay, výměnou Ottawa získala Filipa Kubu, Alexandre Picarda a 1. kolo draftu. Meszároš podepsal 6letou smlouvu na 24 milionů $, ale ani on se nedostal do ottawské formy. Naopak Kuba zaznamenal nejlepší sezónu své kariéry. Smlouvu podepsali také Jarkko Ruutu a Jason Smith. Sezóna byla zahájena ve Stockholmu ve Švédsku, Ottawa ve dvou zápasech proti Pittsburghu získala 3 body. V únoru 2009 byl vyhozen Hartsburg, nahradil ho Cory Clouston kouč Binghamtonu Senators, týmu AHL. I přes zlepšené výkony i 9 vyhraných zápasů v řadě se Senators po 11 letech neprobojovali do play-off. Díky svým výkonům si Clouston vysloužil dvouletou smlouvu.", "section_level": 4}, {"title": "Sezóna 2009/10.", "content": "Hlavním cílem pro sezónu 2009–2010 byl hlavní cíl návrat do play-off. Před začátkem sezóny veřejně oznámil žádost o výměnu Dany Heatley, který nebyl spokojen s časem stráveným nad ledem a jeho rolí v týmu pod koučem Cloustonem. Heatley byl vyměněn do San Jose Sharks. Ze San Jose přišli Milan Michálek a Jonathan Cheechoo, někdejší nejlepší střelec NHL. Ottawa se po jednoleté pauze znovu vrátila do playoff, hlavně díky sérii 11 vítězných utkání v řadě (rekord týmu) a nakonec skončila 5. v konferenci. V 1. kole playoff se potřetí ve 4 letech utkala s Pittsburghem. Nedokázala ale vyhrát ani jedno ze tří domácích utkání a v sérii prohrála 2:4.", "section_level": 4}, {"title": "Sezóna 2010/11.", "content": "Na začátku sezóny Ottawa podepsala tříletý kontrakt se zkušeným ruským obráncem Sergejem Gončarem. 22. října kapitán Daniel Alfredsson dosáhl na metu 1 000 bodů v NHL a o 4 dny později Gončar sehrál své tisící utkání v NHL. Hranici 1 000 bodů pokořil v listopadu i Alexej Kovaljov, kromě těchto individuálních úspěchů se ale Senátorům nedařilo. Na konci ledna se Ottawa propadla na poslední místo konference, vlastník týmu Eugene Melnyk prohlásil, že neodvolá ani trenéra Cloustona ani generálního manažera Murrayho, ale bude muset v následujících měsících učinit \"těžká rozhodnutí\". \"Těžká rozhodnutí\" byly výměny dlouholetých hráčů Mika Fishera do Nashvillu Predators a Chrise Kellyho do Bostonu Bruins. Z týmu také odešli hráči, kterým na konci sezóny končila smlouva - Alexej Kovaljov a Jarkko Ruutu. Změna přišla také na postu brankáře. Brian Elliott se stěhoval do Colorada za Craiga Andersona, který později podepsal novou čtyřletou smlouvu. Senátoři nakonec skončili 13. v konferenci a po sezóně nebyla prodloužena smlouva trenéru Cloustonovi, naopak tříletého prodloužení se dočkal GM Brian Murray. Novým trenérem se stal Paul MacLean bývalý asistent trenéra Detroitu Red Wings, pro Ottawu to také znamenalo celkovou 6. volbu ve Vstupním draftu NHL 2011 (nejvyšší od roku 2001), tato volba byla použita na švédského útočníka Miku Zibanejada.", "section_level": 4}, {"title": "Sezóna 2011/12.", "content": "Významný časopis The Hockey News před sezónou předpověděl Ottawě poslední místo ve Východní konferenci. Tým v přestavbě opravdu mnoho hokejových odborníků nepřesvědčil a tak s postupem do playoff nepočítal téměř nikdo. Senátoři také prohráli 5 z úvodních 6 zápasů, ale na tento začátek navázali 6 vítěznými zápasy v řadě. V listopadu odešel z týmu obránce David Runblad společně s 2. kolem draftu 2012 a z Phoenixu přišel nazpět centr Kyle Turris i tento krok pomohl Ottawě ke zlepšeným výkonům. V lednu Ottawa poprvé hostila Zápas hvězd NHL, kam se probojovali čtyři domácí hráči - Daniel Alfredsson, Milan Michálek, Jason Spezza a Erik Karlsson. 1. dubna si Ottawa definitivně zajistila postup do playoff. Poté, co jeden den vedla Severovýchodní divizi, nakonec skončila 8. v konferenci a v 1. kole se utkala s New Yorkem Rangers. Znovu Ottawě nikdo nevěřil, ale série se natáhla do 7 zápasů, kdy nakonec Rangers v rozhodujícím zápase Ottawu udolali na domácím ledě 2:1. Výtečnou sezónu Ottawa korunovala na předávání ocenění v Las Vegas. Trenér Paul MacLean skončil třetí v hlasování o nejlepšího trenéra sezóny, Daniel Alfredsson skončil třetí v hlasování o Bill Masterton Memorial Trophy a získal King Clancy Memorial Trophy, ale největšího vyznamenání se dočkal 22letý obránce Erik Karlsson. Ten v sezóně zaznamenal 78 bodů, skončil celkově 11. v kanadském bodování a druhého nejlepšího obránce porazil o 25 bodů. Za tento výkon si vysloužil James Norris Memorial Trophy pro nejlepšího obránce sezóny.", "section_level": 4}, {"title": "Individuální trofeje.", "content": "Zdroj:", "section_level": 3}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj: Zdroj:", "section_level": 2}], "src_summary": "Ottawa Senators (: ), je profesionální kanadský klub ledního hokeje, který sídlí v Ottawě v provincii Ontario. Do NHL vstoupil v ročníku 1992/93 a hraje v Atlantické divizi v rámci Východní konference. Své domácí zápasy odehrává v hale Canadian Tire Centre s kapacitou 17 373 diváků. Klubové barvy jsou červená, černá, bílá a zlatá.", "tgt_summary": "Die Ottawa Senators (IPA: ; ) sind ein kanadisches Eishockeyfranchise der National Hockey League aus Ottawa in der Provinz Ontario. Es wurde am 16. Dezember 1991 gegründet und nahm zum Beginn der Saison 1992/93 den Spielbetrieb auf. Zwischen 1893 und 1934 gab es bereits ein gleichnamiges Franchise, das in der NHL beheimatet war und zehnmal den Stanley Cup gewann. Die Teamfarben sind Rot, Schwarz, Gold und Weiß. Das Logo zeigt einen römischen Centurio, der nach Angaben des Teams über einen Sitz im Römischen Senat verfügen soll. ", "id": 1317602} {"src_title": "Pyramidové schéma", "tgt_title": "Schneeballsystem", "src_document": [{"title": "Vymezení pojmu.", "content": "Účastník pyramidového schématu za vstupní poplatek dostává příslib exponenciálně rostoucího příjmu, jako odměnu za získání dalších účastníků schématu. Za poplatek dostane osoba možnost nabízet stejný příslib jiným. V pyramidových schématech je součástí každého vstupního příspěvku i odměna původnímu prodejci. Vklady nových účastníků plynou vzhůru od posledního článku řetězce směrem k zakládajícímu článku (jedna osoba nebo velmi úzká skupina osob). Ti, kteří přistoupili do schématu poslední, obvykle už nejsou schopni získávat další zájemce a prodělávají. Aby pyramidové schéma mohlo fungovat dlouhodobě, bylo by nutno zajistit exponenciální nárůst počtu nových členů, čehož je v praxi nemožné dosáhnout.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Pyramidová schémata mají mnoho variací. Téměř každý se setkal jako dítě s řetězovým dopisem. Ten obsahuje seznam 5 až 10 jmen. Adresát byl požádán, aby na první adresu poslal buď nějakou peněžní částku, nebo známku či pohlednici a připravil nový seznam tak, že první adresu ze seznamu vyjme, všechny ostatní adresy posune o jednu úroveň a sám sebe napíše na poslední místo. Pak je potřeba seznam odeslat dalším 5 až 10 lidem se stejnými pokyny jako v původním dopise. Dopis obvykle slibuje, že pokud všichni následovníci dodrží popsané instrukce, dostane se každý po nějakém čase na první místo v seznamu a obdrží slibovanou odměnu od svých následovníků. Snad úplně první pyramida je řetězový dopisový systém, který se objevil v USA hned po konci první světové války. Dopisem byl slíben velký zisk. Cílem bylo poslat jeden americký dolar na uvedené konto. Tyto hry se dostaly i do Evropy. Pošta USA odhaduje, že do roku 1930 bylo každého dne odesláno přibližně 10 000 000 dopisů. Vedení pošty a vyšetřovací orgány začaly konat a tyto systémy počátkem 40. let skončily. Ne na dlouho. Úspěch takového podniku je založen na exponenciálním růstu počtu nových členů. Proto také název \"pyramidové schéma\", které naznačuje růst počtu účastníků po každém úspěšném kole. Ale jednoduchý výpočet ukazuje, že růst účastníků již po několika kolech přesahuje všechny rozumné meze a pro úspěšné pokračování by se musela zapojit do hry veškerá lidská populace. Z toho plyne, že pro absolutní většinu zúčastněných by znamenala účast v takové hře ztrátu času i peněz. Po roce 1989 se ve východní Evropě podařilo iniciovat několik \"velmi úspěšných\" pyramidových her. Lidé neměli žádné zkušenosti s kapitálovým trhem a uvěřili, že je možné získat výdělky v řádu tisíců procent. Nejznámější případ je MMM v Rusku a pyramidová hra v Albánii. V Albánii došlo po krachu pyramidového schématu k masovým lidovým nepokojům.", "section_level": 1}, {"title": "Pyramidová schémata vs. legální MLM.", "content": "Mnoho pyramidových schémat využívá těžké rozlišitelnosti nebo lehké zaměnitelnosti s legálními obchodními modely. Základním rozpoznávacím znakem je, že produkty, se kterými se v pyramidovém schématu obchoduje, mají velmi malou nebo žádnou faktickou hodnotu, nebo jsou nabízené za cenu, která je výrazně vyšší, než je cena podobných produktů na volném trhu. Příkladem takových \"produktů\" mohou být různé brožury, příručky, pásky nebo CD, speciální kurzy (ve kterých se člověk naučí jak získávat nové členy), adresy, nebo práce domů (přepisování textů). Jedinou možností, jak dosáhnout slibovaného zisku, je získávat další účastníky, kteří zakoupí tento produkt, příp. složí vstupní poplatek. Mezi základní charakteristiky pyramidového schématu patří například: Mezi nelegálním pyramidovým schématem a legálním multi-level marketingem jsou jasně definované rozdíly. Odměny v MLM se vyplácejí výhradně na základě prodejů produktů koncovým spotřebitelům, přičemž koncovým spotřebitelem může být jak člověk mimo síť, tak i distributor, který daný produkt skutečně spotřebuje. Jelikož se jedná o obchod, je tento model legální a udržitelný. U pyramidových schémat jsou odměny vypláceny z vkladů/investic nových členů nebo z peněz získaných tzv. zatěžováním zásobami (inventory loading - v tomto případě se jedná o nepřiměřeně velký nákup, který musí účastník schématu učinit, aniž by byl schopen jej v daném měsíci skutečně spotřebovat nebo prodat). Pro rozlišení MLM od pyramidových schémat je tedy důležité, zda primární motivací ke koupi produktu je jeho skutečná užitná hodnota (dochází ke spotřebě produktů a tedy se jedná o legální MLM), nebo pouze snaha o získání nároku na odměnu bez úmyslu produkt skutečně spotřebovat či prodat (dochází k zatížení zásobami a tedy se jedná o pyramidové schéma). Aby v MLM společnostech nedocházelo k zatěžování zásobami, mají tyto společnosti zavedená pravidla, jako je např. pravidlo 70%, které stanovuje, že distributor musí prodat nebo spotřebovat 70% produktů, které v daném měsíci zakoupil, nebo pravidlo zpětného odkupu neprodaných zásob.", "section_level": 1}, {"title": "Nasycení trhu.", "content": "Účastníci, kteří jsou na spodní straně pyramidy, vždy prodělají. Není důležité, jak vysoká nebo nízká pyramida je. Je dobře patrné, že počet účastníků na nejnižší úrovni je vždy větší, než počet účastníků na všech ostatních úrovních dohromady. Pokud v každé úrovni je potřeba získat 6 nových účastníků, je poměr těch, kteří prodělají k těm, co vydělají 5 : 1. Znamená to, že 84 % všech účastníků přijde o svůj vklad. V praxi nebývá pyramida vyvážená a některým účastníkům na spodní straně pyramidy se podaří splnit požadovaný úkol. Popsaný princip ale platí stále.", "section_level": 1}, {"title": "Matematické hranice.", "content": "Počet účastníků, kteří jsou nutní k tomu, aby pyramidové schéma fungovalo, stoupá s každou další úrovní, velmi rychle. Jedná se o exponenciální růst. Následující tabulka ukazuje počet účastníků v takovém schématu, kde každý účastník získá dalších deset nových účastníků. Už po deseti kolech překročí požadovaný počet účastníků celkový počet obyvatel Zeměkoule.", "section_level": 1}, {"title": "Pyramidová schémata v Česku.", "content": "Česká národní banka postihuje pyramidové struktury v oblasti zprostředkování pojištění, když správním deliktem dle zákona č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a likvidátorech pojistných událostí, je, pokud pojišťovací zprostředkovatel vyžaduje od osoby, která se má podílet na zprostředkovatelské činnosti v pojišťovnictví, složení vstupního poplatku jako podmínky výplaty příštích odměn za tuto činnost, nebo odměny osoby, která se má podílet na zprostředkovatelské činnosti v pojišťovnictví, odvozuje od získání dalších osob pro tuto činnost, které takto získal. V roce 2011 na základě těchto ustanovení sankcionovala společnost IFP Institut Finančního Poradenství, a.s. (pokuta 6 mil. Kč), v roce 2012 pak společnost ZFP akademie, a.s. (pokuta 2 mil. Kč).", "section_level": 1}], "src_summary": "Pyramidové schéma (též pyramidová hra nebo letadlo) je obchodní model, v němž je výdělek závislý na přivedení dalších účastníků do schématu. Každý nový účastník musí za vstup do schématu zaplatit poplatek a za to dostává právo inkasovat tento poplatek (nebo jeho část) od dalších účastníků, které sám získá. Část vybraného poplatku si obvykle nechává pro sebe a část odevzdává tomu, kdo jej získal (nebo naopak organizátor hry vybírá poplatek a část proplatí za referenci). Pyramidové schéma nenabízí žádný dodatečný kvalitní produkt ani službu. V praxi takový model nefunguje (vydělají na něm jen jeho organizátoři a ti z účastníků, kteří vstoupili na začátku), neboť počet potřebných účastníků exponenciálně narůstá. V mnoha zemích je tento obchodní model nelegální.", "tgt_summary": "Als Schneeballsystem oder Pyramidensystem werden Geschäftsmodelle bezeichnet, die zum Funktionieren eine ständig wachsende Anzahl an Teilnehmern benötigen, analog einem den Hang hinab rollenden und dabei stetig anwachsenden Schneeball. Vermeintliche Gewinne beziehungsweise vielmehr Liquiditätsüberschüsse entstehen fast ausschließlich dadurch, dass neue Teilnehmer in dem System mitwirken, eigenes Kapital einbringen oder erwirtschaften. Mitunter gibt es gar kein oder nur ein überteuertes Produkt, sodass ein Betrugsdelikt vorliegt. ", "id": 2327493} {"src_title": "Metro v Moskvě", "tgt_title": "Metro Moskau", "src_document": [{"title": "Rozsah sítě.", "content": "Celý systém metra má délku 333,4 km se 200 stanicemi na dvanácti linkách (jedenáct označených číslem a jedna lehkého metra jako L1) (k začátku roku 2008). Během každého pracovního dne přepraví podzemní dráha mezi osmi až devíti miliony lidí (tedy zhruba tolik, kolik ve městě samotném žije lidí). Vlastníkem metra je ruský stát. Jednotlivé linky mají svůj název, barvu a od 90. let i číslo. Většina z nich spojuje okraje města přes jeho centrum, s výjimkou linky 5 (Kolcevaja). Ta je okružní a slouží hlavně k propojení všech tras – veškeré stanice, které se na ní nacházejí, jsou přestupní, většinou mezi dvěma, ale někdy i mezi 5 trasami. Další z linek, která není stejného typu jako ostatní, je první s názvem Kachovskaja, což je oddělená kláda původně druhé (Zamoskvorecké) linky, jež se v budoucnu stane součástí Třetího přestupního okruhu.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Systém.", "content": "Většina úseků jednotlivých tras vede pod zemí, některé krátké, převážně na okraji metropole, jsou ale nadzemní (jedná se hlavně o mosty přes řeky). Technologie, jež byly při výstavbě použity, jsou podobné jako například v Praze nebo v Kyjevě a v Moskvě samotné se vyvíjejí již od 30. let. Pod centrem města jsou tunely ražené a stanice většinou trojlodní, založené hluboko pod zemí. S povrchem je spojují šikmé eskalátorové tunely. Naopak v úsecích na sídlištích jsou tunely metra umístěny mělce pod zemí a hloubené; tomu rovněž odpovídá i ráz stanic. Nová sídliště totiž již byla budována spolu s metrem, kterému se nestavily do cesty téměř žádné překážky, na rozdíl od centra města, jehož podzemí bylo a je plné různých inženýrských sítí. Svou roli též sehrála koncepce metra jako protiatomového krytu.", "section_level": 2}, {"title": "Stanice.", "content": "Architektonické ztvárnění stanic, hlavně těch nejstarších ze 30., 40. a 50. let minulého století, odpovídá velmi honosnému stylu tehdejší doby. Stanice byly obkládány dekorativními kameny, jako je mramor či žula, prostupy zdobily často mozaiky či reliéfy. Hlavními tématy bylo budování komunismu, ale též i zemědělství, nebo obrana státu. Dnes je moskevské metro považováno za jednu z nejlepších ukázek architektury socialistického realismu. Na rozdíl od jiných měst je v Moskevském metru relativně velká vzdálenost mezi stanicemi; průměr činí 1800 m, nejkratší je mezi stanicemi Dělovoj centr a Meždunarodnaja (496,8 m), nejdelší úsek pak je na sedmé lince mezi stanicemi Tekstilščiki a Volgogradskij prospekt (3,413 km). Díky tomu je zde též i relativně vysoká průměrná cestovní rychlost (pohybuje se mezi 41 až 43 km/h).", "section_level": 2}, {"title": "Eskalátory.", "content": "Eskalátory jsou jedním z nejdůležitějších prvků Moskevského metra, fungují již od jeho začátku. V celé síti je jich celkem 544, jedná se o 29 různých typů (pouze 50 % z nich ale vyhovuje současným náročným provozním podmínkám). I proto také bývají eskalátory v nejstarších stanicích pod centrem města vyměňovány; rekonstrukce probíhají již od 70. let 20. století, kdy byly zaváděny do stanic i v jiných zemích známé schody typu ET. V některých dalších stanicích však zatím ještě k výměně nedošlo; a to i přesto, že ty provozované jsou již více než 50 let staré Rekonstrukce jsou časově velmi náročné; výměna znamená uzavření někdy i celé stanice na dobu devíti měsíců až roku a půl, v případě že se opravují přestupní eskalátory dochází k ztížení přestupu, což vede na velmi vytížených klíčových stanicích ke kritickým situacím.", "section_level": 2}, {"title": "Křížení linek.", "content": "Křížení mezi linkami je provedeno většinou mimoúrovňově; stanice se tak nacházejí nad sebou (každá linka má své nástupiště) a cestující mezi nimi přestupují speciálně vyraženými chodbami, které mnohdy tvoří velmi spletité sítě. V mnoha případech mají konkrétní části přestupní stanice na každé lince jiný název. Pro potřeby přejezdů vlaků mezi jednotlivými linkami existují manipulační spojky; a to jak jednokolejné, tak i dvoukolejné (jednokolejné však převažují). Většina manipulačních spojek vychází z Kolcevské linky na trasy radiální, mnohé manipulační spojky jsou však například pozůstatky dřívějšího a dnes již zrušeného vedení linek (např. spojka u stanice Aleksandrovskij sad mezi první a čtvrtou linkou).", "section_level": 2}, {"title": "Linkové vedení.", "content": "Linkové vedení se často měnilo. Krátce po zahájení provozu metra byla mírně upravena linka 1 (změnila se její jižní konečná, zrušena byla větev), do opuštěného úseku se naopak zavedla linka Arbatsko-Pokrovskaja. Do přelomu 80. a 90. let 20. století se také nepoužívalo označení jednotlivých linek čísly. Ta se poprvé objevila v plánu sítě z roku 1992. Tehdy byla Filjovská linka značená číslem 10; všechny linky od třetí výše tak byly označeny číslem o jednu méně v porovnání s dnešním stavem (Kolcevaja čtyřkou apod.) Důvodem této úpravy je fakt, že třetí a čtvrtá linka se svým významem z velké části překrývají. Stejně jako v nynější době, tak i plánovaně, měly a budou mít vždy jistý společný úsek vedený v jedné trase. Současný systém číslování se tak používá až zhruba od let 1995/1996 – v tomto období vznikly linky Ljublinskaja a Kachovskaja – poté se již další nové nevybudovaly. Přesto však se zkoušely i další změny (označení linek 3 a 4 jako 3 a 3a), ty se ale neujaly.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1900–1932: První plány a projekty.", "content": "První plány na výstavbu podzemní dráhy v Moskvě pocházejí ze začátku 20. století. Tratě měly být založené mělce, místy i na povrchu. V plánu bylo i přemostění Rudého náměstí. Počítalo se také se zahraniční účastí, což bylo následně odmítnuto. Roku 1912 nečekaně schválila Duma (ruský parlament) koncepci výstavby tří linek podzemní dráhy, realizaci však zhatila první světová válka a následná občanská válka. Po ustanovení Moskvy jako hlavního města země došlo opět k oživení myšlenky podzemní dráhy. Metro mělo být vybudováno v rámci socialistické přestavby města, kterou zamýšlel Lenin spolu se svými nejbližšími spolupracovníky. Roku 1922 se téměř mohlo začít kopat, ukázalo se však, že celý systém je příliš stavebně složitý pro zemi zničenou občanskou válkou.", "section_level": 2}, {"title": "1932–1935: Výstavba.", "content": "K realizaci se přistoupilo nakonec až roku 1932. Autorem těchto uskutečněných plánů byl Stalinovi blízký politik Lazar Kaganovič (po něm také nesla síť do roku 1955 jméno, od té doby až do roku 1992 pak byla pojmenována po Leninovi). Při tvorbě celkového architektonického ztvárnění prvních úseků metra byl odmítnut modernistický přístup, jejž reprezentovali autoři Vladimir Tatlin a Konstantin Melnikov. Projektanti se inspirovali systémy podzemních drah v různých městech (například v Londýně), vzniklo tak pouze malé množství zcela originálně provedených stanic. Budování metra byla velká událost, do níž bylo zapojeno na 500 různých firem. Vybráni byli ti nejlepší z celé země, dovezen byl nejkvalitnější mramor (na první úsek červené linky celkem 70 000 m2 mramoru v různých odstínech), spousta kovu, skla, keramiky a uměleckých děl. Celý projekt měl velmi vysokou prioritu, jednalo se o otázku národní prestiže. Do práce byl též povolán i Komsomol (sovětská mládežnická organizace; po něm byla pojmenována i jedna ze stanic – Komsomolskaja). Betonování obstarávali lidé, kteří měli zkušenosti s budováním velkých přehrad a ti, kdo měli dost zkušeností s ražbou dolů. Na celém mamutím projektu pracovali specialisté z Německa. Některé stanice získaly mezinárodní obdiv; jejich modely obdržely vysoká hodnocení na mezinárodních výstavách.", "section_level": 2}, {"title": "1935–1941: Otevírání prvních úseků.", "content": "Nejprve byl otevřen úsek linky 1 mezi stanicemi Sokolniki a Park Kultury, a to již 15. května 1935 (první jízda celou tratí se konala již 6. února). Slavnostního otevření se účastnil nejen Stalin, ale také umělci, jako například Viktor Treťjakov nebo Bertolt Brecht. Následné prodloužení přes řeku Moskvu do stanice Kijevskaja bylo zprovozněno v dubnu 1937. Propojil se tak severovýchod a jihozápad města. Stanice na těchto prvních úsecích metra však ještě nepatří mezi ty, které jsou typicky a bohatě zdobené; architekti se tehdy spíše inspirovali ostatními podzemními drahami v Evropě, hlavně Londýnem. V roce 1938 byla otevřena i část linky dnes označované jako tmavě modrá – Arbatsko–Pokrovské. V září téhož roku přibyla i linka 2 (Zamoskvoreckaja), a to v úseku mezi stanicemi Sokol a Těatralnaja. Architektura těchto stanic byla založena na stylu socialistického realismu s prvky Art deco, zřetelný již byl postup směrem k bohaté stalinistické výzdobě podzemních prostor. Tato linka již vznikla s ohledem na možnost dobudování dalších stanic za provozu; takto byla například dobudována Tverskaja v 70. letech.", "section_level": 2}, {"title": "1941–1943: Metro ve válečné době.", "content": "Ve 40. letech běžely stavební práce na nových úsecích i linkách v plném proudu; zastavila je ale válka a postup fronty stále hlouběji do vnitrozemí SSSR. Krátce poté, co začalo metropoli hrozit nebezpečí, byly do stanic metra umístěny některé úřady a instituce; například do Kirovské byla umístěna část generálního štábu Rudé armády. Některé stanice byly takto veřejnosti uzavřeny zcela; vlaky v nich nezastavovaly a jejich nástupiště oddělily provizorní stěny. Též se budovaly hermetické uzávěry a zdokonalován byl celý ochranný systém metra. Moskva byla několikrát bombardována (poprvé 22. června 1941) a civilní obyvatelstvo se v metru muselo ukrýt; zaměstnanci metra organizovali evakuace Moskvanů. Po odražení útoku a následném ústupu německých vojsk mohly práce v roce 1943 pokračovat. Jako první byly otevřeny krátké úseky na lince 2 mezi stanicemi Těatralnaja a Avtozavodskaja na jejím jižním konci a na lince 3 pak úsek Partizanskaja–Kurskaja. Dříve oblíbené válečné motivy vystřídala tematika budování komunistické společnosti.", "section_level": 2}, {"title": "1943–1959: Poválečná doba.", "content": "Po dokončení již zmíněných úseků se rozběhly stavební práce na nové trase, která se měla v budoucnosti stát okružní, na lince Kolcevaja. První její úsek vedl pod ulicí vedoucí po okruhu centra staré Moskvy (Sadovoje kolco). Avšak později se plány celé trasy změnily, a tak její poslední dobudované části vedou až 1,5 km od této okružní třídy. Do roku 1954 byl celý okruh po celkem třech etapách dokončen. Stanice na této lince lze považovat za vrchol honosnosti v moskevském metru. Další úseky, v této době rozestavěné, byly s ohledem na nebezpečí jaderné války budovány velmi hluboko, aby v případě nebezpečí mohly posloužit jako protiatomové kryty pro ochranu civilního obyvatelstva. Ke konci 50. let dochází spolu s koncem stalinismu i ke změně architektury stanic. Bohatě zdobené prostory byly vystřídány spartánsky vyhlížejícími stanicemi se strohými liniemi. Počínaje rokem 1957 je zaváděna rádiová komunikace do souprav; ve všech vlacích jsou tak rádia instalována do roku 1965.", "section_level": 2}, {"title": "1959–1991: Metro získává dominantní postavení.", "content": "V tomto období je metro stále rozšiřováno, přibývají nové linky (7, 8, 9) a od konce 70. let se objevují i jednolodní stanice bez sloupů či jakýchkoli podpěr. Moskevská technologie výstavby metra se šíří do ostatních měst SSSR a východního bloku. Nasazovány jsou stále delší vlaky (až soupravy s osmi vozy), roku 1978 se objevují dodnes známé a rozšířené soupravy typu 81-71, poprvé jsou tak soupravy rozdělené na čelní a vložené vozy. Metro začíná mít stále významnější roli, vytlačuje postupně tramvajovou povrchovou dopravu (ta se pod jeho vlivem rozpadá v letech 1957–1962 a po 1973 na dvě oddělené sítě). Podzemní dráha zajišťuje důležitá spojení obrovských panelových sídlišť s centrem města. Právě v oblasti sídlišť se začíná prosazovat tzv. jednotný koncept na stanici metra, podle něhož vzniklo mnoho stanic mezi 60. a 90. lety. Jedná se o stanice s ostrovním nástupištěm, hloubené a podpírané dvěma řadami sloupů. Unifikace a velmi jednoduché architektonické ztvárnění těchto stanic přispělo k velkému snížení nákladů při budování podzemní dráhy. V roce 1985 byla v jižní části města otevřena stanice Pražskaja v rámci tehdejšího takzvaného Československo-sovětského přátelství (v Praze naopak existovala stanice Moskevská, od roku 1990 však nese název \"Anděl\"). Podobně vznikly i stanice Bratislavskaja a Varšavskaja. V souvislosti s politickými změnami v zemi byly 5. listopadu 1990 přejmenovány některé stanice, které měly názvy silně ideologického charakteru (těchto stanic je v celé síti metra sice více, název se změnil jen u části z nich). Jednalo se o tyto stanice a dvě linky: Tyto změny se dotkly pouze nejstarších stanic, jejichž názvy byly stanoveny ve stalinistickém období. Některé novější, jako například Marksistskaja či Leninskij prospekt přejmenovány nebyly, přestože se objevily mnohé návrhy nových názvů (plány na přejmenování většího počtu stanic neuspěly, patrně kvůli zažitosti starých komunistických názvů).", "section_level": 2}, {"title": "1991–2000: Po rozpadu SSSR.", "content": "Rozpad SSSR v roce 1991 a přechod od budování socialismu k kapitalistické společnosti způsobil v nově vzniklém Rusku změnu pohledu a přehodnocení přísunu finančních prostředků na rozvoj moskevského metra. V roce 1995 byla sice otevřena již desátá linka, nebyla však zcela dokončena a tempo výstavby se neustále zpomalovalo – některé její úseky (severní a přes centrum města) jsou stále rozestavěné; buď byly zakonzervovány, nebo se při pokračujícím velmi pomalém tempu výstavby oddaluje jejich datum otevření. Vozový park zastarával (poslední velká změna bylo vyřazení souprav typu D v roce 1995) a ještě dnes se skládá z vozů podobných typu Ečs (jedná se o typ E).", "section_level": 2}, {"title": "2000–2018: Současná doba.", "content": "V současnosti se na předměstích a sídlištích budují nové trasy lehkého metra, které jsou označovány písmeny (L1, L2 atd.), objevil se také monorail. Byl rekonstruován železniční Moskevský centrální okruh, který funguje jako součást systému metra. Nyní je ve výstavbě Třetí přestupní okruh jehož součástí se stane linka Kachovskaja. Prvního úsek Třetího přestupního okruhu Dělovoj centr - Petrovskij park byl zprovozněn dne 26. března 2018. Na přelom let 2018 a 2019 se plánuje otevření zcela nové Kožuchovské linky s číslem 15, která bude vést moskevským Východním a Jihovýchodním administrativním okruhem. U té se nyní předpokládá její další prodloužení jižním směrem do Novomoskovského a Troického administrativního okruhu. Ohledně financování nových traťových úseků se situace dnes již v porovnání s 90. lety zásadně zlepšila, a proto je většina sítě metra v podstatě již dobudována a do velké míry již odpovídá velkolepým projektům z konce 40. let.", "section_level": 2}, {"title": "Vozový park.", "content": "Vozový park Moskevského metra tvoří stovky vozů metra různých typů vypravovaných z celkem patnácti dep. V současné době jsou provozovány různé typy.", "section_level": 1}, {"title": "Typy souprav.", "content": "Nejstarší vozy jsou typu E (jedná se o pravzor použitý pro modifikace nejstarších vozů metra v zemích východní Evropy, například v ČSSR Ečs). Ty existují v několika modifikacích (Ež, Ež1, Ež3, Em508, Em509, Em508t), obsluhovaly nejstarší linku Sokolničeskou a postupně je nahradily relativně novější a modernizované 81-717/714M z 90. let 20. století. Na dalších linkách byly tyto soupravy modernizovány ještě v nedávných dobách; odstranily se postupně kabiny řidiče ve vložených vozech. Roku 2006 jezdily již soupravy typu E jen na Filjovské lince; jejich průměrné stáří se pohybuje mezi třiceti a čtyřiceti lety. Novější a již zmíněné pak jsou velmi rozšířené a známé soupravy série 81-71 (modifikace 81-717/714, 81-717.5/714.5 a 81-717.5M/714.5M). Provozovány jsou na vytížených starých linkách. Nejmodernější vozy jsou pak ty z konce 90. let minulého století, jedná se o série 81-720 a 81-721, známé také pod názvem \"Jauza\". Provozovány jsou na Ljublinské lince. Na linkách Butovskaja a Filjovskaja (hlavně na větvi mini-metro; plánováno je též nasazení na další linky, mezi něž patří například třetí – Arbatsko-Pokrovskaja) jsou používané soupravy zcela jiné koncepce, jedná se o čtyřvozové vlaky typu \"Rusič\" (vlaky koncipované pro lehké metro). Nástupiště stanic na Butovské lince (která byla, stejně jako nejnovější mini-metro, již konstruována právě jako metro lehké) jsou dlouhá 96 m. Rusiče jsou zcela nejmodernějším typem souprav Moskevského metra.", "section_level": 2}, {"title": "Délka souprav.", "content": "Vozy jsou spolu spojené v soupravách. Ty mohou být až osmivozové (linky 2, 6, 7, 8, 9 a 10), někde pak sedmivozové (linky 1, 3 а 5), a nejkratší šestivozové (linky 4 a 11). Každý z vozů je dlouhý 19,6 m, jsou obousměrné a čtyřdveřové. Nástupiště všech stanic je až na některé výjimky 155 m dlouhé; tak je zde možné zastavit vlak o délce osmi vozů. V prvních fázích existence Moskevského metra však jezdily soupravy pouze čtyřvozové; další vozy byly přidávány postupně, když začínal být systém stále vytíženější. Osmivozové soupravy se začaly nasazovat do provozu na začátku 80. let. V roce 1989 se plánovalo výhledově nasazení i desetivozových souprav, a to v horizontu roku 2010; z tohoto projektu však nakonec sešlo (počítalo se s tím na nových linkách, včetně zamýšlené druhé okružní).", "section_level": 2}, {"title": "Hlášení zastávek.", "content": "Všechny stanice v moskevském metru jsou hlášeny podobně jako například v madridském metru. Pro cestující, kteří jedou do centra města, hlásí stanice mužský a pro ty, kdo jedou z města ven, ženský hlas. Podobně je tomu tak i na okružní lince 5 – mužský hlas oznamuje stanice pasažérům jedoucím ve směru podle hodinových ručiček, ženský v opačném. Informace o stanicích bývá ohlášena v následujícím tvaru (při odjezdu): (v překladu: \"Pozor dveře se zavírají – příští stanice \"), při příjezdu je pak ohlášen pouze název stanice (ve vytížených stanicích pak přibývá ještě druhá věta: (\"Vážení cestující, nezapomeňte si při výstupu z vlaku svoje věci\"). K tomu v těch, kde je možné přestoupit přibývá oznámení o možném přestupu, například v tomto tvaru: (v překladu: \"Stanice Kijevskaja. Přestup na Arbatsko-Pokrovskou a Kolcevskou linku. Vážení cestující, nezapomeňte si při výstupu z vlaku svoje věci\").", "section_level": 1}, {"title": "Metro 2.", "content": "Dle informací Jurije Zajceva existuje kromě veřejné sítě metra ještě jedna, která je hlouběji založena a slouží pro vojenské účely a účely evakuace. KGB pro tento systém používá krycí název D6, obecně se síť označuje jako Metro 2. Podle některých zdrojů délka této tajné sítě může překračovat i tu u veřejné části. Teoreticky by mohla být postavena v dobách SSSR pro případ amerického útoku. Její hlavní tratě jsou jednokolejné a spojují Kreml a další důležitá místa. Metro 2 má mít čtyři linky. Systém Metra 2 je jednokolejný, bez ventilačních šachet.", "section_level": 1}, {"title": "Linka 1.", "content": "Do provozu uvedena v roce 1967, ačkoliv se předpokládá, že některé její části byly spuštěny dříve. Délka linky je cca 27 km, má celkem devět stanic:", "section_level": 2}, {"title": "Linka 2.", "content": "Tato linka měla být do provozu uvedena počátkem roku 1987, její celková délka má činit cca 60 km. Vede paralelně s Varšavským šosse ve směru k záložnímu velitelství „Bor“. Ze stanic je známa pouze jedna předpokládaná zakonzervovaná, dostupná ze stanice Treťjakovskaja Kalininské linky.", "section_level": 2}, {"title": "Linka 3.", "content": "Linka 3 měla být do provozu uvedena souběžně s Linkou 2, její celková délka činí cca 25 km. Směrována je od Kremlu ke štábu PVO Moskevského okruhu na \"Mjasnické ulici\" a dále paralelně se Šosse Entuziastov přes Izmajlovský park ve směru vsi Zarja Balašichinského rajónu.", "section_level": 2}, {"title": "Linka 4.", "content": "Informace o lince 4 jsou sporné, její financování bylo založeno do rozpočtu Ruské federace v roce 1997, nicméně o čerpání nejsou doložitelné zprávy.", "section_level": 2}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "K prvnímu teroristickému útoku v síti moskevského metra došlo 8. ledna 1977, když nastražená bomba zničila vlak projíždějící mezi stanicemi Izmajlovskaja a Pervomajskaja. Zahynulo sedm lidí a dalších 33 bylo zraněno. Z útoku byli později obviněni tři arménští separatisté (Stěpan Zatikjan, Akop Stěpanjan a Zaven Bagdasarjan), kteří byli následně odsouzeni k smrti a v roce 1979 popraveni zastřelením. Metro se v 90. letech stalo také několikrát cílem teroristů, převážně sebevražedných atentátníků, kterým bývá přisuzována spojitost s čečenskými separatisty. K nejzávažnějšímu útoku došlo v tunelu u stanice Avtozavodskaja, kde bylo 6. února 2004 explozí zabito 41 lidí a dalších 120 zraněno. Rodiny pozůstalých byly odškodněny. Podle vyšetřování byl útočníkem islámský militant z Karačajevsko-Čerkeské oblasti. V současné době metro hlídají milicionáři, kteří kontrolují cestující a hledají možné výbušniny. Mnoho stanic bylo v koncových segmentech bočních lodí vybaveno speciálními tlustostěnnými uzavíratelnými válci pro izolaci podezřelých předmětů, proud cestujících je směrován uzavřením části mezilodních průchodů ocelovým zábradlím. Dne 16. ledna 2007 byl na území celého Ruska vyhlášen poplach; obavy z teroristických činů v pozemní dopravě a v podzemních drahách, které jsou jeho hlavním důvodem, se dotkly i fungování Moskevského metra. Byl vypnut systém pokrytí stanic telefonním signálem GSM, kontroly vlaků i stanic se zvýšily a zpřísnily, sdělovací prostředky vyzývají Moskvany k obezřetnosti. Dne 29. března 2010 byl spáchán teroristický útok na lince Sokolničeskaja ve stanicích Lubjanka a Park Kultury. Atentát byl spáchán v ranní špičce v 7:57 a 8:37 místního času a k atentátu byla použita výbušnina hexogen. Zemřelo 40 lidí a 102 lidí bylo zraněno. K odpovědnosti za bombové útoky se později přihlásil Kavkazský emirát. 15. července 2014 došlo k vykolejení vlakové soupravy mezi stanicemi Slavjanskij bulvar a Park Pobědy Arbatsko-Pokrovské linky. Zemřelo 23 lidí, zraněno bylo více než 160, z toho asi 50 těžce. Podle vyšetřování byl incident způsoben nesprávnou manipulací s nedávno instalovaným železničním přepínačem, šéf Moskevského metra byl propuštěn a dva železniční technici odpovědní za dohled nad přepínačem byli zatčeni.", "section_level": 1}, {"title": "V populární kultuře.", "content": "Dmitrij Gluchovský zasadil do prostředí moskevského metra dějiště svého postapokalyptického románu \"Metro 2033\". Na námět této knihy vznikla i stejnojmenná hra.", "section_level": 1}], "src_summary": "Metro v Moskvě neboli Moskevské metro ( ) tvoří síť dvanácti, většinou podzemních, linek metra pod hlavním městem Ruské federace, Moskvou a městem Krasnogorsk ležícím v Moskevské oblasti. Otevřené bylo roku 1935. Do r. 1957 neslo název \"Metropoliten imeni Kaganoviča\" - ', mezi lety 1957 až 1992 pak \"Moskevské metro V. I. Lenina\" - '). Patří k jednomu z nejrozsáhlejších systémů tohoto druhu a je základní páteří celé dopravy ve městě. Je to druhé nejvytíženější metro na světě po metru v Tokiu.", "tgt_summary": "Die Moskauer Metro ( / Transkription, umgangssprachlich / \"\"), 1935 eröffnet, ist die U-Bahn der russischen Hauptstadt Moskau. Sie gehört zu den U-Bahn-Systemen mit den tiefsten Tunneln und Bahnhöfen der Welt und ist mit knapp 2,4 Milliarden Fahrgästen jährlich (Stand: 2011) auch eine der am stärksten in Anspruch genommenen U-Bahnen weltweit. Die Stationen der Moskauer Metro sind aufgrund ihrer teilweise sehr anspruchsvollen Architektur als \"unterirdische Paläste\" bekannt.", "id": 1846562} {"src_title": "Německá demokratická republika", "tgt_title": "Deutsche Demokratische Republik", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "V červnu 1945, po skončení druhé světové války, převzaly čtyři vítězné mocnosti svrchovanou moc v Německu a činnost zahájila Spojenecká kontrolní rada. Téhož měsíce byla vytvořena Sovětská vojenská správa v Německu (\"Sowjetische Militäradministration in Deutschland - \"SMAD) jako mocenský orgán v sovětské okupační zóně, o měsíc později byly zřízeny správy SMAD v jednotlivých zemích. V červenci a srpnu 1945 proběhla postupimská konference, kde nejvyšší představitelé spojeneckých velmocí podepsali dohodu obsahující ustanovení o denacifikaci a demilitarizaci Německa a o rozdělení jeho území do čtyř okupačních zón. Na přelomu června a července vznikly v sovětské okupační zóně Komunistická strana, Sociálně demokratická strana, Křesťansko-demokratická unie a Liberálně demokratická strana.", "section_level": 2}, {"title": "Vznik v roce 1949.", "content": "V červenci na základě rozkazu SMAD byly vytvořeny německé ústřední správy. Sloužily jako pomocné orgány SMAD v jednotlivých resortech správy a hospodářství. Současně byly považovány za zárodek budoucí německé ústřední vlády. Největší vliv v nich získali komunisté. V září byla v sovětské okupační zóně provedena pozemková reforma, která znamenala převod 2,5 milionu hektarů půdy z vlastnictví 7 tisíc velkostatkářů do půdního fondu. Z něho se potom přidělovalo bezzemkům a malým rolníkům. V dubnu 1946 došlo ke sloučení Komunistické strany (KPD) a Sociálně demokratické strany (SPD) v sovětské okupační zóně. Jejich spojením vznikla Sjednocená socialistická strana Německa (SED). V září se konaly obecní volby v sovětské okupační zóně, nejvíce hlasů všude získala SED. V říjnu 1946 proběhly volby do krajských a zemských sněmů. Ačkoliv si SED udržela své postavení nejsilnější strany, oproti obecním volbám hlasy spíše ztrácela, zatímco křesťanští a liberální demokraté naopak zaznamenali přírůstek hlasů. Ve stejné době se konaly volby také ve Velkém Berlíně. Jednotná socialistická strana (SED) dosáhla výrazného vítězství. Nově zvolené zemské sněmy ustavily zemské vlády. Mezi jejich ministry měla naprosto nejsilnější zastoupení SED. V Mnichově se konala konference ministerských předsedů jednotlivých zemí z celého Německa. Po určitém váhání se jí zúčastnili i premiéři zemí sovětského okupační zóny. Jednání však nevedla k žádným konkrétnějším výsledkům. V září 1947 se v Berlíně konal II. Sjezd SED, který jako hlavní úkol strany označil boj za jednotu Německa. V březnu 1948 sovětský zástupce opustil Spojeneckou kontrolní radu, čímž se studená válka přenesla definitivně i na německé území. V červnu byla v západních okupačních zónách uskutečněna měnová reforma. Na to SSSR reagoval měnovou reformou také ve své zóně a v noci z 23. na 24. června zahájil blokádu Západního Berlína. Za dva dny pak začal fungovat letecký most zásobující izolovanou část města. V září bylo sídlo berlínské městské rady po komunistických demonstracích přeneseno do Západního Berlína. O dva měsíce později shromáždění berlínské SED prohlásilo berlínský magistrát za sesazený a dosadilo magistrát nový, uznaný ze strany SMAD. V prosinci svobodně zvolený magistrát byl nucen přesídlit do Západního Berlína. Nové volby se pak mohly konat pouze tam, SMED je ve svém sektoru zakázal. V březnu 1949 byla schválena ústava sovětské okupační zóny, později Německé demokratické republiky. V září byla vyhlášena Německá spolková republika, načež 7. října 1949, jako reakce na tento čin, byla vyhlášena se svolením sovětského vedení \"Německá demokratická republika\". Jejím první prezidentem se stal Wilhelm Pieck, předsedou vlády Otto Grotewohl. Současně byla založena Národní fronta demokratického Německa sdružující všechny strany a masové organizace. V říjnu 1950 se v NDR konaly volby. Byly nesvobodné, obdobně jako v jiných socialistických státech se volila jednotná kandidátka, pro niž podle oficiálních výsledků hlasovalo 12 088 745 oprávněných voličů (99,6 %), hlasů proti a neplatných hlasů bylo 51 187, což představovalo 0,4 %. Z voleb vzešla nová vláda a výrazně obměněny byly také vlády zemské. Voliči mohli hlasovat buď pro jednotnou kandidátku, nebo hlasovací lístek, již ale bez jakéhokoliv utajení, přeškrtnout, čehož důsledkem bylo vystavení perzekuce ze strany režimu v podobě ztráty zaměstnání, vyhození ze školy a sledování státní bezpečností (Stasi). Po smrti J. V. Stalina v roce 1953 a nástupu nové garnitury ve vedení SSSR bylo očekáváno celkové uvolnění. Tužby lidu se však nenaplňovaly a pod počáteční záminkou protestu berlínských dělníků na zvyšování výroby se 16. června 1953 zvedla vlna celostátních demonstrací. Byly to tak silné protesty, že okupační správa musela na demonstranty poslat okupační síly dislokované na území NDR. Rok 1956 byl pro NDR zlomový, protože v tomto roce byla oficiálně založena Národní lidová armáda NDR (NVA) jako reakce na založení a vstup Bundeswehru do NATO. Na počátku 60. let byla NDR postavena před problém s emigrací přes hlavní město Berlín, jež bylo rozděleno na dvě části - východní a západní. Vedení státu se na nátlak z ostatních socialistických států rozhodlo uzavřít hranice Berlína neproniknutelnou zdí. Američané s postavením Berlínské zdi počítali, ale nepředpokládali tak rychlou akci vedení NDR. Brzy ráno 13. srpna 1961 obsadila Volkspolizei a NVA hranice mezi Západním a východním Berlínem. Důvodem k takovým opatřením bylo zahájení stavby Berlínské zdi, jež měla zastavit migraci obyvatel NDR na západ. Hospodářské těžkosti socialistického tábora z let 1960 až 1963 vedly k zavedení revoluční Nové ekonomické politiky, která přinesla výrazné pozvednutí životní úrovně. S demokratizací systému v ČSSR v roce 1968 nastala u většiny komunistických stran obava, aby se tyto snahy nerozšířily i do jejich republik. Proto v červenci 1968 poslalo vedení SED a dalších čtyř komunistických stran varovný tzv. Varšavský dopis československému vedení. I přes varování ale změny pokračovaly, a proto bylo rozhodnuto o vojenské intervenci. Vpádu do ČSSR se zúčastnilo pět zemí Varšavské smlouvy, také NDR. Po dvou měsících pobytu se vojska čtyř zemí stáhla zpět na své území, kromě vojska SSSR. Roku 1973 byl odvolán dosavadní generální tajemník SED Walter Ulbricht pro svůj vysoký věk a obstarožní názory. Na jeho místo nastoupil Erich Honecker. Jeho vláda v 80. letech se vyznačovala jak hospodářskou, tak i politickou stagnací. Tato stagnace uvrhla NDR do hluboké krize v druhé polovině 80. let, jež vyvrcholila v říjnu 1989. Krizi v NDR se vedení SED neodvážilo řešit, ale ještě odmítalo perestrojku a glastnost. Toto jednání vyústilo v otevřené masové demonstrace v Lipsku a v Berlíně, které byly násilně potlačeny. Takovéto jednání pobouřilo občany NDR, kteří se následně zúčastnili celostátních demonstrací. 3. října 1990 došlo ke sjednocení se Spolkovou republikou, přičemž byly země obnoveny a Východní Berlín byl sjednocen se Západním Berlínem do jednotné spolkové země. Nedošlo však k obnově historických hranic zemí (viz mapa spolkových zemí v letech 1990-1993).", "section_level": 2}, {"title": "Politický systém.", "content": "Dobová literatura v tehdejším Československu psala o NDR například jako o \"\"demokratickém státu, který je reprezentantem německého lidu, budujícího demokratický, mírumilovný a socialistický stát\"\". Ve východoněmecké politické historii existovala čtyři období. Patřily k nim: léta 1949–61 - budování socialismu; 1961–1970 poté, co Berlínská zeď zamezila útěky, bylo období stability a konsolidace; 1971-85 nese název Honeckerova éra a zažilo užší vazby se západním Německem; a leta 1985–89 - období úpadku a zániku východního Německa.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace.", "content": "Vládnoucí politickou stranou ve východním Německu byla \"Sozialistische Einheitspartei Deutschlands\" (SED, Sjednocená socialistická strana Německa). Vznikla v roce 1946 sověty řízenou fúzí Komunistické strany Německa (KPD) a Sociálně demokratické strany Německa (SPD) v sovětské okupační zóně. SED se však rychle transformovala na plnohodnotnou komunistickou stranu, protože více nezávisle smýšlející sociální demokraté byli vytlačeni. Postupimská dohoda zavázala sověty k podpoře demokratické formy vlády v Německu, i když chápání demokracie Sověty bylo od Západu radikálně a zcela odlišné. Stejně jako v jiných zemích sovětského bloku byly povoleny nekomunistické politické strany. Nicméně každá politická strana v NDR byla nucena připojit se k Národní frontě demokratického Německa, široké koalici stran a masových politických organizací, včetně: Členské strany byly v podstatě zcela podřízeny SED a musely přijmout svou „vedoucí roli“ jako podmínku existence. Strany však měly zastoupení ve Volkskammeru a dostaly některé posty ve vládě. Do Volkskammeru byli také zástupci masových organizací, jako byla Svobodná německá mládež (\"Freie Deutsche Jugend\" nebo \"FDJ\") nebo Svobodná německá odborová federace. Existovala také demokratická ženská federace Německa, se sídly ve Volkskammeru.", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Od 7. října 1949 do 22. července 1952 formálně federace složená ze 6 zemí \"(Länder)\": Berlín, Braniborsko, Durynsko, Meklenbursko, Sasko a Sasko-Anhaltsko. Jejich poválečné územní vymezení odpovídalo přibližně předválečnému německému vymezení středoněmeckých \"Länder\" (států) a \"Provinzen\" (pruské provincie). Západní části dvou provincií, Pomořanska a Dolního Slezska, jejichž zbytek byl připojen Polskem, zůstaly v NDR a byly připojeny k Meklenbursku a Sasku. Postupně docházelo k čím dál silnější centralizaci a zákonem „Gesetz über die weitere Demokratisierung des Aufbaus und der Arbeitsweise der staatlichen Organe in den Ländern der Deutschen Demokratischen Republik“ z 23. července 1952 (který vstoupil okamžitě v platnost) pak dochází na území NDR k definitivnímu odstranění posledních zbytků federalismu a přeměně NDR v centralistický stát a k faktickému zrušení zemí. 25. července 1952 se ve všech dosavadních zemích NDR konaly poslední schůze zemských sněmů. Ty měly nyní za úkol odhlasovat zákony stanovující nové rozdělení na kraje a okresy, které již nerespektovaly stávající hranice zemí, které byly až na výjimky historické (ještě z dob Vídeňského kongresu; a v případě tehdejších meklenbursko-braniborských hranic staré řadu staletí). NDR se pak členila na 15 krajů \"(Bezirke)\": Berlín, hlavní město NDR, Drážďany, Karl-Marx-Stadt, Lipsko, Gera, Erfurt, Suhl, Halle, Magdeburg, Chotěbuz, Postupim, Frankfurt nad Odrou, Neubrandenburg, Schwerin, Rostock. Ty se dále členily na okresy \"(Kreise)\" a městské okresy \"(Stadtkreise)\". Východní Berlín se v roce 1961 stal 15. krajem (\"Bezirkem\"), ale zvláštní právní status si zachoval až do roku 1968, kdy obyvatelé schválili novou (návrh) ústavu. Přestože město bylo jako celek legálně pod kontrolou spojenecké kontrolní rady a spojenecké vlády měly diplomatické námitky, NDR spravovala okres Berlín jako součást svého území.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Počet obyvatel poklesl z 19 milionů v roce 1948 na 16 milionů v roce 1990, to bylo způsobeno především houfným útěkem obyvatel do Západního Německa - celkem jedna čtvrtina obyvatel emigrovala přes západní Berlín předtím, než byla v roce 1961 postavena Berlínská zeď. Posléze NDR trpěla nízkou porodností. To ostře kontrastovalo např. s Polskem, jehož populace se zvýšila z 24 milionů (o málo více než NDR) v roce 1948 na 38 milionů v roce 1990 (více než dvojnásobek populace NDR).", "section_level": 1}, {"title": "Ozbrojené složky.", "content": "Východoněmecká vláda měla kontrolu nad velkým počtem vojenských a polovojenských organizací prostřednictvím různých ministerstev. Hlavním z nich bylo ministerstvo národní obrany. Kvůli blízkosti východního Německa na Západ během studené války (1945–1992) byly jeho vojenské síly jedny z nejvyspělejších z Varšavské smlouvy. Definování toho, co byly vojenské síly a co ne, je věcí sporné.", "section_level": 1}, {"title": "Nationale Volksarmee.", "content": "Největší vojenskou organizací ve východním Německu byla Nationale Volksarmee (NVA). Vznikla v roce 1956, když se východní Německo připojilo k Varšavské smlouvě z Kasernierte Volkspolizei a vojenských jednotek pravidelné policie (Volkspolizei). Od svého vzniku ji řídilo Ministerstvo národní obrany. Byla to dobrovolnická síla, dokud nebyla v roce 1962 zavedena osmnáctiměsíční branná povinnost. Důstojníci NATO ji považovali za nejlepší armádu Varšavské smlouvy. NVA se skládala z následujících složek:", "section_level": 2}, {"title": "Pohraniční jednotky.", "content": "Pohraniční jednotky východního sektoru byly původně organizovány jako policejní síla \"Deutsche Grenzpolizei\", podobně Bundesgrenzschutz v západním Německu a spadaly pod ministerstvo vnitra. Po remilitarizaci východního Německa v roce 1956 byla Deutsche Grenzpolizei v roce 1961 reorganizována na vojenskou sílu, která byla vytvořena podle vzoru sovětských pohraničních jednotek, a převedena pod ministerstvo národní obrany jako součást Národní lidové armády. V roce 1973 byly od NVA odděleny, ale zůstaly pod stejným ministerstvem. Na vrcholu zde sloužilo přibližně 47 000 mužů.", "section_level": 2}, {"title": "Volkspolizei.", "content": "Po oddělení NVA od Volkspolizei v roce 1956 si ministerstvo vnitra ponechalo svou vlastní rezervu veřejného pořádku, známou jako Volkspolizei-Bereitschaften (VPB). Tyto jednotky byly, stejně jako Kasernierte Volkspolizei, vybaveny jako motorizovaná pěchota a jejich počet byl mezi 12 000 a 15 000 muži.", "section_level": 2}, {"title": "Stasi.", "content": "Ministerstvo státní bezpečnosti (Stasi) zahrnovalo gardový pluk Felixe Dzeržinského, který se zabýval hlavně bezpečností zařízení a bezpečnostními událostmi v civilních šatech. Byli jedinou částí obávané Stasi, která byla vidět na veřejnosti, a tak byli mezi lidmi velmi nepopulární. Stasi čítala kolem 90 000 mužů, gardový pluk kolem 11 000–12 000 mužů.", "section_level": 2}, {"title": "Sovětská vojenská okupace.", "content": "Skupina sovětských ozbrojených sil v Německu (GSSD), která vznikla ze sovětských okupačních sil, měla v NDR průměrně 500 000 důstojníků, vojáků a rodinných příslušníků, což si vyžádalo asi 10 procent území NDR. Jednotky GSSD byly nadřazeny jednotkám NVA a jiným vojenským organizacím. Jejich ústředním úkolem bylo zabezpečit NDR proti Západu. GSSD měla útočnou vyzbroj, včetně jaderných zbraní. Podle studie bylo v případě války plánováno rozsáhlé a preventivní použití taktických jaderných zbraní v Německu od šedesátých let. Dokonce i poté, co se Michail Gorbačov odklonil od agresivních válečných plánů východního bloku v roce 1986, bylo v NDR provedeno masivní použití jaderných zbraní velkého kalibru během cvičení NVA „Stabstraining 1989“.", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční politika.", "content": "Východoněmecký stát propagoval „antiimperialistickou“ linii, která se projevila ve všech jeho médiích a na všech školách. Tato linie následovala Leninovu teorii imperialismu jako nejvyšší a poslední fázi kapitalismu a Dimitrovovu teorii fašismu jako diktatury nejreaktivnějších prvků finančního kapitalismu. Lidové reakce na tato opatření byly smíšené a západní média pronikla do země prostřednictvím přeshraničního televizního a rozhlasového vysílání ze západního Německa a z amerického rádia Svobodná Evropa. Disidenti, zejména profesionálové, mnohdy uprchli do západního Německa, což bylo před výstavbou berlínské zdi v roce 1961 poměrně snadné.", "section_level": 1}, {"title": "Podpora socialistických zemí třetího světa.", "content": "Po získání širšího mezinárodního diplomatického uznání v letech 1972–73 zahájila NDR aktivní spolupráci se socialistickými vládami třetího světa a národními hnutím za osvobození. Zatímco SSSR měl kontrolu nad celkovou strategií a kubánské ozbrojené síly byly zapojeny do skutečného boje (většinou v Angolské lidové republice a socialistické Etiopii), NDR poskytovala odborníky na údržbu vojenského zařízení a školení personálu a dohlížela na vytváření tajných služeb založené na vlastním modelu Stasi. Už v 60. letech byly navázány kontakty s angolskou MPLA, FRELIMO z Mosambiku a PAIGC v Guineji-Bissau a na Kapverdách. V sedmdesátých letech byla navázána oficiální spolupráce s dalšími samozvanými socialistickými vládami a lidovými republikami: Lidovou republikou Kongo, Jemenskou lidovou demokratickou republikou, Somálskou demokratickou republikou, Libyí a Beninskou lidovou republikou. První vojenská dohoda byla podepsána v roce 1973 s Konžskou lidovou republikou. V roce 1979 byly podepsány smlouvy o přátelství s Angolou, Mosambikem a Etiopií. Odhadovalo se, že do Afriky bylo z NDR vysláno celkem 2000–4000 vojenských a bezpečnostních odborníků. Kromě toho zástupci afrických a arabských zemí a osvobozeneckých hnutí absolvovali v NDR vojenská školení.", "section_level": 2}, {"title": "Konflikt na Blízkém východě.", "content": "Východní Německo prosazovalo antisionistickou politiku; historik Jeffrey Herf tvrdí, že východní Německo vedlo nevyhlášenou válku s Izraelem. Podle Herfa „byl Blízký východ jedním z klíčových bojišť globální studené války mezi Sovětským svazem a Západem; byl to také region, ve kterém Východní Německo hrálo hlavní roli v antagonismu sovětského bloku vůči Izraeli.“ Zatímco východní Německo se považovalo za „antifašistický stát“, Izrael považovalo za „fašistický stát“ a silně podporovalo Organizaci pro osvobození Palestiny v ozbrojeném boji proti Izraeli. V roce 1974 vláda NDR uznala OOP jako „výhradního legitimního zástupce palestinského lidu“. OOP deklarovala Palestinský stát 15. listopadu 1988 během první intifády a NDR stát uznalo před znovusjednocením. Poté, co se východní Německo stalo členem OSN, „využilo OSN k tomu, aby vedlo politickou válku proti Izraeli [a bylo nadšeným, významným a energickým členem“ antiizraelské většiny Valného shromáždění.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Východoněmecká ekonomika začínala kvůli devastaci způsobené druhou světovou válkou špatně; ztráta mnoha mladých vojáků, narušení obchodu a dopravy, spojenecké bombardovací kampaně, které zdecimovaly města a reparace vůči SSSR. Rudá armáda demontovala a dopravila do SSSR infrastrukturu a průmyslové závody sovětské okupační zóny. Počátkem padesátých let byly reparace vypláceny za zemědělské a průmyslové výrobky; Dolní Slezsko se svými uhelnými doly a Štětín, důležitý přírodní přístav, byly předány Polsku rozhodnutím Stalina a v souladu s Postupimskou dohodou. Socialisticky centrálně plánovaná ekonomika Německé demokratické republiky byla podobná ekonomice SSSR. V roce 1950 se NDR připojila k obchodnímu bloku RVHP. V roce 1985 vydělali kolektivní (státní) podniky 96,7% čistého národního příjmu. Za účelem zajištění stabilních cen zboží a služeb zaplatil stát 80% základních dodavatelských nákladů. Odhadovaný příjem z roku 1984 na hlavu činil 9 800 $ (22 600 USD v dolarech z roku 2015). V roce 1976 činil průměrný roční růst HDP přibližně pět procent. Toto učinilo východoněmeckou ekonomiku nejbohatší z celého východního bloku až do znovusjednocení v roce 1990. Významné východoněmecké exportní položky byly fotoaparáty značky Praktica; automobily značek Trabant, Wartburg a IFA; lovecké pušky, sextanty, psací stroje a náramkové hodinky. Až do 60. let minulého století trpěli východní Němci nedostatkem základních potravin, jako je cukr a káva. Východní Němci s přáteli nebo příbuznými na Západě (nebo s jakýmkoli přístupem k tvrdé měně) a nezbytným účet v cizí měně ve Staatsbank (státní banka NDR) si mohli prostřednictvím Intershopu dovolit západní produkty a produkty východoněmecké kvality na export. Spotřební zboží bylo k dispozici také poštou od dánské společnosti Jauerfood nebo Genex. Vláda používala peníze a ceny jako politický nástroj a poskytovala vysoce subvencované ceny pro širokou škálu základního zboží a služeb, což bylo známo jako „druhý platový balíček“. Na úrovni výroby umělé ceny tvořily polosměnný systém a hromadění zdrojů. Spotřebitele to vedlo k nahrazení peněz NDR časem, směnou a tvrdými měnami. Socialistická ekonomika byla stále více závislá na finančních infuzích z půjček v tvrdé měně od západního Německa. Východní Němci mezitím pohlíželi na svou měkkou měnu jako bezcennou vzhledem k německé marce (DM). Ekonomické otázky přetrvávaly na východě Německa i po znovusjednocení. James Hawes ve své knize „Nejkratší historie Německa“ cituje z federálního úřadu politického vzdělávání (23. června 2009):", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Náboženství se stalo v NDR sporným místem, kdy vládní komunisté podporovali státní ateismus, ačkoli někteří lidé zůstali věrní křesťanským komunitám. V roce 1957 státní úřady zřídily Státní sekretariát pro církevní záležitosti (\"Staatssekretär für Kirchenfragen\"), který se staral o kontakt vlády s církvemi a náboženskými skupinami; SED zůstala oficiálně ateistickou. V roce 1950 se 85% obyvatel NDR hlásilo k protestantství, zatímco 10% jako katolíci. V roce 1961, známý filozof a teolog Paul Tillich prohlásil, že protestantská populace ve východním Německu měla neobdivuhodnější protestantskou církev, protože komunisté zde nad nimi nemohli získat duchovní vítězství. Do roku 1989 se členství v křesťanských církvích výrazně snížilo. Protestanti tvořili 25% populace, katolíci 5%. Podíl lidí, kteří se považovali za nevěřící, vzrostl z 5% v roce 1950 na 70% v roce 1989.", "section_level": 1}, {"title": "Státní ateismus.", "content": "Když se poprvé komunistická strana dostala k moci, prosazovala slučitelnost křesťanství a marxismu a usilovala o křesťanskou účast na budování socialismu. Zpočátku měla propagace vědeckého ateismu málo oficiální pozornosti. V polovině padesátých let, kdy se studená válka začínala nabírat na obrátkách, se stal ateismus tématem velkého zájmu státu v domácím i zahraničním kontextu. Byly založeny univerzitní katedry a katedry věnované vědeckému ateismu a vznikla k této problematice řada literatury (vědecké i populární). Tato činnost ustoupila na konci 60. let s tím, že začala být kontraproduktivní. Oficiální a vědecká pozornost k ateismu byla obnovena začátkem roku 1973, tentokrát však s větším důrazem na stipendia a na výcvik kádrů než na propagandu. Pozornost věnovaná ateismu ve východním Německu neměla nikdy v úmyslu ohrozit spolupráci, která byla požadována od věřících východních Němců.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Východoněmecká kultura byla silně ovlivněna komunistickým myšlením a byla poznamenána pokusem o vymezení sebe sama v opozici vůči Západu, zejména proti Západnímu Německu a Spojeným státům. Kritici východoněmeckého státu tvrdili, že závazek státu vůči komunismu byl dutým a cynickým nástrojem, machiavellistické povahy, ale toto tvrzení bylo zpochybněno studiemi, které zjistily, že východoněmecké vedení bylo skutečně oddané pokroku vědeckých poznatků, hospodářského rozvoje a sociálního pokroku. Pence a Betts však tvrdí, že většina východních Němců v průběhu času stále více považovala ideály státu za duté, ačkoli existovalo také značné množství z nich, kteří považovali svou kulturu za zdravější a autentičtější než mentalitu západního Německa. Kultura a politika NDR byla omezena tvrdou cenzurou.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Jedny z populárních východoněmeckých skupin byly Puhdys a Karat. Jako většina tradičních skupin se objevovaly v populárních časopisech pro mládež jako \"Neues Leben\" a \"Magazin\". Mezi další populární rockové skupiny patřiliy Wir, City, Silly a Pankow. Většina z těchto umělců nahrávala pod státním vydavetelstvím AMIGA.", "section_level": 2}, {"title": "Film.", "content": "Produkci filmů ve Východním Německu vedla DEFA, Deutsche Film AG, která byla rozdělena do různých místních skupin, například \"Gruppe Berlin\", \"Gruppe Babelsberg\" nebo \"Gruppe Johannisthal\", kde místní týmy točily a produkovaly filmy.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Východní Německo bylo velmi úspěšné ve sportech jako cyklistika, vzpírání, plavání, gymnastika, atletika, box, bruslení a zimních sportech. Úspěch se přičítá ministru sportu Dr. Manfredu Höppnerovi, které nastoupil koncem 60. let. Dalším podpůrným důvodem bylo doping, zejména anabolické steroidy, které byly po mnoho let nejvíce detekovanými dopingovými látkami v laboratořích akreditovaných Mezinárodním olympijským výborem. Vývoj a implementace státem podporovaného sportovního dopingového programu pomohly východnímu Německu a jeho malé populaci stát se v 70. a 80. letech 20. století světovým lídrem ve sportu a získat velké množství olympijských zlatých medailí, medailí z mistrovství světa a stanovit řadu rekordů. Dalším faktorem úspěchu byl systém podpory mládeže v NDR. Učitelé tělocviku ve škole byli vyzváni, aby hledali u dětí ve věku 6 až 10 let určité talenty. Pro starší žáky bylo možné navštěvovat gymnázia se zaměřením na sport (např. plachtění, fotbal nebo plavání). Tato politika byla použita také u talentovaných žáků s ohledem na hudbu nebo matematiku. NDR je v diskusi o dopingových skandálech označována jako „Německá dopingová republika“.", "section_level": 2}, {"title": "Televize a rádio.", "content": "Televize a rádio byly ve východním Německu státem řízené podniky; oficiální rozhlasovou organizací byla od roku 1952 do znovusjednocení Rundfunk der DDR. Organizace sídlila na \"Funkhaus Nalepastraße\" ve východním Berlíně. Deutscher Fernsehfunk (DFF), od roku 1972 do roku 1990 známá jako Fernsehen der DDR nebo DDR-FS, byla od roku 1952 státním televizním vysílačem. Příjem západního vysílání byl také rozšířený.", "section_level": 2}, {"title": "Ostalgie.", "content": "Mnoho východních Němců zpočátku považovalo rozpuštění NDR za pozitivní. Tato reakce však brzy zkysla. Západní Němci často jednali jako by „vyhráli“ a východní Němci sjednocení „prohráli“, což mnoho východních Němců (\"Ossis\") vedlo k odporu k západním Němcům (\"Wessis\"). V roce 2004 Ascher Barnstone napsal: „Východní Němci nesnášejí bohatství Západních Němců; Západní Němci vidí ve východních Němcích líné oportunisty, kteří chtějí něco za nic. Východní Němci shledávají západní Němce („Wessis “) jako arogantní a ctižádostivé a západní Němci si myslí, že ti východní („Ossis“) jsou líní a k ničemu.“ Sjednocení a následná federální politika přivedly mnohé východní Němce k vážným ekonomickým problémům, které před sjednocením neexistovaly. Nezaměstnanost a bezdomovectví, které byly během komunistické éry minimální, rostly a rychle se rozšířily; toto, stejně jako uzavření bezpočtu továren a dalších pracovišť na východě, podporovalo rostoucí pocit, že východní Němci byli federální vládou ignorováni nebo opomíjeni. Navíc mnoho východoněmeckých žen považovalo západ za přitažlivější, region opustily a nikdy se nevrátily a zanechaly za sebou podtřídu špatně vzdělaných a nezaměstnaných mužů. Tyto a další důsledky sjednocení vedly spoustu východních Němců k tomu, aby na sebe začali silněji pohlížet jako na „východní“ Němce než obecně na „Němce“. U mnoha bývalých občanů NDR to vyvolalo touhu po některých aspektech bývalého východního Německa, jako je plná zaměstnanost a další vnímané výhody východoněmeckého státu, nazývané „Ostalgie“ (spojení slov Ost „východ“ a Nostalgie „nostalgie“). Jsou líčeny i ve filmu Wolfganga Beckera Good Bye, Lenin!", "section_level": 1}], "src_summary": "Německá demokratická republika (NDR, \"„Východní Německo“\", v německy mluvících zemích i jinde běžně \"DDR\", zkratka pro \"Deutsche Demokratische Republik\") byl stát, který existoval mezi lety 1949 až 1990 v období během studené války, kdy byla východní část Německa součástí východního bloku. Obyčejně byl na západě popisovaný jako komunistický stát, ale sám sebe nazýval jako socialistický “dělnický a rolnický stát”. Skládal se z území, které bylo po druhé světové válce obsazeno a spravováno sovětskými silami, tedy sovětské okupační zóny Německa a východního sektoru Berlína dle postupimské dohody, na východě ohraničen linií Odra-Nisa. Sovětská zóna obklopovala Západní Berlín, ale nezahrnovala jej; v důsledku toho zůstal Západní Berlín mimo jurisdikci NDR. ", "tgt_summary": "Die Deutsche Demokratische Republik (DDR) war ein Staat in Mitteleuropa, der von 1949 bis 1990 existierte. Die DDR entstand aus der Teilung Deutschlands nach 1945, nachdem die Sozialistische Einheitspartei Deutschlands (SED) auf Betreiben der sowjetischen Besatzungsmacht ein diktatorisches Regime errichtet hatte, das bis zur friedlichen Revolution im Herbst 1989 existierte. Offizielle Staatsideologie war der Marxismus-Leninismus. In der zeitgeschichtlichen Forschung wird das Herrschaftssystem in der DDR mal als realsozialistisch, mal als kommunistisch bezeichnet. Die Republik verstand sich als „sozialistischer Staat der Arbeiter und Bauern“ und deutscher Friedensstaat, der die Wurzeln für Krieg und Faschismus beseitigt habe. Antifaschismus wurde zu einer Staatsdoktrin der DDR. Hervorgegangen aus der Sowjetischen Besatzungszone (SBZ), die mit der Aufteilung des besiegten Deutschland entstanden war, blieben die DDR und ihre Staatsführung, wie die anderen realsozialistischen Ostblockländer, während der vier Jahrzehnte ihres Bestehens weitgehend von der Sowjetunion abhängig. ", "id": 1247898} {"src_title": "Kotvice plovoucí", "tgt_title": "Wassernuss", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Rostlina se vyskytuje téměř v celé Evropě kromě severních oblastí a dále na jižní Sibiři a v jižní a jihovýchodní Asii. Zavlečena byla do Severní Ameriky, východní Austrálie a východní Afriky. Roste ve stojatých nebo jen mírně tekoucích a na živiny bohatých vodách, nejčastěji v nížinatých oblastech ve slepých ramenech řek, v jezerech a rybnících s hloubkou vody obvykle do 4 m. Dobře snáší kolísání hladiny, je značně světlomilná. V České republice vyrůstá jen velice vzácně na ojedinělých lokalitách (je to kriticky ohrožený druh) v jižních a východních Čechách, na jižní a střední Moravě a na hranicích Moravy a Slezska v poříčí řeky Odry.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Lodyhy.", "content": "Jednoletá, částečně ponořená a částečně plovoucí rostlina s dlouhou, nerozvětvenou tenkou lodyhou dosahující délky 0,5 až 2 m (někdy i více). Mnohočlánková lodyha, tkvící v bahně ukotvená náhodnými kořeny vyrostlými z dolní části lodyhy, částečně splývá po hladině a jen vrcholem vyčnívá nad vodou. V tenké ponořené části z uzlin od sebe vzdálených 4 až 12 cm vyrůstají ve dvojicích nebo shlucích až 8 cm dlouhé rozvětvené vláskovité kořínky obsahující chlorofyl, jsou proto někdy mylně považovány za listy.", "section_level": 2}, {"title": "Listy.", "content": "Kotvice plovoucí má dva druhy listů. První dočasné, asi 6 cm velké, vyrůstají na lodyze, pokud ta roste ze semene na dně a nedosáhla ještě hladiny. Když je již lodyha delší než sloupec vody a začne vytvářet listy nad hladinou, spodní listy opadnou a jsou nahrazeny kořínky. Na konci lodyhy vynořené nad hladinou začnou vyrůstat plovoucí řapíkaté listy, s internodiemi jen 6 až 12 mm, které vytvoří 15listovou až 35listovou růžici. Měchýřkovitě nafouklé chlupaté řapíky o délce 3 až 10 cm (u vnějších listů růžice jsou delší) udržují listy a později i květy a plody nad hladinou. Kožovité čepele těchto listů kosníkovitého tvaru veliké 2,1 až 4 × 1,9 až 4,1 cm (0,8 až 1,1krát delší než širší) mají okraje distálně pilovité, horní listovou plochu lesklou, lysou a spodní listovou plochu světlejší, porostlou jemnými chloupky.", "section_level": 2}, {"title": "Květy.", "content": "Z úžlabí nejhořejších listů plovoucí růžice v červnu až srpnu vyrůstají oboupohlavné bílé květy velké asi 1 cm. Vykvétají na stopkách dlouhých 11 až 15 mm, které se při dozrávání plodů prodlužují a sklápějí dolů. Vytrvalý, tuhý, obvykle lysý kalich má 4 ostře kopinaté až trojúhelníkovité cípy dlouhé 3,3 až 4 mm, které vyrůstají na okraji číšky a jsou srostlé se spodní půli semeníku. Bílá koruna je tvořena 4 obvejčitými lístky o rozměrech 5,5 až 6,5 × 3 až 4 mm a je mírně delší než kalich; rozvíjí se před východem slunce a zůstává otevřena jen po několik hodin. V květu jsou, střídavě s korunními plátky, 4 nadplodní tyčinky dlouhé 3 až 3,2 mm s prašníky velkými 1,3 mm. Polospodní semeník, obklopený 8laločným oplodním terčem, je složený ze dvou plodolistů a nese na vrcholu jednoduchou čnělku dlouhou 2,2 až 2,3 mm s hlavičkovou bliznou a obsahuje v každém pouzdře jedno vajíčko. Rostlina vykvétá pouze tehdy, jestliže teplota vody neklesá pod 20 °C. Květ je otevřen a připraven k opylení jen po několik hodin. Po opylení se stopka ohýbá dolů a plod dozrává ve vodě.", "section_level": 2}, {"title": "Plody.", "content": "Plodem je jednosemenný oříšek (z morfologického hlediska peckovice) variabilního tvaru, obvykle v obrysu vejčitý až zaobleně trojúhelníkovitý, dlouhý asi 3 cm a široký 2,5 cm. Při dozrávání je plod ještě na povrchu pokryt a chráněn měkkou bylinnou číškou, která po dozrání odpadne. Zralý plod se pak uvolní a spadne obalen zdřevnatělým vytrvalým kalichem na dno. Je leskle červenohnědý a má 4 křídlové výběžky dlouhé okolo 1 cm; horní a spodní páry jsou protistojné, jsou to zdřevnatělé cípy kalichu; na vrcholu plodu je zobánek. Na koncích výběžků jsou obrácené tuhé ostnité chlupy a na vrcholu je otvor s věnečkem štětin, na bázi výrazně kosočtverečný pupek s valem. Lysé oplodí má lesklá žebra. Hnědé semeno dlouhé 15 mm a široké 6 mm je v obrysu srdčité s mírně vydutými boky. Na jedné straně je vyduté a hrubě svraštělé, na druhé vypouklé a hladké.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Kotvice plovoucí se množí v průběhu léta vegetativně (odlomením lodyhy), jinak generativně. Koncem léta rostliny v chladné vodě postupně hynou a zralé plody opadávají do bahna, kde jim ostré výběžky pomáhají uchytit se. S nástupem jara a oteplením vody semena obvykle vyklíčí, zapustí do půdy kořínek a k hladině vyroste lodyha olistěná dočasnými listy. Klíčivost si semena udržují až 12 let, většinou však vyklíčí v prvých dvou letech; skladování v suchu nesnášejí. Jediné semeno může dát vzniknout 10 až 15 růžicím a v každé růžici může uzrát 15 až 20 semen. Do větší vzdálenosti se rostlina šíří jen pomocí vodních proudů odnášejících lodyhy nebo plody – ty ostatně mohou na jiná místa přenášet ptáci nebo jiní živočichové včetně lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdílný náhled.", "content": "Jak se může v rozdílných podmínkách chovat a jak může být jeden a tentýž druh rostliny hodnocen, svědčí následující.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožený druh.", "content": "Kotvice plovoucí je v České republice i v okolních státech (Slovensko, Polsko, Maďarsko, Ukrajina, Rusko) výrazně na ústupu a je proto chráněna. Na podporu její ochrany byla vyhláškou Ministerstva životního prostředí ČR č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. č. 175/2006 Sb. a „Černým a červeným seznamem cévnatých rostlin České republiky z roku 2000“ zařazena mezi kriticky ohrožené druhy (IUCN: critically endangered = CR) naší flóry.", "section_level": 2}, {"title": "Invazivní druh.", "content": "V některých místech, kde není původní, např. na severovýchodě Spojených států nebo jihovýchodě Austrálie, se z této rostliny stal nevítaný invazivní druh. Kotvice plovoucí je zařazena na celosvětovém seznamu 100 nejnebezpečnějších invazních rostlin. V některých oblastech Severní Ameriky dosahuje zaplevelení touto rostlinou až množství 50 růžic na 1 m2, což zcela znemožňuje koupání, rybaření a užívání malých lodí. Ve státě Nový Jižní Wales v Austrálii mají zavedenou telefonní linku, na níž je možné oznámit nalezení kotvice plovoucí, a je zavedena povinnost místních orgánů ji do tří dnů po nahlášení zlikvidovat.", "section_level": 2}, {"title": "Užitečný druh.", "content": "Běžně se kotvice plovoucí po tisíciletí pěstuje ve východní a jihovýchodní Asii jako doplňková plodina v období zaplavených rýžových polí. Před uzráním se plody obsahující hodně škrobu a tuku sbírají, melou na mouku a dále kuchyňsky zpracovávají. V minulých staletích se plody konzumovaly i v Evropě, odkud ale kotvice plovoucí postupně téměř vymizela. Rostliny rostoucí ve volné přírodě poskytují úkryt larvám komárů a rybímu plůdku, který se později larvami živí. Uměle se vysazují do zahradních jezírek a výjimečně i do sladkovodních akvárií.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Kotvice plovoucí (\"Trapa natans\") je vodní bylina s listy splývajícími na hladině, jediný druh rodu kotvice, který roste v České republice.", "tgt_summary": "Die Wassernuss (\"Trapa natans\"), wie die mit ihr nicht näher verwandte Art \"Eleocharis dulcis\" auch Wasserkastanie genannt, ist eine Pflanzenart innerhalb der Familie der Weiderichgewächse (Lythraceae). Sie kommt in gemäßigten und subtropischen Zonen Europas, Afrikas und Asiens vor. Die einjährige Wasserpflanze ist in Deutschland vom Aussterben bedroht und steht seit 1987 unter Naturschutz.", "id": 1750138} {"src_title": "Atacama Large Millimeter Array", "tgt_title": "Atacama Large Millimeter/submillimeter Array", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "ALMA sestává ze 66 radioteleskopů citlivých na vlnových délkách od 0,3 do 9,6 mm. V březnu 2013 při slavnostním uvedení celého zařízení do provozu bylo dokončeno 56 antén. Antény se mohou pohybovat po písečné planině do vzdáleností od 150 m do 16 km, což umožňuje soustavě ALMA zaměřovat různé zdroje radiového záření ve vesmíru, podobně jako to dělá VLA v Novém Mexiku v USA. Vysoká citlivost přístroje je dána především velkým počtem antén zapojených do soustavy. ALMA s celkovou plochou antén 6 500 m2 není největší soustavou radioteleskopů - překonává ji např. zmíněná severoamerická VLA nebo jihoafrický MeerKAT. Je však absolutně největším přístrojem schopným pozorovat vesmír v milimetrových a především submilimetrových vlnových délkách. Dříve pro tuto vlnovou oblast existovalo jen několik spíše menších antén: radioteleskop James Clerk Maxwell Telescope nebo síť radioteleskopů Submillimeter Array a IRAM či interferometrů (Plateau de Bure). ALMA je v této oblasti první přístroj s takto velkým množstvím antén a velikostí. Rozlišení interferometru ALMA je až desetkrát vyšší než u Hubbleova kosmického dalekohledu. Kvůli dosažení co nejlepších výsledků pozorování musí být celý systém synchronizován s přesností 10 sekundy a tvar antén, které odrážejí sledovaný signál, se nesmí od ideálního parabolického tvaru lišit o více než 20 mikrometrů. Ještě větší přesnost (jednotky mikrometrů) je pak požadována pro znalost vzájemné polohy dvojce antén, jejichž signály se porovnávají. Ta se však přímo neměří, ale zjišťuje se kalibrací z pozorování nějakého známého objektu.", "section_level": 1}, {"title": "Princip činnosti.", "content": "ALMA pracuje jinak než podobné radioteleskopy. Ve svém řídícím centru má superpočítač (korelátor), který „sčítá“ a porovnává signály z jednotlivých antén a vytvoří tak přesný obraz zkoumané oblasti. Při měření se využívají signály ze dvou radioteleskopů, které se pomocí korelátoru vzájemně porovnávají. Přidání dalších dvojic radioteleskopů pak zlepšuje především prostorové rozlišení. Obvykle se nepoužívá všech 66 antén dohromady, ale samostatný program mají malé antény a samostatný větší. Často také několik větších antén působí ještě zvlášť jako jeden velký radioteleskop.", "section_level": 2}, {"title": "Výroba radioteleskopů.", "content": "Radioteleskopy byly sestavovány v Evropě, Severní Americe a východní Asii. Amerika a Evropa vyrobily po 25 radioteleskopech o průměru 12 metrů, které tvoří základní síť radioteleskopů. Ve východní Asii vzniklo 16 antén (4 o průměru 12 metrů a 12 o průměru 7 metrů), pomocí nichž se vytváří rozšířená verze soustavy antén ALMA.", "section_level": 2}, {"title": "Vědecké objevy.", "content": "ALMA umožňuje pohled do chladných oblastí vesmíru. Očekává se, že vědcům poskytne informace o vzniku hvězd v raném vesmíru a že zobrazí velké detaily hvězd a planet ve fázi jejich vzniku. První vědecké objevy poskytla ALMA už v době, kdy byla ještě ve výstavbě. V měřeních konaných v letech 2011–2012 byla poprvé pozorována tzv. prachová past – místo, kde se shlukují částice prachoplynného disku. K pozorování bylo použito tzv. 9. pásmo (ALMA Band 9), což je rozsah vlnových délek v rozmezí 0,4 až 0,5 milimetru. V tomto módu má teleskop nejvyšší rozlišení. V roce 2016 byly zveřejněny výsledky pozorování objektu Létající talíř v souhvězdí Hadonoše. Radioteleskop ALMA ve spolupráci s 30metrovým radioteleskopem IRAM ve Španělsku vůbec poprvé změřil teplotu velkých prachových částic ve vnější oblasti protoplanetárního disku kolem mladé hvězdy. Naměřená hodnota -266 °C (tj. 7 K) je o 15–20 stupňů nižší, než se očekávalo, což podle autorů projektu naznačuje, že bude třeba upravit současné představy o těchto discích.", "section_level": 1}, {"title": "Evropská centra.", "content": "Hlavní evropské centrum ALMA (tzv. ALMA Regional Center, ARC) je umístěno v sídle ESO v německém Garchingu u Mnichova. Další regionální centra pak existují v USA a v Japonsku. Spolu s evropským centrem existuje v Evropě i síť menších „národních“ center: Bonn-Bochum-Cologne (Německo), IRAM (Francie, Německo, Španělsko), Bologna (Itálie), Leiden (Nizozemsko), Ondřejov (střední a východní Evropa), Onsala (Dánsko, Švédsko, Finsko) a Manchester (Velká Británie), která vzájemně úzce spolupracují. Oficiálně se označují jako uzly () a každé z nich se specializuje na určitou vědeckou problematiku.", "section_level": 1}, {"title": "České centrum.", "content": "Dosavadní evropská síť regionálních center se rozhodnutím ESO v roce 2009 rozšířila o české středisko, které vzniklo v Astronomickém ústavu AV ČR v Ondřejově. Na jeho fungování se podílí také Vysoká škola chemicko-technologická v Praze, Univerzita Karlova v Praze a Masarykova univerzita v Brně. Podobně jako ostatní centra evropské sítě ARC má i to české svou specializaci – zaměřuje na především na sluneční fyziku. Ve vlastní vědecké činnosti se pracovníci centra zabývají z pohledu milimetrové astronomie zejména následujícími tématy: struktura sluneční chromosféry a tzv. přechodové oblasti na Slunci, vznik slunečních protuberancí a filamentů a studium sluneční konvekce (jako společný projekt ALMA s 1,5m slunečním dalekohledem GREGOR budovaným na Kanárských ostrovech, na kterém se Astronomický ústav AV ČR rovněž podílí). Centrum v Ondřejově se začalo připravovat hned po vstupu České republiky do ESO. V Česku byla již dříve tradice v zkoumání Slunce, které se zde pozorovalo na centimetrových a decimetrových vlnách, ale po přistoupení k ESO se naskytla možnost jej sledovat pomocí radioteleskopů ALMA i na kratších vlnových délkách. Dalším zaměřením českého centra je molekulární spektroskopie s vysokým rozlišením, extra-galaktická a relativistická astrofyzika. Centrum poskytuje podporu při interpretaci molekulárních spektrálních čar z chladných temných oblaků a difúzního mezihvězdného prostředí, podporuje projekty studující tvorbu hvězd v blízkých i vzdálených galaxiích či studující centrální oblasti galaxií. Základním posláním ondřejovského ALMA centra v rámci sítě ARC je poskytování uživatelské podpory pozorovatelům z regionu střední a východní Evropy, zejména z Polska, Slovenska a Maďarska, které ještě nejsou členy ESO. Hlavním obsahem této podpory je pomoc při přípravě projektu, po skončení měření pak dodání výsledků ve formě hodnot a grafů (prvotním výstupem radioteleskopů ALMA je porovnání hodnot napětí). Součástí českého centra měla být i laboratoř vysoce rozlišené milimetrové a submilimetrové spektroskopie, poskytující laboratorní podklady pro interpretaci mezihvězdných spektrálních čar. V rámci výzkumu Slunce pak české centrum poskytuje podporu všem astronomům z Evropy a Chile.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Vlastní stavba soustavy radioteleskopů začala v roce 2004, ale dlouho před tím začaly hlavní světové astronomické organizace připravovat velké soustavy radioteleskopů pracujících na milimetrových vlnách (do té doby bylo pro tuto oblast k dispozici jen několik malých zařízení – všechny velké soustavy jako severoamerická Very Large Array pracují na centimetrových a delších vlnách). National Radio Astronomy Observatory (NRAO) v USA plánovala projekt Millimeter Array (MMA), který měl sestávat z 40 antén o průměru 8 m. Evropská jižní observatoř (ESO) navrhovala Large Southern Array (LSA) – 50 větších 16m radioteleskopů. Japonská National Astronomical Observatory of Japan (NAOJ) začala s projektem Large Millimeter/Submillimeter Array (LMSA), který měl zahrnovat podobný počet 10metrových antén, které by však byly schopny přijímat i submilimetrové vlny. Brzy však bylo zřejmé, že výstavba podobného zařízení není ve finančních ani dalších možnostech jedné organizace. Proto se tyto tři instituce rozhodly spojit a začaly hledat na Havajských ostrovech, v Novém Mexiku (USA), ve Francii a v severní Africe vhodné místo k postavení této observatoře. V roce 1995 byly zkoumány i vysokohorské plošiny v severním Chile, které se ukázaly jako nejvýhodnější. V roce 1999 podepsaly americká a evropská strana Memorandum o porozumění, ke kterému o dva roky později přistoupila i japonská organizace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Atakamská velká milimetrová anténní soustava (, zkratkou ALMA) je soustava 66 radioteleskopů vystavěných na plošině Chajnantor v severním Chile ve výšce 5040 m n. m. Je určena k výzkumu jak nejvzdálenějšího vesmíru, tak i našeho Slunce. ", "tgt_summary": "Das Atacama Large Millimeter/submillimeter Array (ALMA) ist ein internationales Radioteleskop-Observatorium in den nordchilenischen Anden. Seine Antennenanlage besteht aus 66 transportablen, ausrichtbaren Parabolantennen, mit meist 12 m Durchmesser, die über Entfernungen von bis zu 16 km verteilt werden können und zu einem Interferometer-Radioteleskop zusammengeschaltet werden. Die Antennen befinden sich bei San Pedro de Atacama, in der Chajnantor-Hochebene, in mehr als ü. M., wo die dünne und extrem trockene Erdatmosphäre für Radiowellen besonders durchlässig ist. Beobachtungsobjekt ist die kalte interstellare Materie, zur Erforschung der Stern- und Planetenentstehung. Das Radioteleskop wurde in einer internationalen Kooperation gebaut und wird von ESO, AUI/NRAO und NAOJ gemeinsam betrieben.", "id": 2429704} {"src_title": "Štěpán Dragutin", "tgt_title": "Stefan Dragutin", "src_document": [{"title": "Před nástupem.", "content": "Narodil se neznámo kdy jako prvorozený syn srbského krále Uroše I. a jeho choti Heleny z Anjou. Již celkem brzy, okolo roku 1269 se oženil s Kateřinou, dcerou „mladšího“ uherského krále Štěpána V. a jeho ženy Alžběty. Dragutinův sňatek upevnil přátelské vztahy mezi Srbskem a Uherským královstvím, které byly od té doby za Urošovy vlády dobré. S Dragutinem se od začátku počítalo jako s budoucím srbským králem, ale ctižádostivý princ nehodlal čekat na otcovu smrt a roku 1276 proti otci povstal a s pomocí vojsk svého švagra, mladičkého uherského krále Ladislava IV. otce sesadil. Uroš se uchýlil do kláštera, kde za krátký čas zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Kralování.", "content": "Dragutin si ovšem ponechal jen vládu v centrální části Srbska - v Rašce - a titul krále. O zbytek Urošova území se podělili Dragutinův mladší bratr Milutin a jejich matka Helena. Dragutin pokračoval v otcově protibyzantské politice. Roku 1281 zahájila protibyzantská koalice, tvořená Srbskem, řeckými státečky, Sicilským královstvím, Bulharskem a titulárním představitelem Latinského císařství, útok. Jejich protivník, byzantský císař Michael VIII. Palailogos, také hledal podporu a našel ji u aragonského krále Petra III. Srbský útok ale nebyl úspěšný a Dragutinovo vojsko bylo poraženo. Sicilský král Karel z Anjou také neuspěl. V neprospěch koalice tehdy zasáhlo roku 1282 Byzancí podnícené povstání, tzv. „sicilské nešpory“, a s tím související vyhnání krále Karla do Neapolska. Po neúspěchu ve válce s Byzancí se proti němu postavil jeho bratr Milutin. Dragutin, navíc těžce raněný po pádu z koně, roku 1282 odstoupil a Milutin se ujal vlády jako Stefan (Štěpán) Uroš II. Dragutin si však ponechal severní část země s Bělehradem a Mačvou a uzavřel s Milutinem nástupnickou dohodu, podle které se měl Milutinovým nástupcem na srbském trůně stát Dragutinův syn Vladislav (dohoda ovšem nakonec nebyla dodržena). V letech 1282–1284 zaútočil uherský král Ladislav neúspěšně na Braničevsko. Stejně tak braničevská knížata odolala Dragutinovu útoku roku 1290. Po tomto neúspěchu požádal Dragutin o pomoc bratra, krále Milutina. Útok bratrů byl hned následujícího roku (1291) úspěšný. Na srbském území Dragutin vládl jako spojenec Milutina a toto spojení státu svědčilo. Problém ovšem nastal v otázce nástupnictví. Navzdory předchozí dohodě prosazoval Milutin za svého nástupce namísto synovce Vladislava vlastního syna Stefana (Štěpána). Šlechta se ovšem poslavila za Dragutinova syna. Nakonec ale po Milutinovi (zemřel roku 1321) nastoupil po nepokojích v letech 1321–1322 jeho syn Stefan jako Stefan Uroš III. Dragutin se ale bratrova skonu nedožil. Zemřel roku 1316 a jeho nástupcem na trůně království Srem se stal jeho syn Vladislav jako Stefan Vladislav II., který byl však zakrátko uvězněn svým strýcem, králem Milutinem, jehož ale o území Mačvy a Bělehrad vzápětí připravila vojska vedená uherským králem Karlem Robertem.", "section_level": 1}, {"title": "Shrnutí vlády.", "content": "Během jeho vlády bylo Srbsko součástí antibyzantské koalice, která existovala pod vedením sicilského krále Karla z Anjou. Jejím cílem byla obnova Latinského císařství, které bylo ze strany byzantských nástupnických států vyvráceno. Dragutin se držel politiky prouherské a sledoval velmi pečlivě zájmy svého severního souseda. Vztahy mezi Srbskem a Uherskem byly v této době přátelské.", "section_level": 1}], "src_summary": "Štěpán Dragutin († 1316, Štěpán Dragutin Nemanjić,, Stefan Dragutin Nemanjić) byl srbský král v době existence středověkého státu. Vládl pouze krátkou dobu, a to v letech 1276–1282. Po roce 1282 vládl jako král Sremu až do roku 1316. Měl dva syny; Vladislava a Urošice a dceru Jelisavetu.", "tgt_summary": "Stefan Dragutin (* um 1252; † 12. März 1316 im Kloster Đurđevi Stupovi) war von 1276 bis 1282 serbischer König.", "id": 1137501} {"src_title": "Operace Paperclip", "tgt_title": "Operation Overcast", "src_document": [{"title": "Operace Overcast.", "content": "Původním záměrem – a bezejmenným plánem – americké armády bylo pouze vyslechnout vědce pracující na válečných raketách a zabavit jejich plány a materiály. Toto se změnilo 22. května 1945, kdy major Robert B. Staver prohlásil evakuaci německých vědců a jejich rodin za velmi důležitou pro válku v Tichomoří. 19. července 1945 byl tento plán pojmenován operace Overcast a zároveň byl značně rozšířen v počtu vědců i projektů zamýšlených k transportu přes oceán. Kvůli příliš velkému rozšíření jména \"Overcast\" byla nakonec operace přejmenována na \"Paperclip\".", "section_level": 1}, {"title": "Vědci.", "content": "Za nejdůležitější vědce, kteří měli být nalezeni a přepraveni do USA, byli považováni Wernher von Braun a jeho spolupracovníci, dalšími objekty zájmu byli raketoví inženýři, chemici, lékaři a experti na námořní zbraně. V září 1945 přiletělo do USA prvních sedm německých vědců, mezi kterými byl i právě Wernher von Braun a byla jim nabídnuta pracovní smlouva na raketové základně White Sands. V následujících měsících bylo převezeno více než 100 dalších vědců, například Anton Flettner, Walter Dornberger, Ernst R. G. Eckert, Krafft Arnold Ehricke, Alexander Lippisch, Arthur Rudolph, Walter Schreiber, Ernst Stuhlinger a Bernhard Tessmann.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Mnoho z vědců původně pracujících ve válečném Německu se ve Spojených státech ukázalo být velmi užitečnými ve vědeckých organizacích včetně NASA (Wernher von Braun se stal ředitelem Marshall Space Flight Center v Alabamě a později i tvůrcem rakety Saturn V, která byla použita v programu Apollo) a výrazně přispěli k rozvoji proudového letectví a astronautiky. Výsledky některých projektů jsou stále klasifikovány jako tajné a někteří konspirační teoretikové věří, že se němečtí vědci podíleli i na vývoji takzvaných létajících talířů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Operace Paperclip (nebo také projekt Paperclip) bylo krycí jméno amerického projektu, který měl za úkol převézt po konci druhé světové války z nacistického Německa do Spojených států německé vědce. Pro tento účel byla vytvořena i tzv. Joint Intelligence Objectives Agency, která spravovala dokumenty a informace o této operaci.", "tgt_summary": "Die Operation Overcast (engl. \"overcast\" = bedeckt, wolkenverhangen) war ein militärisches Geheimprojekt der USA, um nach der Niederlage Nazideutschlands am Ende des Zweiten Weltkriegs 1945 deutsche Wissenschaftler und Techniker zu rekrutieren und sich deren militärtechnisches Können und Wissen zu sichern. ", "id": 1643767} {"src_title": "Arcidiecéze salcburská", "tgt_title": "Erzdiözese Salzburg", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Okolo roku 690 založil svatý Rupert na troskách římského města \"Iuvavum\" biskupství, roku 696 klášter svatého Petra (Stift Sankt Peter) a roku 714 i ženský klášter benediktinek na Nonnbergu (klášter Nonnberg). V roce 798 bylo biskupství povýšeno na arcibiskupství a stalo se tak církevním centrem Rakouska a části Bavor (tzv. Altbayern). Arcibiskupu Eberhardovi II., důležitému spojenci Štaufů, se v letech 1200 až 1246 podařilo z dosavadních menších hrabství, fojtství a soudních okrsků vybudovat pevné arcibiskupské panství. S uznáním hranic bavorským velkovévodou roku 1275 začíná poslední fáze postupného osamostatnění Salcburska a vymanění se z bavorského vlivu. Roku 1328 bylo v Salcbursku vydáno vlastní zemské zřízení, čímž se země stala samostatným státem v rámci Svaté říše římské. Jako knížectví-arcibiskupství se Salcbursko vyvíjelo jako nárazníkový stát mezi Bavorskem a habsburskými zeměmi. V roce 1462 a na přelomu let 1525 a 1526 došlo k selským povstáním. Kníže-arcibiskup Leopold Antonín Firmian donutil v letech 1731–1732 k emigraci asi 20 000 protestantů (tzv. salcburští exulanti – \"Salzbuger Exulanten\"). Pro hospodářství nebyl v 16. století rozhodující jen obchod se solí, ale i dobývání zlata v Gasteinertalu. Výnosy byly svého času největší v Evropě. Roku 1803 bylo knížecí arcibiskupství sekularizováno. Jako sekularizované kurfiřtství připadlo Salcbursko Ferdinandu III. Toskánskému a v roce 1805 společně s Berchtesgadenem Rakouskému císařství. Roku 1810 Bavorsku a po Vídeňském kongresu (1816) bez Berchtesgadenu a Rupertiwinkelu opět Rakousku. Samotné arcibiskupství bylo roku 1807 omezeno na území vlastního Salcburska a východu Severního Tyrolska. Až dlouho po zániku Rakouska-Uherska, v roce 1951, arcibiskup Rohracher přestal užívat knížecí titul.", "section_level": 1}], "src_summary": "Arcidiecéze salcburská (latinsky \"Archidioecesis Salisburgensis\") je katolickým metropolitním sídlem v Rakousku, které je současně obsazeno františkánem Franzem Lacknerem. Arcidiecéze v současnosti spravuje kromě města Salzburg, také celou spolkovou zemi Salcbursko a severovýchod Tyrolska. Je metropolitní diecézí pro západ a jih Rakouska. Hlavním chrámem diecéze je katedrála svatého Ruperta a Virgila. ", "tgt_summary": "Die Erzdiözese Salzburg (lat.: \"Archidioecesis Salisburgensis\") ist eine Diözese der römisch-katholischen Kirche in Österreich. Sie umfasst die Stadt und das Land Salzburg sowie den Nordosten Tirols und ist heute nach dem Erzbistum Köln die älteste noch bestehende Erzdiözese im deutschen Sprachraum. Die Diözese entstand im Jahr 739 als \"Bistum Salzburg\", wurde 798 zu einem \"Erzbistum\" und in den Jahren nach 1328 zum \"Fürsterzbistum Salzburg\", das 1803 säkularisiert wurde, womit sich Seelsorge und politisches Territorium trennten. Als Metropolitandiözese schließt die \"Kirchenprovinz Salzburg\", die den Salzburger Erzbischöfen unterstellt ist, West- und Südösterreich (Diözesen Feldkirch, Graz-Seckau, Gurk und Innsbruck) mit ein. ", "id": 160730} {"src_title": "MTV Video Music Awards", "tgt_title": "MTV Video Music Awards", "src_document": [{"title": "Vítězové jednotlivých ročníků.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2016.", "content": "Nominace byly oznámeny 26. července 2016. Předávání se konalo 28. srpna 2016 v Madison Square Garden v New Yorku.", "section_level": 2}, {"title": "2015.", "content": "Nominace byly oznámeny 21. července 2015. Předávání se konalo 30. srpna 2015 ve Microsft Theater v Los Angeles v Kalifornii.", "section_level": 2}, {"title": "2014.", "content": "Nominace byly oznámeny 17. července 2014. Předávání se konalo 24. srpna 2014 ve The Forum v Inglewoodu v Kalifornii.", "section_level": 2}, {"title": "2013.", "content": "Nominace byly oznámeny 17. července 2013. Předávání se konalo 24. srpna 2014 v Barclays Center v Brooklynu v New York City.", "section_level": 2}, {"title": "2012.", "content": "Nominace byly oznámeny 31. července 2012. Předávání se konalo 6. září 2012 v Staples Center v Los Angeles v Kalifornii.", "section_level": 2}, {"title": "2011.", "content": "Nominace byly oznámeny 20. července 2011. Předávání se konalo 28. srpna 2011 v Nokia Theatre v Los Angeles v Kalifornii.", "section_level": 2}, {"title": "2010.", "content": "Předávání se konalo 12. září 2010 v Nokia Theatre v Los Angeles v Kalifornii.", "section_level": 2}, {"title": "2009.", "content": "Předávání se konalo 13. září 2009 v Radio City Music Hall v New York City.", "section_level": 2}, {"title": "2008.", "content": "Předávání se konalo 7. září 2008 v Paramount Pictures studiích v Los Angeles.", "section_level": 2}, {"title": "2007.", "content": "Předávání se konalo 9. září 2007 v The Palms v Las Vegas.", "section_level": 2}, {"title": "2006.", "content": "Předávání se konalo 31. srpna 2006 v Radio City Music Hall v New York City.", "section_level": 2}, {"title": "2005.", "content": "Předávání se konalo 28. srpna 2005 v American Airlines aréně v Miami na Floridě.", "section_level": 2}, {"title": "2004.", "content": "Předávání cen se konalo 29. srpna 2004 v American Airlines aréně v Miami na Floridě", "section_level": 2}, {"title": "2003.", "content": "Předávání cen se konalo 28. srpna 2003 v Radio City Hall v New York City.", "section_level": 2}, {"title": "2002.", "content": "Předávání cen se konalo 29. srpna 2002 v Radio City Hall v New York City.", "section_level": 2}, {"title": "2001.", "content": "Předávání cen se konalo 6. září 2001 v Metropolitan Opera House v New York City.", "section_level": 2}], "src_summary": "MTV Video Music Awards jsou hudební ceny vztahující se na videoklipy, které se stabilně udělují od roku 1984 na televizní stanici MTV. Původně měly konkurovat cenám Grammy Awards. Jsou vysílány na televizních kanálech MTV a kanadské CTV. V minulosti se udělovaly v New Yorku, Los Angeles nebo v Miami. ", "tgt_summary": "Die MTV Video Music Awards (VMA) werden seit 1984 vom US-amerikanischen MTV verliehen. International ist es zusammen mit den MTV Europe Music Awards (EMA) die wichtigste MTV-Preisverleihung. Die Veranstaltung dauert etwa drei Stunden und findet entweder Ende August oder Anfang September statt. Von 1984 bis 1998 wurden die Preisverleihungen in Los Angeles veranstaltet. Dann wechselte MTV den Schauplatz und fand von 1999 bis 2003 in New York abwechselnd in der Radio City Music Hall und der Metropolitan Opera statt. In den Jahren 2004 und 2005 wurden die VMAs in Miami abgehalten. Nach Kritik und Rückgang des Interesses entschied sich der Sender dafür die Preisverleihung wieder von ihrem angestammten Ort aus zu senden. Es gibt etwa 20 Kategorien und jedes Jahr ca. 15 Live-Auftritte von bekannten Stars. ", "id": 337654} {"src_title": "Symbolismus", "tgt_title": "Symbolismus (bildende Kunst)", "src_document": [{"title": "Ve výtvarném umění.", "content": "Ve výtvarném umění se tento směr nemohl zcela rozvinout, neboť některé jeho myšlenky byly podobné, jako u populárnější secese. Výtvarné umění je reakcí nejen na naturalismus, ale především na impresionismus a někdy i na akademismus.", "section_level": 1}, {"title": "V literatuře.", "content": "V literatuře využívali báje, mýty a pohádky. Symbol měl umožnit čtenáři uhodnout tajemství ukryté v nitru věci. V literatuře tyto představy vyjadřují nepřímo (metaforou). Symbolismus zahájil prudký rozvoj básnické obraznosti, kladl velký důraz na hudebnost. Tyto prvky často vedly k nesrozumitelnosti a nepochopitelnosti jejich náznaků. Významným prvkem jejich poezie byl volný verš, který používali pravděpodobně jako první. V literatuře chce básník svým dílem především zapůsobit, nezáleží mu na plném pochopení. Používá se především volný verš, básníci se snaží o hudebnost verše. V Čechách a na Moravě byl hlavním propagátorem symbolismu časopis \"Moderní revue\", kde byly odmítány téměř všechny dosavadní představy o literatuře. Zdůrazňoval se ideál svobodného, naprosto ničím nespoutaného jedince.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Také v hudbě měl symbolismus jistý vliv. Mnoho symbolistických spisovatelů bylo často hudebními nadšenci Richarda Wagnera,který důsledně uplatňoval leitmotivy, česky příznačný motiv. Symbolistická estetika měla hluboký dopad na tvorbu Clauda Debussyho, Erika Satie anebo Alexandra Nikolajeviče Skrjabina.", "section_level": 1}, {"title": "Film.", "content": "Mnoho starých filmů bylo ovlivněno symbolismem, z něhož jejich tvůrci převzali vizuální užívání metafor. Symbolistickým pojetím jsou ovlivněny především německé expresionistické filmy. V americké kinomatografii se vliv symbolismu projevil především u němých filmů Davida Wark Griffitha. Symbolistické užívání metafor žilo dál v hororech dánského režiséra Carla Theodora Dreyera (např. \"Upír\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Symbolismus je umělecké hnutí, které vzniklo ve Francii roku 1886, největší rozmach byl na přelomu 19. a 20. století. Symbolismus byl reakcí na popisnost naturalismu a parnasismu (v Čechách Lumírovci). Toto hnutí částečně navazuje na romantismus. Jejich cílem bylo zobrazovat věci, které nelze racionálně popsat (nálady, emoce, myšlenky, city atd.), tj. zobrazit (nakreslit, popsat atp.) nezobrazitelné, snažili se proniknout k podstatě skutečnosti – usilovali o vnímání umění všemi pěti smysly. K tomu jim měl pomáhat symbol, který se měl stát prostředníkem mezi skutečným světem a „světem duše“ a měl v náznaku odkrývat tajemství ukryté v nitru věcí. Symbol nebyl přímým pojmenováním věci (problému, stavu atp.), ale pouhým náznakem, sugescí podstaty věci. ", "tgt_summary": "Der Symbolismus bezeichnet eine Kunstströmung der Malerei und Bildhauerei des ausgehenden 19. Jahrhunderts, in sehr unterschiedliche Stilrichtungen vertreten sind. Seine Hochphase fällt in die Zeit zwischen ca. 1880 und 1910.", "id": 1673021} {"src_title": "Obnovené zřízení zemské", "tgt_title": "Verneuerte Landesordnung", "src_document": [{"title": "Vydání a tisk.", "content": "Český král a moravský markrabě Ferdinand II. obě zemská zřízení oktrojoval, tj. vydal bez souhlasu sněmu, na základě vítězství nad stavy v občanské válce a teorie o propadlých právech. Na závěrečné redakci zřízení se podíleli olomoucký biskup František kardinál z Ditrichštejna a pražský arcibiskup Arnošt Vojtěch z Harrachu. První vytištěné exempláře českého zemského zřízení byly k dispozici koncem května 1627. Byly vydány německy (autentické znění) pod názvem \"Verneuerte Landesordnung des Erbkönigreichs Böhaimb\". Ačkoliv oficiálně Obnovené zřízení zemské stanovilo rovnost češtiny s němčinou, fakticky došlo k určení podřadné role češtině, o čemž svědčilo nedokončené vydávání úředního překladu (tisk zastaven u folia 135, litery F 1). České vydání je evidováno v Knihopisu pod číslem K02447 a odlišná verze K02447a. Znalost zemského zřízení byla pro státní úřady nezbytná, proto vydání bylo provedeno ve vysokém nákladu a vznikala také celá řada rukopisných opisů (např. jen z nedokončeného českého vydání, kterému ve své době nebyla věnována velká pozornost, se dodnes dochovalo na čtyřicet tisků). Jeden z českých rukopisů daroval Česku ruský prezident Putin v listopadu 2017 v Soči do rukou prezidenta Zemana. Podle tvrzení ruské strany a mluvčího prezidenta se má jednat o cennější rukopis (údajně „...jde o jediné kompletní Obnovené zřízení zemské z roku 1627. Ve Strahovském klášteře je druhý exemplář, tomu ale chybí šest stran.“). Dle slov Hedviky Kuchařové z knihovny Strahovského kláštera je však zajímavý především svou historickou hodnotou Není možné vyloučit, že se jedná o jeden z mnoha českých opisů, které mají cenu ještě nižší. Není známá ani provenience rukopisu, podle sdělení mluvčího Ovčáčka ho Rusko získalo od německého sběratele.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní ustanovení.", "content": "Obnovené zřízení zemské obsahovalo ustanovení státního, soukromého a trestního práva, předpisy týkající se soudního a deskového řádu, připojena byla Svatováclavská smlouva z roku 1517 a Narovnání o hory a kovy z roku 1534 (a z roku 1575). V roce 1640 (1650 na Moravě) bylo doplněno Královskými deklaratorii a novelami, sbírkou královských rezolucí, vysvětlení a nových ustanovení. Obnovené zřízení zemské právně utvrzovalo podřízení českých zemí habsburskému absolutismu. Jedná se o důležitý pramen českého státního práva. Ustanovení obnoveného zřízení zemského se udržela až do roku 1848 (snahy české šlechty o podstatnou revizi a zmírnění Obnoveného zřízení zemského během 1. poloviny 18. století se nezdařily).", "section_level": 1}], "src_summary": "Obnovené zřízení zemské (německy \"Verneuerte Landesordnung\", celým název \"Verneuerte Landesordnung des Erbkönigreichs Böhaimb\") je název pro historické zemské ústavy Čech (z 10. května 1627) a Moravy (z 10. května 1628). ", "tgt_summary": "Die Verneuerte Landesordnung \"(tschech. Obnovené zřízení zemské)\" war das am 10. Mai 1627 durch Ferdinand II. erlassene neue Grundgesetz für das Königreich Böhmen. Da der König darin sehr weitreichende Machtbefugnisse innehatte, spricht die traditionelle Geschichtswissenschaft von einem absolutistischen Dokument.", "id": 1326018} {"src_title": "Utamaro Kitagawa", "tgt_title": "Kitagawa Utamaro", "src_document": [{"title": "Série tří obrazů.", "content": "Koncem 18. století japonský ukiyo-e umělec Kitagawa Utamaro (asi 1753 - 1806) namaloval tři závěsné svitky, či obrazy k zavěšení pro prominentního obchodníka Zenno Ihē. Náměty obrazů jsou měsíc, květiny a sníh. Nesou jméno \"Měsíc v Šinagawě\" (), \"Květiny v Jošiwaře\" () a \"Sníh ve Fukagawě\" (). Obrazy mají pověst nejambicióznějších prací od tohoto umělce. Jsou neobvykle velké a byly provedeny ve vysoce kvalitních barevných pigmentech na dováženém čínském papíru Xuan. Utamaro pracoval na obrazech asi od roku 1788 do 1801 až 1804; není známo, proč to trvalo tak dlouho. V 80. letech 19. století se obrazy dostaly do evropských sbírek a brzy se rozdělily, dva jsou nyní v amerických sbírkách a třetí je v Japonsku. Po jejich prvním společném veřejném vystavení v roce 1879 nebyly do roku 2016 opět společně vystaveny.", "section_level": 1}, {"title": "\"Měsíc v Šinagawě\".", "content": "\"Měsíc v Šinagawě\" (), pozdní 18. století, je také známý jako \"Cukimi no zašiki zu\" (月見の座敷図.) Horizontální obraz je visící svitek provedený v inkoustu na dvou spojených listech Xuan papíru. Oba svitky spolu měří 147×321 centimetrů. Byl namalován kolem roku 1788 a věří se, že byl prvním ze série tří obrazů. Nyní v majetku Freer Gallery of Art, Washington, D.C.", "section_level": 2}, {"title": "\"Květiny v Jošiwaře\".", "content": "Obraz \"Květiny v Jošiwaře\" () vznikl kolem roku 1791–92. Pravděpodobně druhý ze série. Horizontální obraz je visící svitek z osmi spojených listů papíru Xuan. Společně měří 186,70 cm x 256,90 cm a je provedený technikou inkoustu. Od roku 1957 v majetku muzea Wadsworth Atheneum, Hartford, Connecticut.", "section_level": 2}, {"title": "\"Sníh ve Fukagawě\".", "content": "\"Sníh ve Fukagawě\" () zobrazuje noční podnik v okrese Fukagawa v Tokiu s tématem \"sněhu\". Horizontální obraz je visící svitek provedený v barevných pigmentech na osmi spojených listech papíru Xuan. Společně měří 198,80 x 341,10 cm. V majetku Okada Museum of Art, ve městě Hakone v Japonsku. Utamaro i přes složitost malby dosahuje vysoké kompoziční rovnováhy. Ukazuje 27 postav v celé řadě budov, jako jsou čajovny a patrové restaurace. Hlavní budova se jeví jako dvoupatrová restaurace - čajovna; obraz se zaměřuje na atrium se zahradním dvorem uprostřed obklopeným zábradlím, který odhaluje zasněžené prostředí. S výjimkou mladého chlapce, který sahá pro kočku v levém dolním rohu, jsou všechny postavy ženy, i když v reálném životě by byli hosté domu potěšení muži.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kitagawa Utamaro ( 喜多川 歌麿; 1753 Edo či Ósaka, Japonsko - 31. října 1806, Edo, Japonsko) byl japonský malíř a grafik, který vytvářel barevné dřevoryty, především na motivy ženské postavy. Byl to jeden z nejvýznamnějších umělců školy ukijo-e, žák Toriyamy Sekiena. V 80. letech 18. století našel vlastní styl, v němž usiloval o realistické zachycení zpodobovaného objektu. Je autorem knižních alb s náměty z drobné přírody a portrétista krásných žen, které zachycoval jednotlivě i ve skupinách, v celých postavách nebo v bustách (ókubie).", "tgt_summary": "Kitagawa Utamaro (jap. ; * 1753; † 1806) war ein japanischer Künstler, der vor allem für seine Farbholzschnitte berühmt wurde.", "id": 767719} {"src_title": "Klášter Doksany", "tgt_title": "Kloster Doksany", "src_document": [{"title": "Historie kláštera.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Jedenácté a dvanácté století bylo v západní Evropě dobou rozkvětu a zakládání nových klášterů. Roku 1120 založil kněz sv. Norbert v Prémontré nedaleko Soissons ve Francii klášter s novou řeholí sv. Augustina, schválenou roku 1126 papežem Honoriem II. – řád byl podle kláštera nazván premonstrátským a velmi rychle se šířil. Zároveň s ním vznikla i jeho druhá větev, řeholní kanovnice (lat. \"cannonissae\"), kterou založil rovněž sv. Norbert. Byl to přísný řád, jehož hlavní náplní byla kontemplace. Organizačně býval přičleněn k příslušné cirkárii premonstrátů. Řeholní domy zvané kanonie (lat. \"canonia\") řídila nejdříve magistra, později převorka (lat. \"priorissa\") nebo abatyše (lat. \"abatissa\"). Péči o duchovní správu vedl probošt, který sídlil na proboštství, kde mohli být i další řeholní kanovníci premonstrátského řádu, mající na starost například správu panství. Sestry se dělily na chórové a laické. Chórové sestry nosily bílý hábit s bílým závojem, laické nosily černý závoj. Již před rokem 1140 dal pražský biskup Jan I. († 1139) základ k založení prvního kláštera premonstrátů na Strahově z mateřské kanonie ve Steinfeldu (v tzv. \"strahovské zakladací listině\" se nachází formulace, že se \"provádí darování bratřím a sestrám sloužícím Bohu, Panně Marii a sv. Augustinovi\"), kteréžto založení uskutečnil hned po svém nastoupení na trůn (1140) český kníže Vladislav II. spolu s olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem. Záhy po založení strahovského kláštera, nejpravděpodobněji v letech 1144–1145 (asi 1142), založil kníže Vladislav II. se svou chotí Gertrudou klášter premonstrátek v Doksanech, poblíž stávajícího knížecího dvorce. Doksanský klášter byl osazen řeholnicemi z porýnského kláštera sv. Mikuláše v Dünnwaldu (známá je jedna z prvních sester z porýnského kláštera, který přišly již roku 1143, jménem \"Ida\") a dcerami z předních domácích rodů. Zakladatelka kláštera Gertruda kanonii obdařila nejen četnými výsadami, ale také rozsáhlým majetkem. Později zde byla i pohřbena. Nový konvent vysvětil 18. září 1144 olomoucký biskup Jindřich Zdík, který asistoval pražskému biskupovi Otovi. Závěr doksanské baziliky byl dokončen v letech 1185–1186. V téže době bylo také dostavěno obvodové zdivo lodi až k západním věžím. Existenci chóru k polovině 80 let 12. století dokládá zpráva o pohřbu matky českého knížete a biskupa Jindřicha Břetislava, jehož sestry zde byly představenými (prelátkami). Podle Vincentiovy zprávy bylo tělo Jindřicha Břetislava uloženo v roce 1197 v doksanském chóru vedle hrobu jeho matky Markéty, manželky Jindřicha Přemyslovce, která zemřela před rokem 1186, a jejíž tělo, pokud nebylo později z místa provizorního pohřbu, muselo být uloženo již v dokončeném chóru (odtud datace stavebních prací). Přemyslovci, zvláště pak ženy tohoto královského rodu, se stali velkými příznivci Doksan. Na počátku 13. byla do doksanské kanonie dána na vychování také Anežka Přemyslovna, dcera českého krále Přemysla Otakara I., později uctívaná jako sv. Anežka Česká. V letech 1175-1178 klášter vyměnil svůj hospodářský dvůr za jiný majetek poblíž obce Kravaře u Úštěku v jižní části Českolipska s Chřenem, synem mělnického probošta Juraty. Za doplatek 4 hřiven stříbra tak získal jak rozsáhlé území Újezd, které dosahovalo daleko na sever až k Ploučnici a také dvorec Radoušov (dnes Víska).", "section_level": 2}, {"title": "Období do konce třicetileté války.", "content": "Ze středověkých budov konventu se z 12. století do současnosti zachovala výjimečná románská konventní bazilika. Obdobím největšího rozkvětu prošel klášter ve 13 a 14. století. Konventní budovy byly umístěny na jih od baziliky. Dokládá to existence portálu v západní zdi jižního ramene transeptu, kterým se vstupovalo do ambitu. Jejich podoba není známa, pouze byla zaregistrována listina Přemysla Otakara I., ve které se k roku 1226 dosvědčuje dotace obnovy poničeného kláštera z královských důchodů. Nové škody utrpěl konvent v dramatických letech po smrti Přemysla Otakara II. Ty byly napraveny, podle listin, až v letech 1300–1315. Není však zřejmé čeho se tyto přestavby dotkly. V období husitství byl v létě 1421 při tažení pražanů do severozápadních Čech vypálen. Na počátku husitství musely řádové sestry Doksany opustit a nazpátek se vrátilo po pětiletém exilu v roce 1426 několik řeholnic, ale již roku 1436 bylo císařem Zikmundem potvrzeno zabrání některých jejich statků. Teprve Ladislav Pohrobek povolil roku 1456 zpětné získávání ztraceného majetku, který však opět dával do zástavy Vladislav II. Jagellonský. Větší opravy tak mohly proběhnout až na samém konci 15. a na počátku 16. století. Tyto zásahy však na dochované stavbě již nejsou patrné. Nejzávažnější byly zřejmě úpravy kostela, které předcházely jeho opětovnému vysvěcení v roce 1522. Znovu se v kostele pracovalo v 80. letech 16. století, kdy byl chrám prodloužen, a v roce 1604, kdy předělením postranních lodí byly vytvořeny boční kaple. Snad na počátku 17. století byl rozšířen areál o budovu na půdorysu písmene L, která byla postavena jižně od kostela. Na začátku 17. století také došlo na klášterním panství několikrát k selským vzpourám. Vzbouřenci v roce 1604 obsadili klášter, v roce 1607 zapálili stodoly a v roce 1619 klášter dobyli a vyplenili. Za třicetileté války když získal strahovský opat Kašpar z Questenberka v Magdeburku ostatky sv. Norberta, byly převezeny na podzim roku 1626 nejprve do Doksan a odtud v květnu následujícího roku 1627 na Strahov, kde jsou uloženy dodnes. Premonstrátky také dostaly roku 1626 zpět všechny statky zastavené Vladislavem II. Jagellonským libštejnským Kolovratům. V zahradě nalezený kámen s letopočtem 1628 rámcově určuje dobu, v níž byl prodloužen a nově zaklenut presbytář kostela. Doksanská kanonie byla podřízena Strahovskému klášteru, který tu měl probošta. Ten získal od roku 1628 (1630?) infule od papeže Urbana VIII., který toto právo udělil doksanským proboštům. V roce 1738 pak obdržel doksanský probošt i titul opata. Nicméně v období třicetileté války byl pak klášter několikrát vypleněn. Nejprve Sasy v roce 1631 a několikrát Švédy i císařskými vojsky.", "section_level": 2}, {"title": "Barokní rozkvět.", "content": "Po třicetileté válce nastal nový rozkvět kláštera, který se projevil rozsáhlými stavebními úpravama v barokním slohu od konce 17. století. Patrně již v roku 1665, podle data na opěrácích, začala výstavba prelatury, která však byla dokončena až mnohem později, roku 1692, jak ukazují data na portálech. Ve dvoupatrové prelatuře je zajímavá freska \"Klanění pastýřů\" od \"F.X. Palka\". Další Palkovy fresky jsou v refektáři kláštera. Patrně již v roce 1667 byla v budově ve tvaru L upravena kapitulní síň. Přestože v počátcích nové výstavby areálu není doložen žádný architekt, nelze vyloučit vzhledem k velice úzkým vztahům strahovského a doksanského kláštera i určitý podíl Giovanniho Domenica Orsiho, který byl v 60. letech 17. století strahovským architektem. V roce 1674 byla zvýšena jedna ze západních věží a o čtyři roky později se znovu upravoval presbytář, který byl do roku 1682 barokizován i zevnitř za vedení Giulia Broggia (ovšem patrně jen jako stavitele) a vyzdoben štuky Giovanniho Maderny. K novému konventu byl položen základní kámen roku 1683, kdy se také bourala staré konventní budovy. Při úpravách kostela a tvorbě nových budov se zřejmě významně uplatnil další strahovský architekt, Jean Baptista Mathey. Stavba pak pokračovala, asi podle změněného projektu, až do roku 1697, jak ukazuje datum na konventním průčelí. Ve stejném roce jako konvent na 2. nádvoří byla postavena i hlavní vstupní brána do areálu \"S. Carlonem\". Architektonicky je ještě závažnější, protože stojí na začátku řady staveb radikálního baroka prvních desetiletí 18. století. Na stavbě jako polír tehdy působil Pietro Versa, později (od roku 1700) Pietro Nitolla, oba členové litoměřického zednického cechu. Již 15. září 1693 je však v Doksanech doložen další strahovský stavitel, \"Silvestro Carlone ml.\" Nejpozoruhodnější architektura areálu premonstrátek nevznikala tedy zásluhou místních stavitelů, ale pražských umělců. Na Carloneho místo stavitele se roku 1697, po jeho smrti, hlásil Antonio Porta, ale nebyl přijat, protože podle kontraktu museli stavbu dokončit dědicové. Stavební činnost vyvrcholila v letech 1709–1730 za doksanského probošta a vicepřevora strahovského kláštera Josefa Miky (1669–1733). Z této doby pochází kostel Narození Panny Marie (1710–1720), provizoriát (1725–1730), připisovaný Octavio Broggimu, a další budovy. Sedmiletá válka (1756–1763) a válka o dědictví bavorské (1778) způsobily klášternímu majetku hodně škod přímými bojovými akcemi v místě a v blízkém sousedství. Před rokem 1774 byly interiéry konventu rokokově vybaveny.", "section_level": 2}, {"title": "Zrušení.", "content": "Za vlády Josefa II. byl, po více jak 600 letech řeholního života, 23. března 1782 kvetoucí doksanský klášter obsazený v té době 49 sestrami, zrušen. Při zrušení kláštera vznikaly nenapravidelné kulturní škody. Po roce 1782 byly některé chrámové památky a vybavení prelatury převezeny do kláštera premonstrátů na Strahov a jiné rozprodány v dražbě. Majetek kláštera připadl náboženskému fondu a areál kláštera nejprve krátce sloužil jako vojenský špitál a kasárny. V roce 1790 náboženský fond pronajal na 10 let doksanské panství kněžně \"Marii Terezii Poniatowské\" (1740–1806), která byla dcerou \"Leopolda Kinského\" a provdala se za bratra posledního polského krále Stanislava Augusta Poniatowského (vládl 1764–1795) Ondřeje Poniatowského. Tato uměnímilovná a umělecky založená žena se často stýkala se soudobými osvícenci. Roku 1773 ovdověla a později se vrátila do Čech, kde pobývala nejčastěji u svého bratra Filipa Kinského (1742–1827). Terezie Poniatowská začala s přestavbou někdejší prelatury na zámecké sídlo, které je obklopené anglickým parkem a zahradami. a v blízkosti si dala postavit vlastní zámek Terespol, který zanikl v roce 1888. V roce 1797 koupil, i s okolími vlastníky půdy, doksanské panství velitel nedaleké tvrze a posádkového města Terezín plukovník císařské armády Jakub Wiemmer (něm. \"Jakob Freiherr von Wimmer\") († 1822), který ve stavebních pracích pokračoval. Ale už v roce 1804 prodal Doksany baronu a hraběti Janu Antonínu Lexovi z Aehrenthalu. V rodině Lexů z Aehrenthalu zůstalo panství až do 20. století. Dalšími majitelemi doksanského panství se tak stali: vrchní soudce v Čechách, na Moravě i ve Slezsku a pomolog Jan Křtitel Lexa z Aehrenthalu (něm. \"Johann Baptist Freiherr Lexa von Aehrenthal\") (1777–1845) i jeho vnuk Alois Lexa z Aehrenthalu (1854–1912) za něhož, jakožto promotora ovocného sadařství v Čechách se v Doksanech zvětšil park a sady. Za Lexů však nedocházelo zrovna k šetrným opravám architektury doksanského areálu. Snad nejzávažnější zásah do architektury uskutečnil v roce 1889 Achille Wolf v kryptě. Při první pozemkové reformě po roce 1918 byl zámek s parkem propuštěn tehdejšímu majiteli Janu Aehrenthalovi ze záboru. Vrchnost sídlívala v budově někdejší prelatury na 1. nádvoří. Ostatní části zámku sloužily jako byty úředníků a pro kancelářské a hospodářské potřeby panství. V důsledku provozu zámku došlo v 19. století i k stavebním úpravám, které někde zasáhly znatelně i do jeho původního vzhledu. Při stavební obnově počátkem 20. století byl proveden soubor sádrových odlitků architektonické plastiky, uložený v Národním muzeu v Praze. Německá hraběcí rodina z Aehrenthalu byla po II. světové válce v roce 1945 vysídlena a zámek připadl československému státu. V období komunistické totality spravovalo doksanský zámek \"Krajské středisko Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody v Ústí nad Labem\". Někdejší hospodářské příslušenství zámku sloužilo státnímu statku.", "section_level": 2}, {"title": "Obnova.", "content": "K obnově kláštera došlo, po skončení komunistické totality, zásluhou polských sester z kláštera na krakovském předměstí Zwierzyniec (polsky \"Kościół św. Augustyna i św. Jana Chrzciciela w Krakowie\"), který byl v letech 1162–1164 založen právě z doksanského kláštera. První snahy o obnovu kontemplativního života sester premonstrátek v Doksanech byly učiněny kolem začátku 20. století. Tehdy několik děvčat začalo svou řeholní formaci v klášteře v Krakově v Polsku, ale po návratu se ukázalo, že z církevních i státních důvodů není možné zahájit život v klauzuře. Tak vznikla v roce 1902 Kongregace sester premonstrátek na Svatém Kopečku, která se začala věnovat i vnějšímu apoštolátu. Po pádu komunistické totality v roce 1997 odkoupil strahovský klášter od českého státu severní část bývalého konventu a začala se plánovat její rekonstrukce. Strahovský opat Michael Pojezdný požádal krakovskou kanonii, aby poslala sestry k obnově svého mateřského kláštera. Z Kongregace sester premonstrátek se přihlásilo několik členek, které tímto kontemplativním způsobem života chtěly žít. S požehnáním strahovského opata, převorky krakovského kláštera M. Pauly Torczyňské a generální představené Kongregace M. Bohuslavy Macekové zahájily 31. ledna 1998 společný život čtyři sestry (dvě z Polska a dvě z Čech), prozatímně v budově doksanské fary. Kontemplativní komunita sester se pak začala postupně rozrůstat a formovat. Od prosince 1998 do prosince 2002 probíhaly základní práce v zakoupené části objektu a bylo dokončeno západní křídlo kláštera, které již mohlo sloužit životu sester. V lednu 2003 se do této části komunita mohla nastěhovat a 31. ledna 2003 proběhlo slavnostní posvěcení prostor. Řeholní sestry kromě modlitby, nutného zajištění denního provozu kláštera navíc šijí liturgické oděvy, pěstují léčivé byliny, vyrábí čajové směsi a dva typy bylinných likérů podle starobylých klášterních receptur s názvy Beatrix a Adelaida. Doksany se ve 21. století díky sestrám staly oblíbeným poutním místem. Hlavní pouť se koná v neděli po prvním záříjovém pátku a populární i jsou každý první pátek v měsíci od 20 hodin pouti za duchovní povolání spolu se světelným průvodem ve vnějších prostorách kláštera. Části kláštera s barokním interiérem a románská krypta jsou otevřeny pro veřejnost. Přístupná je i zahrada s barokními stavbami v anglickém parku u kláštera.", "section_level": 2}, {"title": "Klášter ve filmu.", "content": "Již v období komunistické totality se v doksanském klášteře a kostele točily záběry pro několik filmů (mj. epizody seriálů \"30 případů majora Zemana\", díl 11., \"Křížová cesta\" a \"Dobrodružství kriminalistiky\", díl 9., \"Písmo\"). Po roce 2010 se venkovní prostory a nádvořím staly opět oblíbeným místem filmařů. Ti postavili filmové kulisy s gotickou a renesančních architekturou a točili zde filmy s mušketýrskou tematikou. Na počátku roku 2016 byla většina kulis odstraněna. Filmové kulisy v exteriérech kláštera", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Celkový popis.", "content": "Rozlehlý komplex budov, v současné podobě barokní ze 17.-18. století, je přibližně čtvercového půdorysu. Uprostřed areálu je kostel, na jižní straně tři nádvoří a na severní straně veliký hospodářský dvůr. Ve východním čele je vstupní brána, bývalá fara a hospodářské budovy. Na 1. nádvoří je mariánský morový sloup, budova provisoriátu a příčné křídlo bývalé prelatury. Na 2. nádvoří je sousoší Panny Marie, refektář, konvent a kostel. Na 3. a 4. nádvoří jsou další části, konventu, vchod do západní krypty po kostelem a hospodářské objekty. Na jižní straně za refektářem je arkádový pavilón a terasovitá zahrada nad ramenem řeky Ohře, která tudy protéká. Na jeho druhém břehu a západě za konventem až k hlavnímu řečišti Ohře je rozsáhlý anglický park s dalším pavilónem.", "section_level": 2}, {"title": "Hlavní brána.", "content": "Vstupní či hlavní brána, stojící při litoměřické silnici, je barokní z roku 1697. Jejím autorem je \"Silvestro Carlone ml.\". Jedná se o mohutnou architekturu z kamenných kvádrů s dvoudílným průčelím. Její konvexně vystupující čelo, rámované dvojicí korintských pilastrů, je konkávně prohloubeno, a tím dostává průčelí výrazný dynamický rytmus. Na spodní části skupiny vysokých podložených pilastrů je osový portál sklenutý půlkruhem v edikule se segmentovou římsou. Nad portálem je zdvojené okno. V horní části brány hlavní brány je proláklý štítový nástavec se segmentovými vrcholem. Je doplněný velmi bohatou reliéfní štukovou plastikou. Uprostřed jsou dva velké, z pískovce tesané znaky – proboštův a novější konventní. Nad nimi drží mohutný orel s rozpjatými křídly a dva andělé naturalistické festony. Nahoře se nachází ověnčený nápis (mariánský Fortunátův hymnus z premonstrátského breviáře): TV NOS IVVANDO RESPICE ET NOS AB HOSTE PROTEGE PESTEM FAMEQVE REMOVE HORAQVE MORTIS SVSCIPE. Nad štítem jsou tři sochy: Panny Marie, která stojí na vrcholu, a kterou po stranách v nižší úrovni provázejí postavy sv. Augustina a hlavního premonstrátského světce sv. Norberta. Pozdně barokní hospodářské budovy po stranách brány pocházejí až z doby kolem roku 1772. Farní budova stojící vlevo od hlavní brány je až z období po zrušení kláštera z roku 1792.", "section_level": 2}, {"title": "Provizoriát.", "content": "Jihovýchodně od kostela je situováno křídlo zvané provizoriát. Jedná se o barokní stavbu přistavěnou někdy v letech 1725–1730 patrně podle projektu \"T. Haffeneckera\". Je to podélná patrová stavba s mělkým osovým rizalitem a nízkým trojúhelným štítem v atice s vázami a plastikou ve štítu i při oknech s vysokými klenáky. Má obdélný portál s konzolovou supraportou a vzdutou římsou.", "section_level": 2}, {"title": "Prelatura.", "content": "K provizoriátu je kolmo disponovaná stavba prelatury. Barokní prelatura z roku 1692 má dvoupatrové křídlo rytmizované vysokým pilastrovým řádem, obdélnými okny sdruženými po dvou, a dvěma klenutými průjezdy označenými letopočtem 1692. Na jižní straně jsou opěrné pilíře s letopočtem 1665, na západním průčelí v přízemí je otevřený arkádový ochoz. Uvnitř ve 2. patře se nachází štukový rokokový strop a pozdně barokní nástropní freska \"Klanění pastýřů\" od Františka Xavera Palka z období let 1750–1760.", "section_level": 2}, {"title": "Refektář.", "content": "Jedná se o pozdně barokní patrovou budovu ze 3. čtvrtiny 18. století s pilastrovým průčelím. Uvnitř budovy refektáře se nachází větší sál s freskovými malbami. Na západní straně je ve fresce veliká kompozice \"Založení doksanského kláštera\" od \"Josefa Redelmayera\" z období kolem roku 1760. Na stěnách se nacházejí portréty dobrodinců kláštera mezi architektonickými motivy a na stropě je starozákonní výjev \"Nalezení číše v pytli Benjaminově\" od \"F.X. Palka\".", "section_level": 2}, {"title": "Konvent.", "content": "Barokní konvent z roku 1697 stojí na 2. nádvoří a do prelatury se obrací výběhem křídla. Je patrový s větším kamenným kulisovým pětiosým průčelím, které je členěno vysokými podloženými pilastry a završený trojúhelníkovým štítem se sochami Panny Marie, sv. Augustina a sv. Norberta, shodně jako je tomu u hlavní brány, která ostatně pochází ze stejné doby (1697). Konvent má obdélný portálek s půlkruhovou supraportou na konzolách. Okna v 1. patře jsou sklenutá segmentem. Ve 2. patře jsou po stranách slepé okenní edikuly s reliéfy andílků, haluzí a květů. Ve třech středních osách jsou edikuly se sochami sv. Vavřince, sv. Materny a sv. Kandida ve výklencích se segmentovými frontony. Ve vlysu pod hlavní římsou a v ploše štítu je bohatý kamenný reliéfový ornament akantových motivů a kartuší s andílkem. Další křídla konventu jsou na 3. nádvoří a hospodářském dvoře. Tato barokní křídla pocházejí z konce 17. a počátku 18. století. Oproti ostatním částem konventu jsou daleko architektonicky jednodušší a mají lizénové fasády.", "section_level": 2}, {"title": "Program záchrany architektonického dědictví.", "content": "V rámci Programu záchrany architektonického dědictví bylo v letech 1995-2014 na opravu konventu čerpáno 6 680 000 Kč.", "section_level": 2}, {"title": "Terasa a pavilóny.", "content": "Jižně za refektářem u ramena Ohře se nachází \"Zahradní terasa\". Je pozdně barokní z období kolem roku 1756 s kašnou a balustrovým zábradlím, které bylo původně osazeno četnými plastkami. \"Arkádový pavilón\" je pozdně barokní z roku 1756. Má pět otevřených oblouků. Uvnitř má plackové klenby s freskovými malbami: novozákonní výjev \"Kristus jako zahradník\" (\"Noli me tangere\") a \"Alegorie čtvera ročních období\". Na můstku přes rameno Ohře a před ním v balustrádě se nacházejí dvoje skvostné kované mřížové dveře z roku 1759, které mají motivy akantů, pásek, rokajů a mřížek. V rozsáhlém anglickém parku je ještě další \"arkádový pavilón\". Jedná se o klasicistní stavbu z konce 18. století v dórském slohu s pilastry a kladím s triglyfy, který byl původně doplněný plastikami. Galerie fresek v arkádovém pavilónu", "section_level": 2}, {"title": "Sochy a klášterní zahrada.", "content": "U silnice před doksanským zámkem je pozdně barokní socha \"Krista trpitele\" (Ecce homo) s chronogramem 1775. Na soklíku sochy a vysokém podstavci jsou hlavičky andílků, rokajové motivy a volutová křídla. Na návsi se nachází pozdně barokní křížek z roku 1770. Na jeho podstavci s volutovými křídly je reliéf Panny Marie s mečem v prsou (Panna Maria Sedmibolestná). Ve vsi je také bývalá klášterní zahrada. Je obdélná a obehnaná zdí. V jejím západní čele se nachází osová klenutá brána s vysokým klenákem, vzdutou římsou a volutovými křídly. V rozích má souměrně postavené přízemní barokní pavilóny z 18. století s mansardovými střechami.", "section_level": 2}], "src_summary": "Klášter a zámek Doksany ( \"Doxan\"; snad z řeckého δόξα, \"doxa\" – sláva) starším názvem: \"Doksany – Panenský klášter řádu praemonstrátského\"), je ženský premonstrátský klášter (bývalé opatství premonstrátek u kostela Narození Panny Marie) v Doksanech v okrese Litoměřice, nejstarší této řehole v zemích Koruny české. Jedná se o rozsáhlý komplex s kostelem Narození Panny Marie. Klášter se nachází na břehu Ohře v místech dávného důležitého brodu přes řeku v původně močálovité krajině. Klášter založila kolem roku 1144 česká kněžna Gertuda Babenberská, která byla dcerou rakouského markraběte Leopolda III. a manželkou pozdějšího druhého českého krále Vladislava II. V roce 1200 klášter vyhořel, ale vzápětí byl obnoven. Znovu vyhořel ve 13. století i za husitských bouří. Škody utrpěl také ve třicetileté válce. Od konce 17. století zaznamenal značný rozvoj, který je spojen s výstavbou nových objektů. Došlo také k barokizaci původního románského kostela. Období rozvoje trvalo až do 2. poloviny 18. století. V roce 1782 byl klášter za josefinských reforem zrušen. Dále pak sloužil jako zámek s přilehlým hospodářským dvorem. Východně před hlavní branou kláštera podél pražské cesty a kolem zámecké zahrady vznikla vesnice. Severně od kláštera se za objektem cukrovaru nachází hřbitov s kostelem sv. Petra a Pavla. Celý komplex doksanského kláštera je od roku 1964 chráněn jako kulturní památka. Klášter vlastní Královská kanonie premonstrátů na Strahově a stát; zámeckou část spravuje Národní památkový ústav.", "tgt_summary": "Das Kloster Doksany (deutsch \"Doxan\") ist ein ehemaliges Prämonstratenserinnen-Stift im westlichen Teil des Dorfes Doksany an einem Arm des Flusses Ohře \"(Eger)\" im Mündungsgebiet in die Elbe in Tschechien.", "id": 743518} {"src_title": "Katedrála Nanebevzetí Panny Marie (Hildesheim)", "tgt_title": "Hildesheimer Dom", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Po založení biskupství v roce 815 v Hildesheimu vznikla mariánská kaple v místě v dnešní apsidy pod kryptou. Později dal biskup Guntar z Hildesheimu jižně od kaple postavit baziliku zasvěcenou svaté Cecilii se dvěma okrouhlými věžemi, která sloužila jako pohřebiště prvních čtyř biskupů. Z obou staveb se dochovaly jen zbytky základů, biskupská hrobka, fragmenty pozdějších staveb a 800 středověkých hrobů. Současnou katedrálu začal v roce 872 postavit biskup Altfrid jako trojlodní baziliku na křížovém půdorysu s dvoustupňovým westwerkem. V roce 1046 ji těžce poškodil požár. Biskup Azelin plánoval vybudovat novou stavbu západně od poškozené katedrály. Jeho nástupce Hezilo z Hildesheimu od tohoto plánu ustoupil a pokračoval ve výstavbě existující katedrály s přilehlou kapitulou. Do 14. století pokračovaly další významné stavební úpravy, ale při zachování původního Altfridova půdorysu. Z období gotiky pocházejí boční kaple na severní a jižní straně. Křížení je barokní. V 19. století byl původní westwerk nahrazen novorománskou dvojitou věží, která byla zničena v roce 1945. Během druhé světové války byla stavba v podstatě úplně zničena, zůstaly stát jen novorománské ostění západní strany, vnější obvodové zdi, část jižní boční lodi s kaplí sv. Vavřince a krypta. V letech 1950 až 1957 byla ve zjednodušené formě znovu postavena a zvýšeno niveau podlah. Po dlouholetých přípravách a začal v roce 2009 archeologický průzkum a následovala komplexní rekonstrukce stavby, pro niž byla 10. ledna 2010 katedrála uzavřena. Během stavebních prací místo dómu sloužil, tak jako po druhé světové válce, biskupský kostel Bazilika svatého Gotharda. Slavnostní znovuotevření katedrály se uskutečnilo 15. srpna 2014 a zahájilo oslavy 1200 let existence biskupství, které se uskutečnily roku 2015. V jejich rámci bylo otevřeno rozšířené Dómské muzeum.", "section_level": 1}, {"title": "Interiér.", "content": "Významné umělecké památky", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "(doplněný a opravený)", "section_level": 1}], "src_summary": "Katedrála Panny Marie ( v Hildesheimu je katedrála vystavěná po etapách od 9. století v otonském slohu, od poloviny 11. do 12. století v románském slohu; dostavěná a rekonstruovaná v letech 1950-1957 a 2010-2014. Je to největší chrámová stavba v Německu. ", "tgt_summary": "Der Hildesheimer Dom, auch \"Hoher Dom zu Hildesheim\" oder \"Mariendom zu Hildesheim\" (offizielle Bezeichnung \"Hohe Domkirche St. Mariä Himmelfahrt\"), ist die Kathedrale des römisch-katholischen Bistums Hildesheim in Hildesheim. Er gehört zu den bedeutendsten Bauwerken der Vorromanik in Niedersachsen und ist eine der ältesten Bischofskirchen in Deutschland. ", "id": 886989} {"src_title": "Johannes Blaskowitz", "tgt_title": "Johannes Blaskowitz", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v městě Paterswaldu ve Východním Prusku (dnes Bolšaja Poljana v Kaliningradské oblasti) jako syn luteránského pastora. V roce 1894 začal navštěvovat vojenskou kadetní školu. Účastnil se bojů v první světové válce na východní i západní frontě, nejprve jako velitel roty a praporu, později jako štábní důstojník. Po skončení války zůstal v době Výmarské republiky příslušníkem Reichswehru. Velel dále praporu, později pluku. Následně zastával funkce náčelníka štábu pěší divize, a až do dubna 1935 byl inspektorem vojenského školství. Necelý rok poté působil jako velitel pěší divize a následně byl jmenován do funkce velitele II. armádního sboru. Během nacistické invaze do ČSR 15. března 1939 se stal Blaskowitz vrchním velitelem okupačních vojsk a na vývěsních tabulích po celé republice se objevil proslulý Erlaß (výnos) psaný lámanou češtinou, v jehož další verzi byla opravena česká část: \"\"Rozkas pro Obyvatele!\" \"Na rozkas Votze (míněno Vůdce) a neivršiho Prezidenta německé Armady převzal sem v zemi česke s nešnim dnem celou moc. \"Hlavni-Quartier Praha, dne 15. Brězna 1939\" \"Vrchni Komandant Armadni-Odil 3, Blaskowitz, General Pjechoty\"\" V předvečer druhé světové války se v srpnu 1939 stal velitelem 8. armády Skupiny armád Jih, která se zúčastnila útoku na Polsko, kde její jednotky zničily v době bojů na Bzure polské armády Poznaň a Pomořansko. Dne 20. října byl Blaskowitz pověřen velením okupační armády v Polsku v rámci Hlavního velitelství Východ. V této funkci protestoval proti jednání jednotek Waffen-SS a Einsatzgruppen na polském území, za což musel snášet kritiku od Hanse Franka, jakož i nařčení z přílišné měkkosti. Dne 14. května 1940 byl z této funkce odvolán a přeložen k 9. armádě, která bojovala ve Francii. Od července byl vojenským gubernátorem severní Francie. Od října 1940 až do 2. května 1944 velel 1. armádě dislokované celou dobu ve Francii. Následně byl jmenován velitelem Skupiny armád G, která se nacházela v jižní Francii. Koncem ledna 1945 byl pověřen velením Skupiny armád H, avšak už v dubnu byl pověřen velením německých vojsk v Holandsku. Zde pak mezi 5. a 6. květnem 1945 v hotelu de Wereld (město?) odevzdal do rukou generála Charlese Foulkese kapitulaci německých sil v zemi. Po válce byl souzen za válečné zločiny v procesu s vrchním velením. Před vynesením rozsudku spáchal 5. února 1948 sebevraždu. Vytrhl se strážím a z ochozu skočil do dvorany soudní budovy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johannes Albrecht Blaskowitz (10. června 1883, Paterswalde, Německé císařství – 5. února 1948, Norimberk, Německo) byl vysoce vyznamenaný veterán první světové války a německý generál v době druhé světové války v hodnosti Generaloberst (\"Generálplukovník\"). Mimo jiné byl i držitelem rytířského kříže železného kříže s dubovými ratolestmi a meči nebo Německého kříže ve stříbře.", "tgt_summary": "Johannes Albrecht Blaskowitz (* 10. Juli 1883 in Paterswalde, Landkreis Wehlau (Ostpreußen); † 5. Februar 1948 in Nürnberg) war ein deutscher Heeresoffizier (ab 1939 Generaloberst). Im Zweiten Weltkrieg war er zunächst Armee-Oberbefehlshaber in Polen, dann beim Westfeldzug Frankreich sowie auch Befehlshaber der Besatzungstruppen. Er war Verfasser mehrerer Denkschriften gegen Gräueltaten der Einsatzgruppen. Später war er Oberbefehlshaber verschiedener Heeresgruppen. Nach Kriegsende wurde er im „Prozess Oberkommando der Wehrmacht“ angeklagt; er beging am ersten Verhandlungstag Suizid.", "id": 16890} {"src_title": "Vince McMahon", "tgt_title": "Vince McMahon", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Vince McMahon se narodil 24. srpna 1945 v Pinehurstu v Severní Karolíně. Jeho otec, Vincent James McMahon, opustil jejich rodinu, když byl Vince ještě dítě. Poté ho nepotkal až do věku 12 let. Vince strávil většinu svého dětství se svou matkou a několika nevlastními otci. Podle rozhovoru s magazínem \"Playboy\", navštěvoval a v roce 1964 dokončil Fishburnskou vojenskou školu ve Waynesboru ve Virginii. Vince tvrdí, že jeden z jeho nevlastních otců, Leo Lupton, jeho matku mlátil a snažil se na ní zaútočit a tak se jí Vince snažil ochránit. On řekl, \"Je to smůla, že stihl zemřít dříve, než jsem ho stihl zabít. Moc bych si to užil.\" Ve svém dětství Vince také prošel dyslexií.", "section_level": 1}, {"title": "Obchodní kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "World Wide Wrestling Federation: 1971–79.", "content": "Vince se nejdříve setkal se zakladatelem Capitol Wrestling Corporation, svým otcem Vincentem J. McMahonem. Díky tomu se začal zajímat o to samé jako jeho otec a následoval jeho kroky v profesionálním wrestlingu a poté ho i doprovázel na cestách do Madison Square Garden. Vince chtěl být také wrestlerem, ale jeho otec mu to nechtěl dovolit slovy, že zakladatelé na show nevystupují a musí se držet dále od svých wrestlerů. V roce 1968 dokončil univerzitu ve Východní Karolíně s obchodním titulem a po nepopsatelné kariéře jako cestující obchodník toužil převzít manažerskou roli v organizaci svého otce, World Wide Wrestling Federation (i přesto, že jeho otec nebyl nadšený nápadem, že se jeho syn bude zajímat o obchod). V roce 1969 udělal svůj debut jako ringový hlasatel pro show od WWWF, \"All-Star Wrestling\". V roce 1971 byl přesunut malého střediska ve státu Maine, kde založil svůj první card (seznam zápasů). Později se stal hlasatelem pro televizní zápasy nahrazením Raye Morgana v roce 1971, tato role mu trvala až do prosince 1997. Po celou dobu 70. let se stal prominentní sílou pro společnost jeho otce, a následující desetiletí pomáhal svému otci v ztrojnásobení TV syndikace. Stál za názorem přejmenování společnosti na World Wrestling Federation (WWF), a také se mu to povedlo. Díky němu se právě odehrál v roce 1976 zápas mezi Muhammadem Ali a Antoniem Inokim. V roce 1979 pronajal arénu Cape Cod Coliseum kde zařizoval hokej a koncerty s profesionálním wrestlingem a začal dokazovat, že bude schopný vést WWF po odchodu svého otce. V roce 1980 se McMahon stal předsedou společnosti a začlenil i Titan Sports; v roce 1982, 37letý McMahon vedl přínos Titan z Capitol Wrestling Co. od svého nemocného otce (který zemřel v květnu 1984) a jeho žena Linda převzala kontrolu nad World Wrestling Federation.", "section_level": 2}, {"title": "World Wrestling Federation/Entertainment: 1982–současnost.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "80. léta - wrestlingový boom.", "content": "V době vedení WWF, byl profesionální wrestling vedený z regionálních kanceláří. Různí podporovatelé sdíleli své porozumění že nebudou navzájem útočit na svá střediska, a tato praxe platila po celá desetiletí. Vince měl jiný pohled na to, jak to s průmyslem bude pokračovat. V roce 1963 se WWF oddělila od National Wrestling Alliance, což byl správní orgán pro všechny regionální střediska po celé zemi až do Japonska. Začal tedy společnost rozšiřovat po celých USA pomocí arén a podepsanými kontrakty s talenty z jiných společností, jako American Wrestling Association (AWA). V roce 1984 rekrutoval Hulka Hogana jako novou megastar WWF a tito dva si rychle zkreslili zlobu průmyslu a vrstevníků a společnost začala konkurovat jiným společnostem. Nicméně, Vince (který stále byl ve WWF babyface hlasatelem) vytvořil \"The Rock 'n' Wrestling Connection\" tím, že do wrestlingových storyline zapojil popové hvězdy. Jako výsledek WWF získala základnu fanoušků a národní publikum a byla uvedena do programu MTV. 31. března 1985 se konala zcela první akce \"WrestleMania\" na Madison Square Garden, vysílala se v uzavřeném TV okruhu v USA a sklidila nepochybný úspěch. Hulk Hogan se tak stal pop-kulturní ikonou a idolem dětí. Později, v 80. letech, zformoval WWF pod značku unikátní sportovní zábavy a tím si získal do publika celé rodiny a fanoušky, kteří by nikdy předtím nezaplatili za vstup na profesionální wrestlingovou akci. Tím, že zařizoval děje a vysoce modernizované cardy zařadil WWF do multi-miliónové říše. V roce 1987 údajně načerpal 93,173 fanoušků do Pontiac Silverdome (což bylo nazýváno jako \"největší publikum ve sportovně zábavní historii\") na \"WrestleManii III\", kde byla událost večera Hulk Hogan versus André the Giant.", "section_level": 3}, {"title": "90. léta - Attitude Era.", "content": "Po několik let bojování Teda Turnera o World Championship Wrestling, Vince stmelil jeho místo jako odvětví prominentní organizace a to v druhé polovině roku 1990, když zahájil zcela novou značku kterou musel nakonec stejně dát WWF. Společnost nasbírala více publika a cynickou základnu fanoušků, když McMahon přesměroval děj pro více dospělé diváky. Koncept je známý jako \"WWF Attitude\" a Vince tuto novou éru propagoval tím, že vzal WWF šampionát na \"Survivor Series\" pryč od Breta Harta. Do té doby byl Vince, který léta bagatelizoval jeho vlastnictví organizace WWF, známý jako pouhý vlídný hlasatel a komentátor, zapojil se tedy do děje WWF jako zlý \"Mr. McMahon\" a začal feud se Stone Cold Stevem Austinem, který pošpiňoval autoritu svého šéfa. Výsledkem toho, se WWF dostala zpět mezi národní pop-kultury a získala si miliony diváků pro svoje týdenní vysílaní \"Monday Night Raw\", což je nejsledovanější show na kabelové televizi.", "section_level": 3}, {"title": "Profesionální wrestling.", "content": "Mr. McMahon je televizní charakter Vince McMahona s gimmickem často sobeckého a potměšilého šéfa. Charakter se otírá o jeho reálný život a mnoho wrestlingových fanoušků nenávidělo Vince pro jeho \"Montreal Screwjob\" na Survivor Series v roce 1997. I několik dalších gimmicků se stalo nedílnou součástí McMahonova televizního charakteru, jako jeho hrdelní výkřik \"Máš padáka!\" (v originále \"You're fired!\"), a jeho \"energická chůze\"-přehnaný nástup do ringu s mávání rukama a houpaní hlavou ze strany na stranu povýšeným způsobem. Podle Jima Cornette je jeho energická chůze inspirována jedním z McMahonových oblíbených wrestlerů z dětství, Dr. Jerry Graham. Fabulous Moolah ve své autobiografii napsala, že inspirací je na rozdíl \"Nature Boy\" Buddy Rogers. Vince se příležitostně svého charakteru upustil a to při různých životních událostech ovlivňujících WWE, jako smrt Owena Harta na \"Over the Edge\" v roce 1999.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní media.", "content": "V roce 2001 poskytl rozhovor pro magazín \"Playboy\" i se svým synem Shanem. V březnu 2006 (ve věku 60 let) se objevil na titulní stránce magazínu \"Muscle & Fitness\". 22. srpna 2006 bylo vydáno DVD o jeho kariéře. DVD je pojmenováno jednoduše \"McMahon\".", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Vince se oženil s Lindou McMahonovou 26. srpna 1966 v New Bern v Severní Karolíně. Poprvé se setkali v kostele když Lindě bylo 13 let a Vinceovi 16. V té době byl Vince známý jako Vince Lupton, protože používal jméno svého nevlastního otce. Navzájem byli představeni Vincovou matkou, Vicky H. Luptonovou (nyní Vicky Askewová). Mají spolu dvě děti, Shane a Stephanii, oba dva strávili nějaký čas na televizních obrazovkách WWF/E. Shane opustil společnost 1. ledna 2010; zatímco Stephanie pokračuje v aktivní zákulisní roli. Vince má šest vnoučat: Declana Jamese a Keynona Jesse McMahon a vnuka narozeného v roce 2010 ( děti Shana a jeho manželky Marissy ); a Auroru, Murphy Claire a Vaughn Evelyn Levesqueovou, což jsou dcery Stephanie a jejího manžela Paula \"Triple H\" Levesque.", "section_level": 2}, {"title": "Bohatství.", "content": "Vince vlastní dům za 12 miliónů dolarů na Manhattanu, panské sídlo za 40 miliónů dolarů v Greenwichi v Connecticutu, rekreační dům na 20 miliónů dolarů a 47 stop velkou sportovní jachtu pojmenovanou \"Sexy Bitch\". Magazín \"Forbes\" zaznamenal jeho bohatství na 1,1 miliardy dolarů a se zálohováním WWE je miliardář roku 2001.", "section_level": 2}, {"title": "Obvinění z obtěžování.", "content": "Rita Chattertonová (ringové jméno: \"Rita Marie\") byla bývalá rozhodčí která je známa pro svoje působení ve WWF v 80. letech. Byla to první ženská rozhodčí ve WWF, zřejmě v celé historii profesionálního wrestlingu. Vede spory o sexuálním harašení proti Vincovi. 3. dubna 1992 Chattertonová vystupovala v televizní show Geralda Rivery jménem \"Now It Can Be Told\" a tam řekla, že 16. července 1986 se ji snažil přinutit vykonávat s ním orální sex v jeho limuzíně a po jejím odmítnutí se ji pokusil znásilnit. 1. února 2006 byl obviněn ze sexuálního obtěžování barové pracovnice v Boca Raton na Floridě. Jeho žena Linda McMahonová byla v té době v Miami kvůli Royal Rumble 2006. Později bylo upřesněno, že údajný incident byl nahlášen policii ještě v ten den, ale ve skutečnosti se vše odehrálo den předtím. 27. března Floridská televizní stanice podala hlášení že proti němu nebyly v důsledku vyšetření podány žádné důkazy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vincent Kennedy \"Vince\" McMahon (* 24. srpna 1945) je americký profesionální wrestlingový zakladatel, hlasatel, komentátor, filmový producent, herec a bývalý příležitostný profesionální wrestler. Je zakladatelem profesionální wrestlingové organizace World Wrestling Entertainment (známé jako WWE) sídlící ve Stamfordu v Connecticutu. Zastává funkci CEO a předseda výkonného výboru. Po získání World Championship Wrestling (WCW) a Extreme Championship Wrestling (ECW), se stal jediným zbývajícím vlastníkem profesionálních wrestlingových organizací (do založení Total Nonstop Action Wrestling a Ring of Honor). ", "tgt_summary": "Vincent Kennedy McMahon (* 24. August 1945 in Pinehurst, North Carolina) ist ein US-amerikanischer Unternehmer, Mehrheitseigner, Vorsitzender und Chief Executive Officer des Medienunternehmens WWE. Er tritt gelegentlich auch als Wrestler, in der Rolle einer Autoritätsperson auf.", "id": 1780771} {"src_title": "Port Sudan", "tgt_title": "Bur Sudan", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Port Sudan založili v roce 1905 Britové jako přístav z něhož byla vedena železnice do zemědělských oblastí v povodí súdánského Nilu. Po této železnici byla do přístavu a dále na světový trh dopravována bavlna, sezam nebo čirok. Díky hloubce vyhovoval tento nový přístav mnohem lépe pro větší lodě proplouvající Suezským průplavem, nežli do té doby využívaný Suakin (cca 30 km jižněji). Původní architektura města je tvořena jednopatrovými budovami se širokými balkony a terasami, které měly za úkol co nejvíce chránit obyvatele proti vysokým teplotám a vlhkosti, jež jsou zde běžné. Súdánské pobřeží má délku 853 km podél Rudého moře. Pobřežní vody jsou bohaté na podmořský život s četnými korálovými útesy. Jacques-Yves Cousteau zde dokonce uskutečnil v roce 1963 na útesu Ša ́ab Rumí experiment s podmořskou základnou a výzkumem možného života člověka pod vodou.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Port Súdán má denní letecké spojení s Chartúmem. Několik autobusových společností zajišťuje přepravu do Chartůmu trvající cca 12 hodin ze Sůqu Aš-ša ́bí, další destinace obsluhované z této stanice jsou Atbara, Kassala aj. Železniční spojení do vnitrozemí znamená v současné době (rok 2008) jeden spoj týdně ve středu. Cesta do Atbary trvá 24 hod, vlak poté pokračuje do Chartúmu.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Je horké, tropické, a připomíná klima jižních letovisek v Egyptě, přičemž se pyšní především teplejšími zimami, kdy ani v tomto období teplota neklesá pod 20 °C, a v průměru dosahuje hodnot Italských lét (23-27 °C den i noc). Léta, resp. období od dubna do listopadu jsou velmi horká, s extrémním UV slunečním faktorem, a průměrnými teplotami nad 30 °C (den i noc). V období od června do října teploty pak prakticky neklesají ani v noci pod 30 °C, a v denních maximech často překračují 40 °C, přesto nejsou tak extrémní, jako pouštní oblasti. Srážky se zde vyskytují velmi sporadicky, přesto o něco více, než např v Marsá Alam, v severně položeném Egyptském letovisku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Port Sudan, česky Port Súdán (arabsky: بورتسودان - \"Būr Sūdān\") je nejvýznamnějším súdánským přístavem, který se nachází se na severovýchodě země, na pobřeží Rudého moře. Město je správním střediskem spolkového státu Rudé moře a žije zde asi 475 000 obyvatel.", "tgt_summary": "Bur Sudan (; Alternativschreibung Port Sudan, ) ist die Hauptstadt des sudanesischen Bundesstaates al-Bahr al-ahmar am Roten Meer. Sie ist die wichtigste Hafenstadt des Landes und die größte Stadt außerhalb der Hauptstadtregion. Port Sudan liegt im Nordosten des Sudan rund 680 Kilometer von Khartum entfernt.", "id": 1494884} {"src_title": "Hokejová síň slávy", "tgt_title": "Hockey Hall of Fame", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Hokejovou síň slávy založil v roce 1943 bývalý prezident Kanadské amatérské hokejové asociace (CAHA), James T. Sutherland. V domnění že Kingston je rodištěm hokeje, usiloval o založení síně slávy právě tam. V roce 1943 se tedy CAHA s NHL dohodly na Kingstonu. Původně zvaná Mezinárodní hokejová síň slávy se soustředila na oceňování legendárních hráčů a také na charitativní činnost. Na konci dubna 1945 bylo vybráno prvních jedenáct členů i přes fakt, že se v Kingstonu musela často stěhovat. Po smrti Sutherlanda v roce 1955 ztratil Kingston hlavního bojovníka a nemohl se ubránit NHL, která chtěla síň slávy v Torontu. A protože se do roku 1958 nepodařilo vybrat dostatečnou částku peněz na postavení permanentní budovy pro síň slávy v Kingstonu, prezident NHL Clarence Campbell ztratil trpělivost a podporu, kterou dříve liga Kingstonu nabídla, stáhl. Ještě ve stejný rok se NHL dohodla s CNE, vlastníkem torontského Exhibition Place a síň slávy byla tak přesunuta do Síně slávy kanadského sportu, která je právě tam umístěna. Hokejová síň slávy fungovala jako část Síně slávy kanadského sportu a při každoročně konaném festivalu Canadian National Exhibition, v roce 1958, ji navštívilo 350 tisíc lidí. Díky tomuto úspěchu se NHL a CNE dohodly na tom, že Hokejová síň slávy bude mít svou vlastní permanentní budovu na Exhibiton Place, jejíž výstavbu bude NHL plně dotovat. První permanentní budova se začala stavět v roce 1960 a o rok později už byla otevřena. Ve svém prvním roce přilákala 750 tisíc lidí. Až do roku 1980, kdy byla síň slávy rozšířena, bylo vstupné dobrovolné. V roce 1986 už začínalo scházet místo a vedení síně slávy začalo hledat nové místo. Budova na Exhibition Place byla v roce 1992 uzavřena a krátce poté začalo stěhování do bývalé budovy Bank of Montreal. Budova, která je nyní částí Brookfield Place, byla oficiálně otevřena jako Hokejová síň slávy 18. června 1993 a je sedmkrát větší než budova na Exhibition Place. Síň slávy navštíví ročně 300 tisíc lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Expozice.", "content": "V Hokejové síni slávy je 15 expozicí na celkové ploše 5 300 m2. Návštěvníci zde mohou spatřit trofeje, sběratelské věci nebo věci použité v zápasech NHL. MCI Great Hall, známá také jako „hokejová katedrála“ obsahuje fotky a životopisy všech oceněných členů. Hlavní částí je bezesporu Stanley Cup. Ten je, stejně jako ostatní trofeje, zobrazen v trezoru ve výklenku Great Hall. Když je Stanley Cup jinde, jako například na finále nebo na cestách s hráči, kteří ho vyhráli, je zde vystavena replika. V Great Hall se taky pořádá každoroční uváděcí ceremoniál. NHL Zone je velký prostor o NHL. Současné týmy a současní hráči jsou soustředěni v sekci NHL Today, zatímco sekce NHL Retro nabízí sběratelské věci a informace o každém bývalém i současném týmu NHL. Sekce NHL Legends obsahuje rotující expozice soustřeďující se na všechny oceněné členy, sekce NHL Milestones se soustředí na všechny významné rekordy. The Stanley Cup Dynasties je sekce, která se soustředí na devět týmů, kterým se říká „dynastie“, protože dlouhou dobu vládly v kuse. Je zde také replika šatny Montreal Canadiens, ještě z haly Montreal Forum. Panasonic Hometown Hockey je sekce zaměřující se na nepříliš významné ligy v Severní Americe včetně ženského hokeje a již zaniklých lig. V roce 2000 zde také existovala expozice se sběratelskými věcmi na tematiku Wayna Gretzkyho. Interaktivní obrazovky jsou používány v zóně NHLPA Be A Player Zone. V sekci Source For Sports Shoot Out střílejí návštěvníci opravdové puky na počítačovou simulaci brankáře Eda Belfoura. V sekci Lay's Shut Out zase chytají střely od dvou hokejových legend v počítačové simulaci, Wayna Gretzkyho a Marka Messiera. TSN/RDS Broadcast Zone zase poskytuje možnost podívat se jak to chodí s hokejovými komentátory a umožňuje i hostům něco okomentovat a nahrát a později to zobrazit na webové stránce síně slávy nebo ve vysílaní jedné z televizí, které jsou sponzory. Je tu také hodně expozicí o hokeji mimo Severní Ameriku. V roce 1998 byla otevřena World Of Hockey Zone věnovaná mezinárodnímu hokeji, mistrovství světa a Olympijským hrám. Každá členská země IIHF pak má zde svůj vlastní profil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hokejová síň slávy (NHL), ležící v Torontu, v kanadské provincii Ontario, je muzeum a síň slávy věnovaná historii ledního hokeje. Nachází se zde výstavy o hráčích, týmech, rekordech a trofejích NHL včetně Stanley Cupu. Síň slávy byla založena Jamesem T. Sutherlandem původně v Kingstonu. První skupina významných osobností do ní byla uvedena v roce 1945. V roce 1958 se pak musela stěhovat do Toronta, protože ji NHL odmítla podporovat, kdyby zůstala v Kingstonu. V roce 1961 našla své první permanentní prostory v torontském Exhibition Place. V roce 1993 byla přemístěna do bývalé budovy Bank of Montreal na Yonge Street, kde setrvává dodnes. ", "tgt_summary": "Die internationale Hockey Hall of Fame \"(HHOF)\" ist ein Gebäude und eine Ruhmeshalle in Toronto, Ontario, Kanada und wurde 1943 gegründet, um die besten Eishockeyspieler zu ehren. Bisher wurden 411 Persönlichkeiten in die Hall of Fame aufgenommen. Zudem fungiert sie als Eishockeymuseum, das Ausstellungsstücke zu berühmten Spielern und Teams enthält. Des Weiteren erinnert es an die Geschichte der National Hockey League und stellt die zu vergebenen NHL Awards inklusive des Stanley Cups aus.", "id": 768189} {"src_title": "William Wellesley, 3. hrabě z Morningtonu", "tgt_title": "William Wellesley-Pole, 3. Earl of Mornington", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Pocházel ze šlechtického rodu Wellesleyů, narodil se na hlavním sídle \"Dangan Castle\" v Irsku jako druhorozený syn 1. hraběte z Morningtonu. Studoval v Etonu, v letech 1776–1782 sloužil u královského námořnictva, v roce 1779 se zúčastnil bitvy u Grenady. V letech 1783–1790 byl poslancem irského parlamentu, poté vstoupil jako poslanec do Dolní sněmovny (1790–1795 a 1801–1821). Do parlamentu a později i ke státním úřadům se dostal díky přátelství svého staršího bratra Richarda s premiérem Williamem Pittem. V letech 1802–1806 a 1807 působil v úřadu generálního polního zbrojmistra, poté byl prvním tajemníkem admirality (1807–1809). V roce 1809 byl jmenován členem Tajné rady v Anglii a Irsku a v letech 1809–1812 byl v Percevalově vládě státním sekretářem pro Irsko (starší bratr Richard byl tehdy ministrem zahraničí) V letech 1811–1812 byl souběžně kancléřem pokladu v Irsku a v roce 1812 krátce lordem pokladu na ministerstvu financí. V letech 1814–1823 zastával nižší post nejvyššího mincmistra (\"Master of the Mint\"). V roce 1821 získal titul barona a vstoupil do Sněmovny lordů. U dvora zastával funkci nejvyššího lovčího (\"Master of the Horse\", 1823–1830) a v roce obdržel hannoverský Řád Guelfů. Nakonec byl v první Peelově vládě generálním poštmistrem (1834–1835; v této vládě byl jeho mladší bratr Arthur ministrem zahraničí). V roce 1842 po bratru Richardovi zdědil titul hraběte z Morningtonu (hraběcí titul platil pouze pro Irsko, takže v Horní sněmovně zasedal nadále s titulem barona Maryborougha, který získal již v roce 1821.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "V roce 1781 po svém bratranci Siru Williamovi Pole zdědil statky v Irsku a usadil se na zámku \"Ballyfin House\", současně přijal příjmení Pole (uváděn různě jako Wellesley–Pole nebo Pole–Wellesley). Zámek Ballyfin House prodal v roce 1813. V roce 1784 se oženil s Catherine Forbes (1760–1851), dcerou admirála Johna Forbese. Měli spolu čtyři děti:", "section_level": 1}], "src_summary": "William Wellesley–Pole, 3. hrabě z Morningtonu (\"William Wellesley–Pole, 3rd Earl of Mornington, 3rd Viscount Wellesley, 4th Baron Mornington, 1st Baron Maryborough\") (20. května 1763, Dangan Castle, Irsko – 22. února 1845, Londýn, Anglie) byl britský politik, starší bratr maršála Wellingtona. Byl dlouholetým poslancem Dolní sněmovny a zastával řadu státních úřadů ve správě Irska. Později byl i členem britské vlády a zastával vysoké hodnosti u dvora. V roce 1821 s titulem barona vstoupil do Sněmovny lordů, později po starším bratru Richardovi zdědil titul hraběte z Morningtonu.", "tgt_summary": "William Wellesley-Pole, 3. Earl of Mornington GCH PC (* 20. Mai 1763 in Dangan Castle, County Meath, Irland; † 22. Februar 1845 in London) war ein irisch-britischer Marineoffizier und Politiker, Münzmeister der Royal Mint von 1814 bis 1823 und Generalpostmeister von 1834 bis 1835. ", "id": 534290} {"src_title": "Valerij Gergijev", "tgt_title": "Waleri Abissalowitsch Gergijew", "src_document": [{"title": "Umělecká činnost.", "content": "Od osmi let navštěvoval hudební školu ve Vladikavkazu v Severní Osetii-Alanii (nyní Hudební akademie Valerije Gergijeva). Na konzervatoř Rimského-Korsakova v tehdejším Leningradě nastoupil v 19 letech (rok 1972-76/77) do dirigentské třídy profesora Ilji Musina. Ještě během studií vyhrál ve věku 23 let soutěž Herberta von Karajana v Berlíně a v témže roce 1977 byl angažován jako asistent dirigenta Těmirkanova v tehdejším Kirovově divadle v Leningradě. V letech 1981 až 1985 působil jako šéfdirigent Arménského státního orchestru. V roce 1988 byl ve věku 35 let hudebníky zvolen uměleckým ředitelem opery Kirovova divadla, dnešního Mariinského divadla v Petrohradě. V roce 1996 jej ruská vláda jmenovala generálním a uměleckým ředitelem všech součástí tohoto divadla (orchestr, opera, balet). Kromě umělecké činnosti zde pomáhá získávat finanční prostředky pro různé projekty, např. pro nedávnou výstavbu Mariinské koncertní síně. Byl také jedním z iniciátorů mezitím již dokončené kompletní renovace Mariinského divadla, původně plánované do roku 2010. Gergijevova sestra Larisa Gergijeva je uměleckou ředitelkou Mariinské akademie pro mladé zpěváky, založené roku 1998. V roce 1988 se stal hostujícím dirigentem Rotterdamského filharmonického orchestru (\"Rotterdams Philharmonisch Orkest\"), ve kterém v letech 1995 až 2008 působil jako hudební ředitel a nyní je jejím čestným dirigentem. Ve spolupráci s tímto orchestrem založil v roce 1996 \"Gergiev Festival\", který se od té doby koná v Rotterdamu každoročně. Během jeho 10. ročníku v roce 2005 byl královnou Beatrix jmenován rytířem Řádu nizozemského lva. V roce 1993 se poprvé představil v Metropolitní opeře v New Yorku, a to uvedením opery Giuseppa Verdiho \"Othello\". Zde byl po čtyřech letech působení, v roce 1997, jmenován hlavním hostujícím dirigentem. Od ledna roku 2007 stojí Gergijev jako hlavní dirigent v čele Londýnského symfonického orchestru. Spolupracuje s mnoha významnými světovými orchestry, jako jsou New York Philharmonic, Vídeňští filharmonikové, Berlínští filharmonikové, Boston Symphony Orchestra, Chicago Symphony Orchestra, Cleveland Orchestra, Los Angeles Symphony Orchestra, Royal Concertgebouw Orchestra v Amsterdamu a další. Dne 17. září 2015 zahájil Valerij Gergijev oficiálně své působení v bavorském Mnichově jako nový šéfdirigent Mnichovské filharmonie. Pro svůj nástupní koncert zvolil slavnou \"Symfonii č. 2 c moll\" (zvanou též \"Vzkříšení\") rakouského skladatele Gustava Mahlera. Spoluúčinkoval Filharmonický sbor Mnichov, sólistkami byly pěvkyně Anne Schwanewilms (soprán) a Olga Borodina (alt). Koncert, který sklidil bouřlivé ovace obecenstva, byl vysílán v přímém přenosu televizní stanicí 3sat.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní působiště.", "content": "Umělecký ředitel festivalů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Valerij Abisalovič Gergijev (* 2. května 1953, Moskva) je ruský dirigent, který působí jako umělecký ředitel Mariinského divadla v Petrohradě, kde je také uměleckým ředitelem festivalu Bílé noci. Jeho rodina pocházela ze Severní Osetie-Alanie, jedné z republik dnešní Ruské federace. ", "tgt_summary": "Waleri Abissalowitsch Gergijew (, wiss. Transliteration \"\", ; * 2. Mai 1953 in Moskau) ist ein russischer Dirigent und Intendant. Er stammt aus einer Familie aus der damaligen Nordossetischen Autonomen Sozialistischen Sowjetrepublik, der heutigen Kaukasus-Republik Nordossetien-Alanien. Seit 2015 ist er Chefdirigent der Münchner Philharmoniker.", "id": 1467044} {"src_title": "Anna Netrebko", "tgt_title": "Anna Jurjewna Netrebko", "src_document": [{"title": "Soukromý život.", "content": "Narodila se a vyrůstala v Krasnodaru, městě na jihozápadě dnešní Ruské federace; tam se začala zajímat o hudbu a zpěv. Její matka Larisa Netrebko, která již nežije, byla inženýrkou. Otec Jurij Netrebko je povoláním geolog. Po určitou dobu, až do roku 2007, měla Anna Netrebko známost s italským barytonistou Simonem Alberghinim. Koncem roku 2007 se poznala s uruguayským pěvcem (rovněž barytonistou) Erwinem Schrottem. Podle některých zdrojů oznámila Netrebko v dubnu 2008, že ona a Schrott uzavřeli sňatek. Podle jiných zpráv Netrebko a Schrott nebyli manželé. 5. září roku 2008 se jim narodil syn Tiago Aruã Schrott. Druhé jméno \"Aruã\" je odvozeno z řeči indiánského kmene Charrúa, který žije v Uruguayi, a znamená \"cenný\" nebo \"pokojný\". Po dobu trvání svého partnerství v soukromém životě vystupovali Netrebko a Schrott spolu pravidelně na koncertech, a to zvláště v Německu. Lze jmenovat mj. koncert v Berlíně, kde zpívali společně s německým tenoristou Jonasem Kaufmannem, a koncert pod otevřeným nebem dne 9. června 2012 ve Wiesbadenu. V listopadu 2013 oznámila Anna Netrebko v ruské televizní show \"Pusť govorjat\", že ona a Erwin Schrott žijí odděleně. Jako důvod uvedla, že se následkem početných pěveckých angažmá na rozdílných místech světa vzájemně odcizili. Zároveň poprvé otevřeně promluvila o zdravotních problémech jejich společného syna. Tiago trpí lehkou formou poruchy autistického spektra. V únoru 2014 se Netrebko při zkouškách před uvedením Pucciniho opery \"Manon Lescaut\" v Římě seznámila s ázerbájdžánským tenoristou Yusifem Eyvazovem. Oba byli obsazeni do hlavních rolí (Manon Lescaut a Chevalier des Grieux). Pět měsíců poté oba na Facebooku ohlásili své zasnoubení. Eyvazov se narodil 2. května 1977 v Baku a žil posléze nějakou dobu v Alžíru (Alžírsko), kde jeho otec, který byl univerzitním profesorem, pracoval. Svatba obou operních pěvců se konala dne 29. prosince 2015 v paláci Coburg ve Vídni, kde byli přítomni otec nevěsty Jurij Netrebko, její sestra Natalja a tenoři Plácido Domingo a Piotr Beczała. Anna Netrebko byla oděna v bílých svatebních šatech a na hlavě měla zlatou čelenku posetou diamanty v hodnotě jednoho milionu eur. Po obřadu byli svatebčané odvezeni v 16 bílých kočárech do paláce Liechtenstein na Fürstengasse v Rossau v 9. vídeňském okrese (Alsergrund), u kterého se na počest novomanželů konal ohňostroj. Oslava s tancem v Herkulesově sále paláce trvala až do pozdní noci. Netrebko žila dříve v Petrohradě a později v New Yorku. Její oficiální bydliště je nyní ve Vídni. K ruskému občanství jí bylo uděleno také občanství rakouské, které obdržela v Salzburgu dne 1. srpna 2006.", "section_level": 1}, {"title": "Operní dráha.", "content": "Již v Krasnodaru se projevilo její výrazné pěvecké nadání. Byla sólistkou sboru «Кубанская пионерия» (Kubánští pionýři) při Paláci pionýrů a žáků Krasnodarského kraje. V mládí se věnovala také gymnastice a basketbalu. Její první profesorkou zpěvu byla Tamara Novičenková na konzervatoři v Petrohradě, kde však studium nedokončila. Dodnes se zdokonaluje v hlasové technice u slavné italské sopranistky Renaty Scotto. Aby se obeznámila s divadelním prostředím, pracovala nejdříve jako uklízečka v Mariinském divadle v Petrohradu. V roce 1993 vyhrála pěvecký konkurs M. I. Glinky a byla dirigentem a uměleckým ředitelem divadla Valerijem Gergijevem angažována jako sólistka. Zde poté ovládla obšírný repertoár. Již ve svých 23 letech zpívala titulní ženskou roli v Glinkově opeře \"Ruslan a Ludmila\". V roce 1994 debutovala v Petrohradě jako Zuzana v opeře Wolfganga Amadea Mozarta \"Figarova svatba\", v tomtéž roce pak v Rize zpívala Královnu noci v Mozartově \"Kouzelné flétně\". V roce 1995 debutovala v San Francisku rolí Ludmily v opeře \"Ruslan a Ludmila\". I na ostatních světových operních scénách se stala známou jako skvělá interpretka ruských operních postav, vedle Ludmily např. jako Nataša z Prokofjevovy \"Vojny a míru\". Brzy velmi úspěšná byla především jako představitelka rolí ve stylu belcanto, a to jako Gilda ve Verdiho stěžejním díle \"Rigoletto\", Mimì (nejprve Musette) v Pucciniho \"Bohémě\" a Julie v Gounodově opeře \"Romeo a Julie\". V roce 2002 debutovala Netrebko na scéně Metropolitní opery v New Yorku (jako Nataša v opeře \"Vojna a mír\") a od té doby je v tomto divadle stálou veličinou. Jedním z předpokladů její další velké kariéry byl také neobyčejný úspěch, který sklidila v roli Donny Anny v Mozartově opeře \"Don Giovanni\" v rámci hudebního Salcburského festivalu roku 2002. Tutéž roli zpívala na scéně Královské opery v Covent Garden v Londýně v roce 2003. Ve stejném roce vytvořila i titulní roli opery Gaetana Donizettiho \"Lucie z Lammermooru\" v Los Angeles a Violettu ve Verdiho opeře \"La traviata\". Její album \"Opera Arias\", které v roce 2003 vyšlo, patřilo k nejprodávanějším albům klasické hudby. Po poměrně krátké přestávce v důsledku mateřství (2008) se Anna Netrebko vrátila do světového operního dění. Velký ohlas získala především její interpretace dramatické hlavní role v Donizettiho opeře \"Anna Bolena\" na scéně Vídeňské státní opery. Spolu s ní zde vystoupila její přítelkyně, lotyšská mezzosopranistka Elīna Garanča v roli Giovanny Seymour. Následně byla tato inscenace uvedena také v Metropolitní opeře v New Yorku. V prosinci 2015 vystupovala Netrebko v hlavní roli Verdiho opery \"Giovanna d'Arco\" (Johanka z Arku) na scéně divadla La Scala v Miláně. Tato opera složená v roce 1845 je hrána poměrně velmi málo, ve Scale byla dávána naposledy před 150 lety. O to pozoruhodnější byl „triumfální úspěch“ Anny Netrebko již při slavnostní premiéře opery 7. prosince 2015, který byl zaznamenán světovým tiskem. Premiérové představení bylo přenášeno mnoha televizními stanicemi včetně ČT art. 6. srpna 2017 se Netrebko poprvé představila v titulní roli opery Giuseppe Verdiho \"Aida\", a to v rámci Salcburského festivalu. V této souvislosti (avšak nikoliv poprvé) byl zaznamenán posun hlasových schopností Anny Netrebko směrem k rolím pro dramatický soprán. Německý hudební kritik S. Martens přitom vysoce ocenil její muzikalitu, „luxusní“ střední a vysokou hlasovou polohu i její tzv. piani.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Anna Netrebko je nositelkou řady cen a titulů. V roce 2008 ji prezident Vladimir Putin jmenoval národní umělkyní Ruské federace. Bylo to u příležitosti oslav 225. výročí založení Mariinského divadla, kterých se Netrebko zúčastnila.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anna Jurjevna Netrebko (rusky \"Анна Юрьевна Нетребко\"; * 18. září 1971, Krasnodar, Sovětský svaz) je ruská operní pěvkyně, sopranistka. Je považována za jednu z nejvýznamnějších operních hvězd současnosti. Již v roce 2007 zařadil americký časopis Time Annu Netrebko na třetí místo mezi 100 nejvýraznějšími lidmi z oblasti umění a zábavy. Zdůvodnil to jejím velkým ohlasem v médiích, která neúnavně zaznamenávají její zálibu v módě (\"haute couture\"), ale především ohromující plností a sílou jejího hlasu a jejími hereckými schopnostmi. S poukazem na nádheru hlasu (\"vocal splendor\") a dramatickou intenzitu pěveckého výrazu přirovnal autor článku Christopher Porterfield Annu Netrebko ke slavné pěvkyni Marii Callas.", "tgt_summary": "Anna Jurjewna Netrebko (, allgemein nur als Anna Netrebko bekannt, * 18. September 1971 in Krasnodar, Russische SFSR, Sowjetunion) ist eine russisch-österreichische Opernsängerin in der Stimmlage Sopran. Im Jahr 2006 erhielt sie, neben der russischen, auch die österreichische Staatsbürgerschaft.", "id": 577967} {"src_title": "Sklenice", "tgt_title": "Trinkglas", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Jednodušší skleničky mají tvar válcovité nádoby. Stěny a dno uvnitř jsou hladké. Plášť (stěny) může být různě tvarován (vydutý, kónický, zvlněný), opatřen plastickou dekorací (žebrování, zrnění) nebo také ouškem pro uchopení.", "section_level": 1}, {"title": "Duritka.", "content": "Duritka je typ stolní sklenky, který zavedla Sklárna a rafinerie Josef Inwald v Praze na Zlíchově. Pochází také ze skláren Rudolfova huť v Dubí. Značkové Duritky se vyráběly v letech 1914-1940, neznačkové státní až do roku 1996. Její hlavní předností byla vysoká pevnost, která byla dána způsobem výroby. Jde o předpjaté sklo. Běžné sklenice se vyfoukly nebo vylisovaly a potom pomalu ochlazovaly, aby nedošlo k jejich popraskání. Předpjaté sklo se však po vytavení a vylisování zchladilo prudce (kalení skla). V Rudolfově huti používali k chlazení olej (nikoliv vodu). Přívlastek „nerozbitná“ je na místě jen do určité míry. K rozbití může dojít tlakem, nárazem na horní hranu, pádem na kamennou podlahu. Střepy se tříští na tisíce kousků; nebývají ostrohranné.", "section_level": 1}, {"title": "Hořčičák.", "content": "Hořčičák je hovorové označení pro skleničku od hořčice. Sklenice pro výrobce hořčice vyrábějí sklárny v celém světě od konce 19. století. V Čechách byly tradičními výrobci sklářské závody Rudolfova huť v Dubí nebo Sklárny Moravia n.p. Objem sklenic byl 0,2 litru a vyskytovaly se čiré i tónované (např. namodralé) a v několika tvarových variantách. Po naplnění hořčicí se sklenička uzavírala papírovým a později plastovým víčkem opatřeným potiskem. V současnosti jsou na českém trhu hořčičné sklenice designových tvarů, často z Francie nebo z Nizozemí. Velký výskyt a cenová dostupnost hořčičných sklenic vedla k masovému rozšíření v domácnostech, nejen k pití, ale i v kuchyni. Používají se jako odměrky v kuchyňských receptech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sklenice (též zdrobněle sklenička, jinak sklenka, sklinka, sklínka nebo jen sklo) je nádoba používaná při stolování k servírování a pití nápojů, k jídle pochutin nebo k jejich uchovávání. Vyrábí se většinou foukáním nebo lisováním z průhledného nebo průsvitného skla o různé tloušťce, v závislosti na druhu nápoje, pro který je určena. Sklo umožňuje pohled na konzumovaný nápoj. ", "tgt_summary": "Das Trinkglas ist ein Trinkgefäß aus Glas, in das Getränke eingefüllt werden und aus dem Menschen unmittelbar trinken. Es existiert in sehr verschiedenen Formen und wird im Alltag häufig zum Verzehr von Getränken verwendet.", "id": 1951388} {"src_title": "Masakr na náměstí Nebeského klidu", "tgt_title": "Tian’anmen-Massaker", "src_document": [{"title": "Průběh demonstrací.", "content": "Demonstranti požadovali demokratizaci společnosti, stejně jako se tomu dělo ve stejné době ve východní Evropě. Události začaly v polovině dubna 1989, kdy se konalo uctění památky zemřelého bývalého generálního tajemníka Čínské komunistické strany Chu Jao-panga, který byl považován za hospodářského reformátora a v roce 1987 byl z tohoto důvodu zbaven moci. Pietní shromáždění, kterého se zúčastnilo kolem 100 000 lidí, se změnilo v manifestaci za demokratické změny v Číně. Protesty proti čínské vládě se během května rozšířily do dalších měst a konaly se také studentské stávky. Studenti Akademie vytvořili několikametrovou sochu \"Bohyně demokracie\" a vztyčili ji přímo proti centrálnímu Památníku Lidových hrdinů. V průběhu protestů byl na oficiální návštěvě Číny Michail Gorbačov a do Pekingu přijelo množství novinářů z hlavních světových médií, z nichž někteří zůstali v Pekingu a zachytili násilné potlačení protestů. Za svobodu slova demonstrovali spolu se studenty také čínští novináři. Dne 20. května vyhlásila čínská vláda stanné právo a v čínském hlavním městě byl vyhlášen výjimečný stav. Nasazeno bylo až 200 000 vojáků. Od 2. června 1989 zabrali demonstranti náměstí a začali blokovat i další ulice v centru města. Demonstrací, které trvaly šest týdnů, se celkem zúčastnilo více než milion lidí. Odpoledne 3. června armáda obsadila studia čínské státní televize (CCTV) i redakci hlavního deníku People’s Daily. Televizní hlasatelé, kteří oznámili že vláda ČLR nařizuje demonstrantům vyklidit náměstí, vystoupili v černém oblečení a zakončili své vystoupení varováním: \"Pamatujte si tento černý den\". V noci 3. června a ranních hodinách 4. června začala armáda jednat. Na náměstí Nebeského klidu byly vyslány obrněné transportéry, tanky a pěchota s ostrým střelivem a protesty násilně ukončily. Oficiální údaje o počtech obětí při potlačování povstání se různí. Podle Čínské komunistické strany se mělo jednat o 200–300 obětí, mezi nimiž bylo jen 23 studentů, jiné zprávy ale mluví o vyšších počtech mrtvých. Podle americké tajné služby CIA zemřelo 400–900 lidí, podle Čínského červeného kříže a zástupců studentské organizace to bylo 2 000–3 000 osob, podle odtajněných britských dokumentů zemřelo více než 10 000 lidí. Čínská vláda dala všechna těla mrtvých spálit a nařídila nemocnicím zlikvidovat veškeré záznamy. Kromě usmrcených bylo několik tisíc zraněných a odhadem 10 000 zatčených. Po zásahu byl ze země vyhoštěn zahraniční tisk a domácí tisk byl pod pečlivou kontrolou a cenzurou, takže o krvavém potlačení protestu se čínský lid dozvídal jen velmi obtížně. Mezi některými historiky je událost označována jako Pekingský masakr. Protestující na náměstí pocházeli z nejrůznějších sociálních vrstev (intelektuálové, dělníci atd.). Potlačené povstání obsahovalo mnoho socialistických elementů, demonstranti například zpívali \"Internacionálu\". Někteří z nich, jako např. Wang Chuej, dále aktivně rozvíjejí kritiku vlády zleva v tzv. čínské Nové levici. Po 30 letech od Tiananmenského masakru je toto téma v Číně i v čínské diaspoře v zahraničí nejvíce cenzurovaným pojmem a otevřenou ranou. Bylo vymazáno z historických publikací, je blokováno na sociálních sítích a lidé, kteří si výročí chtějí připomenout, jsou zatýkáni.", "section_level": 1}, {"title": "Světový politický a kulturní ohlas.", "content": "Evropské státy na masakr zareagovaly vyhlášením embarga na vývoz zbraní do Číny. Původní úplný zákaz však postupně nahradila regulace vývozu; lze exportovat jen určité druhy zbraní a každý jednotlivý obchod podléhá schválení vlády příslušné země. Například vláda České republiky v roce 2008 udělila souhlas s prodejem součástek pro letadla L-39 v ceně 190 tisíc eur; nejvyššího rozsahu v tom roce dosáhl vývoz z Francie (227 miliónů eur). V roce 2010 se menšina evropských států (Francie, Španělsko, Malta, Belgie) stavěla za zrušení embarga. O otázce se mělo jednat na vrcholném setkání představitelů Evropské unie a Číny v prosinci 2010, kde ale embargo zrušeno nebylo. Záběry z demonstrací byly použity v klipu k písni \"Power to the People\" od Johna Lennona či \"Wind of Change\" od skupiny Scorpions. Protest je také zmíněn v textu písně \"Hypnotize\" od System of a Down. Dne 12. června 2007 byla ve Washingtonu představena bronzová socha napodobující sochu Bohyně demokracie, která se objevila na záznamech z revolty krátce před potlačením. Čínská vláda označuje protesty za kontrarevoluční povstání, odmítá jejich medializaci i zodpovědnost za vojenský zásah.", "section_level": 1}], "src_summary": "Masakr na náměstí Nebeského klidu (název náměstí, český přepis Tchien-an-men Kuang-čchang) bylo násilné potlačení demonstrací konaných v čínském hlavním městě Pekingu mezi 15. dubnem a 4. červnem 1989. K hlavnímu zásahu armády proti lidovému povstání došlo v noci ze 3. na 4. června 1989.", "tgt_summary": "Als Tian’anmen-Massaker wird die gewaltsame Niederschlagung einer Protestbewegung bezeichnet, bei dem der Tian’anmen-Platz (, deutsch: \"Platz am Tor des Himmlischen Friedens\") in Peking durch eine ursprünglich studentische Demokratiebewegung besetzt wurde. Im chinesischen Sprachraum wird die Bezeichnung „Zwischenfall vom 4. Juni“ (), kurz „4. Juni“ (), verwendet. ", "id": 487128} {"src_title": "Architektonická soutěž", "tgt_title": "Architektenwettbewerb", "src_document": [{"title": "Základní charakteristika.", "content": "Architektonická soutěž je od podstaty odlišná od ostatních typů veřejných soutěží nebo zadání: Pojem (pojmenování) architektonická soutěž nenáleží jiným typům veřejných soutěží jako např.: „tendr“ (výběrové řízení), nákup architektonických studií, konkurs, nabídkové řízení. Architektonická soutěž (jako princip je známa již po staletí) těží z touhy mnoha architektů získat zajímavý úkol. Prospívá z efektů, které tato velmi silná motivace má pro mobilizaci a rozvoj jejich individuálních schopností. Nepřetržitou tradici stálého zdokonalování pak provází tento typ soutěžení přibližně posledních sto šedesát let. Ve vyspělých demokratických zemích je brána za jeden z nejproduktivnějších a zároveň nejspravedlivějších způsobů jak najít autora veřejné stavby. Důvodem k takové soutěži je, že jejímu vypisovateli přináší ničím nenahraditelný zisk v podobě propracování úkolu z mnoha pohledů a také ovšem hospodárné nakládání s veřejnými penězi. Skýtá značnou naději směnit vynaložené finance za co největší protihodnotu. Je to efektivní konání mířící k nejlepšímu zhodnocení cenných veřejných prostor nebo pozemků. To sice nemusí nutně platit v každém jednotlivém případu, ve statistickém souhrnu o platnosti takového předpokladu se ale většinou nepochybuje. Architektonická soutěž je s počátkem v předem přesně určeném čase (v trvání obvykle 2–3 dny) vyhodnocována s užitím dlouhodobě kultivovaných a mezinárodně sdílených způsobů početnou porotou skládající se ze zástupců vypisovatele (investora), a nezávislých odborníků (architektů, urbanistů, dopravních specialistů (expertů), a dalších specialistů - např. odborníků na památkové otázky). Architektonické soutěže vypisují příležitostně i soukromí vypisovatelé. V některých případech je pobídkou veřejný zájem (to když sdílejí nebo užívají cenný prostor – centra měst), jsou však i případy zcela dobrovolného uspořádání, které mají původ ve vnitřní vyspělé kultuře takových subjektů. Cílem architektonické soutěže je co nejvíce zhodnotit nebo dostihnout veřejný zájem. Nalézt či vyzískat invenční, kreativní, vynalézavé a inovativní řešení. Přinášet krásnou architekturu. V posledních přibližně 30 letech je stále více a silněji dbáno na vyváženou a harmonickou skladbu všech důležitých vlastností architektury a navrhované stavby. Služebnost, hospodárnost, trvanlivost, realita, technická bezvadnost a ohleduplnost jsou stejně důležitá kriteria, od kterých se očekává, že budou zastoupena v harmonické skladbě. Některé soutěže upadly v podezření, že byly příčinou enormních nákladů – opera v Sydney, muzeum v Bilbau nebo nový trojský most v Praze. Příčinou překračování nákladů není soutěž sama, ale okolnosti a neexistující požadavek na finanční limit již před soutěží. Výsledky jiných soutěží přinesly naopak značně úsporné stavby – např. soutěž firmy Baťa v roce 1935. Enormní náklady jsou spojeny s trendem ikonických staveb, nikoliv se soutěžním nástrojem jako takovým. Má-li stavba dosáhnout také vyrovnané nákladové bilance, musí být takový požadavek přítomen již v záměru a poté vtělen do podmínek soutěže. Soutěže mohou být jak úsporné, tak zacílené na architektonický efekt a vznik stavby, která vejde do dějin. To podle toho, jaký výsledek je hledán a jak jsou soutěže moderovány. V případě Sydney i Bilbaa, se zvýšené náklady mnohonásobně vrátily a vyplatily v jinak nezískatelných benefitech pro daná města, státy a dokonce i kontinenty (dříve „ztracená“ Austrálie).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Soutěžení bylo architektuře vlastní již ve starověku. Existují náznaky, že první formalizované soutěže byly uspořádány již tehdy (klasické Řecko). První historicky dobře označené soutěže vznikly za úsvitu moderní, „kapitalistické“ a liberální společnosti ve Florencii: na dveře baptisteria (spíše sochařská) a na kopuli dómu Santa Maria del Fiore, ve které zvítězil do té doby neznámý tvůrce Filippo Brunelleschi a svět získal jedno z největších děl historie architektury (1418). Je známa soutěž na proslulý barokní chrám ve Vídni sv. Karla Boromejského od Johanna Bernarda Fischera z Erlachu (1713). Od poloviny 19. století se soutěže zdomácněly v hlavních evropských metropolích. Byly vnímány nejen jako dobrá cesta ke vzniku znamenitých děl ale i jako nástroj spravedlivého rozdělování úkolů. Také jako způsob jak objevit nové talentované tvůrce. Pařížská opera nebo parlament v Londýně vzešly ze soutěže a jejich architekti se stali známými a uznávanými tvůrci. V českých zemích se první soutěže objevily ve stejnou dobu, tedy v 50. letech 19. století. První dobře doloženou je urbanisticko architektonická soutěž na Okružní třídu v Brně (1861). Také návrh Národního divadla pochází ze soutěže, kterou bychom však dle dnešních měřítek nepovažovali za soutěž vzornou. Josef Zítek byl vybrán, ze tří možných tvůrců autory vídeňské opery E. van der Nüllem a A. Sicardsburgem.", "section_level": 1}, {"title": "Zásadní vlastnosti architektonických soutěží.", "content": "Nevýhdou architektonických soutěží je rozhodování o velmi složitých, a komplikovaných věcech z velké části subjektivní podstaty. Aspekty podléhají vkusu, ideologii, generačním názorům. V roli porotců vystupují omylní lidé z „masa a kostí“, byť je vždy zájem angažovat nejlepší z nejlepších a nejrespektovanější osobnosti. Při trvalé a soustředěné pozornosti se daří většinu nedokonalostí odstraňovat.", "section_level": 1}, {"title": "Právní rámec.", "content": "Právní meze pro pořádání architektonických soutěží poskytují v České republice jak psané právní normy: Soutěžní řád České komory architektů (ČKA), jež v detailu jako podzákonná norma vymezují podrobné podmínky soutěží, tak zákon o zadávání veřejných zakázek č. 137/2006 Sb., který v části čtvrté, § 102 - § 109 upravuje způsoby, jakými může být případným vítězům architektonické soutěže zadána veřejná zakázka na projekční dílo. Chod soutěží upravují i nepsané způsoby (ustálená pravidla) sdílené tradičně a mezinárodně. Pro vypsání řádné architektonické soutěže je nutno dbát ustanovení Soutěžního řádu ČKA, který je podzákonnou a neprávní normou závaznou (jen) pro vymezený okruh osob (autorizované osoby, ze kterých se ovšem může rekrutovat rozhodná část skupiny soutěžících). Respekt k řádu nezbytný, aby soutěž byla shledána regulérní a legální. Česká komora architektů je k vydání takového předpisu pověřena zákonem, stejně jako k ověření regulérnosti. Aby byly splněny podmínky vypsání regulérní veřejné soutěže je nutné dbát právního řádu jako ústrojného celku. Zejména v případě soutěže projektové při které se počítá s následným zadáním veřejné zakázky je na místě bedlivá pozornost jak zákonu tak i soutěžnímu řádu ČKA. V mezinárodním kontextu je znám vzorový soutěžní řád UIA, mezinárodní organizace architektů, přidružené organizace UNESCO. Tento řád je však jenom vzorem. Není multilaterálně platným normativem. Ve většině zemí EU a v rozvinutých zemích platí téměř shodné právní předpisy upravující pořádání soutěží. Jejich užití je víceméně kompatibilní a mezinárodně dobře srozumitelné. Námitky proti průběhu soutěže jsou možné výlučně proti procesnímu postupu. Námitka proti rozhodnutí in merito z povahy i logiky věci není možná. Proti rozhodnutím o věci samé namítat nelze. Případné spory řeší primárně vypisovatel. Pochybení účastných osob, které jsou autorizovanými osobami (většinou porotci) jsou povolány řešit orgány ČKA, případně ČKAIT, které jsou povolány provádět disciplinární řízení. Dále připadají jako další rozhodci speciální rozhodci a v závažnějších případech a pokročilém stadiu soudy činné ve správním soudnictví, případně obecné soudy v občanské řízení podle charakteru případného sporu.", "section_level": 1}, {"title": "Typy a druhy soutěží.", "content": "V zásadně jsou rozpoznávány dva typy soutěží: Ideová soutěž slouží vypisovateli pro úvodní seznámení s problémem. Její výsledky mohou být podle očekávání spíše podkladem k důkladnému vypracování stavebních programů, rozvoji záměru nebo naopak jeho opuštění pro nereálnost. Mohou být podkladem pro vypracování podmínek pozdější „projektové“ soutěže, pro další úvahy o tématu. U některých úkolů je vhodné využít soutěže dvoukolové spojené ve druhém kole s důkladným pohovorem s užším okruhem účastníků. V tomto případě nastává ztráta anonymity ale vyvažuje ji dobrá výhoda dialogu před početnou porotou a během transparentního procesu. Projektová soutěž obvykle míří (nebo má mířit) k získání konkrétního návrhu jednoho autora (spoluautorů), jež by měl být východiskem pro další dopracování studie či spíše celého projektového díla. Na výsledek takové soutěže by v ideálním případě mělo navázat zadávací řízení dle již zmíněných § 102-109 ZVZ, resp. „jednací řízení bez uveřejnění“ § 34 a násl. ZVZ. Soutěže jsou také děleny na soutěže: Postupem času se v souvislosti s transparencí a rovným přístupem od vyzvaných soutěží pomalu upouští. Ospravedlnitelné jsou výlučně u specifických úkolů, kde je nezbytná specifická erudice (např. nemocnice) nebo zkušenost. Mají opodstatnění u malých úkolů s ohledem na místně usazené autory a znalost místních poměrů. není soutěží v pravém smyslu slova ale jej její cvičnou formou. U této soutěže není naděje na zadání veřejné zakázky. Postup při soutěži ale učí mladou generaci soutěžním postupům. Také ceny a odměny jsou stejné jako u běžných architektonických soutěží.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "Příklady děl, která vznikla jako přímý následek architektonických soutěží, a která byla spolehlivě ověřena dějinami architektury jako významná. Architektonické soutěže jsou jedním z nejpokročilejších způsobů jak spravedlivě rozdělovat veřejné statky (veřejné zakázky) a těžit z pozitivních efektů soutěživosti. Operují se spektrem spolehlivých nástrojů a způsobů jak udržet „ducha spravedlivé soutěže“ a omezovat diskriminaci a klientelismus. Jsou dobrým východiskem jak pro veřejný sektor vydobýt co nejlepší výsledek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Architektonická soutěž je pojem vyhrazený pro specifický a osvědčený typ soutěže formovaný dlouhou tradicí. Cílem architektonické soutěže je získat co nejlepší návrh (řešení) domu, jiné stavby (most, nábřeží, nádraží, park, železniční uzel, přístav) nebo části města. Soutěžící předkládají konkrétní návrhy a kvalifikovaná porota z nich vybírá nejlepší řešení pro daný úkol.", "tgt_summary": "Im Bereich der Architektur, des Städtebaus und der Landschaftsarchitektur werden Wettbewerbe (auch \"Architekturwettbewerbe\" oder allgemein \"Planungswettbewerbe\") veranstaltet, wenn für eine anstehende konkrete Planungsaufgabe oder für eine generelle Ideenfindung der optimale Entwurf gefunden werden soll. Da es trotz teils präziser Vorgaben, z. B. durch ein (Raumprogramm) und städtebauliche Vorgaben, immer noch viele verschiedene Möglichkeiten gibt, ein Bauwerk zu strukturieren, zu konstruieren und zu gestalten bzw. eine städtebauliche Planung zu entwickeln, versucht man durch die Planung von Alternativen die beste Lösung zu finden. Architekturwettbewerbe sind somit eines der besten qualitäts- und projektorientierten Mittel zur Ermittlung der besten Lösung hinsichtlich Städtebau, Funktion, Ökonomie und Sozialverträglichkeit für ein bestimmtes Projekt – und damit für alle Kriterien der Nachhaltigkeit.", "id": 1616711} {"src_title": "Northern Line (linka metra v Londýně)", "tgt_title": "Northern Line", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "City & South London Railway, první londýnská podzemní (ražená) železnice, postavená pod supervizí Jamese Henryho Greatheada, který byl odpovědný za Tower Subway. Trať otevřeli v listopadu roku 1890 ze Stockwell do v současnosti zavřené stanice na King William Street. Tato stanice byla postavena na nevhodném místě a nebyla schopna zvládnout nápor cestujících a tak byla v roce 1900 otevřena nová trasa do Moorgate přes stanici Bank. V roce 1907 byla City & South London Railway prodloužena na jih ke Clapham Common a na sever k stanici Euston. Charing Cross, Euston & Hampstead Railway (známá také jako \"Hampstead Tube\") otevřeli v roce 1907. Trasa vedla ze stanice Charing Cross (která byla dlouhá léta známá pod jménem Strand) do Golders Green a Highgate (dnes Archway). V roce 1914 byla prodloužena o jednu zastávku na jih do stanice Embankment. V roce 1913 se obě linky dostaly do vlastnictví jedné společnosti a během 20. let byly vybudovány spojnice ve stanicích Camden Town a Kennington. Tunely City & South London Railway byla rozšířena na standardní velikost a trať byla prodloužena na severu z Golders Green do stanice Edgware (1923-1924) a na jihu z Clapham Common do stanice Morden (1926). Výsledná linka byla pojmenována jako Morden-Edgware Line, i když existovaly mnohé alternativní pojmenování ve stylu kontrakce Baker Street & Waterloo Railway na \"Bakerloo\", jako např. \"Edgmorden\" nebo \"Medgware\". Své současné jméno, Northern Line, dostala linka v roce 1937.", "section_level": 2}, {"title": "Northern Heights.", "content": "V červnu 1935 předstoupil London Transport s odvážným plánem prodloužit trasu Northern Line s využitím již existujících tratí (zejména London & North Eastern Railway na sever od Highgate) skrz tzv. \"Northern Heights Plan\". Tyto tratě postavila společnost Edgware, Highgate and London Railway (a její následovníci) v 60. a 70. letech 19. století a vedly z Finsbury Parku do stanice Edgware přes Highgate s větvemi do Alexandra Palace a High Barnett. Dále by byla trať prodloužena z Edgware, přes Brockley Hill, Elstree až do Bushey Heath a novým depem Aldenham. Projekt zahrnoval elektrifikaci pozemních tratí, které byly v té době obsluhované parními lokomotivami a vybudování tří nových spojnic: mezi Northern City Line a stanicí Finsbury Park na povrchu; prodloužení větve Highgate ke trati London & North Eastern Railway (LNER) nedaleko East Finchley skrz nové podzemní tunely a krátkou odbočku ze stanice Edgware patřící LNER do stejnojmenné stanice spadající pod London Underground. Práce na projektu započaly koncem 30. let, avšak s počátkem druhé světové války se práce zabrzdily. Práce pokračovaly na spojnici z Highgate a na větvi směřující k High Barnett. Úsek Archway - East Finchley otevřeli v roce 1939, v roce 1940 otevřeli úsek East Finchley - High Barnet a nakonec v roce 1941 i novou stanici v Highgate. Jediná trať spadající pod LNER byla elektrifikována v roce 1941 až po Mill Hill East a sloužila k zásobování tamních kasáren. Práce na ostatních částech projektu byly zastaveny. Po válce se území za Edgware stalo součástí tzv. \"Zeleného pásu\" (angl. \"The Green Belt\") a potenciální poptávka po vlakové dopravě z Bushey Heath se rozplynula. Dostupné finanční zdroje byly přesunuty na dokončení východního prodloužení Central Line a 9. únor a 1954 byl \"Northern Hights Plan\" zastaven na dobro. Trať z Highgate do Alexandra Palace byla v roce 1954 uzavřena pro přepravu cestujících. V současnosti je tato oblast oblíbená zejména u cyklistů. V roce 1975 se Northern City Line, v té době známá jako větev Highbury, stala součástí British Rail a v současnosti je provozována společností First Capital Connect.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Během 80. a 90. let Northern Line pro svou nespolehlivost a přelidněnost získala přezdívku \"Misery Line\", i když její pověst se mírně vylepšila s uvedením nových vlakových souprav z roku 1995, které jezdí dodnes. V roce 2003 se na stanici Camden Town vykolejil vlak. Tato nehoda poškodila signální zařízení a stanici během oprav nebylo možné využívat jako uzel - vlaky z Edgware jezdily pouze po větvi Bank, zatímco vlaky z High Barnett jezdily pouze po větvi Charing Cross. Plná převádí byla obnovena 7. března 2004. Jak příčina nehody se uvádí nevhodná geometrie tratě způsobující nadměrné tření. Během teroristických útoků v Londýně 7. červenec 2005 se čtvrtý útočník měl původně vydat na svou poslední cestu vlakem Northern Line, ale jelikož kvůli poruše jedné soupravy linku uzavřely, bombu odpálil místo toho v autobuse na Tavistock Square. 13. října 2005 byla provoz na celé Northern Line zastavena z důvodu technické závady na systému záchranných brzd ve vlacích. Omezený provoz byl obnoven 17. října a plný provoz byl obnoven o den později.", "section_level": 2}, {"title": "Vozový park.", "content": "Všechny soupravy na Northern Line jsou z roku 1995 a mají standardní nátěr v londýnských barvách - bílé, modré a červené. Oproti předchozím soupravám jsou stávající mnohem pohodlnější a jsou vybaveny orientačním systémem.", "section_level": 1}, {"title": "Trasa.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Uzel Camden Town.", "content": "Spojnice mezi dvěma severními větvemi a dvěma jižními větvemi Northern Line se nacházejí jižně od stanice Camden Town. Stanice ma dvojici nástupišť na obou severních větvích, takže vlaky směřující na jih mohou vyrazit směrem k Charing Cross nebo k Bank z kteréhokoliv jižního nástupiště.", "section_level": 2}, {"title": "Větev Charing Cross.", "content": "\"Vlaky směřující na jih obvykle končí ve stanici Kennington, kde se otáčejí.\"", "section_level": 2}, {"title": "Větev Bank.", "content": "\"Obě větve se spojují před stanicí Kennington.\"", "section_level": 2}, {"title": "Budoucnost.", "content": "Transport for London si v roce 2025 představuje rozdělení Northern Line do dvou zvláštních linek. Současný provoz souprav ve všech kombinacích mezi větvemi totiž omezuje interval souprav na max. 2,5 min., protože soupravy na sebe musí navzájem čekat na kolejových křížení. Oddělení linek umožní zmenšení intervalu na 2 min. (nebo i méně) na všech částech trasy. K tomuto však bude nutné přestavět stanici Camden Town, protože v současném stavu by nezvládla nápor přestupujících. Navzdory vizím, má TfL problém se získáním povolení pro projekt a přestavbu. V případě realizace by se mohl změnit název a barva jedné nebo obou linek. Linka větve Charing Cross by končila ve stanici Kennington, odkud by mohla být prodloužena dále na jih. Od roku 2011 má na lince začít fungovat automatická obsluha vlaku, která je již v současnosti v provozu na DLR a od roku 2009 má být i na Jubilee Line. Program Thameslink v centru města by měl pomoci Northern Line a pobrat část cestujících. V červnu 2008 společnost Treasury Holding vlastnící elektrárnu Battersea oznámila návrh na prodloužení Northern Line ze stanice Kennington do nově přestavěné oblasti v místě dnešní elektrárny. Výstavba započala v roce 2015 s předpokládaným dokončením prodloužené trasy do stanice Battersea Power Station v roce 2020.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Mezi stanicí Hampstead a Golders Green se nachází rozestavěná, ale nikdy nedokončená stanice North End. Stavební práce na ní byly ukončeny v roce 1906. Se svými 63 metry měla být nejhlubší na celém systému metra. V současnosti nejhlubší je tak stanice Hampstead s nástupišti 58,5 metry pod úrovní terénu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Northern Line je jedna z linek londýnského metra. Na mapách je znázorněna černou barvou. Je to podzemní linka s raženými tunely na ose sever-jih. Se svými dvěma větvemi v severní části a dvěma větvemi v centrální části patří k nejsložitějším trasám londýnské podzemní sítě a je nejvíce vytíženou linkou vůbec. Navzdory svému názvu (česky: \"severní linka\") je linkou, která sahá nejdále na jih.", "tgt_summary": "Die Northern Line ist eine U-Bahn-Linie der London Underground. Sie ist 57,6 Kilometer lang, hat 50 Stationen (davon 36 unterirdisch) und durchquert das Stadtgebiet in Nord-Süd-Richtung. Ihre Linienkennzeichnung (z. B. auf dem Liniennetzplan) ist Schwarz. Mit 252,3 Millionen Reisenden jährlich ist sie die am zweitmeisten frequentierte Linie des gesamten Underground-Netzes. Die Northern Line entstand aus dem Zusammenschluss der Vorgängergesellschaften City and South London Railway und Charing Cross, Euston and Hampstead Railway.", "id": 495610} {"src_title": "Tamponový tisk", "tgt_title": "Tampondruck", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Tampotisk vznikl původně jako metoda pro potisk ciferníků náramkových hodinek. V druhé polovině šedesátých let zažila tato stará tisková metoda, která byla do té doby rozšířená primárně pouze v hodinářském průmyslu, neočekávaný rozvoj. Tamponový tisk se najednou začal jevit jako ideální metoda potisku pro obrovské množství aplikací a po objevení silikonových tamponů a tampotiskových strojů nové konstrukce tento druh tisku zažil skutečný rozkvět. Počet výrobců tampotiskových strojů se pak zněkolikanásobil, aby se uspokojila poptávka po jednoduchém a levném potisku. Tampotisk umožnil nové možnosti designu konstruktérům a návrhářům a výsledkem bylo, že výrobky se staly atraktivnější a funkčnější. V současnosti tampotisk dosáhl technicky velmi pokročilé úrovně a má široký rozsah použití. Tampón jede dozadu a barevník zároveň dělá bod 2. dalšího cyklu. A tak celý proces pokračuje stále dokola.", "section_level": 1}, {"title": "Princip.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Druhy technologie.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Systém otevřených barevníků (starší technologie).", "content": "Systémy s otevřenými barevníky používají otevřenou nádržku s barvou ve formě korýtka, které se nalézá za klišé. Zaplavovací těrka nahrne barvu přes klišé a při zpětném pohybu pak stírací nůž setře všechnu přebývající barvu, která se nalézá na klišé mimo vyleptaný obrazec, takže barva v obrazci je připravena pro vyzvednutí tamponem.", "section_level": 3}, {"title": "Systém uzavřených barevníků (novější technologie).", "content": "Systém uzavřených barevníků používají barevník, který slouží jako zásobárna barvy a zaplavovací i stírací těrka v jednom. Barevník má zabudované permanentní magnety díky nimž je stále přitahován ke klišé (v případě fotopolymerního klišé pak k ocelovému držáku klišé). Keramický (případně kovový) prstenec s leštěnou pracovní hranou, který je výměnnou součástí barevníku, těsní barvu proti samovolnému vytečení na klišé. Výhody oproti otevřenému systému: \"Čistota\" – Na klišé zůstane jen nezbytně nutné množství nutné pro vyplnění leptaného obrazce barvou. Barva se nerozstřikuje po okolí v případě rychlejšího pohybu stroje. \"Ekonomičnost\" – Barva v barevníku nezasychá, je možné ji tam nechat třeba přes noc a pokračovat následující den bez nutnosti vše čistit (uspora času, barvy i čisticích materiálů). Je velmi výhodný zvláště u velkých sérií potisků i různých motivů na různé předměty, ale stejným odstínem barvy. Nevýhody oproti otevřenému systému: Nehodí se pro malosériové potisky větší škálou barev.", "section_level": 3}], "src_summary": "Tamponový tisk (nebo tampotisk) je tiskový proces, který může přenést 2-D obraz na 3-D objekt. To se děje pomocí nepřímého hlubotiskového procesu, kdy se obraz převádí z tiskové desky (klišé) přes silikonový nosič, tzv. tampon, na substrát (plocha pro potisk). Tampotisk se používá pro tisk na produkty v řadě průmyslových odvětví - automobilový průmysl, propagační výrobky, oblečení, elektronika, elektrické spotřebiče, zdravotnictví, sportovní potřeby a hračky. Rovněž může být použit k potisku funkčními materiály, jako jsou vodivé barvy, lepidla, barvy a maziva. ", "tgt_summary": "Der Tampondruck ist ein indirektes Tiefdruckverfahren, bei dem die Druckfarbe durch einen elastischen Tampon aus Silikonkautschuk von der Druckform auf den Bedruckstoff übertragen wird. Die Übertragung der Farbe auf das Material erfolgt durch Anpressen in unterschiedlichen Stärken. Das Tampondruckverfahren ist das wichtigste Verfahren zum Bedrucken von Kunststoffkörpern und ist damit unter anderem in der Werbemittelbranche von großer Bedeutung. Es ging aus dem Decalcierverfahren hervor, als 1968 der Graveurmeister Wilfried Philipp die wenig standfesten Gelatinetampons dieses Verfahrens durch solche aus Silikonkautschuk ersetzte.", "id": 929005} {"src_title": "Mount Rainier", "tgt_title": "Mount Rainier", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Mount Rainier je nejvyšší horou státu Washington a celého Kaskádového pohoří. Její topografická prominence činí 4027 metrů, což je o 7 metrů více než prominence hory K2. Při jasném počasí je viditelná z většiny území metropolitní oblasti Seattle-Tacoma. Pokud je obloha vskutku výjimečně jasná, mohou ji zahlédnout i obyvatelé měst Portland v Oregonu a Victoria v Kanadě. S 26 ledovci a celkem 93 km2 sněhových polí a ledovců se jedná o nejvíce zaledněný vrchol 48 pevninských států USA. Na vrcholku hory se nachází dva velké sopečné krátery, z nichž každý měří více jak 300 metrů v průměru. Východní kráter je však větší než jeho západní druh. Geotermální teplo, které sopka vyzařuje, zajišťuje, aby nebyly okraje těchto kráterů pokryté sněhem nebo ledem. Také zapříčinilo vytvoření největší sítě sopečných ledovcových jeskynní na světě, s délkou chodeb až 3 kilometry. Malé kráterové jezero, o velikosti 40x9 metrů a hloubce 5 metrů, je se 4329 metry nad mořem nejvýše položeným jezerem Severní Ameriky a nachází se v nejnižší části západního kráteru, pod 30 metry ledu, takže je přístupné pouze díky jeskyním. Ze stejnojmenných ledovců hory pramení řeky Carbon, Cowlitz, Mowich, Nisqually nebo Puyallup. Bílá řeka pochází z Winthropova ledovce, Emmonsova ledovce a ledovce Fryingpan. Řeky Carbon, Mowich a Bílá řeka nakonec své vody odvádí do řeky Puyallup, která ústí do Počátečního zálivu v Tacomě. Řeka Nisqually se vyprazdňuje do vod oceánu nedaleko města Lacey, řeka Cowlitz pak ústí do řeky Columbie mezi městy Kelso a Longview.", "section_level": 1}, {"title": "Vrcholy.", "content": "Široký vrchol hory Mount Rainier obsahuje tři pojmenované vrcholky. Ten nejvyšší nese jméno Columbia Crest, druhý nejvyšší, 4315 metrů nad mořem, je Point Success, který se nachází na jižní straně hřebenu. Jeho topografická prominence činí pouze 42 metrů, takže se nejedná o samostatný vrchol. Nejnižší ze tří vrcholů, Liberty Cap, se se 4301 metry nad mořem nachází na severozápadní straně vrcholu, nad Svobodným hřebenem nebo Willisovou zdí. Jeho prominence činí 150 metrů, což z něj dělá sporný samostatný vrchol. Na východním svahu Mount Rainier se ve výšce 3395 metrů nad mořem nachází vrchol známý jako Little Tahoma Peak, erodovaný pozůstatek bývalé, daleko vyšší podoby celé Mount Rainier. Jeho topografická prominence je 262 metrů, a tak je považován za samostatný vrchol. Prakticky se tedy jedná o třetí nejvyšší bod státu Washington.", "section_level": 2}, {"title": "Geologie.", "content": "Mount Rainier patří mezi stratovulkány Kaskádového sopečného oblouku. Zdejší ložiska lávy jsou až 840 tisíc let stará a jsou částí Liliové formace. Kdysi tvořila sopečný vrchol, který předcházel nynější Mount Rainier. Ten je až 500 tisíc let starý. Jedná se o velice erodovanou sopku s ledovci, pravděpodobně je tvořena především andezitem. Kdysi pravděpodobně vyčnívala do větší výšky, nejspíš okolo 4900 metrů, než však před 5 tisíci lety došlo k velké sutinové lavině a k Osceolskému laharu. V minulosti bylo takových lavin a laharů mnoho, a to díky přítomnosti velkého množství ledovců. Lahary pak vždy cestují celých 50 kilometrů k pobřeží Pugetova zálivu. Asi před 5 tisíci lety se odlomil velký kus vulkánu, který vytvořil obrovskou lavinu sutin a ta měla na svědomí Osceolský lahar, který pokryl celé území dnešního města Tacoma a jižní část Seattlu. Při této události přišla hora o svých svrchních 500 metrů. Před asi 540 lety hora vyprodukovala Elektronový lahar, který však nebyl tak velký. Po již zmíněném obrovském kolapsu, který se odehrál před 5 tisíci lety, byl nový vrcholek postaven díky erupcím vylučujícím lávu a tefru již před 1 tisícem let. Na místě bylo nalezeno až 11 vrstev holocenní tefry.", "section_level": 1}, {"title": "Činnost sopky a hrozby.", "content": "Poslední zaznamenaná erupce sopky se odehrála mezi lety 1820 a 1854, mnoho svědků ale nahlásilo sopečnou aktivitu také v letech 1858, 1870, 1879, 1882 a 1894. Přestože se jedná o činnou sopku, v roce 2010 neexistovaly žádné důkazy o bezprostředně hrozící erupci. Pokud by k ní ale došlo, měla by devastující dopad na všechno území, které sopku obklopuje. Mount Rainier se nachází na seznamu Decade Volcanoes, což znamená, že v případě erupce patří mezi 16 nejničivějších sopek světa. Pokud by Mount Rainier vybuchla tak mocně, jako Mount St. Helens v květnu 1980, dopad by byl několikanásobně větší, především kvůli většímu množství ledovců a také díky faktu, že území pod Mount Rainier je více obydlené. Největší hrozbu představují lahary, jelikož mnoho zdejších obcí se nachází na místech, kudy lahary dřívějších erupcí proudily do moře. Podle USGS v těchto obcích žije až 150 tisíc obyvatel. Vulkán také ohrožuje hydrotermální aktivita, která snižuje jeho pevnost. Podle geologa Geoffa Claytona by lahar podobný jako Osceolský lahar před 5 tisíci lety zničil celá města Enumclaw, Orting, Kent, Auburn, Puyallup, Sumner a Renton. Lahar by se dostal též do ústí řeky Duwamish, kde by zničil část centra města Seattle a způsobil tsunami na Pugetově zálivu a Washingtonově jezeře. V Kanadských Kaskádách se nachází vulkán s podobným dopadem erupce, Mount Meager. Ten v posledních 8 tisících letech způsobil několik masivních sesuvů půdy a potkala ho i velice ničivá erupce. Další hrozby, které Mount Rainier vykazuje, jsou pyroklastické proudy a láva. Risk ničivosti erupce mírně snižují sirény varující před lahary a vyznačené evakuační cesty v okrese Pierce. Více zalidněný okres King by byl v případě erupce rovněž ohrožen lahary, ale zatím nemá žádný výstražný systém. Od roku 2001 ale do této záležitosti neproudí peníze z federálních fondů. Některé podniky v riskantních městech, jako je obec Orting, se tedy začínají obávat, aby nedošlo k podobné katastrofě jako před třiceti lety, kdy erupce sopky Nevado del Ruiz vyhladila město Armero v Kolumbii.", "section_level": 2}, {"title": "Seismický profil.", "content": "V blízkosti vrcholku hory je obvykle každý měsíc zaznamenáno až pět zemětřesení. Občas se vyskytne série pěti až desíti menších zemětřesení v pouhých třech dnech, především v oblasti do 4 kilometrů pod vrcholem. Tato zemětřesení pravděpodobně způsobuje cirkulace horkých tekutin pod horou. Díky těmto tekutinám také existují v národním parku Mount Rainier mnohé teplé prameny a parní otvory. Tyto série zemětřesení jsou však pro vulkány typické a jen vzácně jsou spojovány se sopečnou aktivitou. V době nedávné se odehrály v letech 2002, 2004 a 2007, kdy dosahovaly až stupně 3,2 na Richterově stupnici. Další série se odehrála roku 2009, která obsahovala větší počet zemětřesení než jakákoli jiná na této sopce od počátku monitorování, tedy v posledních dvaceti letech. Další série byla zpozorována roku 2011.", "section_level": 2}, {"title": "Ledovce.", "content": "Ledovce patří mezi nejviditelnější a nejdynamičtější složkou celé hory. Mezi jejich funkce patří eroze vulkanického kuželu a napájení několika řek, které jsou často využívány v hydroenergetice a zavlažování. 26 velkých ledovců a celoroční sněhové pokrývky celkem pokrývají 93 km2 povrchu hory a jejich objem činí 4,2 km3. Ledovce se pohybují díky gravitaci, sjíždějí dolů po skalách a navíc se deformují, jelikož se v nich přemisťují ledové krystalky. Největší rychlost má ledovec těsně nad povrchem a kolem vlastní osy. V květnu 1970 bylo změřeno, že Nisquallyjský ledovec se pohybuje rychlostí až 74 centimetrů za den. Rychlosti ledovců jsou díky většímu tání vody větší v letním období. V minulosti velikost ledovců na hoře kolísala, například při poslední době ledové, která začala před 25 tisíci lety a skončila o 10 tisíc let později, dosahovaly ledovce Mount Rainier až k okraji nynější pánve Pugetova zálivu. Mezi 14. a 19. stoletím se mnohé ledovce hory rozšířily do nejnižší nadmořské výšky od poslední doby ledové. Podobné jevy se během tohoto období odehrávaly po celém světě, a tak mu geologové přezdívají Malá doba ledová. Například Emmonsův ledovec se za tu dobu přiblížil na 2 kilometry k nynějšímu tábořišti White River. Až do roku 1920 tyto ledovce ustupovaly pomalu, ale pak se jejich ústup zrychlil. Mezi vrcholem Malé doby ledové a rokem 1950 ztratily až čtvrtinu své celkové délky. V dalších třiceti letech je však čekalo mírné rozšiřování, jelikož v té době bylo podnebí o něco chladnější a několik zim přineslo vskutku bohaté sněhové nadílky. Od začátku 80. let minulého století však ledovce opět mírně ustupují.", "section_level": 2}, {"title": "Lidská historie.", "content": "Původní obyvatelé nazývali Mount Rainier \"Talol\" nebo \"Tacoma\", což v jazyce Pujalupů znamenalo „matka vod“. Existuje však jiná teorie, že Tacoma znamená „vyšší než Koma“, což je indiánské označení pro Mount Baker. V době prvního kontaktu s bělochy obývaly území a údolí kolem hory četné indiánské kmeny. V okolních lesích lovili původní obyvatelé zvěř a na lučinách sbírali plody. Mezi zdejší kmeny patřily Nisquallyjci, Kaulicové, Jakimové, Pujalupové a Muckleshootové. Prvním Evropanem, který zahlédl Mount Rainier, se stal v květnu 1792 kapitán George Vancouver. Při své expedici ji pojmenoval po svém kontradmirálovi Peteru Rainierovi. V roce 1833 prozkoumal zdejší území při hledání léčivých rostlin doktor William Fraser Tolmie a v roce 1870 byl uskutečněn první úspěšný výstup na vrchol hory. Hazard Stevens a P. B. Van Trump se za něj při návratu do ulic města Olympia dočkali bouřlivého potlesku. V roce 1888 na horu vylezl i John Muir, který, přestože se mu líbil výhled z vrcholu, prohlásil, že nejhezčí pohled je zdola. Později se Muir stal jedním z mnoha, kteří bojovali za legální ochranu území okolo hory. Roku 1893 bylo území kolem Mount Rainier prohlášeno pacifickou lesní rezervací, za účelem ochrany fyzických a ekonomických zdrojů, kterými bylo dřevo a četné říční prameny. Za účelem ochrany zdejší scenérie a poskytování zábavy pro obyvatelstvo se zdejší podniky a železnice snažily o vytvoření národního parku, který by zvýšil turismus v oblasti. V březnu 1899 vytvořil prezident William McKinley národní park Mount Rainier jako pátý ve Spojených státech. Kongres věnoval park výhodám a zábavě lidu, ochraně dřeva, minerálních ložisek, přírodních kuriozit a dalších divů v rámci parku a jejich zachování v původní kondici. V roce 1998 začal USGS instalaci systému varujícího před lahary, aby byla usnadněna evakuace z rizikových oblastí údolí řeky Puyallup. Nyní má tento systém na starosti oddělení pohotovosti a správy okresu Pierce. Tacoma se nachází 60 kilometrů od hory při ústí řeky Puyallup do moře, na březích řeky stojí také města Puyallup a Orting. Washingtonský státní čtvrťák, který byl vydán do oběhu v dubnu 2007, má na sobě Mount Rainier a lososa.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverzní název.", "content": "Přestože Mount Rainier je považováno za oficiální jméno hory, Theodore Winthrop ji ve své knize \"The Canoe and the Saddle\" říká Mount Tacoma. Dílo pochází z roku 1862, tedy z období, kdy byla pro horu používána obě jména. Je však pravda, že název Mount Tacoma byl užíván spíše ve městě Tacoma a jeho blízkém okolí. Až v roce 1890 však Rada geografických názvů Spojených států rozhodla, že jejím oficiálním názvem bude Mount Rainier. I kvůli tomu byla v roce 1897 zdejší Pacifická lesní rezervace přejmenována na Lesní rezervaci Mount Rainier, jejíž trvání skončilo o tři roky později vytvořením národního parku. Přesto existovaly snahy navrátit hoře jméno Mount Tacoma, a to tak silné, že se jimi až do roku 1924 zabýval Kongres.", "section_level": 2}, {"title": "Horolezectví a rekreace.", "content": "Horolezectví na Mount Rainier je obtížné, především díky tomu, že se zde nachází největší americké ledovce mimo Aljašku. Většině horolezců výstup na vrchol zabere dva až tři dny. Pro zdolání Mount Rainier je nutná zkušenost v překonávání ledovců, putování divočinou a sebezáchrany. Každý rok se o výstup pokouší 8 až 13 tisíc lidí, z nichž 90 procent šplhá po jihovýchodním svahu přes Camp Muir. Zbytek lezců využívá severovýchodního svahu a cesty přes Emmonsův ledovec a Camp Schurman. Okolo poloviny pokusů bývá úspěšných, nejčastějším důvodem selhání je nepřízeň počasí. V roce 2012 získala hora obrovský zájem veřejnosti, když jeden ze správců parku (rangers) přišel o život při záchraně několika horolezců uvízlých v bouři. Přitom, co pomáhal horolezcům do helikoptéry, spadl a poté, co klouzal asi kilometr dolů po svahu, na místě zemřel. Pravděpodobně navíc padal bokem napřed. V turistickém centru v Paradise mu byl po čtyřech dnech postaven pomník. Nejhorší horolezecká nehoda se na hoře udála v roce 1981, kdy přišlo o život jedenáct lidí na Ingrahamově ledovci. Jedná se o největší počet životů, které si vyžádala jedna nehoda na hoře od roku 1946, kdy v blízkosti Jižního Tahomského ledovce havarovalo letadlo s 32 lidmi. Každý rok si hora vyžádá v průměru dva životy, jejichž konec nejčastěji zaviní pády skal či ledu, laviny nebo podchlazení. V národním parku obklopujícím horu patří mezi nejoblíbenější aktivity pěší turistika, běh na lyžích, fotografování nebo táboření. K blízkosti hory se dá dostat právě díky turistickým stezkám, z nichž ta nejznámější, Wonderland Trail, měří 150 kilometrů a vede okolo všech stran hory. Populární jsou zde také zimní sporty jako běh na lyžích či na sněžnicích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mount Rainier je velký stratovulkán 87 kilometrů jihovýchodně od města Seattle v americkém státě Washington. Jedná se o topograficky nejprominentnější horu pevninských Spojených států a Kaskádového pohoří. Její vrchol se nachází v nadmořské výšce 4392 metrů. Mount Rainier je považována za jednu z nejnebezpečnějších sopek světa, konkrétně o jednu z 16 světových sopek v Decade Volcanoes, seznamu nejnebezpečnějších sopek světa. Kvůli obrovskému množství vody, které udržují místní ledovce, by případná erupce uvolnila masivní lahary, jejichž výsledkem by bylo zatopení celého údolí řeky Puyallup a města Tacoma.", "tgt_summary": "Mount Rainier [] ist ein Schichtvulkan und Zentrum des Mount-Rainier-Nationalparks 87 km südöstlich von Seattle in Pierce County, US-Bundesstaat Washington. Mit 4392 Metern ist er der höchste Gipfel der Kaskadenkette und des Bundesstaats Washington.", "id": 302342} {"src_title": "Jubilee Line (linka metra v Londýně)", "tgt_title": "Jubilee Line", "src_document": [{"title": "Charakter linky.", "content": "Jubilee Line je podzemní linkou metra, většina její trasy vznikla ražbou, kromě povrchového severozápadního úseku mezi stanicemi Finchley Road a Stanmore, a dále na východě mezi stanicemi Canning Town a Stradford; převažuje koncepce dvou jednokolejných tunelů, některé stanice mají ostrovní nástupiště. Linka je dlouhá celkem 36 km, má 27 stanic a ročně přepraví 213 554 000 cestujících (2011). Slouží jí depo Stratford Market.", "section_level": 1}, {"title": "Historický vývoj.", "content": "Když byla linka 1. května 1979 otevřena, nevznikla celá jako nová, ale byla to vlastně přeznačená větev Stanmore linky Bakerloo Line. Až úsek mezi stanicemi Baker Street a Charing Cross o délce čtyř kilometrů byl postaven jako nový. Nově vzniklá stanice pod novým názvem Charing Cross zde vytvořila přestupní uzel, který spojil původní stanici Strand na lince Northern Line a původní stanici Trafalgar Square na lince Bakerloo Line. Již existující stanice Charing Cross Embankment na linkách Circle, District, Bakerloo a Northern Line byla současně přejmenována na Embankment. Zamýšleným názvem pro \"Jubilee\" byl \"Fleet Line\", podle říčky Fleet, která je největší londýnskou podzemní řekou. Nakonec však byla pojmenována na počest stříbrného jubilea královny Alžběty II. roku 1977. Taktéž původní záměr prodloužit linku až na Fleet Street byl odložen na neurčito. Podle původního návrhu měla být použita tmavě šedá na označení linky; nakonec se používá stříbrná. Část, která byla odevzdaná do provozu v roce 1979, byla jen prvním úsekem celkové linky, vzhledem k problémům s financováním navazujících traťových úseků se s výstavbou dalších ale začalo až na konci 90. let 20. století. II. fáze výstavby měla zahrnovat úsek ve směru Aldwych, Ludgate Circus, Cannon Street, a pod Temží až na konečnou stanici Lewisham. Prodloužení výstavby jižního prodloužení Jubilee line ovlivnil také vznik lehkého metra – Docklands Light Railway. Nakonec však stříbrná linka přece jen prodloužena byla. Roku 1999 se ve třech etapách otevíraly nové stanice. Prodloužení se začalo stavět ze stanice Green Park, a tak vznikla větev se stanicí Charing Cross, která byla tudíž nevyužitá; nakonec se rozhodlo o jejím uzavření.", "section_level": 1}, {"title": "Vozový park.", "content": "Po svém otevření na lince jezdily soupravy vyrobené v roce 1972. Jejich první výměna se uskutečnila o dvanáct let později, starší vlaky se odsunuly na Northern Line. Nové vlaky se však brzy ukázaly jako nespolehlivé a problémové; například jednokřídlé dveře zpomalovaly provoz. Ještě před otevřením nového úseku v roce 1999 bylo rozhodnuto vozový park opět obměnit. Současné vlaky jsou z roku 1996, podobají se podobným použitým na Northern Line z roku 1995. Vybaveny byly orientačním systémem; jak hlášením zastávek, tak i digitálními ukazateli směru. Vlaky, které až do 26. prosince 2005 na Jubilee line jezdily, byly šestivozové. Na přelomu let 2005 a 2006 bylo rozhodnuto, že budou nasazeny sedmivozové soupravy. Tato změna však nemohla být uskutečněna okamžitě; nebylo technicky možné aby v provozu jezdily jak šestivozové, tak sedmivozové vlaky. Linka tedy byla na celých pět dnů uzavřena, výsledek však přinesl zvýšení kapacity o 6000 cestujících za hodinu, což je nárůst o 17 % oproti původnímu stavu. Modernizací prošlo rovněž signalizační zařízení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jubilee Line je nejnovější linka Londýnského metra. Prochází přes centrum města trasou ve tvaru písmene \"U\" od severozápadu na severovýchod, je značena stříbrnou, respektive šedou barvou. Její první úsek byl otevřen roku 1979.", "tgt_summary": "Die Jubilee Line ist eine U-Bahn-Linie der London Underground. Sie ist 36,2 km lang und hat 27 Stationen (13 davon unterirdisch). Auf dem Liniennetzplan ist sie grau bzw. silbern eingezeichnet.", "id": 2354133} {"src_title": "John Knox", "tgt_title": "John Knox", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jeho původ je sporný, otec byl nejspíš rolník. Pravděpodobně se narodil na předměstí Haddingtonu zvaném Giffordgate. Také rok narození je nejistý, uvažuje se o období 1505-1515. Ani o jeho univerzitních studiích nepanuje shoda, většinou se však uvádí, že studoval na Univerzitě St. Andrews, a že zde byl ovlivněn učencem Johnem Majorem. Jistější je, že v St. Andrews působil jako kaplan a notář. V letech 1540–1547 byl učitelem v rodinách Hugh Douglase a Johna Cockbuma, kteří začali koketovat s protestantismem. Knox se veřejně se k protestantismu přihlásil okolo roku 1545. Velký vliv na něj měl kazatel George Wishart, jehož se Knox stal věrným pobočníkem a dokonce jakýmsi bodyguardem. Roku 1546 byl však Wishardt upálen jako kacíř. To Knoxe velmi zatvrdilo a jeho víru to jen posílilo. Situace ve Skotsku se navíc vyhrotila a došlo i k násilnostem, při nichž byl zabit katolický kardinál Beaton. Protestanti se poté opevnili na zámku v St. Andrews, včetně Knoxe. V červenci 1547 však katolíci (posíleni francouzskou armádou) na St. Andrews zaútočili a pevnost padla. Knox byl poté poslán do Francie na galeje. Byl zde vězněn devatenáct měsíců. V roce 1549 byl propuštěn, možná na přímluvu anglické vlády. Návrat do Skotska však nepřicházel v úvahu, a tak začal jeho desetiletý exil. Pět let žil v Anglii, působil jako anglikánský pastor. Dva roky strávil v Berwicku, pak žil v Newcastlu. Mohl se stát biskupem v Rochesteru, ale odmítl, protože se anglikánům stále více vzdaloval. Anglikánská církev mu připadala moc \"římská\". Navíc v roce 1553 se královnou stala katolička Marie I. Tudorovna, a tak Knox Anglii opustil, jako mnoho jiných anglických protestantů. Centrum exilu bylo ve Frankfurtu, tam se uchýlil i Knox. Brzy však začaly exilovým společenstvím - jak bývá obvyklé - zmítat spory. Knox stál v čele skupiny, která chtěla změnit podobu bohoslužeb. Konzervativnějším anglikánům se to však nelíbilo. Za pomoci vlivného Richarda Coxe byl Knox z Frankfurtu nakonec vypuzen. Odešel do Ženevy, kde se setkal s Janem Kalvínem. Napsal zde též text \"První zatroubení proti obludné vládě žen\" (1558). Bývá označován za nejvíce protiženský text dějin. Knox v něm útočil zejména na čtyři mocné ženy tehdejší Evropy: Marii Tudorovnu, Marii de Guise, Kateřinu Medicejskou a Marii Stuartovnu. V roce 1556 se na chvíli mohl vrátit do Skotska. Zde se mezitím protestanti pod tlakem značně radikalizovali a Knox se v tom s nimi ztotožnil. Katolíky prohlásil za modláře, katolickou mši označil za stejný hřích jako obětování dětí Molochovi. Cíl vybití všech modlářů přitom označil za nevyhnutelný pro každého skutečného křesťana. V důsledku těchto výpadů mu začala hořet půda pod nohama a raději zavčas odešel zpátky do Ženevy. Ve Skotsku byl pak v nepřítomnosti odsouzen. Do vlasti se vrátil roku 1559, když došlo k revoltě, Tudorovna byla svržena a protestanti se chopili moci. Byl jedním ze šesti teologů, kteří v srpnu 1560 sepsali \"Skotské vyznání víry\". (Všichni se shodou okolností jmenovali John, proto se hovoří o Šesti Janech). Vyznání bylo posvěceno i skotským parlamentem a stalo se ústavou skotské reformované církve až do roku 1647, kdy bylo nahrazeno tzv. \"Westminsterským vyznáním\". Od té doby se sloužení staré katolické mše ve Skotsku trestalo smrtí. Knox po tomto triumfu vydal v rychlém sledu tři významné spisy: \"Knihu kázně\" (1561), \"Knihu všeobecného řádu\" (1564) a \"Dějiny reformace náboženství v království skotském\" (1644). V dalších letech hájil tvrdé puritánské pojetí církve. Vedl také nesmiřitelnou kampaň proti anglické katolické královně Marii Stuartovně. Když byla zatčena za vraždu svého manžela, lorda Danleyho, přimlouval se za její popravu.", "section_level": 1}], "src_summary": "John Knox (asi 1505 – 24. listopadu 1572, Edinburgh) byl skotský náboženský reformátor, původně katolický kněz, který roku 1560 založil protestantskou Skotskou církev, dnes zvanou presbyteriánská.", "tgt_summary": "John Knox (* um 1514 in Gifford Gate bei Haddington, East Lothian; † 24. November 1572 in Edinburgh) war ein schottischer Reformator und Mitbegründer der Presbyterianischen Kirchen.", "id": 64231} {"src_title": "Razorlight", "tgt_title": "Razorlight", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Roku 2002 se dvaadvacetiletý angličan z londýnské čtvrti Muswel Hill Johnny Borrell rozhodl založit svou vlastní skupinu, inspirací mu byla kapela Libertines, kde spolu se svým spolužákem ze střední školy Johnem Hassalem účinkoval jako baskytarista. V létě téhož roku se snažil najít prostřednictvím magazínu NME nějakou spřízněnou duši pro svou novou kapelu. Odepsal mu jediný člověk a to švéd Bjorn Agren. Rázem si spolu padli do noty, měli vokál, kytaristu a role baskytaristy se ujal dlouholetý kamarád Bjorna, také švéd Carl Dalemo. Bubeník Christian Smith-Pancorvo přišel do skupiny jako poslední. Jejich první demonahrávka Hackney s Toerag Studios se dostala do éteru rádia XFM. Díky tomu v roce 2003 podepsala kapela smlouvu s nahrávací společností Mercury - label Vertogo.První singlovou deskou a stejnojmenným videoklipem byla Rock 'n Roll Lies. Debut byl dokončen v červnu 2004. Christian Smith odešel a nahradil ho bubeník z Winchesteru Andy Burrows. Skupina se stala anglickým objevem roku 2004 a debutové album Up All Night, jehož producentem je John Confield a sám Johnny Borrell, se stalo třetím nejprodávanějším albem ve Velké Británii. Stali se předkapelou U2, vystupovali na fenomenálním festivalu Glastonbury 2005, objevili se na Live8 a podílejí se na akci Make Poverty History. Objeli a koncertovali takřka po celém světě. V roce 2006 vyšlo druhé eponymní album, produkoval ho Chris Thomas (producent desek Beatles, Pink Floyd, Pulp, Roxy music). Album \"Razorlight\" se stalo nejprodávanějším albem po několik týdnů na britských ostrovech a zařadilo se mezi 100 nejžádanějších hudebních nosičů na světě. Třetí studiové album \"Slipway Fires\" s pilotním singlem \"Wire To Wire\" vyšlo 3. listopadu 2008, nezaznamenalo však tak příznivý ohlas jako v případě předchozích dvou desek. Dne 5. března 2008 kapelu z osobních důvodů opustil bubeník Andy Burrows. Několik dní po odchodu podepsal smlouvu s Universal Records, nahrávání druhého sólového alba je plánováno na léto 2009.", "section_level": 1}], "src_summary": "Razorlight je britsko - švédská skupina hrající styl indie a post-punk revival. Ve svých začátcích se nechala inspirovat skupinami The Clash, Television nebo The Kinks.", "tgt_summary": "Razorlight ist eine englische Rockband um den Sänger Johnny Borrell, dem früheren Bassisten der Libertines. Mit den Liedern America und Wire to Wire feierten sie weltweit ihre größten Erfolge.", "id": 255174} {"src_title": "Svízel", "tgt_title": "Labkräuter", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jsou to rostliny jednoleté nebo vytrvalé s oddenky, tenkými větvenými kořeny a lodyhami vzpřímenými, vystoupavými nebo poléhavými. Lodyhy bývají většinou větvené, někdy mají zpětné háčky, pomoci nichž se opírají o sousední rostliny a často rostou současně s neplodnými prýty. Listy jsou jen lodyžní, nejčastěji přisedlé, úzce podlouhlé nebo kopinaté, mírně kožovité a s jednou žilkou. Listy mají palisty, které bývají od listů nerozeznatelné; přesleny, které spolu zdánlivě vytvářejí, jsou vlastně dva vstřícně vyrůstající listy s palisty, jež srostly nebo se naopak rozdělily na více částí. Květy ve vrcholících se skládají do úžlabního nebo vrcholového vidlanu či laty, které bývají bohatě rozvětvené. Květy se stopkami bez listenců jsou nejčastěji oboupohlavné, jen někdy jsou postranní květy vrcholíků samčí. Kalich obvykle chybí nebo je silně redukován, kolovitá nebo nálevkovitá koruna se čtyřmi plochými nebo miskovitými plátky má krátkou trubku. Barvu mívá bílou, žlutou, nazelenalou, růžovou nebo fialovou. Semeníky tvořené dvěma plodolisty mají dvě čnělky s kulovitou bliznou. Květy jsou opylovány entomogamně, u některých druhů dochází k autogamii. Plodem je dvounažka rozpadající se na dva merikarpy s hladkým či drsným povrchem nebo s háčky, šíří se většinou pomoci zoochorie.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Některé druhy svízele mají léčivé účinky, působí diureticky, odstraňují křeče hladkého svalstva a čistí krev i pokožku. V moderním lékařství však tyto rostliny už zcela ztratily na významu, stejně jako při barvení látek. Také vlastnost některých druhů zaplevelovat pole je silně potlačena.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V České republice se vyskytuje těchto 26 druhů svízele a jeden kříženec:", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Svízel (\"Galium\") je široký rod bylin z čeledi mořenovitých, ve které je řazen do podčeledi \"Rubioideae\". Rostliny tohoto rodu, tvořeného asi 400 druhy, se vyskytují ve všech světadílech. Přizpůsobily se různým prostředím a rostou v chladných horských i arktických oblastech, ve vyšších nadmořských výškách tropů, nejvíce druhů se vyskytuje v mírném a subtropickém pásmu.", "tgt_summary": "Die Labkräuter (\"Galium\") sind eine Pflanzengattung innerhalb der Familie der Rötegewächse (Rubiaceae). Die meisten der über 600 Arten gedeihen im gemäßigten Klima der Nord- und Südhalbkugel.", "id": 2118430} {"src_title": "Metody spojování kolejnic", "tgt_title": "Schienenstoß", "src_document": [{"title": "Konstrukce kolejnicového styku.", "content": "Příklad jednoduchého kolejnicového styku je uveden na obrázku (nejsou zaneseny drobné díly, podložky, vložky, spony atd.). Pro hladký průjez železničního kola je požadováno, aby styk zajistil hladký přechod kola z jedné kolejnice na druhou jak v horizontálním tak i vertikálním směru. Prosté přiložení kolejnic k sobě čelní plochou (řez kolmý na podélnou osu kolejnice) nedokáže zajistit potřebnou stabilitu vzájemné polohy kolejnic. V principu je možno realizovat i šikmý řez ve vertikální rovině, který je zrcadlový pro stýkající se kolejnice. Z tohoto důvodu se konstruuje pevnostně a prostorově zajištěný kolejnicový styk, který zajišťuje správnou vzájemnou polohu konců kolejnic a je dostatečně mechanický odolný, aby snášel dynamické síly způsobené průjezdem kolejových vozidel. Konstrukčně dostačujícím provedením pro běžný provoz (není uvažována např. vysokorychlostní trať, monorail apod.) je vyztužení místa styku kolejnic příložkami (spojkami), které fixují kolejnice v požadované poloze. Spojky jsou tvarovány tak, aby z vnější i vnitřní strany přilehly ke kolejnici. Tvar spojek se odvozuje zejména podle tvaru (typu) kolejnice. Upevnění, pevnostní stažení a tím i vzájemné fixování polohy kolejnicového styku se provádí spojkovými šrouby. Počet spojkových šroubů musí být v minimálním počtu 2 ks na každou kolejnici, tj. 4 ks na kolejnicový styk. Touto kompletací vzniká kolejnicový styk.", "section_level": 1}, {"title": "Provedení styků.", "content": "Podle provozního zatížení tratě, rychlosti, hmotnosti kolejových vozidel, ale i s ohledem na řešení kolejových obvodů, zabezpečení atd. se realizují různé konstrukce kolejnicových styků, zpevněním, elektricky vodivé aj. Pro zlepšení odolnosti styku vůči dynamickému zatížení provozem je možno přiblížit pražce k místu styku kolejnic, což příznivě ovlivní ohybové zatížení kolejnic ve svislém směru i plošné rozložení sil na podloží. V horizontálním a vertikálném směru je dále možno podložit kolejnice v místě kolejnicového styku můstkovou deskou, což je rozšířená podkladnice, která přesahuje pod obě kolejnice.", "section_level": 1}, {"title": "Elektrické vlastnosti styku.", "content": "Kolejnicový styk obecně nezaručuje elektrickou vodivost nebo izolační vlastnosti mezi stýkajícími se kolejnicemi. Pro konstrukci vleček nebo lokálních tratí, kde se nepoužívá elektrická trakce ani zabezpečení provozu vyžadující elektrickou vodivost styků, je možno použít kolejnicový styk bez definovaných elektrických vlastností.", "section_level": 1}, {"title": "Dilatační zařízení.", "content": "Vlivem změny teploty a tepelné roztažnosti materiálu dochází k délkovým změnám kolejnic. Tyto změny je nutno kompenzovat tak, aby při vysokých teplotách nedocházelo k vybočení koleje z požadovaného směru a naopak, při nízkých teplotách, k trhání kolejnic. Na tratích s oblouky tato změna délky není tak výrazná jako na dlouhých přímých úsecích. Taktéž na mostních konstrukcích, které mají menší teplotní setrvačnost než ostatní podklad tratě, je nutno instalovat dilatační zařízení. Dilatační zařízení má tedy za úkol vyrovnávat teplotní roztažnost kolejnic, to vylučuje, že by toto mohlo být realizováno svařovaným spojem. Vzhledem k tomu, že u dilatačního zařízení je požadována vzájemná volnost pohybu navazujících kolejnicových pásů v podélném směru, není možno provést ani úplné pevné spojení kolejnic bočními spojkami. Podle zatížení a provozu na trati (např. rychlosti) se konstruují dilatační zařízení i několik metrů dlouhá s vně vyhnutými kolejnicemi, viz obrázek.", "section_level": 1}, {"title": "Umístění styků.", "content": "Podle toho, kde se nachází dělící rovina kolejnic, tzv. styková plocha nebo rovina styku kolejnic, jsou kolejnicové styky děleny na vstřícné, kdy jsou styky kolejnic uloženy ve stejné rovině kolmo k ose tratě, vystřídané a neuspořádané.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kolejnicový spoj (nesprávně kolejový spoj) je konstrukčně technické řešení, zajišťující polohové a pevnostní spojení dvou, na sebe navazujících, kolejnic. Mechanické spojení kolejnic se nazývá kolejnicový styk, je-li proveden svarový spoj, vzniká bezstyková kolej.", "tgt_summary": "Ein Schienenstoß ist der Bereich der aneinander stoßenden Schienenenden im Gleisbau. Aus fertigungs- und transporttechnischen Gründen ist die Länge einer einzelnen Schiene begrenzt (in den Anfängen der Eisenbahn auf ca. 15, später 30 m, heute bis zu 250 m). Um einen endlosen Gleiskörper zu erhalten, müssen die Gleisjoche (und somit die einzelnen Schienen) miteinander verbunden werden. ", "id": 9231} {"src_title": "Autochrom", "tgt_title": "Autochromverfahren", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Autochrom je, podobně jako dnešní diapozitiv, barevná průsvitka. Skleněná deska je pokrytá barevnou mozaikou mikroskopických zrnek bramborového škrobu obarvených na oranžovou, zelenou a modrou barvu překrytých černobílou panchromatickou emulzí. Při expozici potom světlo proniká různobarevnými zrnky a po vyvolání do pozitivu tak vznikne barevný obraz. Černobílý obraz na emulzi totiž pozorujeme přes stejné barevné filtry, jako když byla exponována. Původní autochromy se vyráběly potažením skleněné desky (většinou 13 × 18 cm) včelím voskem, do kterého se nalepila na jemno prosátá a obarvená zrníčka škrobu. U pozdějších desek byla navíc zrníčka zploštěna pomocí přístroje, který jehlou kroužil po desce a vytvořil tlak několika tun na centimetr čtvereční. Zabránilo se tím rozkladu světla plastickými zrníčky a zvýšil jas výsledného obrazu. Na tuto vrstvu byly strojem naneseny saze ucpávající mezery mezi zrníčky, které byly zakryty další vrstvou včelího vosku (šelaku), který chránil barevnou mozaiku. Po zaschnutí laku byla nanesena emulze. Původní patent však popisuje proces trochu jinak: zrníčka jsou popisována jako červená, modrá a žlutá a místo sazí se zmiňují dvě vrstvy barevných zrníček, takže zrníčka vytvoří také oranžové, fialové a zelené filtry. Ve 30. letech 20. století se autochrom vyráběl také na filmové podložce. Autochromy překvapí krásným (i když ne úplně reálným) barevným pojetím a velkou stálostí. Mezi jeho hlavní nevýhody však patřila nízká citlivost, velké výrobní náklady, nereálné podání modré barvy a nemožnost kopírovat vzniklý obraz (každý autochrom je originálem). Později byl proto autochrom nahrazen jinými procesy moderní barevné fotografie (Kodachrome, Agfacolor Neue a Kodacolor).", "section_level": 1}, {"title": "Autochrom v Čechách.", "content": "Průkopníkem používání této techniky v Čechách byl Vladimír Jindřich Bufka, který se autochromem seznámil přímo v Lyonu u bratrů Lumièrů. Pomocí této techniky fotografoval barevně v galeriích Paříže, Moskvy a Petrohradu díla slavných mistrů. V Praze o autochromu pořádal přednášky a napsal knihu \"O fotografování v barvách pomocí desky autochromové\", která vyšla v roce 1910. Jediný český fotograf, který se plně soustředil na barevnou fotografii na autochromu, byl Karel Šmirous. Z jeho činnosti se dochovalo několik set autochromů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Autochrom (autochromatický proces, Autochrome Lumière znamená automaticky barevný) je raný proces barevné fotografie patentovaný roku 1903 bratry Lumièrovými a komerčně vyráběný v letech 1907 až 1935. V této době byl nejrozšířenějším procesem barevné fotografie.", "tgt_summary": "Als Autochromverfahren bezeichnet man ein frühes Verfahren zur Fertigung farbiger Fotografien in Form eines Diapositivs. Es wurde 1903 von den Gebrüdern Auguste und Louis Lumière in Lyon entwickelt. Mit dem auf Farbrasterung basierenden Verfahren war es erstmals möglich, ein Farbbild mit einer einzigen Aufnahme zu erzeugen. Voraussetzung für die sehr realistische Farbwiedergabe durch die \"Autochromes\" war die vorausgegangene Entwicklung panchromatischer Emulsionen, also lichtempfindlicher Substanzen, die alle Farben des Farbspektrums gleichmäßig wiedergeben. Allerdings war die Belichtungszeit für eine Aufnahme sehr lang.", "id": 1890033} {"src_title": "Sociální služby", "tgt_title": "Sozialleistung", "src_document": [{"title": "Legislativní vymezení sociálních služeb v ČR.", "content": "Poskytování sociálních služeb v České republice je vymezeno zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Tento zákon upravuje podmínky poskytování pomoci a podpory fyzickým osobám v nepříznivé sociální situaci prostřednictvím sociálních služeb a příspěvku na péči, podmínky pro vydání oprávnění k poskytování sociálních služeb, výkon veřejné správy v oblasti sociálních služeb, inspekci poskytování sociálních služeb a předpoklady pro výkon činnosti v sociálních službách.", "section_level": 1}, {"title": "Služby sociální péče.", "content": "Služby sociální péče napomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, s cílem umožnit jim v nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti, a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav, zajistit jim důstojné prostředí a zacházení. Mezi tyto služby patří:", "section_level": 1}, {"title": "Služby sociální prevence.", "content": "Služby sociální prevence napomáhají zabránit sociálnímu vyloučení osob. Cílem je napomáhat osobám k překonání jejich nepříznivé sociální situace a chránit společnost před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů. Mezi tyto služby patří:", "section_level": 1}, {"title": "Předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka.", "content": "Předpokladem k výkonu povolání sociálního pracovníka je způsobilost k právním úkonům, bezúhonnost, zdravotní způsobilost a odborná způsobilost dle zákona o sociálních službách. V sociálních službách vykonávají odbornou činnost:", "section_level": 1}, {"title": "Registr poskytovatelů sociálních služeb.", "content": "Sociální služby lze poskytovat jen na základě oprávnění k poskytování sociálních služeb, které vzniká rozhodnutím příslušného krajského úřadu o registraci.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik Registru poskytovatelů sociálních služeb.", "content": "S účinností od 1.1.2007 byl na základě zákona č.108/2006 Sb., o sociálních službách, zřízen Registr poskytovatelů sociálních služeb, který je veden příslušným krajským úřadem. Zapisují se do něj poskytovatelé sociálních služeb, kterým bylo vydáno rozhodnutí o registraci, a právnické a fyzické osoby uvedené v § 84 zákona o sociálních službách. Místní příslušnost krajského úřadu se řídí zákonem.", "section_level": 2}, {"title": "Registrace.", "content": "V souladu s nabytím účinnosti novely zákona vznikla povinnost také speciálnímu lůžkovému zdravotnickému zařízení hospicového typu a dětskému domovu se na žádost zapsat do registru poskytovatelů sociálních služeb, jestliže poskytovaly pomoc osobám závislým na pomoci jiné osoby a tuto pomoc poskytují i po 1. 1. 2012. Stejná povinnost platí pro poskytovatele sociálních služeb ve zdravotnickém zařízení ústavní péče. Zápis do registru poskytovatelů provádí místně příslušný krajský úřad.", "section_level": 2}, {"title": "Podoba registru.", "content": "Registr je veden v listinné a elektronické podobě. Krajský úřad je správcem listinné podoby registru a zpracovatelem elektronické podoby registru. Ministerstvo je správcem elektronické podoby registru. Registr v elektronické podobě obsahuje údaje uvedené v § 79 odst. 5 písm. a) až d) (vypsány dole), kapacitu, materiální, technické a personální zabezpečení, poskytování základních a fakultativních činností, a financování jednotlivých sociálních služeb a zobecněné údaje o žadatelích, osobách, kterým je sociální služba poskytována, a to pro účely analytické a koncepční činnosti ministerstva. Údaje, které jsou v něm obsaženy dle 108/2016 Sb. § 79 odst. 5: a) je-li žadatelem právnická osoba, obchodní firmu nebo název, sídlo nebo umístění její organizační složky, identifikační číslo osoby (dále jen „identifikační číslo“) a statutární orgán, b) je-li žadatelem fyzická osoba, jméno, popřípadě jména, příjmení, místo trvalého nebo hlášeného pobytu a datum a místo narození, c) je-li žadatelem organizační složka státu nebo územní samosprávný celek, jehož jménem bude poskytovat sociální služby organizační složka územního samosprávného celku, její název, sídlo, identifikační číslo jejího zřizovatele, jméno, popřípadě jména, a příjmení vedoucího organizační složky, d) údaje o poskytovaných sociálních službách, kterými jsou 1. název a místo zařízení anebo místo nebo místa poskytování sociálních služeb, popřípadě požadavek na nezveřejňování místa zařízení, jde-li o sociální služby poskytované v azylovém domě anebo pobytové sociální služby poskytované v intervenčním centru nebo v zařízení pro krizovou pomoc, 2. druhy poskytovaných sociálních služeb, 3. okruh osob, pro které je sociální služba určena, popřípadě jejich věková hranice nebo druh zdravotního postižení, 4. popis realizace poskytování sociálních služeb, 5. popis personálního zajištění poskytovaných sociálních služeb, 6. časový rozsah poskytování sociálních služeb, 7. kapacita poskytovaných sociálních služeb, 8. plán finančního zajištění sociálních služeb, 9. způsob zajištění zdravotní péče, jde-li o poskytování sociálních služeb podle § 34 odst. 1 písm. c) až f), 10. den započetí poskytování sociálních služeb.", "section_level": 2}, {"title": "Hlášení změn.", "content": "Poskytovatel sociálních služeb je povinen do 15 dnů písemně oznámit registrujícímu orgánu všechny změny týkající se:", "section_level": 2}, {"title": "Zrušení registrace.", "content": "O zrušení registrace rozhoduje registrující orgán, tj. krajský úřad, v případech: a) poskytovatel sociálních služeb přestane splňovat podmínky registrace b) poskytovateli sociálních služeb byl uložen správní trest za přestupek v případě zvlášť závažného porušení povinnosti stanovené poskytovatelům sociálních služeb, c) poskytovatel sociálních služeb ani po uložení správního trestu za přestupek nesplní opatření uložená k odstranění nedostatků v oblasti dodržování standardů kvality sociálních služeb zjištěných při inspekci poskytování sociálních služeb, d) poskytovatel sociálních služeb požádá o zrušení registrace; tato žádost musí být podána nejméně 3 měsíce přede dnem ukončení činnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Inspekce poskytování sociálních služeb.", "content": "Inspekci poskytování sociálních služeb provádí u poskytovatelů sociálních služeb, kterým bylo vydáno rozhodnutí o registraci, a u poskytovatelů sociálních služeb příslušný krajský úřad a Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR. Předmětem inspekce u poskytovatelů sociálních služeb je:", "section_level": 1}], "src_summary": "Sociální službou se rozumí činnost nebo soubor činností zajišťujících pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení.", "tgt_summary": "Sozialleistungen sind die im Sozialgesetzbuch vorgesehenen Dienst-, Sach- und Geldleistungen ( SGB I). Deutschland hat im Jahr 2009 30,1 % seines Bruttoinlandsprodukts für Sozialleistungen aufgewendet und lag damit im europaweiten Vergleich auf Rang 4. Im Jahr 2013 waren es 29 %.", "id": 30046} {"src_title": "Lokátor", "tgt_title": "Lokator", "src_document": [{"title": "Postup lokace.", "content": "Před samotným osídlením byly mezi lokátorem a majitelem dohodnuty podmínky osídlení (tj. práva, povinnosti, donace, právní status osidlovaného místa), zároveň byly přesně stanoveny i povinnosti lokátora, jeho odměna, resp. tresty pro případ nesplnění smlouvy. Těchto smluv se nedochovalo mnoho, proto se má zato, že velká část takovýchto dohod byla provedena ústně. Lokátor ručil za splnění této smlouvy jak osadníkům, tak majiteli. Odměnou za provedenou práci byly obvykle pozemky, se kterými mohl volně disponovat, v některých osadách získal nižší soudní pravomoc, resp. (dědičný) úřad rychtáře (v Polsku a Uhersku šoltyse). Někdy se stávalo, že lokátor, který získal již rychtářskou hodnost v jedné vsi, byl pozván vysadit osadu další. Lokátoři pocházeli z různých sociálních skupin, mohli to být drobní feudálové, měšťané, duchovní nebo i poddaní. Společné pro tyto podnikatele bylo, že museli být schopni vložit do podniku značný obnos v hotovosti.", "section_level": 1}, {"title": "Kolonizace.", "content": "Postupně se zdokonalil způsob kolonizace měst i osad natolik, že spolu začalo spolupracovat více lokátorů, což jim umožnilo osadit větší území nebo urychlit lokační proces u jednoho místa. Tento styl spolupráce přejal např. magdeburský arcibiskup Wichmann a podobně byly organizovány i slezské a asi i lužické weichy. V některých oblastech, např. ve Slezsku došlo i ke složitější strukturaci v rozdělení práce mezi lokátory. Někdy se v pramenech vyskytuje lokátor jako jakýsi podnikatel, který celý podnik zajišťuje finančně a zodpovídá za něj, samotnou práci s lokací spojenou pak vykonávají jacísi „pod-lokátoři“. Takovýmto lokátorem – podnikatelem bývá nejčastěji šlechtic.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Příkladem takové dohody mezi majitelem a lokátorem v českých podmínkách je dochovaná smlouva z roku 1252, v níž se vyšehradští kanovníci dohodli s humpoleckým mincmistrem Jindřichem o vysazení vsí v lesním újezdě u dnešní Ledče nad Sázavou. Jindřich se zavázal vyměřit toto území a rozvrhnout je na lány téže velikosti, v jaké jsou vyměřeny lány na panství želivského kláštera ve vsích s německými osadníky. Do jednoho roka zde musel usídlit nové lidi. Pokud by toto nesplnil, tak by pozbyl svého lokátorského práva a lidé, kteří se za něj zaručili by museli zaplatit pokutu 30 hřiven stříbra. Jako odměnu měl Jindřich získat do konce života rychtářský úřad, soudní moc, kapitula mu měla propůjčit každý sedmý a osmý lán ve vsích, které zřídí. On a stejně i jeho dědici měli právo volně prodat nebo darovat svůj majetek pokud ho přednostně nabídli kapitule (na rozdíl od ostatních sedláků, kteří museli mít souhlas kapituly k převádění svého majetku)", "section_level": 1}], "src_summary": "Lokátor byla osoba, která ve středověku prováděla lokaci, jistá obdoba moderního developera. Majitel půdy ho tedy pověřil založením vsi či města. Povinností lokátora bylo najít lidi ochotné se v novém sídlišti usadit, zastupovat je a zorganizovat veškerou činnost související bezprostředně se vznikem osady (vyklučení lesa, přesun osadníků, vyměření polností, případně parcel a ulic atd.).", "tgt_summary": "Der Lokator (lat. \"locator\": Verpächter, Grundstücksverteiler, von lat. \"(col)locare\" „zuweisen“, „vermieten“, „errichten“, „ansiedeln“; auch \"magister incolarum\"; in Mecklenburg und Pommern auch \"posessor\" oder \"cultor\", ähnlich dem Reutemeister in Süddeutschland) war ein mittelalterlicher Subunternehmer, der meist im Auftrag eines Landes- oder Grundherrn für die Urbarmachung, Vermessung und Zuteilung von zu erschließendem Land verantwortlich war. Darüber hinaus warb er Siedler für diese Zwecke an, stellte für die Übergangszeit (z. B. während der Rodung) den Lebensunterhalt zur Verfügung und besorgte Arbeitsmaterialien und -gerät (Saatgut, Zugtiere, Eisenpflüge u. a.). Er spielte somit eine wichtige Rolle bei der Gründung von Städten und Dörfern sowie der Urbarmachung von unbewirtschaftetem Land während der Binnenkolonisation in Norddeutschland und der deutschen Ostsiedlung und war somit an deren Erfolg beteiligt.", "id": 214214} {"src_title": "Fenomén koktejlové party", "tgt_title": "Cocktailparty-Effekt", "src_document": [{"title": "Popis jevu.", "content": "E. Colin Cherry v 50. letech 20. století zkoumal selektivní pozornost a její projevy. Především se zaměřil na studium dialogu v rušivém prostředí. Představte si, že jste na večírku a mluví k vám nějaký, pro vás nezajímavý, člověk. V tu chvíli zaslechnete od vedlejšího stolu rozhovor, který vás něčím zaujme. Z počátku se snažíte sledovat obě strany, ale po čase zjistíte, že to není možné. Jsme schopni vnímat pouze jeden z těchto rozhovorů a ze druhého nepochytíme téměř nic. Při společenských akcích, kdy je pozornost člověka vystavena rušivému vlivu ostatních hovorů, mu připadá, že osoba, s kterou právě hovoří, mluví hlasitěji než ostatní. Při objektivním měření jsou však všechny hovory přibližně stejně hlasité. Soustředění pozornosti a zraková vodítka neverbální komunikace zapříčiní vyšší míru porozumění s kontaktovanou osobou. Při telefonickém hovoru rušeném dalšími zvuky je problém rozumět právě proto, že chybí neverbální vodítka. Pokud se někdo pokusí vyslechnout hovor lidí, s nimiž přímo nehovoří, rozumí hovoru podstatně hůř. Na Cherryho výzkumy navázala Anna Treismanová, která v 60. letech zjistila, že osoby jsou schopny si vybavit útržkové zprávy i z druhé, pro ně nepodstatné, konverzace. Byli schopni rozpoznat, když se změnil mužský a ženský hlas, nebo nějaké náhlé přerušení konverzace. Sternberg přišel na to, že pokud rozhovory nebo sdělení byla stejná, zkoumané osoby to dokáží poznat, i když obě zprávy neproběhly v úplně stejném časovém sledu. Nielsen a Sarason zjistili, že lidé dokáží jasně zaregistrovat z nevnímaných rozhovorů sexuální pojmy, či vlastní jména.", "section_level": 1}, {"title": "Metoda stínění (Shadowing).", "content": "Jedná se o dichotomický poslechový úkol. Ve stejnou chvíli byly jedincům pouštěny dvě odlišné nahrávky, simultánně každou do jednoho ucha. Jedincům byl dán úkol, aby přeříkali slovo od slova jednu z těchto dvou zpráv. To se podařilo, obzvlášť když byly zprávy v každém uchu jasně odlišné, jako například jedna namluvené ženským a druhá mužským hlasem. Díky selektivní pozornosti jsme schopni si vybrat jeden z několika podnětů kolem nás a zaměřit se na něj. S tím souvisí to, že ostatní podněty kolem nás nejsou vnímány a tudíž o nich ztrácíme přehled. Podobnou metodu můžeme sledovat i u zraku, díky U. Niesserovi a R. Becklenové, kteří provedli zrakovou dichotomickou analogii. Jedincům byly pouštěny ve stejný okamžik dvě videonahrávky, kdy na první kazetě byli tři hráči basketbalu a na druhé dva lidi hrající tleskanou. Úkolem bylo také zaměřit se pouze na jednu z těchto dvou nahrávek. Výsledkem bylo, že ze dvaceti čtyř probandů, kteří byli zaměřeny na hráče basketbalu, pouze jeden registroval potřesení rukou hráčů tleskané. Z toho tedy můžeme opět usoudit, že díky selektivní pozornosti, jsme schopni se zaměřit pouze na jeden předmět zájmu. Jedním z testů, zkoumajících schopnost dělit pozornost, je Stroopův test.", "section_level": 1}, {"title": "Praktické využití.", "content": "Ve chvíli, kdy se tato skutečnost dostala do povědomí lidí, začali vědci zkoumat, jak by se jí dalo využít v životě. Vědci se domnívali, že pokud dokážou přijít na princip tohoto jevu, bude možné se vyhnout některým nehodám a nebezpečným situacím.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fenomén koktejlové party je psychologické označení selektivní pozornosti ve společnosti dalších osob. Popisuje dva příbuzné jevy: v prvé řadě člověk, zapojený do rozhovoru, hodnotí tuto diskuzi jako hlasitější ve srovnání s jinými okolními zvuky, než odpovídá její reálné hlasitosti. Za druhé jde o aktivaci pozornosti při zaslechnutí důležitého slova – například vlastního jména.", "tgt_summary": "Der Cocktailparty-Effekt, auch intelligentes oder selektives Hören, bezeichnet die Fähigkeit des menschlichen Gehörsinns, bei Anwesenheit mehrerer Schallquellen die Schallanteile einer bestimmten Schallquelle aus dem Gemisch des Störschalls zu extrahieren. Zum Beispiel ist das Gehör auf einer Cocktailparty, wo viele Menschen gleichzeitig sprechen, in der Lage, besonders die Worte eines einzelnen Sprechers wahrzunehmen und die der anderen zu unterdrücken.", "id": 479729} {"src_title": "Scott Carpenter", "tgt_title": "Scott Carpenter", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Se svou maminkou se přistěhoval se k dědečkovi Vic Noxonovi do Boulder v Coloradu z předchozího bydliště v New Yorku. Maminka byla těžce nemocná, měla tuberkulózu. V dětském věku bez rodičovského dozoru občas kradl v obchodech a sám později přiznával, že byl uličník. Naučil se dobře jezdit na koních, lyžích a tancovat. Za druhé světové války maturoval, ve vojenské škole začal létat. Pak pokračoval studiemi na University of Colorado at Boulder. Pracoval jako pomocný dělník a později se znovu pustil do studií. V roce 1948 se oženil po roční známosti s René Priceovou. Vrátil se k armádě, absolvoval letecký výcvik a nastoupil k útvaru. Létal na hlídkové lety z Aljašky a Japonska podél hranic SSSR. V roce 1954 byl přijat do námořní školy zkušebních pilotů v Patuxentu ve státu Maryland. Po dvou letech strávených v letadlech byl poslán do námořní školy, stal se důstojníkem letecké zpravodajské služby. Pak dostal pozvánku mezi budoucí astronauty. U NASA byl od 2. dubna 1959 do září 1967. V době svého letu byl již rozvedený a měl čtyři děti.", "section_level": 1}, {"title": "Let do vesmíru.", "content": "Kosmická loď Mercury-Atlas 7 s kabinou \"Aurora 7\" odstartovala jako druhá americká na oběžnou dráhu Země. Start proběhl z mysu Canaveral a na palubě byl samotný Carpenter. Během čtyř hodin trvání letu obletěl třikrát Zemi a přistál na hladině Atlantského oceánu. Řídící středisko nebylo s jeho chováním spokojeno, protože si na palubě dělal co chtěl, neplnil připravený program, kvůli fotografování nevyžádaných západů Slunce spotřeboval zbytečně pohonné hmoty a tak přistání bylo riskantní záležitostí. Přistál v kabině na padáku ve vlnách oceánu nedaleko Portorika 465 kilometrů od plánovaného místa, opustil ji, zůstal až do vylovení v malém nafukovacím člunu.. Žabí muži jej pak dopravili na letadlovou loď \"Intrepid\". Později bylo jeho jednání při letu označeno jako chování potrhlého amerického turisty.", "section_level": 2}, {"title": "Po skončení letu.", "content": "V roce 1967 odešel z kosmického výzkumu a zabýval se podmořskými stanicemi vojenského námořnictva. Na stanici Sealab II v hloubce 62 metrů pod hladinou Pacifiku strávil se skupinou odvážlivců 29 dní. V červenci 1969 odešel do zálohy a začal soukromě podnikat v Los Angeles. Zemřel 10. října 2013 v hospici v Denveru v Coloradu, kde pobýval po prodělané mozkové mrtvici.", "section_level": 2}], "src_summary": "Scott Carpenter, rodným jménem Malcolm Scott Carpenter (1. května 1925 Boulder, Colorado, USA – 10. října 2013 Denver, Colorado, USA) byl americký astronaut, vojenský pilot a aquanaut. Jako druhý Američan absolvoval orbitální vesmírný let.", "tgt_summary": "Malcolm Scott Carpenter (* 1. Mai 1925 in Boulder, Colorado; † 10. Oktober 2013 in Denver, Colorado) war ein US-amerikanischer Astronaut und Aquanaut.", "id": 1719606} {"src_title": "Gordie Howe", "tgt_title": "Gordie Howe", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Narodil se farmářům Albertu a Kate Howeovým 31. března 1928 na jejich statku ve Floral, kanadské provincii Saskatchewan. Měl devět sourozenců. Když mu bylo devět let, celá rodina se přestěhovala do Howes Saskatoon, kde byl otec Ab v době velké hospodářské krize zaměstnán jako dělník. Ve školním věku se u Gordieho projevila dyslexie, školu opustil ve 14 letech, aby se živil jako pomocný dělník. S hokejem začal v osmi letech. V 15 letech se zúčastnil tréninkového kempu New York Rangers ve Winnipegu, kde o něj trenéři neprojevili zájem. O rok již měl skaut Detroitu Red Wings, Fred Pinckney, jiný názor. Zařadil jej do juniorského týmu v Cambridge v Ontariu (Galt Red Wings). V roce 1945 byl přeřazen do týmu Omaha Knights, který hrál v soutěži USHL, kde jako sedmnáctiletý odehrál 51 zápasů se 48 kanadskými body.", "section_level": 1}, {"title": "Profesionální liga.", "content": "Následující sezónu 1946/47 již o něj projevili zájem v hlavním kádru Detroitu, kde také poprvé nastoupil v NHL. To mu bylo osmnáct let a na zádech měl pod svým jménem uvedeno číslo 17. Poté, co Roy Conacher přestoupil do Chicaga, mu bylo nabídnuto dresové číslo 9, které přijal a již nezměnil. V první sezóně odehrál 58 zápasů s 22 kanadskými body (7 + 15), což také bylo nejméně v celé jeho profesionální kariéře. V dresu Detroitu odehrál 25 sezón (1946 – 1971), 1687 zápasů, nasbíral 1809 bodů (786 + 1023) což je 1,07 bodu na zápas. V letech 1958 – 1962 byl týmový kapitán. 12. března 1972 bylo číslo, které nosil vyřazeno a pověšeno pod strop Joe Louis Areny. S Detroitem také vyhrál čtyřikrát Stanley Cup (1950, 1952, 1954, 1955). Svými nesčetnými šarvátkami si vysloužil přezdívku Mr. Elbows. Taktéž vznikl nový termín, hattrick Gordieho Howea, hráč který jej splnil vstřelil v jednom zápase gól, jednou přihrál na gól a jednou se popral. 28. března 1950 také Howe prožil nejhorší zranění za celou dobu kariéry. Při zápase s Torontem se střetl s hokejkou protihráče Teda Kennedyho a následně s mantinelem. Výsledkem nárazu bylo těžké zranění hlavy a nadočnicového oblouku. Musel se podrobit okamžité operaci, kdy mu z hlavy odstranili krevní sraženinu, která mu tlačila na mozek. I přestože to vypadalo na konec profesionální kariéry, rychle se zotavil a příští sezónu již nastoupil opět do zápasů. V sezóně 1970/71 se objevily problémy s artritidou v levém zápěstí. To způsobilo, že po konci sezóny oznámil také konec kariéry. V roce 1972 byl uveden do Hokejové síně slávy. Po ukončení kariéry se mu stala obživou funkce viceprezidenta Red Wings. Avšak po vzniku nové hokejové ligy World Hockey Association, mu byla nabídnuta zahrát si v dresu společně se svými syny. Tu přijal a po dvou vynechaných sezónách se opět vrátil na led, tentokrát týmu Houston Aeros. Zajímavostí je, že pouze dva hráči v týmu se narodili dřív, než střelil svůj první ligový gól. Po čtyřech sezónách strávených Houston Aeros se společně se syny rozhodl změnit působiště. V červnu 1977 podepsali smlouvu s New England Whalers v téže lize. Zde 7. prosince 1977 v zápase s Birmingham Bulls překonal hranici 1000 asistencí. Dvě sezóny stačil odehrát v dresu New England Whalers a WHA zanikla. Tým se tedy přesunul do NHL a přejmenoval se na Hartford Whalers. Opět oznámil, že po sezóně skončí. Tentokrát definitivně. Po 80 odehraných zápasech, 15 vstřelených gólů a 26 asistencí, ukončil svoji dlouhodobou kariéru, ve které odehrál 2186 zápasů, vsítil 975 gólů, 1383 asistencí, celkově tedy získal 2358 bodů. 3. října 1997 nastoupil tehdy devětašedesátiletý k zahajovacímu utkání IHL v dresu Detroit Vipers proti Kansas City Blades. Stal se tak prvním hráčem, který jako profesionální hokejista nastoupil v šesti desetiletích (40., 50., 60., 70., 80. a 90. letech).", "section_level": 1}], "src_summary": "Gordon \"Gordie\" Howe (31. března 1928, Floral, Kanada – 10. června 2016 ) byl profesionální hokejista. Často je označován jako Mr. Hockey a je považován za jednoho z nejlepších hokejistů všech dob. Je čtyřnásobným vítězem Stanley Cupu s Detroitem (1950, 1952, 1954, 1955), šestinásobný držitel Hart Memorial Trophy (1952, 1953, 1957, 1958, 1960, 1963) a Art Ross Trophy (1951, 1952, 1953, 1954, 1957, 1963) a Lester Patrick Trophy (1967). U příležitosti 100. výročí NHL byl v lednu 2017 vybrán jako jeden ze sta nejlepších hráčů historie ligy.", "tgt_summary": "Gordon „Gordie“ Howe OC (* 31. März 1928 in Floral, Saskatchewan; † 10. Juni 2016 in Toledo, Ohio) war ein kanadischer Eishockeyspieler. Der als „Mr. Hockey“ bezeichnete Stürmer gehörte zu den bedeutendsten Spielern des nordamerikanischen Eishockeys – in seiner langen Karriere in der NHL erzielte Howe 801 Tore, womit er hinter Wayne Gretzky der zweiterfolgreichste Torschütze in der Geschichte der NHL ist.", "id": 1812394} {"src_title": "Robert Ezra Park", "tgt_title": "Robert Ezra Park", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Robert E. Park se narodil v Harveyville v americkém státě Pensylvánie. Vyrůstal v Red Wing v Minnesotě v komunitě plné skandinávských imigrantů, kde absolvoval střední školu. V roce 1882 nastoupil na University of Minnesota v Minneapolis. Odtud roku 1883 přestoupil na Michiganskou univerzitu, ovlivněn Johnem Deweym, jedním ze zakladatelů filozofie pragmatismu, kde v roce 1887 získal titul bakalář filozofie. Mezi lety 1887 až 1898 pracoval jako novinář v Minneapolis, Detroitu, Denveru, New Yorku a Chicagu. V roce 1898 Park nastoupil na Harvardovu univerzitu, kde studoval psychologii a filozofii a v roce 1899 získal titul magistra umění. Poté odešel studovat do Německa na Friedrich Wilhelm Universität (dnešní Humboldtovu univerzitu) v Berlíně a jeden semestr strávil také studiem ve Štrasburku. Následně získal titul Ph.D. na Univerzitě Heidelberg. V letech 1904–1905 vyučoval filozofii na Harvardově univerzitě a mezi roky 1905–1914 pracoval v Tuskegee Institute, nejdříve jako publicista a později jako ředitel public relations. Začal se také velmi zajímat o to, v jakých podmínkách žijí původní obyvatelé Konga – a díky tomuto zájmu se seznámil s Bookerem T. Washingtonem, jedním z nejvýznamnějších vůdců černochů v USA. Spolupracoval s ním, hlavně v oblasti public relations. William I. Thomas se doslechl o jeho schopnostech a pozval ho, aby vyučoval na Chicagské univerzitě během let 1914–1923. Věnoval se výzkumu lidské ekologie, pro který mu velkoměsto posloužilo jako námět. V roce 1925 zastával funkci prezidenta American Sociological Society (dnešní Americké sociologické asociace). Nakonec působil na Fisk University v Nashville, a to až do své smrti v roce 1944.", "section_level": 1}, {"title": "Lidská ekologie.", "content": "Lidská ekologie je sociologický termín, který zkoumá vztahy mezi lidskou společností a jejím fyzickým prostředím. Poprvé tento termín použil právě R. E. Park roku 1921. S tímto přístupem však operoval již dříve, a to ve své studii o lidském chování v městském prostředí z roku 1915. Podle Parka jsou vztahy mezi lidmi primárně založené na principu soutěže. Lidé mezi sebou neustále soupeří, zejména o prostor. Výsledkem těchto soutěží je vznik symbiotických vztahů. Ve společnosti navíc dochází k rozdělení na dvě skupiny. Ta první je biotická a je výsledkem soutěže mezi lidmi. Druhá je kulturní, jde v ní o komunikaci a konsenzus. Nové formy komunikace nejenom přinášejí možnost lepšího porozumění, ale vytvářejí také sdružení, která zesilují konkurenci mezi lidmi. Park tvrdí, že lidská ekologie by se měla zabývat pouze první skupinou a jejími důsledky. Nejlepší příklad symbiotické soutěže je město, kde se to může pozorovat na několika úrovních: například na jeho rozdělení. Předpověděl, že města se přetvoří do pěti soustředných kruhů, kde vnitřní kruhy budou představovat oblasti sociálního a psychického úpadku, naopak prosperující oblasti se přesunou na okraj města. Tento model je znám jako teorie soustředných zón, kterou popsal ve své knize \"The City\" publikované roku 1925. V souvislosti se studiem měst zavedl Park také pojem přirozené oblasti, které jsou výsledkem neplánovaných, biotických procesů a jsou to malé a stavebně stejnorodé oblasti na území měst.", "section_level": 1}, {"title": "Chicagská univerzita.", "content": "Dalším důležitým pojmem, kterým se Park během svého života zabýval, bylo rasové soužití. Tuto problematiku studoval zejména během svého působení na chicagské univerzitě společně s Bookerem T. Washingtonem. Co Parka opravdu zajímalo, byl princip vzniku vztahu mezi bělochy a černochy na americkém jihu, kde se tyto dvě rasy setkávaly nejvíce a vztah mezi nimi byl poznamenán otrokářskou historií. Během svého působení v Chicagu také rozvinul teorii asimilace imigrantů ve Spojených státech. Roku 1950 dokončil svou knihu \"Race and Culture\", na které pracoval přes 30 let (1913-1944); je to soubor 29 esejů o rasových a kulturních vztazích ve společnosti. Svou teorii pojmenoval jako cyklus rasových vztahů a rozdělil ji na čtyři části. Kontakt, konflikt, dohoda a asimilace. Prvními částmi jsou kontakt a následný konflikt během soutěže. Po určité době dochází k dohodě, která jednu rasu učiní dominantní. Nakonec ovšem dojde k začlenění. Období Parkova nástupu na chicagskou univerzitu je spojeno s jejím vrcholným rozkvětem. Park dobře znal díla evropských sociologů a v roce 1921 vydal učebnici \"Introduction to the Science of Sociology\", která po dlouhou dobu určovala směr americké sociologie, protože nebyla jako ostatní standardní učebnice - systematicky spojovala různou literaturu z různých zdrojů a utváří tak ucelené pojednání o sociologii z různých pohledů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert Ezra Park (14. února 1864 – 7. února 1944) byl jeden z prvních průkopníků americké sociologie, jeden z nejvýznamnějších představitelů tzv. chicagské školy. Byl žákem známých amerických pragmatických filozofů Johna Deweye a Williama Jamese, studoval též v Německu. Zabýval se především problematikou velkoměstského života, přistěhovalectví, rasového soužití, davového chování a sociální patologie. Vytvořil též koncept sociální ekologie. K jeho nejvlivnějším pracím patří kniha \"The City: Suggestions for the Study of Human Nature in the Urban Environment\", kterou roku 1925 napsal s Ernestem Burgessem a R. D. MacKenziem. Pracoval rovněž jako novinář, ve svých článcích se snažil především o mezietnické a mezirasové porozumění.", "tgt_summary": "Robert Ezra Park (* 14. Februar 1864 in Harveyville, Luzerne County, Pennsylvania; † 7. Februar 1944 in Nashville, Tennessee) war ein US-amerikanischer Soziologe. Er ist der Begründer der Chicagoer Schule der Soziologie und war 15. Präsident der American Sociological Society.", "id": 2312351} {"src_title": "Ořechovec pekanový", "tgt_title": "Pekannuss", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Listnatý, jednodomý, opadavý, středně rychle rostoucí strom, dosahující výšek 50 m a šířek 20 m, s přímým kmenem, který má až 2 m v průměru. Kořenový systém je z většiny tvořen velmi dlouhým hlavním kůlovým kořenem. Strom začíná plodit přibližně kolem 20. roku věku a dožívá se přes 300 let. Borka je šedohnědočerná, zprvu hladká a později rozbrázděná do tenkých přerušovaných proužků a často šupinovitá. Koruna je široká a zaoblená. Pupeny jsou žlutohnědé a chlupaté, se žlutohnědým hlavním vrcholovým pupenem (terminální pupen) se 4 šupinami. Letorosty bývají zpočátku hnědé, později červenohnědé, středně silné, hladké. Listové šupiny velké a trojlaločné. Listy jsou leskle zelené barvy (na podzim žluté), tenčí než u ořešáku královského (\"Juglans regia\"), 25-50 cm dlouhé, střídavě uspořádané, lichozpeřené, skládají se ze 7-17 10-20 cm dlouhých a 2,5-4 cm širokých lístků s pilovitým okrajem a kopinatě vejčitou až kopinatě elipsovitou či dlouze elipsovitou čepelí; čepel listu má nesymetrickou, široce klínovitou či ledvinovitou základnu a zašpičatělý vrchol; listy jsou zespodu chlupaté či bez chlupů; řapík listu je 4-8 cm dlouhý, hlavní osa listu (vřeteno) je většinou hladká či mírně chlupatá. Olistění od června do října. Květem je jehněda. Samčí jehnědy jsou téměř bez stopky, žlutozelené a 15 cm dlouhé, s řídce chlupatými prašníky, samičí jsou zelené a mají 7 cm na délku. Květy ořechovce pekanu jsou samosprašné a větrosprašné, při použití více odlišných druhů stromů dochází nicméně k větší sklizni kvalitnějších plodů. Plodem je peckovice s jednou peckou obalenou ve slupce. Slupka 3-4 mm silná, zpočátku zelená a dozráváním hnědnoucí, je rozdělena do několika částí, které se na podzim otevírají, aby uvolnily pecku se semenem uvnitř. Slupka je zde v podstatě pokožka plodu a „oříšek\" je pecka obsahující semeno. Plody rostou po 3 až 12. Pecka je vejčitě elipsovitého tvaru, 3-5 cm dlouhá a 2-3 cm široká, červenohnědé barvy, s asi 1 mm silnou, u báze dvoukomorovou a bezešvou (bez podélné brázdy) skořápkou, s jedlým semenem. Strom kvete duben-květen, plody dozrávají v říjnu. Za rok lze z jednoho dospělého stromu (75-225 let starý) sklidit 200-450 kg plodů.", "section_level": 1}, {"title": "Příbuznost.", "content": "Ořechovec pekan (a ořechovce obecně) jsou blízce příbuzné ořešákům, například ořešáku královskému \"Juglans regia\", známému a pěstovanému mimo jiné v České republice. Ořechovec pekan je hodně šlechtěn, existuje přes 500 kultivarů, které se liší množstvím plodů ročně, velikostí plodů, tloušťkou skořápky, vlastnostmi jader (semen) - příchutí a olejnatostí, dobou první plodnosti stromu, odolností stromu proti nemocem, délkou zrání plodů, odolností vůči mrazu a jinými vlastnostmi.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Strom roste přirozeně v jižní části Severní Ameriky především v údolí řeky Mississippi a jejích přítoků (od států Iowa a Illinois až po Mexický záliv) a též kolem řek v Oklahomě a Texasu; a v severním Mexiku. Pro komerční sklizeň plodů je vysazován též v Alabamě, Louisianě, Georgii, Mississippi, a Novém Mexiku (v Novém Mexiku s umělým zavlažováním) a mimo USA v jižní Africe, Austrálii, Číně, Francii, Izraeli a Španělsku a jinde.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Strom potřebuje plné slunce, snese i polostín (v polostínu se mu tolik nedaří), nesnáší stín. Roste v nadmořských výškách 500 až 1200 m. Půdy aluviální, mírně kyselé až neutrální či mírně zásadité - pH 4,5 - 8,3, vlhké, hluboké, písčité, jílové či jílovité, vodu dobře odvádějící (nemá rád trvale zavodněné, ale ani příliš dlouho vysušené půdy), nesnáší zasolení půdy, potřebuje půdy bohaté na humus. V přírodě roste obvykle ve smíšených lesích dohromady s jilmem \"Ulmus americana\", ambroňí západní \"Liquidambar styraciflua\", topoly \"Populus\" a dřezovcem trojtrnným \"Gleditsia triacanthos\" a jinými blízko řek, ve vlhkém a teplém klimatu; nejrychleji roste při průměrné letní teplotě 24-30 °C a úhrnných ročních srážkách asi 2400 mm. Strom dokáže tolerovat zatopení ve stádiu dormance, nikoliv ovšem ve stádiu vegetace. Ořechovec pekan je citlivý na lesní požáry pro svou poměrně tenkou borku. Po požáru dochází k regeneraci populace prostřednictvím semen, šířených vodou a zvířaty. Mrazuvzdorný do –28 °C. Semena potřebují pro klíčení před výsevem studenou a vlhkou stratifikaci po dobu 30-60 dní při teplotě kolem 4 °C a pak projít vývojem při pokojové teplotě. Při výsevu semen přímo ven je třeba chránit semena před myšmi. Jakmile budou semenáče dostatečně velké pro manipulaci, je potřebné je opatrně přesadit do hlubokého květináče kvůli dlouhému kůlovému kořenu a pak co nejdříve zasadit do místa trvalého růstu. Před první zimou je dobrá mírná ochrana sazenice před mrazy. Strom je důležitou potravou a úkrytem pro různá zvířata: semenáče stromu a nižší větve dospělých stromů spásá jelenec běloocasý \"Odocoileus virginianus\"; semeny stromu se živí mnoho ptáků, dále mýval severní \"Procyon lotor\", vačice \"Didelphimorphia\" a veverky.", "section_level": 1}, {"title": "Nepřátelé a nemoci.", "content": "Semeno uvnitř skořápky požírají brouk z rodu nosatců \"Curculio caryae\" a housenky obaleče ořechovcového \"Cydia caryana\". Na pupenech a též semenech stromu si pochutnávají larvy zavíječe ořechožravého \"Acrobasis nuxvorella\". Ze spodní strany listů škodí černá mšice \"Melanocallis caryaefoliae\". Kmen stromu ražbou tunelů poškozují a strom oslabují drtníci \"Xylosandrus crassiusculus\", kteří nepožírají dřevo, ale živí se symbiotickými houbami z rodu \"Ambrosiella\", které v těchto tunelech pěstují a mnoho dalších. Z infekčních nemocí například bakterie \"Agrobacterium tumefaciens\", která infikuje poškozené či prasklé kořeny a potom způsobuje nádory na těchto kořenech a celkově oslabuje strom. Houba čern \"Fusicladium effusum\" způsobuje strupy, poškození a likvidaci rostlinných pletiv na větvích, řapících, listech a na plodech a další. Naopak tento strom je výrazně imunní vůči napadení houbou václavkou (\"Armillaria\").", "section_level": 1}, {"title": "Přátelé.", "content": "Dobře maskovaná severoamerická zákeřnice \"Arilus cristatus\" je pro strom prospěšná, jedná se o predátora, požírajícího celou řadu jiného hmyzu, tedy i toho, co strom poškozuje.", "section_level": 1}, {"title": "Využití člověkem.", "content": "Tvrdé, těžké, hrubě zrnité, křehké a nepříliš odolné červenohnědé dřevo je využíváno na: rukojeti (zemědělských) nářadí, na nábytek, k výrobě dýhy a podlahovin, vozů či jako palivo. Semena: ke konzumaci – domorodí američané sbírali a konzumovali s oblibou semena pekanu; semena lze jíst syrová či vařená; obsahují hodně tuku a jsou sladké a máslové chuti; používají se též jako součást zmrzliny, koláčů, dortů a chleba. Skladování plodů: Po zhnědnutí zelené slupky a vypadnutí zralých pecek v pozdním podzimu lze celé neporušené (nevylouskané) pecky (\"oříšky\"), obsahující uzrálé semeno, skladovat v chladných a suchých prostorech nejméně kolem 6 měsíců. V tradiční medicíně domorodých američanů (Indiánů) byly používány: Listy a borka pro své svíravé účinky. Komančové využívali obklady z drcených listů pekanu na léčbu kožních houbových chorob (dermatofytů). Indiáni ze severoamerického kmene Kiowa pili odvar z borky pekanu proti tuberkulóze. Větrem přenášený pyl stromu může některým lidem způsobovat pylové alergie. Ořechovec pekan je národním stromem Texasu. Pro mohutný vzrůst a ozdobné, peří připomínající a barvy na podzim měnící listí, je využíván také jako okrasná a stínotvorná dřevina, pro velký vzrůst je třeba sázet stromy minimálně 12 metrů od sebe (raději mnohem více) a počítat s obrovskými rozměry stromu, ořechovec pekan není do malých dvorků vhodný.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ořechovec pekanový (\"Carya illinoinensis\") je druh ořechovce, jehož jiný název \"pekan\" pochází z algonquinského slova, které znamená „ořech, který potřebuje k rozbití kámen“. Ořechovec pekanový je mohutný strom pocházející z centrální části jihu Severní Ameriky (státy Iowa, Illinois, Kansas, Missouri, Indiana, Tennessee, Kentucky, Mississippi, Louisiana, Texas, Oklahoma, Arkansas).", "tgt_summary": "Der Pekannussbaum (\"Carya illinoinensis\"), eine andere Schreibweise ist Pecannussbaum, ist eine Pflanzenart der Hickory (\"Carya\") innerhalb der Familie der Walnussgewächse (Juglandaceae). Er ist in Nordamerika beheimatet und liefert die Pekannüsse.", "id": 179857} {"src_title": "Mistrovství světa v alpském lyžování 2007", "tgt_title": "Alpine Skiweltmeisterschaft 2007", "src_document": [{"title": "Muži.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Super G.", "content": "Závod v superobřím slalomu se původně měl uskutečnit 3. února, kvůli nepřízni počasí byl přesunut na pondělí 5. února, ale až v úterý se počasí umoudřilo a dovolilo závodníkům super G absolvovat. V době konání závodu se teplota pohybovala kolem −15 °C. První zlatou medaili z tohoto mistrovství světa si překvapivě odnesl šestadvacetiletý Ital Patrick Staudacher, pro kterého to byl nejen první titul, ale vůbec první umístění na stupních vítězů na světových závodech, kde skončil nejlépe 5., přímo v superobřím slalomu jen nejlépe osmý. V pořadí druhý 34letý olympijský vítěz ve sjezdu, Fritz Strobl z Rakouska, připsal podíl na úspěchu kvalitě sjezdovky, která se postupem času nelepšila, a vysokým startovním číslům favoritů. Těm se v závodě nedařilo a pro medaile si dojeli specialisté na sjezd. Mezi ně lze počítat i třetího Bruna Kernena, švýcarského mistra světa ve sjezdu z roku 1997, pro nějž je to čtvrtá medaile z MS a první ze superobřího slalomu. Favorizovaný americký obhájce zlata Bode Miller při agresívní jízdě chyboval, ve střední části trati ztratil rychlost při těsném nájezdu na branku a dokončil až na 24. pozici. Z celkem 69 účastníků jich 5 závod nedokončilo, mezi nimi i český reprezentant Petr Záhrobský. Ze zbylých tří českých závodníků se nejlépe umístil na 36. místě Ondřej Bank.", "section_level": 2}, {"title": "Superkombinace.", "content": "Poprvé na mistrovství světa se jela tzv. superkombinace, v níž na sjezd navazuje pouze jedno kolo superobřího slalomu. Na start nastoupilo 69 závodníků, obě kola platně dokončilo pouze 36. Vítěz sjezdu Bode Miller jel slalom opatrně a skončil bez medailí, zlatou medaili naopak získal 7. ze sjezdu Švýcar Daniel Albrecht, který svůj náskok 0,58 s před obhájcem titulu a špičkovým rakouským slalomářem Raichem těsně udržel, byť se mu smrskl na pouhých 8 setin sekundy. Závod byl velkým úspěchem pro švýcarské reprezentanty, kromě 1. místa získali zásluhou Marca Berthoda ještě bronzovou medaili a zbylí dva obsadili 4. a 8. místo. Ondřej Bank se celkově umístil desátý, přestože po pádu v první části závodu, v závěru sjezdu, proťal cílovou čáru na zádech a s jedinou lyží.", "section_level": 2}, {"title": "Sjezd.", "content": "Závod ve sjezdu byl odložen na neděli kvůli hustému sobotnímu sněžení. Do rakouské nominace se nevešel Christoph Gruber, přestože vyhrál první trénink 7. února. Závod byl od počátku poznamenán mlhou, jeho start musel být o dvacet minut odložen než se viditelnost na spodní části trati trochu zlepšila. Po odjetí 11 závodníků byl z téhož důvodu opět na několik minut přerušen. Z 56 závodníků ze startovní listiny dokončilo závod 48. Titul získal Nor Aksel Lund Svindal, který v době šampionátu vedl v celkovém pořadí světového poháru. Překvapivě stříbrný byl Čechokanaďan Jan Hudec, rodák ze Šumperka, který do té doby v závodech na světové úrovni získal nanejvýš 7 místo, bronz připadl 37letému domácímu veteránovi Järbynovi. Medailistům, zejména Hudcovi a Järbynovi z první poloviny úvodní 11členné skupiny závodníků, přály dobré podmínky, naopak řada favoritů doplatila na sníženou viditelnost. Obhájce titulu Bode Miller se musel spokojit se sedmým místem, nejlepší z Rakušanů byl až osmý Scheiber, Hermann Maier obsadil třinácté místo. Z českých reprezentantů byl nejlepší Ondřej Bank, Petr Záhrobský skončil 4 místa za ním, původně zapsaný Filip Trejbal nenastoupil na start.", "section_level": 2}, {"title": "Obří slalom.", "content": "Nor Aksel Lund Svindal získal v obřím slalomu svou druhou zlatou medaili na tomto MS, když ze 4. místa v 1. jízdě dokázal dotáhnout ztrátu 0,23 s na vedoucího Švýcara Daniela Albrechta, ba dokonce ho ještě předstihnout o 0,48 s. Jízdu si sám pochválil jako téměř bezchybnou. Třetí skončil rovněž Švýcar Didier Cuche. Český reprezentant Ondřej Bank obsadil 17. příčku, když oproti prvnímu kolu klesl o jedno místo. Všichni Rakušané skončili až za ním, včetně obhájce titulu Hermanna Maiera. Ten tak poprvé odjel z mistrovství světa bez medaile. Z českých závodníků dokázal dokončit závod ještě Petr Záhrobský, Filip Trejbal i Kryštof Krýzl vypadli v 1. kole. Z celkem 75 závodníků přihlášených do závodu dokončilo platně obě jízdy 45.", "section_level": 2}, {"title": "Slalom.", "content": "Vítězem slalomu se stal sedmadvacetiletý Mario Matt, který tak přinesl rakouským barvám dlouho očekávanou zlatou medaili. Po MS ve Svatém Antonu v roce 2001 je to jeho druhý titul v této alpské disciplíně. Už první jízdu se prosadil s velkým náskokem 1,14 s před tehdy druhým Felixem Neureutherem a byl nejrychlejší i ve druhém kole, takže jej od stříbrného Itala Mafreda Mölgga nakonec dělil drtivý odstup 1,81 sekundy. Třetí místo obsadil Francouz Jean-Baptiste Grange. Závod byl poznamenán řadou pádů a lyžařských chyb, které vyřadily i mnoho favoritů. Domácí Jens Byggmark, Ital Giorgio Rocca, Američané Bode Miller a Ted Ligety, švýcarský medailista Daniel Albrecht i Nor Aksel Lund Svindal skončili už po prvním kole, stejně jako tři z českých závodníků, takže nakonec byl z české reprezentace klasifikován pouze celkově 16. Filip Trejbal. Ve druhém kole pády pokračovaly a vedle po prvním kole druhého Němce Felixe Neureuthera se jízdu nepodařilo dokončit ani Švédům Andre Myhrerovi a Markusu Larssonovi, Finu Kalle Palanderovi či Chorvatu Ivicovi Kosteličovi. Obě kola absolvovalo 47 závodníků ze 75, hodnoceno však bylo jen prvních 25.", "section_level": 2}, {"title": "Ženy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Super G.", "content": "Titul v superobřím slalomu obhájila precizní jízdou domácí Anja Pärsonová, které se po operaci kolena do té doby sezóna nedařila a první vítězství v ní proto oslavila „tučňákem“, jízdou po břiše. Svou první medaili na mistrovství světa si vybojovala stříbrná americká závodnice Lindsey Kildowová. Na třetím místě skončila Renate Götschlová, vedoucí závodnice žebříčku FIS v této disciplíně. Výsledek přičetla množství chyb, které v riskantní jízdě udělala. Závod dokončilo 34 závodnic ze 43členné startovní listiny. Z českých reprezentantek se účastnila pouze Lucie Hrstková, která skončila na 29. místě.", "section_level": 2}, {"title": "Superkombinace.", "content": "Stejně jako u mužů měla superkombinace žen na mistrovství světa premiéru. V této disciplíně na sjezd navazuje pouze jedno kolo superobřího slalomu. Na startovací listině bylo 45 závodnic z 16 zemí, obě jízdy korektně absolvovalo 28 z nich. Zlatou medaili získala domácí Anja Pärsonová, která svým druhým titulem v řadě potvrdila výbornou formu. Základem úspěchu byl náskok z vítězství ve sjezdu, který už slalomářky nedokázaly dotáhnout. Druhá Američanka Julia Mancusová prokázala vyrovnaný výkon v obou částech kombinace, když ve sjezdu zaostala za vedoucí závodnicí o 0,95 s a ve slalomu o 0,92 s. Třetí místo obsadila vítězka slalomu Marlies Schildová. Čtvrtá, dvě desetiny za medailovým umístěním, skončila česká reprezentantka Šárka Záhrobská, které jedenácté místo ze sjezdu dovolilo ve slalomu, své nejlepší disciplíně, útočit na medailové pozice. Na trati, kterou stavěl její otec, ji sice překonala o pouhých 16 setin jen Schildová, ale na medailovou pozici to nestačilo. Čtvrtým místem nicméně vylepšila svou bilanci oproti minulému šampionátu v Santa Catarině, kde byla pátá v tehdy ještě klasické kombinaci s dvoukolovým slalomem. Na devátou pozici se dostala Slovenka Veronika Zuzulová, která se ve slalomu mohla pochlubit třetím nejlepším časem. Druhá česká lyžařka Lucie Hrstková skončila na 25. místě. Některé záludnosti tratě způsobily problémy i zkušeným závodnicím, druhá ze sjezdu Lindsey Kildowová byla ve slalomu diskvalifikovaná.", "section_level": 2}, {"title": "Sjezd.", "content": "Startovalo 35 sportovkyň z 13 zemí, 5 z nich závod nedokončilo. Češky na startu nebyly. Výsledky sjezdu se podobaly výsledkům superobřího slalomu. Zlato si už potřetí ze tří závodů v řadě odnesla domácí suverénka Anja Pärsonová, přestože se kritizovala za množství chyb ve střední části. Druhá Američanka Lindsey Kildowová ztratila čtyři desetiny sekundy. Bronz překvapivě získala rakouská závodnice Nicole Hospová, která zatím na světových závodech ve sjezdu stupňů vítězů nedosáhla.", "section_level": 2}, {"title": "Obří slalom.", "content": "Na startovní listinu se zapsalo 98 závodnic z 38 zemí, obě jízdy korektně absolvovalo 64 z nich. Mistryní světa se stala Rakušanka Nicole Hospová. V prvním kole byla sice čtvrtá a ve druhém zvítězila jen o pouhou setinu, ale úspěšnějším soupeřkám z 1. kola se ve 2. kole nedařilo a tak v součtu zvítězila nad druhou domácí Marií Pietilaeovou o 0,85 s, která byla v prvním kole také až na šestém místě. Bronzovou příčku obsadila italská reprezentantka Denise Karbonová, 11. z 1. kola a 4. v kole druhém. Výbornou jízdou v 1. kole se předvedla česká lyžařka Šárka Záhrobská, která střední část tratě zvládla nejrychleji ze všech a umístila se na 2. příčce. „Šárka začíná předvádět to, co na tréninku,“ komentoval jízdu otec Petr Záhrobský. Druhou jízdu však pokazila, skončila až 25., což ji odsunulo až na celkové 12. místo. Vedoucí závodnici z 1. kola Julii Mancusové se rovněž nedařilo, skončila pátá a Genevieve Simardová, která se v 1. kole se Záhrobskou s navlas stejným časem dělila o 2. místo, se celkově umístila na desátém místě. Domácí šampionka Anja Pärsonová, která dominovala předchozím třem závodům, nedokončila druhé kolo. Další česká závodnice Petra Zakouřilová se umístila na 40. místě, Lucie Hrstková po pádu nedokončila 1. kolo a Eva Kurfürstová v prvním kole skončila 53. a do druhého nenastoupila.", "section_level": 2}, {"title": "Slalom.", "content": "Šárka Záhrobská přinesla ze závodu ve slalomu Česku vůbec první zlatou medaili v alpském lyžování. Záhrobská v prvním kole startovala jako třetí a předstihla o 0,12 s domácí favoritku Anju Pärsonovou, která si z předchozích disciplín odnášela už tři zlaté medaile. Čas těchto dvou závodnic pak už nikdo další nepřekonal, na třetím místě se umístila rakouská reprezentantka Marlies Schildová. Ve druhém kole předstihla ostatní agresívním stylem Chorvatka Ana Jelušičová. Z pátého místa v prvním kole si však odnášela ztrátu 0,67 s, takže si nakonec polepšila jen na 4. místo. Schildová za ní zaostala pouze o 5 setin, což ji spolu s nízkou ztrátou z 1. kola 0,23 s vyneslo do čela průběžného pořadí. Záhrobská startovala jako poslední z elitní třicítky a v horní části na Rakušanku lehce ztrácela, v součtu časů však zvítězila o 0,11 s. Z ostatních českých reprezentantů se do elitní třicítky vešla jen Petra Zakouřilová, Michaela Smutná se umístila na 40. místě. Lucie Hrstková byla po prvním kole 34., ale nedokončila druhé kolo.", "section_level": 2}, {"title": "Soutěž týmů.", "content": "Na mistrovství světa se tato soutěž jela podruhé. Šestice závodníků z každé země, přinejmenším dva muži a dvě ženy, v ní musí absolvovat celkem 4 super G a čtyři slalomy. V každém jízdě reprezentuje každou zemi jeden závodník, ženy a muži se střídají. Pořadí ze všech osmi kol se sčítá a země s nejmenším součtem vyhrává. Nenastoupí-li závodník na start, odpovídá to poslednímu místu. Nedokončí-li závodník kolo, je-li diskvalifikován nebo je-li jeho výsledný čas horší než 108 % vítězného času, odpovídá to také poslednímu místu, ale ve výsledkové listině je výše než závodníci, kteří nenastoupili na start. Rakušané ve složení Renate Götschlová, Michaela Kirchgasserová, Marlies Schildová, Mario Matt, Benjamin Raich a Fritz Strobl potvrdili pozici světové jedničky v alpském lyžování, neboť měli titul jistý už před závěrečnou sérií. Mistr světa Mario Matt tak nemusel jet naplno, takže se před něj umístil i český reprezentant Filip Trejbal. V závěru o zbylé dvě medaile bojovala především družstva Švédska a Švýcarska. Švýcar Marc Berthod však slalom nedokončil. Navzdory únavě z absolvování všech závodů na MS byl z českých sjezdařů nejúspěšnější Ondřej Bank, který vyhrál svou sérii s časem 49,72 s. Šance českého mužstva startujícího jen v pěti kvůli absenci dvou závodníků, především čerstvé mistryně světa Šárky Záhrobské, byly malé. Neúspěch zpečetily výpadky Lucie Hrstkové v super G a Kryštofa Krýzla ve slalomu.", "section_level": 2}, {"title": "Zúčastněné země.", "content": "Mistrovství se zúčastnilo 60 zemí: (v závorce je počet sportovců)", "section_level": 1}], "src_summary": "39. Mistrovství světa v alpském lyžování 2007 se uskutečnilo ve švédském Åre mezi 3. únorem a 18. únorem 2007. Åre se nachází v Jämtlandu, 98 km od města Östersund. Mistrovství patřilo mezi největší události švédského zimního sportu, účastnilo se ho 350 závodníků z 60 zemí. FIS rozhodla o konání mistrovství v Åre v roce 2002 – protikandidáty byly francouzské Val-d'Isère a norský Lillehammer. V Åre se již konalo Mistrovství světa v alpském lyžování 1954.", "tgt_summary": "Die 39. Alpine Skiweltmeisterschaft fand vom 3. bis 18. Februar 2007 im schwedischen Åre statt. Åre erhielt den Zuschlag beim 43. FIS-Kongress in Portorož (Slowenien) und setzte sich dabei gegen Lillehammer und Val-d’Isère durch. Es nahmen 451 Sportler aus 60 Ländern teil. Bereits 1954 fand hier eine WM statt. ", "id": 1358350} {"src_title": "SONET", "tgt_title": "Synchronous Optical Network", "src_document": [{"title": "Struktura signálů.", "content": "Základní jednotkou přenosu SONETu je signál pracující 51.840 Mbit/s jmenující se STS-1 (Synchronous Transport Signal one), platí pro elektronickou podporu signálu. Základní jednotkou SDH je STM-1 (Synchronous Transport Module-level 1) vycházející z STS-3, pracující na trojnásobné rychlosti 155.52 Mbit/s oproti STS-1. Dvě významné komponenty STS-1 rámce jsou hlavička (transport overhead) a informační pole synchronous payload envelope (SPE). Hlavička transport overhead je 24 bytů velká a zahrnuje section overhead a line overhead. Ty jsou použity pro signalizaci, měření chybovosti. SPE je složený ze dvou částí payload overhead ve velikosti 9 byte, použita pro signalizaci, měření chybovosti mezi koncovými body. Dále payload o velikosti 774 byte. STS-1 payload je navržena pro nosný DS-3 rámec. Když DS-3 vstoupí do SONET sítě path overhead je přidán a SONET síť říká kde cesta končí path terminating. Kde je více DS-3 cest, se v SONET síti říká line terminating. Pokud je kdekoli dráha nebo cesta přerušena, sekce skončí také. SONET regenerátor ukončí sekci, ale ne cestu nebo dráhu. Vstupní data jsou organizována do STS-1 v rámcích velkých 6480 bitů a je přenesen přesně za 125 mikrosekund, tj. odešle se 8000 rámců za sekundu na optických okruzích, které se jmenují OC-1 (optical carrier one). V praxi jsou někdy termíny STS-1 a OC-1 zaměňovány, ačkoli OC-N formát odkazuje na signály v optické formě. Proto je nesprávné říkat, že OC-3 obsahuje 3 OC-1; může být řečeno, že obsahuje 3 STS-1. Tři OC-1 (STS-1) signály jsou multiplexovány time-division multiplexing, pro správný tvar další úrovně v SONET hierarchií. OC-3 (STS-3), běží rychlostí 155.52 Mbit/s. Multiplex je provedený pomocí prokládání bajtů ze tří STS-1 rámců do STS-3 rámců, obsahující 2430 bytů a přenesených za 125 mikrosekund. Okruhy s vyšší rychlostí jsou postupně agregovány ve složených pomalejších okruzích. Pro příklad, čtyři OC-3 nebo STM-1 okruhy mohou být agregovány do 622.08 Mbit/s okruhů, které se nazývají OC-12 nebo STM-4.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah k 10 Gigabit Ethernetu.", "content": "Další možností rychlého síťového provozu je 10 Gigabit Ethernet (10GbE). Rychlost je podobná STM-64. Nicméně 10GbE explicitně neposkytuje interoperabilitu u datových proudů jako SDH/SONET. Tím se liší od WDM Coarse- and Dense-WDM systems (CWDM, DWDM), které právě umí STM-64, které podporují 10GbE.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzická vrstva.", "content": "Fyzická vrstva aktuálně zahrnuje množství vrstev uvnitř, jenom jedna z nich je optická přenosová vrstva (která obsahuje bitrate, specifikaci jitteru, specifikaci optického signálu) SONET a SDH standardy mají uvnitř vlastnosti pro izolaci a identifikaci zdrojů signálů.", "section_level": 1}, {"title": "Management protokoly.", "content": "SONET zařízení je nejčastěji řízen pomocí TL1 protokolu. TL1 je tradiční jazyk telekomunikací pro řízení a nastavování SONET síťových prvků. TL1 (nebo jiný použitý příkazový jazyk pr SONET síťové prvky) musí přenášet jiné řídící protokoly, včetně SNMP, CORBA a XML. Management SONET sítě je náročný a tajemný, ale je tam pár vlastností, které jsou v podstatě univerzální. První z nich je, že mnoho SONET NE má limitován počet řízených rozhraní. Ty jsou zde:", "section_level": 1}, {"title": "Další generace.", "content": "SONET/SDH bylo původně vytvořeno primárně pro vícenásobný transport E1/T1, E3/T3 a dalších skupin multiplexovaných 64 kbit/s pulzně kódovaného modulovaného hlasu. Schopnost přenosu ATM (Asynchronous Transfer Mode) provozu byla další z dřívějších aplikací. Aby se podporovala vysoká šířka ATM pásma, bylo vytvořeno spojování, které umožňovalo užší SONET/SDH kontejnery tj. STM-0 nepřímo multiplexovat pro vytvoření větších kontejnerů jako STM-1 pro širší datově orientované linky. SONET/SDH proto umí přenášet hlas a data současně. Jediný problém v tradičním vícenásobném transportu je v jeho flexibilitě. V závislosti na datech, hlasu, který musí být přenášen, může být velký rozdíl ve volném pásmu, protože musí být ve stejně širokých vícenásobných kontejnerech. Pro představu, 100 Mbit/s Fast Ethernet připojený uvnitř 155 Mbit/s STM-1 kontejneru je velké plýtvání Virtual Concatenation (VCAT) virtuálně spojený umožňuje libovolné spojení s nižší nákladem vícenásobného přenosu pro vytváření větších kontejnerů s úplně libovolnou šíří (tj. 100Mbit/s), bez potřeby SONET/SDH síťových rozhraní pro podporu jednotlivých vícenásobných transportů. Pro virtuální spojení často používané X.86 nebo Generic Framing Procedure (GFP) protokoly umožňují lépe rozložit vícenásobné transporty a proto ušetřit finanční prostředky. Link Capacity Adjustment Scheme (LCAS) umožňuje dynamicky měnit šířku pásma přes dynamicky virtuálně koncentrované multiplexované kontejnery založené na malých šířkách pásma, které potřebné v síti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Synchronous optical network, známá jako SONET, je standard pro digitální komunikaci za pomocí laseru nebo LED diod pomocí optických vláken, který je definován v GR-253-CORE Telcordia. Byl vytvořen jako náhrada PDH pro přenos velkého množství telefonních a datových přenosů, a aby byla sjednocena technologie zařízení různých výrobců. Nejmodernější Synchronous Digital Hierarchy (SDH) standard vytvořen ITU (G.707 a jeho rozšíření G.708) byl vytvořen ze zkušeností SONETu. Oba SDH a SONET jsou dnes široce používány; SONET v USA a Kanadě, SDH ve zbytku světa. SDH doplněná například o ATM se stává nejvýhodnější technologií přenosu dat všech druhů. ", "tgt_summary": "Das Synchronous Optical Network (SONET) ist eine von ANSI standardisierte Multiplextechnik für synchrone Datenströme und wurde für Übertragungsraten von 51,84 Mbit/s bis zu 2,5 Gbit/s konzipiert. Die Übertragung findet über Lichtwellenleiter unter der Verwendung von Laser oder kohärentem Licht oder LEDs statt. Bei niedrigen Bandraten können die Daten auch über elektrische Schnittstellen übertragen werden. Er wurde von den US-amerikanischen Bell Labs (Bellcore) entwickelt. ", "id": 910565} {"src_title": "Messier 15", "tgt_title": "Messier 15", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "Pro nalezení M15 stačí prodloužit spojnici hvězd Baham (θ Pegasi) a Enif (ε Pegasi) 4° severozápadním směrem. Díky své velké hvězdné velikosti 6,2 je snadno viditelná i malým triedrem, ve kterém má mlhavý vzhled. Na velmi tmavé obloze ji lze spatřit i prostým okem. Její úhlová velikost při optickém pozorování je 7′, na fotografiích 12,5′ a s vnějšími oblastmi až 21,5′. K rozlišení jejích hvězd, z nichž nejjasnější jsou 12,6 magnitudy, je nutný středně velký dalekohled. Ten při průměru 200 mm umožní rozlišit hvězdy v jejích okrajových částech, ale nikoli v jádru. Dalekohledem o průměru 350 mm nebo použitím astrofotografie je možné zobrazit její planetární mlhovinu Pease 1. Hvězdokupu je možné snadno pozorovat z obou zemských polokoulí, protože má pouze mírnou severní deklinaci. Přesto je na severní polokouli lépe pozorovatelná a během letních nocí tam vychází vysoko na oblohu, zatímco na jižní polokouli v oblastech více vzdálených od rovníku zůstává poněkud níže nad obzorem. Přesto je pozorovatelná ze všech obydlených oblastí Země. Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od července do prosince.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Hvězdokupu objevil Giovanni Domenico Maraldi 7. září 1746, když pozoroval kometu C/1746 P1, kterou objevil Jean-Philippe Loys de Chéseaux. Maraldi hvězdokupu popsal jako mlhavou hvězdu složenou z mnoha hvězd. Charles Messier ji pozoroval 3. června 1764 a přidal ji do svého katalogu, ve kterém ji popsal jako mlhovinu bez hvězd, tak jako mnoho dalších objektů. William Herschel ji v roce 1783 dokázal rozložit na jednotlivé hvězdy. John Herschel a Heinrich Louis d'Arrest si všimli nesouměrnosti objektu. D'Arrest poznamenal, že hvězdokupa je výstředná a její střed je posunutý mírně na východ. Francis Gladheim Pease v roce 1928 zpozoroval na snímcích hvězdokupy pořízených na observatoři Mount Wilson planetární mlhovinu, která dostala označení Pease 1. Byl to první objev planetární mlhoviny v kulové hvězdokupě. V roce 1974 byl v M15 detekován zdroj rentgenového záření pocházející z dvojice neutronových hvězd.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Skutečný průměr hvězdokupy je asi 175 světelných let a její stáří je odhadováno na 13 miliard let. Ke Slunci se přibližuje rychlostí 107 km/s. Hvězdokupa obsahuje více než 100 000 hvězd a možná je to nejhustší kulová hvězdokupa v Mléčné dráze. V jejím jádru proběhlo smrštění, možná působením černé díry, která by mohla mít hmotnost zhruba 4 000 hmotností Slunce. Takové zhroucení jádra bylo pozorováno i v dalších hvězdokupách, například v Messier 30. Hvězdokupa obsahuje 112 proměnných hvězd, což je třetí nejvyšší počet po hvězdokupách Messier 3 a Omega Centauri. S jejich pomocí mohla být určena vzdálenost hvězdokupy, která se odhaduje na 33 300 světelných let. Mnoho z těchto hvězd je typu RR Lyrae a jedna je cefeida. Hvězdokupa obsahuje také značný počet pulsarů a neutronových hvězd, což jsou pozůstatky dohasínajících hmotných hvězd. Nejzajímavější z nich je objekt PSR 2127+11 C, který je zjevně složkou neutronové dvojhvězdy, jeho průvodce je tedy také neutronová hvězda. Tato dvojhvězda vykazuje jevy obecné teorie relativity spojené se silným gravitačním polem, například vyzařování gravitačních vln, které způsobuje zpomalování frekvence pulsaru a zkracování jeho oběžné doby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Messier 15 (také M15 nebo NGC 7078) je jasná kulová hvězdokupa v souhvězdí Pegase. Objevil ji Giovanni Domenico Maraldi 7. září 1746. Patří mezi nejjasnější kulové hvězdokupy severní oblohy a možná je to nejhustší kulová hvězdokupa v Mléčné dráze. Je to první kulová hvězdokupa, ve které byla nalezena planetární mlhovina.", "tgt_summary": "Messier 15 (auch als NGC 7078 bezeichnet) ist ein 6,2 mag heller Kugelsternhaufen mit einer Winkelausdehnung von 18′ im Sternbild Pegasus. Seine Entfernung beträgt etwa 33.600 Lichtjahre, sein Durchmesser etwa 175 Lichtjahre. Die hellsten seiner mindestens 500.000 Mitglieder erreichen eine scheinbare Helligkeit von 12,6 mag. Der Sternhaufen wurde 1746 von Jean-Dominique Maraldi entdeckt und als \"nebelhafter Stern\" beschrieben. Charles Messier (1764) und Johann Elert Bode konnten im Innern \"keine\" Sterne wahrnehmen, was erst 1783 Wilhelm Herschel gelang. ", "id": 1152419} {"src_title": "Sempron", "tgt_title": "AMD Sempron", "src_document": [{"title": "Historie a vlastnosti.", "content": "První procesory Sempron byly založeny na architektuře Athlonu XP s jádrem \"Thoroughbred/Thorton\". Tyto modely se osazovaly do patic Socket A, měly 256 kB L2 cache a 166 MHz (efektivně 333 MHz) sběrnici. Jádra Thoroughbred měly 256 kB L2 cache, procesory s jádrem Thorton 512 kB L2 cache, která byla ale z půlky vypnutá, ale někdy mohla být znovu zapnuta. Další model Sempronu byl založen na jádře „Barton“ a mělo tedy 512 kB L2 cache. Z hardwarového hlediska jsou Semprony pro Socket A pouze přejmenované procesory Athlon XP. AMD už ukončilo veškerou produkci Sempronů pro Socket A. Druhá generace (s jádrem \"Paris\"/\"Palermo\") byla založena na architektuře Socketu 754, který byl původně určen pouze pro Athlon 64. Rozdílem oproti Athlon 64 je snížená velikost cache a u starších modelů i chybějící technologie AMD64. Kromě toho je ale Sempron pro Socket 754 téměř úplně shodný s Athlonem 64, tedy obsahuje také integrovaný řadič paměti, sběrnici HyperTransport a AMD technologii NX bit. V druhé polovině roku 2005 AMD přidalo do Sempronů podporu AMD64. Někteří novináři (ale ne AMD) označovali tuto novou revizi jako „Sempron 64“ pro odlišení od předchozích verzí. AMD se tímto krokem snažilo rozšířit trh s 64bitovými procesory, který byl v té době poměrně malý. V roce 2006 AMD ohlásilo novou řadu Sempronů pro Socket AM2. Funkcionalitou jsou totožné s předchozí řadou, až na podporu nových DDR2 pamětí místo původních DDR. Maximální tepelný výkon zůstal na 62 W, zatímco nové „energeticky efektivní“ verze mají pouze 35 W. Momentálně (rok 2008) AMD prodává pouze do socketu AM2 (možné vložit do socketu AM2+).", "section_level": 1}, {"title": "Modely K8.", "content": "Specifikace Technologie a jména jader", "section_level": 1}], "src_summary": "AMD Sempron byl zástupce low-endové řady procesorů amerického výrobce AMD. Na této pozici nahradil svého předchůdce Durona. Má být přímou konkurencí pro procesor Intelu Celeron D. ", "tgt_summary": "AMD Sempron (von \"semper\" „immer, stets“) ist ein Markenname des Herstellers Advanced Micro Devices, der zur Bezeichnung unterschiedlicher Mikroprozessoren und Ein-Chip-Systeme des untersten Preissegmentes verwendet wird. Der erste \"Sempron\" genannte Mikroprozessor kam im Jahr 2004 als Nachfolger der AMD Duron-Prozessoren auf den Markt.", "id": 1958440} {"src_title": "Michelinův průvodce", "tgt_title": "Guide Michelin", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "André Michelin vydal první edici průvodce po Francii v roce 1888. Jejím cílem bylo pomoci řidičům při hledání příjemného ubytování a možností dobrého stravování při cestování. Průvodce obsahoval adresy benzinových pump, garáží, autoopraven a informace o cenách paliva a otevíracích dobách. Kniha byla v letech 1900–1920 rozdávána zdarma. Bratři Michelinové zavedli poplatek poté, co bylo mnoho brožur nalezeno bez užitku. Průvodce zdarma nebyl brán „vážně“. Kniha poprvé představila hodnocení hvězdou v roce 1926, aby upozornila na dobrou kuchyni. Dvě a tři hvězdičky byly přidány poprvé na počátku 30. let. Obal průvodce byl původně modrý, ale od roku 1931 byl změněn na červený. Protože se cestování stále více rozšiřovalo, systém hvězdiček se rozvíjel a průvodce se dostal i do dalších zemí. V dnešní době série obsahuje 12 průvodců s více než 45 000 hotely a restauracemi napříč Evropou a jen ve Francii bylo prodáno 30 miliónů kopií od doby prvního vydání. Nyní je znám Červený průvodce Michelin pokrývající Francii, Rakousko, Nizozemí, Belgii, Lucembursko, Itálii, Německo, Španělsko, Portugalsko, Švýcarsko a Velkou Británii a Irsko. Průvodce zabývající se Francií je stále považován za značně dokonalý. Existuje pak rovněž průvodce Zelený Michelin, který se zabývá hlavními městy Evropy. První průvodce po městech mimo Evropu byl vydán až v roce 2005 pro New York a v roce 2006 pro San Francisco. Průvodci Tokiem, Los Angeles a Las Vegas byly poprvé vydány až v listopadu 2007. V průvodci Tokiem vydaném v listopadu 2008 bylo uděleno celkem 227 hvězd – 9 restaurací dostalo 3 hvězdy, 36 restaurací 2 hvězdy a 128 restaurací 1 hvězdu. Je to větší množství než v případě 3 hvězdičkových restaurací v New Yorku a 2 hvězdičkových restaurací v Paříži. Ale příčinou byl zřejmě počet restaurací, které má Tokio (160 000 – oproti NY s 25 000 a Paříži s 13 000 restauracemi). Průvodce pro Hongkong a Macao byl vydán v prosinci 2008, kdy byla jmenována do funkce šéfredaktora pro francouzskou sérii průvodce Němka Juliane Caspar. Je to první žena a zároveň první člověk jiné národnosti, který převzal kontrolu nad francouzskou verzí.", "section_level": 1}, {"title": "Červený a zelený průvodce Michelin.", "content": "Červený průvodce Michelin je podrobnější než ostatní Michelin průvodci. Rozsáhlý systém symbolů popisuje každý recenzovaný podnik jak v jedné, tak ve dvou rovinách. Pro restaurace ohodnocené hvězdou také jsou uvedeny navíc 3 speciality. V poslední době je přidána hvězdička mnoha podnikům, např. ve Francii je nyní 9 000 restaurací, které se mohou pyšnit 1-3 hvězdami Michelin. Toto shrnutí je zapisováno do průvodce v jazyce země, pro kterou je vydáván, ale symboly jsou zachovány. Červený průvodce používá anonymní inspekci a neohlašuje předem svou návštěvu. Michelin požaduje znovu navštívit podniky průměrně jednou za 18 měsíců k udržení svého hodnocení do budoucna. Zelený průvodce Michelin se zaměřuje na konkrétní oblasti Francie a na mnoho zemí, oblastí a měst mimo Francii. Většina Zelených průvodců pro Francii je dostupná v několika jazycích. Obsahují základní informace a abecední seznam popisující hlavní zajímavosti podniků. Stejně jako Červený průvodce Michelin používá 3-hvězdičkový systém doporučující speciality v podnicích.", "section_level": 1}, {"title": "Michelinské hvězdy a další hodnocení.", "content": "Průvodce hodnotí 1-3 hvězdami malý počet restaurací výjimečné kvality. Hvězdy jsou udělovány šetrně, například ve Velké Británii a Irsku bylo v roce 2004 ohodnoceno pouze 5 500 účastníků – nově 98 restaurací 1 hvězdou, 11 dvěma hvězdami a pouze 3 restaurace třemi hvězdami. Od roku 1955 průvodce zvýrazňuje restaurace nabízející dobré jídlo za dobrou cenu, dnes nazvaný jako \"Bib Gourmand\". Podniky musí mít v nabídce menu, které nepřesáhne částku £28. Název pochází ze slova Bibendum, což je název maskota společnosti Michelin. Průvodce také obsahuje restaurace, které nemají žádnou hvězdu. Tyto restaurace jsou obvykle hodnoceny stupnicí „příborů“. Toto hodnocení je dáváno všem restauracím, uznanými v průvodci, v rozsahu 1-5 příborů. Jeden „příbor“ znamená „docela příjemná restaurace“ a pět „příborů“ znamená „luxusní restaurace“. Jestliže je příbor zbarven do červena, označuje to restaurace, které jsou „velmi příjemné“. Příborová stupnice je určena pro označení celkově příjemného prostředí a kvalitu restaurace, nicméně žádný seznam v průvodci nepožaduje vysoký standard kuchyně. Restaurace, nezávisle na jejich dalším hodnocení v průvodci, mohou také dostat další symboly z tohoto seznamu:", "section_level": 1}, {"title": "Spory.", "content": "Kvůli jejich pověsti jsou Michelinovi průvodci předmětem vzrůstajícího množství kontrol a kritiky.", "section_level": 1}, {"title": "Louisova aféra.", "content": "24. února 2003 Bernard Loiseau, vynikající francouzský šéfkuchař, spáchal sebevraždu, když jeho restauraci hrozilo nebezpečí snížení hodnocení ze 3 na 2 hvězdičky. Loiseau byl velmi zoufalý, protože tím by jeho obchod upadl. Navíc už delší dobu trpěl depresemi a psychickými problémy, pravděpodobně následkem vystavení tomuto velkému stresu. Nicméně 4 dny po Louisově smrti byl vydán nový průvodce, ve kterém Louisově restauraci 3 hvězdičky zůstaly. Pozdější zprávy připsaly sebevraždu úpadku v průvodci Gault Millau. Michelinova francouzská verze Červeného průvodce prodala v roce 2004 415 000 kopií ve Francii, šestkrát více než nejbližší soupeř, průvodce Gault Millau.", "section_level": 2}, {"title": "Obvinění za laxní přístup k inspekci.", "content": "Pascal Rémy, inspektor společnosti Michelin a zároveň zaměstnanec Gault Millau, napsal v roce 2004 knihu ve které prohlašuje, že společnost Michelin se stává nesmírně nedbalou při hodnocení. Podal svědectví, že ačkoli průvodce tvrdí, že navštěvuje každých 18 měsíců všech 4 000 ohodnocených restaurací k udržení standardu hodnocení, navštěvují je pouze každých 3,5 roku, jestliže nevznikne nějaká stížnost. Rémy byl následně ze společnosti Michelin propuštěn. Přinesl k soudu důkazy za nespravedlivé propuštění, které však nebyly úspěšné.", "section_level": 2}, {"title": "Obvinění ze zaujatosti.", "content": "Neboť je Michelin Guide vydávan francouzskou společností, angličtí kritici tvrdí, že je hodnocení zaujaté směrem k francouzské kuchyni. Když společnost vydala prvního průvodce pro NY, novinář z New York Times poznamenal, že místní vysoce hodnocená newyorská restaurace, která dostává různá ocenění od jiných průvodců, nedostala od Michelina žádnou hvězdičku. Novinář ale také podotkl, že restaurace byla zmíněna v průvodci kladně a že další dvě restaurace, které vlastnil stejný majitel, dostaly od Michelina hvězdičky. Podle novináře jsou však v NY další výtečné restaurace, které by zasloužily ocenění více než některé francouzské restaurace.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdílné působení.", "content": "Rozsah působení průvodce se značně liší země od země. Ačkoli mezinárodní pokrytí průvodce stále roste, stále zahrnuje jen rozsáhlejší města a nejlepší restaurace dostupné v dané zemi. To vedlo průvodce k dosažení titulu „snobský“ v mnoha zemích, kde jsou na seznamu jen nejlepší a nejdražší restaurace.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění Michelin v Česku.", "content": "V roce 2008 získala jako první v Česku i ve střední a východní Evropě Michelinskou hvězdu pražská restaurace \"Allegro\". V současném vydání „Michelin Guide 2018 - Hlavní města Evropy“ jsou oceněné jednou hvězdou dvě pražské restaurace: \"Degustation Bohéme Bourgeoise\" a \"Field\" na Starém Městě v Praze. Hvězdu také dříve získala restaurace \"Alcron\" a \"Maze\" (která však zanikla ještě předtím, než bylo ocenění oznámeno). V kategorii Bib Gourmand („dobré jídlo za přijatelné ceny“) byly oceněné i další pražské restaurace: Aureole, Divinis, Eska, Maso a Kobliha, Na Kopci, Sansho, SaSaZu a Bistrot 104.", "section_level": 1}], "src_summary": "Průvodce Michelin () je série knižních průvodců vydávaných každoročně francouzskou společností Michelin ve více než 12 zemích. Tento průvodce volně navazuje na Michelin Red Guide, nejstarší a nejznámější průvodce, který uděloval hvězdičky hotelům a restauracím. Společnost Michelin vydává také Zeleného Průvodce Michelin (Michelin Green Guide) pro cestování a turistický ruch, stejně jako několik novějších publikací jako Guide Voyageur Pratique (samostatné cestování), Guide Gourmand (dobře hodnocené restaurace), Guide Escapade (rychlá občerstvení) a Guide Coup de Cœur (popis hotelů).", "tgt_summary": "Der Guide Michelin [] ist ein Hotel- und Reiseführer, der jährlich in unterschiedlichen Länderversionen erscheint. Die französische Ausgabe wird von der \"Michelin Editions des Voyages\" in Paris herausgegeben. Der bekannte \"Rote Michelin\" ist ein Führer für Restaurants und Hotels, der \"Grüne Michelin\" ein allgemeiner touristischer Führer. ", "id": 2250570} {"src_title": "Tržní nika", "tgt_title": "Marktnische", "src_document": [{"title": "Strategie tržní niky.", "content": "Společnost, využívající strategii tržní niky, se zaměřuje na jeden, případně více \"úzkých segmentů trhu\". Takový segment představují zákazníci, kteří vyžadují \"vysoce specializovaný produkt\" či službu. Pomocí této strategie se snaží firmy vyhnout přímé konkurenci velkých firem, obsluhujících široký tržní segment. Tato strategie je vhodná především pro malé a začínající firmy, které nemají dostatečné prostředky k ovládnutí celého trhu. Umožňuje \"lépe zaměřit cílový segment\", což je vlastně její podstatou. Zvlášť efektivní je pak v případě, kdy segment trhu je tak malý, že o něj velké firmy nejeví zájem.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologická tržní nika.", "content": "Strategie ekologické tržní niky vychází z ekologické niky, která popisuje, jak jednotlivé druhy živočichů obsazují v ekosystému určité místo. Svými vlastnostmi brání vstupu jiných živočichů do jejich niky a tím i svou vlastní existenci. Cílem strategie v ekonomice je získání naprosté kontroly nad úzkou částí trhu a vytvoření situace, kdy firmy, které ji úspěšně praktikují, jsou imunní vůči konkurenci. Je tedy nepravděpodobné, že by na stejný trh vstoupil někdo jiný. Firma chce dosáhnout maximální zisk a že jí nezáleží na popularitě či slávě, je právě jejich anonymita pro ně výhodou. Rozlišujeme tři strategie ekologické tržní niky:", "section_level": 1}, {"title": "Praktické příklady tržní niky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Webové stránky.", "content": "Niche market se dá velmi dobře aplikovat na internetu. Vytvořením specializovaných webových stránek, které se zabývají určitým problémem, nepřilákají sice tak velkou skupinu lidí jako univerzální známé weby, ale za to se na ně bude uživatel častěji vracet a čerpat z nich. Specializované webové stránky se mohou zabývat např. problematikou péče o psy, plánování svatby nebo stress management. Zkrátka jakákoliv problematika, ve které se budeme zabývat konkrétním tématem.", "section_level": 2}, {"title": "Specializované firmy a obchodníci.", "content": "Obchodníci prodávající zboží, které není běžně k dostání, aplikují také principy niche marketu. Může se jednat o produkty, které dovážejí ze Zahraničí, kde jsou naprosto běžným jevem, ale v tuzemsku jsou nedostatkovým zbožím nebo se prodávají dráž. Může jít také o nedostatkové nebo luxusní zboží či umělecké a ruční práce. Firmy se mohou specializovat na určitý druh problému, jako jsou třeba design speciálních strojních zařízení, výškové práce nebo demolice budov. Jedná se tedy o firmy a obchodníky, kteří nabízejí konkrétní zboží či službu. Nejedná se o běžné stavební firmy, které vám postaví rodinný dům, ale o firmy, které se specializují třeba na výstavbu domů v horských oblastech.", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělávání.", "content": "Všichni znají klasické základní, střední a vysoké školy, ale principy niche marketu se projevují u škol, které nabízejí naprosto odlišný způsob vzdělávání. Zaměřuje se na rodiče, kteří chtějí svého potomka nechat vzdělat jiným a často mnohem lepším způsobem. Příkladem je tzv. Montessori školský systém, který dbá na rozvíjení přirozených schopností. Děti zde mají uzpůsobené prostředí, kde mají svobodu v rozhodování a mohou si tak osvojit, rozvíjet a zdokonalovat své schopnosti. Nevýhodou těchto alternativních systémů je většinou vysoká cena.", "section_level": 2}, {"title": "Poradenství a služby.", "content": "Firmy často nabízejí obecně právní poradenství, ale niche market aplikují firmy nabízející poradenství specializované na konkrétní obor právo (např. rodinné právo). Totéž lze využít při prodeji léků, potravin nebo při odborné lékařské pomoci.", "section_level": 2}, {"title": "Cestování.", "content": "Cestovní kanceláře zaměřující se na konkrétní země nebo specifické dovolené také využívají niche market. Může jít pouze o zimní dovolené, poznávací zájezdy nebo zážitkové cestování. Jestliže má zákazník jasnou představu o své dovolené, raději vyhledá specializovanou cestovní kancelář, která mu dokáže vyhovět. Může si třeba přát lezení po skalách, sjíždění divokých řek anebo poznávací zájezd v Africe.", "section_level": 2}, {"title": "Fitness a oblečení.", "content": "Cvičení určené k hubnutí, posilování, zvýšení fyzické kondice nebo procvičování konkrétních partií těla. Všechny tyto specifické odnože fitness můžeme zařadit k tržní nice. O oblečení platí totéž. Jsou značky a obchody specializující se na určitý sport, módní styl nebo velikost. Společnost Yonex je spojena se sportovním vybavením na badminton, golf a tenis. Wilson je spojena mj. s tenisem a Red Bull s adrenalinovými sporty. Jiné společnosti se zase mohou zabývat oblečením pro těhotné anebo pro miminka.", "section_level": 2}, {"title": "Televizní kanály.", "content": "Dalším příkladem niche market jsou televizní kanály. V Česku se začínají rozvíjet až v poslední době, kdy se soukromé televize začaly předhánět v nabídce programů a uvádějí na trh kanály specializující se na komedie, pořady pro ženy či muže. Ve Spojených státech existují kanály specializující se na určité sporty (ESPN, STAR Cricket, STAR Sports).", "section_level": 2}, {"title": "Příklady využití v praxi.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kavárny Starbucks.", "content": "Starbucks je jedna ze společností, která dosáhla svého úspěchu i díky využívání tržní niky. Tehdejší ředitel společnosti Howard Schultz si v roce 1982 uvědomil tržní niku v provozování kaváren. Jednalo se o myšlenku, aby kavárny poskytovaly kávu určenou pro labužníky přímo zákazníkům s možností si je vzít s sebou. To se stalo strategií tržní penetrace (strategií proniknutí na trh) společnosti, která jí pomohla získat věrnou zákaznickou základnu. Kavárna už neměla prodávat pouze kávu, ale zejména zážitky, které jsou s její konzumací spojeny. Další fáze růstu Starbucksu se vyznačovala strategií rozvoje trhu. Stejný úspěšný postup aplikovala i v jiných městech na severozápadním pobřeží USA, posléze po celé Severní Americe a nakonec po celém světě.", "section_level": 2}, {"title": "Luxusní automobily Ferrari, Rolls-Royce.", "content": "Ferrari a Rolls-Royce jsou typickým příkladem využití tržní niky. Vozy této automobilky jsou zaměřeny na malou skupinu lidí (mikrosegment), kteří mají rádi rychlou jízdu, luxusní automobily a mohou si dovolit tento typ nákladného vozu. Tyto automobilky nabízí vysoce specializovaný produkt pro velmi úzkou skupinu uživatelů.", "section_level": 2}, {"title": "Gramofony Thorens.", "content": "Společnost je historicky známá řadou kvalitních gramofonů, které vyrábí. Výroba prvních gramofonových přístrojů zaočala v roce 1903. V letech 1950 až 1960 firma vyprodukovala gramofony mimořádné kvality, které jsou i dnes považovány za high-end audio a jsou vyhledávány po celém světě. Od roku 2006 Thorens pokračuje i ve výrobě gramofonových přístrojů pro přehrávání vinylových a 78rpm gramofonových desek. Tak objevila společnost velmi úzkou produktovou niku a i přes možnosti digitálních technologií stále podniká jako specializovaný výrobce zaměřený na vysoce kvalitní a spolehlivé přístroje.", "section_level": 2}, {"title": "Mobilní telefony Vertu.", "content": "Mobilní telefony Vertu jsou high-end telefony, které zaplnily tržní niku velice luxusních mobilních telefonů pro movité zákazníky. Jedná se o nejdražší mobilní telefony na světě. Vertu je průkopníkem v oblasti ručně vyráběných mobilních telefonů pro luxusní trh. Všechny telefony Vertu jsou sestavovány v mateřské dílně v Anglii a jsou výsledkem řemeslnických dovedností. Mobilní telefony jsou exkluzivně k dostání v nejlepších hodinářstvích a klenotnictvích, opravdu luxusních obchodních domech. Telefon si můžete také koupit v několika prodejnách luxusních automobilů a samozřejmě přímo ve specializovaných značkových Vertu prodejnách (jedna se nachází i v Praze).", "section_level": 2}], "src_summary": "Tržní nika (anglicky niche market) je pojem z marketingu. Nikou, neboli \"výklenkem\", je myšlen určitý segment trhu. Původ slova nika je v italském výrazu nicchia [nykja], což znamená výklenek ve zdi. Z italštiny se pak slovo nicchia rozšířilo i do dalších jazyků, které si italskou psanou podobu přizpůsobily podle svých pravopisných i výslovnostních zvyklostí. České podobě slova nika odpovídá např. ve francouzštině podoba niche [nyš], v němčině Nische [nyše], v angličtině niche [nyš].", "tgt_summary": "Als Marktnische (auch \"Nischenmarkt\") wird ein Teilbereich aus dem Gesamtmarkt (Teilmarkt, Marktsegment) bezeichnet, dessen Angebot von aktuellen Wettbewerbern noch nicht oder nur unzureichend bereitgestellt wird.", "id": 1379431} {"src_title": "Štít", "tgt_title": "Schild (Schutzwaffe)", "src_document": [{"title": "Vývoj štítu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starověké a antické štíty.", "content": "Zprávy o starověkých štítech jsou velice kusé. Používaly se povětšinou velké štíty chránící celého bojovníka. Takové štíty, obvykle hranaté a zhotovené z dřevěných desek nebo proutí používali sumerští, babylónští, asyrští či perští bojovníci. Těmito velkými štíty byli v Mezopotámii chránění například lučištníci. Každý lučištník měl proto k dispozici štítonoše. Z Babylonu je také doložen menší bronzový kuželovitý štít. Staří Egypťané používali menší štíty listovitého nebo kapkovitého tvaru, zhotovené zpravidla z hovězí kůže. Indičtí bojovníci používali menší kruhové štíty z kůže nebo kovu, zpevněné kolem středu čtyřmi kovovými puklicemi. Řecké těžkooděnecké štíty byly kulaté, chránící bojovníka do pasu, obvykle vyrobené z bronzu nebo ze dřeva potaženého měděným plechem s velice složitým tepáním na přední straně. Lehkooděnci používali i lehký štít \"pelte\" měsícovitého tvaru. U římských štítů jsou doloženy dva základní typy a to štít obdélníkový, vypouklý, zvaný \"scutum\", používaný legionáři a štít oválný (převzatý od Keltů), který používaly pomocné sbory a jízda. Keltské štíty byly oválné nebo kulaté, vyrobené ze dřeva a vyztužené podélným žebrem a ve středu zesílené kováním. Podobné, vštěinou kulaté štíty zesílené kováním používali také Germáni, jejich štíty měly často ve středu kovový hrot.", "section_level": 2}, {"title": "Středověké štíty.", "content": "Evropské středověké štíty lze v zásadě rozdělit na jezdecké a pěší. Zatímco u těch prvních vývoj vedl (u pohyblivých bojovníků) k postupnému zmenšování, u těch druhých byl trend spíše opačný. Raně středověké pěší štíty byly převážně kruhového tvaru, s puklicí uprostřed, ať už ploché (Vikingové) nebo vypuklé (Frankové). Jezdecké štíty toho období byly také převážně kruhové, občas oválné. Od 11. století se objevuje mandlovitý tvar štítů. Byly vyrobeny ze dřeva potaženého surovou kůží nebo několika vrstvami plátna a někdy měly středovou kovovou puklici a kování na hranách. Pěší štít postupně převzal tvar štítů jezdeckých. Koncem 12. století zanikla u mandlových jezdeckých štítů horní zaoblená hrana a štít dostal tvar sférického trojúhelníka, bez středové puklice upevněný k ruce bojovníka vázáním, který se postupně zmenšoval a ve 14. století kryl jezdce pouze do pasu. Na některých vyobrazeních z počátku 13. století můžeme sice ještě vidět kapkovitý tvar štítu, ale obecně lze říci že od druhé čtvrtiny 13. století byl tvar štítu víceméně ustálený. Ve Velislavově bibli se však objevují zobrazení jízdních bojovníků kryjících se eliptickými štíty a v oblasti Porýní jsou známky užívání oválných štítů u jízdy ještě kolem roku 1340. V 15. století získal štít tvar na výšku postaveného obdélníka s výřezem na pravé straně (z pohledu jezdce) do kterého zakládal jezdec při útoku kopí. Pěší štíty se v tomto období ubíraly dvěma různými směry. Na jedné straně to byly pěstní štítky a na druhé straně velké štíty zejména pro ochranu střelců, tzv. bojové pláště a pavézy. Po 15. století jezdecké štíty téměř vymizely. Za zmínku stojí pouze lehké dřevěné štíty používané lehkou jízdou tzv. \"litevské pavézy\" a tarče, používané zejména při turnajích. Naproti tomu u pěchoty se i nadále zachovalo používání pavéz a objevil se nový a ještě větší typ štítu, tzv. \"taras\", který sloužil především pro střelce z palných zbraní. V průběhu 16. století štíty z výzbrojí evropských armád vymizely a poslední jednotkou která je používala byli za třicetileté války rondašíři. Tato jednotka se však v boji příliš neuplatnila tak byli rondašíři záhy zrušeni. I v Evropě se objevovaly zajímavé konstrukce štítů (např. obranně-útočný \"hakenschild\"), které však měly obvykle velmi omezené využití.", "section_level": 2}, {"title": "Dnes.", "content": "Dnes jsou štíty používány policejními a armádními jednotkami. Pořádkové jednotky používají průhledné štíty jako ochranu před davem. Jednotky zvláštního určení používají tzv. balistické štíty, jako ochranu před střelbou protivníka, například při průchodu různými chodbami či dlouhými odkrytými prostory. Tyto štíty bývají přizpůsobeny použití v často nepříznivých světelných podmínkách a proto na nich bývá též upevněno světlo.", "section_level": 2}], "src_summary": "Štít je obranný prostředek sloužící k odrážení úderů a osobní ochraně vojáků. Štít se drží v ruce. Existují i jiné obranné prostředky, používané ke stejnému účelu – např. brnění, drátěná košile nebo neprůstřelná vesta, ty se však oblékají. I když je štít primárně ochranný prostředek, díky možnosti se štítem aktivně pracovat můžou být zejména lehčí typy štítů použity i k útoku nebo k aktivní obraně. ", "tgt_summary": "Der Schild (Plural: \"Schilde\") ist eine von einem Kämpfer getragene Schutzwaffe. Er ist eine aus Flechtwerk, Holz, Leder oder anderem Material bestehende häufig leicht gewölbte Platte. Sie dient zur Abwehr von Nahkampfwaffen und Geschossen eines Angreifers.", "id": 1406439} {"src_title": "Mlhovina Trifid", "tgt_title": "Trifidnebel", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "Na průzračné tmavé obloze je možné mlhovinu snadno najít i malými dalekohledy necelých 8° severně od hvězdy Alnasl (γ Sgr), která představuje hrot šípu Střelce, 1,5° severně od ještě jasnější mlhoviny Laguna. Okolí mlhoviny je bohaté na hvězdy na pozadí a zář Mléčné dráhy je zde velmi výrazná, protože se tímto směrem díváme ke galaktickému jádru. Pomocí triedru je možné pozorovat několik podrobností: mlhovina vypadá jako matná kruhová skvrna obklopená několika hvězdami. Dalekohled o průměru 120 až 140 mm ukáže další podrobnosti, jako jsou změny jasnosti v různých místech mlhoviny a také několik hvězd, mezi kterými je nejvýraznější hvězda téměř uprostřed mlhoviny. Dalekohledy od průměru 200 mm ukážou ještě více podrobností, zvláště tmavé pruhy, díky kterým mlhovina získala své jméno. M20 je možno jednoduše pozorovat z většiny obydlených oblastí Země, protože má dostatečně nízkou jižní deklinaci. Přesto není pozorovatelná v severní Evropě a Kanadě, tedy blízko polárního kruhu a ve střední Evropě zůstává poměrně nízko nad obzorem. Na jižní polokouli je mlhovina dobře viditelná vysoko na obloze během jižních zimních nocí a v oblastech blízko obratníku Kozoroha je možné ji vidět přímo v zenitu. Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od června do října. Mlhovina leží blízko ekliptiky (vzdálená méně než 1°), proto přes ni často přechází tělesa sluneční soustavy. Poblíž mlhoviny Trifid se nachází mnoho dalších objektů Messierova katalogu, například 1,5° jižně leží mlhovina Laguna, necelý jeden stupeň severovýchodně otevřená hvězdokupa M21, 4° severně otevřená hvězdokupa M23 a severovýchodním směrem jsou to další objekty mezi kulovou hvězdokupou M22 a Orlí mlhovinou.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Mlhovinu Trifid jako první pravděpodobně objevil Guillaume Le Gentil v roce 1747 spolu s mlhovinou Laguna. Její první popis ovšem pochází až od Charlese Messiera, který ji také zařadil do svého slavného katalogu. William Herschel byl prvním pozorovatelem, který popsal tmavé pruhy protínající mlhovinu. Považoval ji tak za čtyři rozdílné objekty, kterým přiřadil označení H IV.41, H V.10, H V.11 a H V.12. Jako mlhovinu Trifid ji ovšem nazval až jeho syn John, který ji pozoroval a důkladně prozkoumal na mysu Dobré naděje. Naopak admirálu Smythovi se nepodařilo mlhovinu dobře pozorovat.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Mlhovina Trifid leží ve vzdálenosti přibližně 5 200 světelných let od Země a nachází se tedy v rameni Střelce, což je galaktické rameno blíže ke středu Galaxie sousedící s ramenem Orionu, ve kterém sídlí Slunce. Jediná hmotná hvězda, kterou je možné vidět uprostřed mlhoviny, je hlavním zdrojem ozařování celé mlhoviny. Stáří této hvězdy se odhaduje na 300 000 let, což ji řadí mezi nejmladší oblasti vzniku hvězd. Plyn mlhoviny je ionizován modrými obry spektrální třídy O s absolutní magnitudou dosahující hodnoty -5, které jsou staré přibližně 7 milionů let. Různé barvy mlhoviny jsou způsobeny různými ionizovanými prvky: například červené zbarvení pochází od vodíku a modré zbarvení od kyslíku. Modré odstíny kolem mlhoviny jsou ovšem pouhým odrazem světla jasných hvězd - tato reflexní část mlhoviny je nejvýraznější na severní straně. Tmavé pruhy jsou naopak neosvětlená chladná mračna plynu a prachu. Na vlnové délce 9,4 cm mlhovina vysílá rádiové vlny pocházející od srážek mezi volnými elektrony a protony, které způsobují nárůst teploty až na 10 000 K. Uprostřed mlhoviny leží trojhvězda ADS 10991, jejíž složky mají magnitudy 7,6, 10,7 a 8,7. Na pravé straně je zobrazen snímek z Hubbleova vesmírného dalekohledu, který v mlhovině ukazuje oblast prachu a plynu, ve které vznikají nové hvězdy. Tato oblast leží ve vzdálenosti 8 světelných let od ústřední hvězdy v mlhovině. Malý úzký výtrysk, který vychází z vrcholu mračna v levé horní části, je dlouhý zhruba 3/4 světelného roku (tedy přes 7 bilionů kilometrů). Zdrojem tohoto výtrysku je mladý hvězdný objekt skrytý v mračnu. Podobné výtrysky jsou vedlejším produktem vzniku hvězd. Snímek také ukazuje výstupek (prst mířící nahoru, vpravo od výtrysku), který je ukázkou objektů označovaných EGGs (zkratka z anglického \"Evaporating Gaseous Globules\", tedy vypařující se plynné kuličky), a je pozůstatkem mračna, které je narušováno silným zářením hvězd, ale na vrcholu tohoto výstupku je dostatečně hustý shluk plynu, takže tomuto záření zatím odolává. Tento snímek v nepravých barvách byl zveřejněn 8. září 1997 a vznikl spojením 3 úzkopásmových snímků, které zachytily záření atomů vodíku, ionizované síry a dvakrát ionizovaného kyslíku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mlhovina Trifid (také Messier 20 nebo NGC 6514) je emisní mlhovina, konkrétně HII oblast obklopená reflexní mlhovinou, v souhvězdí Střelce. Její hvězdná velikost je 6,3, zdánlivý průměr 28' a vzdálenost od Země je 5 200 světelných let. V roce 2005 zde Spitzerův vesmírný dalekohled objevil 30 nově vznikajících hvězd. ", "tgt_summary": "Der Trifidnebel (auch als Messier 20 oder NGC 6514 bezeichnet) ist ein Emissions- und Reflexionsnebel im Sternbild Schütze. Der Name entstammt dem lateinischen Wort \"trifidus\" „dreigeteilt, dreigespalten“, da eine dunkle Staubwolke (Barnard 85) den Nebel dreiteilt. ", "id": 2172959} {"src_title": "Messier 56", "tgt_title": "Messier 56", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "M56 je možné velmi snadno nalézt zhruba uprostřed spojnice hvězd Albireo (β Cygni) a Sulafat (γ Lyrae). Při průzračně tmavé obloze je možné ji vyhledat i triedrem 10x50, ale pouze obtížně. V dalekohledu o průměru 114 mm má kulatý tvar a mlhavý vzhled a za velmi příznivých podmínek je možné se pokusit o její rozložení na jednotlivé hvězdy i s dalekohledem o průměru 150 mm. Přístroje s průměrem 300 mm ji dokážou při velkém zvětšení snadno rozložit na desítky hvězd. 6° severozápadně od hvězdokupy leží jasná planetární Prstencová mlhovina. Hvězdokupu je možné snadno pozorovat z obou zemských polokoulí, protože má nepříliš velkou severní deklinaci. Na severní polokouli je velmi dobře pozorovatelná, protože tam během letních nocí vychází vysoko na oblohu, zatímco na jižní polokouli v oblastech více vzdálených od rovníku vychází pouze nízko nad severní obzor. Přesto je tedy pozorovatelná ze všech obydlených oblastí Země. Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od června do listopadu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Hvězdokupu objevil Charles Messier 23. ledna 1779 a popsal ji takto: \"\"málo jasná mlhovina bez hvězd.\"\" Jednotlivé hvězdy v ní poprvé rozeznal William Herschel, který ji pozoroval opakovaně a různými dalekohledy. V roce 1783 napsal, že při pohledu dalekohledem s ohniskovou délkou 7 stop má silné podezření, že obsahuje hvězdy, a delší dalekohled dlouhý 10 stop při 350 násobném zvětšení ukáže hvězdy, které jsou ovšem příliš zhuštěné a slabé, než aby se daly spočítat. Později ji popsal jako kulovou hvězdokupu obsahující velmi nahuštěné hvězdy a s průměrem 4 nebo 5'. William Parsons poznamenal, že některé její hvězdy tvoří řetězce, které vybíhají od středu směrem ven.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "M56 je od Země vzdálena 30 700 světelných let, takže její úhlová velikost 8,8' odpovídá skutečnému průměru přibližně 85 světelných let. Patří mezi méně jasné kulové hvězdokupy, zejména proto, že jí na rozdíl od většiny kulových hvězdokup chybí jasné jádro. Ačkoli se nachází ve velké vzdálenosti od Země, není příliš těžké rozložit ji na jednotlivé hvězdy. Její nejjasnější hvězdy jsou 13. magnitudy a celkem obsahuje pouze asi tucet proměnných hvězd. Hvězdokupa se směrem k Zemi přibližuje rychlostí kolem 136 km/s.", "section_level": 1}], "src_summary": "Messier 56 (také M56 nebo NGC 6779) je kulová hvězdokupa v souhvězdí Lyry. Objevil ji Charles Messier 23. ledna 1779. Hvězdokupa je od Země vzdálená přibližně 30 700 světelných let a její skutečný průměr je okolo 85 světelných let.", "tgt_summary": "Messier 56 (auch als NGC 6779 bezeichnet) ist ein +8,27 mag heller Kugelsternhaufen mit einer Flächenausdehnung von 8,8' im Sternbild Leier.", "id": 217028} {"src_title": "Messier 53", "tgt_title": "Messier 53", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "M53 je možné nalézt velmi snadno, protože leží pouhý 1° severovýchodně od dvojhvězdy Diadem (α Comae Berenices). Patří k jasným kulovým hvězdokupám, ale pouhým okem není viditelná. Ovšem pokud je obloha čistá, stačí k jejímu nalezení triedr. Dalekohled o průměru 114 mm již v této hvězdokupě dokáže rozlišit několik hvězd a s průměrem 150 mm lze pozorovat celé její halo. Při zvětšení 200x je možné pozorovat dvě stovky jejích hvězd, ale střed hvězdokupy zůstává mlhavý a nezřetelný. 1° jihovýchodně od M53 leží další kulová hvězdokupa NGC 5053, která má ovšem nízkou plošnou jasnost. 5° severozápadně od M53 je možné najít galaxii Černé oko (M64). Hvězdokupu je možné pozorovat z obou zemských polokoulí, protože má pouze mírnou severní deklinaci. Přesto je na severní polokouli lépe pozorovatelná a během jarních nocí tam vychází vysoko na oblohu, zatímco na jižní polokouli v oblastech více vzdálených od rovníku zůstává poněkud níže nad severním obzorem. Přesto je pozorovatelná ze všech obydlených oblastí Země. Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od února do srpna.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Hvězdokupu objevil Johann Elert Bode 3. února 1775 a popsal ji takto: \"\"1° východně od hvězdy 41 Comae, nová mlhovina, která v dalekohledu vypadá kulatě a velmi jasně.\"\" V roce 1777 ji znovu pozoroval Charles Messier, který ji popsal jako kulatý mlhavý objekt velkých rozměrů a přirovnal ji ke hvězdokupě Messier 79 v souhvězdí Zajíce. William Herschel ji dokázal rozložit na hvězdy a pozoroval v ní několik řetězců hvězd. Isaac Roberts ji poprvé vyfotografoval v roce 1892 a ukázal tak, že je možné ji zcela rozložit na hvězdy, takže v ní nezůstanou žádné náznaky mlhoviny.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "M53 patří mezi kulové hvězdokupy, které patří do Galaxie, ale od Země jsou velmi vzdálené – její vzdálenost je přibližně 58 400 ly a 60 000 ly od středu Galaxie. Její úhlový průměr 13' odpovídá skutečnému rozměru zhruba 220 ly a její nejjasnější hvězdy jsou 13. magnitudy. Tato hvězdokupa obsahuje padesátku proměnných hvězd, 47 je potvrzených hvězd typu RR Lyrae. Hvězdokupa se ke Slunci přibližuje rychlostí -62,9±0,3 km/s.", "section_level": 1}], "src_summary": "Messier 53 (také M53 nebo NGC 5024) je kulová hvězdokupa v souhvězdí Vlasů Bereniky. Objevil ji Johann Elert Bode 3. února 1775. Hvězdokupa je od Země vzdálená přibližně 58 400 ly a od středu Galaxie 60 000 ly.", "tgt_summary": "Messier 53 (auch als NGC 5024 bezeichnet) ist ein galaktischer Kugelsternhaufen im Sternbild Coma Berenices mit einer scheinbaren Abmessung von 13′ und einer scheinbaren Helligkeit von 7,7 mag. Durch Analyse der RR-Lyrae-Veränderlichen in M53 wurde eine Entfernung von rund 18 kpc (ca. 60 kLj) bestimmt, sein Durchmesser beträgt rund 200 Lichtjahre.", "id": 2455631} {"src_title": "Galaxie Větrník", "tgt_title": "Messier 101", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "Za výjimečných pozorovacích podmínek je M101 viditelná i obyčejným triedrem. Patří totiž mezi nejjasnější galaxie na pozemské obloze, protože se od Země nenachází příliš daleko a má poměrně velké rozměry. Její nalezení je poměrně snadné díky tomu, že od jasné hvězdy Mizar k ní vede pohledný řetízek hvězd šesté a sedmé magnitudy. Kvůli velkým rozměrům galaxie je k jejímu pozorování zapotřebí použít nízké zvětšení. Jasné jádro a jasné úseky spirálních ramen jsou viditelné až v dalekohledu o průměru alespoň 250 mm. Za příznivých podmínek a s dalekohledem o průměru 400 mm tato ramena poskytují neobvyklý pohled. M101 má velkou severní deklinaci, proto je na velké části severní polokoule cirkumpolární, a to v celé Evropě a téměř celé severní Americe. Naopak na jižní polokouli je viditelná pouze do nižších středních zeměpisných šířek mírného pásu. Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od února do září.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Galaxii objevil Pierre Méchain 27. března 1781 a popsal ji jako velmi rozsáhlý nejasný oblak bez hvězd severně od ocasu Velké medvědice. Charles Messier následně tuto galaxii zařadil do svého katalogu. William Herschel v roce 1784 poznamenal, že jde o mlhavý objekt, který se neúspěšně pokoušel rozložit na hvězdy. William Parsons ji pozoroval v polovině 19. století a jako první zaznamenal její spirální vzhled. V roce 1966 Halton Arp vydal Katalog podivných galaxií (Atlas of Peculiar Galaxies), do kterého ji zařadil mezi galaxie s jedním mohutným ramenem.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "M101 leží ve vzdálenosti 27 milionů světelných let od Země a je to spirální galaxie se široce rozevřenými rameny, typu Sc nebo přesněji typu SAB(rs)cd. Při pohledu ze Země je k pozorovateli natočena čelně, ale její spirální ramena jsou viditelná pouze velkými dalekohledy. Skutečný průměr galaxie je přibližně 170 000 světelných let, tedy dvojnásobný proti Mléčné dráze. Pozorováním cefeid Hubbleovým vesmírným dalekohledem v letech 1994 a 1995 umožnilo přesné určení vzdálenosti M101. Po pozdější nové kalibraci této metody tak vychází výše zmíněná vzdálenost 27 milionů světelných let. Od začátku 20. století byly v této galaxii pozorovány 4 supernovy:", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "M101 je v porovnání s Mléčnou dráhou značně rozsáhlejší galaxií. Hmotnost jejího disku byla odhadnuta na řádově 100 miliard hmotností Slunce a její galaktická výduť má hmotnost přibližně 2,7 miliard hmotností Slunce. Celkem tato galaxie obsahuje přinejmenším bilion hvězd a přibližně 100 miliard z nich může být svým stářím a teplotou podobných Slunci. Zvláštní vlastností této galaxie je přítomnost rozsáhlých a velmi jasných HII oblastí, kterých je možné na fotografii napočítat až 3 000. Tyto oblasti, ve kterých probíhá tvorba hvězd, obsahují velký počet mladých a horkých modrých hvězd. Tři z nich mají i NGC označení: NGC 5461, NGC 5462 a NGC 5471. Roku 2001 v ní byl pomocí Chandry rentgenový zdroj P98 identifikován jako ultrazářivý rentgenový zdroj (ULX) a dostal označení M101 ULX-1. Roku 2005 pozorování pomocí Hubbla a XMM-Newton odhalila optický protějšek tohoto zdroje, což naznačovalo, že to je rentgenová dvojhvězda. Další pozorování ukázala, že tento systém odporuje teoretickým modelům: na vysvětlení je třeba černá díra o hmotnosti 20 - 30 hmotností Slunce, která konzumuje materiál rychleji než je teoreticky možné. M101 má znatelně nesouměrný tvar. Předpokládá se, že tato nesouměrnost vznikla v astronomicky nedávné době vlivem setkání s jinou galaxií, která její ramena pokřivila silnými slapovými silami. Toto setkání navíc zesílilo hustotní vlny v galaktických ramenech a způsobilo tak stlačení mezihvězdného prostředí a následné zvýšení hvězdotvorné činnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Skupina galaxií M 101.", "content": "M101 má pět drobných satelitních galaxií: NGC 5204, NGC 5474, NGC 5477, NGC 5585 a UGC 8837 (Holmberg IV). Jak bylo napsáno výše, setkání se satelitními galaxiemi může zvyšovat hvězdotvornou činnost v ramenech M101. Navíc se zdá, že tuto galaxii narušila sousední galaxie NGC 5474. M101 a její satelitní galaxie spolu tvoří skupinu galaxií M 101.", "section_level": 1}], "src_summary": "Messier 101 (také galaxie Větrník, M101 nebo NGC 5457) je spirální galaxie v souhvězdí Velké medvědice s magnitudou 7,9 a úhlovými rozměry 28,8'x26,9'. Objevil ji Pierre Méchain 27. března 1781. Drobné skvrny obklopující galaxii, které jsou ve skutečnosti jasnější části spirálních ramen, objevil a zapsal do katalogu William Herschel. Galaxie Větrník je od Země vzdálena 27 milionů světelných let a je nejjasnějším členem skupiny galaxií M 101.", "tgt_summary": "Messier 101 (auch als \"NGC 5457\", \"Pinwheel-Galaxie\" oder \"Feuerrad-Galaxie\" bezeichnet) ist eine Spiralgalaxie mit den Abmessungen 28,8' × 26,9' und der scheinbaren Helligkeit von 7,5 mag im Sternbild Großer Bär. Ihre Entfernung beträgt rund 16 Millionen Lichtjahre, ihr Durchmesser 170.000 Lj. ", "id": 1264328} {"src_title": "Transport for London", "tgt_title": "Transport for London", "src_document": [{"title": "Organizace.", "content": "TfL je kontrolován správní radou, jejíž členové jsou jmenováni starostou Londýna, který je jejím předsedou. TfL je rozdělen na několik funkčních jednotek se zodpovědností za určitou část dopravy. Každá výše zmiňovaná jednotka má svou vlastní firemní značku, tvořenou specificky barevnou verzí standardního kruhu doplněnou o příslušný nápis v příčném pruhu. Kruh modré barvy bez nápisu je symbolem TfL jako celku.", "section_level": 1}, {"title": "Jízdné.", "content": "Většina typů dopravy, které kontroluje TfL, má svůj sazebník jízdného a své vlastní jízdenky. Výjimkou jsou dvojice autobusy a tramvaje spolu s metrem a DLR, které mají sloučené jízdné a společné jízdní doklady. Nadstavbou tohoto odvětvového způsobu účtování jízdného je Travelcard – systém, který nabízí zónové jízdenky s platností od jednoho dne do jednoho roku a variantu jízdenky platné mimo dopravní špičku (\"off-peak\"). Tyto jízdenky jsou platné v DLR, autobusech, vlacích, tramvajích, metru a na některých trasách říční dopravy. Od roku 2003 se v londýnské dopravě začal zavádět nový systém bezkontaktních karet – Oyster card, které se dají použít jako elektronické peněženky na platbu jednotlivého jízdného nebo v nich mohou být nahrány různé zónové jízdenky systému Travelcard. Údaje z této karty jsou snímány přiložením karty na čtečku karet, která je u vstupu do každé stanice, kde je jinak potřeba vložit papírovou jízdenku aby se otevřel průchod. TfL vyvinula vlastní plánovač jízd, který umožňuje naplánovat cestu různými dopravními prostředky v Londýně jeho blízkém okolí. Je dostupný na jeho WWW stránkách, v některých kioscích nebo prostřednictvím některých telefonních budek.", "section_level": 1}, {"title": "Muzeum.", "content": "TfL vlastní a provozuje Londýnské dopravní muzeum (\"London Transport Museum\") v Covent Garden – muzeum, které zachovává a vysvětluje dopravní dědictví Londýna. V současné době je zavřeno pro rekonstrukci a má být znovu otevřeno v roce 2007. Muzeum má rovněž své depozitáře v \"Actonu\", které obsahují materiály, jež nejsou běžně vystavovány; bývají otevřeny několik týdnů do roka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Správním orgánem zodpovědným za dopravu ve Velkém Londýně je Transport for London (TfL). Jeho úkolem je uskutečňovat dopravní strategii a řídit dopravní služby v Londýně. TfL nahradil \"London Transport\", po kterém převzal v roce 2000 většinu funkcí. Londýnské metro bylo převedeno pod jeho pravomoci v roce 2003.", "tgt_summary": "Transport for London, kurz TfL, ist die Dachorganisation, die seit 2001 das Verkehrssystem in London koordiniert. Ein direkt dem Mayor of London unterstellter Ausschuss führt TfL. Der \"Commissioner of Transport for London\" ist als Geschäftsführer tätig und dem Ausschuss gegenüber verantwortlich.", "id": 1166558} {"src_title": "Messier 72", "tgt_title": "Messier 72", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "M72 leží v západní části souhvězdí přibližně 3° jihovýchodně od hvězdy čtvrté magnitudy Albali (ε Aquarii). Pokud je středně vysoko nad obzorem, je možné ji při průzračně tmavé obloze vyhledat i triedrem 10x50, ale protože patří mezi kulové hvězdokupy těžko rozložitelné na jednotlivé hvězdy, má pouze mlhavý vzhled a o moc lépe nevypadá ani v malých dalekohledech. Několik jednotlivých hvězd je v ní možné rozeznat až pomocí dalekohledu o průměru 250 mm a při velkém zvětšení. 1,5° východně od hvězdokupy leží asterismus Messier 73 a 3° severovýchodně planetární mlhovina NGC 7009. M72 je možno jednoduše pozorovat ze všech obydlených oblastí Země, protože má dostatečně nízkou jižní deklinaci. Přesto je těžko pozorovatelná v severní Evropě a Kanadě, tedy za polárním kruhem, ale ve střední Evropě vychází dostatečně vysoko nad obzor. Na jižní polokouli je hvězdokupa dobře viditelná vysoko na obloze během jižních zimních nocí a v jižní části tropického pásu je možno ji vidět přímo v zenitu. Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od července do listopadu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Hvězdokupu objevil Pierre Méchain 29. srpna 1780 a v ten samý rok ji 7. a 8. října pozoroval Charles Messier, aby ji poté zahrnul do svého katalogu. Oba ji považovali za těžko rozeznatelnou mlhovinu. Jednotlivé hvězdy v ní poprvé rozeznal William Herschel, který ji popsal jako kulatou kupu hvězd, jejíž slabé hvězdy na okraji se od kulatého tvaru odchylují.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "M72 je od Země vzdálena okolo 55 500 světelných let a přibližuje se k ní rychlostí 184 km/s. V rámci Messierova katalogu patří mezi od Země nejvzdálenějších objektů, které patří do Galaxie. Zdánlivý průměr hvězdokupy je 6,6'. Hvězdokupa je považována za jednu z nejmladších kulových hvězdokup, protože obsahuje modré obry a proměnné hvězdy typu RR Lyrae.", "section_level": 1}], "src_summary": "Messier 72 (také M72 nebo NGC 6981) je kulová hvězdokupa v souhvězdí Vodnáře. Objevil ji Pierre Méchain 29. srpna 1780. Hvězdokupa je od Země vzdálená okolo 55 500 světelných let.", "tgt_summary": "Messier 72 (auch als NGC 6981 bezeichnet) ist ein 9,3 mag heller Kugelsternhaufen mit einer Winkelausdehnung von 6,6′ im Sternbild Wassermann.", "id": 2020276} {"src_title": "Messier 77", "tgt_title": "Messier 77", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "Leží asi 1° jihovýchodně od hvězdy 4. hvězdné velikosti δ Ceti. Za dobrých pozorovacích podmínek je viditelná i menšími dalekohledy, ve kterých se ukáže jako malá kulatá mlhavá skvrnka, ale náznaky spirální struktury jsou viditelné až pomocí většího amatérského dalekohledu. Blízko galaxie je vidět hvězda 9. hvězdné velikosti. M77 je nejlépe pozorovatelná v prosinci. 0,5° severozápadně od M77 leží další galaxie NGC 1055, kterou je možné při malém zvětšení pozorovat v jenom zorném poli spolu s M77. NGC 1055 je součástí malé skupinky galaxií, ve které je M77 nejjasnějším členem. 1,5° severně od M77 leží ještě slabší galaxie NGC 1073, která má hvězdnou velikost 11 a je tedy viditelná středně velkými dalekohledy. Také tato galaxie je členem Skupiny galaxií M 77.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Galaxii objevil Pierre Méchain 29. října 1780 a popsal ji jako mlhovinu. Charles Messier ji do svého katalogu přidal 17. listopadu 1780 jako hvězdokupu s mlhovinou, snad kvůli hvězdám, které je vidět v jejím popředí, nebo považoval jasné oblasti v jejích ramenech za slabé hvězdy. Přesto byla M77 mezi prvními 14 galaxiemi, které v roce 1850 William Parsons popsal jako „spirální mlhoviny“. Zvláštní vlastností této galaxie je spektrum, které obsahuje široké spektrální čáry vyzařované obrovskými oblaky plynu, která se od jádra této galaxie vzdalují rychlostí několika stovek kilometrů za sekundu. Tuto vlastnost objevil Edward A. Fath v roce 1908 na Lickově observatoři a ještě přesnějším pozorováním spektra na Lowellově observatoři ji potvrdil Vesto Slipher v roce 1917. Později byla M77 označena za seyfertovu galaxii typu II a M77 je v této třídě galaxií nejbližším a nejjasnějším členem. Halton Arp zapsal M77 do svého katalogu zvláštních galaxií (\"Atlas of Peculiar Galaxies\") jako spirální galaxii s nízkou plošnou jasností a s průvodcem na svém rameni.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "V aktivním galaktickém jádře M77 sídlí obří černá díra. Toto jádro je silným zdrojem rádiových vln, což v roce 1952 objevil Berbard Yarnton Mills, který tento zdroj označil jako Cetus A. Ve Třetím cambridgeském katalogu radiových zdrojů má galaxie označení 3C 71. Oblast jádra M77, která je zodpovědná za seyfertovou aktivitu, má hmotnost kolem 10 milionů hmotností Slunce. Tato velkolepá galaxie patří mezi největší objekty v Messierově katalogu. Její jasná část má průměr kolem 120 000 ly, ale vnější oblasti viditelné na snímcích mají průměr až 170 000 ly. Její vzdálenost od Země se odhaduje na 60 milionů ly, ale novější odhady se blíží hodnotě 47 milionů ly. Hmotnost celé galaxie představuje asi 1 bilion sluncí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Messier 77 (také M77 nebo NGC 1068) je spirální galaxie v souhvězdí Velryby. Objevil ji Pierre Méchain 29. října 1780. Je výrazným představitelem seyfertových galaxií, což je typ galaxií s aktivním galaktickým jádrem. Od Země je vzdálená přibližně 47 milionů ly.", "tgt_summary": "Messier 77 (auch als NGC 1068 bezeichnet) ist eine 8,9 mag helle Spiralgalaxie mit einer Flächenausdehnung von 7,1' × 6,0' im Sternbild Walfisch. Diese Galaxie vom Hubble-Typ Sb ist als Radiogalaxie auch unter dem Namen Cetus A bekannt und beherbergt einen aktiven Galaxienkern in ihrem Zentrum. Ihr Abstand beträgt etwa 60 Millionen Lichtjahre, so dass M77 tatsächlich eine der größten Spiralgalaxien im Messier-Katalog ist. Das Objekt ist ein enger Nachbar von NGC 1087.
Halton Arp gliederte seinen Katalog ungewöhnlicher Galaxien nach rein morphologischen Kriterien in Gruppen. Diese Galaxie gehört zu der Klasse \"Spiralgalaxien mit einem Begleiter niedriger Flächenhelligkeit auf einem Arm\" (Arp-Katalog). ", "id": 427028} {"src_title": "Lví král (film, 1994)", "tgt_title": "Der König der Löwen (1994)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Ve Lví říši vládne zvířatům spravedlivý král Mufasa, kterému se narodí jeho první syn, lvíček Simba. Mufasův zákeřný bratr Scar se chce stát králem a tak vymýšlí různé plány, jak se Mufasy a Simby zbavit. Simba je Scarem úmyslně naváděn do nebezpečí, ačkoliv nemá tušení, že za tím stojí právě Scar. Ve sloním hřbitově Simbu a jeho kamarádku Nalu málem roztrhají hyeny, které Scarovi slouží. Později Scar za pomoci těchto hyen splaší stádo pakoňů, které se řítí kaňonem na Simbu. Mufasa se ho vydá zachránit, což se mu povede, a sám šplhá na skálu, aby se zachránil. Na vrcholu však čeká Scar a shodí jej do kaňonu, takže Mufasa zemře pod kopyty pakoňů. Simba utíká, protože mu Scar namluvil, že je to jeho vina. Zachrání jej Pumba, prase bradavičnaté, a jeho kamarád Timon, což je malá surikata. Ti žijí podle hesla hakuna matata, což znamená \"netrap se\", a tímto přístupem nakazí i Simbu. Ten pak u nich prožívá bezstarostný život a dospívá v silného lva. Mezitím Lví říši kraluje Scar, ale jeho vláda ji zcela zdevastuje. Nala se vydá hledat pomoc a přitom potká Simbu. Zamilují se do sebe a Nala jej přesvědčuje, aby se vrátil a ujal se vlády, ale Simba to odmítá. Potom však Mufasův přítel opičák Rafiki Simbovi připomene, že je Mufasův syn a jediný pravý král. Simba se vrátí se Scarem bojovat. Scar se pokusí Simbu zastrašit připomínkou toho, že Simba měl podíl na Mufasově smrti. Přitom je však donucen prozradit, že on sám Mufasu zabil. Vypukne bitva mezi hyenami, které uznávají Scara, a lvicemi, které za krále pokládají Simbu. Lvice nakonec zvítězí a Scar dostává od Simby milost, ale vzápětí je roztrhán hyenami. Země se opět zazelená a Simba s Nalou oslavují narození potomka.", "section_level": 1}, {"title": "České znění.", "content": "Úvodní píseň zpívá Jitka Zelenková.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lví král (v anglickém originále The Lion King) je americký animovaný film z roku 1994 režisérů Roba Minkoffa a Rogera Allersa. Jde o 32. animovaný film z tzv. animované klasiky Walta Disneye. Premiérován byl dne 15. června 1994. ", "tgt_summary": "Der König der Löwen (Originaltitel: \"The Lion King\") ist der 32. abendfüllende Zeichentrickfilm der Walt-Disney-Studios und erschien im Jahr 1994. Gemessen an den Kinoeinnahmen ist er der bisher weltweit kommerziell erfolgreichste klassische Zeichentrickfilm. Die Handlung des Films dreht sich um den Löwenjungen Simba und die beschwerliche Suche nach seinem Platz im Kreis des Lebens. ", "id": 773029} {"src_title": "Selwyn Edge", "tgt_title": "Selwyn Edge", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Selwyn Edge se narodil v Concord poblíž Sydney 29. března 1868; jeho rodiči byli Alexander Ernest Edge a Annie Charlotte Sharp. Ve věku tří let rodiče přesídlili do Londýna. Zde se Edge jako teenager úspěšně účastnil cyklistických závodů. Pracoval jako manažer v kancelářích firmy Dunlop Rubber v Londýně. V roce 1892 se jeho ženou stala Eleanor Rose, která zemřela někdy před rokem 1917; s druhou ženou Myrou Caroline, kterou si vzal v roce 1917, měl dvě dcery. V letech 1910 až do roku 1922 bydlel v Gallops Homestead v Ditchlingu v Sussexu. V letech 1912–19 se zde podle smlouvy s firmou Napier věnoval farmaření. Selwyn Edge zemřel 12. února 1940 v Eastbourne. Je pochován na hřbitově \"All Saints Churchyard\" v Tilfordu v hrabství Surrey.", "section_level": 1}, {"title": "Obchodník.", "content": "V roce 1899 společně s průkopníky motorismu Charlesem Jarrottem a Herbertem Duncanem založil firmu \"De Dion-Bouton British and Colonial Ltd\", dovážející vozy této značky do Británie. Přátelil se v Montague Napierem z firmy Napier & Son, zaníceným cyklistou, kterého o rok dříve požádal, aby vylepšil jeho vůz Panhard. V roce 1899, založili Edge a Harvey du Cros společnost \"Motor Vehicle Company Ltd\" prodávající vylepšené vozy Napier. Edge kupoval vozy za 400 liber a prodával je za 500 £. Obchodoval i s vozy Gladiator a Clément-Panhard, vyráběné v Paříži Adolphe Clémentem-Bayardem. V roce 1907 uvedl \"The Sydney Morning Herald\": „Společnost \"S. F. Edge (1907), Ltd.\", registrovaná v Somerset House, Londýn, se základním kapitálem 275 000 liber, obchoduje s výrobci automobilů, motocyklů, lodních a leteckých motorů.“ Edge svou společnost \"S.F. Edge Ltd\" prodal firmě Napier v roce 1912, za 120 000 liber. Smlouva o prodeji zahrnovala ustanovení, že se Edge po sedm let nesmí věnovat výrobě a ani prodeji automobilů. V tomto období se tedy věnoval farmaření v Ditchlingu v Sussexu. V roce 1917 byl Edge jmenován řídícím pracovníkem oddělení zemědělské mechanizace na Ministerstvu pro výrobu válečného materiálu (\"Ministry of Munitions\"), tehdy řízeném Winstonem Churchillem. Když v roce 1919 skončila platnost klauzule ze smlouvy s Napierem, začal se Edge věnovat opět obchodu, nákupu akcií a podílů v několika společnostech. V AC Cars získal většinový podíl v roce 1922, byl zároveň ředitelem společností Napier cars; British Anzani a generálním ředitelem AC Cars. O rok později se stal také generálním ředitelem firmy \"William Cubitt & Company\", která uvedla na trh značku \"Cubitt\". Společnost však činnost ukončila v roce 1925. V lednu 1925 (nebo 1924) Edge rozhodl, že AC Cars bude vyrábět vlastní verzi motorů Anzani v továrně v Aylesbury a zrušil pravidelné dodávky 30 motorů měsíčně od firmy Anzani - výroba ale pokračovala jen do roku 1927. Edge plně převzal AC cars za 135 000 liber v roce 1927. Po dobrovolném bankrotu AC Cars v roce 1929, Edge vše prodal a dále už se obchodu ani automobilovému průmyslu nevěnoval.", "section_level": 1}, {"title": "Sportovní kariéra.", "content": "V roce 1899 se Selwyn Edge poprvé účastnil závodu Paříž–Bordeaux s motorovou tříkolkou De Dion-Bouton. Edge si na rozdíl od jiných britských výrobců té doby byl vědom publicity, jakou přináší automobilové závody. S vozem Napier s čtyřválcovým řadovým motorem o výkonu 8 koní se v roce 1900 účastnil klasického závodu Královského autoklubu \"Thousand Miles\" („Tisíc mil“, 1600 km). Z 64 startujících dojelo do cíle 35 účastníků, Edge ve své třídě na trase z Newbury do Edinburghu a zpět zvítězil a byl jedním z dvanácti, kteří dosáhli požadovaného průměru 19 km/h v Anglii a 16 km/h ve Skotsku. Spolujezdcem byl Edward Kennard. Posádce Edge s řidičem-mechanikem C. S. Rollsem se dařilo i v závodě Paříž-Toulouse-Paříž (1350 km) v červnu; pro poruchu zapalování ale museli odstoupit. V roce 1901 se Edge účastnil závodu o pohár Gordona Bennetta. Pro speciálně postavený vůz Napier s motorem o objemu 17 litrů a výkonu 50 koní šlo spíše o „testovací jízdu“, byl dokončen 25. května, jen čtyři dny před závodem. Mechanikem a druhým řidičem byl Montague Napier. Vůz byl na pneumatiky Dunlop příliš výkonný a osazení vozu francouzskými pneumatikami vedlo k diskvalifikaci, protože podle podmínek musela být vozidla kompletně vyrobena v zemi původu posádky. V „konkurenčním“ závodě Paříž – Bordeaux musel odstoupit pro poruchu spojky. S vozy Napier jezdil Edge až do roku 1913. První úspěch přišel v roce 1902, kdy Edge Poháru Gordona Bennetta zvítězil, což bylo ale dáno tím, že ostatní účastníci pro poruchy vůbec nedojeli. Přesto jde o vůbec první britské vítězství v automobilovém sportu. Řidičem-mechanikem byl bratranec Cecil Edge, průměrná rychlost vozu byla 51,2 km/h. Přípravy na závod ale proběhly ve spěchu, některé díly byly na vůz namontovány až cestou vlakem do Paříže. K tomu ještě druhý převodový stupeň nebyl správně tvrzen, po příjezdu do Paříže Edge musel převodovku rozebrat a v továrně přítele Adolphe Clément ozubená kola zakalit, převodovku opět smontovat a pak teprve nastoupit k závodu. Bennettova poháru 1903 se Edge účastnil s vozem Napier K5 o výkonu 80 koní, ale byl diskvalifikován. Edge, už jako tovární jezdec, a řidič-mechanik Arthur McDonald (ředitel janovské továrny Napier) se účastnil s vozem K5 i ročníku 1904 v Německu, ale bez úspěchu. V tomto roce se Edge stal šéfem továrního týmu Napier, soustředil se ale především na závody v Británii. 28. a 29. června 1907 se konal první světový závod na 24 hodin na britském okruhu Brooklands, otevřeném o 11 dní dříve. Rozhodnutí o jeho konání pocházelo z roku 1906 a Edge se hned od počátku pustil do technických úprav a fyzické přípravy jezdců týmu na tento závod. Jeho vůz, označený „804“ byl upraven, měl zvláštní palivovou nádrž, odstraněny části karosérie a speciální čelní sklo. Stáj Napier měla na startu celkem 3 speciálně upravené vozy. Selwyn Edge řídil vůz celou dobu, spolujezdcem a mechanikem byl Joseph H. Blackburn, další dva vozy řídili Henry C. Tryon/A. F. Browning a F. Draper/Frank Newton. Na okruhu dlouhém 4,43 kilometru Edge ujel 2545,56 km průměrnou rychlostí 106,07 km/h, čímž překonal rekord z roku 1905 ustanovený v Indianapolis (1764,142 km). Rekord průměrné rychlosti nebyl překonán 17 let. Pokus o návrat na mezinárodní scénu při Grand Prix Francie 1908 ale nebyl pro Selwyna Edge úspěšný, tovární vozy značky Napier nebyly do závodu připuštěny. Po první světové válce se Edge na britskou závodní scénu vrátil, opět se věnoval spíše závodům v Brooklands a s evropskou konkurencí se téměř nesetkal. V roce 1922 zlepšil s vozem Spyker svůj rekord v závodě na 24 hodin (rozdělený na dvakrát 12 hodin) výkonem 2868 km. V počátcích závodní kariéry se Selwyn Edge účastnil také závodů automobilů do vrchu, v nichž několikrát zvítězil:", "section_level": 1}], "src_summary": "Selwyn Francis Edge, psáno často S. F. Edge (29. března 1868 Concord, Nový Jižní Wales, Austrálie – 12. února 1940 Eastbourne, Anglie), byl britský automobilový závodník australského původu. Závodil s vozy značek De Dion-Bouton, Gladiator, Clemént-Panhard, Napier a AC cars. S automobily těchto firem také obchodoval.", "tgt_summary": "Selwyn Francis Edge (* 29. März 1868 in Concord, New South Wales, Australien; † 12. Februar 1940 in Eastbourne, England) war ein in Australien geborener britischer Automobilrennfahrer.", "id": 1973794} {"src_title": "Haagská úmluva", "tgt_title": "Haager Konvention zum Schutz von Kulturgut bei bewaffneten Konflikten", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Haagská úmluva z roku 1954 vychází ze zkušeností druhé světové války a nepříliš uspokojivého nakládání s kulturními statky během ní. Již Haagská úmluva o zákonech a obyčejích pozemní války (z konference 1899 a mírně pozměněná roku 1907) v článcích 27 a 56 zakotvila první zásady o zacházení s kulturními statky v mezinárodním humanitárním právu. Původem ruský malíř Nikolaj Rerich již od konce 19. století se problémem zabýval a po zkušenostech z první světové války v Rusku dokončil myšlenku v rámci tzv. Roerichova (Washingtonského) paktu, který byl přijat jako mezinárodní smlouva Panamerickou unií (signatáři bylo 21 amerických států). Na oba prameny se i Haagská úmluva z roku 1954 odkazuje.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah úmluvy a protokolů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Úmluva na ochranu kulturních statků.", "content": "Vlastní úmluva se skládá ze sedmi hlav (kapitol) a dohromady 40 článků, k ní patří prováděcí řád (IV hlavy a 21 články). Úmluva definuje kulturní statky, které mají být chráněny bez ohledu na vlastnictví a původ. Kulturní statek může být jak movitý tak nemovitý, mohou to být je památky architektonické, umělecké nebo historické. Památky jsou církevní a světské. Budovy, skupiny budov i archeologické lokace, sbírky uměleckých děl, rukopisů, knih a dalších. Vedle toho mají být chráněny budovy chránící památky – depozitáře, muzea, knihovny, archivy a válečné kryty. Konečně i centra či střediska kulturních památek. Úmluva zavazuje smluvní strany, aby respektovaly kulturní statky jak na svém území, tak na území ostatních smluvních stran, odvetná opatření nemají být vedena proti památkám. Naopak v případě okupace musí okupující strana umožnit zajišťování památek ze strany úřadů okupovaného státu, v případě nutnosti musí podniknout i okupující strana kroky k uchování památek cizí strany. Vedle prosté ochrany, které se těší všechny kulturní statky, zavádí úmluva (hlava II) ještě „zvláštní ochranu“ (special protection, protection spéciale), tyto jsou evidovány v Mezinárodním rejstříku kulturních statků pod zvláštní ochranou. V následujících hlavách je upravena ochrana transportu památek a personálu.", "section_level": 2}, {"title": "První protokol.", "content": "Protokol (resp. první protokol) byl přijat již s úmluvou (14. května 1954) a měl zabránit rabování a vyvážení kulturních statků ve válečném konfliktu.", "section_level": 2}, {"title": "Druhý protokol.", "content": "Druhý protokol byl přijat 26. března 1999 a snaží se vypořádat s vývojem humanitárního práva od roku 1954. Rozšiřuje ochranu jednak přidáním sankcí a vyjasnění kriminálních odpovědnosti za porušení respektu k památkám. Zavádí také nový stupeň ochrany, „zvýšená ochrana“ (enhanced protection, protection renforcée), která je též evidována mezinárodně.", "section_level": 2}], "src_summary": "Haagská úmluva (\"Úmluva na ochranu kulturních statků za ozbrojeného konfliktu\", francouzsky ', anglicky ') je mezinárodní smlouva mající za cíl zajistit mezinárodně přijatelné podmínky ochrany kulturních statků při probíhajícím ozbrojeném konfliktu (definovaném Haagskými úmluvami) přijatá roku 1954 na konferenci v Haagu podle podnětu UNESCO. Úmluva vešla v platnost 7. srpna 1956, přičemž k roku 2018 měla 133 ratifikantů. Spolu s úmluvou byly přijaty dva protokoly, první 14. května 1954 a druhý 26. března 1999. ", "tgt_summary": "Die Haager Konvention zum Schutz von Kulturgut bei bewaffneten Konflikten (schweizerische Fassung: \"Haager Abkommen für den Schutz von Kulturgut bei bewaffneten Konflikten\",, ) ist ein völkerrechtlicher Vertrag, der 1954 mit dem Ziel abgeschlossen wurde, Kulturgut während eines Krieges oder bewaffneten Konfliktes vor Zerstörung oder Beschädigung sowie Diebstahl, Plünderung und anderen Formen einer widerrechtlichen Inbesitznahme zu schützen. Kulturgut ist definiert als „bewegliches oder unbewegliches Gut, das für das kulturelle Erbe der Völker von großer Bedeutung ist“. Hierzu zählen als bewegliche Kulturgüter beispielsweise Gemälde, Skulpturen, archäologische Funde, Bücher, Manuskripte und Archivalien. Als unbewegliche Kulturgüter gelten neben Denkmälern vor allem Gebäude wie Museen, Bibliotheken, Archive und Bergungsorte, die der Ausstellung, Nutzung, Verwahrung und dem Schutz von beweglichem Kulturgut dienen. Denkmalzentren als Orte von größerem Ausmaß, die in beträchtlichem Umfang Kulturgut entsprechend der vorherigen Definition aufweisen, werden ebenfalls als schutzwürdig betrachtet. ", "id": 1554271} {"src_title": "Blackpool FC", "tgt_title": "FC Blackpool", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Klub byl založen roku 1887 a od roku 1896 hraje v anglických ligových soutěžích. Do roku 1930 hrál v druhé anglické divizi, kdy si prvenstvím zajistil postup do nejvyšší soutěže. Zde strávil 3 sezóny, dvakrát se zachránil na poslední nesestupových pozicích. Potřetí se mu to ale již nepodařilo, a tak v roce 1933 sestoupil. Zpět se vrátil o 4 roky později a s přestávkou vynucenou druhou světovou válkou zde zůstal 30 let. Klub se v těchto letech pravidelně umisťoval v horní polovině ligy. V roce 1951 skončil na 3. pozici s desetibodovým odstupem na vedoucí Tottenham a FA Cupu se dostal do finále, kde podlehl Newcastlu United 0:2. Pohár zdvihli hráči Blackpoolu až v roce 1953 po hattricku Stana Mortensena a obratu z 1:3 na 4:3. Dokonce na druhém místě skončil v roce 1956, když ale ztratil 11 bodů na Manchester United. O rok později uhájil 4. pozici. Jenže v 60. letech klub začal strádat. V sezóně 1960/61 se Blackpool zachránil jen o bod na úkor Newcastlu. Dále se umisťoval stabilně v druhé desítce až v roce 1967 skončil jasně poslední a sestoupil. Brzy se vrátil zpět, bylo to ale pouze na sezónu 1970/71, kdy opět skončil s jedenáctibodovým mankem na záchranu poslední. Nastal úpadek a Blackpool se potácel po roce 1978 již ve třetí lize. Poté se dlouho pohyboval mezi třetí a čtvrtou soutěží. Až v roce 1992 se vrátil do druhé, jenže po osmi letech opět sestoupil a vrátil se až v roce 2007, když si zajistil postup z play off. Stejnou cestou se vrátil dokonce zpět do soutěže nejvyšší - Premier League, když si v semifinále poradil s Nottinghamem Forest a ve finálovém zápase hraném ve Wembley s Cardiffem 3:2. V Premier League si Blackpool nevedl ze začátku vůbec špatně, poté ale vyhrál z poledních 18 zápasů pouhé dva. V sezóně si připsal dva skalpy Liverpoolu a domácí porážku Tottenhamu. Po porážce od Manchesteru United 2:4 v posledním kole sestoupil z 19. místa s bodovým odstupem na již zachraňující se Wolverhampton. O rok později usiloval Blackpool o okamžitý návrat až ve finále play off, kde ale podlehl West Hamu 1:2. Tato porážka byla však jen předzvěstí následného výsledkového propadu. Následující ročník zakončovali blackpoolští na 15. místě a sezónu 2013/14 dokonce na 20. místě. To se zachránili o pouhé dva body před Doncasterem a potýkali se především s mizernou útočnou fází po zimním odchodu Toma Ince do Crystal Palace - autora 18 gólů z předešlého ročníku. Do sezóny 2014/15 hrál klub druhou nejvyšší ligu EFL Championship, kam sestoupil spolu s týmy Birmingham City a West Ham United v roce 2011.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěchy v domácích pohárech.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj: Zdroj:", "section_level": 1}], "src_summary": "Blackpool FC (celým názvem: Blackpool Football Club) je anglický fotbalový klub, který sídlí v přímořském městě Blackpool v nemetropolitním hrabství Lancashire. Založen byl v roce 1887. V roku 1896 přistoupil do profesionální Football League, znovu do této soutěže přistoupil v roce 1900. Od sezóny 2017/18 působí v EFL League One (3. nejvyšší soutěž). Klubové barvy jsou oranžová a bílá. ", "tgt_summary": "Der FC Blackpool (offiziell: \"Blackpool Football Club\") – auch bekannt als \"The Seasiders\" (etwa: Die Jungs von der Küste) – ist ein englischer Fußballverein aus der in der Grafschaft Lancashire gelegenen Nordwestküstenstadt Blackpool. Seit der Spielzeit 2017/18 spielt der Club in der dritten Liga, der Football League One. Das Stadion an der Bloomfield Road befindet sich im Zentrum von Blackpool. Der Verein besitzt mehrere Spitznamen, darunter mit „(The) 'Pool“ und „The Seasiders“ die bekanntesten. Des Weiteren wird die Mannschaft nach der orangefarbenen Heimspielkleidung „The Tangerines“ (Die Mandarinen) genannt. Eine besonders große Rivalität pflegt der Klub zu Preston North End. ", "id": 1548255} {"src_title": "Modalita (lingvistika)", "tgt_title": "Modalität (Sprachwissenschaft)", "src_document": [{"title": "Modalita skutečnostní.", "content": "Skutečnostní modalita modifikuje obsah výpovědi na základě toho, zda je vyjadřovaný děj reálný (konstatovaný) nebo nereálný (hypotetický). Hypotetické děje lze dále rozčlenit na děje možné (potenciální) a nemožné (ireálné). V češtině se skutečnostní modalita primárně vyjadřuje způsobem slovesa, a to konkrétně protikladem indikativu (oznamovacího způsobu) a kondicionálu (podmiňovacího způsobu). Přitom kondicionál přítomný slouží k vyjádření dějů potenciálních, kondicionál minulý k vyjádření dějů ireálných. Dochází ovšem k tomu, že se jednotlivé formy zaměňují - indikativ místo kondicionálu přítomného pro děje potenciální a kondicionál přítomný místo minulého pro děje ireálné. Tyto záměny jsou považovány za hovorové, ale akceptovatelné v případech, kdy je hypotetičnost děje zřejmá z širšího kontextu - zejména kondicionál minulý se v mluvené řeči užívá jen velmi zřídka. Imperativ (rozkazovací způsob) je v tomto případě obvykle chápán vůči realitě jako indiferentní (tj. rozkaz se nijak nevyjadřuje k tomu, zda je daná skutečnost reálná). Skutečnostní modalita je do značné míry závislá na mluvčím, který rozhoduje o tom jaký způsob zvolí. (\"Přijdu k tobě za deset minut x Přišel bych k tobě za deset minut\"). Protože česká věta obvykle stojí na slovese, které vždycky musí mít nějaký způsob, je skutečností modalita téměř vždy ve výpovědi nějakým způsobem vyjádřena.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "Příklady záměn slovesných způsobů: Kromě podmínkových souvětí lze kondicionál nahradit indikativem v některých potenciálních větách, a to v závislosti na sémantice (významu věty): U ireálných dějů nelze kondicionál indikativem ve větách jednoduchých nahradit", "section_level": 2}, {"title": "Modalita voluntativní.", "content": "Voluntativní modalita modifikuje obsah výpovědi na základě toho, zda je vyjadřovaný děj nutný, možný nebo záměrný, vyjadřuje tedy „stupeň realizovatelnosti“ děje. V češtině se primárně vyjadřuje použitím modálních sloves. Sekundárně ji lze vyjádřit také některými dalšími modálními prostředky, především způsobem slovesa - například větu \"Spal bych.\" lze použít místo \"Chci spát.\"", "section_level": 1}, {"title": "Typy voluntativní modality.", "content": "Pomocí voluntativní modality se vyjadřují tři základní postoje k výpovědi:", "section_level": 2}, {"title": "Modalita postojová.", "content": "Postojová modalita je vyjádřením komunikačního záměru mluvčího. Obvykle se komunikační záměry rozdělují do následujících kategorií: Lze se ovšem setkat i s jiným, podrobnějším členěním, např.: oznámení, otázka, výzva, námitka, nesouhlas, protest, ohrazení, odmítnutí, výtka, přání. Postojovou modalitu lze vyjádřit přímo a nepřímo. Do postojové modality se někdy řadí také větný zápor.", "section_level": 1}, {"title": "Přímé vyjádření postojové modality.", "content": "Přímé vyjádření lze realizovat dvěma způsoby: U explicitní performativní formule vychází vyjádření z významu samotného slovesa a na něm závislé vedlejší věty (která může být případně nahrazena jejím ekvivalentem – infinitiv, předmět): Performativní formule je třeba rozlišovat od neperformativní (např. vysvětlovací) realizace. Rozdíl je v tom, že performativním slovesem se vykonává to, co je jím řečeno: Obvykle se v této funkci objevují slovesa mluvení, ovšem podobně se může uplatnit i celá řada jiných sloves. Základní (bezpříznaková) forma je indikativ 1. osoby singuláru přítomného času aktiva nedokonavého slovesa, ovšem mohou se vyskytnout i jiné podoby: Převážnou většinu modálních postojů lze pomocí performativních formulí vyjádřit - výjimkou jsou např. některá společenská tabu (obvykle neříkáme: \"svádím tě, abys..., vyhrožuji ti, že...\"). Přitom ovšem platí, že performativní formule mívají formální, slavnostní ráz, takže v některých situacích je jejich užití nevhodné (\"Vyzývám tě, abys mi podal šroubovák\"), jindy slouží k upoutání pozornosti (\"Tak vám oznamuju, že se mi narodil kluk\"), někdy je jejich užití společenskými pravidly vyžadováno (např. při svatebním obřadu - oddávající neříká: \"Tak co, ženichu, berete si přítomnou za manželku?\") Výpovědní forma je typ věty, který mluvčí zvolí na základě svého postoje. Rozlišujeme věty oznamovací (deklarativní), tázací (interogativní), rozkazovací (imperativní) nebo přací (optativní). K vyjádření výpovědní formy se využívají různé prostředky (které se uplatňují vždy v kombinaci):", "section_level": 2}, {"title": "Nepřímé vyjádření postojové modality.", "content": "Při nepřímém vyjádření postojové modality je obsah projevu v rozporu s jeho formou. Nepřímé prostředky volí mluvčí z různých důvodů (zdvořilost, takt, zastření záměru aj.): Jednotlivými prostředky lze ve výpovědi odstínit například různé stupně zdvořilosti:", "section_level": 2}, {"title": "Modalita jistotní.", "content": "Jistotní nebo také pravděpodobnostní modalita vyjadřuje míru přesvědčení mluvčího o platnosti vyjadřovaného děje. Děj může být: jistý, pravděpodobný, možný, nepravděpodobný atd. Jistotní modalita se v češtině vyjadřuje především následujícími prostředky:", "section_level": 1}], "src_summary": "Modalita (z latinského \"modus\" - \"míra\", \"způsob\") je v lingvistice vyjádření způsobu platnosti určité výpovědi. Jde o komplexní jev, který zásadně spoluutváří význam věty. Rozlišuje se několik základních druhů modality: ", "tgt_summary": "Modalität bezeichnet in der Sprachwissenschaft eine besondere Art von sprachlicher Bedeutung, die sich zum Beispiel mit Ausdrücken einstellt wie den Modalverben \"müssen, können\", mit Adverbien wie \"möglicherweise, vielleicht, bestimmt\" und vielen anderen Arten von Ausdrücken (und die auch manchmal ohne äußere Kennzeichnung bleibt). Das Besondere an solchen modalen Aussagen ist, dass nicht Einzeltatsachen der wirklichen Welt festgestellt werden, sondern andersartige oder weitergehende Aussagen gemacht werden, die auch Vergleiche verschiedener „Möglichkeiten“ enthalten. Beispiele für modale Aussagen im Deutschen, und wie sie die Bedeutung eines einfachen Satzes abwandeln, sind: ", "id": 1811112} {"src_title": "San Marco Equatorial Range", "tgt_title": "San-Marco-Plattform", "src_document": [{"title": "Volba místa.", "content": "Itálie se rozhodla problém vypouštění svých družic řešit stavbou netradičního, mobilního kosmodromu. Stavbě v Evropě bránilo příliš husté osídlení v místech uvažovaného střeleckého sektoru, kam dopadají první stupně raketových nosičů. Itálie zvolila dvě ukotvené plošiny (obdoba ropných) na hladině zálivu Formósa v mezinárodních vodách poblíž Keni v Africe, téměř na rovníku. Střelecký sektor mířil nad Indický oceán.", "section_level": 1}, {"title": "Podrobnosti.", "content": "Větší z plošin pojmenovaná San Marco byla obdélníkového tvaru 100x30 metrů. Ukotvená ke dnu byla 20 pneumatickými kesony v hloubce cca 20 metrů. Na plošině byly dílny, zkušebny a rampa. Menší samostatná plošina označená jako Santa Rica byla od hlavní vzdálená několik set metrů. Měla tvar rovnostranného trojúhelníka 30 × 30 × 30 metrů, na ní bylo zbudováno řídicí středisko a také ubytovna s kapacitou 80 osob. Obě plošiny byly propojeny kabely. Součástí kosmodromu byl na pevnině u mysu Ngomeni dislokovaný pracovní tábor a zásobovací středisko. Provozovatelem areálu bylo italské středisko kosmického výzkumu Centro Ricerche Aerospaziali (CRA) při římské univerzitě Univerzita La Sapienza. Projektové práce byly zahájeny roku 1962.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "První kosmický start se z této základny uskutečnil o pět let později, v roce 1967. Celkem zde vzlétlo 9 amerických raketových nosičů typu Scout, poslední v roce 1988. Tyto nosiče vynesly do vesmíru družice různých států.", "section_level": 1}, {"title": "Ukončení činnosti.", "content": "Koncem 80. let se Itálie rozhodla využívat kosmodrom Centre Spatial Guyanais v Francouzské Guyaně. Existovaly ovšem nerealizované úvahy o novém využití pro malé italské nosiče typu Vega. V roce 1988 byla základna zrušena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kosmodrom San Marco Equatorial Range (kód SM) byl plovoucí kosmodrom Itálie u břehů Afriky. Sloužil v letech 1966 až 1988 pro vypouštění menších raket.", "tgt_summary": "Die San-Marco-Plattform (\"San Marco Equatorial Range – SMER, Centro Spaziale Luigi Broglio\"), kurz \"San Marco\" genannt, ist ein italienischer Raketenstartplatz vor der Küste Kenias für den Start von Feststoffraketen.", "id": 835174} {"src_title": "Diane Arbus", "tgt_title": "Diane Arbus", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Diane Arbus (roz. Nemerov) se narodila ve městě New York City v židovské rodině, jako mladší sestra Howarda Nemerova, který byl básníkem. Za muže si vzala Allana Arbuse, který pracoval jako herec a fotograf. Spolu měli dvě dcery. Jejich první dcera Doon se narodila se v roce 1945 a později se stala spisovatelkou. Jejich druhá dcera Amy se narodila v roce 1954 a stala se fotografkou. Diane a Allan Arbusovi začali žít odděleně v roce 1959 a rozvedeni byli v roce 1969. Arbus je řazena k takzvané „Newyorské škole fotografie“, která s oblibou od 30. do 70. let dvacátého století využívala různé druhy neostrosti. Nebyla to instituce v pravém slova smyslu, ale šestnáct autorů (narozených od 1898–1934) žijících a tvořících v New Yorku. Jednalo se o fotografy, jejichž jména jsou dnes již legendami: Robert Frank, Alexey Brodovitch, Ted Croner, Bruce Davidson, Don Donaghy, Louis Faurer, Richard Avedon, Sid Grossmann, William Klein, Saul Liter, Leon Levinstein, Helen Levitt, Lisette Model, David Vestal a Weegee. Na snímku \"Identická dvojčata\" se zabývá podobností dvojčat. Stejným tématem se zabývaly autorky Tereza Vlčková (cyklus \"Two\" – \"Dvojice\"), Loretta Lux (\"Sasha and Ruby\"), Rineke Dijkstra (\"Chen a Efrat\"), Dagmar Hochová, August Sander, Mary Ellen Mark, Wendy McMurdo nebo Chantal Michel.", "section_level": 1}, {"title": "Granty.", "content": "V roce 1963 Arbusová získala Guggenheimovo stipendium. Druhé Guggenheimovo stipendium získala v roce 1966. Muzeum moderního umění pak o rok později představilo její dílo jako \"Nový dokument\" současně s díly autorů Garryho Winogranda a Lee Friedlandera. Vyučovala také fotografii na Parsonově škole designu v New Yorku a Hampshire College v Amherstu v Massachusetts.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "V červenci 1971 Arbusová ve svých 48 letech v Greenwich Village spáchala sebevraždu. Předávkovala se barbituráty a podřezala žíly na zápěstí.", "section_level": 1}, {"title": "Fotografie.", "content": "Příklady fotografií Diany Arbus:", "section_level": 1}, {"title": "Zastoupení ve sbírkách.", "content": "Její fotografie jsou také součástí sbírky Fotografis, která byla představena na začátku roku 2009 v Praze.", "section_level": 1}, {"title": "Film.", "content": "Životem Diany Arbus byl inspirován film \"\" (původní anglický název \"Fur: An Imaginary Portrait of Diane Arbus\") z roku 2006. Fotografku ztvárnila Nicole Kidman.", "section_level": 1}], "src_summary": "Diane Arbus (roz. Nemerov) (14. března 1923 New York City – 26. července 1971) byla americká fotografka, známá svými portréty lidí na pokraji společnosti, jako jsou transvestité, trpaslíci, giganti, prostitutky, ale také dvojčata nebo lidé v neobvyklých pózách a situacích.", "tgt_summary": "Diane Arbus, geb. Nemerov (* 14. März 1923 in New York City; † 26. Juli 1971 ebenda) war eine amerikanische Fotografin und Fotojournalistin russisch-jüdischer Abstammung. ", "id": 1339152} {"src_title": "Messier 96", "tgt_title": "Messier 96", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "M96 a její blízké galaxie leží v oblasti oblohy bez výrazných hvězd, takže je potřeba vyjít ze spojnice hvězd Regulus (α Leo) a Chertan (θ Leo) a v polovině této spojnice se posunout přibližně 2° směrem na jih. M96 je nejjasnější ve své skupině galaxií, takže je, i když velmi obtížně, viditelná i triedrem 10x50, ve kterém vypadá jako světlá neurčitá mlhovina bez podrobností Podobně vypadá i v dalekohledu o průměru 60 až 80 mm. V dalekohledech o průměru 150 až 250 mm je možné spatřit jasné oválné jádro protažené od jihovýchodu na severozápad a navíc neurčité halo protažené stejným směrem, z jehož několika zjasnění je možné vytušit spirální strukturu. Galaxii je možné snadno pozorovat z obou zemských polokoulí, protože má pouze mírnou severní deklinaci. Přesto je na severní polokouli lépe pozorovatelná a během jarních nocí tam vychází vysoko na oblohu, zatímco na jižní polokouli v oblastech více vzdálených od rovníku zůstává poněkud níže nad obzorem. Přesto je tedy viditelná ze všech obydlených oblastí Země. Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od února do srpna. 40′ západně od M96 leží M95 a asi 50′ severně od M96 leží M105.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "M96 objevil spolu se sousední galaxií M95 Pierre Méchain 20. března 1781 a oznámil to svému kolegovi Charlesi Messierovi, který obě o 4 dny později zařadil do svého katalogu. Toho dne pak Méchain objevil i blízkou galaxii M105, ale tu Messier do katalogu nezařadil - dostala se do něj až dodatečně v polovině 20. století. M96 Messier popsal jako velmi slabou a těžko pozorovatelnou skvrnu bez hvězd a nezapsal k ní souřadnice. William Herschel, který měl mnohem větší dalekohled než Messier, ji naopak popsal jako velmi jasné a velmi velké trochu protažené mračno, které je nejjasnější přímo uprostřed v sotva rozlišitelném středu. William Parsons, který ji pozoroval ještě větším dalekohledem, ji popsal jako mračno se zářivým středem.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "M96 je spirální galaxie vzdálená od Země 34,8 milionů světelných let. V této vzdálenosti může mít nejjasnější vnitřní oblast skutečný rozměr více než 65 000 světelných let a poměrně slabý prstenec obklopující tuto oblast může mít rozměr přes 100 000 světelných let. Tato vnější oblast je protkána spoustou velmi jasných modrých mladých hvězd, které jí dodávají výrazný modravý odstín. Tato oblast je místem probíhajících významných hvězdotvorných jevů, naopak vnitřní oblasti jsou tvořeny mnohem staršími hvězdami a převládá v nich žlutá barva. Hmotnost galaxie se odhaduje na 160 miliard hmotností Slunce. Při pozorování ze Země je galaxie odkloněna o 35° od přímého pohledu na ni. V roce 1998 byla v této galaxii pozorována supernova, která dostala označení SN 1998bu, byla typu Ia a dosáhla magnitudy 11,8.", "section_level": 1}, {"title": "Skupina galaxií M 96.", "content": "M96 je nejjasnějším členem Skupiny galaxií M 96, což je skupina galaxií v souhvězdí Lva, do které patří také sousední galaxie M95 a M105.", "section_level": 1}], "src_summary": "Messier 96 (také M96 nebo NGC 3368) je spirální galaxie v souhvězdí Lva. Spolu s galaxií Messier 95 ji objevil Pierre Méchain 20. března 1781. Od Země je vzdálená asi 34,8 milionů světelných let a je nejjasnějším členem Skupiny galaxií M 96, která leží přímo uprostřed souhvězdí Lva.", "tgt_summary": "Messier 96 = NGC 3368 ist eine Balken-Spiralgalaxie vom Hubble-Typ SAB(rs)ab im Sternbild Löwe an der Ekliptik, die schätzungsweise 36 Millionen Lichtjahre von der Milchstraße entfernt ist. Sie besitzt eine ähnliche Größe und Masse wie die Milchstraße und hat einen aktiven Galaxienkern.
Die Galaxie ist Namensgeber der M96-Gruppe in der sich auch Messier 95, Messier 105 sowie einige kleinere und lichtschwächere Systeme gehören. ", "id": 84826} {"src_title": "Messier 99", "tgt_title": "Messier 99", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "M99 se dá na obloze najít v jihozápadním cípu souhvězdí Vlasů Bereniky, 7° východně od hvězdy Denebola (β Leonis) a necelý 1° jihovýchodně od hvězdy 5. magnitudy označené 6 Comae Berenices. Jasnost galaxie je na nejzazší hranici dosahu středně velkých triedrů, ale již v malém hvězdářském dalekohledu je galaxie viditelná jako téměř přesně kruhová světlá skvrna. V dalekohledech o průměru 150 mm se dá pozorovat rozdíl mezi jasným jádrem a mnohem slabším rozsáhlým diskem. V přístrojích o průměru 250 až 300 mm je možné s velkými obtížemi zahlédnou známky spirální struktury. Galaxii je možné snadno pozorovat z obou zemských polokoulí a ze všech obydlených oblastí Země, protože má pouze mírnou severní deklinaci. Přesto je na severní polokouli lépe pozorovatelná a během jarních nocí tam vychází vysoko na oblohu, zatímco na jižní polokouli v oblastech více vzdálených od rovníku zůstává poněkud níže nad obzorem. Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od února do srpna.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Galaxii objevil Pierre Méchain 15. března 1781 spolu se sousedními galaxiemi M98 a M100. Charles Messier následně změřil její polohu a 13. dubna 1781 ji přidal do svého katalogu těsně před zveřejněním jeho třetího a zároveň posledního vydání. Popsal ji jako velmi slabou mlhovinu bez hvězd, která je ale přesto jasnější než další podobné okolní objekty. Messier v této oblasti oblohy objevil mnoho dalších galaxií. John Herschel ji později znovu pozoroval mnohem větším dalekohledem a popsal ji jako velký jasný oblak s rozsáhlým halem, který se postupně zjasňuje směrem k jádru. William Parsons dokázal v roce 1846 přímo a zřetelně pozorovat průběh jejích spirálních ramen a stala se tak druhou galaxií (po Vírové galaxii), u které byla spirální ramena objevena.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "M99 je jednou z nejjasnějších spirálních galaxií kupy galaxií v Panně. Má výrazná spirální ramena, která se stáčí ve směru hodinových ručiček a která jsou zřetelně nesouměrná, což je možná způsobeno vzájemným ovlivněním jinou galaxií v kupě. O takovém ovlivnění může svědčit i její vysoká radiální rychlost 2 324 km/s, což je nejvyšší hodnota ze všech objektů Messierova katalogu. Znamená to, že se vzhledem ke středu kupy pohybuje rychlostí kolem 1 200 km/s. Skutečný průměr galaxie je 87 000 ly a její hmotnost je přibližně 130 miliard hmotností Slunce.", "section_level": 1}, {"title": "Supernovy.", "content": "V ramenech této galaxie byly do roku 2014 pozorovány 4 supernovy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Messier 99 (také M99 nebo NGC 4254) je spirální galaxie v souhvězdí Vlasů Bereniky. Objevil ji Pierre Méchain 15. března 1781. Galaxie je od Země vzdálená okolo 45 milionů ly a je součástí kupy galaxií v Panně. Její radiální rychlost 2 324 km/s je nejvyšší ze všech objektů Messierova katalogu a přestože patří mezi málo jasné objekty tohoto katalogu, jde o jednu z nejjasnějších spirálních galaxií kupy galaxií v Panně.", "tgt_summary": "Messier 99 (auch als NGC 4254 bezeichnet) ist eine +9,7 mag helle Spiralgalaxie mit einer Flächenausdehnung von 5,3' × 4,6' im Sternbild Haar der Berenike. ", "id": 2074391} {"src_title": "Messier 91", "tgt_title": "Messier 91", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "M91 na obloze leží v oblasti oblohy bez výrazných hvězd na jižním okraji souhvězdí Vlasů Bereniky u hranice se souhvězdím Panny. Je možné ji najít trochu severovýchodně od poloviny spojnice hvězd Vindemiatrix (ε Virginis) a Denebola (β Leonis). Patří mezi nejobtížněji pozorovatelné objekty Messierova katalogu a kvůli jejímu nevýraznému vzhledu je velmi obtížně pozorovatelná i menšími amatérskými dalekohledy o průměru 80 mm. Její nejvýraznější částí je galaktická příčka, která je vidět jako skvrna protažená od severovýchodu na jihozápad už v dalekohledech o průměru 150 mm. Její galaktické halo je protažené od severu na jih a ukazuje se na snímcích s dlouhou závěrkou, ale i v dalekohledech o průměru 200 až 300 mm. Její tvar se může lišit podle pozorovacích podmínek: s velkým dalekohledem je pod průzračnou oblohou vidět její mírně oválné halo, takže se zdá být téměř kulatá, zatímco s menším dalekohledem nebo za horších pozorovacích podmínek je vidět pouze její výrazně protáhlá příčka. Galaxii je možné snadno pozorovat z obou zemských polokoulí a ze všech obydlených oblastí Země, protože má pouze mírnou severní deklinaci. Přesto je na severní polokouli lépe pozorovatelná a během jarních nocí tam vychází vysoko na oblohu, zatímco na jižní polokouli v oblastech více vzdálených od rovníku zůstává poněkud níže nad obzorem. Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od února do srpna.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Galaxii objevil Charles Messier 18. března 1781 a zařadil ji do svého katalogu, ale místo podrobného popisu pouze poznamenal, že jde o velmi slabou mlhovinu bez hvězd. Messier v této oblasti oblohy nalezl mnoho dalších objektů, ale 18. března 1781 jich nalezl nejvíce - kromě M91 ještě 7 dalších galaxií a navíc kulovou hvězdokupu Messier 92 v souhvězdí Herkula. Při zápisu polohy M91 však Messier udělal chybu, takže byla na dlouhou dobu považována za neexistující objekt. Americký amatérský astronom William C. Williams však odhalil, že Messier určil polohu pomocí M89, ale místo toho zapsal M58. Ověřil tak, že galaxie NGC 4548, kterou nezávisle spoluobjevil William Herschel 8. dubna 1784, je ve skutečnosti objektem, který Messier objevil a zapsal do svého katalogu pod číslem 91.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "M91 má skutečný průměr přibližně 80 000 světelných let, takže je poněkud menší než galaxie Mléčná dráha. Také její hmotnost 90 miliard hmotností Slunce je menší. Podle Hubbleovy klasifikace galaxií je typu SBb, je to tedy střední typ spirální galaxie s příčkou. Její vzdálenost se odhaduje na 56 milionů ly a radiální rychlost přibližně na 500 km/s. Ovšem protože se celá Kupa galaxií v Panně, jejímž je členem, od Země vzdaluje rychlostí asi 1 100 km/s, pohybuje se M91 vzhledem ke kupě poměrně velkou rychlostí asi 600 km/s.", "section_level": 1}], "src_summary": "Messier 91 (také M91 nebo NGC 4548) je spirální galaxie s příčkou v souhvězdí Vlasů Bereniky. Objevil ji Charles Messier 18. března 1781 a nezávisle na něm William Herschel 8. dubna 1784. Od Země je vzdálená přibližně 56 milionů ly a je členem Kupy galaxií v Panně. Se svojí magnitudou 10,2 je nejméně jasným objektem Messierova katalogu.", "tgt_summary": "Messier 91 (auch als NGC 4548 bezeichnet) ist eine 10,1 mag helle Balken-Spiralgalaxie mit einer Flächenausdehnung von 5,2′ × 4,2′ im Sternbild Haar der Berenike. Entfernungsmessungen mit Hilfe von veränderlichen Sternen der Cepheiden-Klasse ergaben eine Entfernung zur Milchstraße von etwa 20 Millionen Lichtjahren. Der Durchmesser beträgt rund 83.000 Lichtjahre, die Gesamtmasse wird mit etwa 100 Milliarden Sonnenmassen angegeben. ", "id": 1668274} {"src_title": "Messier 89", "tgt_title": "Messier 89", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "M90 leží mezi souhvězdími Panny a Vlasů Bereniky v oblasti oblohy bez výrazných hvězd. Její jas není příliš velký a také přítomnost mnoha jiných galaxií ztěžuje její vyhledání. Není v dosahu středně velkých triedrů, ale může být vyhledána malým hvězdářským dalekohledem o průměru 60 mm, který ji ukáže jako kruhovou skvrnu bez podrobností. Dalekohledy o průměru 100 až 200 mm umožní sledovat pouze nejvýraznější část jejího hala o průměru přibližně 1,5′. Galaxii je možné snadno pozorovat z obou zemských polokoulí a ze všech obydlených oblastí Země, protože má pouze mírnou severní deklinaci. Přesto je na severní polokouli lépe pozorovatelná a během jarních nocí tam vychází vysoko na oblohu, zatímco na jižní polokouli v oblastech více vzdálených od rovníku zůstává poněkud níže nad obzorem. Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od února do srpna.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Galaxii objevil Charles Messier 18. března 1781 spolu s dalšími sedmi galaxiemi z této oblasti oblohy a s kulovou hvězdokupou Messier 92. Této noci se Messierovi podařilo nalézt nejvíce objektů. Messier tuto galaxii popsal jako velmi slabě zářící mlhovinu bez hvězd, která je pouze obtížně viditelná. William Herschel poznamenal, že má velmi malé rozměry, kruhový tvar a velmi jasný střed. Nejpodrobnější popis pochází od Heinricha Louise d'Arresta, který ji popsal jako kruhový oblak o průměru 45′′, který je nejjasnější uprostřed a jehož jádro vypadá jako hvězda 12. magnitudy.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Pozorování provedená v 90. letech 20. století ukázala, že M89 má téměř přesně kulový tvar. To je u eliptické galaxie neobvyklé, protože zpravidla jde o protažené elipsoidy. Je však možné, že je pouze natočená k Zemi takovým způsobem, že se zdá být kulová, ale ve skutečnosti by mohla mít také tvar elipsoidu. Další zvláštností této galaxie je plynový nebo prachový útvar, který ji obklopuje a rozpíná se až do vzdálenosti 150 000 ly od ní. V galaxii se také nachází výtrysky částic, které dosahují vzdálenosti 100 000 ly. Ty mohou naznačovat, že galaxie dříve bývala kvasarem či rádiovou galaxií, nebo to může být zbytek menší galaxie, kterou M89 pohlcuje a roztrhává slapovými silami. Obří černá díra sídlící uprostřed M89 má odhadovanou hmotnost kolem 1 miliardy hmotností Slunce. Součástí M89 je také rozsáhlý systém kulových hvězdokup. Počet kulových hvězdokup v Mléčné dráze se odhaduje na 150 až 200, ale podle výzkumu provedeného v roce 2006 jich M89 obsahuje 2000 ± 700 do vzdálenosti 10′ od jejího jádra.", "section_level": 1}], "src_summary": "Messier 89 (také M89 nebo NGC 4552) je eliptická galaxie v souhvězdí Panny. Objevil ji Charles Messier 18. března 1781. Galaxie je od Země vzdálená zhruba 50 milionů ly. Je součástí Kupy galaxií v Panně. Výraznou vlastností této galaxie je její téměř přesně kruhový tvar.", "tgt_summary": "Messier 89 (auch als NGC 4552 bezeichnet) ist eine 9,9 mag helle elliptische Galaxie mit einer Flächenausdehnung von 3,5′ × 3,5′ im Sternbild Jungfrau. ", "id": 1179920} {"src_title": "Württemberkové", "tgt_title": "Haus Württemberg", "src_document": [{"title": "Hrabata Württemberští (1089-1495).", "content": "Württemberské hrabství vzniklo oddělením od Švábského vévodství v roce 1089, pod vládou hraběte Konráda I., který byl do té doby známý jako \"Conrad von Beutelsbach\". Nová země získala jméno podle vládnoucího rodu, který se sám nazýval podle rodového hradu Württemberg. Hrabě Eberhard I. († 1325) oponoval třem německým králům, zdvojnásobil území Württemberska a přenesl své sídlo z hradu Württemberg do současného dnešního centra země Stuttgartu. Württembersko bylo několikrát rozděleno mezi větve rodu, ale nejdůležitější rozdělení způsobila smlouva z Nürtingenu, která rozdělila zemi mezi dvě linie a to Württemberg-Stuttgart a Württemberg-Urach s centry v uvedených městech.", "section_level": 1}, {"title": "linie Württemberg-Urach.", "content": "Smlouva z Münsingenu z roku 1482 spojila rozdělené hrabství opět v jednu zemi a prohlásila ho nedělitelným. Hrabství bylo roku 1495 povýšeno na vévodství.", "section_level": 2}, {"title": "Vévodové Württemberští (1495-1803).", "content": "Smlouvou z Münsingenu byla opět spojena obě hrabství do jednoho celku a ten poté roku 1495 povýšen na vévodství. Z hraběte Eberharta V. se stal vévoda Eberhard I. Vévodství bylo v říši suverénní a podléhalo pouze císaři. V letech 1519–1534 připojeno k Rakousku. Díky reformaci a pomoci hesenského lankraběte a dalších panovníků získal vévoda Ulrich své vévodství zpět. Za jeho vlády se v zemi rozšířilo protestanství. Když roku 1793 zemřel bezdětný vévoda Karel Evžen byl následován jeho bratrem Ludvíkem Evženem († 1795) a po jeho smrti nastoupil další z bratrů a to Fridrich Evžen († 1797). Tento princ, sloužil v armádě Fridricha Velikého a byl s ním dokonce příbuzný, jeho děti byly podle pruského vzoru vzdělané v protestantské víře. Po jeho smrti nastoupil syn, vévoda Fridrich II., který se podle vzoru na Fridricha Velikého, se zúčastnil války proti Francii (navzdory přání svého lidu). Když bylo opět díky francouzské invazi zničené území, odešel vévoda do Erlangenu, kde zůstal až do uzavření míru z Lunéville dne 9. února 1801. V roce 1803 také Fridrich II. přijal od Napoleon titul kurfiřta. Württemberskem nově obsazená území nebyly začleněny do vévodství, ale zůstaly samostatné a byly známé jako \"Nové Württembersko\". V roce 1806 bylo díky Napoleonem provedenému rozpadu Svaté říše římské národa německého spojeny území \"starého Württemberska\" a \"nového Württemberska\" a toto Württemberské vévodství (a kurfiřtství) bylo s Napoleonovým přičiněním prohlášeno suverénním královstvím (stejně jako sousední a větší Bavorsko).", "section_level": 1}, {"title": "Vévoda z Urachu.", "content": "Titul vévody z Urachu byl vytvořen pro Alexandra Fridricha Viléma Ferdinanda, hraběte Württemberského 28. března 1867, s oslovení \"Jasnost\". Vilém byl syn vévody Viléma Württemberského (1761-1830) a jeho morganatické manželky, baronky Vilemíny von Tunderfeldt-Rhodis (1777-1822), kterou si vzal v Coswigu dne 23. srpna 1800. Jeho dědeček byl Fridrich II. Evžen (1732-1797), od pochází všichni württemberští králové a to i titulární. Větev vévodů z Urachu je však jako morganatická vyloučena z následnictví trůnu. Vilém, 2. vévoda z Urachu byl krátce na konci první světové války v roce 1918 vybrán, aby se stal litevským králem jako Mindaugas II. Litevským králem se ale nakonec nestal v důsledcích konce první světové války a německé prohry ve válce.", "section_level": 2}, {"title": "Vévoda a kurfiřt Württemberský (1803-1806).", "content": "Když po smrti vévody Fridricha II. Evžena nastoupil jeho syn, vévoda Fridrich II.. Ten se podle vzoru na Fridricha Velikého zúčastnil války proti Francii (navzdory přání svého lidu). Když bylo opět díky francouzské invazi zničené území, odešel vévoda do Erlangenu, kde zůstal až do uzavření míru s Lunéville dne 9. února 1801. V roce 1803 také vévoda Fridrich II. přijal od Napoleon titul říšského kurfiřta. Württemberskem nově obsazená území nebyly začleněny do vévodství, ale zůstaly samostatné a byly známé jako \"Nové Württembersko\". V roce 1806 bylo díky Napoleonem provedenému rozpadu Svaté říše římské národa německého spojeny území \"starého Württemberska\" a \"nového Württemberska\" a toto Württemberské vévodství (a kurfiřtství) bylo s Napoleonovým přičiněním prohlášeno suverénním královstvím (stejně jako sousední a větší Bavorsko). Zároveň také díky prešpurskému míru z roku 1805 získalo Württembersko jako odměnu několik různých menších rakouských majetků v Švábsku.", "section_level": 1}, {"title": "Králové Württemberska (1806-1918).", "content": "Württemberské království vzniklo v roce 1806, kdy ho Napoleon Bonaparte za pomoc (dědičně) povýšil z vévodství na království, zároveň se stalo členem Rýnského spolku. Již v roce 1803 udělil Napoleon vévodovi Fridrichovi I. kurfiřtský titul. Württembersko se také jako ostatní německé státy v roce 1815 stalo členem Německého spolku. V roce 1871 po Prusko-francouzské válce se jako většina zbylých nezávislých německých států stalo součástí Německého císařství. V jeho rámci však stejně jako Bavorské království, Saské království a Pruské království získalo v mírových dobách samostatně řízenou armádu. Když 6. října 1891 zemřel náhle král Karel I. nastoupil na trůn jeho bratranec Vilém II. V důsledku německé porážky v první světové válce se v listopadu 1918 úplně vyčerpané Německo vzdalo. Následně vypukla v Berlíně, takzvaná listopadová či německá revoluce jenž se rozšířila po celém Německém císařství. Důsledkem revoluce bylo, že postihla celé Německo a byly zrušeny či padly všechny německé monarchie včetně samotného Německého císařství. Dne 30. listopadu 1918 zde byl nucen odstoupit poslední král Vilém II. a byl vyhlášen \"Svobodný lidový stát Württembersko (Freier Volksstaat Württemberg)\", který byl do 1933 spolkovou zemí tzv. Výmarské republiky.", "section_level": 1}, {"title": "Hlava rodu po roce 1918.", "content": "Z důvodu nedostatku mužských dědiců podle salického zákona po smrti Viléma II. v roce 1921 musel přejít nárok na královský titul zpět až k potomkům vévody Fridricha II. Evžena. A to proto jelikož linie vévodů z Urachu byla vyloučena z následnictví jelikož celá linie byla morganatická a následnictví připadlo mladší větvi z Württembergu-Altshausenu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dynastie Württemberků (německy \"Haus Württemberg\") nebo jen Württemberkové či Württemberští je bývalá württemberská panovnická dynastie. Ve Württembersku vládla od roku 1081 do roku 1918, kdy byly svrženy všechny německé monarchie. V letech 1089-1495 vládli jako hraběcí dynastie, poté v letech 1495-1803 jako vévodská dynastie a v letech 1803-1806 byli dokonce říšskými kurfiřty, poté byli dědičně povýšeni na krále. Jako královská dynastie vládli až do roku 1918 s tím,že od roku 1871 patřilo Württembersko do Německého císařství a tak již nebyli suverénními panovníky. ", "tgt_summary": "Das Haus Württemberg ist ein bis heute existierendes Adelsgeschlecht, das über Jahrhunderte, zuletzt bis 1918 als Könige von Württemberg, große Gebiete Südwestdeutschlands beherrschte und prägte. Der Familienname – abgeleitet von der auf dem Wirtemberg liegenden Stammburg – wurde später für das ganze Land Württemberg und somit auch für das Bundesland Baden-Württemberg verwendet.", "id": 1045087} {"src_title": "Okres Gelnica", "tgt_title": "Okres Gelnica", "src_document": [{"title": "Geografická charakteristika.", "content": "Okres Gelnica – tzv. Hnilecká dolina se nachází v severozápadní části Košického kraje, sousedí s okresy Rožňava, Spišská Nová Ves, Košice-okolí a Prešov. Charakter krajiny je členitý podhorský a horský. Z geomorfologického hlediska patří do oblasti Slovenského rudohoří, celku Volovské vrchy, podcelků Hnilecké vrchy, Volovec, Zlatý stůl, Pipitka a Kojšovská hoľa. V malé části území patří do celku Čierna hora, podcelek Roháčka a Bujanovské vrchy, které se táhnou po levém břehu Hornádu. Oblast je tvořena horninami krystalinika, které jsou bohaté na nerostné suroviny. Reliéf území se utvářel při alpinském vrásnění po spodní křídě a před spodními třetihorami. Místy tvoří obal prvohor mocné souvrství světlešedých vápenců a dolomitů vystupujících až na povrch, které zvyšují tvárnost horstva. V nich jsou úzké, hluboko zaříznuté kaňonovité říční doliny tvaru V, strmá bradla i skalní útvary. Ložiska rud se využívala již ve středověku, zajímavé stopy po starém dolování je možné najít v podobě opuštěných šachet, hald či propadlin. Území patří do povodí Hornádu, ale odvodňuje ho především řeka Hnilec (52,5 km v okrese), která se u Margecan vlévá do Hornádu. Významnější přítoky Hnilce jsou Smolník, Stará Voda a Kojšovský potok. Nadregionální význam má přehrada Ružín, ležící ve východní části Hnilecké doliny, s přítoky Hornád a Hnilec. Menší umělé nádrže se nacházejí v katastrech obcí Jaklovce, Smolník a Gelnica. Okres je nejlesnětějším okresem v rámci Slovenska s více jak 74% lesnatostí (436 km2). Lesní porosty jsou hospodářské a ochranné. Hlavními dřevinami v nich jsou smrk ztepilý, jedle bělokorá a buk lesní. V severovýchodní části je hospodářskou dřevinou borovice lesní, poddruh spišská. Zajímavostí je výskyt borovice kleče (kosodřevina) a též borovice limby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Okres Gelnica je jeden z okresů Slovenska. Leží v Košickém kraji, v jeho západní části. Na severu hraničí s okresem Spišská Nová Ves a Prešov, na jihu s okresem Rožňava a Košice-okolí.", "tgt_summary": "Gelnica ist ein Okres (Verwaltungseinheit) in der Ostslowakei mit Einwohnern () und einer Fläche von 584 km2. Historisch gesehen liegt der Bezirk zum größten Teil im ehemaligen Komitat Zips, ein kleiner Teil südwestlich des Ortes Henclová und das Gebiet um Úhorná liegen im ehemaligen Komitat Gemer und Kleinhont (siehe auch Liste der historischen Komitate Ungarns).", "id": 1424835} {"src_title": "Ďábel z Jersey", "tgt_title": "Jersey Devil", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Ďábel z Jersey je svědky popisován různě, většinou jako okřídlený tvor s koňskou, kozí nebo psí hlavou, kopyty (někdy okovanými) a dlouhým ocasem, vysoký 90–180 cm.", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Nejstarší publikovanou dochovanou zmínkou o ďáblovi pochází z článku pro \"Atlantic Monthly\" z května roku 1859. Nejrozšířenější legendou o původu tohoto stvoření je příběh o zoufalé ženě, která kvůli početnosti své rodiny pronesla na adresu očekávaného třináctého dítěte „ať je to raději ďas!“ To se vyplnilo – podle některých převyprávění se jí narodilo dítě deformované, podle jiných zdravé, které se proměnilo v ďábla až po nějaké době. Jedna z verzí legendy datuje ďáblův příchod na svět do roku 1735 a uvádí že tvor sežral svou rodinu a začal terorizovat okolí, než byl o několik let později vyhnán kněžím na sto let. Identita matky bývá uváděna různě, jako \"Mrs. Leeds\" nebo \"Mrs. Shrouds\", jejím bydlištěm bývá městečko \"Leeds Point\" v regionu Pine Barrens proto se původně toto stvoření nazývalo \"Leeds Devil\". Podle jiné verze byla matkou mládá dívka z Leeds Pointu, která se zamilovala během americké války za nezávislost do britského vojáka a narození ďábla bylo výsledkem prokletí za tuto zradu. Legendu v roce 1905 zpopularizoval článek v \"Trenton Times\", ve kterém byl ďábel vzhledem přirovnáván k opici spíše než ke koni.", "section_level": 1}, {"title": "Pozorování.", "content": "První doložená hlášení o údajném pozorování pochází až z přelomu 19. a 20. století. Jedním z dřívějších příběhů o setkání s ďáblem z Jersey, které uvádí McCloy byla zkušenost komodora Stephena Decatura (1779–1820), kdy při cvičné palbě z kanónu měl Decatur zahlédnout podivné létající stvoření a když na něj vypálil, koule proletěla skrz a ďábel nehnutě pokračoval v letu. Ďábla údajně zahlédl při lovu také bývalý španělský král Josef Bonaparte, který pobýval v New Jersey v exilu v letech 1816–1839. V druhé polovině 19. století je hlášeno několik dalších pozorování a incidentů, v roce 1899 měl „okřídlený had“ po několik nocí poletovat a rušit obyvatele svým řevem ve Spring Valley, dnes součástí newyorské metropolitní oblasti.", "section_level": 1}, {"title": "Leden 1909.", "content": "Nejvýznamnějším obdobím v mýtu ďábla z Jersey je 16–23. leden 1909, kdy je zaznamenán jeho výskyt ve více než třiceti sídlech napříč údolím řeky Delaware. Během tohoto týdne byl údajně viděn až v Kanadě nebo Kalifornii. Nejvíce pozorování bylo zaznamenáno ve čtvrtek 21. ledna, kdy mělo stvoření zaútočit na tramvaj ve městě Camden, řidiči tramvají ve městěch Trenton a New Brunswick se proto vyzbrojili. Chovatelé drůbeže hlásili v tomto období vysoké ztráty – kuřata měla buď mizet, nebo byla nalezana mrtvá bez známek smrtelných ran a kolem kurníků byly nacházeny pouze stopy podkov. Poté, co hlášení o ďáblovi utichla, vypsala \"Philadelphia Zoo\" odměnu deset tisíc dolarů tomu, kdo by stvoření dopadl a předal. Podle Regala byl zodpovědný za rozšíření mýtu Charles A. Bradenburgh, majitel filadelfského muzea kuriozit \"Ninth and Arch Street Dime Museum\", který viděl v zájmu veřejnosti o monstrum finanční příležitost a začal šířit zprávy, kterých se ujala média. Během roku 1909 se poprvé objevil dnes vžitý název \"Jersey Devil\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Ďábel z Jersey () je legendární bytost (kryptid) amerického folklóru, která údajně obývá region Pine Barrens na pomezí jižní části amerického státu New Jersey a východu Pensylvánie.", "tgt_summary": "Eine bekannte Legende aus dem US-Bundesstaat New Jersey berichtet vom Jersey Devil (engl. \"Teufel aus (New) Jersey\"), einem merkwürdigen Mischwesen, das der Legende nach im Süden des Atlantikstaates vorkommt.", "id": 601272} {"src_title": "Charlottenlund", "tgt_title": "Schloss Charlottenlund", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1663 převedl Frederik III. místo, známé jako \"Deer Park at Ibstrup\", na svého komorníka Jacoba Petersena, jenž z něj udělal místo zábavy. Gyldenlund pak několikrát změnil vlastníka, až zde v roce 1690 královská rodina vybudovala své venkovské sídlo. V roce 1671 získal Gyldenlund Ulrik Frederik Gyldenløve, syn Frederika III. a jeho milenky Markéty Pape. Kolem roku 1715 přešel do rukou korunního prince Kristiána (pozdější král Kristián VI.), který ho v roce 1730 dal jako dar své sestře princezně Šarlotě Amálii, dceři dánského krále Frederika IV.; ta zde v letech 1731 - 1733 vystavěla barokní zámek a nazvala ho Charlottenlund. Neprovdaná princezna užívala zámek jako letní sídlo až do své smrti v roce 1782. V období kolem roku 1815 byl Charlottenlund a jeho zahrady oblíbeným módním místem pro nedělní výlety kodaňských obyvatel. V letní sezóně se zde pod stany provozovala hudba a zpěv. V 19. století zde řadu let žila princezna Luisa Šarlota Dánská a její manžel lankrabě Vilém Hesensko-Kasselský. V roce 1869 se zde usadili korunní princ Frederik (pozdější král Frederik VII.) se svou ženou Luisou Švédskou. Narodili se zde jejich dva synové, princové Kristián a Karl (pozdější dánský král Kristián X. a norský král Haakon VII.). V letech 1880-1881 nechali zámek radikálně přestavět - byl rozšířen o postranní křídla a kopuli s tzv. lucernou. Tato přestavba ve stylu francouzské renesance, jejímž autorem je architekt Ferdinand Meldahl, charakterizuje jeho architekturu dodnes. Královští manželé zde žili až do své smrti - Frederikovy v roce 1912 a Luisiny v roce 1926. Královská rodina přestala zámek užívat v roce 1935 a přenechala ho \"Dánskému institutu rybářství a výzkumu oceánu\", který zde sídlí dodnes. Na západním konci zámeckých zahrad se nachází \"Dánské akvárium\". Zámek je ve vlastnictví státu a jeho správa je v gesci \"Správy královských paláců a majetků\". V roce 1938 byl za zámkem vztyčen obelisk na památku jeho posledních dvou královských obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Zámecké zahrady.", "content": "Zámek je obklopen rozlehlým parkem a zahradami založenými v anglickém stylu, s množstvím stromů a umělých jezírek, část zahrady je charakterizována francouzským stylem. Zámecké zahrady prošly několika fázemi změn podle módních stylů té které doby.", "section_level": 1}, {"title": "17. století.", "content": "V roce 1670 nechal Ulrik Frederik Gyldenløve v areálu vybudovat příkopy, rybníky a cesty. Koncem 17. století se v zámeckých zahradách vyskytovalo tak velké množství druhů rostlin, že královský botanik Peder Kylling v roce 1684 mohl publikovat katalog obsahující 404 rostlin, jež všechny byly nalezeny v těchto zahradách.", "section_level": 2}, {"title": "18. století.", "content": "V 18. století, když princezna Šarlota Amálie žila v zámku, bylo několik malých pravoúhlých barokních zahrad rozšířeno do dnešní rozlohy. V té době byl Šarlotin zámek obklopen malou zahradou v barokním stylu s pravoúhlými květinovými záhony úzkostlivě ozdobenými zimostrázovými ornamenty a tisy tvarovanými do tvaru pyramid. Dlouhé eleganntní stromořadí, které nyní vede z Strandvejen do Charlottenlundu, že živou připomínkou geometrického zahradnictví tohoto období. V roce 1990, kdy proběhla renovace zámeckého areálu, byly podle kresebných podkladů z barokního období rekonstruovány zimostrázové záhony, pyramidovitě zformované túje a paralelní řady tisů.", "section_level": 2}, {"title": "Královská užitková zahrada.", "content": "V roce 1826 se v Charlottenlundu usadila sestra Kristiána VIII., princezna Luisa Šarlota, se svým manželem Vilémem Hessenským. Luisa Šarlota založila užitkovou zahradu, v níž se pěstovaly byliny, koření, zelenina a ovoce. V roce 1909, po uzavření skleníků v zahradách zámku Rosenborg, poskytoval Charlottenlund své výpěstky pro potřeby královského domu.", "section_level": 2}, {"title": "Romantická krajina.", "content": "V letech 1880-1881 byly zámecké zahrady Charlottenlundu přetvořeny z barokní podoby do podoby romantické krajiny inspirované přírodou a byla k nim připojena část charlottenlundského lesa. V téže době byl do současné podoby přestavěn i zámek. Správcové zahrad R. Rothe a H.A. Flindt jsou autory jejich současného vzhledu. Za panování Frederika VIII. byly pravidelně vysazovány nové rostliny a instalovány postřikovače trávníků. Na západním konci zámeckých zahrad se nachází \"Dánské akvárium\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Charlottenlund (dánsky \"Charlottenlund Slot\") je malý zámek blízko Kodaně v Dánsku, na území obce Gentofte na největším dánském ostrově Seeland na východě země.", "tgt_summary": "Schloss Charlottenlund liegt nördlich von Kopenhagen in der Gemeinde Gentofte auf der dänischen Insel Seeland. Die urkundlich belegte Geschichte Charlottenlunds begann 1663, als König Friedrich III. das Grundstück seinem Kammerdiener Jacob Petersen übertrug, der dort ein Gasthaus baute. 1671 erwarb Ulrik Frederik Gyldenløve, ein unehelicher Sohn des Königs, das Anwesen, nannte es \"Gyldenlund\" und ließ dort Bewässerungsgräben, Fischteiche und Wanderwege anlegen. 1690 gelangten die Ländereien wieder in den Besitz der königlichen Familie, die schließlich dort einen Landsitz errichten ließ. ", "id": 1163637} {"src_title": "Jelena Slesarenková", "tgt_title": "Jelena Wladimirowna Slessarenko", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "V roce 2001 skončila na juniorském mistrovství Evropy v italském Grossetu na čtvrtém místě, tehdy ještě pod dívčím jménem Sivušenková. O rok později se umístila na halovém ME 2002 ve Vídni na pátém místě. V roce 2003 získala stříbrnou medaili na mistrovství Evropy do 23 let v polské Bydhošti a bronz na světové letní univerziádě v jihokorejském Tegu. Na halovém MS 2004 v Budapešti získala titul halové mistryně světa, když zvítězila v osobním rekordu 204 cm. Stejným výkonem vyhrála též v letní sezóně evropský pohár v atletice v Bydhošti. Na letních olympijských hrách v Athénách prošla z kvalifikace do dvanáctičlenného finále. 28. srpna se stala olympijskou vítězkou v novém olympijském a národním rekordu 206 cm. Slesarenková procházela soutěží čistě, jediné tři nepovedené pokusy předvedla na výšce 210 cm. Světový rekord Bulharky Stefky Kostadinovové 209 cm tehdy nepokořila. Titul potvrdila v Monaku na světovém atletickém finále. V roce 2005 vinou zranění vynechala halovou sezónu. Na světovém šampionátu v Helsinkách nenastoupila do kvalifikace, vinou dalšího zranění. O rok později obhájila v Moskvě titul halové mistryně světa. Na Mistrovství Evropy v atletice 2006 v Göteborgu skončila pátá. Později se stala vítězkou světového poháru. V roce 2007 na MS v atletice v japonské Ósace se umístila na 4. místě, když ji k medaili nestačilo ani překonání rovných dvou metrů. V roce 2008 se ji nepodařilo získat třetí zlato v řadě na halovém mistrovství světa ve Valencii, když prohrála s Blankou Vlašičovou a skončila stříbrná. Na olympiádu do Pekingu odjížděla coby obhájkyně titulu. V kvalifikaci zvládla 193 cm napotřetí a postoupila do patnáctičlenného finále. V něm pokořila 199 i 201 cm napodruhé. Následnou výšku 203 cm však třikrát shodila a umístila se těsně pod stupni vítězů, na čtvrtém místě. O rok později skončila na světovém šampionátu v Berlíně ve finále na desátém místě. Ona i její soupeřka Anna Čičerovová byly ale následně v roku 2016 diskvalifikovány, jelikož v jejich vzorcích z roku 2008 (Beijing) byly nalezeny stopy po dopingu. V roce 2010 prodělala sérii zdravotních problémů. V halové sezóně roku 2011 bylo jejím nejlepším výsledkem 188 cm. V letní části obsadila na domácím šampionátu v Čeboksarech výkonem 197 cm třetí místo a kvalifikovala se na světový šampionát do jihokorejského Tegu. Na MS poté ve finále zopakovala stejný výkon, což stačilo na konečné 4. místo.", "section_level": 1}, {"title": "Český halový rekord.", "content": "12. února 2008 se stala vítězkou mítinku Brněnská laťka, kde zvítězila výkonem 202 cm. Stala se tak první výškařkou, které se podařilo v České republice v hale skočit 200 cm a více. V roce 2009 se o překonání rekordu mohla postarat Němka Ariane Friedrichová, v Hustopečích ale 203 cm neskočila. Je také držitelkou rekordu Memoriálu Josefa Odložila, kde v roce 2004 zvítězila výkonem 201 cm.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní rekordy.", "content": "Dvoumetrovou hranici a vyšší zdolala celkově 31 krát.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Dne 20. července roku 2012 se ji narodila dcera Lisa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jelena Vladimirovna Slesarenková (, * 28. února 1982, Volgograd, SSSR) je ruská atletka, olympijská vítězka a dvojnásobná halová mistryně světa ve skoku do výšky.", "tgt_summary": "Jelena Wladimirowna Slessarenko (, engl. Transkription \"Yelena Slesarenko\", geb. \"Siwuschenko\"; * 28. Februar 1982 in Wolgograd) ist eine russische Hochspringerin und Olympiasiegerin.", "id": 1815478} {"src_title": "Donald Slayton", "tgt_title": "Deke Slayton", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Škola a výcvik.", "content": "Donald Slayton se narodil roku 1924 ve městě Sparta ve státě Wisconsin. V roce 1942 ukončil leteckou školu a byl poslán s bambardérem A-25 do Evropy. Stal se z něj zkušený letec, který absolvoval 63 bojových letů (v Evropě 56) ještě koncem 2. světové války nad Evropou a Japonskem v 304. skupině bombardérů B-25. Po válce se rozhodl studovat. Dokázal získat diplom leteckého inženýra na Minnesotské univerzitě (University of Minnesota). Pak se stal vynikajícím vojenským zkušebním letcem u NACA na základně Edwards. Oženil se v Los Angeles s dcerou farmáře. V roce 1957 se manželům narodil syn. Byl od 2. dubna 1959 v první sedmičce formující se skupiny kosmonautů, později byl jmenován velitelem Mercury-Atlas 7 v rámci amerického programu Mercury. Po lékařské kontrole v roce 1962 znamenal nález srdeční arytmie stop kariéře čtvrtého plánovaného kosmonauta. Nastalo období léčení a pokračování ve výcviku, zůstával v NASA. Nejdříve se podílel na výcviku svých šťastnějších kolegů, podílel se na řídící práci k programům NASA Gemini a Apollo. Až po 10 letech, v roce 1972, byl podle lékařů zdráv a připraven letět. Protože lety k Měsíci skončily, měl jedinou šanci, program Apollo-Sojuz. A už v době prvních jednání státníků se začal učit rusky. Platil za přímého, poctivého a hlučného kolegu. Bylo známé i jeho zaujetí pro lov.", "section_level": 2}, {"title": "Let do vesmíru.", "content": "Odstartoval 15. července 1975 v kosmické lodi, která zůstala nevyužitá z programu letů na Měsíc Apollo. Startoval z mysu Canaveral společně s astronauty Thomasem Staffordem a Vancem Brandem. Tentokrát se jednalo o program „EPAS“, tedy mezinárodní let Sojuz-Apollo sovětské a americké posádky. Po dvou dnech se Apollo připojilo k lodi Sojuz 19 s kosmonauty Alexejem Leonovem a Valerijem Kubasovem. Velitelem spojovacího modulu byl Slayton, přezdívaný Deke, v té době ve věku 51 roků. Trojice amerických astronautů přistála po 9 dnech letu ve své kabině s pomocí padáků na hladině Tichého oceánu.", "section_level": 2}, {"title": "Následovalo po letu.", "content": "U NASA ještě zůstal ve funkci manažera pro lety amerických raketoplánů. Z NASA odešel 1. března 1982 a stal se ředitelem firmy \"Space Services Inc. of America\", sídlící v Houstonu. Zemřel roku 1993 ve věku 69 let na rakovinu mozku. Posmrtně byl roku 1995 zapsán v Ohiu do National Aviation Hall of Fame (Národní letecká síň slávy).", "section_level": 2}], "src_summary": "Donald Kent Slayton (1. března 1924, Sparta, Wisconsin, USA – 13. června 1993 League City, Texas, USA) byl vojenským letcem a astronautem USA zapojeným do programu Sojuz-Apollo.", "tgt_summary": "Donald Kent „Deke“ Slayton (* 1. März 1924 in Sparta, Wisconsin; † 13. Juni 1993 in League City, Texas) war ein US-amerikanischer Raumfahrer. Er gehörte zur ersten Astronautengruppe, die 1959 ausgewählt wurde. Seinen ersten und einzigen Raumflug machte er jedoch erst 1975 im Rahmen des Apollo-Sojus-Test-Projekts.", "id": 477828} {"src_title": "Rumunská armáda", "tgt_title": "Armata Română", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První světová válka.", "content": "Rumunská armáda se účastnila první světové války na straně Dohody, vstoupila do války 28. srpna 1916 vyhlášením války Rakousko–Uhersku. V té době byl náčelníkem generálního štábu Constantin Prezan. Rumuni měli početnou armádu, ale její výcvik nebyl dostatečný a materiální vybavení bylo zastaralé. Po vyhlášení války se Rumuni pokusili obsadit Sedmihradsko, ale byli odraženi, protože Spojenci neotevřeli balkánskou frontu tak, jak se zavázali spojeneckou smlouvou, a jih země (Valašsko) byl okupován vojsky Ústředních mocností. Král a vláda se přemístili do Jasů (Moldavsko). Po únorové revoluci v Rusku rumunská armáda zůstala jediným bojujícím spojencem Dohody na východní frontě a po reorganizaci během zimy 1916–17 odrazila ofenzivu vojsk Centrálních mocností a porazila německá a rakousko-uherská vojska vedena maršálem Mackensenem v srpnu 1917. Na konci války v roce 1918 Rumunsko provedlo mobilizaci a účastnilo se po boku Spojenců posledních bojů.", "section_level": 2}, {"title": "Meziválečné období.", "content": "Rumunsko mělo uzavřenou obrannou alianci s Polskem proti SSSR. Rumuni také byli od roku 1921 součástí Malé dohody spolu s Československem a Jugoslávií namířené proti Maďarsku. V rámci unifikace armád Malé dohody odebíralo Rumunsko zbraně z Československa. To se netýkalo letadel, Rumuni odmítli čs. typy a nakoupili letadla z jiných zemí. Ve 30. letech se Rumunsko stalo členem Balkánské dohody.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Rumunsko bojovalo spolu s nacistickým Německem proti Sovětskému svazu, po boku Němců bojovaly na východní frontě dvě rumunské armády. V roce 1944 bylo území Rumunska obsazeno Rudou armádou. Po změně režimu se Rumunsko přidalo na stranu Spojenců a bojovalo po zbytek války spolu s Rudou armádou. Po jejím boku se jeho vojska probila přes Maďarsko a následně se dvě rumunské armády o síle téměř čtvrt milionu vojáků podílely na osvobození Československa, přičemž se ztrátami 66 495 mužů (z toho polovina padlých a nezvěstných) jim mezi osvobozovacími vojsky patří 2. místo, za Sověty. Rumuni se například zúčastnili bojů o Hodonín a okolí v roce 1945.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečné období.", "content": "Od roku 1955 bylo Rumunsko součástí Varšavského paktu. Během invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 se nezúčastnila útoku na ČSSR.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Rumunská armáda má v současnosti 90 000 profesionálně vycvičených vojáků, z nichž 75 000 je vojenský personál a 15 000 jsou civilisté. Z 90 000 vojáků je 60 000 aktivních, zatímco zbytek vojáků patří do armádních záloh. Rozpočet armády je asi 1,8 miliard eur (tj. asi 1,33 % rumunského HDP). Od roku 2004 se Rumunsko účastní mise NATO v Afghánistánu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Rumunská armáda () je jméno ozbrojených sil Rumunska. Rumunsko je od roku 2004 v NATO. Od roku 2007 je armáda plně profesionální. Dělí se na: pozemní síly, letectvo a námořnictvo.", "tgt_summary": "Die Armata Română (Rumänische Armee) als Streitkräfte von Rumänien sind in das Verteidigungs- und Sicherungskonzept der NATO eingebunden. Am 29. März 2004 traten die Streitkräfte dem atlantikübergreifenden Militärbündnis bei.", "id": 643075} {"src_title": "Fanfiction", "tgt_title": "Fan-Fiction", "src_document": [{"title": "Princip.", "content": "Principem fanfiction je použití postav, námětů a světa vytvořeného původním autorem, ovšem tak, že výsledné dílo není jen kopií (plagiátem) původního díla, ale kreativním výtvorem fanouška. Nové dílo tedy často volně dějově navazuje na děj původní knihy (povídky, komiksu, aj.) nebo vytváří odbočky a nové verze.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Fenomén fanfiction se objevuje v průběhu šedesátých let 20. století kolem fanouškovské základny amerického televizního seriálu Star Trek. Fanouškovské povídky navazující na původní dílo se publikovaly v takzvaných \"fanzinech (z angl. fan-magazine)\", amatérsky vyráběných a šířených časopisech. Skutečný rozvoj fanfiction se však datuje od 90. let spolu s rozmachem internetu. Vytvářejí se rozmanité webové archivy, na kterých je možno příběhy vystavovat, v roce 1998 vzniká největší a nejreprezentativnější archiv \"www.archiveofourown.org\". Samotný fenomén literárního díla vycházejícího z fikčního světa jiného literárního díla je ovšem starý jako písemnictví samo. Starověká i středověká literatura často rozvíjely témata a motivy děl staršího data, z novější doby můžeme zmínit například pokračování příběhů Sherlocka Holmese sepisovaná různými autory po smrti A. C. Doyla či z českého prostředí pátý a šestý díl Osudů dobrého vojáka Švejka, dílo Haškova epigona Karla Vaňka.", "section_level": 1}, {"title": "Současná fanfiction.", "content": "Celosvětově je v současnosti nejrozšířenější fanfiction k dílu J. K. Rowling a její série děl Harry Potter, podobný úspěch slaví i povídky na téma Twilight. Velmi rozšířené jsou i FF-ky o One Direction,Justinu Bieberovi, či Shawnu Mendesovi. Převážně mladí čtenáři (a ještě častěji mladé čtenářky) tvoří a většinou přes internet publikují vlastní pokusy inspirované původní sérií, a to od tvorby jen málo se odchylující od původního díla až po velice alternativní použití postav a původních námětů. Jednou z nejúspěšnějších fanfikcí odehrávající se ve světě Harryho Pottera je český slash román Elysejský klíč z roku 2010. Některé fenomény a opakující se nápady ve fanfiction dostaly zažitá označení, např. „\"slash\"“ (homosexuální vztahy mezi postavami, které jsou v původním díle buď heterosexuální nebo např. kvůli věku a chování ne zcela zjevné orientace), „\"shipping\"“ (vytvoření sexuálního vztahu mezi postavami které mezi sebou v původním díle nic nemají), „\"AU\"“ (alternative universe, většinou silný odklon od předlohy, používající ji pouze jako zdroj inspirace), „\"badfiction\"“ (odlišné a nečekané chování postav, pokud se jedná o záměr, případně nepřirozené a nepromyšlené chování postav u děl nízké kvality) aj. Tvorba a šíření fanfiction (na internetu) z důvodu neziskovosti, převážně nízkého věku autorů a také z toho důvodu, že se jedná o přirozený fenomén, který je součástí popularity každého známého autora, není obvykle považována za porušování autorských práv, potírána ani stíhána.\" Výtvarným protějškem fanfiction je fanart. Sem spadá např. snaha příznivců manga – japonské komiksové tvorby (někdy též zvaných „otaku“) tvořit vlastní obrázky s jejich oblíbenými postavami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fanfiction, též fanfikce, fan fiction nebo fan-fiction (méně se také používá tvar funfiction a jeho odvozeniny), je literární dílo vycházející primárně z díla již existujícího a sepsané jeho fanouškem. Dílem, na kterém je fanfiction vystavena a které se označuje také jako \"canon\" či \"kánon\", je často krásná literatura, ale také například film, televizní seriál či komiks. V naprosté většině případů nemá fanfiction komerční ambice a šíří se především prostřednictvím internetu.", "tgt_summary": "Fan-Fiction/Fanfiction oder kurz Fanfic oder auch nur FF, deutsch manchmal auch Fanfiktion oder Fangeschichte(n), ist die Bezeichnung für Werke, die von Fans eines literarischen oder trivialliterarischen Originalwerkes (zum Beispiel eines Films, einer Fernsehserie, von Büchern, Computerspielen usw.) oder auch real existierender Menschen (z. B. von bekannten Schauspielern, Musikern oder Sportlern) erstellt werden, welche die Protagonisten und/oder die Welt dieses Werkes bzw. die jeweiligen Personen in einer neuen, fortgeführten oder alternativen Handlung darstellen. ", "id": 1674499} {"src_title": "Chevrolet Camaro", "tgt_title": "Chevrolet Camaro", "src_document": [{"title": "Počátky.", "content": "První zmínky o tom, že Chevrolet připravuje konkurenci pro Ford Mustang, začaly pronikat do tisku již v roce 1965. Roku 1966 uspořádal mateřský koncern General Motors tiskovou konferenci v Detroitu, kde generální manažer divize Chevrolet Pete Estez oznámil novou produkční řadu automobilů se jménem, které odpovídalo tehdejší tradici značení pojmenování automobilů počínaje písmenem C (Corvair, Chevelle, Corvette). Poté, co bylo odhaleno jméno Camaro, se zástupci tisku zeptali, co to slovo znamená. Odpovědí bylo: \"\"Malé zlé zvířátko, které požírá Mustangy.\"\"", "section_level": 1}, {"title": "První generace (1967–1970).", "content": "První Camaro mělo konkurovat hlavně vozu Ford Mustang, jehož úspěchu ale nikdy nedosáhlo. Bylo vyrobeno 230 799 kusů. Nebyl to ale ryze sportovní vůz jako Chevrolet Corvette, byl dodáván jako 4-místné coupé nebo kabriolet. Vůz měl samonosnou karoserii a velký výběr motorů. Na výběr byly 2 šestiválce (3,8 L a 4 L) a 6 vidlicových osmiválců (od 5,3 L do 6,5 L). Dodávaly se 3 převodovky - třístupňová s pákou pod volantem, čtyřstupňová s pákou na podlaze nebo automatická. Jen málo vozů mělo sportovní SS-package se zesíleným předním odpružením, dvojitým výfukem, koly 15x7 a motorem o výkonu 257,4 kW. Stejnou výrobní platformu (avšak odlišné motorizace a drobné designové změny karoserie) sdílel i Pontiac Firebird.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá generace (1970–1981).", "content": "Druhá generace byla ve všech rozměrech větší (modelový rok 1978-81 dokonce nejdelší v historii) a změnil se i její celkový styl. Původní vnější design vycházející spíše z éry muscle-cars byl poměrně radikálně přepracován, aby více odpovídal moderním trendům a vzhledu sportovních automobilů. Zpočátku byl mírně zvyšován výkon u nejostřejších verzí, od roku 1973 se ovšem začala projevovat ropná krize a spolu s ní přišla i nutnost snižování spotřeby a emisí. Přestaly se vyrábět automobily s velkoobjemovými motory (tzv. Big-Block) a u menších osmiválců byl postupně snižován výkon. V roce 1980 byl po dlouhých letech nahrazen řadový šestiválec tehdy novou variantou s vidlicovým uspořádáním a celkovém objemu 3,8 l. Rok 1981 přinesl první náznaky řídící jednotky motoru. V tomto případě šlo o tzv. jednotku Computer Command Control schopnout elektronicky řídit emisní systém. Druhou novinkou bylo vybavení automatické převodovky hydrodynamickým měničem se spojkou v rámci zvýšení účinnosi přenosu výkonu a snížení emisí.", "section_level": 1}, {"title": "Třetí generace (1982–1993).", "content": "Třetí generace opět přinesla výraznou změnu vzhled automobilu - oblé tvary ustoupily tehdy modernějším hranatým. Vůbec poprvé se objevil v nabídce motorů řadový čtyřválec 2,5L, dále byl nově nabízen motor 2,8L V6 a dva vidlicové osmiválce o objemu 5,0 l, resp. 5,7 l. Standardně byly osazovány zpočátku třístupňovou automatickou převodovkou, již v roce 1983 však byla nahrazena převodovkou čtyřstupňovou. Ve stejném roce byla také nahrazena 4-stupňová manuální převodovka novým typem s pěti stupni. Vpředu nezávislé zavěšení kol McPherson, vzadu tuhá náprava s vinutými pružinami. S nejvyšší motorizací byla uváděna maximální rychlost 205 km/h.", "section_level": 1}, {"title": "Čtvrtá generace (1993–2002).", "content": "Čtvrtá generace přinesla zásadní modernizaci a snížení hmotnosti. Části karoserie (např. přední blatníky, víko kufru) byly vylisovány z plastu. K dispozici byla jako kupé nebo kabriolet. Z pohonných jednotek byly na výběr vidlicové šestiválce 3,4L, později 3,8L a samozřejmě taktéž osmiválce 5,7L. V roce 1998 prošel model faceliftem a motor 5,7L LT1 byl nahrazen úplně novým typem pocházející z modelu Corvette C5 - LS1. Jednalo se o úplně novou generaci V8 typu Chevrolet Small-Block, ovšem tato již měla kromě OHV konstrukce pramálo společného s předchozími generacemi. Tento návrh motoru se používá v postupně pozměňovaných verzích a objemových variacích dodnes (2017). V roce 2002 byla výroba vozidel Camaro a Firebird na dlouholeté platformě F-body ukončena bez přímého nástupce.", "section_level": 1}, {"title": "Pátá generace (2009-2015).", "content": "V roce 2006 byl představen koncept nové generace vozu Chevrolet Camaro. Vzhled automobilu je inspirován první generací, a to nejen zevnějškem, ale i interiérem. Výroba tohoto modelu byla zahájena na přelomu roků 2008–2009. V současné době je v prodeji několik verzí lišících se výbavou a motorizací. V nabídce motorizací lze nalézt motory V6 o výkonu 304 koní nebo silnější osmiválec o výkonu 426 koní. Všechny varianty vozu používají náhon pouze zadních kol. Brzy po vypuštění na americký trh se podařilo překonat prodeje modelů od tradičních konkurenčních výrobců - Ford Mustang a Dodge Challenger. V roce 2011 se plánují pro uvedení do prodeje modely cabrio a Z28 (vrcholná výkonová varianta). Tento vůz hrál ve 2. polovině filmu \"Transformers\". Výroba Chevroletu Camaro se vrátila díky režisérovi Michaeli Bayovi který použil Camaro ze 70.let v Transformers (2007) a chtěl nový model (camaru se dostalo veliké pozornosti a rostl zájem o něj). Díky jeho žádosti (a velikému zájmu publika) automobilka obnovila výrobu. Camaro lze vidět ve všech Transformers filmech, do Camara se transformoval Bumblebee. Automobilka také dodala že je to pro ně výhodnější aby se auto objevovalo ve filmech než v reklamě.", "section_level": 1}, {"title": "Šestá generace: od 2015.", "content": "Šestá generace byla představena veřejnosti 16. května 2015, prodej začal ještě téhož roku ovšem jako modelový ročník 2016. Vůz používá platformu GM Alpha sdílenou s vozy Cadillac ATS a CTS, nově s přední nápravou typu MacPherson. S šestou generací se vrátila výroba do Spojených států amerických z Kanady, kde probíhala už od čtvrté generace. Stejně jako pátá generace se nabízí jako coupé a kabrio. S velmi podobnou výbavou je o 91 kg lehčí. Po dlouhé době se vrací do výroby verze se čtyřválcovým motorem 2,0 EcoTec vybaveným turbodmychadlem (205 kW / 400 N·m). Další motorizace vycházejí z předchozí generace - 3,6 V6 (250 kW / 385 N·m), 6,2 V8 (339 kW / 617 N·m) a 6,2 V8 ve verzi pro packet ZL1 s výkonem 480kW a kroutícím momentem 880 N·m. Motorizace lze (omezeně) kombinovat buďto s manuální 6rychlostní převodovkou nebo 8stupňovou automatickou převodovkou. Model ZL1 ovšem využívá 10stupňovou automatickou převodovkou navrženou a patentovanou koncernem Ford. Model ZL1 je schopen zrychlit z 0-60 mil za hodinu (97 km/h) za 3,5 vteřiny a zajet čtvrt-míli za 11,4s. Oficiální rychlostní limit je 319 km/h. Nové Camaro pro rok 2019 je Yenko/SC Camaro připravené pro modelový rok 2019 ve dvou stupních úprav je toho ukázkovým příkladem. V přídích těchto vozů bude uložen nově postavený a kompresorem přeplňovaný osmiválec LT1 o objemu 6,8 litru s hliníkovým blokem motoru, řadou kovaných komponentů a hlavami válců opracovanými CNC. První z této dvojice v podobě Yenko/SC Stage I Camaro se díky svému motoru pyšní nejvyšším výkonem 622 kW (846 k), zatímco druhé provedení pojmenované Yenko/SC Stage II Camaro má nabízet výkon 745 kW (1012 k) a točivý moment 1185 N.m.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chevrolet Camaro je sportovním vozem automobilky Chevrolet, divize General Motors, běžně označovaným jako muscle car nebo spíše pony car. Do prodejů vstoupil 29. září 1966 jakožto modelový ročník 1967 a byl uveden jako konkurenční model pro Ford Mustang. Automobil sdílel podvozkovou platformu a hlavní komponenty s vozem Pontiac Firebird, taktéž představeným pro rok 1967. Během výroby se vystřídaly celkem 4 generace vozu, než byla produkce ukončena v roce 2002. Značka Camaro byla ovšem oživena jako koncept v roce 2006, který nakonec vedl k začátku výroby páté generace v roce 2009.", "tgt_summary": "Der Camaro ist ein \"Pony Car\" (ein Sportwagen) der US-amerikanischen Automobilmarke Chevrolet, die zum Automobilkonzern General-Motors (GM) gehört. Laut Chevrolet leitet sich der Name „Camaro“ aus dem französischen Wort \"camarade\" ab, was sich mit „Kamerad“ oder „Freund“ übersetzen lässt. ", "id": 2006010} {"src_title": "Ronald Koeman", "tgt_title": "Ronald Koeman", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "Svou kariéru odstartoval v roce 1980 v klubu FC Groningen, poté hrál postupně za Ajax Amsterdam, PSV Eindhoven, FC Barcelonu a kariéru zakončil ve Feyenoordu Rotterdam. Svůj debut v národním týmu reprezentaci měl 27. dubna 1983 proti Švédsku.", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "Po ukončení aktivní fotbalové kariéry trénoval Ajax Amsterdam, kde měl výrazné úspěchy, stal se i vítězem Eredivisie, ale v sezoně 2004/05 Ajax po neshodách s Rafaelem van der Vaartem a s vedením opustil. Nabídka na další trénování přišla vzápětí od Benfiky, kterou trénoval rok, a odkud se vrátil v roce 2006 opět do Nizozemska a začal trénovat PSV Eindhoven. Od října 2007 do dubna 2008 trénoval tým FC Valencie, se kterou vyhrál Copu del Rey. Po tomto angažmá se opět vrátil do Nizozemska, kde krátce vedl tým AZ Alkmaar, ale po půl roce a šňůře 7 porážek odstoupil a od 21. červa 2011 do února 2014 trénoval Feyenoord Rotterdam.", "section_level": 1}, {"title": "Southampton FC.", "content": "V červnu 2014 nahradil na lavičce anglického Southamptonu Mauricia Pochettina. V první sezóně skončil v Premier League s týmem na sedmé pozici, která klubu zaručila postup do kvalifikace o Evropskou ligu UEFA 2015/16. Do skupinové fáze se mu ovšem díky výsledné prohře 2:1 s FC Midtjyllandem postoupit nepodařilo. Další sezónu si Southampton své umístění v lize o jednu příčku vylepšil a skončil na šesté pozici, která mu zaručila základní skupiny Evropské ligy UEFA 2016/17.", "section_level": 2}, {"title": "Everton FC.", "content": "14. června 2016 bylo oficiálně oznámeno, že Ronald Koeman převezme liverpoolský klub Everton FC, se kterým podepsal tříletou smlouvu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ronald Koeman [ronald kúman] (* 21. března 1963, Zaandam, Nizozemsko) je bývalý nizozemský fotbalový obránce, v současné době trenér Everton FC. Byl pověstný tvrdými a přesnými střelami z velké vzdálenosti. V letech 1987 a 1988 získal ocenění nizozemský fotbalista roku. V anketě Zlatý míč, která hledala nejlepšího fotbalistu Evropy, se roku 1988 umístil na pátém místě.", "tgt_summary": "Ronald Koeman (* 21. März 1963 in Zaandam, Niederlande) ist ein ehemaliger niederländischer Fußballspieler und heutiger -trainer. Seit dem 6. Februar 2018 ist er Bondscoach der niederländischen Nationalmannschaft.", "id": 1125495} {"src_title": "Konstancie Uherská", "tgt_title": "Konstanze von Ungarn", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Konstancie pocházela z uherského královského rodu Arpádovců, jejími rodiči byli král Béla III. Uherský a Anežka ze Châtillonu. Byla sestrou dvou uherských králů, Emericha a Ondřeje II. Její sestra Markéta se roku 1185 stala byzantskou císařovnou a její teta Alžběta Uherská byla manželkou českého knížete Bedřicha. Roku 1189 byla Konstancie zasnoubena se synem Fridricha I. Barbarossy, rovněž Fridrichem, který zahynul během křížové výpravy ve Svaté zemi.", "section_level": 1}, {"title": "Adléta a Konstancie.", "content": "Koncem roku 1197 se Přemyslu Otakarovi I. podařilo znovu nastoupit na český trůn, avšak manželku Adlétu s dětmi již za sebou do Čech nepustil. Neznáme pohnutky tohoto činu, ale nepochopitelné je zvláště zavržení již dospělého syna Vratislava. Přemyslovi bylo v té době již minimálně čtyřicet let a svým činem riskoval, že přijde o dědice. V roce 1199 se ambiciózní Přemysl, jehož plánům lépe vyhovovalo manželství s uherskou princeznou než s dcerou „pouhého“ míšeňského markraběte, oženil s Konstancií Uherskou. Přesné datum není známo, ale počátkem roku 1199 se v Uhersku zdržovali čeští vyslanci, kteří zřejmě měli domluvit sňatek. Král byl o asi dvacet nebo pětadvacet let starší než uherská princezna. Z Přemyslova podnětu prohlásil pražský biskup Daniel II. manželství s Adlétou za neplatné. Důvodem mělo být jejich rodové příbuzenství, které z pochopitelných důvodů předchozích dvacet let nikomu nevadilo. Přemysl se však mohl s Konstancií seznámit již dříve osobně a v pozdějším věku tak nalézt manželku, se kterou si i lidsky rozuměl a zažil manželské štěstí, když v předchozím sňatku byla Adléta pouze ženou na politické šachovnici středoevropského prostoru. Nový Přemyslův sňatek nechtěla uznat Adlétina rodina, papežská kurie a samozřejmě ani sama Adléta. Svých práv se odmítala vzdát, odvolala se přímo k papeži Inocenci III. a v zájmu svých početných dětí zahájila zdlouhavý proces. Papež se konečnému rozhodnutí vyhýbal až do roku 1211, kdy Adléta zemřela. Přemyslův přátelský vztah s Wettiny se změnil v otevřenou nenávist. Soupeřící Štaufové a Welfové se museli smířit s tím, že pokud mají v táboře svých příznivců českého krále, nebudou tam Wettinové a naopak.", "section_level": 1}, {"title": "Právoplatná manželka.", "content": "Králi přinesl sňatek s Konstancií trvalé spojenectví uherských švagrů, ale i mnoho problémů, takže se krátce před rokem 1205 dokonce dočasně vrátil ke stárnoucí Adlétě. V té době už Konstancie porodila Přemyslovi prvorozeného syna Vratislava (1200 – 1201?), který ovšem zemřel, a zřejmě také tři z jejich dcer. Konstancie musela opustit i se svými dětmi královský dvůr, dále však žila v Praze, kde také porodila králi syna Václava. Přemysl tak snad jednal na nátlak Wettinů, se kterými byl dočasně na straně Filipa Švábského v boji o říšský trůn. Výsledkem českého spojenectví s Otou IV. se stal sňatek nejstarší dcery Adléty a Přemysla, Markéty, s dánským králem Valdemarem II. Ještě roku 1205 byla Adléta spolu se zbývajícími dcerami nucena Čechy definitivně opustit. Konstancie se synem se vrátila na Pražský hrad – její pobyt u dvora je doložen v polovině roku 1205. Král Václava uznal za svého dědice, přestože měl z prvního manželství ještě prvorozeného syna Vratislava. Papežská kurie rozhodla, že rozluka manželství Přemysla a Adléty je platná. Proti tomuto rozhodnutí vedla Adléta v roce 1207 revizi, svůj spor ovšem definitivně prohrála v roce 1210. Konstancie Uherská dala do roku 1211, který je uváděn jako datum narození poslední dcery Anežky, život jistě osmi, snad i devíti dětem.", "section_level": 1}, {"title": "Královna vdova.", "content": "Po manželově smrti v roce 1230 se Konstancie věnovala zakladatelské činnosti. Přála si založit v Praze ženský cisterciácký klášter, a proto zakoupila od řádu německých rytířů kostel a další majetek v německé osadě Poříčí. Později však tento kostel s přilehlým dvorcem věnovala špitálu sv. Františka. Nakonec toužený klášter založila na Moravě: nejpozději roku 1233 (možná už o tři roky dříve) položila základ konventu Porta Coeli (Brána nebes) v Předklášteří u Tišnova. Na svého královského syna Václava I. měla společně se svou nejmladší dcerou Anežkou zřejmě větší vliv než manželka Kunhuta Štaufská. Královna vdova se snažila být prostředníkem při bratrských neshodách Václava a ctižádostivého Přemysla. Přemysl byl v roce 1239 pohřben v \"Porta Coeli\", které matce společně s bratrem pomáhal založit. Sama Konstancie v tomto klášteře o rok později, v roce 1240, zemřela a byla pochována. Počátkem 21. století se Konstancie stala jednou z postav historických románů spisovatelky Ludmily Vaňkové \"Kdo na kamenný trůn\", \"Cestou krále\" a \"Dítě z Apulie\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Konstancie Uherská ( \"Konstancia\", \"Konstanze von Ungarn\", 17. února 1180 Ostřihom – 6. prosince 1240, Předklášteří) byla česká královna a druhá manželka Přemysla Otakara I.", "tgt_summary": "Konstanze von Ungarn (tschechisch \"Konstancie Uherská\", * um 1177/1180/1181; † 4. oder 6. Dezember 1240 in Předklášteří) stammte aus der zweiten Ehe des Königs Béla III. von Ungarn mit Agnes von Antiochia, Tochter des Rainald de Chatillon. ", "id": 274104} {"src_title": "Margaret Courtová", "tgt_title": "Margaret Court", "src_document": [{"title": "Osobní a sportovní život.", "content": "Narodila se roku 1942 v Albury, Novém Jižním Walesu jako nejmladší ze čtyř dětí Lawrence Smithe a Catherine Smithové (roz. Beaufortové). Má dva bratry Kevina a Vincenta a sestru June. S tenisem začala v osmi letech a o devět let později v roce 1960 zahájila šňůru sedmi singlových vítězství v řadě na Australian Championships (těchto titulů však dosáhla před otevřenou érou a nemají tak velkou hodnotu jako tituly z otevřené éry). Po odehraném Wimbledonu 1966 dočasně ukončila tenisovou kariéru. Roku 1967 se vdala za Barrymora Courta a nadále byla známá pod jmény Margaret Smithová Courtová nebo Margaret Courtová. K tenisu se vrátila v roce 1968 a o dva roky později získala jako druhá hráčka historie Grand Slam. Roku 1971 prohrála finále ve Wimbledonu s Evonne Goolagongovou v době, kdy již byla těhotná a očekávala narození syna Daniela (nar. 1972). Po porodu se ještě téhož roku vrátila na okruh WTA Tour a odehrála US Open 1972. Druhé dítě, dcera Marika se narodila v roce 1974. K tenisu se opět vrátila, ale roku 1977, když se dozvěděla, že čeká třetí z jejích čtyř dětí, tak se rozhodla sportovní kariéru definitivně ukončit. Patří ke třem tenistům historie, vedle Doris Hartové a Martiny Navrátilové, kterým se povedlo zvítězit ve všech třech kategoriích (dvouhře, čtyřhře a smíšené čtyřhře) všech grandslamů. Je ovšem jedinou tenistkou (i mezi muži), která vyhrála všechny tyto kategorie nejméně dvakrát. Sbírku grandslamových titulů ze všech soutěží dokázala shromáždit před otevřenou érou tenisu, v otevřené éře ji k tomu chyběl jen zisk mixového titulu na Australian Open, finále v roce 1969 se však pro deštivé počasí neodehrálo, přičemž následujícího roku se už mix na Australian Open nehrál a vrátil se až roku 1987. Obecnou známost jí přinesl medializovaný zápas na Den matek (13. května 1973) přenášený televizí, ve kterém podlehla bývalé mužské světové jedničce, tehdy 55letému Bobbymu Riggsovi v kalifornské Ramoně. V té době byla nejlepší ženskou tenistkou a média přinesla komentáře, že zápas nebrala vážně, protože se domnívala, že ho měla bez problémů vyhrát. Taktikou lobů a kraťasů však Riggs dokázal zvítězit 6–2, 6–1. O čtyři měsíce později však podlehl Billie Jean Kingové v Souboji pohlaví v houstonské hale Astrodome. V roce 1979 vstoupila do Mezinárodní tenisové síně slávy. V lednu 2003 byl Show Court One v Melbourne Parku, dějišti Australian Open, přejmenován na Margaret Court Arena. Téhož roku australská pošta vytiskla sérii jejích poštovních známek, stejně jako tenisové legendy Roda Lavera. Za svou kariéru získala 92 singlových, 48 deblových a 19 mixových titulů WTA, dohromady vyhrála 159 turnajů WTA, díky čemuž je na 4. místě historického žebříčku. Žije v australském Perthu. Tchán sir Charles Court a švagr Richard Court zastávali post premiéra Západní Austrálie.", "section_level": 1}, {"title": "Vyznání.", "content": "Vyrostla v katolické víře, ale v polovině 70. let se přihlásila k letničnímu hnutí (pentekostalismu), které v rámci evangelikálního křesťanství zastává zvláštní důraz na přímou osobní zkušenost s Bohem prostřednictvím křtu Duchem Svatým, jak ji ukazuje biblický záznam dne Letnic. V roce 1983 vystudovala teologii na Rhema Bible Training Centre a roku 1991 se stala duchovní. Následně založila duchovní společenství známé jako Margaret Court Ministries. Roku 1995 založila v Perthu Victory Life Centre pentekostální církve, kde dosud slouží jako pastorka. Její televizní pořad A Life of Victory je vysílán na australském křesťanském kanálu (Australian Christian Channel).", "section_level": 2}, {"title": "Pohled na homosexualitu.", "content": "V roce 1990 se o Martině Navrátilové a dalších lesbicky a bisexuálně zaměřených hráčkách vyjádřila, že ničí tenis a dávají špatný příklad mladým hráčům. V listopadu 1994 při svém projevu v australském parlamentu prohlásila: \"„Homosexualita je ohavnost, pánové! Potraty jsou ohavnost, pánové!“\"", "section_level": 2}, {"title": "Grand Slam a postavení na žebříčku.", "content": "Za svou kariéru vyhrála 64 grandslamových titulů, z toho 24 ve dvouhře, 19 v ženské a 21 ve smíšené čtyřhře. V otevřené éře dosáhla na 28 grandslamových titulů, což ji řadí na 3. místo. Ve dvouhře získala 11, ve čtyřhře 10 a v mixu 6 grandslamových titulů v rámci otevřené éry. Z počtu 85 grandslamových finále vyhrála 64 (úspěšnost 72,9 %), z toho 24–5 (82,8 %) ve dvouhře, 19–14 (57,6 %) v ženské čtyřhře a 19–4 (82,6 %) ve smíšené čtyřhře. Z počtu 47 grandslamů na nichž hrála dvouhru se probojovala do finále 29krát, semifinále 36krát, čtvrtfinále 43krát. Celkový poměr vítězství a proher ve dvouhrách grandslamu je 210-23 s váženým průměrem 0,901 (47–5 na French Championships/Open, 51–9 ve Wimbledonu, 51–6 na US Championships/Open a 61-3 na Australian Championships/Open). V letech 1969–1973 dokázala vyhrát 11 z 16 grandslamů ve dvouhře a v období 1962–1966 zvítězila na 11 ze 17 turnajů ve dvouhře, kterých se zúčastnila. Poměr výher a proher na grandslamu proti nenasazeným hráčkám činil 146–2 (98 %). Společně s Martinou Navrátilovou jsou jedinými tenistkami v otevřené éře, kterým se podařilo vyhrát více než polovinu soutěží na grandslamových turnajích v jedné sezoně, a to v sezónách 1969 (8 z 12), 1970 (7 z 11) a 1973 (6 z 11). Podle žebříčku na konci roku sestavovaného londýnským \"Daily Telegraphem\" v období 1914 až 1972 byla klasifikována na 1.místě šest sezón: 1962, 1963, 1964, 1965, 1969 a 1970. Nikdy se však nestala'světovou jedničkou na žebříčku WTA.", "section_level": 1}], "src_summary": "Margaret Courtová MBE, rozená \"Smithová\", také známá pod dvojitým příjmením \"Smithová Courtová\", (* 16. července 1942 Albury, Nový Jižní Wales) je bývalá australská tenistka, jedna z nejlepších hráček tenisové historie. Celkově vyhrála 64 grandslamů, což znamená nejvyšší počet jediného tenisty bez rozdílu pohlaví. V roce 1970 se stala první hráčkou v otevřené éře, která získala čistý Grand Slam. V roce 1988 na ni navázala Němka Steffi Grafová. ", "tgt_summary": "Margaret Court AO (* 16. Juli 1942 als \"Margaret Jean Smith\" in Albury, New South Wales) ist eine ehemalige australische Tennisspielerin. Sie war eine der besten Profispielerinnen der Geschichte und ihr gelang sowohl im Einzel als auch im Mixed ein Grand Slam. Darüber hinaus hat sie im Laufe ihrer Karriere mit 64 Grand-Slam-Titeln (Einzel, Doppel und Mixed) mehr Siege bei den vier wichtigsten Turnieren gesammelt als jede andere Tennisspielerin.", "id": 1586218} {"src_title": "Kaunertal", "tgt_title": "Kaunertal (Gemeinde)", "src_document": [{"title": "Geografie a dopravní dostupnost.", "content": "Údolí Kaunertal sleduje tok říčky Fagge a stoupá od severu od města Kauns (cca 1000 m n.m.) směrem k jihu v délce cca 25 km. Obec Kaunertal leží přibližně uprostřed údolí a zahrnuje vícero osad v délce přes 20 km. Na východní straně za hřebenem Kaunergrat probíhá ve stejném severojižním směru údolí Pitztal, na západní straně za hřebenem Glockturm je údolí horního Innu. Oba horské hřebeny dosahují ve své severní části přes 2000 m a dále na jih řadou vrcholů přes 3000 m. Závěr údolí tvoří hranici s Itálií, je zahrazen masívem Weißseespitze (\"Cima del Lago Bianco\", 3510 m) a druhým největším ledovcem Rakouska \"Gepatschferner (Vedretta della Croda).\" Do údolí je přístup po odbočení ze silnice I. třídy B180 místní silnicí, která byla kvůli regulaci turismu za částí Feichten zpoplatněna a v roce 1982 byla dobudována až na parkoviště pod ledovcem. Sem jezdí i linkový autobus, který zde má mít údajně nejvýše položenou konečnou v Rakousku.", "section_level": 1}, {"title": "Památky, zajímavosti, turistika.", "content": "Centrem obce je část Feichten s farním kostelem nejsvětější Trojice, obecním úřadem a také turistickým informačním střediskem. Krytý bazén má 20 m. V ústí údolí v části Kaltenbrunn je gotický poutní kostelík ze 16. století Nanebevzetí Panny Marie a dále v části Platz je lokální vlastivědné muzeum. Mezi několika horskými chatami je zajímavostí Gepatschhaus, který byl založen roku 1873 jako první chata německého alpského spolku (DAV) na území Rakouska. Nyní leží u mýtné silnice, poblíž je kaplička Panny Marie Sněžné z roku 1895. V horní (jižní) části údolí byla v roce 1964 dokončena přehradní nádrž Gepatsch, která je zajímavá tím, že její hydroelektrárna leží v sousedním údolí na břehu řeky Inn poblíž obce Prutz a tlakové potrubí dlouhé cca 14 km podchází horský hřeben a využívá tak spádu přes 800 m. Sypaná hráz má délku 600 m a výšku 153 m. Placená vyhlídková silnice (\"Kaunertaler Gletscherstraße)\" vede cca 5 km podél přehrady a v létě je sjízdná 29 serpentinami až na parkoviště ve výšce 2 730 m u restaurace a dolní stanice kabinkové lanovky na Karlesjoch. Ve výšce 2470 m míjí malebné jezero Weißsee. Kromě kabinkové lanovky, která končí ve 3000 m n.m. na hřebeni na italské hranici, kde neschůdný terén běžnému turistovi neposkytuje možnost dalšího putování, je možné z parkoviště dojít k ledovci a projít si ledovcovou puklinou. Lokalita je především lyžařskou destinací, několik lyžařských vleků vede do ledovcového terénu na severním svahu Weißseespitze. Dříve odlehlé a těžko dostupné údolí se skrovným zemědělstvím zažilo v posledních stu letech vzestup turistiky z pár desítek na až 70 tisíci návštěvníků ročně díky vybudování přístupové cesty a dalších možností ubytování. Navzdory negativnímu vlivu na biodiverzitu má vybudovaná turistická a lyžařská infrastruktura významný vliv na ekonomiku obce, přičemž počet letních a zimních návštěvníků je prakticky vyrovnaný. Vzhledem k úbytku ledovců byly původní plány na letní lyžařský areál změněny a lyžuje se jen v zimní sezóně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kaunertal je dolina v Ötztalských Alpách v Rakousku ve spolkové zemi Tyrolsko v okrese Landeck a zároveň název obce, kde žije 615 obyvatel (1. 1. 2011).", "tgt_summary": "Kaunertal ist eine Gemeinde mit Einwohnern (Stand ) im gleichnamigen Tal im Bezirk Landeck im Bundesland Tirol (Österreich). Die Gemeinde ist Teil des Gerichtsbezirks Landeck.", "id": 1634354} {"src_title": "Pojmová mapa", "tgt_title": "Concept-Map", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Technika pojmového mapování byla vytvořena Josephem D. Novakem a jeho vývojovým týmem na Cornell University v 70. letech 20. století jako prostředek k usnadnění získávání vědeckých poznatků studenty. Novak ve svém výzkumu vycházel z Ausubelovy asimilační teorie učení. Ta se soustředí na smysluplné učení (meaningful learning), které je založeno na zařazení nových informací mezi rámec již existujících pojmů a vztahů v naší mysli. Na stejném principu fungují právě pojmové mapy. Učení touto metodou se ukazuje jako efektivnější. Dochází totiž k jednoduššímu zapamatování potřebných informací a zároveň k hlubšímu pochopení souvislostí.", "section_level": 1}, {"title": "Definice.", "content": "Pojmová mapa je diagram, který představuje shrnutí vybraného tématu, tím způsobem, že vybírá pouze nejdůležitější klíčová slova (pojmy). Podobně jako myšlenková mapa může mít barevnou podobu. Stejné skupiny pojmů se vyznačí jednou barvou, aby se odlišily od ostatních pojmů uvedených v jiných čáštech mapy. Zapamatování vyznačených slov tak bude snazší a také se lépe zapojí vizuální paměť. Pojmová mapa se skládá z následujících částí:", "section_level": 1}, {"title": "Uspořádání.", "content": "Pojmové mapy lze rozdělit na několik druhů podle rozmístění jednotlivých pojmů kolem hlavního tématu. Abstraktní či více obecné pojmy jsou umístěné blíže k hlavnímu tématu. Naopak příklady bývají umístěné ve větší vzdálenosti od hlavního tématu. Nejčastěji používanými mapami jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Hierarchické pojmové mapy.", "content": "Nejdůležitější pojem se nachází v horní části mapy a od něho vedou směrem dolů další spojení. Postupuje se od abstraktních pojmů ke konkrétním.", "section_level": 2}, {"title": "Pavoukové pojmové mapy.", "content": "Hlavní pojem se nachází uprostřed mapy a dále se pomocí dalších vztahů a pojmů rozšiřuje do všech stran. Důležité pojmy jsou blíže k hlavnímu pojmu.", "section_level": 2}, {"title": "Lineární pojmové mapy.", "content": "Pojmy jsou řazeny v řadě za sebou a mají stejnou hierarchickou úroveň.", "section_level": 2}, {"title": "Cyklické pojmové mapy.", "content": "Pojmy jsou uspořádány do kruhu se stejnou hierarchickou úrovní.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "Pojmové mapy jsou využívány ke tvorbě nových myšlenek, přičemž se má za to, že podporují kreativitu. Proto se využívají při brainstormingu. Přestože jsou často přizpůsobené konkrétnímu uživateli, mohou být použity k vysvětlení složitých problémů. Lze je také použít jako nástroj ke zvýšení efektivity učení, stejně jako pomůcka ke znázornění expertních znalostí jednotlivců a týmů ve školství, státní správě i komerční sféře. Formalizované pojmové mapy jsou používány k návrhu softwaru, kde je nejčastějším použitím tvorba diagramů, odpovídajících UML (Unified modelling language). Pojmové mapování může být také prvním krokem při vytváření ontologie, nebo představovat strukturu formálního argumentu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdíl mezi pojmovou mapou a myšlenkovou mapou.", "content": "Pojmové a myšlenkové mapování je založené na velmi podobné metodě, ale existuje mezi nimi několik rozdílů:", "section_level": 1}, {"title": "Programy na tvorbu pojmových map.", "content": "Pojmové mapy lze vytvářet v následujících programech:", "section_level": 1}], "src_summary": "Pojmové mapování je technika používaná ke znázornění vazeb mezi různými pojmy, která byla vytvořená na počátku 70.let. Pojmy jsou spojené popsanými spojnicemi a vytvářejí rozvětvující strukturu. Vztah mezi pojmy je vyjádřen pomocí popisku vazby, např. „způsobuje vzrůst“, „přispívá k“, atd.", "tgt_summary": "Eine Concept-Map ist die Visualisierung von Begriffen (Concepts) und ihren Zusammenhängen in Form eines Netzes. Sie ist ein Mittel zur graphischen Darstellung von Informationen und ein Mittel der Gedankenordnung und -reflexion. Zu unterscheiden ist die Concept-Map von der Mind-Map, die lediglich eine Baumstruktur aufweist, und vom Semantischen Netz, das formaler Natur ist, und nicht unbedingt eine graphische Repräsentation besitzt.", "id": 2289193} {"src_title": "Oskar Brüsewitz", "tgt_title": "Oskar Brüsewitz", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V roce 1944 se teprve patnáctiletý Oskar Brüsewitz s blížícím se koncem druhé světové války nechal naverbovat do řad vojáků wehrmachtu. Upadl do zajetí Rudou armádou a stal se tak válečným zajatcem. Po skončení druhé světové války pracoval jako obuvník. Ke křesťanství jej přivedl vliv jeho rodiny (kolem roku 1954) a v letech 1964 až 1969 navštěvoval luteránský seminář v durynském Erfurtu. Teologická studia zakončil v roce 1970, kdy byl vysvěcen v evangelickém luteránském (protestantském) kostele Rippicha (v okrese Zeitz). Oskar Brüsewitz na sebe upozornil východoněmecké úřady nejen svojí kritikou komunistického režimu, ale i symbolickými protesty a to včetně instalace kříže složeného z neonových svítidel, který umístil ve svém kostele. Provládní vedení jeho církve jej v roce 1976 navrhlo přesunout do jiného rektorátu. To byl okamžitý spouštěcí impuls pro spáchání sebevraždy upálením na veřejném trhu před kostelem v Zeitzu. Úředníci ministerstva pro státní bezpečnost sice oheň rychle uhasili, ale Oskar Brüsewitz o čtyři dny později zemřel v důsledku popálenin. V den svého protestu 18. srpna 1976 umístil Brüsewitz na střechu svého auta před kostelem Michaeliskirche v Zeitzu dva plakáty obviňující komunisty z represí. Stálo na nich: „Funkspruch an alle – Funkspruch an alle – Wir klagen den Kommunismus an wegen Unterdrückung der Kirchen in Schulen an Kindern und Jugendlichen“ a „Funkspruch an alle – Funkspruch an alle – Die Kirche in der DDR klagt den Kommunismus an! Wegen Unterdrückung der Kirchen in Schulen an Kindern und Jugendlichen“ ve volném překladu: „Rádiová zpráva všem - Rádiová zpráva všem - obviňujeme komunismus z potlačování církví ve školách pro děti a mládež“ a „Rádiová zpráva všem - Rádiová zpráva všem - Církev v NDR obviňuje komunismus! Kvůli útlaku církví ve školách s dětmi a mladými lidmi“. Ve svém dopise před sebevraždou psal Oskar Brüsewitz o „předstíraném hlubokém míru, který také pronikl do křesťanství“ ve východním Německu, zatímco ale ve skutečnosti došlo k „mocné válce mezi světlem a temnotou“. Brüsewitz zemřel na své těžké popáleniny dne 22. srpna 1976 v nemocnici v Halle Dölau. Jeho sebeobětování přineslo podporu jak jeho farníkům, tak představitelům církve a vedlo uvnitř církevní hierarchie k přehodnocení vztahu s komunistickou diktaturou. Dnešní protestantská církev vidí v jeho činu první krok k projevům masového lidového odporu, které v roce 1989 vedly ke kolapsu východního Německa. Komunistické úřady se zpočátku pokusily umlčet a cenzurovat informace o celé události, ale když zprávy přesto unikly na veřejnost a setkaly se zde se vzrůstající podporou, byl Oskar Brüsewitz označen za psychopata. Dne 31. srpna 1976 Neues Deutschland, oficiální noviny tehdejší vládnoucí strany východního Německa (SED), vytiskly článek s názvem „Du sollst nicht falsch Zeugnis reden“, který tvrdil, že sebeupálení je činem nemocného a pomateného muže. Podobný článek se objevil v \"Die Neue Zeit\", novinách Východoněmecké křesťansko–demokratické unie. O dvacet let později, šest let po sjednocení Německa, si v roce 1996 v protestantském kostele církevní provincie Sasko připomněli věřící i duchovní jeho oběť. Biskup Dehmke nazval jeho smrt „aktem zoufalství“ na protest proti represivní povaze komunistického režimu a příliš blízké spolupráci představitelů tehdejší církve s oficiální státní ideologií a jejími představiteli. Při příležitosti 30. výročí jeho smrti (2006) napsal Neues Deutschland omluvu za článek, který v roce 1976 o Oskaru Brüsewitzovi publikovali. V omluvě připustili, že příspěvek byl „pomlouvačný“ a že jej nepsali jejich tehdejší novináři, nýbrž že text vznikl v jedné z mnoha kanceláří ústředního výboru SED. Kromě zmíněné omluvy také publikovali několik z tisíců kritických dopisů, které tehdy dostali do redakce od čtenářů a jenž nebyly v roce 1976 otištěny. Potlačování opozice v tehdejším východním Německu má za úkol dokumentovat a prezentovat veřejnosti Brüsewitzovo centrum (německy Brüsewitz-Zentrum) působící v Německu, které bylo založeno iniciativou členů Panevropy. Cílem centra je napravit škody na veřejném chápaní a uvědomování si náboženské svobody napáchané východoněmeckým režimem. Brüsewitzova smrt je v Německu známá jako „Fanal von Zeitz“ nebo „Fire Signal of Zeitz“ („Ohňový signál z Zeitzu“).", "section_level": 1}], "src_summary": "Oskar Brüsewitz (30. května 1929, Vilkyškiai, Litva - 22. srpna 1976, Halle, Německá demokratická republika ) byl východoněmecký luteránský pastor, který se upálil na protest proti potlačování náboženství v komunistickém východním Německu (NDR). Bezprostřední příčinou byly rozepře s prostátním vedením evangelické církve.", "tgt_summary": "Oskar Brüsewitz (* 30. Mai 1929 in Willkischken, Memelland; † 22. August 1976 in Halle an der Saale) war ein evangelischer Pfarrer, der mit seiner öffentlichen Selbstverbrennung 1976 in Zeitz bedeutsamen Einfluss auf die Kirche und spätere Opposition in der DDR nahm.", "id": 1616455} {"src_title": "Expreska", "tgt_title": "Expressset", "src_document": [{"title": "Použití.", "content": "Používá se místo jednoduché karabiny. Výhodou je větší volnost pohybu lana, menší tření v jistícím bodě a oproti dvěma karabinám a samostatné smyčce umožňuje rychlejší zajištění při dosažení jistícího bodu. V některých situacích snižuje také pravděpodobnost samovolného otevření karabiny. Nevýhodou je vyšší hmotnost oproti jediné karabině a také poměrně významné prodloužení délky případného pádu. Minimální pevnost smyčky požadovaná normou je 22 kN. Ve sportovních cestách s velkým počtem jistících bodů je standardní výbavou lezců a ve velmi těžkých a převislých cestách ponechávají často lezci expresky pro další opakování (viz také PP styl přelezu v článku Horolezectví). V expresce mohou být použity karabiny s různým typem zámku, bez pojistky nebo i s pojistkou. Častá je kombinace \"D\" karabin s rovným zámkem a dovnitř prohnutým zámkem. Karabina s rovným zámkem se v tom případě zapíná do pevného jistícího bodu a do karabiny s prohnutým zámkem se zapíná lano. Důvodem prohnutí zámku je právě snaha usnadnit zapínání („cvakání“) lana. Délka smyčky může být různá, obvykle podle potřeby. Kratší expresky se používají u přímých cest a v případech, kde každý centimetr pádu navíc může vadit. Delší expresky se s výhodou používají například pod převisy nebo v bodech, kde dochází ke změně směru výstupu tak, aby docházelo k co nejmenšímu nárůstu tření při průchodu lana skrz jištění. Spojovací smyčka může být z různých materiálů, kromě klasických popruhových smyček se používají i tenčí ploché smyčky z vysokopevnostního polyetylénu (Spectra, Dyneema). Někdy bývá poloha karabin v expresce zajištěna gumičkami. Názory, zda zajišťovat polohu obou karabin nebo pouze jednu karabinu, se různí. Stejně tak se různí názory, zda je lepší, když jsou zámky obou karabin na stejnou stranu nebo každý na jinou. Obvykle záleží spíše na konkrétní situaci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Expreska, celým názvem expresní smyčka, je krátká sešitá popruhová (plochá) smyčka spojující dvojici karabin (pojmem \"expreska\" bývá myšlen také celý komplet obou karabin se smyčkou, někdy se takový komplet označuje delším názvem expres set, slangově i preska). Slouží ke spojení lana a jistícího bodu při lezení.", "tgt_summary": "Das Expressset (kurz \"Exe\" genannt, umgangssprachlich auch Expressschlinge) ist ein Sicherungsmittel, das beim Klettern eingesetzt wird. Es besteht aus zwei Normalkarabinern, die durch eine vernähte Bandschlinge miteinander verbunden sind. Die wichtigste Anwendung ist das Anlegen einer flexiblen Verbindung zwischen dem Seil und einem Fixpunkt, vor allem einer Zwischensicherung.", "id": 781966} {"src_title": "Bitva u Falklandských ostrovů", "tgt_title": "Seegefecht bei den Falklandinseln", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Na začátku války Německá Východoasijská eskadra opustila přístav Čching-tao v Číně a vypravila se na cestu do německých přístavů, kam žádná z nich nedoplula. Velel jí viceadmirál Maximilian von Spee a byla složena z pancéřových křižníků \"Scharnhorst\" a \"Gneisenau\" a lehkých křižníků \"Nürnberg\", \"Leipzig\" a \"Dresden\". Původně k eskadře patřil ještě lehký křižník \"Emden\", kterému velel kapitán Karl von Müller, a který vyplul do Indického oceánu přepadat spojenecké obchodní lodě. V říjnu svedl vítěznou bitvu u Penangu a v listopadu byl potopen v bitvě u Kokosových ostrovů. Poté, co eskadra připlula k Jihoamerickým břehům, svedla v listopadu vítěznou bitvu u Coronelu s Britskou západoindickou eskadrou. Německá eskadra potom vplula do přístavu Valparaíso, kde byla přivítána početnou německou komunitou. Potom se Spee rozhodl odplout do jižního Atlantiku a zničit radiovou stanici a skladiště uhlí ve Stanley na Falklandských ostrovech.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh.", "content": "Dne 8. prosince, když eskadra připlouvala za doprovodu 3 pomocných lodí ke Port Stanley, byla uvnitř přístavu už jiná eskadra – britská. Britská eskadra, které velel admirál sir Doveton Sturdee, zde doplňovala zásoby uhlí. Byla složena z bitevních křižníků \"Invincible\" a \"Inflexible\", pancéřových křižníků \"Carnarvon\", \"Cornwall\" a \"Kent\", lehkých křižníků \"Bristol\" a \"Glasgow\" a staré bitevní lodě \"Canopus\". Když Spee zjistil, že v přístavu kotví silnější eskadra, rozhodl se vyplout zpátky na volné moře. Britské křižníky však byly rychlejší a proto se Spee postavil na odpor, aby umožnil uniknout alespoň lehkým křižníkům. Uniknout se nakonec podařilo pouze lehkému křižníku \"Dresden\" a pomocné lodi \"Seydlitz\". Ostatní německé lodě byly potopeny. Zahynulo na nich 1871 námořníků včetně admirála Spee a dalších 215 mužů upadlo do zajetí. Na britské straně došlo pouze k lehkému poškození \"Invincible\". Lehký křižník \"Dresden\" unikal až do 14. března 1915, kdy byl u ostrovů Juana Fernándeze dostižen britskou flotilou a potopen vlastní posádkou. Tak skončila poslední loď Německé východoasijské eskadry. Na Dresdenu sloužil mimo jiné i Wilhelm Canaris - pozdější velitel Abweru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Falklandských ostrovů byla námořní bitvou první světové války. Uskutečnila se 8. prosince 1914 v jižním Atlantiku poblíž Falklandských ostrovů. Bitva se odehrála mezi britskou a německou eskadrou měsíc poté, co německá eskadra porazila jinou britskou eskadru v bitvě u Coronelu.", "tgt_summary": "Das Seegefecht bei den Falklandinseln war eine Seeschlacht zwischen britischen und deutschen Kriegsschiffen während des Ersten Weltkrieges. Sie fand am 8. Dezember 1914 statt und endete mit einer vernichtenden Niederlage des deutschen Kreuzergeschwaders.", "id": 496630} {"src_title": "Omega Centauri", "tgt_title": "Omega Centauri", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "Na obloze se nachází ve střední části souhvězdí Kentaura, 5° západně od pouhým okem viditelné hvězdy s magnitudou 2,6 Zéta Centauri (ζ Cen). 4,5° severně se nachází jasná čočková galaxie Centaurus A.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Řecký astronom Klaudios Ptolemaios tento objekt popsal kolem roku 150 ve svém díle Almagest jako hvězdu na zádech koně (\"Quae est in principio scapulae\"). Německý právník a astronom Johann Bayer v roce 1603 použil ve své Uranometrii Ptolemaiova data k označení tohoto objektu jako \"Omega Centauri\". Edmund Halley tento objekt znovu objevil roku 1677 při svém pozorování dalekohledem z jihoatlantského ostrova Svaté Heleny a zapsal jej jako nehvězdný objekt. Halley tento objekt v roce 1715 zapsal do seznamu šesti \"jasných skvrn\", který vydal ve vědeckém časopise \"Philosophical Transactions of the Royal Society\". Švýcarský astronom Jean-Philippe Loys de Chéseaux v roce 1746 zařadil Omegu Centauri do svého seznamu 21 mlhovin, stejně jako francouzský astronom Nicolas-Louis de Lacaille v roce 1755, který jí přiřadil katalogové číslo L I.5. Kulovou hvězdokupu v ní rozeznal až roku 1826 původem skotský astronom James Dunlop, který ji popsal jako \"krásnou hvězdnou kouli velmi postupně a mírně stlačenou směrem do středu\".", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Při své vzdálenosti kolem 15 800 světelných let od Země je Omega Centauri jednou z mála kulových hvězdokup viditelných pouhým okem a v oblastech s tmavou venkovskou oblohou je její zdánlivý průměr velký téměř jako průměr Měsíce v úplňku. Je to nejjasnější, největší a s hmotností 4 milionů hmotností Slunce také nejhmotnější známou kulovou hvězdokupou v Galaxii. V rámci Místní skupiny galaxií (zahrnující přes 30 nejbližších galaxií) je známá pouze jediná větší a jasnější kulová hvězdokupa – Mayall II v Galaxii v Andromedě. Omega Centauri obsahuje několik milionů hvězd populace II a její stáří je kolem 12 miliard let. V jejím středu jsou hvězdy nahuštěny tak silně, že se jejich průměrná vzdálenost odhaduje na pouhých 0,1 světelného roku. Pomocí měření radiální rychlosti 469 jejích hvězd byly určeny její vnitřní pohyby. Členové hvězdokupy obíhají kolem těžiště s rozptylem špičkové rychlosti 7,9 km s. Rozdělení hmoty odvozené od těchto pohybů je poněkud širší než rozdělení svítivosti, ale navzájem se příliš neliší.", "section_level": 1}, {"title": "Centrální černá díra.", "content": "Studie z roku 2008 nastiňuje možnost existence středně těžké černé díry uprostřed ω Centauri. Studie byla provedena na základě pozorování HST a Observatoře Gemini v Chile. Data získaná z přístroje ACS (Advanced Camera for Surveys) dalekohledu HST ukázala, že se hvězdy shlukují poblíž středu hvězdokupy, což je dokázáno i postupným nárůstem záře hvězd. E. Noyola a kol. pomocí přístrojů Observatoře Gemini změřili rychlost hvězd vířících kolem středu hvězdokupy a zjistili, že se hvězdy blízko středu pohybují rychleji než vzdálenější hvězdy. Tato měření byla přisouzena jevu gravitačního ovlivňování hvězd neviditelnou hmotou ve středu hvězdokupy. Porovnáním těchto výsledků s běžnými modely astronomové usoudili, že nejpravděpodobnější příčinou je gravitační přitažlivost hustého a hmotného objektu srovnatelného s černou dírou. Vypočítaná hmotnost této černé díry byla 4,0×10 formula_1. Novější práce ovšem závěry této studie podrobně rozebrala a zejména odmítla navrhované umístění černé díry. Výpočty provedené při jiné poloze středu ukázaly, že se rychlost hvězd blízko středu nemění s jejich vzdáleností od středu, jak by se očekávalo v přítomnosti středně těžké černé díry. Stejná studie také zjistila, že zář hvězd směrem ke středu neroste, ale zůstává přibližně stejná. Tvůrci této studie poznamenali, že jejich práce přítomnost černé díry navrhované předchozí studií zcela nevylučuje, ale ani nepotvrzuje a její hmotnost odhadují na nejvýše 1,2×10 Sluncí.", "section_level": 2}, {"title": "Narušené jádro trpasličí galaxie.", "content": "Podle jedné myšlenky může Omega Centauri představovat jádro trpasličí galaxie, která byla v minulosti narušena a pohlcena Mléčnou dráhou. Ve skutečnosti se i Kapteynova hvězda považuje za původního člena hvězdokupy. Také chemické složení hvězdokupy a směr jejího pohybu tomu nasvědčují. Podobně jako u Mayall II mají hvězdy v Omega Centauri různorodé chemické složení a stáří (což nebývá v kulových hvězdokupách obvyklé), takže by se opravdu mohlo jednat o jádro menší galaxie kdysi pohlcené Mléčnou dráhou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Omega Centauri (ω Cen, NGC 5139, také známá jako Caldwell 80) je kulová hvězdokupa v souhvězdí Kentaura nacházející se ve vzdálenosti 15 800 světelných let od Země. Od starověku byla známa jako hvězda, za mlhovinu ji označil až v roce 1677 Edmund Halley. Roku 1830 ji jako kulovou hvězdokupu identifikoval anglický astronom John Herschel. ", "tgt_summary": "ω Centauri (Omega Centauri, kurz ω Cen, auch als NGC 5139 bezeichnet) ist ein Kugelsternhaufen im Sternbild Zentaur. Er hat einen scheinbaren Durchmesser von 55′ und eine scheinbare Helligkeit von 5,3 mag. Damit ist er der hellste Kugelsternhaufen des Himmels und schon mit bloßem Auge als kleines Nebelfleckchen sichtbar. Er hat auch die größte absolute Helligkeit, da er der mit Abstand massereichste Kugelsternhaufen unserer Milchstraße ist. Innerhalb der Lokalen Gruppe wird er an Größe nur von Mayall II, einem Kugelsternhaufen der Andromedagalaxie, übertroffen. Omega Centauri enthält rund 10 Millionen Sterne.", "id": 1954914} {"src_title": "Mauricie převislá", "tgt_title": "Buriti-Palme", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Areál výskytu této rostliny je obrovský, roste hlavně v rozsáhlých v povodích jihoamerických řek Amazonka a Orinoko, ve státech Ekvádor, Kolumbie, Venezuela, Guyana, Surinam, Francouzská Guyana, Peru, Bolívie a hlavně Brazílie. Roste i na 10 km od jihoamerické pevniny vzdáleném karibském ostrově Trinidad. Neroste ve větší nadmořské výšce než 900 m, těžiště jeho výskytu je přibližně do 600 m n. m., nesnáší chlad. Bývá součástí galeriových porostů tropických deštných lesů nebo pobřežních savan v přímořských oblastech. Vyrůstá nejčastěji v močálech nebo alespoň na často zaplavovaných územích kde vytváří rozsáhlé porosty zvané \"aguajal\". Jsou to území s mocnými vrstvami nanesených sedimentů s velmi kyselou půdou s hodnotou pH pohybující se okolo 3,5. Je pro místní obyvatelstvo jednou z nejdůležitějších jihoamerických palem, často bývá pro svůj vzhled hodnocená i jako jedna z nejhezčích.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Mauricie převislá je strom s nevětveným kmenem dorůstající do výšky 10 až 35 m, jeho výčetní tloušťka může dosahovat 30 nebo až 60 cm. Poměrně hladký kmen s nevýraznými kroužky po opadaných listech může být válcovitý nebo jen mírně ztlustlý, dole má barvu bělavou či šedou a výše nazelenalou, obsahuje veliké množství rostlinného pletiva se škrobem. Na vrcholu kmene vyrůstá chochol 8 až 15 dlanitě zpeřených listů dlouhých 3 až 5 m se silnými obloukovitě skloněnými řapíky které vyrůstají z otevřených pochev. Listy okrouhlého obrysu mají krátké vřeteno rozděleno na 110 až 120 úzkých tmavě zelených čepelí. Ty jsou dlouhé 1,5 až 3 m, od poloviny dolu jsou ohnuté a na koncích rozdvojené; protože nerostou v rovině vytvářejí dojem trojrozměrného listu. Suché, odumřelé nejspodnější listy visí z chocholu podél kmene dolů. U rostlin vyrůstajících v dlouhodobě zatopených oblastech vystupují z kořenů směrem vzhůru až 10 cm dlouhé vzdušné kořínky napomáhající získávat vzdušný kyslík. Tato dvoudomá rostlina má jedince s květy jen samčími nebo jen samičími. V chocholu listů vyrůstají velká převislá hroznovitá květenství dlouhá 1,5 až 2 m s 25 až 40 bočními větvemi sestavených do dvou rovin. Těchto květenství, vyrůstajících z paždí dřevnatých listenů, může být na vrcholu kmene 2 až 8. Poměrně drobné trojčetné květy jsou sametově chlupaté a mají rozlišené, na bázi srostle vnější a vnitřní okvětní lístky. Na samčích stromech květy rostou v párech, mají obkuželovitý kalich s kopinatými špičatými lístky, korunní lístky jsou mnohem menší, uvnitř je šest u bázi srostlých tyčinek s prašníky. Květy samičích stromů mají kalich baňkovitý krátce laločnatý, korunu trojlaločnou, uvnitř šest nefunkčních zakrnělých tyčinek a trojpouzdrý semeník s trojklanou bliznou. Jednotlivé stromy hromadně vykvétají s nástupem období sucha a jednotlivě po celý rok. Opylování zajišťuje hmyz, hlavně brouci z čeledě mandelinkovitých nebo včely, někdy se opylují i pylem rozfoukávaným větrem. Mimo dobu kvetení a po opadu plodů nelze spolehlivě rozlišit samčí a samičí rostliny. Plodem je variabilní kulovitá nebo elipsoidní jednosemenná peckovice velikosti slepičího vejce a váhy 75 gramů. Oplodí peckovice je třívrstvé, vnější vrstva (epikarp) je tvořena šupinovitými až 6 mm širokými, těsně k sobě naléhajícími červenohnědými ztvrdlými listeny. Střední (mezokarp), je poživatelná olejnatá žlutá, žlutooranžová až červená vrstva tlustá jen 4 až 6 mm. Vnitřní vrstva (endokarp) obalující přímo pecku je blanitá. Osemení je velice tvrdé. Z jednoho květenství se vyvine až 40 kg těžké plodenství s hnědočervenými plody, na jednom stromě se jich ročně urodí 100 až 200 kg a stromy plodí přibližně od 8. roku po dobu 40 až 50 let.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Mauricie převislá se rozmnožuje výhradně semeny která po okolích roznášejí plody konzumující ptáci, savci i ryby. Semena rychle ztrácejí klíčivost, po měsíci je asi jen poloviční; čerstvé semeno vyklíčí zhruba za 65 dnů. Na převážné většině územích vyrůstají pouze přirozenou cestou a rostou dosud v ohromném množství. V ojedinělých případech jsou v blízkosti hustšího osídlení, na zamokřených místech jinak zemědělsky nevyužitelných, uměle zakládány pokusné plantáže, na které se vysazují rok staré semenáčky. Zda se jedná o samčí neb samičí rostlinu se pozná až zhruba po 8 létech při prvém kvetení, pro zdárné opylení postačuje menší počet samčích jedinců.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Plody dozrávají začátkem období dešťů a sklízejí se ještě před plnou zralostí, pak začínají ze stromů opadávat. Často se ale sklízí tak, že se stromy prostě porazí. Z plodu se využívá pouze jeho střední dužnatá vrstva, což představuje jen 15 až 20 % váhy celého plodu. Jsou u místních obyvatel velmi oblíbené, používají se k výrobě jedlého oleje, suší se na mastnou mouku nebo pastu, jedí se syrové a připravují se z nich různé osvěžující nápoje včetně zkvašených. Oleje se mimo potravinářských účelů používá k léčbě popálenin a povrchových zranění, jedinečný je jeho vysoký obsah beta karotenu. Plody se bez zmrazení rychle kazí a musí se zpracovat do týdne po sběru. Jsou také vítanou potravou pro mnohá zvířata, býložravce i všežravce. Palmové listí se používá při výstavbě dočasných příbytků lesních obyvatel jako \"střešní krytina\" a vyrábějí se z nich nitě, provazce, pletou hamaky, lýkové koše apod. Kočovní lovci stavějí svá obydlí několikrát za rok, usedlí nejméně jednou za tři roky. Na zastřešení malého přístřešku je zapotřebí nejméně 15 listů, na velký rodinný dům i 1000, vše z pokácených stromů. Ze škrobnaté dřeně poražených stromů někteří původní obyvatelé vyrábějí ságo, jiní zase čekají až tyto kmene zabydlí nosatec \"Rhynchophorus palmarum\" jehož tučné larvy jsou oblíbenou pochoutkou.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Mauricie převislá (\"Mauritia flexuosa\"), někdy také mauricie zprohýbaná, je jihoamerický vzrostný strom, hojně rozšířený druh z malého rodu patřící do čeledě arekovitých, tj. mezi rostliny běžně nazývané „palmy“. V této čeledi je mauricie převislá zařazena do podčeledě \"Calamoideae\". Pro obyvatelstvo tropické Jižní Ameriky je jednou z nejdůležitějších víceúčelově užívaných palem, je známa pod mnoha místními názvy: aguaje, buriti, moriche atd.", "tgt_summary": "Die Buriti-Palme (\"Mauritia flexuosa\") ist eine im nördlichen Südamerika vorkommende Palmenart, die von der lokalen Bevölkerung vielfach als Nahrungs- und Nutzpflanze verwendet wird.", "id": 1208942} {"src_title": "NGC 7686", "tgt_title": "NGC 7686", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "Hvězdokupa leží v severozápadním výběžku souhvězdí blízko hranice se souhvězdím Kasiopeji, asi 3° severozápadně od hvězdy λ And. Leží na okraji pásu Mléčné dráhy v oblasti oblohy, která je chudá na jasné hvězdy. Nejvýraznějším členem hvězdokupy je oranžová hvězda s hvězdnou velikostí 6,1 označená HD 221246. Druhá nejjasnější hvězda má hvězdnou velikost 8 a ostatní slabší členové mají velikost 9 až 11, takže se těžko rozeznávají od hvězdného pozadí, které je bohaté na slabší hvězdy. Na rozložení hvězdokupy stačí i obyčejný triedr 10×50 a malý dalekohled ji rozloží i při malém zvětšení na přibližně 20 hvězd. Ve větších dalekohledech tato hvězdokupa nevypadá moc pěkně, protože je málo zhuštěná. Hvězdokupa má střední severní deklinaci, což je výhoda pro pozorovatele na severní polokouli, kde je hvězdokupa cirkumpolární, a to až po střední zeměpisné šířky. Naopak na jižní polokouli v oblastech více vzdálených od rovníku vychází pouze nízko nad severní obzor. Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od srpna do ledna.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Hvězdokupu objevil William Herschel 3. prosince 1787 pomocí zrcadlového dalekohledu o průměru 18,7 palce. Jeho syn John ji později znovu pozoroval a zařadil ji do svého katalogu mlhovin a hvězdokup General Catalogue of Nebulae and Clusters pod číslem 2249.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "NGC 7686 je výrazná hvězdokupa, ale přesto je málo známá a studovaná. Od Země je vzdálená asi 5 000 světelných let a leží v rameni Orionu ve velké galaktické šířce. Hvězdokupě vévodí hvězda HD 221246, což je oranžový obr, který je spektrální třídy K3III, ale který může z pohledu ze Země ležet před hvězdokupou. Mezi skutečnými členy hvězdokupy je známo několik hvězd spektrálních tříd A a G, ale většina ostatních méně jasných členů je třídy F, mají také oranžovou barvu a pokročilé stáří. Čtyři její členové jsou navíc krátkoperiodické proměnné hvězdy.", "section_level": 1}], "src_summary": "NGC 7686 je otevřená hvězdokupa v souhvězdí Andromedy vzdálená od Země asi 5 000 světelných let. Její hvězdná velikost je 5,7. Objevil ji William Herschel 3. prosince 1787.", "tgt_summary": "NGC 7686 im Sternbild Andromeda ist vermutlich ein Asterismus, der in vielen Katalogen als offener Sternhaufen geführt wird. Er hat einen scheinbaren Durchmesser von 15' und eine scheinbare Helligkeit von 5,6 mag. NGC 7686 umfasst ca. 80 Sterne, der hellste davon ist HD 221246 mit einer scheinbaren Helligkeit von 6,2 mag. ", "id": 1764047} {"src_title": "Kryptografie nad eliptickými křivkami", "tgt_title": "Elliptic Curve Cryptography", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "Kryptografie veřejných klíčů je založena na neznalosti rychlých algoritmů pro některé matematické problémy. Nejstarší systémy kryptografie veřejných klíčů jsou bezpečné za předpokladu, že je obtížné rozdělit na prvočísla velké přirozené číslo, které je součinem dvou a více velkých prvočísel. Pro systémy na bázi eliptických křivek se naproti tomu předpokládá, že nalezení diskrétního logaritmu náhodného bodu eliptické křivky s ohledem na známý základní bod je nemožné. Velikost eliptické křivky určuje složitost problému. Předpokládá se, že stejné úrovně zabezpečení, jakou nabízejí RSA systémy s velkým modulem, lze dosáhnout s podstatně menší skupinou eliptických křivek. Použití malé skupiny eliptických křivek znamená snížení nároků na přenos i místo. Pro současné kryptografické účely se používá rovinná křivka, která se skládá z bodů vyhovujících rovnici lišící se nevlastním bodem, označujeme ∞. (Souřadnice jsou zde vybírány z pevného konečného tělesa neobsahujícího 2 a 3, jinak by křivka byla poněkud komplikovanější). Toto tvoří společně se skupinou operací nad teorií množin eliptických křivek Abelovu grupu s bodem v nekonečnu jako neutrálním prvkem. Struktura grupy se dědí z množiny dělitele ze základních algebraických variet. Stejně jako pro ostatní populární šifrovací metody založené na veřejném klíči není publikován žádný matematický důkaz o matematické bezpečnosti ECC. Avšak Americká Národní bezpečnostní agentura schválila ECC včetně schémat na něm založených ve své sadě kryptografických algoritmů Suite B a povolila jejich použití k šifrování informací označených jako přísně tajné 384bitovými klíči. Zatímco patent RSA vypršel v roce 2000, jsou zde v platnosti patenty týkající se určitých aspektů ECC technologie, i když někteří tvrdí, že Protokol digitálního podpisu s využitím eliptických křivek (ECDSA; NIST FIPS 186-3) a některé praktické programy pro výměnu veřejných klíčů na bázi ECC (včetně ECDH) mohou být implementovány bez jejich porušení. Navíc standardizovaný generátor náhodných čísel (od NIST a NSA) může vytvářet \"zadní vrátka\", známá jen tvůrcům algoritmu generátoru. Pak i Diffieho-Hellmanova výměna klíčů je napadnutelná. Roku 2015 oznámila NSA ústup od používání ECC, kterou má nahradit postkvantová kryptografie. Spoluautor ECC spekuluje o důvodech k tomuto kroku.", "section_level": 1}, {"title": "Kryptografické algoritmy.", "content": "Několik algoritmů založených na výpočtu diskrétního logaritmu bylo přizpůsobeno pro použití eliptických křivek nahrazením grupy formula_2 grupou bodů nad eliptickou křivkou, tyto algoritmy pak mají anglickou zkratku s předponou \"EC\": Na RSA konferenci v roce 2005 představila Národní bezpečnostní agentura balíček nazvaný Suite B, který pro generování digitálního podpisu a výměnu veřejných klíčů používá výhradně technologii ECC. Tento balíček je určen k ochraně jak klasifikovaných, tak i neklasifikovaných národních bezpečnostních systémů a informací.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kryptografie eliptických křivek (ECC) je metoda šifrování veřejných klíčů založená na algebraických strukturách eliptických křivek nad konečnými tělesy. Použití eliptických křivek v kryptografii navrhli nezávisle na sobě Neal Koblitz a Victor S. Miller v roce 1985. ", "tgt_summary": "Unter (ECC) oder versteht man asymmetrische Kryptosysteme, die Operationen auf elliptischen Kurven über endlichen Körpern verwenden. Diese Verfahren sind nur sicher, wenn diskrete Logarithmen in der Gruppe der Punkte der elliptischen Kurve nicht effizient berechnet werden können. ", "id": 2033981} {"src_title": "Savage: The Battle for Newerth", "tgt_title": "Savage (Computerspiel)", "src_document": [{"title": "Princip hry.", "content": "Cílem Savage je zničit soupeřův 'Stronghold / Lair', protože to je hlavní bod, v němž se vojáci mohou po smrti obnovovat a pořizovat výzbroj. To lze i mimo hlavní základnu v 'garrison/sublair', které mohou hráči stavět, popřípadě na statických vlajkách (které stavět nelze). Savage se hraje pouze s živými protivníky, má dva nebo více týmů (obvykle lidé vs. bestie, ale jiné konfigurace, jako lidé vs. lidé, jsou možné). Každý tým má jednoho velitele, který hraje hru jako realtimovou strategii. Staví budovy, vyvíjí nové zbraně a vylepšení, těží suroviny a zadává hráčům příkazy (zda jich uposlechnou už záleží na nich). Pokud se stane situace, že do křesla velitele usedne nezkušený nebo neschopný hráč, ostatní mají možnost ho hlasováním sesadit a zvolit velitele nového. Proto je také pro nové hráče snadnější učení povelů na prázdných serverech. Dalších 1-63 hráčů v týmu jsou vojáci a ti hru hrají jako střílečku z pohledu první osoby (FPS), i když značné množství bojů, především vedené hráči bojící na blízko, se odehrává v pohledu třetí osoby. Většina z nich bojuje proti druhému týmu, ale mohou také pomáhat stavět budovy nebo těžit suroviny. K dispozici je také až deset pracovníků z obou týmu, ale ty jsou ovládáni přímo velitelem, a jsou používáni většinou pro výstavbu a shromažďování zdrojů, i když je možné dát jim příkaz k útoku (ale jsou velmi neúčinní) Každá strana má své unikátní výhody a slabiny. Bestie jsou vhodnější ke kontaktnímu boji, což je posíleno jejich schopností skočit na své nepřítele, čemuž odpovídá první sada zbraní, která je kompletně určena ke kontaktnímu boji. Lidé se naopak soustřeďují na boj na dálku, čemuž odpovídá jejich výzbroj a schopnost krýt rány. Mimo vlastní zbraně si mohou hráči pořizovat další vybavení jako lékárničky, miny, posilující prostředky a další.", "section_level": 1}], "src_summary": "Savage: The Battle for Newerth je fantasy/sci-fi online hra kombinující prvky střílečky z pohledu první osoby a realtimové strategie v jedné hře. Tvůrci hry ji definovali jako \"Real Time Strategy Shooter\" neboli \"RTSS\". Odehrává se v daleké budoucnosti, kdy lidé po apokalypse obnovují společnost, ale ohrožují je inteligentní bestie. Od 1. září 2006 je hra šířena jako freeware.", "tgt_summary": "Savage: The Battle for Newerth ist ein reines Mehrspieler-Computerspiel, das Ego-Shooter-Elemente mit Strategiespiel-Elementen kombiniert. Programmiert wurde es vom US-amerikanischen Software-Unternehmen \"S2 Games\". Auf den Markt gekommen ist es – als Linux- und Windows-Version – am 27. Februar 2004. Mittlerweile vertreibt das Unternehmen das Spiel sowie seinen Nachfolger kostenlos. ", "id": 851226} {"src_title": "Čtvrtá internacionála", "tgt_title": "Vierte Internationale", "src_document": [{"title": "Pozadí vzniku internacionály.", "content": "Čtvrtá internacionála je ideologickým a organizačním pokračování roku 1930 Trockým v exilu založené Mezinárodní levé opozice (resp. \"Mezinárodní komunistické ligy\" od roku 1933), která navazovala na Levou opozici, potlačenou 1927 v Rusku. \"Mezinárodní levá opozice\", která měla být jakýmsi opozičním sdružením uvnitř \"Kominterny\", se soustřeďovala na diskuse o koncepcích dalšího rozvoje Ruska, zejména o sílící byrokratizaci a stalinizaci, o vývoji revoluce v Číně, o vzrůstajícím nacismu v Německu a o občanské válce ve Španělsku. Její vliv byl však malý a její členové byli rychle z Kominterny a jejích sekcí vyloučeni. Stále více bylo zřejmé, že stalinismus se nezhroutí v důsledku své zdiskreditovanosti a že jakákoliv spolupráce s Kominternou a v ní zastoupenými stranami nemůže vést k žádným výsledkům. Roku 1935 Trockij svůj názor radikálně mění a obrací se ve svém \"Otevřeném dopise pro Čtvrtou internacionálu\" (známému tehdy také jako \"Deklarace čtyř\" ) na své stoupence s přímou výzvou k založení nové mezinárodní organizace; proti Stalinově tezi o socialismu v jedné zemi staví vizi Socialistických spojených států Evropy. Přípravná konference v Paříži roku 1936 přejmenovala \"Mezinárodní komunistickou ligu\" na \"Hnutí pro Čtvrtou Internacionálu\", která byla následně roku 1938 založena. Mimo statutů, kde v preambuli bylo zdůrazněno, že nová Čtvrtá internacionála se přihlašuje ke všemu revolučnímu První, Druhé a Třetí Internacionály, sjednotila i organizačně různá již existující seskupení pod jednou střechou s jednoznačným programem, čímž dřívější Mezinárodní komunistická liga byla jen částečně. Zakládajícího kongresu, který se konal 3. září 1938 v Périgny u Paříže, se zúčastnilo 30 delegátů z 11 zemí (USA, Francie, Velká Británie, Německo, SSSR, Itálie, Brazílie, Polsko, Belgie, Holandsko a Řecko); delegáti existujících sekcí z dalších 20 zemí se nezúčastnili z důvodů finančních či bezpečnostních, z těch samých důvodů pak nepřijeli zástupci mnoha neformálních sympatizujících skupin.", "section_level": 1}, {"title": "Teoretické zaměření.", "content": "Tímto programovým dokumentem byl na zakládajícím kongresu přijatý tak zvaný Přechodný program. Podle Trockého zjištění došlo ke zradě cílů dělnického hnutí ze strany sociálnědemokratických a poté i komunistických stran tím, že tyto (maximální) cíle byly odsunuty kamsi do nejasné budoucnosti a pro současnou dobu pak se začaly uplatňovat minimální cíle, zaměřené v zásadě jen na udržení dosaženého. Trockistické strany se naproti tomu musí zaměřit na revoluční perspektivy, tedy na přechodné požadavky, tvořící most ze současné situace ke konečnému cíli. Přechodný program v sobě sjednotil další teoretické prvky trockismu jako teorii permanentní revoluce na mezinárodní úrovni (na rozdíl od Stalinovy doktríny o socialismu v jedné zemi), kritiku byrokracie deformovaných (stalinistických) stran obnovil tak podle představ autorů revoluční kontinuitu a vizi dělnického hnutí.", "section_level": 1}, {"title": "Trockisté a země východního bloku.", "content": "Svérázné je hodnocení komunistických režimů v bývalém východním bloku, které trockisté označovali za stalinistické. Trockisté kritizovali tyto státy sice jako stalinisticky deformované, ale přece jen deformované dělnické státy, kde dělnická strana byla pouze v důsledku historického vývoje jen dočasně zbavena své moci (diktatura proletariátu byla tedy nahrazena diktaturou stalinizované strany), v podstatě se ale historicky jednalo o dělnický stát, nacházející se v přechodném období; protože již bylo zrušeno soukromé vlastnictví, leží náprava ne v sociální revoluci (kde se jedná o změnu způsobu výroby a přechod moci z jedné třídy na druhou), ale v politické revoluci (výrobní způsob se nemění, pouze se přesouvá moc z jedné vrstvy na druhou vrstvu téže třídy) Poněkud ambivalentní však byly názory na Kubánskou revoluci, která v očích většiny trockistů tak důsledné deformace nedoznala kde byl Fidel Castro mnohdy jmenován jako bojovník proti nebezpečí stalinské byrokratizace na Kubě; obdobně pozitivně viděli mnozí trockisté vývoj v Číně, kde jakkoli deformovaná kulturní revoluce byla považována za nástroj boje proti byrokracii, stejně jako i zárodečná samospráva dělnických či závodních rad v Jugoslávii. Celkově je však nutné na druhé straně poznamenat, že trockistické hnutí se většinou postavilo za požadavky opozičních proudů a akcí, pokud bylo možno tyto interpretovat jako pokusy o další vývoj směrem k socialismu, namířené proti \"nadvládě byrokratické stranické vrstvy\". Povstání v NDR roku 1953, události v Maďarsku 1956 a také pražské jaro 1968 doznaly tedy podpory trockistů stejně jako i aktivity skupin jako byla Charta 77, Solidarność, různá mírová hnutí a hnutí za lidská práva apod.", "section_level": 2}, {"title": "Trockistické hnutí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poválečný vývoj.", "content": "Sekce Čtvrté internacionály, tedy strany jednotlivých zemí, zůstaly ve většině případů na úrovni malých kádrových stran. Jisté výjimky tvořily sekce v Bolívii, na Cejlonu, ve Vietnamu a částečně v Belgii.", "section_level": 2}], "src_summary": "Čtvrtá internacionála, nazývaná také trockistická internacionála, byla založena roku 1938 ruským revolucionářem Lvem Trockým a sdružuje trockistické a jiné nestalinistické komunistické strany, organizace a skupiny. Její název má zdůraznit, že si po trockisty vnímaném ztroskotání politiky Třetí Internacionály (\"Kominterny\") dělá nárok pokračovat v tradici revolučního marxistického křídla mezinárodního dělnického hnutí. Zároveň v minulosti vícekrát došlo k odštěpení (a částečně opět sloučení) různých skupin a skupinek, které si všechny dělaly nárok jít ve šlépějích původní Internacionály, založené Trockým.", "tgt_summary": "Die Vierte Internationale ist ein Verbund trotzkistischer Parteien und Gruppen, der am 3. September 1938 in Paris gegründet wurde. Ihre Gründung war die Konsequenz aus der Dominanz des Stalinismus in der Dritten Internationale (Komintern) in den 1930er Jahren.", "id": 1201049} {"src_title": "Nikl-metal hydridový akumulátor", "tgt_title": "Nickel-Metallhydrid-Akkumulator", "src_document": [{"title": "Elektrochemická reakce.", "content": "Záporná elektroda je tvořena speciální kovovou slitinou, která s vodíkem vytváří směs hydridů neurčitého složení. Tato slitina je většinou složena z niklu, kobaltu, manganu, případně hliníku a některých vzácných kovů – lanthanu, ceru, neodymu, praseodymu. Kladná elektroda je z oxid-hydroxidu niklitého – NiO(OH) a elektrolytem je vodný roztok hydroxidu draselného. Celková reakce vybíjení: Kde M a MH je výše zmíněná slitina s případně navázaným vodíkem. Při nabíjení probíhají uvedené reakce opačným směrem.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Jmenovité napětí je 1,2 V. Napětí (naprázdno) plně nabitého článku je 1,4 V; napětí vybitého článku je 1,0 V. Nevýhodou tohoto akumulátoru je dosti velká úroveň samovybíjení – asi 15-30 % za měsíc při pokojové teplotě. Při nižších teplotách se samovybíjení podstatně sníží. Uvedená úroveň samovybíjení se týká klasických NiMH akumulátorů s vysokou kapacitou (2500 - 2700 mAh u AA a 1000 - 1200 mAh u AAA). V praxi je dnes hojně využíváno akumulátorů s nižší kapacitou (kolem 2000 mAh AA a 800 mAh u AAA), ale s daleko nižším samovybíjením a mnohem delší životností (reálně až 1000 nabíjecích cyklů). Takovéto akumulátory se nazývají \"ekologické\" a často bývají přednabity z výroby (označení \"Ready to use\"). Obecně tedy platí, že čím nižší celková kapacita, tím delší životnost. Tyto akumulátory se používají do stále používaných přístrojů, jako jsou vysílačky, dětské chůvičky a přenosné telefony. Nízkokapacitní NiMH akumulátory (1000 - 1400 mAh u AA a 500 - 600 mAh u AAA) totiž můžeme nabíjet při jakémkoliv stavu nabití, bez větších poškození.", "section_level": 1}, {"title": "Výhody NiMH.", "content": "Jak je výše uvedeno, má NiMH akumulátor oproti starším NiCd akumulátorům až 2,5× větší kapacitu. Dokáže dodávat relativně vysoké proudy. Má dlouhou životnost, malé pořizovací náklady, možnost rychlonabíjení bez většího poškození. Napětí 1,2 V v podstatě během vybíjení neklesá.", "section_level": 2}, {"title": "Nevýhody NiMH.", "content": "Při nízkých teplotách (5 °C a méně) se baterie začínají \"blokovat\" (zdá se, že nemají energii, ale při ohřátí se zase vrátí). Napětí je pak pouze 1,2 V, což může být pro některé elektronické přístroje nedostatečné.", "section_level": 2}], "src_summary": "Nikl-metal hydridový akumulátor, zkráceně NiMH, je druh galvanického článku. V první dekádě 21. století to byl jeden z nejčastěji používaných druhů akumulátorů. Ve srovnání s jemu podobným nikl-kadmiovým akumulátorem má přibližně dvojnásobnou kapacitu. Hlavními důvody jeho velkého rozšíření je jeho značně velká kapacita a schopnost dodávat poměrně velký proud spolu s přijatelnou cenou. Určité omezení představuje jeho napětí 1,2 V, které je nižší než napětí běžných baterií na jedno použití s 1,5 V, které může v řadě případů nahradit, ale ne vždy.", "tgt_summary": "Ein Nickel-Metallhydrid-Akkumulator (NiMH) ist ein Akkumulator mit einer positiven Elektrode aus Nickel(II)-hydroxid und einer negativen Elektrode aus einem Metallhydrid. Die technischen Grundlagen wurden von Stanford R. Ovshinsky und Masahiko Oshitani ab 1962 bis 1982 zur marktreifen Zelle entwickelt. ", "id": 1820809} {"src_title": "Krotitelé duchů 2", "tgt_title": "Ghostbusters II", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Všichni duchové ve městě jsou již pochytaní, a tak se z krotitelů stává spíše ozdoba narozeninových slavností pro děti předškolního věku, kde vypráví strašidelné příběhy z chytání duchů a zpívají písničky. Avšak na scéně se objevují dva noví nepřátelé poklidného života - zakarpatský čaroděj Vigo (Wilhelm von Homburg), který se chce do pozemského života vrátit reinkarnací do dítěte Dany Barrettové (Sigourney Weaver), a v podzemních prostorech pod New Yorkem řeka nahromaděné negativní energie Newyorčanů v podobě růžového slizu.", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí.", "content": "Film byl do amerických kin uveden jako jediná premiéra svého týdne a v návštěvnosti neměl konkurenci. Za první víkend 16.–18. června 1989 vydělal na tržbách téměř 29,5 milionu dolarů, zatímco druhý (už 4. týdnem reprízovaný) \"Indiana Jones a poslední křížová výprava\" jen 11,7 milionu, třetí \"Společnost mrtvých básníků\" 9,1 milionu a čtvrtý \"\" 7,1 milionu dolarů. Celkově film na domácích tržbách vydělal téměř 112,5 milionu a v zahraničí dalších 102,9 milionu dolarů. Na recenzním agregátoru Rotten Tomatoes snímek z 36 recenzí hodnotilo kladně rovných 50 %, s průměrným ratingem 5,2 bodů z deseti. Z více než 405 tisíc uživatelů serveru jej hodnotilo kladně 61 %. Znamenalo to výrazný pokles oproti prvnímu dílu, který dosáhl veleúspěšných 97 % u odborníků a 88 % u více než milionu uživatelů.", "section_level": 1}, {"title": "Pokračování.", "content": "Delší dobu zaznívaly spekulace o případném dalším pokračování. V roce 2007 hovořil jeden z hlavních představitelů Dan Aykroyd, který se podílel na scénářích k oběma prvním dílům, o svém scénáři pro třetí díl. Šlo však o formu animovaného snímku s podtitulem Hellbent. V roce 2009, kdy měl první z filmů 25. výročí, uváděl server Internet Movie Database, že by snad do tří let měl vzniknout nový film podle scénáře Lee Eisenberga a Gena Stupnitskyho, obsazení původních představitelů však bylo uváděno jako nejisté. Znovu i počátkem roku 2011 se uvažovalo o natočení třetího dílu, který by pro společnost Columbia opět pořídil režisér Ivan Reitman i s původním obsazením krotitelů. K realizaci však stále nedošlo. Místo toho vznikl o pět let později nový reboot, tentokrát v režii Paula Feiga a s ženským týmem krotitelek: Melissa McCarthyová, Kristen Wiigová, Leslie Jonesová a Kate McKinnonová. K nim se přidal také Chris Hemsworth a z původního obsazení Bill Murray či Sigourney Weaver. Ivan Reitman se na filmu podílel jen produkčně. Premiéra byla ohlášena na červenec 2016.", "section_level": 1}], "src_summary": "Krotitelé duchů 2 (v anglickém originále Ghostbusters II) je americká sci-fi filmová komedie z roku 1989, pokračování předchozího úspěšného snímku \"Krotitelé duchů\" z roku 1984. Oba filmy natočil režisér Ivan Reitman, scénář k dvojce napsal Harold Ramis, který pracoval i na prvním dílu. Čtveřici odvážlivců potýkajících se s nadpřirozenými monstry opět ztvárnili Bill Murray, Dan Aykroyd, Harold Ramis a Ernie Hudson, znovu si zde zahrála i Sigourney Weaver. Hlavního zloducha tentokrát představoval Wilhelm von Homburg a jeho přisluhovače Peter MacNicol. ", "tgt_summary": "Ghostbusters II ist eine US-amerikanische Science-Fiction-Komödie von Regisseur Ivan Reitman aus dem Jahr 1989 und die Fortsetzung des Films \"Ghostbusters – Die Geisterjäger\" von 1984.", "id": 606026} {"src_title": "Egyptské království", "tgt_title": "Königreich Ägypten", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Egypt jako součást Osmanské říše a britský protektorát.", "content": "V roce 1517 dobyl Egypt turecký sultán Selim I. a ten se tak stal provincií Osmanské říše. Osmanská provincie Egypt potom existovala, alespoň formálně, až do 1. světové války. Francouzské panství v Egyptě ukončily anglicko-osmanské vojenské oddíly, které přistály v Egyptě roku 1801. Jako zastupující velitel tureckých oddílů přišel do Káhiry Muhammad Alí, který ovlivnil další dějiny Egypta. Nakonec islámští duchovní dosadili nového místodržícího. Byl jím Muhammad Alí. Vyhovoval nejen duchovním vůdcům, ale zanedlouho ho v jeho novém úřadu potvrdil i istanbulský sultán. Alí porazil v bitvě u Rosette roku 1807 Brity a o čtyři roky později se zbavil vzbouřených Mamlúků, které nechal povraždit na slavnostní hostině v káhirské citadele. Militarizace Egypta ale vyvolávala mezi evropskými mocnostmi stále větší obavy. Nakonec musel roku 1841 Muhammad Alí radikálně snížit stav armády. Jako náhradu za tento ústup mu turecký sultán udělil dědičně titul místokrále, který zůstal v jeho dynastii do vyhlášení sultanátu v roce 1914. Důležitou událostí během vlády dynastie Muhammada Alího bylo otevření Suezského průplavu 17. listopadu 1869. Suezský průplav však uvedl Egypt do přímé závislosti na cizích zemích. Alího vnuk Ismá'íl, se snažil zvýšit konkurenční schopnost své země na mezinárodních trzích s bavlnou a investoval do rozvoje infrastruktury. Rozsáhlé investice však nemohl zaplatit z vlastních zdrojů a zahraniční věřitelé naléhali na rychlé splácení úvěrů. Egypt musel prodat rozhodující část akcií egyptského Suezského průplavu Anglii a od roku 1876 musel souhlasit s britsko-francouzskou finanční kontrolou tohoto díla. O tři roky později byl Ismá'íl přinucen odstoupit ve prospěch svého syna Taufíka. V zemi se začalo zmáhat národnostní hnutí a lidé stále hůře snášeli vměšování cizích zemí do politiky Egypta a rozmařilý život vladařského dvora. Nespokojenost vedla v roce 1882 ve vojenskou vzpouru plukovníka Urábího. Taufík požádal Brity o vojenskou pomoc. Britské jednotky přistály u Alexandrie v roce 1882 a v zemi zůstaly až do revoluce „Svobodných důstojníků\" v roce 1952. V roce 1888 Konstantinopolská smlouva prohlásila Suezský kanál za neutrální území pod správou Velké Británie. Británie tak získala Egypt do svého područí. Britští generální konzulové řídili egyptskou vládu, složenou ze stínového kabinetu a ze slabého místokrále, a hospodářské zisky plynuly do jejich rukou. Na počátku první světové války prohlásila Anglie Egypt za svůj protektorát.", "section_level": 2}, {"title": "Nezávislé Egyptské království.", "content": "Změn po první světové válce se pokusili využít nacionalisté a v roce 1919 vyslali delegaci, která dostala název Wafd, na Pařížskou mírovou konferenci, kde požádali o uznání nezávislosti Egypta. Velká Británie s tímto krokem nesouhlasila, ale o tři roky později tlaku nacionalistů ustoupila. 28. února 1922 vyhlásil Egypt pod vládou sultána Fuada I. (pravnuka Muhammada Alího) samostatnost jako Egyptské království a titul sultána byl změněn na titul krále. Ústava, která byla přijata o rok později, však dala panovníkovi libovolně rozpouštět parlament, což vedlo k nestabilitě následujících vlád. Z delegace Wafd se mezitím stala nejvýznamnější strana v zemi, která působila v parlamentu jako hlavní králova opozice. Saad Zaghloul, který ji v roce 1919 v Paříži vedl, se v roce 1924 stal prvním ministerským předsedou Egypta. Dalších třicet let se o moc v Egyptě přetahoval královský dvůr, strana Wafd a britský generální konzulát. Žádná vláda nebyla dlouho u moci a rostla korupce. Nic se nezměnilo, ani když Fuada I. vystřídal na egyptském trůnu v roce 1936 jeho syn Fárúk. Za druhé světové války se stal bojištěm německé a italské armády pod velením Erwina Rommela a britských vojsk pod velením Bernarda Montgomeryho.Ačkoli Egypt zůstal neutrální, Káhira se stala hlavní vojenskou základnou britských sil.", "section_level": 2}, {"title": "Revoluce a republika.", "content": "Problémy v zemi vyvrcholily v roce 1948, kdy se egyptská armáda zúčastnila arabsko-izraelské války a byla poražena. V lednu 1952 vypukly v Káhiře nepokoje proti britské vojenské přítomnosti. 23. července 1952 došlo k převratu, kdy převzali moc „Svobodní důstojníci\". Vůdčími postavami převratu byl generál Muhammad Nadžíb a plukovník Gamál Abd an-Násir. Král Farúk 23. července 1952 odstoupil ve prospěch svého syna Fuada II., kterého však s sebou odvezl do exilu do Itálie a o rok později byla 18. červen 1953 vyhlášena Egyptská arabská republika. Po vyhlášení republiky se na krátkou dobu stal prezidentem Muhammad Nadžíb (1901–1984), kterého v listopadu 1954 nahradil plukovník Gamál Násir (1918–1970) s diktátorskými pravomocemi.", "section_level": 2}], "src_summary": "Egyptské království (arabsky:\"Al-Mamlaka al-Miṣrája, المملكة المصرية\") bylo v letech 1922–1953 formálně nezávislý stát. Vzniklo 11. listopadu 1922 za tzv. 1. egyptské revoluce a formálně zaniklo 18. června 1953 vyhlášením republiky, ale de facto monarchie skončila už 23. červenec 1952 za tzv. 2. egyptské revoluce, když král Farúk I. odstoupil ve prospěch svého syna Fuada II., který však nikdy nevládl, protože byl ještě kojenec. Po své abdikaci král Farúk I. i se svým synem Fuadem odcestoval do italského exilu.", "tgt_summary": "Das Königreich Ägypten (), auch (Neues) Ägyptisches Reich () genannt, bezeichnet den Gesamtstaat des Reiches der Muhammad-Ali-Dynastie in Nord- und Ostafrika in seiner letzten Phase im Zeitraum von 1922 bis 1953. ", "id": 497442} {"src_title": "Helmuth Weidling", "tgt_title": "Helmuth Weidling", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Do Německé císařské armády vstoupil na jaře 1911. Před vypuknutím první světové války, byl poručík vojenského praporu vzducholodí \"Luftschiff-Bataillon 1\". Jeho vojenská účast v první válce je dosti nejasná. Po válce zůstal v Reichswehru. V květnu 1931, byl velitelem 3 baterie u 4. dělostřeleckého pluku. V listopadu 1938, již velel 56. dělostřeleckému pluku se kterým se účastnil invaze do Polska a od října 1939, velel 20. dělostřeleckému pluku. Od dubna 1940 se stal velitelem dělostřelectva u XL. tankového sboru. S tímto sborem, se účastnil bitvy o Francii i Operace Barbarossa. Na Nový rok 1942 mu bylo svěřeno velení nad 86. pěší divizí, na východní frontě. U této divize zůstal až do podzimu 1943, kdy v říjnu převzal velení nad XXXXI. tankovým sborem. S tímto sborem prodělal ústupové boje na východní frontě roku 1944. Od 10. dubna 1945, byl velitelem LVI. tankového sboru, se kterým 16. dubna vedl obranu na Seelovských výšinách východně od Berlína a následně byl jeho sbor nucen ustupovat k Berlínu. 22. dubna vydal Adolf Hitler rozkaz o zastřelení Helmutha Weidlinga popravčí četou, ale následující den byl při osobní návštěvě v Hitlerově bunkru omilostněn a zároveň se stal vrchním velitelem obrany Berlína. Zde vedl marnou obranu města až do prvních květnových dnů, kdy kapituloval. Z výslechu generála Weidlinga na otázky náčelníka rozvědky 1. Běloruského frontu generálmajora Trusova (květen 1945). \"1. května 1945 ve 21.30 svolal jsem pracovníky štábu LVI. tankového sboru a štábu berlínské obrany, aby se rozhodlo, zda se štáb pokusí prorazit si cestu z Berlína, anebo se vzdá Rusům; prohlásil jsem, že další odpor nemá smyslu a probojovávat se z Berlína ven, znamená dostat se z „kotle“ do „kotle“. Všichni pracovníci štábu mě podpořili a v noci na 2. května byl plukovník von Dufving vyslán jako parlamentář k Rusům se zprávou, že německá vojska zastavují odpor. Situace v Berlíně byla taková, že třebas jsem byl velitelem obrany Berlína, po tomto rozhodnutí cítil jsem se bezpečným jedině u Rusů.\" Jako válečný zajatec byl po druhé světové válce odvezen do zajateckého tábora ve Vladimiru v SSSR, kde koncem roku 1955 zemřel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Helmuth Otto Ludwig Weidling (2. listopadu 1891, Halberstadt Sasko – 17. listopadu 1955, Vladimir v Rusku) byl generál dělostřelectva nacistického německého Wehrmachtu.", "tgt_summary": "Helmuth Otto Ludwig Weidling (* 2. November 1891 in Halberstadt; † 17. November 1955 im Gefangenenlager Wladimirowka in Wladimir) war ein deutscher General der Artillerie im Zweiten Weltkrieg.", "id": 2366634} {"src_title": "Vetřelci", "tgt_title": "Aliens – Die Rückkehr", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Ellen Ripleyová (Sigourney Weaver), jediná přeživší z posádky kosmické lodi Nostromo, byla nalezena v hibernačním spánku ve svém únikovém modulu po 57 letech bloudění vesmírem a se smutkem se dozvídá, že její dcera Amanda zatím vyrostla, zestárla a zemřela. Komise společnosti Weyland-Yutani je velmi skeptická k jejímu výkladu o důvodech zničení kosmické nákladní lodi a v existenci vetřelce oficiálně nevěří. Mimo jiné také z důvodu, že planeta LV-426 je již řadu let terraformována a žije tam několik desítek rodin kolonistů. Ripleyová tak přijde o svou kosmickou licenci a začne pracovat v docích jako řidička nakladačů zboží. Později je Ripleyová navštívena zástupcem společnosti Weyland-Yutani, Carterem Burkem a důstojníkem USCM (US Colonial Marines) Gormanem. Oznámí jí, že společnost ztratila s kolonií na LV-426 jakýkoliv kontakt. Ripleyovou to moc nepřekvapí a spíše je udivená, že oba chtějí letět na planetu a ji vzít jako poradce. Ripleyová nejprve odmítne, ale když se stále probouzí s nočními můrami, rozhodne se překonat svůj strach a letět. Na planetu LV-426 míří loď Sulaco. Je to nejvhodnější dosažitelná loď. Její posádku, kromě Ripleyové, Gormana a Burka, tvoří ještě seržant Apone (Al Matthews), desátník Hicks (Michael Biehn), vojíni Vasquezová (Jenette Goldstein), Hudson (Bill Paxton) a android Bishop (Lance Henriksen). K Bishopovi chová Ripleyová, po zkušenostech s androidem Ashem na Nostromu, značnou nedůvěru. Skupina doráží do kolonie a zjišťuje, že je opuštěná a značně poškozená. Nikde nejsou známky života, ale ani žádná těla mrtvých nebo krev. Zato jsou v ní známky boje a vyleptané díry. Výprava se tedy opevní v jednom z řídicích komplexů, kde také nachází dvojici živých Facehuggerů, kteří byli podle záznamů odstraněni z hostitelů, kteří zákrok nepřežili. Týmu se podaří objevit traumatizovanou mladou dívku, přezdívanou Newt, která tvrdí, že všichni z kolonie jsou mrtví. Při prozkoumávání dat v počítači zjišťují, že větší počet kolonistů je pohromadě v jiné části komplexu – v generátoru atmosféry terraformačního zařízení. Ozbrojená skupina kosmické pěchoty (USCM) se vydává na průzkum. Když objevují první lidi, zjišťují, že jsou obaleni v kokonech. V ten moment začínají vetřelci útočit ze všech stran a při ústupu zahyne polovina týmu. Při zuřivém boji dojde k poškození chladicího zařízení jaderného reaktoru generátoru atmosféry, což je ve filmu důležitá zápletka. Celá skupina, až na Burkeho, je rozhodnuta opustit neprodleně LV-426 a zničit základnu z oběžné dráhy za pomoci atomové bomby. Když jsou však přivoláni zbylí dva členové s výsadkovým modulem, který přistál mimo komplex, je infiltrován vetřelcem, a tak při příletu havaruje. Případnou pomoc je možné očekávat až za několik dní nebo týdnů a kromě vetřelců se objevuje problém se stabilitou terraformačního zařízení, které nevyhnutelně musí explodovat. Protože je komunikační zařízení poničeno, vydává se Bishop k centrálnímu řídícímu panelu na střeše, odkud může navést druhý výsadkový modul z lodi Sulaco z oběžné dráhy ke stanici. Mezitím se zbytek skupiny opevňuje v části komplexu a je vystaven neustálému náporu desítek vetřelců. Impresivní je pohled na počítadla střeliva automatických strážců – který byl ovšem v některých verzích vystřižen. Burke se pokusí infikovat Ripleyovou a Newt vetřelci a dá jim do místnosti, kde spí, dva facehuggery. Vyjde najevo, že Burke má podobné tajné poslání, jaké měl Ash v prvním dílu. A nejen to. Společnost o vetřelci nejspíš věděla a čekala, že jimi budou kolonisté napadeni. Sám Burke je však zabit jedním z vetřelců při pokusu uniknout. Nebezpečná monstra však nachází cestu mimo opevněné chodby i zavařené dveře a zbytek přeživších musí z komplexu utéci. Při útěku zahyne Vasquezová a Gorman. Ačkoliv se Ripleyová s Hicksem dostávají za Bishopem k modulu, Newt unesou vetřelci. Ripleyová věří, že Newt ihned nezabijí a chtějí ji využít pro další zárodek, a tak se nechá vysadit v jiné části kolonie a vydává se ji hledat. Vybavena plamenometem, pulzní puškou M41A, nachází Newt v místnosti plné vajec. Při odchodu s Newt zahlédne královnu, která klade vejce. Protože velkou část vajec zničí, vydává se rozzuřená královna za ní. Ripleyová na poslední chvíli stihne naskočit do modulu, který nemohl zůstat na nestabilní plošině kolabujícího komplexu, a tak se vzdálil – Ellen se tak spolu s diváky chvíli domnívá, že ji zradil další android. Při vystoupení na Sulacu se zdá být po všem, ale najednou se objevuje královna, která se musela zachytit za modul, když odlétal z LV-426. Roztrhne Bishopa, Ripleyová unikne do vedlejší nákladové místnosti a Newt se schová pod mříže. Ripleyová si bere na pomoc nakládací hydraulický exoskeleton, se kterým se může postavit obrovské královně. Souboj se stane kultovní scénou filmu. Královnu se jí nakonec podaří shodit do přetlakové komory a nechá ji v dramatické scéně vyfouknout do vesmíru. Poté se Ripleyová, Newt, Hicks i Bishop ukládají zpět do hibernačního spánku.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ a inspirace.", "content": "Při kompletaci předprodukce filmu \"Terminátor\" roku 1983, režisér James Cameron diskutoval možnost tvorby dalšího dílu \"Vetřelce\" (1979) s produkčním Davidem Gilerem. Cameron, jakožto fanoušek filmu Vetřelec chtěl dát dohromady pokračování a tak po 4 dnech přeložil společnosti 20th Century Fox čtyřicetistránkový, první náčrt filmu \"Alien II\", avšak schválení nedostal, protože první díl prý nevyprodukoval takový zisk, aby se natáčelo pokračování. Díky 9měsíčnímu zpoždění \"Terminátora\", které způsobilo Schwarzeneggerovo natáčení filmu \"Ničitel Conan\", měl Cameron dostatek času na vypracování svého scénáře filmu Aliens. Během natáčení Terminátora dal Cameron dohromady cca devadesát stránek Vetřelců. Zástupci filmové společnosti byli překvapeni a slíbili mu, že pokud bude Terminátor úspěšný, bude moci režírovat Vetřelce. Terminátor úspěšný byl a tak dostal Cameron spolu s Gale Anne Hurd povolení natočit pokračování filmu Vetřelec, které bylo plánováno na rok 1986. Camerona lákalo vytvořit trochu jiný svět vetřelce, který by se nedržel přesných konceptů prvního dílu a byl by více o boji: „Více teroru, méně hororu“. Sigourney Weaver o celém projektu zpočátku pochybovala, ale setkání s Cameronem jí přesvědčilo. 20th Century Fox ovšem odmítla podepsat s herečkou smlouvu kvůli financím a obrátila se na Camerona, zdali nemůže sepsat scénář bez postavy Ripleyové. Cameron to odmítl a díky jeho vytrvalosti nakonec společnost smlouvu se Sigourney Weaver podepsala a získala odměnu 1 milion dolarů, což bylo 30x více oproti prvnímu filmu.", "section_level": 2}, {"title": "Speciální edice.", "content": "Speciální edice filmu Vetřelci byla vydána roku 1992 na laserdiscu a VHS. Šlo o verzi filmu, která obsahovala celých sedmnáct, původně vystřižených, minut. Ve vystřižených scénách je například moment ve kterém Ripleyová zjišťuje, že její dcera zemřela věkem, nebo když rodiče Newt objevují ztroskotanou loď, která byla k vidění ve filmu Vetřelec a otec Newt je napaden Facehuggerem. V neposlední řadě stojí za zmínku vystřižené scény, kdy mariňáci používají k opevnění se v části komplexu automatické kulomety, které likvidují útočící vetřelce bez přítomnosti obsluhy. Scény byly původně vystřiženy na přání 20th Century Fox, protože podle společnosti ukazovaly \"\"příliš mnoho ničeho\"\".", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Vetřelci byli nominováni na sedm cen Akademie. Kromě jiných: Film vyhrál 2 ceny (Nejlepší střih zvukových efektů a Nejlepší vizuální efekty). Sigourney Weaver získala její první nominaci na nejlepší ženský herecký výkon. Snímek se dočkal také 4 nominací na ceny BAFTA a stal se vítězem v kategorii \"vizuálních efektů\". Získal celkem 8 cen Saturnu", "section_level": 1}], "src_summary": "Vetřelci (\"\") je americký sci-fi film, který v roce 1986 natočil režisér James Cameron jako pokračování úspěšného filmu \"Vetřelec\", ve kterém Ellen Ripleyová vrací zpět na Měsíc LV-426, okupovanou vetřelci. ", "tgt_summary": "Aliens – Die Rückkehr (Alternativtitel \"Alien II\", Originaltitel \"Aliens\") ist ein US-amerikanischer Science-Fiction-Actionfilm aus dem Jahr 1986 und die Fortsetzung von \"Alien – Das unheimliche Wesen aus einer fremden Welt\" aus dem Jahr 1979. \"Aliens – Die Rückkehr\" ist somit der zweite Teil der Alien–Filmreihe. Der Film mit Sigourney Weaver in der Hauptrolle wurde unter der Regie von James Cameron gedreht. ", "id": 1669491} {"src_title": "Quo vadis", "tgt_title": "Quo Vadis (Roman)", "src_document": [{"title": "Název románu.", "content": "Název tohoto díla vychází ze staré křesťanské legendy, která je vylíčena v závěru románu. Svatý Petr je v době Neronova pronásledování křesťanů přesvědčen svými stoupenci, aby odešel z Říma do bezpečí. Cestou potkává Ježíše Krista, který kráčí do města, a Petr se ho překvapeně ptá: „\"Quo vadis, Domine?\"“ (Kam kráčíš, Pane?), „\"Když ty opouštíš můj lid, jdu do Říma, aby mě ukřižovali podruhé.\"“, odpovídá mu Ježíš. Poté se Petr obrací nazpět a později umírá na kříži stejně jako jeho Pán. Z pokory však, aby Ježíše nenapodoboval, si Sv. Petr vyprosí, aby jej ukřižovali jinak – hlavou dolů.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "Vinicius se zamiloval do Lygie, dcery krále Lygů, která je už od mala jako rukojmí v domě vznešené římské rodiny Aulů. Zvyklý, že vše, co chce, dostane, nese velmi těžko Lygiinu nedostupnost. Když o všem poví svému strýci Petroniovi, oblíbenci císaře, dostanou s jeho pomocí Lygii z domu tak, že Petronius přemluví císaře Nerona, aby nechal dívku převézt do svého paláce. Tam se jí má Vinicius dvořit. Na večeři v paláci však opilý Vinicius Lygii prozradí, že zítra si pro ni přijedou jeho otroci, aby Lygii odvezli k němu domů. Ona ale nechce dělat milenku Viniciovi, a i když ho miluje, tak raději večer uteče. Vinicius běsní a nechává prohledat Řím. Lygie se zatím ukryje u lidí, kteří jsou křesťané stejně jako ona. V té době ještě bylo křesťanství římskými úřady pronásledováno a jeho vyznavači se museli ukrývat v katakombách. Petronius chce Viniciovi pomoct a najme Chilóna, člověka z ulice, aby našel Lygii. Když Chilón Lygii najde, chce ji Vinicius s pomocí jednoho gladiátora unést, ale Lygii přijde na pomoc silný barbar Ursus, který gladiátora zabije a Vinicia zraní. Vinicius zjistí, že Lygie je křesťanka a když se mu znovu ztratí, chce se dozvědět o křesťanství. Zprvu si myslí, že ho Lygie nemiluje, protože je zaslíbená Ježíši Kristu, ale postupně se začne o křesťanské učení zajímat a dokáže Lygii chápat. Jednoho dne nechá znuděný císař Nero zapálit Řím, aby dostal inspiraci pro dokonalou báseň, v níž chce opěvovat hořící Tróju. Když se to dozví Vinicius, spěchá do Říma, kde hledá Lygii. Ta je v bezpečí a Vinicius se nechá pokřtít. Nero se zalekne nespokojenosti lidu a hledá, na koho by svedl vinu za požár. Petroniův úhlavní nepřítel Tigellinus vnukne císaři nápad, že to byli křesťané. Petronius se svou obratnou řečí pokusí císaře přesvědčit, aby to nedělal, ale prohraje a pochopí, že musí zemřít. Začíná zatýkání křesťanů, které prozrazuje udavač Chilón. Lygie je také zatčena, protože ji nesnáší Neronova žárlivá manželka Poppaea. Křesťané včetně dětí jsou za žhářství odsouzeni k smrti upálením. Chilón se při pohledu na hořící oběti na kříži obrátí ke křesťanství, urazí císaře Nerona a prozradí, že město nechal zapálit sám Nero. Někteří křestané včetně Ursa a Lygie mají být popraveni v aréně. Ursus přitom vysvobodí Lygii uvázanou na rohy pratura, stane se miláčkem davu a císař je donucen dát jim milost. Lygie a Vinicius odjíždějí do vyhnanství na venkov. Petronius je donucen k odchodu do svého venkovského sídla, kde má počkat na další rozkazy zatímco Nero se vrací do Říma. Petronius pochopí, že se jedná o rozsudek smrti, uspořádá hostinu, na které se nepokrytě všichni baví, přečte jim dopis, který poslal Neronovi, a ve kterém píše pravdu, a to, co si všichni o Neronovi myslí. Pak spáchá se svou milenkou sebevraždu. Nakonec v Římě proběhne povstání spojené se státním převratem, Nero je sesazen z trůnu a hrozí mu zatčení. Na útěku před povstalci nakonec sám spáchá sebevraždu.", "section_level": 1}, {"title": "Filmové adaptace.", "content": "Román byl několikrát zfilmován:", "section_level": 1}], "src_summary": "Quo vadis je román polského spisovatele Henryka Sienkiewicze z roku 1895. Děj se odehrává v římském impériu za vlády císaře Nerona. Na pozadí milostného příběhu římského patricije Vinicia a křesťanky Lygie popisuje počátky křesťanství, krutosti ze strany Říma, Neronovu znuděnou zvrhlost, požár Říma atd. Významnou roli hraje také Petronius, Viniciův strýc a Neronův \"arbiter elegantiarum\" neboli soudce ve věcech vkusu.", "tgt_summary": "Quo Vadis? ist ein Roman des polnischen Schriftstellers Henryk Sienkiewicz, der die Anfänge des Christentums in Rom zur Zeit Neros beschreibt. Er wurde 1895 erstmals veröffentlicht. Inspiriert wurde Sienkiewicz von einer alten Legende über eine Begegnung des Apostels Petrus mit Jesus (siehe Quo vadis).", "id": 2346397} {"src_title": "Vykoupení z věznice Shawshank", "tgt_title": "Die Verurteilten", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Film začíná v roce 1947 soudním procesem s Andy Dufresnem (Tim Robbins), který je souzen za vraždu své manželky a jejího milence. Je odsouzen k dvěma doživotním trestům, které si má odpykat v Shawshanku, fiktivní věznici ve státě Maine. Ve vězení se posléze spřátelí s Redem (Morgan Freeman) a dalšími vězni (včetně Brookse Hatlena hraného Jamesem Whitmorem). Během prvních let ve vězení Andy snáší nespravedlivost a kruté zacházení vězeňských stráží a také opakované znásilňování od jedné skupiny násilnických vězňů. Díky své předvězeňské kariéře bankéře a znalostem v oblasti účetnictví a placení daní upoutá pozornost kapitána dozorců Byrona Hadleyho (Clancy Brown) a později také ředitele věznice Sama Nortona (Bob Gunton). Andymu jeho znalosti přinesou větší svobodu a úlevu od šikanování dozorců, ale také ho zatáhnou do Nortonova nelegálního praní špinavých peněz. Čas běží dál a život mužů ve vězení s ním. Brooks je nakonec propuštěn z vězení, ale po padesáti letech ve vězení tento starý trestanec zjišťuje, že život na svobodě je pro něj moc složitý, a v dopise svým přátelům ve vězení píše, že je již unaven tím, jak se pořád bojí. „Rozhodl jsem se nezůstat,“ napíše Brooks a poté se oběsí ve svém nuzném hotelovém pokoji. V šedesátých letech dvacátého století nastoupí nový vězeň Tommy (Gil Bellows) a řekne Andymu, že má informaci, která by mohla Andyho osvobodit, nebo přinejmenším obnovit jeho proces. Andy požádá ředitele o pomoc s obnovením procesu, ale ten nechce přijít o jeho finanční služby s nelegálně vydělanými penězi a pošle Andyho na měsíc do samovazby. Pak ředitel nechá Tommyho zabít. Aniž by to kdokoliv věděl, Andy pracoval dlouhá léta na svém útěku. Každou noc používal své drobné geologické kladívko, aby si prokopal únikový tunel ke svobodě, a jednoho dne konečně utekl z vězení. Po útěku si v bance vyzvedl peníze, které ředitel věznice nelegálně získal, a odjel do mexického města Zihuatanejo. Navíc poslal do místních novin informace o nekalých praktikách ředitele Nortona a vězeňských dozorců. Norton spáchal sebevraždu dříve, než stihl být zatčen. Red je později podmínečně propuštěn a poslán do domu na půli cesty, stejného, ve kterém bydlel Brooks. Ačkoliv je Red stejně zoufalý jako Brooks, nakonec se rozhodne přijmout nabídku, kterou mu dal Andy ještě ve vězení. Najde na louce schránku s penězi, kterou mu tam nechal Andy, a vydá se za ním do Mexika. Snímek končí setkáním Andyho a Reda na pláži u města Zihuatanejo.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Darabont získal práva na film v roce 1987, když Stephena Kinga zaujal krátkou adaptací jeho „The Woman in the Room“ z roku 1983. To byl příklad jednoho z takzvaných dolarových obchodů, které uzavírá Stephen King s nadějnými filmaři. Darabont později natočil další filmy – \"Zelená míle\" a \"Mlha\" – podle knih Stephena Kinga. O režii filmu projevil zájem také Rob Reiner, který již dříve převedl Kingovu knihu \"Tělo\" do filmu \"Stůj při mně\". Do role Andyho chtěl Reiner obsadit Toma Cruise a Reda měl hrát Harrison Ford. Darabont Reinerovu vizi zvažoval, ale nakonec usoudil, že film je „jeho příležitostí udělat něco skvělého\", a rozhodl se ho režírovat sám. Ačkoli se příběh odehrává v Maine, pro natáčení byla využita věznice v Mansfieldu v Ohiu.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlas.", "content": "Po uvedení v kinech si film nevedl příliš dobře. Měl premiéru v podobné době jako \"\" a ve stejném roce, 1994, vznikl i \"Forrest Gump\". A v této konkurenci nemělo \"Vykoupení z věznice Shawshank\" dobré tržby z kin. Film však je jedním z nejznámějších příkladů snímku, který dokázal uspět díky domácím kinům. O jeho kvalitách svědčí i jeho hodnocení na IMDb (9,1/10) či ČSFD (95,3 % a současně nejlépe hodnocený film právě před Forrestem Gumpem). V roce 1994 byl film nominován v sedmi kategoriích na Oscara (nejlepší film, nejlepší herec v hlavní roli – Morgan Freeman, nejlepší adaptovaný scénář, nejlepší kamera, nejlepší střih, nejlepší původní hudba a nejlepší zvuk). Vzhledem ke konkurenci, kterou představovaly v témže roce vyrobené filmy \"Forrest Gump\" a \"\", ale cenu v žádné z kategorií nezískal.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vykoupení z věznice Shawshank (originální název ) je americký film z roku 1994 napsaný a režírovaný Frankem Darabontem na motivy novely Stephena Kinga. Hlavními hrdiny filmu jsou Andy Dufresne (hraje ho Tim Robbins) a Ellis „Red“ Redding (Morgan Freeman). ", "tgt_summary": "Die Verurteilten (Originaltitel: \"The Shawshank Redemption\") ist ein Filmdrama von Regisseur Frank Darabont aus dem Jahr 1994 nach der ersten Novelle \"Rita Hayworth and Shawshank Redemption\" aus \"Frühling, Sommer, Herbst und Tod\" von Stephen King, das die Geschichte des zu lebenslanger Haft verurteilten Andy Dufresne und dessen Freundschaft zu seinem Mithäftling Red erzählt. In den Top 250 der IMDb belegt der Film seit 2008 ununterbrochen den ersten Platz.", "id": 2286768} {"src_title": "David Levy", "tgt_title": "David Levy (Politiker)", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky kariéry.", "content": "Do roku 1973 byl Likud aliancí Cherutu a středových liberálních stran, známý jako Gachal. Do té doby se nikdy aktivně nepodílel na vládnutí a byl vždy slabou opozicí. Byl jedním z prvních mladých členů strany z dělnické třídy s orientálním (mizrachi) původem. Do té doby Cherutu a liberálům dominovali intelektuálové, obchodníci, zemědělci, či právníci ze středních a vyšších středních tříd. Levyho vzestup korespondoval s vlnou vzestupu izraelských mizrachi. Ve volbách do Knesetu roku 1977, které změnily třicetiletou dominanci levicových stran, se stal jedním z nejhlasitějších bojovníků Likudu, jenž vedl Menachem Begin. Dokázal dovést k hlasovacím urnám stovky tisíc mizrachi voličů a přesvědčit je, aby hlasovali pro Begina, jehož populistická kampaň na ně, po třech desetiletích téměř absolutně aškenázské hegemonie Mapaje, silně zapůsobila.", "section_level": 2}, {"title": "Ministerstva.", "content": "Levyho působení a opouštění vlád a koalic (vedených Likudem i Stranou práce) je značně složitá historie. Tato skutečnost spolu s jeho špatnou angličtinou z něj udělala cíl mnoha populárních vtipů. V prvních dvou Beginových vládách v letech 1977 až 1981 zastával post ministra absorpce imigrantů. V té době byla nejpodstatnějším úkolem kampaň za osvobození sovětských Židů, kteří nesměli opustit Sovětský svaz a kontroverze ohledně etiopských Židů (zvaných \"Beta Jisra'e\"l), kteří stále nebyli vrchním rabinátem uznáni za Židy. V druhém případě nebyl Levy tak aktivní jako ministr obrany Ezer Weizman. Jeho funkční období je považováno za ničím pozoruhodné. Daleko důležitější vládní post Levy získal poté, co při formování Beginovy pravicové vlády odstoupilo Demokratické hnutí za změnu (Daš). 15. ledna 1979 byl jmenován ministrem bydlení a výstavby a tuto funkci zastával až do roku 1990. Jeho působení je označováno jako kontroverzní kvůli jeho opakovaným ústupkům osadníků. Služby, které Levy ze svého postu osadníkům udělal, pomohly k velkému rozmachu stavebnictví na Západním břehu. Mezi pozitiva jeho funkčního období patří fakt, že za třináct let působení ve funkci učinil bydlení více dostupné (vysoká inflace v roce 1984 vytvořila krizi v nemovitostech a nájmy prudce poklesly podobně jako izraelský šekel). Zatímco jeho protivníci v Likudu, jako ministr obrany Ariel Šaron nebo ministr zdravotnictví Ehud Olmert, byli zasaženi skandály kvůli zneužití svého postavení a padlo mnoho ministrů financí, Levy zůstal i nadále bez problémů v čele ministerstva bydlení a výstavby. Během vlád Begina, Jicchaka Šamira a Šimona Perese zůstala jeho pozice neotřesitelná. V 90. letech zastával třikrát post ministra zahraničních věcí.", "section_level": 2}], "src_summary": "David Levy (hebrejsky: דוד לוי, někdy psáno David Levi; 21. prosince 1937) je izraelský politik za stranu Likud. V minulosti zastával řadu ministerských funkcí, z nichž mezi významné patří post ministra zahraničí. ", "tgt_summary": "David Levy (; * 21. Dezember 1937 in Rabat, Marokko) ist ein israelischer Politiker des Likud und ein führender Vertreter der sephardischen Juden in Israel. Levy war in zehn Regierungen Minister für verschiedene Ressorts und hatte von 1969 bis 2006 einen Sitz in der Knesset.", "id": 726259} {"src_title": "Identifikační číslo vozidla", "tgt_title": "Fahrzeug-Identifizierungsnummer", "src_document": [{"title": "Význam.", "content": "V kódu se používají číslice a znaky anglické abecedy kromě písmen I, O a Q, u kterých by hrozila záměna s číslicemi 0 a 1.", "section_level": 1}, {"title": "Kód výrobce.", "content": "První tři znaky se označují jako WMI (\"World Manufacturer Identifier\", \"Světový kód výrobce\") a popisují výrobce vozidla. Kódy jsou jednoznačně přiděleny všem světovým výrobcům. U malosériových výrobců (do 500 aut ročně) se jako třetí znak používá 9 a další tři znaky kódu výrobce jsou umístěny na pozicích 13, 14 a 15. Velkým výrobcům je naopak přiděleno několik kódů, někteří z nich třetím znakem rozlišují např. druh vozu (autobus, nákladní automobil), část firmy apod. Tato část je jedinou opravdu striktně povinnou částí kódu. První znak určuje region, ve kterém výrobce působí, druhý znak pak upřesňuje stát: Z českých výrobců používá Škoda Auto kód TMB, Iveco Czech Republic (dříve Karosa) kód TMK, Tatra kód TMT. LIAZ-Škoda TNL, TNG", "section_level": 2}, {"title": "Popisný kód vozidla.", "content": "Znaky na pozicích 4–9 se označují jako VDS (\"Vehicle Descriptor Section\", \"Popisný kód vozidla\") a označují model příslušného vozu. Každý výrobce si může toto označení navrhnout podle vlastní volby.", "section_level": 2}, {"title": "Kontrolní číslice.", "content": "V Severní Americe je číslice 9 vyhrazena jako kontrolní číslice: zajišťuje, že chyba v přehlédnutí je odhalena jako neplatné VIN. Pro výpočet kontrolní číslice se určí hodnota každého znaku podle následující tabulky (číslice používají svou vlastní hodnotu): Poté se hodnota každého znaku vynásobí váhou odpovídající pozici znaku ve VIN (pochopitelně s výjimkou samotné kontrolní číslice): Všechny součiny pro jednotlivé znaky se sečtou a výsledek se vydělí jedenácti. Zbytek po dělení tvoří kontrolní číslici, v případě, že vyjde roven 10, použije se písmeno X. Příklad: Součet všech jednotlivých součinů je 331, zbytek po dělení čísla 331 jedenácti je 1, takže kompletní VIN je TMBGDM9A1KP042788.", "section_level": 3}, {"title": "Jedinečné číslo.", "content": "Znaky na pozicích 10–17 se označují jako VIS (\"Vehicle Identifier Section\") a tvoří pořadové výrobní číslo, které jednoznačně identifikuje konkrétní vozidlo. Mechanismus přidělování těchto čísel je ponechán na libovůli výrobce (např. prosté sekvenční číslování), některé znaky však často mají konkrétní význam: Znak na 10. pozici velmi často (v Severní Americe vždy) určuje modelový rok vozu (což ovšem není rok výroby). Znak A znamená rok 1980, B rok 1981 atd. až po Y pro rok 2000; poté jsou pro roky 2001–2009 vyhrazeny číslice 1–9, rok 2010 bude používat opět znak A, 2011 znak B atd. Znak na 11. pozici obvykle určuje konkrétní výrobní závod v rámci výrobce. Např. u vozů Škoda znak 0 označuje závod A02 v Mladé Boleslavi, znak 2 označuje závod A4 tamtéž, znak 5 označuje továrnu v Kvasinách, znak 7 výrobní závod Vrchlabí, znak X označuje továrnu v polské Poznani. Zbytek je zpravidla přidělován sekvenčně, v Severní Americe je povinně ryze číselný.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "Identifikační číslo je možné nalézt na následujících místech: Identifikační číslo VIN je vhodné sdělit policii při odcizení vozidla. Nemělo by však být přehlíženo při nákupu vozu přes autobazar. Zde je nutné zkontrolovat, jestli nebylo vozidlo kradené a jestli údaje v technickém průkazu s číslem vyraženým na autě souhlasí. Vhodné je zkontrolovat i majitele vozu. V minulosti docházelo často k podvodům, kdy prodávané vozidlo vlastnila stále leasingová firma, ale v dokladech byl uveden pouze držitel, který ovšem nebyl majitelem, ten pak cizí vozidlo prodal poškozenému.", "section_level": 1}], "src_summary": "VIN (Vehicle identification number – Identifikační číslo vozidla) je mezinárodně jednoznačný identifikátor motorových vozidel, zpravidla vyražený na štítku trvale připevněném ke karoserii vozu nebo vyražený do karosérie samotné. Ražení VIN se obvykle provádí předformovanými raznicemi až po lakování karosérie, umístěno bývá většinou na obtížně dostupné a záměnné části nosného skeletu, u modernějších vozů je často vyraženo na několika místech, kromě základního umístění také v průhledu stínícího lemu předního okna i na dalších, nezveřejňovaných místech. Číslo je tvořeno 17 písmeny a číslicemi, jeho formát je od roku 1983 určen normou (ISO 3779:1983). V Severní Americe je přidělování čísel oproti normě ještě upřesněno, takže tam VIN nese dodatečné informace.", "tgt_summary": "Die Fahrzeug-Identifizierungsnummer (FIN) (, VIN) entspricht unter Berücksichtigung internationaler Angleichungen der vormaligen Fahrgestellnummer und wird umgangssprachlich auch nach wie vor und weit verbreitet so genannt. Die FIN ist die international genormte, 17-stellige Seriennummer, mit der ein Kraftfahrzeug eindeutig identifizierbar ist. Sie besteht aus einer Herstellerkennung (World Manufacturer Identifier), zum Beispiel W0L für Opel und Vauxhall, WDB für die Daimler AG, WVW für Volkswagen, WF0 für Ford (Deutschland) oder VF7 für Citroën, einem herstellerspezifischen Schlüssel und einer meist vom Baujahr abhängigen, fortlaufenden Nummer. Manchen Herstellern sind mehrere Herstellerkennungen zugeordnet. Die international vereinheitlichte FIN wurde durch die EU-Verordnung 76/114/EWG im Jahr 1981 ins Leben gerufen und ersetzte die bis dahin zur eindeutigen Identifikation eines Autos verwendete, herstellerspezifische Fahrgestellnummer. Diese frühere Bezeichnung war teilweise überholt, da PKWs bereits seit den 1930er Jahren häufig kein separates Fahrgestell, sondern selbsttragende Karosserien besaßen, während Nutzfahrzeuge und Krafträder nach wie vor über ein Fahrgestell verfügen. Die FIN wird unter anderem auch nach wie vor ins Fahrgestell, soweit vorhanden, ansonsten in die Karosserie eingestanzt. ", "id": 2189569} {"src_title": "Iljušin Il-62", "tgt_title": "Iljuschin Il-62", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj a výroba.", "content": "Sergej Iljušin a jeho kancelář začal vyvíjet Il-62 na základě rozhodnutí Rady ministrů SSSR ze dne 26. února 1960 jako náhradu za dosluhující a již zastaralý turbovrtulový Tupolev Tu-114. Tehdejší vedení Aeroflotu potřebovalo nový letoun pro zabezpečení provozu svých dálkových linek. Hlavním požadavkem, který muselo letadlo splňovat, byl dolet bez mezipřistání kolem 7 700 km, při kapacitě minimálně 150 cestujících. Koncepce Il-62 připomínala letoun Vickers VC10, tedy aerodynamicky čisté křídlo s 35° šípem, čtyři motory po dvojicích uchycené zboku na ocasní části trupu a ocasní plochy ve tvaru písmene T. Jako u letadla VC-10 bylo užito dvouštěrbinových vztlakových klapek, ale namísto slotů byl na křídle Il-62 užit tzv. „\"psí zub\"“, což je zalomení náběžné hrany křídla, které zlepšuje aerodynamické vlastnosti letounu při vzletu a přistání. Další výraznou odlišností je posun těžiště stroje dozadu, což si sice vyžádalo vysunovací čtvrtou podvozkovou nohu pod zádí, ale zásadně to zmenšilo rozměr ocasních ploch a spotřebu paliva. V důsledku toho je i ovládání výškovky mechanické, bez posilování, což je u letounu této velikosti ojedinělé. Iljušin je dálkový, výhradně civilní stroj s klasickou výbavou, který prodělal jedinou zásadní modernizaci, Vickers civilní/vojenský stroj pro střední tratě, se snahou o moderní, až průlomová technická řešení, a po celou dobu výroby se na něm prováděly technické úpravy. První ze dvou prototypů Il-62 (výr. č. 30001) s registračním číslem СССР-06156 vzlétl 3. ledna 1963 s posádkou zalétávacího pilota V. K. Kokkinakiho a pilotem E. I Kuzněcovem. Byl poháněn čtveřicí proudových motorů Ljulka AL-7 každý o tahu 77,53 kN. Tyto starší motory nebyly určeny pro Il-62 – pro tento letoun byly vyvíjeny motory Kuzněcov NK-8-4, každý o tahu 103 kN, které v době zahájení letových zkoušek nebyly ještě dokončeny. Dne 24. dubna 1964 byl zalétán druhý prototyp (30002, CCCP-06153) poháněný motory Mikulin AM-3M, které byly později nahrazeny pohonnými jednotkami NK-8-2. V průběhu letových zkoušek se vyskytlo mnoho problémů hlavně v oblasti aerodynamiky, značný problém byl rovněž s vysokými vibracemi motorů. Řešení těchto problémů způsobilo značné zpoždění zahájení sériové výroby. Dne 25. února 1965 došlo během zkušebního programu k havárii prvního prototypu, kterému během vzletu vysadil jeden z motorů. Po tvrdém dosednutí došlo k narušení konstrukce a následnému požáru. První předsériový stroj (30003, CCCP-06176) poprvé vzlétl v Žukovském 28. července 1965. Čtvrtý předsériový Il-62 (40004, CCCP-06170) byl použit k ověření avioniky a poté sešrotován. Pátý nelétající vyrobený kus posloužil ke statickým zkouškám ve vodní nádrži. Po dokončení předepsaných testů byl sešrotován také druhý prototyp. Výroba Il-62 začala ve výrobním závodě č. 22 v Kazani, odkud také z letiště Borisoglebskoje 13. února 1966 vzlétl první sériový Il-62 (50101, CCCP-86661). Proti prototypům měl odlišně tvarovaný kryt radiolokátoru na přídi, inovované koncové oblouky křídel a motory NK-8-4 s obraceči tahu.", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "Iljušin Il-62 je čtyřmotorový, proudový, přetlakovaný, dolnoplošník celokovové skořepinové konstrukce s motory umístěnými vzadu na dvou sdružených motorových gondolách pod SOP tvaru T, vždy po dvou motorech na každé straně trupu. Konstrukce je tvořena převážně z hliníkových slitin a z části z oceli a titanu. Obsluhován je 5člennou posádkou a je určen pro max. 186 cestujících, nejčastější kombinace je pro 168 cestujících v konfiguraci 66 + 102. Letoun má dolet 8 700–9 200 km a cestovní rychlost 820 až 900 km/h ve výškách 10 až 12 km. Potřebná délka vzletové dráhy u hladiny moře ve standardní atmosféře je 3250 m, přistávací dráha 2800 m. Životnost letounu je propočtena na 30 000 letových hodin a počítá se s 7 000 až 8 000 přistáními.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "Aeroflot převzal první letadlo v únoru 1967, 10. března 1967 byl Il-62 nasazen na pravidelné lety Aeroflotu a dopravoval poštu mezi Moskvou a Chabarovskem na ruském Dálném východě. S cestujícími na palubě vzlétl Il-62 poprvé na dálkové lince z Moskvy do Montrealu bez mezipřistání dne 15. září 1967 při příležitosti Světové výstavy. Do července 1968 se podílel na zabezpečení této pravidelné linky společně s turbovrtulovými Tupolevy Tu-114. Od července 1968 byla tato linka obsluhována výhradně Il-62 a prodloužena do New Yorku. Il-62 se rychle „zabydloval“ na transatlantických letech Aeroflotu tak i na transsibiřských letech do Japonska. Společnost Aeroflot jej začala využívat pro své pravidelné lety do hlavních měst Evropy a na vnitrostátní lety z Moskvy do Chabarovska, Taškentu a Alma-Aty. Letoun Il-62 tak postupně nahrazoval turbovrtulové dálkové stroje Aeroflotu. Na Mezinárodním letišti v Praze-Ruzyni poprvé přistál Il-62 reg.č. CCCP-86666 8. února 1967. Byl to předváděcí let z důvodu jednání o případném budoucím nákupu pro Československé aerolinie. Dne 22. dubna 1970 převzala svůj první Il-62 (00702, DM-SEA) východoněmecká letecká společnost Interflug. Dodávací let z Moskvy na letiště Berlín-Schönefeld uskutečnila smíšená rusko-německá posádka. Následovaly dodávky tří exemplářů pro LOT, čínskou CAAC (5 kusů), Tarom (3), Cubana (2) atd. V květnu 1972 převzal první ze šesti pronajatých Il-62 EgyptAir.", "section_level": 1}, {"title": "Modernizovaný Il-62M.", "content": "Již od doby, kdy byl Il-62 zaveden do provozu se ukazovalo, že nepatří zrovna k nejekonomičtějším strojům a problémy byly rovněž s hlučností. Úspora paliva byla hlavním důvodem pro modernizaci Il-62, na níž se začalo poměrně intenzivně v konstrukční kanceláři S. V. Iljušina pracovat. Výsledkem byl první letoun Il-62M (70303, CCCP-86673) zalétaný 13. března 1969 posádkou velitele J. I. Vernikova, který se na veřejnosti poprvé představil na Aerosalonu v Paříži v roce 1971. První sériový Il-62M (00901, CCCP-86656) vzlétl s posádkou velitele B. V. Maškovceva 15. února 1972. Iljušin Il-62M byl osazen čtyřmi novými, úspornějšími, proudovými motory Solovjov D-30KU (tak jako Tu-154M nebo Il-76), každý o tahu 112,8 kN. Vnější motory byly stejně jako u předchozího typu Il-62 vybaveny obraceči tahu – u Solověvů D-30KU byly použity nové mušlového tvaru, motory Kuzněcov NK-8-4 měly obraceče tahu kaskádové. Přidána byla rovněž palivová nádrž na 5000 litrů paliva, umístěna do SOP. Zdokonalena byla rovněž avionika aby odpovídala mezinárodním normám. Díky úspornějším motorům a zvýšením zásoby paliva byl prodloužen dolet letounu na 10 300 km, zkrácena vzdálenost pro vzlet na 3000 m, zvýšena byla rovněž maximální vzletová hmotnost ze stávajících 162 000 kg na 165 000 kg. Poprvé byl Il-62M nasazen na tehdy nejdelší lince Aeroflotu z Moskvy do Havany v roce 1973, postupně byl nasazován na další dálkové linky Aeroflotu. Prvním zahraničním dopravcem, užívajícím novou verzi, se stala v roce 1979 Cubana, poté ČSA, Interflug, LOT, Tarom a CAAC. Celkem bylo vyrobeno 292 kusů letadel Il-62 obou verzí, výroba strojů byla ukončena až roku 1999.", "section_level": 2}, {"title": "Služba u ČSA.", "content": "V polovině 60.let byly Československé aerolinie velmi moderní leteckou společností, která na svých linkách provozovala letouny Avia Av-14 pro krátké, většinou vnitrostátní tratě. Pro linky do Západní Evropy, především do Bruselu, Paříže, Frankfurtu či do skandinávských zemí, využívala typ Tupolev Tu-124. Na dálkové linky byly nasazovány letouny Iljušin Il-18 a Tupolev Tu-104, který byl upřednostňován. Jedinou linkou přes Atlantský oceán byla linka Praha–Havana. Provoz linky byl zahájen 3. února 1962. Touto linkou Československé aerolinie poprvé pokořily Atlantský oceán. Provoz linky byl zprvu obsluhován letadlem Bristol Britannia 318 imatrikulace OK-MBA a OK-MBB. Linka měla mezipřistání v Berlíně, irském Shannonu a kanadském Ganderu. Později byla linka obsluhována také Iljušiny Il-18D. Přepravovat cestující přes Atlantik turbovrtulovými letadly bylo v 60. letech už nemoderní. Tehdejší vedení se začalo poohlížet po dálkových proudových letadlech, kterými by mohli ČSA létat přes oceán modernějším způsobem a zajistit plánované rozšíření linek ČSA do USA a Kanady. Ve hře byla letadla Boeing 707, Douglas DC-8 a Vickers VC10 Se společností Vickers byla jednání už tak daleko, že byly vybrány posádky pro školení na typ VC-10 a byla připravována dokumentace. Politická situace po 21. srpnu 1968 však definitivně rozhodla o nákupu sovětských Il-62. První letadlo Il-62, které si ČSA pronajaly od Aeroflotu, neslo imatrikulaci CCCP-8665. Aerolinie ho ihned nasadily na linky do zemí Dálného východu, například z Prahy do kambodžského Phnomphenu, a na linku ČSA z Prahy-Ruzyně na londýnské letiště Heathrow. Měl zbarvení Aeroflotu a ČSA jej užívalo od dubna 1968 do července 1969. Celkem si ČSA pronajaly od Aeroflotu 6 letadel. Poslední stroj vrátily Aeroflotu v říjnu 1969, kdy obdržely první stroj vyrobený přímo pro ČSA. Prvním strojem, který přibyl do letadlové flotily Československých aerolinií, byl letoun s imatrikulací OK-YBA \"(výr.č. 90602)\". Aerolinky jej převzaly 29. října 1969 a dostal jméno \"Praha\". Dodání vlastních Il-62 umožnilo otevření dálkových linek do New Yorku a Montrealu, což byl také první let ČSA, kde se nový Il-62 v barvách aerolinek objevil. Linka Praha–New York s mezipřistáním v Montrealu byla zahájena dne 4. května 1970. Další stroje následovaly a celkem jich Československé aerolinie odebraly 15 strojů Il-62 (z toho 6 modernizovaných Il-62M). Údržba včetně generálních revizí byla prováděna kompletně v ČSA. OKB Iljušina z důvodů kvalitní údržby povolila strojům servisovaných a provozovaných v Československu dvojnásobné resursy než u strojů servisovaných a provozovaných v Sovětském svazu. Přehled Il-62 \"Il-62M\" používaných u ČSA:", "section_level": 2}, {"title": "Il-62M.", "content": "Il-62 postupně nahradily ostatní dálkové stroje ČSA a staly se tak dominantním a prakticky jediným typem na dálkových linkách Československých aerolinií. Il-62 v barvách ČSA nebo ministerstva vnitra navštívily prakticky všechny kontinenty objevily se například v Mexiku, Luandě nebo byly tímto letadlem přepravováni vojáci OSN na Fidži. Tento typ byl využíván i na charterové lety do konce 80. let především do bulharského Burgasu či rumunské Konstanty. Po změně režimu pak byly tyto letní destinace rozšířeny o Řecko, Itálii, Španělsko, Tunisko nebo Turecko. V průběhu služby u ČSA neměly stroje Il-62 a Il-62M závažnější problémy (kromě tragické havárie OK-DBF v roce 1975), služeb těchto strojů využívaly ČSA více jak 25 let. Jediné letadlo tohoto typu na českém území, OK-FBF, je k vidění na Hatích, kde slouží jako restaurace.", "section_level": 2}, {"title": "Vládní Il-62.", "content": "Celkem 4 stroje (1× Il-62 a 3x Il-62M) byly létány ve službách Státního leteckého útvaru Ministerstva vnitra ČSSR. \"Poznámka: při dělení majetku po rozpadu ČSFR v roce 1993 byly ve službách vlády stroje Il-62M OK-BYZ a Il-62M OK-BYV. Slovensko o tento typ stroje nemělo zájem, oba tedy zůstaly v ČR.\"", "section_level": 2}, {"title": "Nehody a incidenty.", "content": "Od zahájení svého provozu v roce 1967 měl tento letoun cca 25 havárií způsobených různými vlivy. Za dobu, kdy Il-62 sloužil u Československých aerolinií, se stala prakticky jediná vážná nehoda tohoto letounu. Letadlo Il-62 reg. značky OK-DBF \"Brno Trade Fair\" letící dne 19. srpna 1975 na lince OK540 Praha – Damašek – Bagdád – Teherán narazilo ve 22:13 GMT při přiblížení na letiště v Damašku do písečné duny. Letadlo dopadlo cca 16 km severozápadně od mezinárodního letiště v Damašku, následnou destrukcí a požárem byl letoun zcela zničen. Při katastrofě zemřelo 115 ze 117 cestujících a všech 11 členů posádky. Zničení Il-62 OK-DBF je nejzávažnější a nejtragičtější leteckou nehodou v historii Československých aerolinií.", "section_level": 1}], "src_summary": "Iljušin Il-62 (V kódu NATO „Classic“) je sovětský úzkotrupý dopravní proudový letoun s dlouhým doletem z první poloviny šedesátých let 20. století. Jako nástupce populárního turbovrtulového letounu Il-18 s kapacitou téměř 200 cestujících a posádky byl Il-62 v době svého prvního letu v roce 1963 největším proudovým dopravním letadlem na světě. Šlo o jednu ze čtyř průkopnických konstrukcí s dlouhým doletem (mezi další patřily např. Boeing 707, Douglas DC-8 a Vickers VC10) a první takový typ, který provozoval Sovětský svaz a řada jeho spojeneců. ", "tgt_summary": "Die Iljuschin Il-62 () war das erste mit Strahltriebwerken ausgestattete Langstrecken-Verkehrsflugzeug der Sowjetunion. Es ist der Nachfolger der Tupolew Tu-114. Erstflug der Il-62 war im Januar 1963, am 10. März 1967 nahm die erste Maschine ihren Betrieb bei der sowjetischen Fluggesellschaft Aeroflot auf. Im Jahr 1971 kam die Version Il-62M heraus, die unter anderem stärkere und sparsamere Triebwerke aufwies. Die Produktion bei der Kazan Aircraft Production Association (KAPO) endete erst 1999. Insgesamt wurden 292 Maschinen gebaut, von denen mit Stand Oktober 2015 noch 14 im Einsatz sind.", "id": 883895} {"src_title": "Planetární mlhovina Helix", "tgt_title": "Helixnebel", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "Helix je příkladem planetární mlhoviny, kterou vytvořila středně až málo hmotná hvězda, která se na konci svého vývoje zbavila svých vnějších vrstev. Tento plynný obal při pohledu ze Země vypadá, jako bychom se dívali do šroubovice. Pozůstatek centrální hvězdy, neboli jádro planetární mlhoviny, se nyní stal bílým trpaslíkem a jeho zář je tak silná, že způsobuje jasnou fluorescenci dříve odvržených plynů. V malém dalekohledu ji uvidíme jako mlhavý obláček, na fotografiích z velkých dalekohledů se však ukáže v plné kráse i se svou mateřskou hvězdou uprostřed. Tento bílý trpaslík zdánlivé jasnosti 13,3 s povrchovou teplotou 130 000 K je hvězda v závěrečném stadiu vývoje, která byla kdysi podobná Slunci. V roce 2004 byl vydán snímek této mlhoviny složený ze snímků Hubbleova vesmírného dalekohledu a dalekohledu o průměru 0,9 m na observatoři Kitt Peak.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba.", "content": "Předpokládá se, že mlhovina má tvar protáhlého sféroidu se silným zhuštěním směrem k plnému disku podél rovníkové plochy a hlavní poloosa sféroidu je od našeho úhlu pohledu odchýlená o 21° až 37°. Vnitřní disk má zdánlivý průměr 8×19' (0,52 pc), vnější prstenec má průměr 12×22' (0,77 pc) a nejkrajnější prstenec má průměr kolem 25' (1,76 pc). Nejkrajnější prstenec je na jedné straně zploštělý kvůli srážce s mezihvězdným prostředím. Skutečný průměr mlhoviny je kolem 5,7 světelného roku. Rozpínání mlhoviny začalo asi před 12 100 lety odhozením svrchních vrstev mateřské hvězdy, což vytvořilo vnější prstenec, který se rozpíná rychlostí 32 km/s. Před 6 560 lety proběhlo druhé odhození, které vytvořilo vnitřní disk rozpínající se rychlostí 40 km/s. Nejkrajnější prstenec také pravděpodobně představuje samostatnou fázi odhození vrstev.", "section_level": 1}, {"title": "Uzlíky.", "content": "Helix byla první mlhovinou, ve které byly objeveny kometární uzlíky. Její hlavní prstenec obsahuje temné mlhoviny ve tvaru uzlíků a podobné byly následně objeveny i v dalších planetárních mlhovinách. Tyto uzlíky vykazují velkou symetrii směrem od centrální hvězdy a vypadají jako komety, protože mají jasné jádro (místní hranice fotoionizace) a ocasy, které míří směrem od centrální hvězdy. Jejich jádra ovšem mají rozměry několikanásobně větší než je oběžná dráha Pluta, i když je jejich hmotnost srovnatelná s hmotností Země. Uzlíky jsou ve viditelném spektru neprůhledné kvůli Lymanovým fotonům z centrální hvězdy. Počet těchto uzlíků v mlhovině Helix se odhaduje na více než 20 000. Excitační teplota je na různých místech mlhoviny různá. Rotačně-vibrační teplota je v rozmezí 1 800 K v kometárních uzlících vnitřního disku (2,5' od centrální hvězdy) až přibližně 900 K ve vnějších oblastech vzdálených 5,6'.", "section_level": 2}], "src_summary": "Planetární mlhovina Helix (NGC 7293, také známá jako Caldwell 63) je pravděpodobně nejbližší a současně také nejjasnější planetární mlhovina na obloze. Objevil ji Karl Ludwig Harding v roce 1824. Nalezneme ji v souhvězdí Vodnáře (Aquarius). Má zdánlivou jasnost 7,3, úhlový rozměr jasné části 16 ́ a je od nás vzdálená přibližně 450 světelných let. Svým tvarem se podobá Prstencové mlhovině a mlhovině Činka, přičemž mlhovina Činka má podobnou velikost a stáří, ale díváme se na ni pod jiným úhlem, a Prstencová mlhovina má velmi podobný vzhled, ale nachází se v mnohem větší vzdálenosti, je značně menší a mladší.", "tgt_summary": "Der Helixnebel (auch NGC 7293 oder Auge Gottes) ist ein Planetarischer Nebel im Sternbild Wassermann mit einer Helligkeit von 6,30 mag und einem scheinbaren Durchmesser von 16' × 28'. Er wurde im Jahr 1823 von dem deutschen Astronomen Karl Ludwig Harding entdeckt. ", "id": 1861261} {"src_title": "Kapesní svítilna", "tgt_title": "Taschenlampe", "src_document": [{"title": "Konstrukce a fungování.", "content": "Kapesní svítilny jsou většinou vyrobeny jako výlisek z plastu. Existují také typy s tělem z kovové trubky. Uvnitř těla svítilny jsou pod šroubovacím nebo zaklapávacím uzávěrem baterie nebo akumulátory. Aby bylo možné napájet světelný zdroj dostatečně vysokým napětím, je zapojeno do série několik článků. Články jsou velikostí od mikrotužkových (AAA) přes tužkové (AA) až po monočlánky. V přední části svítilny je průhledný kryt, za kterým je vlastní světelný zdroj (žárovka nebo LED). Zdroj je obklopen parabolickým zrcátkem z vyleštěného plechu nebo pokoveného plastu pro účinnější směrování světla. U svítilen s LED někdy parabola chybí. Zrcátko a čočka jsou integrovány přímo v LED. Žárovky se pro dosažení většího výkonu používají plněné kryptonem nebo xenonem. Část se světelným zdrojem má zpravidla větší průměr, než tělo svítilny. Pro zjednodušení konstrukce jsou baterie nebo akumulátory často řazeny za sebou v trubkovitém těle svítilny tak, že se navzájem dotýkají a krajní se dotýká přímo jednoho vývodu světelného zdroje. Druhý pól je připojen přes odpružený kontakt a přes spínač. Spínač bývá častěji posuvný, méně často stiskací. Běžné svítilny jsou vyrobeny z plastových dílů, odolné typy například pro příslušníky ozbrojených sborů mají tělo z lehkých kovových slitin. Než se prosadily plasty, vyráběly se svítilny také z tenkého železného plechu. Jako elektrický spotřebič je kapesní svítilna spotřebič třídy ochrany III. Ochrana uživatele je zajištěna napájením bezpečným malým napětím.", "section_level": 1}, {"title": "Oblast použití.", "content": "Možnosti použití kapesních svítilen jsou mnohostranné. Poslouží jako náhradní osvětlení při výpadku dodávek elektrické energie v domácnostech, při nočních cestách pěšky nebo nocování v přírodě. Specializované typy používají záchranáři, policisté, hasiči a existují i vodotěsné typy pro potápěče. Pro kutily i kondiční běžce, kteří se nedokážou obejít bez běhání ani v noci, existují verze svítelen přizpůsobené k upevněn na čelo, takzvané čelovky. Na paži si připínají kondiční běžci a cyklisté drobné výstražné svítilny s červeně blikajícími LED. Svítilny obdobné kapesním, ale s integrovaným držákem se montují na jízdní kola. Na řídítka bíle svítící, dozadu červeně svítící, případně s blikacím režimem. Dnes už takřka výhradně s LED a samozřejmě s vlastním zdrojem energie. Tradiční typy svítilen na kolo, napájené rotačním generátorem poháněným od kol byly takřka úplně vytlačeny. Nesvítily při pomalé jízdě a stání, což jsou nejnebezpečnější fáze jízdy na kole.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kapesní svítilna je malý přenosný zdroj světla s vlastním zdrojem elektrické energie. Jak napovídá jméno, je hodně svítilen dost malých na to, aby se daly nosit v kapse oblečení.", "tgt_summary": "Eine Taschenlampe ist eine kleine, mobile Lichtquelle mit eigener Energieversorgung. Der Name entstand, da die meisten Taschenlampen klein genug sind, um in einer Tasche verstaut werden zu können. ", "id": 1968770} {"src_title": "Giulio Andreotti", "tgt_title": "Giulio Andreotti", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a počátky v politice (1919–1946).", "content": "Narodil se v Římě, kde také studoval práva. V téže době byl členem \"Federace italských katolických univerzit\", což byla jediná samosprávná univerzitní organizace povolena fašistickým režimem. V roce 1939 vedl jejich časopis \"Azione Fucina\". V letech 1942 až 1944 byl předsedou této organizace. Během druhé světové války psal pro fašistický tisk \"Rivista del Lavoro\", ale také pro odbojový \"Il Popolo\". Po konci války vstoupil do strany \"Křesťanské demokracie\" (DC), kde vedl mládežnickou organizaci. Roku 1946 byl díky podpoře Alcide De Gasperiho zvolen do provizorního parlamentu a o dva roky později do Poslanecké sněmovny Parlamentu Itálie.", "section_level": 2}, {"title": "Ve vládě (1947–1971).", "content": "Do struktur italské Vlády se dostal poprvé v roce 1947, kdy se stal podtajemníkem předsedy italského kabinetu, tuto pozici vykonával do ledna 1954. Od ledna do února 1954 byl ve vládě Amintora Fanfaniho ministrem vnitra. V téže době založil neoficiální politickou skupinu mimo \"DC\". Ta byla podporována pravicovým křídlem Římskokatolické církve. Skrze tuto skupinu například obvinil politika Piera Piccioniho z vraždy modelky Wilmy Montesi. Postupně také politicky odstranil své odpůrce v Národním výboru DC, jehož byl vlivným členem. Roku 1958 byl jmenován předsedou přípravného výboru pro letní olympijské hry 1960 konané v Římě. V období let 1959 až 1966 byl ministrem obrany. Za jeho vedení propukl skandál s tajnou službou tehdy zvanou SIFAR. Ten spočíval v odhalení vládního archivu s citlivými údaji o mocných osobnostech Itálie včetně papeže. Také byl odhalen plán neo-fašistického převratu \"Piano Solo\", který plánoval Giovanni De Lorenzo, šéf SIFARu. Andreotti byl jako ministr pověřen zničením archivu. Spekuluje se, že složky byly před zničením zkopírovány a svěřeny Licio Gellimu, velmistrovi tajné římské zednářské lóže P2 (Propaganda Due), která byla zapletena do mnoha politických skandálů z 80. let 20. století. V roce 1968 byl jmenován mluvčím parlamentního klubu DC, tuto pozici vykonával do roku 1972.", "section_level": 2}, {"title": "Premiérem (1972–1980).", "content": "V letech 1972 až 1973 byl dvakrát premiérem Itálie. V roce 1974 byl znovu ministrem obrany. V téže době řekl médiím, že stát poskytoval krytí krajně pravicovému aktivistovi Guidu Giannettinimu, který byl zapleten do teroristického útoku u fontány Piazza. Spojitost se neprokázala. Roku 1977 ve volbách značně posílili \"Italští komunisté (PCI)\", DC proto s nimi a s \"Italskými socialisty (PSI)\" podepsala dohodu, kdy díky jejich podpoře DC sestavila, pod Andreottiho vedením, vládu. Tato dohoda byla nazvána \"historický kompromis\". Vláda padla o rok později. Novou vládu měl opět postavit Andreotti s aktivní účastí PSI i PCI. 16. března 1978 byl však vlivný člen strany DC a strůjce \"historického kompromisu\" Aldo Moro unesen komunistickou teroristickou organizací Rudé brigády. Tato událost přinesla nové Andreottiho vládě \"solidární\" (pasivní) podporu i komunistické strany PCI. Andreottiho postoj k únosu byl kontroverzní. Jako premiér odmítl jakékoli vyjednávání s teroristy. Moro navíc během věznění napsal velmi nepřátelský dopis o Andreottim. V květnu 1978 byl Moro teroristy popraven. Andreotti i nadále vedl tzv. vládu národní solidarity, která se rozpadla až v červnu 1979.", "section_level": 2}, {"title": "Ministrem zahraničních věcí (1980–1987).", "content": "V roce 1983 se stal ministrem zahraničních věcí ve vládě socialistického premiéra Bettina Craxiho. Tuto funkci vykonával až do roku 1989. Během svého působení podporoval smíření USA a SSSR, a také se zaměřoval na spolupráci s arabskými státy. V dubnu 1986 prozradil libyjskému ministru zahraničí Abdelu Rahman Shalghamu, že se USA chystají bombardovat Libyi jako odvetu za teroristický útok na diskotéce v Berlíně. Díky tomu byla Libye lépe připravena. Důvody tohoto počínání nebyly odhaleny.", "section_level": 2}, {"title": "Znovu premiérem a doživotním senátorem (1988–1992).", "content": "Roku 1988 se premiérem Itálie stal Ciriaco de Mita. Andreotti s ním nesouhlasil, a proto vytvořil tzv. trojúhelník CAF (tvořem Craxim, Andreottim a Arnaldem Forlanim), který měl De Mitu zničit. I díky jejich počínání de Mitova vláda padla již následujícího roku. Novou vládu sestavil Andreotti. Jeho vláda se však brzy rozpadla poté, co socialističtí minsitři podali demise po přijetí zákona posilujícího monopol Silvia Berlusconiho ve vysílání soukromých televizí. Poslední léta jeho vlády poznamenalo odhalení existence buněk Gladio a počátek tzv. Tangentopoli, tedy odhalování sítě italské politické korupce včetně napojení politiků na Mafii. Roku 1992 podal demisi. Téhož roku byl jmenován doživotním senátorem. Také se pokoušel kandidovat na prezidenta, jeho kandidaturu však poznamenala vražda jeho blízkého spolupracovníka politika Salvatora Limy a italského prokurátora Giovanni Falconeho, které provedla Mafie. Volby vyhrál Oscar Luigi Scalfaro.", "section_level": 2}, {"title": "Před soudem a konec kariéry (1993–2013).", "content": "V dubnu 1993 začal být vyšetřován policií pro podezření z napojení na Mafii. Především byl vyšetřován v případu vraždy Carmine Pecorelliho, novináře, který napsal, že Andreotti byl zapleten s Mafií a s únosci Alda Mora. V roce 1999 byl zproštěn obvinění, ale roku 2002 byl po odvolání obžaloby odsouzen k dvacetičtyřem rokům ve vězení. I on se ale odvolal. Roku 2003 ho odvolací soud zprostil obvinění. Palermský soud ho kvůli promlčení zprostil obvinění z napojení na Mafii, ačkoliv shledal, že toto obvinění bylo oprávněné. Roku 1994 DC kvůli ztrátě voličstva ukončila svou činnost. Andreotti vstoupil do nové křesťansko-demokratické \"Italské lidové strany (PPI)\". Z té vystoupil roku 2001. Roku 2006 chtěl předsedat Senátu, ale těsně prohrál. Získal 12 čestných titulů. Zemřel 6. května 2013 v Římě. Zbytek jeho dnů využíval doživotní imunitu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Giulio Andreotti (14. leden 1919, Řím – 6. květen 2013, Řím) byl italský křesťansko-demokratický politik, od roku 1991 doživotní senátor, italský předseda vlády v letech 1972–1973, 1976–1979 a 1987–1991, ministr zahraničních věcí v období 1983-1985 a ministr vnitra v letech 1954 a 1978. Za svou politickou kariéru, kterou začal v roce 1946 vedl celkem sedm vlád. ", "tgt_summary": "Giulio Andreotti [] (* 14. Januar 1919 in Rom; † 6. Mai 2013 ebenda) war ein italienischer Politiker und einer der wichtigsten Vertreter der Democrazia Cristiana (DC). Er war außerdem als Schriftsteller und Journalist tätig. ", "id": 859337} {"src_title": "The Final Cut", "tgt_title": "The Final Cut (Album)", "src_document": [{"title": "Popis alba a jeho historie.", "content": "Původně bylo album \"The Final Cut\" chystáno částečně jako soundtrack k filmu \"\", k čemuž ale nedošlo. Jedná se o protiválečné koncepční album silně ovlivněné válkou o Falklandy mezi Velkou Británií a Argentinou, která probíhala v době nahrávání alba. \"The Final Cut\" je posledním albem Pink Floyd, na kterém vystupuje baskytarista, zpěvák a do té doby hlavní skladatel skupiny Roger Waters, který na albu zhudebnil svoje pocity. Během nahrávání se vztahy mezi ním a kytaristou Davidem Gilmourem silně zhoršily, což vedlo Waterse dva roky po vydání \"The Final Cut\" k odchodu ze skupiny. Autorsky je celé album dílem Rogera Waterse, který zde působí i jako téměř jediný zpěvák – Gilmour zde zpívá v jediné písni „Not Now John“. Na zadní straně přebalu je tato skutečnost zdůrazněna: (česky „The Final Cut od Rogera Waterse, nahráno Pink Floyd“). Je to jediná deska skupiny, na níž se nepodílel klávesista Rick Wright, jenž byl z kapely vyhozen po nahrávání alba \"The Wall\" a který se později vrátil při nahrávání \"A Momentary Lapse of Reason\". Hudebně \"The Final Cut\" částečně navazuje na \"The Wall\", vytratil se z něj typický „floydovský zvuk“, nejsou tu žádné delší instrumentální pasáže, minimum syntezátorů, naopak se tu vyskytuje symfonický orchestr. Hlavní důraz je kladen na text, hudbu (často s použitím akustické kytary) Waters chápal spíš jako podružnou. Koncertní turné k tomuto albu se nikdy nekonalo a ani jednotlivé skladby z \"The Final Cut\" nebyly skupinou Pink Floyd nikdy hrány živě. Roger Waters však některé z nich hrál na svých sólových koncertech. Některé ze skladeb na \"The Final Cut\" byly původně připravené pro třetí disk alba \"The Wall\", jedná se o „Your Possible Pasts“, „One of the Few“, „The Hero's Return“ a „The Final Cut“. V roce 1983 vyšlo na VHS 19minutové videoalbum \"The Final Cut\".", "section_level": 1}, {"title": "Vydávání alba a jeho umístění.", "content": "Deska \"The Final Cut\" vyšla ve Spojeném království 21. března 1983 a stala se třetím albem Pink Floyd, které se v tamním žebříčku dostalo na první místo. V USA vyšlo 2. dubna téhož roku a umístilo se na šesté pozici. Na CD vyšlo poprvé v roce 1986, v digitálně remasterované podobě v roce 1994. V roce 2004 vyšla reedice s novým remasteringem. Toto vydání se odlišuje mírnými změnami v délkách skladeb a především přidáním písně „When the Tigers Broke Free“, která pochází z filmu \"\" a která byla vydána v roce 1982 jako singl.", "section_level": 1}], "src_summary": "The Final Cut je dvanácté studiové album anglické skupiny Pink Floyd. Vydáno bylo v březnu 1983 (viz 1983 v hudbě) a v britském žebříčku prodejnosti hudebních alb se dostalo až na první příčku. Celé album je dílem baskytaristy a zpěváka skupiny Rogera Waterse, který tak potvrdil svoji dominanci v kapele.", "tgt_summary": "The Final Cut ist ein 1983 erschienenes Album der britischen Rockband Pink Floyd. Der musikalische Stil des Albums unterscheidet sich stark von dem seiner Vorgänger, es ist ausgesprochen textlastig und klanglich eher monoton. Das Album wurde alleine von dem Bassisten Roger Waters erdacht und führte, nachdem der Keyboarder Richard Wright die Band bereits nach den Arbeiten am Vorgängeralbum \"The Wall\" verlassen hatte, mit dem Ausstieg Waters’ vorerst zum Zusammenbruch von Pink Floyd. ", "id": 789671} {"src_title": "Štěpán Bočkaj", "tgt_title": "Stephan Bocskai", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v roce 1557 v Kluži (rumunsky Cluj) ve vězení, kam uvrhnul jeho otce Juraje (Györgyho) a matku (Krisztinu Sulyok) sedmihradský vojvoda Jan Zikmund Zápolský za to, že prosazoval zájmy Habsburků v Sedmihradsku. Štěpán byl poté vychován na císařském dvoře ve Vídni a později v Praze. Jeho bratranec Zikmund Báthory jmenoval Bočkaje za varadinského hlavního kapitána (1592-1598), čímž se stal jedním z nejvýznamnějších sedmihradských politiků. V roce 1598 se Zikmund Báthory zřekl trůnu a zemi navzdory protestu velké části sedmihradské šlechty přenechal Habsburkům včetně bočkajovských statků. Při taktizování Báthoryovců mezi Habsburky a Turky, na kterém se Bočkaj osobně podílel, se nakonec dostal do politické izolace. V roce 1603 odešel do Prahy, aby se osobně omluvil císaři Rudolfovi, ten ho však uvrhnnul do „ctihodného vězení“. Po návratu se stáhl na své bihorské statky.", "section_level": 1}, {"title": "Bočkajovo povstání.", "content": "V roce 1604 Štěpán Bočkaj zahájil na území Slovenska rozsáhlé povstání proti Habsburkům, které v konečném důsledku umožnilo Turkům znovu dobýt některé z území (Pešť, Ostřihom), které těsně předtím ztratili. Jedním z důvodů povstání bylo zvýšení daní a konfiskace majetku protestantů Habsburky v Uhrách. Konfiskace ze týkaly zejména Štěpána Illesházyho na Slovensku, který v roce 1603 uprchnul do Polska a později pomáhal Bočkajovi. Druhým bezprostředním důvodem byly akce proti protestantům v slovenských svobodných královských městech – například v Košicích jim sebrali katedrálu a věnovali ji katolíkům a císař Rudolf II. na sněmu v Bratislavě obnovil staré zákony proti protestantům. Třetí důvod byl v Sedmihradsku. Tento stát tradičně inklinující víc k Turkům než k Habsburkům se v letech 1597-1598 a 1602-1604 stal součástí Uher (tedy habsburského území) a u místních šlechticů kvůli tomu docházelo ke vzpourám. Generálové císařských vojsk Giorgio Basta a hrabě Jan Jakub Barbiano Belgiojoso d ́Este proto pustošili Sedmihradsko v letech 1602 až 1604. jedna skupina vzbouřenců pod vedením M. Sékelyho utekla před habsburskými vojsky na turecké území a v roce 1604 přesvědčila magnáta Štěpána Bočkaje, bývalého spojence Habsburků, aby jim pomohl proti nim. V září 1604 se velitel habsburských vojsk v Sedmihradsku tajně dozvěděl, že Bočkaj se má stát vůdcem vzpoury a přikázal košickému kapitánovi Belgiosovi, aby zkonfiskoval bočkajovské majetky na východním Slovensku. Nato Bočkaj v říjnu 1604 započal s tažením na východní Slovensko proti Habsburkům, porazil Belgiosa, který utekl na severní Slovensko. Bočkaj obsadil Košice a poté celé východní Slovensko a z Košic udělal své hlavní sídlo. Část Bočkajových vojsk porazil v Ožďanech v listopadu Giorgio Basta, který však nedobyl Košice a na zimu se musel stáhnout. 20. listopadu Bočkaj uzavřel spojenectví s Turky, kteří ho uznali za sedmihradského knížete a uherského krále. V prosinci 1604 Bočkaj s podporou Turků a slovenských šlechticů dobyl města na jihu středního Slovenska (Fiľakovo, Krupina, Ďarmoty). Po zimě, v dubnu až říjnu 1605, dobyl Bočkaj skoro celé Slovensko, kromě hlavního města Uherska Bratislavy a v květnu a červnu podnikal výpady do Rakouska a na Moravu. Na západě ho zastavily moravské stavy a habsburská vojska. Už v listopadu 1605 však šlechtici kteří se zúčastnili na povstání začali vést s Habsburky jednání o míru. To pramenilo z obav, že by si Turci jako bočkajovi spojenci mohli ponechat dobytá města a pevnosti. Bočka s jednáním souhlasil z obavy, aby mír nebyl uzavřen bez něj. V únoru 1606 bylo uzavřeno příměří a 23. června 1606 byl nakonec podepsán Vídeňský mír, podle kterého Bočkaj získal Sedmihradský trůn a tří uherské stolice na hranicích se Sedmihradskem (které se měly vrátit po jeho smrti). Uherští šlechtici získali zpět svá předcházející politická a náboženská privilegia. Mír však měl nabýt účinnost až poté, kdy dojde k uzavření míru mezi Habsburky a Turky. Císař Rudolf II. však s Vídeňským mírem nesouhlasil. V listopadu 1606 byl nakonec u Hurbanova uzavřen dvacetiletý mír mezi arcivévodou Matyášem Habsburským, Turky a Štěpánem Bočkajem, který tak ukončil patnáctiletou válku, jakož i Bočkajovo povstání. Byla zrušena nařízení, která vydal Rudolf II. proti nekatolíkům, Bočkaj byl uznán za sedmihradského knížete, nejjižnější Slovensko se znovu stalo součástí habsburského území a Habsburkové zaplatili Turkům jednorázovou sumu 20 000 tolarů. Samotný císař Rudolf II. s mírem opět nesouhlasil, čehož nakonec roku 1608 využil arcivévoda Matyáš, aby ho sesadil z rakouského a uherského (na však českého) trůnu a stal se novým králem a později císařem.", "section_level": 1}, {"title": "Bočkajova smrt.", "content": "Bočkaj zemřel zanedlouho v Košicích. Hajduci byli přesvědčení, že byl otráven svým kancléřem Michalem Káthayem, proto byl jimi poté zabit. Nástupcem Štěpána Bočkaje na sedmihradském trůně se stal 1. února 1607 Zikmund I. Rákóczi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Štěpán Bočkaj (maďarsky \"Bocskai István\" případně ve staré maďarštině \"Bocskay\") (1. ledna 1557 Kluž – 29. prosince 1606 Košice) byl příslušník bohaté sedmihradské magnátské rodiny, vůdce jednoho z uherských protihabsburských stavovských povstání, sedmihradský kníže a uherský protikrál.", "tgt_summary": "Stephan Bocskai, auch Stefan Bocskay,, Aussprache wie \"Botschkai\" (* 1. Januar 1557 in Klausenburg; † 29. Dezember 1606 in Kaschau, vermutlich vergiftet), war reformierter Fürst in Siebenbürgen. Er wuchs am Hofe der Habsburger auf und kehrte nach Siebenbürgen zurück. Von 1592 bis 1598 war er Hauptkapitän der Wardeiner Burg. ", "id": 1222655} {"src_title": "Náprava s torzní tyčí", "tgt_title": "Drehstabfeder", "src_document": [{"title": "Historie, příklady použití.", "content": "Náprava s torzní tyčí se často používá u užitkových vozidel a SUV automobilek Ford, Dodge, General Motors, Delica a Toyota; torzními tyčemi jsou vypružena pojezdová kola některých tanků, např. všech sovětských a ruských tanků počínaje typem T-44. Před druhou světovou válkou měl vůz Citroën Traction Avant (1934) s přední poháněnou nápravou obě nápravy odpruženy torzní tyčí, přední nápravu nezávisle, zadní s pevnou osou. Československé vozy Tatra konstruované profesorem Hansem Ledwinkou v polovině 30. let 20. století měly na všech kolech nezávislé odpružení torzní tyčí, společně se vzduchem chlazeným motorem vzadu. Také prototypy vozu Volkswagen Brouk ve 30. letech obsahovaly torzní tyče, zvláště v příčné montáži. Ledwinkovu koncepci okopíroval Ferdinand Porsche, jehož následníci později potvrdili vliv Ledwinkových modelů Tatra na vůz Kdf-Wagen z roku 1938 (později známý jako VW Brouk), jejž Porsche zkonstruoval, za což v rámci poválečného procesu zaplatil Volkswagen v roce 1961 firmě Ringhoffer-Tatra vyrovnání ve výši 3 milionů marek. Systém byl též uplatněn u mnoha nových konstrukcí obrněných vozidel během druhé světové války. Byl významně použit u evropských vozidel Renault, Citroen a Volkswagen, stejně jako v 50. letech u firmy Packard. Packard používal torzní tyče vpředu i vzadu a propojoval přední a zadní nápravu pro zlepšení jízdních vlastností. Nejoblíbenější aplikací u amerických osobních vozidel byl systém Chrysler, používaný od modelového roku 1957, byť Chryslerova náprava \"Torsion-Aire\" byla pouze vpředu. Stejný základní systém podélné montáže byl udržován do uvedení platformy K v roce 1981. Přestavěná náprava s torzní tyčí, uvedená v roce 1976 u vozu Dodge Aspen, zahájila příčnou montáž tyčí (možná podle osobního vozu Volkswagen T3) a vyráběla se do roku 1989 (do zavedení platformy M). Lehké užitkové vozy Dodge jsou však stále vyráběny s torzními tyčemi na přední nápravě. Automobilka General Motors používá torzní tyče od roku 1966, počínaje platformou E (Oldsmobile Toronado, Cadillac Eldorado), pick-upy s pohonem všech kol S-10, a od roku 1988 ve vozech sérií GMT400, GMT800, a GMT900.", "section_level": 1}, {"title": "Náprava s vlečenými rameny a torzní tyčí.", "content": "Některé automobily s pohonem předních kol používají jiný typ nápravy s torzní tyčí - jde o nápravu s vlečenými rameny a s torzní tyčí mezi těmito rameny. Zde jsou zadní kola montována na konci vlečených ramen, která jsou vzájemně spojena torzní tyčí. Tato tyč vymezuje kola v bočním směru a současně působí jako stabilizátor. Výhodou je levná výroba a montáž, a také malé nároky na prostor (což znamená více místa pro cestující, náklad a komponenty vozidla). Protože torzní tyč funguje v příčné rovině, nikoli svisle, nelze nastavovat světlou výšku a toto řešení trpí, do určité míry, podobnými omezeními z hlediska ovladatelnosti jako jiné nápravy s pevnou osou. Ovšem tato omezení nemusí být v provozu patrná, vzhledem k trendu směřujícímu k tvrdšímu, sportovnějšímu naladění podvozku s kratší dráhou pohybu kol. Tento druh nápravy byl poprvé použit u vozu Volkswagen Golf na začátku 70. let a zůstal často používaným u malých vozů a minivanů.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Hlavní výhodou nápravy s torzní tyčí je odolnost, snadná nastavitelnost světlé výšky, např. pro kompenzaci těžšího či lehčího pohonného ústrojí, a malý profil podél šířky vozidla. Ubere méně prostoru z interiéru vozidla než vinuté pružiny. Hlavní nevýhodou oproti vinutým pružinám je, že torzní tyč obvykle neumožňuje progresivní odpružení, což nutí konstruktéry dělat kompromisy mezi jízdními vlastnostmi a ovladateností vozidla. Torzní tyče s progresivní charakteristikou existují, ale na úkor odolnosti, protože mají tendenci praskat v místě, kde se mění průměr tyče. U většiny systémů s torzní tyčí, zvláště u firmy Chrysler, lze světlou výšku (a tedy mnoho dalších vlastností) snadno nastavovat pomocí šroubů, které spojují torzní tyč se závěsem kola. Některá vozidla používají torzní tyče pro zajištění automatického nastavování světlé výšky pomocí elektromotoru. Tím lze zajistit lepší reakci na zátěž a v některých případech (v závislosti na tom, jak rychle elektromotor pracuje) též reakci na stav vozovky. Výškově stavitelná náprava byla využita pro zavedení režimu pro výměnu kola, kdy se vozidlo nadzvedne na třech kolech a zbývající kolo se zvedne nad zem bez pomoci zvedáku.", "section_level": 1}, {"title": "Možné problémy.", "content": "Protože lze světlou výšku vozidla měnit otáčením šroubu na páce nápravy, natočení páky příliš daleko může ohnout stavěcí šroub, a co je horší, posunout píst tlumiče pérování mimo jeho standardní pracovní dráhu. Přetažení torzní tyče může také způsobit, že se náprava dostává předčasně na doraz a vede to k nepohodlné jízdě. Sady pák z druhovýroby používají k zabránění přetažení šrouby se zarážkou, stejně jako pomocné prvky pro správnou dráhu pístu tlumiče.", "section_level": 1}], "src_summary": "Náprava s torzní tyčí je označení pro takovou nápravu vozidla, která pro odpružení používá torzní (zkrutnou) tyč. V nejjednodušším případě je jeden konec dlouhé kovové tyče, uložené příčně vůči vozidlu, ukotven ve skeletu vozidla, zatímco na opačný konec je namontována páka probíhající podélně a na ní je závěs kola. Svislý pohyb kola způsobuje, že se tyč zkrucuje okolo své osy a klade pružný odpor. Účinná pružnost je dána délkou a průměrem tyče a vlastnostmi materiálu, z nějž je zhotovena.", "tgt_summary": "Eine Drehstabfeder (auch Torsionsstab oder Drehstab) ist eine stabförmige Feder. Beim Verdrehen des Stabes um seine Längsachse entstehen in dessen Querschnitten Torsionsspannungen genannte Scherspannungen, die mit dem von außen angebrachten Torsionsmoment im Gleichgewicht sind. ", "id": 265485} {"src_title": "Crusader (tank)", "tgt_title": "Crusader (Panzer)", "src_document": [{"title": "Typy tanků.", "content": "Základní verze. Kanón ráže 40mm (2 pdr) nahrazen houfnicí ráže 94 mm pro přímou palebnou podporu. Došlo zesíleno pancéřování korby a věže. Byla odstraněna věžička s kulometem Besa ráže 7,92 mm. Kanón ráže 40 mm (2 pdr) nahrazen houfnicí ráže 94 mm pro přímou palebnou podporu. Crusader III měl zesílené pancéřování a modifikovanou, prodlouženou věž. V ní byl uložen kanón ráže 57 mm (6 pdr) a koaxiální kulomet Besa ráže 7,92 mm. Prostor uvnitř věže byl po montáži tohoto kanónu natolik stísněný, že byla osádka redukována pouze na střelce a velitele, který zároveň plnil funkci nabíječe. Nebyla instalována ani původní věžička s kulometem Besa ráže 7,92 mm. Několik tanků Crusader III bylo upraveno na samohybná protiletadlová děla. Původní věž byla odstraněna, na jejím místě byl instalován protiletadlový kanón Bofors ráže 40 mm, chráněný pouze štítem. Později byl kanón ráže 40 mm nahrazen dvojicí kanónů Oerlikon ráže 20 mm v nové, plně uzavřené věži.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "Tanky Crusader trpěly častými závadami pohonu, docházelo zejména k častému praskání hřídelí ventilátorů a následnému přehřátí motoru. Ventilace tanku byla velmi špatná, při použití kulometu v přední věžičce byl tank zaplněn nesnesitelným zápachem. Crusadery byly díky nízké siluetě a vysoké pohyblivosti dobrým tankem pro útočné operace. Crusadery rychle pronikaly k nepříteli na vzdálenost pod 500 m, a ihned zahájily účinnou palbu. Na obranné boje se však kvůli slabému pancéřování nehodily. V letech 1941 až 1942 tvořily páteř britských tankových sil v Africe. K prvnímu nasazení došlo v červnu 1941 v boji o pevnost Capuzzo v rámci operace „Battleaxe“ – pokusu o záchranu Tobrúku. Z bojových operací byly staženy až v roce 1943, zbývající vozidla byla převedena do zálohy k výcvikovým jednotkám, používala je i Československá samostatná obrněná brigáda, několik tanků bylo nasazeno i v bojích v Itálii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tank, Cruiser, Mk VI nebo A15 Crusader byl jeden z hlavních křizníkových tanků britské armády během druhé světové války. Jeho vývoj probíhal roku 1939 souběžně s tankem Covenanter podle stejného zadání u společnosti Nuffield. Korba tanku Crusader se vyznačovala velice nízkou siluetou. Jednotlivé pancéřové pláty byly spojovány nýty. Podvozek typu Christie sestával na každé straně z napínacího kola vpředu, pěti pojezdových kol a pohonného kola vzadu. Tank byl osazen motorem Liberty o výkonu 340 HP. I když měl poměrně příznivý měrný tlak na půdu, měl tendenci se v měkkém terénu bořit. Prostor řidiče se nacházel v pravé přední části korby, vlevo byla umístěna nízká věžička vybavená kulometem Besa ráže 7,92 mm, kterou ovládal střelec - mechanik. Věž tanku, která byla ovládána hydraulicky, byla osazena kanónem ráže 40 mm a koaxiálním kulomete Besa ráže 7,92 mm. K zamíření kanónu měl střelec k dispozici teleskopický zaměřovač, nabíječ s velitelem byli vybaveni dvěma periskopy a dvěma průzory po stranách věže. Celkem bylo vyrobeno 5300 tanků Crusader.", "tgt_summary": "Cruiser Tank Mk VI oder Crusader (englisch für \"Kreuzfahrer\") war die Bezeichnung eines britischen Panzers, der im Zweiten Weltkrieg hauptsächlich auf dem nordafrikanischen Kriegsschauplatz eingesetzt wurde.", "id": 2314934} {"src_title": "Mannheimská škola", "tgt_title": "Mannheimer Schule", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kořeny mannheimské školy jsou ve dvorním orchestru falckého kurfiřta Karla Filipa, který na přelomu 17. a 18. století sídlil ve Slezsku. V roce 1720 se usadil v Manhheimu a založil tam novou kapelu, do níž se přesunulo mnoho hudebníků z původního orchestru v čele s kapelníkem J. J. Gerberem. Největší vzestup hudebního života při dvoře nastal za panování kurfiřta Karla Teodora od čtyřicátých let 18. století. Sloh Mannheimské školy se vyvíjel spolu s úrovní orchestru, jehož brilantnost a tvůrčí duch rovněž souvisely s velmi významnou finanční podporou. Ta znamenala příchod mnoha vynikajících hudebníků (především z Čech a Francie), čímž došlo ke stylové konfrontaci různých přístupů a tím i k mnohotvárnosti pracovních technik a vzájemnému ovlivnění. Za zakladatele Mannheimské školy je pokládán český skladatel a hudebník Jan Václav Stamic. Termín mannheimská škola jako první použil v roce 1771 muzikolog J.Ch. Stockhausen, který také upozornil na její hudebně-historický význam. Novou vlnu zájmu vyvolalo v roce 1902 zveřejnění práce Hugo Reimanna, který označil mannheimskou školu za předchůdce vídeňského klasického stylu v hudbě a vyvolal tím velkou polemiku.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristické rysy.", "content": "Francouzské smyčcové techniky se v Mannheimské škole snoubí s plností tónu a zpěvností české hudby. Náhlá střídání piana a forte, crescenda a decrescenda měly vliv na stavbu hudební věty, celková forma se stávala dramatickou díky střídání jednotlivých poloh. Vše se sice již dříve objevovalo ve zlomcích u jiných skladatelů, ale Jan Václav Stamic jako první dokázal tyto prvky stmelit, dát jim pevný řád a důsledně je uplatňovat. Do orchestru zavedl lesní rohy a klarinety a tím dosáhl nového zabarvení hudby. Dynamickými odstíny a střídáním tónin a temp dosahoval neobyčejné plastičnosti hudby. Mannheimský orchestr dosáhl v dané době takového věhlasu, že domovské město bylo označováno za „muzikantské Athény Němců“.", "section_level": 1}, {"title": "Přínos.", "content": "Atributy, kterými Mannheimská škola přispěla nejvíce k rozvoji hudebního slohu jsou S rozvojem Mannheimské školy vznikly důležité prvky a impulsy, které mohly být použity jako základ k pozdější instrumentální kompozici nejvýznamnějších reprezentantů klasicismu, např.Haydna a Mozarta. Výrazové prvky, které byly dříve vyjadřovány sborem a áriemi se stávají stabilním zvukem, vyjádřeným instrumentálně.", "section_level": 1}, {"title": "Další skladatelé Mannheimské školy.", "content": "Mannheimská škola se dělí na tři generace hudebníků. V první působili kromě Jana Václava Stamice další umělci českého původu: František Xaver Richter, Antonín Fils, Jiří Čart a Rakušan Ignaz Holzbauer. Druhou generaci tvořili povětšinou Stamicovi žáci, jako Christian Cannabich, Franz Ignaz Beck, Ignaz Fränzl a také jeho starší syn Karel. Do třetí generace patří Antonín Stamic a Franz Danzi.", "section_level": 1}, {"title": "Akademie Praha - Mannheim.", "content": "Česko-německý projekt Akademie Praha-Mannheim vznikl v roce 2019. Je zaměřen na tvorbu představitelů mannheimské školy, kterou na jednom pódiu interpretují čeští a němečtí umělci. Cílem Akademie je přispívat k hlubšímu poznání děl autorů mannheimské školy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mannheimská škola představuje významný mezník v historii vzniku a rozvoje hudebního klasicismu. Označuje skupinu skladatelů a hudebníků, kteří působili v německém Mannheimu a přičinili se o nový orchestrální sloh a nové hudební formy. Časový rámec její tvůrčí činnosti se obyčejně určuje dobou od založení vynikajícího mannheimského orchestru Kurpfälzisches Kammerorchester \"(Komorní orchestr falckého kurfiřtství)\" kurfiřtem Karlem Filipem do konce panování jeho následníka Teodora Falckého (1743-1778), za jehož panování dosáhl orchestr největšího věhlasu.", "tgt_summary": "Die Mannheimer Schule bezeichnet die Leistungen des Hofmusikerkreises, der sich vor allem während der Regierungszeit des Kurfürsten Karl Theodor in Mannheim in der Zeit von 1743 bis 1778 bildete.", "id": 2258962} {"src_title": "Mansá Músa", "tgt_title": "Mansa Musa", "src_document": [{"title": "Pojmenování.", "content": "V západních spisech a literatuře byl Músa Keita nejčastěji označován jako Mansá Músa. Také se objevují pojmenování jako Kankou Músa, Kankan Músa a Kanku Músa. 'Kankou' je populární Mandingské jméno, Kankou Músa tedy znamená 'Músa jehož matkou byla Kankou'.", "section_level": 1}, {"title": "Vzestup na trůn.", "content": "Znalosti, které dnes máme o Říši Mali pochází ze spisů Arabských učenců, jako Al-Umari, Abu-sa'id Uthman ad-Dukkali, Ibn Chaldún a Ibn Battuta. Podle Ibn-Khaldunových spisů o Malských králích, Mansá Músa byl vnuk Abu-Bakr Keita (nejedná se ovšem o sahábího Abu Bakra) - bratra Sundiata Keita, zakladatele Říše Mali. Sám Abu-Bakr říši nikdy nevládl a jeho syn, Músův otec, Faga Laye, není pro historii Mali významný. Mansá Músa Keita byl podle primárních zdrojů určen zástupcem krále Abubakariho Keita II., který se vydal na výpravu s cílem nalézt hranice Atlantského oceánu a nikdy se nevrátil. Arabsko-Egyptský učenec Al-Umari cituje Mánsu Músu:Vládce mně předcházející nevěřil, že je nemožné dosáhnout kraje oceánu, který obklopuje zemi (Atlantského oceánu). Chtěl ho dosáhnout a byl odhodlaný svůj plán uskutečnit. Vyslal na dvě sta lodí plných mužu a spoustu dalších plných zlata, vody a proviantu na několik let. Rozkázal kapitánovi, aby se nevracel, dokud nenarazí na kraj oceánu, nebo dokud nevyčerpají zásoby jídla a vody. Vydali se tedy na svou cestu. Dlouho po nich nevraceli, než jedna loď připlula zpět. Když byl kapitán tázán, opověděl 'Ó princi, pluli jsme dlouho, než jsme uprostřed oceánu spatřili silný proud... Moje loď byla poslední; ostatní byly přede mnou, utopily se v tom velkém víru a zpět se už nedostaly. Plul jsem zpět, abych utekl tomu proudu.' Ale Sultán mu nevěřil. Rozkázal připravit na dva tisíce lodí pro něj a jeho muže a dalších tisíc na zásoby vody a jídla. Zvolil si mě jako svého regenta po dobu jeho nepřítomnosti a odplul se svými muži, aby se už nikdy nevrátil, ni nedal zmínku o svém životě.Músův syn a následovník, Mansá Magha Keita, také vládl jako zástupce po dobu Músovy pouti.", "section_level": 1}, {"title": "Islám a pouť do Mekky.", "content": "Músa byl oddaný Muslim a díky jeho pouti do Mekky (povinnost každého Muslima, pokud mu to jeho zdravotní a hospodářský stav dovoluje) se stal známým po celé severní Africe a Blízkém východě. Pro Músu byl Islám 'branou do kulturního světa Východního Středomoří'. Věnoval mnoho času podpoře šíření Islámu v jeho říši. Músa vykonal svou pouť v roce 1324. V jeho procesí šlo údajně 60,000 mužů, včetně 12,000 otroků, z nichž každý nesl čtyři libry ve zlatých cihlách. Músa zajistil vše potřebné pro celé procesí včetně stravy pro všechny muže i zvířata. Mezi zvířaty bylo i 80 velbloudů, kteří nesli 50-300 liber zlatého prachu. Músa po cestě zlato rozdával chudým. Músa nejen daroval městům, kterými projížděl, včetně Cairo a Mediny, ale také vyměňoval zlato za suvenýry. Bylo také zaznamenáno, že každý pátek nechal vystavět mešitu. Músova cesta byla zdokumentována několika očitými svědky, které potkal cestou a byli uchváceni bohatstvím a velikostí procesí. Záznamy pocházejí z mnoha zdrojů, včetně deníků a ústně předávaných historek. Jsou také záznamy o Músově návštěvě Mamluka, Sultána Egyptského, Al-Nasir Muhammada, v červenci 1324. Músova štědrost ale nechtěně zdevastovala ekonomiku regionů, kterými prošel. Ve Káhiře, Medině a Mekce náhlý příliv zlata snížil jeho hodnotu na následující desetiletí. Ceny zboží výrazně vzrostly. Aby trh se zlatem zachránil, půjčil si v Káhiře tolik zlata, kolik jen mohl unést, při vysokém úroku. Toto je jediný známý případ v historii, kdy jeden muž přímo kontroloval cenu zlata ve Středomoří.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdější léta vlády.", "content": "Během své dlouhé zpáteční cesty v roce 1325 se k Músovi donesly zprávy, že jeho armáda znovudobyla Gao. Armádu vedl jeden z jeho generálů, Sagmandia. Město Gao bylo součástí říše již před vládou Sakury a bylo důležitým obchodním centrem. Músa tedy město na své zpáteční cestě navštívil. Jako zajatci mu byli předvedeni dva synové Gaoského krále - Ali Kolon a Suleiman Nar. Vzal je s sebou do Niani (hlavního města říše) a vychoval je na svém dvoře. Když se Mansá Músa vrátil, přivedl s sebou zpět mnoho arabských učenců a architektů.", "section_level": 1}, {"title": "Výstavba v Mali.", "content": "Músa se dal do rozsáhlého budování, stavěl mešity a madrasy v Timbuktu a Gao. Za zmínku stojí, že dávné centrum učení Sankore Madrasah (nebo Sankorská Univerzita) bylo založeno v době jeho vlády. V Niani postavil Músa Aulu - budovu vnitřními dveřmi propojenou s královským palácem. Byl to 'obdivuhodný Monument', z něhož čněla kopule a byl zdoben arabeskami zářivých barev. Dřevěné okenní rámy vrchního patra byly postříbřeny; ty ve spodním patře pozlaceny. Stejně jako Velká Mešita, obrovská stavba postavena ve stejnou dobu v Timbuktu, byla Aula postavena z tesaného kamene. V tomto období byl městský život ve významných centrech Mali na vysoké úrovni. Sergio Domian, Italský učenec v oblasti umění a architektury o tomto období napsal: 'Tak byly položeny základy městské civilizace. Při vrcholu své moci mělo Mali minimálně 400 měst a oblast delty Nigeru byla velmi hustě osídlena.'", "section_level": 2}, {"title": "Vliv v Timbuktu.", "content": "Mansá Músa připojil Timbuktu k Říši Mali na zpáteční cestě ze své pouti, stejně jako Gao. Od architektů, které si přivedl z Andalusie a Káhiry si nechal postavit velký palác a mešitu Djinguereber, která stojí dodnes. Z Timbuktu se brzy stalo centrum obchodu, kultury a Islámu; prodávat své zboží sem přicházeli hausští obchodníci, Egypťané a obchodníci z dalších zemí. Byla zde založena univerzita (stejně jako ve městech Djenné a Ségou). Prostřednictvím univerzity a obchodů se šířil Islám a Timbuktu se stalo centrém islámské učenosti. Zprávy o městě bohatství v Říši Mali dorazily i do jižní Evropy a obchodníci z Benátek, Grenady a Genoe si brzy zaznamenali Timbuktu jako město pro prodej hotových produktů za zlato. Na Univerzitě Sankore v Timbuktu byli za Músovy vlády zaměstnáni právníci, astronomové a matematici. Z univerzity se stalo centrum učenosti a kultury a přitahovalo učence z celé Afriky a blízkého východu do Timbuktu. Músův palác dnes už nestojí, ale univerzita a mešita v Timbuktu stojí dodnes.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Rok úmrtí Mansá Músy je stále předmětem debat dnešních historiků. Soudě podle doby vlády jeho syna Mansa Maghana (1332 až 1336) je možné, že Músa zemřel v roce 1332. Některé zdroje také ale uvádějí, že měl v úmyslu abdikovat ve prospěch svého syna a podle Ibn-Khalduna byl Mansá Músa živý, když bylo dobyto město Tlemcen v Alžírsku v roce 1337, jelikož poslal do Alžírska své zástupce, aby dobyvatelům pogratuloval k jejich vítězství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Músa Keita I (cca 1280 - cca 1337) byl desátý Mansá, což lze nejlépe přeložit jako \"král králů\" nebo \"císař\", bohaté západoafrické Říše Mali. V době Músova nástupu na trůn se Říše Mali skládala z území dříve patřícího pod Ghanskou říši, dnes Mauritánie, Melle (Mali), a sousedících území. Músovi náleželo mnoho titulů, včetně Mellského emíra, Pána wangarských dolů nebo Dobyvatele Ghanaty. Během své pouti do Mekky výrazně přispěl k rozšíření islámu v severní Africe a na Blízkém východě. Byl to nejbohatší člověk historie, jeho majetek se odhaduje na 500 miliard dolarů.", "tgt_summary": "Kankan Mansa Musa I. († 1332 oder 1337) war von 1307 oder 1312 bis zu seinem Tod König bzw. Mansa von Mali, des größten Reiches der westafrikanischen Geschichte. Unter seiner Herrschaft erreichte das Land seine Blüte, und Timbuktu wurde eine der bedeutendsten Städte Afrikas.", "id": 2104992} {"src_title": "John Young", "tgt_title": "John Watts Young", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Před dráhou astronauta.", "content": "Ve svých 22 letech dokončil roku 1952 Georgijský technický institut Georgia Institute of Technology v Atlantě, získal titul leteckého inženýra a nastoupil vojenskou službu. Začal jako pilot válečného námořnictva a sloužil na řadě posádek. Na torpedoborci USS Laws se zúčastnil války v Koreji. Od roku 1959 byl zkušebním pilotem a vedoucím techniků připravujících letouny Crusader a Phantom. Na Phantomu v roce 1962 získal několik světových rekordů ve stoupání do výšek 3000 a 25 000 metrů. V září 1962 se dostal do skupiny připravujících se astronautů a tři roky poté vzlétl do vesmíru.", "section_level": 2}, {"title": "Lety do vesmíru.", "content": "Všechny lety začínal z kosmodromu na mysu Canaveral. Poprvé letěl ve svých 35 letech v rámci programu Gemini v květnu 1965. V lodi Gemini 3 s ním byl velitel Grissom. Během čtyřhodinového letu poprvé měnili dráhu letu a přistáli na hladině Atlantského oceánu. Za rok poté letěl s Gemini 10 už jako velitel, sebou měl Michaela Collinse. Délka letu byla 70 hodin, absolvovali 44 obletů Země. Na oběžné dráze se záměrně setkali se dvěma tělesy Agena TV10 a TV8. Pak se přeškolil na program Apollo a v roce 1969 startoval v Apollu 10 společně s astronauty Thomasem Staffordem a Eugenem Cernanem směrem k Měsíci. Ten obletěli 33krát a vyzkoušeli vše před přistáním. Young pilotem velitelské sekce. Po osmi dnech se vrátili na Zemi, přistáli v Tichém oceánu. V roce 1972 se dočkal letu na Měsíc. Letěl v Apollu 16 společně s Thomasem Mattinglym a Charlesem Dukem. Zatímco Mattingly zůstal na oběžné dráze Měsíce, Young s Dukem na Měsíci přistáli a také na něj vystoupili. Po splnění úkolů včetně vypuštění vozítka Lunar Rover se oba vrátili na oběžnou dráhu Měsíce, vypustili malou družici, odletěli na Zemi a přistáli na hladině Tichého oceánu. Ve věku 51 let letěl do vesmíru popáté a to poprvé vyzkoušet americký raketoplán Columbia na misi STS-1. Young byl jeho kapitán, spolu s ním letěl Robert Crippen. Zemi obletěli 36krát a přistáli na vojenské základně Edwards v Kalifornii. O dva roky později odstartoval do vesmíru pošesté, a to na desetidenní misi STS-9 jako zkušený kapitán v čele šestičlenné posádky, kde byl i západoněmecký fyzik Ulf Merbold. Na palubě vynesli malou observatoř Spacelab. Let byl velice úspěšný po všech stránkách. Během svých šesti letů strávil ve vesmíru 34 dní.", "section_level": 2}, {"title": "Po skončení letů.", "content": "Je podruhé ženatý a má dvě děti. V letech 1974 až 1987 byl vedoucím týmu kosmonautů NASA, pak se stal zvláštním asistentem ředitele střediska JSC pro techniku, provoz a bezpečnost. V roce 1976 opustil námořnictvo. V roce 1988 byl zapsán v Ohiu do National Aviation Hall of Fame (Národní letecká síň slávy). V letech 1996 až 2004 byl náměstkem ředitele JSC. V roce 2004 opustil NASA, v níž strávil 42 let svého života. Odešel do důchodu, v něm se věnoval problémům ekologie a energetiky. Zemřel dne 5. ledna 2018 na následky komplikací po zápalu plic.", "section_level": 2}], "src_summary": "John Watts Young (24. září 1930 San Francisco, Kalifornie, USA – 5. ledna 2018 Seabrook, Texas, USA) byl vojenský pilot a astronaut, americký veterán programů Gemini a Apollo. Byl členem posádky Gemini 3, první pilotovaná mise programu Gemini. Při misi Apollo 10 se stali, společně s Staffordem a Cernanem, druhými návštěvníky Měsíce a při misi Apollo 16 se stal devátým návštěvníkem Měsíce, který vkročil na jeho povrch. V roce 1981 byl s Robertem Crippenem součástí posádky raketoplánu Columbia, při první misi raketoplánu v historii, STS-1. Ve vesmíru byl šestkrát.", "tgt_summary": "John Watts Young (* 24. September 1930 in San Francisco, Kalifornien; † 5. Januar 2018 in Houston, Texas) war der US-amerikanische Astronaut mit der bisher längsten Karriere in der NASA. Er war als Kommandant von Apollo 16 der neunte von bisher zwölf Menschen auf dem Mond und kommandierte 1981 den ersten Flug eines Space Shuttle. Er ist der einzige Mensch, der vier verschiedene Raumfahrzeuge gesteuert hat: Gemini, Apollo-Kommandokapsel, Apollo-Mondlandefähre und Space Shuttle. Im Laufe seiner Karriere hat er viele weitere Rekorde in der Luft- und Raumfahrt aufgestellt.", "id": 2286618} {"src_title": "Velký hrubosrstý vendéeský baset", "tgt_title": "Grand Basset Griffon Vendéen", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Předci dnešních velkých hrubosrstých vendéeských basetů pocházejí z doby keltů, jedná se o velké griffony. Z nich byl vyšlechtěn i příbuzný velkého hrubosrstého vendéeského baseta, malý hrubosrstý vendéeský baset. Krátkonohý baset, jak jej známe dnes, byl vyšlechtěno v 90. letech 20. století a to francouzským chovatelem z kraje Vendée Christianem d ́Elve. Tyto krátkonohé basety se pak chovatel Paul Dezamy snažil zvýšit, aby byli vhodní i pro lov zajíců. Jejich hlavním využitím byly parforsní hony. V současnosti se stále využívám k honům, najdeme jej ale i jako společníka. V České republice toto plemeno zastřešuje Basset Klub ČR. Zajímavostí je, že Jonatán, pes z filmu/knihy Mach a Šebestová měl být velký hrubosrstý vendéeský baset.", "section_level": 1}, {"title": "Další vendéeští honiči.", "content": "Psů chovaných v kraji Vendée byla celá řada, do dnešní doby se ale dochovaly jen čtyři plemena – velký hrubosrstý vendéeský honič, malý vendéeský honič, malý hrubosrstý vendéeský baset a velký hrubosrstý vednéeský baset. Nejznámější a nejrozšířenější z nich je malý hrubosrstý vendéeský baset.", "section_level": 2}, {"title": "Vzhled.", "content": "Velký hrubosrstý vendéeský baset je obdélníkového rámce s harmonickou a elegantní stavbou těla. Srst, která pokrývá celé jeho tělo, je tvrdá, ne moc dlouhá a rovná. Ta může mít zbarvení černé s bílým stříkáním (černý bělouš), černé s pálením, černé s pískovými znaky, plavé s bílým stříkáním (oranžový bělouš), plavé s černým sedlem a bílým stříkáním (trikolor), plavé s uhlováním, pískové s uhlováním a bílým stříkáním nebo pískové s uhlováním. Hlava je lehká, podlouhlá a nepříliš široká, s výrazným stopem. Uši jsou dlouhé, jemné a úzké, pokryté delší srstí než je na zbytku těla. Spadají volně podél hlavy dolů. Obočí je výrazné, ale nezakrývá oči. Ty jsou oválné a tmavě hnědé, dobře zasazené, bez viditelného bělma. Nosní houba vždy černá. Zuby musí mít nůžkový skus. Krk je středně dlouhý, dobře osvalený a široký, bez laloku. Hřbet je dlouhý, široký a silný. Ocas se od kořene směrem ke špičce zužuje, je nasazený vysoko, dlouhý a šavlovitě nesený. Poměrně dlouhé, dobře osvalené nohy jsou zakončené kulatými tlapkami s černými drápky.", "section_level": 1}, {"title": "Povaha.", "content": "Povahově je velký hrubosrstý vendéeský baset aktivní, bystrý, hravý a přátelský pes s vyvinutými loveckými pudy. Má hluboký hlas, který je slyšet i na velké vzdálenosti. Je svéhlavý a nezávislý, ale vůči svému majiteli či rodině loajální. Není agresivní ani nervozní. Je to i schopný aportér, který rád aportuje i z vody. Nejsou to dobří hlídači, k cizím se chovají většinou přátelsky. Dobře se snáší s dětmi. Je vhodné chovat jej ve větší smečce psů, je zvyklý s nimi i pracovat. Má sklony pronásledovat rychle se pohybující předměty, nevyjímaje jiná zvířata, cyklisty atd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Velký hrubosrstý vendéeský baset (francouzsky: Grand Basset griffon vendéen) je francouzské psí plemeno, jehož historie sahá až do dob keltů.", "tgt_summary": "Der Grand Basset Griffon Vendéen ist eine von der FCI anerkannte französische Hunderasse (FCI-Gruppe 6, Sektion 1.3, Standard Nr. 33).", "id": 629897} {"src_title": "Soběslav I.", "tgt_title": "Soběslav I.", "src_document": [{"title": "Nastolení knížetem a bitva u Chlumce.", "content": "Se svým bratrem Vladislavem I. měl Soběslav vleklé spory, které usmiřoval Boleslav III. Křivoústý a usmířili se až díky jejich matce Svatavě krátce před Vladislavovou smrtí. Soběslav se vrátil z vyhnanství zpátky do Čech 2. února 1125. Usmíření iniciovali kněžna matka Svatava a biskup Ota Bamberský a podle Kosmy k němu došlo ve středu o velikonočním týdnu. Vladislav nakonec přece jen uznal za svého nástupce Soběslava. Ten byl nakonec zvolen na knížecí stolec také českými velmoži. Vládu si však nárokoval Ota II. Olomoucký (Ota Černý) jako nejstarší Přemyslovec a získal si podporu německého krále Lothara III. Ten nároky Oty II. uznal a vyzval Soběslava k projednání do Řezna. Soběslav se však nedostavil. Místo sebe vyslal za králem pouze nepříliš reprezentativní delegaci. Lothar na to reagoval vojenskou výpravou do Čech. V řadách německého vojska byl vedle Oty II. i Albrecht Medvěd, budoucí braniborský markrabě. Lothar si zřejmě sliboval jednoduché vítězství, podcenil ovšem Soběslavovy vojenské schopnosti. Říšská vojenská výprava skončila katastrofální porážkou v bitvě u Chlumce 18. února 1126. Ota II. Olomoucký padl, Lothar III. i Albrecht Medvěd padli do Soběslavova zajetí. Vzápětí se Soběslav s Lotharem smířili a bylo uzavřeno spojenectví. Soběslav přijal české knížectví v léno a obdržel titul nejvyššího číšníka s právem hlasu při volbě německého panovníka.", "section_level": 1}, {"title": "Domácí politika.", "content": "Soběslav, poté, co upevnil svou vládu, „panoval chvalitebně, veda všemožnou péči o zvelebení země a bezpečnost její“. Ve 30. letech nechal nově opevnit Pražský hrad a zahájil jeho stavební úpravy. Soběslav I. zbavil vlády potomky Oty II. Olomouckého – na Olomoucku vládl sám prostřednictvím biskupa Jindřicha Zdíka. Vrátil úděly Konrádu Znojemskému a Vratislavu Brněnskému (1126), ale již o dva roky později je jejich panství zbavil. Došlo k tomu v době, kdy se proti pražskému knížeti zformovala rozsáhlá opozice vedená biskupem Menhartem. V létě 1130 bylo dokonce odhaleno spiknutí s cílem zavraždit Soběslava. Ten se se zatčenými krutě vypořádal: původce dal vedle tradičního oslepení také „čtvrtit a lámat kolem“, což byla v Čechách novinka. Dal oslepit i syna Břetislava II., rovněž Břetislava, který se spiknutí účastnil. Soběslav se snažil upevnit svoji moc již dříve. V bitvě u Chlumce zemřel Ota Olomoucký, zajati byli i jeho další odpůrci – Konrád II. Znojemský a zřejmě i Vratislav Brněnský. Po smrti Václava Olomouckého v roce 1130 Soběslav získal i Olomoucko. V roce 1130 tedy kníže držel nejen Čechy, ale také Znojemsko, Brněnsko a Olomoucko. To byl zřejmě důvod spiknutí.", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční politika.", "content": "V zahraniční politice byl věrným spojencem Lothara III., na jehož straně se několikrát účastnil bojů proti Štaufům. Došlo také ke smíru s Uhrami. Naopak napjaté vztahy panovaly s Polskem. Po neúspěšné výpravě Boleslava III. Křivoústého do Uher v roce 1132 přišly vpády českého knížete do Slezska. Vztahy se upravily až r. 1137, rok před smrtí Boleslava Křivoústého. V květnu 1138 se Soběslav účastnil dvorského sjezdu v Bamberku, který svolal nový německý král Konrád III. Štaufský. Český kníže si vymohl udělení Čech v léno pro svého syna Vladislava. V červnu téhož roku svolal své stoupence do Sadské a donutil je potvrdit nástupnictví pro Vladislava. Soběslavův syn se však nakonec českým knížetem nestal, velmoži zvolili panovníkem Vladislava II., Soběslavova synovce, syna někdejšího knížete Vladislava I. Ten jim ovšem brzy dokázal, že rozhodně není snadno ovladatelnou loutkou.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Soběslav I. měl s Adleytou Uherskou (1105/7 – 1140) pět dětí:", "section_level": 1}], "src_summary": "Soběslav I. (1090 – 14. února 1140, Debrné, část obce Mostek, či Hradec Králové) byl českým knížetem od 12. dubna 1125 do 14. února 1140 a zakladatelem větve Soběslavovců. V letech 1115–1123 byl také knížetem brněnského znojemského údělu. Byl nejmladším ze synů krále Vratislava II. (I.) a Svatavy Polské.", "tgt_summary": "Soběslav I. (* nach 1068; † 14. Februar 1140 in Hostin Hradec) war ein Herzog von Böhmen aus dem Geschlecht der Přemysliden. Der jüngste Sohn des ersten böhmischen Königs Vratislav II. und Swatawa von Polen herrschte als böhmischer Herzog in den Jahren 1125 bis 1140.", "id": 622515} {"src_title": "Výběr (statistika)", "tgt_title": "Zufallsstichprobe", "src_document": [{"title": "Metody výběru.", "content": "Pro každý typ opory může být použito několik metod výběru, a to i kombinovaně pomocí stratifikace výběru (rozdělení populace do několika různých částí, které jsou vybírány zvlášť). K častým metodám výběru patří:", "section_level": 1}, {"title": "Teoretický výběr.", "content": "Teoretický výběr je proces sbírání dat za účelem vytvoření teorie, při němž analytik souběžně sbírá kódy a analyzuje data a rozhoduje se, jaká data bude sbírat dál a kde je najde, aby v průběhu došel k další teorii. Prvotní fáze sbírání dat z velké části závisí na obecné perspektivě analytika o oblasti problému, jenž zkoumá. Prvotní rozhodnutí nejsou založena na předběžném teoretickém rámci. Výzkumník začíná identifikací klíčových pojmů a rysů, které později zkoumá. To tvoří základ výzkumu. Výzkumník musí mít pro tvoření teorie cit, aby ji dokázal za pochodu formulovat a konceptualizovat z dat, která sbírá. Výzkumník dává pozor, aby se nelimitoval na specifické aspekty zkoumaného problému; to vede k přehlížení ostatních aspektů teorie. Při použití metody teoretického výběru si klademe přednostně otázku: ke kterým skupinám v procesu sbírání dat se má badatel dále obrátit, a proč?", "section_level": 1}, {"title": "Historie teoretického výběru.", "content": "Chenitz a Swanson (1986) tvrdí, že metoda vznikla s vynálezem zakotvené teorie, kterou jako první vytvořili Glaser a Strauss v roce 1967. Zakotvenou teorii označujeme jako metodu výzkumu při sbírání a analýze kvalitativních dat za účelem vytvoření vysvětlující teorie k pochopení rozmanitých sociálních a psychologických jevů. Soustřeďuje se na vytvoření teorie z průběžné porovnávací analýzy dat sesbíraných pomocí teoretického výběru.", "section_level": 2}, {"title": "Výhody a nevýhody.", "content": "Hlavní výhoda teoretického výběru spočívá v upevnění důkladnosti studie v případě, kdy se studie snaží vytvořit teorii v oblasti výzkumu. Užití teoretického výběru poskytuje strukturu jak pro sbírání dat, tak pro analýzu. Je založeno na potřebě sbírání dalších dat pro přezkoumávání kategorií a vztahů mezi nimi a zajišťuje existenci reprezentativity v dané kategorii. Teoretický výběr má jak induktivní, tak deduktivní charakteristiku. Je flexibilní, jelikož výzkumník je schopný pozměňovat plán a důraz na zkoumané aspekty už v počátcích procesu tak, aby shromážděná data odpovídala aktuálnímu dění. S metodou teoretického výběru se mohou pojit i některé nevýhody. Vzhledem k vysoké systematičnosti této metody vyžaduje tento výběr více zdrojů (čas, peníze) v porovnání s ostatními metodami. Je to metoda komplikovaná a obtížně srozumitelná.", "section_level": 2}], "src_summary": "V oborech statistiky, zajišťování kvality a průzkumové metodologie se výběr (anglicky sampling) zabývá zajištěním podskupin jedinců z řad statistické populace za účelem odhadnutí charakteristik celé populace (tzv. výběrové šetření). Výsledek procesu výběru, tedy vybraná podskupina populace, se označuje rovněž výběr nebo vzorek (anglicky sample). Hlavní výhody výběrových šetření spočívají v nižších nákladech a rychlejším sbírání dat, než je tomu v případě měření celkové populace. ", "tgt_summary": "Eine Zufallsstichprobe (auch Wahrscheinlichkeitsauswahl, Zufallsauswahl, Random-Sample) ist eine Stichprobe aus der Grundgesamtheit, die mit Hilfe eines speziellen Auswahlverfahrens gezogen wird. Bei einem solchen Zufallsauswahlverfahren hat jedes Element der Grundgesamtheit eine angebbare Wahrscheinlichkeit (größer null), in die Stichprobe zu gelangen. Nur bei Zufallsstichproben sind, streng genommen, die Methoden der induktiven Statistik anwendbar.", "id": 1944776} {"src_title": "Lege artis (lékařství)", "tgt_title": "Lege artis", "src_document": [{"title": "Právní vymezení.", "content": "Podle některých zdrojů jde pouze o slangový výraz právníků bez skutečného významu (Císařová a Sokol). Lege artis není přímo právně definováno ani vymezeno a právní úprava užívá jiných pojmů. Úmluva o lidských právech a biomedicíně (96/2001 Sb. mezinárodních smluv) v článku 4 prohlašuje, že zákrok v oblasti péče o zdraví, včetně vědeckého výzkumu je nutno provádět v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy. Podle ustanovení § 28 odst. 2 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, má pacient právo na poskytování zdravotních služeb na \"náležité odborné úrovni\". Tou se pak ve smyslu ustanovení § 4 odst. 5 uvedeného zákona míní „\"poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti\"“. V již neplatném ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu považovala na zdravotní péči, aby byla v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Etický kodex ČLK stanoví, že lékař volí a provádí ty preventivní, diagnostické a léčebné úkony, které odpovídají současnému stavu lékařské vědy a které pro nemocného považuje za nejvýhodnější. Přitom je povinen respektovat v co největší možné míře vůli nemocného (nebo jeho zákonného zástupce). Tyto texty bývají interpretovány tak, že aby mohl být lékařský preventivní, diagnostický nebo terapeutický postup uznán jako postup \"lege artis\", musí splňovat alespoň dvě následující kritéria: Nepodaří-li se výslechem znalců či zástupců znaleckých ústavů nesrovnalosti ve znaleckých posudcích odstranit, pak by v trestním řízení zásadu presumpce neviny a zásada in dubio pro reo.", "section_level": 1}, {"title": "Určení postupu \"lege artis\".", "content": "Soudy pojem lege artis přímo nevykladají, vykládají pouze pojmy v příslušných zákonech. Opačný názor zde. Otázka, co je \"uznávaný postup\" nebo \"aktuální stav vědy\" není z důvodu neustálého vývoje poznání záměrně právně specifikována, proto není ani jednoznačně právně určeno, jaký konkrétní postup je v konkrétní situaci \"lege artis\". Podle poměrně běžného konsenzu je nutné pro uznání \"lege artis\" buď obecné uznání postupu odbornou veřejností, nebo podání důkazu účinnosti. Absence důkazu neúčinnosti není sama o sobě dostatečným důkazem účinnosti, jednalo by se totiž o klam ad ignorantiam. Široce uznávaným postupem v medicíně je Evidence-based medicine (medicína založená na důkazech, EBM), kterou lze definovat jako \"\"vědomé, zřetelné a soudné používání nejlepších současných důkazů při rozhodování o péči o jednotlivé pacienty\"\". Protože postup podle pravidel medicíny založené na důkazech je jistě postupem jak s dokázanou účinností, jde o postup \"lege artis\". Opačné tvrzení neplatí, neboť podle např. může být \"lege artis\" i takový postup, který je uznávaný odborníky, ale který nemá dostatečné důkazy účinnosti podle pravidel medicíny založené na důkazech. Doporučení odborných společností sama o sobě nemají právní váhu, konečné rozhodnutí o volbě vhodného postupu je na lékaři. V případě komplikací diagnostického nebo terapeutického postupu však mohou být doporučení odborných společností použita u soudu jako důkaz.", "section_level": 1}, {"title": "Non lege artis.", "content": "Jakýkoliv postup, který nesplňuje pravidla pro označení \"lege artis\", je postup \"non lege artis\". Tak jako není jednoznačně právně definován postup \"lege artis\", nemůže být definován ani postup \"non lege artis\", který je vlastně opakem postupu \"lege artis\". Ve zcela jasných případech postačuje stanovisko Ministerstva zdravotnictví, samo stanovisko odborných společností sice nemá váhu právního předpisu, nicméně protože jsou stanoviska obvykle postavena na principech Evidence Based Medicine, je případná argumentace po vykonání výkonu v rozporu s takovým doporučením obtížná. Pokud existuje několik škol nebo podložených názorů, není preference kterékoliv z nich postupem \"non lege artis\". V medicínské praxi se používá označení \"non lege artis\" nejen v situaci, kdy jde o postupy neověřené, ale i v situaci, kdy jde např. o postupy zastaralé, méně účinné nebo dokonce nebezpečné. Za \"non lege artis\" se považuje např. homeopatie. Homeopatika jsou přesto povolena jako registrované léčivo v zákoně o léčivech a vztahuje se na ně i jednodušší registrační postup, kdy se neověřuje účinnost (která se nepředpokládá), ale pouze bezpečnost.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze \"non lege artis\".", "content": "V některých situacích může být označení nějakého postupu jako \"non lege artis\" kontroverzní. Mezi takové postupy patří např. porody v domácnosti", "section_level": 2}, {"title": "Výjimky z \"non lege artis\".", "content": "Postup, který by byl jinak jednoznačně \"non lege artis\" nemusí být protiprávní, pokud je použit v několika specifických situacích.", "section_level": 2}, {"title": "Výzkum.", "content": "Při výzkumu je zkoušen preventivní, diagnostický nebo terapeutický postup, který obvykle není široce přijímán odbornou veřejností, důkazy pro účinnost se teprve hledají a proto by se jednalo o postup \"non lege artis\". Za splněné podmínek daných zejména Úmluvou o lidských právech a biomedicíně však jde o postup \"lege artis\".", "section_level": 3}, {"title": "Krajní nouze.", "content": "V krajní nouzi jde obvykle o situaci, kdy dvě právní normy vydávají protichůdné pokyny. Lékařovou povinností je odvrátit riziko pro pacienta i za cenu, že bude postupovat \"non lege artis\".", "section_level": 3}, {"title": "Souhlas pacienta.", "content": "Za \"non lege artis\" je pokládán jakýkoliv výkon, pokud s ním pacient nesouhlasí, tedy pokud nevyjádří informovaný souhlas. Výjimkou je situace krajní nouze, kdy nelze souhlas pacienta vyžádat.", "section_level": 3}, {"title": "Přání pacienta.", "content": "Přání pacienta je podmínkou nutnou k tomu, aby byl daný výkon \"lege artis\". Ani souhlas pacienta však lékaře neopravňuje k provedení výkonu, který je za daných okolností \"non lege artis\".", "section_level": 3}, {"title": "Související články.", "content": "Indikace (lékařství)", "section_level": 2}], "src_summary": "Pojem lege artis (lat.) vznikl zkrácením z \"de lege artis medicinae\" (lat.), tedy \"podle pravidel umění lékařského\". V současnosti je v ČR vykládán jako takový preventivní, diagnostický nebo terapeutický postup, který odpovídá nejvyššímu dosaženému vědeckému poznání. V právnické literatuře pojem \"lege artis\" není definován a ani ho právo výslovně nepoužívá. V zahraniční odborné literatuře a klinické praxi se tento pojem až na výjimky (Slovensko, Maďarsko) také neužívá, ale pracuje se s odlišnými pojmy Best Practices, Best Guidelines, Léčebné standardy a Klinický postup atp. s poněkud jiným významem. České právo pouze obecně definuje práva pacienta, kvalitu služeb (péči), povinnosti lékaře a v užším slova smyslu péče léčebný přípravek.", "tgt_summary": "Lege artis („nach den Regeln der Kunst“, von, „Gesetz“ und, „Kunst“; ) ist im Haftungsrecht der Rechtsgrundsatz, wonach eine vertragliche Leistungspflicht entsprechend dem Stand der Wissenschaft, den anerkannten Regeln der Technik, den gesellschaftlichen Normen oder den Rechtsnormen sowie unter Einsatz der körperlichen und geistigen Fähigkeiten, Fertigkeiten und Kenntnisse zu erfüllen ist.", "id": 2272631} {"src_title": "Jämthund", "tgt_title": "Jämthund", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kosterní pozůstatky prvních psů žijících s lidmi jsou typově podobné kosterní stavbě jämthundů a jelikož se tyto psy za mnoho století moc nezměnili, je možné, že právě tito psi byli prvními domestikovanými na světě. Je to tedy plemeno staré přes pět tisíc let! Nejsou tedy jasní předci, ale nejspíše to byli vlci, ze kterých se pak vyvinuli tito psi. Dříve se používal k lovu všeho, dnes se používá ke štvanicím na losy, medvědy a vlky, osvědčil se také jako služební pes švédské armády a policie. Jämthund byl uznán za samostatné plemeno v roce 1946, do té doby byl pokládán ze větší formu norského losího psa, který je prvním uznaným losím psem.", "section_level": 1}, {"title": "Chov jämthundů v ČR.", "content": "První chovatelskou stanici v České republice, která též odchovala první vrh jämthundů, vlastní Martin Plachta z Lomnice nad Popelkou a jeho chovný pár Lena a Rambo tvoří zároveň první psi tohoto plemene v Česku. Jejich první vrh byl v roce 2008. Druhou chovatelskou stanicí se stala Fenrisúlfr. Zakládající fena celého chovu se jmenuje Ištar a počet vrhů dosáhl čísla dvě. V prvním vrhu navíc byly jen dvě štěňata: jedno zůstalo v ČR a druhé zemřelo po tom, co do jeho boudy udeřil blesk. Druhý vrh již byl početnějších, tedy osmičlenný.", "section_level": 2}, {"title": "Vzhled.", "content": "Velký pes obdélníkového rámce s čistými liniemi. Silný, ale také čilý pes uměřené postavy. Tělo nesmí budit dojem nadměrné délky ani nesmí být příliš těžké. Má spíše těžkou konstrukci. Krycí srst je přiléhající. Podsada je krátká, měkká, světlá. Srst je hladká na hlavě a na přední straně končetin, delší na krku, hrudníku, ocase, na stehnech a na zadní straně končetin. Může vytvářet límec na krku a na dotek je jemná. Hlava je suchá a je protáhlá, s přiměřenou šířkou mezi ušima. Lebka mírně klenutá. Stop zřetelný. Oči jsou oválného tvaru, tmavě hnědé barvy. Bělma jsou vidět. Uši vysoko nasazené, nošené vztyčené, špičaté do tvaru V. Vnitřní strana uší je bohatě osrstěna. Krk je dlouhý, suchý a velmi dobře osvalený. Rovný. Hřbet dlouhý, rovný a také dobře osvalený. Spíše široký. Srst na něm je bohatá a objemná. Ocas nasazen vysoko, střední délky. Nesen zatočený, ale ne těsně stočený nebo položený na hřbetě. Hustě osrstěný, ale bez praporu (srsti visící zpod něj). Dosahuje váhy až 32 kg a výška v kohoutku je do 60 cm.", "section_level": 1}, {"title": "Povaha.", "content": "Velmi energický a živý pes, který je loajální ke svému pánovi a dokáže ho bránit. Beze stopy flegmatismu nebo nervozity. Naprosto sebevědomý a odvážný. Je to pes, který poslouchá pouze jednoho člověka, nehodí se tedy do rodiny. Je velmi inteligentní, ale i tvrdohlavý a má sklony k uštěkanosti. Samota mu nedělá problém. Děti ignoruje a moc vřelý vztah k nim nemá, avšak, pokud se k nim páníček chová s láskou, bude k nim loajální. Většinou se řídí podle toho, jak se chová pán a dokáže se tomu přizpůsobit. S ostatními zvířaty moc nevychází pokud s nimi není seznámen již jako štěně. Cizí ignoruje, ale nesmí být v jejich přítomnosti nervózní nebo dokonce agresivní. Svého pána dokáže v případě ohrožení dobře bránit a na každého nezvaného hosta upozorní štěkotem.", "section_level": 1}, {"title": "Péče.", "content": "Srst jämhunda nepotřebuje žádnou zvláštní péči, navíc je i samočistící. Občasně se musí vyčesávat, ale pokud líná, je potřeba vyčesávat hodně. Mytí šamponem není potřeba a příliš častým mytím by se mohla ztratit přirozená mastnota srsti, což by vedlo ke kožním problémům. Vyžaduje hodně pohybu, jakýkoliv pohyb mu udělá radost. Bez pohybu může mít sklony k agresivitě. O uši ani drápky není potřeba se starat, popř. drápky zastřihne veterinář při každoroční kontrole.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jämthund neboli švédský losí pes je lovecké plemeno psa pocházející ze švédského kraje Jämtland. Řadí se do skupiny špiců a primitivních plemen.", "tgt_summary": "Der Jämthund ist eine von der FCI anerkannte schwedische Hunderasse (FCI-Gruppe 5, Sektion 2, Standard Nr. 42). Dieser Hund, der zu den nordischen Hunden zählt, wird 57–65 cm groß und 29,5–30,5 kg schwer. Das Haar ist ziemlich eng anliegend, hell bis dunkelgrau. Der Jämthund stammt aus der historischen schwedischen Provinz Jämtland und wird hauptsächlich zur Jagd auf den Elch verwendet, in der Vergangenheit auch auf Bären und den Luchs. Hervorstechende Merkmale sind seine Kraft und Ausdauer.", "id": 2025321} {"src_title": "Mzda", "tgt_title": "Zeitlohn", "src_document": [{"title": "Mzdový list.", "content": "Za analytické účty k účtu 331-zaměstnanci se považují mzdové listy, které se vyhotovují pro každého zaměstnance na období jednoho roku. Pro daňové účely musí obsahovat základní údaje o zaměstnanci (např. jméno a příjmení, rodné číslo, bydliště, rodná čísla osob, na které uplatňují slevy na dani a jiné údaje) a za každý kalendářní měsíc údaje o: Za kalendářní rok pak součet těchto údajů Zpravidla, zejména u dlouhodobých zaměstnání, se kombinuje více složek mzdy podle uvedených druhů mezd (kombinovaná mzda). Podklady pro výpočet měsíční mzdy (docházky pracovníků, neschopenky, potvrzení o ošetření člena rodiny, dovolenky a ostatní doklady nezbytné pro výpočet měsíční mzdy) se zpracovávají nejpozději poslední pracovní den příslušného měsíce.", "section_level": 1}, {"title": "Formy mzdy.", "content": "Mzdy hrazené z grantů, výzkumných záměrů, účelových dotací a ostatních účelových prostředků se účtují zvlášť, a to případně i poměrná část mzdy dané osoby.", "section_level": 1}, {"title": "Výpočet.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Superhrubá mzda (Mzdový náklad zaměstnavatele).", "content": "Je hrubá mzda spolu s pojistným placeným zaměstnavatelem (24,8 % sociální a 9 % zdravotní). Z této mzdy se vypočítává daňový základ. hrubá mzda - sociální zabezpečení 6,5 % (2009 - 6,5 %) - zdravotní pojištění 4,5 % - daň po slevě.", "section_level": 3}, {"title": "Daňové přiznání.", "content": "Roční zúčtování daně z příjmu fyzických osob provádí zaměstnavatel při splnění zákonných podmínek. Někdy ale toto zúčtování daně zaměstnavatelem není ze zákona možné, a proto zaměstnanec sám podává daňové přiznání, kde uvádí příjem ze závislé činnosti, příjem z podnikání, příjem z kapitálového majetku, příjem z pronájmu a ostatní příjem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mzda je odměna za práci v pracovním poměru, vyplácená ve výplatním termínu (zpravidla měsíčně) zpětně. Může se skládat z těchto složek: základní mzda, náhrady mzdy a výkonnostní složky mzdy. Jedná se o peněžité plnění a plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci. Na rozdíl od platu je vyplácena v soukromém sektoru, zatímco plat náleží jen zaměstnancům zákonem určených institucí, tedy státním zaměstnancům a zaměstnancům ÚSC, příspěvkových organizací, školských právnických osob atd. Plat je obecně vyplácen z veřejných rozpočtů, mzda obecně z jakýchkoli peněz, úžeji, jako opak platu, pouze ze soukromých peněz.", "tgt_summary": "Der Zeitlohn ist eine Form des Arbeitsentgeltes, bei welcher der Arbeitnehmer ausschließlich auf Basis der geleisteten Arbeitszeit sein Entgelt erhält. Handelt es sich bei der zugrunde gelegten Zeiteinheit um die Stunde, spricht man vom Stundenlohn.", "id": 596830} {"src_title": "Konrád I. Brněnský", "tgt_title": "Konrad I. (Böhmen)", "src_document": [{"title": "Zřízení údělů na Moravě.", "content": "Břetislav I. krátce před svou smrtí ustanovil stařešinský nástupnický řád, kdy se českým knížetem měl stát vždy nejstarší Přemyslovec, a Moravu rozdělil na severní a jižní část. Po smrti knížete Břetislava I. a nástupu jeho syna Spytihněva II. na český trůn získal Konrád do správy jednu z částí rozdělené Moravy a usídlil se v Brně (v Olomouci sídlil jeho bratr Vratislav, budoucí český kníže a král, ve Znojmě bratr Ota). Když se moravská knížata postavila na počátku Spytihněvova panování proti jeho způsobům, vytáhl český kníže proti Moravě. Konráda i Otu vzal k sobě ke dvoru, Konrád se stal nejvyšším lovčím, moravské úděly byly zrušeny.", "section_level": 1}, {"title": "Podpora bratra Jaromíra.", "content": "Po náhlé smrti Spytihněvově se ujal vlády Vratislav II. a r. 1061 vrátil bratrům údělná knížectví; Ota převzal Olomoucko. Roku 1063 se Konrád aktivně podílí na zřízení biskupství v Olomouci. Po smrti pražského biskupa Šebíře vystupují Ota a Konrád ve prospěch jmenování svého bratra Jaromíra, jak ve své závěti ustanovil jejich otec. Přestože Vratislav II. obávaje se rostoucí moci svých bratrů postavil vlastního kandidáta, musel pod hrozbou vzpoury ustoupit. Konrád šel proti Vratislavově politice i nadále a o své vůli odňal olomouckému biskupství hrad Podivín a vrátil ho pod správu pražské diecéze. Proti olomouckému biskupu Janovi si počínal velmi hrubě, což nakonec vedlo k zásahu římského papeže Řehoře VII. (1075), který oba biskupy smířil.", "section_level": 1}, {"title": "Období boje o investituru.", "content": "Přemyslovci stáli na straně císaře Jindřicha IV. v bojích o investituru proti papeži Řehoři VII. Po kajícném setkání Jindřicha s Řehořem v Canosse 1077 se proti císaři postavil rakouský markrabě Leopold II. Babenberský, který začal napadat území českého státu. Spojené oddíly Vratislavovy, Otovy i Konrádovy Leopoldovo vojsko porazily v bitvě u Mailberku 12. května 1082. Za podporu císaře byl 1085 Vratislav II. prohlášen českým králem pro svoji osobu.", "section_level": 1}, {"title": "Vratislavovo tažení na Moravu.", "content": "Po smrti Oty Olomouckého roku 1087 se jeho vdova Eufemie Uherská vydala do ochrany Konrádovi a Konrád tak získal celou Moravu. Odpůrci sílící Moravy v čele se Zderadem vyprovokovali Vratislava k novému tažení proti Moravě. Byla dobyta Olomouc, kde kníže ustanovil údělným knížetem svého prvorozence z třetího manželství Boleslava. Pak oblehl Brno, kde se však postavil proti otci syn Břetislav. Když byl v půtce zabit Zderad, získala Břetislavova strana ve vojsku převahu a Vratislav musel v této těžké situaci ustoupit. V souladu se stařešinským řádem svého otce prohlásil král Vratislav Konráda I. Brněnského za svého nástupce. Princ Břetislav odešel před zlobou otce ze země.", "section_level": 1}, {"title": "Doba panování.", "content": "Titul českého knížete získal Konrád po smrti svého bratra Vratislava II. v roce 1092, na knížecí stolec usedl 20. ledna t. r. Jeho krátkou dobu vlády poznamenala jen jediná událost, když se pokusil opět spojit pražské a olomoucké biskupství a vypravil poselství k císaři. Ten však mezitím oba biskupy ve funkcích potvrdil, a tak Konrádovi nezbylo, než velikonoční svátky r. 1092 světit s oběma biskupy na Vyšehradě ve vzájemné shodě. Jeho smrtí po osmi měsících 6. září 1092 se završilo období 37 let, v jejichž průběhu vládli v Čechách Břetislavovi synové.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "S manželkou Virpirkou, hraběnkou z Tenglingu, měl Konrád I. dva syny:", "section_level": 1}], "src_summary": "Konrád I. Brněnský (asi 1035 – 6. září 1092, Praha), syn Břetislava I. a Jitky ze Svinibrodu (Schweinfurtu), byl kníže brněnského údělu (1055–1056 a 1061–1092) a český kníže (1092) z dynastie Přemyslovců. ", "tgt_summary": "Konrad I. Otto (tschechisch \"Konrád I. Brněnský\"), (* um 1035; † 6. September 1092 in Prag) war herrschender Fürst in Böhmen aus dem Geschlecht der Přemysliden. ", "id": 682231} {"src_title": "Břetislav II.", "tgt_title": "Břetislav II.", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "První zmínka o Břetislavovi je z roku 1087, kdy byl pověřen ostrahou hranic proti Sasům, nechal se však překvapit a většina družiny zahynula. Břetislav dostal jako úděl Hradecko, jeho otec snad mínil za svého nástupce uznat prvorozence z manželství se Svatavou Polskou Boleslava. Při obléhání Konráda I. Brněnského v roce 1091 se postavil proti otci. Když byl v půtce zabit králův důvěrník Zdirad, získala Břetislavova strana ve vojsku převahu a Vratislav musel ustoupit. Za svého nástupce v souladu se stařešinským řádem označil Konráda a princ Břetislav před otcovým hněvem uprchl ze země.", "section_level": 1}, {"title": "Břetislav II. na trůně.", "content": "Břetislav nastoupil na trůn po krátké vládě Konráda I. Brněnského. Jeho rovněž nepříliš dlouhá vláda přinesla hned několik změn. Během své vlády se snažil omezit vliv Říše na český stát a zároveň upevnit svou knížecí moc – vybíral si proto například biskupy z ciziny, kteří neměli v Čechách oporu v nikom jiném než v knížeti, nebo vyhnal představitele rodu Vršovců. Roku 1094 zakázal pohanství, které bylo stále vyznáváno (především mezi prostými lidmi). Posvátné stromy a háje byly vysekávány a páleny. O tři roky později (1097) byli ze Sázavského kláštera definitivně vyhnáni slovanští mniši, kteří zde stále uchovávali staroslověnský obřad – odkaz soluňských bratří Cyrila a Metoděje. Klášter poté obsadili benediktini latinského obřadu. Roku 1096 prošli Čechami účastníci 1. křížové výpravy a došlo k protižidovským pogromům. Roku 1098 Břetislav II. zkonfiskoval majetky židům emigrujícím do Polska. Přesun židovského obyvatelstva do Polského království byl způsoben již zmiňovaným židovským pogromem v Praze, při kterém (kromě ztráty majetku) byli židé násilně křtěni. Zahraniční politika byla zaměřena proti Polsku, konfliktní byla zejména slezská otázka, když Poláci neodváděli poplatek za to, že jim kníže Břetislav I. toto území podstoupil.", "section_level": 1}, {"title": "Otázka nástupnictví.", "content": "K bezprecedentnímu kroku se Břetislav II. odhodlal na Velikonoce 1099 na dvorském sjezdu v Řezně. Svého mladšího polorodého bratra Bořivoje (II.) označil za svého dědice a nástupce, aniž byl předtím zvolen v kolokviích, a požádal Jindřicha IV., aby mu udělil Čechy v léno. Císař žádosti vyhověl. Tento fakt odporoval stařešinskému řádu a stal se pro další léta zdrojem napětí v zemi (již roku 1097 Břetislav zajal a uvěznil Oldřicha Brněnského, nejstaršího žijícího Přemyslovce, který si činil nároky na pražský stolec). Roku 1099 Břetislav II. vojensky obsadil Moravu a svěřil ji do správy svého bratra Bořivoje. Zatímco Konrádovi potomci emigrovali, synové Oty Olomouckého, Svatopluk Olomoucký a Ota II. Olomoucký, zachovali knížeti věrnost. Břetislav II. zemřel v prosinci 1100 na následky atentátu v lesích u Zbečna. Je pravděpodobné, že za akcí stáli Vršovci. Kosmas píše, že požíval velké lásky u svého národa a že při jeho pohřbu plakali „kněží i lid, bohatí i chudí“, ale jeho nemoudrým rozhodnutím o nástupnictví začínají vleklé boje o vládu v Čechách, i když z nich zpočátku vítězně vyšel Bořivoj II.", "section_level": 1}, {"title": "Břetislavův syn.", "content": "Břetislav II. měl s manželkou Lukartou z Bogenu syna Břetislava, ten ale neměl podle stařešinského práva nárok na trůn. Poslední zmínka o mladším Břetislavovi je z roku 1130, kdy ho strýc Soběslav I. za spiknutí dal oslepit, a zemřel 8. března neznámého roku bez známých potomků. Skončila tak linie mužských potomků Vratislava II. s Adlétou Uherskou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Břetislav II. († 22. prosince 1100, Zbečno) byl český kníže (1092–1100) z rodu Přemyslovců, nejstarší syn knížete a krále Vratislava II. a jeho druhé manželky Adléty Uherské. Jeho manželkou byla Lukarta z Bogenu, dcera Aschwina z Windberg-Bogenu, nevlastními bratry knížata Bořivoj II., Vladislav I. a Soběslav I.", "tgt_summary": "Břetislav II. († 22. Dezember 1100) war ein herrschender Fürst von Böhmen aus dem Geschlecht der Přemysliden. Er hatte während seiner Regierungszeit mit Konkurrenten aus der eigenen Familie zu kämpfen, besonders mit dem mährischen Zweig der Herrscherdynastie. Bekannt sind seine Edikte, mit denen er das Christentum in der Bevölkerung endgültig durchsetzen wollte.", "id": 1048520} {"src_title": "Mašhad", "tgt_title": "Maschhad", "src_document": [{"title": "Přírodní podmínky.", "content": "V Mašhadu ležícím na severovýchodě Íránu poblíž hranic s Turkmenistánem (pohoří Kopet Dag) bývá velmi proměnlivé počasí, od suchých období až po dny s vydatnými srážkami (přívalové deště). V zimě je často velmi chladno, výjimkou nejsou ani sněhové bouře, kdy je celá oblast odříznuta od okolního světa. Nejmírnější klima je zpravidla na podzim.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Mašhad (\"Místo mučednictví\") byl založen kolem roku 823 v oblasti, kde předtím stála vesnice Sánábád. Jeho arabské pojmenování odkazuje na imáma ar-Rezu, který zde byl na příkaz chalífy al-Ma'múna podle pověsti v roce 818 otráven. Al-Ma'mún zde dal zřídit mauzoleum pro svého otce Hárúna ar-Rašída, který v Sánábádu rovněž zemřel, a v něm povolil pohřbít i ar-Rezu. Brzy sem začali proudit zbožní šíité a z lokality se stalo vyhledávané poutní místo. Byla postavena svatyně ke cti mrtvého imáma, jež je dnes po četných přestavbách jednou z nejvýznamnějších sakrálních památek celého Íránu. V roce 1220 vyplenili Mašhad Mongolové, ale město se ze zkázy poměrně rychle vzpamatovalo a za Timúrovců a Safíovců zažilo nový rozkvět – hospodářský i kulturní. Po nástupu Nádira Šáha, panovníka původem z Chorásánu (1736–1747), se Mašhad stal nakrátko hlavním městem Persie a sídlem afšárovských šáhů. Nádir Šáh zde dal zřídit svou hrobku, přestavěl svatyni a celkově podporoval rozvoj aglomerace. Ačkoli město bylo vždy převážně muslimské, žily v něm i různé náboženské menšiny, zejména početná židovská komunita. V roce 1839, již za vlády nové dynastie Kádžárovců, jež přenesla hlavní město do Teheránu, byli židé násilně obráceni na islám a stali se z nich \"nováčci ve víře\" (\"džadíd al-islám\"). Navenek museli zachovávat muslimské zvyky, ve skutečnosti však mnozí z nich dál tajně vyznávali náboženství svých předků. Ve 20. století se město nerušeně rozrůstalo a bombardování ruskými vojsky během perské konstituční revoluce (1912) zůstalo jen epizodou. V nedávné době politickou atmosféru v Mašhadu silně rozjitřily masové demonstrace z května 1992 (proti nařízení strhnout všechny nelegálně postavené domy) a pumový atentát v posvátném okrsku, při němž 20. června 1994 přišlo o život 26 lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Nejvýznamnější památkou Mašhadu je posvátný okrsek imáma ar-Rezy, ležící na křižovatce čtyř hlavních komunikací ve východní části města. Jeho počátky spadají již do dob chalífy al-Ma'múna a jeho nástupců, za Mahmúda z Ghazny (proslulého mecenáše umění) byl soubor staveb v roce 1009 upravován a později ozdoben kachlemi. Po těžkých poškozeních během ničivého vpádu Mongolů, kteří vyplenili celý Mašhad, dal jeden z Čingischánových potomků, ílchán Öldžejtü (1304–1316), chrámový komplex zrekonstruovat. Zhruba dnešní podobu získal prostor za vlády Timúrovce Šáhrucha a jeho zbožné manželky Góharšád v 15. století. Svatyně sestává z více než dvaceti samostatných staveb, počítaje v to dvě mešity, několik medres a bývalý karavanseraj. Je zde řada nádvoří (největší se nazývá Staré), monumenální vstupní haly (ívány), pozlacené kupole a minarety. Nejnavštěvovanějšími objekty jsou Mauzoleum imáma ar-Rezy se vstupním, tzv. \"Zlatým ívánem\" a Góharšádina mešita z 15. století. Severozápadně od svatyně, u křižovatky ulic \"Chejábán-e ájatolláh Šírází\" a \"Chejábán-e Ázadí\", se nachází Mauzoleum Nádira Šáha s hrobkou, kryptou a malým muzeem. Betonová stavba z šedesátých let 20. století je opatřena mohutným podstavcem, na němž se vypíná Nádirova jezdecká socha ve velitelské pozici.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Letiště.", "content": "V Mašhadu je mezinárodní letiště (letiště Mašhad), sloužící k vnitrostátní i mezinárodní dopravě, většina letů se však orientuje na sousední či muslimské země, což souvisí s poutnickým charakterem města v rámci světového šíitismu.", "section_level": 2}, {"title": "Metro a železnice.", "content": "První linie podzemní dráhy je dosud ve výstavbě, její dokončení se plánuje na rok 2008 (projekt realizuje Mashhad Urban Railway Corporation, MURCO). Železnice spojuje Mašhad jednak s Teheránem, jednak s městem Sarachs na hranici s Turkmenistánem. Je plánována třetí dráha do Bandar Abbásu na pobřeží Perského zálivu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mašhad (zastarale též \"Mašchad\", persky مشهد) je druhé největší město v Íránu, správní centrum provincie Chorásán Razaví a také jedno z posvátných (poutních) míst šíitského islámu. Nachází se asi 850 km východně od hlavního města Teheránu ve výši cca 985 m n. m. a v roce 2006 v něm žilo 2 387 734 obyvatel. Údolím, kde leží, protéká řeka Kášáf. ", "tgt_summary": "Maschhad (auch Meschhed oder \"Masched\", traditionell Mäschhäd, in englischer Schreibung \"Mashad\"; //) ist die Hauptstadt der iranischen Provinz Razavi-Chorasan und die zweitgrößte Stadt Irans. Sie liegt 850 km östlich von Teheran auf einer Höhe von rund am Fluss Kaschaf. ", "id": 473809} {"src_title": "IC 4665", "tgt_title": "IC 4665", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "Hvězdokupu je možné snadno vyhledat přibližně 1° severovýchodně od hvězdy Cebalrai (β Oph) s magnitudou 2,75. Za velmi příznivých podmínek může být viditelná pouhým okem jako velmi slabá mlhavá skvrna. Její nejjasnější hvězdy sedmé magnitudy jsou dobře pozorovatelné menšími a středními triedry (8x40 nebo 10x50), mají namodralý odstín a svým rozložením připomínají tvar velkého písmene \"Y\". Zář Mléčné dráhy je v tomto směru silně zastíněna, proto hvězdokupa vypadá poněkud osamoceně. K úplnému rozložení hvězdokupy nejsou potřeba větší dalekohledy, ale mohou být využity k pozorování jejích dvojhvězd, kterých je ve hvězdokupě mnoho. Při větším zvětšení se ovšem nevejde celá do zorného pole. Hvězdokupa se nachází blízko nebeského rovníku a je tedy snadno pozorovatelná ze všech obydlených oblastí Země, ať na severní či jižní polokouli. Na severní polokouli je hvězdokupa výrazným, i když poměrně málo známým, objektem letní oblohy, naopak na jižní polokouli je dobře viditelná v zimě. Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od května do října. 9 stupňů jižně od hvězdokupy leží kulová hvězdokupa Messier 14, 7 stupňů východně se nachází planetární mlhovina NGC 6572 a blízko ní můžeme vidět několik dalších jasných otevřených hvězdokup: 5 stupňů jihovýchodně leží volná otevřená hvězdokupa Melotte 186, 10 stupňů východně leží NGC 6633 a 13 stupňů východně leží IC 4756.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Hvězdokupu objevil švýcarský astronom Jean-Philippe Loys de Chéseaux v roce 1745, a zapsal ji do svého seznamu mlhavých objektů, který vydal v roce 1746. Mlhovinu popsal jako hvězdokupu, kterou svým dalekohledem dokázal rozložit na jednotlivé hvězdy. Charles Messier kupodivu hvězdokupu nezahrnul do svého slavného katalogu, přestože byla objevena více než čtvrt století před jeho vydáním. Podobně ji nezaznamenal ani William Herschel, pravděpodobně kvůli jejím velkým rozměrům. Musela tak počkat až na druhé vydání Index Catalogue, což je doplněk New General Catalogue, aby konečně dostala katalogové označení.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "IC 4665 je hvězdokupa, která má některé zvláštní vlastnosti: je poměrně mladá (její stáří se odhaduje na 43 milionů let) a nachází se v místě, které je pro otevřené hvězdokupy neobvyklé - přibližně 16° severně od galaktického disku. Z toho se dá usoudit, že i prostředí, ve kterém hvězdokupa vznikla, mělo neobvyklé vlastnosti. To se ovšem neprojevilo na chemickém složení povrchu jejích hvězd, jak zjistil výzkum provedený na základě dat z družice ROSAT. Odhady stáří hvězdokup obvykle závisí na přesnosti odhadu jejich vzdálenosti, která ovšem bývá zjišťována s určitou nejistotou. Odhad vzdálenosti této hvězdokupy poskytuje hodnotu přibližně 352 parseků (1 150 světelných let) od Země. Patří tedy do ramene Orionu a je jednou z otevřených hvězdokup nejbližších k Zemi. Hvězdokupa obsahuje asi padesát hvězd jasnějších 13. magnitudy, z nichž nejjasnější je modrá hvězda třídy B4V. Skutečných členů hvězdokupy, kteří mají nízkou hmotnost a patří tak do spektrálních tříd F až M, může být asi 40 a většina jich byla objevena pomocí měření jejich radiální rychlosti. Mezi jejími hmotnými členy je 19 spektroskopických dvojhvězd; silné působení slapových sil mezi těmito dvojhvězdami by mohlo vysvětlit poměrně nízkou rotační rychlost členů této hvězdokupy.", "section_level": 1}], "src_summary": "IC 4665 je jasná a rozsáhlá otevřená hvězdokupa v souhvězdí Hadonoše vzdálená od Země přibližně 1 150 světelných let. Objevil ji Jean-Philippe Loys de Chéseaux v roce 1745.", "tgt_summary": "IC 4665 ist ein offener Sternhaufen vom Typ III2p im Sternbild Schlangenträger auf der Ekliptik. IC 4665 hat eine scheinbare Helligkeit von 4,2 mag und einen Durchmesser von 70'. Seine Entfernung zum Sonnensystem beträgt etwa 1100 Lichtjahre, sein Alter wird auf 40 Millionen Jahre geschätzt. ", "id": 721715} {"src_title": "Ronnie James Dio", "tgt_title": "Ronnie James Dio", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Diova hudební kariéra začala v roce 1957, když několik Cortlandských hudebníků založilo skupinu The Vegas Kings, která se krátce po založení přejmenovala na Ronnie and the Rumblers. Členové této skupiny byli: Ronald James Padavona (později známý jako Ronnie James Dio ) jako basový kytarista, zpěvák Billy DeWolfe, kytarista Nick Pantas, bubeník Tom Rogers a saxofonista Jack Musci. V roce 1958, společně s několika personálními změnami, skupina opět mění název na Ronnie and the Red Caps. V této skupině již Padavona nahradil zpěváka DeWolfa. Skupinu také opustil saxofonista Jack Musci. Skupina pod tímto názvem vydala dva singly: „Lover“ / „Conquest“ a druhý „An Angel Is Missing“ / „What'd I Say“. V roce 1961 skupina znovu mění název, tentokrát na Ronnie Dio and the Prophets. Skupině tento název vydržel až do roku 1967 a v tomto období skupina vydala několik singlů a jedno album. V roce 1967 se skupina rozpadá a vzniká nová, s názvem The Electric Elves později jen The Elves a nakonec se jménem, které kapelu nejvíce proslavilo, Elf. Skupina se rozpadá v roce 1976, dva roky po zformování Rainbow.", "section_level": 2}, {"title": "Rainbow.", "content": "V roce 1974 přizval dřívější kytarista skupiny Deep Purple Ritchie Blackmore Ronnieho a další členy skupiny Elf do své nové kapely s názvem Rainbow. S Rainbow nazpíval 3 studiová alba a mnoho dalších nahrávek. Ve skupině ho v roce 1979 nahradil Graham Bonnet.", "section_level": 2}, {"title": "Black Sabbath.", "content": "V roce 1979, po odchodu/vyhazovu Ozzy Osbournea byl přijat do heavy metalové skupiny Black Sabbath. Jeho první album s touto kapelou bylo Heaven and Hell z roku 1980. Ze skupiny v roce 1982 odešel a s ním i bubeník Vinny Appice. V roce 1991 se na krátkou dobu ke skupině znovu vrátil aby nahrál pravděpodobně nejtvrdší album „Dehumanizer“.", "section_level": 2}, {"title": "Dio.", "content": "Po odchodu z Black Sabbath založil spolu s Vinny Appicem a Jimmy Bainem skupinu Dio, se kterou hrál, s přestávkou, kdy se vrátil do Black Sabbath, až do své smrti v květnu 2010.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ronnie James Dio (narozen jako Ronald James Padavona, 10. července 1942, Portsmouth, New Hampshire, USA – 16. května 2010 Los Angeles, Kalifornie), byl americký metalový zpěvák s italskými kořeny, který je známý především účinkováním ve skupinách Black Sabbath, Rainbow, Elf a svou vlastní skupinou Dio. Jeho dalším projektem je organizace Hear 'n Aid. Je považován za jednoho z nejschopnějších a technicky nejnadanějších heavymetalových zpěváků všech dob. Proslulý silným hlasem a zpopularizováním znamení „rohů ďáblových“ v metalové kultuře. Před smrtí byl zapojen do projektu se členy Black Sabbath Tony Iommi, Geezer Butler a Vinny Appice, kteří vystupovali pod názvem Heaven and Hell. Ronnie zemřel 16. května 2010 na rakovinu žaludku. Vystupoval například ve filmu \"Králové ro(c)ku\", kde hrál sebe samého – metalového boha, k němuž se hlavní hrdina modlil. Na Festivalu Masters of Rock 2010 ve Vizovicích byla po něm na jeho počest pojmenováno hlavní pódium.", "tgt_summary": "Ronnie James Dio (* 10. Juli 1942 in Portsmouth, New Hampshire als \"Ronald James Padavona\"; † 16. Mai 2010 in Los Angeles), oft nur Dio, war ein US-amerikanischer Hard-Rock- und Heavy-Metal-Sänger (der Bands Elf, Rainbow, Black Sabbath, Dio und Heaven and Hell) und galt in diesem Bereich der Musik als einer der bedeutendsten Rocksänger. Er machte die Mano cornuta-Handgeste im Heavy Metal bekannt.", "id": 117393} {"src_title": "Destičkové tkaní", "tgt_title": "Brettchenweben", "src_document": [{"title": "Z historie.", "content": "Původ destičkové techniky není známý. V Egyptě byl nalezen pás z 12. století před n.l., o kterém se dlouho tvrdilo, že byl zhotoven destičkovým tkaním. Analýza provedená koncem 20. století však dokázala, že pás byl zhotoven jinou technikou. Nálezy z 8. století př. n.l. dokazují používání destičkového tkaní v Evropě. Doklady používání této techniky jsou známy například z Německa, Francie, Řecka,Rakouska či Itálie. Karetkování znali i vikingové. Hojně se využívalo v raném a vrcholném středověku, kdy se touto technikou tkaly pásy, stuhy i ozdobné lemy oděvů. Tato technika se používala i mimo Evropu, známa je například z Etiopie. Koncem 20. století se destičkové tkaní provozovalo např. v Rusku, Číně. Indii, Japonsku a v některých arabských zemích jako živnost. Jako hobby je i v 21. století tato činnost rozšířená např. v USA. Rozsah komerční výroby není známý, v internetovém obchodě se nabízí k prodeji řada druhů ozdobných pásů.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob výroby.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Materiál a nářadí.", "content": "Příze na tkaní mohou být z různých přírodních i umělých materiálů včetně kovů. K napínání osnovních nití se používají různé konstrukce dřevěných rámů. Tuhé a tenké destičky známé častěji pod názvem karetky slouží jako vodiče osnovních nití a jsou vyrobeny z nejrůznějších materiálů. Karetky bývaly většnou ze dřeva, kůže, kovu či rohoviny, v pozdějších dobách, kdy se tkalo z tenkých hedvábných nití, se používaly i malé pergamenové karetky. V současnosti se také vyrábí z plastu či tvrdého papíru. „Člunek“, obvykle prkénko s navinutou útkovou nití slouží zpravidla také k přirážení útku ke tkanině.", "section_level": 2}, {"title": "Technika tkaní.", "content": "V závislosti na technice tkaní se protahují osnovní niti všemi otvory nebo jen částí z nich. Šířka tkaniny je závislá na tloušťce osnovních nití a na počtu destiček vedle sebe (4 až 40). Plochy destiček stojí rovnoběžně vedle sebe, otáčením destiček vzniká z osnovních nití skaná šňůra. Při každém pootočení destičky se čtyřmi otvory o 90° vzniká mezi osnovními nitěmi prošlup, do kterého se zanáší útek s pomocí člunku s navinutou přízí. Útek drží osnovní niti pohromadě, na povrchu hotové tkaniny není viditelný. (Zvláštními technikami s destičkami se 2 nebo 3 otvory se dají zhotovit tkaniny s viditelným útkem). Směr otáčení destiček se mění v pravidelných intervalech a tak se tvoří na tkanině určitý (případně barevný) vzor. Z vazebních technik je známý kepr, brožovací technika aj. Tkanina se vytváří pootočením karetek (buďto všech najednou, nebo u složitějších vzorů i jednotlivě, čímž vzniká nepravidelný vzor). Karetky lze otáčet dopředu i dozadu. Kombinacemi otáčení až 40 destiček s použitím osnovních nití ve 4 různých barvách se dají zhotovit desítky vzorů. Návod k obsluze destiček se zakresluje na vzornicovém papíru.", "section_level": 2}], "src_summary": "Destičkové tkaní (\"tkaní na karetkách, karetkování, tkaní s karetkami,\" angl.: \"tablet weaving\", něm.: \"Brettchenweben\"), je stará textilní technika umožňující tkaní se vzorováním. Vznikají tak povětšinou stuhy, ačkoli tato technologie umožňuje i vytkávání jednoduchých obrázků. Touto technikou lze vytvářet složitější vzory nežli za použití klasického hřebenového stávku, který se taktéž používal ke tkaní stuh. ", "tgt_summary": "Das Brettchenweben, auch Plättchenweben ist eine Webtechnik zur Herstellung textiler Bänder und Gewebeabschlusskanten mittels Verbindung zweier Fadensysteme. Beim Brettchenweben läuft das Kettfadensystem durch eine Anzahl Webbrettchen von drei- bis achteckiger Form aus Holz oder Karton (in früheren Zeiten auch aus Horn oder Pergament) mit einer unterschiedlichen Anzahl von Löchern. Die Bildung des Webfaches erfolgt durch seitliches Verdrehen der Webbrettchen. Ein in das Webfach eingebrachter Schussfaden verbindet das Kettfadensystem zu einem Gewebe.", "id": 32470} {"src_title": "Manchester teriér", "tgt_title": "Manchester Terrier", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Plemeno manchesterský teriér pochází asi z 15. století. Jeho historie ale dodnes není jasně známá, mezi jeho předky se ale nejspíše řadí vipet a greyhound. Jejich původní vyžití byl hlavně lov krys, ale byli to i společníci. Podle všeho je i jedním z nejstarších plemen teriérů. Od roku 1862 je toto plemeno rozdělené hned na dvě samostatná - lehčí jedinci pod 5 kg se řadí jako angličtí toy teriéři, neboli black and tan toy teriéři. První jedinec byl do plemenné knihy zapsán v roce 1873, kdy byl tedy ještě známí a zapsaný také jako black and tan teriér, tento název byl odvozen podle jeho zbarvení, protože krom popisu \"černá s hnědým pálením\" se tato barva popisuje i jako black and tan. Má ji třeba dobrman, což je podle všeho předek tohoto plemene; manchesterského teriéra. Název manchester teriér získal až v roce 1880, do té doby se mu říkalo třeba i Anglický teriér — English terrier. Během druhé světové války toto plemeno málem vyhynulo a celkově i upadla jeho popularita. V Anglii byla celkem jen desítka psů tohoto plemene s prokázaným původem! Plemeno se podařilo oživit několika zapáleným chovatelům, a dnes je toto plemeno velmi oblíbené a velmi početné po celém světě! Oficiální používaná značka pro toto plemeno v České republice je MT. 2015: V České republice je již přes sto jedinců a hned několik chovatelských stanic. Oblíbené je toto plemeno po celém světě, nevyjímaje Austrálii nebo sever Evropy. Nejvíce jedinců s průkazem původ je zaregistrováno v Anglii, Německu a Belgii.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Je kompaktní a velmi elegantní a přesto atleticky stavěné, celkově dobře osvalené a s jemnou konstrukcí a celkově i lehkou kostrou. Malé, až střední velikosti. Srst velmi dobře přiléhá, je krátká, na dotek hebká a velmi dobře kryje před vodou i chladem. Zbarvení srsti je charakteristické i pro dobrmany; je to černá s hnědým pálením. Na krku nevytváří límec a na ocas prapor. Hlava je vyvážená, lebka je plochá a dlouhá. Lícní kosti nejsou vůbec výrazné. Oči jsou malé, kulaté a většinou celé hnědé, bělmo není vidět. Mají klasický inteligentní výraz. Jsou hluboko posazené. Stop je dobře zřetelný, ale ne až příliš. Má pravidelný nůžkovitý skus a menší a silné zuby. Uši se v minulosti kupírovaly, dnes jeto zakázané a tak má toto plemeno polovztyčené uši ve tvaru V. Jsou nízko posazené a velké. Krk je dlouhý, zužující se. Šíje mírně klenutá, bez laloku a srst na něm nevytváří límec. Rovný a dobře osvalený. Hřbet je krátký, rovný a dobře osvalený. Ocas je krátký, směrem ke špičce se zužuje, ale u kořene je silný. V akci je nesen nad hřbetní linií, v klidu může být nesen i pod ní. Přední i zadní končetiny jsou zcela rovné, dobře osvalené. Hrudní končetiny jsou dobře zaúhlené. Tlapky skoro kočičí, tedy kulaté. Drápky černé a silné. Hmotnost psů (samců) se pohybuje od 6 až do 10 kg, u fen od 5 do 8 kg, ale optimální váha je 7 až 8 kg. Výška v kohoutku je okolo 32 cm.", "section_level": 1}, {"title": "Varianta toy.", "content": "I manchester teriér podlehl dnešním trendům a tak byla vyšlechtěna i toy varianta tohoto plemene. Kromě výšky a váhy se však vzhledem neliší. Lehčí (pod 5 kg) a vzrůstově menší jedinci tohoto plemene se řadí jako samostatné plemeno anglický toy teriér neboli black and tan toy teriér.", "section_level": 2}, {"title": "Povaha.", "content": "Toto plemeno má pravou teriérskou povahu; je to dobrý hlídač a velmi hlasitý, ke známým lidem přátelský a laskavý a svoji rodinu milující a chránící. Je naprosto oddaný jednomu členu rodiny a k ostatním se chová tak, jak to dělá jeho pravý páníček. Ovšem ostatní členy rodiny také v rámci mezí poslouchá a je k nim loajální. Je hravý a velmi inteligentní a bystrý, rychle se učí, to se týče i zlozvyků. Je ale i pyšný a nemá rád, když se nad něj ostatní dominantní jedinci povyšují. Nejraději je se svým pánem, ale odloučení snáší dobře. Je naprosto vyrovnaný a nebojácný. Také sebevědomý. S jinými psy vychází skvěle, ale má tendenci honit rychle se pohybující předměty, nevyjímaje cyklisty a auta. Je vhodné toto plemeno chovat ve smečkách. I děti má velmi rád a rád si s nimi hraje. Nebude je ale respektovat, pokud se to nenaučí již v co nejnižším věku.", "section_level": 1}, {"title": "Péče.", "content": "Péče o toto plemeno není nijak náročná — srst stačí 1x týdně vykartáčovat, procházky nevyžaduje a ani do uší se nemusí nijak zasahovat. Drápky se ale musí aspoň 1x ročně zastřihnout, pokud si je pes nebrousí o chodník. Srst se nemusí mýt moc často, bohatě stačí 1x za rok umýt šamponem. Častější mytí šamponem by způsobilo problémy s kůží, protože srst by ztratila svoji přirozenou mastnotu. Socializace i výchova tohoto plemene jsou velmi důležité. Již jako štěně jej musíte seznámit se všemi členy rodiny, nevyjímaje zvířata. Také je dobré jej seznámit s dopravními prostředky, které využíváte častěji. Protože je toto plemeno spíše smečkové, bude mít v dospělosti tendenci seznamovat se s neznámými zvířaty i psy, což může přinést jak radost, tak smůlu a ukousnuté ucho. Výcvik ani výchova by neměli být založené na přílišném bití a trestání, protože manchester teriér má velmi dlouhou paměť a všechny negativní zážitky s vámi si bude pamatovat. Výcvik není nutností, ale každý pes nynější doby by měl umět alespoň základní povely, hlavně přivolání. Procházky nevyžaduje a stačí mu krátká procházka každý den. Není to dobrý společník pro sportovce, protože nemá tak dobrou kondici, aby běhal 10 km u kola svižným tempem a pak ještě šel na dlouhou túru. Časem se dobrá kondice dá vytrénovat, chce to ale hodně času. Pro toto plemeno jsou jinak vhodné všechny typy pohybu, od plavání až po psí sporty.", "section_level": 1}, {"title": "Vhodné psí sporty.", "content": "Jako vhodný psí sport s tímto plemenem se jeví flyball a agility, jelikož netrpí žádnými potížemi s klouby a je to dobrý aportér se zápalem do všeho. Vhodný je ale i dogdancing, přesto se toto plemeno na závodech dogdancingu moc často nevidí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Manchester teriér (anglicky: Manchester terrier) je psí plemeno pocházející ze západní části Anglie, konkrétně z Manchesteru. Tento štíhlý atletický pes dosáhl vrcholu obliby před sto lety, kdy proslul jako \"teriér anglického gentlemana\". Vyvážel se do Ameriky a do Německa a nepochybně svým nezaměnitelným zbarvením, černým s pálením, přispěl i k vývoji dobrmana. Toto plemeno známe i pod názvem black and tan teriér.", "tgt_summary": "Der Manchester Terrier ist eine von der Fédération Cynologique Internationale (FCI) anerkannte britische Hunderasse (FCI-Gruppe 3, Sektion 1, Standard Nr. 71).", "id": 1627936} {"src_title": "Pracovní teorie hodnoty", "tgt_title": "Arbeitswerttheorie", "src_document": [{"title": "Vývoj teorie.", "content": "Pracovní teorie hodnoty se vyvíjela v průběhu mnoha staletí, přičemž k ní nedospěl pouze jeden člověk, ale spíše mnoho různých myslitelů nezávisle na sobě, údajně včetně Aristotela.Někteří autoří pak připisují zásluhy vývoje této teorie Tomáši Akvinskému. Ve svém díle Summa theologiae (1265 - 1274) vyjadřuje názor, že „...hodnota může a měla by se zvyšovat v závislosti na množství práce, která byla vykonána na zlepšení komodit.” Odborníci, jako například Josef Alois Schumpeter, citovali Ibna Chaldúna, který ve svém Muqaddimah (1377) popisuje práci jako zdroj hodnot nezbytných pro všechen výdělek a akumulaci kapitálu. Tvrdil, že i když je výdělek „výsledkem něčeho jiného, než řemesla, hodnota výsledného zisku a nabitého kapitálu musí také zahrnovat hodnotu práce, díky které byl kapitál získán. Bez práce by kapitál nebyl získán.” Učenci také poukazovali na dílo \"Treatise of Taxes (1662)\" \",\" jehož autorem byl Sir William Petty a dílo Labor theory of property Johna Locka, které je uvedeno v druhém pojednání o vládě (Second Treatise on Government, 1689), kde za práci považuje koncový zdroj ekonomických hodnot. Samotný Karel Marx dal za pravdu Benjemínu Franklinovi v jeho eseji (1729), který nesl název „A Modest Enquiry into the Nature and Necessity of a Paper Currency” a tedy, jakožto “jeden z mála”, podpořil tuto teorii. Dalším, alespoň částečným zastáncem této teorie, byl Adam Smith. Smith v teorii uznával názor na před-socialistickou společnost, ale pochyboval nad aplikací teorie v soudobém kapitalismu. Dále vyzdvihoval to, že pokud se „práce ztělesněná“ ve výrobku rovná „práci nařízené“ (tj. množství práce, kterou lze koupit jejím prodejem), pak zisk není možný. David Ricardo (podobně jako Marx) reagoval na tento paradox argumentací, že Smith práci zaměňoval se mzdami. Říkal, že „nařízená práce”, bude vždy znamenat více, než ta práce, která je potřebná k udržení sama sebe (mzdy). Hodnota práce v tomto pohledu pokrývala nejen hodnotu mezd (to, co Marx nazýval hodnotou pracovní síly), ale hodnotu celého produktu vytvořeného prací. Dále nesouhlasil např. se Smithovým chápáním směnné a užitné hodnoty, zdůrazňoval roli dostupnosti zdrojů a diverzifikace pracovních pozic. Ricardova teorie byla předchůdcem moderního přístupu, soudícího, že rovnovážné ceny jsou určovány pouze výrobními náklady spojenými s Neo-ricardianismem. Skupina nazývající se „Ricardovští socialisté“ vznikla na základě rozporu mezi mzdou práce a hodnotou produktu. Charles Hall, Thomas Hodgskin, John Gray, John Francis Bray a Percy Ravenstone—použili Ricardovu teorii k rozvoji názorů na vykořisťování. Marx tyto názory rozvedl a zastával názoru, že dělníci pracující alespoň část dne přidávají hodnotu potřebnou k pokrytí svých mezd, přičemž zbytek jejich práce je vykonáván za účelem obohacení kapitalistů. Pracovní teorie hodnoty a doprovodná teorie vykořisťování se staly hlavním prvkem jeho ekonomického myšlení. Američtí individualističtí anarchisté založili v 19.století založili na PTH svou ekonomiii, přičemž jejich konkrétní interpretace se nazývala „Cost the limit of price“. Oni, stejně jako současní individualističtí anarchisté v této tradici, tvrdí, že je neetické účtovat za komoditu vyšší cenu, než je množství práce potřebné k její výrobě. Ale co více, navrhují také, aby byl obchod usnadněn použitím bankovek podpořených prací.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pracovní teorie hodnoty je ekonomická teorie, která říká, že hodnota statku je určena celkovým množstvím práce potřebné k jeho vyprodukování, spíše než by byla určena užitím nebo potěšením, které z něho získává jeho vlastník. Nejčastěji je spojována s marxistickou ekonomií i když byla použita i ranými klasickými ekonomy jako byl Adam Smith a David Ricardo a později byla použita i anarchistickými ekonomiemi (např. mutualismem). Hodnota zboží a služeb je podle této teorie určena množstvím práce nezbytné k jejich vyprodukování. ", "tgt_summary": "Die Arbeitswerttheorie (Kurzform AWT, auch \"Arbeitswertlehre\") ist ein Ansatz aus der klassischen Nationalökonomie. Danach wird der Wert einer Ware durch die Arbeitszeit bestimmt, die zu deren Produktion gesellschaftlich notwendig ist. Außerdem muss die Ware einen Gebrauchswert aufweisen. Ausgehend von diesen Voraussetzungen werden in einer arbeitsteiligen Warenwirtschaft sowohl die Austauschverhältnisse (Tauschwert) bestimmt als auch das Wirtschaftswachstum und die Verteilung des Einkommens, und zwar je nach dessen Entstehungsart auf die unterschiedlichen Klassen von Einkommensbeziehern. Die Arbeitswerttheorie gilt als wirtschaftspolitisch links und insofern als Gegensatz zur Grenznutzentheorie. Die AWT wird von Ökonomen unterschiedlich bewertet. Auf der einen Seite wird sie für „falsch“ oder „tot“ erklärt. Dahingegen verteidigen fast alle Marxisten die AWT in der marxschen Form, wenn doch ihre präzise Explikation auch hier äußerst umstritten ist. Einige Nicht-Marxisten leiten die Arbeitswertlehre in Wachstumsmodellen unter bestimmten Annahmen her, ohne dies als Bestätigung Marxscher Theorie anzusehen. ", "id": 269663} {"src_title": "Domenico Ghirlandaio", "tgt_title": "Domenico Ghirlandaio", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Původním jménem Domenci di Tommaso Bigordi del Ghirladaio, příjmení Ghirladaio dostal podle ozdob do vlasů florentských dívek, jimž se říkalo girlandy, a které on jako první vyráběl. První umělecké školení dostal ve zlatnické dílně Alessia Baldovinettiho (1425–1499), kterého Domenico zvěčnil na jedné fresek v kostele Santa Maria Novella. Malbě se patrně učil na freskách od Masaccia v Kapli Brancacciů. Jeho stálými spolupracovníky byli jeho dva mladší bratři, Benedetto (1458–1497) a Davide (1452–1525), ten měl na starosti zejména vedené rodinné dílny, do níž roku 1484 nastoupil tehdy třináctiletý Michelangelo, a kterou před ukončením své učební smlouvy po třech letech opustil, aby se dále mohl důkladněji cvičit v sochařství. Své první práce provedl Ghirlandaio v kapli Vespucciu v kostele Ognissanti ve Florencii (1473), kde zhotovil fresky \"Oplakávání Krista\" a \"Pannu Marii Milosrdnou\", téhož roku ještě fresku se sv. Jeronýmem a později v roce 1480 fresku \"Poslední večeře Páně\". Touto zakázkou se Ghirlandaio proslavil a následovaly další nabídky na výmalbu kostelů Santa Croce (příběh sv. Paulina), Santa Trinita (kaple Sassetti, výjevy sv. Františka z Assisi, 1483–1485), špitál Neviňátek (deskový obraz Klanění tří králů, 1488). Roku 1481 byl povolán Sixtem IV. do Říma, aby společně s malíři Cosimem Rossellim, Sandrem Botticellim a Pietrem Peruginem vymaloval Sixtinskou kapli. Podle smlouvy Ghirlandaion provedl fresku Povolání apoštolů a fresku Zmrtvýchvstání, která se bohužel nedochovala. Jeho vrcholným dílem jsou fresky líčící Život panny Marie a sv. Jana Křtitele v kostele Santa Maria della Novella ve Florencii (1485–1490). Ghirlandaio byl generačním druhem Sandra Botticelliho. Stejně jako Boticelli se stal významným umělcem, což mu zajistilo přátelství a ochranu příslušníků nejvýznamnějších florentských rodin. Roku 1491 zasedali v porotě, která měla hodnotit projekty na výstavbu průčelí florentského dómu Santa Maria del Fiore. Na rozdíl od Boticelliho stál však Ghirlandaio více stranou společenského života ve Florencii. Zanechal nám především cenné fresky v kaplích florentských kostelů. Mezi jeho žáky kromě Michelangela patřili např. Bastiono Mainardi, Francesco Granacci (1469–1543) a Jacopo zv. Indaco (1477–1534), jemuž Vasari ve své 3. části životopisů věnoval krátký medailonek. Ghirlandaio podlehl morové nákaze 11. ledna 1494. Řadu jeho nedokončených děl za něj domalovali jeho dva bratři a další členové dílny. Ghirlandaio byl dvakrát ženatý, měl tři syny a tři dcery. Jeho syn Ridolfo (1483–1561) byl rovněž malířem, známým zejména pro své fresky v kapli sv. Zenobia ve Florencii. Zabýval se také portrétní tvorbou a byl dobrým přítelem Rafaela. Mnoho dalších Ghirlandaiů se zabývalo uměním, nicméně rodina vymřela v 17. století po tom, co její poslední členové vstoupili do kláštera a zemřeli bezdětní. Ghirlandaiovi věnoval Vasari samostatný životopis v jeho díle \"Životopisy nejvýznačnějších malířů\", sochařů a architektů (Díl I., Praha 1998). Jeho charakter Vasari popisuje v pozitivech, vyzdvihává jeho zálibu v práci a snahu každému vyhovět a proto jeho dílna často přijímala práce řemeslnického ražení.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Forma díla.", "content": "Ghirlandaio se svou zručností při práci s perspektivou dokázal přirozeně zasadit velké skupiny postav do prostoru, sakrální výjevy na jeho obrazech mají profánní ráz a vyvolávají pocit scény z vysoké společnosti plné figur v těch nejhonosnějších kostýmech. Byl vynikajícím portrétistou, do svých fresek vkládal podobizny významných osobností své doby. Tváře na jeho portrétech ukazují na silný vliv severského malířství, o čemž svědčí jeho sklon k přísnému pozorování detailů. Typickým příkladem je obraz \"Podobizna starce s vnukem\" (Louvre, Paříž), deformovaný nos starce je dokladem Ghirlandaiovy snahy o krajní realismus portrétního umění. Krajina za oknem je typicky italská a kontrast mezi výrazem starce a výrazem dítěte názorně vystihuje protiklad viděné zkušenosti a naivního idealismu. Ghirlandaio byl také mistrem šerosvitu, který rovněž dokázal používat lépe než jeho malířští kolegové. Nikdy nemaloval olejem, v čemž se lišil od svých současníků, kteří si tuto novou techniku brzy osvojili. Podle Vasariho byl Ghirlandaio jedním z prvních malířů, kteří přestali ve svých malbách používat zlacení.", "section_level": 2}, {"title": "Fresky v apsidě v kostele Santa Maria Novella ve Florencii (1485–1490).", "content": "Původními patrony kaple byla rodina Ricciů, ale ti si nemohli dovolit nechat obnovit malbu na své náklady a zároveň nechtěli přenechat výmalbu někomu jinému, aby nepřišli o své patronské právo a erb. Iniciativy se chopil Giovanni Tornabuoni, který majitelům slíbil, že výlohy ponese sám, vzdá se práva na patronát a umístí jejich erb na nejviditelnější místo. Po této domluvě výzdobu zadal Ghirlandaiovi a jeho bratrovi Davidemu, měla nahradit vybledlou malbu od Andreii Orcagny ze 14. století. Na klenbě kaple jsou vyobrazeni čtyři evangelisté, na přední straně s oknem je zachyceno Korunování Panny Marie, dále výjevy ze života sv. Dominika a sv. Petra, odchod sv. Jana Křtitele na poušť a Zvěstování. Na pravé straně chóru je zobrazeno sedm scén ze života sv. Jana Křtitele: Anděl zjevující se Zachariášovi, Navštívení Panny Marie, Narození sv. Jana křtitele, Pojmenování sv. Jana Křtitele Zachariášem, sv. Jan Křtitel káže zástupům, Křest Krista, Herodesova Hostina. Na levé straně jsou zachyceny scény ze života Panny Marie: Vyhnání sv. Jáchyma z chrámu, Narození Panny Marie, Návštěva chrámu, Svatba Panny Marie, Klanění tří králů, Vraždění neviňátek, poslední výjev zobrazuje dvě scény a to Smrt Panny Marie a její Nanebevzetí. V malířském podání se i zde projevuje Ghirlandaiova schopnost přetvořit sakrální motiv v dokonalé panoráma vysoké společnosti tehdejší doby. Svaté osoby jsou oděny do přepychových, bohatě zdobených obleků, umístěny jsou bohatě zdobených místností vybavených dobovým florentským nábytkem. Do mnohých výjevů jsou začleněny podobizny významných osobností a příslušníků rodiny Tornabuoni. V navštívení Panny Marie lze rozpoznat Giovannu Albizzi, manželku Lorenza Tornabuoni, nad dalším výjevu Narození Panny Marie je zachycena Lodovica Tornabuoni. Na rozsáhlém zobrazení Zjevujícího se anděla Zachariášivi lze spatřit významné osobnosti jako jsou např : Demetrios, Cristoforo Landino a Poliziano. Podle Vasariho se zadavatel zakázky G. Tornabuoni nechal slyšet, že pakliže bude s výzdobou chóru spokojený, zaplatí Ghirlandaiovi 200 dukátů navíc, malíř ale po dokončení peníze odmítl s tím, že je mu cennější spokojenost objednavatele. Ghirlandaio také rozpracoval hlavní oltář (náčrty vznikly mezi lety 1490-91), který však za něj dokončili jeho bratři v důsledku jeho smrti. Původní oltář byl později rozebrán a zčásti bohužel zničen.", "section_level": 2}, {"title": "Fresky v kapli Sassetti v kostele Santa Trinità (1483–1485).", "content": "Výzdobu zadal Francesco Sassetti. Na stěnách rodinné kaple Sassetiiů jsou vyobrazeny výjevy ze života sv. Františka z Assisi, na kterých je opět řada kryptoportrétů v kompozicích s profánním nádechem. Na prvních výjevu Františka, jež vzkřísil mrtvé dítě je zachycen most u Santa Trintà a palác Spini, v řadách řeholníků jsou zachyceni florentští občane jako např. Maso degli Albizzi, Agnolo Accaiuoli a Palla Strozzi. Další výjev zobrazuje sv. Františka zříkajícího se svého dědictví, následuje scéna sv. František zakládajícího řád františkánů, dále je zachycena Stigmatizace sv. Františka a poslední výjev líčí jeho smrt. Na klenbě kaple namaloval čtyři Sibyly a na vnější straně kaple vyzdobil čelní zeď nad obloukem výjevem líčícím, jak Sibyla Tiburtinská přiměla císaře Octaviána uctívat Krista. Celou výzdobu Ghirlandaio doplnil ještě deskovým obrazem \"Narození Páně\" (1485, dnes ve sbírkách florentské Akademie), jenž dnes patří k jeho nejvýznamnějším dílům. V řadách pastevců v elegantních oděvech, jak bylo u jeho tvorby zvykem, je zobrazena i jeho vlastní podobizna. Jedním z nejvýznamnějších děl tohoto autora je freska \"Poslední večeře\", kterou vymaloval kolem roku 1480 v refektáři kláštera u kostela d'Ognissanti (Všech svatých) ve Florencii. K tomuto námětu ho prý inspiroval Leonardo da Vinci, který dokončené dílo zhlédl před svým odchodem z Florencie. Po několika letech vytvořil i on fresku na námět poslední večeře Páně v milánském klášteře Santa Maria delle Grazie. Ghirlandaiův obraz vyniká svěžími barvami a zajímavým pozadím. Podobnou fresku vytvořil také ve florentském klášteře San Marco.", "section_level": 2}], "src_summary": "Domenico Ghirlandaio (1449, Florencie – 11. ledna 1494, Florencie) byl renesanční malíř, řazený k třetí generaci florentské školy. Jedním z jeho žáků byl Michelangelo Buonarroti.", "tgt_summary": "Domenico Ghirlandaio (* 2. Juni 1448 in Florenz; † 11. Januar 1494 ebenda), eigentlich \"Domenico di Tommaso Curradi di Doffo Bigordi\", war ein florentinischer Maler der Renaissance.", "id": 1703620} {"src_title": "Prašná brána", "tgt_title": "Prager Pulverturm", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původně stála na jejím místě jedna z bran staroměstského opevnění, označovaná \"brána svatého Ambrože\", kterou později vystřídala brána \"Horská\". Její název neměl nic společného s horami – jmenovala se tak podle toho, že z ní vycházela důležitá cesta na Kutnou Horu. Poté, co staroměstské hradby ztratily založením Nového Města svůj význam a přestaly být udržovány, zpustla Horská brána natolik, že se jí začalo říkat \"Odraná\". Staroměstští konšelé si byli vědomi toho, že polorozpadlá stavba dělá městu ostudu, o to markantnější, že v její blízkosti stál Králův dvůr, sídlo mladého Vladislava Jagellonského. Proto se rozhodli ji zbořit a na jejím místě postavit novou, která by spíše než zárukou bezpečnosti byla důstojnou vizitkou Starého Města, tak jako na opačném konci Staroměstská mostecká věž.Její výstavba začala v roce 1475 pod vedením zednického mistra Václava. Ten však na tak náročný úkol podle soudu konšelů nestačil, a tak jej brzy nahradil Matyáš Rejsek z Prostějova. Brána, původně nazývaná Nová, byla založena téměř devět metrů pod úrovní dnešního terénu a byla vysoká 42 metrů. Stavba však zůstala nedokončena, protože po přestěhování krále Vladislava na Pražský hrad v roce 1483 ztratili Staroměstští o její dostavbu zájem. Proto byla asi jen provizorně zastřešena. Postupně ztratila jakoukoli funkci a dokonce se uvažovalo o jejím zboření. Asi od poloviny 18. století sloužila jako skladiště střelného prachu; proto se jí začalo říkat Prašná. Při pruském obléhání Prahy roku 1757 značně utrpěla a roku 1799 byla zbavena své poškozené výzdoby. Dnešní vzhled získala až za pseudogotické puristické úpravy v letech 1878–1886, kterou vedl architekt Josef Mocker. Za předlohu posloužila podoba Staroměstské mostecké věže. Mocker dal zhotovit novou dlátkovou střechu s nárožními věžicemi a ochozem a odstranit hodiny ze začátku 19. století. Dílem jeho přestavby je i síťová klenba v průjezdu, stejně jako plastická výzdoba brány, která doplnila zbytky původní výzdoby Rejskovy. Průčelí zdobí sochy panovníků a znaky zemí, jimž vládli. Na východním průčelí vlevo je to Karel IV. obklopen znaky říše a Lucemburska vlevo, znaky Čech a Niska vpravo. Na východním průčelí vpravo je to Přemysl Otakar II. obklopen znaky Čech a Rakous vlevo, znaky Moravy a Štýrska vpravo. Na západním průčelí vlevo je to Jiří z Poděbrad obklopen znaky Čech a Slezska vlevo, znaky Moravy a Dolní Lužice vpravo. Na západním průčelí vpravo je to Vladislav II. obklopen znaky Čech a Moravy vlevo, znaky Dolních Uher a Slezska vpravo.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Brána je přístupná veřejnosti a jejím majitelem je Hlavní město Praha, provozovatelem a nájemcem do začátku roku 2013 byla společnost ABL FM Services (později M2.C). Ve vnitřních prostorách byla od roku 2007 umístěna výstava \"Králův dvůr – život ve středověké Praze\", později i další. Dne 21. ledna 2013 došlo k převzetí věže Muzeem hlavního města Prahy, pro návštěvníky byla věž otevřena 5. února 2013. Veškeré instalace, které tu byly, byly zrušeny, změnil se i systém vstupného, prostory byly nově využity pro depozitní exponáty. Pod Bránou vede jednosměrná Celetná ulice a do roku 2019 zde bylo možné parkování. To bylo často kritizováno, většinou zde totiž stály limuzíny s reklamou na erotické podniky. Radnice Prahy 1 zvolená v roce 2018 sem v létě 2019 umístila značku zákaz zastavení. Do budoucna je plánován úplný zákaz automobilového provozu pod touto branou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prašná brána (německy \"der Pulverturm\") je pozdně gotická stavba na rozhraní ulice Na Příkopě a náměstí Republiky vedle Obecního domu naproti domu U Hybernů. Jedná se o jeden ze symbolů Prahy. V bráně začíná Celetná ulice, která zde tvoří první část Královské cesty, která vede odtud až na Pražský hrad. Brána má výšku 65 metrů, vyhlídkový ochoz se nachází ve výšce 44 metrů a vede na něj 186 schodů.", "tgt_summary": "Der Prager Pulverturm (tschechisch: \"Prašná brána\") ist ein 65 Meter hoher Torturm am Platz der Republik in Prag. Er wurde als Teil der Befestigung des ehemaligen Königshofes im 15. Jahrhundert errichtet. Er stellt ein dekoratives Werk der Spätgotik in Böhmen dar und hat ein monumentales, historisch bedeutsames Eingangstor in die Prager Altstadt. Der Turm erhielt seinen Namen, als bis Ende des 17. Jahrhunderts im Innern Schwarzpulver gelagert wurde. Am Turm beginnt die Zeltnergasse (\"Celetná\"), die den ersten Teil des historischen Königswegs vom ehemaligen Königshof zur Prager Burg bildet. Direkt nördlich an den Pulverturm angrenzend steht das 1906-12 anstelle des Königshofs errichtete Gemeindehaus.", "id": 1282722} {"src_title": "Leptis Magna", "tgt_title": "Leptis Magna", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Město leželo v místě přírodního přístavu chráněného ostrovy podél severoafrického pobřeží na pobřeží Středozemního moře v regionu Al Khums nedaleko současného města Al Khums.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik města.", "content": "Od 7. stol. př. n. l. se území Libye postupně dostávalo do intenzivnějšího kontaktu se středomořským světem díky tehdy nejvyspělejším koloniálním národnostem - Řekům a Kartágincům. Kartáginci byli potomci přistěhovalců z Fénicie (dnešní Libanon). Féničané již od 12. stol. př. n. l. zakládali po celém středozemním moři obchodní přístavy. V 7. stol. př. n. l. založili Kartáginci na pobřeží dnešní Libye tři města: nejvýchodnější Leptis Magnu, Sabrátu a Oeu. Podle počtu tři dostala severoafrická oblast řecký název Tripolis. V průběhu 6. stol. př. n. l. se dominantní fénickou kolonií stalo Kartágo a postupně ovládlo ostatní fénická území v Severní Africe včetně Leptisu. Římané vedli od 3. století př. n. l. tři tzv. punské války proti Kartágu. Roku 146 př. n. l. Římané porazili Kartágo ve třetí punské válce a desetitisíce žen a dětí byly prodány do otroctví, Kartágo bylo srovnáno se zemí a prokleto, aby již nikdy nebylo osídleno. Území bylo zoráno a zasoleno. Podobně jako jiná kartaginská města požádalo i Leptis Magna Řím o přátelství a spojenectví, v čemž mu bylo ihned vyhověno. Ve městě se usídlily římské posádky. V době občanské války mezi Caesarem a Pompeiem po bitvě u Thapasu, kde Caesar roku 46 př. n. l. porazil Pompeiova vojska, se město stalo součástí římské provincie Nová Afrika. Během římského období bylo město Leptis středomořským vyústěním obchodní trasy skrze Saharu do nitra Afriky – bylo tedy jedním z největších římských měst té doby. Ekonomika města byla založena na zemědělství (např. olivy se staly velmi výhodným zbožím) a obchodu se zlatem, slonovinou, ebenem, otroky a divokými zvířaty určenými pro gladiátorské hry. Různé nápisy a dobové literární zdroje potvrzují bohatství městské elity, která podporovala pokračující růst města.", "section_level": 2}, {"title": "Rozkvět města.", "content": "Ve velmi brzkém čase se tedy město stalo hlavním obchodním centrem oblasti a jedním z významných měst říše Kartága. Od roku 146 př. n. l. patřilo město Římanům. V té době bylo město jedinečné svými impozantními stavbami, honosnými domy, divadlem z roku 1, rozlehlým přístavem a obrovským tržištěm z roku 8 př. n. l., zajímavým nejen svojí velikostí, ale i významem (jednalo se o jedno z nejdůležitějších tržišť mezi Evropou a Afrikou své doby). Roku 109 udělil císař Traján městu titul \"colonia\" a udělal z něj římskou kolonii s římskými občanskými právy pro všechno městské obyvatelstvo. Žilo zde až 80 000 obyvatel. Roku 120 lidé z Leptisu vybudovali akvadukt a tím získali dostatek pitné vody. V letech 126–127 byly také dokončeny luxusní Hadriánovy lázně, které byly druhé největší po veřejných lázních v Římě, velký circus, závodiště a mnoho dalších veřejných staveb. Největší rozkvět zažilo Leptis Magna v polovině druhého století našeho letopočtu za vlády císaře Lucia Septimia Severa. Narodil se v Leptisu, byl poslán do Říma na studia a roku 193 se stal císařem. Své rodné město za jeho vlády financoval a na jeho počest získalo titul Magna. Císař se rozhodl pro radikální reorganizaci obrany Tripolska: přestavba začala roku 203, pokračovala i za vlády jeho syna Caracally a byla dokončena až za císaře Alexandra Severa. Leptis pak sloužil spíše jako komunikační linie než pro obranu proti berberským kmenům. Císař Lucius Septimius Severus zvelebil Leptis podle římských vzorů architektury. Hlavní ulici tvořila impozantní kolonáda široká 20 metrů, která vycházela od Hadriánových lázní a končila v přístavu. Vítězný oblouk nesoucí císařovo jméno obklopovaly čtyři fontány zdobené sloupy s basreliéfy. Elegantní nymphaeum a vznik rozlehlého fóra, obehnaného sloupy zdobených hlavami medúzy. Nejhonosnější stavba byla Servinská bazilika (dokončená jeho synem) zdobená mramorovými sochami a působivými reliéfy a motivy nymf, akanty, zvířecími hlavami a mytologickými náměty. Z architektonického vzhledu je patrný císařův vkus. Měl v oblibě apsidy, niky a sloupořadí, v nichž je hra světla a stínu, navíc zdůrazněna různými typy použitých materiálů. Leptis Magna během římské vlády disponovalo neobvyklým stupněm autonomie. Oproti jiným africkým městům neztratilo žádné pozemky, ani nebylo nuceno přijímat římské osadníky. Aglomerace prosperovala díky tomu, že Římané zastavili v okolí rabování banditů a drželi na uzdě nepokoje mezi místními domorodými kmeny. Původně bylo město opevněno pouze valem zeminy. Až později, v letech 230-350 bylo postaveno obranné kamenné opevnění, tzv. pozdní římská zeď, jejíž dnešní zbytky naznačují tehdejší rozlohu města.", "section_level": 2}, {"title": "Zánik města.", "content": "Po pádu Severovy dynastie v roce 235 začal význam Leptis Magny upadat a přes dočasné oživení za vlády císařů Diokleciana a Konstantina rychlý úpadek pokračoval. V průběhu 4. století pouštní kmeny severní Afriky výrazně zesílily a začaly s nájezdy na okolí Leptis Magna. Zprvu město chránily před vyrabováním jeho opevněné hradby. Římská moc v severní Africe však slábla. Roku 365 bylo město vážně poškozeno zemětřesením, avšak největší rána pro prosperitu města přišla s invazí germánského kmene Vandalů roku 455. Roku 533 se město stalo součástí Byzantské říše a jeho význam poklesl. Během této doby byla většina města z důvodu zasypání pískem opuštěna a byzantinská zeď chránila již jen přístav a Staré a Nové Severovo fórum. V době, kdy oblast přešla roku 642 pod kontrolu Arabů, bylo město téměř prázdné. V 7. století po častých nájezdech barbarů bylo město silně poničeno Araby a v 11. století opuštěno a již nikdy nebylo osídleno. Po opuštění, kdy město Leptis Magna nebylo nadále udržováno, jej postupně zavál písek z pouště. Díky tomu se také do dnešní doby dochovaly z velké části ruiny města v zachovalém stavu.", "section_level": 2}, {"title": "Stavební materiál města.", "content": "Převážně se používal vápenec a pískovec. Vápencem, který je tvrdší a dekorativnější se obkládaly a zdobily stěny významných budov a prostranství. Pískovec se uplatňoval především na místech s menší důležitostí. Oba stavební materiály se těžily nedaleko Leptis Magny. Ve druhém století se začíná více požívat k dekorativnějším účelům barevný mramor. Dovážel se z východního Středomoří. Mramorové bloky se opracovávaly na místě a dovážely se v téměř hotovém stavu kvůli přepravní váze. Cihly a beton byly v Leptis Magně vzácné, na rozdíl od tehdejšího Říma odkud byl stavební styl přejímán, výjimkou jsou Lovecké lázně.", "section_level": 1}, {"title": "Znovuobjevení města.", "content": "První zmínky o Leptis Magna z moderní doby se dochovaly v cestopise neznámého francouzského cestovatele, kterého zajali arabští piráti a který byl v letech 1668–1676 v Tripolisu (na místě dnešní Libye) uvězněn. Po úspěšném návratu do své vlasti napsal o svém putování cestopis a zmínil se také o návštěvě trosek velkého města. Zbytky tehdy úplně zavátého Leptis Magna prozkoumalo několik učenců a z hlediska historie začala zkáza města. Mnoho sloupů a skvostů tehdejšího Leptis Magna bylo rozebráno a odvezeno do tehdejších center Egypta; některé části byly dokonce odváženy do Paříže nebo Londýna, kde zdobily veřejné i soukromé stavby. Tento stav skončil rokem 1913, kdy Libyi začala okupovat Itálie a Leptis Magna se dostalo do rukou italských archeologů a začaly zde výzkumné práce. Písek, který Leptis Magna zavál, byl postupně z místa odvážen co nejdále, protože jinak by za velmi krátkou dobu navál zpět. Mezi rokem 1920 a druhou světovou válkou, kdy byla Libye italskou kolonií, započali italští vědci s vykopávkami. Po válce v práci pokračovali Britové a od té doby odkryli velký počet velmi dobře zachovalých římských památek. Archeologické vykopávky odkryly několik ruin, které ukazují několik rozdílných období osídlení města. Můžeme zde vidět zbytky velkého divadla postaveného v 1. století n. l., pod jehož zbytky je hřbitov datovaný pravděpodobně do 4. nebo 3. století př. n. l. Obzvláště dobře uchovány jsou stavby ze 2. a 3. století obsahující Hadriánovy lázně, Lovecké lázně ze 3.století (pojmenované podle krásné fresky) jsou také v pozoruhodném stavu. Mezi nálezy z poslední doby je pak např. římský dům s důmyslným podzemním rozvodem vody, který přináší nové pohledy na každodenní život obyvatel v Leptis Magna. Zásadní vývoj v objevování tajů Leptis Magna nastal v roce 1951, kdy Libye získala nezávislost a do výzkumu se mohli zapojit odborníci z celého světa. Do dnešní doby se zachovaly z římského období obytné bloky, přístav, sklady, trh, chrámy Venuše a Roma, fórum Septima Severa a Caracally, cirkus a amfiteátr. Angličtí odborníci díky pokročilým metodám modelování budov zjistili, že se Leptis Magna svým uspořádáním a vyspělostí značně podobal tehdejšímu Římu. Od roku 1982 jsou ruiny historického města Leptis Magna zapsány na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.", "section_level": 1}], "src_summary": "Leptis Magna (nebo také Lepcis Magna) jsou zachovalé ruiny starověkého města v Libyi. Díky navátému písku z pouště zůstalo město po dlouhou dobu zakonzervováno, a proto se dochovalo v relativně zachovalém stavu.", "tgt_summary": "Leptis Magna (in Inschriften auch Lepcis Magna, heute ) war neben Oea und Sabratha eine antike Stadt in Libyen und eine der drei Städte der Landschaft Tripolitanien in der Provinz Africa. Die beiden Varianten \"Leptis\" und \"Lepcis\" lassen sich vermutlich mit unterschiedlichen Transkriptionen des ursprünglich punischen Namens ins Lateinische erklären.", "id": 698173} {"src_title": "Gagauzsko", "tgt_title": "Gagausien", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První snahou o emancipaci gagauzského národa bylo vyhlášení Comratské republiky 6. ledna 1906. Povstání potlačila během týdne carská vojska. Další snahy se objevují v období společenského uvolnění v Sovětském svazu během Perestrojky na konci osmdesátých let dvacátého století. Vzniklo několik hnutí, z nichž největšího významu dosáhlo \"Gagauz halki\" (Gagauzský lid), požadujících autonomii v rámci Moldavské sovětské socialistické republiky. Jelikož na tyto požadavky reagovala kišiněvská vláda Moldavské SSR zamítavě, došlo 11. listopadu 1989 k jednostrannému vyhlášení Gagauzské autonomní sovětské socialistické republiky v rámci Moldavské SSR. Kišiněv označil tento akt jako protiústavní, což vedlo k vyhlášení suverénní Gagauzské sovětské socialistické republiky v rámci SSSR dne 19. srpna 1990. 1. prosince téhož roku byl zvolen první prezident státu Stepan Topal, který se zasloužil o založení gagauzské Národní univerzity v Comratu. Po následující dva roky probíhaly menší ozbrojené roztržky mezi moldavskými a gagauzskými silami posílenými o dva tisíce dobrovolníků z Podněstří, kteří se na gagauzské území dostávali přes ukrajinskou Oděskou oblast. K většímu konfliktu nedošlo, protože Moldavsko soustředilo většinu svých sil do konfliktu v Podněstří. Roku 1992 začala jednání mezi gagauzskými představiteli a moldavským prezidentem Mirceou Snegurem, která vedla roku 1994 k mírovému vyřešení sporu. 23. prosince 1994 přijal moldavský parlament Zákon o zvláštním statutu Gagauzie, kterým jí byla zaručena autonomie. Definitivní hranice Gagauzské autonomní oblasti byly stanoveny referendem v jednotlivých obcích o rok později.", "section_level": 1}, {"title": "Orgány autonomní oblasti.", "content": "V čele Gagauzské autonomní oblasti stojí guvernér oficiálně nazývaný \"baškan\". Je volen na čtyři roky a automaticky se stává členem vlády Moldavské republiky. Zákonodárnou moc vykonává Lidové shromáždění Gagauzie (Halk Topluşu Gagauz-Yeri) volené na čtyři roky. Výkonná moc připadá Výkonnému výboru Gagauzie (Bakannik Komiteti Gagauz-Yeri).", "section_level": 1}], "src_summary": "Gagauzsko nebo též Gagauzie (gagauzsky \"Gagauz-Yeri\"; rumunsky \"Găgăuzia\"; rusky Гагаузия) je autonomní oblast ležící v Budžaku v jižní části Moldavska. V Gagauzsku žije 175 500 obyvatel, z nichž 82 % tvoří Gagauzové (národ turkického původu), 7,8% Moldavané a 4,8 % Besarabští Bulhaři. Oficiálními jazyky autonomní oblasti jsou gagauzština, rumunština a ruština. Gagauzsko má rozlohu 1832 km2. Skládá se z jádra území kolem hlavního města Comrat (23 000 obyv.), oblasti kolem města Vulcănești a dvou dalších enkláv, vsí Copceac a Carbalia. Základem hospodářství je zemědělství využívající úrodné stepní černozemě. Gagauzsko je pro svou etnickou příbuznost s Turky finančně podporováno tureckou vládou.", "tgt_summary": "Gagausien [] (gagausisch \"Gagauz Yeri\" oder \"Gagauziya\"; ; ) ist ein autonomes Gebiet innerhalb der Republik Moldau. Es verfügt über weitreichende Autonomie, drei Amtssprachen (Gagausisch, Russisch, Rumänisch) und eine eigene Regierung. Von den knapp 160.000 Einwohnern gehört die große Mehrheit der turksprachigen Volksgruppe der Gagausen an, daneben leben allerdings auch zahlreiche Russen, Moldauer, Bulgaren und Ukrainer in der Region. ", "id": 648844} {"src_title": "Slovenska demokratska stranka", "tgt_title": "Slowenische Demokratische Partei", "src_document": [{"title": "Vývoj strany.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky.", "content": "SDS vznikla spojením dvou v zásadě odlišných politických subjektů – Sociálně demokratického svazu Slovinsku () a Slovinského demokratického svazu, které byly členy koalice DEMOS, která zvítězila v prvních svobodných volbách po druhé světové válce. Slovinský demokratický svaz vznikl v lednu 1989 a Sociálně demokratický svaz Slovinska v únoru téhož roku. Oba svazy vznikly jako opoziční hnutí k vládnoucímu Svazu komunistů Slovinska, který politický monopol držel od konce druhé světové války. Oba svazy od počátku podporovaly přechod k demokracii a politickému pluralismu, vytvoření právního státu a dodržování lidských práv a základních politických svobod, práv menšin a integraci Slovinska do euroatlantických struktur. Prvním předsedou Sociálně demokratického svazu Slovinska se stal odborový předák France Tomšič, který v prosinci 1987 po vzoru polské Solidarity zorganizoval první velkou úspěšnou stávku ve Slovinsku. Tomšič odstoupil nedlouho po vzniku strany. Novým předsedou se stal Jože Pučnik, bývalý disident, který v šedesátých letech emigroval do Německa. Pučnik ze Svazu vytvořil středovou nemarxistickou sociálnědemokratickou stranu, která spojovala myšlenku tržního hospodářství s podporou sociálního státu po vzoru Německa, Rakouska či Skandinávie. Slovinský demokratický svaz (SDZ) byl širokou roztříštěnou koalicí různých liberálních, sociálně-liberálních a občansko-nacionalistických skupin. V roce 1992 se SDZ rozdělil. Sociálně-liberální křídlo založilo Demokratickou stranu, konzervativci pak Národní demokratickou stranu. Třetí skupina, nesdílející názory předchozích dvou, vstoupila do Pučnikovy sociální demokracie. Ve volbách v roce 1992 byla SDSS poslední stranou, která se dostala do Státního shromáždění. Strana poté vstoupila do Drnovšekova kabinetu.", "section_level": 2}, {"title": "Janšova SDSS.", "content": "V květnu 1993 odstoupil předseda SDSS Pučnik. Novým předsedou byl s Pučnikovou podporou zvolen bývalý člen Slovinského demokratického svazu Janez Janša, který v době Desetidenní války zastával funkci ministra obrany. Pučnik se stal čestným předsedou SDSS. Janša byl ministrem Drnovšekovy vlády do března 1994, kdy byl nucen odstoupit kvůli zneužití svých pravomocí. Sesazení Janši vyvolalo vládní krizi, která vygradovala vystoupením SDSS z vládní koalice a nastavení jejího ostrého kurzu proti vládě a Liberální demokracii Slovinska. SDSS (SDS) pak zůstala v opozici příštích deset let s výjimkou krátkého období Bajukovy vlády. V roce 1995 se SDSS spojila s Národní demokratickou stranou, která vznikla po rozkolu Slovinského demokratického svazu.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj po roce 2000.", "content": "V roce 2000 SDSS požádala o členství v Evropské lidové straně a v roce 2003 změnila svůj název na Slovinskou demokratickou stranu. V novém programu přijatém ve stejném roce se strana definovala jako středová strana. V hospodářské politice přijala zcela liberální program, středovou politiku v podstatě zachovala i v sociálních otázkách. SDS znovu zopakovala bezpodmínečnou podporu integrace do euroatlantických struktur. V roce 2004 SDS vyhrála volby a vytvořila koalici s křesťansko-demokratickým Novým Slovinskem, Slovinskou lidovou stranou a Demokratickou stranou důchodců Slovinska (DeSUS). Kabinet SDS se pokusil realizovat fiskální reformy. Byla realizována reforma samosprávy a bylo zamýšleno vytvoření krajů. Vláda se pokusila omezit postavení zpravodajské služby, což opozice kritizovala jako snahu pošpinit předchozí vlády. Změny v důchodovém systému realizované s ohledem na koaliční DeSUS byly předmětem kritiky. SDS, její kabinet a předseda Janša byli obviňováni z pokusů zasahovat do nezávislosti tisku. V roce 2008 sice SDS získala více hlasů než ve volbách v roce 2004, ale přesto ji to nestačilo k vítězství. SDS odešla do opozice a v prosinci 2008 sestavila vlastní stínovou vládu, jež zahrnuje i zástupce jiných konzervativních stran. Ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2009 strana zvítězila se ziskem 26,9%. Od května 2009 SDS vede ve volebních průzkumech a od prosince 2009 si udržuje od vládní Sociální demokracie konstantní náskok. Ačkoliv i volební průzkumy před předčasnými volbami v roce 2011 naznačovaly vítězství strany, nakonec zvítězila středolevá Pozitivna Slovenija lublaňského župana Zorana Jankoviće. SDS je se svými dvaceti sedmi tisíci členy největší slovinskou politickou stranou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Slovinská demokratická strana (; SDS) je slovinská pravicová liberálně konzervativní strana. Do roku 2003 nesla označení Sociálně demokratická strana Slovinska ('; SDSS).", "tgt_summary": "Die Slowenische Demokratische Partei (, Abkürzung SDS) ist eine politische Partei in Slowenien. Sie ist Mitglied der Europäischen Volkspartei. Ihr Vorsitzender ist seit 1993 Janez Janša.", "id": 1528018} {"src_title": "Slovenska ljudska stranka", "tgt_title": "Slowenische Volkspartei", "src_document": [{"title": "Vývoj strany.", "content": "Strana byla založena v roce 1988 jako první demokratická strana po druhé světové válce pod názvem Slovinský selský svaz. SKZ byla členským subjektem koalice DEMOS, který zvítězil v prvních svobodných volbách v roce 1990. Ve stejném roce strana upravila svůj název na Slovinský selský svaz – Lidovou stranu. V roce 1992 pak převzala název historické Slovinské lidové strany, jejímž skutečným pokračovatelem byli Slovinští křesťanští demokraté. V letech 1992 až 1997 byla SLS opozicí vůči kabinetům Janeze Drnovšeka. V roce 1997 však SLS vstoupila do vládní koalice, kde fakticky působila jako vnitřní opozice. Předsedou Státního shromáždění byl ve druhém volebním období Státního shromáždění zástupce SLS Janez Podobnik. Příležitosti se chopila Sociálnědemokratická strana Slovinska, která se rozhodla vyjádřit Drnovšekovi konstruktivní nedůvěru, do funkce nového premiéra byl vybrán ekonom Andrej Bajuk. Bajuk dostal důvěru až ve třetím kole hlasování, když pro něj hlasovali dva blíže neznámí poslanci z levicového tábora. Pozice Bajukovy vlády nebyla vůbec jednoduchá a jediné téma, na kterém se koaliční strany shodly, byla čistka ve státním aparátu a státních podnicích. Rozpory uvnitř sloučené SLS+SKD vyústily v odchod části členů – včetně premiéra Bajuka – a vznik nové křesťanskodemokratické strany: Nové Slovinsko – Křesťanská lidová strana (NSi). Ve volbách v roce 2000 utrpěla SLS+SKD porážku, když se počet jejích poslanců snížil z 19 na pouhých devět. Po volbách v roce 2000 vstoupila strana do koaliční vlády s Liberální demokracií a Sjednocenou kandidátkou sociálních demokratů. Po zvolení Drnovšeka prezidentem se premiérem stal Anton Rop a SLS+SKD vládu opustila. Po volbách v roce 2004 vstoupila SLS+SKD do koalice s Janšovou Slovinskou demokratickou stranou. Po volbách v roce 2008 se rýsovalo další setrvání ve vládě – tentokrát se Sociálními demokraty, ale SLS se po vnitrostranickém hlasování rozhodla odejít do opozice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Slovinská lidová strana ('; SLS) je slovinská středopravá politická strana, která je členem Evropské lidové strany. Od května 1988 do února 1990 nesla strana označení Slovinský selský svaz ('; SKZ), od února 1990 do června 1992 Slovinský selský svaz – Lidová strana (\"\").", "tgt_summary": "Die Slowenische Volkspartei (, SLS) ist eine politische Partei in Slowenien. Ihr Vorsitzender ist seit November 2007 Bojan Šrot, der Janez Podobnik in dieser Funktion nachfolgte. Sie ist Mitglied der Europäischen Volkspartei.", "id": 670677} {"src_title": "Archip Michajlovič Ljulka", "tgt_title": "Archip Michailowitsch Ljulka", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Archip Ljulka se narodil 23. března 1908 v obci Savarka v Kyjevské gubernii ruského impéria. Navštěvoval vesnickou školu v Savarce a v Kyjevě v roce 1931 absolvoval polytechnický institut (KPI) jeho učitelem byl Michail Kravčuk. Poté působil dva roky v turbogenerátorové továrně v Charkově. V roce 1934 začal výzkum na vývoji plynové turbíny a v roce 1937 se stal vedoucím své vlastní speciální konstrukční kanceláře (SKB-1). Dne 22. dubna 1941 získal patent na světově první dvouproudový motor, který již měl axiální kompresor. V květnu 1941 byla jednotka nazvaná RD-1 dokončena na 70 %. Vzhledem k německo-sovětské válce byla stavba přerušena, jeho konstrukční kancelář byla přesunuta ze závodu Kirov v Leningradu a pověřena jiným vývojem, vedoucím k rychlejším výsledkům pro použití ve válce. Pak se Ljulka stěhoval ještě několikrát v různých výzkumných odděleních a rozvojových agenturách. Mezi lety 1943-1944 navrhl Ljulka motor S-18 a mezitím byl jmenován vedoucím speciálně vytvořeného oddělení pro vývoj motorů. Po dvou letech testování prvního sériově vyráběného sovětského proudového motoru vycházejícího z S-18, nazvaného TR-1 jenž se objevil v roce 1947 v některých z prvních proudových letadel v Sovětském svazu jako Su-11 (1947) a II-22, na kterých byl testován. Mezi jeho další práce patří motor Ljulka AL-5, Ljulka AL-7, Ljulka AL-21. V roce 1970 byl požádán Pavlem Suchojem o vývoj motoru pro nově vznikající Su-27. Tento velmi zdařilý motor AL-31F byl připuštěn ke státním zkouškám až v roce 1985. Různé pokročilé deriváty této pohonné jednotky pojmenované AL-41F pohání Su-35 a dokonce i první prototypy letadla páté generace Su-57. Archip Ljulka zemřel 1. června 1984 v Moskvě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Archip Michajlovič Ljulka ( \"Архи́п Миха́йлович Лю́лька\", \"Архип Михайлович Люлька\"; – 1. června 1984) byl sovětský vědec, konstruktér proudových motorů, vedoucí OKB Ljulka a člen Akademie věd SSSR.", "tgt_summary": "Archip Michailowitsch Ljulka (ukrainisch und ; * in Sawarka bei Kanew, Gouvernement Kiew, Russisches Kaiserreich (heute Oblast Kiew, Ukraine); † 1. Juni 1984 in Moskau) war ein sowjetischer Strahltriebwerkskonstrukteur ukrainischer Herkunft.", "id": 832607} {"src_title": "Alter Bridge", "tgt_title": "Alter Bridge", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik: 2003 - 2004.", "content": "Koncem roku 2003 ukončila činnost kapela Creed kvůli rozporům Tremontiho a Phillipse se zpěvákem Scottem Stappem. Následoval oficiální rozpad kapely v roce 2004. Tremonti s Phillipsem se ještě v roce 2003 spojili s baskytaristou Brianem Marshallem, který Creed opustil již mnohem dříve, a jako zpěváka oslovili Mylese Kennedyho, jehož znali z dřívějška jako frontmana kapely The Mayfield Four, která předskakovala kapele Creed na turné v roce 1998. Alter Bridge datuje oficiální vznik k 1. 1. 2004.", "section_level": 2}, {"title": "One Day Remains: 2004 - 2006.", "content": "Alter Bridge vydali svoje první album „One Day Remains“ 10. 8. 2004 pod vedením producenta Bena Grosse z Wind-Up Records. Zároveň vyšel i první singl „Open Your Eyes“, který byl následován dalšími dvěma, „Find The Real“ a „Broken Wings“. Alter Bridge také vydali instrumentální skladbu jménem „Ahavo Rabo Taco Salad“ v roce 2005 pro magazín Total Guitar. Album „One Day Remains“, které bylo oceněno zlatem od RIAA (Americká asociace nahrávacího průmyslu), bylo v podstatě hotové už když se Kennedy ke skupině připojil. Veškerou hudbu zkomponoval Tremonti, ke které také napsal většinu textů. Nakonec se Kennedy podílel jako spoluautor na textech zhruba poloviny zbývajících písní. Nepodílel se ani jako kytarista na nahrávání desky, tento part převzal až později v několika písních při turné, které kapela zahájila 14. září 2004.", "section_level": 2}, {"title": "Změna nahrávací společnosti a „Blackbird“: 2006 - 2009.", "content": "Po skončení poslední části turné k „One Day Remains“ uprostřed roku 2006, začali Alter Bridge nahrávat svoje druhé album. Kvůli tlaku jejich vydavatelství Wind-Up Records na obnovení Creed nakonec spolupráci s tímto vydavatelstvím ukončili. Na vydání další desky se dohodli s Universal Republic Records a producentem Michaelem „Elvis“ Baskettem. Dne 9. 10. 2007 vychází jejich druhé album „Blackbird“. První singl tohoto alba „Rise Today“ byl vydán 30. 7. 2007 a druhý, „Watch Over You“ 2. 1. 2008. Třetím singlem, i když jen pro Velkou Británii, se stal „Ties That Bind“. Po krátkém působení na rockových rádiích byla píseň „Watch Over You“ koncem dubna uvolněna i do popových rádií a stala se prvním songem od Alter Bridge hraným jak na rockových tak i popových stanicích. Píseň „Before Tomorrow Comes“ byla annoncována jako třetí (respektive čtvrtý) singl 1. 4. 2008 a hrát v rádiu ji začali později téhož měsíce. Tato píseň spolu s „Find The Real“ jsou jediné dva singly, ke kterým nebyl natočen oficiální videoklip. Videoklip k písni „Watch Over You“ vyšel v září 2008. Další verze videa se scénami z amerického TV pořadu „Celebrity Rehab with Dr. Drew“ - odvykací kliniky pro celebrity přišla vzápětí a byla použita jako promo k jedné ze sérií pořadu. Existuje i třetí verze této písně Alter Bridge feat. Cristina Scabbia nazvaná „Watch Over You Duet“. Alter Bridge také vyjeli na světové tour včetně Nového Zélandu, Austrálie a Evropy, které skončilo v prosinci 2008. Při koncertě v Amsterdamu v Heineken Music Hall dne 7. prosince 2008 natočila kapela svoje první live DVD nazvané „Live from Amsterdam\".", "section_level": 2}, {"title": "Druhá změna nahrávací společnosti a \"AB III\": 2009 - 2012.", "content": "Poté, co se po většinu roku 2009 zabývali psaním nových písní, začali Alter Bridge nahrávat svoje třetí album (pracovně nazvané AB III) v únoru 2010 a finální podoba písní byla dokončena v květnu 2010. Po vydání prvního singlu „Isolation“ dne 26. 9. 2010 (UK) bylo album, již s oficiálním názvem „AB III“, vydáno jako první v Německu a Austrálii dne 8.10. 2010, a to pod křídly nového vydavatelství Roadrunner Records, se kterým kapela podepsala smlouvu nedlouho předtím. Pod stejným labelem vyšlo i ve zbytku Evropy dne 11. 10. 2010. V USA bylo vydáno až dne 9. 11. 2010 ve vlastním nákladu kapely ve spolupráci s EMI/Capitol Records. V Japonsku pak vyšlo 24. 11. 2010, také pod Roadrunner Records. Videoklip k prvnímu singlu \"Isolation\" měl premiéru 6. prosince 2010. Album se setkává s nadšenou odezvou a je také celosvětově kladně hodnoceno odborníky. Kapela bezprostředně po vydání alba v říjnu 2010 zahájila turné, které zatím zahrnuje Evropu a USA. Koncerty budou s přestávkami pokračovat po celý rok 2011, v mezidobí pak Myles Kennedy vystupuje na Slash Tour. Slash, se kterým Kennedy v současnosti spolupracuje, se překvapivě objevil na koncertě Alter Bridge ve Stockholmu dne 2.11. 2010 a zahrál si s kapelou v písni “Rise Today”. Kapela také vystoupila na Classic Rock Roll of Honour Awards dne 10. 11. 2010 spolu se Slashem jako zvláštním hostem a s dalšími skupinami mj. AC/DC, Cheap Trick. Rok 2011 kapela zasvětila koncertování jak po USA, tak v Evropě. Na největších evropských festivalech koncem jara, na přelomu srpna a září Carnival Of Madness 2011 Summer North America tour a od konce října do konce listopadu následovala Evropa podruhé. Tato část tour vyvrcholila sérií koncertů v Anglii, které se poprvé v historii kapely konaly ve větších arénách, při posledním z nich (Webley Arena, Londýn, 29. listopadu 2011) se uskutečnilo natáčení v pořadí druhého live DVD. Jeho vydání je anoncováno na březen 2012, ve 3D pak má následovat v létě. Počátkem roku 2012 Myles Kennedy nahrává CD se Slashem, zatímco Mark Tremonti vydává koncem února své první sólové album. Ve stejnou dobu kapela vyráží do Austrálie, kde se účastní Soundwawe festivalu, mimoto jsou zcela vyprodány tři ohlášené headline koncerty. Po zbytek roku - až na vydání DVD z Wembley - má skupina pauzu, protože Myles Kennedy absolvuje tour se Slashem a pro ostatní tři členy je rok 2012 ve znamení kapely Creed.", "section_level": 2}, {"title": "Hudební styl a vlivy.", "content": "Žánrově bývá hudba kapely zařazována nejčastěji do stylů hard rock, alternativní metal, progresivní metal a post-grunge. Podle zpěváka Mylese Kennedyho jsou ovlivněni „bluesovými prvky, které přišly do USA na začátku minulého století a vším, co následovalo až po moderní metal.“ Členové kapely uvádějí jako hlavní vlivy Led Zeppelin, Metallicu, Scorpions, Soundgarden, Jeffa Buckleyho, Rush, Dream Theater, Lamb of God, Pink Floyd, Tool, Roberta Johnsona, The Beatles a Guns N' Roses. Hudba Alter Bridge bývá charakterizována jako tvrdá, ale melodická. Nicméně s třetím albem „AB III“ se jejich styl mírně posunul díky propracovanému a progresivnímu zvuku a temným textům. Album \"Fortress\", které bylo avizováno jako \"unexpected and high energy record\" naplnilo zcela očekávání a podle kritik i odezvy při Evropské tour posunulo Alter Bridge do zcela jiného levelu.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah textů.", "content": "Většina textů je dílem Mylese Kennedyho, ačkoliv Tremonti napsal nebo se spolupodílel na převážné většině textů na prvním albu „One Day Remains“. Tyto texty se často dotýkají temných témat jako je smrt („In Loving Memory“, „Blackbird“, „Wonderful Life“) nebo závislost („Burn It Down“, „Buried Alive“, „Watch Over You“). Ačkoliv jejich první dvě alba jsou víceméně pozitivní, s tématy naděje a vytrvalosti tváří v tvář neštěstí, na jejich třetím, volném koncepčním albu „AB III“, jehož texty jsou opět drtivou většinou dílem Kennedyho, vidíme jistý odklon. Jsou výrazně temnější a pojednávají převážně o bezvýchodnosti, beznaději, vnitřním zápase člověka s démony a touhou znovu uvěřit v lásku, v přátelství, v život, ve vyšší moc. Jak Kennedy uvádí, popisují pocity a myšlenky člověka, který zjišťuje, že vše, co považoval za absolutní pravdu, nemusí existovat.", "section_level": 1}, {"title": "Další média.", "content": "Myles Kennedy ztvárnil menší roli rockového fanouška jménem „Thor“ ve filmu „Rock Star“ (2001), v hlavnich rolích Mark Wahlberg a Jennifer Aniston. V roce 2005 přispěla kapela dvěma písněmi do soundtracku ke dvěma filmům: „Save Me“ pro „“ a „Shed My Skin“ pro „Fantastic 4: The Album“. Ve stejném roce poskytli živý záznam písně „The End Is Here“ na kompilační album „Ozzfest: 10th Anniversary“. Upravená verze „Open Your Eyes“ byla představena jako soundtrack k videohře Madden NFL 2005. Píseň „Rise Today“ byla použita jako ústřední melodie WWE Unforgiven (wrestling). Stejný song byl použit v upoutávce na TV seriál „“ a v komerční upoutávce na šestou řadu TV seriálu „“. Písně „Come To Life“ a „Ties That Bind“ byly použity jako skladby do PC her „Guitar Hero“. Wrestlingová superstar Edge používá upravenou verzi písně „Metalingus“ jako svou ústřední melodii v ringu od roku 2004.", "section_level": 1}, {"title": "Sólové a jiné činnosti členů.", "content": "Kennedy je navíc frontmanem formace Slash Tour Band 2010/2011, která s vydáním alba \"Apocalyptic Love\" v r. 2012 změnila název na Slash ft. Myles Kennedy & The Conspirators. Ve fázi preprodukce se v současnosti nachází práce na druhé společné desce. Její vydání se očekává koncem léta 2014. V r. 2012 vydal Mark Tremonti své sólové album \"All I Was\", na němž spolupracují pánové Garret Whitlock a Eric Friedman alias eRock. Při úspěšném tour k albu se k výše zmíněným připojil místo Briana Marshalla (který očekával narození potomka) jako basák Wolfgang Van Halen, syn proslulého kytaristy Eddieho Van Halena.", "section_level": 1}, {"title": "Diskografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Singly.", "content": "\"One Day Remains\" \"Blackbird\" \"AB III\" \"Fortress\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Alter Bridge je americká rocková skupina, založená roku 2004 v Orlandu na Floridě, USA. Jejími členy jsou tři členové kapely Creed Mark Tremonti (sólová kytara, zpěv), Brian Marshall (basová kytara), Scott „Flip“ Phillips (bicí), a Myles Kennedy (sólový zpěv, kytara), bývalý člen kapely The Mayfield Four. Kapela je pojmenovaná po malém mostu na Alter Road v Detroitu, nedaleko Tremontiho rodného domu, který je vyobrazen na debutovém albu skupiny „One Day Remains“. Most vedl ke „špatné části“ města a děti měly zakázáno tuto nepsanou hranici překročit - viděly tedy ve druhém konci mostu cosi neznámého. Proto podle Tremontiho symbolizuje název skupiny krok do neznáma, začátek nových událostí. Alter Bridge vydali pět studiových alb, dvě live DVD a osm singlů. Jejich první album „One Day Remains\" vydali v srpnu 2004, následovalo druhé s názvem „Blackbird“ v říjnu 2007, třetí „AB III“ bylo vydáno v říjnu 2010, v roce 2013 vyšlo album Fortress a 2016 pak The Last Hero.", "tgt_summary": "Alter Bridge ist eine US-amerikanische Rockband, die aus den Instrumentalisten der Band Creed und dem Sänger von The Mayfield Four hervorging.", "id": 2308838} {"src_title": "Adolphe Appia", "tgt_title": "Adolphe Appia", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se roku 1862 v Ženevě do rodiny lékaře a spoluzakladatele Červeného kříže Louise Appii. Zde také posléze začal studovat hudbu, v letech 1882 až 1886 pak navštěvoval konzervatoře v Paříži, Drážďanech a Lipsku. V německém Bayreuthu se jako divák účastní Wagnerovy opery Parsifal, kterýžto zážitek má na něj zcela zásadní vliv. Zajímá se o Wagnerovy opery i teoretické spisy, zároveň ale jejich inscenace považuje za iluzivní. Začíná své myšlenky písemně formovat a zároveň studuje technické a umělecké kreslení.", "section_level": 1}, {"title": "Teoretické a scénografické práce.", "content": "Appia definuje tři základní prvky divadelní inscenace: pohybujícího se trojrozměrného herce, vertikální scénu a horizontální podlahu. Zároveň vnímá jejich protichůdný charakter a nejednotu jejich vzájemné koexistence na jevišti. Zavrhuje obří výpravné malované kulisy a prosazuje jejich nahrazení trojrozměrnými scénami s použitím schodů, ramp a pódií. Oním jednotícím prvkem má podle něj být světlo, vizuální protějšek hudby... Zásadní složkou souladu všech těchto faktorů je pak podle Appii jediná osoba, která celé představení formuje – zde jsou položeny základy moderního pojetí invenční divadelní režie. Tyto tři základní teoretické pilíře mají být navíc doprovázeny efektní scénou označovanou jako „\"mise an scene\"“, tj. výrazně stylizované nerealistické scény, jež svým vzhledem a všemi zapojenými prvky slouží k co nejlepší explikaci děje a atmosféry. Jeho návrhy datované do přelomu 19. a 20. století jsou často v příkrém rozporu z doposud praktikovanou scénografickou tradicí a zároveň předznamenávají nadcházející umělecké, zejména pak architektonické, trendy moderny: téměř výhradní používání pravých úhlů (často se opakující naznačený motiv dlažby), barevná úspornost, maximální plasticita v podobě častého výskytu sloupů, schodů a teras. Zvláštní důraz byl pak věnován roli stínů, a to jak ve vztahu k po scéně se pohybujícím hercům, tak na scéně samotné. Zdůrazňoval důležitost individuálního osvětlení jednotlivých herců elektrickými světly, jejichž používání se v jeho době čerstvě zavádělo. Jeho scénografický přínos spočívá také ve spolupráci na návrhu prvního moderního divadelního domu, vyznačujícího se především otevřeným jevištěm bez portálů. Dále se ve svých dílech soustředí na synchronizaci zvuku, světla a pohybu, což prakticky provádí ve svých pozdějších inscenacích Wagnerových oper. Klade důraz na sladění pohybu herců na jevišti s rytmem a atmosférou právě přehrávané hudby. Zde jej ovlivnila především práce choreografa Émila Dalcroze, tvůrce eurytmie, čili způsobu fyzického vnímání hudebních rytmů. Hlavním prvkem pro režijní práci ovšem pro Appiu představuje světlo, jehož efekt nadřazuje nad působení hudby či textu. Herci, zpěváci a tanečníci mají svůj výstup zahajovat výrazným pohybem či gestem, sladit své působení zde s rytmem a posléze stejně výrazným pohybovým prvkem výstup zakončit. S každým pohybem a odehranou akcí se pak má světlo měnit.", "section_level": 1}, {"title": "Režie.", "content": "Navzdory soustavné teoretické práci uskutečnil Adolphe Appia své nejvýznamnější režijní práce až na sklonku svého života, jednalo se především o Wagnerovy opery \"Tristan a Isolda\" v Miláně (1923) a částí \"Prstenu Nibelungova\" v Basileji (1924-1925). V této době se jeho teorie dostávají do širokého povědomí divadelní obce a následně jsou implikovány v praxi. Mezi nejvýznamnější Appiou ovlivněné tvůrce patřili britský herec, režisér a scénograf Gordon Craig nebo operní režisér a vnuk Richarda Wagnera Wieland Wagner. Roku 1928 Adolphe Appia zemřel v jihošvýcarském Nyonu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Adolphe Appia (1. září 1862, Ženeva, Švýcarsko — 29. února 1928, Nyon, Švýcarsko) byl švýcarský architekt, interiérový designér, ale především revoluční scénograf, jenž spolu s Gordonem Craigem zosobňuje proces označovaný jako \"první divadelní reforma\".", "tgt_summary": "Adolphe François Appia (* 1. September 1862 in Genf; † 29. Februar 1928 in Nyon) war ein Schweizer Bühnenbildner und Theoretiker. Er ist ein Sohn von Louis Appia, einem Mitbegründer des Internationalen Komitees vom Roten Kreuz.", "id": 2346290} {"src_title": "Beauceron", "tgt_title": "Beauceron", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Toto plemeno vzniklo ve Francii, v oblasti Beauce, která leží jihozápadně od Paříže. Stalo se tak v 15. století, i když jméno \"beauceron\" bylo poprvé použito až v roce 1883, do té doby se plemenu říkalo různě. Píše se rok 1863 a je poprvé sepsán standard tohoto plemene, který se od toho dnešního moc nezměnil - beauceron je pouze francouzské plemeno, a nebylo kříženo s jinými, tak proto je pořád stejný, je to něco podobného, jako u thajských ridgebacků. V roce 1911 byl založen klub Les Amis Du Beauceron (Přátelé beaucerona). Původně bylo toto plemeno vyšlechtěno k pasteveckým účelům, dnes je to skvělý obranář a hlídač, ale i společník \"s výhodami\".", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Beauceron je lehce stavěný pes se středně těžkou kostrou a dlouhýma nohama, které uběhnou mnoho kilometrů. Srst je krátká, na dotek hebká, a většinou je čistě černá, nebo černá s hnědým pálením. Hlava je dlouhá a suchá. Vysoko nasazené uši nejsou úplně přilehlé k hlavě, ale tak \"postávají\". Stop je mírný. Krk je středně dlouhý, dobře osvalený. I hřbet je dobře osvalený, je ale i dlouhý a spíše \"tenký\" než široký. Ocas je střední délky, ten sahá až k hlezním kloubům. V klidu je ocas svěšený, v akce může nemůže být zvednutý nad hřbet, jen v linií hřbetu.", "section_level": 1}, {"title": "Péče o Beaucerona.", "content": "Srst tohoto plemene nevyžaduje téměř žádnou péči - stačí důkladné vykartáčování v období línání. Drápy je nutné pravidelně stříhat. Výchova tohoto psa musí být důsledná, ale laskavá. Měl by mít dostatek pohybu, jinak se stává neurotickým až agresivním. Nestačí pouze zdravotní procházky, ale i běhání. Vhodné jsou téměř všechny druhy sportů - agility, canicross, běh vedle kola... Využíván může být i jako záchranářský pes. Držen může být celoročně venku.", "section_level": 1}, {"title": "Povaha.", "content": "Tito psi jsou velmi odvážní a inteligentní, Ochrana rodiny a majetku jsou u něj samozřejmostí. Svoji rodinu miluje a je jí věrný. S dětmi se snese, ale jen s dobrou výchovou, ostatní zvířata mu nevadí, ovšem, někteří jedinci se mohou chovat dominantně vůči jiným psům (samcům). Rád pracuje a je plný energie, proto jistě potěší sportovce nebo cyklisty, protože je to skvělý společník i venku. K cizím lidem se chová nedůvěřivě, ale neměl by být agresivní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Beauceron (z franc., vysl. \"boseron\"), též beaucký ovčák, francouzsky Berger de Beauce či Bas Rouge - červená punčoška) je staré ovčácké psí plemeno francouzských planin, připomínajícího hrubšího dobrmana. Je to velký, pevný a otužilý pes, povahou rozvážný a hrdý, schopný práce a při dobrém vedení vhodný ke všem druhům kynologických sportů.", "tgt_summary": "Der Beauceron ist eine von der Fédération Cynologique Internationale (FCI) anerkannte französische Hunderasse (FCI-Gruppe 1, Sektion 1, Standard Nr. 44). Seit 2007 wird die Rasse auch vom AKC anerkannt.", "id": 297167} {"src_title": "Harlemská renesance", "tgt_title": "Harlem Renaissance", "src_document": [{"title": "Rozvoj afroamerické komunity v Harlemu.", "content": "New York se stal důležitým místem pro tento rozvoj černošské střední třídy. Harlem byl v 19. století vybudován jako exkluzivní předměstí pro bělošskou střední a vyšší střední třídu, plné majestátních vil a širokých ulic a se společenským vybavením včetně budovy opery. Během silného přílivu imigrantů z Evropy na konci 19. století však původní bělošská střední třída Harlem opustila a ten se na počátku 20. století stal afroamerickou čtvrtí. V roce 1910 koupila malá církev a skupina afroamerických realitních obchodníků rozsáhlý blok domů kolem 135. ulice a Páté avenue. Další tisíce Afroameričanů se přistěhovaly během první světové války: příliv pracovní síly z Evropy prakticky ustal kvůli válce, zatímco poptávka po nekvalifikovaných pracovnících v průmyslu rostla. Tzv. velká migrace tak do měst jako Chicago, Filadelfie, Cleveland a New York přivedla stovky tisíc Afroameričanů.", "section_level": 1}, {"title": "Harlemská kulturní exploze.", "content": "První fáze Harlemské renesance započala již před rokem 1919. V roce 1917 byly uvedeny \"Three Plays for a Negro Theatre\". V těchto třech hrách autora Ridgely Torrence hráli černošští herci a všechny tři hry představily černochy coby komplexní lidské bytosti a odmítly tak tradice amerického minstrelského umění a stereotyp \"začerněné\" tváře. James Weldon Johnson označil premiéru těchto tří her za \"tu nejdůležitější v historii černochů v americkém divadelnictví.\" Další mezník přišel v roce 1919, kdy Claude McKay publikoval svůj militantní sonet \"If We Must Die.\" Od roku 1919 tak beletrie Jamese Weldona Johnsona a poezie Clauda McKaye popisovala současnou situaci života černochů v Americe. V roce 1978 založil Hubert Harrison, otec harlemského radikalismu, organizaci \"Liberty League\" (Liga Svobody) a noviny Voice, první organizaci a první noviny hnutí New Negro. Harrisonova organizace a noviny byly politické, avšak kladly důraz i na umění. V roce 1927 například Harrison namítl, že název \"renesance\" není přesný, protože termín \"černošská literární renesance\" přehlíží \"proud literárních a uměleckých děl černošských umělců, jež bez přerušení existuje od roku 1850 do současnosti\" a prohlásil, že termín \"renesance\" je čistě bělošským pojmenováním.", "section_level": 1}, {"title": "Počátky.", "content": "Harlemská renesance vzešla ze změn, jež se v afroamerické komunitě odehrály od zrušení otroctví. Tyto změny akcelerovaly v důsledku první světové války a významných sociálních a kulturních změn ve Spojených státech na začátku 20. století. Industrializace přitahovala lidi z venkovských oblastí do měst a dala tak vzniknout nové masové kultuře. Jedněmi z hlavních příčin harlemské renesance byly „Velká migrace“ Afroameričanů do měst na severu Spojených států, kde tak nastala vysoká koncentrace ambiciózních lidí, a první světová válka, jež vytvořila nové pracovní příležitosti pro desítky tisíc lidí. Naopak faktorem, který vedl ke konci harlemské renesance, byla Velká hospodářská krize. Do konce občanské války byla většina černochů otroky a žila na jihu Spojených států. Ihned po zrušení otroctví začali emancipovaní Afroameričané hledat možnosti zapojení ve společnosti, žádali politickou rovnoprávnost a ekonomické a kulturní sebeurčení. Na konci sedmdesátých let 19. století však bílí konzervativci opět získali na jihu moc a během let 1890–1908 prosadili zákony, jež odebraly volební právo většině černochů a řadě chudých bělochů. Ustavili režim zákonů Jima Crowea, jenž umožňoval segregaci a hlasování ve prospěch jižanských demokratů. Bělošští konzervativci tak odebrali černochům možnost vykonávat a vymáhat svá občanská a politická práva. Závislost jihu na zemědělství omezovala ekonomické a sociální možnosti lidí a černoši byli i nadále využíváni jako levná pracovní síla. Se zhoršující se situací tak začali ve velkých počtech migrovat na sever. Řada členů afroamerického literárního hnutí vzešla z generace, jež zažila vítězství a ztráty období „Rekonstrukce“ (1865–77) po Občanské válce. Často byli jejich prarodiče otroky. Mnoho členů Harlemské renesance bylo mezi těmi, kdo v rámci Velké migrace přišli z jihu do černošských předměstí v městech na severu a severozápadě. Afroameričané hledali lepší životní úroveň a únik z jižanského institucionalizovaného rasismu. Jiní zase měli africké kořeny a pocházeli z rasově stratifikovaných komunit v Karibiku. Většina z nich se sešla v Harlemu. I přes vzrůstající popularitu své kultury byli černoši i na severu nadále vystavováni rasismu ze strany bělochů, často nových přistěhovalců. Po skončení první světové války se mnoho afroamerických vojáků vrátilo zpět do země, jejíž obyvatelé si ale zásluh těchto vojáků nevážili. Masové rasové nepokoje a další občanská povstání se odehrála v USA během „rudého léta“ roku 1919. Většinou odrážela ekonomický boj o práci a bydlení v řadě měst, stejně jako sociální napětí.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Nový styl hraní na piáno, zvaný Harlem Stride, vznikl během harlemské renesance a pomohl smazat rozdíly mezi chudými černochy a černošskou společenskou elitou. Tradiční jazzové kapely byly tvořeny především dechovými nástroji a byly považovány za symbol života chudých na jihu – piáno naopak představovalo nástroj bohatých. Modifikace nástrojů v jazzových kapelách proto zpřístupnila jazz i movitějším černochům. Popularita jazzu se okamžitě rozletěla po celé zemi a dosáhla svého vrcholu v období Harlemské renesance. Jazzoví hudebníci vynikali v počátcích jazzu především inovacemi a temperamentem a hudebníci jako Fats Walter, Duke Ellington, Jelly Roll Morton a Willie „The Lion“ Smith byli velmi talentovaní a ambiciózní a byli považováni za vzory budoucích jazzmanů. Hudební styl černochů se během tohoto období stával čím dál populárnější i mezi bělochy. Bělošští spisovatelé, dramatici a skladatelé začali ve svých pracích využívat afroamerických hudebních trendů a témat: skladatelé používali básně afroamerických básníků a implementovali rytmy, harmonie a melodie afroamerické hudby – jako např. blues, spirituály a jazz – do svých koncertních skladeb. Černoši tak začali pronikat do tradičního světa skladatelství. Prvním černochem, jenž získal všeobecné uznání coby koncertní virtuos jak regionálně tak místně, byl Roland Hayes. Hayes se učil u Artura Calhouna v Chattanooze a na Fiskově univerzitě v Nashvillu. Později studoval s Arturem Hubbardem v Bostonu a s Georgem Henshelem a Mandou Ira Aldridgeovou v Londýně. Veřejně začal zpívat v roce 1911 jako student a člen Fisk Jubilee Singers.", "section_level": 1}, {"title": "Divadlo Apollo.", "content": "Zatímco Savoy Ballroom na Lenox Avenue proslul swingem a jazzem, Divadlo Apollo je nejtrvalejším dědictvím Harlemské renesance. Divadlo otevřelo na 125. ulici 26. ledna 1914 a od té doby představuje jeden z klasických symbolů afroamerického způsobu života. Coby jeden z nejslavnějších podniků populární hudby v USA se Divadlo Apollo stalo prvním místem, kde řada představitelů harlemské renesance nalezla prostor pro rozvoj svého talentu a kariéry. V Apollu začínaly například Billie Holiday, Ella Fitzgerald a Sarah Vaughan. S příchodem televize a dalšími změnami v zábavním průmyslu Apollo postupně upadalo, avšak v roce 1983 bylo za pomoci městských, státních a federálních grantů vzkříšeno. V současné době divadlo provozuje nezisková organizace Apollo Theater Foundation Inc. Podle statistik divadlo ročně navštěvuje na 1.3 miliónu návštěvníků.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristiky a témata.", "content": "Charakteristickým rysem Harlemské renesance byla otevřená rasová hrdost, jež se zhmotnila v podobě konceptu New Negro, jehož produkt měl skrz intelekt a tvorbu literatury, umění a hudby bojovat s převažujícím rasismem a stereotypy, a podporovat progresivní a sociální politiku a rasovou a sociální integraci. Umělecká a literární tvorba měla sloužit k pozvednutí rasy. Z Harlemské renesance nevzešla žádná jednotící forma, jež by charakterizovala černošské umění. Harlemská renesance naopak zahrnovala širokou škálu kulturních prvků a stylů, včetně pan-afrikanistického pohledu, vysokou i nízkou kulturu, od tradičních forem hudby k blues a jazzu, tradičních a nových experimentálních forem literatury jako byl modernismus a nová forma jazzové poezie. Tato dualita mezi tradičním a novým znamenala, že mnoho afroamerických umělců se dostalo do střetu s konzervativními proudy mezi černošskými intelektuály, kteří se bránili určitým pohledům na život černochů. Témata zobrazená v dílech autorů Harlemské renesance byla ovlivněna zkušeností z otroctví a vynořující se afroamerickou lidovou tradicí černošské identity, dopady institucionalizovaného rasismu, dilematy typickými pro představení a díla psaná pro bělošské publikum a otázkou jak zprostředkovat zkušenost moderního černošského života na urbánním severu. Harlemská renesance stavěla na podpůrném systému černošských mecenášů a podniků vlastněných černochy. Rovněž však byla závislá na patronátu bělochů, jako byl Carl Van Vechten a Charlotte Osgood Masonová, kteří poskytli různé způsoby pomoci a otevírali dveře, jež by za běžných okolností zůstaly publikacím černošské komunity uzavřeny. Tato pomoc probíhala většinou ve formě mecenášství či nakladatelství. I další běloši se zajímali o takzvané „primitivní“ kultury, protože běloši tak tehdy nazírali na černošskou kulturu, a chtěli, aby tento primitivismus čišel také z děl autorů Harlemské renesance. Zájem o život Afroameričanů také vytvořil experimentální avšak dlouhotrvající bělošsko-černošskou spolupráci jakou bylo například uvedení černošské verze Gershwinovy Porgy a Bess a Four Saints in Three Acts autorů Vergila Thomsona a Getrude Steinové. V obou představeních byla součástí týmu sbormistryně Eva Jessyegová, jejíž sbor vystoupil ve hře Four Saints. Bělošské hudební skupiny také přizvaly nejlepší a nejtalentovanější afroamerické hudební hvězdy do svých vystoupení. Afroameričané používali umění, aby ukázali svoji lidskost a mohli tak žádat rovnoprávnost. Harlemská renesance vedla k více příležitostem pro publikace černochů slavnými nakladatelstvími. Řada autorů začala publikovat romány, časopisy a noviny. Nová beletrie přilákala velký zájem ze strany celé Ameriky a někteří z harlemských autorů se stali velmi známými: byli mezi nimi Jean Toomer, Jessie Fauset, Claude McKay, Zora Neale Hurston, James Weldon Johnson, Alain Locke a Langston Hughes. Harlemská pomoc položila základy pozdější poválečné fázi hnutí za občanská práva (civil rights movement). Také řada pozdějších černošských umělců našla inspiraci v harlemském literárním hnutí. Harlemská renesance však byla něčím víc, než jen literárním či uměleckým hnutím. Disponovala určitým sociologickým vývojem – především díky novému rasovému vědomí – díky rasové integraci jako například v hnutí Marcuse Garveyho s názvem Back to Africa. Koncept dvojakosti (twoness) W.E.D. Du Boise, poprvé zmíněný v práci The Souls of Black Folk z roku 1903, zkoumal rozdělené vědomí identity člověka a byl tak jedinečnou kritikou sociálních dopadů rasovému vědomí.", "section_level": 1}, {"title": "Nová černošská identita.", "content": "Harlemská renesance dokázala přivést černošskou zkušenost do středu americké kulturní historie. Nejen díky kulturní explozi, ale také na sociologické úrovni zůstává dědictvím harlemského hnutí to, že dokázalo znovu definovat způsob, jakým Amerika a svět vnímal afroamerickou populaci. Migrace jižanských černochů na sever změnila obraz Afroameričanů z venkovských, nevzdělaných nádeníků na urbánní, kosmopolitní inteligenci. Tato nová identita vedla k rozšířenějšímu rasovému vědomí a Afroameričané začali hrát důstojnější roli ve světě a rozšířili své intelektuální a sociální kontakty i na mezinárodní úroveň. Ze symbolického, ale i skutečného vývoje během tohoto období čerpají Afroameričané svoje sebeurčení, jež jim poskytlo narůstající pocit urbánnosti a militantnosti, stejně jako základ pro vybudování komunity, na níž mohlo stavět hnutí za občanská práva v padesátých a šedesátých letech. Urbánní prostředí rychle se rozvíjejícího Harlemu poskytlo prostor pro všechny Afroameričany, aby zažili různorodost černošského života a kultury. Harlemská renesance povzbudila nové docenění lidových kořenů a kultury. A lidové materiály a spirituály například poskytly bohatý zdroj pro uměleckou a intelektuální představivost a oprostil černochy od minulosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Harlemská renesance byla kulturním hnutím dvacátých a třicátých let 20. století. Známá byla rovněž pod názvem \"\"hnutí New Negro\"\" podle stejnojmenné antologie Alaina Locka z roku 1925. Ačkoli byla centrem hnutí čtvrť Harlem v New Yorku, řada francouzsky píšících a v Paříži žijících černošských spisovatelů z afrických a karibských kolonií byla také Harlemskou renesancí ovlivněna. ", "tgt_summary": "Die Harlem-Renaissance (auch \"New Negro Movement\" genannt) war eine soziale, kulturelle und künstlerische Bewegung afroamerikanischer Schriftsteller und Maler zwischen ungefähr 1920 und 1930. ", "id": 1940845} {"src_title": "Desenzano del Garda", "tgt_title": "Desenzano del Garda", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Od 1. století př. n. l. byla oblast u Gardského jezera, včetně místa, kde se dnes nachází Desenzano del Garda oblíbeným letoviskem bohatých rodin z Verony, která byla v té době nejvýznamnějším starořímským městem v severní Itálii.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Město je populární turistickou destinací v jižní Evropě. Přitahuje turisty svými nádhernými výhledy na Alpy na jižním břehu Gardského jezera, třemi rozsáhlými plážemi (Spiaggia Desanzanino, Spiaggia D'oro, and Spiaggia Porto Rivoltella). Desenzano je srdcem nočního života na jihu Gardského jezera, je zde několik diskoték a řada hospod. V létě jsou jeho hlavní náměstí \"piazza Malvezzi\" a \"piazza Matteotti\" po celou noc plné mladých a slavících lidí. V srdci města je řada propojených \"piazze\", kde se nachází řada venkovních kaváren, řada obchodů, cukrárny a řada barů.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Město má jeden hlavní přístav u Piazzy Giacomo Matteotti, který provozuje několik přívozů na jezeře. V jihozápadní části města je vlakové nádraží Desenzano del Garda-Sirmione ('Stazione Ferroviaria'), které město napojuje na evropský železniční systém. Z dálnice A4, hlavního silničního spojení mezi Milánem a Benátkami, je přímo značen sjezd na Desenzano.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Město se stalo světově známým 13. března 1994, kdy v místním bazénu ruský plavec Alexandr Popov dosáhl světového rekordu v plavání ve volném způsobu na 50 metrů s časem 21.64 sekund. Rovněž Franz Kafka zde v neděli 21. září 1913 strávil několik šťastných chvil.", "section_level": 1}, {"title": "Místo světového dědictví UNESCO.", "content": "Ve městě se nachází prehistorické domy na kůlech, které jsou součástí souboru prehistorických domů na kůlech v Alpách, jež jsou součástí Světového dědictví UNESCO.", "section_level": 1}], "src_summary": "Desenzano del Garda je město v provincii Brescia v italském regionu Lombardie na západním břehu Gardského jezera. Sousedí s ostatními obcemi Castiglione delle Stiviere, Lonato, Padenghe sul Garda a Sirmione.", "tgt_summary": "Desenzano del Garda (im örtlichen Dialekt \"Dezensà\") ist eine italienische Gemeinde (\"comune\") in der Provinz Brescia in der Region Lombardei. Sie ist mit Einwohnern (Stand ) die größte Stadt am Gardasee.", "id": 1921592} {"src_title": "Pevnost Olomouc", "tgt_title": "Festung Olmütz", "src_document": [{"title": "Vývoj pevnosti.", "content": "Jako první vznikl v 11. století nový olomoucký hrad s opevněním. Mezi roky 1239–1246 pak došlo ke spojování jednotlivých kupeckých osad v jedno město, které bylo postupně opevňováno kamennými hradbami, a na přelomu 13. a 14. století už lze hovořit o celistvém raně gotickém opevnění města. K rozšíření hradeb došlo po roce 1526: do městského obvodu bylo pojato území Bělidel na severní straně města (dnešní Sokolská ulice). Během třicetileté války bylo město okupováno švédskými vojsky (1642–1650), která provedla rozsáhlé opravy hradeb a novou výstavbu, především na severní straně města. Pro lepší obranu města byla vypálena veškerá předměstí za hradbami. V té době byly funkční pouze čtyři městské brány: Hradská, Blažejská, Střední a Rohelská. V roce 1655 byla Olomouc císařem Ferdinandem III. prohlášena pevností. Na Moravě měla tento status ještě města Brno, Jihlava, Uherské Hradiště a hrad Helfštýn. Prvním pevnostním velitelem pevnosti byl jmenován Locatello de Locatelli, jenž dohlížel na její výstavbu. V roce 1658 navrhl maršál Louis Raduit de Souches plán zesílení stávajícího opevnění a jeho doplnění pětiúhelníkovými bastiony, roku 1699 byl předložen nový návrh pevnostního systému podle Vaubanova systému a fortifikační projekt z roku 1717, navazující na plán z roku 1699, navrhoval úplnou soustavu bastionů kolem celého města. Jeho autorem byl Louis de Rochetz. Ovšem až z rozhodnutí císařovny Marie Terezie z roku 1742 byla do roku 1757 vybudována úplná bastionová pevnost podle plánů inženýra Petra Filipa Bechade de Rochepine. Olomouc se stala velmi moderní bastionovou polygonní pevností s množstvím redut a předsunutých pevnůstek, byla také postavena korunní hradba. Opevněno bylo též Klášterní Hradisko. Opevnění bylo vystavěno dle francouzské školy. Po ztrátě Slezska se Olomouc stala strategickou pohraniční pevností, kterou v roce 1758 neúspěšně po pět týdnů obléhali Prusové. Poté následovala výstavba fortů kolem celého města, šlo o věnec 17, později 21 pevnůstek kolem celého města. Za napoleonských válek byl v pevnosti vězněn generál Lafayette a ubytován zde byl maršál Suvorov. Když v roce 1850 vzrůstalo napětí mezi Rakouskem a Pruskem, byl do Olomouce povolán maršál Radecký. V té době také pevnost a přilehlé nově stavěné pevnůstky na západní straně města několikrát navštívil císař František Josef I., setkal se zde s ruským carem Mikulášem I. Nicméně předpokládané dobývání olomoucké pevnosti při prusko-rakouské válce se v roce 1866 neuskutečnilo a pevnost tak ztratila svůj strategický význam. Ještě v letech 1870–1876 byla vystavěna poslední pevnůstka v Radíkově, ale už roku 1886 došlo ke zrušení pevnosti. V listopadu toho roku došlo do Olomouce císařské nařízení z 9. března 1886, kterým byla olomoucká pevnost zrušena a byl tak umožněn další rozvoj města. Již v roce 1876 byla zbořena Hradská brána vedoucí na východ směrem k železničnímu nádraží. Na jejím místě vznikl soubor nájemních domů.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura pevnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pevnůstky (forty).", "content": "Forty kolem olomoucké pevnosti byly budovány od konce 18. století, do roku 1866 bylo postaveno 17 pevnůstek, v následujících letech pak další 4, nejpozději (roku 1874) byla postavena Radíkovská pevnůstka. Nejznámější jsou: Podle dnešního pojmenování jsou to tyto: Mezi forty se řadí i 2 pevnůstky (Fort Tabulový vrch a Fort Šibeniční vrch), které ale de facto nejsou součástí fortové pevnosti a vznikly jako rozšíření staršího systému opevnění po úspěšném ukončení obléhání Olomouce v roce 1758. V 19. století bylo ale kvůli vývoji artilerie nutno vzdálit obléhací linii, proto se objevil návrh na vybudování třech festů na Babě, na Chlumu a Svatém kopečku. z nich byl vybudován pouze fort v Radíkově. Některé forty jsou zapsány v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky (ÚSKP), který vede Národní památkový ústav (NPÚ). Některé forty po roce 1989 přešly do soukromého vlastnictví a nadšenci je revitalizují (např. Občanské sdružení Fortový věnec).", "section_level": 2}], "src_summary": "Pevnost města Olomouc byla budována od založení města, ale nejvíce se rozvíjela zejména od 16. do 19. století. Ve své době šlo o moderní bastionovou pevnost. Zrušena byla v roce 1886.", "tgt_summary": "Als Festung Olmütz wurde seit dem 17. Jahrhundert die mährische Stadt Olmütz bezeichnet, deren Verteidigungsanlagen damals zur Befestigung der österreichisch-preußischen Grenze ausgebaut wurden. Sie wurden bis in die zweite Hälfte des 19. Jahrhunderts sukzessive vergrößert, bis sie aufgrund technischer Weiterentwicklungen der Artillerie obsolet und noch unter österreichischer Herrschaft größtenteils beseitigt wurden.", "id": 1705056} {"src_title": "Vickers (kulomet)", "tgt_title": "Vickers-Maschinengewehr", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zbraň byla v podstatě zdokonalený kulomet Maxim (1883), který se osvědčil na přelomu 19. a 20. století ve výzbroji britské armády. Pěchotní verze kulometu obvykle vyžadovala obsluhu 6–8 mužů: jednoho střelce, jednoho nabíječe a ostatní k přenášení samotného kulometu, munice i náhradních dílů. Samotná zbraň totiž vážila přes 18 kg (bez vodní náplně chladiče), trojnohý podstavec pak dalších 22,7 kg. Spolu se zaměřovačem, vodou do chladiče a několika tisíci náboji tedy rozhodně nešlo o náklad pro jednoho člověka. Kvality kulometu byly uznávané pro jeho odolnost a spolehlivost, byl primárně určen pro mnohahodinovou palbu ze stacionárního stanoviště. Základní britská verze ráže.303 British (7,7 mm) používala textilní nábojové pásy po 250 nábojích. Prakticky bez jakýchkoliv změn se udržela ve výzbroji ještě po celou druhou světovou válku a dále až do 50. let, kdy ji v britské armádě nahradil univerzální kulomet GPMG. Dodnes by se možná nějaké našly v záložních skladech bývalých zemí Britského impéria.", "section_level": 1}, {"title": "Letecký kulomet Vickers.", "content": "Po roce 1916 se tento kulomet stal též standardní výzbrojí britských a francouzských vojenských letadel, včetně např. známého stíhacího letounu Sopwith Camel. Kulomet byl obvykle synchronizovaný s otáčkami motoru, aby mohl být umístěn v nejlepší pozici před pilotem a střelbou nepoškodil vrtuli. Vzhledem k problematickému vodnímu chlazení, které bylo nevhodné pro použití v letectví, byla tato verze kulometu chlazená vzduchem. Vojenské letectvo československé první republiky typ užívalo nejprve v původní britské ráži, a později upravený Českou zbrojovkou Strakonice na náboj 7,92 × 57 mm Mauser pod označením vz. 28. Zkušenosti s tímto typem zbraně se následně odrazily při vývoji leteckého kulometu vz. 30.", "section_level": 1}, {"title": "Protiletadlový kulomet Vickers.", "content": "Rozšířenou variantou byl i \"půlpalcový\" protiletadlový 0.5\"/62 Vickers Machine Gun Mark III používaný na britských válečných lodích.", "section_level": 1}, {"title": "Exportní varianty kulometu Vickers.", "content": "Varianty kulometu Vickers se také hodně prodávaly do zahraničí, nebo se v zahraničí v licenci vyráběly, kde byly známy pod různými názvy a používaly místně obvyklou munici:", "section_level": 1}], "src_summary": "Za kulomet Vickers bývá nejčastěji považován vodou chlazený kulomet ráže 7,7 mm (0,303 in) vyráběný firmou Vickers od roku 1912, původně pro britskou armádu.", "tgt_summary": "Das Vickers-Maschinengewehr () ist ein britisches Maschinengewehr der Firma Vickers im Kaliber.303 British. Es war eine Weiterentwicklung des 1885 von Hiram Maxim entwickelten Maxim-Maschinengewehrs, dessen Patent die Firma 1896 gekauft hatte, und wurde seit 1912 hergestellt.", "id": 1416986} {"src_title": "Goldfinger", "tgt_title": "James Bond 007 – Goldfinger", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Auric Goldfinger je obézní boháč, který má kontakty na zločinecké organizace a zálibu ve shromažďování zlata. James Bond dostane za úkol zjistit, jakým způsobem se Goldfingerovi daří ilegálně obchodovat se zlatem, převážet jej tajně mezi státy a vydělávat na různé prodejní ceně. V souboji s agentem 007 má většinu času Goldfinger navrch, jeho korejský nemluvící sluha Oddjob Bonda přepadne a později jej uvězní. Goldfinger plánuje zaútočit na pevnost Fort Knox a na desetiletí znehodnotit americké zásoby zlata radioaktivitou ze špinavé bomby, čímž by jeho vlastní zásoby zlata obratem stouply na ceně. James Bond v zajetí na Goldfingrově farmě svede jeho pilotku Pussy Galorovou a přemluví ji, aby dala vládní agentuře echo o plánovaném přepadení. Galorová také při útoku z letadla vypustí místo nervového plynu neškodnou látku. Útok probíhá zdánlivě podle plánu až do doby, než se „otrávení“ vojáci zvednou. Během bitvy vytáhne a zprovozní Goldfinger svou bombu. Bond se ji snaží zneškodnit, ale uspěje až přivolaný specialista sedm sekund před výbuchem. Goldfingerovi se povede v přestrojení za amerického generála uniknout a dostat se do letadla s Bondem. Po výstřelu z jeho zlaté zbraně dojde v letadle k dekompresi, která jej vysaje z letadla. Bond se společně s Galorovou zachrání a zůstávají v objetí pod padákem.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Goldfingera kritici považují za obrat v bondovských filmech, umělecky i dopadem na pop-kulturu. Vyspělá technologie se zde stala součástí série, Bond poprvé řídí upravený vůz Aston Martin. V roce 1964 byl rozpočet 3,5 milionu dolarů dost vysoký, ale výdělky se pohybovaly kolem 130 milionů. Goldfinger se tak jako první bondovka stal trhákem. Nikde jinde James Bond neschytal tolik ran, ale tento díl mu přesto zvedl neuvěřitelným způsobem popularitu.", "section_level": 1}, {"title": "Bond car.", "content": "V tomto filmu James jezdí vozem Aston Martin DB5. Vozidlo je vybaveno bodci ve středu kola na roztrhání protivníkových pneumatik, kulomety a katapultovým sedadlem. To bylo použito ze staré stíhačky a doopravdy fungovalo. Ve filmu jsou dvě automobilové honičky. S Tilly Mastersonovou a jejím kabrioletem Ford Mustang a s Goldfingerovým zabijákem v jeho voze Mercedes-Benz 190 S.", "section_level": 2}, {"title": "Soundtrack.", "content": "První bondovka, kde se v titulkovém úvodu zpívá. Jedná se i o první ze tří bondovek kterou nazpívala zpěvačka Shirley Bassey.", "section_level": 1}], "src_summary": "Goldfinger je v pořadí třetí film o Jamesi Bondovi z roku 1964, adaptace sedmého románu spisovatele Iana Fleminga o této postavě z roku 1959.", "tgt_summary": "James Bond 007 – Goldfinger (Originaltitel: \"Goldfinger\") ist der dritte Teil der James-Bond-Filmreihe und basiert auf dem gleichnamigen Roman von Ian Fleming. Der Film startete am 14. Januar 1965 in den bundesdeutschen Kinos. ", "id": 1965219} {"src_title": "Pažní kost", "tgt_title": "Oberarmknochen", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Pažní kost svou stavbou odpovídá obecnému schématu stavby dlouhých kostí. Tělo kosti, tedy diafýza, má protáhlý, válcovitý tvar, konce kosti, epifýzy, jsou naopak rozšířené. Na povrchu kosti jsou struktury, díky kterým se kost kloubí a na které se upínají svaly. Povrchová vrstva je tvořena kompaktní kostní tkání, zbytek hmoty kosti je tvořen trámci spongiózní kosti. Uvnitř kosti se pak nachází dřeňová dutina.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Na pažní kosti rozeznáváme tři hlavní úseky: horní, tedy proximální konec, tělo a dolní, distální konec kosti.", "section_level": 1}, {"title": "Proximální konec.", "content": "Proximální konec kosti je opatřen hlavicí (\"caput humeri\"), která nese přibližně kulovitou kloubní plochu (1/3 - 2/5 po­vrchu koule). Hlavice zapadá do kloubní jamky (\"cavitas glenoidalis\") lopatky a tvoří kulovitý kloub. Hlavice je od těla oddělena šikmou rýhou, tzv. anatomickým krčkem a v její těsné blízkosti se nachází výrazný velký a malý hrbolek, \"tuberculum majus et minus\", na které se upínají svaly lopatky. Mezi hrbolky je žlábek, \"sulcus intertubercularis\", kterým klouže odstupová šlacha dvojhlavého svalu. U člověka se horní konec humeru pod hlavicí zužuje v tzv. chirurgický krček, \"collum chirurgicum\", který odděluje proximální konec kosti od těla. V tomto místě je dřeňová dutina nejprostornější a vrstva kompaktní kosti nejtenčí, proto je toto místo predisponováno ke zlomeninám.", "section_level": 2}, {"title": "Tělo pažní kosti.", "content": "Tělo pažní kosti je nepravidelně trojboké, z proximálního konce na něj přechází kostěné hrany (\"crista tuberculi majoris et minoris\"), které jsou pokračováním hrbolků. Na ně se upínají svaly. Přibližně v polovině délky těla z cristy majoris vystupuje nápadná drsnatina, \"tuberositas deltoidea\", na kterou se upíná deltový sval. Po zadní ploše kosti se táhne žlábek, kudy probíhá vřetenní nerv.", "section_level": 2}, {"title": "Distální konec.", "content": "Tělo plynule přechází v distální konec, který se příčně rozšiřuje ve válcovitý \"condylus humeri\", který má dvě části – vnitřní kladku (\"trochlea humeri\"), která nese kloubní plochu pro spojení s loketní kosti, a zevně kulovitou hlavičku (\"capitulum humeri\"), která se spojuje s kostí vřetenní. Nad kladkou je na přední straně kosti mělká jamka \"fossa radialis\", na zadní straně pak hluboká a prostorná loketní jáma, \"fossa olecrani\", do které při pohybu v kloubu zapadá okovec (neboli \"olecranon\") loketní kosti. Nad kladkou kost na zevním i vnitřním okraji vybíhá v \"epicondylus lateralis\" a \"epicondylus medialis\", na které se upínají natahovače a ohybače prstů.", "section_level": 2}, {"title": "Úpony svalů.", "content": "U člověka se na pažní kost upínají nebo z ní odstupují tyto kosterní svaly:", "section_level": 1}, {"title": "Pažní kost u obratlovců.", "content": "Pažní kost se objevuje už u prvních čtyřnožců, jako je Eryops, obojživelník, který žil před 295 miliony let. U prvních čtyřnožců byl humerus zdaleka nejmasivnější kostí přední končetiny. I u recentních druhů je pažní kost největší kostí hrudních končetin. U ptáků je pažní kost nejmohutnější částí kostry křídla a nese kostní hřebeny, které usnadňují úpon svalstva. Zvláště vyvinutá je pažní kost u velkých čtyřnohých savců, kde hrudní končetiny nesou většinu váhy těla. Pažní kost je mohutná a její tělo je stočené do podoby písmene S.", "section_level": 1}, {"title": "Osifikace.", "content": "Pažní kost během embryonálního vývoje vzniká z chrupavčitého základu, který postupně kostnatí ze šesti osifikačních bodů. Tělo osifikuje už během intrauterinního vývoje, epifýzy a zvláště pak \"tuberculum majus\" a epikondyly osifikují až po narození. Tohoto faktu se využívá při zjišťování stáří koster – v pěti letech po narození dojde ke spojení hlavice a velkého a malého hrbolku, ty se pak okolo dvanáctého roku připojí k tělu kosti. Asi kolem 17 let dojde k úplné osifikaci kladky, hlavičky a laterálního epikondylu, kteréžto se spojí s tělem, a naposledy, okolo 18. roku, je dokončeno kostnatění mediálního epikondylu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pažní kost (lat. humerus) je dlouhá kost hrudní končetiny čtyřnožců včetně horní končetiny člověka. Je to proximálně uložená kost volné končetiny a podklad paže, tedy krajiny mezi ramenem a předloktím. Má trubicovité tělo a dva konce, kterými se kloubí s lopatkou na jedné straně a s kostí vřetenní a loketní.", "tgt_summary": "Der Oberarmknochen (lat. \"Os humeri\" oder kurz Humerus) ist einer der längsten und kräftigsten Röhrenknochen der am Land lebenden Wirbeltiere und bildet die knöcherne Grundlage des Oberarmes. Beim Menschen entspricht die fünffache Länge des Oberarmknochens etwa der Körpergröße.", "id": 2407268} {"src_title": "NGC 7243", "tgt_title": "NGC 7243", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "Hvězdokupu je možné jednoduše najít 2,5° západně od hvězdy α Lacertae s magnitudou 3,77 a 1,5° severozápadně od 4 Lacertae (4,55). Její nejjasnější hvězdy jsou osmé a deváté magnitudy, proto může být pozorována i triedrem 10x50. K uspokojivému rozložení hvězdokupy na jednotlivé hvězdy je ovšem potřeba použít hvězdářský dalekohled o průměru alespoň 100 mm, kterým je možné pozorovat čtyři desítky slabých hvězd až do magnitudy 11,5. Dalekohled o průměru 150 mm hvězdokupu zcela rozloží i při základním zvětšení. Severozápadně od ní leží planetární mlhovina IC 5217. NGC 7243 má střední severní deklinaci, proto je na velké části severní polokoule cirkumpolární, a to až po severní středomořské oblasti. I když největší výšky nad obzorem na večerní obloze dosahuje od srpna do listopadu, na severní polokouli zůstává viditelná mnoho nocí během roku. Naopak na jižní polokouli je viditelná pouze od rovníku po oblasti mírného podnebí.", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Hvězdokupu objevil William Herschel 26. září 1788 spolu s dalšími blízkými otevřenými hvězdokupami během svého pozorování oblohy pomocí zrcadlového dalekohledu o průměru 18,7 palce (475 mm). Popsal ji takto: „hvězdokupa tvořená hrubě rozptýlenými jasnými hvězdami, o průměru 16′.“ Jeho syn John ji později znovu pozoroval a zařadil ji do svého katalogu mlhovin a hvězdokup General Catalogue of Nebulae and Clusters pod číslem 4773.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "NGC 7243 je středně vyvinutá výrazná otevřená hvězdokupa a nachází se v rameni Persea ve vzdálenosti přibližně 808 parseků (2 600 světelných let), v oblasti sousedící s velkými OB asociacemi v souhvězdí Cefea, ve kterých vznikají nové hvězdy. Její stáří je větší než 110 milionů let. Hvězdokupa není příliš zhuštěná a je možné ji jednoduše rozložit na jednotlivé hvězdy. V její jihozápadní části se nachází dva půlkruhové řetězce hvězd. Postupem času někteří vědci dospěli k pochybnosti, zda se jedná o skutečnou otevřenou hvězdokupu, nebo zda může jít o seskupení různě vzdálených hvězd, které se jeví jako skupinka díky úhlu pohledu. Satelit Hipparcos spočítal vlastní pohyb několika složek a zjistil, že pouze některé z hvězd viditelných v kruhu o průměru 20′ kolem pomyslného centra hvězdokupy opravdu patří do hvězdokupy.", "section_level": 1}], "src_summary": "NGC 7243 (také známá jako Caldwell 16) je otevřená hvězdokupa v souhvězdí Ještěrky o hodnotě magnitudy 6,4. Od Země je vzdálená 2 600 světelných let. Stáří hvězdokupy je odhadováno na lehce přes 100 milionů let a obsahuje pouze bílé a modré hvězdy.", "tgt_summary": "NGC 7243 ist ein Offener Sternhaufen vom Trumpler-Typ IV2p im Sternbild Eidechse am Nordsternhimmel. Er hat einen Durchmesser von 21' und eine scheinbare Helligkeit von +6,40 mag. Der Haufen ist 2.600 Lichtjahre von uns entfernt, hat einen Durchmesser von rund 16 Lichtjahren und ist etwas mehr als 100 Millionen Jahre alt. ", "id": 745941} {"src_title": "Xcode", "tgt_title": "Xcode", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "Xcode obsahuje celou uživatelskou dokumentaci pro oba operační systémy a spoustu vlastností a aplikací popsaných níže. Xcode podporuje programovací jazyky C, C++, Objective-C, Objective-C++, Java, AppleScript, Python, Ruby, Rez a Swift.", "section_level": 1}, {"title": "LLVM kompilátor.", "content": "LLVM kompilátor je založený na open sourcovém projektu LLVM.org. Tento projekt tvoří kolekce technologií pro optimalizaci a generaci zdrojového kódu. LLVM byl představen již v Xcode 3.2 a mohl se používat v Xcode projektech spolu s GCC, ale od Xcode řady 5.0 se Apple uchýlil k používání pouze LLVM, jelikož to znamenal krok vpřed v kompilaci kódu. Hlavní pokrok LLVM totiž zavádí ve stavbě kompilačních technologií jakožto sadě modulárních knihoven, z nichž se následně dá kompilátor sestavit. To umožňuje rychlejší tvorbu specializovaných kompilátorů, které lze snadno inovovat. V Xcode LLVM kompilátor používá Clang jako front end k parsování zdrojového kódu, který přeměňuje na “mezi kód”. Ten je za pomocí LLVM vrstvy, která generuje kód, přeměněn na finální strojový kód.", "section_level": 2}, {"title": "LLDB debugger.", "content": "LLDB představuje vysoce výkonný debugger nové generace. Je vyvíjen po boku výše zmíněného projektu LLVM, a tak je postaven na stejné myšlence, to znamená, že je sestaven ze sady komponent, které skvěle spolupracují s již existujícími knihovnami v LLVM. Od Xcode 4.5 je LLDB jediným debuggerem v balíčku a plně nahrazuje standardní GDB. LLDB je integrován v Xcode a je dostupný přes jeho UI. Tento nástroj ve standardní instalaci poskytuje rozsáhlou sadu příkazů kompatibilní se známými příkazy z GDB.", "section_level": 2}, {"title": "iOS Simulator.", "content": "Xcode dovoluje spouštění a testování vyvíjených aplikací na samotném zařízení, ale pouze za předpokladu, že má vývojář zaplacený Apple Developer Program. V opačném případě lze použít aplikaci iOS Simulator, která je součástí Xcode. Ta dovoluje počítači simulovat iPhone nebo iPad. Nejen že tato aplikace dovolí simulovat doteky či fyzické otočení jako u normálního zařízení, ale má i spoustu dalších užitečných prvků, například simulace geografické polohy, simulace nedostatku paměti a poskytuje vizuální rádce pro snazší odhalení UI nedostatků či chyb, atd.", "section_level": 2}, {"title": "Interface Builder.", "content": "Skvělá vestavěná aplikace pro tvorbu uživatelského rozhraní bez nutnosti psát jakýkoliv kód. To, že se nemusí psát kód je díky tomu, že se Cocoa a Cocoa Touch drží modelu MVC a lze proto jednoduše oddělit design interfejsu od implementace. Každá iOS aplikace obsahuje Storyboard, což je soubor, který zachycuje celkový obraz aplikace. Základní stavební jednotkou UI v iOS je View Controller, takže storyboard hlavně ukazuje jaké View Controllery zde jsou a jaké vazby mezi nimi zde existují. Dále se do View Controllerů rozmístí ostatní objekty UI, jako jsou tlačítka nebo textová pole, atd. Poté co se rozmístí prvky UI, dá se využít sytému zvaného Auto Layout, který využívá constraints k definici toho, jak se mají prvky chovat při různých změnách zobrazení například při rotaci displeje. Interface Builder obsahuje také Assistant editor, což je v jednoduchosti okno, ve kterém se zobrazuje kód právě editovaného UI prvku a dá se také za pomocí gesta click-and-drag přetahovat z interface editoru do tohoto okna kódu a navázat tak na implementaci UI prvku. Novinkou je Preview mód, který dokáže rychle zobrazit náhled vytvořeného uživatelského zobrazení bez nutnosti spouštění aplikace a tím velmi zrychlit celý proces tvorby UI.", "section_level": 2}, {"title": "Instruments.", "content": "Instruments jsou mocný nástroj pro testování a analýzu výkonu aplikací, který běží na frameworku DTrace vyvinutým společností Sun Microsystems. Za pomoci DTrace si uživatel může nadefinovat vlastní Instruments. Instruments umožňují sledovat běžící procesy, sbírat data a následně zkoumat takto shromážděná data. Instruments poskytuje možnosti: S pomocí Instruments se dají provádět úkoly jako:", "section_level": 2}, {"title": "Source editor.", "content": "Pro editaci zdrojových souborů stačí požadovaný soubor vybrat v navigatoru, jeho obsah se okamžitě zobrazí v hlavní editovací oblasti. Source editor nabízí spoustu funkci při psaní kódu. Editor skenuje text při psaní, a když detekuje syntaktickou chybu, vyznačí řádek a zobrazí zprávu popisující problém. Často je také schopný nabídnout automatickou opravu chyby. Dále umožňuje používání snippetů kódu, ty je možné vybrat z knihovny snippetů. Uživatel si samozřejmě úplně jednoduše může definovat vlastní. Nedílnou součástí je doplňování kódu, jakmile uživatel začne psát jméno symbolu Xcode nabídne inline návrhy pro doplnění jména, stačí si vybrat. Když metoda nebo funkce obsahuje parametry nebo argumenty, při doplnění kódu vloží Editor placeholder za každý z nich. Editor nabízí možnost statické analýzy kódu, takže ještě než se spustí aplikace, statický analyzátor projde stovky možných cest v kódu a ohlásí potenciální chyby. Source editor nabízí ještě mnoho dalších funkcí, uvedeno bylo několik vybraných.", "section_level": 2}, {"title": "Continuous Integration.", "content": "Funkce Continuous Integration byla představena již v Xcode 5.0. Jejím hlavním úkolem je zajistit rychlé a jednoduché odchytávání problémů, vylepšení spolupráce týmu developerů, rozšíření pokrytí testy, generace buildů a statistik přes určitou časovou periodu a distribuce ostatním členům týmu. K tomuto procesu je zapotřebí Xcode Server, což je služba poskytovaná OS X Serverem. Na Macu se vytvoří boti, kteří pak běží na serveru a tam zajišťují integraci buildováním, analýzou, testováním a archivací vyvíjených aplikací. Boti napomáhají zajistit, že projekt je vždy ve stavu, kdy se dá vydat a když nastane problém Xcode server upozorní osobu zodpovědnou za způsobení chyby. Cílem této integrace je zlepšení kvality softwaru.", "section_level": 2}], "src_summary": "Xcode je IDE (\"Integrated Development Environment,\" česky vývojové prostředí) společnosti Apple, které obsahuje balíček profesionálních vývojářských nástrojů pro vývoj softwarových aplikací na platformy iOS a Mac OS. Nejnovější dostupná oficiální verze je 10.3, ta umožňuje vyvíjet aplikace pro nejnovější verze operačních systémů iOS 12 a Mac OS Mojave. Apple ho nabízí volně ke stažení z Mac App Store, ale pouze pro operační systémy Mac OS. ", "tgt_summary": "Xcode ist eine integrierte Entwicklungsumgebung von Apple für macOS. Mit ihr lassen sich Programme für macOS, iPadOS, iOS, watchOS und tvOS entwickeln. Xcode ist für die Programmiersprachen Swift und Objective-C unter Verwendung der Cocoa-Frameworks gedacht. Die Programmiersprachen C, C++ können aber auch verwendet werden. Durch seine Modularität kann man damit aber auch Programme in anderen Sprachen schreiben (etwa in Java, Ruby, Perl oder Pascal). ", "id": 989852} {"src_title": "Kamzík bělák", "tgt_title": "Schneeziege", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kamzík bělák má hustou bílou srst, která ho bezpečně chrání před mrazy. Svým dlouhým vousem, hlavou a krátkými zahnutými růžky připomíná spíše kozu, což dokazuje i jeho anglický název Mountain goat, v překladu doslova \"horská koza\". Hřbet má v lopatkách prohnutý nahoru, což způsobuje, že vypadá, jako by měl malý hrb. Kopyta mají opatřena tvrdým, ostrým okrajem a měkkým, pružným nášlapním polštářkem, které způsobují pevné přilnutí jak ke skále, tak k ledu. Kamzík horský je mohutné zvíře, které dosahuje až 1,5 m na výšku a tělo je 1,3 až 1,6 m dlouhé. Obě pohlaví jsou si velice podobná. Zahnuté rohy dosahují 27 cm a mají je jak samci, tak samice.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Kamzík bělák umí velice dobře šplhat po téměř příkrých a kluzkých skalách a nejčastěji obývá území ve výšce kolem 4000 m při okrajích sněhových polích. Jejich jídelníček tvoří téměř všechno zelené co v těchto výškách roste - od trávy, ostřic, výhonky a listy stromů až po lišejníky a mechy. Velice rádi mají slaný liz, ke kterému podnikají dlouhé a namáhavé výpravy. V zimě slézají do nižších výšek, kde není sníh příliš hluboký a občas se zatoulají i k mořskému pobřeží. Pokud je počasí příliš nepříznivé, zdržují se v jeskyních či pod skalními přívěsy. Kamzík bělák žije v malých skupinkách, které se skládají z trvalých párů a samice rodí po 7 měsíční březosti jedno, vzácně dvě mláďata. Mláďata mají již od narození hustou srst a jsou neuvěřitelně aktivní, což dokazuje i to, že po více jak půl hodině po narození jsou schopni skákat mezi skalami. Na zimu kamzíkům narůstá dlouhá a hustá srst, který v jarních měsících (obyvykle v dubnu) líná ve velkých kusech a zůstává zachycena na keřích. Toho využívali severoameričtí indiáni, např. Sališové a Tlingitové, kteří vylínanou vlnou sbírali a používali ke tkaní pokrývek. Ke stejnému účelu užívali také srst z kamzíků, které ulovili pro maso. Indiáni v oblasti Britské Kolumbie a Aljašky kamzíky také zobrazovali na totemových sloupech a maskách.", "section_level": 1}, {"title": "Poddruhy.", "content": "U kamzíka běláka rozeznáváme čtyři poddruhy:", "section_level": 1}, {"title": "Kamzík bělák v českých zoo.", "content": "V České republice se kamzík bělák chová v Zoologické zahradě Děčín a Plzeň.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kamzík bělák (\"Oreamnos americanus\") je velký savec, který obývá pouze vysoké severoamerické skalnaté hory od Aljašky po Montanu, Idaho, Oregon a je vysazen v Jižní Dakotě, kam se dostává díky své horolezecké zdatnosti a kde se také chrání před dravci, kteří do takovýchto výšek nevystupují.", "tgt_summary": "Die Schneeziege (\"Oreamnos americanus\"), auch Bergziege genannt, ist eine in den Gebirgsregionen Nordamerikas beheimatete Säugetierart aus der Gruppe der Ziegenartigen (Caprini).", "id": 2250757} {"src_title": "Cilly Aussemová", "tgt_title": "Cilly Aussem", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodila se roku 1909 v Kolíně nad Rýnem do rodiny bohatého obchodníka. Několik let strávila na studiích v Ženevě a ve čtrnácti letech se vrátila domů. V té době začala hrát tenis závodně. Její matka Helen byla první, kdo rozpoznal její talent. Novým trenérem se stal kolínský Willy Hanneman, který zlepšil úderovou techniku hráčky, zejména slajzovaný bekhend, přesně umístěná podání a účinný kraťas.", "section_level": 2}, {"title": "Role Billa Tildena.", "content": "V roce 1926, ve věku sedmnácti let, vyhrála poprvé Mistrovství Německa ve dvouhře. Během letních rodinných prázdnin na Francouzské riviéře její ambiciózní matka oslovila nejlepšího světové tenistu Billa Tildena, který se ujal role tenisového trenéra hráčky a přivedl ji do světového tenisu. Nejsilnějším úderem se stal její tvrdý forhend hraný bez rotace. Vynikala také dobrou fyzickou kondicí a bojovností. V roce 1930 spolu nastoupili do smíšené čtyřhry na French Championships, kde porazili druhý nasazený pár Elizabeth Ryanová – Jean Borotra a ve finále pak favorizovanou dvojici Eileen Bennettová Whittingstallová – Henri Cochet 6–4, 6–4. Stali se vítězi druhého grandslamu, tenistka navíc postoupila do semifinále dvouhry, kde prohrála s Helen Jacobsovou. Na Wimbledonu se v semifinále dvouhry utkala s Ryanovou. Zápas skončil neočekávaně poté, co Aussemová spadla a ztratila vědomí. Po zbytek její kariéry ji doprovázely zdravotní potíže. Přesto až poté dosáhla svých nejlepších tenisových výsledků.", "section_level": 2}, {"title": "Wimbledon.", "content": "Rok 1931 byl pro ni nejlepším v kariéře. Ve finále French Championships porazila Britku Betty Nuthallovou Shoemakerovou a získala první grandslamový titul ve dvouhře. Na dalším velkém turnaji – Wimbledonu, opět triumfovala, když ve finále přehrála krajanku Hildu Krahwinkelovou Sperlingovou 6–2, 7–5 a stala se první Němkou, která vyhrála na nejslavnějším turnaji světa v ženské dvouhře. Mezi ženami byla v letech 1930 a 1931 hodnocena na 2. místě žebříčku.", "section_level": 2}, {"title": "Osudná cesta.", "content": "Zdálo se, že její dobře započatá tenisová kariéra bude pokračovat. V rámci odpočinku po úspěšném roku 1931 se rozhodla s přítelem a spoluhráčem Irmgardem Rostem odjet do Brazílie a Argentiny. Vyhrála tam několik menších turnajů, ovšem také onemocněla těžkou hepatitidou. Po návratu domů podstoupila operační výkon, po kterém se pomalu zotavovala. Její tenisová kariéra se zastavila a výkonnost značně poklesla. Ke zlepšení došlo v roce 1934, když se probojovala do semifinále French Championships a čtvrtfinále ve Wimbledonu. Poté co v tomto zápase prohrála s Helenou Jacobsovou rozhodla se k okamžitému ukončení závodní dráhy, a to ve věku 25 let.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Během zimních prázdnin roku 1936 v Garmisch-Partenkirchenu potkala svého budoucího muže hraběte Ferma Murariho dalla Corte Bra. Svatba se konala v Mnichově v březnu 1936. Poslední dvě dekády života pak strávila převážně v rodinném sídle svého manžela, na hradu v italském Portofinu. Roku 1963 podstoupila další operaci jater, jako následek hepatitidy. Krátce na to, 22. března téhož roku zemřela v 54 letech.", "section_level": 2}], "src_summary": "Cilly Aussemová (4. ledna 1909 Kolín nad Rýnem, Německé císařství – 22. března 1963 Portofino, Itálie) byla německá tenistka. Stala se prvním Němkou, která v roce 1931 vyhrála ženskou dvouhru ve Wimbledonu. Ve stejném roce také triumfovala na druhém grandslamu French Championships a Mistrovství Německa v tenise. Jejím trenérem a také spoluhráčem ve smíšené čtyřhře byl Bill Tilden. Roku 1930 spolu vyhráli French Championships. ", "tgt_summary": "Cäcilia Edith „Cilly“ Aussem, ab 1936 Gräfin Cäcilia Edith Murari Dalla Corte Brà (* 4. Januar 1909 in Köln; † 22. März 1963 in Portofino, Italien) war eine deutsche Tennisspielerin. Sie gewann 1931 als erste Deutsche den Titel von Wimbledon und im selben Jahr auch die French Open. Während ihrer bis 1935 andauernden, mehrmals durch Krankheiten unterbrochenen Karriere war Aussem darüber hinaus bei zahlreichen internationalen Turnieren erfolgreich, darunter dreimal bei den WTA Hamburg. Auf der von Arthur Wallis Myers erstellten Weltrangliste wurde sie 1930 und 1931 auf dem zweiten Platz geführt.", "id": 1281294} {"src_title": "James Hepburn", "tgt_title": "James Hepburn, 4. Earl of Bothwell", "src_document": [{"title": "Před svatbou s královnou.", "content": "Přestože Bothwell byl protestant, podporoval katoličku vévodkyni Marii de Guise, matku Marie Stuartovny a manželku krále Jakuba V., a pomáhal jí chránit královský majetek proti ostatním protestantským skotským lordům. Po její smrti roku 1560 pro něj nezbylo u dvora významnější místo a tak v dalších událostech sehrál pouze malou roli. Několikrát se však v tomto období setkal s Marií Stuartovnou. Poprvé se tak stalo na podzim roku 1560, když byl ve Francii, půl roku nato znovu a také v červenci 1561, pokaždé proto, aby si od ní půjčil peníze. Až v roce 1565 byl královnou povolán, aby jí pomohl s potlačením rebelů ve Skotsku v srpnu až září (toto povstání je známé jako „Chaseabout Raid“). Po úspěšné likvidaci povstalců se dostal k možnosti ovlivňovat státní záležitosti společně se šlechtici Huntlym, Argyllem a Maitlandem, čehož pochopitelně začal využívat ve svůj prospěch. Postupem času získával stále větší moc a těšil se královnině přízni.", "section_level": 1}, {"title": "Zavražděni Darnleye a svatba s Marií.", "content": "Desátého února 1567 došlo k vraždě druhého manžela Marie Stuartovny, jejího bratrance Jindřicha Stuarta, lorda Darnleye. Darnley pobýval v Edinburgu v domě zvaném \"Kirk ́o Field\" (tzn. Kostel v polích) od prvního února a léčil se ze své nemoci. Královna odjela na slavnost a nechala nemocného Darnleye se služebnictvem v domě. V noci se od Kirk o ́ Field ozvala exploze, ráno bylo v zahradě u domu objeveno uškrcené tělo Darnleye a jeho sluhy. Je velice pravděpodobné, že ten, kdo naplánoval Darnleyovu smrt, byl James Hepburn. Otázkou zůstává, zda se souhlasem nebo nesouhlasem královny. Po atentátu byl zatčen a souzen, ovšem byl zanedlouho propuštěn. Po soudním procesu odvezl (některé zdroje udávají, že jí unesl) královnu Marii do Dunbaru. 15. května 1567 se s ní oženil (nebyla to však jeho první svatba, už byl jednou ženatý s Jane Gordonovou, kterou si vzal 24. února 1566, ale vydrželi spolu pouhý rok), čímž získal titul \"vévoda z Orknejí a Shetland\". Královna však kvůli této svatbě přišla o podporu Španělů, Francouzů a papeže. Nedlouho poté došlo k povstání katolických i protestantských lordů. V červnu 1567 se královská a povstalecká armáda potkaly, ale nedošlo k bitvě. Královna se vzdala a byla zajata, Bothwell uprchl ze Skotska. Vládl pouhých pět týdnů.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Po útěku ze Skotska se Bothwell dostal do Norska, kde ale byl zatčen a až do své smrti dne 14. dubna 1578 držen ve vězení na hradě Dragsholm v Dánsku.", "section_level": 1}], "src_summary": "James Hepburn, 4. hrabě z Bothwellu (anglicky fourth earl of Bothwell, (cca 1534 – 14. duben 1578, Hørve, Sjælland, Dánsko) ) byl skotský protestantský šlechtic, syn Patrica Hepburna a Agnes Sinclayrové, který je znám především díky tomu, že byl třetím manželem Marie Stuartovny, královny skotské. Za svého života zastával posty šerifa v hrabstvích Berwickshire, Haddingtonshire a v Edinburghu, dohlížel také na hrady Crichton a Hailes. Po smrti svého otce zdědil funkci admirála a právě titul earla z Bothwellu. Ve Skotsku nebyl moc oblíben, protože měl velice špatnou až zlou povahu. Anglický diplomat Nicholas Throckmorton se o něm vyjádřil, že je „\"nadutý, ukvapený a nebezpečný mladý muž\"“.", "tgt_summary": "James Hepburn, 4. Earl of Bothwell, 1. Duke of Orkney (* um 1534; † 14. April 1578 auf Schloss Dragsholm, Seeland, Dänemark) war Lord High Admiral von Schottland und Oberbefehlshaber des schottischen Grenzlandes sowie dritter Ehemann von Maria Stuart.", "id": 133383} {"src_title": "Jiří Dienstbier starší", "tgt_title": "Jiří Dienstbier (Politiker, 1937)", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "V letech 1955–1960 studoval žurnalistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Ještě jako student vstoupil v roce 1958 do Komunistické strany Československa. V letech 1958–1969 pracoval jako zahraničně-politický redaktor a komentátor Československého rozhlasu, byl zpravodajem v západní Evropě, na Dálném východě (o bouřlivých událostech roku 1965 v Indonésii napsal knihu \"Noc začala ve tři ráno\") a ve Spojených státech. V šedesátých letech se účastnil demokratizačního procesu („pražské jaro 1968“) a v době sovětské okupace Československa v srpnu 1968 se postavil proti ní, mj. se významně podílel na protiokupačním vysílání Československého rozhlasu.", "section_level": 2}, {"title": "1969 až 1989.", "content": "V následujícím roce byl proto vyloučen z KSČ i Svazu novinářů a propuštěn z rozhlasu. V letech 1970–1979 pracoval jako dokumentátor Projektového ústavu VHMP. V roce 1977 se stal jedním z prvních 250 signatářů Charty 77 a v letech 1979 a 1985 byl i jejím mluvčím. Byl také jedním ze zakládajících členů VONSu (1978) a podílel se na vydávání samizdatů. Z těchto důvodů byl v letech 1979–1982 ve vězení a později už mohl vykonávat pouze manuální práce, např. řezač kovů či balič knih. V roce 1983 byl zaměstnán jako noční hlídač v Montovaných stavbách, v období 1984–1989 jako topič Metrostavu.", "section_level": 2}, {"title": "Od roku 1989.", "content": "Po vzniku Občanského fóra (OF) v listopadu 1989 se stal krátce mluvčím jeho koordinačního centra. Už v prosinci téhož roku byl jmenován ministrem zahraničí. Tuto funkci zastával v první vládě M. Čalfy i druhé vládě M. Čalfy. V obou těchto kabinetech byl zároveň místopředsedou vlády. Ve volbách roku 1990 zasedl do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Západočeský kraj) za OF. V roce 1991 po rozkladu Občanského fóra přešel do klubu Občanského hnutí. Ve Federálním shromáždění setrval do voleb roku 1992. Po rozdělení ČSFR se zapojil do české politiky. Od roku 1993 do 1996 vedl středovou mimoparlamentní liberální stranu Svobodní demokraté (navazující na Občanské hnutí), která se později spojila s Liberální stranou národně sociální, ale nikdy nezískala významný podíl voličů. V 90. letech působil jako hostující profesor na řadě vysokých škol. V letech 1998–2001 byl zvláštním zpravodajem Komise pro lidská práva OSN pro Svazovou republiku Jugoslávii, Bosnu a Hercegovinu a Chorvatsko, později pracoval pro Reuters Founders Share Company. V roce 1999 označil zásah Severoatlantické aliance v Jugoslávii za nesmyslný, později byl i proti jednostrannému vyhlášení nezávislosti Kosova. V roce 2000 neúspěšně kandidoval do senátu v obvodě Mladá Boleslav jako nestraník za ČSSD. V roce 2002 obdržel medaili Za zásluhy I. stupně. V roce 2007 bylo jeho jméno zmíněno politiky ČSSD i SZ jako možného protikandidáta Václavu Klausovi na úřad prezidenta republiky. Dienstbier se rovněž v okamžiku, kdy se o tom začalo mluvit, v televizní debatě ostře pustil do kritiky Václava Klause, kde zmínil hlavně jeho snahu hodnotit a kritizovat vše, bez ohledu na vlastní přehled o tématech. V senátních volbách 2008 byl zvolen jako nestraník na kandidátce ČSSD do Senátu na Kladensku. Byl předsedou senátního Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Zemřel 8. ledna 2011 v pražské vinohradské nemocnici. Jako člen Masarykova demokratického hnutí je rovněž nositelem Čestné medaile TGM za věrnost jeho odkazu.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "Pocházel z rodiny lékaře, jeho otec byl v letech 1936–1953 primářem interního oddělení v kladenské nemocnici, matka byla dětská lékařka. Byl vnukem pianisty Emila Hájka. Jeho strýcem byl Vladislav Ribnikar, ředitel srbských novin Politika a pozdější jugoslávský ministr informací. Byl čtyřikrát ženatý, jeho třetí manželkou byla Květa Dienstbierová (bývalá manželka Ivana Havla), čtvrtou manželkou potom Jiřina Dienstbierová. Kromě syna Jiřího, který je také politikem, měl tři dcery Moniku, Kristinu a Irenu, jež zemřela v roce 1998.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jiří Dienstbier (20. dubna 1937 Kladno – 8. ledna 2011 Praha) byl český politik, novinář a disident. V letech 1989 až 1992 působil jako československý ministr zahraničí a místopředseda federální vlády, v období 2008–2011 pak vykonával úřad senátora za volební obvod Kladno.", "tgt_summary": "Jiří Dienstbier (* 20. April 1937 in Kladno; † 8. Januar 2011 in Prag) war ein tschechischer Politiker und Journalist. ", "id": 1299997} {"src_title": "Kim Clijstersová", "tgt_title": "Kim Clijsters", "src_document": [{"title": "Herní styl.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Základní údery a hra na síti.", "content": "Kvalitní a aktivní hru od základní čáry podporovala dobrá fyzická kondice. Tenistka využívala několik variant forhendu a bekhendu umisťovaných hluboko do dvorce. Největší zbraní byl forhendový úder, s nímž dokázala zahrát vítězný míč z každé pozice na kurtu. Jím se také snažila soupeřce vnutit vlastní styl a dostat", "section_level": 2}, {"title": "Podání.", "content": "První podání nedosahovalo velké síly, ale jeho předností bylo dobré umístění. Pokud jej během", "section_level": 2}, {"title": "Obranná hra a pohyb.", "content": "Oceňována byla za kvalitní celodvorcovou obrannou hru, kterou praktikovala díky rychlosti, fyzickému fondu a schopnosti vracet míče z obtížných pozic. Na okruhu WTA patřila k úzké skupině hráček na všech površích schopných doklouzávat k míčům a končit pohyb až v širokém rozkročení. Disponovala schopností výborného udržování rovnováhy, k", "section_level": 2}, {"title": "Tenisová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Juniorské období.", "content": "V juniorské kategorii se probojovala do finále dvouhry ve Wimbledonu 1998, v němž podlehla Slovince Katarině Srebotnikové ve dvou setech. Na konečném juniorském žebříčku ITF ve dvouhře skončila roku 1998 jedenáctá. Ve čtyřhře získala titul", "section_level": 2}, {"title": "1999: První titul WTA a nováček roku.", "content": "V sezóně 1999 vstoupila do profesionálního tenisu. Premiérový turnaj na okruhu WTA odehrála v Antverpách, kde jako kvalifikantka ve čtvrtfinále podlehla pozdější finalistce Sarah Pitkowské-Malcorové. V utkání neproměnila mečbol. Ve čtyřhře se probojovala spolu s Nirupamou Vaidyanathanovou, také do čtvrtfinálové fáze, v níž nestačily na pár Vanessa Mengová a Miho Saekiová po setech 5–7 a 4–6. Do hlavní soutěže dvouhry na grandslamu poprvé z kvalifikace prošla na travnatém Wimbledonu. Včetně kvalifikační kol zvítězila v šesti zápasech za", "section_level": 2}, {"title": "2000–2002: Vítězka Turnaje mistryň.", "content": "V sezóně 2001 se poprvé probojovala do finále turnaje kategorie WTA Tier I v kalifornském Indian Wells, v němž nestačila na Serenu Williamsovou. Američanku však diváci vypískali, protože v předchozím utkání její sestra Venus Williamsová odstoupila pouhé čtyři minuty před začátkem, čímž usnadnila mladší Sereně postup. Od této chvíle obě sourozenkyně Williamsové turnaj bojkotují. Na premiérové grandslamové finále dosáhla během pařížského French Open 2001, v němž svedla vyrovnanou bitvu s Američankou Jennifer Capriatiovou, které podlehla až v rozhodujícím setu", "section_level": 2}, {"title": "2003: Cesta na tenisový trůn.", "content": "Úvodní australskou část sezóny zahájila startem na sydneyském Adidas International, kde získala po turnaji mistryň druhý titul v řadě, když ve finále porazila americkou hráčkou Lindsay Davenportovou ve dvou setech. V předchozí fázi na její raketě postupně zůstaly Patty Schnyderová, Chanda Rubinová a také Justine Heninová. Do melbournského Australian Open přijížděla jako jedna z kandidátek na titul. Na jeho zisk však musela zapomenout po semifinálové prohře, když jí poslední porážku oplatila Serena Williamsová poměrem 4–6, 6–3 a 7–5. V utkání prohospodařila výrazný náskok, když", "section_level": 2}, {"title": "2004: Zdravotní potíže.", "content": "První událostí začínající sezóny se stal perthský Hopmanův pohár. V utkání proti Australance Alici Molikové si poranila hlezno. Několik dalších dnů chodila o berlích a obávala se chirurgického zákroku. Plánovaný turnaj Adidas International tak musela vypustit. Přesto se stihla připravit na lednový Australian Open, na němž se probojovala do čtvrtého grandslamového finále ve dvouhře. V něm ji potřetí v řadě porazila krajanka Justine Heninová. Na cestě turnajem postupně zdolala Marlene Weingärtnerovou, Marii Elenu Camerinovou, které nedovolila vyhrát ani jednu hru, a Dinaru Safinovou. Silvii Farinovou Eliovou. Ve čtvrtfinále přešla přes ruskou hráčku Anastasii Myskinovou a v semifinále zůstala na její raketě Švýcarka Patty Schnyderová. Poté se z Austrálie vrátila do Evropy, kde získala dva tituly v řadě. Nejdříve triumfovala na pařížském Open Gaz de France, když do finále postoupila po vítězstvích nad Marii Sanchezovou Lorenzovou, Farinou Eliovou, a Dinarou Safinovou. V boji o titul pak na", "section_level": 2}, {"title": "2005: První titul na Grand Slamu.", "content": "Pro pokračující rekonvalescenci nestartovala na lednovém grandslamu Australian Open. První utkání po čtyřměsíční pauze tak odehrála na antverpském turnaji Proximus Diamond Games, když porazila Chorvatku Jelenu Kostanićovou bez ztráty setu. Ve čtvrtfine pak byla nad její síly Venus Williamsová. Návrat do profesionálnního tenisu dokončila během jarní části, když zaznamenala sérii sedmnácti výher v řadě, během nichž získala dva tituly kategorie WTA Tier I, což vyústilo v návratu do elitní dvacítky světové klasifikace. Na Pacific Life Open v Indian Wells startovala až z pozice 133. tenistky žebříčku. Na její raketě postupně zůstaly Nicole Prattová, Šinobu Asagoeová, Anna Čakvetadzeová, a Jevgenija Liněcká, když žádná z nich nevyhrála ani set. V semifinále zdolala světovou pětku Jelenu Dementěvovou také bez ztráty sady a ve třísetovém boji o titul si poradila s americkou světovou jedničkou Lindsay Davenportovou. Následující týden si připsala čtyři výhry nad hráčkami z první šestky žebříčku, což se odrazilo v titulu na NASDAQ-100 Open.", "section_level": 2}, {"title": "2006: Opět světovou jedničkou.", "content": "Prvním turnajem nové sezóny se stal Sydney International, na němž musela před semifinále odstoupit pro natažený sval v kyčelní krajině. Na melbournském Australian Open porazila mezi posledními osmi tenistkami trojnásobnou vítězku Martinu Hingisovou poměrem 6–3, 2–6 a 6–4, ale v semifinálovém utkání skrečovala Francouzce Amélii Mauresmové kvůli zraněnému hleznu. Přes porážku jí kumulovaný bodový zisk za uplynulý rok zajistil návrat na pozici světové jedničky, kterou naposledy předtím držela 9. listopadu 2003. Stala se první tenistkou v historii, včetně mužských hráčů, které se podařilo vystoupat na první místo zpoza první stovky hodnocení za méně než jeden rok. Vzestup začínala na 134. místě. Přestože se očekával až osmitýdenní herní výpadek, na okruh se vrátila již po čtrnácti dnech antverpským turnajem Proximus Diamond Games, kde se probojovala do finále. V něm byla po třísetovém utkání nad její síly Amélie Mauresmová. Premiérový titul sezóny vyhrála na antukovém Polsat Warsaw Open, kde v boji o titul zdolala Světlanu Kuzněcovovou. Během květnového postupu mezi poslední čtyři tenistky French Open neztratila ani jeden set. Ve čtvrtfinále podruhé v sezóně zdolala Martinu Hingisovou poměrem 7–6 a 6–1. V den svých", "section_level": 2}, {"title": "2007: První ukončení kariéry.", "content": "Podle plánů tenistky z roku 2005 měla být tato sezóna poslední v kariéře. Zahájila ji vítězstvím na hongkongské exhibici Watson Water Challenge, kde postupně porazila Ťie Čengovou, Patty Schnyderovou a nejvýše nasazenou Marii Šarapovovou. Po přesunu na australský kontinent získala první titul roku na Medibank International v Sydney. V průběhu turnaje zůstaly na její raketě Nicole Prattová, Šachar Pe'erová, Li Na a ve třísetové bitvě také Jelena Jankovićová, které ve druhé sadě odvrátila mečbol. Na Australian Open přijela jako čtvrtá nasazená. V prvním kole „dvěma kanáry“ deklasovala Vasilisu Bardinovou a poté si ve dvou setech poradila s Akiko Morigamiovou, Aljonou Bondarenkovou i Danielou Hantuchovou. Ve čtvrtfinále narazila na Martinu Hingisovou, kterou přehrála po třísetovém průběhu. Až", "section_level": 2}, {"title": "2009: Návrat do profesionálního tenisu.", "content": "Téměř po dvou letech od ukončení kariéry a rok od narození dcery prohlásila v únoru, že by se spolu s Timem Henmanem, Steffi Grafovou a Andre Agassim měla představit v květnové exhibici ve Wimbledonu u příležitosti vyzkoušení nové zatahovací střechy centrálního dvorce. Během přípravy svolala na 26. března tiskovou konferenci, na níž oznámila návrat do profesionálního tenisu. Dodala, že požádala o udělení divokých karet na turnaje v Cincinnati, Torontu a také na US Open. Hodlá tak kombinovat tenisový a rodinný život. Obnovení kariéry nepovažuje za návrat, ale za novou – druhou tenisovou dráhu, protože se v jejím životě odehrála řada změn (sňatek, narození dcery a úmrtí", "section_level": 2}, {"title": "2010: Třetí titul z US Open.", "content": "Sezónu zahájila na australském Brisbane International jako nasazená jednička. Bez ztráty sady vyřadila Tathianu Garbinovou a Alici Molikovou. Ve třetím kole zdolala Lucii Šafářovou po třísetovém průběhu a v semifinále si poradila s Andreou Petkovicovou. Titul získala po výhře nad krajankou Justine Heninovou. V první fázi utkání již Clijstersová vedla 6–3 a 4–1. Poté si soupeřka připsala osm gamů v řadě, což znamenalo zisk druhé sady a vedení 3–0 v rozhodujícím dějství. Nedokázala však proměnit dva mečboly a ztratila náskok 5–3. O vítězce rozhodoval tiebreak, v němž Clijstersová při svém mečbolu zahrála nechytatelný bekhend do prostoru čáry. Protože čárový rozhodčí nehlásil chybu, zvedla ruce nad hlavu, ale hlavní rozhodčí výrok změnil a míček označil za aut. Přesto se hráčka nenechala vyvést z míry a po dvojchybě Heninové utkání dovedla do vítězného konce poměrem 6–3, 4–6 a 7–6(6). Na australském kontinentu pokračovala grandslamem Australian Open, kam přijela jako turnajová patnáctka. Po výhrách bez ztráty", "section_level": 2}, {"title": "2011: Vítězka Australian Open.", "content": "Premiérový turnaj nové sezóny odehrála na australském Medibank International Sydney, kde se probojovala do finále po výhrách nad Alexandrou Dulgheruovou poměrem 6–1, 6–2, Barborou Záhlavovou-Strýcovou, Viktorií Azarenkovou a semifinálové porážce Alisy Klejbanovové. Zápas o titul však nezvládla, když nestačila na světovou jedenáctku Li Na ve dvou setech 6–7(3) a 3–6, přestože v úvodní sadě měla drtivý nástup 5–0 na gamy. V úvodním kole prvního grandslamu roku Australian Open deklasovala bývalou světovou jedničku Dinaru Safinovou 6–0 a 6–0. Jednalo se o první takovou porážku v otevřené éře tenisu, kdy bývalá či současná nejlepší světová hráčka v grandslamovém zápase neuhrála ani jednu", "section_level": 2}, {"title": "2012: Poslední sezóna.", "content": "Sezóna pro ni začala turnajem Brisbane International, na kterém postupně porazila Simonu Halepovou 6–1, 1–6 a 6–3, Anu Ivanovićovou a ve čtvrtfinále Ivetu Benešovou poměrem 6–3 a 6–2. V semifinále narazila na slovenskou tenistku Danielu Hantuchovou. Za příznivého stavu 7–6 a 1–2 si Belgičanka vyžádala lékařské ošetření, protože byla zužována svalovými křečemi. V dalším průběhu byla odehrána pouze jedna hra, po níž musela Clijstersová skrečovat. Do posledního Australian Open, před očekávaným koncem kariéry, vstupovala z pozice jedenácté nasazené jako obhájkyně titulu. Na její raketě postupně zůstaly poraženy Maria João Köhlerová, Stéphanie Foretzová Gaconová a Daniela Hantuchová, které vrátila čtrnáct dní starou", "section_level": 2}, {"title": "Vzájemná soupeření.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Clijstersová–Heninová.", "content": "Proti Belgičance Justine Heninové odehrála v průběhu dvanácti sezón 1998–2010 dvacet pět utkání, z toho osm na Grand Slamu. Naposledy se střetly v osmifinále Wimbledonu 2010, v němž po setech 2–6, 6–2 a 6–3 vyhrála Clijstersová. Tímto vítězstvím tak bilzenská rodačka převážila do té doby vyrovnanou vzájemnou bilanci duelů ve svůj prospěch na konečný poměr 13–12. Heninová naopak zaznamenala kladnou bilanci 5–3 z grandslamových utkání, v jejichž rámci také triumfovala ve všech třech vzájemných finále na French Open 2003, US Open 2003 a Australian Open 2004. Krajanky na sebe narazily jedenáctkrát ve finále turnajů WTA Tour, z toho osmkrát v řadě od berlínského German Open 2003 až do Canada Masters 2005. Vzájemná bilance ze všech finálových střetnutí vyzněla ve prospěch Heninové v poměru 7–4. Jako světová jednička a dvojka nastoupily do dvou zápasů. Nejprve v boji o titul na fiderstadtském tvrdém povrchu Porsche Tennis Grand Prix 2003, kde vyhrála první hráčka žebříčku Clijstersová po setech 5–7, 6–4 a 6–2 a podruhé hned v dalším vzájemném utkání – finále na Australian Open 2004, z něhož odešla vítězně opět světová jednička, kterou tehdy byla Heninová poměrem 6–3, 4–6 a 6–3.", "section_level": 3}, {"title": "Clijstersová–Mauresmová.", "content": "Proti Francouzce Amélii Mauresmové odehrála během osmi let patnáct utkání. Vzájemný poměr vyzněl těsně v její prospěch 8–7. Před odehráním Turnaje mistryň", "section_level": 3}, {"title": "Clijstersová–Šarapovová.", "content": "Proti Rusce Marii Šarapovové od sezóny 2003 nastoupila devětkrát. Celkový poměr utkání vyzněl pro Belgičanku s nejtěsnější kladnou bilancí 5–4.", "section_level": 3}, {"title": "Clijstersová – Serena Williamsová.", "content": "Proti Američance Sereně Williamsové sehrála od sezóny 1999 devět duelů s výrazně pasivní bilancí 2–7 ve prospěch mladší ze sester", "section_level": 3}, {"title": "Clijstersová – Venus Williamsová.", "content": "Proti Američance Venus Williamsové nastoupila v průběhu kariéry ke třinácti zápasům. Od sezóny 2001, kdy na sebe narazily poprvé, celkový poměr 7–6 vyzněl těsně pro Belgičanku. Do turnaje", "section_level": 3}, {"title": "Clijstersová–Zvonarevová.", "content": "Proti Rusce Věře Zvonarevové poprvé nastoupila v sezóně 2002. Z celkových jedenácti utkání vyzněla celová vzájemná bilance 8–3 v její prospěch. Před prvním ukončením profesionální kariéry v sezóně 2007 vyhrála Belgičanka všech pět zápasů. Hráčky na sebe opět narazily v roce 2010, kdy ruská tenistka zvítězila ve třech ze čtyř duelů, vyjma finále na US Open 2010. První výhru si Zvonarevová připsala ve Wimbledonu 2010. V sezóně 2011 se střetly pouze jednou na Australian Open, kde triumfovala Clijsterová, stejně jako v jediném utkání sezóny 2012 ve Wimbledonu, v němž ruská tenistka utkání skrečovala pro dýchací potíže.", "section_level": 3}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Kim Clijstersová se narodila 8. června 1983 ve vlámském Bilzenu, ležícím v provincii Limburk. Jejími rodiči jsou bývalý belgický fotbalový reprezentant Lei Clijsters a Els Clijstersová, rodným příjmením Vandecaetsbeek, bývalá národní mistryně v gymnastice. Lei Clijsters zemřel na karcinom plic 4. ledna 2009 ve věku 52 let. Tenistka prohlásila, že po otci zdědila fotbalové nohy a po matce pak gymnastickou ohebnost. Její mladší sestra Elke Clijstersová je také bývalá tenistka, která se v sezóně 2002 stala juniorskou mistryní světa ve čtyřhře, ale již po dvou letech předčasně ukončila sportovní kariéru v důsledku poranění zad. V prosinci 2003 se zasnoubila", "section_level": 2}, {"title": "Hráčské statistiky.", "content": "Kim Clijstersová vyhrála na okruhu WTA čtyřicet jedna singlových", "section_level": 1}, {"title": "Postavení na konečném žebříčku WTA.", "content": "Umístění na žebříčku WTA ve dvouhře a čtyřhře na konci sezóny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kim Antonie Lode Clijstersová, nepřechýleně \"Clijsters\" ( ; narozená 8. června 1983 Bilzen) je belgická tenistka a bývalá světová jednička ve dvouhře i čtyřhře, která se na profesionálním okruhu pohybuje s pauzami od roku 1997. Za svou kariéru na WTA Tour vyhrála doposud čtyřicet jedna singlových a jedenáct deblových turnajů. V rámci okruhu ITF získala tři tituly ve dvouhře a tři ve čtyřhře. ", "tgt_summary": "Kim Antonie Lode Clijsters (* 8. Juni 1983 in Bilzen) ist eine belgische Tennisspielerin. Die achtfache Finalistin bei Grand-Slam-Turnieren und Gewinnerin der US Open 2005, 2009 und 2010 sowie der Australian Open 2011 war sowohl im Einzel als auch im Doppel mehrere Wochen lang Weltranglistenerste.", "id": 1731005} {"src_title": "John Bowring", "tgt_title": "John Bowring", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "John Bowring pocházel z Exeteru ze staré unitářské rodiny. Jeho otec Charles Bowring (1769–1856) byl obchodník s vlnou, obchodoval zejména s Čínou. V otcově podniku pracoval John Bowring už od 13 let a díky tomu zcestoval velkou část Evropy (nejdelší dobu strávil ve Španělsku). Díky vrozenému jazykovému nadání (údajně mohl mluvit více než sto jazyky a rozuměl dalšímu stu, čímž se řadí k největším polyglotům všech dob) se na těchto cestách naučil většině evropských jazyků, zvláštní zájem jevil o jazyky východní Evropy. Od roku 1825 publikoval v časopisech překlady a také ekonomické analýzy, které mu vynesly uznání i v politických kruzích. Byl krajním whigem, dlouho před tím, než se tyto myšlenky vůbec začaly prosazovat, navrhoval mimo jiné volný obchod a přechod britské měny na desetinný systém. V roce 1829 promoval v Groningenu na doktora práv. Spřátelil se s filosofem Jeremy Benthamem a psal pro jeho časopis \"Westminster Review\", po jeho smrti vydal jeho dílo a různými způsoby popularizoval jeho filosofii. V letech 1841–1849 byl členem parlamentu, v roce 1849 se stal britským konzulem v Kantonu a v roce 1854 byl jmenován guvernérem v Hongkongu. V této funkci svou agresivní obchodní politikou a přemrštěnými reakcemi na drobné incidenty s Čínou v podstatě přispěl k vypuknutí druhé opiové války. V roce 1859 odešel do výslužby. V Hongkongu je po něm pojmenováno město Bowrington. Hlavní význam jeho literární činnosti tkví v jeho básnických překladech. Bowring vydal několik antologií z tehdejších opomíjených evropských literatur (mimo jiné nizozemské, polské, španělské, srbské, maďarské, ruské a české), do nichž zařadil volně přeložený výbor z hlavních básnických děl té které literatury (v české antologii přeložil např. Rukopis královédvorský, většinu Čelakovského \"Slovanských národních písní\" a některé Kollárovy sonety). Mimo tyto antologie, knižní překlady, většinou z němčiny, cestopisy, politické články a brožurky psal také vlastní duchovní lyriku. Některé jeho básně (mj. \"In the Cross of Christ I glory\") se uchytily jako hymny. Jeho překlady nebyly ve své době příliš úspěšné, ale měly velký význam pro povzbuzení dosud nerozvinutých národních literatur. Jan Kollár zařadil Bowringa v básnické sbírce \"Slávy dcera\" pro jeho zásluhy do „slovanského nebe“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sir John Bowring (17. října 1792 Exeter– 23. listopadu 1872 Exeter) byl britský politik, ekonom, polyglot, překladatel a v letech 1854 až 1859 guvernér Hongkongu.", "tgt_summary": "Sir John Bowring KCB FRS (* 17. Oktober 1792 in Exeter; † 23. November 1872 in Claremont bei Exeter) war ein britischer Staatsmann, Reisender, Schriftsteller und Polyglott.", "id": 289461} {"src_title": "Opičí proces", "tgt_title": "Scopes-Prozess", "src_document": [{"title": "Proč došlo k procesu.", "content": "Celý proces vznikl v důsledku toho, že William Bell Riley, prezident \"Světové společnosti křesťanských fundamentalistů\" (\"World's Christian Fundamentals Association\", dále jen „WCFA“) lobboval u státní legislativy za přijetí anti-evolucionistických zákonů a povedlo se mu uspět ve státech Florida, Oklahoma a 13. března 1925 i v Tennessee, kde byl přijat tzv. „Butlerův zákon“ (podle navrhovatele Johna Butlera Washingtona, 1875–1952, farmáře a člena Sněmovny reprezentantů státu Tennessee), který zakazoval výuku evoluce. Na to reagovala \"Americká unie občanských svobod\" (\"American Civil Liberties Union\", dále jen „ACLU“) oznámením, že poskytne obhajobu komukoliv, kdo bude kvůli výuce evoluce obviněn. Jistý George Rappleyea, který řídil několik místních dolů, přesvědčil skupinu podnikatelů v Daytonu, že kontroverznost takového procesu by městečku přinesla velmi prospěšnou publicitu. S jejich souhlasem pak zavolal svému příteli, čtyřiadvacetiletému Johnu Thomasu Scopesovi, který byl středoškolským učitelem biologie v Clark County, a požádal ho, aby v jedné ze svých tříd učil teorii evoluce. Rappleyea poukázal na skutečnost, že zatímco „Butlerův zákon“ výuku evoluce zakazuje, stát požaduje, aby učitelé používali učebnice, které otevřeně popisují a schvalují teorii evoluce, takže je tedy fakticky nutí zákon překračovat. Scopes uvedl, že si není jistý, zda skutečně \"vyučoval\" evoluci, ale že nicméně určitě evoluční kapitolu i graf se třídou prošli. Pak dodal: „\"Pokud můžete prokázat, že jsem tím učil evoluci, a že to opravňuje mě zažalovat, pak budu ochoten stanout před soudem\"“. Poté se stal čím dál tím více ochotnějším účastníkem celé akce, dokonce svědčil sám proti sobě a vyzýval žáky, aby vypovídali proti němu.", "section_level": 1}, {"title": "Obvinění.", "content": "Scopes byl zadržen a obviněn 5. května 1925 a obžalován 25. května, poté, co tři studenti jeho výzvu uposlechli a svědčili proti němu před velkou porotou. Soudce John T. Raulston svolal velkou porotu neobvykle rychle a „\"doslova ji nutil Scopese obvinit, ačkoliv důkazy proti němu byly skrovné a nebylo jisté, zda výpovědi stačí k prokázání skutkové podstaty obvinění\"“. Nakonec byl Scopes obviněn z toho, že dne 7. dubna 1925 učil evoluci podle kapitoly z učebnice, která obsahovala myšlenky pocházející z knihy Charlese Darwina „\"O původu druhů\"“ a tím porušil zákon. Následně byl formálně zatčen, ačkoliv nebyl nikdy uvězněn, byl totiž okamžitě propuštěn na kauci 100 dolarů, vyplacenou Paulem Pattersonem, majitelem listu „\"Baltimore Sun\"“.", "section_level": 1}, {"title": "Žalobci.", "content": "Protože poměrně volný a složitý právní systém USA má mnoho možností, došlo následně k velikému množství změn a přesunů různých person na obou stranách sporu. Původními státními žalobci (prokurátory) byli Herbert a Sue Hicksovi, místní právníci a Scopesovi přátelé. Baptistický pastor William Bell Riley, zakladatel a prezident WCFA, se však začal ve sporu angažovat a přemluvil Williama Jenningse Bryana, trojnásobného kandidáta na úřad prezidenta USA, aby do sporu vstoupil jako právní zástupce WCFA. Státní žalobce Sue Hicks následně Bryanovi nabídl, aby se stal spolupracovníkem prokuratury a Bryan ochotně přijal, ačkoliv se již dlouho zabýval výlučně politikou a žádný právní případ neměl již třicet šest roků. Scopes uvedl: „\"Poté, co byl Bryan jmenován státem jako mimořádný prokurátor kauzy, nebyla vůbec žádná naděje na to, že by se spor udržel v mezích ústavnosti\".“ Tým žalobců nakonec vedl Tom Stewart, okresní prokurátor pro 18. obvod a pozdější senátor USA, a dále v něm byli Herbert a Sue Hicksovi, Ben B. McKenzie a jako zvláštní prokurátor William Jennings Bryan.", "section_level": 1}, {"title": "Obhájci.", "content": "Původce celého procesu, George Rappleyea, snažící se o co největší publicitu, oslovil nejdříve tehdy velmi populárního anglického spisovatele H. G. Wellse (jehož evolucionistická kniha „\"Dějiny světa\"“ byla v té době jednou z nejprodávanějších knih na světě vůbec), aby se připojil k týmu obhájců. Wells nabídku odmítl s poukazem na to, že nemá vůbec žádné právnické vzdělání ani ve Velké Británii, natož v USA. Zato John R. Neal, profesor práva z Knoxville, prohlásil, že bude hájit Scopese, i kdyby nechtěl, a stanul v čele týmu obhajoby. V reakci na jmenování Bryana „zvláštním prokurátorem“ nabídl obhajobě své služby proslulý obhájce a agnostik Clarence Darrow. Po mnoha přesunech sem a tam se nakonec tým obhajoby ustálil ve složení: Clarence Darrow, Arthur Garfield Hays (právník ACLU) a Dudley Field Malone, mezinárodní rozvodový právník, který pracoval na ministerstvu zahraničí v době, kdy byl Bryan ministrem.", "section_level": 1}, {"title": "Medializace procesu.", "content": "Proces byl sledován nejznámějšími reportéry USA i celého světa, mj. i H. L. Menckenem z listu „\"Baltimore Sun\"“, který hradil část nákladů obhajoby. A byl to právě Mencken, který poskytl procesu jeho nejkřiklavější titulek: „\"Opičí proces s bezvěrcem Scopesem\"“. Vzhledem k popularitě žalobce Bryana a obhájce Darrowa se stal proces také prvním soudním řízením v USA, přenášeným rádiem po celé zemi. Do Daytonu přijelo i mnoho aktivistů z obou táborů a nakonec bylo v době procesu v městečku se 1 756 obyvateli přes 5 000 lidí, přičemž atmosféra připomínala karneval.", "section_level": 1}, {"title": "Proces.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Soudce a porota.", "content": "Předsedající soudce John T. Raulston byl v průběhu procesu obviňován z podjatosti a mezi ním a obhájcem Darrowem docházelo po celou dobu k ostrým srážkám. Hned na počátku Raulston citoval knihu Genesis a „Butlerův zákon“ a varoval porotu, aby nerozhodovala o zákonu (což by se mohlo stát ohniskem sporu), ale o tom, zda byl porušen, což označoval za „\"závažný přečin\"“. Sám hlavní porotce nebyl přesvědčen o správnosti „Butlerova zákona“, ale jako většina poroty se přizpůsobil soudcovým pokynům. V porotě zasedalo šest baptistů, čtyři metodisté, jeden člen církve „Campbellitánští učedníci Krista“ a jen jeden člověk, který se nehlásil k žádné církvi.", "section_level": 2}, {"title": "Strategie.", "content": "ACLU původně zamýšlela postavit se proti „Butlerovu zákonu“ s odůvodněním, že porušuje osobní práva učitelů a akademické svobody a proto je protiústavní. Během stání však Darrow původní strategii ACLU opustil a napadl princip doslovného výkladu Bible, stejně tak jako omezené znalosti prokurátora Bryana, co se týče vědy i jiných náboženství. K výchozí strategii se vrátil až při pozdějším odvolacím řízení, kde tvrdil, že původní proces byl neplatný, neboť „Butlerův zákon“ zvýhodňoval konkrétní náboženskou skupinu, což bylo protiústavní. Během procesu se Darrow nejdříve pokusil argumentovat tím, že \"evoluce a stvoření, tak jak je popsáno v Bibli, vlastně nejsou vůbec v žádném rozporu\" (úhel pohledu, později označovaný jako „\"teistický evolucionismus\"“). Na podporu tohoto tvrzení povolal osm známých vědců, zabývajících se teorií evoluce. Žalobce Bryan v souladu se strategií prokurátora Stewarta tvrdil, že \"nabízená vědecká svědectví jsou nepodstatná\", neboť nemají žádný vztah k faktu, zda Scopes učil nebo neučil ve škole evoluci. Později se však sám nechal Darrowem zatáhnout do velmi sofistikovaného sporu.", "section_level": 2}, {"title": "Průběh procesu.", "content": "Ze všech svědků obhajoby soudce dovolil vypovídat pouze zoologu Maynardu Metcalfovi a ostatním vědcům povolil pouze předložit písemná vyjádření k věci, aby mohly být použity při případném odvolání. I tak následně Raulston prohlásil všechna svědectví obhajoby, týkající se Bible, za irelevantní a zakázal je předložit porotě (která byla během obhajoby z jednání vyloučena). Přes soudcovu snahu směrovat proces pouze k prokázání faktu, zda byl či nebyl porušen „Butlerův zákon“, mělo jednání mnoho dramatických zvratů a zaznělo v něm mnoho pozoruhodných argumentů, typických pro fundamentalismus, modernismus i agnosticismus. Ačkoliv by pro obžalobu bylo jistější držet se jen skutkové podstaty Scopesova obvinění, byl to právě Bryan, který chtěl, aby proces vyzněl jako odsouzení \"celého\" evolucionismu, a Darrow na tuto „hru“ přistoupil. Na podporu svého tvrzení, že výuka evoluce je morálně zhoubná, např. Bryan citoval slavný proces \"Leopold vs. Loeb\", v němž sám Darrow jen o rok dříve zachránil před trestem smrti dva mladíky, obviněné z vraždy teenagera, a to argumentací, že jen vzali vážně Nietzscheho filosofii, která jim byla přednášena na univerzitě, a začali se pod jejím vlivem formovat do pozice „nadlidí“. Dále si Bryan stěžoval na to, že evoluce učí děti, že lidé jsou jen jedním „\"ze 35 000 druhů savců\"“ a pohoršoval se, že tvrdí i takové věci jako, že se lidé vyvinuli „\"dokonce nikoliv z americké opice, ale z nějaké staré opice světové!\"“ Obhájce Malone odpověděl projevem, obecně považovaným za řečnický triumf procesu. Vyjadřoval v něm obavy z „inkvizitorství“ a argumentoval, že Bible by měla být používána v oblasti teologie a morálky, ale nikoliv stavěna do cesty vědě. V závěru Malone prohlásil, že Bryanův „boj na život a na smrt“ proti evoluci by neměl jednostranně ovlivnit soud natolik, že upře obhajobě její hlavní svědky. Sliboval, že v případě jejich svědectví nepůjde o žádný duel, neboť „\"pravdu není možno vyzvat na souboj\"“. Maloneova řeč vzbudila v soudní síni bouřlivé reakce a Scopes ji označil za \"dramatický zlatý hřeb celého procesu\". Tvrdil také, že jediný důvod, proč chtěl Bryan ještě poté znovu předstoupit před soud, byla snaha získat zpět alespoň trochu z jeho poskvrněné slávy. Soudce však svůj odpor vůči svědectvím vědců nezměnil.", "section_level": 2}, {"title": "Bryan vs. Darrow.", "content": "Šestý den procesu obhajobě došli svědkové a proto sedmého dne požádala obhajoba soudce, aby, když jsou její vlastní svědci prohlašováni za irelevantní, předvolal samotného Bryana, jako svědka v otázkách týkajících se Bible, což plánoval Darrow již den předem, kdy označil Bryana za „experta na Bibli“, a na konfrontaci s Bryanem se důkladně připravil. Tento krok všechny přítomné překvapil, protože Bryan v procesu zastupoval obžalobu a sám se nikdy za experta na Bibli neoznačoval, ačkoliv se svou znalostí Bible vychloubal. Bryan souhlasil pod podmínkou, že následně i on bude moci vyslechnout Darrowa. Celá Bryanova výpověď, která se kvůli mimořádnému vedru odehrála na trávníku před budovou soudu za asistence přihlížejících davů, se pak točila kolem několika otázek, týkajících se biblických příběhů a Bryanových přesvědčení, a vyústila v to, že Bryan obvinil Darrowa, že využívá soud ke „\"špinění Bible\"“, zatímco Darrow označil Bryanova tvrzení o Bibli za „\"pošetilá\"“ a „\"urážlivá pro každého člověka vědy a vzdělání na světě, který nevěří vašemu bláznivému náboženství\"“. V průběhu této dvouhodinové konfrontace zaznělo několik „klasických“ otázek či přímo vtipů, zpochybňujících doslovnost Bible, např.: \"Pokud byla první žena Eva skutečně vytvořena z Adamova žebra, kde vzal jejich syn Kain svoji ženu?\", nebo: \"Když se v Bibli píše, že Joshua zastavil Slunce, věříte, že Slunce obíhá kolem Země?\", či \"Ryby se při Potopě světa také utopily?\" Nakonec Darrow nachytal Bryana otázkou: „\"Jestliže Bůh stvořil Slunce až čtvrtý den, jak dlouho trval den třetí?\"“ (Když 24hodinový den je dán otáčením Země ve vztahu ke Slunci.) Bryan připustil, že takový „den“ mohl trvat třeba méně hodin, nebo více hodin, pokud Bůh chtěl, čímž však byl nakonec nucen připustit, že mohl trvat i milion hodin či milion let a jak dodal Darrow „\"nebo mohl trvat 80 milionů let!\"“ (tj. doba, na kterou se tehdy odhadovala evoluce života na Zemi). Tudíž Bryan připustil, že nemuselo jít o den v našem slova smyslu, ale jen o jednu z jakýchsi šesti „period“ stvoření – což ovšem popírá jeho požadavek na doslovný výklad Bible. Bryanova výpověď by pravděpodobně pokračovala i další den, ale poté, co se Bryan do svých odpovědí čím dál tím více zamotával, soudce ji opět prohlásil za irelevantní a nařídil vyškrtnout ze záznamu. Tím ovšem ztratil Bryan příležitost předvolat ke konfrontaci Darrowa.", "section_level": 2}, {"title": "Rozsudek.", "content": "Když soudce odmítl i poslední pokus obhajoby o předložení důkazů, Darrow rovnou požádal porotu o vynesení verdiktu s tím, že když jsou u tohoto soudu jeho důkazy odmítány, musí jít celý proces tak jako tak k vyšší instanci, kde se bude ze všeho nejdříve řešit zda jsou či nejsou přípustné. Darrow se vzdal i práva na závěrečnou řeč, což podle práva státu Tennessee znamenalo, že ji nemohla pronést ani obžaloba. Sám Scopes v průběhu procesu vůbec nevypovídal. Po osmi dnech procesu trvalo porotě rozhodnutí jenom devět minut. 21. července 1925 byl Scopes porotou shledán vinným, ovšem soudcem byl odsouzen pouze k pokutě 100 dolarů (v r. 1925 byl plat učitele v USA 80 dolarů měsíčně). Po vynesení rozsudku Scopes dostal příležitost říci svá první a poslední slova u soudu. Prohlásil, že byl odsouzen za porušení nespravedlivého zákona, že se bude v budoucnosti chovat stejně jako v minulosti a že jakékoliv jiné jeho jednání by bylo v rozporu s jeho ideály akademické svobody, to jest: učit pravdu, což mu zaručuje Ústava Spojených států, garantující občanské a náboženské svobody.", "section_level": 2}, {"title": "Odvolání k Nejvyššímu soudu v Tennessee.", "content": "Odvolací soud Tennessee následně přijal všechna svědectví obhajoby, nicméně po jejich analýze prohlásil s rozsáhlým odůvodněním jednotlivých bodů, že neprokazují, že by byla Scopesovým odsouzením porušena ústava USA. Uznal za správný i postup, jímž porota shledala Scopese vinným. Shledal však formální chybu na straně soudce, který nesměl podle zákonů Tennessee uložit vyšší pokutu než 50 dolarů, čímž byl jeho rozsudek zrušen. Soudní dvůr pak vydal zcela nečekané doporučení: „\"Nevidíme nic, čeho by se mohlo dosáhnout prodlužováním této bizarní kauzy. Naopak si myslíme, že klid a důstojnost státu, který stíhá všechny kriminální činy za tím účelem, aby došlo k nápravě, budou nejlépe zachovány, když bude trestní stíhání s okamžitou platností,nolle prosequi‘ (tedy zastaveno).\"“ Generální prokurátor okamžitě oznámil, že nebude usilovat o obnovu řízení, zatímco Scopesovi právníci komentovali ohromující rozsudek s velkým rozhořčením.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky procesu.", "content": "Někteří fundamentalisté spatřovali v rozhodnutí o Scopesově vině (byť se zrušeným rozsudkem a zastaveným stíháním) své vítězství. Fakticky to však byla jejich prohra, neboť výsledek procesu znamenal, že i pokud by nějaký soud ještě vůbec kdy podobný případ přijal a odsoudil, stačí zaplatit malou pokutu a kdokoliv může evoluci vyučovat (v USA nemůže být nikdo obžalován dvakrát za jeden čin). Přesto si fundamentalisté a později kreacionisté na základě uznání Scopesovy viny vynutili obdobné zákony ve většině dalších států USA. Jejich ostrý boj ztratil na síle až po roce 1957, kdy se s érou Sputniku a nástupem kosmonautiky změnila nálada americké veřejnosti ve prospěch podpory moderní vědy a techniky. V roce 1968 rozhodl Nejvyšší soud Spojených států v případu \"Epperson vs. Arkansas\", že \"takové zákazy, jako byl Butlerův zákon, jsou v rozporu s prvním dodatkem Ústavy Spojených států, protože jejich primárním cílem je zbožnost\". V Tennessee byl Butlerův zákon zrušen jen o rok dřív. Počátkem 21. století se fundamentalisté a kreacionisté spíše než zákazu výuky evoluce snaží dosáhnout, aby byl kreacionismus vyučován na školách jako alternativní teorie k teorii evoluce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Opičí proces (v USA známý jako Scopesův Opičí proces, oficiálně Tennessee v. Scopes) se stal zatím nejznámějším soudním procesem v historii, týkajícím se evolucionismu. V roce 1925 byl v městečku Dayton ve státě Tennessee obžalován středoškolský učitel John Thomas Scopes za porušení tzv. \"Butlerova zákona\", zakazujícího výuku evoluce. ", "tgt_summary": "Der Scopes-Prozess, auch als \"Scopes Monkey Trial\" (\"Scopes-Affenprozess\") und kurz „Affenprozess“ bekannt, war ein Gerichtsverfahren vor dem Criminal Court in Dayton, Tennessee, in dem der Lehrer John Thomas Scopes 1925 zu 100 Dollar Bußgeld verurteilt wurde, weil er Darwins Evolutionstheorie an öffentlichen Schulen gelehrt hatte. Der Prozess wurde zum Testfall für ein neues Gesetz, das im selben Jahr vom Staatsparlament von Tennessee verabschiedet worden war. Danach war es in dem US-Bundesstaat verboten, im Schulunterricht Theorien zu behandeln, die dem Schöpfungsbericht der Bibel über die Entstehung des Menschen widersprechen.", "id": 2144638} {"src_title": "Ludwig Leichhardt", "tgt_title": "Ludwig Leichhardt", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se ve městě Trebatsch v Prusku (asi 90 km jihovýchodně od Berlína) jako čtvrtý syn a celkově šestý z osmi dětí Christiána Hieronyma Matthiase Leichhardta (statkáře a královského inspektora) a jeho ženy Charlotty Sophie. V letech 1831–1836 studoval filosofii, jazyky a přírodní vědy na univerzitách v Göttingenu a Berlíně, nezískal však žádný akademický titul. Roku 1837 se přestěhoval do Anglie, kde na různých místech včetně Britského muzea v Londýně pokračoval ve studiích přírodních věd. V rámci dalších studií podnikl i cesty do Paříže, kde strávil nějaký čas studiem v Jardin des plantes, do Itálie a do Švýcarska.", "section_level": 1}, {"title": "Průzkumník.", "content": "V roce 1842 odcestoval do australského Sydney. Vedl tři velké expedice do střední a severní Austrálie. Na první z nich (financovanou výhradně z vlastních zdrojů) se vydal 1. října 1844 z Jimbouru v oblasti Darling Downs (jihovýchodní Queensland) se sedmi muži a po téměř 4800 km dlouhé cestě napříč kontinentem došel 17. prosince 1845 do Port Essingtonu na Poloostrově Cobourg v dnešním Severním teritoriu. Do Sydney se vrátil lodí a byl přivítán jako hrdina. Svá putování popsal v \"Deníku výpravy napříč Austrálií, z Moreton Bay do Port Essingtonu (The Journal of an Overland Expedition in Australia, from Moreton Bay to Port Essington, a Distance of Upwards of 3000 Miles, During the Years 1844-1845)\". Druhá expedice, financovaná z vládního grantu, ale i ze soukromých zdrojů, byla vypravena opět z Darling Downs v prosinci roku 1846 a jejím cílem bylo západní pobřeží australského kontinentu, respektive Swan River a Perth. Kvůli silným dešťům, malárii a hladu byla tato výprava zakončena po \"pouhých\" 800 km pochodu. Poté co se Leichhardt zotavil, strávil šest týdnů průzkumem řeky Condamine a přechodem pustiny ležící někde mezi trasou jeho první expedice a trasou výpravy, kterou vedl Thomas Mitchell. V březnu roku 1848 se znovu vypravil na cestu k řece Swan do Západní Austrálie. Naposledy byl spatřen 3. dubna 1848 ve stanici McPherson v oblasti Darling Downs. Zdá se, že jeho výprava se nadobro ztratila kdesi v pustinách Velké písečné pouště v australském vnitrozemí, navzdory rozsáhlému pátrání je však její osud zahalen tajemstvím.", "section_level": 1}, {"title": "Hledání Leichhardtovy expedice.", "content": "Čtyři roky po Leichhardtově zmizení vyslala vláda Nového Jižního Walesu záchranou expedici pod vedením Hovendena Helyho. Expedice však našla pouze jedno opuštěné tábořiště se stromem, na němž byla vyryta písmena \"L\" a \"XVA\". Roku 1858 byla vypravena další pátrací výprava, tentokrát pod vedením Augusta Gregoryho. Ani tato výprava nenašla nic jiného, než pár stromů označených písmenem \"L\". V roce 1864 našel Duncan McIntyre dva stromy s vyrytým písmenem \"L\" na řece Flinders v oblasti Carpentarského zálivu. Po svém návratu do Victorie (15. prosince 1864) telegrafoval do Královské geografické společnosti a informoval o tom, že našel \"\"dva, přibližně 15 let staré stromy označené písmenem 'L\"'\". Na základě tohoto nálezu mu bylo svěřeno vedení další pátrací expedice, ta však již po Leichhardtovi nenašla žádné další stopy. Roku 1869 se vládě Západní Austrálie donesly zprávy o místě, kde byly spatřeny pozůstatky mrtvých mužů a koní, prý zabitých domorodými Austrálci. Na základě těchto informací byla vyslána další výprava vedená Johnem Forrestem, ani ta však nic nenašla a vláda tak došla k závěru, že zmíněné pozůstatky byly možná jen kostry koní zanechaných v nehostinných pustinách výpravou Roberta Austina roku 1854. Tajemství Leichhardtova osudu vzrušovalo průzkumníky a cestovatele celá léta: roku 1896, během výpravy Davida Carnegieho do Velké písečné a Gibsonovy pouště se členové expedice setkali s domorodci, u kterých našli stanový kolík, plechové víčko a kovové součásti sedla. Carnegie se domníval, že tyto předměty možná původně patřily do vybavení Leichhardtovy expedice. Roku 2006 zkoumali australští historikové měděnou plaketu s vyrytým Leichhardtovým jménem, která byla kolem roku 1900 nalezena domorodým honákem poblíž Sturt Creeku na hranicích Západní Austrálie a Severního teritoria. Plaketa byla původně připevněna k pušce schované v útrobách baobabu označeného iniciálou \"L\". Plaketa byla uznána za autentickou a je dnes součástí sbírek Australského národního muzea.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz.", "content": "Leichhardtovo jméno nese dnes čtvrť v západní části Sydney a ve městě Ipswich poblíž Brisbane. Je po něm pojmenována také silnice v Queenslandu. Jeho poslední výprava inspirovala Patricka Whitea k napsání románu \"Poušť Johanna Vosse\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Friedrich Wilhelm Ludwig Leichhardt (23. října 1813 Trebatsch - 1848?) byl pruský cestovatel a přírodovědec, proslul hlavně díky průzkumu střední a severní Austrálie.", "tgt_summary": "Friedrich Wilhelm Ludwig Leichhardt (* 23. Oktober 1813 in Sabrodt (später Ortsteil von Trebatsch, heute von Tauche), Mark Brandenburg, Preußen; † vermutlich 1848 in Zentralaustralien) war ein deutscher Entdecker, Zoologe, Botaniker und Geologe. ", "id": 2186093} {"src_title": "Zvedák", "tgt_title": "Wagenheber", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Výrobou zvedáků se zabýval specializovaný zámečník - \"heverník\".", "section_level": 1}, {"title": "Mechanický zvedák.", "content": "U těchto typů zdvihadel je zdvihací síla přenášena pomocí základních mechanických členů jako jsou pohybové šrouby, ozubené převody, pákové systémy apod. Pohony těchto zvedáků jsou buď ruční nebo pomocí elektromotorů. Základní typy mechanických zdvihadel:", "section_level": 1}, {"title": "Hřebenový zvedák.", "content": "Tento typ se vyrábí pro nosnost 2 – 50 tun. Tyč s hřebenovým ozubením je uložena v plechové skříni, hnací síla se z kliky převádí složeným ozubeným převodem na pastorek a z něho na ozubenou tyč. Břemeno v různých polohách zajišťuje rohatka se západkou.", "section_level": 2}, {"title": "Šroubový zvedák.", "content": "Poměr síly na rukojeti k tíze břemena je u šroubových zvedáků menší než u hřebenových a proto stejnou silou lze zdvihnout těžší břemena. Jednoduchých šroubových zvedáků se používá pro zdvihání břemen o hmotnosti až 35 tun do výšky až 300 mm. Matice, suvně uložena ve vedení tělesa zvedáku se při dotáčení šroubu s břemenem zdvihá nebo klesá. Výšku hlavice zvedáku před použitím podle potřeby přestavíme zašroubováním nebo vyšroubováním pomocného šroubu v horní části matice. Účinnost šroubových zvedáků je malá.", "section_level": 2}, {"title": "Pneumatický zvedák.", "content": "Používá se pro hmotnosti břemene do 50 tun. V dnešní době hojně zastoupeny tzv. zvedacími gumovými vaky. Možno nafukovat kompresorem, stlačeným vzduchem z tlakové lahve nebo ruční pumpou.Nosnosti vaků od 5 tun do 50 tun. Velmi rozšířené ve vybavení hasičů.", "section_level": 1}, {"title": "Hydraulický zvedák.", "content": "Používá se pro nejtěžší břemena. Kapalina se vytlačuje kýváním páky přes výtlačný ventil pod píst o velkém průměru, přičemž je nádrž kapaliny uzavřena sacím ventilem. Břemeno se spouští otevřením přepouštěcího ventilu.", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "2. http://www.brano-zz.cz/vyroba/zvedaci-zarizeni/hrebenove-zvedaky/hrebenovy-zvedak-standard/ - přehledné informace o hřebenových zvedácích, funkci, návod k použití, technické listy", "section_level": 1}], "src_summary": "Zvedák (zdvihák, zdvihadlo) neboli hever (z německého \"Heber\") je zařízení, které slouží ke zvedání kusových břemen do výšky několik centimetrů až metrů. ", "tgt_summary": "Ein Wagenheber ist eine Maschine, die verwendet wird um ein Kraftfahrzeug anzuheben und damit die Zugänglichkeit für Reparaturen und Wartungen zu gewährleisten. Die häufigste Anwendung des Wagenhebers ist für den Wechsel der Räder (z. B. von Sommerreifen auf Winterreifen). ", "id": 1893486} {"src_title": "Turkana", "tgt_title": "Turkana-See", "src_document": [{"title": "Pobřeží.", "content": "Na jižním konci jezera se nachází činná sopka Teleki. V období sucha, kdy okolní teploty vystupují až k 50 °C se tudy ženou prudké větry, které doslova vysušují hladinu, a tak je výpar vody v tomto období mohutný. Hladina jezera v tomto období prudce klesá. Objevuje se bahnité dno, zbarvené oxidy železa, jež zarůstá bažinou vegetací.", "section_level": 1}, {"title": "Ostrovy.", "content": "Na jezeře jsou tři sopečné ostrovy. Jsou pojmenované podle své geografické polohy (North, Central a South). Prostřední ostrov (\"Central Island\") je aktivní sopkou, z níž pravidelně stoupá pára.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Do jezera ústí velká etiopská řeka Omo se stálým tokem (asi 1/6 vody celoročního srážkového průměru) a asi 30 dalších vysychajících řek (např. Terkuell, Kerio aj.). Řeka Omo se vlévá do jezera takzvanou výplňovou deltou tvořenou mnoha rozvětvenými rameny, jež zcela zanášejí mělký okraj jezera svými plaveninami. Hlavně v období dešťů řeka zanáší plavený materiál do vzdálenosti až 5 km na jezeře. Dnešní jezero Turkana trpí chronickým nedostatkem vody. Zhruba před 9 500 lety ležela hladiny jezera asi 75 m nad dnešním normálem. V těchto dobách také odtékala voda na západním pobřeží říčním údolím Turkwel do Bílého Nilu.", "section_level": 1}, {"title": "Osídlení.", "content": "U jezera žije několik stovek příslušníků domorodého kmene El Molo. Na jezeře je rozvinut rybolov.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna a flóra.", "content": "Díky poměrně malé hloubce je jezero teplé a neobyčejně životodárné. Žije zde množství ryb (přibližně 40 druhů), drobných vodních živočichů, obrovské množství ptáků, tisíce krokodýlů (nejpočetnější kolonie na světě), hroši.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Jezero bylo objeveno v roce 1888 maďarským cestovatelem S. Telekim a rakouským cestovatelem L. von Höhnelem. Bylo pojmenováno na počest rakouského korunního prince „Rudolfovo“. V r. 1975 bylo přejmenováno na Turkana. Pobřežní oblasti kolem celého jezera jsou známé díky početným nálezům lidských předků, zástupců rodu \"Australopithecus\" i \"Homo\". Mezi známější nálezy patří pozůstatky prehistorického člověka, který byl podle místa nálezu označen jako Homo rudolfensis (stáří zhruba 2 miliony let), dále unikátní kostra druhu Homo erectus, známá pod přezdívkou \"Turkana boy\" nebo 3,5 milionu let stará lebka hominida, pojmenovaného \"Kenyanthropus platyops\". Z východního i západního břehu jezera pochází ostatky nejstaršího známého australopitéka \"Australopithecus anamensis\", ale i nejmladšího zástupce \"Australopithecus (Paranthropus) boisei.\" Výzkumy v této oblasti se proslavil zejména paleoantropolog Richard Leakey, který o nálezech napsal i knihu „People of the Lake“ (v češtině Lidé od jezera, 1984).", "section_level": 1}], "src_summary": "Turkana dříve nazývané Rudolfovo jezero () je bezodtoké mírně slané jezero ve Východní Africe v Keni a severním koncem zasahující do Etiopie. Nachází se v tektonické propadlině. Má rozlohu 8 500 km2. Je 220 km dlouhé a maximálně 50 km široké. Dosahuje maximální hloubky 73 m. Je tedy největší v celé východní větvi Velké příkopové propadliny. Leží v nadmořské výšce 375 m. V období pliocénu se na jeho místě nacházelo jezero Lonyumun. V okolí jezera se rozkládají tři národní parky, společně zapsané na seznam světového dědictví UNESCO a rovněž na seznam památek světového dědictví v ohrožení.", "tgt_summary": "Der Turkana-See (auch noch unter seinem früheren Namen Rudolfsee bekannt) ist mit 6405 km2 das zweitgrößte Binnengewässer Kenias, der größte „Wüsten“- sowie einer der größten „Endseen“ der Erde, wobei der nördlichste Teil mit 22,7 km2 zu Äthiopien gehört. Der Turkanasee versalzt immer mehr und sein Wasserspiegel sinkt ab, da der See mit Omo, Turkwel und Kerio zwar Zuflüsse hat, aber durch Verdunstung mehr Wasser verliert und sich die Mineralsalze anreichern („Versalzung“).", "id": 2243415} {"src_title": "Křesťanští demokraté (Švédsko)", "tgt_title": "Kristdemokraterna", "src_document": [{"title": "Okolnosti vzniku strany.", "content": "Vznik švédské křesťanskodemokratické strany byl především reakcí na sekularizační tendence ve švédské společnosti po druhé světové válce. Tento protest spojen především s obrozeneckými snahami opozičních skupin v rámci státní švédské luterské církve a dalších církví, zejména letničního hnutí. Jako důležité pro vznik strany se ukázaly dvě petice. První z nich byla petice stavějící se proti plánované redukci náboženského vyučování na školách, kterou podepsaly více než dva miliony lidí, což byla třetina tehdejší švédské populace. Druhou byla tzv. Petice 140 lékařů, kteří vyjadřovali znepokojení nad rostoucí mírou promiskuity ve švédské společnosti, šířením pohlavních chorob a rostoucím počtem potratů. Nezanedbatelnou roli pro vznik strany měly rovněž události spojené s uvedením filmu 491, který obsahoval na svou dobu velmi explicitní sexuální scény. Tehdejší vláda zrušila po několika cenzorních zásazích jeho původní zákaz, což mělo také velký vliv při rozhodování o založení strany.", "section_level": 1}, {"title": "Historie Strany.", "content": "Strana byla založená v roce 1964 jako Křesťansko-demokratické shromáždění (Kristen Demokratisk Samling – KDS) a její počátky jsou spojené především se zakladatelem švédského letničního hnutí Levim Pethrusem, nicméně prvním předsedou strany se stal luteránský pastor Birger Ekstedt a Pethrus stanul na místě prvního místopředsedy. Po úmrtí prvního předsedy strany byl na mimořádném kongresu strany zvolen novým předsedou strany zvolen Alf Svensson, který také vycházel z letničního hnutí, nicméně sehrál velmi důležitou roli při přeměně strany z úzce zaměřené nábožensky orientované skupiny na relevantní politickou sílu schopnou oslovit větší množství voličů. Do roku 1985 však byla KDS marginálním a mimoparlamentním politickým uskupením, jehož podpora se pohybovala v rozmezí 1-2 %. Strana se zaměřovala především na sociální problémy. KDS také volala po novelizaci interrupčního zákona a vystupovala proti jaderné energetice. Snažila se profilovat jako „třetí alternativa“ vůči sociálním demokratům a bloku nesocialistických stran, nicméně její strategie nebyla příliš úspěšná. První menší úspěch si strana mohla připsat až v roce 1985, když kandidovala v koalici se stranou středu. Křesťanští demokraté získal v rámci koalice 2,6 % hlasů. Ačkoli její zisk sice výrazně nepřevyšoval výsledky v předešlých volbách, podařilo se jí získat historicky první mandát, který připadl předsedovi Svenssonovi. Nastala postupná proměna strany. V roce 1987 přepracovali křesťanští demokraté svůj program a přijala také nový název Křesťansko-demokratická společenská strana (Kristdemokratiska Samhällspartiet – KdS). V následujících parlamentních volbách, které se uskutečnily v roce 1988, kandidovala KdS opět samostatně. Získala 2,9 % hlasů, což pro ni znamenalo ztrátu parlamentního zastoupení, která byla ale pouze dočasná. Historickým úspěchem znamenaly pro švédské křesťanské demokraty parlamentní volby v roce 1991. KdS v nich získala 7,14 % hlasů, 27 mandátů, a následně také účast ve středopravicové vládě, v níž jí připadla tři ministerská křesla. Strana je od té doby stálou součástí švédské politické scény a podílela se na několika vládách s dalšími nesocialistickými stranami, tj. Umírněnými, Stranou středu a Lidovou stranou. Za nárůstem podpory stály celkem tři faktory. Strana se vzdala své představy coby \"třetí alternativy\" a přidala se mezi nesocialistické strany. Druhým bylo širší otevření se dalším skupinám voličů a posledním byla kombinace tradičních témat (odmítání potratů a prorodinná politika) s dalšími prioritami, kterými dokázala oslovit i další voliče (především zlepšení sociálních služeb). V následujících volbách roce 1994 překročili křesťanští demokraté čtyřprocentní hranici pouze těsně, nicméně o čtyři roky zaznamenali největší úspěch ve své historii, když se jí podařilo získat dokonce 11,8 % hlasů. Pozitivní vliv na výsledek strany měly mít celkem tři faktory: Popularita jejího lídra Alfa Svenssona, rodinná politika a náboženská otázka. Mezitím si v roce 1996 strana změnila svůj název na Křesťanští demokraté (švédsky Kristdemokraterna), který užívá dodnes. V dalších volbách sice strana nedokázala obhájit svůj výsledek z roku 1998, i přesto se ale dokázala etablovat na švédské politické scéně. Za přelomový lze v dějinách strany považovat rok 2004. Alf Svensson, který stál v čele strany 21 let, se rozhodl již dále nekandidovat na předsedu a vystřídal jej Göran Hägglund, který byl do té doby druhým místopředsedou. Hägglund však postrádal charisma svého předchůdce, což vedlo k postupnému poklesu podpory strany.", "section_level": 1}], "src_summary": "Křesťanští demokraté ( Kristdemokraterna, KD) je Švédska politická strana, která vznikla v roce 1964 jako reakce na sekularizaci švédské společnosti. V parlamentu jsou Křesťanští demokraté zastoupeni od roku 1991, od tohoto roku do roku 1994 byli též členy nesocialistické vlády. Také nyní jsou vládní stranou. Křesťanští demokraté se zasazují o zlepšení péče o důchodce, snižování daní a boj s nezaměstnaností. Předsedou strany je od roku 2015 Ebba Buschová Thorová, která vystřídala Görana Hägglunda.", "tgt_summary": "Kristdemokraterna (kurz KD, dt.: \"Die Christdemokraten\") bilden eine im schwedischen Reichstag vertretene politische Partei. Sie ist eine christlich-soziale Partei mit starker Verankerung in den schwedischen Freikirchen. Die Christdemokraten erreichten bei der Reichstagswahl 2018 6,3 % der Stimmen und 22 von 349 Mandaten. Parteivorsitzende ist seit April 2015 Ebba Busch.", "id": 1904511} {"src_title": "Stezka pravé a levé ruky", "tgt_title": "Pfad zur linken Hand", "src_document": [{"title": "Přístupy.", "content": "Thomas Karlsson, jeden ze zakladatelů magického řádu Dragon Rouge, rozlišuje po vzoru Alberta Brandiho, dvě formy stezky levé ruky: K první skupině Karlsson řadí i svůj řád, který také označuje za anti-náboženství. Zatímco náboženství, respektive stezku pravé ruky, chápe jako založené na souboru povinností a příkazů, které mají docílit ztraceného ideálního stavu a souladu s Bohem, stezku levé ruky chápe jako oproštění se od prvotního řádu, vyjádření svobodné vůle, osobní zodpovědnosti a získání vědomostí a moci umožnujících mu vládu nad světem. Od hermetismu, jehož cíle se mohou podobat, se podle Karlssona tato stezka odlišuje oslavováním temných a revolucionářských božstev a bytostí jako Lucifer, Loki, Kálí, Hekaté, Prométheus, Azazel nebo padlí andělé. Definuje ji též antinomismus – odvrhnutím kulturních, náboženských a především existenciálních tabu, včetně smrti. Stephen E. Flowers, runolog a jeden ze zakladatelů Ring of Troth, spojuje stezku pravé ruky s objektivním vesmírem, zatímco stezku levé ruky s vesmírem subjektivním. Zatímco objektivní či přirozený vesmír, Flowersem ztotožňovaný s přírodou i Bohem abrahámovských náboženství, je ovládán přírodními zákony, vesmír subjektivní, vlastní každé vnímající bytosti, je těchto zákonů oproštěn. Za prvotní formu duše vnímajících bytostí tvořících svůj vlastní vesmír označuje „Knížete temnot“, konečné božstvo následovníků stezky levé ruky a vyjádření bytostného Já. Zatímco tak většina duchovní tradic se snaží dosáhnout jednoty s Přírodou či Bohem, tak následovníci tradic stezky levé ruky se snaží dosáhnout nezávislé existence na božské úrovni prostřednictvím trvalého oddělení od objektivní reality. První jmenované označuje jako teocentrické, druhé jako psychécentrické. Následovníka stezky levé ruky definuje jako osobu usilující o trvalou, nezávislou, osvícenou a všemocnou existenci, přičemž prostředkem je mu následující:", "section_level": 1}], "src_summary": "Stezka pravé ruky a stezka levé ruky představuje v západní esoterismu dichotomii mezi základními přístupy k magii. Někteří autoři a skupiny zabývajících se okultismem a ceremoniální magií ztotožňují stezku levé ruky s černou magií a černým šamanismem a stezku pravé ruky s magií bílou, jiní tuto dichotomii chápou spíše jako rozdíl přístupů, který nutně nesouvisí s morální stránkou magických aktů. K stezce levé ruky se v rámci západního esoterismu hlásí například Církev Satanova, Séthův chrám, Typhonian Order nebo Dragon Rouge. ", "tgt_summary": "Als Pfad zur linken Hand, Pfad der linken Hand oder Left-Hand Path (LHP) werden verschiedene religiöse (auch okkulte oder magische) Ausrichtungen bezeichnet, die dem etablierten, „rechten“ Glauben gegenüberstehen. Die begriffliche Unterscheidung des Pfades zur Linken Hand (Sanskrit: \"Vama Marga\") und des Pfades zur Rechten Hand (sanskrit: \"Dakshina Marga\") stammt ursprünglich aus dem Hindu-Tantra. \"Vama\" kann sowohl mit „linke (Hand)“ als auch mit „Frau“ übersetzt werden, \"Marga\" mit „Weg“ oder „Pfad“. ", "id": 6192} {"src_title": "Krisztina Egerszegiová", "tgt_title": "Krisztina Egerszegi", "src_document": [{"title": "Život a závodní kariéra.", "content": "V mezinárodních závodech debutovala na mistrovství Evropy 1987, kde teprve jako třináctiletá skončila čtvrtá na 200 m znak a pátá na 100 m znak. O rok později na olympijských hrách zaskočila plavecký svět, když na znakařské dvoustovce zvítězila a na poloviční trati skončila druhá. V den jejího olympijského vítězství jí bylo teprve 14 let a 41 dní a stala se tak nejmladším plavcem, který na olympiádě zvítězil (v roce 1992 tento rekord překonala Kyoko Iwasakiová). V dalších letech znakařským tratím dominovala. Na barcelonské olympiádě 1992 zvítězila na obou tratích a k tomu přidala zlato v polohovém závodu na 400 metrů. Byla jedinou ženou, která si z těchto her odvážela tři zlaté medaile. Tuto sbírku ještě rozšířila na mistrovství Evropy 1993, kde krom vítězství na zmíněných tratích vyhrála i 200 m motýlek.
V roce 1994 oznámila, že po mistrovství světa v Římě ukončí kariéru. Šampionát se jí však nepovedl- na kratší znakařské trati skončila až pátá, na 200 m znak druhá. To vedlo k rozhodnutí konec kariéry odložit. Další rok na mistrovství Evropy již opět vítězila. Na olympijských hrách v Atlantě 1996 obhájila své výhry na 200 m znak ze dvou předchozích olympiád a stala se teprve druhým plavcem (po Dawn Fraserové), která zvítězila ve stejné disciplíně na třech po sobě jdoucích hrách. S pěti zlatými z individuálních disciplín z let 1988 až 1996 byla také nejúspěšnějším plavcem historie, její zisk překonal v roce 2008 Michael Phelps. Po atlantské olympiádě oznámila konec kariéry v 22 letech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Krisztina Egerszegiová (* 16. srpna 1974, Budapešť) je bývalá maďarská plavkyně, která v osmdesátých a devadesátých letech získala celkem pět zlatých olympijských medailí. Byla držitelkou světového rekordu na 100 m i 200 m znak, na delší trati rekord držela dokonce sedmnáct let (1991 až 2008).", "tgt_summary": "Krisztina Egerszegi [] (* 16. August 1974 in Budapest) ist eine ehemalige ungarische Schwimmerin, die fünf Goldmedaillen bei Olympischen Spielen gewann.", "id": 21834} {"src_title": "Odstranění šumu", "tgt_title": "Rauschunterdrückungsverfahren", "src_document": [{"title": "Obecné metody.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prahování vlnkových koeficientů.", "content": "Odstranění šumu a vyhlazení signálu za pomoci prahování vlnkových koeficientů je jednou z nejznámějších a nejjednodušších aplikací vlnkové transformace. Nejprve se spočítá diskrétní vlnková transformace signálu. Pro prahování koeficientů je možno použít jakýkoli postup. Nejčastěji se ale používá tvrdé (') či měkké (') prahování. Při tvrdém se koeficienty menší než práh formula_1 nahradí nulami. U měkkého se navíc ostatní posunou o velikost prahu směrem k nule (to má za následek větší ztrátu energie signálu). Volba prahu závisí na použitých vlnkách i charakteru šumu a může být odlišná v různých měřítkách. Pro normální rozdělení formula_4 šumu se používá kde formula_6 je počet vzorků signálu. Je třeba určit rozptyl šumu. D. L. Donoho a I. M. Johnstone odvodili Pro prahování se signál zpět složí pomocí inverzní DWT.", "section_level": 2}, {"title": "Obraz.", "content": "Jedná se například o obraz z digitálních nebo filmových kamer, kde je k dispozici pouze jediná realizace snímku (nelze tedy použít průměrování více snímků).", "section_level": 1}, {"title": "Typy šumu.", "content": "V digitálním obraze rozeznáváme nejčastěji dva typy šumu:", "section_level": 2}, {"title": "Metody odstranění.", "content": "U barevných obrazů je třeba vhodně zvolit barevný model, na jehož složky budou metody aplikovány. Metody odstranění šumu můžeme rozdělit následovně:", "section_level": 2}, {"title": "Lineární filtry.", "content": "Podle frekvenční charakteristiky šumu mají tyto lineární filtry často charakter dolní propusti. Filtry lze na obraz aplikovat pomocí konvoluce. Jedna z metod odstranění šumu je konvoluce s maskou, která se skládá z elementů určených Gaussovou funkcí. Tato metoda vede k rozmazání obrázku, což může být pro další zpracování obrazu problém (například pro detekci hran). Je to efektivní technika k potlačení Gaussova šumu. 2D Gaussova funkce: Hodnota každého pixelu je určena průměrem jeho a jeho nejbližších sousedů. Opět vede k rozmazání obrazu. Jako Gaussův filtr je efektní k potlačení Gaussova šumu. Je to vlastně speciální případ Gaussova filtru s nekonečnou směrodatnou odchylkou (formula_10). Obecná dolní propust propustí jen nízké frekvence (šum je zpravidla vysokofrekvenční). Je možné ji aplikovat buď postupně přímo na obraz pomocí konvoluce s malou konvoluční maticí (získanou například inverzní Fourierovou transformací z frekvenční charakteristiky filtru) nebo násobením celé frekvenční charakteristiky filtru s celou frekvenční charakteristikou obrazu (získanou například Fourierovou transformací). Příkladem nelineárního filtru je mediánový filtr nebo rank-order filtry. Mediánový filtr vezme pro každý pixel obrazu jeho okolí. Ze všech těch pixelů vybere medián, který se stává novou hodnotou zpracovávaného pixelu. Rank-order filtr pracuje podobně, ale nevybírá ze seřazených pixelů okolí medián (ležící přesně uprostřed) ale jinou hodnotu (ležící například ve dvou třetinách). V případě barevného obrazu se pixely porovnávají podle váženého průměru kanálů (například podle intenzity, ', '). Mediánový filtr je vhodný k odstranění náhodného šumu. Dalším nelineárním filtrem je tzv. „konzervativní vyhlazení“. Jedná se o rychlou metodu určenou k odfiltrování izolovaných pixelů s výjimečně vysokou nebo nízkou intenzitou (například šum typu sůl a pepř). Tato metoda se snaží nejprve detekovat vadný pixel. Tedy nejdříve nalezne minimální a maximální hodnotu intenzity z okolí pixelu, jehož hodnotu chceme spočítat. Jestliže je hodnota tohoto centrálního pixelu mezi minimem a maximem, je pixel předán do výstupního obrazu beze změny. V opačných případech by měl být pixel nahrazen novou hodnotou, jež je odvozena z nepostižených sousedních pixelů. Například v případě, že je jeho hodnota menší než minimum, je nahrazen tímto minimem. Naopak, je-li jeho hodnota větší než maximum, je nahrazen maximem. Obraz je rozložen diskrétní vlnkovou transformací a na získané koeficienty je aplikování nejčastěji tvrdé nebo měkké prahování. Metoda je popsána výše. Mezi nelineární filtry patří také bilaterální filtr, který při odstranění šumu zachovává ostré hrany, nebo metody založené na Vector-Valued Image Regularization with PDEs.", "section_level": 3}], "src_summary": "Odstranění šumu, potlačení šumu nebo redukce šumu je proces, který se pokouší odstranit ze signálu šum. Znalost charakteristik šumu a typu signálu může pomoci k výběru konkrétní metody. Bez znalosti charakteristiky šumu nebo signálu není možné šum odstranit. Nejčastěji činěnými předpoklady o šumu jsou: vysoká frekvence, nízká energie, malá korelace s původním signálem.", "tgt_summary": "Rauschunterdrückungsverfahren () sind technische Verfahren im Bereich der Signalverarbeitung, welche das Ziel haben das meist unerwünschte Rauschen in einem Nutzsignal zu verringern. Dazu werden im Signal mit auf die Anwendung abgestimmten Filtern bestimmte Frequenzanteile unterdrückt oder verstärkt. Anwendungsbereiche sind unter anderem die Audiotechnik bei Sprache und Musik, allgemein die Akustik, oder die Bildverarbeitung um das Rauschen von Bildsensoren zu minimieren. Entsprechende Filterfunktionen können aber auch in Bereichen der Mechanik wie z. B. der Hydraulik Verwendung finden. ", "id": 2324359} {"src_title": "Řízení životního cyklu výrobku", "tgt_title": "Product-Lifecycle-Management", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První komerční aplikace CAD pro minipočítače se objevily v 70. létech 20. století a předznamenaly revoluční změnu, která se následně v práci konstruktérů odehrála. Podrobně je historie CAD popsána v 2. kapitole knihy dostupné na Internetu. V současnosti se CAD v nějaké podobě využívá prakticky v každém výrobním podniku, který má vlastní konstrukci. S rozmachem CAD se data z projekce a konstrukce začala stěhovat z papíru do CAD souborů. Počet těchto souborů v podniku rychle narůstal a udržet pořádek v jejich ukládání a archivaci bylo stále těžší. Když jejich uchovávání začalo konstruktérům přerůstat přes hlavu, zrodily se systémy PDM. PDM, anglicky Product Data Management, česky Řízení výrobkových dat, je systém určený k řízení (správě) dat o výrobcích a s nimi spojených pracovních procesů. Systémy PDM zprvu začínaly jako pouhé trezory na výstupní soubory CAD konstruktérů, ale jejich funkce se postupně rozšiřovaly. Uchovávané informace nyní zahrnují CAD modely, výkresy, kusovníky, údaje o dílech, produktové specifikace, NC programy, výsledky analýz, související korespondenci atd. PDM se stará také o udržování verzí dokumentů. Uživateli PDM jsou hlavně vývojáři a konstruktéři, ale mohou to být i pracovníci z výroby, projektoví manažeři, lidé z prodeje, marketingu, nákupu, financí, kteří také mohou přispět k návrhu produktu. PDM lze považovat za jakousi nadstavbu CAD, protože má smysl ho provozovat jen když už podnik využívá CAD. PLM je potom další nadstavbou resp. vyšším vývojovým stupněm PDM. Rozdíl mezi PDM a PLM je v tom prostředním písmenu: P\"D\"M je \"data\" management, má na starost data týkající se konstrukce výrobku, zatímco P\"L\"M je \"lifecycle\" management, tedy zabývá se celým životním cyklem výrobku. Orientuje se na všechny procesy, které se výrobku za jeho života týkají. PLM má výrazně širší záběr, sleduje produkt až do výroby a dále k zákazníkovi. Má silné vazby na ERP (viz dále). Není to jen aplikace (jako je CAD i PDM), je to komplexní informační systém, jehož implementace je hodně náročná a vždy si vynutí podstatné změny ve způsobu práce celé organizace. Jeho uživatelé pak jsou v celém podniku a dokonce i u jeho externích partnerů. Nasazení PLM automaticky předpokládá i používání systému PDM, který je de facto vždy v PLM obsažen. \"Pozn.:\" Rychlé seznámení s historií vzniku PLM (ve srovnání s ERP) může poskytnout dvouminutové video Toma Shoemakera z americké softwarové firmy PTC.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah PLM a ERP.", "content": "ERP a PLM plní ve výrobním podniku rozdílné úlohy: PLM určuje, jaký má produkt být, a ERP podniku pomáhá při přeměně této vize ve skutečnost. Lze to vyjádřit i tak, že systém PLM se stará o veškeré duševní vlastnictví (Intellectual Property, IP) týkající se podnikových produktů a systém ERP se stará o jejich produkci (realizaci) nejefektivnějším možným způsobem, s ohledem na zdroje, čas, odpad materiálu apod., zpravidla provázaně s finančními transakcemi. Připojený obrázek ukazuje, jak se podíl PLM a ERP v průběhu životního cyklu výrobku mění. První úvahy, skici, rozbory a návrhy probíhají ve vývojovém oddělení, využívají podkladů z PLM a ukládají se do jeho databáze. Po schválení přechází práce do konstrukce, užívají se aplikace CAx, a všechny výsledky se uchovávají a spravují v PLM. Jak se výroba přibližuje, začne se uplatňovat i ERP. Je-li třeba, instalují se nové stroje nebo výrobní linky, najímají se noví pracovníci. V předstihu se vybírají dodavatelé a objednávají se položky s delší dodací lhůtou. Někdy se vyrábí a testuje prototyp. Po spuštění a rozběhu výroby většinu podpory zajišťuje ERP, zatímco podíl PLM postupně klesá. Zpočátku lze očekávat častější konstrukční úpravy; s tím, jak se výroba stabilizuje, požadavků na PLM ubývá, ovšem k inovacím dochází neustále. Po ukončení výroby daného produktu se v režii ERP dále vyrábějí náhradní díly a zajišťuje servis pro zákazníky. Dochází k postupnému útlumu, jak se výrobek u zákazníků přestává používat. PLM se v této době využívá hlavně jako zdroj potřebné dokumentace k výrobku. Panuje shoda v tom, že ze všech systémů a řešení určených pro výrobní podniky jsou ERP a PLM nejdůležitější. PLM hraje hlavní roli při inovaci, vývoji a konstruování produktů, ERP při plánování a řízení procesů během jejich realizace. ERP ovšem plní i další důležité úlohy, které nemají přímý vztah k produktům, v účetnictví, personalistice a obecně ve správě a řízení společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce PLM.", "content": "PLM nemá jednoznačnou definici, a proto ani výčet jeho funkcí není nijak závazně určen. K dispozici jsou seznamy funkcí konkrétních PLM produktů od jejich výrobců, které si zájemce snadno dohledá, a které se v mnohém shodují a v mnohém rozcházejí. Z obecnějšího pohledu lze usoudit, že funkcionalita PLM pokrývá pět hlavních oblastí: \"Systémový inženýring\" sbírá všechny požadavky na výrobky (primármě požadavky zákazníků, ale také požadavky regulatorních orgánů např. na bezpečnost, kvalitu atd.) a koordinuje práce na vývoji nových a inovacích stávajících výrobků. \"Řízení produktů a jejich portfolia\" se zaměřuje na alokaci zdrojů potřebných pro vývoj a na sledování stavu projektů majících za úkol vývoj nových produktů. Řízení portfolia je nástrojem, který managementu pomáhá kontrolovat pokrok ve vývoji nových výrobků a rozhodovat o přidělování nedostatkových zdrojů. K \"návrhu produktů\" se používá CAD a příbuzné aplikace. Do \"řízení technologie\" spadá rozvržení dílny, uspořádání výrobních linek, plánování strojů, technologické postupy, normování prací, počítačová podpora obrábění (CAM), počítačová podpora kvality (CAQ) aj. Oblast \"Řízení výrobkových dat\" (PDM) byla popsána výše.", "section_level": 1}, {"title": "Integrace PLM a ERP.", "content": "PLM a ERP ve výrobním podniku mohou sice pracovat samostatně, je však velmi žádoucí, aby spolu byly co nejlépe propojené (integrované). V podniku pak neexistují žádné PLM ani ERP procesy, nýbrž pouze „podnikové procesy“. Procesní problémy se ve výrobním podniku nedají řešit separátně v PLM nebo ERP, ale jen společně na podnikové úrovni. Integrované PLM a ERP tvoří nejlepší prostředí pro rychlé a spolehlivé navrhování a realizaci inovovaných produktů. Inovace nejsou omezeny jen na konstrukci. „Velký“ vývoj sice typicky probíhá ve výzkumu a konstrukci, ale podněty k menším inovacím, které mohou zvýšit kvalitu resp. snížit náklady, často přicházejí z výroby a servisu. Integrace PLM a ERP však není vůbec snadná. Nejde přitom o technické problémy se sdílením dat, největší potíže působí to, že PLM a ERP mají řadu zásadních rozdílů a představují dva odlišné světy. \"Inovační cyklus\" (PLM) se vyznačuje rychlými iteracemi a úpravami, \"realizační cyklus\" (ERP) má spíše lineární a opakované procesy. Mnoho informací z inovačního cyklu, včetně rozpracovanosti návrhů a plánů, se bez PLM formálně nezaznamenává a nesdílí. Tyto informace nejsou v ERP a typicky zůstávají jen v neřízených dokumentech a tabulkách. Při vývoji produktů se pracuje s velkým množstvím dat, která nemají nic společného s provozními útvary podniku. Většina z nich má cenu jen pro konstrukci, například dohledání slepých cest pomáhá pochopit přijatá rozhodnutí. Takové informace v ERP nejsou a sotva by tam byly k něčemu, ale jsou cenné v PLM. Každá revize v PLM přitom může zahrnovat všechny související analýzy, návrhy, grafiku, dokumentaci a další informace, které jsou pro realizaci důležité teprve když je tato revize uvolněna pro výrobu (jestli k tomu vůbec dojde). Moderní CAD systémy generují obrovské soubory a PLM tak potenciálně spravuje gigabyty dat pro každý jednotlivý produkt. Architektura ERP systémů pro tyto účely nevyhovuje a není k tomu ani důvod. Překážkou pro sdílení těch dat, s nimiž pracují oba systémy, také je, že PLM a ERP mluví odlišnými jazyky. Používají různé pojmy a mnohdy i pracují s různými věcmi. V PLM je základem \"dokument\" (výkres), v ERP stejnou úlohu zastává \"položka\", což není totéž. To jak je výrobek zkonstruován, popisuje \"konstrukční kusovník\" v PLM. V ERP zase pro plánování a řízení výroby musí být uložen \"výrobní kusovník\". Postup pro jeho odvození ze struktury CAD a jeho udržování v ERP představuje při úvahách o propojení PLM a ERP jeden z hlavních problémů, který ovšem jde nad rozsah tohoto článku. Ke způsobu práce v PLM dále patří snadné vytváření nových \"verzí\" a \"revizí\" (revize obvykle znamená schválenou verzi). ERP však s verzemi ani revizemi nepracuje, v něm se vše řídí na základě \"platnosti\" (od-do). Změnové řízení v ERP je komplikované a podléhá řadě schvalovacích kroků, protože každá změna je vážným zásahem do nepřetržitě probíhající výroby. Tyto a další integrační problémy nemají jednoznačné řešení, vždy záleží na typu výroby (konstrukce na zakázku, výroba na zakázku, montáž na zakázku) a na konkrétních potřebách daného podniku.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Podle zprávy se prodej PLM systémů v období 2009-2014 ve světě rovnoměrně zvyšoval z 24 na asi 35 miliard dolarů. Stejný růst se předpokládá i na období do roku 2018. Tato čísla se vztahují k celkovému trhu označovanému jako \"PLM-related investments\" (investice související s PLM), takže zahrnují i různá dílčí a menší řešení. Tři hlavní dodavatelé kompletních PLM systémů jsou Dassault Systèmes, PTC a Siemens PLM Software. Počet PLM systémů instalovaných v ČR není znám. Lze odhadovat, že to bude jen zlomek z počtu instalací ERP.", "section_level": 1}, {"title": "Souvislost se systémy PIM/MDM.", "content": "Se systémy PDM/PLM popisovanými v tomto článku souvisejí systémy s podobně vyznívajícími názvy, a to PIM/MDM (Product Information Management, česky Správa produktových informací, a Master Data Management, česky asi Správa kmenových dat). Přes uvedenou podobnost (ve zkratkách PDM a PIM rozlišující prostřední písmeno znamená buď 'data' nebo 'informace', což jsou slova, která se v řeči běžně zaměňují) obě tyto dvojice představují odlišné, avšak vzájemně se doplňující systémy. Přestože je někdy těžké se v nových technologiích a jejich zkratkách vyznat, organizace samy musí vždy posoudit, zda a jak jsou nabízené nástroje vhodné pro jejich potřeby. Účel PDM/PLM byl vysvětlen výše, tyto systémy se zaměřují na na tu stránku výrobkových dat, která určuje, jak se produkt navrhuje, vyrábí a využívá. Primárním účelem PIM naproti tomu je shromažďovat, spravovat a sdílet produktová data potřebná pro jejich prodej a marketing. Typičtí uživatelé PDM/PLM byli vyjmenováni v tomto článku, typickými interními uživateli PIM jsou lidé z marketingu a prodeje, externími uživateli pak zákazníci, distributoři a prodejci (více v článku PIM). Jak bylo uvedeno výše, PLM hraje hlavní roli při \"inovaci\" produktů, zatímco ERP se stará o jejich \"realizaci\". V podobně stručném shrnutí lze říci, že PIM se soustřeďuje na \"publikaci\" informací pro zákazníky. A stejně jako je PDM součástí PLM, je PIM podmnožinou MDM, systémů se širším záběrem, zahrnujících nejen produkty samotné ale i další související informace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Řízení životního cyklu výrobku (ve zkratce PLM z anglického Product Lifecycle Management, česká zkratka se nepoužívá) je proces řízení celého životního cyklu výrobku od prvního nápadu přes návrh, konstrukci a výrobu až po servis a likvidaci výrobku. PLM sdružuje lidi, data, podnikové procesy a systémy a pro vlastní výrobní podnik i jeho partnery vytváří páteř informací o výrobku. Pojmem PLM se označuje nejen způsob tohoto řízení, ale rovněž informační systém (software), který je podporuje. ", "tgt_summary": "Product-Lifecycle-Management bzw. Produktlebenszyklusmanagement (PLM) ist ein Konzept zur nahtlosen Integration sämtlicher Informationen, die im Verlauf des Lebenszyklus eines Produktes anfallen. Das Konzept beruht auf abgestimmten Methoden, Prozessen und Organisationsstrukturen und bedient sich üblicherweise IT-Systemen für die Aufzeichnung und Verwaltung der Daten. PLM entstand aus dem enger definierten Produktdatenmanagement (PDM) und entwickelte sich im frühen 21. Jahrhundert zum beherrschenden Paradigma in der Produktentwicklung. Unternehmen erhoffen sich vom PLM eine verbesserte Kontrolle über die diversen Prozesse, die in jedem Teil eines Lebenszyklus erforderlich sind, und damit auch transparente Aufwände und Erträge. Die von dem Konzept betroffenen Systeme umfassen also Konstruktion (CAD) und Berechnung (CAE) über die Produktionsplanung (Anlagen und Technologie) und PPS bis hin zu Verkaufsplanung, Verkauf, Vertriebslogistik, End of life-Management, einschließlich Service- und Recyclingfragen. ", "id": 753907} {"src_title": "To (kniha)", "tgt_title": "Es (Roman)", "src_document": [{"title": "Kompozice knihy.", "content": "Kniha je rozdělena na pět částí, které jsou rozděleny na 23 kapitol, každá část končí mezihrou a celá kniha je zakončena epilogem. Příběh se odehrává ve fiktivním americkém městě Derry ve státě Maine v letech 1957,1958, 1984 a 1985.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rok 1957–1958.", "content": "Bratři, mladí kluci, Bill a George Denbroughové, spolu vyrábějí lodičku z papíru. Když ji George jde pustit na vodu, potká klauna Pennywise, který Georgovi nabízí nafukovací balónek, George si bere balónek a klaun ho zavraždí. Koktající Bill se stále obviňuje z bratrovy smrti, poté se stává vůdcem klubu „Smolařů\", jenž má sedm členů (Bill, astmatik Eddie, černoch Mike, ukecaný Richie, tlustý Ben, žid Stanley a dívka z chudé rodiny Beverly), jde o klub „nezapadajících“ dětí, které často šikanuje Henry Bowers a jeho kumpáni Krkavec a Viktor. Henry velmi surově zbil a pořezal Bena Hanscoma, protože mu neumožnil opsat školní test. Objevují se opět neobjasněné vraždy převážně malých dětí. Tento cyklus se opakuje každých sedmadvacet let a vražda George byla začátkem nového cyklu. To se objevuje v různých svých podobách (klaun Pennywise, malomocný, krev). Bill je přesvědčen, že To zabilo George a myslí si, že objevil úkryt, ve kterém se To skrývá (dům číslo 29 na Neibolt Street). Kamarádi dojdou do koupelny, vidí To v podobě vlkodlaka. Beverly má však prak a stříbrné kulky. Podaří se jim To zranit a To poprvé cítí bolest a strach. Beverly později napadne její otec, ale posléze si uvědomuje, že nejde o jejího otce, ale o To. Podaří se jí utéci. Potkává ostatní členy klubu a všichni jdou do Lad. Tam na ně čeká Henry a začíná je pronásledovat. Smolaři běží k přečerpávací stanici, přes kterou se dostanou do kanálů pod Derry, kde žije To. To zabilo Viktora a Krkavce. Smolaři se dostanou až do obrovské místnosti a uvidí To v podobě Pavouka. Bill použije rituál Chüd, který ho přenese do vesmíru, odkud To pochází. K Billovi nyní mluví Želva, která mu pomůže přemoci To. Bill ale musí překonat sám sebe, musí říct jazykolam (\"Tlačí pěstmi na ty sloupy a přesto tvrdí, že vidí duchy\"). To je přemoženo, Bill se vrací zpět do místnosti a To mizí. Není ale mrtvé, proto \"Smolaři\" skládají přísahu, pokud by se cokoliv stalo, tak To zabijí. V Derry zůstává jen Mike, aby sledoval situaci, ostatní odjíždějí z města, zapomínají na Derry a také na To.", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1984–1985.", "content": "Mike je znepokojen sérií nevysvětlených vražd, které se začínají v Derry objevovat, zavolá tedy své přátele, aby se vrátili, protože se vrátilo i To. Členové klubu „Smolařů“ žili svůj život, na To téměř zapomněli. Richard Tozier pracuje jako moderátor v rádiu. Z Bena Hanscoma se stal slavný architekt, který rád a poměrně hodně pije. Beverly Marshová (nyní Beverly Roganová) se vdala za Toma Rogana, který ji často bije. Bill Denbrough se stal spisovatelem a scenáristou hororů, v jeho sedmnácti mu zemřel otec, na rakovinu plic, později se oženil s mladou herečkou Audrou a žijí spolu v Portlandu. Na Mikeovo zavolání se sejdou téměř všichni až na Stana, který se bál vrátit nebo porušit přísahu, takže si ve vaně podřezal žíly a zemřel. To je volá zpět, aby se s nimi mohlo znovu setkat. Smolaři se sejdou u Mika v knihovně, kde vzpomínají. Poté všichni kromě Mikea odcházejí do hotelu. Mike si píše deník a náhle spatří Henryho Bowerse, kterému To pomohlo dostat se z léčebny duševně chorých. Henry na Mikea zaútočí nožem a prořízne Mikovi stehenní tepnu. Následuje souboj, po kterém Henry prchá a Mike je donucen zavolat si sanitku a poté upadá do bezvědomí. Henry je pod vlivem To a „musí“ zabít i ostatní členy klubu Smolařů. Jeho první obětí má být Eddie, ten ale Henryho zabije a spolu s ostatními jde do kanálu zabít To. Ve stoce nalezne Bill kabelku své ženy Audry. Ve velké místnosti vidí Pavouka. Bill začíná s rituálem Chüd. Želva je však mrtvá a Bill padá hluboko do vesmíru. Richie se tedy též zapojí do rituálu Chüd. Eddie v místnosti zaútočí svým respirátorem na Pavouka. Bill a Richie se vrátí, ale Pavouk Eddiemu ukousne celou paži a Eddie zemře. Pavouk prchá, Bill, Richie a Ben ho pronásledují. Nalézají pavoučí vajíčka. Ben zůstává, aby mohl vajíčka zničit. Bill a Richie pokračují dál, Billovi se podaří Pavouka zabít. Městské centrum v Derry se propadá do země. Smolaři nacházejí v brlohu Audru a dostávají se na zemský povrch, vracejí se do hotelu. Audra je odvezena do nemocnice. Po fyzické stránce je zdráva, ale duševně je stále mimo náš svět. Bill ji vezme na zběsilou projížďku na kole, Audra se posléze zotavuje a po dlouhé době na Billa promluví.", "section_level": 2}, {"title": "Filmová adaptace.", "content": "V roce 1990 byl natočen americko-kanadský televizní film \"To\" (: \"It\") v režii Tommyho Lee Wallace, v hlavní rolích hráli: Richard Masur, Annette O'Toole, Tim Reid, John Ritter. Další adaptace se kniha dočkala v roce 2017, stejnojmenný film natočil argentinský režisér Andy Muschietti.", "section_level": 1}], "src_summary": "To (: \"It\") je hororový román od Stephena Kinga, na kterém Stephen King pracoval čtyři roky (od roku 1981 až do roku 1985), do češtiny přeložil Gabriel Gössel. Dílo získalo v roce 1987 Cenu Augusta Derletha.", "tgt_summary": "Es (Originaltitel: \"It\") ist ein Horror-Roman des amerikanischen Schriftstellers Stephen King. Er erzählt die Geschichte von sieben Kindern, die sich gegen eine Clique gewalttätiger Jungen zur Wehr setzen müssen und gemeinsam den Kampf gegen ein namenloses Monster (\"Es\") aufnehmen (häufig in der Form eines Clowns namens Pennywise), das in der fiktiven Kleinstadt Derry Kinder tötet. Der Roman erzählt des Weiteren, wie die nun erwachsen gewordenen Kinder erneut den Kampf mit dem Monster aufnehmen. ", "id": 2402550} {"src_title": "Kukačka obecná", "tgt_title": "Kuckuck", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Dorůstá 33–34 cm, je štíhlá s dlouhým ocasem a křídly. Vyskytuje se ve dvou formách – šedé svrchu a na hrdle, zespoda bílé s černými proužky (samci i samice) a hnědé shora, bílé zespoda a na obou stranách proužkované (některé samice). Ocas je černý okrouhlý s bílými skvrnami, křídla úzká a špičatá. Zbarvením se podobá krahujci, což může vylekat pěstouny a umožní kukačce snést vejce do jejich hnízda aniž by bylo odhaleno.", "section_level": 1}, {"title": "Hlas.", "content": "Sameček se ozývá jasným „kuku“, samička výrazným „bi bi bi“.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Žije zejména v lesích, často poletuje i na otevřeném prostranství. Je to jediný druh kukaček vyskytujících se v ČR. Kukačka je tažná, do Evropy přilétá koncem dubna, v srpnu až září odlétá opět na jih.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "O kukačce je známo, že nežije s jedním samečkem v trvalejším páru, ale že navazuje během jara jen kratičké známosti s několika samečky. Jednotlivé populace kukaček jsou přizpůsobené jednotlivým druhům hmyzožravých pěvců, například rákosníkovi obecnému, konipasu bílému, pěvušce modré, lindušce luční, července obecné, rehkovi zahradnímu a dokonce i drobnému střízlíkovi obecnému, jimž samice kukačky vkládá do hnízd vždy po jednom vejci. Celkem tak naklade 15 až 20 vajec. Vejce jednotlivých samiček se podobají vejcím toho ptáka, v jehož hnízdě se vylíhla. Je jen o něco větší. Pouze pokud samička nenalezne hnízdo tohoto druhu, snese vejce do jiného hnízda, kde se může výrazně lišit od ostatních vajec. Doba sezení trvá 12 až 13 dní. Vylíhlé mládě pak vyhází vejce nebo mláďata pěstounů z hnízda ven. Pěstouni krmí mládě 21 až 23 dnů a ještě 3 týdny je přikrmují.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Kukačka obecná je hmyzožravá, živí se tak výhradně hmyzem. Požírá také jejich larvy, třeba chlupaté housenky, které jiní ptáci nedokážou pozřít.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Když přijde samičce čas ke snášení vajíček, ozve se zvláštním hlasem, kukání zcela nepodobným. Je to takové bublání, na které okamžitě reagují samci kukaček z nejširšího okolí, sletí se k samici a pak se rozpoutá nesmírně zajímavý děj. Samci kukají o překot, do toho se ozývá zvláštní chechtot samců a pochopitelně i bublání samice.", "section_level": 1}, {"title": "Video.", "content": "Jarmila Kačírková: Kukačka obecná (Cuculus canorus), Maďarsko, Hortobágy 29.4.2019?) jsou na standardní české klávesnici QWERTZ rozloženy zcela jinak oproti anglické, proto se mnozí uživatelé přepínají do anglické klávesnice, aby rychleji dosáhli na nějakou často užívanou zkratku.", "section_level": 1}, {"title": "Rozložení kláves Dvorak – DSK.", "content": "Ve 30. letech minulého století pro anglicky píšící vytvořil August Dvorak ergonomičtější rozložení znaků na klávesnici. Toto rozložení lépe odpovídá četnosti jednotlivých znaků v anglicky psaném textu, zohledňuje se i střídání rukou, \"síla\" prstů a jiná statistická a ergonomická pravidla. Cílem nového uspořádání mělo být rychlejší, bezchybnější a snazší psaní v důsledku vhodnějšího umístění více frekventovaných znaků. Podle některých zdrojů vede používání klávesnice Dvorak ke zvýšení rychlosti psaní anglického textu až na 190 % původní rychlosti, jiné jsou skeptičtější a odhady zlepšení se pohybují v několika málo desítkách procent. Vzhledem k tomu, že již řadu let přední místa ve většině mezinárodních soutěží obsazují Češi, kteří používají rozložení QWERTZ, lze usuzovat, že rozloženi Dvorak není až tak výhodné. Také to potvrzuje fakt, že dlouholetým držitelem světového rekordu (955 úhozů za minutu) je Češka Helena Matoušková píšící na české klávesnici, tedy na rozložení QWERTZ. Použití klávesnice Dvorak doplněnou o znaky s diakritikou na jejich původních pozicích představuje omezení výhod oproti anglickému textu. Kniha „Profesionálem v administrativě“ dokonce uvádí, že rozdíl je pro český text zcela zanedbatelný a produktivita vzroste přibližně o 1 %. Publikace dále vypočítává, že tento způsob rozložení kláves umožňuje napsat za osmihodinovou pracovní dobu o pět řádků více textu a nelze podle ní tedy říci, že by byl výrazně efektivnější.", "section_level": 1}, {"title": "Optimalizace rozložení kláves.", "content": "Optimalizace rozložení kláves českého standardu nebyla nikdy oficiálně provedena. Různé amatérské pokusy jsou občas prováděny, včetně využití rozložení Dvorak - DSK. Přitom pokud by došlo k rozmístění znaků v závislosti na jejich výskytu v českém textu, došlo by, jak uvádí publikace „Profesionálem v administrativě“ k zvýšení produktivity práce přibližně o 12,2 %. Pokud by navíc došlo i k dalším úpravám klávesnice, produktivita práce by mohla být zvýšena o další 2 %. To by umožňovalo psát 59,5 % obsahu textu přímo v základní poloze, tedy z kláves na nichž jsou umístěny prsty při využívání hmatové metody. Tedy přibližně stejně jako při psaní anglického textu na klávesnici Dvorak - DSK. Optimalizace rozmístění znaků na klávesách by však znamenala ještě větší rozdíly od amerického standardu než jsou dnes. Proti optimalizaci na základě ergonomických pravidel stojí v celém světě probíhající globalizace. Z jejího pohledu by bylo vhodné, aby bylo dosaženo jednotného uspořádání znaků na klávesnici. To by však znamenalo velký odklon od efektivního rozložení znaků v jednotlivých národních standardech a v důsledku toho pokles produktivity práce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rozložení kláves na klávesnici, lépe řečeno rozložení znaků na jednotlivých klávesách klávesnice, je dáno historickým vývojem a upraveno mezinárodní normou. Přesto existuje mnoho variant a subvariant tohoto rozložení.", "tgt_summary": "Die Tastaturbelegung (auch Tastaturlayout) beschreibt sowohl die Kodierung der einzelnen Tasten als auch deren Lage und Anzahl auf der Tastatur einer Schreibmaschine, eines Textverarbeitungssystems oder Computerterminals. Je nach Anwendung und Einsatzzweck gibt es verschiedene Varianten, spezielle Tasten für bestimmte Funktionen, wie auch besondere Tastaturen an Kassensystemen. Grundsätzlich muss zwischen der physischen Belegung – d. h. der mechanischen Anordnung der bedruckten Tasten im Tastenfeld – und einer variablen, über Software anpassbaren Tastaturbelegung, also der Zuordnung von Zeichen und Funktionen zu bestimmten Tasten unterschieden werden.", "id": 148664} {"src_title": "Udev", "tgt_title": "Udev", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "udev byl představen v Linuxu 2.5. Systém využívající nové verze udevu nenabootuje s jádrem starším než 2.6.13, dokud udev není vypnut a klasická složka /dev není použita pro přístup zařízení. V dubnu 2012 byl zdrojový kód udev sloučen do systemd.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled.", "content": "Na rozdíl od tradičních unixových systémů, kde připojená zařízení ve složce /dev byla statická sada souborů, linuxový udev správce zařízení dynamicky poskytoval pouze soubory zařízení, aktuálně připojených v systému. Ačkoliv devfs využívaný k podobné funkcionalitě, Greg Kroah-Hartman cituje několik důvodů pro upřednostnění implementace udevu před implementací devfs.", "section_level": 1}, {"title": "Funkčnost.", "content": "udev je obecný správce zařízení. Je spuštěn jako démon v linuxovém systému a naslouchá skrze netlinkový socket ueventu, že jádro vyslalo signál o inicializaci nového zařízení nebo jeho odebrání ze systému. Systém poskytuje sadu pravidel, která se shodují s exportovanými hodnotami události a vlastnostmi objeveného zařízení. Odpovídající pravidlo se dle zařízení bude jmenovat, vytvoří pro něj soubor a spustí konfigurační programy pro nastavení a konfiguraci. udev pravidla mohou odpovídat vlastnostem jako je jádro subsystému, název jádra zařízení, fyzickému umístění zařízení nebo vlastnostem jako sériové číslo. Pravidla mohou požadovat také informace z externích programů k pojmenování zařízení nebo zadat vlastní název, který bude vždy stejný bez ohledu na pořadí, v jakém jsou k systému připojeny. V minulosti bylo běžným způsobem jak používat udev v linuxových systémech nechat posílat události skrz socket HALu. Například HAL oznámí ostatnímu běžícímu softwaru v systému, že nový hardware je připojen vydáním broadcastové zprávy po D-Bus IPC pro všechny zúčastněné procesy. Tímto způsobem desktopy jako GNOME nebo K Desktop Environment (KDE) mohou spustit správce souborů k prohlížení obsahu nově připojených USB flash disků nebo paměťových SD karet. V polovině roku 2011 byl HAL odmítnut většinou linuxových distribucí a stejně tak desktopovými prostředí KDE, GNOME a XFCE. Funkcionalita dříve obsažená v HAL byla integrována do samotného udev nebo přesunuta do odděleného softwaru jako je udisks a UPower.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Systém je rozdělen do tří částí: Systém dostane volání z jádra skrze netlinkový socket. Dřívější verze za tímto účelem využívaly hotplugu, přidávající odkaz na sebe ve složce /etc/hotplug.d/default.", "section_level": 1}, {"title": "Autoři.", "content": "udev byl vyvinut Gregem Kroah-Hartmanem a Kayem Sieversem, s velkou pomocí Dana Stekloffa.", "section_level": 1}], "src_summary": "udev je v informatice název subsystému, který řeší správu zařízení pro jádro Linuxu. Obsluhuje připojovaná zařízení reprezentovaná speciálními soubory v adresáři codice_1 a stará se o navazující akce v uživatelském prostoru potřebné při přidávání nebo odebírání zařízení za chodu (tzv. hot swapping), například načtení firmware. Je nástupcem systémů devfs a hotplug.", "tgt_summary": "udev steht für userspace /dev (\"/dev\" steht für Gerätedatei; siehe engl. \"device\" = Gerät) und ist ein Programm, mit welchem der Linux-Kernel Gerätedateien für die Datenein- und -ausgabe (Input/Output) verwaltet. ", "id": 1932317} {"src_title": "Šílený Max", "tgt_title": "Mad Max", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "V Austrálii, vzdálené „pár let ode dneška\", jak vysvětluje úvod filmu, dochází ke kolapsu civilizovanosti společnosti, očividně kvůli stále docházející ropě. Na silnicích vládnou nebezpečné silniční gangy, kterým se snaží v činnosti zamezit poslední zbytky vládní moci v podobě MFP (Main Force Patrol), jakési odnoži australské policie. Člen motorkářského gangu Crawford „Noční jezdec\" Montizano se pokouší ujet silniční policii MFP v jejím ukradeném výkonném automobilu Pursuit Special (Holden Monaro). Daří se mu unikat do chvíle, kdy se do pronásledování pustí Max Rockatansky, nejlepší řidič MFP. Noční jezdec umírá během vážné havárie. Motorkářský gang vedený Prstořezem a Bubbou Zanettim si přijíždí do města pro tělo svého člena. Potom motorkáři kradou palivo, jinak vydávané na příděly, a terorizují občany. Max a jeho komplic Jim „Goose\" Rains uvězní Johnnyho Boyla, mladého člena gangu, který zůstal u poničeného automobilu jednoho páru, který gang surově napadl. Dívka utrpěla značný šok. Jelikož se k soudu nedostavil žádný svědek, je policie nucena Boyla pustit, což rozzuří Jima. Toho musí ostatní držet, aby se na Boyla nevrhl. Jim i Boyle si vyhrožují navzájem odplatou. Když Bubba Zanetti odveze Boyla pryč, kapitán MFP Fred „Fifi\" McPhee řekne svým hochům, ať si v případě gangu „dělají co chtějí, pokud se to nedostane do papírů“. Krátce poté Johnny provede sabotáž na Gooseho policejním motocyklu, kterému se ve vysoké rychlosti zablokuje kolo. Jim skončí mimo silnici, ale nic vážného se mu nestane. Motocykl je ale poškozený. Od přítele si vypůjčí pick-up a odváží si motorku do garáží. Prstořez s Johnnym čekají v záloze a když Jim projíždí kolem, Johhny hodí na jeho automobil brzdový buben, následkem čehož Goose havaruje a obrátí vůz na střechu. Prstořez pak nutí Johnnyho, aby hodil hořící sirku na benzín vytékající z pick-upu (Jim Goose je bezmocný, uvězněn v popruzích). To Johnny odmítá, při následné strkanici s Prstořezem sirka odletí směrem k Jimovi a pick-up vzplane. Těžce popálený Jim je převezen do nemocnice. Max se rozhodne skončit u policie, věci zašly příliš daleko. Kapitán McPhee se mu to snaží vymluvit, navrhuje mu vzít si dovolenou, než se definitivně rozhodne. Max souhlasí, ale je přesvědčený, že stejně skončí. Později je Max v autoservisu, zatímco jeho žena Jessie jede s malým synkem Sprogem na zmrzlinu. U obchodu narazí na členy gangu, kteří mají nekalé úmysly. Jessie nakopne Prstořeze do rozkroku a ujede (i se synem), nicméně banditi ji zanedlouho objeví u moře poblíž farmy, kde přebývá s Maxem. Cestou lesem jim ještě přepadení nevyjde, ale pomsta se jim vydaří na silnici, kde Jessii srazí i s dítětem. Malý Sprog zemře při převozu do nemocnice, Jessie je vážně zraněná a svým zraněním později podlehne. Max je zdrcený, rozhodne se smrt své rodiny pomstít. Z policejních garáží si vezme vylepšený černý vůz Black Pursuit Special (Ford XB Falcon) a vyzpovídá automechanika ohledně členů gangu, přičemž se nezdráhá použít násilí. Postupně likviduje jednoho člena za druhým, několik z nich skončí v řece po pádu z mostu, když se na ně Max řítí vysokou rychlostí v protisměru. Bubbu zastřelí a Prstořeze štve po silnici, dokud ho nesrazí protijedoucí kamion. Nakonec najde i Johnnyho, který krade mrtvému muži boty (automobilová havárie). S chladným, potlačovaným hněvem připoutá Johnnyho za nohu k havarovanému vozu. Nehodlá jej jednoduše zastřelit, ale přichystá pro něj dilema. Polije okolí vozu benzínem a připraví roznětku. Johnnymu hodí pilku na železo a řekne mu, že si může vybrat. Buď přepiluje pouta (což mu zabere asi 10 minut), nebo si uřízne nohu (to může stihnout za 5 minut). Nedbá na jeho žadonění a odjíždí pryč. Když přejede most, automobil exploduje. Max pokračuje v jízdě. Zůstalo tajemstvím, jestli Johnny přežil.", "section_level": 1}, {"title": "Vozidla.", "content": "Maxův žlutý Interceptor byl sedan Ford Falcon XB 1974 (dříve vůz policie australského státu Victoria) s motorem Cleveland V8 a dalšími modifikacemi. Automobil Big Bopper řízený Roopem a Charliem byl rovněž Ford Falcon XB 1974 (v minulosti také policejní vůz). Automobil March Hare řízený Sarsem a Scuttlem byl sedan Ford Falcon XA 1972 (dříve sloužil jako taxi). Maxův černý Pursuit Special pocházel z limitované verze GT351 modelu Ford XB Falcon Hardtop z roku 1973. Pursuit Special, který řídil na začátku filmu Crawford \"Nightrider\" Montizano (Noční jezdec), bylo původně kupé Holden HQ LS Monaro z roku 1972. Automobil mladého páru, který zničili motorkáři, byl sedan Chevrolet Impala 1959. Z motocyklů, které se objevily ve filmu bylo 14 značky Kawasaki, typ Kawasaki Kz1000. Během natáčení bylo zničeno 14 vozidel včetně režisérovy Mazdy Bongo (malý modrý dodávkový automobil, který se na silnici roztočí po nárazu Big Bopperu v úvodu filmu).", "section_level": 1}, {"title": "Související filmy.", "content": "V roce 1981 byl natočen sequel \"Šílený Max 2 - Bojovník silnic\" a roku 1985 třetí díl s názvem \"Šílený Max a Dóm hromu\", v němž si zahrála jednu z hlavních rolí americká popová zpěvačka Tina Turner. V roce 2015 měl premiéru film \"\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Šílený Max (anglicky \"Mad Max\") je první ze série australských postapokalyptických sci-fi filmů s hlavním hrdinou Maxem Rockatanskym, kterého hraje Mel Gibson. Natočen byl v roce 1979 s omezeným rozpočtem a 20 let držel rekord v Guinnessově knize rekordů jako film s největším poměrem tržby/náklady (po něm titul připadl filmu \"Záhada Blair Witch\"). Byl uveden v Austrálii společností Roadshow Entertainment (nyní Village Roadshow Pictures) roku 1979. ", "tgt_summary": "Mad Max ist ein australischer Actionfilm aus dem Jahr 1979. Der von George Miller inszenierte Film kam am 29. Februar 1980 in die deutschen Kinos. Die Handlung ist in einer nicht näher bezeichneten Zukunft in Australien angesiedelt, in deren Mittelpunkt der Konflikt zwischen einer Rockerbande und dem Polizisten Max Rockatansky, der Mord an dessen Frau und Sohn sowie dessen Rachefeldzug stehen. Der Film, der mit einem nur geringem Budget gedreht wurde, war international erfolgreich, in der Folge entstanden drei weitere Filme um Max Rockatansky: \"Mad Max II – Der Vollstrecker\", \"Mad Max – Jenseits der Donnerkuppel\" und \"\".", "id": 212065} {"src_title": "Okres Bílsko-Bělá", "tgt_title": "Powiat Bielski (Schlesien)", "src_document": [{"title": "Gminy a statistické údaje.", "content": "Skládá se z deseti gmin (obcí): Dohromady má celý okres rozlohu 458,64 km2 (3,72 % území vojvodství) a ke dni 30. června 2016 zde žilo 162 495 obyvatel (3,56 % obyvatelstva vojvodství).", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Sousedí s okresem Těšín na západě, okresem Pszczyna na severu, okresem Osvětim a okresem Wadowice v Malopolském vojvodství na východě a okresem Żywiec na jihu. Obklopuje ze čtyř stran Bílsko-Bělou, která je sídlem okresní samosprávy, ale není jeho součástí, nýbrž tvoří samostatný městský okres. Okres se rozkládá po obou stranách historické slezsko-malopolské zemské hranice. 20 obcí (gmina Jasenice, gmina Čechovice-Dědice, Javoří a Slezská Bystrá v gmině Wilkowice) s 47,43 % obyvatelstva a 40,5 % rozlohy leží v Těšínském Slezsku, ostatní 22 obce s 52,57 % obyvatelstva a 59,5 % rozlohy patří k Malopolsku, resp. Haliči. Tento dualismus odráží i znak okresu tvořený polovinou zlaté hornoslezské orlice a polovinou bílé polské orlice. Soudobý okres Bílsko-Bělá vznikl v důsledku správní reformy v roce 1999. Jeho předchůdcem byl okres existující mezi lety 1951 až 1975, který vznikl sloučením části dřívějších okresů Bílsko (do roku 1918 v Rakouském Slezsku, poté v autonomním Slezském vojvodství; zahrnoval také část dnešního okresu Těšín) a Krakovská Bělá (do roku 1918 v Haliči, poté v Krakovském vojvodství; zahrnoval také část dnešního okresu Osvětim). Mezi lety 1975 až 1998 patřila většina území okresu k Bílskému vojvodství vyjma gmin Čechovice-Dědice a Bestvina, které byly součástí Katovického vojvodství. Jihozápadní část okresu leží ve Slezských Beskydech a jihovýchodní v Malých Beskydech a jedná se o populární turistickou a odpočinkovou lokalitu (horské město Szczyrk, lázně Javoří, Międzybrodzké jezero). Centrální část leží ve Slezském podhůří a vyznačuje se dobře rozvinutým zemědělstvím. V severní části, která geomorfologicky patří k Osvětimské pánvi, hraje důležitou ekonomickou roli rybníkářství. Největším městem a významným průmyslovým centrem jsou Čechovice-Dědice. Městečko Wilamowice je proslulé svébytným etnikum hovořícím vlastním jazykem germánského původu – vilamovštinou. V současnosti náleží území okresu k suburbánní zóně Bílska-Bělé a život jednotlivých obcí je silně spjat s životem velkoměsta. Gminy Jasenice a Javoří patří k Euroregionu Těšínské Slezsko, všechny ostatní k Euroregionu Beskydy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Okres Bílsko-Bělá ( Powiat bielski) je okres \"(powiat)\" v jižním Polsku ve Slezském vojvodství poblíž hranic s Českou republikou. Sídlem okresní samosprávy je město Bílsko-Bělá \"(Bielsko-Biała)\".", "tgt_summary": "Der Powiat Bielski ist ein Powiat (\"Landkreis\") in der polnischen Woiwodschaft Schlesien. Er hat eine Fläche von 457 km2, auf der rund 150.000 Einwohner leben.", "id": 1586007} {"src_title": "Sóseki Nacume", "tgt_title": "Natsume Sōseki", "src_document": [{"title": "Raná léta.", "content": "Sóseki se narodil v Edu, ještě než se přejmenovalo na Tokio. Jelikož však jeho rodiče byli již v pokročilém věku a sám měl sedm starších sourozenců, byl záhy dán na výchovu do pěstounské rodiny. To mělo za následek Sósekiho pozdější podezřívavost a nedůvěru k lidem, jež se objevovala i u postav z jeho děl. V devíti letech se vrátil zpět k rodině a bylo mu umožněno vzdělání nejdříve v Kumamotu na ostrově Kjúšú a později v samotném Tokiu. Vyznal se v japonské, čínské i západní literatuře. Zpočátku se zajímal zvláště o čínskou literaturu, později se však na Tokijské císařské univerzitě věnoval literatuře anglické. Byl jedním z prvních, který tento obor absolvoval, a později angličtinu sám vyučoval na školách na Šikoku a na Kjúšú. Během stěhování z místa na místo se setkal s Kjóko Nakane, s kterou se roku 1896 oženil. Celou dobu však toužil po pozici na Tokijské univerzitě, takže když mu japonské ministerstvo školství nabídlo dvouletý stipendijní pobyt v Anglii, který by mu ono místo zajistil, souhlasil.", "section_level": 1}, {"title": "Studium v Londýně.", "content": "V roce 1910 dorazil do Londýna, kde se na tamější univerzitě měl věnovat anglické literatuře. Přesto však po pouhých dvou měsících přestal chodit na přednášky, jelikož mu jejich obsah až příliš připomínal obdobné přednášky v Japonsku. Místo toho si našel soukromého učitele, odborníka na Shakespearovo dílo, Williama J. Craiga. Sóseki však převážně zůstával doma, kde se věnoval četbě anglické literatury, kterou si pořizoval za své skromné stipendium na úkor jídla či společenského života. Navíc ještě musel posílat peníze své ženě a nedávno narozené dceři, takže byl nakonec kvůli své tíživé finanční situaci přinucen se neustále stěhovat a během těchto dvou let vystřídal hned 5 pronájmů. Tento samotářský způsob života a Sósekiho vrozená podezřívavost vůči lidem vedly ke zhoršení jeho duševního zdraví a paranoie. Ta hrstka přátel, které v Londýně měl, se snažila Sósekimu pomoct, například i tím, že ho nutili vycházet ven a být společenštější. Zpráva o jeho mentálním stavu se brzy dostala i na japonské ministerstvo, naštěstí se však Sóseki nedlouho poté vrátil domů do Japonska. Tam nastoupil na místo profesora anglické literatury na Tokijské univerzitě, kde vystřídal Lafcadia Hearna. Sám Sóseki tyto dva roky popisoval jako nejhorší v jeho životě a Londýn a jeho obyvatele nesnášel, nicméně jeho pobyt zde ho značně ovlivnil jak v životě, tak v jeho tvorbě.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra spisovatele.", "content": "Sóseki začal svou spisovatelskou dráhu jak autor básní haiku a črt, které publikoval v časopise \"Kukačka\" (Hototogisu) vedeném jeho přítelem Šikim Masaokou. Mezi ně patří třeba črty \"Dopis z Londýna\" či \"Bicyklový deník\", obě zaměřené na jeho pobyt v Londýně. První román \"Jsem kočka\" (Wagahai wa neko de aru) napsal až v roce 1905 na popud Kjošiho Takahamy, pokračovatele po Masaokovi, v jehož časopise \"Kukačka\" vycházel na pokračování. Jde o satiru na tehdejší japonskou společnost viděnou očima bezejmenného kocoura. Román se ihned setkal s obrovským úspěchem a vyústil v napsání dalších románů jako \"Chlapeček\" (Boččan), který byl inspirován Sósekiho pobytem na Šikoku, lyrický román \"Polštář z trávy\" (Kusamakura) či \"Dvěstědesátý den\" (Nihjaku-tóka). Jeho akademická kariéra zase vedla k teoretickému spisu \"Pojednání o literatuře\" (Bungaku ron).", "section_level": 1}, {"title": "Spolupráce s \"Asahi Šimbun\".", "content": "V roce 1907 přijal nabídku novin \"Asahi\", odešel z univerzity a stal se profesionálním spisovatelem a autorem literárních článků. \"Asahi Šimbun\" mu jako jediné noviny dokázaly poskytnout čas i podporu pro psaní románů, které pak v tomto deníku exkluzivně vycházely. V téhle době si Sóseki prošel svou experimentální fází, která vyústila v romány \"Horník\" (Kōfu) či \"Deset snů\" (Jume džúja), ale později se vrátil k původním prověřeným postupům v trilogii \"Sanširó\", \"A potom\" (Sorekara) a \"Brána\" (Mon).", "section_level": 2}, {"title": "Onemocnění a pozdní tvorba.", "content": "V polovině roku 1910 se u Sósekiho projevily žaludeční vředy, kvůli nimž byl hospitalizován a které téměř vedly k jeho smrti. Přestože byl na začátku následujícího roku propuštěn z nemocnice, obtíže u něj pokračovaly a byly i příčinou jeho brzkého úmrtí. Zároveň měly vliv i na jeho tvorbu, která se z původně optimistické a podporující individualismus posouvá k pesimismu a upřednostňování zájmů společnosti. Z této doby pochází Sósekiho druhá románová trilogie \"Po jarní rovnodennost a dál\" (Higan sugi made), inspirovaná úmrtím spisovatelovy páté dcery Hinako, \"Poutník\" (Ködžin) a velice úspěšné a nejvíce diskutované \"Srdce\" (Kokoro), řešící rozpor mezi zájmy jednotlivce a povinnostmi vůči společnosti. Známým je i Sósekiho proslov \"Můj individualismus\" (Watakuši no kodžin šugi) z roku 1914. Poslední román \"Světlo a temnota\" (Meian) zůstal nedokončený.", "section_level": 2}, {"title": "Témata tvorby a pokračovatelé.", "content": "Hlavními tématy Sósekiho tvorby byly rozpory mezi zájmy jednotlivce a povinnosti vůči společnosti, mezilidské vztahy, odcizení, život nižších vrstev společnosti, životní rozhodnutí a jeho následky či rychlá westernizace a industrializace pod vlivem Západu. Mezi Sósekiho pokračovatele patří například Sóhei Morita či Rjúnosuke Akutagawa, oba členové Sósekiho literární společnosti \"Čtvrteční klub\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Sóseki Nacume (夏目漱石, 9. únor 1867, Edo – 9. prosinec 1916), Tokio, vlastním jménem Kinnosuke Nacume, 夏目金之助) je jedním z nejznámějších a nejvýznamnějších japonských spisovatelů období Meidži (1868–1912). Kromě románové tvorby se taktéž věnoval japonské poezii haiku, čínské poezii a rovněž teoretickým spisům o literatuře.", "tgt_summary": "Natsume Sōseki (jap., eigentlich \"Natsume Kinnosuke\" ; * 9. Februar 1867 in Ushigome, Edo (heute Shinjuku, Tokio); † 9. Dezember 1916 in Tokio) gehört zu den berühmtesten japanischen Schriftstellern der Meiji-Zeit.", "id": 1507563} {"src_title": "Dyáda", "tgt_title": "Zweierbeziehung", "src_document": [{"title": "Vznik, vývoj a zánik dyády.", "content": "Dyáda vzniká interakcí dvou osob. Vztah těchto osob může být kladný, tedy že se rozhodnou spolu nějakým způsobem spolupracovat, či záporný, že mezi nimi vzniká soupeření. Aby kladný vztah osob nějakým způsobem vydržel, vyžaduje to od každého z nich zájem o společný vztah a zapojení se do něj. Členové dyády musí být ochotni poslouchat jeden druhého, snažit se pochopit jeho myšlenky a být schopni dojít ke společnému závěru. Postupem času vzniká mezi dvojicí v dyádě silné pouto, které je utvářeno společnými zážitky, sdílením svých myšlenek, znalostí a tajemství. Členové dvojice se stávají oddáni jeden druhému, takovouto oddanost můžeme nalézt v partnerství a blízkém přátelství. Dyáda je velice křehká skupina, jelikož po odchodu jednoho z partnerů, který o vztah ztratí zájem, zaniká. Setrvání člověka v dyádě tedy závisí pouze na jeho vůli. Vztah může být někdy příliš vyčerpávající a náročný, některé typy dyád, například manželství, jsou proto chráněny právním řádem, což zabraňuje jejich okamžitému rozdělení. Příchodem třetího člena do dyády tato dyáda zaniká a vzniká triáda.", "section_level": 1}, {"title": "Typy dyád.", "content": "Rozlišujeme tři typy dyád.", "section_level": 1}, {"title": "Čisté dyády.", "content": "V čisté dyádě jsou oba partneři zodpovědní pouze za udržení svého společného vztahu a nemají žádné další povinnosti. Pokud jsou spolu, svět kolem nich je nezajímá. Příkladem čisté dyády jsou zamilované dvojice, které nevnímají své okolí, ale starají se pouze o svou lásku. Z čistých dyád je jednoduché odejít, jelikož jsou dobrovolné.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentativní dyády.", "content": "Jeden nebo oba členové reprezentativní dyády jsou závislí ještě na jiných větších sociálních skupinách. To, jak se k sobě chovají, vychází z toho, jakých cílů chtějí dosáhnout, popřípadě koho zastupují. Příkladem jsou dva ředitelé firem, kteří se setkávají na společném jednání. Jejich vztah obsahuje prvky dyády, avšak liší se od dyád čistých mírou intimity. Reprezentativní dyádu není možné jednoduše opustit. Je třeba, aby byl splněn cíl, kvůli kterému dyáda vznikla, například nalezena dohoda mezi dvěma řediteli firem.", "section_level": 2}, {"title": "Nadindividuální (super-individuální) dyády.", "content": "Super-individuální dyády se nacházejí ve větších sociálních skupinách, například rodinách, společnostech a kmenech. Členové těchto skupin si pro vzájemnou komunikaci jednoho člověka s druhým vypůjčují vlastnosti dyád, což jim umožňuje být si navzájem bližší. Díky tomu vznikají politické koalice, obchodní partneři, ale také konkurenti.", "section_level": 2}, {"title": "Historie dyád.", "content": "Poprvé pojem dyády definoval a zabýval se jimi německý filosof a sociolog Georg Simmel. Ten pro ně používal německý název Zweierverbindung. Simmel také poprvé poukázal právě na odlišnosti mezi dyádami a většími sociálními skupinami. Jakob Levy Moreno zase upozornil na důležitou roli dyád při vzniku skupinových struktur.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dyáda je v sociologii definována jako nejmenší sociální skupina, na jejímž základě vznikají skupiny vyšší. Základem dyády je vztah dvou osob, nejčastější formou je monogamní manželství. V dyádě se objevují vlastnosti, které nemůžeme pozorovat u větších sociálních skupin. Mezi tyto vlastnosti patří nezáměnnost jednoho člena dyády, intimita, emocionalita, vzájemnost a někdy také rivalita. Členové dyády jsou závislí jeden na druhém a každý nese stejnou odpovědnost za to, co se uvnitř dyády děje.", "tgt_summary": "Als Zweierbeziehung wird eine intensive soziale Beziehung zweier Personen bezeichnet. In den Sozialwissenschaften wird hierfür auch die Bezeichnung Dyade bzw. dyadische Beziehung verwendet. ", "id": 1850942} {"src_title": "Řezan pilolistý", "tgt_title": "Krebsschere", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Řezan pilolistý je vytrvalá vodní rostlina, volně plovoucí nebo kořenující ve dně. Je to dvoudomá rostlina s jednopohlavnými květy. Listy jsou jednoduché, přisedlé, v husté růžici, mečovitého tvaru, 30 až 60 cm dlouhé, na okraji ostře pilovité (odtud název řezan). Samčí květy vyrůstají po 3 až 6, jsou dlouze stopkaté a mají 2 až 3 cm v průměru. Samičí květy jsou krátce stopkaté, menší a jednotlivé. Na bázi květních stopek jsou 2 toulcovité listeny. Okvětí je rozlišeno na kalich a korunu. Kališní lístky jsou 3, korunní také 3, korunní lístky jsou bílé, cca 1,5-2,5 cm dlouhé. Tyčinek v samčích květech je 12. Gyneceum v samičích květech je složeno ze 6 plodolistů, je synkarpní, semeník je spodní. Kvete od června do září. Plodem je dvouřadě ostnitá tobolka, uzavřená v toulci tvořeném 2 vytrvalými listeny. Semena jsou hnědá, 4 až 9 mm velká.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření ve světě.", "content": "Řezan pilolistý je rozšířen v Evropě a Asii. V Evropě v současnosti zasahuje na sever po Britské souostroví, jižní Skandinávii a sz. Rusko, jižní hranice přirozeného areálu vede severním podhůřím Alp, severní Itálií, Rumunskem a v. Bulharskem. Na východ zasahuje areál přes Ukrajinu a evropskou část Ruska po západní a střední Sibiř. Rozsah původního areálu není přesně znám.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření v ČR.", "content": "Za původní výskyt jsou v rámci České republiky považovány pouze jihomoravské populace, soustředěné téměř výhradně v dolním Podyjí a dolním Pomoraví. Ostatní výskyty jsou druhotné. Řezan byl nezřídka uměle vysazován do okrasných bazénů, zahradních jezírek i do přirozených stojatých vod. V Čechách roste zejména ve východním Polabí a dolním Poorličí, několik lokalit je známo ve středním Polabí a podél Vltavy v okolí Českých Budějovic. Rostl v tůni zvané \"Jezírko\" na louce louce Felčárka u Jedliny (okres Rychnov nad Kněžnou). Tato lokalita byla chráněna výnosem ministerstva školství a národní osvěty v Praze ze dne 31. prosince 1933 číslo 143.547-V o ochraně přírodních památek. Řezan sem byl přenesen z jižní Moravy (už roku 1940 však byl vyhynulý). Velmi bohaté porosty byly v 60. letech 20. století známé z Tůní u Špačků v Českých Budějovicích. Předpokládá se, že sem se rostlina dostala z akvaristických kultur. Na konci 70. let však téměř vyhynula, reintrodukována byla z další jihočeské lokality, z rušeného rybníčku u Ostrolovského Újezda. Ještě v 70. letech byl uváděn porost ve Vrbenské tůni, která se z tohoto důvodu stal přírodní památkou - později zde vyhynul.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Řezan roste ve vodách bohatých na živiny, nejčastěji v mrtvých či odstavených říčních ramenech, řidčeji ve starých pískovnách, lučních tůních, rybnících a podobně. Koření v hlubších jemných usazeninách v hloubce do 120 cm. Dobře snáší kolísání vodní hladiny a snese krátkodobě i úplné opadnutí vody. Je to charakteristický druh svazu \"Hydrocharition\", vzácně se vyskytuje i ve společenstvech svazu \"Nymphaeion albae\". Rostlina má v hlubších vodách přirozený růstový rytmus. Na zimu rostliny klesají ke dnu, na jaře vystupují k hladině a zakořeňují, přes léto kvetou a tvoří výběžky s dceřinými růžicemi.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V minulosti byly popsány i další druhy rodu řezan, které byly později buď přeřazeny do jiných rodů (např. \"Stratiotes alismoides\" L. = \"Ottelia alismoides\" (L.) Pers.) nebo se jedná o synonyma řezanu pilolistého. Podle kladogramů molekulárních studií tvoří řezan pilolistý bazální větev čeledi voďankovité.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Slunná stanoviště, eutrofizované vodní nádrže. Množení semeny, nebo vegetativně. Z adventivních pupenů na krčku a stonku vyrůstají nové výhony, které vytvářejí kořeny, což umožňuje snadné množení dělením trsů.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Řezan pilolistý (\"Stratiotes aloides\"), dříve zvaný řezan aloesovitý, je druh jednoděložné rostliny z čeledi voďankovité (\"Hydrocharitaceae\"). Je to jediný druh rodu řezan (\"Stratiotes\"). Řezan pilolistý je vodní rostlina, rostoucí ve stojatých vodách. Vyskytuje se v Evropě a Asii. V České republice je původní výskyt na jižní Moravě, druhotně se vyskytuje i v Čechách. ", "tgt_summary": "Die Krebsschere (\"Stratiotes aloides\"; alte Namen sind: \"Stratiotes aquatica\", \"Stratiotes potamios\", \"Militaris aizoides\", \"Sedum aquatile\", \"Aloe palustris\") ist eine Wasserpflanzenart aus der Familie der Froschbissgewächse (Hydrocharitaceae). Sie ist die einzige rezente Vertreterin der Gattung \"Stratiotes\". Im Tertiär umfasste sie noch andere damals in Mitteleuropa vorkommende Arten.", "id": 686039} {"src_title": "Renault Clio", "tgt_title": "Renault Clio", "src_document": [{"title": "První generace (1990–1998).", "content": "Poprvé se Clio představilo na autosalonu v Paříži v červnu 1990. O rok později získalo titul Auto roku. Vyrábělo se do roku 1998. Kromě Francouzského Štrasburku se montovalo i v čínském Pekingu, indickém Dilí a turecké Burse. Už po roce prošlo prvním drobným faceliftem a o dva roky později druhým. Největší změnou byla nová přední maska a nárazníky. Největší proměnou prošlo v roce 1995. Největší změnou byly nově světlomety. Také byl představen sportovní model RT s výkonem 81 kW.", "section_level": 1}, {"title": "Clio Williams.", "content": "Původní dvouapůltisícová výrobní homologační série byla vyrobena v roce 1993. Obrovská poptávka nakonec přiměla automobilku vyrobit více vozů. Jednalo se v podstatě o nástupce Renaultu 5 Turbo. Technický základ přebral vůz od výkonnějšího modelu Clio 16V. Výrobu zajišťovala společnost Renault Sport. Závodní Clio 16V Maxi tehdy soutěžilo ve skupině do 2000 cm3 s objemem 1,8 litru. Automobilka tedy došla k závěru, že objem motoru zvýší na rovné dva litry a tím zlepší konkurenceschopnost svých vozů. Dvoulitrový motor dosahoval výkonu 110kW. Jméno získal vůz po spolupráci se stájí formule 1 Williams. Williams se však na jeho vývoji nepodílel. Výrobní číslo 0001 obdržel majitel stáje Frank Williams. Tento vůz dodnes stojí v sídle týmu. První série byla představena na ženevském autosalonu v roce 1993. Na přístrojové desce byly štítky s údajem, o kolikáté vozidlo ze série se jedná. U druhé a třetí doplňující série z let 94 a 95 již tyto štítky nebyly. Všechny vozy byly lakovány modrou barvou Sports Blue 449. Pod výlisem na kapotě se ukrývalo výkonnější sací potrubí a lemy blatníků byly roztažené. Modrý odstín byl použit i jako podklad u přístrojů v interiéru. Kola byla patnáctipalcová Speedline lakovaná zlatou barvou. Oproti sériovému Cliu je model posazen o 35 mm níže. Vůz měl kotoučové brzdy na všech kolech. Druhá série byla navíc vybavena elektricky ovládanými zpětnými zrcátky a byl u ní snížen hluk. Ve výbavě třetí generace se objevilo ABS, střešní okno a za příplatek klimatizace a kožené sedačky. Třetí série byla lakována odstínem Monaco Blue.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá generace (1998–2008).", "content": "Vyráběla se v letech 1998 až 2008. Z předchozích lokací výroby zůstala Francie a Turecko. Nově se Clio vyrábělo v argentinském Buenos Aires a slovinském Novem mestu. V roce 2001 prošlo Clio faceliftem. Design byl přiblížen tehdejšímu novému stylu automobilky Renault. Po začátku výroby třetí generace v roce 2005 se druhá prodávala souběžně jako Clio Storia. V roce 2006 prošel model další modernizací společně se sesterským sedanem Thalia. Změny znamenaly hlavně přední a zadní nárazník (přesunutí SPZ ze zadních dveří na nárazník). Další a zatím poslední změnou designu prošel tento model v polovině roku 2009, kdy se kompletně změnila přední maska, přední nárazník a zpětná zrcátka jsou z nyní identická s těmi, co se montují na model Thalia II.", "section_level": 1}, {"title": "Thalia/Symbol.", "content": "\"Renault Thalia\" je sedan verze odvozená od druhé generace Clia, která se vyrábí od roku 1999, pod tímto názvem je známá ve Střední Evropě a Izraeli. V Jižní Americe se prodává pod názvem \"Renault Symbol\" a \"Clio Sedan\". Ve Východní Evropě jako \"Clio Symbol\" a v Severní Africe, Asii a Oceánii pod názvem \"Clio Classic\". Vůz se vyráběl také v Mexiku a prodával pod názvem \"Nissan Platina.\" V roce 2002 prošel modernizací, která se dotkla především přední části, která se sjednotila s Cliem II po faceliftu. Další úpravou designu prošla spolu s Cliem II, které v tuto dobu má již přídomek \"Storia\" (kvůli odlišení názvu od třetí generace Clia), v roce 2006, Clio změnilo pouze vnější design, ale Thalia navíc dostala modernější palubní desku, kterou ale mělo Clio II už od roku 2002. Oba vozy dostaly nový přední a zadní nárazník, Thalia změnila i otevírání zavazadelníku. Od roku 2006 se také dodává na brazilský trh v úpravě, která dovoluje spalovat etanol. Kvůli designu se tento model nestal oblíbeným (motoristům vadil doslova z hlediska designu násilně naroubovaný zavazadlový prostor na Clio II), ale nízká cena a právě ten zavazadelník o objemu 510 litrů z něj udělaly prodejní trhák.", "section_level": 1}, {"title": "Motory.", "content": "Mezi lety 2008-2013 byla na trhu druhá generace modelu Thalia/Symbol, která se více podobala třetí generaci Clia, ale stále používala technického základu z Clia II, takže se v praxi od generace první liší pouze líbivější karoserií, vrchní částí palubní desky a nepatrně menším zavazadelníkem o objemu 506 litrů. Třetí generace Renaultu Symbol se vyrábí od roku 2012 v Turecku a Alžírsku. Je odvozená od Dacie Logan a v Jižní Americe se prodává jako \"Renault Logan\". Roku 2017 byl vůz faceliftován a začal se prodávat také v zemích perského zálivu.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí generace (2005–2012).", "content": "Vyrábí se od roku 2005 ve Francii, Indii a Turecku. Poprvé se v Cliu objevil systém startování pomocí čipové karty. Od roku 2007 začala výroba verze kombi s názvem Grandtour (o 210mm delší než tip hatchback). V roce 2009 byl proveden lehký facelift - hlavně úprava přídi - vrácení k úzké štěrbině jako u Clia II (rok 1998-2001) - zdůvodu zlepšení deformačních zón - prodloužené deformační zóny přidaly k celkové délce 41 mm (+ 25 mm vpředu a + 16 vzadu).", "section_level": 1}, {"title": "Rozměry.", "content": "Clio tip hatchback:", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtá generace (2012–2019).", "content": "Clio IV generace bylo uvedeno na přelomu září a října na Pařížské Motor Show a prodeje začaly o měsíc později. Od března 2013 byl k dispozici také v modifikaci Grandtour ve verzi kombi. Model byl vyráběný v továrnách ve Flins (Francie) a v Bursa (Turecko). Oproti minulé generaci byl u vozu značně zvětšen rozvor a blíží se tak kategorii kompaktních vozů. Kromě rozvoru narostl vůz taky do délky a šířky. Líbivějšímu designu musela ustoupit praktičnost, která právě doprovázela všechna předchozí Clia, a přitom právě díky ní byla všechna natolik oblíbená. Clio IV je k dispozici pouze s pěti dveřmi, se „skrytými“ klikami zadních dveří poblíž oken. Na zadní sedačky se již urostlý dospělý pohodlně neposadí, místa je zde dost pouze pro menší posádku. Nabízí se ve třech stupních výbav: Authentique počínaje, následuje Expression a výbavou Dynamique konče. Později byly stupně výbavy rozšířeny a přejmenovány na Life, Zen, LS Technofeel, Intens až po verzi GT.", "section_level": 1}, {"title": "Pátá generace (2019–současnost).", "content": "Pátá generace Clio byla představena na autosalonu v Ženevě v březnu 2019. Využívá platformu \"CMF-B\", kterou sdílí s druhou generací Nissanu Juke. Oproti čtvrté generaci je o něco menší, rozvor však zůstal víceméně stejně dlouhý. Na výběr jsou motory 0.9-1.6 L a pěti-stupňová manuální a šesti-stupňová automatická převodovka. Od roku 2020 bude také poprvé k dispozici hybrid, s motorem 1,6 l a baterií 1,2 kWh.", "section_level": 1}, {"title": "Závodní verze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Clio Maxi.", "content": "Renault Clio Maxi byla závodní verze první generace určená pro rallye, která byla upravena dle předpisů pro kategorii Kit Car. Jednalo se o první vůz v této kategorii a automobilka spolupracovala při určování pravidel. Clio Maxi poháněl motor o objemu 1998 cm3, který dosahoval výkonu 270 koní a točivého momentu 247 Nm. Celková váha vozu byla 960 kg. Vývoj automobilu začal již v roce 1994. Technicky automobil vycházel ze závodních verzí Clio 16S a Clio Williams, které soutěžily ve skupině A. První start se odehrál na Rallye Monte Carlo 1995. Vůz byl rozšířen kvůli lepší stabilitě. Vstřikování paliva bylo od firmy Magneti Marelli a sedmistupňová převodovka od firmy Hewland. Ale zvýšení výkonu znamenalo horší ovladatelnost vozu. Na to doplatil Philippe Bugalski na rallye Grasse-Alpin, kde těžce havaroval a jeho spolujezdec Thierry Renaud zemřel. Po ní byly vyměněny tlumiče. Dalšími jezdci v týmu byly kromě Bugalského ještě Bernard Munster a Jean Ragnotti. Clio Maxi několikrát zvítězilo na soutěžích i v šampionátech.", "section_level": 2}, {"title": "Clio S1600.", "content": "Tým Renault Sport se jako poslední z trojice francouzských výrobců pustil do projektu S1600. Poprvé bylo nasazeno do sezony mistrovství světa v rallye 2002. Testy vozu ale probíhaly již o rok dříve, kdy se testovacím jezdcem stal Serge Jordan. Původně byl vůz testován s motorem 2,0 litru z verze pro skupinu N. V sezonách juniorského mistrovství světa v rallye 2003 a 2004 s ním vybojovali titul jezdci Brice Tirabassi a Nicolas Bernardi. Ve stejném roce získal s tímto vozem titul Mistra Evropy Simon Jean-Joseph a o rok později Renato Travaglia. K pohonu sloužil motor o objemu 1598 cm3 s restriktorem 60 mm, který dosahoval výkonu 220 koní a točivého momentu 200Nm. Hmotnost vozu byla 1000 kg. Šestistupňová sekvenční převodovka byla od firmy Sadev.", "section_level": 2}], "src_summary": "Renault Clio je malý automobil, který od roku 1990 vyrábí francouzská automobilka Renault. Nahradil Renault 5. Vyrábí se již jeho pátá generace. V Japonsku se prodává pod názvem Renault Lutecia. Původně byl na výběr tří- a pětidveřový hatchback. Od druhé generace je ve výrobě odvozený tříprostorový sedan s názvem Thalia/Symbol. Ve třetí generaci přibylo praktické kombi Clio Grandtour.", "tgt_summary": "Der Renault Clio, nach der Muse der Geschichtsschreibung in der griechischen Mythologie benannt, ist ein seit 1990 produzierter Kleinwagen des französischen Automobilherstellers Renault, der als Drei- und Fünftürer erhältlich ist. Seit Anfang 2008 wird auch ein Kombi angeboten. Seit September 2019 wird die mittlerweile fünfte Generation offeriert. Bis Juli 2019 wurden bislang etwa 15 Millionen Clio hergestellt.", "id": 532817} {"src_title": "Ungerberg (Šluknovská pahorkatina)", "tgt_title": "Ungerberg (Sachsen)", "src_document": [{"title": "Přírodní poměry.", "content": "Ungerberg náleží k německé části Šluknovské pahorkatiny. Geologické podloží tvoří granodiorit. Na západním úpatí vrchu pramení Schwarzbach.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Zájem o Ungerberg se objevil s postupným rozvojem turistiky v nedalekém Saském Švýcarsku. O vrch se již na přelomu 18. a 19. století zajímal neustadtský teolog a vlastivědec Wilhelm Leberecht Götzinger (1758–1818). Stále výše rostoucí stromy blokovaly výhled z vrcholu, proto dal roku 1846 majitel rytířského statku v Langburkersdorfu na vrcholu postavit dřevěnou rozhlednu. Vedle věže otevřel i malé občerstvení. V prosinci 1848 dřevěná rozhledna shořela. Kamenná rozhledna o původní výšce 18 byla postavena roku 1885 a nese označení \"Prinz-Georg-Turm\" (Věž prince Jiřího) podle prince Jiřího I. Saského (1832–1904). Významnou měrou se na stavbě kamenné věže podílel neustadtský nakladatel Julius Mißbach (1831–1896). Spolu s kamennou rozhlednou vyrostla na vrcholu také restaurace, která však podlehla roku 1929 požáru. Věž prošla v roce 1973 rekonstrukcí, během které získala nástavbu, se kterou dosahuje výšky přibližně 33 m. Zároveň byla vedle postavena horská chata. Areál rozhledny a chaty získala do svého vlastnictví nadace, která obě stavby v létě 2018 znovu zpřístupnila veřejnosti a vybudovala zde malý výběh pro zvířata. Vedle rozhledny stojí 74,9 m vysoká televizní věž typu FMT 9.", "section_level": 1}, {"title": "Výhled.", "content": "Jižním a západním směrem poskytuje rozhledna dobrý výhled na skalní útvary Saského Švýcarska. Zřetelné jsou Lilienstein, Königstein a Großer Winterberg. Za nimi jsou za dobré viditelnosti vidět Východní Krušné hory. Východním směrem je vyhlídka na Šluknovskou pahorkatinu a Lužické hory a při dobré viditelnosti také Jizerské hory a Krkonoše. Severní výhled nabízí lesní oblast Hohwald s Valtenbergem.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Na vrchol Ungebergu vede větší množství značených turistických tras. Z Neustadtu in Sachsen jsou to modrá, červená a zelená, od Rugiswalde žlutá a zelená, z Dolní Poustevny žlutá, ze Sebnitze modrá a červená, přes Schönbach žlutá a z Krumhermsdorfu zelená.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ungerberg je 537,2 m vysoký hřbet ve Šluknovské pahorkatině. Nachází se jižně od města Neustadt in Sachsen v saském zemském okrese Saské Švýcarsko-Východní Krušné hory.", "tgt_summary": "Der Ungerberg ist ein südlich von Neustadt in Sachsen gelegener und zum Stadtgebiet gehöriger Berg. Mit einer Höhe von ist er ein beliebtes Ausflugsziel der Region. Aus sechs Richtungen führen Wanderwege auf den Berg. Der Gipfel ist auch über eine Zufahrtsstraße erreichbar.", "id": 567962} {"src_title": "Coping", "tgt_title": "Bewältigungsstrategie", "src_document": [{"title": "Přístupy k problematice zvládání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Psychoanalytický a psychodynamický přístup.", "content": "Počátek studia pojmu zvládání se váží k praxi S Freuda a jeho žáků, kteří na počátku 20. století zkoumali zvládání vnitřních sexuálních a agresivních konfliktů prostřednictvím obranných mechanismů. Poukázali tím na význam obranných mechanismů, jejichž účelem je změna vnímání stresových situací, při které dochází k redukci distresu za současné minimalizace změn ve vnitřním a vnějším prostředí. Jakkoliv bylo „objevení“ obranných mechanismů významné a převratné, nelze jimi zdaleka obsáhnout celou problematiku zvládání a vysvětlovat jimi různé vědomé a problém řešící strategie. Vůči psychodynamickému pojetí zvládání bylo vzneseno i mnoho metodologických výtek, týkajících se terminologické nejednotnosti a spíše kazuistické povahy publikovaných studií.", "section_level": 2}, {"title": "Fyziologický přístup.", "content": "O zavedení pojmu stresu (jakožto nespecifické fyziologické reakce na působení zátěže) se ve 30. letech 20. století zasloužil biochemik H. Selye. Současně zavedl označení stresor pro podnět, který stresový stav vyvolal. V roce 1956 definoval tzv. obecný adaptační syndrom (GAS), jímž se organismus (lidský stejně jako zvířecí) brání zátěži. Obecný adaptační syndrom probíhá ve třech fázích: Selye zkoumal především působení zátěže fyziologického druhu (nepříznivé fyzikální podmínky, zranění, otravy). Z jeho poznatků však vycházejí autoři, kteří pak přenesli jeho pojetí stresu i do sféry psychosociální zátěže. Selye se zabýval rovněž interindividuálními odlišnostmi v reakcích na působení zátěže stejné intenzity, které vysvětloval různou úrovní vulnerability u různých osob.", "section_level": 3}, {"title": "Transakční přístup.", "content": "V 60. letech 20. století se objevil, a po dvě desetiletí ve výzkumu zvládání dominoval přístup, který bývá nazýván transakčním či kognitivně-transakčním. Do centra pozornosti staví procesy kognitivního zpracování situace a hodnocení její stresovosti, důraz kladou na interakci jedince s prostředím, v potaz tudíž berou i charakteristiky zvládaných situací. Stres v jejich pojetí představuje specifický vztah mezi jedincem a prostředím, který je hodnocený jedincem jako vyčerpávající jeho zdroje nebo ohrožující jeho stav pohody. Proces vyrovnávání se se zátěžovou situací rozčleňují do 3 fází: Zvládání je v transakčním pojetí považováno za napříč různými situacemi spíše nekonzistentní proces, který je do velké míry determinován situačními charakteristikami, a v němž je role osobnosti omezena na její kognitivní, respektive zkušenostní komponenty.", "section_level": 3}, {"title": "Současný přístup.", "content": "Pro současnou generaci vědců zabývajících se zkoumáním zvládání je podle Sulse a jeho kolegů charakteristické, že většina uznává význam situačních i osobnostních faktorů zvládání. Mnoho současných autorů se shoduje na názoru, že jak osobnostní, tak situační determinanty vysvětlují významnou míru variací chování při zvládání.", "section_level": 3}, {"title": "Richard S. Lazarus.", "content": "Autorem nejčastěji citované a obecně respektované definice \"copingu\", resp. zvládání\", je Richard S. Lazarus. Lazarus, společně se svými kolegy, definuje tento pojem jako \"úsilí zaměřené směrem ven i dovnitř, vypořádat se s vnějšími i vnitřními požadavky (a konflikty mezi nimi), jež vyčerpávají osobní zdroje\". Tato definice vystihuje dvě základní funkce zvládání – cílenou změnu vztahů mezi jedincem a prostředím a kontrolu vlastního prožívání, čili zvládání prostředí a zvládání sebe. Pro tento proces je charakteristický pojem zvládání (coping).", "section_level": 2}, {"title": "Pomoc při boji se stresem.", "content": "Lazarus zároveň vytipoval několik pozitivních věcí, které nám mohou pomoci v boji se stresem. Patří sem:", "section_level": 3}], "src_summary": "Pojem \"zvládání\" je ekvivalentem anglického výrazu \"coping\", jehož kořeny lze najít v řeckém slově \"colaphos\", označující v zápasnické terminologii přímý úder na ucho. Někteří autoři ( např. Křivohlavý, Bratská), vycházející z tohoto pojetí, chápou zvládání jako přímý boj s mimořádně těžkou zátěžovou situací. Dle jejich názoru jde o vyšší stupeň adaptace, která představuje vyrovnávání se se zátěží pomocí aplikace víceméně obvyklých způsobů či na základě zkušeností. Oproti tomu u zvládání, které nastupuje při konfrontaci jedince se zátěží přesahující jeho zdroje, musí být potřebné vzorce chování nejprve vytvořeny a osvojeny. ", "tgt_summary": "Die Begriffe Bewältigungsstrategie, Copingstrategie oder Coping (von englisch \"to cope with\", „bewältigen, überwinden“) bezeichnen die Art des Umgangs mit einem als bedeutsam und schwierig empfundenen Lebensereignis oder einer Lebensphase.", "id": 1668950} {"src_title": "Mikael Ljungberg", "tgt_title": "Mikael Ljungberg", "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "Zápasení se věnoval od svých 7 let v rodném Mölndalsu na předměstí Göteborg. Na řecko-římský styl se specializoval v 15 letech s přestupem do klubu Örgryte IS Brottning v Göteborgu, kde začínal pod vedením Axela Berglundu. Jeho osobním trenérem byl po celou sportovní kariéru Leo Mylläri. V švédské mužské reprezentaci se pohyboval od roku 1990 ve střední váze do 90 kg. V roce 1992 se kvalifikoval na olympijské hry v Barceloně, kde v závěrečném kole základní skupiny porazil Íránce Hasana Babaka a postoupil do boje o třetí místo proti Giorgi Kokugašvilimu. Vyrovnaný zápas s Koguašvilim prohrál 0:2 na body a obsadil 4. místo. Od roku 1993 startoval ve vyšší těžké váze do 100 kg. V roce 1994 vynechal sezonu kvůli problémům s pravým ramenem. V roce 2004 známý americký publicista David Wallechinsky, ve své knize \"The Complete Book of the Olympics\" uvedl, že důvodem jeho absence v roce 1994 byla pozastavená činnost za doping z roku 1993. Za tento výrok se mu následně omluvil osobním dopisem. Kniha byla stažena z oběhu, ale několik set výtisků se s tímto obviněním prodalo. V roce 1996 startoval na olympijských hrách v Atlantě jako úřadující mistr světa. Bez většího zaváhání postoupil pavoukem do semifinále, kde prohrál těsně 1:2 na body s Bělorusem Sergejem Lištvanem. V boji o třetí místo porazil na lopatky Rusa Tejmuraze Edyšerašviliho a získal bronzovou olympijskou medaili. V roce 2000 startoval na olympijských hrách v Sydney. Po těsné výhře 2:1 na body nad Rumunem Petru Sudureacem postoupil ze základní skupiny z prvního místa do vyřazovacích bojů. V semifinále porazil rozdílem třídy mladého Američana Garretta Lowneye a ve finále nastoupil proti Davitu Saldadzem z Ukrajiny. Vyrovnaný finálový zápas vyhrál 2:1 na body a získal zlatou olympijskou medaili. Po olympijských hrách řešil problémové pravé rameno a místo další operace se rozhodl ukončit sportovní kariéru. Věnoval se trenérské práci, ale povrcholový život ho nenaplňoval. Trpěl depresemi, které se prohloubily po smrti matky a rozvodu s manželkou. K psychické pohodě mu nepomohlo nařčení z dopingu od známého autora. Na podzim 2004 spáchal sebevraždu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mikael Ljungberg (* 13. června 1970 – 17. listopadu 2004) byl švédský zápasník – klasik, olympijský vítěz z roku 2000", "tgt_summary": "Bo Urban Mikael Ljungberg (* 13. Juni 1970 in Göteborg; † 17. November 2004 in Mölndal) war ein schwedischer Ringer. ", "id": 311024} {"src_title": "Palestinská autonomie", "tgt_title": "Palästinensische Autonomiebehörde", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Název Palestina odkazuje na indoevropský pelištejský národ, který sídlil v jihozápadní části biblického Kanaánu. Patrně jako součást tzv. mořských národů sem přišli od Středozemního moře (nejspíše z Kréty) v 13. století př. n. l. a usadil se zde. Pelištejci s sebou přinesli mimo jiné znalost zpracování železa, díky čemuž po dlouhou dobu v oblasti dominovali. Od jejich příchodu se datuje začátek doby železné v Kanaánu. V této době termín \"Peliša\" (Palestina) náleží v přesném slova smyslu jen pelištejskému pětiměstí, zatímco širší oblast se nazývá Kanaán. Jako Palestinu označuje celou „jižní Sýrii“ (tj. dnešní Izrael, Palestinu, Libanon, příp. Jordánsko) poprvé Hérodotos, aby se vyhnul jiným, dvojznačným termínům. Oficiálně se latinský termín \"Palaestina\" začal používat po potlačení druhého židovského protiřímského povstání v roce 135. Tento termín, jako výraz dominance a ponížení nahradil dřívější název \"Judaea\", aby se vymazala i ve jménu jakákoli vzpomínka na židovský národ, který během necelého jednoho století proti Římu dvakrát povstal. Název Palestina se užívá jako zeměpisné označení území mezi Libanonem a Egyptem, i když se na jeho území již nenachází jen geneticky původní pelištejské obyvatelstvo.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pravěká Palestina.", "content": "Na území Palestiny se objevují přibližně 10 tisíc let př. n. l. první protozemědělci a lovci gazel. V 8 tisíciletí dochází k rychlému přechodu k usedlému zemědělství. Vystřídá se několik málo nám známých zemědělských společností, z nichž poslední byli Kananejci.", "section_level": 2}, {"title": "Starověká Palestina.", "content": "Od cca 12. století př. n. l. na území Palestiny (v obecném zeměpisném smyslu) sídlily především izraelské kmeny, které vytvořily Izraelské a Judské království, dále již zmínění Pelištejci, Aramejské království či Moab, Amon a Edom. Střídavě se území dostávalo do vlivu velkých mocností Asýrie, Babylonie, Makedonie a Egypta. Nakonec se země po krátkém období samostatného židovského státu pod vládou Makabejců dostala do moci Říma a později se stala římskou provincií Judea. Přesto různé části území byly spravovány různými králi, etnarchy či jinými pověřenými osobami.", "section_level": 2}, {"title": "Palestina pod vlivem islámu.", "content": "Po rozpadu Římské říše se Palestina stala součástí Byzantské říše, až v roce 636 vstoupili do Jeruzaléma muslimové a palestinské území se dostalo pod vliv islámu. Během 11. a 12. století sem vedlo několik křížových výprav, křesťané dobyli Jeruzalém a vyhlásili zde Jeruzalémské království, z této doby také pocházejí všechny izraelské historické hrady stavěné v evropském stylu. V 16. století Palestina připadla Osmanské říši a jako její součást setrvala až do jejího pádu na konci 1. světové války. Od 80. let 19. století začali ve větším množství přicházet Židé z celé Evropy. Po porážce osmanského Turecka byla Palestina britským protektorátem.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní Palestina a vznik Izraele.", "content": "Od 30. let minulého století začaly sílit požadavky Židů na vlastní stát, což vedlo k arabskému povstání (1936-39) a kolem poloviny 40. let probíhaly série teroristických útoků radikálních sionistických skupin proti britské správě. 14. května 1948 byl vyhlášen stát Izrael, podle rozhodnutí Valného shromáždění OSN z 29. listopadu 1947 o rozdělení mandátní Palestiny na dva státy. Měl být vyhlášen i palestinský stát, jenže na arabské části palestinského území politická reprezentace (Amín al-Husajní) odmítla plán rozdělení. Hned poté, co Izrael vyhlásil nezávislost, na něj zaútočilo přibližně 1 000 libanonských, 6 000 syrských, 4 500 iráckých, 5 500 egyptských, 6 000–9 000 jordánských a neznámý počet saúdskoarabských a jemenských jednotek. Izraelská armáda, podporovaná mimo jiné Československem a Sovětským svazem, který doufal, že vznikem Izraele posílí své zájmy na Blízkém východě, byla ovšem silnější a arabské spojence porazila. Současné hranice mezi Izraelem a Palestinou, tzn. Západní břeh Jordánu a pásmo Gazy, jsou na linii příměří (tzv. zelená linie) z roku 1949.", "section_level": 2}, {"title": "Palestina jako nezávislé území.", "content": "Nezávislá Palestina je formálně od roku 1989, kdy se území Předjordánska formálně zřeklo Jordánsko. Na začátku 90. let zde probíhal mírový proces, při kterém byla pod vedením Izraele a Jásira Arafata vytvářena palestinská státní správa a vznikala a byla vyzbrojována palestinská policie. Nekončící vojenská i ekonomická kontrola palestinských území vedla k vystupňování teroru během druhé intifády z roku 2000, kdy palestinští teroristé útočili na objekty a obyvatele v Izraeli. Izraelská armáda poté obsadila významná města a mírový proces fakticky skončil. Po smrti Jásira Arafata v roce 2004 byl zvolen prezidentem palestinské samosprávy Mahmúd Abbás.", "section_level": 2}, {"title": "Stát Palestina.", "content": "\"Stát Palestina\" vyhlásil Jásir Arafat 15. listopadu 1988 v exilu. Okamžitě ho uznalo 114 zemí (hlavně muslimských a komunistických), z nichž 93 udržovalo nějakou formu diplomatických styků s Izraelem. Samotný Izrael ovšem takový stát neuznal. OSN mu přiznala status pozorovatele. Spojené státy a Izrael byly proti a 44 států se zdrželo hlasování. Navzdory uznání státu Palestina jen 29 států v roce 1995 uznávalo „palestinský pas.“ ČSSR uznala v roce 1988 vyhlášení Státu Palestina. Do té doby v ČSSR existovalo od roku 1976 zastoupení Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), od roku 1983 s diplomatickým statusem. Zastoupení Palestinské národní správy (PNS) v Česku nese označení Velvyslanectví Státu Palestina od února roku 1989. ČR uznala všechny státy, které ke dni 31. 12. 1992 uznávalo Československo a to čl. 5 odst. 1 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR, tedy i Stát Palestina. V současné době toleruje status quo palestinského zastoupení v Praze, a to přesto, že vláda reciproční vztahy se Státem Palestina neudržuje, ale jedná jen s palestinskou samosprávou. Mírové dohody z Osla z roku 1993 zahraniční zastoupení PNS sice formálně nepřipouštějí, nicméně kodifikují zachování úrovně již existujících diplomatických misí. Tento postoj je v souladu s politikou Evropské unie.", "section_level": 3}, {"title": "Palestina dnes.", "content": "Palestina dnes označuje Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy o rozloze asi 6600 km2 a 3 mil. obyvatel. Oficiálně tato území spravuje Palestinská samospráva, jejíž předsedou je od roku 2005 Mahmúd Abbás. (1989–2004 Jásir Arafat). Území Gazy je pod kontrolou hnutí Hamas a území Západního břehu pod kontrolou Fatahu. Organizace pro osvobození Palestiny je hlavní zastřešující, reprezentativní a výkonnou silou samosprávného území. Obyvatelé jsou většinou muslimové, ale existuje tu i početná křesťanská menšina.", "section_level": 2}, {"title": "Problémy palestinské samosprávy.", "content": "Hlavním problémem současnosti je nízký životní standard a nezaměstnanost obyvatelstva (zejména v pásmu Gazy). Špatná sociální situace a dlouho trvající okupace je vhodným prostředím k růstu náboženského fundamentalismu a podhoubím terorismu. Na území palestinské samosprávy se nacházejí uprchlické tábory (Tulkarm a Džanín) a z pohledu mezinárodního práva nelegální osady v Judsku a Samaří, kde (mimo Jeruzalém) žije okolo 300 tisíc Izraelců. Palestinské území navíc na mnoha místech protíná tzv. bezpečnostní bariéra, která je vedena za \"Zelenou linií\". V červnu 2005 mezinárodní soud v Haagu rozhodl, že bezpečnostní bariéra porušuje mezinárodní právo, protože nestojí na izraelském území. Podle mezinárodního práva je rovněž zakázáno usídlovat obyvatelstvo okupujícího státu na okupovaném území. Podle reprezentantů státu Izrael osady neporušují Ženevskou konvenci, protože tam jejich obyvatelé odešli z vlastní vůle. Izrael ovšem osadám zajišťuje ochranu vojenskou silou. Bezpečnostní bariéra je podle izraelské vlády nezbytná pro zabránění teroristickým útokům, k jejichž extrémnímu nárůstu a vystupňování brutality došlo v době druhé intifády v l. 2000–2005.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Podle Dohody z Osla jsou Západní břeh a Pásmo Gazy rozděleny do oblastí (A, B a C) stejně jako 16 guvernorátů: V roce 2007 převzal kontrolu nad Pásmem Gazy Hamas. Palestinská správa již nekontroluje Pásmo Gazy.", "section_level": 1}, {"title": "Guvernoraty Palestinské správy.", "content": "Palestinskou autonomii v současnosti tvoří 11 guvernorátů:", "section_level": 2}, {"title": "Guvernoráty v Gaze (do 2007).", "content": "Pásmo Gazy není od roku 2007 pod kontrolou Palestinské samosprávy. V současnosti správu nad oblastí vykonává Hamás.", "section_level": 2}], "src_summary": "Palestinská autonomie (:, \"As-Sulta Al-Wataníja Al-Filastíníja\") je částečně samostatný státní útvar skládající se ze Západního břehu Jordánu, označovaného také jako Judea a Samaří, a Pásma Gazy. Historicky pojem Palestina označoval celé území mezi řekou Jordán a Středozemním mořem. Na většině tohoto území o rozloze asi 15 000 km2 dnes leží stát Izrael, který zároveň ekonomicky i vojensky kontroluje formálně autonomní Palestinskou autonomii. Dalšími sousedy Palestinské autonomie jsou Egypt a Jordánsko. Většinu ze 4 milionů obyvatel tvoří muslimové, ale jsou zde také významné křesťanské komunity. Úředním jazykem je arabština. Sídlem palestinské administrativy je Ramalláh, i když Palestinci si nárokují východní Jeruzalém. Vztahy mezi Palestinskou autonomií a Izraelem jsou poznamenány vleklým oboustranným konfliktem. Od 31. října 2011 je členem organizace UNESCO. 29. listopadu 2012 ji Valné shromáždění OSN uznalo jako nečlenský pozorovatelský stát. V roce 2013 oficiálně změnila svůj název na Stát Palestina.", "tgt_summary": "Die Palästinensische Autonomiebehörde (abgekürzt \"PNA\" oder \"PA\"; ) war eine quasistaatliche Einrichtung, die seit 1994 nominell Regierungsfunktionen in den Palästinensischen Autonomiegebieten im Westjordanland und dem Gaza-Streifen ausübte. Am 7. Januar 2013 ordnete Präsident Mahmud Abbas an, künftig im Amtsverkehr die Bezeichnung „Staat Palästina“ statt „Palästinensische Autonomiebehörde“ zu verwenden. Er löste die Autonomiebehörde formal jedoch nicht auf und ihre Organe arbeiten unter dem neuen Namen weiter. Der Staat Palästina verfügt über kein völkerrechtlich verbindliches Staatsgebiet.", "id": 1939752} {"src_title": "Baltasar Marradas", "tgt_title": "Baltasar von Marradas", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Na dvůr Rudolfa II. přišel Marradas v roce 1599. Bojoval proti Benátkám ve friulské válce v roce 1617. V roce 1619 a 1620 velel jízdnímu regimentu proti armádě Fridricha Falckého. Přestože nedosáhl žádných velkých vojenských triumfů, stal se roku 1621 říšským hrabětem s příslušným vlastnictvím půdy. Potom prožil vzestup své vojenské kariéry, když se roku 1626 stal polním maršálem a o rok později generál-lajtnantem. V roce 1630 se v Řezně podílel na jednáních, jejichž výsledkem bylo zbavení Albrechta z Valdštejna vůdčí pozice v císařské armádě a také se stal generálem Prahy a českých zemí, tedy nejvyšším vojenským i civilním velitelem. Ovšem už bez boje opustil svoje působiště již v roce 1631, poté, co k Praze přitáhli Sasové pod velením Jana Jiřího z Arnimu. Poté se dále aktivně podílel na protivaldštejnském spiknutí na dvoře Ferdinanda II., které vedlo v roce 1634 k zavraždění bývalého císařského generalissima v Chebu.", "section_level": 1}, {"title": "Úmrtí a hrob.", "content": "Marradas zemřel v roce 1638 jako tajný rada a místodržitel v Čechách. Umístění jeho hrobu zůstává dodnes bez důkazů. V úvahu přichází krypta karmelitánského kostela Panny Marie Vítězné v Praze na Malé Straně nebo kostel sv. Jiljí na Starém Městě pražském, kde proběhl roku 2012 průzkum vytipovaného hrobu, ale také České Budějovice, Vídeň či Valencie.", "section_level": 1}, {"title": "Mecenáš umění.", "content": "S intelektuálními aktivitami v Čechách začal roku 1634. Jako první dal v Českých Budějovicích při kostele Obětování Panny Marie vystavět kapli pro gotický mariánský obraz. Mezi jeho větší mecenášské činy patří přestavba kostela Panny Marie Vítězné jako symbol vítězství této patronky na Bílé Hoře. S jeho podporou bylo odhaleno mnoho obrazů v českých kostelích, které jsou k vidění dodnes. Například ve Vodňanech, které Marradas od roku 1620 držel zástavou, daroval do děkanského kostela votivní obraz Panny Marie Montserratské s vyobrazením dvou klečících rytířů: sebe a svého bratra Bartoloměje, originál obrazu je vystaven ve vodňanském muzeu. Dále se objevil při inauguraci Rubensových obrazů sv. Tomáše a sv. Augustina v kostele sv. Tomáše v Praze na Malé Straně, odhalených roku 1637, a odhalil barokní oltář v kostele Panny Marie v Praze Emauzích, tehdy španělských benediktinů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Baltasar Marradas i Vich (28. listopadu 1560 Valencia – 28. srpna 1638 Praha) byl šlechtic a rytíř Maltézského řádu a císařský polní maršál španělského původu. Svoji vojenskou kariéru započal už na dvoře Rudolfa II., později se zúčastnil boje proti českému odboji třicetileté války, stal se guvernérem Prahy a českých zemí, kde působil také jako význačný mecenáš českého barokního umění.", "tgt_summary": "Don Baltazar de Marradas et Vique oder \"Maradas\" (* 28. November 1560 in Valencia; † 12. August 1638 in Prag) war ein spanischer Adliger, Ritter des Malteserordens, kaiserlicher Feldmarschall während des Dreißigjährigen Krieges und Statthalter in Böhmen.", "id": 1643749} {"src_title": "Nové Město nad Metují (zámek)", "tgt_title": "Schloss Nové Město nad Metují", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zámek stojí na místě starší tvrze. Při založení byl zahrnut do opevnění města, je však od města oddělen výrazným příkopem. Byl rozšířen Pernštejny během 16. století a za hrabat Lesliů barokně přestavěn v letech 1655–1661 podle plánů Carla Luraga. V letech 1909–1913 byl upraven podle plánů Dušana Jurkoviče pro nové vlastníky průmyslníky Josefa a Cyrila Bartoně z Dobenína. Jurkovič navrhl také originální zámeckou zahradu s dřevěnými stavbami. V roce 1948 byl zámek Bartoňům zkonfiskován. Ve státní správě zůstal až do roku 1992, kdy byl v restituci vrácen Josefu Bartoňovi Dobenínovi a nadále zpřístupněn veřejnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Zámek tvoří čtyřúhelník kolem nepravidelného dvora se středověkou kulatou věží zvanou Máselnice (název dostala dle podoby se zařízením na výrobu másla) v severním nároží a renesančními malbami a sgrafity ve dvoře. Hlavní vchod je ve směru od náměstí a tvoří jej most přes příkop a kamenný barokní portál. Před zámkem je pět soch putti (trpaslíků) od Matyáše Bernarda Brauna z let kolem 1720, které sem byly přeneseny z Benátek nad Jizerou v roce 1913. V zámku je řada pozoruhodných prostor s barokní štukovou i moderní výzdobou (Pavel Janák, František Kysela, Max Švabinský, ale také díla sochařů Josefa Václava Myslbeka, Jana Štursy, Ladislava Šalouna nebo Františka Bílka). Na severozápad od zámku je terasová zámecká zahrada italského stylu s dřevěnými stavbami Dušana Jurkoviče, které byly nedávno obnoveny. Mezi ně patří i lávka pro pěší v zámecké zahradě. Lávka původně nesloužila veřejnosti, ale pouze majiteli zámku Cyrilu Bratoňovi z Dobenína. Propojovala dvě části zahrady předělené veřejnou komunikací. Lávka byla postavena v roce 1910. Jurkovič se zde nechal inspirovat lidovými stavbami ze slovenských Čičman. Za rok (v sezóně) projde lávkou neuvěřitelných tři sta tisíc osob. To ohrožovalo existenci lávky a tak do ní byly dodatečně zabudovány skryté ocelové nosníky. Lávka je rozdělena na dvě části věží, která má tři podlaží a tvoří výrazný architektonický prvek. V parku před zámkem najdeme kamennou kašnu z jednoho kusu kamene. Severně od zámku, směrem k bývalé bráně, je budova bývalého pivovaru, kde můžeme najít pomník Bedřicha Smetany. Otec Bedřicha Smetany František sem v roce 1818 přišel jako nájemce do opraveného zámeckého pivovaru. Teprve poté se přesunul do Litomyšle, kde se Bedřich v roce 1824 narodil. Bedřich se sem vracel však za svými příbuznými, za sestřenicí Luisou, do které se zamiloval a napsal pro ní Luisinu polku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zámek v Novém Městě nad Metují je původně renesanční stavba upravená barokně a na počátku 20. století Dušanem Jurkovičem. Zámek je od roku 2008 chráněn jako národní kulturní památka.", "tgt_summary": "Das Schloss Nové Město nad Metují (deutsch \"Schloss Neustadt an der Mettau\") liegt an der Nordwestseite des Marktplatzes der gleichnamigen Stadt Nové Město nad Metují in Tschechien.", "id": 1715028} {"src_title": "Slavkov u Brna (zámek)", "tgt_title": "Schloss Slavkov", "src_document": [{"title": "Stavební historie.", "content": "Jeho historie začíná ve 13. století, kdy zde existovala komenda řádu německých rytířů. Koncem 16. století byl na starších základech vybudován renesanční zámek čtyřkřídlého půdorysu s arkádami a hranolovou věží. Podnět k barokní přestavbě renesančního sídla dal koncem 17. století Dominik Ondřej Kounic. Úkolem pověřil italského architekta Domenika Martinelliho z Luccy, který do návrhu barokní novostavby zahrnul kromě zámku i úpravu a přestavbu větší části města s novým farním kostelem. Vlastní budova zámku byla navržena na půdorysu písmene U. Autory interiérové výzdoby byli rovněž italští umělci. Fresky namaloval Andrea Lanzani, jenž úzce spolupracoval se štukatérem Santinem Bussim. Sochařské prvky a skulptury v zámku i v parku vytvořil Giovanni Giuliani. Dominik Ondřej zemřel roku 1705. Tehdy bylo zhruba dokončeno pouze západní křídlo. Jeho nástupcem a rodovým dědicem se stal syn Maxmilián Oldřich, říšský hrabě z Rietbergu, který dostavbu svěřil italskému architektu Ignáci Valmagginimu. Valmaggini, přestože navázal na Martinelliho práci, provedl v jeho plánech několik změn vycházejících z potřeby velkého společenského sálu a honosného vstupního průčelí z čestného dvora. Zásluhy na dokončení celého zámeckého komplexu má až teprve syn Maxmiliána Oldřicha, Václav Antonín kníže z Kounic a Rietbergu, nejvýznamnější představitel rodu, od roku 1764 říšský kníže, státní ministr, kancléř Marie Terezie, Josefa II., Leopolda II. a Františka II. Krátce poté, co se po smrti svého otce ujal rodového majetku, stála již celá hlavní budova včetně jižního křídla. Nejstarší, západní průčelí, vyvrcholilo architektonicky odpovídající kopulí. Zevní úprava nově zbudovaných částí byla přizpůsobena Martinelliho západnímu průčelí. Uvnitř však již dominovaly klasicistní prvky. Dřívější bohatost štukové a freskové výzdoby byla nahrazena lineárním členěním velkých ploch s jemným dekorem. Po stránce prostorové byla maximální pozornost věnována centrálnímu oválnému společenskému sálu, kde iluzivní výmalbu provedl vídeňský dvorní freskař Josef Pichler. Poslední práce na zámku byly dokončeny výmalbou zámecké kaple sv. Kříže, provedenou rovněž Pichlerem v roce 1769. Po smrti posledního mužského potomka rodu Kouniců hraběte Eugena r. 1919 přechází zámek do vlastnictví rodu Pálffyů. Po druhé světové válce se stal zámek majetkem československého státu. Dnes je vlastníkem město Slavkov u Brna a zámek byl v roce 2008 vyhlášen národní kulturní památkou.", "section_level": 1}, {"title": "Interiéry.", "content": "V současné době je veřejnosti přístupné téměř celé první patro slavkovského zámku. Jeho instalaci tvoří části kdysi rozsáhlé kounicovské galerie, jejíž počátky je možno hledat již v první polovině 17. století. K největšímu rozšíření rodové obrazárny došlo ve druhé polovině 18. století za Václava Antonína z Kounic. Galerie obsahovala nejen kopie, ale i originály děl slavných evropských mistrů, v důsledku ztrát, prodejů a požáru na konci 19. století se však sbírka zmenšila na pouhé torzo, jehož části, zejména portréty členů rodu Kouniců, jsou využity v zámecké instalaci. K nejcennějším zámeckým interiérům náleží místnosti západního křídla. Jejich stropy jsou vyzdobeny štukami Santina Bussiho a freskami Andrey Lanzaniho. Pozoruhodný je zejména tzv. Sál předků, vyzdobený monumentální nástropní freskou představující bohy na Olympu. Sál předků je propojen s oválným tzv. Historickým sálem, jenž byl dokončen až v šedesátých letech 18. století iluzivní výmalbou Josefa Pichlera a v němž bylo po bitvě u Slavkova podepsáno příměří mezi Rakouskem a Francií. Zvláštností tohoto sálu je jeho akustická stránka, neboť výstavba byla zamýšlena tak, aby během vysokých politických jednání nebylo slyšet, o čem hovoří jednotlivé shluky diskutujících, kteří stojí v těsné blízkosti. V rámci prohlídky je veřejnosti zpřístupněna i oratoř zámecké kaple sv. Kříže. Kaple, procházející oběma nadzemními patry, byla dokončena jako poslední část zámku roku 1769, kdy ji vymaloval Josef Pichler. Interiéru dominuje oltář s monumentálními sochami andělů, dílo F. X. Messerschmidta z roku 1774. Prostory kaple jsou využívány ke svatebním obřadům a ke koncertům.", "section_level": 1}, {"title": "Park.", "content": "Zámecký park ve Slavkově u Brna tvoří nedílnou součást celého zámeckého areálu a patří k nejvýznamnějším historickým zahradám na území Moravy. Jeho rozloha činí 15,5 ha. Původně se kolem zámku rozprostírala renesanční zahrada. Tato byla přetvořena za Václava Antonína knížete z Kounic a Rietbergu do barokní podoby. Hlavní parter zahrady byl změněn na příčnou osu se třemi fontánami. Nově byl vybudován přechod ve svahu mezi horním, napříč disponovaným parterem, a dolní částí zahrady. Dlouhý kanál byl změněn v soustavu tří bazénů. Parter je vyzdoben souborem soch a váz. Vše bylo včleněno do velkorysého zapojení okolní krajiny a města pomocí stromových alejí. V první polovině 19. století byla zahrada proměněna v anglický park, boskety byly rozpuštěny a vystřídány zelení uspořádanou po stranách hlavní podélné osy. Bazény byly odstraněny a barokní plastiky přemístěny do zámeckého nádvoří. V 70. letech 20. století došlo k velkorysé rekonstrukci zámeckého parku, která vycházela mimo jiné z projektu z roku 1774 a vrátila mu jeho někdejší barokní podobu. Ústředním motivem architektonické kompozice jsou dva zahradní bazény instalované na osu západního vstupu s párem vodních nádrží umístěných symetricky mimo osu. Toto prostranství dotváří volně situované barokní plastiky s mytologickou tematikou na podstavcích zdobených kartušemi a medailony, přemístěné z nádvoří zpět do zámeckého parku. Do přísně organizované geometrické kompozice jsou osazeny solitéry vzrostlých jehličnanů a listnáčů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zámek Slavkov () patří k nejmohutnějším barokním zámkům na Moravě a představuje dominantu města Slavkova u Brna. Znám je především jako rezidence významného rodu pánů z Kounic a jako místo, v jehož blízkosti se v roce 1805 odehrála bitva tří císařů (neboli bitva u Slavkova).", "tgt_summary": "Das Schloss Slavkov (deutsch \"Austerlitz\") liegt in Slavkov im Okres Vyškov in der Tschechischen Republik. Besonders bekannt wurden Schloss und Ort Slavkov durch die Schlacht bei Austerlitz.", "id": 437527} {"src_title": "Náměšť nad Oslavou (zámek)", "tgt_title": "Schloss Náměšť nad Oslavou", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ sídla.", "content": "První zmínka o osídlení místa dnešní Náměště nad Oslavou pochází z roku 1234, kdy byl jako svědek pod darovací listinou podepsán jistý Budiš z Náměště, jenž patřil do rodu pánů z Lomnice, kteří náměšťský hrad vlastnili. Dalšími majiteli hradu byli mezi lety 1399 a 1437 páni z Kravař, později Matěj Švamberk ze Skviřína (1437–1448), Znata z Prus a z Melic (1448–1455) a Ctibor Tovačovský z Cimburka (1455–1464). V roce 1464 se hrad vrátil do rukou lomnických pánů a během následujících let bylo okolí pustošeno uherskými vojsky, tento stav trval až do sedmdesátých let.", "section_level": 2}, {"title": "Žerotínové.", "content": "Později přešly majetky do rukou Žerotínů, získali je svatbou Libuše z Lomnice s Bedřichem ze Žerotína. Žerotínové tak později přestavěli hrad na renesanční zámek a zasloužili se také o přesun bratrské tiskárny do Kralic, kde později vznikla Kralická bible. V době po bitvě na Bílé hoře byly majetky panství prodány císařskému generálu Albrechtu z Valdštejna, který majetky přenechal svobodnému pánovi Janu Křtiteli Verdovi z Verdenberka. Verdenberkům majetky patřily až do roku 1733, do roku 1743 patřilo panství Adriánovi z Enkenvoirtu, později přešlo vlastnictví Hanuši Leopoldovi z Kufštejna.", "section_level": 2}, {"title": "Kulturní rozvoj za držby Haugviců.", "content": "V roce 1752 získal celé panství nejvyšší kancléř Českého království Bedřich Vilém Haugwitz. Rod Haugviců z Biskupic se zasloužil o ekonomický, hospodářský a hlavně kulturní rozvoj panství. Zejména za Jindřicha Viléma III. (1770–1842), hudebního skladatele, jenž podporoval umění v Náměšti, vznikla zámecká kapela, čítající přes třicet instrumentalistů, 24 sboristů a 9 sólistů a barokní operní provoz. Rozsah repertoáru a kvalita provedení byly na vynikající úrovni. Hrabě se přátelil s mnoha největšími osobnostmi tehdejší hudby, například s Christophem Willibaldem Gluckem, s nímž se seznámil v době svých studií. Jeho hostem na zámku byl opakovaně také jeho přítel Antonio Salieri, který hraběti věnoval své Rekviem, které ve zdejší kapli mělo premiéru. Hraběti také dedikoval svou \"Gratulační kantátu\" a manželce Jindřicha Viléma, Žofii, vynikající harfenistce pak věnoval svou skladbu \"Scherzi armonici\". Také jejich syn Karel Vilém byl pozoruhodnou hudební osobností, avšak za jeho správy došlo k rozpuštění kapely. Náměšťský zámek se ovšem svého času řadil mezi podobná hudebních a operní centra období baroka na Moravě, jakými byl arcibiskupský zámek v Kroměříži, zámky Jaroměřice nad Rokytnou, Holešov, ad. Haugvicové drželi zámek s panstvím až do konce druhé světové války. Po válce byl zámek zabaven a stal se majetkem československého státu a do roku 1947 byl reprezentačním sídlem vlády. Od roku 1949 je zpřístupněn veřejnosti. V roce 2016 vyšly dvě knihy s tematikou historie a současnosti zámku. V roce 2017 bude na několik dní zpřístupněn dětský a královský apartmán, jsou to apartmány v horním podlaží zámku, byly upraveny pro pobyt dětí majitelů zámku a pro významné návštěvy zámecké rodiny. V roce 2018 bude v rámci výročí 100 let od založení republiky uvedena výstava a ukáže nově opravené interiéry a život za první republiky na zámku.", "section_level": 2}, {"title": "Rekonstrukce.", "content": "Od roku 2016 došlo k rekonstrukci zámku, kdy došlo k opravám renesanční podoby zámku. Byly opraveny renesanční arkády na nádvoří zámku, stejně tak došlo k opravě omítek, ostění oken a okna. V předchozích letech byla opravena střecha a stropy. Postupně bude opravena také hodinová věž se vstupním portálem. Budou obnovena sgrafita, která pochází z doby renesance. Obnovena budou také vstupní vrata do zámku. Od května 2017 do roku 2018 dojde k velké rekonstrukci dvou částí zámku, budou opraveny arkýře na východním průčelí zámku a arkády na nádvoří. Pískovcové části se odlupují a odpadávají. Náklady na rekonstrukci dosáhnout přibližně 15 milionů korun a investorem bude Národní památkový ústav a Ministerstvo kultury ČR. V létě roku 2017 došlo k rekonstrukci arkýře a zámeckých arkád, stejně tak ke konsolidaci omítek vstupního křídla zámku. Rekonstruovány jsou také kamenná ostění oken a dřevěné prvky oken a dveří. Oprava vstupního křídla byla dokončena v listopadu 2017, omítky byly navráceny do podoby z let 1946 a 1947. V roce 2019 byla do zámku Národním památkovým ústavem zakoupena nová tapiserie Athéna a Arachné ze 17. století. V roce 2019 byla také upravena kašna se sochou Neptuna. Po roce 2020 by mělo dojít k rekonstrukci fasády zámku, kdy ta by měla nově být světle okrová. Projekt by měl být připraven v roce 2020. Celková cena rekonstrukce by měla dosáhnout 15 milionů Kč.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zámek Náměšť nad Oslavou je původně gotický hrad, který byl později příslušníky rodu Žerotínů přestavěn na renesanční zámek. V roce 1949 byl zámek zpřístupněn veřejnosti a byla v něm instalována kolekce tapisérií. V roce 2001 byl zámek prohlášen národní kulturní památkou. Jeho správu zajišťuje Národní památkový ústav.", "tgt_summary": "Schloss Náměšť nad Oslavou (deutsch \"Namiest an der Oslawa)\" befindet sich in Náměšť nad Oslavou im Okres Třebíč, Tschechien. Das Schloss entstand 1565–1578 durch Umbau einer gotischen Burg, in einer Zeit, in der in Böhmen und Mähren emsig gebaut und umgebaut wurde. Besitzer waren damals die Herren von Žerotín. Die Zierotin sammelten Bücher und Drucke und richteten in Namiest eine Druckerei ein, die durch die erste tschechische Grammatik sowie die Kralitzer Bibel (eine tschechische Bibelübersetzung von 1579 bis 1601) bekannt wurde. ", "id": 1226533} {"src_title": "Brücke-Museum Berlin", "tgt_title": "Brücke-Museum Berlin", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Při příležitosti svých 80. narozenin v roce 1964 se rozhodl malíř Karl Schmidt-Rottluff, bývalý člen skupiny Die Brücke, věnovat 74 svých obrazů Německé spolkové zemi Berlín s tím, že v budoucnu jí připadne celý jeho umělecký odkaz. Zároveň přišel s myšlenkou vybudování specializovaného muzea, v němž by byla shromážděna nejen jeho díla, ale i práce zbývajících členů skupiny Die Brücke. Od počátku se na realizaci tohoto záměru podílel historik umění Leopold Reidemeister, který se posléze stal prvním ředitelem muzea. Projekt podpořil i tehdy ještě žijící člen skupiny Erich Heckel a vdova po Maxi Pechsteinovi Marta, oba darováním obrazů. 15. září 1967 bylo muzeum slavnostně otevřeno. Prvním ředitelem muzea byl jeho zakladatel, bývalý ředitel Státních muzeí v Berlíně Leopold Reidemeister (1900–1987). Po jeho úmrtí ho nahradil Eberhard Roters, kterého roku 1994 vystřídala stávající ředitelka Magdalena M. Moeller.", "section_level": 1}, {"title": "Budova.", "content": "Stavbu muzea financovala Německá spolková země Berlín. Výstavba podle plánů architekta Wernera Düttmanna probíhala od srpna 1966 do července 1967. Jedná se zvenčí o strohou, betonovou přízemní budovu, jejíž bílá fasáda kontrastuje se zelení, do níž je stavba zasazena. Čtyři průchozí výstavní prostory jsou soustředěné kolem vnitřního centrálního dvora. Jejich stěny jsou rytmizovány nikami. Vstupní foyer s pokladnou a prodejnou je spojený jak se správními, tak i s výstavními prostorami. Cílem architekta bylo, aby budova nenásilně splynula s přírodním prostředím – právě v duchu programu umělců skupiny Die Brücke, pro něž byla harmonie s přírodou jedním z postulátů.", "section_level": 1}, {"title": "Sbírkový fond.", "content": "Ve sbírkách muzea jsou zastoupena díla jak \"kmenových\" umělců Ernsta Ludwiga Kirchnera, Ericha Heckela, Fritze Bleyla, Maxe Pechsteina, Otto Muellera, Karla Schmidta-Rottluffa a Emila Noldeho, tak i malířů volně přidružených. K nim patřili zejména Franz Nölken a Švýcar Cuno Amiet. Základy sbírkového fondu vytvořily dary Karla Schmidta-Rottluffa a Ericha Heckela. Do muzea přešla celá Heckelova pozůstalost, takže ústav pečuje přibližně o 1500 jeho prací: kreseb, maleb, grafik, plastik a skic. Od 70. let mohlo muzeum díky finančním příspěvkům od Berlínské číselné loterie a později od nadace Německé třídní loterie Berlín podstatně své sbírky rozšiřovat. Pro návštěvníky muzea a zároveň zájemce o komplexní pohled na tvorbu skupiny Die Brücke je důležitá informace, že muzeum nemá žádnou stálou expozici, na které by bylo možné spatřit obrazy všech malířů najednou. Muzeum nepřetržitě pořádá tematické výstavy věnované převážně jednotlivým umělcům.", "section_level": 1}, {"title": "Publikační činnost.", "content": "Ke každé výstavě vydává muzeum katalog. Kromě toho je vydavatelem nebo spoluvydavatelem tematických publikací, věnovaných různým aspektům působení Die Brücke. V muzeu je uložený také rozsáhlý písemný archiv k dějinám Die Brücke, který je přístupný ke studiu. Badatelské výsledky jsou publikovány v řadě \"Brücke-Archiv\"; do roku 2014 vyšlo 23 svazků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Brücke-Museum Berlin je specializovaná galerie, která zpřístupňuje tvorbu převážně německých umělců, sdružených ve skupině Die Brücke. Skupina existovala v letech 1905–1913, její členové sídlili do roku 1911 v Drážďanech a pak v Berlíně.", "tgt_summary": "Das Brücke-Museum Berlin besitzt etwa 400 Gemälde und Plastiken und einige Tausend Zeichnungen, Aquarelle und Graphiken von Künstlern der Künstlergruppe \"Brücke,\" die am 7. Juni 1905 in Dresden gegründet wurde (Stand 2015). Damit ist es die weltweit größte zusammenhängende Sammlung von Werken dieser expressionistischen Künstler.", "id": 859473} {"src_title": "Nebílovy (zámek)", "tgt_title": "Schloss Nebílovy", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zámek v dnešní podobě byl postaven v letech 1706 až 1719 na půdorysu dvou proti sobě obrácených písmen U. Na místě zámku stávala renesanční tvrz, která byla v šedesátých letech 17. století přestavěna na arkádový zámeček.", "section_level": 1}, {"title": "Adam Jindřich ze Steinau.", "content": "Hrabě Adam Jindřich ze Steinau byl významný válečník 2. poloviny 17. století, který vtiskl zámku jeho dnešní podobu. V lednu 1705 zakoupil panství Nebílovy, Chlumčany a Žinkovy. V roce 1706 začal podle plánů rakouského císařského architekta Johanna Lukase von Hildebrandta stavět v Nebílovech zámek, ve kterém se rozhodl strávit své stáří. Stavbu provedl plzeňský architekt a stavitel Jakub Auguston mladší. Dokončení stavby se však Adam Jindřich už nedožil, protože zemřel 31. října 1712 a 4. listopadu byl pochován v kostele svatého Jakuba Většího v nedaleké vesnici Prusíny. Panství zdědila jeho dcera Marie Terezie, provdaná za Františka Václava z Vrtby, která je prodala rodu Černínů.", "section_level": 2}, {"title": "Černínové.", "content": "Stavbu zámku před rokem 1720 dokončila Antonie Černínová z Chudenic v podobě dvou křídel ve tvaru podkov propojených po stranách arkádovými chodbami s plochými terasami s balustrádami. V předním, menším křídle s hodinovou věží jsou situovány obytné místnosti, v zadním, větším křídle pak místnosti reprezentační včetně velkého tanečního sálu a kaple sv. Antonína. Na východní straně navazoval hospodářský dvůr. Ze západu přiléhala zahrada s fontánou a se třemi pavilonky v ohradní zdi. Jan Vojtěch Černín provedl v letech 1785 až 1789 rekonstrukci a opravu zámku, v zadním traktu přestavěl kapli i hlavní sál. Během oprav veškeré interiéry vymaloval Antonín Tuvora. Malby se z větší části dochovaly dodnes a jsou předmětem postupného restaurování. Po smrti bezdětného Jana Vojtěcha v roce 1816 celé panství včetně zámku zdědil jeho prasynovec Kristián Valdštejn-Vartemberk.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější osud.", "content": "Novými majiteli se stali Valdštejnové, kteří ale zámek neobývali. Centrum panství bylo ve Šťáhlavech, a tak zámek chátral. Sloužil k hospodářským účelům, interiéry chátraly a spojovací arkádová křídla zcela zanikla. V roce 1919 byl areál zabrán v rámci pozemkové reformy a v roce 1924 rozdělen mezi členy sadařského družstva a místní obyvatele. V roce 1967 získal zámek československý stát a od roku 1968 byly prováděny záchranné práce. V roce 1992 byl zámek předán obci Nebílovy. Poprvé v historii byl zpřístupněn veřejnosti v roce 1998, avšak opět v rukou státu a ve správě Památkového ústavu v Plzni.", "section_level": 2}, {"title": "Záchrana a restaurování.", "content": "Zámek byl koncem 60. let 20. století v dezolátním stavu. Teprve po přechodu do vlastnictví státu byly zahájeny záchranné práce.", "section_level": 1}, {"title": "Záchranné práce.", "content": "V 70. a 80 letech 20. století probíhalo převážně odstraňování vážných statických poruch. Koncem 80. let byla vyměněna střešní krytina předního křídla, venkovní a vnitřní omítky. K omezení výrazné vlhkosti v objektu napomáhá postupná obnova rozsáhlého, rozvětveného odvodňovacího systému z počátku 18. století. Systém nebyl po desetiletí udržován a je nefunkční. Kanály jsou zaneseny sedimentem a klenby mnohdy poničené průjezdem těžké techniky, která dříve areálem jezdila. Doposud byla zprůchodněna alespoň hlavní kanalizační trasa odvodňující nádvoří, bývalé stáje a část zahrady.", "section_level": 2}, {"title": "Tuvorova nástropní malba.", "content": "Záchrana zámku začala v roce 1967 transferem rozsáhlé nástropní malby v tanečním sále (asi 180 m). Ta byla rozřezána na více než 600 dílů, s tenkou vrstvou omítky stropu sejmuta a dočasně uložena do doby, než bude obnovena v té době již shnilá, rozpadající se dřevěná klenba sálu. Až na jaře 2008 byla díky grantu z finančního mechanismu EU/Norsko malba zrevidována, probíhá zpevňování sejmutých dílků a byla vytvořena mapa, podle které budou jednotlivé díly navráceny a umístěny zpět na klenutí. V roce 2013 bylo náročné několikaleté restaurování freskové výzdoby tanečního sálu dokončeno. V roce 2014 (2014-09-23) se v sále konalo vyhlášení výsledků prvního ročníku Ceny Národního památkového ústavu Patrimonium pro futuro. Restaurování sálu bylo plzeňským pracovištěm Národního památkového ústavu nominováno na udělení této ceny. Restaurátorská akce byla také oceněna mimořádnou cenou generální ředitelky Národního památkového ústavu.", "section_level": 2}, {"title": "Zpřístupnění veřejnosti.", "content": "Veřejnosti bylo 4. července 1998 zpřístupněno přední křídlo zámku s instalací barokního a rokokového vybavení a se souborem benátských lustrů. Koncem devadesátých let dvacátého století začala obnova zadního křídla a později bylo upraveno nádvoří mezi oběma křídly zámku. Zadní křídlo získalo novou střešní krytinu, opraveny byly čtyři renesanční místnosti v přízemí i dvě místnosti v patře. Dále velký taneční sál, kde byla zrekonstruována parketová podlaha a zrestaurována část výmalby Antonína Tuvory. I tato část zámku je dnes již zpřístupněna veřejnosti. Podařilo se zachránit i kapli, která hrozila zřícením. Po rekonstrukci interiéru a vybavení mobiliářem byla kaple 24. června 2001 vysvěcena plzeňským biskupem Františkem Radkovským. Národní památkový ústav dnes v zrekonstruované zámecké kapli sv. Antonína Paduánskéhonabízí možnost za poplatek také uspořádat svatbu. Správa zámku rovněž pořádá výtvarné workshopy pro školy.", "section_level": 1}, {"title": "Zámecká zahrada.", "content": "Vznikala v době stavby zámku počátkem 18. století a její původní podoba se zachovala na podrobné mapě panství z poloviny 18. století. Šlo o francouzský park se zimostrázovými a květinovými ornamenty a s centrální fontánou. Tato podoba zahrady zanikla v 19. století, kdy zámecký areál sloužil k hospodářským účelům. V současné době probíhá zpracovávání prováděcí studie na komplexní zahradnické úpravy a začala postupná rekonstrukce bývalé barokní podoby zahrady, v níž bylo doposud vysazeno několik tisíc sazenic zimostrázu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zámek Nebílovy je barokní zámek, který se nachází ve stejnojmenné obci na jižním Plzeňsku, 16 km jižně od Plzně. Je ve vlastnictví státu (správu zajišťuje Národní památkový ústav) a je přístupný veřejnosti. Zámek je chráněn jako kulturní památka.", "tgt_summary": "Schloss Nebílovy (deutsch \"Nebillau\") befindet sich in Nebílovy im Okres Plzeň - jih (Tschechien). Das Schloss ist ein Beispiel der stilreinen, auf Wien orientierten Barockarchitektur in Böhmen. Von 1706 an wurde es nach Plänen von Johann Lucas von Hildebrandt durch den Pilsner Baumeister Jakob Auguston für Adam Heinrich von Steinau erbaut. Das Schloss wird durch zwei einander gegenüberliegende Gebäude gebildet, die früher an den Seiten durch Arkadengänge und Terrassen verbunden waren. Ende des 18. Jahrhunderts wurde das Schloss von Václav Haberditz und Johann Ignaz Palliardi rekonstruiert. Im Innern befinden sich Bilder des Prager Malers Antonín Tuvora.", "id": 709626} {"src_title": "Arcibiskupský zámek Kroměříž", "tgt_title": "Schloss Kroměříž", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Arcibiskupský zámek v Kroměříži patří mezi přední kulturně historické památky na Moravě, byl majetkem olomouckých biskupů a arcibiskupů, kterým sloužil jako reprezentační sídlo. Roku 1110 koupil trhovou osadu Kroměříž olomoucký biskup Jan II. (1104 – 1126), od té doby byla majetkem biskupství (arcibiskupství) olomouckého, v polovině 13. století biskup Bruno ze Schauenburgu (1245 - 1281) povýšil Kroměříž na město (1261) a na místě dnešního zámku nechal postavit gotický hrad, zavedl manský správní systém a do Kroměříže situoval veškerou administrativní správu biskupství. Hrad byl za episkopátu Stanislava I. Thurza (1496 – 1554) přestavěn na renesanční zámek. Pohromou pro město i zámek se stala Třicetiletá válka, roku 1643 byla Kroměříž dobyta a zničena švédskými vojsky generála Lennarta Torstensona. S obnovou Kroměříže a zámku započal biskup Karel II. z Lichtenštejna-Kastelkornu (1665 – 1694), na základě projektů císařských dvorních architektů F. Luccheseho a G. P. Tencally byl zámek vystavěn zhruba do dnešní podoby. Roku 1752 vypukl ve městě požár, který zničil desítky domů a značně poškodil 2. poschodí a interiéry zámku. Stavební obnova trvala dvacet let a byla dokončena za biskupa Hamiltona. V letech 1848-1849 se Arcibiskupský zámek stal dějištěm zasedání Ústavodárného říšského sněmu rakouských národů. Ze stavebních úprav 20. století byla nejvýznamnější rekonstrukce zámecké věže (věž zapálila ustupující německá vojska v posledních dnech druhé světové války). Zámek je dnes nejen unikátním historickým objektem, ale také živým badatelským centrem ukrývajícím bohaté sbírky obrazů, knih či hudby, které mají kořeny v osvícené činnosti sběratelů několika století.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Barokní zámek je příkladem mimořádné architektury. K zámku přiléhá romantická Podzámecká zahrada, nedaleko se nachází barokní geometricky koncipovaná Květná zahrada, vybudovaná olomouckým biskupem Karlem II. z Lichtenštejna-Kastelkornu. Jednotlivé části zámku byly v minulosti hierarchizovány – přízemí bylo věnováno hospodářským a provozním prostorám, v druhém podlaží byly soustředěny reprezentativní prostory, třetí podlaží kladlo důraz na biskupovu světskou a úřední moc. Obě patra, věž a sala terrena jsou přístupné veřejnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Věž.", "content": "Dominantu zámku i celé Kroměříže představuje 84 metrů vysoká věž, jejíž součástí je čtyřboká hranolová obranná věž – pozůstatek biskupského hradu. Roku 1643 a 1752 padla věž za oběť požáru, v roce 1768 byla definitivně opravena a nově pokryta mědí. Na konci druhé světové války věž zapálili němečtí vojáci, avšak obětavostí Kroměřížanů byl požár uhašen a věž byla v letech 1947–1948 zrekonstruována do dnešní podoby.", "section_level": 2}, {"title": "Interiéry.", "content": "Seznam vnitřních prostor zámku:", "section_level": 1}, {"title": "Sněmovní sál.", "content": "Sněmovní sál kroměřížského zámku je jeden z nejkrásnějších rokokových interiérů ve střední Evropě. Zajímavostí sálu je nástropní malba, která je ve skutečnosti provedena na plátně. Sál byl místem konání Ústavodárného říšského sněmu (Kroměřížský sněm) rakouských národů z roku 1848. Tento sněm začal původně 22. července 1848 ve Vídni, ale 7. října 1848 byl kvůli eskalaci událostí revoluce v Rakouském císařství přerušen a přesunut do Kroměříže. Sněmovní sál neboli Velká jídelna je jedním z nejkrásnějších a největších sálů na zámku. Impozantní sál značných rozměrů (d30xš14xv16 m), vyzdobený nástropními olejomalbami a 22 lustry. Tři velké nástropní obrazy jsou dílem Franze Adolpha z Freenthalu, prostřední z nich je apoteózou biskupa Hamiltona. Původně sloužil jako hlavní slavnostní sál a jídelna, avšak v letech 1848 - 49 proslul jako dějiště konání Ústavodárného říšského sněmu (Kroměřížský sněm) – proto bylo v sále po dobu sněmu zbudováno dřevěné stupňovité podium pro jednání poslanců. V roce 1900 byl sál elektrifikován podle návrhu Františka Křižíka. Jeho interiér patří k nejkrásnějším rokokovým interiérům ve střední Evropě a často je využíván při filmovém natáčení.", "section_level": 2}, {"title": "Malá jídelna.", "content": "Sloužila k slavnostním jídlům v menší společnosti. Stoly, komody i sedací nábytek, jimiž je vybavena, vznikly v druhé polovině 18. století. Stěny pokrývá paneláž 111 obrazů se zvířecímí, biblickými i mytologickými náměty.", "section_level": 2}, {"title": "Trůnní sál.", "content": "V tomto sále s ornamentální štukovou výzdobou stropů a obrazovou paneláží na stěnách přijímali olomoučtí arcibiskupové vzácnější a významnější návštěvy. Do 60. let 20. století zde byl umístěn originál obrazu \"Apollo a Marsyas\" italského renesančního malíře Tiziana, jedno z nejcennějších děl na území České republiky, v současné době vystavené v zámecké obrazárně.", "section_level": 2}, {"title": "Poradní sál.", "content": "Název připomíná události roku 1848, kdy na zámku zasedal Ústavodárný říšský sněm. Během zasedání sněmu se v tomto pokoji scházel klub slovanských poslanců k poradám. Sál s nábytkem v novobarokním stylu je zároveň portrétní galerií nejvýznamnějších olomouckých biskupů a arcibiskupů.", "section_level": 2}, {"title": "Carský pokoj.", "content": "Sál byl zařízen jako památka na setkání Cara Alexandra III. a rakouského císaře Františka Josefa I. v roce 1885.", "section_level": 2}, {"title": "Manský sál.", "content": "Sloužil k reprezentaci světské moci olomouckých biskupů a byl místem pro konání manských sněmů a soudů, což připomínají tři manské truhlice v interiéru. Výzdoba sálu patří k z uměleckého hlediska nejhodnotnějším. Stěny jsou obloženy umělým mramorem se zlacenými rokokovými řezbami. Fresková výzdoba z roku 1759 je dílem Franze Antona Maulbertscha, figurální a ornamentální štukovou výzdobu provedl sochař František Ondřej Hirnle.", "section_level": 2}, {"title": "Stará knihovna.", "content": "Současný vzhled knihovny pochází z druhé poloviny 18. století. Autorem výmalby velkého sálu, oslavující zakladatele knihovny biskupa Lichtensteina a jejího obnovitele biskupa Egkha, je brněnský malíř Josef Stern. Mobiliář doplňují čtyři velké glóby s hvězdnou a zemskou mapou ze 17. století.", "section_level": 2}, {"title": "Kaple sv. Šebestiána.", "content": "Soukromá kaple ve druhém patře zámku byla vysvěcena v r. 1766. Sochy, štuky a oltáře zhotovil kroměřížský sochař František Ondřej Hirnle, autorem malířské výzdoby je Josef Stern. Oltářní obraz sv. Šebestiána pochází zřejmě z Vídně.", "section_level": 2}, {"title": "Sala terrena.", "content": "Nachází se v přízemí zahradního křídla zámku, zajišťovala přechod ze zámku do Podzámecké zahrady a sloužila k pořádání hudebních a divadelních produkcí. Zatímco vyšší patra zámku prošla různými stavebními úpravami, sala terrena si uchovala původní podobu z konce 17. století. Skládá se ze tří velkých sálů upravených podle projektů Giovanniho Pietra Tencally se sochařskou a štukovou výzdobou Jeana Baptista Dusarta, freskami na stropech od významného italského malíře Paola Antonia Paganiho, a dvěma umělými jeskyněmi po stranách (tzv. grotty). Nechybí umělé krápníky, ornamenty z mušlí a lastur a fontánka uprostřed.", "section_level": 2}, {"title": "Sbírky.", "content": "Seznam významných zámeckých sbírek:", "section_level": 1}, {"title": "Obrazárna.", "content": "Obrazárna zámku Kroměříž je po Národní galerii druhou nejvýznamnější sbírkou obrazů v České republice. Část obrazů je vystavena v historických sálech zámku a zbytek tvoří samostatný prohlídkový okruh zámku. Jádro jedinečné obrazové sbírky tvoří kolekce obrazů zakoupená biskupem Karlem Liechtensteinem Kastelkornem v 2. polovině 17. století. Na konci 90. let byla provedena rozsáhlá reinstalace arcibiskupské obrazárny v duchu nejnovějších zásad a trendů galerijní praxe. Nově instalovanou obrazárnu doprovodil dosud nejucelenější katalog z roku 1998. Celkový počet obrazů na zámku je 538.", "section_level": 2}, {"title": "Mezi nejvýznamnější díla patří.", "content": "Tizian Vecellio – \"Apollon a Marsyas\", gotický cyklus Mistra kroměřížského mariánského oltáře, Lucas Cranach st. – \"Stětí sv. Kateřiny\" a Stětí sv. Jana Křtitele, Paolo Veronese – \"Jedenáct apoštolů\", Jan I Brueghel – \"Selská rvačka\", Annibale Carracci – Latona proměňuje sedláky v žáby, Luca Giordano – \"Tři Marie u Kristova hrobu\", Anthonis van Dyck – \"Portrét anglického krále Karla I. a jeho manželky Henrietty Marie\" a \"Portrét muže s rukavicemi\" ad. V roce 2011 byl z podnětu prof. Ivo Hlobila na půdě zámku znovuobjeven velkoformátový obraz Zavraždění svatého Václava vídeňského malíře Antona Pettera namalovaný v roce 1844, který zachycuje moment zavraždění knížete Václava jeho bratrem Boleslavem. Se svými rozměry 8,5 na 5,1 metru se řadí k největším obrazům v České republice. Obraz byl po restaurování dlouhodobě zapůjčen do Opavy, kde je vystaven v gotickém kostele sv. Václava. Součástí zámecké obrazárny je kabinet kresby a grafiky, který byl zřízen v r. 2016. Jsou zde vystaveny faksimilie nejcennějších starých kreseb ze 16. století.", "section_level": 3}, {"title": "Hudební archiv.", "content": "Hudební archiv Kroměřížského zámku je rozsáhlá a svým významem ojedinělá sbírka hudebnin. Obsahuje díla P. J. Vejvanovského, A. M. z Otradovic, H. I. F. Bibera, J. H. Schmelzera, A. Pogliettiho, J. Haydna, W. A. Mozarta, Ludwiga van Beethovena a dalších. V roce 2018 byl ve 2. patře zámku otevřen Kabinet hudby, představující výběr dokumentů a hudebnin.", "section_level": 2}, {"title": "Zámecká knihovna.", "content": "Zámecká knihovna patří k významným světovým historickým knižním fondům. V knihovně je i uložena jedna z nejstarších liturgických knih dochovaných v českých zemích. Nejstarší památkou je Kroměřížský sakramentář (\"Sacramentarium Cremsiriense\") – Kodex Sacramentale z 2. pol. 9. století, Francouzsko-burgundská bible z 13. století, Kutnohorská bible Martina z Tišnova z konce 15. století, korány ze 16. století atd. Unikátní sbírka, založená biskupem Karlem z Lichtensteinu-Kastelkornu čítá téměř 90 000 svazků, více než 400 rukopisů a téměř 200 prvotisků.", "section_level": 2}, {"title": "Sbírka mincí a medailí.", "content": "Sbírka je nejvýznamnější numismatickým souborem na našem území a zároveň přední sbírka církevních ražeb na světě (svým rozsahem, výběrem a uměleckou hodnotou). Byla postupně budována od 2. poloviny 17. století, počínajíc biskupem Karlem II. z Liechtenštejna - Kastelkornu, který odkázal svou kolekci biskupství. V darech dále pokračovali i další biskupové a arcibiskupové. V polovině 19. století olomoucký arcibiskup Bedřich z Fürstenberka vyčlenil dostatečné finanční prostředky na nákup vybraných mincí a medailí a také stanovil jasnou akviziční politiku, čímž zásadně povýšil její význam a hodnotu. Sbírka je považována za jednu z největších svého druhu v celé Evropě. Její celkový stav čítá 10 167 mincí a medailí. Po radikální rekonstrukci biskupské mincovny umístěné na sladovnickém předměstí za Mlýnskou branou využívá správa Arcibiskupského zámku pro stálou expozici mincovnictví olomouckých arcibiskupů přízemí této budovy. Část sbírky zaměřená na ražby porýnských arcibiskupů a kurfiřtů je vystavena v prostorách trezorové knihovny v zámku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Arcibiskupský zámek postavený ve slohu raného baroka a k němu přiléhající Podzámecká zahrada a Květná zahrada jsou nejvýznamnějšími památkami Kroměříže a patří ke klenotům Moravy. V roce 1995 byl celý komplex zařazen mezi národní kulturní památky. V roce 1998 byl slavnostně zapsán na Listinu světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO. Na zámku sídlí Národní památkový ústav, územní správa památkových objektů v Kroměříži. Zámek i sbírky jsou v majetku Arcibiskupství olomouckého, odborným správcem sbírek je Arcidiecézní muzeum Olomouc.", "tgt_summary": "Das Schloss Kroměříž (deutsch \"Kremsier\") befindet sich in der gleichnamigen Stadt Kroměříž in Tschechien und ist heute in Staatsbesitz. Es wurde zusammen mit dem Schlosspark und dem Blumengarten im Jahre 1998 in die UNESCO-Liste des Weltkulturerbes aufgenommen.", "id": 1154063} {"src_title": "Gloria Swansonová", "tgt_title": "Gloria Swanson", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Její otec byl voják švédského původu, její matka, rozená Klanowská, měla kořeny německo-francouzsko-polské. K filmu prvně přičichla v malém chicagském studiu \"Essanay Studios\". Tehdy stála před kamerou v pouhých čtrnácti letech (1914). V jejím druhém filmu, stále ještě v Chicagu, ji režijně vedl Charlie Chaplin. V roce 1916 odjela do Kalifornie, kde právě vznikalo epicentrum amerického filmového průmyslu. V Hollywoodu pracovala nejprve pro studio Sennett–Keystone, ale brzy přešla k expandujícímu Paramountu. Zde natočila své nejslavnější němé filmy jako \"Muž a žena\" nebo \"Anatolovy milostné aféry\". V roce 1925 přešla k United Artists. Zde natočila \"Sadie Thompsonovou\" a \"Nepovolaného\", za výkon v obou filmech byla nominována na Oscara. Poslední film pro United Artists natočila v roce 1933 (\"Dokonalé porozumění\"). Pak byla zatlačena do pozadí novými hvězdami zvukové éry. Odjela tedy z Hollywoodu do New Yorku, začala se zde věnovat divadlu a také začala psát sloupky do novin. Na konci 40. let si na ni vzpomněl režisér Billy Wilder a nabídl jí roli Normy Desmondové ve filmu \"Sunset Boulevard\". Film měl úspěch a Swansonová ve svých padesáti letech prožila fenomenální comeback. Natočila pak ještě tři celovečerní filmy, aby v 50. letech přešla bez obav do televize, jež tehdy začala získávat masovou popularitu, avšak pro mnoho divadelních a filmových hvězd měla dlouho stigma pokleslé zábavy. Získala také pravidelný pořad v rozhlase. Přinesla v něm mj. reportáž ze svatby monackého knížete Rainiera s herečkou Grace Kellyovou. Hodně prostoru ve svém rozhlasovém cyklu věnovala módě a vydobyla si pozici té, která „určuje trendy“. Jejím dalším velkým tématem byla zdravá výživa. V pozdějším věku začala také malovat a sochat. Jedním z mnoha jejích partnerů byl herec Erich von Stroheim. Naposledy se vdala v 77 letech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gloria May Josephine Swansonová (27. března 1899, Chicago – 4. dubna 1983, New York) byla americká filmová herečka, hvězda němého filmu. Režisér Cecil B. DeMille z ní vytvořil prototyp moderní svůdné ženy. Jako jedna z mála hvězd němé éry dokázala uspět i ve zvukové, zejména ve filmu Billyho Wildera \"Sunset Boulevard\" (1950).", "tgt_summary": "Gloria Swanson, bürgerlich \"Gloria May Josephine Svensson\" (* 27. März 1899 in Chicago; † 4. April 1983 in New York), war eine US-amerikanische Schauspielerin und Produzentin. Sie war einer der größten Stars der Stummfilmära und zählte zu den Stilikonen der 1920er Jahre, ehe ihre Popularität Anfang der 1930er Jahre mit dem Aufkommen des Tonfilms schwand. 1950 hatte sie ein Comeback in Billy Wilders \"Boulevard der Dämmerung\". Sie wurde dreimal für den Oscar als beste Darstellerin nominiert.", "id": 1493339} {"src_title": "Billie Joe Armstrong", "tgt_title": "Billie Joe Armstrong", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se jako nejmladší ze šesti dětí v rodině jazzového muzikanta Andrewa „Andyho” Armstronga, který pracoval jako řidič kamiónu. Matka pracovala jako servírka v lokální restauraci. Svoji první skladbu \"Look for Love\" nazpíval již v pěti letech v místní nahrávací společnosti \"Fiat Records\". Jako malý chtěl také obcházet nemocnice a zpívat nemocným, aby se cítili lépe. Jeho otec Andy zemřel na rakovinu jícnu, když mu bylo deset. Dva roky na to se jeho matka znovu vdala. První elektrickou kytaru zvanou „Blue“ dostal v devíti letech od svého otce a dodnes používá některé její repliky.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Když mu bylo deset let, seznámil se s Mikem Dirntem ve školním bufetu. Spolu začali hrát heavy metalové skladby od Ozzy Osbournea a dalších. Protože neměl moc v lásce svého otčíma, napsal o čtyři roky později písničku \"Why Do You Want Him\" o své matce a o „novém“ otci. V patnácti letech založil s Mikem a bubeníkem Johnem kapelu \"Sweet Children\". Kvůli kapele také v 18 opustil školu. V této době dostal i přezdívku \"Two Dollar Bill\" - to byla cena, za jakou prodával jointy. V roce 1990 opustil skupinu její bubeník John Kiffmeyer, aby se mohl věnovat škole. Místo něj nastoupil Tré Cool a skupina se přejmenovala na Green Day jako narážka na marihuanu. Začali cestovat po zemi a přitom přespávali v domech svých fanoušků. V roce 2005 vydal píseň \"Wake me up when September ends\" pro svého otce, který zemřel na rakovinu. V roce 2010 měl svůj debut na Broadway v muzikálu podle hitů Green Day - \"American Idiot\", kde si zahrál roli drogového dealera St. Jimmyho. Po propagačním turné alba Revolution Radio v roce 2017 (se zastávkou v České republice 21.1.2017), Billie založil novou formaci The Longshot. S touto kapelou stihl vydat zatím jen EP s názvem \"Love is for losers\".", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1990 potkal Adrienne Nesser na jedné ranní show v Minneapolis. Vzali se 2. července 1994 během pětiminutového obřadu a den po svatbě Adrienne zjistila, že je těhotná. Jejich první syn Joseph „Joey” Marcicano Armstrong se narodil 28. února 1995 a hraje na bicí v kapele SWMRS. Jejich druhý syn Jakob Danger Armstrong se narodil 12. září 1998 a je také hudebník. Celá rodina teď žije v Berkeley nedaleko San Francisca. Billie Joe a jeho manželka vlastní Adeline Records. V roce 2003 byl zadržen za jízdu v opilosti a překročení rychlostního limitu. Nadýchal 0,17% přičemž limit je 0.08%. V roce 2007 daboval sám sebe ve filmu Simpsonovi ve filmu. Dne 23. září 2012 bylo oznámeno, že Billie nastoupil do léčebny kvůli závislosti na alkoholu a zneužívání léků na předpis po jeho zuřivém výstupu o dva dny dříve na hudebním festivalu iHeartRadio, kdy rozmlátil svou kytaru a začal uprostřed vystoupení sprostě nadávat pořadatelům, kteří oznámili, že jim do konce vystoupení zbývá 1 minuta. Od tohoto incidentu úspěšně abstinuje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Billie Joe Armstrong (* 17. února 1972, Oakland, Kalifornie USA) je americký zpěvák a hudebník, frontman punkrockových skupin Green Day a The Longshot.", "tgt_summary": "Billie Joe Armstrong [] (* 17. Februar 1972 in Piedmont, Kalifornien) ist ein US-amerikanischer Songwriter, Multiinstrumentalist und Sänger. Bekannt wurde er als Frontmann der Band Green Day. Armstrong ist Miteigentümer des Kleider- und Plattenlabels Adeline Records.", "id": 1420521} {"src_title": "Faust Vrančić", "tgt_title": "Fausto Veranzio", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel ze šlechtické rodiny. Jeho otec Michel Veranzio byl básník, strýc Antonio Veranzio (Antun Vrančić, 1504–1573) byl ostřihomský arcibiskup. Už jako dítě byl poslán do Benátek, aby zde získal vzdělání. Později studoval na univerzitě v Padově, kde poslouchal přednášky z mechaniky a fyziky, ale také z práva. Poté, od roku 1579, působil na dvoře Rudolfa II. v Praze, kde zastával funkci císařského tajemníka pro Uhry a Transylvánii. Císař Rudolf velmi přál vědám všeho druhu, a tak měl Vrančić možnost být v úzkém kontaktu s Johannesem Keplerem či Tycho de Brahem. V Praze žil patnáct let. Po smrti své ženy Prahu opustil a přesídlil do Uher. Roku 1609 se vrátil do Benátek a vstoupil do katolického řeholního řádu Barnabitů. V ústraní kláštera se začal naplno věnovat vědě, studoval zejména spisy Leonarda da Vinci a z této doby pocházejí jeho největší objevy a díla, zejména spis \"Machinae Novae\", který vyšel v Benátkách roku 1615 nebo 1616.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "\"Machinae Novae\" vyšel v pěti jazycích současně (latinsky, italsky, francouzsky, španělsky a německy). Všechny jazykové verze napsal sám Vrančić a každá je trochu jiná. Do dnešních dnů se dochovalo jen několik kopií. Autor v knize popisuje 56 nových strojů a mechanismů. Pozoruhodné je, že k nim patří i nákres zařízení na zisk solární a vodní energie (využití přílivu a odlivu). Převažují různé typy mlýnů (18 nákresů), například větrný mlýn s vertikální i horizontální vrtulí. Průkopnické jsou rovněž návrhy mostů - zřejmě jako první v historii Vrančić navrhl most visutý a závěsný. V knize je navržena též řada zemědělských strojů, kočárů, lodí či tiskařských strojů. K nejznámějším patří konstrukce ze dřeva a plátna, kterou nazval \"Homo Volans\" (Člověk letící), což byl jeden z prvních padáků v historii (v knize jde o nákres č. 38). Nákres padáku vytvořil sice už Leonardo da Vinci sto let před Vrančićem, Leonardo však svůj padák nikdy nevyrobil a nevyzkoušel. Vrančić tak učinil a 17. ledna 1617 s pomocí svého padáku, jako první v historii, skočil ze zvonice baziliky svatého Marka v Benátkách. Při tom se zřejmě zabil. Jiné zdroje však uvádějí, že zemřel na cestě do rodného Chorvatska. Jeho zájmy byly velmi široké, jak bylo v té době obvyklé. Vytvořil rovněž významné dílo lexikografické,to pětijazyčný slovník \"Dictionarium quinque nobilissimarum Europæ linguarum, Latinæ, Italicæ, Germanicæ, Dalmatiæ, & Vngaricæ.\" Jde o slovník latiny, italštiny, němčiny, chorvatštiny a maďarštiny. Zejména pro rozvoj a dějiny chorvatštiny a maďarštiny má slovník epochální význam, například užívání \"sz\" a \"cz\" v psané maďarštině pochází právě od Vrančiće. Psal však též díla z oblasti historiografie, teologie, logiky či etiky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Faust Vrančić, italsky Fausto Veranzio (asi 1551, Šibenik – 17. leden 1617, Benátky) byl renesanční učenec narozený na území dnešního Chorvatska (tehdy Benátské republiky). Proslul především jako průkopník padákového létání.", "tgt_summary": "Fausto Veranzio (auch \"Faustus Verantius\",, ) (* 1551 in Šibenik, Republik Venedig; † 20. Januar 1617 in Venedig) war ein Diplomat, Geistlicher, Universalgelehrter und Erfinder, der der Nachwelt insbesondere durch sein Werk \"Machinae Novae\" bekannt wurde.", "id": 459598} {"src_title": "Konstantin Melnikov", "tgt_title": "Konstantin Stepanowitsch Melnikow", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a studium.", "content": "Melnikov pocházel z chudých poměrů. Jeho otec Stěpan Illarionovič pracoval jako cestář pro \"Petrovskou lesní a zemědělskou akademii\" (dnes Ruská státní zemědělská univerzita) v obci Petrovsko-Razumovskoje (dnes již Moskva). Oba Melnikovovi rodiče však byli selského původu a práce v zemědělství je přitahovala, proto se roku 1897, ještě před Konstantinovým narozením, přestěhovali do obce Lichobory, chovali skot a jezdili prodávat mléko do Moskvy. Budoucí architekt tak spolu se svými četnými sourozenci pásl krávy a chodil prodávat mléko do blízkého okolí. První vzdělání získal Melnikov ve čtyřleté církevní škole. Jako žák byl průměrný, vynikal pouze v krasopisu a kreslení. Rodiče si povšimli jeho výtvarného talentu, vybrali proto Konstantinovi pro další vzdělávání Prochorovovu ikonopisnou dílnu. Jemu se zde ovšem nelíbilo, vydržel pouze týden. Díky známé mlékařce se potom talentovaný hoch dostal k inženýru Vasiliji Zalesskému, výzkumníkovi v oblasti vytápění a ventilace. Ten se jej ujal, najal mu domácího učitele, aby jej připravil ke zkouškám na \"Moskevském učilišti sochařství a stavitelství\", kde Zalesský vyučoval. Konstantin však uspěl u přijímacích zkoušek až napodruhé - poprvé pohořel ve zkoušce z ruského jazyka, neboť vzdělání získané na církevní čtyřletce bylo nevalné. Na uměleckém učilišti pobýval celých 12 let, nejdříve získal obecné vzdělání, potom vystudoval malířství a nakonec architekturu (absolvoval 1917). Jako student malířství byl žákem např. Konstantina Korovina, dvakrát obdržel cenu bratří Treťjakových a jeho práce byly chváleny i v tisku. Architektura jej tehdy vůbec nepřitahovala, studovat ji začal až na naléhání svého mecenáše Zalesského. Během studia však k oboru přilnul a ještě jako student začal pomáhat na realizaci projektů různých moskevských architektů. Asi nejvýznamnější byl jeho podíl na projektování fasád první ruské automobilky AMO (známé jako ZIL). Ještě jako student se oženil za Annu Gavrilovnu Jablokovou, která mu roku 1913 porodila dceru Ljudmilu a o rok později syna Viktora.", "section_level": 2}, {"title": "Počátek kariéry.", "content": "Jako vynikajícímu absolventovi mu bylo nabídnuto místo v Architektonicko-plánovací dílně Stavebního odboru Mossovětu, tedy první sovětské státní architektonické kanceláři. Vedoucími kanceláře byli Ivan Vladislavovič Žoltovskij, jeho někdejší učitel, a Alexej Viktorovič Ščusev. Mezi Melnikovovy spolupracovníky patřili mj. Leonid Alexandrovič Vesnin, bratři Pantelejmon a Ilja Golosovovi či Nikolaj Alexandrovič Ladovskij. Kancelář se tehdy zabývala projektováním tzv. \"nové Moskvy\", navrhovali lidové domy, školy, byty pro pracující a urbanistické plány. Prvním Melnikovovým úkolem byl projekt ubytování pro personál Alexejevské psychiatrické nemocnice. Dále spolupracoval na urbanistickém plánu Butyrského rajónu a Chodynského pole v Moskvě. Jeho první projekty se nesly v duchu neoklasicismu, postupně však upíral stále větší pozornost na celkovou objemově-prostorovou kompozici. Roku 1920 se stal profesorem Vyšších umělecko-technických dílen. Pod vlivem Ladovského vstoupil do Asociace nových architektů, sjednocujících racionalistické architekty.", "section_level": 2}, {"title": "Na vrcholu slávy.", "content": "Zlomem byl v Melnikovově kariéře rok 1923, kdy mu bylo umožněno realizovat na \"Všeruské zemědělské a řemeslně-průmyslové výstavě\" pavilon Machorka, prezentující tabákového výrobce. Ačkoliv se jednalo o malý pavilon nepříliš významného podniku, Melnikovovo pojetí bylo natolik neobyčejné a novátorské, že spolehlivě zastínilo práce starších a zkušenějších architektů. Architektonická a konstrukční řešení pavilonu Machorka měly velký vliv na architekturu 20. století a mladému architektu přinesla důležité uznání. Dalším vážným milníkem Melnikovovy kariéry byl sarkofág pro Leninovo mauzoleum, neboť práce na takto citlivé zakázce mu poskytla ve své době jakýsi ochranný glejt. Výběrové řízení vyhrál jeho návrh s čistě skleněným poklopem geometricky neobyčejné jakoby prolamované formy. Sarkofág však musel být hotov do 10 dní, proto byl návrh značně zjednodušen. Během evakuace Leninova těla do Ťumeně roku 1941 se Melnikovův sarkofág ztratil. Na samý vrchol slávy Melnikova přivedla realizace pavilonu SSSR na Mezinárodní výstavě moderní uměleckoprůmyslové výroby roku 1925 v Paříži. Jeho návrh zvítězil v konkurenci nejlepších sovětských architektů. To byla veliká čest a veliká důvěra, neboť se jednalo o první a bedlivě sledovanou mezinárodní prezentaci nového sovětského umění. V Paříži sklidil nadšené uznání: dokonce sám Le Corbusier prohlásil, že sovětský pavilon je jediný, který si stojí za to prohlédnout. Po této sérii úspěchů nastaly pro Melnikova zlaté časy, ve kterých realizoval jeden projekt za druhým: různé kluby a jiné veřejné budovy, obytné domy či velké garáže (viz Realizované stavby).", "section_level": 2}, {"title": "40. a 50. léta.", "content": "Na konci 30. let začalo být pro Melnikova čím dál složitější realizovat jeho novátorské projekty. V Sovětském svazu získávala stále silnější pozici estetika socialistického realismu, která byla s Melnikovými principy neslučitelná. Architekt tak musel čelit časté kritice ze strany představitelů nového směru. Jeho poslední realizovanou stavbou byla garáž Gosplanu z roku 1936 - dále už nebylo pro avantgardní umění v Sovětském svazu místo. Na podzim 1949 byl jmenován vyučujícím na katedru architektury \"Saratovské vysoké školy silniční\" (dnes Saratovská státní technická univerzita), od roku 1951 byl prozatímním profesorem. Během saratovského působení se se svými projekty účastnil řady výběrových řízení. Uspěl jeho projekt interiéru Ústředního obchodního domu města Saratova, rekonstrukce Kirovova náměstí v Saratově, zástavby vesnice Vjazovka v Saratovské oblasti a návrh na pomník dvojnásobného hrdiny SSSR S. A Kozaka v ukrajinské Korosteni. Roku 1951 byl Melnikov přeložen na \"Kujbyševovu moskevskou inženýrsko-stavební vysokou školu\", kde nejdříve vyučoval na katedře architektury, později na katedře deskriptivní geometrie a grafiky. Na konci roku 1952 získal definitivně titul profesora. V roce 1958 Melnikov přešel na \"Všesvazovou dálkovou inženýrsko-stavební vysokou školu\", kde jako vyučující architektonického projektování, deskriptivní geometrie a grafiky působil až do konce života. Téhož roku se ještě pokusil se svým návrhem zúčastnit otevřeného výběrového řízení na Palác sovětů, jeho projekt byl však opět ostře odsouzen jako formalistický.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední roky života.", "content": "Roku 1965 získal titul doktora architektury, aniž by obhájil disertaci. V roce 1972 dokonce obdržel titul zaslouženého architekta RSFR, čímž došlo k plné morální rehabilitaci jeho jména. Na počátku 70. let se však Melnikovovo zdraví zhoršovalo, neboť trpěl chronickou lymfatickou leukemií. Skonal 28. listopadu 1974 v Moskvě v 85. roce života a pohřben byl na Vvědenském hřbitově. Roku 1977 byla po jeho boku pohřbena i Anna Gavrilovna, jeho žena, v roce 2006 potom také syn Viktor Konstantinovič Melnikov, malíř. Od roku 2014 je ve vlastním domě Konstantina Melnikova otevřeno muzeum otce a syna Melnikovových. V roce 2016 byla po Melnikovovi pojmenována ulice v Moskvě, vzniklá zástavbou areálu bývalé továrny ZIL. Některé Melnikovovy stavby by se mohly v budoucnu spolu s jinými objekty ruské avantgardy dostat na seznam světového dědictví UNESCO.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Tvorbu Konstantina Melnikova je složité zařadit k nějakému konkrétnímu architektonickému stylu. Nezřídka bývají jeho výtvory charakterizovány jako stavby v duchu konstruktivismu či funkcionalismu. Nicméně, Melnikovova tvorba stála vně tehdy módních architektonických proudů a on sám se silně ohrazoval, když jeho stavby chtěli onálepkovat nějakým stylem. Melnikovův složitý tvůrčí rukopis nelze vměstnat do hlavní teze funkcionalismu \"forma následuje funkci\". Při práci na řadě budov jednoho typu (například klub, garáž) demonstroval, že jedna a táž funkce může být vložena v různé objemově-prostorové formy. Svou tvorbou dokazuje cennost samotné formy pro architekturu, její schopnost pojmout různé funkce (například formu válce použil při projektování vlastního domu, domu-komuny a klubu). Kromě funkce a formy ve svém díle Melnikov aktivně pracoval s architektonickými konstrukcemi. Vyvinul množství různých inovativních konstrukčních řešení, z nichž byla některá prakticky využita. Melnikovovy vztahy s konstruktivisty (zejména členy Organizace moderních architektů) byly velmi složité. Kvůli Melnikovově snaze o umělecký charakter jeho architektury, expresivnost a dynamičnost jej považovali za formalistu. Například jediný architektonický časopis vydávaný ve 20. a 30. letech v SSSR (Současná architektura), redigovaný Ginzburgem a Vesninem, za celou dobu své existence ani jedinkrát nezmínil Melnikovovo jméno, ani jedinou jeho stavbu. Když Organizace moderních architektů pořádala v Moskvě výstavou současné architektury, Menikova dokonce ani nepozvali.", "section_level": 1}, {"title": "Realizované stavby.", "content": "Během Melnikovova tvůrčího období se podařilo realizovat 27 architektonických projektů. Do našich dnů se plně nebo částečně dochovalo 16 jeho prací.", "section_level": 1}, {"title": "Významné nerealizované projekty (výběr).", "content": "Mimo realizovaných staveb zahrnuje tvůrčí dědictví Konstantina Melnikova také přes 70 nerealizovaných projektů. Mezi nimi například:", "section_level": 1}], "src_summary": "Konstantin Stěpanovič Melnikov (, (, Moskva, Rusko – 28. listopadu 1974, Moskva, Sovětský svaz) byl ruský architekt, malíř a pedagog, jeden z vůdčích představitelů sovětské avantgardy v architektuře v letech 1923-1933. ", "tgt_summary": "Konstantin Stepanowitsch Melnikow (, wiss. Transliteration \"\"; * in Moskau; † 28. November 1974 ebenda) war ein sowjetischer Architekt, der zu den Rationalisten gezählt wird.", "id": 1942983} {"src_title": "Tina Modotti", "tgt_title": "Tina Modotti", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Tina Modotti se narodila jako Assunta Adelaide Luigia Modotti Mondini v Udine, Furlánsko v Itálii. Její matka Assunta byla švadlena a její otec Giuseppe byl zedník. V roce 1913, ve svých šestnácti letech, emigrovala do Spojených států, aby se přidala ke svému otci v San Francisku v Kalifornii. Přitahovalo ji umění performance podporované komunitou italských emigrantů v oblasti Bay Area, Modotti experimentovala s hraním. Objevila se v několika hrách, operách a němých filmech na konci první dekády a na počátku 20. let 20. století, a také pracovala jako modelka. V roce 1917 se potkala s mužem Roubaix „Robo“ de l'Abrie Richey. Byl to původně farář z Oregonu jménem Ruby Ritchie, umělec a básník, který si osvojil bohémské jméno Roubaix. V roce 1918 s ním začala Modotti mít romantický vztah a přestěhovala se s ním do Los Angeles, aby se mohla věnovat kariéře v oblasti filmového průmyslu. Přestože pár žil společně a jako „manželský pár“, oddaní spolu nebyli. Často hrála role femme fatale, její filmová kariéra vyvrcholila filmem \"The Tiger's Coat\". Měla menší role ve dvou dalších filmech. Pár vstoupil do bohémského kruhu přátel. Jeden z těchto kolegů byl Ricardo Gómez Robelo a dalším americký fotograf Edward Weston.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra fotografky.", "content": "Modotti se dostala k fotografii pravděpodobně jako mladá dívka v Itálii, kde její strýc, Pietro Modotti, provozoval fotoateliér. Později v USA její otec krátce vedl podobné studio v San Franciscu. Modotti se v Los Angeles setkala s fotografem Edwardem Westonem a jeho tvůrčí partnerkou Margrethem Matherovou. Prostřednictvím svého vztahu s Edwardem Westonem se z Modottiové stala významná umělecká fotografka a dokumentaristka. V roce 1921 se Modottiová stala Westonovou milenkou. Ricardo Gómez Robelo se stal vedoucím oddělení výtvarného umění ministerstva školství v Mexiku a přesvědčil Roba, aby přišel do Mexika s příslibem práce a studia. V roce 1926, když navštívila San Francisco, se setkala s Consuelou Kanagaovou a uspořádali společně malou výstavu snímků Modottiové ve studiu Kanagaové na Post Street.", "section_level": 1}, {"title": "Spolupráce s Westonem.", "content": "V létě 1920 Weston potkal dvě osobnosti, kteří byli součástí rostoucí kulturní scény v Los Angeles: Roubaix de l'Abrie Richey, známý jako „Robo“ a žena, kterou Robo nazýval svou manželkou, Tina Modotti. Modotti, která byla tehdy známá pouze jako divadelní a filmová herečka, se nikdy za Roba nevdala, ale předstírali, že jsou manželé. Weston s Modotti byl na první pohled jeden druhému přitažlivý, a brzy se z nich stali milenci. Richey o aféře s Modotti věděl, ale i nadále zachovával s Westonem přátelství a později ho pozval, aby přišel do Mexika a sdílel s ním jeho studio. Někdy v roce 1920 začal Weston fotografovat poprvé nahé modely. Jeho první modelkou byla jeho manželka Flora a jejich děti, ale brzy po nich pořídil alespoň tři studie aktu Matherové. Během dvaceti let následovaly další fotografie aktů, když nejprve první z desítek figurálních studií vytvořil svým přátelům a zamilovaným. Až dosud si Weston udržel své vztahy s jinými ženami před svou ženou v tajemství, ale když začal fotografovat více akrů, Flora začala podezřívat, jak se svými modelkami zachází. Chandler si vzpomínal, že jeho matka ho pravidelně posílala do tatínkova studia s obsílkami a žádala ho, aby jí řekl, kdo tam byl a co tam dělali. Jedním z prvních, kdo souhlasil s fotografováním nahého těla, byla Modotti. Stala se Westonovou hlavní modelkou pro dalších několik let. Brzy poté, co se Weston vrátil roku 1922 z New Yorku se Robo odstěhoval do Mexika a založil tam studio, kde vytvářel batiky. Za krátkou dobu plánoval uspořádat společnou výstavu svých prací a fotografií, Westona, Matherové a několika dalších autorů. Na počátku roku 1923 Modotti odjela vlakem za Robem do Mexika, aby s ním mohla být, ale onemocněl neštovicemi a zemřel krátce předtím, než dorazila. Zničená a zarmoucená Modotti dorazila dva dny po jeho smrti, ale během několika týdnů se zotavila natolik, že se rozhodla zůstat a uskutečnit výstavu, kterou Robo plánoval. Výstava byla úspěšná a díky nemalému počtu studií aktů Modottiové pevně ustanovila uměleckou reputaci Westona v Mexiku. Po skončení výstavy se Modotti vrátila do Kalifornie a Weston s ní plánoval společný návrat do Mexika. Chtěl tam strávit pár měsíců fotografováním a propagací své práce, a mohl by výhodně cestovat pod záminkou, že Modotti je jeho asistentka a překladatelka. Po smrti svého otce utrpěla druhou ztrátu, která ji později v březnu 1922 donutila vrátit do San Francisca. Dne 30. července 1923 Weston, jeho syn Chandler a Modotti odplouvali parníkem pro prodloužený výlet do Mexika. Jeho manželka Flora a jejich další tři synové se s nimi loučili v přístavu. Není známo, co Flora věděla nebo si myslela o vztahu mezi Westonem a Modottiovou, ale v doku údajně vykřikla: „Tino, pečlivě se starej o mé chlapce!“ Souhlasila s tím, že bude provozovat Westonovo studio bezplatně za to, že ji zasvětí do fotografování. Do Mexico City dorazili 11. srpna a pronajali si velkou usedlost mimo město. Během měsíce uspořádal výstavu svých prací v Aztec Land Gallery a 17. října se konala tisková konference s rozhovory pro média. Byl zvláště hrdý na recenzi Maria de Zayase, který řekl: „Fotografie začíná být fotografií, protože až dosud to bylo jen umění.“ Odlišná kultura a scenérie Mexika přiměly Westona, aby se na věci díval novým způsobem. Stal se citlivějším na to, co bylo před ním, a obrátil svůj fotoaparát na předměty každodenního života, jako jsou hračky, dveře a koupelnové doplňky. Udělal také několik intimních aktů a portrétů s Modottiovou. Ve svém „Daybooks“ poznamenal: Weston pokračoval ve fotografování lidí a věcí kolem sebe a jeho reputace v Mexiku se zvětšovala tím více, čím déle zůstával. V roce 1924 absolvoval druhou výstavu v Aztec Land Galley a měl stálý proud místních společenských skupin, které ho žádaly, aby je portrétoval. Modotti a Weston rychle tíhli směrem k bohémské scéně hlavního města a využili svých kontaktů pro rozšiření své portrétní činnosti. Společně našli komunitu kulturních a politických „avantgardistů“, mezi nimiž byli Frida Kahlo, Guadalupe Marín, Diego Rivera nebo Jean Charlot. Weston současně začal opomíjet své další syny v USA. Stejně jako u mnoha jeho činů byla pro něho největším motivem žena. Weston a Chandler se na konci roku 1924 vrátili do San Franciska a následující měsíc s Hagemeyerem založili studio. Zdálo se, že Weston během tohoto období zápasil se svou minulostí i svou budoucností. Spálil všechny své poznámky napsané před Mexikem, jako by se snažil vymazat minulost a začal s Miriam Lernerovou a se svým synem Neilem nový cyklus aktů. Napsal, že tyto snímky byly „začátkem nového období v mém přístupu a postoji k fotografii.“ Jeho nový vztah s Lernerovou netrval dlouho a v srpnu 1925 se vrátil do Mexika, tentokrát se svým synem Brettem. Modottiová uspořádala společnou výstavu jejich fotografií a zahájila ji v týdnu, kdy se vrátil. Získal nové kritické ocenění a šest jeho výtisků koupilo Národní muzeum. Několik dalších měsíců se soustředil na fotografování lidového umění, hraček a místních scén. Jedním z jeho nejsilnějších obrazů tohoto období jsou tři černé hliněné hrnce, které označil historik umění Rene d'Harnoncourt jako „začátek nového umění“. V květnu 1926 Weston podepsal smlouvu se spisovatelkou Anitou Brennerovou na 1000 dolarů, aby vytvořil fotografie pro knihu, kterou psala o mexickém lidovém umění \"Idols Behind Altars\". V červnu začala Modotti a Brett cestovat po celé zemi a hledali méně známé národní umění a řemesla. Jeho smlouva vyžadovala, aby odevzdal Brennerové tři hotové výtisky z negativů 8x10 palců a než práci dokončil, trvalo to do listopadu téhož roku. Během svých cest absolvoval Brett u svého otce crash course z fotografie a udělal více než dvě desítky tisků, které jeho otec považoval za výjimečné kvalitní. Když se vrátili z cest, vztah mezi Westonem a Modottiovou se rozpadl a za méně než dva týdny se s Brettem vrátili do Kalifornie. Do Mexika se již nikdy nevrátil. Obecně se Weston pohyboval krajinou a lidovým uměním Mexika, aby vytvářel abstraktní díla, zatímco Modotti se více zjímala o obyvatele Mexika a mísila tento lidský zájem s modernistickou estetikou. Modotti se také stala oficiální fotografkou rozkvétajícího Mexického muralistického hnutí a dokumentovala díla Josého Clementa Orozca a Diega Rivery. V letech 1924–1928 pořídila Modotti stovky fotografií Riveryových nástěnných maleb na sekretariátu školství Secretariat of Public Education v Mexico City. Během tohoto období dospěla jeji vizuální tvorba, například její formální experimenty s architektonickými interiéry, květinami a městskou krajinou a zejména v mnoha lyrických snímcích rolníků a dělníků. Mexický fotograf Manuel Álvarez Bravo rozdělil její dílo do dvou odlišných kategorií: „romantické“ a „revoluční“, s předchozím obdobím, které strávila jako asistentka ve studiu Westona, manažerka a konečně jako tvůrčí partnerka. Její pozdější práce byly v prosinci 1929 k vidění na samostatné retrospektivní výstavě v Národní knihovně (National Library), která byla propagována jako „The First Revolutionary Photographic Exhibition In Mexico“ („První revoluční fotografická výstava v Mexiku“).", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "V roce 1942 ve věku 45 let Modotti zemřela na srdeční selhání při cestě domů taxíkem z večeře v domě Pablo Nerudy v Mexico City, což někteří lidé považovali za podezřelé okolnosti. Když slyšel o její smrti Diego Rivera prohlásil, že ji zinscenoval Vidali. Modotti mohla „vědět příliš mnoho“ o aktivitách Vidaliho ve Španělsku, které obsahovaly fámy o 400 popravách. Pitva prokázala, že zemřela na přírozené příčiny, konkrétně městnavé srdeční selhání. Její hrob se nachází v Panteón de Dolores v Mexico City. Básník Pablo Neruda složil Modottinin epitaf, který je součástí jejího náhrobku, na kterém je také její reliéfní portrét od rytce Leopolda Méndeze.", "section_level": 1}, {"title": "Vybrané výstavy fotografií.", "content": "V roce 1996 uspořádalo Muzeum umění ve Filadelfii rozsáhlou retrospektivu věnovanou umělkyni s názvem \"Tina Modotti: Photographs\". Výstavu uspořádala muzejní kurátorka fotografie Martha Chahroudi. Aby získala finanční prostředky, zpěvačka Madonna vydražila Modottiův Mercedes-Benz z roku 1963. Madonna se stala významným sběratelem díla Modottiové. V roce 2006 uspořádalo Muzeum moderního umění v San Francisku výstavu s názvem \"Mexico as Muse: Tina Modotti and Edward Weston\". Před výstavou jejích prací v USA byly její snímky vystaveny v Itálii, Polsku, Německu, Rakousku a dalších zemích. V roce 2010 byla otevřena největší výstava jejího díla \"Tina Modotti Photographer and Revolutionary\" ve vídeňském Kunst Haus Wien. Bylo vystaveno 250 fotografií, z nichž mnohé ještě nebyly nikdy vystaveny. Výstava byla založena na sbírkách berlínské Galerie Bilderwelt a Newyorčana Spencera Throckmortona, a kurátorem byl Reinhard Schultz. V roce 2015 výstava \"Tina Modotti: Photographs of Mexican Murals\" uspořádala galerie Richard Norton Gallery.", "section_level": 1}, {"title": "Veřejné sbírky.", "content": "Fotografie Modottiové lze nalézt v řadě veřejných uměleckých institucí, včetně:", "section_level": 1}, {"title": "V populární kultuře.", "content": "Ve filmu \"Frida\" z roku 2002 o umělkyni Fridě Kahlo Modottiovou hrála herečka Ashley Juddová. V roce 2018 oznámila společnost AG Studios, England výrobu televizní minisérie s názvem \"Radical Eye: The Life and Times of Tina Modotti\", kde hraje Monica Bellucci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tina Modotti (16. srpna 1896 – 5. ledna 1942) byla italská fotografka, modelka, herečka a revoluční politická aktivistka Kominterny. V roce 1913 opustila Itálii a přestěhovala se do USA, kde pracovala jako modelka a následně jako fotografka. V roce 1922 se přestěhovala do Mexika, kde se stala aktivní komunistkou. Významná je její spolupráce s fotografem Edwardem Westonem.", "tgt_summary": "Tina Modotti, eigentlich \"Assunta Adelaide Luigia Modotti Mondini\", (* 16. August 1896 in Udine, Italien; † 6. Januar 1942 in Mexiko-Stadt) war Schauspielerin, Fotografin und Revolutionärin. Ihr gebräuchlicher Rufname \"Tina\" ist eine Verkürzung der Koseform \"Assuntina\" ihres ersten Vornamens.", "id": 1643478} {"src_title": "Jan IX. ze Středy", "tgt_title": "Johannes von Neumarkt", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky kariéry (do 1352).", "content": "Narodil se v měšťanské rodině ve Vysokém Mýtě a získal vynikající vzdělání, patrně v Itálii. Působil jako kněz-plebán ve Slezské Středě (pol. \"Środa Śląska\", něm. \"Neumarkt in Schlesien\", 25 km západně od Vratislavi), proto měl přídomek \"ze Středy\". Jeho bratr Mathias byl cisterciácký mnich, světící biskup v Litomyšli a později ve Vratislavi, starší sestra byla ženou Rudolfa, rychtáře ve Vysokém Mýtě; jejich syn byl roku 1394 děkanem pražské univerzity. Jan ze Středy je poprvé připomínán zřejmě roku 1340 jako notář minsterberského knížete Bolka II. (†1341), později (před rokem 1344) se stal plebánem (farářem) ve Slezské Středě – toto obročí si podržel nejméně do konce roku 1351 – a následně se stal písařem v kanceláři krále Jana Lucemburského (†1346). První skutečně nesporná zmínka o Janovi ze Středy pochází z 16. října 1347, kdy byl zaměstnán v kanceláři krále Karla IV. jako notář. Tehdy již měl za sebou řadu příležitostí prokázat své schopnosti, čemuž odpovídá i jeho další rychlá kariéra v kanceláři Karla IV.: byl jeho dvorním kaplanem, sekretářem, roku 1351 kancléřem královny Anny. Téhož roku se stal dosavadní králův kancléř Jan Očko z Vlašimi olomouckým biskupem a Karlovu kancelář opustil. Jeho nástupcem se stal právě Jan ze Středy, nejprve v letech 1352–1354 s titulem protonotáře, tj. představeného královské kanceláře, ale již o Vánocích roku 1353 byl královým dvorským kancléřem. Tuto hodnost si ponechal, s krátkým přerušením v letech 1364/1365, až do své smrti.", "section_level": 2}, {"title": "Kancléřem Karla IV. (1352–1374).", "content": "Přestože si Karel IV. hodlal Jana ze Středy podržet ve svých službách, hledal pro něj materiální zabezpečení ve formě biskupského úřadu. (Již roku 1351 měl sice Jan hodnosti a příjmy kanovníka kapitul olomoucké a vratislavské, to však k lesku kancléře římského krále nestačilo.) První pokus se udál roku 1352, kdy byl 16. února papežem Klementem VI. jmenován biskupem v Naumburgu. Naumburská kapitula však zvolila za biskupa tamějšího kanovníka Rudolfa von Saaleck-Nebra a tuto volbu potvrdil i magdeburský arcibiskup Ota Hesenský, do jehož pravomoci naumburská diecéze spadala. Jan ze Středy se sice nevzdal ihned a ještě na jaře roku 1353 se označoval za zvoleného biskupa naumburského, posléze však od této snahy upustil. Vhodnější příležitost se naskytla, když téhož roku zemřel první litomyšlský biskup Jan. 9. listopadu 1353 byl zvolen a před 22. prosincem i potvrzen biskupem v Litomyšli. Jan Očko z Vlašimi mu ještě jednou uvolnil místo: 12. června 1364 byl totiž zvolen arcibiskupem pražským a Jan ze Středy mohl opustit Litomyšl a stát se 23. srpna biskupem olomouckým, toho jména IX. Olomoucká diecéze byla nejen starší a tedy prestižnější než litomyšlská, ale hlavně mnohem bohatší. Tuto prestiž Karel IV. ještě zvýšil brzy po Janově jmenování privilegiem z 1. března 1365, kterým byl Janovi ze Středy a jeho nástupcům na olomouckém stolci udělen titul \"hraběte české královské kaple\" s právem korunovat českého krále a nasazovat mu korunu i při jiných příležitostech v případě, že není přítomen pražský arcibiskup. Za stejných okolností měl na starosti bohoslužby v královské kapli na Pražském hradě a na Karlštejně. Toto privilegium si olomoučtí biskupové zachovali do roku 1918. Vlastní biskupskou činnost však Jan ze Středy na obou místech prakticky nevykonával. V Litomyšli vedl správu diecéze oficiál Mikuláš z Pelhřimova a v duchovních záležitostech Janův bratr Matyáš, titulární biskup z Trebinje (ten byl od roku 1362 světícím biskupem ve Vratislavi u biskupa Přeclava z Pohořelé a zemřel roku 1370). Později v Olomouci jej zastupovali generální vikáři: brněnský probošt Mikuláš, Bedřich z Olbramkostela a olomoucký probošt Jakub z Kaplice. To Janovi ze Středy nebránilo v tom, aby se přinejmenším formálně účastnil na zakládání církevních institucí: v Litomyšli sám založil roku 1355 nebo 1356 klášter augustiniánů poustevníků, v jehož kostele byl později pochován, spolupůsobil i při tom, když litomyšlský biskup Albrecht ze Šternberka založil roku 1371 klášter augustiniánů kanovníků ve svém rodném Šternberku, kolegiátní kapitule sv. Mořice v Kroměříži vydal roku 1367 nová statuta. Jako královský a císařský kancléř se však Jan ze Středy musel zdržovat v bezprostřední blízkosti Karla IV. v Praze i na cestách. Roku 1353 byl s Karlem IV. v Mohuči, roku 1354 v Itálii, 1356 se podílel na sepsání Zlaté buly (byť zřejmě spíše stylisticky, než co do politického obsahu) a na jejím projednávání na sněmech v Norimberku a v Metách a roku 1364 se účastnil Karlova jednání s Habsburky v Brně. Když byl roku 1364 jmenován biskupem olomouckým, nějakou dobu funkci kancléře nevykonával, ale již následujícího roku se k ní vrátil a dále s císařem cestoval po Německu a v roce 1368 po Itálii. Roku 1374 se s ním z neznámých důvodů rozešel a byl nucen se usadit v Olomouci, sídle své diecéze. Ač Jan žádal s odkazem na 26 let věrné služby o návrat do úřadu, Karel IV. jeho prosbu nevyslyšel. Hodnost kancléře mu však ponechal a nikomu dalšímu již ji neudělil.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední roky života (1374–1380).", "content": "Poté, co se fakticky chopil správy své diecéze, věnoval se Jan ze Středy především liturgickým a správním otázkám. Roku 1376 sjednotil liturgické předpisy pro svou diecézi. Na synodu v Kroměříži roku 1380 zavedl svátek svatých Cyrila a Metoděje a také svaté Kristiny a svaté Korduly. Vedle toho vyprosil od papeže pro opata kláštera ve Velehradě, spojeného s misí obou věrozvěstů, právo nosit pontifikálie. V podstatě tak po dlouhé době zapomenutí vzkřísil uctívání těchto nejstarších patronů Moravy. Přesto se Jan ze Středy toužil vrátit z Moravy do Slezska, kde bylo jeho první působiště, a když roku 1376 zemřel vratislavský biskup Přeclav z Pohořelé, usiloval o jeho místo s podporou Karla IV. i papeže Řehoře XI. Vratislavská kapitula však zvolila Dětřicha z Klatov. Papež sice tuto volbu neuznal, byla však překážkou rychlého přesunu Jana ze Středy. Vyřešení situace navíc zkomplikovala jednak smrt Karla IV. (29. listopadu 1378), jednak papežské schizma, které začalo v témže roce. Dětřich z Klatov získal potvrzení od avignonského papeže Klementa VII., ale protože české země zůstaly u římské obedience, ve skutečnosti jej to diskvalifikovalo. Jan ze Středy se navíc po smrti krále Karla IV. dostal do sporů s moravskými markrabími Joštem a Prokopem, takže musel i s kapitulou opustit Olomouc, kde jeho odpůrci vypálili biskupský palác a poškodili katedrálu. Jan se pak zdržoval na venkovských panstvích biskupství, zejména v Kroměříži, a nad Olomoucí vyhlásil interdikt. Spor urovnal až roku 1380 pražský arcibiskup Jan z Jenštejna. Téhož roku jej vratislavská kapitula v obnovené volbě konečně zvolila biskupem ve Vratislavi. Jan ze Středy však zemřel dříve, než mohl do úřadu nastoupit, totiž 23. prosince 1380 na některém biskupském panství, pravděpodobně v Modřicích u Brna.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo a význam.", "content": "Přestože není známo, kde Jan ze Středy nabyl vzdělání, byl raně humanistickým vzdělancem a milovníkem umění, který se významně podílel na kulturním významu dvora Karla IV. Jeho díla i zachovaný katalog jeho knihovny poukazují na velkou znalost klasických antických autorů. Udržoval bohatou korespondenci například s Colou di Rienzo a od roku 1354 s Francescem Petrarcou: kancléř posílal básníkovi vzletné dopisy plné lichotek, Petrarca oceňoval Janovo vedení kancelářského registru. Jan ze Středy psal nábožné básně kultivovanou latinou, i když jeho autorství nelze vždy přesně určit. Karlovi IV. daroval vlastní latinské zpracování životopisu svatého Jeronýma, do latiny přeložil pro jednoho českého klerika neznalého němčiny báseň Johanna Frauenloba. Četná byla jeho německá tvorba, spočívající zejména ve volných překladech. Nejvýznamnějšími jsou jednak překlad knihy \"Liber soliloquiorum animae ad Deum\" (Samomluvy duše s Bohem) připisované svatému Augustinovi, který vyhotovil pro Karla IV. po roce 1355 pod názvem \"Das Buch der Liebkosungen\", jednak pozdější překlad zmiňovaného životopisu svatého Jeronýma, který vyhotovil pro moravskou markraběnku Alžbětu. Vedle toho byl autorem četných latinských i německých modliteb pro různé účely, které se pro svou jazykovou vytříbenost a niternost, předjímající hnutí \"Devotio moderna\", těšily velké popularitě zejména u ženské části obyvatelstva a kolovaly v mnoha opisech. Tato díla na jedné straně a jím zavedený styl kancelářského jazyka na straně druhé měly nemalý vliv na vývoj spisovné němčiny. Na svých hradech na Mírově, v Kroměříži a v Modřicích měl písařské dílny, kde koncem 50. let patrně vznikl slavný rukopis cestovního breviáře \"Liber viaticus\", jeden z vrcholů pozdně gotického knižního umění u nás. Ten byl v roce 1826 věnován Národnímu muzeu v Praze, kde je součástí Sbírky rukopisů Knihovny Národního muzea a je v digitalizované formě přístupný na internetu. Dalšími významnými iluminovanými rukopisy vyhotovenými pro Jana ze Středy jsou \"Liber pontificalis\" pro biskupské liturgické účely a olomoucký misál. Při biskupském dvoře měl také pěvecký sbor, kapelu a věnoval velkou péči liturgii i školství. Svou bohatou knihovnu odkázal už roku 1356 klášteru augustiniánů u svatého Tomáše v Praze. Jako kancléř zavedl nový styl listinné a diplomatické řeči, opřený o znalost latinských klasiků a italského humanismu, a sám sepsal vzorník různých typů listin pro potřeby císařské kanceláře i biskupství v latině i němčině. Čtyři z těchto rukopisů se zachovaly a jsou jedním z nejdůležitějších pramenů pro dějiny vlády Karla IV. (zejména sbírka s názvem \"Summum cancellarii\"). Styl jeho listin měl velký vliv a byl hojně napodobován. Jinou otázkou je však politický vliv Jana ze Středy. O jeho účasti na rozhodování císaře Karla nejsou žádné konkrétní doklady, rovněž nikdy nebyl pověřen diplomatickým jednáním v císařově jménu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan IX. ze Středy ( \"Johannes Noviforensis\" nebo \"de Novo Foro\", něm. \"Johannes von Neumarkt\", kolem roku 1310, Vysoké Mýto – 23. prosince / 24. prosince 1380, Modřice u Brna) byl česko-německý kněz a humanistický spisovatel, biskup v Litomyšli a pak v Olomouci, v letech 1357–1374 kancléř císaře Karla IV.", "tgt_summary": "Johannes von Neumarkt, auch \"Johann von Neumarkt\"; lateinisch \"Ioannes de Novoforo\", \"Johannes Noviforensis\", tschechisch \"Jan ze Středy\" (* um 1310 in Neumarkt, Herzogtum Breslau; † 24. Dezember 1380 in Mödritz, Mähren) war Kanzler Kaiser Karls IV., gewählter Bischof von Naumburg, Bischof von Leitomischl, Bischof von Olmütz und Elekt von Breslau. Er wurde auch durch seine frühhumanistischen Werke bekannt.", "id": 1029822} {"src_title": "Wilhelm Exner", "tgt_title": "Wilhelm Exner", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Byl synem železničáře. Studoval na vídeňské polytechnice. Pracoval pak jako pedagog na vyšší reálné škole ve Vídni. V letech 1862–1868 vyučoval na školách v českém Lokti (zde vyučoval po dva roky) a v dolnorakouské Kremži. V roce 1868 byl jmenován profesorem na lesnické akademii v Mariabrunnu. Roku 1875 byl pověřen začleněním této školy do Vysoké školy zemědělské ve Vídni. Stal se zde profesorem mechanické technologie a stavebního a strojního inženýrství. Byl i politicky aktivní. Působil jako poslanec Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kam nastoupil doplňovacích volbách roku 1882 za kurii venkovských obcí v Dolních Rakousích, obvod Hernals, Ottakring, Währing, Klosterneuburg. Slib složil 5. května 1882. Mandát zde obhájil i ve volbách roku 1885. Ve volbách roku 1891 uspěl za kurii městskou, obvod Vídeň, I. okres. Ve volebním období 1879–1885 se uvádí jako Dr. Wilhelm Exner, c. k. dvorní rada a profesor na c. k. vysoké zemědělské škole, bytem Vídeň. V roce 1882 je uváděn coby ústavověrný poslanec Říšské rady. Po volbách roku 1885 se uvádí coby člen klubu Sjednocené německé levice, který utvořilo několik ústavověrných politických proudů liberálního a centralistického ražení. Po rozpadu Sjednocené levice přešel do frakce Německorakouský klub. V roce 1890 se uvádí jako poslanec obnoveného klubu německých liberálů, nyní oficiálně nazývaného Sjednocená německá levice. I ve volbách roku 1891 byl na Říšskou radu zvolen za klub Sjednocené německé levice. Národní listy v nekrologu uvádějí, že \"s poslanci českými byl vždy ve stycích přátelských\". Od roku 1905 byl členem Panské sněmovny (nevolená horní komora Říšské rady), kde patřil k liberálnímu klubu. V roce 1900 byl generálním komisařem pro rakouskou expozici na Světové výstavě v Paříži. V letech 1879–1904 zastával funkci ředitele institutu Technologisches Gewerbemuseum ve Vídni, na jehož založení se podílel. Následně až do roku 1910 byl prezidentem Spolku pro rozvoj živností. V roce 1920 se stal předsedou Rakouského normalizačního výboru. Byl také čestným prezidentem dolnorakouského živnostenského spolku, čestným členem Spolku německých inženýrů a od roku 1925 členem vídeňské akademie věd. Vídeňská vysoká škola technická mu udělila čestný doktorát. Jmenuje se po něm Medaile Wilhelma Exnera, udělovaná v Rakousku osobnostem za národohospodářské zásluhy. Zemřel v květnu 1931 po krátké nemoci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wilhelm Franz Exner (9. dubna 1840 Gänserndorf – 25. května 1931 Vídeň) byl rakouský technik, vysokoškolský pedagog a politik německé národnosti z Dolních Rakous, v 2. polovině 19. století poslanec Říšské rady.", "tgt_summary": "Wilhelm Franz Exner (* 9. April 1840 in Gänserndorf, Niederösterreich; † 25. Mai 1931 in Wien) war Ehrenpräsident des Österreichischen Gewerbevereins, Techniker und Forstwissenschaftler.", "id": 263436} {"src_title": "Swift Gamma-Ray Burst Mission", "tgt_title": "Swift (Satellit)", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Swift je tříose stabilizovaná astronomická observatoř s hlavním tělesem nepravidelného, přibližně hranolovitého tvaru o příčném rozměru 1,60 m a výšce včetně anténních systémů a výklopných clon 5,57 m. Je vybavena dvěma otočnými výklopnými třídílnými panely slunečních baterií o rozměrech 4,31×1,34 m, orientovanými podélně s delší osou družice, s příčným rozpětím 5,41 m a dodávajícími minimálně 2214 W elektrické energie (na konci aktivního života) a dobíjející NiH2 akumulátorovou baterii s kapacitou 80 Ah. Družice nese tři vědecké přístroje: BAT (\"Burst Alert Telescope\") - širokoúhlý detektor záblesků gama záření, energetický rozsah 10 až 150 keV, zorné pole 2 sr, přesnost určení polohy zdroje ±4' XRT (\"X-Ray Telescope\") - rentgenový zobrazující dalekohled, energetický rozsah 0,2 až 10 keV, detekční prvek CCD (Carge Coupled Device), průměr apertury 0,51 m, ohnisková délka 3,5 m, zorné pole 23,6'×23,6'). UVOT (\"Ultra Violet Optical Telescope\") - dalekohled pro ultrafialovou a viditelnou oblast spektra, spektrální rozsah 170 až 650 nm, průměr apertury 0,30 m, ohnisková délka 1 m, zorné pole 17'×17', mezní hvězdná velikost 8m až 24m Řízení družice a zpracování naměřených dat zajišťuje zdvojený řídicí počítač s procesorem RAD6000. Data mohou být ukládána do velkokapacitní polovodičové paměti s kapacitou 32 Gbit. Komunikační vysílač pracuje v pásmu S (2,2 GHz, rychlost přenosu 2,25 Mbit/s) s pozemní stanicí, resp. s družicemi systému TDRSS (Tracking and Data Relay Satellite System, rychlost přenosu 2.0 kbi/s) pro rychlé informování o gama záblescích. Povelový přijímač pracuje též v pásmu S (2,4 GHz, rychlost přenosu 2,0 kbi/s). Orientační a stabilizační systém využívá jako čidel sledovače hvězd a inerciální plošinu (přesnost stanovení polohy v klopení a zatáčení ±2,2\" resp. ±46\" v klonění). Jako výkonné prvky slouží 6 silových setrvačníků a magnetické tyče pro tlumení kmitů (přesnost nastavení polohy ±144\" resp. ±150\").", "section_level": 1}, {"title": "Spolupráce na projektu.", "content": "Družici postavila firma General Dynamics C4 Systems (dříve Spectrum Astro) ve spolupráci se střediskem NASA Goddard Space Flight Center, které je též provozovatelem družice. Na projektu se dále podílely organizace Agenzia Spaziale Italiana (ASI) z Itálie a \"Particle Physics and Astronomy Research Council\" (PPARC) z Velké Británie. Vědecké přístroje a program zajišťují mj. Pennsylvania State University, Los Alamos National Laboratory, Max-Planck-Institut für Extraterrestrische Physik (Německo) a další university a vědecká pracoviště z Ameriky a Evropy. Hlavní pozemní stanice se nachází u města Malindi v Keni. Družice je řízena z pozemního střediska MOC (Mission Operations Center) v areálu Pennsylvania State University a naměřená data jsou zpracovávána, distribuována a archivována ve středisku SDC (Swift Data Center) v areálu NASA Goddard Space Flight Center (GSFC) v Greenbelt v Marylandu.", "section_level": 1}, {"title": "Mise.", "content": "Hlavním cílem mise je studium gama záblesků a určení jejich původu. Dalším úkolem je pozorování celé oblohy v rentgenové části spektra a určovat rentgenového záření. Družice také slouží jako pozorovací platforma pro sledování příležitostných cílů jakými jsou třeba supernovy. Observatoř Swift odstartovala z odpalovací rampy 17 na mysu Canaveral 20. listopadu 2004 a dosáhla nízké oběžné dráhy Země ve výšce 586 až 601 kilometrů a se sklonem dráhy 20°. Vědecká činnost byla zahájena v prosinci 2004. Hned na začátku mise došlo k selhání chladicí jednotky energetického zdroje pro rentgenový teleskop. Tato závada nebyla odstraněna, ale týmy vědců z universit v Pensylvánii a Leicesteru zjistily, že teleskop může pracovat i bez chladicí jednotky. Zkoušky pokračovaly do února 2005, kdy byly pořízeny první snímky přístrojem UVOT (ve viditelném a ultrafialovém spektru) a observatoř tak byla prohlášena za plně funkční.", "section_level": 1}], "src_summary": "Swift, celým jménem Swift Gamma-Ray Burst Mission, je kosmická observatoř vypuštěná a provozovaná americkou agenturou NASA. Je určena ke studiu gama záblesků a jejich odlesků v několika vlnových délkách. Start se konal 20. listopadu 2004 na Mysu Canaveral a na oběžnou dráhu byla družice vynesena nosnou raketou Delta II.", "tgt_summary": "Swift, offiziell Neil Gehrels Swift Observatory, auch Explorer 84 oder Swift Gamma Ray Explorer, ist ein Forschungssatellit der NASA mit britischer und italienischer Beteiligung, der Gammablitze detektiert und untersucht. Swift wurde am 20. November 2004 von Cape Canaveral mit einer Rakete des Typs Delta II 7320-10C gestartet und befindet sich in einem kreisförmigen Orbit ca. 600 km über der Erdoberfläche mit einer Bahnneigung von 20,6°. Der 1470 kg schwere und 5,57 m hohe Satellit führt keine Verbrauchsmaterialien mit sich. Er wird durch zwei Solarzellenflächen mit 5,41 m Spannweite und 1040 Watt Leistung versorgt. Eine Hochrechnung ergab, dass er bis etwa 2022 funktionsfähig bleiben sollte, obwohl der ursprüngliche Betrieb lediglich auf zwei Jahre angesetzt wurde.", "id": 1782271} {"src_title": "August Kiss", "tgt_title": "August Kiß", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "August Kiss se narodil 11. října 1802 v Paprozanu (Paprocany – dnes část města Tychy) v tehdejším Pruském Slezsku, dnešním Slezském vojvodství, v Polsku. Zde vyrůstal v prostředí železné hutě, ve které jeho otec pracoval jako správce. V roce 1822 se přestěhoval do Berlína, kde studoval na pruské akademii umění \"Preußische Akademie der Künste\" a v ateliéru sochaře Christiana Raucha, představitele německého klasicismu. Též byl žákem berlínského sochaře Christiana Friedricha Tiecka a pruského architekta a malíře Karla Friedricha Schinkela. Podle Schinkelových kompozic provedl reliéfy pro štít Nikolaikirche v Postupimi. Jméno August Kiss vešlo ve známost v roce 1839, kdy zhotovil plastiku \"Amazonky na koni v boji s panterem\". Roku 1842 ji pro krále Ludwiga I. provedl v mramoru a o něco později ji v berlínských královských slévárnách odlil Christoph Fischer v bronzu; tato plastika v životní velikosti byla umístěna před Staré muzeum (něm. Altes Museum) v Berlíně. August Kiss zemřel 24. března 1865 v Berlíně. Pohřben je na berlínském hřbitově Alter St.-Matthäus-Kirchhof. Jeho hrob je od roku 1958 prohlášen čestným hrobem města Berlín. V Tychách poblíž jezera Paprotzaner byl na jeho počest postaven obelisk.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Další významná práce po \"Amazonce na koni v boji s panterem\" byla jezdecká \"socha Fridricha Velikého\", odlita z bronzu a odhalena v roce 1847 ve Vratislavi. \"Sochu krále Fridricha Wilhelma III.\" vytvořil v bronzu třikrát; jednou v uniformě s pláštěm a odkrytou hlavou pro Postupim, poté v roce 1851 na koni s vavřínovým věncem se šesti ženskými alegorickými figurami na podstavci a zdobnými reliéfy z pruské historie pro Königsberg (od roku 1946 Kaliningrad) a potřetí v roce 1861 v napoleonském klobouku pro Vratislav. August Kiss dále vytvořil bronzovou \"sochu sv. Michaela, který poráží draka\"; byl to dárek od krále Fridricha Viléma IV. jeho bratru, pozdějšímu císaři Vilémovi, na památku vzpoury v Badenu (zámek Babelsberg). Dále je autorem kolosální bronzové jezdecké \"sochy sv. Jiřího drakobijce\" původně zhotovené pro velké nádvoří zámku v Berlíně, nyní u řeky Sprévy ve čtvrti Nikolaiviertel. Vytvořil též \"sochu Christiana Beutha\" před berlínskou Bauakademie, dále \"bronzové postavy pro Wilhelmplatz v Berlíně\", které nahradily šest starších mramorových soch. Čtyři z nich, James Keith, Hans von Zieten, Friedrich von Seydlitz a Starý Dessauere, zůstaly nezměněny; sochy Hanse von Winterfeldt a Kurta von Schwerin August Kiss přepracoval. Wilhelmsplatz je nyní částí Wilhelmstrasse. Sochy Hanse von Zieten a Starého Dessauera byly vyjmuty z lapidária a stojí opět ve Wilhelmstrasse na rohu Mohrenstraße. Jediným větším dílem v mramoru, které August Kiss dokončil, je \"náhrobní pomník hraběnky Laury Henckel von Donnersmarck\" opírající se o sochu královny Luisy von Mecklenburg-Strelitz od Christiana Raucha.", "section_level": 1}, {"title": "Díla v Karlových Varech.", "content": "August Kiss byl v letech 1855 až 1864 pravidelným lázeňským hostem v Karlových Varech. Navštívil město celkem desetkrát a vždy se ubytoval v domě Stadt Frankfurt nedaleko Vřídelní kolonády. Na přání barona Augusta von Lützow vytvořil několik soch.", "section_level": 2}], "src_summary": "August Karl Eduard Kiss, něm. August Karl Eduard Kiß (11. října 1802, Paprocany, Tychy, Polsko – 24. března 1865, Berlín, Německo) byl německý akademický malíř a sochař.", "tgt_summary": "August Karl Eduard Kiß, auch \"August Kiss\" (* 11. Oktober 1802 in Paprotzan, Provinz Schlesien; † 24. März 1865 in Berlin), war ein deutscher Bildhauer, der zur Berliner Bildhauerschule gezählt wird.", "id": 1126030} {"src_title": "Papírové letadlo", "tgt_title": "Papierflieger", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Věří se, že papír na výrobu hraček se používal již před 2 000 lety v Číně, kde draci představovali populární formu zábavy. Přestože jsou považováni za předzvěst moderních papírových letadel, není jisté původní místo vynálezu; konstrukce zlepšující rychlost, zdvih a vzhled se objevovaly až v průběhu let. Tvrdí se, že první známé vytvoření papírových letadel spadá do roku 1909. Podle přijímanější verze však došlo k vytvoření o dvě desetiletí později v roce 1930 Jackem Northropem (spoluzakladatelem firmy Lockheed Corporation). Northrop používal papírová letadla k testům, které mu pomohly nalézt cestu, jak vytvořit skutečná letadla.", "section_level": 1}, {"title": "Typy papírových letadel.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tradiční.", "content": "Tento typ papírového letadla vyžaduje pouhých 6 kroků (správného postupu), může však zabrat pouze 5 kroků, pokud vynecháme vytvoření hlavního záhybu, který skládači pomáhá rozdělit papír na dvě části. Měl by být použit obdélníkový tvar papíru jako A3, A4 nebo Letter (upřednostňován je A4 nebo Letter).", "section_level": 2}, {"title": "Instrukce.", "content": "Osoba skládající list papíru je v těchto instrukcích zmiňována jako „skládač“.", "section_level": 3}, {"title": "DC-03.", "content": "Mnoho lidí prohlašovalo, že vytvořili „nejlepší papírové letadlo na světě“. Na ukázku lze představit DC-03 model (DC-03 model papírového letadla) vyznačující se velkými křídly pro klouzání a jedinečným rysem pro papírová letadla, ocasem. Ale neexistuje žádná mezinárodní federace papírových letadel nebo asociace, schopná ověřit tato tvrzení a prohlásit je za oficiální nebo za pravdivá.", "section_level": 2}, {"title": "Aerodynamika.", "content": "Přestože má model DC-03 křídla, držitel Guinnessova světového rekordu Ken Blackburn nesouhlasí s rozhodnutím mít papírové letadlo s 'ocasem'. Jeho vysvětlení aerodynamiky papírového letadla na jeho webu uvádí, že ocas není potřebný. Jako příklad uvádí skutečný bombardér B-2 Spirit tvaru létajícího křídla a tvrdí, že váhou rozloženou na křídla se vkládá více váhy vpřed, což činí letadlo stabilnějším. Nezávisle na něm sestrojil v roce 1977 Edmond Hui papírové letadlo tvaru neviditelného bombardéru nazvané \"Paperang\" (http://paperang.com), založené na aerodynamice zavěšených kluzáků. Vyniká důkladnou kontrolou sekcí vzdušných profilů, velkou štíhlostí křídel a konstrukčním postupem umožňující měnit tvůrci každý aspekt jeho tvaru. Byla o něm napsána kniha, \"Amazing Paper Airplanes in 1987\" a množství článků v časopisech v roce 1992. V mnoha soutěžích papírových letadel není povolen kvůli použití sešívací sponky, výkon jeho klouzavého letu je však extrémně vysoký, přesahuje klouzavý poměr 12:1 s dobrou stabilitou. Obecné přesvědčení, že lehčí letadla doletí dále než těžší, považuje Blackburn za nepravdivé. Blackburnův 20 let starý rekord byl založen na jeho víře, že nejlepší letadla mají krátká křídla a jsou „těžká“ v okamžiku startu, kdy vrhač hází letadlo do vzduchu. Po tomto okamžiku mají „lehčí“ letadla s většími křídly výhodu a dosahují delšího doletu, v okamžiku vzletu však nemohou být tvrdě vržena vpřed tak jako jejich „těžcí“ kolegové. Podle Blackburna, \"„Pro maximální výšku a dobrý přechod do klouzavého letu, musí být vrh veden pod úhlem 10 stupňů od vertikály“\" – což ukazuje, že pro úspěšné vypuštění papírového letadla je potřeba rychlosti alespoň 100 km/h.", "section_level": 1}, {"title": "Světový rekord.", "content": "Během dlouhých let bylo zaznamenáno mnoho pokusů překonat bariéry omezující možnosti hozeného papírového letadla udržet se po co nejdelší dobu ve vzduchu. Ken Blackburn držel svůj rekord v Guinnessově knize po 13 let (1983–1996) a znovu ho získal 8. října 1998, když udržel své papírové letadlo ve vzduchu po 27,6 sekund (v místnosti). Tuto skutečnost potvrdili Guinnesovi zaměstnanci a zpráva CNN. Letadlo použité Blackburnem při jeho rekordním pokusu lze zařadit do kategorie „kluzáků“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Papírové letadlo či papírová vlaštovka je hračka – letadlo vyrobené z papíru. Jde snad o nejlidovější formu aerogami, větve origami (japonského umění skládání papíru). V japonštině se nazývá 紙飛行機 (\"kami hikoki\"; \"kami\"=papír, \"hikoki\"=letadlo). ", "tgt_summary": "Ein Papierflieger (auch „Papierschwalbe“ genannt) ist ein aus Papier hergestelltes Flugobjekt. Er besitzt keinen eigenen Antrieb und wird im Regelfall durch Werfen gestartet. Allerdings ist es auch möglich, ihn mit einer Modellrakete oder einem Katapult zu starten. Die Beschäftigung mit Papierfliegern ist heute vor allem ein Hobby, wird aber mitunter auch für die Simulation von Flugeigenschaften oder für andere experimentelle Zwecke benötigt.", "id": 1829309} {"src_title": "Julija Tymošenková", "tgt_title": "Julija Tymoschenko", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Julija Volodymyrivna Tymošenková (v praxi častěji Julie či Julia Vladimirovna) se narodila roku 1960 v Dněpropetrovsku, součásti tehdejší Ukrajinské SSR, jako Julia Grigjanová. Vdala se v roce 1979 za Oleksandra Tymošenka (dcera Jevhenija, narozena 1980), následníka z rodiny brežněvovského funkcionáře KSSS. Postupně zastávala různé funkce v sovětské mládežnické organizaci Komsomol. V roce 1984 absolvovala ekonomickou fakultu Dněpropetrovské státní univerzity. Ekonomka-kybernetička, kandidátka ekonomických věd. Od roku 1988 se společně s manželem Oleksandrem věnovala podnikání, v letech 1996–1997 byla generální ředitelkou \"Jednotných energetických systémů Ukrajiny\".", "section_level": 1}, {"title": "Politické aktivity.", "content": "Od prosince 1996 zasedala v Nejvyšší radě (ukrajinský parlament), po volbách v roce 1998 za stranu \"Hromady\" Pavla Lazarenka, jejíž byla místopředsedkyní. Po útěku Lazarenka na konci roku 1998 ze země a jeho zatčení v USA (obvinění z praní špinavých peněz) změnila název strany na \"Baťkivščyna\" (\"Vlast\"). V letech 1998–2000 byla předsedkyní parlamentního rozpočtového výboru. V prezidentských volbách v roce 1999 podpořila Leonida Kučmu. V letech 1999–2001 byla místopředsedkyní vlády Viktora Juščenka a ministryní paliv a energetiky. Svou protikorupční politikou si nadělala hodně nepřátel, zejména mezi ukrajinskými a ruskými oligarchy. Její vztah s prezidentem Kučmou se měnil a v srpnu 2000 byl zatčen její muž s obviněním, že jako předseda \"Spojených energetických systémů Ukrajiny\" připravil státní pokladnu o několik set miliónů dolarů. Na podzim začalo vyšetřování samotné Julije Tymošenkové, která byla v lednu 2001 odvolána a v únoru zatčena pro korupci. V březnu kyjevský soud obvinění odmítl a propustil ji z vazby. Posléze založila \"Fórum národní záchrany\". V lednu 2002 během kampaně před březnovými parlamentními volbami měla dopravní nehodu, při které utrpěla zranění hlavy a hrudi, jejíž okolnosti nebyly nikdy vysvětleny a objevily se dohady, že nehoda nebyla náhodná. V těchto volbách vystupovala jako předsedkyně seskupení \"Blok Julije Tymošenkové\", které ve volbách v roce 2002 získalo 7,2 % hlasů.", "section_level": 2}, {"title": "Oranžová revoluce.", "content": "V prezidentských volbách v roce 2004 podpořila kandidaturu prozápadního Viktora Juščenka a aktivně se podílela na protestech opozice po vyhlášení oficiálních výsledků, podle kterých zvítězil provládní (a proruský) Viktor Janukovyč. Opoziční demonstrace nakonec vyústily v opakování druhého kola prezidentských voleb, v němž již zvítězil Viktor Juščenko. Dne 24. ledna 2005 byla Julija Tymošenková jmenována ukrajinskou premiérkou, její vládu však prezident Juščenko již 8. září téhož roku odvolal. Na žádost ruských úřadů po ní 7. prosince 2004 Interpol vyhlásil na svých internetových stránkách pátrání. Ruské orgány obviňují Tymošenkovou z podplacení ruského ministra vnitra v 90. letech, kdy se svým manželem Aleksandrem provozovala firmu dovážející energii z Ruska. Po několika hodinách však její fotografie i zpráva o pátrání ze stránek Interpolu zmizela. Centrála Interpolu v Lyonu tento postup zatím nijak neobjasnila.", "section_level": 2}, {"title": "Parlamentní volby 2007.", "content": "Ve volbách v září 2007 získal \"Blok Julije Tymošenkové\" 30,71 % hlasů a skončil na druhém místě za Stranou regionů dosavadního premiéra Viktora Janukovyče, který získal 34,37 % hlasů. Jako třetí skončila strana Naše Ukrajina prezidenta Viktora Juščenka se 14,15 % hlasů. Obě strany se prohlásily za vítěze voleb, protože společně měly více hlasů než Viktor Janukovič. Po dlouhém a složitém vyjednávání koaličních partnerů, pak byla 18. prosince 2007 nejtěsnější možnou většinou 226 hlasů, parlamentem potvrzena v čele koaliční vlády stran \"Naše Ukrajina\" a \"Blok Julije Tymošenkové\".", "section_level": 2}, {"title": "Prezidentské volby 2010.", "content": "V roce 2010 se ucházela v prezidentských volbách za stranu Baťkivščyna o post prezidenta Ukrajiny. Skončila však na druhém místě, podle vyhlášení ústřední volební komise se vítězem prezidentských voleb stal předseda opoziční Strany regionů Viktor Janukovyč. Ten vyšel vítězně z obou volebních kol; v prvním kole 17. ledna 2010 získal 35 % hlasů, Tymošenková 25 %; ve druhém 7. února 48,95 % a Tymošenková 45,47 %. Tymošenková má tradičně silnou voličskou základnu převážně v západní části země. Mezinárodní pozorovatelé označili volby za regulérní a čestné, Tymošenková navzdory tomu výsledky prezidentských voleb neuznala a podala žádost o jejich přezkoumání u soudu. Dle jejích tvrzení docházelo při volbách k porušování volebního zákona. 17. února soud oznámil, že pozastavil platnost výsledků prezidentských voleb a dodal, že vyčká, jak dopadne stížnost, kterou proti výsledkům voleb Tymošenková podala. 20. února Tymošenková svou žalobu stáhla s tvrzením, že ač soudu předložila přesvědčivé důkazy, soudci podle jejích slov odmítli využít písemné důkazy a nechtěli ani předvolat navržené svědky.", "section_level": 2}, {"title": "Po prezidentských volbách.", "content": "Dne 3. března vyslovil ukrajinský parlament koaliční vládě vedené Tymošenkovou nedůvěru. V říjnu 2011 byla odsouzena na sedm let vězení za překročení svých pravomocí při podepsání rusko-ukrajinské smlouvy o plynu z ledna 2009, kterou soud označil pro Ukrajinu za nevýhodnou.", "section_level": 2}, {"title": "Odsouzení.", "content": "Dne 11. října 2011 byla odsouzena na sedm let odnětí svobody, když byla shledána vinnou v případu vyjednání nevýhodných podmínek o dodávkách ruského zemního plynu na Ukrajinu, která měla učinit během své funkce předsedkyně vlády v roce 2009. Mezinárodní organizace a Evropská unie považují tento rozsudek za politicky motivovaný. K výkonu trestu nastoupila do ženské věznice v Charkově. Poté se nacházela ve špatném zdravotním stavu – měla vyhřezlou ploténku a v červenci 2012 její obhájce informoval, že trpí jakousi kožní chorobou, kterou však blíže nespecifikoval. V souvislosti s jejím uvězněním odmítli někteří evropští politici účast na mistrovství Evropy ve fotbale (mezi nimi např. celá Evropské komise v čele s Josém Barrosem či tehdejší český prezident Václav Klaus). Její věznění bylo považováno za překážku pro podpis smlouvy o přidružení mezi Ukrajinou a Evropskou unií. Dne 22. února 2014 byla revolucionáři propuštěna na svobodu. V březnu 2014, krátce po ruské anexi Krymu, se v tajně odposlechnutém soukromém telefonickém rozhovoru, jehož větší část posléze nepřímo potvrdila, vyjádřila velmi ostře.", "section_level": 2}, {"title": "Prezidentské volby 2014.", "content": "Brzy po propuštění z vězení oznámila Tymošenková novou kandidaturu na prezidentskou funkci. V květnových volbách hlavy státu skončila na druhém místě za Petrem Porošenkem, ale s výrazným odstupem: Porošenko získal 54,7 procenta hlasů, Tymošenková 12,8.", "section_level": 2}], "src_summary": "Julija Volodymyrivna Tymošenková (ukrajinsky: \"Юлія Володимирівна Тимошенко\", * 27. listopadu 1960 Dněpropetrovsk (dnes Dnipro), Ukrajinská SSR) je ukrajinská politička a bývalá dvojnásobná předsedkyně vlády Ukrajiny. ", "tgt_summary": "Julija Wolodymyriwna Tymoschenko ( [], deutsch meist in der russischen Variante \"Julia Timoschenko\" geschrieben; geborene \"Hryhjan\" bzw. Grigjan (Григян), * 27. November 1960 in Dnipropetrowsk, Ukrainische Sozialistische Sowjetrepublik) ist eine ukrainische Politikerin (Allukrainische Vereinigung „Vaterland“). Von Februar bis September 2005 und von Dezember 2007 bis März 2010 war sie Ministerpräsidentin der Ukraine. ", "id": 1723600} {"src_title": "Raketové palivo", "tgt_title": "Raketentreibstoff", "src_document": [{"title": "Chemické pohonné látky.", "content": "V raketách se používá množství druhů chemických pohonných látek, které jsou rozdělené do více kategorií a podle kombinace těchto pohonných látek potom rozeznáváme několik druhů raketových pohonů. Chemické pohonné látky se většinou skládají z okysličovadla a paliva. Při chemické reakci zvané hoření, se uvolňuje značné množství energie, které se v trysce raketového motoru mění na pohybovou energii vytékajících zplodin. Základní rozdělení chemických pohonných látek je podle jejich skupenství:", "section_level": 1}, {"title": "Tuhé pohonné látky.", "content": "Tuhé pohonné látky bývají z větší části jednosložkové (okysličovadlo je obsažené už v pohonné látce). Podle tvaru a velikosti zrn je možno \"nastavit\" hoření podle požadavků. Jejich výhodou je snadná skladovatelnost, i když se musí udržet vždy určité podmínky. Lze je rozdělit na dvě skupiny: Tuhé pohonné hmoty se používají například ve startovacích motorech raketoplánů Solid Rocket Booster.", "section_level": 2}, {"title": "Hybridní pohonné látky.", "content": "U hybridních pohonných látek je jedna složka v tekutém stavu a druhá v pevném. Takové pohonné látky mají jisté výhody proti klasickým tuhým palivům a to hlavně možnost přerušení činnosti motoru, která u čistě tuhých látek chybí.", "section_level": 2}, {"title": "Kapalné pohonné látky.", "content": "Jejich nevýhodou je skladování, kdy musíme zajistit, aby nezmrzly anebo naopak se neodpařovaly. Podle skladovatelnosti je dělíme na: Dlouhodobě skladovatelné pohonné látky mají několik nevýhod. Z větší části jde o toxické látky, které hoří samovolně už při samotném styku paliva a okysličovadla (hypergolická paliva). Také mají menší specifický impuls než kryogenní pohonné látky. Pro případ poruchy se u raket s tímto palivem používá ještě nultý startovací stupeň, který nejprve dopraví celý nosič do bezpečné výšky a až tam dochází k zážehu motorů prvního stupně (raketa Titan). Na rozdíl od kryogenických motorů jsou motory na hypergolická paliva jednodušší, protože doprava pohonných hmot do spalovací komory se děje přetlakem inertního plynu v nádržích. Kromě toho mají i vyšší spolehlivost. Některé z těchto látek jsou používané jako jednosložkové pohonné látky (hydrazin). Jako kryogenní pohonné látky se nejčastěji používá vodík a kyslík. Jde o běžně dostupné látky, které ale pro potřeby raketové techniky nejsou v normálním stavu použitelné. Jejich hoření totiž probíhá za značně vysokých teplot a tlaků, a pro jejich dopravu do spalovací komory nestačí jen přetlak v nádržích. Proto se zkapalňují, což ale přináší snížení jejich teploty hluboko pod bod mrazu (při normálním atmosférickém tlaku). Odtud pochází i jejich název kryogenické. Pro jejich dopravu do spalovací komory se pak používají velmi výkonná turbočerpadla. Vznikly i hybridní kryogenní pohony, které používají tekutý kyslík a ropné produkty.", "section_level": 2}, {"title": "Adiabatické pohonné látky.", "content": "Tato kategorie pohonných látek je nejprimitivnější. Jsou to v podstatě stlačené plyny a nebo generované plyny (například vodní pára generovaná varem vody), které po otevření přívodního ventilu expandují do volného prostoru. V tomto případě probíhá adiabatický děj, při kterém se snižuje tlak plynu v zásobníku až na tlak vnějšího prostoru a plyn zabírá pokaždé větší objem, ale mimo zásobník plynu. Připomíná to klasické chemické raketové pohony, ale mezi oběma skupinami pohonných látek jsou rozdíly. Při chemickém pohonu dochází k zisku energie prostřednictvím chemické reakce. U adiabatických pohonných látek dochází jen k přeměně vnitřní energie plynu uzavřeného pod tlakem v zásobníku na pohybovou. Tyto pohonné látky nemají praktický význam, pouze pro ukázkové účely ve školách (\"raketový balon\"), kde by hydrazinový motor udělal velké škody.", "section_level": 1}, {"title": "Plazmové pohonné látky.", "content": "I když by se zdálo, že mezi iontovými a jadernými pohonnými látkami je velký rozdíl, není tomu tak. Přestože způsob generování energie k uvedení pracovní látky do plazmatického stavu je jiný, v obou případech by mělo jít o lehké a nejlépe inertní plyny. Čím je plyn lehčí tím vyšší efektivity motor může dosáhnout.", "section_level": 1}, {"title": "Pohonné látky pro iontové raketové motory.", "content": "V současnosti se používá výlučně xenon a to bez ohledu na konstrukci motoru. Kromě xenonu je možné použít i neon, ale jeho využití, kvůli technickým problémům motorů využívajících tento plyn, je zatím sporné. Plazma se získává ionizací plynu, který je následně směrován a urychlován soustavou elektrod a magnetů, podobně jako elektrony v trubicích klasické obrazovky. Na rozdíl od obrazovek je pracovní plazmatický plyn vyvrhovaný do prostoru a tím je získávána pohybová energie.", "section_level": 2}, {"title": "Pohonné látky pro jaderné raketové motory.", "content": "Vzhledem k tomu, že vývoj těchto motorů byl (po)zastaven (např. projekt NERVA), je těžké polemizovat jaké pohonné látky by se měly používat. Jsou navrženy motory používající vodu a nebo čistý vodík. Jaderné motory pracují na principu odvodu tepla z jádra u klasického jaderného reaktoru) a jeho přenosem na pohonnou látku (ta přejde do plazmatického stavu) a nebo na principu generování plazmatické pohonné látky ve speciálním reaktoru.", "section_level": 2}, {"title": "Raketové palivo budoucnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Termonukleární fúze.", "content": "Jednou z možností pohonu raket je termonukleární fúze. Experimentuje se s laserovým impulsem, kdy je ve spalovací komoře laserovým pulsem zahřáto malé množství 3He na teplotu potřebnou ke spuštění termonukleární fúze. Vysokoenergetické částice produkované při této reakci by procházely tryskou tvořenou magnetickým polem a dodaly by raketě potřebnou pohybovou energii. Pokud by k z zapálení fúze docházelo rychle za sebou, vedlo by to takřka ke spojitému proudu částic z trysky a spojitému pohonu.", "section_level": 2}, {"title": "Anihilace.", "content": "Pohon by byl založen na reakci hmoty a antihmoty, při které se uvolňuje obrovské množství energie ve formě záření gama. To by opouštělo spalovací komoru tryskou. Největším problémem tohoto pohonu je v současné době výroba a skladování antihmoty. Pro let k Marsu tam a zpět by ale stačilo pouze asi 0,1 gramů antihmoty.", "section_level": 2}], "src_summary": "Raketové palivo je pracovní látka a směs, která proudí z raketového motoru a na principu akce a reakce a zákona zachování hybnosti předává raketě pohybovou energii. ", "tgt_summary": "Als Raketentreibstoff werden die Antriebsstoffe einer Rakete, genauer eines Raketenmotors, bezeichnet. Durch ihn entsteht der Schub einer Rakete. Die Wahl des Raketentreibstoffes ist der bestimmende Faktor für den spezifischen Impuls (formula_1) eines Raketentriebwerks. Der spezifische Impuls ist ein Maß für die Effizienz von Triebwerken, also für den Verbrauch von Treibstoff pro Impuls. ", "id": 1355899} {"src_title": "Luna 3", "tgt_title": "Lunik 3", "src_document": [{"title": "Popis sondy.", "content": "Hmotnost sondy byla 278,5 kilogramů. Její délka byla 130 cm a šířka 90-120 cm. To bylo dáno prstencem, který sondu obepínal. Luna 3 byla automatická sonda, která byla napájena chemickými bateriemi. Část energie získávala i ze solárních článků, které byly umístěny na prstenci. Sonda byla válcovitého tvaru s polokulovými hemisférami na koncích. Horní hemisféra se mohla otevřít a vysunout tak fotografické zařízení. Získané fotografie pak odesílala pomocí skeneru rádiovými vlnami přes soustavu šesti antén (čtyři byly v horní a dvě v dolní části). Luna 3 měla také zařízení na regulaci vnitřní teploty, které se automaticky sepnulo, když teplota uvnitř přesáhla 25 °C. Chladicí systém byl důležitý, přehřátí mohlo způsobit poruchu přístrojového vybavení. Sonda byla vybavena detektorem mikrometeoritů a kosmického záření, jež bylo namontováno na vnější straně sondy. Stejně jako Luna 1 a Luna 2 neměla ani Luna 3 motory pro korekci své dráhy.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh letu.", "content": "Sonda startovala 4. října 1959 z kosmodromu Bajkonur. 7. října na povel ze Země začala fotografovat Měsíc ze vzdálenosti 65-68 000 km, později i jeho odvrácenou stranu. Palubní fotoaparatura pracovala 40 minut. Naexponovaný film prošel automatickým vyvolávačem, ustalovačem a byl vysušen. Po zpracování sonda přes radioaparaturu předávala snímky Zemi. Mimo to sonda zkoumala plynnou složku meziplanetárního prostoru, kosmické záření a mikrometeority. Po obletu Měsíce pokračovala zpět k Zemi po oběžné dráze 47-480 000 km. Dne 20. dubna 1960 shořela v zemské atmosféře po 199 dnech letu, 11 obězích.", "section_level": 1}, {"title": "Získané snímky.", "content": "Snímky ze 70% povrchu odvrácené strany Měsíce byly sice nízké kvality, ale přece jen umožnily vytvořit první atlas měsíční krajiny. Fotografie ukázaly rozdílný charakter krajiny odvrácené strany proti straně přivrácené. Sonda objevila nová pohoří, ale pouze dvě moře, která byla pojmenována Mare Moscovrae (Moskevské moře) a Mare Desiderii (Moře snů – dnes Mare Ingenii, Moře touhy). Svého hlavního cíle sonda dosáhla a připsala Sovětům další prvenství v závodech v dobývání kosmu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Luna 3 (známá také pod názvy Lunik 3 či 00021) byla sovětská vesmírná sonda, která jako první získala fotografie odvrácené strany Měsíce. Na Měsíci nepřistála, minimální vzdálenost, na kterou se přiblížila, byla 7 940 km od povrchu.", "tgt_summary": "Luna 3 (, \"Luna-3\"), in den westlichen Medien auch als Lunik 3 bezeichnet, war die dritte erfolgreiche Mondsonde der Sowjetunion. Die Raumsonde wurde am 4. Oktober 1959 gestartet und wog 278,5 Kilogramm.", "id": 689269} {"src_title": "Typ 97 Či-Ha", "tgt_title": "Typ 97 Chi-Ha", "src_document": [{"title": "Historie a vývoj.", "content": "Spolu se skutečností, že přechozí Typ 89 I-Gó v průběhu 30. let rychle zastarával, spustila japonská armáda program na vývoj jeho nástupce coby tanku pro podporu pěchoty. Ze zkušeností získaných v průběhu invaze do Mandžuska vyplynulo, že Typ 89 I-Gó byl příliš pomalý, aby dokázal účinně podporovat motorizovanou pěchotu. Nový tank měl být tedy spíše zvětšenou verzí lehkého tanku Typ 95 Ha-Gó s čtyřčlennou posádkou, silnějším pancéřováním a výkonnějším motorem pro udržení mobility. Prototyp tanku pojmenovaný \"Či-Ha\" vyrobila ve své tokijské fabrice firma Mitsubishi Heavy Industries. Druhý prototyp byl hotov v červnu roku 1937. Přesto že v armádních požadavcích figurovalo už dělo ráže 47 mm, tank byl osazen stejným 57 mm dělem jako Typ-89B. Konkurentem \"Či-Ha\" byl lehčí a levnější Typ 97 Či-Ni, jehož prototyp byl zkonstruovaný státní zbrojovkou v Ósace a který nesl stejné 57 mm dělo. Nicméně s propuknutím druhé čínsko-japonské války 7. července 1937 padla rozpočtová omezení v dobách míru a jako hlavní tank japonské armády byl zvolen \"Či-Ha\" označený jako Typ 97.", "section_level": 1}, {"title": "Pojmenovávání japonských tanků.", "content": "\"Či\" (チ) je odvozeno ze slova \"čúsenša\" (チュウセンシャ) znamenající \"střední tank\". \"Ha\" a \"Ni\" v japonské armádní nomenklatuře znamenají číselné označení modelu 3, resp. 4. Tank byl označen jako Typ 97 v odkazu na imperiální rok 2597 (v gregoriánském kalendáři 1937). Jméno \"Typ 97 Či-Ha\" by tedy mohlo být přeloženo jako \"střední tank typ 1937, model 3\".", "section_level": 2}, {"title": "Design.", "content": "Typ 97 měl nýtovanou konstrukci a motor byl uložen v zadní části tanku. Posádka byl čtyřčlenná a zahrnovala řidiče, kulometčíka a dva muže ve věži. V přední části tanku seděl řidič vpravo a kulometčík vlevo. Velitelská kupolka byla umístěna na vrchu věže. Komunikace uvnitř tanku byla zajištěna prostřednictvím dvanácti tlačítek ve věži, které byly propojené se signálními světly a bzučákem v blízkosti řidiče. Hlavní zbraní bylo dělo Typ 97 ráže 57 mm, použité už u předchozího Typu 89. Dělo mělo krátkou hlaveň a relativně nízkou úsťovou rychlost, nicméně postačovalo k plnění hlavního úkolu tanku, kterým byla podpora pěchoty. Dělo nemělo převod pro nastavení náměru, střelec musel pro jeho změnu použít rameno. Sekundárními zbraněmi byly dva kulomety Typ 97 ráže 7,7 mm. Jeden byl umístěn v levé části přední korby a jeden na zadní straně věže. Věží bylo možno otáčet o 360°, nicméně dělo se mohlo pohybovat o dalších 10° v každém směru nezávisle na věži. Nejsilnější pancéřování o síle 25 mm bylo použito na objímce děla, síla pancíře přední korby činila 15-25 mm. Pohon zajišťoval vzduchem chlazený \"V-12 21,7 litr SA12200VD\" dieselový motor Mitsubishi o výkonu 170 hp (127 kW).", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj varianty \"Kai\".", "content": "Nevýhody 57 mm děla se naplno projevily v roce 1939 během bitvy u Chalchyn-golu proti Sovětskému svazu. Sovětské tanky BT-5 a BT-7 se svými 45 mm děly měly výrazně větší dostřel a způsobily Japoncům těžké ztráty. To přesvědčilo armádu o potřebě výkonnějšího děla. Vývoj nového děla ráže 47 mm započal v roce 1939 a byl dokončen roku 1941. Dělo Typ 1 ráže 47 mm bylo vyvinuto speciálně proti sovětským tankům. Mělo delší hlaveň a výrazně větší úsťovou rychlost, což vedlo k výrazně vyšší průbojnosti než jakou disponovalo krátké 57 mm dělo. Nová verze, pojmenovaná Typ 97 Či-Ha Kai (\"Kai\" znamená \"vylepšený\") nebo \"ŠinHoTo Či-Ha\" (\"Či-Ha s novou věží\"), byla osazená tímto 47 mm dělem umístěným v nové, tříčlenné věži. Produkce začala roku 1942. Dalších asi 300 kusů starší varianty bylo modernizováno.", "section_level": 2}, {"title": "Produkce.", "content": "Typ 97 Či-Ha byl vyráběn firmou Mitsubishi Heavy Industries společně s firmou Hitachi Industries, menší část produkce zajišťovala státní zbrojovka v Sagamihaře. Počet vyrobených kusů byl o něco nižší než počet vyrobených Typ 95 Ha-Gó, nicméně větší než jakýchkoliv jiných tanků nasazených Japonskem. Počet kusů za jednotlivé roky udává následující seznam. Typ 97 Či-Ha (57 mm) Typ 97 Či-Ha Kai (47 mm) Celková produkce obou variant činila 2092 kusů, vrcholem produkce byl rok 1942. Následující rok byla výroba ukončena ve prospěch novějších typů, zejména Typ 1 Či-He.", "section_level": 1}, {"title": "Další vývoj.", "content": "Posledním tankem, který vycházel z designu Typu 97 byl střední tank Typ 3 Či-Nu. Ten sdílel šasi a zavěšení s přechozím typem Či-He, byl ale osazen větší věží a mohl tak nést silné 75 mm dělo. Typ 1 Či-He byl přímým nástupcem Typu 97. Typ 4 Či-To, poslední dokončený design před koncem druhé světové války, už neměl s Typem 97 nic společného. Japonský průmysl byl v průběhu války těžce poškozen a v pozdějších letech už tak nebyl schopen produkovat nové tanky ve větším množství. Potřeba doplnit tankové jednotky dělostřelectvem vedla k potřebě vývoje samohybných děl (SPG). Na podkladě tanku bylo postaveno přes sto kusů samohybných děl Typ 1 Ho-Ni a Typ 3 Ho-Ni III pro boj s tanky, které byly vyzbrojeny kanónem ráže 75 mm nebo houfnicí ráže 105 mm, a 12 kusů samohybných děl Typ 4 Ho-Ro, které byly vyzbrojeny polní houfnicí typ 38 ráže 150 mm. Nicméně z důvodu upřednostnění námořnictva bylo množství materiálu pro výrobu tanků značně omezeno.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Válka v Číně a proti Sovětskému svazu.", "content": "Typ 97 byl úspěšně nasazen v Číně v operacích druhé čínsko-japonské války. Důvodem úspěchu byla zejména skutečnost, že armáda Kuomintangu nebyla příliš dobře vyzbrojena a disponovala pouze britskými exportními Vickers, německými Panzery I a italskými tančíky L3/33. Křest ohněm prodělaly tanky Či-Ha během bitvy u Chalchyn-golu v červenci 1939, kde čelily moderním sovětským strojům. Japonské tankové jednotky byly organizovány do dvou pluků, 3. a 4. tankového pluku. 4. tankový pluk byl vyzbrojen čtyřmi tanky Typ 97, přičemž jeden z nich sloužil jako tank velitelský. Během bitvy u Chalchyn-golu se projevila malá účinnost 57 mm děla. Sovětské tanky vybavené účinnějším dělem měly větší dostřel a způsobily tak Japoncům těžké ztráty.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Od 8. prosince 1941 do začátku roku 1942, během bitvy o Malajsii a bitvy o Singapur, byly tanky Typ 97 používány 1., 6. a 14. tankovým plukem 3. tankové skupiny pod velením generálporučíka Jamašity. 1. tankový pluk byl připojen k 5. divizi císařské armády, která byla mezi prvními japonskými vojenskými jednotkami, které přistály v Songkhla v jižním Thajsku. Tanky byly v čele útoku na severní britské Malajsko na konci roku 1941. Později se stejné jednotky zapojily do rozhodující bitvy u Jitry na počátku roku 1942. Jedním z klíčů k japonskému úspěchu v Malajsku a Singapuru byla skutečnost, že Britové nepředpokládali schopnost tanků projít hustou džunglí malajského poloostrova. Nicméně ta navzdory předpokladům nepředstavovala pro lehké japonské tanky vážnější překážku. Později se 2. a 14. tankový pluk zapojil do bojů v Barmě v roce 1942. Tanky Typ 97 Či-Ha Kai byly poprvé nasazeny v roce 1942 v bitvě o Corregidor. Ukázalo se, že nové 47 mm dělo si snadno poradí s americkými lehkými tanky M3 Stuart, nicméně proti středním tankům M4 Sherman bylo účinné pouze z boku nebo zezadu. Během bitvy o Saipan v noci ze 16. na 17. června roku 1944 se tanky Typ 97 9. tankového pluku spojily s tanky Typ 95 136. pěšího pluku v protiútok proti vybudovanému předmostí amerických jednotek, které přistály den předtím. Protiútok byl odražen pomocí námořních děl. Byl to největší japonský obrněný útok během války v Tichomoří. Japonská armáda však během tichomořské války zřídkakdy prováděla významné obrněné útoky kvůli omezeným oblastem manévrování, které převládaly na ostrovech v jižním Pacifiku. Japonské tanky byly dokonce často zahrabány v zemi tak, aby byla vidět jen věž. Tanky Typ 97 se dále účastnily bitvy o Guam nebo bitvy o Okinawu kde jich několik desítek čelilo mnohonásobné přesile tanků M4 Sherman a které byly zničeny během sebevražedných protiútoků. Poslední nasazení za druhé světové války proběhlo v Mandžusku proti Sovětskému svazu. Rudá armáda zde zajala 389 tanků. Po válce byly tanky Typ 97 užívány čínskou lidovou osvobozeneckou armádou, které jí věnoval Sovětský svaz. Tyto se zúčastnily bojů čínské občanské války.", "section_level": 2}, {"title": "Uživatelé.", "content": "Čínská lidová republika", "section_level": 1}, {"title": "Přeživší stroje.", "content": "Zrestaurované stroje jsou k vidění ve svatyni Jasukuni v Tokiu a svatyni Wakajiši v prefektuře Šizuoka. V roce 2005 byl nalezen pohřbený vrak na pláži ve městě Miura v prefektuře Kanagawa. Zachovalé exempláře se nachází v muzeu Čínské lidové osvobozenecké armády v Pekingu a v Muzeu zbraní armády Spojených států v Aberdeenu. Množství vraků lze nalézt na ostrově Saipan a Kurilských ostrovech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Typ 97 Či-Ha (九七式中戦車 チハ, \"Kjúnana-šiki čúsenša Či-ha\") byl nejrozšířenější střední tank užívaný Japonskou císařskou armádou v průběhu druhé čínsko-japonské války, bitvy o Chalchyn-gol a druhé světové války. ", "tgt_summary": "Der Typ 97 Chi-Ha (jap., \"kyūnana-shiki chūsensha chi-ha\", dt. „Typ-97-mittlerer-Panzer Chi-Ha“) war ein mittlerer japanischer Panzer des Zweiten Weltkrieges.", "id": 114304} {"src_title": "Pottenbrunn", "tgt_title": "Pottenbrunn", "src_document": [{"title": "Název místa.", "content": "Název Pottenbrunn, původně nazývaný jako \"Potilinesprunnin\" nebo \"Potinbrunnin\" zanechal v názvu místa odvození od studny (Brunn) a známého \"Poto\" nebo \"Potilo\". Název vodního hradu, kterým byl dříve zámek, který vznikl u osady.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Území dnešního Pottenbrunnu bylo již v mladší době kamenné osídleno, co dokladují různé nálezy. Obec vznikla ze dvou, zpočátku oddělených a pod různou vrchností, nazývaných Ober- a Niederpottenbrunn, které měly až do roku 1623 své vlastní kostely. Pottenbrunn byl poprvé uvedený v dokumentech již roku 890. Obě místa mohla mít kolem roku 1200 název \"Wihselbrunne\". „Ober- a Niederpottenbrunn“ byl spravován různými pány. Na dokladu z 19. května 1353 jsou dvě pečetě: jedna „Jana z Pottenbrunnu“ (majitele starých zámků), na které je připojen rytíř z Pottenbrunnu a druhá pečeť „Jana Alachtera z Pottenbrunnu“. Oba byli bratranci. Dolní farní kostel \"Svatého Kříže\", v roce 1637 vypálen a v roce 1683 zase Turky zničen. V roce 1730 byl v již zcela zchátralý. Horní kostel \"Svatého Ulrycha\" byl postaven kolem roku 1000. Ten je nynějším farním kostelem. V roce 1927 byl za starostu Antona Hinterwallnera (1927-1938) Pottenbrunn povýšen na městys. V roce 1972 byl samostatný městys Pottenbrunn pod velkými protesty obyvatel připojen k Sankt Pöltenu. 95 % pottenbrunnských obyvatel podepsalo stanovisko proti připojení obce. Rada obce se rozhodla také proti připojení jednohlasně, avšak nepřineslo to žádný kladný výsledek. Roku 1987 získal Pottenbrunn 1. místo v evropské soutěži Entente Florale a byl zvolený jako nejkrásnější místo v Evropě.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Jako katastrální území Sankt Pöltenu nemá Pottenbrunn žádného starostu. \"Viz také:\" St. Pölten: Politik", "section_level": 1}, {"title": "Veřejná zařízení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotnictví.", "content": "V Pottenbrunnu je ústav s pečovatelskou službou a Záchranná stanice „Dělnicko samaritánského svazu“.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Související články.", "content": "Seznam hradů a zámků v Rakousku", "section_level": 2}], "src_summary": "Pottenbrunn () leží na řece Traisen a silnici S33 mezi Herzogenburgem a Sankt Pölten, odkud je vzdálený asi 7 km. V roce 1971 došlo k připojení tohoto katastrálního území k Sankt Pölten.", "tgt_summary": "Der Ort Pottenbrunn liegt in Niederösterreich an der Traisen und der S33 zwischen Herzogenburg und St. Pölten, von wo es etwa sieben Kilometer entfernt ist. Er ist seit seiner Eingemeindung 1971 ein Stadtteil von St. Pölten. ", "id": 896129} {"src_title": "Kopretina", "tgt_title": "Margeriten", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jedná se o dvouleté až víceleté byliny. Listy jsou jednoduché, střídavé, celistvé až zpeřeně členěné. Okraj listové čepele je vroubkovaný, pilovitý nebo zubatý. Jsou to rostliny jednodomé, květy jsou jednopohlavné nebo oboupohlavné. Jsou sdružené do květenství zvané úbor, který je jednotlivý na vrcholu lodyhy či na konci větví. Na bázi úboru jsou 2–3 řady zákrovních listenů. Na okraji úboru jsou bílé až narůžovělé jazykovité květy, které jsou většinou fertilní a samičí, vzácně oboupohlavné. Zbytek úboru vyplňují květy trubkovité, které jsou žluté a oboupohlavné, srostlé z 5 korunních lístků, dole tvoří korunní trubku, nahoře jsou volné konce vytvářející 5 cípů. Kalich chybí nebo je přeměněn v kališní lem. Tyčinek je zpravidla 5. Semeník je spodní, srostlý ze 2 plodolistů, obsahuje 1 vajíčko. Plodem je nažka s 10 podélnými žebry oddělenými téměř černými rýhami. Chmýr chybí, u nažek z jazykovitých květů je někdy přítomen kališní lem.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomická poznámka.", "content": "Některými autory, zvláště dříve, byly druhy rodu \"Leucanthemum\" Mill. řazeny do rodu \"Chrysanthemum\" L. s.l. (v širším pojetí). Kromě rodu \"Leucanthemum\" řadili tito autoři to širokého rodu \"Chrysanthemum\" ještě další menší rody, např: \"Glebionis\" Cass., \"Argyranthemum\" Schultz Bip., \"Chrysanthemum\" L. s. str., \"Pyrethrum\" Zinn, \"Tanacetum\" L. a další.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Kopretiny je možno nalézt v Evropě, Severní Africe a částech Asie. Řada druhů byla zanesena i do Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření v ČR.", "content": "V Česku přirozeně rostou tři druhy, které jsou blízce příbuzné a na první pohled značně podobné. Někteří lidé tyto druhy v minulosti nerozlišovali.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Kopretina (\"Leucanthemum\") je rod přibližně 33-70 druhů rostlin z čeledi hvězdnicovitých (\"Asteraceae\"). Název kopretina patří mezi novotvary vytvořené v 19. století Janem Svatoplukem Preslem. Vědecké jméno je odvozeno od slov „leukos“ (bílý) a „anthemon“ (květina).", "tgt_summary": "Die Margeriten (\"Leucanthemum\") sind eine Pflanzengattung in der Familie der Korbblütler (Asteraceae). Die Gattung umfasst derzeit 42 Arten. Der botanische Name leitet sich von ‚weiß‘ und ‚Blüte, Blume‘ ab. Der deutsche Trivialname leitet sich über von altgriechisch für ‚Perle‘ ab.", "id": 2267021} {"src_title": "Adrian Smith", "tgt_title": "Adrian Smith", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Smith se narodil v Hackney v Londýně. Své první album, \"Machine Head\" od Deep Purple, si koupil v patnácti letech. Po dokončení školy založil skupinu Evil Ways, později známou jako Urchin, ve které hrál na kytaru jeho přítel Dave Murray. Smith začal psát své první písně, mimo jiné „22 Acacia Avenue“, která později vyšla na albu Iron Maiden, \"The Number of the Beast\".", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "Po odchodu z Urchin a úspěšném konkurzu se Smith stal členem skupiny Iron Maiden. Naživo s kapelou poprvé hrál v německé televizní show, brzy poté se s nimi vydal na turné po Spojeném království a podílel se na nahrávání alba Killers v roce 1981. První jím napsané písně se objevily na albu \"The Number of the Beast\", kde byl spoluautorem písní „Gangland“ a „The Prisoner“, dále připojil již dříve napsanou „22 Acacia Avenue“. Od dalšího alba, \"Piece of Mind\", začal na skladbách spolupracovat s Brucem Dickinsonem. Adrian Smith a Dave Murray nadále hráli jako dva hlavní kytaristé a vytvořili, dle slov Allmusic, „nejimpozantnější dvojitý kytarový útok, vedle dua Glenn Tipton−K. K. Downing“. Spolu se Stevem Harrisem zajišťuje Smith také doprovodné vokály; v písni „Reach Out“ na B-straně singlu „Wasted Years“ byl výjimečně i hlavní zpěvák, zatímco Dickinson zaujal pozici doprovodného. V roce 1989, kdy si Iron Maiden dávali kratší pauzu, vydal Smith sólové LP se skupinou ASAP (Adrian Smith And Project) s názvem \"Silver and Gold\". I přes doprovodné propagační turné bylo album velký komerční neúspěch. Co se týče Iron Maiden, Smith si již nepřipadal po tvůrčí stránce schopen přispět, navíc byl nespokojený se směrem, kterým se ubírala produkce nového alba \"No Prayer for the Dying\". (Po experimentálních albech \"Somewhere in Time\" a \"Seventh Son of a Seventh Son\" Steve Harris prohlásil, že by se skupina měla držet více při zemi, což Smith považoval za krok zpět.) V roce 1990 tedy skupinu opustil, nahradil ho Janick Gers. Na albu No Prayer for the Dying vyšla poslední Smithova skladba, „Hooks in You“. Po odchodu Smith založil rodinu se svou ženou Nathalie. Ke hraní se vrátil až v roce 1992, kdy hrál s Iron Maiden živě skladbu „Running Free“. Tentýž rok slyšel poprvé skupinu King's X a rozhodl se založit podobnou s názvem The Untouchables, později Psycho Motel. Skupina nahrála dvě alba, \"State of Mind\" v roce 1996 a \"Welcome to the World\" v roce 1997; také hrála spolu s Iron Maiden na britské části turné The X Factour. Poté však kapela přerušila činnost, protože Smith spolupracoval s Dickinsonem na jeho sólovém albu s názvem \"Accident of Birth\". Později se stal plnohodnotným členem jeho projektu, vydal se s ním na dvě světová turné a v roce 1998 se podílel na dalším albu, \"The Chemical Wedding\". V roce 1999 se Smith znovu stal členem Iron Maiden. Dickinson, který se vrátil s ním, dodal: „Když v roce 1990 odešel, všechny trochu překvapilo, jak moc jim, a hlavně našim fanouškům, chyběl. Kdyby se nerozhodl vrátit, nevrátil bych se ani já. Podle mě by Iron Maiden bez něj prostě nebyli kompletní, a teď je skvělé, že máme tři kytaristy.“ Kapela se vydala na krátké turné a v roce 2000 vydala první album této nové sestavy, \"Brave New World\". Sestava zůstala nezměněná a vydala čtyři studiová alba − \"Dance of Death\" (2003), \"A Matter of Life and Death\" (2006), \"The Final Frontier\" (2010) a \"The Book of Souls\" (2015). Smith uvedl, že během pauzy se v hraní na kytaru výrazně zlepšil, zejména když spolupracoval s kytaristou Royem Z. Ačkoli dříve tvořil spíše kratší, více „komerční“ písně, od návratu složil několik dlouhých skladeb, např. „Paschendale“ z \"Dance of Death\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Adrian Frederick „H“ Smith (* 27. února 1957 Hackney, Východní Londýn, Anglie) je britský hudebník, nejznámější jako jeden z kytaristů britské heavymetalové skupiny Iron Maiden. ", "tgt_summary": "Adrian Frederik „H“ Smith (* 27. Februar 1957 in Hackney, East London, England) ist ein britischer Rockmusiker und einer der drei Gitarristen der Heavy-Metal-Band Iron Maiden.", "id": 1471373} {"src_title": "Kvakiutlové", "tgt_title": "Kwakwaka'wakw", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Obývají pobřeží Britské Kolumbie a severní část ostrova Vancouver. Významným střediskem byl Fort Rupert, kde sídlila teritoriální skupina \"Kwakiutl\", jejíž název se přenesl na celé etnikum.", "section_level": 1}, {"title": "Společenský systém.", "content": "Společnost Kvakiutlů se dělila na sedmnáct teritoriálních skupin, ovládaných mocnými náčelníky. Mimoto se rozpadala na tři společenské třídy – urozené, svobodné a otroky. Funkce náčelníka se většinou dědila v urozených rodech, a to v mateřské linii, neboť rody byly matrilineární. Otroci se získávali koupí nebo se jednalo o příslušníky nepřátelských etnik (hlavně Sališů a Cimšanů), zajaté v boji. Postavení otroka bylo dědičné, otroci museli nosit krátké vlasy a měli zakázáno používat zbraně a ozdoby. Někteří z nich byli obětování při obřadech nebo na důkaz pohrdání majetkem. Náčelníci měli soudní pravomoc, přečiny uvnitř kmene trestali vyhnanstvím, někdy i otroctvím, a pokud šlo o otroky, pak většinou smrtí. Symbolem moci byla kamenná palice, zvaná \"slave killer\", jíž zabíjeli provinilé otroky.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života a kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Získávání potravy.", "content": "Kvakiutlové byli a částečně dodnes jsou hlavně rybáři, klíčový význam pro ně má lov pacifických lososů (něrka, gorbuša, keta, kisuč, čavyča), které chytají při letním tahu do sítí a konzervují sušením nebo uzením. Lososí maso v různých úpravách v minulosti tvořilo až 80 % jejich potravy. Mezi další lovené ryby patří halibut, treska a nebo koruška americká neboli \"ulichan\", z níž se vyvařuje rybí tuk. Ryby chytali většinou do sítí, pouze halibuty také na udici pomocí kostěných háčků. Potravu doplňoval lov lachtanů i suchozemské zvěře (kamzík bělák, jelenec ušatý, wapiti, bobr, medvěd) a sběr jedlých rostlin, zejména bobulí (muchovník, planika, ostružiny). Na rozdíl od sousedních Nutků a Makahů nelovili kytovce na moři, ale zužitkovali pouze ty, kteří uvízli na mělčinách. Sbírali také měkkýše (např. zaděnky a ušně) i korýše.", "section_level": 2}, {"title": "Obydlí.", "content": "Dům Kvakiutlů byl zhotoven z cedrových prken, měl sedlovou střechu s mírným sklonem a mohl být dlouhý až 60 m. Obvykle v něm žili příslušníci jednoho rodu. Místa u vchodu byla určena otrokům, zatímco v zadní části žili nejvznešenější členové rodu. Uvnitř domu se nacházelo několik ohnišť, palandy, na nichž se spalo, a truhly sloužící k uchování zásob, oděvů a cenností. Štít domu byl zdoben malbou nebo řezbou, mohl být doplněn i totemovým sloupem, který však častěji stál samostatně poblíž domu.", "section_level": 2}, {"title": "Tradiční oděv.", "content": "Tradiční oděv Kvakiutlů byl tvořen jak kůžemi a kožešinami, tak pokrývkami, tkanými se směsi cedrového lýka a chlupů kamzíka běláka. Pokrývkou hlavy byl často kuželovitý klobouk, pletený ze smrkových kořínků, ale také kožené nebo péřové čelenky, často zdobené aplikacemi z mědi a perleti. Perleť získávali z ulit ušní mořských. Cenili si rovněž ulit kelnatek, které používali i jako platidlo. Z ulit nebo kousků mědi zhotovovali také ozdoby, především náušnice a kroužky, které nosili v nosní přepážce. Ozdoby používali muži i ženy. Rozšířeno bylo rovněž tetování. Vlasy nosila obě pohlaví dlouhé, volně rozpuštěné nebo stažené čelenkou. Muži nosili na rozdíl od většiny indiánů řídké vousy.", "section_level": 2}, {"title": "Umění a řemesla.", "content": "Kvakiutlové byli vynikající řezbáři, své totemové sloupy, kánoe, masky, chřestidla, ale i předměty denní potřeby, jako např. pádla, truhly či zbraně, zdobili stylizovanými obrázky zvířat a mytologických bytostí. Řezby zvýrazňovali vypalováním či barvením, převážně v černé a červené barvě. Některé masky byly otevírací. Po rozevření horní masky se objevila jiná maska nebo tanečníkova vlastní tvář. Pomocí takových masek mohli Kvakiutlové zinscenovat i složité šamanské mýty s motivy proměn lidí a duchů ve zvířata a naopak. Podobné motivy užívali i na pokrývkách a na tetování. Významné bylo i zpracování mědi, z níž se vyráběly ozdoby, nože, ale i měděné štíty zvané \"coppers\", které hrály důležitou roli ve směnném obchodu se sousedními kmeny. Kvakiutlové měli vyvinutý pojem osobního vlastnictví. Byly jím šperky, zbraně, oděv či kánoe, ale také např. určité ornamenty, příběhy nebo písně, které dotyčný vymyslel. Vlastnictví domů či rybářských lovišť bylo kolektivní v rámci rodu.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství a rituály.", "content": "Život Kvakiutlů ovlivňovaly tajné společnosti, které řídily obřady, především iniciaci dospívajících mladíků. Nejvlivnější byla společnost kanibalského ducha zvaná \"hamatsa\", praktikující kult démona lidojeda jménem \"Baxbaxwalanuksiwe\". Členové této společnosti při iniciaci procházeli stavy zuřivého šílenství, při nichž polykali (bez kousání) kousky sušeného masa lidské mrtvoly. Poté pili značné množství mořské vody, čímž vyvolali zvracení a požité maso zvrátili. Tím byla iniciace ukončena. Podle vzoru Kvakiutlů zakládala kanibalské spolky i další okolní etnika. Kvakiutlové věřili v mocnou nadpřirozenou sílu \"Naualaq\", prostupující celý svět a projevující se prostřednictvím mocných duchů. Těmi byli například duch války \"Winalagalis\", lesní obryně \"Dzunukwa\", která mohla člověka obdarovat mědí, ale zároveň strašila a unášela děti, dvouhlavý mořský had \"Sisiutl\", démon lidojed \"Baxbaxwalanuksiwe\" a jeho pomocník, ptačí démon \"Huxhukw\". Všechna tato božstva měla ambivalentní charakter, mohla lidem prospívat i škodit. Při obřadech byla zobrazována prostřednictvím masek. Většina rituálů se prováděla v zimním období. Byly to iniciace mladíků a dívek, obřady za zemřelé řízené tajnou společností, různé tance (např. medvědí tanec), ale také \"potlače\", při nichž pořadatel hostil a obdarovával své hosty. Hosté však měli povinnost při příštím \"potlači\" obdarování oplatit, pokud možno ještě nákladněji. Tak se \"potlače\" mnohdy zvrhly v soupeření mezi bohatými příslušníky kmene, kteří při nich předváděli pohrdání majetkem. Otroci byli obětováni, pokrývky páleny, měděné štíty a drahocenné ulity házeny do moře jen proto, aby hostitel ukázal, „že na to má“. Z toho důvodu kanadská vláda roku 1885 \"potlače\" zakázala. Indiáni je však tajně pořádali i nadále a roku 1951 byl jejich zákaz zrušen. Tradice \"potlačů\" pokračuje i v současné době, ovšem často spíše na úrovni folklorismu či turistické atrakce. Většinou jsou pořádány u příležitosti vztyčení nových totemových sloupů. Jediným významným obřadem, který se provádí v letním období je \"Slavnost prvního lososa\". Ta se slaví na počátku tahu lososů, v okamžiku, ulovení prvního lososa. Medicinman jeho maso rozdělí mezi všechny členy komunity. Lososí kosti poté zabalí do rohože, ozdobené na znamení úcty kousky perleti, mědi a peřím, a ponoří do řeky. Tím je losos symbolicky oživen a vyslán zpět k mořskému duchu Sisiutlovi, aby se příštího roku vrátil s přivedl ještě početnější hejna lososů. \"Potlače\" i Slavnost prvního lososa slaví kromě Kvakiutlů i sousední etnika, např. Haidové, Tlingitové, Pobřežní Sališové, Cimšané a Nutkové.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "Jazyk Kvakiutlů patří do jazykové rodiny Wakaš a jako první ho důkladně studoval Franz Boas, jenž právě na základě studia Kvakiutlů vytvořil své antropologické teorie. Původní jazyk přežívá dodnes, i když pomalu ustupuje angličtině. Dosud jím hovoří asi 700 lidí, vesměs starší generace, z celkového počtu 5 500 Kvakiutlů. Dnešní Kvakiutlové zpravidla pracují v lesnictví nebo v rybářském průmyslu, případně jako turističtí průvodci či výrobci a prodejci suvenýrů. Udržují se i umělecké tradice, zejména řezbářství, ale i tkaní pokrývek a zpracování mědi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kvakiutlové (\"Kwakiutl\", „Kouř světa“) je etnická skupina severoamerických indiánů, představitelů usedlých rybářských kmenů severozápadního pobřeží. Prosluli především jako vynikající umělečtí řezbáři, známé jsou také jejich tance a šamanské rituály, zahrnující v minulosti i rituální kanibalismus. Vlastní název celého etnika je Kwakwaka'wakw.", "tgt_summary": "Die Kwakiutl oder besser Kwakwaka'wakw, also die Kwak'wala sprechenden Stämme, sind eine Gruppe indianischer Stämme oder First Nations in der heutigen kanadischen Provinz British Columbia. Sie leben auf der nördlichen Vancouver-Insel, auf Haida Gwaii und dem angrenzenden Festland. Dieses Gebiet ist durch zahlreiche Fjorde zerschnitten, dazu sehr gebirgig, so dass Siedlungen nur an wenigen Stellen errichtet werden konnten, häufig an der Mündung eines Flusses oder auf einer der Inseln. Die Kwakwaka'wakw sind verwandt mit den Bella Bella (Heiltsuk). ", "id": 98913} {"src_title": "Jean Gaspard Deburau", "tgt_title": "Jean-Gaspard Deburau", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jeho otec se jmenoval Philip Debrio byl prostým vojákem Wallisovského pluku, později byl profesí uváděn jako „barbirer“ (nesprávně balwirer), to jest lazebník nebo holič. Matka se jmenovala Kateřina Gráffová (Králová). Jan Kašpar se narodil v Kolíně v domě čp. 77, tj. objektu kolínských kasáren, která se stala po přestavbě z roku 1899 dvorním traktem radnice. Místo je označeno pamětní deskou. Otec v Kolíně marně hledal obživu a proto se rodina se čtyřmi dětmi po roce 1802 vydala do světa. Živili se pouliční akrobacií. V roce 1811 či 1812 odjel Jean-Gaspard s částí rodiny vystupovat do Paříže, kde se roku 1816 stal hvězdou v komediích dell'arte v Théâtre des Funambules, jež se nacházelo na slavné divadelní ulici Boulevard du Temple. Jeho postavy, jako např. \"Silueta mileneckého měsíce\" či \"Tiše trpící\", a zejména provedení slavného Pierota byly dobovými kritikami v novinách hodnoceny jako podmanivé, okouzlující až dech beroucí. O Deburauovi tehdy psali např. Honoré de Balzac nebo Théophile Gautier. Pařížské obecenstvo svého Pierota milovalo a začátkem 30. let 19. století patřil k nejpopulárnějším umělcům. Výjimečný výkon byl inspirací i nedostižným vzorem po následující desetiletí. K odkazu jeho mistrovství se vracela i pantomima 20. let 20. století jako Marcel Marceau nebo Ladislav Fialka, kteří převzali nejen jeho klasické etudy (např. \"Socha Pierot\"), ale i scénáře jako \"Hadrář\" či \"Pierot v Africe\".", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Jean-Gaspard Deburau byl ženatý. Měl dceru Rosinu a dva syny: Philippe Germain Anselme byl provazochodec a Charles tanečník, herec a mim. Jsou pohřbeni v rodinné hrobce na hřbitově Père-Lachaise v Paříži (sektor VIII, oddělení 59). Černým dnem v jeho životě se stal 18. duben 1836, kdy uhodil holí muže, který urážel jeho manželku. Muž na následky zranění zemřel a Deburau musel do vězení. Obával se, že jeho čin ho připraví o přízeň diváků. Soud ho však shledal nevinným a také obecenstvo ho po návratu do divadla přijalo s nadšením.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jean-Baptiste Gaspard Deburau (vlastním jménem Jan Kašpar Debrio alias Dvořák) (31. července 1796, Kolín – 17. června 1846, Paříž) byl francouzský mim a herec narozený v Čechách, nejvýraznější představitel evropské pantomimy 19. století.", "tgt_summary": "Jean-Gaspard Deburau (gelegentlich auch Jean-Baptiste, Baptiste, auch Debureau; eigentlich \"Jan Kašpar Dvořák\"; * 31. Juli 1796 in Kolín, Böhmen; † 17. Juni 1846 in Paris) war ein böhmisch-französischer Pantomime.", "id": 2260243} {"src_title": "Drchnička", "tgt_title": "Gauchheil", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "V minulosti byl rod drchnička součásti čeledi prvosenkovitých. Po genetických a morfologických studiích byl rod s nástupem systému APG přeřazen do čeledi Myrsinaceae. Později ale byla, podle systému APG III, tato čeleď včleněna do čeledí prvosenkovitých jako podčeleď \"Myrsinoideae\" a drchnička se tak opět navrátila do čeledi prvosenkovitých. Rod \"Anagalis\" v současném pojetí je však parafyletický a zřejmě ho čeká další reorganizace.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Rostliny upřednostňují osluněná místa, která nejsou příliš vysýchavá. Nejlépe prosperují na vlhkých říčních březích, okrajích rybníků, na slaniskách i v příkopech podél cest. Protože bývají nízkého vzrůstu, nedokáži se prosadit v konkurenci vyšších rostlin. Rostou proto nejčastěji na narušovaných místech. Často vyrůstají jako plevelné rostliny na polích, vinohradech i v zahradách.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Drchničky jsou rostliny jednoleté nebo vytrvalé a jejich většinou větvené lodyhy bývají vzpřímené nebo poléhavé. Jsou obvykle lysé a vyrůstají z nehlubokého kůlovitého nebo rozvětveného kořene. Monoformní lodyžní listy jsou jednoduché, obvykle přisedlé a vyrůstají vstřícně nebo v přeslenech. Listové čepele mají vejčité až eliptické, se zaokrouhlenou neb klínovitou bázi a špičatým nebo tupým vrcholem. Oboupohlavné, čtyřčetné nebo pětičetné, často stopkaté květy vyrůstají jednotlivě z paždí listů. Zelenkavý kalich má kopinaté lístky delší než korunní trubka. Zakulacené korunní lístky bývají červené, lososové, modré, růžové nebo bílé a vytvářejí krátkou trubku. Obsahují čtyři nebo pět tyčinek s někdy chlupatými nitkami a elipsoidními prašníky. Vejčitý, svrchní semeník s vláknitou čnělkou má plochou bliznu. Květy kvetou jen krátce a otevírají se pouze za plného slunce. Plody jsou kulovité tobolky otevírající se víčkem. Obsahují 5 až 45 tmavohnědých, hranatých semen. Drchničky se rozmnožují semeny, která zůstávají dlouho životaschopná.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "V současné době je ekonomický význam rodu nevelký. Některé druhy s pěknými květy se vysazují na nízké trvalkové záhony nebo do skalek, kde se samy dále rozmnožují. Protože se rychle množí, dostávají se i na obdělávanou půdu a jsou považované za nepříliš škodlivý plevel. Obsahují biologicky účinné látky, např. pentacyklické triterpeny oleanového typu, terpenické saponiny a oligoglykosidy, které farmakologický průmysl zkoumá pro případné využití v lékařství. Některé druhy, např. drchnička rolní, obsahují glykosid cyklamin, který po požití většího množství působí toxicky na zvířata a může ublížit i lidem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Drchnička (\"Anagallis\") je rod drobných, planě rostoucích rostlin s asi 25 druhy, které se vyskytují v mírném pásmu Evropy, Asie, Afriky i Ameriky. V přírodě České republiky se vyskytují tři nepůvodní druhy, které jsou v současnosti obvykle považované za plevel.", "tgt_summary": "Als Gauchheil (\"Anagallis\") bezeichnet man eine Pflanzengattung in der Unterfamilie der Myrsinengewächse (Myrsinoideae) innerhalb der Familie der Primelgewächse (Primulaceae). Der botanische Name leitet sich von den griechischen Wörtern \"ana\" für wieder und \"agallein\" für schmücken ab und deutet darauf hin, dass Arten dieser Gattung in einem Jahr zwei blühende Generationen hervorbringen. Der deutsche Trivialname bezieht sich darauf, dass etwa der Acker-Gauchheil (\"Anagallis arvensis\") früher zur Behandlung von Gauchen (= Geisteskranken) genutzt wurde.", "id": 56166} {"src_title": "B. K. S. Iyengar", "tgt_title": "B. K. S. Iyengar", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "B. K. S. Iyengar se narodil do chudé rodiny Šrí Vaishnava Iyengara (do kněžské brahmínské kasty) v Belluru, ve státě Karnátaka v Indii. Byl jedenáctým dítětěm ze 13 dětí (10 jich přežilo) otce Šrí Krišnamáčáry, učitele a matky Šešamy. Iyengarova rodná vesnice Bellur, v Karnátace, byla v době jeho narození v pandemickém chřipkovém stavu, což způsobilo, že byl slabým a nemocným dítětem. Během svého dětství prodělal malárii, tuberkulózu, břišní tyfus a obecně trpěl podvýživou. \"Mé paže byly vyzáblé, mé nohy tenoučké a mé břicho vystouplé“, napsal. \"Má hlava visela dolů a pamatuji si, že zvednout ji vyžadovalo extrémní snahu.\" Když mu bylo 5 let, přestěhovala se jeho rodina do Bengalúru a během 4 let otec zemřel na zánět slepého střeva.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání v józe.", "content": "V roce 1934 nabídl jogín a zároveň švagr Šrí Tirumalaj Krišnamáčárja 15letému Iyengarovi, aby přijel do Maisúru (Mysore) a zlepšil svůj zdravotní stav jógovou praxí. Tam se Iyengar naučil ásanovou praxi, které mu postupně pomohla s uzdravením. Krišnamáčárja nechal Iyengara a ostatní studenty předvést jógu na dvoře mahárádži v Maisúru, což Iyengara pozitivně ovlivnilo. Iyengar považoval své spojení se švagrem za zlomový okamžik ve svém životě. Tvrdil, že během 2 let „on (Krišnamáčárja) mě učil jen 10 – 15 dní, ale těch pár dní ovlivnilo to, kým jsem se dnes stal!“ V roce 1937 poslal Krišnamáčárja Iyengara v 18 letech do Puny, aby šířil učení jógy. Ačkoliv si B. K. S. Iyengar svého učitele Krišnamáčárji velice vážil, a občas se na něho obrátil pro radu, měl s ním během opatrovnictví problematický vztah. V začátcích předpovídal, že ztuhlý a nemocný teenager nebude v Józe úspěšný. Byl opomíjený a dostával na starosti pouze domácí práce. Jen v případě, že Krišnamáčárjův oblíbený žák odešel, začal jeho seriózní výcvik. Krišnamáčárja ho začal učit sérii těžkých pozic, někdy mu řekl, aby nejedl, dokud jistou pozici nezvládne. Tyto zkušenosti později formovaly jeho přístup ke studentům.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra učitele.", "content": "S podporou Krishnamacharyi, se Iyengar v 18 letech v roce 1937 přestěhoval do Puny, aby tam učil jógu. Několik hodin denně strávil studiem a experimentováním s různými technikami. Učil jógu několik významných osobností včetně Džiddu Krišnamúrtiho, Jayaprakash Narayana a Yehudi Menuhina. Učil širsásanu (stoj na hlavě) belgickou královnu Alžbětu, když jí bylo 80. Mezi jeho příznivce patřili romanopisec Aldous Huxley, herečka Annette Bening a módní návrhářku Donnu Karan, stejně jako mnoho prominentních osob Indie, včetně hráče kriketu Sachina Tendulkara a herečky z Bollywoodu Kareena Kapoor.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní uznání.", "content": "Iyengar se v roce 1952 spřátelil s houslistou Yehudi Menuhinem. Menuhin mu umožnil se proměnit z relativně neznámého indického učitele jógy v mezinárodního guru. Protože Iyengar učil známého filozofa Džiddu Krišnamúrtiho, byl požádán zajet do Bombaje a setkat se s Menuhinem, o kterém se vědělo, že se zajímá o jógu. Menuhin řekl, že je velice unavený a může Iyengarovi věnovat jen 5 minut. Iyengar mu řekl, ať si lehne do Savasany (leh na zádech) a on usnul. Po hodině se Menuhin probral osvěžený a strávil s Iyengarem další 2 hodiny. Menuhin věřil, že praktikování jógy zlepšilo jeho hru a v roce 1954 pozval Iyengara do Švýcarska. Na konci jeho návštěvy daroval Iyengarovi hodiny, na nichž bylo vyryto \"Pro mého nejlepšího učitele houslí, BKS Iyengara\". Od té doby Iyengar navštěvoval Západ pravidelně a po celém světě se začaly zakládat školy, které se věnovaly jeho systému jógy. Nyní existují stovky center Iyengar jógy. Iyengar poprvé navštívil Spojené státy americké v roce 1956, kdy učil v Ann Arboru, Michiganu, a realizoval několik přednášek a demonstrací. V roce 1966 vyšla kniha \"Light on Yoga\". Postupně se stala mezinárodním best-sellerem: byla přeložena do 18 jazyků (včetně češtiny – \"Výklad jógy\") a prodalo se jí 3 milióny výtisků. \"Light on Yoga\" následovaly tituly se zaměřením na pránajámu a různé aspekty jógové filosofie. Celkem Iyengar napsal 19 knih. V roce 1975 Iyengar otevřel Ramamani Iyengar Memorial Yoga Institut v Puně zasvěcený jeho manželce. Oficiálně skončil s učením v roce 1984, ale stále byl aktivní ve světě Iyengar jógy, učil speciální lekce, přednášel a psal knihy. Iyengarova dcera, Geeta, a syn, Prashant, získali mezinárodní chválu jako učitelé jógy. V roce 2005 Iyengar navštívil Spojené státy americké, aby představil svou nejnovější knihu, Light on Life, a učil speciální workshop na konferenci Yoga Journal v Estes Parku v Coloradu. 3. říjen 2005 byl vyhlášen jako „Den B.K.S. Iyengara\" radnicí San Francisca.[2] Antropolog Joseph S. Alter z Univerzity v Pittsburghu prohlásil, že Iyengar \"měl nejhlubší vliv na mezinárodním rozšíření jógy.“ V červnu 2011 byl oceněn pamětní známkou vydanou na jeho počest pekingsou pobočkou China Post. Nyní je v Číně přibližně přes 30.000 studentů jógy v 57 městech. Podstatné jméno „Iyengar“ je v oxfordském slovníku definováno jako „typ Hatha jógy, který se zaměřuje na správné nastavení těla za pomoci pásků, dřevěnných bloků a jiných předmětů, které pomáhají dosáhnout správné pozice.“", "section_level": 1}, {"title": "Osobní praxe.", "content": "V několika rozhovorech Iyengar uvedl, že ve věku 90 let stále každý den praktikoval ásany 3 hodiny a 1 hodinu pránajámu. Navíc zmínil, že se během dne přistihne, jak nezáměrně praktikuje pránajámu.", "section_level": 1}, {"title": "Přístup k učení.", "content": "Iyengar zaujal své studenty tím, že jim nabídl to, co hledali – fyzickou výdrž a flexibilitu. Vedl veřejné demonstrace (představení) ásan a později po nehodě na skútru, kdy prodělal dislokaci páteře, začal experimentovat s použitím pomůcek, aby pomohl zdravotně postiženým lidem praktikovat jógu. Inspiroval se hinduistickými bohy jako Yoga Narasimha a příběhy o jogínech, kteří používali stromy jako oporu pro své asány.", "section_level": 1}, {"title": "Uznání od Krišnamáčárji.", "content": "V interview se Iyengar vyjádřil o podpoře svého učitelského stylu od Krišnamáčárji následovně: „On [Krišnamáčárja] mě nikdy mnoho neučil o tom, jak učit, ale viděl mě učit. V roce 1961 přijel do Puny a učil mou dceru a mého syna. Učil je mnoho hodin, ale oni nepochopili, co se jim snažil ukázat. Když jsem přišel a zeptal se, co se děje, dcera mi řekla, co přesně ohledně pozice nechápe. Tak jsem jí vysvětlil: „Musíš se protáhnout od tohoto konce k tomuto konci.“ A ihned, jak tohle Krishnamacharya uviděl, dal mi zlatou medaili známou jako Yoga Shikshaka Chakravarti, což znamená „Císař učitelů jógy, učitel učitelů“. Řekl mi, že musím takto učit a ne jen soukromě ale i veřejně.“", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "V roce 1943 se Iyengar oženil s Ramamani, které byl představen svými bratry. Řekl: „Žili jsme bez konfliktů, jako kdyby naše 2 duše byly jednou.“ Společně vychovali 5 dcer a 1 syna. Jeho nejstarší dcera Geeta (narozena 1944) a syn Prashant se sami stali mezinárodně uznávanými učiteli. Ostatní děti B.K.S. Iyengar jsou Vanita, Sunita, Suchita a Savita. Geeta Iyengar je autorkou několika knihy Yoga: A Gem for Women (2002) a Prashant je autorem několika knih včetně A Class after a Class: Yoga, an Integrated Science (1998), Yoga and the New Millennium (2008). Geeta a Prashant spolu řídí Ramamani Iyengar Memorial Yoga Institut (RIMYI) v Puně. Jeho žena zemřela ve 46 letech a Iyengar po ní pojmenoval svůj jóga institut - Ramamani Iyengar Memorial Yoga Institute.", "section_level": 1}, {"title": "Filantropie a aktivismus.", "content": "Iyengar podporoval zachování přírody a prohlašoval, že je důležité zachovat všechna zvířata a ptáky. Daroval 2 miliony rupií Chamarajendra Zoological Gardens v Mysore, což je považováno za nejvyšší osobní dar ZOO v Indii. Také adoptoval tygra a mládě na počest své zemřelé manželky v roce 1973. Iyengar pomáhal rozšiřovat povědomí o roztroušené skleróze s pobočkou Multiple Sclerosis Society of India v Puně. Iyengarův nejdůležitější charitativní projekt zahrnoval podporu jeho rodné vesnici Belluru v Karnatace. Založil svěřenecký fond a podpořil tak transformaci vesnice a mnoho charitativních akcí. Nechal postavit nemocnici, první indický chrám zasvěcený mudrci Pataňdžalimu, veřejnou školu, která poskytuje uniformy, knihy a teplé obědy dětem z Belluru a okolních vesnic, střední školu a vysokou školu.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Zemřel 20. srpna 2014 v indické Puně na selhání srdce a ledvin ve věku 95 let.", "section_level": 1}, {"title": "Bibliografie.", "content": "Iyengar publikoval svou první knihu \"(Light on Yoga)\" v roce 1966. Kniha byla přeložena do 18 jazyků a prodalo se jí přes 3 miliony výtisků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bellur Krishnamachar Sundararaja Iyengar (14. prosince 1918 – 20. srpna 2014), více známý jako B. K. S. Iyengar [čte se Ajengar], byl zakladatelem jógového stylu zvaného „Iyengar jóga“ a je považován za jednoho z nejdůležitějších učitelů jógy 20. století. Byl autorem několika knih, které se týkaly jógové praxe a filosofie včetně \"Light on Yoga (Výklad jógy)\", \"Light on Pranayama\", \"Light on the Yoga Sutras of Patanjali\" a \"Light on Life\". Iyengar byl jedním z prvních studentů Tirumalaji Krišnamáčárji, který bývá často označován za \"otce moderní jógy \". Přisuzuje se mu popularizace jógy nejdříve v samotné Indii a poté i na celém světě. ", "tgt_summary": "B. K. S. Iyengar (\"Bellur Krishnamachar Sundararaja Iyengar;\" * 14. Dezember 1918 in Bellur, Karnataka; † 20. August 2014 in Pune) war ein indischer Yoga-Lehrer und Gründer des Iyengar Yoga, einer Form des Hatha Yoga. Iyengar ordnete die Asanas systematisch. Er galt als einer der führenden Yoga-Lehrer weltweit und praktizierte und lehrte Yoga über mehr als 75 Jahre. Er schrieb zahlreiche Bücher über Praxis und Philosophie des Yoga. Seine bekanntesten Werke sind „Licht auf Yoga“, „Licht auf Pranayama“ und „Light on the Yoga Sutras of Patanjali“. ", "id": 805149} {"src_title": "Global Maritime Distress and Safety System", "tgt_title": "Global Maritime Distress and Safety System", "src_document": [{"title": "Poskytované služby.", "content": "GMDSS je definován jako souhrn funkcí a technických prostředků, které kdekoliv na moři umožňují realizovat tři základní fáze záchranné akce: Byly definovány tyto funkce systému: Prostředky splňující požadavky GMDSS jsou povinné u lodí s výtlakem větším než 300 tun a pro všechny lodě pro osobní přepravu nezávisle na druhu jejich vlastnictví. Tato povinnost se tedy nevztahuje na rekreační plavidla, která slouží pro sport a vlastní dopravu, pokud nepřesahují výtlak 300 tun.", "section_level": 1}, {"title": "Oblasti pokrytí.", "content": "V rámci GMDSS jsou definovány čtyři oblasti pokrytí A1 až A4. V těchto oblastech je pomocí stanovených radiokomunikačních prostředků pobřežních stanic prováděno sledování - monitorování tísňových volání pro zahájení, řízení a provádění záchranných akcí a pro vysílání bezpečnostních informací (meteo a navigační varování):", "section_level": 1}, {"title": "Technické prostředky.", "content": "Základní nástrojem je především technologie digitálního selektivního volání - DSC (Digital Selective Calling) realizovaná na radiokomunikačních prostředcích svým dosahem pokrývající oblasti definované oblasti A1 a A4. DSC odstraňuje některé nevýhody analogové techniky, která byla dosud užívána. Rozpoznání jednotlivého druhu komunikace (tísňová, pilná, bezpečnostní a běžná) je zakódováno spolu s devítimístným identifikačním číslem - MMSI (Maritime Mobile Service Identity) do takzvaného komunikačního protokolu. Číslo MMSI je vždy výlučné. První tři místa u mobilní stanice jsou určena pro číslo země a další identifikují vlastní loď. V případě, že se jedná o pobřežní stanici pak tomu předchází vždy dvě nuly. Celý proces komunikace je standardizován do podoby tzv. komunikačního DSC protokolu. Ten v případě tísňového volání obsahuje i údaje o poloze, které jsou vkládány automaticky (výjimečně ručně) z přijímače družicové navigace GPS nebo jiného pozemního navigačního systému.", "section_level": 1}], "src_summary": "GMDSS (Global Maritime Distress and Safety System) je globální námořní tísňový a bezpečnostní systém. Problematikou plavby a její bezpečnosti na moři a vším, co s tím souvisí, se zabývá Mezinárodní námořní organizace (International Maritime Organisation – IMO). Problematika bezpečnosti plavby je definována v Mezinárodní úmluvě o bezpečnosti života na moři (International Convention on Safety Of Life At Sea, SOLAS). Rozvoj moderních komunikačních technologií a záchranných prostředků, ve spojení s rostoucími potřebami zvýšení bezpečnosti a telekomunikačních služeb na moři, vyústil v roce 1979 k formulaci konceptu jeho obnovy do nového systému pod označením GMDSS, který je od 1. února 1999 nasazen do plného provozu.", "tgt_summary": "Das Global Maritime Distress and Safety System (weltweites Seenot- und Sicherheitsfunksystem), kurz GMDSS, ist eine Zusammenfassung von technischen Einrichtungen, Dienststellen und Regeln zur weltweiten Hilfe bei Seenotfällen und zur Sicherung der Schifffahrt. GMDSS wurde im Rahmen von SOLAS, dem internationalen Übereinkommen zum Schutz des menschlichen Lebens auf See, eingerichtet (siehe auch International Maritime Organisation (IMO)).", "id": 168463} {"src_title": "Slam poetry", "tgt_title": "Poetry-Slam", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Od stand-up výstupů se liší zapojením básnických prvků, jako je rytmus, rýmování, popřípadě aktivním pohybem po jevišti či sále. Často tak připomíná rap bez hudebního podkresu. Rovněž se nepoužívají žádné rekvizity či kostýmy. Přednášený text může být předem připravený, eventuálně přímo na jevišti čtený, nebo může být báseň tvořena na místě; nicméně obsah výstupu by měl být vždy autorský. Slameři většinou vystupují jednotlivě, například ve Spojených státech ale umělci sdružení do týmů podle domovských měst soutěží o celostátní titul. Řada slamerů vystupuje pod pseudonymy. Diváci mohou být vyzváni k interakci, jako je zadání tématu básně či slova, která má vystupující použít a očekávají se divácké reakce na výkon účinkujícího. Pokud ten dostatečně nezaujme, může být z pódia vypískán, nehledě na literární úroveň přednášeného textu. Americký slamer Bob Holman nazývá tento neortodoxní plebiscitní princip jako „democratization of verse“, demokratizace verše.", "section_level": 1}, {"title": "Soutěžní disciplína.", "content": "Slamové klání je hodnoceno samotným publikem pomocí náhodně rozdaných bodových karet na škále od jedné do deseti. Účastníci se rozlosují do pořadí, ve kterém budou vystupovat. Klání je dvoukolové, pořadí vystupujících se v druhém kole obrátí. Je-li akce součástí národního mistrovství, je doba výstupu omezena na tři minuty, za jehož překročení se strhávají udělené body, při exhibičních utkáních bývá limit neomezený. Moderátor (často nesoutěžící slamer) může také vyzvat „černého koně“, odvážlivce z publika, aby se k účinkujícím přidal. Ve slam poetry se každý rok pravidelně pořádá mistrovství České republiky. Pravidla soutěžení se mohou v jednotlivých zemích lišit.", "section_level": 1}, {"title": "Slam poetry v České republice.", "content": "Roku 2003 byl v rámci olomouckého literárního festivalu Poezie bez hranic uspořádán první ročník mistrovství republiky ve slam poetry, jehož iniciátory byli básníci a spisovatelé Jaromír Konečný a Martin Reiner a literární teoretik Miroslav Balaštík. Vítězové regionálních kol se nakonec potkají ve finále, dlouhou dobu konaném v brněnském klubu Fléda. Pokud účinkující získá dva tituly, stává se „doživotním profesionálem“ a soutěžní sekce se již neúčastní. Mezi držitele mistrovského titulu patří například Bohdan Bláhovec, Jan Jílek, Jakub Foll či Metoděj Constantine. Mimo to jsou pravidelně pořádána exhibiční vystoupení a slamerské dílny v městech po celé České republice či na festivalech, například na Colours of Ostrava či festivalu Pohoda. Českou specifikou slamu je hojně zastoupený improvizační proud slam poetry.", "section_level": 1}, {"title": "Média.", "content": "V roce 2008 natočila režisérka Zuzana Piussi dokument \"Myslím, tedy slam\" mapující vznik českého slamu a první ročníky republikových mistrovství ve spolupráci s promotérkou a organizátorkou slamů Lenkou Zogatovou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Poetry slam (v češtině častěji užíván název Slam poetry; z anglického \"slam\" - bouchnout, prásknout) je specifický styl básnickozpívaného přednesu. Vznikl ve Spojených státech v druhé polovině 80. let. Za zakladatele poetry slamu je považován chicagský básník, původním povoláním zedník, Marc Smith. Pro výslednou podobu slam poetry platí, že přednes musí být natolik zpěvný, aby dosáhl největšího ohlasu v publiku, povětšinou shromážděném v baru. Pravidla pro ceslostátní soutěže v ČR jsou:", "tgt_summary": "Ein Poetry-Slam (alternative Schreibweisen: Poetryslam, Poetry Slam) ist ein literarischer Wettbewerb, bei dem selbstverfasste Texte innerhalb einer bestimmten Zeit vorgetragen werden. Die Zuhörer küren anschließend den Sieger. Die Darbietung wird häufig durch performative Elemente und die bewusste Selbstinszenierung des Vortragenden ergänzt. Der Begriff Poetry-Slam wird englisch ausgesprochen; sinngemäß lässt er sich mit „Dichterschlacht“ oder „Dichterwettstreit“ übersetzen. Die Veranstaltungsform entstand 1986 in Chicago und verbreitete sich in den 1990er Jahren weltweit. Die deutschsprachige Poetry-Slam-Szene gilt als eine der größten der Welt. 2016 wurden die deutschsprachigen Poetry-Slams in das Bundesweite Verzeichnis des immateriellen Kulturerbes der UNESCO aufgenommen.", "id": 986083} {"src_title": "Wakefield", "tgt_title": "Wakefield", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Název Wakefield zřejmě pochází ze staroanglických slov \"wacu\" a \"feld\", jež znamenají \"strážní stanoviště\". V pozemkové knize z roku 1086 byl uveden jako \"Wachefeld\". Roku 1460 v období války růží utrpěl porážku vévoda z Yorku v Bitvě u Wakefieldu nedaleko hradu Sandal. Wakefieldská katedrála pochází ze 14. století kdy byla postavena jako farní kostel a byla obnovena v 19. století. Město bylo centrem výroby plátna. V 18. a 19. století byla ekonomika města, na poměry v Yorkshire, neobvykle diverzifikovaná, ale Wakefield byl jen malým městem. Hlavními zaměstnavateli byly textilní továrny roztroušené kolem řeky \"Calder\" a velké sklárny na východě města. Za hranicemi města se nacházelo několik dolů a v jeho centru působily strojírenské společnosti zaměřené na výrobu těžařské technologie. Na počátku 20. století došlo k rozmachu výstavby obytných domů na okraji města a dříve samostatné obce \"Sandal Magna\", \"Belle Vue\" a \"Agbrigg\" se staly předměstími Wakefieldu. Podobně jako jiná průmyslová města byl i Wakefield zasažen úpadkem průmyslové výroby. V 70. a 80. letech 19. století upadala sklářská i textilní výroba, v období let 1979 až 1983 bylo uzavřeno šest dolů v okruhu 3 kilometrů od města i když dalších 15 bylo v provozu. Dalším problémem bylo zrušení rady hrabství West Yorkshire, které bylo důležitým zaměstnavatelem ve Wakefieldu. V současné době je ale nezaměstnanost ve městě na úrovni národního průměru.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Ve Wakefieldu se nachází dvě železniční stanice - \"Wakefield Westgate\" (spoje do Leedsu, Doncasteru, Sheffieldu a Londýna) a \"Wakefield Kirkgate\" (spoje do Barnsley, Sheffieldu, Leedsu a Castlefordu). Po úspěchu bezplatných \"FreeCityBus\" v Leedsu a \"FreeTownBus\" v Huddersfieldu, byla i ve Wakefieldu od 23. dubna 2007 uvedena do zkušebního provozu síť bezplatných autobusových linek spojujících nejdůležitější místa ve městě (autobusové i vlaková nádraží a nákupní centra).", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "V centru Wakefieldu se nachází malá umělecká galerie a muzeum. Další kulturní instituce, Národní muzeum těžby uhlí a Yorkshirská sochařská galerie, lze nalézt nedaleko. Galerie Barbary Hepworthové je v současné době ve výstavbě jako součást regenerace pobřežní oblasti a po dostavbě doplní mozaiku kulturních stánků, k nimž také patří Královské divadlo a budova Opery. Město je také známé \"Wakefieldským cyklem\", kolekcí 32 mystérií pocházejících ze 14. století, které byly součástí letních náboženských festivalů a jejichž předvádění bylo nedávno obnoveno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wakefield je město v metropolitním distriktu \"City of Wakefield\" v anglickém hrabství West Yorkshire. Podle výsledků sčítání obyvatel z roku 2001 mělo město 76 886 obyvatel.", "tgt_summary": "Wakefield ist eine englische Großstadt mit etwa 100.000 Einwohnern im Metropolitan County West Yorkshire; sie ist Verwaltungssitz des Borough \"City of Wakefield\".", "id": 2095925} {"src_title": "Chřiby", "tgt_title": "Chřiby", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název \"Chřiby\" je sice starobylého původu, ale v tomto znění je doložen poměrně pozdě. Jako nejstarší (14. století) je zapsáno jméno \"Greczen\", tj. česky \"Křečín\", starší než jméno Chřiby jsou i jména \"Hříběcí\" nebo \"Hříběcí hory\", \"Hřebice\" (množ. č.), \"Hřebeč\", která se začínají vyskytovat počínaje r. 1414. Vedle těchto názvů se od poloviny 18. stol. objevuje jméno \"Maršovy hory\" (r. 1786 \"Marschowahora\"), něm. \"Marsgebirg(e)\" „pohoří Mars“ nebo „Marsovo pohoří“ (poprvé německy na Bayerově mapě Moravy a Slezska z r. 1817–1819). Jméno \"Maršovy hory\" původně patřilo jen části Chřibů a bylo teprve Bayerem vztaženo na celé pohoří. Ještě Šemberova Mapa Moravy z r. 1863 rozeznává \"Hříběcí\" a \"Maršovy hory\", což jsou názvy dvou hlavních hřbetů Chřibů. Jméno \"Chřiby\" se vykládá dvojím způsobem: 1) Z domácího slova \"chřib\" „pahorek“, které je známo ze staré češtiny (\"chřib-\" „kopec, vrch“) a také ze staroslověnštiny (\"chrib?-\" „pahorek“) a které je u nás doloženo v pomístních jménech Chřiby, Chřibí, Chřibina a Křib, Křibí, Křiby, Křibina apod. Původem souvisí se staročeským \"chřbet\" „hřbet“. Na Slovensku je prostor se jmény od \"chríb\" „vyvýšenina“ rozložen na západě (zde především) a na severu. Jméno Chřibů by pak do tohoto širšího areálu patřilo jako jeho západní okraj. 2) V několika jiných evropských jazycích se vyskytují jména vyvýšenin, hřbetů a horských útvarů, která byla odvozena od stejného základu, jenž zněl \"grib-\", \"hrib-\" „skála, pahorek“ a je praevropský. Tento základ je s naším \"hřbet\" (staročesky \"chřbet\") prapříbuzný, nikoli však shodný. Z \"grib-\" se vlastně dobře mohlo vyvinout staročeské \"Hříb-\", \"Hříběcí hory\", což se však počalo pokládat jako odvozeniny od \"hřebec\", a proto vznikla i varianta \"Hřebeč\". Ta byla převedena do němčiny jako \"Marsberg\", protože staroněmecké \"mar\" znamenalo „hřebec“. A zpětným počeštěním vzniklo \"Marsovy hory\", které bylo dodatečně spojováno se jménem bohyně Mary, popř. s Mořenou, postavou lidových pověstí.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení.", "content": "Chřiby se dělí na dva geomorfologické podcelky:", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Chřiby jsou tvořeny zvrásněnými paleogenními pískovci, jílovci a slepenci magurského flyše, jen tu a tam vystupujícími v podobě osamělých skalních útvarů na Budačině, Komínkách, Holém kopci či Buchlovském kameni. Na nerostné suroviny jsou Chřiby chudé, kromě pískovce z několika kamenolomů se u Kostelan v menší míře těží ropa a zemní plyn.", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Na území Chřibů pramení velké množství vodních toků, jako je Kyjovka (v Chřibech nazývaná \"Stupava\"), Litava, Kotojedka, Dlouhá řeka. Všechny toky se vlévají do řeky Moravy (kromě Kyjovky, která ústí do Dyje jen několik kilometrů před jejím vyústěním do Moravy, a kromě Litavy, která je přítokem Svratky). Na Kyjovce byla v Chřibech vybudována vodní nádrž Koryčany. Další menší nádrž \"Březina\" leží na toku Hruškovice u Osvětiman a vodní nádrž \"Nad Sovínem\" leží na Dlouhé řece u Smraďavky (Leopoldova) asi 2 km jižně od Buchlovic. Na Smraďavce (Leopoldově) také pramení sirovodíkový pramen, který byl jako lázně využíván již v 16. století.", "section_level": 1}, {"title": "Flóra.", "content": "V rámci České republiky lze toto území označit jako jedno z ekologicky nejstabilnějších, vyznačující se nadprůměrnou lesnatostí s převahou lesů přírodní dřevinné skladby (bukové a dubo-habrové lesy asociací \"Carici pilosae-Fagetum\" a \"Carici pilosae-Carpinetum\"). Antropogenní vlivy zasáhly především na úpatí pohoří přeměnou listnatých porostů na jehličnaté, většinou smrkové porosty. V podrostu z běžných rostlin roste např. samorostlík klasnatý \"(Actaea spicata)\", mařinka vonná \"(Asperula odorata)\", kyčelnice cibulkonosná \"(Dentaria bulbifera)\", ostřice chlupatá \"(Carex pilosa)\". Ze vzácnějších rostlin lze nalézt např. sněženku podsněžník \"(Galanthus nivalis)\", Árón východní \"(Arum cylindraceum)\", okrotici bílou \"(Cephalanthera damasonium)\", kruštík modrofialový \"(Epipactis purpurata)\", kruštík širolistý \"(Epipactis helleborine)\", bradáček vejčitý \"(Listera ovata)\", vemeník dvoulistý \"(Platanthera bifolia)\", vstavač bledý \"(Orchis palens)\", hlístník hnízdák \"(Neotia nidus-avis)\", lilii zlatohlávek \"(Lilium martagon)\", aj.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna.", "content": "Chřiby jsou územím s relativně vyváženými ekologickými podmínkami, což se přímo projevuje v druhové pestrostí fauny s velkým podílem zvláště chráněných druhů (např. čáp černý \"(Ciconia nigra)\", včelojed lesní \"(Pervis apivorus)\", bramborníček černohlavý \"(Saxicola torquata)\", krutihlav obecný \"(Jynx torquilla)\", lelek lesní \"(Caprimulgus europaeus)\", výr velký \"(Bubo bubo)\", krkavec velký \"(Corvus corax)\", holub doupňák \"(Columba oenas)\", datel černý \"(Dryocopus martius)\", strakapoud bělohřbetý \"(Dendrocopos leucotos)\". některé druhy netopýrů, z bezobratlých stojí za zmínku nález kudlanky nábožné) \"(Mantis religiosa)\". V posledních letech se zde šíří i bobr evropský \"(Castor fiber)\" (vodní nádrž Koryčany).", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "Na území Chřibů je řada chráněných území. Za zmínku stojí výslunné travnaté stráně s teplomilnou květenou s řadou chráněných druhů z čeledi vstavačovitých nebo skalní útvary na hřebenech Chřibů. Chřiby jsou taky navrženy k ochraně jako Evropsky významná lokalita v České republice. Přírodní parky: Zrušený přírodní park: Přírodní rezervace: Přírodní památky: Památné stromy:", "section_level": 1}, {"title": "Člověk.", "content": "Oblast Chřibů byla osídlena již od počátku mladší doby kamenné (mladého paleolitu), jak o tom svědčí bohaté nálezy kamenných nástrojů a pohřebišť lidu aurignacienské kultury v severozápadní části Chřibů (Kvasice, Karolín, Lhotka, Žlutava, Nová Dědina) staré 20 000 až 40 000 let. Další soustavnější osídlení oblasti Chřibů bylo v pozdní době bronzové (eneolitu) asi před 3 000 až 2 700 lety lidem kultury lužických popelnicových polí, jak o tom svědčí nálezy hradišť na Brdě, Holém kopci a u Roštína. V 9. století se oblast Chřibů ocitla v těsné blízkosti jednoho z velkomoravských center ve Starém Městě. Z této doby pocházejí nálezy 60 mohyl na Tabarkách, hradiště v Kyjově, na Sklepisku a Svatém Klimentovi a nález základů kostela v Modré. Nejpozději ze 13.–14. století pocházejí zmínky o všech dnešních vesnicích a osadách na úpatí Chřibů. Teprve mnohem později, až ve druhé pol. 17. stol. jsou osídlovány i centrální části (Jankovice – po r. 1648, Salaš – 2. polovině 17. století, Kostelany – 1667, Stupava – 1690, Staré Hutě – 1701), které ale i tak zůstaly ve velké míře zalesněné a řídce obydlené. Ve středověku byly v Chřibech postaveny tři hrady. Z doby kolem poloviny 13. stol. pochází hrad Buchlov, který nebyl nikdy dobyt; z roku 1261 je první zmínka o Stříleckém hradu, jenž je od poloviny 16. stol. pustý a v roce 1330 byl Bernardem z Cimburka vystavěn hrad Cimburk, který je od roku 1709 uváděn jako pustý. Roku 1205 byl na Velehradě založen cisterciácký klášter v pozdně románském a raně gotickém slohu, zničen husity roku 1421. Po částečné obnově opět zničen roku 1681. Dnešní podobu získal po barokní obnově skončené roku 1735. Za reforem Josefa II. v roce 1784 zrušen, ale roku 1890 obnoven řádem Tovaryšstva Ježíšova. Ve 14. stol. byl na Svatém Klimentovi augustiniánský klášter a proboštství, který byl zničen za husitských válek. Postupně se sídla šlechty přesouvala z hradů a tvrzí na zámky. Tak vznikly renesanční zámky se zahradami v Kyjově, v Kvasicích a ve Střílkách, ve 2. pol. 17. stol. barokní zámky v Koryčanech a ve Zdounkách, v r. 1701 v Buchlovicích a v pol. 18. stol. rokoko – klasicistní zámeček v Cetechovicích. Za druhé světové války měl v Chřibech své působiště partyzánský oddíl Olga, svou základnu měli v hájovně u obce Salaš.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chřiby jsou vrchovina a geomorfologický celek na středovýchodní Moravě, ležící mezi městem Kyjovem v Jihomoravském kraji a obcí Kvasice ve Zlínském kraji. Jejich průběh je orientován od jihozápadu na severovýchod, délka je asi 35 km a největší šířka činí 10 km, rozloha Chřibů je asi 335 km2. Nejvyšší vrchol – Brdo má výšku 587 m n. m. Typickým pro Chřiby je trojvrší Buchlov, Modla („Barborka“) a Holý kopec. ", "tgt_summary": "Chřiby (deutsch \"Marsgebirge\") ist ein 335 km großes touristisches Gebiet und ein Naturpark. Es befindet sich in Südmähren in Tschechien und bietet eine Vielfalt von Naturschönheiten und zahlreiche historische Denkmäler.", "id": 1140233} {"src_title": "Pearl Harbor (film)", "tgt_title": "Pearl Harbor (Film)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Danny a Rafe jsou přáteli od dětství, mají spolu společný zájem - letadla a létání. Často si hrají ve starém letadle na piloty, kteří bojují v první světové válce proti Německu. Jejich přátelství nekončí ani v dospělosti, kdy se společně dostali do amerického letectva. Po vypuknutí druhé světové války v Evropě se starší Rafe dobrovolně přihlásí k britské RAF. Krátce před odjezdem do Evropy se seznámí se zdravotní sestrou Evelyn. Rafe a Evelyn spolu stráví celý večer, kde Rafe se přiznává k odchodu do války. Oba si slibují věrnost. Danny a Evelynina skupina zdravotních sester jsou převeleni do Pearl Harboru na Havajských ostrovech. Evelyn věrně čeká na každý Rafův dopis, avšak jednoho dne přijde Danny se špatnou zprávou: Rafe byl sestřelen nad mořem a zahynul. Ačkoliv ani jeden si to nechce připustit, vzniká mezi nimi milostné pouto a jednoho večera spolu dokonce zůstanou. Avšak jednoho dne se před Evelyninými dveřmi objeví Rafe, živý a zdravý. Když jeho letadlo havarovalo do moře, vytáhli jej francouzští rybáři. Rafe okamžitě poznává, že mezi jeho přítelem Dannym a Evelyn vznikl milostný vztah a těžce to přijímá. Na přivítacím večírku se v opilosti dokonce porvou. Avšak druhý den ráno je z kocoviny probouzí řev japonských letadel, která se chystala k útoku na americkou základnu. Nyní mají oba příležitost předvést ve svých letadlech, co umí.", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí.", "content": "Film s produkčním rozpočtem kolem 140 milionů dolarů měl v květnu 2001 velkolepou americkou (a světovou) premiéru v hodnotě dalších 5 milionů dolarů v přístavu Pearl Harbor na letadlové lodi USS John C. Stennis přestavěné na obří kino. Ve Spojených státech byl uveden do 3 214 kin a za první víkend vydělal na domácích tržbách 59 milionů. Prakticky neměl (premiérovou) konkurenci, ačkoli mu zdatně sekundoval reprízovaný rodinný animák \"Shrek\". Celkově na domácím trhu vydělal 198,5 milionu dolarů a v zahraničí dalších 250,7 milionu. Rozpor mezi přijetím filmovou kritikou a diváky vystihuje hodnocení v recenzním agregátoru Rotten Tomatoes: Ze 190 recenzí získal snímek výsledné hodnocení 25 %, zatímco více než 904 tisíc uživatelů mu udělilo dvoutřetinovou známku v hodnotě 67 %. Server Metacritic nabízí smířlivější hodnocení: 44 % na základě 35 recenzí a uživatelské skóre 5,7 bodů z deseti. Přes 250 tisíc uživatelů Internetové filmové databáze filmu udělilo rovných 6 hvězdiček z deseti. Více než 44 tisíc českých (a slovenských) uživatelů Česko-Slovenské filmové databáze mu přiřklo 69% hodnocení a přes sedm set uživatelů Filmové databáze o něco lepších 76,5 %. Česká filmová kritička Mirka Spáčilová vyzdvihla podobnost \"Pearl Harboru\" s českým Svěrákovým \"Tmavomodrým světem\", byť s výrazně odlišnými rozpočty: „\"Pearl Harbor\" má onen \"povinný\" milenecký trojúhelník vymyšlený účinněji než Svěrákovi, akční scény jsou logicky mohutnější a v detailech nápaditější; naopak Bayův závěrečný nášup hrdého vlastenectví činí uměřenější patos \"Tmavomodrého světa\" náhle až krotkým.“ Vyzdvihla první, namlouvací, část filmu oproti zinscenované „výbušné podívané“ útoku a „dokonale zbytečnému“ závěrečnému vyřešení příběhu. Uzavřela celkovým zhodnocením: „Pearl Harbor je zkrátka velkofilm, nikoli velký film.“", "section_level": 1}], "src_summary": "Pearl Harbor je americký válečný velkofilm film z roku 2001, který natočil režisér Michael Bay podle scénáře Randalla Wallace. Ztvárňuje se v něm bitva o Británii, útok na Pearl Harbor a Doolittlův nálet na Tokio během druhé světové války. V rolích dvou vojenských letců a soků v lásce ke Kate Beckinsaleové se představili Ben Affleck a Josh Hartnett. Hudbu složil Hans Zimmer. Společnost Buena Vista Pictures jej uvedla v americké premiéře 25. května 2001. V českém znění ho uvedla distribuční společnost Falcon až od 6. září téhož roku, kvůli konkurenci domácího tematicky podobného \"Tmavomodrého světa\".", "tgt_summary": "Pearl Harbor ist ein US-amerikanischer Film des Regisseurs Michael Bay aus dem Jahr 2001, der zur Zeit des Angriffs der Japaner auf Pearl Harbor und des US-amerikanischen \"Doolittle Raids\" im Zweiten Weltkrieg spielt. Hauptdarsteller sind Ben Affleck, Josh Hartnett und Kate Beckinsale. Bei einem Produktionsbudget von 132 Mio. US-Dollar erzielte die Gemeinschaftsproduktion von Touchstone Pictures und Jerry Bruckheimer Films mit 449 Mio. US-Dollar weltweit das sechsthöchste Einspielergebnis der Filme dieses Jahres.", "id": 202365} {"src_title": "Olaf II. Dánský", "tgt_title": "Olav II. (Dänemark)", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Olaf se narodil jako syn norského krále Haakona VI. a jeho manželky, dánské princezny Markéty, nejmladší dcery dánského krále Valdemara Atterdaga. Dne 1. prosince roku 1374 zemřel jeho děd z otcovy strany, švédský král Magnus IV., o necelý rok později, 24. října 1375, pak zemřel jeho děd ze strany matčiny, dánský král Valdemar Atterdag. Bylo lze očekávat, že nárok na dánský trůn vznese syn starší Valdemarovy dcery, v té době již zemřelé Ingeborg, Albrecht IV. Meklenburský. Po řadě peripetií a jednání však byl zvolen dánským králem Olaf. V té byla Markéta době jediný přeživší přímý potomek Valdemarův. Na trůn Olaf nastoupil ve svých šesti letech pod jménem Olaf (Oluf) II., v některých pramenech je však uváděn jako Olaf III., neboť v dánských dějinách figuruje – oficiálně neuznaný – král Oluf II., jenž vládl ve Skåne v letech 1139–1141. Jeho jménem vládla jeho matka jako regentka. Na norský trůn nastoupil po smrti svého otce Haakona Magnussona v roce 1380 jako Olaf IV. Od tohoto okamžiku byla obě království sjednocena pod vládou jednoho panovníka – dánského krále – až do roku 1814, kdy se Norsko spojilo se Švédskem. Protože v době nástupu na norský trůn bylo Olafovi teprve deset let, vládla i zde jeho jménem jeho matka Markéta jako regentka. Jeho jménem vyjednala se švédskou říšskou radou převzetí švédského trůnu místo neoblíbeného Albrechta Meklenburského (švagra její sestry Ingeborg); švédským králem byl Olaf zvolen v roce 1385. Olaf zemřel neočekávaně 23. srpna 1387 ve svých 17 letech a bezdětný. Byl pohřben v klášteře v Sorø na dánském ostrově Sjælland, kde byl pohřben jeho děd a později i matka. Bezprostředně poté se vynořily zvěsti o tom, že Olaf byl otráven. Jeho matka Markéta převzala jako regentka vládu ve všech třech zemích a započala s diplomatickými jednáními, která vyústila ve sjednocení tří skandinávských království (Dánsko, Norsko, Švédsko) v tzv. Kalmarské unii. Jako svého dědice a nástupce adoptovala vnuka své starší sestry Ingeborg Erika Pomořanského.", "section_level": 1}], "src_summary": "Olaf II. Dánský, Olaf Haakonsson (1370 – 23. srpna 1387) byl dánský král v letech 1376 – 1387 (jako Olaf II (\"Oluf 2\") a norský král v letech 1380 – 1387 (jako Olaf IV (\"Olav 4\").", "tgt_summary": "Olav II. Håkonsson, dän. Oluf II. (* Dezember 1370; † 23. August 1387) war von 1376 bis 1387 König von Dänemark und seit 1380 als Olav IV. auch König von Norwegen. Bei Mitrechnung aller legal gewählten dänischen Könige, also auch Oluf II. Haraldsen (König von Schonen und Blekinge 1140–43), wird er als Oluf III. bezeichnet.", "id": 610386} {"src_title": "Moonraker", "tgt_title": "James Bond 007 – Moonraker – Streng geheim", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Boeing 747, který nese britský raketoplán, se zřítí do Atlantského oceánu, raketoplán je unesen. Agenta 007 Jamese Bonda z britské tajné služby zavede vyšetřování do Kalifornie do Drax Industries, kde byl raketoplán vyroben. Majitel závodu Francouz Hugo Drax sní o orbitálním městě plném nadlidí a vyvíjí smrtící nervový plyn. Vydává příkaz odstranit Bonda. James Bond přežije extrémní přetížení ve výcvikové centrifuze a pokus o zabití během lovu bažantů. Vydává se do italského města Benátky, kde se vyrábí skleněné komponenty pro Draxovu společnost. Tady se setkává s Dr. Holly Goodheadovou, vědkyní NASA a rovněž agentkou CIA a také narazí na Zuba, kterého poslal Drax. Bond poté odhalí laboratoř, v níž se staví vesmírné družice se smrtícím nervovým plynem. Zub se Bonda a Holly pokusí zabít na lanovce. Neuspěje, ale po havárii lanovky se seznámí s milou dívkou. Při dalším pokusu o zneškodnění Bonda je unesena Holly. Bond musí do brazilského Rio de Janeira, kde se opět setká s Holly a odhalí Draxův plán na zničení lidstva pomocí nervového plynu, který nepůsobí na zvířata. Drax a následovníci se mají stát rasou \"nadlidí\", která pak znovu osídlí planetu Zemi. Raketoplány s Draxem a jeho poskoky startují, na palubu jednoho z nich se dostane i Bond s Holly. Na oběžné dráze přistávají u tajné kosmické stanice, která má systém pro zmatení radarů a tudíž o ní vlády na Zemi nevědí. Stanice se dává do pohybu a roztáčí se pro vytvoření umělé gravitace. Jsou z ní vypuštěny 3 skleněné koule s nervovým plynem, které mají zabít miliony lidí na Zemi. Dalšímu vypuštění zabrání Bond, který poškodí systém zmatení radarů. Na pomoc startuje po konzultaci se SSSR americký raketoplán s ozbrojenými astronauty-vojáky. Dojde k vesmírné přestřelce a američtí kosmonauti se dostanou na palubu stanice. Ta je bojem poškozena a hrozí její exploze. Zub se přidá na Bondovu stranu, James pak Draxe vyhodí přechodovou komorou do kosmu. Stanici už zbývá jen několik málo minut a Bond s Holly se nemohou s raketoplánem od ní odpoutat. Pomůže opět Zub. Zbývá najít a zničit 3 skleněné koule se smrtícím plynem, které směřují k Zemi. I tento úkol se podaří splnit a Bondovi se dostane uznání. Po navázání přímého přenosu se Zemí se zástupcům vlád na Zemi zobrazí nevšední záběr, James Bond si užívá s Holly ve stavu beztíže.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Postava Zuba se vrací z předchozí bondovky, ale tentokrát je spíše komickou figurou než strojem na zabíjení jako v \"Špion, který mě miloval\". Lois Chilesové byla nabídnuta ve Špionovi role majora Amasové, ale odmítla, protože právě uvažovala, že skončí s herectvím. Bernard Lee se zde objevil naposledy v roli M. Během natáčení už byl nemocný a během přípravy další bondovky zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Soundtrack.", "content": "\"Moonraker\" byla třetí bondovka, kterou nazpívala Shirley Bassey. Ta však píseň nikdy nevzala za svou, protože byla jako čtvrtou náhradnicí za Frankem Sinatrou, Johnny Mathisem (který na poslední chvíli odstoupil od natáčení) a zpěvačkou Kate Bush. Text napsal Hal David, hudbu složil John Barry.", "section_level": 1}], "src_summary": "Moonraker je v pořadí jedenáctý „oficiální“ film (čtvrtý, ve kterém hraje Roger Moore) o Jamesi Bondovi z roku 1979, volná adaptace třetího románu Iana Fleminga z roku 1955. ", "tgt_summary": "James Bond 007 – Moonraker – Streng geheim (Originaltitel: \"Moonraker\"), erschien 1979 und ist der elfte Film der \"James-Bond\"-Reihe und der vierte mit Roger Moore in der Hauptrolle. ", "id": 1580971} {"src_title": "Jitrocelovité", "tgt_title": "Wegerichgewächse", "src_document": [{"title": "Popis čeledi.", "content": "\"Vzhledem k tomu, že společné morfologicky znaky charakterizující všechny zástupce čeledi v podstatě neexistují, je následující popis poněkud vágní.\" Rostliny jednoleté nebo vytrvalé, někdy keře nebo vodní rostliny, nikdy nejsou parazitické nebo poloparazitické. Chlupy obvykle jednoduché, často žláznaté, někdy hvězdovité nebo štítnaté. Listy vstřícné nebo střídavé, vzácně přeslenité, většinou jednoduché, vzácně složené, celistvé až zpeřené se zpeřenou žilnatinou (u rodu jitrocel (\"Plantago\") žilnatina více či méně souběžná). Palisty chybí. Květenství různého typu, někdy květy samostatné. Květy obvykle oboupohlavné a souměrné, ale u některých pravidelné (např. \"Bacopa\", \"Sibthorpia\") nebo redukované (hvězdoš - \"Callitriche\"). Rody hvězdoš (\"Callitriche\") a prustka (\"Hippuris\") jsou jednodomé, některé druhy jitrocelů (\"Plantago\"), rodu \"Hebe\" a jeden druh hvězdoše (\"Callitriche\") jsou dvoudomé, popř. mnohomanželné. Korunních lístků nejčastěji 5, ale někdy též 4 následkem srůstu horních laloků koruny, někdy koruna dále srůstá až na 2 lístky (\"Lagotis\"). U některých rozrazilů (\"Veronica\") a u rodu hvězdoš (\"Callitriche\") koruna chybí. Tyčinky obvykle 4, stejné či nestejné velikosti, někdy počet redukován na 2 nebo 1 (prustka - \"Hippuris\", hvězdoš - \"Callitriche\"). Někdy přítomna pátá nefunkční tyčinka - staminodium. Prašné váčky různého tvaru. Pyl isopolární, trikolpátní nebo trikolporátní s retikulátní exinou (což ale vždy neplatí). Opylování větrem, hmyzem, ptáky nebo vodou (hvězdoš - \"Callitriche\"). Pestík ze dvou plodolistů, s jednou čnělkou (redukovanou u \"Hemiphragma\" a \"Erinus\"). Blizna dvoulaločná nebo vřetenovitá. Semeník svrchní s axilární placentací, dvoupouzdrý (u rodu pobřežnice (\"Littorella\") zaniká zadní pouzdro). Vajíčka obvykle početná, někdy jen po 1 v každém pouzdru (např. \"Lagotis\"), obrácená nebo přímá, jednoobalná. Často přítomný nektariový disk. Plod je obvykle tobolka (nejčastěji lokulicidní), ale vyskytují se i jiné typy plodů (např. nažka u prustky (\"Hippuris\"), tvrdka u hvězdoše (\"Callitriche\"). Ze sekundárních metabolitů převažují iridoidy, ale někdy chybí a nahrazeny různými glykosidy.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tradiční (morfologické) vymezení čeledi.", "content": "Podle původního morfologického pojetí obsahuje čeleď 3 rody - jitrocel (\"Plantago\"), pobřežnice (\"Littorella\") a \"Bougueria\", někdy se odděluje ještě čtvrtý rod chmelík (\"Psyllium\"), jiní autoři naopak slučují všechny zástupce do jediného rodu jitrocel (\"Plantago\").", "section_level": 2}, {"title": "Převrat v čeledi krtičníkovitých a následky pro složení jitrocelovitých.", "content": "V roce 1995 byla publikována první studie dokazující, že velká a zavedená čeleď krtičníkovitých není monofyletická. Další výzkum tyto výsledky podepřel a krtičníkovité čekal úplný rozpad. V původní čeledi zbylo jen minimum rodů (z českých zástupců pouze krtičník (\"Scrophularia\"), divizna (\"Verbascum\")) a blatěnka (\"Limosella\"). Tyto rody se vyznačují specifickým typem prašníků, kde prašné váčky navzájem splývají a otevírají se příčnou štěrbinou. Většina rodů z krtičníkovitých byla přeřazena do jiných stávajících čeledí. Nejvýznamnější přírůstek zaznamenaly právě jitrocelovité, kam je dnes řazena asi polovina (přes 90) původních rodů krtičníkovitých (z české květeny např. rody hledík (\"Antirrhinum\"), lnice (\"Linaria\"), náprstník (\"Digitalis\"), rozrazil (\"Veronica\")). Silně se rozrostly také zárazovité (\"Orobanchaceae\"), kam byly přeřazeny všechny parazitické a poloparazitické rody - z českých např. černýš (\"Melampyrum\"), světlík (\"Euphrasia\"), zdravínek (\"Odontites\"), všivec (\"Pedicularis\"), kokrhel (\"Rhinanthus\") a podbílek (\"Lathraea\"). Zbývající rody byly zařazeny do menších čeledí: do čeledi puštičkovité (\"Linderniaceae\") 13 rodů, do čeledi \"Phrymaceae\" 8 rodů, do nové čeledi pantoflíčkovité (\"Calceolariaceae\") 2 rody. Rod pavlovnie (\"Paulownia\") byl přeřazen do samostatné čeledi \"pavlovniovité\". Do jitrocelovitých byla na základě molekulárních studií zařazena také řada menších čeledí z řádu hluchavkotvarých (\"Lamiales\"), morfologicky často naprosto odlišných - např. koulenkovité (\"Globulariaceae\") nebo vodní monogenerické čeledi hvězdošovité (\"Callitrichaceae\") a prustkovité (\"Hippuridaceae\") s redukovanými květy. Čeleď jitrocelovité tak v dnešním pojetí představuje podivuhodnou směsku morfologicky zcela nepodobných skupin rostlin, u nichž je téměř nemožné najít společné morfologické či ultrastrukturální charakteristiky.", "section_level": 2}, {"title": "Podčeledi a rody.", "content": "Čeleď v dnešním pojetí zahrnuje 12 podčeledí, přes 90 rodů a cca 2000 druhů, rozšířených po celém světě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jitrocelovité (\"Plantaginaceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu hluchavkotvaré (\"Lamiales\"). Nástup molekulární systematiky v posledních dvou desetiletích učinil doslova převrat ve vymezení a obsahu této čeledi.", "tgt_summary": "Die Wegerichgewächse (Plantaginaceae), manchmal auch als Ehrenpreisgewächse (Veronicaceae) bezeichnet, sind eine Pflanzenfamilie in der Ordnung der Lippenblütlerartigen (Lamiales). Sie sind weltweit in allen Klimazonen vertreten.", "id": 1899464} {"src_title": "Michael W. Smith", "tgt_title": "Michael W. Smith", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "Patří k nejambicióznějším postavám současné křesťanské hudební scény. Narodil se 7. října 1957 v západní Virginii. Jeho dětský sen byl hrát profesionálně baseball. Zvláštností je, že svoji první píseň napsal v pěti letech (píseň můžete slyšet na DVD „Live In Concert: A 20 Year Celebration“). V deseti letech odevzdal svůj život Ježíši Kristu. Po maturitě chodil na vysokou školu při Marshall University v Západní Virginie, ale po jednom semestru ukončil studium a přestěhoval se do Nashvillu a začal se více věnovat hudbě. Přesto v 1992 Michael dostal čestný doktorát hudby udělaný v Alderson-Broaddus College v Philippi v Západní Virginii. Začátky jeho hudební kariéry sahají do roku 1982, kdy působil jako klávesista zpěvačky Amy Grant. Po třech albech absolvoval v roce 1989 společně s Amy Grant a Gary Chapmanem velice úspěšné turné turné Lean Me On, které zhlédlo na 870 tisíc lidí. V příštím roce byl pozván, aby účinkoval o Vánocích v Bílém domě ve Washingtonu. V roce 1991 jeho hit Place In This World vylétl na 6. příčku prestižního amerického žebříčku Billboard Hot 100. Své první album, které bylo nazváno „Michael W. Smith Project“, vydal v roce 1983. K albu napsal veškerou hudbu a jeho manželka Debbie napsala veškerý text. Na albu je mimo jiné i známá píseň „Friends“. V roce 1994 založil klub pro teenagery nazvaný Rocketown. Klub Rocketown měl za účel shromažďovat teenagery v Cool Springs oblasti Brentwood. TN byl přeměněn na taneční parket, místnosti s hracími stoly a kavárnou. Po třech letech se klub zavřel. Nakonec vzniklo nové místo v centru Nashvillu a otevřelo bylo roce 2003. V roce 1996 založil hudební vydavatelství Rocketown s manažerem Reunion Records Donem Donahuem. Jeho první umělec byl Chris Rice. V roce 1999 se modlitební skupina Michaela a Debbie setkala na jejich farmě, kde rostli ve víře. Michael a Debbie pomohli založit sbor New River Fellowship s Donem Fintou - bývalým pastorem Nashville's Belmont Church, kde vede se svým synem Ryanem chvály a protože a příležitostně i kázal. „Zjistil jsem, že mám toho tolik co říct. A je to každý týden jedinečný zážitek.“ Rozrůstající společenství si nedělá žádnou reklamu a Michael k tomu s neskrývaným nadšením dodává: „Musíme si chodit do nedalekého Samova klubu půjčovat židle a pomalu se už nevejdeme do místnosti!“ Největší prioritou je ale pro něj rodina, které se nyní věnuje: „Doby dlouhých turné jsou pryč. S dětmi se vaše priority změní. Nechci se unavit k smrti koncertováním a nahráváním nějaké desky, když chci být raději s dětmi. Lidé nechtějí vidět nějaké super show. Proč bych měl někoho oslnit víc než předtím?“ A tak plánuje méně koncertů a hledá jiné cesty, jak se setkávat s lidmi. Největším důvodem, proč je Michael tak neochotný dávat autogramy, že je to hodně neosobní: „Raději trávím čas s lidmi tváří v tvář, při rozhovoru, modlitbě...“ Během své kariéry měl příležitost zpívat pro prezidenty a národní vůdce, a počty jeho přátele. Např.: pro George Bushe, reverenda Billyho Grahama, jeho syna Franklina Grahama (Michael je aktivní v evangelizačních kampaních Billyho Grahama) atd. Říká se, že je nejzaměstnanější muž v celém Nashvillu, vždyť od roku 1998 (kdy vydal 2 alba) pravidelně každý rok vydává album. Výjimku tvoří rok 2005, kdy na jaře natáčel film The Second Chance, natáčel k filmu soundtrack a na podzim měl evropské turné. Michael ke své zaměstnanosti dodává: „Občas, když se ráno probudím, tak si říkám co bych ještě mohl udělat a nejsem si jist, zda bych mohl něco jmenovat.“ Na otázku, v rozhovoru, který byl zveřejněn na podzim 2005 na jeho oficiálních stránkách, jaké bude jeho příští album se vyjádřil, že neví, ale přiznal, že velice rád vzpomíná na instrumentální albu Freedom a na koncerty typu praise and worship (chválící alba Worship a Worship Again) a rád by si tyto ́projekty ́ zopakoval. I přes svou vytíženost a nepochybný úspěch ale nepřestává být sám sebou a povzbuzuje křesťany k tomu, aby žili každý den s Bohem. Na to je také zaměřeno jeho album z roku 1999 This Is Your Time (Teď je řada na tobě). Titulní píseň je reakcí na masakr 15 studentů v Columbine High School, kde byla zabita i 17letá studentka Cassie Bernhall, která vydala těsně před svou smrtí svědectví o Bohu. Během dramatu ve školní knihovně na ni jeden z útočníků namířil zbraň a zeptal se: „Věříš v Boha?“ Odpověděla kladně a byla ihned zastřelena. „Nenapsal jsem tu píseň, abych se přiživil na té tragédii, ale z čistého motivu. Cassie věřila v Boha a kvůli tomu přišla o život“, říká Michael, „A teď je řada na nás, abychom i my žili naši víru viditelně.“ V roce 2004 se dal dohromady se spisovatelem Maxem Lucadem a udělali setkání „Come Thirsty“ (česky: Pojďte žízniví), kde Michael hrál písně z alba Healing Rain a Max Lucado kázal a povzbuzoval ke křesťanské víře. Jedná se o jedinečného průkopníka křesťanské hudby. Hraje střední proud a našli si ho fanoušci všech věkových kategorií. Za svoji třiadvacetiletou kariéru vydal 18 alb, obdržel 3 Ceny Grammy, 32 DOVE AWARDS, napsal 12 knih. Složil jednu z nejoblíbenějších písní chval Agnus Dei a s pomocí Amy Grant složil Thy Word. Během své kariéry měl příležitost zpívat pro prezidenty a národní vůdce (George Bush, Billy Graham). To že právem obdržel čestný doktorát hudby dotvrzuje jeho geniální album Freedom.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michael Whitaker Smith (* 7. října 1957 Kenova, Západní Virginie) je americký zpěvák, skladatel, kytarista a klávesista. Během své kariéry vydal 21 alb, 6 DVD a napsal 12 knih, obdržel 3 Ceny Grammy a 32 DOVE AWARDS (informace pochází z roku 2005).", "tgt_summary": "Michael Whitaker Smith (* 7. Oktober 1957 in Kenova, West Virginia) ist ein US-amerikanischer Sänger und Songwriter mit christlicher Ausrichtung. Er ist verheiratet und Vater von fünf Kindern.", "id": 1865967} {"src_title": "Amarylka", "tgt_title": "Amaryllis (Gattung)", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Amarylky jsou vytrvalé, vzrůstné, sezónně zatahující cibuloviny. Listy jsou řemenovité, se střední žilkou, uspořádané v přízemní růžici, která je v době květu zaschlá. Cibule jsou robustní. Květy jsou dvoustranně souměrné, oboupohlavné, uspořádané v nepravém okolíku. Květenství spočívá na tuhém, vzpřímeném, za plodu se prodlužujícím stvolu a je podepřené 2 brzy opadávajícími listeny. Okvětí je rozestálé, složené ze 6 volných plátků ve dvou kruzích, bez okvětní trubky. Tyčinek je 6, na bázi jsou velmi krátce srostlé a shloučené nad spodním okvětním lístkem. Čnělka je dlouhá, prohnutá, zakončená trojlaločnou bliznou. Semeník je srostlý ze 3 plodolistů. V každé komůrce je 4 až 8 vajíček. Plodem je tenkostěnná, papírovitá tobolka pukající 3 chlopněmi a obsahující zploštěle kulovitá, bílá nebo růžová, dužnatá, asi 15 mm dlouhá semena.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdíl mezi amarylkou a hvězdníkem.", "content": "Ačkoliv byl rozdíl mezi rody \"Amaryllis\" a \"Hippeastrum\" definitivně potvrzen již v 80. letech 20. století, název \"Amaryllis\" se i v komerční sféře dále zatvrzele používá k označení různých kulturních hybridů rodu \"Hippeastrum\" zejména holandského původu. Je proto vhodné jmenovitě uvést základní rozdíly mezi oběma rody. Květy různých kultivarů amarylek se pohybují v barevné škále od téměř bílé po různé odstíny růžové, mohou však být i žíhané. Stvol květenství je plný, cibule spočívá těsně pod povrchem. Semena jsou bílá nebo růžová, kulovitá a dužnatá, zhruba o velikosti hrachu. Naproti tomu květy hvězdníků mají barevnou škálu podstatně širší, mohou být i oranžové, žluté, zelenavé, sytě červené ap. Stvol je dutý, cibule většinou částečně vyčnívá z půdy. Semena jsou černá nebo hnědá a plochá, papírovitá. Další rozdíly se týkají kvetení. Amarylky kvetou v pozdně letním až podzimním období v neolistěném stavu, naproti tomu hvězdníky kvetou v zimě nebo v předjaří a často mají v té době už i listy.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření a ekologie.", "content": "Rod amarylka zahrnuje pouze 2 druhy, které jsou oba endemity jihoafrického Kapska. Druh \"Amaryllis belladonna\" je přirozeně rozšířen v provincii Západní Kapsko, vlivem pěstování však zdomácněl i v dalších klimaticky příhodných částech světa, jako je Austrálie, Nový Zéland, Kalifornie, Mexiko nebo jihozápadní Evropa. Ve své domovině roste v biotopech známých jako fynbos a strandveld. Jedná se o oblasti s horkým, suchým létem a zimními dešti. Kvete v závěru horkého léta, připadajícím zde na únor až březen. Biotopy jsou ovlivňovány periodickými požáry vegetace. Druh \"Amaryllis paradisicola\" byl objeven v roce 1997 v suché, téměř pouštní oblasti Richtersverd na severozápadě provincie Severní Kapsko a popsán byl o rok později. Tento druh kvete až po silných podzimních deštích.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Silně vonné květy \"Amaryllis belladonna\" jsou opylovány převážně můrami, zejména lišaji. Květy nejvíce voní ve večerních hodinách. Přes den je někdy navštěvují drvodělky, případně i jiné druhy včel. Těžká semena jsou z tobolek, umístěných na dlouhém stvolu, vytřásána větrem do okolí rostliny. Tímto způsobem se v přírodě přirozeně vytvářejí husté skupiny rostlin. Listy amarylek se živí housenky některých druhů můr, v Americe např. \"Xanthopastis timais\", v Asii \"Polytela gloriosae\", \"Brithys crini\" a \"Spodoptera picta\", ve východní Africe \"Diaphone lampra\".", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky a jedovatost.", "content": "V listech, cibulích i stvolech \"A. belladonna\" byly zjištěny různé fenanthridinové alkaloidy, mezi jinými lykorin, belarmin, ambellin a undulatin. Podobné alkaloidy obsahují i jiní zástupci čeledi amarylkovité, zejména narcisy. Otravy amarylkou jsou spíše výjimečné. Projevují se zvracením, zvýšeným sliněním, bolestmi břicha, průjmem a ztíženým dýcháním. Po požití velkého množství se může dostavit sklíčenost, poruchy koordinace svalů (ataxie), křeče a snížení krevního tlaku. Otravy mají fatální průběh jen zcela výjimečně a lze je léčit symptomaticky. K symptomům podráždění trávicího traktu může přispět také obsah rafidů šťavelanu vápenatého.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod \"Amaryllis\" popsal Carl Linné. Ve svém základním díle Species plantarum z roku 1753 jej pojal velmi široce a zařadil do něj celkem 9 druhů. Tyto druhy jsou v současné taxonomii rozřazeny každý do jiného rodu čeledi amarylkovitých: \"Amaryllis belladonna\", \"Ammocharis longifolia\", \"Brunsvigia orientalis\", \"Crinum zeylanicum\", \"Crossyne guttata\", \"Nerine sarniensis\", \"Sprekelia formosissima\", \"Sternbergia lutea\" a \"Zephyranthes atamasco\". Na počátku 19. století již rod \"Amaryllis\" zahrnoval asi 50 druhů. Reorganizaci do tohoto systému přinesl William Herbert, který v roce 1821 přeřadil všechny druhy s výjimkou \"Amaryllis belladonna\" do jiných rodů. Od té doby rod \"Amaryllis\" zahrnoval jediný druh, a to až do roku 1998, kdy byl překvapivě objeven další druh v Severním Kapsku. Situace ohledně identity Linéem popsaného druhu \"Amaryllis belladonna\" se zkomplikovala tím, že v díle \"Species Plantarum\" uvedl autor u popisu druhu několik synonym, která se všechna vztahují k americké rostlině, nyní známé pod názvem \"Hippeastrum equestre\". Po dlouhý čas tak nebylo jasné, ke kterému z obou druhů (potažmo rodů) se originální Linnéovo jméno doopravdy vztahuje. Přesvědčivé důkazy o tom, že se popis týká afrického druhu, byly přineseny ve studii z roku 1939. Rod \"Amaryllis\" je v rámci čeledi \"Amaryllidaceae\" řazen do podčeledi \"Amaryllidoideae\" a tribu \"Amaryllideae\". Podle výsledků fylogenetických studií představuje bazální větev daného tribu. Mezi blízce příbuzné rody náleží pantropický rod \"Crinum\" a některé africké rody (\"Ammocharis\", \"Strumaria\", \"Brunsvigia\", \"Nerine\" aj.). Naproti tomu americký rod \"Hippeastrum\" je řazen do jiného tribu a není bezprostředně příbuzný.", "section_level": 1}, {"title": "Význam a pěstování.", "content": "Amarylka \"Amaryllis belladonna\" je tradičně pěstována jako okrasná cibulovina, i když v podstatně menší míře než podobný hvězdník. V Itálii byl pěstován již v roce 1633. Bylo vyšlechtěno množství různobarevných kultivarů. Zkřížením \"Amaryllis belladonna\" s rodem \"Brunsvigia\" byl vypěstován také mezirodový hybrid, známý pod jménem ×\"Amarygia\". Je znám také kříženec s rodem křín (\"Crinum\") po názvem ×\"Amacrinum\". Amarylka vyžaduje plné slunce a propustnou, humózní půdu. Když rostlina začne na léto zatahovat, je zapotřebí výrazně omezit zálivku, a to až do doby, kdy vyrazí květenství. Rostlinu lze snadno množit ze semen, která však musejí být čerstvá (nemají dormanci) a je zapotřebí je po dozrání brzy vysít.", "section_level": 1}], "src_summary": "Amarylka (\"Amaryllis\"), česky též amarylis nebo zornice (starším názvem i zovnice), je rod rostlin z čeledi amarylkovité. Zahrnuje pouze dva druhy, které jsou oba endemity Jihoafrické republiky. Jsou to vytrvalé, sezónně zatahující cibuloviny s nápadnými květy na dlouhém stvolu. Plodem je tobolka. Rostliny obsahují účinné alkaloidy a jsou jedovaté. ", "tgt_summary": "Amaryllis ist eine Pflanzengattung aus der Familie der Amaryllisgewächse (Amaryllidaceae). Die nur zwei Arten sind in Winterregen-Gebieten des südlichen Afrika verbreitet. Bei der im Gartenhandel insbesondere zur Advents- und Weihnachtszeit verkauften „Amaryllis“ handelt es sich nach heutiger botanischer Systematik um die Gattung Hippeastrum (Rittersterne).", "id": 2219951} {"src_title": "John Constable", "tgt_title": "John Constable", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl synem mlynáře v hrabství Suffolk. John se narodil jako čtvrté dítě Goldinga a Ann Constableových, novorozeně však bylo velmi slabé a těžce dýchalo, dokonce se vyskytly obavy, že nepřežije. Ty se ale nakonec nepotvrdily a John rychle vyrostl ve zdravé dítě. Ačkoli byl až druhým nejstarším synem, jeho starší bratr byl mentálně zaostalý, proto měl právě John v budoucnu převzít po otci obchod s moukou. V sedmi letech byl poslán na soukromou školu, již po půlroce se však vrátil ztýraný a nešťastný, rodiče ho tedy zapsali jako externistu na škole v East Bergholtu. John nakonec studoval až do svých sedmnácti let a když definitivně opustil školu, již několik let se věnoval malování. Často se procházel podél toku řeky Stour i po okolních vsích a vracel se s deskami plnými skic. O Johnův rozvoj se také velmi zasloužili jeho rodiče, kteří jeho talent horlivě podporovali. Právě díky nim se John v roce 1794 setkal se sirem Georgem Beaumontem - zkušeným znalcem, sběratelem a amatérským malířem. Mezi nimi poté vzniklo hluboké přátelství, Beaumont mladého malíře velmi podporoval v další tvorbě a jeho prostřednictvím se John setkal s díly Thomase Girtina i Clauda Lorraina, kteří nadále jeho tvorbu značně ovlivnili. Cestoval také s otcem do Londýna, kde se setkával s dalšími umělci a dostával od nich cenné rady. Malování však mu bylo jenom koníčkem, protože musel pomáhat otci s podnikáním. V roce 1799 se John Constable konečně rozhodl pro studium umění v Londýně, kde byl také přijat jako stážista do Royal Academy. Na živobytí mu stále přispívali rodiče. Bydlel v třípokojovém bytě, rušný a barevný život velkoměsta však Constabla nepřitahoval. Neztratil zájem o anglický venkov, který mu poskytoval klid, samotu i předlohu pro svá díla. Rád a často cestoval, v roce 1806 se dostal až na severozápad Anglie (známá jezerní oblast), kde objevil úplně novou krajinu. Jeho technika začala být stále osobitější a začaly přicházet také první zakázky na portréty a části oltářů, ty mu však přinášely jen malý výdělek. Již pravidelně vystavoval v Salónu Královské Akademie (poprvé v roce 1802), jeho tvorba však byla kritiky i veřejností většinou přehlížena. V roce 1809 se John setkal se svou budoucí manželkou Marií Bicknellovou. Trvalo však 7 dlouhých let než došlo k uzavření manželského svazku, její rodiče byli již od začátku proti vztahu dcery s venkovským malířem a neváhali ji vydědit, když se milenci dál setkávali tajně. John však byl velice vytrvalý a nakonec se v roce 1816 tajně s Marií oženil. Mezitím oba jeho rodiče zemřeli a mlýny převzal Johnův mladší bratr Abram. John z nich dostával každoroční rentu 200 liber. Se svou ženou se v prosinci roku 1817 odstěhoval do Londýna a tam také přišlo na svět první z jejich sedmi dětí. Další pak následovaly téměř pravidelně rok po sobě, bylo však velice obtížné a vyčerpávající živit takto početnou rodinu. Krajinomalba nebyla v Anglii 19. století příliš uznávaným ani výdělečným povoláním, John i Marie pracovali velmi usilovně, čímž si oba také později zničili zdraví. Od roku 1824 jezdili pravidelně do Brightonu, aby načerpali síly na mořském vzduchu. I přesto se však postupně dostavovaly první významnější úspěchy. V roce 1819 se John Constable stal mimořádným členem Royal Academy of Arts. O dva roky později namaloval své nejslavnější dílo \"„Vůz na seno“\". Vystavoval jej v Londýně, sláva však přišla až v roce 1824, kdy tento obraz obdržel zlatou medaili na Salónu v Paříži. Tamní kritika byla plná uznání, v Anglii se však k jeho tvorbě stále stavěli jen rezervovaně. V roce 1828 zemřela jeho žena Marie na tuberkulózu oslabená posledním těhotenstvím. John byl touto událostí zlomen, což se také projevilo na jeho tvorbě. O rok později byl sice přijat za řádného člena Royal Academy of Arts, vystavoval však ponurý obraz \"„Hrad Hadleigh“\", kterým vyjádřil smutek ze smrti své manželky. Svých sedm dětí svěřil do péče chůvě, ale sám se o ně staral také a velmi svědomitě. Už se znovu neoženil a nosil jen černé oblečení. V roce 1833 však onemocněl a byl už značně sužován stářím. Aby šetřil síly, maloval pouze méně náročné akvarely. Nakonec malíř v roce 1837 zemřel po záchvatu mrtvice. Jeho obrazy byly za nevelký obnos prodány v aukci, jeho dílo dosáhlo ocenění až o mnoho let později. Inspiraci z jeho díla čerpal anglický fotograf James Booker Blakemore Wellington.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Constable byl jeden z nejvýznamnějších anglických krajinářů. Zpočátku byl ovlivněn Gainsboroughem a holandskými mistry, brzy si však vytvořil vlastní styl. Inspiroval se přírodou rodného kraje kolem řeky Stour, kde v plenéru za různých povětrnostních podmínek dělal skici a menší studie. Lehával na zádech a celé hodiny kreslil oblaky. Systematicky se věnoval studiu oblohy a mraků, přesně zaznamenával roční období, směr vanutí větru. Chtěl zachytit bezprostřední náladu, celkový dojem a atmosféru a světlo. V ateliéru své studie používal jako podklady pro malbu na velká plátna. Za svůj život dokončil asi dvě stě obrazů. Jeho technika s charakteristickou strukturou teček a skvrn, světlá paleta zpočátku nebyla v Anglii přijímána s pochopením. Jeho obrazy byly pokládány za nedokončené. Větší ohlas měla Constablova tvorba ve Francii, kde se stala inspirací pro barbizonskou školu, impresionisty a pointilisty. V pozdním období kladl zvýšený důraz na symbolický význam krajiny a pocity, které v divákovi vyvolává. Svědčí o tom obrazy, na nichž zachytil židovský hřbitov, Stonehenge nebo hrad Hadleigh. Kromě krajiny v Suffolku (často nazývané Constablova země), byly jeho oblíbenými náměty zákoutí přírodního parku Hamsptead Heath v Londýně nebo katedrála v Salisbury.", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "Darryl Roger Lundy: \"The Peerage\".", "section_level": 1}], "src_summary": "John Constable (11. června 1776, East Bergholt – 31. března 1837, Londýn) byl anglický malíř období romantismu. Byl jedním z nejvýznamnějších anglických krajinářů a zakladatelem moderní realistické krajinomalby 19. století.", "tgt_summary": "John Constable RA (* 11. Juni 1776 in East Bergholt, Suffolk; † 31. März 1837 in London-Hampstead) war ein Vertreter der romantischen Malerei (Landschaftsmalerei) in England. Sein Werk lebt aus der Spannung zwischen genauer Naturbeobachtung (z. B. Himmels- und Wolkenstudien) und der Vernachlässigung der Linie zugunsten der Farbwirkung. Neben vielen Landschaftsbildern malte er auch Porträts, Pferde und Stillleben.", "id": 1295817} {"src_title": "Český koutek", "tgt_title": "Böhmischer Winkel", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Po stránce geografické je Český koutek oddělen od Kladské kotliny a patří do širšího území české kotliny. Spadá do úmoří Severního moře a nikoli, jako zbytek Kladska, do úmoří moře Baltského.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Do roku 1945 tvořili většinu obyvatelstva Českého koutku Němci, po roce 1945 nově přistěhovalí Poláci. Na území Českého koutku žila již od 11. století výrazná česká menšina, hovořící kladským nářečím češtiny. Po připojení Kladska 1945 k Polsku se počet Čechů začal v důsledku emigrace a asimilace výrazně snižovat. V roce 1902 to bylo 5250 osob, těsně po druhé světové válce přibližně 5100 osob, v roce 1957 ještě asi 500 osob, na počátku 21. století patrně již jen čtyři osoby. Naprostou většinu obyvatel Českého koutku tvoří dnes Poláci.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam obcí.", "content": "Do Českého koutku patří následující obce:", "section_level": 1}, {"title": "Exulanti.", "content": "V době pobělohorské během slezských válek emigrovaly z náboženských důvodů celé rodiny, a to pod ochranou vojska pruského krále Fridricha II. Velikého. Hromadnou emigraci nekatolíků zpočátku organizoval Jan Liberda a zprostředkoval ji generál Christoph Wilhelm von Kalckstein. V Čechách zahrnovaly jezuitské metody rekatolizace povinnou docházku na katolické bohoslužby, podrobování se kontrolám z řad duchovních i světských úředníků, odpírání souhlasu vrchnosti k uzavírání sňatků... Místodržitelský patent vydaný dne 29. ledna 1726 zpřísnil tresty pro usvědčené nekatolíky, a to od jednoho roku nucených prací až po trest smrti. Rodičům protestantů mohly být odebrány děti a předány do péče katolickým opatrovníkům. Lidé z Českého koutku pomáhali uprchlíkům tak, že je tajně převáželi do vnitrozemí pruského Slezska. V létě roku 1763 Jakub Houštěk (Hauschek) ze Stroužného prokazateně odvezl do Husince přes Břeh Jiřího Valtu, Jiřího Prokopa a Václava Kulhánka z Machova. \"V Husinci byl kazatelem českého sboru Samuel Figulus (2.4.1724, Skoki–1771). Byl to pravnuk Jana Amose Komenského. Kazatelem sboru v Husinci a Čermné v pruském Slezsku byl Figulus až do své smrti.\" Ze Stroužného odešli tito lidé: Z Jakubovic (hrabství Kladské) odešel: Z obce Slaný Významným zdrojem informací jsou biografie exulantů uložené v archivu Jednoty bratrské v Herrnhutu (Ochranov), Německo. Nejdostupnější informace jsou v knihách Edity Štěříkové (včetně zdrojů a údajů z matrik). Po druhé světové válce potomci českých exulantů, pokud žili v Polsku, z této země odešli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Český koutek (německy \"Böhmischer Winkel\", polsky \"Czeski kątek\") je území v západním Kladsku, blízko česko-polských hranic, v okolí města Lázně Chudoba. Na tomto území se nachází jedenáct vesnic, ve kterých žila česká menšina v Kladsku.", "tgt_summary": "Der Böhmische Winkel (tschechisch: \"Český koutek\", auch \"Český koutek v Kladsku\"; polnisch: \"Czeski Zakątek\") ist ein kleines historisches Gebiet im Westen der ehemaligen Grafschaft Glatz. Bis 1477 gehörte das Gebiet zur Herrschaft Nachod im Königgrätzer Kreis. Damals wurde es als „Böhmische Seite“ in die schon bestehende Herrschaft Hummel eingegliedert und mit dieser zusammen im selben Jahr in die ebenfalls böhmische Grafschaft Glatz. Nach dem Ersten Schlesischen Krieg 1742 und endgültig nach dem Hubertusburger Frieden 1763 fiel das Gebiet zusammen mit der Grafschaft Glatz an Preußen.", "id": 261868} {"src_title": "Theodor Beza", "tgt_title": "Théodore de Bèze", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Po většinu života žil v Ženevě, která byla tehdy městským státem. Patřil k předním žákům Jana Kalvína. Narodil se ve Vézelay v Burgundsku do rodiny, která patřila k významným a politicky činným. Jeho bratr Nicholas byl členem pařížského parlamentu, druhý bratr Claude byl opat cisterciáckého kláštera Froimont v diecézi Beauvais. Samotného Theodora nejvíce ovlivnil jeho učitel Melchior Volmar (Wolmar), u něhož studoval ve francouzském protestantském centru ve městě Bourges. Po vypovězení Volmara z Francie králem Františkem I. studoval práva na proslulém učení v Orléans, která dokončil v roce 1539. Poté odešel do Paříže, kde se etabloval v literárních kruzích a seznámil s dívkou jménem Claudine Denoese, jíž slíbil sňatek. V Paříži ale došlo i k jeho duchovnímu obratu a to následkem nemoci. Poté se rozhodl, že odejde i s Claudií do centra reformačního hnutí do Ženevy, kde se osobně setkal s Janem Kalvínem. V Ženevě se s Claudií oženil. Působil na řecké akademii, patřil ve své době k předním znalcům řeckých spisů. Poté cestoval po říši. Navštívil Tübingen, ve Francii Paříž a protestantská centra ve Švýcarsku (Bern, Curych, Lausanne) a pro obranu evangelických zájmů navrhoval spojení protestantů všech vyznání. Po smrti Kalvína v roce 1564 se stal jeho nástupcem a hlavou kalvínské větve reformačního hnutí. Jeho práce v Ženevě se skládala ze stránky duchovní, organizační i doktrinální. V protestantském hnutí v celé Evropě si získal vážnost jako skvělý řečník, humanista, organizátor. Zároveň neztrácel svůj zájem o francouzské poměry, jelikož ve Francii byla společnost ostře rozdělena mezi hugenoty a katolíky, z čehož vyplývala těžká politická a společenská krize, jejímž symptomem byla například krvavá Bartolomějská noc. Šokem pro něho byla pak konverze Jindřicha IV. Navarrského ke katolictví, když Jindřich byl až do své korunovace francouzským králem vůdcem hugenotů a ve styku s Bezou. Zemřel ve věku 86 let v Ženevě.", "section_level": 1}, {"title": "Theodor Beza a Jednota bratrská.", "content": "Čeští bratří se s Bezou seznámili v roce 1574 prostřednictvím doktora Cratona. Bratří hledali u Bezy oporu proti luteránům a Beza s nimi začal písemně vyjednávat o vyznání víry a o sblížení. Jednotu bratrskou pokládal Beza za část reformované pospolitosti, a proto – i když měl některé dílčí výhrady – zařadil v roce 1581 \"Bratrskou konfesi\" do obsáhlé \"Harmonie vyznání\". V Ženevě pak studovala řada členů Jednoty bratrské, což upevňovalo převahu kalvinismu v bratrském myšlení. Svůj velký a pohostinný dům Beza rád otevíral moravským bratrským šlechticům, bydlel u něho i Karel starší ze Žerotína a další členové jeho rodu. Jiný urozený bratrský student, rytíř Jiří Zikmund Prakšický ze Zástřizl, odkoupil v roce 1599 celou odbornou knihovnu stárnoucího učence, jemuž stále více slábl zrak, a dal ji odvézt na svůj hrad Buchlov.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Věnoval se výkladům díla Jana Kalvína, především kalvínským dogmatům o eucharistii a predestinaci. Jeho spisy se staly věroučným základem pro francouzské hugenoty. Taktéž vedl ideologické zápasy s luterány. Ze státovědných spisů patří k základním „Monarchomachen“ či „De jure magistratuum“. K dalším dílům patří „Vita Calvini“, „Histoire ecclésiastique des églises réformées au royaume de France, depuis l’an 1521 jusqu’en 1563“, „Icones id est verae imagines virorum doctrina et pietate illustrium“ apod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Theodor Beza, také Théodore de Bèze, Theodorus Beza či Théodore de Besze (24. června 1519, Vézelay, Burgundy, Francie – 13. října 1605, Ženeva) byl francouzský teolog, protestant, učenec a klíčová postava francouzského reformačního hnutí v 16. století.", "tgt_summary": "Théodore de Bèze (auch \"Theodor von Beza;\" * 24. Juni 1519 in Vézelay, Burgund; † 13. Oktober 1605 in Genf) war ein Genfer Reformator französischer Herkunft.", "id": 1996240} {"src_title": "Elektronické zdravotnictví", "tgt_title": "E-Health", "src_document": [{"title": "Zaměření oboru.", "content": "Nástroje elektronického zdravotnictví jsou zaměřeny na interakci v několika úrovních: Komunikace mezi subjekty může řešit na několika úrovních:", "section_level": 1}, {"title": "Náplň oboru.", "content": "eHealth má široký záběr obsahu. Spektrum zahrnuje zejména správu a využití zdravotních informací propojených v síti. Součástí jsou i např. elektronické zdravotní záznamy, elektronické předepisování léků, elektronické poskytování zdravotních informací apod. Specifickou náplní jsou služby telemedicíny, které umožňují pacientů dálkovou komunikaci s lékařem. To zahrnuje možnosti monitoringu pacientů pomocí internetu nebo mobilních komunikačních systémů. V osučasné době se pro tyto účely rozmáhá i využití rozšířené a virtuální reality Umožňuje to včasné získání informací pro záchranu života, nebo například dálkové vyhodnocení sledovaných parametrů u chronicky nemocných pacientů (např. hodnoty krevního cukru u diabetiků naměřené při domácím self-monitoringu). Rozvoj eHealth vyžaduje spolupráci jednotlivých občanů, zdravotnických zařízení, zdravotních pojišťoven a orgánů veřejné správy společně s obchodními společnostmi a nevládními organizacemi při tvorbě standardů a metodik. Tato spolupráce je zastřešena mezirezortním koordinačním výborem pro zavedení eHealth v ČR, které zřídil ministr zdravotnictví v roce 2007.", "section_level": 1}, {"title": "Elektronické zdravotnictví v ČR a v Evropě.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Česká republika.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Současné zřízení.", "content": "Z §70 zákona o zdravotních službách č. 372/2011 Sb. je Ministerstvo zdravotnictví ČR zřizovatelem Národního zdravotnického informačního systému (zkráceně NZIS). Správu o NZIS pověřilo k tomu zřízený Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR (zkrácené ÚZIS ČR). ÚZIS řeší sběr a statistické zpracování zdravotních dat z populace ČR. Součástí jsou Národní zdravotní registry, například Národní registr poskytovatelů zdravotních služeb (NRPZS), Národní onkologický registr (NOR) a další.", "section_level": 3}, {"title": "Minulost a budoucnost.", "content": "První zmínka o eHealth je ve státní strategii Státní informační a komunikační politika, ve zkratce eČesko z roku 2004. Na ni navázal \"Akční plán eZdraví EK\" v dubnu 2004. Červen roku 2005 přinesl novou evropskou strategii i2010 – evropská informační společnost pro růst a zaměstnanost. Dalším krokem bylo zřízení Meziresortního koordinačního výboru pro zavedení elektronického zdravotnictví (eHealth) v ČR z 1. října 2007. Následovalo vypsání veřejné soutěže o návrh s názvem Hospodárné a funkční elektronické zdravotnictví MZ ČR dne 15. září 2012, kde byl vybrán projekt firmy Microsoft. Od té doby se ovšem všechny projekty pozastavily, protože se zjistilo, že Česká republika nestihla vyčerpat peníze z evropských fondů a nedošlo by tak k naplnění výzvy do konce roku 2014, jak evropské dotace podmiňovaly. Mezi další aktivity se řadí řada odložených či zrušených projektů, kupříkladu iZIP, ePreskripce, eNeschopenka či mezinárodní epSOS či. K dnešnímu dni jsou vidět spíše aktivity odborné veřejnosti. Ta na základě programových prohlášení vlády prosazuje standardy a koncepty nutné pro rozvoj a dlouhodobou udržitelnost a elektronizaci ve zdravotnictví s důrazem na bezpečnost dat.", "section_level": 3}, {"title": "Evropská unie.", "content": "Cílem Evropské unie je propojit jednotlivé národní projekty eHealth a koordinovat je. Tato snaha je součástí akčního plánu eEurope, schváleného v roce 2000. Členské země zastupují národní operátoři eHealth. Koordinace zahrnuje rychlý přístup ke sdíleným a vzdáleným lékařským odborným posudkům prostřednictvím telekomunikačních a informačních technologií bez ohledu na to, kde se pacient nebo příslušná informace nachází.", "section_level": 2}], "src_summary": "Elektronické zdravotnictví (eHealth) je systematické využití informačních a komunikačních technologií ve zdravotnictví. Zahrnuje v sobě řadu služeb a systémů pro podporu léčebně preventivní péče, diagnostiku, zdravotnickou správu. Kromě zdravotnictví je systém eHealth uplatněn všeobecně i v oblasti zdravého životního stylu.", "tgt_summary": "E-Health (auch eHealth geschrieben), kurz für \"Electronic Health\" ( für \"auf elektronischer Datenverarbeitung basierende Gesundheit\" oder \"Gesundheitstelematik\") ist ein Sammelbegriff für den Einsatz digitaler Technologien im Gesundheitswesen. Er bezeichnet alle Hilfsmittel und Dienstleistungen, bei denen Informations- und Kommunikationstechnologien (IKT) zum Einsatz kommen, und die der Vorbeugung, Diagnose, Behandlung, Überwachung und Verwaltung im Gesundheitswesen dienen.", "id": 618847} {"src_title": "Charakteristika světla", "tgt_title": "Kennung", "src_document": [{"title": "Zkratky.", "content": "Světelné charakteristiky mohou být vyjádřeny slovně např. „Blikající bílá každé tři sekundy“, v seznamech světel a v navigačních mapách se používají zkratky, které se seznam od seznamu mírně liší v interpunkci, ale následný záznam je obdobný. V záznamu je název, barva, charakteristika světla, interval (doba cyklu) a někdy dodatkové parametry jako výška světla a dosvit.", "section_level": 1}, {"title": "Typy světel.", "content": "Ve světelné navigaci se používají tyto barvy: Zatmění – vyjadřuje dobu, kdy světlo nesvítí (v noci je tma). Zatmění je způsobeno zakrytím světelného zdroje nebo jeho vypnutím.", "section_level": 2}, {"title": "Interval.", "content": "Je cyklus, perioda, ve kterém se vysílá charakteristika světla např. „10s“ je pro interval deseti sekund.", "section_level": 2}, {"title": "Výška.", "content": "Výška světla nad vztažným bodem (dána nejvyšší hladinou vody) např.„15m“ je pro výšku patnácti metrů nad hladinou vody.", "section_level": 2}, {"title": "Dosvit.", "content": "Navigační světlo může být viditelné z dané vzdálenosti. Vzdálenost umožňující spatření světla nazýváme „dosvit“. Dosvit je ovlivněn: Pro každé navigační světlo se udává nominální dosvit. To je optický dosvit pro definovanou povětrnostní viditelnost např 10M je dosvit pro deset námořních mil. Příklad záznamu „Fl(3) WGR. 15s 21m 15/7/7M “ znamená skupinu dvou záblesků v barvě bílé, zelené a červené v intervalu patnácti sekund, výška světla je dvacet jeden metr, dosvit 15 (bílé světlo), 7 (zelené) a 7 (červené) námořních mil.", "section_level": 2}, {"title": "Frekvence záblesků a příklady charakteristik:.", "content": "V tabulce jsou základní charakteristiky světla.", "section_level": 2}, {"title": "Směrová navigační světla.", "content": "Směrové navigační světlo je světelné zařízení (maják) vysílající úzký paprsek, který vede plující lodi bezpečným koridorem (plavební dráhou). Případně je doplněno sektorovými světly, které v různých sektorech se liší barvou, charakteristikou nebo intenzitou světla.", "section_level": 2}], "src_summary": "Charakteristika navigačních světel je skupina jednoduchých pozorovatelných funkcí, které umožňují odlišení navigačního světla od jiných navigačních světel. Pokud pozorujeme více navigačních světel současně měly by být snadno od sebe odlišitelné. ", "tgt_summary": "Als Kennung eines Leuchtfeuers bezeichnet man die Eigenschaften, die in der Nacht dessen Identifizierung ermöglichen. Die Kennung eines Funkfeuers für Navigationszwecke wird durch Modulation des Trägers übermittelt, in der Regel durch Morsecode.", "id": 1370691} {"src_title": "Segesta", "tgt_title": "Segesta", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "Podle tradičního příběhu použitého ve Vergiliově Aeneidě byla Segesta z větší části založena tehdejším místním vládcem Acestem a některými z Aeneových následníků, kteří se rozhodli zde zůstat po Acestově boku a založit město jménem \"Acesta\". Byla známa i domněnka, že původní město \"Acesta\" či \"Egesta\" bylo přejmenováno na \"Segestu\" Římany, aby se tak vyhnuli latinskému výkladu tohoto slova zvěstujícímu špatná znamení. Na základě nalezených mincí však bylo dokázáno, že město se nazývalo \"Segestou\" i v dřívějším období.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Segesta (řecky nazývaná Egesta) byla jedním z velkých měst Elymů, což byli jedni ze tří původních národů Sicílie. Populace Segesty se skládala z Elymů a iónských Řeků, přestože se Elymové brzy helenizovali a převzali vnější znaky řeckého života. Toto město bylo po dlouhou dobu v konfliktu se \"Selinúntem\" (dnes Selinunte), který se pravděpodobně snažil zajistit si přístav na pobřeží Tyrhénského moře. První bitvy mezi těmito městskými státy se odehrály mezi lety 580–576 př. n. l. a znovu pak roku 454 př. n. l., ale později měl mít konflikt dopad na celou Sicílii. Roku 415 př. n. l. požádala Segesta o pomoc Athény, což vedlo ke katastrofální athénské výpravě na Sicílii (415–413 př. n. l.). Později Segesta požádala o pomoc Kartágince, kteří s Řeky dlouhodobě vedli války o Sicílii, a ti Selinús srovnali se zemí. Segesta nadále setrvala ve spojenectví s Kartágem, kvůli čemuž byla roku 397 př. n. l. obléhána Dionýsiem Syrakuským a o 90 let později zničena Agathoklem. Z této porážky se však zotavila. V roce 276 př. n. l. se město spojilo s králem Pyrrhem, avšak již roku 260 př. n. l. změnilo strany a podvolilo se Římanům. Město za svojí alianci s Kartágem nebylo potrestáno díky společnému mýtickému původu Římanů a Elymů (oba národy byly podle legend potomci uprchlíků z Tróji) a naopak mu byl přiznán status svobodného města. Roku 104 př. n. l. zde vypukla vzpoura otroků vedená Athenionem. O historii města během římské nadvlády je známo velice málo, ale je pravděpodobné, že se obyvatelstvo postupně přesunovalo do přístavního města Castellammare del Golfo, kde byly lepší obchodní příležitosti. Historie města pak byla ukončena nájezdem germánského kmene Vandalů.", "section_level": 1}, {"title": "Současný stav a vědecké poznatky.", "content": "Zbytky města se nacházejí na vrchu Monte Barbaro ve výšce 305 metrů nad mořem. Město bylo chráněno na několika místech příkrým srázem a poblíž chrámu, kde nebyl svah tak prudký, byly postaveny obranné zdi. Z vrcholu je dobrý pohled na údolí vedoucí k zálivu Castellamare. Město ve své době kontrolovalo velké množství cest vedoucích mezi pobřežím na severu a venkovskými oblastmi. O struktuře města je známo velice málo. Letecká fotografie naznačuje běžnou strukturu města vystavěného na terasách, čímž se stavitelé vyhýbali zdejšímu příkrému terénu. Současné zbytky mohou pocházet z rekonstrukce po zničení města Agathoklem. Nedávné archeologické práce odhalily, že místo bylo znovu obydleno muslimy, a to za normanské nadvlády. Vykopávky odhalily muslimské pohřebiště a mešitu pocházející ze 12. století nacházející se vedle normanského hradu. Důkazy naznačují, že mešita byla zničena po příchodu nového křesťanského panovníka někdy po roce 1200. Město bylo nakonec opuštěno během 2. poloviny 13. století.", "section_level": 1}, {"title": "Architektonické památky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Chrám.", "content": "Na kopci mimo oblasti starověké Segesty leží neobvykle dobře zachovaný dórský chrám. Byl postaven někdy ke konci 5. století př. n. l., má šest sloupů na šířku a čtrnáct sloupů na délku s třístupňovým podkladem měřícím 21x56m. Mnoho důkazů naznačuje, že chrám nebyl nikdy úplně dokončen. Sloupy nebyly vlnité, jak to bylo obvyklé u dórských chrámů, a v blocích tvořících podklad se stále nacházejí poutka (používala se pro zvedání bloků na místo a poté se většinou vyjmula). Chybí mu také cella a nikdy nebyl zastřešen. Tento řecký chrám je sám o sobě dost netradiční, protože byl postaven ve městě, které z větší části tvořilo neřecké etnikum.", "section_level": 2}, {"title": "Divadlo.", "content": "Divadlo se nachází na vrcholku hory, odkud je na sever vidět scénické panorama.", "section_level": 2}], "src_summary": "Segesta (sicilsky: \"Seggesta\") byla politickým centrem elymského národa. Je umístěna v severozápadní části Sicílie, v provincii Trapani v obci Calatafirmi-Segesta.", "tgt_summary": "Segesta war eine antike Stadt im Nordwesten Siziliens. Sie lag auf dem 410 m hohen Monte Barbaro beim heutigen Calatafimi Segesta zwischen Alcamo und Gibellina in der Provinz Trapani. ", "id": 1497019} {"src_title": "Frankenstein (hrad)", "tgt_title": "Burg Frankenstein (Odenwald)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Hrad Frankenstein nechal před rokem 1250 vybudovat Konrad Reiz von Breubergem a přijal po něm jméno Konrád I. von Frankenstein. První listina z roku 1252, v níž je zmínka o hradu, nese již toto Konrádovo jméno. Konrád I. založil panství Frankenstein, jež podléhalo přímo pod císařskou pravomoc. V roce 1292 otevřeli Frankensteinové hrad hrabatům z Katzenelnbogenu a spojili se s nimi. V roce 1363 byl hrad rozdělen na dvě části, aby jej mohly současně obývat dvě různé rodiny pánů a rytířů z Frankensteinu. Počátkem 15. století došlo k jeho rozšíření a modernizaci. Frankensteinové opět přestali být závislí na hrabatech z Katzenelnbogenu. Frankensteinové byli silnými oponenty reformace, a proto se dostávali do častých sporů s hesensko-darmstadtskými lankrabaty. V roce 1662 se hlava panství Johannes I. rozhodl jim tento majetek prodat. Hrad byl poté využíván jako špitál a útočiště, jež nikdo neudržoval, až se z něj v 18. století staly ruiny. Dvě věže, jež se zachovaly do dnešní doby, jsou historicky nepřesnou rekonstrukcí z poloviny 19. století.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V letech 1673–1734 žil na hradě německý alchymista a přírodní filozof Johann Conrad Dippele. Podle legendy se zde prý právě tento alchymista snažil přivést k životu mrtvé. V roce 1970 byla v areálu hradu zřízena stylová restaurace. V roce 1976 zde američtí vojáci založili každoroční tradici Halloweenového festivalu, jenž se v průběhu let stal jedním z největších v Evropě. Z jedné z pozůstalých věží je výhled na přilehlé údolí s vesnicemi a železnici vedoucí na Kaiserslautern. Na Hrad Frankenstein vede pěší naučná stezka, která začíná hned u nádraží. Na hradě se neplatí žádné vstupné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hrad Frankenstein je zřícenina středověkého hradu, jež se nachází na 370 m vysokém skalním výběžku v německé spolkové zemi Hesensko, asi 5 km jižně od Darmstadtu. Moderní tvrzení, že hrad byl inspirací spisovatelce Mary Shelleyové k sepsání jejího hororového románu Frankenstein není ničím doložené.", "tgt_summary": "Burg Frankenstein liegt südöstlich des Darmstädter Stadtteils Eberstadt auf Gemarkung der Gemeinde Mühltal und ist die nördlichste einer Reihe von Burgen und Burgruinen am westlichen Rand des Odenwaldes mit Blick auf die Rheinebene. Die das Mittelgebirge flankierende (\"Alte\") hessische Bergstraße verläuft rund 1,5 km westlich und 225 m niedriger. ", "id": 1845706} {"src_title": "Mnichovský masakr", "tgt_title": "Münchner Olympia-Attentat", "src_document": [{"title": "Přípravy.", "content": "Mnichovská olympiáda v roce 1972 se měla stát radostnou událostí, jež by dala zapomenout na poslední olympijské hry v Německu v roce 1936 zneužité Adolfem Hitlerem k propagandistickým účelům. Bezpečnost v olympijské vesnici byla uvolněná a sportovci zde sídlící přicházeli a odcházeli bez toho, aby je někdo kontroloval. Strážci z řad policie byli neozbrojení. Šmuel Lalkin, vedoucí izraelské olympijské delegace již před zahájením her upozorňoval německé i izraelské úřady na nedostatky v ochraně sportovců. Nebyla mu však věnována pozornost. Německé úřady odmítaly povolit izraelské výpravě vlastní ozbrojenou ochranu, ačkoliv ji měly např. výpravy NDR či Egypta.", "section_level": 1}, {"title": "Plánování a příprava přepadu.", "content": "Plán únosu izraelských olympioniků se zrodil v červenci 1972. Měla to být odpověď na to, že MOV ignoroval palestinské žádosti o možnost vypravení vlastního olympijského družstva do Mnichova. Velitel Černého září Abú Ijád a jeho zástupce Abú Daúd začali následně celou operaci plánovat a připravovat. Abú sbíral v Mnichově informace nutné k naplánování celé akce a posléze zajistil nákupem zbraně v Bulharsku. Abú Ijád společně s vysoce postaveným funkcionářem Fatahu Alím Hasanem Salámou mezitím sestavovali přepadovou skupinu. Jako velitelé byli vybráni zkušení palestinští bojovníci L. Afífa (Ísa) a Júsuf Nazzál (Tony). K nim bylo přiřazeno šest mladíků pocházejících z palestinských uprchlických táborů, u kterých nebylo pochyb o odhodlání bojovat proti Izraeli. Celá skupina prodělala několik výcvikových kurzů; nejprve v Sýrii a později v Libyi. 24. srpna 1972 dopravil Abú Daúd do dějiště her Mnichova zbraně (jen díky náhodě neobjevili zbraně němečtí celníci). Zbraně byly uloženy do zavazadlových skříněk na nádraží, odkud si je členové komanda vyzvedli až těsně před akcí. A teprve několik hodin před akcí se řadoví členové skupiny dozvěděli, jaký úkol je čeká.", "section_level": 1}, {"title": "Přepadení.", "content": "Izraelští sportovci večer před samotným přepadením navštívili divadelní představení \"Šumař na střeše\" (se Šmuelem Rodenským v hlavní roli). Do olympijské vesnice se vrátili 30 minut po půlnoci 5. září 1972 a brzy poté šli spát. Ve 4:30 minut místního času překonala s pomocí nic netušících amerických atletů skupina teroristů vyzbrojených útočnými puškami AK-47 a ručními granáty plot olympijské vesnice. S pomocí ukradených klíčů vnikli do dvou apartmánů na Connollystraße 31, obývaných izraelským olympijským týmem. Celý komplex znali, neboť vůdce skupiny Ísa i jeho zástupce Tony se nechali zaměstnat při výstavbě olympijské vesnice. Jejich vstup jako první zaznamenal Josef Gutfreund. Slyšel šramocení v zámku (klíč, který Palestinci měli, se v něm nechtěl otočit). Vstal, aby se podíval, a útočníky spatřil v okamžiku, kdy vstupovali dovnitř. Vykřikl „Kluci, kryjte se!“ (hebrejsky: \"Chevre tistatru\"!) a celou vahou svých 135 kg nalehl na dveře, čímž se pokusil Palestincům zabránit v průniku dovnitř. Díky Gutfreundově duchapřítomnosti se trenérovi vzpěračů Tuvju Sokolovskému podařilo ze sousedního bytu uniknout. Ostatní, kteří zůstali, byli poté, co se útočníkům podařilo překonat Gutfreunda, nahnáni do jednoho z bytů v prvním patře budovy. Tam jeden z rukojmí Moše Weinberg zaútočil na Ísu nožíkem na ovoce a povalil ho na zem. Další z útočníků zareagoval a Weinbergovi prostřelil tvář. Všichni zajatí sportovci byli spoutáni. Poté k nim byli přivedeni další členové izraelské výpravy bydlící v jiné části domu. Při jejich transportu se podařilo uprchnout G. Tsobarimu, zatímco J. Romano byl zastřelen při napadení jednoho z únosců. Jeden z Palestinců, kteří přežili, Džamal al-Gháší později při výslechu vypověděl, že nedostali žádné nařízení zabíjet. K zabití Izraelců došlo v sebeobraně. Jeho slova později potvrdil i velitel Černého září, Abú Daúd, když prohlásil, že si nepřáli oběti na životech.", "section_level": 1}, {"title": "Vyjednávání.", "content": "Přibližně kolem páté hodiny ranní byl o přepadení informován mnichovský policejní prezident Manfred Schreiber. Ten nařídil neprodyšně uzavřít vesnici a informoval Bruno Merka, bavorského ministra vnitra. Postupně byli dále informováni Hans-Dietrich Genscher (spolkový ministr vnitra), Willy Brandt (spolkový kancléř), Walter Scheel (ministr zahraničí) a Eljašiv Ben Horin (izraelský velvyslanec v Západním Německu, ten informoval o únosu členy izraelské vlády). V 05:10 předali únosci seznam svých požadavků. Za propuštění 11 rukojmí požadovali propuštění 234 palestinských a arabských vězňů zadržovaných v Izraeli a U. Meinhofové a A. Baadera z Frakce Rudé armády uvězněných v Německu a jejich bezpečný odchod do Egypta. Na to vyhodili na ulici tělo mrtvého M. Weinberga. Únosci požadovali propuštění všech uvězněných do 09:00 dopoledne téhož dne, jinak bude každou hodinu zabit jeden z rukojmí. Kolem 05:30 byla spolková vláda v Bonnu a představitelé armády oficiálně informováni o teroristickém útoku. Na místě bylo již několik desítek novinářů a byli přiváženi další policisté, včetně odstřelovačů. V 07:15 byla vytvořena krizová komise ve složení H.-D. Genscher, B. Merck a M. Schreiber. Německá spolková republika v té chvíli neměla k dispozici žádný tým pro vyjednávání ani zásahovou jednotku schopnou rukojmí osvobodit. V 08:00 začal podle plánu soutěžní program velkou cenou v drezuře. V 08:10 znovu jednala policie prostřednictvím Anneliese Graesové, policistky z Essenu s únosci. Ta únoscům sdělila, že německá strana nemá možnost zajistit propuštění vězňů z izraelských věznic. Ísá jen zopakoval požadavky a pohrozil dalším zabíjením rukojmí. Krizová komise, která vyjednávání vedla, neměla žádný plán a s únosci jednala jako s kriminálníky (ti odmítli peníze jako výkupné a deklarovali svou připravenost zemřít). Z Izraele mezitím přišla zpráva, že izraelská vláda se Černým zářím nemíní nechat vydírat a na dohodu s teroristy nepřistoupí. V 08:45 německá strana požádala o prodloužení konce ultimáta. Ísá souhlasil a posunul ho na poledne. Izrael prostřednictvím G. Meirové odmítl splnit požadavky únosců, ale nabídl vyslání protiteroristického komanda Sajeret Matkal (to později němečtí představitelé popřeli). Celá věc byla navíc komplikovaná německým federálním právem, podle kterého německá spolková vláda nesmí vyslat do Bavorska žádného vojáka a řešení celé krize spočívalo na bavorské vládě. Ta jakoukoliv intervenci zvenčí (včetně spolkové vlády) odmítla. Po poledni se na střeše domu s unesenými a únosci začali pohybovat policisté v teplákových soupravách (jednalo se o narychlo a amatérsky sestavené komando), únosci však policisty viděli v televizi a nařídili jejich stažení. Ísá na žádost vyjednávačů postupně prodlužoval termín uplynutí ultimáta (na 13:00, na 15:00 a nakonec na 17:00), v 16:30 žádal, aby únoscům i rukojmím bylo umožněno odletět do Egypta případně do Maroka. To vyjednávači odmítli. V 17:05 navštívili dva z vyjednávačů (Genscher a Troeger) rukojmí a zeptali se jich, zdali jsou ochotni odletět se svými únosci do ciziny. Dostalo se jim souhlasu. Mezitím dál probíhaly soutěže (odpoledne se uskutečnilo basketbalové utkání), teprve na nátlak veřejnosti byly hry přerušeny 12 hodin po zabití prvního izraelského sportovce. Po 22. hodině nastoupili únosci společně s rukojmími do připraveného autobusu, který je převezl k dvě stě metrů vzdáleným, připraveným vrtulníkům, které měly všechny přepravit na Fürstenfeldbrucké vojenské letiště. Odtamtud mělo podle dohody odstartovat letadlo do některé arabské země. Ve skutečnosti bavorští představitelé neměli v plánu nechat teroristy opustit Německo. Na letišti byla připravená (narychlo sestavená) policejní jednotka, která měla zajmout nebo zlikvidovat únosce a osvobodit rukojmí. Ve 22:36 přistály oba vrtulníky na Fürstenfeldbruckém letišti. Ísá a Tony vyběhli a zkontrolovali přistavený Boeing 727, který krátce předtím opustilo dvanáct policistů (měli Ísu a Tonyho zajmout), „protože se báli o svůj život“.", "section_level": 1}, {"title": "Pokus o osvobození.", "content": "Ve 22:40 (když se Ísá a Tony vraceli z prohlídky Boeingu) dostali policejní odstřelovači rozkaz k palbě. Zasáhli pouze jednoho z únosců a neutralizovali ho. Ostatní se skryli za vrtulníky a opětovali palbu. Krátce na to byl zásahem do nohy zraněn Tony. Únoscům se postupně podařilo zničit všechny světlomety ozařující letištní plochu a bojiště se tak ponořilo do tmy. Krátce před půlnocí se na letištní ploše objevily obrněné vozy (které předtím uvízly v dopravní zácpě). Únosci to vnímali jako zlom v poměru sil a předzvěst blízkého konce. Jeden z nich hodil do jednoho z vrtulníků odjištěný granát. Ten explodoval a krátce nato i nádrže vrtulníku. V něm okamžitě zahynuli tři ze čtyř rukojmí (čtvrtý rukojmí zahynul udušením, protože hasiči se báli k hořící helikoptéře přiblížit). Krátce na to další z únosců postřílel v druhém z vrtulníků zbývajících pět spoutaných rukojmí. Po zabití rukojmí se zbývající přeživší únosci pokusili utéct. Při tomto pokusu byl zastřelen Ísa. Tony byl zabit při přestřelce s policií na nedalekém parkovišti. Zbývající tři byli po hodinové honičce zadrženi policií v poli podél rozjezdové dráhy.", "section_level": 1}, {"title": "Po akci.", "content": "Jako první se k vrtulníku dostali Cvi Zamir a Victor Cohen (šéf vyšetřovatelů Šin Bet), ale zjistili, že žádný z rukojmí, navzdory tvrzení médií, nepřežil. Ve 23:31 totiž Reuters vydal zprávu, že „\"všichni izraelští zajatci byli osvobozeni\"“ (novináři se vesměs nacházeli v dopravní zácpě ve městě a kolovaly neověřené zprávy a fámy). Teprve v 03:17 ráno vydal Reuters opravu, že všichni izraelští rukojmí byli zabiti. Tuto zprávu předal půl hodiny před tím C. Zamir G. Meirové.", "section_level": 1}, {"title": "Vyšetřování.", "content": "Při tiskové konferenci nad ránem sdělil šéf mnichovské policie M. Schreiber prohlášení, že německá ani bavorská vláda nenesou na tragédii žádnou vinu a obvinil vládu izraelskou, že to způsobila ona svou neústupností.", "section_level": 1}, {"title": "Chyby na německé straně.", "content": "Jako přímý důsledek této akce byla několik měsíců poté založena německá protiteroristická jednotka GSG9 pod vedením generála U. Wegenera, při jejímž budování pomáhaly i izraelské jednotky Sajeret Matkal a Jamam.", "section_level": 2}, {"title": "Pozůstalí.", "content": "A. Spitzerová a I. Romanová se dalších 30 let snažily přimět německé úřady k přiznání viny na masakru a odtajnění všech dokumentů. To se jim částečně podařilo až v roce 1992. SRN vyplatila v roce 2004 pozůstalým odškodnění v celkové výši 3 miliony eur, přímou odpovědnost nikdy nepřiznala. Podpory se pozůstalí nedočkali ani od izraelské vlády. Ta na jejich snahu o vyšetření celého případu nereagovala.", "section_level": 1}, {"title": "Palestinci.", "content": "Tři přeživší únosci byli těsně po akci na letišti zatčeni. Na svobodu se dostali poté, co byli propuštěni výměnou za cestující z letadla Lufthansy uneseného příslušníky LFOP. Odcestovali do Libye, kde byli přijati jako hrdinové Kaddáfím. Samotní osvoboditelé byli ale libyjskou bezpečností zatčeni poté, co se dostala ve známost jejich příslušnost k LFOP, tedy \"prokomunistického\" křídla palestinského odboje. Z palestinského pohledu se jednalo o úspěšnou akci. Abú-Ijád ve své knize \"Stateless (Bez státu)\" napsal, že cílem této akce bylo dosažení tří cílů, \"\"prezentovat existenci palestinského národa celému světu, ať už se mu to líbí nebo ne, zajistit propuštění dvou set palestinských bojovníků uvězněných v izraelských vězeních a použít neuvěřitelné množství hromadných sdělovacích prostředků shromážděných na jednom místě k prezentaci palestinského boje – ať už v dobrém či zlém\"!\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Mnichovský masakr (též Olympijský masakr) je název používaný pro únos a následné zavraždění 11 izraelských sportovců v průběhu mnichovské olympiády. Únos provedla 5. září 1972 palestinská skupina Černé září, která údajně vznikla pod záštitou Fatahu. Únosci z Černého září dali této akci krycí název „Irkit a Biram“ podle dvou vesnic v severní Galileji srovnaných Izraelem se zemí.", "tgt_summary": "Das Münchner Olympia-Attentat vom 5. September 1972 war ein Anschlag der palästinensischen Terrororganisation \"Schwarzer September\" auf die israelische Mannschaft bei den Olympischen Spielen. Es begann als Geiselnahme und endete mit der Ermordung aller elf israelischen Geiseln sowie mit dem Tod von fünf Geiselnehmern und eines Polizisten.", "id": 2275742} {"src_title": "Lester Frank Ward", "tgt_title": "Lester Frank Ward", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Lester Frank Ward se narodil 18. června 1841 ve městě Joliet jako nejmladší z 10 dětí do rodiny Justuse Warda a Silence Roplh Ward. Když byl Wardovi rok, jeho rodina se přestěhovala blíže k Chicagu do města Cass, které je v dnešní době známé jako Downers Grove. Poté se jeho rodina přestěhovala do nedalekého St. Charles v Illinois, kde jeho otec postavil svou vlastní firmu na výrobu železničních pražců. Ward šel poprvé do školy St. Charles v Kane County ve svých 9 letech. O čtyři roky později se s rodiči a starším bratrem přestěhovali do Iowy. V roce 1858 Justus Ward neočekávaně zemřel a jeho rodina se vrátila zpět do města St. Charles. Jeho matka, která žila nedaleko s Wardovou sestrou, se stěhováním nesouhlasila a chtěla, aby chlapci zůstali v Iowě a pokračovali v práci svého otce. Ward žil s bratrem ve staré rodinné usedlosti, kde pracovali na farmě. Oba se chtěli vzdělávat. V roce 1858 se bratři přestěhovali do Pensylvánie za svým starším bratrem, který začal podnikat ve výrobě vagónových kol. Oba chlapci zde viděli příležitost přiblížit se k civilizaci a k možnosti studovat na vysoké škole. Podnikání se nezdařilo a Ward, který stále neměl peníze na vysokou školu, si našel práci v malé školní jídelně. Nakonec našetřil peníze a v roce 1860 se zapsal do Institutu Susquehanna Collegiat. Na Institutu poznal Elizabeth „Lizzie“ Carolyn Vought (některé zdroje uvádějí Bought) a vášnivě se zamiloval. Téměř ihned nato se Ward připojil k Pensylvánskému pluku a byl poslán na frontu občanské války, kde byl zraněn. Po konci války začal Ward spolupracovat s federální vládou ve Washingtonu, D.C., kam se s Lizzie přestěhovali. Lizzie Wardovi pomáhala při vydávání buletinu věnovanému svobodnému myšlení a útokům na organizované náboženství. Brzy se jim narodil syn, který ale zemřel během svého prvního roku života. Lizzie zemřela v roce 1872. Ward se v roce 1873 oženil s Rosamondou Asenath Simons. Po přestěhování do Washingtonu, D.C. začal studoval na Kolumbijské univerzitě. V roce 1869 úspěšně dokončil bakalářské studium v oboru umění a v roce 1871 získal magisterský titul v oboru umění a bakalářský titul v oblasti práva. Ward nikdy nepracoval se zákonem a soustředil se na kariéru ve federální vládě. Téměř veškerý výzkum v oblastech geologie, paleontologie, archeologie a antropologie byl soustředěn ve Washingtonu, D.C. V této době pracoval jako vědec federální vlády, což byla velmi prestižní a vlivná pozice. V roce 1883 byl jmenován geologem USGS. V roce 1892 byl jmenován paleontologem USGS. Na této pozici působil do roku 1906, kdy rezignoval, aby se mohl stát profesorem sociologie na Brownově univerzitě. Ward zemřel v roce 1913 ve Washingtonu, D.C. Ward je pochován ve Watertownu ve státě New York.", "section_level": 1}, {"title": "Sociologický přínos.", "content": "V 80. letech 19. století byla sociologie ovlivňována především ideologiemi z levého a pravého politického spektra, které si vykládaly sociologii po svém. Pravici zastupoval Herbert Spencer a levici Karl Marx. Ačkoli spolu nesouhlasili v mnoha tématech, v jednom se shodovali – před silou evoluce je lidstvo v podstatě bezmocné. Ward ostře nesouhlasil s myšlenkami Herberta Spencera a jeho žáka Williama Grahama Sumnera, kteří prosazovali evolucionismus a zásadu laissez-faire. Vydáním dvoudílné publikace \"Dynamická sociologie\" se Ward snažil upozornit na důležitost experimentů a vědeckých metod v sociologii. Sociologii vnímal jako nejdůležitější vědu ze všech, která má sloužit člověku. Podle jeho názoru by chudoba mohla být minimalizována či dokonce zcela eliminována systematickým zásahem společnosti. Lidé nejsou před silou přírody a evoluce bezmocní, právě naopak. Skrze sílu rozumu může člověk převzít kontrolu nad situací a nasměrovat evoluci společnosti. Tuto schopnost označuje Ward jako \"telesis\". Sociologie, která vědecky a rozumně řídí sociální a ekonomický rozvoj, by měla zavést všeobecné vzdělání, regulaci hospodářské soutěže, propojovat občany na základě rovných možností a kooperace a celkově podporovat spokojenost a svobodu občanů.", "section_level": 1}, {"title": "Rovnoprávnost žen.", "content": "Ward byl velkým zastáncem rovnoprávnosti žen, a dokonce předpověděl rozmach feminismu. V současné době historikové (například Ann Taylor Allenová) považují Warda za feministického autora, i když někteří tvrdí (např. Clifford H. Scott), že sufražetky jeho myšlenky nebraly v úvahu.", "section_level": 2}, {"title": "Rasová nadřazenost.", "content": "Ward, jakožto republikán, byl pro zrušení otroctví ve Spojených státech, a proto v Americké občanské válce bojoval na straně Unie. Nicméně při hlubším zkoumání Wardova díla Dynamická sociologie lze objevit pasáže, které by se podle dnešních měřítek daly považovat za rasistické a etnocentrické. Můžeme v nich najít zmínky o nadřazenosti západní kultury a barbarství amerických indiánů a černé rasy. Ward žil později ve Washingtonu D.C., což bylo tehdejší centrum antropologického výzkumu ve Spojených státech, a proto měl vždy přístup k nejnovějším zjištěním. Na začátku 20. století se pak začal více věnovat otázce rasy (k tomuto tématu ho pravděpodobně přivedl W.E.B. Du Bois a Franz Boas). V této době byl jeho pohled na danou věc mnohem pokrokovější než pohled jakéhokoliv tehdejšího „bílého“ akademika.", "section_level": 2}, {"title": "Lamarckismus.", "content": "Ward je často označován za přívržence Jeana-Baptiste Lamarcka (lamarckismus). Wardův článek s názvem „Neodarwinismus a neolamarckismus“ ukazuje Wardovy hluboké znalosti této problematiky. Přestože se Ward sám považoval za neolamarckistu, zároveň naprosto s nadšením přijímal Darwinovy objevy a teorie (ty se v určitých myšlenkách od lamarckismu zásadně liší). Na druhou stranu se ale domníval, že musel existovat jistý mechanismus, který umožnil přírodním faktorům ovlivnit evoluci rychleji v porovnání s Darwinovým (poměrně pomalým) evolučním procesem. V současné době nejnovější teorie epigenetiky říká, že Wardův pohled byl správný, i když tradiční stoupenci darwinismu nepřestávají lamarckismus zesměšňovat.", "section_level": 2}, {"title": "Teorie války a konfliktu.", "content": "Ve svém díle „\"Pure Sociology. A Treatise on the Origin and Spontaneous Development of Society\"“ z roku 1903 Ward říká, že konflikt a válka jsou síly, které jsou nejvíce zodpovědné za pokrok lidstva. Skrze konflikt získali hominidé převahu nad zvířaty. Skrze konflikt a válku Homo sapiens vyhladily méně rozvinuté hominidy a skrze válku technologicky vyspělé rasy a národy rozšířily své území a civilizaci. Ward vnímá válku jako přirozený evoluční proces. A stejně jako všechny evoluční procesy je válka nevyzpytatelná, pomalá, často neefektivní a nebere ohled na bolest, kterou způsobí. Podle Warda by jedním z hlavních cílů aplikované sociologie měla být snaha nahradit válku systémem, který sice zachová pozitivní složky toho, co nám válka přinesla, ale zároveň ho nebudou charakterizovat výše zmíněné nevýhody.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lester Frank Ward (18. červen 1841 Joliet, Illinois – 18. duben 1913 Washington, D.C.) byl americký sociolog, paleontolog, biolog a první prezident Americké sociologické společnosti. ", "tgt_summary": "Lester Frank Ward (* 18. Juni 1841 in Joliet, Illinois; † 18. April 1913 in Washington, D.C.) war ein US-amerikanischer Paläobotaniker und Soziologe. Er war ein wichtiger Gründervater der amerikanischen Soziologie und erster Präsident der American Sociological Association. Sein offizielles botanisches Autorenkürzel lautet „Ward“.", "id": 1006729} {"src_title": "Malá Fatra", "tgt_title": "Kleine Fatra", "src_document": [{"title": "Členění Malé Fatry.", "content": "Malá Fatra patří do Fatransko-tatranské oblasti Západních Karpat. Půdorys pohoří představuje nepravidelnou elipsu (poetičtější „křídla motýla“) s celkovou vzdušnou délkou 52 km a největší šířkou 16 km. Charakteristickým znakem je hlavní hřeben, který se klikatí a vytváří rozsochy oddělující hluboká údolí. V místě zvaném Strečniansky průsmyk je pohoří rozděleno řekou Váh na dva geomorfologické podcelky. V Strečnianském průsmyku leží také nejnižší místo Malé Fatry, hladina řeky Váh u Strečna, 350 m n. m. Řeka v tomto místě vytváří Domašínský meandr, největší říční meandr na Slovensku. Dále proti směru toku vytváří Váh Kraľoviansky meandr, který odděluje Malou Fatru od Velké Fatry. Malá Fatra odděluje Žilinskou kotlinu od Turčianské kotliny. Na jihozápadě tvoří Fačkovské sedlo hranici se Strážovskými vrchy. Na severu sousedí s Kysuckou vrchovinou, Oravskou Magurou, Oravskou vrchovinou a na východě s Velkou Fatrou.", "section_level": 1}, {"title": "Geologická stavba.", "content": "Malá Fatra je součástí vrásového příkrovu stavby Fatransko-tatranského pásma jádrových pohoří Západních Karpat. Její krystalinické jádro tatrika je tvořeno hlubinnými vyvřelinami mladšího paleozoika (karbonu) granodiority a tonality, které postupně krystalizovaly a vyzdvihovaly se až do dnešní podoby. Na granitoidním jádru Malé Fatry leží sedimentární obal (jednotka Malej Fatry). Ten je dobře vyvinutý hlavně v severní části pohoří. Vytváří oblast západně od Párnice, oblast Velkého a Malého Kriváně a zasahuje až do Strečna. Samostatným obalovým celkem je Kozolská jednotka, která je zřejmě součástí infratatrika. Nad sedimentárních obalem leží příkrovy z vápenců a dolomitů krížňanský a chočského příkrovu. Sedimentární sled zliechovské jednotky krížňanského příkrovu sahá až do střední křídy a má v této oblasti své typové oblasti. V málo odolných horninách vznikl členitý reliéf s charakteristickými skalami, soutěskami a skalními věžemi (například komplex Rozsutce, Boboty, Sokolie, Vrátna dolina, Tiesňavy). Výraznými krajinotvornými prvky jsou bradlové partie, z krasových forem jsou zastoupeny škrapy, závrty, propasti, kaňony, jeskyně a krasové prameny.", "section_level": 1}, {"title": "Vrcholy Malé Fatry.", "content": "Vrcholy Malé Fatry jsou soustředěny především na hlavním hřebeni Krivánské a Lúčanské Malé Fatry. Menší část nižších vrcholů je na kratších bočních hřebenech (Sokolie, Boboty...)", "section_level": 1}, {"title": "Jeskyně v Malé Fatře.", "content": "V Malé Fatře se nachází několik jeskyní. Všechny jsou veřejnosti nepřístupné. Nejdelší je \"Vyvieračka\", která je dlouhá 620 m a která je z části zaplavena. V současnosti je zdrojem pitné vody pro obec Terchová.", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Celé území Malé Fatry patří do povodí Váhu. Toky mají charakter bystřin, horských řek a potoků s prudkým spádem. Dierový potok vytvořil působivé útvary a vodopády v Jánošíkových dírách. Severozápad pohoří lemují řeky Varínka a Rajčianka, z východu obtéká pohoří řeka Váh, která dělí Malou Fatru na dvě části a vytváří Přírodní památku Domašínský meandr. Ze severu teče řeka Orava, která ústí do Váhu u obce Kraľovany. Za soutokem těchto řek Váh vytváří působivý a chráněný Kraľoviansky meander. Dále podél toku Váhu je umístěna přehrada Krpeľany s umělým kanálem, která využívá sílu toku na výrobu elektřiny. Ve vesničce Rieka (část obce Šútovo) a v Nezbudské Lúčke se nacházejí zatopené kamenolomy. V okolí pohoří se nachází několik minerálních pramenů např. u obce Nezbudská Lúčka, Poluvsie, Žaškov, Kamenná Poruba, Rajecká Lesná a hlavně v lázeňském městě Rajecké Teplice. Přímo v pohoří v údolí Slovianska dolina je pramen s názvem Smradľavá voda.", "section_level": 1}, {"title": "Vodopády.", "content": "V oblastech vápenitých hornin vznikly vodopády. Největší a nejkrásnější je Šútovský vodopád. Další se nacházejí v údolí Stohového potoka, v oblasti Jánošíkových dier a nad osadou Bílá (vodopád Padacia na východ od Malého Rozsutce).", "section_level": 2}, {"title": "Fauna a flóra Malé Fatry.", "content": "Pohoří je hustě zalesněné pouze s výjimkou bezlesých hřebenů. V přirozené posloupnosti jsou zachovalé všechny lesní vegetační stupně, od bukovo dubového, smrkového,jedlového až po kosodřevinné. Stupně doplňují skalní společenství, vysokohorské louky (hole), mokřady a prameniště. Na území Malé Fatry bylo zjištěno 26 typů biotopů, 6 druhů rostlin a 29 druhů živočichů evropského významu.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna.", "content": "Fauna Malé Fatry je velmi pestrá. Některé druhy patří mezi ohrožené a jsou na Slovensku raritní.", "section_level": 2}, {"title": "Flóra.", "content": "Geologické podloží, členitý reliéf a velké rozpětí nadmořských výšek podmínily pestrost rostlinstva. Asi 83 % území zabírají lesy, převážně smíšené s převahou listnatých dřevin, zejména buku lesního. Na území Malé Fatry bylo dosud zjištěných více než 900 druhů vyšších rostlin. Z toho je 22 druhů západokarpatských endemitů, 14 karpatských endemitů, 15 karpatských subendemitů a 4 vlastní endemity Malé Fatry, kontryhel Sojákův, kontryhel panenský, světlík stopečkatý a jeřáb fatranský. Svahy vrcholů v pásmu kosodřeviny jsou porostlé keři brusnice borůvky, přesto, že se nachází v národním parku její častý nelegální sběr je viditelný na ustupujícím výskytu. Roste zde i 169 rostlin, které jsou ohroženy (67 kriticky). Na vápencích a dolomitech lze nalézt několik zákonem chráněné druhy, jako je koniklec slovenský úzkolistý, hvězdnice alpská, hořec Clusiův, dryádka osmiplátečná, stračka karpatská, upolín evropský (\"Trollius europaeus\") a další. Na území rostou i masožravé rostliny nejčastěji tučnice obecná (\"Pinguicula vulgaris\"), tučnice alpská (\"Pinguicula alpina\") a z rosnatek rosnatka okrouhlolistá (\"Drosera rotundifolia\") a vzácně i rosnatka anglická (\"Drosera Anglica\").", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V Malé Fatře je několik přírodních zajímavostí. Ze všech třeba zmínit například Krystalová jeskyně v Malém Rozsutci, Mojžíšovy prameny, Domašínský meandr, Lipnerova rizňa a Jánošíkove diery. Nedaleko chaty Vrátna se nachází symbolický hřbitov z roku 1998, který je věnován obětem neštěstí v horách. Je na něm nápis \"\"Mŕtvym na pamiatku, živým pre výstrahu.\"\"", "section_level": 1}, {"title": "Turistický ruch.", "content": "Oblast Malé Fatry je oblíbenou letní i zimní turistickou lokalitou. Nejznámější turistickou oblastí je Vrátna dolina. Z dalších známých středisek především zimní turistiky třeba zmínit tyto: Lučivná, Valčianska dolina, Rajecká Lesná, Fačkovské sedlo, Martinské hole, Pod Jedľovinou a jiné. Okolí nabízí také možnosti pro cykloturistiku a hustou síť cyklistických tras. V obcích Nižné Kamence, Varín, Rajecké Teplice se nacházejí kempy. Ve vesnici Strečno funguje tradice plavby na vorech po Váhu. Ve Štefanové se nachází naučná stezka \"Naučná stezka Štefanová\", její trasa je totožná se žlutou turistickou trasou Nové Diery – Podžiar – Štefanová. V Terchové se nachází relaxačně informační centrum s možností koupání. Řada turistických zajímavostí nabízejí i města Žilina, Martin, lázeňské město Rajecké Teplice a obec Terchová, která je centrem kultury a turistického ruchu.", "section_level": 1}, {"title": "Hřebenovka Malé Fatry.", "content": "Snad nejatraktivnějším turistickým zážitkem v Malé Fatře je přechod vrcholového hřebene. Tato několikadenní túra patří svým charakterem, ve kterém se střídají luční (holiny), skalní, kosodřevinové a lesní partie k nejkrásnějším hřebenovkám na Slovensku. Hřebenovka se v principu dělí na dvě samostatné části: hřeben Lúčanské a Krivánské Malé Fatry.", "section_level": 2}, {"title": "Hřeben Lúčanské Malé Fatry.", "content": "Následuje popis hlavního hřebene Lúčanské Malé Fatry od jihozápadu, k severovýchodu, od Fačkovského sedla (802 m n. m.). Prvním vrcholem je charakteristický skalnatý kopec Kľak (1352 m n. m.), jehož vrchol je výborným vyhlídkovým bodem. Pod ním se nachází Kľacký vodopád. Hřeben pokračuje přes Ostrou skálu (1220 m n. m.), Vrícke sedlo (950 m n. m.) na skalnatý vrchol Skalky (1191 m n. m.). Odtud pod kótu Janková (1163 m n. m.) mírně do Sedla pod Úplazom (988 m n. m.), které je křižovatkou turistických tras. Nad sedlem je vrchol Úplazu (1085 m n. m.) a pod ním Sedlo pod Hnilickou Kýčerou (1028 m n. m.) s pramenem pitné vody a křižovatkou značkovaných turistických cest. Hlavní hřeben pokračuje strmě nahoru na vrchol Hnilické Kýčery (1218 m n. m.), která je výborným vyhlídkovým bodem. Z vrcholu se hřeben táhne převážně lesem přes sedlo Maríková (990 m), Kopu (1232 m), Hornú lúku (1299 m n. m.) na Veterné (1442 m n. m.). Odtud pokračuje delší úsek lučnatého, bezlesého hřebenu. Dalším vrcholem je nejvyšší bod hřebenu, podle kterého dostalo celé pohoří své jméno – Veľká lúka (1475 m n. n). Tato část pohoří bývá často po deštích rozmočena, mimo jiné též proto, že se zde nalézají rašeliniště. Z Velké louky vede hřeben na Krížavu (1457 m n. m.), na které se nacházejí různé telekomunikační vysílače. Kótou Zázrivá (1394 m n. m.) hřeben pokračuje na Minčol (1363 m n. m.), pod kterým se nacházejí památníky na prudké boje, které zde probíhaly v době druhé světové války během Slovenského národního povstání. Od kóty Úplaz (1301 m n. m.) klesá hřeben do lesa přes sedlo Javorina (967 m n. m.) do obce Strečno.", "section_level": 3}, {"title": "Hřeben Krivánské části Malé Fatry.", "content": "Hlavní hřeben Krivánské Malé Fatry se začíná v obci Nezbudská Lúčka u Váhu a pokračuje po červené turistické značce okolo hradní zříceniny Starhradu, dále okolo chaty pod Suchým na vrchol Suchý (1468 m). Odtud hřeben pokračuje přes sedlo Vráta (1462 m) na Stratenec (1513 m), potom přes sedlo Priehyb (1462 m) na Malý Kriváň (1671 m), druhý nejvyšší vrchol Malé Fatry. Sedlem Bublen (1510 m) a vrcholem Pekelníka (1609 m) je Malý Kriváň oddělen od nejvyššího vrcholu pohoří, kterým je Veľký Kriváň (1709 m). Hřeben se dále táhne přes Snilovské sedlo (1524 m) s horní stanicí lanovky na Chleb (1646 m), Hromové (1636 m), Steny, Poludňový grúň (1460 m) do Stohového sedla (1230 m). Odtud pokračuje na výrazný vrchol Stohu (1607 m) a přes sedlo Medziholie (1185 m) na nejkrásnější vrchol – Veľký Rozsutec (1610 m). Hřeben klesá do sedla Medzirozsutce (1225 m) a naposledy stoupá na skalnatý Malý Rozsutec (1344 m). Červená turistická značka na hřebeni pokračuje do obce Zázrivá.", "section_level": 3}, {"title": "Lyžařská střediska.", "content": "Oblast Malé Fatry patří k oblíbeným lyžařským destinacím. Nejznámější je v tomto směru Vrátna dolina. Nacházejí se v ní střediska Paseky se čtyřsedačkovou lanovkou, Poludňový Grúň, oblast Kriváně s moderní kabinkovou lanovkou na Snilovské sedlo, svah Oštiepková mulda – možnost lyžování do pozdního jara, Príslop a jiné. I další malofatranské oblasti jsou zajímavé a několik se postupně stávají důležitými centry místního turistického ruchu. Patří k nim například tyto: Lučivná, Havrania, Valča (Snowland Valčianska dolina), Rajecká Lesná, Fačkovské sedlo, Martinské hole a Pod Jedľovinou.", "section_level": 2}, {"title": "Malofatranské turistické chaty a horské hotely.", "content": "V Malé Fatře je možnost ubytování a stravování ve více horských chatách a hotelích. V okolních obcích je velké množství privátů. Několik horských chat bylo během druhé světové války vypáleno. V roce 1985 vyhořela populární chata pod Rozsutcem (v sedle Medziholie) a už nikdy nebyla obnovena.", "section_level": 2}, {"title": "Hrady.", "content": "V oblasti Malé Fatry a jejím blízkém okolí se nachází několik hradů, zámků a kaštelů, z nichž jsou některé zříceniny a některé jsou přeměněny na muzea. Přímo v Malé Fatře se nacházejí pouze hrady Strečno, Starhrad a Kuneradský zámek. Strečanské hrady byly postaveny, aby střežily důležitou trasu přes Strečnanský průsmyk. Další hrady v okolí jsou: Oravský hrad, Lietavský hrad, Budatínský hrad a Znievský hrad.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Obyvatelstvo tvoří téměř výhradně Slováci. Největší osadou, která se nachází přímo v pohoří je Štefanová ve Vrátné dolině. Další osady jsou Frankovci, Biela (Zázrivá), Jánošikovo a jiné. Hory jsou řídce obydleny, převážně samotami. Od 15. do 16. století obývali severní část pastevecké rodiny Valachů. Jejich potomci jsou dnes již asimilováni s většinovým obyvatelstvem. Pro vesnice Terchová a Zázrivá jsou typické četné lazy, které jsou roztroušeny po jejich katastrálním území. V Terchové se nachází až 68 osad.", "section_level": 1}, {"title": "Folklór.", "content": "Relativní odlehlost regionu umožnila vytvořit některé specifické druhy oblékání, tance a hudby. Zachovalé jsou i prvky lidové architektury, například pastevecké obydlí. V oblasti Malé Fatry je několik rázovitých obcí, které jsou známé svým jedinečným folklorem. Nejznámější vesnicí v tomto směru je Terchová, ve které se každoročně koná velký mezinárodní folklorní festival Jánošíkove dni. Festival se koná i přímo ve Vrátné dolině, např. koňský vozový průvod z Terchové do Vrátné. V obci Terchová se nachází i expozice Povážského muzea – \"Jánošík a Terchová\". Obec Zázrivá je známá výrobou sýrových korbáčiků a lidovými tradicemi. Zvláštní zmínku si zaslouží velké dřevěné vyřezávané pohyblivé betlémy – Slovenský betlém v obci Rajecká Lesná a betlém v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Terchové. Nedaleko Martina se nachází Muzeum slovenské dědiny. V obci Trnové u Žiliny se nachází nejzápadnější dřevěný kostelík na Slovensku Kostel svatého Jiří.", "section_level": 2}, {"title": "Chráněná území v Malé Fatře.", "content": "Krivánská Malá Fatra má zákonnou ochranu od roku 1967 jako \"Chráněná krajinná oblast Malá Fatra\" a v roce 1988 byl na tomto území vyhlášen Národní park Malá Fatra. Hranice národního parku jsou téměř totožné s územím evropského významu Natura 2000. Nejcennější plochy území jsou chráněny jako národní přírodní rezervace a přírodní rezervace s 5. stupněm ochrany. Pro ochranu ptactva se na území Malé Fatry vytvořila \"Chráněná ptačí oblast Malá Fatra\", která je čtvrtá největší ptačí oblast (71 481 ha) na Slovensku. Celkově se v Malé Fatře nachází 16 národních přírodních rezervací, 9 přírodních rezervací, 5 přírodních památek a 2 chráněny areály.", "section_level": 1}, {"title": "Negativní vlivy.", "content": "Malá Fatra patří mezi často navštěvované turistické lokality. S tím souvisí i negativní vlivy na prostředí. Právě rekreační aktivity a výstavba s nimi souvisejících staveb nejvíce zatěžují životní prostředí v okolí. Zátěží je také nelegální sběr a to zejména borůvek a hub. V Lúčanské Fatře se v částech hor Polom a Dubník nacházejí velké povrchové lomy, kde probíhá těžba vápence. V pohoří se nacházejí i další menší povrchové lomy nebo říční ložiska štěrku. Na území má vliv i výstavba dálnice D1 v úseku Dubná Skala – Turany, která přes pohoří prochází tunelem Višňové. Lidským zásahem bylo ohroženo i Šujské rašeliniště. Měřením povrchových vod byl zjištěn obsah síranů (od 13,9 mg l Bílá až do 43,6 mg l Istebnianka). Výsledky naznačují vliv dálkového přenosu znečištění z Polska a Česka a z lokálního průmyslu (Kovohutě Istebné).", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Strečnianský průsmyk je frekventovaná dopravní tepna, která spojuje dvě největší města v okolí Žilinu a Martin. Prochází jím silnice I. třídy číslo 18 a Železniční trať Košice–Žilina, která je v tomto úseku vedena částečně tunely. V tomto úseku se zároveň buduje nejdelší tunel na Slovensku Tunel Višňové jako součást dálnice D1.", "section_level": 1}], "src_summary": "Malá Fatra je pohoří na severu Slovenska v Žilinském kraji a malou části v Trenčínském kraji. Je součástí krajinného celku Fatransko-tatranská oblast, který je součástí Vnitřních Západních Karpat. Po Vysokých, Nízkých Tatrách a Oravských Beskydech je čtvrtým nejvyšším pohořím Slovenska s bohatou a poměrně zachovalou západokarpatskou přírodou. Významnou část pohoří v krivánské části Malé Fatry zabírá Národní park Malá Fatra. ", "tgt_summary": "Die Kleine Fatra (slowakisch Malá Fatra) ist ein 55 Kilometer langes Gebirge im Nordwestteil der Slowakei, südöstlich der Stadt Žilina im Verlauf des Karpatenbogens. ", "id": 366857} {"src_title": "Kuvrat", "tgt_title": "Kubrat", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "Na trůn natoupil po svém strýci Urganovi. Za jeho vlády, po zbavení se nadvlády Avarů či západních Turků někdy v letech 623 - 636 (pravděpodobně 632/635), se zformovala říše Prabulharů, známá jako Velké Bulharsko, \"Staré Velké Bulharsko\" nebo \"Onogurie\". Poprvé je jeho jméno zmíněno v byzantské kronice v souvislosti se vznikem tohoto státu. Po Hudbaadově smrti vedl armádu Hunobulharů Urgan (Mocheto-chu-kagan anebo Külüg Sibir, 605-610), který byl regentem dospívajícího Kuvrata. První kagan Kuvrat byl po ženské linii soukmenovcem turkuckého kagana Mocheto-chua (Urgan) dynastie Ašına. Jeho država \"Onogurie\" se rozkládala od řeky Doněc na východě až na západ k řece Dněpr. Ze severu byl stát ohraničen Azovským mořem a na jihu Černým mořem. Byl vychován na východořímském dvoře a stal se spojencem císaře Hérakleia. Klidné vztahy s východořímskou říší, díky které později dostal titul \"Imperator Heraklius\", mu dovolily, aby ubránil nezávislost Velkého Bulharska od neustálých nájezdů Chazarů.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr života.", "content": "Chán Kuvrat zemřel někdy mezi lety 641 a 668 (nejčastěji se uvádí 651 nebo 665) jako mocný a uctívaný vládce. Jeho pět synů, i když každý z nich šel vlastní cestou, ztratilo kontrolu nad Velkým Bulharskem.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz.", "content": "Černí Bulhaři, v čele s Batbajanem zůstali v rodné zemi a velmi brzy byli poraženi Chazary. Jejich část v čele s chánem Kotragem se přesunula po toku řeky Volhy na sever až na její soutok s Kamou, kde společně s dalšími turkickými a ugrofinskými skupinami na přelomu 9. a 10. století vytvořila první feudální útvar v severovýchodní Evropě: Bulharskou volžsko-kamskou říši s hlavním městem Bulgar. Další syn - Kuber - odešel do Makedonie a snad i Dalmácie, jiný syn - Alcek - se se svou skupinou Bulharů usídlil v Itálii. Započaté Kuvratovo dílo dokončil jeho další syn - Asparuch. U delty Dunaje založil Bulharský stát, který měl vydržet do 11. století. V roce 1912 byl u obce Maloje Pěreščepino poblíž Poltavy na Ukrajině nalezen jeden z největších pokladů, objevených ve 20. století. Jedná se s největší pravděpodobností o Kuvratovu hrobku. Bylo v ní asi 800 předmětů, většinou ze zlata, stříbra a drahokamů. Šlo o zlaté a stříbrné nádobí, náramky, náušnice, prsteny, zlacené části zbraní a opasků, mince apod.", "section_level": 2}, {"title": "Teorie předka Chorvatů.", "content": "Chorvatský historik Vjekoslav Klaić považuje Kuvratova syna Kubera za chorvatského knížete kmene v Panonii, který se roku 758 vydělil od Avarů. Tato interpretace je však zjevně nesprávná, neboť informace o Kuberovi byly zaznamenány asi padesát let před údajnými událostmi, které popisuje Klaić. Výklad dějin, že Kuber byl chorvatským knížetem (vévodou), je typický pro chorvatskou historiografii období romantismu 19. století. Tehdy se mělo zato, že Chorvati obývali Podunají již od 7. a 8. století, všichni panovníci, kteří se objevili v oblasti v raném středověku, byli tudíž považováni za Chorvaty, jako např. Sermo (1018). Pozdější chorvatská historiografie Kubera byla často zmiňována při zvažování bulharského vlivu v etnogenezi Chorvatů, především proto, že byl synem Kubrata, který je někdy označován jako Krovatos. Podle některých odborníků je Kuber jedna a táž osoba, jako Porfirogenetův Hrvat, jeden z pěti sourozenců, který přivedl Chorvaty do Dalmácie. Pro tuto teorii svědčí také skutečnost, že v době po Kuberovi existoval jistý vůdce Kuberiánů. To znamená, že se určitá skupina ztotožnila s Kuberovým jménem, stejně jako podle Porphyrogeneta se Chorvati identifikovali se jménem jednoho z jeho pěti bratrů. Navíc oba, Kuber i Porfirogenet Hrvat, měli shodně čtvero sourozenců. Na druhou stranu však někteří historici odmítají jakoukoli spojitost mezi Kuberem a Hrvatem, a tím pádem mezi Kubratem / Krovatosem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kuvrat (*? – † mezi 641 a 668, také latinsky \"Qubrat xan\", bulharsky: \"Кробат\" - Krobat, či \"Кубрат\" - Kubrat, \"Куртъ\" - Kurt, řecky: \"Χουβρατις\" - Choubratis, Курт - Kurt, marijsky: \"Чумбылат\" - Čumbylat, čuvašsky: \"Купрат\" - Kuprat, doslova: vlk z turkického „böri“) byl prabulharský vládce (kagan), později i ostatních kočovníků mezi Kubání a Azovským mořem.", "tgt_summary": "Kubrat (auch \"Kuvrat\") war im 7. Jahrhundert Herrscher der Protobulgaren. Das von ihm begründete Reich wurde zur Keimzelle des späteren Großbulgarischen Reichs. Er gehörte der bulgarischen Herrschaftsdynastie \"Dulo\" an.", "id": 1884009} {"src_title": "Lovci pokladů (film)", "tgt_title": "Das Vermächtnis der Tempelritter", "src_document": [{"title": "Děj filmu.", "content": "Benjemin Franklin Gates, je potomek rodiny Gatesů, jejíž osud je úzce spojen s bájným pokladem Svobodných zednářů, který před nimi vlastnili Templáři a předtím ještě další. Proto se Ben rozhodne tento poklad najít, i když jen málo lidí věří že opravdu existuje. Nakonec se ale najde muž- bohatý a elegantní Ian Howe, který financuje výpravu, která má najít dávno ztracenou loď Charlotte, na níž se údajně nachází klíč k nalezení pokladu. Tato loď je opravdu nalezena, ale Ben s Ianem se na ní rozhádají, protože klíč je na zadní straně Deklarace nezávislosti a všehoschopný Ian ji chce ukrást. Dojde k potyčce, při níž je Charlotte zničena a Ben s dalším členem výpravy, Railym Poolem, se zachrání jen s velkým štěstím- Ian by je klidně nechal zemřít. Oba se pak pokouší varovat ministerstvo i FBI, ale nikdo jim to, že má být Deklarace ukradena, nevěří, ani krásná doktorka Abygail Chaseová, která k ní má přístup a za níž jdou jako poslední. Ben, který tuší, že Ian by Deklaraci klidně zničil, se tedy s Railyho pomocí rozhodne odcizit tento dokument sám a tím jej ochránit. Využijí večera, kdy má být večírek pro zvané a ukrást Deklaraci nebude tak velký problém jako jindy, což ale tuší i Ian, takže se s Benem znovu setkají a Ben unikne jen taktak, ale i s Deklarací. Doktorce Chaseové je ale Ben, který by na večírku neměl být a přesto je, podezřelý a když se ozve alarm poté, co je zjištěno zmizení dokumentu, pochopí, že ji ukradl on a je do dobrodružství zapojena taky, protože ji na chvíli Ian unese a ona pochopí, že Ben s Railym od svého úmyslu najít poklad neustoupí a sama chce alespoň ochránit Deklaraci. Začíná tedy závod o nalezení pokladu s všehoschopným Ianem...", "section_level": 1}], "src_summary": "Lovci pokladů (v originálu \"National treasure\") je americký akční dobrodružný film režiséra Jona Turteltauba. Hlavního hrdinu Bena Gatese ztvárnil známý herec Nicolas Cage a jeho všehoschopného nepřítele Iana obsadil Sean Bean. Dále byli do filmu obsazeni herci Jon Voight, Justin Bartha a Diane Krugerová. Film se dočkal i pokračování nazvaného \"\".", "tgt_summary": "Das Vermächtnis der Tempelritter ist ein US-amerikanischer Abenteuerfilm von Jon Turteltaub aus dem Jahr 2004 der Walt Disney Company. Im Jahr 2007 entstand die Fortsetzung \"Das Vermächtnis des geheimen Buches\".", "id": 1243163} {"src_title": "Kalmykové", "tgt_title": "Kalmücken", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Raná historie.", "content": "Po pádu mongolské dynastie v r. 1368 během zhruba čtyřsetletého boje o nadvládu ve vnitřním a vnějším Mongolsku zůstali Ojraté nepřáteli východních Mongolů (Chalchů), dynastie Ming a následné mandžuské dynastie. Původně si Ojraté říkali \"Dörben Oirat\" (čtyři Ojraté) podle čtyř hlavních kmenů – \"Chošúdů\", \"Čorosů\", \"Torgutů\" a \"Dörvötů\", a považovali se za dědice Čingischána. Tento kmenový svaz k sobě přimkl i některé menší kmeny (např. Chojty), které kočovaly na stejném území mezi Balchašem a Bajkalem. Svaz se postupem doby stával neformálním, roztříštěným a nestabilním. V první polovině 15. století si Čorosové na krátký čas podmanili východní Mongolsko ovšem ve druhé polovině 15. století po dvacetiletých bojích získali Chalchové nad Ojraty nadvládu. V r. 1543 byl konflikt vyřešen tím, že se Ojraté přesídlili na severozápad Mongolska, a když znovu napadali Chalchy, byli vytlačováni z Karakoramu ještě více na severozápad, až do stepí podél Obu a Irtyše.", "section_level": 2}, {"title": "Rozpad původních struktur.", "content": "Na začátku 17. století byli Ojraté vytlačeni až do dnešního východního Kazachstánu. Torguti se usídlili podél severních přítoků Irtyše, Išimu a Tobolu, a stali se tak nejzápadnějším mongolským kmenem. Západně od nich žili Kazaši, kteří bránili Torgutům vysílat obchodní karavany do muslimských měst u Syrdarji. V důsledku toho začali Torguté obchodovat s carskými stanicemi, nově postavenými s cílem podchytit obchod s Asií. Na druhé straně Chošúdi byli nejvýchodnějším ojratským kmenem, usídleným u jezera Zajsan a podél dolního toku Irtyše. Sousedili s Chalchy, kteří jim nedovolovali obchodovat v čínských pohraničních městech. Chošúdi jako první konvertovali k buddhistické škole Gelugpa. Mezi těmito dvěma kmeny byli uzavřeni Čorosové, Dörvöti a Chojtové, společně nazýváni Džungaři, kteří pod vedením Čorosů přebudovávali svoji moc. Pod vedením kmenového náčelníka Chara Chuly se jim podařilo zastavit expanzi Chalchů a poblíž dnešního Čugčaku si vybudovali hlavní město \"Kubak-sari\". Bylo podporováno hospodářství, obchod a diplomacie. \"Chara Chula\" podporoval drobný průmysl, zejména železářství, aby se mohl vyzbrojit modernějšími zbraněmi. Sjednocení a upevňování centrální moci způsobilo stěhování svobodomyslných a sebevědomých dörvötských kmenů na západ k Torgutům a dále do povodí Volhy. Část Chošúdů migrovala jižním směrem na tibetskou planinu, kde vytvořili Chošúdský chanát, který ze severu chránil Tibet (a školu Gelugpa). Kmeny, které zůstaly, vytvořily pod vládou Chara chuly a jeho potomků Džúngarský chanát. Některé zdroje uvádějí, že důvodem migrace byla hospodářská situace.", "section_level": 2}, {"title": "Kalmycký chanát.", "content": "V roce 1608 přijal car Vasil Šujský dörvötské poselstvo, kterému za přijetí poddanství přislíbil přidělit místo pro kočování a ochraňovat je před kazašským a nogajským chánem. V r. 1618 Torguti a malá část Dörvötů opustili oblast horního Irtyše a vydali se na západ jižní Sibiří a jižním Uralem k dolnímu Povolží, přičemž se vyhnuli jádru území znepřátelených Kazachů. Do Povolží dorazily ojratské kmeny v r. 1630. Oblast, nárokovaná Ruskem, které mělo posádku v Astrachani, byla řídce obydlená Nogajci. Ojraté většinu původního obyvatelstva vyhnali, zbytek si porobili. Záhy po usídlení v Povolží se Ojraté začali nazývat Kalmyky a tento proces byl nejednoznačný a souvisel s obecnou změnou pojmenování, která nastala u Ojratů v první polovině 17. století. Počátek kalmycké přítomnosti by provázen vzájemným rabováním ruských a kalmyckých sídel, přestože bylo sepsáno množství dohod o kalmycké poddanosti a vojenské výpomoci. Ve skutečnosti si Kalmyci vládli sami a tato vláda se historiografii nazývá Kalmycký chanát. Při upevňování své pozice se Kalmyci stali nástrojem ruské vlády v jižním pohraničí namířeným proti sousedícímu muslimskému obyvatelstvu jako např. Persii, Osmanské říši, nogajským a kubáňským Tatarům a Krymskému chanátu. Střety se sousedy a výpravy proti nim objasňují strategický význam Kalmyckého chanátu, který fungoval jako nárazníková zóna mezi muslimským světem a Ruskem, kterému se tak ulehčilo v evropských válkách a umožnilo se stát jednou z evropských mocností. Svazek s Ruskem se projevoval v účasti kalmycké jízdy ve válkách, které Rusko vedlo na přelomu 17. a 18. století. Prvně byla zaznamenána účast Kalmyků při pochodu na Azov za rusko-turecké války v r. 1672. 3 000 kalmyckých jezdců zasáhly proti Švédům na závěr bitvy u Poltavy v r. 1709. V r. 1711 se 20 000 Kalmyků zúčastnilo tažení na Kubáň, která byla cílem dalších vojenských výprav Kalmyků proti Turkům v pokračujících rusko-tureckých válkách. Některé výpady podnikali Kalmyci nezávisle, pronikali až k Donu, přičemž rabovali v ruských osadách, a dostávali se tak do konfliktu s carskou vládou. Zdrojem dalších konfliktů se stalo osidlování Povolží Rusy a Němci, které nastalo po r. 1724. Carská vláda si vynutila na kalmyckém chánovi zřízení rady, což oslabovalo jeho tradiční autoritu. Situaci ovlivnila skutečnost, že v r. 1757 byly v Džungarsku poraženy poslední skupiny Ojratů, které odolávaly čínskému podmanění. V r. 1770 se chán rozhodl k návratu do původní domoviny, která nyní byla pod nadvládou mandžuské dynastie, jejíž diplomacie měla zájem příchodem Kalmyků změnit poměr sil v nově dobyté džúngarské oblasti. Od dalajlámy si vyžádal stanovení příznivého data návratu. Ve stanovený den na jaře 1771 popraskal led na Volze a k návratu se vydali pouze obyvatelé levého (východního) břehu s výjimkou Dörvötů, kteří zůstali. Tak došlo k rozdělení kalmyckého národa. Během svého návratu se odešlí Kalmykové stali terčem útoků Kazachů a Kyrgyzů, některé skupiny se oddělily a do své domoviny nikdy nedorazily. Uvádí se, že z původních 200 tisíc odešlých do Džúngarska dorazila asi třetina. V r. 1771 carevna Kateřina Veliká zrušila Kalmycký chanát a začlenila jej do Astracháňské gubernie.", "section_level": 2}, {"title": "Carské Rusko.", "content": "Spolu se zrušením chanátu byl zrušen titul chána a místo toho zavedena funkce chánova zástupce. Tento titul byl svěřen náčelníku Turgutů, ovšem po porážce Pugačevova povstání (1774), na jehož stranu se Torguté přidali, byl titul svěřen Dörvötům. Car Pavel přiznal v r. 1796 Kalmykům stejná práva a povinnosti jako donským Kozákům, mimo jiné povinnost vojenské služby, a v r. 1800 obnovil Kalmycký chanát. Po jeho smrti byl chanát zrušen (1803). Za vlastenecké války se jednotky kalmycké jízdy, zčásti ještě vyzbrojené luky, zúčastnily bitvy u Borodina a následného tažení do Evropy, a dokonce slavnostní přehlídky vítězných vojsk v Paříži. Obyčejný život Kalmyků se rozdělením nijak nezměnil, nadále kočovali mezi Volhou a Donem, zimovali u Kaspického moře nebo u jezera Manyč. Teprve v druhé polovině 19. století se začali usazovat a v r. 1865 založili Elistu.", "section_level": 2}, {"title": "Občanská válka a vláda sovětů.", "content": "Kalmykové se nadšeně přidali k Únorové revoluci a 1. června 1917 byla zřízena Stepní oblast kalmyckého národa se sídlem v Elistě, naproti tomu bolševická revoluce Kalmyky rozdělila. Donští Kalmykové se přidali na stranu Bílých ke generálu Děnikinovi a později Wrangelovi. Na stejnou stranu se přidala kalmycká šlechta vedená knížetem \"Dimitrijem Tundutovem\", která chtěla mobilizovat 18 000 jezdců a podpořit astrachaňské Kozáky, ale bolševici tomu zabránili rychlým obsazením Astrachaně. Na stranu rudých se přidali ti, kteří doufali, že bolševická revoluce zastaví osidlování Kalmycka a jeho postupné rusifikaci, což se dělo za carismu. Po porážce wrangelových vojsk v r. 1920 několik tisíc Kalmyků zachránila námořní evakuace Novorossijska. Tito Kalmykové se později usadili v zejména v Jugoslávii, Bulharsku a Československu, kde v Praze založili dobročinnou organizaci \"Prapor kalmyckého národa\" (Хальмг тангчин тук). V r. 1922 se několik set Kalmyků vrátilo, protože uvěřili všeobecné amnestii vyhlášené sovětskou vládou, ale byli zatčeni a někteří z nich, včetně knížete Tundutova, popraveni. Sovětská vláda obnovila v roce 1920 kalmyckou autonomii pod názvem Kalmycká autonomní oblast, která měla sídlo zprvu v Astrachani, od r. 1928 v Elistě. Tento správní celek byl 20. října 1935 přeměněn na Kalmyckou autonomní sovětskou socialistickou republiku. Koncem dvacátých let nastala kolektivizace s cílem ukončit kočovný život Kalmyků. Pastevci, kteří vlastnili více než 500 ovcí byli odvlečeni do pracovních táborů na Sibiř. Tyto hospodářské změny způsobily v oblasti hladomor. Po napadení Sovětského svazu Němci obsadili část Kalmycka počátkem r. 1942 a v létě zřídili \"Kalmycké dobrovolné jezdectvo\". Tyto jednotky, které dosáhly počtu 5 000 bojovníků, statečně bojovaly až do konce druhé světové války, kdy se dostaly do amerického zajetí a byly v souladu s jaltskými dohodami vydány k násilné repatriaci do Sovětského svazu. 28. prosince 1943 sovětská vláda obvinila Kalmyky z kolaborace a během 24 hodin byly zahájeny deportace Kalmyků včetně vojáků sloužících v Rudé armádě. Kalmyci byli odváženi dobytčími vozy na různá místa do Střední Asie a na Sibiř. Deportovány byly rodiny podle národnosti manžela, takže převážně byly ušetřeny smíšené rodiny Kalmyček. Kalmycká republika byla zrušena a její území rozděleno mezi sousední kraje. Vesnice a města byla přejmenována, např. z Elisty se stal Stěpnoj. V prvních třech měsících roku 1944 zemřelo 4,9 % kalmycké populace v prvních třech měsících roku 1945 1,5 % a v prvních třech měsících roku 1946 0,7 %. Mezi lety 1945 až 1950 zemřelo 15 206 Kalmyků, zatímco se narodilo pouze 7 843. V r. 1957 byla obnovena Kalmycká oblast a Kalmyci se mohli vrátit, ovšem jejich vlast byla osídlena Rusy a Ukrajinci. V r. 1958 byla znovu zřízena autonomní republika v rámci RSFSR. V následujících letech vedly pokusy o zintenzivnění zemědělství a nevhodné zavlažovací projekty k desertifikaci stepi.", "section_level": 2}, {"title": "Postsovětská éra.", "content": "Po rozpadu sovětského svazu zůstalo Kalmycko republikou v rámci Ruské federace. Ekonomický kolaps dopadl až do místní úrovně a projevily se důsledky neuváženého rozvoje průmyslu v sovětské éře. Následné hospodářské a sociální těžkosti způsobily, že mnoho mladých Kalmyků, zejména z venkovských oblastí opustilo Kalmycko a migrovalo jak do jiných oblastí Ruska, tak i mimo ně.", "section_level": 2}, {"title": "Demografický vývoj.", "content": "Demografický vývoj kalmyckého národa za posledních sto let podle sčítání udává graf níže.", "section_level": 1}, {"title": "Původ jména.", "content": "Kalmykové nazývají sami sebe \"chaľmg\" nebo \"chaľmgud\", což nejpravděpodobněji pochází z turkických jazyků, kde \"kalmak\" znamená toho, který se oddělil nebo opozdil. V mongolských jazycích takové slovo neexistuje. O původu turkického názvu Kalmyků se vedou spory především mezi dvěma hlavními teoriemi:", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "Kalmykové hovoří převážně kalmycky, částečně rusky. Kalmyčtina patří k mongolské větvi altajské jazykové rodiny. Na vývoj kalmyčtiny měly určitý vliv turkické, ugrické a tunguzské jazyky. Nehledě na abecedu a dobu, po kterou jsou rozděleny, jsou jazyky Kalmyků a Ojratů prakticky totožné. Kalmyčtina má 27 souhlásek (b, c, č, d, ď, dž, f, g, h, ch, j, k, l, ľ, m, n, ņ, p, r, s, š, šč, t, ť, v, z, ž), přičemž 3 jsou nepůvodní a používají se ve slovech přejatých z ruštiny (f, šč, ž). Samohlásek má 9 (a, ä, e, i, o, ö, u, ü, y), a to jak krátkých, tak dlouhých (psaných zdvojením symbolu). Hláska y je nepůvodní a do jazyka vniká vlivem ruštiny. Samohlásky se na začátku slova vyslovují s hláskou j. Kalmyčtina patří k aglutinačním jazykům a ke gramatickým funkcím používá přípony. Vyznačuje se samohláskovou harmonií a nemá jmenné rody.", "section_level": 1}, {"title": "Písmo.", "content": "První kalmycké písemnosti byly napsány písmem todo bičig (jasné písmo), které vytvořil v 17. století mnich Zaja Pandita na základě staromongolského písma. Písmo se mezi Kalmyky a Ojraty značně rozšířilo. V Kalmycku se používalo do r. 1924, Ojraté ho používají dodnes. V lednu 1924 byla zavedena kalmycká abeceda na základě azbuky, přičemž byly doplněny některé znaky. Písmo bylo ve dvacátých letech několikrát reformováno a používalo se do r. 1930. V r. 1930 bylo písmo převedeno do latinky, přičemž byly zachovány některé znaky doplněné předchozími reformami. V r. 1938 bylo písmo navráceno na základ azbuky a do současného stavu bylo upraveno v r. 1941.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kalmykové (kalmycky хальмг, хальмгуд, калмыки, халимаг) je západomongolský národ žijící převážně v Kalmycké republice, která je součástí Ruské federace. Jsou potomky mongolských kmenů, které migrovaly na přelomu 16. a 17. století ze střední Asie k dolní Volze a severnímu Kaspiku. ", "tgt_summary": "Die Kalmücken (; ; deutsch auch \"Kalmüken\" oder \"Kalmyken\" geschrieben) sind ein westmongolisches Volk, das vorrangig in der Autonomen Russischen Teilrepublik Kalmückien lebt. Der Begriff wurde bereits im frühen 14. Jahrhundert von islamischen Historikern für die Oiraten verwendet und später von den Russen für an der Wolga siedelnde Splittergruppen der Oiraten übernommen. ", "id": 831456} {"src_title": "Andrij Ševčenko", "tgt_title": "Andrij Schewtschenko", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Hrál v Dynamu Kyjev v útočné dvojici se Serhijem Rebrovem. Později přestoupil do AC Milán, v jehož dresu obdržel ocenění Zlatý míč za rok 2004, vyhrál Ligu mistrů a italskou ligu. V anglické Chelsea, kam přišel za rekordní částku okolo 35 milionů liber, se mu příliš nedařilo a tak v roce 2008 odešel zpět do AC Milán na roční hostování. Jeho návrat do Milána se ale nevydařil, když nastoupil jen do 23 utkání, ve kterých vstřelil pouze jeden gól. Po sezóně se vrátil zpět do Chelsea, kde odehrál několik přípravných utkání a nastoupil na pět minut do jednoho ligového utkání. Ještě ale v letním přestupovém termínu roku 2009 zamířil zpět do Dynama Kyjev. V květnu roku 2011 oznámil konec své kariéry po nadcházejícím evropském šampionátu 2012 v Polsku a na Ukrajině.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "V A-mužstvu Ukrajiny debutoval 25. března 1995 v utkání proti domácímu Chorvatsku. Odehrál celé střetnutí, Ukrajina prohrála 0:4. 25. května 2010 v přátelském utkání proti hostující Litvě vstřelil dva góly, Ukrajina zvítězila 4:0.", "section_level": 1}, {"title": "Mistrovství světa 2006.", "content": "Zúčastnil se Mistrovství světa ve fotbale 2006 v Německu (prvního šampionátu, na nějž se ukrajinskému týmu podařilo kvalifikovat), kde Ukrajina vypadla ve čtvrtfinále s Itálií po prohře 0:3. V základní skupině H se 19. června podílel jednou brankou na vítězství 4:0 nad Saúdskou Arábií a 23. června zařídil svým gólem vítězství 1:0 nad Tuniskem. V osmifinále proti Švýcarsku dospělo utkání až do penaltového rozstřelu, po prodloužení bylo skóre 0:0. V rozstřelu Ševčenko svůj pokus neproměnil, Ukrajina jej přesto vyhrála poměrem 3:0 a postoupila do čtvrtfinále.", "section_level": 2}, {"title": "Euro 2012.", "content": "Zúčastnil se i domácího Mistrovství Evropy ve fotbale 2012, které Ukrajina spolupořádala s Polskem. Odehrál na turnaji všechny tři zápasy svého týmu, postupně 11. června výhra 2:1 nad Švédskem (vstřelil oba góly svého týmu), 15. června prohra 0:2 s Francií a 19. června porážka 0:1 s Anglií (šel na hřiště až v 70. minutě). Ukrajinské mužstvo skončilo se třemi body na nepostupové třetí příčce základní skupiny D. Svou bohatou reprezentační kariéru ukončil po tomto evropském šampionátu, zápas s Anglií byl jeho posledním v reprezentačním dresu. Se 111 starty za národní tým byl k únoru 2013 na druhém místě v tabulce ukrajinských fotbalistů s nejvyšším počtem odehraných reprezentačních zápasů (za prvním Anatolijem Tymoščukem).", "section_level": 2}], "src_summary": "Andrij Mykolajovyč Ševčenko (ukrajinsky Андрій Миколайович Шевченко, v tisku často psaný jako Andrej Ševčenko, nar. 29. září 1976, vesnice Dvirkivščyna, Kyjevská oblast, Sovětský svaz) je bývalý ukrajinský fotbalový útočník a dlouholetý reprezentant. Pelé ho roku 2004 zařadil mezi 125 nejlepších žijících fotbalistů.", "tgt_summary": "Andrij Mykolajowytsch Schewtschenko (, wiss. Transliteration \"\", FIFA-Schreibweise nach engl. Transkription: \"Andriy Shevchenko\"; ; * 29. September 1976 in Dwirkiwschtschyna bei Jahotyn, Ukrainische SSR, Sowjetunion) ist ein ehemaliger ukrainischer Fußballspieler und jetziger Fußballtrainer. Der Stürmer beendete seine Karriere nach der Europameisterschaft 2012, um in die Politik zu gehen. Aktiv war er bei Dynamo Kiew, AC Mailand und dem FC Chelsea. Des Weiteren trainiert er seit 2016 die ukrainische Fußballnationalmannschaft.", "id": 2088587} {"src_title": "'Ndrangheta", "tgt_title": "’Ndrangheta", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Název 'Ndrangheta pochází pravděpodobně z řeckého slova \"andragathía\" (hrdinství, ctnost, mužnost) nebo \"andragathos\" (statečný muž). Přestože se předpokládá, že 'Ndrangheta byla aktivní již na začátku 18. století, první faktická zmínka o ní pochází až z roku 1861, kdy došlo ke sjednocení městských států. Další zmínka je pak z roku 1888. Týkala se anonymního udání na prefekta provincie Reggio di Calabria, Francesca Paternostra, a odkazovala na tajnou sektu, kterou měla být 'Ndrangheta. 'Ndranghetu provází od samého počátku kriminální činnost včetně únosů a vražd. V novodobé historii se 'Ndrangheta nejvíce projevila ve dvou velkých konfliktech – za první se považuje válka, která vypukla v roce 1975 po zabití Antonia Macri a vyžádala si asi 300 obětí. Druhá válka 'Ndranghety mezi lety 1985–1991 stála kolem 700 lidských životů.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Od ostatních zločineckých organizací mafiánského typu se 'Ndrangheta liší především svou strukturou. Nezakládá se na pyramidálním členění, ale na horizontálním rozvržení moci. Jednotlivé klany, kterých může být podle odhadů mezi 100 a 150 a čítají asi 7 000 členů, mají rozdělené sféry vlivu, jednotlivé části Kalábrie. Členové 'Ndranghety si říkají 'ndrinu a organizace sama se pak nazývá 'ndrina. Je založena na krevním poutu. Členy se stávají prakticky pouze rodinní příslušníci z jednotlivých klanů. (Kariérní postupy v rámci 'Ndranghety si však musí každý člen zasloužit a prokázat svou kriminální činností, že do společenství patří.) Sňatky se praktikují opět mezi klany. Tímto způsobem je větší jistota zachování omerty a soudružnosti založené na příbuzenských vztazích. Oproti organizaci Cosa Nostra, která je tradičně pouze mužskou záležitostí, využívá 'Ndrangheta také ženy. Pracují jako spojky, hlídají kradené zboží, podílejí se na vydírání i lichvě.", "section_level": 1}, {"title": "Aktivity.", "content": "Jednou z nejvýznamnějších aktivit 'Ndranghety je obchod s drogami. Jedná se zejména o kokain, hašiš a heroin. Většina evropského kokainu má pocházet právě z kalábrijského přístavu Gioia Tauro. Dále se 'Ndrangheta zabývá obchodem se zbraněmi, paděláním peněz a zboží, vydíráním, lichvou a vymáháním poplatků za „ochranu“. Tyto peníze jim podle odhadů platí až 70 % obchodníků (zbývajících 30 % však zřejmě beztoho patří mafii). Mezi další aktivity 'Ndranghety patří organizovaná prostituce, nákup nemovitostí a provoz hotelů a restaurací, korupce, únosy lidí (vězní je v jeskyních nebo ovčárnách v horách), obchod s plutoniem, obchod s diamanty. 'Ndrangheta také pro sebe využívá zemědělské dotace Evropské unie. Podobně jako Camorra se i 'Ndrangheta zabývá ilegální likvidací odpadu, vytváří divoké skládky zejména pro radioaktivní odpad.", "section_level": 1}, {"title": "'Ndrangheta ve světě.", "content": "'Ndrangheta se od svého vzniku koncentrovala vždy výhradně v regionu italské Kalábrie, její centrum můžeme najít v provinciích Reggio di Calabria a Crotone. Přesto její činnost sahá nejen do států Evropy, ale i Ameriky a Austrálie. V Německu, Francii, Belgii a Rusku především skupuje nemovitosti, V Nizozemí a Španělsku obchoduje s kokainem, stejně jako ve Spojených státech, Bolívii, Brazílii a Kolumbii. V Kanadě jde kromě drog také o obchod se zbraněmi. V Jižní Africe se pak zabývá obchodováním s diamanty. Podle Roberta Saviana jde ve východní Evropě především o obchod se zbraněmi, zvláštní zájem má 'Ndrangheta údajně o československý Samopal vzor 58. 'Ndranghetu odsoudil velice ostře papež František: \"Pokud je adorování Boha nahrazeno adorováním peněz, otevírá se cesta ke hříchu, osobním zájmům a svévoli. Kdo se neklaní Bohu, začne se klanět zlu, jako ti, kdo žijí zločinem a násilím. Vaše tak krásná země nese znamení a důsledky tohoto hříchu! Je to ́ndrangheta! Adorace zla a pohrdání obecným dobrem. Toto zlo je třeba potírat a odstraňovat! Je třeba mu říci ne! Vím, že církev je velmi zapojena do výchovy svědomí a musí se snažit stále více, aby mohlo převážit dobro. Prosí nás o to naše děti, prosí nás naši mladí, kteří potřebují naději. K odpovědi na tyto požadavky nám může pomáhat víra. Ti, kteří se ve svém životě vydali touto cestou zla, jako jsou mafiáni, nejsou ve společenství s Bohem, exkomunikují se.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "'Ndrangheta je italská zločinecká organizace, jejímž hlavním působištěm je region Kalábrie. V průběhu posledních dvou desetiletí se stala nejmocnější italskou mafií a odhaduje se, že její aktivity tvoří 3 % italského HDP.", "tgt_summary": "Die ’Ndrangheta [] ist die Vereinigung der kalabrischen Mafia, deren Aktionsradius ganz Europa, Nord- und Südamerika sowie Russland und Australien umfasst. Mit geschätzten 54 Milliarden Euro Jahresumsatz (2013) gilt die \"’Ndrangheta\" seit Mitte der 1990er Jahre als mächtigste Mafia-Organisation Europas. Wichtigste Einnahmequellen sind der Drogenhandel und die illegale Müllentsorgung, insbesondere von Giftmüll.", "id": 2025645} {"src_title": "Písař", "tgt_title": "Schreiber", "src_document": [{"title": "Povolání písaře.", "content": "Než se mohl písař ujmout své práce, musel projít dlouhým učením spojeným se školením v různých písařských institucích. Proto byli vybíráni hlavně z řad duchovních, tam se jim totiž dostalo potřebné vzdělání v katedrálních či klášterních školách. Ale i z těch, kteří navštěvovali takové školy, se jen málo dopracovalo k titulu kvalifikovaný písař. Kromě církevních se objevují písaři i v diplomatickém prostředí – měli za úkol psát různé světské listiny a různé úřední dokumenty. Přesto převládali převážně církevní písaři, a to až do 14. století. Písařské činnosti si církevní orgány velmi vážily. Řídili se sloganem: „Kolik mnich napíše liter, tolik ran dostane ďábel.“ Opisovačská činnost byla považována za poslání, existují různé důkazy o tom, že se muži, kteří napsali za svůj život desítky knih, stali slavnými a váženými. Dokonce se mohli psaní věnovat i ve sváteční dny, kdy byla práce zakázána.", "section_level": 1}, {"title": "Písařské dílny.", "content": "Církevní skriptoria pracovala hlavně pro svoji potřebu, ale i na objednávky jiných lidí. Církevní ústavy mívaly svého světského ochránce – panovníka, nebo jiného představitele rodu, který se o založení ústavu zasloužil, nebo ho i dotoval. Tito mecenáši potřebovali rukopisy na svoji prezentaci, ale neměli sami možnost si je vytvořit. Proto se obraceli na církevní ústavy, se kterými už dříve spolupracovali, aby práci za ně provedli. Církve za to často získaly další hmotné výhody a dary. Tyto rukopisy pak putovaly na vzdálená místa nesouvisející s písařskou dílnou, kde začaly nový život. Písařské umění se postupně šířilo, zakládaly se nové pobočky, kam odcházely kolonie bratrů z klášterů. Odnášeli si s sebou i výbavu liturgických a teologických knih. Když se pak nové pobočky musely postarat o rozmnožování vlastní knihovny, používaly předlohy ze svých původních institucí. Tím se knihy napodobovaly – opisováním i kaligraficky. Církevní instituce ani duchovní centra nevyvíjely písařskou činnost plynule a rovnoměrně. Střídala se období duchovního rozkvětu s obdobím úpadku, a to se projevovalo i v písařské činnosti. Často také osobnosti stojící v čele výrazně ovlivňovali produktivitu těchto dílen a institucí.", "section_level": 1}, {"title": "Proces opisování a pomůcky.", "content": "Původně se psalo hlavně podle písemné předlohy, podle vizuálního vjemu. Při takovém přepisu se často chybovalo – například přeskočením řádky nebo vynecháním slov. Proto opsané texty kontroval vyšší činitel. Aby práce na delších textech postupovala rychleji, rozděloval se někdy text mezi více písařů. To však nebylo vždy možné – v kartuziánském klášteře mohli jeho členové pracovat pouze odděleně – každý ve svém mikrokosmu – tedy v oddělených místnostech. Práce písařských dílen byla osamostatněná od ostatních, proto si sami připravovali psací látky i pomůcky ke psaní. Jednalo se hlavně o pisadlo, nejčastěji husí brk namáčený do speciálně zhotovovaných inkoustů. Nezbytným vybavením písaře byla pemza na uhlazování psací látky a nožík na vyškrabování chybných tahů. Barvy byly také připravovány podle složitých receptur. Osoby malířů v písařských institucích byli buď samotní písaři, nebo i ti, kteří v těchto institucích nepracovali.", "section_level": 1}], "src_summary": "Písař je osoba, jejímž povoláním je psát knihy či dokumenty. Tato profese se v různých obdobách vyskytovala ve všech kulturách znalých písma. Svou důležitost ztratila s příchodem knihtisku, tradice písařů však přetrvala ještě do 16. století souběžně s tištěnými knihami. ", "tgt_summary": "Der Beruf des Schreibers (lateinisch ) als eines der Schreib- und Lesekunst Mächtigen wandelte sich im Laufe der Menschheitsgeschichte in seiner Bedeutung und Bedeutsamkeit mehrfach.", "id": 1150262} {"src_title": "Lee Iacocca", "tgt_title": "Lee Iacocca", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Lee lacocca, syn italských přistěhovalců, vystudoval obecnou techniku na Lehigh University v Bethlemu v Pensylvánii. Po studiu vyhrál Wallaceův memoriál přátelství. Absolutorium získal na univerzitě Princeton. Dne 29. září 1956 se oženil s Mary McClearyovou, která zemřela na cukrovku. Lee Iacocca se díky ní angažoval ve výzkumu cukrovky. Poté se ještě dvakrát oženil a rozvedl.", "section_level": 1}, {"title": "U Forda.", "content": "V srpnu 1946 nastoupil na stáž do továrny River Rouge, tehdejší největšího komplexu na světě. Po stáži nastoupil do skupiny pro automatické převody. Technika ho však přestala bavit. Přešel do oddělení odbytu vozového parku v Chesteru v Pensylvánii. Nejdříve zde pracoval za přepážkou, později v terénu. 1949 se stal oblastním manažerem ve Wilkes-Barre v Pensylvánii. Zde získal zkušenosti o maloobchodním prodeji aut, které později zužitkoval. V roce 1956 zaznamenal první úspěch se svým plánem „56 za 56“. Zákazník, který si koupil Ford 1956 zaplatil 20 % ceny v hotovosti a pak 3 roky platil 56 dolarů měsíčně. Tento plán se stal i součástí národní marketingové strategie společnosti. Odhaduje se, že plán měl za následek zvýšení prodeje o 75 tisíc aut. Tento plán vedl k povýšení na okresního manažera pro Washington D.C. Krátce na to se stal marketingovým manažerem nákladních aut a v březnu 1960 i vedoucím pro marketing osobních aut. Dne 10. listopadu 1960 se stal viceprezidentem a generálním ředitelem divize Ford. Zde vymyslel svůj způsob řízení založený na čtvrtletních kontrolách. Zde podřízený musel odpovědět na otázky: Jaké máte cíle na příštích 90 dní? Jaké máte plány? Jaké jsou vaše priority? Co očekáváte? Jakým způsobem toho chcete dosáhnout? Na tyto otázky odpovídali všichni zaměstnanci svým nadřízeným. Vynutil si tak dialog mezi nadřízeným a podřízeným. Osobně se podílel na vývoji automobilu Ford Mustang, který se stal úspěšným a za první rok se ho prodalo 418 812 kusů. Během prvních dvou let vytvořil Mustang čistý zisk 1,1 miliardy USD. V lednu 1965 povýšen na post viceprezidenta skupiny osobních automobilů. Odtud se podílel na vývoji modelu Mark III. v důležité divizi Lincoln-Mercury. Díky tomuto modelu se divize vrátila k zisku. 10. prosince 1970 se stal prezidentem Ford Motor Company. To byl pro Ford průlom, jelikož byl italský katolík. 13. července 1978 byl z Fordu propuštěn kvůli neshodám s Henry Fordem II.", "section_level": 2}, {"title": "U Chryslera.", "content": "V září 1978 nastoupil a v listopadu 1978 se stal prezidentem společnosti Chrysler, která si ho najala, aby ji restrukturalizoval a vrátil do zisku. Společnost byla v hluboké krizi. Klesaly prodeje automobilů, spokojenost zákazníků a auta byla oproti General Motors poruchová. Problémy firmy vznikly kombinací špatného vedení, extrémních regulací, energetické krize a recese. Do nového vedení si Iacocca pozval lidi pracující dříve pro Ford. K vyřešení problémů firmy pomohl prodej prodělečných položek, zvýšení podílu nového kapitálu, snížení fixních nákladů na 600 milionů dolarů ročně, snížení platů sedmnácti set vrcholových pracovníků, pozastavení výplat všech prémií, snížení plánu nákupu akcií pro zaměstnance, zrušení dividend běžných akcií, získání nových a důležitých závazků od dodavatelů, bankéřů, dělníků, místních a státních úřadů. K tomu, aby se Chrysler stal prosperující společností, musel zachovat kompletní výrobní program osobních automobilů a lehkých nákladních automobilů. Pokud by vyráběl pouze malé automobily, zkrachoval by. Jelikož byl tehdy zisk na malém automobilu 700 USD, což by Chrysler v odvětví neudrželo kvůli tomu, že Japonci měli nízké pracovní náklady a výhodné zdanění. V roce 1979 vyjednal vládní záruku na půjčku ve výši 1 miliardy USD. Ta je často mylně zaměňována širokou veřejností za vládní půjčku, která nebyla vrácena. Schválení vyvolalo velmi kontroverzní reakce a Chrysler se stal předmětem kritiky. Půjčku však splatili již v roce 1983. Iacocca zde uplatnil svůj návrh platformy K a projekt minivanu, který navrhoval u Fordu, ale koncepce byla za jeho fungování ve Fordu zamítnuta. Nástupem výroby automobilů podle projektu minivan vznikla nová třída motorových vozidel nazvaná MPV. Auta postavená na této platformě byla velice úspěšná. První model se na trhu objevil v říjnu 1980 a jmenoval se Dodge Aries, dalším modelem pak byl Plymouth Reliant uvedený v roce 1981. Dále se podílel na vývoji kabrioletu Chrysler LeBaron, kterým Chrysler začal oblibu kabrioletů v počátcích 80. let, a také na vývoji minivanu z roku 1983. Později byl u Chryslera zodpovědný za akvizici firmy AMC v roce 1987, díky které získal Chrysler velmi ziskovou divizi Jeep. Poté ještě zodpovídal za Jeep Grand Cherokee, což bylo jeho poslední velmi úspěšné auto. V roce 2005 se stal jednou z reklamních tváři Chrysleru. Jeho honorář a dolar za každý prodaný vůz v době od 1. června do 31. prosince byl pak darován na výzkum cukrovky. V roce 1993 odešel do důchodu. Zemřel v roce 2019 ve věku 94 let, trpěl Parkinsonovou nemocí.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní aktivity.", "content": "V létě 1982 napsal pro Newsweek plán, jak snížit státní deficit na polovinu. Tehdy byl deficit 120 miliard USD. Plánoval odebrat 5 % z rozpočtu na obranu, snížit výdaje sociálních programů o 15 miliard, zavést přirážku na dováženou ropu a zavést 15centovou daň na benzín u čerpacích stanic. Každá položka by vydělala 15 miliard, a ty by dohromady daly potřebných 60 miliard. Navíc by došlo k posílení USA před krizemi z vysokých cen OPEC. USA by měly i po zdražení jednu z nejnižších cen pohonných hmot na světě. Navíc by po tak radikálním snížení deficitu následovalo zpětné získání důvěry a růst investic. Plán se setkal s velkým ohlasem. Dokonce se kvůli němu setkal s prezidentem Ronaldem Reaganem. Plán se nakonec neuskutečnil a americký deficit nadále narůstal. V roce 1982 byl jmenován Ronaldem Reaganem předsedou Komise stého výročí sochy Svobody na Ellis Islandu, která měla získat prostředky na rekonstrukci a obnovu sochy Svobody. V roce 1999 byl ředitelem EV Global Motors Company, která vyvinula a na trh uvedla elektrické kolo. Původně mělo maximální rychlost 15 mil za hodinu (asi 24 km/hod) a dojezd 20 mil (asi 32 km). V Evropě je toto kolo k dostání od roku 2001. Podporoval republikánskou stranu a v prezidentských volbách v roce 2000 republikánského kandidáta George W. Bushe, ačkoli v prezidentských volbách v roce 2004 podporoval neúspěšného demokratického kandidáta Johna Kerryho. V roce 2006 podpořil v televizní debatě republikánského kandidáta Dicka Devose v guvernérských volbách ve státě Michigan.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lido Anthony „Lee“ Iacocca (* 15. října 1924, Allentown, Pensylvánie, USA – 2. července 2019, Los Angeles, USA) byl jedním z nejvýznamnějších manažerů automobilového průmyslu, známý především svou restrukturalizací firmy Chrysler v 80. letech 20. století.", "tgt_summary": "Lido Anthony „Lee“ Iacocca (* 15. Oktober 1924 in Allentown, Pennsylvania; † 2. Juli 2019 in Bel Air, Los Angeles) war ein US-amerikanischer Manager der Automobilindustrie und Autor mehrerer Bücher.", "id": 337735} {"src_title": "Henrich Migelink", "tgt_title": "Heinrich von Mügeln", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Život a dílo Heinricha von Mügeln jsou jen obtížně doložitelné. Jeho první školní vzdělání a významné základy jeho pozdějšího univerzitního studia získal od donínského faráře, který jej později vyslal do Míšně na latinskou školu sv. Afry, kde se mu dostalo vzdělání v oblasti chrámového zpěvu. Další známé Henrichovo působení je pobyt v Praze roku 1340 na dvoře českého krále Jana Lucemburského. V té době města Mohelná (Mügeln) i Donín (Dohna) patřila pod českou korunu. Mezi Heinrichem a princem Karlem Lucemburským, pozdějším českým králem a římským císařem Karlem IV., se vyvinulo blízké přátelství. Když se Karel v roce 1346 stal římskoněmeckým králem (protikrálem), zvolil si Henricha za svého rádce ve státních záležitostech. U pražského dvora se Henrich Migelink těšil velké vážnosti jako dvorní básník, i jako učenec. Na nově založené pražské universitě Karlem IV. 1348 byl Henrich Migelink se svou prací na téma Písmo svaté jedním z prvních promovaných studentů. V roce 1346 následoval Markétu, jednu z Karlových dcer, ke dvoru uherského krále Ludvíka I. V letech 1352/1353 zde sepsal Uherskou kroniku a nadále sloužil jako Ludvíkův učitel, poradce a otcovský přítel. Když Markéta na konci roku 1353 podlehla morové nákaze, vrátil se Henrich Migelink zpět k pražskému dvoru. Zde v roce 1355 vytvořil oslavnou báseň \"„Der meide cranz“\" na počest Karla IV., jenž se v tomto roce stal římskoněmeckým císařem. V následujícím roce však docházelo k častým rozepřím s Karlem IV. Když se roku 1358 další Karlova dcera, Kateřina, vdávala za rakouského vévodu Rudolfa IV., následoval ji. Roku 1365 vévoda Rudolf IV. zemřel, a Henrich Migelink přesídlil ke štýrskému dvoru Hernita von Petaus. Zde roku 1371 přeložil Německé žalmy (\"„Psalmen der Deutschen“\"), své poslední známé dílo.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr života a smrt.", "content": "Henrich Migelink zemřel kolem roku 1380 na neznámém místě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Henrich Migeling, nebo \"Heinrich Mogelin\" (, \"Heinrich von Mügelin\", \"Heinrich von Mogelyn\" nebo \"Heinrich von Mogilin\"; narozen asi roku 1319 v Mohelné – kolem roku 1380 na neznámém místě) byl středověký hudebník, tvůrce milostných písní, básní, bajek, kronik a pořekadel ve střední horní němčině. Patřil mezi dvanáct mistrů pěvců.", "tgt_summary": "Heinrich von Mügeln (auch \"Hainreich von Müglein, Heinrich Mogelin;\" geboren und gestorben im 14. Jahrhundert) war ein deutscher Sangspruchdichter und Übersetzer chronikalischer und religiöser Texte. ", "id": 1737269} {"src_title": "Socioekonomická geografie", "tgt_title": "Humangeographie", "src_document": [{"title": "Zaměření.", "content": "Podle Otakara Čerby ze Západočeské univerzity se socioekonomická geografie věnuje pěti základním druhům problémů. Jde o:", "section_level": 1}, {"title": "Disciplíny.", "content": "Mezi hlavní disciplíny socioekonomické geografie patří: Studuje cestovní ruch jako průmysl a společensko-kulturní aktivitu. Zabývá se obecnými zákonitostmi, lokalizací cestovního ruchu, vlivem cestovního ruchu na životní prostředí atd. Zabývá se lokalizací, distribucí a prostorovou organizací ekonomických aktivit. Zkoumá problémy jako jsou lokalizace průmyslu, zemědělství či služeb. Zabývá se také dopravou, světovým obchodem či prostorovou organizací obchodních aktivit. Studuje proměny geografického prostoru v čase. Stojí na pomezí geografie a historie, případně archeologie osídlení. Zkoumá základní znaky a zákonitosti vývoje velikosti, rozmístění, složení (struktury) a dynamiky obyvatelstva a migrace. „Analyzuje politické fenomény (jevy) v prostorovém kontextu“. Zkoumá, jak moc modeluje prostor a jak geografické faktory ovlivňují míru a podobu politické moci. Na rozdíl od geopolitiky pracuje na více analytických úrovních (od globální až k jedinci). Se zabývá geografií v souvislosti s ekonomickým (hlavně regionálními) rozvojem, strukturálními změnami v jednotlivém regioně. Úzce souvisí s ekonomickou geografií. Studuje zejména rozdělení zdrojů, spotřebu, demografii, kvalitu půdy, topografii, podnebí a přírodní katastrofy. Se zabývá studiem historie městského osídlení, vývojem měst, prostorovou strukturou měst či problémy měst. Studuje rovněž polohu měst, jejich funkce, hierarchii (urbánní a sídelní systém). Je aplikací geografických informací, perspektiv a metod na studium zdraví, nemocí a zdravotnictví. Sleduje dopady činností člověka a jím vyvolaných aktivit na přírodní prostředí a interakci přírodního a antropogenního prostředí. Zkoumá základní otázky existence a vývoje světové společnosti jako celku. Studuje např. zachování světového míru a otázky odzbrojení, ekologickou problematiku, využívání přírodního bohatství, otázky populace a zabezpečení obyvatelstva potravinami, problém energie ap. Zabývá se studiem prostorových jevů, procesů a vztahů. Analyzují a vysvětlují vnitřní struktury různě velkých i různě pojatých teritorií formou různě kombinovaných vnitřních tematických průřezů, postihujících dynamiku teritoria v různě rozsáhlém časovém rozmezí. Se zabývá administrativním členěním a veřejnou správou. Jsou aplikované disciplíny, využívající výsledky vědeckých výzkumů pro tvorbu a plnění strategií rozvoje konkrétních oblastí. Existují však i další disciplíny socioekonomické geografie.", "section_level": 1}, {"title": "Filosofické přístupy.", "content": "V rámci každé geografické disciplíny existují různé filosofické přístupy, které mohou být použity při výzkumu. Geograf specializující se na geografii sídel tak může být feministický nebo marxistický geograf atd. Mezi tyto přístupy patří:", "section_level": 1}, {"title": "Metody výzkumu.", "content": "Sociální geografie je metodologicky rozmanitá. Využívá kvantitativních i kvalitativních metod. Oproti fyzické geografii využívá sociální také kvalitativní výzkumné metody, které jsou více vhodné pro studium nehmotných a abstraktních vzorců lidských aktivit. Příklady používaných metod:", "section_level": 1}], "src_summary": "Socioekonomická geografie je označení pro podobor geografie v post-komunistických zemích (: \"социально-экономическая география\"). V anglosaském světě známá jako humánní geografie (: \"human geography\"), v německy mluvících zemích jako antropogeografie (: \"Anthropogeographie\"), někdy též kulturní geografie. V českém prostředí je postupně označována termínem sociální geografie. ", "tgt_summary": "Die Humangeographie, auch Anthropogeographie ( \"anthropo-\" „Mensch“) oder Kulturgeographie ist neben der physischen Geographie der zweite große Teilbereich der Allgemeinen Geographie und beschäftigt sich mit dem Verhältnis von Raum und Mensch – oder genauer – mit der räumlichen Organisation menschlichen Handelns. ", "id": 1671110} {"src_title": "Bratislavský hrad", "tgt_title": "Burg Bratislava", "src_document": [{"title": "Etymologie názvu.", "content": "Dnešní jméno hradu a města pod ním vychází z pojmenování, které se v různých podobách uvádělo v historických dokumentech pocházejících z nejčasnějších dob existence zdejšího sídla. První známé pojmenování \"Brezalauspurch\" uváděny v Salcburských letopisech pochází z roku 907. V dalších záznamech se jméno měnilo, např. v dokumentu \"Henri-Manni Augiensis Chronicon\" z roku 1042 se vzpomíná pojmenování \"Brezezburg\", v tzv. \"Altaišských análech\" z r. 1052 \"Preslavvaspurch\", v roce 1108 \"Bresburg\", z čehož vzniklo dnešní německé pojmenování \"Pressburg\". Všechny tyto názvy mají svůj původ v osobním jménem slovanského zakladatele nebo majitele hradiště na vyvýšenině nad Dunajem. Podle některých badatelů toto", "section_level": 1}, {"title": "Stavební dějiny.", "content": "Hradiště nad dunajským brodem, později hrad na křižovatce důležitých obchodních cest, podhradí a město jsou svědky tohoto, již od starověku významného místa v prostoru vyústění Karpatsko-alpské brány.", "section_level": 1}, {"title": "Nejstarší osídlení.", "content": "Výšinná akropole byla odnepaměti strategicky významným místem, čehož důkazem jsou stopy jejího nejstaršího osídlení staré 4 500 let, pocházející z období eneolitu (bolerázská skupina). Přestože se zde předpokládá existence opevněného sídliště, přímé důkazy o jeho opevnění se nepodařilo doložit. Méně intenzivní bylo osídlení v halštatské době (kalenderberská kultura), které se podle dosavadních zjištění rozprostíralo ve východní části vrchu, ale jeho rozsah přesně neznáme. Podařilo se identifikovat stopy příbytků se základy zahloubenými do skalního podloží (tzv. zemnic). Je pravděpodobné, že již v tomto období byl hradní kopec akropolí rozsáhlého sídlištního útvaru. Další nárůst osídlování nastal v laténské době", "section_level": 2}, {"title": "Slovanské hradiště.", "content": "Přelom 5. a 6. století znamenal začátek slovanského osidlování této lokality. První obyvatelé nejdříve obsadili místa, na nichž se výrazně rýsovaly pozůstatky starších obydlí a opevnění. Akropoli hradního vrchu jakož i nedaleko ležící vrch hradní skály nad dnešním Devínem zajistili soustavami opevněných sídlišť. Ze zpráv vojenského charakteru se dozvídáme o pojmenování obou soustav -\"Dowina\" a \"Brezalauspurch\". Poloha sídliště na bratislavském hradním vrchu kontrolujícího křižující se obchodní cesty a dunajský brod byla velmi výhodná. Lze říci, že od první poloviny 9. století zde existovalo dobře opevněné středisko se srubovými obydlími, palácem (šlo o dvouprostorový objekt postavený na vrcholové plošině areálu hradiště), předrománskou trojlodní bazilikou, hřbitovem, jakož i s hospodářskými objekty. Opevnění, ještě dřevozemní (doložená šířka hradby 4,5 m, výška 1,6–2 m), vymezovalo území o rozměrech asi", "section_level": 2}, {"title": "V období středověku.", "content": "Na slovanské osídlení hradního vrchu navázalo hradiště za vlády prvního uherského krále Štěpána I., když se existující hrad stal součástí linie opevnění, chránících hranice mladého státu. Již v tomto období se musel nejednou bránit před útoky nepřátel, což se odrazilo na stavu budov. V letech 1073–1074 za vlády krále Šalamouna prošlo rekonstrukcí opevnění - zejména západního úseku. Na nádvoří paláce přibyla cisterna. Do počátku 11. století lze datovat vznik trojlodního kostela nejsvětějšího Spasitele (Salvátora), postaveného částečně na základech velkomoravské baziliky, a s ním sousedícího pohřebiště na východním okraji výšiny. Kostel s velkou obdélníkovou svatyní byl do té doby největší sakrální stavbou postavenou na území dnešního Slovenska. O jeho existenci se dochoval historický záznam v tzv. \"Kolomanových dekretech\" z období kolem roku 1100. Později byla přistavěna k východní části kostela budova proboštství Bratislavské kapituly. Převorství bylo z pohledu církevní organizace jistě velmi významné, protože plnilo funkci tzv. Hodnověrného místa, kde přepisovali, vydávali a ověřovali právoplatné listiny. Kromě toho se", "section_level": 2}, {"title": "Přestavba za Zikmunda Lucemburského.", "content": "V březnu roku 1387 nastoupil na uherský trůn Zikmund Lucemburský, během jehož vlády začala významná etapa stavebního vývoje Bratislavského hradu. Z důvodu narůstajícího husitského ohrožení jako jeden z prvních kroků přikázal Zikmund zlepšit obranu na uhersko-moravských hranicích. Příkaz se týkal několika staveb v pohraničí a přímo i Bratislavského hradu a města pod ním. Bratislavský župan Štefan Rozgoň dal na severozápadní straně v intencích soudobých opevňovacích prací odstranit zemní valové opevnění a nahradit jej kamenným. Jeho obranyschopnost dal ještě posílit výstavbou vysunutých dělových bašt. Jedním z významných Zikmundových vnitropolitických rozhodnutí bylo ustanovení Bratislavy jako nového sídla země. Po původně velkolepě budované královské rezidenci v Budíně se Zikmundův zájem ve dvacátých letech 15. století zaměřil na Bratislavu. Zřejmou příčinou bylo získání koruny římskoněmeckého císaře v roce 1410 a výhodnější poloha Bratislavy z hlediska dostupnosti k říši. Potřeba reprezentativnějšího sídla tak měla přímý dopad na stavební činnost na hradě. Důsledkem přímého Zikmundova zájmu o Bratislavu jako o důležitý opěrný bod byla po roce 1423 přestavba hradu ve formě pravidelného čtyřhranného kastelu a rozsáhlé opevňovací práce na hradní akropoli. Do roku 1431 se klade začátek výstavby hradního paláce. Realizace výstavby si vyžádala velké finanční náklady a tak byla vícero královským", "section_level": 2}, {"title": "Renesanční přestavba.", "content": "Renesanční přestavba v druhé polovině 16. století zasáhla do stávající stavby zejména z hlediska funkčních úprav hradních prostor. Především se tyto úpravy dotkly stavby královského paláce. Po obsazení Budína po uherské porážce u Moháče v srpnu roku 1526 se královským, ale i zemským sídlem stala Bratislava a Bratislavský hrad se stal hlavním královským hradem Uherska. Sem se stěhoval královský dvůr, jemuž stávající prostory nevyhovovaly. V době nástupu nového", "section_level": 2}, {"title": "Barokní přestavba.", "content": "Nový stavební impuls přinesla třicátá léta 17. století. Hrad byl již roky předtím v tak špatném stavu, že při své korunovaci Ferdinand II. odmítl bydlet za jeho zdmi. Přestavba začala v roce 1635 podle plánů, které vypracoval vídeňský dvorní architekt Giovanni Battista Carlone. Realizátorem stavebních prací byl stavitel Giovanni Albertallo (dobové záznamy zachovaly i jména stavebních mistrů - kameníků Antona Schmidta z Prešpurku a Italů G. Petrucciho a P. Marna, tesařské práce vykonával Simon Fraunhofer z Vídně). Po účelové adaptaci hradního paláce se přistoupilo i k některým stavebním úpravám hradního areálu. Jednou z prvních úprav bylo vybudování nové přístupové cesty - dnešní Zámecké ulice (původně nesla název Neugasse am Schlossberg). Celkově se stavební práce protáhly na čtrnáct let. Obecně však lze říci, že kromě paláce se v areálu hradu zachovalo jen málo dokladů stavební činnosti ze 16. a 17. století a o úpravách, v interiérech s mnoha nádhernými freskami, se dozvídáme už jen ze soudobých popisů. Hradby zůstaly gotické, většinou kamenné, zčásti doplněny dřevěnou palisádou. Z gotických pozůstatků souvisejících s obrannou funkcí hradu zůstala sedm metrů silná západní zeď", "section_level": 2}, {"title": "Tereziánská přestavba.", "content": "Své nejskvělejší architektonické období zažil hrad za vlády Marie Terezie. Panovnice se zdržovala na hradě často a někdy i velmi dlouho. Zde v září 1741 apelovala na vlasteneckou obětavost uherských národů a zde zazněla památná slova věrných poddaných, zapálených úzkostnou prosbou královny -\"\"Vitam et sanguine pro regina nostra\"\" (\"\"Život a krev za naši královnu\"\"). Současně při korunovaci slíbila uherským stavům, že jako jejich panovnice bude příležitostně sídlit i v Bratislavě. To bylo důvodem, proč se začalo uvažovat o přestavbě Bratislavského hradu podle novodobých potřeb komfortu a reprezentace, které se oproti minulosti změnily. Stavební vývoj, kterými procházela šlechtická sídla v období baroka našel odezvu i na přestavbě hradu v Bratislavě. Nové společensko-politické podmínky kladly především důraz na pohodlné a komfortní bydlení a do ústraní potlačovaly fortifikační hlediska. Z tohoto důvodu hlavním záměrem nové panovnice byla přestavba hradního paláce v duchu tehdejších slohových požadavků na pohodlné šlechtické sídlo. Brzy po nástupu Marie Terezie na trůn však byla panovnice nucena angažovat se v mezinárodních konfliktech (války o rakouské dědictví, sedmiletá válka), které zemi finančně velmi vyčerpávaly. Práce na přestavbě hradu musely počkat. Začaly až v roce 1760. V zájmu realizace svých představ pověřila Marie Terezie přestavbou hradu významné", "section_level": 2}, {"title": "Úpadek hradu.", "content": "Období panování Marie Terezie a působení Alberta Saského ve funkci místodržícího znamenalo pro Bratislavský hrad epochu jeho největší, ale současně poslední poststředověké slávy. Po smrti panovnice v roce 1780 nastoupil na její místo syn Josef II., který ihned po nástupu na trůn začal s reformami země a ty neminuly ani Bratislavu. K jedním z prvních císařových rozhodnutí bylo zrušení místodržitelství a přesunutí zemských úřadů do Budína s čímž souvisel odchod Alberta Saského a jeho manželky z Bratislavy. Bratislavský hrad byl jako nepotřebný majetek prohlášen za erár. V roce 1783, v rámci školské reformy, bylo rozhodnuto, že hrad bude adaptován pro potřeby generálního semináře. Pro palác, Terezianum i ostatní prostory hradu to znamenalo další stavební úpravy. Necitlivým zásahem byly poškozeny nebo zničeny mnohé cenné součásti výzdoby interiérů. Po osmnácti letech fungování semináře na Bratislavském hradě, které znamenaly pro slovenskou historii velký přínos (studovalo zde několik významných osobností a vzdělanců, např. Anton Bernolák či Juraj Fándly) byl však", "section_level": 2}, {"title": "Obnova hradu.", "content": "Už v 19. století se objevovaly snahy o záchranu hradní ruiny, většinou však ojedinělé. Kromě samotné rekonstrukce se ozývaly hlasy s otázkou o jeho dalším využití. Po návrhu využití hradního paláce pro župní archiv či pro fakulty Univerzity Komenského se v letech 1936–1937 objevily návrhy hrad zbourat a na jeho místě postavit budovu zemské politické správy Slovenska. Všechny tyto aktivity zmařil rozpad republiky v roce 1939. Hrad však dále chátral a obyvatelé města se obávali jeho celkové destrukce, což by znamenalo zánik charakteristického rysu panoramatu města. Tlak veřejnosti nakonec vyústil v roce 1942 do vypsáno mezinárodní architektonické soutěže. Většina architektů se přiklonila k myšlence odstranění ruiny a její nahrazení volně chápanou kopií, případně novou architekturou. Všechny návrhy však zůstaly pouze na papíře a drtivá většina odborných diskusí se přikláněla k názoru hrad zachránit. Navzdory několika kvalitativně rozdílným snahám o záchranu ruiny hradu se k takovému vážnému kroku mohlo přistoupit až po skončení druhé světové války.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost hradu.", "content": "Dnešní využití Bratislavského hradu důstojně navazuje na jeho historický odkaz. Kromě expozic Historického oddělení Slovenského národního muzea je část prostor využívána pro reprezentační a státní účely. Prostor samotného hradního areálu je v", "section_level": 1}, {"title": "Bratislavský hrad v kontextu historických událostí.", "content": "Už stručný přehled vývoje hradu dokumentuje stálý zájem o jeho prostor. Téměř každá z historických epoch mnoha významnými událostmi zasáhla do dějin hradu a jeho nejbližšího okolí.", "section_level": 1}, {"title": "První zpráva o hradu.", "content": "Poprvé se jméno bratislavského hradu vzpomíná v souvislosti s důležitou událostí v roce 907. Jde o první písemnou zprávu o existenci zdejšího hradiště. Tzv. Salcburské letopisy popisují bojové setkání vojsk bavorského markraběte Luitpolda a starých Maďarů pod hradem", "section_level": 2}, {"title": "Hrad součástí pohraniční obranné linie.", "content": "Hrad byl mnohokrát vystaven nájezdům cizích vojsk, které využívaly situace, kdy byla vnitřní soudržnost země oslabena. Častými případy byly boje o uherskou korunu. V roce 1030 se musel bránit útoku spojených armád německého krále Konráda II. a českého knížete Břetislava I. V roce 1042 přežil dvouměsíční neúspěšné obléhání německého císaře Jindřicha III. L. Kemény v knize \"Bratislavský hrad a Podhradie\" přináší krátkou pasáž o této události: Když za vlády krále Kolomana vtrhl v roce 1108 do Uher německý král Jindřich V., hrad se mu úspěšně ubránil. O kvalitě jeho opevnění svědčí fakt, že ani při obléhání v roce 1146 se saským a", "section_level": 2}, {"title": "Po moháčské katastrofě.", "content": "Svou nejsvětlejší historii začal psát Bratislavský hrad v první polovině 16. století. Po porážce uherských vojsk u Moháče v srpnu roku 1526, kde zahynul i uherský král Ludvík II., před hrozbou postupujících tureckých hord uprchl budínský královský dvůr. Královna-vdova Marie Habsburská se s malým doprovodem vysokých zemských a církevních hodnostářů vydala směrem na Horní Uhry, do Bratislavy. Vezla s sebou i královský poklad a svaté relikvie. Okamžitě po Ludvíkově smrti se rozpoutal mocenský zápas o uherskou korunu. Po přechodném období panování Jana Zápolského ji zásluhou Marie Habsburské získal definitivně její bratr, rakouský arcivévoda Ferdinand I. Moháčská katastrofa byla paradoxně pro Bratislavu požehnáním. Město na Dunaji se na téměř tři sta let stalo novým hlavním a korunovačním městem Uherského království a hrad hlavním královským hradem v Uhersku. Hradní palác rázem dostal nové využití. Ubytovávali se zde nejvýznamnější účastníci zemských sněmů, včetně krále, již od roku 1552 byly v Korunní věži uloženy korunovační klenoty. Sídlily zde i některé zemské a župní úřady. Hradní prostory vždy ožívaly nejen při příležitosti zasedání sněmu, ale zejména v souvislosti s přípravami a v průběhu konání korunovací. První", "section_level": 2}, {"title": "Od Marie Terezie po úpadek.", "content": "Poslední skvělé období zažil Bratislavský hrad s nástupem královny Marie Terezie (v roce 1741). Během jejího pobytu v Bratislavě byla na hradě, nyní již přestavěném v novém barokním slohu na pohodlné šlechtické sídlo, ubytována a zde také přijímala zástupce stavů a zemských úřadů. Po neshodách s uherskými stavy na sněmu v roce 1751 se rozhodla zrušit úřad uherského palatina a na jeho místo jmenovat královského místodržícího. Za sídlo mu určila Bratislavský hrad. K realizaci tohoto rozhodnutí přišlo v roce 1765 když zemřel palatin Anton Esterházy", "section_level": 2}, {"title": "Moderní dějiny.", "content": "Nové období dějin hradu nastalo v padesátých letech 20. století. Po předchozím statickém a archeologickém průzkumu se přistoupilo k záchraně hradních ruin. Po letech rekonstrukčních prací se hrad opět zaskvěl ve své někdejší kráse. Připadla mu čest zapsat se do novodobých dějin, tentokrát společného československého státu. V obnovených prostorách, v tzv. Síni federace, byl 30. října 1968 podepsaný Zákon o federativním uspořádání ČSSR. Bratislavský hrad nemohly obejít ani události související se vznikem", "section_level": 2}, {"title": "Prohlídka hradu.", "content": "Hradní areál zabírá temeno nevysokého vršku (maximální výška 213 m n. m.), tyčícího se na levobřežním výběžku nad Dunajem. Do hradu lze v současnosti vstoupit třemi branami. Nejznámější a ve směru od Starého Města nejfrekventovanější je východní Zikmundova brána. Přístup k ní vede uličkami z podhradí (Beblavého ulicí příp. ulicí Zámecké schody). Zikmundova brána, do 19. století mylně nazývaná Korvínova, je nejucelenější stavbou hradu z první poloviny 15. století. Je považována za jedno z vrcholných děl v oblasti středověké hradní architektury na Slovensku. Jde o věžovou stavbu na čtvercovém půdorysu s dobře zachovalými architektonickými prvky gotického stavebního slohu. Patří k nim např. profilovaný segmentový portál na východní fasádě, který je důkazem vysoké dovednosti a stavebního mistrovství jejích tvůrců. Svůj vzhled brána výrazně změnila po roce 1802, kdy začal hradní areál sloužit jako kasárna. Tehdy bránu upravili pro potřeby strážnice. Průjezd byl horizontálně předělen na dva prostory. Do původního portálu byla zasazena nová brána a nad ní okno strážní místnosti. Rekonstrukce hradního areálu v 60. letech 20. století neminula ani Zikmundovu bránu a její nejbližší okolí. Tehdy byly nemilosrdně zbourány domy lemující přístupovou cestu k bráně, bez ohledu na jejich výtvarné či historické kvality. Za věží je po pravé straně zachována část původního mezibrání s konzolami. Stoupajíce vzhůru se návštěvník dostane nejprve na tzv. Leopoldovo nádvoří ze 17. století, kde zaujme po levé straně do bastionu vestavěný dům, sloužící původně pro důstojníky hradní gardy střežící korunovační klenoty. Ústředním prostorem jižní terasy hradu je čestné nádvoří, kterým se vstupuje přímo do hradního paláce. Barokní nádvoří svou dnešní podobu získalo během tereziánské přestavby v druhé polovině 18. století. Opěrná zeď a vysoký násep tehdy překryly starší vstupní objekty. Vznikl tak jedinečný slavnostní, přísně symetrický prostor s uceleným architektonickým vzezřením. Doplňují jej dvě", "section_level": 1}, {"title": "Hrad jako umělecký objekt.", "content": "Bratislavský hrad je od středověku velmi vděčným uměleckým objektem, ať už z pohledu výskytu v historických souvislostech nebo jako krajinářský objekt. Nejstarší vyobrazení Bratislavského hradu se nachází v tzv. Vídeňské obrázkové kronice vydané v Székesfehérváru v roce 1358. V kronice zachycující dějiny Uherska začátku druhé poloviny 14. století je na dvou, z téměř sto padesáti miniatur a iniciál, zachycené vyobrazení Bratislavského hradu. Na jednom z obrazů zpoza opevnění vyčnívá vysoká věž a hranolová budova s přístavbou, druhý obraz se váže k obléhání hradu německým císařem Jindřichem III. V roce 1052. Zde vidíme tři stojící postavy (krále a dvou rytířů) a dvou obránců hradu ve vodě při navrtávání německých lodí kotvících na Dunaji. Několik historických kreseb, litografií či rytin s motivem hradu se váže ke konkrétní události, např. rytina J. Horzmüllera z roku 1608 zachycující korunovaci Matyáše II. nebo rytina G. Boutattsa vytvořena v roce 1622 u příležitosti korunovace Leopolda I. Z několika vyobrazení se dozvídáme o vzhledu hradu v konkrétních historických obdobích, např. rytina M. Meriana z roku 1608 s pohledem na Bratislavu a hrad ze severu; zajímavou rytinou pocházející z roku 1663 je plán vojenského architekta Jozefa Priamiho s návrhem nikdy nerealizovaného opevnění hradu ve tvaru osmicípé hvězdy. K vzácným vyobrazením hradu patří ty, které zachycují již neexistující stavby v jeho okolí, příp. dobové, dávno zaniklé scenérie. Jedním z takových je vyobrazení hradu z 19. století s každoročně stavěným pontonovým mostem přes Dunaj. Na kolorovaném leptu z roku 1800 je vidět dnes již neexistující východní přístavba hradu, Terezianum. Navzdory zkáze, kterou způsobil v roce 1811 požár, se ruiny hradního paláce vícekrát objevily na dobových pohlednicích jako krajinářská kulisa. Pohlednice, stejně jako historické fotografie jsou neocenitelným svědectvím doby, díky kterému máme představu o vzhledu hradu do doby jeho obnovy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bratislavský hrad je soubor staveb v historickém areálu, který zabírá vrchol návrší na jihozápadním ostrohu malokarpatského hřebenu na levém břehu Dunaje v Bratislavě. Hradu dominuje monumentální stavba bývalého královského paláce tvořící neodmyslitelné panorama hlavního města Slovenska. Svojí úlohou v dějinách Velké Moravy, Uherska, Československa a moderního Slovenska představuje Bratislavský hrad významnou památku společensko-historického vývoje v této oblasti. ", "tgt_summary": "Die Burg Bratislava (), auch Pressburger Burg genannt, ist das Wahrzeichen der slowakischen Hauptstadt Bratislava. Sie liegt auf dem 85 Meter hohen Burgberg am linken Donauufer und stammt im Kern aus dem 9. Jahrhundert. Die Burg war ursprünglich Residenz der ungarischen Könige und ist heute Sitz des Historischen Museums.", "id": 606437} {"src_title": "Zoe (císařovna)", "tgt_title": "Zoe (Byzanz)", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Zoe byla druhorozenou dcerou Konstantina VIII. a jeho ženy Heleny. Měla starší sestru Eudokii a mladší Theodoru. V roce 1001 dorazilo do Konstantinopole poselstvo západního císaře Oty III. a žádalo pro císaře byzantskou princeznu za manželku. Ota, který sám byl synem západního císaře a východní princezny, chtěl vytvořit univerzální říši s hlavním městem Římem, v jejímž čele by stáli společně císař a papež. Aby k sobě více připoutal Svatou říši římskou a byzantskou říši, chtěl se oženit s dcerou byzantského císaře. Basileios II. se rozhodl poslat do Itálie svoji neteř Zoe. Avšak když ta tam v roce 1002 přišla, obdržela zprávu, že Ota III. krátce předtím zemřel. Zoe se proto vrátila na východ a následující léta strávila v ženských komnatách císařského paláce.", "section_level": 1}, {"title": "Manželka císařů.", "content": "9. listopadu 1028 ji povolal její těžce nemocný otec Konstantin VIII., jenž neměl syna a potřeboval nástupce. Protože její starší sestra Eudokie byla jeptiškou, bylo rozhodnuto, že by se tehdy již padesátiletá Zoe měla stát příští císařovnou a její manžel budoucím císařem. Konstantinovi dvořané nejprve navrhovali magnáta Konstantina Dalassena, což bylo ale konstantinopolskou úřednickou šlechtou zamítnuto. Volba nakonec padla na Romana Argyra, třebaže on sám si údajně myslel na Zoinu mladší sestru Theodoru. Roman a jeho stávající manželka byli přivedeni ke Kostantinově lůžku a rozvedeni. Den na to se Roman oženil se Zoe a byl jmenován spolucísařem. 11. listopadu 1028 Konstantin zemřel a Zoe společně s Romanem se stali vládci říše. Nový císař však Zoe vyloučil ze správy státních záležitostí, což ji přirozeně postavilo proti němu. V roce 1033 se seznámila s Michaelem, bratrem eunucha a vysokého státního úředníka Ioanna Orfanotrofa. Brzy na to se Michael stal jejím milencem, přičemž o tom zřejmě věděl i její manžel Roman. Zoe se ostatně nijak netajila s tím, že by chtěla z Michaela učinit nového císaře. Roman proto nechal Michaela přísahat na četné relikvie, že proti němu neosnuje spiknutí. Zda to odpovídalo skutečnosti nebo ne, je nejisté. Skutečností je, že Roman 11. dubna 1034 zemřel a jestli se jednalo o vraždu nebo přirozenou smrt zůstává dodnes záhadou. Každopádně Zoe se již následující den provdala za Michaela a prohlásila ho svým spolucísařem. O několik měsíců později byla ale z podnětu mocného Orfanotrofa izolována v císařském paláci, takže i nyní zůstala zcela odstavena od vlády. Jejím jediným politickým činem v této době byla adopce Michaela Kalafata, synovce jejího manžela.", "section_level": 1}, {"title": "Spoluvláda s Theodorou.", "content": "Když Michael IV. 10. prosince 1041 zemřel, přemluvil Orfanotrofos a jeho bratr Konstantin Zoe, aby Kalafata povýšila na svého spolucísaře, přičemž jí slibovali, že bude vládnout sama a Michael se stane její loutkou. Ovšem realita byla nakonec přesně opačná. 18. dubna 1042 byla Zoe zatčena a odsouzena, protože se prý měla pokusit zavraždit císaře (což ale nebyla pravda). Za trest byla Zoe vyhnána na ostrov Proti v Marmarském moři. To ale vyvolalo v Konstantinopoli vzpouru. Kalafatův strýc Konstantin proto nařídil přivést císařovnu zpět do císařského paláce. Následně se Kalafates a Zoe objevili společně před lidem, ten však požadoval Kalafatovo odstoupení. Na místě Zoina spoluvládce si lidé přáli vidět její sestru Theodoru. Ta byla zatím přivedena do města a proti své vůli prohlášena za císařovnu. Kalafates a Konstantin byli sesazeni a oslepeni. Zoe byla nyní donucena uznat Theodoru za svoji spolucísařovnu a pozvat ji do císařského paláce.", "section_level": 1}, {"title": "Třetí manželství.", "content": "Společná vláda Zoe a Theodory byla podle některých pramenů naprostou katastrofou, poněvadž sestry měly zcela odlišné politické názory, což komplikovalo řízení státu. Senát proto volal po novém císaři, což mohlo být uskutečněno jedině svatbou některé z císařoven. Protože Theodora se vdát odmítla, musela Zoe vstoupit do svého již třetího manželství. Zoe opět navrhla Konstantina Dalassena, který se měl stát jejím manželem již v roce 1028. Ten se však nezdál být z této nabídky příliš nadšený. Dalším kandidátem byl Konstantin Artoklines, který prý měl mít za Romanova života se Zoe milostný poměr. Několik dní před svatbou ale Konstantin za záhadných okolností zemřel. Údajně byl otráven svojí dosavadní manželkou. Nyní se Zoe rozhodla pro Konstantina Monomacha, za kterého se nakonec 11. června 1042 provdala. Den poté byl Konstantin korunován císařem a nadále vládl zcela sám. Zoe zemřela v roce 1050.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zoe (okolo 978 – červen 1050 v Konstantinopoli) byla dcerou císaře Konstantina VIII. a byzantskou císařovnou od 21. dubna do 12. června 1042 (společně se svojí sestrou Theodorou).", "tgt_summary": "Zoe (; * um 978; † Juni 1050 in Konstantinopel) war byzantinische Kaiserin vom 21. April bis 12. Juni 1042 (zusammen mit ihrer jüngeren Schwester Theodora) und Tochter von Kaiser Konstantin VIII. ", "id": 1910055} {"src_title": "Pět civilizovaných kmenů", "tgt_title": "Fünf Zivilisierte Stämme", "src_document": [{"title": "Čerokíové.", "content": "Čerokíové (\"Cherokee\", z kríkského \"Tchiloki\" – \"Mluví jinou řečí\", vlastní název \"Ani Yun wiya\" – \"Praví lidé\") jsou z Pěti civilizovaných kmenů nejpočetnější a jako jediní hovoří jazykem z irokézské rodiny. Původně žili v Jižní Karolíně a Georgii, v oblasti Appalačského pohoří a Great Smoky Mountains, kde vytvořili silnou konfederaci sedmi mateřských měst. Do své konfederace přijali i příslušníky jiných kmenů, např. Šóníů, Lenapů, ale i uprchlé černé otroky. Na počátku 19. stol. se pokoušeli vytvořit vlastní stát, nejvýznamnějším náčelníkem této doby byl John Ross, který se snažil o spolupráci s vládou USA, ale bojoval proti vysídlení kmene. To se mu však nepovedlo a roku 1833 byli Čerokíové donuceni nastoupit Cestu slz. Jen malá část dokázala uprchnout do Severní Karolíny a usadila se na pozemcích, které indiánům věnovali zdejší farmáři. Jejich potomci dosud žijí v Great Smoky Mountains. Roku 1821 sestavil vzdělaný Čerokí Sequoyah slabičné písmo, v němž začaly vycházet knihy i noviny. Za americké občanské války bojovali Čerokíové na straně Konfederace. Počet současných Čerokíů dosahuje 316 080 osob, z nichž 10 400 dosud hovoří původním jazykem.", "section_level": 1}, {"title": "Kríkové.", "content": "Kríkové (\"Creek\", \"Maskoki\", \"Muscogee\") se tradičně dělí na početnější Horní Kríky a méně početné Dolní Kríky. Na území Arkansasu, Georgie a Alabamy vytvořili mocnou federaci, čítající více než 50 poměrně velkých měst. Každému městu vládl mírový náčelník \"miko\" ve spolupráci s radou starších. Po roce 1730 ke své konfederaci přijali Načezy, Alabamy a další méně početné kmeny. V 18. stol. udržovali dobré vztahy s Brity i Španěly a část kmene se smísila se Skoty. Ze smíšených rodin pocházeli i významní náčelníci konce 18. a počátku 19. stol. Alexander MacGilavry a William MacIntosh. V době americké Války za nezávislost i války roku 1812 bojovali Kríkové na straně Britů, což proti tím ještě více obrátilo zášť a nedůvěru Američanů. V letech 1813–1814 proti sobě Horní a Dolní Kríkové bojovali v občanské válce rudých holí. Nejednotnost Kríků usnadnila Američanům jejich porážku a vysídlení. Část Kríků byla do Indiánského teritoria vystěhována již roku 1828, zbytek je následoval roku 1836. Kríkové hovoří jazykem z maskogiské rodiny. Ze 70 500 Kríků hovoří původním jazykem již jen necelých 5000 osob.", "section_level": 1}, {"title": "Seminolové.", "content": "Seminolové (\"Seminole\", vlastní jméno \"Kaniuksalgi\" – \"Poloostrované) jsou potomci části Dolních Kríků, kteří se počátkem 18. stol. na Floridě smísili se zbytky tamních etnik Timukuů a Kalusů, jejichž kmeny zničili Španělé již počátkem 18. století. Vysídlení odolávali déle než Kríkové. Pod vedením náčelníka Osceoly americké armádě vzdorovali ve třech seminolských válkách až do roku 1842. Poté byla většina Seminolů vysídlena, pouze malé části se podařilo před vojáky ukrýt do nepřístupných bažin v Everglades, kde jejich potomci přežívají dodnes.Vzhledem ke svému způsobu života v bažinách měli kulturu odlišnou od ostatních čtyř kmenů. Lov a rybolov pro ně měly větší význam, žili v chýších na kůlech, zastřešených palmovými listy zvaných \"čikí\" a zhotovovali dlabané kánoe z kmenů stromů. Známé jsou jejich pestré tradiční oděvy, vytvořené metodou patchworku. z dnešních 36 170 Seminolů žije asi 18 000 v Oklahomě a 15 570 na Floridě, původním jazykem, který má dva dialekty, hovoří necelých 5000 osob, žijících vesměs na Floridě.", "section_level": 1}, {"title": "Čikasavové.", "content": "Čikasavové (vlastní název \"Chicksaw\" - \"Lidé od řeky Čika\") jsou z pěti kmenů nejméně početní. jejich společnost se dělila na dvanáct matrilineárních klanů a žili v sedmi městech – \"Tuskahaw\", \"Dlouhé město\", \"Velké město\", \"Měděné město\", \"Čapka a péro\", \"Červená tráva\" a \"Dosud stojí\". Každé město řídil velký náčelník \"mingo\" ve spolupráci s radou starších. Byli značně bojovní, válčili se svými příbuznými Čokty, Tuniky, Kríky a Čerokíji. Roku 1540 porazili španělského conquistadora Hernanda de Sota. Čikasavové se svými spojenci Načezy bojovali v 18. stol. i proti Francouzům a často přepadali francouzské lodi na Mississippi. Prosluli složitým tetováním, jímž si zdobili i obličeje. Byli i zdatní obchodníci a jejich jazyk, blízce příbuzný jazyků Kríků sloužil v 18. stol. mezi indiány jihovýchodu Severní Ameriky jako lingua franca. Již v 18. století začali chovat koně a dobytek. Proti vysídlení do Indiánského teritoria bojovali ze všech pěti kmenů nejdéle, až do roku 1850. Dodnes žijí v Oklahomě, kde se věnují pěstování kukuřice a chovu dobytka. Počet Čikasavů dosahuje asi 38 000 osob, hlavně míšenců, původní jazyk vymírá, v roce 2012 jím hovořilo posledních 75 osob starší generace.", "section_level": 1}, {"title": "Čoktové.", "content": "Čoktové obývali původně oblast dnešních států Louisiany a Mississippi. Byli početní a mírumilovní zemědělci. Již roku 1534 se s nimi setkal Álvar Núñez Cabeza de Vaca. V 18. stol. se stali spojenci Francouzů v bojích proti Načezům a Čikasavům. Čoktové byli vášnivými hráči lakrosu, utkáními v lakrosu řešili konflikty mezi jednotlivými skupinami i se sousedními kmeny. Často se zdobili malováním červenou barvou, tetováním a praktikovali i deformace lebek. Již v 18. stol. byli částečně christianizováni ze strany Francouzů, přesto si udrželi některé tradiční rituály, např. orlí tanec nebo tanec kalumetu. Jako jedni z mála severoamerických indiánů používali k lovu foukačky. Jejich vysídlení v letech 1830–1833 se obešlo bez boje, při Cestě slz však zemřelo více než 5000 Čoktů. Nadále se však chovali vůči bělochům přátelsky a roku 1847 zachránili dodávkami potravin i finanční pomocí několik tisíc hladovějících irských osadníků. Jazyk Čoktů patří k maskogijské rodině a pochází z něj např. název Oklahoma (doslova \"Červená země\"). Počet Čoktů včetně míšenců v současné době dosahuje asi 160 000 osob, z nichž asi 10 400 hovoří původním jazykem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pět civilizovaných kmenů (angl. \"Five civilized tribes\") je společné označení pro pět etnických skupin severoamerických indiánů – Čerokíe, Čokty, Kríky, Čikasavy a Seminoly. Jedná se o kmeny obývající oblast jihovýchodu dnešních Spojených států, odkud byli mezi lety 1828–1838 jejích příslušníci vysídleni do oblasti tehdejší Louisiany na západ od řeky Mississippi. Tam bylo na základě dekretu \"The Indian removal Act\" roku 1830 zřízeno Indiánské teritorium, kde měli původní obyvatelé zákonem zajištěno právo na tradiční způsob života a nedotknutelnost půdy. Proces vysídlení je znám jako Cesta slz, neboť při něm z celkového počtu 70 000 přemisťovaných indiánů zemřela následkem hladu, vyčerpání, špatného zacházení a chorob (hlavně cholery a tyfu) téměř třetina – nejméně 20 000 osob, hlavě dětí, žen a starců. Přestože měli indiáni při Cestě slz k dispozici koně a vozy, většina jich musela jít pěšky, pod dohledem americké kavalerie. Jednalo se v podstatě o pochod smrti. Délka trasy (z dnešní Alabamy, Georgie, Jižní Karolíny a Floridy do Oklahomy se pohybovala kolem 1000–1300 km. Pojem Pět civilizovaných kmenů byl používán již před vysídlením těchto etnik v 18. stol. Jednalo se o usedle žijící zemědělce, kteří sídlili ve velkých osadách, označovaných jako města. Vyznačovali se demokratickým společenským systémem, o záležitostech kmene rozhodoval mírový náčelník ve spolupráci s radou starších, zatímco v době války zodpovědnost přecházela na válečného náčelníka. ženy měly u těchto kmenů vysoké postavení, existovala zde rovnost pohlaví. Např. u Čerokíů ženy vlastnily většiny prostředků včetně domů a polí. Zemědělství bylo značeně vyspělé – pěstovali hlavně kukuřici, tabák, fazole, dýně a zeleninu, naopak rybolov, lov a sběr měly jen doplňkový význam. Vůči bílým osadníkům se tito indiáni většinou chovali smířlivě a přátelsky, již od 18. stol. začali přebírat tradice evropské kultury, např. oděv, obydlí, částečně i křesťanské náboženství a vytvářeli smíšené rodiny s osadníky, hlavně Francouzi a Skoty. To byl hlavní důvod, proč si získali pověst civilizovaných kmenů.", "tgt_summary": "Der Begriff der Fünf Zivilisierten Stämme () bezeichnet die fünf indianischen Nationen der Cherokee, Chickasaw, Choctaw, Muskogee und der Seminolen. Diese Stämme richteten um 1820 ein Regierungssystem mit \"Häuptling\", \"Senat\" und \"Repräsentantenhaus\" nach dem Vorbild der USA ein. Die Mitglieder der Stämme versuchten, sich der Gesellschaft der europäischen Einwanderer anzupassen. Der Cherokee Sequoyah führte eine sich schnell verbreitende Schrift ein, es wurden christliche Missionare willkommen geheißen und auch der Besitz schwarzer Sklaven kam vor. ", "id": 387176} {"src_title": "Nankingský masakr", "tgt_title": "Massaker von Nanking", "src_document": [{"title": "Předehra.", "content": "Válka vypukla v červenci 1937 po incidentu na mostě Marca Pola. Proti japonské císařské armádě stála sice početnější, ale špatně vyzbrojená a organizovaná armáda Kuomintangu (a partyzáni z řad čínských komunistů). Japonci brzy dobyli Peking, zatímco Šanghaj padla teprve v listopadu 1937 po tříměsíčních těžkých bojích. Japonci poté začali ohrožovat čínské hlavní město. Vrchním velitelem japonských sil u Nankingu byl jmenován princ Asaka Jasuhiko, strýc císaře Hirohita. Čínský generál Čankajšek se rozhodl posílit obranu města, zároveň z něj ale evakuoval vládní úřady. Obranou města pověřil generála Tchang Šeng-ča. V polovině listopadu posílilo obranu města 50 000 čínských vojáků, přičemž budování obrany bylo v plném proudu. Na druhé straně město opouštěly davy civilistů a 8. prosince z něj odletěl rovněž generál Čankajšek s manželkou. Japonská císařská armáda při svém postupu na Nanking ničila a plenila okolní města a vesnice, mezi kterými bylo i město Su-čou přezdívané čínské Benátky. 7. prosince byl Nanking definitivně obklíčen. Přestože měly čínské jednotky velkou početní převahu, japonská císařská armáda ho dobyla za pouhé čtyři dny. Číňané trpěli nedostatkem dopravních prostředků, spojovací techniky, morálky a navíc se jednotky z různých částí země mezi sebou nedomluvily kvůli odlišnému jazyku. Dne 11. prosince generál Čankajšek rozhodl, že se generál Tchang musí přepravit na druhou stranu řeky Jang-c’-ťiang do města Pchu-kchou a odtud řídit evakuaci čínských jednotek z Nankingu. Evakuace začala 12. prosince. Čínská obrana byla pod velkým japonským tlakem, například hrozilo prolomení bran do města, evakuace však vnesla do jejich řad chaos. Únik byl možný pouze ze severního přístavu přes Jang-c'-ťiang. Veškeré komunikace směrem k přístavu byly beznadějně ucpány a nemalé ztráty na životech byly způsobeny přetížením lodí, které se v řece převrhávaly a potápěly. Dne 13. prosince Japonci prolomili hradby města a Nanking plně ovládli. Jednotky, které ve městě zůstaly, se víceméně rozpadly a jejich vojáci se zoufale snažili sehnat nějaké civilní oblečení. Vyčerpaní Číňané se však pod příslibem slušného zacházení vzdali. Přispěl k tomu fakt, že vojenský velitel armády v oblasti centrální Číny, generál Iwane Macui, před časem vydal rozkaz k pokojném vstupu do města a nedrancování. Právě nahrazení Macuiho princem Asakou však znamenalo zásadní přehodnocení tohoto rozkazu.", "section_level": 1}, {"title": "Válečné zločiny.", "content": "Mnoho měst a vesnic bylo Japonci srovnáno se zemí cestou k Nankingu. Velké množství čínských vojáků na předměstí bylo zajato a popraveno ještě předtím, než císařská armáda do města vůbec vkročila. Teprve poté začalo zabíjení civilistů. Důvodem poprav čínských vojáků byla mimo jiné jejich početní převaha nad Japonci, kteří čínské vojáky nechtěli živit. Z hlediska japonského vojenského kodexu cti navíc neměl život zajatce žádnou hodnotu. Před i po pádu města Japonci zatýkali muže, o kterých se domnívali, že mohou být čínští vojáci — de facto všechny muže určitého věku. Zajatci byli obvykle rozděleni do menších skupin a zastřeleni, setnuti či pohřbeni zaživa. Velké množství mladých mužů bylo zmasakrováno na březích řeky Jang-c’-ťiang a jejich těla řeka odnesla pryč. To znesnadnilo pozdější odhady počtu obětí. Podle odhadu tehdejšího japonského majora Óty Hisaa bylo do řeky naházeno na 150 000 těl. Popravováni byli též ranění lidé zajatí v nankingských nemocnicích. Po likvidaci zajatců vnikli Japonci do města a začali zabíjet civilisty, které v ulicích města či při rabování domů potkali. Běžně přitom používali bodáky a meče, zatímco jindy byly oběti upáleny zaživa, použity pro výcvik útoku na bodáky či usmrceny psy. Japonští vojáci též pořádali soutěže ve stínání hlav, o kterých byly psány reportáže do japonských periodik. Vraždy obecně provázelo mučení, mrzačení a znásilňování. Podle Brownmillerové bylo hromadné znásilňování svým měřítkem druhé nejhorší v historii, hned za znásilňováním bengálských žen pákistánskými vojáky během Indo-pákistánské války v roce 1971. Podle Iris Changové je srovnatelné se situací během občanské války v Jugoslávii. Odhady počtu znásilněných žen se pohybují mezi 20 000 a 80 000. Cílem útoků se staly ženy všech věkových skupin (včetně malých dětí) i povolání, buddhistické mnišky nevyjímaje. Znásilnění mnohdy probíhala brutálním způsobem před zraky rodiny či za vynucené účasti jejích členů, přičemž znásilněné ženy a jejich příbuzní byli poté často zabiti. Ženy byly též odvlékány do zajetí a zavírány do armádních nevěstinců.", "section_level": 1}, {"title": "Nankingská bezpečnostní zóna.", "content": "V Nankingu žilo před jeho pádem mnoho cizinců. Po pádu města jich zde zůstalo 22 a krátce též několik žurnalistů, kteří odešli za několik dní po pádu města, aby podali první zprávy o masakrech. Když se Japonci v polovině listopadu blížili k Nankingu, skupina znepokojených cizinců vytvořila Mezinárodní výbor pro nankingskou bezpečnost, aby stanovil bezpečnostní zónu, která by chránila uprchlíky. Předsedou výboru a šéfem bezpečnostní zóny byl zvolen John Rabe, německý obchodník a vedoucí nankingské pobočky NSDAP (páska se svastikou na paži a příslušnost k Třetí říši, japonskému spojenci, mu pomáhaly při intervencích ve jménu uprchlíků). Mezi další členy výboru patřili inženýr Christian Kroger, zástupce YMCA George Ashmore Fitch, lékař Robert O. Wilson, lékař Richard Brady, unitářský misionář James McCallum, děkanka ginlingské univerzity Wilhelmina Vautrinová, profesor sociologie na ginlingské univerzitě Lewis S.C. Smythe či presbytariánský misionář W. Plumer Mills. Členové výboru mimo ochrany uprchlíků rovněž vedli podrobné záznamy o průběhu masakru, které přispěly k získání mezinárodní publicity, a po válce svědčili před mezinárodním tribunálem. Vznik zóny inspiroval francouzský kněz Jacquinot de Bessage, který zřídil podobné neutrální pásmo pro 450 000 uprchlíků v průběhu bitvy o Šanghaj. Zóna měla rozlohu 2,5 čtvereční míle (6,47 km) a nacházela se západně od centra města. Zahrnovala nankingskou univerzitu, nemocnici Nankingské univerzity, Ginlingskou univerzitní školu pro ženy, americký diplomatický úřad a řadu čínských vládních budov. Po pádu města se v zóně ukryly statisíce lidí. Japonci přitom odmítli akceptovat samotný vznik zóny a později se ji několikrát pokusili zrušit. Po pádu města sice byli v zóně mnohem zdrženlivější, ale i zde často pátrali po mladých mužích, kterých tisíce popravili, či ženách, které odvlékali do nevěstinců. Uprchlíky tak ohrožovali neustále. Cizinci museli uprchlíky týdny střežit a jen jejich přítomnost či osobní intervence mnohdy zabránila nejhoršímu. Mezi další problémy zóny patřilo přelidnění, nedostatek jídla, léků a katastrofální hygienické podmínky. Přes velice obtížné podmínky však zóna svůj účel splnila. Po pádu města se do zóny postupně stáhlo na 300 000 uprchlíků, tedy až polovina obyvatel města. V zóně většina z nich úspěšně přečkala trvání masakru. Jak uvádí Changová: „Jestliže na vrcholu masakru uprchla do bezpečnostní zóny polovina nankingského obyvatelstva, pak druhá polovina – téměř všichni, kterým se nepodařilo do zóny dostat – zahynula v rukou Japonců“.", "section_level": 1}, {"title": "Počet obětí.", "content": "Před vypuknutím války měl Nanking okolo jednoho miliónu obyvatel. V době jeho pádu již téměř polovina stálých obyvatel město opustila, bylo v něm však mnoho uprchlíků a vojáků. Ve městě mohlo být přibližně 600 000-700 000 osob. Přesný počet obětí masakru není znám. Například Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný východ (IMTFE) jejich počet odhadl na 260 000 civilistů, jiné odhady ale hovoří až o 430 000 (historik Liu Fang-ču). Naopak někteří japonští autoři udávají 3000, což však jednoznačně vyvracejí dobové prameny. Japonská vláda k dnešnímu dni tvrdí, že tyto počty jsou přehnané. Někteří politikové dokonce prohlašovali, že celý masakr je výmysl. Masakr je především cílem kritiky japonských nacionalistů a revizionistů.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní ohlas.", "content": "Nankingský masakr se dostal do povědomí mezinárodní veřejnosti nedlouho po jeho vypuknutí. Už předtím reportéři psali o postupu japonské císařské armády k městu, o jeho bombardování armádním letectvem a o vytvoření bezpečnostní zóny. V prvních dnech masakru o něm dokonce podrobně, včetně fotografií, referoval japonský tisk. Japonci totiž byli hrdí na dobytí města a teprve po rozhořčené reakci světové veřejnosti na probíhající masakry začali události tajit, likvidovat důkazy o masakru a rovněž zahájili širokou, leč neúspěšnou, propagandistickou kampaň. O masakru jako první informovali američtí zahraniční dopisovatelé, Frank Tillman Durdin z \"The New York Times\", Archibald Steele z \"The Chicago Daily News\" a C. Yates McDaniel z tiskové agentury Associated Press. Všichni tři strávili v Nankingu několik prvních dní po jeho pádu a poté odcestovali do USA. Japonci následně město pro novináře zcela uzavřeli a dlouhodobě bránili též návratu zahraničních diplomatů. Členům Mezinárodního výboru pro nankingskou bezpečnost se přesto podařilo předat novinám obsáhlou dokumentaci a dokonce i několik filmových pásů se záběry masakrů.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečné vyrovnání.", "content": "Po skončení války Spojenci zorganizovali tribunály pro souzení japonských válečných zločinů. Hlavním byl Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný Východ v Tokiu, známý též jako Tokijský proces. Proces byl zahájen 3. května 1946 a trval celkem dva a půl roku. Tribunál soudil 28 japonských vysokých vojenských a politických činitelů, označených jako zločinci kategorie A. Tribunál došel k závěru, že nankingský masakr nebyl nahodilý, nýbrž plánovaný akt, o kterém politici v Tokiu věděli. Hlavním viníkem byl označen generál Iwane Macui, velitel japonské armády v oblasti centrální Číny, odsouzený k trestu smrti. V samotném Nankingu byly uspořádány procesy se zločinci kategorií B a C. Nankingské procesy probíhaly od srpna 1946 do února 1947. Svědčilo v nich více než 1000 lidí. Asi nejvýznamnější v Nankingu souzenou osobou byl generálporučík Hisao Tani, který během masakru velel japonské 6. armádní divizi. Soud uznal Hisaa vinným z porušení haagské konvence o pravidlech pozemní války a o zacházení s válečnými zajatci v době války a odsoudil ho k trestu smrti. Dne 26. dubna 1947 byl Hisao popraven zastřelením. Dalším z případů byli japonští podporučíci Takeši Noda a Tošiaki Mukai, kteří ve městě soutěžili ve stínání zajatců a o soutěži dokonce referoval japonský tisk. Každý měl zabít více než sto lidí. Oba přitom své činy popřeli. Na základě rozhodnutí soudu byli zastřeleni popravčí četou. Další viníci masakru z různých důvodů soudu unikli. Generál Kesagó Nakadžima zemřel 28. října 1945, patrně na uremii a cirhózu jater. Generál Heisuke Janagawa zemřel v roce 1945 na infarkt. Císař Hirohito získal před procesem od americké vlády imunitu a nemohl být ani předvolán jako svědek. Možná míra jeho zavinění tak nemohla být posouzena. Stejně tak byl chráněn jeho strýc, princ Asaka Jasuhiko, hlavní velitel vojsk v Nankingu, za jehož velení byl vydán rozkaz zabíjet všechny zajatce. Stejně tak nebyli souzeni řadoví vojáci císařské armády.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečný obraz masakru.", "content": "Desetiletí po masakru Japonsko začalo oficiálně popírat většinu z historie Nankingu. Přispěla k tomu zejména doba studené války, kdy se Japonci v očích USA stali důležitými spojenci proti komunismu v asijském prostoru. Spojené státy proto přecházely mlčením nepotrestání některých válečných zločinců a neměly zájem ani na přílišné publicitě zločinů samých. Komunistická Čínská lidová republika, která na sklonku 40. let nahradila vládu Kuomintangu, držela zemi dlouho v mezinárodní izolaci a později měla zájem na dobrých vztazích s Japonskem. V době korejské války dokonce komunistická propaganda přičítala americkým členům výboru pro nankingskou bezpečnost spoluvinu na popravách a mnozí museli zemi opustit. Výklad událostí, ke kterým v Nankingu došlo a označení jejich viníků vyvolává v Japonsku tvrdé střety mezi tábory, které by šlo rozlišit jako liberály požadující, aby se Japonsko omluvilo za své válečné zločiny (například historik Tomio Hora či novinář Kacuiči Honda), a konzervativce-nacionalisty, kteří zastávají revizionistická stanoviska (například ultrakonzervativní spisovatel Akira Suzuki či Masaaki Tanaka). Například Sintaró Išihara, přední člen japonské konzervativní Liberální demokratické strany sdělil v roce 1990 v jednom rozhovoru, že: „Lidé říkají, že tam [v Nankingu] Japonci prováděli holocaust, ale není to pravda. Vymysleli si to Číňané. Pošpinilo to obraz Japonska, je to však lež“. Naopak Širó Azuma, první japonský veterán, který se otevřeně přiznal ke svým zločinům v Nankingu a veřejně se za ně omluvil, se stal cílem výhrůžek a zastrašování. Spory jsou též vedeny o způsob, jakým o druhé světové válce referují japonské učebnice dějepisu. Už od roku 1965 se například se státem soudil japonský historik Saburó Ienaga, protože cenzura upravovala či přímo odstraňovala, z jím napsaných učebnic, informace o japonských válečných zločinech. Soudní spory se přitom protáhly na více než 30 let.", "section_level": 1}, {"title": "Muzeum.", "content": "V Nankingu byl roku 1985 otevřen památník věnovaný obětem masakru. Číslo 300 000, označující předpokládaný počet obětí, je zobrazeno při vstupu do památníku. Památník stojí v místě jednoho z mnoha hromadných hrobů. 16. května 2017 památník jako jeden z prvních zahraničních politiků navštívil český prezident Miloš Zeman se svou manželkou během své oficiální návštěvy Číny. Čínský prezident Si Ťin-pching mu za toto gesto poděkoval.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nankingský masakr nebo znásilnění Nankingu byl válečný zločin spáchaný Japonskou císařskou armádou během druhé čínsko-japonské války. K události došlo v průběhu přibližně sedmi týdnů po 13. prosinci 1937, kdy byl dobyt Nanking, od roku 1928 hlavní město Čínské republiky. Ve městě byli hromadně popravováni zajatí čínští vojáci, masakrováni civilisté, mučeny a znásilňovány desetitisíce osob. Rozšířené bylo rabování a žhářství. Během několika prvních týdnů zničila armáda ohněm třetinu celého města a tři čtvrtiny všech obchodů. Přesný počet obětí masakru není znám. Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný východ (IMTFE) odhadl jejich počet na 260 000 civilistů, jiné odhady ale hovoří až o 430 000. Počet znásilněných je odhadován na 20 000 až 80 000.", "tgt_summary": "Die Massaker von Nanking (; jap. \"Nankin daigyakusatsu\") waren Kriegsverbrechen der japanischen Besatzer in der chinesischen Hauptstadt Nanking (bzw. \"Nanjing\") während des Zweiten Japanisch-Chinesischen Krieges. Den Protokollen der Tokioter Prozesse zufolge wurden über 200.000, anderen Schätzungen zufolge über 300.000 Zivilisten und Kriegsgefangene ermordet sowie rund 20.000 Mädchen und Frauen vergewaltigt. ", "id": 387131} {"src_title": "Jasper Johns", "tgt_title": "Jasper Johns", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Augustě v americkém státě Georgie. Když se rodiče rozvedli, žil se svými prarodiči z otcovy strany v Allendale v sousední Jižní Karolíně. Po čase se vrátil k matce a nevlastnímu otci, s nimiž žil v Sumteru rovněž v Jižní Karolíně. Zde také v roce 1946 maturoval. V letech 1947–1948 studoval umění na University of South Carolina. Nato se přestěhoval do New Yorku, kde v letech 1948–1949 navštěvoval kurzy v Parsons School of Design. Roky 1951–1953 prožil na vojně. První rok strávil na základně Fort Jackson v Jižní Karolíně, kde založil kulturní centrum. Během korejské války byl půl roku nasazený v Japonsku ve městě Sendai. V roce 1953 se vrátil do New Yorku. Nechal se zapsat na Hunter College on the G. I. Bill do kurzů pro veterány. Už první den ale prodělal nervové zhroucení a rozhodl se v dalším studiu nepokračovat. Získal zaměstnání v knihkupectví Marboro Books, které se zabývalo prodejem knih o umění. Zde se seznámil s o pět let starším malířem Robertem Rauschenbergem. Od roku 1954 mu pomáhal při aranžování výloh obchodních domů. Rauschenberg ho uvedl do okruhu lidí jako byli tanečník a choreograf Merce Cunningham a hudební skladatelé Morton Feldman a John Cage. Zvláště posledně jmenovaný měl na Johnse značný vliv. V roce 1954 namaloval první ze svých proslavených amerických vlajek a účastnil se své první, zatím jen kolektivní výstavy. Od roku 1955 se Johns začal zabývat divadelní scénografií a návrhy kostýmů. V téže době založili spolu s Rauschenbergem firmu na designování výloh s názvem Matson Johnes-Custom Display. Navrhli například výlohy obchodu Tiffany & Co. a obchodního domu Bonwit Teller, kde jako součást výzdoby umístil Johns svou \"Bílou vlajku\". V roce 1957 navázal kontakt s vlivným galeristou Leem Castellim, který v budoucnu uspořádal několik jeho výstav. První hned v roce 1958 bývá označována za zrození pop artu. Johns na ní až na dva prodal všechny vystavované obrazy. V témže roce se zúčastnil XXIX. Biennale v Benátkách, čímž se jeho dílo dostalo do povědomí evropských zájemců o umění. V roce 1959 na to navázaly výstavy v Paříži a Miláně. Jeho ateliér tehdy navštívili Marcel Duchamp a kritik Nicolas Calas. V témže roce se Johns zúčastnil jednoho happeningu, pořádaného zakladatelem této umělecké formy Allanem Kaprowem. Roku 1961 si Johns zakoupil dům v přímořském letovisku Edisto Beach v Jižní Karolíně, který ale o pět let později zničil požár. V roce 1963 založil nadaci na podporu současného umění. Zároveň o něm vyšla první monografie, a to z pera Leo Steinberga. V roce 1967 se Johns stal uměleckým vedoucím taneční skupiny Merce Cunninghama. V této funkci působil až do roku 1978. Když roku 1968 zemřel Marcel Duchamp, napsal pro časopis Artforum jeho nekrolog. V roce 1972 si zakoupil dům na ostrově sv. Martina v Karibiku. Navázal také spolupráci se Samuelem Beckettem, kterého poznal v roce 1973 v Paříži. Jejím výsledkem byla knížka kratších Beckettových próz \"\"Foirades/Fizzles\"\", vydaná v roce 1976 dvojjazyčně (francouzsky a anglicky) a ilustrovaná Johnsem. Johns se stal klasikem americké malby již za svého života. V roce 1980 získalo jeho obraz \"Tři vlajky\" z roku 1958 Whitney Museum of American Art v New Yorku za jeden milión dolarů, do té doby za nejvyšší částku, za niž byl prodán obraz žijícího amerického umělce. V 80. letech dosahovaly ceny Johnsových obrazů dalších rekordních částek. V roce 1988 se obraz \"Chybný start\" v aukční síni Sotheby's vydražil za nejvyšší částku, jaká byla zaplacena za dílo žijícího malíře vůbec. V roce 1999 se objevil v epizodě \"Outsider art\" animovaného seriálu Simpsonovi. Johns žije střídavě na ostrově sv. Martina a v Sharonu ve státu Connecticut, kde se usadil v roce 1996.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Wikipedie zatím nemá licenci na reprodukování Johnsových obrazů, je ale možné seznámit se s nimi na některém z externích odkazů. Johns bývá někdy považován za jednoho z umělců tvořících ve stylu pop-artu. Toto zařazení však není přesné, protože jeho dílo procházelo značnými proměnami a výtvarníci pop-artu z něj spíše čerpali. On sám se jako popartový umělec nikdy nedefinoval. Takřka všechna díla vzniklá do roku 1954 Johns zničil. Prvními obrazy, kterými vstoupil do povědomí newyorské výtvarné scény, byly variace na americkou vlajku z poloviny 50. let. Johns ji úmyslně nereprodukoval přesně. Nastoloval tak otázku, kde je hranice mezi reálně existujícím předmětem, který je zobrazovaný, a jeho obrazem. Zejména v 50. letech vytvářel Johns série variací jednoho a téhož motivu: terče, mapy, číslice, písmena, mapy. Do obrazů připevňuje hmotné předměty – plechovky, krabičky, baterky a další. Velmi často při tvorbě obrazů používá enkaustiku, směs barviv a zahřátého vosku. Náměty čerpá umělec takřka výhradně v oblasti běžných věcí a předmětů, důvěrně známých, které se na jeho obrazech dostávají do překvapivých souvislostí. Základní tematickou chronologii Johnsova díla v 50. letech lze vymezit následovně: 1954 začal pracovat na \"Vlajce\". O rok později vznikají první obrazy terčů. Od roku 1956 se zabýval alfabetickou malbou (obraz \"Šedá abeceda\"). Příští rok vznikají obrazy s číselnými sekvencemi (\"Bílá čísla\"). Na konci 50. a na začátku 60. let vznikají Johnsovy první kovové plastiky. Zároveň se začal zabývat různými grafickými technikami. Roku 1967 vytvořil obraz \"Světla Harlemu\", ve kterém poprvé použil motivu dlažebních kostek. V roce 1972 namaloval obraz \"Beze jména\" s motivem šrafování. Různé variace na toto téma vytvářel až do roku 1982. Záběr Johnsových intelektuálních zájmů byl vždy velice široký. Studoval východní filosofii, v důsledku čehož vzniklo na začátku 80. let několik obrazů inspirovaných tantrou. A v téže době studoval Isenheimský oltář Matthiase Grünewalda, který se rovněž stal jeho inspiračním zdrojem. Ke změně Johnsova stylu dochází kolem roku 1984, kdy po vzoru renesančních a barokních umělců začal využívat iluzívní malby. V 90. letech pak vzniká série obrazů, jejichž společným motivem je visící řetěz. Johns se rovněž prosadil jako medailér. V roce 1986 navrhl Medaili svobody (Medal of Liberty), kterou v témže roce prezident Ronald Reagan vyznamenal 12 naturalizovaných Američanů, jejichž činnost byla mimořádná, mj. houslistu Itzhaka Perlmana nebo politika Henry Kissingera.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jasper Johns (* 15. května 1930 Augusta, Georgie, USA) je americký malíř a grafik. Patří k nejvýznamnějším žijícím americkým výtvarníkům. Je jedním ze inspirátorů americké větve pop artu, určité období jeho díla je nazýváno neo-dada.", "tgt_summary": "Jasper Johns, Jr. (* 15. Mai 1930 in Augusta, Georgia) ist ein vielseitiger US-amerikanischer Maler, Plastiker, Bühnen- und Kostümbildner. Er gilt als ein Wegbereiter der Pop Art, ohne dass sein bildnerisches Werk dieser Stilrichtung zuzurechnen ist.", "id": 2410471} {"src_title": "Banská Bystrica (městský hrad)", "tgt_title": "Stadtburg Banská Bystrica", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Městský hrad vznikl vedle staré hornické osady, která předcházela založení města. Už v té době zde stál farní kostel Nanebevzetí Panny Marie, který se později, koncem středověku stal centrem nové pevnosti. Funkcí městského hradu bylo chránit výnosy z těžby drahých kovů, zejména mědi a stříbra, a královskou pokladnici. Sídlil zde zástupce krále a církve, scházela se zde městská rada. Jednotlivé budovy různorodých funkcí byly obehnány společným opevněním, které chránilo patriciát před vnějšími nepřáteli i vnitřními nepokoji, zejména během hornických vzpour. Areál městského hradu se skládá z kostela Panny Marie, tzv. Matějova domu, tzv. Slovenského kostela, radnice, budovy fary a kamenného opevnění s baštami, vstupní branou s barbakánem, kterým se do areálu vcházelo. Nejstarší budovou je pozdně farní kostel panny Marie z druhé poloviny 13. století. Původně ho obklopoval hřbitov, na kterém až do 19. století stála románská kostnice. Banskobystričtí měšťané, inspirováni vzorem městského hradu v Kremnici, opevnili v poslední třetině 15. století prostor kolem farního kostela a postavili tu další budovy patřící samosprávě báňského města, městské správě a králi: gotický dům krále Matyáše Korvína (nazývaný také \"Matejov dom\") vznikl v roce 1479, městská radnice kolem roku 1500; krátce předtím, v roce 1492, dostavěli kostel sv. Kříže, nazývaný i Slovenský kostel, protože sem chodili převážně slovenští obyvatelé, s bohatým vstupním pozdně portálem. Opevnění tvořila vysoká kamenná zeď a kruhové bašty. Nejdůležitější částí opevnění byla vstupní brána s barbakánem, dostavěná v roce 1512, do které se vstupovalo dvěma branami, pro povozy a pro pěší. V té době prošel farní kostel nákladnou stavební úpravou, kterou podnes dokumentuje dochované oratorium s gotickou křížovou klenbou, boční kaple sv. Barbory a pozdně křídlovým oltářem od Mistra Pavla z Levoče a pozdně bronzová křtitelnice od mistra Jodoka. Typologickou zajímavostí jsou portréty svatých, které iluzivně nahradily konzole pod klenbou v presbytáři. Interiér kostela byl v těch dobách velmi hodnotný, hlavní oltář vyhotovil Mistr Pavel z Levoče a údajně byl ještě monumentálnější než levočský. Podlehl však ničivému požáru v roce 1761; v roce 1767 byl nahrazen barokním oltářem s obrazy od významného rakouského malíře J. L. Krackera. Zhroucenou gotickou klenbu nahradila barokní, s iluzivní architektonickou freskou v presbytáři od A. Schmidta z let 1767–1770. Z tohoto období pocházejí i typické siluety s cibulovými měděnými střechami. Do městského hradu byla později začleněna i městská radnice. Ve druhé třetině 16. století prošla několika stavebními úpravami, které jí vtiskly dnešní ráz. V roce 1546 byla podstatně rozšířena a přestavěna. Brzy nato, v letech 1564–1565, mistr Peregrinus upravil její průčelí včetně pozdněgotické lodžie a budovu ukončil renesanční atikou z vlaštovčích ocasů.", "section_level": 1}, {"title": "Exteriér a interiér.", "content": "Farní kostel je výrazná gotická architektura s původní románskou věží z dob vzniku objektu. Je jednolodní, s prodlouženým presbytářem a z obou stran přistavěnými kapličkami a oratořemi. Z původní náročné bohaté architektury se zachovaly fragmenty kružeb v lomených oknech, překryté barokní přestavbou, zlomky žánrových výjevů pod římsou, znázorňující sedm hlavních hříchů, několik gotických fiál a baldachýn. Okna kaple si zachovala pozdně plamínkové kružby. Fasádu objektu v gotice pomalovali kvádrováním. K nejlepším výtvarným dílům exteriéru patří reliéf Krista na hoře Olivetské (umístěný na vnější straně kostela v nároží věže) a torzo Zvěstování, z doby kolem roku 1500. Hlavní prostor kostela je klenutý pruskými klenbami. Má jednotné pozdně barokní vnitřní zařízení a nástěnné malby. Barokní úprava respektovala starší, zejména pozdně gotické fragmenty a náběhy žeber. Boční kaple, oratorium a sakristie mají bohaté vzorce pozdně kroužených a hvězdicových kleneb. Z původního zařízení vyniká oltář sv. Barbory a gotická křtitelnice, gotické deskové obrazy; výtvarné detaily jsou instalovány v dalších bočních kaplích. Slovenský kostel má v barokním členění fasád zachován pozdně portál s přetínavými pruty z konce 15. století. Matějův, původní královský dům, je bloková vícepatrová stavba, která si navzdory romantické úpravě zachovala původní řešení fasád s výrazným malovaným kvádrováním. Radnice (Pretórium) prošla několika stavebními úpravami, přesto si zachovala svůj renesanční ráz. Bloková budova se sloupovou arkádou původně navazovala na hradní opevnění. Renesanční přezděné atiky původně ve tvaru vlaštovčích ocasů.", "section_level": 1}, {"title": "Současný stav.", "content": "V roce 2005 proběhla kompletní rekonstrukce prostor městského hradu. Od roku 2009 je v prostorách hradu kavárna a restaurace.", "section_level": 1}, {"title": "Přístup.", "content": "ŽSR, SAD. Hrad je městského typu a přístup k němu je tedy velmi jednoduchý. Nachází se přímo v centru Banské Bystrice na malém náměstí nad hlavním náměstím.", "section_level": 1}, {"title": "Okolí.", "content": "Vedle Matějova domu lze projít tepanou železnou branou na historický hřbitov, kde je pohřbeno několik národních buditelů a spisovatelů. Ze hřbitova jsou působivé pohledy na hradní komplex. Okolní památky: Městská památková rezervace Banská Bystrica, hrady: Zvolen, Pustý hrad nad Zvolenem, Slovenská Ľupča.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Město je střediskem turistiky, v příměstské části se doporučují tyto hodinové vycházky: Banská Bystrica je východiskem značených tras do blízkých hor: Kremnické vrchy, Starohorské vrchy, Veľká Fatra, Nízké Tatry, Veporské vrchy a Poľana.", "section_level": 1}, {"title": "Zvony.", "content": "Ve zvonici jsou na ocelové zvonové stolici zavěšené 3 zvony. Zvony zvoní každou neděli a svátky v 6:45, 8:15, 10:45 a 16:15. Zvoní pouze zvony General a Special protože zvon Median je prasklý.", "section_level": 1}], "src_summary": "Městský hrad v Banské Bystrici, charakteristická dominanta a symbol historického jádra Banské Bystrice s typickou siluetou dvojice cibulovitých věží, situovaný nahoře na náměstí. Je to národní kulturní památka.", "tgt_summary": "Die Stadtburg Banská Bystrica ist ein Symbol des historischen Kerns der Stadt Banská Bystrica, Slowakei. Sie befindet sich im oberen Teil des Zentralplatzes.", "id": 74457} {"src_title": "Javánština", "tgt_title": "Javanische Sprache", "src_document": [{"title": "Klasifikace a rozšíření.", "content": "Javánština patří k austronéské jazykové rodině, a proto je příbuzná s indonéštinou. Mnoho z těch, jejichž mateřským jazykem je javánština, mluví v úředním a obchodním styku, a také kvůli dorozumění s ostatními obyvateli Indonésie, indonésky. Velké javánsky mluvící komunity jsou kromě Indonésie také v sousedních zemích, například ve Východním Timoru, Malajsii, Singapuru, Austrálii, ale i v Hongkongu a na Tchaj-wanu, a dále v Surinamu, Nizozemsku a na Nové Kaledonii. V Malajsii se javánsky mluvící obyvatelstvo nachází zejména ve státech Selangor a Johore.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Javánština je jazykově blízce příbuzná malajštině, sundštině, madurštině, balijštině a v menší míře různým jazykům na Sumatře a Borneu a také malgaštině a tagalštině. Javánsky se mluví ve střední a východní části Jávy a na severním pobřeží západní Jávy. Na ostrovech Madura, Bali, Lombok a v sundánském regionu západní Jávy se také používá jako literární jazyk. Javánštinu lze považovat za jeden ze světových klasických jazyků. Její literární tradice přesahuje více než 12. století. Vědci dělí vývoj javánštiny do čtyř různých období: Pro zápis javánštiny se používalo javánské písmo, které vzniklo z indického písma brahmí, arabsko-javánské písmo, arabské písmo (upravené pro javánštinu) a v současnosti latinka. Přestože javánština v současnosti není úředním jazykem nikde na světě, je austronéským jazykem s největším počtem rodilých mluvčích. Mluví jí nebo jí rozumí přibližně 80 milionů lidí. Nejméně 45 % obyvatel Indonésie má javánský původ nebo žije v oblasti, kde je javánština dominantním jazykem. Není proto překvapivé, že javánština značně ovlivnila vývoj indonéštiny. Existují tři hlavní nářečí moderní javánštiny: střední, východní a západní. Všechna javánská nářečí jsou vzájemně více či méně srozumitelná.", "section_level": 1}, {"title": "Javánština v současnosti.", "content": "Javánština, přestože není národním jazykem, je uznána jako regionální jazyk (\"bahasa daérah\") ve třech indonéských provinciích s největší hustotou javánského obyvatelstva: ve střední Jávě, Yogyakartě a východní Jávě. Javánština se vyučuje ve školách a používá se i v některých hromadných sdělovacích prostředcích. Javánsky psaný deník však již neexistuje. Mezi časopisy vycházející v javánštině patří např. \"Panjebar Semangat\", \"Jaka Lodhang\", \"Jaya Baya\", \"Damar Jati\" a \"Mekar Sari\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Javánština je jazyk, kterým se mluví ve střední a východní části ostrova Jáva v Indonésii. Malé komunity mluvící javánsky jsou také na severním pobřeží západní Jávy. Je to mateřský jazyk více než 75 000 000 lidí.", "tgt_summary": "Die javanische Sprache (Eigenbezeichnung: \"basa Jawa\") gehört zur malayo-polynesischen Untergruppe der austronesischen Sprachfamilie. Sie wird von etwa 80 Millionen Menschen gesprochen, die jedoch meist Bahasa Indonesia als Schriftsprache gebrauchen und in Diglossie leben. ", "id": 33953} {"src_title": "Hydra (rod)", "tgt_title": "Süßwasserpolypen", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Nezmaři jsou drobní živočichové, jejichž tělesná délka při plném roztažení se pohybuje od 1 mm do 20 mm. Mají trubicovité tělo spočívající na jednoduché přilnavé noze, zvané bazální ploténka. Žlázové buňky v bazální ploténce vylučují lepkavou tekutinu, jež ploténce zajišťuje přilnavost. Na volném konci těla je ústní otvor obklopený prstencem pěti až dvanácti tenkých, pohyblivých chapadel. Každé chapadlo je opatřeno vysoce specializovanými žahavými buňkami. Žahavé buňky (cnidocyty, též nematocyty) jsou specializovaná tělíska připomínající miniaturní žárovky uvnitř se stočeným vláknem. Na úzkém vnějším okraji buňky je kratičký aktivační senzor (cnidocil). Při doteku kořisti je obsah žahavé buňky prudce vymrštěn ven a jako šíp napuštěný neurotoxiny vystřelí do tělesa, které buňku “odjistilo”. Člověku je takový zásah přinejhorším nepříjemný, avšak některé druhy kořisti může zcela ochromit.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba těla.", "content": "Tělo nezmara má dvě hlavní vrstvy oddělené rosolovitou nebuněčnou látkou zvanou mezoglea (někdy též ektoplasma). Vnější vrstva se nazývá ektoderm a vnitřní entoderm (gastrodermis, trávicí výstelka). Buňky, z nichž se tyto dvě vrstvy těla skládají, jsou poměrně jednoduché. Nervovou soustavu nezmara tvoří nervová síť, v porovnání s nervovou soustavou savců velmi jednoduchá. Nemají patrný mozek ani skutečné svalstvo. Nervové sítě propojují smyslové fotoreceptory a buňky citlivé na dotek, ležící v tělní stěně a chapadlech. Dýchání probíhá difúzí přes ektoderm. Tímto způsobem probíhá též určitá část vyměšování a přenosu živin. Mnoho rodů polypovců prochází přeměnou z polypa na dospělou formu nazývanou hydromedúza. Všechny druhy nezmarů však po celý život zůstávají polypy. Biologové v 19. století tvrdili, že nezmar je tak jednoduchý tvor, že pouhým protlačením gázou jej lze rozdělit na jednotlivé buňky a poté, jsou-li ponechány v klidu, buňky se opět scelí v nezmara. Tento pokus se v 20. ani 21. století nepodařilo opakovat – vznikne jen nezmarová polévka. S některými druhy mořských hub by se pokus mohl spíše vydařit.", "section_level": 2}, {"title": "Pohyb.", "content": "Při vylekání či napadení může nezmar chapadla stáhnout do malých pupenů a trup se stáhne do malé rosolovité koule. V důsledku jednoduchosti nervové sítě nezmar reaguje vždy v podstatě stejně nezávisle na směru podnětu. Nezmaři jsou obvykle přisedlí živočichové, ale občas se dokážou pohybovat poměrně čile, zvláště při lovu. Pohybují se tak, že se ohnou a přilnou k podkladu ústy a chapadly a poté uvolní nohu, jíž jsou přichyceni normálně. Trup se poté přehne a noha přilne k podložce na novém místě. Takovou řadou “přemetů” se nezmar dokáže přemístit přibližně o 100 mm za den. Nezmar se dokáže pohybovat též amébovitým pohybem spodní části těla nebo prostě tak, že se oddělí od podložky a nechá se nést proudem. Ten je nakonec zanese na nové místo, kde celý cyklus začíná znovu.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Nezmaři se živí zejména drobnými vodními bezobratlými živočichy, například perloočkami a korýši rodu Cyclops. Některé druhy nezmarů žijí v symbióze s různými druhy zelených řas. Nezmar poskytuje řase ochranu před dravci a řasa mu jí oplácí zdrojem potravy díky fotosyntéze. Nezmar při krmení natáhne tělo do maximální délky a poté pomalu rozvinuje chapadla. Přes jednoduchou stavbu živočicha jsou chapadla mimořádně roztažná a mohou dosáhnou čtyř- i pětinásobku délky těla. Jakmile jsou plně rozvinuta, pomalu jimi pohybuje kolem sebe a čeká, až se jich dotkne vhodná kořist. Jakmile dojde k dotyku, žahavé buňky chapadla vypálí do kořisti a chapadlo se kolem ní ovine. Do 30 sekund se do útoku vloží ostatní chapadla a snaží se vzpírající se kořist přemoci. Do dvou minut chapadla kořist zcela obklopí a přisunou ji k otevřenému ústnímu otvoru. Do deseti minut je kořist uzavřena v gastrovaskulární (trávicí) dutině a započne trávení. Nezmar dokáže svou tělní stěnu značně roztáhnout, a tak strávit kořist až dvojnásobné velikosti, než je on sám. Po dvou až třech dnech jsou nestravitelné zbytky kořisti stahem svalů vyloučeny z tělního otvoru Způsob, jakým nezmar získává a zpracovává potravu, dokládá skutečnou složitost zdánlivě jednoduché nervové soustavy.", "section_level": 1}, {"title": "Životní cyklus.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Vegetativní.", "content": "Má-li dostatek jídla, nezmar se rozmnožuje nepohlavně vytvářením pupenů v tělní stěně, jež narostou do podoby miniaturních dospělců a po dozrání se odtrhnou. Utrpí-li nezmar poranění nebo utržení části těla, prodělá proces morfalaxe (regenerace tkáně přeskupením zachovaných buněk).", "section_level": 3}, {"title": "Generativní.", "content": "V drsnějších podmínkách, často před tuhou zimou, se u některých nezmarů objevuje pohlavní rozmnožování prostřednictvím tvorby neoplodněných vajíček. Tato vajíčka jsou poté oplodněna semenem, jež pochází z varlat vznikajících na vnějším povrchu stonku. Oplodněná vajíčka vylučují pevný povlak a když dospělec zemře, tato vajíčka v klidovém stádiu spadnou na dno jezera či rybníka a vyčkávají na zlepšení podmínek; tehdy se z nich opět vylíhne miniaturní dospělec. Nezmaři se považují za hermafrodity.", "section_level": 3}, {"title": "Stárnutí.", "content": "Dle studie D. E. Martineze z Pomona College jsou nezmaři rodu \"Hydra\" prakticky nesmrtelní – po dobu 4 let nebyly pozorovány žádné známky stárnutí. V komentáři na tento článek P. W. Estep upozorňuje, že u všech pozorovaných jedinců docházelo ke značnému poklesu reprodukční schopnosti (schopnosti produkovat potomstvo), což je prý známkou stárnutí. Novější výzkum nicméně biologickou nesmrtelnost těchto nezmarů potvrzuje, protože jejich kmenové buňky mají díky zvláštním transkripčním faktorům (FOX proteinům) neomezenou schopnost se obnovovat.", "section_level": 2}, {"title": "Klasifikace.", "content": "Rod \"Hydra\" obsahuje nejméně 38 popsaných druhů. Mezi nejběžnější druhy našich vod patří:", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie a kulturní odkazy.", "content": "Jméno nezmar se skládá z předpony ne- a kmene zmar, tj. zánik, zničení. Popisuje velmi přesně hlavní charakteristiku nezmarů: jejich biologickou nezničitelnost. V češtině se vžilo použití slova nezmar pro někoho, koho se jen velmi těžko zbavuje, nebo je velmi zdatný, odolný či otužilý. Od konce 70. let 20. století je v českých zemích známá hudební skupina Nezmaři.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hydra je rod nezmarů, jednoduchých sladkovodních žahavců (z třídy polypovců), dravých živočichů vyznačujících se radiální symetrií. Český rodový název nezmar není zcela ekvivalentní, používá se i pro zástupce příbuzných rodů \"Protohydra\", \"Boreohydra\" a \"Psammohydra\" a také nepříbuzného parazitického nezmara jeseteřího. ", "tgt_summary": "Süßwasserpolypen (\"Hydra\") sind eine Gattung aus der Klasse der Hydrozoen (Hydrozoa), die zum Stamm der Nesseltiere (Cnidaria) gehören. Süßwasserpolypen werden je nach Art bis zu 3 cm groß und besiedeln Süß- und Fließgewässer, in Ausnahmefällen auch Brackwasser. \"Hydra\" ist – wenn man \"Chlorohydra\" nicht, wie es manche Autoren tun, als eigenständige Gattung zählt – die einzige Gattung innerhalb der Familie Hydridae. ", "id": 162212} {"src_title": "Wall Street (film)", "tgt_title": "Wall Street (1987)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Film se odehrává v roce 1985. Bud Fox (Charlie Sheen) je ambiciozní makléř – nováček, který pracuje u společnosti Jackson Steinem & Co. společně s přáteli Marvinem (taktéž nováček) a Louem (starší pán, který přišel o svůj podnik a musel si najít jinou práci). Budův sen je stát se \"velkým hráčem\", podobně jako jeho idol – investor a corporate raider Gordon Gekko (Michael Douglas). Neúspěšně, jako každý den, volá do kanceláře Gordona Gekka, jestli by s ním nemohl navázat spolupráci a nestát se jeho makléřem. Večer se schází se svým otcem (Martin Sheen), který pracuje jako odborář u letecké společnosti Bluestar Airlines. Od něho se dozvídá, že aerolinky budou zproštěny obvinění, což povede k expanzi společnosti. Druhý den Bud zjišťuje, že Gordon Gekko má narozeniny. Toho chce využít jako záminku pro vstup do Gekkovi kanceláře. Jeho plán se mu povede a setkává se s Gordonem Gekkem tváří v tvář. Bud mu chce dokázat, že je dobrým makléřem a mohl by být v Gekkově týmu užitečný, tak dává Gordonovi tipy na dobré akcie. Gordon odmítá se slovy, že tohle už dávno ví a nepotřebuje dalšího makléře. Buda tedy napadne informovat ho o aerolinkách Bluestar, o kterých ví, že budou zproštěny obvinění. To Gekka ohromí, protože tuto informaci nemá, a řekne Budovi, ať mu tedy koupí 20 000 akcií. Další den se skutečně potvrdí, že Bluestar jsou zproštěny obžaloby a cena akcií Bluestar vyletí strmě vzhůru, na čemž vydělává Gekko miliony. Gekko, spokojený s vývojem akcií, navazuje s Budem spolupráci. Vloží na účet milion dolarů a požádá Buda, ať je vhodně investuje. Budovi se ale nedaří a Gordon, který nesnáší ztráty, chce ukončit jejich spolupráci. Bud se snaží přesvědčit Gordona, ať nic nevzdává - časem mu dokáže, že je dobrým makléřem. Gordon Budovi poradí, aby mu přestal zasílat informace a začal mu je shánět. Budův první úkol je špehovat Gordonova konkurenta – sira Lawrence \"Larryho\" Wildmana (Terence Stamp). Bud uspěje, Gordon využije informace, že Wildman chce skoupit ocelárny Anacott Steel, a sám nakoupí velkou část akcií. Bud poté na Gordnův příkaz uměle vyžene cenu akcií Anacott vzhůru. Wildman nyní musí nakupovat drahé akcie, zatímco Gordon vydělává miliony. Večer je Bud pozvaný na večírek u Gordona doma, kde se seznámí s bytovou dekoratérkou Darien (Daryl Hannah), do které se zamiluje. Na večírek přijíždí i sir Lawrence Wildman. Následný rozhovor mezi Gordonem a Wildmanem se vyostřuje a Gordon slíbí Wildmanovi, že mu prodá všechny akcie Anacott Steel, ale za 2x větší cenu, že za kterou je koupil. Bud stoupá na společenském žebříčku a dál shání tajné informace pro Gordona. Mezitím si z vydělaných peněz koupí nový byt v New Yorku a začne žít s Darien. Gordon mezitím koupí papírny Teldar, které rozprodá po částech. Buda napadne, jestli by Gordon neměl zájem i o Bluestar Airlines, do kterých by zainvestoval své peníze a pomohl je postavit na nohy. Gordon váhá, ale nakonec přijímá. Poté se koná schůzka odborů společnosti Bluestar a Gordon s Budem jim přednesou svoji vizi, jak udělat z aerolinek prosperující podnik. Všichni souhlasí až na Budova otce, který Gekkovi nevěří. Bud se mu snaží jeho stanovisko rozmluvit, ale marně. Další den jde Bud na schůzku s bankéři, právníky a představiteli Bluestar. Tam se ale dozví, že Gordon nemá zájem postavit aerolinky na nohy, ale naopak je rozprodat po částech a zčásti si nechat peníze z důchodového fondu pro zaměstnance. Bud je zoufalý a jde za Gekkem do kanceláře, kde se mu snaží jeho záměr rozmluvit. Gordon mu vysvětlí, že on jako budoucí prezident aerolinek dostane \"zlatý padák\" a bude mít víc peněz, než si dokáže představit. Navzdory tomu chce Bud aerolinky zachránit, a proto další den zorganizuje umělé zvedání ceny akcií, aby už nemohl Gordon žádné nakoupit a nestát se tak majoritním vlastníkem společnosti, a poté zase umělé snížení cen akcií, na což reaguje Gordon prodáním všech, které má. Gordon nakonec úplně upustí od svého záměru a Bud se domluví s Wildmanem, že koupí všechny akcie a zkusí dát firmu dohromady s ním. Tím de facto zachraňuje společnost. Další den jde Bud vítězoslavně do práce, ale je zatčen za manipulování cen akcií. Nakonec se s policií a SEC domluví, že sežene důkaz na Gordona Gekka a tím jim pomůže dostat ho za mříže. Gekko a Bud se schází v parku. Gordon Buda fyzicky napadne a v záchvatu zuřivosti mu vytkne, že mu ukázal cestu, jak se stát úspěšným a on mu takhle nevděčně oplácí, přičemž vyjmenuje firmy, na kterých spolu pracovali. Gordon je nakonec usvědčen a poslán za mříže za insider trading. Poslední scéna zobrazuje Buda, jak stojí před soudem, kde bude souzen za manipulování akciového trhu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wall Street je americký film z roku 1987 společnosti 20th Century Fox. Režíroval ho Oliver Stone a v hlavních rolích se objevili Michael Douglas, Charlie Sheen, Martin Sheen a Daryl Hannah. Film vypráví o mladém ambicióním makléřovi Bud Foxovi (Charlie Sheen), který se chce dostat do vyšších kruhů, které představuje Budův hrdina - Gordon Gekko (Michael Douglas). ", "tgt_summary": "Wall Street ist ein US-amerikanischer Spielfilm aus dem Jahr 1987. Regie führte Oliver Stone, der auch am Drehbuch mitgewirkt hat. Der Film erzählt die Geschichte eines Nachwuchs-Börsenmaklers in New York und seine zunehmende Verwicklung in den kriminellen Insiderhandel.", "id": 272320} {"src_title": "Leovigild", "tgt_title": "Leovigild", "src_document": [{"title": "Tažení Hispánií a Septimánií.", "content": "Podle kroniky Jana z Biclara, kníže Leovigild zahájil několik tažení k rozšíření Vizigótské říše, které historik Peter Heather popisuje jako \"seznam výrazných úspěchů.\" Jeho první tažení v roce 570 bylo do Bastetanie a města Málaga. Následující rok obsadil město Medina Sidonia. Po smrti krále Liuva I., již jako král pokračoval ve svých taženích. V roce 573 na území Sabarie terorizoval lid známý jako \"Sappi\" a pustošením získal provincii pod svou kontrolu. Následující rok vstoupil do Kantábrie, chytil Amaya a provincii připojil ke svému království. V roce 575 táhnul do Galicie, kde porazil místního válečníka s jménem \"Aspidius\", kterého i s jeho rodinou vzal do zajetí a zároveň ukořistil jeho poklad. V roce 576 postupoval ke království Svébů v severozápadní Hispánii, ale králi Miro se podařilo s Leovigildem vyjednat mír. Ve svém posledním tažení v roce 577 do Orespeda, v oblasti jihovýchodního Španělska, po potlačení povstání přidal i tuto provincii ke svému království. Po skončení těchto tažení oslavil své vítězství založením města v Celtiberii, které nazval Reccopolis pro svého syna Rekkareda. I když byl stále ve válce s Byzantinci v jižním Hispánii, přesto se nechal od Byzantské říse jmenovat správcem svého království se všemi okázalostmi a ceremoniemi, titulem Flavius, trůnem, korunou, žezlem a fialový pláštěm. Nechal si také razit zlaté mince se svým jménem.", "section_level": 1}, {"title": "Vzpoura Hermenegilda.", "content": "Leovigildův syn Hermenegild, který byl starší než Rekkared, byl ženatý s Ingundou, dcerou franského krále Sigiberta I. Ingunda byla katolička, což se nelíbilo Goiswintě, druhé ženě Leovigilda a přemlouvala Ingundu k ariánskému vyznání. Leovigild, aby předešel problémům, jmenoval Hermenegilda správcem provincie (pravděpodobně Baetica) u hranic s územím, které v té době přináleželo Východořímské říši. Hermenegild odešel se svou ženou do Sevilly, která se měla stát jeho sídelním městem. V Seville se Ingunda a tamější biskup Leander ze Sevilly, starší bratr Isidora ze Sevilly snažili přesvědčit Hermenegilda, aby konvertoval ke katolictví. Hermenegild se zdráhal, ale nakonec víru přijal. Tuto konverzi Leovigild považoval za zradu a vytáhl v roce 583 proti synovi Hermenegildovi, ten mezi tím na svěřeném území vyvolal povstání proti svému otci. Když Byzantinci nedokázali zabránit povstání, rozhodl se Leovigild obsadit Sevillu a vyhnat svého syna do Valencie, kde byl zajat a odvlečen do Tarragony, zde byl vězněn a nakonec sťat Leovigildovými spojenci. Tyto události jsou popsány v živých detailech papežem Řehořem I.", "section_level": 1}, {"title": "Obsazení království Svébů.", "content": "Leovigild pokračoval v podmaňování Basků. Na severu využil bratrovražedných hádek mezi svébskými frakcemi ve sporu o nástupnictví a v roce 584 porazil království Svébů ve velké bitvě u Bragy a Svébské království přidal ke své koruně. Isidor ze Sevilly zaznamenává, že vládl osmnáct let a zemřel přirozenou smrtí v Toledu (\"v éře 624 (586)\"). Novým vizigótským králem se stal jeho druhorozený syn Rekkared, který konvertoval ke katolickému křesťanství v roce 589.", "section_level": 1}], "src_summary": "Leovigild také Liuvigild ( \"Leovigildo\") (519/525 - 21. dubna 586 Toledo) byl vizigótským králem v Hispánii a Septimánii od roku 568 do 21. dubna 586. Od roku 585 byl také králem Galicie. Známý je především svým Kodexem Leovigilda (\"Codex Revisus\"), sjednocující zákon, který umožnil rovnoprávnost mezi vizigótskou a hispano-římskou populací. ", "tgt_summary": "Leovigild († April/Mai 586 in Toledo) war von 569 bis 586 König der Westgoten auf der Iberischen Halbinsel, ab 571/572 auch im Reichsteil Septimanien (im Südwesten Frankreichs). Er gilt als bedeutender Herrscher, da er die Macht des Königtums festigte und es nach römischem Vorbild umgestaltete, die Sueben unterwarf und sich gegen die Oströmer durchsetzte. Seine Religionspolitik blieb jedoch gesamthaft erfolglos, da es ihm nicht gelang, das Reich auf der Basis des Arianismus religiös zu einigen.", "id": 1551160} {"src_title": "Siegerrebe", "tgt_title": "Siegerrebe", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Réva vinná (\"Vitis vinifera\") odrůda \"Siegerrebe\" je jednodomá dřevitá pnoucí liána dorůstající v kultuře až několika metrů. Kmen tloušťky až několik centimetrů je pokryt světlou borkou, která se loupe v pruzích. Úponky umožňují této rostlině pnout se po pevných předmětech. Růst je středně bujný až bujný. Vrcholky letorostů jsou otevřené, hustě bíle vlnatě plstnaté, slabě až průměrně pigmentované antokyaniny, bělavě zelenožluté s červeným nádechem. Mladé lístky jsou zelené s bronzovými skvrnami. Olistění keřů je husté. Jednoleté réví je žlutavě hnědé. List je malý až středně velký, okrouhlý, zvrásněný, středně puchýřnatý, tří- až pětilaločnatý s mělkými až středně hlubokými výkroji, s velkými, tupými špičkami laloků. Okraj listu je tupě zoubkovaný. Řapíkový výkroj je lyrovitý, úzce otevřený až široce překrytý s průsvitem, řapík je krátký, kratší, než medián listu, zelený až narůžovělý, žilnatina listu v oblasti napojení řapíku je slabě pigmentovaná. Oboupohlavní pětičetné květy v hroznovitých květenstvích jsou žlutozelené, samosprašné. Plodem jsou středně velké až velké (18 mm), kulaté až mírně oválné bobule s jemnou slupkou růžové až světle červenohnědé barvy, s intenzivními muškátovými aromatickými látkami v řídké dužině. Hrozny jsou středně velké (90-180 g), kuželovité, řidší až středně husté, s křidélky.", "section_level": 1}, {"title": "Původ a rozšíření.", "content": "\"Siegerrebe\" je odrůda vinné révy (\"Vitis vinifera\"), kterou vyšlechtil roku 1929 Dr. George Scheu (1897-1949) s kolektivem šlechtitelů Zemského šlechtitelského ústavu v Alzey, ve spolkové zemi Porýní-Falc. Dle údajů šlechtitele jde o křížence odrůd \"Madeleine Angevine\" a \"Gewürztraminer\" (\"Tramín červený\". Podle Heinze Scheu, syna šlechtitele, měla odrůda ovšem vzniknout spontánním opylením mateční odrůdy \"Madeleine Angevine\" pylem neznámé odrůdy a následnou selekcí semenáčků. V Německu byla odrůda registrována roku 1958. Roku 2007 zde byla pěstována na 108 hektarech vinic, převážně v regionech Rheinhessen a Falc. Plochy vinic mají mírně klesající tendenci. Dále odrůdu najdeme na vinicích v Anglii, Belgii, Dánsku, Švédsku a Nizozemsku, ale také například ve státě Washington v USA či v Kanadě, v provincii Britská Kolumbie, v údolí Okanagan Valley. Odrůda není zapsána do Státní odrůdové knihy České republiky a není ani odrůdou, povolenou k výrobě zemských vín, na našich vinohradech ji najdeme velmi vzácně.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Sieger je německý výraz, v překladu „vítěz“, název odrůdy by se tedy dal volně přeložit jako „vítězná réva“, nebo také „réva vítězů“. Lokálně používaná synonyma této odrůdy jsou : \"Зигерребе, Альцей 7957\" (Rusko), \"Alzey 7957, Az 7957, Az - S 7957, Scheu 7957, Sieger\".", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzné odrůdy, možné záměny.", "content": "V Německu je registrován tetraploidní klon odrůdy \"Siegerrebe\", zapsaný v katalogu odrůd VIVC samostatně. Odrůda \"Siegerrebe\" sloužila v Německu jako partner při křížení různých nových odrůd, například odrůd \"Ortega\", \"Sissi\" a \"Tamara\".", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Réví dobře vyzrává. Odrůda raší raně, proto je ohrožována pozdními jarními mrazíky, je mírně nadprůměrně odolná proti zimním mrazům (do -22 °C), při nepříznivém počasí v době květu je však poměrně náchylná na sprchávání. Z chráněných vinic dává réva pravidelné, středně vysoké sklizně, 9-12 t/ha při cukernatosti 18-21 °NM a nízké aciditě, 5-8 g/l. V Německu v letech 1986-2002 dosáhly výnosy 12,3 t/ha při průměrné cukernatosti moštu 88°Oe a aciditě pouze 4,9 g/l, ale tato odrůda je známá tím, že v příznivých podmínkách dosahuje cukernatost moštu v průměru až o 15°Oe vyšších hodnot, než u klasických odrůd, jako například \"Ryzlink rýnský\" a německý rekord z roku 1971 je neuvěřitelných 326°Oe. Odrůda není nijak výrazně náročná na polohu a půdy, hodí se pro většinu vedení, snáší dlouhý i kratší řez, optimální je pro ni střední vedení, vhodné jsou podnože T 5C, SO-4 a Cr 2.", "section_level": 1}, {"title": "Fenologie.", "content": "Velmi raná odrůda raší raně, kvete středně pozdně, dozrává od poloviny do konce srpna, 10 dnů před odrůdou \"Chaselas\".", "section_level": 2}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Plísni révové (\"Plasmopara viticola\") a plísni šedé (\"Botrytis cinerea\") odolává odrůda mírně nadprůměrně, padlí révovému (\"Uncinula necator\") pouze průměrně, trpí též chlorózou. Proti perenospoře a oidiu je nutná chemická ochrana, většinou však postačí po provedení základní ochrany při odkvětu, provádět případné postřiky pouze v době zvýšeného infekčního tlaku (např. teplo a déšť). Hrozny nemají sklon ke hnilobě, ale často je napadají vosy, špačci a kosové, kteří to tvorové mohou nechráněnou úrodu zcela zničit.", "section_level": 2}, {"title": "Víno.", "content": "Stejně jako \"Tramín červený\" produkuje odrůda silně aromatická, zelenožlutá až zlatožlutá vína s hroznovým či muškátovým aroma a s nádechem exotického ovoce, nízkého obsahu kyselin, s vyšším alkoholem a extraktem, nepříliš vhodná k dlouhému archivování. Vína jsou někdy měkká a fádní, pokud se scelují s tvrdými víny, výsledný produkt je pro konzumenty přijatelnější. Odrůda je velmi vhodná k výrobě burčáku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Siegerrebe je velmi raná moštová a stolní odrůda révy vinné (\"Vitis vinifera\"), určená k výrobě bílých vín a místy používaná i k přímé spotřebě v čerstvém stavu. Byla vyšlechtěna v Německu roku 1929, křížením odrůd \"Madeleine Angevine\" a \"Gewürztraminer\" (\"Tramín červený\"). ", "tgt_summary": "Die Siegerrebe ist eine Weißweinsorte, deren Beeren leicht rötlich sind. Sie ist eine Neuzüchtung, die aus einer Kreuzung zwischen Madeleine Angevine und Gewürztraminer aus dem Jahr 1929 entstand. Die Angaben zu den Kreuzungseltern konnten in der Zwischenzeit durch DNA-Analyse bestätigt werden. Züchter war der an der Alzeyer Landesanstalt für Rebenzüchtung tätige Dr. Georg Scheu (bekannt durch die nach ihm benannte Scheurebe). 1958 wurde der Sortenschutz erteilt und sie wurde in die Sortenliste eingetragen. Laut Georg Scheus ursprünglichen Angaben sei die Sorte aus einer frei abgeblühten Mutterpflanze der Sorte Madeleine Angevine entstanden. ", "id": 2412406} {"src_title": "Pietro Cavallini", "tgt_title": "Pietro Cavallini", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Prvními známými Cavalliniho díly jsou dva cykly fresek v kostele \"S. Paolo fuori le Mura\". Jednalo se o \"výjevy z Bible\". Na novozákonní tematice pracoval v průběhu 70. let a scénám ze Starého zákona se věnoval v 80. letech. Originály však byly zničeny požárem v roce 1823. Jejich podoba je známa díky reprodukcím ze 17. století. Tyto nástěnné malby byly pravděpodobně nejvlivnějším Cavalliniho dílem i právě díky kostelu S. Paolo, který byl v té době řazen mezi 3 hlavní římské baziliky (dnes jsou 4) a tak se s freskami na vlastní oči seznámili návštěvníci z celé Evropy. V průběhu 90. letech pracoval v dalších dvou římských kostelech, \"S. Cecilia in Trastevere\" a \"S. Maria in Trastevere\". V kostele S. Cecilia vytvořil fresky v celém interiéru hlavní lodi s \"náměty ze Starého i Nového zákona\". Na západní zdi vymaloval scénu \"Posledního soudu\". Většina maleb byla zničena v průběhu 18. století, malba Posledního soudu však je z velké části dochována. V kostele S. Maria in Trastevere se nachází jeho nejdůležitější dochované dílo, šest mozaik s \"výjevy ze života Panny Marie\" a pod nimi mozaika zobrazující donátora \"Bertolda Stefaneschiho\" s Pannou Marií. Dochované fresce Posledního soudu v kostel S. Cecilia in Trastevere vévodí trůnící Kristus v majestátu provázený po obou stranách anděly a následně apoštoly. Ve spodním pásu jsou andělé hrající na trubky doprovázející skupinky věřících ke Kristu, tato část je však velmi špatně dochovaná. Mariánský cyklus mozaik v S. Maria in Trastevere zahrnuje scény Narození Panny Marie, Zvěstování, Narození Páně, Klanění tří králů, Obětování v chrámu a Smrt Panny Marie, pod níž se nachází zobrazení donátora Stefaneschiho. Pod mozaikami jsou latinské texty složené Bertoldovým bratrem, \"Giacomem Caetanem Stefaneschim\". Tato mozaika i freska Posledního Soudu ukazují kvalitu Cavalliniho uměleckého projevu. Další dvě dochované fresky jsou datované do počátku 14. století. První je malba nad hrobkou františkánského kardinála a teologa \"Mattea d'Acquasparta\" v \"kostele S. Maria in Aracoeli\". Kardinál zemřel v roce 1302 a hrobka vznikla krátce poté. Malba zobrazuje \"Madonu s Dítětem korunované svatými\", pravděpodobně Janem a Františkem. Později přidává vyobrazení klečícího kardinála a medailon s Kristem Pantokratorem. Dalším dílem je freska v apsidě kostela \"S. Giorgio in Velabro\". Je umístěná v konše apsidy a zpodobňuje stojícího Krista provázeného na levé straně Pannou Marií se sv. Jiřím a na pravé sv. Petrem a Šebestiánem. V roce 1308 dostal Cavallini pozvání od \"Karla II. z Anjou\", krále neapolského (1285-1309), a spolu s rodinou se přestěhovaly do Neapole. Měl dostat 30 uncí zlata a vlastní dům. Toto pozvání potvrzuje velký věhlas, kterého se Cavallini mu ve své době dostávalo. Nevíme, jak dlouho v Neapoli setrval a nedochovalo se ani žádné dílo z té doby. Musel však vykonat ještě jednu návštěvu Neapole, protože se tam dochovaly pozdější fresky v kostele \"S. Maria Donna Regina\", které jsou mu připisovány. Jedná se o vyobrazení \"Panny Marie jako Ženy sluncem\" oděné provázené apokalyptickým drakem a andělem, ostatní fresky v kostele jsou pak pravděpodobně díly jeho asistentů či následovníků. Dále je mu připisována freska \"Ukřižování\" v kostele \"S. Domenico Maggiore\". Po návratu do Říma převzal vedení nad tvorbou mozaik na fasádě západního průčelí kostela \"S. Paolo fuori le Mura\", kterým byl pověřen papežem \"Janem XXII\". sídlícím v Avignonu. Byly dokončeny před rokem 1330. Průčelí dominovala busta Krista v mandorle, pod ním mezi okny byly postavy sv. Pavla, Panny Marie, sv. Jana Křtitele a sv. Petra. Malá postava papeže klečícího na noze Jana Křtitele, měla připomínat, že byl jeho patronem. Také jeho rodový erb se nacházel v rohu mozaiky. Fasáda kostela byla velmi poničena požárem v roce 1823 a v rámci následné rekonstrukce musely být mozaik odstraněny. Toto dílo vytvořil Cavallini již ve velmi pozdním věku a s velkou pravděpodobností bylo jeho posledním. Cavallinimu jsou připisována ještě další díla v Římě. Lorenzo Ghiberti píše, že namaloval tři obrovské postavy evangelistů na vnitřní straně vstupní zdi ve \"chrámu sv. Petra\" a většinu interiérů v \"S. Crisogono\". Tyto práce však zanikly. Dále jsou mu připisovány fresky zobrazující \"život sv. Františka\" v kostele \"S. Francesco a Ripa\" v Římě datované do počátku 14. století. Giorgio Vasari (1568) chválil výmalbu klenby tribuny v kostele \"S. Maria in Aracoeli\". Je pravděpodobné, že všechna tato ztracená díla byly fresky.", "section_level": 1}, {"title": "Pracovní postupy a techniky.", "content": "Od Cavalliniho jsou známy pouze \"fresky\" a \"mozaiky\". Nepochybně měl nějaké asistenty, ale není doloženo, že by pod jeho vedením vznikla velká dílna. Během jeho pobytu v Neapoli možná vznikla malá malířská škola, která ho mohla zastupovat v době jeho nepřítomnosti. Používal techniku \"al fresco\", která spočívá v nanášení barev na mokrou omítku. Drobné detaily na nástěnných malbách, které byly přidány později, jsou prováděny technikou \"al secco\" poté, co hlavní malba už uschla. Většina z těchto detailů se pravděpodobně ani nedochovala. V zobrazení pomocí mozaiky se snažil co nejvíce přiblížit stylu svých maleb. Pokoušel se modelovat postavy pomocí velikosti mozaikových kamenů \"(tesserae\"). Na tváře a ruce používal menší než na drapérii a pozadí, čímž zdůrazňoval plasticitu a individualitu formy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pietro Cavallini (po roce 1240 – kolem roku 1330) byl italský malíř a mozaikář. Byl členem vážené římské rodiny \"Cerroni\". Působil v Římě a je mu připisována celá řada mozaik a fresek v městských bazilikách a kostelech. ", "tgt_summary": "Pietro Cavallini (* 2. Hälfte 13. Jahrhundert; † um 1330) war ein italienischer Maler, der am Ende des 13. und am Anfang des 14. Jahrhunderts in Rom und Neapel tätig war. Er führte Mosaiken im Stil der Kosmaten aus und hielt sich in seinen Fresken an die durch ein frischeres Naturgefühl belebte byzantinische Manier. Im Jahre 1308 war Cavallini im Dienste des Königs in Neapel tätig. Dies ist das einzig urkundlich gesicherte Datum der Vita Cavallinis.", "id": 1343243} {"src_title": "Mikasa (1900)", "tgt_title": "Mikasa (Schiff)", "src_document": [{"title": "Loď.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Koncepce.", "content": "Mikasa byla vrcholný predreadnought a koncepčně vycházela z předchozí Asahi. Největší změnou proti ní bylo rozdělení trupu na více vodotěsných úseků a celkově zdokonalení konstrukce trupu.", "section_level": 2}, {"title": "Výzbroj.", "content": "Hlavní výzbroj tvořila 4 děla 305mm/40 umístěná po dvou ve věži na přídi a zádi. Dostřel děl činil oficiálně 8 námořních mil, ale byly zaznamenány případy, kdy Japonci stříleli značně nepřesně i na 10 námořních mil. Rychlost palby byla v praxi zhruba jedna rána za 50 sekund. Hmotnost granátu byla 385,5 kg. Věže byly vybaveny výtahem a nabíjecím zařízením umožňujícím nabití při libovolném náměru a odměru (na rozdíl od předchozí třídy). Sekundární výzbroj tvořilo 14 děl 152 mm/40, která byla umístěna po pěti v kasematě na každém boku a zbývající děla byla umístěna na vrchní palubě. Hmotnost granátu byla 45,5 kg. Terciární výzbroj tvořilo 20 děl 76 mm/40 a 12 děl 47 mm/40. Pro zaměřování sloužily dva 120cm dálkoměry Barr & Stroud. Kromě děl byla Mikasa ještě vyzbrojena 4 torpédomety ráže 457 mm. Zbraní v době vzniku již překonanou byl kloun.", "section_level": 2}, {"title": "Pancéřování.", "content": "Lodní pancéřování bylo částečně z Harveyovy ocele a částečně z Krupovy ocele. Hlavní ochranou byl pancéřový pás v nejtlustším místě 229 mm silný pozvolna zeslabující směrem dolů a skokově směrem k přídi a zádi až na nejtenčích 102 mm. Traverznice, které pás spojovaly s barbetami hlavních věží měly tloušťku 356 – 152 mm. Pancéřová paluba měla 51 mm (plochá část) a 76 mm (skosy). Délka pancéřové citadely byla 78 metrů z celkové délky lodi 131 m. Kasematy byly chráněny 152 mm pancířem z vnější strany a 51 mm pancířem ze zbývajících stran. Věže hlavních děl chránil pancíř 254 mm (čelo) a 203 mm (zbylé části). Velitelská věž měla tloušťku 381 mm (stěny) a 105 mm (strop). Záložní velitelská věž měla pancíř 76 mm.", "section_level": 2}, {"title": "Pohonná soustava.", "content": "Pohonná soustava byla tvořena 24 kotly Belleville a dvou vertikálních trojčitých strojních agregátů s celkovým výkonem 16 000 koňských sil. S tímto se dařilo dosahovat na svou dobu slušných 18,5 uzlů. Zásoba uhlí byla standardně 700 tun a dostačovala pro dojezd 8500 námořních mil při desetiuzlové rychlosti. Odlitek kormidelního rámu dodala továrna E. ŠKODA PILSEN.", "section_level": 2}, {"title": "Posádka.", "content": "Posádku lodi tvořilo 40 důstojníků a 790 poddůstojníků a námořníků. Za války i s admirálským štábem byl počet lidí na palubě 940.", "section_level": 2}, {"title": "Maskování.", "content": "Loď měla tmavě šedý (z dálky až černý) nátěr a na komínech po třech identifikačních bílých pruzích.", "section_level": 3}, {"title": "Rusko-japonská válka.", "content": "Během této války byla vlajkovou lodí japonské \"Rengó Kantai\" (Spojeného loďstva) a také jeho 1. flotily. Mikasa se účastnila všech významnějších střetů a byla v nich mnohokrát poškozena. V bitvě u Šang-Tungu dostala 20 zásahů a od potopení ji možná dělila pouze lekážní plachta. Do přístavu se doplazila s 32 mrtvými a 80 zraněnými. V bitvě u Cušimy dostala loď zásahů ještě více a ztráty dosáhly 113 mrtvých a raněných.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečné osudy.", "content": "I po Válce měla loď pohnuté osudy i když už méně historicky zajímavé.", "section_level": 1}, {"title": "První výbuch.", "content": "Po skončení rusko-japonské války kotvila 11. září 1905 \"Mikasa\" v Sasebu. V 0:20 zpozorovala hlídka na lodi kouř unikající z větráku zadního skladiště 152mm granátů a v 0:30 došlo k malé explozi, po které vypukl požár. V 1:37 došlo k velké explozi, po které se \"Mikasa\" ve 2:30 potopila. Zahynulo 251 mužů a 340 bylo raněno. První tři pokusy o vyzvednutí selhaly, ale čtvrtý pokus uspěl a loď byla 8. srpna 1906 vyzdvižena a 22. srpna umístěna do suchého doku. Opravy v doku trvaly až do 24. dubna 1908. Jedna z verzí příčin zní, že výbuch inicializovali japonští důstojníci, kteří nebyli spokojeni s výsledkem Porsmouthské konference.", "section_level": 2}, {"title": "Druhý výbuch.", "content": "Ke druhé explozi – tentokrát v předním překladišti prachových náloží – došlo 3. října 1912, když loď kotvila v Kóbe. Aby se zabránilo dalším explozím, byly přední muniční sklady zaplaveny. Během exploze zahynul \"santó suihei\" ( ~ námořník 3. třídy) N. Heidžiró a dalších osm námořníků bylo zraněno. Pozdější vyšetřování došlo k závěru, že se psychicky labilní lodník (japonsky santó suihei) Heidžiró takto rozhodl spáchat sebevraždu prostřednictvím šesti prachových náloží pro 305mm kanóny ukradených ze skladiště.", "section_level": 2}, {"title": "První světová válka.", "content": "Za první světové války už se loď bojů neúčastnila. Místo toho se dočkala překlasifikace na bitevní loď druhé třídy a poté dokonce na bitevní loď třetí třídy. Své definitivní klasifikace se dočkala až po válce, kdy byla 1. září 1921 překlasifikována na \"kaibókan\" 1. třídy (~ pomocná loď, třída udávala pouze velikost plavidla).", "section_level": 2}, {"title": "Najetí na mělčinu.", "content": "Během hlídkování v Askoldském průlivu () v rámci mezinárodní intervence proti Sovětskému Rusku u Vladivostoku najela 16. září 1921 na mělčinu. Při uvolnění jí asistovaly \"kaibókany\" 1. třídy \"Fudži\" a \"Kasuga\" a oprava ve Vladivostoku trvala od 1. do 21. října. Poté loď přeplula do Maizurských doků, ale na moře se vrátila spíše symbolicky.", "section_level": 2}, {"title": "Památník.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Washingtonská konference.", "content": "Na Washingtonské konferenci bylo rozhodnuto o omezení tonáže jednotlivých námořnictev, což vedlo k vyřazení velkého množství lodí z činné služby, aby se Japonsko vešlo do přidělené kvóty celkového výtlaku. Japonci si v tomto vymohli výjimku a to tu, že \"Mikasa\" může být místo vyřazení zachována jako památník. Loď byla přepravena do Jokosuky, zde v pro tento účel vyhloubeném bazénu zasypána. Veřejnosti byla loď zpřístupněna 12. listopadu 1926.", "section_level": 2}, {"title": "Úpadek a obnova.", "content": "Navzdory zřejmému vyřazení byla loď na konci druhé světové války bombardována spojeneckými letadly. Po válce spojenci loď odzbrojili a dokonce se jeden čas uvažovalo o jejím předání Sovětskému svazu. (Z toho nakonec sešlo z důvodu špatného stavu lodi.) 14 let po válce byla loď uzavřena a nikdo se o ní nestaral. Až v roce 1960 započala rekonstrukce (mimo jiné na popud Ch. Nimitze). Rekonstrukce nebyla jednoduchá, protože díly pro ni nebyly k dispozici. Nakonec to Japonci vyřešili použitím některých dílů z dreadnoughtu Almirante Latorre, který byl v té době v Japonsku na sešrotování. Znovuotevření památníku pro veřejnost se konalo 27. května 1961. Loď je stále přístupná veřejnosti a jedná se o poslední predreadnought na světě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mikasa (: ) byla bitevní loď typu predreadnought Japonského císařského námořnictva. Byla jednou z šesti japonských bitevních lodí (\"Fudži\", \"Jašima\", \"Šikišima\", \"Hacuse\", \"Asahi\" a \"Mikasa\"), které tvořily hlavní námořní údernou sílu Japonska v rusko-japonské válce v letech 1904-1905. Ve službě byla v letech 1902–1923, přičemž od roku 1921 sloužila jako pomocná loď. Zůstala zachována jako muzejní loď.", "tgt_summary": "Die Mikasa (jap. ) ist ein Linienschiff der japanischen Marine und war das Flaggschiff des Admirals Tōgō Heihachirō während des Russisch-Japanischen Krieges von 1904/1905. Sie wurde nach dem Berg Mikasa in der Stadt Nara benannt und ist heute das letzte erhaltene Schlachtschiff aus der Prä-Dreadnought-Ära.", "id": 1032571} {"src_title": "Paul Niehans", "tgt_title": "Paul Niehans", "src_document": [{"title": "Počátek kariéry.", "content": "Paul Niehans se narodil v roce 1882. Jeho otec byl chirurgem v Bernu. Matka Paula Niehnase Anna Kaufmannová byla údajně dcerou německého císaře Fridricha III. Paul Niehans byl tedy označován za vnuka německého císaře Fridricha III. a synovce císaře Viléma II. Fridrich III. však oficiálně žádnou dceru Annu neměl. Paul Niehans vystudoval teologii a následně medicínu. Během první světové války pracoval jako vojenský lékař v Bělehradě. Po první světové válce se usadil v Clarens u Ženevského jezera. Zde se také začal zabývat transplantací žláz. Zjistil také, že buňky z žláz čerstvě poražených zvířat, přenesené do nemocných lidských orgánů, mají povzbudivý léčebný účinek.", "section_level": 1}, {"title": "Niehansova metoda.", "content": "Za den zrodu buněčné terapie označil Paul Niehans 1. duben 1931, kdy se mu pomocí jeho vlastní buněčné léčebné metody údajně podařilo zachránit ženu, která umírala na následky tetanu. V únoru 1954 těžce onemocněl papež Pius XII., který znal Niehanse už z dřívější doby. Paul Niehans totiž během druhé světové války ukrýval před nacisty ve svém domě dirigenta a skladatele Wilhelma Furtwänglera, kterému tím zachránil život. Wilhelm Furtwängler se pak Niehansovi odvděčil i tím, že jej po válce představil Piu XII. Papež si tak v roce 1954 na Niehanse vzpomněl a pozval jej oficiálně do Říma. Pius XII. měl tehdy již 77 let a trpěl těžkou gastritidou a krvácením do žaludku. Jeho stav byl beznadějný. Niehans pohotově aplikoval svou buněčnou léčbu a papež se začal rychle zotavovat. Po pár dnech již přijímal normální stravu a zcela zmizela nespavost, která jej trápila dlouhé roky. Italský tisk označil papežovo uzdravení za zázrak. Z Niehanse se doslova přes noc stala mediální celebrita a jeho sláva byla srovnatelná se slávou těch největších filmových hvězd oné doby. V srpnu 1954 představil na terapeutickém kongresu v Karlsruhe svou metodu také odborné lékařské veřejnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paul Niehans (21. listopadu 1882 – 1. září 1971) byl švýcarský lékař a propagátor vlastní léčebné metody, která spočívala v implantaci čerstvých tkáňových buněk do těla pacientů. ", "tgt_summary": "Paul Niehans (* 21. November 1882 in Bern; † 1. September 1971 in Montreux), heimatberechtigt in Bern, war ein Schweizer Arzt. Er gilt als Erfinder der Frischzellentherapie (\"life cell therapy\" oder \"cell therapy\").", "id": 854435} {"src_title": "Ambrose Burnside", "tgt_title": "Ambrose Burnside", "src_document": [{"title": "Život a kariéra před občanskou válkou.", "content": "Narodil se v Liberty, stát Indiana, jako čtvrté z devíti dětí Edghill a Pamely (nebo Pamilie) Brown Burnside, rodiny skotského původu. Jeho prapraděd Robert Burnside (1725–1775) se narodil ve Skotsku a usadil se v provincii Jižní Karolína. Jeho otec, rodák z Jižní Karolíny, byl původně majitel otroků, těmto však dal svobodu, když přesídlil do Indiany. Navštěvoval Liberty Seminary, ale jeho vzdělání bylo přerušeno v roce 1841, kdy zemřela jeho matka. Byl dán do učení k místnímu krejčímu a nakonec se stal společníkem v jeho obchodu. Zájem o armádní události a otcovy politické konexe mu vynesly jmenování do vojenské akademie Spojených států v roce 1843. Promoval v roce 1847 na 18. místě ve třídě z 38 kadetů a byl přidělen dekretem jako poručík k \"2nd U.S. Artillery\". S ní se přemístil do Veracruzu během Mexicko-americké války, ale po jeho příjezdu byly boje zastaveny a tak vykonával většinou posádkovou službu kolem Mexico City. Při ukončení války sloužil jako poručík dva roky na západní hranici pod kapitánem Braxton Braggem u 3rd U.S. Artillery, lehké dělostřelecké jednotky, která posléze převzala povinnost kavalérie a ochraňovala vozy Western mail při jejich cestě z Nevady do Kalifornie. V roce 1849 byl zraněn šípem do krku během šarvátky s Apači u Las Vegas, Nové Mexiko. V roce 1852 byl převelen do pevnosti Fort Adams, Newport, Rhode Island, kde se 27. dubna oženil s Maria Richmond Bishopovou z Providence, Rhode Island. Sňatek, který trval do jeho smrti, byl bezdětný. V roce 1853 podal resignaci ke komisi armády Spojených států a i když si ponechal pozice v domobraně, věnoval svůj čas a energii výrobě proslulé pušky, která nese jeho jméno - Burnsideovy karabiny. Ministr války ve vládě prezidenta Jamese Buchanana - John B. Floyd, uzavřel kontrakt s \"Burnside Arms Company\" a vybavil velkou částí armády jeho karabinou, což bylo podnětem k založení rozsáhlé továrny pro její výrobu. Kandidoval za Demokratickou stranu do kongresu státu Rhode Island v roce 1858, ale utrpěl těžkou volební porážku. Náklady kampaně a zničení jeho továrny při požáru přispělo k jeho finančnímu bankrotu a byl přinucen přenechat svůj patent na střelnou zbraň ostatním. Musel hledat zaměstnání a stal se pokladníkem \"Illinois Central Railroad\", kde pracoval u George B. McClellana, se kterým se spřátelil a který se stal v budoucnosti jedním z jeho velících důstojníků.", "section_level": 1}, {"title": "Občanská válka.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bitva u Bull Run.", "content": "V době propuknutí občanské války byl brigádním generálem u domobrany Rhode Islandu (\"Rhode Island Militia\"). Tato byla povýšena na 1. dobrovolnický pěší pluk Rhode Islandu (\"1st Rhode Island Volunteer Infantry\") a Burnside jmenován plukovníkem u tohoto pluku 2. května 1861. Během měsíce povýšil na velitele brigády vojenského okruhu Severní Virginie. Velel brigádě, která byla postupně po částech doplňována dalším vojenskými jednotkami, v první bitvě u Bull Run v červenci 1861 a dočasně převzal velení za zraněného brigádního generála Davida Huntera. Po 90 dnech musel jeho regiment mimo přímou službu, Burnside byl povýšen na brigádního generála u dobrovolníků a byl přeložen k výcvikovému středisku rodící se Potomacké armády.", "section_level": 2}, {"title": "Severní Karolína.", "content": "Od září 1861 do července 1862 velel \"Coast Division\" či expediční armádě Severní Karolíny - představované třemi brigádami shromážděnými v Annapolisu, stát Maryland, které tvořily jádro jeho budoucího IX. sboru - a také velel okruhu Severní Karolína. Vedl úspěšnou obojživelnou kampaň, která uzavřela přes 80% pobřeží Severní Karolíny a tím znemožnil konfederačním silám přepravu zboží po moři po zbytek války. Za své úspěchy v bitvách u Roanokea Island a u New Bern, což bylo první významné vítězství Unie na východě, byl 18. března povýšen na generálmajora. V červenci byly jeho síly přepraveny na sever do Newport News, stát Virginie a staly se IX. sborem Potomacké armády. Následně, po selhání generálmajora George B. McClellana v poloostrovním tažení (\"Peninsula Campaing\"), mu bylo nabídnuto velení nad Potomackou armádou. Tuto příležitost odmítl kvůli své loajalitě vůči McClellanovi, neboť si byl vědom vlastního nedostatku armádních zkušeností a oddělil část svého sboru na podporu armády generálmajora Johna Popeho z Virginie pro tažení v Severní Virginii. Extrémně kritické telegramy vůči velitelským schopnostem Popeho, které dostal od generálmajora Fitze John Portera předal svým nadřízeným a tyto později sehrály významnou roli při válečném soudu s Porterem, ve kterém se Burnside mohl stát osudovým svědkem. I po těžké porážce Popeho v druhé bitvě u Bull Run odmítl nabídku na velení armádě.", "section_level": 2}, {"title": "Antietam.", "content": "Burnside dostal pod své velení \"pravé křídlo\" Potomacké armády (I. a IX. sbor) na začátku Marylandského tažení v bitvě u South Mountain, ale McClellan oddělil tyto dva sbory k bitvě u Antietamu a protože je umístil na protějších koncích unionistické bitevní linie, vrátil Burnsidovi velení jen nad IX. sborem. Ten mlčky odmítl vzdát se své vyšší pravomoci a tak veškeré příkazy k těmto sborům posílal po velitelích sboru, nejprve po generálmajorovi Jesse L. Reno (který padl v bitvě u South Mountain) a potom po brigádním generálovi Jacobu D. Coxovi. Toto nešikovné uspořádání přispělo k pomalosti v zaútočení na přechod přes řeku na jižním křídle unionistické linie, který se nyní jmenuje Burnsideův most (\"Burnside's Bridge\"). Neprovedl adekvátní průzkum oblasti a namísto využití několika snadných brodů na místech mimo dostřel nepřítele byly jeho vojenské jednotky přinuceny k opakovaným útokům přes úzký most, který byl ovládaný z vyvýšených pozic konfederačními ostrostřelci. Před polednem již McClellan ztrácel trpělivost. Vyslal řadu kurýrů, aby motivoval Burnsidea k postupu kupředu. Přes jednoho pobočníka mu vzkázal: \"Řekněte mu, že i kdyby to stálo 10000 mužů, tak to musí provést právě teď.\" McClellan zvýšil tlak vysláním svého inspekčního generála, aby konfrontoval Burnsidea, který působil rozhořčeně: \"McClellan, zdá se si myslí, že já nejsem ten nejlepší, kdo může získat tento most, jste už třetí nebo čtvrtý, kdo byl u mne dnes ráno s podobnými příkazy.\" Zpoždění dovolilo konfederační divizi generálmajora A.P. Hilloa k postupu od Harper Ferry a odražení unionistického průlomu. Když McClellan odmítnul Burnsideovy žádosti o posily, skončila bitva taktickým patem.", "section_level": 2}, {"title": "Fredericksburg.", "content": "McClellan byl odvolán po selhání při stíhání generála Roberta E. Lee při jeho ústupu od Antietamu a 7. listopadu 1862 byl Burnside pověřen velením Potomacké armády. Neochotně se podřídil tomuto příkazu, již třetímu v jeho krátké kariéře. Prezident Abraham Lincoln vyvíjel tlak na Burnsidea, aby provedl útočnou akci a 14. listopadu schválil jeho plán na zmocnění se hlavního města Konfederace Richmondu ve Virginii. Tento plán vedl k potupné a nákladné porážce Unie v bitvě u Fredericksburgu 13. prosince 1862. Jeho postup na Fredericksburg byl rychlý, ale plánování postavit pontonový most k překročení řeky Rappahannock River a také jeho vlastní nechuť k rozmístění části jeho armády přes místa s brody později zpozdily útok. Toto dovolilo generálu Lee soustředit armádu podél Marye's Heights přímo na západ od města a snadno odrazit unionistické útoky. Útoky jižně od města, které byly považovány za hlavní směr útoku na město, byly také špatně vedeny a počáteční prudký postup Unie zůstal bez podpory. Rozrušen selháním jeho plánu a enormními oběťmi při opakovaných, marných čelních útocích, Burnside deklaroval, že on by mohl vést útok jeho starými sbory. Jeho velitelé sboru mu to rozmluvili, ale vztahy mezi ním a jeho podřízenými byly napjaté. Vzal na sebe plnou odpovědnost za neúspěch a nabídl, že odejde z armády, což nebylo akceptováno. V lednu 1863 zahájil druhou ofenzivu proti generálu Lee, ale postup zastavily dříve, než bylo něčeho dosaženo, bažiny vzniklé ze zimních dešťů a vyneslo mu to posměšně přezdívku \"Mud March\". Burnside žádal, aby několik důstojníků, kteří projevili otevřenou neposlušnost, bylo uvolněno ze služby a postaveno před válečný soud a také nabídl svou rezignaci. Lincoln si vybral druhou možnost a 26. ledna 1863 ho nahradil generálmajorem Josephem Hookerem, jedním z důstojníků, kteří se proti Burnsideovi spikli.", "section_level": 2}, {"title": "Východní Tennessee.", "content": "Lincoln byl nerad, že aby ztratil Burnside zcela z armády a svěřil mu velení nad okruhem Ohio a jeho starým IX sborem. V Ohiu Burnside vydal kontroverzní všeobecný rozkaz číslo 38, dle kterého byl zločinec kdokoli, kdo vyjádřil jakýkoliv druh odporu vůči válce. Použil ho pak při zatčení bývalého kongresmana za stát Ohio a kandidáta na guvernéra Clementa Vallandighama, prominentního vůdce nespolehlivého mírového hnutí a vyšetřoval ho u vojenského soudu (navzdory skutečnosti, že to byl civilista). Jednal také s konfederačními \"nájezdníky\", jako byl John Hunt Morgan. Při Knoxvillském tažení dorazil k Knoxville, stát Tennessee, když nejprve obešel Cumberland Gap, držený Konfederací. Po zabrání Knoxville bez odporu poslal vojenské jednotky zpět na Cumberland Gap. Brigádní generál John W. Frazer, konfederační velitel, se odmítl vzdát tváří v tvář pouze dvěma unionistickým brigádám a tak dorazil Burnside s třetí brigádou, čímž urychlil porážku Frazera a jeho 2 300 konfederačních vojáků. Po porážce unionistického generálmajora Williama S. Rosecranse v bitvě o Chickamauga byl pronásledován generálporučíkem Jamesem Longstreetem, proti jehož vojenským jednotkám bojoval již na Marye's Heights. Obratně vymanévroval Longstreeta v bitvě u Campbelin Station a byl tak schopen dosáhnout opevnění a bezpečí v Knoxville, kde byl krátce obležen, dokud konfederační vojska nebyla poražena v bitvě u Fort Sanders mimo města. Vázáním Longstreetových sborů v Knoxville přispěl k porážce generála Braxtona Bragga od generálmajora Ulysses S. Granta u Chattanoogy. Na pomoc mu pak přispěchaly vojenské jednotky pod velením generálmajora William T. Shermana, ale obležení již bylo ukončeno, když se Longstreet stáhnul a nakonec se vrátil do Virginie.", "section_level": 2}, {"title": "Pozemní tažení.", "content": "Byl mu dán rozkaz dovést IX. sbor zpátky na východní scénu, kde ho v Annapolisu, stát Maryland, doplnil na plnou sílu více jak 21 000 mužů. IX. sbor bojoval při pozemním tažení od května 1864 jako nezávislá jednotka, podávající hlášení zpočátku Grantovi, nebyl přiřazen Potomacké armádě, protože předčil jeho velitele, generálmajora George G. Meadeho, který pod ním při bitvě u Fredericksburgu velel divizi. Tato těžkopádná úprava byla změněna 24. května těsně před bitvou u North Anna, kdy souhlasil s tím, že se zřekne svého postavení a byl převelen pod přímé vedení Meadeho. Bojoval pak v bitvách u Wilderness a Spotsylvania Court House, na kterých se nijak významně nepodílel, když útočil jen postupně a neměl ochotu k tomu, aby jeho vojáci prováděli čelní útoky, tak charakteristické pro tyto bitvy. Následně po těchto bitvách pak byl pověřen obléháním Petersburgu.", "section_level": 2}, {"title": "Kráter.", "content": "Když se v červenci 1864 začalo schylovat k patu v poziční válce u Petersburgu, souhlasil s plánem, který navrhli horníci z pensylvánských uhelných dolů, sloužící v jeho regimentech: vykopat podzemní chodbu pod pevnůstkami konfederačního opevnění, zapálit tam výbušniny a tím dosáhnout překvapivého průlomu. Zničení pevností 30. června je známo též pod pojmem bitva u kráteru. Kvůli zásahu Meadeho, který Burnsideovi vydal rozkaz jen několik hodin před útokem pěchoty, nebyly nasazeny jeho divize černošských vojáků, které byly speciálně vycvičené pro tuto misi. Namísto toho byl přinucen využít netrénované bělošské vojenské jednotky. Protože se nemohl rozhodnout, která divize bude nasazena, tak si jeho podřízení velitelé metali los. Takto byla vybrána divize pod velením brigádního generála Jamese H. Ledlieho, který selhal při instruování mužů, co se od nich očekává a během bitvy se opil za liniemi a nebyl schopen velet. Ledlieho lidé vstoupili do obrovského kráteru, místo aby ho obešli a zůstali v něm uvězněni a podléhali vražednému ohni palby konfederačních vojáků na okraji kráteru, což mělo za následek vysoké oběti. Burnside byl 14. srpna zbaven velení a Grant ho poslal na dovolenou, Meade mu však tuto příhodu nikdy nepřipomínal. Vyšetřující soud později dal za vinu fiaska u kráteru Burnsideovi a jeho podřízeným velitelům. V prosinci se setkal s prezidentem Lincolnem a generálem Grantem a probírali společně jeho budoucnost. Zvažoval o rezignaci, ale nakonec přijal požadavek Lincolna i Granta a zůstal v armádě. O konci rozhovoru uvedl: Nebyl jsem informován o žádném místě, na které bych měl nastoupit.\" Nakonec podal komisi svou resignaci dne 15. dubna 1865.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečná kariéra.", "content": "Po své rezignaci byl zaměstnán v řadě železničních a průmyslových ředitelství, včetně předsednictví \"Cincinnati and Martinsville Railroad\", \"Indianapolis and Vincennes Railroad\", \"Cairo and Vincennes Railroad\" a \"Rhode Island Locomotive Works\". Na tři roky byl zvolen guvernérem státu Rhode Islandu (květen 1866 - květen 1869). Byl vrchním velitelem Grand Army republikové asociace veteránů v letech 1871 až 1872. Při svém založení v roce 1871 si ho \"National Rifle Association\" vybrala jako svého prvního prezidenta. Během návštěvy Evropy v roce 1870 se pokusil být zprostředkovatelem mezi Francií a Německem ve prusko-francouzské válce. V roce 1874 byl zvolen senátorem za Rhode Island, znovu zvolen byl v roce 1880 a byl ve funkci až do své smrti v roce 1881. Během té doby, ačkoli byl před válkou demokratem, hrál jako republikán významnou roli v armádních záležitostech a zároveň byl v roce 1881 zvolen předsedou výboru mezinárodních vztahů. Zemřel náhle na srdeční neuralgii (angína pectoris) v Bristolu, stát Rhode Island a je pohřben na Swan Point Cemetery Providence, Rhode Island. Na konci 19. století byla k jeho poctě v Burnside Parku, Providence, vztyčena jezdecká socha.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění a odkaz.", "content": "Byl vždy velmi populární - v armádě i v politice. Snadno si získával přátele, hodně se usmíval a každého oslovoval jménem. Jeho profesionální armádní reputace nebyla již tak pozitivní, byl známý tvrdohlavostí, nebyl nápaditý a nevhodný pro vrchní velení jak rozumově, tak emočně. Grant řekl, že byl \"nevhodný\" pro velení nad armádou a že to nikdo nevěděl lépe než Burnside sám. Při znalosti svých schopností dvakrát odmítl velení nad Potomackou armádou a jen přijímal rozkazy svých nadřízených. Jeffry D. Wert v pasáži věnované jeho armádní kariéře popsal jeho pocity po Fredericksburgu: Shrnutí od Bruce Cattona:", "section_level": 1}, {"title": "Licousy.", "content": "Burnside byl známý svými neobvyklými licousy, vzniklými spojením knírku s pásem vlasů před ušima, ale s bradou hladce oholenou; pro tento styl bylo použito slovo \"burnsides\" a obrácením slabik vzniklo slovo pro licousy: \"sideburns\".", "section_level": 1}, {"title": "Populární média.", "content": "Burnsideho hrál Alex Hyde-White ve filmu Ronalda F. Maxwella z roku 2003 \"\"Gods and Generals\"\", zahrnující i bitvu u Fredericksburgu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ambrose Everett Burnside (23. května 1824 – 13. září 1881) byl americký voják, manažér na železnici, vynálezce, průmyslník a politik z Rhode Islandu, jehož byl guvernérem a senátorem za tento stát. Jako generál unionistické armády v občanské válce vedl úspěšné tažení v Severní Karolíně a východním Tennessee, ale byl poražen v katastrofální bitvě u Fredericksburgu a v bitvě u Crateru. Jeho zvláštní styl úpravy vousů, nyní znám jako \"sideburns\", čili licousy, je odvozené z jeho příjmení.", "tgt_summary": "Ambrose Everett Burnside (* 23. Mai 1824 in Liberty, Union County, Indiana; † 13. September 1881 in Bristol, Rhode Island) war ein General des US-Heeres während des Sezessionskrieges und Gouverneur von Rhode Island. Diesen Bundesstaat vertrat er außerdem im US-Senat.", "id": 1208618} {"src_title": "Australský honácký pes", "tgt_title": "Australian Cattle Dog", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Australský honák je velmi podobný dnes již vyhynulému modrému patařovi, který se dříve používal při nakládání dobytka do lodí. Tento honák má však zcela jiný původ. Dožívá se v průměru 12–14 let. Australský osadník Thomas Smith Hall toto plemeno vyšlechtil k obrazu pataře na konci 19. století. Ke šlechtění pravděpodobně použil psa dingo, červeného bobtaila, plemena kolie a podařilo se mu vyšlechtit psa velmi podobného patařovi. Pes je díky svým předkům všestranný a nebojácný.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Australský honácký pes by měl být svalnatý, atletický a silný bez jakékoliv stopy slabosti nebo křehkosti. Nicméně nadměrně těžký nebo až zavalitý by neměl být v žádném případě. Dokonce psi chovaní jako společníci nebo s nějakými cíli na výstavách by měli mít vyvážené, pevné svalstvo.", "section_level": 2}, {"title": "Velikost.", "content": "Fena australského honáckého psa měří od 43 do 48 cm v kohoutku, pes má od 46 do 51 cm. Australský honácký pes je svalnatý, kompaktní pes s hustou, hrubou, spíše mastnou srstí, a jemnou zimní podsadou. Má dlouhý ocas, který obecně nese nízko. Australský honácký pes v dobré kondici by měl vážit zhruba 16 až 23 kg.", "section_level": 2}, {"title": "Srst a barva.", "content": "Australští honáčtí psi se vyskytují ve dvou základních barevných variantách: modrá a červená. V obou případech není zbarvení jednotné. Zřetelné zbarvení australského honáckého psa je výsledkem bílých a šedých chlupů důkladně roztroušených mezi červenými a černými chlupy. V přísadě do primárního zbarvení australského honáckého psa se také ukazují místa s jednotnou nebo téměř jednotnou barvou, většinou znatelná u jednoho nebo obou očí. Červená je geneticky dominantní barvou australského honáka a je složena z mixu červených a bílých chlupů, což vede k zázvorovému zbarvení. Další častou barvou australského honáka je \"modrá\", která je tvořena z mramorování černých, šedých a bílých chlupů po celém těle. Modří psi by měli mít buď modrou srst s černými fleky nebo modrou srst s červeným pálením. U tohoto typu by neměly být červené znaky jinde, než na končetinách. Většina australských honáků má na čele bílý pruh nebo bílý flek nazývaný \"Bentley Mark\". Podle legendy jej totiž měl čistokrevný pes pana Bentleyho a od něho toto znaménko přešlo na všechny australské honáky. Občas také mají bílou tečku na ocase a bílou skvrnku na hrudi. Štěňata se rodí bílá a teprve postupem času tmavnou. Věří se, že tuto vlastnost zdědili od dalmatina.", "section_level": 2}, {"title": "Ocas.", "content": "Australský honácký pes by neměl být zaměňován s Australian Stumpy Tail Cattle Dog, psem, který se rodí s krátkým ocasem. Stumpy se australskému honákovi velmi podobá, ale stumpy je vyšší.", "section_level": 2}, {"title": "Temperament.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Chování a nároky plemene.", "content": "Australský honácký pes má velké nároky na pohyb, je to pes čilý, inteligentní a hravý. V mládí by se měl seznámit s dětmi a jinými zvířaty, jinak může být nesnášenlivý a teritoriální. Byl vyšlechtěn v Austrálii, proto snáší dobře i vysoké teploty. Žít trvale venku pro něj není problém. Je to velmi dobrý a ostražitý hlídač, oddaný svému pánovi.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Jak naznačuje název plemene, jeho hlavní funkcí byla kontrola přesunů stáda dobytka jak v otevřených, tak i uzavřených prostorách. Stádo vede kousáním do kopyt nebo do ocasu. V dnešní době můžeme vidět australské honácké psy pracovat ve sportovní kynologii či soutěžích obedience. Výborně se prezentují i v soutěžích agility, kde vynikne jejich mrštnost a rychlost. Ve Spojených státech a v Austrálii se používají k hledání drog či výbušnin.", "section_level": 2}, {"title": "Zdraví.", "content": "Dožívají se okolo dvanácti let, 27% umírá na rakovinu. Jsou náchylnější na slepotu, reprodukční potíže a dysplasii kyčelního kloubu, ta je způsobena buďto obezitou psa nebo velkou zátěží na klouby ve štěněcím období.", "section_level": 1}], "src_summary": "Australský honácký pes (anglicky: Australian Cattle Dog) je plemeno honáckého psa z Austrálie chované k vedení stáda. Je to krátkosrstý pes střední velikosti vynikající svou inteligencí.", "tgt_summary": "Der Australian Cattle Dog ist eine von der FCI anerkannte Hunderasse aus Australien (Gruppe 1, Sektion 2, Standard Nr. 287).", "id": 1365194} {"src_title": "Kubánská revoluce", "tgt_title": "Kubanische Revolution", "src_document": [{"title": "Příčiny revoluce.", "content": "Následující období až do roku 1930 se vyznačovalo mnoha stávkami – odehrávaly se lokální i celostátní stávky za zvýšení mezd, osmihodinovou pracovní dobu a uznání odborových organizací, byly uspořádány kampaně proti zavedení povinné vojenské služby, odehrály se ohromné demonstrace proti chudobě a vysokým životním nákladům atd. Všechny tyto projevy vzpoury vyvolávaly vládní represe proti radikálním skupinám. Během tohoto období se v prezidentském křesle vystřídalo několik osob. První výraznější postavou byl generál Gerardo Machado zvolený 20. května 1925, později známý jako „Řezník z Las Villas“. Za jeho vlády Kuba ještě výrazněji prohloubila svou závislost na USA. Krvavá Machadova diktatura byla nakonec svržena 7. srpna 1933 generální stávkou a povstáním. 20. srpna 1933 se kubánským prezidentem stal Carlos Manuel de Cespedes, bývalý velvyslanec ve Washingtonu, jeho režim se ale zhroutil po pouhých 21 dnech. Byl svržen proslulou „Vzpourou seržantů“, vedenou tehdy neznámým Fulgencio Batistou y Zaldivar.", "section_level": 1}, {"title": "Kuba během Batistovy diktatury.", "content": "V roce 1933 Machadova vláda započala s úspornými opatřeními, vztahujícími se také na armádu. Tvrdě zasaženi byli zejména poddůstojníci, jejichž platy byly výrazně sníženy a služební postup zastaven, Batista tak na hlavní základně Campo Colombia postupně začal získávat přívržence pro myšlenku svržení režimu. Iniciátorem poddůstojnické vzpoury bylo politické studentské seskupení (Directorio de Estudiantes Revolucionarios), které dosadilo posléze do funkce prezidenta republiky profesora Ramóna Graua San Martína, který svěřil armádu do rukou právě Batistovi. Grau San Martínův nacionalistický režim ale nebyl podporován USA, které jej neuznaly. V lednu 1934 se zhroutila koalice mezi studentskými skupinami a Batistou, který Grau San Martína přinutil k rezignaci a vládl poté sám pomocí loutkových prezidentů. Hlavní roli v zemi převzala Batistova armáda. Od roku 1940 se po dobu čtyř let stal Fulgencio Batista prezidentem země. V roce 1940 byla na Kubě přijata nová ústava omezující rozlohu pozemkového fondu a ve vládě byli dokonce zástupci komunistů. Jeho režim zpočátku neměl s USA dobré vztahy, ale to se později zlepšilo, zejména poté, co Batista devátého prosince 1941 po útoku na Pearl Harbor vyhlásil válku mocnostem Osy, Kuba začala sloužit jako výcvikový prostor pro americké a britské piloty a Spojeným státům byly také poskytnuty všechny námořní základny. USA odměnou za to vykupovaly produkci cukru a poskytly Batistově režimu štědré půjčky. Batista v roce 1943 dokonce navázal diplomatické vztahy se Sovětským svazem. Do roku 1949 se vystřídalo na Kubě několik prezidentů a několik vládních kabinetů, nijak se ale nezměnila daná politická a ekonomická situace. Podruhé se Fulgencio Batista dostal do čela země vojenským pučem v roce 1952. Situace se tehdy vyvinula takto: Předpokládalo se, že ve volbách v roce 1952 zvítězí kandidát demokratických sil Roberto Agramonte. Směr politického vývoje přerušil na jaře téhož roku Batistův státní převrat, kterým byl sesazen Carlos Prío Socarrás a prezidentem se sám jmenoval vůdce puče. Nové volby byly odloženy na neurčito, byla zrušena ústava z roku 1940 a zakázány odborové organizace. Od března 1952 do prosince 1958 zavraždila armáda a policie, za politického teroru při potlačování demokratických svobod na Kubě, asi 20 tis. osob.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik opozičních sil.", "content": "26. července 1953 došlo k neúspěšnému útoku na druhé největší kasárny země – Moncada v Santiagu de Cuba. Vedoucí postavení při něm měl mladý právník Fidel Castro Ruz, známý člen opoziční Studentské federace. Fidel Castro se narodil 13. srpna 1926 jako nemanželské dítě. Jeho otec byl značně bohatý statkář majitel plantáží s cukrovou třtinou, který dal svým synům to nejlepší vzdělání, kterého mohli na Kubě dosáhnout. Od roku 1945 Castro studoval na Právnické fakultě. Jako prezident Studentské federace vystupoval značně radikálně proti sociálním nerovnostem, čímž vešel na veřejnosti ve známost. Ještě známějším se stal po vystudování. V roce 1948 se oženil a narodil se mu syn. Jako právník v té době aktivně vystupoval v celé řadě sociálně a politicky motivovaných procesů a dokonce v roce 1952 podal žalobu na diktátora Batistu za porušování ústavních práv. Po útoku na kasárna Moncada byl společně s ostatními revolucionáři zatčen. Život mu zachránilo jen to, že neuvedl své jméno, podle pokynů měl být totiž zastřelen, údajně na útěku. Od 16. října téhož roku začal soud. Fidel Castro při procesu odmítl obhájce a hájil se sám. Po 72 dnech samovazby vystoupil před soudní tribunál s obhajobou, která se stala v podstatě programem tzv. Hnutí 26. července. Nakonec byl Castro odsouzen na 15 let vězení. Byl však záhy propuštěn poté, co byl v roce 1955 pod vojenskou kontrolou voleb Batista oficiálně zvolen prezidentem a v rámci amnestie propustil uvězněné účastníky útoku na kasárna Moncada. Castrovi byl vysloven zákaz vystupování na veřejnosti, a proto 7. července odletěl z Kuby do Mexika, kde se pustil do organizování guerillového Hnutí 26. července. Toto hnutí bylo složeno především z mladých liberálů. V Mexiku se Castro seznámil s Ernestem Guevarou, lékařem z Argentiny, který se připojil k Hnutí 26. července a stal se jedním z jeho nejbližších spolupracovníků. V létě 1956 byl F. Castro mexickými úřady zatčen a obviněn z konspirace proti kubánské vládě a přípravy atentátu na kubánského prezidenta a z překračování mexických zákonů. Začátkem září 1956 se v Mexico City sešel Castro s José Antoniem Echeverríou, představitelem revolučního hnutí studentů, a vydali společné prohlášení o boji proti Batistovi. Prohlásili, že povstání je připravené natolik, že Kubu bude možno osvobodit již v roce 1956.", "section_level": 1}, {"title": "Vylodění na Kubě 1956.", "content": "Při svém pobytu v Tuxpanu v Mexiku objevil Fidel Castro na řece Pontepec starou loď. Její rozměry byly 19 m délka a 4,5 m šířka. Nevelká loď dokázala plout rychlostí jen asi 16 km/hod. 15. listopadu 1956 oznámil Castro světové veřejnosti, že je připraven k ozbrojenému boji a k expedici na Kubu. Jachta Granma vyplula 25. listopadu 1956 z mexického Tuxpanu. Cesta kolem Jamajky trvala týden a byla dlouhá přes dva tisíce kilometrů. Již 2. prosince 1956 se 82 Kubánců vedených Fidelem Castrem, Raúlem Castrem, Camilem Cienfuegosem a Che Guevarou tajně vylodilo na území Kuby na Playa de las Colorades s cílem připravit povstání. Výsadek revolucionářů byl záhy zpozorován a armáda na jeho likvidaci nasadila početné vojenské oddíly a letectvo. Dva dny po vylodění, v době, kdy Castro se svým oddílem již směřoval k Sieře, se roznesla zpráva, že spolu se svými spolupracovníky krátce po přistání zahynul. Na domluveném místě v horách Sierry Maestro se po patnácti dnech pronásledování sešlo pouze 14 (v některých pramenech 12) ozbrojených mužů.", "section_level": 1}, {"title": "Revolucionáři v Sierra Maestra.", "content": "K všeobecnému povstání, se kterým počítali, nedošlo. Pod vedením Castra se postupně vytvořila partyzánská ozbrojená skupina, která měla svoje centrum v těžko schůdných oblastech zalesněného pohoří Sierra Maestra. Castrova izolovaná skupina se komplikovaně vyrovnávala s divočinou Sierra Maestra a jen s největšími obtížemi mohla působit na úplném okraji širokého hnutí lidového odporu. Castrova skupina byla téměř úplně odříznuta od okolního světa a neměla kontakty s dalšími protibatistovskými organizacemi, ani s Castrovým „vlastním“ Hnutím 26. července. Přibližně za půldruhého měsíce po vylodění, v polovině ledna 1957, svedl partyzánský oddíl Fidela Castra svou první vítěznou bitvu. Objektem útoku se stala nevelká vojenská stanice v La Platě, umístěná na východním pobřeží provincie Oriente. I když nešlo o velkou akci, celá země se dozvěděla, že Castro a jeho přívrženci žijí a jsou schopni boje.", "section_level": 1}, {"title": "Útok na prezidentský palác.", "content": "K závažné události došlo 13. března 1957 v Havaně. Členové Studentského direktoria podnikli útok na prezidentský palác s cílem zabít Batistu. Podařilo se jim proniknout až do kanceláře Batisty v druhém patře, ten ale krátce před útokem odešel, což mu zachránilo život. V příštích okamžicích se překvapené vojsko vzpamatovalo a zaútočilo na povstalce. Došlo ke krátké, ale krvavé bitvě, v níž většina útočníků padla. V době, kdy se povstalci probíjeli do prezidentského paláce, se jiná skupina příslušníků Direktoria zmocnila rozhlasu a oznámila, že Batista je mrtev. Předseda Fedrace univerzitních studentů J. A. Echeverría vyzval lid k revoluci. Po opuštění rozhlasu byl ale na ulici zabit. Ačkoliv si Fidel Castro dnes přisvojuje zásluhy na této akci, nic o ní nevěděl a ani ji neschvaloval. Dozvěděl se o ní pouze nepřímo. I přesto se z Echeverríi a dalších obětí mezitím stali revoluční mučedníci a 13. březen je každoročně připomínán jako významný mezník v historii Castrovy revoluce. Ti, kteří přežili útok na prezidentský palác, později založili nezávislé guerillové oddíly v pohoří Escambray, tzv. „Druhou Escambrayskou frontu“.", "section_level": 1}, {"title": "Předrevoluční boje.", "content": "K jedné z nejkrvavějších bitev v rámci protibatistovského povstání došlo 5. září 1957. Námořní základny v Cienfuegos, asi 360 km od Havany, se zmocnili vzbouření námořníci a členové civilních odbojových skupin. Námořníci rozdali zbraně lidem v okolí. Předpokládali, že dojde k simultánnímu povstání v Havaně, které však selhalo kvůli nedostatečné koordinaci, přestože bylo odpáleno asi dvanáct náloží. Vládním pozemním a leteckým silám se nakonec podařilo vzbouřence rozprášit po tvrdém boji zblízka. Vzpoura byla nakonec potlačena, ale poblíž Sierra de Trinidad byla otevřena druhá povstalecká fronta (vedená Raúlem Castrem), nacházející se pouhých 100 kilometrů od důležitého komunikačního centra Santa Clara. Následnou Třetí frontu v oblasti Santiaga de Cuba a působící také v oblastech El Uvero a El Cobre vedl Juan Almeida. Situace v zemi se stále více stávala pro režim neudržitelnou. Batista proto vypsal na 1. června 1958 volby ve snaze uklidnit situaci. Mezitím však partyzáni v horách získávali stále více spojenců. Ve snaze zvládnout složitou situaci nabídl Batista povstalcům 3. dubna 1958 amnestii, na což však oni 9. dubna 1958 odpověděli výzvou ke generální stávce, kterou ale vojsko v zárodku ještě potlačilo. Batista si však byl vědom velkého nebezpečí, a proto se v květnu téhož roku rozhodl pro likvidaci partyzánských jednotek. Partyzáni v té době získali fotodokumentaci z americké vojenské základny Guantanámo z nakládání amerických napalmových pum do kubánských bombardérů, které nemilosrdně vypalovaly vesnice v oblasti ovládané povstalci. Fotografie, které předali revolucionáři sdělovacím prostředkům v USA, měly velkou odezvu na veřejném mínění, které se stavělo stále negativněji vůči činnosti stávajícího kubánského prezidenta a vlády. 27. června přepadli partyzáni několik autobusů převážejících americké důstojníky ze základny do Santiaga. Zajatcům přímo ukázali některé napalmem zcela zničené vesnice. Zajatí vojáci se obrátili dopisem na amerického konzula na Kubě s žádostí o zastavení ničivého bombardování. Americký konzul Wolam a velvyslanec USA v Havaně A. T. Smith vyjednali přerušení bombardování, což umožnilo povstalcům přeskupit svoje vojska a ubránit Sierru Maestro.", "section_level": 1}, {"title": "Vítězství revoluce.", "content": "Když povstalecká armáda odrazila definitivně ofenzívu vládních vojsk a fronty se stabilizovaly, obdržel Che Guevara rozkaz k přesunu svých jednotek do střední provincie Las Villas. Hlavním úkolem partyzánů v této oblasti bylo systematicky narušovat dopravu a spoje mezi východem a západem ostrova. Che Guevara, který byl určen jako velitel pochodu, byl současně pověřen, aby se spojil se všemi politickými ozbrojenými skupinami, operujícími v Las Villas. 600 km dlouhý „velký pochod“ začal 31. srpna 1958 a trval do 16. října téhož roku. Od září docházelo k narůstání dezercí kubánských vojáků a k jejich přechodům k povstalcům. Během listopadu a prosince přerušila povstalecká vojska všechny cesty a spoje v Las Villas. Na hlavní dálnici, vedoucí přes celou Kubu, byl zničen most přes řeku Tuynicay. Hlavní trať byla přerušena na několika místech. Ostrov byl rozdělen na dvě části. Vládní vojska, izolovaná v provincii Oriente, mohla být podporována pouze ze vzduchu. Zde probíhaly nejúpornější boje a postavení vládních vojáků se stávalo každým dnem beznadějnější. Koncem roku 1958 bylo Batistovo vojsko zcela demoralizováno a poraženo i přesto, že ani početně ani výzbrojí se Povstalecké vojsko vládnímu zdaleka nevyrovnalo. Fidel Castro se svou vojenskou skupinou dobyl a obsadil Santiago de Cuba, kde byl nadšeně obyvatelstvem přijat. V prosinci byl sveden pod vedením Che Guevary třídenní vítězný boj o město Santa Clara, čímž byla otevřena cesta k útoku na Havanu. Údery povstaleckého vojska v horách i odpor ve městech ochromily moc vlády natolik, že se koncem prosince 1958 zhroutila. 1. ledna 1959 v 01 hod. opustil prezident Batista letecky Kubu a o den později – 2. ledna 1959 – vstoupily do hlavního města oddíly povstalců vedené Ernestem Che Guevarou a Camilem Cienfuegosem.", "section_level": 1}, {"title": "Období po roce 1959.", "content": "8. ledna přijel do Havany tehdy 33letý vůdce partyzánů Fidel Castro. 13. ledna 1959 vynesl Revoluční tribunál první rozsudky smrti nad aktivisty Batistova režimu. Bylo to v době, kdy ještě sdělovací prostředky USA povstání na Kubě hodnotily velmi pozitivně. V první vládě, která vznikla 5. ledna 1959, Fidel Castro nebyl. Předseda vlády, opoziční právník Miro Cardone, do vlády jmenoval především členy umírněného Hnutí 26. července. Prezidentem se stal Manuel Urrutia Lléo, který se partyzánských bojů neúčastnil. Byl však všeobecně známý a kladně hodnocený pro svoji soudní objektivitu během svého působení v období Batistovy diktatury. Do pěti dnů po svém ustavení byla první kubánská vláda uznána nejen všemi zeměmi Latinské Ameriky, ale i USA, SRN, Velkou Británií, Španělskem a dalšími zeměmi. Poměrně krátce po vítězství revoluce došlo k dalšímu uvězňování kontrarevolucionářů a dokonce proběhl proces s jedním z čelních Castrových spolubojovníků Huberem Matosem. Internováno bylo asi 75 tisíc osob. Asi čtvrt milionu lidí, zejména inteligence a duchovní, opustilo v první emigrační vlně ostrov. Politický vývoj na Kubě rychle akceleroval po vstupu Fidela Castra do vlády a po změně dalších členů vlády, která již 17. května vyhlásila nový zákon o pozemkové reformě, který však stávající prezident Urritia odmítl podepsat. Následně byl prezident Urrutia donucen vzdát se moci a odstoupit. Do čela Kuby nastoupil radikální prezident Osvaldo Dorticós Torrado, ale ani na tuto politickou změnu USA nijak nereagovaly. Do čela vlády byl postaven Fidel Castro, který se 4. září 1959 sešel s velvyslancem USA P. W. Bonsalem. Oznámil mu, že kromě pozemkové reformy, při níž měly USA přijít o 47 % kubánské půdy, kterou vlastní, bude postupně docházet k dalšímu znárodňování.", "section_level": 1}, {"title": "Komunistická Kuba.", "content": "Od toho okamžiku probíhaly politické události na Kubě nebývalým tempem. V poměrně krátké době opravdu následovalo další rychlé znárodnění amerických společností Cuban Telephone Company a Cuban Electronic Company. Již 21. listopadu byl vydán zákon, podle něhož zahraniční těžařské společnosti musely odvádět státu 60% svých příjmů. Jako odvetné ekonomické opatření americko-britská rafinérská společnost odmítla zpracovávat ropu dováženou na Kubu ze SSSR. Také USA následně výrazně snížily vývozní kvóty kubánského cukru. Kuba odpověděla znárodněním kubánského cukrovarnictví a v srpnu téhož roku znárodnila kubánská vláda zbývajících 26 severoamerických společností. V únoru 1960 poprvé vstoupili na ostrov zástupci SSSR, aby podepsali obchodní smlouvu mezi oběma zeměmi. V květnu 1960 navázala Kuba se Sovětským svazem oficiální diplomatické styky a začalo období masivní ekonomické a vojenské pomoci SSSR a zemí sovětského bloku. Čtyři měsíce nato bylo ze strany USA zahájeno obchodní embargo, které trvá až do dnešních dnů. V dubnu 1961 oznámil Castro změnu politického kurzu k socialismu a veřejně se k němu přihlásil při prvomájovém projevu. V říjnu 1962, v období tzv. Karibské krize, kterou vyvolalo rozmístění amerických raket v Turecku a následný pokus o umístění sovětských raket na území Kuby, došlo k dalšímu zostření napjatých vztahů mezi Kubou a USA. 2. října 1965 byla založena Komunistická strana Kuby, v jejímž čele stál jako prezident, předseda vlády a vrchní velitel armády Fidel Castro Ruz až do 19. února 2008. Poté odstoupil kvůli zhoršenému zdravotnímu stavu a vedení země převzal svému bratrovi Raúlovi. Éra Castrů definitivně skončila v dubnu roku 2018, kdy se do čela země postavil někdejší první viceprezident země Miguel Díaz-Canel, který však plánuje v zemi nadále udržet odkaz revoluce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kubánská revoluce v 50. letech 20. století znamenala svržení Batistova režimu Hnutím 26. července a ustanovení nové kubánské vlády vedené Fidelem Castrem. Revoluce začala útokem na kasárna Moncada 26. července 1953 a skončila 1. ledna 1959, kdy Batista opustil zemi a města Santa Clara a Santiago de Cuba byla obsazena revolucionáři. ", "tgt_summary": "Der Begriff Kubanische Revolution bezeichnet dreierlei: Erstens versteht man darunter das historische Ereignis des Sturzes des kubanischen Diktators Fulgencio Batista durch die von Fidel Castros Organisation „Bewegung des 26. Juli“ angeführte Widerstandsbewegung. Das erklärte Ziel des Widerstands war die Wiederherstellung der von Batista seit 1952 teilweise außer Kraft gesetzten Verfassung von 1940, einschließlich aller demokratischen Grundrechte sowie der in ihr enthaltenen Landreform. Der bewaffnete Kampf wurde seit 1956 sowohl von den städtischen Untergrundaktivisten als auch durch die vom Bergland aus operierende Guerillaarmee geführt. Im Laufe des Jahres 1958 wurde er intensiviert und weitete sich räumlich beständig aus. Er endete mit der Flucht Batistas am 1. Januar 1959. ", "id": 904794} {"src_title": "Lindsey Davisová", "tgt_title": "Lindsey Davis", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Narodila se a vyrostla v Birminghamu. Roku 1968 ukončila studia angličtiny na Oxfordské univerzitě (v koleji Lady Margaret Hall) a začala pracovat ce státní správě. Od roku 1985 se plně věnuje literatuře. Do literatury vstoupila psaním romantických seriálů pro ženský časopis \"Woman’s Realm\". Zájem o historii jí přivedl k psaní historických románů, ale její prvotina, román \"The Course of Honour\" (\"Cesta ctnosti\") o milostném vztahu císaře Vespasiana a jeho milenky, propuštěné otrokyně Antonie Caenidy, vyšel až roku 1997, když již byla spisovatelka známá díky své sérii historických detektivních románů z antického Říma z konce prvního století našeho letopočtu s hlavním hrdinou, soukromým informátorem Marcem Didiem Falcem. První díl této série vyšel roku 1989 a zatím poslední dvacátý roku 2010. Roku 2013 vydala autorka první díl další série, jejíž hrdinkou je Falcova adoptivní dcera Flavia Albia. Mimo tyto dvě série stojí historické romány \"Rebels and Traitors\" (2009, \"Rebelové a zrádci\"), \"Master and God\" (2012, \"Mistr a bůh\") a \"A Cruel Fate\" (2014, \"Krutý osud\"). Její knihy byly přeloženy do řady jazyků a v Británii byly také zdramatizovány pro rozhlas i televizi.", "section_level": 1}, {"title": "Bibliografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "\"Marcus Didius Falco\".", "content": "Série se skládá z dvaceti románů (všechny vyšli česky v pražském nakladatelství BB/art):", "section_level": 2}, {"title": "Flavia Albia.", "content": "Série, jejimž halvním hrdinou je Falconova adoptovaná dcera Flavia Albia, pracující rovněž jako informátor, obsahuje zatím osmt románů, z nichž dosud vyšly česky první dva v pražském nakladatelství BB/Art:", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Za své knihy získala autorka řadu ocenění:", "section_level": 1}], "src_summary": "Lindsey Margaret Davisová (* 21. srpna 1949, Birmingham) je anglická spisovatelka, autorka historických detektivních románů odehrávajících se v antickém Římě za vlády císaře Vespasiana.", "tgt_summary": "Lindsey Davis (* 21. August 1949 in Birmingham) ist eine britische Schriftstellerin, die vor allem für ihre historischen Kriminalromane um den römischen Detektiv Marcus Didius Falco bekannt ist.", "id": 16268} {"src_title": "Chaj Žuej", "tgt_title": "Hai Rui", "src_document": [{"title": "Jména.", "content": "Chaj Žuej používal zdvořilostní jména Žu-sien () a Kuo-kchaj () a pseudonym Kang-feng ().", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Chaj Žuej pocházel z Čchiung-šanu na jihočínském ostrově Chaj-nan, narodil se 23. ledna 1513. Vychovávala ho matka, protože jeho otec zemřel, když mu byly tři roky. Jeho předkové v mužské linii pocházeli z muslimské rodiny z Kantonu, matka byla z chuejské rodiny původně přišlé z Indie. Chaj Žuej nicméně byl pravověrným konfuciánem a ve svých dílech nikdy islám nezmiňoval. V úřednických zkouškách dosáhl jen umírněného úspěchu, když složil provinční zkoušky, nikoliv však metropolitní. Jeho úřednická kariéra proto mohla začít až roku 1553, kdy obdržel skromnou pozici vedoucího konfuciánské školy v Nan-pchingu v provincii Fu-ťien. Rychle si získal pověst člověka přímého, striktně dodržujícího zásady konfuciánské morálky, čestného a střídméno, což mu získalo nemalý obdiv, ale i nepřátele. Časem povýšil, sloužil v provincii Če-ťiang jako okresní přednosta v Čchun-anu a pak jako zástupce prefekta Ťia-singu. Odtud byl přeložen na nižší místo prefekturního soudce v Sing-kuo v provincii Ťiang-si a pak přeložen do Pekingu na místo tajemníka na ministerstvu daní. Roku 1565 podal císaři Ťia-ťingovi memorandum, v němž ostře kritizoval jeho chování a politiku, vytkl mu, že selhal jako císař i jako otec, což dle Chaj Žueje přineslo neštěstí celé říši. Ťia-ťing roku 1566 reagoval rozsudkem smrti, než však mohl být Chaj Žuej popraven, císař zemřel a Chaj Žuej byl omilostněn (stejně jako všichni úředníci postižení za vlády Ťia-ťinga). Za vlády nového panovníka, Lung-čchinga, se vrátil do úřadu, a vystřídal několik funkcí (tajemník na ministerstvu daní, pak působil na ministerstvu vojenství, úřadu pečetí, velkém soudním dvoře, nankingském a pekingském úřadu pro hlášení), až byl roku 1569 jmenován koordinátorem sün-fu v jižní metropolitní oblasti, ve svěřeném regionu organizoval budování vodních staveb, prosazoval reformu jediného prutu, ale roku 1570 byl po půlroce ve funkci donucen k rezignaci poté, co byly vzneseny stížnosti na jeho radikální přístup k řešení problému koncentrace půdy v rukách velkostatkářů, požadoval totiž konfiskaci části velkostatkářské půdy (včetně půdy tak vlivných a mocných osob, jako byl bývalý první velký sekretář Sü Ťie) a její rozdělení chudým. Následujících patnáct let žil doma na Chaj-nanu, až roku 1585 byl císařem Wan-lim povolán zpět do služby na místo vedoucího kontrolního úřadu v Nankingu, ale už následujícího roku zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Památka.", "content": "Roku 1959 se spisovatel a historik Wu Chan začal zajímat o Chaj Žueje a napsal několik článků o něm a jeho nebojácné kritice císaře; o Chaj Žuejovi napsal též divadelní hru „Chaj Žuej sesazen z úřadu“ dokončenou roku 1961. Wuovu hru však šanghajský novinář Jao Wen-jüan v listopadu 1965 interpretoval jako alegorii soudobého politického dění, když měl zkorumpovaný císař Ťia-ťing zosobňovat předsedu Komunistické strany Číny Mao Ce-tunga a Chaj Žuej maršála a člena politbyra Pcheng Te-chuaje, sesazeného roku 1959 kvůli jeho kritice Mao Ce-tungovy politiky Velkého skoku. Článek byl začátkem kampaně zaměřené proti Wuovi, záhy však rozšířené na pravé křídlo komunistických politiků a stal se tak počátkem takzvané „kulturní revoluce“. Během kulturní revoluce byla mimo jiné i zničena hrobka Chaj Žueje. Jaova kampaň vedla k perzekuci a následně smrti Wu Chana i dalších autorů připomínajících ve svých dílech Chaj Žueje, jako Čou Sin-fanga za jeho operu \"Chaj Žuej podává memorandum\" ().", "section_level": 1}], "src_summary": "Chaj Žuej (; 23. ledna 1514 – 13. listopadu 1587) byl čínský učenec a úředník působící v pozdněmingském období, za vlády císařů Ťia-ťinga a Wan-liho. V následujících staletích se stal vzorem čestného a přímého úředníka. V 60. letech 20. století mělo drama založené na epizodě z jeho života, \"Chaj Žuej sesazen z úřadu\", významnou roli v politické diskuzi v počátcích čínské kulturní revoluce.", "tgt_summary": "Hai Rui (; * 1514; † 1587) war ein chinesischer Beamter, der den Kaiser Jiajing wegen seiner Vernachlässigung der Amtsgeschäfte kritisierte und deshalb gefoltert und ins Gefängnis geworfen wurde. Nach dem Tod Jiajings wurde Hai Rui freigelassen und erhielt sogar den Posten eines Zensors. ", "id": 213185} {"src_title": "Greifswald", "tgt_title": "Greifswald", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Greifswald leží v ploché, nízko položené krajině blízko ústí řeky Ryck do Baltského moře, zhruba uprostřed mezi ostrovy Rujana a Usedom.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Greifswald vznikl jako osada blízkého kláštera Eldena, který zde provozoval těžbu mořské soli odpařováním, a roku 1250 získal od pomořanského hraběte Wartislava III. městská práva. Brzy nato se stal svobodným přístavem, postavil hradby i hlavní městský kostel sv. Jakuba (1263) a roku 1278 se poprvé připomíná jako člen Hanzy. Roku 1456 byla založena univerzita a roku 1531 přišla do města reformace. Za třicetileté války město velmi utrpělo: 1626 je dobyl a vyplenil Albrecht z Valdštejna, ve městě řádil mor a roku 1631 je dobyl švédský král Gustav Adolf II. Švédové potom městu vládli až do roku [1815], město však trpělo válkami a teprve 1747 se podařilo po sto letech obnovit provoz univerzity. Od roku 1815 patřil Greifswald s celým Pomořanskem Prusku a od roku 1863 má železniční spojení. V roce 1856 a 1927 došlo k dalšímu rozšíření univerzity, která se stala centrem městského života. Za války zde byl velký zajatecký tábor a roku 1945 se město bez boje vzdalo Rudé armádě. V poválečném období NDR historická část města silně chátrala a asi polovina byla stržena a nahrazena panelovou výstavbou. Po roce 1990 došlo k rozsáhlé obnově náměstí a jeho okolí.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava a hospodářství.", "content": "Greifswald leží na železniční trati Berlín – Stralsund a začíná zde trať, která vede přes ostrov Usedom do polského Svinoústí. Město má přístav a okolo města prochází dálnice A 20. Chráněná část Baltského moře mezi ostrovy Rujana a Usedom (\"Greifswalder Bodden\") je oblíbena jachtaři a výroba jachet a plachetnic je – vedle univerzity – největším zaměstnavatelem ve městě. Greifswaldské muzeum provádí také restaurování historických lodí.", "section_level": 1}, {"title": "Školství a kultura.", "content": "Univerzita E. M. Arndta, původně hlavně teologické učiliště, má dnes přes 12 tisíc studentů (čtyřikrát víc než roku 1991) a řadu vědeckých ústavů, zaměřených hlavně na moderní technologie a lékařství. Greifswald má stálé divadlo, muzeum s galerií zdejšího rodáka, romantického malíře C. D. Friedricha a koná se zde řada festivalů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Greifswald je historické německé hanzovní město v Meklenbursku-Předním Pomořansku s asi 55 tisíci obyvateli. Na zdejší univerzitě, založené roku 1456, studuje přes 12 tisíc studentů. V blízkosti města jsou zříceniny kláštera a přírodní rezervace Eldena a jaderná elektrárna Greifswald, uzavřená roku 1990.", "tgt_summary": "Die Universitäts- und Hansestadt Greifswald (niederdeutsch \"Griepswold\") ist die Kreisstadt des Landkreises Vorpommern-Greifswald im Nordosten von Mecklenburg-Vorpommern. Sie liegt an dem in die Ostsee mündenden Fluss Ryck am Greifswalder Bodden zwischen den Inseln Rügen und Usedom. ", "id": 2026341} {"src_title": "Čandra Šékhar", "tgt_title": "Chandra Shekhar", "src_document": [{"title": "Životopis a charakteristika osobnosti.", "content": "Šékhar se narodil 1. července 1927 v zemědělské rodině v malé vesnici Ibrahimpatti v okrese Ballia v severoindickém státě Uttarpradéš. Otec se jmenoval Sadánand Singh, matka Durpai Déví. Jako zapálený idealista a horlivý revolucionář se do politiky dostal již jako student. Vystudoval politickou vědu na univerzitě v Allahábádu a počátkem 50. let vstoupil do socialistického hnutí. Velký vliv na to měl teoretický vůdce indických socialistů Nárendra Déva. V letech, kdy byl v indickém parlamentu, se vždy zastával chudých a utlačovaných a bojoval za radikální sociální reformy. V roce 1969 založil a vedl časopis \"Young India\", který propagoval socialistickou filozofii. Ve vězení si psal v hindštině deníček, který byl publikován. V roce 1983 (6. ledna až 25. června) podnikl maratónský dálkový pochod z Kannijákumari do Nového Dillí (2 500 mil), aby ukázal problémy indického venkova a navázal kontakt s masami, na cestě založil v různých státech Indie 15 center \"Bhárat Játrá\". Měl rád zahrádkaření a cestování. S manželkou Dúdža Déví měl dva syny, Pankadže a Niradže Singhovy. Čandra Šékhar byl v kritickém stavu hospitalizován 3. května 2007 a zemřel v Novém Dillí 8. července 2007 na rakovinu lymfatických žláz.", "section_level": 1}, {"title": "Šékhar v Indickém národním kongresu.", "content": "Šékhar byl upřímný idealista a socialista. Proti politice politických vůdců zastával stanoviska demokratických hodnot a sociálních přeměn. V letech 1962 - 1967 byl jako socialista poslancem Horní komory indického parlamentu (\"Rajya Sabha\") a vstoupil do Indického národního kongresu. Ke konci 60. let byl mezi radikály, kteří požadovali výměnu starých kádrů ve straně. Zklamán způsobem, jakým vládla Indira Gándhíová, stál počátkem 70. let proti ní ve stranické opozici. Během výjimečného stavu vyhlášeném I. Gándhíovou byl v 70. letech spolu s vůdci opozice uvězněn.", "section_level": 1}, {"title": "Založení a problémy Janata Party.", "content": "Po svém propuštění se stal v roce 1977 prvním předsedou \"Janata Party\", která záhy vystřídala ve vládnutí stranu Indického národního kongresu. Od téhož roku byl členem Dolní komory indického parlamentu, kam byl zvolen celkem osmkrát za svůj rodný okres Ballia. Jen jedenkrát, v době masivních sympatií k Indiře Gándhíové r. 1984, byl poražen. Koalice vedená Janata Party byla u moci v letech 1977–1979, kdy byl premiérem Mórárdží Désaí. Indira Gándhíová se k moci vrátila po volbách v roce 1980. V roce 1988 vytvořila Janata Party s dalšími opozičními stranami \"Janata Jap Party\", kterou vedl Višvanáth Pratáp Singh, jenž se posléze stal ministerským předsedou.", "section_level": 1}, {"title": "Ve funkci premiéra.", "content": "V přesvědčení, že by se mohl stát premiérem, Šékhar pomohl 5. listopadu 1990 vládu svrhnout. Nato ze strany vystoupil a zformoval Socialistickou lidovou stranu (\"Socialist People's Party\"). S nepatrnou většinou díky podpoře Indického národního kongresu a dalších stran (mj. i obou komunistických) se o pět dní později stal premiérem. Již 6. března 1991 však musel podat demisi, když ho Indický národní kongres obvinil ze sledování svého vůdce Rádžíva Gándhího a přestal vládu podporovat. Během následující volební kampaně byl Rádžív Gándhí zavražděn; Šékhar nakonec zůstal ve funkci, aby dohlížel nad novými volbami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čandra Šékhar (1. července 1927 Ibrahimpatti, stát Uttarpradéš – 8. července 2007 Nové Dillí) byl indický politik, ministerský předseda Indie v letech 1990–1991.", "tgt_summary": "Chandra Shekhar (auch geschrieben Chandrashekhar, ; * 1. Juli 1927 in Ibrahimpatti, Uttar Pradesh; † 8. Juli 2007 in Neu-Delhi) war vom 10. November 1990 bis zum 21. Juni 1991 Premierminister Indiens.", "id": 71214} {"src_title": "Hermeneutika", "tgt_title": "Hermeneutik", "src_document": [{"title": "Hermeneutický postup.", "content": "Jak ukázal Hans-Georg Gadamer (a před ním již zakladatel moderní hermeneutiky Schleiermacher), nepřistupuje čtenář k textu nikdy úplně nepředpojatě, nýbrž vždy už s nějakým předběžným porozuměním, předporozuměním (\"Vorverständnis\"). Je proto důležité, aby si tuto výchozí situaci nejprve uvědomil. Následuje lingvistická a textová práce, kritika textu a shromáždění informací o historickém kontextu (době, autorovi, účelu atd.), což umožní lepší pochopení textu. Hermeneutický postup obvykle zahrnuje: Tento postup se opakuje v hermeneutickém kruhu, kde si vykladač získává hlubší porozumění a znovu je konfrontuje s textem. Teprve při výkladu se často ukáže, že je postup třeba ještě zopakovat.", "section_level": 1}, {"title": "Dvojí hermeneutika.", "content": "Dvojí hermeneutikou se ve své knize \"Social Theory and Modern Sociology\" zabývá Anthony Giddens, britský sociolog. Pojem je úzce spjat se sociologií. Giddens uvádí, že je rozdíl mezi přírodními vědami a sociologií. Zatímco vědci se snaží vysvětlit to, jak příroda funguje, avšak příroda poté nezkoumá, jak my fungujeme a nesnaží se nám porozumět a následně měnit své chování (například struktura atomů). Proto je tento styl poznání nazván jako jednosměrná hermeneutika. Sociologie však zkoumá lidi a skupiny jinak. Nezabývá se jenom tím, co lidé dělají, ale i to, jak rozumí světu a jak jejich poznání utváří jejich chování. Jelikož lidé myslí a mohou se rozhodovat, mohou tedy využívat nové informace ke změně, vývoji a úpravě svého myšlení. Tedy mohou použít sociologické poznatky a o chování jedinců a společnosti a následně podle nich měnit své chování. Proto se dvojí hermeneutice též říká obousměrný vztah. Nejedná se o jednosměrnou interpretaci, ale o vzájemnou. Zjednodušeně řečeno, lidé poznávají situace, ty interpretují a následně na ně nějak reagují. K interpretaci používáme skripty vytvořené z našich poznatků o světě.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starověk.", "content": "U Platóna i jinde se objevuje slovo \"herméneus\", vykladač nesrozumitelných věšteb. Hermeneutika vznikla ve starověké Alexandrii v rámci korigování a kritického vydávání starších textů, zejména filosofických (Platón, Aristotelés, Eukleidés) a náboženských (Bible). Jedním z jejích zakladatelů byl Órigenés. Později se rozvinula i při výkladu práva, platných zákonů a kodexů před soudy. Starověká a středověká křesťanská hermeneutika vytvořila nauku o čtyřech významech textu, o smyslu:", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Středověká hermeneutika křesťanské Evropy rozebírala tematiku a význam bible. Jejím cílem bylo odstranit případné a možné chybné výklady, které by vedly k herezím. Rané křesťanství znalo řadu škol, z nichž každá byla v řadě protikladů, což vedlo k neustálým sporům. V dobách pokročilého středověku se Tomáš Akvinský pokusil spojit odmítnuté antické výklady světa s křesťanskými a stal se jedním z nejvýznamnějších učitelů v dějinách římskokatolické církve. \"„Littera gesta docet, quid credas allegoria, moralis quid agas, quo tendas anagogia“\" = „Doslovný smysl učí, co se stalo, alegorický v co máš věřit, morální smysl co máš konat, a kam máš směřovat říká anagogický.“ Velký význam nabyla hermeneutika v reformaci, která odmítla pojem \"církevní tradice\" i interpretační autoritu římskokatolické církve při výkladu bible a snažila se ji pochopit jen z textu samotné bible. Reformační vydání bible jsou proto opatřena četnými odkazy na podobná místa, jež mají čtenáři pomoci porozumět čtenému. Za reformace vznikla řada nových překladů do různých jazyků, což vyvolalo otázku – jak tyto texty přeložit a zároveň se držet původního významu tak, aby nebyl pozměněn. Bylo proto nezbytné se věnovat novým tématům, což stimulovalo rozvoj hermeneutiky a zvýšilo míru zájmu o ni.", "section_level": 2}, {"title": "Hermeneutika jako věda.", "content": "Moderní hermeneutika se opírá o práce F. Schleiermachera a W. Diltheye, který se ji snažil učinit vědou o rozumění a výkladu, a tedy i společným základem všech humanitních či duchovních věd. Dilthey přitom zdůrazňuje nesnáze s chápáním smyslu zejména starých a kulturně vzdálených textů. Velký význam má hermeneutika v díle M. Heideggera. Samu existenci člověka charakterizuje podle něho rozumějící vztah ke světu a k možnostem, jež se člověku nabízejí, důležitou složkou tohoto porozumění je řeč. „Pobyt (či existence) jakožto rozumějící rozvrhuje své bytí do možností.“ Protože přitom nejde o jednorázový akt (jako např. při luštění hádanek), nýbrž o neustálý proces, mluví Heidegger o „hermeneutickém kruhu“. Tuto myšlenku dále rozvinul jeho žák Hans-Georg Gadamer ve svém díle \"Pravda a metoda\"; podle něho je nejen rozumění textu, ale konec konců každé poznání závislé na porozumění a interpretaci. Metodika rozumění a výkladu obtížně srozumitelných textů a kulturních projevů vůbec hraje dnes velkou úlohu např. v historii, v kvalitativní sociologii, v etnografii a antropologii. Hermeneutika a exegese (nauka o výkladu) mají velký význam v teologii a – byť v poněkud jiné podobě – v právu.", "section_level": 2}, {"title": "Představitelé hermeneutiky.", "content": "Uvedeni jsou autoři počínaje 16. a 18. stoletím, kdy se hermeneutika etabluje jako \"všeobecná\" nauka o interpretaci:", "section_level": 1}], "src_summary": "Hermeneutika (z řeckého = vykládat, překládat, vyložit) je filologická a filosofická nauka o metodách správného chápání a výkladu textů, zejména náboženských (exegeze), právních (výklad práva) a filosofických. V širším významu se používá i pro výklad uměleckých děl (Wilhelm Dilthey), případně i porozumění struktury lidského bytí na světě (Martin Heidegger). ", "tgt_summary": "Die Hermeneutik (, ‚auslegen‘, ‚übersetzen‘) ist die Theorie der Interpretation von Texten und des Verstehens. Beim Verstehen verwendet der Mensch Symbole. Er ist in eine Welt von Zeichen und in eine Gemeinschaft eingebunden, die eine gemeinsame Sprache verwendet. Nicht nur in Texten, sondern in allen menschlichen Schöpfungen ist Sinn. Diesen zu erschließen, ist eine hermeneutische Aufgabe. ", "id": 479148} {"src_title": "Třída Wasp", "tgt_title": "Wasp-Klasse", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Všechny lodi postavila loděnice Ingalls Shipbuilding v Pascagoule ve státě Mississippi. Původně byla plánována stavba pouze sedmi lodí, které byly dokončeny mezi lety 1989 a 2001. Stavba poslední lodi \"Makin Island\" byla objednána v roce 2002. Od ostatních se liší tím, že jí místo parních strojů pohání plynové turbíny. \"Makin Island\" do služby vstoupila v roce 2009. Jednotky třídy \"Wasp\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Konstrukce této třídy je dalším vylepšením koncepce předchozích lodí třídy \"Tarawa\", z ních byl převzat trup a pohonný systém. Letová paluba má obdélníkový tvar se dvěma výtahy na jejích okrajích. Oba výtahy jsou za velitelským ostrovem, jeden na pravoboku, druhý na levoboku. Na zádi plavidla je ústí palubního doku. Lodě nesou transportní a útočné vrtulníky, které doplňuje šest až osm útočných letounů AV-8B Harrier II. Typické složení letecké skupiny tvoří 12 transportních vrtulníků CH-46 Sea Knight, čtyři těžké transportní vrtulníky CH-53E Sea Stallion, tři lehčí UH-1 Huey a čtyři bitevní vrtulníky AH-1W Super Cobra. Plánováno je též nasazení letounů V-22 Osprey. Jinou variantou může být například 20 útočných letounů Harrier II a šest protiponorkových vrtulníků SH-60 Seahawk. Do hangáru se vejde ekvivalent 28 vrtulníků CH-46, zatímco ostatní stroje jsou na letové palubě. K provedení výsadku slouží rovněž tři vznášedla Landing Craft Air Cushion (LCAC), či dva výsadkové čluny Utility Landing Craft (LCU), 12 výsadkových člunů LCM 6, šest výsadkových člunů LCM 8, nebo 61 vozidel Amphibious Assault Vehicle (LVTP-7), které vyplouvají z doku vraty na zádi lodi. Lodě typicky nesou pět tanků M1 Abrams, 25 lehkých obrněných vozidel, osm houfnic M198, 68 vozidel HMMWV a přibližně 30 dalších vozidel. Obrannou výzbroj obvykle tvoří dvě osminásobná odpalovací zařízení střel Sea Sparrow, dva systémy RIM-116 RAM a dva systémy Phalanx CIWS. Ty loď chrání proti hrozbám ze vzduchu, včetně protilodních střel. Výzbroj doplňují tři 25mm kanóny a čtyři 12,7mm kulomety. Lodě rovněž disponují palubní nemocnicí se šesti operačními sály a 600 lůžky. Pohonný systém tvoří dvě turbíny a dva kotle. Lodní šrouby jsou dva. Pouze poslední jednotku pohání plynové turbíny General Electric LM2500+. Nejvyšší rychlost dosahuje 23 uzlů.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "Výsadkové lodi \"Bonhomme Richard\", \"Boxer\" a \"Iwo Jima\" byly nasazeny při podpoře operace Irácká svoboda.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Wasp je třída amerických víceúčelových vrtulníkových výsadkových lodí (nesou označení LHD – \"Landing Helicopter Deck\"). Celkem bylo postaveno osm jednotek pojmenovaných \"Wasp\", \"Essex\", \"Kearsarge\", \"Boxer\", \"Bataan\", \"Bonhomme Richard\", \"Iwo Jima\" a \"Makin Island\". Ve službě nahradily lodi třídy \"Iwo Jima\". Jsou určeny k naložení, přepravě, provedení výsadku, velení a následné podpoře jednotky americké námořní pěchoty o 2000 mužů (Marine Expeditionary Unit – MEU). Ta je z nich přepravována vzduchem pomocí vrtulníků, či po moři vyloďovacími čluny a obojživelnými vozidly. Jsou to první výsadkové lodě kategorie LHD, z nichž operují vznášedla Landing Craft Air Cushion (LCAC) a kolmostartující letouny AV-8B Harrier II. ", "tgt_summary": "Die Wasp-Klasse ist eine Klasse amphibischer Angriffsschiffe der United States Navy. Sie wurde Anfang der 1980er Jahre entwickelt. Als erste Einheit ging 1989 die USS Wasp (LHD-1) in Dienst. Die achte und letzte Einheit USS Makin Island (LHD-8) wurde 2009 an die Flotte übergeben. ", "id": 1244170} {"src_title": "Chrýsippos ze Soloi", "tgt_title": "Chrysippos von Soloi", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "O Chrýsippově životě víme velmi málo. Narodil se snad v Soli u Tarsu (dnešní Soloi v Turecku) v zámožné rodině, ale úskokem právníků přišel o dědictví a odešel studovat do Athén. Tam snad studoval nejprve v Akademii u Arkesilaa, později se však stal žákem a pokračovatelem Kleanthovým. Napsal prý 700 knih, z nichž se zachovaly jen zlomky u Cicerona, Seneky, Galéna, Plútarcha a dalších, dva nebo tři spisy byly objeveny na papyrech v Herculaneu. Mezi nimi jsou \"Logické otázky\" a \"O prozřetelnosti\".", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení.", "content": "Chrýsippova filosofie vychází z díla Zénóna z Kitia, s nímž se snad krátce setkal, byla dále ovlivněna Arkesilaem, Aristónem z Chia a hlavně Kleanthem, k němuž se Chrýsippos hlásil. Nesouhlasil však se způsobem, jak Kleanthés své nauky hlásal a rozhodl se jej změnit, aby stoické učení obhájil nejen před současníky, ale i do budoucnosti. Na rozdíl od Aristotelovy logiky, jež se věnuje správným soudům čili výrokům, vytvořil Chrýsippos logiku, jež výroky kombinuje. Pokud platí, že ve dne je světlo a víme, že je den, je tudíž také světlo. Chrýsippovu originalitu objevili až logikové 20. století, když tvořili moderní výrokový počet. Logika však pro Chrysippa nebyla jen formální systém, nýbrž projev božského rozumu (\"logos\"), který vládne světu. Diogenés Laertios napsal, že „pokud bohové užívají dialektiku, je to dialektika Chrýsippova“. a se stejným obdivem se o Chrýsippově logice vyjadřuje též Kléméns Alexandrijský. V dějinách matematiky je významné Chrýsippovo učení, že jednotka je číslo. Většina starověkých filosofů totiž soudila, že jedno je protikladem čísla jako mnohosti, že je měřítkem množství a tedy nikoli tím měřeným. Cílem a naplněním lidského života je pro Chrýsippa ctnost, která však člověku není dána od narození. Člověk se má podle něho snažit pěstovat ty stránky své bytosti, jimiž se odlišuje od zvířat, totiž mírnost, znalost, statečnost a pravdivost. Pěstováním ctností získává člověk vznešenost i harmonickou souhru duše a těla, nezbytnou pro jeho zdraví. Dobrý život je život ve společnosti a vyžaduje i přátelství a dobrou vůli vůči druhým. Na druhé straně je Chrýsippos – jako ostatní stoikové – spíše fatalista: zdůrazňuje, že nic se neděje náhodou a že dobro je možné jen na pozadí zla: beze lži by nebyla pravda, bez zbabělosti statečnost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chrýsippos ze Soloi nebo Chrysippus (asi 280 př. n. l. Soli, dnešní Soloi v Turecku – asi 207 př. n. l. Athény) byl řecký stoický filosof, žák Kleanthův a od roku 232 př. n. l. jeho nástupce jako třetí představený stoické školy. Ve svých četných spisech Chrýsippos uspořádal nauky svých předchůdců, dal jim definitivní podobu a tak připravil úspěch stoicismu v římské době. Diogenés Laertios o něm napsal: \"„Kdyby nebylo Chrysippa, nebyla by ani stoa.“\"", "tgt_summary": "Chrysippos von Soloi (* 281/76 v. Chr. in Soloi in Kilikien; † 208/4 v. Chr. wahrscheinlich in Athen), üblicherweise in der Kurzform Chrysipp zitiert, war ein griechischer Philosoph, der nach dem Tod seines Lehrers Kleanthes 232/1 v. Chr. Schulhaupt der Stoa wurde und sie als einer ihrer bedeutendsten Vertreter erneuerte. Seine berühmtesten Schüler waren Diogenes von Babylon und Zenon von Tarsos, die später die Stoa leiteten.", "id": 639326} {"src_title": "Watford", "tgt_title": "Watford", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o Watfordu pochází z roku 1007. Název je odvozován z výrazů \"waet\" (vodnatý) a \"ford\" (brod): poutníci zde překonávali řeku cestou z Londýna na sever. Po většinu existence byl Watford venkovským městysem v majetku opatství St Albans a obchodním centrem pahorkatiny Chiltern Hills. Daniel Defoe ho roku 1778 popsal jako „příjemné městečko tvořené jedinou dlouhou ulicí“. Rozvoj města zahájila průmyslová revoluce. Přes Watford vedl Grand Junction Canal a železnice z Londýna do Birminghamu, byla zřízena papírna John Dickinson Stationery, tiskárna Odhams Press, tepelná elektrárna a pivovary Benskins a Sedgwicks. V letech 1921 až 1988 fungovala automobilka Scammell, v padesátých letech 20. století se sem z Londýna přestěhovala firma Hille, známá svým modernistickým nábytkem. Na předměstí Leavesden sídlila letecká továrna De Havilland Aircraft Company, která byla v roce 1995 přebudována na Leavesdenské filmové ateliéry. Nacházela se zde také od roku 1870 velká psychiatrická léčebna, v níž byl internován Aaron Kosminski, údajný Jack Rozparovač. Watford těží z blízkosti Londýna, je významným dopravním uzlem, kterým procházejí dálnice M1 a M25 a železnice West Coast Main Line, z nádraží Watford Junction je kvalitní spojení s hlavním městem, kam vede také linka metra Metropolitan Line, autobusy odsud zajíždějí na Letiště London Heathrow a Letiště London Luton. Ve městě sídlí významné firmy Camelot Group (loterie), Wetherspoons (řetězec restaurací a zábavních místností), Mothercare (potřeby pro kojence), britská pobočka ropné společnosti Total a obchodního řetězce Costco. Nákupní středisko intu Watford Shopping Centre patří k největším v Anglii s parkovací kapacitou pět tisíc míst.", "section_level": 1}, {"title": "Správa.", "content": "Watford patří mezi osmnáct britských měst s přímo voleným starostou. Od roku 2002 tuto funkci zastává Dorothy Thornhillová jako první žena a první kandidátka liberálních demokratů v celé zemi. Poslancem za Watford v Dolní sněmovně je konzervativec Richard Harrington.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání z roku 2011 se 73 % obyvatel Watfordu narodilo v Anglii, mezi přistěhovalci převládají Pákistánci (3 %), Indové (2,5 %) a Irové (1,6 %). Křesťané tvoří 54 % obyvatel, bez vyznání je dvacet procent a k islámu se hlásí necelých deset procent. Průměrný věk obyvatel je 36 let.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Cennou památkou je anglikánský kostel sv. Marie ze 12. století. V městské části Cassiobury se nachází stejnojmenný park o rozloze 0,77 km2 na pozemcích někdejšího tudorovského zámku, zbořeného roku 1927. Luxusní hotel The Grove na západním okraji města hostil řadu událostí jako konferenci Bilderberg v roce 2013. Ve Watfordu se nachází také muzeum výtvarného umění a hasičské muzeum, koncertní sál Watford Colosseum z roku 1938 a Watford Palace Theatre, kde sídlí jediný stálý divadelní soubor v hrabství Hertfordshire.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Ve městě sídlí profesionální fotbalový klub Watford FC, jehož majitelem byl zpěvák Elton John. Domácí zápasy hraje na stadiónu Vicarage Road.", "section_level": 1}], "src_summary": "Watford je město v anglickém hrabství Hertfordshire, ležící na řece Colne 27 km severozápadně od londýnské City. Má postavení nemetropolitního distriktu a žije v něm okolo devadesáti tisíc obyvatel.", "tgt_summary": "Watford [] ist eine Stadt in England und liegt in der Grafschaft Hertfordshire an den Flüssen Colne und Gade 32 km (21 mi) nordwestlich von London.", "id": 23505} {"src_title": "Anáhitá", "tgt_title": "Anahita", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zarathuštrismus.", "content": "Zarathuštrické Ardví súrá Anáhitě nejspíše předcházela bohyně jejíž jméno je rekonstruováno jako *Harahvatí, jež odpovídá jménu védské bohyně Sarasvatí. Obě bohyně jsou personifikací nebeské řeky a obecně Vod a rekonstruované jméno se odráží v avestánském Harachvaití a řeckém Arachósie, což je oblast bohatá na řeky v okolí Kandaháru v dnešním jižním Afghánistánu. Jako posvátná řeka proudí z mytické hory Hará do taktéž mytického jezera Vourukaša – zdroje všech světových vod. Zarathuštrické Ardví Súrá Anáhitě je věnován Ábán Jašt, pátý z jaštů – oslavných hymnů mladší Avesty. Přestože podle názvu je věnován Ábán – božským Vodám, ve skutečnosti se obrací právě na Anáhitu. Je třetí nejdelší z jaštů, obsahuje sto třicet jedna veršů které jsou různého stáří, některé pravděpodobně vychází z před-zarathuštrického chápání této bohyně jako život dávající řeky, jiné zas odráží ortodoxní učení podle kterého je stvořena Ahura Mazdou a pomáhá v boji proti zlu. Jiné verše nejspíše vznikli až po identifikaci bohyně s perskou *Anāhiti, jiné – opět ortodoxní se zdají být ještě novějším přídavkem a Anáhitá v nich přebírá rysy jiných zarathuštrických božstev. V jedněch splývá s Aši, jazatou štěstěny, ale také lze nalézt pasáže původně nejspíše věnované Apam Napátovi, jehož roli snad převzala. V současném zarathuštrismu není Ábán Jašt nikdy recitován před ohněm či v ohňovém chrámu, ale vždy na dohled vodě. V hymnu je popisována jako krásná urostlá dívka oděná do bobřích kůží jedoucí na voze taženém čtyřmi koňmi: Větrem, Deštěm, Oblaky a Plískanicí. Zajišťuje plodnost, očišťuje semeno mužů a lůna žen, dává krávám jejich mléko a zajišťuje plodnost polí a stád. Byla však také vzývána kněžími a jejich žáky jako dárkyně moudrosti, a válečníky jako dárkyně vozů, zbraní, zboží a vítězství nad nepřáteli. Až z doby Perské říše nejspíše pocházejí verše Anáhitu popisující jako vznešenou dámu ve zlatém plášti, se zlatými šperky a korunou. Je pravděpodobné že jejich autor popisoval jednu ze soch bohyně z doby Artaxerxe II., tedy z 4. století př. n. l.", "section_level": 2}, {"title": "Perská říše.", "content": "K odlišnému vývoji došlo u Peršanů kteří uctívali bohyni *Anáhiti. Ta byla nejspíše pod vlivem Elamitů připodobněna k babylónské Ištar, bohyni lásky a války ztotožňované s planetou Venuší. Po vzoru Ištar titulované sumerským \"nim\" či akkadským \"ereš\", oboje ve významu „paní, královna, vládkyně, držitelka“ byla označována perským \"bānū\" „paní“. Význam této bohyně přetrval i poté co Peršané přijali zarathuštrismus. Achaimenovští králové Perské říše byli totiž silně svázáni s kultem *Anáhiti, především jejím válečným aspektem. Artaxerxés II. (404 – 359 př. n. l.) byl do úřadu uveden v jejím chrámu v Pasargadách, v v oficiálních písemnostech uváděl Anáhitu hned za Ahura Mazdou a Mithrou, nechal vystavět celou řadu jejích soch v celé říši a za jeho vlády se její kult nejspíše počal šířit do Malé Asie a Sýrie. Takový stav však byl výsledkem synkreze původní perské *Anáhiti a Ardví Súrá Anáhity. Pro ortodoxní zarathuštrismus zůstával její kult nejspíše stále problematický. Anáhitá nemá zasvěcen žádný den v zarathuštrickém kalendáři a nebyla ctěna v ohňových chrámech. Kromě toho v některých středoperských textech, která však mohou odrážet velmi starou tradici, byly obě bohyně nadále rozlišovány a Ardwísúr je označována za nebeskou řeku, zatímco Anáhíd za bohyni plodnosti a planetu Venuši. Zarathuštristé také odmítali důraz na sochy v kultu této bohyně a zdá se že spíše podporovali její přírodní svatyně v blízkosti jezer či pramenů. Po dobytí Perské říše Alexandrem Velikým však počal být její kult helénizován a užívání kultovních obrazů ještě podpořeno. Sasánovci, od 3. stoletího vládnoucí v Perské říši, byli pravděpodobně dědičnými strážci Anáhitina chrámu ve Stachru. Jméno manželky Šápúra I. které zní Ádur-Anáhíd „Anáhitá ohně“ napovídá že s mizejícím helénistickým vlivem byla socha bohyně v chrámu nahrazena posvátným ohněm. Přestože dobový zarathuštrismus kladl důraz na kult Ahura Mazdy a Ameša Spentů zůstala Anáhitá ochranným božstvem králů a měla významné místo v neoficiálním kultu.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější zarathuštrismus.", "content": "Po dobytí Sasánovské Persie Araby a nástupu islámu mezi zarathuštristy význam Anáhity dále upadal, zůstala spojena především s kultem vod jako Paní Ardwísúr či Ardwísúr Paní vod. Velká část místních jmen v Íránu, především v horách a v blízkosti pramenů, obsahujících výrazy \"doktar\" „panna“ nebo \"bíbí\" „paní“ nejspíše souvisí s jejím kultem. V íránské provincii Jazd, kde se zachoval zarathuštrismus i po nástupu islámu leží svatyně Bánú Párs „Paní Persie“, původně Anáhity, a Áb-Náhid je oblíbeným ženským jménem.", "section_level": 2}, {"title": "Islám.", "content": "Anáhitá se objevuje i v islámské tradici. Podle Koránu se do Anahíd či Zóhry „Venuše“ zamilovali andělé Hárut a Márút. Tito andělé jsou podle Jaana Puhvela odvozeni od zarathuštrikých Ameša Spentů Hauraváta a Amereráta, kteří jsou zas analogií védských blíženeckých božstev zvaných Ašvinové. Anahíd nabídla andělům svou lásku pokud se budou klanět modlám, usmrtí jejího muže a budou pít víno, především se však od nich dozvěděla slovo které jim umožňuje vystoupat na nebesa a sama jej využila a poté ji Bůh proměnil v hvězdu, zatímco anděly potrestal. V kultu Anáhity má nejspíše také počátek horská svatyně s pramenem zasvěcená Bíbí Šahrbánú, manželce Husajna ibn Alího, v blízkosti íránského města Ray. Původně bylo to místo nejspíše zasvěceno právě Anáhitě jako Šáhrbánú „Paní Země“.", "section_level": 2}, {"title": "Hypotézy.", "content": "Jaan Puhvel ztotožňuje Anáhitu s Ameša Spentou jménem Spenta Ármati „Správné myšlení“. Na základě jejího jména jako „mocná, silná, neposkvrněná“ ji vykládá jako transfunkcionální bohyni zahrnující všechny tři indoevropské funkce. Za formu Anáhity jakožto bohyně země Jaan Puhvel vykládá „moji vlast Kommagéné, která všechny živí“ jejíž socha stojí na pohřební mohyle kommagénského krále Antiocha na turecké hoře Nemrut. Podle Mary Boyce obsahovala v zarathuštrismu kanonická trojice nejvyšších božstev Ahura Mazdu, Mithru a Apam Napáta, kteří byli všechni titulováni jako ahurové. Apam Napát „Potomek vod“ však byl zastíněn v achaimenovské Persii právě Anáhitou, která díky své oblíbenosti a taktéž vztahu k vodě, převzala jeho místo v původní trojici.", "section_level": 1}, {"title": "Archeologie.", "content": "V září roku 2005 nalezl archeolog nedaleko Prahy sošku která byla identifikována jako Anáhitá, naléz byl interpretován jako významný doklad dálkových kulturních a obchodních styků na severní hranici Římské říše v době stěhování národů. Další výzkum však dokázal že artefakt pochází až z 19. či 20. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anáhitá, plným jménem Ardví Súrá Anáhitá, je zarathuštrická a perská bohyně a jazata s širokým okruhem působnosti zahrnujícím především plodnost, vodu, zemi a válku. Pravděpodobně je synkretickým božstvem spojujícím dvě blízce příbuzné bohyně známé pouze pod rekonstruovaný jmény. První z těchto postav je východoíránská \"*Harahvatí\", personifikace nebeské řeky příbuzná védské Sarasvatí, která byla přejata do zarathuštrické mytologie pod avestánským jménem Ardví Súrá Anáhitá. Druhou je západoíránská \"*Anáhiti\" která byla bohyní Peršanů jejíž obraz byl ovlivněn babylónskou Ištar, bohyní lásky a války. ", "tgt_summary": "Anahita ist der avestische Name einer zoroastrischen iranischen Gottheit (\"Yazata\", „Verehrungswürdige“) des Wassers und gleichzeitig der Fruchtbarkeit und die Vergöttlichung des den kosmischen Ozean speisenden „Weltflusses“.", "id": 2421702} {"src_title": "Andreas Scholl", "tgt_title": "Andreas Scholl (Sänger)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Andreas se narodil v Eltville am Rhein, vyrůstal v sousedním Kiedrichu. Celá jeho rodina byli zpěváci. V sedmi letech začal zpívat v Kiedricher Chorbuben (zdejšího chlapeckého sboru s dlouholetou tradicí). Ve 13 letech Andreas Scholl zpíval druhý hlas z Mozartovy \"Kouzelné flétny\" v Wiesbadener Staatstheater (spolu se svou sestrou, která zpívala první hlas). Ještě tentýž rok byl jako jeden z 20 tisíc sboristů celého světa pozván do Říma na festival, kde byl také vybrán pro sólo ve slavnostní mši dne 4. ledna 1981. Při této příležitosti se zde setkal s papežem Janem Pavlem II. V roce 1986 si zahrál mnicha spolu se Seanem Connerym ve filmu Jméno růže, který se natáčel v klášteře Eberbach, nedaleko Kiedrichu.", "section_level": 2}, {"title": "Hudební vzdělání.", "content": "Schollovi bylo 17, když poprvé zpíval před tenorem/kontratenorem Herbertem Kleinem, který mu ukázal dvě místa, kde jedině mohl studovat a to buď v Londýně, nebo na Basilejské škole staré hudby (Schola Cantorum Basiliensis). Poté, co jeho strýc uvedl Scholla známým zpěvákům Paulu Esswoodovi a Jamesi Bowmanovi, hvězdám evropských kontratenoristů, Scholl si vybral Bowmana jako svůj vzor. Poté poslal demo nahrávku Renému Jacobsovi, který měl ohodnotit jeho talent. Ten pozval Scholla na návštěvu Schola Cantorum Basiliensis. Avšak Scholl neměl náležité hudební vzdělání a titul. Ačkoliv Schola Cantorum Basiliensis nabízí jenom post-graduální kurzy, mladý zpěvák byl přijmut díky jeho síle a kvalitě tónu poté, co zazpíval Schubertovu píseň pro přijímací porotu – včetně Reného Jacobse. Na Schole byl Andreasovym učitelem Richard Levitt a Jacobs v dalším roce. Švýcarská houslistka Chiara Banchini a sopranistka Emma Kirkby měly hlavní vliv na to, že se Scholl začal specializovat na barokní hudbu. Tu dodatečně studoval se sopranistkou Evelyn Tubb a loutnistou Anthonym Rooleyem. K dodatku Diplomu staré hudby, pro který byl externí zkoušející právě Bowmanem, Scholl shromáždil ceny z Council of Europe a Foundation Claude Nicolas Ledoux, spolu s cenami švýcarských Association Migros a Ernst Göhner Foundation. Andreas Scholl teď učí na Schola Cantorum Basiliensis interpretaci staré hudby a jeho třída patří k nejvíce vyhledávané mistrovské třídě.", "section_level": 2}, {"title": "Profesionální premiéra.", "content": "V roce 1993 se zastavil Scholl v Paříži na žádost Jacobse v Théâtre Grévin, kde způsobil rozruch. Jeho Janovy pašije byly odvysílány na Velký pátek posluchačům rádia včetně Williama Christie. Krátce nato se spolu potkali ve vlaku. Rok 1994 se stal osudový pro nahrávku Händelova Mesiáše s \"Les Arts Florissants\", domluvenou ihned po již zmíněné cestě vlakem.", "section_level": 2}, {"title": "Spolupráce.", "content": "Andreas Scholl spolupracoval s většinou současných barokních specialistů, včetně těchto: Jeho pravidelní partneři v sólových skladbách jsou např. cembalista Markus Märkl a virtuózní loutnista Edin Karamazov. Soubory, s kterými účinkuje jsou např.: Skladatel Marco Rosano složil pro Andrease skladbu Stabat Mater, provedenou poprvé 22. února 2008 v Městské koncertní síni Angel Place za doprovodu Australian Brandenburg Orchestra pod taktovkou Paula Dyera.", "section_level": 1}, {"title": "Opera.", "content": "Scholl líčí sám sebe jako zpěváka, který dělá operu. Jeho hlavní role byly psány v 18. století pro alt-kastráta Senesina: Bertarido v Händelově \"Rodelindě\" a hlavní role v Händelově opeře \"Julius Caesar v Egyptě\" (orig. \"Giulio Cesare in Egitto\") v produkci Dánské královské opery. \"Rodelinda\" byl velký úspěch. \"The Financial Times\" napsali o jeho \"Vivi tiranno\":... tak zběhlá virtuozita... čas se zastavil a vy jste cítili, že mluví přímo k Vám. V únoru 2002 ho \"Le Monde\" nazvali „Le Roi Scholl“ po jeho repríze role krále Bertarida v pařížské produkci Glyndebournské Rodelindy.", "section_level": 1}, {"title": "Populární hudba.", "content": "Scholl vždy také psal hudbu pro balet a \"divadlo\". Nyní má své soukromě nahrávací studio v Basileji, ve Švýcarsku, kde právě sídlí. Jeho \"Bílá jako lile\", základy stojící na představách Johna Downlanda, je na CD z roku 1995. \"The countertenors\" (s Dominiquem Vissesem a Pascalem Bertinim) byl hit v Koreji, když byla skladba použita v televizní reklamě, a později vydána v orchestrální verzi. V prosinci roku 2003 provedl veřejně svojí první popovou tvorbu na veřejnosti za pomoci orchestru i elektronické hudby. Po boku Andrease Scholla byl kolega barokní kontratenor, Roland Kunz, specializovaný na zhudebňování alžbětínských anglických poemů do jeho vlastní elektronické hudby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Andreas Scholl (* 10. listopadu 1967, Eltville am Rhein, Hesensko, Německo) je německý kontratenorista, mužský pěvec vážné hudby s rozsahem altu se specializací na barokní období. Jeho rozsah je stejný jako u proslulého altového kastráta 18. století, Senesina, pro kterého psal Händel své největší role. Scholl je první kontratenorista na světě, který byl pozván na \"The Last Night of the Proms\" v Londýně, aby zde zazpíval.", "tgt_summary": "Andreas Scholl (* 10. November 1967 in Eltville am Rhein) ist ein deutscher Opernsänger (Countertenor). Der musikalische Schwerpunkt seines Repertoires liegt in der Barockmusik. Er war 2005 der erste Countertenor-Solist bei der Last Night of the Proms in London und trat 2006 und 2011 an der Metropolitan Opera auf.", "id": 117621} {"src_title": "Gennadij Strekalov", "tgt_title": "Gennadi Michailowitsch Strekalow", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Střední školu absolvoval v Kaliningradu, ukončil ji v roce 1957. Pak následovalo Vyšší technické učiliště N.E.Baumanna v Moskvě, zaměření strojní inženýr. Studium ukončil v roce 1965. Univerzitu marxismu-leninismu absolvoval v Kaliningradu v letech 1965-1968 a poté už během přípravy a letů se stal kandidátem technických věd (1986). Pracoval v konstrukční kanceláři Koroljova v NPO Energija a pak strávil přes 20 let ve Hvězdném městečku. Byl ženatý, měl dcery Natašu a Táňu, manželka se jmenuje Lída. Zemřel v Moskvě na rakovinu ve svých 64 letech.", "section_level": 1}, {"title": "Lety do vesmíru.", "content": "Poprvé letěl roku 1980 na Sojuzu T-3 společně s Kizimem a Makarovem k orbitální stanici Saljut 6. Měl zde funkci kosmonout - výzkumník. Byli 30. plavidlem u Saljutu s pověřením provést revizi stanice a řadu potřebných oprav. Startovali z kosmodromu Bajkonur, přistáli na padáku v Kazašské SSR.. O tři roky později letěl v Sojuzu T-8, ovšem spojit se s Saljutem 7 se jim nepodařilo, tak se posádka ve složení Titov, Serebrov, Strekalov vrátila domů. Při prvním startu přežil havárii nosné rakety Sojuz díky záchrannému systému SAS. Rok poté letěl potřetí v Sojuzu T-11 na týdenní let, tentokrát se na Saljut 7 dostal s kolegy Malyševem a Indem Šarmou v pořádku. V roce 1990 letěl do vesmíru počtvrté s Manakovem na novém typu Sojuzu TM-10, aby se stal součástí sedmé základní posádky na orbitální stanici Mir. Tehdy na ní strávil 130 dní. Na orbitální stanici Mir se vrátil při svém pátém letu v roce 1995 se Sojuzem TM-21, opět zde pobyl přes 3 měsíce. V Sojuzu TM-21 s ním letěli Děžurov a první Američan startující v ruské lodi Norman Thagard. Během letu bylo ve vesmíru na lodích a ve stanici současně 13 kosmonautů. Dolů se vrátil v raketoplánu Atlantis s přistáním na Floridě. Celkem vzlétl ze Země pětkrát a ve vesmíru strávil 268 dní. Je evidován jako 99 kosmonaut Země.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gennadij Michajlovič Strekalov, (28. října 1940 Mytišči u Moskvy, SSSR – 25. prosince 2004 Moskva) byl sovětský a ruský kosmonaut ruské národnosti, který létal na Sojuzech a letěl i v americkém raketoplánu.", "tgt_summary": "Gennadi Michailowitsch Strekalow (, wiss. Transliteration \"\"; * 28. Oktober 1940 in Mytischtschi, Oblast Moskau, Russische SFSR; † 25. Dezember 2004 in Moskau) war ein sowjetischer Kosmonaut und gehörte zur Stammbesatzung der Raumstation Mir. ", "id": 2275340} {"src_title": "Surfin' Safari", "tgt_title": "Surfin’ Safari", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "V listopadu roku 1961 bratranci Brian Wilson a Mike Love složili na popud Brianova mladšího bratra Dennise Wilsona píseň o surfování pod titulem „Surfin'“. Brzy nato vytvořili skupinu, když přizvali nejmladšího z bratrů Wilsonových Carla na pozici sólového kytaristy a Brianova spolužáka ze střední školy Ala Jardina na rytmickou kytaru. Brian se ujal baskytary, Dennis bicích a Mike byl frontmanem. Všichni společně také tvořili harmonické vokály pod Brianovým vedením. Píseň „Surfin'“ vyšla jako singl v prosinci téhož roku a produkoval ji Hite Morgan. Druhou stranu singlu tvořila píseň „Luau“. Skladba „Surfin'“ se v žebříčku US Top 100 na začátku roku 1962 vyšplhala na 75. místo. Manažerem skupiny se stal otec bratrů Murry Wilson. Na jaře roku 1962 předložil společnosti Capitol Records profesionálně nahranou demo nahrávku. The Beach Boys podepsali se společností smlouvu a v červnu roku 1962 vyšel singl „Surfin' Safari“, jehož druhou stranu tvořila píseň „409“. Al Jardine po nahrání písně „Surfin'“ skupinu opustil, načež byl nahrazen přítelem rodiny Wilsonových Davidem Marksem, ale již na podzim roku 1963 se ke skupině vrátil, aby se následně objevil na třetím studiovém albu skupiny. Po Jardinově návratu měla kapela krátce 6 členů. Po tom, co se skladby „Surfin' Safari“ (14. pozice na americké hitparádě) i „409“ se staly hity, souhlasila společnost Capitol Records s nahráním celého alba. Brian Wilson ve spolupráci s Mikem Lovem a Garym Usherem přispěl písněmi, které tvořily základ desky. Druhý singl „Ten Little Indians“ byl úspěšný méně - dostal se pouze na 49. pozici. Ačkoliv hlavními zpěváky jsou Mike Love a Brian Wilson, Dennis měl na nahrávce „Little Girl (You're My Miss America)“, která je na albu uvedena pod názvem „Little Miss America“, svůj vokálový debut.", "section_level": 1}, {"title": "Přebal alba.", "content": "Přední strana alba zobrazuje žlutý pick-up a surfovací prkno společně se členy kapely: David Marks (na kapotě), Dennis Wilson (řidič), Mike Love (vpředu na střeše), Brian Wilson (vzadu na střeše) a Carl Wilson (na korbě). Fotka byla pořízena na pláži v Paradise Cove, severně od Malibu, vlastním fotografem nahrávací společnosti Capitol Records Kenem Veederem. Během focení vznikla také fotka, která později roku 1963 vytvořila přední stranu alba Surfer Girl.", "section_level": 1}, {"title": "Vydání.", "content": "Album vyšlo přes společnost Capitol Records 1. října 1962 a během svého 37týdenního setrvání na amerických hitparádách dosáhlo nejlépe 32. pozice. Ve Velké Británii album vyšlo až v dubnu 1963, ale neumístilo se.", "section_level": 1}], "src_summary": "Surfin' Safari je debutové studiové album americké surf rockové skupiny The Beach Boys. Album poprvé vyšlo 1. října 1962 pod značkou Capitol Records. Na CD později vyšlo spolu s albem \"Surfin' USA\".", "tgt_summary": "Surfin’ Safari ist das erste Album der Beach Boys. Es erschien am 1. Oktober 1962. Die Aufnahmen dauerten von April bis September 1962. Produziert wurde das Album von Nick Venet.", "id": 636853} {"src_title": "Deník Anne Frankové", "tgt_title": "Tagebuch der Anne Frank", "src_document": [{"title": "Důležité osoby deníku.", "content": "Kromě autorky Anne Frankové se v deníku vyskytují následující osoby, které se ukrývaly před deportací: Dále Anne psala o následujících osobách, které při ukrývání významně pomáhaly:", "section_level": 1}, {"title": "Verze deníku.", "content": "Anniny zachráněné rukopisy obsahovaly dvě verze deníku. První verzi tvořily různorodé záznamy, některé ve formě dopisů fiktivním osobám – dívčím postavám z románů Cissy van Marxveldtové, některé doplněné vlepenými fotografiemi a jinými ilustracemi. Tyto záznamy si Anne vedla od 12. června 1942 do 1. srpna 1944, ale v zachráněných rukopisech některá období chybí (např. za období 6. prosince 1942 – 21. prosince 1943 byly dostupné pouze později přepracované texty). V této podobě deník nebyl určen ke zveřejnění. Pracovně je označován jako „verze A“. Od května 1944 svůj deník přepracovávala pro zamýšlené poválečné knižní zveřejnění. Reagovala tak na rozhlasovou výzvu nizozemského exilového ministra školství, aby lidé shromažďovali všechna svědectví o utrpení v dobách okupace. Z původního deníku vybírala podle svého názoru důležité a zajímavé pasáže, některé přepisovala a stylisticky upravovala, v některých případech zpětně dopisovala nové záznamy na základě vzpomínek. Nepodstatné epizody a úvahy, případně intimní pasáže vynechávala. Záznamy převedla do formy dopisů fiktivní přítelkyni Kitty. Osobám zmiňovaným v deníku plánovala přidělit pseudonymy, které sepsala do přiloženého seznamu (sebe např. chtěla pojmenovat Anne Aulis nebo Anne Robin). Tento rukopis chtěla použít pro poválečné knižní vydání s plánovaným názvem \"Het Achterhuis\". Do nové podoby stihla přepracovat záznamy pouze do 29. března 1944, za pozdější období existuje jen verze A deníku. Přepracované záznamy se pracovně označují jako „verze B“. V červnu 2019 byl tento text vydán v německém překladu poprvé jako samostatná kniha. Otto Frank po válce sestavil pro knižní vydání kompilaci z obou verzí Anniných rukopisů, v níž vynechal např. pasáže s kritickými zmínkami o manželství Frankových, ale zařadil do ní i několik intimních záznamů, které Anne zveřejňovat nechtěla. Rodině Anne ponechal příjmení Frank, pro ostatní osobnosti použil pseudonymy navržené Anne u verze B a v některých případech přidal další. Výsledný text prošel ještě nakladatelskou redakcí, při níž byly vypuštěny např. zmínky o menstruaci a o erotických myšlenkách v souvislosti se spolužačkou Jacque. V této podobě vyšel text knižně a na mnoho let se stal autorizovaným zněním, z nějž vycházely překlady do jiných jazyků. Pracovně se označuje jako „verze C“. Otto Frank před smrtí (zemřel 19. srpna 1980) odkázal autorská práva k svému i Anninu dílu Fondu Anne Frankové (Anne Frank Fonds) v Basileji, jehož byl zakladatelem. Veškeré Anniny písemnosti odkázal nizozemskému státu a ten svěřil jejich správu Národnímu ústavu pro válečnou dokumentaci (Rijksinstituut voor Oorlogsdocumentatie – RIOD) později přejmenovanému na Nederlands Instituut voor Oorlogsdocumentatie (NIOD). Tato instituce nechala u Nizozemského soudního ústavu (Nederlands Forensisch Instituut) v Haagu provést podrobnou expertízu celé pozůstalosti. Cílem bylo vědecky vyvrátit veškeré pochybnosti a shromáždit argumenty proti opakovanému šíření vylhaných informací a opakovanému zpochybňování pravosti deníku. Výsledkem byla závěrečná zpráva o 250 stranách, která jeho pravost potvrdila. Z podnětu RIOD bylo roku 1986 připraveno kritické vydání deníku, které obsahovalo poprvé všechny tři verze (A, B a C), obsáhlý výtah ze závěrečné zprávy NFI (sestavil H.J.J. Hardy) a další dokumentaci. Fond Anne Frankové se koncem osmdesátých let 20. století rozhodl připravit novou autorizovanou podobu deníku a přípravou pověřil Mirjam Presslerovou, německou spisovatelku a překladatelku. Presslerová převzala výběr záznamů Otty Franka a rozšířila jej o další záznamy z verzí A a B, takže celkový rozsah textu se zvětšil asi o čtvrtinu. V tomto vydání již většina osob figuruje pod vlastními jmény, pseudonymy zůstaly jen spolubydlícím z úkrytu v zadním domě. Tato podoba deníku se pracovně označuje jako „verze D“. Na konci devadesátých let se objevilo pět dalších listů Annina rukopisu a jejich obsah byl se souhlasem AFF do autorizovaného vydání zařazen. Roku 2013 vyšlo z iniciativy AFF v Amsterdamu nizozemsky a ve Frankfurtu německy nové autorizované souborné vydání celého Annina díla (deník je zde zveřejněn ve verzích D, A a B) se studiemi odborníků.", "section_level": 1}, {"title": "Deník jako komiks.", "content": "Komiksový životopis Anne Frankové napsali Ernie Colón a Sidney Jacobson a vydali jej pod názvem \"Anne Frank : the Anne Frank House Authorized Graphic Biography\" roku 2010 v New Yorku (Hill & Wang Inc., ). Kniha vyšla z iniciativy Domu Anne Frankové a byla přeložena do mnoha jazyků. Komiksovou podobu deníku podle verze D, autorizovanou AFF, vytvořili Ari Folman (scénář) a David Polonsky (ilustrace) v angličtině s tím, že v každé zemi budou použity citace z příslušného překladu. Jako první vyšla nizozemská verze pod názvem \"Het achterhuis\" roku 2017 v amsterdamském nakladatelství Prometheus (). Některá další zpracování jsou uvedena v článku Keese Ribbense na blogu NIOD.", "section_level": 1}, {"title": "Filmová zpracování deníku.", "content": "V této části hesla byl použit překlad textu z článku List_of_films_about_Anne_Frank na anglické Wikipedii. První filmová zpracování vycházela z divadelní hry Frances Goodrichové a Alberta Hacketta a ti napsali i scénář pro Stevensův film z roku 1959.", "section_level": 1}, {"title": "Monoopera podle deníku.", "content": "Grigorij Samujlovič Frid: \"Deník Anny Frankové\" (\"Дневник Анны Франк\" 1969). Premiéra 18. května 1972 ve Všesvazovém domě skladatelů (Всесоюзный дом композиторов) v Moskvě. Účinkovaly: Naděžda Jurenjeva (Anne – soprán), Marija Karandašova (klavír).", "section_level": 1}, {"title": "Ohlasy deníku v literatuře.", "content": "Uvedeny jsou jen publikace dostupné v českém překladu.", "section_level": 1}, {"title": "Deník v češtině.", "content": "V překladu knižního vydání od Miroslava Drápala a v některých překladech názvů scénických zpracování byla přezdívka Anne (podle jména Annelies) chybně nahrazena jménem Anna a tato záměna výrazně vstoupila do obecného povědomí. Obdobný problém vznikl i v jiných jazycích (španělština, ruština, ukrajinština, lotyština, litevština atd.). První české znění vytvořil podle autorizovaného německého překladu verze C Gustav Janouch. Kniha vyšla roku 1956 pod názvem \"Deník Anne Frankové 14. června 1942-1. srpna 1944 (Het Achterhuis)\" v nakladatelství Svobodné slovo – Melantrich, druhé vydání tamtéž roku 1957 a třetí vydání roku 1966 ve Státním nakladatelství dětské knihy. Další vydání se objevilo až v roce 1992 v nakladatelství Lidové noviny a překlad pro ně pod názvem \"Deník Anny Frankové\" vytvořil Miroslav Drápal z nizozemského originálu ve verzi D. Na základě tohoto vydání vznikla roku 1994 rozhlasová adaptace v režii Markéty Jahodové a s interpretkou Věrou Slunéčkovou. Nahrávku vydal Radioservis jako audioknihu (2011). Roku 2004 vyšla kniha v nakladatelství Triáda ve verzi D doplněné o nově nalezené stránky a pod názvem \"Deník\". Překlad mezitím zesnulého Miroslava Drápala doplnila a revidovala Michaela Jacobsenová s přihlédnutím k německému překladu Mirjam Presslerové \"Tagebuch\". V dalších letech následovalo v Triádě několik revidovaných vydání, roku 2012 i ve formě e-booku. V červnu 2019 vydala Triáda knihu v novém překladu Magdy de Bruin Hüblové pod přeloženým původním názvem \"Zadní dům\". Překlad vychází z poslední autorizované verze D vydané v rámci souborného vydání \"Verzameld werk\". V češtině vyšly i obě komiksové verze deníku. Životopis od Ernie Colóna a Sida Jacobsona vydalo roku 2013 nakladatelství Paseka v překladu Miroslavy Ludvíkové a pod názvem \"Anne Franková, komiksový životopis\". Komiksový \"Deník\" Ari Folmana a Davida Polonskyho vydala roku 2017 Triáda v překladu Magdy de Bruin Hüblové (s využitím překladu Miroslava Drápala a Michaely Jacobsenové podle vydání z roku 2014) a pod názvem \"Deník Anne Frankové\".", "section_level": 1}, {"title": "Deník v českých divadlech.", "content": "V naprosté většině případů u nás byla inscenována dramatizace Frances Goodrichové a Alberta Hacketta v překladu Oty Ornesta pod názvem \"Deník Anny Frankové\". Československá premiéra se uskutečnila v Ústředním divadle československé armády v Praze dne 21. června 1957 v režii Jana Strejčka a s Jiřinou Jiráskovou v roli Anne. Další inscenace: Severočeské divadlo Liberec (14. listopadu 1957), Divadlo Julia Fučíka Brno (8. února 1958), Vesnické divadlo (29. března 1958), Divadlo pracujících Gottwaldov (21. února 1959), Slezské divadlo Zdeňka Nejedlého Opava (22. ledna 1961), Slovácké divadlo Uherské Hradiště (11. března 1961), Západočeské divadlo Klatovy (24. září 1961), Divadlo DISK Praha (29. ledna 1966), Divadlo Jiřího Wolkra Praha (4. září 1970), Západočeské divadlo Cheb (23. října 1971, jako \"Zadní trakt\"), Divadlo Vítězného února Hradec Králové (11. března 1972), Divadlo Petra Bezruče Ostrava (24. ledna 1975), Krajské divadlo Kolín (9. dubna 1982), Severomoravské divadlo Šumperk (22. února 1986), Divadlo Mandragora Zlín (5. března 1999). V roce 2007 uvedla pod názvem \"Hlas Anne Frankové\" scénickou adaptaci Deníku podle scénáře Miřenky Čechové a Petra Boháče skupina Spitfire Company v pražském Experimentálním prostoru Roxy/NoD (premiéra 4. dubna 2007). O dva roky později vznikla anglická verze inscenace pod názvem \"The Voice of Anne Frank\" (premiéra 11. března 2009). V roce 2015 inscenovala pod názvem \"Deník Anne Frankové\" koláž z Deníku režisérka Zoja Mikotová ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti (premiéra 28. března 2015). Scénář napsaly režisérka s dramaturgyní Ivou Šulajovou a použily překlad M. Drápala a M. Jacobsenové. V roce 2017 uvedlo vlastní jevištní ztvárnění Deníku brněnské Divadlo Polárka v dramatizaci a režii Ondřeje Elbela podle překladu M. Drápala a M. Jacobsenové (premiéra 10. června 2017).", "section_level": 2}, {"title": "Monoopera v českém divadle.", "content": "Libreto Grigorije Frida přeložil do češtiny Petr Štědroň jako \"Deník Anny Frankové\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Deník Anne Frankové jsou rukopisné deníkové záznamy Anne Frankové, dívky z německé židovské rodiny, která před nacisty uprchla do Amsterdamu. Začala je psát v nizozemštině o 13. narozeninách (12. června 1942) a v psaní pokračovala i po celou dobu, kdy se spolu s rodiči, starší sestrou a dalšími čtyřmi lidmi ukrývala (od 6. července 1942 v zadním domě za sídlem původně otcovy firmy) před deportací do koncentračního tábora. Dne 4. srpna 1944 byl jejich úkryt odhalen a všichni obyvatelé byli zatčeni. Anne zemřela pravděpodobně v únoru 1945 v koncentračním táboře Bergen-Belsen. Jejich ochránkyně Miep Giesová a Bep Voskuijlová Anniny rukopisy zachránily a uschovaly. Po válce je předaly Anninu otci Ottovi Frankovi, který jako jediný z rodiny deportaci přežil. Ten z různorodých rukopisů sestavil text určený zpočátku příbuzným a známým. V roce 1947 jej pod názvem \"Het Achterhuis. Dagboekbrieven van 14 juni 1942 – 1 augustus 1944\" (\"Zadní dům. Deník v dopisech 14. června 1942 – 1. srpna 1944\") vydal knižně. Kniha byla postupně přeložena do zhruba sedmdesáti jazyků a vyšla odhadem v třiceti milionech výtiscích (2019). Byla mnohokrát zfilmována a stala se podkladem pro různá scénická zpracování. Roku 2009 byl originál deníku Anne Frankové zařazen do seznamu světového dědictví dokumentů UNESCO. V mnoha jazycích včetně češtiny je deník znám i pod názvy upravenými oproti názvu původního nizozemského vydání: \"Deník Anne Frankové\" (\"Tagebuch der Anne Frank\", \"The Diary of Anne Frank\", \"Дневник Анны Франк\"), \"Deník mladé dívky\" (\"The Diary of a Young Girl\") aj.", "tgt_summary": "Das Tagebuch der Anne Frank (niederländischer Originaltitel: ) ist ein Werk der Weltliteratur. Anne Frank führte das Tagebuch vom 12. Juni 1942 bis zum 1. August 1944, anfänglich in der Wohnung am Merwedeplein, den größten Teil aber im Hinterhaus des Gebäudes Prinsengracht 263 (heutiges Anne-Frank-Haus) in Amsterdam. Dort versteckte sie sich zwei Jahre lang mit Familienangehörigen und Bekannten vor den Nationalsozialisten, um der Deportation und Ermordung zu entgehen. ", "id": 1641357} {"src_title": "Šlikové", "tgt_title": "Schlik", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původ rodu je pravděpodobně v oblasti Vogtlandu v dnešním Sasku na hranici Čech. Ve 14. století se stali měšťany v Chebu a Kašpar (před 1400–1449) byl skutečným zakladatelem věhlasu a bohatství rodu. Na Boloňské univerzitě získal titul doktora práv, poté se vrátil do vlasti a sloužil králi Zikmundovi Lucemburskému, kterého doprovázel na cestách do Kostnice či Basileje. Stal se jeho sekretářem, v roce 1422 jej Zikmund povýšil do panského stavu. V roce 1427 se stal pronotářem, poté vicekancléřem a v roce 1433 říšským kancléřem. Byl jmenován palatinem a povýšil do říšského hraběcího stavu s predikátem „z Bassana“. V roce 1438 byl tento predikát rozšířen Albrechtem Habsburským ještě o Holíč. Dědičně získal panství Bassano Vicentino v severní Itálii, Sokolov, Holíč na západním Slovensku, dále také statky na Chebsku a Loketsku. Loketští a karlovarští měšťané bojovali proti tomuto postavení, k nim se připojily i zájmy saského kurfiřta a pánů z Plavna. S oběma stavy vedli Šlikové domácí válku. Je pravděpodobné, že Kašpar některá privilegia zfalšoval, nejvíce jsou zpochybňovány tituly z Pasounu i Holejče (Holíče), které obdržel těsně před Zikmundovou smrtí resp. krátce po ní. V roce 1516 se objevila na šlikovských statcích bohatá ložiska stříbrné rudy. Štěpán Šlik založil město Jáchymov, kde začal razit tolary (27,20 gramů čistého stříbra), díky nimž rodina vešla ve známost po celé Evropě. Finanční problémy vedly Ferdinanda I. k zásahům proti Šlikům. Roku 1528 se mu podařilo získat zpět mincovní regál. Ražba se prováděla nadále v královské mincovně v Jáchymově, Šlikům náležel jen podíl na zisku z vytěženého stříbra. Těžbu stříbra si nadále ponechávali Šlikové ve svých rukou. Ztráta mincovního regálu a dalších výsad přivedla Šliky k odbojné české šlechtě proti králi. Po porážce jim některé statky byly zkonfiskovány a museli k tomu ještě zaplatit vysoké pokuty. Přesto i poté zastávali významné úřady, Albrecht se stal nejvyšším hejtmanem českého vojska, Vavřinec působil jako hejtman Starého Města pražského, Jáchym byl fojtem v Horní Lužici a v letech 1558–1560 z postu prezidenta řídil českou komoru. Připojili se k odbojným stavům. Jindřich Šlik řídil pluk moravských stavů během bitvy na Bílé hoře. Kryštofa zvolili stavovským direktorem. Jáchym Ondřej Šlik (1569–1621) od roku 1606 působil jako ředitel konzistoře podobojí, angažoval se v bojích o Rudolfův majestát. Odmítl přijmout Ferdinanda II. na českém trůně. Patřil mezi hlavní vůdce protihabsburské opozice, stal se jejich hlavním mluvčím. Po zvolení Fridricha Falckého českým králem převzal post nejvyššího sudího a fojta v Horní Lužici, po porážce na Bílé hoře se uchýlil na panství Redernů ve Frýdlantu, kde jej na rozkaz saského kurfiřta zajali a předali císaři. Jako první vstoupil 21. června 1621 na lešení s popravčím špalkem na Staroměstském náměstí.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny rodu v 17.–20. století.", "content": "Jindřich Šlik (1580?–1650) od mládí bojoval jako profesionální voják v různých armádách, za stavovského povstání byl plukovníkem stavovského vojska a v bitvě na Bílé hoře padl do zajetí. Později ale konvertoval na katolickou víru a vstoupil do císařských služeb, v nichž nakonec dosáhl hodnosti polního maršála (1627). V letech 1632–1650 byl prezidentem dvorské válečné rady a v roce 1644 získal Řád zlatého rouna. Jako jediný ze Šliků obhájil v pobělohorské době nároky na rodový majetek v západních Čechách (Planá u Mariánských Lázní, Horní Hrad), především ale položil základy nového bohatství ve východních Čechách (Kopidlno, Veliš), které pak potomkům patřilo až do 20. století. V Kopidlně nechal na základech bývalé tvrze postavit zámek, který se stal trvalým sídlem, od 18. století po výstavbě zámku v Jičíněvsi Šlikové pobyty na těchto dvou zámcích střídali. Jindřichův syn František Arnošt Šlik (1623–1675) původně vstoupil do řádu kartuziánů, ale jako jediný dědic otcova majetku nakonec převzal rodové jmění a později zastával i zemské úřady. V úspěšné rodové kariéře pokračovali i jeho synové; starší František Josef (1656–1740) byl prezidentem české královské komory (1692–1718), mladší Leopold Antonín (1663–1723) dosáhl nejprve v armádě hodnosti polního maršála a později byl nejvyšším kancléřem Českého království (1713–1723). Mezi těmito bratry došlo k soudnímu sporu o dědictví, oba ale dočasně i dlouhodobě přispěli k dalšímu rozšiřování majetku. Leopoldův syn František Jindřich (1696–1766) zastával funkci nejvyššího maršálka Českého království, kvůli dluhům ale přišel o část majetku (Radim). Z dalších generací vynikl František Josef Jindřich (1789–1862), který od mládí sloužil v armádě a v bitvě u Lipska přišel o oko, později dosáhl hodnosti generála jízdy a v roce 1848 byl vojenským guvernérem v Krakově. Jeho vnuk František (1854–1925) kvůli nerovnorodému sňatku přišel v soudním sporu o značnou část dědictví (Veliš, Kopidlno) a uhájil jen jeho menší část (Jičíněves). V září 1939 se připojilo k Národnostnímu prohlášení české šlechty hned pět členů rodu: Jindřich Maria Šlik (1875–1957) a jeho synové František (1914–2005), Zikmund (1916–1988), Jindřich (1916–2004) a Ondřej (1917–1942). Po roce 1948 byl majetek rodině zkonfiskován, ale rodina přesto zůstala v Čechách. Až po roce 1968 zůstali v zahraničí František (* 1914) a Jindřich (* 1916). Po roce 1989 byly některé majetky potomkům rodu navráceny.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj majetkových poměrů v 17.–20. století.", "content": "Zakladatel jediné pobělohorské větve Šliků, polní maršál Jindřich Šlik (1580–1650), získal nejprve majetek v západních Čechách, když v roce 1624 po svém bratranci Kašparu IV. Šlikovi zdědil panství Planá u Mariánských Lázní, z Kašparovy pozůstalosti pak ještě koupil Horní Hrad. Mezitím koupil také panství Ivanovice na Hané konfiskované Bukůvkům z Bukůvky. Z majetku Albrechta z Valdštejna obdržel do dědičného vlastnictví ve východních Čechách Veliš a Staré Hrady, a protože se mu na Jičínsku zalíbilo, zdejší statky rozšířil o Kopidlno, které v roce 1638 získal směnou s Ditrichštejny za Ivanovice na Hané. V roce 1638 koupil také Šlikovský palác v Praze. Jindřichův nástupce František Arnošt (1623–1675) se musel vypořádat s otcovým odkazem 50.000 zlatých jezuitské koleji v Chebu. Chebským jezuitům nabídl náhradou za hotovost panství Horní Hrad, s tím se ale jezuité nespokojili, takže František Arnošt nakonec po dlouhém soudním sporu Horní Hrad prodal (1663), aby se s chebskou jezuitskou kolejí mohl finančně vyrovnat. Na úhradu dalších dluhů krátce nato prodal i Planou (1665) hrabatům ze Sinzendorfu. Prodejem Plané definitivně končí historie Šliků v západních Čechách. V zájmu zachování celistvosti rodového majetku vytvořil František Arnošt z východočeských statků fideikomis (1671), již v generaci jeho synů ale vypukl další spor o dědictví, protože mladší syn Leopold se nespokojil s roční apanáží 3 000 zlatých. V soudním sporu získal Leopold panství Veliš (1685), které ale vzápětí na základě předkupního práva získal zpět jeho starší bratr František Josef (1688). Ten také průběžně až do konce života drobnými nákupy dále své východočeské dominium rozšiřoval, takže ke spojenému panství Veliš-Kopidlno nakonec patřilo bezmála padesát vesnic. Leopold mezitím získal panství Radim u Kolína, kvůli dluhům ale o tento majetek rodina přišla již v roce 1750. K dalšímu zásadnímu zásahu do držav Šliků došlo ve 20. století. Po smrti Ervína Šlika (1852–1906) byl právoplatným dědicem jeho mladší bratr František (1854-1925), který však měl nerovnorodou manželku Berthu Roxer, potomstvo s ní měl navíc ještě před uzavřením sňatku. Jejich potomstvo bylo sice uznáno za právoplatné, vzdálení příbuzní ale u soudu zpochybnili Františkův dědický nárok na fideikomis. V roce 1912 získal velkostatek Veliš–Kopidlno o rozloze přes 8.500 hektarů půdy příbuzný rakouský rod Weissenwolffů. František Šlik obhájil nárok pouze na Jičíněves, která nebyla součástí fideikomisu. Jičíněves spolu s Vokšicemi byly Šlikům zkonfiskovány v roce 1948 a v restitucích po roce 1989 je získali zpět. Současným majitelem zámku v Jičíněvsi (2019) je Andreas (Graf Von Schlik, * 1977), vnuk Františka Šlika (* 1914), a majitelkou zámku ve Vokšicích je Margareta (* 1950), dcera Zikmunda Šlika (* 1916). Rodině patří i pozemek se zbytky hradu Veliš a rodinná hrobka u hřbitova ve Veliši. Tu r. 1926 postavil Václav Weinzettl a je v ní údajně uložena i lebka Jáchyma Šlika, popraveného v roce 1621 na Staroměstském náměstí. Nápis na hrobce: \"VERA DEO ACCEPTOS NOS FACIT ESSE FIDES\" (Bohem přijatými se stáváme opravdovou vírou).", "section_level": 1}, {"title": "Erb.", "content": "V původním erbu měli červené pole dělené stříbrným klínem a v každém poli kroužek. V modrém poli se nacházel znak hrabství Holíče, což byl zlatý lev držící kostel. V srdečním štítku stojí červení lvi, kteří podpírají sloup.", "section_level": 1}, {"title": "Další zajímavosti.", "content": "Se jménem rodu Šliků jsou spojena některá další místa: Na druhou stranu sice rod používal predikát \"z Holíče a Pasounu\", ale ani ve slovenské Holíči, ani v severoitalském Bassanu žádné reálné stopy po působení tohoto rodu nejsou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šlikové (též Schlikové, s predikátem \"z Holíče a Pasounu\", německy \"zu Bassano und Weißkirchen\") jsou český šlechtický rod významný především v 15. a 16. století. Původně měšťanská rodina z Chebu vynikla v osobě kancléře Kašpara Šlika a získala značný majetek. Později rod ovládal značnou část severozápadních Čech (Loketsko, Chebsko) a jako první z Českého království obdržel říšský hraběcí titul (1437). Moc rodu ještě vzrostla počátkem 16. století s objevem ložisek stříbra v Krušných horách a získáním práva ražby vlastní mince. Přijetím luteránské víry a vlivem přesahujícím hranice Českého království se několikrát dostali do konfliktu s Habsburky, o značnou část majetku přišli po porážce stavovského povstání v roce 1547. Většina členů rodu se zapojila i do dalšího stavovského povstání v letech 1618–1620, poté došlo k likvidaci majetkového zázemí v západních Čechách a nejslavnější příslušník rodu Jáchym Ondřej Šlik byl popraven. Do služeb Habsburků tehdy vstoupil jediný člen rodu, pozdější polní maršál Jindřich Šlik, který založil novou doménu ve východních Čechách. Poměrně velký majetek si jeho potomci udrželi až do 20. století, znovu se uplatnili i ve státních službách. Dnes rodině náleží již jen část bývalého rozsáhlého majetku na Jičínsku (Jičíněves, Vokšice). ", "tgt_summary": "Die Grafen Schlik (tschechisch \"Šlikové\"), in der Frühen Neuzeit auch Schlick geschrieben, waren ursprünglich ein Patriziergeschlecht mit Wurzeln im böhmischen Eger (Cheb).", "id": 792952} {"src_title": "Flåmsbana", "tgt_title": "Flåmsbana", "src_document": [{"title": "Výstavba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Osoby a personál.", "content": "Jako každá investice ze státních nebo soukromých zdrojů, tak i stavby Flåmsbany představovala pro místní oblast Flåm nové pracovní Příležitosti. Na stavbě bylo zaměstnáno mnoho obyvatel, kteří se přímo účastnili stavebních prací a další pracovali v odvětvích, která stavbu doprovází a jsou s ní přímo po dobu stavby spojena. Mimo jednotlivců, pracovaly na stavbě i celé rodiny. Některé z nich v oblasti Flåm zůstaly i po dokončení stavby. Pracovní místa byla vytvářena postupně a v určité fázi stavby i rušena pod vlivem vnějších událostí. Z počátku bylo na stavbě zaměstnáno 120 mužů. V době druhé světové války a následně nepříliš dobré ekonomické situace byl počet pracovních míst snížen. Z počátku a až v roce 1937 bylo na stavbě zaměstnáno kolem 280 pracovníků. V době probíhající druhé světové války byl tento počet v průměru snížen na 75 míst. S pracovníky, kteří se přímo podíleli na stavbě trati, byly v místě provozovány i další profese, které zajišťovaly ostatní chod stavby, např. kuchaři, tesaři, ubytovací služby, dopravci ale i učitelé pro děti rodin pracující na stavbě, kněží a další.", "section_level": 2}, {"title": "Ubytování.", "content": "Ubytování bylo pro zaměstnance stavby zřízeno v okolí stavby ve dvou provedeních. Základním ubytováním pro samostatné pracovníky bylo zřízeno v ubytovnách. Původně se předpokládalo ubytování na okolních farmách, ale ty svojí kapacitou nebyly schopny zajistit ubytování v takovém rozsahu. V okolí bylo tedy vybudováno celkem osm ubytoven, tři v Myrdalu, po jedné v Kårdal, Berekvam a Høga a další dvě mezi Høgou a Flåm. Poslední dvě uvedené ubytovny byly koncipovány rodinné, to znamená, že zde bydlela celá rodina stavebního dělníka nebo řemeslníka pracujícího na stavbě včetně dětí. Rodiny zaměstnanců na vyšších stavebních funkcí bydlely v soukromí v oddělených domech ve Flåm a Myrdalu. Ubytovny pro samostatné pracovníky bylo strohé, v jedné ubytovně bylo ubytováno 16 mužů po čtyřech na pokoji. Na Myrdalu, tj. v horní stanici dráhy, byla vybudována malá obec, vybavená obchodem s potravinami, telefonní stanicí. Pro děti zaměstnanců zde byla v letech 1899–1982 provozována i škola. Na tuto dobu byla i nadstandardně vybavena i bazénem. Dalším centrem osob pracujících na stavbě byl Berekvam. Byly zde školy, obchod se smíšeným zbožím a malá kavárna. Berekvam byl taktéž místem spojení s okolím světem a bylo zde i autobusové nádraží.", "section_level": 2}, {"title": "Práce.", "content": "Práce nebyly nijak jednoduchá a byly fyzicky náročné. Pracovní doba trvala celý den a až na výjimky se jednalo pouze o ruční práce. Za odvedenou práci byla zaměstnancům vyplácena mzda ve výši 1,60 až 1,70 NOK za hodinu. Zaměstnanci, kteří se na stavbu přestěhovali i s rodinami, dostávali příplatek ve výši pěti centů jako podporu pro každého příslušníka rodiny. Tento systém vyplácení mzdy byl prováděn až do roku 1929. Pro pracovníky, kteří pracovali pod vrcholovou stanicí Myrdal, byl od roku 1930 příspěvek zvýšen na deset centů. Na stavbě se pracovalo ve skupinách – stavebních partách. Každá stavební parta si samostatně zajišťovala stavební nářadí a další potřebné věci, které nebyly hrazeny z rozpočtu stavby. Například se jednalo o platbu za stravu, mzdu kuchaře, který dostával 18–25 centů od každého člověka. Dalšími výdaji byla platba za kovářskou profesi, kdy kováři vyráběli nebo opravovali nářadí. V některých případech, při rubání skály, usnadňovalo toto použití dynamitu, za ten však skupiny musely platil.", "section_level": 2}, {"title": "Tunely.", "content": "Příkrý terén na úbočí byl příčinnou častých sesuvů půdy a kamení. I přes tyto rizika bylo v těžkém terénu na trati Flåmsbany vyraženo celkem 20 tunelů, přičemž nejdelší tunel je 1 341,5 m dlouhý. Celková délka tunelů je / délky, což je 5 692,6 m. Ražba tunelů byla náročná a riziková práce a postup takové ražby byl pomalý i s ohledem na to, že se ražba prováděla ručně. Výjimka, kdy se pro ražbu tunelu použil dynamit bylo u tunelů Nåli a Vatnahalsen. Stavbu, resp. ražbu tunelů, ale i ostatní práce provázely drobné i větší nehody, mezi zdokumentované nehody patří i amputace ruky nebo úmrtí dvou pracovníků po těžkém zranění v roce 1925 a 1938. Ale ani samotná ruční ražba, vrtání kamene, se neobešlo bez rizika. Někteří pracovníci měli poškozené zdraví vlivem vdechování prachu, který vzniká při vrtání kamene a někteří i zemřeli na silikózu nebo byli následně postiženi po zbytek života. Výskyt těchto postižení následkem vrtání kamene byl závažný a tak v roce 1937 proběhlo vyšetření v nemocnici Haukeland v Bergenu. U mnohých pracovníků byla silikóza sice zjištěna, ale vedení stavby nepřijalo žádná opatření, která by zlepšila pracovní podmínky. Mimo tunelů bylo jako ochrana před sněhem a lavinami vybudováno několik sněhových galerií v horním úseku trati, mezi stanicemi Myrdal a Bakli.", "section_level": 2}, {"title": "Sesuvy.", "content": "Sesuvy půdy byly častým jevem doprovázející stavbu a během stavby došlo k několika sesuvům. Vážným sesuvem byla událost v roce 1924, kdy u Høga došlo k velkému sesuvu půdy, který měl za následek přerušení plánované trasy. Tento sesuv odkryl velmi nepříznivé složení horniny a uvažovalo se i o ražbě tunelu v tomto místě, avšak finančně velmi nákladné. Jako postačující řešení se ukázalo provést odklon trasy dále od svahu a vyhloubení dostatečně velkého příkopu, který by zastavil případný sesuv horniny. S touto změnou projektu souvisí i přeložení silnice na protilehlý svah údolí a byly vystavěny potřebné mosty. Stavbu neohrožovaly samotné sesuvy, ale i sesuvy, které vznikaly jako následek sněhových lavin. Takovým případem je i rok 1925. Nejprve se utrhla sněhová lavina u Big Reppa. Následkem jejího pádu bylo stržení kamení k přístupu plánovanému tunelu. Později, v dubnu téhož roku došlo k dalšímu sesuvu o mocnosti 1 000 m3 nad Berekvam. Další dva velké sesuvy byly zaznamenány v roce 1928, kdy došlo k lavinovému sesuvu u Nåli a tunelu Blom Heller. Při tomto sesuvu se uvolnily velké kameny o objemu až o velikosti 6 m3. U Lille Reppa byl lavinou zničen silniční most. Mimo těchto velkých sesuvů se vyskytovaly i další menší sesuvy, které nebyly tolik závažné.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava materiálu.", "content": "Jako každá stavba, tak i tato vyžadovala velký objem přepravovaného materiálu stavby ale i zásoby potravin a jiného materiálu. U budoucí stanice Myrdal byl svah tak příkrý, že se často jednalo o lezení po strmém svahu pokrytém sutí. Pro tuto práci byli najímání dopravci z okolí, kteří stavbu uvítali jako další zdroj financí. Dopravci byli dříve zaměřeni na přepravu turistů. Tuto činnost vykonávali i v době stavby, ale v noci se nechávali najímat k přepravě stavebního materiálu. Tato dvojí činnost však přinášela úskalí v podobě vyčerpání jak dopravců, tak i tažných koňů. Protože následkem vyčerpání docházelo k nehodám, vedení stavby vydalo nařízení, podle něhož byla doprava omezena pro jednu osobu a koně na tří po sobě následujících cesty za den. Koně se také používaly k tažení vozů s horninou na pevném podkladu. Jeden čas byla doprava dozorována i policistou na koni.", "section_level": 2}, {"title": "Otevření.", "content": "Průběh stavby a realizace se potýkala s mnoha komplikacemi. Podle rozsahu potíží docházelo i k dočasnému zastavení postupu prací, avšak přírodní katastrofy a ani pokles finančních zdrojů nebyl příčinou přerušení stavby. V roce 1936 bylo zvýšeno stavební úsilí a 1. srpna 1940 byla železnice pro nákladní dopravu předčasně otevřena. Důvodem byl silný tlak Německa za druhé světové války, které potřebovalo zajistit přísun suroviny pro výrobu hliníku v Årdal. Teprve 10. února 1941 byla železnice otevřena i pro osobní dopravu. Doba jízdy z Myrdal do Flåm, vlaky tažené parními lokomotivami, byla 1 hodinu a 5 minut, dnes trvá cesta 50 minut.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Ještě před otevřením tratě Oslo – Bergen v roce 1909 vznikl projekt na propojení této tratě s přístavním městečkem Flåm na břehu Aurlandsfjordu (pokračování Sognefjordu). Projekt byl odsouhlasen norským parlamentem v roce 1908. Trať byla od počátku plánována jako adhezní s tím, že by v některých nejvíce strmých úsecích byla použita ozubnice. V roce 1923 bylo dodatečně rozhodnuto o elektrizaci tratě. Stavební práce byly zahájeny v roce 1923 a pokračovaly až do roku 1947. Vzhledem k výstavbě během války a poválečné situaci nebyla trať oficiálně otevřena a tento formální úkon byl proveden až po 40 letech v roce 1980 soudním rozhodnutím. Pravidelný provoz byl na trati zahájen 10. února 1941 s parními lokomotivami, od října 1944 i elektrickými lokomotivami. V současné době nemá trať plný dopravní význam. Ale vzhledem k zájmu okolních obcí a kraje jsou na trati v letních měsících provozovány turistické vlaky samostatnou společností Flåmsbana. Podle údajů z roku 2005 přepraví společnost ročně kolem 400 000 pasažérů, v roce 2007 téměř 600 000 pasažérů. V městečku Flåm, severní a nejníže položená stanice (výška 2 m n. m.) je muzeum, ve kterém je expozice stavebních zařízení, materiálů, původních lokomotiv, vozů a dokumentů z výstavby železnice.", "section_level": 1}, {"title": "Profil a stavba tratě.", "content": "Trať je označována jako mistrovské dílo stavitelů a projekce tratě. Na celkové délce tratě 20,2 km je celkem 20 tunelů v celkové délce 5,7 km, to je / celkové délky tratě. I přes velký sklon tratě je trať pouze adhezní (běžný styk kola a kolejnice). Proto jsou tamní vlaky vybaveny pěti brzdovými systémy. Mezi horní a dolní stanicí je na délku 20,2 km převýšení 865,5 m (též se uvádí 863,6 m), což představuje průměrný sklon tratě 42,75 ‰. V nejstrmějším místě má trať podélný sklon (stoupání) 55,6 ‰. Podle textů na stránkách provozovatele dráhy a dokumentačního střediska věnujícímu se této dráze má 80 % délky tratě stoupání 55 ‰, což tuto trať řadí mezi nejstrmější železniční tratě normálního rozchodu s adhezním provozem na světě. Podle technických informací na webu provozovatele je údaj 55 ‰ maximální stoupání této trati, zatímco údaj o 79,3 % délky trati se vztahuje k 16km úseku, kde je stoupání vyšší než 28 ‰. Podle popisku k dokumentárnímu videu norské veřejnoprávní mediální společnosti NRK na webu Gonorsk.com či podle železničního modeláře a cestovatele Sveina Sæbø je tato trať třetí nejstrmější adhezní dráhou normálního rozchodu na světě. Dokument německého železničního dopravce Deutsche Bahn zároveň uvádí 3 adhezní dráhy s normálním rozchodem, které Flåmsbanu překonávají z hlediska maximální hodnoty podélného sklonu trati. V liniovém zobrazení tratě je u stanic a zastávek uvedena kilometráž, rok jejich výstavby a výška nad mořem. U tunelů je uvedeno období jejich ražby a jejich délka. Zastávka Kårdal je mimo provoz. Zastávka Kjosfossen je částečně tesána ve skále.", "section_level": 1}], "src_summary": "Flåmsbana je malá lokální železnice i společnost v kraji Sogn og Fjordane v Norsku, vzdálená přibližně 216 km severozápadně od Osla. Trať tvoří spojku mezi městečkem Flåm, ležící na břehu Aurlandsfjordu, pokračování Sognefjordu a zastávkou Myrdal, na trati Oslo – Bergen (z roku 1909). Stavba tratě byla zahájena v roce 1923 a trvala 20 let, během těchto let dělníci odpracovali 6 165 350 pracovních hodin. V současné době je traťový provoz zaměřen na turistiku. Trať patří mezi nejstrmější železniční dráhy s adhezním provozem na světě. ", "tgt_summary": "Flåmsbana ist eine eingleisige normalspurige Nebenstrecke der norwegischen Bergenbahn. Sie führt vom 866 Meter hoch gelegenen Myrdal hinunter durch das Flåmsdalen nach Flåm am Aurlandsfjord ( = \"meter over havet\", zwei Meter über dem Meeresspiegel). ", "id": 1419801} {"src_title": "Jeden svět nestačí", "tgt_title": "James Bond 007 – Die Welt ist nicht genug", "src_document": [{"title": "Natáčení.", "content": "Při natáčení úvodní honičky ve člunech na Temži byly v okolí instalovány web kamery, aby fanoušci mohli průběh natáčení sledovat. Ve filmu je vidět skutečné sídlo britské tajné služby MI6, proti čemuž původně britská vláda z bezpečnostních důvodů protestovala. Nakonec však ministr zahraničních věcí Robin Cook prohlásil, že „po všem, co Bond udělal pro Británii, je tohle to nejmenší, co může Británie udělat pro Bonda.“ (\"After all Bond has done for Britain, it was the least we could do for Bond.\")", "section_level": 1}, {"title": "Soundtrack.", "content": "Vydán v roce 1999, hudbu složil David Arnold. Skladatel poprvé v historii porušil tradici, která přikazuje zakončit film zcela novou skladbou, nebo (častěji) opakováním skladby úvodní.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "V úvodu jedná James Bond (Pierce Brosnan) se švýcarským bankéřem v Bilbau o navrácení peněz zaplacených průmyslníkem sirem Robertem Kingem jako výkupné za jeho unesenou dceru Elektru Kingovou. Bond uspěje, vrací peníze prostřednictvím M Kingovi. Ten se k nim dostane, avšak při doteku jedné z bankovek zahyne při explozi přímo v centrále MI6. Bond na člunu vyrobeném Q pronásleduje vražedkyni, která ovšem uniká v balónu, kterého se Bond zachytí, ale žena v obklíčení vrtulníkem spáchá sebevraždu a Bond spadne na střechu stadionu Wembley, což mu způsobí poranění ramena na levé ruce. Po pohřbu Kinga je Bond poslán k ochraně Elektry Kingové, která přebírá po otci stavbu ropovodu z Kaspického moře na jih Turecka. Hlavním podezřelým je zloduch Renard, kterého se MI6 už jednou pokusila zabít. Tehdy však 009 selhal a pouze vstřelil kulku do Renardova mozku. Díky tomu má posunutý práh bolesti a je schopen vydržet mnohem více věcí než běžný člověk, ale den po dni se mu zavrtává více do mozku, takže je prakticky chodící mrtvola. Podle podezření MI6 ukradl Renard plutonium z bývalé ruské základny v Kazachstánu. Bond se tedy vydá na základnu, kde se setkává s americkou jadernou fyzičkou Dr. Christmas Jonesovou. Poté oba proniknou do budovaného ropovodu, kde uvidí, že Renard do něj umístil jadernou bombu. Při bližším zkoumání zjistí, že Renard použil jen část plutonia. Nechá tedy bombu vybuchnout (bez jaderného materiálu). Těsně poté Bond zjistí, že M byla unesena. Dalším pátráním vyjde najevo, že Elektra spolupracuje s Renardem, který ji kdysi unesl. Společně hodlají umístit zbývající plutonium do jaderné ponorky, která by následně explodovala v Bosporském průlivu. Tím by byl zničen Istanbul a průliv kontaminován na řadu let. Jediným prostředkem pro dopravu ropy z Ázerbájdžánu by pak byl Elektřin ropovod. Bondovi se nakonec podaří tragédii zabránit. Při tom je zajat a mučen Elektrou, která mu říká „Dala bych ti celý svět“, na což Bond odpovídá „Jeden svět nestačí“ a cituje tak název filmu a motto rodu Bondů (latinsky Orbis non sufficit), které se objevilo ve filmu V tajné službě Jejího Veličenstva.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jeden svět nestačí je 19. film ze série o Jamesi Bondovi, hlavní roli ztvárnil Pierce Brosnan. Scénář napsali Neal Purvis and Robert Wade. Ve filmu má James Bond za úkol zastavit padoucha jménem Renard, který se snaží zaútočit pomocí výbuchu unesené jaderné ponorky. ", "tgt_summary": "James Bond 007 – Die Welt ist nicht genug (Originaltitel: \"The World Is Not Enough\") ist der 1999 gedrehte 19. Film der James-Bond-Reihe und der dritte Film mit Pierce Brosnan in der Hauptrolle. James Bond bekommt den Auftrag, die Tochter eines Millionärs zu beschützen. Der Hintergrund der Handlung, der Bau einer Ölpipeline von Aserbaidschan an die türkische Mittelmeerküste, hat in der Wirklichkeit eine Entsprechung: Im Jahr 2005 wurde die ähnlich verlaufende Baku-Tiflis-Ceyhan-Pipeline tatsächlich fertiggestellt. Der Film hatte ein Budget von 135 Mio. US-Dollar und spielte weltweit 390 Mio. US-Dollar ein. In Deutschland kam der Film am 9. Dezember 1999 in die Kinos.", "id": 780559} {"src_title": "Pella", "tgt_title": "Pella (Pella)", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Město založil makedonský král Archelaos I. v roce 399 př. n. l. jako nové hlavní město. Do té doby bylo hlavním městem Aigai. Pella byla postavena stylem jihořeckých městských států, stály tu impozantní stavby, královský palác a agora. Působili zde mnozí známí řečtí umělci. Ve 2. století př. n. l. město ovládli Římané a jeho význam v Římském impériu poklesl, později se z Pelly stalo pouze menší provinční město, centrum Makedonie byla Soluň. Císař Augustus do města umístil římské kolonisty, hlavně vojenské veterány. V 6. století byla Pella zničena Slovany, ti se zde i usadili a od této doby je to slovanské město, jedno z nejjižnějších slovanských měst v Řecku. Později se místní Slované hlásili k bulharské národnosti. Během turecké doby bylo město známé jako \"Постал (Postal, Apoštol)\". V roce 1900 zde žilo 720 Bulharů. V roce 1912 byla celá Makedonie dobyta Řeckem, město bylo známé pod řeckým jménem \"Άγιοι Απόστολοι (Ajii Apostoli, Svatí Apoštolové)\". Místní Bulhaři odešli do Bulharska během Řecko-bulharské výměny obyvatel a do města přišli etničtí Řekové z Bulharska. Po Řecko-turecké výměně obyvatel (1923) se ve městě usadilo řecké obyvatelstvo z turecké Thrákie, konkrétně z vesnic \"Mega Revma\" (dnes Arnavutköy, nedaleko Istanbulu) a \"Neo Chorio\" (dnes Genikioi u města Gelibolu). Město tak zůstalo čistě řecké. V roce 1936 bylo městu vráceno antické jméno \"Pella\". Usadili se zde i řečtí pastýři Sarakacani z Floriny.", "section_level": 1}, {"title": "Archeologická lokalita.", "content": "V dnešní archeologické lokalitě, asi 40 km západně od Soluně směrem na Edessu, se nacházelo hlavní město makedonského království. Až sem kdysi zasahoval Thermajský záliv, nad nímž si kolem roku 410 př. n. l. nechal král Archelaos zřídit novou rezidenci. Svá poslední léta tu prožil dramatik Euripides a pobýval zde také filozof Aristoteles jako vychovatel Alexandra Makedonského, který se zde narodil v roce 356 př. n. l. Poměrně rozsáhlé město se dvěma akropolemi však počátkem 2.století př. n. l. zničili Římané. Jeho polohu pak dokázali archeologové určit až v roce 1957. V archeologickém areálu lze spatřit především základy veřejných staveb se sloupcovými portiky a obytných domů v pravoúhlých blocích. Z jejich výzdoby se zachovaly nádherné mozaiky, které zobrazují různé mytologické scény a jsou vytvořeny z kamenů různých přírodních barev jemných kontrastů. Nachází se zde také muzeum. V jeho prvním sále je rekonstruovaná zeď antického domu a vykládaný kulatý stůl se složitými florálními a abstraktními motivy, který mohl patřit samotnému Filipu II. V druhém sále jsou ukázky mozaik. Na pahorku u dnešní vesnice jsou zbytky paláce, patrně také ze 4 století př. n. l.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pella (novořecky: \"Πέλλα\") je starověké město a současná obec a archeologická lokalita v Řecku, regionální jednotce Pella. Pella byla do roku 167 př. n. l. hlavním městem starověké Makedonie a je rodištěm Alexandra Velikého. Leží na řece Alaklisi ve starověku nazývané Lydias.", "tgt_summary": "Pella ( ) ist eine Kleinstadt mit 6798 Einwohnern (Stand 2011) im griechischen Makedonien. Zur Zeit Philipps II. und Alexanders des Großen war Pella die Hauptstadt des antiken Makedonien. In byzantinischer und osmanischer Zeit hieß die Stadt \"Agii Apostoli\" (Άγιοι Απόστολοι), im slawischen abgewandelt zu \"Postol\" (Постол). Nach der Rückeroberung Makedoniens durch Griechenland erhielt der Ort 1918 den Status einer Landgemeinde \"(Kinotita Pellis)\" und wurde als Siedlung 1926 in Pella umbenannt. 1989 erfolgte die Anerkennung als Stadtgemeinde \"(Dimos),\" die 1997 durch Eingemeindung einiger Nachbarorte erheblich vergrößert wurde (2001: 7295 Einwohner). 2010 wurde eine größere Gemeinde Pella geschaffen, der die vormalige Gemeinde Pella seither als einer von fünf Gemeindebezirken angehört.", "id": 833990} {"src_title": "Turandot", "tgt_title": "Turandot (Puccini)", "src_document": [{"title": "Vznik opery.", "content": "Puccini nebyl spokojen s libretem, které mu Adami a Simoni předložili a nechal je přepracovat.Tím se jeho dokončení zhruba o rok zpozdilo a Pucciniho zastihla smrt (29. listopadu 1924) u nedokončeného díla. Poslední dvě scény opery poté dokončil na žádost Pucciniho syna podle skladatelových náčrtků a poznámek jeho žák Franco Alfano. Světová premiéra se konala 25. dubna 1926 v milánské La Scale; dirigoval ji Arturo Toscanini, Pucciniho přítel a dirigent považovaný za špičku svého oboru. Provedl však pouze část zkomponovanou Puccinim; po doznění posledních tónů sklonil taktovku a otočil se k publiku se slovy \"\"Qui finisce l'opera, perchè a questo punto il Maestro è morto” (Zde opera končí, neboť v tomto místě Mistr zemřel)“\". Teprve při druhém a dalším provedení byla opera realizována celá, v té podobě, v jaké ji známe dnes. V roce 2001 se opera dočkala nového dokončení, které realizoval skladatel Luciano Berio. Ne vždy jsou však i současné inscenace opery uváděny s těmito dodatky.", "section_level": 1}, {"title": "Stručný děj opery, osoby.", "content": "Krutá a chladná princezna Turandot klade svým nápadníkům hádanky, za jejichž nerozluštění je čeká smrt. Uhodne je až princ Kalaf, jehož láska nakonec přemůže princeznin chlad.", "section_level": 1}, {"title": "Děj opery.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První dějství.", "content": "Před branami Pekingu se ozve hlasatelův hlas: Kdo se chce stát mužem princezny Turandot, musí rozluštit její tři hádanky! - To slyší i neznámý princ, uprchlík ze své země, obsazené nepřáteli. Setkává se tu v Pekingu náhle se svým otcem. Je to Timur, kdysi král tatarský, nyní žebrák. Je odkázán jen na pomoc otrokyně Liu, jež ho provází z lásky k princi, Timurovu synu. Princ se raduje ze setkání s otcem a Liu, ale rozhodne se, že se přihlásí k luštění hádanek. Neodrazuje ho ani to, že právě téže noci bude popraven nápadník princeznin, perský princ, jenž hádanky neuhádl. Ani třem ministrům královským se nepodaří prince odradit. Udeří na gong a přihlásí se tak jako princeznin nápadník.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé dějství.", "content": "I ministři Ping, Pang a Pong jsou už unaveni věčnými popravami princezniných nápadníků. Za první rok její vlády padlo šest hlav, ve druhém roce osm, letos už třináct a zas už se hlásí další pošetilec! Čína zahyne, bude-li takto bezbožně hynout láska! - Proměna: Na náměstí před císařským palácem přihlíží lid, jak se nový nápadník hlásí ke zkoušce. Sám císař mu také rozmlouvá jeho úmysl. Ale princ vytrvá, zvláště když mu Turandot vysvětluje, proč je tak krutá: Kdysi vládla v Číně princezna Lou-Ling, pramáti Turandot. Tu unesl chán Tatarů, kteří přepadli a zničili celou zemi, princeznu potupili a zneuctili a umučili až k smrti. Za ni se mstí Turandot všem, kdo se jí chtějí zmocnit. Nechce nikdy poznat lásku! - Princ odvážně rozluští hádanky: První značí naději, druhá krev, třetí Turandot. Uhodl, ale princezna se zoufale vzpírá přijmout jej za muže. I císař ji napomíná, že musí splnit přísahu. Když princ vidí její odpor, nechce využít svého vítězství. Vzdává se ho a slibuje podstoupit smrt, ale pod podmínkou, že Turandot do rána uhodne jeho jméno.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí dějství.", "content": "V královských zahradách lká lid nad novou krutostí Turandot. Vypátrá-li Turandot jméno neznámého prince, nebude vraždění konce! Ministři lákají prince bohatstvím, aby prozradil, kdo je, sluhové přivlekou Timura a Liu, s nimiž byl princ předešlého dne viděn a nutí je, aby prozradili princovo jméno. Sama Turandot je chce přinutit k odpovědi, a tu Liu, aby zachránila Timura od mučení, prohlásí, že jen ona sama zná prince, ale aby nemusela odpovědět, probodne se dýkou a s vyznáním lásky k princi umírá. Ze žalu nad její smrtí obžalovává princ Turandot z krutosti, strhne její závoj, a aby ji veřejně pohanil, políbí ji. Polibek však vzbudí v obou náhlou lásku. Princ sám zašeptá Turandot své jméno: je Kalaf, princ tatarský; princezna jej zve na veřejný soud lidu - Proměna: Před císařem, svým otcem, pronáší Turandot své rozřešení princovy hádanky: Jeho jméno je Láska. V tom jménu končí krutá vláda Turandot a začíná vláda lásky v Číně.", "section_level": 2}, {"title": "Nejslavnější árie.", "content": "Z opery Turandot pochází jedna z nejslavnějších operních árií, \"Nessun dorma\".", "section_level": 1}, {"title": "Cenzura v Číně.", "content": "Řadu let bylo uvádění opery \"Turandot\" na jevištích Čínské lidové republiky zakázáno, protože podle názoru oficiálních míst prezentovalo Číňany jako méněcenné. Teprve koncem 90. let 20. století se situace změnila a v září roku 1998 byla opera poprvé uvedena během osmi nocí v Zakázaném městě v Pekingu, s velkolepou výpravou a s vojáky armády jako komparsem. Bylo to mezinárodní představení, které dirigoval Zubin Mehta a hlavní role ztvárnili Giovanna Casolla (Turandot), Sergej Larin (Kalaf), Barbara Hendricks a Barbara Frittoli (alternující v roli Liù).", "section_level": 1}], "src_summary": "Turandot je nedokončená poslední opera o třech dějstvích italského skladatele Giacoma Pucciniho. Původní libreto napsali Giuseppe Adami a Renato Simoni na základě pohádkové divadelní hry \"Turandot\" Carla Gozziho.", "tgt_summary": "Turandot ist die letzte Oper von Giacomo Puccini. Das Libretto schrieben Giuseppe Adami und Renato Simoni nach dem gleichnamigen Theaterstück (1762) von Carlo Gozzi. Die Oper wurde erst nach Puccinis Tod von Franco Alfano nach den Skizzen und Aufzeichnungen Puccinis vollendet. Die Uraufführung fand fast anderthalb Jahre nach Puccinis Tod am 25. April 1926 in der Mailänder Scala mit Rosa Raisa als Turandot statt, der Dirigent war Arturo Toscanini.", "id": 1183434} {"src_title": "Bájezíd I.", "tgt_title": "Bayezid I.", "src_document": [{"title": "Před nástupem.", "content": "Narodil se nejspíše mezi léty 1347 až 1354 Muradovi, jednomu ze synů osmanského emíra Orhana, a jisté Slovance jménem Gülčiček (Růžový kvítek). Asi roku 1357 se Bajezidův otec Murad stal následníkem po smrti svého staršího bratra Sulejmana a pravděpodobně roku 1362 stařičkého Orhana I. na trůně vystřídal. Murad ještě upevnil osmanskou moc v Malé Asii a za jeho vlády začal podrobovací proces slovanských národů na Balkáně, když v září roku 1371 porazil buď on, nebo nezávislí bejové Hadži Ibeyi a Evrenos Bey v bitvě na Marici u Čirmenu spojená vojska samozvaného srbského krále Vukašina a jeho bratra, serského despoty Jovana (Ivana) Uglješi, přičemž oba bratři ve vřavě zahynuli. Další velký krok k podrobení Srbů hodlal učinit Murad, tentokrát již osobně, v roce 1389. Tehdy proti sobě na Kosově poli nastoupili na jedné straně Osmané pod velením samotného Murada a jeho dvou synů, Bajezida a Yakuba, na druhé straně spojená vojska srbského knížete Lazara Hrebeljanoviće, Vuka Brankoviće a oddíly poslané bosenským králem Tvrtkem. V předvečer bitvy (či během nebo po ní) byl však Murad zavražděn Srbem Milošem Obilićem, který byl hned na místě rozsekán. Bajezid se však, naštěstí pro Osmany, ujal velení dříve, než ve vojsku vypukl chaos. Bajezid také nechal zavraždit svého bratra Yakuba. Bitva se vyvíjela nejednoznačně, velké množství padlých bylo na obou stranách. Bitvu nepřežili oba hlavní vůdci – Lazar Hrebeljanović byl zabit buď na příkaz umírajícího Murada, nebo nad otcovou mrtvolou vyřknul Lazarův ortel Bajezid, který se otcovým skonem vyhoupnul na trůn.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Samotná kosovská bitva skončila nerozhodně, do vývoje událostí však zasáhl mladý syn císaře Svaté říše římské Karla IV. Lucemburského, uherský král – manžel Zikmund, který pomohl Bajezidovi tím, že napadl Srbsko ze severu. Vzhledem k Zikmundově útoku a k revoltám Lazarova zetě Vuka Brankoviće se Lazarova vdova Milica Bajezidovi vzdala za pro Osmany výhodných podmínek. Sultán také donutil nejmladší Lazarovu dceru Oliveru, aby se stala příslušnicí jeho harému. Bajezid tedy dovršil otcovu snahu o podmanění Srbska: někdejší nejmocnější stát na Balkáně se stal vazalským státem Osmanů. Po zkrocení Srbů připojil k rodící se mocnosti emiráty Saruhan, Aydin, Candarli, Menteše, Hamid a Germyian v Malé Asii. Sultán také podpořil nároky byzantského prince Jana Palaiologa jako Jana VII. na byzantský trůn proti svému stárnoucímu dědovi, několikrát sesazenému a osudem těžce zkroušenému císaři Janovi V. a jeho druhorozenému synovi Manuelovi. Roku 1390 mladý Jan skutečně děda sesadil, ale jen nakrátko. Manuel se jako rukojmí zúčastnil Bajezidova obléhání několika posledních byzantských pevností v Anatolii, ale příštího roku uprchl, postavil se proti synovci Janovi, ale i proti Bajezidovi, kterému vyvstal soupeř vskutku důstojný. Ještě roku 1391 vyrazilo sultánovo vojsko opět do Evropy, obsadilo Skopje, utkalo se s valašským knížetem Mircem Starým a o rok později (1392) se Bajezidova armáda utkala s kontingentem krále Zikmunda. Tentokrát byl uherský panovník úspěšnější a turecký útok odrazil. Zikmunda navíc o pomoc požádal Ivan Šišman, tarnovský car (1371–1393). To už ovšem bylo na Bajezida příliš a rozhodl se vytáhnout proti Trnovu, které oblehl na jaře roku 1393. Město odolávalo pod vedením patriarchy Euthymije (Evtimije) tři měsíce. Když se Bajezidovi zdálo, že Trnova nedobude, prolomil jeden oddíl bránu do města a 17. července roku 1393 bylo Trnovo, někdejší sídlo mocných carů, obsazeno. Car Ivan Šišman v Trnovu ale nebyl, odjel do Nikopole, která se stala dalším Bajezidovým cílem. Nikopol byla ještě téhož roku dobyta a Ivan Šišman byl zajat; ve vězení později zemřel. Asi v téže době (roku 1393) dobyla další Bajezidova armáda dobrudžský despotát. Bajezid tedy i nadále upevňoval svou moc. Roku 1393/1394 porazil valašského knížete Mirču a roku 1394 se poprvé rozhodl zaútočit na Konstantinopol. Tím si však sultán vzal poněkud velké sousto. Bez blokády na moři byla jakákoli blokáda na souši zbytečná: Theodosiánské hradby protentokráte překonány nebyly a císař Manuel II. Palaiologos se proti Bajezidovi ubránil, stejně jako císařův bratr Theodor I., morejský despota sídlící v Mistře. Téhož roku obsadila turecká vojska Thessálii a na severu dosáhla Dunaje. Bajezidovy vojenské úspěchy však nedaly spát uherskému králi Zikmundovi, který požádal zbytek křesťanské Evropy o pomoc. Příznivá odezva byla především ve Francii, která chápala Zikmundovu výzvu v podstatě jako křížovou výpravu. Uherský panovník však nebyl aktivní jen na poli diplomatickém, ale i vojenském: roku 1394/1395 opět dosadil Bajezidem sesazeného valašského knížete Mircu, který byl ale vzápětí (17. května) 1395 poražen osmanským vojskem u Rovine nad Jalovicí, čímž se Valašsko stalo vazalským státem Osmanů. V létě 1396 se francouzská a uherská armáda setkala poprvé v Budíně, ale na cestu vyrazila v několika proudech. Jeden z nich, Zikmundem vedený, přitáhl do Vidinu, kde ho přivítal tamější vládce Ivan Stracimir, bratr zavražděného Ivana Šišmana a vazal Osmanů. Již spojení křižáci došli až k Nikopoli, kde však již čekal Bajezid, který musel upustit od nového plánu zmocnit se Konstantinopole, s armádou. Došlo k bitvě, v níž Bajezidova armáda dne 25. září 1396 úplně rozdrtila křižáckou armádu, jíž se mj. zúčastnil i Jean de Nevers, známý jako Jan Nebojácný, pozdější burgundský vévoda. Bitva se však zprvu nevyvíjela pro sultána zrovna růžově. Křižáci porazili první linii, poté se ovšem projevila tvrdohlavost a namyšlenost Francouzů, kteří se nechtěli zformovat, tím pádem měli menší obranyschopnost proti turecké jízdě (kapikule) která i přes odpor křižáků vykonala své. Všichni neurození zajatci byli na sultánův rozkaz popraveni. Zbytek urozených poslal do Kallipole a vzkázal Zikmundovi, aby si pro ně poníženě přijel. Po vítězné bitvě u Nikopole Bajezid definitivně vyvrátil druhé bulharské carství. Oblehl totiž Vidin, sídelní město Ivana Stracimira a poslední baštu bulharského odporu proti Osmanům. Město obsadil a Ivana Stracimira poslal do vyhnanství do Anatolie. Pádem Vidinu skončila existence říše, která byla svého času nejmocnější na Balkáně (kolem roku 1235). Příštího roku (1397) vyvrátil Bajezid karamanovský emirát na jihovýchodě Malé Asie a zmocnil se města Konya (Ikonia). Roku 1398 se zmocnil Sivasu při Černém moři a následujícího roku měst Elbistan a Malatya, což ovšem později vedlo k velkým rozporům s Mongoly. Na přelomu století se opět pokusil dobýt Konstantinopol, hlavní město Byzance, jejíž moc byla, zejména díky Bajezidovi, v posledních letech velmi okleštěna. Na maloasijském pobřeží vystavěl sultán pevnost Anadolu Hisar. Byzantskou říši tehdy spravoval císař Jan VII., synovec autokratora Manuela II., který právě vyhledával v Evropě pomoc proti Turkům. Prakticky ve stejný moment vyvstalo však Bajezidovi velké nebezpečí – Tamerlán, který byl rozhořčen tím, že Bajezid obsadil města Malatya a Elbistan, a roku 1400 vyplenil Sivas a příštího roku Bagdád. Bajezid ještě roku 1402 vyzval císaře Jana VII. ke kapitulaci; musel však s vojskem spěchat do Malé Asie, kde se měla jeho armáda utkat v bitvě s kontingentem Tamerlánovým. Bitva, která byla osudná nejen pro Bajezida, ale málem také pro celou osmanskou říši, se uskutečnila patrně 25. července 1402 u Ankary (Angory). Bajezid, který do bitvy táhl i se svými syny Sulejmanem, Isou, Musou, Mustafou a Mehmedem a také za pomoci srbských vojsk, byl Mongoly drtivě poražen a zajat.", "section_level": 1}, {"title": "Interregnum.", "content": "Osmanská říše ztratila jednotu. Nejstaršímu Sulejmanovi, Isovi, Mehmedovi a možná také Mustafovi (Mustafa měl ve vřavě zahynout, roku 1416 se však opět objevuje na politické scéně) se podařilo uprchnout. Musa zůstal s Bajezidem v Tamerlánově zajetí. Bajezid Yildirim, jeden z největších osmanských dobyvatelů, zemřel v březnu roku 1403 v zajetí Mongolů (patrně spáchal sebevraždu) a jeho synové mezi sebou bojovali o moc, takže byla expanze Osmanů prozatím pohřbena. Jak na východě říše – emiráty, které Bajezid a jeho otec Murad přivtělili k osmanskému státu, se osamostatnily – tak i na evropské pevnině – Konstantinopol byla (prozatím) osvobozena – došlo k posunu zpět. Naštěstí pro budoucí vývoj říše nebyla Evropa schopna účinně zasáhnout proti oslabené říši – jednak díky Sulejmanovi, schopnému vyjednavači, který se zmocnil evropských držav svého otce, tzv. Rumelie, a který zastavil nepřátelské chování části křesťanstva, a také díky momentálnímu stavu v křesťanské církvi, který byl velmi neblahý. Dalším faktorem byl vazalský systém říše – bejové (místní vládci) pomáhalo v daných oblastech Bajezidovým synům. Nejstarší Sulejman se usadil na Balkáně, Isa v Burse, pohřebišti sultánů, Mehmed se usadil v Amasyi v Anatolii a Musa vyhlásil později Sulejmanovi boj. Během deseti let byli odstraněni dva pretendenti – Isa († asi 1405) a Sulejman († asi 1411). Roku 1413 došlo k rozhodnému střetnutí. Krutý Musa byl nakonec poražen Mehmedem, který se po jedenácti letech anarchie stal jako Mehmed I. Çelebi – Sjednotitel (1413–1421) pánem všech osmanských držav, byť okleštěných. Teprve po dlouhém boji se Mehmedovým nástupcům Muradovi II. a Mehmedovi II. podařilo obnovit (byť ne zcela přesně) hranice z roku 1402. Bajezid měl osm žen:", "section_level": 1}], "src_summary": "Bayezid I. (v osmanské turečnině بايزيد, Beyazıd Yıldırım v moderní turečtině, přezdívaný \"Yildirim\" (Blesk) někdy také Bajezid, Bayezit, Bájezíd nebo Bajazid, asi 1347/54 – březen 1403), syn a nástupce osmanského sultána Murada I. Hüdavendigara, vládnoucí v letech 1389 – 1402, byl jedním z nejvýbojnějších osmanských sultánů. Během jeho vlády se Osmané, jeden z mnoha tureckých kmenů v Malé Asii, zmocnili se téměř celého Balkánu (až na západní pobřeží) a vyvrátili turecké emiráty v Malé Asii. Po Bayezidově porážce od Tamerlána roku 1402 se osmanská říše svíjela 11 let v agónii, než jí nejmladší Bayezidův syn Mehmed I. Çelebi (Sjednotitel) navrátil stabilitu.", "tgt_summary": "Bayezid I. (; * 1360; † 8./9. März 1403 in Akşehir), genannt, war 1389 bis 1402 Sultan des Osmanischen Reiches.", "id": 2172276} {"src_title": "Násilí", "tgt_title": "Gewalt", "src_document": [{"title": "Rozdělení násilí.", "content": "Dle WHO (Světová zdravotnická organizace, anglicky: World Health Organisation) existují dva způsoby rozdělení násilí: Násilí obrácené vůči sobě samému je jeden z nejzákladnějších druhů násilí. Tento druh vyjadřuje násilné chování člověka vůči sobě samému s úmyslným záměrem sebepoškození (nebo alespoň potenciálního sebepoškození).", "section_level": 1}, {"title": "Formy násilí dle rozdílných vlastností pachatelů činu.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "1. Sebeřízené násilí (násilí obrácené vůči sobě samému).", "content": "Násilí mířené vůči sobě samému může mít dvě formy: Záměrné sebepoškozování může být uskutečněno třemi typy násilí, případně jejich kombinací. Jedná se o násilí fyzické, psychické nebo deprivaci. Rizikovou skupinou jsou převážně děti a adolescenti. Pod záměrné sebepoškozování se řadí i poruchy příjmů potravy jako je anorexie či bulimie. Tyto poruchy jsou časté zejména u dospívajících dívek a u žen. Sebevražda (suicidium) je útok člověka proti vlastní osobě s rozdílným stupněm úmyslu zemřít. Tento čin má v mnohých případech fatální následky. Dokonané sebevraždě předchází nejprve sebevražedné myšlenky a pokusy o sebevraždu. Vznik sebevraždy může být zapříčiněn mnohými faktory, například psychickými, fyzickými, rodinnými apod.", "section_level": 3}, {"title": "2. Interpersonální násilí.", "content": "Interpersonální násilí je násilí zahrnující domácí násilí (nesexuální povahy), sexuální napadení a pronásledování. Dle WHO většina agresorů interpersonálního násilí spadá do věkové kategorie 15 - 44 let. Interpersonální násilí na dětech i dospělých je závažnou formou kriminality. Kolektivní násilí může být definováno jako \"použití násilí lidmi, kteří si považují za část skupiny (prozatímní nebo permanentní), proti jiné skupině lidí za účelem dosažení politických, ekonomických či sociálních cílů\". Subjektem kolektivního násilí, na rozdíl od předešlých kategorií násilí, je větší skupina lidí (stát, politická strana nebo teroristická organizace). Výskyt kolektivního násilí je pravděpodobnější v zemi, kde vládne autoritarismus nebo totalitarismus; např. podle marxistů je násilí obecně výsledkem třídních zájmů, které jsou zároveň podporovány vládou. S demokratickým politickým režimem míra kolektivního násilí obecně ubývá (avšak jenom uvnitř státu, demokratické vlády často používají násilí proti vnějším nepřátelům). \"Kulturní přesvědčení a obyčeje, například jižanská citlivost na zbraně a čest nebo irská záliba v nezřízeném pití, vysvětlují, proč některé regiony a skupiny vykazovaly vraždy a tělesná ublížení vždy ve vyšší míře.\" Důvodem násilí může být příslušnost k odlišnému náboženství, případně také ateismus (ze strany fanatických věřících) anebo naopak náboženská víra (ze strany militantních ateistů). Rasismus", "section_level": 3}, {"title": "3. Kolektivní násilí.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Příčiny kolektivního násilí.", "content": "V 16. století celkový počet zahynulých během ozbrojených konfliktů byl 1,6 mil., v 18. století 7,0 mil. a v 19. století 19,4 mil. Dvacáté století lze považovat za nejdrastičtější období v dějinách lidstva. Podle hodnocení odborníků 191 mil. lidí zemřelo přímo či nepřímo v důsledku ozbrojených konfliktů, přičemž víc než polovina byly civilní osoby. Hladomor související s válkou nebo genocida si vyžádaly životy 40 mil lidí ve 20. století. V roce 2000 přes 300 000 lidí zemřelo následkem ozbrojených konfliktů. Poměr úmrtí ve vyspělých zemích se pohybuje kolem 1:100 000, v rozvojových zemích dosahuje až 6,2:100 000 (nejvyšší poměr 32:100 000 je v Africe). Během vojenských konfliktů se dětská úmrtnost vždy zvětšuje (příčinou je neposkytování preventivní péče a následující rozšíření epidemií takových nemocí jako spalničky, tetanus a difterie). Podle dat Dětského fondu OSN v době od 1960 do 1986 došlo ke snížení dětské úmrtnosti ve všech zemích Jižní Afriky až na Angolu a Mosambik, kde konflikty pokračovaly. Během války v roce 1994 v Bosně a Herzegovině se míra dětské úmrtnosti zvětšila dvakrát; bylo očkováno o 35% méně dětí než před začátkem ozbrojeného konfliktu. Zvětšení rizika onemocnění během ozbrojených konfliktů obvykle vzniká v důsledku Fyzické násilí je forma násilí zahrnující \"facky, rány pěstí, kopání, tlučení hlavou (např. o stěnu, topení), rdoušení, tahání za vlasy, bití nějakým předmětem\" či jiné fyzické útoky. Může být namířeno jak proti člověku, tak proti zvířeti. Fyzické násilí je nezávažnějším aspektem domácího násilí, u kterého může také docházet ke svazování, přinucení k použití drog apod., kdy agresor ani nemusí obětí fyzicky ublížit.", "section_level": 4}, {"title": "Formy násilí dle povahy násilných činů.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Definice.", "content": "Termín sexuální (nebo sexualizované) násilí označuje jakékoliv narušování intimity či osobních hranic s cílem demonstrovat svoji moc, ponížit či degradovat. Světová zdravotnická organizace (WHO) definuje sexuální násilí jako \"jakékoliv sexuální jednání zahrnující pokusy o dosažení sexuálního styku, nežádoucí sexuální poznámky a návrhy, činy směřující k obchodování či jinak namířené proti sexualitě jedince, které využívají nátlak\". Pod sexuální násilí spadají i případy, kdy druhá osoba není schopná dát souhlas k pohlavnímu styku (jazyková bariéra, intoxikace, spánek apod.). Sexuální násilí se vyskytuje v mnoha formách, některé jsou trestně postižitelné, některé jsou společností přímo tolerovány.", "section_level": 3}, {"title": "Následky.", "content": "Závaznost psychických následků záleží na charakteru jedince, okolnostech, za kterých sexuální násilí proběhlo, reakci rodiny apod. Psychické násilí se rozdělují do dvou skupin - bezprostřední a dlouhodobé: K sociálním následkům se řadí zhoršení vztahů (rodinné, kamarádské, partnerské), omezení kontaktů se svými blízkými (rozvod, odchod od rodičů apod.), snížení pravděpodobnosti partnerského vztahu či manželství. Také může nastat změna v chování a zvycích oběti počínaje poruchami stravovacích návyků (např. přejídání se nebo naopak hladovění) až po užití drog a jiných návykových látek. Oběti znásilnění mají třináctkrát vyšší pravděpodobnost podlehnutí alkoholismu a šestadvacetkrát podlehnutí drogové závislostí. Fatální následky se nevyskytují tak často jako sociální, fyzické a psychické. Patří mezi něj např. sebevražda obětí, následné úmrtí novorozeněte počatého při znásilnění, úmrtí oběti po nelegálním potratu, úmrtí na AIDS nebo smrt obětí přímo při znásilnění. Přibližně 60% případů sexuálních znásilnění nejsou nahlášeny. Z těchto 60% jenom v 10% dojde k zadržení podezřelého a potom s osmiprocentní pravděpodobností je pachatel soudně stíhán. Jenom 4% případů skončí ukládáním trestu odnětí svobody a 3% násilníků skončí ve vězení. V České republice se nahlásí na policii pouhých 3-8% případů sexuálního násilí.", "section_level": 3}, {"title": "Statistiky obětí sexuálního násilí.", "content": "Dle výzkumu na vysokých školách v České republice v roce 2009 se ukázalo, že téměř 75% studentů a studentek zažilo projevy chování, které odpovídají definici sexuálního obtěžování, ale na dotaz, jestli sexuální obtěžování přímo zažili odpověděla kladně pouhá 3 procenta. Mýty o znásilnění \"Motivem pachatele je sex, chtíč\" - ve skutečnosti je motivem mnohem častěji moc, pomsta (vztek) a sadismus \"Jde o sex\" - oběti sexuálního násilí jej vnímají spíše jako týrání a mučení \"Pachatel bývá podivínský samotář\" - může to být kdokoli \"Oběť si o to řekla\" - nikdy nenese zodpovědnost oběť, vždy násilná osoba. Nezáleží na vzhledu či chování oběti, nikdo nemá právo dopouštět se sexuálního násilí.", "section_level": 3}, {"title": "Psychické násilí.", "content": "Psychické násilí lze definovat jako násilí zahrnující \"zastrašování, psychický nátlak, vyhrožování, nadávání, vytváření pocitu viny, nevhodné zacházení, nerespektování přání, ponižování, snižování důstojnosti\". Psychické násilí často přerůstá do fyzického, takže vedle psychické újmy může dojít i k tělesnému ublížení na zdraví.", "section_level": 3}, {"title": "Násilí a úmrtí.", "content": "Podle WHO každoročně ztratí život v důsledku násilí asi 1,6 milionu lidí a násilí patří mezi nejvýznamnější příčiny úmrtí lidí mezi 15 a 44 lety věku. V tomto věkovém intervalu způsobuje zhruba 14 % všech úmrtí mužů a 7 % všech úmrtí žen. Na každé úmrtí přitom připadá mnoho obětí násilí, které sice přežijí, ale jsou jim způsobeny závažné zdravotní, psychické a ekonomické problémy. Další velké ekonomické ztráty vznikají například ztrátou pracovního potenciálu obětí násilí nebo jako náklady na prevenci násilí a stíhání jeho pachatelů.", "section_level": 2}, {"title": "Postoj k násilí.", "content": "Násilí bývá z uvedených důvodů v současnosti odsuzováno, považuje se však za legální a dovolené v určitých vymezených případech, např. v rámci bojových sportů nebo jde-li o nutnou obranu. Jisté formy násilí je možné zobrazovat. Sledování násilí však posiluje násilnost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Násilí je „záměrné použití nebo hrozba použití fyzické síly proti sobě samému, jiné osobě nebo skupině či společnosti osob, které působí nebo má vysokou pravděpodobnost způsobit zranění, smrt, psychické poškození, strádání nebo újmu“ (definice Světové zdravotnické organizace WHO). ", "tgt_summary": "Als Gewalt (von althochdeutsch \"waltan\" „stark sein, beherrschen“) werden Handlungen, Vorgänge und soziale Zusammenhänge bezeichnet, in denen oder durch die auf Menschen, Tiere oder Gegenstände beeinflussend, verändernd oder schädigend eingewirkt wird. Gemeint ist das Vermögen zur Durchführung einer Handlung, die den inneren oder wesentlichen Kern einer Angelegenheit oder Struktur (be)trifft. ", "id": 1904766} {"src_title": "Ekoznačení", "tgt_title": "Umweltzeichen", "src_document": [{"title": "Cíle ekoznačení.", "content": "V nejužším pojetí jsou cíle v zásadě dva: V širším ohledu jsou definovány cíle rozsáhlejší:", "section_level": 1}, {"title": "Historie a programy ekoznačení.", "content": "Označování produktů, jež poškozují životní prostředí méně než jiné výrobky ve stejné kategorii(tj. zelený marketing), začala být populární na přelomu 60. a 70. let 20. století, kdy se zvedla vlna veřejného zájmu o stav životního prostředí díky lepší informovanosti o důsledcích výrobních procesů pro přírodní ekosystémy. Mezi spotřebiteli v hospodářsky vyspělých zemích měly takto označené výrobky úspěch, protože jejich nakupováním mohli projevit svou snahu životnímu prostředí pomoci. V důsledku toho vzrostl obrat firem, které takové výrobky uváděly na trh. Úměrně tomu se však logicky začal zvyšovat počet výrobků, jež firmy vydávaly za ekologicky šetrnější, aniž by s nimi bylo nějaké skutečné snížení negativního dopadu na životní prostředí spojeno. Podle všeho nezůstalo jen u výrobků a soukromých firem, protože ve Spojených státech i veřejné služby jen za rok 1969 utratily více než 300 milionů dolarů na propagaci, což je více než osminásobek toho, co bylo vynaloženo na výzkum možností pro snižování znečištění, které bylo zmiňováno při oné propagaci. Konkurence a environmentální organizace poukazovaly na zjištěné rozdíly ve skutečných a inzerovaných vlastnostech výrobků a v analogii s pojmem „brainwashing“(vymývání mozků) se začal používat pojem „greenwashing“. Jednou z reakcí na tuto situaci byla snaha o vytvoření mezinárodních standardů pro věrohodné a ověřitelné informování o výjimečných vlastnostech výrobků ohledně jejich vlivu na životní prostředí a posléze vznik programů environmentálního značení typu I (tj. ekoznačení) a typu III. První program ekoznačení vznikl v roce 1978 ve Spolkové republice Německo. Podle podoby jeho loga se pro něl vžil název \"Modrý anděl\" (Der Blaue Engel). Po jeho úspěchu následovaly další. Druhý v pořadí, kanadský program \"Environmental Choice\" vznikl v roce 1988. Jako první nadnárodní program ekoznačení vznikla v roce 1989 \"Severská ekoznačka\" jako společný program Norska, Švédska, Finska a Islandu. V roce 1997 se k němu připojilo i Dánsko. V tom samém roce (1989) byl ještě vyhlášen program ekoznačení v Japonsku a první nestátní program v USA – Green Seal. V90. letech 20. století pak byly programy ekoznačení (státní, nestátní, národní i nadnárodní) zakládány v řadě dalších zemí. V roce 1992 byl založen společný program ekoznačení Evropské unie – Ekoznačka EU. Dva roky na to (1994) vznikl český \"Národní program označování výrobků ochrannou známkou \"Ekologicky šetrný výrobek\". Ve stejném roce byla založena Global Ecolabelling Network (GEN), která si jako nezisková nevládní organizace sdružující národní i mezinárodní programy ekoznačení z celého světa klade za cíl \"vylepšovat, propagovat a rozvíjet ekoznačení výrobků a služeb\".", "section_level": 1}, {"title": "Základní principy ekoznačení.", "content": "Dokument GEN uvádí tyto základní principy:", "section_level": 1}, {"title": "Výhody a nevýhody ekoznačení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výhody.", "content": "Mezi hlavní výhody patří: Požadavky k udělení ekoznačky pro výrobky daných produktových skupin se periodicky aktualizují (zpravidla jednou za tři roky), aby odrážely stávající úroveň technologických možností a znalostí o dopadu na životní prostředí. Tak se udržuje stále stejná \"úroveň nadstandardu\" oproti ostatním produktům se stejnou funkcí a hodnota ekoznačky a zároveň motivuje držitele ekoznačky k dalšímu zlepšování. Nepřímo se tak ovlivňuje úroveň šetrnosti k životnímu prostředí v celém výrobním sektoru a souvisejícím dodavatelském řetězci. \"Usnesení vlády č. 465/2010 doporučuje veřejným organizacím v případech, kdy nelze při nákupu zboží uplatnit výběr podle metodik zmíněných v usnesení, upřednostnit produkty certifikované ekoznačkou.", "section_level": 2}, {"title": "Nevýhody.", "content": "Mezi nejčastěji zmiňované nevýhody patří:", "section_level": 2}], "src_summary": "Ekoznačení, někdy též \"ekolabeling\" (z anglického ) je označování výrobků nebo služeb, u kterých bylo prokázáno, že plní předem stanovené požadavky týkající se jejich vlivu na životní prostředí s ohledem na jejich životní cyklus, charakteristickým grafickým symbolem – ekoznačkou. Jde o jeden z druhů certifikace třetí stranou, tj. ani výrobcem, ani spotřebitelem, podle normy ČSN ISO 14024 Environmentální značky a prohlášení – Environmentální značení typu I – Zásady a postupy. Tato mezinárodní norma stanovuje zásady a postupy pro rozvíjení programů environmentálního značení typu I, zahrnující výběr kategorií výrobků, environmentálních kritérií výrobků a funkčních charakteristik výrobků a rovněž pro posuzování a prokazování splnění požadavků. Dále stanovuje certifikační postupy pro udělení značky. Certifikaci (či udělování ekoznačky) provádí konkrétní certifikační program, tj. program ekoznačení. Norma jej definuje jako \"\"dobrovolný program třetí strany, založený na základě uplatnění více kritérií, který uděluje licence opravňující k používání environmentálních značek na výrobcích, které ukazují, v rámci určité výrobkové kategorie, na celkovou největší vhodnost výrobku z environmentálního hlediska s ohledem na životní cyklus.\"\" ", "tgt_summary": "Ein Umweltzeichen, oft auch \"Umweltkennzeichen\" oder \"Ökolabel\", ist ein Gütezeichen, das Produkte und Dienstleistungen markiert und Aussagen über die Umweltfreundlichkeit einzelner Merkmale trifft. Sie richten sich meist an Verbraucher und sollen meist das gekennzeichnete Produkt gegenüber anderen der gleichen Produktgruppe herausheben und so die Kaufentscheidung beeinflussen. Umweltzeichen sind oft freiwillig und werden von verschiedenen Institutionen, Verbänden oder unabhängigen Prüfinstituten vergeben.", "id": 1175284} {"src_title": "Klasická ekonomie", "tgt_title": "Klassische Nationalökonomie", "src_document": [{"title": "Hlavní osobnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Adam Smith.", "content": "Skotský ekonom vypracoval stěžejní dílo Bohatství národů (celým názvem \"Pojednání o podstatě a původu bohatství národů\").", "section_level": 2}, {"title": "Thomas Robert Malthus.", "content": "Thomas Robert Malthus se zapsal do dějin ekonomického myšlení svou populační teorií. Tato teorie sice nebyla moderní ekonomií přijata, ale nebyla zcela zavržena. Ekonomové tvrdí, že spíše patří do jiného vědeckého oboru než je ekonomie. Jeho teorie vycházela z toho, že přirozená tendence k rozmnožování je tak silná, že vyvolává rychlejší růst populace, než jak rychle mohou růst zdroje obživy. Zatímco populace má tendenci se zvětšovat geometrickou řadou (1, 2, 4, 8, 16, 32, 64, 128,...), zdroje obživy se mohou zvětšovat nanejvýš řadou aritmetickou (1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8,...). Z toho na první pohled plyne nesoulad, který Malthus nazval populační teorií. Jeho teorie naznačovala, že hospodářský růst není schopen odstranit chudobu mas. Jediným způsobem by podle Malthuse byla morální sebekontrola. Podle Malthuse k hromadné smrti hladem nedochází jen díky jevům zvyšujícím úmrtnost, nebo snižujícím porodnost. Malthus vidí tyto jevy v jistém smyslu jako pozitivní. Pro tyto názory si ekonomie vysloužila přízvisko „ponurá věda“.", "section_level": 2}, {"title": "David Ricardo.", "content": "David Ricardo přišel s novým pojetím existenčního minima. Do té doby bylo za existenční minimum považováno fyzické minimum (minimum pro přežití dělníka). Podle Ricarda bylo existenční minimum ovlivněno vyspělostí dané země, historickým vývojem dělnické třídy, jejími zvyky a životním stylem. Díky tomu mohlo být existenční minimum různé v různých zemích a výše existenčního minima anglického dělníka tak byla několikrát vyšší než výše existenčního minima indického dělníka. Ricardo také vysvětlil, proč se mzda dlouhodobě udržuje okolo existenčního minima. Ricardo rozlišoval tržní mzdu a přirozenou mzdu, přirozená mzda podle něj byla peněžním vyjádřením existenčního minima. Když akumulace kapitálu sílí, roste poptávka po práci a s ní i tržní mzda, dělnické rodiny pociťují zlepšení oproti normálnímu stavu v dané zemi a přirozenou reakcí je zvyšování populace. Růst populace po určité době zvýší nabídku práce na trhu a tím stlačí tržní mzdu zpět na úroveň přirozené mzdy. Opačnou situací je ochabnutí akumulace kapitálu a s ní i poptávka po práci. To vyvolá pokles tržní mzdy pod přirozenou mzdu a tím sníží populaci. To se po delší době projeví poklesem nabídky a zvýšením tržní mzdy zpět na úroveň přirozené mzdy. Tato teorie je nazvána Ricardův mzdový zákon.", "section_level": 2}, {"title": "John Stuart Mill.", "content": "Mill navazoval na Smithe, Malthuse i Ricarda. Byl v zásadě posledním velkým představitelem klasické politické ekonomie (přesto i Karl Marx vycházel převážně z Ricarda). Jeho dílo \"Zásady politické ekonomie\" mělo velký úspěch u Anglické ekonomické veřejnosti. Po dvě generace se v Anglii učila politická ekonomie právě podle jeho díla. Až v roce 1890 se v Anglii začalo učit podle Marshallových \"Zásad ekonomie\".", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Dějiny ekonomického myšlení (prof. PhDr. Kamil Fuchs, CSc., Ekonomicko-správní fakulta, Masarykova univerzita; prof. Ing. Ján Lisý, Ph.D.): Ostatní externí odkazy", "section_level": 2}], "src_summary": "Klasická ekonomie (jinak též Klasická politická ekonomie) je soubor ekonomických teorií, začíná vydáním \"Bohatství národů\" Adama Smitha v roce 1776 a končí v roce 1871, který je považován za počátek tzv. marginalistické revoluce. ", "tgt_summary": "Die klassische Nationalökonomie oder \"klassische Ökonomie\" (kurz: \"Klassik\"), auch \"Politische Ökonomie\", bezeichnet in der Geschichte der Volkswirtschaftslehre sowohl die Theorien wie auch die Epoche der Begründer der Ökonomie als eigenständige Wissenschaftsdisziplin. Den Begriff „Klassische Nationalökonomie“ prägte Karl Marx. ", "id": 1325100} {"src_title": "Paul Ricoeur", "tgt_title": "Paul Ricœur", "src_document": [{"title": "Život a myšlení.", "content": "Paul Ricoeur za svůj dlouhý život vytvořil velmi rozsáhlé dílo, které přebíhá mezi mnoha tématy. Orientačně můžeme rozlišit dominanci zájmů fenomenologických (50. léta), hermeneutických (60.-80. léta) a etických (90. léta), byť se často prostupují a mísí.", "section_level": 1}, {"title": "Rané období.", "content": "Ricœur se narodil ve zbožné protestantské rodině ve Francii, kde majoritním náboženstvím bylo katolictví. Matka zemřela po porodu a otec padl v 1. světové válce roku 1915, kdy Paulovi byly pouhé dva roky. Vyrůstal proto u své tety v Rennes a již odmalička byl knihomol. Roku 1933 získal licenciát na renneské univerzitě a roku 1934 začal studovat na pařížské Sorbonně. Tam jej nejvíce ovlivnil Gabriel Marcel, do jehož časopisu „Esprit“ pravidelně přispíval. Se začátkem 2. světové války Ricœur narukoval do francouzské armády. Jeho jednotka byla během invaze německé armády do Francie zajata a Paul Ricœur tak strávil pět let života jako válečný zajatec. V zajateckém táboře se však Ricœur setkal s dalšími intelektuály, se kterými organizoval přednášky na takové úrovni, že je vláda ve Vichy akreditovala. V této době čte hodně Karla Jasperse, začíná překládat Husserlovy \"Ideje\".", "section_level": 2}, {"title": "Fenomenologické období.", "content": "Po válce získává Ricœur místo na univerzitě ve Strasbourgu (1948–1956) a aktivně publikuje. Roku 1950 získává doktorát. Svou prací o Husserlovi si vysloužil pověst odborníka na fenomenologii, která se po válce stala ve Francii velmi populární. Podle Ricœura však fenomenologie podcenila otázku vůle; o nápravu se snaží jeho první větší dílo nazvané \"Filosofie vůle\". Roku 1956 se Ricœur ujímá katedry filosofie na Sorbonně. V této době sepisuje knihy \"Freud a filosofie\" a \"Symbolika zla\" (II. díl \"Filosofie vůle\", která mu získaly uznání.", "section_level": 2}, {"title": "Hermeneutické období.", "content": "Otázky transcendence a viny přivedly Ricœura ke zkoumání symbolu a mýtu, jejichž analýza vyžaduje určitou metodu. Hermeneutika, která tehdy existovala, se však po Heideggerovi změnila z vědy o porozumění v ontologii, rozvíjenou Hans-Georgem Gadamerem. Ricœur se snaží přepracovat tento „hermeneutický roub na fenomenologii“ právě analýzou mýtů a symbolů a obnovením epistemologického rozměru hermeneutiky. Od roku 1965 do roku 1970 pomáhá Ricœur zakládat univerzitu v Nanterre u Paříže. Jako výrazný levicový intelektuál doufal, že se mu zde podaří vytvořit dostatečně otevřenou a plodnou atmosféru pro vědeckou práci; prostředí na Sorbonně mu připadalo příliš stísněné. Během studentské revolty roku 1968 však byl studenty vypoklonkován jako „starý šašek“ a nástroj francouzské vlády. Uchýlil se nejprve do Lovaně a od roku 1970 přednášel také na univerzitě v Chicagu, kde nastoupil na místo po Paulu Tillichovi a zůstal zde až do roku 1985. Seznámil se tak s americkou filosofií, zejména s teorií řečových aktů, a obohatil tak své pojetí interpretace. V této době vznikají jeho nejdůležitější práce o jazyce: \"La métaphore vive\" (Živá metafora, 1975), kde se věnuje poetické funkci jazyka, a třísvazkový opus o Aristotelově Poetice \"Temps et récit\" (Čas a vyprávění, 1983). Po emeritování roku 1987 v Paříži a roku 1990 v Chicagu se věnoval dále historicko-filosofickému bádání v jazykově-fenomenologickém kontextu.", "section_level": 2}, {"title": "Období praktické filosofie.", "content": "V závěru své myslitelské dráhy se Ricœur přiklání k otázkám etiky. Roku 1990 vydává dílo \"Soi-même comme un autre\" (\"Já jako druhý\"). Přijímá rozlišení mezi etikou a morálkou; etika, vycházející z aristotelské tradice, je zaměřen teleologicky, k nějakému cíli, zatímco morálka se drží především v deontologické kategorii povinnosti. Oba přístupy jsou přitom komplementární. Zároveň se věnuje problému identity, kterou chápe jako narativní-vyprávěnou. Roku 2000 vydává knihu \"La mémoire, l'histoire, l'oubli\" (Paměť, dějiny, zapomnění). Z historického, gnozeologického a fenomenologického pohledu v něm zkoumá problém zkušenosti v souvislosti s kulturní pamětí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Paul Ricœur (27. února 1913 ve Valence – 20. května 2005 v Châtenay-Malabry u Paříže) byl francouzský křesťanský filosof. Zabýval se hlavně fenomenologií, výkladem textů, včetně biblických, filosofickou etikou a filosofií jednání. ", "tgt_summary": "Paul Ricœur (* 27. Februar 1913 in Valence; † 20. Mai 2005 in Châtenay-Malabry) war ein französischer Philosoph. Ricœur beschäftigte sich vor allem aus phänomenologischer und psychoanalytischer Perspektive, in immer neuen Bewegungen hermeneutischen Erschließens, mit dem menschlichen Wollen; mit den Symbolen, in denen es sich ausdrückt; mit der sprachlichen Produktion in Dichtung und Erzählung und schließlich mit den Grundbegriffen der Geschichtswissenschaft. Sein Denken war stark von Gabriel Marcel, Edmund Husserl, Karl Jaspers, Martin Heidegger und Sigmund Freud beeinflusst, nahm aber ebenso die Anregungen verschiedener Spielarten des Strukturalismus und der angelsächsischen sprachanalytischen Philosophie auf.", "id": 2364518} {"src_title": "Togo", "tgt_title": "Togo", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Pobřeží Toga se od konce 15. století postupně stalo cílem zájmu Portugalců, Nizozemců, Francouzů a Angličanů, zejména obchodníků s otroky. Počátkem 18. století vytvořily kmene Ewe v jižní části země kmenový svaz, sever se stal součástí domorodých království Dagomba a Gondža. Od 2. poloviny 19. století zesílilo pronikání německých kolonizátorů, roku 1884 byl nad jižní částí Toga vyhlášen německý protektorát Togoland, v roce 1905 se z celého území stala německá kolonie. Hned po vypuknutí 1. světové války Togo obsadila francouzská a britská vojska. V roce 1922 bylo Togo vyhlášeno mandátním územím Společnosti národů pod správou Francie (východní část směrem k Dahome) a Velké Británie (západní část směrem ke Zlatonosnému pobřeží). Krátce před tím vznikl plán na zřízení československé kolonie, z plánu však brzy sešlo. Během 2. světové války byla francouzská část do roku 1942 loajální vichistickému režimu, poté Svobodné Francii. Vznikl také Výbor tožské jednoty, který významně přispěl k úsilí za dosažení nezávislosti. V roce 1946 se Togo stalo poručenským územím v britské a francouzské správě. O deset let později se v Brity spravované části uskutečnil plebiscit, na jehož základě došlo k jejímu připojení ke Zlatonosnému pobřeží (Ghana). Francouzské části byla přiznána vnitřní samospráva.", "section_level": 1}, {"title": "Samostatnost.", "content": "V roce 1958 se Togo stalo autonomní republikou v rámci Francouzského společenství. Úplná nezávislost Tožské republiky byla vyhlášena 27. dubna 1960, prezidentem se stal Sylvanus É. Olympio. První prezident se především snažil omezit závislosti na Francii, prosazoval spolupráci s USA, Velkou Británií a Německem. Odmítal také snahy francouzských vojáků demobilizovaných po válce v Alžírsku, kteří se snažili získat pozice v tožské armádě. Tyto skutečnosti nakonec vedly v lednu 1963 k vojenskému státnímu převratu, během kterého byl Olympio zastřelen. Prezidentem republiky se stal Nicolas Grunitzky, někdejší politický oponent Olympia. Jeho hlavní snahou bylo utlumit rozpory mezi severem a jihem, vyhlásit novou ústavu (1963) a zavést pluralitní systém. Další, tentokrát nekrvavý, státní převrat proběhl v lednu 1967. Podobně jako v předchozím puči byl jeho vůdčí osobností Étienne Eyadéma (od 70. let užíval africké jméno Gnassingbé Eyadéma). Byl zaveden autoritativní režim, jedinou povolenou politickou stranou se stalo Shromáždění tožského lidu (RPT) a hlavním zahraničním spojencem se stala Francie. Právě francouzská vojenská pomoc zasáhla také v roce 1986, kdy došlo k pokusu o státní převrat. Celosvětová demokratizační vlna počátku 90. let 20. století a nátlak Francie donutily Eyadému k povolení činnosti politických stran. Eyadéma a jeho RPT s podporou armády, díky volebním manipulacím a opozičním bojkotu voleb (1999) i nadále opakovaně poráželi ve volbách své soupeře. Prezidentskou funkci si udržel úctyhodných 38 let, až do své smrti v únoru 2005. Do situace v zemi okamžitě zasáhla armáda a vyhlásila prezidentem Fauru Essozimnu Gnassingbého, syna zesnulého státníka. Po protestech mezinárodního společenství, zejména okolních států, Gnassingbé odstoupil, avšak v dubnových volbách přesvědčivě zvítězil a vrátil se na nejvyšší post v zemi. Prezident Gnassingbé se těší podpoře armády, ovládá RPT. Řadu vládních postů však získali lidé z opozičních stran.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Togo představuje úzký pruh území od pobřeží do vnitrozemí o délce asi 600 km. Pobřeží je nízké, s lagunami a bažinami. Jižní plošiny přecházejí v hornatou centrální část. Sever území představuje mírně se sklánějící savana. Nejvyšším vrcholem je Mont Agou (986 m) na jihozápadě. Jižní část země se vyznačuje tropickým podnebím, celoročně horkým a vlhkým, původně zde převládaly tropické deštné pralesy, které však většinou ustoupily plantážím. Sever Toga má podnebí monzunového typu s horkým a vlhkým létem a suchou zimou, typickým porostem je savana. Vodní toky jsou krátké a směřují k Atlantiku. Množství vody odpovídá klimatickým podmínkám.", "section_level": 1}, {"title": "Politický systém.", "content": "Togo je prezidentská republika s jednokomorovým parlamentem. Hlavou státu je prezident volený obyvatelstvem na dobu 5 let, počet mandátů není omezen. Vládu jmenuje prezident na návrh předsedy vlády. Premiér je jmenován prezidentem. Zákonodárnou moc má jednokomorové Národní shromáždění. 81 poslanců je voleno na 5 let. Poslední volby se uskutečnily v říjnu 2007, nejsilnější politická strana (RPT) obsadila 50 křesel. Soudní moc je založena na francouzském systému.", "section_level": 1}, {"title": "Členství v mezinárodních organizacích.", "content": "ACP, AfDB, AU, ECOWAS, Entente, FAO, FZ, G-77, IAEA, IBRD, ICAO, ICC, ICRM, IDA, IDB, IFAD, IFC, IFRCS, ILO, IMF, IMO, Interpol, IOC, IOM, IPU, ISO (dopisovatel), ITSO, ITU, ITUC, MIGA, MINURCAT, NAM, OIC, OIF, OPCW, PCA, UN, UNAMID, UNCTAD, UNESCO, UNIDO, UNMIL, UNOCI, UNWTO, UPU, WADB, WAEMU, WCL, WCO, WFTU, WHO, WIPO, WMO, WTO", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Země se dělí do 5 regionů: Centrale, Kara, Maritime, Plateaux, Savanes.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Togo patří do skupiny nejméně rozvinutých zemí, rozhodujícím ekonomickým sektorem je zemědělství. Trvalým problémem je nedostatek elektrické energie, protože země je schopná vyrobit jen asi třetinu své spotřeby, zbytek je pokryt dovozem z Ghany a Nigérie. HDP tvoří 2,771 miliard USD (2009). Měnou je CFA frank (Communaute Financiere Africaine franc). Inflace měny se pohybuje kolem 2,6 % (2012) (66. místo na světě)", "section_level": 1}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Zemědělství je páteří ekonomiky, přestože se potýká s chronickým nedostatkem financí na nákup zavlažovacích zařízení a hnojiv, což podstatně snižuje jeho výkonnost. Na celkové tvorbě HDP se zemědělství podílí 28,2 % (2012) a skýtá obživu pro 49 % práceschopné populace (2010). Země je v podstatě soběstačná ve výrobě potravin. Pro domácí spotřebu se pěstuje především kukuřice, kasava, proso, sorgo, rýže a yamy, na vývoz bavlna, kakao a káva, z průmyslových plodin pak hlavně bavlna. Příjmy z vývozu uvedených surovin jsou závislé na počasí (tedy i úrodě) a kolísání cen na světových trzích. V živočišné výrobě dominuje chov skotu. Významný je i pobřežní rybolov.", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl a těžba.", "content": "Průmysl a těžba vytváří asi 33,9 % HDP (2012) a zaměstnává 12 % obyvatel (2010). Rozhodující je těžba a zpracování fosfátů, Togo disponuje čtvrtými největšími nalezišti na světě. Od poloviny 90. let však docházelo k poklesu těžby této suroviny, do odvětví bude třeba silně investovat. Velké jsou také zásoby vápence, takže perspektivní je výroba cementu. Z dalších odvětví stojí za zmínku potravinářský (pivovar) a textilní průmysl. Průmysl roste každým rokem asi o 5,5 % (2012). Služby vytvářejí 37,9 % HDP (2012) a zaměstnávají 34 % populace (2010). Bilance zahraničního obchodu je dlouhodobě pasivní, v roce 2008 měl export hodnotu 777 miliónů USD a import 1,541 miliard USD. Export: reexport, fosfáty, bavlna, káva, kakao. Obchodní partneři – export (2008): Ghana, Burkina, SRN, Jihoafrická republika, Benin, Indie, Brazílie, Belgie, Mali, Nizozemsko. Import: stroje a zařízení, dopravní prostředky, potraviny, ropné produkty, spotřební zboží. Obchodní partneři pro import (2008): Čína, Nizozemsko, Francie, Indie, Thajsko.", "section_level": 2}, {"title": "Infrastuktura.", "content": "V zemi je 568 km železnic využívaných pro nákladní dopravu a asi 9 000 km silnic, z toho 2 500 km se zpevněným povrchem. V hlavním městě Lomé je mezinárodní letiště. Přístav v Lomé je velkým zdrojem financí pro státní pokladnu, protože slouží také vnitrozemským státům (Burkina, Mali, Niger). Ani Togu se nevyhnul celosvětový boom telekomunikací a informačních technologií. Postupně stoupá počet uživatelů internetu (v roce 2009 jich bylo 356 300), prudce roste podíl mobilních telefonů (v roce 2011 bylo zaznamenáno zhruba 3,1 milionu mobilních telefonů v provozu), naopak je zaznamenáván pokles počtu pevných telefonních linek. Přes tento rozvoj je stupeň telefonizace v zemi stále nízký.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Počet obyvatel činil 7 154 000 v červnu roku 2013, což představuje hustotu zalidnění 106 obyv./km. V roce 2009 bylo v zemi asi 120 000 osob nakažených virem HIV (38. nejvyšší na světě) Během roku 2009 na něj zemřelo zhruba 7 700 osob, což řadí Togo na 28. příčku v žebříčku států s nejvyšší úmrtností na AIDS. Tato skutečnost se může negativně projevit v nižší průměrné délce života, vyšší úmrtnosti, nižším populačním růstu a změnám rozložení populace podle věku a pohlaví. Navíc téměř 30 % obyvatel je pod trvalou hranicí chudoby (2010). Věková struktura (2013): Průměrný roční přírůstek: 2,73 % (2013) Porodnost: 34,9 narozených/1000 obyv. (2013) Úmrtnost: 7,6 zemřelých/1000 obyv. (2013) Dětská úmrtnost: 56,24 zemřelých/1000 živě narozených (2009) Fertilita: 4,79 narozených dětí/žena (2009) Věkový medián: 19,5 roku (2013) Z toho muži: 19,2 let, ženy: 19,7 let Naděje na dožití: 63,62 let Z toho: 61,07 let – muži, 66,24 let – ženy (2013) Gramotných je 60,4 % obyvatel; muži 74,1 %, ženy 48 % (2011) Míra urbanizace představuje 38 % (2011) Během příštích let (2013–2018) se předpokládá roční výkyv okolo 3,3 % 99 % populace tvoří Afričané, z národností jsou nejpočetnější Ewe (22,2 % populace), Kabre (13,4 %), Wachi (10 %), Mina (5,6 %), Kotokoli (5,6 %), Bimoba (5,2 %), Losso (4 %), Gurma (3,4 %), Lamba (3,2 %), Adja (3 %). Zbytek obyvatel tvoří Evropané a Asiaté ze syrsko-libanonské oblasti. Oficiálním jazykem je francouzština. Převažují však domorodé jazyky nigerokonžské jazykové rodiny (jazyky volta-kongo – jazyky kvaské). Křesťané tvoří 47 % (s převahou katolíků) obyvatelstva, muslimové 14 %, tradiční víry méně než 39 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tožská republika ( \"République togolaise\") je stát v západní Africe ležící na pobřeží Atlantského oceánu (Beninský záliv), tzv. Zlatonosné pobřeží. Rozlohou 56 785 km se řadí mezi menší státy afrického kontinentu. Na západě hraničí s Ghanou (877 km), na severu s Burkinou (126 km) a na východě s Beninem (644 km). Pobřeží na jihu je dlouhé jen 56 km.", "tgt_summary": "Togo ( [], []) ist ein Staat in Westafrika, am Golf von Guinea gelegen, und grenzt an Ghana im Westen, Benin im Osten und Burkina Faso im Norden. Hauptstadt und Regierungssitz ist Lomé. ", "id": 1409257} {"src_title": "Edvard Kardelj", "tgt_title": "Edvard Kardelj", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Do druhé světové války.", "content": "Narodil se v Lublani. V roce 1916 začal navštěvovat obecnou školu, poté měšťanskou. Maturoval v roce 1929 na lublaňské pedagogické škole, ovšem povolání učitele se věnovat nezačal. Již v roce 1926 vstoupil do Svazu komunistické mládeže Jugoslávie (SKOJ). V roce 1928 vstoupil do Komunistické strany Jugoslávie. V prosinci 1929 byl poprvé zatčen, a to pro podezření z revoluční činnosti, zanedlouho byl pro nedostatek důkazů propuštěn. V únoru 1930 byl však za činnost v zakázané Komunistické straně opět zatčen a vězněn v Bělehradě. V září 1930 ho Státní soud pro ochranu státu odsoudil ke dvěma rokům odnětí svobody. Jakmile se v únoru 1932 vrátil do Lublaně, začal spolu s Borisem Kidričem pracovat na obnovení činnosti Komunistické strany, která byla silně oslabena v důsledku nastolení královské diktatury 6. ledna. Jako člen Oblastního výboru Komunistické strany Jugoslávie (KPJ) řídil a organizoval komunistické hnutí ve Slovinsku. V souladu s usnesením Ústředního výboru KPJ (CK KPJ) opustil nelegálně v průběhu roku 1934 Jugoslávii a odcestoval do Moskvy, kde šest měsíců navštěvoval Mezinárodní Leninovu školu, poté učil na Komunistické univerzitě národnostních menšin Zahoda. Na konci ledna 1937 se přes Paříž vrátil do Slovinska, kde měl za úkol vytvořit samostatnou místní komunistickou stranu, jež byla ustavena v průběhu roku 1937. Podílel se na činnosti nejen slovinských, ale i jugoslávských komunistů. V červnu 1938 jej zadržela policie a ve vazbě byl držen půl roku. V roce 1939 vydal pod pseudonymem Sperans knihu „\"“, v níž deklaroval myšlenku slovinské národní samostatnosti a v níž také zdůraznil, že slovinské osvobození může realizovat jen socialistická revoluce. V únoru 1940 přešel spolu s manželkou Pepcou do ilegality. Od nástupu Josipa Broze Tita do čela jugoslávských komunistů patřil mezi jeho nejbližší spolupracovníky.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Již od prvních dní okupace Jugoslávie se angažoval v národněosvobozeneckém boji. Na prvním zasedání Antifašistického výboru národního osvobození Jugoslávie (AVNOJ) v roce 1942 byl zvolen místopředsedou výkonného výboru AVNOJe. Po kapitulaci Itálie se vrátil do Slovinska, kde se počátkem října 1943 sešel \" (Kočevské shromáždění), v zásadě slovinský válečný parlament. Shromáždění zvolilo nejvyšší slovinský politický orgán – Slovinskou národněosvobozeneckou radu (SNOS) v čele s Josipem Vidmarem. Nedlouho po Kočevském zboru odjíždí Kardelj do Jajce, kde došlo k ustavení prozatímní vlády na osvobozeném území. 29. listopadu 1943 se v Jajce uskutečnilo druhé zasedání AVNOJ, na němž byl Kardelj zvolen členem předsednictva AVNOJ a místopředsedou Národního výboru osvobození Jugoslávie (NKOJ), což byla fakticky jugoslávská vláda.", "section_level": 2}, {"title": "Avnojská Jugoslávie.", "content": "Po druhé světové válce patřil vedle Josipa Broze Tita, Milovana Đilase a Aleksandara Rankoviće k hlavním představitelům Jugoslávie. V únoru 1946 se stal místopředsedou federální vlády a tuto funkci zastával i po přeměně vlády ve výkonný výbor až do června 1963. V období od srpna 1948 do ledna 1953 zastával také funkci ministra zahraničních věcí Jugoslávie. Po přijetí nové ústavy, v rozmezí let 1963–1967, byl předsedou svazové skupštiny, mezi léty 1958 a 1966 byl tajemníkem CK SKJ, v letech 1964–1979 pak členem Předsednictva SKJ. Mimo to zastával další politické a čestné funkce. 29. června 1948 publikovalo československé Rudé právo \"Zprávu o poradě Informačního byra komunistických stran\" a především \"Rezoluci Informačního byra o situaci v Komunistické straně Jugoslávie\", která pranýřovala vývoj v Jugoslávii i hlavní jugoslávské představitele (kromě Kardelje také Tita, Đilase a Rankoviće). Materiál byl snahou o zajištění absolutní poslušnosti Jugoslávie směrem k Sovětskému svazu a byl především reakcí na Titovu myšlenku vytvoření Balkánské federace, která nebyla konzultována se Stalinem. Jugoslávské vedení však své postoje změnit odmítlo, a tak sovětsko-jugoslávská roztržka gradovala a vyústila ve vyloučení KPJ z Informbyra. Ostrakizace Jugoslávie ze soustavy socialistických států znamenala ekonomický a vojenský bojkot, na který muselo jugoslávské vedení reagovat. Právě Kardelj v této době formuloval myšlenku samosprávného socialismu a návratu k čisté podobě marxismu, která se promítla i do činnosti KPJ, jež v roce 1952 změnila svůj název na Svaz komunistů Jugoslávie (SKJ). Kardelj jugoslávský režim považoval za nejvyšší formu sociálně spravedlivé společnosti a při mnohých příležitostech kritizoval sovětský režim. Milovan Đilas byl z politických funkcí odstaven na přelomu let 1953 a 1954 a v polovině roku 1966 o své funkce přišel také Aleksandar Ranković.. Po odstranění Rankoviće rozhodl Tito o zřízení čtyřčlenného byra Předsednictva CK SKJ, které nemělo oporu ve stanovách SKJ a jehož členy byli kromě Tita i Kardelj, Mijalko Todorović a Veljko Vlahović. V období pražského jara měl Kardelj velký vliv také na československé komunisty. Ti sice odmítali zavést jugoslávský vzor samosprávy, ale samotný Kardelj se těšil mezi reformními československými komunisty velké autoritě. Po srpnových událostech to byl právě Kardelj, který podpořil návrh Vladimira Popoviće, aby výkonný výbor a předsednictvo CK SKJ ve svém prohlášení reagující na vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa vyjádřily i přímou podporu Dubčekovu vedení. V září 1968 Tito v souvislosti s reformou struktury stranických a státních institucí navrhoval, že si ponechá jen státní posty, zatímco nejvyšší stranické funkce přenechá právě Kardeljovi. Kardelj patřil k hlavním konstruktérům jugoslávského specifického ústavního systému, který Jugoslávii koncipoval jako samosprávnou pospolitost národů. Kardeljova koncepce byla kombinací marxismu a kropotkinovského anarchismu (jenž se promítal především ve zdůrazňování role komun, resp. občin, v Jugoslávii). Vrcholem jeho teoretické práce byla Ústava Socialistické federativní republiky Jugoslávie, přijatá v roce 1974. V roce 1970 u příležitosti jeho šedesátých narozenin se stal čestným občanem všech slovinských občin. Po roce 1974 se ze zdravotních důvodů stáhl do pozadí. Přesto se i ve vysokém věku věnoval úvahami nad politickým systémem země. V roce 1977 uveřejnil studii \"Směry rozvoje politického systému socialistické samosprávy pracujících\" (srbochorvatsky \"Pravci razvoja političkog sistema socijalističkog samoupravljanja\"), ve které se pokoušel dále dovést do praxe myšlenku odbourání státu a decentralizaci moci. O rok později pak uveřejnil další spis, \"Svobodná sdružená práce\" (Slobodni udruženi rad). Kardelj podrobil navíc kritice ústavu z roku 1974. Mnozí liberální komunisté ho tak viděli jako jediného autentického bojovníka proti mocenskému monopolu, ba i jako jednoho z prvních propagátorů politického pluralismu, ovšem bez existence politických stran. Kardelj podlehl rakovině podlehl 10. února 1979. Jeho pohřbu se nezúčastnila sovětská delegace, neboť ho považovala za hlavního představitele protisovětské politické skupiny uvnitř jugoslávského vedení. V letech 1979 až 1990 nesla jeho jméno Univerzita v Lublani, v letech 1950–1954 a 1980–1990 nesla chorvatská obec Ploče název Kardeljevo. Byl nositelem vysokých jugoslávských řádů, vyznamenání a čestných cen.", "section_level": 2}], "src_summary": "Edvard Kardelj, pseudonym Sperans či Krištof (27. ledna 1910, Lublaň – 10. února 1979, Lublaň) byl slovinský marxistický teoretik, politik a státník, blízký spolupracovník maršála Josipa Broze Tita.", "tgt_summary": "Edvard Kardelj (* 27. Januar 1910 in Ljubljana; † 10. Februar 1979 ebenda) war ein jugoslawischer kommunistischer Politiker aus Slowenien und einer der führenden Politiker in den 1950er und 1960er Jahren.", "id": 531528} {"src_title": "Fernand Braudel", "tgt_title": "Fernand Braudel", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Braudel se narodil v Lotrinsku, asi 60 km jihozápadně od Metz, studoval historii, klasické jazyky a psal básně. Roku 1923 získal učitelské oprávnění v historii a v letech 1924–1932 učil historii v Alžíru. V letech 1932–1935 učil historii na prestižních pařížských gymnáziích a v letech 1935–1936 zakládal spolu s C. Lévi-Straussem novou univerzitu v São Paulo v Brazílii. Při návratu se setkal se zakladatelem Školy Annales L. Febvrem a pak vedl oddělení na \"École pratique des hautes études\" v Paříži. Roku 1938 byl mobilizován a od roku 1940 do konce války žil v zajateckém táboře v Německu. V zajetí bez literatury napsal základ svého nejslavnějšího díla o Středomoří v době Filipa II. Od roku 1946 redigoval \"Revue des Annales\" až do roku 1968, kdy funkci převzal Jacques Le Goff. V letech 1949–1972 přednášel historii na \"Collège de France\" a v letech 1956–1972 vedl historickou sekci na \"École des hautes études en sciences sociales\" (EHESS) v Paříži. V 50. letech pracoval na třísvazkovém díle \"„Hmotná civilizace, ekonomie a kapitalismus od 15. do 18. století“\", které poprvé vyšlo roku 1960. Jeho poslední velký projekt se týkal francouzské identity (1986, 3 svazky) a roku 1987 vyšla jeho \"\"Gramatika civilizací\"\", velkorysé porovnání řady významných civilizací. Braudelovy knihy vyšly v mnoha jazycích, obdržel množství četných doktorátů a roku 1984 byl zvolen členem Francouzské akademie.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Ač patřil ke „druhé generaci“ Školy Annales, zajistil jí světovou pověst a prosadil nové přístupy v historii. Braudel rozlišil trojí úroveň historického času, od (zdánlivé) neměnnosti přes dějství „dlouhého trvání“ (\"longue durée\") až po úroveň politických a jiných událostí. Zároveň se ve svých projektech nevěnoval detailním tématům, ale většinou celým kulturním oblastem a epochám. U nás Braudel inspiroval zejména M. Hrocha a řadu jeho žáků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fernand Braudel [\"ferna brodel\"] (24. srpna 1902 Luméville-en-Ornois (Meuse) – 27. listopadu 1985 Cluses (Haute-Savoie)) byl francouzský historik, představitel Školy Annales a člen Francouzské akademie.", "tgt_summary": "Fernand Paul Braudel (* 24. August 1902 in Luméville-en-Ornois, heute zur Gemeinde Gondrecourt-le-Château, Département Meuse; † 28. November 1985 in Cluses, Département Haute-Savoie) war ein französischer Historiker der Annales-Schule. Er wirkte als Professor an der Pariser Elite-Universität École des hautes études en sciences sociales (EHESS), dem Collège de France und war Mitglied der Académie française.", "id": 640446} {"src_title": "Páni z Hradce", "tgt_title": "Neuhaus (Adelsgeschlecht)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jedná se o starý český rod založený prostřednictvím Vítka z Prčice, který daroval svému synovi Jindřichovi I. z Hradce (1205–1237) opevnění (později Jindřichohradecký hrad a zámek), které pak Jindřich přestavil a to se stalo hlavním sídlem rodu. Okolo této stavby poté začalo vznikat město, jež se dnes nazývá Jindřichův Hradec a Hrad (později v renesanci zámek) se stal jeho centrem. Rodové statky měli tito pánové především okolo jižní českomoravské hranice s „hlavními“ městy Jindřichův Hradec a Telč, kolonizovali také pomezní hvozdy na Moravě a v Rakousích. Většina příslušníků rodu působila ve významných funkcích v království, rovněž bojovali o moc a majetek se sousedními rody i samotným králem. Ve 13. století si Vítek s Oldřichem rozdělili majetek a vytvořili dvě linie - strážskou a ústeckou. Oldřich III. z Hradce stál proti Janu Lucemburskému, nakonec se usmířili a Oldřich se účastnil korunovace Karla IV. Také Oldřichovi potomci si rodové jmění rozdělili. Jindřich II. z Hradce vedl sváry se svými sousedy. Menhart nejprve bojoval proti husitům, poté jim však velel při bitvě u Tachova. Patřil mezi čelné představitele panské jednoty, vykonával funkci nejvyššího purkrabího, avšak stál na straně Oldřicha z Rožmberka proti Jiřímu z Poděbrad, který jej zajal a věznil, po onemocnění jej však propustil, přesto Menhart záhy zemřel. Další syn Oldřich se hlásil k umírněnému křídlu husitů, působil ve sboru správců království. Jan oponoval husitům a podporoval Zikmunda, Kostnickým koncilem byl označen jako nejkřesťanštější pán v Čechách. Roku 1505 velel jiný Jindřich jako nejvyšší purkrabí zemskou výpravu proti Šlikům. Adam I. z Hradce byl vojenským poradcem krále Ludvíka při jeho výpravě do Uher, za což byl při korunovaci nezletilého krále roku 1519 jmenován nejvyšším kancléřem a zastupoval krále. Asistoval při korunovaci Ferdinanda I. Habsburského českým králem, byl pověřen nesením říšského jablka. Účastnil se i křtu králova syna Maxmiliána. Zemřel roku 1531 ve svém pražském paláci. Jáchym z Hradce od roku 1554 působil jako nejvyšší kancléř, přikoupil Vimperk a Hlubokou. Jako zbohatlík přestavěl rodinné sídlo a zahynul v Dunaji při návratu domů. Hlava moravské větve a Jindřichův bratr Zachariáš z Hradce daroval značnou část majetku zámku v Telči. Jeho synovec Adam II. z Hradce zastával funkci nejvyššího kancléře v letech 1585–1593 a nejvyššího purkrabího v letech 1593–1596. Pokračoval v přestavbě rodinného sídla. Zemřel v roce 1596. Roku 1604 zemřel poslední mužský potomek rodu Jáchym Oldřich z Hradce, který byl karlštejnským purkrabím a jímž rod po meči vymřel. Sňatkem jeho sestry Lucie Otýlie s Vilémem Slavatou z Chlumu a Košumberka celý majetek přešel na rod Slavatů.", "section_level": 1}, {"title": "Středověká rodová držba na jihozápadní Moravě.", "content": "Páni z Hradce drželi na jihozápadní Moravě statky již ve 13. století (Slavonice, Řečice, Bačkovice), které rozšířili výměnou o zeměpanské telecké panství a ještě v 1. polovině 14. století sňatkem Oldřicha z Hradce o bílkovské panství. V 2. polovině 14. století se pánům z Hradce podařilo získat opět výměnou panství hradu Šternberk, křížovnické Dačice, majetky pánů z Landštejna, zeměpanské léno Janštejn a na počátku 15. století Želetavu, zeměpanské léna s věnem Elišky z Hradce. Páni z Hradce skupovali i drobné statky nižší šlechty, které v případě potřeby hotovosti obratem prodávali. Takové transakce s deskovými statky ve službách pánů z Hradce podnikali například měšťané Mikuláš ze Slavonic a jeho syn Martin a jejich společníci. Oldřich z Hradce († 1348) zanechal svým synům Jindřichovi, Menhartovi, Oldřichovi a Heřmanovi telecké panství a Slavonice. Jindřich II. z Hradce získal na Moravě Mladoňovice, které mu potvrdil v roce 1349 Karel IV. Později ale zeměpanské léno Mladoňovice ve spojení s pány z Hradce zmíněno není. V polovině 14. století vedli páni z Hradce také spor o hrad Cornštejn s Lichtenburky z Bítova. Jindřich rozšiřoval rodovou držbu především v okolí Telče. V roce 1350 mu Kateřina z Vydří zapsala dva lány v Zadním Vydří, později směnil Sviny (snad Trhové) za hrad a panství Šternberk, v roce 1361 koupil ves Dyjici, v roce 1358 prodal Velký a Malý Jeníkov a v roce 1361 Horní Meziříčko u Strmilova a podle deskového zápisu z roku 1365 přišli páni z Hradce také o Řečici, Brandlín, Milešice, Bolíkov, Horní Pole a Sumrakov, dvůr v Lovčovicích a lán v Rozsíčce. Jindřichovi synové Jindřich starší, Jindřich mladší a Henslin zdědili nejen majetek po svém otci, ale i telečské panství jejich strýce Menharta z Hradce. V roce 1366 jejich majetky zahrnovaly: město Telč a vsi Sedlejov, Myslibořice, Dyjice, Zvolenovice, Slaviboř, Černíč, Krahulčí, Hostětice, Vaneč, Šiškov a Bolevčice. Menhart obdržel v roce 1369 věno v Radkově a v roce 1376 i další úrok v této vsi. Jindřich starší (Jindřich III. z Hradce) držel po strýci telecké panství s 11 vsemi a majetky v Radkově. Černíč se pak nacházela v majetku Jindřicha mladšího a stejně tak i mlýn v Krahulčí. Větší část Krahulčí držel ale Jindřich starší. V roce 1373 prodal Lomy u Jemnice, v roce 1373 dva lány v Korolupech, dvůr v Mešovicích a dva lány v Radkově (nacházející se na výsluze po Vikartovi z Trnavy). V roce 1378 odprodal v Radkově lán a půl, v roce 1385 Holešice a v roce 1386 dvůr v Račicích u Jemnice. V roce 1378 koupil šest lánů v Pěčíně, v roce 1381 čtyři lány s podsedkem v Sumrakově, v roce 1386 hrad Janštejn s Novou Vsí, Panskými Dubénkami a Jihlávkou, v roce 1390 Šebkovice, v roce 1390 Strachoňovice a Prostřední Vydří. Díky již dříve uzavřenému spolku mezi oběma Jindřichy tak mohl Jindřich starší po svém bratru Jindřichu mladším zdědit statky na Moravě. Kromě hradu Šternberka též 21 dalších držeb (Šternberské panství bez Krokvic, ale asi s Domašínem a Lomy). Ve stejném roce (r. 1392) získal od svého strýce Heřmana polovinu jeho dílu Slavonic, za což mu odevzdal po svém bratru zděděné šternberské zboží. Pravděpodobně mu po bratrovi zůstaly Lomy u Kunžaku, Jimramov, Domašín, obě Myslůvky, Peč, Řídelov, Šach, Uhliště a Vojkov. V roce 1398 přikoupil dva lány v Jilmu. Jindřich mladší z Hradce zdědil po otci hrad Šternberk, tři části Slavonic, městečka Kunžak a Strmilov a vsi Mrákotín, Jimramov, Řásná, Lhotka, Světlá, Řídelov, Mužatec, Praskolesy, Vojkov, Uhliště, Valentinovo Vydří, dvě vsi jménem Myslůvka, Pěčín, Černíč, Šach, Radlice, Krokvice, mlýn v Krahulčí a Rozseč (dnešní Velká Lhota). Jeden díl Slavonic koupil nejprve v nedílu s bratry Jindřich starší a ten nakonec získal Jindřich mladší. Pravděpodobně se jej týkala v roce 1385 též koupě vsí Lomů a Domašína, v roce 1390 tří lánů v Kunžaku. V roce 1378 prodal, ale vzápětí opět koupil Myslůvku (Věrduňkovu), v roce 1390 prodal ves Krokvice. V roce 1385 vzal na spolek strýce Heřmana, proti čemuž se vzepřel jeho bratr Jindřich starší a jemu zase strýc Heřman, kterému se v roce 1392 nakonec podařilo získat podstatnou část Šternberského panství, které vyměnil za polovinu svého dílu na Slavonicích. Syn Jindřicha staršího, Jan mladší (Jan III. z Hradce) přikoupil v roce 1399 Vesce a od sestřenice svého otce (dcery Heřmana) Elišky z Hradce: Želetavu, Jindřichovice, Markvartice, Štítky, Petrovice a Litohoř, což mu v roce 1418 král Václav IV. potvrdil. Další majetky nakoupil v roce 1417: v Peči, Jihlávce a ves Milatice, další rok Pavlov a zřejmě i v roce 1420 Urbanov a Ořechov. Heřmanovi z Hradce patřila po celou druhou polovinu 14. století čtvrtina Slavonic a bílkovské zboží, které v roce 1385 zahrnovalo kromě hradu se stejnojmennou vsí, městečko Dačice a 10 vsí (Hříšice, Veleš, Manešovice, Dobrohošť, Chlumec, Němčice, Hradišťko, Toužín, Hostkovice, Lipolec s patronátním právem), dále k bílkovskému majetku patřilo zboží Matějovec (dříve pánů z Landštejna), které zahrnovalo devět vsí (Matějovec s patronátním právem a vsi Puczoslag, Vlastkovec, Vaneč, Radíkov, Benedín, Stoječín, Rapolec a Stálkov). Oldřich (Oldřich IV. z Hradce) v roce 1358 uzavřel s bratrem Heřmanem spolek na hrad Bílkov a část Slavonic, kterou v roce 1366 vyměnil s markrabětem Janem Jindřichem za hrad Červený Hrádek. I ten nakonec prodal. Na Moravě znovu spravovali majetek až jeho synové. Syn Oldřich (Oldřich Vavák z Hradce) odkoupil od své sestřenice Elišky z Hradce bílkovské a šternberské panství (mimo věna Heřmanovy snachy Anny z Velhartic na vsích Strmilov a Kunžak). V roce 1407 prodal v Heršicích třetinu rybníka, v roce 1415 bylo do desek zaneseno rozdělení bílkovského a šternberského, o které se podělil se svým bratrem Janem starším z Hradce. Oldřichovi zůstal hrad Bílkov se dvory a 30 kopami ročního úroku a ještě některé další statky, přičemž společně prodali polovinu Německé Olešné. V roce 1417 byl proveden zápis věna jeho manželce, kde je uveden Bílkov, Dobrohošť, Manešovice, Hříšice, Veleš, Chlumec, Tužín, Lipolec, Němčice a Vydří. Snad přikoupil ještě v roce 1420 Volféřov. Středověká država pánů z Hradce mohla být ještě o něco větší, jelikož v zemských desek chybí zápisy z některých lokalit jako třeba zboží hradu Roštejna nebo k farám na panství příslušné vsi.", "section_level": 1}, {"title": "Erb.", "content": "Původně užívali jako erb zlatou pětilistou růži v modrém poli. Později původní znak dali do srdcového štítku. V samotném čtvrceném štítu se zlatou kotvou a zlatým písmenem „M“ byl ještě zelený vavřínový věnec a zlatočervené dělené pole. Růže pánů z Hradce je v současnosti užívána např. na symbolech Jihočeského kraje.", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzenstvo.", "content": "Rod byl spřízněný s Rožmberky, Valdštejny, Šternberky, Lobkovici, pány z Kravař, z Kunštátu, Hohenzollerny, Hardeky (Hardeggy), Schaunbergy (Schaumbergy).", "section_level": 1}], "src_summary": "Páni z Hradce (, ) patřili k rozrodu Vítkovců. Po celou dobu svého trvání tento rod patřil mezi nejvlivnější a nejbohatší šlechtické rody v království a úzce „spolupracoval“ se svými příbuznými Rožmberky. Velkou část svého jmění prostavěli.", "tgt_summary": "Das Adelsgeschlecht der Herren von Neuhaus (auch \"Herren von Hradec\"; tschechisch \"Páni z Hradce\", lateinisch \"de Novo Domo\") entstammte der südböhmischen Dynastie der Witigonen, deren erster Vertreter Witiko von Prčice († 1194) war. Dessen ältester Sohn Heinrich gründete vor 1220 eine Burg, die als „Novum castrum“ bezeichnet wurde, während der um die Burg liegende Ort für das Jahr 1223 als „Nova domus“, für das Jahr 1255 als „Gradecz“ und für 1265 als „Newenhaus“ belegt ist.", "id": 917166} {"src_title": "Vickers Wellington", "tgt_title": "Vickers Wellington", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Letoun vznikl na základě specifikací B.9/32 z roku 1932 a v září 1933 byl předložen projekt. Prototyp letounu vzlétl poprvé 15. června 1936 poháněný hvězdicovými devítiválci Bristol Pegasus X. Výsledky dopadly dobře a stroj byl objednán pro Royal Air Force. Poté byly vydány nové specifikace, podle nichž byl typ upraven pro sériovou výrobu a operační službu. První sériová verze, označovaná jako \"Vickers Type 290 Wellington Mk.I\" byla pětimístná, přičemž letoun byl vybaven motory Pegasus XVIII s výkonem 783 kW (1050 hp) a vyzbrojen čtyřmi kulomety ráže 7,7 mm. První sériově vyráběný Wellington Mk.I vzlétl v prosinci 1937, celkem bylo vyrobeno 181 kusů. Vývoj pokračoval typem \"Wellington Mk.IA\", který byl již šestimístný se šesti kulomety ve třech střeleckých věžích Frazer-Nash a zesíleným podvozkem vyprodukovaný v počtu 187 strojů. Jediný exemplář typu \"Mk.IB\" sloužil ke zkouškám střeleckých věží Frazer-Nash a v bočních oknech byly instalovány závěsy kulometů. V srpnu 1939 byla do prvních perutí RAF zařazována varianta \"Mk.IC\" s upraveným hydraulickým systémem a elektrickým rozvodem o napětí 24 V a pohonem motory Bristol Pegasus XVIII o výkonu po 772 kW. Této verze bylo vyrobeno 2685 kusů. Dalším vývojovým typem byl \"Wellington Mk.II\", jehož prototyp (sériové číslo L4250), poprvé vzlétl 3. března 1939, který měl v upravených gondolách kapalinou chlazené motory Rolls-Royce Merlin X o výkonu 842 kW. V přední střelecké věži FN-5 se nacházela dvojice kulometů Browning ráže 7,7 mm, v zadní typu FN-10 stejné zbraně. Sériová výroba ve Weybridge byla zahájena v roce 1940 s přidanou astrokopulí navigátora, vyhřívanou kabinou a zlepšenou hydraulikou. Konstrukční úpravy zahrnovaly také zvětšení rozpětí a plochy stabilizátoru vodorovné ocasní plochy a větším hmotovým vyvážením výškovky. Na podzim roku 1940 jimi byly vyzbrojeny squadrony č. 12, 142, 158, 405 a také 305. polská squadrona, která \"dvojky\" používala do roku 1942. Na letounu L4250 se zkoušela hřbetní střelecká věž osazená kanónem Vickers ráže 40 mm, později létal s dvojitými SOP. Trojice Mk.II také sloužila jako létající zkušebna proudových motorů W-2 pro letouny Gloster Meteor. Celková produkce dosáhla počtu 401 letounů. Od roku 1941 do roku 1943 se vyráběly \"Wellingtony Mk.III\", do nichž byly instalovány dvouhvězdicové čtrnáctiválcové motory chlazené vzduchem Bristol Hercules III o výkonu 1048 kW, nebo motory Hercules XI s výkonem 1103 kW a souběžně i \"Wellingtony Mk.IV\" s americkými dvouhvězdicovými motory Pratt & Whitney R-1830-S3C4-G Twin Wasp o výkonu 1200 hp (895 kW). Dále byly postaveny tři kusy čtyřmístného výškového bombardéru typu \"Mk.V\" s přetlakovou kabinou, které však pro technické problémy nebyly přijaty do sériové výroby. Dalšími vývojovými stupni byly letouny \"Wellington Mk.VI\" s výškovými motory Rolls-Royce Merlin 60 a \"Mk.VIA\". Varianta \"Mk.VIG\" postavená ve 29 kusové sérii nesla na palubě radionavigační zařízení Oboe. Wellington \"Mk.VII\" byl vyroben v jediném exempláři s pohonnými jednotkami Merlin XX. V roce 1940 byly v závodě ve Weybridge vyčleněny dva stroje B Mk.IC k zástavbě protilodního radiolokátoru ASV Mk.II. Vznikla tak námořní průzkumná modifikace označená \"GR Mk.VIII\" s motory Bristol Pegasus XVIII s výkonem po 772 kW. Letounů typu \"Mk.VIII\" bylo vyrobeno 394 kusů. První z nich byl letoun se sériovým číslem W5674. 58 strojů z tohoto počtu bylo navíc vybaveno reflektorem Leigh pro noční osvětlení hladinového cíle, 68 bylo upraveno pro zavěšení torpéd a zbytek nosil hlubinné pumy. Dále byl vyroben jeden kus Wellingtonu \"Mk.IX\", který měl sloužit pro dopravu vojáků. Následující verzí Wellingtonu byl \"Mk.X\", který byl vyrobený v počtu 3804 kusů. V letech 1942 až 1945 se výrobce zaměřil na přestavbu bombardovacích Wellingtonů B Mk.X na námořní. Vznikl tak typ \"GR Mk.XI\" s motory Hercules VI nebo XVI po 1231 kW, které v pozdější fázi výroby obdržely vylepšený radiolokátor ASV Mk.III s malou parabolickou anténou pod výstupkem na přídi trupu a některé i reflektor Leigh. Celková produkce verze GR Mk.XI byla 180 letadel. 58 strojů varianty \"GR Mk.XII\" bylo určeno pouze pro noční činnost a proto měly všechny zabudovaný reflektor Leigh. Výkonnější motory Hercules XVII po 1275 kW obdržel typ \"GR Mk.XIII\" vyrobený v počtu 844 kusů. 841 strojů poslední námořní noční verze \"GR Mk.XIV\" z roku 1943 bylo poháněno motory Hercules XVII. K transportu byly určeny varianty \"C Mk.XV\" a \"C Mk.XVI\". Na podzim 1944 se řada letounů typů XI a XIII přestavěla na cvičné varianty \"T Mk.XVII\" a \"XVIII\" určené k výcviku osádek nočních stíhacích letounů. Cvičná byla rovněž verze \"T Mk.XIX\" vyřazená z výzbroje až v roce 1953. Kromě těchto typů vznikaly další obměny, které sloužily pro průzkumné a hlídkové účely, přičemž se uvádí, že byly vyprodukovány stroje v celkovém počtu čtyřiceti typových čísel.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "Letouny Wellington, nazývané britskými letci „Wimpey“ či „Wimpy“ a českými letci „Velouš“, tvořily v době vypuknutí druhé světové války výzbroj deseti perutí 3. skupiny bombardovacího velitelství RAF, z nichž dvě ale nebyly ještě plně bojeschopné a dvě sloužily pro operační výcvik osádek. Wellingtony byly, spolu s dalšími britskými bombardéry, zprvu nasazovány především ke shazování letáků nad nacistickým Německem a útokům proti lodím \"Kriegsmarine\". Již 4. září 1939 14 Wellingtonů 9. a 149. peruti podniklo nálet na bitevní křižníky \"Scharnhorst\" a \"Gneisenau\" kotvící u Brunsbüttelu, což byl v pořadí druhý nálet uskutečněný britskými vzdušnými silami během války. Pokusy o nálety za denního světla na podzim a v zimě 1939 vedly k těžkým ztrátám britských bombardovacích jednotek, a proto se jádro jejich činnosti od května roku 1940 přeneslo do nočních hodin. Po zahájení německé ofenzívy na západní frontě začaly Wellingtony provádět noční bombardovací útoky na pozemní cíle v Německu, zejména komunikační uzly a strategicky důležité průmyslové podniky. Poté co nacistická \"Luftwaffe\" během bitvy o Británii začala bombardovat Londýn, začaly Wellingtony RAF od konce srpna podnikat odvetné nálety na Berlín. Od září 1940 se s letouny typu Wellington do náletů na cíle v okupované Evropě i v Německu zapojila i 311. československá bombardovací peruť RAF. V listopadu 1940 byla zformována také první peruť námořních hlídkových Wellingtonů v rámci velitelství pobřežního letectva. Wellingtony představovaly jádro těžkých nočních bombardovacích sil RAF i v letech 1941-1942, ale v průběhu roku 1943 v nich začaly být ve zvýšené míře nahrazovány modernějšími čtyřmotorovými stroji s větší nosností pum, a přecházely právě k úkolům námořního průzkumu a protiponorkového boje v bitvě o Atlantik, výcviku osádek a částečně i do transportní role, v nichž byly nasazovány až do konce války, a to nejen na západní frontě, ale i ve Středomoří a na Dálném východě. Posádky Wellingtonů uskutečnily ve Velké Británii 63 976 operačních vzletů, a další na ostatních bojištích války. Po skončení války ještě typ krátce pokračoval ve službě, převážně v cvičné úloze.", "section_level": 1}, {"title": "Dochované stroje.", "content": "Do dnešních dní se zachovaly jen dva stroje, oba jsou ve Velké Británii.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "Údaje platí pro variantu Wellington Mk.IC", "section_level": 1}], "src_summary": "Vickers Wellington byl britský střední dvoumotorový bombardér s geodetickou konstrukcí podle patentu konstruktéra Barnese Wallise, používaný za druhé světové války Královským letectvem a letectvy spojenců. Nejvíce byl používán v prvních dvou letech války. Později byl v operacích nahrazen letouny typu Avro Lancaster a Handley Page Halifax. ", "tgt_summary": "Die Vickers Wellington war ein zweimotoriges britisches Kampfflugzeug des Herstellers Vickers-Armstrongs, das im Zweiten Weltkrieg hauptsächlich als Bomber zum Einsatz kam. Zwischen 1936 und 1945 wurden 11.461 Maschinen verschiedener Versionen produziert. Damit ist die Wellington der meistgebaute Bomber der Royal Air Force (RAF). Die „Wimpys“ wurden unter anderem noch bis Anfang der 1950er Jahre als fliegender Prüfstand für die ersten Strahltriebwerke und Turboprops verwendet. ", "id": 1604909} {"src_title": "Surcouf (1929)", "tgt_title": "Surcouf (N N 3)", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Ponorka \"Surcouf\" zapadala do trendu vývoje velkých ponorek s s dlouhým dosahem a silnou dělostřeleckou výzbrojí, která byla ve 20. letech 20. století jedinou alternativou torpéd (např. britské ponorky tříd \"K\", \"M\" a \"X1\"). Ponorka byla vyvinuta na základě stavebního programu z roku 1926. Postavila ji loděnice Arsenal de Cherbourg v Cherbourgu. Stavba byla zahájena v prosinci 1927, na vodu byla spuštěna 18. října 1929 a uvedena do služby v květnu 1934.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Hlavní výzbrojí ponorky byly dva 203mm kanóny v mohutné vodotěsné dělové věži (600 nábojů) před velitelskou věží. Jejich dostřel byl 27 000 m. K zaměřování sloužil čtyřmetrový dálkoměr. Doplňovaly je dva protiletadlové 37mm kanóny na střeše hangáru a čtyři 13,2mm kulomety Hotchkiss. Dále ponorka nesla osm 533mm torpédometů (čtyři příďové a čtyři v zadní nástavbě) se zásobou 14 torpéd a dva dvojité 400mm torpédomety se zásobou osmi torpéd. 400mm torpédomety byly umístěny externě na otočných lafetách a šlo je využít pouze při plavbě na hladině. Speciálně pro ponorku \"Surcouf\" byl vyvinut malý průzkumný a pozorovací hydroplán Besson MB.411, který byl na palubě uložen ve vodotěsném hangáru. Jeho složení trvalo 10 minut. Letoun se pravděpodobně zcela neosvědčil a za války nebyl využíván a hangár sloužil pro uložení zásob. Uvnitř ponorky se rovněž nacházel prostor pro 40 zajatců. Pohonný systém tvořily dva diesely Sulzer o výkonu 7600 hp a dva elektromotory o výkonu 3400 hp, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost na hladině dosahovala 18,5 uzlu a pod hladinou 10 uzlů. Dosah byl 10 000 námořních mil při rychlosti 10 uzlů na hladině a 70 námořních mil při rychlosti 4,5 uzlu pod hladinou. Operační hloubka ponoru až 80 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "Ponorka byla bojově nasazena za druhé světové války. Využívána byla jako doprovodné plavidlo. Po pádu Francie ponorka unikla do Velké Británie a zakotvila v Plymouthu. Dne 3. července 1940 ji obsadilo britské námořnictvo, přičemž zemřel jeden francouzský a tři britští námořníci. Ponorka byla v září 1940 předána silám Svobodné Francie. Následně operovala v Karibiku. Gaullistické síly ji nasadily při obsazení ostrovů Saint Pierre a Miquelon. Následně byla ponorka převelena k ochraně francouzských držav v Pacifiku. Dne 18. února 1942 se ponorka \"Surcouf\" potopila v mexickém zálivu po kolizi americkou nákladní lodí SS \"Thomas Lykes\". Zemřela celá posádka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Surcouf (N N 3) byla diesel-elektrická křižníková ponorka francouzského námořnictva. Jejím hlavním posláním bylo ničení obchodních lodí protivníka. Ve své době to byla největší ponorka na světě. Ve službě byla v letech 1934–1942. Ponorka se zapojila do druhé světové války. Po pádu Francie roku 1940 byla zajata Brity a předána silám Svobodné Francie. Roku 1942 se potopila po kolizi s nákladní lodí. \"Surcouf\" byla poslední postavená velká ponorka se silnou dělostřeleckou výzbrojí. Její koncepce se ukázala být slepou uličkou a po většinu služby se pro ni hledalo vhodné využití.", "tgt_summary": "Der Unterseekreuzer \"Surcouf\" (N N 3) (benannt nach dem französischen Kaperkapitän Robert Surcouf) war das größte U-Boot der französischen Marine im Zweiten Weltkrieg und bis zur Einführung der \"Sen Toku\"-Klasse der Kaiserlich Japanischen Marine auch das größte U-Boot der Welt.", "id": 235210} {"src_title": "Petrohrad", "tgt_title": "Sankt Petersburg", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Město při svém založení dostalo název Sankt-Pitěr-Burch (), podle nizozemského \"Sankt-Pieterburchu\". Car Petr I. Veliký byl ovlivněn pobytem v Nizozemsku, přitom pojmenoval nové město po svém patronovi, apoštolu Petrovi, nikoliv po sobě samém. V průběhu let se však ujal název Sankt-Petěrburg (německy \"Sankt Petersburg\", avšak v poruštěné podobě). Během první světové války, kdy stálo Rusko proti Německu a Rakousku-Uhersku, byl oficiální název města v roce 1914 změněn z německy znějícího názvu na Petrograd (). Po smrti Vladimíra Iljiče Lenina bylo 26. ledna 1924 město přejmenováno na Leningrad (). Po rozpadu Sovětského svazu byl na základě místního referenda v létě 1991 městu vrácen jeho dřívější oficiální název, Sankt-Petěrburg ( ). Jeho obyvatelé používají často hovorového názvu \"Pitěr\" (\"Питер\"). České exonymum Petrohrad nepochází z období 1914–1924, jak se někdy mylně uvádí. Svůj původ má nejspíše v Jungmannově \"Slovníku česko-německém\" z roku 1837, kde je uveden ekvivalent německého výrazu \"Petersburg\", označující \"„město hlavní v Rusích“,\" česky \"Petrohrad\", popřípadě \"Petrov\" (a bylo doporučeno užívat první variantu). Jde pravděpodobně o obrozenecký kalk z němčiny.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Město bylo založeno 27. (16. ) května 1703 carem Petrem Velikým, během Severní války, na Zaječím ostrově, kde byly položeny základy Petropavlovské pevnosti. Nové sídelní město vybudoval na močálech, které nechal vysušit (za cenu mnoha životů dělníků), a na více než 40 ostrovech, dnes spojených 300 mosty. Mělo být oknem do Evropy. V roce 1712 se stalo hlavním městem Ruského carství, poté Ruského impéria. Toto postavení si udrželo, kromě let 1728-1732, až do vzniku Sovětského svazu, začátkem 20. století. V roce 1716 jmenoval Petr Veliký hlavním architektem města francouzského architekta Jean-Baptista Alexandra Le Blonda. Na vzhledu města má zásluhu i švýcarsko-italský architekt Domenico Trezzini, který dal vzniknout tzv. „Petrovskému baroku“, a také italský architekt Bartolomeo Rastrelli. Byly postaveny další významné stavby, jako Chrám svatého Petra a Pavla, Palác Menšikov, Kunstkamera či Dvenadcať Kollegij, které se staly dominantami v centrální architektuře města. Roku 1724 bylo založeno sídlo Akademie věd, Petrohradské univerzity a Akademického gymnázia. V 60. letech 18. století vystřídala baroko architektura neoklasicistní. Za vlády Kateřiny Veliké (1762-1796) se město rozvíjelo, byla postavena Ermitáž, břehy řeky Něvy byly olemovány žulovými náspy. Na památku vítězství nad Napoleonem (1812) byl postaven Alexandrův sloup a Narvská brána. Ve 40. letech 19. století klasicistní architektura ustupuje romantismu. Po průmyslové revoluci Petrohrad překonal Moskvu, v růstu populace i průmyslovém rozvoji, a rozvinul se v jedno z největších průmyslových měst Evropy, s říčním a námořním přístavem, s velkou námořní základnou. Dne 15. května 1917 přijel do Petrohradu T. G. Masaryk. Jako předseda Československé národní rady zde osobně budoval československé legionářské vojsko, a to až do 7. března 1918. V září a říjnu 1917 obsadila německá vojska západoestonské souostroví, a Petrohrad bombardovala. 7. listopadu 1917 (25. října podle juliánského kalendáře, který tehdy v zemi platil) výstřelem z křižníku Aurora začal ozbrojený převrat – Říjnová revoluce. Ta zásadně změnila dějiny nejen Ruska, ale celého světa 20. století. Aurora byla dříve nasazena v rusko-japonské válce, v první světové válce operovala v Baltském moři, poté sloužila jako výcviková loď. Během druhé světové války byla poškozena a potopena, po válce byla (v letech 1945–1947) opravena, a od roku 1957 slouží jako petrohradské muzeum. Bolševici, vedení Leninem, zaútočili na Zimní palác. Tato událost, poté známá jako Velká říjnová revoluce, vedla ke konci ruské prozatímní vlády, řídící Rusko po odstoupení cara Mikuláše II. Poté sověti přenesli (12. března 1918) vládu do Moskvy. V říjnu 1919 se generál Nikolaj Judenič pokusil, s Bílou armádou, dobýt město, ale Lev Trockij mobilizoval rudoarmějce a donutil ho k ústupu. Od září 1941 až do ledna 1944 bylo město v obležení německými vojsky. Na hladomor tehdy zemřelo více než jeden milion civilistů. Obležení města bylo jedním z nejdelších, a s nejtragičtějšími následky, v novodobé historii. Během \"Leningradské aféry\" (1949–1952) bylo, ve Stalinem inscenovaném procesu, popraveno celé vedení města, včetně prvního tajemníka městského výboru VKS(b) Pjotra Sergejeviče Popkova. Většina (23) tehdejších vůdců bylo odsouzeno k trestu smrti, dalších 181 jich putovalo do vězení nebo do vyhnanství. Metro, které dnes tvoří pět linek, bylo uvedeno do provozu v roce 1955 (s prvními osmi stanicemi). V roce 1995 došlo k zatopení tunelu uprostřed linky Kirovsko-Vyborgskaja, ta byla poté rozdělena (na příštích devět let) do dvou samostatných částí. V dubnu 2017 došlo mezi stanicemi \"Technologičeskij institut\" a \"Sennaja ploščaď\" k bombovému útoku. V šedesátých letech 20. století bylo ve městě obnoveno, a otevřeno veřejnosti, muzeum malíře Ilji Repina. V roce 1991 se po referendu město navrátilo ke svému původnímu názvu. Původní, nebo nové názvy, dostalo také 39 ulic, šest mostů, tři stanice metra a šest parků. V Kateřinském paláci, v Carském Selu, se od roku 2003 nachází věrná kopie Jantarové komnaty. Ta zde existovala od roku 1716 (téměř dvě stě let), během druhé světové války zmizela.", "section_level": 1}, {"title": "Památky a pamětihodnosti.", "content": "Petrohrad je městem s mnoha historicky významnými památkami, také se širokými bulváry, parky a pobřežními promenádami, a stále vyzařuje své otevřené, seversky svěží fluidum. Proslulé (a turisticky atraktivní) letní „bílé noci“, jsou fenoménem. Jde o přírodní jev, kdy slunce na pár hodin zapadá za obzor, ale úplná tma nikdy nenastane, díky blízkosti polárního kruhu. Katedrála svatého Izáka (stavělo jí 440 tisíc dělníků 40 let, 1816 - 1858) měří na výšku 102 metrů. Zlatá kupole je obložena 100 kg čistého zlata. Nabízí výhled na nejkrásnější místa historického centra, a uvnitř 14 tisíc míst pro návštěvníky, a skvostný pohled na skutečnou symfonii z mramoru, drahokamů a polodrahokamů všech barev. Tzv. Zimní palác nechala postavit dcera Petra Velikého, Alžběta, ve stylu italského baroka architektem Bartolomeem Rastrellim, v bílé a zelené barvě, později doplněného klasicistní přístavbou. Kateřina II. Veliká z budovy učinila roku 1764 galerii Ermitáž a umělecké skvosty pro ni nakupovala v celé Evropě. Počet exponátů přesahuje tři milióny, pouze část je přístupná veřejnosti. Počet obrazů řadí Ermitáž mezi největší obrazárny světa. Pokud byste chtěli projít všechny sály s exponáty, čeká vás 10 km dlouhá trasa. Mezi nejoblíbenější atrakce patří první stavba v Petrohradu – Petropavlovská pevnost s \"Katedrálou Petra a Pavla\", palác Admirality, který svou věží dominuje městu, \"Triumfální oblouk,\" jako památka na vítězství nad Napoleonem, žulový monolit – Alexandrův sloup, socha Petra Velikého, zvaná Měděný jezdec, Kazaňský chrám, Křižník Aurora, Vasiljevský ostrov, Smolenská katedrála a další. Nejnavštěvovanějším bulvárem města je 4 km dlouhý \"Něvský prospekt\".", "section_level": 1}, {"title": "Ostatní.", "content": "Zdroj: Lobanova T. Saint Petersburg and its Environs: One-day Pedestrian Routes, Sankt-Peterburg: Novator, P-2 Art Publishers 2013.", "section_level": 2}, {"title": "Mosty.", "content": "Petr Veliký navrhoval město jako další Amsterdam a Benátky, s kanály namísto ulic. V současné době existuje v Petrohradu 342 mostů, přes různé kanály a řeky, z toho 22 je zvedacích. Ty se každou noc se (od dubna do listopadu) na několik hodin zvedají, aby mohly lodě proplout z Baltského moře do Volgo-Baltského vodního systému a zpět. Díky složité síti kanálů se Petrohradu často přezdívá „Benátky severu“. První trvalý most přes Něvu, Blagoveščenský most, byl otevřen roku 1850, dříve byly povoleny jen pontonové mosty. Skoro 100 m široký „Modrý most“ přes řeku Mojku je (podle některých zdrojů) nejširší na světě. Nejdelší je most „Bolšoj Obuchovskij“, měří 2824 m. K dalším známým mostům patří: „Dvorcový (Palácový) most“, „Trojický Most“, „Most Alexandra Něvského“, „Bolšeochtinský most (Most Petra Velikého)“, „Bankovskij most“, „Aničkov most“, „Most Lomonosov“, „Egyptský most“ a „Most čtyř lvů“.", "section_level": 2}, {"title": "Okolí města.", "content": "Z Petrohradu je snadno dostupný slavný Petěrhof, proslulý svým palácovým a parkovým komplexem, a další místa s bývalými rezidencemi ruských carů, např. Carské Selo (město Puškin), Pavlovsk či Lomonosov; pozoruhodná je také ostrovní pevnost Kronštadt.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Ve městě působí přední fotbalový klub Zenit, dvojnásobný vítěz ruské ligy, který v sezóně 2007/08 vyhrál také Pohár UEFA. V ledním hokeji reprezentuje město SKA Petrohrad, účastník KHL, v němž dříve působil český trenér Miloš Říha. Od roku 1995 se v petrohradském Sportovním a koncertním komplexu pořádá halový tenisový turnaj kategorie ATP World Tour 250 St. Petersburg Open. V roce 1980 se, v tehdejším Leningradu, odehrála část fotbalového turnaje v rámci LOH. O čtrnáct let později bylo město pořadatelem her dobré vůle. V současnosti vyrůstá na Krestovském ostrově stadion, pro spolupořádání Mistrovství světa ve fotbale 2018.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Vývoj počtu obyvatel Petrohradu 1725–2019", "section_level": 1}, {"title": "Národnostní složení.", "content": "Skupiny, které se podílely na etnickém složení alespoň desetinou procenta, byly při sčítání v roce 2002 následující: Rusové 84,72 %; Ukrajinci 1,87 %; Bělorusové 1,17 %; Židé 0,78 %; Tataři 0,76 %; Arméni 0,41 %; Ázerbájdžánci 0,36 %; Gruzíni 0,22 %; Čuvaši 0,13 %; Poláci 0,10 %. V průběhu 20. století přišel Petrohrad především o německou a polskou menšinu, které v roce 1897 tvořily 4,01 %, resp. 2,9 %. Tehdy zde žilo také více Finů a Estonců.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Petrohrad má rozsáhlý systém veřejné dopravy, který zahrnuje tramvaje, autobusy, metro či množství říčních služeb, které přepravují cestující po celém městě. Petrohradské metro má pět linek a přepraví 2,5 milionu cestujících denně, některé stanice jsou bohatě zdobené mramorem a bronzem. S Moskvou a Helsinkami spojuje Petrohrad vysokorychlostní železnice, vlaky zde dosahují rychlosti až 250 km/h. Mezinárodní letiště Pulkovo obsluhuje většinu letecké dopravy města.", "section_level": 1}, {"title": "Federální město Sankt-Petěrburg.", "content": "Vedle Moskvy je Petrohrad druhým federálním městem Ruska; je tedy samostatným a samosprávným federálním subjektem, který nenáleží do okolní Leningradské oblasti, jejíž administrativa v Petrohradu sídlí. Město je také sídlem Severozápadního federálního okruhu. V současných hranicích Petrohradu se nacházejí také dříve samostatná sídla a ostrovní město Kronštadt. Město je rozděleno na 18 rajónů (jejich počet se často měnil; do r. 2005, kdy zanikl Lomonosovský a Pavlovský rajón, měl Petrohrad rajónů 20, ještě dříve pak 27).", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti města.", "content": "Viz Seznam osobností Petrohradu", "section_level": 1}], "src_summary": "Petrohrad (, v českém přepisu latinkou \"Sankt-Petěrburg\", rusky hovorově zkracováno na (\"Pitěr\")) je, s populací čítající přes 5 milionů obyvatel, druhým největším městem Ruska. Leží v severozápadní části Ruska, při ústí řeky Něvy, ve Finském zálivu (ten je součástí Baltského moře). Z velkých měst (nad milion obyvatel) je to na světě nejseverněji položené město. ", "tgt_summary": "Sankt Petersburg (; kurz auch St. Petersburg, örtlicher Spitzname \"Piter\" nach der ursprünglich dem Niederländischen nachempfundenen Namensform Санкт-Питербурх \"Sankt-Piterburch\") ist mit 5,35 Millionen Einwohnern (Stand 2018) die nach Moskau zweitgrößte Stadt Russlands und die viertgrößte Europas. ", "id": 1341436} {"src_title": "G. H. Hardy", "tgt_title": "Godfrey Harold Hardy", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Hardyho sympatie k matematice se u něho projevovaly už od mala. Když mu byly teprve dva roky, psal si čísla až do milionů a když šel do kostela, bavil se faktorizací čísel církevních písní. Po škole v Cranleighu získal kvůli svému matematickému nadání stipendium na Winchester College. V roce 1896 začal navštěvovat Trinity College na Cambridgeské univerzitě. V roce 1903 získal titul M.A. (\"Master of Arts\"), což byl v té době nejvyšší titul na anglických univerzitách. Od roku 1906 pracoval jako profesor, ale pouze šest hodin týdně, takže měl dostatek času na výzkum. V roce 1919 odešel na Oxfordskou univerzitu, ale v roce 1931 se zase vrátil na Cambridge.", "section_level": 2}, {"title": "Práce.", "content": "Hardy je známý jako reformátor britské matematiky. Zavedl do ní totiž přísnost, která byla dříve charakteristická pro Francii, Švýcarsko a Německo. Britští matematici se většinou po vzoru Isaaca Newtona věnovali aplikované matematice, ale Hardy oproti hydrodynamice, která měla v Cambridgi významnou roli, agresivně prosazoval čistou matematiku. Od roku 1911 spolupracoval s Johnem Littlewoodem v oblasti matematické analýzy a analytické teorie čísel. Udělali velký pokrok v řešení Waringova problému a také v teorii prvočísel. Spolupráce Hardyho a Littlewooda je jedna z nejúspěšnějších a nejznámějších v dějinách matematiky. Při přednášce v roce 1947 řekl dánský matematik Harald Bohr: „V dnešní době žijí jen tři výborní angličtí matematici: Hardy, Littlewood a Hardy-Littlewood.“ Hardy také v roce 1908 nezávisle na Wilhelmu Weinbergovi formuloval Hardy-Weinbergův zákon, základní princip populační genetiky. Sbírka jeho článků byla vydána v sedmi vydáních nakladatelstvím Oxford University Press.", "section_level": 2}, {"title": "Osobnost.", "content": "Jako dítě byl Hardy velmi stydlivý. Během školních let byl nejlepší ve třídě ve většině předmětů a vyhrál mnoho cen, ale nerad je přebíral před celou školou. Nerad se setkával s neznámými lidmi a nesnesl hledět na sebe v zrcadle.", "section_level": 2}], "src_summary": "Godfrey Harold “G. H.” Hardy FRS (7. února 1877 Cranleigh – 1. prosince 1947 Cambridge) byl významný anglický matematik známý svou prací v oblasti teorie čísel a matematické analýzy. ", "tgt_summary": "Godfrey Harold Hardy (* 7. Februar 1877 in Cranleigh, Surrey; † 1. Dezember 1947 in Cambridge, England) war ein britischer Mathematiker. Seine Arbeitsgebiete waren Analysis und Zahlentheorie. Enge Freunde sprachen ihn mit „Harold“ an, aber sonst wird er allgemein „G. H. Hardy“ genannt. ", "id": 2295532} {"src_title": "John Hunter (chirurg)", "tgt_title": "John Hunter (Mediziner)", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Byl žákem svého staršího bratra, anatoma a porodníka Williama Huntera (1718-1783). Hunter pracoval v nemocnici sv. Jiří v Londýně jako patolog, ale i jako chirurg. Jeho dílo je rozsáhlé. Jeho obrovský přínos se týká hlavně onkologie (nauky o nádorech). Popsal histologickou skladbu mnohých z nich a popsal jejich místní šíření i metastázy. Operoval generála Gareho, který měl rakovinu konečníku a při následné pitvě zjistil a popsal podrobně skladbu tohoto nádoru. Slavnému malíři Gainsborougovi ošetřoval nádor na šíji, který byl už příliš pokročilý, takže jej odmítl operovat. Pro dnešního člověka je překvapivé, že Hunter své pacienty nejdříve operoval a pak pitval. Chirurgové v 18. století měli omezené možnosti. Anestezie (umrtvení) ani narkóza neexistovaly. Důležité bylo však poznání, na němž mohla být stavěna další studia. Hunter také popsal rakovinu prsu a úspěšně ji několikrát operoval. Ale pracoval i v jiných odvětvích. Popsal například u muže, který utrpěl těžký úraz hlavy, prvně subtomální hematon (výron krevní pod tvrdou plenu mozkovou), dnes běžnou diagnózu, vyžadující většinou úspěšný neurochirurgický výkon. Poznával taky (tehdy časté) neštovice a mohl zavést vhodnou léčbu. Bylo to ještě před tím, než Edward Jenner (mimochodem Hunterův důvěrný osobní přítel) zavedl očkování proti nim. Hunter jako první rozpoznal vnitřní strukturu kostí, zjistil, že jsou živeny z epifýz (částí kosti pod hlavicí kloubů). Zjistil i změny epifýz s věkem a popsal resorpci (vstřebávání) a depozici (ukládání) v nich. Byl také prvním, kdo se zabýval složením zubů a popsal je (v roce 1771). Soudě podle jeho prací byla nejčastější nemoc v osmnáctém století onemocnění střevní. John Hunter popsal ve svých dílech histopatologii (mikroskopické postižení tkání) obou částí tenkého střeva, jejuna a ilea. Nezřízená byla prý jeho zvědavost. Dal si (podle některých zdrojů) posílat od přítele Jennera ježky, jež pak pitval a srovnával s člověkem. Zvědavost byla však základem jeho poznání. A toto poznání přineslo mnoho. Jeden z jeho životopisců Cohen napsal, že „Hunter určitě ohlásil zdroj moderní patologie“. Ovšem Hunter se dopustil i omylů: v roce 1786 napsal studii o pohlavních nemocech, v níz se domnívá, že syfilis a kapavka jsou jedna a táž nemoc. Do své filosofie Hunter zahrnoval jak indukci, tak dedukci. To bylo sice učení Francise Bacona, slavného anglického filosofa žijícího dvě stě let před Johnem Hunterem v alžbětinské době, ale podle udání životopisců nečetl Hunter prý nikdy nic jiného než svá vlastní díla. Ke své filozofii tedy došel patrně svými vlastními úvahami a na základě vlastních pozorování.", "section_level": 1}], "src_summary": "John Hunter (13. února 1728 – 16. října 1793) byl skotský lékař a chirurg, který je považován za zakladatele moderní patologie či patologické anatomie, jako oboru, který se zabývá diagnózou zemřelých nemocných, kterou zjišťuje pitvou. Byl jeden z prvních, ne-li vůbec první, kdo získával pitvou zemřelých výsledky, jež opravovaly, doplňovaly, nebo potvrzovaly diagnózu kliniků. Přitom jeho poznatky rozšířily nejen znalosti příčin nemocí, ale i samo poznání lidského těla (anatomii). ", "tgt_summary": "John Hunter (* 13. oder 14. Februar 1728 in Long Calderwood bei East Kilbride in Lanarkshire, Schottland; † 16. Oktober 1793 in London) war ein britischer Wundarzt, Militärarzt, Zahnheilkundler, Anatom und Chirurg, der als Begründer der experimentellen wissenschaftlichen Chirurgie gilt. ", "id": 77557} {"src_title": "Britská Východoindická společnost", "tgt_title": "Britische Ostindien-Kompanie", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Společnost vznikla jako reakce na svůj nizozemský protějšek. Zakládací charta byla vydána 31. prosince 1600 královnou Alžbětou I., avšak byla časově omezená, musela se tedy po několika letech opět obnovovat. Tato listina zaručovala monopol, společnost dokonce mohla zabavit takové zboží, které jí podle monopolu výhradně náleželo. V čele společnosti stál guvernér a rada čtyřiadvaceti prezidentů s jednoročním mandátem. Každý ředitel byl v čele určité komise, které zodpovídaly za jednotlivé činnosti společnosti. Dne 31. května 1609 král Jakub I. prohlásil Alžbětinu chartu za \"věčnou\", avšak vyhradil si právo jednou za tři roky listinu pozměnit. Jelikož obchod s kořením v Indonésii byl v rukou Portugalců a Nizozemců, hledali Britové své základny na méně frekventovaných místech, především v Přední Indii. Své faktorie a základny založili při pobřeží Rudého moře a v Maskatu, Súratu a Mačilípatnamu v Indii. Pronikli také na Ostrovy koření (Moluky) a dokonce zřídili faktorii v japonském Hiradu, odkud byli ale roku 1623 vyhnáni. Na přelomu 20. a 30. let začalo pro společnost období vážné krize. Morová epidemie v Anglii v roce 1625, po ní následující hospodářská recese a zuřící třicetiletá válka na kontinentě značně znesnadnila financování společnosti. Situaci nepomohly aní války a hladomor v indickém Gudžarátu ani zvyšující se nizozemská konkurence (běžně docházelo k pirátským přepadům a bojům mezi východoindickými společnostmi). Navíc ještě musela bojovat s vnitřní konkurencí v podobě utvářející se Skotské Východoindické společnosti, kterou musela nakonec ta britská vyplatit jak u krále (půjčka £20 000 ), tak u zakladatele SVIS Jamese Cunninghama. Společnost musela uzavřít některé faktorie, úplně se stáhla z Moluk. Největší pohroma však přišla za občanské války v Anglii. Akcionáři společnosti se rozdělili na republikány a royalisty, navíc její lodě byly použity v bitvách znesvářených stran. V roce 1653 dokonce Oliver Cromwell zastavil platnost charty společnosti. Ta byla obnovena v roce 1657 za \"půjčku\" £50 000. Po restauraci královské moci v Británii se situace měnila k lepšímu. Pomohl jí nepřátelský vztah s Cromwellem a pár \"půjček\" králi (£3 000 ) a jeho bratrovi (£1 000 ). Další vzpruhou pro společnost byl tzv. \"Zákon o plavbě\" (1651), který vylučoval Nizozemce z obchodu s Anglií. Navíc získala rozsáhlá práva, co se týče styku s asijskými státy. Společnost mohla vyhlašovat válku a uzavírat mír s domorodými vládci, spravovat území kolem svých pevností a soudit a trestat místní obyvatelstvo. Také mohla razit mince (1676), jen pro užití v Orientu. Začala tedy razit rupie, picey a pagody. Tím získala téměř úplnou hospodářskou nezávislost na panovníkovi. Důležitou roli hrálo převedení korunní provincie na ostrově Bombaj (věno královny Kateřiny z Braganzy) do jejích rukou. Bombaj se brzy stala centrem obchodu s Indií a výchozím bodem pro podmanění si celého subkontinentu.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Dne 1. ledna 1874 byla společnost oficiálně rozpuštěna. Obchodní jméno však nadále existovalo pod ministerstvem financí. V roce 1974 byla společnost odkoupena soukromými investory a zaměřila se na obchod s kávou a čajem. V roce 2010 se stal majitelem britský obchodník indického původu, Sanjiv Mehta. Společnost má sídlo v Londýně.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy ve filmech.", "content": "Východoindická společnost se objevila také v některých současných filmech. Jako příklad by mohla posloužit série filmů Piráti z Karibiku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Britská Východoindická společnost (,, nebo ), byla jedna z prvních akciových společností na světě (první byla, Nizozemská Východoindická společnost). Fungovala od roku 1600 do roku 1874 a své sídlo měla v anglickém Londýně. Společnost se zabývala hlavně obchodem s bavlnou, hedvábím, barvivem indigo, ledkem, čajem a také s opiem.", "tgt_summary": "Die Britische Ostindien-Kompanie (British East India Company, BEIC), bis 1707 \"English East India Company\" (EIC), war eine Ostindien-Kompanie, die durch einen Freibrief entstand, den Königin Elisabeth I. einer Gruppe von reichen Londoner Kaufleuten am 31. Dezember 1600 ausstellte. Die Gesellschaft erhielt den Namen \"Governors and Company of merchants of London trading to the East-Indies\". Ihr wurde das Recht zugestanden, auf 15 Jahre sämtlichen Handel zwischen dem Kap der Guten Hoffnung und der Magellanstraße abzuwickeln (Indienhandel). Sie erhielt auch ein Siegel, konnte ihren Gouverneur und die 24 Direktoren selbst wählen und durfte sich selbst Korporationsgesetze („by-laws“) geben. ", "id": 794442} {"src_title": "Třída Daring (typ 45)", "tgt_title": "Daring-Klasse (2006)", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Dodavatelem lodí jsou společnosti BAE Systems a VT Group, které pro tento účel vytvořily společný podnik BVT Surface Fleet. Jako první v březnu 2003 začala stavba torpédoborce \"Daring\", který jako první loď své třídy 23. července 2009 vstoupil do služby. V roce 2010 následoval \"Dauntless\", v roce 2011 \"Diamond\" a v roce 2012 \"Dragon\". Roku 2013 byly zařazeny poslední dvě jednotky \"Defender\" a \"Duncan\". Jednotky třídy \"Daring\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Konstrukce třídy \"Daring\" je ovlivněna britskou účastí na britsko/italsko/francouzském projektu \"Horizon\" – společném vývoji fregat nové generace, z něhož Velká Británie roku 1999 vystoupila. Má však například pro tento projekt vyvinutý protiletadlový systém PAAMS (Principal Anti Air Missile System) využívající radar SAMPSON a šest osminásobných vertikálních vypouštěcích zařízení Sylver A50 pro střely Aster 15 a Aster 30. Systém PAAMS by měl být účinný i proti protilodním střelám. Lodě dále nesou jeden 114mm kanón (4.5\" Mark 8 Mod 1) a dva 30mm kanóny Oerlikon. Všechny lodě třídy \"Daring\" jsou schopné nést protizemní střely či obranné systémy typu Phalanx CIWS, v současnosti však tyto nejsou instalovány. Jsou rovněž vybaveny hangárem pro jeden protiponorkový vrtulník typu Westland Lynx (v současnosti provozovaný) či AgustaWestland AW101. Vrtulníky mohou nést protilodní střely Sea Skua, protiponorková torpéda Stingray, hlubinné pumy a kulomety. Všechny lodě jsou schopny nést 60 námořních pěšáků. Trup lodí využívá prvky technologie stealth. Pohon tvoří dvě plynové turbíny Rolls Royce WR21. Rychlost je až 27 uzlů a dosah 7000 námořních mil při 18 uzlech.", "section_level": 1}, {"title": "Operační služba.", "content": "\"Dauntless\" byl v nasazen k podpoře operací proti Islámskému státu. V Perském zálivu se připojil k doprovodu letadlové lodě USS \"Carl Vinson\" Třídu \"Daring\" dlouhodobě sužují problémy s nedostatečným chlazením turbín, které způsobily několik havárií pohonného systému a ztěžují její nasazení v oblastech s horkým klimatem. Ministerstvo obrany v lednu 2016 potvrdilo, že odstranění tohoto problému si vyžádá nákladnou úpravu pohonu plavidel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Daring (známa i jako typ 45) je třída raketových torpédoborců Royal Navy určených pro protivzdušnou obranu floty i pozemních sil vůči letounům i řízeným střelám. Jsou to největší a nejsilnější postavené britské torpédoborce. Ve službě nahrazují torpédoborce typu 42. Třída se skládá z jednotek HMS \"Daring\" (D32), HMS \"Dauntless\" (D33), HMS \"Diamond\" (D34), HMS \"Dragon\" (D35), HMS \"Defender\" (D36) a HMS \"Duncan\" (D37) (původně byla plánována objednávka 12 kusů).", "tgt_summary": "Die Lenkwaffenzerstörer der \"Daring\"-Klasse – auch bekannt als Type 45 – lösten zwischen 2009 und 2013 die Zerstörer der \"Sheffield\"-Klasse (Type 42) der britischen Royal Navy ab. Großbritannien hat mit ihnen nach eigenen Angaben zur Zeit des Zulaufs die modernste Zerstörerflotte der Welt erhalten. Die Schiffe wurden von BAE Naval Systems und VT gebaut.", "id": 329208} {"src_title": "Robert Surcouf", "tgt_title": "Robert Surcouf", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Po ukončení nezdařeného pokusu o unifikaci autobusu a trolejbusu (Karosa ŠM 11 a Škoda T 11) a nerealizovaném projektu Škoda 13Tr byl na začátku 70. let 20. století v podniku Škoda vyprojektován další typ trolejbusu, který byl označen (s ohledem na použitý systém označení trolejbusů Škoda) jako 14Tr. Vývoj byl ale přerušen, poněvadž se předpokládalo nahrazení trolejbusové dopravy dopravou autobusovou. Teprve ropná krize vedla k přehodnocení postoje a práce na projektu vozu 14Tr byly obnoveny. Vůz 14Tr je dvounápravový trolejbus se samonosnou karoserií. Její kostru tvoří vzájemně svařené prvky – rám, boční stěny, střecha a čela. Každý prvek je zhotoven z ocelových profilů a ze svařených lisovaných dílů. Kostra karoserie je pokryta ocelovým plechem, část pod okny je tepelně izolovaná a odhlučněná antivibračním nátěrem. V interiéru jsou stěny obloženy umělohmotnými deskami. V pravé bočnici jsou umístěny dvoje (u části vozů na export) nebo troje dvojkřídlé skládací dveře. Příčně umístěné sedačky pro cestující jsou potaženy koženkou. V případě elektrické výzbroje bylo využito výhod posledních sérií trolejbusu 9Tr – tyristorové pulzní regulace. Vozy nulté (ověřovací; označeny 14Tr0) a první (14Tr01) výrobní série měly problémy s pevností karoserie. Zatímco u vozů 14Tr01 byly problémy vyřešeny dodatečným zesíleném vozové skříně, trolejbusy 14Tr0 byly pro poddimenzování karoserie poměrně brzo vyřazovány. Trolejbusy vyrobené v dalších sériích už měly vozovou skříň zesílenou (silnější sloupky mezi okny a dveřmi, zesílený rošt vozů). V roce 1995 byla zahájena souběžná produkce modernizované verze 14TrM, od poloviny 90. let byly vyráběny i speciální exportní varianty 14TrE a 14TrSF. Výroba původního typu 14Tr byla ukončena v roce 1999, vozy 14TrM byly produkovány nadále. Od roku 2002 probíhala v ostrovském závodě Škody, kde se od roku 2004 kompletní trolejbusy již nevyrábí, výroba náhradních vozových skříní, které byly určeny pro neopravitelně poškozené vozy (např. zkorodované, jinak poškozené stářím nebo po nehodě).", "section_level": 1}, {"title": "Prototypy.", "content": "První prototyp, který se od ostatních trolejbusů 14Tr lišil odlišně provedenými čely vozu, byl vyroben již v roce 1972. Po různých zkouškách byl v roce 1974 prodán do Mariánských Lázní, kde obdržel evidenční číslo 22. Vyřazen byl v roce 1981. Druhý prototyp vozu 14Tr měl obdobný osud. Vyroben byl v roce 1974, ještě téhož roku byl předán do Mariánských Lázní. Zde pod číslem 23 jezdil do roku 1984, kdy byl vyřazen a sešrotován. Po obnovení prací na vývoji trolejbusu 14Tr bylo v roce 1980 vyrobeno ještě pět prototypových vozů, které se od následně vyráběných příliš nelišily. Roku 1988 byl vyroben prototyp vozu 14Tr pro jízdu pod napětím 750 V. Do provozu byl zařazen o rok později v Banské Bystrici pod číslem 1001.", "section_level": 1}, {"title": "Trolejbusový vlak TV–14Tr.", "content": "V roce 1985 byla na základě požadavku kyjevského dopravního podniku vyrobena spřažená verze dvou trolejbusů 14Tr, která byla označena jako trolejbusový vlak TV – 14Tr a která měla být náhradou za tzv. scepky tvořené dvojicí trolejbusů 9Tr. Zkoušky jediné vyrobené soupravy TV – 14Tr byly prováděny na zkušební trati do Jáchymova a poté, od roku 1986, v Hradci Králové a v Kyjevě. Homologace pro zahraničí však nebyla dokončena a pro československé dopravní podniky se s tímto vlakem nepočítalo, proto byl projekt ukončen.", "section_level": 1}, {"title": "Dodávky trolejbusů.", "content": "V letech 1972 až 1998 bylo vyrobeno 3265 vozů Škoda 14Tr a dva vozy 14Tr tvořící soupravu trolejbusového vlaku TV–14Tr (součet vozů v tabulce uvedené níže dosahuje čísla 3273+2).", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert Surcouf (1773–1827) byl slavným francouzským korzárem, který se během své legendární kariéry zmocnil čtyřiceti sedmi lodí a byl proslulý svou galantností a rytířstvím. Za to byl nazýván \"Král korzárů\".", "tgt_summary": "Robert Surcouf (* 12. Dezember 1773 in Saint-Malo, Frankreich; † 8. Juli 1827 in Saint-Malo) war während der Revolutionskriege ein französischer Kaperer gegen Großbritannien; während der Kontinentalsperre betrieb er darüber hinaus als Unternehmer weitere Kaperschiffe. ", "id": 694585} {"src_title": "William Cathcart, 1. hrabě Cathcart", "tgt_title": "William Cathcart, 1. Earl Cathcart", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Pocházel ze starobylého skotského rodu zmiňovaného od 12. století, byl nejstarším synem generála a diplomata 9. barona Cathcarta. Studoval v Etonu, během kavalírské cesty krátce studoval v Drážďanech, v letech 1771–1772 pobýval v Petrohradě, kde byl jeho otec tehdy vyslancem. Další vzdělání si doplnil na glasgowské univerzitě a původně působil jako právník, od roku 1776 byl členem skotské advokátní komory. Po otci zdědil titul barona se skotským peerstvím (1776) a krátce nato vstoupil do armády. Zúčastnil se války proti USA, v níž dosáhl hodnosti podplukovníka a byl také generálním ubytovatelem britské armády. V letech 1788–1807 byl voleným zástupcem skotských peerů ve Sněmovně lordů (\"Representative Peer of Scotland\") a v letech 1790–1794 místopředsedou Sněmovny lordů. Zastával také funkce ve Skotsku, kde byl lordem viceadmirálem (1795–1831) a lordem místodržitelem v hrabství Clackmannan (1794–1803), v roce 1798 byl jmenován členem Tajné rady. Nadále sloužil v armádě a postupoval v hodnostech (generálmajor 1794, generálporučík 1801), zúčastnil se válek proti revoluční Francii. V letech 1803–1805 byl vrchním velitelem v Irsku a od roku 1803 též členem irské Tajné rady. V letech 1806–1812 zastával funkci vrchního velitele ve Skotsku, v roce 1805 obdržel Bodlákový řád. Kromě velitelských postů v Irsku a Skotsku byl aktivním účastníkem napoleonských válek, v roce 1805 byl mimořádným vyslancem v Rusku, v roce 1806 s početným vojenským sborem obsadil Hannoversko, které ale pak po francouzsko-pruské dohodě bylo předáno Prusku. V roce 1807 spolu s admirálem Jamesem Gambierem vedl výpravu do Kodaně a téhož roku získal britský titul vikomta s členstvím ve Sněmovně lordů. Od roku 1812 byl stálým vyslancem v Rusku, ale zúčastnil se závěrečných tažení proti napoleonské Francii. V této době proslul jako vynikajicí prostředník mezi generály různých národností, jejichž společným cílem byla konečná porážka císaře Napoleona. V roce 1812 byl povýšen na generála a v roce 1814 získal titul hraběte. V letech 1814–1815 byl účastníkem vídeňského kongresu a poté se vrátil do Petrohradu, kde jako vyslanec setrval do roku 1820. V Rusku obdržel Řád sv. Ondřeje a Řád sv. Jiří. Po návratu z Ruska žil v soukromí, v letech 1830–1843 zastával čestnou hodnost guvernéra v Hullu. Zemřel na svém sídle \"Cathcart Castle\" poblíž Glasgow, zde rodina vlastnila majetky již od 12. století.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Během války proti USA se v New Yorku v roce 1779 oženil s Elizabeth Elliot (1764–1847), dcerou newyorského guvernéra Andrewa Elliota a sestřenicí 1. hraběte z Minto. Z jejich manželství pocházelo šest dětí, nejstarší syn William Cathcart (1782–1804) byl kapitánem Royal Navy a zemřel na zimnici na Jamajce. Dědicem titulů byl druhorozený syn generál Charles Cathcart, 2. hrabě Cathcart (1783–1859). V armádě sloužili také další tři synové, z nich nejvíce vynikl generál Sir George Cathcart (1794–1854), který padl jako vrchní velitel v krymské válce. Další syn Frederick Cathcart (1789–1865) dosáhl v armádě hodnosti plukovníka a v letech 1824–1826 byl britským vyslancem u Německého spolku. Díky manželce a sňatkům svých sester měl blízké příbuzenské vazby na řadu dalších významných osobností, jeho švagry byli ministr zahraničí David Murray, 2. hrabě z Mansfieldu (1727–1796), generál Thomas Graham (1758–1843), admirál Sir Robert Digby (1732–1815) a dlouholetý poslanec Dolní sněmovny Sir David Carnegie (1753–1805).", "section_level": 1}], "src_summary": "William Schaw Cathcart, 1. hrabě Cathcart (\"William Schaw Cathcart, 1st Earl Cathcart, 1st Viscount Cathcart, 1st Baron Greenock, 10th Baron Cathcart\") (17. září 1755, Londýn, Anglie – 16. června 1843, Glasgow, Skotsko) byl britský generál a diplomat ze staré skotské šlechty. Vynikl jako vojevůdce za napoleonských válek, v roce 1812 dosáhl hodnosti generála. V letech 1812–1820 byl britským velvyslancem v Rusku, mezitím byl také britským delegátem na vídeňském kongresu (1814–1815). V roce 1814 byl povýšen na hraběte. Jeho dědic generál Charles Cathcart, 2. hrabě Cathcart (1783–1859) byl v letech 1845–1847 generálním guvernérem v Kanadě, další syn George Cathcart (1794–1854) padl jako vrchní velitel v krymské válce.", "tgt_summary": "William Schaw Cathcart, 1. Earl Cathcart KT, PC (* 17. September 1755 in Petersham; † 17. Juni 1843 auf Cartside bei Glasgow) war ein britischer General und Diplomat.", "id": 1191916} {"src_title": "Kostel svatého Sulpicia (Paříž)", "tgt_title": "St-Sulpice (Paris)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "O předchozích stavbách, které zde stály před vybudováním kostela, není mnoho zpráv. V roce 1724 byl objeven náhrobek z 10. století pocházející ze hřbitova u zdejší kaple. Na místě kaple stál od 12. do 14. století nový kostel, který byl rozšířen o loď za Františka I. a o tři kaple v roce 1614. Tím, jak se zvyšoval počet obyvatel na předměstí Saint-Germain-des-Prés, bylo třeba postavit větší kostel. Kromě toho původní kostel byl již ve velmi špatném stavu. V roce 1643 bylo proto předneseno postavit nový kostel. Na přestavbě kostela začal v roce 1645 pracovat architekt Christophe Gamard (†1654) a v roce 1646 byl položen základní kámen. Protože však zahájená stavba nebyla považována za dostatečnou, byl v roce 1655 položen nový základní kámen za účasti královny Anny Rakouské a Gamardův projekt přepracovali architekti Daniel Gittard (1625-1686) a Louis Le Vau (1612-1670). Chór byl dokončen a vysvěcen na konci roku 1673, ale práce byly zastaveny necelé dva roky později pro nedostatek finančních prostředků. Poté stavba pokračovala v roce 1718 a vedl ji Gilles-Marie Oppenord (1672-1742), který dokončil loď a transept. Průčelí v klasickém stylu navrhl v roce 1732 původem italský architekt Giovanni Niccolo Servandoni (1695-1766) a jeho projekt zahrnoval i vytvoření velkého půlkruhového náměstí před kostelem. K tomu ovšem nedošlo, neboť k němu bylo zapotřebí získat rozsáhlé pozemky a zbořit okolní domy. V roce 1770 byl pověřen architekt Oudot de Maclaurin dokončit obě věže, které již několik let stály. Jeho návrh však nebyl přijat a proto severní věž rekonstruoval Jean-François Chalgrin. Po dokončení v roce 1781 se věž stala jednou z největších zvonic v hlavním městě. Jižní věž zůstala dodnes nedokončena. Za Velké francouzské revoluce byl kostel přeměněn na Chrám Rozumu a během Direktoria se z něj stalo skladiště krmiva a později taneční sál. V té době fyzik Claude Chappe instaloval v každé věži optický telegraf, který komunikoval s Fontenay-aux-Roses a Villejuif. Výstavba kostela poté pokračovala a byla definitivně dokončena v roce 1870. V roce 1871 byla nicméně severní věž poškozena granáty během prusko-francouzské války. Na konci 20. století byly zahájeny rozsáhlé restaurátorské práce. Renovované průčelí kostela je opět vidět od roku 2011. Dne 17. března 2019 došlo k požáru kostela, který se rozšířil na vitráže nade dveřmi. Při požáru nebyl nikdo zraněn. Policie později potvrdila, že šlo o úmyslně založený požár.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Exteriér.", "content": "Kostel sv. Sulpicia orientovaný tradičně od západu na východ je se svými 120 m délky, 57 m šířky a 30 m výšky v centrální kupoli druhým největším kostelem v Paříži (po katedrále Notre Dame). Původní inspirací byl kostel Gesù v Římě, ovšem podíl několika architektů, změny v plánech a dlouhá výstavba způsobily smíšení různých architektonických stylů. Obdobnou architekturu mají i jiné pařížské kostely, např. kostel svatého Pavla a Ludvíka, kaple v Sorboně nebo částečně kostel svatého Rocha. Soutěž na návrh západní fasády vyhrál v roce 1732 Giovanni Servandoni, navrhl průčelí pole vzoru katedrály svatého Pavla v Římě. Skládá se ze dvou mohutných portiků se sedmi arkádami, v přízemí s dórskými a nad nimi jónskými sloupy, do nichž jsou zakomponované obě věže vysoké kolem 70 m. Obě věže se odlišují. Jižní věž vysokou 68 m navrhl architekt Oudot de Maclaurin; je zčásti osmiboká s obloukovými frontony. Naopak severní věž upravil Jean-François Chalgrin. Je zčásti čtyřboká s trojúhelníkovými frontony a je i vyšší (73 m). Obě věže jsou zakončeny balustrádou.", "section_level": 2}, {"title": "Interiér.", "content": "Kněžiště kostela je velmi rozsáhlé a bylo vytvořeno podle plánů Daniela Gittarda. Je obklopeno sedmi arkádami, jejichž pilíře jsou zdobené mramorovými korintskými pilastry. Autorem hlavní lodi je Gilles-Marie Oppenord. Transept byl postaven v několika etapách. Severní část s portálem z let 1660-1678 je připisována Christophovi Gamardovi a jižní část s portálem vytvořil Gilles-Marie Oppenord v letech 1719-1745. Kaple Panny Marie se nachází ve východní části budovy a vstupuje se do ní přes chórový ochoz. Její autorství se připisuje Christophovi Gamardovi a vznikla v letech 1660-1678. Kaple v barokním slohu obsahuje oltář zasvěcený Panně Marii a je zakončena rokokovou kupolí s freskou z roku 1732. Na zdech jsou nástěnné malby, jejichž autorem je malíř Charles André van Loo (1705-1765). V nice je mramorová socha Madony, kterou vytvořil sochař Jean-Baptiste Pigalle. Kaple je osvětlena dvěma okny s monogramem AM (Ave Maria). Velké varhany postavil François-Henri Clicquot v letech 1776-1781, varhanní skříň navrhl architekt Jean-François-Thérèse Chalgrin. Varhany v roce 1862 restauroval a rozšířil Aristide Cavaillé-Coll. Varhany mají 102 rejstříky a asi 7 500 píšťal a jsou tak jedněmi z největších ve Francii. Na nástroj hráli významní varhaníci jako Charles-Marie Widor (1870-1933), Marcel Dupré (1934-1971) nebo Daniel Roth (od roku 1985). Varhanní skříň a její výzdoba je od roku 1905 chráněná jako historická památka, instrumentální část varhan je takto chráněná od roku 1978. V severní části transeptu se nachází gnómón v podobě obelisku a mosazná páska vedoucí po podlaze kostela jižním směrem. Obelisk zde byl postaven v 18. století vědci z Pařížské observatoře na žádost místního faráře, který chtěl zjistit přesné datum jarní rovnodennosti a Velikonoc. Sluneční paprsky procházející v poledne přes čočku vsazenou v okně pak dopadají 21. března na vyznačenou pásku. Kazatelna byla vytvořena z dubového dřeva a mramoru v roce 1788 podle návrhů Charlese de Wailly. V současnosti se již nepoužívá pro kázání, kněz čte ze čtecího pultíku u oltáře. Kazatelna je zdobena různými symboly: V kostele sv. Sulpicia se nachází mnoho uměleckých děl, mezi něž patří:", "section_level": 2}, {"title": "Kostel v literatuře.", "content": "V literatuře se kostel poprvé objevuje v románu abbého Prévosta \"Manon Lescaut\" (1731). Honoré de Balzac kostel zmiňuje ve dvou knihách. V díle \"Lesk a bída kurtyzán\" (1838-1843) zde abbé Herrera slouží mši a v románu \"Mše ateistova\" (1836) se v kostele chirurg Desplein seznamuje se svým žákem Horacem Bianchonem. Rozsáhlé pasáže o kostele se vyskytují v románu \"Tam dole\" (1891) J. K. Huysmanse, neboť hlavní postavou je přímo zvoník kostela sv. Sulpicia. Kostel sv. Sulpicia je jedním z míst děje románu \"Vzpoura andělů\" (1914), který napsal Anatole France. Georges Perec ve svém díle \"Tentative d'épuisement d'un lieu parisien\" (1975) vypisuje všechny významné události, které se odehrály na náměstí Place Saint-Sulpice před kostelem. Jean-Paul Kauffmann v knize \"Zápas s andělem\" (2001) na základě fresky Eugèna Delacroixe popisuje vznik malby i kostela. Kostel sv. Sulpicia je jedním z míst, kde se odehrává román \"Šifra mistra Leonarda\" (2003) spisovatele Dana Browna. Hlavním objektem je zdejší gnómón, který má skrývat tajemství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kostel svatého Sulpicia (francouzsky \"Église Saint-Sulpice\") je katolický farní kostel v 6. obvodu v Paříži, který se nachází na náměstí \"Place Saint-Sulpice\". Je zasvěcen sv. Sulpiciovi Piovi, zemřelému v roce 647. Výstavba probíhala v letech 1646-1870. Od roku 1915 je chráněn jako historická památka.", "tgt_summary": "Saint-Sulpice ist eine katholische Pfarrkirche im Pariser Stadtteil Saint-Germain-des-Prés (im 6. Arrondissement). Sie ist dem heiligen Sulpicius II. von Bourges als Namenspatron geweiht. ", "id": 1013912} {"src_title": "Pěstování lesa", "tgt_title": "Waldbau", "src_document": [{"title": "Historie pěstování lesů.", "content": "Pěstování lesů jako systematická činnost a vědní obor se začíná rozvíjet spolu s ostatními lesnickými obory (ochrana lesa, hospodářská úprava lesa, lesnická typologie...) zejména na konci 18. a na počátku 19. století. Za počátek systematického hospodaření v českých, moravských a slezských lesích se považuje vydání zemských lesních řádů (Čechy a Morava roku 1754, Slezsko roku 1756). Jejich dodržování bylo problematické, protože chyběli kvalifikovaní lesníci - lesní hospodáři. Proto bylo v roku 1850 vydáno nařízení o státních zkouškách pro lesní hospodáře a o zkouškách osob určených k ochraně lesů. V té době také dochází k rozvoji lesnického školství. Mezníkem otevírajícím moderní historii hospodaření v lesích se stal Rakousko-Uherský zákon č. 250/ 1852, který v pojetí lesního hospodářství zakotvil ekonomické procesy, které pak vedly k vytvoření lesního hospodářství jako samostatného hospodářského odvětví (na území nynější České republiky tento zákon platil až do roku 1960). V 19. století nebyla známá nebezpečí spočívající v ohrožení stejnověkých monokulturních lesů hmyzími škůdci nebo extrémními výkyvy počasí (bořivý vítr, mokrý sníh, sucho...), takže byly zakládány většinou lesy monokulturní a stejnověké. Došlo tak k zásadní změně druhového složení našich lesů. Byly zakládány borové a smrkové monokultury nebo lesy s převahou smrku a borovice, které v důsledku tehdejších finančně výnosových teorií byly pokládány za nejvýnosnější. Převládal holosečný hospodářský způsob a uměle založené kultury byly vychovávány šablonovitě. Rozvíjel se stanovištní průzkum a do popředí se dostala otázka zhoršování půdy související s pěstováním monokultur. Toto hospodaření umožnilo překonat kritický nedostatek dříví ale zároveň přineslo počátkem 20. století rozsáhlé kalamity (kůrovcová kalamita na Šumavě, mnišková kalamita atp.) a rozsáhlé polomy způsobené bořivým větrem, mokrým sněhem nebo námrazou. To podnítilo další bouřlivý rozvoj disciplín zabývajících se lesními ekosystémy (lesnická pedologie, lesnická typologie, lesnická zoologie, fytocenologie atp.). V důsledku nových poznatků docházelo postupně, na základě zkušeností, ke korekcím hospodaření s cílem druhově a prostorově lesy diferencovat. Do porostů byly vkládány meliorační a zpevňující dřeviny, porosty byly vychovávány prořezávkami a probírkami, byly zřizovány zpevňovací pásy, rozluky i závory s cílem zvýšit jejich stabilitu. Podrobně byly propracovány způsoby přirozené i umělé obnovy lesa, modely výchovy porostů i způsoby lesní těžby, stále s ohledem na prvotní cíl (trvale udržitelné, výnosově vyrovnané hospodaření zajišťující produkci obnovitelné suroviny - dříví). V lesním hospodářství od druhé poloviny 20. století sílí tendence využívání přirozených procesů (v různých podobách tzv. přírodě blízkého lesního hospodářství). Jedná se i o ekonomicky racionálnější přístup s jistým přínosem pro vlastníka lesa, o čemž svědčí stále větší množství zejména soukromých a společenstevních lesů, které tyto postupy využívají. Během druhé světové války sice docházelo v našich lesích ke zvýšeným těžbám způsobeným požadavky válečného hospodářství, ale celkově lesy tuto krátkou epizodu přestály poměrně v dobrém stavu, stejně jako poválečné znárodňování a násilnou kolektivizaci (na rozdíl od svých bývalých majitelů). V roce 1960 byl přijat nový lesní zákon (166/60Sb. o lesích a lesním hospodářství. Za základní hospodářský způsob stanovuje hosp. způsob maloplošný pasečný (podrostní), vyzdvihuje mimoprodukční funkce lesa a zakazuje holoseče širší než výška porostu [5]. Tento zákon ovšem nevyhovoval socialistickému hospodaření tehdejších podniků státních lesů. Proto byl již v roce 1977 schválen nový zákon o lesích (61/1977 Sb. ) který umožnil tzv. \"racionalizaci\" lesního hospodaření (větší holé seče, upuštění od striktně podrostního a maloplošného hospodaření). Přesto nelze říci, že by hospodaření tehdejších Státních lesů mělo zásadně negativní vliv na stav našich lesů. To ovšem neplatí o vlivu ležícím mimo pravomoci tehdejšího lesního hospodářství. Tím byly průmyslové imise a kyselé deště, které během 70. a 80.let 20. století způsobily odumření a rozpad rozsáhlých porostů zejména v horských polohách severních pohoří (Krušné hory, Jizerské hory, Krkonoše a Orlické hory částečně i další pohoří). Po roce 1989 byla asi nejvýznamnější změnou restituce (navrácení) zhruba 40% rozlohy lesů původním vlastníkům. Během 90. let minulého století skokově vzrostly pravomoce státních orgánů ochrany přírody (přijetí zákona 114/92Sb.) a byl také přijat nový zákon o lesích (289/1995 Sb.).", "section_level": 1}], "src_summary": "Pěstování lesa je důležitý lesnický obor, který se zabývá péčí o lesní porosty od jejich vzniku až po smýcení. Součástí takto široce definovaného záběru jsou jednotlivé podobory: semenářství, školkařství, zakládání, obnova a výchova lesních porostů. Jde o soubor biotechnických opatření, která směřují k ekonomickému využívání dřevin a biocenózy lesa. Vysazování lesa ovšem snižuje místní dostupnost vody.", "tgt_summary": "Der Waldbau ist ein zentraler Bestandteil der Forstwirtschaft. Er hat die Aufgabe, „die vorhandenen Wälder zu pflegen und zu verjüngen und neue Waldbestände zu begründen“. Sein Ziel ist es, das Wachstum und die Stabilität der Waldbestände zu sichern und zu verbessern, und dabei insbesondere das Prinzip der Nachhaltigkeit zu berücksichtigen und so den klimaplastischen Wald zur erschaffen. ", "id": 2132391} {"src_title": "Tornjak", "tgt_title": "Tornjak", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Lide skrz několik tisíc let, co se zabývají chovem dobytka, chovají psy pro různé účely, aby mu v této práci pomáhali. Díky archeologickým nálezům z období neolitu (obydlí - Lattringen, Luscherza a Vinelz) se považuje za téměř jisté, že i v té době existovali ovčáčtí psi. V současné době existují různé teorie o původu, místa vzniku a šíření dnešních ovčáků, ale předpokládá se, že nejpřesnější je teorie o neevropském původu většiny ovčáků. Podle této teorie dnešní evropští ovčáci pocházejí ze Střední Asie a za svého předka mají \"tibetského psa\", který žil v Tibetu tisíce let před naším letopočtem. Potvrzením této teorie je skutečnost, že jsou velmi podobná plemena psů rozložena od východní Asie směrem až do západní Evropy. Je předpokládáno, že se tito psi rozšířili z Asie do našich prostorů dvěma směry. Jedním z nich je \"západní\" směr, z Tibetu přes afghánská, íránská a kurdská horská pásma, následně Malou Asii, Balkán až po střední a západní Evropu. Druhý směr je \"severní\", tedy z Tibetu přes Kazachstán, Kyrgyzstán, Gruzii a dnešní Ukrajinu do východní Evropy. Tornjak, jako jeden z balkánských ovčáků, s největší pravděpodobností nese svůj původ ze západního směru. Podle vědeckých výzkumů, je téměř nepochybné, že jeho předkem je tibetský mastiff, respektive že pochází z oblasti dnešního Íránu.Ve všech písemných historických dokumentech se zmiňuje tornjak jako psí plemeno výhradně z Bosny a Hercegoviny, to potvrzují i DNA testy, které provedl kynolog dr. Alen Salkić, na jejichž základě bylo dokázané, že se jedná o zcela bosenské autochtonní plemeno. Úplně první zmínka o tomto plemeni pochází z roku 1067 a nachází se v záznamech Bosenské církve. Stejný popis se nachází také v zápisech ze 14. století a 18. století. Plemeno tak zůstalo skoro nezměněné skrze celé milénium. Během tohoto období tornjaci úspěšně odolávali všem exogenním a endogenním vlivům, které se pokusily modifikovat jejich fyzikální strukturu, charakter a kvalitu jejich poslání, jakožto ovčáckých psů. Průměrná nadmořská výška v Bosně a Hercegovině je více než 600 metrů a řadí se mezi hornaté země. Přibližně 63 % Bosny a Hercegoviny je pokryto lesy a znamenitými vodními toky. Podnebí je kontinentální s nádechem středomořského klima, což způsobuje těžký sníh, takže doba uchovávání sněhu v horských oblastech jsou často delší než 170 dnů. Teplotní rozsah je široký a v extrémních případech je jeho rozmezí od -40 °C až po 45 °C, k tomu častý prudký vítr, hustá mlha a silný sluneční svit společně ovlivňovaly zvířata, a ty tak musela rozvíjet svou přirozenou bariéru v podobě ostré, dlouhé a husté srsti. Tento atribut je u tornjaků a jiných zdejších domácích zvířat dědičná dispozice, která poskytuje solidní ochranu před neočekávanými extrémními povětrnostními podmínkami. Po celá staletí jsou v Bosně a Hercegovině vlci a medvědi stálou hrozbou pro domácí zvířata a chovatele dobytka. Na formování psů tornjaků v přizpůsobování ekologickým podmínkám tak měl vliv i člověk, jehož potřeby byly, aby měl zdravé, silné a veliké ovčáky - se skromnými požadavky na potravu, s kvalitním mechanismem opatření proti nepříznivým přírodním podmínkám a zejména ovčáky disponujícími takovými vlastnostmi, aby byli schopni chránit majetek před velikými šelmami v horských oblastech Bosny a Hercegoviny. Z Bosny a Hercegoviny byl ve 2. polovině 20. století výrazněji rozšířen v rámci bývalé Jugoslávie do současného Chorvatska, které se ho následně na počátku 21. století, jakožto už nezávislý stát, klamně a neoprávněně snažilo registrovat jaké své autochtonní plemeno. Bosna a Hercegovina, z důvodu složité politické situace, nesprávného fungování země a de facto jejího rozdělení (které vzniklo v zemi po agresi na Bosnu a Hercegovinu v letech 1992–1995, kdy byla podepsána 14.12.1995 Daytonská mírová smlouva) a v té době nejednotného a rozkouskovaného národního kynologického svazu, nereagovala na úmysl Chorvatska včas a tak roku 2007, po vzájemné dohodě mezi FCI, Bosenským kynologickým svazem a Chorvatským kynologickým svazem na zasedání FCI v Madridu, kde došlo k rozhodnutí o zavedení nové společné standardizace, byl kompromisně přidán do názvu vedle pojmu bosenskohercegovinský i pojem chorvatský. V listopadu 2017 bylo prozatímní uznání plemene zrušeno a místo toho byl tornjak FCI plně uznán. Plemeno má v současné době právo účastnit se národních a mezinárodních soutěží a také možnost účastnit se evropských, světových a CACIB výstav, avšak dokud neproběhne plánovaná revize, má stále jen status provizorně přiznaného plemene, a tak nemá právo na CACIB titul.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Mezi hlavní lokality jejich výskytu patří pohoří ve střední Bosně, zejména hora Vlašić a přilehlé hory, dále rovina Kupres a hora Vranica. Konkrétní příklady lze nalézt v mnoha dalších místech po celé zemi, zejména kolem města Travnik a měst Banja Luka, Gornji Vakuf, Vitez, Tomislavgrad, Glamoč, Sanski Most a Sarajevo. Přesněji, dle některých odhadů současného stavu, se asi 45% Tornjaků nachází v oblasti města Travnik, 25% v oblasti kolem Banja Luky, 12% v blízkosti města Tomislavgrad a 18% v ostatních místech. Tornjaci se ale rozšířili po celé Evropě, hlavně však do zmiňovaného Chorvatska. Roku 2012 byl dovezen první jedinec plemene i do Česka – fenka ale již po pěti dnech od příjezdu uhynula na parvovirózu. I přesto se po několika letech narodil první vrh tornjaků v České republice, toto prvenství se podařilo chovatelské stanici Tor Bohemia.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Tornjaci jsou řazeni do skupiny molossoidních plemen, tzn. že jsou poměrně velicí a mohutní. Jedná se o silně stavěné a přesto mrštné psy. Stavbu těla mají téměř kvadratickou. Zpravidla jsou vícebarevní s výraznými znaky různých barev. Obvykle je dominantní základní barvou bílá. Můžou se objevit psi s černou základní barvou a bílými znaky, nejčastěji okolo krku, na hlavě a na nohách. Mohou se vyskytovat i jedinci téměř bílí s jen malými znaky. Jejich srst je dlouhá a hustá, dobře izoluje, aby se voda nedostala na kůži a na krku vytváří límec. Hlava je protáhlá. Krk je středně dlouhý a nesený spíše nízko, měl by být dobře osvalený a silný. Hřbet je rovný a široký. Hrudník je oválného tvaru, a je široký. Končetiny jsou dobře vyvinuté, silných kostí a pevného osvalení. Ocas je dlouhý, nasazený přiměřeně vysoko a velmi pohyblivý. V klidu visí a v pohybu je vždy vztyčený jako vlajka nad úroveň hřbetu. Psi dosahují výšky 65 až 70 cm, feny 60 až 65 cm. FCI toleruje odchylku pouze +/- 2 cm. Váha se pohybuje v rozmezí 35 až 60 kg.", "section_level": 1}, {"title": "Povaha a péče.", "content": "Jelikož jsou to pastevečtí psi, mají i sklony k pasení a ochranitelské pudy vůči své \"smečce\". Jsou to tvrdohlaví psi, ale jsou celým svým srdcem oddání své rodině, kterou respektují a chrání ji. Jsou vyrovnané povahy, velmi přátelští, odvážní, poslušní, inteligentní a sebevědomí. Se svojí vrozenou obranou reakcí jsou urputní při bránění svěřeného majetku, značně odolní vůči bolesti, neúplatní a podezíraví k cizím. Oddaní svému pánovi a velmi klidní a mírní v jeho přítomnosti. Co se jejich srsti týče, tak tornjaci nepotřebují takřka žádnou péči, neboť jejich vysoce kvalitní, bohatá srst je samočistící a chrání psa ve všech povětrnostních podmínkách. Stačí ji jen občasně pročesat. Hodí se pouze pro pobyt venku, v bytě by nebyli šťastní a nejspíše by ani neměli tolik pohybu, který tolik potřebují. Mají skromné požadavky ohledně stravy i \"ubytování\", neboť drsné kontinentální klima, ve kterém stoletími žijí, komplexně s vlky a medvědy, stvořilo tohoto psa pro široké užití v podmínkách strádání a podvýživy (v sněžných nocích zůstává ležet ve sněhu, který ho často i překrývá). Geneticky je velmi dominantní. Má specifický pohled, bystrý, rozpačitý, vážný a klidný. Hodí se spíše pro zkušenějšího chovatele a pro sportovně založené lidi. Potřebuje důslednou výchovu, ale ne tvrdou. S radostí plní svěřené úkoly a je snadno cvičitelný.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tornjak je ovčácký pes původem výhradně z Bosny a Hercegoviny, kde převládajícím územím jeho výskytu je širší region hory Vlašić (centrální část Bosny a Hercegoviny). ", "tgt_summary": "Der Tornjak ist eine von der FCI anerkannte Hunderasse aus Bosnien-Herzegowina und Kroatien (FCI-Gruppe 2, Sektion 2.2, Standard Nr. 355). Der AKC führt die Rasse seit Mai 2012 im Hinblick auf eine mögliche Anerkennung in seinem \"Foundation Stock Service\".", "id": 295636} {"src_title": "Hiei (1912)", "tgt_title": "Hiei (Schiff, 1912)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Její stavba byla zahájena v loděnicích \"Jokosuka Kaigun Kóšó\" (\"Loděnice válečného námořnictva v Jokosuce\") 4. listopadu 1911, na vodu byla spuštěna 21. listopadu 1912 a do služby vstoupila 4. srpna 1914. Po první světové válce byly zmodernizovány její kotle a pod čáru ponoru byly přidány protitorpédové výdutě. Mezi lety 1932 a 1940 sloužila \"Hiei\" jako cvičná dělostřelecká loď. Byla částečně odzbrojena a také část jejího pancéřování byla odmontována (odstraněna byla zadní dělová věž a boční pancéřový pás). Při modernizaci v roce 1940 dostala svou výzbroj a pancéřování zpět, prodělala stejný modernizační program jako ostatní lodě třídy Kongó a byla opět zařazena mezi bitevní lodě. Protože byla \"Hiei\" původně stavěna jako bitevní křižník (to platilo pro celou třídu Kongó), byla i po přestavbě velmi rychlá (ve srovnání s ostatními bitevními loděmi), což ji předurčovalo k doprovodu rychlých letadlových lodí. Během války se ale projevily její limity při obraně před leteckými útoky způsobené zastarávajícím designem. \"Hiei\" byla součástí úderného svazu letadlových lodí, který 7. prosince 1941 zaútočil na americkou flotilu kotvící v Pearl Harboru, účastnila se 19. února 1942 útoku na Darwin, nájezdu do Indického oceánu proti britské Východní flotile v dubnu 1942, chránila invazní flotilu během bitvy o Midway v červnu 1942, zúčastnila se bitvy u východních Šalomounů v srpnu 1942 a bitvy u ostrovů Santa Cruz v říjnu 1942. Během námořní bitvy u Guadalcanalu v noci na 13. listopadu 1942 byla \"Hiei\", pod vedením kapitána Nišidy Masao, zasažena třiceti 8palcovými náboji z křižníků USS \"San Francisco\" a \"Portland\", mnoha 5palcovými náboji a dvěma torpédy z torpédoborce \"Sterett\". Její systém řízení palby hlavních i sekundárních baterií byl vyřazen, nástavby byly v plamenech a 188 členů posádky bylo zabito. Po rozednění byla při pokusu o únik opakovaně napadána torpédovými bombardéry Grumman Avenger z Hendersonova letiště na Guadalcanalu, Avengery a střemhlavými bombardéry Douglas Dauntless z letadlové lodi USS \"Enterprise\" a výškovými bombardéry B-17 Flying Fortress 11. bombardovací skupiny USAAF z ostrova Espiritu Santo. Celkem během dne čelila 70 náletům, po jejichž skončení zůstala nakloněna na pravobok se zatopenou zádí. Večer viceadmirál Abe přikázal kapitánovi Masaovi otevřít Kingstonovy záklopky a opustit loď. Mezi 19 hodinou večer a 1 hodinou ráno se Hiei potopila zádí napřed poblíž ostrova Savo (). Ztráta bitevní lodi byla pro japonské velení velmi hořkou pilulkou, jak píše historik Aleš Skřivan: \"„Ztráta Hiei, první japonské bitevní lodi v celé pacifické válce, byla pro Jamamota nesporně vážnou ranou,...“\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Hiei (: 比叡), pojmenovaná podle hory Hiei ležící severovýchodně od Kjóta, bitevním křižníkem japonského císařského námořnictva třídy \"Kongó\", který byl přestavěn a v roce 1931 překlasifikován na bitevní loď.", "tgt_summary": "Die Hiei (jap. ) war ein Kriegsschiff der japanischen Marine im Ersten und Zweiten Weltkrieg. Fertiggestellt als Schlachtkreuzer der \"Kongō\"-Klasse, wurde es später zu einem Schnellen Schlachtschiff umgebaut. Benannt war es nach dem Berg Hiei, etwa 3 km nordöstlich von Kyōto. Die \"Hiei\" wurde 1942 im Pazifikkrieg schwer beschädigt und von der Besatzung aufgegeben.", "id": 567379} {"src_title": "Audi A8", "tgt_title": "Audi A8", "src_document": [{"title": "D2 (Typ 4D, 1994-2002).", "content": "Celá karoserie je vyrobena z hliníku za použití hliníkového příhradového rámu – Audi Space Frame, který značně snižuje hmotnost vozu, zvyšuje tuhost karoserie, zajišťuje vysokou bezpečnost vozidla a v neposlední řadě nepodléhá korozi, jako konvenční ocelové karoserie jiných výrobců. Kvalita materiálů a lícování je u tohoto vozu na velmi vysoké úrovni. Původně začínala nabídka s motory 2.8 (128 kW) a 4.2 (220 kW). O rok později se objevil motor 3.7 (169 kW). V roce 1996 byl motor 2.8 upraven na výkon 142 kW. První S8 dostalo do vínku také motor 4.2, upravený na výkon 250 kW. Od roku 1998 je v nabídce dieselový motor TDI o objemu 2.5 a výkonu 110 kW a o rok později byly všechny zážehové motory přepracovány a byl zvýšen výkon. V roce 2000 byl upraven i vznětový agregát na výkon 132 kW a objevil se i nový 3.3 TDI o výkonu 165 kW. V roce 2001 doplnil nabídku benzínových jednotek motor 6.0 o výkonu 309 kW. O rok později přišla na trh druhá generace. V roce 1997 byl na autosalonu v Ženevě představen prototyp Audi A8 Coupé. Ten se však do výroby nikdy nedostal. Mělo jít o konkurenta pro vůz BMW 8. Vůz byl osazován motory od šestiválců až po dvanáctiválce.", "section_level": 1}, {"title": "Technická data motoru 4.2 V8.", "content": "Zážehový vidlicový osmiválec o objemu 4172 cm3, měl v tomto modelu z počátku 220kW a odvozená sportovnější verze (S8) byla vyladěna na 250kW při vyšších otáčkách. Při přechodu na 5-tiventilový rozvod v roce 1999 došlo k navýšení výkonu na 228kW (A8) a 265kW (S8). Nejvyšší rychlost byla 250 km/h (elektronicky omezena). Zrychlení z 0 na 100 km/h za 5.5s (265kW) – 6.9s (220kW). Automatická pětistupňová či manuální šestistupňová převodovka. Pohon všech kol. Dále byly v nabídce menší V8 s objemem 3.7L a koncernový V6 s objemem pouze 2.8L, který se na tak velké a těžké auto moc nehodí. Motor 3.7 V8 byl na přání i s pouze předním náhonem, do roku 1999 měl 32 ventilů a 169kW a po přechodu na 5V techniku měl 40 ventilů a výkon navýšen na 191kW. Koncernový motor 2.8 V6, známý z mnoha jiných vozidel VW/Audi/Seat/Škoda byl na přání i s pouze předním náhonem, začal na 128kW a po přechodu na 5V techniku byl výkon navýšen na 142kW motory po modernizaci v roce 1999 mají na plastovém krytu motoru napsáno \"5V\" pro zájemce o naftu byl v nabídce 2.5/V6 s výkonem pouze 110kW, který měl s tak velkým a těžkým vozem opravdu hodně práce, což se podepsalo na spotřebě i spolehlivosti. Po modernizaci v roce 1999 se objevila v nabídce podstatně splehlivější verze 2.5/132kW, ale pro mnoho zájemců o diesel to bylo stále málo, tak se nabídka rozšířila o diesel 3.3/V8 s výkonem 165kW. Do této reprezentativní limuzíny jsou vhodné pouze motory V8, přesto byly v nabídce i slabé V6, které jsou spíše z nouze ctnost.", "section_level": 2}, {"title": "D3 (Typ 4E, 2002-2009).", "content": "Na přelomu září a října roku 2002 byl představen na mezinárodním pařížském autosalonu (neboli Mondial de L’Automobile) model A8, postavený na koncernové platformě Volkswagen Group s názvem D3. Oproti předchůdci byl větší ve všech rozměrech. Nabízela se pouze verze se šestistupňovou automatickou převodovkou. Tento typ si zahrál ve filmu Kurýr 2 i 3", "section_level": 1}, {"title": "Verze S8.", "content": "Pod kapotou je použit desetiválcový motor o objemu 5.2 litru původem z Lamborghini. Motor, jehož dvě řady válců svírají úhel 90°, byl pro potřeby velké limuzíny vyladěn na nižší výkon a vyšší točivý moment a byl lehce přepracován. Především se zvýšilo vrtání (z 82,5 na 84,5) a palivo do válců dopravuje přímé vstřikování FSI. Maximálního výkonu 450 koní dosahuje Audi S8 v 7000 ot./min. K dosažení nejvyššího točivého momentu 540 Nm stačí 3500 ot./min. Elektronický omezovač je nastaven na 250 km/h. Vozidlo je vybaveno nejmodernější verzí pohonu všech kol Quattro. Od sériové verze ji odlišuje znak na masce a víku kufru, spojler, chromovaná mřížka chladiče a čtyři koncovky výfuku.", "section_level": 2}, {"title": "D4 (Typ 4H, 2010-současnost).", "content": "Třetí generace se vyrábí od roku 2010. Motory", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Audi A8L si zvolil bývalý prezident Václav Klaus, který sice říkal, že český prezident by měl jezdit v českém voze, ale sám před hradním Škoda Superb první generace dával právě přednost vozu Audi, který prý tolik „nedrncal“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Audi A8 je luxusní automobil německé automobilky Audi sídlící v Ingolstadtu. Výroba probíhá od roku 1994. Jeho hlavními konkurenty jsou BMW 7 a Mercedes-Benz S. Vyráběla se také verze A8L prodloužená o 13 cm. Odvozené Audi S8, které je v prodeji od roku 1997 je sportovnějším modelem.", "tgt_summary": "Der Audi A8 ist ein Oberklassefahrzeug von Audi, das seit Mitte 1994 in bisher vier Generationen hergestellt wird und das Nachfolgemodell des Audi V8 darstellt.", "id": 229446} {"src_title": "Werwolf", "tgt_title": "Werwolf (NS-Organisation)", "src_document": [{"title": "Vznik organizace.", "content": "Již během neúspěšných tažení německé armády na východní frontě uvažovali někteří vedoucí nacističtí pohlaváři o tom, zda by v případě nepříznivého vývoje druhé světové války či dokonce porážky Německa mělo vzniknout záškodnické či partyzánské hnutí, které by bojovalo proti nepříteli. V průběhu války byly zpracovány varianty možného odboje, jedna z nich pracovníkem zpravodajského oddělení Reinhardem Gehlenem, další nechal vyhotovit Heinrich Himmler. Válečné neúspěchy Německa přiměly roku 1944 jeho vedoucí činitele, aby v této záležitosti začali s výcvikem a s organizačním a materiálovým zabezpečením. Na podzim se rozběhla akce „W“, přičemž byli vybíráni vhodní dobrovolníci, kteří byli školeni pro partyzánskou válku ve výcvikových centrech německých vojenských a bezpečnostních složek. Jedním z vysokých školících důstojníků SS byl i nechvalně proslulý Otto Skorzeny, který učil werwolfy záškodnické činnosti na zámečku Friedenthal u Berlína. Absolventi se učili střílet, potichu zabíjet, šifrovat, sbírat zpravodajské informace, vyhazovat vlaky do povětří, ničit budovy a mosty atd. Školili se také v systému stopařských značek, které je měly v lesním terénu dovést k jejich skrýším. Na přelomu let 1944 a 1945 znovu vyšel román tehdy již nežijícího německého autora Hermanna Lönse „Der Wehrwolf“ (česky jako \"Vlkodlak: Selská kronika\"), který pojednával o německém podzemním odporu v dobách třicetileté války, avšak který byl dán do dějinné souvislosti s blížícími se událostmi. Kniha byla vydávána ve větším nákladu než Hitlerův Mein Kampf, a četla se povinně v armádě, v SS, v Hitlerjugend i ve školách, a byla vydávána za učebnici novodobého werwolfu. V této době se začala na území Třetí říše budovat síť tajných skladů, které měly být zásobárnou pro činnost těchto německých partyzánů.", "section_level": 1}, {"title": "Činnost Werwolfu ve válce.", "content": "Bojová aktivita werwolfu byla různá, rozdílná byla zejména ve vztahu k postupujícím spojeneckým silám. Zatímco na západě se jednotky rozpadly a zbývající bojovníci byli odhaleni na základě udání od sousedů, na východě byla jejich činnost daleko výraznější, protože zde se nemohli Němci smířit, že jsou poraženi od „slovanských podlidí“. Jedinou větší akcí werwolfů na západě byla Operace Karneval, při které byl zavražděn první demokraticky zvolený starosta Cách Franz Oppenhoff. Výcvikové středisko werwolfů bylo v severních Čechách na zámku v Ústí nad Labem - Krásném Březně. V květnu roku 1945 v samém závěru války vydal velkoadmirál Dönitz rozkaz, v němž nařizuje werwolfům složit zbraně na západě, „protože to poškozuje náš národ“, ale o konci jejich činnosti na východě se nezmínil.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečná činnost Werwolfu v Sudetech.", "content": "V lednu 1945 se v „hlavním městě“ werwolfu v Ústí nad Labem konala schůzka vybraných hodnostářů Sudetské župy, která se zabývala působením této organizace v českém pohraničí. Dne 31. ledna 1945 obdržel státní tajemník úřadu říšského protektora K. H. Frank instrukce k akci „W“ s rozpisem kurzů, které se měly konat ve škole Sudetské župy SA v Doksech. V Sudetech byla postupně vytvářena další výcviková centra a budovány tajné sklady, přičemž hlavním skladem zbraní a třaskavin se stal zámek v Krásném Březně. Organizace se vytvářela od března roku 1945 a vstupovali do ní většinou mladí lidé z řad Hitlerjugend a Svazu německých dívek. Činnost werwolfu začala již při osvobozování Československa, kdy němečtí záškodníci prováděli útoky nejen na vojáky Rudé armády, ale jsou zaznamenány i akce proti Američanům v západních Čechách. Po ukončení bojů druhé světové války docházelo ke střetům s československou armádou, která obsazovala pohraničí. Menší vojenské jednotky byly napadány střelbou ze zálohy, docházelo k teroristickým pumovým útokům. Příslušníci werwolfu prováděli útoky proti českým civilistům, kteří byli před válkou vyhnáni a vraceli se zpět do svých domovů, mnohdy docházelo k ničení jejich majetku, nezastavili se ani před vražděním německých antinacistů. Ještě roku 1946 došlo k vraždám několika československých policistů. Československo se tak stalo paradoxně zemí, kde teroristická a záškodnická činnost werwolfu po ukončení války byla ze všech zemí nejvyšší. V červenci 1945 došlo k výbuchu skladiště válečného materiálu v Krásném Březně, který se nacházel několik metrů od bývalého výcvikového střediska werwolfu. Obrovský výbuch, jehož příčina nikdy nebyla uspokojivě vysvětlena a doložena, nejenže zabil na místě desítky lidí, ale zničil i velké zásoby strategicky důležitého materiálu. O tomto incidentu informovala i tajná vysílačka werwolfů, která vysílala až do konce léta 1945. Bezprostředně po výbuchu následoval masakr německých civilistů, kterému učinily přítrž jednotky československého vojska.", "section_level": 1}], "src_summary": "Werwolfové byli němečtí záškodníci, kteří prováděli svoji činnost na konci druhé světové války a bezprostředně po ní. Jejich pojmenování werwolf – vlkodlak je odvozeno od mystického zjevení, napůl člověka, napůl šelmy, která se živí lidskou krví.", "tgt_summary": "Die Organisation Werwolf (seltener: \"Wehrwolf\") war eine nationalsozialistische Organisation zum Aufbau einer Untergrundbewegung am Ende des Zweiten Weltkrieges, die im September 1944 von Heinrich Himmler als Minister und Reichsführer SS gegründet wurde. Aufrufe zur Bildung der Werwolf-Gruppen fanden in der Bevölkerung und unter Angehörigen der Wehrmacht nur ein geringes Echo. Nach Hitlers Tod untersagte Karl Dönitz am 5. Mai 1945 weitere \"Werwolf\"-Aktionen als illegale Kampftätigkeit.", "id": 2360169} {"src_title": "Köln Hauptbahnhof", "tgt_title": "Köln Hauptbahnhof", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Dnešnímu hlavnímu nádraží předcházelo několik menších železničních stanic umístěných v okolí centra města, provozovalo je více železničních společností. Na západním břehu řeky Rýn, byly železniční stanice společností (starý pravopis) \"Bonn-Cölner Eisenbahn-Gesellschaft BCE\", (starý pravopis) \"Cöln-Crefelder Eisenbahn-Gesellschaft CCE\", \"Rheinische Eisenbahn-Gesellschaft RhE\". Na východním břehu řeky Rýn pak železniční stanice společností \"Bergisch-Märkische Eisenbahn-Gesellschaft BME\", (starý pravopis) \"Cöln-Mindener Eisenbahn-Gesellschaft CME\". Původní hlavní nádraží (německy Centralbahnhof) bylo otevřeno dne 5. prosince roku 1859, navrhl jej Hermann Otto. Nádraží brzy naplnilo svoji kapacitu, avšak železniční společnost \"Rheinische Eisenbahn-Gesellschaft RhE\" tehdejší provozovatel nádraží, neměl zájem na rozvoji stanice a to z důvodu prospěchu konkurenčních společností. Skutečné plánování a rozšíření nádraží, přišlo až po znárodnění železnic v roce 1880. Při plánování nového hlavního nádraží, bylo zvažováno více možností. Tou první byla výstavba nového nádraží na jiném místě. Původní nádraží by plnilo úlohu menší železniční stanice. Druhou možností byla výstavba nové nádražní budovy na stejně místě, s rozšířením nástupišť a výstavbou dvou menších železničních stanic na západě (starý pravopis) \"Cöln West\" a jihu (starý pravopis) \"Cöln Süd\". Přijata byla druhá možnost, stavba započala v roce 1889, nádražní budovu navrhl Georg Frentzen. V roce 1894 byla stavba dokončena. Během restrukturalizace všech železničních tratí v oblasti Kolína na Rýnem v letech 1905-1911, prošlo hlavní nádraží další přestavbou. Pouze čekárny pro I. a II. třídu přežily druhou světovou válku a následné úpravy provedené po válce, slouží i dnes v podobě restaurace a centra \"Alter Wartesaal\". Již několik let po druhé světové válce přišla debata o tom, zdali hlavní nádraží nebude potřeba přestavět. V roce 1953 přišla demolice jedné z budov na západní straně, která byla nahrazena moderní budovou. Stará (původní) nádraží budova, která byla jen lehce poškozena během války a dočasně opravena, byla zničena v roce 1955. Dne 23. září roku 1957 byla otevřena nová nádražní hala, pocházející z návrhu architektů Schmitt a Schneider. Hlavní staniční budova byla postavena na severní straně stanice. V průběhu budování příměstské železnice S-Bahn až do roku 1991, prošlo nádraží další přestavbou. V roce 2000 bylo otevřeno nákupní centrum, které zahrnuje 70 obchodů, restaurací na ploše 11 500 m2.", "section_level": 1}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Dálkové spoje: Hlavní nádraží obsluhuje dálkové vnitrostátní i mezinárodní spoje Intercity-Express (dřívější forma názvu je InterCityExpress) - ICE, EuroCity - EC, InterCity - IC jedoucí např. do Berlína, Westerlandu, Hamburku, Hannoveru, Karlsruhe, Mnichova, Vídně, Basileje, Bruselu, Amsterodamu, Paříže. Regionální spoje: Četné jsou především spoje Regional-Express - RE a Regionalbahn - RB směřující do Aachenu, Krefeldu, Düsseldorfu, Gerolsteinu, Wesel, Siegen, Rheine, Münster. Meziměstské spoje: Hlavní nádraží je také centrální křižovatkou dvou rychlých dopravních systémů ve městě S-Bahn a Stadtbahn. S-Bahn obsluhuje linky S6, S11, S12, S13. Podzemní stanice Stadtbahn pak linky 5, 6, 18. Tato podzemní stanice není součástí metra, nýbrž městského dopravního systému Stadtbahn, což je rychlá městská dráha.", "section_level": 1}], "src_summary": "Köln Hauptbahnhof, zkráceně Köln Hbf, je hlavní nádraží v Kolíně nad Rýnem s průměrným počtem cestujících 280 000 denně. Provozuje jej dceřiná společnost největšího železničního dopravce v Německu Deutsche Bahn AG – DB Station&Service, která je zodpovědná za více než 5 000 stanic německé železniční sítě. Nádraží je významnou destinací dálkových, vysokorychlostních vlaků Intercity-Express zkráceně ICE. Navazuje na železniční síť v Kolíně nad Rýnem S-Bahn a Stadtbahn.", "tgt_summary": "Der Kölner Hauptbahnhof ist der wichtigste Eisenbahnknoten von Köln und liegt im Stadtzentrum neben dem Kölner Dom. Mit täglich etwa 350.000 Reisenden und Besuchern sowie rund 1200 An- und Abfahrten zählt er zu den meistfrequentierten Fernbahnhöfen der Deutschen Bahn. Der Durchgangsbahnhof mit seinen elf Gleisen gehört – zusammen mit dem auf der anderen Rheinseite gelegenen Bahnhof Köln Messe/Deutz – zu den 21 Bahnhöfen der höchsten Preisklasse 1 von DB Station&Service. Von seiner südöstlichen Ausfahrt führt die Bahntrasse in einer engen Kurve auf die Hohenzollernbrücke über den Rhein nach Deutz auf der rechtsrheinischen Seite. ", "id": 1798778} {"src_title": "Focke-Wulf Fw 200", "tgt_title": "Focke-Wulf Fw 200", "src_document": [{"title": "Vývoj a kariéra.", "content": "Na přelomu let 1935/36 vytvořil Kurt Tank po rozhovoru s Dr. Stüsselem plán čtyřmotorového letounu s možností užitečného vysokého zatížení a rychlosti. Na počátku roku 1936 dal podnět Ing. Bamsemirimu k vytvoření podrobnějších nákresů. Současně se snažil přesvědčit Říšské ministerstvo letectví, aby jeho letounu přidělili prestižní číslo 200, které tehdy zdaleka neodpovídalo množství typů letadel Focke-Wulf. V červnu byly plány Fw 200 „Condor“, jak ho Tank nazýval, hotovy. Tou dobou byl projekt nabídnut von Gablenzovi (ředitel Lufthansy) a Dr. Stüsselovi. Přesně o rok a 11 dní později byl první prototyp připraven na startovací dráze (červenec 1937). Prototyp V-1 (D-AERE) měl čtyři motory Pratt & Whitney Hornet S1E-G chlazené vzduchem, o výkonu 760 koní. Měly dvoulisté vrtule. Zkušební lety probíhaly tak přesvědčivě, že společnost DHL první sérii odkoupila celou. Aby Tank demonstroval výkonnostní schopnosti svého letounu, zhotovil seznam dálkových letů, které měl Fw 200 vykonat. Tyto lety předcházely výstavě FAI, výstavě pro letecké rekordy. Pro všechny tyto náročné lety musel být D-AERE přestavěn. Kromě přídavných nádrží obdržel také nové jméno D-ACON a byl označen jako Fw 200 S-1. Ohlasy a zájem o tento stroj na sebe nenechaly ze zahraničí dlouho čekat. První nákup letounu uzavřelo Dánsko, jeho letecká společnost (Det Danske Luftfartselskab) obdržel nejprve v červenci 1938 stroj, který pojmenovala „Dania“ a poté v listopadu stroj „Jutlandia“. Další objednávka přišla z Jižní Ameriky, dále z Japonska (konkrétně Japonsko-Mandžuská letecká společnost – Dai NIppon Kabushiki Kaisha) a z Finska. V roce 1940 se zrodila myšlenka přestavět Fw 200 na vojenský letoun. Mohl sloužit jako vojenský transportér, ničitel balónů, námořní letoun, či bombardér pro japonské vojenské letectvo. Ale tyto pokusy neprokazovaly žádné potěšující výsledky, protože křehká konstrukce pro přepravu osob nebyla dosti silná. Byly dokonce postaveny dva kusy speciálně pro Hitlera a jeho doprovod. Později měl takto upravený Fw 200 i Göring. Nepřítomnost dálkového bombardéru pocítila RLM v polovině roku 1940, dala proto rozkaz pro vývoj Fw 200 C. Tato verze s nezměněným drakem, jako dálkový průzkumný bombardér s mnoha střeleckými pozicemi a zvýšeným výkonem však těmto požadavkům nestačil. I přes tyto problémy dokázal mezi lety 1940 a 1944 dosáhnout mnoha úspěchů při podpoře ponorek a bombardování konvojů. Mezi lety 1940 a 1944 bylo postaveno 262 kusů Fw 200.", "section_level": 1}, {"title": "Plán na nový Fw 200.", "content": "Žádný z Fw 200 se nedočkal konce války – připravuje se projekt, který chce jeden kus civilní verze Fw 200 postavit znovu. Projekt připravuje Lufthansa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Focke-Wulf Fw 200 Condor byl německý čtyřmotorový dálkový průzkumný námořní, bombardovací nebo transportní letoun. První prototyp V1 (D-AERE) původně civilního letounu vzlétl 27. července roku 1937 a stroj se začal ihned vyrábět. Letouny byly dokonce prodávány do zahraničí. Jejich proslulost byla tak velká, že některé z nich byly speciálně upravené a sloužily k přepravě nacistických vůdců včetně Adolfa Hitlera.", "tgt_summary": "Die Focke-Wulf Fw 200 „Condor“ (von den Alliierten auch als „Kurier“ bezeichnet) ist ein viermotoriges Tiefdecker-Langstreckenverkehrsflugzeug für 26 Passagiere und vier Mann Besatzung, das von Andreas von Faehlmann und Ludwig Mittelhuber bei Focke-Wulf in Bremen entwickelt wurde. Von den 276 gebauten Fw 200 verwendete die Luftwaffe im Zweiten Weltkrieg 263 Maschinen als Seeaufklärer, Fernbomber und Transportflugzeug.", "id": 1873767} {"src_title": "Igor Nikolajevič Smirnov", "tgt_title": "Igor Nikolajewitsch Smirnow", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Po vyučení pracoval v dělnických profesích nejprve ve Zlatousťském metalurgickém závodě (Ruská SFSR) a posléze v letech 1959–1987 v Elektrostojírenském závodě v Nové Kachovce (Ukrajinská SSR), kde dosáhl funkce zástupce ředitele. Roku 1974 ukončil studia na Záporožském strojírenském institutu a získal titul inženýr. V listopadu 1987 se přestěhoval na území dnešního Podněstří, jelikož byl jmenován do funkce ředitele tiraspolského závodu Elektromaš, kterou zastával do roku 1990 – do svého zvolení předsedou Podněsterské moldavské sovětské socialistické republiky \"(zkratka: PMSSR)\". Do roku 1991 člen KSSS. Smirnov je autorem politických pojednání Žít v naší zemi (2001; rusky: \"Жить на нашей земле\") a Společně s Ruskem (2007, rusky: \"Вместе с Россией\"). Je ženat, má dva syny, kteří zastávají vysoké funkce ve státní správě PMR. V roce 2000 byl zvolen v podněsterské anketě \"Člověkem desetiletí 1990–2000\". Smirnov je občanem Podněstří a Ruské federace. Rozhodnutím Evropské komise má Smirnov, jeho synové a další vysocí političtí představitelé PMR od roku 2005 zakázán vstup do zemí Evropské unie.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "V únoru 1990 byl zvolen poslancem tiraspolského Městského sovětu a poslancem Nejvyššího sovětu Moldavské sovětské socialistické republiky \"(zkratka: MSSR)\", kde spolu s dalšími poslanci ruské národnosti z Podněstří vystupoval v rámci poslanecké skupiny Sovětská Moldávie proti rumunizaci Moldavska (zavedení moldavského jazyka psaného latinkou – tedy totožného s rumunštinou – jako jediného oficiálního jazyka MSSR namísto moldavštiny psané cyrilicí a ruštiny). V dubnu téhož roku byl zvolen předsedou Městského sovětu v Tiraspolu. Když se na jaře 1990 začalo vážně uvažovat o připojení tehdejší MSSR k Rumunsku, postavil se do čela podněsterských odpůrců, kteří požadovali vytvoření Podněsterské autonomní sovětské socialistické republiky v rámci MSSR. Po odmítnutí této varianty ze strany moldavského vedení byl svolán 1. sjezd poslanců všech úrovní Podněstří, na kterém byl Smirnov zvolen předsedou \"Koordinačního sovětu pro sociální a ekonomický rozvoj Podněstří\". Na druhém sjezdu, kde byla 2. září 1990 vyhlášena Podněsterská moldavská sovětská socialistická republika \"(zkratka: PMSSR)\" jako svazová republika SSSR, byl Smirnov zvolen předsedou Nejvyššího sovětu PMSSR a později také předsedou republiky. MSSR oznámila, že považuje vyhlášení PMSSR za protiústavní. Po neúspěšném v srpnu 1991 (kterému vedení PMSSR prohlásilo plnou podporu) se Sovětský svaz začal hroutit a jednotlivé republiky vyhlašovaly nezávislost. 25. srpna Smirnov odjel do Kyjeva na jednání s Nejvyšším sovětem Ukrajiny o nezávislosti Podněstří. Moldavské vedení, které rozhodlo o jeho zatčení, využilo zahraniční cestu. Speciální jednotka moldavského ministerstva vnitra Smirnova v Kyjevě unesla z hotelu a tajně dopravila do Kišiněva. Podněsterská strana požadovala jeho propuštění, na což Moldavsko nereagovalo. Nezvyklý protest proti jeho zadržení uspořádal tiraspolský Svaz žen – jeho členky po dobu několika týdnů blokovaly v Tiraspolu důležitou železniční trať Kišiněv-Oděsa, čímž přispěly k jeho propuštění a návratu do Podněstří. V prosinci 1991 byl Smirnov poprvé zvolen prezidentem Podněstří.", "section_level": 1}, {"title": "Volby.", "content": "Igor Smirnov zastával post prezidenta PMR po čtyři funkční období. Byl zvolen v letech 1991, 1996, 2001 a 2006. Pokaždé zvítězil v prvním kole voleb (podněsterský prezident se volí pomocí dvoukolového většinového systému s absolutní většinou). Západ podněsterské volby neuznával a odsuzoval jako nedemokratické a zmanipulované. V Kamenském rajonu I. N. Smirnov obdržel roku 2001 dle oficiálních výsledků 103,6 % hlasů. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky ve svém prohlášení ze dne 12. prosince 2006 uvádí, že: „... v současné době v Podněstří neexistují podmínky pro svobodné vyjádření vůle občanů. Česká republika proto neuznává konání, průběh ani výsledky tzv. 'prezidentských voleb'. Akce nebyla organizována ústředními moldavskými orgány a je v rozporu s principy suverenity a územní celistvosti Moldavské republiky.“.", "section_level": 1}, {"title": "Volební porážka.", "content": "Před volbami v prosinci 2011 Smirnov ztratil dosavadní podporu Moskvy, odkud mu bylo naznačeno, že by měl odejít do penze, neboť jeho politika nemůže přinést žádný zvrat v dosavadní patové situaci podněsterské otázky. Igor Smirnov se přesto rozhodl znovu kandidovat na prezidentskou funkci. Rusko otevřeně podpořilo kandidaturu dosavadního předsedy Nejvyššího sovětu Anatolije Kaminského, jehož zvolením podmínilo zachování své finanční i materiální podpory Podněstří. K tomu krátce před volbami Vyšetřovací výbor Ruské federace obvinil prezidentova syna Olega, ředitele podněsterské banky \"Gazprombank\", ze zpronevěry 160 milionů rublů určených na humanitární pomoc Podněstří. Přesto se očekávalo Smirnovovo znovuzvolení, podle průzkumu prováděného metodou exit poll agenturou \"Vektor\" se jeho zisk odhadoval na 47,38 %, na druhém místě se umístil Jevgenij Ševčuk s 23,21 %. Oficiální výsledky, které vyhlásila Ústřední volební komise „z technických důvodů“ o dva dny později, se jevily proti odhadům značně odlišné. Zvítězil Ševčuk se ziskem 38,53 % hlasů, druhý se umístil favorit Moskvy Kaminskij s 26,48 %, Smirnov skončil s 24,82 % na třetím místě a tudíž do druhého kola nepostoupil. Prezident ve druhém kole nepodpořil ani jednoho z kandidátů, sám se hlasování neúčastnil a své příznivce vyzval k bojkotu. 30. prosince 2011 funkci předal vítězi druhého kola Jevgeniji Ševčukovi.", "section_level": 2}], "src_summary": "Igor Nikolajevič Smirnov (rusky: \"Игорь Николаевич Смирнов\", moldavsky: \"Igor Smirnov/Игор Смирнов\"; * 23. října 1941, Petropavlovsk-Kamčatskij, Ruská SFSR, SSSR) je podněsterský politik ruské národnosti, v letech 1991 až 2011 byl prvním prezidentem mezinárodně neuznané Podněsterské moldavské republiky (\"zkratka: PMR\").", "tgt_summary": "Igor Nikolajewitsch Smirnow (, wiss. Transliteration \"\"; ; * 23. Oktober 1941 in Petropawlowsk-Kamtschatski) war von 1991 bis 2011 der erste Präsident Transnistriens.", "id": 127045} {"src_title": "Březnice", "tgt_title": "Březnice", "src_document": [{"title": "Části města.", "content": "Město Březnice se skládá ze šesti částí na čtyřech katastrálních územích:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1224. Ve 14. století bylo známo těžbou stříbrných rud. Městečkem je od roku 1327, roku 1575 byla povýšena na město, titul město byl navrácen roku 1975.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "Ve městě Březnice \"(2396 obyvatel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: V obci Martinice \"(111 obyvatel, samostatná obec se později stala součástí Březnice)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: lesní družstvo, hostinec, mlýn, 2 rolníci, trafika.", "section_level": 2}, {"title": "Chov koní.", "content": "Ve 30. letech 20. století vytvořil hrabě Jan Nepomuk Pálffy na svém panství v Březnici mimořádně kvalitní chovné stádo koní. Stádo tvořily především klisny zakoupené v Podkarpatské Rusi. Po kolektivizaci zemědělství v 50. letech se však chov šlechtěných koní stal pro většinu rolníků neudržitelným. Šlechtěná plemena z Březnice postupně vymizela a jediným zástupcem zůstal pouze huculský kůň, který splňoval požadavky všestranného tažného koně se silnou konstitucí (vlastnostmi připomíná plemeno pony, které bylo šlechtěno v západních státech Evropy). Využívalo se také kříženců huculského koně s koněm fjordským. Po revoluci v roce 1989 se chov šlechtěných plemen opět rozrostl. Bohatá tradice chovu koní a jezdectví přetrvává v Březnici dodnes. Ve vesnici Martinice, která je součástí obce Březnice, se každoročně konají závody v parkurovém skákání a drezuře v místním jezdeckém resortu. Historické jádro města je městskou památkovou zónou.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Dopravní síť Veřejná doprava 2012", "section_level": 1}, {"title": "Poutní cesta na Svatou Horu.", "content": "Roku 1649 nechali jezuité vystavět 16 křížů podél cesty vedoucí do Příbrami přes Chrást, Modřovice, Třebsko, Narysov a Zdaboř. Později byly na místě křížů postaveny oboustranné výklenkové kaple, ve kterých byly obrazy znázorňující tajemství růžence (radostný, bolestný a slavný). Těchto kaplí se dochovalo osm. Cesta z Březnice na Svatou Horu vedla od kostela svatého Františka Xaverského a svatého Ignáce z Loyoly přes kamenný most, kde stojí první kaple. Druhá kaple stojící za městem byla opravena v roce 1929 a je ozdobena keramickými reliéfy Václava Fürsta. Dochované jsou dále kaple v řadě třetí až sedmá, a pak ještě devátá, která je v obci Třebsko. Kříže podél cesty na Svatou Horu byly postaveny za doby, kdy zde byl představeným koleje Jiří Pfefferkorn (před rokem 1647 a poté od roku 1651). Jezuitská rezidence při poutní kapli Panny Marie na Svaté Hoře administrativně spadala pod březnickou kolej a poutě byly vedeny z Březnice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Město Březnice (německy \"Bresnitz\" nebo \"Preßnitz\") se nachází v okrese Příbram ve Středočeském kraji, asi 17 km jižně od Příbrami. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Březnice (deutsch \"Bresnitz\", früher auch \"Preßnitz\") ist eine Stadt in Südböhmen. Sie liegt 15 Kilometer südlich von Příbram an der Vlčava. Die Stadt zählte 2005 3.639 Einwohner und 787 Unternehmen.", "id": 851696} {"src_title": "Borgiové", "tgt_title": "Borgia", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Borgiové pocházeli z nepříliš významné španělské šlechtické rodiny, jejíž příslušníci se ve vojsku Jakuba I. Aragonského zúčastnili dobývání maurského valencijského království a za své zásluhy v těchto bojích získali roku 1244 lénem rozsáhlé pozemky v Játivě.", "section_level": 1}, {"title": "Vzestup.", "content": "Skutečný mocenský vzestup rodu započal až po roce 1429, kdy člen rodu, duchovní Alonso Borgia, dosáhl ve službách aragonského krále Alfonsa několika mimořádných politických a diplomatických úspěchů, které jej vynesly nejprve do úřadu biskupa a později, v roce 1444, i kardinála ve Valencii. V roce 1455 byl Alonso Borgia zvolen papežem a přijal jméno Kalixtus III. Další významnou osobností z rodu Borgia byl synovec papeže Kalixta III. Rodrigo Borgia, který od svého strýce nejprve přijal titul kardinála a následně i funkci papežova místokancléře. Tuto funkci zastával i po smrti svého strýce a udržel si ji po dobu pontifikátu dalších tří následujících papežů. Kardinál Rodrigo Borgia byl zvolen papežem v roce 1492 a přijal jméno Alexandr VI. Kromě těchto dvou papežů dosáhli významných duchovních i světských úřadů a titulů i další členové rodu, jehož moc byla na vrcholu právě za pontifikátu Alexandra VI. Jednotliví příslušníci rodu se tak pyšnili především dědičným titulem vévoda gandijský, ale také tituly dalšími - vévoda z Valentinois a Romagne, kníže squillacejský, baron de Mila, vévoda spoletský a beneventský, hrabě z Procidy, baron z Villalongy a mnoha dalšími. Zastávali rovněž církevní úřady biskupů, arcibiskupů a kardinálů, ženy se pak stávaly abatyšemi klášterů. Borgiové zbavili moci významné římské šlechtické rody (rod Colonnů, Savelliů, Gaetaniů a Orsiniů), které často ovlivňovaly politická rozhodnutí předchozích papežů. Alexandr VI. se spolu se svým synem Cesarem stali skutečnými pány nejen Říma, ale celého církevního státu, jehož území rovněž vojenskou silou ovládli. Promyšlenou sňatkovou politikou navíc dosáhl rod Borgiů toho, že byl postupem času dynasticky spřízněn nejen s významným rodem d ́Este ve Ferraře, ale i s francouzským a španělským královským rodem.", "section_level": 1}, {"title": "Špatná pověst.", "content": "Cesta Borgiů na výsluní evropské politiky byla provázena řadou skandálů, uplácení, protežování příbuzných (nepotismus) a dokonce i zločiny. Podobné metody ovšem tehdy využívaly i jiné šlechtické rody. Přesto právě rod Borgiů získal mimořádně nechvalnou pověst a dodnes je s jeho jménem spjata řada nešvarů tehdejší doby – od mravního úpadku církve až po úkladné vraždy. Dobové informace týkající se například chování papeže Alexandra VI. a jeho dětí Cesara a Lucrezie však nemůžeme považovat za zcela objektivní, jelikož Borgiové měli vzhledem ke své obrovské moci také řadu protivníků, odpůrců a pomlouvačů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Borgiové (španělsky a katalánsky Borja, italsky Borgia) byl původně španělský šlechtický rod, který se stal v době renesance jedním z nejmocnějších a nejbohatších šlechtických rodů na území dnešní Itálie. Politický vliv jeho členů však nejednou dosahoval i významu celoevropského (především za pontifikátu dvou papežů z rodu Borgia – Kalixta III. a Alexandra VI.). Kromě těchto dvou papežů vstoupili významněji do historie i další Borgiové – např. Cesare Borgia, Lucrezia Borgia nebo Francisko Borgia (vévoda gandijský, generál jezuitského řádu, v roce 1671 prohlášen za svatého).", "tgt_summary": "Die Borgia (italienisch) oder Borja (spanisch und katalanisch) sind eine aus Aragonien stammende Adelsfamilie, aus der zwei Päpste hervorgingen und deren Name zum Inbegriff des Nepotismus im päpstlichen Adel wurde.", "id": 2250084} {"src_title": "Ebionité", "tgt_title": "Ebioniten", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Pojem ebionité (, \"evjonim\", řecky \"Εβιωναίοι\", latinsky \"ebionaei, ebionitae, hebionitae\") je odvozen z hebrejského \"evjon\" (אֶבְיוֹן), což znamená „chudý“. Tento pohled zastával především Órigenés, který si však pojem vykládal jako „chudý v porozumění“. Tertullianus ve svém díle odvozoval původ názvu od Ebiona, fiktivního vůdce tohoto hnutí. Ačkoliv se pojem \"evjon\" vyskytuje relativně hojně jak v Hebrejské bibli, tak v jiných textech judaismu, není možné jej s jistotou spojovat s konkrétním náboženským hnutím, vzhledem k tradici zvláštního vztahu chudých k Bohu v judaismu.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik a působení.", "content": "Epifanios ze Salaminy datuje počátky hnutí ebionitů do období po pádu Jeruzaléma, do města jménem Pella v biblickém Desetiměstí, kam podle něj tehdy směřovala většina křesťanstva. Na jiném místě uvádí jako zdroje šíření učení ebionitů místa jako Nabatea, Banias, Moabitis, Cocabe a také Kypr. Epifanios pravděpodobně založil své tvrzení o Pelle na základě Eusebiova díla \"Církevní dějiny\", kde však ebionité v tomto kontextu zmíněni nejsou. Eusebius však ve svém díle explicitně uvádí místo, kde ebionité žili, a tím má být vesnice Choba poblíž Damašku. Někteří badatelé toto místo spojují s již zmíněným Cocabe.", "section_level": 1}, {"title": "Religiozita.", "content": "Ebionité, jakožto židokřesťanské hnutí, byli monoteisté. Jejich christologie byla pro Ireneje z Lyonu hlavním důvodem pro jejich zařazení mezi hereze.
Ve svém díle \"Proti herezím\" píše, „že ebionité souhlasí s tím, že svět byl stvořen Bohem, avšak jejich názory týkající se Pána jsou obdobné, jako názory Kérintha a Karpokrata.“ O Kérinthovi píše: „Představoval Ježíše nikoliv jako narozeného z panny, ale jako syna Josefa a Marie,... který však byl spravedlivější, prozíravější a moudřejší než ostatní lidé. Mimo to k němu po jeho křtu sestoupil Kristus ve formě holubice od Pána Nejvyššího, kterého poté prohlásil za svého nepoznaného otce a vykonával zázraky. Ale Kristus nakonec Ježíše opustil, a poté Ježíš trpěl a znovu povstal, kdežto Kristus zůstal bez utrpení, neboť byl duchovní bytost.“
Eusebius uvádí, že „ho (Krista) považovali za obyčejného člověka, který byl ospravedlněn jen díky své mimořádné ctnosti a který byl plodem pohlavního styku muže a Marie“.
Órigenés píše o ebionitech jako o těch, „kteří s námi buď souhlasí v tom, že Ježíš byl zrozen z panny, nebo to popírají, a tvrdí, že byl počat jako ostatní lidské bytosti.“", "section_level": 1}], "src_summary": "Ebionité jsou podle spisů církevních otců takoví křesťané, kteří dodržují židovské zvyky, z větší části odmítají pojetí Ježíše Krista jako narozeného z panny a vnímají ho jako obyčejného člověka. Starověkými autory byli považováni za heretiky, což značně komplikuje rekonstrukci historických dat, vzhledem k polemické povaze spisů těchto autorů.", "tgt_summary": "Ebioniten (auch Ebionäer, hebräisch-aramäisch \"ebionim,\" die Armen) war eine Selbstbezeichnung von antiken Judenchristen, die eine von der Kirche getrennte Gruppe bildeten.", "id": 1127845} {"src_title": "Joseph M. Scriven", "tgt_title": "Joseph M. Scriven", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Joseph Medlicott Scriven byl druhým synem irského námořního důstojníka Jamese Scrivena a jeho manželky Jane Medlicottové. Měl tři bratry a dvě sestry, rodina byla považována za bohatou. V šestnácti letech začal studovat na Trinity College v Dublinu, ale skončil po necelých dvou letech bez titulu. V roce 1837 přešel na Addiscombe Military College poblíž Londýna, aby se připravil na vojenskou misii v Indii. Ze zdravotních důvodů po dvou letech vojenský výcvik ukončil a vrátil se na Trinity College, kterou dokončil v roce 1842, kdy se stal bakalářem umění. Krátce poté se Scriven zasnoubil, ale večer před plánovanou svatbou došlo k nehodě, při níž se jeho snoubenka utopila v řece. Scriven se připojil k hnutí „Plymouthských bratrů“, které vzniklo v prvních desetiletích 19. století a mělo svůj původ v Dublinu. Od roku 1832 se tato skupina, jejíž sídlo se přesunulo do Plymouthu v jižní Anglii, začala vnímat jako křesťanské sdružení a její stoupenci cestovali po celém Irsku i Anglii. Od smrti své snoubenky nešťastný J. Scriven odplul v roce 1845 do Kanady. Jeho prvním bydlištěm se stal Woodstock v Ontariu, kde se znovu připojil k bratrskému hnutí. Ve Woodstocku, v Brantfordu i v Bewdley poblíž Port Hope, kde se usadil později, se živil jako učitel. Kromě vyučování kázal i na veřejných křesťanských shromážděních – nejenže kázal, ale snažil se žít podle Ježíšova učení z Kázání na hoře. Scriven byl filantrop a hluboce věřící křesťan, který rozdával peníze i oblečení nemajetným lidem – bez obav o svou budoucnost. V oblasti Port Hope byl oblíbený, někteří lidé ho považovali za výstředního. Joseph M. Scriven se dne 10. srpna 1886, ve věku 66 let, utopil v kanadském jezeře Ontario. Není jasné, zda šlo o nešťastnou náhodu či sebevraždu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Joseph Medlicott Scriven v roce 1869 publikoval sbírku svých 115 básní pod názvem „Hymns and other verses“\".\" Tato sbírka neobsahovala text pozdější písně „What a Friend We Have in Jesus\"“\". Báseň nebyla původně určena pro veřejnost, byla napsána v roce 1855 pro povzbuzení jeho vážně nemocné matky s titulem „Pray Without Ceasing“ (Modli se bez přestání). Báseň přejmenoval a zhudebnil Charles Crozat Converse (1832–1918), vynikající hudebník a skladatel, jehož díla bývala hrána nejlepšími americkými orchestry. Píseň se stala mezinárodním chvalozpěvem evangelického křesťanství a je nejoblíbenější kanadskou písní. Do češtiny byla přeložena J. Bašteckým pod názvem „Ó, jak vzácné štěstí“ a zařazena do zpěvníku CČSH pod číslem 148.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V rodišti Josepha M. Scrivena, v Banbridge, jsou v kostele Nejsvětější Trojice dvě okna z olovnatého skla, která mají připomínat tohoto básníka. Jedná se o dílo studentky Louise McClann, okna pocházejí z roku 2002. Památná zahrada věnovaná tomuto básníkovi se nachází na Downshire Place, rovněž v Banbridge.", "section_level": 1}], "src_summary": "Joseph Medlicott Scriven (10. září 1819 Dublin – 10. srpna 1886 Port Hope, jezero Ontario, Kanada) byl irsko-kanadským učitelem, kazatelem a básníkem. Je autorem textu písně „What a friend we have in Jesus“. Tento světoznámý hymnus byl přeložen do mnoha jazyků a je nejoblíbenější písní v Kanadě.", "tgt_summary": "Joseph Medlicott Scriven (* 10. September 1819 in Banbridge, County Down, Nordirland; † 10. August 1886 in Port Hope am Ontariosee, Kanada) war ein irisch-kanadischer Lehrer, Prediger und Kirchenliederdichter. Bekannt wurde er vor allem durch das Lied \"What a friend we have in Jesus\". Es ist weltweit verbreitet, wurde in viele Sprachen übersetzt und gehört zu den „wirkmächtigsten geistlichen Liedern der Erweckungsbewegung“.", "id": 1019923} {"src_title": "Ptačí zob obecný", "tgt_title": "Gewöhnlicher Liguster", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kořeny jsou tvořeny široce rozvětvenými odnožemi. Základem keře jsou tenké vzpřímené větve pokryté měkkými krátkými šedivými chloupky. Drobné bílé květy jsou uskupeny v květenství lata.", "section_level": 1}, {"title": "Listy.", "content": "Uspořádání listů je vstřícné nebo po třech v přeslenech. Tenké listy mají délku až 6 cm, jejich šířka se pohybuje okolo 2 cm. Jsou řapíkaté, kopinaté, celokrajné a z obou stran lysé. Na lícní straně temně zelené, na rubu světlejší s výrazným středovým žebrem. Na podzim listy získávají nafialovělou barvu. Listy ptačího zobu obecného v zimě opadávají. V mírných polohách nebo při mírných zimách opadají až na jaře při rašení pupenů. Pupeny jsou vejčitě kuželovité a klínovité. Vrcholový pupen je vždy větší.", "section_level": 2}, {"title": "Květenství.", "content": "Ptačí zob obecný rozkvétá drobnými čtyřčetnými květy uspořádanými ve vzpřímených vrcholových latách. Květenství dorůstá do délky kolem 6 cm. Kalich zůstává zvonkovitý a nevýrazně zoubkovaný. Koruna je nálevkovitě rozložitá a její průměr může být až 6 mm. Korunní lístky mají zelenobílou až bílou barvu se zelenými cípy na špičkách. Délka korunní trubky přibližně odpovídá délce korunního lemu. V oboupohlavním květu jsou samčí pohlavní orgány přirostlé ke koruně a nevyčnívají nad ni. Tyčinky tvoří malé prašníky. Samičí pohlavní orgán, pestík, tvoří svrchní dvoupouzdrý semeník, tenká čnělka a dvoulaločná blizna. Vonné laty kvetou v období květen až červenec.", "section_level": 2}, {"title": "Plod.", "content": "Plodem je až 8 mm velká, téměř kulovitá nebo vejčitá, lesklá černá bobule s fialovohnědými semeny. Dužina uvnitř plodu byla v minulosti díky své sytě červené barvě používána k dobarvování červeného vína. Bobule dozrávají na konci léta v srpnu a září. Ve všech částech rostliny, ale nejvíce právě v plodu, se objevují blíže nespecifikované glykosidy. Toxicita není příliš vysoká. Případná otrava se projevuje zvracením a průjmem. Přesto, že mají plody svíravě trpkou chuť, jsou hojně vyhledávanou potravou ptactva, pro které bobule jedovaté nejsou, na rozdíl od člověka.", "section_level": 2}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Ptačí zob obecný nejčastěji roste na okrajích lesů, v houštinách nebo na slunných svazích. Nejlépe se mu daří na živných vápenatých půdách. Nachází se většinou v nadmořských výškách do 1500 m. Jde o rostlinu poměrně nenáročnou, mrazuvzdornou. Nejlépe se jí daří na slunci a polostínu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "V Evropě jsou keře rodu ptačí zob (\"Ligustrum\") zastoupeny jen ojediněle. Jediným zástupcem vyskytujícím se v Evropě a také v České republice je právě ptačí zob obecný. Celý rod je hojně rozšířen hlavně v jižní a východní Asii, Malajsii a Austrálii.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Výsadbu keře provádíme na jaře po rozmrznutí půdy nebo na podzim. Rostliny sázíme 0,5 až 3 m od sebe. Po zasazení radikálně seřízneme. Dřevina je nenáročná. Vhodným způsobem pro její množení je řízkování. Od července do srpna řízkujeme deseticentimetrovými bylinnými řízky, v říjnu pak dvaceticentimetrovými dřevitými. Mladé rostlinky, samovolně se objevující na stinných místech, bývají vyrostlé ze semen roztroušených ptáky. Listy ptačího zobu obecného mohou být napadány housenkami velmi vzácného lišaje šeříkového (\"Sphinx ligustri\").", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Ptačí zob obecný je jedna z nejznámějších a nejpoužívanějších dřevin na stříhané, tvarované i volně rostoucí živé ploty. Je vhodný jako podrost pod vyšší stromy. Velice dobře plní maskovací funkci. Z bílých květů se připravuje toaletní voda a olej, který pomáhá sluncem spálené pokožce k rychlejší regeneraci. Kůra poskytuje žluté barvivo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ptačí zob obecný (\"Ligustrum vulgare\") je nejznámější dřevina používaná na stříhané (tvarované) živé ploty. Je to hustý, pomalu rostoucí keř patřící do čeledi olivníkovitých (\"Oleaceae\"). Jako jediný z rodu ptačí zob (\"Ligustrum\") je rozšířen v Evropě. Dorůstá do výšky 2 - 3 metrů.", "tgt_summary": "Der Gewöhnliche Liguster (\"Ligustrum vulgare\"), auch Gemeiner Liguster, Rainweide, Beinholz, Tintenbeerstrauch, Tintenbeertraube, Zaunriegel, Hartriegel genannt (Verwechslungsgefahr mit Arten der Gattung \"Cornus\", vgl. Hartriegel) ist eine Pflanzenart in der Familie der Ölbaumgewächse (Oleaceae).", "id": 2000688} {"src_title": "Narušení CP-symetrie", "tgt_title": "CP-Verletzung", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "Až do 50. let 20. století se zachování parity považovalo za jeden ze základních geometrických zákonů zachování (spolu se zákonem zachováním energie a zákonem zachováním hybnosti). Po objevu narušení parity v roce 1956 byla jako symetrie, vůči níž jsou všechny fyzikální děje invariantní, navrhována CP-symetrie. Zatímco podle současných znalostí jsou silná a elektromagnetická interakce invarianty při kombinovaných operacích CP transformace, při určitých typech slabých rozpadů je tato symetrie nepatrně narušena. Podle současných znalostí se při fyzikálních dějích zachovává pouze slabší verze symetrie, a to CPT-symetrie. Vedle C a P existuje třetí operace, obrácení toku času T, které odpovídá obrácení směru děje. Z invariance při obrácení času vyplývá, že když zákony fyziky umožňují určitý děj, bude opačný děj také možný a bude nastávat ve stejném poměru v obou směrech. Předpokládá se, že kombinace CPT vytváří přesnou symetrii všech typů základních interakcí. Pokud platí CPT-symetrie, je narušení CP-symetrie ekvivalentní s narušením T-symetrie. Narušení CP-symetrie způsobuje narušení T za předpokladu, že dlouho nevyvrácená CPT věta je platná. Tento zákon zachování, považovaný za jeden ze základních principů kvantové teorie pole, říká, že dochází současně ke změně konjugace náboje, parity a obrácení času.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "P-symetrie.", "content": "Myšlenka za symetrií parity je, že rovnice fyziky částic jsou invariantní vůči zrcadlové inverzi. To vedlo k předpovědi, že zrcadlový obraz reakce (jako například chemické reakce nebo radioaktivního rozpadu) se objevuje stejně často jako původní reakce. Pečlivé kritické prověření existujících pokusných dat, které provedli teoretičtí fyzikové Tsung-Dao Lee a Chen-Ning Yang v roce 1956, však odhalilo, že zatímco při rozpadech vyvolaných silnými nebo elektromagnetickými interakcemi bylo zachování parity potvrzeno, při slabých interakcích testováno nebylo. Proto navrhli několik možných přímých experimentálních testů. Již první test založený na beta rozpadu jader izotopu kobaltu-60 provedený v roce 1956 týmem, který vedla Chien-Shiung Wu, přesvědčivě ukázal, že slabá interakce P-symetrii narušuje, protože některé děje nenastávají stejně často jako jejich zrcadlový obraz. Symetrie parity se stále zdá být platná pro všechny děje zahrnující elektromagnetické a silné interakce.", "section_level": 2}, {"title": "CP-symetrie.", "content": "Pro obnovení symetrie kvantově-mechanického systému by bylo třeba najít jinou symetrii \"S\" takovou, aby kombinovaná symetrie \"PS\" narušena nebyla. Tento drobný detail o struktuře Hilbertova prostoru byl objeven krátce po objevu narušení \"P\", což vedlo k návrhu, aby požadovanou symetrií pro obnovení systému byla konjugace náboje. \"CP-symetrie\", často označovaná pouze \"CP\", je produktem dvou symetrií: písmeno C znamená konjugaci náboje, při kterém se nahrazuje částice svojí antičásticí, a písmeno P obrácení parity, kterému odpovídá vytvoření zrcadlového obrazu fyzikální systému. Lev Landau v roce 1957 navrhl CP-symetrii jako skutečnou symetrii mezi hmotou a antihmotou, kde C znamená konjugaci náboje, je symetrií mezi částicemi a antičásticemi. Jinými slovy se předpokládalo, že při nahrazení všech částic svými antičásticemi bude výsledek ekvivalentní se zrcadlovým obrazem původního procesu.", "section_level": 2}, {"title": "Experimentální status.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nepřímé narušení CP-symetrie.", "content": "V roce 1964 James Cronin a Val Fitch se svými spolupracovníky poskytli jasný důkaz, že při rozpadu kaonu může docházet k narušení CP-symetrie. Tato práce jim v roce 1980 zajistila Nobelovu cenu. Tento objev ukázal, že slabá interakce narušuje nejen symetrii C nábojové konjugace mezi částicemi a antičásticemi a symetrii P neboli paritu, ale také jejich kombinaci. Objev šokoval částicové fyziky a otevřel dveře otázkám, které jsou stále v centru zájmu fyziky částic a dnešní kosmologie. Neexistence přesné CP-symetrie, ale i fakt, že je dodržena téměř vždy, vytvořilo velkou hádanku. Narušení CP-symetrie objevené v roce 1964 vycházelo z pozorování, že se neutrální kaony mohou přeměňovat na své antičástice (přičemž je každý kvark nahrazen antikvarkem) a naopak, ale takové přeměny se neobjevují s přesně stejnou pravděpodobností v obou směrech; toto se nazývá \"nepřímé\" narušení CP-symetrie.", "section_level": 2}, {"title": "Přímé narušení CP-symetrie.", "content": "Přestože se mnoho fyziků pokoušelo najít nějaký projev narušení CP-symetrie, tato snaha nebyla až do 90. let 20. století úspěšná, Možné narušení CP-symetrie bylo objeveno až v pokusu NA31 v CERNu při procesu rozpadu právě těchto neutrálních kaonů (\"přímé\" narušení CP-symetrie). Pozorování však nebylo zcela jednoznačné, takže výsledný důkaz přinesl až v roce 1999 KTeV pokus ve Fermilabu a pokus NA48 v CERNu. Další přímé narušení CP-symetrie v jiném systému ukázala v roce 2001 nová generace pokusů, především experimentu BaBar ve Stanford Linear Accelerator Center (SLAC) a experimentu Belle v High Energie Accelerator Research Organisation (KEK) v Japonsku. Konkrétně to bylo při rozpadech B mezonů. Následně bylo objeveno velké množství procesů narušení CP-symetrie při rozpadech B mezonu. Před těmito „B-factory“ pokusy existovala logická možnost, že by se všechna narušení CP-symetrie týkala pouze fyziky kaonů. To však přineslo otázku, proč se narušení CP-symetrie \"ne\"objevuje také u silné interakce, a proč nebylo předpovězeno nerozšířeným Standardním modelem, vzhledem k přesnosti tohoto modelu pro „normální“ děje. V roce 2011 byl oznámen náznak narušení CP-symetrie při rozpadech neutrálních D mezonů na základě výsledků LHCb pokusu v CERNu s použitím 0.6 fb Run 1 dat. Ale stejné měření pomocí plného 3.0 fb Run 1 vzorku narušení CP-symetrie neprokázalo. V roce 2013 byl ohlášen objev narušení CP-symetrie z LHCb při rozpadech podivného B mezonu. V březnu 2019 byl ohlášen objev narušení CP-symetrie z LHCb při rozpadech půvabného formula_1 s odchylkou od nuly o velikosti 5,3 násobek standardní odchylky. V roce 2020 byly z T2K Collaboration poprvé oznámeny známky narušení CP-symetrie u leptonů. Při tomto pokusu byly urychlovačem částic střídavě vytvářeny paprsky mionových neutrin (ν) a mionových antineutrin (). V době, kdy se dostaly do detektoru, byl detekován výrazně vyšší podíl elektronových neutrin (ν) z ν paprsků, než elektronových antineutrin () z paprsků. Výsledky zatím nebyly dostatečně přesné pro určení velikosti narušení CP-symetrie v poměru k narušení pozorovanému u kvarků.", "section_level": 2}, {"title": "Narušení CP-symetrie ve Standardním modelu.", "content": "K „přímému“ narušení CP-symetrie by ve Standardním modelu došlo, pokud by se v matici CKM popisující kvarkový mixing nebo matici PMNS popisující neutrinový mixing objevila komplexní fáze. Nutnou podmínkou pro vznik komplexní fáze je přítomnost alespoň tří generací kvarků. Pokud by bylo přítomno méně generací kvarků, komplexní parametr fáze by byl absorbován do redefinice kvarkového pole. Oblíbený refázovací invariant, jehož zmizení signalizuje nepřítomnost narušení CP-symetrie, a který se objevuje ve většině amplitud narušujících CP-symetrii je \"Jarlskogův invariant\", formula_2 Důvod, proč komplexní fáze způsobuje narušení CP-symetrie, není okamžitě zjevný, ale je možné jej vidět takto: Uvažujme jakékoli dané částice (nebo sady částic) formula_3 a formula_4 a jejich antičástice formula_5 a formula_6. Nyní uvažujme proces formula_7 a příslušný proces s antičásticemi formula_8 a označme jejich amplitudy formula_9 a formula_10. Před narušením CP-symetrie musí být tyto členy \"stejná\" komplexní čísla. Nyní můžeme oddělit magnitudu a fázi použitím vztahu formula_11. Pokud fázový člen je zaveden (například) z matice CKM, označujeme jej formula_12. Pamatujte, že formula_10 obsahuje konjugovanou matici k formula_9, takže vybírá fázový člen formula_15. Tím dostáváme vzorce: Fyzikálně měřitelné reakční poměry jsou úměrné formula_18, takže zatím se nic nemění. Nicméně uvažujme, že existují \"dvě různé cesty\": formula_19 a formula_20 nebo dva různé mezistavy: formula_21 a formula_22. Odtud dostáváme: Dalšími úpravami dostáváme: Vidíme tedy, že komplexní fáze zapříčiňuje procesy, které probíhají jinou rychlostí pro částice než pro antičástice a dochází k narušení CP-symetrie. Z teoretického pohledu je CKM matice definována jako V =U.U, kde U a U jsou unitární transformační matice, které diagonalizují fermionové hmotové matice M a M. Existují tedy dvě nutné podmínky pro získání komplexní CKM matice:", "section_level": 1}, {"title": "Silný CP problém.", "content": "V kvantové chromodynamice (QCD) neexistuje žádné experimentálně potvrzené narušení CP-symetrie. Protože není žádný známý důvod, aby konkrétně v QCD byla CP-symetrie zachovávána, jde o problém „jemného ladění“ známý jako silný CP problém. QCD nenarušuje CP-symetrii tak snadno jako elektroslabá interakce; na rozdíl od elektroslabé teorie, ve které kalibrační pole souvisí s chirálními proudy vytvořenými z fermionových polí, gluony souvisejí s vektorovými proudy. Experimenty neukazují žádné narušení CP-symetrie v QCD sektoru. Obecné narušení CP-symetrie v sektoru silné interakce by vytvořilo například elektrický dipólový moment neutronu, který by byl srovnatelný s 10 e·m, přičemž pokusy zjištěná horní mez je zhruba jedna biliontina (10) této velikosti. To je problém, protože na konci existují přirozené členy v QCD Lagrangiánu, které by mohly narušovat CP-symetrii. Pro a nenulovou volbu úhlu θ a chirální fázi kvarkové hmoty θ′ očekáváme, že CP-symetrie bude narušena. Obvykle předpokládáme, že chirální fázi kvarkové hmoty lze zkonvertovat na příspěvek k celkovému efektivnímu úhlu formula_27, což ale nevysvětluje, proč je tento úhel extrémně malý místo toho, aby byl řádu jedna; určité hodnoty úhlu θ, které musí být velmi blízké nule (v tomto případě) jsou příkladem problému jemného ladění ve fyzice a typicky je řeší fyzika za Standardním modelem. Existuje několik možností, jak silný CP problém řešit. Nejznámější je Pecceiho–Quinnové teorie, obsahující nové skalární částice nazývané axiony. Novější radikálnější přístup nevyžadující axion, je teorie obsahující dva časové rozměry, se kterou poprvé přišli Bars, Deliduman a Andrejev v roce 1998.", "section_level": 1}, {"title": "Nerovnováha mezi hmotou a antihmotou.", "content": "Vesmír obsahuje převážně hmotu, místo toho, aby sestával ze stejného množství hmoty a antihmoty jak bychom očekávali. Lze ukázat, že pro vytvoření nerovnováhy mezi hmotou a antihmotou z počáteční podmínek pro rovnováhu, musí být splněny Sacharovovy podmínky, z nichž jednou je existence narušení CP-symetrie v extrémních podmínkách prvních sekund po velkém třesku. Vysvětlení, která nezahrnují narušení CP-symetrie, jsou méně možná, protože spoléhají na předpoklad, že nerovnováha mezi hmotou a antihmotou byla přítomna na začátku nebo na jiné nesporně exotické předpoklady. Při velkém třesku by při zachování CP-symetrie muselo vzniknout stejné množství hmoty a antihmoty; to by vedlo k úplné anihilaci všech částic, ze kterých jsou složeny atomy; protony by anihilovaly s antiprotony, elektrony s pozitrony, neutrony s antineutrony, atd. Výsledkem by byl vesmír obsahující pouze záření, ale žádnou hmotu. To je v rozporu s tím, jak vypadá vesmír, který pozorujeme. Proto fyzikální zákony musí mít fungovat odlišně pro hmotu a antihmotu, tj. musí docházet k narušení CP-symetrie. Standardní model obsahuje alespoň tři zdroje narušení CP-symetrie. První z nich obsahuje Cabibbo–Kobayashi–Maskawa matice v kvarkovém sektoru, byl pozorován experimentálně, a zodpovídá pouze za malou část narušení CP-symetrie nutné pro vysvětlení asymetrie hmota-antihmota. Silné interakce musí v principu také narušovat CP-symetrii, ale protože nepozorujeme elektrický dipólový moment neutronu, narušení CP-symetrie v silném sektoru bude také příliš malé na to, aby způsobilo narušení CP-symetrie v časném vesmíru. Třetím zdrojem narušení CP-symetrie je Pontecorvova–Makiova–Nakagawova–Sakatova matice v leptonovém sektoru. Aktuální dlouhodobé pokusy s neutrinovými oscilacemi, T2K a NOνA, mohou přispět ke hledání důkazu narušení CP-symetrie o malý zlomek možných hodnot CP narušení Diracovy fáze, zatímco byly navrženy pokusy další generace, Hyper-Kamiokande a DUNE, které budou dostatečně citlivé, aby umožňovaly pozorování narušení CP-symetrie pro relativně velkou část možných hodnot Diracovy fáze. Ve vzdálenější budoucnosti by urychlovač Neutrino Factory mohl být citlivý na téměř všechny možné hodnoty CP narušení Diracovy fáze. Pokud neutrina jsou Majoranovy fermiony, PMNS matice by mohla mít dvě další CP narušení Majoranovy fáze, vedoucí ke čtvrtému zdroji narušení CP-symetrie v rámci Standardního modelu. Experimentálním důkazem Majoranových neutrin by bylo pozorování bezneutrinového dvojitého beta rozpadu. Nejlepší omezení pocházejí z pokusu GERDA. Narušení CP-symetrie v leptonovém sektoru generuje asymetrii mezi hmotou a antihmotou procesem nazývaným leptogeneze. Ten by mohl být hlavním vysvětlením asymetrie hmoty a antihmoty ve vesmíru v rámci Standardního modelu, pokud by narušení CP-symetrie v leptonovém sektoru bylo experimentálně potvrzeno. Pokud by experimentálně prokázané narušení CP-symetrie v leptonovém sektoru bylo příliš malé na to, aby odpovídalo za asymetrii hmoty a antihmoty, byla by potřeba nějaká nová teorie překračující Standardní model pro vysvětlení dalších zdrojů narušení CP-symetrie. Přidávání nových částic nebo interakcí do Standardního modelu obecně přináší nové zdroje narušení CP-symetrie, protože CP není symetrií přírody. Sacharov navrhl jeden způsob obnovení CP-symetrie použitím T-symetrie, rozšířením prostoročasu \"před\" velký třesk. Popsal úplnou \"CPT-symetrii\" událostí na obou stranách toho, co nazývá „počáteční singularita“. Kvůli tomu by děje s opačnou šipkou času v \"t\" < 0 prodělaly opačné narušení CP-symetrie, takže CP-symetrie by byla zachována jako celek. Anomální přebytek hmoty nad antihmotou po velkém třesku v ortochronním (nebo kladném) sektoru odpovídá přebytku antihmoty před velkým třeskem (v antichronním nebo záporném sektoru), protože jak konjugace náboje, parity a šipky času jsou obrácené kvůli CPT-symetrii všech dějů objevujících se okolo počáteční singularity: Můžeme vizualizovat, jak neutrální maximony (nebo fotony) s nulovým spinem vznikají v čase \"t\" < 0 ze zahušťující se hmoty s přebytkem antikvarků, že procházejí „jeden druhým“ v okamžiku \"t\" = 0, když je hustota nekonečná a rozpadají se s přebytkem kvarků pro \"t\" > 0, což vede k celkové CPT-symetrii vesmíru. Tato hypotéza předpokládá, že všechny děje v \"t\" < 0 jsou CPT-symetriemi dějů v \"t\" > 0.", "section_level": 1}], "src_summary": "Narušení CP-symetrie je ve fyzice částic narušení složené symetrie konjugace náboje (C-symetrie) a parity (P-symetrie). Zachovávání CP-symetrie znamená, že ke každému ději existuje obdobný děj, ve kterém jsou navzájem zaměněny všechny částice s příslušnými antičásticemi (C-symetrie) a obráceny prostorové souřadnice („zrcadlová“ neboli P-symetrie). Zatímco při silných a elektromagnetických interakcích se CP-symetrie zachovává, při některých slabých interakcích může docházet k jejímu narušování. Za objev narušení CP-symetrie při rozpadech neutrálních kaonů v roce 1964 získali jeho objevitelé James Cronin a Val Fitch v roce 1980 Nobelovu cenu za fyziku. ", "tgt_summary": "Unter CP-Verletzung (C für ‚Ladung‘ bzw. ‚Ladungskonjugation‘; P für ‚Parität‘) versteht man die Verletzung der CP-Invarianz. Letztere besagt, dass sich die physikalischen Zusammenhänge und Gesetzmäßigkeiten in einem System nicht ändern sollten, wenn alle Teilchen durch ihre Antiteilchen ersetzt und gleichzeitig alle Raumkoordinaten gespiegelt werden.", "id": 1984471} {"src_title": "Sylvie Kateřina Černínová z Millesima", "tgt_title": "Anna Sylvia Caretto", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Sylvie Kateřina se narodila v rodině císařského důstojníka a rady hraběte Štěpána z Millesima, markraběte ze Savony a jeho manželky, patrně nekatoličky, Magdaleny Kostomlatské z Vřesovic. Od 2. poloviny 20. let 17. století musela Magdalena žít v exilu v Sasku. Roku 1635 navíc umírá i její otec Štěpán. Co se týče nejbližší rodiny, tak je známo, že měla dvě sestry (Olympii a Ester Magdalenu) a minimálně jednoho bratra. O výchově Sylvie Kateřiny nemáme žádné zprávy. Znovu se objevuje až v roce 1633, kdy se provdala za Heřmana Černína z Chudenic. Jelikož se vdávala až ve věku 27 let, tedy o pět let více než byl nejpozdější doporučovaný věk, dala se považovat za starou pannu. Jedním z cílů sňatku bylo spříznění Černínů s markýzi ze Savony. Jelikož se Heřmanovi dosud nepodařilo zplodit potomka, hodně si sliboval od tohoto manželství, ovšem i to zůstalo bezdětné. Jako dědic Heřmanova majetku tak byl vybrán jeho kmotřenec a vnuk jeho bratra Humprecht Jan Černín z Chudenic. Během Heřmanovy nepřítomnosti se starala o jeho statky. Měla přehled o žních a úrodě, starala se o chod pivovarů i o prodeje koní a dobytka a vlny Židům. Zároveň se starala o bezpečnost poddaných a kontrolovala účty předkládané hejtmany jednotlivých panství. Orientovala se také v rybníkářství a dohlížela na výstavbu vysokých pecí. Mezi dopisy se dochoval i jeden, v němž si manželovi stěžovala na neschopného dělníka, který stavěl novou kašnu. Během kontrol jednotlivých panství dokonce narazila na případ, kdy v jednom panství převzal samovolně vládu zdejší sekretář. Ten si tam nechal postavit pokoje pro svoji kuchařku, pachole, stájníka a stáje pro koně. Jelikož chtěla vědět, z čeho to všechno platí, měla v úmyslu provést kontrolu účtů. Výsledek této kontroly se ovšem nedochoval. Jejím úkolem bylo také dohlížet na včasné odvádění daní. To bylo především ve válečných letech dosti složité a proto opakovaně žádala českou dvorskou kancelář o její snížení. Dochovaly se také její žádosti císaři o odpuštění cel a mýt při převozu zboží z Čech na jejich panství Schmiedeberk ve Slezsku. V těchto žádostech argumentovala především špatnou hospodářskou situací panství. V srpnu 1644 ji Heřman pověřil koupí statku Děpoltovice. Ačkoliv sama byla proti tomuto nákupu, neboť dávala přednost finanční hotovosti před dalším statkem, snažila se udělat vše pro koupi. Z té nakonec sešlo, neboť cena se vyšplhala příliš vysoko. Její práce si všímali i další šlechtici. Dochovaly se nám např. zprávy od Bernarda z Martinic. Hrabě Šlik v roce 1649 zase Sylvii Kateřinu označil za vrchního hejtmana Heřmanových panství. Po Heřmanově smrti se vdala ještě jednou. V roce 1659 si vzala o 20 let mladšího Leopolda Viléma markraběte z Badenu, ovšem o tomto manželství se příliš mnoho zpráv nedochovalo. Sylvie Kateřina Černínová z Millesima zemřela 29. února 1664 v Řezně a její manžel zdědil panství Lovosice a statky Újezd, Dubkovice, Kamýk, Chodoměř.", "section_level": 1}, {"title": "Manželský život.", "content": "Jaký vztah k sobě manželé měli, lze vyčíst z jejich dopisů. Ačkoliv se dá na první pohled říci, že květnatost některých částí má pouze vytvořit iluzi či obraz milující manželky, srovnáním s dopisy jiných autorek můžeme vyčíst, že Sylvie Kateřina svého manžela skutečně milovala. Typickým příkladem jejich korespondence je dopis, který Sylvie Kateřina poslala svému muži, když pobýval v Konstantinopoli. V jiných dopisech si naopak stěžuje na úděl žen, které z důvodu zahraničních cest manželů, zůstávaly samy doma. Z důvodů válečné situace se k ní však nedostávaly manželovy odpovědi – například v zimě 1644 jí nebyly doručeny odpovědi na devět dopisů. Na klidu jí nepřidávaly ani zvěsti o jeho uvěznění či smrti, což se opět projevilo v dopisech. Z odpovědí z Konstantinopole se do dnešních dnů dochoval pouze jediný, pro který je typické emocionální oslovení (např. \"má nejmilejší Sylvičko\", \"má nejmilejší crciličko\" či \"má dívčičko\"). To, jak Heřmanovi na manželce záleželo, můžeme vysledovat nejen ze vzájemné korespondence, ale také ze žádostí k ostatním příslušníkům rodu – a to nejen v závěti, ale i přímou apelací –, aby se v případě jeho smrti o Sylvii Kateřinu postarali. Ovšem i v tomto manželství se vyskytovaly neshody. Hraběnky se například dotklo, že před příchodem nepřátelské armády Heřman varoval nejprve hejtmany a až poté to oznámil jí. Tvrdila, že je mu dobytek milejší než vlastní žena. Také mu vytýkala, že během její nemoci ji neposlal jediný dopis. V zimě 1639 odjela před morem do Strakonic, odkud poslala Heřmanovi několik dopisů s žádostí o zaslání peněz, protože si na jídlo musela půjčovat od své sestry nebo nakupovat na dluh. Ovšem od manžela se dočkala pouze rady, aby se obrátila na zdejšího hejtmana, který ji odmítl peníze dát. Nakonec jí Heřman poslal koně a 4 dukáty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hraběnka Sylvie Kateřina Černínová, roz. z Caretto-Millesima (italsky též \"Anna Silvia Carretto\", 1606, Praha – 29. února 1664, Řezno) byla česká šlechtična původem z italského rodu Carretto-Millesimů, jejíž dochovaná korespondence s manželem Heřmanem Černínem z Chudenic umožňuje náhled do soukromí šlechtického páru v období baroka.", "tgt_summary": "Anna Sylvia Katharina Caretto di Millesimo, auch \"Anna Sylvia Katharina Carretto von Millesimo\" (* 1605 oder 1606 in Prag; † 26. Februar 1664 in Regensburg) war eine böhmische Adlige. Sie war durch Geburtsrecht Markgräfin von Savona und Gräfin von Millesimo. Anna Sylvia Caretto war verheiratet mit Hermann Czernin von Chudenitz. Einige Jahre nach dessen Tod ehelichte sie den Reichsgeneralfeldmarschall Leopold Wilhelm von Baden.", "id": 1454093} {"src_title": "Měďnatá vlákna", "tgt_title": "Cupro", "src_document": [{"title": "Z historie měďnatých vláken.", "content": "Chemické složení měďnatých materiálů objevil v roce 1857 Švýcar \"Schweizer\". Ten přišel na to, že se bavlna dá rozpustit ve sloučenině měďnaté soli se čpavkem a pak regenerovat v kaogulační lázni. Technologii výroby měďnatých vláken však vynalezl Francouz \"Despeissis\" v roce 1890. Patentní právo po jeho smrti propadlo a Němec \"Fremery\" s Rakušanem \"Urbanem\" na jeho základě začali v roce 1899 u firmy \"Glanzstoff\" s průmyslovou výrobou měďnatého hedvábí. Ve 30. letech 20. století dosahovala celosvětová roční výroba 7 000–10 000 tun. Koncem 20. století se odhadovala na 20 000 až 25 000 tun, na kterých se podílela japonská firma \"Asahi\" s cca 90 %. Cena standardních vláken dosahovala asi 10 USD/kg Informace o světové situaci ve výrobě a na trhu s měďnatými vlákny ve 2. dekádě 21. století se dají získat jen z profesionálních ročních zpráv za cca 2800 USD.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Celulóza z bavlněných lintersů se rozpouští ve sloučenině Cu(OH) nebo CuSO x 3 Cu(OH) a čpavku při 50 °C. Výsledná sloučenina s obsahem 4 % mědi, 6-8 % čpavku a 10 % celulózy se protlačuje zvlákňovacími tryskami do vody s mírně kyselým nebo alkalickým obsahem a teplotou 30-40 °C. Vznikající vlákna se protahují a praním zbavují mědi a čpavku, které se téměř stoprocentně recyklují a znovu používají k výrobě cupra. Zvlákňování probíhá jako nepřetržitý proces, hotové filamenty s jemností do 0,4 dtex se navíjejí rychlostí do 1500 m/min. Obsluha zařízení je nákladná, na 100 kg produkce se kalkuluje 1 den lidské práce. Vedle standardních filamentových přízí se vyrábějí také stříže (na směsi s vlnou nebo např. s modalovými vlákny) a dutá vlákna (na membrány pro umělé ledviny a pod.)", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti a použití.", "content": "K pozitivním vlastnostem patří: velmi dobrá savost, hebký omak, hedvábný lesk, příjemný styk s lidskou pokožkou, snadné barvení U ostatních fyzikálních vlastností nedosahují výrobky z \"cupra\" úroveň podobných materiálů (viskózová vlákna, modalová vlákna, Lyocell) Měďnaná vlákna mají např.: Pevnost: za sucha 120-150 mN/tex, za mokra 50-90 mN/tex Tažnost: za sucha 15-30%, za mokra 25-60% Použití:", "section_level": 1}], "src_summary": "Měďnatá vlákna jsou výrobky z celulózy regenerované rozpuštěním v roztoku mědi a čpavku. Často se pro ně používá označení cupro.", "tgt_summary": "Cupro (kurz CUP), auch Kupferseide oder Kupferfaser, ist eine aus Celluloseregeneraten aufgebaute textile Faser. Die Eigenschaften von Cupro sind mit Viskose vergleichbar. Cuprofasern werden vor allem zu Futterstoffen verarbeitet, denn sie sind atmungsaktiv, hygroskopisch und laden sich nicht statisch auf. Zudem haben die Stoffe einen seidigen weichen Griff und sind glatt und glänzend. Cupro kann gewaschen und gebügelt werden, ist aber nicht bügelfrei.", "id": 1334896} {"src_title": "Rákosník zpěvný", "tgt_title": "Sumpfrohrsänger", "src_document": [{"title": "Hlas.", "content": "Vábí pronikavým „šéé“ nebo „čak“. Samci zpívají z husté vegetace. Zpěv je hlasitý a z velké části tvořený imitacemi jiných druhů ptáků, včetně těch z afrických zimovišť.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Areál rozšíření rákosníka zpěvného sahá od jižní Británie a Francie východně až po západní Kazachstán a severně po jižní a jihovýchodní Finsko; jižní hranice pak prochází severní Itálii, Řeckem, Bulharskem a podél jižního pobřeží Černého moře i Tureckem. V posledních desetiletích se šíří dále na sever, o čemž svědčí rostoucí počet hnízdících ptáků ve Skandinávii a severozápadním Rusku. Je tažný se zimovišti v Africe jižně od rovníku. Ve střední Evropě se vyskytuje od dubna do září. Evropská populace je odhadována na 1,5–2 miliony párů. V České republice hnízdí na většině území po 800 m n. m. v počtu 50–100 tisíc párů.", "section_level": 1}, {"title": "Prostředí.", "content": "Hnízdí v hustých vysokých bylinných porostech s keři v blízkosti vod nebo na přilehlých polích. V rákosinách se vyskytuje většinou až na podzim.", "section_level": 1}, {"title": "Hnízdění.", "content": "Hnízdí 1x ročně od května do července. Páry jsou obvykle sezónně monogamní. Hluboké miskovité hnízdo ze stonků a listů trav vplétá mezi nízkou vegetaci. Samice snáší 3 až 6 bělavých, tmavě skvrnitých vajec o velikosti 18,6 x 13,8 mm, na kterých sedí po dobu 12–13 dnů oba rodiče. Mláďata hnízdo opouštějí ve věku 11–13 dnů. Tehdy si je rodiče rozdělí a tím soudružnost hnízdního páru zaniká. Pohlavně dospívá ve druhém kalendářním roce, nejvyšší zaznamenaný věk v česku je 8 let. Je častým hostitelem kukačky obecné (\"Cuculus canorus\").", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Po potravě pátrá nejčastěji v husté vegetaci. Je převážně hmyzožravý, ale živí se i jinými bezobratlými, včetně pavouků nebo měkkýšů. Na podzim požírá také bobule.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rákosník zpěvný (\"Acrocephalus palustris\") je malým monotypickým druhem pěvce z čeledi rákosníkovitých (Acrocephalidae). Svrchní strana těla je šedohnědá, spodinu má žlutavě bílou. Hrdlo je bílé, končetiny oranžovožluté. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně. Je velmi podobný rákosníku obecnému (\"A. scirpaceus\"), většinou se však vyskytuje v jiném prostředí a má i odlišný zpěv.", "tgt_summary": "Der Sumpfrohrsänger (\"Acrocephalus palustris\") ist ein Singvogel aus der Gattung der Rohrsänger (\"Acrocephalus\") und der Familie der Rohrsängerartigen (Acrocephalidae). Es werden keine Unterarten beschrieben. ", "id": 1248010} {"src_title": "Boris Vladimirovič Asafjev", "tgt_title": "Boris Wladimirowitsch Assafjew", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V letech 1904–1910 studoval na Petrohradské konzervatoři u Rimského-Korsakova a Anatolije Ljadova. Současně navštěvoval \"Historicko-filosofickou fakultu Petrohradské univerzity\", kterou dokončil v roce 1908. Po skončení studia na konzervatoři byl korepetitorem baletu v Mariinském divadle. Po roce 1919 se stal dramaturgem v Mariinském divadle i v Malém divadle v Ermitáži. Vedle toho, společně se Sergejem Ljapunovem, založil při \"Ústavu historie umění\" Hudební oddělení, které vedl až do roku 1930. Od roku 1921 vyučoval na Leningradské konzervatoři historii a teorii hudby. V roce 1925 byl jmenován profesorem. Podílel se na reformě učebních plánů školy, která byla zaměřena na to, aby její absolventi, kromě vlastní specializace, měli ucelené hudebně-teoretické vzdělání. V roce 1926 byl jedním ze zakladatelů leningradské pobočky \"Společnosti soudobé hudby\", jejímž cílem bylo uvádění soudobé světové i sovětské hudby. Na koncertech Společnosti byla uváděna díla Druhé vídeňské školy, Pařížské šestky, ale i Sergeje Prokofjeva a Igora Stravinského. Měl značný vliv i na repertoár leningradských operních scén. V letech 1924–1926 byly v Leningradě uvedeny např. Salome Richarda Strausse, Vojcek Albana Berga, Skok přes stín Ernsta Křenka a další. O Igoru Stravinském vydal v roce 1929 monografii.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební teoretik.", "content": "Již od roku 1914 publikoval své muzikologické a hudebně-teoretické práce pod pseudonymem Igor Glebov v předních odborných časopisech Sovětského svazu. Své hlavní práce napsal v letech 1919–1928. V té době intenzivně komunikoval s předními hudebními skladateli západní Evropy, s Paulem Hindemithem, Arnoldem Schönbergem, Dariem Milhaudem, Arthurem Honeggerem a dalšími. V té době vznikla díla jako \"Симфонические этюды\" (Symfonické etudy, 1922), \"Письма о русской опере и балете\" (Dopisy o ruské opeře a baletu, 1922), \"Русская музыка от начала XIX столетия\" (Ruská hudba od počátku 19. století, 1930) a řada monografií o ruských skladatelích Michailu Ivanoviči Glinkovi, Modestu Petrovičovi Musorgském, Petru Iljiči Čajkovském, Alexandru Glazunovovi a dalších. V roce 1930 se Společnost pro soudobou hudbu rozpadla a Asafjev se opět věnoval převážně skladbě. V té době vznikla jeho nejznámější díla: balety \"Plameny Paříže\" (1932), \"Bachčisarajská fontána\" (1933), \"Ztracené iluze\" (1934) i většina jeho velkých symfonických skladeb. K teoretické práci se vrátil zejména v době leningradské blokády. Nejvýznamnější z těchto prací je dvoudílná \"Музыкальная форма как процесс\" (Hudební forma jako proces, 1930 a 1947, česky Praha 1965), ve které předložil zcela nové pojetí teorie intonace. Některé muzikologické práce Asafjeva však nebyly dodnes publikovány.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečná činnost.", "content": "V roce 1943 se mu podařilo uniknout z obleženého Leningradu do Moskvy. Stal se vedoucím hudebního oddělení \"Ústavu historie umění Akademie věd SSSR\". Na prvním Všesvazovém sjezdu sovětských skladatelů v roce 1948 byl zvolen předsedou Svazu. V Moskvě žil až do své smrti v roce 1949. Je pochován na Novoděvičim hřbitově.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Za svou skladatelskou i muzikologickou práci byl mnohokrát odměněn nejvyššími státními vyznamenáními:", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Opery.", "content": "Instrumentoval operu Modesta Petroviče Musorgského \"Chovanština\" a provedl novou redakci nedokončené opery Alexandra Nikolajeviče Sěrova \"Ďáblova síla\" (1947). Zkomponoval i jednu operetu (\"Карьера Клеретты\").", "section_level": 2}, {"title": "Komorní skladby.", "content": "Kromě toho zkomponoval řadu klavírních skladeb, písní, sborů, scénickou hudba apod.", "section_level": 2}], "src_summary": "Boris Vladimirovič Asafjev, literární pseudonym Igor Glebov (, Petrohrad – 27. ledna 1949, Moskva) byl ruský muzikolog, hudební skladatel a pedagog.", "tgt_summary": "Boris Wladimirowitsch Assafjew (, Pseudonym \"Igor Glebow\" (); * in Sankt Petersburg; † 27. Januar 1949 in Moskau) war ein russischer Musikwissenschaftler und Komponist.", "id": 1142697} {"src_title": "Bílé Karpaty", "tgt_title": "Weiße Karpaten", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Nejvyšším vrcholem je Velká Javořina (970 m), poblíž které se nachází prales s porosty javoru, buku a jasanu. Vedle Velké Javořiny jsou v Bílých Karpatech ještě další 4 devítistovky - Chmeľová (925 m), Jelenec (925 m), Velký Lopeník (911 m) a Kobylinec (911 m). Podrobné seznamy hor podle nadmořské výšky a prominence obsahuje Seznam vrcholů v Bílých Karpatech. Patří do povodí řek Moravy a Váh, které se vlévají do Dunaje. Z geomorfologického hlediska je geomorfologický celek Bílé Karpaty součástí Karpat, konkrétně subprovincie Vnější Západní Karpaty a oblasti Slovensko-moravské Karpaty. Centrální části pohoří jsou chráněny ve slovenské Chráněné krajinné oblasti Biele Karpaty, na kterou pak na české straně navazuje česká CHKO Bílé Karpaty. Mezi nejnavštěvovanější pozoruhodnosti patří Vršatecká bradla, Červený Kameň, Lednický hrad či unikátní květnaté louky.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Z geologického hlediska se jedná o flyšové pohoří s převahou pískovců, slepenců a jílovců z období paleocénu až spodního eocénu. Výrazné zastoupení zde mají kromě pískovců a slepenců i jílovce z období vrchní křídy až paleocén. Flyšové pásmo je v oblasti Bílých Karpat tvořeno magurským příkrovem. Ten je tvořen příkrovovou bělokarpatskou jednotkou, která leží v bystrické jednotce. V reliéfu se výrazně projevují odolné vápence, které pocházejí z jurských usazenin bradlového pásma. Nejvýznamnější jsou: Tato bradla byla odkryta po denudaci flyšových souvrství. V bradlovém pásmu Bílých Karpat se nalézá i několik jeskyní, např. :", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Většina území Bílých Karpat patří k povodí řek Váh a Morava. Největšími přítoky Váhu jsou zde: Vlára zpětnou erozí pronikla do Vizovických vrchů, kde se říčním pirátstvím zmocnila části povodí Moravy. Do Moravy z oblasti vtékají : Flyšový charakter pohoří, který způsobuje nedostatečné vsakování podzemních vod a jejich celkově mělký oběh, způsobuje nevyrovnaný průtok vodních toků. Největší bývá v jarním období.", "section_level": 1}, {"title": "Flóra a fauna.", "content": "V oblasti Bílých Karpat převládají listnaté lesy, převážně bukové. Na jižních úbočích pohoří se ve výškách nad 500 m n. m. nacházejí hlavně dubohabrové lesy, ze severozápadu se zvyšuje podíl jehličnanů. Vyskytují se zde tito plazi:", "section_level": 1}, {"title": "Chráněné krajinné oblasti.", "content": "Centrální části pohoří je na slovenské straně chráněna v Chráněné krajinné oblasti Biele Karpaty a na straně České republiky v Chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty. Chráněná krajinná oblast Bílé Karpaty byla zřízena 3. listopadu 1980. Celková rozloha chráněné oblasti je 715 čtverečních kilometrů a leží v nadmořské výšce 175 – 970 m. CHKO zasahuje do okresů Hodonín, Uherské Hradiště a Zlín. V roce 1996 bylo zařazeno na seznam biosférických rezervací UNESCO.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bílé Karpaty (slovensky Biele Karpaty) jsou geomorfologický celek a pohoří nacházející se na česko-slovenské hranici. Vznik horstva byl podnícen vyvrásněním z mořských sedimentů.", "tgt_summary": "Die Weißen Karpaten (tschech. \"Bílé Karpaty\", slowak. \"Biele Karpaty\") sind ein Mittelgebirge im westlichen Teil des Karpatenbogens und bilden neben den Beskiden und der March die Grenze zwischen Tschechien (Landesteil Region Südmähren und Region Zlín) und der Slowakei (Kreis Trenčín).", "id": 541145} {"src_title": "Alexandr I. Bulharský", "tgt_title": "Alexander I. (Bulgarien)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil jako druhý syn Alexandra, prince Hesensko-Darmstadtského a jeho morganatické manželky Julie hraběnky Hauke (pozdější princezny z Battenbergu). Když byl v roce 1878 ustaven autonomní bulharský stát pod formální osmanskou suverenitou, měl být v jeho čele kníže zvolený bulharskou elitou a schválený evropskými mocnostmi. V rámci politického kompromisu mezi silným vlivem Ruska a obavami zbytku Evropy z rusofilního Balkánu, padla nakonec volba na Alexandra, jenž byl synovcem Marie Alexandrovny Ruské, manželky tehdejšího ruského cara Alexandra II. Ačkoli měl Alexandr z počátku konzervativní postoje, začal po faktickém neúspěchu svého prorusko-absolutistického puče v letech 1881–1883 podporovat liberální politiku. Zasloužil se o spojení bulharského knížectví a Východní Rumélie ve formě personální unie na podzim roku 1885 a měl značný osobní podíl na odražení srbského útoku v témže roce. Tyto skutky mu přinesly velkou popularitu v Bulharsku, zároveň však nespokojenost Ruska nad jeho samostatnými aktivitami. To se neblaze odrazilo i na jeho rodinném životě — Alexandr usiloval o sňatek s pruskou princeznou Viktorií (dcerou pozdějšího německého císaře Fridricha III.), na přímý zásah kancléře Bismarcka však byl odmítnut kvůli obavám z toho, že by sňatek mohl být vnímán jako další nepřátelské gesto namířené proti Rusku. V srpnu 1886 vypukl vojenský převrat, který Alexandra donutil urychleně opustit zemi. Ačkoli se Stambolovovi podařilo povstalce zpacifikovat a vrátit Alexandra na trůn, jeho pozice přestala být dlouhodobě udržitelná a v září téhož roku byl přinucen abdikovat. S hlubokým rozčarováním podepsal abdikační smlouvu se slovy \"„Bože, pomáhej Bulharsku.“\" Regentem se stal Stambolov.", "section_level": 1}, {"title": "Sňatek a děti.", "content": "Alexandr se po své abdikaci stáhl z evropského veřejného života. 6. února roku 1889 se oženil s operní pěvkyní, bratislavskou rodačkou Johannou Loisingerovou a přijal titul \"hraběte z Hartenau\". Spolu měli dvě děti, syna Asena a dceru Cvetanu.", "section_level": 1}, {"title": "Konec života.", "content": "Alexandr zemřel nečekaně, v pouhých třiceti pěti letech věku a po sotva pětiletém manželství, 17. listopadu 1893 ve Štýrském Hradci. Jeho ostatky byly převezeny do Sofie a zde okázale, s poctami bulharského knížete, pochovány.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexandr Josef, princ Battenberský, ( \"Alexander Joseph Prinz von Battenberg\" 5. dubna 1857, Verona – 23. října 1893 Štýrský Hradec) byl pod jménem Alexandr I. v letech 1879 — 1886 prvním knížetem znovuobnoveného autonomního bulharského státu.", "tgt_summary": "Alexander I. (* 5. April 1857 in Verona; † 17. November 1893 in Graz), geboren als Prinz Alexander Josef von Battenberg, war von 1879 bis 1886 gewählter Fürst von Bulgarien.", "id": 1060432} {"src_title": "Eriskay", "tgt_title": "Eriskay", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Ostrov je přibližně 4 km dlouhý a 2,4 km široký, s plochou cca 7 km2. Nejvyšším bodem ostrova je Beinn Sgrithean (186 m n. m.). Povrch pokrývají převážně kamenité pastviny, na severozápadě je úrodnější oblast přímořských luk zvaných \"machair\".", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Jméno ostrova pochází z norského \"Eiriksey\", „Erikův ostrov“. Podle obyčeje z vikingských dob má každý občan ostrova nárok držet deset ovcí, dvě krávy a jednoho poníka. 2. srpna 1745 se na pobřeží ostrova vylodil princ Karel Eduard Stuart, aby zahájil jakobitské povstání. V roce 1941 u pobřeží ostrova ztroskotala loď SS Politician s nákladem whisky. Události s tím spojené se staly námětem k filmu \"Whisky Gallore!\" (\"Moře whisky\"). V minulosti ostrov opustila řada zejména mladých rodin z důvodu špatné nabídky práce a vzdělání.", "section_level": 1}, {"title": "Eriskay pony.", "content": "Z ostrova pochází starobylé plemeno poníka \"Eriskay pony\". Odolná zvířata adaptovaná na drsné, vlhké a chladné klima Vnějších Hebrid jsou produktem dílem záměrného šlechtění, dílem přirozeného výběru. V konkurenci jiných plemen, dovezených na ostrovy, se původně početná populace snížila až na 20 zvířat v 70. letech 20. století. Cílenou kampaní bylo plemeno zachráněno a počet vzrostl na 420 kusů. Rasa je udržována pomocí řízené plemenitby.", "section_level": 1}, {"title": "Dostupnost.", "content": "Eriskay je od roku 2001 spojen mořskou silnicí s ostrovem South Uist. Přívoz spojuje místní přístav Ceann a' Ghàraidh s Ardmore na ostrově Barra. Na ostrov rovněž zajíždějí trajekty společnosti Caledonian MacBrayne. Záliv Acarsaid Mhòr je přirozeným přístavem s modernizovaným vybavením. Autobusová linka vede z Eriskaye přes South Uist, Benbeculu a North Uist na ostrov Berneray.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eriskay (ve skotské gaelštině \"Èirisgeigh\") je nevelký ostrov v souostroví Vnějších Hebrid u severozápadního pobřeží Skotska. Leží mezi ostrovy South Uist a Barra. Při sčítání v roce 2011 měl 143 obyvatel, od minulého sčítání v roce 2001 populace vzrostla o 7,5 %. Obyvatelstvo žije rozptýleně v malých komunitách o několika domech.", "tgt_summary": "Die Insel Eriskay (schottisch-gälisch: \"Èirisgeigh\" [], von altnord. \"Eiríksey\", dt. „Eiríkrs Insel“) gehört zu den Äußeren Hebriden in Nordschottland. Sie gehört zur Civil parish South Uist. Sie liegt zwischen South Uist und Barra und ist mit South Uist durch den 2002 eröffneten Eriskay Causeway, einen Straßendamm, verbunden. Im gleichen Jahr wurde eine Fährstrecke zwischen Eriskay und Barra eröffnet. Die neue Fähre fährt zwischen Ceann a’ Gharaidh auf Eriskay und Ardmore auf Barra. Die Überfahrt dauert rund 40 Minuten. 2011 lebten 143 Personen auf der Insel. ", "id": 1726249} {"src_title": "Barbara Bushová", "tgt_title": "Barbara Bush", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se v New Yorku v rodině Marvina a Pauline Pierceových, kteří patřili do vyšší střední třídy. Vystudovala dívčí soukromou školu \"Ashley Hall\" v Charlestonu v Jižní Karolíně. Během studia na Smith College se seznámila s Georgem H. W. Bushem a studium nedokončila. Dne 6. ledna 1945 se vdala za George H. W. Bushe. Manželé Bushovi vychovali 6 dětí: George W. Bush (* 1946), dcera Robin (* 1949 – zemřela v roce 1953 na leukemii), Jeb Bush (* 1953), Neil (* 1955), Marvin (* 1956) a dcera Doro (* 1959). Na památku úmrtí dcery Robin založili nadaci na podporu výzkumu leukémie \"Bright Star Foundation\". Během svého života bojuje proti analfabetismu (syn Neil neuměl číst), mimo jiné založením nadace \"Barbara Bush Foundation for Family Literacy\". Díky svému vychování byla velmi společenská, což pomáhalo jejímu manželovi v postupu v diplomatické kariéře. Když se její choť stal šéfem CIA, musela mít i jeho žena ochranku, kvůli které trpěla depresemi. Podporuje rodinné vzdělávání. Nechala napsat knihu vyprávějící o životě viceprezidenta z pohledu jeho psa, kokršpaněla Freda (\"C. Fred ́s Story\"), kniha zaznamenala velký úspěch, a proto vzniklo pokračování s nástupkyní Freda, Millie (\"Millie ́s Book\"). Během funkčního období druhé dámy USA navštívila přes 65 zemí světa. Byla velmi společenská, ráda vystupovala na veřejnosti a předvolebních mítincích. Snažila se vyhýbat kontroverzním tématům. Zapojovala se do boje proti AIDS, dokázala toto téma pro americkou veřejnost odtabuizovat. Byla zaměřena na rodinu a uznávala tradiční hodnoty, proto ji velmi kritizovaly feministky a mladé ženy. Před projevem na Wellesley College se zde proti jejímu vystoupení konaly protesty, neboť studentky zastávaly názor, že žena má být úspěšná díky sobě a nikoli jen kvůli manželovi. V roce 1993 se po skončení manželova prezidentství vrátili do texaského Houstonu a léto tráví na rodinné usedlosti \"Walkers Point\" v Kennebunkportu ve státě Maine.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "V době, kdy její snoubenec a později manžel bojoval jako pilot v druhé světové válce, pojmenoval po ní svůj letoun (\"Barbara III\") a poté, co byl sestřelen, další (\"Barbara IV\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Barbara Pierce Bushová (8. června 1925 New York, USA – 17. dubna 2018 Houston, USA) byla manželka 41. prezidenta Spojených států amerických George H. W. Bushe, která byla první dámou USA v letech 1989 až 1993. Byla rovněž matkou bývalého amerického prezidenta Georga W. Bushe a bývalého floridského guvernéra Jeba Bushe.", "tgt_summary": "Barbara Pierce Bush (* 8. Juni 1925 in Flushing, Queens, New York City; † 17. April 2018 in Houston, Texas) war die Frau des 41. US-Präsidenten George Bush (1924–2018) sowie die Mutter des 43. US-Präsidenten, George W. Bush, und des 43. Gouverneurs von Florida, Jeb Bush. Während der Amtszeit ihres Mannes als Präsident war sie von 1989 bis 1993 First Lady der Vereinigten Staaten.", "id": 1979160} {"src_title": "Mišmar ha-Šaron", "tgt_title": "Mischmar haScharon", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 22 metrů v hustě osídlené a zemědělsky intenzivně využívané pobřežní nížině respektive Šaronské planině. Obec se nachází 5 kilometrů od břehu Středozemního moře, cca 33 kilometrů severovýchodně od centra Tel Avivu, cca 50 kilometrů jihojihozápadně od centra Haify a 9 kilometrů jižně od města Chadera. Mišmar ha-Šaron obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky převážně židovské. Spolu se sousedními vesnicemi Ma'abarot, Kfar Chajim, Hadar Am, Kfar Jedidja a Bejt Jicchak-Ša'ar Chefer vytváří souvislý severojižní pás zemědělských sídel táhnoucí se až k okraji města Netanja. Mišmar ha-Šaron je na dopravní síť napojen pomocí dálnice číslo 4.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Mišmar ha-Šaron byl založen v roce 1933. Zakladateli vesnice byla skupina Židů z Ruska, která se zformovala již roku 1924 pod názvem Mišmar (משמר) a která sestávala z deseti mužů a jedné ženy. V následujících letech pobývali na různých místech tehdejší mandátní Palestiny, zejména v Galileji. 16. června 1933 se přesunuli do zdejšího regionu. V té době skupinu tvořilo cca 85 členů. 1. září 1934 se definitivně usadili v nynější lokalitě. Šlo tehdy o bažinatou oblast sužovanou malárií a obývanou zčásti beduíny. Původní skupinu mezitím posílili další Židé původem z Polska, napojení na organizaci Gordonia. Před rokem 1949 měl kibuc rozlohu katastrálního území 619 dunamů (0,619 kilometru čtverečního). Místní ekonomika je založena na zemědělství. V 50. letech 20. století byl tento kibuc jedním z prvních v Izraeli, který se začal zaměřovat na pěstování květin. Výrazná byla i specializace na pěstování avokáda. V obci funguje velká pekárna, která zásobuje pečivem okolní region. V roce 1996 pekárna vyhořela a byla pak obnovena. Od roku 2005 prošel kibuc privatizací a zbavil se většiny kolektivních prvků v hospodaření. Kibuc Mišmar ha-Šaron je rodištěm bývalého izraelského premiéra Ehuda Baraka.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Mišmar ha-Šaron Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství). Jde o menší sídlo vesnického typu s dlouhodobě mírně rostoucí populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 542 lidí. Během roku 2014 populace stoupla o 3,6 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mišmar ha-Šaron ( הָמִשְׁמַר הַשָּׁרוֹן, doslova „\"Stráž Šaronu\"“, v oficiálním přepisu do angličtiny Mishmar HaSharon) je vesnice typu kibuc v Izraeli, v Centrálním distriktu, v Oblastní radě Emek Chefer.", "tgt_summary": "Mischmar haScharon ( „Wache des Scharon“) ist ein Kibbuz in der Scharonebene nordöstlich von Netanja in Israel. Die Siedlung ist der Geburtsort des früheren israelischen Ministerpräsidenten Ehud Barak. ", "id": 1038690} {"src_title": "Marie Alžběta Habsbursko-Lotrinská", "tgt_title": "Maria Elisabeth von Österreich (1743–1808)", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Narodila se 13. srpna 1743 královně Marii Terezii a jejímu manželovi, císaři Františku I. Štěpánovi, jako pátá dcera a šesté dítě v pořadí. Její matka Marie Terezie byla vnučkou císaře Leopolda I., neteří císaře Josefa I. a dcerou císaře Karla VI., který měl se svojí manželkou Alžbětou Kristýnou pouze dvě dcery, z nichž se starší Marie Terezie stala jeho dědičkou (Pragmatická sankce).", "section_level": 1}, {"title": "Sourozenci.", "content": "Marie Anna (1738 - 1789), Marie Kristina (1742 - 1798), Marie Amálie (1746 - 1804), Johana Gabriela (1750 - 1762),Marie Josefa (1751 - 1767), Marie Karolína (1752 - 1814), Marie Antonie (1755 – 1793) Josef II. (1741 – 1790), Karel Josef (1745 - 1761), Leopold II. (1747 – 1792), Ferdinand Karel (1754 - 1806), Maxmilián František (1756 - 1801)", "section_level": 2}, {"title": "Dětství.", "content": "Alžběta vyrostla, stejně jako všichni její sourozenci, v dětské komoře obklopena služebnictvem v čele s vychovatelkou (\"„ajou“\") hraběnkou Belruptovou. Výchova dětí na císařském dvoře měla přesná pravidla, stanovená samotnou Marií Terezií, která velmi dbala na správnou stravu, hygienu a dostatečný pohyb svých dětí. Jejím výchovným krédem byla poslušnost, zbožnost a kázeň. Tato pravidla však malé Alžbětě působila potíže, protože byla rozpustilá, potrpěla si na žertíky a klevety. Milovala bonmoty a ironii, stejně jako bratr Josef, za což byli matkou často kritizováni. Dlouhé chvíle si krátila koketováním, což jí vyneslo přezdívku \"„Sličná koketa“\". Alžběta se více než studiu věnovala své kráse a nebyla ani příliš poslušným dítětem, protože se u ní vystřídalo několik vychovatelek, hraběnky Belruptová, Heisterová, Erdödyová, a dokonce i jeden vychovatel, hrabě František Norbert Trauttmanndorf.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Marie Alžběta byla podle dvoru jedna z nejhezčích dcer Marie Terezie, díky svému vzhledu začala být pyšnou a její nejoblíbenější zábavou bylo svádět muže, kteří se právě ocitli na rakouském dvoře. Když krásná dcera Marie Terezie dozrála v ženu, matka se začala otáčet po ženichu. I Alžběta se měla stát obětí sňatkové politiky. První za koho se mohla provdat byl polský král Stanislav II. August. Stanislav byl podle dvoru velmi atraktivní muž, který se dokonce zalíbil i Alžbětě. Ovšem Marie Terezie a carevna Kateřina s tímto sňatkem nakonec nesouhlasili. Carevna se domnívala, že by se tak posílilo postavení podunajské monarchie, zatím co císařovna viděla problém v samotném polském králi, který byl podle ní okrajová osoba. Další nápadník byl syn Krále Emanuela I. I tento nápadník byl znovu Marií Terezií zamítnut a Marie Alžběta se už nikdy neprovdala. V roce 1767 Vídeň opět zasáhly neštovice. Neštovice postihly i krásnou Alžbětu, která s nemocí velmi dlouhou bojovala. Jako zázrakem Alžběta tuto nemoc přežila, ovšem choroba na princeznině tváři zanechala jizvy a její krása se vytratila. Alžbětě, která žila jenom svou krásou, se zhroutil celý svět. I přesto se v jejím životě ukázala naděje, když její matka nabídla Alžbětě francouzského krále Ludvíka XV. Naivní Alžběta se začala nazývat francouzskou královnou, ovšem po poslání portrétu francouzskému králi se již Ludvík neozval a radši se nechal utěšovat hraběnkou Marií Jeane Dubarryovou. I přes tuto zkušenost se Alžběta vrátila zpět do víru zábav, kdy ráda ukazovala svůj vřed (nazývalo se jí „volatá Líza”), tímto vystupováním s znepříjemnila celé okolí. Po čase se začalo probírat její finanční zajištění, které zatím její matka neřešila, proto převzala vedení nad ústavem v Innsbrucku, kde byla naopak velmi váženou dámou. Svérázná arcivévodkyně zemřela v hlavním městě Horních Rakous 22. září 1808.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marie Alžběta Josefa Johana Antonie Habsbursko-Lotrinská (13. srpna 1743, Vídeň – 22. září 1808, Linec), rakouská arcivévodkyně, byla považovaná za nejhezčí z dcer Marie Terezie. Zůstala, stejně jako její sestra Marie Anna, neprovdaná a po matčině smrti se stala abatyší Ústavu šlechtičen v Innsbrucku.", "tgt_summary": "Erzherzogin Maria Elisabeth von Österreich (* 13. August 1743 in Wien; † 22. September 1808 in Linz) war eine Tochter des Großherzogs von Toskana und späteren Kaisers Franz Stephan von Lothringen und der Königin von Ungarn und Böhmen Maria Theresia von Österreich. Maria Elisabeth Josepha Johanna Antonia war das sechste Kind und die fünfte Tochter ihrer Eltern. Sie galt als schön, aber unbeständig und uninteressiert. Maria Theresia nannte sie. Ihre Obersthofmeisterin war 1761–1763 Christine-Philippine de Herzelles, der ihr Bruder Joseph II. später die Erziehung seines einzigen Kindes Maria Theresia anvertraute. Man hoffte, eine bedeutende politische Heirat für sie arrangieren zu können. Eine Verbindung mit König Stanislaus II. August von Polen soll am Einspruch Kaiserin Katharinas II. von Russland gescheitert sein, eine solche mit dem verwitweten König Ludwig XV. von Frankreich an der Pockenerkrankung, welche die 24-Jährige 1767 verunstaltete. Als Maria Theresia 1780 starb, musste Maria Elisabeth wie ihre Schwestern Maria Anna und Maria Christine Wien verlassen, da Joseph II. die am Hof beenden wollte. Sie wurde Äbtissin des Adeligen Damenstifts Innsbruck, das Maria Theresia nach dem Tod von Kaiser Franz I. 1765 gegründet hatte, damit dort für das Seelenheil ihres Gatten gebetet werde. Maria Elisabeth war in Tirol wegen ihrer scharfen Zunge gefürchtet. Da zu den Pockennarben eine starke Korpulenz und ein dreifacher Kropf hinzutraten, nannte der Volksmund sie. 1805 floh sie vor den Truppen Napoleons nach Wien und dann nach Linz, wo sie ihre letzten Lebensjahre verbrachte und in der Gruft der Jesuitenkirche (Alter Dom) beigesetzt ist.", "id": 2274644} {"src_title": "Lenny Kaye", "tgt_title": "Lenny Kaye", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "Narodil se do židovské rodiny v New Yorku. Jeho prvním nástrojem byl akordeon, později však přešel ke kytaře. V roce 1960 se s rodinou usadil ve městě North Brunswick v New Jersey a následně studoval na Rutgers University (studium dokončil v roce 1967). Byl velkým fanouškem a ve svých patnácti letech vydával fanzin nazvaný \"Obelisk\". Svůj první koncert odehrál se skupinou The Vandals v roce 1964. Po dokončení školy se vrátil zpět do New Yorku. Zde začal psát recenze pro hudební časopis \"Jazz and Pop\". Později přispíval i do dalších periodik, například \"Melody Maker\", \"Hit Parader\", \"Rolling Stone\" a \"Creem\". Dne 10. února 1971 poprvé vystupoval s tehdy básnířkou Patti Smith. Ta se s ním setkala poté, co četla jeho článek v magazínu \"Jazz and Pop\". Doprovázel její čtení v Kostele svatého Marka na desáté východní ulici. V roce 1974 produkoval její vůbec první singl obsahující písně „Hey Joe“ a „Piss Factory“. Zpěvačka následně začala vystupovat se skupinou, jíž byl členem i Kaye. Poslední koncert se konal v září 1979. Zpěvačka se později na čas přestala hudbě věnovat. Od devadesátých let je Kaye opět členem její doprovodné skupiny. V roce 1979 se stal členem doprovodné skupiny Jima Carrolla a rovněž vedl svou vlastní skupinu. V roce 1985 produkoval první album zpěvačky Suzanne Vega s názvem \"Suzanne Vega\". Je rovněž producentem její druhé desky \"Solitude Standing\" (1987). Dále produkoval desku \"Hang Time\" skupiny Soul Asylum. V roce 2010 přispěl písní „“ na album \"\". Během své kariéry spolupracoval i s dalšími hudebníky, mezi které patří Cindy Lee Berryhill, Kristin Hersh, Peter Buck, Robin Holcomb a 10 000 Maniacs. Rovněž je spoluautorem autobiografické knihy hudebníka Waylona Jenningse. Později vydal knihu \"\", v níž se zabývá zpěvákem Russem Columbem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lenny Kaye (* 27. prosince 1946, New York) je americký kytarista, zpěvák a hudební producent, nejvíce známý jako člen doprovodné skupiny zpěvačky Patti Smith.", "tgt_summary": "Lenny Kaye (* 27. Dezember 1946 in New Brunswick, New Jersey, USA) war von 1975 bis zu ihrer Auflösung 1979 Gitarrist und Komponist der Patti Smith Group. ", "id": 411822} {"src_title": "Žebříček FIFA", "tgt_title": "FIFA-Weltrangliste", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V prosinci 1992 publikovala FIFA poprvé listinu, v níž určila pořadí svých členů, jejichž reprezentace seřadila podle jejich relativní síly. Od srpna 1993 bylo toto pořadí pravidelně aktualizováno a nový žebříček vychází každý měsíc. Od této chvíle FIFA žebříčkový systém dvakrát upravila. V lednu 1999 a v červenci 2006 tím reagovala na kritiku, že žebříček špatně vypovídá a momentální síle týmů. Historické záznamy žebříčku, tak jak jsou uvedeny na FIFA.com, používají pro výpočty stávající metodu, přestože byla zavedena až v roce 2006. V červenci 2006 byl žebříček retrospektivně přepočítán právě podle nynější metody. Mezitím se FIFA rozrostla z původních 167 členů (při založení žebříčku) na stávajících 208. V žebříčku je momentálně všech 208 členů.", "section_level": 1}, {"title": "Úpravy v roce 1999.", "content": "Když byl žebříček uveden na svět, bodování bylo velmi jednoduché a neefektivní. V zápasech zaštiťovaných konfederací FIFA se třemi body bodovala výhra a jedním bodem remíza, tak jak je tomu běžné ve fotbalových ligách. V úvahu nebyla brána důležitost utkání ani síla soupeře. Aby byl žebříček schopný vypovídat o skutečné kvalitě a síle jednotlivých reprezentací a následné objektivitě žebříčku, muselo dojít k řadě změn. Zde jsou ty nejvýznamnější: Zároveň byla zavedena i ocenění pro nejlepší týmy: Systémové změny učinily žebříček více komplikovaným, ale zároveň přesnějším a komplexnějším.", "section_level": 2}, {"title": "Systémové změny žebříčku 2006.", "content": "O druhé, a dosud poslední, novelizaci systému žebříčku rozhodla FIFA během Mistrovství světa ve fotbale 2006. Období, které je zahrnuto do kalkulace žebříčku, bylo zkráceno z osmi na pouhé čtyři roky. Metoda určená k bodovému výpočtu byla lehce zjednodušena. Byl zrušen význam vstřelených/ obdržených branek i to, zda bylo utkání sehráno na domácím či venkovním hřišti. Bodové ohodnocení ostatních aspektů bylo upraveno. První vydání takto upraveného žebříčku uveřejnila FIFA 12. července 2006. Hlavním důvodem těchto změn byla sílící kritika předešlého bodovacího systému. Mnoho fotbalových odborníků bylo názoru, že žebříček dostatečně nevypovídal o skutečné síle jednotlivých reprezentací.", "section_level": 2}, {"title": "Vedoucí týmy žebříčku.", "content": "Systém vešel v platnost v srpnu 1993 a jeho prvním lídrem se stalo Německo. Důvodem byla především účast ve finálových kláních třech předchozích podniků Mistrovství světa, z nichž to poslední skončilo pro Německo vítězstvím a třetím titulem mistra světa. Během Kvalifikace na Mistrovství světa 1994 se do čela dostala Brazílie, především díky tomu, že zvítězila v 8 z 9 utkání kvalifikace. Poté se na krátkou dobu dostala do čela Itálie, ale ve vedení ji brzo vystřídalo opět Německo. Během prvního roku existence se čelo žebříčku měnilo hned šestkrát. Významným zlomem bylo Mistrovství světa 1994. V jeho průběhu se do čela ještě (do roku 2014 naposledy) dostalo Německo, ale po finálovém utkání obsadila první místo na téměř 7 let (doposud nejdelší doba) Brazílie. Z čela ji zprvu nesesadilo ani vítězství Francie na Mistrovství světa 1998 i Mistrovství Evropy 2000, ale o rok později jí nakonec vedoucí příčku přepustila. Vítězství na Mistrovství světa 2002 však znovu katapultovalo do čela žebříčku Brazílii, kde setrvala až do února roku 2007. Tehdy jí poprvé od roku 1993 sesadila Itálie, která triumfovala na německém Mistrovství světa 2006. O pouhý měsíc později byla překonána Argentinou, která se na čele vyskytla poprvé. Itálie se však vrátila už v dubnovém vydání. Po vítězství v červencové Copa América 2007 ovládla první post Brazílie, ale v říjnu ji sesadila Argentina, a tentokrát zde zůstala 10 měsíců. V červenci 2008 totiž započala střídavá vláda Španělska. Vítěz tří po sobě jdoucích velkých akcí, kterými bylo Mistrovství Evropy 2008, Mistrovství světa 2010 a Mistrovství Evropy 2012, opustil od této chvíle vedoucí postavení na celkem 7 měsíců. Dvakrát ho nakrátko sesadila Brazílie a v srpnu 2011 se to poprvé a na pouhý jeden měsíc podařilo i Nizozemsku.", "section_level": 2}, {"title": "Využití žebříčku v praxi.", "content": "Žebříček využívá FIFA k určení pořadí a momentální relativní síly národních týmů, jejichž asociace jsou jejími členy. Navíc je používán jako jedna z možností rozdělení do losovacích košů při losech významných turnajů apod. Při Kvalifikaci na Mistrovství světa ve fotbale 2010 byl využit květnový žebříček při turnaji zón CONCACAF, červencový při nasazení v zóně CAF, a UEFA využila speciální žebříček z listopadu 2007 k nasazení do losovacích košů. V říjnu 2009 bylo pořadí v žebříčku využito při nasazování do losovacích košů při losu závěrečného turnaje Mistrovství světa ve fotbale 2010. V březnu 2011 zas pomohl žebříček při nasazování do Afrického šampionátu do 23 let. Žebříčky obyčejně pomáhají při určování nerozhodných výsledků, když selžou předchozí porovnávací možnosti jako skóre, vstřelené góly apod.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika systému.", "content": "Od samého počátku, v roce 1992, byl světový žebříček FIFA předmětem mnoha debat a sporů mezi jeho příznivci a odpůrci. Hlavním důvodem byla údajná neobjektivita v kalkulaci žebříčkových bodů a žebříček nezobrazoval skutečnou sílu některých reprezentačních týmů. Například Norsko se přes absenci výraznějších úspěchů ocitlo v říjnu 1993 a v červenci a srpnu 1995 na druhém místě, podobně jako Spojené státy na 4. místě v roce 2006. Nicméně kritika nereálnosti a neobjektivnosti žebříčku pokračovala i po změnách výpočetních modelů v roce 2006. Izraelská fotbalová reprezentace poskočila v listopadu 2008 až na 15. místo, což vzbudilo údiv i v domácím tisku. Tým měl navíc obrovskou šanci proniknout do TOP 10, ale ztráta s podprůměrným Lotyšskem tuto šanci nakonec zhatila. O nereálnosti umístění hovoří i fakt, že tým obsadil v kvalifikaci na Mistrovství Evropy až čtvrté, nepostupové místo ve skupině. Přesto všechno kritiky po zavedením systémových změn v červenci 2006 výrazně ubylo. Před tím směřovala kritika odborníků především na osmiletou periodu, kterou žebříček reflektoval. Aktuální forma a výkonnost týmů tím byla upozaděna před jejich historickými úspěchy. To se tedy v roce 2006 změnilo, ale tentokrát počala kritika zastánců starého systému. V novém modelu prý není brána v potaz historická úspěšnost té které reprezentace. Řešení nabídla sama FIFA, která se postavila za vznik nového žebříčku s názvem \"World Football Elo Ratings\", který bral v potaz celou dosavadní úspěšnost reprezentací.", "section_level": 1}, {"title": "Současná výpočetní metoda.", "content": "Po Mistrovství světa 2006 přišla dlouho očekávaná revize výpočetní metody pro zisk bodů do žebříčku. Nový postup měl, kromě zlepšení reflexe kvalit týmů, celý výpočetní proces zjednodušit. Jako reakce na předchozí kritiky médií, byl nový systém dlouho zkoumán a vylepšován tak, aby co nejlépe odrážel žádaná fakta. Výzkumu se účastnilo mnoho odborníků i dalších zaměstnanců FIFA, aby 7. prosince 2005 na zasedání v německém Lipsku mohl být nový systém výkonným vedením FIFA představen. Největšími změnami bylo zjednodušení výpočtu a zrušení aspektu rozlišování domácího/ venkovního zápasu. Nový systém, stejně jako ten předchozí, musí počítat s rozdílnými možnostmi jednotlivých členů, kteří neodehrají stejný počet utkání, nepotkají stejně silné soupeře a podobně. Proto byly vyčleněny čtyři nejdůležitější faktory pro výpočet. Jsou to následující:", "section_level": 1}, {"title": "Ohodnocení výsledku utkání.", "content": "V předchozích letech způsobila složitost systému přidělování bodů, založeném výhradně na síle soupeře, že slabší týmy získávaly velké množství bodů za vítězství nad silnějšími soupeři. S tím se snáze posouvali vzhůru celým žebříčkem, který pak nevypovídal dostatečně o kvalitách jednotlivých reprezentací. S novým systémem je vše mnohem jednodušší: vítěz zápasu dostane 3 body, poražený žádný. V případě remízy dostanou oba týmy po bodu. Takový systém se používá ve většině ligových soutěží světa. V případě, že duel dojde do penaltového rozstřelu, což se může stát pouze na vrcholných akcích, získává vítěz rozstřelu dva body, poražený pak jeden bod. Ve vyřazovacím systému, hraném na dvě utkání, je výsledek ohodnocen asi takto: Pokud tým prohraje první duel 0–2 a druhý duel po výsledku 2–0 dospěje až do vítězného penaltového rozstřelu, získává z obou duelů dohromady pouze 2 body. Tým, který v prvním duelu zvítězil a na penalty byl vyřazen, získává z prvního duelu 3 body.", "section_level": 2}, {"title": "Postavení utkání (status).", "content": "Různé zápasy mají pro reprezentační týmů různou důležitost. Proto je FIFA rozdělila do čtyř kategorií, podle jejich důležitosti. Nejvyšší důležitost, a tím i nejvyšší koeficient (4,0), mají duely na závěrečném turnaji Mistrovství světa ve fotbale. Poté následují, s koeficientem 3,0, finálové turnaje Kontinentálních mistrovství* spolu s Konfederačním pohárem FIFA. Nejnižší koeficient, a to 1,0, mají mezinárodní přátelská utkání pod záštitou FIFA. Ta si je taktéž vědoma faktu, že přátelská utkání tvoří více než polovinu všech reprezentačních utkání. Zároveň s tím prohlásila, že nemá v úmyslu nijak zvýhodňovat týmy, které se přímo kvalifikují na závěrečné turnaje. To se týká především pořadatelů. Postavení utkání je rozděleno do těchto 4 kategorií:", "section_level": 2}, {"title": "Síla soupeře.", "content": "Vítězství nad silnějším soupeřem je pochopitelně lépe hodnoceno než vítězství nad soupeřem slabším. Tento faktor je tedy spolu s výsledkem utkání jedním ze dvou základních pilířů výpočetního systému pro bodové ohodnocení. Rozdíl oproti předchozímu systému je tento; původní systém používal pro hodnocení síly soupeře bodový rozdíl v žebříčku, zatímco nový systém používá pro výpočet aktuální postavení v žebříčku. Výjimkou je světová #1, která má koeficient 2,00. Týmy na horším než 150. místě v žebříčku mají minimální koeficient 0,50. Pozice v žebříčku, pro výpočet koeficientu síly, je odvozena z nejčerstvějšího vydání žebříčku. Žebříčky zveřejněné před červencem 2006 jsou pouze historického charakteru a nejsou nijak využívány pro sestavování nových žebříčků. Namísto toho byly žebříčky od roku 1996 přepracovány a přepočítány dle aktuální výpočetní metody. Zde můžete vidět detailní výpočet bodového zisku pro vedoucí týmy žebříčku v říjnu roku 2007.", "section_level": 2}, {"title": "Regionální síla.", "content": "Posledním z uvažovaných faktorů je regionální síla soupeře. Po Mistrovství světa ve fotbale 2006 stanovila FIFA tento faktor, aby odlišila význam jednotlivých regionů. Těm byl přidělen koeficient v rozmezí od 0,85 do 1,00 (85 % - 100 %). O tom, jaký koeficient je jednotlivým konfederacím přidělen, rozhoduje úspěšnost a relativní síla jejich zástupců na posledních třech podnicích Mistrovství světa. Vývoj jejich koeficientů vypadal takto: Pro výpočet se použije průměr regionální síly obou soupeřů. Matematicky takto: Po Mistrovství světa ve fotbale 2006 změnila FIFA, bez účasti veřejnosti, výpočetní formuli pro stanovení regionální síly, což vyvolalo nelibé reakce. Regionální síla pro konfederaci AFC byla upravena v srpnu 2011, a to z 0,85 na 0,86.", "section_level": 2}, {"title": "Kalkulované období.", "content": "Do žebříčku jsou započítány duely sehrané během posledních 4 let (48 měsíců), ale váha (koeficient) jejich významu se s plynoucím časem postupně snižuje. Během prvních 12 měsíců se počítá 100 % bodového zisku, poté následujícím způsobem klesá:", "section_level": 2}, {"title": "Konečný výpočetní vzorec pro utkání.", "content": "Celkový bodový zisk je vynásoben 100, aby v celkovém hodnocení figurovala přehlednější čísla.", "section_level": 2}, {"title": "Příklady.", "content": "Argentina a Barbados spolu sehráli \"mezinárodní přátelské utkání (MPU)\" v rámci konfederace FIFA. Duel skončil 2–1. Barbados nezískal žádné body do žebříčku, protože v utkání prohrál a ostatní faktory se násobily nulou. Argentinských 141 bodů bylo vypočítáno takto: Více příkladů: Chile získalo za porážku Argentiny více bodů než Barbados, protože duel dosáhl vyššího koeficientu regionální síly.", "section_level": 2}, {"title": "Konečný výpočet bodů do žebříčku.", "content": "\"Starší výsledky se neberou v potaz.\" Konečný bodový zisk vznikne součtem předešlých 4 údajů.", "section_level": 2}, {"title": "Příklad.", "content": "Celkový údaj je zaokrouhlen na 1691 bodů.", "section_level": 2}, {"title": "Výpočetní metoda 1999–2006.", "content": "V lednu 1999 uvedla FIFA do platnosti, jako reakci na četné kritiky, nový výpočetní systém pro zisk bodů do jejího žebříčku. Pro jeho uvedení musela být přepočítána všechna utkání od roku 1993, a to s využitím nových faktorů včetně skóre i místa konání utkání. Počítala se pouze utkání seniorských reprezentací. Ženské a mládežnické reprezentace byly separovány a byly pro ně sestaveny vlastní žebříčky, například \"FIFA Women's World Rankings\" (ženský žebříček FIFA). Ženský žebříček byl a stále je postaven na odlišném systému, velmi podobnému mužské verzi \"Football Elo Ratings (žebříček Elo)\".", "section_level": 1}, {"title": "Výpočetní metoda 1993–1998.", "content": "Výpočetní vzorec používaný od srpna 1993 do prosince 1998 byl velice jednoduchý a rychlý, protože nebral v potaz žádný z dnešních podpůrných faktorů (síla soupeře, regionální síla). Týmy pouze dostaly 3 body za výhru a 1 bod za remízu.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Každý rok FIFA uděluje ocenění nejlepším členům, založené na výsledném žebříčku za uplynulý rok. Ocenění jsou celkem dvě, a to v různých kategoriích, které jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační tým roku.", "content": "Reprezentační tým roku (anglicky: \"Team of the Year\") je ocenění pro reprezentaci země, která zakončí rok na nejvyšším místě žebříčku FIFA. Následující tabulka uvádí tři nejlepší reprezentace každého ročníku.", "section_level": 2}, {"title": "Skokan roku.", "content": "Ocenění Skokan roku (anglicky: \"The Best Mover of the Year\") je ocenění udělované reprezentačnímu týmu, který v uplynulém roce zaznamenal nejvyšší vzestup v žebříčku FIFA. Ovšem není to tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. K zisku skokana roku, nestačí reprezentaci jen posun o největší počet míst. Aby se zohlednila obtížnost posunu pro týmy z vyšších pater žebříčku, je i zde použita speciální kalkulace. Ta vypadá asi takto; počet bodů, které má tým na konci roku, se násobí počtem bodů, které tým během roku získal. Reprezentace s nejvyšším číslem získává ocenění skokan roku (The Best Mover of the Year). Ocenění je oficiálně předáváno až od roku 2006. Po oficializaci tohoto ocenění v roce 2006 vydala FIFA v následujícím roce oficiální žebříček skokanů roku, který od té chvíle pravidelně vychází. Nicméně se změnou bodového systému musela být pozměněna i metodika výpočtu pro tuto soutěž. Proto se i zde systém zjednodušil.", "section_level": 2}, {"title": "Rozpis aktualizace žebříčku.", "content": "Žebříček je publikován měsíčně, obvykle ve středu. Uzávěrka pro výpočet aktuálního žebříčku je v takovém případě předešlý čtvrtek, ale při pořádání hlavních turnajů (Mistrovství světa, Mistrovství Evropy, Copa América, atd.) je žebříček vydán až po odehrání finálového utkání.", "section_level": 1}], "src_summary": "Žebříček FIFA (\"FIFA World Ranking\") je oficiální žebříček fotbalových reprezentací, které jsou členy mezinárodní konfederace FIFA. Na jeho čele se momentálně nachází Belgie. Národní reprezentace, jejichž asociace jsou členy FIFA \"(Fédération Internationale de Football Association)\", jsou bodovány na základě výsledků s nejlepšími reprezentacemi světa. Myšlenka žebříčku přišla na svět v prosinci 1992 (v platnosti od ledna 1993) a od této chvíle se na jejím čele vystřídalo osm reprezentací (Argentina, Brazílie, Francie, Německo, Itálie, Nizozemsko, Španělsko a Belgie), z nichž nejvíce času na něm strávila Brazílie. ", "tgt_summary": "Die FIFA-Weltrangliste (offizielle Bezeichnung \"FIFA/Coca-Cola-Weltrangliste\") ist eine Weltrangliste für Fußball-, die vom Weltverband FIFA geführt wird. Sie wurde im August 1993 erstmals für Nationalmannschaften der Männer und 2003 erstmals für die der Frauen veröffentlicht und soll es ermöglichen, in regelmäßigen Abständen die Stärke der international aktiven Mannschaften zu bestimmen und zu vergleichen. Sie wird häufig – teilweise auch neben anderen Kriterien – zur Einteilung von Mannschaften in Lostöpfe herangezogen. ", "id": 893208} {"src_title": "Joe Hill", "tgt_title": "Joe Hill", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Gävle v početné rodině železničáře, po otcově předčasné smrti musel od dětství pracovat, aby uživil rodinu, léčil se z tuberkulózy. V roce 1902 emigroval do USA a živil se různými příležitostnými pracemi, změnil si jméno na Joseph Hillstrom, což později zkrátil na Joe Hill. V roce 1910, kdy pracoval jako přístavní dělník v Los Angeles, vstoupil do radikálně levicové organizace Industrial Workers of the World. Vystupoval na jejích akcích s vlastními satirickými písněmi, jako „There Is Power in a Union“, „The Preacher and the Slave“ nebo „The Rebel Girl“, zapojil se rovněž aktivně do mexické revoluce. V roce 1913 si našel práci jako horník v Utahu.", "section_level": 1}, {"title": "Proces.", "content": "Dne 10. ledna 1914 dva maskovaní muži přepadli hokynářství bývalého policisty Johna G. Morrisona v Salt Lake City a po krátké přestřelce zabili majitele a jeho syna. Pár hodin na to vyhledal místního lékaře Franka McHugha Joe Hill a žádal ošetření střelné rány v prsou. Lékař záležitost oznámil a Hill byl zatčen jako podezřelý. Uvedl, že byl postřelen v hádce kvůli ženě, odmítl však udat jména, aby chránil pachatele i čest oné dámy (podle historika Williama M. Adlera jí byla dcera jeho domácího Hilda Ericsonová). Byl postaven před soud a ačkoli chyběl motiv i přímé důkazy (Morrisonova vražda byla pravděpodobně pomstou místního podsvětí), byl 28. června 1914 odsouzen k trestu smrti. Přispělo k tomu Hillovo chování u soudu, kdy dával najevo svoji politickou orientaci a pohrdání konzervativními venkovany, což mu nezískalo sympatie soudců ani poroty.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt a odkaz.", "content": "Po vynesení rozsudku následovala vlna protestů především ze Skandinávie a z řad odborářů, revizi procesu žádal i americký prezident Woodrow Wilson, rozhodnutí však zůstalo v platnosti a 19. listopadu 1915 byl Joe Hill ve věznici v Salt Lake City popraven zastřelením. Na základě jeho závěti bylo tělo převezeno do Chicaga, kde se 25. listopadu konal velký pohřeb, Hillův popel byl vložen do obálek a rozeslán sympatizantům po celém světě. Pro levicové hnutí se stal Joe Hill mučedníkem, jeho památku uctil Alfred Hayes básní „I Dreamed I Saw Joe Hill Last Night“, kterou zhudebnil Earl Robinson, píseň zpívali Pete Seeger, Joan Baezová nebo Bruce Springsteen. V šedesátých letech napsal vlastní skladbu o Joe Hillovi také Phil Ochs, ve svých textech ho zmiňují také Chumbawamba nebo Dropkick Murphys. Švédský režisér Bo Widerberg o něm v roce 1971 natočil životopisný film, švédská pošta vydala pamětní známku s jeho portrétem. Stephen King pojmenoval svého syna na jeho počest Joseph Hillstrom King.", "section_level": 1}], "src_summary": "Joe Hill, vlastním jménem Joel Emmanuel Hägglund (7. října 1879 Gävle – 19. listopadu 1915 Salt Lake City) byl americký odborový aktivista a písničkář švédského původu, popravený za loupežnou vraždu, která mu nebyla spolehlivě dokázána.", "tgt_summary": "Joe Hill (* 7. Oktober 1879 in Gävle in Schweden als \"Joel Emmanuel Hägglund\"; † 19. November 1915 in Salt Lake City), auch bekannt unter dem Namen \"Joseph Hillström,\" war ein US-amerikanischer Wanderarbeiter (Hobo), Arbeiterführer, Gewerkschaftsaktivist, Sänger und Liedermacher. Er spielte Banjo, Gitarre, Klavier und Akkordeon. Aus seiner Feder stammen zahlreiche populäre englischsprachige Folksongs, die u. a. im \"Little Red Songbook\" der IWW veröffentlicht wurden. Seine Liedtexte zeichnen sich durch Humor und Ironie aus. ", "id": 2077327} {"src_title": "BMW řady 7", "tgt_title": "BMW 7er", "src_document": [{"title": "E23.", "content": "První generace BMW řady 7 se vyráběla v letech 1977 až 1986. Motory byly různé verze řadového šestiválce M30 - zpočátku ve verzích 728 a 730 s karburátorem Solex, které byly roku 1979 nahrazeny 728i a 730i se vstřikováním, a 733i se vstřikováním Bosch L-Jetronic. Později bylo používáno modernější vstřikování Bosch Motronic. Verze 745i měla přeplňovaný řadový šestiválec (zatím jediný přeplňovaný benzínový motor v této modelové řadě), verze určená pro Jihoafrickou republiku měla místo něj atmosférický řadový šestiválec M88, který poháněl také první generaci M5 a M6. Řada 7 E23 nabízela na svou dobu řadu pokročilých systémů - palubní počítač, diagnostiku, digitální klimatizaci, ABS nebo airbag řidiče. Nabízené verze:", "section_level": 1}, {"title": "E32.", "content": "Generací E32 se BMW zařadila mezi technologické leadery. Seznam příplatků zahrnoval palubní telefon a fax, chladicí box na víno, vyhřívané dveřní zámky, ohřev vody v tryskách ostřikovačů, systém, který ve vyšších rychlostech zvyšoval tlak stěračů, stabilizační systém nebo dvojitá okenní skla. E32 bylo vybaveno jako první sériový vůz xenonovými světlomety, které od roku 1990 dodávala společnost Hella. E32 je také prvním BMW, které mělo rychlost elektronicky omezenou na 250 km/h (verze 750iL je dle americké prodejní brožury schopna bez omezovače dosáhnout 300 km/h). Motorová paleta zpočátku zahrnovala dvě verze motoru M30 o objemu 3,0 a 3,4 litru (730i a 735i). Na vrcholu byl nový dvanáctiválcový motor M70 v modelu 750i. V roce 1992 byl představen nový motor V8 M60 o objemu 3,0 nebo 4,0 litru (730i a 740i), který nahradil řadový šestiválec 735i. Šestiválcová 730i se vyráběla i nadále. Nabízené verze: Přehled motorů!Model!Motor!Počet
válců!Počet
ventilů!Ventilový
rozvod!Vrtání × zdvih
[mm]!Zdvihový
objem
[cm]!Přeplňování!KAT!Max. výkon
[kW (k) při ot./min]!Max. točivý moment
[Nm při ot./min]! colspan=\"11\" |Zážehové motory ", "section_level": 1}, {"title": "E38.", "content": "Generace E38 znamenala další radikální pokrok. V nabídce se objevily boční airbagy na předních sedadlech, dvouzónová automatická klimatizace, dešťový senzor nebo satelitní navigace. Poprvé byla řada 7 také nabízena s dieselovým motorem. V roce 1998 prošla faceliftem. Toto BMW 7 bylo automobilem hlavního hrdiny ve filmu Kurýr a vozidlem Jamese Bonda ve filmu Zítřek nikdy neumírá. Nabízené verze 1994-1998: Nabízené verze 1998-2001:", "section_level": 1}, {"title": "E65/E66.", "content": "Generace E65 (E66 je označení pro prodlouženou verzi) je prvním BMW, které je navržené v novém designérském stylu Chrise Bangla. Toto inovátorské a extravagantní pojetí bylo terčem kritiky, a to i po faceliftu v roce 2005, kdy byly nejkontroverznější části přepracovány. Interiér E65 byl také prvním svého druhu ve vozech BMW, jeho pojetí bylo postupně převzato do všech dalších modelových řad. Ve voze byla použita první generace uživatelského rozhraní iDrive, dvakrát přeplňovaný dieselový motor a verze Hydrogen7 je prvním vozem na světě, který je schopný v motoru spalovat benzín nebo vodík. Nabízené verze:", "section_level": 1}], "src_summary": "BMW 7 je nejvyšší modelová řada německého výrobce BMW. První generace byla představena roku 1977, v současnosti se vyrábí šestá, představená v roce 2015. ", "tgt_summary": "Der BMW 7er ist eine Oberklasse-Limousine von BMW, die seit 1977 in bisher sechs Generationen angeboten wurde. Die Hauptkonkurrenzmodelle sind national und international der Audi A8, Jaguar XJ, Lexus LS, die Mercedes S-Klasse und von 2002 bis 2016 der VW Phaeton. Alle 7er-Baureihen werden im BMW Werk Dingolfing produziert. ", "id": 753992} {"src_title": "Právo na život", "tgt_title": "Recht auf Leben", "src_document": [{"title": "Právní prameny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Listina základních práv a svobod.", "content": "Právo na život je zakotveno v článku 6 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky:\"(1) Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením.\"\"(2) Nikdo nesmí být zbaven života.\"\"(3) Trest smrti se nepřipouští.\"\"(4) Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné\".", "section_level": 2}, {"title": "Evropská úmluva o lidských právech.", "content": "Evropská úmluva o lidských právech byla podepsána v Římě, dne 4. 11. 1950. Jedná se o nejdůležitější lidskoprávní úmluvu, která byla sjednána v rámci Rady Evropy. Stala se tak základem pro regionální mezinárodně-právní ochranu lidských práv v Evropě. Právo na život je zde zakotveno v článku 2: \"1. Právo každého na život je chráněno zákonem. Nikdo nesmí být úmyslně zbaven života, kromě výkonu soudem uloženého trestu, následujícího po uznání viny, za spáchání trestného činu, pro který zákon ukládá tento trest.\"\"2. Zbavení života se nebude považovat za způsobené v rozporu s tímto článkem, jestliže bude vyplývat z použití síly, které není víc než zcela nezbytné, při:\"", "section_level": 2}, {"title": "Všeobecná deklarace lidských práv.", "content": "Všeobecná deklarace lidských práv je nejznámějším lidskoprávním dokumentem na světě. Zde se v článku 3 o právu na život pojednává takto:\"Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost.\"", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní pakt o občanských a politických právech.", "content": "Mezinárodní pakt o občanských a politických právech byl vytvořen na zasedání OSN v New Yorku v prosinci roku 1966. V článku 6 odst. 1 se uvádí:\"Každá lidská bytost má právo na život. Toto právo je chráněno zákonem. Nikdo nebude svévolně zbaven života.\"", "section_level": 2}, {"title": "Listina základních práv Evropské unie.", "content": "Právo na život je řešeno i v Hlavě I., článku 2., Listiny základních práv Evropské unie, tedy v dokumentu, který zakotvuje základní práva při aplikaci norem evropského práva:\"1. Každý má právo na život.\"\"2. Nikdo nesmí být odsouzen k trestu smrti ani popraven.\"", "section_level": 2}, {"title": "Právo.", "content": "Ústavní zakotvení práva na život a jeho úprava je důležitá pro jeho následnou ochranu dalšími právními obory, jako je občanské a trestní právo. V důsledku společenského a neustálého vědeckého vývoje, se také stává právo na život co do svého obsahu jedním z nejsložitějších a nejméně zřejmých základních práv vůbec. Nejvíce problémové otázky spojené s právem na život jsou v dnešní době otázky týkající se vymezení počátku a konce života. Řešení těchto otázek přesahuje hranice práva a dotýká se samotného žebříčku hodnot společnosti, který byl po staletí utvářen a ovlivňován nejen právem, ale i náboženstvím, filosofickými, mravními či kulturními prameny. Hlavním aspektem pro počátek, vývoj i charakter pojetí práva na život byl, a do dnešní doby i je, způsob, jak společnost nahlíží na lidský život, neboť každý život lidského jedince má být společností uznán jako hodnotný a má ho společnost chránit. Toto právo se především dotýká otázek ochrany života, rozhodování o životě a zdraví, lidského života před narozením a jeho ochrany, interrupce a euthanasie.", "section_level": 1}, {"title": "Filozofie.", "content": "Jedním z důležitých témat antické filozofie se staly ontologické úvahy o smyslu bytí, které položily základ metafyzice, hlavně v Aristotelově díle, ale nejzásadnější vliv pro vývoj koncepce práva na život mělo náboženství. Až později v éře humanismu přišli filozofové osvícenství a novověku s novou tezí, že lidská důstojnost je viděna v samotné schopnosti člověka myslet a svobodně rozhodovat o své seberealizaci. Především rozum a ne Boží vůle (stvoření) je základní hodnotou lidského života. Na této tezi se podepsaly dějinné události středověku (války, reformace, protireformace, inkvizice), kde ve jménu Božím docházelo k negaci myšlenky o posvátnosti lidského života. Velcí myslitelé H. Grotius, E. Coke, T. Hobbes, J. Locke a další řadí právo na život na první místo mezi přirozenými právy, které jsou uplatnitelné i ve vztahu ke státní moci a stát je povinen je respektovat. J. Locke zpracoval teze o nezcizitelnosti práva člověka na život. Osvícenec a racionalista I. Kant definuje své myšlenky o hodnotě života člověka jako takového a upozorňuje, že lidský život je nutno vnímat jako cíl sám o sobě, nikoliv však jako pouhý nástroj nebo objekt. Tyto myšlenky je možné prohlásit jako ideové prameny dnešní koncepce práva na život, kdy se na lidský život pohlíží jako na hodnotu, která si zasluhuje nejvýše možný respekt a ochranu.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "V židovsko-křesťanské tradici se ujal termín posvátnosti lidského života, který je pokládán za Boží dílo, a proto musí být uchováván a chráněn (podobně je tomu i v islámu, buddhismu nebo hinduismu). Každý jedinec má povinnost chránit svůj život a životy svých blízkých. Nejvýstižněji tuto tezi najdeme v páté knize Mojžíšově (Deuteronomium), kde Bůh dává Izraelitům Desatero přikázání a právě 5. přikázání \"Nezabiješ\" hovoří o úctě a ochraně lidského života. Páté přikázání lze považovat za jeden z inspiračních pramenů konceptu práva na život, a to zvláště v jeho obranné funkci, i když je v Bibli spíše v podobě morálního duchovního nařízení.V židovské tóře, která stanovuje 613 přikázání (micvot), které jsou jedním z pilířů judaismu, se objevuje možnost porušení téměř všech uvedených přikázání v případě ohrožení života. V situaci ohrožení lidského života je dovoleno porušit i šabat. V islámu, islámském právu šaría a ve znění Deklarace lidských práv v Islámu z roku 1990 (článek 2) se zaručuje právo na život a současně se prohlašuje, že život je Božím darem. Koncept práva na život nachází zvláště v židovsko-křesťanské kultuře mnoho inspiračních pramenů. To nakonec dosvědčují i současné společenské diskuze nad spornými stránkami interrupce, trestu smrti nebo euthanasie a argumenty v nich používané [viz např. Encyklika Humanae vitae papeže Pavla VI. (1968), Evangelium vitae papeže Jana Pavla II. (1995) nebo instrukce Donum vitae (1987) od papeže Benedikta XVI.].", "section_level": 1}, {"title": "Klíčová témata.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana života.", "content": "Zda je člověk subjektem nebo objektem práva na ochranu života, můžeme nahlížet dvěma pohledy:", "section_level": 2}, {"title": "Právo rozhodovat o svém životě a zdraví.", "content": "Mezi práva člověka rozhodovat o svém životě a zdraví lze zahrnout právo pacienta na dostatečně srozumitelné poučení o svém zdravotním stavu a jeho vývoji a to včetně důsledků zvolené léčby. Neméně důležité je i udělování informovaného souhlasu s poskytováním zdravotních služeb vzhledem k zásahům do tělesné integrity pacienta. Tyto otázky řeší:", "section_level": 2}, {"title": "Lidský život před narozením a jeho ochrana.", "content": "Ochrana počatého plodu je kontroverzní téma, zejména vzhledem k právní úpravě potratů. Z tohoto hlediska je třeba posuzovat dále uvedené základní otázky:", "section_level": 2}, {"title": "Interrupce.", "content": "Interrupce je umělé ukončení těhotenství chemickými nebo chirurgickými prostředky. Staletí trvající problém kolem interrupcí provázejí spory o přípustnosti či nepřípustnosti interrupce. Obvyklými příčinami těchto sporů je historický vývoj, politický vliv (regulace početí), vliv náboženský a morální tradice. Ve světě můžeme nalézt nejrůznějšími způsoby řešení problémů interrupcí, od úplného zákazu až po naprostou svobodu v rozhodování těhotné ženy. V současné době dochází nejčastěji k názorovým střetům mezi zastánci práva na život plodu (tzv. Pro-life hnutí) a zastánci práv matky nakládat se svým tělem (tzv. Pro-choice hnutí).", "section_level": 3}, {"title": "Euthanasie.", "content": "Slovo euthanasie je řeckého původu (eu = dobře, thanatos = smrt) a mělo by znamenat lehkou či bezbolestnou smrt. Podle Světové lékařské asociace (WMA – World Medical Association) je euthanasie \"vědomé a úmyslné provedení činu s jasným záměrem ukončit život jiného člověka za následujících podmínek: subjektem je kompetentní informovaná osoba s nevyléčitelnou chorobou, která dobrovolně požádala, aby její život byl ukončen; jednající ví o stavu této osoby a o jejím přání zemřít a páchá tento skutek s prvořadým úmyslem ukončit život této osoby; a skutek je proveden se soucitem a bez osobního zisku.\" V případě euthanasie je problém medicínský a zejména etický a morální, kdy proti sobě stojí dva zájmy: společenský zájem ochrany lidského života a svobodné rozhodnutí člověka o vlastním životě. Je třeba proto posuzovat princip nedotknutelnosti lidského života za všech okolností a princip kvality života (přípustnost ukončení, resp. udržování, lidského života nemajícího naději na přežití). Z celosvětového hlediska je převládající princip nedotknutelnosti života. Tato skutečnost je pak vyjadřována konkrétními etickými a právními přístupy.", "section_level": 2}, {"title": "Trest smrti.", "content": "\"Trest smrti je odnětí života státem jako trest za spáchaný zločin.\" Trest smrti patří mezi nejvíce sporné otázky práva na život. Přestože v mnoha zemích je zakázán, stále tento problém rozděluje společnost. Evropský prostor od roku 2003 je soudem prohlášen za zónu bez trestu smrti, přesto se nepřetržitě diskutuje v rovině společenské, ale i právně-teoretické. V USA jde stále o ožehavou otázku vzhledem k aplikaci trestu ve 32 z 50 amerických států. V Česku z důvodu ústavního zakotvení čl. 6, odst. 3 Listiny základních práv a svobod o nepřípustnosti trestu smrti, byl novelou zákona č. 175/1990 Sb. k 1. 7. 1990 zrušen trest smrti a náhradou se stal trest odnětí svobody na doživotí. V čl. 2 Evropské úmluvy o lidských právech byl trest smrti dovolen jako jedna z výjimek. K jeho zákazu s výjimkou doby války došlo Protokolem č. 6, jeho zákaz za všech okolností pak zakotvuje Protokol č. 13.", "section_level": 2}], "src_summary": "Právo na život patří k nejdůležitějším základním lidským právům. Zaručuje právo na život v jeho nejužším smyslu slova, tj. na existenci člověka na Zemi s jeho fyzickou a biologickou podstatou, založenou na důstojnosti lidského života.", "tgt_summary": "Das Recht auf Leben ist ein Grundrecht gemäß Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland. Abs. 2 GG lautet: Ein solches Grundrecht ist in der deutschen Verfassungsgeschichte ohne Vorbild. Der Parlamentarische Rat nahm es auf Vorschlag einiger evangelischer Landeskirchen und unter dem Eindruck der systematischen staatlichen Tötungen während der Zeit des Nationalsozialismus (Konzentrationslager) in den Grundrechtskatalog auf.", "id": 245727} {"src_title": "Synchronizace (informatika)", "tgt_title": "Prozesssynchronisation", "src_document": [{"title": "Synchronizační primitiva.", "content": "Synchronizační primitiva jsou prostředky umožňující paralelně běžícím aplikacím ošetřit současný přístup ke sdíleným prostředkům. Ve smyslu algoritmu se jedná o rozhraní, a jeho implementace není důležitá. Chybné použití synchronizačních primitiv může vést k jejich neúčinnosti (tedy k prostředku stejně mohou přistoupit dva procesy najednou) nebo k deadlocku (vzájemnému zablokování). Mezi synchronizační primitiva patří: Pro uvedená synchronizační primitiva platí, že jsou vzájemně ekvivalentní – tedy že pokud máte k dispozici jedno z nich, můžete s jeho pomocí implementovat ostatní. S výjimkou zámků to lze navíc dokázat bez aktivního čekání: na implementaci pomocí zámků potřebujete spolupráci plánovače procesů (možnost uspat program a později ho probudit) nebo aktivně čekat (stačí jeden „zámkový server“ neustále prohlížející oblasti sdílené paměti a interpretující je jako zprávy. Ostatní procesy pak mohou čekat na zámcích, které vlastní a uvolní právě tehdy, když jim vyřizuje zprávu.) Pro implementaci semaforů pomocí front zpráv procesu potřebujete „semaforový server“ starající se o semafor, ale ten čeká pasivně. Pro fronty pojmenované server nepotřebujete.", "section_level": 1}, {"title": "Zámek a semafor.", "content": "Zámky a semafory bývají implementovány operačním systémem pomocí atomických operací na sdílené paměti a plánovače. Pro synchronizaci v paralelním programování stačí atomické operace na sdílené paměti (čekají na sebe procesy na různých procesorech a tedy mohou čekat aktivně) a je možné je implementovat i bez pomoci operačního systému.", "section_level": 2}, {"title": "Fronty zpráv.", "content": "Fronty zpráv jsou primitivní operací v případě paralelního programování, ale je možné je implementovat v operačním systému i na jednom procesoru.", "section_level": 2}, {"title": "Monitor.", "content": "Monitor je možné realizovat pouze s podporou programovacího jazyka.", "section_level": 2}, {"title": "Programování.", "content": "V běžné programátorské praxi se přetřásá především synchronizace nad objekty sídlícími v paměti programu; objekty dostupné skrze systémování volání synchronizuje operační systém, programování jehož komponent běžný programátor neprovádí. Při vylučování souběhu operací s objekty v paměti programu se synchronizují vlákna. Synchronizace vláken, jejíž schéma lze použít i pro synchronizaci programů, se popisuje tak, že sled instrukcí, který při vyloučení souběhu konkurenčními entitami nesmí být přerušen, se označuje jako kritická sekce, a synchronizace se řeší tak, že kritická sekce se zastřeší synchronizačním primitivem, na jehož začátku je entita zpracovávající data v případě, kdy se v kritické sekci nachází jiná, tzv. zablokována; aplikované synchronizační primitivum se nazývá \"zámek\". Ve vysokoúrovňových programovacích jazycích pro synchronizační primitiva existují sofistikované jazykové konstrukce, které výrazně zpřehledňují zdrojový kód; výbava takových jazyků zpravidla obsahuje taktéž implementace komplikovanějších zámků, kdy se entity vyznačují specifickým přístupem a není nutné vylučovat souběh každé dvojice z nich (typicky těch, které pouze čtou), což je žádoucí s ohledem na výkon celého výpočetního systému.", "section_level": 1}, {"title": "Java.", "content": "Ve vysokoúrovňovém programovacím jazyce Java, jenž je značně populární, lze kritickou sekci vložit do složené závorky uvozené klíčovým slovem codice_1, po němž bezprostředně následuje identifikátor objektu, nad nímž se synchronizace má provádět, dále lze za synchronizovanou vydat celou metodu, načež se jako objekt synchronizace použije jeho instance, a konečně je jako vyžadující synchronní přístup možné označit atribut třídy — pak je synchronizace omezena jen na něj. Synchronizovaný atribut třídy: class Foo { Synchronizovaný blok — objektem synchronizace je vlastní instance třídy (codice_2): protected void foo() { Synchronizovaná metoda: protected synchronized void foo() {", "section_level": 2}], "src_summary": "Synchronizace označuje v informatice dva podobné koncepty: synchronizace procesů a synchronizace dat. \"Synchronizace procesů\" označuje situaci, kdy se více procesů má v určitém okamžiku sejít (tzv. handshake) kvůli vzájemné dohodě nebo společné akci. \"Synchronizace dat\" znamená udržet více kopií dat (dataset) v soudržnosti nebo udržet integritu dat. Pro zajištění synchronizace dat jsou používána synchronizační primitiva.", "tgt_summary": "In der Programmierung versteht man unter Prozesssynchronisation (oder kurz einfach \"Synchronisation\") die Koordinierung des zeitlichen Ablaufs mehrerer nebenläufiger Prozesse bzw. Threads. Dabei ist es unerheblich, ob es sich um Threads in einem Programm, um Programme auf einem Computer oder um Prozesse in einem Verteilten System handelt, die über ein Netzwerk kommunizieren. ", "id": 2467013} {"src_title": "KEPD 350", "tgt_title": "Taurus (Marschflugkörper)", "src_document": [{"title": "Konstrukce a vlastnosti.", "content": "KEPD 350 je dlouhá 5 m a rozpětí křídel má 2,04 m. Křídla se nacházejí v složené poloze v horní části střely a rozevírají se po odhození z mateřského letadla. Celková hmotnost střely je 1 400 kg, přičemž bojová část MEPHISTO váží 481 kg. MEPHISTO (\"Multi-Effect Penetrator, high Sophisticated and Target Optimised\") je kumulativní bojová hlavice, navržená tak, aby byla schopna lépe proniknout k dobře chráněným cílům. Střela je vybavena inteligentním a programovatelným zapalovačem PIMPF (\"Programmable Intelligent Multi-Purpose Fuze\"), který je schopen počítat jednotlivá patra. Průbojná část tak může explodovat na předem naprogramovaném patře. Střela by měla být schopna prorazit beton o tloušťce 6 m. Díky modulární architektuře mohou být KEPD 350 nakonfigurovány podle jednotlivých misí a v budoucnu potenciálně přepracované při relativně nízkých nákladech. Je poháněna proudovým motorem Williams P8300-15, díky kterému dosahuje ve velmi nízkých nadmořských výškách cestovní rychlost Mach 0,6 až 0,95. Dolet střely je více než 500 km, což umožňuje její odpálení mimo dosah protivníkovy protivzdušné obrany a zvyšuje tak bezpečnost letadla a posádky. Může být nasazena během dne i noci a za jakéhokoliv počasí. Letem ve výši 30 m nad terénem se výrazně snižují šance nepřítele na včasnou detekci a zneškodnění střely. Maximální výška, ve které může být KEPD 350 odhazována, je 7620 m. Navigační systém Tri-Tec kombinuje data z inerciálního navigačního systému, družicového systému GPS, terénní referenční navigace a infračerveného senzoru. Střela může být naváděná i bez použití GPS a je vybavena systémem plánování mise, který určuje její letovou dráhu. KEPD 350K pro Vzdušné síly Korejské republiky se odlišují od střel dodaných Německu a Španělsku novým GPS přijímačem. Tento přijímač od společnosti Rockwell Collins je vybaven modulem, který chrání střelu před elektronickým rušením.", "section_level": 1}], "src_summary": "KEPD 350 je řízená střela s plochou dráhou letu typu vzduch-země. Je určena k ničení statických pozemních cílů vysoké hodnoty, jako jsou letecké základny, radarové stanice, komunikační uzly, řídicí centra, muniční sklady, mosty a přístavy. Je schopna zasáhnout cíle s vysokou přesností za jakýchkoliv povětrnostních podmínek. Je navržena tak, aby překonala i hustou protivzdušnou obranu protivníka a svým dlouhým doletem umožňuje odpal mimo dosah této PVO. ", "tgt_summary": "Der Taurus ist ein moderner Luft-Boden-Marschflugkörper für große Distanzen. Der Name ist eine Abkürzung für \"Target Adaptive Unitary and Dispenser Robotic Ubiquity System\". Er wurde als \"Modulare Abstandswaffe\" (MAW) für verschiedene Nutzlasten und Missionen entwickelt. Der Marschflugkörper ist das deutsch-schwedische Gegenstück zur parallel entwickelten britisch-französischen Storm Shadow.", "id": 1792767} {"src_title": "Albert Gleizes", "tgt_title": "Albert Gleizes", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Albert Leon Gleizes se narodil 8. prosince 1881 v Paříži. Byl synem designéra, který řídil velkou dílnu průmyslového designu. Byl také synovcem Leona Comerreho, úspěšného malíře portrétů, který vyhrál Prix de Rome v roce 1875. Mladý Albert Gleizes neměl školu rád a často na vyučování chyběl, protože se toulal po nedalekém hřbitově na Montmartre a psal poezii. Po ukončení středoškolského vzdělání, nastoupil k 72. pěšímu pluku francouzské armády do Abbeville v Picardii. Poté zahájil kariéru malíře. Gleizes začal malovat jako samouk kolem roku 1901 v impresionistickém stylu. Jeho první krajiny z okolí Courbevoie vypadají jako inspirované Alfredem Sisleyem nebo Camillem Pissarrem. Ačkoli to zjevně souvisí s Pissarrovou technikou malby, Gleizesovův způsob vidění, kompozice i obrazová koncepce prozrazují jasný odklon od stylu pozdního impresionismu. Intenzita barev s jakou jsou tato díla namalována a jejich pevná struktura naznačují spřízněnost s divizionismem, které jsou často zaznamenávány kritiky jeho prvních prací. Bylo mu pouhých dvacet jedna let, když byl v roce 1902 jeho obraz nazvaný \"La Seine à Asnières\" (\"Seina v Asnières\") vystaven v Société Nationale des Beaux-Arts (Národní společnost výtvarných umění). Následující rok Gleizes vystavil dva obrazy na Podzimním salonu. V roce 1905 byl Gleizes mezi zakladateli sdružení \"l' Association Ernest-Renan\", unii studentů bojujících proti válečné propagandě. Gleizes měl na starosti \"Section littéraire et artistique\" (Literární a uměleckou sekci), organizoval divadelní produkce a čtení poezie. V Musée des Beaux-Arts (Muzeum výtvarných umění) v Lyonu na \"Salon de la Société Nationale des Beaux-Arts\" (Salon Národní společnosti výtvarných umění) v roce 1906 Gleizes vystavoval obraz \"Jour de marché en banlieue\" (\"Den trhu na předměstí\"). Během roku se jeho práce stále více přibližovala k postimpresionistickému stylu se silným příklonem k naturalismu a symbolismu. Společně s dalšími umělci se rozhodl vytvořit volné sdružení umělců a pronajmout si velký dům v Créteilu. Založil samostatnou komunitu umělců, která si kladla za cíl rozvíjet své umění bez jakýchkoli obchodních zájmů. Téměř rok se Gleizes s dalšími malíři, básníky, hudebníky a spisovateli scházeli, aby společně tvořili. Pro nedostatek financí byli nuceni Abbaye de Créteil opustit a na začátku roku 1908 se Gleizes s umělci Amedeem Modiglianim, Henrim Doucetem, Mauricem Drouartem a Geo Printempsem přestěhovali na 7. rue du Delta poblíž Montmartre v Paříži. V roce 1908 Gleizes vystavoval na \"Toison d'Or\" v Moskvě. Ve stejném roce projevil velký zájem o barvu a byl ovlivněn fauvismem. Jeho práce se stala více syntetickou s proto-kubistickou složkou. Gleizesovo období fauvismu bylo velmi krátké a trvalo jen několik měsíců. Stále používal silné a jasné barvy, ale v jeho obrazech začal dominovat zájem o strukturální rytmy a jednoduchost. Jeho geometrické zjednodušení bylo v té době spíše podobné Pontavenské škole a škole Nabis než Paulu Cézannovi. Jeho krajiny z roku 1909 se vyznačují redukcí přírodních forem na základní tvary. Během léta téhož roku se jeho styl stal lineárním, barvy byly méně výrazné a styl se více podobal Henrimu Le Fauconnierovi. V roce 1910 Gleizes vytvořil skupinu s Jeanem Metzingerem, Fernandem Légerem, Robertem Delaunayem. Pravidelně se scházeli v ateliéru Henryho Falconera na ulici Notre-Dame-des-Champs, poblíž Boulevard de Montparnasse. Mezi návštěvníky těchto večerů patřili Guillaume Apollinaire, francouzský umělec Roger Allard, anglický umělec Rene Arcos, Paul Fort, Pierre-Jean Jouve, Alexander Mercereau, Jules Romains a André Salmon. Spolu s dalšími mladými malíři chtěla skupina zdůraznit význam formy, na rozdíl od neoimpresionistického důrazu na barvu. Od roku 1910 byl Albert Gleizes přímo zapojen do kubismu jako malíř i umělecký teoretik.", "section_level": 1}, {"title": "Kubismus.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rozhodující léta.", "content": "Gleizesův kubistický vývoj byl vidět na Salonu nezávislých v roce 1910. Vystavoval zde obraz \"Portrait de René Arcos\" a \"L'Arbre,\" dva obrazy, ve kterých kladený důraz na zjednodušenou formu začal převládat nad reprezentativní formou obrazů. Stejná tendence je patrná u Metzingerova obrazu \"Portrait of Apollinaire\" na stejném Salonu. Když Louis Vauxcelles psal první recenzi tohoto Salonu, udělal pomíjivý a nepřesný odkaz na Gleizese, Jeana Metzingera, Roberta Delaunaye, Fernanda Légera a Henriho le Fauconniera. Popsal je jako „nevzdělané geometry, redukující lidské tělo i krajinu na zesinalé kostky.\"\"\" Naproti tomu Guillaume Apollinaire ve svém popisu stejného Salonu v Grand Palais (v \"L'Intransigeant\", 18. března 1910) poznamenal „s radostí“, že obecný smysl výstavy znamená „La déroute de l'impressionnisme“ (útěk od impresionismu) a odkazuje na dílo významné skupiny umělců (Gleizes, Delaunay, Le Fauconnier, Metzinger, André Lhote a Marie Laurencin). V roce 1910 pak Gleizes vystavoval na Podzimním Salonu. Následovala výstava první organizované skupiny kubistů v roce 1911 na Salonu nezávislých v Salle 41, kde vystavoval obraz \"La Femme aux Phlox\" (\"Žena s květinou\") spolu s Metzingerem, Delaunayem, Le Fauconnierem a Légerem. Výsledkem byl veřejný skandál, který poprvé upozornil širokou veřejnost na kubismus. (Picasso a Braque vystavovali v soukromé galerii prodávající obrazy malému okruhu znalců). V recenzi na Salon z roku 1911 publikovaném v \"Le Petit Parisien\" (23. dubna 1911), kritik Jean Claude napsal: V roce 1911 na Podzimním Salonu (místnost č.8) vystavil Gleizes svůj \"Portrait de Jacques Nayral\" a \"La Chasse\" (\"Lov\"), se skupinou Salle 41 André Lhote, Marcel Duchamp, Jacques Villon, Roger de La Fresnaye a André Dunoyer de Segonzac. Na podzim toho roku se prostřednictvím Apollinaira poprvé setkal s Pablem Picassem a připojil se ke skupině Section d'Or (Zlatý řez), také známé jako Groupe de Puteaux. Umělci se setkávali ve studiu Jacquese Villona (také známého jako Gaston Duchamp) spolu s Villonovými bratry, Raymondem Duchamp-Villonem a Marcelem Duchampem, mimo jiných. Mnoho z těchto umělců také navštěvovalo kavárny Le Dôme, La Closerie des Lilas, La Rotonde, Le Select a La Coupole v Montparnasse\".\" Gleizes vystavoval obraz \"Les Baigneuses\" (\"Koupání\") na Salonu nezávislých, rok 1912; Marcel Duchamp obraz \"Akt sestupující se schodů\", který vyvolal skandál i mezi kubisty (Duchamp obraz před zahájením výstavy stáhl). Následovala skupinová výstava v Galeries Dalmau v Barceloně (první výstava kubismu ve Španělsku), další výstava byla v Moskvě (Valet de Carreau), Société Normande de Peinture Moderne v Rouenu a Salon de la Section d'Or v říjnu 1912 v Galerii de la Boétie v Paříži. V letech 1911 až 1912 začali Henri Poincaré, Ernst Mach, Charles Henry (1859–1926, francouzský redaktor) a Henri Bergson spolu s Gleizesem ukazovat objekt jako by byl pozorován současně z více stran a ve čtyřech rozměrech. Tato technika relativního pohybu je posouvána do vyššího stupně složitosti v obraze Alberta Gleizese \"Le Dépiquage des Moissons (Sklizeň úrody)\" o rozměrech 269 cm x 353 cm z roku 1912. Tato ambiciózní práce spolu s Delaunayovým obrazem \"La Ville de Paris\" (\"Město Paříž\") je jedním z největších obrazů v historii kubismu. Na Podzimním Salonu roku 1912 Gleizes vystavil obraz \"L'Homme au Balcon\" (\"Muž na balkoně\"). Kubistický příspěvek na Podzimním salonu z roku 1912 vyvolal v městské radě v Paříži kontroverzi, což vedlo až k debatě v Poslanecké sněmovně o využití veřejných prostředků k zajištění místa pro takové barbarské umění. Kubisty bránil socialistický poslanec Marcel Sembat. Albert Gleizes a Jean Metzinger při přípravě na \"Salon de la Section d'Or\" připravovali svou publikaci na obranu kubismu, což vedlo roce 1912 k první teoretické eseji o novém hnutí nazvané \"Du Cubisme\".", "section_level": 2}, {"title": "Teorie.", "content": "V publikaci \"Du Cubisme\" Gleizes a Metzinger napsali: „Pokud bychom chtěli přirovnat práci kubistických malířů ke geometrii, měli bychom se odkazovat na neeukleidovské matematiky; měli bychom do jisté míry studovat určité Riemannovy věty.“ Samotný kubismus tedy nebyl založen na žádné geometrické teorii, ale odpovídal lépe geometrii neeukleidovské než klasické nebo eukleidovské. Podstatné je pochopení vesmíru jinak než klasickou metodou perspektivy; porozumění, které by zahrnovalo a integrovalo čtvrtou dimenzi. Kubismus s novou geometrií, dynamikou a perspektivou více hledisek nejen že představoval odklon od modelu eukleidovské matematiky, ale podle Gleizese a Metzingera dosáhl lepší reprezentace skutečného světa: pohybující se a měnící se v čase. Pro Gleizese kubismus představoval „normální vývoj umění, které bylo mobilní jako život sám.“ Na rozdíl od Picassa a Braquea, Gleizesovým záměrem nebylo analyzovat a popisovat vizuální realitu. Argumentoval, že my nemůžeme znát vnější svět, my můžeme jen znát naše pocity. Předměty každodenního života – kytara, dýmka nebo mísa ovoce – nesplnily jeho složité idealistické koncepce fyzického světa. Jeho témata byla různorodá a měla provokativní sociální a kulturní význam. Gleizesova ikonografie popisující Delaunaye, Le Fauconniera a Légera pomáhá vysvětlit, proč v jeho práci není období odpovídající analytickému kubismu a jak bylo možné, aby se Gleizes stal abstraktním malířem teoreticky více v souladu s Kandinským a Mondrianem nežli s Picassem a Braquem, kteří zůstali u zobrazení vizuální reality. Záměrem Gleizese bylo rekonstituovat a syntetizovat skutečný svět podle jeho individuálního vědomí (pocitů) pomocí objemů tak aby zprostředkovaly pevnost a strukturu objektů. Váha, umístění a působení objektů vzájemně na sebe, neoddělitelnost formy a barvy byly jednou z hlavních idejí učení Paula Cézanna. Formy byly zjednodušeny a zkresleny, každý tvar a barva byly změněny jiným způsobem, spíše nežli roztříštěny. Jeho problémem bylo spojit spolu váhu, hustotu a objemové vztahy mezi sekcemi jednotlivých subjektů. Gleizes sám charakterizoval etapu své práce v letech 1910 až 1911 jako „analýzu objemových vztahů,“ ačkoli to má malý vztah k tradičnímu použití slova „analytický“ v našem chápání kubismu. Ústředním tématem \"Du Cubisme\" bylo to, že přístup ke skutečné podstatě světa lze získat pouze cítěním. Pocit, který nabízí klasická malba, byl velmi omezený: zamrzlý v jediném pohledu, z jediného místa v prostoru a čase. Skutečný svět je však mobilní, prostorově i časově. Klasická perspektiva a formulace euklidovské geometrie byly pouze konvence (použil Poincaréův termín), které nás distancují od pravdy našich pocitů, od pravdy naší vlastní lidské povahy. Člověk vidí svět přírodních jevů z mnoha úhlů, které vytvářejí kontinuum pocitů v neustálé změně. Cílem kubistů bylo zcela se vyhnout absolutnímu prostoru a času ve prospěch relativního pohybu, uchopit smyslové vystoupení a převést na ploché plátno dynamické vlastnosti čtyřrozměrného přirozeného světa. Pouze tehdy by bylo možné dosáhnout lepší reprezentace mobilní reality naší životní zkušenosti. Pokud Gleizes a Metzinger píšou v \"Du Cubisme\", že můžeme znát pouze naše pocity, není to proto, že by je chtěli ignorovat, ale naopak, aby je chápali hlouběji jako primární zdroj své vlastní práce. V tomto zdůvodnění Gleizes a Metzinger prokazují, že jsou nástupci Cézanna, který trvá na tom, že se umělec musí všechno naučit od přírody: „Viděná příroda a cítěná příroda... obojí se musí sjednotit, aby výsledek byl trvalý.“", "section_level": 2}, {"title": "1913–1918.", "content": "V únoru 1913 Gleizes spolu s dalšími umělci představil americké veřejnosti v New Yorku, Chicagu a Bostonu nový styl evropského moderního umění na výstavě Armory Show, také známé jako \"International Exhibition of Modern Art\" (Mezinárodní výstava moderního umění). Kromě obrazu \"l'Homme au Balcon (Muž na balkoně\"), č. 196, vystavoval Gleizes obraz z roku 1910 \"Femme aux Phlox (Žena s květinou)\", dnes v Museum of Fine Arts, Houston. Gleizes publikoval článek v Ricciotto Canudově magazínu \"Montjoie!\" s názvem \"Cubisme et la tradition\". Právě prostřednictvím Canuda se Gleizes setkal s umělkyní Juliettou Roche; přítelkyní z dětství Jeana Cocteaua a dcerou Julese Roche, vlivného politika 3. republiky. S vypuknutím první světové války se Albert Gleizes znovu stal členem francouzské armády. Byl pověřen organizováním zábavy pro vojáky. Byl tehdy osloven Jeanem Cocteauem aby vytvořil soubor a navrhl kostýmy pro hru Williama Shakespeara Sen noci svatojánské, spolu s Georgesem Valmierem. Na podzim roku 1915 byl Gleizes a jeho manželka Juliette Roche propuštěni z armády a přestěhovali se do New Yorku, kde se pravidelně setkávali s Francisem Picabiem, Manem Rayem, Marcelem Duchampem a Jeanem Crottim (který se nakonec oženil se Suzanne Duchamp). Po krátkém pobytu v hotelu Albemarle se Gleizes a jeho manželka usadili na 103 West Street, kde Gleizes namaloval řadu děl inspirovaných jazzovou hudbou, mrakodrapy, světelnými reklamami a Brooklynským mostem. Zde se Gleizes setkal s Stuartem Daviesem, Maxem Weberem, Josephem Stellou a zúčastnil se výstavy v Galerii Montross s Duchampem, Crottim a Metzingerem (kteří zůstali v Paříži). Z New Yorku manželé odpluli do Barcelony, kde se k nim připojila Marie Laurencin, Francis Picabia a jeho manželka. Skupina strávila léto malováním v letovisku Tossa de Mar a v listopadu Gleizes zahájil svou první samostatnou výstavu v Galeries Dalmau v Barceloně, konané od 29. listopadu do 12. prosince 1916. Po návratu do New Yorku v roce 1917, Gleizes začal psát poetické črty v básních a v próze, které byly vydávány v Picabiově magazínu \"Dada 391\". V září 1917 Gleizes a jeho manželka cestovali z New Yorku na Bermudy, kde se věnoval krajinomalbě. Když skončila válka v Evropě, vrátili se do Francie, kde se jeho kariéra rozvinula spíše směrem k výuce prostřednictvím psaní a zapojil se do výboru \"Unions Intellectuelles Françaises\". Během zimy roku 1918 žili manželé v pronajatém domě v Pelhamu v New Yorku. Jak píše Daniel Robbins, Albert Gleizes přišel jednoho dne ke své ženě a řekl: \"Stalo se mi něco hrozného: věřím, že nacházím Boha\". Toto nové náboženské přesvědčení nevyplývalo z žádných mystických vizí, ale z Gleizeovy racionální konfrontace se třemi naléhavými problémy: kolektivní pořádek, individuální rozdíly a role malíře. Ačkoliv se Gleizes připojili k církvi až v roce 1941, jeho dalších pětadvacet let bylo věnováno logickému úsilí nejen k nalezení Boha, ale také obrácení k víře. Od roku 1914 až do konce newyorského období existovaly vedle sebe Gleizesovy nereprezentativní malby a obrazy se zjevným vizuálním základem, lišící se pouze, jak píše Daniel Robbins, \"v míře abstrakce skryté uniformitou, s jakou lze malovat a neustálým úsilím spojovat plastickou realizaci malby s konkrétním, dokonce jedinečným zážitkem\". Gleizes se k abstrakci přiblížil spíše koncepčně než vizuálně a v roce 1924 jeho složitá dialektika způsobila, že vytvořil dva zábavné obrazy, které se odchylovaly od jeho obvyklého námětu: \"Imaginary Still Lifes\" a \"Blue and Green\", (\"Imaginární zátiší\" a \"Modrá a zelená\"). Ve skutečnosti, jak píše Robbins: \"Gleizes obrátil Courbeta: „Ukažte mi anděla a já vás namaluji jako anděla“, což značí \"Dokud anděl zůstane neztělesněným ideálem a nemůže mi být ukázán, budu ho malovat\".", "section_level": 2}, {"title": "Meziválečné období.", "content": "V roce 1919 byl předválečný smysl kubistického hnutí prakticky otřesen. Paříž byla zastíněna silnou reakcí proti vizi společného úsilí a revolučních konstrukcí, které Gleizes i nadále obhajoval, zatímco avantgardu charakterizoval anarchický a, podle něj, destruktivní duch Dada. Žádná alternativa jej nelákala a se Salony, kterým dominoval návrat k klasicismu, bylo jeho dávné nepřátelství vůči Paříži neustále posilováno. Jeho pokus oživit ducha Section d'Or se setkal s velkými obtížemi, navzdory podpoře Alexander Archipenko, Georges Braque a Léopolda Survage. Jeho vlastní organizační úsilí směřovalo k obnovení celoevropského hnutí abstraktních umělců ve formě velké putovní výstavy \"Expozice de la Sekce d'Or\" v roce 1920; nebyl to úspěch, v který doufal. Kubismus byl passé pro mladší umělce, i když Gleizes naopak cítil, že byla prozkoumána pouze jeho předběžná fáze. Právě oživení Section d'Or zajistilo, že se kubismus a zejména Gleizes obecně se stal preferovaným cílem Dada. Úsilí o organizaci uměleckého uskupení získalo podporu Roberta Delaunaye, ale žádného jiného významného umělce. Polemika vyústila v publikaci \"Du cubisme et des moyens de le comprendre (Kubismus a způsoby, jak mu porozumět)\" Alberta Gleizese, následovaná v roce 1922 publikací \"Malování a jeho zákony (La Peinture et ses lois)\" ve které se objevuje pojem \"přesun\" a \"rotace\", které jsou charakteristické jak pro obrazové tak i teoretické aspekty Gleizesova umění. Jeho post-kubistický styl dvacátých let – plochý, přímý, nekompromisní – je navázán na Blaise Pascala a jeho \"De l’Esprit géométrique et de l’Art de persuader\" (\"O geometrickém duchu a umění přesvědčovat\", 1657). Gleizes byl v téměř každém smyslu neortodoxní \"maverick\" kubista, snad nejneústupnější ze všech; jak ve svých obrazech, tak ve spisech (což mělo velký dopad na obraz kubismu v Evropě a ve Spojených státech). Vyvinul jednostranný, naprosto nekompromisní kubismus naprosto odkloněný od klasické alternativy. Během 20. let 20. století pracoval na vysoce abstraktní značce kubismu. Kromě jeho vystoupení na L'Effort Moderne Léonce Rosenberga vydal autorský nakladatel Povolozky jeho spisy. Jeho umění bylo skutečně podpořeno úžasným teoretickým výkladem, zejména v jeho La Peinture et ses lois (poprvé publikováno v La Vie des Lettres, říjen 1922). Gleizes sloučil estetické, metafyzické, morální a sociální priority k popisu stavu a funkce umění.", "section_level": 1}, {"title": "Malba a její zákony.", "content": "V \"La Peinture et ses lois\" píše Robbins: \"Gleizes vyvodil pravidla malby z obrazové roviny, z jejích proporcí, z pohybu lidského oka a zákonů vesmíru. Tato teorie, později označovaná jako \"translation-rotation\" (přesun-rotace) se řadí k spisům Pieta Mondriana a Kazimira Maleviche jako jeden z nejdůkladnějších výkladů principů abstraktního umění, který v jeho případě znamenal odmítnutí nejen reprezentace, ale také geometrických tvarů.\" Ploché roviny byly uvedeny do pohybu současně, aby evokovaly prostor posunutím přes sebe, jako by se otáčely a nakláněly na šikmých osách. Pro ilustraci tohoto konceptu byly publikovány diagramy nazvané \"Simultaneous movements of rotation and shifting of the plane on its axis (Současné pohyby rotace a posunutí roviny na její ose)\". Gleizes se ujal úkolu charakterizovat tyto principy v publikaci \"La Peinture et ses lois\" vydané majitelem galerie Jacquesem Povolozkym v časopise \"La Vie des lettres et des arts\", rok 1922–23, jako kniha pak v roce 1924, a reprodukováno v Léonce Rosenbergově \"Bulletin de l'Effort moderne\", z 13. března 1925 a 14. dubna 1925. Jedním z hlavních cílů Gleizese bylo odpovědět na otázky: Jak bude animován rovinný povrch a jakou logickou metodou, nezávislou na fantazii umělců, toho může být dosaženo?", "section_level": 2}, {"title": "Přístup.", "content": "Gleizes zakládá tyto zákony na truismech, které jsou vlastní historii umění a zejména na jeho vlastní zkušenosti od roku 1912, jako například: Prvotním cílem umění nebylo nikdy vnější napodobování; Umělecká díla pocházejí z emocí... produkt individuální citlivosti a vkusu; Umělec je vždy ve stavu emocí, sentimentální exaltace [ivresse]; Obraz, ve kterém je realizována myšlenka abstraktního stvoření, již není příběhem, ale konkrétním faktem. Vytvoření namalovaného uměleckého díla není emisí názoru. Plastická dynamika se zrodí z rytmických vztahů mezi objekty... založením nových plastických spojení mezi čistě objektivními prvky, které tvoří obraz. Dále Gleizes říká, že \"realita\" malby není zrcadlem, ale objektem... Problémem bezprostřední logiky. \"Téma pod záminkou směřující k číslování, napsané podle povahy roviny, dosahuje tečen průsečíků mezi známými obrazy přírodního světa a neznámými obrazy, které sídlí v intuici.\"", "section_level": 2}, {"title": "Definování zákonů.", "content": "Rytmus a prostor jsou pro Gleizese dvě základní podmínky. Rytmus je důsledkem kontinuity určitých jevů, proměnných nebo neměnných, vyplývajících z matematických vztahů. Vesmír je pojetí lidské psychiky, které vyplývá z kvantitativního srovnání. Tento mechanismus je základem uměleckého vyjádření. Je to proto jak filozofická, tak vědecká syntéza. Pro Gleizese byl kubismus prostředkem k dosažení nejen nového způsobu vyjadřování, ale především nového způsobu myšlení. To bylo podle francouzského historika umění Pierra Aliberta základem jak nového druhu malby, tak alternativního vztahu ke světu; tedy dalším principem civilizace. Problém stanovený Gleizesem spočíval v nahrazení příběhu jako výchozího bodu uměleckého díla jediným způsobem: použitím prvků samotného zobrazení: linie, tvaru a barvy. Počínaje středním obdélníkem, braným jako příklad elementární formy, Gleizes poukazuje na dva mechanické způsoby juxtapozice formy k vytvoření obrazu:", "section_level": 2}, {"title": "Roky 1920 až 1930.", "content": "Po první světové válce s podporou prodejce Léonce Rosenberga se kubismus vrátil jako hlavní umělecké téma. Se Salony, kterým dominoval návrat k klasicismu, se Gleizes v roce 1920 pokusil oživit ducha Section d'Or, ale setkal se s velkými obtížemi, navzdory podpoře Fernanda Légera, Alexandera Archipenka, George Braquea, Constantina Brancuşi, Henri Laurense, Jacquese Villon, Raymonda Duchamp-Villona, Louise Marcoussise a Leopolda Survage. Organizační úsilí Gleizese bylo zaměřeno na zřízení celoevropského hnutí kubismu a abstraktního umění ve formě velké putovní výstavy Exposition de la Section d’Or. Záměrem bylo shromáždit sbírku děl, která by odhalila celý proces transformace a obnovy, ke kterému došlo. Nebyl to úspěch, v který doufali Marcel Duchamp a Picabia, Gleizes, naopak, cítil, že byla prozkoumána pouze jeho předběžná fáze. Druhá výstava Section d’Or konaná v galerii La Boetie od 5. března 1920 zahrnovala styl De Stijl, Bauhaus, konstruktivismus a futurismus. Právě oživení Section d’Or zajistilo, že se kubismus stal preferovaným cílem pro dadaisty. Nová polemika vyústila ve vydání Gleizesových publikací \"Du cubisme et des moyens de le comprendre\" a \"La Peinture et ses lois\". Po smrti Julesa Roche měli manželé dost nezávislého příjmu a jiného majetku aby mohli sledovat své cíle, aniž by se na rozdíl od mnoha jiných umělců museli starat o finance. Trávili spoustu času na Francouzské Riviéře, Gleizes se stal aktivním v Union Intellectuelle a intenzivně přednášel ve Francii, Německu, Polsku a Anglii, zatímco pokračoval v psaní. V letech 1924–25 v Bauhausu (kde byly využity některé myšlenky) byly vydány knihy o kubismu (jako součást série, která zahrnuje Kandinského \"Point and Line to Plane\", \"Pedagogical Notebooks\" Paula Kleea a Kazimir Malevič \"The Non-Objective World\".) Gleizes, jako odpověď napsal \"Kubismus\" (publikováno v roce 1928) pro mnichovskou Bauhausbücher. Publikace vyšla v následujícím roce v angličtině. Gleises se znovu sblížil s Delaunayem. V roce 1924 Gleizes a Léger spolu s Amédée Ozenfant otevřeli Modern Academy. V roce 1927, ještě v době Abbaye de Créteil, založil Gleizes uměleckou skupinu v pronajatém domě zvaném Moly-Sabata v Sablonnières, poblíž domu jeho manželky v Serrières v kraji Ardeche v údolí řeky Rhôny. Léonce Rosenberg v roce 1929 pověřil Gleizese (nahradil tak Gino Severiniho), aby do roku 1931 namaloval dekorativní panely pro jeho pařížské sídlo. Téhož roku byl Gleizes součástí výboru sdružení Abstraction-Création založeného Theo van Doesburgem, Augustem Herbinem, Jeanem Hélionem a Georges Vantongerloo. Sdružení bylo fórem pro mezinárodní nereprezentativní umění a působilo proti vlivu skupiny surrealistů vedené André Bretonem. Gleizesova práce z té doby odráží posílení jeho náboženské víry a jeho knihy z roku 1932, \"Vers une conscience plastique (Směrem k plastickému svědomí)\" a \"La Forme et l’histoire (Forma a historie)\" zkoumaly keltské, románské a orientální umění. Na turné v Polsku a Německu přednášel z publikací \"Art et Religion (Umění a náboženství)\", \"Art et Production (Umění a produkce)\" a \"Art et Science (Umění a věda)\". Napsal knihu o Robertu Delaunayovi, ale nikdy jí nepublikoval. V roce 1934 Gleizes zahájil tvorbu série obrazů. Práce pokračovala několik let a byly identifikovány tři úrovně: Tato díla již nevyjadřují striktní nereprezentaci kreativních abstrakcí. Léonce Rosenberg – který přestože již Gleizesovu práci rozsáhle publikoval ve svém \"Bulletin de l'Effort Moderne (Bulletin moderního úsilí)\" dosud neprokázal přílišné nadšení pro jeho umění – byl hluboce ohromen Gleizesovými obrazy z roku 1934, které byly vystaveny na Podzimním salonu. Byl to začátek jejich blízkého vztahu, který pokračoval do 30. let a jež se odráží v jejich časté korespondenci. V roce 1937 byl Gleizes pověřen vytvořit nástěnné malby pro \"Exposition Internationale des Arts et Techniques dans la Vie Moderne (Mezinárodní výstavu umění a techniky v moderním životě)\" na světovém veletrhu v Paříži. Spolupracoval s Delaunayem v \"Pavillon de l'Air (Letecký pavilon)\" a s Leopoldem Survageem a Fernandem Légerem v \"Pavillon de l'Union des Artistes Modernes (Pavilon unie moderních umělců)\". Na konci roku 1938 se Gleizes dobrovolně zúčastnil bezplatných seminářů a diskusních skupin pro mladé malíře v pařížském studiu Roberta Delaunaye. Gleizes ve spolupráci s Jacquesem Villonem vymyslel návrh provedení nástěnné malby pro hlediště \"École des Arts et Métiers\", která byla později školskými úřady zamítnuta jako příliš abstraktní. Z velikých panelů přežil \"Four Legendary Figures of the Sky\" (\"Čtyři legendární postavy nebe\" (San Antonio, TX, McNay A. Inst.) Jiný příklad jeho ambiciozního díla je \"The Transfiguration\" (1939–41, Lyon, Mus.B.A.). Obraz Alberta Gleizese z roku 1911 \"Le Chemin, Paysage à Meudon\" (\"Krajina v Meudonu\") byl ukraden nacisty z domu sběratele Alphonse Kanna během druhé světové války a navrácen majiteli v roce 1997. Na konci 30. let nakoupila bohatá americká umělecká znalkyně Peggy Guggenheim v Paříži velké množství obrazů Alberta Gleizese. Tyto práce přivezla do Spojených států a jsou dnes součástí sbírky Peggy Guggenheim.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka a později.", "content": "Během druhé světové války Gleizes a jeho manželka zůstali v okupované Francii. V roce 1942 Gleizes zahájil sérii \"Supports de Contemplation\" (\"Podpora rozjímání\"), rozsáhlé, zcela nereprezentativní malby, která je jak velmi komplexní, tak velmi vyrovnaná. Materiál pro malíře byl během války obtížně dosažitelný, Gleizes maloval směsí lepidla a barvy na pytlovinu. Už v některých svých nejranějších obrazech pytlovinu použil a nyní mu tento materiál připadal vhodný pro jeho energický způsob práce, protože to materiál vyžadoval co nejsilnější tahy a přesto si zachoval matný povrch, o který Gleizes usiloval. V roce 1952 vytvořil své poslední velké dílo, fresku s názvem \"Eucharistie\", kterou namaloval pro jezuitskou kapli v Chantilly. Albert Gleizes zemřel v Avignonu v departemenu Vaucluse 23. června 1953 a byl pohřben v mauzoleu své rodiny na hřbitově v Serrieres.", "section_level": 2}, {"title": "Umělecký trh.", "content": "V roce 2010 byl obraz \"Le Chemin (Paysage à Meudon)\" z roku 1911, olej na plátně, 146,4 x 114,4 cm, prodaný za 1 833 250 britských liber v aukční síni Christie's, Londýn.", "section_level": 2}, {"title": "Vzpomínky.", "content": "Na oslavu 100. výročí vydání knihy \"Du Cubisme\" od Alberta Gleizese a Jeana Metzingera Musée de La Poste v Paříži představilo výstavu s názvem \"Gleizes – Metzinger Du cubisme et après\" trvající od 9. května do 22. září 2012. Více než 80 obrazů a kreseb, dokumentů, filmů a 15 děl dalších členů skupiny Section d'Or (Villon, Duchamp-Villon, Kupka, Le Fauconnier, Lhote, La Fresnaye, Survage, Herbin, Marcoussis, Archipenko...). Na akci byl vydán katalog ve francouzštině a angličtině. Byla vydána francouzská poštovní známka představující díla Gleiseze \"Le Chant de Guerre\" (Válečná píseň), z roku 1915 a Metzingera \"L'Oiseau Bleu\" (Modrý pták) z roku 1913). Bylo to poprvé, kdy muzeum uspořádalo výstavu představující společně dílo Gleizese a Metzingera.", "section_level": 2}], "src_summary": "Albert Gleizes (8. prosince 1881 Paříž – 23. června 1953 Saint-Rémy-de-Provence) byl francouzský umělec, teoretik, filozof, samozvaný zakladatel kubismu, který měl vliv i na Pařížskou školu. Albert Gleizes a Jean Metzinger spolu napsali v roce 1912 první velké pojednání o kubismu: \"Du Cubisme\". Gleizes byl zakládajícím členem skupiny Section d'Or (Zlatý řez). Byl také členem skupiny utvořené kolem německého časopisu o umění a literatuře \"Der Sturm\", zabývajícím se mimo jiné uměleckými hnutí expresionismus, kubismus, dadaismus a surrealismus. Časopis byl vydáván v letech 1910 až 1932. Mnoho jeho teoretických spisů bylo zpočátku nejvíce oceňováno v Německu, obzvláště v umělecké škole Bauhaus. Jeho myšlenky byly vždy pozorně sledovány. Gleizes strávil čtyři klíčové roky v New Yorku a hrál důležitou roli při zvyšování povědomí Ameriky o moderním umění. Byl členem Society of Independent Artists (Společnost nezávislých umělců) založené v roce 1916 se sídlem v New Yorku. Byl také zakladatelem sdružení Ernest-Renan Association a zakladatelem i členem skupiny Abbaye de Créteil. Pravidelně vystavoval v Paříži v Galerii de l’Effort Moderne Léonce Rosenberga; byl také zakladatel, organizátor a ředitel volného sdružení umělců Abstrakce-Création, založeným v Paříži v roce 1931, aby působilo proti vlivu skupiny surrealistů vedených André Bretonem. Od poloviny dvacátých let do konce třicátých let 20. století věnoval velkou část své energie psaní: \"La Peinture et ses lois\" (\"Malba a její zákony\", Paříž, 1923), \"Vers une conscience plastique: La Forme et l’histoire\" (\"Směrem k plastickému svědomí: Tvar a historie\", Paříž, 1932) a \"Homocentrisme\" (Sablons, 1937).", "tgt_summary": "Albert Gleizes (* 8. Dezember 1881 in Paris; † 23. Juni 1953 in Avignon) war ein französischer Maler und Schriftsteller.", "id": 451072} {"src_title": "Push to talk", "tgt_title": "Push-to-Talk", "src_document": [{"title": "PTT u mobilních operátorů.", "content": "V oblasti mobilních telefonů se zřídka mluví také o PTT, ovšem má jeden zásadní rozdíl oproti radiostanicím. Zatímco klasické radiostanice pracují čistě na analogovém principu – tedy vysílání modulované radiové vlny do okolí a jejím zachycení druhou stranou, PTT v mobilních telefonech je vlastně datový přenos, kdy se radiová vlna šíří mezi telefonem a základnovou stanicí BTS, spojení je dále realizováno sítí operátora až k příjemci na mobilní telefon či odpovídající software v počítači. Z toho vyplývají dva hlavní rozdíly oproti analogovému přenosu, kde obě hovořící strany musí být v radiovém dosahu (pro PMR v řádu kilometrů) a takové spojení je úplně zadarmo. Datové přenosy se mohou šířit všude tam, kde je pokrytí signálem mobilní sítě, přesněji GPRS/EDGE, kdy v současné době jde o službu zpoplatněnou - viz níže. Tuto technologii do svých telefonů integruje v současné době pouze Nokia, neboť mobilní divize firmy Siemens postupem času zanikla. Když se však podíváme na poslední modely značky, prakticky žádný PTT nenabízí, jde tedy pravděpodobně o dožívající technologii, která v světle rozšiřování 3G sítí, pomalu ale jistě končí. Tuto službu aktuálně nabízí v ČR pouze Telefónica O2 Czech Republic pod názvem O2 Přepínám a pod názvem U:fonova vysílačka. Výhodou tohoto spojení je především možnost rychlého navázání hovoru i s několika přednastavenými telefonními čísly zároveň. Jeho výhoda spočívá také v šifrování, tedy bezpečnosti v rámci Vámi definované skupiny. Účastníkem může být i uživatel vybavený počítačem s vhodnými perifériemi a software. Další citelnou výhodou je způsob účtování služby - na 24 hodin za cca 47,- či na celý měsíc za cca 475,- (obojí vč. DPH). V tarifu nejsou žádná omezení počtu spojení, denní doby hovoru či délky spojení. Jako příklad využití se například nabízí spojení pozemní pracovník a jeřábník, v logistice, autodopravě či obecně jako náhrada vysílaček, tam kde svými vlastnostmi nestačí. Praktickou nevýhodou je prodleva při zahájení komunikace - než se sestaví datové spojení a také to, že datové spojení telefon a hlavně jeho baterii značně zatěžuje a hovorový čas je tedy v řádu jednotek hodin aktivního používání.", "section_level": 1}], "src_summary": "Push to talk (PTT) česky (stlač a mluv nebo zmáčkni a mluv) označuje způsob komunikace po half-duplex spojeních, kdy je možná komunikace vždy pouze jedním směrem a chce-li operátor mluvit, musí stisknout tlačítko (a po tu dobu neslyší druhou stranu). Tato metoda se používá u vysílaček jako jsou například radioamatérské radiostanice, občanské radiostanice tedy – CB pracující v pásmu 27 MHz nebo oblíbené radiostanice PMR v pásmu 446 MHz. Zkratka PTT také označuje samotné tlačítko jehož stlačením přejde radiostanice z příjmu na vysílání.", "tgt_summary": "Push-to-Talk (Abk. PTT, engl. für \"Drücke, um zu sprechen\") bezeichnet im Allgemeinen bei Funkgeräten die Taste für die Umschaltung von Empfang auf Senden.", "id": 481653} {"src_title": "Fausto Sozzini", "tgt_title": "Fausto Sozzini", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v bohaté rodině. Otec mu zemřel ještě v jeho dětství, vychovávali ho pak strýcové, jednak liberální katolík Celso Sozzini a zejména pak významný humanista Lelio (Laelius Socinus), který ho velmi ovlivnil. V roce 1557 začal studovat na akademii \"Intronati\", která se specializovala na právní vzdělání, ale právnická kariéra mu nebyla dopřána, neboť se o něj brzy začala zajímat inkvizice (vyšetřovala i jeho strýce). Proto Fausto raději odešel do Lyonu (strýc Lelio do Curychu). Po smrti Lelia v roce 1562 načas žil v Curychu, aby vypořádal strýcovu pozůstalost. V ní našel Fausto mnoho nepublikovaných spisů, z nichž pak čerpal ve svém vlastním díle. Roku 1563 se vrátil do Itálie, aby ve Florencii přijal místo sekretáře toskánské vévodkyně Isabelly Medicejské. Avšak Isabella v roce 1575 zemřela a Faustovi v Itálii opět hořela půda pod nohama. Odešel tedy do Basileje. Zde napsal svou první významnou práci: \"De Jesu Christo servatore\" (\"O Ježíši Kristu Spasiteli\", 1578). Odmítl v ní tradiční učení o Kristově smrti jakožto vykoupení z prvotního hříchu. Spis zaujal podobně naladěného Giorgia Biandratu, který pak pozval Fausta na návštěvu Sedmihradska, kde v té době žil. Sliboval si od toho, že se Faustus stane jakýmsi smírčím soudcem mezi ním a vůdcem antitrinitářské církve Ferencem Dávidem (v Sedmihradsku za vlády Jana II. Zikmunda Zápolského vznikla na krátký čas pozoruhodně svobodná náboženská situace, která umožnila i takovýmto skupinám veřejně působit). Dávid se od antitrinitářství dostal až k tomu, že by se Kristu neměla vzdávat jakákoli úcta, s čímž Biandrata nesouhlasil. Sozzini souhlasil, že \"invocatio Christi\" (vzývání Krista) může mít modloslužebnou povahu, ale přesvědčoval Dávida, že alespoň vnitřní \"adoratio Christi\" je pro křesťana nezbytné. Dávid však setrval na svém stanovisku a byl uvězněn na hradě Deva, kde brzy zemřel. To už však Socinus působil v polském Krakově, který se stal jeho novým domovem. Zde začal formovat specifickou verzi polské reformace. Založil malou antitrinitářskou církev \"Ecclesia minor\", byť se sám členem této církve nestal. S ostatními zakladateli se totiž nepohodl v otázce křtu. Oni vyžadovali nový křest v dospělosti, Sozzini tvrdil, že křest nebyl apoštoly nikdy předepsán a smysl u dospělých má maximálně při konverzi. Časem polská reformace toto stanovisko akceptovala. V roce 1583 Krakov opustil, když se v něm po nástupu krále Štěpána Báthoryho necítil bezpečně. Uchýlil se do vsi Pawlikowice, pod ochranu šlechtice Christophera Morsztyna. Jeho dceru Elisabetu si v roce 1586 vzal za ženu. Rok poté sice zemřela, ale porodila mu ještě dceru Agnesu. Vrátil se pak do Krakova, avšak v roce 1598 ho v jeho vlastním bytě napadl dav opilých studentů. Byt zapálili a jemu tak shořelo mnoho rukopisů. Poté čím dál méně tolerantní Krakov definitivně opustil a uchýlil se k přátelům do obce Lusławice, kousek od Krakova. Zde roku 1604 zemřel. Jeho stoupenci, kteří si začali říkat sociniáni, v Polsku zakořenili, jejich centrem se stalo město Raków. Na základě Sozziniho nedokončeného díla \"Christiane religionis institutio\" sepsali svůj závazný kodex, tzv. Rakovský katechismus. Z Polska byli vypuzeni definitivně až roku 1660. Odešli pak do protestantských zemí, například Nizozemska, kde Sozziniho vnuk Andrzej Wiszowaty uspořádal a vydal dědovy sebrané spisy pod názvem \"Bibliotheca fratrum polonorum\". \"Polští bratři\" bylo totiž označení, které se po odchodu z Polska pro sociniány ujalo. V protestantském prostředí byli Polští bratři poměrně doma, byť se nedá říci, že by se s ostatními evangelickými konfesemi shodovali - odmítali například kalvínské dogma o předurčení. Také jejich zásada, že Bible má být zdrojem víry jen tehdy, pokud se neprotiví rozumu, byla pro mnohé jiné protestanty mimořádným radikalismem. Výjimečným byl také jejich zásadní pacifismus, neboť Sozzini učil, že každá válka i každé násilné zmaření lidského života jsou neomluvitelné. Sociniáni jsou někdy považováni za zakladatele či předchůdce unitářství. Římskokatolická církev zařadila v roce 1757 spis \"Bibliotheca fratrum polonorum\" na Index zakázaných knih.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fausto Paolo Sozzini, Faustus Socinus, Faust Socyn (5. prosince 1539 Siena – 4. dubna 1604 Lusławice) byl italský teolog a filosof působící v Polsku. Byl zakladatelem tzv. socianismu, učení založeném na antitrinitářství, racionálním výkladu Bible, náboženské toleranci a pacifismu. Jeho klíčovým spisem bylo \"De statu primi homini ante lapsum\" (\"O stavu prvních lidí před pádem\", 1575-1578).", "tgt_summary": "Fausto Paolo Sozzini, auch Sozini, Socini, \"Sozin\" und Faustus (* 5. Dezember 1539 in Siena; † 3. März 1604 in Lusławice, Polen), war ein italienischer Jurist und unitarischer Theologe und wurde zusammen mit seinem Onkel Lelio Sozzini zu einer Leitfigur der Art des Unitarismus, die später Sozinianismus genannt wurde.", "id": 2120914} {"src_title": "Keith O'Brien", "tgt_title": "Keith Patrick O’Brien", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Studoval na univerzitě a v kněžském semináři v Edinburghu, kde rovněž přijal 3. dubna 1965 kněžské svěcení z rukou Gordona kardinála Graye. Dvacet let působil jako duchovní ve svatoondřejsko-edinburské arcidiecézi. Dne 30. května 1985 ho papež Jan Pavel II. jmenoval v této arcidiecézi arcibiskupem. V roce 1986 nakrátko převzal funkci apoštolského administrátora v diecézi Argyll. Má duchovně blízko k Maltézskému řádu. Při konzistoři 21. října 2003 byl jmenován kardinálem. Jeho titulárním kostelem se stal římský kostel sv. Jáchyma a sv. Anny. V roce 2013 O'Brien čelil obvinění ze sexuálního obtěžování jiných kněží v 80. letech. Nevhodné sexuální chování v minulosti přiznal, odstoupil z místa arcibiskupa a vzdal se možnosti volit nového papeže. \"\"Byly časy, kdy mé sexuální chování kleslo pod standardy očekávané ode mě jako kněze, arcibiskupa a kardinála. Těm, které jsem urazil, se omlouvám a žádám o odpuštění,\"\" uvedl po oznámení své rezignace. O'Brien, který byl znám jako velký odpůrce homosexuálů, žil údajně mnoho let s jiným mužem. Keith O'Brien byl zastáncem některých změn v církvi. V únoru 2013 prohlásil, že římskokatolickým kněžím by se mělo dovolit se ženit a mít děti. Celibát podle něj nemá boží původ, nebyl požadován Ježíšem. V květnu 2013 se kardinál O ́Brien, který se nezúčastnil konkláve pro volbu papeže Františka, ze stejných důvodů stáhl se souhlasem papeže ze Skotska na několik měsíců modlitby, duchovní obnovy a pokání. Dne 20. března 2015 se vzdal všech práv a povinností spojených se službou kardinála. Dne 19. března 2018 zemřel na následky zranění způsobených pádem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Keith Michael Patrick kardinál O'Brien (17. března 1938, Ballycaste – 19. března 2018) byl skotský římskokatolický kněz, bývalý arcibiskup svatoondřejsko-edinburský a kardinál.", "tgt_summary": "Keith Michael Patrick Kardinal O’Brien (* 17. März 1938 in Ballycastle, County Antrim, Nordirland; † 19. März 2018 in Newcastle-upon-Tyne) war ein Kardinal der römisch-katholischen Kirche und Erzbischof von Saint Andrews und Edinburgh.", "id": 502903} {"src_title": "Anergie", "tgt_title": "Anergie (Immunologie)", "src_document": [{"title": "Mechanismus.", "content": "Tento fenomén by poprvé popsán Gustavem Nossalem u B lymfocytů a pojmenován \"klonální anregie\". Klony anergizovaných B buněk v tomto případě mohou být nalezeny v krevním oběhu živé, ač neschopné vyvolat účinnou imunitní odpověď - podobný proces v T lymfocytech byl později popsán Ronaldem Schwartzem a Marcem Jenkinsem. Zdá se, že mnoho virů (například HIV) využívá mechanismy nastolení tolerance k tomu, aby se vyhly imunitní odpovědi proti nim. Ačkoliv strategie nastolení tolerance specifických antigenů je využívána méně patogeny (například bakterií lepry). Na buněčné úrovni je anergie neschopnost určitých imunitních buněk podílet se na imunitní odpovědi proti konkrétnímu cíli. V imunitním systému je primární obrana proti patogenním virům, bakteriím nebo mnohobuněčným parazitům zajištěna buňkami zvanými lymfocyty. Existují dva základní druhy lymfocytů – T buňky a B buňky. Mezi miliony lymfocytů v lidském těle jich může být jen několik specifických k určitému infekčnímu agens. Při infekci se tyto specifické lymfocyty pomnoží – dojde k procesu \"klonální expanze\", což umožňuje tělu rychle mobilizovat armádu specifických lymfocytů, když jsou potřebné. Tento systém imunitní odpovědi je \"anticipační\" a jeho specificita je zajištěná preexistujícími buňkami, které při reakci na určitý antigen klonálně expandují (dochází tak ke klonální selekci). Tato specifická armáda klonů pak bojuje s příslušným patogenem dokud se v těle vyskytuje. Po vyčistění těla od patogenů většina již nepotřebných klonů přirozeně zemře. Několik málo těchto preexistujících lymfocytů jsou však schopné reagovat proti proteinům, které se ve zdravém lidském těle vyskytují přirozeně. Klonální expanze těchto lymfocytů může vést k autoimunitnímu onemocnění, při kterém tělo zaútočí na své vlastní struktury. Aby se tomuto procesu zabránilo, mají lymfocyty mechanismus kontroly kvality, který těmto patologickým lymfocytům zabrání v expanzi, jedná-li se o expanzi v reakci na přirozené proteiny těla. Anergie T lymfocytů nastává, když T buňka neobdrží příslušnou kostimulaci při reakci na určitý antigen. Anergie B lymfocytů může být vyvolaná vystavením B-buněk rozpustným antigenům v oběhu a je často spojená se snížením exprese povrchových IgM a částečným zablokováním buněčné signalizace anergizovaného lymfocytu.", "section_level": 1}, {"title": "Molekulární mechanismus vyvolání anergie v T lymfocytech.", "content": "Stimulace T buněčného receptoru (TCR) zároveň s kostimulačními receptory naivního T lymfocytu vyvolá vyrovnanou spoluaktivaci všech signálních drah T-buňky (úplná stimulace T buňky). V tomto případě, mezi jinými dráhami, se aktivuje také na vápníku závislé rameno lymfocytární signalizace indukované právě signálem z T buněčného receptoru. Toto vede k růstu buněčné koncentrace Ca. Na vápníku závislá fosfatáza kalcineurin pak odstraní fosfátové skupiny z transkripčního faktoru NFAT, který se pak přesune do jádra. Kromě této dráhy se v případě plné stimulace T-buněk aktivuje PI3K prostřednictvím kostimulačního receptoru CD28, což v konečném důsledku vede k zvýšení koncentrace transkripčních faktorů rel, NF-κB a AP-1 do jádra, a to ve větší míře než při stimulaci pouze TCR. AP-1, heterodimer složený z c-Fos a c-jun v jádře dále heterodimerizuje s NFAT, čímž dojde k vytvoření transkripčního komplexu, který pak zapíná expresi genů spjatých s produktivní odpovědí T-buňky. Takové geny kódují například IL-2 nebo jeho receptor. Naopak stimulace pouze TCR bez kostimulačních receptorů dostatečně aktivuje pouze \"vápníkové\" rameno T-buněčné signalizace. Ačkoliv bez indukce AP-1 ostatními drahami není NFAT schopen tvořit s AP-1 transkripční komplex, jak se děje při úplné stimulaci spjaté s produktivní odpovědí. V tomto případě NFAT homodimerizuje sám se sebou, čímž vytváří rovněž transkripční faktor, který však v tomto případě způsobuje anergii. Homodimery NFAT jsou přímo zodpovědné za expresi genů spojenými se stavem anergie, například ubikvitin ligázy GRAIL nebo proteázy kaspázy 3. V anergizovaných T-buňkách také dochází ke snížení exprese Interleukinu-2, TNF a IFNγ, které jsou typické pro produktivní odpověď. Anergizované buňky produkují protizánětlivé cytokiny jako IL-10. V T lymfocytech se nacházejí 3 NFAT proteiny: NFAT 1, 2 a 4. Tyto jsou očividně do jisté míry redundantní. K produktivní odpovědi tedy dojde, když je antigen prezentován T-buňce prostřednictvím antigen prezentující buňky (APC), která prezentuje antigen na svém MHC II komplexu a která zároveň aktivuje kostimulační receptory T-buňky. Když však T-buňka interaguje s antigenem, který není prezentován na APC, což je ve většině případů antigen, vůči kterému je vyvolání imunitní odpovědi nežádoucí, dojde k anergizaci takové T-buňky. Bylo rovněž ukázáno, že i některé antigeny prezentované na APC vyvolávají aktivaci T-buňky pouze slabě. Takovýto slabý stimul je stále schopný aktivovat NFAT, avšak AP-1 již ne. Takto dochází k nastolení anergického stavu i když došlo ke kostimulaci. Silná stimulace T-buněk Interleukinem-2 nebo svým T-buněčným receptorem je schopná anergický stav prolomit.", "section_level": 1}, {"title": "Klinický význam.", "content": "Anergie je možno využít terapeuticky. Imunitní odpověď proti transplantovaným orgánům a tkáním může být minimalizována bez oslabení celého imunitního systému, což je vedlejším efektem imunosupresiv - například cyklosporinu. Navození anergie může rovněž sloužit k omezení poškození při autoimunitních onemocněních jako diabetes mellitus, vícečetná skleróza a revmatoidní arttritidy. Naopak zábrana anergie může pomoci v případě nádorového onemocnění. Mechanismus anergie je také možné využít proti alergiím.", "section_level": 1}, {"title": "Dominantní tolerance.", "content": "Dominantní a recesivní tolerance jsou formy periferní tolerance (kromě periferní tolerance existuje ještě tolerance centrální). Takzvaná recesivní tolerance je forma tolerance spjatá s anergizací lymfocytů, která byla popsána výše. Dominantní tolerance spočívá v aktivitě specializovaných regulačních lymfocytů, T reg buněk, které působí tlumivě na imunitní odpověď. Regulační T-lymfocyty se vyvíjejí z naivních T-lymfocytů. Podobně jako u recesivní tolerance, signalizace vedoucí pouze k aktivaci NFAT, je důležitá k vývoji T regů. V tomto případě homodimer NFAT indukuje expresi jiného transkripčního faktoru, FOXP3, který je marker T-regů a podílí se na aktivaci jejich genetického programu.", "section_level": 1}, {"title": "Testování.", "content": "Systém \"Multitest Mérieux\" nebo \"CMI Multitest\" (Multitest IMC, Istituto Merieux Italia, Řím, Itálie) je používán k ověření úrovně buněčné imunity. Je to intradermální test reaktivity kůže (podobný tuberkulinovému testu), ve kterém se kontrolní glycerol používá se sedmi antigeny bakteriálního nebo houbového původu toxoid tetanu, tuberkulin, záškrt, streptokok, kvasinka, \"Trichophyton\" a bakterie \"Proteus\". V tomto testu jsou reakce posuzovány podle počtu antigenů, které vyvolávají reakci, a podle celkového rozsahu reakce proti všem sedmi antigenům. V tomto případě je anergie definovaná jako reaktivita kůže v rozmezí 0-1 mm, \"hypoergie\" v rozmezí 2-9 mm v reakci na méně než na tři antigeny, \"normoergie\" v rozmezí od 10-39 mm nebo reakce na tři a více antigenů a \"hypoergie\" v rozmezí 40 a více mm v reakci na méně než 4 antigeny.", "section_level": 1}, {"title": "Experimentální přístupy ke studiu anergie.", "content": "Ke studiu anergie mohou být použity různé chemikálie aktivující/blokující popsané signální dráhy T-buňky. Anergie může být u T lymfocytů vyvolaná ošetřením ionomycinem, ionoforem schopným zvýšení koncentrace Ca v buňce uměle. Naopak chelatační látky jako EGTA mohou absorbovat vápenné ionty, čímž dojde k zamezení anergie. Zablokovat dráhy vedoucí k anergii lze také cyklosporinem, který je schopen inhibice kalcineurinu, fosfatázy, která odstraňuje fosfátové skupiny z NFAT, čímž dochází k jeho aktivaci. PMA spolu s ionomycinem lze použít k vyvolání úplné aktivace T-lymfocytu napodobením signalizace přirozeně spouštěné aktivací TCR a kostimulačních receptorů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anergie je imunologický pojem, který popisuje neschopnost reakce lidského imunitního systému proti cizí látce zapříčiněnou přímou indukcí tolerance v periferních lymfocytech. Imunitní systém je v případě anergie neschopný reakce proti určitému antigenu, většinou autoantigenu. Lymfocyty jsou považovány za anergické v případě, když nejsou schopny reagovat na antigen, vůči kterému jsou specifické. Anergie je jeden ze tří procesů, které způsobují toleranci, čímž zabraňují sebepoškození organismu imunitním systémem. Ostatními jsou klonální delece a imunoregulace.", "tgt_summary": "Als Anergie wird in der Immunologie die fehlende Reaktion auf ein Antigen durch Abschalten der Immunantwort bezeichnet. Die Anergie ist einer der Mechanismen, mit der das Immunsystem verhindert, dass T-Zellen körpereigene Gewebe angreifen. Anergie ist eine permanente Eigenschaft. Eine anerge T-Zelle wird unter normalen Bedingungen nicht wieder reaktiviert. In einigen Systemen jedoch kann durch Interleukin-2 eine anerge Zelle wieder aktiviert werden. ", "id": 1503022} {"src_title": "Chošila", "tgt_title": "Qutugku Khan", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Chošila byl nejstarší syn Chajsana, císaře říše Jüan a jeho manželky z kmene Ikeresů. Vzhledem k složitým vztahům mezi Chajsanem, jeho mladším bratrem Ajurbarwadou a jejich matkou Targi, nejmenoval Chajsan následníkem trůnu svého syna, ale Ajurbarwadu. Chošila měl být Ajurbarwadovým nástupcem. Nicméně po Chajsanově smrti na Ajurbarwadově dvoře získala převahu chongiratská frakce v čele s Targi, která roku 1316 prosadila za následníka Ajurbarwadova syna Šidebalu. Chošila byl obdařen titulem knížete z Čou a odeslán do vzdáleného Jün-nanu. Namísto odjezdu do Jün-nanu však stanul v čele vzpoury v Šen-si. Vzpoura neuspěla a Chošila uprchl do střední Asie, kde ho přivítal chán čagatajského chanátu Esen Buka. V exilu se sblížil s čagatajskými knížaty. Také se oženil s Mailaiti, dcerou karluckého náčelníka Temüdera. Měl s ní syna Togon Temüra. Matkou jeho druhého syna, Rinčinbala, byla Najmanka Babuša. Ve střední Asii zůstal i po zavraždění císaře Šidebaly a nástupu Jesün Temüra roku 1323. Roku 1328 po úmrtí Jesün Temüra vypukla v říši Jüan občanská válka. Stoupenci zemřelého panovníka v čele s císařovou vdovou Babuchan a Dawlat Šáhem, stojícím v čele administrativy, vybrali v Šang-tu novým vládcem syna zemřelého – osmiletého Ragibaga. V druhém hlavním městě, Chánbalyku (Pekingu), sjednotil El Temür jejich odpůrce a na trůn povolal Chošilova mladšího brata Tug Temüra. Tug Temürova strana dokázala ovládnout většinu říše a v listopadu její vojska dobyla Šang-tu, přičemž zajala nebo zabila vůdce Ragibagovy strany, včetně císaře. Tug Temür poté vyzval svého bratra k návratu. Chošila s doprovodem čagatajských princů Eldžigideje and Duwy Temüra vytáhl do Mongolska, kde se k němu přidali místní velitelé a knížata z Čingisova rodu. Tug Temür ustoupil staršímu bratru a rezignoval, Chošila se tak mohl 27. února 1329 severně od Karakorumu nechat prohlásit velikým chánem mongolské říše a císařem říše Jüan. El Temür přivezl císaři imperiální pečeť a ohlásil mu, že hlavní město očekává jeho příchod. Chošila poté jmenoval následníkem trůnu Tug Temüra, ale soulad mezi nimi narušil, když začal své stoupence umisťovat do hlavních úřadů – ústředního sekretariátu, výboru pro vojenské záležitosti a kontrolního úřadu. V srpnu se vydal do Chánbalyku. Tug Temür a El Temür mu vyjeli vstříc, všichni se setkali 26. srpna 1329. Čtyři dny po setkání Chošila zemřel. Pravděpodobně byl otráven El Temürem se souhlasem Tug Temüra. Motivem byla obava z přesunu moci ve prospěch Chošilových stoupenců ze střední Asie a Mongolska. Na trůn se 8. září 1329 vrátil Tug Temür.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chošila (Qošila, Kuśala;,, 22. prosince 1300 – 30. srpna 1329) byl od února 1329 císařem říše Jüan a velikým chánem mongolské říše. ", "tgt_summary": "Qutugku Khan (\"Qoshila\", ; * 1300; † 30. August 1329 in der damaligen \"Mittleren Hauptstadt\" (元中都), der heutigen Gemeinde Mantouying (馒头营乡) im Kreis Zhangbei der Stadt Zhangjiakou in der Provinz Hebei) war ein mongolischer Chagan und unter dem Namen Mingzong (明宗 Míngzōng) Kaiser der Yuan-Dynastie und Chagan der Mongolen. Er regierte nur etwa sechs Monate.", "id": 17124} {"src_title": "Ford Sierra", "tgt_title": "Ford Sierra", "src_document": [{"title": "Modernizace.", "content": "Stvoření modelu lze rozdělit na 3 základní období, z dnešního pohledu facelifty.", "section_level": 1}, {"title": "1982 – 1986.", "content": "V první Sieře byly buď zážehové motory „Pinto“ s rozvodem OHC, které měly objem 1,3 l, 1,6 l, 1,8 l, a 2 l; nebo vidlicový šestiválec OHV o objemu 2,3 l; a nebo 2,3litrový diesel. Karoserie se prodávala v provedení třídveřového a pětidveřového liftbacku a kombi. Verze XR4i byl třídveřový liftback s motorem 2,8i V6. Později byla nahrazena verzí XR4x4, což byl pětidveřový liftback s tímtéž agregátem. V roce 1986 se objevil třídveřový liftback Sierra RS Cosworth s motorem 2,0i DOHC 16V Turbo o výkonu 204 koní (bylo vyrobeno 5 545 kusů).", "section_level": 2}, {"title": "1987 – 1989.", "content": "Roku 1987 došlo k první modernizaci. Přibylo ABS, neřízené katalyzátory, hydraulický posilovač řízení atd. Proběhl kompletní facelift zahrnující zadní lampy, nárazníky a celý předek vozu. Motory: V roce 1987 byla uvedena homologační série 500 kusů verze Sierra Cosworth RS500 s motorem 2,0i DOHC 16V Turbo o výkonu 224 koní. V roce 1988 se začala vyrábět nová verze modelu RS Cosworth jako čtyřdveřový sedan.", "section_level": 2}, {"title": "1990 – 1993.", "content": "Další modernizací Sierra prošla roku 1990. Proběhly drobné retuše zahrnují změněnou přední partii, nárazníky a zhruba od roku 1992 i pozměněný interiér. Motory byly většinou OHC a byly nabízeny v rozmezí 1,8 – 2,0 l, kromě toho byly k dostání i motor 2,0i DOHC s výkonem 120 koní, dva šestiválce a vznětový motor 1,8TD s 66 kW. Nabídka výbavy už zahrnovala například klimatizaci, automatickou převodovku, elektrické vyhřívání předního okna a pohon 4×4 pro verze sedan a kombi. V roce 1990 byl RS Cosworth nahrazen verzí RS Cosworth 4×4. Sierra se prodávala i za oceánem pod značkou Merkur s motory 2,3 l OHC „Lima“. Sportovní Merkur XR4Ti dosahovala díky použití přeplňování výkonu okolo 170 koní, zatímco Argentinská GHIA SX 2,3 l byla vrcholem luxusu. Krom sportovní XR4i prodávané hlavně ve Velké Británii, se v Africe vyráběla XR6 s motorem 3,0l V6 Essex a také homologační speciál XR8 s8 OHV původně z Mustangu. Jak XR6, tak XR8 byly v dostání pouze jako pětidveřový liftback.", "section_level": 2}, {"title": "Motorizace.", "content": "Obsah HP Objem 1.6 72 1597 1.6 75 1597 1.6 i 80 1597 1.8 80 1796 1.8 87 1769 1.8 90 1796 2.0 i KAT 100 1993 2.0 i 100 1993 2.0 105 1993 2.0 109 1998 2.0 i 115 1993 2.0 i DOHC 115 1998 2.0 i 120 1998 2.0 4x4 120 1998 2.0 i 125 1998 2.0 4x4 125 1998 2.0 RS Cosworth 204 1993 2.0 16V Cosworth 4x4 220 1993 2.8 i 143 2792 2.9 i 145 2935 2.9 4x4 145 2935 2.9 i 150 2935 2.9 4x4 150 2935 1.8 TD 75 1753 2.3 D 67 2304", "section_level": 1}, {"title": "Závodní verze.", "content": "Sierry XR4i, XR4x4 a později hlavně 3dv. verze RS Cosworth získaly mnoho úspěchů v rally. Kromě toho ale vydobyly řadu úspěchů i při závodech na okruzích kde excelovaly modely XR4Ti a RS 500. Modely RS Cosworth 4x4( 4dv. sedan, objem 1993cm3, cca 280KW a více), zvláště v tovární úpravě pro skupinu A v rally, již slávu svých předchůdců na poli sportovních úspěchů nepřekonaly.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ford Sierra je vozidlo automobilky Ford. Bylo vyvinuto počátkem 80. let na základě aerodynamických experimentů s Ford Probe III, jehož základní linie si Sierra zachovala v pětidveřové verzi po celou dobu své výroby. Sierra byla uvedena na trh v roce 1982 jako tří a pětidveřový liftback a v nabídce byla i verze pětidveřové combi, později přibyl čtyřdveřový sedan. ", "tgt_summary": "Der Ford Sierra (Projektname „Toni“) ist ein Pkw-Modell des Automobilherstellers Ford. Das Mittelklassefahrzeug war der Nachfolger des Ford Taunus in Deutschland und des Ford Cortina in England. Zwischen Sommer 1982 und Frühjahr 1993 wurden insgesamt 2.700.500 Exemplare in Deutschland, Belgien, Großbritannien, Südafrika, Venezuela, Argentinien und Neuseeland in zwei Modellreihen produziert. ", "id": 1231545} {"src_title": "Alfred Stieglitz", "tgt_title": "Alfred Stieglitz", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a studia.", "content": "Alfred Stieglitz se narodil roku 1864 ve městě Hoboken v americkém státě New Jersey, ležícím na pravém břehu řeky Hudson, jako nejstarší syn úspěšného židovského obchodníka Edwarda Stieglitze. Alfred měl šest mladších sourozenců. Rodina se roku 1871 přestěhovala přes řeku Hudson na Manhattan do nového domu, kde se scházeli otcovi vzdělaní přátelé. Intelektuální prostředí spolu s faktem, že otec Alfreda preferoval před dalšími sourozenci, urychlilo Alfredovo dospívání a přispělo k jeho vysokému sebevědomí. Stieglitzovi měli své kořeny v Německu, kde chtěl otec Edward nechat své děti vzdělat. Proto všichni, včetně Alfreda, jeho čtyř sester a dvou bratrů, odjeli roku 1881 ze Spojených států do Německa. Alfred Stieglitz dokončil střední školu v Karlsruhe a pak začal studovat Polytechniku () v Berlíně. Studium strojírenství ho však i přes dobré výsledky nebavilo. V lednu 1883 si zakoupil fotoaparát a začal experimentovat s fotografií. Zároveň na Polytechnice navštěvoval kurzy fotografie německého chemika a fotografa Hermanna Wilhelma Vogela. Rodiče se sestrami se vrátili roku 1886 do Spojených států, Alfred pokračoval ve studiu v Berlíně. Jeho vlastní tvorba většinou vznikala na prázdninových cestách po Evropě. Od roku 1887 obesílal v různých zemích fotografické soutěže, ve kterých během následujících dvanácti let vyhrál 150 cen. Začal být zván do soutěžních porot a rovněž publikoval kritiky a články o praktických problémech spojených s fotografováním. V roce 1890 získal v Londýně stipendium časopisu \"Amateur Photographer\" na obrazovou dokumentaci památek ve Francii.", "section_level": 2}, {"title": "První manželství, secesní piktorialismus.", "content": "Na naléhání rodičů se Alfred Stieglitz vrátil v létě 1890 do New Yorku, kde se stal spolu se svými dvěma přáteli ze studií v Berlíně spolumajitelem tiskárny, kterou založil jeho otec. Zpočátku podnik neprosperoval, avšak Stieglitz se seznámil s technologií tisku, kterou pak precizně ovládal. Následujícího roku vstoupil do sdružení (brzy přejmenovaného na ). Od roku 1892 fotografoval pouliční život a zákoutí New Yorku ve stylu secesního piktorialismu. Zároveň začal vystavovat a pokračoval v publikování. V roce 1893 se oženil s Emmeline Obermeyerovou. Manželství však nebylo šťastné – Alfred se oženil podle přání svých rodičů, Emmeline jeho zájem o umění nesdílela a ani narození dcery Kitty po pěti letech od svatby je nesblížilo. Sňatek však byl pro Alfreda Stieglitze výhodný finančně, protože peníze jeho ženy jej zabezpečily, a mohl si dovolit věnovat se svým zájmům bez ohledu na příjmy. V roce 1894 byl zvolen jako první americký fotograf členem britské piktorialistické společnosti \"The Linked Ring Brotherhood\". Následujícího roku zanechal Stieglitz podnikání v tiskárně, přestože už byla komerčně úspěšná. V letech 1893–1896 byl redaktorem měsíčníku \"American Amateur Photographer\" a pak do roku 1902 redaktorem ve čtvrtletníku \"Camera Notes\". Jeho působení bylo pro oba časopisy přínosné, neboť při výběru fotografií do tisku byl velmi náročný. Přestože jeho rozhodnutí byla zpravidla správná a časopisy u čtenářů oblíbené, kvůli své nekompromisní povaze a netaktickému jednání se s vydavateli a spolupracovníky nedokázal shodnout a musel obě redakce opustit. Stieglitzův význam však podtrhuje skutečnost, že krátce po jeho odchodu časopis zanikl.", "section_level": 2}, {"title": "Fotosecese, Camera Work a galerie 291.", "content": "Stieglitz se snažil prosadit fotografii jako umění a pozvednout americkou fotografickou tvorbu. V roce 1902 založil spolu s dalšími dvanácti fotografy skupinu \"Fotosecese\" (), výběrovou organizaci podle vzoru evropských spolků, která do roku 1912 sdružovala 120 fotografů. Mezi jejími členy bylo mnoho významných osobností americké fotografie, např. Frank Eugene, Gertrude Käsebierová, Edward Steichen, Clarence H. White a Alvin L. Coburn. Prvním počinem \"Fotosecese\" bylo uspořádání výstavy \"Americká piktoriální fotografie\". S \"Fotosecesí\" byl rovněž spjat fotografický časopis \"Camera Work\", který Stieglitz vydával v letech 1903–1917. V roce 1905 založil Stieglitz s pomocí Edwarda Steichena výstavní síň \"Malé galerie Fotosecese\" (). Galerie, kterou Stieglitz vedl do roku 1917, se nacházela v nejvyšším poschodí domu č. 291 na Páté Avenue v New Yorku a byla později známá pod názvem \"291\". Stieglitz se rovněž účastnil pořádání výstav v zahraničí. Roku 1909 sestavil americkou kolekci na \"Mezinárodní fotografickou výstavu\" v Drážďanech. V roce 1910 se Stieglitz podílel na organizaci \"Mezinárodní výstavy piktoriální fotografie\" v Buffalu. Výstava byla úspěšná, avšak mezi členy \"Fotosecese\" již byly názorové rozpory, které vedly v roce 1912 k jejímu rozpadu. Časopis a výstavní síň \"291\" existovaly dále až do roku 1917, avšak jejich náplň se změnila. Stieglitz rozšířil své aktivity o pořádání výstav děl moderních evropských malířů a sochařů (Henri Matisse, Auguste Rodin, Henri Rousseau, Paul Cézanne, Pablo Picasso a další). V roce 1912 navštívil Stieglitze Paul Strand, tehdy začínající fotograf. Stali se přáteli a Strand předkládal své snímky Stieglitzovi pro posouzení po dobu několika let. Strand začal v roce 1915 experimentovat s fotografickou abstrakcí. Stieglitze jeho fotografie zaujaly natolik, že v galerii \"291\" uspořádal Strandovi výstavu a otiskl jeho díla v magazínu. Stieglitz podporoval nejen Stranda, ale také další umělce, např. fotografa Charlese Sheelera nebo malíře Marsdena Hartleye.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé manželství.", "content": "Stieglitze zaměstnávalo organizování výstav natolik, že měl jen málo příležitostí fotografovat v exteriéru. Město New York zachycoval alespoň z oken své fotogalerie. Kontakt s lidmi ho však přivedl k portrétní fotografii, zejména v letech 1915–1925. Fotografoval své spolupracovníky, přátele a návštěvníky. V roce 1916 se setkal s americkou malířkou Georgií O'Keeffeovou, která ovlivnila jeho další život. Rok 1917 byl počátkem dlouhého cyklu portrétů, detailů těla a aktů Georgie O'Keeffeové. Po rozvodu s první ženou se Alfred Stieglitz v roce 1924 s Georgií O'Keeffeovou oženil. Také po zániku časopisu a výstavní síně \"291\" pokračoval v redakční činnosti a organizování výstav. V letech 1925–1929 vedl galerii, a od roku 1929 až do své smrti v roce 1946 galerii.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Shrnutí fotografické tvorby.", "content": "V počátcích své tvorby Alfred Stieglitz napodoboval svými žánrovými obrázky malíře. Ovlivnil jej však Peter Henry Emerson a jeho kniha \"Naturalistická fotografie\". Stieglitz prostřednictvím obyčejných námětů zaznamenával realitu, která vyhovovala jeho myšlenkovému záměru a pocitu. Zároveň využíval schopnost fotoaparátu zachytit krátké časové okamžiky. Stieglitzovy fotografie z let 1892–1902 si získaly respekt svým vynikajícím technickým provedením, i když byly pořízeny za velmi obtížných světelných podmínek (sněžení, mlha, déšť či noc). Stieglitz byl také jedním z prvních fotografů, kdo se věnoval uměleckému ztvárnění velkoměsta. Jeho fotografie z tohoto období představují průkopnické dílo secesního piktorialismu. Efekty jeho fotografií byly dosaženy fotografickými prostředky, světelnými podmínkami a technikou tisku a jen s minimálními ručními zásahy do pozitivů. V dalším období do roku 1914 volil podobné náměty, a i přes vliv \"Fotosecese\", která směřovala technicky a esteticky k malířství a grafice použitím ušlechtilých tisků, se Stieglitz přikláněl k dosud málo akceptované čisté fotografii s důrazem na tenzi mezi trojrozměrným prostorem a dvourozměrnou fotografií. V úvodním textu katalogu výstavy ve Wanamakeru v roce 1913 vyjádřil Stieglitz svůj názor na manipulované tisky: „Fotografové se musí naučit nestydět se za to, že jejich fotografie vypadají jako fotografie. [...] Fotograf, který používá fotografii ve snaze o nějakou ‚senzaci‘ nebo se snaží o napodobení malby, pobaví snad jen ty, kteří nechápou základní myšlenku ani fotografie, ani malířství.“ V letech 1914–1918 fotografoval portréty a pohledy z okna na New York. Charakteristickým rysem těchto prací, zejména portrétů, bylo použití dlouhých časů expozice, neokázalost, autentičnost a potlačení společenské stylizace. Poslední etapu jeho fotografické tvorby do roku 1937, kdy přestal fotografovat, reprezentují cykly portrétů, aktů a detailů těla Georgie O'Keeffeové, ve kterých zachytil proces stárnutí a proměnu osobnosti, a abstraktně expresionistické cykly fotografií mraků a mrakodrapů snímané z oken hotelu a galerie. Alfred Stieglitz chápal fotografii jako svébytné umění, kdy autor může pouze prostřednictvím přímé fotografie, tedy bez dalších úprav snímku, vyjádřit metaforicky svůj vnitřní prožitek. Jeho dílo ovlivnilo vývoj fotografie a bylo oceňováno už za jeho života. Roku 1924 projevilo o Stieglitzovy fotografie zájem \"Museum of Fine Arts\" v Bostonu, kterému autor daroval 27 snímků. Roku 1928 získalo jeho další fotografie prostřednictvím mecenášů \"Metropolitan Museum of Art\" v New Yorku. Další díla darovala několika americkým muzeím Georgie O'Keeffeová po Stieglitzově smrti, např. \"National Gallery of Art\" ve Washingtonu.", "section_level": 2}, {"title": "Galerijní a publicistická činnost.", "content": "Alfred Stieglitz se věnoval pořádání výstav po dobu téměř padesáti let. Vystavoval nejen fotografie vlastní, ale i jiné autory, a rovněž malířská a sochařská díla moderního umění. Propagoval nejen evropské, ale také americké avantgardní umělce (Charles Demuth, Arthur Dove, Marsden Hartley, John Marin, Georgia O'Keeffeová), a byl také prvním provozovatelem galerie moderního umění ve Spojených státech, který vystavoval africké sochy. Měl velký vliv ve světě fotografie, ať už prostřednictvím svých galerií, nebo časopisu \"Camera Work\", kde rozhodoval o publikovaných článcích podle svého vkusu. Proto byl nejen obdivován, ale i kritizován. Již v době svého působení v časopise \"American Amateur Photographer\" proslul svým nekompromisním hodnocením snímků vybíraných k publikování. Připouštěl jen ty nejkvalitnější a často odmítl otisknout fotografii s hodnocením: „Technicky výborné, obrazově mizerné.“ Pro neshody s vydavatelem přešel do redakce \"Camera Notes\", kterou však opustil ze stejných důvodů. Založil proto vlastní časopis. Úspěšně prosazoval a ovlivňoval nejprve piktorialismus a později přímou fotografii. Do roku 1911, kdy zanechal publikační činnosti v oblasti teorie fotografie, napsal přibližně 260 článků.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alfred Stieglitz (1. ledna 1864 Hoboken, New Jersey – 13. července 1946 New York) byl americký fotograf, publicista a galerista, který prosazoval fotografii jako svébytné umění. Patřil k průkopníkům secesního piktorialismu a přímé fotografie. Častým námětem jeho fotografií bylo město New York – byl jedním z prvních fotografů, kdo se věnoval uměleckému ztvárnění velkoměsta. Fotografoval také portréty a abstraktní cykly mraků. Mnohaletá série portrétů, aktů a detailů těla jeho manželky Georgie O'Keeffeové zachycuje proces stárnutí a proměnu osobnosti. Jeho dílo, které se nachází ve sbírkách amerických muzeí a bylo oceňováno už za jeho života, ovlivnilo vývoj fotografie. Publikoval fotografie a články ve fotografických časopisech, byl redaktorem časopisů \"American Amateur Photographer\" a \"Camera Notes\", podílel se na založení spolku \"Fotosecese\", vydával fotografický časopis \"Camera Work\", podporoval začínající americké umělce, pořádal výstavy avantgardních uměleckých děl a zasloužil se nejen o propagaci fotografie, ale také moderního evropského a amerického umění – malířství a sochařství – ve Spojených státech. Ve svých newyorských galeriích – \"Galerii 291\", a vystavoval během čtyřiceti let fotografie uznávaných i začínajících evropských a amerických fotografů a výtvarná díla impresionistů, postimpresionistů, kubistů, futuristů a představitelů dalších nových uměleckých směrů.", "tgt_summary": "Alfred Stieglitz (* 1. Januar 1864 in Hoboken, New Jersey; † 13. Juli 1946 in New York) war ein US-amerikanischer Fotograf, Galerist und Mäzen. Er war eine der wichtigsten Personen, die der amerikanischen Öffentlichkeit Einflüsse der europäischen Avantgarde auf die amerikanische Kunst präsentierten. Dazu nutzte er seine Tätigkeit als Herausgeber der Zeitschrift \"Camera Work\", mit der er die Fotografie fördern und sie als Kunstform legitimieren wollte. Darüber hinaus war er Direktor der berühmten „Galerie 291“ sowie danach der „Intimate Gallery“ und „An American Place“. Sowohl in der Zeitschrift als auch den Galerien präsentierte er viele der herausragendsten Fotografien seiner Zeit.", "id": 1714811} {"src_title": "Jean Siméon Chardin", "tgt_title": "Jean Siméon Chardin", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se jako nejstarší syn dvorního truhláře a protože měl převzít otcovu živnost, vstoupil do učení. Otec si všiml jeho výtvarného nadání a poslal ho do učení u dvou dvorních malířů historických scén, kteří ale zaměstnávali jen kopírováním rytin. Mezi malíři se však setkal s obrazy holandských žánrových malířů, jako byli Pieter Claesz nebo Jan Davidsz. de Heem, kteří ho nadchli a inspirovali. Začal malovat nevelké obrazy zátiší a prostých domácích scén každodenního života, které však přesto dík jeho mistrovství v práci s barvou a světlem i jisté intimní blízkosti k domácím osobám, zejména ženám a dětem, znamenaly ostrý odklon od dobové malířské produkce. O to obtížněji se osobně plachý Chardin, který navíc maloval velice pomalu, prosazoval mezi zavedenými umělci. Roku 1723 uzavřel svatební smlouvu, ale svatbu musel odložit, protože by neuživil rodinu. Vystavoval své obrazy, někdy i anonymně, při různých příležitostech, až si jich všiml renomovaný dvorský umělec a roku 1724 byl samouk Chardin přijat do Akademie svatého Lukáše, pařížského cechu malířů. Roku 1730 byl přijat do Královské akademie malby a sochařství, takže se konečně mohl oženit a 1731 a 1733 se mu narodil syn a dcera. O dva roky později však zemřela jeho žena a Chardin se roku 1737 podruhé oženil se zámožnou vdovou, kterou ještě ke konci života maloval. V roce 1740 si několik jeho obrazů koupil i král Ludvík XV., který mu v roce 1752 udělil roční penzi a 1757 nabídl bydlení v Louvru. Chardin se staral o každoroční královské salony, kde roku 1759 vystavoval devět obrazů. Byl to také první Salon, který komentoval Denis Diderot, Chardinovi velmi nakloněný. Jeho popularitu také podporovali rytci, kteří jeho obrazy tiskli ve velkém množství. Starosti se Salonem zabíraly Chardinovi stále víc času, takže jeho umělecká produktivita klesala. Od roku 1770 se mu také zhoršoval zrak, takže začal pracovat s pastelem a namaloval ještě dva portréty, na kterých stárnoucí malíř vypodobnil sebe a později svoji ženu. Chardin zemřel roce 1779 v Paříži. Brzy nato vypukla francouzská revoluce a Chardin byl téměř úplně zapomenut. Objevili ho až před polovinou 19. století bratři Goncourtové, ale hlavně celé generace malířů od Édouarda Maneta (Chlapec s mýdlovou bublinou) přes zátiší Paula Cézanna a Henri Matisse, který ho v mládí kopíroval, až po Chaima Soutine, George Braque a další.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Jeho socha je jednou ze 146 soch umístěných na fasádě pařížské radnice, Hôtel de ville de Paris.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jean Siméon Chardin [\"žán siméon šardén\"], uváděný též jako Jean-Baptiste-Siméon Chardin (2. listopadu 1699 Paříž – 6. prosince 1779 tamtéž) byl francouzský malíř, mistr žánrů a zátiší a jeden z nejvíce ceněných malířů 18. století.", "tgt_summary": "Jean Siméon Chardin (* 2. November 1699 in Paris; † 6. Dezember 1779 ebenda), fälschlicherweise auch schon zu seinen Lebzeiten \"Jean-Baptiste-Siméon Chardin\" genannt, war der große Individualist unter den französischen Malern des 18. Jahrhunderts. Durch seine Stillleben und Genrebilder, die sich durch außerordentliche Klarheit und Bescheidenheit auszeichnen, erlangte er Berühmtheit. Er reiste nie ins Ausland, um sich von antiken Werken inspirieren zu lassen. Die Vervollkommnung der Komposition sowie die Harmonie von Farben und Schattierungen galten ihm mehr als die Themenwahl.", "id": 1361624} {"src_title": "Probiotikum", "tgt_title": "Probiotikum", "src_document": [{"title": "Pasivní probiotika.", "content": "Probiotické kultury, fungující především na bázi mléčných bakterií rodu Lactobacillus. Klasickým příkladem je většina kysaných mléčných výrobků nebo výrobků obsahujících mléčné kultury. Probiotikum může v kombinaci s prebiotiky (které se však předpokládají být běžnou součástí vyvážené stravy) krátkodobě zlepšit prostředí uvnitř žaludku a střev, jejich rezistence je však vůči prostředí uvnitř žaludku a střev minimální a proto jim není umožněná replikace a tedy ani výraznější zásah do přirozených metabolických procesů organismu. Přestože jejich funkce bývá vyzdvihována především farmaceutickými společnostmi, jejich reálný efekt je sporný. Některé nezávislé studie například ukazují, že se konzumací těchto potravin téměř mikroflóra nemění.", "section_level": 1}, {"title": "Aktivní probiotika.", "content": "Probiotické kultury, které jsou schopny výrazněji ovlivňovat přirozené metabolické procesy organismu, a to nejčastěji v interakci s prebiotiky a součinnosti různých druhů probiotik. Klasickým příkladem aktivního probiotika jsou bakterie Enterococcus faecium nebo Streptococcus thermophilus v kombinaci s laktobacily a prebiotiky. Aktivním probiotikům se připisuje schopnost: Aktivní probiotika je možné dále dělit:", "section_level": 1}, {"title": "Imunomodulační probiotika (Probiotika podporující imunomodulační procesy).", "content": "Probiotika schopná výrazněji podpořit imunomodulační metabolické procesy organismů. Podléhají však prostředí uvnitř žaludku a střev a nejsou schopny trvale kolonizovat zažívací trakt.", "section_level": 2}, {"title": "Probiotika se schopností sebereplikace.", "content": "Probiotika částečně rezistentní nebo rezistentní, která odolávají vlivu prostředí uvnitř žaludku a střev a jsou schopna toto prostředí kolonizovat.", "section_level": 2}, {"title": "Imunomodulační probiotika se schopností replikace.", "content": "Probiotika schopná svým působením výrazněji podpořit imunomodulační metabolické procesy organismů. Kolonizují prostředí uvnitř žaludku a střev a v laboratorních podmínkách vykazují teoretickou schopnost doživotní replikace vlastních kmenů. Jejich význam je vyzdvihován především v otázce antibiotické rezistence a holistické medicíny, je také zkoumán jejich vliv na léčbu v případě onkologických onemocnění. Za nejvýznamnější součinná imunomodulační probiotika se schopností replikace lze považovat rody \"Lactobacillus,\" \"Bifidobacterium\" a bakterie \"Enterococcus faecium a Streptococcus thermophilus.\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Probiotikum je živý organismus přidávaný do potravin či krmiv, který má příznivě ovlivnit zdraví konzumenta zlepšením rovnováhy jeho střevní mikroflóry. Účinky mohou však být i negativní. Typickým příkladem funkční potraviny obsahující probiotikum je jogurt. Za nejčastější probiotika jsou považovány mléčné bakterie rodů Lactobacillus (L. acidophilus, L. racemosus L. casei, L. delbrueckii); Bifidobacterium (B. bifidum, B. breve, B. infantis, B. lactis, B.longum); Streptococcus (Lactococcus) lactis, Streptococcus thermophilus, Leuconostoc cremoris, kvasinky Torulopsis kefir, Torulopsis sphaerica nebo Saccharomyces fragilis. Někteří autoři rozšiřují toto základní pojetí probiotika nejen na organismus, ale též na mrtvé části mikrobiálních buněk. Funkce probiotik začala být poprvé vnímána v roce 1908 I. I. Mečnikovem, nositelem Nobelovy ceny za fyziologii, který poprvé popsal imunomodulační funkci střevních a žaludečních bakteriálních kolonií. V současné době je vědecký zájem o probiotika na vzestupu, a to zejména v souvislosti s jevem antibiotické rezistence a příklonům k podpůrným a obecně profylaktickým léčebným metodám.", "tgt_summary": "Ein Probiotikum (Mehrzahl Probiotika, Hybridwort aus ‘ und ) ist eine Zubereitung, die lebensfähige Mikroorganismen enthält. Es zählt zu den \"Functional-Food\"-Produkten. In ausreichenden Mengen oral aufgenommen, können Probiotika einen gesundheitsfördernden Einfluss auf den Wirtsorganismus haben. Das Ausmaß dieser möglichen Wirkung ist aber in vielen Fällen umstritten oder nicht so wie angegeben. Im Vergleich zu „konventionellen“ Nahrungsmitteln wurde eine erhöhte Wirkung von probiotischen Nahrungsmitteln nicht nachgewiesen. Die am längsten als Probiotika angewendeten Organismen sind Milchsäurebakterien, aber auch Hefen und andere Spezies sind in Gebrauch. ", "id": 2231457} {"src_title": "Sergej Nikolajevič Bulgakov", "tgt_title": "Sergei Nikolajewitsch Bulgakow", "src_document": [{"title": "Život a působení.", "content": "Narodil se v rodině pravoslavného kněze v menším městě Livny, asi 130 km severovýchodně od Kurska. Studoval na semináři ve městě Orel a na moskevské univerzitě, kde se zajímal hlavně o politickou ekonomii a roku 1894 promoval v právu. Během studií ho zaujal Karl Marx, po bližším seznámení s jeho dílem se však přiklonil k filosofii Vladimira Solovjova. Velký vliv na něho měl i Lev Nikolajevič Tolstoj, s nímž se spřátelil, Dostojevskij, ale také pozdní Schelling. Podílel se na sbornících \"Problémy idealismu\" (1902), \"Věchi\" a mnoha dalších. Roku 1903 Bulgakov vydal knihu „Od marxismu k idealismu“ a stal se jedním z vůdců ruského idealismu. Psal články o politice a ekonomii do časopisů „Novyj puť“ (Nová cesta) a “Voprosy žizni“ (Otázky života) a roku 1906 byl zvolen poslancem Dumy jako nezávislý křesťanský socialista. V letech 1911-1917 byl redaktorem nakladatelství Cesta a napsal dva důležité eseje, „\"Filosofii hospodářství\"“ (1912) a „\"Světlo, které nehasne\"“ (1917) kde spojil své pojetí víry s myšlením V. Solovjova. Roku 1918 byl vysvěcen na kněze, kritizoval Ruskou revoluci a odjel na Krym. V roce 1920 vydal „\"Filosofii jména\"“ a „\"Tragédii filosofie\"“ a roku 1922 byl s dalšími 160 ruskými intelektuály (tzv. Loď filosofů) vyvezen z Ruska. Na pozvání presidenta Masaryka přijel do Prahy, kde přednášel teologii na Ruském institutu. Roku 1924 se podílel na založení Pravoslavného teologického institutu v Paříži, kde byl nějakou dobu ředitelem a kde až do smrti učil.", "section_level": 1}, {"title": "Teologický spor.", "content": "Pravoslavný metropolita pro Západní Evropu Eulogij Georgijevskij se zdráhal podepsat deklaraci loajality k sovětské vládě, vydanou roku 1927. Roku 1935 se sice našel kompromis, moskevský metropolita Sergius Stargorodskij však obvinil Bulgakova z vážných omylů a herezí, včetně nestoriánství. Předmětem sporu byla Solovjovem inspirovaná „sofiologie“, mystické učení o Panně Marii jako Moudrosti. Nato metropolita Eulogij styky s moskevským metropolitou opět přerušil, protože obvinění pokládal spíše za záminku. Po dlouhých sporech biskupové západní ortodoxie roku 1937 obvinění odmítli, přesto však uznali vážné závady v Bulgakovově nauce.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Rusky:", "section_level": 2}], "src_summary": "Sergěj Nikolajevič Bulgakov (rusky \"Сергей Николаевич Булгаков\", 16. června / 28. června 1871 Livny, Orelská gubernie – 12. července 1944 Paříž), byl ruský filosof, ekonom a pravoslavný teolog.", "tgt_summary": "Sergej Nikolajewitsch Bulgakow (; * in Liwny, Gouvernement Orjol, Russisches Kaiserreich; † 13. Juli 1944 in Paris) war ein russischer Ökonom und orthodoxer Theologe.", "id": 1966246} {"src_title": "Honoré Daumier", "tgt_title": "Honoré Daumier", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Marseille dne 26.2. 1808 do rodiny uměleckého skláře a rámaře. Jeho otec Jean- Baptista Daumier postupně opouštěl rodinné řemeslo a začal se věnovat literatuře. Po mírných úspěších s několika básnickými sbírkami vydanými v Paříži, například Jarní jitro, se rozhodl i s rodinou, roku 1816, do hlavního města přestěhovat s nadějí, že se zde pro jeho díla najdou další vydavatelé. Vytoužená sláva však nepřišla, rodina si výrazně pohoršila ve svém postavení, proto mladý Honoré musel nastoupit už ve svých třinácti letech do zaměstnání jako poslíček soudního vykonavatele v Justičním paláci. Zde se poprvé setkává se světem byrokracie, který později výrazně ovlivnil výběr jeho témat. V této době začal také kreslit. Otec si povšiml jeho talentu a poslal ho do učení k malíři a bývalému řediteli muzea francouzských památek Alexandru Lenoirovi. Ačkoliv byl Lenoir dobrým učitelem, Daumier brzy nastoupil na hodiny malby na Akademii Suisse a začal pravidelně docházet do Louvru, kde kreslil podle starých mistrů- zaujal ho zejména Rubens a Rembrandt. Také rád chodil uličkami Paříže a pozoroval nejrůznější lidské typy, jejich tváře a charakteristické rysy. Postava se natrvalo stala ústředním zájmem jeho díla.", "section_level": 1}, {"title": "Práce karikaturisty.", "content": "Roku 1829 uveřejňuje svou první litografii, čímž si získává přízeň časopisu La Silhouette, pro něhož vytváří satirické karikatury kritizující vládu francouzského krále Karla X. celý další rok. Roku 1831 přestupuje k nově založenému časopisu La Caricature, který se stal hlavním listem protivládní opozice. Svou karikaturou Gargantua zesměšňuje nově zvoleného krále Ludvíka Filipa. Zobrazil ho tu jako pupkatého obra sedícího na svém trůnu a polykajícího daně. Z opačného konce těla pak vychází nejrůznější vládní nařízení. Za tento list si vysloužil šest měsíců vězení (srpen 1832 – únor 1833). Tato aféra udělala z Daumiera nejslavnějšího karikaturistu své doby. Roku 1835 byl časopis La Caricature zakázán a místo něj vzniká časopis La Charivari, s nímž Honoré spolupracuje až do roku 1872, kdy už není kvůli své oční chorobě nadále schopen práce.", "section_level": 1}, {"title": "Šťastné období.", "content": "Čtyřicátá léta jsou pro Daumiera poměrně šťastným obdobím, usazuje se na Ostrově svatého Ludvíka a díky tomu, že je i finančně zajištěn se žení se švadlenou Alexandrine Dassy. Roku 1847 se mu narodí syn, který ale krátce po porodu umírá. Roku 1848 vytváří svojí první malbou s názvem Republika s úmyslem, že ji přihlásí do právě vyhlášené soutěže o obraz symbolu francouzské republiky. Soutěž byla zrušena, avšak probudila v Daumierovi touhu malovat dál. Tvoří hlavně žánrové malby, divadelní a soudní výjevy. Od roku 1852 se také věnuje sochařství. Padesátá a šedesátá léta jsou Daumierova nejplodnější.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr života.", "content": "Roku 1875 však přichází tragédie, kvůli oční chorobě Daumier trvale oslepne, není dále schopen pokračovat v práci a výrazně zchudne. Dokonce natolik, že mu finančně musí vypomáhat Camille Corot, který mu i najde malý domek, kde přebývá. Jediná Daumierova samostatná výstava proběhne roku 1878 v galerii pařížského obchodníka s uměním Durand-Ruela. Daumier umírá na mrtvici roku 1879 ve Valmondois chudý a zapomenut.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Už od počátku svého malířského projevu se Daumier soustředil hlavně na lidskou figuru, zasazenou do běžného městského prostředí. Mistrně jen pomocí několika čar dokázal vystihnout psychiku člověka a přesvědčivě podat jeho emoce. Byl dobrým pozorovatelem různých lidských typů s charakteristickými rysy. Tyto schopnosti ho předurčily ke kariéře vynikajícího karikaturisty-litografa glosujícího politický život v zemi a kritizujícího hlavně royalisty a samotného krále, za což byl šest měsíců vězněn. Dokázal vždy rychle a přesně vytáhnout to nejdůležitější z daného člověka a předhodit ho světu se satirickou nadsázkou. Se stejnou brilancí ovládal i sochařské umění. Podobně jako v malířství pojal hmotu jako sled konkávních ploch vystupujících a zase se navracejících do hlíny. Nestvořil stroze akademicky, ale při práci používal hlavně rukou a špachtle. Ukázkou jeho umění je soubor kolorovaných plastik představitelů pravice parlamentu z nepálené hlíny, který se ihned po svém vytvoření stal senzací. Kolem roku 1834 se začal věnovat sociálním tématům, chtěl ukázat bídné podmínky nejchudšího, nejčastěji dělnického obyvatelstva celé společnosti. Příležitostí se mu stal vojenský masakr protestujících dělníků 15.4.1834 v ulici Transnonain. Jeho až hrůzný sklon k autentičnosti evokuje velmi sugestivní výjev s ústředním motivem mrtvých lidských těl. Jako by šlo o fotografii a ne o litografické dílo. Tímto dílem se veřejně zastává sociálně slabšího obyvatelstva, jehož přízeň si získává. Důležitým mezníkem v jeho tvorbě je rok 1848, kdy byla vyhlášena veřejná soutěž o obraz symbolu republiky. Daumier při této příležitosti vytváří první z velké řady maleb, které budou dominovat jeho pozdějšímu dílu. V malířství prokázal snad ještě větší nadání než v karikaturách a sochařství, ačkoliv byla tato část jeho tvorby dlouho neprávem opomíjena. Sociální tematika se opět stává hlavním motivem děl. Mezi některé patří: \"Cestující třetí třídy, Břemeno, Pradlena, V ulici\" a mnohé další. Zajímá se také o svět divadla, masek, představení, nahlíží i do řad diváku. Stanovuje malířský typ Dona Quijota a Sancha Panzy, poněvadž jsou jeho nejoblíbenějšími hrdiny. Věnuje jim víc než 20 olejomaleb a ještě více kreseb. V padesátých a šedesátých letech Daumier dosáhl kulminačního bodu své tvorby. Po roce 1870 se začíná projevovat oční choroba, která ho po dlouhém boji a dvou operacích přemůže. Kvůli slepotě zůstává až do konce života závislý na podpoře svých přátel například Camilla Corot. Umírá 11.2.1879 na záchvat mrtvice.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam některých děl.", "content": "Z litografických cyklů: \"Manželské mravy\", \"Pařížské typy\", \"Pastorále\", \"Lidé od justice\", \"Lidumilové dne\", \"Poslanci poslaní na papír\" a mnoho dalších", "section_level": 1}], "src_summary": "Honoré Victorin Daumier (26. února 1808 Marseille – 10. února 1879 Valmondois) byl francouzský malíř, sochař, grafik a kreslíř. Proslul především svými politicky angažovanými karikaturami. Je pokládán za jednoho z průkopníků malířského naturalismu ve Francii. Dokázal vystihnou psychiku člověka i s jeho existenciálními problémy a mistrně ji převést na malířské plátno.", "tgt_summary": "Honoré Daumier (* 26. Februar 1808 in Marseille; † 10. Februar 1879 in Valmondois, Val-d’Oise) war ein französischer Maler, Bildhauer, Grafiker und Karikaturist. Er ist ein wichtiger Vertreter des Realismus. Bedeutend sind seine politischen und sozialkritischen Karikaturen.", "id": 1009703} {"src_title": "Rodinný závod", "tgt_title": "Familienunternehmen", "src_document": [{"title": "Důvody zavedení.", "content": "Právní úprava rodinného závodu měla dle důvodové zprávy k občanskému zákoníku vyplnit prostor, kdy členové rodiny pro rodinný závod fakticky pracují, aniž se jejich práva a povinnosti spravují zvláště uzavřenou smlouvou. S takovými situacemi se lze setkat například v zemědělství nebo v pohostinských, hotelových a podobných provozech. Vyznačují se vesměs tím, že členové rodiny pracují pod řízením otce, matky, děda atp., aniž jsou jejich povinnosti a práva, a to nejen zaměstnanecké, ale i ve vztahu k závodu samotnému, nějak právně regulovány. V případě, že jejich právní vztahy nebyly v období do konce roku 2013 výslovně upraveny, řídily se ustanoveními o bezdůvodném obohacení, což nebylo vždy právě praktické pro řešení sporů. Dalším důvodem k právní úpravě rodinného závodu bylo východisko, že životní úroveň rodiny má být srovnatelná. Pokud na rodinném závodě pracují i některé z dětí, rodina je povinna zaopatřovat všechny členy rodiny i ty, jež se z nějakého důvodu neúčastní (např. z důvodů studijních, zdravotních apod.) nebo kteří se starají o rodinnou domácnost.", "section_level": 1}, {"title": "Kdo může být členem rodinného závodu.", "content": "Za členy rodinného závodu jsou chápáni: společně pracující manželé (nebo alespoň jeden z nich) a jejich příbuzní do třetího stupně nebo osoby, které jsou s manžely sešvagřené až do druhého stupně. Tyto vyjmenované osoby jsou do rodinného závodu zahrnuty za předpokladu, že pro rodinu nebo rodinný závod trvale pracují. Teprve pak se považují za \"členy rodiny zúčastněné na provozu rodinného závodu.\" O rodinný závod nejde, pokud již členové rodiny mají vzájemné právní vztahy smluvně upraveny (např. společenskou smlouvou, smlouvou o tiché společnosti, pracovní smlouvou nebo zakladatelským právním jednáním o založení obchodní společnosti nebo družstva). Pokud se na provozu rodinného závodu podílejí oba manželé, nepoužije se na jejich právní vztahy právní úprava rodinného závodu, ale manželské majetkové právo (§ 708 až 750 občanského zákoníku).", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla fungování rodinného závodu.", "content": "Stěžejní rozhodnutí jsou přijímána většinou hlasů členů rodiny zúčastněných na provozu závodu. Nezletilé členy závodu při hlasování zastupuje jejich zákonný zástupce (rodič), nesvéprávné osoby opatrovník. Základním právem všech členů rodiny zúčastněných na provozu rodinného závodu je právo podílet se na zisku z tohoto provozu. Je zřejmé, že podíl na zisku má odpovídat míře, v jaké se člen rodiny podílí na dosažení tohoto zisku, doslova \"v míře odpovídající množství a druhu své práce\". Pro rodinný závod jako zařízení, jehož podstatou je společenství zúčastněných osob, je rozhodné, kdo se provozu rodinného závodu účastní, ne to, kdo je jeho vlastníkem. Proto mají všichni členové rodiny, kteří se na práci podílejí, právo spolurozhodovat o zásadních otázkách, které se týkají nakládání s tímto vlastnictvím a také co se bude dělat s přírůstky k tomuto vlastnictví a s tím, jak bude s úrodou naloženo, a to bez zřetele na vlastnictví nebo spoluvlastnictví tohoto závodu – právě proto, že jde o zdroj obživy jich všech a celé rodiny. Dalším právem je rozhodování o přijetí dalšího člena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rodinný závod je soubor obchodního jmění sloužící podnikatelským účelům, který vlastní některý člen rodiny a na jehož provozu se podílejí trvalou prací členové širší rodiny, aniž by byli společníky (obchodní) společnosti nebo měli sjednánu pracovní smlouvu. Do českého práva byl zaveden novým občanským zákoníkem (nabyl účinnosti 1. ledna 2014.), kde je upraven v ustanoveních § 700 až 707.", "tgt_summary": "Ein Familienunternehmen oder Familienbetrieb ist ein Unternehmen, das maßgeblich von einer Familie oder einem in der Anzahl beschränkten Eigentümerkreis mit verwandtschaftlichen Beziehungen beeinflusst wird. Die Unternehmensgröße spielt dabei keine Rolle.", "id": 2272197} {"src_title": "Volžsko-baltská vodní cesta", "tgt_title": "Wolga-Ostsee-Kanal", "src_document": [{"title": "Všeobecné informace.", "content": "Vodní dílo bylo budováno v letech 1709 až 1964. Po poslední velké přestavbě v letech 1956 – 1964 se skládá z následujících sedmi stupňů v rozsahu převýšení hladin od 11 do 18 m: 2 vodní elektrárny na řece Svir v povodí Něvy 4 jednokomorové jednocestné zdymadlové propusti s hydroenergetickými jednotkami o rozměrech 270 x 18 m a o garantované hloubce 4 m 1 průtočná vodní elektrárna na řece Šeksna v povodí Volhy Celá vodní cesta probíhá od strany Volhy v následující posloupnosti hydrologického systému: řeka Šeksna, Bílé jezero, řeka Kovža, převodný kanál, řeka Vytěgra, Oněžské jezero, řeka Svir, Ladožské jezero, řeka Něva. Cesta z města Čerepovec do Petrohradu měří 1 100 km, z toho je trať umělých kanálů dlouhá 478 km. Tato soustava existuje pod jednotným názvem Volžsko-baltská vodní cesta jako samostatná ekonomická jednotka s 254 plavidly. Je součástí vodní cesty od ústí Volhy do ústí Něvy v délce 4 900 km.", "section_level": 1}, {"title": "Hydrologické poměry.", "content": "Rozvodí mezi Něvou a Volhou se nachází v oblasti s poměrně vysokým odtokovým koeficientem v rozsahu 8–9 l/s.km. Poměr sněhových a dešťových srážek v ročním chodu je přibližně 1 : 1. Ledové jevy nastávají v průměru od poloviny listopadu do konce dubna. Vegetace povodí je tvořena smíšenou až jehličnatou severskou tajgou s dobrými akumulačními schopnosti. Horní povodí Volhy je vůči jižnímu povodí Oněžského jezera výrazně plošší. Převýšení systému na straně Volhy je 13,5 m oproti oněžskému stupni vysokému 113 m. Většina umělých stupňů je proto vybudována v povodí Něvy v systému řeky Vytěgra. Vzhledem k vysokému zastoupení jezerních ploch na rozvodí je chod jarních povodní v oblasti poměrně plochý. Hydrologické podmínky jsou proto pro budování vodních děl poměrně příznivé.", "section_level": 1}, {"title": "Historie výstavby.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Do vlády Petra I. Velikého.", "content": "Povědomí o rozvodí mezi řekami Dněpr, Volha, Něva a Severní Dvina existovalo již ve starověku a umožňovalo obchodní styky severoevropských oblastí se Středozemím a Persií. V raném středověku byly rozvinuta tzv. Volžská obchodní cesta, jejímiž hlavními účastníky byly Chazarská říše, Volžské Bulharsko a oblasti obývané kmeny Varjagů. Většina levostranných přítoků horní Volhy byla prozkoumána dobře ozbrojenými družinami obchodníků až k pramenným oblastem a znalosti ideálních tras pro změnu povodí byly často tajeny zájmovými obchodními skupinami. Přesto v 16. a 17. století byly již ze všech možností všeobecně známy a používány tři základní způsoby vodní cesty z Volhy k Něvě. V této době však bylo Baltské moře kontrolováno Švédským loďstvem a tak prioritní vodní cestou byla trasa z Volhy k Severní Dvině a na ní navazující obchod s Anglií přes přístav Archangelsk. Transport zboží byl uskutečňován buď překládkou nebo přesunem celých lodí po souši pomocí klád cestou nazývanou volok. Mezi Něvou a Volhou existovalo kolem čtyřiceti voloků, které byly používány podle konkrétní hydrologické, ale i obchodní a politické situace. V povodí horní Volhy se nacházela většina významných ruských center, Moskva, Suzdal, Vladimir, Tver, Jaroslavl, Veliký Rostov, Rybinsk a Nižnyj Novgorod. Nejvýznamnějším střediskem v povodí Něvy byl Veliký Novgorod na jezeře Ilmeň, proto se zprvu nejvýznamnějším volokem mezi Volhou a Něvou stala cesta odvíjená od přítoku Volhy Tverca, vedoucí po překonání rozvodí k Ilmeňskému jezeru, z něhož vytéká řeka Volchov do Ladožského jezera. Zdolávání voloků bylo činností samostatných obchodních skupin, jejichž spojení se státní kasou bylo minimální a v neobydlených částech těžko kontrolovatelné. V roztříštěné feudální společnosti nebylo možné vytvořit dostatečně kontrolovaný systém přepravy zboží. To se změnilo až s nástupem Petra Velikého na ruský trůn.", "section_level": 2}, {"title": "Od budování Petrohradu do zrušení nevolnictví (1703 - 1861).", "content": "Do velkorysých plánů cara Petra Velikého na vybudování moderního ruské velmoci s hlavním městem na břehu Baltu se brzy dostalo i překopání volžsko-něvských voloků do podoby kanálů. První práce započaly již v roce 1703 spolu s budováním Petropavlovské pevnosti. První kanál byl prokopán u Vyšného Voločku poblíž významného města na Volze Tver. Spojoval řeku Tverca v povodí Volhy a s řekou Cna v povodí Něvy. Vodní cesta byla pojmenována Vyšněvolocká. Z řeky Cny cesta pokračovala přes jezero Mstino do řeky Msty, která ústí do Ilmeňského jezera ve městě Veliký Novgorod. Ilmeňské jezero je již spojeno s mohutnou řekou Volchov ústící do Ladožského jezera. Cesta z Rybinsku do Petrohradu byla otevřena v roce 1709 a byla zprvu velikou chloubou cara Petra. Časem se ukázala jako příliš mělká a málo propustná. Navíc sloužila mezi Tverem a Novgorodem na Ilmeni jako jednocestná ve směru od Volhy, a to pro těžko zdolatelné peřeje na řece Mstě. Lodě schopné překonat cestu do Ladožského jezera nebyly vhodné pro plavbu na jezeře. Plavba na velkých jezerech v povodí Něvy se totiž v náročnosti nijak neliší od plavby na Baltu. Za četných bouří skončilo mnoho nákladu na dně jezera a bylo proto potřeba vybudovat obchvatný kanál mezi ústím řeky Volchov a výtokem Něvy. Car Petr osobně navštívil stavbu kanálů několikrát. Stovky pracovníků na peřejích řeky Msty osvobodil od veškerých daní, desítky zahraničních specialistů a zkorumpovaných úředníků odvedl ze stavby obchvatného kanálu rovnou k petrohradskému soudu. Odsouzení cizinci byli ze země vyhoštěni a místní stavební úředníci se vrátili na stavbu kanálu v jiném pracovně právním vztahu. Na trase všech umělých vodních cest, mířících k Baltu se lze setkat s pomníky, připomínajícími imperátorovu návštěvu nebo místa splnění snů slavného cara vší Rusi báťušky Petra I. Velikého. Za dob vlád následných panovníků se výstavba průplavových systémů téměř zastavila. K plánům a mapám velikého Petra na další vodní cesty se významně obrátila až pozornost ambiciózního syna a následníka Kateřiny Veliké, cara Pavla I Petroviče. Z jeho iniciativy byly obnoveny práce na vybudování historické starověké cesty k Ladožskému jezeru přes město Tichvin a k využití přítoku Volhy Šeksny ke spojení s řekou Vytěgrou tekoucí do Oněžského jezera. Na financování posledního projektu použil car Pavel fond pro výstavbu sirotčinců, spravovaný jeho ženou, carevnou Marií Fjodorovnou. Jistým odčiněním bylo alespoň pojmenování budovaného vodní díla jménem carevny. Mariinský vodní systém i systém Tichvinský byly dobudovány až po násilné smrti cara Pavla. Mariinská vodní cesta byla zprovozněna v roce 1810 a Tichvinský systém průplavů v roce 1811. Oba průplavy byly obousměrné a požadavkům doby postačující. Vyšněvolocký systém byl odsouzen k lokálnímu významu. V souboji o postavení mezi Tichvinským a Mariinským systémem rozhodl volok mezi řekou Šeksnou a Severní Dvinou. Od Mariinské cesty se mohla odvíjet strategická cesta k Bílému moři. Práce na Severodvinském průplavu byly započaty v roce 1823 a první loď z Volhy do Bílého moře proplula roku 1829. V letech 1843 – 1846 byl vybudován podél jižního břehu Bílého jezera Bělozerský kanálový obchvat a v letech 1845 – 1851 byl prokopán kanál mezi ústím Vytěgry do Oněžského jezera a výtokem řeky Svir. V roce 1951 bylo vybudováno železniční spojení mezi Moskvou a Petrohradem. Vodní doprava, fungující pro ledovou pokrývku a jarní povodně jenom šest měsíců v roce, dostala vážného soupeře. Lidskou pracovní sílu čekaly změny v podobě přeměny feudálních vztahů v kapitalistické.", "section_level": 2}, {"title": "Od zrušení nevolnictví do nástupu sovětské moci (1861 - 1917).", "content": "Průmyslová revoluce přivedla ke březím všech tří vodních soustav nové zákazníky. Tradiční skladba přepravovaných komodit se rozrostla o nové suroviny a polotovary. Historická oblast drobných kuploven litiny a železné houby mezi městy Babajevo a Čerpeovec v dolním povodí Šeksny se proměnila v jeden významný metalurgický komplex poblíž zdymadla v Čerepevci. Odsud putovaly polotovary v podobě železných prutů po vodě do Petrohradu a Petrozavodsku. Do oblasti mířili proti řece Dvině z poloostrova Kola lodě s nákladem apatitu. Pyrit pro výrobu kyseliny sírové se těžil přímo ze dna řeky Msty a putoval Vyšněvolockým systémem do papíren na březích Tichvinské soustavy i do chemických závodů Petrohradu i Moskvy. Tři krát do roka sklízené úrodné louky mezi Mologou a Šeksnou zásobovaly nejlepším senem stáje v Petorohradu. Ve městě Rybinsk vznikla obilní burza, která určovala ceny nejcennější komodity v celém impériu a náklady s obilím putovaly všemi směry. Proslulé jarmarky v Nižném Novgorodě byly zásobovány zbožím všeho druhu právě po vodní cestě. Bezvýznamné osady napojené na vodní dopravu se stávaly újezdními městy. Zvyšující se nároky na dopravu však odhalovaly stále větší množství nedostatků, způsobených především závislostí na počasí a roční době. Průměrná délka plavby z Rybinsku do Petrohradu byla 29 dní a zpět 26 dní. To by se slavné Vologdské máslo dostalo do kuchyní v hlavním městě za hranicí trvanlivosti. Železnice umožnila nejen včasné dodávky do petrohradských kuchyní, ale i zásobování labužníků v Paříži. Brzy po pokládkách nových železničních tratí a zařazení stále silnějších lokomotiv se zdálo, že vodní doprava svůj význam dříve nebo později úplně ztratí. Časem se upustilo od plánů na rekonstrukce Vyšněvolockého a Tichvinského systému a pozornost se soustředila již jen na Mariinský kanál, a to jednak pro spojení s Čerepoveckými železárnami, především však pro spojení s otevřeným oceánem na severu. Mariinský kanál se dočkal velké rekonstrukce v letech 1890 – 1896. Bylo zmodernizováno 38 zdymadel, z toho 30 v povodí Něvy. Dále bylo prokopáno 40 kilometrů nového kanálu s kamennými hrázemi. Konečné dílo se stalo oprávněnou chloubou Ruska. Když se na začátku dvacátého století vydal ruský vynálezce unikátní metody barevné fotografie Sergej Michailovič Prokudin-Gorskij na svou cestu Ruskem, zvolil jako významnou část své trasy právě průplavy mezi Volhou a Něvou. Unikátní stavební dílo se tak může pochlubit unikátním barevným zobrazením již od roku 1909.", "section_level": 2}, {"title": "Sovětská výstavba do vybudování Hornosvirského vodního díla (1917 - 1952).", "content": "Rozvoj umělých vodních cest v sovětské éře od počátku ovlivňovaly dva nové základní faktory. Ohled na neustále rostoucí potřebu elektrické energie a disposice mimořádně mocné pracovní síly v podobě nápravných pracovních táborů systému Gulag. Pracovní síly vězňů byly však nejdříve použity nechvalně známým způsobem při budování bělomořského kanálu a po válce pořadí priorit ovlivnila potřeba spojení Volhy s uhelnými doly Donbas. V systému Volha-Balt bylo pracovní síly vězňů v omezené míře použito při budování hydroenergetických děl na horní Volze (Ivaňkovská, Ugličská a Rybinská vodní elektrárna). Naposledy bylo práce vězňů v masovém měřítku použito při budování Žiguljevské vodní elektrárny. Potřeba dopravního spojení mezi Moskvou, Leningradem a hutním kolosem v Čerepovci vyvolala potřebu vybudování dvou moderních zdymadel právě na řece Šeksna, a to v letech 1922 až 1926. Plavbu mezi Oněžským a Ladožským jezerem vylepšilo vybudování vodní elektrárny na řece Svir v roce 1933. Projekt rekonstrukce volžko-baltského systému byl schválen až v září 1940. Na jaře 1941 byla napuštěna Rybinská přehradní nádrž, kdy pod hladinou zmizela obě zdymadla vybudovaná ve dvacátých letech. Posledním významným krokem pro zlepšení plavebních podmínek za stalinské éry bylo vybudování Hornosvirského vodního díla v roce 1952. Vodní elektrárny na horní Volze a Volchovu sehrály významnou roli při obraně Leningradu a Moskvy. Vyrobená elektřina ušetřila miliony tun uhlí potřebných pro válečný průmysl a toto množství bylo dopravováno právě Mariinským systémem. Uskutečněný sen velikého cara Petra I. tak více jak dvě stě let po jeho smrti účinně chránil jeho vlast ve válce, vyvolané s cílem likvidace jeho národa.", "section_level": 2}, {"title": "Přestavba Mariinského kanálu v letech 1956 - 1964.", "content": "Stalinova smrt se v projektech vodních děl projevila vždy dvojím způsobem. Hromadná amnestie změnila způsoby zajištění pracovní síly a rozpočet byl snížen o vyřazení honosných architektonických prvků. Podle změněného projektu začaly konečné práce na průplavu v roce 1956. Do roku 1962 byla prokopána hlavní trasa a vybudovány zdymadlové systémy. Na jaře 1963 začalo napouštění Šeksninské přehradní nádrže, pod hladinou zmizelo pět zdymadel starého systému. 2. listopadu 1963 byl oficiálně ukončen provoz na staré Mariinské cestě. V létě 1964 byl nový kanál naplněn vodami Kovžy i Vytěrgy. Něva a Volha byly spojeny novou hladinou. První loď s budovateli díla proplula novým systémem 4.června 1964, druhý den proplul systémem první nákladní transport. 28 června 1964 proplula systémem slavnostní výletní loď z Leningradu do Jaroslavli.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Navzdory přetížení zdymadlových propustí se nákladní doprava neustále zvyšuje. V roce 2008 byl vytvořen dostatečný fond na krytí potřebných údržbových procesů. Další vývoj nákladní vnitrozemské lodní dopravy lze odhadovat stejně obtížně jako v celé Evropě. Využití v osobní dopravě od roku 1964 nezaznamenává nijaký úpadek. Osobní lodní doprava mezi Petrohradem, Moskvou, Jaroslavlí a dalšími tradičními místy na Volze je příležitostí pro slavnostní akce, konference, svatební cesty i samotné svatby. Lodní doprava patří do základní nabídky cestovních kanceláří v Rusku. Krajina podél bývalé Mariinské trasy je i na začátku 21. století téměř neobydlená. Záchytnými orientačními body na romantické trase bývají ruiny statků s podmáčenými základy. Nejznámějším symbolem je hroutící se stavba barokního chrámu Narození Krista v Krochinu, která se nalézá při výtoku Šeksny z Bílého jezera.", "section_level": 1}], "src_summary": "Volžsko-baltská vodní cesta či Volžsko-baltský průplav (rusky \"Волго-Балтийский водный путь\") je soustava přirozených vodních toků, přirozených i umělých jezer a lidskou činností vytvořených kanálů, umožňující plavbu lodí o výtlaku do 5 000 t mezi povodím Volhy a povodím Něvy. Část tohoto systému tvoří i Bělomořsko-baltskou vodní cestu. Pomocí dopravy na Volžsko-donském průplavu umožňuje i vodní spojení mezi Baltským a Černým mořem. Je součástí Jednotného systému hlubokovodní říční dopravy Ruské federace.", "tgt_summary": "Der Wolga-Ostsee-Kanal, auch Wolga-Baltik-Kanal genannt, im Nordwesten Russlands ist ein Teil des Wasserweges vom Kaspischen Meer zur Ostsee bzw. zum Weißen Meer. Er verbindet die Wolga mit der Newa (Russland, Nordosteuropa). Die Wasserstraße beginnt bei Tscherepowez am Rybinsker Stausee und führt – anfangs im Verlauf der Scheksna – in Richtung Weißer See (Ozero Beloje). Weiter nördlich führt der \"Wolga-Ostsee-Kanal\" in Richtung Onegasee, den er im Rahmen des Onegakanals passiert – wieder im Süden. Nach Umgehen des Sees verläuft er in Richtung Westen zum Ladogasee, wobei er diesen über den am Südufer vorbeiführenden Ladogakanal umgeht. Westlich des Sees geht der \"Wolga-Ostsee-Kanal\" bei Schlüsselburg in die Newa über und erreicht über Sankt Petersburg die Ostsee. ", "id": 2374152} {"src_title": "Bitva u Bunker Hillu", "tgt_title": "Schlacht von Bunker Hill", "src_document": [{"title": "Počátek války.", "content": "Začátkem 70. let 18. století se Boston stal centrem odporu proti britskému zdanění a zavedení dovozních cel vůči koloniím. Jako odpověď na Bostonské pití čaje a další koloniální formy protestu vydal britský parlament tzv. Donucovací zákony. Na jejich implementaci měl dohlížet generál a guvernér v jedné osobě Thomas Gage, který se v květnu 1774 ujal úřadu. Zároveň poslala britská vláda do Bostonu 4 000 vojáků. Jejich cílem byla okupace města a pacifikace celé provincie Massachusetts Bay. Gage nechal uzavřít přístav, což způsobilo nezaměstnanost a vyvolalo všeobecný nesouhlas. Provinční kongres v Massachusetts organizoval domobranu (milici). Když se britské jednotky 19. dubna 1775 pokusily zabavit miliční zbraně v Concordu, došlo k prvnímu skutečnému ozbrojenému střetu začínající války, k bitvě u Lexingtonu a Concordu. Britští vojáci byli nuceni ustoupit zpět do Bostonu a při tom utrpěli těžké ztráty. Všechny novoanglické kolonie jako odpověď na tyto události vyslaly své milice k Bostonu.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Boston, ležící na Shawmutském poloostrově, byl dobře chráněn před útokem, neboť vody kolem poloostrova ovládaly britské válečné lodě. V důsledku bojů u Lexingtonu a Concordu z 19. dubna 1775 město obklopily milice v síle více než 15 000 mužů a účinně ho obléhaly. Pod velením Artemase Warda kontrolovala americká armáda jediný přístup k samotnému Bostonu zvaný Roxbury Neck, ale bez námořnictva nedokázala ohrozit britskou nadvládu nad přístavem. Britská armáda okupující Boston v počtu asi 6 000 mužů, jíž velel Thomas Gage, mohla dostávat zásoby i posily přes moře. Nicméně okolí města a přístavu bylo tvořeno množstvím kopců. Pokud by se americkým milicím podařilo získat dostatek děl, mohla by být umístěna na těchto kopcích a město a přístav by se ocitly na dostřel. Milice by tak mohly donutit Brity k opuštění města či ke kapitulaci. Charlestown, ležící severně od Bostonu, byl spojen s pevninou krátkou úzkou šíjí známou jako Charlestown Neck. Na severním konci poloostrova ležel Bunker Hill s výškou 34 metrů, kopec Breed's Hill s výškou 19 metrů ležel jižněji a blíže k Bostonu. Město Charlestown se nacházelo na jižním konci poloostrova. V nejužším místě dělilo Charlestownský poloostrov od Shawmutského poloostrova méně než 1 000 stop (300 m). Kopec Copp's Hill na severním konci Bostonského poloostrova byl stejně vysoký jako Breed's Hill. Ustupující britská armáda po bitvě u Lexingtonu a Concordu skončila v Charlestownu. Generál Gage, místo aby okamžitě opevnil kopce na poloostrově, stáhl své jednotky den po bitvě do Bostonu a celý Charlestownský poloostrov se tak stal územím nikoho.", "section_level": 1}, {"title": "Britské plány.", "content": "Po celý květen žádal Gage o posily a dostával je, dokud Britové nedosáhli počtu asi 6 000 mužů. 25. května dorazili na lodi HMS \"Cerberus\" tři generálové: William Howe, John Burgoyne a Henry Clinton. Gage s nimi naplánoval postup bitvy o město. Strategii dokončili 12. června. Plán předpokládal vyrazit z města, zaútočit na Dorchester Neck, opevnit se na Dorchesterských výšinách (Dorchester Heights) a poté zaútočit na kontinentální síly rozmístěné v Roxbury. Jakmile bude jižní křídlo zajištěno, obsadí Britové Charlestownské výšiny a z Cambridge bude americká armáda vyhnána. Útok byl stanoven na 18. června. Dne 13. června byl Massachusettský provinční kongres informován expresním kurýrem od Výboru pro bezpečnost v Exeteru v New Hampshiru, že jistý „nepochybně pravdomluvný“ gentleman z New Hampshire zaslechl při návštěvě Bostonu britské důstojníky spřádat plány na dobytí Dorchesteru a Charlestownu. 15. června Výbor pro bezpečnost v Massachusetts rozhodl, že je třeba postavit další obrané pozice. Generál Ward nařídil generálovi Israeli Putnamovi, aby vytvořil obranou linii na Charlestownském poloostrově, především na kopci Bunker Hill.", "section_level": 1}, {"title": "Přípravy k boji.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Americké přípravy.", "content": "V noci 16. června přivedl americký plukovník William Prescott na poloostrov asi 1 200 mužů, aby vyznačili pozice, ze kterých mohl být Boston ostřelován děly. Tuto sílu tvořili muži z pluků Prescotta, Putnama (vedené Thomasem Knowltononem), Jamese Frye a Ebenezera Bridge. Putnam, Prescott a inženýr kapitán Richard Gridley zpočátku nesouhlasili s umístěním obrany. Nějaké práce byly udělány na Bunker Hillu, ale Breed's Hill ležel blíže k Bostonu a byl vyhodnocen jako lépe bránitelný. Pravděpodobně proti rozkazům se důstojníci rozhodli vybudovat tam své základní obranné opevnění v podobě reduty. Prescott a jeho muži podle návrhu Richarda Gridleyho začali kopat čtvercové opevnění o straně asi 40 metrů s příkopy a hliněnými valy. Valy byly vysoké asi 1,8 m. Uvnitř reduty se nacházela dřevěná plošina, na které mohli muži stát a přes valy střílet. Práce na Breed's Hillu si Britové všimli. Generála Clinton o aktivitě věděl, v noci vyhodnotil situaci a pokusil se přesvědčit Gage a Howa, že je potřeba připravit útok na americké pozice hned po rozednění. Britské hlídky zaznamenaly akce na kopcích, ale zřejmě nebyly přesvědčeny, že je to důvod k poplachu. Poté, brzy ráno, asi ve 4 hodiny, hlídka na palubě HMS \"Lively\" zahlédla nové opevnění a informovala svého kapitána. Loď zahájila palbu, která dočasně zastavila práci. Na palubě své vlajkové lodi HMS \"Somerset\" se admirál Samuel Graves vzbudil vyrušený střelbou, kterou nařídil kapitán HMS \"Lively\". Vydal rozkaz k zastavení palby. Když si ráno Britové plně uvědomili situaci, generál Gage vydal nový rozkaz a zrušil Gravesovo rozhodnutí. Nařídil střelbu ze všech 128 kanónů na lodích v přístavu a také z baterií na kopci Copp's Hill u Bostonu na americké pozice, což ovšem mělo relativně malý účinek. Vycházející Slunce také upozornilo Prescotta na závažný problém s umístěním opevnění – mohlo by být ohroženo z obou stran. Okamžitě nařídil svým mužům, aby začali stavět předprsně po svahu dolů směrem na východ. Usoudil, že pro zesílení obrany směrem na západ nemá dostatek mužů.", "section_level": 2}, {"title": "Britské přípravy.", "content": "Britští generálové jednali o další strategii. Generál Clinton naléhal na zahájení útoku co nejdříve, a to nejprve na Charlestown Neck, čímž by znemožnil kolonistům ústup. Pak už by stačilo koloniální jednotky nechat vyhladovět a redutu obsadit. Ostatní tři generálové ho však přehlasovali. Howe ve funkci vyššího důstojníka byl toho názoru, že kopec je „přehledný, výstup na něj snadný a zkrátka bude lehké ho dobýt“. Generál Burgoyne s ním souhlasil a tvrdil, že „nevycvičená chátra“ nebude pro jejich „vycvičené jednotky“ žádným soupeřem. Poté byly vydány rozkazy k přípravě útoku. Když generál Gage se svými muži zkoumal dalekohledem práce z Bostonu, loajalista Abijah Willard poznal svého švagra plukovníka Prescotta. „Bude bojovat?“ zeptal se ho Gage. „Za jeho muže odpovědět nemohu;“ odpověděl Willard, „ale plukovník Prescott s vámi bude bojovat až k branám pekla.“ Prescott se skutečně zachoval, jak Willard řekl. Jeho muži ale už nebyli tak rozhodní. Když měli kolonisté první oběť, Asa Pollarda z Billerica, mladého vojína zabitého dělovou palbou, Prescott vydal rozkaz pohřbít ho rychle a tiše, ale velká skupina mužů mu místo toho uspořádala slavnostní pohřeb a několik z nich krátce poté dezertovalo. Britům trvalo šest hodin, než sešikovali pěchotu, shromáždili vojáky a uspořádali inspekční přehlídku. Generál Howe měl vést hlavní útok, protáhnout se kolem levého křídla kolonistů a napadnout je zezadu. Brigádní generál Robert Pigot na britském levém křídle měl podniknout přímý útok na opevnění a major John Pitcairn představoval rezervu. Znamenalo to přepravit loďmi asi 1 500 mužů k východnímu cípu poloostrova, známému jako Moulton's Point (či Morton's Point), tedy několik cest lodí. Přeprava trvala do 2 hodin odpoledne. Zatímco Howe se svými vojáky překračoval řeku, povšiml si velkého množství mužů z koloniálních vojsk na vrcholu Bunker Hill. Věřil, že se jedná o posily, okamžitě poslal Gageovi zprávu požadující další jednotky. Poté nařídil části lehké pěchoty zaujmout přední pozici na východní straně poloostrova a upozornil tak kolonisty na zamýšlený postup. Vojáci se následně posadili, aby se najedli, zatímco čekali na posily.", "section_level": 2}, {"title": "Kolonisté posilují své pozice.", "content": "Prescott, když viděl britské přípravy, povolal posily. Mezi ně patřil i Joseph Warren, populární mladý vůdce Massachusettského provinčního kongresu a Seth Pomeroy, postarší veterán francouzsko-indiánské války z massachusettské milice. Oba tito muži se rozhodli sloužit jako pěšáci, přestože mohli mít důstojnickou hodnost. Prescott nařídil jednotce z Connecticutu pod velením kapitána Knowltona bránit levé křídlo, kde měli muži použít jako kryt předprseň, hliněný val zpevněný kusy plotu a maskovaný senem. Postavili také tři malé zákopy ve tvaru písmene V mezi valem a Prescottovou předprsní. Vojáků, kteří dorazili jako posila tohoto postavení, bylo asi 200. Jednalo se o muže z 1. a 3. pluku New Hampshire pod velením plukovníků Johna Starka a Jamese Reeda. Starkovi muži, kteří přišli až poté, co Howe přepravil své muže (a tak vyplnili mezeru v obraně, kterou Howe mohl využít, kdyby začal svůj útok dříve), zaujali pozice podél předprsně na severu. Když odliv obnažil území podél řeky Mystic na severu, rychle dostavěli krátkou kamennou zeď až k okraji vody. Plukovník Stark vyznačil kůlem hranici asi 30 metrů před zdí a nařídil, aby nikdo nepálil, dokud ji britští pěšáci nepřekročí. Těsně před akcí dorazily další posily tvořené částmi pluků z Massachusetts plukovníků Brewera, Nixona, Woodbridge, Littleho a majora Moora a Callenderova dělostřelecká rota. Za liniemi kolonistů panoval zmatek. Mnoho jednotek vyslaných k akci se zastavilo před přechodem Charlestown Neck z Cambridge, který byl pod neustálou palbou dělostřeleckých baterií z jihu. Jiní dorazili na Bunker Hill, ale pak v nejistotě co dál se prostě potloukali okolo. Jeden účastník to popsal slovy „zdá se mi, že nikdy nebylo více zmatku a méně rozkazů.“ Přesto se generál Putnam pokoušel řídit celou akci, ovšem velitelé jednotek často jeho rozkazy nepochopili a nebo je prostě neuposlechli.", "section_level": 2}, {"title": "Britský útok.", "content": "Do tří hodin odpoledne dorazily britské posily − 47. pěchotní pluk Lancashire a 1. pluk námořní pěchoty − a Britové byli připraveni k útoku. Síly brigádního generála Pigota, které se shromažďovaly jižně od Charlestownu, utrpěly první ztráty způsobené odstřelovači. Howe požádal admirála Gravese o pomoc při jejich zneškodnění. Graves, který s touto možností počítal, nařídil pálit zápalné střely do vesnice a poté vyslal pozemní jednotku s rozkazem vypálit celé město. Kouř stoupající z Charlestownu propůjčil následné bitvě téměř surrealistické pozadí, protože vítr ho držel mimo hlavní dějiště bojů. Generál Pigot velící 5., 38., 43., 47. a 52. pluku a také námořní pěchotě majora Pitcairna měl vést předstíraný útok na opevnění. Stále však byli v Charlestownu pod palbou snajprů a Pigot, když viděl britské ztráty utrpěné během postupu generála Howea, nařídil ústup. Generál Howe vedl lehké pěchotní jednotky spolu s granátníky do útoku na levé křídlo kolonistů. Očekával snadné vítězství proti Starkovým nedávno dorazivším jednotkám. Svou lehkou pěchotu rozmístil podél úzké pláže v řadách tak, aby se mohla otočit a zaútočit na Američany zleva. Granátníci stáli uprostřed. Linie tvořily čtyři řady a byly několik set mužů dlouhé. Když se pravidelné britské jednotky konečně přiblížily, vypukla oboustranná palba. Kolonisté způsobili britským plukům těžké ztráty, neboť je kryla kamenná zeď a mohli si přesně vybírat cíle. Britové ve zmatku ustoupili, milice své pozice udržela. Britové se opět sešikovali a znovu zaútočili. Tentokrát Pigot neměl útok jen předstírat; měl napadnout redutu kolonistů, i kdyby to mělo být bez pomoci mužů generála Howea. Ten místo toho, aby pochodoval proti pozici Starka podél pláže, útočil proti pozici Knowltona podél dřevěného plotu. Výsledek druhého útoku byl téměř stejný jako prvního. Jeden britský pozorovatel napsal: „Většina našich granátníků a lehké pěchoty v okamžiku ztratila tři čtvrtiny či devět desetin svých mužů. Některým rotám zbylo jen osm nebo devět mužů...“ Pigot při útoku na redutu rovněž neuspěl a znovu nařídil ústup. Mezitím v zadní části koloniálních sil také panoval zmatek. Generál Putnam se pokusil, byť jen s omezeným úspěchem, poslat další jednotky z Bunker Hillu na Breed's Hill, aby podpořil muže v redutě a podél obranných linií. Britský zadní voj byl také v nepořádku. Zranění vojáci, kteří byli mobilní, se dostali do přístavu a byli převezeni zpět do Bostonu. Zranění ležící na bojišti sténali či křičeli bolestí. Generál Howe, který se rozhodl, že zkusí znovu zaútočit, poslal vzkaz generálu Clintonovi do Bostonu se žádostí o další posily. Clinton, který sledoval první dva útoky, vyslal asi 400 mužů z 2. pluku námořní pěchoty a 63. pěšího pluku z West Suffolku a poté je následoval sám, aby pomohl při bojové operaci. Kromě nových rezerv přesvědčil také asi 200 zraněných, aby se připravili na třetí útok. V době mezi druhým a třetím útokem se generál Putnam nadále pokoušel nasměrovat koloniální vojáky do akce. Některé jednotky a skupiny mužů bez velitelů se chystaly k boji, jiní ustupovali. John Chester, kapitán z Connecticutu, když viděl celou ustupující rotu, nařídil svým mužům zacílit na ní muškety, aby zastavil její ústup. Muži se tedy otočili a zamířili zpět na bojiště. Třetí útok, soustředěný jednoznačně na redutu, byl úspěšný, ačkoli kolonisté opět zahájili střelbu z mušket do britských řad, což stálo život majora Pitcairna. Obráncům došla munice, čímž se bitva omezila na boj zblízka. Britové měli výhodu, jakmile se jim podařilo probojovat se do opevnění, protože jejich jednotky měly na svých mušketách bajonety, zatímco většina kolonistů bajonety neměla. Plukovník Prescott, jeden z posledních kolonistů, kteří opustili opevnění, odrážel bodákové útoky svou za normálních podmínek slavnostní šavlí. Během ústupu z reduty byl zabit Joseph Warren. Únik většiny koloniálních sil z poloostrova umožnily částečně kontrolovaným ústupem jednotky podél dřevěného plotu, vedené Johnem Starkem a Thomasem Knowltonem, jež tak zabránili obklíčení kopce. Jejich disciplinovaný ústup, který Burgoyne popsal jako „nikoliv útěk; byl to ústup krytý statečností a vojenskými dovednostmi“, byl tak účinný, že většina zraněných byla zachráněna. Většina mužů zajatých Brity byla smrtelně zraněna. Generál Putnam se pokusil znovu zformovat jednotky na Bunker Hillu, nicméně ústup koloniálních sil proběhl tak rychle, že musela být opuštěna děla i další vybavení. Většina obětí kolonistů pocházela z bojů během ústupu na Bunker Hill. Do pěti hodin odpoledne kolonisté ustoupili přes Charlestown Neck na opevněné pozice v Cambridge a Britové získali kontrolu nad poloostrovem.", "section_level": 1}, {"title": "Následky.", "content": "Britové sice zvítězili, ale s velkými ztrátami; měli 1 054 obětí (226 mrtvých a 828 zraněných), z toho byl nepřiměřeně vysoký počet důstojníků. Počet britských obětí v jediném střetnutí byl nejvyšší za celou válku. Generál Clinton s odkazem na Pyrrha z Epiru ve svém deníku poznamenal: „Několik dalších takových vítězství by brzy ukončilo britskou vládu v Americe.“ Britové měli 100 mrtvých či zraněných důstojníků, což představovalo významnou část důstojnického sboru koloniální armády v Severní Americe. Mezi oběti patřila velká část štábu včetně generála Howa. Generál Gage ve své zprávě po bitvě ohlásil následující ztráty na důstojnících (přičemž poručíky a vyšší hodnosti zmínil jménem): Kolonisté ztratili asi 450 mužů, z toho 115 mrtvých, zbytek tvořili ranění a malé množství zajatců. Většinu ztrát utrpěli během ústupu. Major Andrew McClary byl nejvyšším koloniálním důstojníkem, který v bitvě zemřel; zasáhla ho dělová palba na Charlestown Neck a byl posledním mužem, který v bitvě zahynul. Pojmenovali na jeho počest pevnost Fort McClary v Kittery v Maine. Vážnou ztrátou však byla smrt Dr. Josepha Warrena, jenž působil jako prezident Massachusettského provinčního kongresu a 14. června byl jmenován generálmajorem. Jeho jmenování ještě nenabylo právní moci, když o tři dny později na Bunker Hillu jako vojín dobrovolník zahynul. Britové zajali pouze třicet mužů, většinu z nich s těžkými zraněními, dvacet zemřelo během zajetí. Kolonisté ztratili mnoho nářadí pro budování opevnění, například lopaty a podobně, stejně jako pět ze šesti děl, která dopravili na poloostrov.", "section_level": 1}, {"title": "Politické důsledky.", "content": "Když se zprávy o střetu rozšířily koloniemi, byla bitva líčena jako porážka, protože nepřátelé zabrali území a způsobili velké ztráty. George Washington, který byl na cestě do Bostonu jako nový velitel kontinentální armády, obdržel informace o bitvě v New Yorku. Zpráva, jež zahrnovala poněkud nepřesná čísla obětí, dala Washingtonovi naději, že v konfliktu může jeho armáda zvítězit. Výbor pro bezpečnost v Massachusetts (The Massachusetts Committee of Safety) se snažil zopakovat propagandistické vítězství, jež dosáhl po bitvách u Lexingtonu a Concordu, a poslal zprávu o bitvě do Anglie. Ta se však do Anglie dostala až po Gageho oficiální informaci, která dorazila 20. července. Není překvapení, že jeho zpráva vyvolala třenice a hádky mezi Toryi a Whigy, ale počet obětí znepokojil i armádu a donutil mnohé přehodnotit názory na koloniální vojenské schopnosti. Král Jiří III. se rozhodl svůj postoj vůči koloniím přitvrdit a informace o bitvě mohly přispět k jeho odmítnutí petice kontinentálního kongresu „Olive Branch Petition“, posledního významného politického pokusu o usmíření. Sir James Adolphus Oughton, armádní velitel v Severní Británii a člen parlamentní konzervativní většiny, napsal lordu Williamu Leggeovi do kolonií: „Čím dříve zakusí utrpení (\"Taste Distress\"), tím dříve nad nimi Koruna získá kontrolu a potoky krve budou zastaveny.“ Asi měsíc po obdržení Gageovy zprávy, dne 23. srpna 1775 vydala Koruna \"Proclamation of Rebellion\", oficiálně nazvané „Prohlášení o potlačení povstání a pobuřování“, což byla reakce Jiřího III. na bitvu u Bunker Hillu. Toto přitvrzení britského postoje vedlo rovněž k vzrůstu dříve slabé podpory povstání, zejména v jižních koloniích, ve prospěch nezávislosti. Gageova zpráva měla dopad na jeho vlastní kariéru. O jeho odvolání z funkce bylo rozhodnuto pouhé tři dny po obdržení jeho zprávy, ačkoli generál Howe ho nahradil teprve v říjnu 1775. Gage poslal britskému kabinetu další zprávu, ve které opakoval dřívější varování, že „k potlačení povstání je potřeba velké armády“, což vyžaduje najmout cizí vojáky (Hesenské pluky).", "section_level": 1}, {"title": "Analýza.", "content": "O vedení bitvy bylo napsáno mnoho úvah. Obě strany učinily strategicky i takticky špatná rozhodnutí, jež mohla změnit výsledek bitvy. Zpětný pohled často bývá zkreslený a zaujatý, ovšem některé věci se zdají být zřejmé. Roky po bitvě a dávno po smrti generála Israela Putnama zveřejnil generál Henry Dearborn zprávu o střetu v časopise \"Port Folio\" (1818), v níž obvinil Putnama z nečinnosti, zbabělého vedení a z toho, že během bitvy neposkytl potřebné posily, což následně vyvolalo dlouhotrvající diskuse mezi válečnými veterány, různými přáteli, členy rodiny a historiky. Lidi šokovala síla útoku, která vyvolala prudkou reakci obránců generála Putnama, včetně takových osobností jako byl John a Abigail Adamsovi. Historik Harold Murdock napsal, že Dearbornovo obvinění „oplývá neuvěřitelnými omyly a úžasnou fantazií“. Jeho útoku byla věnována značná pozornost, protože on sám čelil obvinění z chybných rozhodnutí v britsko-americké válce v roce 1812. Prezident James Monroe se Dearborna chystal jmenovat ministrem války, ale Senátem Spojených států ho přehlasoval a jmenování zamítl (což bylo poprvé, kdy Senát hlasoval proti potvrzení volby do prezidentského kabinetu).", "section_level": 1}, {"title": "Organizace koloniálních sil.", "content": "Koloniální síly, ačkoliv nominálně pod celkovým velením generála Warda a na bojišti vedené generálem Putnamem a plukovníkem Prescottem, často jednaly zcela nezávisle. Bylo to zřejmé v úvodních fázích bitvy, kdy bylo učiněno taktické rozhodnutí, které mělo strategické důsledky. Poté, co se poradil s generálem Putnamem a plukovníkem Gridleym, se plukovník Prescott se svým štábem zřejmě v rozporu s rozkazy rozhodli spíše opevnit Breed's Hill než Bunker Hill. Opevnění Breed's Hillu by totiž přivedlo útočné dělostřelectvo blíže k Bostonu. Na druhou stranu toto rozhodnutí vystavilo americké síly hrozbě uzavření v pasti, protože by se pravděpodobně nemohly řádně bránit proti pokusům Britů vysadit jednotky v jejich týlu a převzít kontrolu nad Charlestown Neck. Pokud by Britové učinili tento krok, mohli by získat vítězství s mnohem menším počtem obětí. Ačkoliv velení v předních liniích fungovalo celkem dobře, to co se dělo za nimi, zvláště po zahájení bojů, bylo značně chaotické, částečně kvůli špatnému řetězci velení. Pouze některé jednotky milicí operovaly přímo pod Wardovým a Putnamovým velením a někteří velitelé také neuposlechli rozkazů a zůstali na Bunker Hill, místo aby se připojili k obraně při třetím britském útoku. Několik důstojníků bylo postaveno před válečný soud a bylo degradováno či propuštěno. Plukovník Prescott byl toho názoru, že třetí útok by byl odražen, kdyby jeho muži v opevnění obdrželi buď posily, nebo větší zásobou munice a prachu.", "section_level": 2}, {"title": "Organizace britských sil.", "content": "Britské velení po zjištění, že probíhají opevňovací práce na Breed's Hillu, reagovalo pomalu. Až ve dvě hodiny odpoledne byly jednotky připraveny k útoku, zhruba deset hodin poté, co padl první výstřel z lodi \"Lively\". Toto poklidné tempo dalo americkým silám čas na posílení křídelních pozic, které byly špatně chráněny. Gage a Howe se rozhodli, že čelní útok bude jednoduchou záležitostí i přesto, že získání kontroly nad Charlestown Neck by přineslo jasnější vítězství. Tento krok také nebyl bez rizika, protože kolonisté mohli zasahovat Charlestown Neck palbou z výšin v Cambridge. Britské vedení však optimisticky věřilo, že „dva pluky budou stačit k tomu, aby porazily provinční síly.“ Místo přímého zdolání reduty rozředil Howe dvakrát své síly útokem proti levému křídlu kolonistů. Teprve při třetím útoku, kdy byl boční útok pouze předstíraný a hlavní síla nyní také posílená dalšími rezervami a více vpřed přisunutými kanóny se přímo zaměřila na opevnění, znamenal úspěch. Po obsazení poloostrova Britové nejspíše získali taktickou výhodu, kterou mohli použít k zatlačení kolonistů do Cambridge. Generál Clinton to navrhl Howeovi. Ten to však poté, co právě vedl tři útoky s těžkými oběťmi, odmítl. Velení kontinentální armády nakonec nahlíželo na Howea jako nerozhodného velitele, což bylo Britům na škodu. Po bitvě o Long Island (1776), kdy měl také taktickou výhodu, jež mohla Washingtonovu armádu dostat do jeho rukou, znovu zaváhal a odmítl konat. Historik John Ferling tvrdí, že kdyby generál Gage použil královské námořnictvo k zajištění úžiny Charlestown Neck, a tím odříznul Američany od pevniny, mohl dosáhnout mnohem méně nákladného vítězství. On byl ovšem motivován pomstou za odpor kolonistů v bitvě u Lexingtonu a Concordu a za relativně těžké ztráty pro Británii, a také byl přesvědčen, že nevycvičené koloniální milice bude možné porazit s malým úsilím, proto se rozhodl pro čelní útok.", "section_level": 2}, {"title": "„Bělmo jejich očí“.", "content": "Slavný výrok „Nepalte, dokud neuvidíte bělmo jejich očí“ byl zpopularizován v příbězích o bitvě u Bunker Hillu. Není jisté, kdo to tehdy řekl, existují různé teorie, včetně výpovědí očitých svědků. Výrok je připisován Putnamovi, Starkovi, Prescottovi nebo Gridleyovi, a také to mohlo být řečeno nejprve jedním z nich a ostatními jen opakováno. Nejednalo se ani o původní výrok. Myšlenka jako taková se přičítá švédskému králi Gustavu II. Adolfovi (1594–1632), který svým mušketýrům vydal trvale platný rozkaz: „nikdy nevystřelit, dokud neuvidíte svůj vlastní obraz v zornicích svého nepřítele“ Jeho vojenské teorie byly široce obdivovány a napodobovány a to byl jeden z důvodů, proč byl tento výrok tak často připomínán. Použil ho i britský generál James Wolfe v bitvě o Quebec (bitva na Abrahamových pláních), když jeho jednotky porazily 13. září 1759 armádu Louise-Josepha, markýze de Montcalm. První zmínka o bělmu očí zazněla v bitvě u Dettingenu 27. června 1743, kde podplukovník sir Andrew Agnew z Lochnawu nabádal vojáky svého pluku Royal Scots Fusiliers, aby nestříleli, dokud „neuvidí bělmo jejich očí“. Větu také používal pruský král Fridrich II. Veliký a jeho důstojníci, takže velitelé kontinentální armády výrok jistě znali. Ať už to bylo v této bitvě skutečně řečeno či nikoli, je jasné, že velitelé pravidelně připomínali svým jednotkám, aby pálili až v okamžiku, kdy to bude mít největší účinek, zejména v situacích, kdy měli omezené množství munice.", "section_level": 1}, {"title": "Prominentní účastníci.", "content": "V této bitvě bojovalo značné množství významných amerických vlastenců. Například Henry Dearborn a William Eustis, oba pracovali v Kongresu, ve vládě a v diplomatických funkcích. Jiní, jako John Brooks, Henry Burbeck, Christian Febiger, Thomas Knowlton a John Stark, se stali dobře známými v dalších válečných akcích. Stark pro svou roli v bitvě u Benningtonu z roku 1777 vešel ve známost jako „hrdina od Benningtonu”. V bitvě bojovali také svobodní Afroameričané, mezi nimiž vynikali Barzillai Lew, Salem Poor a Peter Salem. Dalším důležitým účastníkem byl Daniel Shays, který se později proslavil jako vůdce protistátní rebelie v letech 1786 a 1787. Israel Potter se stal nesmrtelným díky románu Hermana Melvilla \"Israel Potter: His Fifty Years of Exile\" (1855). Plukovník John Paterson velel pluku Massachusetts First Militia, zúčastnil se povstání Daniela Shayse a stal se kongresmanem za New York. Podplukovník Seth Read, který sloužil pod Johnem Patersonem, se podílel na založení osídlení v Genevě v New Yorku a Erie v Pensylvánii a údajně měl hlavní podíl na použití hesla \"E pluribus unum\" („Z mnoha jeden“) na amerických mincích. George Claghorn z massachusettské milice byl v bitvě střelen do kolena a po válce se stal hlavním konstruktérem lodě USS \"Constitution\", alias „Old Ironsides“, což je nejstarší námořní loď na světě, která je stále v provozu. Významnými britskými účastníky bitvy byli: podplukovník Samuel Birch, major John Small, Lord Rawdon, generál William Howe, major John Pitcairn a generál Henry Clinton.", "section_level": 1}, {"title": "Vzpomínání.", "content": "Obraz Johna Trumbulla \"Smrt generála Warrena v bitvě u Bunker Hillu\" byl vytvořen jako alegorické zobrazení bitvy a Warrenovy smrti, nikoli jako přesný obrazový záznam události. Obraz ukazuje několik účastníků bitvy, včetně britského důstojníka Johna Smalla, který patřil mezi útočníky na opevnění, ale přesto byl tím, kdo smrtelně zraněného generála Warrena bránil před dalším bodákovým útokem. Byl přítelem Putnama a Trumbulla. Mezi další ústřední postavy patří Andrew McClary, který byl posledním mužem, který padl v bitvě. Bunker Hill Monument je obelisk, který dosahuje výšky 67 metrů a nachází se na Breed's Hillu. Vnitřkem obelisku na jeho vrchol vedou schody. 17. června 1825, při oslavě padesátého výročí bitvy, položil základní kámen pomníku markýz de Lafayette. Když Lafayette zemřel, byl pohřben vedle své manželky Adrienne de La Fayette na pařížském Cimetière de Picpus pod zemí přivezenou z Bunker Hillu, kterou na jeho hrob nasypal jeho syn Georges. Stavba byla dokončena v roce 1843 a v roce 2007 prošla renovací. The National Park Service provozuje muzeum věnované bitvě, jež se nachází poblíž obelisku. V nedalekém Cambridge nese malý žulový pomník tento nápis: „Zde se v noci 16. června 1775 shromáždilo 1 200 mužů kontinentálního vojska pod velením plukovníka Prescotta. Po modlitbě prezidenta Langdona se vydali na Bunker Hill.“ Bunker Hill Day, 17. června, je veřejným svátkem v okrese Suffolk, Massachusetts (který zahrnuje město Boston), jakož i Somerville v kraji Middlesex. Prospect Hill, místo koloniálního opevnění s výhledem na Charlestown Neck, je nyní v Somerville, které bylo dříve součástí Charlestownu. Ve dnech 16. a 17. června 1875 se slavilo sté výročí bitvy vojenskou přehlídkou a recepcí s významnými řečníky, mezi něž patřili generál William Tecumseh Sherman a viceprezident Henry Wilson. Zúčastnili se ho oficiální představitelé z celé země. Slavilo se též 150. a 200. výročí bitvy. V průběhu let byla bitva připomínána na čtyřech amerických poštovních známkách. Jméno bitvy nesla či nesou i plavidla amerického námořnictva USS \"Bunker Hill\": letadlová loď z 2. světové války a moderní raketový křižník. Již od konce 19. století se vedou jisté spory o to, zda střet nepřejmenovat na bitvu u Breed's Hillu či bitvu o Breed's Hill (\"Battle of Breed's Hill\"). Původní název, ač poněkud nepřesný, je nicméně tak zakořeněný, že o jeho změně oficiální místa ani historikové neuvažují.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Bunker Hillu () se odehrála 17. června 1775 a představovala jednu z prvních bitev americké revoluční války. Došlo k ní během obléhání britské koloniální armády umístěné v Bostonu americkou kontinentální armádou. Jméno získala po kopci Bunker Hill v dnešní čtvrti Charlestown, na levém (severním) břehu řeky Charles, severně od centra města Boston v Massachusetts, kde se odehrávala její část. I když vrch byl původním cílem pro britské i americké jednotky, většina střetu proběhla na blízkém kopci zvaném Breed's Hill. ", "tgt_summary": "Bunker Hill war eine Schlacht im Amerikanischen Unabhängigkeitskrieg. Sie fand am 17. Juni 1775 während der Belagerung von Boston statt. Obwohl sie unter dem Namen „Bunker Hill“ („Bunkerhügel“) bekannt ist, fand sie größtenteils auf Breed’s Hill („Breeds Hügel“) statt. Die britische Armee unter William Howe vertrieb die amerikanischen Milizen aus den befestigten Stellungen an Bunker Hill und Breed's Hill. Die Schlacht war ein Pyrrhussieg für Howe. Sein unmittelbares Ziel wurde erreicht, aber der Angriff demonstrierte den amerikanischen Durchhaltewillen, verursachte beträchtliche britische Verluste und veränderte den Status der Belagerung nicht.", "id": 2479900} {"src_title": "Obléhání Bostonu", "tgt_title": "Belagerung von Boston", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "V roce 1775 britský parlament uložil americkým koloniím nové daně a dovozní cla vydáním Intolerable Acts. Američané protestovali, argumentovali tím, že nemají v britském parlamentu zastoupení a proto nařízení vydaná parlamentem pro americké kolonie jsou nezákonná. V reakci na Bostonskou čajovou párty a další protesty bylo vysláno do kolonií 4 000 britských vojáků kterým velel generál Thomas Gage. Měli za úkol obsadit Boston a uklidnit situaci v provincii Massachusetts Bay. Gage dostal od parlamentu zmocnění rozpustit místní provinční vládu vedenou Johnem Hancockem a Samuelem Adamsem. Nastalou situaci řešil provinční kongres v Massachutsetts, který byl provizorní vládou vytvořenou v provincii Massachusetts Bay na počátku americké revoluce. (Její vláda nakonec trvala od roku 1774 do roku 1780.) Provinční kongres se rozhodl vyzvat k pohotovosti místní milice a začal koordinovat shromažďování zbraní a dalších vojenských potřeb. Podle podmínek Boston Port Act, který se stal zákonem 31. března 1774, a nabyl účinnosti 1. června 1774 Gage uzavřel bostonský přístav, čímž způsobil velkou nezaměstnanost a nespokojenost. Boston Port Act bylo jedno z pěti opatření dokumentu Intolerable Acts, opatření byla nazývána různě: netolerovatelné akty, represivní akty nebo donucovací akty a dokument byl vydán jako reakce na Bostonskou čajovou párty. Britové se rozhodli zabavit vojenské zásoby, které byly údajně uložené Massachusettskou milicí v městě Concordu. Díky účinnému získávání zpráv dostaly milice v koloniích informaci včas a ke Concordu dorazily posily. Dne 19. dubna 1775 tak došlo k bitvě o Lexington a Concord. Britové v bitvě neuspěli a navíc v bojích během ústupu do Bostonu utrpěli těžké ztráty. Všechny kolonie Nové Anglie a později i kolonie ležící dále na jih v reakci na tuto bitvu poslaly své milice k Bostonu.", "section_level": 1}, {"title": "Obléhání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Americká strategie.", "content": "Bezprostředně po bitvě z 19. dubna massachusettská milice pod vedením Williama Heatha, kterého později nahradil generál Artemas Ward, vytvořila linii obléhání od Chelsea, kolem poloostrovů Boston a Charlestown k Roxbury čímž účinně obklíčil Boston ze tří stran. Zvlášť pečlivě zablokoval Charlestown Neck, jediný přístup do Charlestownu a Boston Neck, jediný přístup na poloostrov Boston. Britům zůstal volný přístup do přístavu a na moře. Bezprostředně po vytvoření obléhací linie vzrostla velikost koloniálních sil. Dorazily milice z New Hampshire, Rhode Island a Connecticutu. Generál Gage napsal, jak byl překvapen počtem povstalců obklopujících město: „Povstalci nejsou bezectná chátra, jak mnozí předpokládali, že jsou... Ve všech jejich válkách proti Francouzům nikdy nevykazovali takovou schopnost velení, soustředěnost a vytrvalost jako nyní.“", "section_level": 2}, {"title": "Britská strategie.", "content": "Generál Gage nyní obrátil svou pozornost k upevnění snadno obhájitelných pozic. Na jihu, v Roxbury, Gage nechal zřídit obranné řady s 10 děly. Čtyři kopce kolem byly rychle opevněny, měly být hlavními strategickými body. Tato opevnění byla stále zesilována. Gage se také rozhodl opustit Charlestown a přemístit síly, které ustoupily od Concordu, do Bostonu. Město Charlestown samo bylo zcela neobsazené a stalo se územím nikoho. Dobyté vysoké kopce kolem Charlestownu, Bunker Hill a Breed's Hill, byly ponechány bez obrany, stejně jako výšiny Dorchester Heights. Britové zpočátku velmi omezili pohyb do města a z města. Obléhaní a obléhající nakonec dosáhli neformální dohody umožňující provoz na Boston Nec. Dohoda se netýkala přepravy zbraní. Obyvatelé Bostonu odevzdali armádě téměř 2000 mušket. Většina sympatizantů s kontinentální armádou opustila město. Naopak, mnoho loajalistů podporujících Brity, kteří žili mimo město Boston, opustili své domovy a stáhli se do města. Většina z nich měla pocit, že není bezpečné žít mimo město, protože milice teď měli kontrolu nad krajem. Někteří z mužů se po příjezdu do Bostonu připojili k loyalistickým plukům připojeným k britské armádě. Protože obležení neblokovalo přístav, město zůstalo otevřené pro královské námořnictvo vedené viceadmirálem Samuelem Gravesem. Vojsko bylo zásobováno z Nového Skotska a jiných míst. Milice mohly udělat jen málo pro zastavení těchto zásilek kvůli námořní nadvládě britské flotily. Američané však přesto byli schopni obtěžovat zásobovací lodě a ceny potravin rychle rostly. Nedostatek jídla se ve městě brzy projevil, denní příděl jídla se snižoval. Američané dostávali informace o dění ve městě od lidí, kteří z Bostonu uprchli. Britové žádnou takovou možnost neměli.", "section_level": 2}, {"title": "Rané šarvátky.", "content": "Dne 3. května provinční kongres Massachusetts pověřil Benedikta Arnolda, aby zorganizoval jednotku pro převzetí pevnosti Ticonderoga poblíž jižního konce jezera Champlain v provincii New York. O pevnosti bylo známo, že jsou tam umístěny těžké zbraně, ale měla být jen lehce bráněna. Arnold dorazil do Castletonu, městě v dnešním Vermontu, tehdy to ovšem bylo sporným územím mezi New Yorkem a New Hampshire. 9. května se k němu připojil Ethan Allen a milice z Connecticutu. Tyto jednotky pod společným vedením Arnolda a Allena zajaly posádky pevnosti Ticonderoga a pevnosti Crown Point a také jedno velké vojenské plavidlo na jezeře Champlain. Získali více než 180 děl, další zbraně a zásoby, které vznikající kontinentální armáda využila při utahování obléhání Britů v Bostonu. Britům v Bostonu docházely zásoby čerstvého masa a jejich koně potřebovali seno. 21. května Gage nařídil skupině vojáků dorazit na Grape Island a přivézt seno pro koně. Američané si Britů všimli a zorganizovali obranu. Když britská strana dorazila, dostala se pod palbu. Milice zapálily stodolu na ostrově a zničily 80 tun sena. Britové si odvezli pouze zhruba 3 tuny píce. Kontinentální armáda částečně v reakci na incident na Grape Island se snažila vyčistit přístavní ostrovy od všech hospodářských zvířat a zásob užitečných pro Brity. 27. května se v bitvě u Chelsea Creek pokusili britští mariňáci zastavit likvidaci hospodářských zvířat z některých ostrovů. Američané se bránili a během akce britský škuner Diana ztroskotal a byl zničen, ale ne dříve, než Britové vyložili zbraně. Ve snaze potlačit vzpouru vydal Gage 12. června proklamaci, v níž nabídl prominutí trestu všem rebelům s výjimkou Johna Hancocka a Samuela Adamse. Místo toho, aby vzpouru potlačil, vzrostla nenávist mezi patrioty a další lidé se chopili zbraní.", "section_level": 2}, {"title": "Breed's Hill.", "content": "Po celý květen Britové dostávali posily, dokud nedosáhli síly asi 6 000 mužů. 25. května dorazili na lodi HMS Cerberus tři generálové: William Howe, John Burgoyne a Henry Clinton. Gage začal plánovat výpad z města. Plán, pro který se Britové rozhodli, znamenal opevnění Bunker Hill a Dorchester Heights. Stanovili datum pro dobytí Dorchester Heights na 18. června. Dne 15. června se Committee of Safety (Výbor pro bezpečnost) dozvěděl o britských plánech. Generál Ward dostal rozkaz opevnit Bunker Hill a kopce kolem Charlestownu; akci dostal na starost plukovník William Prescott. V noci 16. června vedl Prescott 1200 mužů na Charlestown Neck a stavěl opevnění na Bunker Hill a Breed's Hill. Dne 17. června vypukla bitva o Bunker Hill. Generál Howe dobyl poloostrov Charlestown. Britům se podařilo splnit jejich taktický cíl, dostat pod kontrolu kopce na Charlestownském poloostrově, ale utrpěli značné ztráty. Když bylo zabito nebo zraněno asi 1 000 mužů, včetně 92 mrtvých důstojníků, zhodnotili Britové své ztráty jako natolik těžké, že dále nepodnikali žádné přímé útoky na americké síly. Američané sice bitvu prohráli, ale přeci jen se s jistým úspěchem postavili proti britské vycvičené armádě. Během střetnutí úspěšně odrazili dva útoky na Breed's Hill. Od tohoto okamžiku se obléhání v podstatě stalo patem.", "section_level": 1}, {"title": "Patová situace.", "content": "Generál George Washington dorazil do Cambridge 2. července. Zřídil své sídlo v domě Benjamina Wadswortha na Harvard College. Následující den převzal velení nově vytvořené kontinentální armády. Stále přicházely další síly a zásoby, včetně množství pušek z míst tak vzdálených jako Maryland a Virginie. Washington začal pracovat na formování milic do útvaru podobnějšího armádě, na jmenování vyšších důstojníků (kde si milice obvykle volily své vůdce) a zavádění dalších organizačních a disciplinárních opatření. Washington požadoval, aby důstojníci různých funkcí nosili různé uniformy aby se odlišili od podřízených a nadřízených. Dne 16. července přestěhoval své sídlo do John Vassall House, také v Cambridge, dům se později stal známým jako dům Henryho Wadswortha Longfellowa. Koncem července dorazilo do jednotek vyrůstajících v Pensylvánii, Marylandu a Virginii asi 2 000 střelců. Tyto síly byly použity k posílení obléhání. Washington také nařídil zlepšení obrany. Na Boston Neck byly vykopány zákopy směrem k Bostonu. Tyto činnosti však měly na obléhanou britskou armádu malý vliv. Dne 30. července v odvetu za americký útok Britové spálili část domů v Roxbury. O čtyři dny později, 2. srpna, byl zabit americký střelec a jeho tělo bylo oběšeno. V odvetě další američtí střelci obsadili linie obléhání a zaútočili na Brity. Útok trval celý den, mnoho Britů bylo zabito či zraněno, jeden muž byl zajat. Dne 30. srpna Britové překvapivě zaútočili na Boston Neck, vypálili hospodu a postoupili až k americkým liniím. Ve stejnou noc zaútočilo 300 Američanů na ostrov Lighthouse Island a vypálilo ho a při ztrátě jednoho muže zabilo 23 Britů. Další srpnovou noc poslal Washington 1200 mužů, aby kopali zákopy na kopci poblíž Charlestown Neck. Přes britské bombardování Američané úspěšně zákopy dokončili. Na začátku září Washington začal připravovat plány na dva další kroky: první, vyslat 1000 mužů z Bostonu a napadnout Quebec, a druhý, zahájit útok na Boston. Washington usoudil, že si může dovolit poslat část armády do Quebeku, protože měl informace od britských dezertérů a amerických špionů, že Britové nemají v úmyslu zahájit útok z Bostonu, dokud jim nedorazí posily. 11. září odešlo do Quebeku asi 1100 vojáků pod velením Benedikta Arnolda. Washington svolal válečnou radu a objasnil své důvody pro útok na Boston po zemi i z moře. Hodlal převézt muže přes zátoku Back Bay na lodích s plochým dnem, které pojaly 50 mužů. Věřil, že bude extrémně obtížné udržet muže pohromadě, až přijde zima. Ve válečné radě byl plán jednomyslně zamítnut a rozhodnutí zaútočit bylo odloženo „alespoň prozatím“. Počátkem září Washington povolil zabavování místních rybářských plavidel za účelem shromažďování zpravodajských informací a zákazu dodávek Britům. Tato aktivita byla předchůdcem vzniku amerického námořnictva, které bylo založeno v důsledku britského útoku zápalnými střelami na Falmouth (dnešní Portland, Maine). Provinční vlády Connecticutu a Rhode Islandu začaly vyzbrojovat lodě a školit posádky. Na začátku listopadu odešlo 400 britských vojáků do Lechmere's Point s úmyslem útočit, ale hlavně získat nějakou potravu. Získali 10 kusů skotu, ale ztratili dva životy v potyčce s koloniálními jednotkami vyslanými na obranu Lechmere's Point. Dne 29. listopadu, koloniální kapitán John Manley, velící škuneru Lee, získal jednu z nejcennějších trofejí obléhání, britskou brigantinu Nancy, těsně před přístavem Boston Harbor. Brigantina vezla velkou zásobu munice a dalších vojenských zásob určených pro britské jednotky v Bostonu. S blížící se zimou obě strany čelily vlastním problémům. Američané měli takový nedostatek střelného prachu, že vojáci dostali bajonety, aby mohli bojovat v případě britského útoku. Mnoho amerických vojáků zůstalo bez žoldu a mnoho mužů armádu na konci roku opustilo. Na britské straně generál Howe, který v říjnu vystřídal Gage jako velitele, také čelil různým problémům. Dřevo bylo tak vzácné, že začali kácet stromy a strhávat dřevěné budovy, včetně Old North Meeting House. Navíc zásobování města bylo stále obtížnější kvůli zimním bouřím a vzrůstajícímu počtu rebelů. Britská vojska měla takový hlad, že mnoho z nich bylo připraveno opustit město v čase co nejkratším. Ve městě vypukly kurděje a neštovice. Také Washingtonova armáda čelila problémům s neštovicemi, protože vojáci z venkovských komunit ještě nikdy této nemoci vystaveni nebyli. Washington přesunul infikované vojáky do oddělené nemocnice, byla to jediná dostupná možnost vzhledem k odporu veřejnosti k očkování. Washington znovu navrhl napadnout Boston v říjnu, ale jeho důstojníci si mysleli, že je nejlepší počkat, až přístav zamrzne. V únoru, když voda mezi Roxbury a Boston Common zamrzla, Washington usoudil, že i přes nedostatek střelného prachu by zkusil rychlý útok přes led, ale jeho důstojníci se proti tomu opět postavili. Washingtonova touha zahájit útok na Boston vzešla z jeho strachu, že mnoho mužů z jeho armády během zimy dezertuje. Věděl jak snadno by v současné situaci Howe dokázal prolomit linie obléhání. Když byl informován, že může věřit Howeově nečinnosti; opustil myšlenku útoku přes zamrzlý kanál, i když nepříliš ochotně, a změnil ho na opatrnější plán, opevnit Dorchester Heights pomocí děl, která dopravil Knox od pevnosti Ticonderoga. V polovině ledna na příkaz z Londýna vyplul britský generál Henry Clinton (1730–1795) s malou flotilou a 1500 muži. Jejich cílem bylo spojit síly s dalšími vojsky přicházejícími z Evropy a dobýt přístavy v jižních koloniích pro další vojenské operace. Na začátku února britská armáda spálila několik statků v Dorchesteru.", "section_level": 1}, {"title": "Opevnění Dorchester Heights.", "content": "Některá děla z pevnosti Ticonderoga měla větší ráži i dostřel, než měli Američané dříve k dispozici. Byla umístěna do opevnění kolem města a v noci 2. března 1776 Američané začali bombardovat těmito děly Boston. Na to Britové odpověděli svými vlastními děly. Američané pod vedením plukovníka Knoxe pokračovali ve výměně palby s Brity až do 4. března. Střelba způsobila malé škody na obou stranách, i když poškodila domy a zabila některé britské vojáky v Bostonu. Dne 5. března Washington přesunul přes noc více děl z Ticonderoga spolu s několika tisíci muži, aby obsadil Dorchester Heights, odkud mohl zasáhnout Boston. Byla zima, zem byla zamrzlá, takže kopání zákopů bylo nemožné. Důstojník Rufus Putnam (9. dubna 1738 - 4. května 1824) vypracoval plán na vybudování opevnění Dorchester Heights z těžkých trámů, dopravených přes noc, aniž by to Britové zaznamenali. Generál Howe prý zvolal: „Můj Bože, tito chlapi odvedli za jednu noc více práce, než bych dokázal za tři měsíce udělat já se svou armádou.“ Britská flotila byla v dosahu amerických zbraní z kopců Dorchester Heights a střelba ohrožovala i vojsko ve městě. Okamžitá reakce Britů byla dvouhodinová dělová palba na Dorchester Heights, která neměla žádný účinek, protože britské zbraně nedosáhly na americké pozice. Po neúspěchu střelby se Howe a jeho důstojníci shodli, že pokud mají udržet Boston, musí být kolonisté z výšin vyhnáni. Plánovali na výšiny zaútočit, nicméně kvůli špatnému počasí se útok nikdy nekonal a Britové se rozhodli místo toho ustoupit. 8. března někteří prominentní bostonští občané poslali Washingtonovi dopis, že Britové nezničí město bude-li jim dovoleno opustit Boston bez obav z útoku. Washington dopis dostal, ale formálně jej odmítl, protože mu nebyl adresován ani jménem ani titulem. Dopis přesto splnil účel, když začala evakuace, nedošlo k americkému útoku, který by bránil britskému odchodu. Dne 9. března, poté co Britové zaznamenali pohyb na kopci Nook's Hill na Dorchesteru, zahájili masivní palbu, která trvala celou noc. Jedna dělová koule zabila čtyři muže, ale to byly veškeré ztráty na životech. Následující den kolonisté vyšli a nasbírali na 700 dělových koulí, které na ně byly vystřeleny.", "section_level": 2}, {"title": "Evakuace.", "content": "Dne 10. března 1776 generál Howe vydal nařízení, aby obyvatelé Bostonu odevzdali veškeré věci, které by mohli kolonisté použít k pokračování války. Loyalista Crean Brush byl oprávněn tyto věci převzít, za což vydával certifikáty, které byly ve skutečnosti bezcenné. Během příštího týdne dorazila britská flotila do bostonského přístavu a čekala na příznivý vítr, zatímco se loajalisté a britští vojáci naloďovali. Během této doby americké námořnictvo mimo přístav úspěšně zajalo a přesměrovalo do přístavů pod koloniální kontrolou několik britských zásobovacích lodí. 15. března vál konečně příznivý vítr. Než mohli Britové vyplout opět se vítr obrátil. Dne 17. března nastalo konečně vhodné počasí. Vojáci, kteří měli za úkol vypálit město v případě útoku na jejich lodě či v případě jiných nepokojů začali opouštět Boston ve čtyři hodiny ráno a do devíti hodin dopoledne byly všechny lodě připraveny k odplutí. Na 120 britských lodích bylo evakuováno více než 11 000 lidí. Z toho bylo 9 906 britských vojáků, 667 žen a 553 dětí.", "section_level": 1}, {"title": "Následky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Návrat kolonistů do města.", "content": "Jakmile britská flotila odplula pryč, Američané se přesunuli aby získali zpět Boston a Charlestown. Nejprve si mysleli, že Britové jsou stále na Bunker Hill, ale ukázalo se, že Britové nechali na místě pouze figuríny. Kvůli riziku neštovic do Bostonu pod vedením Artemase Warda pronikli nejprve pouze muži, kteří už neštovice prodělali. Zbytek koloniální armády vstoupil do Bostonu 20. března 1776, jakmile bylo riziko onemocnění posouzeno jako nízké. Generál Washington v zásadě přistoupil k britské hrozbě spálit město a nebránil jejich evakuaci z Bostonu, ovšem opuštění přístavu jim nijak neusnadnil. Nařídil kapitánovi Manleymu, aby útočil na odplouvající britskou flotilu. Útoky byly zčásti úspěšné, mimo jiné byla zajata loď vezoucí Creana Brushe a jeho kořist. Generál Howe, jehož loďstvo konečně opustilo vnější přístav, zanechal za na místě malý kontingent plavidel, jejichž primárním posláním bylo zachytit jakékoli připlouvající britské lodě. Zatímco jeho flotila mířila do Halifaxu v Novém Skotsku, mnoho lodí s britskými vojáky, které byly původně určené pro Boston, nic netušily a dopluly do přístavu, kde padly do amerického zajetí. Britská evakuace ukončila hlavní vojenské činnosti v koloniích Nové Anglie. Generál Washington v obavě že Britové zaútočí na New York City, odešel 4. dubna se svou armádou na Manhattan a zahájil vojenské přípravy na obranu New Yorku a New Jersey.", "section_level": 2}, {"title": "Osud britských generálů.", "content": "Generál Howe byl v britském tisku a parlamentu přísně kritizován za neúspěchy v boji o Boston, ale zůstal ve vedení další dva roky: bojoval o New York, New Jersey a Filadelfii. Generál Gage nikdy neobdržel další bojový rozkaz. Generál Burgoyne bojoval v bitvě u Saratogy, kde katastrofální porážka Britů znamenala zajetí nejen jeho ale i 7 500 vojáků pod jeho velením. Generál Clinton velel britským silám v Americe čtyři roky (1778–1782).", "section_level": 1}, {"title": "Osud loyalistů.", "content": "S Brity opustilo Boston mnoho loajalistů. Někteří odešli do Anglie, aby tam začali nový život. Někteří z nich se do Ameriky po válce vrátili. Mnozí zůstali v Novém Skotsku a usadili se na místech, jako je Saint John a stali se aktivními v budoucím vývoji Nového Skotska a Nového Brunswicku.", "section_level": 1}, {"title": "Osud Bostonu.", "content": "Po ukončení obléhání přestal Boston být důležitým vojenským cílem, ale nadále byl ústředním bodem pro revoluční aktivity, přičemž jeho přístav byl důležitým místem pro vybavení válečných lodí a soukromých osob. Jeho přední občané měli důležitou roli při vývoji budoucích Spojených států. Boston a další komunitní oblasti slaví 17. březen jako upomínku na obléhání jako Den evakuace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obléhání Bostonu (19. dubna 1775 – 17. března 1776) představovalo úvodní fázi americké revoluční války. Novoanglické milice držely britskou armádu v Bostonu, jenž tehdy ležel na poloostrově, a bránily jí v pohybu. Obě strany během obléhání musely řešit problém s dodávkami materiálu a lidí. Zásobování britské armády bylo odkázáno na přístup k moři. Po jedenácti měsících obléhání Britové opustili Boston a odpluli do Nového Skotska. ", "tgt_summary": "Die Belagerung von Boston vom 19. April 1775 bis zum 17. März 1776 war die Eröffnungsphase des aktiven Amerikanischen Unabhängigkeitskrieges, in der Milizen aus Neu England die Stadt Boston belagerten, um militärische Bewegungen der darin befindlichen britischen Armee zu verhindern. Obwohl die Belagerung nur mäßig erfolgreich war, gelang es den amerikanischen Truppen unter George Washington nach elf Monaten die Briten zum Rückzug aus der Stadt zu zwingen. Das bedeutendste Einzelereignis der Belagerung war die Schlacht von Bunker Hill, während sie selbst als längster Konflikt innerhalb des Krieges gilt. Sie spielte eine wichtige Rolle bei der Bildung der Continental Army und förderte die Einigkeit der Kolonien. ", "id": 2147563} {"src_title": "Nslookup", "tgt_title": "Nslookup", "src_document": [{"title": "Souvislosti.", "content": "Název codice_1 znamená jméno vyhledávacího serveru. codice_1 používá pro řešení dotazů lokální DNS knihovnu, kterou obsahuje operační systém. codice_1 je nastaven podle konfigurace uvedené v souboru codice_5 (v unixových systémech). I když je codice_1 program velmi starý, pořád se standardně instaluje na většinu verzí systému Windows, například Windows XP, Windows Vista i Windows 7.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "codice_1 se používá buďto v interaktivním nebo neinteraktivním módu. Pokud se program codice_1 spouští interaktivně bez argumentů, uživatel je postupně vyzván, aby zadal parametry dotazu. Symbolem interaktivního použití je ('>'). Pokud chce uživatel spustit program codice_1 neinteraktivně, přidá argumenty do příkazového řádku (při volání programu). Obvyklá syntaxe příkazu: $ nslookup [-volby] [název | -] [server]", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Následující příklad ukazuje dotaz na DNS pro zjištění IP adres z domény \"priklad.com\" použitím příkazu codice_10 v příkazovém řádku interpreta (shell): $ nslookup priklad.com Server: 192.168.0.254 Address: 192.168.0.254#53 Non-authoritative answer: Name: priklad.com Address: 192.0.32.10 Toto je příklad interaktivního použití programu codice_1. Uživatel volá program bez argumentů a argumenty zadává až na výzvy příkazového řádku ('>'): V tomto příkladu program nejprve zobrazuje základní nastavení DNS serveru. Poté uživatel zadá IP adresu 8.8.8.8. Dále uživatel zapíše příkaz, který mění nastavení programu codice_1 na zobrazování MX záznamů. MX záznam je záznam, který uvádí název poštovního serveru, a musí být vždy uveden jako jiný platný název. Nakonec se uživatel dotazuje názvem domény na MX záznam. Příkazem codice_13 ukončí interaktivní relaci a ukončí program. Program codice_1 umí také zobrazit reverzní záznamy, což jsou zpětné záznamy, kdy je převedena IP adresa na název domény. Dále v tomto dotazu zobrazí také \"name servery\", kde je reverzní záznam získán. Například: $ nslookup 208.80.152.201 Server: 8.8.8.8 Address: 8.8.8.8#53 Non-authoritative answer: 201.152.80.208.in-addr.arpa name = wikipedia-lb.pmtpa.wikimedia.org. Authoritative answers can be found from: 152.80.208.in-addr.arpa nameserver = NS2.wikimedia.org. 152.80.208.in-addr.arpa nameserver = NS0.wikimedia.org. 152.80.208.in-addr.arpa nameserver = NS1.wikimedia.org. NS0.wikimedia.org internet address = 208.80.152.130 NS1.wikimedia.org internet address = 208.80.152.142 NS2.wikimedia.org internet address = 91.198.174.4", "section_level": 1}], "src_summary": "codice_1 je nástroj příkazového řádku pro správu sítě dostupný v mnoha operačních systémech. Slouží pro dotazování na doménové jméno, IP adresu mapování nebo pro jiné vlastnosti DNS záznamu.", "tgt_summary": "Der Befehl nslookup kann unter macOS, Windows und Unix verwendet werden, um IP-Adressen oder Domains eines bestimmten Computers mittels DNS herauszufinden. Der Name des Befehls bedeutet „Name Server look up“, was so viel heißt wie „beim Namens-Server nachschauen“. Als modernere Alternative zu nslookup hat sich zunehmend der Befehl dig etabliert, der unter Windows als Cygwin-Port verfügbar ist.", "id": 2135472} {"src_title": "Koprníček bezobalný", "tgt_title": "Alpen-Mutterwurz", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Roste v horách střední a jižní Evropy, z jižní Francie přes Alpy a Karpaty až do pohoří na Balkánu a na východě zasahuje do oblastí Zakarpatské Ukrajiny. V české krajině roste roztroušeně až vzácně, v Čechách hlavně na Šumavě a v Orlických horách a na Moravě v Hrubém Jeseníku, odkud zasahuje až na Králický Sněžník. Dostal se tam v průběhu posledních několika tisíciletí migrací, na Šumavu z Alp a do Orlických hor z Karpat přes východní Sudety. V Orlických horách dosahuje absolutní severní hranice svého rozšíření.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Vyskytuje se převážně v oreofytiku a jen ojediněle v mezofytiku, roste na výslunných horských loukách a nivách, po okrajích světlých lesů i kosodřevin. Jedná se hlavně o vegetaci horského primárního bezlesí. Vyhledává vlhčí, humózní půdy které jsou hlinité i kamenité a leží převážně na silikátových podložích.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvalá bylina vyrůstající z černohnědého, válcovitého, vícehlavého oddenku. Lodyha je 10 až 50 cm vysoká, přímá, v horní části slabě větvená, oblá, dutá a mírně hranatá či rýhovaná. Přízemní listy mají dlouhé řapíky s krátkými pochvami, jejich čepele dlouhé 5 až 10 a široké 2 až 7 cm jsou vejčité až podlouhle trojúhelníkovité a dvakrát až třikrát zpeřené, lístky jsou řapíčkaté, niťovité a na konci zašpičatělé. Lodyžní listy vyrůstající střídavě jsou drobné, přisedlé na dlouhých pochvách a nejvýše dvakrát zpeřené. Lodyhy i listy jsou po rozemnutí silně aromatické. Na konci lodyh vyrůstají oboupohlavné květy sestavené do složených okolíků tvořených sedmi až deseti okolíčky. Obaly okolíků chybí, odtud pochází druhové jméno rostliny \"bezobalný\". Okolíčky mívají tři a více vytrvalých obalíčků dlouhých jako květní stopky. Kališní lístky jsou nezřetelné, pět bílých, narůžovělých až nafialovělých korunní lístků je asi 1 mm velkých a u vrcholu jsou přehnuté. Pět volných tyčinek se střídá s korunními lístky, dvoupouzdrý, spodní semeník nese dvě čnělky. Hmyzosnubné květy kvetou od června do srpna. Plody jsou dvounažky mající dva 5 mm velké plůdky (semena), jež jsou hnědé a vejčitě podlouhlé.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Kořen se v minulosti používal jako ochucovadlo likérů a v léčitelství proti nechutenství i při ženských problémech. Obsahuje také myristin a ligustilid, látky působících na hmyz jako insekticid vstřebatelný pokožkou. Vzhledem k řídkému výskytu nemají rostliny ekonomický význam.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Koprníček bezobalný je rostlinou vyskytující se v české přírodě pouze ostrůvkovitě a jeho řídká stanoviště čítají jen nevelký počet rostoucích exemplářů. Pro jeho ochranu podporující další přežití byl ve \"Vyhlášce MŽP ČR č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. č. 175/2006 Sb.\" i v \"Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky\" z roku 2012, zařazen mezi ohroženými druhy (§3, C3).", "section_level": 1}], "src_summary": "Koprníček bezobalný (\"Ligusticum mutellina\") je nevysoká, horská bylina, jediný druh rodu koprníček který v České republice roste. Je svým vzhledem typicky miříkovitou rostlinou, kvete počátkem léta na vysokohorských loukách drobnými bílými kvítky. V české přírodě je původním druhem, přesto se počty rostoucích jedinců snižují a je ohrožen vyhynutím.", "tgt_summary": "Die Alpen-Mutterwurz (\"Mutellina adonidifolia\", Syn.: \"Ligusticum mutellina\" ), auch Adonisblättrige Mutterwurz genannt, ist eine Pflanzenart innerhalb der Familie der Doldenblütler (Apiaceae). Nach molekulargenetisch gestützten Daten durch Valiejo-Roman et al. 2006 ist die Gattung \"Mutellina\" von der Gattung \"Ligusticum\" sowie \"Pachypleurum\" zu trennen. ", "id": 828431} {"src_title": "František Xaver Dušek", "tgt_title": "Franz Xaver Duschek", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Otec Václav a matka Dorota, roz. Sobotková byli poddanými hraběte Jana Karla Šporka. Hudební základy dostal u vesnického kantora Ulíka. Hrabě Špork si povšiml jeho nadání a umožnil mu studia na jezuitském gymnáziu v Hradci Králové. Studoval hudbu a připravoval se ke kněžskému povolání. Po těžkém úrazu musel zanechat studií na gymnáziu, ale s podporou hraběte se mohl dále věnovat hudbě. Odešel do Prahy aby studoval skladbu a hru na varhany u Františka Habermanna. Studia dovršil ve Vídni u dvorního skladatele Georga Christopha Wagenseila a současně byl členem několika chrámových orchestrů. U Wagenseila se také poprvé setkal s W. A. Mozartem. V roce 1770 se vrátil do Prahy a věnoval se pedagogické činnosti. Stal se zakladatelem první české klavírní školy. Mezi jeho žáky patřili nejen přední šlechtici žijící v Praze, ale i budoucí vynikající profesionální hudebníci, např. Leopold Koželuh, Vincenc Mašek a Jan Nepomuk Augustin Vitásek, a také jeho budoucí manželka zpěvačka Josefina Hambacherová, se kterou se oženil roku 1776. Oba si získali pro svou pohostinnost a osobní kouzlo pražskou společnost a ve svém domě a zejména pak v letním sídle Bertramce vedli hudební salon na vysoké úrovni. Přijímali nadějné začínající umělce i slavné hudebníky, kteří zavítali do Prahy. V roce 1777 Duškovi navštívili příbuzné v Salcburku a František Xaver se opět setkal s W. A. Mozartem a od té doby s ním udržoval těsné osobní i umělecké kontakty. V jejich vile pak Mozart zkomponoval větší část Dona Giovanniho (premiéra 28. října 1787) a slavnostní operu pro pražskou korunovaci císaře Leopolda La clemenza di Tito. Stejně jako Mozart v roce 1785 v Rakousku, tak i Dušek vstoupil brzy do zednářské lóže a to do nejstarší pražské \"U tří korunních hwězd a u poctiwosti w jitru Prahy\". Členy této Lóže byl však také např. operní pěvec a šéf italské opery v Praze Pasqual Bondini, nebo skvělý varhaník Jan Křtitel Kuchař. Jak vyplývá z jejich nedávno objevené korespondence, operu \"Don Giovanni\" napsal Mozart vyloženě na objednávku a po lobbingu jmenovaných pražských hudebníků - zednářů. Všichni tito jmenovaní se pak také na představeních Mozartových oper v Praze přímo podíleli. František Xaver Dušek zemřel v Lichtenštejnském paláci na Malostranském náměstí (dnes sídlo Akademie múzických umění) a je pochován na Malostranském hřbitově.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Vynikl jako virtuos na cembalo i kladívkový klavír. Vysoce byla ceněna jeho interpretace Johanna Sebastiana Bacha i Philipa Emanuela Bacha. Jeho skladby jsou ve vkusném mozartovském duchu a i když neznamenaly žádný zvrat ve vývoji hudby, poskytují radost a potěšení posluchačům i interpretům. V řadě skladeb nezapře český původ a romantický nádech předznamenává klavírní dílo Václava Jana Tomáška. Složil 37 symfonií, několik serenád, 36 dechových sextetů, 26 smyčcových kvartetů a okolo 23 smyčcových trií, 6 klavírních trií, četné písně a koncertní árie a mnoho dalších drobných skladeb. Vzhledem k tomu, že archivy šlechtických rodin nejsou dosud zcela prozkoumány, lze očekávat, že tyto údaje nejsou konečné. Spolupracoval se šlechtickými kapelami hraběte Pachty a hraběte Clam-Gallase, v jejichž hudebních archivech najdeme jeho skladby. Část klavírních děl má instruktivní charakter. Jeho skladby vycházely tiskem již za jeho života v Praze, Amsterodamu, ve Vídni a v Linci.", "section_level": 1}], "src_summary": "František Xaver Dušek (Franz Xaver Dussek i Franz Xaver Duschek) (8. prosince 1731 Chotěborky u Jaroměře – 12. února 1799 Praha) byl český hudební skladatel a jeden z nejvýznamnějších cembalistů a klavíristů ve své době. Je známý též jako hostitel W. A. Mozarta v Praze.", "tgt_summary": "Franz Xaver Duschek (auch \"Franz Xaver Dussek\", tschechisch: \"František Xaver Dušek\"; getauft 8. Dezember 1731 in Chotěborky; † 12. Februar 1799 in Prag) war ein böhmischer Komponist und einer der bedeutendsten Cembalisten und Pianisten seiner Zeit.", "id": 1606022} {"src_title": "Picture Transfer Protocol", "tgt_title": "Picture Transfer Protocol", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Princip funkce PTP je podobný FTP protokolu (vypiš adresář, stáhni soubor, ulož soubor), nepodporuje tedy standardní operace se soubory tak, jak je používají běžné programy (otevřít, zapsat změny, zavřít), ale například ani přejmenování (soubor je nutné stáhnout, přejmenovat a znovu do zařízení uložit). Zatímco u USB Mass Storage jsou data interpretována připojeným zařízením (počítačem), u PTP data v úložném zařízení (typicky flash paměť) interpretuje chytré zařízení a připojenému počítači jsou předávány jen celé soubory. Zařízení, ze kterého jsou data přenášena, tedy u PTP neztrácí kontrolu nad uloženými daty, a proto mohou k datům přistupovat obě zařízení najednou. Na druhou stranu u PTP nemůže vnější zařízení například opravit poškozené soubory (resp. poškozenou strukturu dat) nebo obnovit smazané soubory. Nejsou možné ani paralelní operace (je nutné počkat na dokončení přenosu jednoho souboru a pak teprve zahájit další).", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Nad protokolem PTP byla vyvinuta rozšíření. Protokol PTP/IP, vytvořený společností FotoNation a poprvé implementovaný ve Wi-Fi digitálních fotoaparátech od Nikonu, Canonu, a Eastman Kodaku, dovoluje datové přenosy přes jakoukoli síť založenou na protokolu IP. MTP, vyvinutý Microsoftem, podporuje přenosy přes bezdrátovou nebo drátovou síť založenou na PTP/IP FotoNationu, ale dovoluje uživatelům přenášet i jiné multimediální soubory, než jen obrázky. Dále je přidána podpora označování (tagování) souborů s rozšířenými metadaty (jako je titulek, umělec atp.).", "section_level": 1}, {"title": "Podpora operačních systémů.", "content": "Jak Microsoft, tak Apple zahrnují podporu PTP ve svých operačních systémech. V případě Microsoftu od verze Windows ME (odnož Windows CE protokol nepodporuje) a v případě Applu od Mac OS X 10.1 Puma. Microsoft ve Windows implementuje PTP pomocí služby Windows Image Acquisition (standard pro získávání digitálních dat ze skenerů, USB videokamer a rozhraní IEEE 1394). PTP v Linuxu a ostatních open source operačních systémech je podporován množstvím rozšiřujících knihoven, jako jsou libgphoto a libptp. Ty jsou následně používány v aplikacích jako digiKam a F-Spot.", "section_level": 1}, {"title": "Verze 1.1.", "content": "PTP v1.1 (ISO15740:2008) je aktualizací původního PTP, které bylo publikováno mezinárodní organizací pro normalizaci ISO. Do poloviny roku 2008, většina zařízení a operačních systémů ještě PTP ve verzi 1.1 nepodporovala. Tato aktualizovaná verze je tedy zpětně kompatibilní s původní PTP v1.0 a nabízí rozšířený výkon, kompatibilitu a další rozšiřující funkce zahrnující:", "section_level": 1}], "src_summary": "Picture Transfer Protocol (PTP) je v informatice název protokolu pro přenos multimediálních souborů (fotografie, video) z inteligentních zařízení (digitální fotoaparát, smartphone) do počítače bez potřeby speciálních ovladačů. Protokol byl standardizován jako ISO 15740 a též jako součást USB standardu. USB je implicitním transportním médiem pro PTP přenosy. PTP je alternativním protokolem pro USB Mass Storage (USB MSC) a byl základem pro vznik Media Transfer Protocolu (MTP). Proto některá zařízení podporují oba protokoly (PTP i MTP, například systém Android 4.0 a novější).", "tgt_summary": "Das Picture Transfer Protocol (PTP) ist ein von der \"International Imaging Industry Association\" entwickeltes Protokoll zum Austausch von Bildern zwischen Digitalkameras und anderen Geräten wie Computern oder Druckern.", "id": 684143} {"src_title": "Mistrovství Evropy ve fotbale 2012", "tgt_title": "Fußball-Europameisterschaft 2012", "src_document": [{"title": "Kandidáti na pořadatelství.", "content": "Kandidaturu na pořádání Mistrovství Evropy ve fotbale 2012 podalo celkem 7 zemí, z niž 2 a 2 země podaly společné nabídky. Dne 8. listopadu 2005, Výkonný výbor UEFA zúžil kandidáty do užšího výběru na tři: Konečné rozhodnutí mělo být oznámeno dne 8. prosince 2006 v Nyonu, ale to bylo odloženo, kvůli \"více času dolaďování kandidátům na svých nabídek \". Hostitelé byli nakonec vybráni na 18. dubna 2007 v Cardiffu, na základě hlasování členů výkonného výboru UEFA.", "section_level": 1}, {"title": "Kvalifikace.", "content": "Losování kvalifikačních skupin se uskutečnilo 17. února 2010 ve Varšavě. Celkem 51 reprezentací (Polsko a Ukrajina měly účast na závěrečném turnaji jistou coby jeho pořadatelé) bylo rozlosováno do šesti šestičlenných a tří pětičlenných skupin. Vítězové jednotlivých skupin postoupili na finálový turnaj přímo. Postoupilo také Švédsko jako nejlepší tým z druhých míst. Zbylých osm týmů na druhých místech sehrálo baráž o zbylá čtyři místa na závěrečném turnaji.", "section_level": 1}, {"title": "Los EURO 2012.", "content": "Los turnaje, během něhož byly účastnické země nalosovány do čtyř čtyřčlenných skupin, proběhl 2. prosince 2011 v Kyjevě.", "section_level": 1}, {"title": "Soupisky.", "content": "Každá z reprezentací musela do 29. května 2012 nominovat kádr čítající 23 hráčů (20 hráčů do pole a 3 brankáře).", "section_level": 1}, {"title": "Zápasy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupinová fáze.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skupina D.", "content": "Pozn.: Zápas byl v 5. minutě téměř na hodinu přerušen kvůli bouřce a průtrži mračen.", "section_level": 3}, {"title": "Nejlepší střelci.", "content": "Nejlepším střelcem turnaje byl vyhlášen Fernando Torres, který sice na turnaji vstřelil stejný počet branek jako pět dalších hráčů, avšak z těchto třígólových hráčů odehrál na turnaji nejméně času (190 minut).", "section_level": 2}], "src_summary": "Mistrovství Evropy ve fotbale 2012 se konalo v Polsku a na Ukrajině v období od 8. června do 1. července 2012. Šlo o v pořadí 14. Mistrovství Evropy ve fotbale. Tyto pořadatelské země byly zvoleny na zasedání výkonného výboru UEFA v Cardiffu 18. dubna 2007, když porazily další kandidáty – Itálii a společné pořadatelství Chorvatska a Maďarska. ", "tgt_summary": "Die Endrunde der 14. Fußball-Europameisterschaft 2012 (\"UEFA EURO 2012\"; ; ) fand vom 8. Juni bis zum 1. Juli 2012 in Polen und der Ukraine statt. Es war vorerst die letzte Fußball-Europameisterschaft (EM), die mit 16 Mannschaften ausgetragen wurde. Ab 2016 wird die Endrunde mit 24 Mannschaften bestritten. ", "id": 2415673} {"src_title": "Recitace", "tgt_title": "Rezitation", "src_document": [{"title": "Recitace veršů.", "content": "Recitace veršů je realizace básnického textu s individuálním tvůrčím podílem interpreta.", "section_level": 1}, {"title": "Recitátor.", "content": "Recitátor je člověk, který recituje, tedy provádí recitaci. Je vnímatelem, recituje pro sebe, nebo může být reprodukčním umělcem realizujícím text.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení recitátora.", "content": "Výkon recitátora lze hodnotit zejména v těchto oblastech:", "section_level": 1}, {"title": "Důvody poslechu recitace.", "content": "Velké množství lidí rádo poslouchá recitování, a to zejména veršů. Při recitaci vynikne modulování literárního textu, které je mnohdy správně dynamické a intonační, na rozdíl od případu, kdy si člověk čte libovolný text, včetně veršů, potichu či v duchu.", "section_level": 1}, {"title": "Podmínky úspěšné recitace.", "content": "Recitátor mluví k posluchačům. Proto by měly být splněny určité podmínky, aby se recitovaný text správně dostal od recitátora k posluchači. Jde především o podmínky prostoru, ve kterém k recitaci dochází. První podmínkou je slyšitelnost, tedy potřeba, aby recitátor zvolil vhodnou hlasitost. V mnoha případech to ovšem nezávisí jen na volbě důraznosti hlasu recitátora. Často vše velmi záleží na tom, jak je prostor, kde se recituje, ozvučený, jakou má velikost, zda dochází k lámání zvuku, jestli má recitátor mikrofon, a podobně. Druhou podmínkou je srozumitelnost. Do jisté míry souvisí se slyšitelností, jde s ní jak se říká ruku v ruce. Dá se říct, že obě podmínky lze splnit, pokud má recitátor dostatečně výkonný hlas, přesnou výslovnost a pokud má dobrý výhled na recitovaný text. Neopomenutelnou součástí je recitátorovo vystupování vzhledem k jeho vizuální stránce. Lepšího přednesu (výsledku působení přednesu) lze docílit tím, že recitátor bude působit v souladu s přednášejícím textem. Nejen oblečením, ale také tím, jakou bude při přednášení využívat mimiku a gestikulaci. Tyto faktory velmi ovlivňují dojem, který mají posluchači.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad básně k recitaci.", "content": "Zkuste si nahlas přednést, tedy odrecitovat, následující báseň. Jedná se o známé rozpočítadlo. Jeho dílčí části samy o sobě tvoří věty, které dávají smysl. Recitovat takovou báseň ovšem není tak jednoduché. Je nutné do toho dát \"kus sebe\", udělat recitaci co nejvíce zajímavou.", "section_level": 1}, {"title": "Předpoklady recitace.", "content": "Interpretace ochuzuje text o nerealizované potenciální možnosti. Zároveň ale recitátor obohacuje dílo o to, co mu přinese jeho přednes. Tyto dvě složky jsou při recitaci v rovnováze. Na prvním místě je ale recitovaný text. Tvůrčí přínos recitátora je ale také důležitý. Pokud by recitátor ztrácel při přednesu svou osobitost, ochuzoval by recitaci o důležitou složku, kterou je jeho vyjádření jakožto prostředníka mezi textem, tedy autorem textu, a mezi publikem, kterému text přednáší, recituje. Velmi nevhodné by ovšem bylo, kdyby recitátor text spíše kazil, nerespektoval předlohu recitace a snižoval tak značně úroveň díla. Předpokladem úspěšné recitace je tedy splnění posluchačovy představy, očekávání. Těmi je to, že je recitátor umělcem, který má za úkol tlumočit básníkovo dílo. Otázkou správné recitaci zůstává, jak by měl nebo jak musí recitátor respektovat autora a jeho dílo. Nejde to zcela jednoznačně zodpovědět, ale je pochopitelně více žádoucí, pokud recitátor respektuje autora, ale přednes si upraví podle svých možností a požadavků. Pokud by do recitace nedal nic ze sebe, byla by recitace pouhým čtením bez emocí, zdůraznění důležitých částí. A takový přednes bychom ani nemohli nazvat recitací.", "section_level": 1}, {"title": "Recitátorské soutěže.", "content": "Při nejrůznějších příležitostech se konají soutěže v recitování. Jde většinou o soutěže, které jsou pořádány na základních školách nebo v rámci dětských zájmových kroužků. První recitátorská soutěž se uskutečnila roku 1956. Pořádalo ji bývalé ministerstvo kultury. Cílem této soutěže bylo povznést recitační umění. Díky tomu se měla rozvinout působivost literárních děl na širokou veřejnost. Důvodem a vzorem vzniku této soutěže bylo nejspíše to, že v Moskvě (tedy v SSSR) byl v té době velmi dobrý stav recitačního umění. Soutěže se zúčastnilo 145 lidí z republiky. Většinou se jednalo o profesionální herce, u kterých se dalo předpokládat, že dobře ovládají mluvený přednes. Vítězů bylo na konci druhého kola 13.", "section_level": 1}], "src_summary": "Recitace je typ ústního přednášení či přednesu. Při přednesu uměleckém je hlavním cílem recitace výstižně a účinně tlumočit autorovy myšlenky, a to mluvenou formou.", "tgt_summary": "Die Rezitation () oder die Lesung bezeichnet die Interpretation von Werken der Lyrik und Prosa mit Hilfe von Sprache und Darstellung. Ziel ist es, literarische Werke hörbar zu machen; dies kann mittels eines Solisten oder einer Gruppe von Vortragenden geschehen. Dabei sind Interpretationstechniken wie Atemtechnik, Stimmtechnik sowie Sprechtechnik von Bedeutung.", "id": 822282} {"src_title": "Petr Damián", "tgt_title": "Petrus Damiani", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z města Ravenny, kde se narodil asi v roce 1007 do početné rodiny. Při křtu dostal jméno Petr. Rodina patřila k privilegované společenské vrstvě, vlastnila nemalý majetek a pohybovala se ve vyšších městských a duchovních kruzích v Ravenně. Záhy mu však zemřeli oba rodiče. Měl sice několik starších sourozenců, ale ti se o něho zpočátku příliš nestarali. Nakonec se ho ujala jeho sestra Rosalinda a bratr Damián, který se mezitím stal knězem. S jeho podporou pak mohl i vystudovat. Z vděčnosti za otcovskou lásku tohoto staršího bratra nazýval se pak Petr po celý život \"Petr Damiani\", což česky znamená „Petr Damianův\" (tedy Damianův odchovanec). Nejprve chodil do školy v Ravenně, pak pokračoval ve studiu svobodných umění ve Faenze a později v Parmě, která se stala v 11. století jedním z nejznámějších míst vzdělanosti v severní Itálii. Petr tam studoval ještě v roce 1034 a dosáhl velmi dobré úrovně vzdělání ve všech oblastech, v oborech trivia dokonce vynikal. Po dokončení studií působil Damiani v Ravenně jako magister svobodných umění a měl mnoho žáků. Netěšil se však slávou ani bohatstvím a posléze dospěl k názoru, že štěstí nespočívá v bohatství, ani v učenosti, ani ve světských rozkoších. Začal pomýšlet na spásu své duše a na věčnost. Postupně navykl tuhé kázni, nosil pod oděvem žíněný pás, přísně se postil a odpíral si spánek. Nakonec odešel do společenství poustevníků (kamaldulů) ve Fonte Avellana v regionu Marche (1035). V roce 1043 se tam stal převorem a velmi přispěl k prohloubení řeholního života. Pod jeho vedením toto středisko kamaldulů značně vzrostlo a založilo několik poboček ve střední Itálii. Pro tyto kláštery napsal Petr řadu příruček o mnišském a poustevnickém životě. Neleželo mu však na srdci jen dobro řeholníků, ale dobro celé církve. Proto bojoval proti zlořádům tehdejší doby a využíval všechny příležitosti na podporu církevních reforem. Udržoval styky s německým císařským dvorem, především s císařem Jindřichem III. Papež Lev IX. a jeho nástupce Viktor II. ho často pověřovali různými úkoly a radili se s ním v záležitostech církevní reformy. Papež Štěpán IX. jmenoval Petra v roce 1057 kardinálem a biskupem ostijským. Ve službách u papežského dvora uplatnil své velké nadání a horlitelskou snahu zbavit církev všeho, co ji morálně ohrožovalo. V Římě úzce spolupracoval s církevním reformátorem Hildebrandem, který se později stal papežem Řehořem VII. V roce 1063 se setkal s císařovnou Anežkou z Poitou a schválil její rozhodnutí vstoupit do kláštera. Jako zástupce římské kurie a papežův pověřenec vykonal Damiani řadu náročných diplomatických poslání. Kromě úspěchů zažil Petr i několik trpkých zklamání, což patrně přispělo k tomu, že se v roce 1066 zřekl ostijského biskupství a s papežovým souhlasem se vrátil do kláštera ve Fonte Avellana. V klášteře žil dle přísných řeholních pravidel, bičoval své tělo a dal se bičovat i od jiných; před vánočními a velikonočnímu svátky po tři dny nepožil žádný pokrm. Ve volných chvílích sbíral dříví nebo rostliny a zhotovoval dřevěné lžíce, které dával lidem darem. Ale papež ho i potom občas pověřoval dalšími úkoly. V roce 1066 Petr navštívil také klášter Montecassino, kde přiměl mnichy k přísnějšímu životu, jmenovitě k tomu, aby se v pátek o chlebě a vodě postili a svá těla vzájemně bičovali. Pravidelné páteční bičování naráželo občas na pochybnosti a reptání mnichů, ale Damiani přísnou askezi ospravedlňoval a zdůrazňoval hodnotu discipliny. Poslední cestu vykonal na příkaz papeže Alexandra II. do Ravenny, aby toto město, stižené klatbou, opět s papežem smířil. Na zpáteční cestě z Ravenny Petr Damiani zemřel. Stalo se tak v noci z 22. na 23. únor 1072 v benediktinském klášteře ve Faenze. V tamním kostele ho i pochovali.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo, názory.", "content": "Damiani prosazoval etický rigorismus, hlásal tvrdý způsob odříkání, přísný asketismus a svatou jednoduchost, která byla hluboce zakořeněná v dokonalé víře a v absolutní důvěře ve všemohoucího Boha. Byl také plodným spisovatelem. Z jeho literárního díla se zachovalo mnoho důležitých dopisů, dále traktáty, příručky mnišského života, desítky kázání, několik životopisů svatých, asi 240 básní, epigramy, modlitby, mešní formuláře.", "section_level": 1}, {"title": "Boj za upevnění celibátu a proti zlořádům v životě duchovenstva.", "content": "Damiani razantně vystupoval na obhajobu celibátu. Byl autorem řady spisů, ve kterých odsuzoval kněžská manželství, která se tehdy ještě občas vyskytovala, a přirovnával je ke smilstvu. Pro papeže Mikuláše II. napsal práci \"De caelibatu sacerdotum\" [O celibátu kněží] a proti ženatým kněžím sestavil spis \"Contra intemperantes clericos\" [Proti nezdrženlivým duchovním]. Ženaté kněze káral tvrdými slovy, ale ještě ostřejší výrazy měl pro jejich manželky: označoval je za svůdkyně duchovních, smrt duší, za ďábelská těla, která odpuzují od ráje, za poběhlice a prostitutky. Damianiho hlavním argumentem pro úplnou sexuální zdrženlivost kléru byl požadavek kultické (rituální) čistoty duchovenstva. Asi v letech 1049–1050 napsal spis \"Liber Gomorrhianus\" [Gomorská kniha] a věnoval ho papeži Lvu IX. Kniha byla nazvána podle Gomory, v bibli zmiňovaného města, které bylo Bohem zničeno pro nemravnost jeho obyvatel. V tomto díle se zabýval sexuálními poklesky mnichů a kněží a požadoval přísné tresty pro jejich pachatele. Speciálně pojednával o masturbaci a dále o homosexuálních stycích čili v tehdejší terminologii o sodomii (termín homosexualita vznikl až v 19. století). Rozeznával různé druhy homosexuálního jednání: vzájemnou masturbaci, soulož mezi stehna, anální styk (ten pokládal za nejhříšnější). Někteří duchovní sváděli k homosexuálnímu styku muže nebo chlapce, kteří se k nim přišli zpovídat. Takovéto kněze považoval Damiani za hodné obzvláštního opovržení. V traktátu \"Liber Gratissimus\" [Nejmilejší kniha], jenž byl napsán kolem roku 1052, se zabýval problematikou svatokupectví.", "section_level": 2}, {"title": "Životy svatých, snaha o zdokonalování řeholního života.", "content": "Z jeho hagiografické tvorby je nejdůležitější \"Vita Beati Romualdi\" [Život blahoslaveného Romualda]. Toto dílo napsal asi v roce 1042, tedy patnáct let po světcově smrti. Nejedná se o pouhé vylíčení Romualdova života a jeho boje se zlem, Damiani zde nastínil i podstatu a smysl poustevnického života. Napsal i životopis svatého Odila, opata v Cluny, jehož též považoval za svého učitele (\"Vita Odilonis\"). Na žádost papeže Alexandra II. vylíčil životy svých dvou zesnulých přátel, kteří byli považováni již krátce po smrti za světce: svatého Dominika Loricata a svatého Rudolfa, biskupa v Gubbiu (\"Vita sancti Rudolphi et sancti Dominici Loricati\"). Řadu spisů zasvětil úsilí o reformu a zdokonalování řeholního života: \"De perfectione monachorum\" [O zdokonalování mnichů], \"Laus eremiticae vitae\" [Chvála poustevnictví], \"De contemtu mundi\" [O pohrdání světem] a další. S ohnivou horlivostí požadoval pro mnichy asketický způsob života a zavedl v klášterech i bičování.", "section_level": 2}, {"title": "Filozofie a teologie.", "content": "Historikové filosofie v souvislosti s 11. stoletím často hovoří jako o století sporů. Petr Damiani se osobně angažoval ve dvou sporech - totiž ve sporu mezi dialektiky a antidialektiky a sporu o výklad omnipotence Boží. V prvním z nich šlo o to, do jaké míry má být užívána dialektika (tj. logika, ale v širším významu celé dědictví antické filosofie) při řešení doktrinálních otázek, ve druhém o to, jak vykládat jeden z atributů Boha, totiž jeho všemohoucnost (omnipotenci). Petr Damiani je představitelem tzv. antidialektiků. V dopise \"Dominus vobiscum ad Leonem eremitam\" [Pán s vámi Leonu poustevníkovi] odmítá Platóna a jeho astronomické teorie, kritizuje Pythagora a Eukleida, nic prospěšného nenachází v sylogismech rétorů či sofistů. Pozitivnějších slov nenachází ani pro peripatetiky. Ač sám dosáhl dobrého vzdělání, měl jen malé pochopení pro svobodná umění; říkal, že jsou zbytečná, neboť se nezabývají Bohem či spásou duše. Velmi ostře vystoupil proti všem, kdo opustili studium posvátného bohosloví a oddali se světským vědám. Prvním gramatikem byl prý ďábel, který řekl Adamovi „Budete jako Bohové\" (Gen. 3:5 dle Vulgáty), čímž naučil lidstvo skloňovat slovo Bůh v plurálu. Má gramatika je Kristus, prohlašoval Damiani. Dialektika (logika, filozofie) může být užitečná jen jako přípravná disciplina pro studium teologie, ale její využití v teologii je čistě podružné a podřadné. Existují meze, které dialektika nedokáže překročit, i nejvyšší principy rozumu mohou selhat při snaze aplikovat je v teologii. Damiani píše: \"„To, co odvozují argumenty dialektiků, nelze jednotně aplikovat na tajemství Boží moci. [...] Stane-li se, že je k prozkoušení svatého slova použita lidská teorie, nesmí si zpupně osobovat vládu, nýbrž musí jako služka pomáhat své paní s poddajností té, která slouží, a to z obavy, aby ji nepředběhla a pak nezabloudila.\"\" Lidské nauky jsou tedy podřízeny Božímu slovu, tak jako je služka podřízena své paní. Skoro programovým textem, v němž poukázal na principiální nefunkčnost logiky, je otevřený dopis \"De divina omnipotentia\" [O božské všemohoucnosti], jenž bývá uváděn i jako \"Epistola de Dei omnipotentia\" [List o Boží všemohoucnosti]. Jde o dlouhý dopis z roku 1067, který je adresován Desideriovi, opatovi v Montecassinu, a týká se právě výkladu všemouhoucnosti Boha. Zde Petr zdůrazňuje, že řád, který je součástí světa, v němž žijeme, a který je mimo jiné recipován logikou, se nevymyká působení Boží všemohoucnosti. Pak ukazuje, že Bůh může učinit něco, co zdánlivě odporuje zákonům logiky - např. změnit minulost (způsobit, že Řím nikdy neexistoval či vrátit panenství padlé ženě). Změna ovšem probíhá výhradně z pohledu Boží všemohoucnosti a věčnosti. Z lidského pohledu by se taková změna projevila nejspíše tak, že by nikdy nedošlo k ničemu, co by mělo být měněno. Damiani neuznával absolutní platnost filozofických (logických) zákonů, dokonce ani principu protikladu (sporu). Přirozený zákon s aristotelským principem nonkontradikce (neprotiřečení) vede k závěru, že \"nemůže nebýt to, co je\". Ale princip nonkontradikce je principem v oblasti stvoření, a proto nemůže svazovat Boha, který je stvořitelem přírody. Svrchovanost Boží všemohoucnosti není omezována přírodními ani logickými zákony, tedy ani zákonem sporu. Bůh nemůže být omezován vnějším zákonem, neboť je zdrojem veškeré zákonnosti. Proto Bůh může způsobit, že se nějaká historická událost dá „odčinit\", že k ní nemusí vůbec dojít. A profesor Copleston k tomu dodává: „když se zdá, že už odporuje principu sporu, pak tím hůř po princip sporu: pouze to ukazuje podřadnost logiky ve srovnání s teologií\". Ve sporu o omnipotenci byl Petrovi ideovým protivníkem slavný Anselm z Canterbury.", "section_level": 2}, {"title": "Úcta.", "content": "Petr Damiani byl pro svou učenost, mravní přísnost a apoštolskou horlivost nazýván již za svého života druhým Jeronýmem. Hned po smrti ho mnozí začali uctívat jako světce. I když se nikdy nekonal oficiální proces jeho svatořečení, papež Lev XII. v roce 1828 úctu k němu schválil, rozšířil ji na celou církev a navíc ho prohlásil učitelem církve. Liturgická památka připadala původně na 23. únor, papež Pavel VI. ji přeložil na 21. únor. Je považován za ochránce proti bolení hlavy. Zobrazován bývá jako kardinál a biskup s mitrou a se vznášejícím se kardinálským kloboukem. Jeho hrob se v současné době nachází v katedrále sv. Petra apoštola ve Faenze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Petr Damiani (často jen \"Damián\"; it. \"Pier\" či \"Pietro Damiani\"; lat. \"Petrus Damianus\"; asi 1007 Ravenna – 22./23. února 1072 Faenza) byl italský středověký teolog a filozof, představitel rané scholastiky. Jako člen společenství poustevníků (kamaldulů) se podílel na reorganizaci mnišského života a na církevních reformách, stal se biskupem v Ostii a byl jmenován kardinálem. Katolickou církví je uctíván jako světec a jeho liturgická památka připadá na 21. únor. Byl prohlášen učitelem církve.", "tgt_summary": "Petrus Damiani, lateinisch \"Petrus de Honestis\" (* um 1006 in Ravenna, Italien; † 22. oder 23. Februar 1072 in Faenza, Italien) war Benediktinermönch, Kirchenlehrer, Bischof, Kardinal und einer der einflussreichsten Geistlichen des 11. Jahrhunderts. In der katholischen Kirche wird er als Heiliger verehrt.", "id": 419099} {"src_title": "Tharsis", "tgt_title": "Tharsis-Region", "src_document": [{"title": "Pozice.", "content": "Oblast Tharsis se vyskytuje přibližně mezi 50° jižní šířky až 50° severní šířky a 60° až 150° západní délky, ale jedná se jen o přibližné vymezení. Oblast je natolik rozsáhlá a nesourodá, že přesné určení její hranice je složité. Na jihovýchodním okraji oblasti se nachází velký impaktní kráter Argyre Planitia. Na východním okraji je oblast Thaumasia Planitia, ohraničená na severu obřím údolím Valles Marineris, dále severněji se nachází Lunae Planum a Xanthe Terra klesající do nížiny Chryse Planitia. V severovýchodní části je oblast starší popraskané kůry s výraznými projevy vulkanismu Tempe Terra, které je částečně ovlivněno atypickou sopkou Alba Patera ležící vůči Tharsis na severním okraji. Severozápadní okraj tvoří Arkadia Planitia a západní Amazonis Planitia. Jihozápadní ohraničení přibližně tvoří Terra Sirenum.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie vzniku.", "content": "Existují hlavní teorie vzniku oblasti. První předpokládá, že za vznikem stojí procesy spojené s pláštěm Marsu. Druhá méně obvyklá a v současnosti již téměř nepřijímaná spojuje vznik s impaktní událostí v oblasti Hellas Planitia. Plášťové modely předpokládají, že se od hranice jádra-pláště začal směrem vzhůru zvedat obrovská masa teplejšího materiálu. Jelikož teplejší magma má menší hustotu než chladnější, začalo teplejší magma stoupat k povrchu. Teplejší magma začalo zatlačovat chladnější magma do spodních oblastí, což mohlo nastartovat cirkulaci v podobě plášťové konvekce. Při postupu vzhůru narazilo teplejší magma na planetární kůru, kterou začalo vyklenovat. Sestupující chladnější magma na druhou stranu po stranách vytvářelo místa, kde materiál chyběl a kůra zde začala klesat. Tyto pochody způsobily obrovské pnutí kůry, které se mělo projevit jejím popraskáním, vytvořením obrovských zlomových oblastí a mělo přispět i ke vzniku Valles Marineris. Odhaduje se, že celkové množství magmatu se pohybovalo okolo 3×10 km. Předpokládá se, že oblast začala vznikat v raném období Noachianu a její vývoj probíhal i nadále po celý Noachian. Dlouhodobá erupce ve stejné oblasti je nápadně podobná s vulkanismem v oblasti Havajských ostrovů, které jsou v této oblasti způsobovány podpovrchovou horkou skvrnou. Během magmatického vzniku oblasti se nejspíše do atmosféry Marsu uvolnilo extrémně obrovské množství sopečných plynů (převážně CO a HO) odpovídající nárůstu atmosférického tlaku na celé planetě až o 1,5 baru a nebo vytvoření vodní vrstvy na povrchu planety o mocnosti 120 metrů. Množství, které teoreticky mohlo být dostatečné, aby ohřálo atmosféru natolik, že se na povrchu mohla vyskytovat kapalná voda.", "section_level": 1}, {"title": "Popis oblasti.", "content": "Dle měření je centrální část Tharsis nejspíše 8 kilometrů nad střední hodnotou povrchu. Celá tato vyvýšená oblast se obecně nazývá jako Tharsis Planitia. V oblasti se nachází 12 velkých sopek, které se všechny dohromady nazývají Tharsis Montes. Oblast je známá již od dob pozorování dalekohledy, jelikož se projevovala nápadným albedem povrchu. Sonda Mariner 9 v roce 1971 zjistila, že v oblasti se udály silné projevy vulkanické aktivity. Od jihozápadu k severovýchodu se oblastí táhne pás tří obřích štítových sopek. Jsou pojmenované jako \"Ascraeus Mons\" (nejdále od rovníku), \"Pavonis Mons\" (uprostřed) a \"Arsia Mons\" (spodní). Všechny tři sopky jsou menší než severozápadním směrem se nacházející Olympus Mons. Průměr jejich základny se pohybuje od 350 do 450 km a všechny se zvedají přes 15 km do výšky. Jelikož všechny tři sopky vyrůstají z vyvýšené oblasti Tharsis, mají v absolutních hodnotách téměř totožnou výšku s Olympus Mons. Oblast Tharsis tvoří střed rozsáhlé zlomové oblasti, která pokrývá až jednu třetinu celé planety. Předpokládá se, že tento rozsáhlý zlomový systém mohl vzniknout jako reakce kůry na extenzivní síly vzniklých při vzniku této obrovské vyvýšeniny. Na základě měření počtu kráterů na povrchu Tharsis se předpokládá, že oblast je místy stará až miliardu let. Některé lávové výlevy jsou ale pouze 3 milióny let staré, jiné mohou být ještě mladší.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tharsis je obrovská atypická vulkanická oblast poblíž rovníku Marsu západně od systému údolí Valles Marineris, která se táhne přes 4000 km a oproti okolním pláním se zvedá až do výšky 10 km. Rozkládá se na ploše přibližně 30 miliónů kilometrů čtverečních, čímž je velice výraznou dominantou celé západní polokoule planety.Její hmotnost se odhaduje na 10 kg. Celá oblast tak působí jako obrovská vypuklina. V oblasti se v rozsahu 1 500 km nacházejí od sebe čtyři obrovské štítové sopky včetně největší sopky sluneční soustavy Olympus Mons, třemi dalšími jsou Ascraeus Mons, Pavonis Mons a Arsia Mons. Tyto sopky jsou desetkrát až stokrát větší než pozemské ekvivalenty. Na severním okraji oblasti se pak nachází prastará sopka Alba Patera, která je rozměrnější, co se šířky týče, než Olympus Mons. ", "tgt_summary": "Die Tharsis-Region ist ein sehr ausgedehntes Gebiet auf dem Planeten Mars mit einer Fläche von etwa 4 Millionen km2. Ihren Namen erhielt sie nach der antiken Stadt und dem Königreich Tartessos auf der Iberischen Halbinsel, auf das sich möglicherweise das biblische Land Tarsis bezieht. ", "id": 1671625} {"src_title": "Gare de Paris-Nord", "tgt_title": "Bahnhof Paris-Nord", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Předchůdcem dnešního Gare du Nord bylo Belgické nádraží otevřené 20. června 1846 pro společnost \"Chemin de Fer du Nord\", kterou řídil Léonce Reynaud, profesor architektury na École Polytechnique v Paříži. Byl rovněž zahájen provoz na lince Paříž-Amiens-Lille. Nádraží ovšem brzy nedostačovalo vzrůstající železniční dopravě. Proto bylo v roce 1857 rozhodnuto postavit nádraží, které mělo být třikrát tak velké. Současně s tím měla proběhnout modernizace veškerého okolí nádraží. Budova byla částečně zbořena v roce 1860 a průčelí původního nádraží bylo přeneseno a umístěno v Lille. Prezident společnosti \"Chemin de Fer du Nord\", James Mayer de Rothschild pověřil stavbou francouzského architekta Jacquesa Ignace Hittorffa (1792-1867), jehož spolupracovníkem byl německý architekt Heinrich Koehler (1830-1903). Stavební práce začaly v květnu 1861 a trvaly do prosince 1865, ovšem nové nádraží uvedeno do provozu už v roce 1864. I rozšířené nádraží však kapacitně přestalo dostačovat, proto roku 1884 přibylo pět dalších nástupišť. Interiér budovy byl kompletně přestavěn v roce 1889 a na východní straně vznikla část pro předměstské železniční linky. 21. dubna 1908 byla otevřena podzemní stanice metra Gare du Nord jako součást prvního úseku linky 4 mezi stanicemi Porte de Clignancourt a Châtelet. Později byla tato stanice přestavěna tak, aby se zde mohla napojit i linka 5. K tomu došlo až 6. října 1942, kdy bylo otevřeno zdejší nástupiště a hned 12. října odtud linka 5 dále pokračovala do stanice Église de Pantin. Od 70. let probíhala výstavba sítě RER, na kterou bylo napojeno i Gare du Nord. Byla vybudována podzemní nástupiště, která byla uvedena postupně do provozu 14. prosince 1980 a 18. července 1982. Další rozsáhlá přestavba proběhla souběžně s výstavbou vysokorychlostní trati LGV Nord. Po zprovoznění zejména Eurotunelu došlo k nárůstu počtu cestujících. Mimo jiné bylo pod nádražím vybudováno podzemní parkoviště pro 1300 aut.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Nádražní budova byla postavena podle návrhu architekta Jacquese Ignace Hittorffa. Průčelí bylo navrženo ve formě vítězného oblouku a délka kamenné fasády je 180 m. Je zdobené 23 alegorickými sochami, které představují města, do kterých společnost vypravovaly vlaky. Nejhonosnější sochy, které se nacházejí na vrcholu stavby, představují významné dopravní uzly (Paříž, Londýn, Berlín, Varšava, Amsterdam, Vídeň, Brusel), zatímco francouzská města představují menší sochy na průčelí. Budova má půdorys ve tvaru písmene U. Hlavní podpůrná traverza z litiny a podpůrné pilíře uvnitř budovy byly vyrobeny ve Skotsku, kde se nacházela jediná slévárna schopná vyrobit takto velké odlitky. Střecha se skládá z kovové konstrukce. Od zavedení vlaků Eurostar v roce 1994 platí nové rozdělení nástupišť:", "section_level": 1}, {"title": "Spojení.", "content": "Jak název napovídá, z této stanice tradičně vyjíždějí vlaky do severní části Francie a do Belgie a Nizozemí (od roku 1996 soupravy Thalys), do severního Německa a Skandinávie. Od roku 1994 je na nádraží terminál Eurostar a je prostřednictvím Eurotunelu spojeno s Ashfordem (Kent) a londýnským nádražím St Pancras ve Velké Británii. Nádraží je výchozím bodem také v regionální dopravě. Vyjíždějí odtud linky Transilien H a K ve směru Beauvais, Compiègne, Crépy-en-Valois a Pontoise. V podzemí stanici zastavují linky RER B a RER D. Odtud je rovněž možné podzemním spojovacím tunelem přestoupit i na linku RER E na nádraží Magenta. Podzemní stanice metra Gare du Nord slouží linkám 4 a 5 pařížského metra.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gare du Nord (česky doslovně \"Severní nádraží\") je nejrušnější železniční stanice v Paříži, denně je zde odbaveno půl miliónu cestujících. Se svými 190 milióny cestujících ročně (2008) je zároveň největší nádraží v Evropě a třetí na světě. Hlavová stanice se nachází v 10. obvodu na \"Place Napoléon III\". Architektem nádražní budovy, která je zapsaná na seznam historických památek, je Jacques Ignaz Hittorff.", "tgt_summary": "Der Bahnhof Paris-Nord () liegt im 10. Arrondissement von Paris am Place Napoléon III. und ist der am meisten frequentierte Bahnhof in Europa, weltweit der drittgrößte. Täglich werden an diesem Kopfbahnhof etwa 700.000 Passagiere abgefertigt (Stand 2015). Von hier verkehren Züge in vier Staaten: Großbritannien, Niederlande, Belgien und Deutschland.", "id": 472741} {"src_title": "Bitva u Jankova", "tgt_title": "Schlacht bei Jankau", "src_document": [{"title": "Průběh.", "content": "V předvečer boje byla císařská vojska rozestavena do výhodných postavení podél dlouhého zalesněného hřebene. Švédové, skryti v údolí, odvážně v noci obešli císařské levé křídlo. Švédské jednotky útočily překvapivě z údolí proti strategicky důležitému vršku u Broumovic a zahnaly předvoj dragounů. Císařské jezdectvo se rozjelo z lesa přímo proti zalesněnému obsazenému vršku, rozpoutala se prudká palba. Švédové již stačili rozestavit dělostřelectvo a ze všech sil pálili do sevřených dragounských řad. Císařská jízda se nedokázala stáhnout. Byla sevřena v úzké úžlabině mezi dvěma zalesněnými vršky a nemohla ani do stran, ani zpět. Před sebou měla rybník. Hlavní část císařského jezdectva stála tedy uvězněna v úžlabině. Následky švédského ostřelování stísněných a nepohyblivých šiků byly strašlivé a stále se zhoršovaly, protože na vršek u kapličky přibývaly další a další Torstensonovy kanóny a z úžlabiny se tlačili další a další císařští jezdci. Pouze malé části císařské jízdy se podařilo protáhnout se podél rybníka a zaujmout bojové postavení, ostatní zůstali uvězněni v tlačenici, nekrytí před drtivou švédskou palbou. Poté vyrazila švédská jízda do útoku a zahnala protivníky zpět do lesa. Císařská pěchota a dělostřelectvo byly jako posila rychle stahovány přes les k ohroženému levému křídlu. Než se stačily přesunout, narazily bez varování na švédskou pěchotu, která právě zahájila útok. Zpovzdálí bylo vidět, jak se z pahorkatého lesa napřed vyvalil kouř a hned poté císařská pěchota a jezdectvo (Rytina podle soudobé kresby očitého svědka ukazuje změť mužů těžce běžících se zbraněmi na ramenou a proudy koní s jezdci i bez nich.) Mezi stromy zůstali pouze padlí a zajatí, devět děl a všechny vozy s municí. Švédové dál zleva útočili na nepřátelská postavení. Císařští se otočili proti útočníkům, ale ani to nepomohlo. Celou dobu je tvrdě ostřelovalo švédské dělostřelectvo, které postupovalo v několika pohyblivých skupinách a neustále se přesouvalo z vršku na vršek. Občas se jim dokonce podařilo pálit císařským přímo za zády. Dunivá střelba švédských děl zatlačovala roztrhané císařské linie stále dál, z kopce na kopec.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Jmenovaná bitva zlomila císařské armádě páteř, mimo jiné i následkem porážky bavorského jezdectva, které tvořilo pevné jádro armády císaře Ferdinanda. A ke všemu byla tato jízda jen vypůjčena přes zimu a bylo jí zapotřebí nacházejícího jara u Rýna, až zase ožijí Francouzi. Tato bitva také ukončila dlouhou sérii situací, které z vojenského hlediska uvízly na mrtvém bodě. Všichni si překvapeně uvědomili, že válka dospěla ke konečnému zvratu. Lidé v císařských a katolických zemích propadali děsivým vidinám. V představách už zřeli, jak se Torstensson spojil se sedmihradskými jednotkami a zaplavuje Rakousko. Šířily se pověsti o nadcházející alianci Švédska, Holandska a Anglie a zděšený papežský nuncius Chigi v Osnabrücku (kde už se vedla zdlouhavá mírová jednání) psal, že „nezabrání-li Francie všem dalším švédským vítězstvím, způsobí sobě i katolictví takovou pohromu, která už nikdy potom nepůjde napravit“, a mínil, že pokud to dopadne hodně špatně, hrozí „katolictví úplná zkáza“. V bitvě u Jankova zahynulo 6 500 lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Pověst.", "content": "Nebesa nemohla způsobit vítězství, tak alespoň varovala. Brzy po bitvě se lidovým podáním rozšířila v okolí Jankova pověst o tom, jak několik dnů před bitvou, při mši v jankovském kostele vypadlo kopí s praporcem z ruky dřevěné sochy sv. Václava a rozlomilo se na tři části. Podivili se všichni tomu neobyčejnému případu, a přítomný Jan starší z Talmberka, statku jankovského dědičný pán, vyptával se okolo stojících, zdali kdo pozoroval, jakým způsobem prapor, který by jinak násilím zlomením ruky vytažen býti nemohl, na zem spadl; i odpověděli někteří z okolo stojících, že viděli, kterak socha ruku pootevřela a prapor vypustila, že se tudíž nějaké nešťastné událostí dá nadíti, což se po několika dnech vyplnilo porážkou císařského vojska v bitvě u Jankova.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "K 350. výročí bitvy v roce 1995 byl na místě bitvy postaven památník ve tvaru slzy. Na památku obětí se koná každým rokem pochod \"Po stopách bitvy u Jankova\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Jankova (6. března 1645) byla jednou z nejkrvavějších bitev třicetileté války. Během střetu švédských a císařských vojsk došlo k vypálení všech okolních vesnic, jen Jankov vypálen nebyl. ", "tgt_summary": "In der Schlacht bei Jankau (auch: \"Schlacht bei Jankowitz\"), ca. 60 km südöstlich von Prag, besiegte am 6. März 1645 ein schwedisch-protestantisches Heer unter Feldmarschall Lennart Torstensson die kaiserlich-habsburgischen Truppen unter den Feldmarschällen Melchior Graf von Hatzfeldt und Johann von Götzen und dem bayerischen General Johann von Werth", "id": 1193956} {"src_title": "Stará Voda (Město Libavá)", "tgt_title": "Stará Voda (Město Libavá)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Založení obce je datováno kolem roku 1250. První písemný záznam o Staré vodě je z roku 1456, kdy se zde uvádí kaple sv. Jakuba Staršího a v roce 1529 také kaple sv. Anny. V písemných pramenech z let 1456 a 1581 jsou jména obyvatel Staré Vody i česká, roku 1654 již zcela německá. Od nepaměti se v této německé obci konaly poutě. V letech 1690–1695 zde byla zřízena kolej školského řádu piaristů, ti také vedli duchovní správu a úspěšně působili po úctyhodnou dobu 232 let (do roku 1922). V roce 1784 byla farnost Stará Voda osamostatněná od města Libavá a v roce 1785 vznikla starovodská farnost přifařením Vojnovic. Studovali zde mj. J. E. Purkyně a A. C. Stojan, pozdější olomoucký arcibiskup pod vedením piaristického pedagoga Jana Františka Hanela. Po odchodu piaristů zde byli krátce redemptoristé a do roku 1930 benediktini. Historické prameny uvádějí tři břidlicové lomy (1911), vodní a větrný mlýn, cihelnu, zemědělský spolek, katolický-lidový a okrašlovací spolek, hasičský spolek a hostinec. V roce 1930 zde stálo 76 domů a žilo 345 obyvatel (čs. 0). V roce 1946 po odsunu německého obyvatelstva, které tvořilo většinové obyvatelstvo Staré Vody, ministerstvo národní obrany slibovalo, že kostel i klášter v obci mohou sloužit i nadále svému účelu. V roce 1949 se zde konala poslední pouť a komunistické vedení se rozhodlo celé území obce začlenit do vojenského újezdu, který měl sloužit potřebám armády. V padesátých letech se rozhodlo o odvezení cenných památek ze Staré Vody do jiných kostelů. V letech 1949–1968 tu pobývala československá armáda. Po roce 1968 vojenský prostor Libavá a Starou Vodu obsadila sovětská vojska. Po roce 1990, kdy se opět vojenský prostor otevřel civilnímu obyvatelstvu, bylo možné vidět stopy pobytu československé armády i sovětské okupace na místním kostele sv. Anny. Byl vypracován plán obnovy kostela a náklady byly odhadovány na 60 milionů Kč. V roce 1991 došlo k navázání na tradici místních poutí. V současnosti probíhá po etapách oprava kostela, jak jsou k dispozici potřebné finanční prostředky. Mnoho z nich je i z darů věřících nebo od potomků vysídlených obyvatel z Německa, hlavním zdrojem financí pro opravy je Česko-německý fond budoucnosti. Vnitřek kostela je popsaný nápisy vojínů sovětské armády a působí jako varovný památník na dobu okupace. V roce 1995 zahájili skauti akci „\"Obnova Staré Vody\"“. Starodávné poutní místo Stará Voda je postupně obnovováno do své původní krásy. Kromě skautů se na obnově tohoto místa podílí mnoho jiných dobrovolníků, kteří mají vztah k tomuto místu. Kromě tradičních poutí se Stará Voda, která je součástí vojenského prostoru Libavá, otevírá i cyklistům během akce nazvané „\"Bílý Kámen\"“. K 20. prosinci 2002 byl katastr Staré Vody zrušen a rozdělen mezi nově zvětšené katastrální území Město Libavá a Rudoltovice, k němuž připadla menší jihovýchodní část. V rámci navrhované optimalizace (zmenšení) vojenského újezdu Libavá bylo rozhodnuto o vyčlenění bývalého intravilánu a severní části katastru bývalé obce z území vojenského újezdu s účinností k 1. lednu 2016 a začlenění těchto částí do nové obce Město Libavá. V rámci příprav na toto zmenšení bylo z dosavadního k. ú. Rudoltovice vyčleněno nové malé k. ú. Město Libavá I, zahrnující mimo jiné kostel ve Staré Vodě. Z dosavadního k. ú. Město Libavá bylo zároveň vyčleněno velice malé k. ú. Město Libavá II, ležící jihozápadně od kostela. Obě nová katastrální území se k 1. lednu 2016 stala součástí obnovené obce Město Libavá. V rámci příprav na zmenšení újezdu bylo z dosavadního k. ú. Město Libavá nově vyčleněno i k. ú. Předměstí u Města Libavá, které zůstalo součástí vojenského újezdu. Do tohoto nového katastru byla zahrnuta jihozápadní část bývalého katastrálního území Stará Voda.", "section_level": 1}, {"title": "Kostel a klášter.", "content": "Kostel svatého Jakuba Většího a svaté Anny ve Staré Vodě byl v době minulé rozsáhlým barokním poutním kostelem o dvou věžích, s pěti zvony, dvorem a krytými ambity s křížovou cestou. Na hlavním oltáři byla uctívaná socha sv. Anny, tři boční oltáře zasvěceny obětování Panny Marie, sv. Josefu a sv. Jáchymu; za zmínku stojí vynikající varhany a další detaily. V minulém století bylo zaznamenáno přes dvacet míst, odkud poutníci přicházeli v procesích. Tradiční pout z Kroměříže se datuje od roku 1715, tehdy jako poděkování za odvrácení morové nákazy. Budova kláštera byla poškozena za druhé světové války a po jejím ukončení se dokonce započalo s opravou. Do roku 1946 působila v duchovní správě kongregace oblátů Panny Marie. Dnes jsou na místě kláštera pouze zbytky zdiva a studna na bývalém nádvoří. Jižně od kostela se nachází opravená kaple svaté Anny s tzv. Královskou studánkou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Stará Voda (německy \"Altwasser\") je zaniklá vesnice, z níž se dochoval kostel, který spolu s bezprostředním okolím od 1. ledna 2016 patří k obci Město Libavá, do roku 2015 spadal do vojenského újezdu Libavá. ", "tgt_summary": "Stará Voda (deutsch \"Altwasser\") ist ein verlassener Ort im Okres Olomouc in Tschechien. Er befindet sich im Tal des Lazský potok in den Oderbergen und gehörte bis zum Zweiten Weltkrieg zum Gerichtsbezirk Liebau im Landkreis Bärn. ", "id": 136107} {"src_title": "Francesco Patrizi", "tgt_title": "Francesco Patrizi da Cherso", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Francesco Patrizi/Frane Petrić se narodil ve městě Cres na ostrově Cres v tehdejší Benátské republice nedaleko ostrova Krk ( poblíž pobřeží Istrie a Dalmácie) v roce 1529. Počátek jeho studií je spojen s jeho rodným městem, které poté vyměnil za Benátky a Ingolstadt. Roku 1547 se zapsal na univerzitu v Padově. Začal studovat medicínu, ale velmi rychle se jeho zájem obrátil na humanitním oborům. Začal se učit Řecky a s tím je spojeno jeho systematičtější zkoumání filozofických textů. Jednalo se o klíčový zlom v jeho životě. Na padovské univerzitě strávil 7 let. Studoval zde Aristotelskou filozofii jak bylo na tehdejších univerzitách zvykem. Během let 1553 až 1572 bylo vydána většina jeho spisů. V té době sloužil jako sekretář u několika Benátských šlechticů. Později cestoval po Itálii a jeho úřednické povinnosti jej přivedli na Kypr. Zlepšil zde svou znalost Řečtiny, kterou později proslul. V této době získal do svého vlastnictví řecké rukopisy. Následovaly dvě cesty do Španělska, kde prodal hlavní část své sbírky manuskriptů Filipu II. V roce 1578 mu Vévoda Alfons II. nabídl jmenování profesora platónské filozofie na univerzitě ve Ferraře. Zde hlavně přednáší o Platónově Ústavě. Toto místo si udržel do roku 1592, kdy mu kardinál Ippolito Aldobrandini nabídl stejnou pozici na univerzitě Sapienza v Římě. Hlavním předmětem jeho přednášek byl Timaios. Zde strávil poslední roky svého života jako jeden z mála učitelů, kteří učili platonismus v 16. století v Itálii. Zemřel v roce 1597. Na sklonku svého života se nejvíce zabýval obranou své kontroverzní práce „Nova de universis philosophia“ před Kongregací pro šíření víry. Zemřel před schválením nové verze jeho díla.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie dějin, poetika, matematika a překladatelská činnost.", "content": "Jeho přínos na poli teorie dějin můžeme vidět v díle „Della Historia“ kde se jako jeden z prvních zabývá metodologií a filosofií dějin.) Dalším důležitým počinem Patriziho bylo vydání „Della poetice“, která sestávala ze sedmi spisů, z nichž dva byly vydány a zbylých pět zůstalo v jeho rukopisech. Je psána formou dialogu. Snažil se zde vymanit z aristotelské tradice, která v 16. století v tomto odvětví dominovala. Snažil se o novou koncepci poetiky, která by byla založena na Platónovi. Hlavním bodem kritiky je Aristotelovo pojetí poezie jako napodobování. Patriziho zájem o matematiku můžeme najít v traktátech „Della nuova geometria“, kde píše o geometrii a „De rerum natura libri II“, který se věnuje matematickému a fyzikálnímu prostoru. Jeho překladatelská činnost je spojena s díly a jmény jako Filoponův komentář k Metafyzice, Proklovy Základy teologie a Základy Fyziky, Spisy připisované Hermu Trismegistovi a Chaldejská orákula. Dále přeložil Aristotelovu teologii, což je arabský spis založený na Plotínovi.", "section_level": 1}, {"title": "Filosofie.", "content": "Ač je Patrizi určitě originálním autorem, je neodmyslitelné zapomínat na jeho spojení s platónskou tradicí.) Patrizi se snaží prosadit aby se Platónova filozofie učila na univerzitách místo té Aristotelovy, do určité míry se mu to podařilo když na univerzitách ve Ferraře a Říme vyučoval Platóna. Tendenci srovnávat Aristotela a Platóna můžeme nalézt u autorů jako Antioch z Asklépionu, Cicerona, Amonia Sacco a Boëthius. Rozdíl mezi těmito autory a Patrizim spočívá v rozdílném přístupu. Předešlá tradice se snaží o harmonizaci těchto velikánů. Patrizimu slouží srovnání jako útok na Aristotela. V díle „Discussiones peripateticea“ srovnává dílo Aristotela a Platóna a snaží se ukázat že Platón má ve všem pravdu. Dále mu jde o důkaz souladu Platóna s učením katolické církve. Důležité v tomto spisu je zveřejnění Aristotelových zlomků, díky kterým se stává předchůdcem moderního aristotelského bádání. Snažil se sestavit nové pořadí Platónových dialogů.", "section_level": 1}, {"title": "Nova de Universis philosophia.", "content": "Tento spis je rozdělen na čtyři části: Panaugia, Panarchia, Panpsychia a Pancosmia. Je pravděpodobné, že než byly tyto části vydány v jeden celek, byla vytvořena jako samostatná díla.", "section_level": 2}, {"title": "Panaugia (Všezáře).", "content": "Původ tohoto slova můžeme najít u Filóna Alexandrijského. „Panaugia je rozdělena na deset knih a pojednává o fyzikálních a metafyzických vlastnostech světla. Světlo zaujímá střední postavení mezi božskými netělesnými věcmi a tělesnými předměty.“) Rozlišuje lux, což je světlo které vychází ze zdroje a lumen jako světlo rozptýlené. „Tyto dva aspekty jsou spojeny prostřednictvím paprsků, které vychází ze zdroje a šíří se do okolního světa. Ve fyzikálním světě je světlo zdroj pohybu a života“. Svět, kde je světlo smíšeno s temnotou je konečný a to je náš viditelný svět. Vedle něho existuje svět, kde je světlo čisté, tento svět nazývá empyreum a je nekonečný. „Toto čisté světlo je umístěno mimo nebeský svět ale je tělesné a jeho zdroj spočívá ve světle netělesném. Netělesné světlo náleží božským věcem, jako jsou Duše, intelekty, andělé a Bůh. Poslední zdroj netělesného světla je Bůh sám, z něj vychází rozptýlené světlo lumen, které nejprve můžeme nalézt v jeho synu Ježíši Kristu a pak ve všech netělesných stvořeních. Světlo je netělesné ve svém zdroji a tělesné ve stavu vyzařování.“) Tradice světla je v dějinách filosofie přítomná už od dob Platóna, slunce je obrazem ideje dobra. Plotín používá světlo jako metaforu šíření dobra a bytí. Přes sv. Augustina a Areopagitu se dostává světlo do křesťanského myšlení.)", "section_level": 3}, {"title": "Panarchia (řada všech principů).", "content": "Tato část se skládá z dvaadvaceti knih a pojednává o hierarchii bytí novoplatonským způsobem. Nejvyšší je Jedno, které Patrizi ztotožňuje s Bohem. Poté následuje jednota, esence, život, inteligence duše, přirozenost, kvalita, forma a těleso.) V této hierarchii můžeme nalézt inspirace různých myslitelů jako jsou Plotínos (jedno, inteligence duše), Proklos ( jednota esence), Ficino (kvalita). Originální je přidání formy jako samostatné úrovně bytí, která byla pravděpodobně přidána díky Patriziho zálibě v geometrii. Ve svém díle se spíše zaměřuje na vyšší stupně bytí. Všechny věci jsou v Bohu a taky od něj pocházejí. „Bůh v sobě plodí jednotu, která zahrnuje mnohost a druhou osobu Trojce. Mimo sebe plodí bůh univerzum, které v sobě zahrnuje čiré duchy, duši a tělesa.“) Univerzum je stvořené, na rozdíl od idejí a osob Trojce, které jsou součástí boha a zároveň z něj vycházejí.)", "section_level": 3}, {"title": "Panpsychia (Všeduše).", "content": "Skládá se ze 4 knih. Duše je prostředníkem mezi tělesným a duchovním světem. Podrobně zde pojednává o světové duši animus, kterou chápe jako oživující princip, který prostupuje celým tělesným univerzem.) Individuální duše anima a její vztah k tělu je analogií vztahu světové duše a univerza.)", "section_level": 3}, {"title": "Pancosmia (všekosmos).", "content": "Skládá se z 32 knih, pojednává o principech fyzikálního světa, kterými jsou prostor, světlo, teplo a vlhko. Těmito principy nahrazuje čtyři aristotelské elementy.)", "section_level": 3}, {"title": "Prostor.", "content": "Prostor je prvním principem všech tělesných věcí. Skládá se z konečného prostoru, který je uprostřed, což je místo, kde je tělesný svět. Nazývá se světový prostor. Světový prostor je obklopen prostorem nekonečným. Ten je prázdný. Prostor pojímá jako prázdnou schránku.) Dále rozlišuje prostor fyzikální a matematický. Matematický je čistý prostor, který neobsahuje žádná tělesa, a jeho minimum je bod. Fyzikální prostor je odvozen od matematického prostoru a obsahuje tělesa.) Na základě tohoto tvrdí že matematika a geometrie předchází fyzice, stejně jako čirý prostor předchází tělesům. Prostor je tělesný i netělesný a není možné o něm vypovídat v kategoriích.)", "section_level": 4}, {"title": "Světlo, teplo a vlhko.", "content": "Světlo je první věc, která vyplňuje prostor, od něj je odvozeno teplo, které pojímá jako aktivní princip a formu. Vlhko považuje za princip materiální a pasivní. „Je schopné nabývat různých stupňů hustoty a je zodpovědná za rezistenci, která odlišuje fyzikální tělesa od těch geometrických.“) V poslední části Pancosmia, pojednává o částech fyzikálního univerza. Skládá se ze tří části empyrea, éterového světa a světa elementů. „Empyreus ztotožňuje s nekonečným prostorem, který obklopuje nebeský svět a je vyplněn pouze světlem.“) Éterový svět vyplňují hvězdy až po Měsíc a pojímá ho jako konečný. Hvězdy se v tomto světě pohybují volně v éteru. Zavrhuje pevné pojetí sfér. Tento výklad se podobá výkladu Tycha Brahe. Ve středu tohoto světa je Země, která se točí kolem své osy.", "section_level": 4}, {"title": "Pojetí duše a duší.", "content": "Francesco Patrizi nevěnuje tomuto problému samostatný spis. Pravděpodobně se měl tomuto tématu věnovat v díle „De humana philosophia“, které měl v plánu sepsat po svém nejvýznamnějším díle „Nova de universis philosophia“. Hlavním tématem měla být cesta člověka k Bohu a je pravděpodobné, že by se tohoto tématu dotknul. Dále taky ve třetí části „Nova de universis philosophia“ v Panpsychia předjímá, že se vlastnostem duše bude věnovat v samostatném díle. Protože dílo „De humana philosophia“ nebylo nikdy sepsáno nebo se nedochovalo, musíme rekonstruovat jeho koncept z existujících spisů a to hlavně z „Nova de universis philosophia“ a „Discussiones peripateticae“.", "section_level": 3}, {"title": "Discussiones peripateticae.", "content": "Nezaujímá zde jasné stanovisko k Aristotelově nauce o duši. Prohlašuje jen, že Aristotelés zanechal rozporuplné a nejednotné myšlenky k tomuto tématu. „Dále zde kritizuje Aristotelovy komentátory, že se jim nepodařilo objasnit podstatu lidského intelektu, zda je božský nebo lidský, jeden nebo zmnožený a jak můžeme hovořit o intelektu vzhledem k nauce o vztahu látky a formy, možnosti a uskutečnění.“) Podává zde pouhý výčet stanovisek, které odpovídají tradici averroismu a alexandrovské interpretaci.„Kritizuje komplexně Aristotelovy výroky, které o duši mluví jako o formě organického těla a zároveň jako o příčině pohybu.“", "section_level": 2}, {"title": "Nova de universis philosophia.", "content": "Patrizi zde nesmrtelnost duší nedokazuje, ta je pro něj samozřejmá, protože duše jsou netělesné. Důkazem toho je zařazení duší mezi netělesná jsoucna, pro které je typická právě nesmrtelnost. V Panpsychii nejprve terminologicky dělí na anima, která označuje duši lidskou a na animus, která označuje ostatní duše. V Panpsychii se věnuje ostatním duším, které jsou „netělesná tělesná“. Tímto stanovuje pozici ostatních duší mezi tělesnými a netělesnými věcmi. Ostatním duším tedy můžeme přisoudit tělesné vlastnosti. Aby se nějak odlišovaly od věcí tělesných, musí být jinak časové, tedy nesmrtelné.", "section_level": 2}], "src_summary": "Francesco Patrizi/ Frane Petrić (25. dubna 1529 Cherso – 6. února 1597) byl chorvatský filosof působící v Itálii, žijící v 16. století, který se hlásil k platonismu. Typickým pro něj byl anti-aristotelovský postoj. Snaží se rozvinout systematický výklad fyzikálního univerza v opozici vůči aristotelské tradici. Tato opozice je klíčová a zároveň je i ukotvením, ze kterého vychází. Snaží se vytvořit filosofii, která by byla v souladu s křesťanskou věroukou. Během svého života se zabýval mnoha dalšími odvětvími jako byla poezie, rétorika, matematika, teorie dějin a překladatelství z řečtiny.", "tgt_summary": "Francesco Patrizi da Cherso (auch \"Patrizzi\", \"Patricio\", latinisiert \"Franciscus Patricius\", kroatisch \"Frane Petrić\" oder \"Franjo Petrić\", auch \"Petriš\"; * 25. April 1529 in Cres; † 7. Februar 1597 in Rom) war ein venezianischer Humanist, Philosoph, Schriftsteller, Literatur-, Staats- und Geschichtstheoretiker, Militärwissenschaftler und Dichter kroatischer Abkunft. ", "id": 228055} {"src_title": "Charles de Foucauld", "tgt_title": "Charles de Foucauld", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Charles de Foucauld pocházel ze štrasburské aristokratické rodiny. V šesti letech mu zemřeli oba rodiče a on se se svou sestrou Marií přestěhoval k dědečkovi do Nancy. Byl poslán na jezuitskou internátní školu v Paříži. Přísné prostředí se mu protivilo a začal se stavět do opozice. V 17 letech se prohlásil za agnostika. Charles de Foucauld v 18 letech odešel na vojenskou akademii Saint-Cyr. V říjnu 1880 byl poslán do Alžírska. Tam jej poprvé oslovil život Arabů. 28. ledna 1882 s ním armáda rozvázala pracovní poměr, svůj podíl na tom měla neposlušnost vůči nadřízeným i milostné aféry. Naučil se arabsky a vydal na expedici po Alžírsku. Během cesty zakreslil 20 map a 135 skic. Zápisky vydal knižně. V té době začal vážně uvažovat o víře. Modlil se: \"„Bože, jestli existuješ, dej se mi poznat!“\" K obrácení mu pomohla zpověď u kněze Heriho Huvelina\".\" Roku 1890 se stal členem trapistického řádu ve Francii a později v Akbezu na Syrsko-turecké hranici. V roce 1897 však řád opustil a odešel do Nazaretu. Začal vést osamocený život modlitby poblíž kláštera chudých sester sv. Kláry. O 4 roky později byl vysvěcen na kněze ve Viviers a vrátil se na území francouzského Alžírska, kde na Sahaře žil poustevnickým životem. Usadil se v Béni Abbès u marockých hranic a v druhé polovině roku 1911 si na výšinách Assekremu v pohoří Ahaggar vybudoval malou ermitáž \"adorace a pohostinnosti\". Přesídlil do oblasti Tamanrassetu, aby mohl žít mezi Tuaregy, naučil se jejich jazyk a začal pracovat na sepsání gramatiky a slovníku. Sestavil první tamašsko (tuarežsko)-francouzský slovník a publikoval jej pod pseudonymem. Toto dílo se díky četným příkladům z praxe stalo velmi důležitým pro berberology. Foucauld se rozhodl založit řeholní kongregaci Malých bratrů Ježíšových. Dne 1. prosince 1916 byl Charles de Foucauld zabit nájezdnými lupiči před dveřmi své poustevny. Tuaregové pohřbili de Foucaulda podle jeho poslední vůle poblíž vchodu do poustevny. V roce 1929 však byly ostatky Charlese de Foucaulda převezeny do oázy El Goléa, pozdější El Menia v provincii Ghardája, a pohřbeny na malém křesťanském hřbitově sv. Josefa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Charles Eugène de Foucauld (15. září 1858 Štrasburk – 1. prosince 1916 Tamanrasset) byl francouzský důstojník, katolický kněz a mnich žijící poustevnickým způsobem života mezi Tuaregy na Sahaře v Alžíru. ", "tgt_summary": "Charles Eugène Vicomte de Foucauld de Pontbriand, \"Charles de Jésus\", im Deutschen auch Bruder \"Karl von Jesus\", (* 15. September 1858 in Straßburg; † 1. Dezember 1916 in Tamanrasset, Algerien) war ein französischer Forscher, Offizier im 2 régiment de hussards, Priester, Mönch und Eremit. Er wurde im Zusammenhang mit dem Ersten Weltkrieg vor seiner Klause von Senussi ermordet und am 13. November 2005 von Papst Benedikt XVI. seliggesprochen. Nach seinem Tod wurden elf Ordensgemeinschaften und acht weitere Gemeinschaften und Säkularinstitute gegründet, die sich auf Charles de Foucauld berufen.", "id": 2074275} {"src_title": "Georgij Beregovoj", "tgt_title": "Georgi Timofejewitsch Beregowoi", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Absolvoval luhanské letecké učiliště. Během II. světové války byl ve věku 20 let pilotem bombardovacího letounu, s nímž podnikl 186 bojových letů. Jednou byl sestřelen, zachránil se na padáku. S Rudou armádou se dostal až k osvobození Československa. Po válce absolvoval vojenskou leteckou akademii a v roce 1948 se stal zkušebním pilotem. V roce 1961 získal titul zasloužilého zkušebního letce SSSR a krátce poté požádal o zařazení do výcvikového střediska kosmonautů. Teprve tam se naučil plavat, zvládnout teorii nebeské mechaniky, techniku kosmických lodí i přístrojového vybavení. Nacvičoval pilotáž společného letu obou Sojuzů. Nedosahoval sice tak dobrých výsledků ve výcviku, jako jeho kolegové, byl však protlačován jako válečný veterán. V roce 1965 absolvoval let na jednom z prvních Sojuzů, hned po tragickém úmrtí Komarova na Sojuzu 1.", "section_level": 1}, {"title": "Let do vesmíru.", "content": "Dne 26. října 1968 odstartoval ve svých 47 letech s kosmickou lodí Sojuz 3 k letu trvajícímu téměř 95 hodin a to den po vypuštění bezpilotního Sojuzu 2. Letěl sám. Smysl jeho letu bylo zkoušet automatické a ruční spojení dvou lodí typu Sojuz.. Spojení se mu nezdařilo, protože spotřeboval příliš mnoho paliva a dostal se jen 40 metrů k druhému Sojuuzu. Tento neúspěch nebyl veřejnosti oznámen, oficiálně se měly jen ověřit možnosti přibližovacího manévru.", "section_level": 1}, {"title": "Po letu do kosmu.", "content": "Po zdánlivě úspěšném absolvování letu dostal obvyklou Hvězdu hrdiny SSSR a byl povýšen do hodnosti generálporučíka letectva SSSR. Do kosmu už nebyl puštěn a stal se náčelníkem střediska J. A. Gagarina pro výcvik kosmonautů. Byl ženatý a měl dvě děti. Zemřel na pooperační komplikace ve věku 74 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Georgij Timofejevič Beregovoj (, / \"Heorhij Tymofijovyč Berehovyj\") (15. dubna 1921 Fjodorovka v Poltavské oblasti Ukrajinské SSR – 30. června 1995 Moskva) byl sovětský kosmonaut ukrajinského původu.", "tgt_summary": "Georgi Timofejewitsch Beregowoi (; * 15. April 1921 in Fjodoriwka, heute Oblast Poltawa, Ukraine; † 30. Juni 1995 in Moskau) war ein sowjetischer Kosmonaut.", "id": 1009406} {"src_title": "Akademismus", "tgt_title": "Akademische Kunst", "src_document": [{"title": "Původ a vývoj.", "content": "Francouzská Akademie výtvarného umění \"(L’Académie des Beaux-Arts)\" měla 50 členů. V roce 1795 byly sjednoceny její sekce. Škola výtvarného umění \"(L’Ecole des Beaux-Arts)\" se tak jmenuje od roku 1793. Má tři sekce: malbu, sochařství a architekturu. Profesoři školy měli \"les ateliers d’artistes\", kde hlouběji seznamovali studenty se svou technikou. Akademičtí malíři často vystavovali na oficiálních každoročních salonech. Díla vybírala porota. Automaticky mohli vystavovat pouze držitelé medailí. Nejslavnější akademickou výstavou byl Salón, který byl pořádán od roku 1737 každý rok v dubnu v Paříži v Apolónově salónu (\"Salon d’Apollon\") v Louvre. (V letech 1802–1831 a 1852–1863 byl pořádán jako bienále.) Po roce 1890 nastal po rozpadu na dva soupeřící Salony jeho úpadek a mezi poslední významné akademisty patřil francouzský malíř William-Adolphe Bouguereau (1825–1925), který patřil mezi nejvýznamnější umělce v tomto stylu výtvarného umění. S akademismem je úzce spjat Římský konkurs \"(Le concours de Rome)\", jehož vítěz obdržel Římskou cenu \"(Premier Grand Prix de Rome)\" – tříleté stipendium pro nejnadanějšího malíře, aby v Římě studoval antické umění. Byl organisován od roku 1664 a zrušen v roce 1967. Od roku 1803 stipendisté bydleli ve \"Villa Médicis\", sídle \"Académie de France\". Po roce 1874 byl soupeřem akademismu modernismus – \"avant-garde\" (tedy impresionismus, který však byl ještě více méně součástí tradičního umění; od 80. let postimpresionismus a symbolismus). Dá se říci, že jako uznávané umění akademismus skončil před první světovou válkou. Po druhé světové válce byl považován za zpátečnické umění, které dusilo nastupující pokrokové směry. Renesance akademismu začala na konci 70. let 20. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Akademismus je styl ve výtvarném umění, který v druhé polovině 19. století završil klasicismus. Pro akademismus je charakteristická dokončenost a hladkost malby. Vychází z antiky a vrcholné renesance. Jednou z používaných technik je barokní caravaggiovský šerosvit.", "tgt_summary": "Die Akademische Kunst, auch Akademischer Realismus oder Akademismus, seltener Akademizismus genannt, war ein europäischer Kunststil vom 17. bis zum 19. Jahrhundert. Er legte seinen Schwerpunkt auf die strenge Einhaltung der formalen technischen und ästhetischen Regeln der Kunstakademien. ", "id": 636118} {"src_title": "Isoniazid", "tgt_title": "Isoniazid", "src_document": [{"title": "Lékařské použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tuberkulóza.", "content": "Isoniazid se často používá k léčbě latentních i aktivních infekcí tuberkulózy. U osob s infekcí Mycobacterium tuberculosis citlivou na isoniazid jsou léčebné režimy založené na isoniazidu obvykle účinné, pokud osoby dodržují předepsanou léčbu. Nicméně u osob s infekcí M. tuberculosis rezistentní na isoniazid léčebné režimy založené na isoniazidu často selhávají. Isoniazid byl schválen jako profylaktická terapie pro následující populace:", "section_level": 2}, {"title": "Netuberkulózní mykobakterie.", "content": "Isoniazid byl široce používán v léčbě komplexu ‘‘Mycobacterium avium‘‘ jako součást režimu zahrnujícího rifampicin a ethambutol. Pokusy naznačují, že isoniazid zabraňuje syntéze kyseliny mykolové v komplexu \"M. avium\", jako je tomu u \"M. tuberculosis\", a i když není baktericidní vůči komplexu \"M. avium\", značně potencuje účinek rifampicinu. Zavedení makrolidů vedlo k poklesu tohoto použití. Ale protože rifampicin je v léčebném komplexu \"M. avium\" silně poddávkován, měl by se tento účinek možná znovu prozkoumat.", "section_level": 2}, {"title": "Zvláštní populace.", "content": "Doporučuje se, aby těhotné nebo kojící ženy s aktivní tuberkulózou užívaly isoniazid. Preventivní léčba by měla být odložena až po porodu. Kojící matky vylučují relativně nízkou a netoxickou koncentraci INH v mateřském mléce a pro jejich děti je tedy riziko vedlejších účinků malé. Těhotné ženy i kojenci kojení matkami užívajícími INH by měli vitamín B6 užívat ve formě pyridoxinu, aby se minimalizovalo riziko poškození periferních nervů. Vitamin B6 se používá k prevenci deficitu B6 vyvolaného isoniazidem a neuropatií u lidí s rizikovým faktorem, jako je těhotenství, laktace, infekce HIV, alkoholismus, diabetes, selhání ledvin nebo podvýživa. Lidé s dysfunkcí jater jsou vystaveni vyššímu riziku hepatitidy způsobené INH a mohou potřebovat nižší dávku. Hladiny jaterních enzymů v krevním řečišti by měly být často kontrolovány u alkoholiků, těhotných žen, uživatelů IV drog, osob starších 35 let a u osob s chronickým onemocněním jater, těžkou dysfunkcí ledvin, periferní neuropatií nebo infekcí HIV, protože jsou náchylnější k rozvoji hepatitidy z INH.", "section_level": 2}, {"title": "Vedlejší účinky.", "content": "Až 20 % lidí užívajících isoniazid má periferní neuropatii při užívání dávek 6 mg/kg hmotnosti denně nebo vyšší. Gastrointestinální reakce zahrnují nevolnost a zvracení. Může se také vyskytnout aplastická anémie, trombocytopenie a agranulocytóza v důsledku nedostatečné produkce červených krvinek, krevních destiček a bílých krvinek v kostní dřeni. Reakce přecitlivělosti jsou také časté a mohou se projevit makulopapulární vyrážkou a horečkou. Asymptomatické zvýšení sérových koncentrací jaterních enzymů se vyskytuje u 10 % až 20 % osob užívajících INH a koncentrace jaterních enzymů se obvykle vrátí do normálu, i když léčba pokračuje. K isoniazidu patří varování před těžkou a někdy fatální hepatitidou, která je závislá na věku: postihuje 0,3 % osob ve věku 21 až 35 let a více než 2 % osob starších 50 let Mezi příznaky jaterní toxicity patří nevolnost, zvracení, bolest břicha, tmavá moč, bolest pravého horního kvadrantu a ztráta chuti k jídlu. Černé a hispánské ženy jsou vystaveny vyššímu riziku hepatotoxicity vyvolané isoniazidem. Pokud se to stane, bylo prokázáno, že jaterní toxicita vyvolaná isoniazidem se vyskytuje u 50 % pacientů během prvních 2 měsíců léčby. Někteří doporučují pečlivé sledování funkce jater u všech lidí, kteří jej užívají, jiní doporučují monitorování pouze u některých populací. S užíváním isoniazidu byly někdy spojeny bolesti hlavy, špatná koncentrace, přírůstek hmotnosti, špatná paměť, nespavost a deprese. Všichni pacienti a zdravotníci by si měli být vědomi těchto závažných nežádoucích účinků, zejména pokud je podezření na sebevražedné myšlenky nebo chování. Isoniazid je spojen s nedostatkem pyridoxinu vitaminu B6. Isoniazid má podobnou strukturu jako vitamin B6, což vede k relativnímu deficitu B6, který může vést k příznakům pellagry. Isoniazid je také spojován se zvýšeným vylučováním pyridoxinu. Pyridoxal fosfát (derivát pyridoxinu) je vyžadován pro syntázu d-aminolevulové kyseliny, což je enzym zodpovědný za krok omezující rychlost syntézy hemu. Proto nedostatek pyridoxinu indukovaný isoniazidem způsobuje nedostatečnou tvorbu hemu v časných červených krvinkách, což vede k sideroblastické anémii.", "section_level": 1}, {"title": "Lékové interakce.", "content": "Lidé užívající isoniazid a acetaminofen jsou vystaveni riziku toxicity paracetamolů. Předpokládá se, že isoniazid vyvolává jaterní enzym, který způsobuje, že se větší množství acetaminofenu metabolizuje na toxickou formu. Isoniazid snižuje metabolismus karbamazepinu, čímž zpomaluje jeho odstraňování z těla. Lidem užívajícím karbamazepin by se měla sledovat hladina karbamazepinu a podle potřeby upravit jeho dávku. Isoniazid může po dlouhodobé léčbě snížit sérové hladiny ketokonazolu. To je vidět při současném podávání rifampinu, isoniazidu a ketokonazolu. Isoniazid může zvýšit množství fenytoinu v těle. Při podávání isoniazidu může být nutné upravit dávky fenytoinu. Isoniazid může zvyšovat plazmatické hladiny teofylinu. Jsou případy, kdy teofylin zpomaluje vylučování isoniazidu. Měly by být sledovány hladiny teofylinu i isoniazidu. Hladiny valproátu se mohou zvyšovat, pokud se užívá s isoniazidem. Hladiny valproátu by měly být sledovány a v případě potřeby upraveny.", "section_level": 1}, {"title": "Mechanismus působení.", "content": "Isoniazid je proléčivo a musí být aktivován bakteriálním katalázo-peroxidázovým enzymem v \"Mycobacterium tuberculosis\" zvaném KatG. KatG katalyzuje tvorbu isonikotinového acylového radikálu, který se spontánně páruje s NADH za vzniku nikotinoyl-NAD aduktu. Tento komplex se pevně váže na enoyl-acylovou nosičovou proteinovou reduktázu InhA, čímž blokuje přirozený enoyl-AcpM substrát a působení syntázy mastných kyselin. Tento proces inhibuje syntézu mykolových kyselin, které jsou nezbytné složky mykobakteriální buněčné stěny. Katalytickou aktivací isoniazidu, včetně oxidu dusnatého vzniká řada radikálů, která je také důležitá při působení jiného antimykobakteriálního prekurzoru léčiva. Isoniazid je baktericidní k rychle se dělícím mykobakteriím, je však bakteriostatický, pokud mykobakterie rostou pomalu. Inhibuje systém cytochromu P450 a působí tak jako zdroj volných radikálů. Isoniazid je mírný inhibitor monoaminooxidázy (MAO-I).", "section_level": 1}, {"title": "Metabolismus.", "content": "Isoniazid dosahuje terapeutických koncentrací v séru, mozkomíšním moku a v případě krakových granulomů. Metabolizuje se v játrech acetylací na acetylhydrazin. Dvě formy enzymu jsou zodpovědné za acetylaci, takže někteří pacienti metabolizují lék rychleji než ostatní. Proto je poločas rozpadu bimodální, s \"pomalými acetyátory\" a \"rychlými acetylatory\". Graf počtu osob versus čas ukazuje vrcholy v jedné a třech hodinách. Výška vrcholů závisí na etnicitě testovaných lidí. Metabolity se vylučují močí. V případě selhání ledvin není obvykle nutné dávkování upravovat.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Tři farmaceutické společnosti se neúspěšně pokoušely patentovat látku současně, především firma Roche, která vypustila svoji verzi, Rimifon, v roce 1952. Teprve se zavedením isoniazidu bylo možné uvažovat o léčení tuberkulózy. Lék byl poprvé testován na komunitě indiánů Navajo v rezervaci \"Many Farms\", která měla problémy s tuberkulózou a protože tato populace nebyla dříve léčena streptomycinem, v té době hlavní léčbou tuberkulózy. Isoniazid spolu s příbuzným iproniazidem patřily mezi první léčiva označovaná jako antidepresiva.", "section_level": 1}, {"title": "Příprava.", "content": "Isoniazid je derivát kyseliny isonikotinové. Vyrábí se s použitím 4-kyanopyridinu a hydrazinhydrátu. V jiné metodě se tvrdí, že isoniazid byl vyroben z výchozího materiálu kyseliny citrónové.", "section_level": 1}, {"title": "Obchodní značky.", "content": "Hydra, Hyzyd, Isovit, Laniazid, Nydrazid, Rimifon a Stanozide.", "section_level": 1}, {"title": "Chromatografie.", "content": "Hydrazid kyseliny isonikotinové se také používá v chromatografii k rozlišení mezi různými stupni konjugace v organických sloučeninách zabraňujících ketonové funkční skupině. Test funguje tak, že se vytvoří hydrazon, který může být detekován svým bathochromním posunem.", "section_level": 2}, {"title": "Psi.", "content": "I když isoniazid lze použit u psů, existují obavy, že může způsobit i záchvaty.", "section_level": 2}], "src_summary": "Isoniazid, také známý jako isonikotinylhydrazid (INH), je antibiotikum používané k léčbě tuberkulózy. Pro aktivní tuberkulózu se často používá společně s rifampicinem, pyrazinamidem a buď streptomycinem, nebo ethambutolem. Pro latentní tuberkulózu se často používá samotné. Lze jej použít pro atypické typy mykobakterií, jako je \"M. avium\", \"M. kansasii\" a \"M. xenopi\". Obvykle se užívá ústy, ale může se aplikovat injekcí do svalu. Mezi časté nežádoucí účinky patří zvýšené hladiny jaterních enzymů v krvi a snížená citlivost v rukou a nohou. Závažné vedlejší účinky mohou zahrnovat zánět jater. Není jasné, zda je použití v těhotenství pro dítě bezpečné. Použití během kojení je pravděpodobně bezpečné. Pro snížení rizika vedlejších účinků lze podávat Pyridoxin. Isoniazid působí částečně narušením tvorby buněčné stěny bakterií, což má za následek smrt buněk. ", "tgt_summary": "Isoniazid, auch \"Isonicotinsäurehydrazid\", engl. isonicotinic acid hydrazide, abgekürzt \"INH\", ist ein bakterizides Antibiotikum, das vor allem in Kombination mit Rifampicin zur Behandlung der Tuberkulose angewendet wird. Bei HIV-Patienten kann die prophylaktische Behandlung mit Isoniazid die Anzahl der Tuberkulose-Erkrankungen und auch die Gesamttodesfälle reduzieren.Betina Durovni, Valeria Saraceni, Lawrence H Moulton, Antonio G Pacheco, Solange C Cavalcante, Bonnie S King, Silvia Cohn, Anne Efron, Richard E Chaisson, Jonathan E Golub: \"Effect of improved tuberculosis screening and isoniazid preventive therapy on incidence of tuberculosis and death in patients with HIV in clinics in Rio de Janeiro, Brazil: a stepped wedge, cluster-randomised trial.\" In: \"The Lancet Infectious Diseases.\" 2013, S.,. ", "id": 2259514} {"src_title": "Atabeg", "tgt_title": "Atabeg", "src_document": [{"title": "Původ a význam.", "content": "Slovo \"Atabeg\" je tureckého původu a znamená \"staršina\". Pokud turecký vládce zemřel a zanechal nezletilého dědice, bylo praxí jmenovat poručníka, aby mladého prince ochraňoval. Tito poručníci se často ženili s ovdovělými královnami, čímž se z poručníka stal otec. Titul atabega byl běžný v zemích se seldžuckou vládou. Na Blízkém východě se rozšířil ve 12. století. Používal se také v Mezopotámii. Obdobou titulu \"atabeg\" u tureckých kmenů v Persii byl Khan. Titul atabega také nosili někteří úředníci ve fátimovském Egyptě. Někteří z nich si před rozpadem fátimovského chalífátu a jeho začleněním do seldžuckého impréria přisvojili titul Sultána. Po skončení turecké vlády v Egyptě se titul atabeg používal jen občas. Ázerbájdžánská dynastie Ildenizů uvedla do praxe titul \"Atabeg-e-Azam\" (Veliký atabeg), čímž dávali najevo svou moc a nezávislost na seldžuckých sultánech. Perští šáhové příležitostně používali alternativu titulu \"Atabeg-e-Azam\" - Vazir-e-Azam (Nejvyšší vezír).", "section_level": 1}, {"title": "Atabegské dynastie.", "content": "Čtyři nejvýznamnější atabegské dynastie byly:", "section_level": 1}, {"title": "Blízký východ.", "content": "Počátkem 12. století se atabegové zformovali do mnoha dynastií, které byly rozesety po celém seldžuckém panství. Tyto dynastie byli zakládány stále více se emancipujícími Mamlúky, kteří drželi vysoké úřady pod vládou seldžuckých emírů. Když emírové umírali, Mamlúci se poprvé stali místokráli a poručníky za emírovi právoplatné potomky, čímž v praxi uzurpli moc z rukou svých pánů. Takto se dostal k moci a založil dynastii atabegů (1103 - 1128) v Damašku atabeg Tughtigin. Městu Mosul vládli atabegové z rodu Aksunkur a Zengi. Roku 1128 se Zengi stal jediným vládcem Mosulu a krátce na to se prohlásil pánem celé severní Mezopotámie a Sýrie. Severní části Luristanu, dříve známá jako Lurikuchik (malý Luristan) vládli nezávislí atabegové z rodu Khurshidi až do počátku 17. století, kdy poslední atabeg Shah Verdi Khan byl odstraněn perským šáhem Abbasem I. a vládu v zemi předal Husainu Khanovi, vůdci proti němu rebelského kmene. Nicméně namísto titulu atabeg byl Husainovi dán guvernérský titul \"Wali\", který dále nosili Husainovi následovníci. Jižní část Luristanu, Velký Luristan byl nezávislý stát pod vládou rodu Fazleviehů v letech 1160 - 1424. Hlavní město byl Idaj, z něhož dnes zbyly jen ruiny.", "section_level": 2}, {"title": "Kavkaz.", "content": "Shams al-Din Eldiguz (1137 – 1175), Veliký atabeg tureckého sultána z Bagdádu, v Ázerbájdžánu a severo-západní části Íránu založil vlastní nezávislý stát a dynastii, které trvali až do roku 1225. Titul atabega byl ve středověku znám i v křesťanské Gruzii, kde se však jednalo o dvorskou hodnost, byl to správce dvora a vychovatel dětí královské rodiny. I zde ale docházelo k příapdům, že se stal atabeg regentem nezletilého krále.", "section_level": 2}], "src_summary": "Atabeg (turecky Atabey) byl turecký šlechtický titul, udělovaný správcům vzdálenějších provincií. Zmínka o užívání titulu atabeg se poprvé objevila u seldžuckých Turků.", "tgt_summary": "Den türkischen Titel Atabeg ( / ; später auch \"Atabey\"; von türkisch \"ata\" = „Vater“ und \"beg\" bzw. \"bey\" = „Herr“, „Führer“), welcher vor allem vom 11. bis zum 13. Jahrhundert in Gebrauch war, trugen ursprünglich die als Vormünder, Beschützer und Tutoren fungierenden Erzieher minderjähriger Prinzen und Prinzessinnen aus der Seldschukendynastie. ", "id": 2109448} {"src_title": "Hepatocyt", "tgt_title": "Hepatozyt", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Hepatocyty jsou polyedrické, asi 30 μm velké buňky se světlým, kulatým jádrem a jedním nebo dvěma výraznými jadérky. Většinou mají pouze jedno jádro, ale dvoujaderné hepatocyty jsou časté. Hepatocyty nenasedají na žádnou bazální membránu. Jednou stranou směřují směrem ke krevní vlásečnici a boky se dotýkají ostatních hepatocytů. V místech, kde na sebe těsně naléhají jednotlivé hepatocyty, je jejich okraj hladký a jednotlivé buňky jsou spojené buněčnými spoji, desmozomy. Výjimku tvoří místa, kde dva sousedící hepatocyty vytváří žlučovou kapiláru, kam je produkována žluč. Zde dva k sobě přiléhající hepatocyty vytvoří prostor vchlípením cytoplazmy a jeho utěsněním dalšími buněčnými spoji, kromě desmozomů také těsnými spoji (tight junction) a vodivými spoji (gap junction). Cytoplazmatická membrána směřující dovnitř žlučové kapiláry se vychyluje v pravidelné mikroklky. Strana směřující ke krevní vlásečnici je rovněž vybavena mikroklky, které jsou ale nepravidelné. Mikroklky směřují do tzv. Disseho prostoru, což je 0,2-0,5 μm široký prostor mezi endotelovou buňkou vlásečnice, neboli sinusoidy, a hepatocytem.", "section_level": 1}, {"title": "Organely hepatocytu a jejich funkce.", "content": "Jádro hepatocytu je kulaté a tvoří 5–10 % objemu buňky. Ve světelném mikroskopu se jeví světle, protože většina chromatinu je tzv. euchromatin, s aktivní transkipcí genů. Asi 25 % hepatocytů má dvě jádra. Vzácností není ani zvýšená ploidie jader, která je přímo úměrná velikosti jádra. Můžou být tetraploidní, se čtyřmi chromozomovými sadami, a od dvaceti let věku člověka se objevují i oktoploidní jádra. Velké množství chromozomových sad v jádrech hepatocytů je však považováno za prekancerózní změny. Časté jsou jaderné inkluze tvořené glykogenovými zrny či tukovými kapénkami. Bohatě rozvinuté je endoplazmatické retikulum. Je to soustava cisteren a kanálků tvořených membránou, která se napojuje na buněčné jádro. Tvoří 15–20 % objemu buňky a jeho celkový povrch je 63000 μm, což je asi 38× víc než povrch cytoplazmatické membrány celé buňky. Při metabolickém stresu se dokáže ještě zvětšit. 60 procent endoplazmatického retikula hepatocytu je tvořeno drsným endoplazmatickým retikulem, na jehož membráně jsou přítomné ribozomy. Zde jsou syntetizovány bílkoviny, a to především albumin, srážecí faktory a enzymy, jako je glukóza-6-fosfatáza. V játrech jsou tvořeny všechny bílkoviny krevní plazmy kromě gama-globulinů, a jejich syntéza probíhá právě na drsném ER. Dále jsou zde tvořeny triacylglyceridy z volných masných kyselin a spojovány s proteiny za vzniku lipoproteinů, a tato organela se podílí i na syntéze glykogenu. Hladké endoplazmatické retikulum je místem, kde probíhá množství biochemických reakcí, na jeho membránách se nachází skupina cytochromů P450, kde dochází k oxidaci substrátů a detoxikaci cizorodých látek, je zde také syntetizován cholesterol, steroidy a žlučové kyseliny a probíhá zde degradace hemu. Soustava Golgiho aparátu slouží k transportu, přechovávání a úpravě látek syntetizovaných buňkou. V hepatocytu se váčky Goldiho aparátu nachází především v blízkosti žlučové kapiláry, podílí se zřejmě významně na produkci žluči. Mitochondrie hepatocytů jsou početné. Na kristách vnitřní membrány mitochondrií probíhají procesy, které zásobují hepatocyt energií, především pak oxidativní fosforylace. Matrix mitochondrií je místem, kde se odehrává Krebsův cyklus, částečně i beta-oxidace mastných kyselin, část ornitinového cyklu, některé kroky syntézy steroidů a syntéza hemu. Peroxizomy se nachází především v blízkosti hladkého endoplazmatického retikula a glykogenových inkluzí. Jejich funkce je spojena především s oxidací vyšších karboxylových kyselin a eikosanoidů a syntézou plazmalogenů a cholesterolu. Kromě toho obsahuje také enzymy, jako je glykolátoxidáza, kataláza, a oxidáza D-aminokyselin. Lyzozomy se rovněž nachází v blízkosti žlučové kapiláry. Obsahují proteolytické enzymy a slouží též jako zásobárna železa v podobě ferritinu, ukládají také měď, žlučové pigmenty a lipofuscin. V cytoplazmě hepatocytu jsou přítomné četné inkluze, především glykogenu, dále lipidové kapénky a granula ferritinu. Lipidové kapénky tvoří 0,3-2,1 % objemu buňky. Plazmatická membrána hepatocytů je vyztužena vláknitými bílkovinami, které tvoří podpůrný cytoskelet, udržující tvar buňky. Tuto funkci mají zvláště intermediární filamenta, u hepatocytů se jedná o cytokeratiny. Cytokeratinová vlákna se táhnou od perinukleární oblasti k cytoplazmatické membráně, kde jsou ukotvena v pevných buněčných spojích, desmozomech. Udržují tak stabilní tvar buňky a celé tkáně. Lidské hepatocyty obsahují cytokeratiny typu 8 a 18. S desmozomy jsou asociována také mikrofilamenta, tvořená aktinem. Jsou kontraktilním elementem, v hepatocytu se vyskytují především pod cytoplazmatickou membránou v blízkosti žlučové kapiláry, kterou tak vyztužují, a pronikají také do mikroklků. Zajišťují tak motilitu kapiláry a proudění žluči. Poslední složkou cytoskeletu hepatocytů jsou mikrotubuly, které slouží jako \"koleje\" k transportu organel a umožňuje také jaderné dělení tvorbou dělícího vřeténka. Cytoplazmatická membrána je rozdělena na tři specializované oblasti podle toho, jestli směřuje do Dysseho prostoru, do žlučové kapiláry nebo k jiným hepatocytům. Tyto oblasti se liší jak vlastnostmi samotné membrány, jako je její fluidita, po enzymovou i receptorovou výbavu. Část cytoplazmatické membrány, která tvoří žlučovou kapiláru, tvoří asi 15 % povrchu hepatocytu. Transport látek na ní je jednosměrný, z hepatocytu směrem do lumina kapiláry. V membráně jsou umístěné enzymy alkalická fosfomonoesteráza a ATP-áza. Ze všech stran je utěsněna těsnými spoji, které zabraňují úniku makromolekul do mezibuněčného prostoru mezi hepatocyty. Na laterálních plochách hepatocytů jsou pravidelně rozmístěné desmozomy a vodivé spoje, kterými spolu komunikují sousedící buňky. Na membráně přivrácené do Dysseho prostoru je možný oboustranný transport látek.", "section_level": 1}, {"title": "Enzymatická výbava.", "content": "Hepatocyty mají enzymatickou výbavu k průběhu většiny metabolických drah v organismu. Játra slouží jiným orgánům a tkáním, které tyto enzymy netvoří. Speciálními enzymy hepatocytů jsou: V játrech se pro užití v organismu zpracovávají volné mastné kyseliny, laktát, glycerol, fruktóza a aminokyseliny a nezastupitelná je role jater v udržování stálé koncentrace glukózy v krvi.", "section_level": 1}, {"title": "Uspořádání hepatocytů.", "content": "Hepatocyty jsou v jaterní tkáni uspořádány do trámců, které se větví a zase se spojují v pruzích vedoucích od centrální žíly po okraj jaterního lalůčku, který má tvar šestibokého hranolu, s centrální žílou uprostřed. V místech, kde se dotýkají tři sousedící lalůčky, probíhá jaterním parenchymem větev jaterní tepny, portální žíly a žlučovod, toto uspořádání tvoří tzv. triádu. Trámce hepatocytů jsou obvykle jeden až dvě buňky tlusté, u novorozenců a dětí jsou však tvořeny dvěma nebo více buňkami. Mezi centrální žílou a triádou se v jedné řadě nachází asi 24 hepatocytů. Mezi trámci hepatocytů se proplétají sinusoidy. Protože ne všechny hepatocyty se nachází stejně daleko od přívodní jaterní tepny, jsou nestejně zásobené kyslíkem a živinami. Hepatocyty se podle svého umístění vůči krevnímu zásobení liší i morfologicky a odlišná je i jejich enzymatická výbava a hlavní funkce, které vykonávají. Toto zohledňuje popis tzv. primárního jaterního acinu, který se dělí na tři zóny:", "section_level": 1}, {"title": "Životní cyklus hepatocytů a jejich regenerace.", "content": "Hepatocyty pokusných zvířat žijí asi 150 dní. Staré či poškozené buňky zanikají apoptózou. Ve zdravé jaterní tkáni vzniká stejně nových buněk, jako jich zaniká. Hepatocyty se obnovují dělením: dle potřeby jsou schopny přejít z G fáze do G fáze. Za normálních okolností je mitotický index jaterní tkáně malý, jen asi 1:10–2,2×10, ale rychlost obnovy jaterní tkáně může rychle stoupnout, například po odnětí části jaterní tkáně. Dojde-li k takovému poškození jaterní tkáně, že přežívající hepatocyty obnovu samy nemohou zvládnout, nastupují na jejich místo také kmenové buňky, které jsou v játrech připravené v blízkosti malých žlučových vývodů, mimo těchto kmenových buněk se v hepatocyt může diferencovat také kmenová buňka kostní dřeně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hepatocyt, neboli jaterní buňka, je buňka tvořící základ jaterní tkáně, která je zodpovědná za většinu metabolických pochodů, která probíhají v játrech. Tvoří 78 % objemu jater a 60 % všech buněk tohoto orgánu. V každém miligramu lidských jater se nachází asi 171×10 hepatocytů. Je to epitelová buňka, pro kterou je typická těsná vazba s ostatními buňkami a přítomnost keratinů.", "tgt_summary": "Hepatozyten, auch Leberzellen oder Leberepithelzellen genannt, sind ca. 10 bis 30 Mikrometer große Zellen, die etwa 80 Prozent des Lebervolumens einnehmen. Sie entstammen dem Entoderm der Darmanlage.", "id": 1497523} {"src_title": "Tajuplný ostrov", "tgt_title": "Die geheimnisvolle Insel", "src_document": [{"title": "Děj románu.", "content": "Za americké občanské války \"„Severu proti Jihu“\" uprchne balónem z jižanského zajetí skupina pěti seveřanů vedená Cyrusem Smithem. Jejich balón je větrnou smrští zahnán nad moře, kde je zničen, a uprchlíci se zachrání na pustém ostrově v jižním Tichém oceánu, 2000 km od nejbližšího obydleného místa, ostrovů Polynésie. Na počest amerického prezidenta a bojovníka proti otrokářství Abrahama Lincolna jej nazvou \"Lincolnův ostrov\". Po zajištění holého života využijí trosečníci všech svých vědeckých a technických znalostí a přírodních podmínek ostrova k vybudování pohodlného sídla. Ve skupině trosečníků jsou zastoupena různá povolání (inženýr, lodní tesař, novinář, přírodopisec), je tu vedle nedospělého chlapce také černoch a později dokonce i bývalý trestanec Ayrton (postava z Vernova románu \"Děti kapitána Granta\"), kterého trosečníci našli na blízkém ostrově Tabor. Ti všichni spojí síly, aby přemohli svízele svého postavení a ovládli přírodu ve svůj prospěch. Verne tím oslavuje lidskou solidaritu, sílu kolektivu a přátelství mezi lidmi. S románem \"Dvacet tisíc mil pod mořem\" spojuje knihu \"Tajuplný ostrov\" postava umírajícího kapitána Nema, jehož ponorka \"Nautilus\" má na ostrově základnu. Tím se z klasické „robinzonády“ stal vědeckofantastický román. Kapitán Nemo nejprve tajně trosečníkům pomáhá a torpédem zničí loď pirátů, nemůže však odvrátit sopečnou katastrofu, jež ostrov zničí. Po objevení Nemo trosečníky seznámí se svou minulostí: Je indický kníže Dakkar, který byl duší povstání sipáhijů v roce 1857. Po rozdrcení povstání s dvaceti nejvěrnějšími vybudoval \"Nautilus\" a přijal bojové jméno Nemo (latinsky \"nikdo\"). Muži postupně umírali. Osamělý Nemo se uchýlil do jednoho z přístavů, jež tajně vybudoval, a šest let v něm pobýval, dokud se nesetkal s Cyrusem Smithem a jeho přáteli. Nakonec požádá trosečníky, aby po jeho smrti \"Nautilus\" potopili otevřením kohoutů, které umožňují naplnit ho vodou. Brzy po potopení \"Nautilu\" je ostrov zničen výbuchem sopky. Trosečníci se zachrání na jeho posledním skalisku, které ještě vyčnívá nad vodou, a před smrtí hladem a žízní je zachrání jachta \"Duncan\", připlouvající pro Ayrtona.", "section_level": 1}, {"title": "Filmové adaptace.", "content": "Román byl několikrát zfilmován:", "section_level": 1}, {"title": "Ilustrace.", "content": "Knihu \"Tajuplný ostrov\" poprvé ilustroval Jules Férat. Česká vydání v 60. až 80. letech 20.století proslavilo nakladatelství SNDK (Albatros) v grafické úpravě Jiřího Blažka.", "section_level": 1}, {"title": "Časový nesoulad mezi jednotlivými díly trilogie.", "content": "Mezi jednotlivými díly trilogie panuje časový nesoulad. \"Děti kapitána Granta\" se odehrávají v letech 1864 až 1865. Na konci příběhu, v březnu roku 1865 je Ayrton vysazen na ostrově Tabor. V \"Tajuplném ostrově\" se děj příběhu odehrává v letech 1865 až 1869. Cyrus Smith se svými přáteli nalézá Ayrtona v prosinci roku 1866, přičemž Ayrton prohlašuje, že byl na ostrov vysazen před dvanácti lety, tj. v roce 1854, deset let před datem zmíněným v \"Dětech kapitána Granta\". V \"Tajuplném ostrově\" sděluje Cyrus Smith roku 1869 Nemovi, že ho zná z Aronnaxovy knihy, kterou napsal o své podmořské cestě na palubě \"Nautila\", a Nemo tvrdí, že je to již šestnáct let, co Aronnax z ponorky uprchl. Ale \"Dvacet tisíc mil pod mořem\" se odehrává v roce 1866 a ne v roce 1853. V \"Tajuplném ostrově\" se dále dozvídáme, že kníže Dakkar přijal jméno Nemo po porážce povstání, které se odehrálo v roce 1857, a zemřel údajně po třiceti letech, což by znamenalo rok 1887 a ne 1869. Už Jules Verne i jeho vydavatel Pierre-Jules Hetzel si těchto časových paradoxů byli vědomi. Verne je nakonec vyřešil poznámkou v \"Tajuplném ostrově\", že s ohledem na nejrůznější okolnosti nemohl uvést skutečná data.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tajuplný ostrov (1875, \"L'île mystérieuse\") je jeden z nejznámějších románů francouzského spisovatele Julesa Verna z jeho cyklu \"Podivuhodné cesty\" (\"Les Voyages extraordinaires\"). Tvoří závěrečný díl volné trilogie, do které ještě patří \"Děti kapitána Granta\" (1867-1868, \"Les enfants du capitaine Grant\") a \"Dvacet tisíc mil pod mořem\" (1869-1870, \"Vingt mille lieues sous les mers\"). S předcházejícím díly je spjat některými postavami a částečně i místem děje. Mezi jednotlivými díly však panuje časový nesoulad (viz níže).", "tgt_summary": "Die geheimnisvolle Insel ist ein Roman des französischen Autors Jules Verne. Der Roman wurde erstmals 1874/75 von dem Verleger Pierre-Jules Hetzel unter dem französischen Titel \"L’Île mystérieuse\" in drei Bänden veröffentlicht. Der erste Band trägt den Untertitel \"Les Naufragés de l’Air\" (\"Die Schiffbrüchigen des Luftmeeres\"), der zweite Band \"L’Abandonné\" (\"Der Verlassene\") und der dritte \"Le Secret de l’Ile\" (\"Das Geheimnis\"). Die erste deutschsprachige Ausgabe erschien 1875/76. Der Roman nimmt Bezug auf die zuvor erschienenen Jules-Verne-Werke \"20.000 Meilen unter dem Meer\" und \"Die Kinder des Kapitän Grant\".", "id": 1595958} {"src_title": "Fernand Léger", "tgt_title": "Fernand Léger", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině chovatele dobytka na statku v Argentanu v Normandii a předpokládalo se, že bude pokračovat v rodinné tradici. Po otcově předčasné smrti mu matka povolila studium architektury. V šestnácti letech se šel učit k architektovi do Caen a v roce 1900 odjel do Paříže studovat malířství. Na živobytí si vydělával jako kreslič u architekta a retušér fotografií, zároveň navštěvoval Akademii Julian a bral hodiny v soukromém malířském ateliéru. Dva roky sloužil v armádě (1902–1903). Malířství se začal věnovat ve svých 25 letech. Tehdy byl ovlivněn především impresionismem. V roce 1905 se usadil ve čtvrti Montparnasse ve společném pavilonu pojmenovaném \"Úl\", kde se stýkal s avantgardními umělci. Stal členem uměleckého sdružení Section d'Or, kam patřili také Apollinaire, Delaunay, Duchamp, Kupka a Picabia. Seznámil se s Braquem a Picassem, hlavními představiteli nového malířského směru - kubismu. V roce 1911 byl v Salonu nezávislých vystaven velký Légerův obraz \"Akty v lese (Nus dans la forêt)\", který byl osobitou variantou kubismu. Kritik Louis Vauxcelles ji posměšně označil za \"tubismus\", podle tvarů válců a trubek, z nichž Léger skládal své kompozice v šedohnědých a šedozelených odstínech. V roce 1912 mu obchodník s obrazy Daniel-Henri Kahnweiler uspořádal první samostatnou výstavu a uzavřel s ním smlouvu na výhradní prodej obrazů, což mu zajistilo stálý příjem. V roce 1913 se Léger přestěhoval do samostatného ateliéru. Zúčastnil se bojů první světové války v řadách francouzské armády jako voják u ženistů. Válečná zkušenost dle jeho vlastních slov silně ovlivnila jeho tvorbu. Málem zahynul v bitvě u Verdunu., když byl zasažen plynem. V roce 1916 namaloval během dovolenky obraz \"Voják s dýmkou,\" robustní polofigura jako by byla vytvořena z ocelového materiálu pro děla a granáty. O rok později, když se léčil z otravy plynem, namaloval v lazaretu obraz \"Hráči karet\" s postavami připomínajícími ocelové roboty. Po válce se v jeho dílech objevila jako nový prvek výrazná barevnost (žlutá, červená, modrá, zelená) – symbol vítězství života nad hrůzami války. První tři roky po válce v jeho tvorbě převládaly geometrické tvary, jako jsou kruhy, čtyřúhelníky a lichoběžníky. Toto období je označováno jako \"mechanické,\" neboť všechny jeho malby připomínaly soukolí obřího stroje. Jeho vrcholným dílem je rozměrný obraz \"Město\". V roce 1919 se oženil s Jeanne Lohyovou, kterou poznal už před válkou v prostředí pařížských intelektuálů. Na přelomu dvacátých let se Léger věnoval také filmu a divadlu. Vytvořil několik filmových experimentálních snímků, jako \"Chapliniáda\", \"Kolo života\" nebo \"Nelidská\". Ve filmu \"Mechanický balet\" (1924) použil sérii dynamických obrazů lidí, strojů a různých předmětů (slaměný klobouk, boty, lahve, kola, umělé nohy). Navrhl oponu, dekorace a kostýmy pro baletní představení. V roce 1920 se seznámil s Le Corbusierem, který se stal jeho celoživotním přítelem. S Amédéem Ozenfantem založili v roce 1924 Akademii moderního umění. Léger často vystupoval s přednáškami o umění a tvůrčím procesu nejen ve Francii, ale také v zahraničí. Odklonil se od abstrakce a na jeho obrazech se objevují figury. Z roku 1921 pochází jeden z jeho nejslavnějších obrazů \"Velká snídaně\", v němž robustní postavy tří žen zasadil do kontrastu intimního prostředí. Tyto obrazy často připomínají tvorbu Henriho Rousseaua, kterého obdivoval už od setkání v roce 1909. Souběžně s figurální tvorbou namaloval cyklus \"Oživených krajin\" (\"paysages animés\"), v nichž se vrací do krajiny svého dětství, Normandie. Obrazy jsou komponovány z obdélníků a lichoběžníků, Léger na nich nepoužil perspektivu, nemají atmosféru. Koncem dvacátých let je na jeho obrazech často uplatňován motiv kontrastních předmětů: svazku klíčů a tanečnic letících v prostoru (\"Mona Lisa s klíči\"). Namaloval velkoformátová plátna s charakteristickými postavami \"Tři ženy na červeném pozadí\" (1927), \"Kompozice se třemi postavami\" (1933), \"Akrobatka Marie\" (1933) a \"Adam a Eva\" (1933). Začal se prosazovat i v zahraničí. Vystavoval v Berlíně, Stockholmu, v Londýně navrhl dekorace pro film a v Bruselu vytvořil dekorace sálu pro mezinárodní výstavu umění. Několikrát navštívil Spojené státy a prožil tam období druhé světové války. Vyučoval na Yalově univerzitě. Během svého amerického pobytu začal vytvářet obrazy s postavami a předměty rámovanými černými konturami a volně uspořádanými barevnými pruhy. Jeho tvorba se stala více realistická, zobrazoval scény z běžného života. Z válečného období pochází jeho známý obraz \"Plavci\" (1942–1946), na kterém je barvou zdůrazněn pohyb figur vrhajících se do vody. Po návratu do Francie se stal členem Francouzské komunistické strany. Po druhé světové válce zesílil v jeho umění sociální aspekt. Patřil mezi známé, mezinárodně uznávané umělce. Založil svou vlastní akademii, vychoval mnoho mladých výtvarníků. Cestoval, přednášel, vytvořil na zakázku řadu dekorací: nástěnné malby pro budovu OSN v New Yorku, rozměrnou mozaiku pro průčelí kostela Panny Marie v savojském Plateau d'Assy, návrhy na okna pro kostely v Audincourtu a Courfaivre a pro univerzitu v Caracasu. Namaloval série obrazů s názvem \"Zábava\" a \"Cyklisté\", \"Odpočinek\" a mnoho dalších pláten, které vyzařují pohodu a životní optimismus. Měl výstavy v Paříži, Londýně, New Yorku, Benátkách a dalších městech. V roce 1949 si Léger pořídil ateliér s keramickou dílnou v městečku Biot na azurovém pobřeží. Vznikly tam jeho monumentální sochy a polychromované basreliéfy určené pro konkrétní architekturu. V roce 1950 zemřela jeho žena Jeanne-Augustine a po dvou letech se Léger v 72 letech znovu oženil. Vzal si svou bývalou žákyni Naďu Chodoševičovou, která vedla jeho ateliér. Po svatbě se usadili v Gif–sur–Yvette nedaleko Paříže. V roce 1955 Léger navštívil Československo, kde na něho velký dojem udělala hromadná vystoupení cvičenců na I. celostátní spartakiádě. Fernand Léger zemřel 17. srpna 1955, pochován je na místním hřbitově v Gif-sur-Yvette. Z iniciativy jeho ženy a spolupracovníků bylo v Biot zřízeno muzeum, které vlastní největší kolekci prací Fernanda Légera. Na průčelí budovy je rozměrná mozaika, kterou Léger navrhl pro výzdobu stadionu v Hannoveru, ale projekt nebyl dokončen.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Fernand Léger byl všestranný umělec. Tvořil nejen obrazy a dekorace, ale také rozměrné nástěnné malby, keramiku, sochy, scénické návrhy, ilustrace, tapisérie, vitráže, grafické listy i filmy. Jeho první obrazy byly ovlivněny impresionismem (Seurat, Signac). Většinu prací z tohoto období Léger později zničil, protože s nimi nebyl spokojen. Jedním z mála zachovaných je obraz \"Zahrada mé matky\" z roku 1905. Velký vliv na jeho další vývoj mělo seznámení s tvorbou Paula Cézanna na výstavě Podzimního salonu v roce 1907 a přátelství s malířem Robertem Delauneyem. Jeho plátna z tohoto období jsou osobitým pojetím kubismu, který reálné tvary redukuje na základní geometrická tělesa (válec, kužel a kouli), k nimž přiřadil výrazné barevné odstíny (\"Kuřáci\" 1912, \"Žena v modrém\" 1912, \"Vesnice\" 1914). Léger neprošel analytickým kubismem, ale vytvořil jeho osobité pojetí. Prvořadý význam měla pro něho barva. Od roku 1913 používal strojové prvky, postavy maloval jako roboty. Figury složené z tvarů připomínajících trubky rozšířil o intenzivní, dynamickou barevnost. Sérii těchto silně abstrahovaných obrazů nazval Kontrasty tvarů. V protikladu barev, linií a křivek viděl budoucnost moderní malby. Inspiroval ho svět techniky, moderního průmyslu a velkoměsta. Obraz \"Signální kotouče\" (1918) je syntézou stroje, funkcionality a rytmu života moderního města. Zhruba od roku 1917 došel k jakémusi kubismu zakřivených linií, které ovlivnily i jeho masivní figury podobné robotům a zvýšily působivost jeho výrazných barev. Po válce tvořil obrazy měst, moderních architektur, kol, pák a motorů. Užíval ostrých barevných kontrastů, do středu svých kompozic umisťoval masivní figury. Po roce 1921 na jeho obrazech dominuje lidská postava (\"Žena s kyticí\" 1921). V letech 1917 až 1923 se na jeho obrazech objevuje svět techniky, dopravy a průmyslu. Člověk je postaven na stejnou úroveň se strojem. V polovině dvacátých let (architektonické období) se intenzivně zabýval problémem předmětu v prostoru s cílem využít kontrapunkt pro zvýšení dekorativního účinku obrazu. Ve třicátých letech se jeho tvorba dostala do období dynamického. V pozdějším díle kladl důraz na úlohu barvy pro modelaci prostoru ve spojení s aktuálním světem (\"Strhující síly\" 1937, \"Velká přehlídka\" 1954) Za druhé světové války vytvořil řadu děl s náměty akrobatů a cyklistů. Po návratu do Francie namaloval r. 1949 svůj pověstný obraz \"Konstruktéři\" a uveřejnil soubor textů a litografií s názvem \"Cirkus\". Jeho dílo nese výrazné primitivistické rysy, podobně jako u jemu blízkého Henriho Rousseaua. Všechno bylo u něho jednoduché, elementární, prosté. Obrazy komponoval z jasných barevných tónů. Základním námětem jeho obrazů byl člověk ve spojení s technikou a přírodou. Ukazoval, že zmechanizovaný svět civilizačních prostředků nemůže být překážkou dosažení lidského štěstí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fernand Léger (4. února 1881 – 17. srpna 1955), celým jménem Joseph Fernand Henri Léger, byl všestranný francouzský výtvarník – malíř, sochař, grafik, dekoratér, filmový tvůrce a výtvarný teoretik. Od počátečního období ve stylu kubismu postupně došel k vlastnímu osobitému výrazu, který nese výrazné primitivistické rysy s důrazem na barvu a modelaci figury.", "tgt_summary": "Fernand Léger [] (* 4. Februar 1881 in Argentan in der Normandie; † 17. August 1955 in Gif-sur-Yvette bei Paris) war ein französischer Maler, Bildhauer, Grafiker, Keramiker und Filmregisseur. Sein Frühwerk wird dem Kubismus zugeordnet. In seinen Werken nach dem Zweiten Weltkrieg veränderte sich sein malerischer Stil. Ab den 1920er Jahren integrierte er zunehmend figurative Elemente in seine Gemälde. Légers Spätwerk hatte Einfluss auf die amerikanischen Maler der Pop Art, etwa Roy Lichtenstein.", "id": 825540} {"src_title": "Rakety Angara", "tgt_title": "Angara (Rakete)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Po rozpadu Sovětského svazu část výrobců nosných raket zůstala mimo hranice Ruska, zejména na Ukrajině – například výrobce nosných raket Zenit, Južnoje (nově nazývané Deržavne konstruktorske bjuro „Pivdenne“ im. M. K. Janhelja), nebo výrobce raket Cyklon a Dněpr, Južmaš (nově nazývaný Vyrobnyče Objednanňa Pivdennyj Mašynobudivnyj Zavod imeni A.M. Makarova). Hlavní kosmodrom Sovětského svazu, Bajkonur, leží na území Kazachstánu a Rusko si muselo domlouvat jeho pronájem. To vedlo k rozhodnutí vyvinout zcela nový typ ruské nosné rakety pojmenovaný Angara, který by nahradil rakety vyráběné v zahraničí a umožnil Rusku dosáhnout vesmíru i bez Bajkonuru. Nejprve šlo o náhradu zahraničních nosičů, ale později se uplatnila i další hlediska, jako nahrazení zastaralých nebo neekologických nosičů. K tomuto účelu také bylo nutné postavit nebo upravit vypouštěcí zařízení. Nejprve v Plesecku a později ve Vostočném. Soutěže o zakázku nového nosiče se zúčastnilo několik společností a v roce 1994 byl jako vítěz vybráno Chruničevovo středisko, výrobce nosiče Proton. Právě obchodní úspěch Protonu navíc zajistil Chruničevovu středisku dostatek financí v následujícím období, kdy se vládní finanční zajištění projektu Angara potýkalo s problémy. Počáteční návrh Chruničevova střediska předpokládal pro pohon prvního stupně využití modifikovaného raketového motoru RD-170 a druhý stupeň využívající kombinaci kapalného kyslíku a kapalného vodíku. V roce 1997 byla myšlenka druhého stupně, poháněného vodíkem, opuštěna ve prospěch RP-1 (kerosenu), a koncepce s jedním motorem RD-170 byla nahrazena modulární koncepcí, která je skládána z modulů URM-1, každého s jedním novým jednokomorovým motorem RD-191 odvozeným od čtyřkomorového motoru RD-170. Tento nový modulární nosič však vyžaduje nové vypouštěcí zařízení. V roce 2004 dostal (modulární) návrh nosiče Angara podobu a projekt pokračoval vývojem nosičů. V roce 2008 výrobce motorů RD-191 NPO Energomaš ohlásil, že vývoj motoru a jeho statické testy byly dokončeny a motor je připraven pro výrobu a nasazení, a v roce 2009 byl první dokončený první stupeň Angary dodán Chruničevovu středisku. Následující rok Vladimir Jevgeňjevič Něstěrov, generální ředitel Chruničevova střediska, oznámil, že první testovací let nosiče Angara je předpokládán v roce 2013, a v témže roce první prototyp nosiče Angara dorazil do Plesecka. Dne 9. července 2014, 22 let po prvním návrhu Angary, se konal první start. Jednalo se o testovací suborbitální let Angary verze 1.2PP ze severně položeného kosmodromu Pleseck. Dne 23. prosince 2014 vynesla raketa Angara A5 maketu užitečného zatížení na dráhu přechodovou ke geostacionární (GTO). Další let Angary A5, tentokrát s operačním zatížením, je plánován na konec roku 2016 nebo počátek roku 2017.", "section_level": 1}, {"title": "Popis nosiče.", "content": "Nosič Angara je modulární, což znamená, že jeho základem jsou univerzální raketové moduly, konkrétně v prvním a druhém stupni URM-1 a ve stupni třetím URM-2.", "section_level": 1}, {"title": "URM-1: první stupeň (boostery) a druhý stupeň.", "content": "Na konfiguraci těžkého nosiče Angara A5 je dobře vidět modulární návrh konstrukce těchto nosičů. První a druhý stupeň Angary A5 se skládá z celkem pěti (shodných) modulů URM-1. Okolo centrálního modulu URM-1 druhého stupně jsou připevněny další čtyři postranní urychlovací moduly URM-1 prvního stupně (boostery). Všechny z těchto modulů URM-1 jsou vybaveny jedním motorem Energomaš RD-191, spalující kapalný kyslík a vysoce rafinovaný kerosen (RP-1). Modul URM-1 obsahuje (postupně shora): nádrž kapalného kyslíku, dále následuje mezinádržová struktura obsahující elektroniku pro řízení letu a telemetrii (předávání informací o stavu modulu na Zem), a dále nádrž na kerosen (RP-1). Základna modulu je tvořena motorovou komorou obsahující zařízení pro změnu vektoru tahu motoru a pro řízení otáčení (nosiče) kolem podélné osy.", "section_level": 2}, {"title": "RD-191.", "content": "Jednokomorový motor RD-191 modulu URM-1, je odvozen od čtyřkomorového motoru RD-170, původně vyvinutého pro urychlovací stupně supertěžkého nosiče Eněrgija.", "section_level": 3}, {"title": "URM-2: třetí stupeň.", "content": "Třetí stupeň nosiče Angara A5 (a Angara A3), představuje modul URM-2, používající jeden čtyřkomorový motor RD-0124A (návrh: KB chimavtomatiki) který, stejně jako první a druhý stupeň, spaluje kapalný kyslík a petrolej. Motor RD-0124A je blízký příbuzný motoru RD-0124, který v současné době pohání druhý stupeň Sojuzu 2.1b a Sojuzu 2.1v. V případě Angary A5 má stupeň URM-2 šířku 3,6 metru. Do budoucna je plánováno nahrazení RD-0124A lehčím a jednodušším jednokomorovým motorem RD-0125A.", "section_level": 2}, {"title": "RD-0124A.", "content": "Čtyřkomorový motor RD-0124A modulu URM-2, je odvozen od čtyřkomorového motoru RD-0124, původně vyvinutého pro nosič Sojuz 2.", "section_level": 3}, {"title": "Horní stupně.", "content": "Pro vynášení nákladů na nízkou oběžnou dráhu nebudou nosiče Angara používat horní stupně.", "section_level": 2}, {"title": "Briz-M.", "content": "Pro vyšší oběžné dráhy, jako je například dráha přechodová ke geostacionární a také dráha geostacionární, bude Angara A3 a Angara A5 používat horní stupeň Briz-M (který je v současnosti používán například v nosiči Proton-M), poháněným jedním motorem S5.98M spalujícím NO a UDMH.", "section_level": 3}, {"title": "Block DM-03.", "content": "Druhou alternativou je využití částečně kryogenního horního stupně Block DM-03 který spaluje kerosin a kapalný kyslík.", "section_level": 3}, {"title": "KVTK.", "content": "Další možností je využití zcela kryogenního horního stupně, označeného KVTK. Tento stupeň bude spalovat kapalný vodík a kapalný kyslík, a pohánět ho bude motor RD-0146D, což umožní nosiči Angara A5 zvýšit nosnost na GTO o dvě tuny nákladu.", "section_level": 3}, {"title": "Varianty.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Angara 1.2.", "content": "Nejlehčí Angara je Angara 1.2, která obsahuje pouze jeden modul URM-1 jako první stupeň a modifikovaný stupeň Block I jako druhý stupeň. Má startovací hmotnost 171 tun a může vynést 3,8 tun nákladu na kruhovou oběžnou dráhu 200 km x 60° (LEO).", "section_level": 2}, {"title": "Angara 1.2PP.", "content": "Modifikovaná Angara 1.2 (index 14А125-01), pojmenovaná Angara 1.2PP - \"Angara-1.2 pervyy polyot\", uskutečnila svůj úvodní suborbitální let 9. července 2014. Tento let trval 22 minut a jako zátěž byl nesen hmotový simulátor (zátěž) vážící 1430 kg. Angara 1.2PP vážící 171 tun a zahrnující modul URM-1 jako první stupeň a částečně natankovaný modul URM-2 o šířce 3,6 metru umožnila otestování hlavních částí (složitější) Angary A5 v letu před jejím prvním orbitálním startem, který proběhl ke konci roku 2014.", "section_level": 3}, {"title": "Angara 3.", "content": "Střední konfigurace Angary svými parametry představuje náhradu za nosič Zenit. Na rozdíl od nejlehčí verze Angary je složena ze tří modulů URM-1, z centrálního a dvou postranních. K centrálnímu modulu je připevněn třetí stupeň, URM-2. Nosnost Angary A3 z kosmodromu Pleseck na nízkou oběžnou dráhu kolem Země (LEO) je přibližně 14,6 tuny nákladu, na dráhu přechodovou ke geostacionární (GTO) to za pomoci horního stupně Briz-M to je až 2,4 tuny nákladu. Angara v této konfiguraci zatím neletěla (leden 2016).", "section_level": 2}, {"title": "Angara 5.", "content": "Těžká konfigurace nosiče Angara představuje v první řadě náhradu za nosič Proton. Jak název napovídá, skládá se z celkem pěti modulů URM-1. Používá jeden centrální modul URM-1 jako druhý stupeň. Další čtyři moduly prvního stupně URM-1 jsou připevněny okolo centrálního URM-1.", "section_level": 2}, {"title": "Angara 7.", "content": "Existují návrhy na supertěžkou Angaru A7, která by vážila 1 133 tun a byla schopna vynést 35 tun na 200 km x 60° na nízkou oběžnou dráhu (LEO), nebo ve druhé fázi 12,5 tuny na GTO s využitím zvětšeného modulu KVTK (KVTK-A7), na místo URM-2. Nejsou žádné aktuální plány na vývoj Angary této verze, protože by vyžadovala větší centrální modul, kvůli potřebě nést více pohonných hmot a nutnosti čekat na dokončení vývoje kyslíko-vodíkových motorů pro KVTK. Angara 7 také bude vyžadovat jinou vypouštěcí rampu (než pro konfiguraci Angara 5). Avšak podle šéf-editora Russia's Space News, Igora Marinina, práce na Angaře A7 v současné době probíhají v Chruničevově státním výzkumně-výrobním vesmírném centru.", "section_level": 2}, {"title": "Angara 1.1.", "content": "Angara s Brizem-M jako druhým stupněm. Zrušena.", "section_level": 2}, {"title": "Bajkal.", "content": "Návrh znovupoužitelného pomocného modulu URM-1 s proudovým motorem a křídly, které by mu po startu umožnila přistát na letišti.", "section_level": 2}, {"title": "Angara 100.", "content": "Návrh těžké rakety, z roku 2005, s nosností přes sto tun. Používala by čtyři pomocné motory RD-170, centrální stupeň s RD-180 a horní s RD-0120.", "section_level": 2}, {"title": "Přehled nosností na různé orbitální dráhy.", "content": "Kruhová dráha, výška dráhy 200 km nad Zemí, sklon dráhy 63,1 stupně k rovníkuKruhová dráha, výška dráhy 1500 km nad ZemíEliptická dráha, nejnižší bod dráhy ve výšce 500 km, sklon dráhy 25 stupňůKruhová dráha ve výšce přibližně 35 800 km, nad rovníkem (sklon dráhy 0 stupňů)Úniková dráha (druhá kosmická rychlost)Oběžná dráha kolem Měsíce", "section_level": 1}, {"title": "Testování a výroba.", "content": "Produkce modulů URM a horního stupně Briz-M bude umístěno v dceřiném podniku Chruničevova střediska, ve firmě Proizvodstvennoje objediněnije „Poljot“ v Omsku. V roce 2009, Poljot investoval přes 771,4 miliónů ruských rublů (okolo 25 miliónů USD) do výrobní linky nosičů Angara. Vývoj a testování motoru RD-191 byl podnikem NPO Energomaš dokončen, takže jejich hromadná výroba bude moci být zadána podniku Proton-PM v Permu.", "section_level": 1}, {"title": "Kosmodromy.", "content": "Angara je v současné době primárně vypouštěna z kosmodromu Pleseck na severu evropské části Ruska. Později bude využíván také kosmodrom Vostočnyj, který je umístěn na jihovýchodě Ruska. Kosmodrom Vostočnyj umožňuje vypouštět nosiče s vyšším užitečným zatížením než z Plesecka a také umožní pilotované lety.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rakety Angara představují rodinu nosných raket vyvinutých moskevským Státním kosmickým vědeckovýrobním střediskem M.V.Chruničeva. Tyto nosiče mohou vynést na nízkou oběžnou dráhu 3 800 až 24 500 kg. Spolu s nosnou raketou Sojuz 2 jsou určeny k nahrazení několika starších nosných raket.", "tgt_summary": "Angara (, benannt nach dem gleichnamigen Fluss in Russland) ist der Name einer Familie von Trägerraketen, die zurzeit in Russland vom Raumfahrtunternehmen GKNPZ Chrunitschew entwickelt wird. ", "id": 2073854} {"src_title": "Amaury I. Jeruzalémský", "tgt_title": "Amalrich I. (Jerusalem)", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Po smrti krále Fulka roku 1143 připadl trůn společné vládě královny-vdovy Melisendy a korunního prince Balduina III., který však byl v té době stále nezletilý a jeho podíl na vládě byl jen formální. Když Balduin dosáhl zletilost, požadoval, aby mu matka postoupila vládu. Ta si však chtěla udržet podíl na moci, stejně jako jí dosazený královský konetábl Manassés de Hierges. Království proto bylo rozděleno na sféry vlivu, Balduin ovládal severní část v Galileou, zatímco Melisenda si podržela Judsko na jihu. Amuary tehdy z královského majetku získal údělem Jaffské hrabství. Když dosáhl roku 1151 plnoletosti, přiklonil se na stranu své matky Melisendy. Balduin se zatím na severu chystal na válku a svržení Melisendy. Král následně vtrhl i s vojskem na jih a v Jeruzalémě v Davidově věži obklíčil Melisendu i s bratrem Amaurym. Zatímco Melisenda se musela vzdát vlády a konetábl Manassés musel odejít ze země, Amaury takto potrestán svým bratrem nebyl. Když roku 1153 jeruzalémští křižáci dobyli egyptské město Askalon, připojil ho Balduin III. k lénu svého bratra, které se od té doby nazývalo \"Hrabství Jaffa a Askalon\". V roce 1157 se Amaury oženil s dcerou Joscelina II. z Edessy Agnes, která, poté, co bylo Edesské hrabství dobyto ve čtyřicátých letech 12. století muslimy, i s celou edesskou hraběcí rodinnou žila v jeruzalémském exilu. Nicméně jeruzalémský patriarcha Fulcher měl proti manželství výhrady, neboť Amaury a Agnes měli společného předka Guye de Montlhéry. Oba proto se svatbou počkali, až Fulcher zemře. Agnes měla s Amaurym tři děti: Sibylu, Balduina (IV.) a Alix, která zemřela ještě v dětství.", "section_level": 1}, {"title": "Nástup na trůn.", "content": "Po smrti bezdětného krále Balduina III. roku 1162 (nebo 1163) přešel královský titul na Amauryho. Jeruzalémští baroni však nového krále donutili rozvést se s Agnes, protože ji nepovažovali za vhodnou manželku pro krále, ale Amauryho děti z tohoto svazku byly církví i velmoži uznány legitimními. Agnes dále získala Hrabství Jaffu a Askalon a Amaury nastoupil na trůn jako svobodný.", "section_level": 1}, {"title": "Války s muslimskými sousedy.", "content": "Křižácké státy byly od dob Balduina III. prakticky permanentně ve válce. Poté, co předchozí král s druhou křížovou výpravou zničil spojenectví s Damaškem, rozšířila se nepřátelská fronta tureckého vládce Núr ad-Dínaa, který Damašek ovládl. Království taktéž ztratilo vliv v severní Sýrii, když Byzantská říše vyhlásila svou svrchovanost nad Antiochijským knížectvím, i když byla říše zaměstnána na západě válkami se sicilskými Normany. Hlavním cílem Amauryho vojenského zájmu se stal fátimovský Egypt, který se v té době zmítal v hlubokém politickém úpadku. Křižáci se o Egypt zajímali již od dob Godefroie z Bouillonu a Balduina I., kteří slíbili tehdejšímu jeruzalémskému patriarchovi Daimbertovi z Pisy, že pokud se podaří dobýt Káhiru, přenechají vládu nad Jeruzalémem církvi. Dobytí Askalonu Balduinem III. dalo najevo, že dobytí i celého Egypta je reálné.", "section_level": 1}, {"title": "Tažení do Egypta.", "content": "Svou první výpravu do Egypta vedl Amaury roku 1163 pod záminkou, že Fátimovci neplatí roční tribut, který platili králi Balduinovi. Vezír Dirghám, který se do vezírského postu dostal svržením vezíra Šávara, vytáhl křižákům naproti. Obě armády se setkali u Pelusia. Dirghám byl poražena a se zbytky vojsk ustoupil do Bilbajsu. Egypťané následně otevřeli nilské hráze, čímž se řeka vylila z břehů a zastavila křižácký postup. Amaury proto se obrátil na sever a vrátil se do Palestiny a sesazený vezír Šávar odešel do Sýrie, kde požádal Núr ad-Dína, aby mu pomohl získat vezírát zpět. Ten souhlasil a vyslal svého vojevůdce Asada ad-Dín Šírkúha do Egypta. Dirghám tentokrát požádal o pomoc křižáky, ale Šírkúh se Šávarem dorazili dříve, než Amaury mohl cokoliv podniknout a Dirghám byl zabit. Šávar byl prohlášen vezírem, ale Šírkúh zůstal i s vojskem v Egyptě, kde začal prosazovat vliv Núr ad-Dínův. Šávar se proto snažil Šírkúha zbavit, a požádal Jeruzalémské království o pomoc. Roku 1164 se proto Amaury I. do Egypra vrátil a Šírkúhovu armádu obklíčil v pevnosti Bilbajs. Núr ad-Dín však vytáhl v severní Sýrii vytáhl proti křižáckým státům a u u Harimu zajal knížete Bohemunda z Antiochie a hraběte Raimonda z Tripolisu, čímž křižáky donutil přerušit obléhání a vrátit se na sever. Osvobozený Šírkúh se urychleně stáhl do Damašku. V roce 1166 odeslal jeruzalémský král své zástupce do Konstantinopole, aby s byzantským císařem uzavřeli spojenectví. Císař byl alianci nakloněn a Amauryho oženil se svou neteří Marií z císařské dynastie Komnenovců. Ještě téhož roku se Amaury vypořádal s Núr ad-Dínovými nájezdy na křižácká území. Roku 1167 vládce Mosulu, Aleppa a Damašku vyslal Šírkúha do Egypta znovu. Šávar se opět obrátili o na Jeruzalém a nabídl velké množství peněz za pomoc. Syřané i křižáci dorazili do Egypta téměř ve stejnou dobu. Šírkúh se utábořil v jižním Egyptě a Amaury se Šávarem vyrazili z Káhiry za ním. Šírkúh se dal na ústup na jih, kde se k křižáky utkal v nerozhodné bitvě. Poté se stočil na sever ke středozemnímu moři, kde obsadil Alexandrii. Křižáci ho okamžitě oblehli. Muslimové však v noci vyklouzli z města a hrozili, že vpadnou křižákům do zad. Nakonec však došlo ke smíru. Křižáci ponechali v Alexandrii malou posádku, které Egypťané měli platit tribut a jeruzalémské i turecké hlavní vojsko opustí Egypt.", "section_level": 2}, {"title": "Spojenectví s Byzantským císařstvím.", "content": "Po svém návratu z Konstantinopole se v Tyru Amaury oženil s Marií Komnenovnou, čímž symbolicky stvrdil alianci obou zemí. Vyjednávání mezi Konstantinopolí a Jeruzalémem trvala dva roky a Amaury především naléhal na císaře, aby vrátil lenní svrchovanost nad Antiochií Jeruzalémskému království. Zatím vdova po Balduinovi III. a Mariina příbuzná Theodora uprchla se svým bratrancem Andronikem Komnenem z Akkonu do Damašku. Akkon se následně vrátil pod přímou královskou správu. Zhruba v té době král pověřil svého přítele, tyrského arciděkana Viléma z Tyru, aby sepsal dějiny Jeruzalémského království. V roce 1168 Manuel s Amaurym dojednali společnou vojenskou výpravu proti fátimovskému Egyptu. Amaury do Konstantinopole opět vyslal své zástupce vedené Vilémem z Tyru, aby dohodu dotáhli do konce. Ačkoliv mír, který Amaury uzavřel se Šávarem, byl stále v platnosti, egyptský vezír nebyl schopen platit křižákům v Alexandrii vyjednaný tribut a to se stalo záminkou pro vojenský zásah. Královu invazi do Egypta horlivě podporoval rytířský řád johanitů, který se na ní aktivně účastnil, zatímco templáři odmítli mít s expedicí cokoliv společného. V říjnu netrpěliví křižáci, bez toho, že by čekali na byzantské posily, vtrhli do Egypta, oblehli a dobyli město Bilbajs. Obyvatelstvo město bylo povražděno. Poté Amaury vytáhl na Káhiru. Núr ad-Dín také zareagoval a vyslal znovu svého emíra Šírkúha do Egypta, který poté, co dorazil donutil Amauryho křižáky k ústupu do Palestiny.", "section_level": 2}, {"title": "Obléhání Damietty.", "content": "V lednu roku 1169 byl Šávar zavražděn a krátce na to byl otráven i Šírkúh, který se prohlásil egyptským vezírem. Do funkce vezíra poté káhirští aristokraté dosadili Šírkúhova synovce Saláh ad-Dína, o kterém se domnívali, že bude snadné ho ovládat. Avšak Saláh ad-Dín, kterému křižáci říkali Saladin, se chopil iniciativy a vtrhl na křižácké území, kde dobyl město Ejlat, čímž křižáky odřízl od přístupu k Rudému moři. Křižáci, kteří posledním tažením utrpěli těžké ztráty, museli nějaký čas doplňovat stav vojska. Na Kypru zatím kotvila velká byzantská flotila. Teprve v říjnu 1169 vyčkávání vyrazilo z Jeruzaléma vojsko vstříc Egyptu a byzantské lodě odrazily od kyperských břehů. Spojená vojska vzala útokem egyptskou Damiettu. Obléhání však nebylo koordinované, Egypťané navíc dokázali přehradit Nil, takže se flotila, která po dlouhé době na Kypru spotřebovala většinu zásob, nedostala až k městu. Když v zimě přišly deště, které tábor obléhatelů změnili v bahniště, Amaury dal rozkaz k ústupu a byzantské loďstvo nezůstalo pozadu. Tím také skončil poslední pokus krále Amauryho o dobytí Egypta.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "V roce 1174 zemřel damašský vládce Núr ad-Dín a Amaury I. okamžitě oblehl město Banias, které mu muslimové dříve obsadili. Obléhání se však nedařilo a křižáci boj nakonec vzdali. Při cestě zpět král onemocněl a v Jeruzalémě, kde se o krále starali jeho evropští i místní lékaři, dostal i horečku. Avšak lékaři mu nedokázali pomoci a tak 11. července roku 1174 zemřel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Amaury I. Jeruzalémský (též Amalrich či Aimery, 1136 – 11. července 1174) byl hrabě z Jaffy a Askalonu a v letech 1162/1163–1174 jeruzalémský král. ", "tgt_summary": "Amalrich I. (auch Amaury oder Aimery; * 1136; † 11. Juli 1174 in Jerusalem) aus dem Haus Château-Landon war König von Jerusalem vom 10. Februar 1162 (gekrönt 18. Februar 1162) bis 11. Juli 1174.", "id": 2454188} {"src_title": "Dlouholebé vosy", "tgt_title": "Langkopfwespen", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Dělnice dorůstají délky asi 12–20 mm, samci a samice 15–25 mm. Zbarvení je obvykle černožluté, u vos prostředních částečně oranžové. \"Dolichovespula maculata,\" \"Dolichovespula pacifica\" a \"Dolichovespula arctica\" mají zbarvení většinou černobílé. Tělo není tak protáhlé jako např. u vosíků, jednotlivé části (hlava, hruď, zadeček) k sobě přiléhají. Stopka (zúžený zadečkový článek) spojuje zadeček s hrudí. Kolem ní (mezi bedrem a prvním tergitem) je zbarvení obvykle černé, ale nikdy červené, jako tomu je u sršně obecné. Na bocích předohrudi je nejčastěji žlutá až oranžová kresba. Kruhovitá žlutá kresba je viditelná i na zadohrudi u kořene zadečku. Jinak je hruď černá, kromě drobnějších kreseb podle druhu. Na temeni hlavy se nacházejí tři očka (ocelli). Ta tvoří trojúhelník, směřující dopředu (k tykadlům). Samci mají velká, kyjovitě tvarovaná tykadla a protáhlejší zadeček. Samice se poznají tím, že jsou výrazně větší než dělnice.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy.", "content": "Celkem je uznáváno okolo 20 druhů dlouholebých vos, nicméně taxonomie se stále vyvíjí a může docházet ke změnám.", "section_level": 2}, {"title": "Životní cyklus.", "content": "Dlouholebé vosy žijí společensky. Létají od dubna či května do září, jejich kolonie žijí kratší dobu než kolonie krátkolebých vos a sršní. Délka hnízdního cyklu je nejčastěji od 3 do 5 měsíců, u druhů žijících v teplejších oblastech i poněkud více (\"Dolichovespula maculata\" v Kalifornii až 5,5 měsíce). Pokud je hnízdo napadené parazitickým druhem, délka hnízdního období se snižuje. Cyklus lze rozdělit na několik částí.", "section_level": 1}, {"title": "Rané období.", "content": "Toto období začíná probouzením samic-budoucích královen ze zimního spánku. Samice nejprve načerpají živiny ztracené v průběhu hibernace, načež začnou hledat místo pro hnízdo. Dlouholebé vosy hnízdí převážně v hustých keřovitých porostech, na stromech, pod střechami, skalními převisy, v dutinách stromů a v menší míře i pod zemí. Stromová hnízda jsou zavěšená ve větvích. Královna nejprve na vyhlédnutém místě postaví vertikálně umístěné malé hnízdečko, které je shora kryté obalem a zdola nekryté. Komůrky, podobné buňkám ve včelím plástu, směřují dolů. Královna do nich naklade vajíčka a když začnou z nich vzniklé larvy žadonit o potravu škrábáním o stěny komůrky, vydá se lovit potravu. Kořist vosy zpracovávají a nechávají si obvykle jen bílkoviny, které jsou pro rozvoj larev důležité. Dostatečně rozvinuté larvy zavíčkují svou komůrku bílým vláknem a zakuklí se. Dospělé vosy se prokoušou víčkem ven. Doba, jež trvá vývoj vosy od nakladení vajíčka po vylíhnutí, se liší dle druhu a dostatku potravy a pohybuje se od 21 do 36 dní. V průměru je to 26 dní, konkrétně 5 dní u vajíčka, 10 dní u larvy a 11 dní u kukly.", "section_level": 2}, {"title": "Vrcholné období.", "content": "Z larev, které královna na jaře krmí, se líhnou dělnice. Jsou to samice, ale mohou klást jen vajíčka samců. Působením chemických látek-feromonů, které královna vylučuje, se dělnicím vaječníky vůbec nevyvinou. Posláním dělnic je shánění potravy a péče o larvy i královnu. Dělnice ze dřeva a slin vytvářejí tzv. papírovinu, která je stavebním materiálem hnízda a po zaschnutí dobře izoluje teplo a nepromoká. Jak se hnízdo zvětšuje, královna klade další vajíčka a kolonie se postupně rozrůstá. Dělnice tak musí neustále pracovat. Jejich počet vzrůstá, ale po nakladení několika desítek až set vajíček začíná být královna unavená. V té době naklade vajíčka samic a samců. U dlouholebých vos se tak stane obvykle již v srpnu.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdní období.", "content": "Toto období začne, když se vyvinou larvy samic a samců. Dělnice je začnou vykrmovat přednostně a přestanou krmit starou matku i ostatní larvy. Produkce pohlavních jedinců je totiž smyslem života kolonie. Pohlavní jedinci mohou reprodukovat vosí populaci, což stará královna nemůže, jelikož je unavená a navíc by musela přežít zimu. Stará královna tedy odletí a venku zhyne. Tím se ale zastaví produkce feromonů, které zabraňují vývoji vaječníků u dělnic. Dělnice pak začnou klást, ale z jejich vajec se vyvinou pouze samci. Pohlavní jedinci se po vylíhnutí rojí a páří. Obvykle se páří jedinci z různých kolonií. Jejich mateřské kolonie zeslábnou, jelikož dělnice vymírají bez náhrady. Postupně začne celkový chod hnízda, přísun potravy i termoregulace upadat. Dělnice vyhynou již na začátku podzimu. Oplozené samičky si najdou kryté místo, kde přezimují a na jaře zakládají nová hnízda.", "section_level": 2}, {"title": "Chování, význam.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Vosí larvy se živí uloveným hmyzem, který zpracují a přinesou dělnice, v počáteční fázi kolonie královna. Dospělci se živí nektarem, sladkými šťávami a sekretem, který vylučují larvy (tomuto způsobu obživy se říká trofalaxe). V něm jsou obsažené živiny, které vosy potřebují ke zvládnutí vysokého energetického výdeje při létání. Sekret je velmi hodnotný, i jedna kapka vystačí vose na několik hodin letu. Oblíbenou potravou dospělců je nektar z miříkovitých rostlin, zejména pámelníku. Královny mohou na jaře přijímat i masitou potravu, ale u dělnic to není obvyklé. Příležitostně mohou konzumovat i šťávy z ovoce, mízu nebo medovici.", "section_level": 2}, {"title": "Obrana.", "content": "Dlouholebé vosy k obraně používají zejména žihadlo. K obranné reakci dochází většinou u hnízda, ovšem nebezpečí je menší než u zemních vos (v. obecná a útočná). V malých hnízdech totiž není tolik obyvatel a po rozzuření vos není člověk pronásledován moc daleko. Navíc jsou dlouholebé vosy klidnější než druhy rodu \"Vespula\". Jistou výjimkou je druh \"Dolichovespula maculata\", který je považován za relativně agresivní, nicméně jeho agresivita spočívá v tom, že se snaží srdnatě bránit hnízdo před vetřelci. Bodnutí je pro zdravého člověka neškodné, smrtelné mohou být stovky až tisíce žihadel.", "section_level": 2}, {"title": "Úloha vos v přírodě.", "content": "Vosy jsou důležitou součástí ekosystému, jelikož jsou predátory různých škůdců, u dlouholebých vos jsou to zejména býložravé housenky a mouchy. Díky jejich koloniím jsou v ekosystému vosy poměrně významné. Krátkolebé i dlouholebé vosy představují pro včely jen minimální hrozbu, jelikož k častějším útokům na včely dochází jen při přemnožení. Na regulaci vos a zabránění jejich přemnožení se významně podílí sršeň obecná.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jako vosy dlouholebé (\"Dolichovespula\") je označován rod jedovatého sociálního blanokřídlého hmyzu z čeledi sršňovitých. Rod zahrnuje pouze společenské vosy. Oproti vosám rodu \"Vespula\" (např. vosa obecná) mají protáhlejší hlavu a menší kusadla. Dále se liší menšími koloniemi, kratším generačním cyklem a vesměs nižší agresivitou. Mají žihadlo, které používají hlavně k obraně a jež mohou užít opakovaně, jelikož na něm nejsou zpětné háčky. Samci žihadlo nemají.", "tgt_summary": "Die Langkopfwespen (\"Dolichovespula\") sind eine Gattung innerhalb der Familie der Faltenwespen (Vespidae). Ihre Arten zählen, neben den ähnlichen Kurzkopfwespen (\"Vespula\") und den Hornissen (\"Vespa\") zu den Echten Wespen (Vespinae).", "id": 90705} {"src_title": "Vývařiště", "tgt_title": "Tosbecken", "src_document": [{"title": "Výpočet jednoduchého vývaru se vzdutým vodním skokem.", "content": "Při přepadu vody přes jez nebo přelivný objekt přehrady je pro výpočet vývaru nutné určit obě vzájemné hloubky vodního skoku. Protože druhá vzájemná hloubka, která je rozhodující pro návrh hloubky vývaru, se může pro daný průtok lišit od hloubky v odpadním korytě, dané jeho konsumční křivkou (a to jak směrem nahoru, tak dolů), a tento rozdíl se může měnit se změnou průtoku, je nutné určit také tzv. návrhový průtok. Pro povrchový vodní skok musíme vzhledem k rozsahu hesla odkázat na literaturu.", "section_level": 1}, {"title": "Výpočet první vzájemné hloubky vodního skoku.", "content": "První vzájemnou hloubku vodního skoku pod přelivem hráze nebo pod jezem určíme snadno z Bernoulliho rovnice pro profil nad přelivem (profil 0) a profil v patě přelivné plochy (profil C) - viz výpočetní schéma. Energetická výška formula_1 [m] je formula_2 kde formula_3 [m] je výška hladiny ve zdrži či nádrži nad srovnávací rovinou (zde za ni považujeme dno vývaru), formula_4 [-] Coriolisovo číslo (při těchto výpočtech se obvykle uvažuje formula_5), formula_6 [ms] přítoková rychlost (rychlost před jezem nebo přelivem hráze) a formula_7 [ms] tíhové zrychlení. Energetická výška v patě přelivné plochy je formula_8 kde ztráta energie mezi profily 0 a C je formula_9 [m], formula_10, kde formula_11 [-] je ztrátový součinitel. Protože formula_12, po dosazení formula_13 kde formula_14 [-] je rychlostní součinitel a formula_15 kde formula_16 [ms] je průtok přes přeliv a formula_17 [m] průtočná plocha v profilu C, a po úpravě dostáváme vztah formula_18 z něhož již snadno určíme rychlost v patě přelivné plochy formula_19. Protože formula_20, je třeba rovnici řešit postupným přibližováním. Hodnota rychlostního součinitele závisí na výšce, tvaru a charakteru příslušné přelivné plochy a lze jej nalézt v literatuře. Hloubku formula_19 v dalších výpočtech uvažujeme jako první vzájemnou hloubku vodního skoku,formula_22", "section_level": 2}, {"title": "Určení druhé vzájemné hloubky vodního skoku.", "content": "Druhou vzájemnou hloubku formula_23 určíme snadno z rovnice vodního skoku, např. ve tvaru formula_24 kde formula_25[-] je Froudeho číslo, v tomto případě v profilu C.", "section_level": 3}, {"title": "Dimenzování vývaru.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Hloubka vývaru.", "content": "Pro daný průtok formula_16 určíme z konsumční křivky odpadního koryta příslušnou hloubku vody formula_27 [m] a porovnáme ji s druhou vzájemnou hloubkou formula_23 vypočtenou pro tento průtok. Mohou nastat tři případy (viz též heslo vodní skok): formula_29 formula_30 formula_31 V prvním případě - hloubka vody v odpadním korytě je větší než druhá vzájemná hloubka - evidentně vznikne vodní skok vzdutý nad patou přelivné plochy. Druhý případ je velmi nepravděpodobný, vznikl by právě vodní skok přilehlý. Aby byla zabezpečena jeho transformace do vodního skoku vzdutého, bylo by třeba mírné prohloubení dna, obdobné následujícímu případu. Pokud je druhá vzájemná hloubka větší než hloubka v odpadním korytě, vznikl by vodní skok oddálený. To znamená, že bystřinné proudění by pokračovalo odpadním korytem, ztrátami třením by se zvětšovala jeho hloubka a vodní skok by se vytvořil v místě, kde by hloubka bystřinného proudění dosáhla první vzájemné hloubky formula_32 příslušné druhé vzájemné hloubce formula_30. Aby se vytvořil vodní skok vzdutý, je nutné snížit dno ve vývaru pod úroveň dna odpadního koryta, a to o hodnotu formula_34 kde formula_35 [m] je hloubka vývaru a formula_36 [-] je tzv. míra vzdutí (zpravidla se uvažuje formula_37).", "section_level": 4}, {"title": "Délka vývaru.", "content": "Délka vývaru formula_38 [m] zpravidla postačuje poněkud menší než je délka prostého vodního skoku formula_39; podle Smetany postačuje formula_40, podle Čábelky formula_41. Novák udává na základě experimentů vztah formula_42 kde formula_43 pro formula_44 formula_45 pro formula_46 formula_47 pro formula_48 formula_49 pro formula_50.", "section_level": 4}, {"title": "Určení návrhového průtoku.", "content": "Protože největší hloubka vývaru nemusí nutně být pro největší průtok, je třeba při návrhu vývaru stanovit tzv. návrhový průtok. Postup je dosti jednoduchý - pro několik zvolených průtoků vypočteme potřebné hloubky vývaru a pokud možno je vyneseme do grafu v závislosti na průtoku. Získané body spojíme \"od ruky\" plynulou křivkou, jejíž maximum nám určuje návrhový průtok. Pro tento návrhový průtok pak provedeme konečný návrh rozměrů vývaru.", "section_level": 3}, {"title": "Příslušenství vývaru.", "content": "Každý vývar je zakončen závěrným prahem a pro lepší tlumení energie a stabilizaci vodního skoku může být opatřen odrazníky a rozražeči v různém uspořádání. Pokud jsou použity odrazníky nebo rozražeče, a přitom není použit standardní typový vývar (viz např.,), je nutné funkci tohoto příslušenství a jeho účinnost ověřit výzkumem na fyzikálním modelu, protože nevhodný návrh může funkci vývaru i výrazně zhoršit.", "section_level": 2}, {"title": "Závěrný práh.", "content": "Závěrný práh vývaru se kdysi navrhoval jako kolmý (viz a) na obr.), později jako stupňovitý (viz b) na obr.). Oba tyto typy nejsou podle pozdějších poznatků vhodné, protože v případě chodu splavenin může docházet k jejich ukládání v mrtvých prostorech před prahem nebo v jeho stupních, nebo i k erozi materiálu prahu obrusem splaveninami. Proto se zejména u jezů, kde může k pohybu splavenin docházet, běžně užívá závěrný práh ve sklonu 1:3 (viz c) na obr.), přes který mohou splaveniny bez problémů přecházet. Závěrný práh může být případně opatřen rozražeči podle Rehbocka. Za zvláštních okolností může být použit i tzv. vývar se zvýšeným prahem, kde dno odpadního koryta je níže než hřbet prahu. Toto uspořádání má výhodu menší hloubky vývaru (a tudíž menšího objemu zemních prací). Výpočet vývaru je však poněkud odlišný (je třeba odkázat na literaturu).", "section_level": 3}, {"title": "Odrazníky a rozražeče.", "content": "Odrazníky bývají v běžných případech umístěny v patě přelivné plochy. Jejich účelem je rozdělit přepadající paprsek na větší průtočnou plochu. Některá vodní díla jsou opatřena přelivnou plochou ve tvaru lyžařského můstku (např. V.D. Slapy či Orlík), kde přepadající voda je vlastní setrvačností vrhána do vývaru ve větší vzdálenosti od paty hráze. Odrazníky v těchto případech opět přispívají k většímu rozdělení paprsku po ploše i k jeho lepšímu provzdušení, důsledkem čehož je zase lepší tlumení energie. Rozražeče jsou v jedné nebo více řadách pravidelně rozmístěné bloky vhodného tvaru (vzhledem k vysokým rychlostem ve vývaru hrozí nebezpečí kavitace) a velikosti umístěné na dně vývaru. Je známo i jejich umístění na závěrném prahu, navržené Rehbockem.", "section_level": 3}], "src_summary": "Vývar, neodborně též někdy vývařiště, je jedním ze základních zařízení pro tlumení energie vody přepadající přes jez, přelivné objekty přehrad a pod., případně vytékajících ze základových výpustí přehrad či jejich odpadních štol, pomocí prohloubení dna pod objektem, které slouží k vytvoření a stabilizaci zpravidla vzdutého vodního skoku, někdy též skoku s povrchovým režimem. V podstatě se jedná o prohloubení dna, které může být doplněno dalšími prvky, které podporují disipaci energie ve vodním skoku (odrazníky, rozražeče). Protože voda odtékající z vývaru vykazuje ještě značnou turbulenci, bývá za koncem prahu vývaru ještě pás těžkého záhozu z lomového kamene, chránící dno těsně za vývarem před erozí. Nejčastěji se lze setkat s vývarem půdorysu pravoúhelníku, používají se však (zejména na výtocích z odpadních štol) i vývary divergentní. Vývar musí být stavebně proveden tak, aby vydržel vysoké rychlosti vody na vstupu a značné dynamické zatížení proudící vodou. Návrh vývaru větších a velkých vodních děl bývá zpravidla přezkoušen a optimalizován hydraulickým (též hydrotechnickým) výzkumem na fyzikálním modelu.", "tgt_summary": "Als Tosbecken (von \"tosen\") bezeichnet man im Wasserbau und Bauingenieurwesen ein bremsendes Auffangbecken für das abfließende Wasser einer Talsperre, einer Staustufe, eines Wehrs, eines Hochwasserrückhaltebeckens oder einer anders gearteten Stauanlage. ", "id": 2106488} {"src_title": "Solomon Asch", "tgt_title": "Solomon Asch", "src_document": [{"title": "Kariéra v sociální psychologii.", "content": "Aschovy výzkumy byly zaměřené na dopad sociálního kontextu na naše vnímání a chápání světa. Jeho nejslavnější studie byly o shodách. Vyprávěl časné zkušenosti z dětství v Polsku, které měl jako inspiraci pro tuto práci. Jako malý chlapec se při oslavách Pesachu zeptal pro koho je ta sklenice vína na stole, která tam byla navíc. Bylo mu řečeno pro proroka Elijáše. Myslel si, že Elijáš to víno doopravdy pije. V očekávání měl dojem, že hladina velmi pomalu klesá. S výzkumem začal v roce 1930, kdy se Adolf Hitler dostal k moci a společenskému vlivu, ve formě propagandy a indoktrinace. Na základě jeho studií, Asch zjistil, že propaganda je nejefektivnější, když jsou nevědomosti a strach kombinovány. Zastával názor, že \"lidé hledají pravdu místo lží, a to ačkoli oni mohou být uvedeni v omyl do politováníhodných akcí lidé budou jednat v dobré cestě, po obdržení příslušného údaje.\" Asch sloužil jako prezident divize osobnosti a sociální psychologie Americké psychologické asociace a jako předseda Výboru pro akademickou svobodu v roce 1957. Byl také zástupce šéfredaktora časopisu Psychological Review od roku 1957 do roku 1962, a také získal řadu ocenění, včetně Nicholas Murray Butler medaile z Columbia University v roce 1962 a významný vědecký přínos Award od American Psychological Association v roce 1967.", "section_level": 1}, {"title": "Prestižní návrh.", "content": "Při studiu známém jako Prestige Suggestion ( prestižní návrh) manipuloval Asch s citáty. Jedním z nich byl \"\"I hold it that a little rebellion, now and then, is a good thing, and as necessary in the political world as storms are in the physical.\"\" což v překladu znamená: \"Zastávám názor, že malá bouře je dobrá věc a je tu a tam potřebná jak v politickém světě, tak ve světě fyzickém\". Asch ukázal, že Američtí studenti více souhlasili s tímto citátem když byl přičítán Jeffersonovi než když byl přičítán Leninovi. Lenin chtěl krev zatímco Jefferson politiku, proto Asch pomohl vyvinout hlavní pohled na moderní sociální psychologii: \"chování není zodpovědné za svět tak, jak je, ale za svět jak je vnímán.\"", "section_level": 1}, {"title": "Publikace.", "content": "Aschova učebnice Sociální psychologie, která je ztělesněním jeho teorií patří mezi nejznámější práce v oblasti psychologie. Představuje v ní hlavně teorii konformity a řeší zásadní otázky týkající se lidské přirozenosti a řeší základní otázky v oblasti sociální psychologie. Používal hlavní psychologické teorie a posuzoval jejich vliv na myšlení a vyhodnocoval jejich přínosy a omezení. Po vydání tato kniha představila revoluci v myšlení a je stále vysoce relevantní k problematice sociální psychologie dnes.", "section_level": 1}, {"title": "Aschův test konformity.", "content": "Nejznámější Aschův experiment je test konformity z roku 1951. Samotný název konformita znamená změnu v názorech nebo chování člověka, jako důsledek reálného nebo domnělého tlaku osoby nebo skupiny osob. Vybrané osoby měli za úkol vybrat ze tří čar tu, která byla stejně dlouhá jako referenční čára a výsledek měli vyslovit nahlas před ostatními. Experiment probíhal ve skupinkách, kde byl pouze jeden skutečný účastník a zbytek byli pomocníci Aschova experimentu. Tito pomocníci odpovídali z větší části špatně, tak aby ovlivnili úsudek zkoumané osoby. Jako stejně dlouhou čáru vybrali tu, která byla odlišná. Přičemž zkoumané osoby poté odpovídali ve větší míře špatně. Což se jednoznačně jedná o projev konformity. Rozdělujeme tři typy sociální konformity: Pokud se jednalo o test, který byl proveden o samotě, zkoumané osoby chybovaly zřídka kdy. Ve skupině, která odpovídala sama za sebe, neudělalo žádnou chybu 95 %. Vlivem skupinového tlaku neudělalo chybu pouze 25 %. Účastníci se chovali takto jen v případě, že ostatní odpovídali jednotně, když měli Aschovi pomocníci odpovídat správně, procento konformovaných rapidně kleslo. Opakování tohoto experimentu po 30 letech z roku 1980 přineslo odlišné výsledky. Domnívali se, že zkoumané osoby nebyly tak konformní jako v Aschově experimentu. Udávali správné odpovědi, takové jaké si doopravdy mysleli. Proč odpovídali špatně? Většina řekla v rozhovoru se samotným experimentátorem Aschem, že nevěřila odpovědím, ale odpověděli tak proto, že nechtěli být považováni za divné. Pouze několik tázaných řeklo, že věřili skupině.", "section_level": 1}], "src_summary": "Solomon Eliot Asch (14. září 1907 Varšava – 20. února 1996) byl polsko-americký sociální psycholog židovského původu. Byl 41. nejcitovanějším psychologem ve 20. století. Zajímaly ho především problémy vytváření dojmů, získávání prestiže ve skupině či šíření konformity ve skupině. Dospěl k závěrům, že skupina či sociální celek dominuje svým částem a zásadně ovlivňuje jejich charakter – tím se zařadil do širšího proudy gestaltismu. Zdůrazňoval, že žádný akt jedince nelze pochopit bez jeho sociálního kontextu. Nejznámějším se staly jeho experimenty, které dokazovaly, jak skupina ovlivňuje názory jedince, a jak je jedinec se skupinou konformní.Jeho hlavním mentorem byl Max Wertheimer, následně byl jeho žákem Stanley Milgram. ", "tgt_summary": "Solomon Elliot Asch (* 14. September 1907 in Warschau; † 20. Februar 1996 in Haverford, Pennsylvania) war ein polnisch-amerikanischer Gestaltpsychologe und Pionier der Sozialpsychologie.", "id": 1280469} {"src_title": "Bombardování Bělehradu (1941)", "tgt_title": "Luftangriff auf Belgrad", "src_document": [{"title": "Průběh.", "content": "Německé letectvo napadlo Bělehrad časně v ranních hodinách dne 6. dubna 1941. Úlohu vykonala Čtvrtá peruť pod vedením Alexandra Löhra. Do operace bylo zapojeno 234 bombardérů a 120 stíhačů. Nad bělehradským nebem bylo celkem 6. i 7. dubna 484 letounů. Jejich základnami byla letiště poblíž Vídně, Grazu a Aradu. Kromě prvního náletu dne 6. dubna 1941 v 6:30 ráno se konaly ještě další letecké údery, a to 7., 11. a 12. dubna. Bylo svrženo na 440 tun zápalných bomb. Úder na Bělehrad měl mít symbolický význam; měl být odvetou za vojenský puč z 27. března. Cílem bylo zlomit historické centrum srbské moci. Proti Luftwaffe byla vyslána elitní Šestá stíhací peruť a mobilizována protivzdušná obrana. Dodnes není známo, kolik strojů se jugoslávskému letectvu podařilo sestřelit; dle dostupných odhadů mezi 42 a 48. Ve vzdušných soubojích zahynulo 11 jugoslávských pilotů. Základnou bělehradských letců bylo letiště v Zemunu. Jugoslávská vláda, která byla na invazi sil Osy připravena velmi chabě, již 3. dubna vydala rozhodnutí, že v případě úderu bude nezbytné prohlásit Lublaň, Záhřeb a Bělehrad za otevřená města. V případě Bělehradu bylo tak i učiněno. Jugoslávská metropole proto nebyla (s výjimkou protivzdušných sil) bráněna; i přesto byli Němci toho názoru, že musí obsadit \"Pevnost Bělehrad\".", "section_level": 1}, {"title": "Škody.", "content": "Dle jugoslávské historiografie je často uváděná jako největší oběť bombardování budova Národní knihovny, která se nacházela na ulici Kosančićev venac a která byla německým úderem v podstatě srovnána se zemí. V budově byla uložena celá řada unikátních textů (celkem tři sta tisíc dokumentů), mnohé z nich pocházely z dob středověku. Civilní ztráty činily dle jugoslávských odhadů 2200 - 4000 lidí (dle německých 1500 - 1700 osob). Vysoké škody byly způsobeny především stářím zástavby a nedostatečně organizovanou civilní obranou. Britský premiér Winston Churchill odhadl ve svém projevu počet obětí až na 17 000. 627 budov bylo těžce poškozeno, 1601 poničeno částečně a 6829 lehce. Starý palác byl rovněž mezi objekty, které zasáhly německé bomby, stejně tak i Palác Albánie.", "section_level": 1}, {"title": "Následky.", "content": "Bombardování civilního obyvatelstva a kulturních památek mělo velmi vážný dopad na místní obyvatelstvo. V roce 1966 byl na hřbitově obětí bombardování odhalen památník letcům, kteří bránili Bělehrad před německým úderem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bombardování Bělehradu (srbsky Бомбардовање Београда/Bombardovanje Beograda, německý název operace: Strafgericht) bylo počáteční akcí Dubnové války, během které si nacistické Německo podmanilo jugoslávské království. ", "tgt_summary": "Mit den Luftangriffen auf Belgrad (\"Unternehmen Strafgericht\") durch die Wehrmacht begann am 6. und 7. April 1941 der deutsche Balkanfeldzug.", "id": 299459} {"src_title": "Jan Křtitel Vaňhal", "tgt_title": "Johann Baptist Wanhal", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jan Křtitel Vaňhal se narodil v rodině koláře Jana Vaňhala a již od raného dětství projevoval hudební nadání. První hudební vzdělání mu poskytl vesnický učitel a varhaník Kozák v Maršově. Poté se vzdělával pod vedením nechanického učitele Antonína Erbana ve hře na housle, klavír, varhany a ve zpěvu. V 18 letech nastoupil jako varhaník do zámeckého kostela v Opočně a později přešel do Hněvčevse jako varhaník a ředitel kůru. V roce 1760 se o jeho nadání dozvěděla majitelka panství Nechanice hraběnka Schafgotschová a vzala jej do Vídně, kde mu umožnila studium u předních hudebních pedagogů té doby. Kompozici ho zde učil Carl Ditters von Dittersdorf. Vaňhal se během pěti let stal jedním ze známých hudebníků Vídně. Získal si oblibu ve šlechtických kruzích a podařilo se mu též vykoupit z poddanství. Baron Riesch mu roku 1769 umožnil dvouletý studijní pobyt v Itálii. V Benátkách poznal Christopha Willibalda Glucka. V Římě zkomponoval dvě opery na libreta Pietra Metastasia (\"Il triomfo di Clelia\", \"Demoofonte\"), které tam také byly provedeny. Po návštěvě dalších italských měst (Bologna, Ferrara, Florencie, Neapol) se v roce 1771 vrátil do Vídně. Po návratu mu Baron Riesch vyjednal místo kapelníka v Drážďanech. Vaňhal však nabídku odmítl. Zápasil v té době s duševní chorobou. Psychickou rovnováhu poté hledal mj. na statcích hraběte Erdödyho ve Varaždíně (jež dnes leží na území Chorvatska). Pro Varaždin zkomponoval oratorium \"Umučení Páně\". Do Vídně se znovu vrátil až roku 1780. Získal si proslulost jako symfonik i jako skladatel chrámové a komorní hudby. Stal se také členem prestižního smyčcového kvarteta ve složení Karl Ditters von Dittersdorf – první housle, Joseph Haydn – druhé housle, Wolfgang Amadeus Mozart – viola a Vaňhal – violoncello. V závěru života vyučoval hudbě a stal se vyhledávaným klavírním pedagogem. Jeho klavírní skladby patří dodnes mezi dobrý pedagogický materiál. Dále komponoval, avšak jeho dílo bylo zastíněno dílem slavnějších spoluhráčů z kvarteta. Některé jeho práce byly těmto slavnějším kolegům také připisovány. Vaňhal tak trpěl pocity méněcennosti a také dalšími návaly své duševní choroby, ve kterých řadu svých prací zničil. Na místě, kde stával Vaňhalův rodný dům byla odhalena v roce 1998 pamětní deska.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jan Křtitel Vaňhal napsal za svého života 73 symfonií a více než 100 smyčcových kvartetů, 58 mší a množství dalších hudebních skladeb, z nichž jsou obzvláště ceněny instrumentální koncerty (flétnový, violový, varhanní). Jeho dílo upadlo na čas v zapomenutí. Začalo být objevováno znovu ve 20. století, kdy počínaje rokem 1971 byly v Nechanicích založeny \"Vaňhalovy Nechanice\" – cyklus koncertů vážné hudby. Po několika letech však tato tradice zanikla pro slabou návštěvnost koncertů.", "section_level": 1}, {"title": "Symfonie.", "content": "Úplný katalog Vaňhalových symfonií zpracoval Paul Bryan, emeritní profesor Duke University (USA).", "section_level": 2}], "src_summary": "Jan Křtitel Vaňhal také Johann Baptist Wanhal či dokonce van Hall (12. května 1739, Nechanice – 20. srpna 1813, Vídeň) byl český hudební skladatel druhé poloviny 18. století.", "tgt_summary": "Johann Baptist Wanhal, tschechisch: \"Jan Křtitel Vaňhal\" (in zeitgenössischen deutschsprachigen Quellen auch \"Wanhall\") (* 12. Mai 1739 in Neu Nechanitz/Ostböhmen; † 20. August 1813 in Wien) war ein böhmischer Komponist.", "id": 1776856} {"src_title": "Anaerobní cvičení", "tgt_title": "Anaerobe Schwelle", "src_document": [{"title": "Metabolismus.", "content": "Anaerobní metabolismus je přirozenou součástí metabolismu energie celého těla. Rychlý svalový svazek (ve srovnání s pomalým svalovým svazkem) pracuje s anaerobními metabolickými systémy, takže každý nábor rychlých svalových vláken vede ke zvýšeným výdajům anaerobní energie. Intenzivní cvičení trvající asi čtyři minuty (např. Mílový závod) může mít stále značnou anaerobní složku výdajů na energii. Intervalový trénink s vysokou intenzitou, i když je založen na aerobních cvičeních, jako je běh, jízda na kole a veslování, se účinně stává anaerobní, když se provádí nad 90% maximální tepové frekvence. Anaerobní výdej energie je obtížné přesně kvantifikovat, i když je k dispozici několik rozumných metod k odhadu anaerobní složky. Naproti tomu aerobní cvičení zahrnuje aktivity s nižší intenzitou prováděné po delší dobu. Činnosti, jako je chůze, dlouhá pomalá jízda, veslování a jízda na kole, vyžadují velké množství kyslíku pro výrobu energie potřebné pro dlouhodobé cvičení (tj. aerobní výdaje na energii). U sportů, které vyžadují opakované krátké záběry cvičení, však anaerobní systém umožňuje, aby se svaly zotavily pro další výbuch. Proto trénink mnoha sportů vyžaduje, aby byly rozvíjeny oba systémy pro výrobu energie. Dva typy anaerobních energetických systémů jsou: 1) vysokoenergetické fosfáty s, adenosintrifosfát a fosfát kreatinu a 2) anaerobní glykolýza. První z nich se nazývá \"alaktický anaerobní\" a druhý \"mléčný anaerobní\" systém. Vysokoenergetické fosfáty jsou skladovány v omezených množstvích ve svalových buňkách. Anaerobní glykolýza využívá výhradně glukózu (a glykogen) jako palivo v nepřítomnosti kyslíku, resp. pokud je ATP nutné při rychlostech, které převyšují aerobní metabolismus. Důsledkem tohoto rychlého rozkladu glukózy je tvorba kyseliny mléčné (nebo vhodněji její konjugované báze laktátu při biologických hodnotách pH). Fyzické aktivity, které trvají až asi třicet vteřin, se primárně spoléhají na dřívější, fosfátový systém ATP-CP. Po této době začnou převládat jak aerobní, tak anaerobní metabolické systémy založené na glykolýze. Vedlejší produkt anaerobní glykolýzy laktátu, byl tradičně považován za škodlivý pro svalovou funkci. Dnes se má za to, že pouze tehdy, když jsou hladiny laktátu velmi vysoké. Zvýšené hladiny laktátu jsou pouze jednou z mnoha změn, které se vyskytují uvnitř a kolem svalových buněk během intenzivního cvičení, které může vést k únavě. Únava, tj. svalové selhání, je komplexní záležitost. Zvýšené koncentrace laktátu v krvi a v krvi jsou přirozeným důsledkem jakékoliv fyzické námahy. Účinnost anaerobní aktivity může být zlepšena prostřednictvím tréninku. Od poloviny 80. let probíhá diskuse o terminologii a fyziologickém pozadí konceptů prahové hodnoty pro laktát. Původní předpoklady o produkci laktátu a distribuci v organismu jsou zpochybňovány (teorie laktátové kyvadlové dopravy). Jeho příspěvek k svalové únavě je zpochybňován. Laktát je také nyní považován za pseudo-hormon (laktormon), který má kontrolní a regulační funkci. Například zásobování energií je částečně anaerobní, dokonce i v klidu a aerobní metabolické procesy zůstávají aktivní i při vysokých úrovních stresu. Heck a Beneke shrnuli v roce 2008, že prahy laktátu jako zvláštní body v křivce produkce laktátu nemají větší význam pro diagnostiku výkonu a kontrolu tréninku než jiné body na křivce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anaerobní cvičení je fyzické cvičení, které je natolik intenzivní, že způsobuje tvorbu laktátu. Používají ho sportovci v nevytrvalostních sportech, aby podpořili sílu, rychlost a aby budovali svalovou hmotu. Svalové energetické systémy trénované pomocí anaerobního cvičení se vyvíjejí odlišně ve srovnání s aerobním cvičením, což vede k většímu výkonu v krátkém trvání, aktivitám s vysokou intenzitou, které trvají od pouhých sekund do přibližně 2 minut. Každá aktivita trvající déle než dvě minuty má velkou aerobní metabolickou složku.", "tgt_summary": "Die anaerobe Schwelle (ANS), auch als aerob-anaerobe Schwelle oder Laktatschwelle bezeichnet, ist ein Begriff aus der Sportphysiologie und bezeichnet die höchstmögliche Belastungsintensität, welche von einem Sportler gerade noch unter Aufrechterhaltung eines Gleichgewichtszustandes zwischen der Bildung und dem Abbau (der weiteren oxidativen Verstoffwechselung) von Laktat erbracht werden kann, wenn also der maximale Laktat-Steady-State (MLSS) erreicht wird. Die anaerobe Schwelle wird vor allem leistungsdiagnostisch bestimmt und in der Trainingssteuerung eingesetzt, wenn es um die Ableitung der Trainingsbereiche und andere Aspekte der Trainingssteuerung geht. Dem Training mit einer Intensität knapp unterhalb dieses Grenzwertes wird ein hoher Effekt bei der Entwicklung der Ausdauerleistungsfähigkeit nachgesagt.", "id": 706848} {"src_title": "Mistrovství Evropy v ledním hokeji 1911", "tgt_title": "Eishockey-Europameisterschaft 1911", "src_document": [{"title": "Průběh.", "content": "Turnaj byl původně rozlosován bez české účasti, protože národní hokejové mužstvo Čech dorazilo do dějiště mistrovství až v den jeho začátku. Do turnaje bylo zařazeno s tím, že muselo okamžitě v den příjezdu odehrát dva soutěžní zápasy. Oba ovšem vyhrálo a druhý den mělo volno. Následně zvládlo i třetí zápas a stalo se novým držitelem stříbrného poháru. Úspěch českého mužstva byl o to pozoruhodnější, že jako jediný z účastníků nemělo ve vlastní zemi k dispozici trvalou ledovou plochu a bylo v přípravě závislé na rozmarech počasí.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky a tabulka.", "content": "Čechy – Švýcarsko 13:0 (7:0, 6:0) 15. února 1911 (16:00) – Berlín (Eispalast) Branky: J. Jarkovský 5, Šroubek 3, Jirkovský 3, Vindyš 2. Čechy: Hamáček – Palouš, J. Fleischmann – Vindyš – J. Jarkovský, J. Jirkovský, Rublič. Náhradníci: M. Fleischmann, Šroubek. 15. února 1911 (21:45) – Berlín (Eispalast) Branky: 1. Jirkovský (as. Šroubek), 29. a 31. J. Jarkovský, 34. Šroubek – 19:45 Lange. Rozhodčí: Dufour (SUI) Vyloučení: Wahrmuth na 1 minutu. Čechy: Hamáček – Palouš, J. Fleischmann – Vindyš – J. Jarkovský, J. Jirkovský, Šroubek. Náhradníci: M. Fleischmann, Rublič. Německo: Bliesener – Wahrmuth, Träger – Kolliner – Lange, Kutscher, Glimm. 16. února 1911 (15:00) – Berlín (Eispalast) Branky: W. Glimm 2, Bremer, Jakemann, Hartley, Lange. 16. února 1911 (21:30) – Berlín (Eispalast) Branky: E. Coupez 2, Verbeyst, M. Deprez, Loicq – Berdes, Max Sillig, Bernard Bossi, Alfred Megroz. 17. února 1911 (16:00) – Berlín (Eispalast) Branky: J. Jarkovský 2, Jirkovský. Čechy: Hamáček – Palouš, J. Fleischmann – Vindyš – J. Jarkovský, J. Jirkovský, Rublič. 17. února 1911 (21:45) – Berlín (Eispalast) Branky: Lange 3, Hartley 2, B. Grauel 2, Jakemann, W. Glimm, Bremer.", "section_level": 1}, {"title": "Soupisky.", "content": "1. Čechy Brankář: Jan Hamáček. Obránci: Jan Fleischmann, Jan Palouš. Záložník: Otakar Vindyš. Útočníci: Jaroslav Jirkovský, Jaroslav Jarkovský, Josef Rublič, Josef Šroubek, Miloslav Fleischmann. Vedení týmu: Josef Laufer a Emil Procházka. 2. Německo Brankář: Willi Bliesener Obránci: Erik Wahrmuth, Träger. Záložník: Kolliner. Útočníci: Bremer, Werner Glimm, Bruno Grauel, Charles Hartley, Hans Jakemann, Franz Lange, Kutscher. 3. Belgie Brankář: Roger van den Straeten-Ponthoz. Hráči: Fernand de Blommaert, Etienne Coupez, Maurice Deprez, Paul Loicq, Henri van den Bulcke, Clement van den Straeten, Fernand Desmeth, Jean-Paul Verbeyst, J. Cassel. 4. Švýcarsko Brankář: Ammann. Hráči: Louis Dufour, Alfred Megroz, Bernard Bossi, Max Sillig, Max Holzbauer, De Coulon, Berdes, Mellor.", "section_level": 1}], "src_summary": "2. mistrovství Evropy v ledním hokeji 1911 se konalo od 15. do 17. února v Berlíně v Německu. Jednalo se o první mistrovství Evropy v ledním hokeji pořádané za účasti národního hokejového mužstva Čech. Turnaj se hrál za účasti čtyř národních mužstev a Češi ho k překvapení všech vyhráli bez ztráty bodu. Hrací doba byla 2x20 minut hrubého času.", "tgt_summary": "Die 2. Eishockey-Europameisterschaft erbrachte eine Premiere. Zum ersten Mal wurden die Spiele auf Kunsteis ausgetragen. Austragungsort war vom 15. bis 17. Februar 1911 der Eispalast in Berlin in Deutschland. ", "id": 1169841} {"src_title": "Adolf Portmann", "tgt_title": "Adolf Portmann", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Adolf Portmann se narodil v nemajetné rodině, na studia si vydělával sám kreslením a grafickými pracemi. Po ukončení gymnázia studoval biologii na basilejské univerzitě. Promoval roku 1921, obhájil dizertační práci o systematice, ekologii a etologii vážek okolí svého rodného města. Po promoci pracoval na univerzitních pracovištích v Berlíně, Mnichově, Ženevě a Paříži, kde se seznamoval s klasickou školou kontinentální evropské biologie, jejíž se stal nejvýznamnějším představitelem. V té době se také ve Francii seznámil s mořskou biologií, která se stala jeho celoživotní láskou. V roce 1925 se Portmann vrátil na basilejskou univerzitu, kde se o rok později stal docentem. V roce 1933 se stal vedoucím tamějšího zoologického institutu. Působil jako pedagog a věnoval se také osvětové činnosti, velký ohlas měly jeho rozhlasové přednášky. Portmannova vědecká práce se týkala především morfologie a embryologie mořských měkkýšů, srovnávací embryologie, ontogeneze obratlovců, biologické antropologie, etologie a řady dalších témat. Zabýval se též studiem významu tvarů a barev v živočišné říši, což vyústilo v možná nejzajímavější části jeho vědeckého díla. Jeho druhá životní láska, žena Geneviève, trpěla dlouhodobou duševní nemocí, což přivedlo Portmanna k přátelství s C. G. Jungem a úvahám o smyslu existence živých bytostí a života vůbec. Titul stěžejního Portmannova díla \"Nové cesty biologie\" (\"Neue Wege der Biologie\") je inspirován Jungovými \"Novými cestami psychologie\" (\"Neue Wege der Psychologie\"). Portmannovy eseje vycházely ve sborníku učeného sdružení Eranos, který vedl Jung a po jeho smrti až do roku 1982 Portmann.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlenky.", "content": "Portmann byl evolucionista a kritizoval theistické myšlenky, nebyl však striktním neodarwinistou. Nepopíral funkční aspekt vnější podoby organismů, ale domníval se, že tento funkční aspekt není vším podstatným. Portmann považoval za důležitý a nedílný aspekt života (do kterého organismy investují značné množství energie podobně jako například do rozmnožování) sebeprezentaci/sebevyjádření (něm. \"Selbstdarstellung\") vlastního jevu organismu (něm. \"eigentliche Erscheinung\"). Vlastní jev je v Portmannově pojetí to, co je na organismu vnímatelné aniž by byl poškozen, vnímatelné nikoliv pouze zrakem, ale i dalšími smysly, nejen lidskými. Je to tedy určitá část fenotypu. Vlastní jev je projevem niternosti (něm. \"Innerlichkeit\") organismu.", "section_level": 1}, {"title": "Publikace.", "content": "Dílo Adolfa Portmanna je velmi rozsáhlé. Následující tituly představují pouze výběr, klíčová díla jsou zvýrazněna:", "section_level": 1}], "src_summary": "Adolf Portmann (27. května 1897 Basilej – 28. června 1982 Binningen, Basilej-venkov) byl švýcarský zoolog, filosof, antropolog a vrcholný představitel tzv. německé autonomistické školy v biologii. Byl rektorem basilejské univerzity a vedl učený spolek Eranos.", "tgt_summary": "Adolf Portmann (* 27. Mai 1897 in Basel; † 28. Juni 1982 in Binningen) war ein Schweizer Biologe, Zoologe, Anthropologe und Naturphilosoph.", "id": 660003} {"src_title": "Heinkel He 280", "tgt_title": "Heinkel He 280", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "První prototyp He 280 V1 (DL+AS) byl dokončen a poprvé vyzkoušen ve zkušebním středisku v Rechlinu jako kluzák 11. září 1940 ve vleku za letounem Heinkel He 111. Za řízení prvního prototypu usedl Flugkapitän Paul Bader. Do 17. března 1941 provedl He 280 V1 41 bezmotorových letů, poté proběhla instalace odstředivých motorů HeS 8 A (tah 585 kg). Po 9. dubnu 1941, kdy firma Heinkel koupila podnik Hirth v Zuffenhausenu, nesly motory HeS 8 A konstruktéra Hanse-Joachima Pabst von Ohaina označení Heinkel-Hirth 001. V případě He 280 V1 šlo prozatím pouze o pozemní otestování palivové soustavy a motorových gondol. První samostatný proudový let vykonal až po druhém prototypu 1. dubna 1941, po němž pokračoval ve zkouškách. V listopadu 1942 byl přepraven do zkušebního střediska v Rechlinu, kde první prototyp v lednu 1942 procházel testy s pohonem čtyř pulzačních motorů Argus As 014 s tahem po 1,47 kN. Tyto pohonné jednotky, schopné naskočit až při určité dopředné rychlosti, způsobily nutnost dostávat He 280 V1 do vzduchu ve vleku za He 111H. Již při prvním takovém letu došlo k závadě vlečného zařízení a zkušební pilot firmy Argus Flugkapitän Schenk byl nucen stroj opustit ve výšce 2 400 m pomocí vystřelovacího sedadla, kterým byl stroj vybaven. Zapsal se tak do historie jako první letec, který tak učinil nedobrovolně v nouzi. První samostatný proudový let He 280 proběhl 30. března 1941 s druhým prototypem He 280 V2 (GJ+CA), pilotovaným Flugbaumeisterem Fritzem Schäferem. 5. dubna 1941 do jeho kabiny usedl P. Bader, zastupující zkušební piloty Luftwaffe, aby stroj předvedl zástupcům Říšského ministerstva letectví (RLM). V létě 1942 byl vývojový program přenesen z Marienehe do Vídně-Schwechatu, kde byl V2 vybaven dvojicí proudových motorů Jumo 004 A o tahu po 8,164 kN. V červenci byla do tohoto prototypu instalována výzbroj tvořená třemi kanóny MG 151 ráže 20 mm. Dne 5. července 1942 F. Schäfer poprvé odstartoval s třetím prototypem He 280 V3 (GJ+CB). 8. února 1943 byl nucen po odtržení lopatky turbíny u pravého motoru nouzově přistát se zataženým podvozkem. Téměř nepoškozený V3 již 11. února opět létal. Nedlouho poté přejel Schäfer při startu vzletovou dráhu a letoun skončil nepoškozen v zamrzlém poli. Další prototyp He 280 V4 (GJ+CC) poháněla dvojice proudových motorů BMW 003 A-0, pátý vyrobený He 280 V5 (GJ+CD) pak vzlétal pomocí motorů Heinkel-Hirth 001. He 280 V6 (NU+EA) s motory Jumo 004 byl testován v Rechlinu jako vzorový letoun stíhací-bombardovací verze He 280 B-1. Hlavňovou výzbroj tvořily tři kanóny MG 151 ráže 20 mm. Plánovaná výzbroj zahrnovala čtyři 20 mm kanóny MG 151/20 (později ve verzi He 280 B dokonce šest + 500 kg pum). K plánovanému bojovému nasazení ale nakonec nedošlo, přestože cvičný souboj se soudobým vrtulovým stíhačem Focke-Wulf Fw 190 znamenal pro proudový letoun jasné vítězství. Navíc se ukázalo, že souběžně vyvíjený Messerschmitt Me 262 bude mít lepší výkony a tak RLM nařídilo firmě Heinkel zastavení vývojových prací. Prototyp He 280 V7 (NU+EB) sloužil ke zkouškám jako kluzák, později byl vybaven motory Heinkel-Hirth 001, se kterými létal do února 1944. He 280 V8 (NU+EC) měl motýlkovité ocasní plochy a motory Jumo 004. Jeho první let proběhl 19. července 1943. Po deseti zkušebních letech byly pohonné jednotky demontovány a od listopadu 1944 osmý prototyp létal jako kluzák. He 280 V9 (NU+ED) byl dokončen v srpnu 1943 a sloužil v Rechlinu ke zkouškám motorů BMW 003 A-1. Od května 1944 byl tento stroj vybaven motory BMW 003 E a testován na letišti Vídeň-Schwechat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Heinkel He 280 bylo německé proudové stíhací letadlo z období druhé světové války, které mělo na svém kontě hned několik světových prvenství. Bylo totiž první svého druhu, které nebylo stavěné jen jako experimentální, a tak si mohlo dělat nárok na titul prvního bojového proudového letadla na světě, a to ještě dvoumotorového. Přestože výsledky testů byly velmi slibné a jednalo o plnohodnotný bojový stroj, nevzbudil zájem z oficiálních míst, protože tehdy se ještě vedení německé armády domnívalo, že vítězství je na dosah, a tak odmítli něco, co by nemohli ihned nasadit.", "tgt_summary": "Die Heinkel He 280 war ein zweistrahliges Jagdflugzeug des deutschen Herstellers Heinkel und absolvierte ihren Erstflug mit Strahltriebwerken am 30. März 1941 (He 280 V2).", "id": 1347874} {"src_title": "St John's College (Cambridge)", "tgt_title": "St John’s College (Cambridge)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kolej byla založena v Cambridge na místě, kde dříve (ve 13. stol.) stávala nemocnice svatého Jana, a to na popud svatého Jana Fischera, biskupa z Rochestru a kaplana k lady Margaret. Lady Margaret však zemřela, aniž by se zmínila o založení St John ́s ve své závěti. Byla to tedy především práce Fichera, který zaručil, že škola byla založena. Musel získat souhlas od krále Jindřicha VIII, od papeže prostřednictvím Polydore Vergila a od biskupa Ely, aby potlačil náboženskou nemocnici a převedl ji na vysokou školu. Vysoká škola přijala jeho chartu 9. dubna 1511. Další komplikace nastaly při získávání peněz z pozůstalostí lady Margaret, aby se mohlo založení St John's College zaplatit. K tomu došlo až 22. října 1512, kdy se dostal k soudu dodatek paměti arcibiskupa z Canterbury. V listopadu 1512 Kancléřský soud dovolil vykonavatelům Lady Margaret, aby zaplatili za založení školy z jejího majetku. Po převzetí vykonavatelé zjistili, že většina ze starých budov nemocnice jsou neopravitelné, ale opravili a připojili kapli k nové škole. Kuchyň a síň byly přidány a velkolepá věž byla vytvořena pro vysokoškolskou pokladnici. Dveře měly být uzavřeny každý den za soumraku, aby vytěsňovali klášterní komunitu před okolním světem. V průběhu následujících pěti set let se vysoká škola rozšířila směrem na západ, směrem k řece Cam, a teď má jedenáct soudů - nejvíce z jakýchkoli Oxfordských nebo Cambridgeských škol.", "section_level": 1}, {"title": "Vysokoškolský život.", "content": "Budova St John's College zahrnuje kapli, sál, dvě knihovny, bar a společné prostory pro absolventy a studenty. K dispozici jsou také rozsáhlé zahrady, trávníky, sousední hřiště a půjčovna lodí. Členové školy se mohou stravovat v sále, kde se podávají tři chody na stříbrném servisu. Vysoká škola udržuje rozsáhlou knihovnu, která doplňuje univerzitní knihovny. Vlastní také své pramice, které si můžou vypůjčit studenti, profesoři či zaměstnanci.", "section_level": 1}, {"title": "Studium.", "content": "Každoročně vysoké školy udělují stipendia několika vysokoškolským studentům. Soutěž o tato stipendia je velmi tvrdá, vzhledem k tomu, že studenti z jakékoliv země – ne pouze členové školy - mohou podat žádost. Motto školy je „souvent me souvient“, neboli „často si vzpomínám“.", "section_level": 1}, {"title": "Sportovní činnost.", "content": "St John's College má bohatou sportovní historii a těší se z mnoha úspěchů ve většině hlavních sportů, které nabízí Cambridge. The Boys Red, Rugby club ze St John's College, vyhrál titul the Division One League devět let v řadě. O titul je připravili až Jesus v roce 2010-11. Tento rugby club patří mezi nejlepší vysokoškolské sportovní týmy v historii Cambridge. Je to jeden z nejúspěšnějších sportovních vysokoškolských týmů v historii Cambridge vůbec.", "section_level": 1}], "src_summary": "St John's College je jedna z kolejí univerzity v Cambridge. Plný formální název zní \"The Master, Fellows and Scholars of the College of St John the Evangelist in the University of Cambridge\". Kolej byla založena v roce 1511, zakládající listinou z 9. dubna. Zřídit ji nechala Margaret Beaufort, babička krále Jindřicha VIII. z rodu Tudorovců. Mezi absolventy školy patří devět nositelů Nobelovy ceny, šest ministerských předsedů, tři arcibiskupové, dva princi a jeden svatý (Richard Gwyn (mučedník)). Mezi cíle školy patří podpora vzdělání, náboženství, vzdělávání a výzkum. St John's College je proslulá svým hudebním sborem, účastí svých studentů na široké škále mezi-univerzitních sportovních soutěží a svým květnovým plesem. V roce 2011 škola oslavila své pětisté výročí.", "tgt_summary": "Das St John’s College ist ein College der Universität Cambridge, England. Es wurde 1511 von Lady Margaret Beaufort gegründet und ist nach dem Trinity College und dem Homerton College das College mit der drittgrößten Studentenschaft in Cambridge. ", "id": 1510817} {"src_title": "Bellingham (Washington)", "tgt_title": "Bellingham (Washington)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jméno města je odvozeno od zálivu, na kterém se nachází a který v roce 1792 pojmenoval George Vancouver po Siru Williamu Bellinghamovi, který měl na starost část ekonomiky britského námořnictva. Před evropským osídlením oblasti zde pobýval indiánský kmen Lummijů a jejich sousedi, kteří všichni patřili mezi Pobřežní Sališe. První bílí osadníci přišli do oblasti v roce 1854 a o čtyři roky později vypukla Zlatá horečka ve Fraserově kaňonu, která přiměla mnoho zlatokopů a obchodníků směřovat na sever od Kalifornie. Nynější část města, Whatcom, rostl z mlynářského města v prosperující námořní přístav, který se nacházel na začátku Whatcomské stezky, jež byla mnohými používána při cestě za zlatem. Uhlí se těžilo v okolí Bellinghamu od pradávných dob až do roku 1964. Jako první z bělochů ho objevil na severovýchodním pobřeží Bellinghamova zálivu Henry Roeder. V roce 1854 založila skupina podnikatelů ze San Francisca Uhelnou společnost Bellinghamova zálivu (\"angl. Bellingham Bay Coal Company\"). Důl se stal velmi hlubokým a nacházely se v něm stovky mil tunelů. Směřoval jihozápadně k zálivu, po obou březích potoku Squalicum Creek. Pracovalo v něm na 250 horníků, kteří při nejlepších letech ve dvacátých letech minulého století vytěžili až 200 tisíc tun ročně. V roce 1955 byl tento důl uzavřen. Bellingham se stal oficiálně začleněným městem v roce 1903 kvůli vzrůstajícímu sjednocení čtyř měst, které na začátku dvacátého století obklopovala Bellinghamův záliv. \"Whatcom\" je nyní oblast „Starého města“ a byl založen v roce 1852. \"Sehome\" stálo na místě dnešního centra a bylo založeno v roce 1854. \"Bellingham\" ležel jižněji od obou měst a byl založen v roce 1853, stejně jako \"Fairhaven\", které bylo obchodním centrem a mělo svůj vlastní přístav. V roce 1890 koupili Bellingham vývojáři z Fairhavenu. Whatcom a Sehome byla sousední města a chtěla se spojit, což se také stalo za vytvoření \"New Whatcomu\". V roce 1903 muselo být slovo „New“ z názvu vypuštěno, protože to zakázala státní legislatura (ve Washingtonu proto nejsou žádná města začínající na „New“). První pokusy o sloučení Whatcomu s Fairhavenem selhaly, navíc tu byly problémy se jménem plánovaného města. Obyvatelé Whatcomu nechtěli jméno \"Fairhaven\", zatímco obyvatelé Fairhavenu nechtěli jméno \"Whatcom\". Nakonec bylo rozhodnuto, že se sloučené město bude jmenovat \"Bellingham\", což zůstalo dodnes. Druhé hlasování tedy už sloučení povolilo, 2 163 obyvatel bylo pro, zatímco pouze 596 proti. Hlasování proběhlo bez žen, které měly ve Spojených státech právo volby až od roku 1920. Na konci devatenáctého století bylo město spojeno třemi železničními tratěmi s většími obchodními městy Spojených států. Lesy kolem města byly vykáceny po zemětřesení, které se v roce 1906 odehrálo v San Franciscu, čímž město pomohlo město opět postavit. V roce 1889 založil Pierre Cornwall společně se skupinou investorů společnost BBIC (\"Bellingham Bay Improvement Company\" – \"Společnost zlepšení Bellinghamova zálivu\"). BBIC investovala do různých oborů, mezi nimiž byly i námořní doprava, těžba uhlí, výstavba železnic nebo realitní kanceláře. Přestože sen společnosti o tom, že se Bellingham stane metropolí Severozápadu USA, se nikdy neproměnil ve skutečnost, její činnost byla velice důležitá pro rozvoj města do dnešní podoby. BBIC ale nebyla jedinou společností, která měla zájem o město. Společnost \"General Electric Company of New York\" v roce 1897 koupila dvě tramvajové linky v Bellinghamu. O rok později se linky staly součástí železnice Northern Railway, což přimělo společnost \"Electric Corporation of Boston\" vstoupit na bellinghamský trh. Díky blízkosti Bellinghamu k úžině Juana de Fucy, která městu zajišťovala dobré námořní spojení s Aljaškou, zde byl rozvinut také konzervárenský průmysl. Mnoho aljašských rybích produktů bylo přepravováno zpět do pevninských Spojených států v konzervách z Bellinghamu.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomie.", "content": "Průměrná roční mzda bellinghamských námezdních pracovníků činí 37 990 amerických dolarů, což je pod průměrem státu, který činí 44 710 amerických dolarů. Mzdy v Bellinghamu a okrese Whatcom se snižují už třicet let, protože přibývá terciérních prací a zbytek (těžba, výroba, stavba) už nemá takový podíl na zaměstnanosti obyvatelstva. Terciér nyní zastupuje až 77% nezemědělského zaměstnání v okrese Whatcom. Mezi lety 1989 a 1999 se zvedly příjmy průměrné domácnosti v okrese o 41%, zatímco cena ubytování o 108%. V letech 1998–2000 nestačila průměrná mzda na pronájem dvoulůžkového ubytování. V roce 2005 byla průměrná cena prodaných domů v okrese 259 000 amerických dolarů, zatímco v oblasti Bellinghamu byla o deset tisíc vyšší. Průměrná cena prodaných domů v celém státě Washington byla 260 900 amerických dolarů.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Město má celkovou rozlohu 82 km2, z čehož 66 km2 je souš a 16 km2 je voda. Nejnižší nadmořská výška je na pobřeží Pacifiku. Jedním z nejvyšších bodů města je Alabama Hill, který dosahuje výšky 150 metrů nad mořem. Severně od jezera Padden a nedaleko hory North Lookout Mountain se nachází až 240 metrů vysoké kopce. Za hranicemi města se nacházejí vyšší předhůří, která stoupají okresem Whatcom až k hoře Mount Baker, kde dosahují svého vrcholu a která se při vzdálenosti jen něco málo přes 50 km od moře vypíná do výšky 3 285 metrů. Mount Baker je největší sopka v oblasti a její ledovce jsou viditelné z většiny částí města. Whatcomské jezero tvoří východní hranici města a v okolí se nachází další četná malá jezírka a mokřiny. Bellingham se nachází 80 kilometrů jižně od Vancouveru.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí města je celkově mírné s průměrnými ročními teplotami 15 °C ve dne a 6,7 °C v noci. Přestože sezona dešťů může trvat až osm měsíců, většinou se zastaví na šesti. Pak je zde k vidění malebné pozdní jaro a mírné příjemné léto. Přestože průměrné roční srážky činí 885 mm, zatažené a krátké dny v zimě jsou obvyklé. Západ okresu Whatcom se nachází ve vlhkém oceánském podnebí a v období od října do dubna zde průměrně napadne 99 mm deště. Nicméně, léta jsou v Bellinghamu poměrně suchá. V červenci a srpnu zde prší průměrně jen v 5,7 dnech, což je v porovnání s deseti deštivými dny ve Phoenixu málo. Nedostatek vody zde není obvyklý, v některých velmi suchých létech ale vyschnou i některé velmi spolehlivé studny. Přesto bývá zdejší úroda častěji zničena přebytkem vody. Umístění a geografie často Bellingham podrobí nezvykle krutému počasí, když chladný arktický vzduch proudí do oblasti z kanadského vnitrozemí, nejčastěji přes Fraserův kaňon. Hromada tohoto chladného vzduchu pak naráží do studené fronty z Aljašského zálivu a tvoří silné větry, led, sníh a těžké deště. Teploty pak mohou klesnout až na −18 °C, což se stalo v listopadu 2006. Dalším meteorologickým jevem je vítr Chinook, který se objevuje na podzim. Po většinu dne proudí nezvykle teplý, stálý vítr z jihu, který dosahuje sil vichřice. Nejsilnější je tento vítr v období od prosince do ledna. V kombinaci se severozápadním větrem může způsobit tání sněhu, které pak působí problémy kanalizačním systémům. Město má nejnižší průměrnou dobu slunečného svitu ze všech měst ve Spojených států. Nejvyšší oficiálně měřená teplota padla v červenci 2009, kdy bylo naměřeno 36 °C.", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "Při sčítání lidu v roce 2010 žilo v Bellinghamu 80 885 obyvatel. Nejčastější rasou jsou běloši s 85 procenty, poté Asiaté s pěti procenty a původní obyvatelé a Afroameričané s jedním procentem. Sedm procent obyvatel jsou Hispánci.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělávání.", "content": "Bellingham je domovem několika vzdělávacích institucí, mezi něž patří Whatcom Community College, Bellingham Technical College, Northwest Indian College a části Trinity Western University a Western Washington University. Mezi veřejné vysoké školy ve městě patří Bellingham High School, Sehome High School a Squalicum High School.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "V Bellinghamu je typ vlády, ve kterém má větší slovo starosta než městská rada. Starosta jez volen přímým způsobem a volební období trvá čtyři roky. Šest ze sedmi členů rady je vybráno městským wardem, jejich volební období trvá také čtyři roky. Ten sedmý člen městské rady je volen všeobecně a jeho volební období je dva roky. Volební období vrchního městského soudce je čtyři roky. Město má svou vlastní policii a hasiče a jeho záchranná služba patří k záchranné službě Seattlu a okresu King.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Místní atrakce.", "content": "Přestože Bellingham je menší než sousední metropolitní oblasti, které jsou soustředěné kolem Seattlu a Vancouveru, město stále nabízí mnoho atrakcí, které jsou populární jak mezi místními, tak mezi turisty. Whatcomské muzeum historie a umění vystavuje exponáty malířství a sochařství, zaměřuje se na místní historii, koná exkurze po místních historických budovách, nabízí hodiny historie a umění místním školám a také historické plavby po Bellinghamově zálivu. Bellinghamské železniční muzeum ukazuje historii železnice v okrese Whatcom, obsahuje modelovou železnici a simulátor nákladní železniční dopravy. Americké muzeum rádia a elektřiny je unikátní místní muzeum, které obsahuje předměty z let mezi šestnáctým a dvacátým stoletím a poskytuje vzdělávací zdroje o historii elektřiny a rádiového vysílání. Muzeum také provozuje rádio KMRE-LP, které vysílá množství pořadů, které byly populární před desítkami let. \"Bellinghamský farmářský trh\" je otevřen každou sobotu od začátku dubna do konce prosince. Poprvé byl otevřen v roce 1993 a nyní obsahuje až padesát prodejců, hudbu a komunitní události. Společnost také provozuje menší trh, který se koná každou středu nedaleko Fairhavenu. Obyvatelé i turisté oceňují malebnost Bellinghamu i celého okresu Whatcom. Whatcom Falls Park je ani ne 1 km2 velký veřejný park, který obklopuje roklinu potoka Whatcom Creek a leží tak přímo v srdci města. Nachází se zde čtyři vodopády, několik mílí turistických stezek a je hlavní outdoorovou atrakcí města, která spojuje a odděluje jeho části. Mezi populární aktivity při teplejším počasí patří plavání, rybaření a turistika. Asi 50 kilometru východně od Bellinghamu se nachází lyžařské středisko Mount Baker, které je domovem mnoha světových snowboardingových šampionů a drží světový rekord pro množství sněhu, které napadlo za jedinou zimu (1998–99). Většinou se hloubka sněhu vyšplhá až na necelé čtyři metry, kvůli čemuž bývá středisko uzavřeno ještě před koncem zimy. Jižně od města vede silnice Washington State Route 11 (také \"Chuckanutská silnice\"), která nabízí pěkný výhled na souostroví svatého Jana, Chuckanutské hory a malebné zálivy při pobřeží Sališského moře. V jižní části okresu Whatcom, pouze několik mil od Bellinghamu leží místa populární mezi outdoorovými nadšenci. Larrabeeův státní park je populární mezi turisty a jezero Padden mezi plavci, rybáři a golfisty. Také se zde nachází Samišské jezero. Na východě Bellinghamu leží překrásné Whatcomské jezero, které poskytuje zdroj pitné vody pro město a je zdrojem pro potok Whatcom Creek. V okolí jezer se nachází předhůří Kaskádového pohoří, do kterého patří i hora North Lookout Mountain. Vody Georgijské úžiny a Sališského moře, které Bellingham omývají, nabízí možnost sledování velryb. Kosatka dravá je nejčastějším druhem, který se zde vyskytuje a může být často viděn jak plave nebo loví ve vodách zdejších zálivů.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Bellinghamské mezinárodní letiště nabízí pravidelné lety do Seattlu a Friday Harboru a také tryskové letouny do Los Angeles, San Diega, Oaklandu, Palm Springs, Las Vegas, Rena a Phoenixu. V roce 2010 začala společnost Alaska Airlines provozovat pravidelné lety na Havaj. Letiště také využívá Ministerstvo vnitřní bezpečnosti Spojených států amerických, kvůli střežení nedalekých hranic s Kanadou. Železnice Amtrak Cascades vede městem a poskytuje denní pravidelný provoz mezi Eugene, Portlandem, Seattlem a Vancouverem. Bellinghamská stanice se nachází ve čtvrti Fairhaven. Whatcom Transportation Authority je dopravní podnik, který nabízí pravidelné autobusové spoje v celém okrese a spojuje Bellingham např. s Mount Vernonem. Čtvrť Fairhaven je jižním koncem Aljašské námořní dálnice. Trajekty spojují zdejší přístav s městy jako Ketchikan, Juneau a Haines. Společnost San Juan Cruises poskytuje sezónní trajektové spojení mezi Bellinghamem a městem Friday Harbor na souostroví svatého Jana.", "section_level": 2}, {"title": "Místní hudební scéna.", "content": "Jelikož se Bellingham nachází na hlavní mezistátní dálnici a mezi dvěma velkými městy, má tak lehkou úlohu při lákání hudebníků různých žánrů. Také velký počet obyvatel v univerzitním věku přispěl k rozvoji místní hudební scény, z Bellinghamu pocházejí takové kapely, jako Death Cab for Cutie.", "section_level": 2}, {"title": "Zmínky v literatuře.", "content": "Román Roberta Jamese Wallera \"Madisonské mosty\" vypráví o fotografovi společnosti National Geographic, který pochází z Bellinghamu. Známější film stejného jména od Clinta Eastwooda, který byl stvořen na bázi románu, však tento bod vynechává.", "section_level": 2}, {"title": "Místní divadelní scéna.", "content": "Historické divadlo Mount Baker Theatre bylo postaveno v roce 1927 a je učebnicovým příkladem maurské architektury. Jedná se o největší budovu hereckých umění severně od Seattlu a je zařazeno do národního rejstříku historických míst.", "section_level": 2}, {"title": "Budoucí vývoj.", "content": "V březnu 2005 byl Bellingham magazínem \"Kiplinger's Personal Finance\" vyhlášen jedním z nejlepších měst pro důchodce v USA. Bellingham zažívá obnovu realitního vývoje poté, co se zvedly ceny domů. Mohou za to zčásti také noví obyvatelé města. Aby růst počtu obyvatel stoupal, nové domy se začaly stavět po celém městě. Město zdůraznilo, že se chce podílet na vývoji možností bydlení pro všechny ekonomické skupiny lidí a zároveň zachovat bezúhonnost nynějších obyvatel. Anexe přilehlé zemědělské půdy nebo chráněných území byla snížena na minimum kvůli veřejnému zájmu o ochranu životního prostředí, stále ale bylo vyvoláno mnoho kontroverzí kvůli rozhodnutí města postavit v centru výškové budovy a rozvinout předtím nerozvinutou půdu a také kvůli nedostatku veřejných parků. O budoucím vývoji pobřeží města si můžete přečíst zde.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Bellingham Bells jsou zástupci baseballové scény Bellinghamu, který reprezentují v lize \"West Coast Collegiate Baseball League\" a hrají svá utkání na stadionu Joe Martin Field. Basketballoví \"Bellingham Slam\" reprezentují město v nižší soutěži \"International Basketball League\". Její domácí arénou je Whatcom Pavilion. \"Bellingham Bulldogs\" hrají americký fotbal v lize \"Evergreen Football League\" na stadionu Civic Field, kde hraje rovněž fotbalový tým Bellingham United FC působící v Pacific Coast Soccer League. \"Chuckanut Bay Geoducks\" jsou ragbyovým týmem Bellinghamu. \"Whatcom Warriors\" je tým mládežnického ledního hokeje, který hraje svá domácí utkání na stadionu Bellingham Sportsplex. Dříve zde hráli baseball také Bellingham Mariners, kteří hráli nižší \"Northwest League\". Počátky své kariéry v tomto týmu zažíval i legendární center-fielder Ken Griffey Jr., který před rokem ukončil svou skvělou kariéru v dresu Seattle Mariners v MLB. Obyvatelé Bellinghamu si rádi užívají různých amatérských sportů, v zimě díky blízkému lyžařském středisku Mount Baker lyžování a snowboardingu a v létě jízdu na kole nebo plavbu na kajaku. Příděl sněhu, které lyžařský areál Mount Baker zažil v zimě 1998–99 je světovým rekordem (29 tisíc mm). Western Washington University je úspěšným členem divize II asociace NCAA v šermu. \"Lady Vikings\" jak se zdejší tým jmenuje vyhrál celou ligu pokaždé mezi lety 2005 a 2009. Univerzita také provozuje úspěšný cyklistický program, který se v roce 2006 umístil v první pětce v USA.", "section_level": 1}, {"title": "Média.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tisk.", "content": "\"The Bellingham Herald\" je deník vycházející v Bellinghamu. Mezi další noviny patří \"The Cascadia Weekly\", \"The Western Front\", \"Whatcom Watch\", \"AS Review\" a \"The Bellingham Business Journal\".", "section_level": 2}, {"title": "Televize.", "content": "Bellingham okres Whatcom patří do seattleského televizního trhu.", "section_level": 2}, {"title": "Sesterská města.", "content": "V květnu 2011 město aktivně pracovalo na zahájení sesterské spolupráce s mongolským městem Cecerleg.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bellingham (\"výsl. „Bellinhem“\") je největší město a sídlo okresu Whatcom, ve státě Washington. Je to dvanácté největší město státu a nachází se na břehu Bellinghamova zálivu, ve kterém leží ostrovy Lummi a Portage a který ústí do Georgijské úžiny. Leží západně od hory Mount Baker a Whatcomského jezera, které je jeho zdrojem pitné vody a severně od Chuckanutských hor a Skagitského údolí. Centrem centra proudí potok Whatcom Creek. ", "tgt_summary": "Bellingham ist eine Stadt im Nordwesten des US-Bundesstaats Washington im Whatcom County, dessen Verwaltungssitz (County Seat) sie gleichzeitig ist. Die Stadt liegt am Pazifik, an der \"Bellingham Bay\", und hatte zur US-Volkszählung 2010 am 1. April 2010 eine Einwohnerzahl von 80.885. ", "id": 995292} {"src_title": "Mistrovství Evropy v ledním hokeji 1912", "tgt_title": "Eishockey-Europameisterschaft 1912", "src_document": [{"title": "Průběh.", "content": "Český tým zde obhajoval titul mistra Evropy. Nováčkem mistrovství bylo mužstvo Rakouska sestavené z pražských Němců. O titul však hráli na závěr mistrovství zbývající dva účastníci. Zápas na ledě postiženém oblevou skončil remízou, s níž se ovšem Němci nesmířili. Termín turnaje se blížil a stále nemrzlo. Když se situace blížila katastrofě, klesl teploměr až na mínus deset stupňů. Na travnatém tréninkovém hřišti fotbalistů Slavie v Praze na Letné, kde se mělo hrát, propukla horečná činnost. Kdo měl ruce a nohy, tahal konve s vodou a kropil a kropil. Jenže půda, která ještě nestačila promrznout, sála vodu jako houba a na povrchu se i nadále skvěl trávník. Potom někdo dostal zdánlivě spásný nápad: přitáhnout hasičskou hadici a plochu doslova vodou utopit. Podařilo se, vzniklo kluziště jako zrcadlo. Mistrovství začalo slibně. Češi porazili pražské Rakušany 5:0, Němci stejnému soupeři nadělili 4:1. Všichni čekali na finále Čechy – Německo a tušili velký zápas. V noci však přišla obleva. Narychlo udělaná hrací plocha takový nápor nevydržela. Záplava vody nestačila promrznout až k podkladu, obleva tenké vrstvě ledu také neprospěla. Ostré brusle hráčů ji záhy prořezaly a malér byl na světě. V ledu se objevily díry a hokejisté v nich klopýtali a padali, navíc v nich občas doslova dolovali puk. Led se postupně měnil v oraniště, ale přesto padaly branky. Němci vedli 2:1, když Češi vyrovnali. Rozhodčí gól neuznal pro posunutou branku, Němci protestovali a chystali se odejít, diváci zuřili. Procházka, který zastával funkci hlavního rozhodčího, se vrhl na led, aby Němce uklidnil, ale zakopl a jednu z nesčetných děr a jak dlouhý tak široký se roztáhl na zemi. Němci odešli. Pořadatelé se pokusili o šalamounské řešení, Němcům branku dodatečně uznali, takže zápas skončil nerozhodně 2:2. Mistry Evropy se díky lepšímu skóre stali Češi. Dohady o výsledku pražského šampionátu se táhly ještě dlouho. V březnu 1912 se v Bruselu konal kongres LIHG, kde podali Němci proti pražskému výsledku protest. Po bouřlivém jednání kongres rozhodl, aby se zápas v příští sezoně opakoval a Francouz Magnus, který byl pro zachování konečného výsledku pražského šampionátu, na znamení protestu rezignoval. Opakovaný zápas se však nikdy neuskutečnil a další kongres LIHG výsledek pražského mistrovství anuloval. Mimo jiné prý i kvůli neoprávněnému startu pražského DEHG v barvách Rakouska. To totiž ještě nebylo členem LIHG, do mezinárodní federace vstoupilo až o pár týdnů později právě na kongresu v Bruselu.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky a tabulka.", "content": "Čechy – Rakousko 5:0 (2:0, 3:0) 2. února 1912 (15:30) – Praha (přírodní kluziště SK Slavia na Letné) Branky: 6. a 13. J. Jarkovský, 30. Vindyš, 33. Jirkovský, 37. Jarkovský. Rozhodčí: Kühnel Čechy: Wälzer – Palouš, J. Fleischmann – Vindyš – J. Jarkovský, J. Jirkovský, Šroubek. Náhradníci: Hartman, F. Rublič, J. Rublič. Rakousko: Nowak – Fritz Pipes, Teller – Franz Pipes – Nekola, Krumbholz, Schreuer. 3. února 1912 (15:30) – Praha (přírodní kluziště SK Slavia na Letné) Branky: 10. Glimm, 11. Lange, 36. Glimm, 39. Lange – 26. F. Pipes. Rozhodčí: Herites Německo: Hohndorf – Wahrmuth, Jacob – Steinke – Lange, Glimm, Martin Rakousko: Nowak – Fritz Pipes, Teller – Franz Pipes – Nekola, Krumbholz, Schreuer. 4. února 1912 (15:30) – Praha (přírodní kluziště SK Slavia na Letné) Branky: 10. Jirkovský, 40. Šroubek (Jirkovský) – 19. Martin, 32. Lange. Rozhodčí: Herites Čechy: Wälzer – Palouš, J. Fleischmann – Vindyš – J. Jarkovský, J. Jirkovský, Šroubek. Německo: Hohndorf - Wahrmuth, Jacob – Steinke – Lange, Glimm, Martin.", "section_level": 1}, {"title": "Soupisky.", "content": "1. Čechy Brankář: Karel Wälzer. Obránci: Jan Fleischmann, Jan Palouš. Záložník: Otakar Vindyš. Útočníci: Jaroslav Jirkovský, Jaroslav Jarkovský, Josef Šroubek - nenastoupili Josef Rublič, Miloslav Fleischmann. 2. Německo Brankář: Hohndorf. Obránci: Erik Wahrmuth, Anders Jacob. Záložník: Alfred Steinke. Útočníci: Werner Glimm, Franz Lange, Paul Martin. 3. Rakousko Brankář: Hugo Nowak. Obránci: Fritz (Felix) \"Jimmy\" Pipes, Hans \"Niks\" Teller. Záložník: Franz \"Emil\" Pipes. Útočníci: Jiří Nekola, Franz Krumbholz, Oskar Schreuer.", "section_level": 1}], "src_summary": "3. mistrovství Evropy v ledním hokeji se konalo od 2. do 4. února v Praze, bylo však dodatečně anulováno. Hrálo se za účasti tří mužstev jednokolovým systémem každý s každým. Hrací doba byla 2x20 minut hrubého času.", "tgt_summary": "Die 3. Eishockey-Europameisterschaft wurde vom 2. bis 4. Februar 1912 in der Slavia-Eishalle in Prag in Böhmen ausgetragen, das damals noch zu Österreich-Ungarn gehörte. Das Interesse bei dieser EM war groß, sahen doch jeweils rund 5.000 Zuschauer die Spiele der böhmischen Mannschaft. ", "id": 542759} {"src_title": "Kościuszkovo povstání", "tgt_title": "Kościuszko-Aufstand", "src_document": [{"title": "Příčiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Úpadek Republiky obou národů.", "content": "Dlouhodobým problémem Republiky obou národů byla rostoucí moc šlechty. Zhruba od začátku 18. století kontrolovali šlechtičtí magnáti politický i ekonomický vývoj. Zneužívali \"liberum veto\", paralyzovali sejm a bránili jakýmkoli reformám, které by tyto jejich \"zlaté svobody\" omezily. Pravomoci panovníka byly silně zredukované a pokud i sám panovník byl slabou osobností, šlechtě to vyhovovalo. To nahrávalo sousedním mocnostem. Prakticky od doby severní války byl vliv Pruska, Ruska a do jisté míry i Rakouska zásadním prvkem polské politiky. Především Rusko hledělo na úpadek Rzeczpospolite se zalíbením a podporovalo místní šlechtické rody v jejich boji za udržení svých \"práv\". Polsko-litevská unijní armáda byla velmi slabá (okolo 20 000 vojáků) a nemohla se postavit na odpor vojskům Ruska (okolo 300 000), Pruska a Rakouska (každá okolo 200 000) v jakémkoliv větším konfliktu. Pokusy o reformu tohoto zhoubného systému se sice objevovaly, ale narážely na odpor jak uvnitř unie, tak i u sousedních států. V roce 1768 vznikla tzv. Barská konfederace, jejíž hlavním cílem bylo vymanit stát z vlivu Ruska a posílit pozici katolictví. Konfederace však měla spoustu odpůrců jak doma tak v zahraničí. Výsledkem bylo vypuknutí občanské války, do níž se na straně protivníků Barské konfederace postavilo i Rusko. Ačkoliv se reformisté poměrně dlouho drželi, snažili se horlivou diplomacií získat spojence v Francii, Sasku a Rakousku, nakonec podlehli převaze ruských vojsk vedených generálem Suvorovem. Vyústěním tohoto vývoje bylo první dělení Polska. V roce 1772 si Prusko, Rakousko a Rusko přivlastnily rozsáhlé oblasti polsko-litevského území. Argumentem k tomuto kroku byla údajná snaha zabránit totálnímu rozkladu státu, vnitřní a vnější nestabilitě, útlaku nekatolíků a kvazihistorické nároky na zabraná území.", "section_level": 2}, {"title": "Snahy o reformu.", "content": "Velká příležitost reformovat stát přišla během tzv. Velkého (neboli Čtyřletého) sejmu v letech 1788-1792. Sousedé Polska vedli různé války (Rusko-turecká válka 1787-1792, Rakousko-turecká válka 1787-1791, Rusko-švédská válka 1788-1790) a byli tudíž zaneprázdněni. Unie uzavřela roku 1790 alianci s Pruskem, která vypadala, že zabezpečí Polsko před dalším ruským vměšováním. 3. května 1791 vydal sejm ústavu, která vzbuzovala velké naděje. Ta omezila moc magnátů - mj. rušila \"liberum veto\", garantovala určitá politická práva měšťanstvu a mírnila nevolnictví (poskytla rolníkům ochranu státu). Když se ruské vládnoucí kruhy dozvěděly o nové ústavě, rozzuřily se. \"„Z Varšavy přišla nejhorší možná zpráva: polský král se stal téměř nezávislým.“\" reagoval jeden z předních úředníků ministerstva zahraničí Alexandr Bezborodko. Prusko ústava pobouřila natolik, že sdělilo polským diplomatům, že se již necítí vázáno dohodou z roku 1790, neboť polský stát se údajně tímto zcela změnil. Ani jeden ze sousedů si nepřál, aby ústava nastartovala Polsko k obrodě a posílení, obávali se mj. i případných budoucích nároků Polska na vrácení jimi uchvácených území.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé dělení Polska.", "content": "Ústava vzbudila logicky nevoli i u části Poláků - zvláště u vysoké šlechty. Mnozí magnáti, především ti napojení na Rusko, byli proti od začátku. Výsledkem jejich odporu bylo zformování tzv. Targovické konfederace. Ta ve svém prohlášení připraveném pod pečlivým ruským dohledem v Petrohradu v lednu 1792 kritizovala ústavu jako nakaženou \"„demokracií, následující fatální příklad z Paříže, omezující základní práva a svobody šlechty a zavádějící do revoluce a převratu.“\" Členové konfederace se ve svém prohlášení obrátili na ruskou carevnu Kateřinu II. jako na \"„spravedlivou panovnici, našeho spojence a přítele, který respektuje potřeby našeho národa na blahobyt a vždy nabízí pomocnou ruku.“\" Tou pomocnou rukou byla v tomto případě vojenská intervence. 18. května 1792 vyhlásilo Rusko Polsku válku. V ten stejný den vstoupily ruské jednotky do Rzecypospolite. Polské jednotky vedli generálové Józef Antoni Poniatowski a Tadeusz Kościuszko. Proběhlo sice několik menších střetů, ale k žádné větší bitvě nedošlo. Válka skončila v červenci 1792 podpisem kapitulace polským králem Stanisławem Augustem Poniatowskim, jenž doufal, že se mu podaří vyjednat kompromis diplomatickou cestou. Královy naděje však byly brzy zmařeny. Na podzim 1793 zasedl nový mimořádný parlament zvaný Sejm z Grodna (\"Sejm grodzieński\"), jenž probíhal plně pod kontrolou ruských sil. Ten anuloval ústavu z 3. května 1791 a odsouhlasil další dělení polského území, které již mezi sebou dojednali zástupci Ruska a Pruska. Rusku připadlo 250 000 km2, Prusku 58 000 km2. Ani to vítězným mocnostem nestačilo. Nezávislost zbylého území byla jen iluzorní, neboť se na něm usídlily jednotky ruské armády. Členové Targovické konfederace byli zcela oprávněně považováni většinou Poláků za zrádce.", "section_level": 2}, {"title": "Příprava povstání.", "content": "Polští armádní důstojníci považovali kapitulaci Polska ve válce z roku 1792 jako předčasnou. Tadeusz Kościuszko, kníže Józef Antoni Poniatowski a mnozí další kritizovali královo rozhodnutí a na protest rezignovali na své funkce. Počet vojáků polské armády byl nejprve snížen na 36 000 a posléze bylo Rusy povoleno jen 15 000 mužů, což vzbudilo odpor uvnitř armády. Nespokojenost se šířila. Kościuszko, který byl v Polsku nesmírně populární, neztratil ve válce ani jednu bitvu, tudíž pro něj kapitulace znamenala velkou ránu. Rozhodl se opustit Rzeczpospolitou a v prosinci 1792 se přesunul do Lipska, kde se formovala komunita složená z polských emigrantů. Spolu s dalšími, jako byli Ignacy Potocki, Hugo Kołłątaj a Ignacy Działyński, začali plánovat povstání proti ruské nadvládě nad Polskem. V zimě 1793 se vydal do Paříže, aby zkusil zajistit spojenectví, či alespoň podporu Francie. Představitelé revolucí zmítané Francie sice s Poláky sympatizovali, ale to bylo tak vše. Odtud pomoc čekat nemohli. V srpnu 1793 se Kościuszko vrátil do Lipska. Druhé dělení Polska právě probíhalo. Kościuszko byl realista, věděl, že povstání proti třem mocným sousedům má malou šanci na úspěch, přesto se rozhodl ujmout se tohoto nelehkého úkolu. V září 1793 překročil polské hranice, cestoval, mapoval situaci a kontaktoval nespokojené důstojníky a politiky. Měl v plánu začátek povstání zatím oddálit, vydal instrukci, která kolovala po Polsku a sám zatím odjel do Itálie, kde tajně vyjednával mj. i s představiteli Vatikánu. Nicméně situace v Polsku se rapidně zhoršovala. Rusové nařídili zredukovat polskou armádu a propuštěné jednotky zařadit do svých řad. Carští agenti objevili odbojové skupiny ve Varšavě, začalo zatýkání politiků a velitelů. V březnu 1794 se Kościuszko narychlo vydal do Krakova. Bylo potřeba začít jednat, bez ohledu na nedokončené přípravy.", "section_level": 2}, {"title": "Průběh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mobilizace polského národa.", "content": "12. března 1794 odmítl generál Antoni Madaliński, velitel 1. velkopolské národní jezdecké brigády (1 500 mužů) rozkaz demobilizovat a začal přesouvat své jednotky z Ostrołęka do Krakova. Tento čin zažehl nepokoje a vzpoury proti ruským silám po celé zemi. Ruské jednotky umístěné v Krakově byly vyslány čelit Madalinskimu, což ponechalo město bez dozoru. 24. března 1794 vyhlásil Kościuszko na Hlavním krakovském náměstí všeobecné povstání, oznámil, že se staví do jeho čela a složil přísahu: \"„Já Tadeusz Kościuszko přísahám před Bohem celému polskému národu..., že nebudu nikoho utiskovat, budu bránit celistvost polských hranic, získám zpět národní nezávislost a posílím všeobecné svobody...“\" Byl vyhlášen \"Akt povstání občanů a obyvatel krakovského vojvodství\", k němuž se začali připojovat obyvatelé dalších polských měst. Text byl pravděpodobně formulován ještě v saské emigraci setrvávajícím Hugo Kołłatajem. Hlavním orgánem povstání se od května stala Nejvyšší národní rada, která sjednocovala původní místní odbojová centra. Aby maximálně posílili slabou polskou armádu, vydali povstalci zákon o mobilizaci, který požadoval, aby každých 5 domů v Malopolsku poskytlo nejméně jednoho muže/vojáka vyzbrojeného palnou zbraní, píkou nebo sekerou a každých 50 domů jednoho jezdce. Teoreticky tak mohli shromáždit asi 100 000 pěšáků a 10 000 jezdců. Kromě této pravidelné armády bylo vyhlášeno zřízení milice. Do ní měli jít muži ve věku 18-28 let, kteří se nedostali k pravidelné armádě. Z důvodu nedostatku kvalitní moderní výzbroje vznikly oddíly vyzbrojené kosami nazývané \"kosynierzy\". Dále byla zavedena daň, aby si velení povstání zajistilo alespoň nějaký počáteční pravidelný příjem, tiskly se papírové bankovky a mnozí bohatší lidé dávali do povstalecké pokladny peníze a šperky. Povstalcům bylo jasné, že nemůžou uspět proti třem okolním mocnostem naráz, a proto se již před začátkem povstání snažili veškerými možnými diplomatickými cestami zajistit neutralitu Rakouska i Pruska.", "section_level": 2}, {"title": "Polské úspěchy.", "content": "Jakmile se o nepokojích dozvěděla carevna Kateřina II., nařídila sboru generálmajora Fjodora Děnisova zaútočit na Krakov. 4. dubna 1794 se polská (cca 5 000) a ruská (cca 3 000-4 000) vojska střetla u vesnice Racławice. Došlo k prudkému boji, v němž polští vojáci, ač hůře vyzbrojení, zvítězili. Rusové ztratili asi 800-1000 mužů, Poláci 100-250. Vítězové ukořistili i několik děl. Ačkoliv strategický význam vítězství nebyl velký, poražené ruské jednotky byly dále schopny operačního nasazení, ohlas bitvy byl zásadní. Zpráva se rychle roznesla a mnoho Poláků se následně připojilo k řadám povstalců. Polské jednotky shromážděné v oblasti Volyně, jež měly být poslány do Ruska a začleněny do tamní armády, se připojily ke Kościuszkovým silám.", "section_level": 2}, {"title": "Povstání ve Varšavě.", "content": "Tou dobou se ruské jednotky umístěné ve Varšavě pokusily odzbrojit polskou vojenskou posádku, což vyústilo v povstání Poláků pod vedením Jana Kilińskiho. Povstalcům nahrála neschopnost ruského velitele Josifa Igelströma a fakt, že mnoho ruských vojáků šlo neozbrojeno do kostela na svaté přijímání v rámci oslav Svatého týdne. Akce začala ve čtvrtek 17. dubna 1794 a kromě vojáků se do povstání zapojilo množství civilních obyvatel. Došlo k prudkým pouličním bojům, při nichž ruské jednotky ztratily 2 000-4 000 mužů a po dvou dnech se zbytek z původně osmitisícové okupační posádky musel stáhnout z města. K podobnému povstání došlo i v dalších polských městech. Masakr neozbrojených ruských vojáků jdoucích slavit velikonoční svátek považovali Rusové za zločin proti lidskosti, jenž je potřeba krutě ztrestat.", "section_level": 2}, {"title": "Povstání na Litvě.", "content": "Povstání na Litvě začalo ve Žmudi, kde nebyly přítomné žádné ruské posádky. Do čela se postavili Antoni Chlewiński a Jakub Jasiński. V noci z 23. na 24. dubna 1794 pak došlo k převratu i ve Vilně. Ruská posádka byla pobita, zajata nebo donucena opustit město. Byl vyhlášen \"Akt povstání litevského národa\". Hlavní podíl na akcích mělo litevské vojsko, měšťanstvo a městský plebs, jen z malé části šlechta a rolníci. Povstání zpočátku probíhalo mimo kontrolu Kościuszka a vedení polské odnože vzpoury a bylo velmi radikální. Otevřeně se hlásilo k jakobinismu a již 25. dubna zde byl popraven první zrádce. V červnu byl ale Jasiński donucen opustit Vilno a přemístit se do Varšavy. Radikalita hnutí zde byla oslabena a ústředí tak získalo větší kontrolu nad litevskými událostmi. Nicméně i kvůli tomu se ve Varšavě posílily levicové aspekty povstání a zostřily se vnitropovstalecké spory.", "section_level": 2}, {"title": "„Uniwersał Połaniecki“.", "content": "7. května vydal Kościuszko zákon známý jako „Uniwersał Połaniecki“ (Połaniecká proklamace), v němž omezil nevolnictví, s příslibem jeho úplného zrušení, garantoval občanská práva všem rolníkům a zaručil jim státní ochranu před zvůlí ze strany šlechty. Rolníkům, kteří vstoupí do armády, garantoval zrušení nevolnictví. Ačkoli zákon nenabyl faktické účinnosti a byl navíc bojkotován částí šlechty, nalákal mnoho rolníků do armády a stal se jakýmsi symbolem povstání. Bylo to poprvé v dějinách Polska, kdy se rolníci měli oficiálně stát součástí národa, což bylo dříve vyhrazeno téměř výhradně šlechtě.", "section_level": 2}, {"title": "Rusko a Prusko útočí.", "content": "Navzdory příslibům reforem, nabíráním rolníků do armády, nadšení a prvotním úspěchům, byla strategická situace Polska špatná. Kościuszkovi se sice podařilo shromáždit během poměrně krátké doby více než 15 000 mužů do své hlavní armády, ale převaha protivníků byla drtivá. Kościuszko doufal, že Prusko zůstane neutrální, ale nestalo se tak. Polský boj za svobodu národa, garance práv rolníkům a snaha o demokratizaci, to vše dráždilo Prusy stejně jako Rusy. 10. května překročilo hranice 17 500 pruských vojáků vedených generálem Francisem Favratem. Později se do čela armády postavil samotný král Fridrich Vilém II. Pruské vojsko se připojilo k 9 000 ruským vojákům operujícím v severním Polsku, jimž veleli Fjodor Děnisov a Ivan Fersen. Kościuszko se 6. června pokusil tuto armádu zastavit u Szczekociny. Tentokrát se však projevila převaha pravidelné armády vyzbrojené množstvím kanónů. Ruské a pruské dělostřelectvo způsobilo polské pěchotě těžké ztráty, a i když se Poláci bili statečně, pravidelné jednotky jezdectva a pěchoty vítězství dokonaly. Celkem Poláci ztratili asi 1 250 mrtvých, včetně několika generálů a hrdiny od Raclawic Bartosze Głowackiho. Zraněných bylo přes 700, mezi nimi i samotný Kościuszko. 500 mužů bylo zajato. Rusové a Prusové přišli asi o 1 000 vojáků zabitých a o něco menší počet zraněných. Dva dny nato byla malá polská armáda, kterou vedl generál Józef Zajączek, zdecimována v bitvě u Chelmu. Z 6 000 mužů ztratili Poláci asi 1 500, ruské síly jen zhruba 200. Zbylé polské útvary se většinou stáhly do Varšavy, kterou začali opevňovat. 15. června obsadili Prusové Krakov a v červenci obklíčily ruské a pruské jednotky Varšavu. Nicméně v srpnu vypukly nepokoje ve Velkopolsku a obě armády obléhání přerušily.", "section_level": 2}, {"title": "Zásah Rakouska.", "content": "Rakousko se znepokojením sledovalo situaci v Polsku. Tentokrát nehodlalo zůstat stranou, jako při druhém dělení. 30. června 1794 vstoupil rakouský sbor do vojvodství krakovského, sandoměřského a lublinského. 7. července obsadil Lublin.", "section_level": 2}, {"title": "Dobývání Polska.", "content": "V létě 1794 potlačila ruská armáda povstání v Litvě - Vilnius kapituloval 12. srpna. Naproti tomu povstání ve Velkopolsku dosáhlo jistých úspěchů. Polské sbory vedené Janem Henrykem Dąbrowskim pronikly k Pruskem obsazené Bydhošti a 2. října ji obsadily. Dąbrowského útvary postupovaly velmi rychle, vyhnuly se obklíčení pomalejší pruskou armádou a donutily Prusy opustit centrální Polsko. Trvalejších zisků však Poláci nedosáhli. Rusové mezitím nasadili další sbor, kterému velel osvědčený generál Alexandr Vasiljevič Suvorov. Poláci se ho sice pokoušeli zastavit při postupu do centrálního Polska, ale utrpěli v září 1794 několik porážek (bitva u Krupčic a bitva u Terespolu). Suvorov pokračoval v postupu na Varšavu. Měl v úmyslu spojit se s jednotkami Fjodora Děnisova a Ivana Fersena. Kościuszko věděl, že pokud se ruské armády spojí, bude prakticky nemožné je porazit. Rozhodl se proto co nejrychleji napadnout a zničit Děnisova a Ferzena a následně se pokusit zastavit Suvorova. 10. října se polská a ruská vojska střetla v bitvě u Maciejowic (česky Matějovice, vesnice asi 80 km jihovýchodně od Varšavy).", "section_level": 2}, {"title": "Zajetí Kościuszka.", "content": "Tadeusz Kościuszko měl k dispozici jen 6 300 mužů, ale přesto se rozhodl čelit ruskému sboru, který byl téměř dvakrát silnější. Doufal, že ho ještě posílí útvar o 4 000 vojácích, který vedl Adam Poniński, ale to se vinou zpoždění poslů (nebo zrady?) nestalo. Poláci se snažili vybudovat obranná postavení u vesnice Maciejowice. Velitelství si zřídili v zámku Podzamcze. Rusové v noci překročili Vislu a začali svůj útok 10. října ráno. Rozpoutala se krvavá řež, která trvala několik hodin. Ačkoli Poláci bojovali neobyčejně srdnatě, postupně se projevila ruská převaha ve všech druzích zbraní. Polské artilérii došla munice, jízda nevydržela nápor kozáků. Ruské dělostřelectvo zmasakrovalo kartáčovou palbou i poslední zoufalý útok \"kosynierow\". Jízda v panice opustila bojiště, ale pěchota rozdělená na skupiny se bránila až do odpoledne. Kościuszko, pod nímž padlo několik koní, byl zraněn ranou šavlí do hlavy, probodnut kopím a nakonec zajat kozáky. Údajně zvolal „Finis Poloniae“ (Konec Polska; pravděpodobně jde jen o legendu) a pokusil se zastřelit, ale pistole nevystřelila. Krátce po bitvě dorazil Poniński se svými vojáky, ale když zjistil, že je po všem, stáhl se k Varšavě. Celkem ztratili Poláci 4 000 mužů, Rusové 2 300. Kościuszkovi nedával ruský polní felčar příliš nadějí na přežití, ale polský hrdina se uzdravoval nezvykle dobře. Byl proto eskortován do Petrohradu a uvězněn.", "section_level": 3}, {"title": "Boj o Varšavu.", "content": "Novým velitelem vojenských jednotek se stal Tomasz Wawrzecki, zatímco politickou moc měl generál Józef Zajączek (1752-1826). Ačkoliv ve velmi svízelné situaci, probíhaly i v hnutí odporu vnitřní boje. Hlavními soupeři byli polští jakobíni, umírněná pravice a monarchistická šlechta v čele s králem, který hrál doposud v událostech povstání jen malou roli. K těmto vnitřním rozporům docházelo prakticky od začátku, ale teď měly obzvláště destruktivní účinky. I to byla jedna z příčin, proč obránci nedokončili opevňování města. Sbor generála Henryka Dąbrowského mezitím opustil Velkopolsko a stáhnul se do Brochówa nad Bzurou, asi 60 km západně od Varšavy. Rozhodl se neposílit městskou posádku, aby polská armáda nebyla umístěná jen na jednom místě a nutila Prusy a Rusy operovat odděleně. To se však ukázalo jako neprozíravé a v podstatě zbytečné. Ruská armáda byla dostatečně silná a mohla se soustředit na rozhodný útok na hlavní město. Ruské jednotky dosáhly 3. listopadu předměstí a okamžitě zahájily dělostřeleckou palbu na obránce. Polští velitelé předpokládali, že se jedná o začátek dlouhého obléhání, ale Suvorov zvolil jinou taktiku. 4. listopadu brzy ráno proklouzli ruští vojáci v tichosti co nejblíže k polským pozicím a zaútočili - začala bitva o Varšavu. Útok směřoval na čtvrť Praga, což bylo ještě donedávna samostatné město. Poláci disponovali asi 13 až 14 000 vojáky a několika tisíci dobrovolníky a milicí. Některé zdroje uvádějí, že šlo celkem až o 30 000 mužů. Rusové naproti tomu útočili s dobře vybavenou pravidelnou armádou o síle 23 000 mužů v čele s vynikajícím velitelem Suvorovem. Prudká bitva trvala jen čtyři hodiny. Rusové zcela ovládli bojiště. Část vojáků spolu s lehce zraněným Józefem Zajackem se stáhla do Varšavy na levý břeh Visly. Poláci ztratili asi 6 000 vojáků včetně Jakuba Jasińského.", "section_level": 2}, {"title": "Rzeź Pragi.", "content": "Jakmile skončila bitva o Pragu, začali se ruští vojáci částečně mstít na civilním obyvatelstvu. Tyto události vešly ve známost jako „Rzeź Pragi“. Suvorov zřejmě vydal nařízení jak se chovat k zajatcům a zároveň aby byli ušetřeni ti, kdo se povstání proti koruně neúčastnili, a také aby byly ušetřeny ženy a děti. Rusové porušili Suvorovův rozkaz a začali řež, dále ospravedlňovali tuto akci jako pomstu za masakr neozbrojených vojáků, kteří šli o Velikonocích v dubnu 1794 do kostela. Během drancování se mstili nejen vojáci carské gardy ale i záporožští kozáci. Suvorov nechal mezitím strhnout most, který spojoval Pragu a levobřežní Varšavu. aby ušetřil zbylé části Varšavy před nelítostným řáděním svých vojáků a aby se plenění nerozšířilo na většinu města, stejně jako požár který se začal v dřevěné Praze rychle šířit. Výsledkem den a noc trvajícího řádění soldatesky bylo mnoho tisíc mrtvých (obvykle se udává 7 000 až 20 000) civilistů. Ovšem většina zajatých vojáků i ozbrojených civilistů bylo po bitvě propuštěno do svých domovů. Sám Suvorov napsal, že \"„celá Praga byla posetá mrtvými těly, krev tekla proudem.“\"", "section_level": 3}, {"title": "Konec bojů.", "content": "Zbylé polské jednotky byly demoralizované a do 8. listopadu buď opustily Varšavu nebo se vzdaly. 9. listopadu vstoupila ruská armáda do levobřežní Varšavy, den předtím obsadily rakouské jednotky Radom. 16. listopadu kapitulovaly před generálem Fjodorem Děnisovem zbytky polských vojsk vedené Tomaszem Wawrzeckim u Radoszyc. Povstání skončilo.", "section_level": 2}, {"title": "Důsledky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Třetí dělení Polska.", "content": "Bezprostředním důsledkem prohraného povstání bylo třetí a na 123 let definitivní rozdělení Polska (pomineme-li krátkou existenci \"kvazisamostatného\" Varšavského knížectví za napoleonských válek). Vítězné mocnosti se rozhodly, že vymažou toto „hnízdo nepokojů“ z mapy. V říjnu 1795 se sešli diplomaté Ruska, Pruska a Rakouska a dojednali základní podmínky rozdělení. Formální dohoda byla podepsána až 26. ledna 1797 v Petrohradě. Rusko opět získalo největší území, nicméně počtem obyvatel si byly rozdělené oblasti téměř rovny. Tentokrát ani nebylo třeba, aby si mocnosti vynutily souhlas s dělením na nějaké loutkové vládě, jakákoliv polská státnost a tím i politická reprezentace již nebyla více uznávána. Polský král Stanislaw Poniatowski byl donucen abdikovat a stal se faktickým zajatcem Kateřiny II.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kościuszkovo povstání (polsky \"Insurekcja kościuszkowska\") byla vzpoura proti snaze Pruska a Ruska zcela rozložit a následně anektovat zbytek Republiky obou národů. Odpor vedl generál Tadeusz Kościuszko, po němž je povstání pojmenováno. Došlo k němu v roce 1794, a i když zaznamenalo zpočátku jisté úspěchy, bylo následně tvrdě potlačeno ruskými a pruskými vojsky. Výsledkem bylo třetí a definitivní rozdělení Polska, které na 123 let ukončilo samostatnou existenci tohoto státu.", "tgt_summary": "Der Kościuszko-Aufstand () war eine gegen die Teilungen Polens gerichtete militärische Erhebung polnischer Patrioten unter der Führung von General Tadeusz Kościuszko im Jahr 1794.", "id": 653512} {"src_title": "High memory area", "tgt_title": "High Memory Area", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Adresa je v režimu reálných adres určena dvěma registry: segmentovým a offsetovým. Fyzická adresa je vypočítána jako součet hodnoty v segmentovém registru vynásobené 16 (tedy posunuté o 4 bity doleva) a hodnoty v offsetovém registru. Díky přenosu tak může být výsledkem součtu až 21bitové číslo: šestnáctkově 0xFFFF0 + 0xFFFF = 0x10FFEF. Na starších procesorech Intel 8086, Intel 8088, Intel 80186 vzhledem k jejich 20bitové sběrnici je z výsledku použita hodnota omezená na 20 bitů (tj. modulo 2) a tím je možné adresovat maximálně 1 MiB operační paměti (přesně 1048576 bajtů). Aby bylo možné využít možnosti adresace zmíněného úseku operační paměti nad hranicí 1 MiB, bylo do standardu IBM PC zavedeno rozšíření umožňující 21. adresní bit aktivovat řadičem klávesnice. Na procesorech Intel 80286 a novějších, které už měly širší adresní sběrnici (24 a více bitů), k oříznutí vrchního bitu nedocházelo, a tak bylo možné tímto způsobem v reálném režimu adresovat zmíněný malý úsek operační paměti nad hranicí 1 MiB (přesněji do adresy 1 MiB + 64 KiB − 16 bajtů, tj. do adresy 1114095) i bez pomoci triku s řadičem klávesnice. Těchto 65520 bajtů bylo označováno jako HMA (\"high memory area\"). Rozdílné chování u počítačů (bez podpory 21. bitu a s podporou 21. bitu) představovalo problém z hlediska zpětné kompatibility, protože některé starší programy spoléhaly na oříznutí (ignorování) vrchního bitu. Pomocí čipové sady, přesněji takzvaného hradla A20, bylo možné nastavit režimu kompatibilní se staršími procesory, ve kterém byla hodnota na adresní lince A20 udržována na nule (linka A20 představuje 21. adresovací bit).", "section_level": 1}], "src_summary": "High memory area (HMA) je v informatice označení pro metodě přístupu k 65520 bajtům operační paměti počítače nad hranicí 1 MiB v reálném režimu procesorů Intel 8086 a kompatibilních.", "tgt_summary": "Der Begriff High Memory Area (HMA) bezeichnet bei einem x86-kompatiblen Prozessor die ersten 65520 Byte oberhalb der 1-MiB-Grenze. Die deutsche Übersetzung \"hoher Speicherbereich\" ist inzwischen ungebräuchlich geworden.", "id": 1696157} {"src_title": "Portable Executable", "tgt_title": "Portable Executable", "src_document": [{"title": "Přehled historie.", "content": "Microsoft se přesunul na PE formát s uvedením Windows NT 3.1. Všechny pozdější verze Windows (95, 98, ME) jej podporují. Je zatížený přechodem mezi systémy založenými na DOSu a NT. Např. hlavička PE/COFF stále obsahuje program MS-DOS, který implicitně zobrazí zprávu „This program cannot be run in DOS mode“ (Tento program nemůže být spuštěn v DOS módu). Formát PE se stále vyvíjí spolu s Windows – existují rozšíření jako.NET PE, 64b verze PE32+ (občas PE+) a specifikace pro Windows CE.", "section_level": 1}, {"title": "Technické detaily.", "content": "Soubor PE spočívá v množství hlaviček a sekcí, které společné říkají dynamickému linkeru, jak má být mapován do paměti. Protože soubor obsahuje několik různých sekcí, které potřebují různou ochranu paměti, začátek každé sekce musí být zarovnán na okraj stránky (page boundary). Např. sekce.text (kód programu) je typicky mapována jako spustitelná/pouze ke čtení (execute/readonly) a sekce.data (globální proměnné) jako nespustitelná/pro čtení i zápis (no-execute/readwrite). Nicméně, abychom se vyhnuli prázdnému místu mezi různými sekcemi, sekce nejsou na disku zarovnávány podle stránek. Dynamický linker musí mapovat každou sekci individuálně a přiřadit jí správná práva podle instrukcí v hlavičce. Jednou ze sekcí je tzv. Import Address Table (IAT), ta je použita jako vyhledávací tabulka, pro případ, když aplikace volá funkci Windows API. Protože kompilovaný PE DLL/EXE soubor nemůže dopředu vědět, kde jsou ostatní DLL – to záleží na tom, jak byly umístěny do paměti, je potřeba použít nepřímý skok. Když dynamický linker nahrává moduly a spojuje je, zapíše všechny instrukce skoku do IAT slotů, které ukazují na aktuální umístění cílové funkce. Takto sice přidá skok navíc, za cenu vnitřního volání, ovšem snížení výkonu je většinou zanedbatelné a přinese to flexibilitu dynamických knihoven. Pokud kompiler dopředu ví, že volání bude uvnitř modulu (přes dllimport atribut), může vytvořit optimalizovaný kód, který má za následek nepřímý opkód call. PE soubory neobsahují kód nezávislý na pozici. Místo toho jsou kompilovány s preferovanými bázovými adresami a všechny adresy generované kompilátorem/linkerem jsou pevně dány. Pokud PE soubor nemůže být nahrán na preferovanou pozici (protože je už obsazena jiným programem), operační systém změní bázové adresy (provede tzv. rebasing). Rebasing zahrnuje přepočítání všech absolutních adres a následnou modifikaci kódu pro použití s novými hodnotami. Loader poté porovná aktuální adresy s preferovanými a spočítá rozdíl. Ten je pak přidán k hodnotě preferované adresy a je spřažen s novou adresou proměnné. Všechna přemístění báze jsou uložena v seznamu a jsou přidána, když je potřeba, k existující poloze v paměti. Výsledný kód je nyní soukromý pro jeden proces a už jej nelze sdílet, čímž jsou ztraceny výhody DLL šetřící paměť a také se významně sníží rychlost nahrávání modulu. Z tohoto důvodu se rebasingu snažíme vyhnout a DLL od Microsoftu mají bázové adresy předpočítané tak, aby se nepřekrývaly. Z výše uvedeného vyplývá, že případě, že není třeba přepočítávat báze, je PE výhodný, ovšem v případě rebázování paměti může být použití nákladné. Opakem je ELF (spustitelný formát souborů pro GNU/Linux), který používá kód plně nezávislý na pozici a tabulku (global offset table), poskytne jednodušší použití paměti v budoucnosti za cenu času spouštění programu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Portable Executable (PE) je souborový formát pro spustitelné soubory (EXE), objektové soubory (OBJ) a dynamické knihovny (DLL) používaný ve 32b a 64b verzích operačního systému Windows. Pojem „portable“ poukazuje na přenositelnost formátu mezi všemi 32b (a 64b) verzemi operačního systému Windows. PE formát je v zásadě datová struktura, která obsahuje informace potřebné pro zavaděč Windows: odkazy na dynamické knihovny (DLL), tabulky API export a import, resource management data a thread-local storage (TLS) data. Na operačním systému NT je PE formát použitý pro soubory EXE, DLL, OBJ, SYS a další. PE je modifikovaná verze Unixového formátu COFF. ", "tgt_summary": "Portable Executable beschreibt ein Binärformat ausführbarer Programme, sogenannte PE-Dateien. Es ist das Dateiformat, das bei Win32- und Win64-Systemen für ausführbare Dateien verwendet wird. Außerdem ist es das Format für ausführbare Dateien in EFI-Umgebungen. Es basiert auf dem COFF-Binärformat. ", "id": 745657} {"src_title": "Moritz Hartmann", "tgt_title": "Moritz Hartmann (Publizist)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Moritz Hartmann se narodil v židovské rodině. Jeho otec byl majitelem hamru a jeho matka byla dcerou mladoboleslavského rabína Spitze. Po střední škole, kterou absolvoval v Praze, navštěvoval piaristické gymnasium v Mladé Boleslavi. V době studií vystoupil z judaismu a nadále byl bez vyznání. Na přání rodičů pokračoval ve studiu filozofiie a literatury na Karlově Univerzitě v Praze, později pokračoval na univerzitě ve Vídni. Během této doby se spřátelil s Alfredem Meissnerem a se svým pozdějším švagrem Siegfriedem Kapperem, zároveň zveřejnil své první publikace v časopise \"„Ost und West“\". Po ukončení studia cestoval po jižním Německu, Švýcarsku a Itálii. Později se stal vychovatelem ve vídeňských rodinách. V roce 1844 odešel do Berlína a následně pokračoval do Lipska, kde roku 1845 vydal několik vlasteneckých básní pod názvem \"\"Kelch und Schwert\"\". V obavách z následků trestního stíhání ze strany úřadů přežil události roku 1848 ve Francii a Belgii a po vydání \"\"Neuere Gedichte\"\" roku 1846 v Lipsku se vrátil domů, kde si vytrpěl krátkou dobu odnětí svobody. V roce 1846 se vrátil zpět do Berlína a v roce 1847 žil krátce v Praze. V roce 1848 byl zvolen členem německého parlamentu ve Frankfurtu nad Mohanem. V témže roce se Hartmann zúčastnil tzv. Březnové revoluce (Märzrevolution) v Bádensku a revoluce ve Vídni, které se zúčastnil společně s Robertem Blumem. Po zhroucení povstání se připojil k tzv. \"parlamentního zbytku\" (zbytku frankfurtského parlamentu) ve Stuttgartu a nakonec unikl do Londýna a Paříže. V roce 1849 publikoval svá dílo s názvem \"\"Reimchronik des Pfaffen Mauritius\"\", což byla satiricko politická báseň ve stylu Heina. V roce 1850 uskutečnil své cesty do Francie, Anglie, Irska a Nizozemska. V letech 1854–1859 během Krymské války byl Hartmann korespondentem německého deníku \"\"Kölnische Zeitung\"\". V roce 1860 se usadil v Ženevě, kde působil jako učitel německé literatury a historie. V roce 1865 se stal redaktorem časopisu \"Frey\" ve Stuttgartu a v roce 1868 spolupracoval s deníkem \"\"Neue Freie Presse\"\" ve Vídni. V roce 1872 zemřel v Oberdöblingu poblíž Vídně a pohřben byl na vídeňském židovském hřbitově.", "section_level": 1}], "src_summary": "Moritz Hartmann (15. října 1821 Trhové Dušníky – 13. května 1872 Oberdöbling u Vídně), byl rakouský novinář, spisovatel a politik českého původu.", "tgt_summary": "Moritz Hartmann (* 15. Oktober 1821 in Duschnik, Böhmen; † 13. Mai 1872 in Oberdöbling) war ein österreichischer Journalist, Schriftsteller und Politiker.", "id": 467756} {"src_title": "Eliáš (Mendelssohn)", "tgt_title": "Elias (Mendelssohn)", "src_document": [{"title": "Hudba a styl.", "content": "Felix Mendelssohn-Bartholdy složil Eliáše v duchu svých barokních předchůdců Bacha a Handela, jejichž hudbu miloval. V roce 1829 zorganizoval první provedení Bachových \"Matoušových pašijí\" od Bachovy smrti a napomáhal rozšíření zájmu o Bachova díla. Pro publikaci v Londýně připravoval výukové vydání některých z Handelových oratorií, která oproti Bachovi v Anglii nikdy nevyšla z módy. \"Eliáš\" je modelován podle oratorií těchto dvou barokních mistrů, ale svou lyričností a používáním barevného orchestrálního a sborového stylu jasně odráží Mendelssohnova vlastního génia jako raně romantického skladatele. \"Eliáš\" je zkomponován pro čtyři sólisty (basbaryton, tenor, alt, soprán), kompletní symfonický orchestr, včetně pozounů, ofiklejdy a varhan a velký sbor, který zpívá obvykle čtyři, příležitostně i osm nebo tři (pouze ženské) hlasy. Titulní roli napsanou pro basbaryton při premiéře zpíval rakouský bas Joseph Staudigl. Mendelssohnovy diskuse na konci 30. let 19. století o tvorbě oratoria o proroku Eliáši s přítelem Karlem Klingemannem, který napsal libreto pro Mendelssohnovu komickou operetu „Cizincův návrat“ (), daly vzniknout částečnému textu, který však Klingemann nebyl schopen dokončit. Mendelssohn pak se obrátil na Julia Schubringa, libretistu svého dřívějšího oratoria \"Svatý Pavel\", který rychle zavrhl Klingemannovo dílo a vytvořil vlastní text kombinující příběh Eliáše z první a druhé knihy královské a knihy Žalmů. V roce 1845 si Birminghamské hudební trienále objednalo oratorium od Mendelssohna, který spolu se Schubringem dovedl text do výsledného tvaru, a v letech 1845 a 1846 složil oratorium na text v němčině. Text pak nechal rychle přeložit do angličtiny od Williama Bartholomewa, který byl nejen básníkem, ale také skladatelem, a mohl při překladu pracovat i s partiturou. Oratorium mělo premiéru v anglické verzi. Německá verze měla premiéru až několik měsíců po Mendelssohnově smrti na jeho narozeniny 3. února 1848 v Lipsku pod vedením Nielse Wilhelma Gade.", "section_level": 1}, {"title": "Biblické vyprávění.", "content": "Mendelssohn použil biblické příběhy týkající se Eliáše, které jsou v původní první a druhé knize královské vyprávěny v poněkud lakonické formě, pro vytvoření intenzivně dramatických scén přidáním několika příbuzných biblických textů, většinou převzatých ze Starého zákona. Ty byly bezpochyby dobře přizpůsobeny chuti Mendelssohna a je v nich místy rozpoznatelná jeho viktoriánská sentimentalita. Jednou z epizod je vzkříšení mrtvého syna vdovy, u které se Eliáš skrýval. K dramatickým epizodám patří souboj bohů, ve kterém Hospodin přijme nabízenou oběť ve sloupu ohně poté, co řada stále frenetičtějších modliteb proroků boha Baala neuspěla. První dějství je zakončeno poděkováním za dešť, který přinesly vyprahlému Izraeli Eliášovy modlitby. Druhé dějství zobrazuje Eliášovo stíhání královnou Jezábel, Eliášův odchod do pouště, zjevení Boha Eliáši, Eliášův návrat a jeho nanebevstoupení na ohnivém voze. Dílo končí proroctvím a chválou.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Rozsáhlé dílo trvající více než dvě a čtvrt hodiny je rozděleno na dvě dějství, jednotlivé části jsou rozepsány v tabulkách níže s úvodním textem každé části v němčině a angličtině, odkazem na zdroj textu, a hlasy, které zpívají příslušnou část. Dramatické akce jsou zvýrazněny barevným pozadím. Dílo začíná proroctvím Eliáše, že Izrael postihne velké sucho za hříchy jeho vládců i lidu; proroctví je zdůrazněno třemi tritónovými poklesy. Následuje ouvertura ve formě fugy, která ústí attacca do první sborové části „Pomoz pane!“. Sbor funguje jako lid (), ale také komentuje děj jako sbor v řeckých dramatech. Sbor zpívá většinou čtyři hlasy SATB, někdy i 8 hlasů. Sólisté jsou Eliáš (baryton); soprán (S) zpívá vdovu, jejího syna a anděla II; alt (A) zpívá anděla I a královnu; a tenor (T) zpívá part Abdiáše a Achaba. Mendelssohn počítal s několika sólisty; dvěma soprány v části 2, dvěma alty v části 35, ale dílo je často prováděno pouze se čtyřmi sólisty. V některých částech jsou použity základní formy oratoria, jako například recitativ a árie, ostatní používají pro dosažení dramatického efektu hybridní kombinace, jako například recitativ se sborem. Narativní pasáže z knihy Královská jsou v tabulce vyznačeny zeleným pozadím.", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí.", "content": "Eliáš byl v době své premiéry nadšeně přijat; po úspěšném prvním uvedení díla bostonským Handelovým a Haydnovým společenstvím v únoru 1848 byl na jaře téhož roku uveden ještě osmkrát. Saský princ Albert v roce 1847 do libreta \"Eliáše\" vepsal: „vznešenému umělci, který, obklopen Baalovými vyznavači nepravdivého umění, byl schopen, jako druhý Eliáš, svým géniem a pílí zůstat věrný službě skutečnému umění.“ Někteří kritici, včetně G. B. Shawa dílu drsně vytýkali, že přes svou řemeslnou dokonalost a krásu není, na rozdíl od děl Bacha, Handela, Beethovena a Mozarta, obrazem opravdové náboženské inspirace, ale podsouvá sebe sama jako emocionální náboj náboženství. Přitom kritizovali dílo pro údajný konvenční pohled a nesmělý hudební styl. V polovině 20. let 20. století bostonský hudební kritik Henry Taylor Parker popsal, jak publikum zíralo při posledním provedení vzhůru: „Kolik z těch očí tam mířilo ve vytržení a kolik sledovalo čtyři nefungující světla na centrální stropní růžici?... \"Eliáš\" je zoufale, strašně, neodčinitelně středoviktoriánský.“ V anglicky mluvících zemích si \"Eliáš\" udržoval setrvalou popularitu, v Německu byla oblíbenost díla kolísavá. Mnoho posluchačů mělo na začátku 20. století pocit, že hudba je příliš romantická. V období nacismu byl \"Eliáš\" spolu s ostatními díly Felixe Mendelssohna zakázán a po druhé světové válce se jen pomalu vracel na koncertní pódia. V současnosti je však \"Eliáš\", spolu s oratoriem Paulus (Svatý Pavel) opět nedílnou součástí hudebního života. Díky svému dramatickém oblouku a úchvatným sborům je oblíbený zvláště u amatérských sborů a někteří jej považují za vrchol Mendelssohnova díla. Mendelssohn napsal sopránový part v \"Eliáši\" pro 'švédského slavíka', Jenny Lindovou. Lindová byla tak zničena skladatelovou předčasnou smrtí v roce 1847, že se následujího roku necítila schopna part zpívat. K dílu se vrátila v Exeter Hall v Londýně na konci roku 1848, přičemž věnovala částku tisíce liber šterlinků na zřízení Mendelssohnova stipendia. Poté, co se Arthur Sullivan stal prvním příjemcem Mendelssohnova stipendia, povzbuzovala jej v jeho další kariéře. Charles Salaman upravil část „Ten, který vytrvá do konce, bude spasen“ z \"Eliáše\" jako hudbu pro Žalm 93 (Adonai Malakh), zpívaný o většině pátečních nocí při šabatových obřadech londýnské komunity španělských a portugalských židů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eliáš (, ), Op. 70, MWV 25, je oratorium o životě starozákonního proroka Eliáše od Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, které mělo premiéru v roce 1846 na Birminghamském hudebním trienále.", "tgt_summary": "Elias op. 70 (MWV A 25) ist ein Oratorium von Felix Mendelssohn Bartholdy über die Geschichte des biblischen Propheten Elias. Nachdem der Stoff Mendelssohn zehn Jahre beschäftigt hatte, wurde das Werk am 26. August 1846 beim \"Birmingham Triennial Music Festival\" in Birmingham uraufgeführt. Es zählt bis heute zu den bekanntesten Werken des Komponisten.", "id": 776903} {"src_title": "Home Fleet", "tgt_title": "Home Fleet", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V období 1600–1900 byl pro skupinu válečných lodí, jež bránily vody Lamanšského průlivu používán název \"Channel Fleet\". Během 1. světové války byla Home Fleet sloučena s \"Atlantic Fleet\", čímž vznikla takzvaná \"Grand Fleet\". Největší námořní bitvou tohoto uskupení byla bitva u Jutska, kde se Grand Fleet utkala s německou \"Hochseeflotte\". Šlo o jedinou bitvu této války, v níž se utkaly hlavní síly britského a německého loďstva. V meziválečném období Britové, jak už bylo řečeno, opět vzkřísili tradiční jméno Home Fleet. Flota, jejímž prvním velitelem se stal admirál sir John Kelly, sestávala z vlajkové lodi HMS \"Nelson\", dalších pěti bitevních lodí, dvou bitevních křižníků, tří křižníků, sedmadvaceti torpédoborců, šesti ponorek, dvou letadlových lodí a dalších plavidel. Za druhé světové války představovala Home Fleet hlavní bojovou sílu Royal Navy v Evropě. Na začátku války jí velel admirál Sir Charles Forbes, jehož vlajkovou lodí byl také HMS \"Nelson\". Flota měla svoji mateřskou základnu ve Scapa Flow. Jejím hlavním úkolem bylo zabránit německé \"Kriegsmarine\" ve vyplutí ze Severního moře. Nejcitelnějšími ztrátami loďstva za druhé světové války bylo potopení bitevní lodi \"Royal Oak\", torpédované v bezpečí Scapa Flow německou ponorkou, a potopení pýchy britského námořnictva bitevního křižníku \"Hood\" následkem zásahu z německé bitevní lodi \"Bismarck\". Poté přemístila Home Fleet svoji základnu do Firth of Clyde. Velitelé Home Fleet za druhé světové války: Po druhé světové válce se Home Fleet navrátila k plnění svých úkolů v obraně výsostných vod Spojeného království. K nim v době studené války přibyla ještě ochrana severního Atlantského oceánu před Sovětským svazem, kterou flota vykonávala ve spolupráci se silami NATO.", "section_level": 1}], "src_summary": "Home Fleet je tradiční označení floty britské Royal Navy, jejímž úkolem je námořní obrana výsostných vod Velké Británie. Námořní svaz tohoto jména vznikl v roce 1932 přejmenováním tehdejší \"Atlantic Fleet\" po Invergordonské vzpouře v Královském námořnictvu v roce 1931.", "tgt_summary": "Home Fleet (deutsch Heimatflotte) ist die traditionelle Bezeichnung für die Flotte der Royal Navy, die zum Schutz der Hoheitsgewässer Großbritanniens dient. ", "id": 2319067} {"src_title": "Daimbert z Pisy", "tgt_title": "Dagobert von Pisa", "src_document": [{"title": "Svatá země.", "content": "Roku 1100 byl Daimbert jmenován papežským legátem a odplul s pisánskou flotilou do Svaté země na pomoc první křížové výpravě, jejíž účastníci bojovali s palestinskými městy. Papež Paschalis II. Daimberta jmenoval novým jeruzalémským patriarchou namísto dočasného normanského arcibiskupa Arnoula z Chocques. Daimbert otevřeně zastával názor, že nové křižácké Jeruzalémské království má mít teokratickou vládu podobnou jako v Papežském státě, s patrirchou jako přímým zástupcem papežské moci v Palestině. Pánem Jeruzaléma však byl zatím zvolen dolnolotrinský vévoda Godefroi z Bouillonu, jako Ochránce Božího hrobu a světský vládce křižáckých držav. Daimbert, se po příjezdu do Svaté země rychle spojil s antiochijskými Normany, kteří zaútočili na byzantský přístav Latakia. Pisánské loďstvo pod Daimbertovým velením Normanům poskytlo krytí od moře. K Latakii však dorazil také hrabě z Toulouse Raimond de Saint-Gilles, který papežského legáta donutil ke stažení italských lodí. Daimbert se poté vydal do Jeruzaléma a doprovázela ho družina antiochijského knížete Bohemunda z Tarentu. V Jeruzalémě Daimbert sesadil prvního patrirchu Arnoula ze Chocques a začal prosazovat své názory na uspořádání Jeruzalémského království a požadoval světskou kontrolu nad Jeruzalémem a Jaffou. Godefroi jeho nátlaku ustupoval. Daimbert se účastnil i vojenských akcí jeruzalémské armády a roku 1100 byl přítomen obléhání Jaffy, které z moře podporovala benátská flotila. Jeruzalémský vládce Godefroi zatím zemřel a Daimbert začal připravovat převzetí moci. Pokusil se kontaktovat knížete Bohemunda z Tarentu, avšak jeho dopis se ke knížeti nikdy nedostal. Zato Godefroiův bratr Balduin z Boulogne se urychleně dostavil do Jeruzaléma, aby převzal bratrovo dědictví. Daimbertův spojenec se však neukázal a Balduin obsadil město. Daimbert raději ustoupil do kláštera na hoře Sion. Balduin Daimberta později pozval zpět do města a potvrdil ve funkci patriarchy. Patriarcha Balduina na oplátku v Betlémě korunoval jeruzalémských králem. Přesto však mezi nimi zůstávalo napětí a časté konflikty, což odráželo globálnější zápasy mezi mocí světskou a církevní, avšak ne v takové míře, jako boj o investituru mezi papežem a římským císařem v Evropě. Když roku 1102 Daimbert odjel do Říma, aby podal zprávu papežovi, Balduin I. pohotově na jeho místo v Jeruzalémě dosadil nevýrazného kněze jménem Ehremar. Ten byl ihned po Daimbertově návratu sesazen. Daimbert z Pisy zůstal patriarchou až do své smrti roku 1107. Jeho nástupcem v úřadu latinského patriarchy byl Gibelin z Arlesu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Daimbert z Pisy (italsky ) byl prvním arcibiskupem z Pisy a po dobytí Jeruzaléma (1099) druhým latinským patriarchou v Jeruzalémě. ", "tgt_summary": "Dagobert (auch Daimbert, \"Diabertus, Daiberto Lanfranchi\"; † 15. Juni 1107 in Messina) war 1088 bis 1099 Erzbischof von Pisa und 1099 bis 1102 Patriarch von Jerusalem.", "id": 803834} {"src_title": "Silicon Integrated Systems", "tgt_title": "Silicon Integrated Systems", "src_document": [{"title": "Čipsety pro základní desky.", "content": "Jedna z nejznámějších čipových sad produkovaných SiS byla 496/497 pro pozdní procesory i486. Tento čipset zvládal jak starší ISA a VL Bus. Desky osazené tímto čipsetem podporovaly procesory Intel 80486DX4, AMD 5x86 nebo Cyrix Cx5x86 a jejich výkon byl srovnatelný s deskami pro procesory Intel Pentium za nižší ceny. Po tomto úspěchu SiS pokračovala s produkcí čipových sad pro nejlevnější (low-end) počítače. Společnost klade důraz na vysokou integraci pro snížení ceny. Takovými čipsety byly například SiS 5596, SiS 5598 a SiS 530 s integrovanou grafickou kartou pro Socket 7 nebo či obdobný SiS 620 pro Slot 1. Toto byly první čipsety s takovým stupněm integrace.", "section_level": 1}, {"title": "Socket 7.", "content": "SIS 530 (Sindbad) / SiS5595) podporoval Socket 7, maximálně SDRAM a frekvenci sběrnice maximálně od 66 do 124 mhz, integrovaná AGP grafika SiS 6306 2D/3D může mít 2 až 8 MiB sdílené paměti. Dále obsahuje integrovaný UDMA66 IDE řadič. Základní desky s čipsetem SiS 530 byly používány jako levné kancelářské platformy, často s spolu s levnými procesory od konkurentů Intelu jako je série AMD K6 nebo Cyrix 6x86. Grafická karta sice podporovala Direct 3D a OpenGL, nicméně její výkon byl velmi slabý. SiS 540 (Spartan) s integrovaným grafickým kontrolérem SiS 300.", "section_level": 2}, {"title": "Socket 478.", "content": "SiS a ALi jsou pouhé dvě společnosti, kterým byla původně udělena licence na výrobu čipových sad třetí strany pro Pentium 4. SiS vyvinul s touto licencí čipset SiS 648.", "section_level": 2}, {"title": "Socket 939, socket AM2.", "content": "SiS vytvořili multimediální čipset pro Xbox 360", "section_level": 2}, {"title": "Čipsety pro síťové karty.", "content": "10/100/1000 MBit/s WLAN", "section_level": 1}], "src_summary": "Silicon Integrated Systems (SiS, Čínsky: 矽統科技) je společnost vyrábějící mimo jiné čipsety do základních desek. Společnost byla založena v roce 1987 ve Hsinchu Science Parku na Tchaj-wanu. ", "tgt_summary": "Silicon Integrated Systems (SiS) ist ein taiwanisches Unternehmen, das viele Arten von ICs wie Controller-Chips für Ethernet, WLAN und S-ATA sowie SoCs entwickelt. Lange war SiS vor allem als Hersteller von Chipsätzen für PCs bekannt. Früher wurden außerdem auch Grafikchips entwickelt, diese Sparte wurde aber als XGI Technology Inc. ausgegliedert.", "id": 1869390} {"src_title": "Audit účetních výkazů", "tgt_title": "Wirtschaftsprüfung", "src_document": [{"title": "Auditorská zpráva a výrok auditora.", "content": "Auditorská zpráva je standardizovaný, veřejně přístupný dokument, ve kterém auditor vyjadřuje svůj názor na správnost předložené účetní závěrky. Tento názor je vyjádřen prostřednictvím výroku, který je také standardizovaný a může nabýt jedné z následujících variant: Výrok bez výhrad vyjádří auditor tehdy, pokud je přesvědčen, že vykazované skutečnosti jsou v souladu s realitou s přihlédnutím k zásadě významnosti. Výrok s výhradou je vyjádřen tehdy, pokud auditor nesouhlasí s dílčím údajem (údaji) v účetní závěrce. V tomto případě se v auditorské zprávě popíše jakých skutečností se výhrada týká. Záporný výrok vyjádří auditor tehdy, pokud je přesvědčen, že vykazované skutečnosti nejsou v souladu s realitou a účetní závěrka tedy nepodává věrný a poctivý obraz o výkonnosti a finanční situaci podniku. Odmítnutí výroku vyjádří auditor tehdy, pokud nezískal (resp. nebylo mu umožněno získat) dostatečné informace k tomu, aby se o účetní závěrce mohl vyjádřit. Pokud chce auditor upozornit společnost na dílčí nedostatky, učiní tak prostřednictvím \"dopisu\" nebo \"zprávy pro vedení společnosti\". Tento dopis není veřejný a slouží pouze pro vnitřní potřebu auditovaného podniku.", "section_level": 1}, {"title": "Proces auditu.", "content": "Při vedení auditu je auditor povinen řídit se směrnicemi, které audit upravují. V České republice to jsou směrnice Komory auditorů České republiky. Z těchto směrnic vyplývá i postup při auditu. Ten se zpravidla dělí do následujících fází: 1. Plánování auditu Plánování auditu závisí na tom, zda se jedná o nový či opakovaný audit a na charakteru účetní jednotky. Plánování auditu zahrnuje získání základních informací o podniku a určení rizika nesprávnosti údajů v účetní závěrce. Auditor musí určit (odhadnout) tzv. \"přirozené riziko\" (riziko vzniku chyby v účetních výkazech), \"kontrolní riziko\" (riziko, že chyba nebude odhalena vnitřním kontrolním systémem podniku) a \"zjišťovací riziko\" (riziko, že chyba nebude odhalena auditorem). Na základě těchto rizik, velikosti a charakteru podniku určí auditor rozsah testování a tzv. \"míru významnosti\". 2. Testování Testování zahrnuje dva druhy testů: Smyslem testů spolehlivosti je přesvědčit se, zda vnitřní kontrolní systém plní svoji funkci. Za testy věcné správnosti se považují takové testy zůstatků a operací, jejichž cílem je získat informace o úplnosti, správnosti a průkaznosti údajů obsažených v účetnictví a účetní závěrce. 3. Dokončení auditu O auditu je auditor povinen vést tzv. spis auditora. V závěrečné fázi auditu se spis uzavře a vyhotoví se auditorská zpráva, případně dopis pro vedení společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Povinnost ověření účetní závěrky podle české legislativy.", "content": "Účetní závěrku povinně ověřenou auditorem musí mít akciové společnosti, které splnily alespoň jedno, a obchodní společnosti a družstva, které splnily aspoň dvě z následujících kritérií:", "section_level": 1}, {"title": "Podstata a funkce auditu účetní jednotky.", "content": "Auditor je specialista, který má na tuto činnost příslušné povolení. Jeho cílem je komplexně a nezávisle posoudit účetní závěrku, aby podávala věrný a pravdivý obraz o finanční a majetkové situaci účetní jednotky a jejím HV, tj. ověřit, zda je účetnictví vedeno úplně, průkazně a správně v souladu s účetními předpisy. Názor auditora neznamená potvrzení absolutní správnosti účetní závěrky, auditor pouze vyjadřuje svůj odborný vysoce kvalifikovaný názor. \"Auditor ověřuje:\" \"Funkcí auditu není:\" \"Podnik má povinnost poskytnout auditorovi tyto podklady:\" \"Druhy auditu:\"", "section_level": 1}, {"title": "Auditorská profese v ČR.", "content": "Je dána zákonem o auditorech č. 524/1992 Sb. O auditorech a komoře auditorů ČR a vyhláškou č. 63/89 Sb. O ověřovatelích (auditorech) a jejich činnosti.Dalším zákonem je 254/2000Sb., kvůli požadavkům kvality podle EU. Auditorem může být fyzická osoba nebo právnická osoba, která je zapsána v seznamu auditorů vedených Komorou. Auditor musí mít uzavřenu smlouvu s klientem o provedení auditu. Auditor musí být pojištěn, aby zmírnil riziko, které by mohl způsobit svým špatným rozhodnutím. Požadavky kladené na auditora, jsou vydány Komorou jako Etický kodex KA ČR a směrnice pro dohled nad činností auditorů, které mimo jiné obsahují: Komora auditorů je samosprávnou profesní organizací, sdružující všechny auditory a asistenty auditorů zapsané v seznamu a vedené Komorou. Má v kompetenci rozhodovat o věcech oprávnění k výkonu auditorské činnosti, prosazování a ochranu zájmů a potřeb svých členů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Audit účetních výkazů, nebo také finanční audit, je nezávislé ověření účetních výkazů auditorem v míře dostatečné k vyslovení názoru, zda předložené účetní výkazy jsou pravdivé a věrné a zda jsou v souladu s odpovídajícími předpisy. Auditor vyjádří svůj názor na účetní výkazy prostřednictvím vyjádření výroku v auditorské zprávě. Cílem auditu je zvýšení věrohodnosti účetních informací společností, které zveřejňují účetní závěrku. Odvozeným cílem auditu je působení proti vzniku chyb a podvodů. ", "tgt_summary": "Unter Wirtschaftsprüfung versteht man die Prüfung der Finanzberichterstattung von Unternehmen nach den jeweils geltenden Rechnungslegungsstandards, insbesondere im Rahmen der für mittelgroße und große Kapitalgesellschaften gesetzlich vorgeschriebenen Jahresabschlussprüfung. Unter den Begriff fällt die Prüfung der Buchhaltung und der Bilanzierung. Eine Beurteilung der Wirtschaftlichkeit erfolgt nur insoweit, als festgestellt wird, ob eine Unternehmensfortführung wahrscheinlich ist. In der Theorie wird bei einer Wirtschaftsprüfung ein Ist- mit einem Soll-Zustand verglichen und auf der Grundlage der Abweichung ein entsprechendes Prüftestat entweder uneingeschränkt oder eingeschränkt erteilt oder verweigert. Dadurch soll sichergestellt werden, dass die Abschlussadressaten (u. a. Investoren, Lieferanten, Kreditgeber, Mitarbeiter) den Informationen des Jahresabschlusses vertrauen können (Informationsfunktion), ein korrekter Gewinnausweis erfolgt (Zahlungsbemessungsfunktion) sowie auch mittelbar die korrekte Steuerlast (Maßgeblichkeit der Handelsbilanz für die Steuerbilanz). Je nach Rechnungslegungsstandard überwiegen bestimmte Funktionen, was sich durch unterschiedliche Ansatz- und Bewertungskriterien widerspiegelt. ", "id": 1106376} {"src_title": "Římské akvadukty", "tgt_title": "Wasserversorgung im Römischen Reich", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Před osvojením technologie akvaduktů byli Římané, stejně jako většina jejich současníků v antickém světě, odkázání na místní vodní zdroje, jakými byly prameny a potoky, doplněné podzemní vodou ze soukromých nebo veřejných studní a sezónní dešťovou vodou sváděnou ze střech do sudů nebo cisteren. Závislost starověkých komunit na takovýchto vodních zdrojích omezovala jejich potenciální růst. Římské akvadukty nebyly římským vynálezem, jejich inženýři byli obeznámení s vodním hospodářstvím Etrusků i Řeků, ale Římané byli v této oblasti nápadně úspěšní a efektivní. Počátkem imperiální doby městské akvadukty zásobovaly více než milion obyvatel a marnotratné hospodaření s vodou se stalo fundamentální součástí římského života. Odpadní voda z akvaduktů byla využívána pro proplachování kanálů měst. Voda z akvaduktů taktéž zásobovala vily, okrasné městské i příměstské zahrady, zahradnictví, farmy a zemědělská zařízení a v průběhu času se stala jádrem římské ekonomiky a bohatství.", "section_level": 1}, {"title": "Akvadukty v Římě.", "content": "Řím měl uvnitř městských hradeb několik pramenů, ale místní podzemní voda byla dlouhodobě nepoživatelná. Voda z řeky Tibery byla silně znečištěná a zamořená řadou nemocí. V roce 312 př. Kr., kdy byl censorem Appiem Claudiem Caecusem vybudován první akvadukt - Aqua Appia, již patrně místní zdroje ani zdaleka nedostačovaly požadavkům města. Aqua Appia byl ve své době jedním ze dvou velkých veřejných projektů, druhým byla vojenská silnice mezi Římem a Capuou, první část tzv. Appiánské cesty. Oba projekty měly klíčový strategický význam, neboť v té době již třicet let probíhala Třetí samnitská válka. Cesta umožňovala rychlý přesun vojsk a ať už záměrně nebo dílem náhody byla větší část potrubí Aqua Appia ukrytá pod zemí, takže byla relativně v bezpečí před případným útokem. Akvadukt byl napájen pramenem vzdáleným 16,4 km od Říma a na své délce klesal asi o 10 metrů tak, aby denně dodal 75 000 kubických metrů vody do fontány na Forum Boarium, dobytčím trhu situovaném na jednom z nejníže položených veřejných míst v Římě. Druhý akvadukt, Aqua Anio Vetus byl vybudován asi o čtyřicet let později a byl financován díky majetku zabavenému Pyrrhovi I. Épeirskému. Jeho průtok byl více než dvojnásobný proti Aqua Appia, vstupoval do města na vyvýšených obloucích a tím pádem mohl zásobovat vodou i výše položené části města. V roce 145 př. Kr. město opět překonalo možnosti stávajícího vodního zásobování. Oficiální komise zjistila, že se akvadukty rozpadají a jejich voda mizí v důsledku samovolného úniku i ilegálního odčerpávání. Praetor Quintus Marcius Rex je tedy obnovil a představil třetí \"zdravější\" zdroj vody - Aqua Marcia, nejdelší z římských akvaduktů, který byl zároveň dostatečně vysoký, aby mohl dodávat vodu na vrch Kapitol. Práce stály 180 000 000 sesterciů a trvaly dva roky. Se zvyšující se potřebou bylo budováno stále více akvaduktů, v roce 127 př. Kr. Aqua Tepula a Aqua Julia v roce 33 př. Kr. Stavba akvaduktů dosáhla svého vrcholu v období císařství. V době vlády Augusta byl postaven Aqua Virgo a krátký akvadukt Aqua Alsietina, který přiváděl vodu do umělého jezera Trastevere, kde byly pořádány \"námořní bitvy\" k pobavení lidu. Další krátký Augustovský akvadukt - Aqua Augusta doplňoval akvadukt Aqua Marcia vodou \"vynikající kvality\". Císař Caligula započal se stavbou dalších dvou akvaduktů, které byly dokončeny za jeho nástupce Claudia, 69 km dlouhým Aqua Claudia, který dodával vodu dobré kvality, ale při několika příležitostech selhal a Anio Novus, nejvyšší a jeden z nejspolehlivějších římských akvaduktů, který však, zvláště po dešti, přiváděl bahnitou zakalenou vodu, navzdory tomu, že byl vybaven sedimentačními nádržemi. Většina římských akvaduktů čerpala vodu z údolí a vrchovin Anio, současné řeky Aniene východně od Tibery. Komplexní systém křížení akvaduktů, napájecích přítoků a distribučních nádrží zásoboval prakticky každou část města. Trastevere, region západně od řeky Tibery byl primárně zásobován rozšířením několika městských akvaduktů, které překonávaly řeku pomocí olověných potrubí ukrytých v základech mostů, vytvářejíce tak obrácený sifon. V případě uzavření těchto akvaduktů vedoucích přes řeku z důvodu běžných oprav byla pro napájení fontán v Trasteverse využívána \"jednoznačně nezdravá\" voda z akvaduktu Aqua Alsietina. Tato situace byla definitivně vyřešena za císaře Trajána, který v roce 109 n.l. vybudoval akvadukt Aqua Traiana, přivádějící čistou vodu přímo do Trastavere z vodotečí poblíž jezera Bracciano. Do 3. století bylo město zásobováno 11 státními akvadukty. Jejich délka je celkem odhadována na 780 až 800 kilometrů, z nichž přibližně 47 km se nacházelo nad zemí na zděných nosnících. Do města přiváděly denně asi 1 milion kubíků vody, což je pro srovnání 126% současné denní dodávky vody do indického města Bengalúru, čítajícího asi 6 milionů obyvatel.", "section_level": 2}, {"title": "Akvadukty v Římské říši.", "content": "Po celé Římské říši byly vybudovány stovky podobných akvaduktů. Mnoho z nich se již rozpadlo nebo bylo zničeno, ale množství neporušených částí se dochovalo až do dnes. Zaghouanský akvadukt je dlouhý 92,5 km. Byl postaven ve 2. století k zásobování Kartága (v současném Tunisku). Mezi příklady zachovaných mostů patří Pont du Gard v Provence a akvadukt v Segovii ve Španělsku. Nejdelší potrubí, měřící přes 240 km je spojeno s Valenským akvaduktem v Konstantinopoli. Tento systém je minimálné dva a půl krát delší než nejdelší zaznamenané římské akvadukty v Kartágu a Kolíně nad Rýnem, ale možná ještě významnější je fakt, že se jedná o nejvýznamnější zeměměřičský úspěch jakékoli preindustriální společnosti. Jeho rivalem, pokud se jedná o délku, složitost a náklady na stavbu je provinční Aqua Augusta, který zásoboval celý region, zahrnující nejméně 9 měst včetně velkých přístavů v Neapoli a Misenu – námořní cesty využívané obchodníky a římským vojenským námořnictvem vyžadovaly bohaté zásoby čerstvé vody.", "section_level": 2}, {"title": "Plánování, měření a stavba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Plánování.", "content": "Ať už se jednalo o státní či soukromou stavbu, akvadukty byly chráněny a regulovány zákonem. Jakýkoli plánovaný akvadukt musel být předložen ke kontrole a schválení občanským autoritám. Povolení (od senátu nebo místních autorit) bylo uděleno pouze v případě, že návrh respektoval vodní práva ostatních obyvatel. Římské komunity se celkově staraly o přidělování sdílených vodních zdrojů podle potřeby. Půda na které měl být postaven státní akvadukt mohla být vlastněná státem (\"ager publicus\") případně soukromá, ale v obou případech podléhala omezením v užívání a zasahování, které by mohlo jakkoli poškodit akvadukt. Za tímto účelem si akvadukty financované státem vyhrazovaly až 15 stop široký koridor na každé straně, který se měřil od vnější strany konstrukce. Uvnitř tohoto bylo zakázáno orat, sít a cokoli stavět. Tyto regulace byly nezbytné pro zajištění dlouhodobé integrity a pro usnadnění údržby, přesto na lokální úrovni nebyly vždy snadno přijímány a prosazovány, zvláště, když byl ager publicus chápán jako společný majetek. Některé soukromé nebo menší městské akvadukty mohly vyžadovat méně striktní a formální opatření.", "section_level": 2}, {"title": "Zdroje a měření.", "content": "Prameny byly zdaleka nejčastějším zdrojem vody v akvaduktech, například většina vody v akvaduktech města Říma pocházela z rozličných pramenů v údolí Anio a z okolních vrchovin. Voda z pramenů byla sváděna do kamenných nebo betonových zastřešených nádrží a poté vstupovala do samotného potrubí akvaduktu. Rozptýlené prameny mohly vyžadovat několik bočních potrubí napájejících hlavní kanál. Některé systémy čerpaly vodu z otevřených, záměrně budovaných přehradních nádrží, z nichž například dvě (stále funkční) zásobovaly vodou akvadukt v provinčním městě Emerita Augusta (dnešní Mérida, Španělsko). Území, kterým měl budoucí akvadukt procházet, muselo být pečlivě proměřeno, aby bylo zajištěno, že voda poteče po celé délce v přijatelném sklonu. Římští inženýři využívali k načrtnutí průběhu akvaduktu krajinou různé zeměměřičské nástroje. Horizontální úroveň kontrolovali pomocí chorobatu, ploché dřevěné konstrukce vybavené hladinkou vody, podobně jako moderní vodováhy. Směry a úhly mohly být určovány pomocí gromy, relativně jednoduchého zařízení, které bylo pravděpodobně postupně nahrazeno promyšlenější dioptrou, předchůdcem dnešního teodolitu. Ve svém díle \"De Architectura\" (kniha 8) Vitruvius popisuje metody měření a prospekce a testování pitelnosti vody.", "section_level": 2}, {"title": "Zdravotní problémy.", "content": "Řečtí a římští lékaři znali spojitost mezi stojatými či znečištěnými vodami a chorobami přenášenými vodou. Znali také nepříznivé účinky olova na horníky, kteří je těžili a zpracovávali, a z toho důvodu dávali přednost keramickým trubkám před olověnými. Tam, kde byly přesto použity olověné trubky, snižovaly kontaminaci vody rozpuštěným olovem nepřetržitý tok vody a také minerální látky, které se nepřetržitě ukládaly na povrchu potrubí. Nicméně množství olova ve vodě z akvaduktů bývalo přesto cca 100 krát vyšší než u lokálních pramenitých vod.", "section_level": 2}, {"title": "Potrubí a sklon.", "content": "Většina římských akvaduktů měla rovné dno, obloukovitý profil a probíhala 0,5 až 1 m pod povrchem země. V pravidelných intervalech byly v potrubí umístěny kontrolní poklopy umožňující přístup. Části, které se nacházely nad úrovní terénu, byly obvykle zakryty deskou. Časná potrubí bývala vyzděná, ale přibližně od pozdní republiky se místo nich začíná hojněji využívat beton s pohledovým cihlovým vyzděním. Beton používaný pro potrubní vedení byl obvykle vodotěsný. Proud vody závisel pouze na gravitaci. Objem přepravované vody závisel na hydrologii povodí (dešťových srážkách, absorpci a odtoku), průřezu potrubí a sklonu. Většina potrubí byla v běžném režimu naplněná vodou asi ze 2/3. Průřez potrubí byl také určen nároky na jeho údržbu. Pracovník musel být schopen do něj vstoupit a prolézt jím tak, aby byla co nejméně porušena jeho konstrukce. Vitruvius doporučoval využívání nízkého sklonu, maximálně 1:4800, a to pravděpodobně z důvodu předcházení poškození konstrukce vlivem eroze a tlaku vody. Tato hodnota dobře koresponduje se sklony naměřenými u zachovalých akvaduktů. Sklon mostu Pont du Gard je pouze 34 cm na kilometr a na své celkové délce 50 km klesá dohromady jen o 17 metrů, přitom měl průtok 20 000 kubických metrů denně. Sklony krátkodobých akvaduktů využívaných pro hydraulickou těžbu mohly být znatelně vyšší, tak tomu bylo například v Dolaucothi ve Walesu (maximální sklon asi 1:700) nebo v Las Medulas v severním Španělsku. Tam, kde se u trvalých potrubí narazilo na příliš ostrý přirozený sklon mohl kanál sestupovat kaskádovitě, rozšířit se nebo se rozdělit do vyrovnávacích nádrží, aby se redukovala abrazivní síla vody. Používání stupňovitých kaskád také pomáhalo okysličovat a tím pádem i \"občerstvovat\" vodu.", "section_level": 2}, {"title": "Mosty a sifony.", "content": "Některá z potrubí akvaduktů byla vedena přes údolí nebo doliny prostřednictvím zděných oblouků z cihel či z betonu. Pont du Gard, jeden z nejpůsobivějších příkladů masivní, několikaúrovňové zděné konstrukce překlenoval údolí řeky Gardon ve výšce asi 48 m nad samotnou řekou. Tam, kde musely být překročeny hluboké nebo podlouhlé terénní sníženiny, mohly být namísto obloukových podpěr použity obrácené sifony. Potrubí přivádělo vodu do hlavní nádrže z ní pak vedla do trubek, které překračovaly údolí na jeho dolní úrovni podepírány nízkým mostem a poté se zvedaly do přijímací nádrže položené o trochu níže než hlavní nádrž. Z té byla voda opět rozváděna do běžného potrubí, při zachování celkového sklonu. Trubky sifonu byly obvykle vyrobeny z letovaného olova, někdy zesílené betonovým obložením nebo kamennými rukávy. Méně často byly samotné trubky keramické nebo kamenné a bývaly spojovány pomocí hrdla na jedné a hladkého konce na druhé straně za následného zalití olovem. Vitruvius popisuje výstavbu sifonů a problémy s ucpáváním, vyfukováním a odvětráváním na jejich nejnižších úrovních, kde je zároveň nejvyšší tlak. Nicméně za předpokladu správné konstrukce a údržby byly sifony univerzální a velmi efektivní. Vodorovná část vysokotlakého sifinového potrubí u Gierského akvaduktu byla vyzdvihnuta na most za účelem překročení splavné řeky a byla tvořena devíti paralelními olověnými trubkami zalitými v betonu. Současní inženýři konstruující potrubí a odpadní stoky využívají při překonávání terénních depresí stejného principu. V Arles zásobovala vedlejší větev hlavního akvaduktu místní předměstí prostřednictvím olověného sifonu jehož spodek byl uložen přímo do koryta řeky bez jakéhokoli podpůrného můstku.", "section_level": 2}, {"title": "Prohlídky a údržba.", "content": "Římské akvadukty vyžadovaly komplexní systém pravidelné údržby. Bezpečnostní koridory (až 15 stop na každou stranu), stanovené kvůli ochraně podzemních i nadzemních konstrukcí potrubí byly pravidelně kontrolovány, aby se zamezilo nezákonnému orání, setbě, stavbě komunikací či budov. Frontinius zmiňuje jako zvlášť škodlivé pronikání kořenových systémů stromů do konstrukce akvaduktu. Potrubí akvaduktů byla kontrolována a udržována pracovními hlídkami, které snižovaly znečištění způsobené řasami, opravovaly náhodná narušení, odstraňovaly z potrubí štěrk i jiné volné nečistoty a čistily nánosy uhličitanu vápenatého, které se ve zvýšené míře vyskytovaly v akvaduktech napájených ze zdrojů s tvrdou vodou. V případě podzemních částí potrubí byly kontrolní a přístupové poklopy rozmístěné ve standardních intervalech. Nánosy uvnitř sifonů mohly drasticky snížit průtok, který byl navíc už z principu snížen kvůli užším trubkám. Některé proto byly vybaveny zaslepenými otvory, kterými je bylo možno čistit patrně zařízením podobným velké štětce. V Římě, kde byla tvrdá voda běžná, byly kvůli usnadnění přístupu hlavní trubky uložené mělce při obrubnících silnic. Akumulace uhličitanu vápenatého by jinak vyžadovala velmi častou výměnu těchto potrubí. Akvadukty celkově spravoval a řídil komisař pro vodu (\"curator aquarum\"). Jednalo se o jmenovanou funkci s velmi vysokým statutem. V roce 97 za vlády císaře Nerva sloužil jako konzul i \"curator aquarum\" Frontinius. O každodenní činnosti skupin údržbářů (\"aquarii\") toho víme jen málo. Za vlády císaře Claudia se Římský kontingent císařských aquarii skládal ze skupiny asi 700 lidí, svobodných i otroků, kteří byli financováni kombinací císařského pokladu a peněz plynoucích z tzv. vodní daně. Pracovali pod dohledem císařského propuštěnce, který zastával oficiální funkci \"procurator aquarium\". Jednalo se pravděpodobně o nikdy nekončící rutinu hlídkování, kontrolování a čištění, která byla občas přerušena mimořádnými nehodami. Kompletní uzavírka celého akvaduktu za účelem údržby byla velmi vzácná a prováděla se v době, kdy byla poptávka po vodě nejnižší, tedy pravděpodobně v noci. Přívod vody mohl být uzavřen na výstupu z vodovodu když to vyžadovaly menší lokální opravy, ale uzavření celého akvaduktu např. v případě výměny části potrubí vyžadovalo odklonění celého průtoku ať už kdekoli v průběhu akvaduktu či přímo na jeho začátku.", "section_level": 2}, {"title": "Distribuce.", "content": "Hlavní akvadukty mohly být napojeny přímo, ale mnohem častěji vedly do veřejných distribučních terminálů známých jako \"castella aquae\", ze kterých se obvykle pomocí trubek velkého průřezu voda rozdělovala do jednotlivých větví a výběžků. Poté mohla být dodávka vody ještě dále rozdělena. Soukromí uživatelé, kteří chtěli využívat vodu z akvaduktu byli registrování, získali licenci a byli povinni platit poplatky. Čím větší průměr potrubí, tím větší průtok vody a tím vyšší poplatek. Běžné bylo zneužívání a podvody s účelem vyhnout se platbám nebo platby alespoň snížit. To zahrnovalo montáž nelicencovaných vývodů, dodatečných vývodů, nebo nelegální rozšiřování průměru distribučních trubek, někdy se tak dělo na základě shovívavosti či úplatnosti nesvědomitých státních úředníků nebo dělníků. Oficiální olověné trubky na sobě nesly informace o jejich výrobci, montérech a pravděpodobně také o odběrateli a jeho nárocích. Během Císařství se stala produkce olova státním monopolem a udělování práv k čerpání vody z akvaduktů pro soukromé účely se stalo císařskou výsadou.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Občanské a domácí.", "content": "První akvadukt v Římě (312 př. Kr.) vyvěral za nízkého tlaku, ale konstantního průtoku na hlavním městském dobytčím trhu, patrně do nízkoúrovňové kaskádovité série žlabů a pánví. Horní části sloužily pro domácí použití a spodní pro zvířata nacházející se na tržišti. Římané přicházeli, plnili zde vědra nebo nádoby, které s sebou přinášeli a odnášeli si vodu do svých domovů, bohatší posílali za stejným účelem své otroky. Výška výstupu byla příliš nízká, než aby mohla přímo zásobovat nějakou domácnost nebo jinou stavbu. Přebytečná voda odtékala do kanalizace a odtud přímo do Tibery. V té době se v Římě ještě nenacházely veřejné lázně. První byly pravděpodobně postaveny až v následujícím století podle vzorů ze sousední Kampánie. Omezené množství soukromých a malých veřejných lázní mohlo mít ještě vlastní zásobování vodou, ovšem v okamžiku kdy byla prostřednictvím akvaduktů voda přivedena i do vyšších částí města, začaly ve městě masově vznikat velké a dobře vybavené veřejné lázně a po celém městě začaly být budovány veřejné fontány, kam byla dodávána voda pod vysokým tlakem. Veřejné lázně a kašny se staly symbolem římské civilizace a zejména lázně se proměnily v důležitá společenská centra. Většina římských měšťanů žila ve vícepodlažních bytových blocích (\"insulae\"). Některé z nich byly napojeny na vodovod, ale zpravidla pouze v dolních patrech, která byla vyhrazena majetnějším nájemníkům. Zbytek čerpal vodu zdarma z veřejných kašen.", "section_level": 2}, {"title": "Zemědělské.", "content": "Mezi 60 a 90% populace Římské říše bylo zapojeno v nějaké formě zemědělských prací. Zemědělcům, jejichž vily nebo statky se nacházely poblíž veřejného akvaduktu, mohla být udělena licence pro čerpání předem stanoveného množství vody v předem stanoveném období za účelem letního zavlažování. Tato opatření měla za cíl zajistit dostatek vody i pro uživatele nacházející se dále po proudu a zajistit spravedlivé rozdělení vody mezi konkurenty v období, kdy byla voda nejvíce potřebná a vzácná. V zemědělské ekonomice středomořského antického světa byla voda patrně vůbec nejdůležitější proměnnou. Přímo v Itálii byly přírodní vodní zdroje (prameny, potoky, jezera a řeky) dosti nerovnoměrně rozprostřené po krajině a během suchých a teplých letních měsíců měly tendenci vysychat. Collimela doporučuje, aby každá farma měla přístup k prameni, potoku nebo řece, zároveň ale přiznává, že ne každá jej skutečně měla. Zemědělská půda bez spolehlivého letního zdroje vody byla prakticky bezcenná. Během vegetačního období mohl \"skromný místní\" zavlažovací systém spotřebovat stejně vody jako město Řím. Navíc hospodářská zvířata, která byla mimo jiné důležitá z hlediska hnojení půdy musela být krmena a napájena po celý rok. Přinejmenším někteří římští pozemkoví vlastníci a zemědělci spoléhali částečně či zcela na vodu z akvaduktů při zavlažování svých plodin, které zároveň byly často primárním nebo jediným zdrojem příjmů. Množství vody z akvaduktů, které sloužilo k těmto účelům však může být jen odhadováno. Jisté je, že vytvoření městských vodovodů přineslo růst intenzivního a efektivního příměstského trhu s křehkými komoditami, které snadno podlehnou zkáze např. s květinami (pro parfémy a slavnostní girlandy), hrozny, zeleninou a ovocem, stejně jako zintenzivnění chovu prasat a drůbeže v blízkosti městských trhů. Licence k používání akvaduktu pro zemědělské účely mohla vést k zvýšení produktivity, peněžních příjmů prostřednictvím prodeje nadbytku potravin a tím pádem i ke zvýšení ceny půdy jako takové. Na venkově bylo zvláště obtížné získat povolení pro čerpání vody z akvaduktů pro zavlažování. Dodržování respektive porušování takových licencí a práv bylo předmětem různých soudních sporů a minimálně v jednou případě i politické kampaně. Na počátku 2 stol. př. Kr. se během vykonávání censorského úřadu pokoušel Cato zablokovat všechny protiprávní zemědělské objekty, zejména však ty, které byly vlastněné pozemkovými elitami. Jeho pokus o reformy se ukázal jako ne příliš úspěšný. Ačkoli nelegální odčerpávání vody mohlo být trestáno zabavováním majetku, včetně samotné nelegálně zavlažované půdy a produkce z ní zdá se, že tato opatření se nikdy nepoužívala a byla v praxi neproveditelná. Přebytky potravin však udržovaly nízké ceny. Nedostatek obilí mohl vést k hladomoru a občanským nepokojům. Každé praktické řešení a opatření proto muselo najít křehkou rovnováhu mezi potřebou vody u obyvatel měst a producentů obilí, zajištění profitu z daní a obstarání dostatku obilí za rozumnou cenu pro římskou chudinu a armádu. Raději tedy než usilovat o zavedení neproduktivních a zároveň prakticky nevymahatelných zákazů, vydávaly úřady individuální vodní granty a licence a s různým úspěchem regulovaly výstupy akvaduktů. Stejně jako Cato se i Plinius starší v 1. století postavil proti producentům obilí, kteří bohatli díky zdrojům z veřejných akvaduktů a veřejných pozemků. Někteří pozemkoví vlastníci se vyhýbali takovýmto restrikcím a složitostem tak, že si kupovali přístupová práva na vzdálené prameny, které se ani nemusely nacházet na jejich vlastní půdě. Ti nejbohatší si dokonce budovali soukromé akvadukty za účelem přivést vodu z takových zdrojů ke svým vilám. Mumius Niger Valerius Vegetus zakoupil od svého souseda práva na pramen nacházející se na jeho pozemcích, stejně jako přístupový koridor vedoucí k pramenu a následně na něm vybudoval 10 km dlouhý akvadukt propojující pramen s jeho vlastní vilou. Povolení senátu pro podobné akce však bylo vydáváno jen v případě, kdy se zdálo že projekt nijak neovlivňuje vodní práva ostatních občanů.", "section_level": 2}, {"title": "Průmyslové.", "content": "Některé akvadukty dodávaly vodu i do průmyslových oblastí, zpravidla prostřednictvím otevřeného kanálu, zaříznutého do země, který byl vymazán jílem nebo vydřeven, aby docházelo k co nejmenším ztrátám vody. Většina takových náhonů byla navržena s využitím strmého spádu, aby bylo možno dodávat velké množství vody potřebné pro těžbu. Voda byla využívána při tzv. hydraulické těžbě, kdy se pomocí ní odstraňovalo nadloží a lámala se pomocí ní hornina s rudou, která byla již předem rozpraskaná v souvislosti s jejím intencionálním zahříváním. Voda také poháněla vodní kola a hamry, které drtily rudu pro další zpracování. Doklady takových náhonů a strojů byly nalezeny v Dolaucothi v jihozápadním Walesu. Právě důlní lokality jako Dolaucothi nebo Las Medulas v severozápadním Španělsku disponovaly množstvím akvaduktů přivádějících vodu z místních řek přímo k šachtám. Kanály se mohly velmi rychle poškodit případně se stávaly nepotřebnými ve chvíli, kdy byly vytěženy zásoby rudy. V Las Medulas existovalo minimálně sedm náhonů a v Dolaucothi minimálně pět. Pozůstatky kanálů dnes pomáhají identifikovat důlní lokality. Řada dalších industriálních lokalit napojených na několik akvaduktů ještě nebyla řádně prozkoumána a exkavována. Příkladem může být lokalita Longovicium poblíž Lanchesteru jižně od Hadriánova valu, na které byla patrně voda využívána k pohánění hamrů zpracovávajících železo. V Barbegalu v Římské Gálii napájela vodní nádrž akvadukt, který pak poháněl kaskádu 15 nebo 16 vodních mlýnů které mlely mouku pro celý region okolo Arles. Podobná situace, ač v menším měřítku je dokumentována v Cesaree, Venafrumu a římských Aténách. Římský akvadukt Aqua Traina přiváděl mimo jiné vodu i do mlýna v Janiculum, západně od Tibery. Mlýn v suterénu lázní v Caracalle byl poháněn přebytečnou vodou z akvaduktu, což je však pouze jeden z mnoha případů městských mlýnů poháněných vodou z akvaduktů bez oficiálního povolení. V 5. století zákon zakazuje pokoutné používání vody z akvaduktů k mletí obilí.", "section_level": 2}, {"title": "Úpadek akvaduktů.", "content": "Některé akvadukty byly záměrně zničeny nepřáteli během pádu Římské říše, ale většina, kupříkladu Eifelův akvadukt (Německo) se stala nefunkčními v průběhu let vinou rozpadající se římské infrastruktury a údržby. Pozorování zaznamenaná Španělem Pedro Tafurem, který navštívil Řím v roce 1436, odhalují neporozumění samotné podstatě Římských akvaduktů:Středem města protéká řeka, kterou sem Římané s velkou námahou přivedli a tou je Tibera. Vytvoříli pro ní nové koryto, tak říkajíc z olova a kanály na obou stranách, při vstupu i výstupu z města, a to jak pro mytí koní tak pro jiné služby prospěšné pro lidi a každý, kdo by vstoupil do řeky na jiném místě by se utopil.V průběhu renesance inspirovaly dochované zbytky zděných konstrukcí akvaduktů architekty, inženýry i jejich donátory. V roce 1453 rekonstruoval papež Mikuláš V. hlavní kanál Římského akvaduktu Aqua Virgo. Řada dalších akvaduktů v bývalé Římské říši byla udržována v dobrém stavu. Schopnost stavět akvadukty nebyla zcela ztracena, a byla využívána zejména při budování menších a skromnějších kanálů pohánějících vodní kola. V Británii se tyto metody rozvinuly zejména ve středověku při zpracovávání surovin při výrobě mouky. Jednalo se o podobný systém, který používali Římané, když odkláněli vodu z místních řek a potoků do náhonů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Římané budovali akvadukty napříč celým svým impériem za účelem přivést vodu do měst, z často velmi vzdálených zdrojnic. Voda z akvaduktů zásobovala veřejné lázně, latríny, fontány ale i soukromé domy. Akvadukty taktéž zajišťovaly vodu pro doly, mlýny, farmy a zahrady. ", "tgt_summary": "Die Wasserversorgung im Römischen Reich mit ihren Wasserleitungen über Aquädukte gilt als typischer Bestandteil der römischen Kultur. Sie führten Wasser bis zu 100 km weit (zum Beispiel die Eifelwasserleitung) meist unterirdisch, teilweise aber auch über Brücken in größere Städte des römischen Reiches. Rom allein wurde von elf Aquädukten versorgt. In vielen Städten wurde das Wasser durch eine Kanalisation auch wieder entsorgt.", "id": 2071216} {"src_title": "Alfons Jordan z Toulouse", "tgt_title": "Alfons Jordan", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se ve Svaté zemi jako syn Raimonda z Toulouse a jeho třetí choti Elvíry, levobočné dcery krále Alfonse VI. Po svém narození byl pokřtěn v řece Jordán a odsud pochází jeho přízvisko. Hrabě Raimond zemřel roku 1105 a jeho nástupcem se stal bratranec Vilém Jordan z Cerdagne. Roku 1108 se ovdovělá Elvíra s malým Alfonsem vrátila do Toulouse a na východ odcestoval s úmyslem převzít panství zesnulého hraběte jeho levobočný syn Bernard, který nevlastnímu bratrovi Alfonsovi předal rodinné evropské statky. Roku 1112 se Alfons stal hrabětem a v dalších letech soupeřil s barcelonským hrabětem Ramonem Berenguerem III., manželem Dulce Provensálské o vliv nad Provensálskem. Roku 1125 podepsali dohodu o rozdělení sporného území. Občasné srážky o moc pokračovaly mezi oběma rody až do roku 1134. Ve čtyřicátých letech Alfons Jordan po agitaci Bernarda z Clairvaux společně s králem Ludvíkem VII. a dalšími předními šlechtici pozvedl kříž a vydal se na výpravu do Svaté země. Do Akkonu připlul zřejmě v polovině dubna 1148. Poté se vydal na cestu do Jeruzaléma, kde ponechal v péči templářského řádu čtrnáctiletého syna Raimonda, snad, aby se pocvičil v bojovém umění. Zemřel náhle pravděpodobně 15. dubna v Caesareji a jeho smrt byla doprovázena zvěstí o otravě, do které měl být zapleten jeho bratranec Raimond II. z Tripolisu, kterého mohl Alfons teoreticky ohrozit svým nárokem na hrabství Tripolis. Alfonsovým dědicem se stal syn Raimond, který urychleně odcestoval zpět do Toulouse. Druhý syn, nemanželský Bernard se zmocnil pevností Aríma Raimonda z Tripolisu. Ten si na mladíka pozval Unura z Damašku a Núr ad-Dína, své bývalé nepřátelé, kteří pevnost dobyli a zajatec putoval do otroctví, kde strávil příštích deset let života.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alfons Jordan z Toulouse ( \"Anfós Jordan\", \"Alphonse Jourdain\", 1103 hrad Pèlerin – 15. dubna 1148 Caesarea) byl hrabě z Tripolisu, Toulouse, Rouergue a markýz provensálský. Vydal se na křížovou výpravu do Svaté země, kde byl téměř po příjezdu pravděpodobně zavražděn kvůli možnému nároku na hrabství Tripolis.", "tgt_summary": "Alfons Jordan von Toulouse (französisch \"Alphonse Jourdain\"; * 1103 in Mons Peregrinus (Pilgersberg), Tripolis, Libanon; † April 1148 in Caesarea, Palästina) aus dem Geschlecht der Raimundiner war Graf von Toulouse und Markgraf der Provence.", "id": 2424774} {"src_title": "Raimond V. z Toulouse", "tgt_title": "Raimund V. (Toulouse)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl synem Alfonse Jordana z Toulouse a svého otce doprovázel při křížové výpravě do Svaté země. V dubnu 1148 připluli do Akkonu a otec jej ponechal v péči templářského řádu v Jeruzalémě, zřejmě, aby se Raimond pocvičil v bojovém umění, a sám se vydal do válečné vřavy. Hrabě Alfons náhle zemřel, aniž by se dostal na bitevní pole, pravděpodobně 15. dubna v Caesareji a jeho smrt byla doprovázena zvěstí o otravě. Čtrnáctiletý Raimond podědil otcova panství a rychle se vracel zpět na kontinent. Roku 1154 se oženil s Konstancií, bezdětnou vdovou po Eustachovi z Boulogne a sestrou francouzského krále Ludvíka VII., kterému následně složil lenní hold a uznal jej svým panovníkem. Roku 1159 musel čelit snaze Jindřicha Plantageneta, který toužil z titulu akvitánského vévody uplatnit nárok na hrabství Toulouse a to za podpory aragonského vládce Ramona Berenguera. Vojenské převaze Raimondových protivníků učinila přítrž intervence švagra Ludvíka VII., který sám obsadil Toulouse a Plantagenet, nechtěje obléhat svého lenního pána, i s vojskem odtáhl. Roku 1173 Raimond, který mezitím zapudil svou choť, přešel na stranu Plantagenetů a pokračoval ve sporu s Aragonií. Raimond byl dle kroniky Gervaise z Canterbury roku 1178 autorem dopisu cisterciácké generální kapitule, v němž upozorňuje na \"\"mor bezvěrectví\"\" a jeho rozšiřování na svých panstvích, kde kataři plení \"\"vinice, které vysázela pravice Nejvyššího\"\" a žádá cisterciáky o zákrok a také o podporu francouzského krále. Slibuje, že podpoří vojenskou výpravu, otevře městské brány a \"\"ukáže kacíře\"\". Na jeho popud byl na jih vyslán papežský legát Petr ze San Crisogono a Jindřich z Marcy, opat z Clairvaux s vojenským oddílem a začali s kázáním a vyšetřováním heretiků. Zdá se, že počínání hraběte bylo motivováno snahou získat kontrolu nad příliš ambiciózními měšťany v Toulouse a také nenávistí proti Rogerovi Trencavelovi. Mise dokázal velmi dobře využít a díky vyšetřování a následnému obrácení několika měšťanů na víru pravou rozprášit příliš uvědomělé poddané. Zemřel v prosinci 1194 v Nîmes a byl pohřben v místní katedrále.", "section_level": 1}], "src_summary": "Raimond V. z Toulouse ( \"Ramon V de Tolosa\", \"Raymond V de Toulouse\", 1134 - prosinec 1194 Nîmes) byl hrabě z Toulouse, Saint-Gilles, Rouergue a markýz provensálský.", "tgt_summary": "Raimund V. von Toulouse (französisch \"Raymond de Toulouse\"; okzitanisch \"Ramon de Tolosa\"; * 1134; † Dezember 1194 in Nîmes) aus dem Geschlecht der Raimundiner war Graf von Toulouse, Quercy, Rouergue und Markgraf der Provence. Er war der älteste Sohn seines Vorgängers Alfons Jordan.", "id": 732033} {"src_title": "Loďstvo Čeng Chea", "tgt_title": "Schatzschiff", "src_document": [{"title": "Kontext.", "content": "Rozsáhlá výstavba loďstva během panování císaře Jung-le (vládl 1402–1424) byla částí jeho energické zahraniční politiky, zaměřené na pozvednutí autority říše Ming a její vládnoucí dynastie mezi všemi blízkými i vzdálenějšími sousedy. Jung-leho vyslanci navštívili mnohé blízké i vzdálené země, na východě Japonsko, Rjúkjú a Filipíny, země jihovýchodní Asie, sedm expedic Čeng Chea vypravených v letech 1405–1433 do Indického oceánu doplulo do Indie, Persie, na pobřeží Arabského poloostrova a východní Afriky. Brzy po příchodu k moci císař rozhodl o zahájení výstavby silného loďstva jak pro potřeby pobřežní plavby (zejména přepravy obilí z povodí Jang-c’-ťiang na sever k Pekingu), boje s piráty u čínských břehů a plaveb do Koreje, tak i pro dálkové plavby. V květnu 1403 císař přikázal postavit 137 oceánských plavidel v provincii Fu-ťien. O tři měsíce později přišel požadavek ještě na 200 lodí, které se stavěly prakticky ve všech ostatních jiho- a východočínských provinciích – Nan č’-li (především v Su-čou), Ťiang-si, Chu-kuangu, Če-ťiangu a Kuang-tungu. V říjnu bylo oznámeno, že se 188 džunek s plochým dnem musí přestavět pro potřeby plavby na širém moři. V letech 1403–1407 bylo nově postaveno nebo pro plavbu na otevřeném moři upraveno celkem 1681 lodí. Stavba největších lodí, takzvaných „lodí pokladů“ (\"pao-čchüan\", ) byla soustředěna v loděnici Lung-ťiang (doslova „Dračí řeka“) ležící pod hradbami Nankingu na řece Čchin-chuaj-che () blízko jejího soutoku s Jang-c’-ťiang.", "section_level": 1}, {"title": "Velikost lodí pokladů.", "content": "Největší zájem pramenů i historiků vzbuzují velké koráby loďstva Čeng Chea, v tehdejších pramenech označované za „lodě pokladů“. Podle pramenů jich v prvních dvou plavbách bylo 62 nebo 63. O těchto korábech je známo jen málo. Pozdější prameny zdůrazňují jejich výjimečně veliké rozměry.", "section_level": 1}, {"title": "Předchůdci lodí pokladů.", "content": "Konstrukce velkých lodí v éře Jung-le nebyla v čínské historii bez precedentu. Existují údaje o lodích dlouhých 62 metrů (20 \"čangů\") za vlády dynastie Tchang a téměř dvojnásobně dlouhých postavených v sungském období. Pasažérské lodě typu \"kche-čou\" () sungského císaře Chuej-cunga (vládl 1100–1126) byly 10 \"čangů\" dlouhé a 2,5 \"čangů\" široké (tedy 31 a 7,7 metrů), „Božské lodě“ (\"šen-čou\", ), využívané v době jeho vlády pro poselstva do cizích zemí, byly třikrát větší. Co se týče říčních lodí, mohly být dokonce větší, než lodě pokladů Čeng Chea. K oddychu a zábavám měla sungská elita na Západním jezeře v Chang-čou k dispozici výletní lodě dlouhé až 154 metrů (50 \"čangů\"). Podle jiných názorů největší lodě existující v Číně před mingskou dobou byly kolesové lodě využívané ve 13. století na Jang-c’-ťiang proti pirátům, které dosahovaly 134 metrů na délku a 12,5 metrů na šířku. Vedle lodí s plochým dnem určených pro klidné, především říční vody existovala ve Fu-ťienu tradice stavby lodí typu \"fu-čchuan\" s oblým trupem, bližším tvaru evropských lodí. Tato plavidla byla vhodná pro plavbu na širém moři. Roku 1973 byl u fuťienského pobřeží, nedaleko Čchüan-čou, nalezen vrak džunky typu \"fu-čchuan\" potopené po roce 1272. Džunka byla 34 metrů dlouhá a 9,8 metrů široká s výtlakem 494 tun.", "section_level": 2}, {"title": "Soudobé prameny.", "content": "Oficiální dokumenty o plavbách a loďstvu uchovávané ve státních archívech byly v éře Čcheng-chua (1465–1487) zničeny. O velikosti lodí účastnících se Čeng Cheových plaveb zůstaly jen zlomky informací. Nápis na stéle z nankingského chrámu Ťing-chaj (po roce 1409) uvádí, že se Čeng Che plavil na oceánských lodích (\"chaj-čchuan\", ) o velikosti, tj. objemu nákladu, 2000 \"liao\" () roku 1405 a 1500 \"liao\" roku 1409. Což pravděpodobně odpovídá 500 a 375 tunám nákladu a tedy 800 a 600 tunám výtlaku. Účastníci plaveb – Ma Chuan a Fej Sin – ve svých zápiscích velikost lodí charakterizují pouze povšechnými termíny: některé popisují jako velké, jiné jako malé. Pouze při popisu třetí plavby (1409–1411) Fej Sin píše o 48 oceánských lodích (\"chaj-po\", ) vybavených dvanácti plachtami (což historikové spojují se záznamem v \"Ming š’-lu\" k 14. únoru 1408 o stavbě 48 lodí pokladů). Konkrétnější údaj poskytuje Kung Čen – píše o 200–300 námořnících nutných k ovládání lodí. Ilustrace textu \"Tchaj-šang šuo Tchien-fej ťiou kchu-ling jing ťing\" () z roku 1420, vyprávějícího o záchraně námořníků nebeskou paní Tchien-fej, ukazují tehdejší lodě vypravující se na moře – třístěžňové džunky výše zmíněného typu \"fu-čchuan\". Podobné trojstěžníky jsou nakresleny i na pozdější Mao Kchunově mapě. Nicméně nejvyšší počet stěžňů zmiňovaný v raném mingském období byl pět, týkal se lodi vypravené na Rjúkjú v éře Süan-te.", "section_level": 2}, {"title": "Tradiční pohled na rozměry lodí pokladů.", "content": "Podle životopisu Čeng Chea v oficiálních \"Dějinách Mingů\" (sestavených o téměř 300 let později) byly lodě pokladů 44 \"čangů\", to jest 440 \"čch’\" (stop), dlouhé a 18 \"čangů\" široké. Historikové sestavující \"Dějiny Mingů\" nebyli první, kdo přišel s mimořádnými rozměry Čeng Cheových lodí. Poprvé se obří lodě pokladů objevují v románu Luo Mao-tenga \"Plavby eunucha San-pao do Západního oceánu\" (\"San-pao tchaj-ťien sia-si-jang\", ) z roku 1597. Luo Mao-teng uvedl symbolickou délku – 44 \"čangů\" a 4 \"čch’\", to jest 444 \"čch’\". Údaje opakuje několik knih, nejstarší z nich byly publikovány koncem druhého desetiletí 17. století. Aby bylo jasné, že tato ohromná čísla nevznikla chybou opisovače (nebo řezbáře tiskové desky), některé prameny číslo 44 píší velkými ciframi, tedy místo běžného. Není zcela jasné, jak převést tradiční čínské míry do metrické soustavy. V 15. století se totiž v Číně používalo kromě úřady používaných standardních \"čch’\" (stop) o délce 31,1 cm (přičemž 10 \"čch’\" se rovnalo 1 \"čangu\") také různé regionální varianty. V oblasti Nan Č'-li (kde leží Nanking) se pro stavbu džunek určených pro obchod s Koreou obvykle využíval chuajcheský \"čch\"' (kolem 33,8 cm), kdežto ve Fu-ťienu, přes který šla většina obchodu s jihovýchodní Asií („zeměmi jižního moře“), se používal \"čch’\" délky 26,7 až 28 cm. Podle Deyera se dnešní historikové přiklánějí k přepočtu rozměrů lodí pokladů podle krátkých fuťienských čch'. Ale i při použití \"čch’\" dlouhého 26,7 cm by rozměry největších lodí pokladů byly 117 metrů na délku a 48 metrů na šířku – tedy dvakrát delší než největší evropské plachetní koráby konce 18. – začátku 19. století, řadové lodě 1. třídy. Lodě takových rozměrů by v důsledku své šířky nebyly schopny proplout Panamským průplavem. Při přepočtu s použitím standardních \"čch’\" by rozměry byly 137 a 56 metrů. Prameny neuvádějí informace o ponoru lodí pokladů. Protože však se stavěly v nankingských loděnicích a pluly k moři po Jang-c’-ťiang, nemohl jejich ponor převyšovat 7–7,5 metrů. Známo je také, že loďstvo Čeng Chea navštěvovalo Palembang na Sumatře, do kterého se musel dostat plavbou po řece Musi. Nevíme, zda i ty největší Čeng Cheovy lodě do Palembangu pluly, nebo zda čekaly v pobřežních vodách; nicméně ponor lodí, plujících po řece do města, nemohl převyšovat 6 metrů. Dokonce i při použití minimálního \"čch’\" při přepočtech údajů z \"Dějin Mingů\" (a uvažovaném ponoru 6 m) Dreyer vypočítal výtlak největších lodí pokladů na 19 tisíc tun. Při použití většího čch’ a vyšším ponoru by výtlak byl ještě vyšší. Veliké lodě pokladů měly mít devět stěžňů, nesoucích dohromady 12 plachet. Stěžně nejspíše nestály v řadě v ose lodi, jako na evropských plavidlech, ale ve třech diagonálních řadách. Ohromné rozměry lodí pokladů, o kterých píší pozdně mingské prameny, vyvolávají mezi historiky nemálo sporů a diskusí. Pro čtenáře obeznámeného s evropskými koráby jsou překvapivé i proporce čínských lodí, především jejich neobyčejná šířka vzhledem k délce a ponoru. Například předpokládané lodě pokladů jsou délkou srovnatelné s takovými plachetními obry počátku 20. století, jako byl německý \"Preußen\", které ale měly ocelový trup a pomocné parní stroje pro ovládání plachet. Ponor lodí pokladů byl zřejmě jen o málo menší než ponor \"Preußenu\" (8,26 m), ale šířka mingských gigantů byla trojnásobkem 16,3 metrů německé lodě. Ovšem takové proporce nejsou v čínském lodním stavitelství neobvyklé, Číňané odedávna stavěli široké džunky s relativně plochým dnem pro plavbu po Žlutém a Východočínském moři. Čínské džunky měly i odlišnou vnitřní strukturu. Kostru tradiční evropské lodě je možné přirovnat ke stromu – se silným podélným kýlem, hrajícím roli kmenu, ke kterému jsou, jako větve, připojeny stěžně a žebra. Strukturu tradiční čínské džunky, s plochým dnem a příčnými vodotěsnými přepážkami (které tvořily kostru lodi, a ke kterým se připojovaly stěžně) je spíše možno srovnat se stvolem bambusu.", "section_level": 2}, {"title": "Hmotné důkazy.", "content": "Hmotné důkazy, že lodě pokladů byly skutečně tak veliké, jak tvrdí prameny, prakticky neexistují. Jsou známy rozměry suchých doků nankingské loděnice Lung-ťiang. Loděnice měly sedm doků dlouhých 450 metrů. Většina byla široká 27 až 37 metrů, ale dva z nich měly šířku 64 metrů, což by dovolilo pracovat s lodí širokou 50 metrů. Kromě toho byla roku 1962 při vykopávkách v loděnicích Lung-ťiang objevena osa kormidla dlouhá 11 metrů. List kormidla, který se nezachoval, byl připevněn k šestimetrové části osy. Podle mínění čínských archeologů plocha kormidla dosahovala zhruba 42,5 m2, a délku lodi, které patřilo, odhadli na 149–166 metrů. Specialista na vědu a techniku staré Číny Joseph Needham přijal Čouův výpočet, ale jiní historikové, Christopher Wake a Sin Jüan-ou, nepovažují Čouovu aritmetiku za korektní. Vytýkají mu, že pro odhad velikosti kormidla použil známé džunky typu \"ša-čchuan\", tedy s plochým dnem, určené pro mělké řeky a jezera, přestože se od 90. let 20. století historikové vesměs přiklánějí k názoru, že Čeng Cheovy džunky byly oceánské lodě typu \"fu-čchuan\", a že použitý poměr velikosti kormidla k velikosti lodi vychází z proporcí moderních motorových ocelových lodí. Délku lodi, které patřilo nalezené kormidlo, odhadují na necelých 46 metrů.", "section_level": 2}, {"title": "Skeptický pohled na rozměry lodí pokladů.", "content": "Řada historiků předpokládá, že tradiční rozměry lodí pokladů udávané \"Dějinami Mingů\" a přebírané historiky nepocházejí z důvěryhodných pramenů 15. století, ale rozšířily se z polofantastického románu Luo Mao-tenga. Současný stoupenec skeptického tábora, Christopher Wake, předpokládá, že je mnohem správnější modelovat lodě Čeng Chea podle vraku z Čchüan-čou. Jeho rozměry byly 34 metrů délky a 9,8 metrů šířky. Loď neměla ploché dno, ale oblý trup. S předpokládaným ponorem 3 metry odhadl Wake objem podpalubí lodi na 325 m. Wake zdůrazňuje shodu rozměrů vraku z Čchüan-čou s rozměry pasažérských lodí \"kche-čou\", na kterých se dopravovali diplomaté říše Sung, jež byly 31 metrů dlouhé a 7,7 metru široké. Tyto lodě měly nákladní prostor kolem 130 m, tedy menší než loď z Čchüan-čou, protože velká část trupu byla určena pro potřeby cestujících; měly nicméně dostatečně vysokou (9 metrů, srovnatelně s lodí z Čchüan-čou) nástavbu na zádi, ve které byli cestující ubytováni. Podle Wadeho mínění významná část Čeng Cheova loďstva sestávala z nákladních a pasažérských lodí následujicích typů – nákladní lodě typu vraku z Čchüan-čou, pasažérské lodě typu \"kche-čou\", i když připouští určité zvětšení rozměrů. Předpokládá, že lodi typu z Čchüan-čou by mohly být zvětšeny do 40 metrů délky se zachováním proporcí, což by dalo kolem 770 m objemu podpalubí. Podle Wakeova názoru mohly být největší koráby Čeng Chea, to jest legendární lodě pokladů, v každém rozměru dvakrát větší než loď z Čchüan-čou, tedy přibližně 68 metrů dlouhé. Podle něj by byly shodné s kupeckými koráby popsanými Markem Polem (které vyplouvaly z toho samého Čchüan-čou). Podle Pola lodě uvezly 5–6 tisíc balíků () pepře; Wake počítající s benátskou mírou 225 kg na balík odhaduje toto množství na 2600 m. Jiný způsob odhadu velikostí lodí pokladů vychází z početnosti jejich posádek. Všeobecně je totiž akceptován počet 27–28 tisíc účastníků Čeng Cheových expedic. Při počtu 62, 100 nebo 250 lodí připadá na jedno plavidlo průměrně 435–450, 270–280, nebo 108–112 lidí. Po srovnání s údaji o posádkách a velikosti běžných mingských lodí vychází velikost průměrného plavidla expedice na zhruba 1100, 675–700, nebo 270–280 tun výtlaku. Třebaže tyto velikosti jsou průměrné a největší lodě jistě mohly být výrazně větší, jsou lodě s výtlakem kolem 20 000 tun uvedeným odhadům příliš vzdáleny, než aby byly pravděpodobné. Naproti tomu v dobré shodě s výpočty je údaj ze stély z chrámu Ťing-chaj o 800 a 600tunových lodích, tvrzení Kung Čena o 200–300členných posádkách, i informace \"Ming š’-lu\" o získávání oceánských lodí, resp. lodí pokladů, cestou přestavby. Přestavovány byly zřejmě nákladní lodi převážející rýži, typicky s nosností 250 tun, na vojenské. Podle několika dějin mořeplavby existuje horní mez velikosti dřevěných lodí schopných plavit se na moři, odhadovaná na 90–100 metrů délky. Evropské lodě blížící se této mezi vykazovaly slabost konstrukce a krátkou životnost. Podle kritiků tradičních údajů o velikosti lodí pokladů je nepravděpodobné, že by čínští konstruktéři během několika let dokázali zněkolikanásobit velikost jimi stavěných oceánských lodí a tuto mez překonat. Je také možné, že se údaje o obrovitých plavidlech netýkají lodí pokladů vyplouvajících na moře, ale několika málo plavidel používaných císaři na klidných vodách Jang-c’-ťiang při přehlídkách loďstva před vyplutím z Nankingu.", "section_level": 2}, {"title": "Početnost loďstva.", "content": "Mezi historiky existují různé názory na počet plavidel v loďstvu. Louise Levathesová ve své biografii Čeng Chea, v souladu s dalšími (kupříkladu Hok-Lam Chan v \"The Cambridge History of China\"), udává počet lodí účastnících se první Čeng Cheovy plavby na 317 plavidel, přičemž sčítá 62 lodí pokladů, o kterých hovoří \"Dějiny Mingů\", s 250 a pak ještě pěti koráby určenými pro zámořské plavby, o stavbě či přestavbě kterých píší jiné prameny. Naproti tomu Edward Dreyer ve své práci o plavbách Čeng Chea tvrdí, že sčítat čísla různých zdrojů je nekorektní. Dotyčných 250 lodí považuje za všechny lodě připravované pro expedici, přičemž oněch 62 lodí pokladů je podle něho v počtu 250 zahrnuto. Různost názorů existuje i v otázce početnosti dalších výprav. Podle Hok-lam Chana se jich účastnilo podstatně méně lodí, než první výpravy, kdežto Dreyer dospěl k závěru, že všechny plavby měly zhruba stejné složení – 40–60 velkých lodí pokladů a kolem dvou set běžných námořních lodí.", "section_level": 1}, {"title": "Plavební vlastnosti.", "content": "Lodě s plochým dnem bez kýlu mají problémy s plavbou směrem odlišným než je směr větru, protože je vítr silně snáší. K umenšení vlivu větru na směr plavby proto u čínských džunek jako náhrada kýlu do určité míry fungovalo kormidlo. Bylo ho možné zvednout i spustit, a při plavbě v dostatečné hloubce sahalo níže než dno lodě, zatímco u evropských lodí je výška kormidla pevně fixovaná a jeho spodek je v úrovni dna. Ve spodní poloze tak kormidlo efektivněji plnilo svou řídící funkci. Pro zmenšení snosu větrem a zvýšení stability se na bezkýlových lodích používaly také boční spouštěcí kýly. Lodě Čeng Chea, postavené s využitím tradičních konstrukčních principů čínského lodního stavitelství počítajících s plavbou v pobřežních mořích, byly především určeny k cestám v relativně klidných pobřežních vodách a estuáriích východní a jižní Asie. Jejich nejdelší plavby v otevřeném moři byly přes Jihočínské moře (z Číny do jihovýchodní Asie), Bengálský záliv (mezi severním cípem Sumatry a Cejlonem) a Arabské moře (mezi Cejlonem nebo jižní Indií a Perským zálivem, Arábií a Africkým rohem) – tedy po tradičních obchodních trasách s dobře známým a více či méně předvídatelným režimem stabilních monzunových větrů, kde se v příznivých podmínkách loďstvo pohybovalo rychlostí do 2,5 uzlů. Ovšem takové lodě by sotva mohly plout, například, ve řvoucích čtyřicítkách, nebo kolem mysu Horn. Lodě pokladů vynikaly svými rozměry, nikoli však rychlostí. V příznivých podmínkách, například při plavbě se zimním monzunem z Fu-ťienu do jihovýchodní Asie, loďstvo Čeng Chea dosahovalo průměrné rychlosti kolem 2,5 uzlů; na mnohých částech plaveb plulo znatelně menší rychlostí, 1,4–1,8 uzlu. Tyto rychlosti byly ve srovnání s výkony pozdějších evropských plavidel výrazně nižší, dokonce i ve srovnání s velkými řadovými loděmi, u kterých byl kladen důraz na sílu výzbroje místo na rychlost. Kupříkladu roku 1809 eskadra admirála Nelsona, sestávající z 10 řadových lodí, překonala Atlantský oceán průměrnou rychlostí 4,9 uzlů.", "section_level": 1}, {"title": "Loďstvo Čeng Chea v románu Luo Mao-tenga.", "content": "Důvěryhodné prameny se zmiňují hlavně o lodích pokladů a neobsahují popis dalších lodí účastnících se Čeng Cheových plaveb. Jejich popis podává pouze román Luo Mao-tenga \"Plavby eunucha San-pao do Západního oceánu\" (\"San-pao tchaj-ťien sia-si-jang\", ) z roku 1597. Luo napsal své dílo více než půldruhého století po popisovaných událostech a včlenil do něj řadu fantastických prvků – loďstvo v něm sestává z 1476 nebo 1456 lodí; lodě byly postaveny s pomocí božského mistra Lu Pana; po dosažení Arábie čínští námořníci ještě několik měsíců pluli na západ, až se v jakési zamlžené a zasněžené zemi setkali se samotným vládcem pekel Jamou. Proto mnozí historikové nepovažují román za využitelný pramen. Naopak ruský sinolog Viktor Belgus doložil, že i když je v Luově románu mnoho fantastiky, v některých případech autor nesporně používal údaje historických a geografických pramenů. Například v pasážích vztahujících se k Africe autor doslovně přebral text knihy Fej Sina z roku 1436. Belgus proto vyslovil závěr, že při zachování opatrnosti a kritického přístupu lze některé informace z románu využít. Podle Lua byly v loďstvu Čeng Chea pouze čtyři devítistěžňové 44 \"čangů\" dlouhé lodě pokladů. Další plavidla patřila do následujících tříd: Kung Čen ve svých zápiscích \"Si-jang fan-kuo č’\" () uvádí i tankery na pitnou vodu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Loďstvo Čeng Chea byl svaz snad až 250 lodí sestavený počátkem 15. století v čínské říši Ming. Za vlády císařů Jung-leho a Süan-teho, pod vedením Čeng Chea, uskutečnilo sedm plaveb z říše Ming (jak se tehdy nazývala Čína) do jihovýchodní Asie, na Cejlon a do jižní Indie. Při některých výpravách doplulo až do Hormuzu v Persii, samostatné eskadry dorazily do přístavů Arábie a východní Afriky. ", "tgt_summary": "Schatzschiffe () gehören zu den größten jemals gebauten Segelschiffen und wurden im frühen 15. Jahrhundert unter der Herrschaft von Kaiser Yongle in China gebaut. Diese Schiffe waren zwischen 59 und 84 Meter lang und trugen angeblich bis zu 9 Masten.", "id": 2164980} {"src_title": "Matice GE", "tgt_title": "McKinsey-Portfolio", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Matice se skládá z devíti polí ve formátu 3x3. Na horizontální ose je vyznačeno konkurenční postavení společnosti, na vertikální ose atraktivita trhu nebo oboru. Atraktivita oboru nebo trhu zahrnuje dílčí faktory: Konkurenční postavení je zastoupeno faktory: Počet jednotlivých hodnocených faktorů se může rozšířit nebo i zúžit. Volba těchto faktorů musí zohlednit konkrétní situaci, především charakter produktů ale i tržní prostředí. Pro každý faktor jsou stanovena tři pásma dle situace firmy: Výsledkem je pak devět kombinačních polí.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce matice GE.", "content": "Pro konstrukci matice GE musíme nejprve identifikovat dílčí faktory v rámci obou dimenzí a určit jejich konečné hodnoty. Určení těchto konečných hodnot je založeno na: Konečné hodnoty určují velikost a významnost obou dimenzí. Postavení společnosti v modelu se určuje jako součet násobků příslušných vah a známek. Pro praktické provedení se doporučuje vypracovat přehledné tabulky pro obě dimenze, kde jsou uvedeny všechny potřebné údaje. Výsledné hodnoty představují základ pro umístění klasifikované společnosti do dvourozměrné matice s devíti poli.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení jednotlivých polí.", "content": "Matice je pro strategické hodnocení rozdělena do 3 výrazných pásem dle síly každé z hodnocených dimenzí. Jednotlivá pásma jsou složena ze tří polí: 1, 2, 3 – jedná se o výhodné postavení SBU, kdy se SBU nacházejí v tzv. zelené zóně pro investice (výrazné příležitosti pro podnikové využití). Tržní atraktivnost i konkurenční postavení je silné, SBU tak mají přednost při investování, jejich růst je cílevědomě podporován a jejich atraktivní pozice na trhu je chráněna. 7, 8, 9 – jsou v tzv. žluté zóně, jedná se o průměrně výhodné postavení jednotek. To znamená diferencovanou podporu a tedy přísný výběr těch SBU, které mohou doufat v další investice. 4, 5, 6 – se nachází v tzv. červené zóně, pole představují ne příliš výhodné a lákavé postavení jednotek. SBU mají zpravidla slabou konkurenční pozici. Velikost trhu i tempa růstu, které charakterizují atraktivnost trhu, jsou také nízká. SBU zde umístěné představují kandidáty na opuštění trhu. Strategie investování dle pozice v jednotlivých polích:", "section_level": 2}, {"title": "Výhody a nevýhody.", "content": "Výhodou portfolio matice GE ve srovnání s maticí BCG je mnohem širší, realističtější pohled na problematiku SBU. Oproti matici BCG přidává matice GE výrazně více kritérií, která jsou posuzována. GE matice je sofistikovanější než matice BCG, protože: Díky své přehlednosti a relativní nenáročnosti na interpretaci pomáhají jednotlivá kritéria managementu analyzovat pozici jednotlivých SBU dle přínosu pro firmu jako celek, obzvláště pro peněžní tok. Jednotlivá kritéria také pomáhají navrhnout sestavení takového portfolia, které přispěje k růstu tvorby hodnoty celého podniku. Podnikatelské jednotky, které SBU nevytváří, často využívají portfolio techniky i na úrovni jednotlivých produktů nebo značek. Nevýhodou portfolio matice GE je výběr kritérií a určení vah jednotlivých hodnocených faktorů, který je značně subjektivní. Její sestavení vyžaduje zkušené pracovníky. Právě subjektivní pohled může být hlavním omezením tohoto modelu. I přes zmíněné nedostatky odborníci tento model jako doplňkovou metodu doporučují.", "section_level": 1}], "src_summary": "GE matice, známá také pod názvy multifaktorová analýza nebo matice McKinsey, je nástrojem využívaným ve strategickém managementu i marketingu pro vnitřní analýzu. Byla vyvinuta v 70. letech 20. století společností McKinsey & Company pro General Electric. Hlavním důvodem pro vznik byla nedostatečnost matice BCG. Oproti této matici má GE matice nespornou výhodu vícefaktorové portfoliové matice. Pro komplexní posouzení situace ve společnosti je totiž třeba širší pohled.", "tgt_summary": "Das McKinsey-Portfolio (auch \"Marktattraktivitäts-Wettbewerbsstärken-Portfolio\" oder \"Neun-Felder-Portfolio\") ist ein Portfolio für das strategische Management von Unternehmen und wurde von der Unternehmensberatung McKinsey in Zusammenarbeit mit General Electric entwickelt. ", "id": 1104694} {"src_title": "Metta World Peace", "tgt_title": "Metta Sandiford-Artest", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Ron Artest se narodil v New Yorku (část Queens). Už od dětství hrával basketbal, a když byl starší, hrál za St. John ́s University, kde o sobě dal skautům vědět.", "section_level": 1}, {"title": "Chicago Bulls.", "content": "Byl draftován v roce 1999 klubem Chicago Bulls jako 16. v pořadí. Už v první sezóně byl jmenován do nejlepší pětky nováčků, když měl průměry 12.0 bodů, 4.8 doskoků a 1.6 zisků na zápas. Byl také za působení v Chicagu nejoblíbenějším hráčem Michaela Jordana. V Chicagu nakonec odehrál dvě a půl sezóny.", "section_level": 2}, {"title": "Indiana Pacers.", "content": "V roce 2002 byl Artest společně s Ronem Mercerem, Bradem Millerem a Kevinem Olliem vyměněn do Indiany za Jalena Rose, Travisa Besta, Normana Richardsona a výběr ve druhém kole následujícího draftu. V Indianě začal být oporou jak v útoku, tak obraně. V roce 2003/2004 odehrál svoji nejlepší sezónu v Indianě, dosáhl průměrů 18.3 bodů, 5.7 doskoků, 3.7 asistencí a 2.1 zisků na zápas. S Indianou nakonec došel až do finále konference. V téhle sezóně také dostal cenu pro nejlepšího obránce ligy.", "section_level": 2}, {"title": "Bitka s fanoušky Detroit Pistons.", "content": "Dne 19. listopadu 2004 se Artest stal ústřední postavou proslulé bitky s fanoušky přímo v zápase. V dohrávaném zápase proti Detroit Pistons tvrdě fauloval protihráče Bena Wallace. Ten do Artesta tvrdě strčil, strhla se menší roztržka mezi hráči obou týmů. Artest si mezitím provokativně lehl na stolek časoměřičů, a dělal, že ho nic nezajímá. Když už to vypadalo, že situace je uklidněná, hodil mu jeden fanoušek kelímek plný pití přímo do obličeje. To Artesta vyprovokovalo natolik, že se na fanouška vrhl a začal ho mlátit. V tu chvíli se do bitky zapojili přihlížející diváci a Artestův spoluhráč Stephen Jackson, který mu přispěchal na pomoc. Když bitka v hledišti ustála, Artest na palubovce inzultoval dalšího fanouška, kterého následně praštil pěstí také další spoluhráč Jermaine O ́Neal. Zápas musel být kvůli incidentu předčasně ukončen. Vedení NBA všem hráčům, kteří se podíleli na bitce, vyměřilo tvrdé tresty. Artest dostal nejtvrdší trest v historii NBA, nesměl hrát do konce sezóny (73 zápasů, a následné play off).", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna po suspendaci.", "content": "V sezóně 2005/2006 se Artest vrátil zpět do sestavy Indiany a znovu předváděl velmi dobré výkony. Jenomže brzy začal kritizovat trenéra Ricka Carlisla za příliš defenzivní strategii ve hře. Tyto neshody měly za následek, že požádal Indianu o přestup do jiného týmu. A to se také 24. ledna 2006 stalo, když byl vyměněn do Sacramenta Kings za Predraga Stojakovice.", "section_level": 3}, {"title": "Sacramento Kings.", "content": "Před získáním Artesta se Sacramento potácelo v krizi. Tým měl zápornou bilanci 17 výher a 24 proher. Ovšem od jeho příchodu tým vyhrál 14 z 19 zápasů. Artestovi se nakonec podařilo zpevnit obranu Sacramenta a dovést tým do play off, kde v prvním kole prohrál se San Antoniem Spurs. Jeho další dvě sezóny byly sice z hlediska jeho osobních statistik nejúspěšnější, ale týmu to moc nepomohlo, neboť v obou sezónách Kings nepostoupili do play off. V průběhu těchto sezón se několikrát spekulovalo o jeho přestupu. Po sezóně 2007/2008 Artest překvapivě podepsal hráčskou opci na další sezónu, ale pár týdnu po podpisu prohlásil, že to byla velká chyba. Jeho prohlášení se nelíbilo majitelům Sacramenta a začali jednat o jeho přestupu. Sacramento nakonec 21. srpna 2008 Artesta vyměnilo do Houstonu za veterána Bobbyho Jacksona (v pozadí trejdu byli ještě další 3 mladí začínající hráči a právo 1. kola draftu pro Sacramento).", "section_level": 2}, {"title": "Houston Rockets.", "content": "Po příchodu do Houstonu Artest pozměnil svůj styl. Rapidně se mu zvětšil počet střeleckých pokusů z dálky. Díky přítomnosti podkošového spoluhráče Yao Minga méně zakončoval střelu nájezdem pod koš než v minulých týmech. V sezóně 2008/2009 měl nejlepší kariérní průměr trojkových pokusů (41 %). Ovšem jeho defenzivní statistiky se dostaly na nejmenší průměry v kariéře (1,6 zisku na zápas a 0,4 bloku na zápas). I tak je pořád považován za jednoho z nejlepších obránců ligy.", "section_level": 2}, {"title": "Los Angeles Lakers.", "content": "Po sezoně v Houstonu se Artest rozhodl podepsat tříletou smlouvu s klubem Los Angeles Lakers. V roce 2011 si změnil jméno na Metta World Peace.", "section_level": 2}, {"title": "New York Knicks.", "content": "V roce 2013 byl amnestován a následně podepsal roční smlouvu s klubem New York Knicks.", "section_level": 2}, {"title": "Los Angeles Lakers podruhé.", "content": "V roce 2015 se po angažmá v čínském klubu Sichuan Blue Whales a italském Pallacanestro Cantù do Los Angeles Lakers vrátil.", "section_level": 2}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Metta World Peace byl předmětem mnoha kontroverzí ve svém hráčském i osobním životě. Zde je pouze zlomek výpisu jeho kontroverzí:", "section_level": 1}], "src_summary": "Metta Ford Artest (rodné jméno Ronald William Artest, Jr.) (* 13. listopadu 1979, New York, USA) je americký basketbalista, který aktuálně hraje v NBA za klub Los Angeles Lakers. Metta World Peace má reputaci jednoho z nejlepších obránců. Zároveň také patří mezi nejkontroverznější hráče v lize. Známým po celém světě se stal jako ústřední postava bitky s fanoušky Detroitu Pistons přímo v zápase. ", "tgt_summary": "Metta Sandiford-Artest (* 13. November 1979 in Queens, New York als \"Ronald William Artest Jr.\"), früher bekannt unter den Namen Ron Artest und Metta World Peace, ist ein ehemaliger US-amerikanischer Basketballspieler, der den Großteil seiner Profikarriere von 1999 bis 2017 in der NBA aktiv war. ", "id": 1755767} {"src_title": "Demonstrativní spotřeba", "tgt_title": "Geltungskonsum", "src_document": [{"title": "Historie a vývoj termínu.", "content": "Termín demonstrativní spotřeba (\"conspicuous consumption\") poprvé použil ekonom a sociolog Thorstein Veblen v knize \"Teorie zahálčivé třídy\" (1899). Veblen použil termín k vyobrazení chování zbohatlíků, sociální třídy, která vznikla v 19. století jako důsledek hromadění peněz v rukou šéfů manufaktur během druhé průmyslové revoluce. V této souvislosti bychom se měli zaměřit na členy vyšší třídy, kteří svým nesmírným bohatstvím dávají najevo svoje vysoké sociální postavení a sílu, ať už skutečnou, nebo jen zdánlivou. S růstem životní úrovně a vznikem střední třídy během 20. století se tento jev objevil v daleko větší míře v domácnostech a u jednotlivců, jejichž spotřební vzorec se nově řídí demonstrativním užitkem statků, spíše než skutečným, praktickým užitkem. Ve 20. letech 20. století ekonom Paul Nystrom přišel s teorií, že změny v životním stylu, které přišly s průmyslovou revolucí, vyvolaly masové rozšíření „pekuniární kultury“. A tak byla myšlenka demonstrativní spotřeby spojována s návykovým nebo narcistickým chováním, vyvolaným konzumním způsobem života, touhou po okamžitém uspokojení a hédonickém očekávání. Zatímco demonstrativní spotřeba byla původně zamýšlena jako něco výhradně pro bohaté, nejnovější výzkum ekonomů Kerwina Kofi Charlese, Erika Hursta a profesora financí Nikolaie Roussanova ukázal, že je tento způsob chování rozšířen hlavně mezi chudšími sociálními třídami a v rozvíjejících se ekonomikách. Vystavování bohatství na odiv v těchto skupinách slouží k zastírání dojmu, že člověk je chudý. Často je to kvůli snaze oddálit se od skupiny, která je obecně vnímána jako chudá S 21. stoletím se zrodila nová varianta konzumerismu ve formě okázalého soucitu, jež se projevuje darováním velkých obnosů peněz charitě pro demonstrování sociální prestiže dárce.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie konzumní společnosti.", "content": "Kritika konzumerismu se objevila již v době Karla Marxe či Thorsteina Veblena. Právě Veblen spojil v 19. století s konzumerismem svůj nový pojem okázalá spotřeba, který měl vysvětlit vnitřní pohnutky příslušníků konzumní společnosti. Na konci 20. století na něj navazovali různí autoři - např. Celia Lury v díle \"Consumer Culture\" (1996), Don Slater v knize \"Consumer Culture and Modernity\" (1997), Jean Baudrillard v díle \"Symbolic Exchange and Death\" (1998) nebo Geoffrey Miller s úvahou \"Spent: Sex, Evolution, and the Secrets of Consumerism\" (2009). Ve svém díle \"Hiding in the Light\" (1994) popsal Richard D. Hebdige okázalou spotřebu jakožto formu projevu osobní identity a zdůraznil důležitou roli reklamy, na což navázal Arthur A. Berger v knize \"Ads, Fads, and Consumer Culture\" (2000). Všechny tyto interpretace se však odvíjejí z původní myšlenky Thorsteina Veblena, že okázalá spotřeba vytváří iluzi vyššího sociálního statusu.", "section_level": 1}, {"title": "Pierre Bourdieu a demonstrativní spotřeba.", "content": "Na Thorsteina Veblena nepřímo navázal francouzský sociolog Pierre Bourdieu, který ve svých pracích používá tři důležité pojmy: habitus, kulturní kapitál a ekonomický kapitál. Habitus dle Bourdieua představuje souhrn dispozic jednotlivých aktérů, které jsou tvořeny v procesu socializace. Určuje vnímání, myšlení, jednání, aniž by si to jedinci plně uvědomovali. Na základě podobných znaků tedy habitus rozděluje společnost do jednotlivých skupin s podobným způsobem chování (dělníci, lékaři, politici...). V zásadě Pierre Bourdieu definuje rozdíl mezi pracující a vyšší třídou, kdy prvně zmínění mají tendenci k hromadění věcí, které jsou více praktické než „krásné uměleckého rázu“ a příslušníci vyšší třídy si naopak potrpí na věcech, které mají i jinou než čistě praktickou funkci – tedy funkci uměleckou. Pojem kulturní kapitál je způsob konzumace statků, na který je v dané společenské třídě nahlíženo jako na ten správný, a právě on má potenciální schopnost tvořit společenský status.", "section_level": 1}, {"title": "Kritické ohlasy.", "content": "Podle teorie demonstrativní spotřeby dávání na odiv diskreční kupní síly (schopnosti pořizovat si např. luxusní zboží) nepřináší přímý užitek člověku, který se takto chová, a to na rozdíl od pořizování potravin a placení nájmu, jež přímý fyzický i psychologický užitek představují. S demonstrativní spotřebou tzv. pozičních statků jsou spojeny některé negativní externality. Ty je možné internalizovat pomocí daně z luxusu uvalené na zboží a služby, jež jsou považovány za předměty okázalé spotřeby. V takovém případě kupující, kterým se díky dani z luxusu sníží zásoba pozičních statků, ztrácejí svůj sociální status ve vztahu k ostatním kupujícím, kterým se naopak demonstrativní spotřeba může zvýšit. Boj o sociální status je tedy ve výsledku hra s nulovým součtem. Vzestup jednoho ve společenském žebříčku lze z definice docílit jedině na úkor jiného. Pro společnost je tedy utrácení peněz za luxusní zboží ekonomickou ztrátou, podobně jako závody ve zbrojení, při nichž se každá ze stran snaží vojensky vyrovnat svým rivalům, aby neutrpěla ztrátu relativní vojenské síly. V případě okázalé spotřeby daně uvalené na luxusní zboží snižují výdaje společnosti na zboží spojené s vysokým statusem, tím, že je prodražují ve srovnání s ostatním zbožím. V tomto slova smyslu je daň z luxusu vlastně Pigouovou daní, která napravuje selhání trhu, a to z hlediska zvyšování příjmů efektivněji než klasické formy zdanění.", "section_level": 1}], "src_summary": "Demonstrativní spotřeba (též okázalá spotřeba) je spotřeba statků a služeb, jejímž smyslem je hlavně demonstrace bohatství nebo příjmu jednotlivce. Účelem tohoto chování je získání nebo udržení sociálního statusu.", "tgt_summary": "Geltungskonsum ist eine 1899 von Thorstein Veblen eingebrachte und auf seine „Theorie der feinen Leute“ (\"The Theory Of The Leisure Class\") zurückgehende soziologische Bezeichnung für auffälliges, auf \"öffentliche Wirksamkeit\" (d. h. auf Geltung) zielendes, güter(ver)brauchendes Handeln (\"conspicuous consumption\"). ", "id": 1304769} {"src_title": "Joshua Reynolds", "tgt_title": "Joshua Reynolds", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Reynolds se narodil v Plymptonu v Devonu 16. července 1723. Jako jeden z jedenácti dětí a syn venkovského učitele bylo jeho formální vzdělání omezené, ale i přesto se začal zajímat o filozofii a umění a dostal se pod vliv Zachariaha Mudgea, jehož tzv. Platonistickou filozofií se řídil po celý svůj život. Jeho čím dál aktivnější zájem o umění ho nakonec přivedl k v té době modernímu malíři portrétů Thomasovi Hudsonovi, u kterého studoval až do roku 1743. V roce 1749 se rozhodl navštívit Itálii, kde zůstal až do roku 1752 a kde se začal také zajímat a studovat tzv. „velký styl“. Zde studoval malířství u Raffaela, Tiziana a Michelangela, kterého obdivoval nejvíce. Nějaký čas trávil i v Římě, kde v důsledku silného chladu částečně ohluchl a začal nosit malý sluchový aparát, s kterým bývá často vyobrazován. Od roku 1753 až do své smrti žil v Londýně, ale větší uznání jeho talentu získal až po příjezdu do Francie. Reynolds trávil celé hodiny ve svém studiu, kde namaloval několik desítek významných portrétů anglických osobností. Reynolds byl ale i velmi společenský a nadšený intelektuál s velkým množstvím přátel z londýnských uměleckých kruhů, mezi které patřili např. Dr. Samuel Johnson, Oliver Goldsmith, Edmund Burke, Henry Thrale, David Garrick, Charlotte Lennoxová nebo jeho spolupracovnice Angelica Kauffmanová. Joshua Reynolds si jako slavný portrétista také užil vzájemného konstantního ovlivňování s bohatými a slavnými osobnostmi a právě on shromáždil slavné osobnosti do tzv. \"Literárního klubu\". Jeho největší konkurencí v jeho době byl Thomas Gainsborough, který se také specializoval na malbu portrétů. Reynolds sám říkal, že za svůj dlouhý život namaloval zhruba tři tisíce portrétů, z nichž nejraději kreslil ženy a děti. V roce 1769 dosáhl významného společenského ocenění, jelikož byl povýšen do šlechtického stavu. V roce 1789 ztratil zrak v levém oku, což ho nakonec donutilo odpustit od malířství. Téměř o tři roky později, 23. února 1792 zemřel ve svém domě v Londýně a byl pohřben ve zdejší Katedrále Svatého Pavla.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Joshua Reynolds byl nepatrný muž s tmavě hnědými kudrlinkami a prokrvenou pletí. Měl široký obličej, rozštípnutou bradu a nos mírně promáčknut, jeho pleť byla zjizvena neštovicemi. I přesto na něj zastávalo několik osobností co se týče vzhledu kladný názor, včetně Edmonda Maloneho který prohlásil, že „na první pohled zapůsobil Reynolds vzhledem na svého diváka spíše jako urozený a vychovaný anglický džentlmen.“ Byl proslulý i svou klidností a dobrotivostí; sám prohlašoval, že „není nikdo, koho bych nenáviděl“. Často nebyl patrný ani jeho devonský přízvuk a vynikal jak svou přívětivostí, tak i jako dobrý a originální společník nebo přátelský a velkorysý hostitel, což dokazuje i Fanny Burneyová, která ve svém deníku udává, že „Reynoldsova příjemnost uváděla všechny co trávili čas v jeho společnosti do klidu a pohody“. Podobný názor zastával i William Makepeace Thackeray, který prohlásil, že „Reynolds byl ze všech zdvořilých mužů zhruba ve stejném věku nejjemnější džentmen“ a Edmund Burke si zase povšiml jeho „silného zájmu o humor“. Joshua Reynolds nebyl nikdy ženatý a o jeho vztazích toho není příliš mnoho známo. Jeho autor životopisů Ian Mcintyre zastává možnost, že měl určitý vztah s Nelly O'Brienovou a s Kitty Fisherovou, která ho poměrně často navštěvovala v jeho domě rozhodně vícekrát, než bylo nutné. To je ale spíše spekulativní informace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sir Joshua Reynolds (16. července 1723 – 23. února 1792) byl jeden z nejdůležitějších a nejvlivnějších anglických malířů 18. století, který se specializoval na malbu portrétů. Byl také jeden ze zakladatelů a od roku 1768 až do své smrti první ředitel Královské akademie umění (Royal Academy of Arts). Jiří III., král Velké Británie a Irska mezi lety 1760–1820, ho za jeho služby v roce 1769 ocenil rytířským titulem.", "tgt_summary": "Sir Joshua Reynolds, PRA FRSA (* 16. Juli 1723 in Plympton bei Plymouth, Grafschaft Devon, England; † 23. Februar 1792 in London) war neben William Hogarth und Thomas Gainsborough der bekannteste und durch sein künstlerisches und kunsttheoretisches Wirken der einflussreichste englische Maler des 18. Jahrhunderts. Er wird zur „English school“ des 18./19. Jahrhunderts gezählt. 1768 wurde er erster Präsident der neu gegründeten Royal Academy of Arts.", "id": 1572368} {"src_title": "Venědikt Vasiljevič Jerofejev", "tgt_title": "Wenedikt Wassiljewitsch Jerofejew", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Venědikt Vasiljevič Jerofejev se narodil v osadě Niva-3 (předměstí Kandalakši). Jako místo narození je však uváděna stanice Čupa v Karelské ASSR, kde v té době žila jeho rodina. Jeho otec Vasilij Vasiljevič Jerofejev byl přednosta železniční stanice, posléze byl neprávem odsouzen a v letech 1945-1954 vězněn. Podle jiných zdrojů odešel otec Venědikta Jerofejeva na sever jako přestěhovalec dobrovolně za podmínek zlevněného jízdného a velké podpory, poskytnutí bezplatného bydlení. Po ukončení výuky pro Murmanskou železniční dráhu se Vasilij Vasiljevič Jerofejev stal výpravčím ve stanici Pojakonda. V roce 1945 byl pak podle paragrafu 58/10 (špionáž) zatčen. Venědikt prožil většinu svého dětství v dětském domově v Kirovsku na poloostrově Kola. Školu zakončil s vyznamenáním. V polovině padesátých a na začátku šedesátých let studoval nejdříve na filologické fakultě Lomonosovy univerzity, poté na pedagogických školách v Orechově-Zujevě, v Kolomni a ve Vladimiru. Ze všech škol byl však vyloučen. Od roku 1958 do roku 1975 žil bez trvalého bydliště, pracoval jako závozník v Kolomni, pomocník zedníka a výkupčí vinného skla v Moskvě, topič ve Vladimiru, dozorčí na oddělení milice v Orechově-Zujevě, vrtač v geologické skupině (Ukrajina), knihovník (Brjansk), montážní dělník při pokládce kabelů vedení v různých městech Ruska, Litvy a Běloruska (toto se také odrazilo na námětu poémy \"Moskva-Petušky\"), laborant parazitologické expedice v Uzbekistánu, laborant na Všesvazovém vědecko-výzkumném institutu dezinfekce a sterilizace „v boji proti okřídlené krevsající havěti“ v Tádžikistánu atd. V roce 1974 získal díky sňatku trvalé bydliště v Moskvě. Od mládí se Venědikt vyznačoval nevšední erudicí a láskou k literatuře. Již v sedmnácti letech napsal ve Vladimiru \"Zápisky psychopata\" (Записки психопата) (dlouhou dobu byly považovány za ztracené, poprvé byly publikovány v roce 1995). V roce 1970 zakončil poému v próze \"Moskva-Petušky\" (Москва—Петушки). Byla publikována v izraelském almanachu \"Ami\" v roce 1973. V SSSR poéma poprvé vycházela od prosince 1988 do března 1989 v časopise \"Trezvosť i kultura\" (Трезвость и культура), ale všechna obscénní slova v publikaci byla nahrazena. Necenzurovaná vyšla poprvé v almanachu \"Věsť\" (Весть) v roce 1989. V tomto i v ostatních svých dílech inklinuje Jerofejev k tradicím surrealismu a k literárnímu klaunovství. Kromě \"Zápisků psychopata\" a \"Moskva–Petušky\" napsal Jerofejev divadelní hru \"Valpuržina noc aneb Komturovy kroky\" (Вальпургиева ночь, или Шаги командора), eseje \"Vasilij Rozanov očima exentrika\" (Василий Розанов глазами эксцентрика) a \"Saša Černý a ti druzí\" (Саша Черный и другие), nezařaditelnou \"Blahou zvěst\" (Благуя Весть) a také výbor citátů z Lenina \"Moje malá Leniniáda\" (Моя маленькая Лениниана). Ve svých esejích využívá Jerofejev prvků postmodernismu, surrealismu a groteskního spojení reálna s ireálnem. Divadelní hra \"Disidenti aneb Fanny Kaplanová\" (Диссиденты, или Фанни Каплан) zůstala nedokončená. Po smrti spisovatele byly z části vydány jeho \"Poznámkové sešity\" (Записные книжки). V roce 1992 publikoval časopis \"Těatr\" (Театр) dopisy Jerofejeva sestře Tamaře Guščinové. Podle vlastních slov napsal Jerofejev v roce 1972 ještě román \"Šostakovič\" (Шостакович), který mu ukradli ve vlaku spolu s nákupní taškou, kde byly dvě láhve kořalky. V roce 1994 oznámil ruský básník a filosof Slava Ljon (Слава Лён), že rukopis byl celý čas u něho a zanedlouho ho uveřejnil. Byl ovšem uveřejněn pouze malý fragment románu údajně napsaného Jerofejevem. Většina kritiků považuje tento fragment za falzifikát. (Podle mínění Vladimíra Muravjova si Jerofejev historku s románem vymyslel, neboť měl velmi rád mystifikaci). V roce 1985 přijal Venědikt Jerofejev katolický křest v jediném v tu dobu fungujícím katolickém kostele v Moskvě v chrámu svatého Ludvíka Francouzského. Kmotrem mu byl přítel, filolog Vladimír Muravjov. Poslední roky života trpěl Jerofejev nevyléčitelnou nemocí – rakovinou hrtanu. Spisovatel zemřel v Moskvě 11. května 1990. Pohřben je na Kuncevském hřbitově. Jeho knihy byly přeloženy do více než třiceti jazyků. Na moskevském náměstí Borby (площадь Борьбы) mu byl postaven památník. Ve Vladimiru byla na budově pedagogického ústavu umístěna na jeho počest pamětní deska. V Kirovsku bylo v ústřední městské knihovně vybudováno muzeum věnované tomuto prozaikovi. Byl o něm rovněž natočen dokumentární film Pawła Pawlikowskského \" From Moscow to Pietushki with Benny Yerofeyev\" (1990, Z Moskvy do Petušek s Venědiktem Jerofejevem).", "section_level": 1}], "src_summary": "Venědikt Vasiljevič Jerofejev () (24. října 1938, Kandalakša, Murmanská oblast – 11. května 1990, Moskva) byl ruský sovětský postmoderní spisovatel. Je známý především jako autor poemy v próze \"Moskva-Petušky\" (Москва—Петушки).", "tgt_summary": "Wenedikt Wassiljewitsch Jerofejew (, wiss. Transliteration \"Venedikt Vasil'evič Erofeev\"; * 24. Oktober 1938 in Kirowsk; † 11. Mai 1990 in Moskau) war ein russischer Schriftsteller.", "id": 702897} {"src_title": "Nürnberg Hauptbahnhof", "tgt_title": "Nürnberg Hauptbahnhof", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1844 bylo město Norimberk poprvé připojeno k železnici na první části trati Královské bavorské státní dráhy mezi Norimberkem a Bamberkem, která byla později prodloužena do Lindau a Hofu. V té době, respektive v letech 1844–1847 vznikla i první železniční stanice v Norimberku. Staniční budova byla postavena v novogotickém stylu. S otevřením železničních tratí Královské bavorské státní dráhy do Schwabachu (1849), Ansbach (1875) a Bayreuthu (1877), ale také s otevřením železničních tratí Královské bavorské východní dráhy do Hersbrucku (1859), Regensburgu (1871), se tato železniční stanice stala tou hlavní v Norimberku. V letech 1878 a 1880 bylo rozšířeno kolejiště pro osobní dopravu. Nákladní doprava se přesunula do nově vybudovaného nákladního nádraží Nürnberg Hauptgüterbahnhof v roce 1880. Počínaje rokem 1900 byla staniční budova přestavěna v novobarokním stylu podle návrhu architekta Karla Zengera. Sál, ve kterém se dnes nachází Reisezentrum, byl postaven v roce 1904–1905 podle návrhu Bruna Paula v secesním stylu. Je jednou z mála oblastí na stanici, která přestála bombardování za druhé světové války. V důsledku bombardování na konci druhé světové války, byla staniční budova těžce poškozena. Její rekonstrukce proběhla v letech 1945–1956, kdy musela být velice zjednodušena z důvodu nedostatku finančních prostředků. Jedním z nových rysů, bylo začlenění kina do staniční budovy. V roce 1973 byly zahájeny práce na výstavbě úseku metra U-Bahn pod železniční stanicí a to z Aufseßplatz přes Hauptbahnhof do Weißer Turm, který byl otevřen 28. ledna 1978. Dne 2. dubna 1984 byla otevřena původní restaurace z roku 1906.", "section_level": 1}, {"title": "Obecný přehled.", "content": "Norimberské hlavní nádraží je významnou železniční stanicí v Bavorsku, kde končí vysokorychlostní trať Norimberk - Ingolstadt - Mnichov, která byla oficiálně otevřena v roce 2006. Tím došlo k výraznému zkrácení jízdní doby na mnoha trasách, zejména pak mezi Norimberkem a Mnichovem. V budoucnu bude také obsluhovat vysokorychlostní trať Nürnberg – Erfurt, ta bude pravděpodobně otevřena v roce 2015. V blízkosti hlavního nádraží se také nachází jedno z největších evropských železničních muzeí Deutsche Bahn a budova norimberské opery.", "section_level": 1}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Dálkové spoje: Norimberské hlavní nádraží obsluhuje dálkové vnitrostátní i mezinárodní spoje Intercity-Express (ICE), EuroCity (EC), InterCity (IC) jedoucí např. do Mnichova, Lipska, Berlína, Frankfurtu nad Mohanem, Porúří, Stuttgartu, Karlsruhe, Hamburku, Pasova a Vídně. Spoje InterRegio-Express (IR) směřují do Chemnitz a Drážďan. Noční spoje jezdí do různých destinací. Regionální spoje: Četné jsou především spoje Regional-Express (RE) a Regionalbahn (RB), které převážně slouží oblasti Norimberku. Cestovat však lze také do Bavorska, Bádensko-Württemberska, Durynska, ale také do České republiky. Nelze opomenout spoje München-Nürnberg-Express, které zajišťují rychle spojení mezi Norimberkem a Mnichovem po vysokorychlostní trati Norimberk – Ingolstadt – Mnichov. Meziměstské spoje: Hlavní nádraží je také centrální křižovatkou dvou rychlých dopravních systémů ve městě a to S-Bahn a U-Bahn. Podzemní stanice metra U-Bahn obsluhuje linky U1, U2, U3. Příměstská železnice S-Bahn obsluhuje linky S1, S2, S3, S4. Linky S1, S2 a S3 používají dopravní koleje umístěné v bezprostřední blízkosti u staniční budovy. Linka S4 pak ty vzdálenější. S Prahou je toto nádraží přímo spojeno přes Plzeň, a to denně dvěma páry expresů s jízdní dobou nad 4/ h a sedmi páry autobusů DB s jízdní dobou nad 3/ h (2012), než bude rekonstruována železniční infrastruktura mezi těmito dvěma městy.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Karl Heinz Ferstl, Heinrich W. Kaiser (Hrsg.): Hauptbahnhof Nürnberg. Geschichte und Visionen. Haidhausen Verlag, München 2002,.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nürnberg Hauptbahnhof, zkráceně Nürnberg Hbf, je hlavní nádraží v Norimberku s průměrným počtem cestujících 180 000 denně. Provozuje jej dceřiná společnost největšího železničního dopravce v Německu Deutsche Bahn AG – DB Station&Service, která je zodpovědná za více než 5 000 stanic německé železniční sítě. Nádraží je významnou destinací dálkových, vysokorychlostních vlaků Intercity-Express zkráceně – ICE. Navazuje na železniční síť v Norimberku S-Bahn příměstské železnice a U-Bahn metra.", "tgt_summary": "Nürnberg Hauptbahnhof (kurz: \"Nürnberg Hbf\", laut Betriebsstellenverzeichnis: NN) ist der wichtigste Bahnhof der Stadt Nürnberg und steht mit täglich rund 200.000 Reisenden auf Platz neun der meistfrequentierten Fernbahnhöfe der Deutschen Bahn. Er gehört zu den 21 Bahnhöfen der höchsten Preisklasse 1 von DB Station&Service. ", "id": 1905401} {"src_title": "Karl Herloßsohn", "tgt_title": "Carl Herloßsohn", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v německé rodině v Praze na Malé Straně, otec byl krejčím. Jako rok jeho narození je mnohdy chybně uváděn rok 1804 Po studiu na malostranském gymnáziu studoval na pražské univerzitě filosofii a po krátkém pobytu ve Vídni se vrátil do Prahy. Soukromě studoval práva a pracoval jako vychovatel. V Praze napsal i své první novely, \"Treue bis in den Tod\" a \"Eine Nacht in den Appeninen\". V roce 1822 publikoval první verše v \"Dresdner Abend-Zeitung\". V roce 1825 se odstěhoval do Lipska, pravděpodobně kvůli tomu, že v rakouské monarchii byla přísnější cenzura; zde se trvale usadil a věnoval se novinářské a literární činnosti. Byl spolupracovníkem listu \"Brockhaus’schen Literarischen Conversationsblatt\", působil jako překladatel a psal pro různé, hlavně beletristické listy. V roce 1826 publikoval první historický román \"Die Fünfhundert vom Blanik\". V roce 1830 založil časopis \"Der Komet (Kometa)\", který patřil ve své době k nejúspěšnějším literárně-kritickým listům. Časopis redigoval 19 let, až do roku 1848. V roce 1839 podnikl cestu po Slezsku a Krkonoších, při níž se zastavil též v Praze (vylíčil ji v díle \"Wanderungen durch das Riesengebirge und die Grafschaft Glatz\"). V roce 1848 převzal redakci Spindlerova almanachu \"Vergiss mein nicht\". Připravoval se k návratu do Prahy, ale vážná nemoc mu v tom zabránila. Zemřel chudý, v nemocnici sv. Jakuba v Lipsku.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jednu stránku jeho díla představuje tvorba publicistická a satirická a účast na dílech encyklopedického charakteru. Kromě vlastního časopisu \"Der Komet (Kometa)\", který vycházel v letech 1830-1848, publikoval v roce 1832 ve spolupráci s Johannem Peterem Lyserem politicko-satirický almanach \"Mephistopheles\". Parodoval také díla tehdy velmi oblíbeného Heinricha Clarena, pod jehož jménem i zveřejnil dvě vlastní povídky (\"Emmy, Vielliebchen\"), čímž se dopustil literárního podvodu. Rozruch vyvolalo dílo \"Löschpapiere aus dem Tagebuch eines reisenden Teufels,\" které cenzura zabavila. V letech 1834-1838 vydával společně s vydavatelem časopisu der Lühe \"Damen Conversations Lexikon\" (Konverzační slovník pro dámy) o 10 svazcích. V letech 1839-1842 vydal společně s Hermannem Marggraffem a Robertem Blumem sedmisvazkový \"Allgemeines Theater-Lexikon\" (Všeobecný divadelní slovník). Herloßsohn napsal také četné básně a písně, z nichž některé byly v 19. století velmi populární a byly dokonce zhudebněny (též Robertem Schumannem), Z hlediska českého čtenáře je významnější Herloßsohnova tvorba prozaická, a to především historické romány, jejichž děj je zasazen do českého prostředí. Prvním z nich byl \"Die Fünfhundert vom Blanik\" (v dalším upraveném vydání jako \"Die Rosenbergen\", v českém překladu jako \"Páni z Růže\") z husitské doby, kde je ještě obraz husitů negativní.V dalších dílech jsou již autorovy sympatie zcela na straně husitů. Historické osobnosti Jan Hus a Jan Žižka jsou protagonisty románu \"Böhmen von 1414 bis 1424 (Čechy v letech 1414-1424)\", který se skládá ze dvou oddílů: \"Johannes Huss a\" \"Der blinde Held\" \"(Slepý hrdina). Román Der letzte Taborit\" (\"Poslední táborita\") je příběhem z doby poděbradské. Další romány se odehrávají za třicetileté války, kde autora zaujala postava Albrechta z Valdštejna. Ačkoli psal výhradně německy, byl Herloßsohn českým vlastencem. Kromě toho, že ve svých historických románech stranil Čechům proti Němcům, věnoval českému národu i část almanachu \"Mephistopheles\": srovnává zde slavnou českou minulost s politováníhodnou současností. Almanach byl v Rakousku zakázán, ale čeští vlastenci, např. Karel Hynek Mácha, ho znali. V Čechách byly Herloßsohnovy romány vydávány až po jeho smrti, v 50. a 60. letech 19. století, a to paralelně v německém originálu u nakladatele I. L. Kobera a v českém překladu Josefa Bojislava Pichla v nakladatelství Jaroslava Pospíšila. Šlo sice o konvenční romantickou literaturu, ale čtenáři je měli v oblibě pro čtivý jazyk a bohaté dobrodružné a milostné zápletky, odehrávající se v dramatickém období českých dějin. Některé romány byly znovu vydány ještě ve 30. letech 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "URVÁLKOVÁ, Zuzana. \"Dvojlomná zrcadlení: dílo Karla Herloše-Herloßsohna v českém literárním kontextu\". Praha: ARSCI, 2009. 310 s. Literární věda; sv. 4.", "section_level": 2}], "src_summary": "Karl Herloßsohn, vlastním jménem Borromäus Sebastian Georg Karl Reginald Herloß, v českém prostředí známý více jako Karel Herloš (1. září 1802 Praha – 10. prosince 1849 Lipsko) byl německy píšící novinář a spisovatel, pocházející z Prahy a úzce spjatý s českým prostředím tematikou svých historických románů, které byly oblíbené i u českých čtenářů.", "tgt_summary": "Carl Herloßsohn (eigentlich Borromäus Sebastian Georg Carl Reginald Herloß; * 1. September 1804 auf der Kleinseite in Prag; † 10. Dezember 1849 in Leipzig) war ein deutscher Schriftsteller, Journalist und Enzyklopädist.", "id": 1676504} {"src_title": "Mago Barkas", "tgt_title": "Mago (Bruder Hannibals)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ a mládí.", "content": "Mago Barkas se narodil v Kartágu v roce 241 nebo 240 př. n. l. Jeho otec Hamilkar Barkas bojoval proti Římanům v první punské válce. Po jejím skončení přispěl rozhodující měrou ke kartaginskému vítězství v žoldnéřské válce. Následně podnikl dobyvatelské tažení v Ibérii s cílem vytvořit novou zámořskou doménu Kartága jako náhradu za území ztracená ve prospěch Římanů na Sicílii a Sardinii. Při obléhání jednoho iberského města upadl Hamilkar do léčky a přišel o život. V době jeho smrti, k níž došlo v zimě 229 až 228 př. n. l., se v Ibérii nacházeli jeho starší synové: Hannibal a Hasdrubal. Nejmladší Mago tam přicestoval patrně až někdy krátce před otcovým skonem nebo nedlouho po něm. O jeho mládí toho není mnoho známo kromě skutečnosti, že se od útlého věku cvičil ve válečném umění.", "section_level": 2}, {"title": "Na výpravě s Hannibalem.", "content": "Mago sloužil v Ibérii, když Hannibal v roce 221 př. n. l. převzal velení nad tamějším punským vojskem. Po vypuknutí druhé punské války v roce 218 př. n. l. doprovázel svého bratra na jeho tažení z Hispánie přes Pyreneje, jižní Galii a Alpy do Itálie. Po prvotním úspěchu nad Římany v bitvě u Ticina vyslal Hannibal Magona s lehkou hispánskou jízdou k Placentii (dnešní Piacenza), kam se stáhli poražení nepřátelé. Římané a Punové se posléze utábořili na opačných březích řeky Trebie a připravovali se na nadcházející střetnutí. Nedaleko od bitevního pole tekl potok s vysokými břehy, zarostlými hustým křovím. Hannibal přidělil Magonovi 1000 numidských jezdců a 1000 pěšáků a přikázal mu, aby se s nimi na tomto místě ukryl. Druhý den překročili Římané Trebii a zaútočili na Kartágince. Když se oba šiky srazily v nerozhodném boji, vyřítili se Magonovi Numiďané ze svého úkrytu, nečekaně vpadli do protivníkova týlu a vyvolali v jeho řadách zmatek. Magonův útok způsobil Římanům těžké ztráty a výrazně přispěl k jejich porážce v bitvě. V roce 216 př. n. l. se Mago zúčastnil bitvy u Kann. Společně s Hannibalem se nacházel ve středu bitevní linie, představujícímu nejzranitelnější část kartaginské sestavy. Po vítězství u Kann vtáhl Hannibal na území samnitského kmene Hirpinů a rozdělil zde svoji armádu na dvě části. Velení jedné z nich svěřil Magonovi a přikázal mu, aby si podrobil obce v dané oblasti. O několik týdnů později přešli na stranu Punů Bruttiové, přičemž Mago zajistil obsazení jejich měst. Hannibal ho pak poslal do Kartága se žádostí o posily a zásoby. Magonovi se dostalo slyšení v kartaginském senátu, v němž vylíčil velkolepé úspěchy, jichž Hannibal v Itálii dosáhl. Na důkaz toho nechal na podlahu vysypat zlaté prsteny, sňaté z těl zabitých římských jezdců. Bylo jich tolik, že postačovaly k naplnění jedné měřice. Magonův výklad vyvolal nadšení mezi senátory, načež stoupenci Barkovců odsouhlasili doplnění Hannibalových vojenských sil.", "section_level": 2}, {"title": "Ibérská tažení.", "content": "Mago shromáždil v Africe vojsko sestávající z 12 000 pěšáků, 1500 jezdců a 20 slonů a chystal se vyplout pod ochranou 60 válečných lodí do Itálie. Mezitím dorazily znepokojivé zprávy o porážce jeho druhého bratra Hasdrubala v bitvě u Hiberu. Kartaginská vláda proto v roce 215 př. n. l. rozhodla, že Mago a posily určené původně pro Hannibala zamíří na Iberský poloostrov. Jelikož vrchním velitelem v Ibérii byl Hasdrubal, Magonovi náleželo vůči němu formálně podřízené postavení. Ve skutečnosti ale oba operovali často samostatně a veleli vlastním armádám. V dalších dvou letech se nepřihodilo nic pozoruhodného. Hasdrubal a Mago zřejmě čelili povstání místních kmenů proti kartaginské nadvládě a nepodnikli nic proti Římanům, držícím severovýchodní část poloostrova. Průlom nastal teprve v roce 212 př. n. l., kdy římští velitelé, bratři Gnaeus Cornelius Scipio a Publius Cornelius Scipio, překročili řeku Hiberus (Ebro) a během rozsáhlého tažení na jih dosáhli řady úspěchů. V následujícím roce sloučil Mago své vojsko s vojskem Hasdrubala, syna Gisgona, třetího kartaginského vojevůdce působícího v Ibérii. V oblasti horního toku řeky Baetis (Guadalquivir) poté společně porazili a zabili Publia Scipiona, v čemž jim výrazně pomohli místní válečníci přivedení ilergetským náčelníkem Indibilisem a numidská jízda pod velením prince Masinissy. Bezprostředně po svém vítězství se oba punští velitelé spojili s Hasdrubalem, stíhajícím Gnaea Scipiona. Ustupující Římany, značně oslabené dezercí hispánských žoldnéřů, Kartáginci obklíčili a zcela potřeli, přičemž přišel o život i druhý ze Scipionů. Za jediný měsíc zničili kartaginští velitelé téměř veškeré římské síly v Ibérii. Nedokázali ale využít příznivých okolností po bitvě k jejich úplnému vytlačení z poloostrova a zřejmě upadli do vzájemných rozbrojů. Jistému římskému jezdci Luciu Marciovi se podařilo dovést několik tisíc mužů zpět za řeku Hiberus a vyčkat do příchodu posil. Podle Livia se ho Mago pokusil pronásledovat, avšak počínal si příliš neopatrně. Marcius ho přepadl ze zálohy a způsobil mu těžké ztráty. V roce 209 př. n. l. se Mago zdržoval se svými muži u Hérakleových sloupů. Jeho bratr Hasdrubal válčil ve střední části poloostrova a Hasdrubal Gisgo pobýval při ústí řeky Tagus (Tajo). Své nepřátelé zjevně podcenili a nepovažovali je nadále za hrozbu. Jejich nejednost umožnila nově příchozímu římskému veliteli Publiu Corneliovi Scipionovi, stejnojmennému synovi padlého vojevůdce, aby rychlým a nečekaným výpadem dobyl Nové Kartágo (Cartagena), hlavní město punské říše v Ibérii. O rok později mu Hasdrubal podlehl v bitvě u Baeculy. Mago a Hasdrubal Gisgo se snažili spojit své armády s Hasdrubalovou, nicméně nestihli přijít včas. Nedlouho po bitvě se poblíž horního toku Tagu konala společná porada, na níž se dohodli, že se Hasdrubal vypraví za Hannibalem do Itálie. Současně Mago odevzdal své vojsko Hasdrubalu Gisgonovi a vydal se na Baleárské ostrovy najímat žoldnéře. V roce 207 př. n. l. dorazily do Ibérie kartaginské posily vedené Hannonem. Mago se společně s ním vydal na území Keltiberů, kde naverbovali několik tisíc Hispánů. Scipionův podřízený Marcus Silanus se s 10 000 pěšáky a 500 jezdci nepozorovaně přiblížil k jejich táboru a náhlým útokem Keltibery překvapil. Římané zahnali Hispány na útěk a zajali kartaginské vojáky včetně Hannona. Z boje se podařilo vyváznout jen 2000 pěšáků a celé jízdě v čele s Magonem, který uprchl brzy po zahájení bitvy. Po deseti dnech se Mago dostal k Hasdrubalovi Gisgonovi, nacházejícímu se u města Gades (Cádiz). Na počátku roku 206 př. n. l. shromáždili Punové obrovské vojsko, čítající zhruba 50 000 pěšáků a 4000 jezdců (Polybios hovoří dokonce o více než 70 000 pěšácích). V čele této armády se Hasdrubal Gisgo a Mago vypravili proti Římanům a usadili se na planině poblíž města Ilipa. Když se k nim přiblížil Scipio, podnikl Mago s většinou jezdců a Massinissovými Numiďany nájezd na nepřátele, zaneprázdněné výstavbou tábora. Římská jízda ukrytá za nedalekým kopcem vyrazila ale proti nim a zahnala útočníky na útěk. V následné bitvě u Ilipy utrpěli Kartáginci jednoznačnou porážku a jejich vojsko bylo zničeno. Punští velitelé se s asi 6000 muži stáhli na jakýsi kopec při řece Baetis. Nakonec Hasdrubal Gisgo a po něm i Mago odpluli na lodích do Gad. Během několika měsíců po svém vítězství si Římané podrobili celou někdejší punskou Ibérii. Hasdrubal Gisgo se krátce po bitvě odebral do Afriky. Naproti tomu Mago se v Gadách pokoušel obnovit válku a shromáždil nějaké lodě. Jeden z jeho podřízených vytáhl s hrstkou vojáků k řece Baetis a vyzbrojil tam 4000 hispánských žoldnéřů. Vzápětí proti němu udeřil Lucius Marcius a rozprášil jeho vojsko. Poté obdržel Mago z Kartága veliký obnos peněz a zprávu, v níž mu senát nařizoval, aby se přepravil s loďstvem do Itálie. Vyplul proto podél pobřeží Ibérie a zkusil se zmocnit Nového Kartága útokem z moře. Jeho obránci ho ale odrazili. Když se chtěl vrátit do Gad, odmítli ho jeho obyvatelé, vyjednávající s Římany, vpustit dovnitř. Mago vylákal nejvyšší úředníky města, načež je dal zbičovat a ukřižovat. Potom odplul na Baléarské ostrovy a přezimoval na Menorce. Při svém pobytu na ostrově měl údajně založit město nesoucí dnes název Mahón. V létě 205 př. n. l. se nalodil s 12 000 pěšáky a 2000 jezdci, které zde odvedl, a vyrazil ke břehům Itálie.", "section_level": 2}, {"title": "Vpád do Itálie.", "content": "Z Menorky zamířil Mago do Ligurie, kde náhlým přepadem dobyl a vyplenil město Genua (Janov). Na jeho stranu se přidávali jak místní Ligurové, tak sousední Galové, vstupující do jeho armády. Mago nemohl přesto dosáhnout žádného průlomu ani vyrazit k Hannibalovi, neboť Římané postavili proti němu dvě vojska: jedno v Předalpské Galii a další v Etrurii. V následujícím roce k němu z Kartága připlulo 25 válečných lodí s 6000 pěšáky, 800 jezdci a sedmi válečnými slony. Obdržel rovněž finanční prostředky k najímání žoldnéřů. V létě 203 př. n. l. se Mago v zemi Insubrů utkal s legiemi praetora Publia Quintilia Vara a prokonzula Marka Cornelia. Bitva skončila naprostou porážkou Punů a jejich spojenců. Samotného Magona museli vynést z boje s probodnutým stehnem. Nedlouho poté k němu dorazili vyslanci z Kartága s příkazem, aby se urychleně vrátil se svými muži do Afriky. Podle Livia při zpáteční plavbě nedaleko Sardinie podlehl Mago utrpěným zraněním. Cornelius Nepos naopak uvádí, že se dožil konce války a o několik let později měl být stejně jako Hannibal vypovězen do vyhnanství. Dále zmiňuje dvě verze Magonova úmrtí. Buď měl zahynout při ztroskotání lodi, nebo být zabit vlastními otroky. Líčení Cornelia Nepota však současní badatelé odmítají jako smyšlené a za věrohodný považují Liviův popis Magonova skonu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mago Barkas (řecky \"Magón\"; 241 nebo 240 př. n. l. – 203 př. n. l.) byl kartaginský vojevůdce z rodu Barkovců. V prvních letech druhé punské války doprovázel svého nejstaršího bratra Hannibala při jeho tažení proti Římanům v Itálii. Později se přesunul do Ibérie, kde bojoval společně se svým druhým bratrem Hasdrubalem a Hasdrubalem Gisgonem. V závěru války se pokusil o výpad do Ligurie. Jeho výprava ale skončila neúspěchem a při zpáteční plavbě do Kartága podlehl utrpěným zraněním.", "tgt_summary": "Mago († 203 v. Chr.) war ein karthagischer Feldherr im Zweiten Punischen Krieg, ein Sohn Hamilkar Barkas' und der jüngste Bruder Hannibals. ", "id": 2006095} {"src_title": "Josef Beran", "tgt_title": "Josef Beran", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Plzni v rodině učitele Josefa Berana a jeho ženy Marie, roz. Lindauerové (neteře významného malíře Bohumíra (Gottfrieda) Lindauera), při křtu dostal jména Josef Jaroslav, za kmotry mu byli školník Josef Beneš a Rozálie Benešová.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání a činnost do 2. světové války.", "content": "Vystudoval plzeňské gymnázium, poté se stal alumnem České koleje v Římě (Bohemicum, dnešní Nepomucenum, 1907–1912). Po vysvěcení na kněze (1911) pokračoval ve studiu teologie (doktorát 1912). V letech 1912–1917 působil jako kaplan (Chyše, Prosek u Prahy, Praha), dále působil nejprve jako učitel a posléze ředitel na ženském učitelském ústavu sv. Anny (1917–1928). Od roku 1928 vyučoval jako docent pastorální teologii na Teologické fakultě UK, v roce 1932 se stal profesorem teologie. V této době byl též rektorem pražského arcibiskupského kněžského semináře (od roku 1932). V roce 1942 byl po atentátu na Heydricha zatčen a vězněn v koncentračních táborech Terezín a Dachau. Zde byl vězněn mimo jiné společně s páterem Richardem Henkesem (roku 2019 blahořečen).", "section_level": 2}, {"title": "Pronásledování režimem.", "content": "Dne 4. listopadu 1946 jej papež Pius XII. jmenoval arcibiskupem pražským (vysvěcen 8. prosince téhož roku). Po komunistickém převratu v roce 1948 odmítl podřídit církev komunistické moci, vystoupil proti komunisty zřízené podvratné „Katolické akci“ a exkomunikoval a suspendoval kněze Josefa Plojhara (a s ním i několik dalších), který přes jeho přísný zákaz přijal místo v komunistické vládě. Přes enormní nátlak státu exkomunikaci nikdy neodvolal. V roce 1951 ji z Plojhara na nátlak komunistické vlády sňal pražský kapitulní vikář, na což ovšem neměl patřičné pravomoci (navíc Plojhar mezi tím pilně sbíral další exkomunikace). Plojhar Beranovi zákrok proti své osobě nikdy nezapomněl a systematicky využíval svého vlivu na komunistickou proticírkevní politiku k prosazení maximálních restrikcí vůči arcibiskupovi. Například když vláda v roce 1956 jednala o Beranově propuštění z internace, Plojhar byl striktně proti. V letech 1949–1963 byl protiprávně internován StB na různých místech Československa, nejprve v Arcibiskupském paláci v Praze (1949–1951) a posléze jinde (Roželov, Růžodol, Paběnice, Mukařov, Radvanov). Během internace byl neustále sledován a StB se na něj pokoušela sehnat či vyrobit kompromitující materiály. Mimo jiné jednu dobu tajně přimíchávala do nápojů a jídla pro arcibiskupa a řeholnici, která se o něj starala, afrodiziaka v naději, že bude mít příležitost natočit nějaké kompromitující scény. Ovšem akce skončila debaklem, neboť nejenže nedosáhla úspěchu, ale arcibiskup nakonec příslušníka StB, který ho tajně natáčel, přistihl.", "section_level": 2}, {"title": "Odjezd do Říma.", "content": "V roce 1963 byl propuštěn z internace, bylo mu však zakázáno zdržovat se v Praze a vykonávat arcibiskupský úřad. 25. února 1965 jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem titulu Santa Croce in via Flaminia. Stát povolil arcibiskupu Beranovi odjet ze země do Říma na slavnostní předání kardinálského klobouku s úmyslem, že už mu nedovolí vrátit se do země. Komunističtí představitelé státu však arcibiskupa buďto uvedli v omyl nebo nemluvili dost jasně. Beran byl přesvědčen, že se bude moci vrátit. Že tomu tak není se dověděl až po jednání s nimi od Agostina Casaroliho. Ten mu sdělil, že Svatý otec ponechává rozhodnutí na něm. Dodal také, že pokud odjede, bude snad možné nahradit kolaborujícího pražského kapitulního vikáře za biskupa věrného Římu. Poté se Beran rozhodl, pro dobro své diecéze, do Říma odjet. Ve Vatikánu se kardinál Beran zapojil do práce Druhého vatikánského koncilu. 20. září 1965 na něm vystoupil s projevem \"O svobodě svědomí\", v němž odmítl hmotný nebo duševní nátlak, nutící jednat člověka proti jeho svědomí a žádal jasné a bezvýhradné vyhlášení zásady náboženské svobody. Tento požadavek odůvodnil historickou zkušeností (z období komunistického útlaku a událostmi v 15. a 17. století), kdy podle jeho názoru útisk svobody svědomí vedl k pokrytectví, lži a jiným mravním neřestem, vážně ohrožujícím víru. Předpokládal, že takové vyhlášení zahanbí ty, kdo utlačují Církev a povede k jejich obrácení. Velmi opatrně se také pokusil apelovat na koncil, aby se zastal pronásledovaných křesťanů a navrhl, aby deklarace \"Dignitatis humanae\" byla doplněna o jasný požadavek na osvobození kněží i laiků, vězněných pro svoji víru, umožnění svobodného výkonu úřadu biskupů a kněží a usnadnění jejich spojení se Svatým stolcem. Tato jeho snaha však nebyla úspěšná, koncil se k otázce křesťanů pronásledovaných komunistickými totalitními režimy nevyjádřil a deklarace Dignitatis humanae o navrhované formulace doplněna nebyla. V Římě kardinál Beran založil České náboženské středisko Velehrad. Jeho sekretářem byl po celou dobu jeho působení v Římě pozdější pomocný biskup pražský Jaroslav Škarvada. Po sebevraždě Jana Palacha přednesl ve vatikánském rádiu projev, ve kterém neschválil Palachův čin, ale vyzdvihl jeho ideály. Za tento projev byl kritizován prosovětským listem \"Zprávy\".", "section_level": 2}, {"title": "Závěr života.", "content": "Kardinál Beran zemřel 17. května 1969 na rakovinu plic v Papežské koleji Nepomucenum v Římě, kde bydlel.", "section_level": 2}, {"title": "Převoz ostatků do vlasti.", "content": "Když kardinál Beran zemřel, komunistická vláda nepovolila převoz těla do vlasti. Papež Pavel VI. rozhodl, že kardinál Beran bude pohřben po boku papežů v kryptách chrámu sv. Petra ve Vatikánu. Stal se tak prvním a zatím jediným Čechem, kterému se té pocty dostalo. Jeho hrob se nachází poblíž hrobu svatého Petra, mezi hroby Pia XI. a Pia XII. Pavel VI. také oproti zvyklostem osobně vedl pohřební obřady. Papež František v lednu 2018 povolil převoz ostatků kardinála Berana do Česka. Dne 19. dubna došlo k vyzvednutí klerikových ostatků ze sarkofágu ve svatopetrské bazilice a následujícího dne byly transportovány vládním speciálem do České republiky na vojenské letiště Praha-Kbely. Následně se uskutečnily převoz koňským spřežením a další ceremonie. Mezi 20. a 23. dubnem byly ostatky veřejně vystaveny: v pátek 20. před bazilikou Nanebevzetí Panny Marie v areálu kláštera premonstrátů na Strahově, v sobotu 21. mezi prvním a druhým nádvořím Arcibiskupského paláce a poté před oltářem svatovítského dómu, a to do pondělí 23. dubna. Navečer toho dne byly uloženy do sarkofágu v kapli sv. Anežky České v hlavní lodi katedrály sv. Víta.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění a blahořečení.", "content": "Josef Beran byl v roce 1991 in memoriam vyznamenán řádem Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy. Dne 2. dubna 1998 byl zahájen proces blahořečení Josefa Berana. Postulátorem se stal Mons. Jaroslav V. Polc, po jeho smrti v roce 2004 jej nahradil profesor Jan Matějka. Centrum náboženské tvorby České televize v Brně natočilo o kardinálu Beranovi hodinový polohraný dokument, který byl odvysílán 26. prosince 2008, tj. u příležitosti 120. výročí jeho narození.", "section_level": 1}, {"title": "Monografie.", "content": "Životu kardinála Berana se věnuje v římském exilu vydaná publikace s názvem \"Velká mše\" (1970) a po sametové revoluci vydaná monografie \"Kardinál Josef Beran: Životní příběh velkého vyhnance\" (2008) a výpravná publikace \"Uzavírám vás do svého srdce: Životopis Josefa kardinála Berana\" (2009).", "section_level": 1}], "src_summary": "Josef Jaroslav Beran (29. prosince 1888 Plzeň – 17. května 1969 Řím) byl katolický duchovní a teolog, 33. arcibiskup pražský a primas český v letech 1946–1969 a od roku 1965 kardinál. ", "tgt_summary": "Josef Kardinal Beran (* 29. Dezember 1888 in Pilsen, Böhmen; † 17. Mai 1969 in Rom) war Erzbischof von Prag.", "id": 1230227} {"src_title": "M249", "tgt_title": "M249", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "M249 používá munici ráže 5,56mm a 7,62mm. Je automatická s možností přepnutí na režim dávek, nelze ovšem z této zbraně střílet jednotlivými ranami. Standardní kadence je 750 nábojů za minutu a maximální kadence zbraně je 1000 nábojů za minutu. Ovšem kvůli takto značně vysoké kadenci se zbraň vychyluje ze směru střelby a při maximální kadenci je velmi nepřesná. M249 se standardně nabíjí boxem s kapacitou 200 či 250 nábojů a nebo pásem s kapacitou 200 a více nábojů. Na tyto typy zásobníků je situován otvor na spodku zbraně. Také se ovšem dá nabíjet 20 i 30rannými zásobníky ze zbraní M4,M16 nebo AR15. Pro použití těchto zásobníků není potřeba na zbraní provádět jakékoliv úpravy, jelikož vstup na zásobníky tohoto typu je situován na pravé straně zbraně. Ve zbrani ovšem nemohou být založeny oba druhy zásobníků současně. Na M249 také může být namontována trojnožky, díky které je střelba přesnější.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "V roce 1965 americká armáda primárně používala kulomety M2 Browning a M60. M2 browning byl těžký kulomet, zpravidla namontovaný na vozidlech. M60 byla daleko více mobilní než M2 Browning a proto tuto zbraň používali pěchotními jednotkami stejně jako se dnes používá M249. S M60 se však pěchotním jednotkám špatně manipulovalo kvůli její vysoké váze a velikosti. Proto se armáda rozhodla, že je potřeba zbraň, která bude lehčí než M60 a zároveň bude mít větší palebnou sílu než M16. Nejslibnějším návrhem na požadovanou zbraň byla právě M249 od firmy FN Herstal. Mezi její podstatné výhody patřila nespecifikovaná ráže, přijatelná hmotnost a snadná manipulace.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První velké využití M249 bylo v roce 1991 při válce v Perském zálivu. Zde bylo využito 929 těchto zbraní a byly zpravidla využívané staticky jako krycí palba pro přesun jednotek. Také zde bylo mnoho stížností na funkčnost v pouštním prostředí. Přes vzniklé problémy se však zbraň osvědčila a tak se dočkala dalšího velkého využití v Afghánistánu, kde téměř každá standardní americká jednotka byla vybavena 1-2 kusy M249. V roce 2003, kdy vypukla válka v Iráku, se zbraň v modifikované verzi M249 PIP a M249 Paratrooper opět použila během samotné invaze. Během války se také používaly klasické M249, ale vzhledem k jejich stáří již nebyly příliš spolehlivé. V současné době je M249 a její modifikované verze ve výzbroji většiny států NATO, včetně České republiky.", "section_level": 1}], "src_summary": "M249 (celým názvem M249 SAW, Squad Automatic Weapon, automatická zbraň družstva) je americká verze lehkého kulometu FN MINIMI, vyráběná belgickou firmou FN Herstal. M249 je vyráběna v Jižní Karolíně pro U.S. armored forces. Americká armáda začala používat M249 v roce 1984, kdy byla z několika dalších zbraní shledána jako nejefektivnější a nejvíce vyhovující zbraní pro účely americké armády. Proto od roku 1984 je používána pěšími jednotkami v kombinaci s útočnými puškami M16.", "tgt_summary": "Das M249 LMG (\"light machine gun\"), früher M249 SAW (\"Squad Automatic Weapon\"), ist ein leichtes Maschinengewehr, das seit dem 1. Februar 1982 das Standard-Infanterie-Maschinengewehr der Streitkräfte der Vereinigten Staaten ist. Es handelt sich dabei um eine modifizierte und in den Vereinigten Staaten produzierte Version des \"FN Minimi\" der belgischen Firma Fabrique Nationale Herstal.", "id": 1238726} {"src_title": "Václavka", "tgt_title": "Hallimasche", "src_document": [{"title": "EPPO kód.", "content": "1ARMLG", "section_level": 1}, {"title": "Synonyma.", "content": "Seznam podle Biolib pro patogena \"Armillaria \"(Fr.) Staude.", "section_level": 1}, {"title": "Zeměpisné rozšíření.", "content": "Podle eol.org Severní Amerika, Jižní Amerika, Evropa, Japonsko, Austrálie.", "section_level": 1}, {"title": "Podřízené taxony.", "content": "Podle autorů Antonína a Tomšovského (Živa 2010, č. 6) byl dříve určován pouze jediný prstenatý druh, václavka obecná (\"Armillaria mellea\"). Ve druhé polovině 70. let a v 80. letech 20. stol. bylo na základě pěstování čistých kultur a testů inkompatibility – experimentálního párování haploidních (monokaryotických) kultur různých druhů, jejichž cílem je zjistit vzájemnou křížitelnost (např. Korhonen 1978, Marxmüllerová 1982, 1987) – rozlišeno pět evropských druhů s prstenem a dva bezprstenné druhy. Všech 7 druhů václavek lze nalézt v ČR. V roce 1995 bylo rozlišováno 43 druhů rodu václavka. Podle biolib.cz je více podřízených taxonů u rodu václavka \"Armillaria\", například václavka severská \"Armillaria borealis\" nebo václavka smrková Armillaria ostoyae.", "section_level": 1}, {"title": "Hostitel.", "content": "Rod poškozuje všechny druhy dřevin, avšak různé druhy rodu václavka poškozují obvykle specifické druhy dřevin. Nejvýznamnějším patogenem v ČR je václavka smrková na kořenech a bázi smrku.", "section_level": 1}, {"title": "Příznaky.", "content": "Kloboukaté plodnice vyrůstají v okolí kořenů stromů na podzim (obvykle v září a říjnu). Příznaky napadení stromů těmito parazitními houbami jsou výrony pryskyřice na kůře jehličnanů a přítomnost černých provazcovitých rhizomorf v půdě kolem kořenových náběhů, pod kůrou stromů narůstá bílé mycelium syrrocium. Typická je rozšířená báze kmene způsobená dvojnásobným přírůstem na horní straně kořenů, protože uvnitř se vytváří dutina. Stromy, u kterých václavky rostou, jsou náchylné na vývraty. Kromě destrukce dřevní hmoty způsobují václavky kořenovou hnilobu.", "section_level": 1}, {"title": "Možnost záměny.", "content": "Plodnice je možné zaměnit s jinými druhy hub, zejména se šupinovkami, především šupinovkou kostrbatou (\"Pholiota squarrosa\"), která má výrazné šupiny na klobouku i na třeni, hnědý výtrusný prach a jejíž plodnice jsou tuhé. Často lidé za václavky považují různé pařezové houby, většinou jsou to houby jedlé, např. vzácná václavka bezprstenná (\"Armillariella tabescens\"), strmělka hnilobná (\"Clitocybe tabescens\") opěnka měnlivá nebo některé třepenitky, u kterých je nutné dát pozor na silně hořkou chuť (např. u třepenitky svazčité).", "section_level": 2}, {"title": "Význam.", "content": "Václavka je tržní houba, ale za syrova mírně jedovatá. Plodnice václavek jsou jedlé, ale hůře stravitelné. Nedovařená nebo málo podušená může způsobit značné žaludeční a střevní potíže. Nejvhodnější je připravená v octovém nálevu. Její za syrova natrpklá chuť se úpravou mění v příjemně výraznou. Používají se zejména kloboučky mladých plodnic i části třeně. Plodnice vyžadují náležitou úpravu a citliví lidé je nemusejí snášet. Významně poškozuje přehuštěné výsadby. Někdy dochází k poškození mladých porostů. Často rozkládá mrtvou dřevní hmotu, vzácněji napadá dospělé dřeviny. Napadené dřeviny velmi rychle hynou. Je považována za nebezpečný patogen.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Popis pro druh václavka obecná: Klobouk v průměru 2–15 cm je proměnlivý ve svém vzhledu i zbarvení. V mládí je vyklenutý, později se zplošťuje a ve stáří může být až prohnutý. Barva je medově žlutá až tmavě hnědá. Třeň měří 5–15 cm. U některých plodnic je třeň téměř hlízovitý, u jiných velice štíhlý. Prsten je vždy zřetelný. Lupeny jsou v mládí bílé, časem hnědnou. Dužnina je bílá, vůně silná, nasládlá. Výtrusný prach je bělavý.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana rostlin.", "content": "Výsadba rostlin na vhodném stanovišti s dostatečnou výživou a prouděním vzduchu. Odstranění napadené dřeviny vykácením, odstranění pařezů a výměna velkého objemu půdy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Václavka (\"Armillaria\") je rod stopkovýtrusých hub z čeledi Physalacriaceae, které parazitují na stromech (smrky a jiné) a rozkládají i mrtvou dřevní hmotu. Z hlediska poškození dřevin je nejvážnějším patogenem václavka smrková na kořenech a bázi smrku. Působí vážné problémy v oblastech, kde výsadby smrku vyrůstají na okraji svého ekologického optima. ", "tgt_summary": "Die Hallimasche oder Honigpilze (\"Armillaria\") sind eine Pilzgattung aus der Familie Physalacriaceae mit mehreren, schwer unterscheidbaren Arten beziehungsweise Kleinarten. Man spricht hier auch von einem Aggregat, dem Hallimaschkomplex. Viele Arten besitzen am Stiel einen wattigen Ring (Annulus, siehe Artname: lateinisch \"Armilla\" = Armband), der aber mit zunehmender Reife der Fruchtkörper durch Witterungseinflüsse und Schneckenfraß verloren gehen kann. Einige Arten befallen auch lebende Bäume, bringen diese zum Absterben und gelten deshalb als Forstschädlinge. ", "id": 66554} {"src_title": "Ibelin", "tgt_title": "Ibelin", "src_document": [{"title": "Hrad.", "content": "Oblast Ibelinu byla osídlena již od nejstarších dob, Římané ji nazývali \"lamnia\". Hrad byl vybudován roku 1141 mezi Jaffou a Askalonem, poblíž Montgisardu a Ramly. V té době byl Askalon stále pod nadvládou fátimovského Egypta a Egypťané každoročně podnikali nájezdy na křižácké državy. Ibelin byl vystavěn za účelem omezit tyto útoky na menší oblast. Hrad vybudovaný z rozkazu krále Fulka z Anjou měl čtyři věže.", "section_level": 1}, {"title": "Ibelinové: první a druhá generace.", "content": "Ibelinové byl nevýznamný rod relativně nízkého původu, jeho členové se však stali jedněmi z nejvýznamnějších šlechticů v jeruzalémském království a na Kypru. O rodině se tvrdilo, že pochází z Le Puiset, vikomství Chartes, ale to se zdá být jako výmysl z pozdější doby. Zdá se pravděpodobnější, že pocházeli z Pisy v Itálii. Jméno „Barisan“ se vyskytovalo v Toskánsku a Ligurii v souvislosti s rodinou Azzopardi. První známý člen rodu Barisan se roku 1110 stal královským konetáblem v Jaffě. Za odměnu za svou věrnou službu se kolem roku 1122 oženil s Helvisou, dědičkou ramelského panství. Král Fulko daroval Barisanovi roku 1141 hrad Ibelin za jeho loajalitu během pokusu o převrat svého tehdejšího pána Huga II. z Le Puiset, hraběte z Jaffy, z roku 1134. K Ibelinu spadala také část hrabství Jaffy, které bylo králem konfiskováno po neúspěšném pokusu o převrat. Barisan měl s Helvisou pět dětí: Huga, Balduina, Barisana, Ermengardu a Stephanii. Barisan mladší je znám jako Balian. Kromě Ibelinu rodina držela ještě ramelské panství (zděděné po Helvise). Balian dále připojil Panství Nablus, vyženěné na královně vdově Marii Komnenovně. Balian tato území držel až do Saladinova vítězného tažení roku 1187. Ibelinové zažili své mocenské a politické výsluní pouze během dvou generací. Za okolností, které panovali v křižáckých státech nebyl jejich vzestup, \"noblesse nouveau\", tak obtížný jako v Evropě. Ve Svaté zemi si Bůh svůj lid povolával k sobě relativně brzy, a to i včetně vysoké šlechty. Takto vzniklé politické vakuum bylo třeba zaplnit, což umožnilo v Evropě nevýznamným a nemajetným rodům dosáhnout zde takového úspěchu.", "section_level": 1}, {"title": "Ibelinové ve 13. století.", "content": "Balianovi potomci stáli mezi nejvýznamnějšími šlechtici Jeruzaléma a Kypru. Balianův nejstarší syn, Jan z Ibelinu byl vůdcem opozice proti římsko-německému císaři Fridrichu II., když se císař pokoušel uplatňovat svou moc nad křižáckými státy. Ibelinové nakrátko získali hrad Ibelin zpět v roce 1241 během šesté křížové výpravy, kdy se oblast opět dostala pod křesťanskou nadvládu. Jan měl mnoho dětí s Melisenou z Arfufu, jmenovitě Baliana, pána z Bejrútu, Balduina, majordoma na Kypru, Jana, pána z Arsufu a komisaře v Jeruzalémě a Guye, komisaře na Kypru. Balian se oženil s Eschivou de Montbéliard, s níž měl syna, Jana II. z Bejrútu, který se oženil s dcerou Guye I. de la Roche, vévody z Athén. Jan z Arsufu měl syna Baliana z Arsufu, který se oženil s Plaisancí z Antiochie. Komisař Guy měl dceru Isabelu, která se provdala za Huga III. krále Kypru. Druhý syn Baliana z Ibelinu Filip se stal regentem Kypru, když jeho neteř, královna vdova Alice potřebovala s vládou pomoci. S Alicí de Montbéliard měl Filip syna Jana, hraběte z Jaffy a Askalonu, regenta Jeruzaléma a autora \"Listiny jeruzalémského sněmu\", jednoho z nejvýznamnějších dokumentů jeruzalémského království. Jan se oženil s Marií, sestrou Hethuma I. Arménského, krále Malé Arménie. Několik členů klanu Ibelinů se po dobytí Jeruzaléma Saladinem odebralo do nového Království kyperského, které vzniklo teprve nedávno dobytím ostrova na Byzantské říši anglickým králem Richardem I., většina jich však zůstala na pevnině v království, které se však hroutilo. Nezdá se pravděpodobné, že by některý z Ibelinů odešel jinam, než na Kypr. Navzdory svému nízkému původu se Ibelinové během 13. století - 15. století stali významní aristokraté také na Kypru, jejichž dcery se vdávaly s mladšími členy kyperské královské rodiny (neboť pro krále a korunní prince se vybíraly vznešenější a mocnější nevěsty z Evropy). Když se však stalo, že se na trůn dostal i mladší princ, dcery Ibelinů se stávaly královnami. Ibelinové se jinak pohybovali v nejvyšších kruzích po boku dalších šlechtických rodů, jako Montfortů, Dampierrů, vévodů Brunswicků, Lusignanů, Montbeliardů a Gibeletů. Nezřídka se také stávalo, že se Ibelinové ženily s dalšími vzdálenějšími Ibeliny, kteří měli vznešené předky, jako třeba Marii Komnenovnu z byzantské císařské rodiny Komnenovců, či byli spřízněni s králi Gruzie, Bulharska, Arménie, Parthie a Sýrie. Když v 15. století království kyperské padlo, Ibelinové tím ztratili svůj majetek i moc (a rodina tím nejspíš i zanikla) - protože dobové historické prameny se již o Ibelinech přinejmenším nezmiňují.", "section_level": 1}, {"title": "Filmografie.", "content": "Království nebeské (Kingdom of Heaven), r. Ridley Scott, 2005", "section_level": 1}], "src_summary": "Ibelin byl ve 12. století hrad a s ním spjaté stejnojmenné panství (francouzsky \"Seigneurie d'Ibelin\") v křižáckém Jeruzalémském království. Ibelin byl sídlem významného šlechtického rodu Ibelinů.", "tgt_summary": "Ibelin, heute Jawne in Israel, im Römischen Reich Iamnia genannt, war seit der Antike ein strategisch wichtiger Ort. Im 12. Jahrhundert, der Zeit des Königreichs Jerusalem, stand hier eine Kreuzfahrerburg, nach der sich eine für das Königreich wesentliche Familie nannte. Ibelin liegt zwischen Jaffa und Askalon in der Nähe von Montgisard und Ramlah. ", "id": 874391} {"src_title": "John Sullivan", "tgt_title": "John L. Sullivan (Boxer)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Roxbury v Bostonu, rodiče pocházeli z Irska, jeho otec Mike Sullivan z Abbeydorney, Hrabství Kerry a jeho matka Catherine Kelly z Athlonu, Hrabství Westmeath/Hrabství Roscommon. Sullivan byl přezdíván The Boston Strongboy (Bostonský silák). Jako mladík byl několikrát uvězněn za účast v tehdy zapovězených zápasech. Vydal se tedy na exhibiční turné, kde za finanční odměnu vyzýval lidi k zápasu s jeho osobou. V období 1883-1884 jezdil od pobřeží k pobřeží ještě s dalšími pěti boxery. Zavázal se k uskutečnění 195 představení ve 136 různých městech USA, což se mu podařilo v pouhých 238 dnech. Pomoci prosadit jeho cíl, přislíbil Sullivan, že bude boxovat s každým a kdykoliv v průběhu jeho turné podle Queensberrských pravidel za odměnu 250 $. Údajně asi 30 zápasů vyhrál k.o., avšak neexistuje jediný důkaz který by toto potvrdil či vyvrátil.", "section_level": 1}, {"title": "Vítězství.", "content": "V Sullivanově době neexistovaly žádné formální boxerské tituly. Stal se „mistrem“ až po výhře nad Paddy Ryanem, který byl veřejně uznáván Mistrem těžké váhy v USA, ne však celosvětově. Tím se stal Sullivan až po zápase s Charley Mitchellem ve Francii v roce 1888 a následné výhře nad Jakem Kilrainem, kterého porazil v 75 kole k.o. Zápas byl vypsán na 80 kol! Ale vpravdě, žádný zápas v této době nebyl uznáván jako určující mistra světa těžké váhy. První mistrovský pás byl udělen Johnu L. Sullivanovi skupinou lidí z Bostonu 8. srpna 1887, což inspirovalo společnost k předávání a uznávání těchto titulů. Na tomto pásu z roku 1887 bylo napsáno: “Darováno vítězi vítězů, Johnu L. Sullivanovi, od obyvatel U.S.A.“. Dále na něm byly zobrazeny vlajky U.S.A.,Irska a Velké Británie. Sullivan se však s Mitchellem potkal už dříve, v roce 1883 ho Mitchell porazil v prvním kole k.o., jejich společná odveta však vypadala úplně jinak. Trvala více než dvě hodiny, oba muži byli od sebe k nerozpoznání a utrpěli velkou ztrátu krve. Stěží už jen zvedali paže k úderu a výsledek zápasu byl uznán za nerozhodný. Na místo konání pak dorazilo i místní četnictvo a uvěznilo Mitchella z důvodu porušení zákazu boxování ve Francii. Sullivan dokázal úřadům uniknout, ovázán obvazy byl odvezen zpět do Velké Británie, kde strávil několik týdnů v rekonvalescenci.", "section_level": 1}, {"title": "Sullivan vs Kilrain.", "content": "Tento zápas mezi Sullivanem a Kilrainem se považuje za zvrat v boxerské historii. Byl to poslední zápas o mistra světa podle tzv. Londýnských pravidel. Nejprve novináři prosazovali předzápasové reportáže z treningových center borců a oddávali se spekulacím kde se zápas uskuteční. Centrem aktivit bylo New Orleans, avšak konání zápasu v tomto městě zakázal místní guvernér. Sullivan se na toto klání připravoval 4 měsíce pod vedením svého trenéra Williama Muldoona, jehož největší starostí bylo, jak dostat Sullivana z pití alkoholu. Rochesterský novinář Arch Merril vypověděl, že se Sullivan občas “osvobodil“ od svého dozorce a následný řev trenéra byl prý slyšet po celé čtvrti. Osobně si pro něj vždy došel do baru odkud ho odvedl zpátky do kempu.", "section_level": 1}, {"title": "Sullivanův odchod.", "content": "V roce 1892 Sullivan přijal nabídku obhajovat svůj titul proti Jamesi J. Corbettovi, přezdívaného \"Gentleman Jim\". Zápas se konal 7. září a Sullivan byl poražen KO v 21. kole. John L. Sullivan byl posledním profesionálním boxerem, který boxoval ještě v éře, kdy se nepoužívaly rukavice. Po této porážce Sullivan odešel do Abingtonu v Massachusetts, ale během 12 let se objevil v několika dalších exhibicích, včetně tříkolové exhibice proti Thomasi Sharkeymu a závěrečné dvoukolové proti Jimu McCormickovi, která se konala v roce 1905 v Grand Rapids v Michiganu. Později se živil také jako divadelní herec, řečník, baseballový rozhodčí, sportovní reportér a majitel baru. Ve svých pozdějších letech, Sullivan zvítězil nad svou celoživotní závislostí na alkoholu a stal se podporovatelem prohibice. Nadváha a dlouhodobý nezdravý styl života, způsobený nadměrnou konzumací tučných potravin a alkoholických nápojů, jakož i trvalé následky z dlouhých a tvrdých zápasů způsobily Sullivanovi značné zdravotní potíže, díky nimž 2. února 1918 ve věku 59 let zemřel. Je pohřben na hřbitově Old Calvary Cemetery ve městě Roslindale v sousedství Bostonu. Zemřel s necelými 10 dolary v kapse.", "section_level": 1}], "src_summary": "John Lawrence Sullivan (15. října 1858, Roxbury, Boston, Massachusetts, USA – 2. února 1918, Abington, Massachusetts, USA) je uznáván jako první šampion v těžké váze moderního boxu.", "tgt_summary": "John Lawrence Sullivan (* 15. Oktober 1858 in Roxbury, Boston; † 2. Februar 1918 in Abington, Massachusetts) war ein US-amerikanischer Boxer. Er ging als erster offiziell geführter Schwergewichtsweltmeister in die Boxgeschichte ein.", "id": 2238438} {"src_title": "Lansana Conté", "tgt_title": "Lansana Conté", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1955 narukoval do francouzské armády. V roce 1957 byl odvelen do Alžírska, kde se účastnil války za nezávislost. Z francouzské služby se vrátil zpět do Guineje, která získala na své metropoli také nezávislost v roce 1958. Zůstal v armádě v hodnosti seržanta, v roce 1965 byl povýšen na poručíka. Dne 22. listopadu 1970 se skupina guinejských emigrantů žijící v Portugalské Guineji, pokusila o svržení vlády prezidenta Ahmed Sékou Tourého, které bylo rychle potlačeno. Conté stál na straně tehdejší vlády a podílel se na obraně hlavního města. V roce 1971 byl povýšen do hodnosti kapitána a v roce 1973 postoupil ve své kariéře na pozici velitele operační zóny Boké v severozápadní části země, aby pomáhal gerilovým oddílům z marxistické strany za nezávislost Guiney a mysu Verde (\"PAIGC, African Party for the Independence of Guinea and Cape Verde\"), kteří usilovali o nezávislost Portugalské Guiney na Portugalsku. Dne 10. května 1975 byl jmenován zástupcem náčelníka Generálního štábu Guiney. V roce 1977 vedl guinejskou delegaci na jednáních o vymezení sporné hranice s Guineou-Bissau. O tři roky později se stal členem zákonodárného sboru Národního shromáždění. Téhož roku se zúčastnil oficiální pouti vládnoucí \"Demokratické strany Guineje\" (PDG) do Mekky. Prezident Ahmed Sékou Touré zemřel 26. března 1984. Předseda vlády Louis Lansana Beavogui se tak stal prozatímním prezidentem. Dne 3. dubna 1984 Conté úspěšně vedl coup d'état (\"násilné svržení vlády\").", "section_level": 1}, {"title": "Prezidentský úřad.", "content": "Po uchopení moci v zemi propustil 250 politických vězňů a podpořil návrat asi 200 000 exulantů do země. Byl zřízen dvacetipětičlenný Vojenský výbor národní obnovy (\"Military Committee for National Recovery, CMRN\") v čele s Contém, který byl 5. dubna 1984 prohlášen za prezidenta Guineje. Bývalý předseda vlády Diarra Traoré se pokusil 4. července 1985, když byl prezident Conté mimo zemi na zasedání ECOWASu v Lomé, o převzetí moci. Armáda loajální prezidentovi však tento pokus rychle potlačila. Přibližně sto členů včetně Traorého bylo následně odsouzeno. Dne 3. dubna 1990 byl Conté jmenován do hodnosti armádního generála. Také zastával funkci generálního tajemníka mezivládní organizace Mezinárodního parlamentu pro bezpečnost a mír (\"IPSP, International Parliament for Safety and Peace\"), založené v Itálii roku 1975.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lansana Conté (1934 – 22. prosince 2008) byl guinejský politik. Od 3. dubna 1984 do své smrti v roce 2008 zastával úřad prezidenta země.", "tgt_summary": "Lansana Conté [] (* 1934 in Moussayah Loumbaya, Guinea; † 22. Dezember 2008 in Conakry) war von 1984 bis zu seinem Tod Präsident von Guinea. Unter seiner Herrschaft fanden 1993 erstmals seit der Unabhängigkeit Guineas von 1958 Präsidentschaftswahlen mit mehreren Kandidaten statt, wobei die Freiheit dieser und darauffolgender Wahlen zweifelhaft ist.", "id": 767770} {"src_title": "Red Bull Racing", "tgt_title": "Red Bull Racing", "src_document": [{"title": "Sezóna 2007.", "content": "Po dlouhých dohadech mezi Red Bullem a Ferrari o závazcích jejich smlouvy o dodávání motorů, byla nakonec tato smlouva převedena na Toro Rosso. Red Bull používal pro sezonu 2007 motory Renault. 7. srpna 2006 tým oznámil podpis smlouvy s Markem Webberem, který od nové sezony nahradil ve druhém voze Red Bullu Christiana Kliena, který ukončil spolupráci s týmem. Klien byl na poslední tři závody nahrazen Robertem Doornbosem, který se nakonec stal třetím pilotem týmu pro sezonu 2007. Nový vůz navržený Adrianem Neweyem byl představen 26. ledna. V domácím závodě v Austrálii startoval Webber ze 7. místa, ale závod dokončil na 13. místě, po problémech s víkem palivové nádrže, které se po první zastávce v boxu nezavřelo a během závodu tak zhoršilo aerodynamiku vozu. Coulthard měl 10 kol před koncem závodu kolizi s Wurzem, kdy jeho vůz vylétl do vzduchu a jen těsně minul Wurzovu hlavu. V Malajsii Webber dokončil na 10. místě a Coulthard odstoupil po problémech s brzdami. V Bahrajnu oba vozy jezdily na bodovaných místech. Coulthard na 7. a Webber na 8. místě, nakonec však oba vozy kvůli technickým problémům závod nedokončili. Ve Španělsku se porojevily nová vylepšení na voze. Coulthard skončil po problémech s převodovkou v posledních kolech na 5. místě, ale Webber, který se s problémy s hydraulikou potýkal po celý závodní víkend ze závodu odstoupil v 7. kole. V evropské grand prix získal Webber pro sebe i pro tým druhé umístění na stupních vítězů, 3. místo. Coulthard skončil na pěkném 5. místě poté, co startoval z 20. místa. Poslední body získal Webber v Belgii. Kdežto Coulthard skončil v Japonsku na 4. místě a v dalším závodě byl osmý. Celkem tým získal 24 body a v poháru konstruktérů obsadil 5. místo.", "section_level": 1}, {"title": "Kompletní výsledky ve Formuli 1.", "content": "Tučně – Pole position \"Kurzívou\" – Nejrychlejší kolo závodu Poznámky:", "section_level": 1}], "src_summary": "Aston Martin Red Bull Racing je automobilová stáj formule 1 vlastněná rakouským výrobcem energetických nápojů Red Bull. Tým vznikl v roce 2004 odkoupením týmu Jaguar Racing od společnosti Ford. V roce 2005 Red Bull zakoupil i stáj Minardi, která nyní působí pod názvem Scuderia Toro Rosso jako „B-tým“ Red Bull Racing. Tým v současné době řídí Christian Horner.", "tgt_summary": "Red Bull Racing ist ein im britischen Milton Keynes ansässiger Formel-1-Rennstall, der sich im Besitz des Energy-Drink-Herstellers Red Bull befindet und mit österreichischer Lizenz antritt. Eigentümer des Teams ist Firmengründer Dietrich Mateschitz. Red Bull Racing ging Ende 2004 aus dem britischen Team Jaguar Racing hervor. 2010, im sechsten Jahr seines Bestehens, erreichte das Team erstmals beide WM-Titel, sowohl die Konstrukteurs-Weltmeisterschaft als auch die Fahrer-Weltmeisterschaft durch Sebastian Vettel. Diesen Erfolg konnte das Team 2011, 2012 und 2013 wiederholen. Außerdem hält das Team seit der Saison 2011 den Rekord von 18 Pole-Positions in 19 Rennen (94,7 Prozent). Zu Red Bull gehört außerdem der italienische Formel-1-Rennstall Scuderia AlphaTauri (bis 2019: Toro Rosso, italienisch für „Roter Bulle“), der aus dem Minardi-Team hervorgegangen ist und als Red Bulls Juniorteam gilt. ", "id": 2024758} {"src_title": "Štěpán II. z Blois", "tgt_title": "Stephan II. (Blois)", "src_document": [{"title": "Křížová výprava.", "content": "Roku 1096 byla papežem Urbanem II. v Clermontu vyhlášena první křížová výprava. Štěpán se k ní připojil z rozhodnutí své dominantní ženy Adély – a Štěpán ji, jako vždy, poslechl. Proto na rozdíl od jiných křižáckých velmožů neoplýval náboženským nadšením, ani nechtěl na východě získat panství. Jeho armáda čítala asi 10 000 mužů, ale odhad je to jen hrubý a přesná čísla jsou dnes již nezjistitelná. Ve své výpravě měl i jednoho z nejslavnějších kronikářů první křížové výpravy Fulchera ze Chartres. Štěpán táhl přes Itálii většinou společně s vojsky Huga z Vermandois, Roberta Flanderského a svého švagra Roberta Normanského. Po překročení Alp se na konci října setkali v Lucce s papežem Urbanem II. Poté pokračovali do Říma a Bari. V Bari se vojsko rozdělilo, když flanderský hrabě se svými oddíly přes pokročilou roční dobu přeplavil přes Jaderské moře. Normandský vévoda se Štěpánem z Blois se rozhodli přezimovat v jižní Itálii. Přestože část křižáků po nešťastné události na další cestu rezignovala, většina se nalodila a šťastně doplula do Drače. Zde se setkali s přátelským přijetím a koncem května dorazili ke Konstantinopoli. Křižáci poté spolu s byzantskými spojenci vyrazili dobýt město Nikáia, které drželi Turci. Zatímco křižáci uzavřeli město a odrazili i útok sultána Kiliče Arslana zvenčí, teprve poté 3. června 1097 dorazil k obléhání Štěpán z Blois a Robert Normanský. Po dobytí Nikáie Štěpán napsal: Křižáci postupovali dále na východ a Štěpán pokračoval s nimi až před Antiochii. Během obléhání křižáci spotřebovali většinu zásob a především v zimě, kdy se rozvodnila řeka Orontes a žádné zásoby nešly sehnat, začali hladovět. V zimě se navíc přidali deště a začaly se šířit choroby. Štěpán od Antiochie své ženě napsal: Během obléhání Štěpána dokonce velmoži zvolili za společného vůdce výpravy. Štěpán však nedlouho poté onemocněl a raději odjel od Antiochie do Alexandretty. Když se uzdravil, křižáci sice Antiochii obsadili, ale sami byli sevřeni vojskem Ketbogy, atabega z Mosulu, který přitáhl antiochijským obráncům na pomoc. Štěpán, který se o tom doslechl, šel křižákům na pomoc, ale když spatřil, v jakém postavení se nachází, dospěl k názoru, že křižáci nemají šanci a dal se na ústup zpět na západ. Na pochodu potkal císaře Alexia, jenž táhl v čele svého vojska křižákům na pomoc, a vylíčil mu, v jakém jsou křižáci v beznadějném postavení a nemá cenu jim pomáhat. Alexios na Štěpánovy závěry dal a obrátil se zpět do Konstantinopole. Po návratu do Francie za své jednání sklidil opovržení od své ženy Adély. Nakonec jej žena donutila se do Svaté země vrátit. Na jaře 1101 přeplul Bospor a přidal se k výpravě na záchranu Bohemunda z Tarentu, kterého drželi Turci v Ankyře v zajetí. Tažení za Bohemundem však ztroskotalo a Štěpán i Raimond de Saint-Gilles, který mu velel, uprchli se zbytky svých armád do Konstantinopole. Odtud se nakonec po moři dostali do Levanty. Zde se roku 1102 poté spojil s novým jeruzalémským králem Balduinem z Boulogne. Mezitím z Egypta vypochodovala obrovská armáda proti křižákům. Balduin však neodhadl její sílu a jen s několika sty rytíři na ni zaútočil. Egypťané ho však zatlačili do pevnosti Ramla, kde ho obklíčili. V noci se rytířům podařilo pomoci králi Balduinovi k úniku z obklíčení. Ráno Egypťané zaútočili, pevnost dobyli a všechny obránce pobili. Štěpánova smrt tak v očích tehdejšího křesťanského světa očistila jeho jméno od pohany zrádce a zbabělce.", "section_level": 1}, {"title": "Potomstvo.", "content": "Dále jsou Štěpánovi a jeho manželce Adéle připisovány ještě tři dcery:", "section_level": 1}], "src_summary": "Štěpán II. Jindřich z Blois (francouzsky \"Étienne II Henri de Blois\"; 1045 — 18. květen 1102 Ramla) byl hrabětem z Blois a Chartres a jedním z vůdců první křížové výpravy. Jeho rodiči byli hrabě z Blois Theobald III. a Garsinda z Maine. Kolem roku 1080 se Štěpán v Chartres oženil s Adélou, dcerou Viléma Dobyvatele. Štěpánovy dopisy, které posílal z křížové výpravy své ženě do Evropy, jsou kromě kronik důležitým zdrojem informací o průběhu křížové výpravy.", "tgt_summary": "Stephan Heinrich von Blois (\"Etienne Henri\"; * um 1045; † 19. Mai 1102 nach der Schlacht von Ramla) war seit 1089 ein Graf von Blois, Chartres, Châteaudun, Sancerre und Meaux. Er war der älteste Sohn des Grafen Theobald III./I. von Blois-Champagne und dessen zweiter Ehefrau Gundrade (Gondrée). ", "id": 1783438} {"src_title": "František II. Rákóczi", "tgt_title": "Franz II. Rákóczi", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se roku 1676 do významného uherského šlechtického rodu Rákócziů. Jeho otec František I. Rákóczi a někteří jeho další příbuzní se účastnili protihabsburských povstání, a proto byl během svého dospívání pod rakouským dohledem. Po smrti otce vychováván otčímem I. Tökölym. Po porážce Tökölyho povstání v roce 1688 byl zajat a dán do výchovy jezuitům. Po sňatku s tehdy patnáctiletou Šarlotou Amálií z Hessen-Wanfriedu žil od roku 1694 na svém panství na východním Slovensku. V roce 1701, nespokojený s habsburskou politikou v Uhersku, se pokusil na dálku navázat spojenectví s rakouským nepřítelem, francouzským králem Ludvíkem XIV. Plán uhersko-francouzského spojenectví byl však prozrazen a Rákóczi uvězněn. Po útěku z vězení žil v polském exilu, kde připravoval boj proti Habsburkům. V roce 1703 se po návratu do vlasti stal vůdcem právě vypuklého protihabsburského povstání. To začalo v době, kdy byla velká část rakouských vojsk zaměstnána válkou o španělské dědictví s Francií, a proto se rychle rozšířilo. Do prosince 1703 povstalci, zvaní kuruci, ovládli většinu tehdejšího Uherska a Sedmihradska. V roce 1704 se stal Rákóczi sedmihradským knížetem a roku 1705 byl zvolen v Sečanech hlavou uherské stavovské konfederace. Kuruci si udržovali své pozice i díky francouzské finanční pomoci a jejím vojenským odborníkům. Velkou podporu mělo povstání u poddaných, kterým Rákóczi slíbil osvobození od jejich povinností. Na sněmu uherské šlechty v Ónodu 1707 byli Habsburkové sesazeni z uherského trůnu. Rákóczi uzavřel tajnou smlouvu s carem Petrem I. Velikým k podpoře svých ambicí na polsko-litevský trůn. V důsledku vojenských neúspěchů Francie za války o dědictví španělské se Rákócziho povstání dostávalo do izolace; v roce 1708 byl poražen u Trenčína., což byla předzvěst blížícího se konce. Situace se ale změnila v roce 1708, kdy posílená rakouská armáda porazila kuruce u Trenčína. Část povstalců přešla na stranu císaře Josefa I., jehož vojska převzala iniciativu a v letech 1708–1711 postupně dobývala zpět Uhersko. Roku 1710, kdy byl již uherský odboj téměř poražen, se sedmihradský kníže rozhodl odejít do Polska, aby zde vyjednal vojenskou podporu od ruského státu. Zbylí uherští povstalci ale ukončili boje a v dubnu 1711 podepsali s císařem tzv. Satmárský mír. Ta jim zajistila amnestii, náboženskou svobodu a stavovské výsady. V roce 1711, když Rákóczi byl v Polsku, generál Sándor Károlyi se vzdal. Rákóczi se již domů vrátit nemohl. Rákóczi amnestii odmítl a odjel v roce 1713 do francouzského exilu. Zde pobýval nejdříve ve Versailles, poté v karmelitánském klášteře, kde psal své paměti. Při vyjednávání rastattského míru v roce 1714 se Ludvík XIV. marně přimlouval za jeho odškodnění. Za dva roky dostal pozvání od tureckého sultána, který organizoval tažení proti Rakousku a navrhl Rákóczimu spolupráci. V Turecku ale Rákóczi byl zklamán, protože sultán s Habsburky uzavřel mír. Od té doby až do konce svého života žil v tureckém městě Tekirdağ, kde 8. dubna 1735 také zemřel. Pochován byl nejdříve v Cařihradu, roku 1906 byly jeho ostatky převezeny na Slovensko, kde jsou uloženy v košické katedrále svaté Alžběty.", "section_level": 1}], "src_summary": "František II. Rákóczi (; 27. března 1676, Borša, Uhersko – 8. dubna 1735, Tekirdağ, Osmanská říše) byl sedmihradský kníže, vůdce neúspěšného protihabsburského uherského povstání v letech 1703–1711.", "tgt_summary": "Franz II. Rákóczi (* 27. März 1676 auf Schloss Borsi (heute Borša) im Komitat Semplin, Königreich Ungarn; † 8. April 1735 in Tekirdağ, Osmanisches Reich); (ung.: II. Rákóczi Ferenc, slow.: František II. Rákoci) gilt heute als ungarischer Nationalheld und war seinerzeit der reichste Adlige im Königlichen Ungarn. Er war Gespan des oberungarischen Komitats Sáros und Anführer des nach ihm benannten Aufstandes (1703 bis 1711), der letzten und größten Erhebung ungarischer Adliger gegen die Habsburger. ", "id": 2069694} {"src_title": "Boris Podolsky", "tgt_title": "Boris Podolsky", "src_document": [{"title": "Mládí a vzdělání.", "content": "Narodil se 29. června 1896 do chudé židovské rodiny žijící v Rusku ve městě Taganrog na březích Azovského moře. V roce 1913 se přestěhoval do USA. Zde začal studovat elektrotechniku na Univerzitě Jižní Kalifornie, kde v roce 1918 získal bakalářský titul. Poté několik let sloužil u americké armády, ve vzdělávání pokračoval studiem matematiky, z níž získal magisterský titul v roce 1926 znovu na Univerzitě Jižní Kalifornie. Doktorát poté získal roku 1928 na Kalifornském technologickém institutu v oboru teoretická fyzika.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecká kariéra.", "content": "Po zisku doktorátu začal Podolsky pracoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde strávil rok, poté dojel na rok do Lipska. Roku 1930 se vrátil na Caltech, kde se jeho spolupracovníkem stal Richard Tolman. Po roce opět odešel, tentokrát na Ústav fyziky a technologie v Charkově. Zde pracoval s několika významnými fyziky jimiž byli například Vladimir Alexandrovič Fok, Paul Dirac a Lev Davidovič Landau. Do Spojených států se vrátil v roce 1933, tentokrát na Institute for Advanced Study v Princetonu. O dva roky později pak získal místo profesora matematické fyziky na University of Cincinnati, kde zůstal do roku 1961.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum.", "content": "Podolského nejvíce proslavila spolupráce s Einsteinem a Rosenem na EPR paradoxu (publikace 1935), jímž se snažili dokázat neúplnost kvantové mechaniky. To vyústilo až ve formulaci Bellových nerovností v roce 1964 a v příchod kvantové informační teorie. V roce 1933 Landaua a Podolského napadlo, že by mohli vydat učebnici elektromagnetismu a speciální teorie relativity s důrazem spíše na teorii než na experimentální výsledky. Toto se neuskutečnilo, ale Landaua a Lifšice to inspirovalo k sepsání slavného desetidílného Kurzu teoretické fyziky. Rovněž Podolsky později napsal knihu o elektromagnetismu.", "section_level": 1}, {"title": "Špionáž.", "content": "V roce 2009 vyšla kniha J. Haynese, H. Klehra a A. Vassilijeva \"Spies: The Rise and Fall of the KGB in America\" v níž se objevují důkazy, že Podolsky roky působil jako sovětský špion, který předával informace o americkém jaderném programu. Na rozdíl od většiny ostatních špionů zřejmě tuto činnost nevykonával z ideologických důvodu, ale za peníze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Boris Podolsky (29. června 1896 – 28. listopadu 1966) byl americký fyzik rusko - židovského původu. Známý je především díky práci s Albertem Einsteinem a Nathanem Rosenem na kvantovém provázání a takzvaném EPR paradoxu.", "tgt_summary": "Boris Podolsky (, wiss. Transliteration \"\"; * 29. Juni 1896 in Taganrog; † 28. November 1966 in Cincinnati) war ein US-amerikanischer Physiker.", "id": 2358939} {"src_title": "Veselin Topalov", "tgt_title": "Wesselin Topalow", "src_document": [{"title": "Začátky.", "content": "Šachy se naučil hrát v osmi letech. Ve 12 letech se stal mistrem sportu a ve 14 letech mezinárodním mistrem. V roce 1989 zvítězil na mistrovství světa mládeže do 14 let v Portoriku a v roce 1990 získal stříbrnou medaili na mistrovství mládeže do 16 let v Singapuru. Velmistrem se stal v roce 1992. V roce 1994 hrál za Bulharsko na šachové olympiádě v Moskvě, kde podal nejlepší výkon na první šachovnici a přispěl k zisku 5. místa družstva. V roce 1995 se probojoval do světové špičky a začal se účastnit superturnajů.", "section_level": 1}, {"title": "Zápasy o titul mistra světa.", "content": "Na mistrovství světa FIDE 1998 hraném vyřazovacím systémem vypadl ve druhém kole s Jeroenem Piketem 0,5-1,5. Na mistrovství světa FIDE 1999 v Las Vegas skončil v osmifinále po prohře s Vladimirem Kramnikem 1-3. Roku 2000 nastoupil v dalším ročníku Dillí vypadl ve čtvrtfinále s Michaelem Adamsem 0-5-1,5. V roce 2002 se mistrovství světa FIDE hrálo v Moskvě. Topalov se probojoval do osmifinále, kde prohrál s Alexejem Širovem 3-4. V roce 2002 se také zúčastnil Dortmundských šachových dnů, které byly zároveň kandidátským turnajem asociace profesionálních šachistů PCA o právo vyzvat tehdejšího mistra světa PCA Kramnika. Topalov se probojoval do finále, tam ale prohrál s Péterem Lékem 1,5-2,5. V roce 2004 se zúčastnil turnaje Mistrovství světa FIDE 2004, hraného opět vyřazovacím způsobem. Ve 3. kole zvítězil nad Sergejem Movsesjanem 1,5-0,5, v osmifinále zdolal Kožula 2-0 a ve čtvrtfinále Charlova stejným poměrem. V semifinále byl však poražen tehdejším vítězem a mistrem světa FIDE 2004 Rustamem Kasimdžanovem 2-4.", "section_level": 1}, {"title": "Mistr světa FIDE.", "content": "Turnaj o titul mistra světa FIDE se konal roku 2005 od 27. září do 16. října v Potrero de los Funes v provincii San Luis v Argentině. Po kritice vyřazovacího systému předchozích mistrovství se o titulu rozhodovalo v turnaji osmi špičkových hráčů. Kromě Topalova zde hráli Viswanathan Anand, Péter Lékó, Alexandr Morozevič, Petr Svidler, Judit Polgárová, Rustam Kasimdžanov a Michael Adams. Hrálo se systémem každý s každým bílými i černými kameny, celkem tedy 14 partií. Topalov v první polovině získal vynikajících 6,5 bodu ze sedmi partií. Ve zbylých sedmi partiích hrál na jistotu a remizoval. S celkovým výsledkem 10 bodů ze 14 partií se stal s náskokem 1,5 bodu vítězem turnaje a mistrem světa FIDE.", "section_level": 1}, {"title": "Ztráta titulu ve sjednocovacím zápase.", "content": "23. září - 13. října 2006 se v Elistě konal zápas sjednocující tituly mistrů světa FIDE a PCA. Topalovovým soupeřem v zápase na 12 partií byl Vladimir Kramnik, mistr světa PCA. Bylo dohodnuto, že v případě nerozhodného výsledku následují čtyři partie v rapid šachu a v případě trvání nerozhodného stavu 2 až 3 partie bleskové. Topalovov začal zápas nešťastně prohrou v prvních dvou partiích. Zápas probíhal v dusné atmosféře a provázely ho spory. Kramnik se nedostavil k 5. partii a Topalov ji vyhrál kontumačně. V osmé partii se Topalovovi podařilo vyrovnat. Po 12 partiích byl stav nerozhodný 6-6 a rozhodovalo se v prodloužení se zrychleným tempem. Tam Topalov prohrál 1,5-2,5, a titul tak udržel Vladimir Kramnik.", "section_level": 1}, {"title": "Plánované zápasy o titul mistra světa.", "content": "Roku 2009 se Topalov utkal v zápase s Gatou Kamským a zvítězil 4,5:2,5. To znamená, že Topalov bude bojovat s vítězem zápasu Anand-Kramnik o titul mistra světa v šachu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Veselin Topalov (* 15. března 1975) je bulharský šachový velmistr, který byl v letech 2005 až 2006 mistrem světa mezinárodní šachové federace FIDE. V říjnu 2015 je trojkou na žebříčku FIDE s ratingem ELO 2813 bodů. Roku 2005 obdržel šachového Oskara. V Bulharsku je Topalov jednou z největších celebrit, v roce 2005 tam byl vyhlášen mužem roku. Veselin Topalov je kombinačně laděný útočný hráč a nebojí se v partiích riskovat.", "tgt_summary": "Wesselin Topalow (bulgarisch, wiss. Transliteration \"Veselin Topalov\"; * 15. März 1975 in Russe) ist ein bulgarischer Großmeister im Schach. ", "id": 2304228} {"src_title": "Chorvatský ovčák", "tgt_title": "Hrvatski ovčar", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Stáří tohoto plemene se odhaduje na více než 1 000 let, a přesné záznamy o šlechtění tedy nejsou. Nevíme, z jakých plemen se tento pes vyvinul a kde přesně to bylo, ale jelikož se dnes nejvíce vyskytuje v Chorvatsku, je tato země zapsána jako země původu. Kvůli svým vlastnostem byli jeho předci nejspíše také pastevečtí psi. V roce 1969 byl uveřejněn standard, který je totožný s tím, který se používá dnes. Původně byl vyšlechtěn jako pastevecké plemeno, dnes se ale k tomuto účelu používají spíše jiná plemena a tak dnes toto plemeno nalezneme spíše jako hlídače nebo společníka. Protože nejsou moc rozšíření, nemohlo se zatím \"ozkoušet\" jak by se mu dařila obrana nebo čichové práce.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Chorvatský ovčák je středně velké psí plemeno. Délka těla přesahuje kohoutkovou výšku asi o 10 %, jedná se tedy o plemeno s obdélníkovým rámcem. Srst je mírně kudrnatá, na hlavě a končetinách je kratší oproti zbytku těla. Povolené zbarvení je pouze černé, žádné jiné barvy se ani nevyskytují. Srst tvoří na uších krátké volánky a na ocase prapor, také mírný límec na krku. Hlava je klínovitého tvaru, lehká, s poměrem čenichu ku mozkovny 9:11. Celková délka hlavy činí asi 20 cm. Při pohledu shora je lebka oválná a týlní hrbol mírně výrazný, naopak stop je jen málo vyjádřený. Uši trojúhelníkové, polovztyčené nebo vztyčené (záleží na jedinci), středně dlouhé a daleko od sebe. Kupírování není povoleno a to jak z pohledu českého zákona, tak z pohledu chovu; chovní psi nesmějí mít kupírované uši. Oči kaštanové až černé barvy, střední velikosti a mandlového tvaru. Výraz je inteligentní a živý. Nosní houba vždy černá s dobře otevřenými nozdrami. Zuby musí být silné a zdravé, nejlépe s nůžkovým skusem, avšak klešťový skus je také přípustný. Krk v poměru k hřbetní linii stojí mírně šikmo, je středně dlouhý, široký a dobře osvalený. Hřbet krátký, silný. Nohy jsou dlouhé, dobře osvalené, zakončené kulatými tlapkami s černými drápky. Ocas středně vysoko nasazený, kupírování je povolené, avšak v poslední době se často stává i to, že se štěňata narodí s přirozeně krátkým ocasem nebo úplně bez něj.", "section_level": 1}, {"title": "Povaha.", "content": "Chorvatský ovčák je přátelský, oddaný, hravý, mrštný a bystrý pes. Má vyvinutý ochranářský pud, dokáže se samostatně rozhodovat, je čilý, pozorný a snadno cvičitelný. Oplývá téměř nevyčerpatelnou zásobou energie, kterou si může ventilovat například při dlouhých procházkách nebo psích sportech, jako je agility nebo dogfrisbee. Je to dobrý a schopný hlídač. Děti má rád a s ostatními zvířaty také vychází dobře, ale může mít sklony \"povyšovat se\" nad ostatní psy, obzvláště samce. K cizím se chová nedůvěřivě ale nesmí být agresivní. Je to pes spíše pro jednoho pána, a tomu je věrný. Kvůli své dominantní povaze ale může mít nějakou dobu \"zálusk\" na post \"vůdce smečky\", to se ale dá patřičným výcvikem zlepšit.", "section_level": 1}, {"title": "Péče.", "content": "Srst nepotřebuje skoro žádnou péči, stačí občasně pročesat, ale mýt by se měla jen v případě, pokud je pes opravdu špinavý, protože tak dobře neizoluje a mohla by ztratit svůj přirozený lesk a mastnost, což by vedlo ke kožním potížím. Jako každý ovčácký pes vyžaduje hodně pohybu a nedostatek může vést až k agresivitě nebo nervozitě. Drápky je nutné zastřihávat, pokud si je pes nebrousí o chodník nebo kámen. Může být celý rok držen venku, ale nejlépe se zateplenou boudou. Lepší pro něj bude dům se zahrádkou, nežli byt.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chorvatský ovčák (anglicky: \"Croatian Sheepdog\") je původně pastevecký a ovčácký pes pocházející z Balkánu, nejvíce je rozšířený v Chorvatsku a ve Slovinsku. Patří do skupiny ovčáčtí a honáčtí psi a ve své rodné zemi je velmi oblíbený pro schopnost sám se rozhodovat. Plemeno je oficiálně uznané Mezinárodní kynologickou federací (FCI), která jej řadí do skupiny plemena ovčácká, honácká a pastevecká.", "tgt_summary": "Der Hrvatski ovčar \"(sprich: hrwatski owtschar)\" ist eine von der FCI anerkannte Hunderasse aus Kroatien (FCI-Gruppe 1, Sektion 1, Standard Nr. 277).", "id": 2179999} {"src_title": "Jeseter malý", "tgt_title": "Sterlet", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jeseter má protáhlé, nízké tělo. Hlava vybíhá v dlouhý rypec. Ústa jsou na spodní části hlavy. Má 4 vousky. Oči jsou malé. Hřbetní ploutev je posunuta dozadu, ocasní je nesouměrná s výrazně větším horním lalokem. Na těle jsou kostěné štíty vytvářející 5 podélných řad. Na hřbetě má v řadě 11–17, na boku 60–70 a na břiše 10–18 kostěných štítků. Kostra je chrupavčitá. Hřbet a boky jsou šedohnědé až zelenohnědé, břicho žlutavé nebo špinavě hnědé. Hřbetní a řitní ploutve rezavě červené, ostatní jsou světle šedé. Nejvyšší zaznamenaný věk byl 27 let. Může dosáhnout délky až 125 cm při hmotnosti 19 kg.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Vyskytuje se ve velkých, poměrně rychle proudících tocích úmoří Černého, Kaspického a Baltského moře. Na Slovensku je chován v rybnících. V ČR se vyskytuje velmi vzácně v řece Dyji a Moravě, kam proniká z Dunaje.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "V našich podmínkách nemá velký hospodářský význam na maso. Jeseteři jsou z volných vod drancováni především pro kaviár. Chov jeseterů a produkce kaviáru v akvakultuře je tedy považováno nejen za perspektivní oblast, ale také za způsob ochrany jeseterů. Celosvětová produkce jeseterů vzrostla v posledních letech z 2500 tun v roce 1999 na 25 600 tun v roce 2008 (FAO, 2008). U výroby kaviáru lze sledovat podobný trend. Ta vzrostla z 1,7 tuny v roce 2003 na 27,3 tun v roce 2007. Vysoká cena kaviáru tedy zaručuje rentabilitu chovu jeseterů v akvakultuře, přičemž kaviár z albinotické formy jesetera patří k nejdražším na světě. Kilogram tohoto vysoce kvalitního \"zlatého kaviáru\" může stát podle Guinessovy knihy rekordů až 25 000 $. Je snaha o jeho návrat vysazováním jedinců z umělého odchovu do volných vod. Vytvoření trvalé populace schopné přirozeného rozmnožování se zatím nezdařilo.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Jeseteři jsou v přirozeném prostředí živočichové, jejichž hlavní složkou potravy jsou bentické organizmy (larvy hmyzu, červi, korýši), některé v akvakulturách chované druhy (např. vyza velká, jeseter ruský, jeseter malý) se od určitého stáří (velikosti jedince) stávají predátory, kdy vyhledávají a loví ryby vhodných velikostí. Proto jejich chov nelze běžně provádět extenzivní ani semi-intenzivní metodou. Potravu většinou sbírají ze dna, ale výjimečně i z vodního sloupce a z hladiny. Je tedy bentofágem.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Tření probíhá zpravidla od dubna do června. Jeseteři v této době táhnou proti proudu řeky do vyšších partii. Jikry jsou kladeny na štěrkové dno. Plodnost se pohybuje mezi 10 000 a 140 000 jiker na samici. Jeseter malý byl zvolen jako modelový druh pro své rozšíření ve středoevropské akvakultuře a pro využití v hybridizaci s vysoce ceněnou vyzou velkou (\"Huso huso\") k produkci bestěra.", "section_level": 1}, {"title": "Pohlaví.", "content": "Na první pohled obtížně zjistitelné. Pohlavní dospělosti dosahují samci ve věku 3–5 let a samice 4–7 let, většinou po překročení délky 40 cm. Samice žijí déle než samci. Oproti jiným rybám rostou velmi pomalu.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomické aspekty umělého výtěru.", "content": "Konvenční akvakultura jeseterů vyžaduje společný chov obou pohlaví podle druhu po několik let, než je možné pohlaví diagnostickými metodami rozlišit. Při chovu jeseterů na produkci kaviáru z akvakultury ale není odchov samců do vyšší hmotnosti ekonomicky výhodný, vzhledem k násobným až řadovým rozdílům mezi cenou 1 kg jeseteřího masa (cca 350 Kč) a 1 kg kaviáru (cca 15 400 Kč).", "section_level": 2}], "src_summary": "Jeseter malý (\"Acipenser ruthenus\"; L., 1758) je sladkovodní ryba, jedním z vývojově nejstarších druhů ryb objevujících se v Česku. Předpokládá se, že se tyto ryby vyvinuly před 200 miliony let a žijí na Zemi od dob dinosaurů v téměř stejné podobě, jako je známe dnes. Jeho výskyt je však velmi sporadický, a proto je chráněn zákonem.", "tgt_summary": "Der Sterlet (\"Acipenser ruthenus\") ist eine Fischart aus der Familie der Störe (Acipenseridae). Mit einer Länge von etwa 40 bis 100 Zentimetern gehört er zu den kleineren Arten der Gruppe.", "id": 1578797} {"src_title": "Nikolaj Chabibulin", "tgt_title": "Nikolai Iwanowitsch Chabibulin", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Winnipeg Jets/Phoenix Coyotes.", "content": "Chabibulin byl vybrán v devátém kole Vstupního draftu NHL v roce 1992 kanadským klubem Winnipeg Jets. V sezóně 1993-94 hrál za tým Russian Penguins a v lednu 1995 poprvé nastoupil za Winnipeg v NHL. V roce 1996 se Jets přestěhovali do Phoenixu a byli přejmenováni na Phoenix Coyotes. V pěti sezónách ve Winnipegu a Phoenixu sehrál tři sezóny s více než 60 zápasy na kontě (z toho dvě s více než 70 zápasy), což podle některých názorů vedlo k tomu, že Chabibulinova forma klesla kvůli únavě právě v playoff, což přispělo k tomu, že se tým během té doby nedostal do druhého kola playoff. Po sezóně 1998-99 se Chabibulin dostal do sporu s klubem Coyotes, kvůli prodloužení kontraktu a celou sezónu 1999-00 hrál v nižší severoamerické lize IHL, kde hrál za klub Long Beach Ice Dogs, kde obdržel trofej pro nejužitečnějšího hráče sezóny IHL.", "section_level": 2}, {"title": "Tampa Bay Lightning.", "content": "5. března 2001 byl Chabibulin vyměněn do Tampy Bay Lightning za Mika Johnsona, Paula Maru, Ruslana Zajnulina a výběr v druhém kole draftu 2001, ve kterém si Phoenix vybral Matthewa Spillera. Jako nová jednička týmu Lightning pomohl společně se superhvězdami Vincentem Lecavalierem, Bradem Richardsem a Martinem St. Louisem dovést tým do playoff v roce 2003 (poprvé od roku 1996) a v roce 2004 vyhráli poprvé v historii Tampy Bay – Stanley Cup. V tehdejším playoff vychytal pět čistých kont ve 23 zápasech a v prvním kole playoff proti New Yorku Islanders vyrovnal rekord NHL v počtu 3 čistých kont v jednom kole. Na rozdíl od Phoenixu mohl v Tampě Bay Chabibulin během sezóny šetřit síly díky kvalitnímu náhradníkovi Johnu Grahamovi. Během výluky NHL v sezóně 2004-05 hrál Chabibulin za Ak Bars Kazaň v Ruské superlize.", "section_level": 2}, {"title": "Chicago Blackhawks.", "content": "Poté co Hráčská asociace NHL ratifikovala kolektivní smlouvu NHL, se stal Chabibulin volným hráčem a podepsal smlouvu s Chicagem Blackhawks na 4 sezóny za 27 000 000 dolarů (asi 540 000 000 kč) a stal se tak nejlépe placeným brankářem ligy. Během jeho působení v Chicagu jej, ale sužovala častá zranění a nevyrovnanost formy. V červenci 2008 podepsali Blackhawks smlouvu s brankářem Cristobalem Huetem, který předtím hrál za Washington Capitals. Huet byl kandidátem na místo prvního brankáře za Chabibulina, kterému se nedařilo. Vzhledem k tomu, že Huet i Chabibulin brali vysoké platy (Huet vydělával asi 112 miliónů kč za sezónu), tak byl očekáván obchod, aby se Chicago zbavilo drahého Chabibulina. Nicméně v sezóně 2008-09 zůstal v týmu a chytal ve 42 zápasech základní části a s týmem se kvalifikovali do playoff, kde byl prvním brankářem týmu. Blackhawks porazili Calgary Flames a Vancouver Canucks a dostali se do finále západní konference, kde nastoupili proti Detroitu Red Wings. Ve třetím zápase musel být během hry nahrazen Cristobalem Huetem, kvůli zranění a vynechal i další tři zápasy playoff.", "section_level": 2}, {"title": "Edmonton Oilers.", "content": "1. července 2009 podepsal čtyřletou smlouvu s Edmontonem Oilers na 15 miliónů dolarů (asi 300 miliónů korun) a nahradil Dwayna Rolosona na pozici prvního brankáře klubu. Za Oilers debutoval 3. října 2009 proti Calgary Flames, ve kterém udělal hrubou chybu, když se snažil v poslední minutě zápasu překazit vyjetím z branky zabránit přihrávce protihráčů, což se mu nepodařilo a David Moss, tak dával gól do prázdné branky. 13. ledna 2010 klub oznámil, že se Chabibulin musí podrobit operaci vyhřezlé meziobratlové ploténky a ten tak chyběl po celý zbytek sezóny. V sezoně 2010–2011 odchytal 47 zápasů (10 musel vynechat kvůli zranění), ale měl nejhorší statistiky od sezony 2005–06 a připsal si pouhých 10 výher. Sezonu 2011–2012 začal výborně, když neprohrál prvních 9 zápasů sezony (7 vyhrál) a za říjen byl vyhlášen 3. hvězdou měsíce NHL, ale postupem času se jeho výkony i výkony Oilers zhoršovaly. V sezoně odchytal 40 zápasů a de facto se stal dvojkou Oilres, protože Devan Dubnyk odchytal 47 zápasů. Statistiky si lehce vylepšil, ale připsal si jen 12 vítězství. Během výluky v NHL v sezony 2012–13 nikde nehrál. Při přípravě v krátkém kempu si zranil třísla a poprvé nastoupil až v 11. zápase Oilres. Přesto, že měl nejlepší statistiky během svého působení v Edmontonu (průměr 2,54 a úspěšnost zákroků 92,3%), si připsal pouze 4 vítězství ve 12 zápasech, protože přednost dostával Dubnyk.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do Chicaga Blackhawks.", "content": "5. července 2013 podepsal roční smlouvu s Chicagem na 2 milióny dolarů (asi 40 miliónů korun).", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "8. února 2010 byl při řízení auta zastaven policisty, když překročil povolenou rychlost o více než 40 km/h a následně bylo zjištěno, že byl i pod vlivem alkoholu, načež byl zatčen a obviněn za překročení rychlosti a řízení pod vlivem alkoholu. 7. července 2010 byl soudem případ odložen. Později byl za toto odsouzen na 30 dní vězení a v současnosti je projednávána jiná alternativa tohoto trestu.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Chabibulin na reprezentační scéně debutoval startem na ME juniorů, kde nastoupil za Sovětský svaz. V roce 1992 chytal na MS juniorů, kde s reprezentací SNS získal zlatou medaili poté se v tom samém roce zúčastnil Zimních olympijských her, kde získal také zlatou medaili jako třetí brankář týmu. Po turnaji ovšem vznikl spor poté, co si medaili, která měla náležet Chabibulinovi, přisvojil reprezentační trenér Viktor Tichonov, ačkoliv trenéři na Olympijských hrách nejsou medailemi odměňováni. To byl důvod k Chabibulinově bojkotu reprezentace na většině pozdějších mezinárodních turnajů. V roce 1996 nastoupil ve dvou zápasech Světového poháru za Rusko. V roce 2002 pomohl ruské reprezentaci k bronzovým medailím na Zimních olympijských hrách v Salt Lake City. V roce 2006 byl nominován do ruské reprezentace na Olympijských hrách v Turíně, kde ovšem nechytal ani v jednom zápase a všechny zápasy odchytal Jevgenij Nabokov.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nikolaj Ivanovič Chabibulin (* 13. ledna 1973, Jekatěrinburg, Sovětský svaz) je bývalý ruský hokejový brankář, naposledy hrající v týmu Chicago Blackhawks v severoamerické lize NHL.", "tgt_summary": "Nikolai Iwanowitsch Chabibulin (; englische Transkription: \"Nikolai Ivanovich Khabibulin\"; * 13. Januar 1973 in Swerdlowsk, Russische SFSR) ist ein ehemaliger russischer Eishockeytorwart. Chabibulin absolvierte über 800 Spiele für die Winnipeg Jets, Phoenix Coyotes, Tampa Bay Lightning, Chicago Blackhawks und Edmonton Oilers in der National Hockey League und gewann dabei im Jahr 2004 mit den Tampa Bay Lightning den Stanley Cup. 1992 wurde er mit der Eishockeynationalmannschaft der GUS Olympiasieger und ließ dieser Gold- eine Bronzemedaille mit der russischen Nationalmannschaft bei den Olympischen Winterspielen 2002 folgen.", "id": 2420559} {"src_title": "Sledge hokej", "tgt_title": "Para-Eishockey", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Sledge hokej je určen pro hráče, kteří mají postižení v dolní části těla. Jejich postižení musí být klasifikováno odbornou osobou a uznáno v souladu s pravidly. Hráči jsou upnutí do speciální ocelových saní se dvěma noži a plastovým sedákem a pohybují se pomocí dvou krátkých hokejek, které mají na jednom konci ocelové hroty a na druhém čepel, díky které ovládají puk. Brankář je také usazen na saních, má ale pouze jednu hokejku, chránič nohou (beton), lapačku a vyrážečku. Hraje se na ledové ploše stejné jako pro klasický lední hokej a počet hráčů je také stejný jako u ledního hokeje, tedy 5 hráčů plus brankář. Branka je zmenšená z důvodu handicapu pro který by brankář nezabránil gólu v horní části branky. Maximální počet hráčů v jednom družstvu je omezen na 15.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Vznik sledge hokeje se datuje v 60. letech 20. století, kdy skupina pacientů z rehabilitačního centra vymyslela, jak hrát hokej i přes svůj handicap. Navrhli první sáně a hokejky a již v roce 1969 se uskutečnilo první mezinárodní utkání mezi Norskem a Švédskem. První sledge hokejová liga vznikla v Evropě v 70. letech a účastnilo se jí 5 týmů. V 80. letech se přidala Velká Británie a Kanada a v 90. letech USA, Estonsko a Japonsko. V roce 1994 se sledge hokej poprvé představil na Zimních paralympijských hrách v Lillehammeru v Norsku. Od té doby se stal jedním z nejsledovanějších sportů na zimních paralympijských hrách.", "section_level": 1}, {"title": "Sledge hokej v ČR.", "content": "V České republice byl první sledge hokejový tým založen v roce 1999 ve Zlíně. V roce 2002 byly založeny týmy v Kolíně a Olomouci. V témže roce vznikla také první česká sledge hokejová liga s názvem Český pohár (para hokej). V roce 2003 se přidaly další dva týmy z Karlových Varů a Českých Budějovic. V roce 2006 přibyl do české ligy tým Sparta Praha, v roce 2009 Studénka a v roce 2011 Pardubice. Česká republika má i svůj sledge hokejový reprezentační tým, který se řadí do světové elitní skupiny A. Vznikl v sezóně 2002/2003 a již v roce 2005 se česká reprezentace umístila na čtvrtém místě na domácím mistrovství Evropy konaném ve Zlíně. V listopadu 2007 vybojovala česká reprezentace stříbrné medaile na mistrovství Evropy v Itálii. Díky 2. místu na mistrovství světa \"B\" v USA v dubnu 2008 český reprezentační tým postoupil do elitní skupiny mistrovství světa \"A\", které se konalo v roce 2009 v Ostravě. Český národní tým ve své mistrovské premiéře obsadil páté místo, čímž se poprvé v historii kvalifikoval na Zimní paralympijské hry ve Vancouveru (2010). Na paralympiádě český tým potvrdil svoji vysokou úroveň, když skončil na pátém místě. V roce 2011 česká sledge hokejová reprezentace obhájila 2. místo na mistrovství Evropy ve Švédsku. V roce 2013 na mistrovství světa v Koreji obsadili čtvrté místo, na Zimních paralympijských hrách v Soči obhájili páté místo. Na zatím posledním mistrovství světa v roce 2019 v Ostravě česká reprezentace obsadila 4. místo, což je zatím největší úspěch české reprezentace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sledge hokej (), též para hokej (), je sport, který je příbuzný lednímu hokeji, ale je určen pro handicapované hráče. Pravidla sledge hokeje jsou téměř stejná jako pravidla ledního.", "tgt_summary": "Para-Eishockey ist eine dem Eishockey ähnliche Behindertensportart und paralympische Disziplin. Das Spielfeld, die Kleidung und die meisten Spielregeln entsprechen denen des Eishockeys. Der einzige Unterschied besteht in der Fortbewegung, da sich die Para-Eishockey-Spieler nicht auf Schlittschuhen, sondern auf kleinen Schlitten bewegen. Zur Beschleunigung nutzen die Spieler zwei kurze Schläger, die am Ende mit Spikes besetzt sind. Ein Spiel ist in Drittel von je 15 Minuten geteilt. ", "id": 1498786} {"src_title": "Coreboot", "tgt_title": "Coreboot", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Projekt \"coreboot\" je svobodný software, který umožňuje za pomoci otevřeného kódu zajistit start počítače. Nahrazuje tak BIOS, který je základním programovým vybavením počítače, které je umístěno na základní desce počítače ve flash paměti již při její výrobě. BIOS (resp. \"coreboot\") obsahuje strojový kód (počítačový program), který kromě jiného po zapnutí počítače provede první detekci a inicializaci připojeného hardware a tzv. POST testy. Tento kód je závislý na použitém hardware, protože jeho programátor musí detailně vědět, jak je hardware ovládán a jak je ho možné správně nastavit tak, aby správně fungoval. Tyto informace obvykle výrobci ponechávají utajené, a proto není možné jednoduše a bez omezení využívat všechny funkce hardware (např. přehrávání Full HD videa z disku Blu-ray na běžném monitoru). Projekt \"coreboot\" využívá reverzního inženýrství a zveřejněné dokumentace pro reimplementaci BIOSu. Současné systémy vyžadují, aby detekovaný hardware a jeho schopnosti byly detailně popsány v ACPI tabulkách, které musí \"coreboot\" připravit.", "section_level": 1}, {"title": "Zavedení jádra.", "content": "Dále je při startu v rámci BIOSu spuštěn zavaděč, který nakopíruje do operační paměti kód jádra operačního systému a aktivuje ho (spustí ho). Tím je dokončen start (tzv. bootování) počítače, který je tak připraven k použití (typicky je aktivováno grafické uživatelské rozhraní, ve kterém uživatel může spouštět aplikace a využívat tak počítač dle svých představ). Pro spuštění proprietárních systémů, jako jsou Microsoft Windows, je k projektu \"coreboot\" nutný ještě tzv. \"payload\", který implementuje klasické funkce nutné pro jejich zavedení. V tomto případě lze použít SeaBIOS.", "section_level": 2}, {"title": "Legacy API.", "content": "Dalším úkolem BIOSu je poskytnutí rozhraní (tzv. API) pro základní ovládání počítače. Tyto základní funkce nejsou optimalizovány na rychlost, ale jsou univerzální v rámci platformy počítačů IBM PC kompatibilních. Využíval je zejména operační systém DOS, částečně též Windows pro DOS. Současné 32bitové a 64bitové systémy, jako jsou Windows NT (např. Windows XP, Windows 7), Linux, Mac OS X a další systémy, již BIOS nepoužívají a místo těchto základních funkcí BIOSu používají vlastní ovladače hardware.", "section_level": 2}], "src_summary": "Projekt coreboot (dříve známý jako LinuxBIOS) je open source software, který v počítači nahrazuje proprietární BIOS sloužící k zajištění startu počítače (). Projekt coreboot tak umožňuje vybavit počítač firmwarem, který je k dispozici včetně zdrojového kódu. Projekt coreboot je vyvíjen jako svobodný software pod hlavičkou Free Software Foundation. ", "tgt_summary": "Coreboot (Eigenschreibung: coreboot, ehemals LinuxBIOS) ist ein Projekt, welches zum Ziel hat, ein quell-offenes, freies BIOS zu entwickeln. LinuxBIOS wurde 1999 vom Los Alamos National Laboratory gestartet und Anfang 2008 in „coreboot“ umbenannt. Das Projekt ist unter der GNU General Public License lizenziert. ", "id": 2233667} {"src_title": "Athénské vévodství", "tgt_title": "Herzogtum Athen", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátek Athénského vévodství.", "content": "Prvním vévodou z Athén (nebo také z Théb) se stal v roce 1205 menší burgundský rytíř, který se účastnil čtvrté křížové výpravy, Otta de la Roche. Ačkoliv byl Otta znám jako „Athénský vévoda“, tak tento titul nebyl až do roku 1260 oficiálním titulem pro hlavu tohoto křižáckého státu. Zdejší Řekové nazývali athénské vévody „Megas Kyris“ (řecky \"Μέγας Κύρης\", \"Velký Lord\"), ze kterého se později vyvinula zkrácená podoba \"Megaskyr\". Athénské vévodství bylo původně vazalským státem Soluňského království, ale po pádu Soluně do rukou epirského despoty Theodora se Athény staly vazalským státem Achajského knížectví. Vévodství zabíralo poloostrov Attika a část Makedonie a sousedilo se Soluňským královstvím a později s Epirským despotátem, přičemž hranice se často hýbaly. K Athénskému vévodství nenáležely žádné ostrovy v Egejském moři, které byly v rukou Benátčanů, Athény si však udržovaly vliv nad latinským Negropontským panstvím. Budovy na Akropoli sloužily jako palác pro athénské vévody.", "section_level": 2}, {"title": "Katalánské dobytí.", "content": "Athénské vévodství držel ve svých rukou rod de la Roche až do roku 1308, kdy přešlo na Gautiera V. z Brienne. Gautier V. najal Katalánskou společnost, skupinu žoldnéřů založenou Rogerem de Flor k boji proti řeckým nástupnickým státům, Epirskémi despotátu a Nikájskému císařství, ale když se je v roce 1311 pokusil podvést a zabít, Katalánci ho v bitvě u Halmyrosu zavraždili a převzali kontrolu na Athénami. Následně zavedli katalánštinu jako úřední jazyk namísto francouzštiny a právo a zákony, které byly stejné jako Achajském knížectví a byly odvozené z byzantského práva nahradily katalánské. Syn Gautiera V. Gautier VI. se udržel jen v panství Argu a Nauplia, kde se stále považoval za legitimního athénského vévodu. V letech 1318 - 1319 Aragonci dobyli Siderokastron a jižní Thessálii a na těchto dobytých územích založili Neopatrijské vévodství, které se sjednotilo s Athénským vévodstvím. Zbytek Thessálie dobyli v roce 1337 Srbové.", "section_level": 2}, {"title": "Pád Athénského vévodství.", "content": "V roce 1379 Navarrská společnost, sloužící latinskému císaři Jacquesu de Baux dobyla Théby a část Neopatrijského vévodství. Mezitím se Aragornci zmocnili další části Neopatrie a Attiky. Po roce 1381 vévodství vládli Aragonští králové a to celých sedm let, kdy Athény koupil rod Acciaioli z Florencie. Roku 1390 byla obsazena rovněž Neopatrie. Od roku 1395 do roku 1402 Athény krátce kontrolovaly Benátky. Roku 1444 se Athénské vévodství dostalo pod vliv, morejského despoty Konstantina XI. a jeho dědiců na byzantském trůnu. V roce 1453 po pádu Konstantinopole se Athény staly součástí Osmanské říše a poslední ohniska odporu proti turecké moci dobyl sultán Mehmed II.", "section_level": 2}, {"title": "Vévodové z Athén.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rod de la Roche.", "content": "Rod de la Roche burgundského původu a pocházející z malého panství La Roche obnovila antické město Platóna a Aristotela jako uhlazené evropské rytířské město. Stát, který kolem Athén vybudovali se záhy stal nejsilnějším a nejmírumilovnějším křižáckým státem v Řecku. Poté co se moci v Athénském vévodství chopil rod de Brienne, se někteří členové klanu de la Roche vrátili na své panství nedaleko Paříže, ostatní však zůstali v Řecku ve východní části Attiky. Členové rodu de la Roche si poté změnili jméno, nejprve na Rosis, Rosas, Rokas a nakonec Papavasileiou a to v důsledku malé občanské války. Rod Papavasileiou však v Attice stále vlastnil velkou část majetku de la Roche.", "section_level": 2}, {"title": "Rod de Brienne.", "content": "Athénský sněm poté zvolil za nástupce Guye II. hraběte z Brienne, ale jeho majetek byl malý a navíc byl po bitvě s Katalánci sesazen. Jeho manželka poté krátce držela město. Jejich dědicové si nepřestali dělat na Athény nároky, ale jako athénští vévodové byli uznáváni jen v Panství Argu a Nauplia.", "section_level": 2}, {"title": "Aragonská nadvláda.", "content": "Připojení Athénského vévodství Katalánskou společností k aragonskému panství ve středozemí přišlo po popření nástupnictví nového athénského vládce po smrti posledního burgundského vévody.", "section_level": 2}, {"title": "Rod Acciaioli.", "content": "Florentský rod Acciaioli (také Acciajuoli) se vlády v Athénském vévodství zmocnil po odstranění Katalánské nadvlády, za výrazného přispění Navarrské společnosti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Athénské vévodství (katalánsky Ducat d'Atenes, francouzsky Duché d'Athènes, řecky Δουκάτον Αθηνών) byl jedním z křižáckých států, ustanovených křižáky po čtvrté křížové výpravě v dobytém Řecku.", "tgt_summary": "Das Herzogtum Athen war einer der Kreuzfahrerstaaten in Griechenland, die nach der Eroberung Konstantinopels während des Vierten Kreuzzugs gegründet wurden. In seinem Umfang entsprach das Herzogtum weitestgehend den heutigen Regionen Attika und Böotien, später reichte es bis nach Thessalien hinein.", "id": 505255} {"src_title": "Kosmas Indikopleustés", "tgt_title": "Kosmas Indikopleustes", "src_document": [{"title": "Nauka.", "content": "Na přelomu starověku a středověku se ve Východořímské (Byzantské) říši uchovávala bez přerušení souvislost s antickou kulturou a vzdělaností a proto byla většinově přijímána kosmologie Aristotelova. Někteří křesťanští učenci však přišli se snahou o křesťanskou kosmologii, která by byla v souladu s biblickými texty. Přívržencem této tzv. Syrské školy byl i Kosmas. Podle Kosmy se křesťan nesmí nechat unášet bludy pohanských filozofů, ale raději se vzepřít učení o kulatosti Země, protinožcích, pohybu Země a samostatném pohybu hvězd. Tyto bludy podle Kosmy totiž údajně souvisí s duševním pomatením, kterému propadli lidé při stavbě babylonské věže. Z Mezopotámie se podle něj přenesly do Egypta, kde se s nimi seznámili řečtí filozofové. Viditelná Země se podle Kosmy podobá velesvatyni zbudované Mojžíšem, v níž se nacházela Archa úmluvy obsahující podle víry Izraele kamenné desky s desaterem božích přikázání. Země má podle Kosmy tvar obdélníku, ploché desky, jejíž délka je dvakrát větší než šířka; obklopuje ji obdélníkový oceán, za kterým na východě žili lidé před potopou světa; tam se prý rozkládá ráj, tam pramení Nil, Eufrat, Tigris a Ganga, které protékají oceánem a poté se znovu vracejí na povrch. Oceán tvoří čtyři zálivy: Římský (Středozemní moře), Arabský, Perský a Kaspický. Křišťálové stěny svatostánku tvoří nebe, říši Kristovu a blažených. Sluncem, Měsícem i hvězdami pohybují andělé, kteří navíc vysílají na Zemi vítr. V noci Slunce zapadá za vysokou horu. Kosmův výklad je vrcholem středověké naivity v kosmologických otázkách. Přes svůj zdánlivý soulad s křesťanským učením však zůstal bez většího vlivu. Na západě bylo Kosmovo dílo neznámé, nikdy nebylo přeloženo do latiny. Ani v samotné Byzantské říši nedosáhlo většího ohlasu a byla tam nadále dávána přednost Aristotelovu učení.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "\"Christianike topografia\" (zřejmě z roku 547) je dílem, které popisuje obchodní cesty po tehdy známém světě, v němž se Kosmas na základě Bible pokusil vytvořit protiváhu Ptolemaiově, Aristotelem rozpracované antické soustavě – systém, který by byl v souladu s křesťanským učením. Pokoušel se sladit některé obecně geografické představy antiky s doslovnou interpretací biblického místopisu. Dílo obsahuje některé zajímavé informace o zemích, jež autor navštívil či alespoň poznal z doslechu (například o Číně). Kosmas Indikopleustes je kromě toho pravděpodobně autorem dalších čtyř, dnes ztracených knih o astronomii a kosmografii, o Písni písní a žalmech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kosmas Indikopleustés (doslova \"Indoplavec\", rozumí se \"Mořeplavec po Indickém oceánu\") byl alexandrijský kupec a později mnich Sinajského kláštera, který žil v 6. století a je autorem díla \"Christianiké topografia\" (\"Křesťanský místopis\"). V něm popsal země jižní Asie a západní Afriky, která poznal na svých obchodních cestách. Přišel v něm také s vlastním výkladem podoby Vesmíru a Země, kterou považoval za plochou obdélníkovou desku.", "tgt_summary": "Kosmas Indikopleustes ( „Kosmas der Indienfahrer“) war ein spätantiker Schriftsteller und Reisender aus Alexandrien und Zeitgenosse Kaiser Justinians I. Der wirkliche Name des Autors ist unbekannt; etwa seit dem 9. Jahrhundert nannte man ihn \"Kosmas Indikopleustes\".", "id": 852437} {"src_title": "Boris Hagelin", "tgt_title": "Boris Hagelin", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Švédský inženýr Arvid Gerhard Damm byl na začátku dvacátého století ve své zemi ředitelem naftové společnosti bratří Nobelových. Zároveň však byl spolu s Holanďanem Hugo Kochem autorem tří patentů pro šifrovací stroje. Na jejich výrobu měl ve Švédsku založenou firmu. O jejich vynálezy nebyl na trhu zájem, dokud se vývoje neujal Boris Hagelin.", "section_level": 2}, {"title": "První práce Borise Hagelina – dvacátá léta.", "content": "Roku 1922 se Boris Hagelin ujal práce na zjednodušení jednoho z otcových strojů, který vybavil klávenicí a žárovkami. Podobně to udělal u svého stroje Američan Edward H. Hebern. Díky těmto úpravám se zařízení podobalo německé verzi Enigmy od Artura Scherbia. Do roku 1929 dokázal Hagelin prodat generálnímu štábu Švédska mnoho šifrovacích strojů. Roku 1928 zemřel Hagelinův otec Bernard Damn.", "section_level": 2}, {"title": "Vylepšení strojů ve 30. letech.", "content": "Hagelin zařízení vylepšil elektrickým psacím strojem aby mohlo psát text přímo na pásku a roku 1934 vestavěl do stroje tiskárnu. Vyřadil tak zastaralé žárovky ukazující šifrovaný text. Usnadnil tím obsluhu, jelikož původně kontrola žárovek vyžadovala současnou práci dvou osob. Zařízení vážilo jen 16 kilogramů a vešlo se do malého kufru. Rychlost 200 znaků za minutu byla v té době nadstandardní.", "section_level": 2}, {"title": "Francouzská zakázka na „kapesní šifrovač“.", "content": "Francouzský generální štáb zaujal stroj natolik, že požádali o vytvoření miniaturního zařízení. Hagelin vyvinul čistě mechanický stroj který nevážil ani 1,5 kilogramu. Francouzi nakoupili ihned přes 5000 kusů těchto strojů, menších než tehdejší telefon. Stroj opět na principu Enigmy vyráběl heslo v průběhu šifrování. Uvnitř zařízení bylo na společné ose, šest kotoučů s různým množstvím pracovních poloh. Přesněji jich bylo 17, 19, 21, 23, 25 a 26. Při šifrování se jejich polohy rozcházely, čímž se při každém počátečním nastavení kotoučů, vytvářel jiný šifrovací kód. Tento kód byl neperiodický a dlouhý přes 101 miliónů znaků.", "section_level": 2}, {"title": "Emigrace do USA.", "content": "Na začátku druhé světové války absolvoval Hagelin riskantní emigraci přes Berlín a Vídeň do New Yorku. To vše kvůli strachu z Hitlera, který v témže roce obsadil Norsko, Holandsko, Belgii a Francii. Do emigrace propašoval kompletní dokumentaci a plány výroby stroje typu \"C-28\". Z New Yorku zamířil vynálezce do Washingtonu, aby se zde konečně setkal s vynálezce a kryptografem Wiliamem Fredericem Friedmanem. Pro řádné vyzkoušení se podařilo do konce září propašovat ze Švédska padesát šifrovacích strojů. Testy dopadly úspěšně, ale se strojem se muselo zacházet přesně podle návodu, jinak jeho stupeň bezpečnosti značně klesal. V případě, že se několikrát za sebou použilo stejné heslo, docházelo se k tomu samému. Zprávy šlo poté rozluštit metodou předpokládaných slov. Díky jediné rozluštěné zprávě by šlo odhadnout rozmístění vnitřních kotoučů stroje a ten by byl už nadále k ničemu. Jelikož však USA neměly nic alespoň srovnatelného, přistoupily na používání tohoto zařízení s několika vylepšeními od Friedmana. Od roku 1942 ho pod označením \"M-209\" vyráběla firma Smith-Corona Typewriter ve státě New York. Roku 1944 jich už bylo vyrobeno 140 000 kusů a Boris Hagelin se stal milionářem.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do Evropy.", "content": "Po válce obnovil Hagelin výrobu ve Švédsku, roku 1948 přemístil část výroby i prodeje do Švýcarska. Úplné přestěhování bylo ukončeno až o deset let později. Po válce začínal Hagelin 170 zaměstnanci a roku 1952 vznikl nový typ šifrovacího stroje \"CX-52\". Kotouče byly změněny a šlo je používat v libovolném pořadí (jako u Enigmy). Stejně tak se změnila i část pro tvorbu hesla. Zdvojnásobení počtu pracovních poloh u čtyřech nejmenších kotoučů dovolovalo komunikaci se starými typy stroje. Zařízení však mělo i druhý typ, kde počet pracovních poloh u kotoučů byl v prvočíslech. Délka hesla se tak zvýšila na 2,75 miliardy znaků. Přidalo se i zařízení pro snímání a tvoření textu do děrné pásky \"PEB-61\". V dalších letech se zařízení stále vyvíjelo. Stroje například umožňovaly nepravidelné pohyby kotoučů nebo přepisy do jiných jazyků.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj po Hagelinově smrti.", "content": "Roku 1983 Boris Hagelin zemřel. Byl tehdy jediným vynálezcem kryptografických zařízení, který na nich dokázal zbohatnout. Hagelinem založená firma \"Crypto AG\" sídlí nedaleko Zugu a pokračuje ve výrobě a modernizaci šifrovacích strojů a zařízení. Od začátku sedmdesátých let vyrábí zařízení, která využívají pro vytvoření hesla místo kotoučů posuvné registry.", "section_level": 1}], "src_summary": "Boris Hagelin (2. července 1892 – 7. září 1983) byl švédský inženýr, vynálezce a zlepšovatel šifrovacích strojů. Byl jediný vynálezce své doby, který na šifrování zbohatl.", "tgt_summary": "Boris Caesar Wilhelm Hagelin (* 2. Juli 1892 in Adschikent; † 7. September 1983 in Zug, Schweiz) war ein schwedischer Unternehmer und Kryptograph.", "id": 916902} {"src_title": "Verein für das Deutschtum im Ausland", "tgt_title": "Verein für Deutsche Kulturbeziehungen im Ausland", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Počátky Spolku pro Němce v zahraničí (Verein für das Deutschtum im Ausland) mají kořeny v habsburské monarchii. Habsburská monarchie se skládala mimo jiné z regionu, který byl později nazýván Jihovýchodní Evropou a sahal od Černovic (Czernowitz) až k Terstu (Triest), dále zahrnoval území na dolním a středním Dunaji až po Budapešť a Bratislavu. Centrum regionu se nacházelo v císařském městě Vídni. Mnohonárodnostní říše byla přirozeně poznamenána i mnohojazyčností, kulturní rozmanitostí, odlišnou ekonomickou vyspělostí a různými politickými hnutími, které ve vyhrocené formě dosahovaly až extrémních nacionalistických tendencí. Zrovna tak rozmanitá byla v monarchii i náboženská příslušnost: pravoslaví, římský katolicismus, protestantismus a judaismus. V této části monarchie žili, často po celá staletí, na větších i menších územích Němci: v Haliči (Galizien), Bukovině (Bukowina), Besarábii (Bessarabien), Dobrudži (Dobrudscha), Sedmihradsku (Siebenbürgen), Satu Mare (Sathmar), Banátu (Banat), Bačce (Batschka), Švábském Turecku (Tolna, Baranya a Somogy), v otevřených horských oblastech, Bakoňském lese (Bakonywald), Slavonii (Slawonien), Sremu (Syrmien), Spiši (Zips) a Kočevsku (Gottschee). Po prohrané bitvě u Solferina (1866) se německá část obyvatelstva dostala v pohraničních oblastech a v jazykových ostrovech vlivem maďarizace, italianizace a čechizace do defenzívy. Založením Německého školského spolku (Deutscher Schulverein) reagovali jeho představitelé na potlačování němčiny a německé kultury v těchto tzv. ohrožených oblastech (Schutzgebiet). Podobná seskupení a spolky na ochranu rakouského školství vznikaly také v Německé říši. Vzhledem k tomu, že rakouský spolkový zákon centrální organizaci s německými spolky nepovoloval, došlo o rok později v Berlíně 15. srpna 1881 k založení Všeobecného německého školského spolku (Allgemeiner Deutscher Schulverein), který zastřešil německé pobočky rakouského Schulvereinu. U zrodu spolku stál Heinrich Gotthardt von Treitschke a Theodor Mommsen. Až do první světové války měl v oblasti německých menšin stěžejní význam Alldeutscher Verband (Všeněmecký svaz) a Allgemeiner Deutscher Schulverein (později VDA) stál v jeho stínu. V roce 1891 založený a 1894 reorganizovaný „Alldeutsche Verband“ se ale postupně odklonil od liberálního nacionalismu k pangermánskému rasismu. Jeho podpora směřovala v habsburské monarchii k německým obranným spolkům (Schutzverein) v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, na jihovýchodě spolku Südmark, v Maďarsku do německých jazykových oblastí na Slovensku, do Sedmihradska a Banátu. Až do roku 1914 podporoval na 600 000 členů nějakým způsobem organizovaných v německých nacionálních obranných spolcích. První aktivity Všeobecného německého školského spolku proto směřovaly na pomoc maďarizací postižených sedmihradských Sasů kolem center Bistrita (Bistritz), Brašov (Kronstadt), Cluj Napoca (Klausenburg), Medias (Mediasch), Sebes (Seh besh'), Sibiu (Hermannstadt), Sighisoara (Schassburg) a v západní části země tzv. banátským Švábům s centrem v Timisoáře (Temeschwar). Podpora německých menšin probíhala především prostřednictvím zřizování škol a knihoven, finančních příspěvků na nákup německy psaných knih a financováním učitelů na německých školách.", "section_level": 1}, {"title": "Verein für das Deutschtum im Ausland.", "content": "V roce 1908 se zformoval z berlínského školského spolku „Verein für das Deutschtum im Ausland, Schulverein e. V.”, který se členil na místní odbočky, okresní a zemské svazy. Zakládány byly i ženské a dívčí skupiny. VDA se prezentoval jako nepolitická organizace, jež se soustředila na ochranu a péči 30. mil. Němců žijících mimo hranice Německé říše. Udržováním a navazováním vztahů mezi organizacemi německého obyvatelstva v zahraničí a v Německé říší přispíval k péči o německý jazyk a německou kulturu. Zároveň se snažila rozvíjet životně důležité zájmy všech Němců na celém světě. Uvnitř státu se VDA o to pokoušel „slovem i písmem” pořádáním přednášek, vydáváním čtvrtletního časopisu «Das Deutschtum im Ausland» (Vierteljahrshefte des Vereins für das Deutschtum im Ausland 1909-1919) a vydávaným věstníkem VDA (Mitteilungen des VDA). V zahraničí zřizoval VDA německé školy, školky, knihovny, zprostředkovával německé učitele, duchovní a lékaře, poskytoval stipendia nemajetným a chudým Němcům, rady a informace také z hospodářských oblastí a pomáhal navazovat osobní vztahy mezi Němci v zahraničí a uvnitř říše. Do první světové války činily výdaje VDA na péči o němectví 3,5 mil. marek. Finančním přispěním zajistil chod nebo výstavbu stovek školek a škol nejen ve válečných oblastech německého Rakouska, ale také mnoha německých škol v Jižní Americe a v Jižní Africe. Sta tisíce VDA financovaných knih obohatilo německé knihovny. Dále se mohl spolek pochlubit zajištěním dvěma sty pracovních učitelských míst skrze zřízenou učitelskou zprostředkovatelnu. Členská základna z roku 1881 vzrostla z 1 300 do roku 1914 na 60 000 a přes 250 německých měst a obcí finančně VDA sponzorovalo. Roční členský příspěvek činil 3 M a zaplacením jednorázového poplatku 100 M získal německý občan celoživotní členství.", "section_level": 1}, {"title": "Podpora němectví v zámoří.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Orient.", "content": "V Istanbulu (Konstantinopel) se Němci sdružovali kolem zátoky Zlatý roh a to ve spolcích «Dürerbund», «Deutscher Ausflugsverein», «Teutonia», dále zde fungovala od roku 1868 německá škola, mateřská škola a německá vyšší reálka s hospodářskou školou «Deutsche Oberrealschule» (dnes Deutsche Schule Istanbul, Özel Alman Lisesi), která patřila k největší a nejdůležitější škole v celém Orientě. Školní tělocvičnu využíval i zdejší «Deutscher Turnverein» a v roce 1916 založený spolek pro mládež «Deutscher Pfadfinder». V roce 1852 byl vybudován také německý špitál. Pro německou menšinu vycházely od roku 1908 noviny Osmanischer Lloyd. Na západě Alžírska v provincii Oran se nacházela před první světovou válkou pruská osada La Stidia a ve vnitrozemí pět kilometrů od města Arzew osada «Sainte-Léonie». V Alexandrii VDA podporoval v roce 1912 otevřený «Deutsches Seemannsheim», který sloužil zpravidla k ubytování námořníků, ale také k trávení volného času jako klub s knihovnou. Jinak se v Alexandrii těšil velkému zájmu příkladný německý špitál (Deutsches Hospital) fungující ve městě již od roku 1858 (1909 nová budova) a evangelická německá škola s mateřskou školou. Školu podporoval i stát a to roční subvencí 3 320 M. Mimo evangelické školy zde provozovala Kongregace Milosrdných sester svatého Karla Boromejského katolickou školu a nadace z Káhiry starobinec „Kaiser-Wilhelm-Greisenasyl” (nyní Pelizaeus-Heim). V Káhiře se nalézal německý špitál, škola se školkou a chlapecký internát. Škola i internát byly otevřeny všem registrovaným náboženstvím. Stejnou školu jako v Káhiře uvedl v Jeruzalémě do života evangelický Jerusalemsverein. Katolický spolek «Deutsche Verein vom Heiligen Land» založil při hospici sv. Pavla (St. Paulus-Hospiz) v roce 1908 katolický učitelský seminář a chlapeckou školu s německým vyučovacím jazykem. Po absolvování tříletého studia pak učitelé nastupovali bezplatně na tříletou službu v misionárních školách po celé Palestině. K tomu ještě fungovaly ve městě dvě německé dívčí školy s podobným zaměřením. Další protestanské školy se pak nacházely v kolonii Haifa, Jaffa, Sarona, Wilhelma, Betlehem-Galiläa (Tempelgesellschaft). Pro kolonie Haifa, Sarona a Wilhelma, kde žilo asi 850 Němců, se uvažovalo o stavbě německého špitálu. V Bejrútu se mohly v němčině vzdělávat jen děvčata na dvou dívčích školách diakonie Císařských sester (Kaiserswerther Diakonie), chlapecká byla zrušena. Ve Smyrně řádové sestry obývaly dům diakonie a provozovaly dívčí školu s německým internátem a sirotčincem, chlapeckou školu vedl profesor Meyerstein (zrovna tak státem a VDA dotovaná). Vedle těchto ve Smyrně působila ještě německo-řecká škola.", "section_level": 3}, {"title": "Asie, Severní Amerika, Austrálie a Oceánie,.", "content": "V roce 1898 propachtoval čínský císař území Kiautschou Německému císařství (Deutsche Schutzgebiet Kiautschou), které zde v poměrně krátké době vybudovalo prosperující přístav Tsingtau s loděnicemi, nádražím a několika továrnami. Nechyběla ani kasárna s vojenskou infrastrukturu, nemocnice, soud, univerza a školy, protestantský kostel, pošta, elektrárna, dceřiná společnost Německo-asijské banky a budova úřadu vlády. Největší význam v Číně měla německá škola «Kaiser-Wilhelm-Schule» založená roku 1895 v Šanghaji, k ní přibyla v roce 1912 německá zdravotně-inženýrská škola pro čínské obyvatelstvo s jazykovým kurzem, mimo Šanghaj pak následovaly školy: v roce 1899 v Tsingtau (Qingdao), 1913 v Hankou a 1914 v Jinanfu, 1925 v Shenyang, 1927 v Harbin, 1933 v Nanjing. V roce 1914 Němci v Pekingu založili «Deutscher Schulverein Peking» se školou, která sídlila v budově banky (Deutsch-Asiatischen Bank). Dalšími chráněnými územími Německého císařství byly Německá Nová Guinea, Marshallovy ostrovy, Nauru, Samoa, Karolíny, Palau a Mariany. V kanadském Winnipegu sídlila německá menšina s misionářskou stanicí oblátů, kteří vydávali německé noviny «West-Canada».", "section_level": 3}, {"title": "Afrika.", "content": "Mezi chráněná území na africkém kontinentě patřily: Německá jihozápadní Afrika, Německá východní Afrika, Wituland, Kamerun a Togoland, přičemž Německá jihozápadní Afrika byla jedinou německou kolonií, kde se ve velkém počtu usidlovali němečtí osadníci. Jako v každé kolonii budovali Němci potřebnou infrastrukturu, přístavy a misionářské základny. S tím souvisela výstavba železnice, silnic, pošt a telegrafu. Němci pro africké obyvatelstvo vytvořili ucelený vzdělávací systém od základního školství až po odborné vzdělávání. V Africe působili němečtí pedagogové vyučující podle německých osnov a učebnic. Povinnou školní docházku pro bílé děti od 6 do 14 let zavedla Německá jihozápadní Afrika 20. října 1906. Německá vyšší reálná škola ve Windhuku nesla název «Kaiserliche Realschule» a s výukou započala v roce 1909. V Hermannsburgu započala s německou výukou evangelická misionářská stanice (Hermannsburger Mission) v roce 1849 pod názvem «Missionsanstalt Hermannsburg» (1890 Johannesburg, 1883 St. Martini-Schule Kapstadt). Americká Phelps-Stokesova komise se v roce 1924 ve své reportáži zmínila: „...že pokud jde o školství, Němcům se povedl (míněno v koloniální Africe) hotový zázrak.“", "section_level": 3}, {"title": "Latinská Amerika.", "content": "V 19. století zakotvilo 90 procent německých vystěhovalců v Latinské Americe - jih Brazílie (Blumenau, Pomerode, Domingos Martins), severovýchod Argentiny, Paraguay, Uruguay a jih Chile. V Mexiku se sdružovali Němci a Rakušané kolem novin «Deutsche Zeitung in Mexiko», které vydávali bratři Müllerovi s redaktorem Theodorem Schumacherem, německé školy (1901 Humbolt-Schule) a spolku «Viribus Unitis» (heslo císaře Františka Josefa I. «Spojenými silami»). Noviny vycházely od roku 1883 dvakrát týdně a od roku 1914 třikrát do týdne. V Brazílii se těšily zájmu Hamburger Nachrichten vydávané v portugalštině a na jihu země, kde sídlila silná německá menšina, «Der deutsche Ansiedler». Z Porto Alegre obdržel spolek 200 000 M na Červený kříž a pro ve válce osleplé vojáky 35 000 M. Místní německá kolonie posílala měsíčně 6 000 M na projekty pro nezaměstnané a 1 000 M spolek vydával na rozdělování potravin. Kolem misionářských stanic na řekách Piratiny a Yjuhy vznikl svaz «Serra-Schulverband» sdružující německé školy v pralese. Obzvláště na jihu existovalo kolem stovky německých spolků (školských, učitelských, pěveckých, turnerských, střeleckých atd.) a vystěhovaleckých společností se zastoupením v Hamburgu. V Chile si němečtí kolonisté založili v roce 1854 v Osorno nejstarší německou školu na území Jižní Ameriky (následovaly Valdivia 1856, Valparaíso 1857, Puerto Montt 1858, La Unión 1860, Los Angeles 1882, Temuco 1887, Concepción 1888, Santiago 1891, Gorbea 1906, Puerto Varas 1906, Frutillar 1906, Punta Arenas 1907, Villarica 1910, Huefel Comuy 1910, Liceo Alemán de Santiago 1910) a vydávali «Deutsche Zeitung für Chile». Předválečným centrem německé menšiny se stalo město Valdivia. V Santiago de Chile založila studentská německá mládež během svého studia buršácký spolek «Burschenschaft Araucania». Na území Venezuely v kolonii Tovar započali němečtí přistěhovalci se školním vyučováním v roce 1841, výstavba malého kostelíka proběhla v roce 1844 a při něm také probíhala privátní evangelická výuka. S osazením německého učitele nastávaly pro nelehké životní podmínky neustále těžkosti a to i za finančního přispění spolku a dotování platu učitele říší. Vlastní školní budovy se dočkali osadníci až na přelomu let 1916/17.", "section_level": 3}, {"title": "Válečná pomoc Jižnímu Tyrolsku.", "content": "Po rozpoutání útoku italských vojsk 23. června 1915 započala rakousko-uherská vláda s evakuací místního obyvatelstva. Již 3. srpna 1915 referoval Innsbruck, že v Tyrolsku se nachází přibližně 13 000 italsko-tyrolských uprchlíků. Z toho se jich 2 000 nacházelo v Innsbrucku, 5 000 ve 160 jiných německo-tyrolských obcích a 6 000 v italských obcích, především kolem Nonsbergu na sever od Trientu. Přibližně 90 000 našlo útočiště v Salzburgu, Horním a Dolním Rakousku, v Čechách, na Moravě a v Uhrách. V této evakuované oblasti Trentino-Südtirol se nacházely i německé menšiny, které VDA podporoval. Dne 24. května (o svatodušním úterý) začali Italové odstřelovat obec Lusern (italsky Luserna), kde se po odchodu mužské populace na frontu nacházelo staré a nemocné obyvatelstvo, ženy a děti. Podle výpovědi uprchlíků se pod palbou ocitla i německá škola. V železničním transportu s obyvateli Lusernu, který směřoval do Ústí nad Labem, se nacházeli také uprchlíci z oblasti kolem Lafraunu (italsky Lavarone), Vielgereuthu (italsky Folgaria), Torbole (italsky Nago-Torbole) a několik z Trientu (italsky Trento). Správou zóny „Hinterland” byly pověřeny státní úřady (v oblasti civilního obyvatelstva a neválečných záležitostí), kdežto vojenskou agendou se zabývalo c. k. válečné ministerstvo a ministerstvo obrany. Stát Rakousko-Uhersko poskytoval na osobu a den podpůrný sociální příspěvek v hodnotě 90 haléřů, financoval lékařské ošetření, staral se i o zajištění církevní péče, zajišťoval potraviny, ošacení, obuv, deky a slamníky. V Innsbrucku byl založen nestátní pomocný výbor „Landeshilfs- und Auskunftsstelle für die Tiroler Kriegsflüchtlinge” a ve Vídni fungoval „Hilfskomitee für die Flüchtlinge aus dem Süden”. V časopise «Das Deutschtum im Ausland» vydal VDA velmi podrobný článek k situaci v Jižním Tyrolsku (Von den südtirolischen Kriegsflüchtlingen), kde referoval o založení svého dobrovolného fondu na pomoc uprchlíkům z Jižního Tyrolska - Kriegshilfe für Südtirol. Z popudu předsedy spolku byl 19. června 1915 zřízen fond Válečné pomoci Jižnímu Tyrolsku a ze svého rezervního fondu VDA okamžitě poskytl na válečnou pomoc 2 000 M. Během několika týdnů se fond díky privátním sbírkám rozrostl o další tisíce, takže mohly být finanční prostředky rozeslány výborům ve Vídni a v Innsbrucku, dále pomocnému výboru v Ústí nad Labem a dalším dobrovolným organizacím zřízených v místech ubytování tyrolských uprchlíků. Od poloviny měsíce září zajistil VDA pro německy hovořící tyrolské obyvatelstvo pastora z obce St. Felix, který cestoval šest dní v týdnu po obcích a v neděli se vracel na děkanát v Ústí nad Labem k vyřízení písemné agendy. Zrovna tak se staral o zřízení německých mateřských škol, obecných škol, jejich vybavení, převzal za německé uprchlíky úhradu školného, poskytl učebnice a hradil další finanční částky související s německou výukou. Finanční pomoc se nevztahovala jen na uprchlíky z Lusernu. Díky místní skupině VDA-Mainz se nezapomnělo ani na pomoc o vánocích. Část fondu byla ponechána pro období návratu do zničených obcí a k financování obnovy škol.", "section_level": 2}, {"title": "Meziválečné období a cesta k národnímu socialismu.", "content": "VDA prošel od svého vzniku 15. srpna 1881 (Allgemeiner Deutscher Schulverein) rušnou historií. Na přelomu 19. a 20. století se spolek orientoval na podporu vědeckého bádání v oblasti německého folklóru, svoji pozornost zaměřoval na německou místní a regionální historii, na zkoumání německých dialektů atd. Národní německé zvyky a obyčeje, pohádky, bájesloví a písně byly úzce spojeny s Němci obývaným prostorem. Po ukončení první světové války v únoru 1918 formuloval VDA svoji činnost v tzv. Bamberské deklaraci (Bamberger Erklärung), která spočívala v následování předválečných cílů a tento trend zakotvil ve stanovách: V roce 1922 se VDA dělil na 12 zemských svazů a svaz Rakousko. Každý zemský svaz měl na starost určitou oblast. Například zemský svaz VDA-Hamburg byl patronem etnických Němců v zámoří. S německými obrannými spolky v ČSR spolupracovaly především zemské svazy VDA Bavorsko, Sasko a Slezsko. V roce 1925 došlo k založení Německého ochranného svazu (Deutscher Schutzbund, DSB), který si kladl za cíl mimo jiné i vlastenecký a národní vědecký výzkum (Heimat- und Volksforschung). V letech 1924-33 vydával VDA jednou do měsíce časopis «Deutsche Welt» (Německý svět) s podtitulkem «Monatshefte des Vereins für das Deutschtum im Ausland», který byl upraven v roce 1929 na podtitulek «Monatshefte des Volksbundes für das Deutschtum im Ausland. Časopis se zaměřoval podle titulu na „volksdeutsches Kultur- und Geistesleben”. Deutsche Welt redigovali: Friedrich Carl Badendieck a Dr. Karl Erich Krack. Nakladatelství a zásilkový obchod sídlil v Drážďanech (Versandbuchhandlung des VDA - Wirtschaftsunternehmen, Dresden, Wilsdruffer Str. 16) a sídlo VDA se nacházelo v Berlíně (Berlin W 62, Kurfürstenstraße l05). Knižní zásilkový obchod v Drážďanech zásoboval členskou základnu tiskovinami a knihami. V roce 1926 vyšly například: Wanderheime der Jugend (Mládežnické turistické ubytovny) od Carla Brossmera, Das Deutschtum in Chile Německo-chilského svazu, Der Deutsche und das Rheingebiet, Austria Hotelbuch, brožura Sudetendeutscher Hochschulfürer vydaná II. okresem Německého studentstva (Sudetendeutsche Studentenschaft), která mapovala všechny německé sudetské vysoké školy, obranné spolky, studentské spolky, spojení, knihovny nebo hospodářská zařízení atd.", "section_level": 1}, {"title": "Sudetští Němci a nové Československo.", "content": "V novém Československu VDA spolupracoval nejen s politickými a německými diplomatickými kruhy, ale hlavně s nacionálními „obrannými“ spolky a organizacemi „sudetoněmeckého hnutí v zahraničí“. VDA měl území Československa rozděleno do 24 oblastí, kde pořádal čtyřleté semináře (celkem deset), které ročně proškolily 270 völkisch učitelů. Českoslovenští Němci stáli (co se finanční podpory týče) za německými menšinami v Polsku a Tyrolsku hned na třetím místě. Například v roce 1926 obdrželi 110 000 RM, v roce 1927 96 000 RM a v roce 1928 150 000 RM. Konkrétně Hlučínsku poskytl VDA-Landesverband Oberschlesien 3 000 RM, DKV věnoval VDA-Landesverband Niederschlesien 41 000 RM a VDA-Landesverband Bayern svazu Němců v Pošumaví (Deutscher Böhmerwaldbund) 108 000 RM. Finanční prostředky od říšskoněmeckých vědeckých institucí a ministerstev putovaly nejprve na konto VDA a ten je předával určeným adresátům. VDA dotoval převážně školské záležitosti a stavby škol (např. škola ve Frýdku/Friedek). Dále posílal do ČSR značné množství knih a tištěný materiál. Podporoval ve svazech působící německé akademiky, kterým hradil přednáškovou, badatelskou a publikační činnost. Zrovna tak se finanční úhrada týkala nákladů na soudní procesy s německými politickými činiteli.", "section_level": 2}, {"title": "Volksbund für das Deutschtum im Ausland.", "content": "V roce 1931 se konalo v Postupimi k 50. výročí založení VDA slavnostní shromáždění a v odpoledních hodinách průvod městem, kterého se účastnili zástupci všech německých svazů sdružujících Němce v zahraničí. V roce 1932 měl VDA 27 zemských svazů (Landesverband), 3 200 místních skupin (Ortsgruppe) a 5 500 školních skupin (Schulgruppe), které se věnovaly německým obecním školám, mateřským školám, knihovnám a vědeckým či uměleckým institucím v zahraničí. V roce 1933 patřil spolek VDA k těm několika málo organizacím, které nacisti nezakázali nebo nezglajchšaltovali. Hlavně z toho důvodu, že NSDAP v této době ještě nedisponovala dostatečným množstvím podobně působících mezinárodních organizací. Už v době Výmarské republiky byl totiž VDA „semeništěm” protirepublikánů, kteří do pohraničních a jazykových oblastí s německou menšinou šířili velkoněmecký nacionalismus. S nástupem národního socialismu v Německu následovala i reorganizace dosavadního řízení VDA. Na výročním shromáždění v Pasově v roce 1933 došlo jednak ke změně názvu z „Verein” na „Volksbund”, ale také k přijetí nového znaku modré chrpy. Modrá chrpa (oblíbená květina Otto von Bismarcka) symbolizovala navázání na tradice všeněmeckého hnutí Georga von Schönerera a spojení rakouského mocnářství s německým císařstvím. Propagace všeněmeckého hnutí se objevila i během slavnostního průvodu městem. Účastníci průvodu nesli například transparent, na kterém byla vyobrazena „Německá říše” (Deutsche Reich) s počtem obyvatel 64 milionů a „německé pohraniční oblasti” (Deutsche Grenzland) s počtem obyvatel 16 milionů. Pod vyobrazenou mapou se mezi dvěma hákovými kříži nalézal nápis „Velké Německo - 80 milionů se probouzí” (Gross-Deutschland. 80 Millionen erwachen.) Novým svazovým předsedou se stal Hans Steinacher (VDA Bundesleiter 1933-1937), který před tím působil ve školním spolku Ostmark založeném na obranu před italianizací Jižního Tyrolska. Po úpravě stanov a zavedení vůdcovského principu jmenoval Steinacher představitele hlavních výborů (Bundesrat a Bundesring). Do kompetence členů rady náležela i péče o němectví v určité zahraniční oblasti: Nordosten - Hans Helferich, Südosten - Hermann Ullmann, Süden - Karl Maßmann, oblasti na západ od říše - Robert Ernst, němectví v zámoří - Johann Wilhelm Mannhardt, Baltikum - Heinrich Schulze, Litavsko (Memelland) - Theodor Oberländer, etničtí Němci v Polsku - Reinhard Fritsch a Sudety - Fritz Bürger. Na základě přijetí árijského paragrafu vydával VDA svým členům průkazy o jejich německém původu (Deutschstämmigkeitsaußweiss). V lednu 1934 pořádala VDA-mládež (VDA-Jugend) ke Dni chrpy (Kornblumentag) zimní dobročinnou sbírku (Winterhilfswerk) s prodejem chrp. Pod vedením VDA říšského vedoucího propagandy Ericha Klinghammera předala mládež VDA a HJ říšskému prezidentu (Reichspräsident) kytici chrp a říšskému kancléři (Reichskanzler) z chrp sestavený hákový kříž.", "section_level": 2}, {"title": "Volksdeutsche Mittelstelle.", "content": "V roce 1937 se Steinacher střetl s Hitlerem kvůli opačnému názoru na otázku Jižního Tyrolska, což mělo za následek jeho propuštění. Hitler svěřil péči o „Volkstumsarbeit” svému zástupci Rudolfovi Hessovi, který měl zajistit, aby nová říšská zahraniční politika nebyla ovlivňována „horlivci” mezi etnickými německými skupinami. Jakmile se ale SS (Schutzstaffel) podařilo jmenovanou radu VDA z roku 1937 odstavit na vedlejší kolej a nahradit ji bezvýhradně poslušnou Volksdeutsche Mittelstelle (VoMi), staly se za národnostní politiku (Volkstumspolitik) odpovědné ozbrojené jednotky NSDAP. Hlavnímu úřadu Volksdeutsche Mittelstelle (VoMi) byly podřízeny: zastřešující organizace Volksbund für das Deutschtum im Ausland (VDA) a Bund Deutscher Osten, kulturně politická zařízení Deutsches Ausland-Institut (DAI), Deutsche Akademie (DA) a na koordinaci financí zaměřená společnost Deutsche Stiftung (DS). Zařazení německých sudetských spolků do NS-struktury přinesly zářijové a říjnové dny roku 1938. Například BdD byl nejprve sloučen s Deutscher Heimatbund. Později tvořil společně s DKV „sudetské oddělení“ Bund Deutscher Osten (BDO) a vydával měsíčník Sudetendeutsche Monatshefte (redaktor Wilhelm Pleyer). Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava na podzim roku 1939 připadl veškerý majetek hospodářských a družstevních organizací Svazu Němců východu (BDO), který spadal pod vedení VDA.", "section_level": 2}, {"title": "Verein für Deutsche Kulturbeziehungen im Ausland e. V..", "content": "Na základě rozhodnutí Spojenecké kontrolní rady ze dne 10. října 1945 (Kontrollratsgesetz Nr. 2) o zákazu nacistické organizace NSDAP včetně jejích přidružených organizací byly spolky VDA a Volksdeutsche Mittelstelle prohlášeny za nezákonné. Současně jejich majetek podléhal konfiskaci. Přijetím ústavy Spolkové republiky Německa z roku 1949 (Grundgesetz) vešel v platnost zákon č. 16, který rušil rozhodnutí Spojenecké kontrolní rady a na území NDR tato situace nastala z rozhodnutí Rady ministrů SSSR ze dne 20. září 1955. V roce 1955 se na obnovení a znovuvybudování VDA (Mnichov) podíleli: právník Dr. Fritz Josef Berthold, ústavní právník Dr. Hans Nawiasky, zemský předseda Německé odborové federace a člen SPD Max Wönner, náměstek SPD a poslanec zemského sněmu Waldemar von Knoeringen, ministr zemědělství Dr. Alois Hundhammer a člen SPD Dr. Wilhelm Hoegner (později předseda vlády Svobodného státu Bavorsko) a Peter von Siemens. Na obnově se podíleli i bývalý člen NSDAP a Říšského sněmu v Berlíně Hans Neuwirth (po roce 1945 člen Sudetoněmeckého krajanského sdružení a Witikobundu), bývalý člen NSDAP a v letech 1934-1937 předseda (Reichsführer) svazu Bund Deutscher Osten Theodor Oberländer (po roce 1945 vůdčí osobnost svazu Bund der Heimatvertriebenen und Entrechteten, CDU a pravicově extrémistické společnosti „Gesellschaft für Publizistik\") a zakládající člen spolku bývalých důstojníků Waffen-SS „Hilfsgemeinschaft auf Gegenseitigkeit der Angehörigen der ehemaligen Waffen-SS” Hans Wissebach. Prvním spolkovým předsedou v letech 1955-1958 byl zvolen bývalý říšský kancléř Výmarské republiky Dr. Hans Luther, kterého vystřídal od roku 1958 do roku 1967 právník a člen CDU Hans Egidi. Až do roku 1977 působil ve funkci spolkového předsedy bývalý obhájce při Norimberských procesech Dr. Rudolf Aschenauer. Dozorčí radě předsedal v letech 1958-1968 Dr. Wenzel Jaksch, ve které seděl v letech 1977-1981 Peter Achtmann a na konci 70. let a začátkem 80. let Günther Deschner. Valné shromáždění v roce 1998 rozhodlo o novém názvu organizace \"Verein für Deutsche Kulturbeziehungen im Ausland e. V. (VDA). K 125. výročí založení v roce 2006 se konalo slavnostní shromáždění v Mnichově v Sudetoněmeckém domě (Sudetendeutsches Haus). Na slavnostním shromáždění u příležitosti 130. výročí založení konaném v Berlíně v roce 2011 promluvil bývalý biskup rumunské evangelické církve Prof. Dr. D. Christoph Klein. Za finančního přispění VDA v roce 2012 se podařilo vydat Sborník německého tisku v zahraničí (Handbuchs der deutschsprachigen Presse im Ausland).“ Předsedou spolku je od roku 2013 Dr. Tammo Luther. Verein für Deutsche Kulturbeziehungen im Ausland vydává od roku 1968 časopis GLOBUS. Zemské svazy Svazy německých spolků v Německu Svazy německých spolků v zahraničí", "section_level": 1}, {"title": "Obrazová galerie.", "content": "1. Kovový odznak VDA Schaßburg distribuovaný v letech 1934-1939. 2. Dřevěný odznak VDA (holčička) distribuovány dne 9. 3. 1935 (Hilfswerk). 3. Detmold - Rusko-německé muzeum (Russlanddeutsches Museum) 4. Děti Povolžských Němců před školou v oblasti hladomoru, kde podle odhadu zemřelo na sto tisíc německých kolonistů (1933). 5. Památník vystěhovalým Povolžským Němcům z Hesenska v obci Biebrich (Wiesbaden). 6. Německá škola v Praze (Praha-Jinonice, Schwarzenberská 700/1). 7. Povolení k užívání německé vlajky v koloniích z roku 1912. 8. Trentino-Jižní Tyrolsko - Německý hostinec v osadě Kasern (u Prettau) (Bolzano, Itálie). 9. VDA přívěšek z distribuce 24-25. 6. 1939, vyobrazen znak chrpy a svastika.", "section_level": 1}], "src_summary": "Verein für das Deutschtum im Ausland (česky \"Spolek pro Němce v zahraničí\") vznikl v roce 1908 z německého školského spolku Allgemeiner Deutscher Schulverein. Po první světové válce zaujal vedoucí pozici v péči o etnické Němce v zahraničí, kde se zasazoval o posílení jejich hospodářských, sociálních a kulturních pozic. Další rovinou VDA činnosti bylo šíření významu německých menšin pro německý národ žijící uvnitř Německé říše. Na výročním sjezdu VDA v Pasově (1933) došlo nejen k odsouhlasení změny dosavadního názvu na Volksbund a k přijetí nového znaku modré chrpy, ale také k prosazení vůdcovského principu a árijského paragrafu. V letech 1937–1938 byl spolek NS-zglajchšaltován. Po obnovení spolku v roce 1955 nese název Verein für Deutsche Kulturbeziehungen im Ausland (Spolek pro německé kulturní vztahy v zahraničí).", "tgt_summary": "Der Verein für Deutsche Kulturbeziehungen im Ausland e. V. (VDA) ist eine Kulturorganisation in Deutschland. Der Verein versteht sich als kultureller Mittler und Bindeglied zwischen den in aller Welt lebenden Deutschen, zu denen er vielfältige Kontakte unterhält, und dem deutschen Mutterland. Der VDA sieht es als seine Aufgabe an, die deutsche Sprache und Kultur im Ausland durch die Unterstützung eines intensiven Jugendaustausches, auslandsdeutscher Einrichtungen wie z. B. Schulen und Kindergärten sowie auslandsdeutscher Medien und Publikationen zu fördern. Der Verein hat eine lange Geschichte mit vielen Umbenennungen hinter sich. 1881 als \"Allgemeiner Deutscher Schulverein zur Erhaltung des Deutschtums im Auslande\" gegründet, 1908 umbenannt zum \"Verein für das Deutschtum im Ausland, Schulverein e. V.\" dann 1933 umbenannt zum \"Volksbund für das Deutschtum im Ausland\". Nach dem Zweiten Weltkrieg, 1955 unter dem Namen \"Verein für das Deutschtum im Ausland\" aktiv, 1970 umbenannt in \"VDA – Gesellschaft für Deutsche Kulturbeziehungen im Ausland\" und schließlich, seit 1998 der aktuelle Name \"Verein für Deutsche Kulturbeziehungen im Ausland e. V. (VDA)\". ", "id": 1900691} {"src_title": "WordPress", "tgt_title": "WordPress", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jméno WordPress navrhla přítelkyně hlavního vývojáře Matta Christine Sellecková. Jednotlivá vydání systému jsou pojmenována po známých jazzových hudebnících (např. „Mingus“ po Charlesu Mingusovi). V roce 2010 byla autorská práva na značku WordPress předána Mattem Mullenwegem do rukou nově založené neziskové organizace „The WordPress Foundation“ pro zachování pokračování vývoje CMS WordPress i v případě, že by se Matt či Automattic přestali z jakéhokoli důvodu WordPressem zabývat. Na WordPress přešlo mnoho uživatelů poté, co společnost Six Apart změnila v roce 2004 licenci systému Movable Type.", "section_level": 1}, {"title": "WordPress 1.5.", "content": "Verze 1.5, vydaná v polovině února 2005 pod kódovým označením „Strayhorn“ po Billym Strayhornovi, přinesla možnost vytvářet statické stránky. To byl první krok k vytvoření plnohodnotného publikačního systému. Další novinkou byla šablona umožňující uživatelům snadno aktivovat a deaktivovat pluginy na jejich webových stránkách. WordPress 1.5 byl také vybaven novým výchozím tématem vzhledu s kódovým označením „Kubrick“ po Stanley Kubrickovi, autorem tohoto tématu je Michael Heilmann.", "section_level": 2}, {"title": "WordPress 2.6.", "content": "15. července 2008 byl vydán WordPress 2.6, který přišel s těmito novými vlastnostmi: Vývojáři se také mnohem více zaměřili na bezpečnost, takže po výchozí instalaci je většina potenciálně nebezpečných funkcí vypnuta.", "section_level": 2}, {"title": "WordPress 2.7.", "content": "Verze 2.7 redakčního systému WordPress nese označení Coltrane podle jazzového saxofonisty Johna Coltraneho a přináší následující novinky:", "section_level": 2}, {"title": "WordPress 2.8.", "content": "WordPress 2.8 nabízí optimalizovaný kód, vylepšenou správu widgetů, automatizovanou instalaci témat vzhledu (předtím možné jen u pluginů), větší možnosti přizpůsobení administračního panelu a volbu časových pásem (zahrnuje i automatické přepínání na letní čas).", "section_level": 2}, {"title": "WordPress 2.9.", "content": "Tato verze přináší funkci koše pro smazané články, jednoduchý editor obrázků, snadnější vkládání videí, hromadnou aktualizaci pluginů, možnost automatické opravy MySQL databáze či vestavěné \"post thumbnails\" (zobrazení náhledu obrázku mimo příspěvek) pro vývojáře témat vzhledu.", "section_level": 2}, {"title": "WordPress 3.0.", "content": "Od této verze jsou sloučeny větve WordPress a WordPress MU. Převratnou novinkou pak je přidání vlastního druhu obsahu a vlastní taxonomie a vlastních druhů obsahu (kromě původních stránek a příspěvků i libovolné nové) - tento krok velmi přiblížil WordPress k systému Drupal a opustil tak koncepci čistého blogovacího systému směrem k rozsáhlejším portálům. Přidána byla nová výchozí šablona vzhledu a lehce se i pozměnil vzhled administrace. Tvorba složitějších menu probíhá přímo přes administraci. Při instalaci si lze zvolit uživatelské jméno (dříve výchozí nastavení na jméno admin).", "section_level": 2}, {"title": "WordPress MU.", "content": "WordPress MU (Multi User) byl redakční systém pro více webů založený na WordPressu. Hlavní rozdíl mezi nimi byl, že WordPress MU dokáže vytvořit jednotlivé weby a dovoluje použít více webů na jedné instalaci. MU vytváří pro každý jednotlivý web jejich vlastní komunitu, ale zároveň umožňuje ovládat a moderovat všechny weby z jednoho místa. Od verze 3.0 je MU přímo integrován do jádra WordPress, takže je vše dostupné v jednom balíčku.", "section_level": 2}, {"title": "WordPress 3.2.", "content": "Verze 3.2 byla vydána 4. července 2011 a pojmenována „Gershwin“. Přinesla především optimalizace stávající funkčnosti, vylepšenou automatickou aktualizaci, upravený vzhled administrace, novou výchozí šablonu \"Twenty Eleven\" či možnost nevyrušovaného psaní. Od této verze bylo pro běh vyžadováno alespoň PHP 5.2.4 a MySQL 5.0, ukončena byla podpora pro Internet Explorer 6.", "section_level": 2}, {"title": "WordPress 3.3.", "content": "Verze 3.3 vyšla pod názvem „Sonny“ 13. prosince 2011. Novinkami jsou změna levého menu, vylepšené nahrávání souborů, mírně změněná administrační lišta či přepracovaná nápověda včetně interaktivních upozornění.", "section_level": 2}, {"title": "WordPress 3.4.", "content": "Verze 3.4 vyšla pod názvem Green 13. června 2012. Je pojmenovaná po kytaristovi Grantu Greenovi. Mezi novinky patřily rozšířené možnosti úpravy základních šablon - především možnost úpravy titulku a hlavičky stránky. Mezi další novinky patřila integrace se sociální sítí Twitter a možnost jednoduše přidávat k obrázkům popisky.", "section_level": 2}, {"title": "WordPress 3.5.", "content": "11. prosince 2012 vyšla verze 3.5 s kódovým označením Elvin (podle bubeníka Elvina Jonese). Tato verze přinesla především zdokonalenou u práci s obrázky - možnost nahrávat je přetáhnutím myší z PC, jednoduše měnit jejich pořadí v galerii a další funkce. Dále se objevila podpora pro Retina displaye, nový ovládací prvek pro jednoduchý výběr barev a vylepšená úvodní stránka administrace. S touto verzí vyšla také nová základní šablona \"Twenty Twelve\".", "section_level": 2}, {"title": "WordPress 3.6.", "content": "Verze 3.6 byla revoluční verzí. Vyšla 1. srpna 2013 a byla pojmenována Oscar po jazzovém pianistovi Oscaru Petersonovi. Objevila se zde nová základní šablona \"Twenty Thirteen\", která byla optimalizována pro mediálně bohaté blogy a stále patří k jedné z nejoblíbenějších šablon. Mezi další z mnoha novinek patří vylepšený systém revizí příspěvků, zamykání příspěvku při práci více autorů najednou, vylepšené automatické ukládání a integrace s mnoha multimediálními zdroji.", "section_level": 2}, {"title": "WordPress 3.7.", "content": "Jedná se o aktuálně nejstarší dosud podporovanou verzi (stále vycházejí opravy - poslední je 3.7.21 z 15. května 2017). Tato verze nese kódové jméno Basie (po varhaníku Countu Basiem) a byla vydána 24. října 2013. Od této verze je mnohem více pohlíženo na bezpečnost - objevila se funkce automatických aktualizací jádra a doporučení na používání silnějších hesel. Vylepšila se také práce s jazykovými mutacemi.", "section_level": 2}, {"title": "WordPress 3.8.", "content": "12. prosince 2013 vyšla verze 3.8, která byla pojmenována po jazzovém saxofonistovi Cherliem Parkerovi. Administrátorské rozhraní bylo představeno v modernějším pojetí, které umožňovalo i mnohem jednodušší práci na mobilních zařízeních. Byla také představena nová základní šablona \"Twenty Fourteen\", která by dle tvůrců měla být ideální pro magazíny. Zlepšení také doznala práce s widgety.", "section_level": 2}, {"title": "WordPress 3.9.", "content": "Verze 3.9 byla pojmenována po jazzovém varhaníkovi Jimmy Smithovi a vyšla 16. dubna 2014. Vizuální editor se v této verzi dočkal především živých náhledů multimediálních souborů. Bylo také vylepšeno vkládání textů z Microsoft Word, které dříve přinášelo problémy s formátováním vloženého textu. Živé náhledy se nově objevily i v možnosti přidávání widgetů přímo z konfigurátoru šablony.", "section_level": 2}, {"title": "WordPress 4.0.", "content": "WordPress verze 4.0 vyšel vyšel 4. září 2014 a nese kódové jméno Beny po jazzovém klarinetistovi Bennym Goodmanovi. Tato verze přinesla velké množství drobných změn, které pomáhají editorovi jednodušeji tvořit a spravovat obsah - textový i multimediální. Cílem této verze bylo především zdokonalit funkce, které byly představeny v předchozích verzích, a sjednotit jejich ovládání.", "section_level": 2}, {"title": "WordPress 4.1.", "content": "Verze 4.1 s kódovým označením Dinah (po jazzové zpěvačce Dinah Washingtonové) vyšla 18. prosince 2014 a přinesla novou základní šablonu \"Twenty Fifteen\". Nová šablona je opět orientována především na blogy, kdy psaní obsahu mají zpříjemnit i další funkce v administraci - například režim nevyrušovaného psaní, kdy jsou nepotřebné ovládací prvky schovány/minimalizovány. Dále byla vylepšena podpora jazyků a byla přidána bezpečnostní funkce, která umožňuje odhlášení uživatele ze všech zařízení, ke kterým byl přihlášen funkcí automatické přihlašování.", "section_level": 2}, {"title": "WordPress 4.2.", "content": "23. dubna 2015 vyšel WordPress 4.2 pojmenovaný po jazzovém pianistovi Budu Powellovi. Byla vylepšena funkce PressThis, která umožňuje jednodušší sdílení obsahu na svůj web. Opět byla rozšířena podpora jazyků o další znakové sady a přibyla podpora pro emotikonky emoji. Byly také opět rozšířeny možnosti konfigurátoru šablony a přidána podpora dalších služeb pomocí oEmbed. Změny se doznala také aktualizace pluginů, která nyní probíhá asynchronně a není potřeba opouštět stránku se jejich seznamem.", "section_level": 2}, {"title": "WordPress 4.3.", "content": "WordPress 4.3 vyšel 18. srpna 2015. Byl pojmenován Billie po jazzové zpěvačce Billie Holiday. Ve vizuálním editoru se objevila možnost využívat speciálních znaků v textu pro základní formátování (### pro nadpis, > pro citace, * pro odrážky) - není tak nutné opouštět psaný text pro nastavení formátu. Další novinkou je možnost upravovat menu přímo z konfigurátoru šablony. Zde je nyní možné i změnit ikonku stránky. Bezpečnost byla posílena předgenerováním silného uživatelského hesla.", "section_level": 2}, {"title": "WordPress 4.4.", "content": "Po jazzovém trumpetistovi Cliffordovi Brownovi dostal kodové jméno \"Clifford\" WordPress verze 4.4, který vyšel 8. prosince 2015. V této verzi začal WordPress automaticky využívat responsivních obrázků, které se přizpůsobí velikosti obrazovky. Byla také představena nová šablona \"Twenty Sixteen\", která je určená převážně pro blogy. Byly také opět rozšířeny možnosti sdílení obsahu pomocí formátu oEmbed. Znatelné novinky se objevily i v samotném kódu WordPress - vývojáři nyní mohou přidávat metadata k taxonomiím a využívat REST API (s pomocí pluginu).", "section_level": 2}, {"title": "WordPress 4.5.", "content": "12. dubna 2016 vyšel WordPress verze 4.5 s kódovým jménem \"Coleman\" po jazzovém saxofonistovi Colemanovi Hawkinsovi. V této verzi byla lehce snížena kvalita generovaných obrázků ve prospěch jejich velikosti. Bylo vylepšeno vkládání odkazů ve vizuálním editoru a také byly přidány další speciální sekvence znaků pro vkládání prvků do textu (--- vytvoří horizontální čáru, text mezi znaky ` bude naformátován jako zdrojový kód). Konfigurátor šablony získal podporu pro náhled mobilního vzhledu a možnost práce s logem stránky. Byla vylepšena práce s vkládanými kódy JavaScriptu a kaskádovými styly. Stále chybí plná podpora REST API.", "section_level": 2}, {"title": "WordPress 4.6.", "content": "Verze 4.6 vyšla 18. srpna 2016 a nese kódové jméno \"Pepper\" po dalším jazzovém saxofonistovi Pepperu Adamsovi. Nejviditelnější změny jsou v administraci - lze jednodušeji aktualizovat pluginy a šablony, v administraci je nyní použit systémový font (je tak odstraněna závislost na službách třetích stran a drobně zrychleno načítání). Dále byla v editoru přidána kontrola validity vkládaných odkazů a dočasné ukládání změn na straně prohlížeče. Jádro systému bylo dále optimalizováno pro vyšší výkon.", "section_level": 2}, {"title": "WordPress 4.7.", "content": "6. prosince 2016 vyšel WordPress 4.7 \"Sassy\" pojmenovaný po jazzové zpěvačce Sarah Vaughan. Tato verze přináší novou šablonu Twenty Seventeen, která demonstruje možnosti vylepšeného konfigurátoru šablon, kde přibyly například možnost pohodlně spravovat menu. V této verzi je již REST API plně podporované přímo v jádře systému. Bylo přidáno množství drobných vylepšení např. klávesové zkratky v editoru, náhledy PDF souborů v galerii médií a možnost v galerii vyhledávat dle jména souboru. Do šablon je nyní možné přidávat vlastní CSS styly bez nutnosti vytvářet tzv. Child Theme. Vývojáři uvítají možnost vytvářet šablony obsahu i pro běžné příspěvky (dříve to bylo možné jen pro stránky).", "section_level": 2}, {"title": "WordPress 4.8.", "content": "\"Evans\" je kódové označení WordPress verze 4.8, která vyšla 8. června 2017. Jméno má po jazzovém pianistovi Billu Evansovi. Změn si můžete všimnou ve Widgetech - přibyl widget pro zobrazení obrázku, videa, audia a především textový widget nyní umožňuje používat vizuální editor. Ve vizuálním editoru bylo vylepšeno vkládání odkazů - je nyní mnohem jednodušší rozšířit text odkazu.Z vývojářského hlediska přibyly možnosti přizpůsobení vizuálního editoru a samozřejmě volání na ovládání nových widgetů. Příjemnou změnou je možnost zobrazení nadcházejících WP akcí v okolí na nástěnce.", "section_level": 2}, {"title": "WordPress 4.9.", "content": "WordPress verze 4.9 vyšel 16. listopadu 2017 a byl pojmenová \"Tipton\" po jazzovém hudebníkovi Billu Tiptonovi. Velkých vylepšeních doznal konfigurátor šablony a přibyl také nový widget pro obrázkovou galerii. Do textových widgetů lze nyní jednoduše vkládat obrázky přes tlačítko média. Editor kódu nyní zvýrazňuje a hlídá syntax.", "section_level": 2}, {"title": "WordPress 5.0.", "content": "Nová řada WordPressu vyšla 6. prosince 2018. Verze 5.0 je pojmenovaná po jazzovém pianistovi Bebo Valdésovi. Nejzásadnější změnou je nový vizuální blokový editor Gutenberg a také nová šablona Twenty Nineteen, která ho umí využít. Nový editor zásadním způsobem mění práci s obsahem a v komunitě zatím budí řadu kontroverzí. Tento editor využívá javascriptový framework React a je možné ho využít i v jiných projektech.", "section_level": 2}, {"title": "WordPress 5.1.", "content": "21. února 2019 vyšla verze 5.1. Je pojmenovaná po jazzové zpěvačce Betty Carter. Tato verze přináší značné zlepšení výkonu nového vizuálního editoru Gutenberg. Další postřehnutelnou změnou je zobrazení \"Zdraví stránky\", kde WordPress upozorňuje například na zastaralé verze PHP. Vývojář může využít novou tabulku wp_blogmeta pro sdílení metadat mezi weby ve WordPress Multisite a vylepšené API pro WP Cron.", "section_level": 2}, {"title": "WordPress 5.2.", "content": "Necelé tři měsíce po verzi 5.1 vyšla 7. května 2019 aktualizovaná verze 5.2 s kódovým jménem \"Jaco\" podle jazzového baskytaristy Jaco Pastoriuse. Tato verze opět přináší optimalizaci vizuálního editoru Gutenberg. Mezi další nové funkce patří \"Site Health Check\" - hlídání správné funkce webu, upozorňování na konfigurační problémy a nová chybová stránka, která umožňuje administrátorovi zotavení z HTTP chyby 500. Přibylo několik šikovných funkcí pro vývojáře, které například usnadní integraci GTM. Důležitou změnou je ukončení podpory PHP 5.2, nejnižší podporovaná verze PHP pro provoz WordPress je nyní 5.6.20.", "section_level": 2}, {"title": "Podíl WordPressu na internetu.", "content": "Podle skupiny w3Techs a serveru kinsta.com: Průběh podílu WordPressu má vzestupnou tendenci; v roce 2014 se stal nejpopulárnějším CMS. Podíl hlavních verzí WordPressu (k srpnu 2019): Podíl podkategorií WordPressu:", "section_level": 1}, {"title": "Instalované verze WordPress na českém internetu.", "content": "Data z analýzy 130 000 českých stránek využívajících redakční systém WordPress ze srpna 2017:", "section_level": 2}, {"title": "Vývojáři.", "content": "Vývoj systému WordPress vede Mark Jaquith, Ryan Boren a Matt Mullenweg, Matt a Mike Little jsou spoluzakladatelé projektu. Dalšími vývojáři WordPressu jsou Dougal Campbell, Mark Jaquith, Donncha O Caoimh, Andy Skelton, Michel Valdrighi a Peter Westwood.", "section_level": 1}, {"title": "Šablony.", "content": "WordPress umožňuje uživatelům pohodlně nahrát a využívat různé druhy šablon. Standardní instalace přináší několik základních šablon, které mají demonstrovat aktuální možnosti redakčního systému. Nová základní šablona vychází každý rok s aktuální verzí systému. Základní šablony využívá cca 11 % českých WordPress webů.", "section_level": 1}, {"title": "Twenty Ten.", "content": "V roce 2010 přibyla do standardní instalace WordPressu nová šablona z názvem Twenty Ten. Demonstrovala možnosti nové verze systému. Uživatel si může sám jednoduše změnit obrázek v záhlaví a pozadí. Tato šablona bývá automaticky aktualizována s každou větší aktualizací WordPressu.", "section_level": 2}, {"title": "Twenty Eleven.", "content": "Tato šablona je součástí standardní instalace WordPressu od roku 2011. Je daleko více upravitelná než Twenty Ten. Umožňuje vytvářet vlastní formáty příspěvku. Na rozdíl od většiny šablon, které zvládají formáty Normální, Poznámka a Galerie, přináší Twenty Eleven navíc Odkaz, Stav, Citace a Obrázek. Každý formát příspěvku se chová jinak. WordPress s touto šablonou lze využít například jako mikroblogovací platformu.", "section_level": 2}, {"title": "Twenty Twelve.", "content": "Tato základní šablona se objevila ve verzi 3.5 pro rok 2012. Jedná se o první responsivní základní šablonu. Tato šablona měla ukázat, že WordPress není určen jen pro osobní blog, ale je možné ho použít i pro klasické webové stránky. Šablona přinesla možnost vytvořit si speciální úvodní stránku s widgety. V této šabloně bylo možné si nadefinovat vlastní menu, obrázek v hlavičce a pozadí.", "section_level": 2}, {"title": "Twenty Thirteen.", "content": "V následující verzi 3.6 se objevila nová šablona pro rok 2013 - Twenty Thirteen. Byla opět určena především pro blogování a podporuje několik formátů příspěvků (odkazy, citace, videa, zvukové klipy, zmínky, statusy, obrázky, galerie, konverzace), které jsou odlišně zobrazeny. Jedná se dosud o nejkontrastnější a nejbarevnější základní šablonu. V základním nastavení jsou k použity Google Web fonty Source Sans Pro, Bitter (nadpisy) a obrázkový font Genericons. Ze základního layoutu zmizel postranní panel a widgety se přesunuly do patičky. Dominantním prvkem zde byl konfigurovatelný obrázek v hlavičce.", "section_level": 2}, {"title": "Twenty Fourteen.", "content": "Pro rok 2014 se ve verzi 3.8 objevila základní šablona Twenty Fourteen. Její určení mělo být především pro webové magazíny s velkým důrazem na samotnou obsahovou část. Samotná hlavička s menu zde byla minimální velikosti a s fixní pozicí navrchu stránky. Šablona byla dělána s důrazem na přizpůsobení se různým zobrazovacím zařízením. Novým prvkem byla speciální oblast pro doporučení obsah ve formě několika dlaždic nad obsahem. Widgety bylo možné umisťovat do dvou postranních panelů a patičky. Tato šablona také nabízela nový widget \"Ephemera\", který umožňoval zobrazovat poslední přidaný obsah různých formátů (např. videí). Hlavním fontem zde byl Google Web font Lato. Šablona přinesla 2 speciální layouty stránky - zobrazení na celou šířku a stránku pro pro výpis autorů.", "section_level": 2}, {"title": "Twenty Fifteen.", "content": "Ve verzi 4.1 byla představena nová základní šablona pro rok 2015 - Twenty Fifteen. Tato šablona byla tvořena s důrazem na jednoduchost a důležitost samotného obsahu. Hlavni font je zde použit Noto. Opět bylo vylepšeno zobrazení napříč různými zobrazovacími zařízeními. Konfigurátor šablony dával na výběr z pěti různých barevných schémat. Netradiční bylo umístění menu a dalších funkčních bloků v postranním panelu s fixní pozici. Šablona také přinesla podporu zobrazení doplňujících popisků pro jednotlivé položky menu. V zobrazení samotného příspěvku byl věnován velký prostor pro zobrazení náhledového obrázku v úvodu.", "section_level": 2}, {"title": "Twenty Sixteen.", "content": "Základní šablona Twenty Sixteen pro rok 2016 se objevila ve verzi 4.4. Šablona se vrací využití větší oblasti pro hlavičku a možnosti zobrazení dalších funkčních bloků v pravém postranním panelu (pokud nebudou přidány žádné widgety, obsah se zobrazí na celou šířku obrazovky). Další dvě oblasti pro vložení widgetů se nachází v patičce. U příspěvků je možné také přidávat podtitulek, který se zobrazí pod jeho názvem. Citace () je možné zobrazit výrazněji odsazené od hlavního textu. Konfigurátor šablony umožňuje volbu ze čtyř typů barevných schémat, volit obrázek v hlavičce a logo stránek. Lze také udělat speciální menu s odkazy na sociální sítě - šablona sama pozná o jakou síť se jedná a zobrazí příslušnou ikonku.", "section_level": 2}, {"title": "Twenty Seventeen.", "content": "Další nová základní šablona se objevila ve verzi 4.7. Jedná se o poměrně univerzální a moderní šablonu, která opět více využívá konfigurátor šablony a podporuje například video v hlavičce. Konfigurátor šablony také nově ukáže generovaný obsah tam, kde zatím není vlastní, aby byl názornější dopad prováděných změn. Pokud je jako hlavní stránka webu použita statická stránka, je možné na ní vytvářet graficky oddělené bloky. Šablona také přichází s podporou ikonek ve formátu SVG a obsahuje 50 předpřipravených ikonek především sociálních sítí.", "section_level": 2}, {"title": "Twenty Nineteen.", "content": "WordPress verze 5.0 s nový blokovým editorem Gutenberg přišel i s novou šablonou, která jeho možností využívá. Jedná se o poměrně minimalistickou šablonu zaměřenou na typografii.", "section_level": 2}, {"title": "Česká lokalizace.", "content": "První český překlad systému vznikl kolem dnes již neudržovaného webu WordPress.cz. Tento překlad použil Jakub Konečný jako základ svého vlastního lokalizačního balíčku určeného pro WordPress 2.0. Nové překlady pro WordPress vydával s přestávkami až do jeho verze 2.5. Ovšem kvůli neshodám s komunitou českých uživatelů ohledně licence překladu od dalšího překládání upustil (vydal překlad pod Creative Commons pro nekomerční účely, která se však dle většiny komunity neslučuje s licencí GNU GPL, pod kterou je šířen samotný WordPress). V roce 2005 integroval David Grudl do jednoho balíčku jak samotný WordPress, tak i český překlad a textový převaděč Texy!. Od července 2009 lze stáhnout oficiální českou lokalizaci z oficiálních webových stránek, je již možná také automatizovaná aktualizace na nejnovější verzi WordPressu v češtině přímo z administračního panelu. O současnou verzi českého překladu se stará Pavel Hejn.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Systém využívají například následující subjekty: Časté je využití WordPress jako doplňkového webu s články k webu hlavnímu. Mimo open source varianty, které lze zprovoznit na běžném webovém hostingu, existuje hostovaná publikační platforma WordPress.com, kterou provozuje společnost Automattic.", "section_level": 1}, {"title": "Wapuu.", "content": "Postavička Wapuu vznikla jako maskot japonského WordCampu v roce 2011. Navrhl ji japonský grafik Kazuko Kaneuchi. Wapuu v různých variacích se stal velmi oblíbený a rozšířil se na další WordCampy i další projekty související s WordPress. Jméno Wapuu vzniklo z japonské výslovnosti WordPress \"(„waadopuresu“)\".", "section_level": 1}, {"title": "Česká komunita.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Konference WordCamp.", "content": "WordCamp je název pro lokální konference pořádané WordPress komunitou po celém světě. Řečníci a témata na těchto konferencích se týkají čehokoliv kolem systému WordPress (to může zahrnovat instalaci a nastavení pluginů, vývoj vlastních témat, marketing či řešení bezpečnostních otázek). V České republice tyto konference pořádá od roku 2014 komunita \"Náš WordPress\". Zorganizovat WordCamp může jakýkoliv dobrovolník a není k tomu třeba splňovat žádná odborná vstupní kritéria - musí pouze jednat v souladu s licencí GPLv2 (např. neprodává doplňky, které licenci porušují) a v souladu s ochrannou známkou WordPress (ve jménech svých produktů a služeb nepoužívá chráněné označení WordPress). První český WordCamp proběhl 22. února 2014. Byl rozdělený na 2 paralelní proudy přednášek: Druhý ročník proběhl 28. února 2015. Opět byl rozdělen na 2 proudy přednášek: Třetí ročník se uskutečnil 20. února 2016. Přednášky byly opět rozděleny na dva proudy. Pro uživatele bylo hlavním tématem „Best practice“ při provozování webu a pro vývojáře pak část přednášek zaměřená na REST API. Po vzoru ostatních světových WordCampů měla konference svého maskota - Wapuu. WordCamp Praha 2017 Čtvrtý ročník konference se konal 18. února 2017. Tradičně byla akce rozdělena na 2 proudy: WordCamp Brno 2017 První ročník proběhl 21. 10. 2017. WordCamp Praha 2018 Pátý ročník proběhl na 24. 2. 2018. WordCamp Brno 2018 Druhý ročník proběhl 20. 10. 2018. WordCamp Praha 2019 Šestý ročník největší české WordPress konference proběhl 23. 2. 2019. WordCamp Brno 2019 Třetí ročník proběhne 26. 10. 2019. WordCamp Praha 2020 Sedmý ročník proběhne 29. 2. 2020", "section_level": 2}, {"title": "Jiné komunitní akce.", "content": "Česká komunita pořádá i několik dalších akcí:", "section_level": 2}], "src_summary": "WordPress je svobodný open source redakční publikační systém napsaný v PHP a MySQL a vyvíjený pod licencí GNU GPL. Je oficiálním nástupcem systému \"b2/cafelog\" a má širokou uživatelskou a vývojářskou komunitu. Počet stažení předchozí verze 4.9 dosáhl od vydání téměř 174 milionů. ", "tgt_summary": "WordPress ist ein freies Content-Management-System. Es wurde ab 2003 von Matthew Mullenweg als Software für Weblogs programmiert und wird als Open-Source-Projekt ständig weiterentwickelt. WordPress ist das am weitesten verbreitete System zum Betrieb von Webseiten mit ca. 50 % Anteil an allen CMS bzw. 32 % Anteil aller Websites. ", "id": 2157887} {"src_title": "Elizabeth Gaskellová", "tgt_title": "Elizabeth Gaskell", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a raná léta.", "content": "Elizabeth Gaskellová, za svobodna Stevensonová, se narodila 29. září 1810 v Londýně v Lindsay Row, Chelsea, v domě, jehož adresa je nyní 93 Cheyne Walk. Její otec, William Stevenson, zastával úřad strážce státní pokladny. Byl ale velmi všestranný – za svůj život vystřídal řadu profesí – od ministra, farmáře a přispíval i do významných magazínů. Matka Elizabeth zemřela velmi brzy - když bylo Elizabeth pouhých třináct měsíců. Elizabeth se poté ujala teta z matčiny strany, která žila v starosvětském městečku Knutsford a v jejíž poklidné domácnosti Elizabeth vyrůstala. Se svým otcem se v dětství příliš nestýkala, a to až do doby, než se vrátila do Londýna asi rok před jeho smrtí. V čem ji ale její otec ovlivnil, byla víra v to, že děvčata i chlapci mají právo i povinnost se vzdělávat stejnou měrou. Získala důkladné vzdělání v internátní škole v Barfordu, kam ji poslali, když jí bylo dvanáct let a kde strávila pět let. Učila se cizím jazykům – latině, francouzštině a italštině- a vstřebávala svobodomyslné názory a liberální pohled na svět. Po ukončení školy se na chvíli vrátila do Knutsfordu, ale záhy poté zamířila do Londýna za otcem. V této době ji citelně zasáhla ztráta jejího bratra, který zmizel při plavbě na moři (loď patřila Východoindické společnosti). Tato událost zanechala stopu i v některých jejích románech – v dílech pojednávajících o Frederickovi v románu Sever a Jih (North and South) nebo o mladém Peterovi v souboru povídek Cranford. Inspirací pro postavu paní Gibsonové z románu Manželky a dcery (Wives and Daughters) se pro ni stala další postava z jejího reálného života – nevlastní matka Catherine Thomsonová, kterou si Elizabethin otec vzal v roce 1814 a ke které Elizabeth cítila spíše antipatii. S otcem zůstala až do jeho smrti v roce 1829, aby se vzápětí odebrala zpět do Knutsfordu. Během jedné návštěvy v Manchesteru se seznámila s reverendem Williamem Gaskellem, který byl zrovna jmenován do funkce zástupce vikáře v Cross Street Chapel. Vzali se 30. srpna 1832.", "section_level": 2}, {"title": "Dospělost.", "content": "Cross Street Chapel byla důležitým místem, kde se setkávali svobodomyslní unitáři, a Elizabethin manžel se stal jednou z osobností tohoto společenství, které hrálo významnou úlohu v obchodních i kulturních kruzích. Manželství Gaskellových bylo vnímáno jako velmi harmonický svazek, ve kterém se oba navzájem podporovali a respektovali, aniž by ale popírali tradiční rozdělení úloh muže a ženy ve společnosti. Pro Elizabeth to bylo období, kdy získávala spoustu nových zkušeností a seznamovala se s významnými osobnostmi. Manchester bylo v té době průmyslovým městem, které zažívalo prudký boom. Stavěly se první továrny, diskutovaly se nejnovější vynálezy a průmyslová revoluce byla na svém vrcholu. Elizabeth Gaskellová tento svět pokroku milovala, ale zároveň ho i nenáviděla. Svých následujících patnáct let od svatby totiž strávila Elizabeth Gaskellová zejména věnováním se vlastní domácnosti a dobročinné činnosti. A právě prostřednictvím této se setkávala také s temnější stránkou průmyslové revoluce a nezadržitelného pokroku. Bída a utrpení dělnické třídy ji šokovaly a velmi trápily. Ale i v tomto období nacházíme první známky tvůrčí činnosti – Elizabeth Gaskellová psala básně a texty k písním.", "section_level": 2}, {"title": "Rané období románové tvorby.", "content": "Zlom v jejím životě nastal, když v roce 1845 došlo k úmrtí jejího devítiměsíčního syna. Manžel jí poradil, aby se pokusila vytrhnout ze smutku spisovatelskou činností. Tak vznikly základy k jejímu prvnímu románu Mary Bartonová: Jak se žije v Manchesteru, který byl dokončen v roce 1847 a vydán anonymně 25. října 1848. Způsobil pozdvižení. Nezastřeně kritizoval netečnost a lhostejnost střední třídy k bídě dělnické třídy. Autorka si kladla otázku, zda jsou zaměstnavatelé odpovědní za chudobu svých zaměstnanců, přičemž kladná odpověď z románu vyvstávala více než jasně. Elizabeth Gaskellová se stala terčem pobouřeného rozhořčení sociální třídy, ke které sama příslušela, a byla označena za zrádce. Gaskellovou toto osočení sice mrzelo, ale nebyl to pro ni důvod, aby změnila svůj názor nebo své chování. Román Mary Bartonová sice nebyl prvním pokusem o vypodobnění života dělnické třídy (známý je např. román Sybil od Benjamina Disraeliho z roku 1845), ale byl prvním realistickým románem na toto téma, který nic neskrýval. Mnoho lidí si po jeho přečtení s otřesením uvědomilo, do jakých hloubek může lidská bytost bez svého zavinění klesnout a jak nespravedlivý je úděl některých lidí. Ačkoli šlo o autorčin první román, museli i ti, kterých se svou kritikou nepříjemně dotkl, přiznat, že jde i po literární stránce o velmi zdařilé dílo. Gaskellové se po tomto průlomu svou anonymitu nepodařilo zachovat, a to zejména, když začala spolupracovat s populárním Charlesem Dickensem jako nová přispěvatelka do jeho časopisu Household Words. To byl začátek jejich dlouhodobé a úspěšné spolupráce, i když pro Dickense někdy do značné míry stresující, protože Gaskellová neustále překračovala přidělený slovní limit. Byl to právě Dickensův časopis, který začal vydávat soubor povídek Cranford, který se těšil velké oblíbenosti u široké veřejnosti. Lidé oceňovali zejména autorčin smysl pro humor, její laskavou ironii a starosvětskou milost městečka a jeho obyvatel. Není tajemstvím, že Gaskellová čerpala ze svého mládí, které strávila u své tety ve městě Knutsford. Během let 1851 – 1852 se věnovala Gaskellová psaní svého dalšího románu - Ruth, který byl vydán v lednu roku 1853 a za který obdržela honorář ve výši Ł500. Očividně nebylo jejím zájmem držet se společenských konvencí, protože Ruth se věnuje dalšímu kontroverznímu tématu: postavení neprovdané matky ve společnosti. Opět je nepochybné, že sympatie autorky náleží hlavní hrdince, kterou společnost pro její mravní poklesek odsoudí a odvrhne. Ruth nezbývá nakonec než hledat obživu v prostituci. Gakellová zaslala skicu svého rukopisu i Charlotte Brontëové, jejíž obdiv k Ruth šel tak daleko, že o několik dní odložila i vydání vlastního románu Villette, aby se kritici mohli nerušeně věnovat rozboru románu Gaskellové. Směr její další tvorby byl ovlivněn žádostí Charlese Dickense. Ten si přál, aby mu Gaskellová pro jeho časopis dodala klasický román. Ten se shodou okolností podle mnoha současných kritiků stal jedním z nejvýraznějších literárních počinů Gaskellové. Předtím, než usedla ke psaní, se ale rozhodla cestovat a navštívit své přátele, zejména vykonala návštěvu u Charlotty Brontëové v Haworthu v roce 1850, která položila základy k pevnému přátelství. Nicméně v roce 1854 začala pracovat na svém dalším, ještě nepojmenovaném, románu Sever a Jih (North and South). Romantický vztah dvou protichůdných postav – jemné a vzdělané Margaret Haleové z jihu a Johna Thorntona, tvrdého, ale přímočarého továrníka a obchodníka s bavlnou, se odehrává na pozadí sociálních nepokojů mezi odbory a továrníky v průmyslovém fiktivním městě Milton na severu Anglie, pro něž se stal předlohou opět Manchester. Gaskellová se znovu zabývá sociální otázkou a etikou zaměstnaneckého vztahu, rozložení práv a povinností mezi dělníky a pány a polarizovanými zájmy zaměstnanců a zaměstnavatelů. Od Mary Bartonové se tento román odlišuje nejen tím, že poměry dělnické třídy nepopisuje tak syrovým způsobem, i když i zde se setkáváme s mnoha nešťastnými osudy, ale také tím, že se zabývá i otázkou postavení ženy ve společnosti. Autorka představuje hrdinku Margaret Haleovou, která je velmi bystrá a pevných morálních zásad, i když někdy předpojatá, ale zároveň svým charakterem mnohem silnější než její slabošský otec. Střet Margaret a Johna a střet dělnické třídy a „pánů“ si je tak v mnohém až nápadně podobný. Dělníci i ženy jsou ti s méně právy - ti, kterým vládne „bohatý bílý muž“. Gaskellová se nesnaží dávat odpovědi, snaží se přimět čtenáře, aby se nad řešením sám zamyslel. Po dokončení románu Sever a Jih se Gaskellová opět vydala na cesty, tentokrát do Paříže a Londýna. Tam ji nečekaně zastihla zpráva o úmrtí Charlotte Brontëové, která zemřela 31. března 1855. Začala se zabývat myšlenkou, že napíše její biografii, když ji o to sami, k jejímu velkému překvapení, požádali otec a manžel zesnulé spisovatelky. Život Charlotty Brontëové \"(The Life of Charlotte Brontë)\" měl obrovský úspěch a dílo se do historie nesmazatelně zapsalo jako jedna z nejlepších biografií vůbec. Gaskellové osobně ale vydání biografie přineslo více potíží, než si dokázala představit.Po vlně chvály se zvedla vlna odporu od osob, které byly v biografii jmenovány a které měly za to, že je Gaskellová poškodila nepravdivým vykreslením událostí. Největších rozměrů nabyla aféra s lady Scottovou. Gaskellová uvěřila sdělení Branwella Brontëa ohledně důvodu jeho propuštění z místa soukromého učitele – Branwell Brontë tvrdil, že to bylo proto, že odmítl mít poměr s výše uvedenou dámou. Nicméně nakonec proti Gaskellové nebyla podána žádná žaloba. O tom, jak se vše skutečně seběhlo, se můžeme jen dohadovat.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdní období románové tvorby.", "content": "Před vydáním Života Charlotte Brontëové odjela na pozvání amerického sochaře Williama Whetmorea Storyho do Říma. Na tuto dovolenou pak ještě dlouho s radostí vzpomínala nejen proto, že v Římě zrovna vrcholil karneval, ale i protože tam navázala přátelství s mladým Charlesem Eliotem Nortonem (pozdějším profesorem umění na Harvardu). Dopisy, které si vyměňovali, jsou hlavním svědectvím o tom, jak žila Gaskellová ve svém vyšším věku. Po návratu do Anglie pokračovala ve své spisovatelské činnosti. Pro Dickensův časopis napsala několik děl, z nichž za povšimnutí stojí zejména My Lady Ludlow (1858), krátká povídka, která nám svou atmosférou připomíná Cranford, a Lois the Witch (1861), novela o salemských procesech s čarodějnicemi. Svůj soukromý život měla velmi rušný a únavný – jako manželka vytíženého pastora a matka čtyř dcer, byla uznávanou a slavnou spisovatelkou a dům byla neustále plný návštěvníků. Proto často odjížděla načerpat síly na dovolenou. Cesty ji navíc přinášely inspiraci pro její bohatou povídkovou tvorbu. Jedna z těchto cest, kterou podnikla v listopadu roku 1859 do Whitby, se ukázala být velmi užitečnou pro její další připravovaný román - Sylviini milenci (Sylvia ́s Lovers). Psaní jí šlo nejprve od ruky, ale ke konci roku 1860 byl román hotový jen z čtvrtiny. A nepříjemné období mělo teprve přijít – v roce 1862 město Manchester, ve kterém žila, zažívalo recesi způsobenou zastavením dodávek bavlny z Ameriky, kde zrovna zuřila občanská válka. Její vyčerpání je patrné ke konci románu, kde postrádá představivost a náboj. V únoru roku 1863 byl ale román vydán a Gaskellová ho věnovala „Svému manželovi - od té, která nejlépe zná jeho hodnotu“. Síla románu spočívá především v hluboké prokreslenosti postav. Hlavní hrdinka Sylvie je velmi emocionální a vášnivá žena, kterou její nevyrovnaná povaha vede do záhuby. Tragické vyznění celého románu není příliš vlastní stylu Gaskellové. Vzhledem ke své jedinečnosti ve vztahu k ostatním jejím pracím je proto velmi výjimečné. V roce 1864 začala pracovat na dalším románu – Manželky a dcery (Wives and Daughters). Ten se jí už vzhledem ke zhoršujícímu se zdravotnímu stavu nepodařilo dokončit. Byl vydán až posmrtně a nedokončený v roce 1866. Ani v posledních letech svého života se ale nedokázala vzdát své cestovatelské vášně, když v roce 1864 navštívila Švýcarsko. V červnu roku 1865 koupila bez vědomí svého manžela dům v Holybournu. Zemřela na náhlý záchvat při jeho prohlídce 12. listopadu téhož roku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Elizabeth Cleghorn Gaskellová, rodným jménem Elizabeth Cleghorn Stevensonová (29. září 1810 – 12. listopadu 1865) byla anglická spisovatelka. Narodila se v Londýně v Chelsea (nyní Cheyne Walk) jako dcera novináře. Po smrti matky ji vychovávala teta v Knutsfordu, který se také později stal předlohou pro její novelu Cranford či pro městečko Hollingford, do kterého byl situován děj románu Manželky a dcery (Wives and Daughters). V roce 1832 se provdala za Williama Gaskella, se kterým měla velmi šťastné manželství. Již svým prvním románem Mary Bartonová, který byl vydán v roce 1848, si získala velkou popularitu. Zaujal také Charlese Dickense, který hledal v té době pro svůj nově zakládaný časopis Household Words autory. Gaskellová pro něj později na jeho žádost napsala soubor povídek Cranford, který v Dickensově časopisu vycházel na pokračování. ", "tgt_summary": "Elizabeth Cleghorn Gaskell (* 29. September 1810 im Londoner Stadtteil Kensington and Chelsea; † 12. November 1865 in Holybourne, Hampshire) war eine britische Schriftstellerin. Noch heute wird sie im englischen Sprachraum oft nur „Mrs. Gaskell“ genannt.", "id": 821299} {"src_title": "Radstadtské Taury", "tgt_title": "Radstädter Tauern", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Radstadtské Taury jsou na východě odděleny od sousedních, vyšších Schladmingských Taur údolími řek Severní (Pongauský) Taurach a Jižní (Lungauský) Taurach, mezi nimiž se nachází sedlo Obertauern (1739 m). Údolími a sedlem prochází horská silnice č. 99 spojující města Radstädt a Sankt Michael im Lungau. Severní hranici pohoří tvoří počátek údolí řeky Enns, která zde pramení a směřuje na východ, a údolí potoka Fritzbach, který směřuje na západ. Na západě pohoří zčásti sousedí s Dientenskými vrchy, od kterých je odděleno údolím řeky Salzach. Na jihozápadě a jihu pak je údolími potoka Grossarlbach a řeky Mury odděleno od zaledněných Vysokých Taur.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Radstadské Taury jsou nejzápadnější skupinou Nízkých Taur. Toto horstvo se vyznačuje drsnějším charakterem klimatu a tvoří jakýsi přirozený přechod nižší severovýchodní části Alp k navazujícím, mnohem vyšším Vysokým Taurám (skupina Hafner na jihu a skupina Ankogel na západě a jihozápadě). Nejvyšší vrchol Weiseck (2711 m) leží ve výrazné rozsoše v jižní části pohoří.", "section_level": 1}, {"title": "Vodopis.", "content": "Pohoří je poměrně bohaté na jezera a menší plesa, ležící vysoko v horách. Zřejmě nejvýznamnějšími vodními plochami oblasti jsou jezera Schlierer Almsee (1490 m) ležící v dolině Riedingtal pod jižní stěnou hory Mosermandl (2680 m), Zauchensee (1339 m) ležící na konci doliny Zauchental a divoké Tappenkarsee (1762 m) v jižní části pohoří. Další, menší jezera jsou Zaunersee, Essersee, Jäggersee, Neukarsee, Blausee, Wildsee, Fuchssee, Steinsee aj. Pod jihovýchodní stěnou hory Kraxenkogel (2436 m) se nachází, ve výšce 1735 m, pramen významné rakouské řeky Enns.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Jistě nejvýznamnějším turistickým centrem hor je zimní středisko Obertauern (1739 m), kde se nachází celé soustavy lanovek a lyžařských vleků, množství sjezdových tratí, ale i hotelů, penzionů a řada atrakcí (squash, golf atd.). Obertauern nabízí také další sportovní možnosti jako je např. 18 km upravených běžeckých stop a hustou síť turistických značených cest. Opěrnými body pro výstupy na místní vrcholy jsou město Wagrain (sever území, oblast Kleinarl), údolí Zederhaustal (jihovýchod území, hřeben Hochfeind - Weisseneck), zimní středisko u jezera Zauchensee (sever území, oblast Steinfeldspitze, Strimskogel). Údolí Riedingtal umožňuje přístup k vrcholům Mosermandl a Weißeck v jižní části pohoří.", "section_level": 1}], "src_summary": "Radstadtské Taury jsou pohoří geograficky se řadící do celku Nízké Taury, ve spolkové republice Salcbursko v Rakousku. Nejvyšším vrcholem je Weißeck (2711 m).", "tgt_summary": "Die Radstädter Tauern sind eine Gebirgsgruppe der zentralen Ostalpen in Österreich. Zusammen mit den Schladminger Tauern, den Rottenmanner und Wölzer Tauern und den Seckauer Tauern bilden die Radstädter Tauern die Großgruppe der \"Niederen Tauern\". Das Gebirge befindet sich im Osten des österreichischen Bundeslandes Salzburg zwischen den Oberläufen der Flüsse Enns und Mur.", "id": 736161} {"src_title": "Hans Eysenck", "tgt_title": "Hans Jürgen Eysenck", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Eysenck se narodil v Německu. Jeho matka byla filmová hvězda Helga Molanderová, otec Eduard Anton Eysenck byl bavičem v nočním klubu, který byl kdysi zvolen „nejkrásnějším mužem na pobřeží Baltského moře“. Jeho matka byla luteránka, otec katolík. Po jejich rozvodu ho vychovávala babička, která byla horlivou luteránkou, ale poté, co zemřela v koncentračním táboře, Eysenck zjistil, že pocházela z židovské rodiny. Do Anglie odešel ve třicátých letech kvůli odporu vůči nacistům. Vzhledem ke svému německému občanství však byl podezřelý a nebyl schopen získat zaměstnání. Na začátku války mu dokonce hrozila internace, nakonec se jí ale vyhnul. V roce 1940 získal doktorát na University College London, kde pracoval v psychologickém oddělení pod vedením Cyrila Burta. V letech 1955–1983 byl profesorem psychologie na Institutu psychiatrie na King's College v Londýně. V roce 1981 se Eysenck stal zakládajícím členem Světové kulturní rady. Byl též zakládajícím redaktorem mezinárodního časopisu \"Personality and Individual Differences.\" Jeho syn Michael Eysenck se stal také psychologem. Hans Eysenck zemřel na nádor mozku v londýnském hospicu. Byl ateistou a signatářem Druhého humanistického manifestu. Byl zaníceným odpůrcem učení Sigmunda Freuda, na nějž útočil z pozic behaviorální psychoterapie (kniha \"Decline and Fall of the Freudian Empire\"), kupodivu však vyzdvihoval Carla Gustava Junga, jehož konceptem extraverze a introverze se inspiroval. Navíc často podporoval parapsychologii a astrologii a hájil je proti vědecké kritice. Britským deníkem \"The Independent\" byl obviněn, že přijímal peníze od tabákových koncernů, aby jeho výzkum o vztahu osobnosti a kouření nevyzněl negativně pro kuřáky. Zdaleka největší kontroverzi však vyvolaly některé jeho názory na vztah rasy a inteligence. Čelil kvůli nim dokonce hrozbám smrtí a jeho děti byly napadány. Eysenck tvrdil, že média jeho názory překroutila. Některé z pozdějších Eysenckových prací byly rovněž financovány z fondu Pioneer, kterou krajní levice kritizuje za podporování vědeckého realismu. Rozhodně vždy Eysenck trval na tom, že inteligence je geneticky podmíněna a ani výchova, ani prostředí ji nemohou ovlivnit. Tyto spory vedly krajně levicové protirasistické aktivisty k tomu, že začali stopovat jeho údajné vazby na krajní pravici v Německu. Upozornili především na jeho starší články v nacionalistických německých periodikách \"National Zeitung\" a \"Nation und Europa\" (kde mimo jiné útočil na S. Freuda, ovšem z odborných, a nikoli rasových důvodů) a na jeho pozoruhodnou předmluvu ke knize pravicového spisovatele Pierre Krebse \"Das unvergängliche Erbe\". Eysenck sice poskytoval rozhovory některým ultrapravicovým časopisům, ale vždy si vymohl poznámku, že jeho názory se neslučují s redakčními. Ve své autobiografii jakékoli obvinění ze sympatií k fašismu či rasismu odmítl a zdůraznil, že právě kvůli nacistům musel z Německa kdysi odejít. Prohlásil: „Hlavní spor v moderní době je veden mezi těmi, kdo definují rovnost společenským postavením, a těmi, kteří ji definují jako rovnost biologického dědictví. Rovnost společenského postavení byla vždy socialistickou myšlenkou a je jistě možné argumentovat její žádoucností nebo možností jejího dosažení. Rovnost biologických schopností a vlastností je však chiméra, kterou by neměl myslící člověk připustit ani na chvíli.“ V řadě jeho textů figurují závěry, že černoši mají nižší IQ než běloši.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Eysenck vytvořil model osobnostní struktury založený na empirickém faktorově-analytickém výzkumu. Napsal asi 80 knih a více než 1600 článků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hans Jürgen Eysenck (4. března 1916 Berlín – 4. září 1997 Londýn) byl německo-britský psycholog. Zabýval se hlavně psychologií osobnosti a inteligence. V době před svou smrtí byl nejčastěji citovaným žijícím psychologem ve vědeckých časopisech a třetím celkově (po Freudovi a Piagetovi). V celém 20. století byl třináctým nejcitovanějším psychologem.", "tgt_summary": "Hans Jürgen Eysenck (* 4. März 1916 in Berlin; † 4. September 1997 in London) war ein deutschstämmiger britischer Psychologe, der besonders mit seinen Forschungen zu Unterschieden in der menschlichen Intelligenz und Persönlichkeit bekannt wurde. Eine große Bedeutung maß er dabei der Vererbung bei. Er war ein Kritiker der Freud’schen Psychoanalyse. Ferner beschäftigte er sich mit Verhaltenstherapie, Verhaltensgenetik, Krebserkrankungen, Geschlechtern, Sexualverhalten, politischer Orientierung, Astrologie und Parapsychologie. ", "id": 746777} {"src_title": "Madeline Manningová", "tgt_title": "Madeline Manning", "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "Ve svých osmnácti letech vytvořila nejlepší světový halový výkon všech dob v běhu na 880 yardů, když v 25. února 1966 zaběhla v Torontu tuto vzdálenost za 2:10,2. V roce 1967 již v halové sezóně získala v běhu na 880 yardů časem 2:08,4 svůj první titul titul mistryně USA (AAU). V letní sezóně potom zvítězila v běhu na 800 metrů na Panamerických hrách (2:02,3) i na světové univerziádě (2:06,8). Její čas 2:01,6 z utkání USA-Commonwealth, dosažený 7.8.1967 v Los Angeles, byl nejrychlejším světovým juniorským časem všech dob. V roce 1968 si vybojovala účast na olympijských hrách v Mexiku v běhu na 800 metrů - nepřijela jako favoritka, v předolympijském pořadí byla až na sedmém místě a za téměř jistou vítězku byla považována jugoslávská běžkyně Vera Nikolićová, určité šance se dávaly i Američance Doris Brownové. Přesto v olympijském finále v Mexiku zvítězila, navíc v novém olympijském rekordu (2:00,9/2:00,92), který byl zároveň novým rekordem USA a třetím nejlepším osmistovkařským časem světa všech dob. Na olympiádě v Mnichově v roce 1972 neuspěla a titul neobhájila – časem 2:02,39 skončila pátá v semifinále. Na stejných hrách však byla členkou stříbrné štafety USA na 4 × 400 metrů, která časem 3:25,15 vytvořila nový rekord USA. V roce 1972 také vytvořila dva světové rekordy – v běhu na 880 yardů a byla rovněž členkou týmu USA, který zaběhl světový rekord ve štafetě na 4×400 yardů. Tyto rekordy (stejně jako její nejlepší světové výkony na 800 yardů v druhé polovině šedesátých let) byly však podstatně horší nežli tehdy platná světová maxima na odpovídajících metrických tratích. Nedařilo se jí ani na její třetí olympiádě, v roce 1976 v Montrealu. Z rozběhu sice postoupila nejrychlejším časem ze všech jejích dosavadních olympijských osmistovek (2:00,62), ale v semifinále byla poslední v čase 2:07,25. Náplastí jí byl nový rekord USA (1:57,9) dosažený krátce po montrealských hrách, 7.8.1976, na utkání atletů USA se SSSR v College Park. V roce 1980 se Madeline Mannningová kvalifikovala na svou čtvrtou olympiádu. Účast na olympijských hrách v Moskvě jí však znemožnil bojkot her se strany USA.", "section_level": 1}, {"title": "Madeline Manningová v atletických tabulkách své doby.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "světové tabulky v běhu na 800 m žen v roce 1968.", "content": "2:00,5 Vera Nikolićová (Jugoslávie), 1948, 1, Londýn 20.7.1968 2:00,9 Madeline Manningová (USA), 1948, 1, Mexiko City 19.10.1968 2:01,8 Ileana Silaiová (Rumunsko), 1941, 2, Atény 5.9.1968 2:02,0 Lilian Boardová (Velká Británie), 1948, 2, Londýn 20.7.1968 2:02,0 Ilja Keizerová-Lamanová (Nizozemsko), 1944, 1, Osnabrück 30.6.1968 2:02,2 Doris Brownová (USA), 1942, 3, Londýn 20.7.1942 2:02,6 Maria Gommersová (Nizozemsko), 1939, 3, Mexico City 19.10.1968 2:02,9 Patricia Loweová (Velká Británie), 1943, 4, Londýn 20.7.1968 2:03,2 Gertrud Schmidtová (NDR), 1942, 3, Berlín 19.6.1968 2:03,3 Karin Burneleitová (NDR), 1943, 1, Erfurt 2.8.1968", "section_level": 2}, {"title": "dlouhodobé světové tabulky v běhu na 800 m žen k 31.12.1968.", "content": "1:58,0 Sin-Kim-Danová (KLDR), 1938, 1, Pchjongjang 5.9.1964 2:00,5 Vera Nikolićová (Jugoslávie), 1948, 1, Londýn 20.7.1968 2:00,9 Madeline Manningová (USA), 1948, 1, Mexiko City 19.10.1968 2:01,0 Judith Pollocková (Austrálie), 1940, 1, Helsinky 28.6.1967 2:01,1 Anne Packerová (Velká Británie), 1942, 1, Tokio 20.10.1964 2:01,2x Dixie Willisová (Austrálie), 1941, 1, Perth 3.3.1962 2:01,4x Marise Chamberlainová (Nový Zéland), 1935, Perth 3.3.1962 2:01,8 Ileana Silaiová (Rumunsko), 1941, 2, Atény 5.9.1968 2:01,9 Maryvonne Dupureurová (Francie), 1937, 2, Tokio 20.10.1964 2:02,0 Lilian Boardová (Velká Británie), 1948, 2, Londýn 20.7.1968 \"(x výkon na 880 yardů minus 0,8 sekundy)\"", "section_level": 2}, {"title": "Madeline Manningová na olympijských kvalifikacích atletů USA.", "content": "Madeline Manningová je \"čtyřnásobnou\" vítězkou amerických olympijských kvalifikačních závodů (Final Olympic Trials, zkratka FOT) v běhu na 800 metrů - zvítězila v letech 1968, 1972, 1976 a 1980, přičemž poslední vítězství jí už další olympijský start neumožnilo - vinou amerického bojkotu olympijských her v Moskvě. Kromě toho se také dvakrát neúspěšně pokoušela kvalifikovat se na olympijské hry také v běhu na 400 metrů - v roce 1968 skončila pátá a v roce 1972 čtvrtá. Čtvrté místo v roce 1972 jí však alespoň umožnilo start (a posléze i zisk medaile) ve štafetě na 4x400 metrů, která měla na olympijských hrách 1972 v Mnichově svou premiéru.", "section_level": 1}, {"title": "400 metrů.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "1968.", "content": "53,5 Jarvis Scottová 54,0 Lois Drinkwaterová 54,3 Esther Storyová 54,8 Nancy Shaferová \"55,1 Madeline Manningová\" \"55,2 Jane Burnettová\" \"55,4 Terry Hullová\" \"55,9 Gale Fitzgeraldová\"", "section_level": 3}, {"title": "1972.", "content": "51,8 Kathy Hammondová 53,3 Debra Edwardsová 53,3 Mable Fergersonová \"53,3 Madeline Manningová\" 53,4 Cheryl Toussaintová ------ Carol Hudsonová ------ Jarvis Scottová ------ Willimae Fergersonová", "section_level": 3}, {"title": "800 metrů.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "1968.", "content": "2:03,0 Madeline Manningová 2:03,0 Doris Brownová 2:04,5 Jarvis Scottová \"2:07,2 Francie Krakerová\" \"2:11,3 Sara Beckfordová\" \"2:13,0 Cheryl Toussaintová \" \"-------- Maria Stearnsová\" \"nedokončila Vicki Foltzová\"", "section_level": 3}, {"title": "1972.", "content": "2:05,2 Madeline Manningová (Jacksonová) 2:05,7 Cheryl Toussaintová 2:06,0 Carol Hudsonová \"2:06,7 Nancy Shaferová \" \"2:07,0 Cis Schaeferová \" \"2:08,0 Anne Gallagherová\" \"-------- Wendy Koenigová\"", "section_level": 3}, {"title": "1976.", "content": "1:59,8 Madeline Manningová 2:00,6 Cindy Poorová 2:00,7 Kathy Westonová \"2:02,0 Wendy Knudsonová\" \"2:05,2 Kathy Hallová\" \"2:05,5 Sue Vigilová\" \"2:07,6 Cheryl Toussaintová\" \"2:12,1 Ruth Kleinsasserová\"", "section_level": 3}, {"title": "1980.", "content": "1:58,30 Madeline Manningová (Mimsová) 2:00,96 Julie Brownová 2:01,23 Robin Campbellová \"2:01,93 Delisa Waltonová\" \"2:08,80 Leann Warrenová \" \"2:03,17 Essie Kelleyová \" \"2:03,83 Joetta Clarková\" \"2:07,3 Kim Gallagherová\"", "section_level": 3}, {"title": "Pořadí v předolympijské tabulce v běhu na 800 metrů žen v roce 1968.", "content": "2:00,5 Vera Nikolićová (Jugoslávie), 1948, 1, Londýn 20.7.1968 2:01,8 Ileana Silaiová (Rumunsko), 1941, 2, Atény 5.9.1968 2:02,0 Lilian Boardová (Velká Británie), 1948, 2, Londýn 20.7.1968 2:02,2 Doris Brownová (USA), 1942, 3, Londýn 20.7.1942 2:02,9 Patricia Loweová (Velká Británie), 1943, 4, Londýn 20.7.1968 2:03,0 Maria Gommersová (Nizozemsko), 1939, 3, Osnabrück 30.6.1968 2:03,0 Madeline Manningová (USA), 1948, 1, Walnut 24.8.1968 2:03,2 Gertrud Schmidtová (NDR), 1942, 3, Berlín 19.6.1968 2:03,3 Karin Burneleitová (NDR), 1943, 1, Erfurt 2.8.1968 2:03,4 Anne Smithová (Velká Británie), 1941, Lübeck 7.6.1968", "section_level": 2}, {"title": "Madeline Manningová a Československo.", "content": "Madeline Manningová byla kapitánkou ženské části týmu USA, který se ve dnech 7.-8.7.1975 střetl v Praze na Strahově v atletickém trojutkání s družstvy Československa a Polska. Už pod jménem Jacksonová tu zvítězila v běhu na 800 metrů (2:01,9) a běžela na třetím úseku vítězné ženské štafety USA na 4x400 metrů (3:31,0).", "section_level": 1}], "src_summary": "Madeline Manningová, později Jacksonová, později Mimsová (* 11. února 1948 Cleveland, Ohio) je bývalá americká atletka, běžkyně na střední tratě, olympijská vítězka v běhu na 800 metrů z roku 1968 a první olympijská vítězka černé barvy pleti v této disciplíně.", "tgt_summary": "Madeline Manning (* 11. Januar 1948 in Cleveland, Ohio) ist eine ehemalige US-amerikanische Mittelstreckenläuferin und Olympiasiegerin im 800-Meter-Lauf. Von 1967 bis 1981 wurde sie sechsmal im Freien und viermal in der Halle US-Meisterin über ihre Spezialstrecke und setzte mehrere amerikanische Rekorde. 1967 siegte sie bei der Universiade und bei den Panamerikanischen Spielen in Winnipeg. ", "id": 1619109} {"src_title": "Jindřich I. ze Champagne", "tgt_title": "Heinrich I. (Champagne)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jindřich se narodil jako syn Theobalda ze Champagne a Matyldy z korutanského rodu Sponheimů. Po otcově smrti roku 1152 se ujal hrabství Champagne a ostatní majetky udělil v léno svým mladším bratrům. Zúčastnil se společně s tehdejší elitou královy křížové výpravy, měl za úkol předat poselstvo od Bernarda z Clairvaux byzantskému císaři a vrátil se zpět domů o několik týdnů dříve než samotný Ludvík VII. Po králově rozvodu s Eleonorou Akvitánskou se francouzská koruna snažila udržet Akvitánii, ale vojenské tažení, jež podporoval kromě Jindřicha ze Champagne také Robert z Dreux a Eustach z Boulogne, dopadlo nevalně. Po smrti anglického krále Štěpána na ostrovní trůn dosedl mladý normandský vévoda Jindřich, nový manžel Eleonory Akvitánské. Král Ludvík stále neměl mužského dědice a tak se roku 1160, pět týdnů po skonu druhé manželky Konstancie rychle znovu oženil. Vyvolenou se stala Adéla, sestra hraběte ze Champagne, což zapřičinilo změnu politického kurzu rodu z Blois. Jindřich ze Champagne byl kvůli papežskému schizmatu roku 1162 vyslán králem do Pavie na dvůr císaře Fridricha Barbarossy, který byl hraběte vzdálený příbuzný. Hrabě ze Champagne byl v tu dobu významným hybatelem francouzské politiky, jako hlava dynastie z Blois byl oporou Ludvíka VII. proti pronikání vlivu Plantagenetů na kontinent a také ovlivňoval vztah mezi francouzským královstvím a říší. Roku 1164 se hrabě s kapetovským rodem spojil znovu, když se oženil s o mnoho let mladší královou dcerou Marií, svou dlouholetou snoubenkou. Marie uměla číst a psát ve francouzštině a latině, měla vlastní knihovnu a byla mecenáškou mnohých spisovatelů. Hraběti porodila čtyři děti a během jeho pobytu ve Svaté zemi zastávala funkci regentky. Ludvík VII. byl na podzim roku 1179 postižen záchvatem mrtvice, po kterém ochrnul na jednu polovinu těla a ztratil i schopnost vlády. Vliv získali bratři královny Adély a udrželi si jej až do dvorského sněmu, který se konal téhož roku a nemocný král zde se souhlasem pánů vyhlásil Filipovu korunovaci. Čtrnáctiletý mladíček se nečekaně rychle vymanil z vlivu strýců a královna po synově sňatku s Isabelou Henegavskou, neteří flanderského hraběte, hledala oporu i u anglického krále Jindřicha II. Ludvík VII. zemřel o rok později a ještě předtím Filip uzavřel s Jindřichem Plantagenetem u Gisorsu mírovou smlouvu, která podráždila hrabata z Flander a ze Champagne. Hrabata se obávala královy přílišné samostatnosti a vytvořila na několik let protikapetovskou alianci, které se Jindřich nezúčastnil, protože byl od roku 1179 na výpravě do Svaté země, kde se dostal do zajetí Kiliče Arslana. Vykoupil jej byzantský císař a hrabě krátce poté roku 1181 zemřel a byl pohřben v kostele sv. Štěpána v Troyes.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jindřich I. ze Champagne ( \"Henri le Libéral\", 1126, Vitry-en-Perthois – 16. března 1181, Troyes) byl hrabě ze Champagne, účastník druhé křížové výpravy, zeť a zároveň švagr francouzského krále Ludvíka VII.", "tgt_summary": "Heinrich I. (franz.: \"Henri\"; * 1126; † 16. März 1181 in Troyes), genannt der Freigiebige (le Libéral), war seit 1151 ein Graf von Champagne aus dem Haus Blois. Er war der älteste Sohn Graf Theobalds des Großen und seiner Ehefrau Mathilde von Kärnten.", "id": 1439078} {"src_title": "Finlandizace", "tgt_title": "Finnlandisierung", "src_document": [{"title": "Po Pařížské smlouvě.", "content": "Dle Pařížské smlouvy (1947) přišlo Finsko o Karelskou šíji, severní a západní břeh Ladožského jezera a muselo pronajmout SSSR vojenskou základnu nedaleko Helsinek. Finsko muselo platit vysoké reparace (300 000 000 $) a muselo omezit svou armádu. Dle československého vzoru uzavřelo Smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci. Zásadní bylo jednání Juho Kusti Paasikiviho, který dokázal se Stalinem vyjednat pro Finsko výhodnou smlouvu. Pro finlandizaci se používá také název \"Paasikiviho doktrína\". Úkolem finlandizace mělo být zamezení útoku jak ze strany SSSR, tak Německa a získání pozice rovnocenného partnera Finska k SSSR – nestát se satelitem. Důsledkem bylo vyloučení Finska z účasti na mezinárodních organizacích zaměřených proti SSSR – včetně Marshallova plánu, především pak NATO. Vztahy se proměňovaly v důsledku mezinárodního vývoje – závisely hlavně na postavení SSSR a jeho vůdců na mezinárodní scéně. Nutno dodat, že finští prezidenti byli silnými osobnostmi.", "section_level": 1}, {"title": "Proč Finsko (a ne Československo)?", "content": "Stalin nechtěl provokovat – mohlo by to vést k přimknutí Švédska k Západu. V Československu byla silná pozice komunistů i díky silné osobnosti Gottwalda. Ve Finsku byli po občanské válce komunisté zkompromitováni – navíc před válkou i po ní byla ve Finsku silná nekomunistická sociální demokracie. Zatímco v Československu je pro Středovýchodní Evropu netypická tradice rusofilství a po válce byli především Rusové vnímání jako osvoboditelé. Dalším prvkem jsou ekonomické důvody – Československo bylo nutné silně připoutat pro uranové zásoby. Finsko zůstalo nezávislé také kvůli nutnosti zachovat ekonomiku funkční, aby docházelo k řádnému splácení reparací.", "section_level": 1}], "src_summary": "Finlandizace je pojem odvozený od postavení Finska vůči SSSR po druhé světové válce, definitivně formulovaný v Pařížské smlouvě (1947). Finsko pro udržení své suverenity podřizovalo svou zahraniční politiku SSSR. Obecně označuje \"finlandizace\" vliv velmoci na politiku sousedního malého státu.", "tgt_summary": "Finnlandisierung ist ein politisches Schlagwort, das die machtpolitischen Verhältnisse zweier benachbarter Staaten beschreibt. Es wird für den Einfluss verwendet, den ein mächtiger Nachbarstaat auf seinen kleineren Nachbarstaat und dessen Politik ausübt. ", "id": 1655591} {"src_title": "Jarvisův ostrov", "tgt_title": "Jarvisinsel", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Ostrov byl objeven 21. srpna 1821 britskou lodí \"Eliza Francis\" (též \"Eliza Frances\", ve vlastnictví Edwarda, Thomase a Williama Jarvisových; viz právní dokument z roku 1833) a pojmenován podle jejího velitele, kapitána Browna. Spojené státy se přihlásily k vlastnictví ostrova v březnu 1857 na základě Guano Islands Actu přijatého 1856; formálně ho anektovaly 27. února 1858, ale opustily ho v roce 1879, poté co z něj byly vydolovány tuny guana. 3. června 1889 ostrov pro změnu anektovali Britové, ale jejich plány pro jeho další využití nikdy nebyly realizovány. Zásoby guana byly dolovány až do konce 19. století. Na ostrově z této doby dodnes zbyly cesty z kolejové dráhy. Spojené státy se o ostrov znova přihlásily v roce 1935 a pokusili se ho kolonizovat v rámci stejného projektu jako Bakerův a Howlandův ostrov (26. března 1935 až 7. února 1942). Osada Millersville v západní části ostrova se v té době příležitostně využívala jako meteorologická stanice. Krátkodobě byla obydlena vědci v roce 1957 během Mezinárodního roku geofyziky. Od 27. června 1974 je ostrov přírodní rezervací. Vstup na něj je dovolen jen na zvláštní povolení amerického úřadu pro ryby a zvěř, které se obvykle vydává jen vědcům a výzkumníkům.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Ostrov leží v jižním Pacifiku, má plochu pouhých 4,5 km2. Podnebí je rovníkové, s málo srážkami a pálícím sluncem. Teploty jsou trochu zmírňovány konstantním větrem. Povrch je nízký a písečný, částečně porostlý trsy trávy. Korálový ostrov obklopený úzkým zřaseným útesem. Nejvyšší bod leží jen asi 7 metrů nad hladinou moře. Nejsou zde přístavy, lodě musí kotvit na moři a na břeh je nutné se dopravovat pomocí člunů. Ty mohou přistávat buď uprostřed západního pobřeží, nebo nedaleko jihozápadního rohu ostrova. Zhruba uprostřed západního pobřeží se nachází jednoduchý dřevěný denní maják, postavený v roce 1909. Nejsou zde přírodní zdroje pitné vody. Vegetaci ostrova tvoří roztroušené trávy a plazivé keře. Jarvisův ostrov je především hnízdiště pro ptáky a mořské živočišstvo. Asi největším producentem guana je zde rybák černohřbetý, jehož počet na ostrově se odhaduje asi na milion jedinců. Spojené státy si nárokují exkluzivní ekonomickou zónu 370 km (200 námořních mil) a teritoriální vody 22 km (12 námořních mil).", "section_level": 1}], "src_summary": "Jarvisův ostrov, anglicky \"Jarvis Island\", je neobydlený atol nedaleko rovníku uprostřed Tichého oceánu. Leží na zhruba v polovině cesty z Havaje na Cookovy ostrovy, 2220 km jižně od Havaje, 4770 km severovýchodně od Nového Zélandu, 8760 km západně od pobřeží Ekvádoru a 1850 km východně od Howlandova a Bakerova ostrova. Jeho zřejmě nejbližším sousedem je kiribatský atol Kiritimati, který leží asi 380 km na severovýchod. ", "tgt_summary": "Die Jarvisinsel (, []) ist eine geographisch zu den Line Islands und politisch zu den Außengebieten der Vereinigten Staaten gehörende kleine, unbewohnte Insel im südlichen Pazifik, etwa in der Mitte zwischen Hawaii und den Cookinseln. Es handelt sich dabei um ein sogenanntes „nicht inkorporiertes Territorium“ der Vereinigten Staaten, das zu statistischen Zwecken den United States Minor Outlying Islands zugeordnet wird. ", "id": 943453} {"src_title": "Protiraketová obrana", "tgt_title": "Raketenabwehr", "src_document": [{"title": "Protiraketová obrana NATO (NATO Missile Defence).", "content": "Na summitu NATO v Praze v roce 2002 bylo rozhodnuto o zpracování Studie proveditelnosti protiraketové obrany NATO. Cílem této studie je posouzení možností obrany území členských států Aliance proti celému spektru raketových hrozeb. Pozornost byla zaměřena i na možnosti řešení situace zničením schopností protivníka ještě před jejich nasazením. První dílčí závěry studie byly zveřejněny v říjnu 2005, poukázaly na některé problémy a vedly k potřebě provedení dalších expertiz. NATO MD se zabývá protiraketovou obranou komplexně – obranou teritoria včetně civilní populace a obranou vojenských sil. Očekává čtyři základní efekty. Za prvé má působit ve prospěch nešíření raketových technologií. Za druhé má odstrašovat potenciálního protivníka od použití této kategorie zbraní. Za třetí má zajistit aktivní obranu v případě použití těchto zbraní. V neposlední řadě - za čtvrté - má sloužit jako pasivní obrana směřující k předcházení či minimalizaci důsledků použití těchto zbraní, selžou-li předcházející opatření. Jednou z diskutovaných myšlenek je propojení NATO MD s aliančním integrovaným systémem protivzdušné obrany NATINADS (NATO Integrated Air Defence System).", "section_level": 1}, {"title": "Protiraketová obrana bojiště NATO (NATO Active Layered Theatre Ballistic Missile Defence).", "content": "Severoatlantická aliance má zpracovanou Studii systému protiraketové obrany bojiště NATO z let 2001 až 2003. Projekt Aktivní vrstvené protiraketové obrany bojiště NATO, který z této studie vychází, má zajistit obranu spojeneckých sil nasazených v operacích proti raketám s dosahem do 3000 km. Počátečních operačních schopností má tento systém dosáhnout v roce 2010. Česká republika jako členský stát NATO je do řešení protiraketové obrany bojiště NATO zapojena. V oblasti protiraketové obrany bojiště spolupracuje NATO s Ruskem. Je to i z toho důvodu, že státy Aliance a Rusko nasazují vojáky do mírových operací a obrana rozmístěných vojsk je společným zájmem. Problémy, které vyvstaly při řešení tohoto úkolu, souvisejí s tím, že NATO a Rusko využívají systémy, které nejsou dosud vzájemně interoperabilitní.", "section_level": 1}, {"title": "Protiraketová obrana USA (USA Missile Defence).", "content": "Spojené státy zahájily realizaci projektu protiraketové obrany USA na základě zákona přijatého v roce 1999. Úvahy o potřebě protiraketové obrany USA probíhají ve čtyřech rovinách. První se zabývá analýzou povahy hrozeb, druhá hodnotí stav technologií, třetí se věnuje finančním otázkám protiraketové obrany USA a čtvrtá mezinárodním dopadům. Program protiraketové obrany USA není zaměřen proti konkrétnímu protivníkovi, nýbrž na vybudování vlastní schopnosti, která umožní reagovat účinně na nepředvídatelné a proměnlivé hrozby. Cílem je vybudovat integrovaný celosvětový systém k ochraně USA a jejich spojenců proti omezenému útoku balistickými raketami všech dosahů.", "section_level": 1}, {"title": "Protiraketová obrana v České republice.", "content": "Zejména v první polovině roku 2008 probíhala jednání mezi vládami České republiky a USA o případném umístění radarové základny systému protiraketové obrany USA v České republice – konkrétně poblíž obce Jince ve vojenském újezdě Brdy. Jednání byla završena 8. července 2008 podpisem smlouvy o umístění radaru na českém území. Samotný podpis smlouvy však ještě nezaručuje, že radarová základna skutečně bude vybudována. V září 2009 informoval Wall Street Journal o tom, že prezident Obama rozhodl o ukončení americké účasti na projektu protiraketového štítu ve střední Evropě s tím, že jeho úlohu by měla převzít plavidla vybavená systémem Aegis. Podle některých zastánců této základny měl systém protiraketové obrany představovat účinnou obranu nejen proti již existujícím, ale i proti případným nově zaváděným raketovým systémům. Podle jiných nešlo tak ani o to, jestli nás základna ochrání, nebo ne, ale považují USA za spolehlivého partnera s dlouholetou demokratickou tradicí, který vždy hájí svůj způsob života a požádal nás o pomoc, kterou odmítnout by bylo kvůli tomu, co pro Československo vykonaly, amorální. Spolupráci s ním považují za užitečnou a prospěšnou například v oblasti výzkumu a vývoje nových technologií. Obávají se také nevyzpytatelného vývoje především v Rusku a Íránu, a vzhledem k historickým zkušenostem s Ruskem, věří že základna může pomoci i v tomto ohledu. Jsou přesvědčeni o nezávadnosti případného provozu základny ve všech ohledech. Iniciativa Ne základnám naopak argumentovala, že jednostranné vybudování protiraketové obrany by porušilo rovnováhu sil mezi balistickými mocnostmi a způsobilo nové závody ve zbrojení. Navíc nejenže Česká republika nedokáže ochránit před eventuálním nebezpečím balistického útoku, ale naopak může v případě válečného konfliktu USA s jinou zemí sloužit jako cíl takového útoku. Zvýší podle ní také nebezpečí teroristického útoku v České republice. Varuje také před možnými zdravotními a ekologickými dopady. Profesor vědy, techniky a národní bezpečnostní politiky na Massachusettském technologickém institutu Theodore Postol, který dříve pracoval pro Pentagon a který je známým kritikem americké strategie raketového deštníku v Evropě, prohlásil při návštěvě České republiky, kam přijel na pozvání Greenpeace, že česká veřejnost i Parlament ČR dostávala záměrně zkreslené informace o parametrech amerického radaru systému protiraketové obrany, který měl být umístěn v Brdech. Postol dospěl svými výpočty k závěru, že radar při výkonu a anténě uváděných vládou USA bude mít dosah maximálně 600 až 700 kilometrů, ačkoli generál Henry Obering uvádí dosah 2100 až 2500 kilometrů. Podle Posela by radar s takový dosahem musel mít výkon 50krát větší. Podle Posela dokonce Obering v některých jednání hovořil dokonce o dosahu větším než 4000 kilometrů a v tom případě by výkon musel být 500krát větší. V květnu 2009 byla zveřejněna studie, podle které by protiraketová obrana, která měla být vybudována na území Polska a České republiky byla neúčinná proti případným íránským střelám. Studii zpracoval společný tým amerických a ruských vědců pro organizaci EastWest Institute se sídlem v New Yorku. Pravděpodobným místem možného umístění radaru byl kopec Břízkovec v Brdech. V médiích je kopec známý jako „kóta 718,8 m“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Protiraketová obrana je takticko-strategický obranný prostředek proti primární existenci hrozby raketového napadení, především prostřednictvím balistických raket středního a dalekého dosahu.", "tgt_summary": "Als Raketenabwehr wird Militärtechnik bezeichnet, die dem Erkennen und der Abwehr feindlicher Raketen dient. Anfliegende Raketen werden meistens mit Radarsystemen erkannt; zur Abwehr dienen Abfangraketen, Täuschkörper oder Laser.", "id": 4118} {"src_title": "Bernstein im Burgenland", "tgt_title": "Bernstein (Burgenland)", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Obec leží v jižním Burgenlandu v nadmořské výšce 619 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Správní členění.", "content": "Městys sestává z katastrálních území Bernstein je poprvé zmíněný ve 14. století.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Název obce je odvozen od jantarové stezky, nebo dříve „Via Magna\" vedoucí údolím „Tauchentalu“. Oblast s výskytem jantaru byla již 100 roků před n. l. osídlena keltskými kmeny. Osada je poprvé v dokumentech zmiňována roku 1388 jako „místo ležící pod hradem Porostyanem“. Od 12. století bylo v okolí provozováno hornictví. Nejdříve železná ruda, od 16. století také síra, měď, síran měďnatý, stříbro a dokonce i zlato. Obecní znak pochází z té doby; zobrazuje hornickou studnu (těžní jámu) se dvěma horníky. Počátkem 19. století hornictví zaniklo. V Bernsteinu je naleziště světlého až tmavozeleného vzácného hadce, obzvlášť čistého různého serpentinitu, který se zde zpracovává k výzdobě šperků a jiných uměleckých předmětů. Soustružník dřeva a farář Ratz objevil v roce 1860, že se v žilách objevuje \"obyčejný\" serpetinit a drahý hadec v různých tvrdostech asi 2,5 až 3,5 a lehce se opracovává. Z toho se v následující době vyvíjí nové řemeslo a tradice a zachovává se až do dnešní doby. Pro získání kubického metru drahého hadce, musí se vydobýt asi 2000 kubických metrů obyčejného serpentinitu, který se využívá v silničním stavitelství a při výrobě umělého kamene. Až do roku 1921 patřila obec Maďarsku. Po skončení druhé světové války bylo západní Maďarsko, na základě smlouvy ze Saint-Germain-en-Laye a z Trianonu, začleněno do Rakouska v roce 1921 do nově založené spolkové země Burgenlandu. Na městys byl Bernstein povýšen v roce 1973 (prodlouženo právo trhů udělené v roce 1602).", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Bernstein je z důvodu místních pamětihodností turisty navštěvován.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bernstein je městys v rakouské spolkové zemi Burgenland v okrese Oberwart. Maďarský název obce je \"Borostyánkő\". Městys leží na území Günserských hor. ", "tgt_summary": "Bernstein ist eine Marktgemeinde im Bezirk Oberwart im Burgenland in Österreich. Der Name des Ortes leitet sich von der Bernsteinstraße ab, von der ein Seitenarm als „Via Magna“ im Tauchental vorbeiführte. Der ungarische Ortsname der Gemeinde ist \"Borostyánkő\". ", "id": 451773} {"src_title": "Arktická národní přírodní rezervace", "tgt_title": "Arctic National Wildlife Refuge", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První snahy o ochranu tohoto severovýchodního území Aljašky se objevily počátkem 50. let 20. století. Impulsem k tomu se stal článek George Collinse a biologa Lowella Sumnera \"Northeast Alaska: The Last Great Wilderness\", publikovaný v roce 1953 v časopise amerického Sierra Clubu. Ochrana tohoto území byla na federální úrovni poprvé vyhlášena ministerstvem vnitra USA v roce 1960, za vlády prezidenta Dwighta D. Eisenhowera. V roce 1980 přijal Kongres USA zákon \"Alaska National Interest Lands Conservation Act.\"", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika území.", "content": "Na území Arktické národní přírodní rezervace se nacházejí různé ekosystémy – alpínské louky, ledovce, tundra, tajga i chladná savana. Páteří celé oblasti, která jí prochází od západu k východu, je Brooksovo pohoří, které zde dosahuje výšky přes 3000 m n. m. Je charakteristické strmými vrcholky, četnými jezery a vodními toky. Z tohoto kontinentálního rozvodí řeky plynou jednak na sever do Severního ledového oceánu, a jednak k jihu, kde se vlévají do řeky Yukon. Na rozlehlém a pro člověka obtížně přístupném území žijí různé druhy živočichů. Z větších savců jsou to medvěd grizzly, medvěd černý, rosomák, los, pižmoň, vlk a rys. Nejtypičtějšími pro tuto oblast jsou však tisícihlavá stáda sobů karibu, migrující z jihu oblasti na severní pobřeží.", "section_level": 1}, {"title": "Dostupnost.", "content": "Na území ANWR nejsou žádné silnice ani železnice. Pouze silnice Dalton Highway, vedoucí od jihu z Fairbanksu na sever do zátoky Prudhoe Bay, která je zároveň nejsevernějším bodem, dosažitelným po panamerické síti silnic, se v místech, kde překračuje severní polární kruh, téměř dotýká západního okraje Arktické národní přírodní rezervace. (Trasa Dalton Highway je prakticky totožná se severním úsekem trasy 1288 km dlouhého ropovodu Prudhoe Bay – Valdez). Pokud jde o osobní dopravu, cestovat do této oblasti lze jen letecky. Letiště pro veřejnou dopravu je například poblíž Deadhorse, v Prudhoe Bay je pouze heliport. Uvnitř národní přírodní rezervace je možné se pohybovat pouze pěšky, na koni či na lodi. Nejbližším trvale osídleným místem je obec Kaktovik na ostrově Barter v Beaufortově moři se zhruba 250 obyvateli – Inuity. Další sídlo se nachází až na jižní hranici rezervace. Je to Arctic Village, obec kmene Gwich’in z indiánského národa Athabasků, původních obyvatel Aljašky. Jediným městem v této severní části Aljašky je Barrow, které leží západně od ANWR na pobřeží Čukotského moře. Je to nejsevernější město USA, které má letecké spojení s Anchorage a Fairbanksem.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Těžba ropy.", "content": "Již v roce 1968 byla objevena naleziště ropy na severním pobřeží Aljašky u Prudhoe Bay. Tím byl dán popud ke sporu mezi těžaři, ochránci přírody i jednotlivými skupinami místních obyvatel. Tento spor se naplno rozhořel po roce 1977, kdy byla zahájena těžba a z Prudhoe Bay byl vybudován 800 mil dlouhý ropovod do Valdezu. Kontroverze pokračují až do současnosti. V oblasti Prudhoe Bay jsou největší severoamerická ropná pole, nachází se zde 20 % ropných zásob země. Nezanedbatelné jsou tlaky na další rozšíření těžby, zejména v pobřežní oblasti, označované podle čísla vyhlášky, umožňující zde ropný průzkum, jako \"1002 Area.\" Tato oblast, vyhledávaná soby a v zimě též ledními medvědy, představuje zhruba 8 procent celkové plochy rezervace. Například těžbě ropy výměnou za peněžní profit jsou nakloněni i inuitští obyvatelé Kaktoviku, pod jejichž obcí se má nacházet vydatné ropné ložisko. Naproti tomu indiáni Gwich’inové, jejichž životní styl a kultura jsou závislé na existenci sobů a kteří severní pobřežní oblasti nazývají \"svatým místem, kde započal život\" (sacred place where life begins), se důrazně staví proti rozšiřování těžby. Těžbou ropy a ropovody je ohrožena nejen současná populace sobů a dalších živočichů, ale hrozí i dlouhodobé následky. Potvrzením tohoto faktu byl i velký únik ropy, k němuž došlo v oblasti Prudhoe Bay kvůli netěsnosti ropovodu v roce 2006. Další havárie následovaly v příštích letech. V 70. letech byla jen menší část dnešní ANWR navždy vymezena jako nedotknutelná divočina, o deset let později byla ochrana rozšířena na další území. V lednu roku 2015 přednesl americký prezident Barack Obama návrh, že tato nejvyšší ochrana by měla být rozšířena na 97 procent území Arktické národní přírodní rezervace, což opět vyvolalo nemálo kontroverzí.", "section_level": 2}, {"title": "Požáry.", "content": "Kromě těžby ropy bývají chráněná území na severu Aljašky čas od času ohrožována také velkými požáry.", "section_level": 2}], "src_summary": "Arktická národní přírodní rezervace (Arctic National Wildlife Refuge – ANWR) pokrývá území o rozloze 78 050,59 km v severovýchodním výběžku státu Aljaška (USA). Na severu hranici území tvoří pobřeží Beaufortova moře (Severní ledový oceán), východní hranice je totožná se státní hranicí mezi Kanadou a USA. Na západ od tohoto chráněného území, v centrální části Brooksova pohoří, se nachází národní park Brány Arktidy (Gates of the Arctic National Park).", "tgt_summary": "Das Arctic National Wildlife Refuge (\"ANWR\") ist das nördlichste Naturschutzgebiet der USA. Das Gebiet in der Küstenebene der North Slope im Nordosten Alaskas wurde 1960 von Fred A. Seaton, dem Innenminister unter Dwight D. Eisenhower, unter Naturschutz gestellt und 1980 durch den Alaska National Interest Lands Conservation Act auf mittlerweile insgesamt 78.053 km2 vergrößert, wovon mit der \"Mollie Beattie Wilderness\" ungefähr 32.374 km2 als Wilderness Area ausgewiesen sind. Das Schutzgebiet wird von der Weltnaturschutzunion in der Kategorie IV (Biotop- und Artenschutzgebiet) geführt. ", "id": 2122202} {"src_title": "Udajpur", "tgt_title": "Udaipur", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Udajpur byl hlavním městem království Mevár, které patřilo rádžputskému rodu Sisodia. Za zakladatele Udajpuru je považován Rána (král) Udaj Singh a původní hlavní město Meváru bylo město Nagda, ležící na řece Banás severovýchodně od Udajpuru. Podle legendy se král Udaj Singh náhodou na lovu setkal s poustevníkem. Poustevník mu požehnal a na jeho radu král na místě setkání vystavěl dobře opevněný palác, kde se také usadil. Roku 1568 mughalský vládce Akbar dobyl město a významnou pevnost Chittorgarh a Udaj Singh byl nucen přesunout hlavní město do svého bydliště, čímž byl nově založený a dobře opevněný Udajpur. Akbar Mevár dlouho a těžce dobýval, protože ho mahárána Pratáp odmítal uznat za sobě nadřazeného. Jeden z hlavních generálů ve službách Akbara byl Man Singh I., král sousedního Dhúndháru, jehož hlavní město byl Amber. Když později mughalská moc zeslábla, vyhlásila místní šlechta nezávislost a získala zpět většinu Mevárského království s výjimkou pevnosti v Chittorgarh. Udajpur již hlavním městem státu zůstal a roku 1818 se jako knížecí stát připojil Britské Indii. Po vyhlášení indické nezávislosti roku 1947 přijal tehdejší mahárána novou indickou vládu a Mevár byl začleněn do indického státu Rádžasthán.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Udajpur je dobře spojen se všemi hlavními městy Indie, po silnici, železnicí i letecky.", "section_level": 1}, {"title": "Silniční.", "content": "Město leží na cestě mezi Dillím a Mumbají národní silnicí číslo 8, leží zhruba 700 km od každého z těchto měst. Cesty jsou v této oblasti zpevněné a vhodné i pro osobní automobily. Cesta autem z Džajpuru trvá asi 8 hodin, ze Suratu 9 hodin.", "section_level": 2}, {"title": "Letecká.", "content": "Udajpurské letiště Dabok leží 24 km od centra města. Indian Airlines denně létají z Udajpuru do Džodpuru, Džajpuru, Aurangabadu, Mumbaje a Dillí. Denní lety do Udajpuru provozuje také Jet Airways a Kingfisher Airlines. Letiště by podle rozhodnutí regionální vlády mělo roku 2011 získat mezinárodní status.", "section_level": 2}, {"title": "Železniční.", "content": "Udajpur je dlouhodobě dobře dostupný po železnici především z Dillí, Džajpuru a Ahmedabadu. Tato spojení nedávno rozšířil „Mewar Express“, který v Udajpuru spojuje navíc s městy Kóta a Mathura a „Ananya Express“ spojuje od roku 2007 Udajpur s Kalkatou. Udajpur nemá přímé vlakové spojení s jihem země, je obvykle nutné přestoupit v Ahmadabadu nebo Suratu.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavá místa.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Městský palác.", "content": "Leží na východním břehu jezera Pičola a skládá se z několika masivních kamenných paláců postavených v různých dobách po roce 1559. Palác poskytuje překrásný výhled na „Jag Niwas“ – hotel na jezeru Pičola a také na staré centrum města na druhé straně. Jako hlavní palácový vchod slouží velká klenutá brána, tzv. Tripolia, postavená roku 1725. Za ní vede cesta několika dvory na palácové terasy a do zahrad. V paláci se nachází Surádž Gokhda – místo, odkud mahárádžové v těžkých časech promlouvali k lidu. Dvůr zvaný Mor-čók (Paví dvůr) získal své jméno podle skleněné mozaiky, které zdobí jeho stěny. Patrně nejpozoruhodnějším z paláců je Chini Chitrashala, jehož stěny zdobí různé malby boha Krišny. V komplexu se nachází množství dalších oddílů – Dilkhush mahal, Sheesh mahal, Moti mahal a Krishna vilas. V dnešní době slouží většina z nich jako muzea a navštěvují je denně tisíce turistů.", "section_level": 2}, {"title": "Jezerní palác.", "content": "Byl postaven v letech 1743-1746 z mramoru na ostrůvku Džag Nivas na jezeru Pičola a původně sloužil jako královský letní palác. Nyní byl přeměněn na pětihvězdičkový hotel a je provozován společností Taj Hotels Resorts and Palaces.", "section_level": 2}, {"title": "Pevnost Sajjangarh (Monzunový palác).", "content": "Monzunový palác byl postaven mahárádžou Sadždžan Singhem roku 1884 a je znám též jako Sajjangarh. Jako bývalé letní sídlo mahárádžů leží na vrcholku kopce s krásným výhledem na město a jeho jezera. Palác byl pro nedostatek pitné vody vybaven důmyslným zařízením pro zachytávání dešťové vody. Pevnost leží přibližně 5 km od Udajpuru v nadmořské výšce 940 metrů nad mořem. Nejlepší dobou k návštěvě paláce je období dešťů. Palác obklopuje přírodní rezervace (Sajjangarh Wildlife Sanctuary).", "section_level": 2}], "src_summary": "Udajpur (anglický přepis: \"Udaipur\",, dévanágarí: उदयपुर), známý také jako “Město jezer” je hlavním administrativním centrem distriktu Udajpur a nachází se ve státu Rádžasthán v západní Indii. Je historicky hlavním městem bývalého královstvím Mevár. Jezera Pičola, Fateh Sagar, Udaj Sagar a Svarúp Sagar nacházející se ve městě jsou považována za jedna z nejkrásnějších v zemi. ", "tgt_summary": "Udaipur (Hindi:, ) ist eine Großstadt \"(Municipal Corporation)\" mit rund 470.000 Einwohnern im Süden des indischen Bundesstaates Rajasthan. Udaipur zählt zu den von Touristen meistbesuchten Städten des indischen Subkontinents.", "id": 442370} {"src_title": "Edward Śmigły-Rydz", "tgt_title": "Edward Rydz-Śmigły", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Přesné místo jeho narození není známo, ale převládá názor, že se narodil ve městě Berežany na dnešní Ukrajině, v tehdejší rakousko-uherské korunní zemi Haliči. Někdy je místo jeho narození konkretizováno do ulice \"Izabelówką\", nazvané podle polské šlechtičny Isabely Potocké, jindy je uváděna berežanská ulice \"Rohatyńská\" 126. Jiné zdroje uvádí jako místo jeho narození nedalekou ves Lapčina. Jeho otec, kovářský syn Tomasz Rydz pocházel ze severopolské vsi u města Wieliczka a jako seržant ženistů („\"pionýrů\"“) 7. pluku rakouských hulánů byl dislokován právě v Berežanech, kde se později stal policejním strážmistrem. V roce 1884 byla jednotka Tomasze Rydze převelena do berežanského zámku, kde se patrně při vycházce po zámeckém parku setkal s dcerou listonoše Marií Babiakovou. Jejich krátký vztah vyústil v narození dítěte, kterému dali jméno Edward.", "section_level": 2}, {"title": "Dětství.", "content": "Ke svatbě se Tomasz a Marie odhodlali až po dvou letech po narození Edwarda, v roce 1888. Marie pocházela snad z pravoslavné rodiny, a tak se jejich svatba konala patrně v tamějším pravoslavném kostele sv. Mikuláše. Narození budoucího generála ale je stále obestřeno mnoha nejasnostmi a za druhé Polské republiky (tj. v meziválečném období) se stalo předmětem různých dohadů. Mnozí například zde uvedenou teorii považovali za nesmysl a namísto ní byl podle nich Edward potomkem jakýchsi boháčů z okolí Berežan a manželé Rydzovi si ho osvojili a převzali ho do pěstounské péče. Jindy byl vysoce postavený polský generál haněn, že je nemanželský syn a že se jeho rodiče vzali jenom kvůli zlepšení své vlastní finanční situace. Generál vždy tyto dohady přešel mlčením. Jeho otec zemřel několik měsíců po svatbě v roce 1888. Není zcela jasné, jestli to byl uváděný zápal plic, ale byl údajně převezen do vojenské nemocnice ve Lvově, protože berežanští lékaři nebyli schopni mu pomoci. Uložen byl patrně na lvovském hřbitově, ale jeho tělo mělo údajně být vyzvednuto, protože nebyly peníze na zaplacení hrobového místa. Dodnes není současné místo uložení generálova otce známo. Pro Edwarda, kterému v té době nebyly ani dva roky to byla jistě rána, zvláště když za osm let, v roce 1896 zemřela desetiletému chlapci, snad také na zápal plic, i jeho matka. Osiřelé dítě si k sobě vzal jeho děd Jan Babiak a později, po jeho smrti si ho vzala k sobě rodina Uranowiczových a ti mu umožnili studium na berežanském Gymnáziu sv. Anny, které dokončil v roce 1905 maturitou. Jeho opatrovník, dr. Tadeusz Uranowicz, byl známým berežanským lékařem. Ten měl jediného syna Edmunda (pozdějšího místopředsedu Okresního soudu v Berežanech), který se stal velkým přítelem budoucího vojevůdce.", "section_level": 2}, {"title": "Mládí.", "content": "Po vystudování gymnázia se přihlásil na Krakovskou akademii výtvarných umění, kde studoval pod vedením známých polských malířů, jakými byli Leon Wyczółkowski, Teodor Axentowicz či Józef Pankiewicz a v krátké době se přihlásil i na Filosofickou fakultu krakovské Jagellonské univerzity a ke studiu dějin umění. Svá studia ukončil a mezi lety 1910–1911 se naučil základy taktiky a strategie na rakouské škole pro c. k. záložní důstojníky ve Vídni. Během svých studií často navštěvoval své rodné město a během jedné z návštěv tam také založil odnož \"Związku Walki Czynnej\", polské ilegální vojenské organizace, ve které spolupracoval například s budoucími vojenskými představiteli Polska, Stanisławem Barzykowskim, Marianem Kukielem a Kazimierzem Sosnkowskim. Ve svém rodném městě také vytvořil fresku Panny Marie v tamějším kostele. Jeho freska, od počátku utajovaná, při svém odhalení všechny šokovala, neboť jeho údajně velice naturalistické pojetí Boží Matky se natolik vymykalo tehdejšímu chápání, že dnes již fresku vytvořenou budoucím velitelem polských armád nenalezneme. Tamější probošt ji nechal nedlouho po odhalení přebílit.", "section_level": 2}, {"title": "Vojenská kariéra.", "content": "V roce 1912 stál u zrodu polovojenské organizace – Střeleckého spolku (\"Związek Strzelecki\"). V těchto jednotkách také přijal před své jméno přízvisko \"Śmigły\", což znamená \"mrštný\" či \"hbitý\". V těchto jednotkách byl také velice aktivní jako jejich vůdce budoucí polský diktátor Józef Piłsudski. Později, již jako vysoce postavený generál, byl také členem další kontroverzní organizace – antisemitské a nacionalistické skupiny \"Obóz Narodowo-Radykalny\" (Národně-radikální tábor), kde představoval vůdce nejradikálnějších členů této organizace. Roku 1913 byl ve Lvově, kde velel tamějšímu Střeleckému spolku, který v té době čítal 1131 členů.", "section_level": 1}, {"title": "První světová válka.", "content": "Na začátku první světové války, v červenci 1914 byl zmobilizován Rakousko-uherskou armádou a vstoupil do 55. pěšího pluku v Berežanech. Poté ihned vstoupil do Polských legií bojujících po boku Ústředních mocností a zformovaných na popud Józefa Piłsudského. V nich se stal velitelem 3. praporu. Jeho kolegou byl v té době Michał Karaszewicz-Tokarzewski, velící 5. praporu. 9. října 1914 byl povýšen na majora a v roce 1916 byl již plukovníkem. V legiích se stal 18. prosince 1914 velitelem prvního pěšího pluku. Edward Śmigły Rydz se zúčastnil většiny bitev legií. Vyznamenal se rozhodností, přijímáním rizika, sebeovládáním v těžkých bojových situacích a také starostlivostí o podřízené.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá republika.", "content": "V roce 1922 se stal divizním generálem a 11. května 1935, se souhlasem maršála Piłsudského, přebral pravomoci generálního in­spektora ozbrojených sil. Maršálskou hůl obdržel roku 1936. Po podepsání Mnichovské dohody v září 1938 byl jako generální inspektor polských ozbrojených sil vůdčí osobností při obsazování české části Těšínska, které si vynutilo Polsko nebývalým nátlakem na tehdejší vládu Československa, ale po vzoru Freikorpsu také propagandou a diverzními a teroristickými akcemi.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Po propuknutí druhé světové války ho 1. září 1939 prezident Ignacy Mościcki jmenoval vrchním velitelem polských ozbrojených sil. Varšavu opustil 7. září a 18. září překročil rumunské hranice. Hodnocení jeho role ve válce je rozporné. Byl omlouván, že v nastalé situaci nemohl zabránit porážce Polska, ale i obviňován, že odchodem za hranice opustil armádu i národ. Před překročením hranice údajně prohlásil: „Zůstávám v Polsku“. Chtěl se připojit k bojujícím vojskům a tvořit podzemní armádu, ale rozhodl se jinak. V Rumunsku byl internovaný v Craiově. Byl stále pod dozorem, ale podařilo se mu uprchnout přes Maďarsko zpátky do Polska. Rozběhlo se pátrání, ale úmyslně rozšiřované pověsti o různých místech jeho pobytu přispěly k tomu, že nebyl dopaden. Ve Varšavě se skrýval u Jadwigy Maksymowicz-Raczyńské, manželky generála. V hovorech s ní údajně řekl: „Spolehl jsem se na slovo a čest spojenců.... Vinili mě z útěku. To nebyl útěk.... Zrada, internace v Rumunsku, ta byla pro mne největší životní ranou\".", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Nečekaně onemocněl. Přes lékařskou pomoc zemřel 2. prosince 1941, pravděpodobně na infarkt. Byl pohřben na varšavském vojenském hřbitově Powązki pod jménem Adam Zawisza.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maršál Edward Śmigły-Rydz, někdy také Edward Rydz-Śmigły, pseud. \"Śmigły\", \"Tarłowski\" či \"Adam Zawisza\" (11. března 1886, Berežany – 2. prosince 1941, Varšava) byl polský voják, politik a umělec. Bojoval v první světové válce, polsko-sovětské válce a druhé světové válce. Roku 1935 nahradil Józefa Piłsudského ve funkci generálního inspektora polských ozbrojených sil a z titulu této funkce též velel polským silám v jejich odporu při vpádu do Polska v roce 1939. Mezi lety 1937 - 39 byl hlavním představitelem „\"sanačního\"“ režimu v Polsku. Byl též svobodným zednářem. Kolem jeho osoby byl pěstován v Polsku kult osobnosti.", "tgt_summary": "Edward Rydz-Śmigły (* 11. März 1886 in Brzeżany, Galizien, Österreich-Ungarn; † 2. Dezember 1941 in Warschau) war ein polnischer Politiker, Marschall von Polen, Maler und Dichter.", "id": 608384} {"src_title": "Světové dědictví", "tgt_title": "UNESCO-Welterbe", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Myšlenka spojit péči o ochranu přírodních a kulturních památek lidstva, tedy jakéhosi „světového dědictví“, vznikla ve Spojených státech. Toto spojení vyjadřuje skutečnost, že se člověk a příroda vzájemně ovlivňují a je tedy nezbytná jak ochrana přírody, tak ochrana nejdůležitějších výtvorů lidské činnosti ve vzájemné jednotě. Konference konaná v Bílém domě ve Washingtonu v roce 1965 vyzvala k založení „Nadace světového dědictví“, která by podporovala mezinárodní spolupráci směřující k zachování mimořádně významných přírodních oblastí a historických památek pro současné i budoucí pokolení. Podobný návrh vypracoval roku 1968 také Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) jako doporučení pro své členy. Oba návrhy byly předloženy k diskusi na konferenci OSN o životním prostředí konané ve Stockholmu v roce 1972. 16. listopadu téhož roku byla pak na generální konferenci UNESCO schválena \"Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví\" () poměrem hlasů 75 pro, 1 proti, 17 se zdrželo hlasování. V platnost vstoupila dne 17. prosince 1975. ČSFR přistoupila k Úmluvě k 15. listopadu 1990 a závaznou se pro ni stala dnem 15. února 1991. Na základě sukcese je platná pro ČR. Text Úmluvy byl publikován ve Sbírce zákonů č. 159/1991 Sb. Hlavním posláním Úmluvy je povinnost smluvního státu zabezpečit označení, ochranu, zachování a předávání kulturního a přírodního dědictví budoucím generacím. Stát to zajistí při maximálním využití svých vlastních zdrojů, případně s mezinárodní pomocí a spoluprací.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy památek.", "content": "Podle Úmluvy se u jednotlivých památek rozlišuje mezi \"kulturním\" a \"přírodním\" dědictvím.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní dědictví.", "content": "Za kulturní dědictví jsou považovány:", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní dědictví.", "content": "Za přírodní dědictví jsou považovány:", "section_level": 2}, {"title": "Kritéria.", "content": "Památky zařazené na Seznam světového dědictví musí splňovat alespoň jedno z deseti kritérií, která byla stanovena organizací UNESCO. Kritéria se označují malými římskými číslicemi. Až do konce roku 2004 byly rozděleny do dvou skupin – na kulturní (i–vi) a přírodní (i–iv). Avšak od roku 2005 bylo číslování spojeno a vzniklo tak označení i–x (přičemž i–vi značí kulturní dědictví, vii–x přírodní dědictví). Není výjimkou, že některé památky splňují i několik kritérií současně. Kulturní dědictví: Přírodní dědictví:", "section_level": 1}, {"title": "Smluvní státy a jejich závazky.", "content": "Smluvní státy se zavázaly, že budou usilovat:", "section_level": 1}, {"title": "Výbor pro světové dědictví.", "content": "V rámci UNESCO byl ustaven Mezivládní výbor pro ochranu kulturního a přírodního dědictví výjimečné světové hodnoty, nazývaný „Výbor pro světové dědictví“. Tento výbor založil, aktualizuje a publikuje „Seznam světového dědictví“.", "section_level": 2}, {"title": "Soupis vlastnictví.", "content": "Každý smluvní stát má právo předložit Výboru pro světové dědictví soupis vlastnictví tvořícího součást kulturního a přírodního dědictví, který se nachází na jeho území. Výbor stanovil přesná kritéria, která musí být splněna, aby byl návrh zařazen na Seznam. Kritéria lze nalézt na internetových stránkách UNESCO.", "section_level": 2}, {"title": "Seznam světového dědictví v ohrožení.", "content": "Vedle tohoto Seznamu je veden „Seznam světového dědictví v ohrožení“, seznam vlastnictví uvedeného v „Seznamu světového dědictví“, na jehož zachování jsou potřebné větší operace. Do tohoto seznamu může být zahrnuto pouze takové vlastnictví, které tvoří součást kulturního a přírodního dědictví a hrozí mu závažné a zvláštní nebezpečí, jako je hrozba zmizení vyvolaná zrychleným chátráním, rozsáhlými veřejnými či soukromými projekty rychlého urbanistického či turistického rozvoje; ničení vyvolané změnami v používání či vlastnictví půdy, velké změny, jejichž příčina je neznáma; opuštění z jakéhokoliv důvodu; vypuknutí či hrozba ozbrojeného konfliktu; kalamity a pohromy hrozivé požáry, zemětřesení a sesuvy půdy; sopečné erupce; změny hladiny vody, záplavy a přílivové vlny.", "section_level": 2}, {"title": "Fond světového dědictví.", "content": "Dále byl vytvořen Fond na ochranu světového kulturního a přírodního dědictví výjimečně světové hodnoty, nazývaný „Fond světového dědictví“. Zdroje Fondu tvoří:", "section_level": 2}, {"title": "Pomoc poskytovaná Výborem.", "content": "Pomoc poskytovaná Výborem pro světové dědictví může zahrnovat následující formy: půjčky s nízkým úrokem nebo bezúročné půjčky splatné na dlouhodobém základě; ve výjimečných případech a ze zvláštních důvodů poskytnutí nenávratných příspěvků.", "section_level": 2}, {"title": "Zasedání.", "content": "Jednotlivá zasedání Výboru pro světové dědictví se konají několikrát do roka. Na těchto zasedáních se projednává správa stávajících památek ze seznamu světového dědictví a přijímají se nominační dokumenty z jednotlivých států. Vrcholem těchto zasedání bývá to, během kterého se vyhlašují nové památky, které se budou připisovat na seznam. Konají se v různých státech, poměrně často pak v Paříži, kde má Výbor pro světové dědictví své sídlo. Následující tabulka zachycuje místo a data konání jednotlivých zasedání.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam světového dědictví v roce 2019.", "content": "V roce 2019 je na Seznamu světového dědictví 1121 položek. Z toho 869 položek kulturního dědictví, 213 přírodního a 39 smíšeného ve 167 státech světa. Mezi jednotlivými stáy se nejvíce památek světového dědictví nachází v Itálii a Čínské lidové republice (55), Španělsku (48) a Německu (46). Česko má těchto památek 14. Následující srovnávací graf zachycuje státy, které mají deset a více památek světového dědictví:", "section_level": 1}, {"title": "Seznam.", "content": "Pro přehlednost je seznam památek světového dědictví rozdělen následovně: a do:", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako světové dědictví se označují nejrůznější kulturní a přírodní památky po celém světě, které byly pro svou unikátnost vybrány organizací UNESCO a přijaty na tzv. „seznam světového dědictví“. Na tomto seznamu se nacházejí nejrůznější budovy, hory, jezera, národní parky i celá města. Podle \"Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví\" z roku 1972 jsou smluvní státy, na jejichž území se dané památky nachází, zavázány jejich ochranou. ", "tgt_summary": "Welterbe ist eine Bezeichnung für Denkmäler, Ensembles und Stätten (Weltkulturerbe) sowie Naturgebilde, geologische und physiographische Erscheinungsformen und Naturstätten (Weltnaturerbe) von außergewöhnlichem universellen Wert, deren Erfassung, Schutz und Erhaltung durch die Vertragsstaaten nach der sog. „Welterbekonvention“ von der UNESCO unterstützt werden können. ", "id": 2008365} {"src_title": "Roboti (animovaný film)", "tgt_title": "Robots (2005)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Robotický umývač nádobí Herb Copperbottom a jeho manželka Lydia si po 12 hodinách práce zkonstruují syna jménem Rodney. Z Rodneyho se stane mladý vynálezce, který sní o tom, že udělá svět lepším. Jeho idolem se stane Bigweld, známý vynálezce a majitel Bigweld Industries. V pubertě Rodney vynalezne stroj \"Wonderbot\", který má pomáhat jeho otci v práci při mytí nádobí. Wonderbot ale začne nádobí rozbíjet, když ho znervózní Herbův šéf. Rodney je proto propuštěn, a tak se rozhodne vzít svůj vynález do Robot City k Bigweldovi, kde by měl získat práci a finančně tak pomoci rodině. Před cestou je povzbuzen otcem, který mu prozradí, že vždycky litoval toho, že se nestal muzikantem. Po příjezdu do Robot City Rodney potká Fendera, který se snaží z turistů vymámit peníze za fotky a mapy s obydlími hvězd. Rodney nakonec dorazí k sídlu Robot Industries. Tam se dozví, že vedení společnosti převzal Phineas T. Ratchet a ten má v úmyslu přerušit výrobu náhradních dílů pro roboty. Ratchet věří, že společnost dokáže vydělat více, když bude místo náhradních dílů pro staré roboty prodávat drahé upgradey. Když nějaký robot protestuje, je poslán na vrakoviště, kde je pod vedením Ratchetovy matky madam Gasket zlikvidován. Rodney najde s pomocí Fendera místo, kde může přespat. Tím je penzion tety Fanny, kde Rodney potká další roboty. Rodney potom začne spravovat staré roboty sám. Gasket přikáže Ratchetovi, aby Rodneyho zastavil a Bigwelda zabil. Rodney zjistí, že Herb je nemocný a nemá přístup k náhradním dílům. Rodney se rozhodne, že zkusí kontaktovat Bigwelda osobně a přemluví ho, aby začal znovu vyrábět náhradní díly. Wonderbot mu připomene, že se ten večer koná pravidelný Bigweldův ples. Rodney a Fender se tam v přestrojení vydají, ale pouze se tam od Ratcheta dozví, že Bigweld nemohl přijít. Rodney se snaží promluvit s Ratchetem, ale je vyprovozen ochrankou. Zachrání ho Cappy, krásná členka vedení Bigweld Industries, která nesouhlasí s Ratchetovými plány. Ta spolu s Rodneym, Fenderem a jeho novou přítelkyní Lorettou Geargrinderovou z plesu uteče. Fender jde s Lorettou domů, ale cestou je unesen a odvezen na vrakoviště. Při útěku ztratí svou dolní polovinu. Utéct se mu podaří jen díky tomu, že získá nové ženské nohy. Rodney a Cappy mezitím letí k Bigweldovi domů. Když tam Rodney neúmyslně zboří domino, Bigweld se objeví. Rodney se snaží Bigwelda přesvědčit, aby se vrátil do vedení své společnosti, kde by zařídil, aby se znovu vyráběly náhradní díly, ale Bigweld to odmítá. Rodney pak zavolá svým rodičům a oznámí jím, že se hodlá vzdát svého snu, že se stane vynálezcem a hodlá se vrátit domů do Rivet Town, ale jeho otec ho znovu povzbudí, aby své sny nevzdával. Rodney přesvědčí další roboty, aby bojovali proti Ratchetovi. Fender řekne, že Ratchet postavil speciální roboty, kteří mají shromáždit a zničit staré roboty. Když si Bigweld uvědomí, co znamená pro Rodneyho, rozhodne se skupině pomoci. Skupina robotů dorazí do Bigweld Industries, kde Bigweld propustí Ratcheta. Ratchet ale Bigwelda porazí. Ten je po příjezdu na vrakoviště opraven, ale vzápětí je zajat. Následuje bitva mezi Ratchetovými zaměstnanci a roboty opravenými Rodneym. Během nastalého chaosu Rodney Bigwelda zachrání, Ratchetovi roboti jsou pak poraženi a Wonderbot zničí Gasket, když ji shodí do taviče. Ratchet ztratí své upgradey. Bigweld se potom vydá do Rivet Town, aby Rodneyho rodičům oznámil, že se Rodney stal jeho pravou rukou a možným nástupcem. Rodney umožní otci, aby se mu splnil jeho sen, když mu dá trumpetu. Herb na ni začne hrát a všichni začnou tančit na \"Get Up Offa That Thing\" od Jamese Browna.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlas.", "content": "Film sklidil převážně příznivé reakce u kritiky. Server Rotten Tomatoes uvádí na základě 177 recenzí, že 64% z nich je pozitivních. Server Metacritic dává \"Robotům\" na základě 33 recenzí skóre 64 ze 100. Uživatelé ČSFD hodnotí film průměrně 65%. Během prvního víkendu po uvedení utržil film ve Spojených státech a Kanadě 36 milionů dolarů, s nimiž se během tohoto víkendu stal nejúspěšnějším filmem. Celosvětové tržby filmu činily více než 260 milionů dolarů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Roboti (orig. \"Robots\") je americký počítačově animovaný film z roku 2005. Příběh filmu vytvořili autoři knih pro děti Chris Wedge a William Joyce.", "tgt_summary": "Robots ist ein Computeranimationsfilm aus dem Jahr 2005. Bei dem von Blue Sky Studios produzierten Film führten Chris Wedge und Carlos Saldanha Regie.", "id": 949128} {"src_title": "Prodlužovací kabel", "tgt_title": "Verlängerungsleitung", "src_document": [{"title": "Konstrukce prodlužovacích kabelů.", "content": "Kabel použitý pro prodlužovací kabel by měl být stejný, jaký je používán pro přívody ke spotřebičům. Pro domácí použití bez nebezpečí mechanického poškození je vhodný například kabel H05VV-F s PVC izolací (staré označení CYSY). Do prostor s nebezpečím mechanického poškození se hodí například H07RN-F s pryžovou izolací (staré označení CGSG). Všechny typy kabelů mají jednotlivé žíly z laněných vodičů složených z jemných drátků. Používány by měly být především profesionálně vyrobené prodlužovací kabely s neoddělitelně připojenou vidlicí. Vidlice musí mít uvnitř sponu, svírající vnější plášť kabelu. Ta slouží k odlehčení tahu. Síla tahu, která případně působí na kabel se přenáší na izolační kryt vidlice a nevytrhává vodiče z jejich uchycení v kolících. Zásuvková strana prodlužovacího kabelu musí být zpevněna obdobným způsobem. Podle platných elektrotechnických norem smějí být prodlužovací kabely dlouhé maximálně 50 metrů. Pro délky nad 10 metrů se prodlužovací kabely dodávají často navinuté na plastových bubíncích s držadlem. Zásuvky jsou pak součástí otočné části bubnu.", "section_level": 1}, {"title": "Opatření pro zvýšení ochrany před úrazem elektrickým proudem.", "content": "Takřka všechny spojky (pohyblivé zásuvky) mají pod krytem otočnou clonku (dětskou ochranu), které umožňuje zasunout do spojky pouze normalizovanou vidlici, ne jednotlivý kolík, hřebík, šroubovák. Do vlhkého prostředí se vyrábějí koncovky s víčky, která zakrývají celou koncovku, pokud není vidlice zasunutá.", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzná zařízení.", "content": "Pokud nemusíme řešit nedostatečnou délku přívodní šňůry spotřebiče, máme k dispozici celou řadu zásuvkových adaptérů. To jsou kompaktní přístroje pro zasunutí do zásuvky, bez kabelu. Vidlice i zásuvka jsou na povrchu adaptéru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prodlužovací kabel je ohebný kabel opatřený na jednom konci vidlicí, na druhém spojkou. Slouží k připojení elektrických spotřebičů do zásuvky pevné elektroinstalace. Používá se všude tam, kde délka připojovací šňůry pevně spojené se spotřebičem nestačí k napojení do nejbližší zásuvky. Prodlužovací kabely jsou zásadně třížilové pro jednofázové přívody a pětižilové pro třífázové přívody.", "tgt_summary": "Eine Verlängerungsleitung (auch \"Verlängerungskabel\", \"Verlängerungsschnur\" oder kurz \"Verlängerung\" genannt) ist ein Kabel, das angeschlossen werden kann, wenn die Länge der eigenen Anschlussleitung eines elektrischen Gerätes oder einer anderen Anschlussleitung nicht ausreicht.", "id": 2125281} {"src_title": "Gábor Király", "tgt_title": "Gábor Király", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Na profesionální úrovni začal s fotbalem v klubu Szombathelyi Haladás z maďarského města Szombathely ležícího u hranic s Rakouskem. V roce 1997 přestoupil do Německa do týmu Hertha BSC, kde hrál až do roku 2004. Během svého působení v Hertě dostal 14 žlutých karet. Následně se stěhoval do Anglie do klubu Crystal Palace FC, z něhož hostoval ve West Hamu United a Aston Ville. V roce 2007 přestoupil do Burnley FC a později hostoval v německém mužstvu Bayer 04 Leverkusen. V letech 2009–2014 chytal za TSV 1860 München. Poté strávil sezónu 2014/15 v anglickém Fulham FC. V létě 2015 na konci své pestré kariéry se vrátil do vlasti do mateřského klubu Szombathelyi Haladás.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "V A-mužstvu Maďarska debutoval 25. 3. 1998 v přátelském utkání ve Vídni proti reprezentaci Rakouska (výhra 3:2). S maďarským národním týmem slavil v listopadu 2015 postup z baráže na EURO 2016 ve Francii. Německý trenér maďarského národního týmu Bernd Storck jej zařadil do závěrečné 23členné nominace na EURO 2016 ve Francii. V prvním utkání Maďarska na turnaji proti Rakousku 14. června vychytal čisté konto (výhra 2:0) a ve věku 40 let a 74 dní se stal nejstarším hráčem, který kdy hrál na Mistrovství Evropy. Překonal tím rekord Němce Lothara Matthäuse, který na šampionátu v roce 2000 nastoupil ve věku 39 let a 91 dní. Nový rekord posunul o několik dní, neboť se představil i ve druhém zápase proti Islandu (remíza 1:1) a třetím proti Portugalsku (remíza 3:3). Maďaři se ziskem 5 bodů vyhráli překvapivě základní skupinu F. V osmifinále proti Belgii inkasoval čtyři góly a Maďaři se po porážce 0:4 rozloučili s turnajem. Király posunul věkový rekord nejstaršího hráče EURA na hodnotu 40 let a 87 dní. V srpnu 2016 oznámil konec reprezentační kariéry, nakonec odchytal ještě úvodních 29 minut přátelského zápasu v Budapešti 15. listopadu proti reprezentaci Švédska (prohra 0:2), což byla jeho reprezentační derniéra. Celkem nastoupil v letech 1998–2016 v maďarské reprezentaci ke 108 zápasům.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Je pověrčivý. Původně chytal v černých teplácích, ale když nebyly k dispozici (nebyly vyprané a připravené na zápas), přijal šedé. Od té doby věří, že mu přinášejí štěstí. Jezdí v automobilu Mini Cooper. Jeho oblíbenou písní je \"It ́s My Life\" od Jona Bon Joviho, s nímž se také osobně setkal.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gábor Ferenc Király (* 1. dubna 1976, Szombathely, Maďarsko) je maďarský fotbalový brankář a bývalý reprezentant, v současnosti hraje za maďarský klub Szombathelyi Haladás. V maďarské reprezentaci nastoupil ke 108 zápasům, což z něj činí rekordmana v počtu startů za maďarské národní mužstvo, 20. května 2016 překonal v mezistátním přátelském utkání proti Pobřeží slonoviny (remíza 0:0) 101 zápasů Józsefa Bozsika. Mimo Maďarsko působil na klubové úrovni v Německu a Anglii. ", "tgt_summary": "Gábor Király [] (* 1. April 1976 in Szombathely) ist ein ehemaliger ungarischer Fußballtorwart. Er stand zuletzt bei Haladás Szombathely unter Vertrag und bestritt 107 Länderspiele für die A-Nationalmannschaft Ungarns. Damit ist er deren Rekordnationalspieler. Király ist der bisher älteste Spieler, der aktiv an einer EM-Endrunde teilnahm.", "id": 2269777} {"src_title": "Boulton Paul Defiant", "tgt_title": "Boulton Paul Defiant", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Letadlo Boulton Paul Defiant vzniklo na základě specifikace F.9/35 ministerstva letectví z dubna 1935. Veškerá palebná síla letadla byla soustředěna do střelecké věže, kvůli čemuž byla vytvořena nová taktika - pilot měl dostat svou stíhačku do takové pozice, aby střelec mohl co nejlépe zasáhnout nepřátelský bombardér. Střelecká věž měla nejlepší palebné pole zejména nahoru, protože na bombardéry se mělo útočit zdola. V letadle Defiant nebyla kromě střelecké věže již žádná jiná výzbroj, takže stroj byl bezbranný vůči nepřátelským stíhačům, a to zejména při útocích zepředu. První jednomístný prototyp letadla P.82 Defiant (K8310) poprvé vzlétl 11. srpna 1937 na letišti Pendeford Airport ve Wolverhamptonu, zatím bez střelecké věže. Pohon zajišťoval motor Rolls-Royce Merlin I o výkonu 768 kW. Krátce poté byl stroj zkoušen specialisty ve Výzkumném ústavu letadel a výzbroje v Martlesham Heath. Druhý prototyp (K8620) se zvětšenými ocasními plochami, představující vzor pro sériové letouny, poprvé vzlétl 18. května 1938 s motorem Rolls-Royce Merlin II. V této době byl již také první vyrobený letoun opatřen hydraulicky ovládanou střeleckou věží Boulton Paul A Mk.IID se čtyřmi kulomety Browning ráže 7,7 mm. Ve věžích tohoto typu byly zkoušeny první britské gyroskopické střelecké zaměřovače Mk.I Gyro. První sériový Defiant Mk.I (L6950) vzlétl 30. července 1938 s řadovou pohonnou jednotkou Rolls-Royce Merlin III s výkonem 770 kW. Koncem září už různé instituce testovaly celkem pět sériových strojů. V průběhu roku 1941 dostávaly Defianty letecký radar AI Mk.IV. Takto upravené stroje nesly označení Defiant Mk.IA. Po produkci 712 strojů Mk.I a Mk.IA následovala výroba 200 exemplářů mírně vylepšeného a výkonnějšího Mk.II se silnějším motorem Merlin XX se vzletovým výkonem 941 kW a soupravou radiolokátoru AI Mk.VI. Některé Defianty Mk.I byly zpětně upraveny na tento standard. Také se vyráběla i speciální verze určená pro vlečení cvičných cílů (bylo vyrobeno 140 kusů), TT. Mk.I a TT Mk.II, bez střelecké věže. Mnoho již existujících Defiantů bylo přestavěno do této podoby. Celkem bylo vyrobeno 1 064 kusů všech verzí.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "Dodání Defiantů jednotkám Royal Air Force bylo opožděno kvůli vývojovým problémům až do období let 1939 - 1940. První jednotkou s Defianty se stala 264. stíhací peruť v Manstonu, která 8. prosince 1939 převzala dva P.82. Po tomto útvaru své Defianty začala přebírat 141. peruť. Jedinou výzbroj první verze Defiant Mk.I představovala čtveřice spřažených kulometů umístěná v otočné věži za kabinou pilota. Defianty se nejprve úspěšně používaly jako denní stíhačky, zejména nad Dunkerquem. Zpočátku měl letoun určité úspěchy, neboť nezkušení němečtí stíhači si jej pletli s letounem Hawker Hurricane. Přibližovali se tedy k němu zezadu shora a nezřídka svůj fatální omyl zjistili teprve poté, kdy střelec britského letounu zahájil palbu. Němečtí piloti se ovšem brzy naučili Defiant rozpoznávat, a pak se situace radikálně obrátila: slabě vyzbrojený, pomalý a neohrabaný Defiant, který nemohl střílet dopředu a trpěl komplikovanou komunikací mezi pilotem a střelcem, byl pro německého stíhače snadným a prakticky bezbranným terčem. Pouze sestava většího počtu Defiantů dokázala klást účinnější odpor, který ovšem vyžadoval čistě obrannou formaci neumožňující efektivní útok. Z tohoto důvodu byl letoun přemístěn k nočnímu stíhání (červenec 1940), kde následně dosáhl určitých úspěchů. Pro účely nočního stíhání bylo lépe uzpůsobeno 207 kusů nově vyrobené verze Defiant Mk.II. Tato verze byla vybavena leteckým radarem \"AI Mk IV\" a motorem Merlin XX. U 96. noční stíhací perutě na Defiantech sloužili také čeští piloti. Defiant byl definitivně vyřazen z výzbroje bojových jednotek v roce 1942. Poté byl ještě používán jako záchranný a cvičný letoun a jako letoun pro vlečení cvičných cílů. Bylo vyrobeno ještě 140 kusů verze \"Defiant Mk.III\" bez otočné věže, které se používaly výhradně k vlekání cvičných terčů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Boulton Paul Defiant byl britský dvoumístný jednomotorový celokovový stíhací letoun, nasazený na počátku druhé světové války (květen 1940–1942) do bojů proti Luftwaffe. Šlo o poslední bojově nasazený věžový stíhací letoun v britském letectvu.", "tgt_summary": "Die Boulton Paul Defiant war ein zweisitziges Jagdflugzeug der Royal Air Force, das ab 1937 von der britischen Flugzeugbaugesellschaft Boulton Paul Aircraft Ltd gebaut wurde. Der Tiefdecker kam anfangs des Zweiten Weltkrieges in Frankreich und der Luftschlacht um England zum Einsatz.", "id": 2264483} {"src_title": "Teroristé (román)", "tgt_title": "Die Terroristen (Roman)", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Český název románu se nikterak překvapivě shoduje nejen s původním švédským, ale i anglickým (\"The Terrorists\", první vydání 1976, nakladatelství Pantheon Books) a německým vydáním (\"Die Terroristen\", první vydání v roce 1977, nakladatelství Rowohlt Verlag). V NDR vyšel román se stejným názvem jako v SRN, ale až v roce 1986. Je to však jediný román z celé série, kde se původní švédský název a překlady takto shodují.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj postav.", "content": "\"Lennart Kollberg\" v předchozím románu Vrah policistů opustil řady policistů a proto v tomto díle má jen okrajovou úlohu. Pracuje ve vojenském muzeu, přesto ho tam Beck navštíví, aby mu pomohl zkontrolovat plány. \"Gunvald Larsson\" zde proto hraje mnohem větší roli, což do značné míry platí i pro \"Einara Rönna\". \"Martin Beck\" se v úvodu románu opět setká se svou dcerou, s kterou má výborné vztahy, a jejím partnerem. Ingrid je již 22 let. Naopak s mladším synem Rolfem si nadále nerozumí a ke konci románu (při výslechu Rebecky) přemítá nad tím, nakolik může nedostatek hlubších citů k němu ovlivnit synův život. Beckův vtah s Rheou Nielsenovou se dále prohlubuje. Beck si vždy vážil Lennarta Kollberga, byl to jeho nejbližší spolupracovník a stýská se mu po něm, ale jeho vztah s Gunvaldem Larssonem byl celé roky dost odtažitý, přestože (ne vždy a úplně) uznával, že je to také schopný kriminalista. V tomto posledním románu autorské dvojice k sobě vzájemně nacházejí cestu. Ocení i Einara Rönna. Objevuje se zde nový obhájce \"Theobald Braxén\", přezdívaný \"Krkal\" který je představen jako poněkud komická a podivná, na první pohled zmatená, ale soucítící postava, která neváhá vzít obhajobu zdánlivě beznadějných případů. Často pronáší zvláštní, dlouhé, urážlivé a nesouvisející výroky: „Kdybyste, pane státní návladní, někdy vstoupil v některé ze svých kravat na území státu, kde se trestá nevkus, tak byste byl zřejmě popraven.... Ostatně odkud je pašujete?“ Tím se mu však daří vyvést protistranu z rovnováhy. Jeho protivníkem u soudu je \"Sten Olsson\", všemi přezdívaný \"Bulldozer Olsson\", který se poprvé objevil v osmém románu Záhada zamčeného pokoje. Stále šéfuje Zvláštní skupině pro potírání bankovních loupeží, Kollberga i Larssona však v ní dávno vyměnil za jiné, k velké radosti Larssona. Olsson je tak zaneprázdněn množícími se případy bankovních loupeží, že si ani nevšiml, že ho opustila žena. Brzy si však našel náhradu v jedné ze svých sekretářek. \"Herrgott Nöjd\" se poprvé objevil v předchozím románu Vrah policistů a s Martinem Beckem se spřátelili. V rámci gigantické bezpečnostní akce spojené s návštěvou senátora je (stejně jako řada dalších policistů z jihu Švédska) na několik dní povolán do Stockholmu, kde se jeden večer uskuteční srdečné setkání s Martinem a Rheou. \"Bo Zachrisson\", nevalný policista, který v Záhadě zamčeného pokoje zpackal počáteční vyšetřování muže zastřeleného v bytě, se ocitá (spolu s Kennethem Kvastmo, Karl Kristianssonem a dalšími) na zvláštním „seznamu blbců“, který připravil Gunvald Larsson proto, aby tito policisté zůstali během akce na strážnících, kde udělají nejméně škody. Ale Eric Möller, šéf bezpečnostní policie je omylem zařadí do týmu, zajišťující tělesnou ochranu. Špatně prohlédnou kostel a nepřímo tak zaviní selhání ochrany.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Příběh začíná soudním procesem, kdy mladá žena Rebecka Lindová byla obviněna z bankovní loupeže, kterou nikdy nechtěla spáchat. Jako jeden ze svědků byl překvapivě předvolán také Beck, přestože s případem neměl nic společného. Na lavici pro veřejnost byla také Rhea Nielsenová, která si pečlivě dělala poznámky. Braxénovi se podaří dosáhnout, že je Rebecka zproštěna obžaloby a propuštěna z vazby. Beck (spolu s Bennyho Skackem a Äsou Torellovou) začal vyšetřovat případ, kdy na předměstí byl nějaký muž zabit železnou tyčí. Brzy se ukázalo, že to byl bohatý producent pornografie Walter Petrus, který s rodinou bydlel v luxusní vile, ale zavražděn byl v domě milenky. Zvláštní bylo, že si nikdo ničeho nevšiml, protože v okolí se všichni znali. Brzy zjistili, že kšeftoval také s drogrami, i když ne ve velkém. Po několika dnech jeden mladík náhodně našel železnou tyč, kterou byl Petrus zavražděn. Hlavní dějovou linií knihy však je, že Martin Beck byl jmenován šéfem speciálního týmu policistů, který má zabránit předpokládanému teroristickému útoku na velmi nepopulárního amerického senátora, který má oficiálně navštívit Švédsko. Jmenování Becka a jeho lidí byla trochu překvapivá, ale výborná volba, která využila jejich analytické a kriminalistické zkušenosti. Ještě předtím byl Gunvald Larsson (který uměl španělsky ještě z dob svého působení v námořnictvu) vyslán „na zkušenou“ do nejmenované latinskoamerické země, kde měli s prevencí atentátů bohatou praxi a všechny dosud odvrátili. Stal se však nechtěným svědkem úspěšného atentátu na prezidenta další nejmenované země, když teroristé na dálku odpálili mohutnou nálož přímo pod projíždějícím pancéřovaným cadillacem – zahynulo i mnoho lidí na tribuně. K útoku se záhy přihlásila mezinárodní teroristická organizace Ulag. Ta úspěšně uskutečnila i několik předchozích brutálních teroristických útoků v jiných zemích a stopy nasvědčují tomu, že plánuje útok také ve Švédsku a zde ji povede terorista Reinhard Heydt, který se sice narodil v Jižní Africe, ale má dánskou matku a rozumí i švédsky. Larsson na poradě přednesl brilantní analýzu nedostatků, kterých se dopustili v Latinské Americe – přestože zpočátku se zdálo, že jejich příprava byla důkladná (na základě poznatků, které v cizině sám shromáždil). Mezitím se Beck a jeho kolegové snažili vyřešit vraždu Petruse, aby se pak mohli plně věnovat úkolům zvláštního týmu. Skacke zjistil, že vrah se asi nejprve skrýval za velkými bednami u garaží nedaleko domu, odkud měl dobrý výhled. Další možnou stopu našla Äsa: prozkoumala, kdo všechno hrál pod pseudonymem v Petrusových filmech a mezi nimi byla i Kristina Hellströmová, její otec se staral o Petrusovu vilu, příležitostně mu dělal i řidiče. Sture Hellström celý život vychovával dceru sám. Petrus způsobil, že se stala závislou na drogách a již v 15 letech hrála v jeho filmech. K vraždě se rozhodl, když nedávno zjistil, že jeho dcera již nemá zájem ani sílu zkusit se léčit, vlastně nemá ani chuť dál žít. Beck jako šéf speciální ochranné jednotky pro státní návštěvu podrobně vše probral se svými kolegy a došel ke dvěma závěrům. (a) Na základě rozboru předchozích útoků organizace Ulag je pravděpodobné, že použijí bombu, přesněji více bomb, které budou umístěny na více místech na trase z letiště do centra Stockholmu. (b) Bomby budou nejspíše v plynovém potrubí (což znásobí účinek) a odpáleny na dálku jako v předchozím atentátu. V lokalitě je hodně podzemních chodeb, včetně částí metra ve výstavbě, složitý a rozvětvený kanalizační systém, do kterého se lze dostat mnoha kanály a jinými cestami. Proto ani při vynaložení veškerého úsilí nebude policie nejspíše schopna instalaci a aktivaci bomb zabránit. Když všichni členové nejužšího týmu (Beck, Larsson, Melander, Rönn a Skacke) nezávisle na sobě vytipovali skoro stejná pravděpodobná a alternativní místa umístění bomby na trase, zvolili naprosto originální a neobvyklou strategii obrany. Beck ještě navštívil Kollberga (proslulého systematika), aby všechny jeho plány a navržená opatření zkontroloval a odhalil případné nedostatky. Beck předpokládal, že teroristé budou také odposlouchávat vysílačky policejních vozů, proto byl hned při odjezdu z letiště nařízen absolutní radiový klid v celém Stockholmu. Rovněž dle předpokladů, Heydt a radista Levallois sledovali kolonu v rozhlase a televizi ze vzdáleného úkrytu a odpálili bombu. Nejdříve si mysleli, že selhala. Byli však oklamáni nevídaným „trikem“: v rozhlase i televizi nešlo o přímý přenos, ale dle pokynů Becka bylo vysílání o pár minut zpožděno. Nejtěžší úloha připadla Rönnovi, měl jen chvilku na to, aby ihned po průjezdu vyklidil část trasy. Povedlo se, pytle s pískem a skelná vata utlumily výbuch, nikdo nebyl zranění a škody jen minimální, např. vytlučená okna. Ochrana senátora samozřejmě pokračovala i během dalšího programu: v parlamentu a při kladení věnců, ale vše se zdálo pod kontrolou. Najednou u kostela padl výstřel, obětí však nebyl americký senátor, ale švédský předseda vlády! Pachatelem byla mladá žena, Rebecka. Její situace se od propuštění neustále zhoršovala až do bezvýchodnosti. Otcem její dcery byl Američan Jim, ten předtím dezertoval z armády. Ale sám se dobrovolně přihlásil na americkém velvyslanectví, slíbili mu jen formální trest, dostal však 4 roky nepodmíněně. Rebecka se marně snažila na velvyslanectví něco zjistit, Braxén za ni napsal supliku předsedovi vlády. V srpnu přišla o bydlení, celý podzim i s dcerou provizorně přespávala u různých známých. Z úřadu premiéra ji přišla formální odpověď a den před příletem senátora dostala dopis, že Jim ve vězení spáchal sebevraždu. Zbývalo hledat teroristy, Beckův tým, hlavně Rönn a Skacke zase pátrali naplno. Díky pečlivé přípravě Beck, Larsson a Rönn dva ze čtyř teroristů překvapili a živé zatkli ukryté v bytě, i když byli ozbrojeni. Třetí, Levallois utekl předem naplánovanou trasou do Kodaně. Heydt se také dost dlouho skrýval v bytě, pak se neuspěšně pokusil zastřelit Becka ve Stockholmu a nakonec chtěl využít dopravní špičku těsně před vánoci. Na třech vytipovaných místech hlídali členové z Beckova týmu, Heydt nakonec zvolil nejrušnější Malmö, při přestřelce byl zabit a Skacke zraněn, Beck mu však zachránil život. Všichni se tak mohli těsně před Štědrým dnem vrátit domů, aby strávili Vánoce se svými rodinami. Příběh a dokonce celá série končí krátce po Novém roce, kdy Martin Beck a Rhea byly na návštěvě u Lennarta Kollberga a jeho ženy Gun.", "section_level": 1}, {"title": "Filmové adaptace.", "content": "Román byl zfilmován pouze jednou a to ještě se značně pozměněným dějem (i když ve filmu vystupují všechny hlavní postavy z knihy). Film \"Stockholm Marathon\" byl natočen v roce 1994 ve švédsko-německé koprodukci, v Německu byl uváděn pod alternativním titulem \"Der Tod läuft mit\" (Smrt běží s tebou), se stopáží 87 minut. Jak napovídá název, obětí se má stát jeden z účastníků běhu a motivem je odplata za domnělou odpovědnost za smrt mentálně postižené ženy. Scénář napsali Rainer Berg a Beate Langmaack, režisérem filmu byl rakouský režisér \"Peter Keglevic\", kameramanem byl Per Källberg. Roli Martina Becka ztvárnil Gösta Ekman (který v letech 1993 až 1994 natočil hned 5 dalších filmů, kde hraje Martina Becka), Lennarta Kollberga hrál Kjell Bergqvist, Gunvalda Larssona hrál Rolf Lassgård, Benyho Skackeho hrál Niklas Hjulström. Jako zajímavost lze uvést, že zatímco hudbu složil Stefan Nilsson, tak titulní píseň filmu (\"Marathon of Life\") napsal Ralf Stemmann a zazpíval ji Thomas Anders ze skupiny Modern Talking. Další zajímavostí je, že na scénářích uvedených šesti filmů se zčásti podílela také Maj Sjöwallová a ve všech kromě jednoho si také zahrála různé maličké role, např. ve filmu Stockholm Marathon hrála ženu se startovací pistolí., A můžeme jen spekulovat, zda jediným nebo hlavním důvodem tak výrazné změny děje (tím spíše, že zbylých pět filmů z let 1993 až 1994 se knižní předlohy drží poměrně věrně) bylo to, že natočit v roce 1994 film podle knihy z roku 1975, v níž je zastřelen švédský premiér, bylo osm let po dodnes neobjasněném atentátu na Olofa Palmeho příliš citlivé téma nebo zda existovaly i jiné příčiny.", "section_level": 1}, {"title": "Lokace a reálie.", "content": "Většina románu se odehrává opět ve Stockholmu, letadlo senátora přistálo na letišti Stockholm-Arlanda, které leží přes 40 kilometrů severně od Stockholmu, přibližně v polovině cesty do Uppsaly. Zde byla zahájena bezpečnostní akce a odtud jel konvoj přes Solnu do centra Stockholmu. Bomba byla odpálena na ulici Nortull (švédsky \"Nortullsgatan\"), kudy vedla vhodná cesta k tehdejšímu dočasnému sídlu parlamentu. Einar Rönn byl s hasičskými, záchrannými a dalši vozy připraven v nedaleké Dannemorské ulici (švédsky \"Dannemoragatan\"). K atentátu došlo na malém ostrovu Riddarholmen, který je oficiálně součást starého města Gamla stan, u kostela Riddarholmskyrkan. Malá, ale význámná část děje, se odehrává v Malmö. Fiktivní švédský premiér nemá v románu žádné jméno. Není zde samozřejmě žádná reálná souvislost, ale v době vydání románu (1975) byl skutečným premiérem (první funkční období: 1969–1976) Olof Palme, který byl zavražděn během druhého funkčního období (1982–1986), když se jako obvykle bez ochranky, vracel pěšky z kina. Jde o první vraždu premiéra v dějinách Švédska. Některé články poukazují na další náhodné, ale zajímavé podobnosti, např. fiktivní i skutečný premiér byli zastřeleni z velké blízkosti. Film \"Stockholm Marathon\" se natáčel zejména na starém městě Gamla stan, na Drottninggatan (ulice a hlavní pěší zóna), na Stockholm Stadion ve stockolmské čtvrti Östermalm a v dalších lokalitách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Teroristé () je posledním románem z desetidílné série \"Románů o zločinu\" s hlavním hrdinou policejním komisařem Martinem Beckem, od švédské autorské dvojice Maj Sjöwallová – Per Wahlöö. Ve Švédsku byla kniha vydána v roce 1975, český překlad Dagmar Hartlové-Černohorské vyšel poprvé v roce 1983 (v nakladatelství Svoboda, ve svazku společně s devátým románem ze série: Vrah policistů., Poprvé samostatně byl román vydán v roce 1990 rovněž (v nakladatelství Svoboda: 345 stran, ale v rámci souborného vydání 10 románů o zločinu, v jednotné grafické úpravě., Kromě toho román vyšel v letech 1987 a 2012 jako zvukový záznam (19 audiokazet resp. 2 audiodisky), opět společně s devátým románem ze série: Vrah policistů (Knihovna a tiskárna pro nevidomé K. E. Macana).. Když Per Wahlöö v červnu 1975 zemřel, nebyl román ještě zdaleka dokončen a Maj Sjöwallová musela několik kapitol dopsat sama.", "tgt_summary": "Der Kriminalroman Die Terroristen (schwedischer Originaltitel: \"Terroristerna\") ist der zehnte und letzte Band der Krimi-Reihe \"Roman über ein Verbrechen\" des schwedischen Autorenpaars Maj Sjöwall und Per Wahlöö. Die schwedische Erstauflage des Buches erschien 1975. Die deutsche Übersetzung erschien in der BRD 1977 und in der DDR 1986.", "id": 789613} {"src_title": "Vícejádrový procesor", "tgt_title": "Mehrkernprozessor", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Během existence počítačových systémů, se zjistilo, že je dobré, aby počítač podporoval spuštění více programů (úloh) najednou, této schopnosti říkáme multitasking. Multitasking mj. umožňuje, aby z pohledu uživatele běželo několik nezávislých programů souběžně (ve skutečnosti to tak být nemusí). V případě spuštění více programů najednou na víceprocesorovém systému však dojde k zefektivnění práce, jak počítače, tak uživatele. Dalším zlepšením byla podpora více vláken, což je multithreading. Vlákno je součást každého procesu, každý proces má alespoň jedno vlákno. Vlákno je v podstatě podproces, každý proces má alespoň jedno vlákno, přičemž počet vláken v rámci procesu lze rychle měnit. Umožňuje jednomu procesu (obvykle programu), využít spolupráce více CPU najednou a tím urychlit a/nebo zjednodušit celý program. Mikroprocesory s jediným CPU jádrem časem vyčerpaly většinu rezerv pro své zdokonalování a tak několik firem (jako například IBM a AMD) přišlo s myšlenkou integrace několika shodných CPU (jader) na jeden čip (spolu s podpůrnými obvody). Zkusili nabídnout dvě a více CPU (jader) na jednom čipu, které by mohly úzce spolupracovat díky multitaskingu a multithreadingu a přitom byly dostupnější než víceprocesorový systém. Vznikl tak vícejádrový mikroprocesor. Vícejádrový procesor se navenek chová jako již uvedený víceprocesorový systém. Software (programy) tak mohou vícejádrový systém s výhodou používat, stejně jako dříve víceprocesorové systémy s několika jednojádrovými procesory.", "section_level": 1}, {"title": "Terminologie.", "content": "Základním kamenem každého počítače je/jsou CPU (centrální procesorová jádra). Ta ve spolupráci s dalšími součástkami jako GPU, DSP, pamětmi ROM a RAM, a dalšími tvoří mikropočítač.", "section_level": 1}, {"title": "Výhody.", "content": "Z vícejádrových procesorů těží zejména uživatel, jehož software je napsán pro víceprocesorové systémy (a tedy i vícejádrové procesory).", "section_level": 1}, {"title": "Nevýhody.", "content": "Pokud software (zejména operační systém, ale i další) není vytvořen s přihlédnutím k běhu na vícejádrovém procesoru, nemusí z přítomnosti dalších CPU (jader) těžit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vícejádrový procesor je mikroprocesor, který v jednom pouzdře nebo na jednom čipu integruje více CPU, říkáme jader. Obvykle jde o jádra, která jsou vzájemně programově kompatibilní a mohou tak snáze spolupracovat. Jejich společná činnost (součinnost) se nazývá multitasking, případně multithreading. U vícejádrových procesorů je dobrá součinnost jader důležitá, protože umožňuje využít celý systém v maximální možné míře. Spolupráce jader se obecně (v rámci mikropočítače) děje prostřednictvím operační paměti (RAM). Přirozené zefektivnění spolupráce jader nastává v případě společně sdílené paměti cache, která umožňuje další zlepšení spolupráce příslušných jader. Pro využití vícejádrových procesorů (vlastně víceprocesorových systémů) je obvykle třeba podpora ze strany operačního systému. V současné době to však znamená podporu většinu systémů, včetně aktuálních systémů Microsoft Windows, Apple macOS, Linux, FreeBSD a další.", "tgt_summary": "Der Begriff Mehrkernprozessor (abgeleitet vom englischen Begriff auch Multicore-Prozessor oder \"Multikernprozessor\") bezeichnet einen Mikroprozessor mit mehr als einem vollständigen Prozessorkern in einem einzigen Chip. Die Prozessorkern-Komponenten mit Ausnahme des Busses und eventuell einiger Caches sind mehrfach vorhanden. Es handelt sich also um mehrere (weitgehend) vollständige, weitgehend voneinander unabhängige CPU-Kerne inklusive eigener Registersätze und arithmetisch-logischer Einheiten (ALU). ", "id": 1328979} {"src_title": "Mark Wahlberg", "tgt_title": "Mark Wahlberg", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Narodil se nedaleko Bostonu jako nejmladší z devíti dětí. Jeho sourozenci se jmenují Arthur, Jim, Paul, Robert, Tracey, Michelle, Debbie a Donnie. Rodiče se rozvedli v roce 1982. V mládí se Wahlberg dostal několikrát do problémů s policií. Vyvinul si vážnou závislost na kokainu a dalších drogách. V mládí měl také rasistické sklony – házel kamení po Afroameričanech. Později, pod vlivem PCP, útočil na Vietnamce – jednoho z nich zbil do bezvědomí a druhého trvale oslepil na jedno oko, zaútočil také na ochranku. Za tyto zločiny byl Wahlberg obviněn z pokusu o vraždu, odsouzen ke dvěma letům vězení, ze kterých si odseděl 45 dní. Od roku 2001 žije s modelkou Rheaou Durham, s níž se 1. srpna 2009 oženil, a společně mají čtyři děti: Wahlberg je praktikující římský katolík a založil charitativní organizaci Mark Wahlberg Youth Foundation.", "section_level": 2}, {"title": "Hudební kariéra.", "content": "Wahlberg se poprvé stal známým jako bratr Donnieho Wahlberga, člena boybandu New Kids on the Block. Ve třinácti letech se stal jedním z jejích členů, protože se mu ale nelíbil tento styl hudby, kapelu opustil. Wahlberg začal nahrávat ve skupině Marky Mark and the Funky Bunch, se kterou nahrál hit \"Good Vibrations\", který se umístil na prvním místě v Billboard Hot 100 a získal platinovou desku. Následovalo několik dalších úspěšných hitů. Druhá deska ale již nebyla tak úspěšná. Wahlberg se pak chvíli zajímal o reggae se zpěvákem Princem Italem Joem.", "section_level": 2}, {"title": "Filmová kariéra.", "content": "Svůj debut si odbyl v roce 1993 v televizním filmu \"The Substitute\", na stříbrném plátně se poprvé objevil o rok později ve filmu \"Vzbuďte se, vojáci!\" s Dannym DeVito. Pozornost kritiky si vysloužil rolí Mickeyho ve filmu \"Basketbalový deník\" v roce 1995. Pozitivní hodnocení získal za filmy \"Hříšné noci\", \"Tři králové\", \"Dokonalá bouře\", \"Loupež po italsku\" a \"Čtyři bratři\". Wahlberg měl původně hrát roli Linuse Caldwella ve filmu \"Dannyho parťáci\", ale nahradil ho Matt Damon, se kterým si později zahrál ve filmu \"Skrytá identita\". Měl hrát také původně s Joaquinem Phoenixem ve filmu \"Zkrocená hora\", ale Wahlberg nechtěl hrát sexuální scény ve filmu, a tak jeho roli získal Jake Gyllenhaal, Phoenixe zase nahradil Heath Ledger. Za již zmíněný film Martina Scorseseho \"Skrytá identita\" byl Wahlberg nominován na Oscara i Zlatý glóbus. S Phoenixem, se kterým měl hrát ve \"Zkrocené hoře\", se objevil v roce 2007 ve filmu \"Noc patří nám\". V roce 2008 se objevil ve filmu M. Night Shyamalana \"Stalo se\" a Max Payne. V roce 2009 ztvárnil roli otce ve filmu Petera Jacksona \"Pevné pouto\".V roce 2012 si zahrál hlavní roli Johna ve filmu \"Méďa\" (angl. orig. Ted)", "section_level": 2}], "src_summary": "Mark Robert Michael Wahlberg (* 5. červen, 1971) je americký herec, bývalý rapper a producent. Na počátku své kariéry byl znám jako rapper Marky Mark.", "tgt_summary": "Mark Robert Michael Wahlberg, früher auch Marky Mark, (* 5. Juni 1971 in Boston, Massachusetts) ist ein US-amerikanischer Schauspieler, Sänger und Filmproduzent. Bekannt wurde er im Jahr 1991 als Frontmann der Hip-Hop-Formation \"Marky Mark and the Funky Bunch\" und als Model für Calvin Klein. Nach einer musikalischen Zusammenarbeit mit Prince Ital Joe und Alex Christensen Mitte der 1990er Jahre stieg Wahlberg ins Filmgeschäft ein und erlebte seinen Durchbruch als Schauspieler mit der Tragikomödie \"Boogie Nights\" (1997). Für seine Rolle in \"Departed – Unter Feinden\" wurde er 2007 unter anderem für den Golden Globe Award und den Oscar als Bester Nebendarsteller nominiert. Er ist der jüngere Bruder des Sängers und Schauspielers Donnie Wahlberg.", "id": 1899526} {"src_title": "Modelářské servo", "tgt_title": "Servo", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Modelářské servo se skládá ze tří základních prvků: stejnosměrného motoru, převodovky a řídicí elektroniky.", "section_level": 1}, {"title": "Převodovka.", "content": "Převodovka slouží stejně jako u ostatních motorů k nastavení parametrů síla/rychlost. Navíc převádí velikost(úhel) natočení z motoru na zpětnovazební potenciometr.", "section_level": 2}, {"title": "Řídicí elektronika.", "content": "Řídící elektronika zpracovává vstupní PWM signál ze kterého vyhodnocuje požadované natočení, které je porovnáváno s natočením zpětnovazebního potenciometru a natáčí motorem požadovaným směrem. Řídící signál pro servo jsou impulzy od 1,25 ms do 1,75 ms u kvalitních od 1 ms do 2ms pro natočení od 0° do 180°. Natočení serva je plynulé, klasická serva mají minimální otočení o 2°, lepší serva o 1°. Pro ideální vstupní signál je frekvence opakování pulzu 50 Hz.", "section_level": 2}, {"title": "Typy modelářských servomotorů.", "content": "Téměř všechna současná serva jsou rotační a jejich funkce spočívá v natočení výstupního hřídele na požadovaný úhel typicky v rozsahu 120 nebo 180 stupňů. V minulosti se používala i lineární serva vybavená dvojicí posuvných jezdců, jako například servo Varioprop od firmy Graupner. Dnes se lineární posun využívá jen ve speciálních aplikacích, například jako součást sestavy pro vysunování podvozku letadla. Existují i speciální serva, která umožňují pouze přepínání mezi dvěma krajními polohami. Tento typ má rovněž využití pro ovládání podvozku. Pro modely plachetnic se vyrábějí speciální serva se setrvalým pohybem používaná jako naviják plachet. Z hlediska typu řídicí elektroniky se serva dělí na analogová a digitální.", "section_level": 1}, {"title": "Digitální serva.", "content": "Digitální servo je vybaveno digitální řídicí elektronikou, ale využívá stejný vstupní signál PWM jako analogová serva. Z hlediska připojení k přijímači jsou tedy oba typy serv kompatibilní. Digitální serva ale dokáží pracovat s vyšší frekvencí impulsů. Obecně jsou digitální serva přesnější a silnější, ale mají vyšší spotřebu než analogová serva srovnatelné kategorie. Některá digitální serva jsou programovatelná. Lze u nich naprogramovat různá nastavení jako například neutrální polohu, koncové body, rychlost pohybu a smysl otáčení.", "section_level": 2}, {"title": "Parametry.", "content": "Základní technické parametry modelářských serv jsou:", "section_level": 1}], "src_summary": "Modelářské servo je servomotor určený k ovládání rádiem řízených modelů. Servo se připojuje k rádiovému přijímači v modelu, ze kterého je přivedeno napájení a řídicí signál. V závislosti na řídicím signálu dochází k pootočení výstupního hřídele o požadovaný úhel, u kvalitních serv i velmi přesně. Citlivost natočení serva je dána kvalitou řídící elektroniky. Modelářská serva mají i širší využití v robotice.", "tgt_summary": "Ein Servo (, „Diener, Sklave“) bezeichnet in der Elektrotechnik einen Verbund aus Ansteuerungs- und Antriebseinheit. Dies kann beispielsweise ein Elektromotor samt seiner Steuerelektronik sein. Im allgemeinen Sprachgebrauch werden Servos häufig mit Servomotoren gleichgesetzt.", "id": 1252092} {"src_title": "Vítězslav Novák", "tgt_title": "Vítězslav Novák", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl pokřtěn jako Viktor Augustin Rudolf Novák. Pocházel z hudebně založené rodiny, jeho maminka Marie, rozená Pollenská, hrávala na klavír, otec Jakub Novák byl lékař a zpíval v pěveckém sboru. Dětství prožíval v Počátkách, kde se učil hrát na klavír a housle. Již během studií na gymnáziu v Jindřichově Hradci začal veřejně vystupovat jako klavírista. Díky učiteli klavíru Vilému Pojmanovi začal už tehdy skládat první drobné skladby. V prvním ročníku gymnázia mu zemřel otec a matka se třemi dětmi žili v chudobě. Po maturitě se s rodinou přestěhoval do Prahy. Na přání matky se zapsal na právnickou fakultu Univerzity Karlovy, odkud odešel po dvou semestrech a přešel na filozofii. Školu absolvoval v roce 1893 bez závěrečné doktorské zkoušky. Současně studoval kompozici a hru na klavír na Pražské konzervatoři, kde od roku 1891 učil Antonín Dvořák. Stal se spolu s Josefem Sukem jedním z jeho nejoblíbenějších žáků. Konzervatoř absolvoval svou \"Sonátou\" v červenci 1892. Dostal státní podporu 400 zlatých a začaly být tiskem vydávány jeho skladby (\"Vzpomínky, Serenády, Barkaroly a Tři české tance\"). Ve dvaceti šesti letech strávil prázdniny na Valašsku u svého kamaráda, houslisty Rudolfa Reissiga. Tento pobyt se stal počátkem Novákovy náklonnosti k Moravě, její lidové kultuře a přírodě, která se odrazila i v jeho hudbě (sborové balady, orchestrální předehra \"Maryša\", klavírní cyklus \"Máj\", smyčcový kvartet G dur). Dalším inspiračním zdrojem byly slovenské hory, které prochodil jako vášnivý turista. Jejich majestátní krásu zachytil v symfonické básni \"V Tatrách\" (1902). V tomto šťastném tvůrčím období složil řadu dalších charakteristických skladeb (\"Slovácká suita, O věčné touze, Toman a lesní panna\"). Novákovo dílo mělo řadu nadšených obdivovatelů především v Brně, kde byl jmenován čestným členem Klubu umění. Obrovský umělecký úspěch znamenala premiéra symfonické básně \"Bouře\" v dubnu 1910 v Brně, která se stala velkou kulturní událostí. Uznání se mu dostalo i v dalších městech včetně Prahy. Byl členem různých pěveckých a hudebních spolků, stal se členem České akademie věd a umění. Počátkem 20. století se Novákovy skladby začaly hrát i v zahraničí, hlavně Německu, Dánsku, Švédsku a Holandsku. Nabídku na místo profesora na Hudební akademii ve Vídni odmítl. V dalších letech se Novák věnoval operní tvorbě, která byla inspirována díly českých spisovatelů. První byla komická opera \"Zvíkovský rarášek\" (1914) podle Ladislava Stroupežnického, následoval \"Karlštejn\" (1915) podle veselohry Jaroslava Vrchlického, \"Lucerna\" (1923) na Jiráskovu stejnojmennou hru a \"Dědův odkaz\" na libreto podle básně Adolfa Heyduka. V letech 1909 až 1941 působil jako profesor skladby na Pražské konzervatoři. Získal si pověst vynikajícího hudebního pedagoga. Mezi jeho žáky patřili, kromě skladatelů českých (Ladislav Vycpálek, Alois Hába, Karel Hába, Otakar Jeremiáš, Iša Krejčí, Vítězslava Kaprálová a další) i někteří významní slovenští hudební skladatelé (Ján Cikker, Eugen Suchoň). Po vzniku Československa se stal rektorem konzervatoře. V hudební tvorbě se od třicátých let soustředil na orchestrální díla, v nichž se projevovalo jeho vlastenectví i rozjímání nad během života (\"Podzimní symfonie\" 1931–1934, symfonická báseň \"De profundis\" 1941, \"Svatováclavský triptych\" pro varhany 1941–1942 nebo \"Májová symfonie\" 1945). Roku 1939 odešel do penze. Od německé okupace žil téměř trvale ve východočeské Skutči, odkud pocházela jeho manželka. Do Skutče za ním často zajížděl Rafael Kubelík i další přátelé. V roce 1945 se vrátil do Prahy, kde obdržel jako jeden z prvních společně s Josefem Bohuslavem Foerstrem titul národní umělec. Do posledních dnů se zúčastnil uměleckého a společenského života, přestože trpěl srdeční chorobou. Psal své paměti, které byly vydány pod titulem \"O sobě a o jiných\". Vítězslav Novák zemřel ve Skutči v roce 1949. V Praze se konal státní pohřeb v Domě umělců a popel byl uložen v podstavci jeho bronzové sochy, která byla umístěna na pražském Petříně v roce 1951 (autor Jan Kodet).", "section_level": 1}, {"title": "Rodinný život.", "content": "Dne 8. července 1912 se v Praze oženil s Marií Annou Práškovou (1888–??), svou bývalou žákyní. Manželé Novákovi měli syna Jaroslava Nováka (1914–1984), pozdějšího malíře.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika díla.", "content": "Novákovo dílo je mnohostranné. Z prvního, ještě zcela romantického období pocházejí ouvertury \"Korzár\" (1892) podle Byrona a \"Maryša\" (1898) podle bratří Mrštíků, \"Klavírní koncert e moll\" (1895) a rané skladby klavírní a písňové. Z nich zvláště vynikají \"Písničky na slova lidové poezie moravské\" pro zpěv a klavír (1897). Vliv lidových prvků Novák zužitkoval především v \"Klavírním kvintetu a moll\" (1897), \"1. smyčcovém kvartetu G dur\" (1899) a ve velmi populární \"Slovácké suitě\" (1903). Původně vznikla jako klavírní dílo, v témže roce byla instrumentována.", "section_level": 2}, {"title": "Skladatelův vývoj.", "content": "Jeho raná tvorba vycházela z doznívajícího romantismu (zejména Antonín Dvořák, Robert Schumann a Johannes Brahms) a byla velmi ovlivněna zejména moravskou lidovou hudbou, později na počátku 20. století na něj měly velký vliv tehdejší moderní nové umělecké směry, např. symbolismus, impresionismus. Jeho vrcholné tvůrčí období spadá do prvních dvou dekád 20. století do začátku 1. světové války, druhé významnější tvůrčí období se dostavilo v době nacistické okupace za protektorátu Čechy a Morava v letech 1939 až 1945. Po výstupech ve Vysokých Tatrách složil symfonickou báseň \"V Tatrách\" inspirace se projevuje i v jeho díle \"Pan\". Zvukově impresionisticky působivou skladbu představuje symfonická báseň \"V Tatrách\" (1902). Impresionismus ovlivnil i řadu jeho písňových cyklů, jako jsou \"Melancholie\", \"Údolí nového království\" na slova Antonína Sovy, \"Erotikon\" (1912), \"Noční nálady\", dále klavírní cyklus \"Písně zimních nocí\", \"2. smyčcový kvartet D dur\", symfonické básně \"O věčné touze\" a \"Toman a lesní panna\". Okolo roku 1910 začalo vrcholné období skladatelovy tvorby, kdy Novák svými skladbami nejvíce přispěl k dalšímu vývoji českého hudebního myšlení. Do této souvislosti patří dvě nejvýznamnější Novákovy skladby: fantazie pro sóla, sbor a orchestr \"Bouře\" (1908–10) a klavírní cyklus \"Pan\" (1910), který existuje i v orchestrální podobě. U příležitosti příjezdu prezidenta T. G. Masaryka do Prahy v sobotu 21. prosince 1918 byla provedena jeho kantáta \"Sláva Tobě Masaryku\". Postupně vznikly opery \"Zvíkovský rarášek\", \"Karlštejn\", \"Lucerna\" a \"Dědův odkaz\". Na samé hranici polytonality se pohybují dvě baletní pantomimy z 20. let \"Signorina Gioventù\" a \"Nikotina\". V pozdním období, tj. od 30. let, převažuje u Nováka vybroušená skladebná virtuozita nad původností invence. Vznikla postupně velká symfonická díla \"Podzimní symfonie\" a \"Jihočeská suita\". Za dusných protektorátních let vytvořil Novák symfonickou báseň pro orchestr a varhany \"De profundis\" (1941) a \"Svatováclavský triptych\" (1941). Po válce vznikla poslední Novákova rozsáhlá skladba \"Májová symfonie\" pro sóla, smíšený sbor a orchestr.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "O propagaci díla a odkazu Vítězslava Nováka se od roku 1980 stará občanské sdružení, které od roku 2016 nese název Ústav pro propagaci díla a odkazu Vítězslava Nováka", "section_level": 1}], "src_summary": "Vítězslav Novák (5. prosince 1870 Kamenice nad Lipou – 18. července 1949 Skuteč) byl český hudební skladatel, hudební pedagog, klavírista a horolezec.", "tgt_summary": "Vítězslav Augustín Rudolf Novák (* 5. Dezember 1870 in Kamenice nad Lipou, Böhmen, Österreich-Ungarn; † 18. Juli 1949 in Skuteč, Tschechoslowakei) war ein tschechischer Komponist und Musikpädagoge.", "id": 2283636} {"src_title": "Kamenice nad Lipou", "tgt_title": "Kamenice nad Lipou", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Předpokládaný vznik města jako osady při hradu je kladen na počátek 13. století. Roku 1248 zřejmě došlo zasazení památné lípy, ale první písemné doklady o městě, které jej dokládají jako město poddanské, jsou až z roku 1267. Prvními doloženými majiteli kamenického panství pak byli příslušníci rodu Benešoviců (1312–1389), z nich vynikl Dobeš z Bechyně, věrný straník královny Elišky a rádce jejího syna krále Karla IV., který postavil na vrchu Bradlo kapli sv. Máří Magdaleny a zřídil při ní poustevnu. Poslední členem rodu Benešovců a majitelek panství byl Zbyněk, synovec jihočeského myslitele Tomáše ze Štítného. Roku 1397 začal na Kamenicku působit Jan Sezima z Ústí, který na přímluvu své manželky Anny z Mochova, ctitelky Kalicha, poskytl útulek na svém Kozím Hrádku Janu Husovi. Po skončení husitských válek král Zikmund zapsal kamenické panství Janu mladšímu z Ústí. Mezi roky 1452(?) až 1466 byla Kamenice ve vlastnictví Jindřicha ze Stráže, nejvyššího hofmistra království Českého (od roku 1458). Kameničtí občané tehdy získali práva, v jejichž celku jsou pravděpodobně obsažena také starší práva táborská (1462). Kamenici získal Jindřich pravděpodobně jako dědictví po svém příbuzném Janovi z Ústí na Kamenici, jejich příbuzenský vztah je ale nejasný. Jindřich sám hovoří o Janu Ústském jako o svém strýci (tento výraz ovšem nelze chápat v dnešním slova smyslu). Mezi roky 1476–1497 pak šlo o vládu Jana ze Šelmberka, nejvyššího kancléře Českého království, a kameničtí občané opět získali řadu výsad a práv. Poté byla Kamenice prodána Leskovcům, kteří zde pobývali až do roku 1545, kdy se po dědických sporech a rozdělení panství stali pány města na 76 let Malovcové. Jan Malovec přestavěl v letech 1580–1583 dosavadní hrad na renesanční zámek. V období stavovského povstání se díky sňatku s Annou Magalenou Malovcovou stal majitelem panství Zikmund Matěj Vencelík z Vrchovišť, hejtman Bechyňského kraje, který se zúčastnil stavovského povstání proti Ferdinandovi II. Proto mu byl roku 1622 veškerý majetek zabaven a panství o rok později koupil Jindřich Paradies z Escheide, původem Španěl. Sedmdesátiletá vláda Paradiesů byla vládou utlačovatelů, Kameničtí přišli téměř o všechny výsady a práva získaná od dřívějších majitelů a tím i o hlavní zdroje příjmů (např. vaření piva). Poslední z Paradiesů Martin de La Saga dosáhl dokonce vymazání těchto výsad ze zemských desk. Své spory s poddanými vyřešil prodejem Kamenice Hartigům a Kamenickým se pak ve sporu s Esaiášem z Hartigů se roku 1695 dostalo odpuštění císařským patentem zvaným \"Pardon\", kterým jim císař odpustil a vrátil jim jejich práva. Roku 1740 se panství se ujala hraběnka Marie Terezie z Golčů, rozená Hartigová. V roce 1758 nechala malovat obraz pro hlavní oltář v kostele Všech svatých, dále roku 1759 provedla větší oprava zámku na jeho jižní straně a současně nechala zřídit kašnu před pivovarem. V roce 1765 byla na náměstí postavena socha sv. Václava a na vrchu Melíšku, kde se mezi lety 1720–1736 kopala stříbrná ruda, postavena křížová cesta. Po pánech Vratislavu z Mitrovic a Ubellim pak koupil zámek jeho správce Jan Nádherný, zakladatel železodílen (hamrů). Za něho byla stavěna nová radnice. V roce1805 Jan Nádherný prodal Kamenici hraběti Františku Sickingenovi, který ji o rok později prodal měšťanu Janu Rilkemu (příbuzný básníka Rilkeho), který ji držel až do roku 1811. Dalším významnějším majitelem byl hrabě Rey, který Kamenici získal roku 1821 a který postavil novou školu a vysázel břízy podél silnice směrem k Bradlu. Posledními majiteli města Kamenice byla rodina vídeňského bankéře Jana Jindřicha Geymüllera. Nová vrchnost dala přestavět zámek a o město se velmi dobře starala. Jan Jindřich Geymüller-Falkner (1781–1848) ji roku 1835 předal svému bratranci Jakubu Rudolfovi (1813–1896, otec Jakuba, Jan Jindřich Geymüller 1754–1824). Z hlediska hospodářského vývoje je nutné uvést, že v roce 1839 byla v jednom z křídel zámku zřízena dílna na krumplování vlny, kde bylo zaměstnáno 200 až 230 dělníků, ale už roku 1842 dílna zanikla. Později byla v roce 1875 ve Včelničce založena Antonínem Rücklem (4. 12. 1840 Ostrov-Cyránov, okres Kutná Hora – 13. 11. 1930 Nová Huť pod Nižborem) sklárna. Roku 1906 byla do provozu dána úzkokolejná trať vedoucí z Obrataně přes Kamenici nad Lipou do Jindřichova Hradce, která měla zajistit rozvoj kraje a spojení města se světem. Roku 1923 se zámku ujal Richard Rudolf Geymüller (1894–1965) a spravoval ho až do roku 1945, kdy mu byl majetek vyvlastněn. Po konfiskací kamenického zámku zde došlo v roce 1946 ke zřízení dětské ozdravovny. V roce 1960 byl zrušen okres Kamenice nad Lipou.", "section_level": 1}, {"title": "Části města.", "content": "Kamenice nad Lipou má osm části, které leží na dvou katastrálních územích (všechny kromě Pravíkova na k. ú. \"Kamenice nad Lipou\"):", "section_level": 1}], "src_summary": "Kamenice nad Lipou () je město v okrese Pelhřimov. Nachází se na Českomoravské vrchovině při řece Kamenici, na trase turisticky atraktivní úzkokolejky Obrataň - Jindřichův Hradec vlastněné a provozované společností Jindřichohradecké místní dráhy. Historické jádro města je městskou památkovou zónou. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Kamenice nad Lipou (deutsch: \"Kamnitz an der Linde\") ist eine Kleinstadt an der Kamenice im Okres Pelhřimov in der tschechischen Region Vysočina.", "id": 1015914} {"src_title": "Základní frekvence", "tgt_title": "Grundfrequenz", "src_document": [{"title": "Vysvětlení.", "content": "Všechny sinusové a mnoho nesinusových průběhů jsou periodické, což znamená, že se určitý průběh signálu po určitém době přesně opakuje. Jestliže okamžitou hodnotu signálu v čase formula_1 označíme formula_2, pak je perioda signálu libovolné formula_3, pro které platí: To znamená, že pro úplný popis signálu postačuje tato rovnice a definice hodnot tvaru vlny v libovolném intervalu délky formula_5. Průběh signálu lze popsat pomocí jakéhokoli celočíselného násobku této základní periody. Nejmenší perioda, pomocí které lze úplně popsat průběh signálu, je perioda odpovídající základní frekvenci. Základní frekvence je její převrácená hodnota: Protože perioda se měří v časových jednotkách, je rozměr frekvence 1/čas. Pokud se čas měří v sekundách, frekvence je v cyklech za sekundu, formula_7, zpravidla nazývaných Hertz. Pro válcovou dutinu délky formula_8 s jedním koncem uzavřeným a druhým koncem otevřeným je vlnová délka základní frekvence formula_9 jak ukázují první dvě animace. Odtud Odtud můžeme pomocí vztahu kde formula_12 je rychlost vlny, spočítat základní frekvenci z rychlosti vlny a délky dutiny: Pokud má dutina oba konce uzavřené nebo oba otevřené jako na dalších dvou animacích, bude vlnová délka základní frekvence formula_14. Stejnou metodou jako výše lze určit základní frekvenci: Při 20 °C je rychlost zvuku ve vzduchu 343 m/s. Rychlost zvuku závisí na teplotě; při zvýšení teploty o jeden stupeň Celsia se rychlost zvuku zvyšuje o 0,6 m/s. Rychlost zvukové vlny při různých teplotách:", "section_level": 1}, {"title": "V hudbě.", "content": "V hudbě je základní frekvence výška tónu, která je vnímána jako nejnižší přítomná složka. Základní frekvence může být dána vibrací celé délky struny nebo vzduchového sloupce nebo vyšší harmonické vybrané hráčem. Základní frekvence je jednou z harmonických. Harmonická je jakýkoli člen harmonické řady, což je ideální řada frekvencí, které jsou celočíselnými násobky společné základní frekvence. I základní frekvence je považována za harmonickou složku, protože je jednonásobkem sebe sama. Základní frekvence je frekvence kmitů celé vlny. Vyšší složky jsou ostatní sinusové složky přítomné ve frekvenci nad základní frekvencí. Všechny frekvenční složky, které vytvářejí celkový tvar vlny, včetně základní frekvence a vyšších harmonických, se nazývají složky a dohromady tvoří harmonickou řadu. Vyšší složky, které jsou přesně celočíselnými násobky základní frekvence se nazývají harmonické složky. Vyšší složka, která je blízko, ale ne přesně rovna harmonické, se někdy nazývá částečně harmonická, ale často se jednoduše označuje jako harmonická. Někdy zvuk obsahuje vyšší složky, které nejsou blízko harmonických a nazývají se složky nebo neharmonický svrchní tóny. Základní frekvenci považujeme za \"první harmonickou\" a \"první složku.\" Číslování složek a harmonických je pak obvykle stejné; druhá složka je druhá harmonická, atd. Pokud však existují neharmonické složky, číslování se již neshoduje. Vyšší složky jsou číslované, protože se vyskytují \"nad\" základní frekvencí. Takže striktně řečeno, \"první\" vyšší harmonická je \"druhá\" složka (a obvykle \"druhá\" harmonická). Protože toto může vést k nedorozumění, bývají pomocí čísel označovány pouze harmonické složky a vyšší harmonické a složky jsou popsány svými vztahy k těmto harmonickým.", "section_level": 1}, {"title": "Mechanické systémy.", "content": "Uvažujme pružinu upevněnou na jednom konci s hmotou připevněnou na druhém konci; celek tvoří oscilátor s jedním stupněm volnosti. Pokud jej uvedeme do pohybu, bude kmitat na své přirozené frekvenci. Oscilátor s jedním stupněm volnosti tvoří systém, v němž lze pohyb popsat jednou souřadnicí, jehož přirozená frekvence závisí na dvou vlastnostech systému: hmotě a tuhosti; (pokud je systém netlumený). Úhlovou frekvenci \"ω\" lze vyjádřit pomocí rovnice kde \"k\" je tuhost pružiny \"m\" je hmotnost \"ω\" je úhlová frekvence (v radiánech za sekundu) Z úhlové frekvence lze získat přirozenou frekvenci \"f\" prostým vydělením \"ω\" číslem 2\"π\". Pokud nechceme použít úhlovou frekvenci, lze přirozenou frekvenci zapsat takto: kde \"f\" = přirozená frekvence v hertzech (cyklech/sekundu) \"k\" = tuhost pružiny (Newton/metr nebo N/m) \"m\" = hmotnost (kg) Při provádění modální analýzy struktur a mechanických zařízení se frekvence prvního módu nazývá základní frekvence.", "section_level": 1}], "src_summary": "Základní frekvence je nejnižší frekvence periodického průběh signálu. V hudbě je základní tón (fundament) nejnižší vnímaný tón, který je přítomný. V termínech superpozice sinusových signálů (ve Fourierově řadě) je základní frekvence nejnižší frekvencí sinusového průběhu v součtu. Základní frekvence se obvykle označuje f\" (nebo FF), jako první frekvence při číslování od nuly. Někdy se používá zkratka f\", jako první harmonická. (Druhá harmonická je pak f = 2⋅f, atd. Při tomto zápisu by nultá harmonická byla 0 Hz.)", "tgt_summary": "Grundfrequenz, auch Grundschwingung oder Grundton genannt, ist ein Begriff aus der Schwingungslehre, Akustik bzw. Elektrotechnik, der die tiefste (unterste) Frequenz in einem Gemisch harmonischer Frequenzen bezeichnet. ", "id": 1830265} {"src_title": "Elektrický spotřebič", "tgt_title": "Elektrischer Verbraucher", "src_document": [{"title": "Parametry spotřebičů.", "content": "Prakticky důležitými parametry elektrických spotřebičů jsou elektrické napětí, na které je nutno je připojit, a elektrický příkon, určující, kolik elektrické energie spotřebič spotřebuje za jednotku času (většinou za hodinu, např. klasická 60wattová žárovka spotřebuje za 1 hodinu 60Wh), někdy je místo příkonu uvedena spotřeba v kWh za rok, např. u chladniček.", "section_level": 1}, {"title": "Parametry bezpečnosti.", "content": "Parametry bezpečnosti (bezpečnostní předpisy) u elektrických zařízení jsou určeny k zabránění úrazům elektrickým proudem. Proto výrobci el. spotřebičů (ale i dovozci) jsou povinni před uvedením výrobku na trh provádět základní zkoušky (dle ČSN 34 5610, ČSN 34 5611,...) a rovněž získat osvědčení autorizované zkušebny EZÚ Praha (Elektrotechnický zkušební ústav).", "section_level": 1}, {"title": "Třída ochrany.", "content": "Elektrický spotřebič, podle toho jak má být připojen v elektrické instalaci, lze zařadit do některé ze tříd ochrany.", "section_level": 2}, {"title": "Stupeň krytí.", "content": "Krytí je konstrukční opatření, které je součástí elektrického spotřebiče. Poskytuje ochranu před dotykem s živými a pohybujícími se částmi. Rovněž však chrání spotřebič před poškozením, vniknutím cizích těles a vody či vodních par.", "section_level": 2}, {"title": "Elektrické charakteristiky spotřebičů.", "content": "Spotřebiče mohou mít různou závislost proudu a napětí (VA charakteristiku) podle fyzikálního principu, či způsobu elektronické stabilizace. Spotřebiče na střídavý proud mohou navíc vykazovat reaktanční chování, nebo odebírat nesinusový proud.", "section_level": 1}, {"title": "Statická VA charakteristika.", "content": "Tato charakteristika vyjadřuje závislost mezi proudem a napětím. V případě střídavého proudu budou dále uvažovány efektivní hodnoty. Charakteristiky se vztahují na napětí a proudy, při kterých dané spotřebiče mohou správně pracovat. Mimo tento rozsah mohou být jiné. Některé spotřebiče mohou v průběhu činnosti přecházet mezi charakteristikami. Např. moderní pračky s elektronicky řízenými motory vykazují výkonovou charakteristiku, ale když začne ohřev vody, převáží odporové chování topného tělesa. Nebo svítilny s LED mívají při nabitém akumulátoru výkonovou, či proudovou charakteristiku, ale až napětí klesne tak, že na stabilizátor nic nezbývá, přechází charakteristika na napěťovou a světlo začne slábnout.", "section_level": 2}, {"title": "Seznam spotřebičů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Elektronické spotřebiče.", "content": "Zvláštní skupinu tvoří elektronické spotřebiče, obsahující elektronické obvody, které nemusejí přímo měnit elektrickou energii na jiný druh energie, ale zpracovávají elektrické signály od vstupního zařízení do výstupního. Mezi elektronické spotřebiče patří", "section_level": 2}], "src_summary": "Elektrický spotřebič v \"užším\" významu je elektrotechnická součástka, která mění (spotřebovává) elektrickou energii na jiný druh energie. Elektrický spotřebič spolu se zdrojem elektrického napětí je nejdůležitější částí elektrického obvodu. Zapojením zdroje do obvodu \"bez spotřebiče\" dochází ke zkratu. ", "tgt_summary": "Die gebräuchliche Sammelbezeichnung Elektrischer Verbraucher steht für ein elektrisches Bauelement oder ein Elektrogerät, eine Elektroanlage oder eine ganze Produktionsstätte, wenn zum Ausdruck gebracht werden soll, dass darin elektrische Energie in eine andere Energieform umgewandelt werden soll. Mit dem gewollten Energieverbrauch zur Gewinnung der jeweiligen Nutzenergie wird ungewollt weitere Energie als Abwärme verbraucht. ", "id": 496644} {"src_title": "Povstání v Kwangdžu", "tgt_title": "Gwangju-Aufstand", "src_document": [{"title": "Pozadí události.", "content": "Prezident Pak Čong-hui byl po osmnácti letech vlády 26. října 1979 zastřelen ředitelem Ústřední zpravodajské služby. Vražda prezidenta republiky pochopitelně vedla k okamžitému vyhlášení stanného práva a vyšetřováním byl pověřen generál Čon Tu-hwan, vrchní velitel vojenské zpravodajské služby. Panovalo důvodné podezření, že za vraždou prezidenta nestály jen špičky civilní tajné služby, ale rovněž armádní představitelé. Událost ochromila dřívější autoritářský režim a vedla k vyhrocení vnitropolitické a celospolečenské situace. Významnou roli sehrály také dva geopolitické faktory. Hospodářskou situaci významně zhoršila globální energetická krize z roku 1979 a z bezpečnostněpolitického hlediska existovalo nezanedbatelné nebezpečí, že vnitropolitické nestability využije KLDR ke druhému útoku proti ochromenému jihokorejskému státu. Tyto obavy podporovala skutečnost, že během 70. let bylo v oblasti demilitarizované zóny objeveno několik infiltračních tunelů, které měly nečekanou agresi umožnit. Poslední z tunelů byl odhalen teprve na konci roku 1978. Zastupující prezident Čchö Kju-ha a jeho administrativa ztráceli kontrolu a do politického dění podobně jako v roce 1961 zasáhla jihokorejská armáda. Pozdější prezident Čon Tu-hwan zahájil postupnou kontrolu armády během semilegálního převratu z 12. prosince 1979, během něhož byly zatčeny špičky armády podezřelé z podílu na zavraždění prezidenta. Proces jihokorejské demokratizace, který byl v 70. letech administrativou prezidenta Paka přerušován, se znovu probudil. Se začátkem nového semestru v březnu 1980 se do univerzit začali vracet studentští aktivisté a profesoři, kteří nekontrolovaně organizovali studentské svazy (připomínají radikálně orientované odborové svazy). Studentské svazy navzdory omezení politických aktivit pořádaly celostátní demonstrace volající po celé řadě okamžitých kroků: zrušení stanného práva, demokratizaci a změně ústavy, zavedení přísných pracovních standardů či zvýšení mezd. Padly první oběti jak na straně pořádkových sil, tak na straně demonstrantů. Tyto aktivity vyvrcholily demonstrací proti stannému právu u Soulského nádraží 15. května 1980, kterých se účastnilo asi 100 000 studentů a občanů. Na kontrole se vymykající situaci vláda odpověděla 17. května 1980, kdy rozhodla o rozšíření a zvýšení stupně stanného práva, tedy i zvýšení pohotovosti armády. Rozšířené stanné právo zahrnovalo zákaz politických shromáždění a stávek, cenzuru tisku a uzavření univerzit. Do hlavních měst země byly vyslány vojenské jednotky dohlížející na dodržování nařízení. Téhož dne policie zatkla účastníky celostátního sjezdu vůdců studentských svazů z 55 univerzit, kteří navzdory stannému právu diskutovali o organizaci dalších megademonstrací po celé zemi. Bylo rovněž zatčeno 26 opozičních politiků a aktivistů, včetně pozdějšího prezidenta a rodáka z provincie Jižní Čolla Kim Te-džunga, za podněcování demonstrací a poskytování financí organizátorům protizákonných aktivit.", "section_level": 1}, {"title": "Časová osa.", "content": "18. – 19. květen Ráno 18. května se u brány campusu Státní univerzity provincie Jižní Čolla (Státní univerzity Čonnam), sídlící v Kwangdžu, v rozporu s nařízením o stanném právu shromáždilo několik set studentů demonstrujících proti uzavření univerzity. Studenti začali házet kameny na dohlížející vojenskou jednotku a střetli se s ní. Odpoledne se studenti přesunuli do centra města a pokračovali v protestu, žádali zrušení stanného práva a propuštění Kim Te-džunga, a útočili na pořádkové síly. Násilnosti eskalovaly následující den, 19. května, kdy demonstranti ničili policejní zařízení i místní rozhlasové a televizní stanice, podpálili několik automobilů v ulicích města. Počáteční fázi charakterizovaly brutální potyčky muž proti muži. Pořádkové složky byly vyzbrojeny obušky, zatímco demonstranti používali ocelové trubky, kamení a molotovovy koktejly. Někteří svědci tvrdí, že příslušníci policie a vojáci používali nepřiměřenou sílu, jiní svědci jsou však přesvědčeni, že \"armáda se v naprosté většině případů snažila otevřenému boji s rebely vyhnout.\" Agresivní bitky sice během prvních dvou dní přinesly mnoho zraněných, ale zatím pouze dvě oběti. Významnou roli při další eskalaci násilí, které záhy přerostlo v povstání, sehrály smyšlené fámy, šířené již od prvního dne mezi občany. Vojáci měli být záměrně vybráni z konkurenčních provincií Kjongsang, aby údajně vraždili čollský lid. Bizarní smyšlenkou bylo, že vláda nechala zasahující vojáky několik dní hladovět a před příjezdem do Kwangdžu je zdrogovala, aby postupovali náležitě bezohledně a brutálně. Šířila se také zpráva, že Kim Te-džung byl vojenským tribunálem odsouzen k smrti a popraven. Některým z uvedených báchorek prostí kwangdžuští občané uvěřili a přidali se ke studentským demonstracím. Někteří byli rozzuřeni, když své děti viděli notně potlučené, a počet protestujících rostl. 20. – 21. květen Do 20. května dosáhl počet protestujících cca 100 000. Téhož dne vzbouřenci podpálili místní radnici a rozhlasovou a televizní stanici Kulturní vysílání (Munhwa Broadcasting Corporation, MBC) a nekontrolovaně se proháněli ulicemi města v obsazených autobusech a taxících. U barikády chránící provinční úřad o život přišli čtyři policisté, když do nich vysokou rychlostí najelo auto. Situace se zjevně vymykala kontrole. Násilí pokračovalo až do brzkých ranních hodin 21. května. K zásadnímu zvratu došlo 21. května, kdy se dobře organizovaní povstalci zmocnili záložní vojenské základny. Zde ukořistili velké množství pušek i menší počet dalších zbraní, včetně munice. Již kolem deváté hodiny ráno byla vyloupena místní automobilka a několik stovek vozů, včetně pancéřovaných osobních aut, rebelové používali jako zbraně. Dalších zbraní se zmocnili při nájezdech na policejní a vojenské služebny v okolí a velké množství TNT ukořistili v místní továrně na výbušniny. Odpoledne povstalci dokonce umístili dva kulomety na střechách v centru města a pálili po protivnících. V pancéřovaných osobních autech i hasičských vozech dobře vyzbrojené milice opakovaně útočili na jednotky střežící místní věznici. Kolem šesté hodiny večer se museli vojenské jednotky stáhnout z města, které prakticky celé zůstalo v rukou povstalců. Někteří z vůdců původních demonstrací byli vyděšeni eskalací násilí a tím, že řízení dalších událostí převzali mnohem radikálnější osoby. Rychle opadala i dřívější podpora ze strany obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Blokáda Kwangdžu a ostatní zvěrstva.", "content": "22. – 25. květen V této situaci všechny vojenské jednotky ustupovaly k předměstským oblastem a čekaly na posily. Během této doby armáda blokovala všechny cesty a komunikace vedoucí do a ven z města. Třebaže se v tomto období mezi milicemi a armádou nebojovalo, bylo zabito mnoho nevinných lidí, když 23. května vojáci rozstříleli projíždějící autobus u Jiwon-dongu. Zabito bylo 17 z 18 pasažérů. Druhého dne vojáci stříleli na chlapce koupající se v nádrži Wonje a zabili jednoho z nich. Později téhož dne armáda utrpěla největší ztráty na životech, když se vojenské jednotky u Songam-dongu omylem dostaly do „přátelské palby“. Zabito bylo třináct vojáků. Mezitím ve \"svobodném\" městě Kwangdžu zformovali občané i studenti vyjednávací komisi. Komise se skládala z asi 20 lidí (kazatelů, právníků a profesorů). Ti vyjednávali s armádou a požadovali propuštění zatčených občanů, kompenzaci za oběti a zákaz odplaty výměnou za odzbrojení milic. Pozdější byla komise vytvořena také vysokoškoláky a vzala si na starost pohřby, veřejné kampaně, řízení dopravy, stažení zbraní a lékařskou pomoc. Tato městská komise byla velmi dobře organizovaná, ale vyjednávání uvázlo v mrtvém bodě, protože armáda naléhala na okamžité odzbrojení milic. Tato záležitost způsobila rozkol uvnitř vyjednávací komise. Část chtěla okamžitě kapitulovat, zatímco část volala po pokračujícím odporu až do splnění všech jejich požadavků. Po vášnivé debatě převzali kontrolu ti, kteří chtěli pokračovat v odporu.", "section_level": 1}, {"title": "Protesty v ostatních regionech.", "content": "Jak se šířily zprávy o masakru v Kwandžu, vypukly další protesty proti vládě v blízkých regionech Hwasun, Naju, Haenam, Mokpo, Yeongam, Gangjin, a Muan. Zatímco protesty skončily mírumilovně ve většině regionů, v Haenamu se střílelo mezi vyzbrojenými protestujícími a vojenskými jednotkami. Do 24. května většina těchto protestů ustala, s výjimkou Mokpo, kde protest pokračoval až do 28. května. Květen 26 26. května byla armáda připravena znovu vstoupit do města. Členové vyjednávací komise se pokusili zastavit armádní předvoj tím, že si lehli na ulice. Jak se šířili zprávy o bezprostředně hrozícím útoku, občanské milice se usadily na městském úřadě a připravovaly se na poslední odpor. Květen 27 Ve 4:00 ráno vojenské jednotky z pěti divizí vstoupily do centrální části města a porazily civilní milice během pouhých 90 minut.", "section_level": 1}, {"title": "Oběti.", "content": "Neexistuje žádný přesný počet celkových obětí povstání ve Kwangdžu. Oficiální čísla vydaná \"Úřadem pro stanné právo\" hovoří o 144 civilistech, 22 vojácích a 4 policistech. Zraněno bylo 127 civilistů, 109 vojáků a 144 policistů. Jedinci, kteří se pokusili diskutovat o těchto číslech, byli zatčeni pro \"šíření falešných zpráv\". Podle „Asociace truchlících rodin 18. května“, nejméně 165 lidí zemřelo mezi 18 a 27. květnem. Dalších 65 se stále pohřešuje, ale předpokládá se, že jsou mrtví. 23 vojáků a 4 policisté byli zabiti během povstání, včetně 13 vojáků zabitých v přátelské palbě mezi vojenskými jednotkami v Songam-dongu. Podle korejského filmu z roku 2007 May 18 (Hwaryeohan hyuga), režírovaného Kim Ji-hunem, \"měl incident za následek 207 obětí, 2392 zraněných a 987 nezvěstných, ale o přesných číslech obětí se vedou značné spory.", "section_level": 1}, {"title": "Následky.", "content": "Vláda odsoudila povstání jako povstání podnícené Kim Te-džungem a jeho stoupenci. V následujícím soudním procesu byl Kim odsouzen k trestu smrti, jeho trest byl ale zredukován kvůli silným mezinárodním protestům. Celkem 1394 lidí bylo zatčeno za nějakou účast na Kwangdžu a 427 lidí bylo obviněno. Mezi nimi bylo 7 lidí odsouzeno k trestu smrti a 12 lidí bylo odsouzeno na doživotí. Demokratizující proces Kwangdžu měl hluboký dopad na jihokorejskou politiku a historii. Čon Du-hwan měl problémy s popularitou, protože svoji moc získal skrze vojenský převrat, a po autorizaci útoku speciálních jednotek proti občanům byla legitimita jeho vlády významně poškozena. Spojené státy byly předtím vnímané jako osvoboditel a ochránce, ale protesty v Kwangdžu změnily obraz americké vlády, protože se předpokládalo že Spojené státy věděly předem o vyslání zvláštních vojenských jednotek a jen přihlížely, jak byli vražděni civilisté. Americká pověst byla dále poškozena, když americká vláda po roce 1980 pokračovala v podpoře Čon Du-hwana. Přesto tato událost vydláždila cestu pro pozdější procesy v 80. letech, které posléze přinesly Jižní Koreji demokracii. Události ve Kwangdžu se staly symbolem Jižní Koreje boje proti autoritářským režimům a za demokracii.", "section_level": 1}, {"title": "Přehodnocení.", "content": "Na hřbitově Mangwol-dong v Kwangdžu, kde jsou těla obětí pohřbena, každoročně 18. května od roku 1983 pořádají pozůstalé rodiny vzpomínkové slavnosti. Mnoho prodemokratických demonstrací v 80.letech požadovalo oficiální přiznání pravdy o masakru v Kwangdžu a trest pro ty, kteří za to byli zodpovědní. Úřední přezkoumání masakru začalo po obnovení platnosti přímých prezidentských voleb v roce 1987. V roce 1988 parlament při veřejném líčení o masakru v Kwangdžu oficiálně přejmenoval tento incident na Hnutí za demokratizaci Kwangdžu. V roce 1995 jak rostl tlak veřejnosti, parlament vydal speciální zákon o 18. květnu. Demokratický proces umožnil žalobu lidí zodpovědných za převrat 12. prosince a masakr ve Kwangdžu navzdory skutečnosti, že odpovědnost za trestné činy již byla promlčena. Postupně bylo v roce 1996 obviněno 8 politiků pro velezradu a za masakr. Trest byl vynesen v roce 1997, obsahoval i trest smrti, který byl později změněn na doživotí pro bývalého prezidenta Čon Du-hwana. Bývalý prezident Ro Te-u, Čonův následovník a spoluúčastník na převratu 12. prosince, byl také odsouzen k životu ve vězení. Všichni vězni ale byli amnestováni 22. prosince ve jménu národního usmíření odcházejícím prezidentem Kim Jong-samem po poradě s nově zvoleným prezidentem Kim Te-džungem. Roku 1997 byl 18. květen oficiálně ustanoven jako pamětní den (den obětí). V roce 2002 hřbitov Mangwol-dong získal status národního hřbitova.", "section_level": 1}], "src_summary": "Povstání v Kwangdžu či prostě \"událost 518\" (tj. událost z 18. 5.), později přejmenované na Demokratizační kwangdžuské hnutí (광주민주화운동; 光州民主化運動; \"Kwangdžu mindžuhwa undong\"), odkazuje na povstání ve městě Kwangdžu v Korejské republice od 18. do 27. května 1980. V napjaté vnitro- i mezinárodněpolitické situaci se občané zmocnili zbraní a podařilo se jim obsadit celé město. Podle vládních údajů při povstání zahynulo 191 osob. Opoziční strany v osmdesátých letech uváděly, že počet zabitých dosáhl až 2 000, což potvrzovala část historiků.", "tgt_summary": "Der Gwangju-Aufstand in der südkoreanischen Stadt Gwangju im Mai 1980, in Südkorea 18.-Mai-Gwangju-Demokratiebewegung () genannt, entstand aus einer eskalierenden studentischen Demonstration, die sich gegen die herrschende Militärdiktatur und das verhängte Kriegsrecht richtete und gleichzeitig der Forderung Nachdruck verleihen sollte, Kim Dae-jung, einen Oppositionspolitiker, anerkannten Führer der Demokratiebewegung und späteren Präsidenten der Republik Südkorea, wieder freizulassen. Die anfangs friedliche Demonstration, durchgeführt am 18. Mai, wurde vom Militär mit dem Einsatz von brutaler Gewalt beendet. Der anschließende Aufstand von Studenten, Arbeitern und einfachen Bürgern gegen das Militär, der an verschiedenen Tagen bis zu 200.000 Menschen mobilisierte, wurde am 20. und 21. Mai mit einem Gemetzel an der Bevölkerung beantwortet und am 27. Mai mit einem Massaker an den verbliebenen Demonstranten niedergeschlagen. Seither gilt der Gwangju-Aufstand als Symbol für die Unterdrückung der Demokratiebewegung in Südkorea der 1980er Jahre.", "id": 2046534} {"src_title": "Domenico Veneziano", "tgt_title": "Domenico Veneziano", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "O místě či datu jeho narození není mnoho známo. Podle jeho příjmení lze soudit, že se narodil v italských Benátkách. V letech 1422–23 se přestěhoval do Florencie a stal se žákem Gentila da Fabriana. Je možné, že mezi roky 1423 až 1430 pracoval v Římě u jiného italského malíře, Pisanella. Jeho styl byl ovlivněn malířem Benozzem Gozzolim. Ve svém dopise z Peruggie adresovaném Piero di Cosimo de' Medici, datovaném rokem 1438, zmiňuje své dlouhé spojení s bohatou rodinou Medicejských a prosí o povolení namalovat oltářní obraz pro čelní stranu jejich domu. Veneziano byl současníkem Fra Angelicy a Fra Filippa Lippiho. Je známo, že tito dva umělci spolu oceňovali fresky v Buonfigli v Perugii. Mezi lety 1439 a 1441 namaloval mistrovské dílo \"Klanění tří králů\".", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Pro oltářní obraz určený kostel Santa Lucie dei Magnoli (kolem 1445–1447) ve Florencii, namalovaný v tempeře na panelu, použil Veneziano paletu barev tak neobvyklou pro toto období, že Vasari dokonce napsal, že dílo je malované v oleji. Domenico je také známý kruhovým panelem \"Klanění tří králů\" (1439–1441), který byl pravděpodobně objednán pro palác rodiny Medicejských. Obraz je nyní v Berlíně. Svým uměním ovlivnil Andrea Mantegnu. Další jeho mistrovská díla jsou \"Madonna del Roseto\", National Museum of Art of Romania (Národní muzeum umění, Rumunsko) a \"Madonna Berenson\", Villa I Tatti, Florencie, oba obrazy jsou datovány kolem let 1432–1437. Životopisec florentských umělců Giorgio Vasari tvrdil, že Domenico byl zavražděn Andreou del Castagno. Castagno však zemřel v roce 1457, čtyři roky před úmrtím Domenica. V letech 1439–1445 pracoval na výzdobě kaple Portinari pro hospic Santa Maria Nuova ve Florencii a spolupracoval s Pierem della Francescou a Biccim di Lorenzem. Je jisté, že v době kdy tam pracoval používal pro své obrazy lněný olej, protože nemocniční knihy toho období uvádějí ve svých výdajích mnoho narážek na tuto položku. Své poslední dny strávil ve Florencii, kde zemřel 15. května 1461.", "section_level": 1}], "src_summary": "Domenico Veneziano (asi 1410 – 15. května 1461, Florencie) byl italský raně renesanční malíř, působící zejména v Perugii a v Toskánsku.", "tgt_summary": "Domenico Veneziano (* um 1410 in Venedig; † um 1461 in Florenz) war ein italienischer Maler. Er gilt als bedeutender Meister der florentinischen Frührenaissance.", "id": 992782} {"src_title": "Dzogčhen", "tgt_title": "Dzogchen", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Podle tradice je zdrojem nauk Dzogčhenu prvotní Buddha Samantabhadra, prvním historickým učitelem dzogčhenových nauk v této epoše byl Garab Dordže (2.st.př.n.l.), z Odijany, který dostal nauky od Buddhy Vadžrasattvy. Mañjuśrīmitra od kterého se přes Sri Singhu, Vimalamitru, Džňanasutru, Padmasambhavu a další významné mistry tyto nauky předávají v nepřerušené linii, jako živý stav poznání, až do dnešní doby.", "section_level": 1}, {"title": "Prvotní stav.", "content": "Nauka dzogčhenu je učením o prvotním stavu bytí, jenž je každé bytosti od samého počátku vlastní jakožto její vnitřní, přirozená podstata. Podle Dzogčhenu je prvotní stav - mimo čas, prostor či intelekt - přirozeně čistým a nestvořeným prazákladem veškeré existence, a to současně jak v rovině individuální, tak vesmírné. Realizovat tento stav tedy znamená prožívat sebe sama takového, jakým člověk ve skutečnosti je. Všední, dualisticky zaměřené myšlení představuje omezené, egocentrické vidění skutečnosti, které nám brání v přímé zkušenosti a odděluje nás od naší pravé podstaty. Rozpoznat a pochopit svůj vlastní neduální prvotní stav znamená pochopit i nauku dzogčhenu a význam jejího předávání. Nejsou třeba žádné intelektuální, kulturní, historické či náboženské znalosti, neboť prvotní stav svou vlastní podstatou intelekt a všechny myšlenkové koncepty přesahuje.", "section_level": 1}, {"title": "Spontánní samoosvobozování.", "content": "Vlastní metoda dzogčhenu se nazývá samoosvobozování. Při její aplikaci se není třeba ničeho zříkat, od ničeho se očišťovat, ani usilovat o jakoukoliv přeměnu. Na této cestě vnímáme vše, co vzniká v našem karmickém vidění světa a využíváme spontánní schopnosti mysli k dosažení vlastního samoosvobození. Termín \"samoosvobozování\" by však neměl budit představu, že existuje nějaké \"já\" či ego, od kterého bychom se měli úsilím osvobodit. Základním předpokladem v dzogčhenu je totiž fakt, že žádný jev nemá svoji vlastní, nezávislou existenci. Samoosvobozování podle dzogčhenu znamená, že ať už se v rámci naší zkušenosti objeví cokoliv, ponecháme vše takové, jaké to je. Nijak neposuzujeme, zda je to dobré nebo špatné, příjemné nebo nepříjemné, zda souhlasíme či nikoliv atp. Nebudeme-li zároveň v témže okamžiku lpět na tom, co vzniká naší aktivitou, ať je to již myšlenka nebo čin, pak se daný jev spontánně sám od sebe osvobodí.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah k ostatním buddhistickým směrům.", "content": "V rámci tibetského, tzv. vadžrajánového buddhismu, který se podle školy tzv. starého překladu - Ňingmapy - vnitřně člení na vnější tantry (\"Krija Tantra\", \"Čárja Tantra\", \"Jóga Tantra\") a vnitřní tantry (\"Mahajoga\", \"Anujoga\" a \"Atijoga\") je Dzogčhen neboli \"Atijóga\" nejvyšší jógou systému. V rámci učení Dzogčhenu je tedy možné používat všechny možné druhy praxe buddhistických súter nebo tanter, jsou-li tyto užitečné k odstranění překážek, jež dosažení či udržení stavu neduální kontemplace brání. Ačkoliv Dzogčhen nemůže být nijak oddělen od tradic buddhismu či bonu, velmi často jeho učitelé zdůrazňují nereligiózní charakter učení. Samozřejmě, tradice buddhismu či bonu nejsou dzogčhenem nikdy popírána. Čhögjal Namkhai Norbu Rinpočhe však opakovaně říkal, že jakožto náš přirozený prvotní stav, Dzogčhen existoval již od počátku časů a je odedávna učen různými Mistry ve vesmíru.", "section_level": 1}, {"title": "Duchovní mistr.", "content": "Nepostradatelným pomocníkem v nauce dzogčhenu je duchovní mistr, který díky tomu, že trvale dlí ve stavu neduální kontemplace, může svého žáka nechat tento stav zakusit. Provádí to při tzv. přímém uvedení (předání transmise). Žák pak pod vedením mistra používá praxí, které obdržel zároveň s transmisí, do té doby, než dokáže neduální stav, zpočátku dosahovaný jen během meditace, integrovat sám do běžného denního života.", "section_level": 1}, {"title": "Transmise.", "content": "Transmise neboli předání vytváří linii. Prvním článkem linie dzogčhenu je Samantabhadra. Samantabhadra, tibetsky Kuntu Zangpo (\"Vždy dobrý\"), je prvotní Adi Buddha, zobrazovaný jako tmavě modrá, nahá postava a představuje Dharmakáju, neboli \"dimenzi podstaty existence\", zářivou prázdnotu prostoru prvotního stavu, nekonečnou energii bez formy. V linii následuje Vadžrasattva, tibetsky Dordže Sempa, představující Sambhógakáju, neboli \"dimenzi dokonalé radosti\", bohatou na množství nehmotných forem, které však mohou vnímat jen bytosti s rozvinutými schopnostmi jasnosti mysli. Linie pokračuje Nirmánakájou Garab Dordžem, prvním dzogčhenovým mistrem naší epochy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dzogčhen (tib. རྫོགས་ཆེན་, wylie: \"dzog pa czen po\", zkráceně \"rdzogs chen\", skt. महसंधि, \"maha ati\") je podle nauk Tibetského buddhismu a Bönu přirozeným prvotním stavem a podstatou mysli všech bytostí a současně také naukou směřující k realizaci tohoto stavu. ", "tgt_summary": "Dzogchen (; kurz: \"rdzogs chen\") „Die Große Vollkommenheit“, auch \"Atiyoga\", \"Mahasandhi\" oder \"Maha Ati\" genannt, bezeichnet Lehren, die traditionell in der Nyingma-Schule des tibetischen Buddhismus und im tibetischen Bön als \"Essenz der Lehren\" \"Buddhas\" übertragen werden. Die Übertragung dieser Lehren findet aber auch, wenn auch deutlich zurückhaltender, in der Sakya-, Kagyü- und Gelug-Schule statt. Das gleichnamige Dzogchen-Kloster in Kham gehört zu den sechs \"Hauptsitzen\" der \"Nyingma\".", "id": 808678} {"src_title": "Kočkodan Hamlynův", "tgt_title": "Eulenkopfmeerkatze", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Obličej a přední strana je černá, hřbetní část pak olivově šedá. Přes obličej od čela po horní pysk se táhne charakteristický bílý proužek, který dává kočkodanu Hamlynovu jakési soví vzezření. Nad obočím je vidět vodorovně orientovaný pruh hnědozeleně zbarvené srsti. Ve spojení oba proužky vytvářejí písmeno „T“. Zbarvení dospělých jedinců vytváří dokonalé maskování před dravci. Srst mají dlouhou a hustou. Oblast genitálií je holá, světle modře zbarvená. Jasnější probarvení reprodukčních orgánů nastává v období pohlavní dospělosti. Jedinečně uzpůsobené končetiny s dlouhými články prstů umožňují silné uchopení, jež je pro ně důležité zejména při pohybu v mokrém bambusu. Zadní končetiny mají oproti jiným kočkodanům kratší, proto nejsou dobrými skokany. Pohlavní dimorfismus je především ve velikosti. Samci v dospělosti dosahují délky těla 50 až 70 cm a hmotnosti 7 až 10 kg, zatímco samice dorůstají jen do 40 až 60 cm a mají hmotnost jen 4 až 6 kg.", "section_level": 1}, {"title": "Stravování.", "content": "Kočkodan Hamlynův žije ve spodních patrech pralesa a pojídá plody, semena, listy a výjimečně i živočichy. Preferuje růstové vrcholy bambusů, ale i jiných stromů. Vyhledává různé byliny, obzvláště divoké miříkovité rostliny. Plody pojídá sezónně. Tento druh má lícní vaky, ve kterých shromažďuje potravu při pastvě.", "section_level": 1}, {"title": "Život v tlupě.", "content": "Jako jediný z kočkodanů je tento druh aktivní i v noci. Žijí ve skupinách čítajících okolo deseti jedinců. Jsou vedeny dominantním samcem. Rozsah jejich domácí lokality bývá poměrně malý, což je dáno hojností potravy a nízkým počtem jedinců ve skupinách. Své teritorium si jednotlivé tlupy značkují pachovými žlázami na hrudi. Přebývají převážně na stromech, ale slézají i na zem, kde se pohybují po čtyřech končetinách. Komunikace mezi jedinci je hlasová, vizuální, čichová (žlázové výměšky) a doteková. Například výhrůžný stav dávají najevo strnulým a upřeným pohledem na objekt, přitom zvedají obočí a kůži na obličeji napínají pohybem uší vzad. To vše bývá přibarveno otevíráním úst, někdy i ceněním zubů a pohybem rtů. Přibarvení vrčením závisí na rozčílení a důrazu, jež chce jedinec do posunků vložit.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Se samicemi se páří jen dominantní samec. Délka březosti je 5 až 6 měsíců. Samice rodí jedno, zcela výjimečně i dvě mláďata od května do října. Do další březosti se pak může dostat až po dvou letech od porodu. Novorozená mláďata jsou světle žlutohnědá, v průběhu dospívání postupně šednou, okolo jejich růžových tváří se začne vytvářet černé okruží a následně se přebarvuje celá obličejová část. Protože se nepředpokládá rozšíření tohoto druhu do jiných oblastí, jsou tito kočkodani závislí na situaci v regionu jejich výskytu. Těžba dřeva a válka se na jejich počtech dosti negativně podepisuje. Bývají loveni lidmi a leopardy. Zranitelnost spočívá i ve velice nízkém populačním přírůstku. Možnost vyhynutí nesnižují ani pokusy umělého odchovu v zajetí, které jen vzácně končily zdárně.", "section_level": 1}, {"title": "Poddruhy.", "content": "Druh kočkodan Hamlynům se dělí na dva poddruhy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Kočkodan Hamlynův (\"Cercopithecus hamlyni\", ) je primát rozšířený v Demokratické Republice Kongo, Rwandě a na jihozápadě Ugandy. Žije v hustých bambusových a deštných pralesích od kopcovitých až po vysokohorské terény v pohoří Virunga v nadmořské výšce 900 až 4600 m.", "tgt_summary": "Die Eulenkopf- oder Hamlynmeerkatze (\"Cercopithecus hamlyni\") ist eine Primatenart aus der Gattung der Meerkatzen (\"Cercopithecus\") innerhalb der Familie der Meerkatzenverwandten (Cercopithecidae).", "id": 1623832} {"src_title": "Osobnostní rysy", "tgt_title": "Persönlichkeitseigenschaft", "src_document": [{"title": "Allportova teorie rysů.", "content": "Gordon Allport byl jedním z průkopníků studia lidských rysů, jejichž studiu zasvětil podstatnou část svého života. Pro svůj psycholingvistický výzkum použil obyčejný slovník, ve kterém našel vice než 4000 slov, které nějakým popisují osobnostní rysy a které jako celek vytváří soustavu svazků vzorců lidského chování. Všiml si přitom, že mnoho vlastností lze nazvat různě. Například výrazy jako „zlý, špatný, zlomyslný“ v podstatě všechny označují jen jednu lidskou vlastnost a všechna tato slova tak tvoří právě svazek osobnostních rysů. Allport rozděluje osobnostní rysy do tří základních skupin:", "section_level": 1}, {"title": "Raymond Cattel.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Velká pětka.", "content": "Už na začátku svého výzkumu byl Raymond Cattel přesvědčen, že mezi osobnostními rysy existuje hierarchický vztah. Jedním z prvních cílů jeho práce bylo odhalit vrchol pomyslné osobnostní pyramidy. Vznikla tak Velká pětka, zahrnující 5 globálních faktorů osobnosti.", "section_level": 2}, {"title": "16 Osobnostních rysů.", "content": "Pro svůj další výzkum Cattel shromáždil větší skupinu respondentů a požádal je, aby ohodnotili napřed sami sebe a potom i ostatní účastníky výzkumu, přičemž měli používat hlavně Allportem určené výrazy. Potom Cattel za pomocí faktorové analýzy vypočítal, do jaké míry jsou různé osobnostní rysy ve vzájemném vztahu. Například: Jestliže o někom řekneme, že je uvolněný, měl by se nám tento člověk patrně také zdát klidný a trpělivý. Naproti tomu je- li člověk netrpělivý, bývá označován také výrazy jako nepozorný nebo roztěkaný. Tyto protikladné rysy tak jako celek odrážejí jen jeden primární faktor osobnosti - vnitřní napětí. Takovýchto faktorů Cattel napočítal dohromady 16 a vytvořil tzv. Dotazník 16 PF, pomocí kterého lze provézt celkovou faktorovou analýzu osobnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Hans Eysenck.", "content": "Hans Eysenck je jedním z nejvýznačnějších psychologů moderní doby. Teorii osobnostních rysů se také nevyhnul. Vycházel přitom z Cattelova výzkumu, který postupně doplňoval o nové poznatky. V konečném důsledku vznikla zcela nová, svébytná teorie, uznávající 3 hlavní osobnostní „superrysy-“ Emoční stabilitu, introverzi / extroverzi a psychoticismus. Všechny ostatní vlastnosti a rysy jsou, dle Eysencka, součástí těchto tří. Na základě těchto poznatků Eysenck vytvořil nový osobnostní dotazník. Eysenckův výzkum je dnes všeobecně přijímán.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie osobnostních rysů v praxi.", "content": "Výsledky výzkumu osobnostních rysů jsou zřejmé a náš vhled do věci je dnes podstatně větší, než před půl stoletím. Široké využití mají hlavně osobnostní dotazníky, které nám mohou pomoci např. při výběru budoucích škol, povolání, nebo zaměstnanců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Osobnost je soustava vlastností charakterizujících celistvou individualitu konkrétního člověka, zaměřeného na realizaci životních cílů a rozvinutí svých možností ve společnosti. Tvoří ji individuální spojení biologických, psychologických a sociálních aspektů každého jedince. Utváří se ve vztazích k sobě, ke druhým, vůči prostředí a společnosti a projevuje se vždy jako celek. Moderní výzkum osobnosti se stále vyvíjí a zaměřuje se hlavně na jednotlivé rysy a vlastnosti, které celistvou osobnost tvoří. ", "tgt_summary": "Eine Persönlichkeitseigenschaft (, auch Persönlichkeitsmerkmal) ist eine relativ stabile, zeitlich überdauernde Bereitschaft einer Person, die bestimmte Aspekte ihres Verhaltens in einer bestimmten Klasse von Situationen beschreiben und vorhersagen soll. So dient z. B. die Persönlichkeitseigenschaft Extraversion zur Beschreibung und Vorhersage des Verhaltensaspekts „extravertiert-introvertiert“ in sozialen Situationen. Zu den bekanntesten Persönlichkeitseigenschaften gehören die \"Big Five\". Besonders charakteristische, als positiv eingestufte Eigenschaften einer Persönlichkeit bezeichnet man als ihre Stärken. ", "id": 931695} {"src_title": "Sněhová královna", "tgt_title": "Die Schneekönigin", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Zlý čaroděj stvoří kouzelné zrcadlo, které má moc pokřivit obraz toho, kdo se do něj dívá. Nezobrazuje to dobré a krásné v lidech a věcech, ale znázoňuje ošklivost. Když se ale toto zrcadlo pokoušel přenést do nebe, neudržel ho, spadlo na zem, prasklo a miliardy střípků se rozlétly po celé zemi. Tyto střípky se dostaly do lidských očí a srdcí, a poté jejich oči viděly v lidech a věcech pouze ošklivost. Příběh se poté soustředí na chlapce Kaje a dívku Gerdu. Kajova babička jim jednou vypráví příběh o Sněhové královně, kterou Kaj později vidí skrz okno, ale ve strachu před ní uteče. Do Kajových očí a srdce se jednoho dne dostanou střípky kouzelného zrcadla a jeho osobnost se mění k horšímu, stává se krutým, protože všechno se mu nyní zdá ošklivé. Příští zimu Kaj nastoupí do saní Sněhové královny, která ho políbí, aby přestal vnímat zimu a aby zapomněl na Gerdu. Potřetí ho nepolíbí, protože to by ho zabilo. Poté ho odveze do svého paláce. Gerda se však Kaje vydává hledat. Navštíví čarodějnici, která po ní chce, aby s ní navždy zůstala. Gerda si však nakonec připomene Kaje a utíká z čarodějné zahrady věčného léta. Gerda dále potkává vránu, která jí řekne, že Kaj byl v princeznině paláci. Odebere se tedy do paláce, kde poznává princeznu a jejího prince, který je Kajovi podobný. Gerda jim vypráví svůj příběh a získá od nich kočár. V kočáru ji však přepadnou bandité, kteří ji přivedou na svůj hrad. Tam se spřátelí s loupežnickou dívkou, jejíž holubi Gerdě povědí, že viděli Kaje, jak cestuje se Sněhovou královnou směrem do Laponska. Loupežnické děvče Gerdu osvobodí a dává jí soba, aby na něm cestovala do Laponska. Gerda nakonec dorazí k hradu Sněhové královny. Kaje nalézá téměř zmrzlého na ledovém jezeře. Dívka za ním běží a na Kaje dopadají její horké slzy, které mu rozehřejí srdce. I Kaj začne plakat a z očí se mu vyplaví střípky kouzelného zrcadla. Gerda Kaje políbí - zachránila ho svou láskou. Domů se vracejí během krásného jara.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sněhová královna (dánsky \"Snedronningen\") je pohádka dánského spisovatele Hanse Christiana Andersena. Příběh poprvé vyšel v roce 1845 a popisuje boj mezi dobrem a zlem, jak ho prožívají malý chlapec a dívka.", "tgt_summary": "Die Schneekönigin (der dänische Titel lautet: \"Snedronningen\") ist ein Kunstmärchen des dänischen Dichters Hans Christian Andersen, eines seiner längsten und ausgefeiltesten sowie kompliziertesten und vielschichtigsten. Es handelt von einem kleinen Mädchen, das seinen von der Schneekönigin entführten Spielgefährten sucht. Wie viele andere Märchen Andersens thematisiert auch dieses das kleine Glück der einfachen, guten Leute und ist humorvoll und ironisch. Die Suche des Mädchens spielt sich in traumartigen Szenerien ab.", "id": 2078870} {"src_title": "Ray Kroc", "tgt_title": "Ray Kroc", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině českého emigranta Aloise Kroce (16. června 1879 – 15. ledna 1937, Chicago), který pocházel ze Stupna 16 km od Plzně (jiné zdroje hovoří o sousední vesnici Břasy na Plzeňsku); Alois Kroc byl prvorozeným synem Františka Kroce – hostinského v Horním Stupně č. 53 a Barbory rozené Hákové z Radnice. Český původ měla i matka Rose Mary Hrachová. Většina životopisů uvádí jako místo jeho narození Chicago, což bylo město s největší koncentrací českých imigrantů v Americe. V mládí vystřídal řadu zaměstnání. Během první světové války zfalšoval údaje o svém věku, aby mohl nastoupit k Červenému kříži jako řidič sanitky (potkal se zde mj. s Waltem Disneyem, který učinil to samé, co on). Na frontu se však nedostal, válka po vstupu Američanů do ní rychle skončila. Po válce to zkoušel jako jazzový pianista, realitní makléř a prodejce papírových kelímků firmy Lily-Tulip Cup Co. Poté sedmnáct let cestoval po celých USA jako prodejce multimixérů na mléčné koktejly pro firmu Prince Castle, vynálezce Earla Prince, který vynalezl nový typ mixéru. V roce 1953 ho zaujalo, že bratři Richard a Maurice McDonaldové si do své restaurace v San Bernardinu v Kalifornii objednali větší množství jeho mixérů. Chtěl podnik vidět na vlastní oči. A ohromil ho. Kroc byl fascinován systémem práce, který McDonaldové vymysleli, a který připomínal Fordův systém výroby v továrnách. Díky němu byla příprava jídla zkrácena na půl minuty, zatímco běžný standard všech restaurací v USA tehdy byl dvacet minut. Tehdy - ve svých 52 letech - Kroc přišel s nabídkou, že vstoupí do podniku s McDonaldovými a dodá jim obchodní model, který měl již dávno promyšlený: on bude jezdit po Spojených státech a nebude zakládat pobočky, jako to dělají jiné firmy a restaurační řetězce, ale bude nabízet místním drobným podnikavcům tzv. franšízy. Tedy značku a know-how, za něž centrální firma bude dostávat část ze zisku. A právě tímhle modelem z Mc Donald's brzy vytvořil největší restaurační řetězec v USA. Jedním z Krocových přínosů firmě též bylo, že zavrhl tehdy oblíbené hot dogy a vsadil na hamburgery s mletým masem, v nichž viděl budoucnost. V roce 1961 Kroc za 2,7 milionu dolarů koupil firmu celou. Roku 1963 pokořila hranici miliardy prodaných hamburgerů za rok. V roce 1966 vstoupila na newyorskou burzu, rok poté, po vybudování více než 700 restaurací ve své vlasti, Kroc založil první dvě mimoamerické jídelny - v Kanadě a Portoriku. V roce 1974 Kroc odstoupil z vedení firmy a zakoupil baseballový tým San Diego Padres. Ale byl - při své proslulé věčné nespokojenosti a pedantismu - tak nespokojen s výkony hráčů, že ho raději předal svému zeti. Ve svých 75 letech se pokusil porazit svou celoživotní náklonnost k alkoholu a podstoupil protialkoholní léčení. Šest let poté zemřel. Jím vybudované impérium k roku 2015 působilo ve 120 zemích světa a stalo se symbolem konzumerismu, rychlého a jednoduchého moderního způsobu života, Spojených států a západní kultury vůbec. Stalo se také ale terčem kritiky, zejména kvůli údajně nezdravé stravě vedoucí k obezitě pravidelných zákazníků. V roce 2016 byl o Krocovi natočen životopisný snímek \"Zakladatel\" s Michaelem Keatonem v hlavní roli, který nevynechal ani negativní stránky jeho charakteru, jako byla agresivita a nemilosrdnost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Raymond „Ray“ Albert Kroc (5. října 1902 Oak Park – 14. ledna 1984 San Diego) byl americký podnikatel, známý hlavně díky tomu, že od bratrů McDonaldových koupil restauraci a značku McDonald’s a svou obchodní expanzí způsobil v 2. polovině 20. století nebývalý rozmach tzv. fast-food stravování. Jeho obchodní model napodobilo mnoho dalších firem. Časopis \"Time\" ho zařadil mezi 100 nejdůležitějších osob století.", "tgt_summary": "Raymond Albert „Ray“ Kroc (* 5. Oktober 1902 in Oak Park, Illinois; † 14. Januar 1984 in San Diego, Kalifornien) war Gründer der McDonald’s Corporation. Das ursprünglich erste McDonald’s-Restaurant wurde jedoch von den Brüdern Richard „Dick“ und Maurice „Mac“ McDonald gegründet. Der Sohn des böhmischen Einwanderers Alois Kroc aus Břasy trug den Spitznamen „The Hamburger King“ und schaffte es in die „Liste der 100 einflussreichsten Personen des 20. Jahrhunderts“ des Time-Magazines. Er erwirtschafte während seiner Lebenszeit ein Vermögen von 500 Millionen US-Dollar.", "id": 2246424} {"src_title": "Morgan Tsvangirai", "tgt_title": "Morgan Tsvangirai", "src_document": [{"title": "Politická kariéra.", "content": "Morgan Tsvangirai byl od roku 1980 dlouholetým aktivním členem Afrického národního svazu a obdivovatelem jeho vůdce Roberta Mugabeho. Ze strany odešel až koncem 80. let 20. století a poté na něj byl třikrát neúspěšně spáchán atentát. V roce 1999 založil Hnutí za demokratickou změnu (MDC) a byl diktátorským režimem Roberta Mugabeho třikrát uvězněn.", "section_level": 1}, {"title": "Prezidentské volby 2008.", "content": "29. března 2008 se konaly prezidentské volby, ve kterých se Tsvangirai postavil proti Mugabemu. Volby byly zfalšovány, ale první kolo pravděpodobně vyhrál Tsvangirai. Před druhým kolem voleb, které proběhlo 27. června 2008 vládní jednotky povraždily desítky stoupenců opozice a kolem sta tisíc lidí vyhnaly z domovů. Tsvangirai proto z voleb odstoupil a vyzval své voliče, aby se jich neúčastnili. Státy Evropské unie i další demokratické země následně výsledek voleb neuznaly.", "section_level": 1}, {"title": "Premiérem Zimbabwe.", "content": "Pod tlakem mezinárodního veřejného mínění byla podepsána 15. září 2008 v Harare dohoda o rozdělení vládní moci, která ukončila dlouhodobou politickou krizi v zemi. Jejím signatáři byli Robert Mugabe, Morgan Tsvangirai a vůdce odštěpenecké skupiny poslanců MDC Arthur Mutambara. 11. února 2009 zaujal Tsvangirai v tzv. Vládě národní jednoty nově vytvořenou funkci premiéra (prime minister) Zimbabwe. Skutečným předsedou vlády však zůstal v souladu s ústavou prezident Robert G. Mugabe; pravomoci premiéra se ukázaly být velmi omezené. Tsvangirai prohlásil, že se chce soustředit na stabilizaci ekonomiky a přilákání zahraničních investic, které by podle něj mělo pomoci vyvést zemi z krize. Zimbabwe v té době vykazovalo obrovskou inflaci, trpělo nedostatkem potravin a epidemií cholery, která si vyžádala přes 3 tisíce obětí, nezaměstnanost přesahovala 90 procent. Po znovuzvolení prezidenta Mugabeho a vydání nové ústavy v roce 2013 byla funkce premiéra Zimbabwe zrušena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Morgan Richard Tsvangirai ([cvangiraj], anglickou výslovností [čvangiraj]; 10. března 1952, Gutu, Jižní Rhodesie – 14. února 2018, Johannesburg, Jihoafrická republika) byl zimbabwský politik, prezident politické strany Hnutí pro demokratickou změnu (MDC) a od 11. února 2009 do 11. září 2013 premiér Zimbabwe.", "tgt_summary": "Morgan Richard Tsvangirai (Aussprache auf Schona: [ts͎aŋ.ɡi.ra.i]; * 10. März 1952 in Buhera; † 14. Februar 2018 in Johannesburg, Südafrika) war ein simbabwischer Politiker. Vom 11. Februar 2009 bis zum 31. Juli 2013 war er Ministerpräsident des Landes. Der ehemalige Gewerkschaftsführer war außerdem Vorsitzender der langjährigen Oppositionspartei Movement for Democratic Change – Tsvangirai (MDC-T, ).", "id": 1727128} {"src_title": "Starověké lékařství", "tgt_title": "Medizin des Altertums", "src_document": [{"title": "Čína.", "content": "Čínské lékařství se výrazně lišilo od ostatních hlavně výrazně racionálním charakterem a chápáním příčin nemoci. Za příčinu nemoci zde bylo považováno porušení hygienických pravidel. To vycházelo z představy, že nemoc do těla vniká ústy. Již ve 3. tisíciletí př. n. l. vznikaly v Číně první spisy o lékařství. V nich je popsána široká řada léčiv (př. kořen žen-šenu doporučován na chudokrevnost a tuberkulózu) a léčebných postupů (př. akupunktura). Na dvoře císaře působili dvorští lékaři, kteří vyučovali lékařství. Studium lékařství obsahovalo mnoho obtížných zkoušek a trvalo maximálně 9 let. Již v této době byly zřizovány útulky pro nemocné.", "section_level": 1}, {"title": "Indie.", "content": "Z Indie pochází řada lékařských spisů hlavně z oblasti anatomie, patologie, farmakologie a chirurgie. Původně zde bylo špatně rozvinuté veřejné zdravotnictví, což se změnilo po vzniku buddhismu (asi 6. stol. př. n. l.) a došlo k zakládání nemocnic a také buddhistických klášterů, které se staraly o nemocné.", "section_level": 1}, {"title": "Mezopotámie.", "content": "Zdravotnictví v Mezopotámii mělo řadu specifik. Přístup k léčení zde byl výrazně náboženský (nemoc chápána jako trest bohů nebo jako napadení démonem). Byly zde nalezeny spisy s lékařskou tematikou (některé až 3 tisíciletí př. n. l.).", "section_level": 1}, {"title": "Egypt.", "content": "O vysoké vyspělosti staroegyptského lékařství svědčí řada spisů. Nejdůležitější z nich jsou papyrus Edwina Smithe, papyrus Ebersův a gynekologický papyrus z Káhunu. V těchto spisech je zaznamenáno mnoho poznatků hlavně z chirurgie, gynekologie a očního lékařství a je zde uvedeno velké množství tehdy používaných léčiv. Od 2. pol. 2. tisíciletí př. n. l. docházelo k potlačování racionálního přístupu k léčení a byly zaváděny magické a náboženské prvky. Volnost lékařů byla omezena svatým kodexem, který musel každý lékař dodržovat, což bylo na úkor kvality léčby. V důsledku toho docházelo k velmi úzké specializaci lékařů.", "section_level": 1}, {"title": "Papyrus Edewina Smithe.", "content": "Papyrus Edewina Smithe je neúplný opis učebnice chirurgie a je dokladem vyspělosti egyptské chirurgie a ranhojičství. Popisuje 48 druhů poranění v četně popisu rány, léčebného postupu a případně prognózu. Pozoruhodný je například popis měření tepu. Učebnice je datována do období Staré říše (3. tisíciletí před n. l.). Tento opis pochází asi ze 17. stol. př. n. l.", "section_level": 2}, {"title": "Papyrus Ebersův.", "content": "Ebersův papyrus pochází období kolem roku 1600 př. n. l. a jedná se o asi 180 stránek dlouhý opis starší příručky pro praktického lékaře. Za příčinu všech chorob je zde považován cévní systém. V papyru jsou popsány různé vnitřní choroby, ale nejdůležitější svědectví dává o úrovni tehdejší farmakologie – popsáno 878 léků. U jednotlivých léků je uváděn podrobný návod na přípravu, poměr složek a dávkování. Papyrus také popisuje asi 90 očních chorob včetně doporučených léků.", "section_level": 2}, {"title": "Řecko.", "content": "Řecké lékařství vycházelo z orientálních lékařských škol, ale jejich poznatky se rozvinuly a obohatily. V nejstarším období byla medicína silně pod vlivem náboženství a od toho se odvíjely léčebné metody. S postupem času však začaly převládat racionální postupy. Řecké lékařství se odlišovalo od ostatních škol této doby silným vlivem filozofie. Významný posun v této oblasti provedl Hippokratés, který oddělil medicínu od filozofie. Sám byl zastáncem materialistických názorů a nemoc chápal jako přirozený proces a jako porušení rovnováhy mezi čtyřmi základními tělesnými šťávami. Hippokratici své léčení zakládali na pozorování zdravého a nemocného člověka a na pozorování průběhu nemocí. Hippokratés se také zasloužil o formulování lékařské etiky – tzv. Hippokratova přísaha. K vrcholu řecké medicíny došlo v helénském období, kdy Řekové přejímali znalosti oblastí podmaněných Alexandrem Makedonským. V tomto období se centrum poznatků z Řecka přestěhovalo do Alexandrie.", "section_level": 1}, {"title": "Řím.", "content": "Medicína v Římě původně používala znalostí Etrusků, kteří uměli používat některé rostliny a minerální prameny. Později (2. stol. př. n. l.) začali Římané přejímat poznatky Řeků a v Římě působili řečtí lékaři. Nejvýznamnější z nich byl Galénos, který spojoval učení hippokratiků s idealistickou filozofií, díky čemuž byl uznáván i ve středověku. V Římě bylo veřejné zdravotnictví na vysoké úrovni. Byly zde budovány nemocnice (nejprve pouze pro otroky, později pro ostatní) a zařízení pro nemocné a chudé. Stát se také staral o výuku nových lékařů tím, že platil lékaře, kteří pak zdarma přednášeli chudým studentům.", "section_level": 1}], "src_summary": "Starověké lékařství orientálních civilizací vycházelo původně z pravěkého léčitelství. Časté bylo tzv. \"kněžské lékařství\", které navazovalo na pravěký šamanismus. Kněží, kteří byli nositeli většiny znalostí, spojovali racionální a religiózní přístup k léčení. Nemoci byly v orientálních civilizacích (mimo Číny) považovány za trest od bohů za provinění a od toho se částečně odvíjelo jejich léčení. V době starověku se výrazně prohloubily znalosti anatomie a fyziologie člověka, což pomohlo ve vývoji medicíny. Lékařství jednotlivých civilizací se výrazně lišilo úrovní, přístupem a také chápáním nemoci.", "tgt_summary": "Die Geschichte der Medizin im Altertum kann unterteilt werden in Ägyptische Medizin, Medizin des Zweistromlandes, die Medizin des Judentums, und die Medizin im antiken Griechenland und im Römischen Reich. Die Medizin des antiken Griechenlandes kann als Wiege der europäischen Medizin angesehen werden: Die medizinischen Schriften der Antike wurden ab dem 8. Jahrhundert ins Arabische übersetzt und bildeten die Grundlage der Islamischen Medizin. Ab dem 12. Jahrhundert wurden die Schriften der islamischen Ärzte – wie Avicenna oder Rhazes – von europäischen Autoren wie beispielsweise Gerhard von Cremona wiederum ins Lateinische übersetzt und beeinflussten die medizinische Lehre noch bis ins 17. Jahrhundert hinein.", "id": 1771751} {"src_title": "Dohoda o reparacích mezi Izraelem a Západním Německem", "tgt_title": "Luxemburger Abkommen", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nároková konference.", "content": "V reakci na výzvy židovských organizací a Izraele pronesl v září 1951 západoněmecký spolkový kancléř Konrad Adenauer ve svém projevu před parlamentem: „Jménem německého lidu byly spáchány nepopsatelné zločiny, které volají po morálním a hmotném odškodnění (...) federální vláda je připravena, společně se zástupci židovstva a Státu Izrael (...) najít řešení problému hmotného odškodnění, což usnadní cestu k duchovnímu řešení nekonečného utrpení.“ O měsíc později svolal místopředseda Židovské agentury a prezident Světového židovského kongresu Nachum Goldman setkání 23 hlavních židovských národních a mezinárodních organizací v New Yorku. Hlavním bodem setkání byla diskuse o hmotných požadavcích vůči Německu, a proto se organizace vzešlá z tohoto setkání označuje jako \"Konference o židovských hmotných nárocích vůči Německu\". „Konference o nárocích má za úkol jednat s německou vládou o programu odškodnění za hmotnou ztrátu židovským jednotlivcům a židovskému lidu způsobenou Německem během holocaustu.“", "section_level": 2}, {"title": "Izraelské dilema.", "content": "Po holocaustu byly izraelské vztahy s Německem velmi napjaté. Záměrem Izraele bylo absorbovat zbylé evropské židovstvo. Zároveň se zotavoval z války za nezávislost a čelil hluboké ekonomické krizi, která vedla k politice úspor. Míra nezaměstnanosti byla velmi vysoká (zejména v uprchlických táborech ) a státní rezervy v podobě zahraničních měn byly vzácné. David Ben Gurion a jeho strana Mapaj zaujali praktický postoj a argumentovali, že přijetí dohody je jediný způsob jak udržet národní ekonomiku.", "section_level": 2}, {"title": "Jednání.", "content": "Na nejvyšší úrovni byla jednání vedena mezi izraelským ministrem zahraničních věcí Moše Šaretem a západoněmeckým spolkovým kancléřem Konradem Adenaurem. V roce 1951 vznesly izraelské úřady požadavek ke čtyřem okupačním mocnostem poválečného Německa, týkající se odškodnění a náhrad, založených na skutečnosti, že Izrael absorboval a přesídlil 500 tisíc přeživších holocaustu. Úřady spočítaly, že celková částka zahrnující absorpci a přesídlení jednotlivce činí 3000 dolarů, a že tedy Německo dluží Izraeli 1,5 miliardy dolarů. Vypočítali rovněž, že nacisté uloupili židovský majetek v hodnotě šesti miliard dolarů, avšak zdůraznili, že Němci nemohou nikdy vynahradit to, co provedli, jakýmkoli druhem hmotného odškodnění. Jednání vedoucí k uzavření dohody o reparacích mezi Izraelem a Západním Německem začala v březnu 1952 a byla vedena zástupci vlády Spolkové republiky, izraelské vlády a zástupci Světového židovského kongresu, který vedl Dr. Goldmann. Tato jednání vedla v Izraeli k hořké kontroverzi, když koaliční vláda v čele s Davidem Ben Gurionem uvedla, že reparace jsou nezbytné k obnově toho, co bylo odcizeno obětem holocaustu.", "section_level": 1}, {"title": "Odpor.", "content": "Veřejná debata patřila mezi nejzuřivější v izraelských dějinách. Odpor proti dohodě přicházel jak z pravé (Cherut a Všeobecní sionisté), tak z levé (Mapam) části izraelského politického spektra; oba tábory argumentovaly tím, že přijetí reparací by znamenalo odpuštění nacistům jejich zločiny. Například poslanec Ja'akov Chazan za stranu Mapam prohlásil 5. listopadu 1951 v Knesetu následující: „Nacismus v Německu opět vystrkuje svou odpornou hlavu a naši takzvaní Západní ‚přátelé‘ tento nacismus živí; křísí nacistické Německo. (...) Naše armáda, Izraelské obranné síly, bude ve stejném spolku s nacistickou armádou a nacisté se tu začnou infiltrovat ne, jako naši nejhroznější nepřátelé, ale spíše jako naši spojenci.“ Na zasedání parlamentního výboru zahraničních věcí a obrany ze září 1952 zase poslanec Jicchak Ben Aharon za tutéž stranu uvedl: „Nepředpokládám, že existují lidé, kteří věří, že Německo v průběhu dvanácti let zaplatí celkovou částku tří miliard marek, a že toto není pouze prázdný slib. (...) Izraelská vláda nezíská nic jiného než kus papíru, zmiňující tři miliardy marek. A to vše je určeno pouze ke klamání veřejnosti a tvrzení, že toho vláda dosáhla.“", "section_level": 1}, {"title": "Shromáždění.", "content": "Z důvodu očekávané diskuse v Knesetu ze dne 7. ledna 1952, byly všechny přístupové silnice zablokovány. Kolem budovy Knesetu byly rozestavěny silniční zátarasy a drátěné ploty a armáda byla v pohotovosti, pro případ potlačení nepokojů. Shromáždění svolané odpůrci dohody čítalo na 15 tisíc lidí a následné nepokoje byly nejvýznamnějším pokusem v izraelských dějinách změnit demokraticky přijaté rozhodnutí izraelského parlamentu. Rozhodnutí bylo nakonec přijato rozdílem 61 pro, 50 proti, avšak až po narušení jednání pléna nepokoji, což se stalo poprvé v izraelských dějinách. Po vášnivém a dramatickém projevu vedl předseda strany Cherut Menachem Begin protestující směrem ke Knesetu. Demonstrace nabrala násilný charakter a protestující začali do oken budovy házet kameny, načež policie použila k jejich rozehnání síly. Po pěti hodinách nepokojů policie získala kontrolu za použití vodních hadic a slzného plynu. Stovky protestujících byly zatčeny a zhruba 200 protestujících a 140 policistů bylo zraněno.", "section_level": 2}, {"title": "Další protesty.", "content": "Schválení dohody však neznamenalo konec protestů a odporu. V říjnu 1952 byl zatčen Dov Šilansky, který se snažil dostat na ministerstvo zahraničních věcí s balíčkem dynamitu. Během soudního procesu byl obviněn ze členství v podzemní skupině stavící se proti reparační dohodě a byl odsouzen na 21 měsíců odnětí svobody. Západoněmeckému kancléři Adenauerovi a dalším osobám bylo zasláno několik dopisových bomb, z nichž jedna zabila ženistu, který ji převzal.", "section_level": 2}, {"title": "Implementace.", "content": "Navzdory protestům byla dohoda v září téhož roku podepsána a Západní Německo vyplatilo Izraeli v následujících čtrnácti letech sumu čítající 3 miliard marek; 450 milionů marek bylo dále zaplaceno Světovému židovskému kongresu. Německo tak platilo Izraeli jakožto dědici obětí, jejichž rodiny nepřežily. Peníze byly investovány do izraelské infrastruktury a sehrály významnou roli v založení ekonomiky nového státu. Samotné reparace se staly rozhodující součástí příjmů izraelského státního rozpočtu (například v roce 1956 tvořily 87,5 % příjmové části rozpočtu).. Jad Vašem uvádí, že „v 90. letech začali Židé nárokovat majetek ukradený ve východní Evropě. Četné skupiny rovněž začaly pátrat co se stalo s penězi uloženými ve švýcarských bankách Židy žijícími mimo Švýcarsko, jenž později zahynuli během holocaustu, a co se stalo s penězi uloženými nacisty na účtech švýcarských bank. Kromě toho začaly skupiny přeživších holocaustu vyvíjet nátlak na jednotlivé společnosti (mnohé z nich v Německu), aby odškodnily pozůstalé, kteří v těchto společnostech byli nuceně nasazeni. Mezi tyto společnosti patří: Deutsche Bank AG, Siemens AG, Bayerische Motoren Werke AG (BMW), Volkswagen AG a Adam Opel GmbH. V reakci na to, oznámila německá vláda na počátku roku 1999 vytvoření zvláštního fondu s penězi od těchto společností, které budou poskytovány potřebným přeživším holocaustu. Podobný fond založili Švýcaři a Maďaři pro odškodnění obětí holocaustu a jejich pozůstalých. Na konci 90. let proběhla diskuse týkající se pojišťovacích společností, které ještě před válkou pojistily Židy, kteří následně zahynuli během holocaustu. Mezi tyto pojišťovací společnosti patřily: Allianz, AXA, Assicurazioni Generali, Zürich Financial Services Group, Winterhur a Baloise Insurance Group.“ S pomocí informací o obětech holocaustu poskytnutých památníkem Jad Vašem, vznikla mezinárodní komise pod vedením bývalého amerického ministra zahraničních věcí Lawrence Eagleburgera, která se pokoušela zjistit jména těch, kteří byli pojištěni a zahynuli během holocaustu. Za účelem organizace těchto snah vznikla Světová židovská restituční organizace (: \"World Jewish Restitution Organization\"). V letech 1998 a 1999 pak americká komise \"Foreign Claims Settlement\" dosáhla dohody s německou vládou o kompenzaci přeživších holocaustu, kteří po válce emigrovali do Spojených států.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dohody o reparacích (: הסכם השילומים, \"Heskem ha-Šelomim\"), či Lucemburské dohody (: \"Luxemburger Abkommen\"), byly dohody o finančních reparacích uzavřeny mezi Izraelem a Spolkovou republikou Německo podepsané 10. září 1952, které vstoupily v platnost 27. března 1953. Podle této dohody Západní Německo zaplatilo Izraeli za otrockou práci a perzekuci Židů během holocaustu a kompenzovalo židovský majetek ukradený nacisty.", "tgt_summary": "Das Luxemburger Abkommen (auch Wiedergutmachungsabkommen genannt, engl. \"Reparations Agreement between Israel and West Germany\", Ivrit: \"הסכם השילומים\" \"Heskem HaShilumim\") ist ein am 10. September 1952 geschlossenes Übereinkommen zwischen der Bundesrepublik Deutschland auf der einen Seite sowie Israel und der Jewish Claims Conference (JCC) auf der anderen.", "id": 2033621} {"src_title": "Jessica Simpson", "tgt_title": "Jessica Simpson", "src_document": [{"title": "Cesta ke slávě.", "content": "Svoji kariéru zahájila jako zpěvačka. V roce 1999 se na hudební scéně objevily dvě popové královny Britney Spearsová a Christina Aguilera, které sbíraly jedno ocenění za druhým, proto její nahrávací společnost doufala také v podobný úspěch. Ten přišel se singlem \"I Wanna Love You Forever\", který se dostal až na třetí místo Billboard Hot 100. Brzo na to vyšlo její debutové album \"Sweet Kisses\" a turné, které absolvovala s kapelou 98 Degrees. Jessica se později objevila i v jejich videoklipu k písni \"My Everything\" po boku Nicka Lacheye, se kterým později začala tvořit pár, ale rozešli se, jelikož se chtěla plně soustředit na svou kariéru. Po teroristických útocích 11. září 2001, kdy ten den kapela 98 Degrees vystupovala právě v New Yorku, okamžitě volala Nickovi, zda je v pořádku a tato událost jejich vztah obnovila. Album \"Sweet Kisses\" bylo úspěšné, ale prodalo se jej jen 2 miliony kusů, což v té době zdaleka nestačilo na Britney Spearsovou ani na Christinu Aguileru, bylo jasné, že na druhém albu musí nastat změna. V roce 2001 vydala album \"Irresisteble\" společně se stejnojmenným singlem, který se stal prozatím nejúspěšnějším v její kariéře.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a úspěch.", "content": "Během léta 2003 vyšla její třetí řadová deska \"In This Skin\" a také se na MTV začala objevoval reality show s názvem \"Newlyweds: Nick and Jessica\", která se stala ihned fenoménem a páru získala nesmírnou popularitu. V pořadu vystupovala v Nickem Lacheyem, kterého si v roce 2002 vzala za manžela. 30. března 2004 se jí dostalo největší pocty, zazpívala si americkou národní hymnu, později v létě získala jejich reality show tři prestižní ocenění na Teen Choice Awards. Bohužel se za celé čtyři série reality show prezentovala jako klasická hloupá blondýnka, Amerika dlouho žila větou, kdy se svého manžela zeptala, zda je kuře opravdu kuře a není to náhodou ryba. Její ale mnohdy legrační názory a otázky vzbudily u diváků nadšené reakce a sledovanost byla čím dál vyšší. V listopadu 2005 se objevila zpráva, že se Nick a Jessica rozešli. Jejich manželství bylo oficiálně ukončeno 30. června 2006. V roce 2006 se také vrátila do nahrávacího studia, aby nahrála v pořadí už čtvrtou desku \"Public Affair\". Jejím partnerem se stal John Mayer, se kterým se rozešla v květnu 2007.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jessica Ann Simpson (* 10. července 1980 Abilene, Texas, USA) je americká zpěvačka a herečka, která se stala známou i díky své vlastní reality show \"Newlyweds: Nick and Jessica\", kterou vysílala MTV. Má mladší sestru rovněž úspěšnou zpěvačku a herečku Ashlee Simpsonovou.", "tgt_summary": "Jessica Ann Simpson (* 10. Juli 1980 in Abilene, Texas) ist eine US-amerikanische Pop-Sängerin und Schauspielerin. Sie ist die ältere Schwester von Ashlee Simpson.", "id": 2057347} {"src_title": "BAC TSR.2", "tgt_title": "BAC TSR.2", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Úvodní požadavky.", "content": "Předchůdcem TSR.2 byl v řadách britského letectva bombardér English Electric Canberra, schopný operovat ve velkých výškách a relativně vysokou rychlostí. Stejně jako druhoválečný de Havilland Mosquito, ani Canberra nenesla žádné zbraně k vlastní obraně a spoléhala na své výkony. Stíhací letouny sice mohly dosáhnout rychlosti Canberry, ale na úrovni vývoje techniky odpovídající konci 40. a počátku 50. let 20. století byl rychlý vzlet stíhače, nastoupání do výšky pronikajícího bombardéru a další akcelerace k jeho dostižení velmi nesnadný úkol. Jak ale rostly výkony sovětských letounů, stala se Canberra velice zranitelnou. Kvůli tomu ještě před jejím zařazením do služby firma English Electric předběžně zkoumala možnosti stavby výkonnějšího letounu, v liniích jinak velmi úspěšné a oblíbené Canberry. Příchod radiolokačně naváděných střel země-vzduch do výzbroje protivzdušné obrany států okamžitě změnil všechny úvahy o nasazení bombardérů. Raketové střely útočily na pronikající letouny přímo zdola a současně dosahovaly větších rychlostí a výšek, než kterýkoli okřídlený stroj s osádkou. Canberra i další výškové bombardéry, jako např. Boeing B-52 Stratofortress nebo Avro Vulcan, byly vůči novým raketám prakticky bezbranné. Řešení se našlo v pokusu o průnik nad území nepřítele těsně u země. Pokud budeme naši planetu považovat za ideální kouli, letoun pohybující se ve výšce 60 m nad povrchem je díky zakřivení Země pro radary „viditelný“ na vzdálenost nejvýše asi 40 km, což pro stroj letící rychlostí blízkou Mach 1 představuje asi dvě minuty letu. Tak budou mít baterie protiletadlových raket jen velmi krátký čas k provedení úspěšné zteče. Šance bombardérů na průnik obranou nepřítele ještě zvýší jakékoli překážky na zemi, např. stromy, kopce, údolí, budovy v okolí radaru, apod. Canberra byla navržena k letům ve velké výšce, což přinášelo závažné problémy během pokusů o hloubkový průnik. Její křídlo s velkou nosnou plochou je v nízkém letu neúměrně zatěžováno turbulencemi, způsobenými blízkostí povrchu Země. Navíc, určování polohy a přesná navigace byl úkol, na jehož úspěšné splnění elektronika Canberry, vývojově spadající ještě do konce 40. let, prostě nemohla stačit. Od konce 50. let 20. století se objevila nová kategorie „útočných letounů“. Společné pro ně bylo vysoké plošné zatížení křídla, což snižovalo účinky turbulencí na letoun, vysokovýkonný navigační radar, umožňující bezpečný let vysokou rychlostí v malé výšce, a schopnost nést velký náklad paliva, který by vyrovnal zvýšenou spotřebu proudových motorů v malých výškách.", "section_level": 2}, {"title": "GOR 339.", "content": "Na základě uvedených požadavků britské ministerstvo zásobování zahájilo v roce 1956 jednání s firmou English Electric na téma očekávaných parametrů nového útočného letounu. Původně se uvažovalo o malém stroji podobném stíhačce, což vedlo k návrhu vyvinout jej z prototypu P.1B (pozdější English Electric Lightning). Tento projekt dostal označení P.18. Také se objevil názor adaptovat Canberru na novou roli, jako projekt P.17. Úvodní studie předpokládaly dolet maximálně 3,700 km při využití plné nosnosti letounu pro palivo, rychlost Mach 1,5 „ve výšce“ a charakteristiky VTOL nebo STOL (Tento požadavek vycházel z bojových plánů 50. let, podle nichž měly jaderné útoky nepřítele vyřadit z činnosti vzletové a přistávací dráhy. Připravovaný stroj měl být schopen provozu z improvizovaných letišť, případně i z ploch zcela neupravených.) Jak pokračoval vývoj, požadavky rostly. Osádka se předpokládala dvojčlenná, s druhým letcem jako operátorem navigačních a zaměřovacích systémů. Náklad mělo tvořit šest pum o hmotnosti po 450 kg. To znamenalo ukončení projektu P.18 jako nevhodného (malá nosnost) a práce se soustředila na typ P.17A, nástupce Canberry s křídlem ve tvaru delta. Specifikace na letoun byly oficiálně vyhlášeny v březnu 1957 pod označením GOR 339 (GOR je zkratka pro General Operational Requirement – Obecný operační požadavek). Vzhledem k tehdejší úrovni technologie se jednalo o nesmírně ambiciózní plán, vyrobit nadzvukový letoun, schopný operovat za každého počasí a na velké vzdálenosti s jadernými zbraněmi, při rychlostí více než Mach 2 ve velkých výškách nebo Mach 1,2 těsně u země a se schopností STOL - krátkého vzletu z neupravených či nouzových ploch. Specifikace zejména požadovala : Za „let v malé výšce“ se považovalo nejvýše 1,000 ft (300 m) nad zemí při uvažované rychlosti Mach 0,95. Operační dolet měl být alespoň 1 000 námořních mil (1 850 km) po vzletu z dráhy o délce maximálně 3,000 ft (900 m).", "section_level": 2}, {"title": "Zasahuje politika.", "content": "Zatímco nejrůznější výrobci zpracovávali odpověď na výše uvedené specifikace, nad projektem se přehnala první z mnoha politických bouří. V roce 1957 publikoval tehdejší britský ministr obrany Duncan Sandys tzv. Bílou knihu, v níž uvedl, že doba bojových letounů s lidskou osádkou již skončila a v budoucnu převezmou jejich úkoly výhradně řízené střely. Ačkoli během následujícího desetiletí byla teorie všemocných střel opuštěna, ve své době a klimatu studené války dávala určitý smysl, zvláště když se zdálo, že přechod k řízeným střelám by mohl v porovnání s letouny uspořit významnou část nákladů. Ve světle názorů Bílé knihy se po jistou dobu vedla debata o potřebnosti GOR 339. Nakonec došlo ke schválení v pokračování jeho vývoje, stejně jako dalších projektů, které se dostaly „příliš daleko, než aby mohly být ukončeny“. Jinou nejistotu přinesla Zpráva o očekávaných prioritách, kterou publikoval Rozpočtový výbor Dolní komory britského parlamentu. V textu se uvádělo, že smlouvy by měly být uzavírány pouze s konsorcii tvořenými více než jednou firmou, aby se tak britské společnosti motivovaly ke spojování a slučování. Ačkoli tehdy byl za hlavní problém Británie považován vysoký počet samostatných firem, rozhodnutí výboru způsobilo ještě větší potíže. Týmy z různých továren byly politickými tahy přinuceny spolupracovat, aniž k tomu měly jiný důvod než aby získaly státní zakázku, což vedlo k závažným nedorozuměním a špatné komunikaci. Třetí politické téma, které věci rozhodně nepomohlo, byla tradiční nedůvěra mezi jednotlivými složkami ozbrojených sil. V téže době, kdy vznikaly specifikace \"GOR 339\", Royal Navy již dovedla do velmi pokročilé fáze svůj projekt \"NA.39\", z něhož se posléze vyvinul Blackburn Buccaneer. Buccaneer byl také útočný letoun pro malé výšky a vysoké rychlosti, ale navržený k operacím nad mořem. Úsporné plány vedly k nápadu vytvořit jediný stroj pro letectvo i námořnictvo a firma Blackburn pro RAF nabídla mírně nadzvukovou verzi \"NA.39\", která částečně vyhovovala požadavkům na \"GOR 339\". Královské letectvo ale odmítlo tento návrh s odůvodněním, že pro jeho potřeby je letoun s maximální rychlostí nižší než Mach 2 zcela nevyhovující a dále trvalo i na schopnosti krátkého nebo svislého vzletu. Jeden z představitelů RAF prohlásil: „Jakmile projevíme byť jen sebemenší zájem o \"NA.39\", je takřka jisté, že \"GOR.339\" nedostaneme.“", "section_level": 2}, {"title": "Nabídky.", "content": "Práce na \"GOR 339\" pokračovaly, s termínem pro zaslání konečné nabídky do 31. ledna 1958. Soutěže se zúčastnilo velké množství různých návrhů. \"P.17A\" od English Electric, spolu s konstrukcemi firem Avro, Hawker a Vickers-Armstrongs (reprezentované divizí Supermarine). Továrna Short Brothers zaslala plány na svisle vzlétající stroj \"P.17D\", který měl vynášet \"P.17A\" do vzduchu. Odstranila by se tak potřeba navrhovat \"P.17A\" jako letoun s kolmým startem. K dalšímu vývoji Ministerstvo letectví vybralo projekty English Electric \"P.17A\" a Supermarine 571. Zájem vyvolala i nabídka firmy Vickers, která zahrnovala ne jenom dodávku samotného letounu, ale spolu s ním i „kompletní systém“, zahrnující všechny podpůrné prostředky a logistiku, nezbytnou k jeho operačnímu nasazení. Vývoj \"GOR 339\" se dostal na veřejnost v prosinci 1958, kdy byl publikován v každoroční zprávě Britského parlamentu. Pod tlakem, způsobeným rozhodnutím Rozpočtového výboru, hledalo Ministerstvo letectví cesty, jak by mohly být jednotlivé firmy a jejich projekty vzájemně propojeny. V lednu 1959 Ministerstvo zásobování oznámilo, že nový TSR-2 bude vyráběn ve spolupráci továren Vickers-Armstrongs a English Electric. TSR-2 byl typový název pro letoun, který vznikl na základě požadavků GOR 339. Jedná se o první písmena z \"Tactical Strike and Reconnaissance“ – taktický útok a průzkum. Neví se, jak ministerstvo dospělo k závěru přidat do názvu číslovku 2. Snad byla původní Canberra, která dokázala plnit stejné role, považována za TSR-1, nebo měla dvojka symbolizovat letoun schopný dosáhnout rychlosti Mach 2. 1. ledna 1959 byla realizace projektu oficiálně schválena pod novým označením \"OR 343\" ( OR znamenalo Operational Requirement – Operační požadavek ). \"OR 343\" byl už ve srovnání s \"GOR 339\" detailnější a vypracovaný na základě výsledků soutěže o stavbu \"GOR 339\". Pro \"OR 343\" již došlo ke stanovení „malé výšky nad zemí“ jako nejvýše 200 ft (60 m), současně byl zahrnut i striktní požadavek na překročení rychlosti Mach 2 ve výšce.", "section_level": 2}, {"title": "Předpokládané nasazení letounu.", "content": "Během „standardní mise“ měl \"TSR-2\" nést výzbroj o hmotnosti 2,000 lb (900 kg) ve vnitřní pumovnici při akčním radiu 1 000 nm (tj. 1 852 km). Z toho se předpokládalo 100 nm (185 km) prolétnutých ve velké výšce rychlostí Mach 1,7 a 200 nm (370 km) během průniku do oblasti cíle a vylétnutí z ní při rychlosti Mach 0,95 ve výšce do 200 ft (60 m) nad terénem. Zbývající část bojového letu měl stroj absolvovat rychlostí Mach 0,92. Jestliže by se celý let odehrával ve výšce do 200 ft, mohlo dojít k omezení akčního radiu na 700 nm (1 300 km). S těžším nákladem výzbroje bylo přípustné odpovídající snížení doletu. \"TSR-2\" měl disponovat závěsníky k instalaci přídavných nádrží – jedna s objemem 450 imperiálních galonů (2 000 litrů) pod každou polovinou křídla, nebo jediná nádrž o 1 000 galonech (4 540 litrů) pod trupem. Pokud stroj nenesl výzbroj v pumovnici, mohla ji vyplnit další nádrž s objemem 570 imperiálních galonů (2 600 litrů). Plánoval se také vývoj průzkumného kontejneru pro umístění do pumovnice \"TSR-2\", který by spolu s výkonným radiolokátorem s bočním vyzařováním (SLAR - sideways looking radar) změnil britský stroj ve výkonný průzkumný prostředek, ne nepodobný letounu North American RA-5C amerického námořnictva.", "section_level": 2}, {"title": "Finální projekt.", "content": "Továrny English Electric a Vickers-Armstrongs hledaly nejvýhodnější konečné provedení GOR 339. Obě firmy kombinovaly své projekty a nápady a plánovaly konstrukční práce s cílem prvního vzletu prototypu v roce 1963. English Electric přišlo s návrhem křídla ve tvaru delta, zatímco Vickers preferoval šípové křídlo, montované na dlouhém trupu. Protože návrh English Electric odrážel velké zkušenosti firmy s nadzvukovými letouny, bylo delta křídlo vybráno pro finální projekt. Naopak jako lepší se ukázalo řešení trupu od firmy Vickers. Nakonec měla být stavba letounu rozdělena v poměru 50/50, kdy Vickers vyráběl jeho přední a English Electric zadní část. Nakonec ale Ministerstvo letectví rozhodlo o sloučení několika různých výrobců do jediné společnosti BAC British Aircraft Corporation, která vznikla roku 1960. Nastaly závažné potíže s realizací TSR.2, protože některé výrobce najímalo a úkolovalo přímo ministerstvo. To se také snažilo přímo zasahovat do vývoje a konstrukčních prací, navíc ještě pro něj obvyklým způsobem svolávání porad a schůzí, běžným pro civilní sektor. Práce se tak ještě zkomplikovaly a zpomalily. Na základě diskuse nakonec vznikly konstrukční plány hornoplošníku s mohutným delta-křídlem, jehož konce byly skloněny dolů, a plovoucí výškovkou i směrovkou. Pohon měla obstarávat dvojice proudových motorů Bristol-Siddeley Olympus, vybavených přídavným spalováním. Jednalo se o vývojovou variantu motorů použitých již u bombardérů Avro Vulcan, a dále uvažovaných i pro budoucí Concorde. Občas je nesprávně uváděno, že šéfkonstruktérem TSR.2 byl Barnes Wallis, legendární inženýr firmy Vickers, který se proslavil návrhem bombardéru Wellington a účastí na projektu ničení německých přehrad bombardováním pomocí „skákavých“ pum. Sám Wallis už se projektu TSR-2 neúčastnil, ale jeho syn, který také pracoval u Vickerse, má na něm určitý podíl. Nakonec Barnes Wallis byl k projektu TSR-2 velmi kritický a neustále opakoval, že použití křídla s měnitelnou geometrií (které vždy preferoval) namísto delty by bylo mnohem efektivnější. Konstrukce letounu zahrnovala i ofukování vztlakových klapek vzduchem odebíraným od motorů, čímž chtěli konstruktéři dosáhnout splnění požadavku na krátký vzlet a přistání (dneska se pro dosažení krátkého vzletu a přistání využívá obvykle právě křídlo s měnitelnou geometrií). TSR.2 měl nést extrémně pokročilý systém pro navigaci a zaměřování výzbroje, daleko překračující možnosti čehokoli na světě v té době; uvedený systém byl jednou z hlavních příčin spirálovitě rostoucích vývojových nákladů projektu TSR.2. Některá další vyvíjená zařízení, jako například radiolokátor pro kopírování terénu, systém nočního vidění FLIR, radar s bočním vyzařováním a pokročilý autopilot, byly nakonec použity v nově připravovaných letadlech. Křídlo mělo na svoji dobu neobvykle vysoké plošné zatížení, ale za to dalo letounu schopnost pohybovat se v malých výškách a vysokou rychlostí, při vynikající stabilitě a nevelké citlivosti na termické poryvy nebo turbulence, způsobené blízkostí povrchu Země. Tyto vlastnosti letounu nakonec umožnily snížit požadavky kladené na systémy radaru pro kopírování povrchu země a vývoj autopilota, jejichž vývoj se tak mohl podstatně zlevnit. Ke zlepšení komfortu osádky měla kabina možnost „plavat“ – pohybovat se vzhledem k trupu letounu - pomáhala tak utlumit vlivy turbulencí na piloty a snížit únavu letců.", "section_level": 1}, {"title": "Zkoušky prototypu.", "content": "Navzdory strmému růstu nákladů (kterému se nedalo vyhnout, neboť počáteční odhady byly nastaveny příliš nízko) došlo nakonec ke stavbě dvou prototypů. Zkušební pilot Roland Beamont vykonal první let na TSR-2 (XR219) dne 27. září 1964. Během testů stroj prokázal, že plní s rezervou požadavky na výkony, původně stanovené v GOR 339. Aerodynamika byla zcela bez problémů, ale neustálé potíže způsobovaly motory a systémy zatahování podvozku. Nakonec se právě nevyzkoušené motory staly příčinou odložení prvního letu prototypu, který se tak nemohl zúčastnit každoroční přehlídky ve Farnborough. První letové zkoušky byly vykonány s vysunutým podvozkem a velmi striktně omezeným výkonem motorů. Jenom při desátém letu byl podvozek úspěšně zatažen a vysunut, ale vibrace za pohybu po zemi zůstávaly. Příďová noha podvozku během rychlého pojíždění kmitala na rezonanční frekvenci lidského oka, což způsobovalo u pilota i navigátora zdvojené vidění. Problém se řešil přidáváním dalších a dalších tlumičů do už tak velice komplikované mechaniky podvozku. Druhý prototyp (XR220) měl mít vestavěné přídavné tlumiče v hlavních podvozkových nohách, které byly zkoušeny na prvním prototypu XR219. První nadzvukový let (čtrnáctý let prototypu XR219) se odehrál během přeletu z A&AEE (\"Aeroplane and Armament Experimental Establishment\", \"Zkušební ústav letadel a výzbroje\") Boscombe Down na tovární letiště BAC ve Wartonu. K překvapení všech letoun dosáhl nadzvukové rychlosti bez použití přídavného spalování (tzv. supercruise). Jakmile zkušební pilot Beamont zapnul přídavné spalování (pouze na jednom motoru, u druhého nebylo funkční kvůli závadě palivového čerpadla), TSR-2 v akceleraci překonal dokonce i fenomenální Lightning, který jej doprovázel, navzdory tomu, že pilot využil u stíhačky maximální režim přídavného spalování obou motorů. Během testu byla dosažena rychlost Mach 1,2. Protože do prvního prototypu nebyly instalovány žádné z pokročilých elektronických systémů, zkušební lety se omezily pouze na ověření letových vlastností. TSR.2 se při nich projevil jako výjimečně ovladatelný a současně i nesmírně výkonný stroj.", "section_level": 1}, {"title": "Zrušení projektu TSR-2.", "content": "V USA byl v téže době vyvinut letoun General Dynamics F-111 Aardvark jako následník typu Republic F-105 Thunderchief, s měnitelným šípem křídla, vnitřní pumovnicí, schopností nést jaderné zbraně a pronikat k cíli v letu těsně u země. RAF jej od počátku vývoje považovala za vhodnou alternativu v případě nedostatku prostředků na dokončení TSR.2. Když se objevily první zprávy o možném zrušení britského vývoje, zaměstnanci BAC uspořádali protestní pochod a nová labouristická vláda možnost jakýchkoli omezení projektu TSR-2 důrazně popřela. Ovšem již v parlamentní rozpravě o rozpočtu na další fiskální rok dne 6. dubna 1965 byl oznámen plán zakoupit F-111. Již o týden později britský ministr financí bránil toto rozhodnutí v diskusi na půdě parlamentu jako „výrazně ekonomičtější“. Všechny přípravky a nástroje pro sériovou výrobu TSR.2, stejně jako rozestavěné letouny, byly následně sešrotovány. Dva již dokončené ale „nezalétnuté“ stroje zůstaly zachovány, i když s částečně poničeným vnitřním vybavením a chybějícími systémy; XR220 lze vidět v Muzeu RAF, Cosford (poblíž Wolverhamptonu), XR222 v Imperial War Museum na letišti Duxford. Spolu se dvěma rozestavěnými trupy (XR221 a XR223) byl jediný letuschopný exemplář TSR-2 (XR219) převezen do Shoeburyness a použit jako cíl při zkouškách odolnosti konstrukce moderního letounu a jeho systémů vůči palbě protiletadlových zbraní. Unáhlenost, se kterou došlo ke zničení všech stop po vývoji TSR.2, je dodnes kritizována. Jako náhrada TSR.2 byly uvažovány dva typy. Nákup amerických General Dynamics F-111 s měnitelnou geometrií křídla v „britské“ verzi K pro úkoly průzkumu a taktického bombardování, v delším horizontu se pak měl uskutečnit společný anglofrancouzský projekt útočného letounu AFVG, opět s měnitelnou geometrií. Nakonec byl i vývoj F-111K zrušen kvůli enormnímu růstu nákladů, které dokonce vysoko překročily množství prostředků vynaložených na projekt TSR.2. Objevily se i závažné technické problémy, jež by bylo nutné řešit před uvedením letounů do plné operační způsobilosti. Protože ani výkony F-111K neodpovídaly požadavkům a ve stejné době britská libra prošla tvrdou devalvací, došlo ke zrušení již podepsané objednávky na 50 kusů a místo nich dostalo Královské letectvo stroje F-4 Phantom II a Blackburn Buccaneer, některé z nich předisponované od Royal Navy. Ironií osudu se jednalo o stejný typ, který RAF odmítlo, aby získalo TSR.2. Buccaneer se ukázal jako výkonný a spolehlivý letoun, který zůstal v operační službě až do první poloviny 90. let 20. století. Pro britský letecký průmysl je TSR.2 neustále předmětem dohadů na téma „Co kdyby...“, podobně, jako stíhací Avro Arrow pro Kanadu. Phantom a Buccaneer byly ve službě částečně nahrazeny stroji Panavia Tornado, letouny s měnitelnou geometrií křídla, mnohem menšími než F-111 nebo TSR.2. V SSSR došlo na konci 60. a v 70. letech k vývoji taktických bombardovacích, útočných a průzkumných strojů s měnitelnou geometrií křídla (Su-17, MiG-27, některé verze MiG-23). Australské letectvo si nechalo pro své potřeby upravit F-111C, které používalo až do prosince 2010, kdy je nahradilo letouny Boeing F/A-18F Super Hornet.", "section_level": 1}, {"title": "Pokus o znovuzrození TSR-2.", "content": "Na počátku 80. let 20. století byla na popud vlády Margaret Thatcherové vypracována studie proveditelnosti obnovení projektu vývoje TSR.2. Objevily se nepodložené spekulace, podle nichž měl být letoun přepracován k využití možností soudobé technologie, nicméně studie prokázala, že náklady by rozhodně nebyly úměrné výsledku. Důvodem je právě důsledná likvidace všech stop po vývoji TSR.2 v 60. letech, kvůli níž by se muselo při vývoji začínat prakticky od nuly. Protože i letoun v mezičase zastaral a nebylo ho možné nadále považovat za technologickou špičku, plány na znovuzrození TSR.2 se nedočkaly realizace.", "section_level": 1}, {"title": "Plánovaná vylepšení.", "content": "V projektu se uvažovalo o zvýšení nákladu zbraní či paliva na 25 000 liber (11 000 kg).", "section_level": 2}, {"title": "Specifikace (BAC TSR.2).", "content": "Údaje dle", "section_level": 1}], "src_summary": "BAC TSR.2 byl dvoumístný dvoumotorový prototyp britského taktického bombardovacího, útočného a průzkumného letounu, vyvinutý firmou British Aircraft Corporation (BAC) v 60. letech 20. století pro britské letectvo Royal Air Force. TSR-2 byl navržen jako stroj určený k průniku silně bráněnou oblastí fronty v malé výšce a velmi vysokou rychlostí. Měl napadat cíle velké důležitosti v blízkém zázemí protivníka přesně svrhovanými pumami, konvenčními nebo jadernými. Projekt TSR.2 zahrnoval celé spektrum nejmodernějších technologií, které by ho po dokončení učinily v příslušné kategorii nejvýkonnějším letounem na světě. Program vývoje TSR.2 byl kontroverzním rozhodnutím zrušen a prostředky určené k jeho dokončení přesunuty ve prospěch (posléze také neuskutečněného) nákupu amerických General Dynamics F-111K.", "tgt_summary": "Die BAC TSR.2 (\"British Aircraft Corporation – Tactical Strike and Reconnaissance 2\") war ein britisches Projekt für einen Überschallaufklärer und -bomber als Ersatz für die English Electric Canberra in den 1960er-Jahren.", "id": 1242070} {"src_title": "Pietro Badoglio", "tgt_title": "Pietro Badoglio", "src_document": [{"title": "Vojenská kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rané italské koloniální války v Africe.", "content": "Po studiích na vojenské akademii v Turíně od roku 1892 sloužil v italské armádě, nejprve jako poručík dělostřelectva, a zúčastnil se raných italských koloniálních válek v Eritreji (1896) a v Libyi (1912).", "section_level": 2}, {"title": "První světová válka.", "content": "V době počátku italské účasti v první světové válce měl hodnost podplukovníka, do hodnosti generála byl povýšen po jeho účasti na dobytí Monte Sabotino v květnu 1916 a v pozdních měsících roku 1917 byl jmenován zástupcem náčelníka štábu (\"Sottocapo di Stato Maggiore\"), přesto, že byl jedním z hlavních velitelů, odpovědných za katastrofu během bitvy u Caporetta v říjnu 1917. Kvůli této porážce byl obviněn z různých stran za dispozice sil pod jeho velením před bitvou, ale vyšetřovací komise většinu těchto obvinění zamítla. V letech po první světové válce, kdy zastával různé vysoké hodnosti v italské armádě, Badoglio vyvíjel trvalé úsilí při úpravě úředních dokumentů, aby zakryl svou roli v této porážce.", "section_level": 2}, {"title": "Italská pacifikace Libye.", "content": "Po válce byl Badoglio jmenován senátorem, ale nadále zůstával v armádě, kde byl pověřen speciálními úkoly v Rumunsku a USA v roce 1920 a 1921. Zpočátku byl odpůrcem Mussoliniho a po roce 1922 byl umístěn jako velvyslanec v Brazílii. Brzy poté, co změnil svůj politický názor, se vrátil do Itálie a zaujal vedoucí roli v armádě jako náčelník štábu od 4. května 1924. Dne 25. června 1926 byl povýšen do hodnosti maršála (\"Maresciallo d'Italia\"). Badoglio byl první guvernér Tripolitánie a Kyrenaiky (které později vytvořily italskou Libyi) od roku 1929 do roku 1933. Během této doby, hrál důležitou roli (společně s Rodolfem Grazianim, náměstkem guvernéra Kyrenaiky) v porážce libyjských povstalců. Dne 24. ledna 1932 (na třetí výročí jeho jmenování), Badoglio vyhlásil konec libyjského odporu, poprvé od italské invaze v roce 1911.", "section_level": 2}, {"title": "Italská invaze do Etiopie.", "content": "Dne 3. října 1935 nahradil ve funkci velitele italských sil v Etiopii generála Emilia de Bono, protože průběh invaze do Etiopie považoval Mussolini za příliš pomalý. Badoglio požádal a dostal svolení k použití chemických zbraní. Záminkou bylo údajné mučení a vražda sestřeleného italského pilota Tita Minnitiho během etiopského „vánočního útoku“. Proti etiopské armádě na severní frontě byl účinně nasazen yperit. Badoglio velel italské invazní armádě v první bitvě u Tembienu, bitvě u Amba Aradam, druhé bitvě u Tembienu a bitvě u Shire. Dne 31. března 1936 porazil císaře Haile Selassieho, velícího poslední etiopské armádě na severní frontě, v bitvě u Maychew. Dne 26. dubna, kdy už prakticky žádné etiopské síly nekladly odpor ve směru na Addis Abebu, Badoglio zahájil svůj \"Pochod železné vůle\", aby obsadil etiopské hlavní město a ukončil válku. 2. května Haile Selassie opustil zemi a 5. května 1936 již maršál Badoglio vedl vítězné italské vojáky do Addis Abeby. Mussolini prohlásil krále Viktora Emanuela III. za habešského císaře a Etiopie se stala součástí italské východní Afriky. Při této příležitosti byl Badoglio jmenován prvním místokrálem a generálním guvernérem a povýšen do šlechtického stavu s vítězným titulem vévody z Addis Abeby. Dne 11. června 1936 Rodolfo Graziani nahradil Badoglia jako místokrál a generální guvernér italské východní Afriky. Badoglio se vrátil ke svým povinnostem náčelníka generálního štábu. Podle časopisu Time začátkem června vstoupil do fašistické strany.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Badoglio byl náčelníkem generálního štábu po enormně dlouhou dobu od roku 1925 do roku 1940 a byl to on, kdo měl poslední slovo v celé struktuře ozbrojených sil, včetně doktríny, výběru důstojníků, výzbroje. Nebyl nakloněn italsko-německému Ocelovému paktu a byl pesimista co se týče šancí na úspěch Itálie v jakékoliv evropském konfliktu, ale nebyl proti rozhodnutí Mussoliniho a krále vyhlásit válku Francii a Velké Británii. Po špatných výsledcích italské armády v invazi do Řecka v prosinci 1940 odstoupil z funkce náčelníka generálního štábu a byl nahrazen Ugo Cavallerem. Dne 24. července 1943, když Itálie utrpěla několik nezdarů v návaznosti na invazi na Sicílii, velká fašistická rada vyslovila nedůvěru Mussolinimu. Následující den byl odstraněn z vlády králem Viktorem Emanuelem III. a zatčen. Dne 3. září 1943 generál Giuseppe Castellano podepsal příměří se Spojenci v Cassibile jménem Badoglia, který byl jmenován italským premiérem. Badoglio se obával potenciálně nepřátelské německé reakce na příměří a váhal ho formálně oznámit. Dne 8. září byl dokument zveřejněn Spojenci, dříve než Badoglio mohl předat zprávy o příměří italským ozbrojeným silám. Jednotky armády, námořnictva i letectva byly obecně překvapeny příměřím a nepřipraveny na německé akce s cílem je odzbrojit. V časných ranních hodinách 9. září Badoglio, král Viktor Emanuel, někteří vojenští ministři, a náčelník generálního štábu uprchli do Pescary a Brindisi pod ochranu Spojenců. Dne 23. září byla podepsána delší verze o příměří na Maltě. Dne 13. října Badoglio jménem Italského království oficiálně vyhlásil válku nacistickému Německu. V čele vlády stál po dobu dalších devíti měsíců, 9. června 1944 ho nahradil Ivanoe Bonomi. Vzhledem ke zvýšenému napětí se Sovětským svazem v době studené války, v níž britská vláda považovala Badoglia za garanta antikomunistické poválečné Itálie, nebyl nikdy souzen za italské válečné zločiny spáchané v Africe. Badoglio zemřel v Grazzano Monferrato v roce 1956.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pietro Badoglio, první vévoda z Addis Abeby, první markýz ze Sabotinu (28. září 1871 – 1. listopadu 1956), byl italský generál (později maršál) během obou světových válek a předseda vlády Itálie, jakož i první místokrál italské východní Afriky.", "tgt_summary": "Pietro Badoglio, Herzog von Addis Abeba (* 28. September 1871 in Grazzano Monferrato, Piemont; † 1. November 1956 ebenda) war ein bedeutender italienischer General (ab 1926 Träger des Titels „Marschall von Italien“) während der Herrschaft des Faschismus und nach dem Sturz Mussolinis der erste postfaschistische Ministerpräsident Italiens. ", "id": 1847592} {"src_title": "Sloup v Čechách", "tgt_title": "Sloup v Čechách", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zachovalá zmínka o obci pochází z roku 1318. Tehdy zde vedla obchodní stezka z Prahy do Žitavy a z roku 1324 je první záznam o existenci strážního hradu u obce. Je však pravděpodobné, že je o 30 let starší. V první čtvrtině 14. století kraj od Žitavy přes Lužické hory až na Českolipsko patřil Ronovcům, Chvalovi z Lipé a jeho synům. Syn Chval se nechal psát po roce 1290 jako Čeněk z Ojvína a zřejmě on využil skálu ve Sloupu připomínající Ojvín ke stavbě hradu. Vesnice pod hradem byla roku 1352 psána jako farní. Od roku 1400 patřila ves Hynkovi Hlaváčovi z Dubé, který ji i s okolím roku 1412 prodal za 200 kop grošů šlechtici Hanušovi Welfovi z Varnsdorfu. Husitské války Sloup přežil bez újmy. Později po husitských válkách získal sloupské panství loupeživý rytíř Mikeš Pancíř ze Smojna. Podnikal odtud loupeživé nájezdy na okolí i do Saska a Lužické vojsko mu v odvetě v letech 1444 a 1445 hrad zbořilo. Mikeš jej později obnovil a loupil dál, v roce 1455 jej předal synům. V lednu 1471 ho i s podhradím koupili Berkové z Dubé. V roce 1595 Adam Berka z Dubé ve vsi postavil panský dům, Berkovský zámek, k obývání daleko pohodlnější než zdejší hrad. Během třicetileté války roku 1639 hrad oblehlo vojsko švédského generála Banera, dobylo jej a vypálilo. Obnoven již nebyl. O 50 let později byla ve skále u hradu vyhloubena poustevna.", "section_level": 1}, {"title": "Rozvoj podnikání.", "content": "Po zesnulém Ferdinandu Hroznatovi jeho dědici roku 1708 prodali panství Sloup za 280 000 zlatých hraběti Václavu Norbertu Oktaviánu Kinskému, pánu v České Kamenici. Když ten zemřel, testamentem a dědickou dohodou rodiny Kinských sloupské panství získal jeho druhorozený syn Josef, který byl v době otcova úmrtí nezletilý. Proto až do roku 1726 panství spravoval starší bratr Štěpán Vilém Oldřich Kinský. Obec se začala rozvíjet po roce 1726, kdy panství převzal hrabě Josef Jan Maxmilián Kinský. Nechal zde postavit v letech 1730–1733 zámek v barokním slohu, který hrabě Kinský později stále upravoval. Roku 1779 zde hostil císaře Josefa II. a koncem července 1822 i arcivévodu Františka Karla. U něj je zámecký park s kašnou a vodotryskem. Po znárodnění majetku vysídlených Němců byla v zámku zřízena ozdravovna pro děti z Prahy, sloužil i jako škola v přírodě a ústav sociální péče. Pak se zde usídlil Domov pro seniory Hrabě Kinský podnikal na celém svém panství, v samotném Sloupu využil i svůj zámek, kde od roku 1756 vyráběl na třech, později devíti stavech jemné plátno. V roce 1759 v obci, ve dvoře pod hradem zřídil barvírnu pláten, kterou postupně rozšířil na kartounku, nejstarší v Čechách. Formíři připravující dřevěné formy k potisku pracovali v obecním domě a v budově, ze které se později stal hostinec Fichtelschänke poblíž hradu. Nedaleko u potoka měl prádelnu pláten. V obci zřídil tkalcovskou školu a roku 1760 manufakturu na výrobu barchetu, kde zaměstnával v roce 1761 na 35 stavech 250 lidí, o 3 roky později jich bylo 400. Roku 1762 založil manufakturu na výrobu cvilinku, řízenou mistrem ze Saska.", "section_level": 1}, {"title": "Změny státní správy.", "content": "V roce 1848 byl vlastníkem Panství Sloup Karel, hrabě Kinský. Součástí jeho panství bylo 26 obcí, z nichž 24 je dnes v okrese Česká Lípa. Po zrušení nevolnictví a v důsledku revolučních událostí roku 1848 došlo v Rakousko-Uhersku k radikálním změnám státní správy. Byla zrušena panství šlechty (včetně panství Sloup), ustanoveny během roku 1850 nové kraje, politické a soudní okresy. Sloup byl i s Janovem začleněn do Českolipského kraje, politického okresu Česká Lípa řízeného okresním hejtmanstvím, soudního okresu Nový Bor. Příslušný krajský soud byl v České Lípě. V roce 1855 byl Českolipský kraj zrušen, Sloup byl v okrese Nový Bor, který byl začleněn do Litoměřického kraje. Při další reformě státní správy roku 1862 byly kraje zrušeny úplně, okresy zůstaly. Tento stav se do roku 1918 téměř nezměnil.", "section_level": 1}, {"title": "Symboly obce.", "content": "Návrh znaku i praporu zpracoval Miloslav Sovadina a Heraldická komise při Státním okresním archivu v České Lípě. V lednu 1993 návrhy projednalo Obecní zastupitelstvo, v květnu 1998 jej posoudil Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PS PČR (prodleva kvůli nedostatečně odůvodněnému návrhu) a 18. června 1998 jej obci předseda Poslanecké sněmovny udělil.", "section_level": 1}, {"title": "Cestovní ruch.", "content": "V 19. století se stává Sloup oblíbeným letoviskem a také zde vznikla řada spolků, např. Horský a zkrášlovací, či Tělocvičný a Divadelní. V obci je řada ubytovacích zařízení, restaurací, naučné stezky a okruhy. Svou mezinárodní základnu, která je zároveň ubytovacím zařízením, má v objektu Herberk (Lesní 205) dětská asociace A-TOM.", "section_level": 1}, {"title": "Koupaliště.", "content": "V roce 1905 bylo na okraji obce z Radvaneckého rybníka vytvořeno přírodní koupaliště, na břehu fungovala restaurace, půjčovna loděk, byla zde plavecká škola. V období mezi světovými válkami se areál nazýval \"Vlaštovčím jezerem\" (\"Schwalbensee\"), protože zde hnízdící břehule Němci nazývali břehovými vlaštovkami. Po roce 1945 zůstalo koupaliště v provozu a byl u něj postaven kemp i s chatkami. V roce 1989 byl kemp veden jako veřejné tábořiště \"Na koupališti\", provozovaný Okresním podnikem služeb, závod 06, Nový Bor. Rozloha oploceného areálu byla 80 000 m2, provozováno sociální zařízení, půjčovna loděk, restaurace Jednoty III. cenové skupiny, další kiosky s občerstvením, byl zde povolen tehdy i windsurfing.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava a turistika.", "content": "Do obce zajíždějí autobusové linky několika dopravců. Jedná se o spoje na trase Česká Lípa - Nový Bor (přes Sloup), Česká Lípa - Cvikov a Nový Bor - Zákupy. Nádraží v Novém Boru na železniční trati 080 Bakov nad Jizerou - Česká Lípa - Jedlová je od středu obce vzdáleno necelé 4 km. Přes Sloup vede mezinárodní červeně značená turistická trasa pro pěší E10 z České Lípy i trasa značená modře. Vedou zde cyklotrasy 3062 a 3066. Obec si vybudovala vlastní vyhlídkové okruhy obcí a po přilehlých památkách. V červnu 2014 byla otevřena poblíž Lesního divadla naučná stezka pro děti.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Fotbalový tým mužů zakončil sezonu 2010/2011 ve III. třídě okresu Česká Lípa na 4. místě čtrnáctičlenné tabulky. Rok poté soutěž vyhráli a postupují pro sezónu 2012/2013 do II. třídy okresu Česká Lípa.", "section_level": 1}, {"title": "Slavní rodáci.", "content": "V nedalekém Janově se narodili:", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Sloup v Čechách (německy \"Bürgstein\") se nachází v okrese Česká Lípa, kraj Liberecký. Díky zdejšímu skalnímu hradu, koupališti, nové rozhledně a sousedícím Lužickým horám patří k oblíbeným cílům turistů. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Sloup v Čechách (deutsch \"Bürgstein\") ist eine Gemeinde des Okres Česká Lípa in der Region Liberec im Norden der Tschechischen Republik. Sie liegt in den südlichen Ausläufern des Lausitzer Gebirges in der Bürgstein-Schwoikaer Schweiz \"(Skály u Sloupu a Svojkova)\" und etwa 2 Kilometer südöstlich der Stadt Nový Bor \"(Haida)\" im Tal des Dobranovský potok \"(Doberner Bach)\".", "id": 2414831} {"src_title": "Ležáky", "tgt_title": "Ležáky", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Lecourbe byl synem důstojníka královské armády a studoval nejprve v Poligny a poté v Lons-le-Saunier. V revolučních a napoleonských válkách pak sloužil v různých armádách na četných postech. Tak se účastnil tažení rýnské armády i severní armády a byl nějaký čas posádkou v Nantes (1791 plukovník). Později byl přidělen k moselské armádě generála Jouberta a účastnil se bitvy u Fleurus (26. června 1794) a téhož roku povýšen do hodnosti brigádního generála. Časem se stal podezřelým z konspirace proti republice v aféře generála Pichegru. Vina sice neprokázána, ale upadl do nemilosti a musel se zcela stáhnout do soukromí na svém zámku Ruffey-sur-Seille. Armádní velení však jej brzy povolalo do aktivní služby, povýšilo na divizního generála a přidělilo k švýcarské armádě (13. listopadu 1798). Ve Švýcarsku bojoval v oblasti Engadinu a byl nucen stáhnout se za Reuss. Účastnil se slavného Massenova vítězství v bitvě u Curychu (25. a 26. září 1799). Další převelení jej poslalo opět na Rýn, kde velel při bojích o Basilej (Basel), Schaffhausen, Stockach, Memmingen, Augsburg, Füssen a Feldkirch. V této době si vysloužil přezdívku \"„generál Ryba“\", jelikož často s úspěchem používal k překročení vodních toků, tehdy velmi řídce se vyskytující vojáky plavce. Jako přítel generála Moreaua se vehementně jej zastával a upadl do nepřízně Napoleonovy. Nakonec musel Francii opustit (1805) a žil ve švýcarském kantonu Jura. V aktivitách protinapoleonských se ale neangažoval. Přesto jej Ludvík XVIII. jmenoval velkodůstojníkem Čestné legie a hrabětem. Po abdikaci Napoleona I. se vrátil do Paříže a byl přijat hrabětem d’Artois (15. dubna 1814) a 3. ledna 1815 jmenován inspektorem 6. pěší divize v Besanconu. Přesto hned po návratu Napoleona z Elby mu nabídl své služby a byl pověřen velením 8. (jurského) sboru. Dokonce 3. dubna 1815 byl prohlášen hrabětem císařství. Se svým sborem sváděl urputné boje s rakouskou armádou arcivévody Ferdinanda a pod obrovskou početní převahou se stáhl do Belfortu, který nepřítel obklíčil. Po několik týdnů se úspěšně bránil s 6000 muži a blokoval armádu 40 000 nepřátel. Vybojoval i několik dílčích vítězství v bojích u Foussemagne (30. června 1815), Bourogne (2. července 1815) a Chevremontu (8. července 1815). Tímto činem vešel do dějin a do francouzských učebnic. Nakonec pod tlakem celkové politické situace podepsal 11. července 1815 s rakouským generálem Colloredo-Mansfeldem příměří. Pak byl 4. září 1815 poslán do penze. Zdrcen výsledkem i unaven tažením zemřel v Belfortu. Je pohřben v Ruffey sur Seille. V Belfortu je jeho socha věnovaná slavnému obránci města. Jeho jméno je vyryto na Vítězném oblouku v Paříži, tamtéž je i ulice nesoucí jeho jméno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Claude-Jacques hrabě Lecourbe (či Claude Joseph Lecourbe; 22. února 1759 Ruffey-sur-Seille, franc. Burgundsko — 22. října 1815 Belfort) byl francouzský generál a politik.", "tgt_summary": "Ležáky (deutsch \"Lezaky\", früher auch \"Ležak\") ist eine Wüstung auf dem Gebiet der Gemeinden Vrbatův Kostelec und Miřetice in Tschechien. Am 24. Juni 1942 und den folgenden Tagen wurden nahezu alle Einwohner von Ležáky ermordet. Bei diesem Verbrechen handelte es sich, wie auch beim Massaker von Lidice, um einen Vergeltungsakt der deutschen Nationalsozialisten für das Attentat der tschechoslowakischen Widerstandsbewegung auf Reinhard Heydrich. Der Weiler wurde geplündert, in Brand gesteckt und anschließend niedergerissen. Heute befindet sich an seiner Stelle die Gedenkstätte Ležáky.", "id": 2030997} {"src_title": "Bitva u Tannenbergu", "tgt_title": "Schlacht bei Tannenberg (1914)", "src_document": [{"title": "Události před bitvou.", "content": "13. srpna 1914 vydal velitel ruského severozápadního frontu generál Jakov Grigorjevič Žilinskij 1. a 2. ruské armádě rozkaz, aby zahájila postup do Východního Pruska, kde měla porazit nepřítele, odříznout Královec a obsadit ústupové cesty k dolní Visle. O tři dny později dorazila ruská armáda, které velel Paul von Rennenkampf (baltský Němec), k východopruským hranicím. Jednotky ještě nebyly úplné, přísun těžké techniky a munice váznul. Ruská armáda však postupovala dál a divize překračovaly hranice v šířce 70 kilometrů. První zkoušku ohněm podstoupila 1. ruská a 8. německá armáda u Stallupönenu, těsně u hranic. Zde se utkala 2. německá pěší divize s 27. ruskou pěší divizí. Ruské armádě chybělo těžké dělostřelectvo, zatímco Němci je měli. V tomto prvním střetnutí měli Rusové ztráty 7 tisíc mrtvých, raněných a zajatých, zatímco německé ztráty činily pouze 1500 mužů. Německá armáda se 18. srpna začala stahovat do vnitrozemí. Její velitel Maximilian von Prittwitz nechal pro jistotu u městečka Gumbinnen jeden sbor, který později doplnil dalším. 20. srpna došlo ke střetnutí, při němž se německým vojskům nejprve podařilo téměř obklíčit 28. ruskou divizi, která byla decimována dělostřeleckými údery. Tento útok byl nařízen Gen. Mackensenem, avšak definitivně ztroskotal na kulometné palbě zakopaných ruských střeleckých jednotek. Rusové však byli posíleni o 29. divizi a vývoj bitvy u Gumbinnen se dostal do opačné situace. Večer došla do německého štábu zpráva o postupu 2. narevské armády generála Samsonova, takže německá vojska se od Gumbinnenu stáhla. 21. srpna došly zprávy o ústupu německých vojsk a o útoku ruských vojsk do německého generálního štábu. Jeho náčelník generál Moltke však neměl za tohoto stavu žádné možnosti, jak útok zastavit posílením obrany, protože jeho vojska byla zaměstnána útokem na západní frontě. Moltke údajně pouze ústně instruoval Von Prittwitze, že v případě že by mohlo dojít ke zničení 8. armády, má 8. armádu stáhnout za Vislu a Východní Prusko vydat nepříteli. Ovšem když došla situace na frontě tak daleko, že dle něj nastala situace pro stáhnutí 8. armády a k ústupu, vzepřel se tomuto plánu podplukovník Max Hoffmann. Nejprve se snažil Prittwitze odradit od vydání rozkazu k ústupu, ale když ho Prittwitz vydal, zatelefonoval Hoffmann přímo Moltkemu do Koblence. Moltke vzteklý, že Prittwitz chce bez boje opustit bojiště, Prittwitze sesadil a s ním i jeho náčelníka štábu, generálmajora Walderse. Proto se rozhodl k jedinému schůdnému východisku - do čela 8. německé armády byl jmenován Paul von Hindenburg a náčelníkem jeho štábu se stal Erich Ludendorff. Po jejich příjezdu do Malborku si vyslechli nápad podplukovníka Hoffmanna, který navrhoval využití výhod vnitřní linie a možnosti železnice. Chtěl přisunout jako posilu jen 1. sbor Gen Francoise. Ludendorff a Hindeburg se však rozhodli pro stáhnutí i dalších dvou sborů - Belowa a Mackensena z fronty proti Rennenkampfovi a nechat proti němu jen slabou jezdeckou clonu... jedinou jezdeckou divizi. To byla základní myšlenka bitvy. Vše záviselo na tom, jestli Rennenkampf přijde na pomoc Samsonovi. Hoffmann však oba ujistil, že Rennenkampf nepřijde... Rennenkampf se se Samsonovem nenáviděli. Původ byl v Rusko-Japonské válce v letech 1904–1905, kdy Rennenkampf dostal přísný rozkaz v případě potřeby přijít okamžitě na pomoc Samsonovi. On však rozkaz nesplnil a Samsonov utrpěl těžké ztráty. Samsonov potom napadl Rennenkampfa na nádraží v Mukdenu, kde mu pořádně rozbil ústa.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "K prvním bojům mezi ruskými a německými jednotkami došlo 23. srpna u Orlau. Téhož dne zasedl Samsonův štáb, který zhodnotil situaci a navrhl změnit plán, který byl schválen již dříve. Tento plán byl telegraficky odeslán veliteli severozápadního frontu Žilinskému, který ho však zamítl. Místo toho přikázal Samsonovi útočit na německé linie, které označil jako slabé. Vztahy mezi Samsonovem a Žilinským, které nefungovaly již dříve, zasahování Žilinského do Samsonových rozhodnutí a jejich změny, špatná koordinace Samsonova s ruskou armádou generála Rennenkampfa, nedostatečný průzkum a nefungující spojení poznamenaly další ruské operace. 24. srpna byl Samsonov nucen vydat rozkaz bezdrátovým telegrafem, což zachytili němečtí telegrafisté. Ten byl předán do německého štábu a Hindenburg tak věděl, co jeho protivník zamýšlí. Týž den se Samsonov dozvěděl o ústupu Němců z pozic Orlau - Lahna a přikázal 6. armádnímu sboru s jezdectvem postup k Mazurským jezerům. Samsonov si též nechal zavolat generála Filimonova a přikázal mu, aby odjel okamžitě do Volkovijsk a pokusil se vysvětlit Žilinskému, v jak kritické situaci se nachází 2. ruská armáda. Žilinskij však generála Filimonova odbyl a přikázal mu splnit rozkazy, které vydal. Generál Samsonov byl zprávou ohromen, ale nakonec byl nucen se příkazům svého nadřízeného podrobit. Samsonovova armáda byla na příkaz Žilinského de facto rozdělena na dvě části. 26. srpna vstoupil Samsonov se svým štábem do městečka Neidenburgu. Toho dne se však rozhořely prudké boje. 1. německá divize zahájila útok na Seeben, další útoky následovaly. Ruský 15. armádní sbor táhl na Hohenstein, který obsadila bez boje jedna ruská brigáda. Za jeho levým křídlem postupovala se zpožděním 2. divize, která narazila na jižní část 20. německého sboru a byla téměř zničena dělostřeleckou palbou. Pohyb ruských jednotek vytvářel nepřehlednou situaci. 27. srpna zahájili Němci útok na Usdau, které bylo dobyto. Generál Samsonov se rozhodl opustit Neidenburg, na který Němci též zaútočili.", "section_level": 1}, {"title": "Obklíčení.", "content": "28. srpna začaly další německé útoky. První z nich se odehrál u 41. divize, která měla obklíčit ruské jednotky u Waplitz. Zde však Němce překvapila ruská dělostřelba a útok pěchoty, který si vyžádal těžké ztráty. Mezitím se ruský generál Samsonov přemisťoval se svým štábem do Nadrau. Po cestě zvažoval, zda má posílit vojska generála Martose, či zahájit ústup k Janovu. Rozhodl se pokračovat k Martosově sboru, což se mu však stalo osudným. Německý armádní sbor generála Francoise postoupil směrem na Neidenburg a obsadil jedinou cestu, která vedla do Janova. Boje pokračovaly dále a německá smyčka se kolem ruské armády stále více stahovala. Situace se stávala stále více beznadějnou a Samsonov dal rozkaz k všeobecnému ústupu. Stále ještě doufal, že se Rusové mohou dostat z pasti mezi Muschakenem a Willenbergem. Sám začal za neustálého ostřelování německým dělostřelectvem se svým štábem ustupovat. Dne 29. srpna v pět hodin odpoledne dorazil Samsonův štáb do vesnice Saddek. Zde byl napaden německou palbou, takže bylo jasné, že je obklíčen. V noci se vydali lidé ze štábu v čele se Samsonovem na noční pochod, při němž však Samsonov spáchal sebevraždu. Generál Martos se ještě 29. srpna snažil prolomit německé obklíčení, ovšem byl zajat stejně jako jiný ruský generál Klujev. 30. srpna již probíhal poslední odpor. Generál Sirelius ještě stačil obsadit hořící Neidenburg, který však záhy opustil. Jeho vojska se ještě 31. srpna v časných ranních hodinách pokoušela probít z obklíčení, ale bezvýsledně. Bitva skončila katastrofální porážkou ruské armády. Bylo zabito či zraněno 30 tisíc ruských vojáků, 92 tisíc jich skončilo v zajetí, probít z obklíčení se podařilo pouze 15 tisícům mužů. Německé ztráty činily 20 tisíc mrtvých a raněných.", "section_level": 1}, {"title": "Následující události.", "content": "4. září 1914 byla zahájena bitva u Mazurských jezer, jejímiž hlavními aktéry se stala 8. německá armáda a 1. ruská armáda generála Rennenkampfa. Ruské armádní sbory se potýkaly s týmiž problémy, jako Samsonovova vojska. Generál Žilinskij stejně vulgárním a nepromyšleným způsobem zasahoval i zde. Rennenkampfova armáda, která obsadila polovinu Východního Pruska, se začala pod soustředěnými a promyšlenými německými nápory 10. září stahovat od Mazurských jezer k ruským hranicím. Boje byly tvrdé a úporné a německý generální štáb byl nucen převelet dva armádní sbory a jeden sbor jezdectva z Francie. Díky této pomoci se podařilo Němcům vytlačit Rusy z Východního Pruska až k ruským hranicím.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Tannenbergu bylo střetnutí ruské a německé armády, které se odehrálo za první světové války ve dnech 23. až 31. srpna 1914 v blízkosti vesnice Tannenberg, ležícím ve Východním Prusku (dnes vesnice Stebark na území Polska).", "tgt_summary": "Die Schlacht bei Tannenberg war eine Schlacht des Ersten Weltkrieges und fand in der Gegend südlich von Allenstein in Ostpreußen vom 26. August bis 30. August 1914 zwischen deutschen und russischen Armeen statt. Die deutsche Seite stellte hierbei 153.000 Mann, die russische Seite 191.000 Soldaten ins Feld. Sie endete mit einem Sieg der deutschen Truppen und der Zerschlagung der ins südliche Ostpreußen eingedrungenen russischen Kräfte. ", "id": 460915} {"src_title": "Průtokoměr", "tgt_title": "Durchflusssensor", "src_document": [{"title": "Typy.", "content": "Podle způsobu měření rozlišujeme několik základních typů:", "section_level": 1}, {"title": "Objemové.", "content": "Jde o metody měření s velmi vysokou třídou přesnosti. Tato kategorie má několik způsobů měření lišící se konstrukcí a metodikou. Objemový průtokoměr je charakterizován rozdělením toku tekutiny na dílčí objemy vytvářené rotujícími mechanickými prvky měřidla.", "section_level": 2}, {"title": "Turbínkové.", "content": "Umožňuje měřit kapaliny i plyny. Vychází z principu turbíny a Eulerovy rovnice. Proud tekutiny otáčí turbínou úměrně rychlosti proudu. \"Obrázek\"", "section_level": 3}, {"title": "Lopatkové.", "content": "Lopatkový průtokoměr je jednodušší a levnější varianta turbínkového. Turbína je nahrazena lopatkovým kolem.", "section_level": 3}, {"title": "Bubnové.", "content": "Princip je takový, že měřená látka vtéká do trysky, která je umístěna v měřicím zařízení – bubnu. Ten je složen ze 3 částí. Médium nejprve zaplaví první část, ta je pak svou tíhou nucena pootočit se, naplní se druhá a třetí.", "section_level": 3}, {"title": "S oválnými koly.", "content": "Měření probíhá pomocí dvou kol s evolventním ozubením. Průtokem média se kola otáčí a látka je unášena podél stěn. Takto je během jedné otočky umožněno přenést čtyři objemy. Na tomto principu fungují např. čítače na benzinových pumpách. Výhody Nevýhody", "section_level": 3}, {"title": "Průřezové.", "content": "Tato měřidla využívají principu, jež vyjadřuje Bernoulliho rovnice. Uzavřená trubice je v některém úseku zúžena (při průtoku média tak v tomto místě dochází ke změnám rychlosti proudění a tlaku) škrticím členem. Škrticí element může být např. škrticí clona, dýza, Venturiho dýza... K průřezovým snímačům se řadí např. rychlostní sonda, Venturiho trubice, Pitotova trubice, kapilára, měřicí koleno. Výhody Nevýhody", "section_level": 2}, {"title": "S proměnným průřezem (rotametry).", "content": "Rotametr je tvořen kuželovitou trubicí (na obrázku značen 2)), rozšiřující se směrem nahoru. Uprostřed je plovák (na obrázku jako 1)). Proud vody naráží do plováku a zvedá jej do výšky úměrné rychlosti proudění – měření průtoku je vyhodnocováno na základě snímání polohy plováku. Někdy je chybně pojmenováván, jako plováčkový průtokoměr.", "section_level": 2}, {"title": "Termoelektrické.", "content": "Je založen na fyzikálním principu, že přenos tepla ze snímače do okolí je funkce rychlosti proudění. Používá se dvou způsobů měření – anemometrického a kalorimetrického. Oba jsou tvořeny žhaveným tělískem a dvěma teploměry (termoanemometr vyhodnocuje ochlazení žhaveného tělíska, kalorimetrický způsob vyhodnocuje zahřátí okolního média). Základem měřidel jsou PTC a NTC termistory (dříve platinový drát jako žhavené těleso).", "section_level": 2}, {"title": "Termoelektrický anemometr.", "content": "Žhavené tělísko je zahříváno na konstantní teplotu. Dva teploměry snímají teplotu žhaveného tělíska a okolního média. Proud kapaliny či plynu tělísko ochlazuje. Vyhodnocovací jednotka tak musí žhavené tělísko více zahřívat (dodávat mu více energie – el. proudu) – změny dodávek elektrické energie jsou úměrné rychlosti proudění média. Více viz Externí odkazy.", "section_level": 3}, {"title": "Kalorimetrické měření.", "content": "Žhavené těleso předává tepelný výkon okolnímu médiu, čímž ho zahřívá. Teploměry snímají teplotu okolního média. Rychlost proudění či rychlost průtoku se pak vyhodnocuje na základě el. příkonu a teplot. Více viz Externí odkazy. Výhody Nevýhody", "section_level": 3}, {"title": "Indukční.", "content": "Indukční průtokoměry fungují na principu Faradayova zákona elektromagnetické indukce. Tedy rychlost proudění kapaliny, kterou reprezentuje pohyb vodiče, indukuje v homogenním magnetickém poli elektrické napětí. Výhody Nevýhody", "section_level": 2}, {"title": "Ultrazvukové.", "content": "Ultrazvukových průtokoměrů, tedy takových, generujících signál o frekvenci nad 20 kHz, se s výhodou používá při měření agresivních (kyseliny...) a výbušných kapalin, neboť se měří bezdotykově. Měří se čas nutný k tomu, aby se signál z generátoru (na obrázku jako G) dostal k přijímači (na obrázku jako S – senzor) nebo lze využít i \"Dopplerova efektu\" (pouze však u kapalin s obsahem pevných částic nebo bublinek – tedy nikoliv destilované vody apod.). Měření může být ovlivněné teplotou, tlakem atd. což však lze utlumit diferenciálním zapojením. Tedy že na obou stranách je umístěn jak generátor, tak i senzor. Výhody Nevýhody", "section_level": 2}, {"title": "Vírové.", "content": "Vírové průtokoměry využívají turbulentních vibrací. Ty vznikají při obtékání a narážení proudu kapaliny na překážku umístěnou uvnitř trubice. Dochází tak ke vzniku vírů o různém počtu a frekvencí – tyto parametry závisí na rychlosti proudění, rozměru a tvaru překážky a Strouhalově konstantě. Snímač vyhodnocuje generované vibrace a to piezoelektrickým senzorem, ultrazvukovým, tlakovým,...", "section_level": 2}, {"title": "Coriolisův.", "content": "Využívá principu změny momentu hybnosti síly v čase od Coriolisovy síly. Více viz kapitola Coriolisův průtokoměr", "section_level": 2}], "src_summary": "Průtokoměr je zařízení, které měří objemový nebo hmotnostní průtok kapalin a plynů. Měření průtoku probíhá buď v otevřeném kanále či častěji v uzavřeném potrubí. Měření této veličiny se uplatňuje největší měrou v průmyslové praxi pro sledování toku kapalin a plynů, správné dávkování a vyhodnocování vynaložených energií. Hojně je využíván i v lékařství (např. měření průtoku krve cévami).", "tgt_summary": "Durchflusssensor (auch Flowmeter) ist ein Sammelbegriff für alle Sensoren, die den Durchfluss eines Gases oder einer Flüssigkeit durch ein Rohr messen. ", "id": 2011911} {"src_title": "Ludvík II. Monacký", "tgt_title": "Louis II. (Monaco)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jeho otcem byl monacký panovník Albert I. Monacký a matkou skotská šlechtična Mary Victoria Douglas-Hamiltonová (prababička českého knížete Karla Schwarzenberga). Ludvíkovi rodiče však žili odděleně a roku 1880 byl jejich sňatek anulován. Chlapec vyrůstal v Německu s matkou a jejím druhým manželem Taszilem Festeticsem de Tolna. V jedenácti letech si jeho otec vyžádal jeho návrat do Monaka. Ludvík absolvoval École spéciale militaire de Saint-Cyr a odjel s Cizineckou legií do Alžírska. Zde se zamiloval do rozvedené kabaretní zpěvačky Marie Juliette Louvetové a v roce 1898 se jim narodila nemanželská dcera Charlotte (kníže Albert I. nedal synovi souhlas k nerovnorodému sňatku). V roce 1911 byl vydán zákon, kterým se Charlotte navzdory nelegitimnímu původu stala dědičkou trůnu, aby se tak zamezilo nárokům Ludvíkova bratrance, hraběte Wilhelma Uracha.", "section_level": 1}, {"title": "Činnost.", "content": "Ludvík bojoval v řadách francouzské armády v první světové válce, kde získal hodnost brigádního generála a titul velkodůstojníka Řádu čestné legie. Po smrti svého otce v roce 1922 se stal hlavou státu. Za jeho panování bylo zřízeno Napoleonovo muzeum, založen fotbalový klub AS Monaco FC, v roce 1929 se jela první automobilová Grand Prix Monaka a v roce 1939 knížectví uspořádalo Univerziádu. Byl pro ni vybudován stadion, nesoucí Ludvíkovo jméno. Kníže Ludvík se snažil neutrální politikou ušetřit Monako hrůz druhé světové války, což vedlo ke sporům s následníkem trůnu Rainierem, který vstoupil do Forces françaises libres, nezabránil však okupaci státečku italskými a německými jednotkami v letech 1943–1944. Po osvobození musel čelit požadavkům nové vlády, v níž měli silné zastoupení komunisté, na zrušení monarchie. V roce 1946 se oženil s herečkou Ghislaine Dommangetovou.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Kníže Ludvík zemřel roku 1949 v knížecím paláci v Monaku a je pohřben v nedaleké katedrále Notre-Dame-Immaculée. Na knížecí trůn po něm dosedl jeho vnuk Rainier III., syn Charlotte a hraběte Pierre de Polignac.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ludvík II., celým jménem Louis Honoré Charles Antoine Grimaldi (12. července 1870, Baden-Baden — 9. května 1949, Monako) byl monacký kníže v letech 1922 až 1949.", "tgt_summary": "Louis II. von Monaco (eigentlich \"Louis Honoré Charles Antoine Grimaldi\"; * 12. Juli 1870 in Baden-Baden; † 9. Mai 1949 in Monaco), im Deutschen auch \"Ludwig II.\" genannt, war vom 26. Juni 1922 bis zu seinem Tode regierender Fürst von Monaco. Die offizielle Titulatur des Fürsten lautete \"Son Altesse Sérénissime le Prince Louis II\" (Deutsch: Seine Hochfürstliche Durchlaucht Fürst Ludwig II.). ", "id": 331950} {"src_title": "Corleone", "tgt_title": "Corleone", "src_document": [{"title": "Přírodní podmínky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klima, geologie a geomorfologie.", "content": "Průměrná nejvyšší roční teplota je v Corleone 20,8 °C, nejnižší pak 10,0 °C. Nejvyšší teplotní maxima byla zaznamenána místní meteorologickou stanicí v letních měsících, v červenci a v srpnu (průměrně 31,4 a 31,3 °C), nejnižší pak v měsíci lednu (11,1 °C průměrná maxima, 3,3 °C minima). Corleone leží v oblasti tzv. Sicanských hor (Monti Sicani), jejichž nejvyšším vrcholem je Rocca Busambra (1613 m n. m.) poblíž Ficuzzy. Město je obklopeno prstencem vápencových skal specifických tvarů a složení, jaké se vyskytují pouze v této oblasti. Jedná se o usazeniny miocénního původu z doby před cca 24 milióny let, glaukonické kalkarity typu Corleone, nazvané tak právě podle této lokality. Nedílnou součástí panoramatu města jsou tzv. „skalní dvojčata“, zvaná též \"I faraglioni di Corleone\" (corleonské útesy). Jedná se o dvě vápencové skály v podobě mohutných sloupů, na nichž byla ve středověku vybudována hradní opevnění a později zde vznikly též poustevny františkánů.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní toky.", "content": "Místní vodní toky vytvářejí ve vápenci krasové jevy, peřeje a vodopády. Po turistické stezce, která byla zřízena na tělese zrušené železniční trati Palermo - Corleone - San Carlo, vedoucí v těchto místech souběžně se silnicí Corleone - Ficuzza, lze dojít k místu zvanému Gole del Drago (Dračí soutěska). Říčka Frattina zde ve svém korytě vytvořila tzv. obří hrnce s četnými víry a peřejemi. Přímo ve městě se pak nachází \"Parco naturale della cascata delle Due rocche\" („Přírodní park kaskád Dvou skal“).", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nejstarší dějiny.", "content": "Nejstarší archeologické nálezy jsou z období neolitu, například keramika z Cava Favarotte (3500 - 2500 př. n. l.) a z někdejší osady v místě Contrada Giacomobello na svazích kopce Montagna Vecchia (Stará Hora). Další známou archeologickou lokalitou je Pietralunga, vzdálená asi 2 km od dnešního Corleone. Předměty, pocházející z jednotlivých historických období - neolitu, eneolitu, doby bronzové, železné, antického Řecka, starověkého Říma, až po středověk - jsou vystaveny v Městském muzeu v Corleone.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Od poloviny 7. století začaly snahy muslimských vládců ze severní Afriky o dobytí Sicílie. Po roce 800 začal ve Středomoří klesat byzantský vliv. Hlavní úder arabských (především berberských) vojsk na Sicílii přišel v roce 827. V průběhu dalších let postupovali Arabové do vnitrozemí, Corleone bylo okupováno v roce 839. V době arabské nadvlády bylo město známo pod jménem Qurlayun. Po roce 1060 ostrov Sicílii, zvanou v té době Sicilským emirátem, začali postupně dobývat Normané. Známá je například bitva u Misilmeri, sídla zhruba na polovině cesty mezi Palermem a Corleone, v níž Normané roku 1068 Araby porazili. Avšak ještě o 100 let později více než 80 % obyvatelstva Corleone tvořili muslimové. Mnohá poarabštěná jména však prozrazovala jejich řecký původ. Po roce 1161 se město stalo útočištěm mnoha muslimů, prchajících před normanským pronásledováním, v roce 1208 dokonce došlo v Corleone k povstání muslimů proti Normanům. Toto období dodnes připomínají v Corleone dvě místa - na skále \"Castello Soprano\" (Horní Hrad) je tzv. saracénská rozhledna, druhá skála \"Castello Sottano\" (Dolní Hrad), ačkoliv se tu v současnosti žádné středověké opevnění nedochovalo, je označována jako \"Castello di Saraceni\". Při povstání Sicilanů proti francouzské nadvládě, známého jako Sicilské nešpory, které propuklo v čase nešpor na Velikonoční pondělí 30. března 1282, podpořilo palermské povstalce na 3000 obyvatel Corleone. Palermský senát tento čin ocenil a nazval město Corleone \"soror mea\" (\"moje sestra\").", "section_level": 2}, {"title": "Život s mafií.", "content": "Prapůvod vzniku sicilského banditismu bývá datován již do období odporu obyvatel ostrova proti arabskému panství na Sicílii. V 19. století, v důsledku hospodářských změn, které nastaly na Sicílii ve vlastnických vztazích po roce 1860 v souvislosti se sjednocením Itálie, se začaly na ostrově vytvářet zločinecké struktury, známé později pod souhrnným názvem mafie či Cosa Nostra. V jednotlivých regionálních centrech se postupně rozvíjely zločinecké organizace, jejichž jádrem byly místní klany (\"rodiny\" neboli italsky \"famiglie\", na Sicílii nazývané \"cosca\"). Podmínkou příslušnosti ke klanu ovšem nemusely být výhradně rodinné vazby či místo bydliště dotyčného člena. Hlavou klanu byl jeho šéf, zvaný \"don\". Po roce 1945 někteří představitelé sicilské mafie, která se výrazně angažovala při osvobozování Sicílie od fašistů, proklamovali separatistické tendence a usilovali o odtržení Sicílie od Itálie (Salvatore Giuliano). Od 70. až do 90. let 20. století se stále výrazněji na Sicílii prosazoval klan Corleonesi (\"Corleonští\" či \"Corleoňané\"). Představitelé mafie v Palermu na tuto odnož zpočátku hleděli s despektem a její členy nazývali \"venkovany\" či \"sedláky\". Klan Corleonesi však postupně získal takový vliv, že jeho představitelé ovládli významné pozice v celém regionu, včetně samotného Palerma, a později byly prokázány vazby členů tohoto klanu i na vrcholné představitele italského státu. Nejvýznamnějšími představiteli klanu byli Luciano Leggio, Salvatore \"Toto\" Riina, Bernardo Provenzano a bratři Calogero a Leoluca Bagarella. Navzdory odsouzení a uvěznění některých čelných představitelů činnost corleonské mafie pokračovala na území Itálie i v 21. století. V srpnu 2016 bylo na základě návrhu ministra vnitra Angelina Alfana rozpuštěno městské zastupitelstvo v Corleone z důvodu infiltrace mafií a starosta byl nahrazen zvláštním komisařem.", "section_level": 2}, {"title": "Turismus.", "content": "Město je vhodným výchozím místem jak pro návštěvu přírodních rezervací Bosco della Ficuzza a Rocca Busambra, ležících na severu mezi Corleone a Ficuzzou, tak archeologických lokalit v okolí města i přírodních a historických zajímavostí v chráněné oblasti Parco dei Monti Sicani, vyhlášené v prosinci roku 2014. Největším lákadlem pro návštěvníky je však neblahá pověst města, spjatá s působením zdejší mafie. Do globálního povědomí vstoupilo Corleone především díky literární fabulaci spisovatele Maria Puza, který coby ústřední postavu svého románu Kmotr stvořil hlavu mafiánské rodiny jménem Don Vito Corleone. Všeobecně známým se stal tento román poté, kdy jej v roce 1972 zfilmoval americký režisér Francis Ford Coppola, který hlavní roli Dona Corleone svěřil známému herci Marlonu Brandovi. Za zmínku stojí, že další důležitou postavu ve filmu Kmotr, Michaela, nejmladšího syna mafiánského bosse, hrál Al Pacino, jehož předkové se přistěhovali do USA právě ze sicilského městečka Corleone.", "section_level": 1}], "src_summary": "Corleone (sicilsky Cunigghiuni) je menší město v metropolitním městě Palermo v západní části Sicílie. Leží ve vnitrozemí ve výšce 550 m n. m. Od Palerma, hlavního města provincie i celého sicilského regionu, je vzdáleno 57 km a od Agrigenta na jihu 115 km. Město Enna na východě se nachází ve vzdálenosti 152 km a přístav Trapani na západě je vzdálen 101 km. Podle údajů Italského statistického úřadu mělo městečko Corleone k 1. 1. 2019 celkem 11 008 obyvatel. Administrativní součástí Corleone jsou přidružené obce Ficuzza a Cantoneria Carubba.", "tgt_summary": "Corleone ist eine Stadt in der Metropolitanstadt Palermo in der Region Sizilien in Italien mit Einwohnern (Stand ). Der Name Corleone ist aus den italienischen Wörtern \"cuore\" (deutsch \"Herz\") und \"leone\" (deutsch \"Löwe\") zusammengesetzt und bedeutet sinngemäß Löwenherz.", "id": 8590} {"src_title": "Mandriva Linux", "tgt_title": "Mandriva Linux", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První verze byla vydána 1. července 1998. Jejím základem byl Red Hat Linux (verze 5.1) a grafické prostředí KDE. Tím se značně odchýlil od Red Hat Linuxu a zahrnoval mnoho originálních nástrojů, především pro usnadnění konfigurace systémů. Tuto distribuci vytvořil Gaël Duval a zaměřuje se na snadnost použití pro normální uživatele. Duval byl také spoluzakladatelem MadrakeSoft, ale byl propuštěn ze společnosti v roce 2006 spolu s mnoha dalšími zaměstnanci. Později Duval oznámil serveru NewsForge, že se chystá podat žalobu na společnost MadrakeSoft za nezákonné propuštění. Mandriva 8. května 2010 vydala prohlášení, že společnost je kvůli finančním problémům na prodej.", "section_level": 1}, {"title": "Změny názvu.", "content": "Od vzniku až do verze 8.0 firma MandrakeSoft pojmenovala svou distribuci jako Linux-Mandrake. Později od verze 8.1 do verze 9.2 byla distribuce nazvána Linux Mandrake. V únoru 2004 MandrakeSoft prohrál soudní spor s Hearts Corporation, kteří vlastní King Features Syndicate. Hearts Corporation tvrdil, že MandrakeSoft porušuje obchodní značku King Features komiksu Mandrake the Magician. Jako preventivní opatření MandrakeSoft změnil všechny názvy svých produktu tak, že odstranil mezeru mezi značkou a jménem produktu, změnil první písmena na malá a tím vytvořil jednoslovný název produktu. Od verze 10.0 se Madrake Linux stal známý jako Madrakelinux a logo bylo také změněno. Podobně se změnil název Mandrake Move na Mandrakemove. V dubnu 2005 MandrakeSoft oznámil akvizici společnosti Conectiva, což byla brazilská společnost vyrábějící linuxové distribuce pro portugalsky (Brazílie) a španělsky mluvící země. V důsledku této akvizice a právního sporu s Hearts Corporation MadrakeSoft oznámil, že nová firma se bude jmenovat Mandriva a tím všechny výrobky přebírají název Mandriva Linux.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Hlavní rysy Mandriva Linuxu jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Instalace, ovládání a administrace.", "content": "Mandriva Linux obsahuje Mandriva Control Center, které usnadňuje konfiguraci některých nastavení. Mnoho programů jako Drakes nebo Draks, kolektivně pojmenované drakxtools, to má obsaženo. Například MouseDrake pro nastavení myši, DiskDrake pro nastavení diskových oddílů a drakconnect pro nastavení připojení k síti. Jsou napsány v Perlu a využívají GTK+ a většina z nich může běžet jak v grafickém tak i v textovém režimu pomocí textového uživatelského rozhraní ncurses.", "section_level": 2}, {"title": "Stolní počítače.", "content": "Mandriva Linux používá jako standard KDE Plazma Desktop, ale také GNOME a jiné jako Xfce atd.", "section_level": 2}, {"title": "Témata.", "content": "Unikátní téma poskytuje soulad mezi aplikací a prostředím. Galaxy byl prvně aplikován ve verzi 9.1 a Galaxy II se objevil ve verzi 10.0. Varianta Galaxy je tzv. „Galaxy Squared“, který využívá namísto kulatých čtvercově okenní tlačítka. Nový výchozí motiv „la Ora“ byl představen s vydáním Mandriva Linux 2007, ale „Galaxy“ je stále dostupný pro ty, kteří mu dávají přednost.", "section_level": 2}, {"title": "Správce balíčků.", "content": "Mandriva používá správce balíčků nazvaný urpmi, který slouží jako správce RPM balíčků. To je podobné jako apt-get nebo yum. Upravený tak, že umožňuje bezproblémovou instalaci daného balíku tím, že automaticky instaluje jiné potřebné balíčky. Mezi jeho funkčnost také patří získávání balíčku z různých medií, včetně sítě/internetu, CD/DVD nebo lokálního disku. Urpmi má také jednoduché grafické rozhraní rpmdrake, který je integrován do Mandriva Control Center.", "section_level": 2}, {"title": "Live USB.", "content": "Live USB Mandriva Linuxu mohou být vytvářeny ručně nebo pomocí Unetbootin.", "section_level": 2}, {"title": "Dostupnost.", "content": "Mandriva nabízí několik Linuxových edicí. Některé z nich jsou volně šiřitelně, zatímco jiné se prodávají on-line a prostřednictvím sítě autorizovaných prodejců.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled verzí.", "content": "Vývojářský strom Mandrivy je znám jako tzv. \"Cooker\". Jsou vydávány pouze stabilní verze.", "section_level": 1}, {"title": "Edice.", "content": "Každé vydání nové verze Mandrivy Linux je rozděleno na několik různých edicí. Vydání je odvozeno ze stejné předlohy, z nichž je většina k dispozici ve veřejných repozitářích: všechny zdarma/open source software, který je na základě licence umožňuje distribuovat široké veřejnosti. Pouze komerční software, kde jeho licence neumožňuje veřejnou distribuci, není ve veřejných repozitářích.", "section_level": 1}, {"title": "Stávající.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Mandriva Linux Free.", "content": "Mandriva Linux Free je tradiční distribuce (před instalací je tu ještě DrakX). Oboje jsou zadarmo a obsahují pouze svobodný/open source software, za stažení tedy nechtějí žádný poplatek. Obvykle distribuováno na CD nosičích (tři nebo čtyři) a DVD edici pro x86-32 a x86-64 bitové CPU architektury. Je zaměřena na uživatele, kteří chtějí vyzkoušet Mandriva Linux, předtím než si zakoupí komerční distribuci a také samozřejmě pro ty, kteří chtějí edici pouze zadarmo. Výběr balíčku je uzpůsoben pro běžné uživatele.", "section_level": 3}, {"title": "Mandriva Linux One.", "content": "Mandriva Linux One je volně ke stažení. Je to Live CD, ale může být použito jako Live CD nebo jako instalace (s průvodcem instalací, který obsahuje nástroje pro rozdělení disku). Uživatelé si mohou volit mezi různými jazyky, vybrat bud KDE nebo GNOME a zahrnout nebo vyloučit non-free software. (Není možné, aby byl KDE i GNOME nebo více než pár jazyků zahrnut na jednom Live CD) Hlavní verzí je verze s KDE s obsaženým non-free softwarem. Jeden obraz se skládá z podmnožiny z “main”, “contrib” a “non-free” částí hlavního stromu. Také byly odstraněny dokumentační soubory pro úsporu místa. Mandriva Linux One 2008 má malý rozsah verzí. Kde jsou obsaženy KDE a GNOME s výchozím nastavením jazyků. Všechny verze obsahují non-free software.", "section_level": 3}, {"title": "Mandriva Linux Powerpack.", "content": "Mandriva Linux Powerpack je tradiční distribuce (obsahuje instalátor, DrakX, který je jako první použit při instalaci distribuce na pevný disk před samotným během). Powerpack je hlavní komerční edice Mandriva Linuxu a jako taková vyžaduje platby za její používání. Obsahuje několik non-free balíčků určených pro koncového uživatele, včetně non-free ovladačů jako ovladače grafických karet značek NVIDIA a ATI, non-free firmware pro bezdrátové čipy a modemy, některé pluginy jako Java a Flash, aplikace typu Adobe Reader, Cedega a RealPlayer. To je poskytováno prostřednictvím internetových stránek Mandriva Store a prostřednictvím autorizovaných prodejců. Je také k dispozici předplacená služba u které můžete za roční poplatek stahovat neomezeně poslední verze Powerpacku. Ta se skládá z podmnožin balíčků ‘main’, ‘contrib’, ’non-free’ a ‘restricted’ části z hlavního stromu. V Mandriva Linux 2008 byli distribuce Powerpack+ a Discovery sloučeny do jedné edice Powrpack. Uživatelé si mohou vybrat mezi nastavením pro začátečníky nebo instalaci desktopu zaměřený na pokročilé uživatele.", "section_level": 3}, {"title": "Přerušeno.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Mandriva Linux Discovery.", "content": "Mandriva Linx Discovery byla komerční distribuce zaměřená výhradně na začínající uživatele Linuxu. Edice byla distribuována prostřednictvím Mandriva Store, prostřednictvím autorizovaných prodejců nebo mohly být libovolně staženy členy Mandriva klubu. Ve starších verzích Mandriva Linux 2007 byl Discovery postaven na instalaci DrakX. Discovery byl hybrid “Live DVD”, který mohl být spuštěn bez nutnosti instalace nebo mohla být provedena instalace na pevný disk. Discovery bylo spíše na DVD než na CD, kde byly obsaženy všechny jazykové verze. Výběr balíčků byl přizpůsoben pro plochu pro začínající uživatele, téma bylo zvoleno pro používání začínajícím uživatelem a mnoho běžných aplikací nebylo součástí systému.", "section_level": 3}, {"title": "Mandriva Linux Powerpack+.", "content": "Mandriva Linux Powerpack+ byla verze Powerpack, která obsahovala další balíčky, převážně komerční. Stejně jako edice Powerpack byla prodávána prostřednictvím internetových stránek Mandriva Store, prostřednictvím autorizovaných prodejců a také byla zdarma ke stažení pro členy Mandriva klubu úrovně Gold a výše. Powerpack+ byl zaměřen na SOHO (Small Ofiice/Home Ofiice) s očekáváním, že by mohla být používána k běhu kancelářských serverů.", "section_level": 3}, {"title": "Deriváty.", "content": "Deriváty jsou distribuce založené na Mandriva Linux, některé samostatné a jiné nezávislé projekty. Některé zachovávají kompatibilitu s Mandriva Linuxem takže instalace Mandriva Linuxu RPM funguje i na distribuce vzešlé z této.", "section_level": 2}, {"title": "Mandriva Linux Flash.", "content": "Mandriva Flash je live distribuce založená na Mandriva Linux určená pro Live bootování z Flash Disku (4GB), který lze koupit přes internet. Díky USB 2.0 je znatelně rychlejší, než Live CD. V základu je grafické prostředí KDE, nechybí ani podpora 3D desktopu", "section_level": 2}, {"title": "Mandriva Corporate Server.", "content": "Mandriva Corporate Server je distribuce speciálně šitá na míru pro podniky, které potřebují víceúčelový server. Vývoj byl postaven na předešlé verzi Mandriva Linux, s výběrem balíčků, konfiguračními nástroji. Zachování života každé distribuce je přibližně pět let. Aktuální verze Corporate Server je 4.0.", "section_level": 2}, {"title": "Mandriva Corporate Desktop.", "content": "Mandriva Corporate Desktop je desktopový protějšek Corporate Serveru. Opět je založen na verzi Mandriva Linux Enterprise se specifickými úpravami a s pětiletou životností.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mandriva Linux (předtím též Mandrake Linux nebo Mandrakelinux) je francouzská distribuce Linuxu (GNU/Linux) zaměřená na snadnost instalace a použití. Vyvíjela ji společnost Mandriva do roku 2012; na opuštěný projekt navazuje komunitní OpenMandriva Lx. ", "tgt_summary": "Mandriva Linux bzw. Mandrake bezeichnen die vom französischen Unternehmen \"Mandriva\" bzw. \"MandrakeSoft\" mit Sitz in Paris entwickelten GNU/Linux-Distributionen, deren Betriebssystem-Teile wie Microsoft Windows als Betriebssystem auf PCs und Laptops einsetzbar sind. Als erste(s) Release bzw. Version der Mandrake-Distribution, bestehend aus den Betriebssystemteilen und allen darauf laufenden Programmen, erschien \"Mandrake 5.1\" im Sommer 1998. ", "id": 537409} {"src_title": "Ašdod", "tgt_title": "Aschdod", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Nachází se v nadmořské výšce 24 m na pobřeží Středozemního moře, v izraelské pobřežní planině, zhruba 32 km jižně od Tel Avivu a 20 km severně od Aškelonu. Vnitrozemí je zemědělsky využíváno, pobřežní pás lemují písečné duny, skrz které k moři prochází potok Lachiš. Leží v hustě osídlené oblasti, která je etnicky zcela židovská. Město je na dopravní síť napojeno pomocí severojižní dálnice číslo 4, ze které tu odbočuje směrem do vnitrozemí dálnice číslo 41. Ve městě stojí železniční stanice Ašdod Ad Halom. Prochází tudy železniční trať Tel Aviv – Beer Ševa. ", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Ašdod byl založen roku 1955. Sídelní tradice v této lokalitě je ovšem mnohem starší a sahá minimálně do 3 tisíc let před našim letopočtem.", "section_level": 1}, {"title": "Biblické zmínky.", "content": "Jméno Ašdodu odkazuje na biblické město \"Ašdód\" citované v Knize Jozue 15,46 V Bibli je zmíněn celkem třináctkrát. V knize Jozue je popisován jako proklamovaná součást Judského království: Joz 15,46-15,47: \"od Ekrónu až k moři všechno, co leží stranou Ašdódu, a jejich dvorce,\" \"Ašdód s vesnicemi a dvorci, Gáza s vesnicemi a dvorci, až k Potoku egyptskému a Velkému moři s pobřežím.\" V 1. knize Samuelově je Ašdod popisován jako jedno z nejdůležitějších filištínských měst: 1S 6,17: \"Toto jsou zlaté hlízy, které odvedli Pelištejci Hospodinu v oběť za provinění: jedna za Ašdód, jedna za Gázu, jedna za Aškalón, jedna za Gat a jedna za Ekrón.\" Ve Starém zákoně je též popisováno dobytí Ašdodu judským králem Uzijášem. 2Pa 26,6: \"Vytáhl a válčil s Pelištejci a strhl hradby města Gatu, hradby Jabne a hradby Ašdódu. Vystavěl města kolem Ašdódu na území Pelištejců.\"", "section_level": 2}, {"title": "Starověké a středověké osídlení.", "content": "V místech budoucího Ašdodu žili lidé již v paleolitu; historie samotného města je velmi stará. Nejstarší dochovaná zmínka dokládá osídlení Ašdodu v období kanaánské kultury ze 17. století př. n. l.,čímž se město řadí mezi nejstarší na světě. Důležitým mezníkem bylo jeho dobytí Filištíny na začátku 12. století př. n. l., z Ašdodu se posléze stalo prosperující město. V průběhu staletí byl ale několikrát dobyt a zničen. Nejprve v roce 950 př. n. l. egyptským faraonem Siamunem, město bylo znovu kompletně vystavěno v roce 815 př. n. l., ale krátce nato bylo opět dobyto a zničeno asyrským králem Sargonem II. Roku 605 př. n. l. město dobyl babylónský král Nabukadnezar II., o několik desetiletí později se dostalo pod perskou nadvládu, kterou ukončil Alexandr Veliký – po dobytí ho přejmenoval na Izotus. Izotus pod helénskou správou prosperoval až do Makabejského povstání; Judovi Makabejskému se město dobýt nepovedlo, obsadil ho až v roce 147 př. n. l. jeho bratr Jonatán. Během své historie bylo město osídleno Pelištejci, Izraelity, Byzantinci, křižáky a Araby. Po Byzantincích městu vládli Fátimovci, kteří zde vystavěli pobřežní pevnost, přes strategickou polohu význam Ašdodu postupně upadal. Na začátku 20. století (za nadvlády Osmanů) mělo město přibližně 5 000 obyvatel a bylo známé jako Isdud.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní Ašdod.", "content": "V průběhu izraelské války za nezávislost Isdud dobyli Egypťané, ale zde se také jejich postup na sever zastavil na počátku června 1948, když v rámci Operace Plešet na Egypťany zaútočili Izraelci včetně nově nasazeného vojenského letectva u mostu Gešer ad Halom. 28. října 1948 se egyptská vojska ze strachu z obklíčení stáhla a s nimi uprchla většina arabských obyvatel města. Moderní Ašdod byl založen roku 1955, podle jiného zdroje roku 1956 na písečných dunách poblíž místa starověkého města. Status městské rady (města) získal roku 1968, kdy se rozkládal na ploše přibližně 60 km. Jedná se o plánovitě postavené město, jehož rozvoj sledoval hlavní rozvojový plán, čímž se předešlo dopravním problémům a znečištění ovzduší v rezidenčních čtvrtích. V roce 1965 zde byla vybudována nemocnice, v roce 1963 nový přístav.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Ašdod je významné průmyslové centrum. Je regionálním průmyslovým centrem a Ašdodský přístav je největším izraelským přístavem, kterým prochází 60 % veškerého importovaného zboží. Nachází se zde také důležitá elektrárna a jedna ze dvou izraelských ropných rafinerií.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2009 tvořili naprostou většinu obyvatel Židé - přibližně osob (včetně statistické kategorie „ostatní“, která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství, přibližně osob). Jde o velkou obec velkoměstského typu s dlouhodobě rostoucí populací. K 31. prosinci 2017 zde žilo lidí. Od roku 1991 město zažívá nebývalý příliv obyvatel díky židovským imigrantům z bývalého SSSR. Podle Centrálního statistického úřadu zde v roce 2008 žilo obyvatel a jednalo se tak o šesté nejlidnatější izraelské město.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ašdod (,, \"Isdúd\", v oficiálním přepisu do angličtiny Ashdod) je město v Izraeli v Jižním distriktu. Starostou je Jechi'el Lasri.", "tgt_summary": "Aschdod (,,,, ) ist eine Großstadt im Südbezirk Israels mit Einwohnern (). Sie liegt südlich von Tel Aviv am Mittelmeer und ist eine der größten Städte in Israel.", "id": 655663} {"src_title": "In the Court of the Crimson King", "tgt_title": "In the Court of the Crimson King", "src_document": [{"title": "Popis alba a jeho historie.", "content": "Skladby na \"In the Court of the Crimson King\" vznikaly postupně od založení King Crimson v listopadu 1968 a skupina je zdokonalila v první polovině roku 1968 hraním na koncertech. Jedinou písní, která byla převzata z repertoáru předchozí skupiny Giles, Giles and Fripp, se stala \"I Talk to the Wind\". Na albu se nachází pět dlouhých skladeb (nejkratší má šest minut) a většina z nich je rozdělena na podčásti. Na hudbě se podílela celá skupina, ačkoliv hlavním skladatelem byl v té době Ian McDonald. Texty pochází od Petera Sinfielda, který také vymyslel název kapely King Crimson.", "section_level": 1}, {"title": "Obal alba.", "content": "Přebal desky navrhl počítačový programátor Barry Godber (1946–1970). Godber zemřel v únoru 1970 na infarkt, nedlouho poté, co bylo album vydáno. Obraz je nyní ve vlastnictví Roberta Frippa. Fripp o Godberovi řekl: „Barry Godber nebyl malíř ale počítačový programátor. Tento obraz byl jediným, který kdy namaloval. Byl přítelem Petera Sinfielda a zemřel na srdeční mrtvici ve věku 24 let. Když nám ten obraz Peter přinesl, všichni si jej hned zamilovali. Objevil jsem nedávno originál v kanceláři EG, kde byl vystaven prudkému světlu s rizikem poškození, tak jsem ho nechal sundat. Vnější tvář představuje Schizoid Mana, ale uvnitř to je Crimson King. Když zakryješ usmívající se tvář, oči vyjadřují neuvěřitelný smutek. Co k tomu dodat? Odráží to naši hudbu!“", "section_level": 2}, {"title": "Vydávání alba.", "content": "Album bylo na LP vydáno v roce 1969 firmou Island Records, v USA a Japonsku jej vydalo Atlantic Records. Během 80. a 90. let 20. století bylo několikrát remasterováno a znovu vydáno. Teprve v roce 2003 byly objeveny originální matrice v trezorech Island Records a zcela nově remasterované nahrávky byly roku 2004 vydány na CD.", "section_level": 1}], "src_summary": "In the Court of the Crimson King s podtitulem \"an observation by King Crimson\" je debutové album od britské progressive rockové skupiny King Crimson z roku 1969. Album dosáhlo v britské hitparádě 5. místa. V USA obdrželo Zlatou desku RIAA a je považováno za jeden z milníků progressive rockové hudby.", "tgt_summary": "In the Court of the Crimson King ist das Debütalbum der britischen Rockband King Crimson und gilt als stilprägend für den späteren Progressive Rock der 1970er Jahre. Die Musik des am 10. Oktober 1969 bei Island Records und Atlantic Records veröffentlichten Albums unterschied sich wesentlich vom musikalischen Mainstream der damaligen Zeit. Es zeichnet sich durch häufigen Mellotron-Einsatz, lange und virtuose Instrumentalteile, rhythmische und harmonische Komplexität sowie surreale Texte aus.", "id": 2478992} {"src_title": "Zeměplocha", "tgt_title": "Scheibenwelt-Romane", "src_document": [{"title": "Zeměplošská literatura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní cyklus.", "content": "Svět Zeměplochy byl již zaznamenán ve 41 knihách a pěti povídkách. Obálky všech britských edicí knih až po \"Zloděje času\" kreslil Josh Kirby (zemřel v říjnu 2001); s jeho přebaly vyšly knihy i u nás. Obálky amerických edic jsou tvořeny různými kreslíři a od smrti Joshe Kirbyho jsou celosvětově využívány ilustrace Paula Kidbyho. Jen velmi málo zeměplošských knih je rozděleno do kapitol; ve většině z nich je několik proplétajících se příběhů. To však neplatí v \"Zaslané poště\", která kromě kapitol obsahuje také jejich stručný obsah. První kniha v sérii \"Barva kouzel\", stejně jako později \"Pyramidy\", byly rozděleny do úseků zvaných „knihy“. Podle Pratchettových vlastních slov si on sám „nikdy nezvykl na psaní po kapitolách“ a ve svých knihách pro mládež je použil, protože „jeho nakladatel křičel tak dlouho, dokud je tam nedal“. Mnoho knih sdílí své hlavní postavy a probíhá v nich jejich vývoj. V některých dílech se postavy, jinde hlavní, objevují jen krátce (například Mrakoplaš v \"Mortovi\"). V celém cyklu běží skutečný čas a věk postav se mění spolu s kalendářními roky. Knihy bývají rozdělovány do skupin podle svých hlavních hrdinů nebo témat: Toto rozdělení se však nedá označit za jednoznačné. Mnoho příběhů (např. \"Pravda\" nebo \"Zloděj času\") jsou samy o sobě nezávislé, avšak propojují se s několika hlavními dějovými liniemi. Řada postav, například mágové z Neviditelné univerzity, elfové nebo mnichové historie se objevují jako postavy v mnoha příbězích, přitom nejsou hlavními hrdiny ani jednoho z nich. Na druhou stranu, některé knihy, ačkoliv nevázané na hlavní děje, dokumentují vývoj města Ankh-Morpork na technologicky pokročilou metropoli - to je případ \"Pravdy\", která popisuje rozšíření městských novin a \"Zaslané pošty\", zaznamenávající rozvoj poštovních služeb a vzestup zeměplošského telekomunikačního systému, semaforů. Román \"Úžasný Mauric a jeho vzdělaní hlodavci\" a romány ze série o Toničce Bolavé, které jsou určeny mladším čtenářům a které byly v češtině vydány s podtitulem „Příběh ze Zeměplochy“ (v originále „A Story of Discworld“; poslední dva příběhy o Toničce však již v originále obsahovaly standardní podtitul „A Discworld Novel“ používaný u ostatních románů), jsou někdy vyčleňovány z hlavního cyklu do samostatné řady.", "section_level": 2}, {"title": "Seznam knih z hlavního cyklu.", "content": "Knihy jsou řazeny dle anglického data vydání. V českém pořadí je jediný rozdíl: \"Nohy z jílu\" byly vydány až po knize \"Hrr na ně!\", místo po \"Maškarádě\" jako v originále.", "section_level": 3}, {"title": "Povídky.", "content": "Pratchett napsal také pět zeměplošských povídek: \"Trollí most\" (1992), \"Divadlo krutosti\" (1993), \"Moře a malé rybky\" (1998), \"Smrt a co přijde pak\" (2002) a \"A Collegiate Casting-Out of Devilish Devices\" (2005). První tři jsou spolu s dalšími povídkami Terryho Pratchetta vydány v knize \"Divadlo krutosti\" v nakladatelství Talpress.", "section_level": 2}, {"title": "Mapy.", "content": "K dispozici je také několik zeměplošských map: První dvě mapy nakreslil Stephen Player na základě nákresů Terryho Pratchetta a Stephena Briggse. Poslední dvě pak vytvořil Paul Kidby, Smrťovu říši ve spolupráci se Stephenem Briggsem.", "section_level": 2}, {"title": "„Vědecké“ knihy.", "content": "Pratchett spolu s Ianem Stewartem a Jackem Cohenem vytvořil tři knihy využívající Zeměplochu k ilustraci různých populárně vědeckých témat. Každá z těchto knih je rozdělená na kapitoly, které střídají klasický (i když zaměřený na vědu) zeměplošský příběh a populárně vědecké komentáře k tomuto příběhu.", "section_level": 2}, {"title": "Další publikace.", "content": "Bylo vydána také celá řada dalších zeměplošských publikací:", "section_level": 2}, {"title": "Překlady vlastních jmen.", "content": "Překlad Jana Kantůrka může mít možná vliv na značnou oblibu české verze Zeměplochy. Jednou z obdivovaných věcí jsou jména postav; v několika případech však u vedlejších postav došlo k tomu, že v různých knihách (přinejmenším v 1. vydání) byly přeloženy různě. Na překlady se můžete podívat do seznamu zeměplošských postav.", "section_level": 1}, {"title": "Adaptace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Divadelní inscenace.", "content": "Řada zeměplošských románů byla zdramatizována Stephenem Briggsem, jehož divadelní scénáře vycházely ve Spojeném království. V Česku dlouhodobě uvádělo Zeměplochu pražské Divadlo v Dlouhé. V letech 2001–2014 hrálo inscenaci \"Soudné sestry\" (premiéra 27. dubna 2001 – zúčastnil se jí i Terry Pratchett, derniéra 20. června 2014; v roce 2007 byl natočen záznam hry vysílaný v televizi) která vyhrála VII. ročník Grand festival smíchu v Pardubicích. a v letech 2006–2011 inscenaci \"Maškaráda\" (premiéra 12. dubna 2006, derniéra 27. února 2011 – zúčastnil se jí i Terry Pratchett; v roce 2009 byl natočen záznam hry vysílaný v televizi), Režisérkou obou představení byla Hana Burešová. Další profesionální divadelní zeměplošská inscenace na českém území byla odehrána v roce 2003 v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Zinscenován byl i román \"Soudné sestry\", jehož derniéra byla dne 27. prosince 2005. Od roku 2015 má Divadlo F. X. Šaldy v repertoáru \"Maškarádu aneb Fantoma Opery (Ankh-Morporkské)\". I jiné soubory uvedly zeměplošské hry. V roce 2004 Komorní scéna Aréna v Ostravě představila \"Morta\". Olomoucké Moravské divadlo uvedlo v roce 2009 \"Maškarádu\" a v roce 2010 \"Muže ve zbrani\". V roce 2011 byla inscenace \"Soudné sestry\" uvedena Západočeským divadlem v Chebu v režii Jakuba Vašíčka. Další inscenace českých souborů:", "section_level": 2}, {"title": "Film a televize.", "content": "Dále existují fanouškovské adaptace děl a fanouškovské krátké filmy na motivy Zeměplochy.", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "Britský skladatel Dave Greenslade vydal v roce 1994 album s názvem \"From the Discworld\" obsahující 14 skladeb, mezi kterými je i skladba „A Wizard's Staff Has a Knob on the End“ (v románech do češtiny překládáno jako \"Hole mágů, to nejsou přeludy, bývají zdobeny na koncích žaludy \").", "section_level": 2}], "src_summary": "Zeměplocha (v anglickém originále \"Discworld\"; český vydavatel na začátku 90. let tuto sérii označil jako \"Úžasná Zeměplocha\", tohoto označení se drží dosud, nicméně není podloženo originálem a jinde se používá jen málo) je knižní série psaná Terrym Pratchettem čítající 41 románů, pět povídek a řadu různých dalších publikací odehrávající se na Zeměploše, fiktivním světě ležícím na hřbetě želvy plující vesmírem. Drží se převážně zvyklostí moderní fantasy literatury. Knihy jsou humoristické a satirické a často parodují prvky z děl Tolkiena, Roberta E. Howarda nebo H. P. Lovecrafta, ale také různé motivy z mytologie, folklóru a pohádek. ", "tgt_summary": "Die Scheibenwelt-Romane sind eine Romanreihe von Terry Pratchett, die auf der fiktiven Scheibenwelt spielt. Von 1983 bis Ende 2015 erschienen 41 Romane, die alle ins Deutsche übertragen wurden. Hier folgt eine Auflistung der deutschen Erstveröffentlichungen, jedoch in der Reihenfolge des Erscheinens der englischen Originale. Diverse Sammelbände werden nicht erwähnt. ", "id": 1571369} {"src_title": "Bolen dravý", "tgt_title": "Rapfen", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Tělo je dlouhé, štíhlé, z boků mírně zploštělé. Hřbet je tmavý, kovový, boky stříbřité. Ploutve bývají načervenalé. Oko zlatavé. Ústa velká, horní postavení. Má 3 Hřbetní paprsky. Dorzální měkké paprsky: 7-9; Řitní paprsky: 3; Řitní měkké paprsky:12 - 15. Dožívá se nejvýše 15 let. Dorůstá velikosti až 120 cm a hmotnosti 15 kg, běžné úlovky však mají do 60 cm a 2 kg.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Vyskytují se na otevřené vodě velkých a středně velkých nížinných řek a velkých jezerech. Dospělí boleni obývají dolní toky a ústí řek. Upřednostňují výskyt v blízkosti mostních pilířů, přítoků, podjezí, hlubokých proudů a zarostlých částech řek. Juvenilové žijí v malých hejnech poblíž břehu, ve stáří většinou osaměle v proudu.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Bolen je jediným druhem kaprovitých ryb, který se v dospělosti živí výhradně dravě. V mládí přijímá plankton a drobné bezobratlé. V dospělosti jeho potravu tvoří ryby (především oukleje), obojživelníci a dokonce i ptáci a drobní savci. Vzácně konzumuje i stravu rostlinného původu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Dospívá ve věku okolo 4 let. Tření probíhá v období od dubna do června. Jikry klade v mírně proudících úsecích na štěrkové nebo kamenité dno. Plodnost se pohybuje mezi 50 000 a 400 000 jiker na samici. Reprodukční úspěch pravděpodobně souvisí s nízkou hladinou vody a vysokými teplotami na jaře. Tření probíhá více, než jednu za sezónu a trvá přibližně 2 týdny.", "section_level": 1}, {"title": "Bolen dravý a člověk.", "content": "Z hlediska rybářského práva patří bolen mezi tzv. \"ušlechtilé druhy ryb\". Je účelově chován a vysazován do sportovních revírů. Lze jej lovit na většinu povolených technik lovu ryb (plavaná, položená, přívlač, muškaření). V současnosti je jeho lovná míra stanovena na 40 cm na vodách mimopstruhových, na vodách pstruhových míru nemá. Jeho trofeje bývají rybáři velice ceněny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bolen dravý (\"Leuciscus aspius\") je jediným zástupcem dravých kaprovitých ryb v Česku. Jedná se o dravce, u kterého je zákonem stanovena nejmenší lovná míra. Je to velmi aktivní a plachý druh.", "tgt_summary": "Der Rapfen oder Schied (\"Leuciscus aspius\", Syn.: \"Aspius aspius\") ist eine Fischart aus der Familie der Karpfenfische (Cyprinidae). Zu dieser Fischgruppe gehören etwa 2.500 Arten. ", "id": 619489} {"src_title": "Dymnivka", "tgt_title": "Lerchensporne", "src_document": [{"title": "Ekologie.", "content": "Jsou to rostliny z polostínu, většinou rostou na půdě dobře odvodněné a bohaté na humus. Některé druhy jsou silně tolerantní k suchu, na příliš vlhké půdě bývají napadány houbovými chorobami. V přírodě se dymnivky rozšiřují semeny, která ochotně roznášejí mravenci, v zahradnické praxi jsou množeny dělením hlíz nebo oddenků.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jednoleté nebo vytrvalé byliny se složenými, obvykle šedě zelenými listy. Mají vzpřímené, větvené lodyhy vysoké 10 až 90 cm, které rostou z kulovitých hlíz nebo oddenků. Lodyhy jsou porostlé pouze dvěma až třemi trojčetnými listy. Souměrné, oboupohlavné květy vyrůstají na stopkách v konečných, listenatých hroznech, které se po odkvětu obvykle prodlužují. Květy s ostruhou mají dva drobné kališní lístky, které často brzy opadávají či dokonce chybí. Korunní lístky jsou čtyři a rostou ve dvou kruzích, bývají růžové, fialově namodralé, modré, oranžové a vzácně i bílé. Menší a užší vnitřní lístky jsou si podobné a vrcholem srostlé. Z větších vnějších je horní lístek prodloužen do ostruhy nebo je vakovitě vydutý. Šest podplodních tyčinek je dvoubratrých, vyrůstají nitkami srostlé po třech. Střední tyčinka má prašník se dvěma pylovými váčky, kdežto krajní jen s jedním; u báze tyčinek jsou nektarové žlázky. Jednopouzdrý, vejčitý, svrchní semeník s mnoha vajíčky je vytvořen ze dvou plodolistů, nese nitkovitou čnělku nejčastěji se dvěma bliznami. Jednotlivé druhy rozkvétají v rozličnou dobu, od jara až do podzimu. Květy jsou opylovány hmyzem slétajícím se pro nektar. Plod je mnohosemenná, dvoudílná, nepukající, šešulovitá tobolka obsahující černá, kulovitá semena s masíčkem.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V České republice rostou tyto čtyři druhy rostlin z rodu dymnivka: Mimo to se v české přírodě ještě vyskytuji dva kříženci: Mezi známější druhy dymnivek dále patří: Některé druhy byly přeřazeny do rodu \"Pseudofumaria\" (chocholačka).", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Některé dymnivky jsou používány jako okrasné rostliny do zahrad, jsou to hlavně dymnivka plná, dymnivka kapraďolistá, \"Corydalis aurea\", \"Corydalis caseana\", \"Corydalis scouleri\" nebo \"Corydalis sempervirens\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Dymnivka (\"Corydalis\") je rod nevysokých rostlin z čeledi makovitých, do které byl přesunut po zrušení čeledi zemědýmovitých. Rod dymnivka je velmi obsáhlý, skládá se asi ze 400 druhů rostlin, které rostou v mimotropických oblastech po celé severní polokouli. Největší počet druhů pochází z Asie a Severní Ameriky, v české přírodě se vyskytují druhy čtyři.", "tgt_summary": "Die Lerchensporne (\"Corydalis\") bilden eine Pflanzengattung in der Unterfamilie der Erdrauchgewächse (Fumarioideae) innerhalb der Familie der Mohngewächse (Papaveraceae). Die etwa 300 Arten gedeihen in den Gemäßigten Gebieten der Nordhalbkugel (Amerika, Eurasien, Nordafrika) und einige Arten kommen in Südafrika vor.", "id": 1723572} {"src_title": "Cloris Leachman", "tgt_title": "Cloris Leachman", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Cloris Leachman se narodila 30. dubna 1926 v Des Moines v americkém státu Iowa jako nejstarší ze tří dcer Berkeleye Claiborna Leachmana (1903–1956) a jeho manželky Cloris, rozené Wallaceové (1901–1967). Prostřední dcera tohoto páru, Claiborne Caryová (1932–2010), se též stala herečkou, avšak nikdy se nestala tak známou, jako starší Cloris. Jejich babička z matčiny strany byla Češka. Jako náctiletá hrála o víkendech ve školních hrách na Drake University. V rodném městě Des Moines navštěvovala střední školu Theodore Roosevelt High School a po absolvování pokračovala na Illinois State University, kde se zaměřila na herectví. Později studovala i na Severozápadní univerzitě v Illinois. První herecké nabídky začala dostávat krátce po svém účinkování v Miss America v roce 1946. Krom toho se ale věnovala i hře na klavír a zpěvu. Roku 1953 se vdala za filmového střihače a režiséra George Englunda (1926–2017). Pár má pět dětí: syny Bryana, Morgana, Adama, George a dceru Dinah. Syn Morgan měl v 80. a raných 90. letech roli Dylana v seriálu \"U nás ve Springfieldu\", mimo to se ale v šoubyznysu neobjevil on ani ostatní Clorisiny děti. Na začátku 60. let žili George a Cloris v losangeleské části Bel Air hned vedle rodiny herečky a jazzové zpěvačky Judy Garlandové a jejího manžela Sidneyho „Sida“ Lufta. Dcera Judy a Sidneyho Lorna roku 1998 vydala monografii věnovanou své matce Judy Garlandové, kde, mimo jiné, zmiňuje i Cloris Leachmanovou jakožto „typ matky, který vídala jen v televizi.“ Leachmanová byla dobrou přítelkyní oscarového herce Marlona Branda, se kterým se seznámila roku 1950 díky filmovému režisérovi Eliovi Kazanovi. Cloris Branda představila i svému manželovi a oba se stali přáteli, George Englund pro něj později dokonce napsal memoár \"Marlon Brando: The Naked Actor\". Je vegetariánka. V roce 2009 nafotila reklamu pro organizaci za práva zvířat PETA, kde je vyfocená oblečená v šatech ze salátu. Za PETu také namluvila reklamu proti účinkování slonů v cirkusech a ve jménu této společnosti propagovala kastraci psů a koček. PETA jí v červnu 2017 udělila ocenění Lifetime Achievement Award za propagaci ochrany zvířat a vegetariánského způsobu života. 20. června 2014 jí Severozápadní univerzita udělila čestný titul.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Herecké začátky.", "content": "Poté, co díky účasti v soutěži Miss America získala stipendium, začala studovat na prestižní divadelní škole Actors' Studio v New Yorku. Začínala jako náhrada v muzikálu Oscara Hammersteina a Richarda Rodgerse \"South Pacific\" za jinou herečku. Později měla získal i roli ve hře na Broadwayi jménem \"Come Back, Little Sheba\", místo toho se ale rozhodla pro účinkování v Shakespearově hře \"Jak se vám líbí\", kam ji přizvala Katharine Hepburnová. Leachmanová získala svoji první velkou filmovou roli v roce 1955, kdy ji režisér Robert Aldrich obsadil do filmu \"Líbej mne až k smrti\". Již o rok později se po boku Paula Newmana a Lee Marvina objevila ve snímku \"The Rack\". S Newmanem si znovu zahrála ještě v roce 1969, kdy byla obsazena do Oscarového filmu \"Butch Cassidy a Sundance Kid\" jako Agnes. Kariéra Cloris Leachmanové pokračovala především menšími televizními rolemi, jednou z významnějších ale byla postava Ruth Martinové v seriálu \"Lassie\". Tuto roli ztvárnila pouze jeden rok, pak byla, na základě vlastního rozhodnutí, nahrazena June Lockhartovou. Jon Provost, který hrál postavu Jimmyho, řekl, že Leachmanová se v roli Ruth necítila dobře a nedokázala se s ní ztotožnit.", "section_level": 2}, {"title": "1970–2005.", "content": "Roku 1971 byla režisérem Peterem Bogdanovichem obsazena ve filmu \"Poslední představení\" (někdy též \"Poslední filmové představení\") jako Ruth Popperová, manželka školního trenéra, která má poměr s hlavním aktérem filmu Sonnym (ztvární Timothy Bottoms). Za tuto roli později získala Oscara pro nejlepší herečku ve vedlejší roli (krom ní byly nominovány i herečky Margaret Leightonová, Ann-Margret, Ellen Burstynová a Barbara Harrisová). Od roku 1970 až do roku 1975 hrála v televizním sitcomu \"The Mary Tyler Moore Show\" jako Phyllis Lindstromová, za což byla více než dvacetkrát nominována na Primetime a Daytime Emmy. Nakonec získala osm ocenění Primetime Emmy a jednu Daytime Emmy. Postava Phyllis nakonec získala vlastní spin-off pokračování s názvem \"Phyllis\". To se natáčelo od roku 1975 do roku 1977 a Leachmanová za svoji roli získala jeden Zlatý glób. Sitcom se i přes velký úspěch natáčel pouze dva roky, důvodem mohlo být i náhlé úmrtí tří hlavních herců: Barbary Colbyové, která byla za podivných okolností zavražděna v parku, Judith Lowryové a Burta Mustina. V roce 1974 hrála postavu Frau Blücherové ve filmu Mela Brookse \"Mladý Frankenstein\". S Brooksem navázala spolupráci ještě několikrát, a to v jeho dalších filmech \"Závrať naruby\" (1977) a \"\" (1981). Hrála i v jím vytvořeném televizním sitcomu \"The Nutt House\" (1989), ten ale běžel pouze krátce. V roce 1986 byla obsazena do role Beverly Ann Stickleové, sestry Edny Garrettové, v komediálním seriálu \"The Facts of Life\". Natáčení bylo ale ukončeno již o dva roky později. Ještě roku 1986 se prosadila i jako dabérka ve filmu \"\", kde namluvila postavu zlé čarodějnice. Dále dabovala i postavu staré paní ve filmu \"Beavis a Butt-head dobývají Ameriku\" nebo paní Tensedgeové \"Železném obrovi\" (1999). Byla obsazena do role babičky Idy v seriálu \"Malcolm v nesnázích\", kde si zahrála v 11 epizodách. V letech 2002 a 2006 byla za tuto roli nominována na ceny Emmy v kategorii nejlepší herečka ve vedlejší roli v komediálním seriálu – obě nominace proměnila. Roku 2004 dostala roli Evelyn Wrightové, věčně opilé babičky a bývalé jazzové hvězdy, ve filmu \"Španglicky snadno a rychle\", kde si zahrála po boku Adama Sandlera a Paz Vega.", "section_level": 2}, {"title": "2005–současnost.", "content": "V roce 2005 hrála postavu Pearl Schwartzové ve filmu \"Paní Harrisová\", v hlavní roli s Annette Beningovou a Benem Kingsleyem. Za roli Pearl byla nominována na Primetime Emmy Award, avšak cenu nakonec nevyhrála. V roce 2007 se konal konkurz na broadwayové zpracování \"Mladého Frankensteina\", kterého se Leachmanová zúčastnila, nicméně Mel Brooks ji odmítl, protože podle něj již byla na roli příliš stará. Místo ní tak postavu Frau Blücherové získala Andrea Martinová. V roce 2008 se jako dvaaosmdesátiletá zúčastnila soutěže \"Dancing with the Stars\". Stala se tak vůbec nejstarší účastnicí v historii soutěže. Jejím tanečním partnerem byl Corky Ballas, v té době sedmačtyřicetiletý. Pár vypadl až jako šestý a vítězem celé řady se stala beachvolejbalistka Misty May-Treanorová s partnerem Maksimem Chmerkovskiym. Od roku 2010 do roku 2014 hrála v sitcomu \"Vychovávat Hope\" babičku June. Celkem se objevila v 83 epizodách. Za tuto roli byla nominována na Primetime Emmy Award, avšak nominaci neproměnila. Jednou z posledních rolí Cloris Leachmanové je postava Zorjy Vechernyayi, nejstarší ze tří sester, v seriálu \"Američtí bohové\" (2017). Objevila se ve druhé a třetí epizodě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Cloris Leachman (* 30. dubna 1926 Des Moines, Iowa) je americká filmová a televizní herečka. Za svoji dlouhou hereckou kariéru, kterou započala již roku 1942, získala osm cen Pritime Emmy, cenu Daytime Emmy, Oscara a Zlatý glób. ", "tgt_summary": "Cloris Leachman (* 30. April 1926 in Des Moines, Iowa) ist eine US-amerikanische Schauspielerin in Theater, Film und Fernsehen. Sie wurde mit neun Emmy Awards ausgezeichnet und gewann 1971 für ihre Rolle in \"Die letzte Vorstellung\" den Oscar als Beste Nebendarstellerin.", "id": 760654} {"src_title": "Arthur St. Clair", "tgt_title": "Arthur St. Clair", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Arthur St. Clair se narodil v Thurso v Caithness ve Skotsku. Z jeho mládí je známo jen málo. Životopisci odhadovali rok jeho narození na rok 1734, následně historici upřesnili datum jeho narození na 23. březen 1737. Jeho rodiči byli pravděpodobně William Sinclair, obchodník a Elizabeth Balfour. Arthur St. Clair se údajně vzdělával na univerzitě v Edinburghu, poté se stal asistentem renomovaného lékaře Williama Huntera. St. Clair se v roce 1760 oženil s Phoebe Bayard, členkou jedné z nejvýznamnějších rodin v Bostonu. Její matka jmenovala Bowdoin a byla sestrou Jamesa Bowdoina, koloniálního guvernéra státu Massachusetts. V roce 1757, St. Clair si zakoupil hodnost v britské armádě, v Royal American Regiment (královský americký pluk). Do Ameriky se dostal s flotilou admirála Edwarda Boscawena v čase francouzsko-indiánské války. Sloužil pod generálem Jeffery Amherstem v bitvě o Louisburg v Novém Skotsku 26. července 1758, která byla klíčovou bitvou americké sedmileté války. Dne 17. dubna 1759 se stal poručíkem a byl přidělen pod generála Jamese Wolfa. Pod jeho velením bojoval v bitvě na Abrahamových pláních, která skončila dobytím Quebecu a fakticky ukončila vládu Francie v Kanadě.", "section_level": 1}, {"title": "Kolonista v Severní Americe.", "content": "Dne 16. dubna 1762 rezignoval na svou hodnost a v roce 1764 se usadil v údolí Ligonier Valley v Pensylvánii, koupil zde půdu a postavil mlýn. Stal se největším vlastníkem půdy v západní Pensylvánii. V roce 1770 se St. Clair stal soudním úředníkem, členem proprietární rady, soudcem, zapisovatelem a úředníkem sirotčího soudu, a protonotářem okresů Bedford a Westmoreland. V roce 1774 si kolonie Virginie nárokovala území kolem Pittsburghu v Pensylvánii. Obyvatelé západní Pensylvánie s tím nesouhlasili, ozbrojili se a vytvořili domobranu. St. Clair vydal rozkaz k zatčení důstojníka, který vedl vojska ve Virginii. Válka lorda Dunmora nakonec pohraniční spor vyřešila.", "section_level": 1}, {"title": "Americká revoluční válka.", "content": "V polovině let 1770 se St. Clair považoval za spíše amerického než britského občana. V lednu 1776 přijal nabídku stát se v kontinentální armádě plukovníkem a velitelem 3. pennsylvánského pluku. Poprvé se zúčastnil bitvy o Quebec, kde viděl zblízka boj v bitvě o Trois-Rivières. V srpnu 1776 ho George Washington jmenoval brigádním generálem a dal mu úkol pomáhat organizování milic v New Jersey. S generálem Washingtonem se v noci z 25. na 26. prosince 1776 zúčastnil překročení řeky Delaware před bitvou o Trenton. Mnoho historiků připisuje St. Clairovi vytvoření strategie, která vedla k vítězství v bitvě o Princeton v New Jersey 3. ledna 1777. St. Clair byl v únoru 1777 povýšen do hodnosti generálmajora. V dubnu 1777 byl St. Clair poslán bránit pevnost Ticonderoga. Jeho malá posádka nemohla odolat britské přesile generála Johna Burgoyna v bitvě u Saratogy. St. Clair byl nucený 5. července 1777 ustoupit u Fort Ticonderogy, stáhl své síly a v bitvě už nehrál žádnou roli. V roce 1778 stál před válečným soudem za ztrátu Ticonderogy. Soud jej sice osvobodil a on se vrátil k vojenské službě, ale už nedostal žádné bojové úkoly. I nadále však sloužil jako aide-de-camp (pobočník) generála Washingtona, který o něm měl stále vysoké mínění. St. Clair byl v Yorktownu, když se Lord Cornwallis se svou britskou armádou vzdal Američanům.", "section_level": 1}, {"title": "Prezident Kongresu.", "content": "St. Clair byl členem Pennsylvania Council of Censors (Pennsylvánské rady cenzorů) v roce 1783 a byl zvolen delegátem Konfederačního kongresu, kde pracoval od 2. listopadu 1785 do 28. listopadu 1787. Počátkem roku 1786 vypukla rebelie vedená Danielem Shaysem, veteránem americké revoluční války. Vzpoura vypukla jako spor o půdu a výši daní. K urovnání konfliktu byl vyzván i konfederační Kongres, který v té době jistým způsobem fungoval jako federální vláda. Dne 2. února 1787 se delegáti Kongresu konečně shromáždili do usnášeníschopného počtu a a zvolili St. Claira na jednoleté funkční období svým předsedou. Kongres přijal jeho nejdůležitější právní předpis, Northwest Ordinance. Filadelfský ústavní konvent v roce 1787 navrhl ústavu Spojených států, čímž došlo ke zrušení konfederačního Kongresu (1788).", "section_level": 1}, {"title": "Severozápadní teritorium.", "content": "Na základě Northwest Ordinance, který vytvořil Severozápadní teritorium (Northwest Territory), se generál St. Clair stal guvernérem tohoto území. To zahrnovalo dnešní státy Ohio, Indiana, Illinois, Michigan, a také části států Wisconsin a Minnesota. Své sídlo zřídil v Cincinnati. Zavedl tzv. Maxwellův zákoník (pojmenován po tiskaři Williamu Maxwellovi), což byl první psaný soubor zákonů pro toto území. Dále se snažil zbavit nároků indiánských kmenů na jím spravovanou oblast. V roce 1789 sezval domorodé náčelníky, aby podepsali smlouvu ve Fort Harmaru, ale mnozí indiánští vůdci nedostali pozvání k účasti na jednáních, případně odmítli přijít. Smlouva místo řešení přinesla spíše další eskalaci konfliktu, který nese název severozápadní indiánská válka (případně válka Malé želvy). Vzájemné nepřátelství vyústilo v kampaň vedenou generálem Josiahem Harmarem, jehož 1500 milicionářů bylo Indiány poraženo v říjnu 1790. V březnu 1791 se St. Clair stal velitelem americké armády místo Harmara a získal hodnot generálmajora. Osobně pak vedl trestnou expedici, kterou tvořily dva pluky pravidelné armády a množství domobrany. V říjnu nechal zbudovat Fort Jefferson, jež měla sloužit především jako zásobní pevnost (původní jméno také znělo Fort Deposit). Začátkem listopadu se útvar dostal do střetu s Indiány z osad v okolí řeky Wabash. Dne 4. listopadu 1791 došlo k bitvě, při níž Američané utrpěli zdrcující porážku od indiánských bojovníků, jež vedl náčelník Miamiů Malá želva a Šavanů Modrý kabát. Debakl dostal jméno St. Clairova porážka (někdy se jí též říká bitva na řece Wabash). Celkové ztráty Američanů (mrtví, ranění, zajatí) se pohybovaly okolo 1000, Indiáni přišli jen o několik desítek bojovníků. Jednalo se tak o nejtěžší porážku, jakou kdy americká armáda od Indiánů utrpěla. Zraněn při střetu byl i St. Clair. Ačkoliv ho následné vyšetřování zprostilo viny za tuto potupu, St. Clair rezignoval na svou funkci armádního velitele a požádal Washingtona, aby ho ponechal ve funkci guvernéra Severozápadního teritoria. V roce 1800 došlo k rozdělení Severozápadního teritoria a St. Clair se stal guvernérem jižní části zvané Ohio Territory. Byl federalista a doufal, že se z teritoria vytvoří dva státy, nicméně opozice ze strany demokratických republikánů byla velmi silná. V roce 1802 zpochybnil moc amerického Kongresu při zasahování do záležitostí teritoria, načež ho prezident Thomas Jefferson odvolal z funkce. Tím skončil jeho aktivní politický život.", "section_level": 1}, {"title": "Konec života a odkaz.", "content": "V důchodu St. Clair žil s rodinou jeho dcery Louisy St. Clair Robb, mezi Ligonier a Greensburgem. Zemřel v chudobě v Greensburgu v Pensylvánii 31. srpna 1818 ve věku 81 let. Jeho ostatky jsou pohřbeny v Greensburgu. Jeho žena Phoebe krátce nato zemřela a je pohřbena vedle něj. Parník americké občanské války byl na jeho počest pojmenován USS St. Clair. Mnohá místa nejen v Pensylvánii, ale také v Ohiu, Illinois, Missouri a v Alabamě nesou jeho jméno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Arthur St. Clair (23. března 1737 Skotsko – 31. srpna 1818 Pensylvánie) byl americký voják a politik. Narodil se ve skotském Thursu a během francouzsko-indiánské války sloužil v britské armádě. Poté se usadil v Pensylvánii, kde pracoval jako úředník. Během americké revoluční války dostal hodnost generálmajora v kontinentální armádě, ale po kontroverzním ústupu od pevnosti Ticonderoga byl velení zbaven. ", "tgt_summary": "Arthur St. Clair (* in Thurso, Schottland; † 31. August 1818 in Greensburg, Pennsylvania) war der neunte Präsident des Kontinentalkongresses unter den Konföderationsartikeln vom 2. Februar 1787 bis zum 29. Oktober 1787. Er war außerdem General in der Kontinentalarmee während des Unabhängigkeitskrieges und Gouverneur des Nordwestterritoriums. Er besuchte die University of Edinburgh und studierte Medizin bei dem bekannten Anatomen William Hunter.", "id": 1670969} {"src_title": "Turín FC", "tgt_title": "FC Turin", "src_document": [{"title": "Historie klubu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zrod a začátek.", "content": "Klub byl založen 3. prosince roku 1906 v pivovaru \"Voigt\" ve \"Via Pietro Micca\" lidmi kteří již nechtěli být v klubu Juventus FC vedené švýcarským podnikatelem Alfredem Dickem a klubem \"Football Club Torinese\". Zrodil se klub Foot Ball Club Torino s přezdívkou \"býci\". První oficiální utkání se odehrálo 16. prosince 1906, proti hostitelům SG Pro Vercelli, utkání skončilo 3:1 pro býky. V roce 1912 nastoupil do trenérského křesla budoucí trenér reprezentace Vittorio Pozzo, ten zastával svou funkci do roku 1922. Tým zažil první šťastné období ve své historii za předsednictví Enrica Marone Cinzana, který nechal postavit první tribuny stadionu Filadelfia. První fotbalové hvězdy se klub pyšnil triem zázraků složených Julio Libonatti, Adolfo Baloncieri a Gino Rossetti. Pod vedením Cinzana byl klub mistrem Itálie již v sezoně 1926/27, jenže za podplácení jim byla trofej odebrána a předseda klubu Enrico Marone Cinzano musel klub opustit. Příští sezoně 1927/28 se jim to povedlo poctivě a získali tak první oficiálně mistrovský titul. Po opuštění předsedy klubu Enrica Marone Cinzana, začal pro klub pomalý pokles, který na začátku třicátých let vedl jej k umístění ve středu tabulky. V sezoně Serie A 1935/36|1935/36 se začalo klubu opět dařit. Umístili se v tabulce na 3. místě a položí základy zlatého věku, který se později představoval jako \"Grande Torino\" (velký Turín).", "section_level": 2}, {"title": "Velký Turín.", "content": "V létě roku 1939 převzal předsednictví klubu průmyslník Ferruccio Novo, bývalí juniorský fotbalista \"býků\". Byla provedena reorganizace, která byla inspirována sportovní a obchodní politiky zavedené se značným úspěchem od klubu Juventus FC. Na návrh Pozza aby se klub řídil jako se řídili anglické kluby. Obklopili se kompetentními spolupracovníky, jako byli bývalí hráči Antonio Janni, Mario Sperone a Giacinto Ellena. Technickým ředitelem se stal maďar Ernő Erbstein a trenérem mládeže angličan Leslie Lievesley. Nejzářivější momenty pro \"Grande Torino\" byly od sezony 1942/43 do 1948/49, reprezentovaný, nepřekonatelný tým, který vyhrál pět národních titulů po sobě (kromě let 1943 až 1944) a Italský pohár 1942/43, tím se takj stal prvním klubem co dosáhl double. Za reprezentaci nastupovalo mnoho hráčů nosící dres \"býků. Při jednom zápase reprezentace nastoupilo až deset hráčů \"Grande Torino\". Kapitánem a nesporným vůdcem této formace byl Valentino Mazzola, sestava byla vždy složena takto: brankář Valerio Bacigalupo, Aldo Ballarin, Virgilio Maroso, Giuseppe Grezar, Mario Rigamonti, Eusebio Castigliano, Romeo Menti, Ezio Loik, Guglielmo Gabetto, Valentino Mazzola a Franco Ossola. Cyklus vítězství byl náhle přerušen 4. května 1949 v 17:05, když letadlo Fiat G.212 nesoucí celý tým, které se vracelo z přátelského zápasu s Benfikou hrálo se v Lisabonu, narazilo na zadní stěnu Baziliky Superga. Náraz způsobil okamžitou smrt všech třicet jedna lidí na palubě, včetně hráčů, technického personálu, novinářů a posádky. Pro slávu týmu měla tragédie velkou rezonanci ve světovém tisku i v Itálii. V den pohřbu vyšel téměř jeden milion lidí do ulic v Turíně, aby týmu vzdali úctu. \"Býci\" museli ještě dohrát čtyři zápasy v lize a tak zařadili do A týmu juniory. Sestavu juniorů sestavili všechny čtyři kluby se kterými měli hrát (Janov CFC, US Palermo, UC Sampdoria a AC Fiorentina). \"Býci\" byli ůspěšní a vyhráli svůj šestý titul a Páty v řadě. Na vzpomínku tohoto neštěstí byl roku 2005 natočen film Velký Turín, režiséra Claudio Bonivento.", "section_level": 2}, {"title": "Nový majitel.", "content": "Po této vážné tragédii následovaly těžké roky pro klub. Pozvolný pokles v roce 1958/59 vedla k prvnímu sestupu do druhé ligy, naštěstí pro klub pobyt ve druhé lize trval pouze jednu sezónu. V roce1963 se novým vlastníkem stal Orfeo Pianelli. Na trenérské křeslo usedl na sezonu 1964/65 slavný Nereo Rocco. V sezoně klub skončil v tabulce na třetím místě, to bylo nejlepší umístění od tragedie. V Poháru PVP dokráčeli až do semifinále. Na příští sezonu klub angažuje nejlepšího střelce sezony 1964/65 Alberta Orlanda. Střelecky nepomohl a klub skončil na desátém místě. Po sezoně 1966/67 v klubu končí po neshodách trenér Nereo Rocco. Přichází nový trenér Edmondo Fabbri, bývalí trenér reprezentace a také budoucí miláček tribun Aldo Agroppi. Klub musel ale smutnit nad ztrátou hráče Luigi Meroni. Ten 15. října 1967 zahynul při srážce s autem. Auto řídil teprve 19letý Attilio Romero, velký fanoušek \"býků\" a budoucí prezident klubu v letech 2000 až 2005. Klub zakončil soutěž na sedmém místě a vyhrál italský pohár. Italský pohár získal v sezoně 1970/71. Nezapomenutelný ročník byl 1975/76. Trenér Edmondo Fabbri (vedl klub 1974 a 1974/75) po sezoně rezignoval a namísto něj je angažován Luigi Radice. Přicházejí hráči: Patrizio Sala (Monza), Eraldo Pecci a Vittorio Caporale (Bologna), v útoku stříleli branky Paolo Pulici (přišel v roce 1967) a Francesco Graziani (přišel v roce 1973) na jejich branky nahrával Claudio Sala (přišel v roce 1969) a Renato Zaccarelli (přišel v roce 1974) v obraně hráli Roberto Salvadori (přišel v roce 1973) s Roberto Mozzini (odchovanec) a v brance chytal Luciano Castellini (přišel v roce 1970). Klub hrál s rivalem Juventus FC o titul do posledního kola. Juventus FC zápas prohrál 0:1 a \"býci\" remizovali 1:1 na hřišti klubu AC Cesena. Jedinou branku vstřelil Paolo Pulici, který se stal s 21 branky nejlepší střelec (již po třetí). A tak se po 27 letech stal klub mistrem ligy. Obhajoba titulu se nepodařila, protože rival Juventus FC byl o bod lepší. V poháru PMEZ neprošli přes druhé kolo, když prohráli pozdějším finalistou poháru Borussia Mönchengladbach.", "section_level": 2}, {"title": "Finále a pád.", "content": "V následujících letech začal pomalý pokles výsledků s výjimkou druhého místa v sezoně 1984/85. V sezoně 1988/89 spadli \"býci\" opět do druhé ligy, podruhé ve své historii. Po rychlém postupu v sezoně 1989/90 a pod novým trenérem který přišel na sezonu 1990/91 (Emiliano Mondonico) přišli první úspěchy. Přišli posily jako byli hráči Martín Vázquez (Real Madrid), Luca Fusi (SSC Neapol) a Pasquale Bruno (Juventus FC. \"Býci\" se stěhovali do nového stadionu Stadio delle Alpi kde dva roky nepoznali porážku. V lize skončili na pátém místě, ale velký úspěch zaznamenali na středoevropském poháru když porazili ve finále Pisu 2:1 v prodloužení. Velmi podařený ročník byl 1991/92. Klub koupil belgického hráče Enza Scifa, brazilce Waltera Casagrandeho a zahrál si i odchovanec Christian Vieri. \"Býkům\" se podařilo umístit na třetím místě a v poháru UEFA dokráčeli až do finále kde prohráli z Ajaxem jen díky obdrženým brankám na vlastním hřišti (doma 2:2 a venku 0:0). \"Býci\" se představili v sezóně 1992/93 s úmyslem znovu hrát na vyšších příček. Jenže klub musel kvůli vážným finančním problémům prodat některé nejlepší hráče: Roberto Cravero (SS Lazio), Martín Vázquez (Olympique de Marseille) a Gianluigi Lentini za rekordních 18,5 miliard lir do AC Milán. Místo nich se koupili: Uruguayec Carlos Alberto Aguilera a Andrea Silenzi. V únoru v roce 1993 se prezidentem stal po rezignaci Borsana Roberto Goveani. V lize skončil klub na devátém místě, ale vyhrál italský pohár když ve finále porazil AS Řím (3:0 a 2:5) a po 21 letech získal klub trofej. V poháru UEFA dokráčel do 2. kola. Po vítězství v italském poháru zažil klub období vážných ekonomických problémů. Prezidenti a trenéři se měnili velmi často, a výsledky se nadále zhoršovaly: po sezoně 1994/95 se tým přesunul zpět do druhé ligy. Klub často postupoval a sestupoval. Návraty do nejvyšší ligy se uskutečnil v sezonách: 1998/99 a 2000/01. Sestupy byly v sezonách: 1999/00 a 2002/03. Pod vedením trenéra Renato Zaccarelli získal klub postup za 2. místo v tabulce v sezoně 2004/05 do nejvyšší ligy. jenže kvůli finančním problémům špatně spravovaným majitelem Cimminellim nebyly \"býci\" s následným bankrotem klubu přijati do nové sezóny 2005/06. Díky sponzorství městské vodárenské dceřiné společnosti \"SMAT\" (povýšené starostou a fanouškem \"býků\" Sergio Chiamparino), byla částka požadovaná federací uhrazena za záchranu sportovního klubu a registraci do druhé ligy. Dne 19. srpna bylo oznámeno, že klub bude prodán podnikateli jménem Urbano Cairo. Klub sezonu 2005/06 zvládl a obsadil druhé místo v tabulce zaručující postup do nejvyšší ligy. Po třech sezónách v nejvyšší lize se tým přesunul zpět do druhé ligy.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do Serie A i do Evropy.", "content": "Nový trenér v nové sezoně 2011/12 se stal Gian Piero Ventura. \"Býci\" obsadili druhé místo v tabulce a přes play off získaly postup do nejvyšší ligy. V sezoně 2013/14 zaznamenal klub úspěch v podobě sedmého místa v tabulce a získal postup do evropské ligy. Velké dík bylo přisouzeno dvěma hráčům: Ciro Immobile a Alessio Cerci oba skvělí střelci a autoři 13 a 22 branek. V následné sezoně 2014/15 skončily na devátém místě a vyhráli po 20 letech derby s rivalem Juventus FC. V evropské lize dosáhli osmi finále když je vyřadil ruský klub Zenit Petrohrad. Na sezonu 2016/17 byl představen trenér nový: Siniša Mihajlović, který vyznával útočný fotbal. Klub vstřelil za sezonu 71 branek z toho 26 bylo připsáno hráči: Andrea Belotti. Sezona 2017/18, začala vyhlášením útok na přední místa tabulky, se ukázali jako kolísavé. Přišlo střídání trenérů (nový trenér Walter Mazzarri) a nakonec to bylo deváté místo v tabulce. V následující sezóně 2018/19 skončil klub na sedmém místě se 63 získanými body (rekord klubu od zavedení 3 bodů za vítězství a kvalifikovali se do evropské ligy. Tam bohužel se nedostali přes 4. předkolo, když jej vyřadil anglický klub Wolverhampton Wanderers FC.", "section_level": 2}, {"title": "Kronika klubu.", "content": "Historická tabulka Serie A od sezony 1929/30 do 2018/19.", "section_level": 1}], "src_summary": "Turín FC (italsky \"Torino Football Club\", zkráceně \"Torino FC\", často jen \"Torino\") je italský fotbalový klub hrající v sezóně 2019/20 ve nejvyšší ligu sídlící ve městě Turín v regionu Piemont. ", "tgt_summary": "Der Torino Football Club, kurz Torino FC oder Torino, im deutschsprachigen Raum bekannt als FC Turin, ist ein 1906 gegründeter italienischer Fußballverein aus der piemontesischen Hauptstadt Turin. Weitere Bezeichnungen sind \"I Granata\" („Die Granatroten“) und \"Il Toro\" („Der Stier“). ", "id": 1239700} {"src_title": "Charlie Simmer", "tgt_title": "Charlie Simmer", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klubová kariéra.", "content": "Jako junior působil na vrcholné úrovní v Ontario Hockey Association v týmu Sault Ste. Marie Greyhounds, kde odehrál jednu úspěšnou sezónu a byl v roce 1974 draftován ve třetím kole do týmu NHL California Golden Seals. V prvních třech sezónách tam a v Clevelandu (kam v roce 1976 klub přesídlil) nedostával příliš času na ledě a působil střídavě v prvním týmu a v Salt Lake Golden Eagles v CHL. V roce 1977 byl vyměněn do Los Angeles Kings. Tam se výrazně prosadil jako člen slavné \"Triple Crown Line\" na pozici levého křídla (spolu s Marcelem Dionnem a Davem Taylorem). Poprvé to bylo v sezóně 1979/1980, v níž vstřelil 56 gólů a dělil se o titul nejlepšího střelce základní části. Již tehdy jej trápila zranění a v sezóně odehrál jen 64 utkání. V následujícím ročníku atakoval vynikající metu 50 vstřelených gólů v 50 prvních utkáních sezóny, která mu o jediný zápas unikla. V této sezóně zopakoval 56 vstřelených gólů a dosáhl 105 body svého osobního sezónního maxima. V dalším letech jeho produktivita klesla, vinou zranění vynechával řadu utkání. V roce 1985 byl vyměněn do Boston Bruins, kde odehrál tři sezóny a poté své působení v NHL zakončil v Pittsburgh Penguins. Poté ještě hrál jeden rok v německé bundeslize za Eintracht Frankfurt a kariéru ukončil v roce 1992 jako hráč San Diego Gulls v IHL.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentace.", "content": "S národním týmem Kanady vybojoval bronz na mistrovství světa 1983.", "section_level": 2}, {"title": "Úspěchy a ocenění.", "content": "Individuální", "section_level": 1}], "src_summary": "Charles Robert Simmer (* 20. března 1954) je bývalý kanadský hokejista, který hrával v National Hockey League, především za Los Angeles Kings.", "tgt_summary": "Charlie Robert Simmer (* 20. März 1954 in Terrace Bay, Ontario) ist ein ehemaliger kanadischer Eishockeyspieler, der von 1974 bis 1988 für die California Seals, Cleveland Barons, Los Angeles Kings, Boston Bruins und Pittsburgh Penguins in der National Hockey League und für Eintracht Frankfurt in der Eishockey-Bundesliga spielte.", "id": 2057566} {"src_title": "Damian Marley", "tgt_title": "Damian Marley", "src_document": [{"title": "Alba.", "content": "Damian zatím vydal tři alba. První, \"Mr. Marley\", bylo vydáno v roce 1996, jeho druhé, \"Halfway Tree\" v roce 2001 a jeho třetí, \"Welcome To Jamrock\" v září roku 2005. \"Halfway Tree\" vyhrálo v roce 2002 cenu Grammy za \"Nejlepší Reggae Album\". Na Grammy Awards v roce 2006, vyhrál znovu \"Nejlepší Reggae Album\" za \"Welcome to Jamrock\" a \"Nejlepší Urban/Alternative Představení\" za song \"Welcome to Jamrock\". Je to první a zatím jediný jamajčan v historii, který získal dvě ceny Grammy za jedno předávání. V roce 2010 mu vyšel další album (Distant Relatives), na kterém spolupracoval s Nasem.", "section_level": 1}, {"title": "Turné a hostování.", "content": "V roce 2004, se Damian zúčastnil \"Bob Marley Roots, Rock, Reggae Festival Tour\", které navštívilo 27 měst.Na tomto turné se podílel se svými čtyřmi bratry, Ziggym, Julianem, Stephenem, a Ky-Manim, každý z nich má profesionální hudební kariéru. Damian jezdí často na turné se svými bratry Julianem a Stephenem, kteří jsou oba členy \"Ghetto Youths Crew\". V prosinci 2006 se Damian objevil po boku svých bratrů Stephena a Juliana v Stephenově klipu \"The Traffic Jam\". V roce 2004, nahrál Damian s hip hopovou skupinou Cypress Hill song 'Ganja Bus' z alba \"Till Death Do Us Part.\" Damian se taky objevil v songu Snoop Dogga \"Get a Light\" z alba \"Tha Blue Carpet Treatment.\" Zpívá taky v songu \"put your lighters up\" od Lil' Kim a v remixu od Gwen Stefani \"Now That You Got It\" (producent Swizz Beatz). V průběhu roku 2006, se Damian vydal na turné s umělcem Benem Harperem po celých USA. Zahrál si na mnoha známých místech, jako je Central Park v New Yorku. A byl také jedním z mnoha umělců, kteří vystoupili na Festivalu Osheaga, v Montrealu. V roce 2006 vystoupil také na významných festivalech KROQ Weenie Roast a Bonnaroo Music Festival, ve stejném roce byl hlavní hvězdou Peace Festu v Trinidadu. 19. září 2006 se Damian Marley stal prvním reggae umělcem, který kdy vystoupil v Austin City Limits na stanici PBS. Damian se také objevil v třetí sezóně seriálu Extreme Makeover Home Edition, kde uspořádal koncert pro jednu ze zúčastněných rodin jamajského původu. Marley v minulém roce spolupracoval s popovou senzací Gwen Stefani. Společně vytvořili remix songu \"Now That You Got It\" z alba \"The Sweet Escape\". Stefani zařadila tento song do své Sweet Escape Tour. Dále spolupracoval s \"Guru\" na songu \"Stand Up Some Things'll Never Change\", který vyšel na albu Jazzmatazz vol.4 v roce 2007 a s Mariah Carey na písničce \"Cruise Control.\" z jejího nového alba E=MC2. Damian také vystoupil na prvním výroční Romantic Rhythms Music festivalu na ostrovu Antiqua v Karibiku. S ním vytoupil výběr bavičů jako Shaggy, Lionel Ritchie, Keyshia Cole, Maxi Priest a Brian McKnight.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život a přesvědčení.", "content": "Narodil se jako Damian Robert Nesta Marley a říkalo se mu \"Jr. Gong\" na počest jeho slavného otce Boba \"Tuff Gong\" Marleyho. Jeho nejlepší kamarád z dětství, Dano McNamee, ho velmi brzo přivedl k marihuaně. Damian je Rastafarián a jeho hudba odráží jak jeho přesvědčení a názory, tak hlavní principy Rastafariánství - jedna láska, jeden svět a svoboda pro všechny národy. Když je Damian na turné, bydlí střídavě v Kingstonu a v Miami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Damian Robert Nesta \"Junior Gong\" Marley (* 21. července 1978 v Kingstonu, Jamajka), je trojnásobným držitelem ceny Grammy, významný reggae umělec a je nejmladším synem reggae legendy Boba Marleyho. ", "tgt_summary": "Damian Robert Nesta Marley genannt Jr. Gong (* 21. Juli 1978 in Kingston, Jamaika) ist ein jamaikanischer Reggae-Musiker. Er ist der jüngste Sohn von Bob Marley und der ehemaligen Miss World Cindy Breakspeare. Den Namen Jr. Gong trägt er in Anlehnung an den Spitznamen seines Vaters, Tuff Gong.", "id": 488893} {"src_title": "STS-103", "tgt_title": "STS-103", "src_document": [{"title": "Hlavní cíle mise.", "content": "Úředníci NASA se rozhodli posunout část servisní mise, naplánované na červen 2000 poté, co vypověděly službu tři ze šesti gyroskopů dalekohledu. Tři gyroskopy dalekohled potřebuje k přesnému zaměření na požadované vesmírné objekty. NASA rozhodla o servisní misi, dříve než službu vypoví i čtvrtý gyroskop. Čtyři nové gyroskopy byly nainstalovány v průběhu první servisní mise (STS-61) v prosinci 1993. Všech šest gyroskopů bylo zprovozněno během druhé servisní mise (STS-82) v únoru 1997. Od té doby selhal první gyroskop v roce 1997, další v roce 1998 a třetí v roce 1999. Hubbleův vědecký tým na Zemi věřil, že zná příčinu selhání, ačkoliv si nebyl jist, dokud se vadné gyroskopy nedostanou na Zemi. S méně než třemi funkčními gyroskopy by se dalekohled udržel bezpečně na oběžné dráze, ale nemohl by plnit svoji vědeckou funkci, nemohl by se zaměřovat na požadované objekty. Navíc kromě náhrady všech šesti gyroskopů prosincová mise nahradila naváděcí senzory, počítač dalekohledu a instalovala napěťovou soustavu na baterie dalekohledu. Dále nainstalovala nový vysílač, pevné zapisovací médium (hard disk) a tepelnou izolační vrstvu dalekohledu. Posádka kromě výměny gyroskopů vyměnila orientační systém dalekohledu (FGS) a „lodní“ počítač. Nový počítač snížil vytížení dalekohledu za podstatně nižších nákladů. Je 20x rychlejší a má 6x větší kapacitu paměti. Váží 32 kg a má rozměry 478 × 457 × 330 mm. Orientační systém dalekohledu byl rekonstruovaný, který se vrátil z druhé servisní mise. Váží 217 kg a má rozměry 1,68 x 1,22 x 0,61 metru. Sada na vylepšení napětí a teploty (VIK) byla instalována jako ochrana baterií před přebíjením a přehříváním, když přechází dalekohled do nouzového režimu. VIK váží zhruba 1,4 kilogramu. Servisní mise také nainstalovala nový přenašeč (transmiter) (SSAT). Hubble má na palubě dva tyto identické komunikátory. Vždy však pracuje pouze s jedním. SSAT posílá data z dalekohledu přes satelitní systém TDRSS () na Zemi. Nově instalovaný vysílač nahradil ten, který selhal v roce 1998. SSAT váží 3,9 kg a má rozměry 356 × 203 × 70 mm. Do dalekohledu byl také namontován pevný rekordér (hard disk), který umožnil efektivněji zaznamenávat přijatá data o vysokém objemu. Před druhou servisní misí měl Hubble tři cívkové přetáčecí magnetofony ve stylu roku 1970. Druhá servisní mise jeden tento magnetofon nahradila digitálním pevným záznamníkem. V průběhu této mise byl vyměněn druhý rekordér také pevnou mechanikou. Ta je schopna pojmout přibližně 10krát tolik dat, jako stará jednotka (12 GB namísto 1,2 GB). Rekordér váží 11,3 kilogramů a má rozměry 12 × 9 × 7 palců. V neposlední řadě posádka během výstupů do otevřeného vesmíru nahradila vnější izolační plášť dalekohledu, který byl poškozen. Nové vrstvy pláště (NOBL) a (SSRF) pomáhají chránit teleskop prudkým teplotním změnám během přechodů ze slunečního světla do tmy každých 90 minut. Raketoplán nesl na palubě během mise STS-103 také stovky tisíc podpisů v rámci studentského programu (S3). Unikátní projekt umožnil žákům základních škol (vybraných na základě losu) podepsat zvláštní plakáty. Ty byly poté naskenovány a vyneseny do vesmíru. Během mise STS-103 se raketoplán Discovery dostal na doposud nejvyšší oběžnou dráhu, apogeum leželo ve výši 609 km nad Zemí.", "section_level": 1}], "src_summary": "STS-103 byla mise amerického programu raketoplánů, konkrétně stroje Discovery v prosinci 1999. Byl to 96. start raketoplánu a 27. let Discovery. Hlavním cílem letu byla servisní mise k Hubbleovu vesmírnému dalekohledu. Jednalo se o odštěpnou misi od původně plánované servisní mise 3. Vznik varianty 3A byl vynucen nenadálým selháním tří palubních gyroskopů (čtvrtý gyroskop selhal několik týdnů před začátkem mise, což Hubbleovi zcela znemožnilo provádět vědecká pozorování). Mise 3A nahradila všech šest gyroskopů, vyměnila senzor pro jemnou navigaci () s počítačem, instalovala \"Voltage/temperature Improvement Kit\" (VIK) – zařízení pro ochranu baterií před přebíjením – a opět vyměnila tepelnou izolaci. I přesto, že nový počítač (25 MHz Intel 80486 s 2MB RAM) je z dnešního hlediska takřka muzejním exponátem, je stále 20x rychlejší než jeho předchůdce DF-224. „Nový“ počítač zvyšuje efektivitu tím, že umožňuje provádět některé početní operace přímo na palubě Hubblea, a také šetří náklady, jelikož umožňuje použití nových programovacích jazyků.", "tgt_summary": "STS-103 (englisch Space Transportation System) ist die Missionsbezeichnung für einen Flug des US-amerikanischen Space Shuttle Discovery (OV-103) der NASA. Der Start erfolgte am 20. Dezember 1999. Es war die 96. Space-Shuttle-Mission und der 27. Flug der Raumfähre Discovery.", "id": 1912222} {"src_title": "Václav Dobiáš", "tgt_title": "Václav Dobiáš (Komponist)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a raná umělecká tvorba.", "content": "Byl synem rolníka a lidového hudebníka. Vyrůstal v prostředí vesnické kapely. Jeho otec byl basista, strýc Jáchym klarinetista a další strýc Jaroslav houslista a skladatel. Od šesti let se učil na housle, v deseti letech již hrál v radčické kapele a skládal pro ni taneční skladby. Ve dvanácti letech se stal jeho učitelem houslový virtuos Josef Muzika, žák Otakara Ševčíka. Do školy chodil v Železném Brodě a pokračoval na učitelském ústavu v Jičíně. Tady komponoval své první vážné skladby. Mezi jinými \"Cigánské melodie\" na slova Adolfa Heyduka a melodram \"Máj\" na text čtvrtého zpěvu básně Karla Hynka Máchy. Po absolvování ústavu v roce 1928 odešel učit do Mukačeva na Podkarpatské Rusi. Vojenskou službu vykonal v pevnosti Josefov u Jaroměře. Byl zde sbormistrem vojenského pěveckého sboru. Po skončení vojenské služby se usadil v Praze. Učil na měšťanské škole na Vyšehradě a pokračoval ve studiu hudby. Nejprve soukromě u Josefa Bohuslava Foerstera, pak na mistrovské škole Pražské konzervatoře u Vítězslava Nováka. Absolvoval rovněž kurz čtvrttónové a šestinotónové hudby u Aloise Háby. Jeho kompozice té doby jsou plně v souladu s trendy západoevropské hudby 20. století. Reprezentativními skladbami tohoto období Dobiášovy tvorby jsou např. \"3. smyčcový kvartet\" (1938) či \"Komorní symfonie\" (1939). Složil i několik skladeb mikrotonální technikou ve stylu Aloise Háby. Zásadní zlom v autorově životě i tvorbě představovala světová válka, německá okupace, osvobození sovětskou armádou a získání moci ve státě komunistickou stranou. Nejprve to byla snad snaha po vzoru Bedřicha Smetany povzbudit český národ v době německé okupace. Vznikly tak velké mužské sbory \"Gospodine, pomiluj ny\", \"Pozdrav zemi\" a \"Slovanská lípa\". Melodika a harmonie Václava Dobiáše se výrazně zjednodušily. Využíval tradičních postupů české dechovky i intonace ruských lidových a sovětských písní. Za vše mluví tituly jeho budovatelských písní, sborů a kantát: \"Budujeme\", \"Pojďte s námi na brigádu\", \"Píseň o Stalinovi\", \"Píseň komunistické straně\", \"Zítřek je náš\", \"Rozkaz č. 368\" na text Stalinova rozkazu k osvobození Prahy, \"Slavnostní průvod – Únor 1948\", či \"Buduj vlast, posílíš mír\". Sotva byly v roce 1948 vyhlášeny Ždanovovy these devalvující umění na propagační nástroj Komunistické strany, stal se jejich nadšeným propagátorem. Paradoxní je, že ani on se nevyhnul obvinění z formalismu za \"Sonátu pro klavír, smyčce, dechové kvinteto a tympány\", přestože tato skladba reprezentovala Československo na 35. festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (ISCM) ve Vídni (1961), a za kantátu \"Stalingrad\" (byť měla tak vhodný název). Od roku 1950 do konce života vyučoval Václav Dobiáš skladbu na Akademii múzických umění v Praze. Byl vynikajícím pedagogem. K jeho žákům patřili např. Josef Ceremuga, Václav Felix, Jiří Dvořáček, Ivan Řezáč, Miroslav Raichl, Zdeněk Zahradník, Eduard Dřízga, Jaroslav Rybář nebo Václav Riedlbauch.", "section_level": 2}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "V souladu s hudebním zaměřením nastartovala i Dobiášova politická dráha. Byl členem výboru Syndikátu českých skladatelů. V letech 1948–1949 byl dokonce předsedou jeho akčního výboru, který „kádroval“ skladatele a postaral se o řadu osobních tragedií. V roce 1963 se stal předsedou Svazu československých skladatelů, předsedal výboru hudebního festivalu Pražské jaro, vedl hudební odbor na ministerstvu informací a kultury a byl poradcem ministra. Ve volbách roku 1960 byl zvolen za KSČ do Národního shromáždění ČSSR za Severočeský kraj. Podílel se na projednání ústavy ČSSR v roce 1960 Mandát obhájil ve volbách v roce 1964. V Národním shromáždění zasedal až do konce jeho funkčního období v roce 1968. 11. sjezd KSČ ho zvolil za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa. 12. sjezd KSČ a 13. sjezd KSČ ho ve funkci potvrdil. Po federalizaci Československa usedl roku 1969 do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Teplice-město), kde setrval do konce volebního období, tedy do voleb roku 1971. Působil jako člen prezidia Výboru socialistické kultury. Obdržel také řadu státních a stranických vyznamenání. V roce 1972 byl jmenován zasloužilým umělcem a v roce 1976 národním umělcem. V sedmdesátých letech již jeho tvorba stagnovala. Zemřel 22. května 1978 a je pochován na Vyšehradě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Václav Dobiáš (22. září 1909 Radčice – 22. května 1978 Praha) byl český hudební skladatel, pedagog, organizátor, politik Komunistické strany Československa a poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSSR a Sněmovny lidu Federálního shromáždění.", "tgt_summary": "Václav Dobiáš (* 22. September 1909 in Radčice; † 22. Mai 1978 in Prag) war ein tschechischer Komponist. Dobiáš schrieb im Alter von zehn Jahren seine ersten Kompositionen. Er studierte in Prag, zunächst privat bei Josef Bohuslav Foerster, später bei Vítězslav Novák am Prager Konservatorium. Dort lernte er von Alois Hába die mikrotonale Musik kennen. ", "id": 689094} {"src_title": "Ekonomická renta", "tgt_title": "Grundrententheorie", "src_document": [{"title": "Ekonomická renta a transferový výdělek.", "content": "Ekonomická renta na trhu výrobních faktorů představuje část celkového výdělku určitého vstupu, která není nutná k udržení výrobního faktoru v použití. Převyšuje tak transferový výdělek. V klasické ekonomii se termín také používá k označení jakéhokoli výdělku z nevyprodukovaných vstupů, např. půda nebo patenty. Ekonomická renta je přebytek nad transferovým výdělkem Transferový výdělek je výše výdělku, které by určitý vstup mohl dosáhnout při svém nejvýhodnějším alternativním využití. Představuje tedy částku, které musí vstup dosáhnout, aby mohl přesunout, neboli transferoval, svou službu do alternativního způsobu použití. Je to tak alternativní náklad daného vstupu. Typický příklad je u mzdy. Když člověk X vydělává 25 000 Kč měsíčně a stačilo by mu 20 000 Kč měsíčně, pak musí nabízená mzda v jiném zaměstnání činit 20 000 Kč, aby člověk X změnil své zaměstnání, za předpokladu, že nemá osobní preferenci místa. 20 000 Kč je tedy transferový výdělek a ekonomická renta činí 5000 Kč (25 000–20 000). Podíl transferového výdělku a ekonomické renty ovlivňuje elasticita nabídky vstupu. Obecně platí, že ekonomická renta klesá s rostoucí elasticitou nabídky. Tento podíl znázorňuje graf 13-2a. Zvláštním případem je pak absolutně elastická a absolutně neelastická nabídka. V případě absolutní elasticity nabídky je celkový výdělek tvořen pouze transferovým výdělkem a neexistuje ekonomická renta (viz graf 13-2b). V tomto případě jakékoli snížení ceny vstupu sníží jeho nabízené množství. Změnu rovnovážného množství určuje změna poptávky. V opačném případě, tedy v případě absolutně neelastické nabídky neexistuje transferový výdělek a veškerý výdělek je tedy tvořen ekonomickou rentou, jak je vidět v grafu 13-2c. Tato renta se označuje jako čistá ekonomická renta. V tomto případě nemá vstup žádné alternativní využití. Hodnota tohoto vstupu v nejlepším alternativním použití je nulová, protože alternativní náklady jsou nulové. Nabídka určitého faktoru je fixní, bez ohledu na jeho cenu, která nemá žádný vliv na nabízené množství.", "section_level": 1}], "src_summary": "V ekonomii se pojem ekonomická renta používá pro označení platby pro vlastníka produkčního faktoru neboli vstupu, která převyšuje náklady na vstup faktoru do produkce. V klasické ekonomii se tento termín používá pro výnos za majetky, které nejsou vyprodukované (typicky půda) a za vstupy ve formě určitého privilegia oproti ostatním (typicky patenty nebo určitá forma exkluzivity).", "tgt_summary": "Die Grundrententheorie ist eine Theorie der klassischen Nationalökonomie, die erklärt, warum und in welcher Form im Wirtschaftskreislauf eine Grundrente anfällt. Die \"Grundrente\" (auch \"Bodenrente\", \"Differentialrente\" oder einfach nur \"Rente\") ist der Teil des Ertrages, den ein Pächter dem Eigentümer des von ihm als Ackerboden, Baugelände, zur Forstwirtschaft, im Bergbau oder wie auch immer genutzten Bodens regelmäßig zu entrichten hat. ", "id": 1973989} {"src_title": "Bitva o Alesii", "tgt_title": "Schlacht um Alesia", "src_document": [{"title": "Předehra.", "content": "Keltské kmeny se lišily různým stupněm svého společenského vývoje. Některé kmeny žily ještě v rodovém zřízení předcházejícím možnosti vytvoření státu. V čele kmenů stála rodová šlechta, z nich pocházeli vůdci, které Julius Caesar nazýval principes (náčelníci) a kteří často oplývali velkým bohatstvím. Jediným zdrojem o keltském náboženství řízeném druidy jsou Caesarovy Zápisky o válce galské viděné z pohledu Caesara a tudíž pravděpodobně nejsou nestranné. V keltském náboženství hrála značnou roli víra v posmrtný život a stěhování duší, která měla vliv na chrabrost keltských bojovníků. Druidové vykonávali bohoslužebné úkony v lesích. Svobodné keltské obyvatelstvo bylo podle Caesara zcela závislé na knížatech a náčelnících a jeho postavení bylo prý srovnatelné s postavením otroků. Podmanění Galie usnadňovalo Caesarovi to, že galské kmeny vedly mezi sebou neustálé války o území, což bránilo jejich sjednocení.", "section_level": 1}, {"title": "Dobývání Galie a galské povstání.", "content": "V roce 58 př. n. l. po svém prvním konzultu se Julius Caesar jmenoval prokonzulem tří římských provincií a vytvořil První triumvirát. Prokunzulem byl v provincii Předalpská Galie, Ilýrie a Gallia Narbonensis. Prokonzulární funkční období mělo být jeden rok, Caesar vládl bezprecedentních pět let, kromě toho velel čtyřem legiím. Caesar hledal záminku, aby mohl vpadnout i do Galie a s legiemi se později angažovat v galských válkách. Tuto záminku mu dal galský kmen Helvéců, který se pod tlakem dalších germánských kmenů vydal z dnešního Švýcarska k pobřeží Atlantiku, čehož využil Caesar, vtrhnul do Galie a Helvécie porazil v bitvě u Avaru a u Bibracte. V době, kdy se vracel do Předalpské Galie, aby shromáždil další tři legie, se Helvécové znovu zaútočili na území Ambarru a Allobrogů, kteří byli spojenci Caesara, ale byli znovu vytlačení zpět na území Germánie. Po tomto úspěchu zabránil další invazi Germánů do Galie, když si galský kmen Sequanů pozval na pomoc vládce germánského kmene Svébů Ariovista. Caesar na Ariovista zaútočil a zničil v bitvě poblíž Štrasburku. Toto vítězství odradilo germánské kmeny od pomoci Galům a upevnilo moc Caesara ve střední Galii. V dalších letech zasáhl do mnoha vnitrogalských konfliktů a postupně si podrobil mnoho galských kmenů. Úspěchy v Galii mu přinesly politickou prestiž a velké bohatství z válečné kořisti a z prodeje válečných zajatců do otroctví. Na jaře roku 57 př. n. l. vytáhl Caesar na sever proti Belgům. Nerviové, kteří byli jedním z těchto kmenů, na Caesarova vojska zaútočili a téměř zničili. Římané se před katastrofou zachránili jen díky Caesarově pohotovosti. Následně Nervie porazil u Sabis a Belgy u Axony přitom si celé území Belgiky podrobil. Přes 50 tisíc lidí z kmene Atuatuků bylo prodáno do otroctví za věrolomný útok proti Římanům. Roku 56 př. n. l. porazili Římané obyvatele Armoriky v Bretani a Caesarův podvelitel Marcus Licinius Crassus, syn triumvira Marca Licinia Crassa porazil tři aguitánské kmeny. Toho roku byla Galie téměř pokořena, do Říma byla poslána obrovská kořist, včetně statisíce otroků a tak římský senát uspořádal patnáctidenní oslavy. V roce 55 př. n. l. Caesar zmasakroval dva germánské kmeny Usipetů a Tenkterů u řeky Mázy a postavil dřevěný Caesarův most přes Rýn mezi dnešním Bonnem a Koblencí, který Římané dokázali postavit během několika dnů. Po mostě se rychle přesunulo velké množství vojáků a následně demonstrovali svou sílu pustošením a drancováním Germánie poblíž řeky Rýn. Dále si netroufali z obavy zničení mostu Germány, proto se brzy vrátili do Galie a most přes Rýn za sebou spálili. Germánům dali najevo, že řeka Rýn pro ně není překážkou. Téhož roku 55 př. n. l. a následujícího roku 54 př. n. l. se dvakrát vylodil v Británii u Doveru, ale brzy tyto pozice vyklidil, protože nesvorné galské kmeny začaly v sílícím nebezpečí trvalého římského útlaku spojovat k povstání. Jedno takové povstání Nerviů a Eburonů v letech 54-53 př. n. l. vedl Ambiorix, ale jeho početnou armádu 60 tisíc mužů Caesar porazil pouze se svými 7 tisíci legionáři. V roce 53 př. n. l. Caesar porazil povstání Belgů a podrobil si Belgiku (dnešní Benelux a část Francie), porazil vůdce Treverů Indutiomara a znovu překročil Rýn po novém mostě na jejich území, aby znovu demonstroval svou sílu. V roce 53-52 př. n. l. musel čelit největšímu povstání Galů ve střední Galii, které vedl velmi inteligentní a nadaný náčelník Arvernů Vercingetorix. Toto povstání ohrožovalo vše čeho Caesar v Galii dosáhl, proto ponechal na severu Galie armádu pod velením Tita Labiena a sám táhl do střední Galie. Během tohoto pochodu oblehl oppidum Avaricum. Toto oppidum dobyl a táhl na hlavní město Arvernů, kde se utkal v bitvě u Gergovie s Vercingetorikem a jeho armádou. V této bitvě byli legionáři s Caesarem poraženi a s těžkými ztrátami se museli stáhnout. Toto vítězství Galů spojila celou Galii, která povstala proti Římanům. Následně začali Galové podnikat rychle výpady proti římské armádě, které se snažili škodit. Vercingetorix zvolil taktiku \"Spálené země\", kdy se mu podařilo přesvědčit galské kmeny, aby zapalili své sídla, úrodu na polích a vše co by mohli Římané použít. Snažil se odříznou cestu od přísunu potravin pro obrovskou římskou armádu. Římané lstí přešli do útoku a tak se Vercingetorix s vojskem stáhl na vrchol pevnosti v Alésii v naději, že se mu podaří zopakovat úspěch o Gergovie. Caesar ho následoval a Alésii začal obléhat.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva.", "content": "Alesie byla impozantní pevností. Oppidum bylo podle současných poznatků situováno na výšinách poblíž řeky Brenne. Caesar nechtěl riskovat přímý útok a tak vybudoval kolem celého Alésia opevnění v délce 15 kilometrů. Toto opevnění bylo složitou sítí 23 pevností, 7 táborů a věží vzdálených od sebe 25 metrů, které měly za úkol odříznou Galy od přísunu potravin. Západně od Alésie byly vyhloubeny dva příkopy, které byly 5 metrů široké. Vnitřní příkop byl naplněn vodou. Zemina, která byla získána při hloubení příkopů byla použita při výstavbě náspů na kterých byly vystavěny dřevěné palisády. Před palisádami byly zahrocené kůly. Při výstavbě opevnění se Galové pokoušeli římské vojáky napadat a uniknout za hranice opevnění, aby mohli zmobilizovat posily. Nakonec se části galského vojska za cenu velkých ztrát podařilo proniknout opevněním. Římané rozpoznali záměry Galů a proto vybudovali další, tentokrát vnější opevnění ve vzdálenosti 400 metrů od vnitřního opevnění v délce 21 kilometrů. Opevnění bylo vybudováno tak, aby se vojáci mohli rychle přesouvat na ohrožená místa. Ve snaze ušetřit zásoby jídla, Vercingetorix všechny ženy a děti vyhnal z pevnosti na pospas Římanům. Domníval se, že je pro ně lepší padnout do otroctví, než zemřít. Caesar rozpoznal tuto taktiku a ponechal ženy i děti mezi hradbami Alésia a římským opevněním, aby zemřeli hlady. Vencigetorix této taktice podlehl a ženy i děti po několika dnech vpustil zpět do pevnosti. Během třetího měsíce obléhání dorazila pomocná galská armáda pod vedením Commia. Velikost této armády se různí, ale řadově měla statisíce Galů. Commius okamžitě zahájil útok, kombinovaný s útoky jednotek z Alésie. Římané byli pod velkým tlakem a hrozilo, že budou poraženi dokud Caesar nezapojil do boje svoji germánskou jízdu. Germánům a Římanům se nakonec podařilo zahnat Galy na útěk a jednotky Vercingetorixe zpátky do Alésie. O dva dny později zaútočili Galové znovu. Římané byli opět blízko porážce, ale znovu se jim podařilo Galy zatlačit zpět. Nakonec se Galové rozhodli pro rozhodující útok. Následujícího dne, uprostřed noci zaútočili Galové zevnitř i zvenčí. Galům se podařilo na několika místech prorazit římské linie, ale Caesar obratně přesouval jednotky a sám se několikrát vydal se svými legionáři do protiútoku. Caesarova přítomnost vyburcovala legionáře k naprosté zuřivosti. Zaútočili na Galy a začali je zatlačovat zpět. S pomocí germánské jízdy byli Galové znovu poraženi. Vercingetorix poznal že je situace beznadějná a aby zachránil ostatní Galy, tak se rozhodl vzdát se. Se svými veliteli vyjel z pevnosti a vzdal se Caesarovi. Vercingetorix byl dopraven do Říma a po sedmi letech věznění rituálně uškrcen.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledek bitvy.", "content": "Ihned po bitvě se galské povstání zhroutilo. Během následujících dvou let byla již celá Galie pod Caesarovou kontrolou a na několik dalších století se stala součástí římské říše a byla romanizována. Galie sloužila Římanům jako základna, odkud mohli expandovat dále do Británie a Germánie. Bohatství, které Caesar odnesl z dobyté Galie a poslal do Říma vzbudilo obdiv prostého lidu a závist Pompeia Magna i římských senátorů. Závist, Caesarův rostoucí vliv a narůstající napětí byly příčinami občanské války. Po této válce a po Caesarově smrti vzniklo Římské císařství. Prvním římským císařem byl Octavianus, Caesarův prasynovec. Bitva o Alésii vedla přímo k podmanění Galie a nepřímo k římské občanské válce a k římskému císařství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva o Alesii také Obléhání Alesie se odehrála v září roku 52 př. n. l. u galského oppida Alésie, střediska kmene Mandubiů. Římané vedení Juliem Caesarem, s veliteli Markem Antoniem, Titem Labienem a Gaiem Treboniem se zde utkali s konfederací galských kmenů vedených Vercingetorem, s veliteli Vergasillanem a Comminem. Po těžkých bojích a dlouhém římském obléhání Alésie vyhladovělí Galové kapitulovali. Vercingetorix se vzdal a v zajetí byl dopraven do Říma. Bitva u Alésie znamenala konec galské nezávislosti a vedla k následné romanizaci Galie. Posílila pozici Julia Caesara a nepřímo vedla k pádu římské republiky a vzniku římského císařství.", "tgt_summary": "Die Schlacht um Alesia war die Entscheidungsschlacht im Spätsommer 52 v. Chr. zwischen dem römischen Feldherrn Gaius Iulius Caesar und den Galliern (Kelten) unter Führung des Vercingetorix. Sieger der Auseinandersetzung war Caesar, der damit die römische Herrschaft in Gallien für Jahrhunderte festigte.", "id": 1741153} {"src_title": "Hlavičkový soubor", "tgt_title": "Header-Datei", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Hlavičkové soubory běžně obsahují dopředné deklarace tříd, funkcí, proměnných a jiných identifikátorů. Programátor, který potřebuje deklarovat typový identifikátor ve více než jednom zdrojovém souboru, může identifikátor umístit do hlavičkového souboru. Na soubor je pak možné se odkazovat ze zdrojových souborů pomocí direktivy preprocesoru (codice_1).", "section_level": 1}, {"title": "Motivace.", "content": "Nejmodernější programovací jazyky umožňují rozdělit programy do menších částí (jako jsou třídy a metody) a ty rozdělit do více překladových úloh (typicky ve formě zdrojových souborů), které lze poté kompilovat odděleně. Jakmile je potřeba použít metodu na jiném místě, než kde je definována, musí existovat způsob, jak se na ni odkázat. Například funkce definovaná tímto způsobem v jednom zdrojovém souboru: int secti(int a, int b) může být deklarována (jako prototyp funkce) a následně použita v druhém zdrojovém souboru následovně: int secti(int, int); int obvodCtverce(int x) Nevýhodou tohoto postupu je, že prototyp funkce musí být přítomen ve všech souborech, které funkci používají. Další nevýhodu představuje fakt, že pokud dojde ke změně typu návratové hodnoty nebo argumentů dané funkce, musí být všechny prototypy funkce také upraveny.", "section_level": 1}, {"title": "Použití hlavičkového souboru.", "content": "Tento postup lze automatizovat použitím preprocesoru jazyka C, takže při použití prototypu je vždy použit ten nejnovější. Například v následujícím kódu je ve zvláštním souboru deklarována funkce (kompilátor nevyužívá názvy parametrů, ty jsou ale užitečné pro programátora): int secti(int a, int b); Tento soubor používá tzv. include guard, aby se zabránilo vícenásobné definici stejné funkce. Následující kód ukazuje, jak se hlavičkové soubory používají: int obvodCtverce(int x) Vždy když je tento kód zkompilován, dojde k vložení aktuálních prototypů funkcí, které jsou deklarovány v add.h. Tím se zabrání vzniku potenciálních kritických chyb.", "section_level": 2}, {"title": "Umístění hlavičkových souborů.", "content": "Aby nebylo nutné ve zdrojovém kódu vždy uvádět celou cestu k hlavičkovému souboru, lze překladači sdělit, že se nacházejí na standardním umístění. V tom případě je nutné uzavřít jméno souboru do znaků menší codice_2 a větší codice_3 a použít relativní cestu ke standardnímu umístění: Pokud chceme použít vlastní hlavičkové soubory, uzavírá se jméno souboru do uvozovek a relativní cesta se vztahuje k aktuálním adresáři:", "section_level": 1}, {"title": "Unixové systémy.", "content": "Hlavičkové soubory jsou v unixových systémech umístěny podle standardu FHS v adresáři codice_4. V Linuxu a některých dalších systémech mohou být hlavičkové soubory i v codice_5. V případě stejně pojmenovaných hlavičkových souborů v codice_5 a codice_4 se použije hlavičkový soubor v codice_5. V adresáři codice_5 je zpravidla umístěno jen několik málo hlavičkových souborů, které překrývají jinou verzi téhož hlavičkového souboru ze základní instalace systému umístěné v codice_4.", "section_level": 2}, {"title": "Windows.", "content": "Hlavičkové soubory jsou umístěny v adresáři, kde je nainstalováno Microsoft Windows SDK. Případně mohou být součástí instalace vývojového prostředí (například Microsoft Visual Studio).", "section_level": 2}, {"title": "Předkompilované hlavičky.", "content": "Předkompilované hlavičky () jsou technika, kterou používají některé překladače jazyků C a C++, aby snížily čas potřebný ke kompilaci, jelikož hlavičkové soubory mohou obsahovat velké množství zdrojového kódu (například hlavičkový soubor codice_11). Výsledkem kompilace hlavičkových souborů jsou většinou soubory s příponou.pch nebo.gch. Podobnou funkci zastávají prefixové hlavičky, které jsou většinou také předkompilovány a jsou připojeny ke všem zdrojovým souborům bez nutnosti explicitní deklarace.", "section_level": 1}, {"title": "Jednoduchý příklad.", "content": "Máme hlavičkový soubor header.hpp psaný v jazyce C++: A ten je inkludován souborem source.cpp: Při prvním překladu souboru source.cpp jsou vytvořeny a uloženy do souboru codice_12 předkompilované hlavičky. Při dalším spuštění kompilátoru již nedochází k novému zkompilování codice_13, namísto toho je použit přímo codice_12.", "section_level": 2}, {"title": "Alternativy.", "content": "Některé novější programovací jazyky (jako Java) používají místo hlavičkových souborů systém jmenných schémat, které překladači dovolují najít zdrojové soubory asociované s implementací rozhraní a tříd. V tomto případě je ovšem omezena svoboda při pojmenovávání souborů. Tyto jazyky uchovávají informace o funkcích v object kódu a dovolují tak linkeru ověřit, že jsou funkce použity korektně. COBOL a RPG IV používají způsob inkludování souborů nazývaný copybook. Copybook je vložen do zdrojového souboru podobným způsobem jako hlavičkový soubor a navíc umožňuje nahrazení určitého textu uvnitř něho jiným textem. COBOL používá pro připojení klíčové slovo codice_15 a pro nahrazení klauzuli codice_16.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hlavičkový soubor () je v informatice speciální soubor, který se používá v některých programovacích jazycích (např. C a C++). Umožňuje vyčlenit některé části zdrojového kódu programu do zvláštních souborů, které lze opakovaně používat. Standardní knihovna jazyka C a standardní knihovna jazyka C++ tradičně deklarují své funkce v hlavičkových souborech. ", "tgt_summary": "Eine Header-Datei ist in der Programmierung, insbesondere in den Programmiersprachen C++ und C, eine Textdatei, die Deklarationen und andere Bestandteile des Quelltextes enthält. Quelltext, der sich in einer Header-Datei befindet, ist im Allgemeinen zur Verwendung in mehreren Programmen oder mehreren Teilen eines Programmes vorgesehen.", "id": 1999712} {"src_title": "Pýcha a předsudek", "tgt_title": "Stolz und Vorurteil", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Příběh začíná tím, že paní Bennetová, matka pěti dcer, které chce za každou cenu co nejlépe provdat, se dozví, že se do sousedství přistěhoval mladý, bohatý a svobodný muž pan Bingley. Když se pan Bingley spolu se svými sestrami a důvěrným přítelem, panem Darcym - poněkud pyšně, povýšeně a pohrdavě působícím mužem - seznámí na plese s rodinou Bennetových, téměř okamžite se zamiluje do nejstarší dcery, Jane Bennetové, s kterou protančí celý večer. Mezitím se i druhá nejstarší dcera Bennetových - slečna Elizabeth - stane terčem zájmu jednoho muže, i když o tom ani netuší. Elizabeth se díky svým mladším sestrám seznámí s důstojníkem z pluku Wickhamem. Ten má jisté osobní zkušenosti s panem Darcym a jeho rodinou a rád o nich slečně Elizabeth povypráví. Ta je značně rozhořčena chováním pana Darcyho a Wickhama považuje za ušlechtilého muže a projevuje mu své sympatie. Rodinu Bennetových přijíždí navštívit otcův bratranec Collins, který si chce jednu ze sester vzít a nastěhovat se s ní na svoji faru, kde žije pod ochranou velmi bohaté a vysoko postavené lady Catherine de Bourgh, tety pana Darcyho. Jeho volba padne na Elizabeth, která důrazně odmítne, a tak si vezme její přítelkyni Charlotte. Mezitím pan Bingley i pan Darcy odjíždějí do Londýna a Jane má zlomené srdce, protože si myslela, že její vztah s Bingleym je vážný. Jede proto navštívit svou tetu a strýce do Londýna, aby nemusela snášet matčiny narážky. Elizabeth se také vydává na cestu, ale ke své - teď už vdané - přítelkyni Charlotte. Několikrát navštíví i zámek lady Catherine a dozví se o jejich svatebních plánech své dcery a pana Darcyho. Pan Darcy shodou okolností na zámek přijíždí také spolu se svým bratrancem, plukovníkem Fitzwilliamem, se kterým se Elizabeth seznámí a ten jí také nepřímo řekne, že kvůli Darcymu Bingley odjel do Londýna a dál se nestýká s její sestrou. Elizabeth se jeden večer necítí dobře a nejde s ostatními na zámek. Na její překvapení je přijde navštívit pan Darcy. Mnohem víc ji ale zarazí, když jí řekne, že ji miluje a chce si ji vzít. Elizabeth jeho nabídku odmítne a vyčte mu činy vůči panu Wickhamovi, její sestře a panu Bingleymu. Darcy odjíždí a ráno jí předá dopis, ve kterém vysvětluje, že Bingleyho odvedl od její sestry, protože si myslel, že ona jej nemiluje a chce si ho vzít jen kvůli penězům a že Wickhama vůbec neošidil o peníze, ale naopak on vydíral jeho a později chtěl s jeho sestrou tajně utéct. Elizabeth se tento dopis nejdřív dotknul a nechtěla mu příliš věřit, ale nakonec musela uznat, že Darcy uvádí argumenty, kterým nelze nevěřit. Zanedlouho odjela zpět domů. Doma zjistila, že vojáci se chystají odejít a její nejmladší sestra chce cestovat s nimi. Otec jí to dovolí a Lydia odjede. Elizabeth je na cestě se svou tetou a strýcem po Anglii a přijeli také na Darcyho sídlo Pemberley, Elizabet se ujistí, že tam není a jde se tam podívat, při prohlídce parku se ale Darcy nečekaně objeví a jde ji pozdravit, zjistí, že se velmi změnil a je velmi ráda, jak milý je k jejím příbuzným. Začne přemýšlet o svém dřívějším odmítnutí a zjišťuje, že její dřívější nenávist se začíná vytrácet. Seznámí se s jeho sestrou a na Pemberley je na návštěvě i Bingley. Elizabeth se zdá, že je do její sestry stále zamilovaný. Zanedlouho ale přijde dopis z domu, ve kterém je jí sděleno, aby se okamžitě vrátila, jelikož její sestra Lydia utekla s Wickhamem a nikdo neví kam. Poví o tom panu Darcymu a rychle odjíždí. Po návratu domů zjišťuje, že se otec Lydii vydal hledat do Londýna, tak se strýc vydává za ním. Celá rodina Bennetových zažívá velkou ostudu, protože Lydia a Wickham se nevzali, ale přesto spolu žili. Po otcově návratu přichází dopis, že strýček Lydii našel a zařídil, aby byla svatba. Všichni jsou za to rádi, ale nedokáží pochopit, proč si ji nakonec Wickham vzal, když nemá žádné pořádné věno. Po čase se Lydia s Wickhamem na chvíli vrátí domů a jí uklouzne, že na svatbě byl i pan Darcy, což Elizabeth zarazí, jelikož ví, proč Darcy Wickhama nemůže vystát, napíše proto tetě do Londýna a ta jí sdělí, že Darcy dal Wickhamovi peníze, aby si Lydii vzal a odstranil tak ostudu, která na nich byla. Elizabeth přemýšlí, proč to udělal a jestli to nebylo kvůli tomu, že ji pořád miluje. Zanedlouho se na své sídlo opět vrací pan Bingley i pan Darcy a Elizabeth zjistí, že Darcy asi napravil, co způsobil a Bingley a Jane se zasnoubili. Darcy musel nakrátko odjet do Londýna, ale nečekaně Bennetovy navštívila lady Catherine, která se domnívala, že se její synovec a Elizabeth zasnoubili. Elizabeth jí sdělí, že to tak není, ale lady Catherine na ni naléhá, aby se s Darcym úplně přestala stýkat, to Elizabeth popudí a rychle se rozloučí. Jelikož se ale ona mezitím do Darcyho zamilovala, má strach, aby jej jeho teta neovlivnila natolik, že by se už nevrátil. Tak se ale nestalo a Darcyho z toho, co slyšel od lady Catherine, usoudil, že nyní by mohl mít u Elizabeth šanci. Po jeho opětovném příjezdu se zasnoubili a po svatbě se odstěhovala na jeho sídlo Pemberley.", "section_level": 1}, {"title": "Filmové adaptace.", "content": "\"Pýcha a předsudek\" se dočkala mnoha televizních a filmových adaptací :", "section_level": 1}], "src_summary": "Pýcha a předsudek (anglicky \"\") je nejznámější román anglické spisovatelky Jane Austenové. První věta románu je jedním z nejslavnějších úvodů knihy v anglické literatuře vůbec: \"„It is a truth universally acknowledged, that a single man in possession of a good fortune, must be in want of a wife.“\" (česky podle překladu Evy Kondrysové: \"„Světem panuje skálopevné přesvědčení, že svobodný muž, který má slušné jmění, se neobejde bez ženušky.“\") ", "tgt_summary": "Stolz und Vorurteil (Originaltitel: \"Pride and Prejudice\") ist der bekannteste Roman der britischen Schriftstellerin Jane Austen. Er erschien 1813. Stolz und Vorurteil ist ein Entwicklungsroman, in dem sich die beiden Hauptfiguren Elizabeth Bennet und Fitzwilliam Darcy durch die Überwindung einiger Krisen verändern, um sich in neuer Bescheidenheit und Einsicht in ihre Fehler für eine gemeinsame Zukunft zu finden. Allerdings ist dieses Werk der früh verstorbenen Schriftstellerin nicht nur als Liebesroman zu verstehen, sondern vor allem auch als zeitgenössische Gesellschaftsstudie. Das Thema einer Liebesgeschichte mit glücklichem Ausgang, die Art seiner Bearbeitung und unsere heutigen Erwartungen an Literatur sichern diesem Jahrhundertwerk auch heute noch eine große Aufmerksamkeit. Infolge unzähliger Auflagen, einiger Verfilmungen und sogar der Umarbeitung in ein Broadway-Musical (1959) ist sein Inhalt einer der bekanntesten der englischsprachigen Literatur; von dem Roman wurden weltweit bisher ca. 20 Millionen Exemplare verkauft.", "id": 357498} {"src_title": "Tragédie na stadiónu Hillsborough", "tgt_title": "Hillsborough-Katastrophe", "src_document": [{"title": "Před katastrofou.", "content": "Většina fotbalových stadiónů ve Velké Británii oddělila hřiště od divácké části vysokým ocelovým plotem a někdy i ostnatým drátem. Byla to reakce na výtržnosti, které provázely britský fotbal desítky let. Zvláště kritická byla situace v Anglii, kde často docházelo k proniknutí diváků na hřiště, vrhání rachejtlí a násilnostem před i po zápase. Na anglických stadiónech docházelo ke střetům od 60. let 20. století. Na stadiónu Hillsborough se konaly semifinálové zápasy FA Cupu od 80. let, celkem jich bylo pět. Již v roce 1981 došlo na tomto stadiónu při semifinále k tlačenici, v níž bylo zraněno 38 lidí. To vedlo klub Sheffield Wednesday FC, jemuž stadión patřil, k rozdělení tribuny Leppings Lane na tři oddělené sektory. Později v roce 1984, když klub postoupil do první divize, byla tribuna rozdělena na pět sektorů. Liverpool a Nottingham Forest se v semifinále FA Cupu střetly na stejném hřišti už o rok dříve. Již tehdy došlo na Leppings Lane k tlačenici mezi liverpoolskými fanoušky, což vedlo Liverpool FC k podání stížnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Katastrofa.", "content": "Jak bývá při důležitých zápasech obvyklé, fanoušci jednotlivých klubů byli od sebe na tribunách odděleni. Policie vyhradila pro fanoušky Nottinghamu tribunu Spion Kop End o kapacitě 21 000 osob, zatímco fanoušci Liverpoolu dostali tribunu Leppings Lane, která měla kapacitu jen 14 600 osob, přestože se očekávalo, že Liverpool bude mít více fanoušků než Nottingham. Zahájení zápasu bylo naplánováno na 15 hodin, divákům bylo doporučeno, aby přišli o patnáct minut dříve. Rozhlas i televize v den zápasu upozorňovaly, že diváci bez vstupenek nebudou vpuštěni. Bylo oznámeno, že fanoušci z Lancashire a okolí, z nichž tisíce nemají vstupenky, mohou přijet se zpožděním kvůli probíhajícím opravám silnice M62 a vzniklé dopravní zácpě. Mezi 14:30 a 14:40 se v malém prostoru před turniketovými vchody na tribunu Leppings Lane shromáždilo značné množství fanoušků, kteří se chtěli rychle dostat na stadión ještě před začátkem utkání. Vzniklo „úzké hrdlo“, v němž se ocitlo více fanoušků, než kolik mohlo vstoupit do dvou klecí uprostřed Leppings Lane. Lidé, kterým nebyl vstup povolen, nemohli odejít kvůli davu, který vznikl za nimi, anebo zůstali na protest. Fanoušci zevnitř slyšeli skandování, když oba týmy vstoupily na hřiště deset minut před výkopem, a pak znovu při výkopu, ale nemohli se dostat dovnitř. Aby se tlačenice zmenšila, byla otevřena vedlejší brána. Když se dovnitř přes turnikety snažilo dostat přibližně 5000 fanoušků, zvýšily se obavy o jejich bezpečnost. Policie ve snaze zabránit zraněním otevřela bránu, která sloužila jako východ a neměla turnikety (brána C). Vzápětí se na stadión skrz ně začal valit dav fanoušků.", "section_level": 1}, {"title": "Tlačenice.", "content": "Výsledkem bylo, že mohutný příliv mnoha tisíc fanoušků valící se úzkým tunelem na zadním konci ochozu do už tak přeplněných centrálních sektorů způsobil obrovskou tlačenici v přední části ochozů, kde byli lidé vahou davu za nimi natlačeni na plot. Lidé vstupující dovnitř neměli tušení o tom, co se u plotu děje. Obvykle, když se kapacita centrálních sektorů naplnila, stáli u vchodu do tunelu policisté nebo stevardi, kteří směrovali přicházející fanoušky na vedlejší sektory, ale z nevyjasněných důvodů tomu tak toho dne nebylo. Problému si na tribuně nějakou dobu nevšiml nikdo, kromě postižených. Pozornost většiny lidí byla upřena na zápas, který již začal. Teprve v 15:06 byl rozhodčí Ray Lewis informován policií a přerušil zápas. To se už fanoušci několik minut snažili šplhat přes plot, aby unikli z davu. Malá brána v plotu byla vyražena a někteří fanoušci skrz ni utekli, další stále lezli přes plot, jiní byli vytaženi do bezpečí fanoušky z tribuny West Stand, přímo nad Leppings Lane. Nakonec se plot pod tlakem davu zhroutil. Fanoušci byli v davu stlačeni tak silně, že mnoho z nich nemohlo dýchat a vestoje se udusili. Na hřišti se rychle začali hromadit zpocení lidé lapající po dechu, zranění v tlačenici, a těla mrtvých. Policie, stevardi a záchranná služba přítomná na stadiónu nestačili. Pomáhali také nezranění fanoušci, mnozí se snažili provádět resuscitaci a někteří strhávali reklamní tabule, aby je použili jako provizorní nosítka. Policisté vytvořili ve třech čtvrtinách hřiště kordón, aby zabránili fanouškům Liverpoolu v kontaktu s fanoušky Nottinghamu. Někteří fanoušci se snažili pronést zraněné přes policejní kordón do sanitek, ale byli zatlačeni zpět. Na stadión přijelo 44 sanitek, ale policie zabránila ve vjezdu všem, kromě jedné. Navíc i ta byla donucena otočit se zpět, kvůli velkému počtu lidí dožadujících se pomoci.", "section_level": 2}, {"title": "Důsledky.", "content": "V den katastrofy zemřelo celkem 94 lidí, 766 dalších fanoušků bylo zraněno a přibližně 300 bylo převezeno do nemocnice. O čtyři dny později se počet mrtvých zvýšil na 95, když v nemocnici podlehl zraněním čtrnáctiletý Lee Nicol. Dne 3. března 1993 zemřel další zraněný, Tony Bland (v den katastrofy sedmnáctiletý), který utrpěl rozsáhlá a nevratná poškození vyšších mozkových center, v důsledku proražených plic a následného přerušení dodávky kyslíku do mozku, a tři roky ležel v kómatu. Nikdy nenabyl vědomí, nevnímal svět kolem sebe a podle lékařů nebylo pravděpodobné, že by se jeho stav někdy zlepšil. Jeho rodiče u soudu dosáhli práva na jeho odpojení od přístrojů, které ho udržovaly při životě. Stal se tak prvním pacientem v Anglii, kterému soud umožnil tímto způsobem zemřít. Tím počet obětí dosáhl konečných 96.", "section_level": 2}, {"title": "Vyšetřování.", "content": "Trestní stíhání bylo vedeno proti vedoucímu superintendantovi Davidu Duckenfieldovi a dalšímu policejnímu důstojníkovi Bernardu Murraymu. Prokurátor Alun Jones řekl soudu, že Duckenfield vydal rozkaz otevřít bránu, čímž umožnil stovkám diváků zaplnit již tak přeplněnou tribunu na stadiónu. Jones pak uvedl, že několik minut po katastrofě Duckenfield řekl představitelům fotbalové asociace, že diváci bránu vyrazili sami. Duckenfield přiznal, že o některých faktech ohledně příčin katastrofy lhal. Několik dalších důstojníků bylo obviněno z manipulace s důkazy. Mezi nimi byl i Norman Bettison, který se později za podivných okolností stal šéfkonstáblem v Merseyside. Stíhání bylo zastaveno, když Duckenfielda shledal jeho lékař neschopným podstoupit soudní proces z důvodu nemoci. Protože nebyl k dispozici, bylo rozhodnuto, že by nebylo spravedlivé pokračovat ve stíhání Murrayho. Duckenfield je nyní v plném policejním důchodu.", "section_level": 1}, {"title": "Zvýšení bezpečnosti na stadiónech.", "content": "Vyšetřováním příčin neštěstí byl pověřen Lord Peter Taylor. Jeho vyšetřování trvalo 31 dní a výsledkem byly dvě zprávy: jedna průběžná (publikovaná v srpnu 1989), která shrnovala příčiny neštěstí a okamžité důsledky, a jedna konečná (publikovaná v lednu 1990), která obsahovala všeobecná doporučení pro zvýšení bezpečnosti při fotbalových utkáních. Tato zpráva je známa jako \"Taylorova zpráva\" (Taylor Report). Zpráva zejména doporučovala na všech hlavních stadiónech zavést místa k sezení pro všechny diváky, což anglická a skotská fotbalová liga nařizuje všem klubům ve dvou nejvyšších divizích. Další doporučení se týkají prodeje alkoholu na stadiónech, bariér, plotů, turniketů, cen vstupenek a ostatních záležitostí.", "section_level": 1}, {"title": "Památníky.", "content": "Na památku obětí byly vystavěny následující památníky: Na památku obětí byly také na obě strany znaku FC Liverpool přidány plamínky. Vznikla také vzpomínková píseň \"\"Liverpool Revisited\"\" od velšské skupiny \"Manic Street Preachers\", která tragickou událost připomíná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tragédie na stadiónu Hillsborough se odehrála 15. dubna 1989 na fotbalovém stadiónu Hillsborough v anglickém městě Sheffield během semifinálového utkání FA Cupu mezi Liverpoolem FC a Nottinghamem Forest, když policie vpustila na přeplněnou tribunu příznivců Liverpoolu několik tisíc dalších fanoušků. Vypukla obrovská tlačenice, v níž bylo 96 osob ušlapáno k smrti a více než 700 zraněno. Tragédie, nejhorší v dějinách britského sportu a jedna z nejhorších sportovních katastrof na světě, vedla k přijetí rozsáhlých bezpečnostních opatření na britských fotbalových stadiónech. Tento incident má také přesah do populární kultury. V roce 2018 nahrála velšská hudební skupina \"Manic Street Preachers\" píseň \"\"Liverpool Revisited\"\", která odkazuje na tragédii. Přímo se v ní zpívá o 96 lidech, kteří nebudou nikdy kráčet sami.", "tgt_summary": "Die Hillsborough-Katastrophe war ein schweres Zuschauerunglück mit 96 Toten und 766 Verletzten am 15. April 1989 im Hillsborough Stadium in Sheffield. Sie ereignete sich während des Halbfinalspiels um den FA Cup zwischen dem FC Liverpool und Nottingham Forest und gilt bis heute neben der Massenpanik in Peru 1964 sowie der Massenpanik in Ghana 2001 als eine der größten Katastrophen in der Geschichte des Fußballs. ", "id": 1932877} {"src_title": "Schwarzenberg (zámek)", "tgt_title": "Schloss Schwarzenberg (Scheinfeld)", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Z roku 1150 je první průkazná zmínka o hradišti, které bylo uváděno ve vlastnictví hrabat na Castellu. Poté hrad vlastnili Hohenlohové a Vestenbergové. V první polovině 15. století hrad získal rytíř Erkinger ze Seinsheimu, předek dnešního knížecího rodu Schwarzenberků. V roce 1607 hrad vyhořel. V letech 1608 až 1618 ho hrabě Wolfgang Jakub ze Schwarzenberka na Hohenlandsberku nechal přestavět na renesanční zámek, dle plánu aušpurského stavitele Eliase Holla. Interiér byl po třicetileté válce obnoven. Po smrti hraběte Jiřího Ludvíka ze Schwarzenberka na Hohenlandsberku v roce 1646 zámek připadl opět tzv. \"nizozemské\" (budoucí knížecí) \"linii\" rodu Schwarzenberků. Dominantou a nejvyšší budovou zámku je „Černá věž“, vybudovaná v letech 1670 až 1674 na počest povýšení rodu Schwarzenberků do stavu říšských knížat. Později rod Schwarzenberků přesunul své mocenské těžiště do Vídně a do Čech, zámek ovšem zůstal až do roku 1806 hlavním sídlem vlády a správy svobodných říšských knížat na panství Schwarzenberg. Za války zabavili zámek v roce 1940 nacisté a zřídili zde okresní školicí hrad. Ke konci války zde byli umístěni němečtí uprchlíci, poté zámek obsadili Američané a používali jej jako lazaret. Cca tisícovce běženců z Pobaltí poskytl zámek dočasné ubytování jako pomocný tábor OSN. Po roce 1968 se do zámku přesunulo významné Čs. dokumentační středisko pro nezávislou literaturu a Karel Schwarzenberg nechal pro tento účel na zámku zřídit prostory. V prostorách zámku vzniklo i malé nakladatelství k tisku undergroundové literatury.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Zámek přechodně obývá Karel Schwarzenberg, bývalý český ministr zahraničí v kabinetu Petra Nečase. Na zámku se také nachází soukromá základní a vyšší odborná škola Nadace Mathilde Zimmerové. Na zámku se konají prohlídky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zámek Schwarzenberg leží v bavorských Středních Francích nedaleko města Scheinfeld. Byl postaven jako hrad strážící jez, později byl renesančně a barokně přestavován na reprezentativní zámek. Původní hrad je dodnes dobře rozeznatelný: obranné valy, kasematy a obranné věže svědčí o svém starodávném účelu. Hlavní palác je však bohatě zdoben", "tgt_summary": "Das Schloss Schwarzenberg ist ein Schloss bei Scheinfeld im fränkischen Steigerwald. Der bauliche Ursprung des Schlosses war eine mittelalterliche Wehranlage, die später in ein repräsentatives Schloss umgebaut wurde. Der Ursprung der Burg ist noch gut zu erkennen: Wehrhafte Wälle, Kasematten und Wehrtürme zeugen noch vom einstigen Zweck. Der verzierte Palas des Schlosses steht auch aus Sicht der andersartigen Architektur in einem deutlichen Kontrast.", "id": 1841689} {"src_title": "John Kennedy Toole", "tgt_title": "John Kennedy Toole", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Své dětství prožil na okraji New Orleansu pod vlivem své dominantní matky Thelmy Ducoing Toole. V New Orleansu také absolvoval Tulenskou univerzitu. V té době – ve svých šestnácti letech – napsal svůj první román Neónová bible. Po dokončení Tulenské univerzity pokračoval v magisterském studiu na Kolumbijské univerzitě. Dále asi rok působil jako asistent profesora anglistiky na Jihozápadní univerzitě v Louisianě. Poté začal vyučovat v New Yorku na Hunterské střední škole a souběžně dělal doktorát na Kolumbijské univerzitě. Studium nedokončil, protože byl roce 1961 povolán do armády. Vojenskou službu absolvoval v Portoriku jako učitel angličtiny pro španělsky mluvící rekruty. Po ukončení služby v armádě se Tool vrátil do New Orleans, kde učil na Dominikánské koleji. Doktorandské studium nakonec dokončil na výbornou na Tulenské univerzitě. Po svém návratu z armády Toole často pobýval v New Orleans ve Francouzské čtvrti, jejíž prostředí tvoří kulisu jeho nejznámějšího románu Spolčení hlupců. Inspiraci pro tento román také čerpal, když byl krátce zaměstnán v továrně na výrobu oděvů, nebo když pomáhal svému příteli prodávat na ulici párky. \"Spolčení hlupců\" dokončil v roce 1967. Dílo nabídl nakladatelství \"Simon and Schuster\", které ho však jako nezajímavé odmítlo. Toole po odmítnutí knihy nakladatelstvím propadl depresi, která vyvrcholila 26. března 1969, kdy spáchal sebevraždu pomocí hadice připojené na výfuk svého auta.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "John Kennedy Toole se za svůj život nedočkal vydání ani jednoho ze svých dvou románů. Prvního vydání jeho nejslavnějšího – \"Spolčení hlupců (A Confederacy of Dunces)\" dosáhla jeho matka až v roce 1980. Román si ve světě získal značnou popularitu, bylo prodáno více než 1,5 miliónů výtisků a byl přeložen do 18 jazyků. V roce 1981 byl oceněn Pulitzerovou cenou. I díky těmto úspěchům byl v roce 1989 vydán i jeho první román \"Neónová bible (The Neon Bible)\", který napsal ve svých šestnácti letech. Tento román ale takové popularity nedosáhl.", "section_level": 1}], "src_summary": "John Kennedy Toole (17. prosince 1937, New Orleans, USA – 26. března 1969, Biloxi, USA) byl americký spisovatel známý především jako autor románu \"Spolčení hlupců\".", "tgt_summary": "John Kennedy Toole (* 17. Dezember 1937 in New Orleans; † 26. März 1969 in Biloxi, Mississippi) war ein amerikanischer Schriftsteller, dessen Roman Die Verschwörung der Idioten (teils auch als \"Ignaz oder Die Verschwörung der Idioten\" erschienen) erst ein Jahrzehnt nach seinem Selbstmord veröffentlicht wurde und den Pulitzer-Preis gewann.", "id": 996728} {"src_title": "Henrik Steffens", "tgt_title": "Henrich Steffens", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v norském Stavangeru německému otci a dánské matce. Ve čtrnácti letech odešel se svými rodiči do Kodaně, kde studoval nejprve teologii a pak přírodní vědy na Kodaňské univerzitě. Roku 1796 přednášel na univerzitě v Kielu a o dva roky později odešel na Univerzitu v Jeně, kde studoval přírodní filosofii Friedricha Schellinga. V roce 1800 odešel na techniku do Freibergu studovat mineralogií u Abrahama Gottloba Wernera. Roku 1802 se navrátil do Kodaně a uspořádal zde řadu přednášek o přírodní filosofii, ve kterých shrnul myšlenky německých romantiků o jednotě přírody, umění a dějin a ostře kritizoval převládající racionalismus. Mezi jeho posluchači byli mimo jiné i Adam Oehlenschläger, Steen Steensen Blicher a Nikolai F. S. Grundtvig, kteří se pod jejich vlivem stali představiteli první vlny dánského literárního romantismu. Roku 1804 se stal profesorem na univerzitě v Halle a roku 1811 na Vratislavské univerzitě. Během bitvy u Lipska roku 1813 vstoupil jako dobrovolník do pruské armády a následující rok se zúčastnil obsazení Paříže. Pak se vrátil do Vratislavi, kde byl V letech 1821–1822 a 1829–1830 rektorem univerzity. Roku 1832 se stal profesorem na Univerzitě Fridricha Viléma v Berlíně a v letech 1834–1835 byl na univerzitě rektorem. V roce 1835 byl zvolen řádným členem Pruské akademie věd. Zemřel roku 1845 v Berlíně a byl pochován na hřbitově v Kreuzbergu. Steffens je představitelem idealistické, spekulativní přírodní filozofie. Nevyhýbal se ani náboženským otázkám. Byl přívržencem staroluteránů a odpůrcem pruské církevní unie. Stavěl se také proti tehdy vznikajícímu turnerství. S jeho náboženskými názory úzce souvisí jeho činnost beletristická vyznačující se mistrným líčením norské přírody. Je rovněž autorem obšírné autobiografie. Své práce psal hlavně německy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Henrik (Henrich) Steffens (2. května 1773, Stavanger – 13. února 1845, Berlín) byl dánsko-německý filosof, přírodovědec, profesor a spisovatel jehož přednášky se staly inspiračním zdrojem dánského literárního romantismu..", "tgt_summary": "Henrich Steffens (auch Henrik Steffens und Heinrich Steffens) (* 2. Mai 1773 in Stavanger, Norwegen; † 13. Februar 1845 in Berlin) war ein norwegisch-deutscher Philosoph, Naturforscher, Hochschullehrer und Dichter.", "id": 661234} {"src_title": "Dubnice", "tgt_title": "Dubnice pod Ralskem", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik obce.", "content": "Nejstarší zmínka o obci pochází z roku 1352, kdy je v rejstřících papežského desátku uvedena jako \"Dubnycz\". Dubnice coby samostatné sídlo však pravděpodobně vznikla v údolí místního potoka již ve 13. století, v době, kdy Markvarticové nedaleko odsud vybudovali nový hrad Stráž (Vartenberk) na ochranu obchodní cesty, vedoucí z Prahy do Žitavy.", "section_level": 2}, {"title": "Rozvoj po roce 1900.", "content": "Obec měla vždy zemědělský charakter. Pěstovalo se zde obilí, brambory a ovoce, významný podíl měl chov dobytka. Již v roce 1897 zdejší rolníci otevřeli mlékárnu, první v okrese Jablonné. Později vzniklo i zemědělské strojní a výmlatové družstvo. Od roku 1902 měla obec vlastní záložnu a roku 1909 založili sedláci strojní družstvo. V Dubnici, podobně jako v dalších obcích kolem Jablonného v Podještědí, byli výrazněji zastoupeni větší hospodáři s výměrou 25-35 ha. Po roce 1900 došlo též k budování nových silnic a rozvoji dopravy. V roce 1903 byla postavena nová obecní škola. Krátce na to, roku 1904, byl ve staré školní budově zřízen poštovní úřad. Ten získal roku 1906 telefon a telegraf. Od roku 1914 byl zaveden v obci telefon a v roce 1922 byla provedena úplná elektrifikace. Při sčítání lidu v roce 1921 měla Dubnice více než 1000 stálých obyvatel. Kromě zemědělské výroby se občané Dubnice začali po skončení první světové války orientovat také na turistický ruch. Bylo to dáno především stoupající oblibou blízkého letoviska Hamr na Jezeře. Co se týče veřejné dopravy, přeprava kočáry byla nahrazena v roce 1925 službami soukromého automobilového přepravce a od roku 1938 autobusovou dopravou. Jako obec ve které tradičně převládalo německé obyvatelstvo byla Dubnice v letech 1938-1945 součástí nacistického Německa. Po druhé světové válce bylo původní obyvatelstvo obce vysídleno. Další pokračování nadějného rozvoje nastalo po roce 1945. V obci v té době již byla pila, řada řemeslnických provozen, základní a mateřská škola, několik obchodů a 4 hostince. To však netrvalo dlouho. Po roce 1948 byly zemědělské a ostatní živnosti postupně zlikvidovány. JZD, založené v roce 1950, zpočátku příliš neprosperovalo, až postupně se situace stabilizovala. V letech 1977–1980 byl v obci vybudován vodovod, jelikož se v důsledku činnosti blízkých Uranových dolů v místních studních ztrácela voda. Nedaleko od Dubnice se začal těžit písek, který se používá nejen ke stavebním účelům, ale i při rekultivaci následků těžby uranové rudy. V roce 1981 byl v obci zrušen místní národní výbor a Dubnice byla připojena ke Stráži pod Ralskem.", "section_level": 2}, {"title": "Dubnice po roce 1990.", "content": "V roce 1990 převzala Dubnice svou správu od Stráže pod Ralskem a stala se opět samostatnou obcí. Ke konci roku 2014 měla Dubnice 658 obyvatel. V obci je základní a mateřská škola, prodejna potravin a místní knihovna. Nejbližší ordinace praktického lékaře je v 3 km vzdálené Stráži pod Ralskem.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní zajímavosti.", "content": "Ve vzdálenosti cca 2,5 km vzdušnou čarou směrem na východ od obce se nachází přírodní památka Stříbrník, čedičová kupa se sloupcovou odlučností horniny. Další zdejší lokalitou, pozoruhodnou z geologického i geomorfologického hlediska, je již zmíněná pískovna. Tímto těžebním prostorem byly otevřeny glacifluviální sedimenty, t.j. pozůstatky někdejšího kontinentálního zalednění, které v těchto místech překračovalo hranice dnešní České republiky. Nejnápadnějším důkazem ledovcového původu těchto sedimentů je výskyt pazourků, skandinávské červené i světlé žuly a červeného porfyru, pocházejících ze severnějších oblastí Evropy.", "section_level": 1}, {"title": "Dopravní spojení.", "content": "Do obce zajíždějí autobusové linky ze Stráže pod Ralskem a Jablonného v Podještědí. Vzhledem k protáhlému tvaru obce je v Dubnici v pravidelných odstupech pět autobusových zastávek. Autobusové spoje, které vyjíždějí od železniční stanice v Jablonném v Podještědí, zajišťují návaznost na vlakové spoje na trati 086 Česká Lípa – Liberec.", "section_level": 1}, {"title": "Fotbal.", "content": "Fotbalový tým mužů zakončil sezonu 2010/2011 v III. třídě okresu Česká Lípa na 13. místě čtrnáctičlenné tabulky. O rok později místní fotbalisté ve stejné soutěži skončili devátí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Dubnice () se nachází v okrese Česká Lípa, kraj Liberecký, mezi městy Stráž pod Ralskem a Jablonné v Podještědí. Rozkládá se kolem Dubnického potoka v délce 4 km, maximální nadmořská výška je 313 metrů. Katastrální území obce Dubnice pod Ralskem zaujímá rozlohu 15,82 km2. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Dubnice (deutsch \"Hennersdorf\") ist eine Gemeinde des Okres Česká Lípa in der Region Liberec im Norden der Tschechischen Republik und am Südhang des Lausitzer Gebirges. Sie liegt an der Straße von Jablonné v Podještědí \"(Deutsch Gabel)\" nach Stráž pod Ralskem \"(Wartenberg)\". Östlich des Dorfes liegt das Tal des Ještědský potok (\"Jeschkenbach\").", "id": 1938680} {"src_title": "Ralsko (město)", "tgt_title": "Ralsko", "src_document": [{"title": "Historie obce.", "content": "Sídelní část obce Kuřívody byla založena na bezdězském panství Přemyslem Otakarem II. jako královské město Freistadt (Vristad, Svobodné Město) mezi lety 1264–1278, lokátorem byl pravděpodobně Hertvík z Kravař. První zmínka o městě je z roku 1279, kdy si královna Kunhuta, držená na Bezdězu, vyprosila návštěvu kostela sv. Jiří ve Vristadu. Původní název města ve 14. století vymizel a od 15. století se používal český název Kuřívody, od 17. století souběžně i německý název \"Hühnerwasser\". Předpokládá se, že název vyjadřoval, že v obci byly jen velmi malé vodní toky (slabé pramínky, kde by se napojili jen kurovití ptáci) – nedostatek vody bránil i většímu rozvoji města. Od 17. století až do druhé světové války byly Kuřívody osídleny převážně německým obyvatelstvem, proto bylo území v roce 1938 zabráno Německem jako součást Sudet a po válce (počátkem roku 1947) výrazně postiženo vysídlením Němců. Již v letech 1942–1943 vznikl na neosídlené části území výcvikový prostor Wehrmachtu a v dubnu 1945 zde vznikla dvě letiště. Koncem roku 1946 rozhodla československá vláda o zřízení vojenského tábora (vojenského prostoru) Ralsko, následkem čehož byly některé vesnice zlikvidovány a jiné využity pro vojenské účely. V letech 1968–1991 vojenský prostor využívala okupační sovětská vojska, od té doby je území postupně čištěno od následků působení vojsk, zejména od nevybuchlé munice, ale i různých ekologických zátěží. Novodobá historie obce Ralsko se začala psát 1. ledna 1992, kdy došlo ke sloučení devíti osad na území bývalého vojenského výcvikového prostoru v jeden správní celek o rozloze 171 km2. První novodobé obecní zastupitelstvo vzešlo z komunálních voleb v roce 1992. V době voleb měla obec 630 občanů. V letech 1991–1993 nalezlo v Ralsku domov 170 volyňských Čechů z ukrajinských vesnic Malá Zubovština a Malinovka, postižených černobylskou jadernou katastrofou. Další významný příliv osídlenců nastal až koncem 90. let, kdy se do prvních rekonstruovaných domů po sovětské armádě v Ploužnici a Kuřívodech začaly stěhovat rodiny prakticky ze všech částí Česka. V tomto bývalém vojenském prostoru se mimo jiné nachází i přistávací dráha již nepoužívaného letiště Hradčany, kterou měl v případě špatného počasí v okolí kosmického střediska Bajkonur v Kazachstánu použít sovětský raketoplán Buran. S účinností od 1. prosince 2006 byl obci Ralsko 10. listopadu 2006 přiznán status města podle § 3 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., který umožňuje vrátit status města obci, která byla městem přede dnem 17. května 1954. S velkou podporou Libereckého kraje se podařilo v prosinci 2014 schválit územní plán města Ralsko a od 5. ledna 2015 otevřít stavební úřad.", "section_level": 1}, {"title": "Změny na radnici.", "content": "Na přelomu března a dubna 2011 byl zastupitelstvem odvolán z funkce starosty Ing. Miloš Tita (nezávislý) a do vedení města se po dvou letech vrátil Miroslav Králík z ČSSD. K rozsáhlým změnám došlo i ve složení městské rady. K dalším rozbrojům docházelo i v roce následujícím, kdy byly odvolávány výbory zastupitelstva. V březnu 2015 byl starosta obviněn státním zástupcem ze zneužití pravomoci veřejného činitele. Dne 21. dubna 2015 byl odvolán z funkce starosty Miroslav Králík, staronovým starostou byl zvolen Ing Miloš Tita z Iniciativy nezávislých. Ke změně došlo i na postu místostarosty.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní zajímavosti v okolí.", "content": "Na území obce Ralsko se nachází též útulek pro lesní zvěř a handicapovaná zvířata; leží na břehu Hradčanského rybníka a jsou v něm k vidění především zvířata žijící v okolí, např. prase divoké, liška, kuna či tři druhy bažantů. K největším zajímavostem patří psík mývalovitý z Mongolska a mýval severní ze severu Kanady.", "section_level": 1}, {"title": "Pověsti.", "content": "Jedna žena z Náhlova prý kdysi v tůni máchala prádlo, když se jí do něj zachytil zvon. Žena jej nemohla vytáhnout, ale přivolala chalupníky, s jejichž pomocí zvon vyvlekla na břeh. Zvon byl zavěšen do kostela sv. Linharta v Hlavicích a občanům Náhlova se jím pak vyzvánělo při pohřbech zdarma.", "section_level": 1}, {"title": "Části města.", "content": "Město Ralsko se skládá z devíti částí: Jablonec (Jabloneček) a Svébořice, pobytem sovětských vojsk téměř srovnané se zemí, zůstávají dosud neobydleny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ralsko (, ) je město na jihovýchodě okresu Česká Lípa, na území bývalého vojenského výcvikového prostoru Ralsko, opuštěného sovětskou armádou, v průměrné nadmořské výšce 331 metrů. Ralsko patří rozlohou 171 km2 k obcím s největší rozlohou v Česku (po Praze, Brně a Ostravě 4. největší obec i město). Hlavním sídlem novodobé obce je bývalé město Kuřívody, po němž zdědila status města. Název Ralsko není názvem žádné sídelní části dnešního města, ale dominantního kopce a hradu, nacházejících se na hranici jednoho ze severních výběžků území města, a bývalého vojenského výcvikového prostoru. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Ralsko ist eine Stadt des Okres Česká Lípa in der Region Liberec im Norden der Tschechischen Republik. Sie liegt südlich des Berges Ralsko \"(Roll)\" und ist mit 171 km2 nach Prag die flächenmäßig zweitgrößte Gemeinde des Landes. Die Gemeinde entstand am 1. Januar 1992 nach der Auflösung des Truppenübungsplatzes Ralsko und umfasst alle auf dem ehemaligen Truppenübungsplatz befindlichen bewohnten Ansiedlungen. Der Sitz der Stadtverwaltung befindet sich in Kuřívody \"(Hühnerwasser)\".", "id": 2404914} {"src_title": "Penny stock", "tgt_title": "Pennystock", "src_document": [{"title": "Penny Stocks & Blue Chips.", "content": "Tyto dvě skupiny akcií jsou velice rozdílné. Penny stocks jsou akcie těch nejmenších společností, širokou veřejností většinou neznámé. Jsou vysoce volatilní, s vyšším rizikem ztráty, mnohdy se denně zobchoduje pouze několik tisíc jejich akcií, často jsou nováčky na trhu a většinou nevyplácí dividendy. \"Entrée Gold, Lake Shore Gold, Lone Pine Resources\" - názvy uvedených společností (penny stocks) jste zřejmě v životě neslyšeli. Oproti tomu jsou Blue chips akcie obrovských světově známých společností, které jsou stabilní, s nižším rizikem ztráty, denně se zobchoduje mnoho milionů akcií, na trhu jsou již řadu let a většinou pravidelně vyplácí dividendy. Jedná se o společnosti jako je \"Apple, Microsoft, Goldman Sachs, Dell\" atd. Důležitý rozdíl, který však je pro investory rozhodující, je potenciální výnos. Jak již bylo řečeno, ten se u penny stocks mnohdy pohybuje i ve stovkách procent během několika dnů, což je pro společnost jakou je například Apple naprosto nemožné. Mnoho investorů a traderů po celém světě si vybudovalo menší jmění investováním do penny stocks. Ve Spojených státech amerických je obchodování penny stocks, mezi drobnými investory, velice oblíbené a rozšířené. Existuje řada internetových diskuzí a internetových stránek, které se zabývají touto problematikou, avšak naprostá většina z nich je v anglickém jazyce.", "section_level": 1}, {"title": "Pump and Dump.", "content": "Pump and Dump je jedna z nejrozšířenějších manipulačních technik, která se používá u penny stocks. Jedná se o poměrně jednoduchou techniku, která spočívá v nalákání investorů na \"zaručený\" zisk investicí do určené akcie. Propagátor této akcie, již předem sám investoval a nyní se snaží nalákat další investory, kteří by vytlačili cenu jeho akcií vzhůru. Jakmile cena akcie vzroste, propagátor své akcie prodá mnohdy s několikanásobným zhodnocením. Nejčastější způsob jak nalákat další investory, je skrze tzv. newsletter - hromadné rozesílání mailů, každému kdo má zájem, další možnost je publikovaní článků na různých internetových stránkách, diskuzích a v konečné řadě telefonování potenciálním investorům. Tato manipulační technika však funguje většinou pouze u akcií, které mají velmi nízké objemy obchodů. Jedná se o nelegální techniku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Penny stock (též cent stock) je označení pro akcie veřejně obchodovaných společností, jejichž cena je nižší než 1 USD. Obecně se však za penny stock považují akcie s nízkou cenou, která nemusí nutně být pod 1 USD, můžou to být akcie do 5 nebo i 10 dolarů. Společnosti, které mají takto nízké ceny akcií, většinou mají zároveň i nízkou tržní kapitalizaci a jedná se tedy o malé společnosti. Takovéto společnosti jsou často obchodovány mimo hlavní burzy na tzv. OTC trzích (over-the-counter markets), kde ke komunikaci s makléřem (zprostředkovatelem akcií) dochází pouze telefonicky nebo prostřednictvím počítačových sítí. Tyto akcie většinou bývají velice volatilní, pojí se s nimi zvýšené investiční riziko a bývají předmětem manipulace skrze tzn. \"pump and dump\" manipulaci (viz níže). Potenciál, které však nabízejí, je na rozdíl od blue chips, obrovský a zhodnocení 100 %, 200 % nebo i 1000 % během jednoho roku a někdy pouze během pár měsíců či dokonce i dnů, zde není neobvyklým jevem, s čímž se u blue chips nesetkáváme. Známý a velice úspěšný americký trader, jménem Timothy Sykes, obchodováním penny stock, během let 1999-2002, přeměnil částku $12 415 na $1,65 milionu \"(což je zhodnocení více jak 13 000 %)\".", "tgt_summary": "Als Pennystock bezeichnet man Aktien, deren Wert in der lokalen Währung unter Eins liegt. Im Euro-Raum sind dies also Aktien, die einen Wert unter 1 EUR besitzen. In den USA ist der Sprachgebrauch allerdings anders, denn dort gelten Aktien, die unter 5 USD notieren, als \"penny stock\". ", "id": 1371925} {"src_title": "Naurská občanská válka", "tgt_title": "Nauruischer Stammeskrieg", "src_document": [{"title": "Důvody války a její počátek.", "content": "Již od objevení ostrova britským kapitánem Johnem Fearnem v roce 1798 se stal ostrov dočasným útočištěm pirátů. Se zvyšující se frekvencí návštěv v polovině 19. století se mezi domorodce dostávalo více zbraní, tabáku a alkoholu (i když jsou záznamy o výrobě palmového vína domorodci, evropský alkohol měl větší podíl ethanolu). V roce 1878 došlo na jedné svatbě k roztržce, kdy jeden z domorodých obyvatel pod vlivem alkoholu zastřelil pistolí syna náčelníka jednoho z kmenů, což vyústilo v celoostrovní konflikt 12 kmenů kvůli touze po pomstě a faktickému ovládnutí zbytku ostrova. Jsou zaznamenány podobné incidenty v letech předchozích, které však neeskalovaly do takových rozměrů hlavně kvůli absenci výkonných zbraní. Celý ostrov se tak rozdělil na severní a jižní část, které proti sobě bojovaly.", "section_level": 1}, {"title": "Britské intervence.", "content": "21. září 1881 se k ostrovu přiblížila britská bitevní loď s cílem zjištění situace na ostrově, přičemž na ostrově komunikovali s evropským imigrantem Williamem Harrisem, který utekl v roce 1842 z ostrova Norfolk. Ten se sešel s místním králem Aweidou, a ten projevil přání britské intervence vedoucí k zastavení občanské války. Z neznámého důvodu však k intervenci nedošlo a loď odplula. V roce 1887 připlul k ostrovu námořní kapitán Frederick Moss se svým škunerem \"Buster\" také za účelem zjištění aktuálního stavu konfliktu; dle písemných záznamů byl na ostrově poměrně klid, i když drtivá většina obyvatel byla ozbrojena palnými zbraněmi. Místní obyvatelé prý, dle slov Williama Harrise, který na ostrově žil již od roku 1842, byli již válkou znaveni, ale ani jedna ze stran nebyla ochotna složit zbraně. Požádali tak britské vojáky, aby vyjednali úplně odzbrojení celého ostrova a přítomnost křesťanského misionáře. Plány na uklidnění situace však opět nevyšly.", "section_level": 1}, {"title": "Německá intervence a konec války.", "content": "Nestabilita regionu způsobená občanskou válkou netrápila tolik Velkou Británii jako Německé císařství, které z blízkých kolonií vozilo kokosy, kakao a kopru. Určitou roli sehrál také Robert Rasch, německý obchodník na Nauru, který napsal německé koloniální správě dopis, ve kterém ji žádal o vojenskou intervenci. Německé úřady tak doporučily německé armádě vojenské obsazení ostrova. Úředně došlo k obsazení 16. dubna 1888 a zároveň s tím byly zakázány zbraně a veškerý alkohol. Dne 1. října 1888 připlul k Nauru německý dělový člun SMS \"Eber\" s 87člennou posádkou a celý ostrov vojensky obsadil na základě Anglo-německé smlouvy. Setkal se s Williamem Harrisem a přivezl s sebou i křesťanské misionáře (jednoho římskokatolického a druhého protestantského) z Gilbertových ostrovů. 2. října 1888 pak došlo k zatčení vůdců jednotlivých domorodých kmenů a proběhlo oficiální obsazení ostrova s vlajkovou ceremonií. Další den, 3. října 1888, byli všichni zatčení vůdcové popraveni a místním obyvatelům odebrány všechny palné zbraně, kterých bylo přes 765 kusů, a několik tisíc nábojů. Válka měla za následek snížení populace o třetinu; z původních 1400 obyvatel na 900. Mimo to ztratil ostrov svoji samostatnost až do 31. ledna 1968.", "section_level": 1}], "src_summary": "Naurská občanská válka byl konflikt probíhající mezi lety 1878 a 1888 na tichomořském ostrově Nauru. Válku mezi znepřátelenými domorodými kmeny, která měla za následek snížení obyvatelstva o třetinu, ukončila až intervence Německého císařství.", "tgt_summary": "Der Nauruische Stammeskrieg war ein Krieg zwischen den zwölf Volksstämmen auf der pazifischen Insel Nauru und dauerte von 1878 bis zum 3. Oktober 1888. Der Krieg forderte mindestens 500 Todesopfer, was damals etwa ein Drittel der nauruischen Ethnie ausmachte; die Bevölkerungszahl fiel von 1.400 (1843) auf 900 Einwohner (1888).", "id": 1490597} {"src_title": "Profilování", "tgt_title": "Profiler (Programmierung)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nástroje pro analýzu výkonnosti existovaly již pro systémy IBM/360 a IBM/370 po roce 1970. Obvykle byly založeny na využití časovače, pomocí kterého se zaznamenávaly čas a stav vykonávaného programu (tzv. PSW, ), takže bylo možné najít tak zvaná \"horká místa\" programu. Na začátku roku 1974 byly uvedeny simulátory instrukční sady procesoru, které umožnily plné sledování průběhu výpočtu a přinesly další možnosti sledování výkonnosti. Pro unixové systémy byl v roce 1979 uveden jednoduchý nástroj codice_1, který vypisoval všechny použité funkce a jak dlouho jejich provedení trvalo. V roce 1982 rozšířil tento koncept nástroj gprof, který vytvářel kompletní analytické grafy volání (). V roce 1994 publikovali zaměstnanci firmy Digital Equipment Corporation Amitabh Srivastava a Alan Eustace práci popisující ATOM, což je platforma pro konverzi programů na svůj vlastní profiler. ATOM funguje tak, že při kompilaci vkládá do výstupního kódu části, které poskytují data pro analýzu. Tato technika se nazývá instrumentace (). V roce 2004 byly práce popisující Gprof a ATOM zařazeny na seznam 50 nejvýznamnějších prací v PLDI ().", "section_level": 1}, {"title": "Typy profilerů v závislosti na výstupních datech.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Flat profilery.", "content": "Flat profilery zaznamenávají u jednotlivých funkcí průměrnou dobu zpracování, ale nesledují odkud a jak často jsou volány.", "section_level": 2}, {"title": "Call-graph profilery.", "content": "Call-graph profilery (Call-graph = graf volání funkcí) zaznamenávají dobu a četnost volání funkcí, včetně výpisu zásobníku volání funkcí (parametry funkcí se nezaznamenávají).", "section_level": 2}, {"title": "Typy profilerů v závislosti na granularitě dat.", "content": "Podle typu sběru dat jsou profilery řazeny do dvou skupin na statické profilery a event-based profilery.", "section_level": 1}, {"title": "Statické profilery.", "content": "Některé profilery pracují jako sběrače vzorků. Takovýto vzorkovací profiler sbírá data z cílového programu v pravidelných intervalech, to dělá pomocí vyvolání přerušení v operačním systému. Vzorkovací profily bývají obvykle méně přesné, ale umožňují cílovému programu běžet téměř plnou rychlostí. Výsledná data nejsou přesná ale statisticky přibližná. \"Skutečné množství chyb je větší nežli jedna perioda. Ve skutečnosti, pokud je n vzorkovacích period, potom očekávaná chyba je rovna formula_1\" V praxi potom může takovýto vzorkovací profiler poskytovat přesnější obraz o běhu cílového programu, než ostatní způsoby a to proto, že do běhu cílového program nezasahují natolik aby ho ovlivnili což může mít za následek paměťovou náročnost či zpomalení běhu. Dedikovaný hardware může jít i nad rámec toho. ARM Cortex-M3 a některé MIPOS procesory mají registr zvaný PCSAMPLE, ten sbírá data z programového čítače a jeho účast je téměř nezjistitelná. Nejčastěji používané statické profilery jsou AMD CodeAnalyst, Apple Inc. Shark (OSX), oprofile (Linux), Intel VTune, Parallel Amplifier (část Intel Parallel Studio) a Oracle Solaris Studio Performance Analyzer.", "section_level": 2}, {"title": "Instrumentace.", "content": "Tato technika účinně přidává instrukce do cílového programu za účelem shromáždit požadované informace. Přidané instrukce můžou však změnit změnu výkonu a v některých případech může vést i k nepřesnosti výsledků. Vliv závisí na tom, jaké informace jsou shromažďovány a na tom jaká je úroveň podrobností. Například přidání kódu počítání každého volání procedury/rutiny bude mít pravděpodobně menší vliv než počítat, kolikrát každý příkaz poslechl. Některé počítače mají přidaný speciální hardware pro sběr informací. V tom případě je dopad na běh programu mnohem menší. Přístrojové vybavení je klíčem k určování úrovně kontroly a času, který je potřeba.", "section_level": 2}], "src_summary": "Profilování je vyhledávání míst v programu, která jsou vhodná pro optimalizaci. Vyhledávání probíhá s pomocí speciálních nástrojů, nazývaných profilery, za běhu programu (tj. forma dynamické analýzy). Na základě konkrétního požadavku na optimalizaci se sleduje například využití paměti, doba a frekvence provádění různých částí programu, systémová volání a podobně. ", "tgt_summary": "Als Profiler werden Programmierwerkzeuge bezeichnet, die das Laufzeitverhalten von Software analysieren. Es gibt unterschiedliche Problembereiche in der Softwareentwicklung, die durch ineffiziente Programmierung ausgelöst werden. Ein Profiler hilft dem Entwickler durch Analyse und Vergleich von laufenden Programmen die Problembereiche aufzudecken. Daraus kann man Maßnahmen zur strukturellen und algorithmischen Verbesserung des Quellcodes ableiten.", "id": 2018209} {"src_title": "Neapolská operní škola", "tgt_title": "Neapolitanische Schule (Musik)", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Neapol od 2. poloviny 17. století byla mimořádně živým uměleckým centrem, což se týkalo nejen hudby, ale i dalších. V téže době vznikla například také neapolská škola malířská kterou reprezentovali Giovanni Battista Caracciolo, Bernardo Cavallino, Francesco Solimena, Mattia Preti nebo Luca Giordano, kteří svými díly vyzdobili řadu neapolských chrámů, či krajinář Salvator Rosa a malíř bitevních scén Aniello Falcone.", "section_level": 1}, {"title": "Opera.", "content": "Nejvýrazněji však tento kulturní rozmach zasáhl oblast hudební, zvláště pak operní tvorbu. Neapolská opera zde dovršila barokní formu, a vedla později až k jejímu úpadku a posléze ke vzniku nových operních forem. Svou roli zde jistě sehrály přirozené vlastnosti neapolské společnosti, trochu povrchní bezstarostnost, veselá povaha a zejména všeobecná záliba ve zpěvu a tanci. Vytvořil se zcela nový fenomén – kult virtuozity. To se týkalo sice i instrumentálních umělců, ale zcela bezpříkladně tento jev zasáhl pěvecké umění. Pěvci vyžadovali virtuozitu árií bez ohledu na dramatické zdůvodnění a obecenstvo se jí chtělo obdivovat. Četní mecenáši vypláceli svým oblíbencům do té doby nevídané odměny. Zejména kastráti bývali zahrnováni penězi i slávou. Kult samoúčelné virtuozity přispěl k praktické likvidaci dramatické pravdivosti děje. Typickou operní formou pro neapolskou operu byla “\"commedia per musica\"” (v neapolském nářečí “\"commeddeja pe musseca\"”), vycházející z žánru commedia dell'arte s prvky burlesky a vážné opery (opera seria). Častou hudební formou je canzona, obvykle v úvodu opery. V rámci textu libreta se také objevuje neapolské nářečí, ale po roce 1720 je jeho užití redukováno již jen na komické (buffo) scény.", "section_level": 2}, {"title": "Libreta.", "content": "Paradoxní je, že v téže době vznikají libreta s mimořádnou literární hodnotou. Typickým představitelem je básník Pietro Metastasio, jehož texty byly zhudebňovány všemi významnými skladateli včetně Glucka a Mozarta. Dalším významným libretistou byl Benátčan Apostolo Zeno. Typické libreto neapolské opery klade těžiště dramatického děje do árií. Recitativ je pouhým spojovacím článkem, herecký projev prakticky neexistuje a opera se stává spíše koncertem jednotlivých árií než jevištním dramatickým dílem. Tohoto nebezpečí si byli někteří skladatelé té doby dobře vědomi a proto zařazovali do přestávek drobnější zábavná intermezza. Nejznámějším se stalo intermezzo G. B. Pergolesiho „\"La serva padrona\"“ (Služka paní). Vznikl tak zárodek formy, která se později vyvinula v samostatný operní útvar, opera buffa. V době svého rozkvětu neapolská opera prostřednictvím kočujících italských operních společností určovala ráz operní a oratorní tvorby ve velké části Evropy. I v Čechách sklízeli italští pěvci mimořádný úspěch nejen v Praze, ale i na venkovských šlechtických sídlech. Výše uvedený styl však zahrnoval kromě operní tvorby také další žánrz. V té době vznikají četné skladby ke slavnostním příležitostem, populárním koncertům na veřejných prostranstvích, či ke karnevalovým průvodům. Promítl se dokonce i do církevní hudby tvorbou rozměrných mší, oratorií a kantát. Mezi nejslavnější počiny patří velikonoční oratorium \"Stabat Mater\" G. B. Pergolesiho.", "section_level": 2}, {"title": "Divadelní scény.", "content": "Nejvýznamnějším divadlem neapolské opery bylo roku 1621 založené divadlo San Bartolomeo, které bylo po požáru znovu vystavěno v roce 1681 a roku 1737 je nahradilo divadlo San Carlo. Obě divadla byla určena spíše pro aristokracii a bohaté návštěvníky. Na počátku 18. století byla otevřena také další divadla, zejména pro chudší obyvatelstvo, kde byly uváděny komické opery – v roce 1707 Teatro dei Fiorentini, v roce 1724 Teatro della Pace a Teatro Nuovo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Neapolská operní škola je souhrnné označení skupiny skladatelů, respektive jejich tvorby, působících v italské Neapoli přibližně v letech 1650-1750, kteří významně ovlivnili vývoj opery.", "tgt_summary": "Die Neapolitanische Schule bezeichnet eine Komponistengruppe, die ab 1650 über ca. hundert Jahre – von Neapel ausgehend – die Geschichte der Oper maßgeblich bestimmte.", "id": 1050956} {"src_title": "Masakr na farmě Ovčara", "tgt_title": "Massaker von Vukovar", "src_document": [{"title": "Průběh akce.", "content": "Jugoslávská lidová armáda obsadila Vukovar 16. listopadu 1991. Ranění vojáci z poražené chorvatské armády a civilisté se v tu dobu nacházeli v budově místní nemocnice a podle dohody, uzavřené mezi chorvatským a jugoslávským politickým vedením, měli být z oblasti evakuováni. Ještě předtím však došlo v nemocnici k řadě incidentů. Příslušníci srbských paravojenských jednotek a ranění z řad Jugoslávské lidové armády obviňovali personál nemocnice, že jim neposkytuje potřebnou péči a také, že mezi ním působí agenti chorvatských dobrovolnických gard. Evakuaci osob z vukovarské nemocnice nicméně neprovedla Jugoslávská lidová armáda; osoby, nacházející se uvnitř nemocnice, odvezli příslušníci srbských paravojenských jednotek. Ti krátce po svém příjezdu na místo zahradili cestu pozorovatelům Červeného kříže a několik set osob odvezli nikoliv na území pod kontrolou chorvatské armády, nýbrž na prasečí farmu Ovčara, nacházející se cca 5 km jihovýchodně od města. Tato farma byla v říjnu 1991 přeměněna v zajatecký tábor, kam byli umisťováni chorvatští zajatci (cca 3–4 tisíce lidí) předtím, než byli převezeni do věznice ve Sremské Mitrovici, či kasáren JLA v Srbsku. Mnozí z internovaných civilistů byli nejprve zbiti, později vyvedeni ven a spolu s příslušníky poražené chorvatské armády zastřeleni a naházeni do hromadných hrobů. Hroby byly poté buldozery zasypány zemí. 26. prosince 1991 byl zajatecký tábor Ovčara uzavřen. Událost na farmě Ovčara patří mezi největší masakry Chorvatské války za nezávislost. Pro Chorvaty se stala jedním ze symbolů války a především jejích obětí. Mezi nimi nebyli pouze Chorvati, ale také několik příslušníků jiných národů, buď stojících na chorvatské straně v Bitvě o Vukovar, či západních novinářů a dobrovolníků.", "section_level": 1}, {"title": "Následky.", "content": "V srpnu 1996 byla zahájena exhumace obětí, trvající 40 dní. V následujících letech byla většina (193) z nich identifikována. 20. září 2007 odsoudil Mezinárodní tribunál pro bývalou Jugoslávii v Haagu jugoslávské důstojníky, podílející se na celé události (Veselin Šljivančanin, Mile Mrkić), k několikaletým trestům (třetí ze souzených, Miroslav Radić, byl nakonec zproštěn všech obvinění). Dalších 14 osob, které se na masakru podílely, odsoudily srbské soudy k mnohaletým trestům (dohromady 214 let odnětí svobody). V roce 2010 navštívil Vukovar tehdejší srbský prezident Boris Tadić a spolu se svým chorvatským protějškem Ivem Josipovićem položil věnce k památníku obětí. Také se oficiální cestou omluvil za masakr, ke kterému na farmě Ovčara došlo. Ve svém projevu se jasně distancoval od praktik Srbska 90. let 20. století a vyslovil se za demokratické Srbsko, které bude hledat cestu míru a spolupráce se svými sousedy, především Chorvatskem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Masakr na farmě Ovčara (chorvatsky Masakr na Ovčari, nebo jen krátce Ovčara, v srbské cyrilici Масакр на Овчари) se odehrál v noci z 20. na 21. listopadu 1991 na farmě Ovčara nedaleko Vukovaru, nedlouho po Bitvě o Vukovar. Podle Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii se jednalo o válečný zločin. Za předání válečných zajatců srbským paravojenským formacím byli tribunálem obviněni a souzeni důstojníci Jugoslávské lidové armády. Zavražděno bylo cca 250–260 osob, mezi oběťmi byli jak příslušníci vojska, tak i civilisté.", "tgt_summary": "Das Massaker von Vukovar, auch Krankenhausmassaker von Vukovar oder Ovčara-Massaker genannt, war ein Kriegsverbrechen von Anhängern verschiedener serbischer Freischärlerverbände, unterstützt von Mitgliedern der Jugoslawischen Volksarmee (JNA), das während der Loslösung Kroatiens aus der Sozialistischen Föderativen Republik Jugoslawien und unmittelbar nach der Schlacht um Vukovar und der folgenden Okkupation Vukovars durch paramilitärische serbische Freischärlergruppen im Kroatienkrieg stattfand. ", "id": 2008239} {"src_title": "Beyoğlu (Istanbul)", "tgt_title": "Beyoğlu", "src_document": [{"title": "Členění.", "content": "Městský obvod Beyoğlu se skládá z celkem 45 městských částí:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Území dnešního Beyoğlu bylo obydleno již po tisíciletí a záznamy ukazují, že na severním břehu Zlatého rohu existovaly osady již v období Krista. V období starověkého Řecka byly okolní kopce nazývány Sykai (fíkový sad) nebo Peran en Sykais (fíkové pole na druhé straně) poukazující na druhou stranu Zlatého rohu. S růstem Byzantské říše se rozrůstal i Konstantinopol a jeho okolí. Beyoğlu se dočkalo svého rozkvětu až v 5. století, kdy se stalo předměstím Byzance. Východořímský císař Theodosius II. si zde nechal vystavit svou pevnost. Ve stejném období se tomuto území dostává i dalšího názvu: Galata (pravděpodobně odvozeno z řeckého Galaktos, přel. mléko), a to proto, že území bylo prospěšné chovu dobytka a tudíž dopřávalo dostatek mléka pro trh.", "section_level": 1}, {"title": "Janovské a Benátské období.", "content": "Pera se stala hlavním centrem Janovských a Benátských obchodníků, a to hlavně v období 4. křížové výpravy v roce 1204 a v období Latinského císařství Konstantinopole (1204–1261). Z tohoto období pochází také dominikánský kostel Sv. Pavla (1233), dnes známý jako Arabská mešita. V roce 1273 daroval Byzantský císař Michael VIII. Palaiologos Peru Janovské republice za její podporu Říše a pomoc znovudobytí města z područí křižáků. Pera se tak stala vzkvétající obchodní osadou, na kterou dohlížel Podesta. Janovský podesta v Galatě (Peře), architekt Montano de Marinis nechal roku 1316 postavit tzv. Janovský palác (Palazzo del Comune), který byl kopií Paláce Svatého Jiří v italském Janově. Pozůstatky tohoto paláce naleznete poblíž Bankalar Caddesi (Bankovní ulice) v Karaköy společně s dalšími Janovskými domy z počátku 14. století. Jako součást opevnění vztyčili Janované roku 1348 62 metrů vysokou válcovou Galatskou věž s kuželovitou střechou, která je i dnes jedním z nejvýraznějších prvků siluety Galaty. Janovská kontrola nad Galatou zanikla 29. května 1453 při dobytí Konstantinopole Osmanskými Turky. Osmanský sultán Mehmet II. povolil Janovanům žijícím v exilu návrat do města, ale Galata již nikdy nebyla kontrolována Janovským podestou. Benátky, hlavní protivník Janovanů, získaly kontrolu nad strategickou citadelou Galaty (Pery), ale tato moc jim byla odebrána v roce 1261, když Byzance získala zpět Konstantinopol a ukončila tak Latinské císařství (1204–1261), které bylo založeno benátským dóžetem Enricem Dandolem. Benátky okamžitě navázaly politické a komerční vztahy s Osmanskou říší, a Benátský bailo byl vyslán do Pery jako ambasador. Benátčané také doporučili architekta Leonardo da Vinci sultánovi Bajezid II., který chtěl nechat vystavit most přes Zlatý roh. Leonardo da Vinci navrhl Galatský most v roce 1502. Úřad bailo se nacházel v tzv. Benátském paláci, který byl původně postaven v Beyoğlu na začátku 16. století a přestavěn na dnešní podobu v roce 1781. Po unifikaci Itálie v roce 1861 se tato budova stala sídlem \"Italské ambasády\", a po založení Turecké republiky v roce 1923 \"Itaksým konzulátem\". Osmanská říše měla zajímavý vztah s Benátskou republikou. I když tyto dva státy spolu často válčily nad kontrolou Východního Středozemí a okolních ostrovů, téměř vždy po válce obnovily své obchodní pakty z roku 1479, 1503, 1522, 1540 a 1571, načež následovala porážka Turků v bitvě u Lepanta. Benátčané byli také prvními Evropany, kteří ochutnali Tureckou kávu století před tím, než se ostatním Evropanů dostaly do ruky kávové zrna v bitvě u Vídně v roce 1683. Po dobytí Konstantinopole a Pery v roce 1453 byly pobřežní území a nížiny rychle osídleny Turky, ale evropská přítomnost na tomto území neskončila. Pro potřeby Levantské populace zde bylo vystaveno několik katolických kostelů jako je Kostel svatého Antonína Paduánského, Kostel svatého Petra a Pavla, a Kostel sv. Marie Draperis.", "section_level": 2}], "src_summary": "Beyoğlu [Bejólu] je městskou částí evropské strany Istanbulu. Na severu sousedí s městským obvodem Şişli, na východě s městským obvodem Beşiktaş a mořskou úžinou Bospor, na severozápadě s městským obvodem Kağıthane a Eyüp a na jihu se Zlatým rohem (turecky Haliç). ", "tgt_summary": "Beyoğlu ist ein Landkreis der türkischen Provinz Istanbul sowie ein Stadtbezirk auf der europäischen Seite von Istanbul. Beyoğlu hat 241.520 Einwohner (Stand 2014).", "id": 1682766} {"src_title": "Jean Rapp", "tgt_title": "Jean Rapp", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jean Rapp se narodil jako syn domovníka colmarské radnice. Začal studovat teologii, ale v 17 letech vstoupil do armády. Účastnil se revolučních válek a pomalu stoupal v žebříčku hodností (1793 podporučík, 1796 kapitán). Svého nadřízeného generála Desaixe doprovázel během egyptského tažení (1798–1799), kde se stal plukovníkem a dostal se do zorného pole a blízkého okolí Napoleona Bonaparte. Svou pílí a statečností se vypracoval z prostého vojáka až na brigádního generála (1803) a stal se Napoleonovým pobočníkem (1801–1814). Roku 1800 se na příkaz císaře oženil. Jeho ženou se stala slečna Vanderbergová, dcera bohatého armádního dodavatele. V bitvě u Slavkova (2. prosince 1805) vedl slavný jezdecký protiútok, napadající jezdeckou carskou gardu velkoknížete Konstantina. Je autorem slavného bojového zvolání: \"„Ať zapláčí dámy petrohradské!“\" V roce 1806 byl povýšen na divizního generála. S císařem prodělal další tažení, při kterém vynikl zejména v bitvě u Jeny (14. října 1806) a poté v bitvě u Golyminu (26. 12. 1806), kde byl těžce raněn průstřelem levé paže se střelnou zlomeninou pažní kosti. V rakouském tažení roku 1809 bojoval u Eckmühlu (21. a 22. dubna 1809), u Ebersbergu (3. května 1809). V bitvě u Aspern (bitva u Aspern-Esslingu) 22. května 1809 se vyznamenal na čele gardových fyzilírů při zadržovacích bojích. Téhož roku 12. října 1809 zachránil císaři život, neboť v poslední chvíli zadržel atentátníka Friedricha Stapse před útokem. Za své zásluhy v tažení byl roku 1809 povýšen do stavu císařských hrabat. Byl rovněž členem Čestné legie. Během ruské kampaně byl v bitvě u Borodina (7. září 1812) těžce raněn čtyřnásobným průstřelem. Při ústupu z Moskvy zachránil život císařův podruhé, když rázným protiútokem zlikvidoval ataku kozáků, usilujících o život císařův. Při přechodu Bereziny byl opět raněn, ale s Neyem pokračoval v bojích zadního voje Velké armády. Po ústupu z Ruska jako guvernér Gdaňsku (Danzig) takticky dokonale vedl jeho legendární obranu, která vešla do válečných dějin (12. ledna 1813 až 29. prosince 1813). Kapituloval po ročním odporu jen pod slibem volného odchodu vojska do Francie. Slib nebyl dodržen a Rapp jako válečný zajatec pobýval v Rusku až do restaurace Bourbonů roku 1814. Během Sta dní se přidal opět k Napoleonovi a byl velitelem rezervní armády 23 000 mužů, střežící Vogézy, horské pásmo ve východní Francii. Ještě 10 dní po Waterloo dokázal dne 28. června 1815 vybojovat vítěznou bitvu proti dvojnásobné přesile koaličních vojsk blízko Štrasburku v bitvě u La Suffel. Za druhé restaurace nabídl své služby Ludvíkovi XVIII. a stal se roku 1819 pairem a roku 1820 královským komořím. Zemřel na karcinom žaludku v Rheinweileru, dnešní části města Bad Bellingen v Bádensku. Jeho rodné město mu na Martově poli v roce 1856 zřídilo památník na kterém je vytesán nápis, vystihující Rappův základní charakterový rys \"„Ma parole est sacrée“\" (Mé slovo je svaté). Jeho jméno je vyryto na Vítězném oblouku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jean, hrabě Rapp (27. dubna 1771 v Colmaru, departement Haut-Rhin, region Alsasko, Francie – 8. listopadu 1821 v Rheinweileru, části obce Bad Bellingen v Bádensku, dnes spolková země Bádensko-Württembersko na jihozápadě Německa) byl francouzský generál doby prvního císařství.", "tgt_summary": "Jean Rapp (* 27. April 1771 in Colmar; † 8. November 1821 in Rheinweiler) war ein französischer Général de division, Lieutenant-général und Graf.", "id": 1078631} {"src_title": "Jean-Mathieu-Philibert Sérurier", "tgt_title": "Jean Mathieu Philibert Sérurier", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jean-Mathieu-Philibert Sérurier se narodil v roce 1742 v Laonu jako syn Mathieu-Guillaume Séruriera. Ve třinácti letech roku 1755 vstoupil do armády do milice praporu v Laonu. Mezi roky 1758–1762 bojoval v Sedmileté válce a v roce 1762 krátce ve španělsko-portugalské válce, kde byl povýšen na podporučíka. Následně šest let působil jako instruktor výcviku vojáků. Roku 1767 byl povýšen na poručíka a byl převelen na Korsiku. Roku 1779 si vysloužil funkci kapitána a oženil se s Louisou-Marií-Madeleine Itasse. O deset let později, kdy vypukla Velká francouzská revoluce, získal hodnost majora a roku 1791 hodnost plukovníka. Tehdy mu bylo 41 let, jeho vrstevníci však byli většinou již generálové. Sérurier byl navíc služebně starší, protože v armádě sloužil od třinácti. To bylo příčinou jeho určité zatrpklosti, takže odešel z armády, aby se psychicky i fyzicky zotavil. Brzy se však nadchl pro republikánské myšlenky a roku 1792 vstoupil jako dobrovolník do republikánské armády. Rychle stoupal na žebříčku hodností a roku 1795 byl povýšen na brigádního generála. Zúčastnil se Napoleonova italského tažení 1796–1767, kde se vyznamenal v mnoha bitvách, a na Napoleonovo doporučení byl povýšen na divizního generála. Po míru v Campo Formiu získala Francie Benátky a Sérurier se stal jejich guvernérem. O rok později však byl donucen kapitulovat po ruském útoku pod velením Suvorova. Ve stejný rok Napoleon státním převratem uchvátil moc a začalo období vlády konzulátu 1799–1804. Sérurierova vojenská kariéra zde skončila, protože Napoleon jej potřeboval jinde. Stal se viceprezidentem senátu a roku 1803 předsedou komise, která určovala hranice mezi Francií a Piemontem. V roce 1804 obdržel za zásluhy od Napoleona čestný titul maršál Francie. Stal se guvernérem pařížské Invalidovny – klíčového místa, kde byla velká vojenská nemocnice a sklad zbraní. Sérurier byl zodpovědný za ekonomickou i provozní stránku Invalidovny. Roku 1808 mu Napoleon udělil titul hraběte. V roce 1809 byl jmenován velitelem národní gardy. Po Napoleonově abdikaci nijak nepodporoval, ale ani nevzdoroval restauraci Bourbonů. Za Stodenního císařství obětavě sloužil Napoleonovi, ale po Waterloo mu proto byly všechny hodnosti odňaty a až do své smrti žil v ústraní. Zemřel 21. prosince 1819 v Paříži.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Jean-Mathieu-Philibert Sérurier byl spíše výborným organizátorem než taktikem a stratégem. V těchto věcech byl velice konzervativní, po celý život se v boji držel zastaralých postupů. Byl odvážný, ale pedantsky přísný velitel. Zajímal se v armádě i o ty nejmenší drobnosti a věnoval jim péči. Byl věrný a oddaný Napoleonovi. Ten si byl vědom, že Sérurier bude lepe využitelný jako guvernér Invalidovny než jako velitel vojska.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jean-Mathieu-Philibert Sérurier [\"žán maťjé filibér seryrjé\"] (8. prosinec 1742 Laon – 21. prosinec 1819 Paříž) byl francouzský generál, Napoleonův maršál Francie (čestný titul), guvernér pařížské Invalidovny a hrabě.", "tgt_summary": "Jean Mathieu Philibert Sérurier (* 8. Dezember 1742 in Laon, Frankreich; † 21. Dezember 1819 in Paris, Frankreich) war ein französischer Revolutionsgeneral, Marschall des Empire und Pair von Frankreich.", "id": 2351288} {"src_title": "Základní instinkt", "tgt_title": "Basic Instinct", "src_document": [{"title": "Charakter thrilleru.", "content": "\"Základním instinktem\" je míněn sexuální pud – lesbický i heterosexuální, který prostupuje celým filmem v syrových erotických scénách. Napětí vzniká díky propracované zápletce, v propojení sexu a smrti, stejně jako detailům. Celou organickou jednotu snímku doplňuje filmová hudba.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Film \"Základní instinkt\" získal dvě nominace na Oscara za nejlepší hudbu (Jerry Goldsmith) a nejlepší střih (Frank J. Urioste), stejně tak dvě nominace na Zlatý glóbus za nejlepší hudbu a nejlepší ženský herecký výkon (kategorie: drama – Sharon Stoneová) a nominaci na Zlatou palmu Filmového festivalu v Cannes za nejlepší hudbu. Hlavní postavou \"Základního instinktu\" je role \"Catherine Tramellové\", která byla nejdříve nabídnuta Emmě Thompsonové, Kim Basingerové, Michelle Pfeifferové, Gretě Scacchiové, Julii Robertsové, Meg Ryanové a Kelly McGillisové. Všechny dotyčné odmítly. Nakonec se role zhostila Sharon Stoneová, která již měla s režisérem Verhoevenem zkušenosti z filmu \"Total Recall.\" Její šaty byly navrženy podle těch, které oblékala herečka Kim Novaková ve filmu Alfreda Hitchcocka \"Vertigo\". Automobilové honičky v thrilleru hrál sám Michael Douglas, protože měl zkušenosti jakožto bývalý profesionální závodník. Scenárista Joe Eszterhas inkasoval za scénář obnos tři milióny dolarů. Bar \"Johnny Boz Club\", objevující se ve filmu, byl vystavěn uvnitř studií Warner Brothers. Scéna thrilleru s překřížením nohou u výslechu hlavní hrdinky vznikla tak, že Sharon Stoneová byla požádána, aby si sundala kalhotky, protože se odrážely v kameře. Až později zjistila, že se jedná o velmi intimní sekvenci, ale nakonec souhlasila s ponecháním scény ve filmu, protože zapadala do charakteru její postavy.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Film pojednává o nadprůměrně inteligentní a atraktivní psycholožce \"Catherine Tramellové\" (Sharon Stoneová), která je spisovatelkou detektivních románů. Popisuje v nich způsoby vražd, které se později skutečně odehrají, a to do nejmenších detailů. Takto, nepřímo spojená s několika vraždami je obviněna policií v San Francisku. Její vyšetřování vede místní detektiv \"Nick Curren\" (Michael Douglas), který již dříve ve službě zastřelil civilisty. Rozehrává se velmi dobře propracovaná psychologická hra, kdy si Catherine s policisty pohrává a vede je takovým směrem vyšetřování, kterým chce. Do děje je zakomponován sexuální vztah dvou hlavních hrdinů. Nick se dozvídá, že je vzorem pro hlavní postavu dalšího románu spisovatelky, policejního vyšetřovatele, který se zamiluje do spisovatelky a na konci bude zavražděn. Navíc se autorka knihy stýká s bývalými vražedkyněmi, prý proto, aby získala dobrý vhled do jejich duší. Další atypickou rolí je policejní psycholožka \"Beth Garnerová\" (Jeanne Tripplehornová), která byla jak Nickovou, tak Catherininou milenkou. Díky tomu, že spisovatelka zná Nickův intimní život velmi podrobně, o kterém se zmínil jen v rámci policejních psychologických sezení psycholožce Beth, je mu jasné, že musela informace uniknout touto cestou. Při jedné z automobilových honiček mezi Nickem a \"Roxy\" (Leilani Sarelleová) – lesbickou partnerkou Catheriny, přijde dívka po havárii o život. Nick odmítá svým kolegům cokoli sdělit a je z vyšetřování odvolán, přesto se nemíní vzdát a pokračuje na vlastní pěst. Dále ale zůstává v kontaktu se svým policejním parťákem \"Gusem Morganem\" (George Dzundza), se kterým probírá nejrůznější myšlenky a varianty řešení případu. V závěru filmu oba kolegové přijíždějí k bytu ženy, která má údajně informace o Catherine a Beth z doby jejich studia na vysoké škole. Gus jede výtahem do 4. patra, zatímco Nick čeká v autě, protože je dočasně suspendován. V té chvíli si ale uvědomí, že přesně takový závěr nové knihy o detektivovi četl v domě spisovatelky Catherine a rozbíhá se po schodech do 4. patra. Dorazí však pozdě. V otevřeném výtahu leží zavražděný kolega. Ze schodiště překvapivě na chodbu vstupuje Beth, která dává ruku do kapsy svého baloňáku. Nick, s kolegovým revolverem v ruce, ji žádá o vytažení ruky z kapsy. Beth kráčí k němu, a tak detektiv vystřelí smrtelný projektil. Beth umírá. V kapse ale nenalézá žádnou zbraň. Na schodišti domu se následně najde policejní pláštěnka, vražedný předmět (sekáček na led) a blond paruka. Členové policejního sboru Nickovi gratulují k úspěšnému odhalení vražedkyně poté, co je v bytě Beth nalezena řada dalších důkazů. Ovšem celý případ vražd ve skutečnosti není tak jasný. Po posledním milování leží Nick s Catherine v posteli. Catherine sahá rukou pod postel. Díky Nickově odpovědi v narážce na její větu, která ji uspokojila, dává ruku opět na postel. V posledním záběru thrilleru divák vidí, co se skrývá pod postelí. Je to již několikrát ve filmu použitá vražedná zbraň – sekáček na led.", "section_level": 1}, {"title": "Soundtrack.", "content": "K filmu vyšel soundtrack 17. března 1992", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "1. \"Main Title 1:27 2. \"Movin' On Up 3:42 3. \"Rave the Rhythm 3:34 4. \"Glowing in the Ashes 1:48 5. \"Looking for the Summer 2:10 6. \"Blue 4:39", "section_level": 2}], "src_summary": "Základní instinkt () je americký erotický thriller režírovaný Paulem Verhoevenem z roku 1992, který znamenal průlom v herecké kariéře Sharon Stoneové.", "tgt_summary": "Basic Instinct ist ein Erotikthriller des niederländischen Regisseurs Paul Verhoeven aus dem Jahr 1992. Die amerikanisch-französische Koproduktion sorgte mit ihren erotischen Szenen für Aufsehen und machte die Hauptdarstellerin Sharon Stone weltweit bekannt.", "id": 757835} {"src_title": "Vegemite", "tgt_title": "Vegemite", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1919 došlo v důsledku První světové války k narušení dovozu pomazánky Marmite z Velké Británie do Austrálie. Australská firma Fred Walker & Co. tedy pověřila svého zaměstnance Cyrila P. Callistera, aby vytvořil pomazánku ze zbytkových kvasnic pivovaru Carltlon&United. Callister vytvořil kvasnicový extrakt, který smíchal se solí a s výtažkem z cibule a celeru, tento nový produkt spatřil světlo světa v roce 1922. Tvorba obchodního názvu nového produktu proběhla prostřednictvím celonárodní soutěže a vypsané odměny pro autora vítězného názvu. Ten pochází od sester Hildy a Laurel Armstrongových, kterým se pak po zbytek jejich života říkalo „\"The Vegemite girls\"“. Marketing prodeje byl zaměřen především na to, že Vegemite je zdraví prospěšná, což bylo v roce 1939 vzhledem k vysokému obsahu vitamínů skupiny B podpořeno i Britskou zdravotnickou asociací. V období Druhé světové války se Vegemite stala součástí stravy australské armády a do konce 40. let mělo Marmite v kuchyni devět z deseti australských domácností. Receptura Vegemite zůstává nezměněná, v říjnu 2008 byl vyroben její miliardtý kus. Protože licenci vlastní americká firma Mondelēz International, na australském trhu se objevily nové alternativy vyráběné australskými vlastníky, například AussieMite.", "section_level": 1}, {"title": "Barva, konzistence, chuť.", "content": "Barva je tmavě hnědá, konzistence lepivá. Chuť Vegemite je charakterizována jako slaná, mírně nahořklá a umami. Chutí připomíná bujón.", "section_level": 1}, {"title": "Nutriční informace.", "content": "Vegemite je jedním z nejbohatších zdrojů vitamínů řady B, konkrétně obsahuje thiamin, riboflavin, niacin a kyselinu listovou, ale na rozdíl od Marmite neobsahuje vitamín B12. Vegemite neobsahuje žádný tuk, cukr a živočišné produkty. Obsahuje lepek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vegemite [vedžimajt] je tmavě hnědá australská pomazánka, která obsahuje převážně kvasnicový extrakt. Vegemite je obdobou Marmite, která je oblíbená ve Velké Británii, na Novém Zélandu a v Jižní Africe.", "tgt_summary": "Vegemite [] ist konzentrierter Hefeextrakt, der (mit Ausnahme von Vitamin B12) viele Vitamine der B-Reihe enthält. Es ist dunkelbraun, mäßig bis gut streichbar und schmeckt salzig, malzig und leicht bitter. Es wird in Port Melbourne, Australien, hergestellt, bis 2016 von Mondelēz International; im Januar 2017 wurden die Marke und das Werk an das australische Milchprodukte-Unternehmen Bega Cheese verkauft. In Australien sind vor allem mit Vegemite bestrichene Cracker und Sandwiches sehr beliebt. ", "id": 231020} {"src_title": "Rudoltice", "tgt_title": "Rudoltice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik obce.", "content": "Osada \"Rudolfsdorf\" (Rudolfova ves) pravděpodobně vznikla mezi lety 1250–1270 při kolonizaci zdejšího kraje. Jméno obce buď odkazuje na lokátora nebo může souviset se vztahy českých pánů k Habsburkům. Jestliže se před městem Lanškrounem setkáváme s \"Rudolfsdorfem\" a za městem s \"Albrechtsdorfem\" (Albrechtice), mohlo to mít souvislost s podporou rodu Drnholců Habsburkům Rudolfovi a Albrechtovi. Potom by pojmenování mělo politický význam a muselo by být stanoveno asi po roce 1280. Další pojmenování obce v historii byla \"Rudolphi villa\" (latinský název), \"Rudlstof\", \"Kraabesn\" a \"Kraabeszwecka\". Poslední dva jmenované odkazují na výskyt raků v místním potoce, což se dostalo i do obecního znaku. První písemná zmínka o obci pochází z 21. května 1304. Zbraslavským mnichům již nestačily příjmy z lanšperského panství, a proto jim král Václav II. daroval i lanškrounské panství. S lanškrounsko-lanšperským panstvím byly Rudoltice spojeny po celý středověk.", "section_level": 2}, {"title": "Vrcholný středověk.", "content": "Kolem roku 1350 jsou Rudoltice uváděny jako \"obec s kostelem\". Na místě dnešního kostela stál původně kostel dřevěný. Věž stála odděleně a stranou na místě nad dnešním přístupovým schodištěm. Podle farní kroniky měl tento starý kostel prastarou gotickou malbu s erby pozdějších majitelů panství se zvířecími hlavami, hráběmi a muži – znaky Pernštejnů, Kostků z Postupic a Hrzánů. Bádání nadučitele Jandla (70. léta 19. století) vedla k poznatku, že rudoltický kostel byl bezpochyby jedním z nejstarších domů Božích v širokém okolí. Potvrzovaly to dřevěné fošny, které podle své povahy pocházely z dávného hraničního pralesa. Roku 1358 přešlo lanškrounsko-lanšperské panství do majetku litomyšlského biskupství. V této době se také objevuje novější podoba jména obce: z \"Rudolfsdorf\" se stává \"Rudelsdorf\". Z následného období husitských válek se zprávy o Rudolticích nedochovaly. Celé oblasti se zmocnili táborští vůdci. Po zániku násilnického husitství se v celých východních Čechách rozšiřovalo pokojné hnutí Českých bratří. Lanškroun byl hlavním styčným bodem díky Tomášovi Německému a Michaelu Weissovi. Stejně jako v jiných místech vznikla i v Rudolticích tehdy německá obec Bratrské církve. Roku 1434 celé panství obdržel přívrženec panské jednoty a bývalý horlivý stoupenec husitů, Vilém Kostka z Postupic. Rod Kostků z Postupic vlastnil panství do roku 1505, kdy umírá Jan Kostka z Postupic, aniž zanechává mužské potomky. Sňatkem dcer Anny a Markéty s Janem a Vojtěchem z Pernštejna obdržel panství rod Pernštejnů. Roku 1588 celé lanškrounsko-lanšperské panství koupil za 43 500 kop českých grošů od Jana z Pernštejna Adam Felix Hrzán z Harasova.", "section_level": 2}, {"title": "Pobělohorské období.", "content": "Roku 1619 byla vesnice i s celým panstvím převedena na rod Lichtenštejnů, za kterých (po roce 1628) probíhala násilná rekatolizace. V roce 1645 se do místního kraje dostali Švédové, obyvatelům odvedli dobytek a vymáhali výkupné. Z císařské strany činili to samé Charváti. 12. srpna 1645 se u rudoltického farního lesa objevilo 15 charvátských jezdců a přepadli z vrchu Rudoltice. Celkově Charváti ukořistili z Rudoltic, Damníkova a Ostrova 400 kusů hovězího skotu a 5 stád ovcí. Došlo i k ručním potyčkám mezi pleniteli a sedláky. Tak byl jeden hospodář usmýkán k smrti. Dále docházelo (až do uzavření vestfálského míru, 1648) k drancování a vypalování statků. Roku 1680 byly Rudoltice zachváceny morem. Zemřelo tolik lidí, že mnoho statků zůstalo zcela prázdných. Znovu osídleny byly až roku 1682. Z roku 1683 pochází první zmínka o škole. Vyučování se konalo zpočátku v soukromých domech a účast na něm byla dobrovolná. V letech 1698–1712 dochází ke stavbě Nového zámku.", "section_level": 2}, {"title": "Nový zámek.", "content": "Kníže Hans Adam I. z Lichtenštejna byl, jak je představován v \"Landskroner Heimatbuch\", velký stavitel. Poněvadž lanškrounský zámek, který vznikl ze starého augustiniánského kláštera, vypadal zchátrale a nedostačoval požadavkům pohodlného bydlení v prostředí obklopeném přírodou, byl panskými úředníky navržen rudoltický vrch. Knížeti se velice zalíbil. Dvanáct let se pracovalo podle plánů stavitele Antonia de Sala na této velkolepé stavbě. S údivem popisuje lanškrounská pamětní kniha, že bylo zapotřebí 330 sáhů pevného provazu k vyměření pozemku. Již roku 1698 se začalo s počátečními pracemi a stavební činnosti oživily svým ruchem celou oblast. Pro dohled nad pracemi byl dosazen jako inspektor hospodářský rada Karl Herzschläger. S rudoltickými sedláky, jimž patřil pozemek, musela být kvůli vyplacení vedena složitá jednání. Byly vykopány hluboké sklepy a k tomu dopraveni horníci z \"Mährisch Aussee\". Část sklepů je zachována i v současnosti. Před velkolepým schodištěm se nacházel malý rybníček o délce 23 sáhů. Z \"Moleteinu\" byly dopraveny kamenné bloky, přímo na Zámeckém vrchu byly opracovávány. Přitom prý zahynulo množství koní robotníků. Cihlář Tausch z Lanškrouna dodal 59 000 cihel, vápno dodával zednický mistr Andreas Waldmüller z Damníkova. Následkem válečných událostí musely být roční výdaje omezeny na 6000 zl. V roce 1714 ale vypukl požár, který nádhernou stavbu zničil. 1718 byla znovu vystavěna, podruhé však vyhořela. Údajně si tesaři rozdělali na půdě oheň, ale zapomněli ho uhasit. Nyní stojí pouze severozápadní roh budovy.", "section_level": 2}, {"title": "18. století.", "content": "Roku 1742 se na lanškrounském panství začínají pěstovat brambory. První sklizeň měli v Rudolticích. 1755 je v obci zrušena duchovní správa a Rudoltice jsou přifařeny k Damníkovu. Farnost je obnovena roku 1766, kdy je i ustanoven první farář. Spravuje farnost deset let. První byt faráře měl být na místě dnešní farní stáje, nacházela se tam i první místní škola, dříve než přesídlila do vlastních prostor. Za faráře Engelberta Nagela (1770–1794) byla postavena nová fara. Roku 1775 je na základě nového zákona o lidové škole přijat za učitele Johann Anton Kosch. Pocházel z Valteřic a provozoval k vylepšení svých příjmů také obchod se lnem a přízí. Nechal před školou postavit sochu Matky boží. 23. června 1797 navštívil Rudoltice kníže Alois I. z Lichtenštejna. Prohlédl si zchátralý kostel a nařídil stavbu nového. 1802 se uskutečnila jeho další návštěva.", "section_level": 2}, {"title": "19. století.", "content": "V letech 1804–1809 probíhala stavba kostela. Jejím stavitelem byl Josef Hardtmuth, který byl ve službách knížete Lichtenštejna. (V okolí postavil také farní kostel v České Třebové, zámek u Litovle a kostel v Dolních Libchavách.) V této době také probíhaly napoleonské války a všeobecně panovala velká chudoba. Ve farní kronice lze číst: „Drahota byla v r. 1806 den ode dne větší... finanční starosti ohrožovaly také stavbu kostela.“ Věž byla postavena roku 1808, celá stavba ukončena 1809. V novém kostele brzy na to slavil nově vysvěcený rudoltický kněz Johann Süß svou primici. Ve stejném roce došlo k požáru fary. Roku 1829 byla budována okresní silnice Lanškroun–Svitavy vedoucí dolním koncem obce. V letech 1831–1837 byla stavěna nová škola. V rámci stavebních příprav byla přestěhována socha sv. Jana Nepomuckého. Roku 1835 Peter Praus zřídil spodní tkalcovský sál, pozdější hostinec, dnešní obecní úřad. 1845 byl zahájen provoz na trati Olomouc – Česká Třebová. Na této trati bylo vybudováno i nádraží v Rudolticích. Původní nádraží byla zastávka s jednou průběžnou kolejí. V letech 1847–1848 v Rudolticích probíhají nepokoje, pořádek je nastolen armádou. Za rakousko-pruské války (1866) jsou ve vsi nuceně ubytováni vojáci. Na silnici mezi Rudolticemi a Damníkovem probíhají ústupové boje. O pět let později (1871) zaniká Prasova tkalcovna. Budova je nabídnuta tabákové továrně, provoz se ale nevyplácí a tak zde továrna zaniká. K roku 1878 už je škola trojtřídní, jedna třída musí být vyučována v Prausově budově, až po šesti letech dochází k nástavbě školy. Roku 1885 je do provozu uvedena lokálka z Rudoltic do Lanškrouna.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Při první světové válce zahynulo 38 rudoltických občanů. 12. června 1927 byl vysvěcen nový kostelní zvon, stejný rok v září zahájila činnost nová menšinová česká škola. Navštěvovalo ji průměrně 17 dětí. V únoru 1929 se dostavily kruté mrazy (až kolem –40°) a způsobily mnoho škod na ovocných stromech. Dle úředních záznamů v Rudolticích zmrzlo 1141 jabloní, 553 hrušní, 176 třešní a 2675 švestek. Nové ovocné stromy byly vysazovány až novými obyvateli po válce. V roce 1933 (v návaznosti na zdvokolejňování trati Praha-Olomouc) byla Rudolticím předána nová nádražní budova. Ve 30. letech také probíhala elektrifikace obce. 1931 byly zřízeny domovní přípojky a osvětlen kostel. 1939 obec získala vlastní poštovní úřad. Za posledního německého starosty a ředitele školy Aloise Süße bylo zřízeno sportovní hřiště a rybník ke koupání. Posledním německým farářem byl Wenzel Schinkmann-Langer. Během druhé světové války zahynulo 50 místních občanů, dalších 11 bylo nezvěstných; civilních obětí bylo 20, dalších 16 nezvěstných. 21. května 1945 byli němečtí muži shromážděni a asi 40 z nich odvlečeno na Sibiř, někteří zastřeleni. 26. června 1945 byla první skupina obyvatel nucena s opustit Rudoltice – přes sběrný tábor v Lanškrouně byli po železnici vyvezeni do Německa. Někteří řešili situaci zapálením svého domu a spácháním sebevraždy. Transporty se děly ještě v průběhu roku 1946. Hlavní osídlovací oblasti rudoltických vystěhovalců jsou Heidelberg, Mannheim, Schwetzingen a oblast kolem Regensburgu. Od května 1945 až do roku 1947 přicházeli noví čeští obyvatelé.", "section_level": 2}, {"title": "„Rudoltický stavitelský boom“.", "content": "„Když jsem nastoupil do funkce starosty, měl jsem v hlavě, jak dostat obec na nohy. Nebyl tam vodovod, plyn, ani kilometr asfaltové cesty a škola hrozila zřícením,“ prohlásil bývalý starosta obce Oldřich Kolomý. Obci vedl v letech 1990–2008. Faktem je, že obec do roku 2009 postavila 403 bytů, dále zde vznikly sítě pro 90 parcel na výstavbu rodinných domů a pětihektarová průmyslová zóna. Stavby obec uskutečnila pomocí své příspěvkové organizace, později přes vlastní firmu a další dodavatele. Bývalý starosta obce je v současné době souzený za to, že při zadávání staveb obcházel zákony. V letech 2008–2009 obci hrozil bankrot, když měla platit Ministerstvu financí penále a úroky ve výši 136 milionů Kč za porušení zákona při čerpání o dotace. Ministr financí Janota ale nakonec většinu této částky obci odpustil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rudoltice (německy \"Rudelsdorf\") jsou obec v okrese Ústí nad Orlicí v Pardubickém kraji. Nacházejí se v Podorlické pahorkatině v podhůří Orlických hor nedaleko česko-moravské zemské hranice. Žije zde obyvatel. Nejbližší město je Lanškroun, vzdálený asi 4 km na severovýchod. Nadmořská výška je kolem 360–370 m n. m., Zámecký vrch se tyčí ve výšce 435 m n. m. Obec byla založena německými osadníky ve 13. století, jednalo se o typickou lesní lánovou ves, je proto poměrně dlouhá (asi 3,5 km), ale jen málo široká (maximálně 0,5 km). Zdejší území leželo v tzv. Hřebečsku, po roce 1945 zde proto nastal odsun německého obyvatelstva následovaný příchodem Čechů z vnitrozemí, kteří zabrali jejich domy. V současné době v obci probíhá čilý stavitelský ruch, čehož je dokladem vznik nové čtvrti „Nové Rudoltice“ pod Zámeckým vrchem, vybudování průmyslové zóny u silnice č. I/43 a více než zdvojnásobení počtu obyvatel za posledních 10 let. Obcí prochází III. železniční koridor (trať Česká Třebová-Bohumín) a jednokolejná regionální železniční trať Rudoltice v Čechách – Lanškroun.", "tgt_summary": "Rudoltice (deutsch \"Rudelsdorf\") ist eine Gemeinde mit 1.008 Einwohnern in Tschechien. Sie liegt 3 km westlich der Stadt Lanškroun im Okres Ústí nad Orlicí.", "id": 150069} {"src_title": "Bachmut (město)", "tgt_title": "Bachmut", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Součást Ruska.", "content": "První písemná zmínka o Bachmutu pochází z roku 1571, z doby vlády cara Ivana Hrozného, kdy tu byl ustaven strážní bod jménem Bachmutovská stráž (\"сторожа Бахмутовская\"), aby hájil Ruské carství před nájezdy krymských Tatarů z jihu. Původně tento kraj patřil donským kozákům, ale roku 1630 moskevská vláda kozáky vyhnala a osadila místo svobodnými rolníky, kteří zde začali vyrábět sůl, později velmi významnou místní komoditu (roku 1715 zde byl uveden do provozu první solivar). Na ochranu osady tu Petr Veliký nechal v letech 1701–03 vybudovat pevnost a místo se tak stalo \"ostrogem\" se stálou vojenskou posádkou (až do roku 1783). V září 1732 byl postaven první zdejší chrám. Mezi lety 1753–64 byl Bachmut hlavním městem samosprávného Slovanosrbska, poté byl včleněn do Novoruské gubernie a od roku 1802 náležel do nástupnické Jekatěrinoslavské gubernie (až do poloviny 20. let 20. století). V 70. letech 19. století byla v okolí Bachmutu objevena další naleziště kamenné soli a později i kaolinu a sádrovce, což podnítilo další přistěhovalectví.", "section_level": 2}, {"title": "Období Ukrajinské lidové republiky.", "content": "7. listopadu 1917, kdy Centrální Rada svým nařízením vyhlásila vytvoření Ukrajinské lidové republiky, nad Bachmutským okresním zastupitelstvím (dnešní Bachmutské železniční učiliště) byla poprvé na Donbasu vyvěšená žluto-modrá ukrajinská národní vlajka. V Bachmutu a okolních vesnicích působili členové vlasteneckého uskupení „Osvícení“, členové ukrajinských politických stran, od léta 1917 vytvořeno pořádkové uskupení „Svobodní kozáci“. Nicméně v prosinci 1917 při bolševickém povstáni v Luhansku se vlády v Bachmutu ujali bolševici, kteří v únoru 1918 vyhlásili Doněcko-krivorožskou sovětskou republiku. V dubnu 1918 po uzavření Brestlitevského míru do Bachmutu vstoupila ukrajinská a německá vojska. V listopadu 1918 německá vojska odešla a v prosinci město opět obsadilo sovětské vojsko.", "section_level": 2}, {"title": "Období SSSR.", "content": "V letech 1930-32 komunistická vláda provádí represe, probíhají soudní procesy s učiteli obviněnými z „buržoazního nacionalismu“. Bolševici pozatýkali a popravili většinu městských intelektuálů a zastánců nezávislosti Ukrajiny. V polovině 30. let 20. století bylo spáleno 70 % ukrajinské literatury z místní knihovny.", "section_level": 2}, {"title": "V rámci samostatné Ukrajiny.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Okupace města stoupenci Doněcké lidové republiky.", "content": "V souvislosti s vypuknutím ukrajinské krize vzplály na východě Ukrajiny nepokoje, vyústivší nakonec v občanskou válku (přiživovanou Ruskem). Dne 2. dubna 2014, stejně jako v dalších okupovaných městech východní Ukrajiny, separatisté v Artemivsku vyhlásili vznik tzv. Doněcké lidové republiky (DLR). Počínaje z 24. dubna se opakovaně pokoušeli zmocnit místní vojenské základny. Podle svědectví obyvatel jsou známy útoky separatistů na civilisty, obzvláště ze dne 27. června kdy přepadli linkový autobus. 25. května 2014 se jim podařilo přerušit provedení prezidentských voleb ve městě. Vpodvečer 4. července příslušníci praporu \"Artemivsk\" Ministerstva vnitra Ukrajiny provedli průzkumnou misi do Bachmutu, při níž došlo k boji okolo budovy prokuratury, kde sídlilo ústředí stoupenců DLR. Během bitvy byla ostřelována budova prokuratury, což vedlo ke zničení centrály.", "section_level": 3}, {"title": "Civilně-vojenská správa.", "content": "6. července 2014 Národní garda Ukrajiny osvobodila město od vlády DLR. Dne 13. února 2015 separatisté ovšem ostřelovali město raketomety, při útoku byly zabity dvě osoby, včetně žáka 2. třídy místní základní školy. 23. září 2015 se artemivská radnice obrátila na Parlament Ukrajiny s žádostí o navrácení historického názvu města. 4. února 2016 parlament žádost schválil; toto rozhodnutí vstoupilo v platnost 18. února t.r. Zároveň bylo v rámci zákona o dekomunizaci Ukrajiny přejmenováno 76 městských ulic a uliček.", "section_level": 3}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Těžba kamenné soli. Výroba stavebních materiálů, strojírenství, lehký průmysl, potravinářský průmysl. V roce 1975 ve městě pracovalo 64 průmyslových podniků. Mezi nevýznamnější podniky ve městě patří: Průmyslová výroba: 963 milionů hřiven (na 1 obyvatele 8692 hřiven). Index průmyslové produkce: 30,1 % v roce 2003 oproti roku 1990.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bachmut () je město v Doněcké oblasti na východě Ukrajiny. Od roku 1924 bylo město přejmenováno na Arťomovsk/Artemivsk (; ) podle známého ruského bolševického vůdce Fjodora Sergejeva-„Arťoma“, a to až do roku 2016, kdy v rámci zákona o dekomunizaci Ukrajiny byl městu navrácen původní název. ", "tgt_summary": "Bachmut ( und ) ist eine Stadt in der Oblast Donezk im Osten der Ukraine am Ufer des Flusses Bachmutka mit etwa 74.000 Einwohnern (Stand: 2019). ", "id": 393316} {"src_title": "Mumie (film, 1999)", "tgt_title": "Die Mumie (1999)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Film začíná v Egyptě přibližně v roce 1290 př. n. l., kde má žena faraona Sethiho I. Anck-su-Namun milence velekněze Imhotepa, ačkoli se jí žádný jiný muž než faraon nemůže dotýkat. Když na to faraon přijde, jeho žena s milencem ho zabijí. Anck-su-Namun spáchá sebevraždu s tím, že ji Imhotep později oživí. Ten proto později unese její tělo do Hamunaptry, města mrtvých, kde začne s oživovacím obřadem. Před dokončením jsou ale odhaleni Sethiho vojáky a duše Anck-su-Namun se musí vrátit do podsvětí. Za svá provinění jsou Imhotepovi kněží mumifikováni zaživa a samotný Imhotep je postižen kletbou Hom Dai – je mu vyříznut jazyk a je zaživa pohřben s brouky požírajícími lidské maso. Kletba dává Imhotepovi věčný život, aby své utrpení prožíval navěky. Jeho sarkofág pod sochou boha Anubise je střežen medžaji, potomky strážců faraona. Pokud bude Imhotep někdy osvobozen, síly, které způsobily jeho nesmrtelnost mu dovolí spustit na Egypt vlny destrukce a smrti. V roce 1926 se britská káhirská knihovnice a budoucí egyptoložka Evelyn Carnahanová dostane ke složitému klíči a mapě, o nichž její bratr Jonathan tvrdí, že je našel v Thébách. Když zjistí, že mapa odhaluje cestu do Hamunaptry, Jonathan prozradí, že vše ve skutečnosti ukradl od uvězněného Američana Ricka O'Connella. Rick jim řekne, že ví, kde se město nachází, protože jeho jednotka Francouzské cizinecké legie náhodou našla legendární město, když utíkala před Araby. Rick se s Evelyn dohodne, že jí pomůže najít Hamunaptru pokud ho zachrání před oběšením. Rick potom vede výpravu do ztraceného města, při které narazí na výpravu lovců pokladů vedenou slavným egyptologem Allenem Chamberlainem a provázenou Beni Gaborem, zbabělým Rickovým kolegou z legie, jenž také zná polohu města. Krátce po dosažení Hamunaptry jsou obě skupiny napadeny medžaji vedenými vojákem Ardethem Bayem. Ten je varuje před zlem, které ve městě číhá. Místo aby se řídily jeho radami, pokračují obě skupiny ve vykopávkách, obě v odlišných částech města. Evelyn hledá knihu Amun-Ra, která dokáže vzít život, ale místo toho náhodou narazí na Imhotepovy ostatky. Druhá skupina zase narazí na truhlu obsahující Knihu mrtvých spolu s kanopami s orgány Anck-su-Namun. Každý z členů výpravy si jednu z kanop vezme jako kořist. V noci vezme Evelyn druhé výpravě Knihu mrtvých a nahlas přečte jednu stránku, čímž probudí Imhotepa. Ačkoli se obě výpravy vrátí do Káhiry, Imhotep-mumie pronásleduje Američany, kteří otevřeli truhlu a pomalu se s každým zabitým regeneruje. Beni setkání s Imhotepem přežije díky tomu, že mu slíbí věrnost a pomůže mu najít Američany a kanopy. Evelyn se domnívá, že kniha Amun-Ra dokáže Imhotepovi znovu vzít život, když mu ho dokázala Kniha mrtvých dát. Imhotep Evelyn unese do Hamunaptry, protože ji hodlá obětovat při oživování Anck-su-Namun. Rick a Jonathan ho pronásledují. Evelyn je po souboji s Imhotepovými mumiemi zachráněna a Imhotep se stane smrtelným díky knize Amun-Ra, ze které Evelyn přečte příslušnou pasáž. Rick ho pak zabije. Když Imhotep opouští svět živých, slibuje odplatu. Beni omylem spustí starověkou past a je sežrán brouky požírajícími lidské maso a Hamunaptra je pohlcena pískem. Evelyn, Rick a Jonathan uprchnou a jedou pryč na velbloudech proti západu Slunce obtěžkáni poklady.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky.", "content": "V roce 1992 se producent James Jacks rozhodl předělat původní film \"Mumie\" do 90. let. Universal Studios souhlasilo pod podmínkou, že dodrží rozpočet okolo 10 milionů dolarů, studio chtělo nízkorozpočtovou hororovou frančízu. K Jacksovi se přidal filmař Clive Barker, který měl film režírovat. Barker chtěl násilný film, jenž by vyprávěl o řediteli současného muzea, ze kterého se stane příslušník nějakého kultu a snažil by se oživit mumie. Jacks řekl, že Barberovo pojetí bylo \"temné, sexuální a plné mystiky,\" a tvrdil, že by to mohl být skvělý film. Po několika schůzkách ale Barker a Universal přestali mít zájem a přerušili spolupráci. Zombie-styl, podobný jako ve filmu \"Noc oživlých mrtvol\", chtěl do projektu přinést George A. Romero, ale Jacks a Universal to považovali za příliš děsivé. Další volbou byl Joe Dante, který zvýšil rozpočet svým nápadem obsadit do role mumie Daniela Daye-Lewise. Tato verze (kterou spolunapsal John Sayles) byla zasazena do současnosti a zaměřovala se na reinkarnaci s prvky love story. V této verzi se objevili také například lidožraví brouci. Studio ale v té době chtělo film za 15 milionů dolarů, a tak Danteho verzi odmítlo. Film měl pak režírovat Mick Garris, ale projekt také opustil. Nabídku na \"Mumii\" dostal také Wes Craven, ale odmítl ji. V roce 1997 zavolal Jacksovi Stephen Sommers se svou vizí \"Mumie\" ve stylu Indiana Jonese nebo \"Jásona a Argonautů\" s mumií jako kreaturou, která ztěžuje hlavnímu hrdinovi život. Sommers viděl původní film v osmi letech a chtěl přetvořit věci, které se mu na něm líbili, ve větším měřítku. Sommers chtěl na \"Mumii\" pracovat již dlouhou dobu, ale vždy k ní byli povoláváni jiní režiséři. Když Sommer předložil svou vizi studiu Universal, které se zrovna vzpamatovávalo z propadu filmu \" \", to souhlasilo a navíc se mu nápad líbil natolik, že zvýšilo rozpočet z původních 15 na 80 milionů dolarů.", "section_level": 2}, {"title": "Natáčení.", "content": "Natáčení začalo v marockém Marrákeši 4. května 1998 a trvalo 17 týdnů. Z Marrákeše pokračovalo do saharské pouště blízko malého města Erfoud a před dokončením 29. srpna 1998 do Spojeného království. Kvůli nestabilní politické situaci štáb nemohl natáčet v Egyptě. Aby se štáb vyvaroval dehydrataci v horké Sahaře, lékařský tým vytvořil nápoj, který museli všichni pít každé dvě hodiny. Písečné bouře byly na denním pořádku, problémy způsobovali také hadi, pavouci a škorpioni. Mnoho členů štábu muselo být přepraveno pryč poté, co je některý z tvorů kousl. Brendan Fraser téměř zemřel během natáčení scény, kde je jeho postava oběšena. Podle slov Rachel Weisz Fraser přestal dýchat a musel být resuscitován. Tvůrci měli oficiální podporu marocké armády a herci měli pojištění proti únosu. Production Designer Allan Cameron našel blízko Erfoudu vyhaslou sopku, kde mohla být postavena celá fiktivní Hamunaptra. Lokace se režiséru Sommersovi líbily, protože: \"Město skryté v kráteru zaniklé sopky dává smysl. Uprostřed pouště ho nikdy neuvidíte. Nikdy vás nenapadne jít se do toho kráteru podívat, jenom kdybyste věděli, co tam je.\" Sochy a sloupy z pouště pak musely být postaveny také v Shepperton Studios, kde se natáčely podzemní scény Města mrtvých. Zbudování Hamunaptry trvalo 16 týdnů. Další velká konstrukce byla vybudována ve Spojeném království. Loděnice v Chathamu si zahrály přístav Gíze na Nilu.", "section_level": 2}, {"title": "Zvláštní efekty.", "content": "Filmaři prý 15 milionů dolarů (z celkových 80) utratili za zvláštní efekty, které obstarala společnost Industrial Light & Magic. Producenti chtěli pro mumii nový vzhled, aby se vyvarovali srovnáváním s dřívějšími filmy. John Andrew Berton, Jr z Industrial Light & Magic začal na vzhledu mumie pracovat tři měsíce před začátkem natáčení. Arnold Vosloo byl točen tak, aby pracovníci zvláštních efektů mohli vidět přesně, jak se pohybuje a pak to zopakovat.", "section_level": 2}, {"title": "Ohlas.", "content": "\"Mumie\" měla premiéru 7. května 1999 a ve 3 210 kinech vynesla 43 milionů USD. Po celém světě film vydělal 415 milionů dolarů (doma: 155 milionů; zahraničí: 260 milionů). I přes komerční úspěch a popularitu u publika byl ohlas u kritiky smíšený. \"Mumie\" získala pouze 54% hodnocení na Rotten Tomatoes a 48 bodů na Metacritic. Filmový kritik \"Chicago Sun-Times\" Roger Ebert napsal: \"Těžko naleznu nějakou věc, kterou mohu říct ve prospěch filmu kromě toho, že jsem se bavil každou minutou. Nemohu polemizovat o scénáři, režii, herectví ani o mumii, ale mohu říct, že jsem se nenudil a chvílemi jsem byl bezdůvodně potěšen.\" \"Mumie\" byla nominována na Oscara za nejlepší zvuk a na cenu BAFTA za nejlepší vizuální efekty. Obě ceny získal \"Matrix\". Jerry Goldsmith získal BMI Film Award za nejlepší soundtrack, film vyhrál Saturn Award za nejlepší make-up.", "section_level": 1}, {"title": "Následovníci.", "content": "Komerční úspěch \"Mumie\" vedl k několika pokračováním a spin-offům. V roce 2001 byl uveden film \"Mumie se vrací\" (\"The Mummy Returns\"), ve kterém účinkuje většina z přeživších postav – tentokrát již manželé Rick a Evelyn stojí proti Imhotepovi a králi Škorpionovi, objevuje se také Rickův a Evelynin syn Alex. Filmy inspirovali také a spin-off film, odehrávající se v době před \"Mumií\", \"Král Škorpion\" (\"The Scorpion King\") z roku 2002. Třetí pokračování \"Mumie\" s názvem \"\" (\"The Mummy: Tomb of the Dragon Emperor\") bylo uvedeno v roce 2008. Film se odehrává v Číně, kde je hlavním nepřítelem Ricka a Evelyn znovu oživlý čínský Dračí císař a jeho armáda. Rachel Weisz byla nahrazena Marií Bello. Ve stejném roce se pokračování dočkal také \"Král Škorpion\" a to ve filmu určeném přímo pro DVD \"\". Film inspiroval také několik počítačových her a horskou dráhu \"Revenge of the Mummy\" ve dvou tematických parcích Universal Studios v Hollywoodu a Orlandu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mumie (anglický název \"The Mummy\") je film z roku 1999, který natočil americký režisér Stephen Sommers v hlavních rolích s Brendanem Fraserem, Rachel Weiszovou a Johnem Hannahem. Film vznikl na motivy filmu \"Mumie\" s Borisem Karloffem z roku 1932. ", "tgt_summary": "Die Mumie ist ein Horror-Abenteuerfilm des US-amerikanischen Regisseurs Stephen Sommers aus dem Jahr 1999. Der Film ist eine Neuverfilmung des Horrorfilm-Klassikers \"Die Mumie\" aus dem Jahr 1932. Der Film startete am 3. Juni 1999 in den deutschen Kinos.", "id": 473186} {"src_title": "Reimerova–Tiemannova reakce", "tgt_title": "Reimer-Tiemann-Reaktion", "src_document": [{"title": "Mechanismus.", "content": "Chloroform (1) je deprotonován silnou zásadou (obvykle hydroxidem) za vzniku chloroformového karboaniontu (2), který se ihned alfa-eliminací přemění na dichlorkarben (3). Deprotonován je také fenol (4), ze kterého se vytvoří fenoxidový anion (5). Záporný náboj je delokalizován po benzenovém kruhu, což vede ke zvýšené nukleofilitě. Reakcí tohoto aniontu s dichlorkarbenem vznikne dichlormethylsubstituovaný fenol (7), z něhož se po zásadité hydrolýze stane konečný produkt (9).", "section_level": 1}, {"title": "Selektivita.", "content": "Karben (3) má díky dvěma atomům chloru, které odtahují elektrony, nízkou elektronovou hustotu a snadno tak reaguje s fenoxidem (5), který ji má vysokou. Díky tomu probíhá formylace převážně do polohy \"ortho\".", "section_level": 2}, {"title": "Podmínky reakce.", "content": "Hydroxidy se v chloroformu nerozpouštějí, a tak reakce obvykle probíhá v dvoufázové soustavě. První fázi tvoří vodný roztok hydroxidu a druhou chloroform. Fáze se smíchají až při samotném provedení reakce, a to prudkým mícháním, pomocí katalyzátorů přenosu fáze nebo emulgačního činidla, jako je například 1,4-dioxan. Ke spuštění reakce je potřeba zahřívání, ovšem je značně exotermní, a tak poté probíhá samovolně.", "section_level": 1}, {"title": "Možnosti dalšího využití.", "content": "Reimerova–Tiemannova reakce může být použita i u jiných aromatických hydroxysloučenin, například u naftolů. Dichlorkarbeny mohou reagovat s alkeny za vzniku dichlorcyklopropanů a s aminy, kdy jsou produkty isokyanidy. Reimerova–Tiemannova reakce tak není dobře využitelná u substrátů obsahujících tyto skupiny. Mnoho sloučenin při zahřívání s hydroxidem také podléhá jiným reakcím.", "section_level": 1}, {"title": "Srovnání s ostatními metodami.", "content": "Přímou formylaci aromatických sloučenin lze provést také několika jinými postupy, mezi něž patří Gattermannova reakce, Gattermannova–Kochova reakce, Vilsmeierova–Haackova reakce a Duffova reakce; díky snadnosti a bezpečnosti provedení se však nejčastěji používá reakce Reimerova–Tiemannova, při které jako jediné z těchto reakcí není potřeba kyselé nebo bezvodé prostředí. Gattermannovu–Kochovu a Vilsmeierovu–Haackovu reakci navíc nelze provést u fenolů.", "section_level": 1}, {"title": "Obměny.", "content": "Pokud se v Reimerově–Tiemannově reakci chloroform nahradí tetrachlormethanem, tak budou vznikat fenolové kyseliny, například se místo salicylaldehydu vytvoří kyselina salicylová.", "section_level": 1}], "src_summary": "Reimerova–Tiemannova reakce je organická reakce používaná k \"o\"-formylaci fenolů za přítomnosti zásady; nejjednodušší variantou je přeměna fenolu na salicylaldehyd. Objevili ji Karl Reimer a Ferdinand Tiemann.", "tgt_summary": "Die Reimer-Tiemann-Reaktion ist eine Namensreaktion in der Organischen Chemie. Die Schlüsselreaktion wurde von Karl Reimer entdeckt und von Ferdinand Tiemann intensiver erforscht. Die Reimer-Tiemann-Reaktion stellt dabei die Reaktion von Phenolen mit Dichlorcarben dar, das aus Chloroform in alkalischer Lösung bei höherer Temperatur entsteht und sehr instabil ist. Überwiegend wird dann das \"ortho\"-Formylierungsprodukt erhalten, während andere Formylierungsreaktionen, wie die Gattermann-Synthese, überwiegend das \"para\"-Produkt liefern.", "id": 312649} {"src_title": "Jean-François Millet", "tgt_title": "Jean-François Millet", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Millet byl nejstarší dítě chudého rolnického páru Jeana-Louise-Nicolase a Aimée-Henriette-Adélaïde Henry Milletových, kteří žili v normanské vesnici Gruchy. Pod vedením dvou místních kněží získal základy latiny a seznámil se s moderními mistry ještě před tím, než byl roku 1833 poslán na učení do Cherbourgu k portrétistovi Paulu Dumouchelovi. Už roku 1835 se vyučoval u Luciena-Théophila Langloise, žáka barona Grose. Stipendium, poskytnuté Langloisem i dalšími, umožnilo Milletovi jet studovat do Paříže v roce 1837. Zde nastoupil na École des Beaux-Arts u vyučujícího Paula Delaroche. V roce 1839 jeho vyučování skončilo a jeho první objednávka z pařížského Salonu byla stažena.", "section_level": 2}, {"title": "Paříž.", "content": "Poté, co byl přijat Salonem roku 1840 jeden jeho obraz, portrét, vrátil se Millet do Cherbourgu, kde započal novou kariéru portrétisty. Již následujícího roku se oženil s Pauline-Virginie Ono a pár se poté odstěhoval do Paříže. Poté, co byl vykázán ze Salonu v roce 1843 a jeho žena zemřela došlo k jeho opětovnému návratu do Cherbourgu. Odtud cestoval s novou ženou v roce 1845 do Le Havru. S novou ženou Catherine Lemaireovou v roce 1853 uzavřel civilní sňatek, ze svazku vzešlo devět dětí a přetrval až do Milletovy smrti. V Le Havru se Millet živil několik měsíců malováním portrétů a menších žánrových děl a poté se vrátil do Paříže. Po tomto návratu se v Paříži spřátelil s Constantem Troyonem, Narcissem Diazem, Charlesem Jacquesem, Théodorem Rousseauem (toto přátelství se stalo důležité při formování barbizonské školy), Honorém Daumierem, kterým se nechal inspirovat v pojetí figurální malby, a s Alfredem Sensierem, který se stal na dlouho Milletovým mecenášem a posléze i životopisec.", "section_level": 2}, {"title": "Barbizon.", "content": "V roce 1849 maloval Millet státní zakázku, obraz \"Ženci\", na Salonu téhož roku vystavoval \"Pastýřku sedící na kraji lesa\", což byla malá olejomalba, u které je patrný odklon umělce od idealizované skutečnosti k realističtějšímu a osobitějšímu podání. V červnu se přestěhoval s rodinou do Barbizonu před epidemií cholery, která v Paříži vypukla. Zde zamýšlel strávit pouze několik týdnů, nicméně se mu na venkově v sousedství přítele Rousseaua zalíbilo a zůstal zde do konce života a zde také dosáhl vrcholu svého díla, i když se až do poloviny 60. let se stále potýkal s existenčními problémy. V druhé polovině 50. let vytvořil dvě svoje nejznámější díla vycházející z každodenní barbizonské reality: \"Sběračky klasů\", obraz zachycující tři chudé ženy paběrkující zbylé obilné klasy po sklizni s velmi působivým teplým zlatým světlem. Obrazu se na výročním Salonu dostalo až nepřátelského přijetí. Stejného roku dokončil i \"Anděla Páně\", v češtině také známi jako \"Klekání\" nebo \"Angelus\", který zobrazuje muže a ženu po práci se modlící na poli při západu Slunce.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední léta.", "content": "Přestože se Milletovi dostával smíšených kritických reakcí na Salonech začala v 60. letech jeho sláva a reputace nezadržitelně vzrůstat. Na počátku desetiletí dostal nabídku na malbu dvaceti pěti prací za měsíční poplatek na následující tři roky a v roce 1868 mu bylo nabídnuta mecenášem Emilem Gavetem práce na kolekci pastelů, kterých nakonec vytvořil 90. Na Světové výstavě pořádané v Paříži v roce 1867 byly vystavovány nejznámější Milletovy obrazy včetně \"Sběraček klasů\", \"Anděla Páně\" a \"Sazečů brambor\". Následujícího roku objednal Frédéric Hartmann \"Čtyři roční období\" za 25 000 franků a Millet byl jmenován rytířem Řádu čestné legie. V roce 1870 byl Millet zvolen do poroty Salonu. Poté musel utéct před prusko-francouzskou válkou a pobýval v Cherbourgu a Gréville, do Barbizonu se vrátil až na sklonku roku 1871. Poslední umělcova léta jsou spojena s finanční konjunkturou a společenským uznáním, ale také se zhoršujícím se zdravím, které mu nedovolilo plnit státní zakázky. Dne 3. ledna uzavřel církevní sňatek se svoji ženou Catherinou a 20. toho měsíce zemřel.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz.", "content": "Milletovo dílo bylo důležitým inspiračním zdrojem pro impresionisty. Zejména pro Vincenta van Gogha, především pro jeho rané období, Vincent často citoval Milletovo dílo v dopisech bratru Theovi. Pozdní Milletovy krajiny sloužily za inspiraci Claudu Monetovi při malbě normandských pobřeží; jeho strukturu a symbolismus díla využíval Georges Seurat. Hra Marka Twaina \"Is He Dead?\" (1898) má za hlavní postavu Milleta, nicméně velká část jeho života je zde smyšlená. Hra pojednává o mladém umělci, který bojuje se životem, který předstírá smrt aby získal slávu a peníze. V roce 1902 vydal Romain Rolland umělcovu monografii \"François-Millet\" (česky \"Jean François Millet\", 1956). Obraz \"Anděl Páně\" byl necelých deset let po smrti Milleta prodán do Spojených států za 80 000 zlatých franků, což vyvolalo diskuzi s přihlédnutím k malířovým živořícím pozůstalým a ve Francii došlo k uvedení práva \"droit de suite\", které umožňovalo umělci a jeho dědicům dostávat podíly z prodejů děl. Později se tímto obrazem také intenzivně zabýval surrealista Salvador Dalí, který napsal analýzu obrazu \"The Tragic Myth of The Angelus of Millet\" (doslova \"Tragický mýtus Milletova Anděla Páně\"), kde v obraze spatřuje více než duchovní mír potlačenou sexuální agresivitu. Také tvrdí, že se pár spíše modlí nad svým mrtvým pohřbeným dítětem, než zmiňovaného Anděla Páně. Na základě těchto domněnek bylo provedeno rentgenové vyšetření plátna a bylo prokázáno, že současná barva překryla geometrický objekt připomínající rakev. Není jasné, zda Millet změnil koncepci obrazu nebo jestli tento předmět skutečně dokládá Dalího názor.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jean-François Millet (4. října 1814 – 20. ledna 1875) byl francouzský malíř, spolu s Camillem Corotem vůdčí představitel barbizonské školy. Millet pocházel z rolnické rodiny a je známý pro zachycování života rolníků s vysokou realističností až naturalismem. Život rolníků v Milletově podání je tvrdý, bez radosti – za toto pojetí se stal terčem kritiky a jeho nejvýznamnější obrazy jako \"Sběračky klasů\" a \"Anděl Páně\" byly doceněny až s odstupem času.", "tgt_summary": "Jean-François Millet (* 4. Oktober 1814 im Weiler Gruchy in Gréville-Hague, Normandie; † 20. Januar 1875 in Barbizon) war ein französischer Maler des Realismus. Neben Camille Corot ist er einer der führenden Künstler der Schule von Barbizon.", "id": 548615} {"src_title": "BAC 111", "tgt_title": "BAC 1-11", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Projekt letounu zahájila společnost Hunting Percival Aircraft Ltd. V květnu 1956 uveřejnila informace o svém projektu lehkého dopravního letounu H-107 pro 48 cestujících s doletem 1600 km. Při realizaci konstrukčních podkladů bylo pro firmu Hunting důležitou skutečností, že od ledna 1958 společně s firmami De Havilland Aircraft Company a Fairey Aviation spolupracovala ve sdružení Airco při realizaci třímotorového letounu Hawker Siddeley Trident. Hunting získal od společnosti De Havilland četné praktické poznatky, které uplatnil při práci na H-107. Během reorganizace britského leteckého průmyslu koncem 50. let 20. století vstoupil Hunting v roce 1960 do koncernu British Aircraft Corporation. V této nové organizaci byl projektem H-107 pověřen další člen koncernu Vickers. Při zpracování podkladů nového BAC-107 Vickers vycházel ze zkušeností s konstrukcí turbovrtulových letounů Viscount, které měl nový letoun nahradit v provozu. Projektovaný letoun byl zvětšen pro 59 až 69 pasažérů a za pohonné jednotky byla vybrána dvojice dvouproudových Rolls-Royce Spey umístěných na zádi trupu. Prototyp nového letounu označený BAC-111 (G-ASGH) poprvé vzlétl 20. srpna 1963, avšak již v říjnu havaroval a jeho sedmičlenná posádka zahynula. Letoun se dostal do silně přetažené polohy se sklonem osy trupu 35°, v níž byly vodorovné ocasní plochy v úplavu křídla a motorových gondol, přičemž kormidla přestala reagovat. Upravené sériové provedení \"BAC-111-200\" poháněly dva motory Rolls-Royce Spey 506-14 po 47,1 kN. Oproti prototypu byla rekonstruována náběžná hrana křídla, zvětšila se jeho hloubka u trupu a dodatečně byly namontovány aerodynamické plůtky. Současně byla do řízení zavedena automatika, zabraňující přetažení. Na každé polovině křídla byl umístěn detektor úhlu náběhu, který po překročení stanovené meze ve spolupráci s pneumatickým pracovním válcem automaticky sklonil knipl, aby se podélná osa letounu navrátila do normálu. Vstup do kabiny cestujících byl sklopnými dveřmi se schodištěm pod zádí trupu a dveřmi na levém boku přídě trupu, v nichž mohly být na přání zákazníka instalovány sklopné schůdky. Křídlo bylo vybaveno velkými Fowlerovými vztlakovými klapkami. Posádka byla obvykle dvoučlenná plus palubní průvodčí. Na produkci „dvoustovky“ navázala verze \"BAC-111-300\" se zvýšenou vzletovou hmotností a větším doletem, které se však prodalo jen 9 kusů (British Eagle, Channel Airways a Laker). Amerikanizované obměně \"BAC-111-400\", jejíž prototyp (G-ASYD) poprvé vzlétl 13. července 1965, se na trhu dařilo lépe. Do nové verze bylo zabudováno nucené vypouštění palivových nádrží za letu, nouzové kyslíkové dýchací přístroje pro cestující a černá skříňka. Třicet kusů odebrala společnost American Airlines, která s nimi začala létat od března 1966. Letouny poháněly motory Spey 510-14, nebo 511-14 se statickým tahem po 51 kN. Celkem bylo prodáno 69 strojů -400. Výroba pokračovala sérií \"BAC-111-500\" pro 119 cestujících, jejíž prototyp (G-ASYD) byl zalétán 30. června 1967. Trup byl prodloužen o 2,54 m před a 1,57 m za křídlem, jehož plocha byla zvětšena. Motory Spey 512 DW se statickým tahem 55,8 kN každý dokázaly zvládnout vzletovou hmotnost až 47 400 kg. První sériový stroj -500 (G-AVMH) absolvoval první let 7. února 1968. \"BAC-111-475\" byl určen pro provoz na vysoko položených letištích a v horkých klimatických zónách. Pohyb na nezpevněné VPD usnadňovaly pneumatiky se širší dosedací plochou. Jako prototyp opět posloužil 27. srpna 1970 letoun imatrikulace G-ASYD upravený na nový standard. Ten spočíval v instalaci křídla verze -500 v kombinaci s kratším trupem a motory Spey 512DW. Následujícího roku v dubnu vzlétl první sériový stroj, v červenci přišla první dodávka dvou kusů peruánské společnosti Fawcett. V květnu 1977 uzavřela britská strana s rumunským podnikem IAR dohodu o licenční výrobě dvaaosmdesáti letounů BAC-111-475 a -500. První trup BAC-111-500 byl do RSR dodán letecky strojem Super Guppy na jaře 1980, který následoval druhý trup varianty -500 a jeden -457. Rumunská výroba licenčních letounů \"Rombac-111\" byla ukončena v roce 1989. V létě 1978 poprvé vzlétla specializovaná varianta \"BAC-111-670\" (opět přepracovaný G-ASYD) s upraveným křídlem, které umožňovalo stroji vzlétat z dráhy dlouhé 1220 m.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "Prvních devět sériových letounů odebral britský svaz dopravních společností British United Airways, dále irský Aer Lingus, Central African Airways, Bavaria a Kuwait Airways. Velkým obchodním úspěchem byl prodej šesti, pozdeji pak dalších osmi letounů letecké společnosti Braniff v říjnu 1961. O rok později odebral přepravce Mohawk 4 stroje. Braniff uvedl dodané BAC-111-200 na své linky v dubnu 1965 a Mohawk v březnu příštího roku. Jeho letouny dopravovaly cestující z menších měst v okolí do New Yorku. Celkem se prodalo 56 exemplářů verze 200. Prvním zákazníkem BAC-111-500 se stala společnost British Airways, která první kus převzala v srpnu roku 1968. Následoval přepravce Caledonian (4 kusy), TAROM (5) a dva stroje putovaly k Cyprus Airways.", "section_level": 1}], "src_summary": "British Aircraft Corporation One-Eleven (někdy také BAC-111 nebo BAC-1-11) byl britský dvoumotorový proudový dopravní letoun s ocasními plochami do T z 60. a 70. let určený pro krátké tratě. Šlo o druhé letadlo na krátké vzdálenosti, které vstoupilo do služby po francouzské Sud Aviation Caravelle. Jeho výroba probíhala na základě licence během 80. let i v Rumunsku jako Rombac One-Eleven. ", "tgt_summary": "Die BAC 1-11 ist ein zweistrahliges Passagierflugzeug des britischen Herstellers British Aircraft Corporation in Tiefdeckerauslegung. Sie besitzt ein T-Leitwerk. Die beiden Triebwerke sind seitlich am Heck angebracht. Die Maschine entstand als strahlgetriebene Nachfolgerin des Turboprop-Musters Vickers Viscount. Das letzte aktive Exemplar wurde im Mai 2019 außer Dienst gestellt.", "id": 1250611} {"src_title": "Tchořík skvrnitý", "tgt_title": "Tigeriltis", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Tělo tchoříka skvrnitého je dlouhé 29 až 35 cm (i s hlavou). Má výrazné uši. Končetiny jsou krátké, drápy na nich jsou dlouhé a silné. Zatímco na dlouhém ocase je srst dlouhá, na zbytku těla je krátká. Na tváři má černé a bílé skvrny s černým pásem přes oči a bílou skvrnou na ústech. Srst je žlutá a hustě strakatá s nepravidelnými červenými a hnědými skvrnami. Ocas je tmavě hnědý až nažloutlý. Břišní část a končetiny jsou tmavě hnědé. Samice váží 295 až 600 g, samci 320 až 715 g.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Vyskytuje se od jihovýchodu Evropy k Rusku a Číně. To zahrnuje země jako Bulharsko, Gruzie, Turecko, Rumunsko, Libanon, Sýrie Jordánsko, Izrael, Palestina, Arménie, Írán, Afghánistán, severo-západní Pákistán, bývalé země Jugoslávie, Mongolsko, Čína, Kazachstán a na sever do sibiřských stepí. V roce 1998 byl zaznamenán i na Sinajském poloostrově v Egyptě.", "section_level": 1}, {"title": "Etologie.", "content": "Je aktivní zejména během rána a podvečer. Jeho zrak je slabý a spoléhá se především na lépe vyvinutý čich. Nevydává spoustu zvuků, většinou jde o pronikavý výstražný výkřik, vrčení a dlouhý povolný pískot. Jsou to samotářští tvorové. Pohybují se zejména ve svém 0,5 až 0,6 km velkém teritoriu. V úkrytu zůstávají sami a když se někde setkají jsou agresivní. Jsou to dobří lezci. Když zpozorní, postaví se na své nohy, ohne záda a obtočí přes něj ocas na kterém zježí srst. Také pozvedne hlavu, obnaží zuby a vydá pronikavý a krátký sykot. Pokud se cítí ohrožen, dokáže vyloučit smradlavý sekret z análních žláz pod ocasem. S předními tlapami hrabou nory a na vytahování překážek (např. kořenů), používají zuby.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Páří se během března a začátkem června. Těhotenství může být dlouhé a proměnlivé (od 243 do 327 dnů). Porod byl zpozorován od konce ledna do poloviny března. Délka těhotenství umožňuje samici zvolit vhodný termín, například při hojnosti potravy. Rodí 4 až 8 mláďat. O mláďata se stará pouze samice. Oči otevírají přibližně po 38-40 dnech, kojené jsou do 50-54 dnech a matku opouštějí po 61-68 dnech.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Biotop.", "content": "Žijí v otevřených pouštích, polopouštích, vyprahlých skalních územích, ve náhorních údolích, nížinných pohořích, stepích a suchých subtropických křovitých lesích. Vyhýbají se hornatým územím. Byli spatřeni i v zemědělských oblastech. Na odpočinek a rozmnožování používají nory i ostatních hlodavců (např. druhů \"Rhombomys opinus\" a \"Meriones libycus\"). Mohou si vyhrabat vlastní noru nebo přebývat v zavlažovacích tunelech. V zimě si noru vyloží trávou.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Živí se veverkami, křečky, hraboši, krtky, myšmi domácími a ostatními hlodavci. Žerou i malé zajíce, ptáky, ještěrky, ryby, žáby, slimáky, hmyz (např. brouky nebo cvrčky) ale pojídají i ovoce a trávu. Byly zaznamenány i případy, kdy jedli domácí drůbež jako např. slepice a holuby nebo brali uzené maso a sýr.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tchořík skvrnitý (\"Vormela peregusna\") je druh malého savce z čeledi lasicovití. Žije na sušších pastvinách od jihovýchodní Evropy po západ Číny. Podobně jako ostatní členové čeledi lasicovití, i tchořík skvrnitý při ohrožení vylučuje silný sekret.", "tgt_summary": "Der Tigeriltis (\"Vormela peregusna\") ist eine Raubtierart aus der Familie der Marder (Mustelidae). Er lebt in Osteuropa, Vorder- und Zentralasien und ist nach seinem gemusterten Fell benannt.", "id": 2358115} {"src_title": "Zjednodušené řízení drážní dopravy", "tgt_title": "Zugleitbetrieb", "src_document": [{"title": "Zjednodušené řízení drážní dopravy na tratích SŽDC podle předpisu D3.", "content": "Tratě se zjednodušeným řízením drážní dopravy provozované Správou železnic jsou řízeny dle předpisu D3, proto se tyto tratě často nazývají zkráceně \"tratě D3\". Na těchto tratích platí odlišná ustanovení, než na tratích s běžným řízením provozu podle předpisu SŽDC D1 (dopravní a návěstní předpis). Místa na trati, která jsou určená k řízení jízdy vlaků, nejsou obsazena výpravčím a nenazývají se železniční stanice, nýbrž dopravny D3. Provoz vlaků na tratích D3 může být řízen pouze dirigováním - drážní doprava je organizována dle Grafikonu vlakové dopravy (GVD) a pokynů dirigujícího dispečera. Možnost organizování drážní dopravy bez dirigování (kdy drážní doprava byla organizována pouze podle GVD) bylo zrušeno 1. 7. 2013 novelizací předpisu SŽDC D3. Řídí-li dopravu dirigující dispečer, zakresluje údaje o jízdě vlaku do \"Grafikonu splněné vlakové dopravy.\" Křižování, příp. předjíždění a dostižení vlaků je stanoveno jízdním řádem a dovoleno pouze v dopravnách D3 určených prováděcím nařízením (PND3) a při mimořádnostech může dirigující dispečer nařídit změnu - vydává strojvedoucím \"rozkaz PvD3\", kterým jsou strojvedoucí zpraveni o změně v křižování, odříkání a zavádění jiných vlaků, změně určení kolejí v dopravnách D3 a dalších skutečnostech, týkajících se jejich jízdy. Strojvedoucí komunikují s dirigujícím dispečerem traťovým telefonem nebo vysílačkou v dopravnách, ve kterých je to nařízeno jízdním řádem. Na tratích D3 se používají pouze krycí návěstidla, a to pro krytí přejezdů. Obvod dopraven D3 je vymezen \"Lichoběžníkovou tabulkou\". Při křižování v dopravnách D3, kde jsou současné vjezdy zakázány, se určí pořadí vlaků (vlak první a vlak druhý). Výhybky a výkolejky jsou přestavovány ručně strojvedoucím (nebo vlakovým doprovodem). Jsou vybaveny výměnovými zámky a obsluha má k dispozici soupravu hlavních klíčů. Na některých tratích byly také osazeny výhybky se samovratným přestavníkem. Jazyky takové výhybky se přestavují/obsluhují jízdou vlaku (k přestavení dochází jízdou vlaku směrem po hrotu, tedy rozříznutím jazyků výměny. Samovratný přestavník pak jazyky po projetí vozidel automaticky přestaví/vrátí do základní polohy). Typickým příkladem využití v dopravně D3 je křižování vlaků, kdy personál výhybky ručně neobsluhuje. Tak se zjednoduší a urychlí zmíněné křižování vlaků a pobyt vlaků v dopravně se může zkrátit. Výhybky se samovratným přestavníkem jsou v základní poloze postaveny tak, že vlaky opačného směru vjedou do dopravny proti hrotu výhybky a oba zastaví. Každý z nich obsadil \"svoji\" volnou dopravní kolej. Při odjezdu z dopravny na trať pak přejedou výhybky směrem po hrotu, výměny se přestaví jízdou vlaku (rozříznutím) a automaticky se vrátí do základní polohy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zjednodušené řízení drážní dopravy je v českých předpisech zakotvený termín pro způsob řízení provozu vlaků a posunu mezi dopravnami na tratích jednokolejných s jednoduchými provozními poměry, kdy dopravny nejsou obsazeny dopravním personálem ani vybaveny proměnnými návěstidly a souhlas s jízdou je získáván jiným způsobem. Různé obdoby tohoto způsobu řízení drážní dopravy existují i v jiných zemích.", "tgt_summary": "Der Zugleitbetrieb ist ein Betriebsverfahren der Eisenbahn, bei dem ein zentraler \"Zugleiter\" jedem Zug auf einer Strecke die Erlaubnis zur Fahrt bis zu einer folgenden \"Zuglaufstelle\" erteilt. Dabei stehen Zugleiter und Fahrpersonal in fernmündlichem Kontakt (i. d. R. Funkkontakt) zueinander. Der Zugleitbetrieb kann ohne Hauptsignale und technische Streckenblock-Einrichtungen durchgeführt werden, was große Einsparungen erlaubt. In Deutschland wird der Zugleitbetrieb nur auf ausgewählten eingleisigen Nebenbahnstrecken mit einer zulässigen Geschwindigkeit bis 80 km/h angewandt. ", "id": 2469410} {"src_title": "Clara Petacciová", "tgt_title": "Clara Petacci", "src_document": [{"title": "Počátek vztahu.", "content": "Clara zbožňovala Benita Mussoliniho už v době, kdy byla ještě malé děvče, chodila na všechny jeho veřejné projevy a k Vánocům a Velikonocům mu každý rok posílala přání s básničkou. Osobně se s Mussolinim poprvé setkala až ve svých devatenácti letech, na jaře roku 1932. Tehdy se rodina Petacciů vydala autem na výlet do Ostie a cestou je náhodou předjelo auto Benita Mussoliniho. Clara Mussoliniho poznala, začala na projíždějící vůz radostně mávat a Mussolini zastavil, vystoupil z vozu a dal se s rodinou do řeči. O tři dny později si Mussolini pozval Claru do své kanceláře a ona se stala jeho milenkou. Další dva roky se stýkali téměř denně, ale milostná aférka byla z Mussoliniho vůle ukončena v roce 1934. Clara se provdala za poručíka letectva Riccarda Federica a odstěhovala se z Říma.", "section_level": 1}, {"title": "Zásah rodiny.", "content": "Matka Clary Petacciové, Giuseppina Petacciová, se rozhodla velkou životní šanci své dcery jen tak nezahodit a do běhu věcí aktivně vstoupila. Zakoupila vilu stojící přímo naproti vile Mussoliniho a jeho rodiny, a pak si vyžádala soukromou schůzku s Mussolinim. Výsledkem tajného soukromého rozhovoru bylo to, že se na jaře 1935 Clara znovu stala Mussoliniho milenkou. Manžel Clary byl okamžitě služebně odvelen do Tokia. Matka Clary měla na svou dceru nadále velký vliv a ovlivňovala všechna její rozhodnutí. I ostatní členové rodiny se co nejvíce snažili milostný poměr Clary s Ducem využít ve svůj prospěch. Tak vznikl charitativní projekt na pomoc Římanům trpícím bídou, na který oficiálně dohlížela Clara, ale ve skutečnosti jej finančně řídil její bratr Marcello. Matka Clary hromadila dary prosebníků o intervenci, otci se otevřela cesta k získání listu Il Messaggero a již zmiňovaný bratr Marcello (povoláním lékař) touto známostí dostal univerzitní katedru v Pise, což mu evidentně nestačilo, neboť se často uchyloval k pašování a k valutovým machinacím. V případě nadace předkládal Claře k podpisu zfalšované účetní knihy a obrovské sumy z fondu proudily přímo do rodinné kasy Petacciů. Zapletl se též do pokusu propašovat do Španělska 18 kg zlata z bankovních rezerv a jen Mussoliniho intervence zabránila tomu, aby skončil ve vězení. Rozzuřený diktátor se nakonec spokojil s tím, že bratra své milenky vypeskoval. V roce 1941 se Clara v Budapešti rozvedla s Riccardem Federicem a zanedlouho po rozvodu jí bylo diagnostikováno mimoděložní těhotenství, které ji ohrozilo na životě. Krizi překonala, ale další vyšetření prokázalo, že už nikdy nebude mít děti.", "section_level": 1}, {"title": "Porážka a smrt s Ducem.", "content": "Jak válka postupovala, připravovala se rodina Petacciových na vpád Spojenců. V luxusní rodinné vile byly budovány protiletecké kryty a shromažďovány obrovské zásoby jídla a pohonných hmot. 10. července 1943 přistáli Spojenci na Sicílii, a o den později dostal Mussolini do rukou policejní spis o finančních podvodech rodiny Petacciů. Po přečtení spisu Mussolini zuřil a Clara měla od té chvíle k jeho osobě zakázaný vstup. Spojenci zatím dál postupovali, Mussolini byl zatčen a uvězněn a zatčení hrozilo i Petacciovým. Ti byli nakonec při útěku skutečně dopadeni a uvězněni v Novaře v kraji Piemont. V září 1943 byl ale Mussolini osvobozen německými výsadkáři. Osvobozeni byli i Petacciové. Mussolini pak vyhlásil nový stát, Italskou sociální republiku a nastěhoval se do Salò u Gardského jezera, kde se zanedlouho setkal s Clarou a jejich milostný vztah pokračoval dál. Když se o přítomnosti Clary u Gardského jezera dozvěděla Mussoliniho manželka Rachele Mussoliniová, osobně se s Clarou setkala, nazvala ji cizoložnicí a donutila ji okamžitě oblast opustit. Clara se však nevzdala, odstěhovala se jen o několik kilometrů dál a nadále se s Mussolinim setkávala. Spojenci stále postupovali, a tak v dubnu 1945 opustili oblast Gardského jezera Mussolini, jeho rodina i Petacciové. Clara odmítla uprchnout ze země se svou rodinou a zůstala s Mussolinim. Milenci prchali společně do Coma a dál směrem do Švýcarska. Pak plány změnili a rozhodli se odjet do Innsbrucku. Kolonu prchajících aut však zastavili partyzáni a Mussolini byl zatčen. Clara požádala velitele partyzánů o to, aby mohla nadále zůstat po boku svého milence, což jí bylo umožněno. 28. dubna 1945 byli Mussolini i Clara Petacciová popraveni zastřelením u Bonzaniga, jejich mrtvoly převezeny do Azzony a 29. dubna 1945 visela jejich mrtvá těla hlavou dolů na nosnících rozbombardované čerpací stanice Esso na Piazzale Loreto v Miláně. Zbraň, kterou byli zabiti Petacciová a Mussolini, samopal MAS-38 ráže 7,65 x 17 mm, se nachází v Národním historickém muzeu Albánie v Tiraně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Clara Petacciová, také Claretta Petacciová (28. února 1912 – 28. dubna 1945), byla Římanka z vyšší třídy, která se stala milenkou italského diktátora Benita Mussoliniho, který byl o 29 let starší než ona. Její otec, Francesco Saverio Petacci, se oženil s příbuznou papeže Pia XI., Giuseppinou Persichettiovou, a byl jmenován osobním lékařem papeže.", "tgt_summary": "Clara Petacci (genannt \"Claretta\") (* 28. Februar 1912 in Rom; † 28. April 1945 in Mezzegra) war eine Geliebte des faschistischen italienischen Diktators Benito Mussolini.", "id": 1793448} {"src_title": "Mil Mi-2", "tgt_title": "Mil Mi-2", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "V roce 1754 představil ruský vědec Michail Vasiljevič Lomonosov Ruské akademii věd svůj návrh malého vrtulníku, který měl sloužit k meteorologickým účelům. Byla to vůbec první zmínka o vrtulníku v Rusku, stroj ale nikdy nevzlétl. První vrtulník vzlétl v Sovětském svazu v roce 1930 a poté byla vyrobena řada dalších létajících prototypů. V roce 1947 vypsalo velení sovětského letectva výběrové řízení na výrobu třímístného vrtulníku, který měl sloužit ke spojovacím a transportním účelům. Do soutěže se nakonec přihlásili tři letečtí konstruktéři – Ivan Pavlovič Bratuchin s vrtulníkem Bratuchin B-11, Alexandr Sergejevič Jakovlev se strojem Jakovlev Jak-100 a Michail Leonťjevič Mil s vrtulníkem Mil Mi-1. Už po prvních zkouškách bylo jisté, že soupeřit spolu budou pouze návrhy Jak-100 a Mi-1. Oba stroje si byly konstrukčně velmi podobné. Výroba Bratuchinova vrtulníku byla po havárii prototypu zavržena. Sovětská státní letecká komise usoudila, že pro výrobu jsou vhodné oba typy a nerozhodla, kdo se stal vítězem soutěže. Sovětská vláda nakonec rozhodla, že vítězem se stal M. L. Mil s vrtulníkem Mil Mi-1. Mil Mi-1 se stal prvním sériově vyráběným vrtulníkem v Sovětském svazu. Jednalo se o vrtulník s třílistým nosným rotorem a třílistým vyrovnávacím rotorem, který byl poháněn hvězdicovým motorem Ivčenko AI-26. Celkem bylo vyrobeno 1594 kusů Mi-1, a to buď v Moskevském vrtulníkovém závodě M. L. Mila v Sovětském svazu, nebo od roku 1955 v polském výrobním závodě WSK PZL Świdnik. Licenčně vyráběné stroje v Polsku nesly označení SM-1, pozdější modernizované verze nesly označení SM-2. Od 60. let nabízely sovětské výrobní závody modernější pohonné jednotky, a to turbohřídelové motory Izotov GTD-350. Uvažovalo se, že by se zastaralé hvězdicové motory ve strojích Mil Mi-1 nahradily právě těmito novými motory, ale řešení se neukázalo jako příliš vhodné. M. L. Mil tak začal pracovat na zcela novém vrtulníku, který zpočátku nesl označení V-2. Dohledem nad pracemi na Mi-2 byl pověřen Milův zástupce V. A. Kuzněcov, vedoucím konstruktérem se stal A. Ch. Serman, později nahrazený A. A. Britvinem. Konstruktéři se při vývoji vrtulníku rozhodli pro konstrukci s jedním hlavním nosným a jedním vyrovnávacím rotorem. Oba rotory byly převzaty z vrtulníku Mil Mi-1. Nové turbohřídelové motory, chladiče oleje a reduktor byly umístěny do nástavby, která se nacházela nad kabinou posádky. Takové řešení přispělo k tomu, že kabina pro osádku nebyla rozdělená. Pro větší prostor v kabině se již při vývoji počítalo s tím, že palivová nádrž o objemu 600 l, umístěná v nákladovém prostoru, bude doplněna o dva tanky po 240 l na bocích vrtulníku. V lednu 1961 představila Milova kancelář maketu stroje V-2 letecké komisi, která ji schválila a rozhodla o výrobě dvou prototypů. Jeden z prototypů měl být vyroben v transportní verzi a druhý v zemědělské verzi. Prototyp vrtulníku V-2 vzlétl poprvé 22. září 1961. Po několikaměsíčních letových zkouškách se ukázalo, že použití mnoha dílů ze starších vrtulníků Mil Mi-1 bylo nesprávné. Postupně byly vyměněny jak oba rotory, tak také transmisní soustava a další vnější části vrtulníku. První prototyp byl ke státním leteckým zkouškám odevzdán v říjnu 1961. Druhý prototyp vzlétl v únoru 1962. Státní letecká komise povolila 20. září 1963 oficiálně sériovou výrobu nového vrtulníku Mi-2. Oba prototypy byly často předváděny před různými komisemi, ministerskými a zemědělskými organizacemi. V roce 1963 si při XXII. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu prohlédl druhý prototyp také Nikita Sergejevič Chruščov.", "section_level": 1}, {"title": "Licenční výroba v Polsku.", "content": "První prototyp Mi-2 byl v září 1962 představován v polském leteckém výrobním závodě WSK PZL Świdnik. Představitelé polského závodu hledali vhodného nástupce již zastaralého vrtulníku Mil Mi-1, který by jej ve výrobě nahradil. Sami sovětští představitelé uvažovali o tom, že přesunou výrobu nového vrtulníku Mi-2 do zahraničí. Hlavním důvodem byla velká vytíženost při výrobě vrtulníků Mil Mi-8, Mil Mi-6 a Mil Mi-24. Dlouhodobá zkušenost polského leteckého průmyslu se ukázala jako postačující a zástupci obou zemí podepsali v lednu 1964 smlouvu o licenční výrobě vrtulníků Mil Mi-2 v závodě WSK PZL Świdnik a turbohřídelových motorů Izotov GTD-350 a reduktorů VR-2 v závodě WSK Rzesow. Polsko od Sovětského svazu získalo výkresovou dokumentaci pro stavbu strojů Mi-2 a Sovětský svaz získal přednostní právo na odběr nových vrtulníků. Ačkoliv Poláci uvažovali o tom, že vrtulník pojmenují SM-3, na přání Sovětského svazu zůstal ponechán název Mi-2. V Polsku byl první vrtulník Mi-2 vyroben v roce 1965 a 26. srpna téhož roku poprvé vzlétl, ovšem se sovětskou posádkou. Polští piloti vzlétli poprvé se strojem Mi-2 až 4. listopadu 1965. První sériově vyrobený kus byl dokončen v srpnu 1966. Vrtulníky z první série sloužily především ke zkušebním a testovacím letům. Po prvních testovacích letech došlo na dalších vrtulnících k úpravám některých konstrukčních částí. Došlo například k výměně ocasní ostruhy, bočních posuvných dveří nebo radiovýškoměru. Ministerstvo dopravy Polské lidové republiky certifikovalo vrtulníky Mi-2 pro provoz v roce 1969. Vrtulníky Mi-2 se staly jedinými sovětskými vrtulníky, které byly vyráběny mimo Sovětský svaz, na území jiného státu. Do roku 1998, kdy byla výroba ukončena, bylo vyrobeno celkem 5497 kusů. Mi-2URP-G je označení nejlépe vyzbrojené verze Mi-2. Ta vznikla v roce 1984 tak, že konstruktéři odstranili z varianty Mi-2URS pouzdra se čtyřmi samonaváděcími protiletadlovými raketami 9M32 Strela-2 a navěsili je na variantu Mi-2URP. Vrtulník byl tak vybaven kanónem NS-32KM, čtyřmi protitankovými řízenými střelami 9M14 Maljutka, čtyřmi raketami protiletadlového raketového kompletu 9M32 Strela-2 a dvěma kulomety PK. Protože byla výbava těchto strojů těžká a vrtulníkům Mi-URP-G zůstaly původní motory Izotov GTD-350, měly tyto stroje zhoršené letové vlastnosti. Pro polskou armádu byly vyrobeny tři zcela nové kusy Mi-2URP-G, ostatní vznikly přestavbou variant Mi-2US, Mi-2URS nebo Mi-2URP. Dalších 22 nových vrtulníků Mi-2URP-G bylo dodáno do Myanmaru. V letech 1989 a 1990 byly vrtulníky Mi-2URP-G používané v Polsku zbaveny závěsníků pro výzbroj. Došlo tak k omylu, kdy byl omezen počet bitevních vrtulníků podle Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě. Smlouva však upravovala počty ozbrojených vrtulníků Mil Mi-8 a Mil Mi-17, proto získaly stroje Mi-2URP-G svou výbavu později zpět. V průběhu 90. let byla většina těchto strojů vybavena modernějšími radiostanicemi, výškoměry a dalšími součástmi.", "section_level": 1}, {"title": "Vrtulníky vycházející z Mi-2.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "PZL Kania.", "content": "Snahou polského výrobního závodu WSK PZL Świdnik bylo prosadit se s vrtulníky Mi-2 na západních trzích. Protože vrtulníkům Mi-2 konkurovala řada jiných srovnatelných strojů, například vrtulníky MBB Bo 105, Bell 206 nebo Agusta A109, rozhodl se polský závod postavit nový modernější stroj, který vycházel právě z Mi-2. V roce 1979 vzlétl poprvé prototyp nového stroje PZL Kania. Ten měl nové západní motory Allison 250-320B, které byly sice výkonově srovnatelné s původními motory Izotov GTD-350, ale byly lehčí a výkonnější při vysokých teplotách okolního vzduchu. Stroje PZL Kania měly změněný nos, na kterém byly nově umístěné dva přistávací reflektory. Kromě prvního prototypu byly vrtulníky PZL Kania vybaveny rotory z kompozitních materiálů. Rovněž avionika byla změněna, stroje PZL Kania byly opatřeny moderní západní avionikou. Vrtulníky doznaly i dalších konstrukčních změn oproti strojům Mi-2, změnila se motorová nástavba, vnitřní uspořádání sedadel a byly provedeny další úpravy. Vrtulníky mohly transportovat až osm pasažérů. První prototyp PZL Kania byl určen k pozemním testům, vzlétl až druhý prototyp, a to 3. června 1979. V Polsku byly stroje PZL Kania certifikovány 1. října 1981, ve Spojených státech amerických až v roce 1986. Ačkoliv se počítalo s tím, že vrtulníky PZL Kania se budou vyrábět v transportní, salónní, sanitní i zemědělské verzi, na západních trzích tyto vrtulníky neuspěly. Do roku 2006 bylo vyrobeno pouze 14 kusů.", "section_level": 2}, {"title": "PZL Taurus.", "content": "Mezi další projekt, vycházejí z vrtulníku Mi-2, patřil PZL Taurus. Jednalo se o maketu nového stroje, který byl postaven na základě vrtulníku PZL Kania, respektive Mi-2. Vrtulník byl opatřen motory Allison 250-C20B, které byly umístěny pod rozměrným společným krytem s mohutným nasávacím otvorem. Do sériové výroby se PZL Taurus nikdy nedostal.", "section_level": 2}, {"title": "Konstrukce Mi-2.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Trup.", "content": "Trup vrtulníků Mi-2 lze podle konstrukce rozdělit na dva celky, a to na samotný trup a ocasní nosník. Trup sestává ze tří částí – přídě s pilotní kabinou, nákladové kabiny a motorové nástavby. Ocasní nosník je složen ze dvou částí, a to samotného ocasního nosníku a kýlového nosníku. Přední část trupu zahrnuje příď s pilotní kabinou. V přídi strojů Mi-2 se nacházejí dva akumulátory a jsou zde uloženy některé části elektrické soustavy. Pilotní kabina navazuje na příď a na ni dále nákladová kabina. V pilotní kabině se nachází řízení. Pilot sedí vlevo, v pravé části je místo pro navigátora letu nebo pasažéra. Pilotní kabina je bohatě prosklená, a to čelním děleným sklem a skly v bočních dveřích. Pravé boční dveře jsou posuvné, levé boční dveře se otevírají proti směru letu. V případě havárie vrtulníku jsou dveře vybaveny systémem nouzového odhozu dveří. Pod přídí je instalován malý přistávací reflektor, za ním je umístěná příďová podvozková noha. Střední část trupu navazuje na pilotní kabinu a skládá se z nákladové kabiny a motorové nástavby. Pilotní kabina, určená pro transport až sedmi pasažérů, má rozměry 2,27 m (délka) × 1,2 m (šířka) × 1,4 m (výška). Do kabiny se vstupuje jednokřídlými dveřmi, které jsou umístěny na levé straně trupu. Na levé straně nákladové kabiny jsou umístěná dvě okna, třetí je v nástupních dveřích, na pravé straně se nacházejí tři okna. Vlevo se nacházejí dvě červená poziční světla. Spodní část kabiny zahrnuje deset aerodynamických plůtků pro usměrnění proudícího vzduchu, anténu radiokompasu a otvor ventilační soustavy. Na boční strany trupů je možno umístit dvě přídavné palivové nádrže o objemu 238 l. Pod kabinou je umístěna palivová nádrž. Uvnitř kabiny je možno přepravovat až sedm pasažérů nebo 700 kg nákladu. Cestující sedí uvnitř na dvou lavicích zády k sobě, každá lavice je určená pro tři osoby. Jedna lavice je tak osazena po směru letu, druhá proti směru letu. Sedmé sedadlo je připevněno v pravé zadní části trupu. Motorová nástavba nese dva turbohřídelové motory Izotov GTD-350, reduktor VR-2, hydraulické bloky, startér, generátor střídavého proudu a další systémy. Motorová nástavba je opatřena snímatelnými krycími panely. Ocasní nosník o nepravidelném kruhovém průřezu navazuje na nákladovou kabinu a postupně se zužuje. Prochází jím transmisní hřídel vyrovnávacího rotoru a lana ocasního stabilizátoru. V ocasním nosníku je umístěna i další výbava, například radiovýškoměr, poziční světlo nebo protisrážkový zábleskový maják. Ocasní stabilizátor o lichoběžníkovém půdorysu slouží k vyšší řiditelnosti vrtulníku. Ovládá jej pilot. Ocasní nosník přechází na konci v kýlový nosník, vychýlený o 30° nahoru. Nosník mění osu otáčení transmisní hřídele nahoru. Prochází tudy rovněž mezilehlý koncový reduktor, který mění osu otáčení o 90° doprava. Na kýlovém nosníku je umístěno bílé poziční světlo a protisrážkový zábleskový maják.", "section_level": 2}, {"title": "Podvozek.", "content": "Podvozek vrtulníků Mi-2 obsahuje přední nohu se dvěma koly a dvě zadní nohy po jednom kole. Přední kolo není možné brzdit, je ale pohyblivé, takže umožňuje pojezd vrtulníku po vzletové ploše. Přední kolo má nízkotlaké pneumatiky s rozměry 300 × 125 mm. Zadní kola jsou větší – rozměry činí 600 × 180 mm, a je možno osadit je hladkými pneumatikami nebo pneumatikami s dezénem. Na levé noze je navíc umístěn stupínek sloužící k nástupu pasažérů do nákladové kabiny. Kola na vrtulnících Mi-2 mohou být nahrazena krátkými lyžemi pro přistávání na sněhu, případně mohou být kola doplněna o lyže.", "section_level": 2}, {"title": "Motory a rotory.", "content": "Stroje Mi-2 disponují dvěma turbohřídelovými motory Izotov GTD-350 (motory bývají často označovány jako Klimov GTD-350). Jedná se o motory se sedmistupňovým kompresorem a dvoustupňovou volnoběžnou turbínou. Motory jsou umístěny v motorové nástavbě ve střední části trupu. Rozměry jednoho motoru činí 1350 mm (délka) × 520 mm (šířka) × 630 mm (výška). Hmotnost jednoho motoru GTD-350 činí bez oleje a paliva 135 kg s tolerancí 2,7 kg. Motory jsou zvenčí kryty snímatelnými panely. Za motory se nachází třístupňový hlavní reduktor VR-2, který slouží k přenosu točivého momentu do hlavního rotoru, vyrovnávacího rotoru a k pomocným okruhům. Vyrovnávací rotor je s reduktorem spojen pomocí mezilehlého a koncového reduktoru. Mezilehlý reduktor zvedá směr otáčení transmisní hřídele o 30° nahoru, zatímco koncový reduktor mění směr otáčení o 90° doprava při pohledu zezadu. Mezi pomocné okruhy, které jsou ovládány prostřednictvím hlavního reduktoru, patří generátor střídavého proudu a hydroblok. Hlavní rotor je opatřen čelisťovou rotorovou brzdou. Hlavní nosný pravotočivý rotor je složen z rotorové hlavy a listů rotoru. Rotorová hlava je vybavena tlumičem kmitů a zásobníkem s kapalinou pro tlumiče. Listy jsou k rotorové hlavně uchyceny pomocí pohyblivých kloubů. Hliníkové nosníky listů jsou dále opatřeny voštinovou výplní. Každý list je dále vybaven vyvažovacími ploškami, aerodynamickými oblouky a protinámrazovým systémem s topnými články. Tlačný vyrovnávací rotor se otáčí proti směru hodinových ručiček. Jeho průměr je 2,7 m.", "section_level": 2}, {"title": "Řídící a ovládací systémy.", "content": "Řídící systém se u vrtulníků Mi-2 nachází na levé straně, vpravo je místo pro navigátora letu nebo dalšího pasažéra. U cvičných školních verzí je řídící systém pro žáka umístěn vlevo, instruktor má řídící prvky na pravé straně. K ovládání strojů Mi-2 v podélném a příčném směru je určena páka cyklického řízení, která je umístěná před sedadlem pilota. Páka kolektivního ovládaní slouží k ovládaní listů hlavního rotoru. Rovněž s ní může pilot měnit režim motorů. Ocasní rotor je ovládán pomocí pedálů, které zároveň slouží k otáčení celého vrtulníku. V případě vysazení jednoho z motorů má pilot k dispozici dvě páky, každou pro jednotlivý motor. Vrtulník je dále vybaven rotorovou brzdou. Za hlavním reduktorem je umístěn hydraulický systém, jenž sestává z hydrobloku, posilovačů řízení a pumpy. Hydraulický systém je určen k zásobování řídícího systému hydraulickou kapalinou. Systém pracuje s tlakem v rozsahu 6,3–6,5 MPa. Motory a reduktory jsou vybaveny olejovými soustavami. Každý motor a hlavní reduktor disponují vlastní soustavou. Jako zásobník oleje k motorům jsou použity vstupy vzduchu k motorům. Každý zásobník disponuje olejem o objemu 12,5 l. Hlavní reduktor pracuje s 10 l oleje, mezilehlý reduktor s 0,4 l a koncový reduktor s 0,65 l. Olejová soustava je doplněna filtry a chladiči oleje. Vrtulníky Mi-2 nesou palivový systém složený z hlavní nádrže, rozvodů, přívodních čerpadel, palivoměrů, rozdělovacích a vypouštěcích kohoutků, trubkových rozvodů a protipožárních ventilů. Standardní stroje jsou vybaveny hlavní nádrží o objemu 600 l s tolerancí 20 l. Na boky trupu lze umístit dvě nádrže o objemu 238 l, z nichž palivo vtéká do hlavní nádrže samospádem. Palivový systém distribuuje palivo k motorům. K brzdění kol hlavního podvozku slouží vzduchový systém. Ten je složen z tlakové láhve se stlačeným vzduchem a rozvody, které vzduch přivádějí ke kolům podvozku. V případě nouze jsou stroje vybaveny zásobou stlačeného vzduchu o objemu 2,8 l v nohách hlavního podvozku. Vzduchový systém pracuje s tlakem 4,9 MPa. Elektrická soustava se skládá z olověných akumulátorů (u novějších strojů z nikl-kadmiových akumulátorů), usměrňovačů elektrického proudu a elektrických rozvodů. Vrtulníky je možno napájet také z externích pozemních zdrojů, a to za pomoci zdířek na levé straně přídě. Z akumulátorů se vyrábí stejnosměrné napětí 24 V pro dynamospouštěč. Během letu jsou dále produkována střídavá napětí 208 V, 115 V a 36 V o frekvenci 400 Hz. Nedílnou součástí vrtulníků Mi-2 je protipožární systém, který sestává z čidel umístěných v prostoru obou motorů a hlavního reduktoru, třech tlakových lahví s halonovou nebo freonovou hasicí směsí a dvou ručních hasicích přístrojů. V případě vypuknutí požáru je posádka vrtulníku informována o nebezpečí kontrolkami v pilotní kabině. Klimatizační systém se stará o přiměřenou teplotu v pilotní a nákladové kabině během letu. Při vytápění se využívá horkého vzduchu, který vzniká u motorů. Na palubní desce a v nákladové kabině se nacházejí ventilátory. Vrtulníky Mi-2RS jsou navíc opatřeny výkonným filtračním systémem. Součástí strojů Mi-2 je protinámrazová soustava, která zabraňuje vytváření námrazy na listech rotorů, levém čelním skle a dalších řídících a ovládacích prvních a soustavách. Některé části jsou vyhřívány horkým vzduchem nebo teplým olejem, ohřev většiny systémů je ale zajištěn topnými články, které pracují s napětím 208 V. Mezi komunikační prostředky patří radiostanice a palubní interkom. U různých sérií vrtulníků Mi-2 jsou použity rozdílné radiostanice. Modernizované české vrtulníky používají často také GPS přijímače. K navigaci posádky je určen automatický radiokompas. Součástí výbavy vrtulníků Mi-2 je také řada pozemních ochranných prostředků, jejichž cílem je chránit vrtulník před nepříznivými povětrnostními podmínkami, deštěm, sněhem nebo před samovolným pohybem. Mezi ochranné prostředky patří plechové kryty, textilní plachty, zakládací klíny, oj a skládací žebřík.", "section_level": 2}, {"title": "Vrtulníky Mi-2 v Československu, Česku a na Slovensku.", "content": "Od roku 1972 byla do tehdejší Československé socialistické republiky dodána celá řada vrtulníků Mil Mi-2. Jejich uplatnění spočívalo především v činnostech pro policejní letectvo, armádu, leteckou záchrannou službu a později se tyto stroje objevily také ve službách nově vzniklých soukromých společností.", "section_level": 1}, {"title": "V policejním letectvu.", "content": "Vůbec první vrtulníky Mi-2 přiletěly na území Československa 6. září 1972. Jednalo se o stroje určené pro Letecký oddíl Ministerstva vnitra, tedy pro policejní letecký útvar. Piloti leteckého oddílu odletěli v srpnu 1972 do Polska, kde došlo k jejich přeškolení no nový typ vrtulníků. Tou dobou byly u oddílu používány dosluhující vrtulníky Mil Mi-1 a Mil Mi-4. Policejní letka do roku 1990 obdržela 32 nových vrtulníků Mi-2, ale protože pro tak vysoký počet strojů nebylo uplatnění, dva stroje byly po příletu předány do služeb státního podniku Slov-Air. Další policejní vrtulníky přecházely postupně po roce 1980 do služeb jiných provozovatelů, několik strojů bylo vyřazeno kvůli havárii. Od roku 1979 přebírala nové vrtulníky formálně Letecká správa Federálního ministerstva vnitra, nový letecký policejní útvar. V roce 1990 došlo k další změně, vznikl Úřad Federálního ministerstva vnitra pro leteckou službu, který vrtulníky převzal. V roce 1991 byly vrtulníky převedeny pod Leteckou službu Federálního policejního sboru a se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky v roce 1993 se novými provozovateli policejních vrtulníků staly útvary Letecká služba Policie ČR a Letecký útvar Ministerstva vnútra Slovenskej republiky. Česká policejní letka převzala devět kusů, slovenská letka šest kusů. Vrtulníky Mi-2 plnily v policejních službách řadu různých úkolů, ne všechny byly však policejní. Mezi hlavní úkoly patřilo letecké pátrání po pohřešovaných osobách a věcech, hlídkové lety ve prospěch jednotek požární ochrany, přeprava osob a nákladu nebo kontrola stavu ovzduší. Vrtulníky Mi-2 pomáhaly také při povodních. V 70. a 80. letech spolupracovaly policejní stroje Mi-2 s Horskou službou, kde se podílely na záchraně životů především ve Vysokých Tatrách na Slovensku. Mezi netypické úkoly patřilo od roku 1974 například monitorování dopravy pro rozhlasový pořad Zelená vlna. Vrtulníky Mi-2 Letecké správy Federálního ministerstva vnitra se podílely také na zahájení činnosti letecké záchranné služby na území Československa v roce 1987. Poslední let vrtulníku Mi-2 v barvách Policie České republiky proběhl 27. května 1996. Stroje Mi-2 byly v provozu nahrazeny modernějšími vrtulníky Bell 412 a MBB Bo 105.", "section_level": 2}, {"title": "U letecké záchranné služby.", "content": "Letecká záchranná služba zahájila činnost v Československu 1. dubna 1987. Prvním provozovatelem byla Letecká správa Federálního ministerstva vnitra, která pro tuto službu nasadila vrtulník Mi-2. První etapu zkušebního provozu, probíhající do 30. května, následovala etapa druhá, jejíž provoz zajišťoval státní podnik Slov-Air. Ten pro leteckou záchrannou službu použil také vrtulník Mi-2. Do roku 1992 vzniklo na území Československa celkem 18 provozních stanic letecké záchranné služby a na převážné většině sloužily zpočátku právě vrtulníky Mi-2, pouze na několika stanicích sloužily těžší stroje Mil Mi-8. V roce 1990 začaly v Československu vznikat první nestátní letecké společnosti, jejichž nosným programem se stal provoz letecké záchranné služby. Například společnosti Alfa-Helicopter, Helicopter a DSA v Česku nebo společnost Air - Transport Europe na Slovensku, nasazovaly pro potřeby letecké záchranné služby také vrtulníky Mi-2. V 90. letech docházelo na všech stanicích k modernizaci leteckého parku, a tak před rokem 2000 již sloužily na všech stanicích modernější vrtulníky Eurocopter AS 355, Bell 206, Bell 412, MBB Bo 105, PZL Kania a další.", "section_level": 2}, {"title": "V armádě.", "content": "Na rozdíl od policejní letky bylo u armádního letectva rozhodnuto o zařazení vrtulníků Mi-2 do výzbroje až v roce 1980. Stroje Mi-2 tak měly ve službě nahradit již stárnoucí vrtulníky Mil Mi-1 s pístovými motory. V roce 1981 získalo československé letectvo první dva vrtulníky Mi-2. Jednalo se o vrtulníky používané Leteckou správou Federálního ministerstva vnitra. V rozmezí let 1981–1990 získala Československá lidová armáda celkem 11 strojů od Letecké správy Federálního ministerstva vnitra. Kromě těchto 11 strojů zakoupilo Ministerstvo národní obrany celkem 44 dalších, zcela nových, vrtulníků Mi-2. Prvních sedm kusů bylo dodáno 3. září 1982. Posledních 10 kusů doletělo do Československa v říjnu 1988. Ačkoliv bylo několik vrtulníků Mi-2 dodáno s výzbrojí, byla po zkouškách odstraněna a všechny vrtulníky Mi-2 tak sloužily hlavně ke spojovacím, transportním a cvičným úkolům u různých letek na území celého Československa. Po roce 1993, kdy došlo ke vzniku samostatných států Česká republika a Slovenská republika, došlo také k rozdělení techniky. Slovensko získalo 17 kusů Mi-2, zbytek zůstal v Česku. V průběhu 90. let se využití vrtulníků Mi-2 snižovalo, řada strojů se tak stala provozu neschopných. Po roce 2000 byla většina českých Mi-2 prodána soukromým společnostem nebo do zahraničí. Velké množství vojenských vrtulníků Mi-2 bylo demontováno a prodáno do Ruska. Některé vrtulníky byly vyřazeny po haváriích a čtyři kusy byly umístěny do muzeí. V roce 2013 provozovalo Centrum leteckého výcviku, součást českého státního podniku LOM Praha, šest vrtulníků Mi-2. Vrtulníky slouží převážně k výcviku armádních pilotů. Ve slovenské armádě létaly v roce 2013 čtyři kusy Mi-2.", "section_level": 2}, {"title": "Uživatelé.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Civilní uživatelé.", "content": "Vrtulníky Mi-2 jsou ve světě užívány mnoha soukromými leteckými společnostmi, leteckými kluby, policejními sbory a dalšími organizacemi.", "section_level": 2}, {"title": "Vojenští uživatelé.", "content": "Následující seznam vojenských uživatelů zahrnuje jak současné, tak i bývalé uživatele. Česká republika Kongo Německá demokratická republika Sovětský svaz", "section_level": 2}, {"title": "Specifikace (Mi-2T).", "content": "Data podle publikace \"Víceúčelový vrtulník Mi-2\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Mil Mi-2 (, označován někdy také jako PZL Mil Mi-2, v kódovém označení NATO Hoplite, \"hoplít\") je lehký dvoumotorový víceúčelový užitkový vrtulník s třílistým nosným rotorem a dvoulistým tlačným vyrovnávacím rotorem. Prototyp vrtulníku Mi-2 byl vyvíjen v Sovětském svazu od počátku 60. let 20. století. Jedná se o nástupce jiného sovětského vrtulníku – stroje Mil Mi-1. Oproti svému předchůdci jsou vrtulníky Mi-2 vybaveny dvěma turbohřídelovými motory, které mají podstatně vyšší výkon než původní pístové motory. Vrtulník tak může transportovat až osm pasažérů a pilota, zatímco předchozí typ byl schopen přepravovat pouze dva cestující a pilota. Prototyp Mi-2, označovaný jako V-2, vzlétl poprvé 22. září 1961, do sériové výroby se nový model dostal v roce 1966. Do roku 1998, kdy byla výroba ukončena, vzniklo celkem 5497 kusů, a vrtulníky Mi-2 tak patří k nejúspěšnějším typům. Jedná se o jediný ruský vrtulník, který byl vyráběn výhradně mimo Sovětský svaz, konkrétně v Polsku. Během let byly vrtulníky Mi-2 nasazeny u mnoha leteckých společností a podniků i v armádních a policejních letkách. Oblíbené byly především v zemích Varšavské smlouvy, ale létaly také v řadě dalších států. Z vrtulníku Mi-2 vzešel modernější stroj PZL Kania, jenž se neprosadil a bylo vyrobeno jen několik kusů. ", "tgt_summary": "Der Mil Mi-2 (, NATO-Code: \"Hoplite\") ist ein zweimotoriger sowjetischer Mehrzweckhubschrauber. Er wurde in mindestens 24 Varianten und in etwa 5000 Exemplaren bis 1998 gebaut und ist teilweise noch heute im Dienst.", "id": 1069729} {"src_title": "Zobrazovací rovnice", "tgt_title": "Rendergleichung", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "Nejprve byla odvozena \"rovnice odrazu\" popisující interakci světla s povrchem a z té byla následně odvozena integrální \"Zobrazovací rovnice\". \"Zobrazovací rovnice\" se používá jako základ všech algoritmů syntézy obrazu na principu sledování paprsků jako jsou například Path Tracing (žeby \"Sledování cest\"?) nebo Ray Tracing. Za zjednodušujících předpokladů lze ze zobrazovací rovnice odvodit radiační metodu (radiozitu). Obecně je tato rovnice těžce řešitelná. K jejímu řešení se používají nejčastěji metody založené na numerickém odhadu integrálu jako jsou metody Monte Carlo nebo Metropolis.", "section_level": 1}, {"title": "Rovnice a její formy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Úhlová forma.", "content": "\"Zobrazovací rovnice\" ve své úhlové formě: Kde", "section_level": 2}, {"title": "Plošná forma.", "content": "Protože implementace integrace přes sférický úhel může být nepraktická nebo obtížná, lze převést Zobrazovací rovnici substitucí do tvaru, ve kterém vystupuje integrál přes plochu scény místo přes směry. Po úpravách dostaneme rovnici v následujícím tvaru: Kde", "section_level": 2}, {"title": "Odvození.", "content": "Zobrazovací rovnici odvodíme z Rovnice odrazu světla,.", "section_level": 1}, {"title": "Rovnice odrazu.", "content": "Pro reprezentaci světla budeme používat fyzikální veličinu zář (\"radianci\") vyjádřenou jednotkami ve formula_32. Začneme od nejjednoduššího zápisu a dále jej budeme rozvíjet až do odvození forem uvedených výše. Řekněme, že radiance v odchozím směru formula_33 na povrchu scény je rovna součtu radiance odražené od povrchu v tomto směru formula_34 a radiance emitované daným směrem formula_35 (v případě světelného zdroje). Neboli Kde Nyní se podíváme na člen formula_40. Tento vychází z matematického popisu odrazu paprsku od povrchu scény, neboli BRDF (\"Bidirectional Reflectance Distribution Function\"), což je funkce vyjadřující subkritickou hustotu pravděpodobnosti (její integrál může být < 1, tedy světlo může být pohlcováno povrchy), že se foton, který na povrch dopadne, odrazí daným směrem. A tedy po integraci Kde Tímto dostáváme rovnici odrazu, která vyjadřuje interakci světla s povrchem scény.", "section_level": 2}, {"title": "Zobrazovací rovnice.", "content": "Z rovnice odrazu lze pomocí snadné úvahy a vyjádření L pomocí L získat Zobrazovací rovnici. Nejprve si zavedeme funkci vržení paprsku, jako Protože je radiance podél paprsku konstantní, platí Dosazením předchozí rovnosti do rovnice odrazu získáme Zobrazovací rovnici", "section_level": 2}, {"title": "Odvození plošné formy zobrazovací rovnice.", "content": "Rovnici v plošném tvaru získáme substitucí. Prosté dosazení diferenciální plošky za diferenciální úhel ale nestačí. Je třeba také vzít v úvahu to, že se intenzita záření mění s kosinem úhlu natočení od normály (Lambertův zákon) a klesá úměrně čtverci vzdálenosti (viz obr.). S těmito znalostmi již můžeme vyjádřit následující vztah mezi diferenciální plochou a diferenciálním úhlem : Po substituci tedy Kde Pozor: Neplést rovnici odrazu (jednoduchá rovnice popisující interakci světla s povrchem) se Zobrazovací rovnicí (integrální rovnice vyjadřující stav osvětlení v celé scéně - obecně těžko řešitelná).", "section_level": 2}, {"title": "Vyjádření pomocí integrálního operátoru.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zavedení transportního operátoru.", "content": "Formálně vzato je zobrazovací rovnice integrální rovnicí druhého druhu, která v obecném tvaru vypadá takto: V tomto tvaru je však typicky analyticky neřešitelná. Pro stručnější zápis integrálu si zavedeme operátor :formula_57, též \"transportní operátor\". Chceme jej použít na funkci vycházející radiance formula_58, a proto tento operátor bude zobrazení z množiny funkcí formula_59 do té samé množiny (kde formula_60 je jednotková koule, tj. všechny směry). Transportní operátor definujeme jako: a tedy tvar ZR se zjednoduší na V této podobě vyjadřuje vztah množství světla, vyzářeného (primárními) zdroji světla, které dorazí na danou plošku.", "section_level": 2}, {"title": "Zápis zobrazovací rovnice řadou.", "content": "Ze vztahu se můžeme pokusit rekurzivně vyjádřit formula_64, dosazením do téže rovnice získáváme díky linearitě operátoru Dalšími iteracemi dospějeme ke vztahu Pro dokonalou simulaci v rámci modelu formula_67 (pak se tato řada nazývá Neumannova). Velmi důležité pozorování je, že formula_57 je kontrakce, formálně řečeno formula_69. Míníme tím, že celkové množství světla se aplikací operátoru zmenší. To plyne přímo ze zákona zachování energie -- odražené paprsky můžou mít v součtu nejvýše stejnou energii jako ty dopadající (běžné materiály odráží nejvýše asi 80% dopadající světelné energie). Z toho vyplývá, že můžeme vyšší mocniny zanedbat a to, co nám zůstalo, už není integrální rovnice, ale jen konvergentní řada obsahující integrál, kterou umíme vyhodnocovat metodou Monte Carlo integrování.", "section_level": 2}, {"title": "Řešení Zobrazovací rovnice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "OpenGL.", "content": "OpenGL tuto rovnici neřeší, ale trochu ji obchází tím, že používá bodové světelné zdroje, čímž lze integrál zdiskretizovat do sumy. Výsledkem není ustálený stav scény.", "section_level": 2}, {"title": "Metoda konečných prvků (Finite element method).", "content": "Metodou konečných prvků,, tuto rovnici řešit lze, její řešení je však plné zjednodušení, takže například neuvažuje směrovost dopadajících paprsků nebo lesklé odrazy. Tento způsob řešení Zobrazovací rovnice se nazývá Radiozita a byla poprvé představena v r. 1984 C. Goralem.", "section_level": 2}, {"title": "Sledování paprsku (Ray tracing).", "content": "Metoda Sledování paprsku byla představena T.Whittedem v r. 1980. Po dotazu na osvětlení na povrchu scény postupuje rekurzí a vrhá jeden světelný paprsek, takže počítá pouze příspěvky přímého osvětlení na difuzních plochách a ideální zrcadlové odlesky. Naopak neřeší nepřímé osvětlení na difuzních plochách ani např. měkké stíny.", "section_level": 2}, {"title": "Distribuované sledování paprsku (Distributed ray tracing).", "content": "Metoda Distribuovaného sledování paprsku představená v r. 1984 R. Cookem již používá k odhadu lokálního integrálu metodu Monte Carlo a dokáže si tak poradit s měkkými odrazy a stíny, hloubkou ostrosti aj.", "section_level": 2}, {"title": "Sledování cest (Path tracing).", "content": "V dnešní době asi nejpoužívanější metodou řešení integrální Zobrazovací rovnice je metoda Sledování cest, kterou poprvé představil J. Kajiya v r. 1986. Tato metoda používá k řešení metodu Monte Carlo a v podstatě simuluje dráhu jednoho paprsku formou náhodné procházky. Jde o metodu statisticky konzistentní a nevychýlenou (unbiased) a dokáže si poradit s nepřímým osvětlením, měkkými stíny, lesklými odrazy, atd.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zobrazovací rovnice,, je integrální rovnice používaná nejčastěji v počítačové grafice k syntéze obrazu. Rovnice popisuje přenos světla ve scéně a jejím řešením je tedy rovnovážný stav rozložení světla ve scéně. ", "tgt_summary": "Die Rendergleichung, auch Rendering-Gleichung genannt, wird in der 3D-Computergrafik verwendet. Sie wurde 1986 von Jim Kajiya und zeitgleich von David Immel et al. veröffentlicht. Es handelt sich um eine Integralgleichung, die die Energieerhaltung bei der Ausbreitung von Lichtstrahlen beschreibt und somit die mathematische Basis für alle Algorithmen zur globalen Beleuchtung bildet.", "id": 2012423} {"src_title": "Amar'e Stoudemire", "tgt_title": "Amar'e Stoudemire", "src_document": [{"title": "Mládí a kariéra.", "content": "Stoudemire se narodil v Lake Wales na Floridě. Jeho otec, Hazell, zemřel na infarkt, když bylo Amar'emu 12 a jeho matka, Carrie, byla v té době ve vězení. V důsledku toho mladý Amar'e chodil do šesti různých středních škol než studium dokončil na Cypress Creek. V jednom rozhovoru s Isaacem Perrym (pro časopis Dime) řekl, že to, co ho drželo v této době, byl Bůh a texty rappera Tupaca Shakura. Do 14 let nehrál basketbal. Přestože Stoudemire odehrál jen dva roky středoškolské basketbalové ligy, byl jmenován nejužitečnějším hráčem Nike Summer League. Měl nastoupit na Memphiskou univerzitu. Místo toho souhlasil s nabídkou draftu NBA, protože chtěl co nejrychleji pomoci své rodině. Phoenix Suns se pro něj rozhodli jakožto pro devátou volbu v draftu NBA v roce 2002. Phoenix byl jediným týmem, který ten rok vybral středoškolského hráče v prvním kole.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra podrobně.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Phoenix Suns (2002–10).", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Raná léta.", "content": "Ve své 1. sezoně (2002/2003) Stoudemire sbíral průměrně 13,5 bodů a 8,8 doskoků na zápas. Jeho maximum 38 bodů proti Minnesotě Timberwolves 30. prosince 2002stanovil nejvyšší skóre hráče „prop-to-pro“, které o rok později překonal LeBron James. Stoudemire vyhrál NBA Rookie of the year Award, když porazil Yao Minga nebo třeba Carona Butlera a stal se prvním hráčem, který přišel ze střední školy a vyhrál tuto cenu.", "section_level": 3}, {"title": "Problémy s koleny.", "content": "Před sezonou 2005-2006 bylo u Stoudemira zjištěno poškození chrupavky a 18. října 2005 musel podstoupit operaci. Zpočátku si Suns mysleli, že se vrátí v polovině února, ale jeho rehabilitace trvala déle. Stoudemire přesto zaznamenal 20 bodů v jeho návratu proti Portlandu Trail Blazers, ale ve svém třetím utkání po návratu proti New Jersey nedal ani bod. Dne 28. března bylo oznámeno, že pravděpodobně vynechá zbytek sezóny kvůli ztuhlosti kolen. Jeho manažer uvedl, že comeback přišel příliš brzy a bude potřeba více času, aby se zotavil. Stoudemireovy rehabilitace byly vedeny trenérem Suns Aaronem Nelsonem a Doktorem Michaelem Clarkem, prezidentem a generálním ředitelem Národní Akademie tělovýchovného lékařství (NASM), proběhly v pořádku a Amar‘e postupně získal svou sílu zpět. Stoudemire se v roce 2006 zúčastnil Basketbalového kempu USA v Las Vegas, ale nakonec v roce 2006 na mistrovství světa nehrál. Jeho trenéři říkali, že od poslední operace neměl žádný otok a jeho flexibilita a síla byla lepší než kdy jindy. Stoudemire hrál na Americas Championship 2007, ale v nominaci národního týmu pro olympijské hry 2008 chyběl. Jerry Colangelo, výkonný ředitel národního týmu řekl: \"Amar'e sám požádal o uvolnění kvůli obavám, že by se mu jeho zranění v takovém zatížení po skoro roce léčby mohlo obnovit.\"", "section_level": 3}, {"title": "Sezona 2006-07.", "content": "Před sezónou 2006-07 Stoudemire změnil jeho číslo dresu z 32 na číslo 1 poté, co ho Dijon Thompson uvolnil. Stoudemire se opět připojil k národnímu týmu Spojených států a v červenci s nimi začal trénovat. Nakonec byl ze soupisky stejně vyškrtnut kvůli své cestě do Asie. Trenér Mike Krzyzewski totiž věřil, že potřebuje řádnou šanci se plně zotavit ze zranění kolena. Dne 18. února 2007 se Stoudemire podruhé objevil v All-Star Game NBA (poprvé v roce 2005 - tedy před zraněním). Zaznamenal 29 bodů a doskočil 9 míčů a skončil druhý v hlasování o nejlepšího hráče zápasu po vítězi Kobemu Bryantovi. Amar'e předtím oznámil, že se do All-Star Game dostane v jeho první sezóně po zranění kolena, což splnil. Během play-off v roce 2007 proti San Antonio Spurs Stoudemire prohlásil, že Manu Ginobili a Bruce Bowen hrají špinavou hru. Následně v pátém zápase byl vykázán poté, co opustil prostor lavičky po hádce mezi Stevem Nashem a Robertem Horryem. Suns prohráli proti Spurs v šesti zápasech.", "section_level": 3}, {"title": "Sezona 2007-08.", "content": "Stoudemire byl v této sezoně nejlepší ze Suns v bodování (25,2 bodů na zápas) a doskocích (9,1 na zápas). Opět se zúčastnil NBA All-Star game a byl jmenován do druhého All-NBA týmu. Stoudemire si také musel zvyknout na hru se Shaquillem O'Nealem, kterého Suns získaly v únoru. Suns v Play-off opět prohráli proti svým rivalum ze San Antonio. Suns ztratili velký náskok ve prvním zápase a zdálo se, že se z toho nemohly vzpamatovat. Nakonec sérii prohráli 4-1. Stoudemire v této sérii skóroval průměrně 23 bodů. Po sezóně, trenér Suns Mike D'Antoni opustil tým a byl angažován New Yorkem Knicks.", "section_level": 3}, {"title": "Sezona 2008-09 a zranění oka.", "content": "S novým trenérem Terrym Porterem se Suns zaměřili především na obranu a snažili se vyhnout zbytečným faulům. V důsledku zvýšeného důrazu na obranu se útok zpomalil což vyústilo v to, že Stoudemire sóroval v průměru o 4 body méně než v předešle sezoně. Nicméně to ho nijak neohrozilo na pozici nejproduktivnějšího hráče a doskakovače týmu. Suns se také nemohli sžít s herním systémem Terryho Portera a zaznamenali jen 28-23. Před NBA All-Star Game dokonce prohráli pět utkáních v řadě. Dne 19. února v zápase proti Los Angeles Clippers se Stoudemireovi utrhla sítnice. Oko měl zraněné již v předsezóně (natržená duhovka bez jakéhokoli zranění sítnice). Tehdy řekl, že by měl nosit ochranné brýle pro zbytek své kariéry, ale vydržel to pouze sedm zápasů. Stoudemire podstoupil operaci sítnice. Ta se nakonec zdařila (včetně rehabilitací zabrala 8 týdnů) a Amar'e nakonec vynechal zbytek sezony. V následující sezóně začal nosit ochranné brýle, které si sundává jen na trestné hody.", "section_level": 3}, {"title": "2009-10.", "content": "V sezóně 2009-10 Stoudemire nakonec dovedl Suns k 54 vítězstvím a 28 porážkám, což znamenalo třetí příčku v Západní konferenci. Suns porazili Portland Trail Blazers 4-2 v prvním kole a následně rozdrtili své rivaly San Antonio Spurs 4-0 v semifinále konference. Ve finále konference nepotkali nikoho jiného než obhájce titulu, Los Angeles Lakers. Po prohře prvních dvou zápasů, Stoudemire zaznamenal nejdříve 42 bodů v třetím a následně 21 ve čtvrtém zápase. Série byla tedy srovnána 2-2. Poté co Ron Artest hodil v pátém zápase buzzer-beater a Kobeho Bryantových 37 bodech v šestém zápase nakonec Suns prohráli sérii 4-2.", "section_level": 3}, {"title": "New York Knicks (2010–2011).", "content": "Dne 30. června 2010 se Amar'e Stoudemire po ukončení smlouvy oficiálně stal nechráněným volným hráčem. Dne 5. července téhož roku se dohodl s New York Knicks na nové smlouvě v hodnotě 99 700 000 dolarů vyplácených po dobu pěti let. Spolu s Knicks se Stoudemire znovushledal s hlavním trenérem Mikem D'Antonim, který ho trénoval ještě ve Phoenix Suns. Dne 15. prosince 2010 v prohře proti Bostonu Celtics Stoudemire překonal rekord týmu s více než 30 střelenými body v devíti zápasech za sebou a o dva dny později překonal další týmový rekord, když v devíti zápasech měl více než 50procentní úspěšnost střelby z pole. Stoudemire se mimo jiné opět probojoval do All-Star Game, ovšem poprvé na straně východu a hned do základní pětky spolu s LeBronem Jamesem, Dwyanem Wadem, Derrickem Rosem a Dwightem Howardem. Dne 23. února 2011 uskutečnil New York Knicks \"megatrejd\" a přivedl Amar'emu hvězdné spoluhráče Carmela Antonyho a Chaunceyho Billupse. Ani tyto veliké změny New Yorku nepomohly a byli hladce vyřazeni (4-0 na zápasy) Bostonem Celtics hned v prvním kole play-off. To bylo zapříčiněno mimo jiné i zraněními Chaunceyho Bilupse a Amar'eho Stopudemira (zranění zad).", "section_level": 2}, {"title": "New York Knicks (2011–2012).", "content": "Zkrácená sezóna kvůli stávce v NBA pouze na 66 utkání začala v New Yorku vyškrtnutím Billupse, podepsáním zkušeného defensivního pivota a \"novopečeného\" šampióna Tysona Chandlera. To způsobilo Amar'emu potíže z hlediska dělení se o míč s dalším vysokým a dominantním hráčem. Celkově se jednalo o velmi špatnou sezonu. Důsledky zranění, nepřítomnost rozehrávače (zraněný Baron Davis), nesehranost týmu, výměna trenéra, atd. Přes všechny problémy se Knicks nakonec dostali do play-off jako sedmý nejlepší tým východu, což jim přisoudilo do prvního kola Miami Heat v čele s Dwaynem Wadem a LeBronem Jamesem. New York šel do série bez objevu sezony rozehrávače Jeremy Lina, který musel podstoupit operaci kolene. Po prvních dvou prohraných zápasech Stoudemire neunesl frustraci a v šatně udeřil do krytu hasicího přístroje a pořezal si ruku. Díky tomu promeškal třetí zápas - opět prohraný. K překvapení téměř všech Amar’e nastoupil, aby pomohl týmu ukončit již 13 zápasů trvající šňůru proher ve vyřazovacích bojích. To se nakonec povedlo, když spolu se spoluhráčem Carmelem Anthonym nasázeli soupeři 61 bodů (20 pro Amar’eho).", "section_level": 2}, {"title": "Miami Heat (2015–2016).", "content": "Posledním týmem NBA, za který Stoudemire hrál, se stal Miami Heat. V červenci 2016 ukončili spolupráci, z NBA všek Stoudemire odešel symbolicky jako člen New York Knicks. Poté podepsal dvouletý kontrakt s izraelským týmem Hapoel Jerusalem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Amar'e Carsares Stoudemire (* 16. listopadu 1982 Lake Wales, Florida, USA) je americký profesionální basketbalový power forward/pivot, bývalý hráč NBA, hrající v současnosti za izraelský klub Hapoel Jerusalem. ", "tgt_summary": "Amar'e Carsares Stoudemire (* 16. November 1982 in Lake Wales, Florida) ist ein US-amerikanisch-israelischer Basketballspieler, der 14 Jahre in der nordamerikanischen Profiliga NBA aktiv war. Der 2,08 Meter große Stoudemire galt vor seinen schweren Verletzungen als einer der athletischsten Spieler der Liga. In der Saison 2004/05 war er der Spieler mit den meisten Dunks der gesamten Liga. In seiner Zeit in der NBA wurde Stoudemire unter anderem sechsmal NBA-All-Star und gewann in seiner Debütsaison die Auszeichnung des Rookies of the Year.", "id": 1698875} {"src_title": "Natalie Coleová", "tgt_title": "Natalie Cole", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Narodila se v Hollywoodu jako dcera hudebníka Nat King Colea a tehdy již bývalé zpěvačky Orchestru Duke Ellingtona Marie Coleové Ellingtonové. V šesti letech zpívala na vánočním albu svého otce a s veřejným vystupováním začala v jedenácti letech života. Strýc z otcovy strany Freddy Cole je zpěvák a pianista, který nahrál řadu alb a získal několik ocenění. Ve věku patnácti let, kdy navštěvovala massachusettskou školu Northfield Mount Hermon School v Northfieldu, zemřel otec na karcinom plic. Následoval složitý vztah s matkou. Ve vysokoškolských studiích pokračovala na Massachusettské univerzitě v Amherstu. Na krátký čas přestoupila na Jihokalifornskou univerzitu, kde vstoupila do spolku Delta Sigma Théta. Poté se opět vrátila na Massachusettskou univerzitu, na níž byla jejím hlavním oborem dětská psychologie a druhým pak němčina. Absolvovala v roce 1972. Roku 2000 vydala autobiografii \"Angel on My Shoulder\" (Anděl na mém rameni), ve které se přiznala k minulé zkušenosti s drogovou závislostí na heroinu a kokainu a následné odvykací kúře. V roce 2001 byl její životní příběh zfilmován ve snímku \"Žít pro lásku: Příběh Natalie Coleové\", kde ztvárnila samu sebe. V České republice poprvé vystoupila 15. července 2014 ve Státní opeře Praha na festivalu Prague Proms. Zpěvačku na koncertu doprovodil Český národní symfonický orchestr.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Poprvé se vdala 31. července 1976 za skladatele a producenta Marvina Yancyho. Pod jeho vlivem přestoupila od episkopální církve k baptistům. Do manželství se narodil syn Robert Adam Yancy (nar. 1977), který jako hudebník v dospělosti koncertoval s matkou. Pár se rozvedl v roce 1980, pět let předtím než Yancy zemřel ve třiceti čtyřech letech na srdeční selhání. V letech 1989–1995 se druhým manželem stal producent Andre Fischer, bývalý bubeník kapely Rufus. V roce 2001 se zpěvačka potřetí provdala za biskupa Kennetha Dupreeho. Manželství se rozpadlo roku 2004. V roce 2008 oznámila, že jí byla diagnostikována hepatitida C, což přisuzovala dřívější nitrožilní aplikaci drog. Čtyři měsíce po zahájení léčby došlo k selhání ledvin a dalších devět měsíců absolvovala dialýzu. Transplantaci ledviny podstoupila 19. května 2009 v Los Angeles. Ve stejný den zemřela její sestra, herečka a hudební producentka Carole Coleová. V prosinci 2015 zrušila několik vystoupení pro nemoc. Oznámení o úmrtí 31. prosince 2015 v losangeleském Cedars-Sinai Medical Center bylo vydáno na nový rok 1. ledna 2016. Podle tiskové mluvčí Coleové, Maureen O’Connorové, byla smrt následkem městnavého srdečního selhání.", "section_level": 1}], "src_summary": "Natalie Maria Coleová (6. února 1950 Los Angeles, Kalifornie – 31. prosince 2015 Los Angeles) byla americká zpěvačka a skladatelka, dcera hudebníka Nat King Colea. V první fázi kariéry se prosadila stylem R&B, poté postupně přešla ke středovému proudu pop music a od 90. let se začala více orientovat na jazz. Celosvětově prodala přibližně 30 milionů nahrávek a obdržela devět hudebních Cen Grammy.", "tgt_summary": "Natalie Maria Cole (* 6. Februar 1950 in Los Angeles, Kalifornien; † 31. Dezember 2015 ebenda) war eine US-amerikanische Sängerin, Songwriterin und Schauspielerin. Sie war die Tochter der Jazzsänger Nat King Cole und Marie Ellington. In ihrer mehr als 40 Jahre währenden Karriere wurden allein in den Vereinigten Staaten 13,5 Millionen Alben verkauft, womit sie zu den erfolgreichsten Sängerinnen in den Genres R&B, Soul und Jazz gehörte. Für ihre Leistungen als Sängerin erhielt sie neun Grammys.", "id": 1075418} {"src_title": "Erwin Finlay-Freundlich", "tgt_title": "Erwin Freundlich", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Biebrichu v Německu jako syn továrníka Friedricha Philippa Ernsta Freundlicha a jeho manželky Elizabeth Finlaysonové. Měl šest sourozenců, všichni byli vychováni jako protestanté a to navzdory tomu, že jejich otec měl židovský původ. Jeho starší bratr byl Herbert Max Finlay Freundlich. Šest měsíců strávil prací v loděnicích ve Štětíně, což ho inspirovalo ke studiu stavby lodí na Charlottenburg Polytechnic v Berlíně. Nicméně školu opustil na podzim roku 1905, aby se mohl věnovat studiu matematiky a astronomie na univerzitě v Göttingenu. Zde studoval pod Felixem Kleinem a Karlem Schwarzschildem. Po dokončení diplomové práce, kterou vedl Paul Koebe získal v roce 1910 doktorát a následně se stal asistentem na hvězdárně v Berlíně, kde začal spolupracovat s Einsteinem. Během expedice za zatměním Slunce na Krym v roce 1914, která měla ověřit obecnou teorii relativity, vypukla první světová válka a Freundlich byl internován v Rusku. Po válce se zapojil do vybudování sluneční observatoře v Postupimi, a byl ředitelem Einsteinova institutu. V roce 1933 po nástupu nacismu k moci byl Freundlich nucen opustit Německo, měl totiž židovskou babičku a jeho manželka byla židovka. Byl jmenován profesorem na univerzitě v Istanbulu, která byla reformována podle Kemala Atatürka s pomocí mnoha německých učenců. V roce 1937 opustil Istanbul, aby přijal místo profesora astronomie na Karlově univerzitě v Praze, ale z této funkce musel brzy odejít, kvůli německé okupaci. Na doporučení Arthura Eddingtona odešel na univerzitu v St. Andrews ve Skotsku, kde přednášel astronomii od roku 1939. V roce 1941 byl zvolen členem Royal Society of Edinburgh. Jeho navrhovateli byli William Greaves, Alexander Aitken, Max Born a Robert Schlapp. Roku 1951 se stal profesorem. Po odchodu do penze v roce 1959 se vrátil do svého rodného města Wiesbaden a byl jmenován profesorem na univerzitě v Mohuči. Freundlich zemřel ve Wiesbadenu v Německu 24. července 1964.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "V roce 1913 se oženil s Kate Hirschbergovou.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěchy.", "content": "Freundlich zkoumal vychýlení světelných paprsků procházejících v blízkosti Slunce. Navrhl experiment, uskutečnitelný během zatmění Slunce, k ověření platnosti Einsteinovy obecné teorie relativity. Freundlichovy experimenty měly ukázat, že je Newtonova teorie nesprávná. Vykonal neprůkazné testy předpovědí Einsteinovy teorie gravitace vyvolané rudým posuvem spektrálních čar ve Slunci pomocí solárních observatoří zkonstruovaných v Postupimi a Istanbulu. V roce 1953 navrhl s Maxem Bornem alternativní vysvětlení rudého posuvu pozorovaného u vzdálených galaxiích pomocí modelu unaveného světla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Erwin Finlay-Freundlich (29. května 1885 – 24. července 1964) byl německý astronom, žák Felixe Kleina. Freundlich byl spolupracovníkem Alberta Einsteina, jako první navrhl experimenty, kterými by bylo možné testovat obecnou teorii relativity, konkrétně astronomické pozorování založené na gravitační rudém posuvu. Krátce učil i na Karlově univerzitě v Praze.", "tgt_summary": "Erwin Finlay-Freundlich (* 29. Mai 1885 in Wiesbaden-Biebrich; † 24. Juli 1964 in Wiesbaden) war ein Astrophysiker und der Bruder von Herbert Finlay Freundlich.", "id": 1483308} {"src_title": "Proudová šifra", "tgt_title": "Stromverschlüsselung", "src_document": [{"title": "Inspirace Vernamovou šifrou.", "content": "Na proudovou šifru může být nahlíženo jako na implementaci neprolomitelné Vernamovy šifry. Tato jednorázová tabulková šifra používá šifrovací klíč zcela náhodných čísel. Šifrovací klíč je kombinován pomocí jednoduché funkce se vstupním textem a tak je vytvořen šifrovaný tvar. Principiální nerozluštitelnost Vernamova konceptu dokázal Claude E. Shannon v roce 1949. Avšak šifrovací klíč musel být (alespoň) o stejné délce jako šifrovaný text a musel být generován úplně náhodně. Systém tak byl velmi těžkopádný, než aby byl zaveden do běžné praxe. Byl používán jen na kritické aplikace. Proudová šifra využívá mnohem menší klíč, se kterým se lépe pracuje (např. 128bitový). Principem využití tohoto klíče je generování pseudonáhodného proudu bitů (), který nahrazuje původní jednorázový klíč, který musel být dlouhý jako šifrovaný text. Odstranil se tak problém nutnosti existence dlouhého jednorázového klíče, avšak vznikl jiný problém, protože šifrovací klíč je nyní pseudonáhodný, není opravdu náhodný. Tyto systémy na rozdíl od původního Vernamova lze v principu \"rozlomit\".", "section_level": 1}, {"title": "Typy proudových šifer.", "content": "Proudová šifra generuje pseudonáhodný proud bitů (), který je vytvořen z šifrovacího klíče a šifrovacího algoritmu, takže výstup je závislý na změnách vnitřního stavu šifry. Aby pokaždé nebyla generována stejná posloupnost, což by snižovalo kvalitu šifry, je vnitřní stav navíc modifikován dalším zdrojem, což se může dít dvěma způsoby. Pokud se tak děje nezávisle na vstupním textu nebo zašifrované zprávě, je šifra hodnocena jako \"synchronní\" proudová šifra. Naproti tomu \"samosynchronní\" proudová šifra svůj stav mění na základě dat z předešlé části zašifrované zprávy.", "section_level": 1}, {"title": "Synchronní proudové šifry.", "content": "V synchronní proudové šifře je proud pseudonáhodných čísel generován nezávisle na vstupním textu nebo zašifrované zprávě. Potom dojde ke kombinaci vygenerovaných čísel se vstupujícím textem (k zakódování) nebo se šifrovaným textem (k dekódování). Nejběžnější formou kombinace keystreamu a vstupního textu je použití logické funkce XOR, což je označováno jako \"binární doplňková proudová šifra\". V synchronní proudové šifře odesilatel a příjemce musí být přesný v krocích rozkódování, aby to bylo úspěšné. Pokud jsou čísla přidána nebo odebrána ze zprávy v průběhu přenosu, synchronizování je ztraceno. K obnově synchronizace různých offsetů se můžeme pokusit systematicky získat správné dešifrování. Další možností je označit si šifrovaný text značkami v pravidelných intervalech při výstupu. Pokud je číslo porušeno přenosem (přidáním nebo ztrátou) pouze u jedné z číslic v holém textu, je ovlivněno, ale chyba se nešíří do dalších částí zprávy. Tato vlastnost je užitečná. Když je vysoká míra přenosových chyb, způsobuje to menší pravděpodobnost, že by byla chyba zjištěna bez dalších mechanismů. Navíc kvůli této vlastnosti jsou synchronní proudové šifry velmi náchylné k útokům — pokud útočník může vyměnit jedno číslo v šifrovaném textu, mohl by být schopen provést předvídatelné změny na odpovídajícím bitu prostého textu; např. přehodit bit v šifrovaném textu způsobující překlápění v prostém textu.", "section_level": 2}, {"title": "Samosynchronní proudové šifry.", "content": "Jiný přístup používá několik předchozích \"N\" čísel šifrovaného textu k vypočítání šifrovacího klíče. Podobná schémata jsou známá jako \"samosynchronní proudové šifry\", \"asynchronní proudové šifry\" nebo \"šifrovaný text automatickým klíčem (CTAK)\". Tato myšlenka samosynchronních šifer byla patentována v roce 1946, a má tu výhodu, že příjemce bude automaticky synchronizován s generátorem šifrovacích klíčů po obdržení \"N\" čísel zašifrovaného textu. Ovlivňuje to jednodušší obnovu, pokud jsou čísla ztracena nebo přidána do zprávy proudu. U jednočíselných chyb je jejich vliv omezen pouze do výše \"N\" čísel prostého textu. Příkladem sebesynchronní proudové šifry je bloková šifra v režimu šifrovací zpětné vazby ().", "section_level": 2}, {"title": "Blokové šifrování otevřené posloupnosti.", "content": "Z hlediska požadovaného výsledku, tj. pseudonáhodné posloupnosti bitů nebo bloků, lze v širokém smyslu lze za proudovou šifru považovat blokové šifrování nějaké posloupnosti. V nejjednodušším případě to může být posloupnost za sebou jdoucích čísel (s periodou danou velikostí bloku), kde klíč je první člen posloupnosti. Vhodnější je vygenerovaná posloupnost pseudonáhodných čísel, která má velkou periodu.", "section_level": 2}, {"title": "Lineární posuvné registry se zpětnou vazbou proudových šifer.", "content": "Lineární zpětná vazba posuvných registrů (). Binární proudové šifry jsou často stavěny pomocí lineární zpětné vazby posuvných registrů (LFSR), protože mohou být jednoduše implementovány do hardwaru a lze je snadno matematicky analyzovat. Použití LFSR samo o sobě je však nepostačují k zajištění dobrého zabezpečení. Různé systémy byly navrženy pro zvýšení bezpečnosti LFSR.", "section_level": 1}, {"title": "Nelineární kombinační metody.", "content": "Protože LFSR jsou ze své podstaty lineární, jedna technika pro odstranění linearity je naplnit výstupy několika paralelními LFSR → do nelineární logické funkce \"formou kombinačního generátoru\". Různé vlastnosti takové \"kombinační funkce\" jsou rozhodující k zajištění bezpečnosti výsledného systému, například aby se zabránilo srovnávacím útokům.", "section_level": 2}, {"title": "Generátory ovládané hodinovým vstupem.", "content": "Normálně LFSRy fungují pravidelně. První přístup zavádí nelinearitu LFSR, tj. nepravidelnost taktování → kontrolující druhý výstup LFSR. Mezi takové generátory patří stop-and-go generátor, střídavý krokový generátor a komprimační generátor. Střídavý krokový generátor se skládá ze tří lineárních posuvných registrů se zpětnou vazbou, které budeme pro přehlednost nazývat LFSR0, LFSR1 a LFSR2. Výstup jednoho z registrů rozhoduje o tom, který ze zbylých dvou bude používán; například pokud LFSR2 výstup je 0, LFSR0 je synchronní, a pokud výstup je 1, LFSR1 pracuje místo něho (LFSR2). Výstupem exkluzivního ORu jsou poslední bity tvořené LFSR0 a LFSR1. Počáteční stav tří LFSR je klíčem. Stop-and-go generátor (Beth a Piper, 1984) tvoří dva LFSR. Jeden LFSR je synchronní, pokud výstup druhého je „1“, jinak opakuje svůj předchozí výstup. Tento výstup je pak (v některých verzích) v kombinaci s výstupem třetího LFSR dosahujícího pravidelné úrovně. Dvě LFSR používají synchronizaci. Pokud je výstup prvního „1“, výstup druhého LFSR se stává výstupem generátoru. Pokud je výstup prvního LFSR „0“, avšak výstup druhého je vyřazen, tak výstupem generátoru není žádný bit. Tento mechanizmus trpí načasováním od druhého generátoru, jelikož rychlost výstupu je variabilní a to způsobem, který závisí na stavu druhého generátoru. Toto může být zmírněno tím, že ukládáme do vyrovnávací paměti na výstupu.", "section_level": 2}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Pro bezpečnost proudové šifry je důležité, aby šifrovací klíč měl velikost periody a musí být nemožné jeho obnovení nebo zjištění vnitřního stavu šifrovacího klíče. Kryptografici také požadují, aby šifrovací klíč byl nepředpojatý a rozdílný tak, aby útočníci rozlišili proud od náhodného šumu. Také aby byl snadno zjistitelný vztah mezi šifrovacími klíči, které odpovídají \"souvisejícím klíčům\" nebo souvisí s kryptografickými příležitostmi. To by mohlo platit pro všechny klíče, které nejsou slabými klíči, a platí v případě, jestliže útočník může znát nebo vybrat nějaký \"jednoduchý text\" či \"šifrovaný text\". Stejně jako u ostatních útoků v kryptografii, může být proudová šifra napadena \"osvědčeně\", což znamená, že nejsou nutné běžné způsoby, jak rozluštit šifru, ale naznačují, že šifry mohou mít jiné nedostatky. Bezpečné použití zabezpečené synchronní proudové šifry vyžaduje, aby člověk nikdy používal stejné šifrovací klíče dvakrát. Aplikační návrháři si musí také uvědomit, že většina proudových šifer neposkytuje \"věrohodnost\". Soukromé zašifrované zprávy mohou být změněny v průběhu přenosu. Krátké období proudových šifer bylo praktickým zklamáním. Například 64bit blokové šifry, jako je DES, lze použít ke generování šifrovacího klíče v OFB režimu. Nicméně, když nepoužíváte plnou zpětnou vazbu, výsledný proud má podobu asi 2 bloků v průměru. Pro mnoho aplikací je toto období příliš krátké. Například pokud je šifrování vykonáváno ve výši 8 MB za sekundu, tak při proudovém období 2 se budou bloky opakovat asi po dobu půl hodiny. Některé aplikace využívající proudovou šifru RC4 jsou napadnutelné kvůli nedostatkům v klíčových nastaveních. RC4 je rutinní, nové aplikace by měly být schopné buď se vyhnout RC4 nebo se ujistěte, že všechny klíče jsou jedinečné a ideálně nesouvisející (např. generované kryptografické hashovací funkce) a že první bajty šifrovacího klíče jsou zahozeny.", "section_level": 1}, {"title": "Použití v protokolech.", "content": "Proudové šifry lze použít jako část řešení v nějakém složitějším protokolu, který zmenšuje nebo odstraňuje jejich nevýhody. Například se proudová šifra používá na krátké úseky, které mají samostatný klíč šifrovaný bezpečnější hierarchicky nadřazenou šifrou. Toto řešení může mít velkou celkovou délku periody a při rozlomení klíče proudové šifry je dešifrován pouze jeden úsek a není přímo narušena bezpečnost sousedních úseků šifry.", "section_level": 2}], "src_summary": "Proudová šifra je v kryptografii typ symetrické šifry, kde vstupní datový tok je kombinován (typicky pomocí funkce XOR) s pseudonáhodným proudem bitů () vytvořeným z šifrovacího klíče a šifrovacího algoritmu. Výsledkem je zašifrovaný datový tok (\"proud\"), který je šifrován neustále se měnící transformací (na rozdíl od blokové šifry, kde je transformace konstantní). Proudové šifry jsou typicky rychlejší než blokové šifry a pro implementaci potřebují jednodušší hardware. Naopak jsou na rozdíl od blokových šifer náchylnější ke kryptoanalytickým útokům, pokud jsou nevhodně implementovány (počáteční stav nesmí být použit dvakrát).", "tgt_summary": "Eine Stromverschlüsselung, Stromchiffre oder Flusschiffre () ist ein kryptographischer Algorithmus zur symmetrischen Verschlüsselung, bei dem Zeichen des Klartextes mit den Zeichen eines Schlüsselstroms einzeln (XOR bei Bits) verknüpft werden. Der Schlüsselstrom ist normalerweise eine pseudozufällige Zeichenfolge, die aus dem Schlüssel abgeleitet wird. Bei selbstsynchronisierenden Stromchiffren gehen außer dem Schlüssel auch Teile der Nachricht in die Berechnung des Schlüsselstroms ein.", "id": 1855003} {"src_title": "Petr I. Kastilský", "tgt_title": "Peter I. (Kastilien)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl jediným přeživším synem kastilského krále Alfonse XI. a jeho ženy Marie Portugalské. Alfons XI. se svou zákonitou chotí zplodil dva syny a pak se již zdržoval u své metresy Eleonory z Guzmánu, která mu dala deset dětí; jedno z nich byl syn Jindřich z Trastámary, o rok starší než Petr a jeho pozdější soupeř o trůn. Alfons XI. zemřel při obléhání Gibraltaru roku 1350 na mor a na trůn nastoupil šestnáctiletý Petr. Pokračoval v otcových šlépějích a svou podporou měšťanstva proti sobě popudil šlechtu a klér. Novou složkou státní správy se stali Židé, hlavním královým pokladníkem se stal Samuel Halevi z Toleda. Daňové reformy, které měly zabránit zneužívání moci šlechtou a královskými úředníky a nařízení týkající se majetku královského, klášterního, panského a soukromého se králi staly osudnými. Od roku 1356 do roku 1361 Petr válčil s Aragonií ve „válce dvou Pedrů“, ve které neukázal žádné schopnosti nebo odvahu. Aragonii podporovala Francie, což si Petr zapříčinil sám zapuzením Blanky Bourbonské, v boji proti němu se angažoval také jeho nevlastní bratr Jindřich z Trastámary. Soudobí kronikáři připisují králi během tohoto období sérii vražd. V roce 1366 vypukla občanská válka a města se rozdělila na příznivce měšťanstva (Burgos, Zamora, Sevilla atd.) a příznivce šlechty či církve (Toledo, Salamanca aj.) Šlechta si našla jako kandidáta na trůn Jindřicha z Trastámary, protože ten, kdo „dobře svému lidu vládne a chrání jej, ten skutečně je králem, druhý budiž vypuzen“. Jindřich byl podporován Francií a stál v čele početného žoldnéřského vojska společně s Bertrandem du Guesclinem. Petra podporovala Anglie; v čele anglického vojska stál Černý princ. Petr uprchl i se svou pokladnicí a dcerami do sousedního Portugalska, kde byl chladně přijat svým strýcem králem Petrem I. Odtud pokračoval do Galicie a pak do anglického Gaskoňska. Konflikt skončil v březnu 1369 Petrovou smrtí. Bratr Jindřich jej v osobním souboji zabil dýkou a dosedl po něm na kastilský trůn. Musel však čelit nárokům na trůn, jež vznášely a prosazovaly dcery Petra I. ze vztahu s Marií z Padilly; řešení přinesl až sňatek vnuka Jindřicha z Trastámary Jindřicha s vnučkou Petra I. (dcerou jeho starší dcery Konstancie) Kateřinou z Lancasteru.", "section_level": 1}, {"title": "Manželský život.", "content": "Petr měl být původně zasnouben s anglickou princeznou Isabelou, k dohodě však nedošlo, a proto se měl oženit s její mladší sestrou Johanou, která na cestě do Kastilie roku 1348 zemřela v Bordeaux na mor. 3. června roku 1353 se mladý král na nátlak své matky, kastilské šlechty a příslibu bohatého věna oženil s Blankou, dcerou bourbonského vévody Petra a přes sestru Johanu také švagrovou francouzského dauphina Karla V. V tu dobu však byl pravděpodobně již ženatý se svou milenkou Marií z Padilly. S mladičkou Blankou strávil pouhých pár dní a pak ji nechal zapudil – poslal ji nejdříve ke své matce do Mediny-Sidonia, posléze ji nechal ji zavřenou na hradě v Arévalu a nakonec v pevnosti v Toledu a vrátil se opět ke své milence Marii, jež mu již porodila dceru Beatrix. To vše vyvolalo odpor části šlechty, včetně tří jeho nevlastních bratří, synů Eleonory de Guzmán Jindřicha, Fadriqua a Tella, i Juana Alfonsa de Alburquerque, který po nešťastném sňatku, jenž pomáhal zosnovat, ztratil přízeň krále, i Pedrovy vlastní matky Marie Portugalské. Francouzský dvůr se cítil Blančiným zapuzením pochopitelně uražen a uzavřel spojenectví se sousední Aragonií. Bratranec uvězněné Blanky, francouzský král Jan II. podal stížnost k papeži Inocencovi VI. Výsledkem byla Petrova exkomunikace. Reagoval na ni tím, že nechal manželství prohlásit za neplatné a roku 1354 se oženil znovu s Juanou de Castro, dcerou hraběte Pedra de Lemos, kterou však záhy zapudil rovněž, stačil s ní však zplodit syna. Poté se vrátil ke své původní milence a údajné manželce Marii z Padilly. Roku 1361 byla nešťastná uvězněná Blanka Bourbonská na králův příkaz zavražděna. Téhož roku zemřela i Marie z Padilly, pravděpodobně jako oběť moru. Petr ji posmrtně při zasedání kortesů nechal prohlásit za svou první a jedinou zákonitou choť a obě další manželství za neplatná.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Kromě těchto legitimních nebo za legitimní považovaných dětí měl i řadu levobočků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Petr I. Kastilský nazývaný \"Krutý\" nebo \"Právoplatný\" ( \"Pedro I el Cruel\", 30. srpna 1334 Burgos – 23. března 1369 Montiel) byl král Kastilie a Leónu a Galicie v letech 1350 až 1369. Byl posledním králem z burgundsko-ivrejské dynastie.", "tgt_summary": "Peter I., \"der Grausame\" oder \"der Gerechte\" ( bzw., * 30. August 1334 in der Provinz Burgos; † 23. März 1369 bei Montiel) war König von Kastilien und León (1350–1369). Er war der Sohn von Alfons XI. und Maria, Tochter des portugiesischen Königs Alfons IV.", "id": 1333913} {"src_title": "Matthew Stevens", "tgt_title": "Matthew Stevens", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Stevens se stal profesionálním hráčem kulečníku v roce 1994; v jeho druhé sezóně vyhrál Benson & Hedges Championship, aby se kvalifikoval na Masters, kde porazil Terryho Griffithse 5–3, ale prohrál 5–6 s Alanem McManusem. Následující sezónu také ukázal potenciál tím, že porazil Stephena Hendryho 5–1 Grand Prix. V roce 1998 dosáhl svého prvního finálového hodnocení na britském šampionátu a prohrál 6–10 s Johnem Higginsem.", "section_level": 2}, {"title": "2000-2005.", "content": "V sezóně 1999/2000 se Stevens dostal do všech tří finále událostí Triple Crown. Ve finále britského šampionátu 1999 prohrál s Markem Williamsem 8-10. Vyhrál titul Masters 2000 a ve finále zvítězil nad Kenem Dohertym 10–8. Na mistrovství světa v roce 2000 dosáhl prvního ze svých dvou finále světového šampionátu.", "section_level": 2}, {"title": "2012-2013.", "content": "Stevens odstoupil z úvodního turnaje sezóny Wuxi Classic kvůli problémům se zády a nedokázal se prosadit.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Na britském šampionátu porazil Jamese Cahilla 6–1, Michaela Whitea 6–4 a Joe Perryho 6–2, ale jeho naděje skončily ztrátou 2–6 s Ronniem O'Sullivanem.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Stevens se narodil ve Carmarthenu ve Walesu. Navštěvoval velšsky mluvící školu, Bro Myrddin Welsh Comprehensive School, a hovoří plynně velšsky. Jeho otec Morrell, který byl také jeho manažerem, v roce 2001 neočekávaně zemřel, po této události měl Stevens několik nešťastných sezón. Stevens je také pokerovým hráčem Texas hold'em a v roce 2004 vyhrál nejlépe dotovaný pokerový turnaj ve Velké Británii ve věku pouhých 27 let. Stevens předtím hrál poker pouze 18 měsíců. V roce 2015 Stevens vyhlásil bankrot a v přibližně stejnou dobu se i rozvedl. On a jeho bývalá manželka Claire Hollowayová mají dva syny jménem Freddie a Ollie, kteří se narodili v letech 2004 a 2008.", "section_level": 1}], "src_summary": "Matthew Stevens (* 11. září 1977) je velšský profesionální kulečníkový hráč. Stevens vyhrál dvě z nejprestižnějších událostí ve hře, Benson a Hedges Masters v roce 2000 a britský šampionát v roce 2003. Rovněž se dvakrát umístil na 2. místě v mistrovství světa v kulečníku, v letech 2000 a 2005. Mnoho odborníků ho považuje za jednoho z největších hráčů, který nikdy nevyhrál mistrovství světa.", "tgt_summary": "Matthew Stevens (* 11. September 1977 in Carmarthen, Großbritannien) ist ein walisischer Snookerprofi. Mit dem Masters (2000) und der UK Championship (2003) gewann er in seiner Karriere zwei der drei bedeutendsten Titel im Snooker, außerdem ist er zweifacher Vize-Weltmeister (2000, 2005). ", "id": 1065724} {"src_title": "Třída Crown Colony", "tgt_title": "Crown-Colony-Klasse", "src_document": [{"title": "Pozadí vzniku.", "content": "Třída \"Crown Colony\" představovala, vzhledem k omezením výtlaku, ke kterým se Velká Británie zavázala smlouvou Second London Naval Treaty, zmenšenou variantu lehkých křižníků třídy \"Town\". Plavidla měla, při zachování silné výzbroje, o cca 20 metrů kratší trup a o 2000 t menší výtlak než třída \"Belfast\". První skupina křižníků, pojmenovaná třída \"Fiji\" byla do služby zařazena v letech 1940–1942. Čítala osm jednotek, pojmenovaných HMS \"Bermuda\", HMS \"Fiji\", HMS \"Gambia\", HMS \"Jamaica\", HMS \"Kenya\", HMS \"Mauritius\", HMS \"Nigeria\" a HMS \"Trinidad\". Druhá tříčlenná skupina třídy \"Ceylon\", tvořená křižníky HMS \"Ceylon\", HMS \"Newfoundland\" a HMS \"Uganda\", do služby vstoupila v roce 1943. Lišila se především složením výzbroje.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Lehká výzbroj jednotlivých plavidel se lišila a během války byla zesilována, aby mohly křižníky lépe odolávat útokům letadel. Během války byl rovněž demontován katapult. Například \"Bermuda\" do služby vstupoval s výzbrojí tvořenou dvanácti 152mm kanóny ve čtyřech dělových věžích, osmy 102mm kanóny ve dvoudělových věžích, osmi 40mm kanóny, deseti 20mm kanóny a dvěma trojnásobnými 533mm torpédomety. Její protiletadlová výzbroj byla zesilována, katapul demontován a v dubnu 1945 už loď nesla lehkou výzbroj tvořenou dvaceti osmi 40mm kanóny a šesti 20mm kanóny. Druhá skupina třídy se lišila složením základní výzbroje, kterou tvořilo dvanáct 152mm kanónů, osm 102mm kanónů, dvanáct 40mm kanónů a osm 533mm torpédometů. Pohonný systém tvořila čtyři turbínová soustrojí a čtyři tříbubnové kotle. Nejvyšší rychlost dosahovala 32 uzlů.", "section_level": 1}, {"title": "Operační služba.", "content": "Celou třídu čekalo intenzivní nasazení v druhé světové válce a některé z nich bojovaly rovněž v korejské válce. Účastnily se například bitvy o Krétu, Operace Pedestal, vylodění v Severní Africe či bitvy o Normandii. V bojích byly potopeny dvě jednotky. Křižník \"Fiji\" potopily 22. května 1941 poblíž Kréty německá letadla. \"Trinidad\" byl 15. května 1942 potopen torpédoborcem HMS \"Matchless\" po těžkých poškozeních, způsobených letectvem během návratu z Murmansku, kam v březnu 1942 doprovázel konvoj PQ-13.", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční uživatelé.", "content": "Indické námořnictvo v letech 1957–1985 provozovalo křižník \"Nigeria\" patřící do první skupiny třídy \"Crown Colony\". Plavidlo pojmenované \"Mysore\" přitom bylo od roku 1978 používáno k výcviku. Kanadské královské námořnictvo v letech 1944–1961 vlastnilo křižník \"Uganda\" patřící do druhé skupiny třídy \"Crown Colony\". Plavidlo, roku 1952 přejmenované na HMCS \"Quebec\", bylo od konce konce 50. let používáno k výcviku. Novozélandské královské námořnictvo mělo od britského námořnictva v letech 1943–1946 zapůjčen křižník \"Gambia\", patřící do první skupiny třídy \"Crown Colony\". Po vrácení Royal Navy byl v její službě až do roku 1960. Peruánské námořnictvo provozovalo v letech 1957–1982 dva křižníky z druhé skupiny třídy \"Crown Colony\". \"Ceylon\" byl zakoupen roku 1959 a přejmenován na \"Almirante Grau\" (CL-81), v roce 1960 ho následoval \"Newfoundland\" přejmenovaný na \"Coronel Bolognesi\" (82). V roce 1973 byl \"Almirante Grau\" přejmenován na \"Capitán Quiñones\" (CL-83) a jeho jméno dostal nový křižník zakoupený v Nizozemsku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Crown Colony byla třída lehkých křižníků Royal Navy, přijatých do služby v letech 1940–1943. Třídu tvořilo celkem 11 jednotek, postavených ve dvou skupinách, lišících se především složením výzbroje. Všechny křižníky této třídy se účastnily druhé světové války, dva byly v bojích ztraceny. Vyřazeny byly během 50. a 60. let. Jako poslední byl roku 1968 vyřazen křižník HMS \"Gambia\". Zahraničními uživateli této třídy byla Indie, Kanada, Nový Zéland a Peru.", "tgt_summary": "Die Crown-Colony-Klasse war eine Klasse von elf Leichten Kreuzern, die nach Kronkolonien des Britischen Empires benannt waren. Die ersten acht werden zur \"Fiji\"-Unterklasse gezählt, die letzten drei in leicht modifizierter Bauweise zur \"Ceylon\"-Unterklasse. ", "id": 489151} {"src_title": "Dracena guyanská", "tgt_title": "Krokodilteju", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Může dosáhnout délky až 120 cm a váhy 4,5 kg. Tělo je robustně stavěné s krátkými končetinami, hřbet má krytý osteodermy, které ho chrání před predátory jako je např. kajman brýlový nebo anakonda velká. Dracena má základní olivově zelené zbarvení, které na hlavě může přecházet do červené nebo oranžové.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Vzhledem ke skrytému samotářskému způsobu života se o jejím chování v přirozeném prostředí mnoho neví. Je obojživelným druhem, obývajícím mokřady a břehy vodních toků; kvůli odpočinku šplhá na stromy a vybírá si větve visící nad vodou, což jí umožňuje rychlý únik v případě ohrožení. Adaptací na vodní prostředí je zploštělý ocas usnadňující plavání a mžurka chránící oko. Živí se převážně vodními měkkýši, jejichž ulity drtí silnými zploštělými zuby. K vyhledávání potravy jí slouží citlivý jazyk vybavený čichovými orgány.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Samice klade tři až deset vajec dlouhých až 6 cm do termitích hnízd, kde trvá inkubace při teplotě okolo třiceti stupňů pět až šest měsíců. Mláďata dosahují pohlavní dospělosti ve věku tří let, dožívají se deseti až patnácti let.", "section_level": 1}, {"title": "Vztahy s člověkem.", "content": "Dracena guyanská bývá lovena pro kůži nebo pro chov v teráriích, jako úzký potravní specialista však pobyt v zajetí špatně snáší.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "Dracena je chována přibližně ve čtyřech desítkách evropských zoo. Mezi nimi jsou také čtyři české zoo:", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Zoo Praha.", "content": "Dracény jsou v Zoo Praha od srpna 1995. První odchov se podařil o necelé tři roky později – v červnu 1998. Jednalo se o světový prvoodchov. Ke konci roku 2017 chovala zoo čtyři jedince. V průběhu roku 2018 byl dovezen samec a samice, takže na konci roku 2018 bylo chováno šest jedinců. Původně byly chovány v pavilonu kočkovitých šelem, aktuálně jsou k vidění v pavilonu Terárium při Rezervaci Bororo v někdejším pavilonu velkých savců v dolní části zoo.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dracena guyanská (\"Dracaena guianensis\"), také dracena krokodýlovitá nebo teju krokodýlovitý, je ještěr z čeledi tejovitých, obývající deštné pralesy severní části Jižní Ameriky.", "tgt_summary": "Der Krokodilteju (\"Dracaena guianensis\"), auch Panzerteju genannt, ist eine in vegetationsreichen Sumpfgebieten lebende Echse aus dem nordöstlichen Südamerika. Der Krokodilteju ist neben \"Dracaena paraguayensis\" die einzige Art aus der Gattung \"Dracaena\". Nach neustem Stand existieren keine Unterarten von \"Dracaena guianensis\".", "id": 50852} {"src_title": "Adam Jerzy Czartoryski", "tgt_title": "Adam Jerzy Czartoryski", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Narodil se v manželství knížete generála \"Adama Kazimíra Czartoryského\" (1734–1823) a jeho manželky \"Isabelly Czartoryské, rozené Fleming\", jeho biologickým otcem však byl \"Nikolaj Repnin\", ruský vyslanec ve Varšavě a Isabellin milenec; biologickým otcem jeho sestry Marie provdané württemberské princezny (1768–1854) byl polský král Stanisław August Poniatowski.", "section_level": 2}, {"title": "Dětství a mládí.", "content": "Adamovi se dostalo vynikajícího všestranného vzdělání, které posléze doplnil zahraničními cestami. V roce 1786 vycestoval do Německa, kde poznal Johanna Wolfganga Goetha, Christopha Martina Wielanda a Johanna Gottfrieda Herdera. V Paříži byl představen francouzské královně Marii Antoinettě a navázal zde spolupráci se Scipionem Piattolim. V roce 1788 se vrátil zpět do Polska, ale již v roce 1789 odjel do Anglie a Skotska, kde začal studovat v Edinburgu. Do Polska se vrátil v roce 1791.", "section_level": 2}, {"title": "Polsko-ruská válka v roce 1792.", "content": "Jako dobrovolník vstoupil v roce 1792 do litevské armády a účastnil se polsko-ruské války. Za účast v bitvě u Granne obdržel rytířský kříž řádu Virtuti Militari.", "section_level": 2}, {"title": "Kościuszkovo povstání.", "content": "Za Kościuszkova povstání v roce 1794 pobýval za hranicí v Bruselu a ve Vídni. Po zničení Puław ruskou armádou poslali rodiče Czartoryští na radu generálního gubernátora Litvy své syny do Petrohradu.", "section_level": 2}, {"title": "Pobyt v Rusku.", "content": "V Rusku vstoupil do pluku jízdní gardy, později byl povýšen na brigadýra a byl adjutantem velkoknížete Alexandra, pozdějšího ruského cara Alexandra I. Navázal s Alexandrovou ženou velkokněžnou Jelizavetou Alexejevnou (Luisou Bádenskou) vztah, z něhož se v květnu roku 1799 narodila dcera. Dítě zemřelo ve věku kolem jednoho roku, ještě předtím však byl Adam Czartoryski vyslán do Sardinského království, odkud se vrátil v roce 1801. V roce 1802 byla v Rusku provedena reforma vlády impéria, do níž byl zapojen i kníže Czartoryski. Vzniklo 8 ministerstev a komitét ministrů pod vedením cara. Czartoryski se stal zástupcem Alexandra Voroncova, jmenován členem vlády pro správu školství v ministerstvu osvěty a členem „Komitétu pro správu Židů“. V roce 1803 se stal kurátorem řízení skolství v osmi guberniích západního Ruska a zasloužil se tak výrazně o rozvoj vzdělanosti v zemích náležejících dříve Polsku; vybudoval zde síť základních škol s polským jazykem, zasloužil se o rozvoj university ve Vilniusu. V roce 1824 po procesu s \"filomaty\" a \"filorety\" (tajné studentské spolky) podal demisi. Stal se přítelem i rádcem cara Alexandra I. V letech 1804-1806 měl funkci ministra zahraničních věcí, byl pověřencem rozvoje sjednoceného Polska pod ruským protektorátem (tzv. puławský plán). Byl členem ruského senátu a Státní rady. Proruské orientaci zůstal věrný i v období Varšavského knížectví. Po francouzském napadení Ruska v roce 1812 podal demisi ze státních funkcí a odjel za hranice. O jeho osobě se uvažovalo v souvislosti s polskou otázkou a existoval předpoklad učinit ho vicekrálem vzniknuvšího polského státu. Po Napoleonově ruském nezdaru se ministři Varšavského knížectví obrátili na knížete Czartoryského s návrhem připojení knížectví k Rusku se zachováním tzv. \"Ústavy 3. května\" nebo ústavy Varšavského knížectví. V roce 1814 v Chaumontu Czartoryski představil Alexandrovi program spojení osmi litevsko-ruských gubernií s Varšavským knížectvím.", "section_level": 2}, {"title": "Kongresové Polsko.", "content": "Po dobu Vídeňského kongresu se jako rádce Alexandra I. podílel na vzniku konstitučního Kongresového Polska. 23. listopadu roku 1814 byl přijat do zednářské lóže \"Svatyně Isis\". Od července toho roku stál v čele \"Civilního komitétu reformy\" a podílel se na přípravě konstituční ústavy. 15. června 1815 se stal místopředsedou Pozatímní vlády. 1. prosince téhož roku byl jmenován senátorem-vévodou Kongresového Polska. Posléze za vedení velkoknížete Konstantina, carova bratra, a carského komisaře \"Nikolaje Novosilcova\" byl odsunut z politických funkcí ve vládě a věnoval se správě vzdělávání. Po smrti Alexandra I. přešel ke konzervativní opozici.", "section_level": 2}, {"title": "Listopadové povstání.", "content": "Po výbuchu povstání v noci z 29. na 30. listopadu roku 1830 se kníže Czartorysky aktivně účastnil dalšího vývoje, 3. prosince se stal předsedou \"Úřední vlády\" a následně \"Národní vlády\" do 15. srpna 1831. Zpočátku se snažil o dohodu s carem Mikulášem I., později zase o diplomatickou intervenci západních států. Po nezdaru povstání odešel do emigrace. Za účast v povstání ho car Mikuláš I. odsoudil k trestu smrti stětím.", "section_level": 2}, {"title": "Emigrace.", "content": "25. února roku 1832, v době svého pobytu ve Velké Británii svolal \"Literary Association of the Friends of Poland\" („Literární spolek přátel Polska“), spolek mobilizující britské veřejné mínění k nápravě polské věci. V roce 1833 se usadil v Paříži, kde koupil \"palác Lambert\". Podporoval protiruskou politiku evropských států i revoluční a národní hnutí, spatřuje v nich možnost obnovy Polska. V roce 1839 spojil naději polské věci s výbuchem mezinárodního konfliktu o Belgii. Umisťoval polské důstojníky i vojáky do španělské a portugalské armády, aby tak připravil vojenské kádry pro budoucí polské vojsko. Hodlal spojit polskou věc s protiruským kavkazským povstáním ímáma Šámila. V roce 1839 padl projekt vyhlášení knížete Adama králem Polska v emigraci. V roce 1840 Czartoryski se podjal realizace plánu vzniku sjednoceného slovanského světa jako protiváhy Osmanské říše. V období revoluce v roce 1848 pobýval v Berlíně, kde byl rozčarován koncepcí společného polsko-francouzsko-pruského vystoupení proti Rusku. Za krymské války (1853-1856) byl patronem polských formací v Turecku. Po uzavření Pařížské mírové smlouvy v roce 1856 se stáhl z aktivního politického života. V roce 1858 spravoval Gołuchovské vojvodství. Ve Vídni byl přijat císařem Františkem Josefem I.", "section_level": 1}, {"title": "Mecenáš vědy a literární tvorba.", "content": "Adam Czartoryski byl mecenášem umění a literatury. Byl jedním ze spoluzakladatelů \"Société historique et littéraire polonaise\" („Polská historicko-literární společnost“) v Paříži, založené v roce 1832 a od roku 1853 byl jejím doživotním předsedou. Spoluzakládal i \"Spolek na pomoc vědě\" a \"Polskou knihovnu v Paříži\". Jeho díla se týkala okruhu politiky, psal však i verše a básně často spojené s Puławami, posléze v knihy vzpomínek a memoáry (\"Bard Polski\" (1840), \"Powązki\" (1918), \"Memoires\" (t. 1-2, 1887). Kromě vlastní tvorby i překládal díla antických autorů – Horacia, Sofokla a Pindara. Zemřel v Montfermeil u Paříže a byl pochován na polském hřbitově v Montmorency. V srpnu roku 1865 byly rakve s ostatky knížete a jeho manželky zemřelé v roce 1864 převezeny do Sieniawy v Sandoměřsku, kde byly uloženy do rodinné hrobky.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "25. září roku 1817 se oženil s princeznou \"Annou Žofií Sapieha\" (1799-1864) z litevské šlechty, dcerou \"Alexandra Antonína Sapiehy\", adjutanta císaře Napoleona I. Z manželství vzešly tři děti, dva synové a dcera:", "section_level": 1}], "src_summary": "Adam Jerzy Czartoryski (14. ledna 1770, Varšava, Polsko – 15. července 1861, Montfermeil, Francie) byl polský kníže, ruský ministr zahraničních věcí (1804–1806), senátor Kongresového Polska (1815), předseda polské Národní vlády (1831), předseda senátu, spisovatel, básník, mecenáš umění a kultury, nositel Řádu bílé orlice (1815).", "tgt_summary": "Fürst Adam Jerzy Czartoryski, in deutschen Schriften auch \"Adam Georg Czartoryski\" (* 14. Januar 1770 in Warschau, Polen; † 15. Juli 1861 in Montfermeil, Frankreich), war ein polnischer Politiker, Außenminister des Russischen Kaiserreiches unter Alexander I. und Regierungschef der polnischen Revolutionsregierung von 1830.", "id": 1822723} {"src_title": "Brain-computer interface", "tgt_title": "Brain-Computer-Interface", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První velký průlom nastal v roce 1969, kde Eberhard E. Fetz s kolegy na Regional Primate Research Center, Department of Physiology & Biophysics, University of Washington School of Medicine v Seattlu, poprvé ukázal, že opice dokáží ovládat pohyblivé elektrické rameno díky jejich neuronové aktivitě mozku. Postupně došlo v tomto oboru k rychlému rozvoji. Podobný experiment z roku 1970 zjistil, že opice se mohly dobrovolně a rychleji učit ovládat elektromagnetické impulzy jednotlivých neuronů v primární motorické oblasti, pokud byly odměněny za vytvoření správných modelů nervové činnosti. Neurolog Niels Birbaumer, zakladatel tohoto oboru, z university Tübingen přišel na to, že některé elektromagnetické vlny mozkové aktivity mohou subjekty do určité míry ovládat vůlí. N. Birbaumer se zaměřil na vlny vznikající v kůře mozkové, které se dají lehce zachytit v horních vrstvách mozku a trvají řádově sekundy, těmto vlnám se říká „pomalé vlny“. Úkolem subjektu je soustředit se na jeden znak a pokud se vybraný znak rozsvítí na monitoru, mozek vyšle impuls (Nejblíže se to dá představit, jako si subjekt v duchu řekne „To je ono!“. Událost se tak stává pro subjekt „malým překvapením“. Toto \"překvapení\" ale může vznikat i v podvědomí, subjekt ho tedy nemusí ani vědomě zaregistrovat. Díky tomu vzniká v mozku vlna P300, kterou počítač prostřednictvím BCI zaregistruje. José del Millán pracující ve švýcarském Ústavu pro umělou inteligenci vyvinul systém, který se řídí změnami zaznamenanými osmi elektrodami připevněnými k hlavě subjektu. Subjekt se soustředí na různé akce, například si představuje otáčející krychli nebo pohyb ruky. Každá z těchto aktivit mozku se projeví jiným elektrickým napětím. Tyto změny napětí pak dokáže počítač od sebe odlišit a správně interpretovat. Člověk napojený na BCI tak může vědomou změnou aktivity mozku pohybovat kurzorem na monitoru počítače, volit písmena abecedy a vytvářet tím jednotlivá slova či věty anebo řídit pohyb jednoduchých strojů či protéz.", "section_level": 1}, {"title": "Princip.", "content": "Jak již bylo zmíněno výše, BCI systémy převádějí mozkovou aktivitu na signály vhodné k dalšímu využití. Jejich základní princip je znázorněn na Obr. \"Schéma architektury systému BCI\". Lidský mozek není ani na okamžik v klidovém stavu. Miliardy nervových buněk neustále pracují a tím vznikají slabé elektromagnetické vlny. U neinvazivního BCI systému se tyto vlny se dají zachytit i přes kůži na hlavě a kosti lebky pomocí technologie EEG (elektroencefalogram). Obecně se dá využít mimo EEG i fMRI či PET. Technologii EEG využívají systémy BCI, které signály zpracují díky počítačovým algoritmům a ze specifických vlastností mozkové aktivity tak mohou odvodit signály vhodné pro ovládání koncového zařízení. Aktivita EEG signálu je zpravidla snímána ve čtyřech základních kanálech: Vyskytuje se s převahou nad okcipitálními částmi lbi během relaxované bdělosti, při zavřených očích. Po otevření očí dochází k rozpadu alfa aktivity a objevuje se rychlejší aktivita, ve frekvenčním pásmu beta. Beta aktivita se tedy objevuje při zvýšení úrovně pozornosti po otevření očí. Pomalé frekvence theta a delta se v bdělém záznamu zdravého dospělého jedince nevyskytují. Fyziologicky jsou tyto aktivity přítomny během spánku a dále v ontogenezi (individuální vývoj jedince), kdy do 6. měsíce věku převládá aktivita delta, poté theta, koncem prvního roku se vedle theta aktivity již objevuje alfa aktivita, jejíž poměr postupně narůstá a začíná kolem 4. roku věku v EEG záznamu převládat. Příměs pomalých frekvencí nad zadními částmi lbi jsou běžné u dětí a mladistvých asi do 15 let. V 5 % případů se však mohou vyskytovat až do 30. roku věku. Tyto pomalé frekvence by však neměly přesahovat 120 % amplitudy alfa rytmu. Převod mozkové aktivity na elektrické impulzy zpracovávané počítačem není snadný, protože signály získané z mozku nejsou stálé, tz. že vlastnosti signálů se mění v závislosti na čase. Problémem také je, že každý mozek je specifický a tudíž každý funguje trochu jinak. To znamená, že snímání magnetických vln mozku musí být pro každý mozek zvlášť upravené. Algoritmus pro převod EEG signálu na signál vhodný k řízení cílového mozku, tak bude spolehlivě pracovat pouze s mozkem jednoho konkrétního subjektu. Vzniklý algoritmus bude s vysokou pravděpodobností fungovat u jiného subjektu velice špatně, či vůbec fungovat nebude. Kvůli této překážce byly vyvinuty algoritmy, které jsou odolné vůči časovým změnám elektromagnetických vln a jsou tak obecně použitelné. Jedná se zejména o algoritmy založené zpravidla na neuronových sítích. Při správném fungování je zapotřebí odstínit všechny nežádoucí jevy, které vznikají přímo v mozku nebo vnějším okolím díky elektromagnetickým vlnám. Jde například o svalovou aktivitu, jako je mrkání očí apod., dále pak i samotné rušení přístrojem EEG. Toho se docílí tak, že snímaný signál ze snímačů je před samotným zpracováním zesílen a filtrován pomocí číslicových filtrů. Na snímání mozkové aktivity se používají tři různé metody, které se od sebe liší konstrukčním zapojením. Nejpřesnějším měřením mozkové aktivity je zavedení senzorů přímo do šedé kůry mozkové pomocí neurochirurgického zákroku. Získané signály jsou tak zachycovány v nejvyšší možné kvalitě. Nevýhodou je náchylnost k rozšiřování zjizvené tkáně v mozku, což může způsobit zeslabení nebo úplnou ztrátu signálu. V praxi má tak pacient na hlavě napevno zavedený kabel nebo připojovací konektor. Druhou metodou je neinvazivní systém, který není přímo implantován do mozku, ale nacházejí se celý mimo organismus. Jde o zatím nejpoužívanější typ zavádějící metody BCI systému. Elektromagnetické vlny aktivity mozku jsou zaznamenávány skrze kůži i lebku. Tato metoda tak nepotřebuje náročný chirurgický zákrok. Její nevýhoda ale tví v omezené citlivosti elektromagnetických vln a tak má o proti invazivnímu systému nižší rozlišovací schopnost. Jedná se o převážně různé nasazovací čepice s citlivými senzory. Každý senzor se nachází nad jinou částí mozku. Posledním typem je částečný invazivní systém, který je charakterizován rozdělením systému na dvě části. Jedna část je implantována do šedé kůry mozkové a druhá část se pak nachází mimo organismus. Tento typ má pozitivní vlastnosti obou výše zmíněných typů metod. Produkuje přesnější signál než systém neinvazivní a zároveň je u zákroku nižší nebezpečí tvorby zjizvené tkáně v mozku než v případě invazivního systému.", "section_level": 1}, {"title": "Experimenty BCI.", "content": "Prvním uvedeným experimentem využití BCI technologie je pokusná opice, která se sama dokáže krmit robotickou rukou. Opice (Macaca mulatta) využívá kortikální motorickou aktivitu k řízení mechanické ruky pro úkol sebe krmení. Subjekt mohl kromě tří dimenzionálního pohybu mechanické ruky také ovládat uchopovací mechanismus na konci této robotické ruky. Vzhledem k fyzické interakci mezi opicí a mechanickou rukou ovládanou v prostoru tento úkol představil vyšší úroveň obtížnosti, než předchozí experimenty s virtuálním kurzorem na obrazovce. Experiment se uskutečnil v Schwartz lab, University of Pittsburgh, USA. YouTube: Monkey controls robotic arm with brain computer interface (29. 05. 2008) Dalšími důležitými a úspěšnými experimenty bylo připojení člověka na BCI. Prvním subjektem byl hendikepovaný Tim Hemmes, který se pomocí mysli naučil hýbat nejdříve ve virtuálním dvourozměrném prostředí skrze monitor a poté i reálnou robotickou rukou v trojrozměrném prostředí. YouTube: Paralyzed man moves robotic arm with his thoughts (7. 10. 2011) Při pohledu na úspěch studie subjektu Tima Hemmese v projektu Brain Computer Interface, kontaktovala paní Scheuermannová vědce a stala se tak také součástí vědeckého průlomu. Oba subjekty jsou těžce hendikepováni a sami nejsou schopni jakéhokoliv pohybu. BCI technologie jim ale pohyb, i když zatím omezený, skrze robotické ruce dovoluje. YouTube: One Giant Bite: Woman with Quadriplegia Feeds Herself Chocolat (16. 12. 2012)", "section_level": 1}], "src_summary": "Brain-computer interface (BCI) je rozhraní propojující mozek s počítačem neboli BCI je pojítko spolupráce mezi mozkem a zařízením. Na BCI je možné pohlížet jako na nástroj, ve kterém akce jedince neprocházejí obvyklými výstupy z mozku. BCI umožňuje díky nasnímaným signálům z mozku provádět vnější aktivitu. Můžeme se setkat s pojmem rozhraní mysl-stroj (MMI), někdy i jako přímé nervové rozhraní nebo rozhraní mozek-stroj (BMI). Jde o přímou komunikační cestu mezi mozkem a externím zařízením. BCI systémy jsou často zaměřeny na pomoc, rozšíření nebo opravu lidské kognitivní či smyslově-motorické funkce. Praktické využití lze nalézt v mnoha aplikacích, např. rychlé odpovědi na jednoduché otázky, převod myšlenek na text, ovládání prostředí na monitoru a v neposlední řadě provoz neuro-protéz, které se zaměřují na obnovu poškozeného sluchu, zraku a pohybu.", "tgt_summary": "Ein Brain-Computer-Interface (BCI), auch \"Brain-Machine-Interface\" (BMI), deutsch Gehirn-Computer-Schnittstelle (manchmal auch \"Hirn-Maschine-Schnittstelle\" oder \"Rechner-Hirn-Schnittstelle\"), ist eine spezielle Mensch-Maschine-Schnittstelle, die ohne Aktivierung des peripheren Nervensystems, wie z. B. die Nutzung der Extremitäten, eine Verbindung zwischen dem Gehirn und einem Computer ermöglicht. Dazu wird entweder die elektrische Aktivität aufgezeichnet (nichtinvasiv meistens mittels EEG oder invasiv mittels implantierter Elektroden) oder die hämodynamische Aktivität des Gehirns gemessen (mittels fMRI oder NIRS) und mit Hilfe von Rechnern analysiert (Mustererkennung) und in Steuersignale umgewandelt. Das BCI stellt eine Anwendung der Neurotechnik dar.", "id": 1859708} {"src_title": "Phil Hill", "tgt_title": "Phil Hill", "src_document": [{"title": "Kariéra ve formuli 1.", "content": "Phil Hill, jeden z dvou amerických šampionů ve formuli 1 (spolu s Mariem Andrettim), trojnásobný vítěz 24 hodin Le Mans. Závodník políbený múzou byl skvělým muzikantem a vynikal ve hře na klavír. K závodění zběhl ze studií na univerzitě, kde studoval jazyky a v mládí se věnoval spíš umění než sportu, v kterém nijak nevynikal. Jeho život je typickým americkým snem. Ve 12 letech zdědil vilu a 50 000 dolarů. Phil Hill závodil v Americe, kde si jej všiml Enzo Ferrari, resp. jeho skaut pro Ameriku. Američanovi byla nabídnuta smlouva a od roku 1958 se objevuje ve formuli 1, ovšem ještě ve stáji Maserati, kde jezdil se svolením Enza Ferrariho. Jeho kariérní postup ve Ferrari je spojen s tragickými událostmi v této stáji. Roku 1958 zahynuli Peter Colins a Luigi Musso a tak se Hill stává továrním jezdcem Ferrari a v závěrečném závodě uvolňuje svou pozici Miku Hawthornovi, který se stane mistrem světa. Ani Hill nevychází naprázdno a poprvé v tomto roce vyhrává 24 hodin Le Mans. Prvního vítězství v F1 se dočkal v Monze 1960, ale nutno podotknout, že této velké ceny se nezúčastnily britské týmy, které tehdy dominovaly (zejména Cooper). V roce 1961 naopak dominovalo Ferrari a v tomto roce se Phil Hill stal mistrem světa. Opět to bylo díky osudu. O titul bojoval se stájovým kolegou von Tripsem, který zahynul při GP Itálie v Monze. Po sezóně 1962 opouští Ferrari a ve formuli 1 se již výrazně neprosazuje. V roce 1962 potřetí vítězí ve 24 hodin Le Mans. Phil Hill měl tři děti, syna Dereka a dcery Vanessu a Jennifer. Derek závodil ve Formuli 3000 v letech 2001, 2002 a 2003, ale závodní činnost ukončil po onemocnění svého otce. Phil Hill trpěl Parkinsonovou nemocí a zemřel 28. srpna 2008 v nemocnici v Salinas. Je pohřben na Woodlawn Memorial Cemetery.", "section_level": 1}], "src_summary": "Philip Toll Hill Jr. (20. dubna 1927, Santa Monica Miami – 28. srpna 2008, Salinas, Kalifornie) byl americký automobilový závodník a pilot Formule 1, mistr světa z roku 1961, trojnásobný vítěz závodu 24 hodin Le Mans (1958, 1961, 1962).", "tgt_summary": "Philip Toll „Phil“ Hill (* 20. April 1927 in Miami, Florida; † 28. August 2008 in Salinas, Kalifornien) war ein US-amerikanischer Automobilrennfahrer. Er errang 1961 den Weltmeistertitel in der Formel 1. Er ist der Vater des Rennfahrers Derek Hill.", "id": 549707} {"src_title": "Leo Kanner", "tgt_title": "Leo Kanner", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v haličské vesničce Klekotów (nedaleko města Brody), dnes na území Ukrajiny, tehdy na území Rakousko-Uherska. Roku 1906 se jeho rodina přestěhovala do Berlína. Za první světové války sloužil v rakouské armádě, po ní vystudoval lékařství na berlínské univerzitě (absolvoval 1919, doktorský titul 1921). Roku 1924 odjel do Spojených států, kde již zůstal. Začal pracovat v psychiatrické léčebně v Yanktonu v Jižní Dakotě. Roku 1928 ho Adolph Meyer pozval na Johns Hopkins Medical School v Baltimoru. Roku 1930 založil Johns Hopkins Children's Psychiatric Clinic, první dětskou psychiatrickou kliniku ve Spojených státech. Roku 1935 vydal první učebnici dětské psychiatrie \"Child Psychiatry\". Krom psychiatrických témat se občas věnoval i tématu folklóru.", "section_level": 1}, {"title": "Autismus.", "content": "Kanner popsal autismus jako první v roce 1943, téměř současně s Hansem Aspergerem. Kanner žil v té době již v USA, Asperger v Rakousku a kvůli druhé světové válce o sobě nevěděli. Kanner tak učinil v práci \"Autistické poruchy afektivního kontaktu\", kde popsal 11 dětí v extrémním autistickém stažení, které však dle jeho soudu nebylo možno označit za schizofrenní, zejména proto, že autisté, ač neschopni vztahů k lidem, budují si silný vztah k věcem. Autismus se musí dle Kannera projevit již v dětství, proto hovořil o \"early infantile autism\", dnes nazývaném na jeho počest \"Kannerův časný dětský autismus\". Kanner označoval autismus za vrozený, avšak zároveň jeho vznik připisoval špatné mateřské péči, typicky podle něj vzniká u dětí s příliš intelektuálními a chladnými matkami. Asperger ve stejné době hovořil o genetickém základu a zdůraznil možnost vysoké inteligence u autistů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Leo Kanner (13. červen 1894, Klekotów (Halič) - 3. duben 1981, Sykesville, Maryland) byl rakousko-americký dětský psychiatr židovského původu, který proslul svým výzkumem v oblasti autismu, jejž jako první definoval. Byl profesorem psychiatrie na Johns Hopkins University. Někdy je nazýván \"otcem dětské psychiatrie\".", "tgt_summary": "Leo Kanner (* 13. Juni 1894 in Klekotow, heute Klekotiv (Клекотів), kleiner Ort nördlich von Brody, Galizien, Österreich-Ungarn (heute Ukraine); † 3. April 1981 in Sykesville, Maryland) war ein austro-amerikanischer Kinder- und Jugendpsychiater, der als Erster den frühkindlichen Autismus beschrieb, der nach ihm auch Kanner-Autismus genannt wird. Ab 1930 baute Kanner am Johns Hopkins Hospital die Abteilung für Kinder- und Jugendpsychiatrie auf. Er gilt als Begründer der Kinder- und Jugendpsychiatrie in den USA.", "id": 2416531} {"src_title": "Helmut Hirsch", "tgt_title": "Helle Hirsch", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Helmut Hirsch se narodil ve Stuttgartu jako starší syn židovských rodičů. Po nástupu nacismu odešli roku 1935 do Prahy, hlavního města Československa. Krátce poté se zde seznámil s Černou frontou a jejím vůdcem Otto Strasserem, Hitlerovým velkým nepřítelem. Hirsch začal v Praze navštěvovat střední školu. Hirschovým přítelem byla Strasserova pravá ruka, Heinrich Grunov, který užíval pseudonym \"Dr. Beer\". Začal vymýšlet spiknutí s cílem zabít Adolfa Hitlera. Podle plánu měl Hirsch umístit dva kufry obsahující výbušniny v jednom nebo dvou místech v Norimberku. Navrhované cíle byly nacistické stranické velitelství nebo tiskárna listu \"Der Stürmer\". Grunov obstaral Hirschovi obousměrný lístek na vlak z Prahy do Stuttgartu, ale vystoupit měl v Norimberku. 20. prosince 1936 odjel Hirsch do Norimberku a ubytoval se v hotelu Pelikan, druhý den však byl zatčen gestapem. Hirsch byl vyslýchán nejprve ve Stuttgartu, poté v Berlíně-Plötzensee. Byl obviněn z velezrady a přípravy atentátu na Hitlera, jenže v době svého zatčení již žádné bomby u sebe neměl. Nakonec byl odsouzen k trestu smrti a 4. června 1937 popraven.", "section_level": 1}, {"title": "Dokument.", "content": "V roce 1997 byl v koprodukci Bavorské televize (\"Bay. Rundfunk\") a České televize natočen dvoudílný dokumentární film \"Das kurze Leben des Helmut Hirsch\" (O krátkém životě Helmuta Hirsche), uvedený na ČT 1 a v repríze na ČT 2 v srpnu 1997. Film se opírá o důkladné rešerše a je také autorskou úvahou o příběhu a osudu H. H. Scénář a režie Meir Lubor Dohnal, kamera Ivan Marek. V seznamu titulů ČT titul chybí, ačkoliv byl hodnocen v tisku (MF DNES, Literární noviny atd.) V článku uvedená fakta jsou doložena autentickým a zasvěceným materiálem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Helmut Hirsch (27. ledna 1916 Stuttgart, Německé císařství – 4. června 1937 Berlín, Třetí Říše) byl německý žid, odsouzený k smrti a popravený kvůli údajnému spiknutí proti Německé říši. Ačkoli se ke spiknutí nikdy nepřiznal, antisemitský deník \"Der Stürmer\" si vymyslel jiné, a na Hirsche poukazoval jako \"na prohnilého Žida, který chtěl zabít vůdce\".", "tgt_summary": "Helmut „Helle“ Hirsch (* 27. Januar 1916 in Stuttgart; † 4. Juni 1937 in Berlin) war ein deutsch-jüdischer Student und Widerstandskämpfer gegen den Nationalsozialismus, der im Zusammenhang mit einem geplanten Anschlag zum Tode verurteilt und hingerichtet wurde.", "id": 1086563} {"src_title": "Ultra krátké vlny", "tgt_title": "Dezimeterwelle", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "Přenos z místa na místo a příjem televizních a rádiových signálů je ovlivněn mnoha vlivy. Které jsou atmosférická vlhkost, sluneční záření, fyzická překážka (hory a budovy), ale i denní doba která ovlivňuje přenos signálu a snižuje sílu signálu. Všechny rozhlasové vlny jsou částečně absorbovány atmosférickou vlhkosti. Atmosférická absorpce snižuje, nebo zeslabuje, sílu rádiových signálů na dlouhé vzdálenosti. Účinky utlumujícího zeslabení signálu rostou s frekvencí. UKV televizní signály jsou obecně více degradovány vlhkostí, nežli nižší skupinou frekvenčního signálu, jako jsou například televizní signály VKV. Ionosféra, vrstva zemské atmosféry, je plná nabitých částic, které mohou odrážet některé rádiové vlny. Amatérští rádio nadšenci primárně používají tuto vrstvu ionosféry pomoci šíření nižší frekvence VKV signálů po celém světě: vlny jsou zachyceny, pohybují se v horních vrstvách ionosféry do doby dokud se neodrazí směrem k Zemi. To se nazývá přenos Skywave. UKV televizní signály nejsou přenášeny společně ionosférou, ale mohou být odraženy od jiných nabitých částic zpět na jiné místo na zemi, pro dosažení většího dosahu než je typická přenosová vzdálenost. Přenos a příjem UKV je zesíleno, nebo zeslabeno přízemním prouděním, kdy dochází ke změně teploty atmosféry během dne. Hlavní výhodou přenosu UKV je krátká vlnová délka, která je produkována vysokou frekvencí. Velikost přenosových a přijímacích antén souvisí s velikostí rádiových vln. UKV anténa je silnější a kratší. Menší a méně nápadné antény můžou být použity pro vyšší vlnová pásma. Hlavní nevýhodou UKV je jeho omezený rozsah vysílání a výše uvedenou dohledovou vzdáleností mezi televizní stanicí, přenosovou anténou a přijímací anténou zákazníků, na rozdíl od VKV má delší vysílaný rozsah. UKV je široce používán u obousměrných radiových systémů a bezdrátových telefonů, jejichž přenosové a přijímací antény jsou blízko sebe. Přenosy vytvářené u obousměrných vysílaček a bezdrátových telefonů se nešíří tak daleko, aby zasahoval do místních přenosů. Technologie jako GMRS, PMR446, UKV CB, 802.11b (\"Wi-Fi\"), a široce používané GSM a UMTS u mobilních sítí, také používají UKV frekvence. Opakovač šíří UKV signály, když je požadována vzdálenost větší, než je přímá viditelnost.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Televize.", "content": "UKV televizní vysílání splňuje požadavek na dodatečné pokrytí televizních kanálů v městských oblastech. V současné době, velká část z šířky pásma je přidělena na pozemní pohyblivé služby, svazkové rádiové sítě a pro použití mobilních telefonů. UKV kanály jsou stále používány pro digitální televizi.", "section_level": 2}, {"title": "Rádio.", "content": "UKV spektrum se používá po celém světě pro pozemní mobilní rádiové systémy pro komerční, průmyslové, tísňové a vojenské účely. Řada osobních rozhlasových služeb, např. krátkovlnné vysílačky, používá kmitočty přidělené v pásmu UKV, třebaže se přesné frekvence k použití v jednotlivých zemích výrazně liší.", "section_level": 2}, {"title": "Internet.", "content": "UKV/VKV signály mohou poskytovat vysokorychlostní širokopásmové připojení k Internetu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ultra krátké vlny (UKV,, tj. \"UHF\") je v radiokomunikacích označení rozsahu frekvencí podle definice Mezinárodní telekomunikační unie (ITU). Kmitočtový rozsah elektromagnetických vln je stanoven od 300 MHz do 3 GHz (3000 MHz), tj. vlnové délky v rozmezí od jednoho do deseti decimetrů. Obsahuje například pásma pro mobilní GSM sítě, novější pásma analogové televize (IV.–V. pásmo, tj. 21.–69. kanál, tj. 470–862 MHz), která jsou využívána i pro DVB-T. Rádiové vlny z rozsahu UKV se šíří hlavně přímou viditelností, jsou blokovány kopci a velkými budovami, ačkoliv přenos přes stěny budov je dostatečný pro vnitřní příjem. Jsou určeny pro televizní vysílání, mobilní telefony, vysílačky, GPS a mnoho dalších aplikací. ", "tgt_summary": "Als Dezimeterwellen, auch dm-Wellenbereich, UHF-Frequenzbereich, UHF-Frequenzband oder UHF-Band, bezeichnet man elektromagnetische Wellen mit einer Wellenlänge von einem bis zehn Dezimeter (10 cm bis 1 Meter), was einem Frequenzband von ca. 3000 MHz (3 GHz) bis 300 MHz entspricht. Der Dezimeterwellenbereich liegt somit zwischen den (längeren) Ultrakurzwellen und den Zentimeterwellen. ", "id": 1965843} {"src_title": "Slunka obecná", "tgt_title": "Moderlieschen", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Slunka je štíhlá ryba se zúženým tělem, které je obvykle 4 až 6 cm dlouhá a málokdy dorostee větší než 10 cm. Má svrchní ústa a krátkou postranní čáru. Řitní ploutev je krátká a sestává z jedenácti až čtrnácti paprsků. Jedná se o stříbřitou rybu s obzvláště intenzivním pruhem barev podél boků.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Evropa a Asie: Z Dolního Rýna a severního Německa směrem na východ do jižní oblasti Baltského moře; povodí Černého moře,severní a západní úmoří Kaspického moře; Egejské moře (od Maritsa po Nestos). Nenachází se v Itálii, Jadranu, Velké Británii a Skandinávii (kromě nejjižnějšího Švédska). Široce zavedený je tento druh ve Francii, povodí Rýna a místně ve Švýcarsku. V příloze III Bernské úmluvy (chráněná fauna). Zdržuje se v horních vrstvách vody. Preferuje spíše menší stojaté vody. Má tendenci tvořit početná hejna.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Živí se rostlinným a živočišným planktonem a náletovým hmyzem.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Obývají nížinná říční stanoviště, zejména ramena a další vodní útvary spojené pouze s řekami během povodní. Často se vyskytují v rybnících, stepních jezerech a malých vodních útvarech, které nejsou napojeny na řeky. Vyskytuje se ve velkých hejnech, které jsou nejpočetnější na podzim. Nachází se mezi vodními rostlinami v mělkých bazénech a potocích, rašelinových a hliněných výkopech a kanálech. Na podzim se hejna ryb drží na povrchu a jen zřídka jdou do pelagické zóny. Blíže k zimě se hejna rozpadají a počet ryb na jednotku řeky se rychle snižuje zimu tráví v hlubších vodách. Živí se fytoplanktonem a zooplanktonem a na létajícím hmyzem. Potěr se zdržuje mezi vegetací. Lokálně ohrožena v důsledku vypouštění mokřadů. Dosahuje až 9 cm", "section_level": 1}, {"title": "Tření.", "content": "Teritoriální samci čistí místa určená k rozmnožování a chrání jikry, které jsou připevněné v řetězcích kolem kořenů, rákosí, vodní vegetace nebo jakéhokoli materiálu. Kromě toho rozloží na vejce jikry antibakteriální tekutinu.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Často se používá jako nástraha pro lov okouna, tlouště a marény.", "section_level": 1}], "src_summary": "Slunka obecná \"(Leucaspius delineatus)\" je ryba z čeledi kaprovití. Vyskytuje se po celé Evropě. V současně době je to jediná ryba z rodu \"Leucaspius\". Někdy se též vyskytuje pod jménem slunka stříbřitá.", "tgt_summary": "Das Moderlieschen (\"Leucaspius delineatus\"), auch Malinchen, Modke, Mudchen, Mutterloseken, Schneiderkarpfen, Sonnenfischchen, Witting oder Zwerglaube genannt, ist eine europäische Kleinfischart aus der Familie der Karpfenfische und wird dabei „angelsprachlich“ zu den Weißfischen gezählt.", "id": 1762151} {"src_title": "Rozvod", "tgt_title": "Scheidung", "src_document": [{"title": "Příčiny.", "content": "Ve Spojeném království mezi hlavní příčiny patří mimomanželské styky, napětí v rodině, psychické či fyzické týrání nebo krize středního věku. Ukazuje se také, že je vyšší rozvodovost u lidí, kteří mají více spolupracovníků opačného pohlaví.", "section_level": 1}, {"title": "Následky.", "content": "Děti a dospívající rozvedených či odloučených rodičů dosahují horší výsledky ve škole.", "section_level": 1}, {"title": "Rozvod v České republice.", "content": "V České republice lze rozvést každé manželství. Rozvod probíhá vždy před soudem a může proběhnout buď ve formě sporného rozvodu, kdy soud zjišťuje příčiny rozvratu manželství a návrhu na rozvod nemusí vyhovět, nebo na základě dohody obou manželů, kterou soud při splnění dalších zákonných podmínek zásadně respektuje a manželství bez dalšího zkoumání rozvede. Vždy však musí být nejdříve vyřešeny poměry nezletilých dětí a otázky majetkové. Z právního pohledu je rozvod institutem rodinného práva procesního.", "section_level": 1}, {"title": "Rozvod a judaismus.", "content": "V rámci judaismu je rozvod ( גֵּרוּשִׁין, \"gerušin\") možný. O možnosti rozvodu se zmiňuje již Tóra, podle níž směl rozvod iniciovat muž, který shledal na své ženě \"„něco odporného“\". Raši k onomu důvodu pro rozvod řadí to, když se žena chová nemravně a muž nemá svědky, kteří by potvrdili jeho výpověď před soudem. V případě, že muž propouští svou manželku, je povinen za přítomnosti dvou svědků sepsat nebo nechat sepsat a předat jí \"get\" (hebrejsky גֵּט) neboli rozvodovou listinu. Žena, které je předána rozvodová listina, je volná pro vstup do manželství s jiným mužem s výjimkou blízkých příbuzných bývalého manžela. Podrobnosti rozvodové procedury jsou rozepsány v Talmudu v traktátu Gitin. Do roku 1000 n.l. se muž mohl rozvést se svou ženou i bez jejího souhlasu. Mezi Aškenazim však byla tato praxe zrušena na synodě, kterou svolal do Mohuče význačný rabín Geršom ben Jehuda. Souhlas manželky nebyl vyžadován pouze v případech, kdy žena odpadla od židovské víry, veřejně se nevhodně chovala nebo onemocněla nevyléčitelnou duševní chorobou. Podle Tóry si muž, který propustil svou manželku a ta se stala ženou jiného muže, nemůže již nikdy svou původní manželku vzít znovu. Tóra také stanovila výjimky, kdy manžel svou ženu nesměl nikdy propustit. Ve starověku bylo běžnou praxí, že se všichni židovští vojáci \"„před tažením do války povinně rozváděli s manželkami pro případ zajetí či ztracení, aby se jejich ženy mohly znovu vdát a nestaly se opuštěnými.“\" Takto rozvedenou a tedy volnou ženou byla například Batšeba.", "section_level": 1}, {"title": "Rozvod a křesťanství.", "content": "Ježíš učil (Nový Zákon), že Boží vůlí je mít jen jednoho partnera za celý život. Sám cituje v starozákonní místo, že muž a žena budou jedním tělem a že muž nemá propustit svoji manželku. Pokud se rozvedou, nesmí ani jeden z nich uzavřít nové manželství dokud partner žije, protože tehdy manželská smlouva ještě před Bohem platí. Když jeden z partnerů přesto do nového manželství vstoupí (ještě během života manžela nebo manželky), dopouští se cizoložství. Před Bohem rozvod neexistuje. Manželství platí tak dlouho, dokud manželé žijí. Křest’anská civilizace tedy v zásadě akceptuje princip monogamního trvalého soužití partnerů, na který navazuje obraz tradiční rodiny s patriarchální strukturou a dělbou rolí a s ekonomickou závislostí ženy na muži. Instituce rozvodu se staví proti této tradici. Růst morální tolerance v této oblasti je spojen se sekularizací a s finanční nezávislostí ženy. Většina evangelických denominací rozvod připouští, i když jen jako krajní řešení. V ČR je to zejména Církev československá husitská a Českobratrská církev evangelická, kde jsou běžné i rozvody farářů.", "section_level": 1}, {"title": "Rozvod v římskokatolické církvi.", "content": "Římskokatolická církev považuje manželství za svátost doživotně (resp. do smrti jednoho z manželů) zavazující a nezrušitelnou („\"co Bůh spojil, člověk nerozlučuj\"“; „\"dokud nás smrt nerozdělí\"“). Kanonické právo římskokatolické církve neuznává proto rozvod v běžném smyslu, jak existuje např. v českém právu. Pokud používá slovo rozvod, jde o „odluku manželů“, což je de facto rozhodnutí příslušných církevních orgánů akceptující, že manželé spolu nemohou ze závažných důvodů vést řádný manželský život, a přijímající a do jisté míry morálně ospravedlňující situaci, kdy sezdaní dále neplní vzájemné manželské povinnosti (obvykle to znamená, že žijí odděleně). Manželství však i nadále trvá a je (z hlediska římskokatolického kanonického práva) nepřekročitelnou překážkou novému sňatku. Katolík, který se státně rozvedl, má za života svého partnera v podstatě jedinou možnost, jak uzavřít nový církevní sňatek – může požádat o tzv. „zneplatnění manželství“, přesněji o „přezkoumání platnosti uzavřeného manželství“. Pokud církevní soud dospěje k závěru, že uzavření manželství nesplňovalo všechny náležitosti kanonického práva, může je prohlásit za neplatné. To ovšem neznamená rozvod či zrušení manželství, ale konstatování, že toto manželství bylo fiktivní, tedy nikdy neexistovalo. Takové soudní rozhodnutí zpětně neruší legitimitu dětí z tohoto svazku, neboť byly zplozeny „v dobré víře“.", "section_level": 2}], "src_summary": "Rozvod, dle dřívější terminologie rozluka, představuje právní akt ukončení manželství. Rozvod je složitý etický, právní a společenský problém, který přesahuje z oblasti rodinného práva i do dalších oblastí. Dotýká se nejen života manželů a jejich majetkových poměrů, ale též dětí, které případně manželé mají, a kulturních a náboženských zvyklostí manželů a celé společnosti. Je třeba jej odlišovat od rozluky. ", "tgt_summary": "Eine Ehescheidung (kurz Scheidung) ist die Auflösung einer Ehe. \"Geschieden\" ist neben ledig, verheiratet und verwitwet einer der vier weltweit anerkannten Familienstände. Eine Scheidung ist in allen Staaten außer den Philippinen und dem Vatikanstaat möglich, Verfahren und Bedeutung können jedoch sehr unterschiedlich sein. ", "id": 984428} {"src_title": "Citroën LN", "tgt_title": "Citroën LN", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Po krachu automobilky Citroën byl převzat Peugeotem a model LN byl prvním společným automobilem skupiny PSA (Peugeot, Talbot, Citroën) a tzv. prvním novým Citroënem. Citroën potřeboval posílit v segmentu malých městských automobilů a model 2CV k nim nepatřil. Převzal platformu z modelu Peugeot 104 Coupé. Jako motor posloužil plochý dvouválec z Citroënu 2CV a čtyřstupňová převodovka z modelu Citroën GS. Úroveň výbavy byla minimální, ale prodeje rostly díky nenáročné údržbě a nízkým provozním nákladům.", "section_level": 1}, {"title": "LN.", "content": "Model LN byl představen na Pařížském autosalonu v roce 1976 a o rok později šel do prodeje. Byl prvním modelem fúze automobilek a vyvolal negativní ohlas příznivců Citroënu. Důvodem byla úplná shodnost s modelem Peugeot 104. Původní projekt městského automobilu Project VD byl přepracován podle zadání Peugeotu a tak na platformě 104 vznikly dva automobily. Citroën LN a Citroën Visa. LN se prodával hlavně v zemi původu ve Francii. Motorizaci tvořil pouze jeden motor o výkonu 32k.", "section_level": 1}, {"title": "LNA.", "content": "V roce 1978 přišel model LNA, jehož karoserie zůstala nezměněna a byla shodná s modelem LN. V názvu přibylo písmeno \"A\" což znamenalo Athlétique (Atletický). Změnil se motor, přibyl plochý dvouválec z Citroënu Visa, později čtyřválec, který dosahoval maximální rychlosti 145 km/h. Model LNA byl na rozdíl od LN exportován do Evropy, včetně Velké Británie s pravostranným řízením. V roce 1982 prošel model prvním menším faceliftem a dostal čtyřválcový motor z modelu Visa 11E. Kovové nárazníky nahradily plastové, změnily se obrysová světla a kola z modelu Visa Super E. Od července 1984 se model LNA11 změnil. U motoru byl zvýšen výkon a model dosahoval maximální rychlosti 144 km/h a z 0-100 zrychloval za 15,3 sekund.", "section_level": 1}, {"title": "Konec výroby.", "content": "LN nahradil v roce 1986 již takzvaný pravý citroën - Citroën AX. \"Bratr\" Talbot Samba stejné platformy zůstal ve výrobě do roku 1987 a Peugeot 104 zůstal ve výrobě do roku 1988.", "section_level": 1}], "src_summary": "Citroën LN / LNA je malý městský automobil, který vyráběla francouzská automobilka Citroën v letech 1976 až 1986. Vyráběl se jako 3-dveřový hatchback. Model LN (Heléne) později nahradil novější model LNA (Helena). Vyrobilo se 129 611 kusů modelu LN a 223 772 kusů modelu LNA za 10 let celkové produkce.", "tgt_summary": "Der Citroën LN (später LNA) ist ein Kleinwagen der Marke Citroën des PSA-Konzerns und basierte auf der dreitürigen Coupéversion des Peugeot 104. Er wurde von Herbst 1976 bis Sommer 1986 hergestellt.", "id": 1231847} {"src_title": "Irské tance", "tgt_title": "Irish Dance", "src_document": [{"title": "Céilí tance.", "content": "Céilí tance jsou v Irsku i po světě k vidění v mnoha, často od sebe dosti odlišných, variacích. Počet tanečníků potřebných pro různé tance je od pouhých dvou až po šestnáct. Některé tance je možné tančit jako postupové v kruhu nebo dlouhém zástupu tvořeném teoreticky neomezeným počtem párů (takovými tanci jsou například \"The Walls of Limerick\", \"The Waves of Tory\", \"Haymakers Jig\", \"An Rince Mór\", nebo \"Bonfire Dance\"). Céilí tance se často tančí v rychlém tempu a některé jsou poměrně složité (například \"Antrim Reel\" nebo \"Morris Reel\"). Na společenských akcích se můžeme setkat s „vyvoláváním“, kdy určená osoba v průběhu tance ohlašuje bezprostředně následující kroky nebo figury, aby si mohli zatančit i ti, kteří tanec dobře neznají. Céilí se nejčastěji tančí za doprovodu tradičních nástrojů – bodhrán (irský buben), fiddle (irské housle), whistle (kovová píšťala) nebo koncertina (šestihranná tahací harmonika) – spolu s dalšími nástroji (např. běžná tahací harmonika, kytara, příčná flétna). Označení \"céilí tanec\" pochází z 19. století, kdy ho zavedla Gaelská liga. Podstatné jméno \"céilí\" označuje společenskou událost s irskou hudbou a tancem, jako přídavné jméno pak specifikuje typ tance. Na některých \"céilithe\" (množné číslo slova céilí) se tančí jen céilí tance, na jiných jen setové tance a na některých směsice obou druhů. Céilí tance je možné tančit i na soutěžní úrovni, přičemž soutěžní tance jsou přísnějšími a precizněji prováděnými verzemi tanců společenských. Využívá se třiceti céilí tanců, které mají standardizovanou podobu a jsou zapsány v knize \"Ar Rinncidhe Foirne\" jako typické ukázky irských lidových tanců. Z časových důvodů se na většině soutěží tančí jen krátké ukázky, ne celé tance. Třicet oficiálních tanců z \"Ar Rinncidhe Foirne\":", "section_level": 1}, {"title": "Setové tance.", "content": "Irské setové tance vznikly z francouzských čtverylek, které si Irové změnili k obrazu svému pomocí irské hudby a kroků z irského tanečního stylu sean-nós. Setový tanec poznáme podle charakteristické formace tanečníků. Tančí sety čtyř párů (tedy osmi tanečníků) uspořádaných do čtverečku. Tanec se skládá z několika figur, z nichž každá má několik částí. Existují figury pro různé rytmy, nejčastěji reely, jigy, polky, hornpipy a slidy. Různé setové tance mají původ v různých částech Irska a často nesou jméno místa svého původu (například \"The Corofin Plain Set\", \"The South Galway Set\" nebo \"The Clare Lancers Set\").", "section_level": 1}, {"title": "Step dancing.", "content": "Pojem step dancing dnes nejčastěji označuje moderní formu irského tance, která se přímo vyvinula ze starého stylu step dancingu. V Irsku najdeme step dancing v několika podobách (včetně staré techniky sean-nós a starého stylu step dancingu), nicméně podobou dnes pravděpodobně nejznámější je munsterská neboli jižní forma, která je formalizovaná \"An Coimisiún le Rincí Gaelacha\", Komisí irského tance. Step dancing je nejčastěji k vidění při formálnějších příležitostech než irské společenské tance, například na soutěžích nebo vystoupeních pro veřejnost.", "section_level": 1}, {"title": "Tance.", "content": "Formy moderního step dancingu lze rozdělit do dvou hlavních kategorií podle typu taneční obuvi: tanec v měkkých botách („soft shoe dancing“) a stepový tanec v tvrdých botách („hard shoe dancing“). V měkkých botách se tančí čtyři styly: reel, slip jig, light jig a single jig (někdy zvaný hop jig). Reely bývají ve 4/4 (případně 2/4 či 2/2) taktu, slip jigy v 9/8 taktu. Single jigy i light jigy jsou v 6/8 taktu, ale mají jiné rozložení těžkých dob. Mezi styly v tvrdých botách patří hornpipe v synkopovaném 2/4 nebo 4/4 rytmu, treble jig (známý též jako heavy jig nebo hard jig) v pomalém 6/8 rytmu, treble reel tančený na reelovou hudbu a tradiční sety, skupina tanců tančených na setovou hudbu a obsahující setové kroky. Frázování hudby k mnoha tradičním setům je nepravidelné. Mezi tradiční sety patří například \"St. Patrick's Day\", \"Blackbird\", \"Job of Journeywork\", \"Three Sea Captains\", \"Garden of Daisies, Jockey to the Fair\" nebo \"King of the Fairies\". Existují i náročnější moderní sety, které tančí pokročilí tanečníci. Tančí se na setovou hudbu, ale nemají setové kroky. Na soutěžích tanečník obvykle tančí od čtyř do šesti kroků, podle úrovně pokročilosti. Délka jednoho kroku je osm taktů hudby a každý krok se tančí napřed od pravé a hned poté od levé nohy. Formát setů je jiný: Tanečník obvykle nejdříve zatančí jeden krok, který trvá osm taktů hudby a hned se opakuje od druhé nohy, podobně jako u jiných tanců. Pak ale následuje set, který je šestnáct taktů dlouhý a neopakuje se.", "section_level": 2}, {"title": "Boty a kostýmy.", "content": "Irské taneční obuvi jsou dva druhy, zmíněné měkké boty (\"soft shoes\") a stepové boty (\"hard shoes\"). Měkké boty se nejčastěji vyrábí z černé kůže a dámské a pánské provedení se od sebe velmi liší. Dámské měkké boty, známé jako ghillies či počeštěně ghilky, se tvarem podobají baletním piškotům. Na rozdíl od nich se ale k noze upevňují dlouhými tkaničkami, s jejichž pomocí se dá bota utahovat od prstů až po vršek nártu. Poté se tkaničky na nártu překříží, obtočí okolo chodidla a nahoře zavážou. Mezi očky na tkaničky na nártu má mnoho typů ghilek hluboké oválné výkroje, které spolu se šněrováním vytváří charakteristický estetický efekt. Pánské měkké boty se nazývají reel shoes (boys reel shoes, česky také \"reelky\"). Podobají se jazzovým botám, ale mají výrazný tvrdý podpatek. Podpatky se využívají na hlasité klikání, které je tradičně součástí mužského tance v měkkých botách. Ještě několik generací zpátky se na soutěže běžně chodilo v „nedělním“ – každý si zkrátka vzal své nejlepší oblečení. Dnes má většina tanečních škol své kostýmy, ve kterých soutěží tanečníci nižších pokročilostí a které jsou jinak určené k vystoupením pro veřejnost. Tanečníci, kteří jsou na soutěžích úspěšní nebo mají při vystupování sólové role, si pak často pořizují kostým vlastní. Každý sólista či sólistka má jiný a jeho design a barvy záleží na preferencích tanečníka. Móda silně zdobených a vyšívaných dámských šatů, která přišla v 70. a 80. letech dvacátého století, stále přetrvává a u dívčích kostýmů je tendence k až přehnané zdobnosti dnes ještě silnější. Na soutěžích panuje také móda kudrnatých vlasů. Většina žen a dívek nosí kudrnatou paruku nebo příčesek, některé si ale vlní své vlasy. Muži a chlapci na soutěže zpravidla nosí košili, vestičku, kravatu a černé kalhoty.", "section_level": 2}, {"title": "Struktura soutěží.", "content": "Oficiální soutěž v step dancingu se nazývá feis ([feš], množné číslo \"feiseanna\" [fešna]). Slovo \"feis\" pochází z irštiny, kde znamená „slavnost“ (přísně vzato slavnost se soutěžemi v hudbě a řemeslech). Soutěže jsou členěny na kategorie podle věku a pokročilosti. Názvy úrovní a další organizační záležitosti se liší stát od státu a oblast od oblasti. Tanečníci jsou hodnoceni na základě techniky (práce nohou, vytočení, stoj na vysokých špičkách...), stylu (ladnost, energičnost...) a dalších parametrů, jako je frázování, rytmus nebo zvuk tvrdých bot. Každoročním regionálním šampionátům se říká \"oireachtas\" (). Takové soutěže pořádá každá z velkých step dancingových organizací. Největší soutěží je Světový šampionát pořádaný organizací \"An Coimisiún\", kterého se účastní na 6 000 tanečníků z více než 30 zemí. \"Oireachtas Rince Na Cruinne\" neboli Světový šampionát (pro tanečníky zapsané pod \"An Coimisiún\") se poprvé konal v roce 1970 ve škole Coláiste Mhuire Dublinu. Později se šampionát začal stěhovat po Irsku a Severním Irsku. Jinde se poprvé odehrál v roce 2002, a sice ve skotském Glasgow. V roce 2009 se pak Světový šampionát poprvé konal v USA, konkrétně ve Filadelfii. V roce 2011 se konal opět v Dublinu, 2012 v Belfastu a 2013 v Bostonu. Šampionáty pro roky 2014 – 16 jsou vypsány do Londýna, Montréalu a Glasgow (v tomto pořadí). Glasgowský šampionát z roku 2010 byl zpracován v dokumentárním snímku BBC \"Jig\", který je určitým vhledem do života tanečníků světové úrovně. Celoirský a mezinárodní šampionát (\"All Ireland and International Championships\") organizace \"An Comhdhail\" se každoročně koná o Velikonocích. O Velikonocích pořádá svůj Světový a evropský šampionát (\"World and European Championships\") i organizace WIDA (\"World Irish Dance Association\", Světová asociace irského tance), která sdružuje převážně tanečníky z kontinentální Evropy. Nejdůležitější soutěží organizace NAIDF (\"North American Irish Dance Federation\", Severoamerická federace irského tance) je \"The Nationals\".", "section_level": 2}, {"title": "Irské tance v ČR.", "content": "Stejně jako irské hudbě, i irskému tanci se začíná věnovat více pozornosti na sklonku devadesátých let. V roce 1997 byl založen první klub irských tanců v ČR \"Rinceoirí\" [rinkojrí], který je dodnes největší taneční skupinou a školou zabývající se irskými tanci v ČR. Teprve několik let poté začaly vznikat další skupiny a školy, nejprve v Praze, později v Brně a Ostravě. Do českého povědomí se irský tanec dostal díky vystoupení \"Lord of the Dance\" a \"Riverdance\" v ČR. Irskému tanci se dá v Česku věnovat rekreačně i soutěžně, mnohé skupiny irských tanců pořádají také více či méně profesionální vystoupení pro veřejnost. Česká republika má v současné době 3 držitelky lektorského titulu TCRG, který umožňuje vysílat svěřence na všechny úrovně soutěží v Evropě i ve světě. Těmito lektorkami jsou: zakladatelka taneční školy Luas Dancing School Tereza Bachová, spoluzakladatelka taneční školy inSpiral Dance Company Tereza Bernardová a bývalá členka taneční skupiny Rinceoirí Marie Dernovšková. Mnoho českých tanečníků ale soutěží pod záštitou zahraničních lektorů, například pod TCRG Adrianou Šturdíkovou (Avalon Academy – taneční skupina Coiscéim), či TCRG Leanne Gray (McGahan Lees Academy – taneční skupina Rinceoirí). Každý rok v srpnu se koná \"Letní škola irských tanců\" v Praze, která je určena pro pokročilé tanečníky i širší veřejnost. Za účasti českých i zahraničních lektorů ji pořádá Václav Bernard.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pod pojmem irské tance rozumíme skupinu tradičních tanečních forem pocházejících z Irska, které lze rozdělit na step dancing, seán nos a ceilí. ", "tgt_summary": "Irish Dance beinhaltet verschiedene Volkstänze, die allein, in Paaren oder in Gruppen getanzt werden können. Hinzu kommen in neuerer Zeit irische Tanzshows wie Riverdance. Zu den traditionellen Tanzformen zählen zum Beispiel der Set Dance, Céilí sowie Sean-nós-Tanz, der traditionelle Stepptanz aus Connemara und Munster.", "id": 1596590} {"src_title": "Michel Comte", "tgt_title": "Michel Comte", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Po vystudování oboru restaurátora nejprve pracoval v Galerii umění v Curychu (Bruno Bischofberger) a potom se věnoval fotografii pro curyšského módního návrháře Hannese B.. Mezi jeho nejslavnější obrazy patří černobílá fotografie bývalé modelky Carly Bruniové. Originál tohoto obrazu se prodal 10. dubna 2008 v dražbě v aukci Christie’s za cenu 91 000 euro. Kromě manželky francouzského prezidenta byly mezi portrétovanými také Sophia Loren nebo Louise Bourgeois, Cindy Crawford nebo Sharon Stone. Kromě portrétů významných žen se Comte skloní k tématu glamouru. Jako restaurátor v Paříži pracoval pro společnost Ungaro, později pomáhal při kampani Ungaro v časopisu Vogue. Během své kariéry cestoval po celém světě, spolupracoval s Karlem Lagerfeldem, pracoval na reklamních kampaních pro značky, jako jsou Armani, Dolce & Gabbana, Chloé, Nike, Versace, Gianfranco Ferré, Chanel, Lancôme, později i BMW, Ferrari, Mercedes-Benz, Sony, Siemens a další. Fotografoval světově známé herečky, modelky, zpěvačky a další umělkyně. Jedinečná schopnost zachytit tváře a těla se mu stala téměř loveckou posedlostí. Jeho snímky často vznikají velmi rychle, lehce, přímočaře, spoléhá na intuici a momentální nápad. Snímek režisérky Sophie Coppolové, jak se koupe v červených šatech v napuštěné vaně vznikl za několik málo minut v hotelu. Sophii Lorenovou zachytil se zářícíma vzhůru upřenýma očima, téměř stoletou sochařku Louise Bourgeois zahalil do černého kabátu na tmavém pozadí tak, že připomíná Rodinovu sochu Honoré de Balzaka. Ze snímku Geraldiny Chaplinové z divadelní šatny je cítit vůně pudru a cigarety. Kromě žen jsou jeho tématem závody F1, dokumentuje dění kolem stáje Ferrari, sleduje zejména Michaela Schumachera. Kromě portrétování cestuje na místa válečných konfliktů − do Izraele, Iráku, Afghánistánu, Bosny, Etiopie, Súdánu, Tibetu a Kambodže. Nyní žije v New Yorku, je rozvedený a má dvě děti (nar. 1987 a 1993).", "section_level": 1}, {"title": "Charitativní činnost.", "content": "Realizoval několik fotografických projektů pro muzea a galerie, pracoval také jako reportér pro Mezinárodní výbor Červeného kříže. Jeho nadace \"Michel Comte Water Foundation\" financovala projekty na čištění vody. Část výtěžku z prodeje kosmetické řady \"Shared Water\" odtéká do této nadace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michel Comte (* 19. listopadu 1954 Curych) je švýcarský módní, portrétní, reportážní a sociální fotograf, vnuk průkopníka letectví Alfreda Comteho.", "tgt_summary": "Michel Comte (* 19. November 1954 in Zürich) ist ein Schweizer Mode-, Porträt-, Reportagen- und Societyfotograf und ist der Enkel des Schweizer Flugpioniers Alfred Comte.", "id": 232504} {"src_title": "Dermatitida", "tgt_title": "Dermatitis", "src_document": [{"title": "Typy dermatitidy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Spongiotická dermatitida.", "content": "Tento typ kožní reakce zahrnuje mnoho různých podtypů – iritační dermatitidu, seborrhoickou dermatitidu, atopickou dermatitidu, alergickou kontaktní dermatitidu, tepelně vyvolávanou dermatitidu a chemicky vyvolávanou dermatitidu.", "section_level": 2}, {"title": "Dětský ekzém.", "content": "Je též známý jako atopická dermatitida nebo atopický ekzém. Může se jednat o imunologicky zprostředkovanou dermatitidu. U psů je často spjata se vzdušným nebo potravním alergenem. U člověka bývá spjata s potravinovou alergií. Většina případů lidské atopické dermatitidy však není spjata s alergií. Zřejmě se jedná o absenci ochranné lipidové látky, kvůli čemuž je kůže svědivá a náchylná na poškrábání.", "section_level": 2}, {"title": "Alergická kontaktní dermatitida.", "content": "Kontaktní dermatitida může být způsobována vnějšími sloučeninami, konzervanty, vonnými látkami nebo rostlinami. Klasickým případem je dermatitida způsobovaná břečťanem. Lze provést epikutánní testy na mnoho různých alergenů (například TRUE TEST patch test na 29 alergenů).", "section_level": 2}, {"title": "Seboroická dermatitida.", "content": "Seboroická dermatitida je známa též jako lupy. Vyrážka se vyskytuje na vlasové části hlavy, obličeji, občas i na hrudníku a v tříslech. Je spojena s běžnou kvasinkou \"Pityrosporum\". Léčí se buď protizánětlivým nebo protihoubovým léčivem, anebo kombinací obou.", "section_level": 2}, {"title": "Psoriáza.", "content": "Psoriáza nebo psoriatická dermatitida je typem dermatitidy se specifickým vztahem k definované entitě, psoriáze. Může být dědičná nebo souviset s artritidou.", "section_level": 2}, {"title": "Dyshidrotická dermatitida.", "content": "Dyshidrotická dermatitida je známa též jako Pompholyx. Je typem spongiotické dermatitidy a průvodním jevem jsou malé puchýřky na rukách a nohách naplněné tekutinou nebo hnisem. Příčina není známa, tato dermatitida je však spojována s kontaktní dermatitidou. Některé případy jsou způsobeny potravní nesnášenlivostí niklu.", "section_level": 2}, {"title": "Kopřivka.", "content": "Kopřivka (\"urticaria\") je typem dermatitidy charakterizovaným přechodnými otoky a podlitinami. Definice vyžaduje, aby se léze posouvaly nebo měnily do 24 hodin. Nemohou být statické, jinak nelze stanovit jako diagnózu kopřivku.", "section_level": 2}, {"title": "Vezikulární nebo bulózní dermatitida.", "content": "Může být způsobena reakcí na chemické látky nebo autoimunitním onemocněním. Mezi příklady patří Stevensův-Johnsonův syndrom, multiformní bulózní erytém, bulózní pemphigoid nebo pemphigoid vulgaris. Houba způsobující \"atletickou nohu\" (\"Trichophyton mentagrophytes\") může způsobovat také bulózní dermatitidu na nohách.", "section_level": 2}, {"title": "Papulární kopřivka.", "content": "Typ dermatitidy vyskytující se často po reakci na štípnutí hmyzem. Dermatitida při bleším kousnutí se u chodících lidí koncentruje okolo kotníků. U lezoucích batolat může být kdekoli na těle.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dermatitida (latinsky \"dermatitis\") je společný termín pro všechny záněty kůže. Existuje řada různých typů dermatitidy. Některé jsou běžnou alergickou reakcí na určité alergeny. Termín lze použít v souvislosti s ekzémem, který je též známý jako dermatitický ekzém nebo ekzematická dermatitida. Diagnóza ekzému často znamená dětskou neboli atopickou dermatitidu, ale bez odpovídajícího kontextu neznamená nic víc než pouhou vyrážku. Dermatitida je s alergickou rýmou úzce geneticky spjata.", "tgt_summary": "Als Dermatitis wird eine entzündliche Reaktion der Haut bezeichnet, die vornehmlich die Dermis (Lederhaut) erfasst. Ein Synonym dafür ist über weite Bereiche der Begriff „Ekzem“. Allerdings handelt es sich bei der Dermatitis um eine breiter gefasste Definition und ein Ekzem müsste genauer als \"Dermatitis ekzematosa\" benannt werden. ", "id": 103359} {"src_title": "John Lyly", "tgt_title": "John Lyly", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "John Lyly studoval nejprve na \"King's School\" v Canterbury a poté na Oxfordské univerzitě, kde roku 1575 dosáhl titulu mistra. Poté působil ve službách lorda Burghleyho, odkud musel pro údajnou nepoctivost odejít. Odstěhoval se do Londýna zde se věnoval literární činnosti. Společně s Robertem Greenem, Thomasem Lodgem, Thomase Kydem, Christopherem Marlowem, Thomasem Nashem a Georgem Peelem patřil do tzv. skupiny univerzitních vzdělanců (\"University Witts\"), označovaných tak podle toho že získali vzdělání na Cambridgeské nebo Oxfordské univerzitě. Jako spisovatel proslul zejména dvojicí na sebe volně navazujících didaktických próz \"Euphues: The Anatomy of Wit\" (1578, Eufues: Anatomie důvtipu) a \"Euphues and His England\" (1580, Eufues a jeho Anglie), ve kterých se snažil zpopularizovat humanistické myšlenky a kterými díky díky stylistické vybroušenosti ovlivnil vývoj anglického literárního jazyka. Obě díla jsou napsána ve formě pojednání a dopisů a lze je považovat za předchůdce románu. Vyznačují se vytříbeným, formálně dokonalým a mnohdy až přehnaně elegantním preciózním stylem, slovními hříčkami, složitými souvětími i rétorickými figurami. Tento ornamentální rétorický styl se podle jména hlavního hrdiny obou próz (eupheus znamená řecky půvabný, vtipný) nazývá \"eufuismus\" (nezaměňovat s \"eufemismem\", což je přikrášlující pojmenování špatné nebo nepříjemné skutečnosti). Roku 1583 Lyly majetkově ovládl divadlo \"The Blackfriars\" (U černých bratří), kde uváděl své divadelní hry. V dramatické tvorbě se postupně přiklonil ke dvorskému dramatu. Je autorem převážně eufuistickou prózou napsaných komedií s antickými a mytologickými náměty. Vliv jeho her na vývoj anglického dramatu a zejména na první hry Williama Shakespeara je nesporný. Použití prózy, vtipný dialog konverzační koemdie, vytříbenost stylu a lyrická atmosféra, to vše ostře kontrastovalo s obvyklými hrubými fraškami té doby. Roku 1589 vystoupil svým traktátem \"Pappe with an Hatchet\" (Papež se sekyrkou) na obhajobu biskupů napadaných pamflety tzv. Martina Prelátobijce (Martin Marprelate), ve kterých byl obhajován presbyteriánský církevní systém, a v letech 1589 až 1601 byl několikrát členem parlamentu. Většinu svého života pak Lyly strávil v domě své manželky ve městě Mexborough v Yorkshire.", "section_level": 1}], "src_summary": "John Lyly (asi 1554, hrabství Kent, pravděpodobně Canterbury - pohřben 30. listopadu 1606, Londýn) byl anglický prozaik a dramatik pozdní renesance (období tzv. alžbětinského divadla).", "tgt_summary": "John Lyly (* 1553 in Kent, England; † November 1606 in London) war ein englischer Schriftsteller der Renaissance und Begründer des Euphuismus, außerdem ein Angestellter im Haushalt von Edward de Vere, dem Earl of Oxford. Er schrieb mehrere Dramen und prägte in den 1580er-Jahren das Repertoire der Kindertheatergruppen der Chapel Royal und St. Paul's School.", "id": 1376631} {"src_title": "Intermediární filamentum", "tgt_title": "Intermediärfilamente", "src_document": [{"title": "Struktura.", "content": "Tato filamenta jsou tvořena mnoha stočenými dlouhými vlákny, podobně jako lano. Tato vlákna se skládají z protáhlých proteinových molekul, které mají globulární části na obou koncích a tyčovitým α-helixem mezi nimi. Dvě molekuly se vždy stočí kolem sebe, čímž vytvoří stabilní dimer. Z těchto dimerů se pak dále tvoří celé vlákno.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "Intermediální filamenta především poskytují buňce mechanickou pevnost. Intermediární filamenta jsou pružná, nicméně nepříliš roztažitelná filamenta, jež chrání buňky před nadměrnou deformací tvaru. Důležitou úlohu mají například desminy ve svalovině, kde se intermediární filamenta vážou na desmozomy na membráně a spojují svalové buňky tak, aby se účinky svalového stahu přenášely přes celý sval. V pokožce se zase vyskytuje hustá síť keratinů navázaných na desmozomy a hemidesmozomy, která uděluje pokožce mechanickou pevnost, jež zamezuje vzniku např. puchýřů. Laminy v jádře mají nejen mechanickou roli, nýbrž také ovlivňují složité molekulární pochody v jádře, jako je replikace DNA.", "section_level": 1}, {"title": "Typy.", "content": "Proteiny intermediárních filament tvoří genovou superrodinu zahrnující asi 90 genů. Tyto bílkoviny se mnohdy dělí do pěti základních tříd. Některé proteiny intermediárních filament však zatím nespadají do žádné z níže zmíněných kategorií (nestin, synemin).", "section_level": 1}, {"title": "I. a II. typ.", "content": "Řadí se sem tzv. keratiny I. a II. typu. Savci mají více než 50 genů pro keratiny, z nichž je mírně nadpoloviční většina řazena do keratinů I. typu (menší a kyselé) a menšina do keratinů II. typu (větší a neutrální či mírně bazické). Při vzniku vláken dochází vždy ke vzniku heterodimerů složených z jednoho keratinu I. typu a jednoho keratinu II. typu. Keratiny se nachází ve všech epiteliálních tkáních a specifické kombinace keratinů jsou mnohdy charakteristické pro daný typ epitele (např. liší se keratiny v jaterním epiteli od keratinů v nehtech) či ve vlasech. Keratinová vlákna jsou obvykle natažena napříč celou buňkou a nepřímo spojena s podobnými vlákny sousedních buněk v místech zvaných desmozomy.", "section_level": 2}, {"title": "III. typ.", "content": "Do intermediárních filament III. typu patří zejména proteiny vimentin, desmin, GFAP (\"glial fibrillary acidic protein\"), periferin a syncoilin. Vimentin má důležitou roli zejména v zárodečném vývoji, nicméně i v dospělosti tvoří minoritní složku některých vláken po celém těle a v některých konkrétních buněčných typech může být i převažujícím proteinem intermediárních filament (např. ve fibroblastech, adipocytech a některých bílých krvinkách). Desmin převládá ve svalových buňkách. GFAP se vyskytuje v astrocytech a Schwannových buňkách, periferin na některých typech neuronů a syncoilin v dystrofinových komplexech svalových buněk. Obecně se tedy tato třída intermediárních filament vyskytuje v buňkách pojivových tkání, ve svalových buňkách a neurogliových buňkách.", "section_level": 2}, {"title": "IV. typ.", "content": "IV. typem intermediárních filament jsou tzv. neurofilamenta, tvořená proteiny NF-L, NF-M, NF-H a α-internexinem. První tři zmíněné proteiny kopolymerují v poměru 5:3:1 a vytváří zvláštní filamenta se speciálním postranním větvením. Neurofilamenta jsou specializovaná na nervovou tkáň a vytváří se v těle neuronu, načež jsou transportovány do axonů. Alfa-internexin je typický pro raná stadia vývoje nervových buněk a může vytvářet lešení, na němž později vyrůstají běžná neurofilamenta.", "section_level": 2}, {"title": "V. typ.", "content": "V. typ proteinů intermediárních filament je výhradně jaderný a je tvořen třídou proteinů zvaných laminy, jež mají speciální domény sloužící k upnutí na jadernou membránu. Existují dva hlavní typy laminů, A a B, jež společně vytváří tzv. jadernou laminu. Mimo to se však vyskytují i v nukleoplazmě (uvnitř jádra).", "section_level": 2}, {"title": "Asociované proteiny.", "content": "K proteinům spojeným s intermediárními filamenty patří plakiny (BPAG-1, desmoplakin, plektin), dále filaggrin v zrohovatělých epitelech a konečně proteiny asociované s laminy (LAP1, LAP2, LBR, emerin).", "section_level": 1}], "src_summary": "Střední či též intermediální filamenta jsou jedním ze tří základním typů cytoskeletu. Jmenují se „střední“, jelikož si výzkumníci kdysi povšimli, že jejich šířka se pohybuje někde mezi šířkou aktinových tenkých filament a myosinových tlustých vláken. Z biochemického hlediska může být intermediární filamentum tvořeno jedním z mnoha proteinů. Obecně mají tato vlákna velkou pevnost v tahu a jsou to nejpevnější a nejodolnější ze všech tří typů vláken v cytoskeletu. ", "tgt_summary": "Intermediärfilamente (\"Filamenta intermedialia\") sind im Cytoplasma einer Zelle gelegene Strukturen aus Proteinen, die der Erhöhung der mechanischen Stabilität der Zelle dienen. Sie gehören neben den Mikrotubuli und den Mikrofilamenten zu den strukturellen Hauptkomponenten des Zytoskeletts. Der Name rührt daher, dass sie mit einem Durchmesser von etwa 10 Nanometern zwischen den Mikrofilamenten (7 nm) und den Mikrotubuli (20 bis 30 nm) liegen. Bei Pflanzen kommen Intermediärfilamente nicht vor.", "id": 1890707} {"src_title": "Bechyňové z Lažan", "tgt_title": "Bechinie von Lazan", "src_document": [{"title": "Historie rodu.", "content": "Pocházejí ze slezského Svídnického knížectví; v Čechách se usadili na začátku 15. století. Jindřich Lefl (původně ze Seidlitz) se v Čechách usadil na počátku 15. století jako důvěrník a komoří krále Václava IV. Postavení u dvora umožnilo Jindřichovi zakoupit mnohé statky, mj. roku 1410 hrad Krakovec s panstvím za 2500 kop od Jíry z Roztok. Pan komoří stál na straně stoupenců reformace a na hradě Krakovci hostil Jana Husa před odjezdem do Kostnice. V roce 1414 obdržel pak Bechyňské panství, po tamním hradu si jeho potomci upravili rodové jméno. Panství rod ale dlouho neudržel a již v roce 1477 jej vnuci Jindřicha Burian, Václav a Oldřich prodali pánům ze Šternberka. Jindřich měl velmi nestálou povahu, nejprve stranil králi, později Husovi, nakonec však bojoval za Zikmunda v bitvě pod Vyšehradem roku 1420, kde byl smrtelně zraněn, u jeho úmrtního lože stál kališnický kněz. Jindřich měl syny Hynka a Jana. Hynkovi připadl hrad a panství Krakovec a Janovi panství Bechyně. Po bratrově smrti vysoudil Jan Krakovecké panství, jež v roce 1437 prodal za 2500 kop grošů, a mezi lety 1440 až 1445 svá panství rozšířil o podolskou část Rataje, která byla po jeho smrti roku 1477 rozdělena mezi jeho tři syny. Podolí s tvrzí pustou i celou vsí, mlýn pod Podolím, vsi Rakov a Borovany, dvůr poplužní s dvory kmecími v Ratajích a polovinu městečka Bernartice připadla Burianovi z Lažan a Bechyně. Městečko zůstalo v držení rodu až do roku 1604 a Rataj roku 1594 prodal Petrem z Bechyně. Koncem 15. století se rod dělí na dvě hlavní větve, podle panství Bernartice a Pičín. Roku 1615 koupil Albrecht Bechyně z Lažan rozsochatecký statek, který byl v roce 1626 pro účast Abrahama Bechyněho z Lažan ve stavovském povstání změněn na manství. V roce 1714 usiloval František Leopold Bechyně, který byl opět povýšen do panského stavu v roce 1712, o stavbu kaple v Rozochatci podle návrhu Jana Blažeje Santiniho. Ke stavbě ale nedošlo. V roce 1737 byli povýšeni do panského stavu. V 19. století se členové rodiny velmi rozmnožili.", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzenstvo.", "content": "Sňatky byli spřízněni s Čabelickými ze Soutic, Koci z Dobrše, Kolovraty, Valdštejny a Radeckými z Radče.", "section_level": 1}, {"title": "Erb.", "content": "Stříbrný znak se třemi červenými kapry. Po povýšení do panského stavu byl jejich erb vylepšen o dva štítonoše, vypodobněné s dubovými věnci kolem hlavy a boku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bechyňové z Lažan (\"Bechinie z Lažan\", něm. \"Bechinie von Lazan\") byli panský, později vladycký a posléze opět panský rod. Svůj původ odvozují od slezského rytířského rodu ze Seidlitz nebo také Seydlitz, od něhož je odvozen i jejich erb.", "tgt_summary": "Die Bechinie von Lazan (tschechisch \"Bechinie z Lažan\", Plural \"Bechyňové z Lažan\") gehören zum alten böhmischen Adel. Sie entstammen dem schlesischen Adelsgeschlecht von Seydlitz/Seidlitz, das sich in mehrere Familien verzweigte.", "id": 515434} {"src_title": "Svaz 90/Zelení", "tgt_title": "Bündnis 90/Die Grünen", "src_document": [{"title": "Vývoj na západě a východě Německa.", "content": "Historie Spojenectví 90/Zelení vychází z dvou kořenů. Ve starých spolkových zemích a v Západním Berlíně vznikly na přelomu 70. a 80. let minulého století místní strany zaměřené na ochranu životního prostředí a na svou dobu nestandardní pohled na sociální a levicovou politiku. Ty se později propojily do celoněmecké strany Zelení, která poprvé kandidovala ve volbách v roce 1983. Mezi roky 1985–1987 měla strana poprvé podíl na moci, když její představitel Joschka Fischer zasednul ve vládě v Hesensku v rámci tzv. rudozelené koalice (SPD-Zelení). Po sjednocení Německa v roce 1990 a odchodu části radikálně levicových členů (fundis) se podpora strany propadla na 5 % a zelení na jedno volební období vypadli z parlamentu. Druhou linii představují východní německé země. Během přeměny režimu v roce 1989 se propojilo několik hnutí zaměřených na obranu míru a lidských práv (Initiative Frieden und Menschenrechte, Demokratie Jetzt, Neues Forum) do Spojenectví 90. V roce 1993 došlo k propojení Zelených a Spojenectví 90 do společné strany, která ve stejné podobě funguje dodnes. O rok později se sloučená strana vrátila do Bundestagu a mezi roky 1998–2005 se poprvé účastnila práce ve spolkové vládě v rámci koalice se sociálními demokraty. Ve volbách v roce 2009 dosáhli B’90/Grüne historického úspěchu, když získali 10,7 % hlasů. V současné době jsou v koalici s SPD v Brémách, Porýní-Falcku a Severním Porýní-Vestfálsku, účastní se také v jamajské koalici v Sársku (CDU-FDP-Zelení). V Bádensku-Württembersku od května 2011 zastává člen zelených Winfried Kretschmann post předsedy vlády.", "section_level": 1}, {"title": "Historie strany.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počáteční fáze – 13. leden 1980 – slučovací sjezd.", "content": "Zelení ve Spolkové republice Německo vznikli z širokého proudu ekologických, mírových a sociálních sdružení 70. let 20. století, ale i studentských vůdců z roku 1968. Strana Bündis 90/Die Grünen přesto bývá v různých dobách kritizována z neoliberálních kruhů jako z nacismu vycházející omezovači svobody. Podobně jako United Tasmania Group v Austrálii nebo Values Party na Novém Zélandu se rozhodli spojit síly a usilovat o prosazení svých požadavků prostřednictvím svého zastoupení v parlamentu. 13. ledna 1980 došlo v Karlsruhe ke slučovacímu sjezdu, na kterém stovky občanských aktivistů založili celoněmecké Zelené. Strana od počátku stavěla na maximálním důrazu na ochranu životního prostředí, na odporu k jakémukoliv využívání jaderné energie, na podpoře mírových a ženských hnutí. Do zakladatelské generace se řadí mj. Joschka Fischer, Antje Vollmer, Petra Kelly, Rudi Dutschke, Undine von Blottnitz nebo český emigrant Milan Horáček.", "section_level": 2}, {"title": "80. léta 20. století – Parlamentní reprezentace na spolkové úrovni.", "content": "V roce 1982 se konzervativní frakce odštěpila a vytvořila neúspěšnou Ekologickou demokratickou stranu. V Zelených zůstali ti, kdo byli silně pacifističtí, byli proti omezení imigrace, prosazovali legalizaci konopných drog, měli vztah k boji za práva gay a lesbiské komunity. Zejména však měli blízko k politice založené na protestu a občanské neposlušnosti, aktivně podporovali demonstrace proti jadeným zbraním, jaderné energii a proti novým dopravním stavbách. Ti, kteří v té době stranu opustili, většinou schvalovali cíle strany, ale nesouhlasili s aktivistickými prostředky boje. Po několika úspěších ve volbách na úrovni spolkových zemí strana v roce 1983 získala 5,7 % a 27 křesel v Bundestagu. Mezi důležitá společenská témata v té době patřila otázka umístění balistických raket středního doletu Pershing II na území Spolkové republiky Německo. Zelení dokázali těžit z občanského odporu proti těmto plánům a to jim přineslo volební úspěch. Ještě v roce 1985 na sjezdu strany však někteří členové propagovali intimní styk s dětmi. Jejich podpora dále stoupla po jaderné katastrofě v Černobylu v roce 1986 a s rostoucí informovaností veřejnosti o vlivu lidské činnosti na stav životního prostředí (kyselé deště a s tím spojené odumírání lesů, znečištění ovzduší vlivem průmyslu a dopravy, ozonová díra a rostoucí riziko UV záření, globální změna klimatu). V roce 1987 stoupla podpora Zelených na 8,3 %.", "section_level": 2}, {"title": "90. léta 20. století – obnovení jednotného Německa, neúčast ve spolkovém parlamentu a opětný návrat.", "content": "Během kampaně před volbami do Bundestagu v roce 1990 se Zelení nepřipojili k vlně podpory německého patriotismu a nacionalismu vycházející ze znovusjednocení Německa a nadále se drželi svých programových priorit (jedno z volebních hesel znělo \"Ostatní mluví o Německu, my mluvíme o klimatu!\"). Během voleb byl navíc uplatněn systém sčítání hlasů, kde se tato uzavírací klauzule počítala zvlášť ve východních a západních zemích SRN. Následkem toho Zelení na čtyři roky vypadli z parlamentu, protože v západních zemích těsně nepřekonali 5% hranici pro získání mandátů. Naproti tomu tehdy samostatní východoněmečtí zelení díky spojení s širokým proudem lidskoprávních a ekologických aktivistů do volebního bloku Spojenectví 90 získali 6 % a 8 míst v parlamentu. V roce 1993 se východní Spojenectví 90 a západoněmečtí Zelení propojili do jednotné strany a ve volbách v roce 1994 se se ziskem 7,3 % hlasů vrátili do parlamentu.", "section_level": 2}, {"title": "1998–2002: Zelení ve vládě, hledání rovnováhy mezi volebním programem a mírou jeho prosazování.", "content": "Ve spolkových volbách v roce 1998 přes mírný pokles zisku na 6,7 % si zelení udrželi 47 míst v Bundestagu a poprvé vstoupili do celoněmecké koaliční „rudo-zelené“ vlády (SPD-B’90/Grüne). Joschka Fischer se staů místopředsedou vlády a ministrem zahraničí, přičemž ve vládě zasedali ještě další dva zelení (Andrea Fischer, později Renate Künast a Jürgen Trittin). V té době se ve straně rozhořel spor ohledně německé účasti na vojenských akcích NATO v Kosovu. Poté, co došlo k prvnímu nasazení německých vojáků v zahraničí, ze strany odešla řada protiválečně orientovaných členů. Tento vnitřní konflikt způsobil odklon voličů a sérii volebních porážek na komunální a zemské úrovni. Další propad popularity zaznamenala strana poté, co vyšlo najevo, že odklon Německa od využívání jaderné energie nebude tak rychlé a bude provázeno řadou kompromisů. V roce 2001 strana prožila další krizi, když část zelených poslanců odmítlo hlasovat pro vládní plán nasadit německé vojáky pro invazi do Afghánistánu. Na druhou stranu, zelení dosáhla splnění předvolebního slibu, když ve vládě prosadila vystoupení SRN z jádra. Ministr životního prostředí, ochrany přírody a jaderné bezpečnosti Jürgen Trittin dohodl s energetickými společnostmi postupné ukončování provozu devatenácti jaderných elektráren do roku 2020.", "section_level": 2}, {"title": "2002–2005: Druhá účast Zelených ve spolkové vládě.", "content": "I přes krizové momenty v předchozím období Zelení v roce 2002 získali ve spolkových volbách vyšší podporu – 8,6 % a 55 míst ve zmenšeném Bundestagu. Pravděpodobným důvodem bylo, že veřejnost ocenila otevřenou vnitrostranickou debatu o válce v Afghánistánu (zelený poslanec Hans-Christian Ströbele, který hlasoval proti nasazení jednotek, byl dokonce jako historicky první člen Zelených zvolen do Bundestagu přímou volbou). Přestože SPD ve volbách výrazně ztratila, rudo-zelená koalice měla dostatek hlasů, aby její vláda pokračovala další volební období. Joschka Fischer se opět stal ministrem zahraničí, Renate Künast ministryní pro ochranu spotřebitelů, výživu a zemědělství, a Jürgen Trittin ministrem pro životní prostředí. Ve straně se v té době nedařilo najít řešení pro dlouhodobý spor, jestli mohou být členové parlamentu zvolení za Zelené zároveň členy vedení strany. Na dvou sjezdech se nepodařilo najít kompromis a výsledkem bylo, že se spolupředsedové a zároveň poslanci Fritz Kuhn a Claudia Roth museli vzdát vedoucí pozice ve straně. Byli nahrazeni bývalým generálním tajemníkem Reinhardem Bütikoferem a bývalou členkou Spolkového sněmu Angelikou Beer. Později bylo toto přísné pravidlo o zákazu souběhu vnitrostranických a veřejných funkcí uvolněno. V roce 2004 se Angelika Beer stala členkou Evropského parlamentu a Claudia Roth se vrátila na pozici spolupředsedkyně. Kandidátku pro volby do Evropského parlamentu v roce 2004 vedli Rebecca Harms a někdejší francouzský europoslanec Daniel Cohn-Bendit. Strana získala 13 z 99 křesel, což se vysvětluje jednak schopnostmi zelených ministrů, jednak klesající oblibou SPD a přesunem volebních preferencí k také levicovými Zeleným. Na počátku 2005 se strana stala terčem aféry spojené s německými vízy. V dubnu 2005 byla z provozu vyřazena první jaderná elektrárna v Obrigheimu. Nadále usilovali o prosazení antidiskriminačního zákona. V květnu 2005 přišli zelení o poslední rudo-zelenou koalici na úrovni spolkových zemí, když vláda Severního Porýní-Vestfálska prohrála hlasování o důvěře. Jediná vláda spojující SPD a B'90/Grüne tak zůstala na celostátní úrovni. Ve stejném roce proběhly celoněmecké volby, ve kterých zelení obhájili předchozí volební zisk, když obdrželi 8,1 % a 51 křesel. Nicméně kvůli výraznějšímu propadu SPD společná vláda nemohla vzniknout.", "section_level": 2}, {"title": "2005–současnost: Zelení v opozici.", "content": "Téměř dva roky po volbách v roce 2005 nebyli Zelení součástí žádné vlády na federální i zemské úrovni. V červnu 2007 vstoupili do koalice s SPD v Brémách. V dubnu 2008 vstoupili Zelení v Hamburku do koalice s CDU, kde přes celou řadu nepříjemných ústupků (výstavba uhelných elektráren, prohloubení Labe...) prosadili i pozitivní věci (reforma školství, obnova tramvajové dopravy, na pěší chůzi zaměřené územní plánování). Koalice se rozpadla v roce 2010. Po sárských volbách v roce 2009 nebylo možné vytvořit koalici dvou stran. Zelení odmítli rudo-rudo-zelenou koalici s SPD a Die Linke a upřednostnili účast v pravicové vládě s CDU a FDP (kvůli barvám těchto stran a podobnosti s jamajskou vlajkou se jí říká jamajská koalice). Ve volbách v Porýní-Falcku a Bádensku-Württembersku v roce 2011 se zelení poprvé stali větší stranou vzniklé koalice a díky tomu se Winfried Kretschmann stal prvním zeleným předsedou vlády. Ve volbách v Berlíně v září 2011 získali 17,5 % hlasů.", "section_level": 2}, {"title": "Politika strany.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jaderná energie.", "content": "Strana už od svého založení požaduje zastavení stavby nových a provozu stávajících jaderných elektráren. Náhradou měly být maximalizovány úspory energií v domácnostech i průmyslu v kombinaci s rozvojem obnovitelných zdrojů energie. Po černobylské katastrofě v roce 1986 se zelení v této otázce radikalizovali a doporučovali rychlé vystoupení Německa z jádra. Protijaderná rétorika opět zesílila po katastrofě elektrárny v japonské Fukušimě. Na přechodnou dobu, než obnovitelné zdroje budou plnit dominantní roli v energetice, zelení upřednostňují výrobu energií ze zemního plynu. Energetické otázky a vliv energetiky na životní prostředí patří k nejzásadnějším pilířům politiky německých zelených. Strana požaduje, aby v roce 2040 – i s ohledem na klesající využitelné zásoby fosilních paliv – bylo Německo ze 100 % závislé na obnovitelných zdrojích. V tom vidí nejen prospěch pro životní prostředí, ale i potenciál pro ekonomický rozvoj, vědu a výzkum a tvorbu nových pracovních míst.", "section_level": 2}, {"title": "Životní prostředí a ochrana klimatu.", "content": "Hlavním cílem politiky zelených je udržitelný rozvoj. V programu se objevuje důraz na důsledné posuzování vlivu ekonomického růstu, energetiky nebo dopravy na životní prostředí, protože zelení uznávají právo každého jedince na zdravé životní prostředí. To se projevilo např. během účasti zelených v rudo-zelené koalici (1998–2005), kdy jejich ministři položili základ podpory zemědělství šetrného k přírodě. Významná je také otázka globální změny klimatu, přičemž strana sleduje jak ryze přírodní následky tohoto jevu pro život na Zemi, tak jejich rozměr bezpečnostní a sociální. Právě zelení se zasadili o to, že německé hostpodářství sníží do roku 2020 množství vypouštěných skleníkových plynů oproti roku 1990 o 40 %.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Doprava má významný vliv na místní i globální podnebí a proto patří mezi klíčové body programu B’90/Grüne. Kladou důraz na místní ekonomiku, tedy výrobu zboží a poskytování služeb přímo v místě spotřeby. Požadují, aby do ceny dováženého zboží byly započítávány i externality – nepřímé náklady v podobě dopadu tohoto transportu na životní prostředí, investiční náklady států na budování dopravní infrastruktury a na zdraví obyvatel (např. prostřednictvím mýta). Navrhují, aby tzv. příspěvek na mobilitu (bez ohledu na využívaný prostředek) vystřídal dnes běžný zaměstnanecký benefit – služební auto. Při osobní i nákladní dopravě upřednostňují před silniční dopravou železnici. Jedním z cílů strany je, aby prostřednictvím státních subvencí došlo k rozvoji masové výroby elektromobilů s tím, že v roce 2020 jich na německých dálnicích bude okolo dvou milionů.", "section_level": 2}, {"title": "Voličská podpora.", "content": "Politologický průzkum společnosti Infratest Dimap zjistil, že mezi voliči jsou zejména vzdělanější osoby s vyššími příjmy (příjem vyšší než 2000 eur měsíčně). Zelení v posledních volbách získali nejvíce hlasů mezi voliči ve věku 34–42 let. Významně vyšší podpora zelených je ve městech než na venkově (s výjimkou míst poškozených povrchovou těžbou nebo v blízkosti jaderných provozů). Mezi zelená centra patří velkoměsta Bonn, Kolín nad Rýnem, Stuttgart, Berlín, Hamburk, Frankfurt nad Mohanem a Mnichov. Stabilní podporu mají B’90/Grüne v menších městech s univerzitními kampusy – Freiburg im Breisgau, Tübingen, Konstanz, Oldenburg, Darmstadt, Heidelberg nebo Göttingen. Nižší podpora se projevuje v zemích bývalé Německé demokratické republiky. V roce 2011 měli zelení zastoupení ve všech zemských sněmech SRN.", "section_level": 1}, {"title": "Další.", "content": "Spojenectví 90/Zelení bylo součástí německé koaliční vlády mezi roky 1998 a 2005, kdy jeho lídr Joschka Fischer byl ministrem zahraničních věcí a vicepremiérem. Je světově nejúspěšnější zelenou stranou s významným vlivem na německou i evropskou politiku. Strana má dva předsedy, v současnosti jimi jsou Claudia Roth (od roku 2004) a Cem Özdemir (od roku 2008; je prvním Němcem tureckého původu, který se stal předsedou parlamentní strany). V Evropském parlamentu zasedá 21 poslanců. V letech 2004 až 2009 byl poslancem také český emigrant Milan Horáček.", "section_level": 1}], "src_summary": "Spojenectví 90/Zelení (německy Bündnis 90/Die Grünen, zkratka B’90/Grüne) je německá parlamentní politická strana prosazující zelenou politiku. Vznikla v roce 1993 spojením Zelených a Spojenectví 90. Jejími současnými spolupředsedy jsou od konce ledna 2018 Annalena Baerbock a Robert Habeck, kteří jsou oba představiteli tzv. realistického křídla strany (zkráceně \"Realos\"). V parlamentních volbách v roce 2009 získala podporu 10,7 % voličů, což jí zajistilo 68 z 622 křesel v Bundestagu. Ve volbách v Berlíně v září 2011 získali 17,5 % hlasů. ", "tgt_summary": "Bündnis 90/Die Grünen (Kurzbezeichnung: Grüne; auch als \"Bündnisgrüne\", \"B’90/Grüne\", \"B’90/Die Grünen\" oder \"Die Grünen\" bezeichnet) ist eine politische Partei in Deutschland. Ein inhaltlicher Schwerpunkt ist die Umweltpolitik. Leitgedanke „grüner Politik“ ist ökologische, ökonomische und soziale Nachhaltigkeit. ", "id": 1593431} {"src_title": "Turistická značka", "tgt_title": "Wegzeichen", "src_document": [{"title": "Československo a Česko.", "content": "Území Česka a Slovenska má jednu z nejdokonalejších a nejhustších sítí turistického značení pro pěší turistiku. První turistickou stezku na území tehdejšího Uherska vyznačil Sitnianský klub roku 1874 v okolí Hodruši ve Štiavnických vrších. První české trasy byly vyznačeny Pohorskou jednotou Radhošť kolem roku 1884 a Klubem českých turistů roku 1889. V roce 1912 byla dokončena první dálková trasa přes Brdy na Šumavu. Až do roku 1938 následoval rychlý rozvoj. Období druhé světové války a období let 1950–1954 však znamenalo pro systém značení krizi – nebyla prováděna obnova značení a systém byl silně narušen. Od roku 1954 získal monopol na značení ČSTV, postupně byla síť značených cest obnovena a rozšiřována a systém doplněn ještě směrovkami a nástěnnými mapami. V roce 1990 přešla značkařská činnost v Česku na obnovený Klub českých turistů. Od roku 1997 je prováděno obdobné značení i pro lyžaře a cyklisty. Finanční náklady na značení cest jsou od r. 1997 hrazeny z rozpočtu odboru Cestovního ruchu Ministerstva pro místní rozvoj ČR. Značení provádějí již od počátků bezplatně dobrovolníci – značkaři. Některé naučné stezky zřizují a udržují orgány a organizace ochrany přírody. Cyklistické (cykloturistické) značení v oblasti Krkonoš zřídila a údržbu značení pěších tras převzala správa Krkonošského národního parku (KRNAP). Klub českých turistů používá takzvané pásové značení čtyř barev – červené, modré, zelené a žluté, namalované zpravidla na stromech, sloupech a jiných objektech. Značka je tvořena vodorovným barevným pásem, nad nímž i pod nímž je bílý pás. Pro odbočení se tento základní tvar doplní šipkou jednotného provedení. Vede-li více značených tras společně, jsou značeny sloučenou značkou v přesně určeném pořadí barev. K významným místům v blízkosti hlavní značené trasy se vyznačují odbočky významovým tvarovým značením (existují jich 4 typy) stejné barvy, jakou je značena hlavní trasa. Na významných místech a rozcestích se umisťují směrovníky (rozcestníky) s místními a směrovými tabulkami jednotného provedení, zpravidla plechovými. Pro místní trasy a okruhy existuje speciální místní značení (úhlopříčně rozdělené čtverce, v nichž jeden trojúhelník je bílý a druhý má jednu ze čtyř barev) a lázeňské značení, které kombinuje dvě významové barvy, které souvisejí s délkou a převýšením okruhu. Pro lyžaře (běžkaře) se užívá obdobné pásové značení stejných rozměrů jako pro pěší, avšak místo bílé barvy je k olemování barevného pásu použito oranžových pásů a vnitřní pás může být červený, modrý, zelený nebo bílý. Pro cyklisty se používá jednak pásové značení se zvětšenými značkami a žlutými krajními pásy, nebo speciální silniční směrové značky žlutooranžové barvy. Zvláštním typem turistického značení jsou naučné stezky, které vyznačují samostatně nebo ve spolupráci s KČT organizace ochránců přírody či obce, města i jiné organizace. Podle metodiky KČT bývá naučná stezka značena bílým čtvercem se šikmým zeleným pruhem. Naučné stezky zřizované jinými subjekty však jsou mnohdy značeny jinými způsoby. Naučné stezky jsou vybaveny i stojany s informacemi o přírodních zajímavostech v okolí. Značené cesty jsou vyznačovány v turistických mapách, někdy i v jiných typech map. Jsou chráněny přestupkovým zákonem. Podrobnější informace o pásovém značení a používaných barvách naleznete v článku Turistické značení v Česku a na Slovensku.", "section_level": 1}, {"title": "Pásové značení podle českých standardů v zahraničí.", "content": "Češi vyznačili trasy podle českých standardů také například na některých místech v Rumunsku, konkrétně v oblasti českých vesnic v rumunském Banátu, dále na Ukrajině (na Podkarpatské Rusi) a v roce 2016 též 60 km u městečka Bataypora v Brazílii, kde zároveň vyškolili místní značkaře. V rámci projektu \"Albánská výzva\" bylo v horských oblastech na severozápadě Albánie vyznačeno podle českého vzoru více než 100 km turistických cest. Na některé z těchto stezek přispěla přímo Česká republika prostřednictvím svého zastupitelského úřadu v Tiraně - stejně, jako pak v roce 2014 na rekonstrukci tří turistických cest v Národním parku Dajti na okraji albánské metropole. V letech 2016 a 2017 vyznačili studenti brněnské Mendelovy univerzity dvacet kilometrů turistických tras v oblasti kolem filipínské sopky Kanlaon na ostrově Negros.", "section_level": 1}, {"title": "Slovensko.", "content": "Po rozdělení Československa v roce 1993 pokračoval v péči o turistické značení Klub slovenských turistov – Klub značkárov Slovenska. Způsob značení je shodný jako v Česku. Liší se pouze tím, že vzdálenosti jsou uváděny v časových údajích s přesností na čtvrt hodiny, nikoliv v kilometrech. Tato odlišnost však trvala i po celou dobu Československa. Územím Slovenska procházejí evropské dálkové trasy E 3 (ze Španělska do Rumunska) a E 8 (z Nizozemska do Bulharska) a mezinárodní trasa I 23 (z Polska do Rakouska).", "section_level": 1}, {"title": "Polsko.", "content": "V Polsku se používá obdobné značení jako v Česku, navíc existuje ještě černá značka: Barvy nemají žádnou souvislost s obtížností trasy. Kromě toho se lze setkat s bílým vykřičníkem nad značkou, který má upozorňovat na náhlou změnu směru. První polskou trasu vytyčil pomocí směrových ukazatelů Leopold Wajgel v roce 1880 v Haliči (trasa Krasny Łuh – Hoverla, nyní Ukrajina). V roce 1887 byla vyznačena první značka na území samotného Polska. Značky se zpočátku malovaly rumělkou (HgS) v podobě červeného vodorovného proužku, později se začal přidávat kvůli lepší viditelnosti bílý proužek, což se však rozšířilo až po roce 1914. Podrobné instrukce, jak označovat turistické trasy, navrhl v roce 1924 Feliks Rapf. V tomto návrhu už byly značky v dnešní podobě – dva bílé pruhy s barevným uprostřed (na výběr pět barev). Základní značka má rozměry 9×15 cm. Na tabulkách se v horách uvádějí vzdálenosti časovým údajem, kdežto v nížinách v kilometrech. V letech 1925-1927 probíhala tzv. \"štětcová válka\" (\"wojna na pędzle\") mezi německou organizací \"Beskidenverein\" (založena v roce 1893 v Těšíně) a \"Polskou tatranskou společností\" (\"Polskie Towarzystwo Tatrzańskie\"), kdy polská společnost nechtěla nechat v Západních Beskydech monopol na značení německému sdružení a začala značit vlastní trasy. Obě uskupení si značení vzájemně přemalovávala, proto \"štětcová válka\". V roce 2003 bylo v Polsku vyznačeno 58 292 km turistických stezek, z toho 9211 km představovaly cyklotrasy a 785 km trasy pro lyžaře. Na webu turistického vlastivědného spolku PTTK je možno si prohlédnout plánky značených cest a k nim komentáře o turistických zajímavostech. PTTK také zřizuje lyžařské a cyklistické značení, které je tvořeno nejen značkami a směrovými tabulkami, ale i systémem dalších značek obdobných dopravním. PTTK také značí turistické trasy pro jezdce na koních.", "section_level": 1}, {"title": "Ukrajina.", "content": "Ve 30. letech 20. století, kdy Zakarpatská Ukrajina byla součástí ČSR, vyznačil Klub českých turistů několik tras i zde. Značení nebylo po 2. světové válce udržováno a prakticky zaniklo, v současnosti jsou v terénu pozorovatelné již jen zbytky na starších stromech (např. v okolí Koločavy). V cestopisech českých turistů jsou zmínky o turistickém značení na Zakarpatské Ukrajině. Turistická značka vede z ukrajinské strany na trojmezní horu Kremenec. V roce 2005 údajně pohraničníci vstupu na značenou cestu bránili a požadovali povolení, na které se čeká tři měsíce. V oblasti rezervace Velkého kaňonu, který ústí k místní hlavní silnici ústí nedaleko obce Sokolinoje, jsou vyznačeny tři „ekologičeskije tropy“. Přístup je povolen jen v doprovodu instruktora a se souhlasem záchranné služby, avšak dodržování tohoto nařízení není v praxi požadováno (2003). Od roku 2007 jsou značeny turistické cesty v Zakarpatské oblasti podle českých zvyklostí, a to zejména v okolí Usť-Čorné a Koločavy. Toto značení je financováno prostředky vlády ČR, v roce 2010 a 2011 z prostředků Česko-polského fóra. Koordinátorem značení je Hnutí Duha Jeseníky, dříve jím byl Člověk v tísni. Délka takto značených pěších tras dosáhla 700 kilometrů na podzim 2011. V rámci lokálních projektů financuje v roce 2011 ministerstvo zahraničních věcí značení turistických tras v Bachčisarajském rajónu Autonomní republiky Krym. V říjnu 2011 bylo vyznačeno 200 kilometrů tras.", "section_level": 1}, {"title": "Maďarsko.", "content": "V 70. letech dvacátého století bylo základním značkařským systémem tvarové značení. Tvarové značky (kroužky, čtverečky, trojúhelníčky apod.) jsou orámovány bílou barvou, pásové značení je podobné jako v Česku. Používají se barvy červená, modrá, zelená a žlutá.", "section_level": 1}, {"title": "Rumunsko.", "content": "V pohořích Východních, Jižních a Západních Karpat se používá tvarové i pásové značení. Je většinou velmi nesystematické a zanedbané, na mnoha místech jsou značené cesty již zcela neprůchodné a zarostlé takřka pralesní vegetací. Některé „turistické značené cesty“ jsou vedeny místy, kde cesta je neznatelná a zdá se, že i značkař se prodíral hustým lesem pokaždé jinudy. Některé značené cesty uvedené v mapách nejsou v terénu téměř k nalezení. Kvalitnější mapy rumunských turistických oblastí jsou vydávány převážně v Maďarsku. Tvarové značky většinou tvoří jednoduchý barevný tvar, například červené kolečko nebo modrý trojúhelník, s bílým olemováním. Pásové značky mívají zpravidla barevný pruh svislý. V atraktivní oblasti pohoří Ceahlau ve Východních Karpatech jsou značky malovány podle českých standardů, údajně je v rámci mezinárodní výpomoci vyznačili čeští značkaři KČT.", "section_level": 1}, {"title": "Bulharsko.", "content": "V cestopisech českých turistů se lze dočíst, že se v Bulharsku vyskytují červené, modré, zelené i žluté barvy. Značení je mnohde velmi nízké kvality a zanedbané, není výjimkou, že během cesty mění barvu. Pravděpodobně jde o pásové značení podobné českému. Směrové tabulky jsou plechové, mají tvar ozdobné šipky a málokdy zobrazují vzdálenost k cíli.", "section_level": 1}, {"title": "Chorvatsko, Černá Hora.", "content": "V cestopisech jsou zmínky o turistickém značení v některých zemích bývalé Jugoslávie. V současné době čeští značkaři tvoří značení ve významných chorvatských letoviscích.", "section_level": 1}, {"title": "Slovinsko.", "content": "Turistické značení existuje jen v horách. Značení je prováděno červenými kroužky o průměru 2-3 cm, které jsou případně opatřovány šipkami. Vzhledem k tomu, že směrovky na řadě rozcestí neexistují a jednotlivé značené trasy jsou od sebe téměř neodlišitelné (formálně sice mají přidělená čísla, ta ovšem v terénu doprovázejí většinou pouze směrovky), nelze turistické značení bez mapy prakticky využívat. Od roku 2006 se situace podstatně zlepšila; turistika přišla do větší módy a turistické cesty jsou i v jiné části země hojně rozšiřovány.", "section_level": 1}, {"title": "Rakousko.", "content": "Foto rozcestníku z rakouských Alp. Na tabulkách je podepsán ÖAV (Österreichischer Alpenverein, Rakouský alpský svaz). Byl založen roku 1862 ve Vídni. Na směrovkách uvedena vzdálenost časovým údajem a cíle označeny červenými nebo černými kroužky (puntíky).", "section_level": 1}, {"title": "Itálie.", "content": "V Dolomitech je používáno pásové značení. Na bílém pruhu mezi červenými je uvedeno číslo trasy.", "section_level": 1}, {"title": "Švýcarsko.", "content": "Turistické značení pravděpodobně jen směrovými tabulkami. Šipka s červenou pásovou značkou s bílými okraji znamená turisticky obtížnější trasu, šipka mající jen žlutou barvu tabulky méně obtížnou vycházkovou trasu. Vzdálenosti jsou udávané v hodinách.", "section_level": 1}, {"title": "Německo.", "content": "Na území bývalé NDR bývalo základním systémem tvarové turistické značení. Má tu výhodu, že v kombinaci tvaru a barvy nebo i dvou barev v jedné značce může mít každá značená cesta téměř jedinečné označení. Mnohde značení bylo v 80. letech 20. století v nevyhovujícím stavu a místa neznalý turista bez mapy podle nich jen stěží někam mohl dojít. V poměrně dobrém stavu bylo značení například v Saském Švýcarsku. V některých oblastech se prosazovalo pásové značení.", "section_level": 1}, {"title": "Francie.", "content": "Ve Francii jsou k vyznačení trasy používány malé plastové tabulky s barevnými geometrickými tvary (např. kruh nebo trojúhelník), které jsou pouze dvoubodově připevněné k podkladu. Díky tomu jsou poměrně náchylné ke strhávání. V některých částech je používáno pásové značení, které oproti českému má jednu značku navíc. Křížek nad značkou říká, že tudy cesta nevede. Takováto značka je praktická, pokud značení odbočuje ze široké cesty a turista odbočku může přehlédnout.", "section_level": 1}, {"title": "Izrael.", "content": "Za příklad turistického značení v Izraeli je možné uvést značky tvořené vodorovným bílým, modrým a červeným pruhem, které jsou použity na Izraelské stezce spojující severní a jižní cíp země. Mimo značení Izraelské stezky se lze setkat s obdobou pásového značení. Tvar rozcestí bývá naznačen přímo pásovou značkou.", "section_level": 1}, {"title": "Gruzie.", "content": "V Gruzii bylo na začátku 21. století zaváděno pásové značení, zpravidla z iniciativy zahraničních subjektů. V oblasti Svanetie jsou vyznačeny trasy širokým barevným a bílým pruhem, značení je často nedostatečné. V Tušetii vznikly značené trasy v okolí Omala v rámci české pomoci při obnově památek. Na Kavkaze na západ od Tušetie se nachází poměrně hustá síť cest vyznačených polským turistickým spolkem PTTK, jejichž pásové značení s pěti barvami je stejné jako v Polsku.", "section_level": 1}, {"title": "Evropské dálkové trasy.", "content": "Evropská asociace turistických klubů (EWV, Europäische Wandervereinigung, European Ramblers' Association) si při svém založení v roce 1969 vytkla za cíl vytvořit mezinárodní evropskou síť turistických tras. Členy asociace jsou turistické svazy a spolky většiny evropských zemí. Do roku 2006 bylo vytvořeno 11 dálkových tras (E1 až E11) o celkové délce asi 55 000 km, od října 2010 přibyla trasa E12. Ve střední Evropě jsou tyto cesty většinou dobře vyznačeny, v jiných částech Evropy značení v terénu je někde nedostatečné nebo zcela chybí. Českou republikou procházejí evropské trasy E3, E6, E8 a E10. V České republice je k jejich vyznačení využito běžného pásového turistického značení, na jehož směrových tabulkách je navíc uvedeno číslo evropské trasy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Turistická značka je symbol nebo tabulka, jejímž účelem je poskytnout turistům informaci o směru cesty, případně též o vzdálenostech, podmínkách průchodnosti, popisech míst atd. Turistické značení je soustava turistických značek. ", "tgt_summary": "Als Wegzeichen, auch Wegmarkierung, Wanderzeichen oder Wandermarkierung, wird ein in der Landschaft aufgetragenes (farbiges) Symbol bezeichnet, welches den Verlauf eines Wanderwegs in der Natur kennzeichnet. Sie soll Touristen und Wanderern zeigen, dass der benutzte Weg von einem Verein oder einer Gemeinde betreut wird und zu einem klar definierten Ziel führt. ", "id": 613157} {"src_title": "Robert Downey Jr.", "tgt_title": "Robert Downey junior", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v New Yorku herečce Elsie a nezávislému filmaři Robertu Downeyovým. Má starší sestru Allyson. Celá rodina se kvůli otcově práci velmi často stěhovala, nicméně po rozvodu rodičů zůstal Robert mladší se svým otcem v New Yorku. Na čas odjel studovat do Londýna klasický balet, kde začal mít problémy s alkoholem a drogami, takže jej po třech měsících museli ze školy vyhodit. Vrátil se do USA a vydal se na školu v Santa Monice, kde však vydržel pouhý rok, než ho opět vyloučili. V následující době si mimo jiné přivydělával v restauraci či prodáváním bot. Při natáčení jednoho ze svých filmů se setkal s herečkou Sarou Jessicou Parker, se kterou žil sedm let. V roce 1992 se po šesti týdnech známosti oženil se zpěvačkou a modelkou Deborah Falconer a o rok později se jim narodil syn Indio. Kvůli Downeyho problémům s alkoholem, drogami a zákonem ale rodinný život vůbec nefungoval. Nakonec se v roce 2004 definitivně rozvedli. Downey se snažil léčit svoje závislosti na klinikách, avšak neúspěšně. Při natáčení snímku \"Gothika\" se seznámil s producentkou Susan Levin, kterou si v roce 2005 vzal. I díky tomu překonal svoje potíže a začal pracovat na své herecké kariéře. Se svou druhou manželkou Susan má syna Extona a dceru Avri.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Herecká kariéra.", "content": "První film, ve kterém si zahrál, byl snímek jeho otce \"Pound\" z roku 1970. Následovala celá řada více či méně výrazných filmových rolí. Velká herecká šance přišla v roce 1992 s filmem \"Chaplin\", kde ztvárnil přímo Charlieho Chaplina, za což si vysloužil cenu BAFTA a nominaci na Oscara a Zlatý glóbus. Další roky účinkoval spíše v béčkových filmech a rodinných komediích, které často byly zastíněny jeho problémy s drogami. Za roli právníka Larryho Paula v seriálu \"Ally McBealová\", kde působil v letech 2000–2002, získal Zlatý glóbus a byl nominován na cenu Emmy. Zlom v jeho kariéře přišel s natáčením filmu \"Gothika\" (2003) a především v superhrdinském snímku \"Iron Man\" (2008), kde ztvárnil titulní postavu Tonyho Starka, alias Iron Mana. V této roli se objevil i v následujících filmech \"Neuvěřitelný Hulk\" (2008), \"Iron Man 2\" (2010), \"Avengers\" (2012), \"Iron Man 3\" (2013), \"\" (2015), \"\" (2016), \"\" (2017), \"\" (2018) a \"\" (2019). V roce 2008 hrál také ve filmu \"Tropická bouře\", za což byl nominován na Oscara i Zlatý glóbus. V letech 2009 a 2011 ztvárnil ve snímcích \"Sherlock Holmes\" a \"\" titulní postavu Sherlocka Holmese. Za svůj herecký výkon v prvním filmu získal Zlatý glóbus v kategorii Nejlepší herec v muzikálu nebo komedii. Holmese si má znovu zahrát ve třetím filmu, který má mít premiéru v roce 2021. V roce 2014 získal roli ve filmu \"Soudce\", který také produkoval a jehož premiéra se odehrála na Filmovém festivalu v Torontu. V českém znění Downeyho nejčastěji dabují Jan Šťastný, Jiří Dvořák a Radovan Vaculík.", "section_level": 2}, {"title": "Hudební kariéra.", "content": "Roku 1992 nazpíval singl „Smile“, který je součástí soundtracku k filmu \"Chaplin\". Podílel se na soundtracích k seriálu \"Ally McBealová\". Na vánoční desce \"Ally McBeal: A Very Ally Christmas\" (2000) se účinkoval v písních „White Christmas“ (duet s Vondou Shepard) a „River“. Na druhém albu \"Ally McBeal: For Once in My Life Featuring Vonda Shepard\" (2001) nazpíval svou vlastní skladbu „Snakes“, duet s Vondou Shepard „Chances Are“ a píseň „Every Breath You Take“ se Stingem. V roce 2004 vydal své debutové album s názvem \"The Futurist\", kde zpívá, hraje na klavír a na saxofon. Píseň „Broken“, která je součástí alba \"The Futurist\", je také součástí soundtracku k filmu \"Kiss Kiss Bang Bang\".", "section_level": 2}, {"title": "Produkční společnost.", "content": "V červnu 2010 založil společně se svou manželkou Susan vlastní produkční společnost Team Downey. Jejich prvním projektem byl film \"Soudce\".", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Při natáčení filmu \"Prvorozený\" chodil s herečkou Sarah Jessicou Parker. Dvojice se později rozešla kvůli jeho problémům s drogami. V květnu 1992 si vzal herečku a zpěvačku Deborah Falconer. Syn Indio Falconer Downey se narodil v září 1993. Kvůli jeho neustálým návštěvám ve vězení a návštěvám v odvykacích center se v roce 2001 Deborah rozhodla vzít syna a odejít od něj. Dvojice se rozvedla 26. dubna 2004. V roce 2003 se poznal s producentkou Susan Levin na natáčení filmu \"Gothika\". Downey ji požádal o ruku večer před jejími třicátými narozeninami. Vzali se v srpnu 2005 v Amagansettu v New Yorku. Syn se jim narodil v únoru 2012, dcera v listopadu 2014.", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert John Downey Jr. (* 4. dubna 1965 New York) je americký herec, producent a zpěvák. K jeho nejvýznamnějším rolím patří ztvárnění Charlieho Chaplina ve snímku \"Chaplin\" (1992), za které si vysloužil nominaci na Oscara. Známý je také jako Iron Man v celovečerních filmech série Marvel Cinematic Universe (2008–2019). K jeho dalším význačným snímkům patří \"Skvělí chlapi\" (2000), \"Gothika\" (2003), \"Kiss Kiss Bang Bang\" (2005), \"Zodiac\" (2007), \"Tropická bouře\" (2008; druhá nominace na Oscara) a \"Soudce\" (2014). Zlatý glóbus obdržel za své herecké výkony v seriálu \"Ally McBealová\" (2001) a ve filmu \"Sherlock Holmes\" (2009).", "tgt_summary": "Robert John Downey jr. (* 4. April 1965 in New York City, New York) ist ein US-amerikanischer Schauspieler und Sänger. Als Sohn des Filmemachers Robert Downey sr. kam er früh mit der Filmindustrie in Berührung und hatte bereits als Kind kleinere Filmrollen in dessen Filmen gespielt, bevor er sich entschied, Schauspieler zu werden. In den 1980er Jahren gehörte er zunächst zu einer als Brat Pack bekannten Schauspielergeneration, bevor er mit dem Film \"Unter Null\" erstmals die Aufmerksamkeit der Kritiker erregte. ", "id": 98067} {"src_title": "Library of Congress Classification", "tgt_title": "Library of Congress Classification", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1800, kdy byla založena Kongresová knihovna, byl její fond zorganizován formátově (dle velikosti). První změna v uspořádání fondu proběhla o osm let později, kdy došlo k vytvoření kategorií pro určité speciální dokumenty, např. pro finanční, legislativní a soudní zprávy. Po vypálení knihovny v roce 1814, se využilo klasifikačního systému Thomase Jeffersona, který se používal s několika modifikacemi až do konce 19. století. Právě v této době, začínají knihovníci z LC shledávat stávající klasifikační systém jako zastaralý a nevyhovující vzhledem k velikosti fondu, který se blížil k jednomu milionu jednotek. Dožadují se proto systému nového. Uvažují o přepracování Deweyho desetinného třídění (DDC), to však po diskuzích s Melwilem Deweym odmítnou, neboť DDC je nevhodné pro organizaci sbírek velkého rozsahu – zejm. kvůli délkám signatur. Jako základ nového třídění pak byla zvolena Cutterovo expanzivní klasifikace, které se po mnoha úpravách a změnách přetransformovala v Třídění kongresové knihovny (LCC). Hlavní podíl na práci měli dva knihovníci z LC - James C. M. Hanson a Charles Martel. Na přelomu 19. a 20. století se začaly postupně jedna po druhé rozpracovávat třídy do tabulek – tzv. schedules, které mapují celou třídu a podtřídy. Jako první byla zvolena třída Z – bibliografie a knihovnictví, neboť ta byla důležitá pro další vývoj klasifikace. Následovali třídy E a F. Je zajímavé, že ačkoliv tyto dvě třídy byly vytvořeny jako druhé, zveřejnění se dočkali jako první – v roce 1901. Třída Z byla zveřejněna až o rok později. V roce 1967 je začalo s postupným zveřejňováním poslední zbývající třídy – K –právo., které trvalo až do devadesátých let.", "section_level": 1}, {"title": "Základní charakteristika.", "content": "Library of Congress Classification (LCC) bylo vytvořeno z čistě praktických důvodů – k organizaci fondu Kongresové knihovny a nejedná se tedy o filozofický systém, který by byl určen pro klasifikaci vědění. Navržený systém – LCC, pak nevyžaduje nutně sledovat vědecké uspořádání předmětových skupin. Spíše než to, usiluje o pohodlné řazení různých skupin, které považuje za skupiny knih a nikoli za skupiny pouhých předmětů. Protože LCC bylo vytvořeno „na míru“ fondu Kongresové knihovny, je jednou z jeho typických charakteristik tzv. literary warrant. Termín by se mohl přeložit jako klasifikace doložená v literatuře. Třídy LCC, tak byly vytvořeny s přihlédnutím k literatuře, kterou měly obsáhnout. Tím se vysvětluje silné vychýlení a zaujatost LCC ke Spojeným státům. A větší či menší důraz na detailnost jednotlivých tříd – právo, politika, vojenství a námořnictví je zpracováno velmi detailně, ve srovnání například s třídami vědy a technologií. Další charakteristickou vlastností LCC je enumerativnost – jedná se o enumerativní klasifikační systém. LCC tedy enumeruje (vyjmenovává, vypočítává) všechny entity, které mají být klasifikovány. Téma dokumentu je pak pak reprezentováno skrz detailní členění a systém pomocných znaků. Enum. systémy jsou pak nutně selektivní, není možno všechny specifické pojmy klasifikovat. Pro LCC je také charakteristická živost a pružnost při přijetí nových hesel. Systém se proto neustále vyvíjí (týdně aktualizovaný) a mění s ohledem na potřeby uživatelů – měl by vždy korespondovat s aktuálním fondem Kongresové knihovny. [Rick Block 2008] V případě potřeby zařazení nového hesla či kategorie, nenastává žádná komplikace, neboť v číselných řadách označujících hesla jsou neobsazená čísla (místa), na která se pak může umístit právě nové heslo. Pokud není již žádné volné číslo k dispozici, lze zvolit rozšíření s pomocí desetinného místa. Původní LCC rozděluje veškeré lidské vědění do 21 základních tříd, z nichž každá je znázorněna jedním písmenem abecedy. Těchto 21 tříd se dále dělí do množství podtříd, které více specifikují dokument v rámci jeho příslušnosti k jedné ze základních tříd. Tyto podtřídy jsou znázorněny kombinacemi dvou, maximálně tří dalších znaků.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura LCC.", "content": "Celé LCC rozděluje vědění do 21 hlavních tříd, které označuje jednotlivými velkými písmeny. Třídy je možno seskupit do čtyř tematických částí. A – všeobecnosti, B až P – humanitní a sociální vědy, Q až V – přírodní vědy a technologie a Z – bibliografie a knihovnictví. Třídy se pak dále dělí na podtřídy – odvětví disciplín, které se pak označují dvěma popř. třemi písmeny. Hlavní třída Q – věda, se pak dále dělí na podtřídy: QA – matematika, QB – astronomie, QC – fyzika, aj Uvnitř každé podtřídy se pak nachází další uspořádání do předmětových hesel (subject division) a podhesel (subdivision), která jsou vždy uspořádaná podle jednotného schématu a očíslované od 1-9999. Schéma se skládá ze sedmi částí. Z formy dokumentu, filozofie, biografie, všeobecností, studia a výuky, tématu a subtématu a regionu.", "section_level": 2}, {"title": "Signatura LCC.", "content": "Signatura v LCC se skládá ze dvou částí – z čísla třídy a z čísla knihy. Číslo třídy reflektuje předmět díla a je odvozeno z klasifikačních tabulek. Obsahuje tedy písmena (třída a podtřída) a čísla ( předmětové heslo a podheslo). Číslo knihy slouží k rozlišení jednotek ve stejné třídě a skládá se obvykle z katerizačního (Cutterova) čísla, z roku vydání, označení multiplikátu a čísla části. Katerizační číslo je kód, který se skládá z desetinné tečky, velkého písmena a číslic. Může vyjadřovat několik znaků díla – název díla, téma, geografické názvy a jména osobní a korporativní. Katerizační číslo se tvoří s pomocí katerizačních tabulek v závislosti na tom, za jakým účelem se samotné číslo tvoří. Dle vytvořené signatury se pak knihy umisťují na regál. Nejdříve jsou umisťovány abecedně dle hlavních tříd a podtříd. Následně dle katerizačních čísel – abecedně a číselně a nakonec dle roku vydání. Výsledkem takto seřazeného fondu je pak např. to, že díla pojednávající o stejném tématu jsou seřazena abecedně dle autorů, díla jednoho autora o stejném tématu jsou řazeny chronologicky, popř. že sborníky z konference jsou chronologicky u sebe.", "section_level": 2}, {"title": "Vyhledávání podle LCC.", "content": "Jak se tedy orientovat v uložení konkrétní knihy, když se můžeme spolehnout pouze na tento krátký kód? Chceme-li knihu najít na regále, musíme nejdřív nalézt příslušnou třídu. Knihy jsou na regálech seřazeny nejprve abecedně podle tříd a podtříd (A - AZ,J –JZ a tak dále). Následuje numerické řazení pro téma (od 1 do 9999). U katerizačního čísla je při řazení důležité nejprve počáteční písmeno a potom teprve i číslo. Toto číslo si však musíme představit jako desetinné: po číslu 43 tedy nenásleduje číslo 44, ale číslo 431, poté 432 až se dostaneme k 439, a teprve potom přijde číslo 44. Chceme-li konkrétní dokument charakterizovat ještě dál, můžeme tuto klasifikaci rozšířit například o datum, kdy byl dokument vydán. Pokud chceme publikaci specifikovat ještě přesnějí, například o jakou konkrétní knihovní jednotku se jedná, můžeme za letopočet přidat číslo exempláře. Toto je velký rozdíl proti striktně hierarchickým pořádacím systémům, jako je například MDT.", "section_level": 2}, {"title": "LCC v České republice.", "content": "V současné době u nás využívá LCC zejména Národní technická knihovna a to pro stavění fondu ve volném výběru. V roce 2005 tak rozhodli zástupci NTK, ČVUT A VŠCHT. Tomuto rozhodnutí také předcházela důkladná analýza a porovnání dalších možných systémů třídění – Polytematického stuturovaného hesláře, Mezinárodního desetinného třídění a Konspektu. LCC bylo zvoleno z několika důvodů –je přímo určeno pro volně přístupný fond, je mezinárodně rozvíjeno a podporováno, týdně aktualizováno aj. Jistou nevýhodu je pak možno vidět v zaměření LCC na Spojené státy. To potvrdily i zkušenosti z knihovny ve Varšavě, která musela třídění upravit vzhledem se svému fondu, neboť “původní” LCC není podrobné v oblastech polských dějin či polské literatury apod. Po rozhodnutí přijmout LCC se tedy musel celý fond reindexovat – nejprve se pro nové přírůstky stahovaly kódy z OPACu Kongresové knihovny, později se přešlo na originální katalogizaci. Z důvodů malého personálního zajištění se také začaly využívat metody automatické indexace – software vyvinutý firmou Incad. Výkon indexátora se tímto zvýšil z 10 zpracovaných záznamů na 100. Nicméně úspěšnost přidělení věcného kódu tímto způsobem se pohybuje kolem 60%, u katerizačního čísla je to cca 95 %. Chybné záznamy se pak opravují v rámci zpracování fondu – např. za prvních šest měsíců roku 2010, se opravily LCC signatury u cca 2 900 titulů. Specifikum české verze LCC je především v používání české abecedy v autorských cutterech, neboť bez české abecedy by nebylo možné jednotlivé autory odlišovat v dostatečné míře od sebe. NTK dále využívá možností dalších rozšíření této klasifikace. V roce 2010 také proběhl mezi zaměstnanci a návštěvníky NTK průzkum, který se mimo jiné zabýval otázkami spojenými právě s LCC. Podle výsledků průzkumu je 75% dotázaných zaměstnanců spokojeno s řazením dle LCC a umí se dle ní orientovat. Dále také 60 % zaměstnanců nedělá potíže zařadit knihu správně do regálu. Zaměříme-li se na dotazované uživatele, pak pro 60 % z nich, není obtížné najít dokument na regálu, přičemž 50 % to zvládne za 5-10 minut. Z dotazníků je tedy patrné, že většina zaměstnanců i uživatelů NTK nemá problémy se systémem stavění volného fondu v knihovně. Detailněji k průzkumu viz", "section_level": 1}, {"title": "Ukázky klasifikace.", "content": "1. Jednoduchá klasifikace GE10.P67 2008 TP151.A43 2009 TS1890.CH36 2007 2. Dílové publikace QD381.E45 2005 1 QD381.E45 2005 2 QD381.E45 2005 3 3. Složitější klasifikace TK5103.45.I63 2005 HF5548.4.M523 M37 2007 1 HF5548.4.M523 M37 2007 2", "section_level": 1}], "src_summary": "Tento pořádací systém byl vyvíjen pro potřeby Kongresové knihovny v USA na konci 19. století. Vývoj dále pokračoval i na začátku 20. století a poté, co byl úspěšně zaveden pro potřeby pořádání fondu v samotné Kongresové knihovně, začaly ho používat i další americké knihovny. V současnosti je tento systém jedním z nejpoužívanějších na světě.", "tgt_summary": "Die Library of Congress Classification (LCC) ist eine Klassifikation, die in der Library of Congress entwickelt wurde. Sie wird für Forschungseinrichtungen und Universitätsbibliotheken in den USA und mehreren anderen Staaten genutzt. Die meisten öffentlichen Bibliotheken benutzen stattdessen die Dewey-Dezimalklassifikation (DDC) oder eigene Systematiken. ", "id": 2429296} {"src_title": "Antonín Florián z Lichtenštejna", "tgt_title": "Anton Florian (Liechtenstein)", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Antonín Florián se narodil jako druhorozený syn knížete Hartmanna z Lichtenštejna a jeho ženy Alžběty Sidonie z urozené říšské rodiny Salm-Reifferscheidt dne 28. května 1656 na dolnorakouském zámku Wilfersdorf. Jako druhorozený syn neměl příliš velké šance pro převzetí knížecího fideikomisu, takže byl určen pro kariéru na habsburském dvoře ve Vídni. V osmnácti letech podnikl podle tehdejších zvyklostí kavalírskou cestu do Itálie; přes Linec, Salzburg a Benátky dorazil v roce 1675 do Říma, kde se mu dostalo skvělého vzdělání. Kromě římského práva byl školen v cizích jazycích, jízdě na koni, šermu a francouzském tanci. Zvláštní důraz ve výchově mladého knížete byl kladen na matematiku, kterou studoval, podobně jako jeho starší bratr Maxmilián, u proslulého jezuitského polyhistora Athanasia Kirchera. Po návratu do Vídně v roce 1676 čekala knížete relativně rychlá dvorská kariéra, kterou odstartoval jako císařský komoří Leopolda I. V roce 1679 se oženil s Eleonorou Barborou, dcerou českého místodržitele hraběte Michaela Osvalda z Thun-Hohenštejna; pro svoji nově založenou rodinu získal v roce 1681 panství Rumburk v severních Čechách.", "section_level": 1}, {"title": "Diplomatická a dvorská kariéra.", "content": "První diplomatická mise knížete Antona Floriana vedla do Říma, kde v roce 1691 vystřídal jako velvyslanec u papežské stolice starého kardinála Goesse. Hlavním úkolem nového velvyslance bylo zajištění a rozšiřování politické a finanční podpory papežské kurie v císařově boji proti turecké expanzi. Z rozložení politických sil v Evropě také přirozeně vyplývala snaha podporovat při volbě kardinálů a nunciů přivržence císaře Leopolda I. a naopak narušovat vliv francouzských členů kardinálského kolegia. Úspěšné působení Antona Floriana v Římě a přízeň papeže Inocence XII. způsobily nejen jeho schopnosti, ale také okázalé vystupování a nádherné slavnosti, které pořádal pro členy kurie a příslušníky římské aristokracie. Po čtyřech letech se na přání císaře Leopolda I. vrátil do Vídně, aby se ujal výchovy císařova druhorozeného syna arcivévody Karla; současně se stal také Karlovým hofmistrem – v této funkci pak zůstal po zbytek svého života. V roce 1703 byl arcivévoda Karel prohlášen ve Vídni španělským králem Karlem III., čímž se stal protivníkem francouzského kandidáta na uvolněný trůn Filipa z Anjou. Krátce na to se v doprovodu svého dvora vydal přes Holandsko, Anglii a Portugalsko do Španělska, aby se přímo ve svém království zapojil do bojů o španělské dědictví. Antonín Florián byl už před odjezdem jmenován španělským grandem I. třídy a jako hofmistr a nejvyšší štolba zastával klíčové pozice na nově zřízeném barcelonském dvoře; díky intrikám nejrůznějších španělských mocenských uskupení však jeho vliv výrazně klesl. Navzdory neshodám mezi Karlem a Antonínem Floriánem byl Lichtenštejn potvrzen ve funkci hofmistra i po Karlově návratu do Vídně a následné korunovace, po níž přijal jméno Karel VI. Ve funkci hofmistra císařského dvora zůstal Antonín Florián až do své smrti.", "section_level": 1}, {"title": "Převzetí rodového majetku.", "content": "V roce 1719 Karel VI. vytvořil nové knížectví – Lichtenštejnsko – spojením panství Schellenberg a Vaduz, která byla obě v držení Lichtenštejnů. Antonín Florián se tak stal členem Říšského sněmu, který vyžadoval, aby všichni členové měli zemi, která byla podřízená pouze samotnému císaři (oproti územím drženým jako léno od vyšších šlechticů). Tak se Antonín Florián stal prvním knížetem Lichtenštejnska. Lichtenštejnsko a Lucembursko jsou dnes jediné dva suverénní státy Svaté říše římské, které stále existují.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Dne 15. října 1679 se v Krupce oženil s hraběnkou Eleonorou Barborou z Thun-Hohenštejna (1661–1723), s níž měl jedenáct dětí:", "section_level": 1}], "src_summary": "Antonín Florián z Lichtenštejna (28. květen 1656, zámek Wilfersdorf – 11. říjen 1721, Vídeň), lichtenštejnský kníže v letech 1719–1721, nejvyšší hofmistr císaře Karla VI., rytíř Řádu Zlatého rouna.", "tgt_summary": "Anton Florian (* 28. Mai 1656 auf Schloss Wilfersdorf; † 11. Oktober 1721 in Wien) war von 1718 bis 1721 der fünfte Fürst von Liechtenstein und ab 1719 der erste Regierende des Reichsfürstentums Liechtenstein.", "id": 412281} {"src_title": "Guru Granth Sahib", "tgt_title": "Adi Granth", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První verzi knihy, zvanou \"Adi Granth\", sestavil pátý guru, Guru Arjan (1563-1606), aby kanonizací zamezil \"lidové tvořivosti\" místních náboženských vůdců, kteří si k textům hlavních guruú přidávali vlastní. Navázal tak na starší tradici, kdy každý guru sebral texty svého předchůdce. Navíc Arjan založil zvláštní tradici otevřenosti, kdy nabídl mudrcům jiných směrů a náboženství, aby do sbírky vložili některé své texty. Proto kniha obsahuje i učení jednoho sufistického (tedy muslimského) autora – Fariduddina Ganjshakara – a několika hinduistických filozofů (Ramananda, Kabir, Namdev). Desátý guru, Guru Gobind Singh, přidal nějaké další texty (jak velela tradice nikoli svoje, ale svého předchůdce) a prohlásil takto ukončenou knihu, nyní zvanou \"Guru Granth Sahib\", za svého nástupce, po němž již nepřijde žádný žijící guru (tedy reinkarnace prvního gurua Nánaka). Aby myšlenky velkého filozofa sikhismu Guru Gobind Singha, který finální knihu sestavil, ale nepřispěl do ní, nezapadly, nechal jeho nástupce Banda Singh Bahadur (1670–1716) Gobindovy texty sebrat a vydal je v knize, která je v sikhismu také velmi ctěna a nese název \"Dasam Granth Sahib\". Konečná verze \"Guru Granth Sahib\" vznikla roku 1704. Od této chvíle nesmí nikdo texty změnit, ani je přiblížit soudobé řeči (jako se to běžně děje například v nových vydáních Bible). Zpočátku sikhové dosti negativně reagovali i na překlady. To se změnilo zhruba ve druhé polovině 20. století. Do konce 19. století směly existovat jen ručně psané kopie knihy. Nakonec byla ale roku 1864 připravena první tištěná verze.", "section_level": 1}, {"title": "Posvátnost.", "content": "\"Guru Granth Sahib\" se nachází v každém sikhském chrámu, gurudváře, na čestném, vyvýšeném místě chráněném baldachýnem, které se nazývá \"takht\" (trůn). V přítomnosti knihy musí mít sikhové pokrytou hlavu a být bosí. Kniha by se také nikdy neměla dotknout země. Opatrovníci knihy v chrámu se nazývají \"granthi\" a dotýkají se knihy za pomoci utěrek zvaných \"rumala\". Kniha je psána ve verších podléhajících specifickému rytmu. Jednotlivé hymny jsou v chrámu předčítány nahlas, aby věřící mohl nejen vnímat obsah, ale aby se zároveň naladil na posvátnou zvukovou frekvenci a vystoupil z iluze materiálního světa. Předčítač knihy ovšem nemá pozici kněze, který by byl oproti ostatním věřícím ve výsadním postavení a nesmí ke slovům knihy přidávat žádná svá doplňující kázání či interpretace. Revolučnost knihy spočívala v tom, že na rozdíl od drtivé většiny jiných náboženských knih v Indii nebyla napsána v posvátném jazyku sanskrtu, kterému rozumí jen vzdělanci, ale v lidových dialektech. Guru Amar Das (1479-1574) to vysvětlil takto: \"Sanskrt je jako studna. Hluboký, nepřístupný a jen pro elitu. Ale jazyk lidu je jako dešťová voda - vždy čerstvá, bohatá a dostupná všem.\"", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "Pasáž, která představuje sikhský koncept božství, patří k nejstarším, je z pera Guru Nánaka a nazývá se \"Jup\". Nának přišel se specifickou verzí monoteismu, vyzývá k uctívání jediného Boha, který \"vyplňuje celý vesmír\", zapovídá přitom uctívání model a jakýchkoli vnějších věcí poukazujících k Bohu (jež je typické v hinduismu), důraz je kladen na vnitřní prožívání věřícího, na vytvoření silného vnitřního láskyplného vztahu k Bohu. Klíčovou praktikou má být modlitba (například opakování věty \"Nemůžu na něj nikdy zapomenout\") a meditace. \"Jup\" se poměrně podrobně věnuje vypočítávání vlastností Boha, pro něž má být milován: tvůrčí síla, jeho dary lidstvu, jeho ctnosti, jeho velikost, krása, zájem o lidstvo atp. Bůh je nazýván různě: Pravý, Nekonečný pán, Nejvyšší z vrcholů, Poklad vznešenosti apod. V mnoha hymnech je bůh také nazýván prostě On. Mnohokráte bylo religionisty upozorněno, že pozice severní Indie mezi hinduistickou jižní Indií a muslimskou Indií (dnešní Pákistán) jako kdyby v podobě sikhismu dala vzejít synkretickému mostu mezi islámem a hinduismem (z hinduismu převzal sikhismus koncepty jako samsára, reinkarnace, karma, z islámu monoteismus, posvátnost jedné knihy a obrazoborectví). \"Guru Granth Sahib\" má i svou sociálně utopickou část, která popisuje společnost ve které vládne božská spravedlnost a neexistuje žádný útlak. V knize je také často odmítán kastovní systém typický v hinduismu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Guru Granth Sahib je nejposvátnější kniha sikhismu. Jde o sbírku učení 35 autorů, včetně devíti prvních guruů, ale i sama kniha je sikhi pokládána za posledního, věčného gurua, který odpovídá na všechny otázky života (toto dogma neuznávají jen některé sikhské sekty). Jednotlivé texty se nazývají \"gurbání\" (\"slovo guruů\") a jsou ve verších. Kniha je psána v písmu \"gurmukhí\", avšak v rozličných severoindických dialektech (severní Indie je hlavní centrum sikhismu): západní panžábštině (\"lahnda\"), bradžštině, lidové hindustánštině (\"chariboli\"), sidhštině, sanskrtu a dokonce i v perštině. Hlavními autory je šest sikhských guruú: Guru Nanak, Guru Angad, Guru Amar Das, Guru Ram Das, Guru Arjan a Guru Teg Bahadur.", "tgt_summary": "Der Sri Guru Granth Sahib (Panjabi: ਸ਼੍ਰੀ ਗੁਰੂ ਗ੍ਰੰਥ ਸਾਹਿਬ ਜੀ [Śrī Gurū Granth Sāhib Jī]) ist die heilige Schrift der Sikhs. Sie ist in der Gurmukhi-Schrift geschrieben und hat 1430 Angs (Seiten). Gobind Singh, der zehnte und letzte menschliche Guru des Sikhismus, hatte die Schrift 1708 zu seinem Nachfolger ernannt und zum ewigen Guru erhoben. Die Schrift wird auch als der Adi Granth ([Ādi Granth] = ‚Ur-Buch‘) bezeichnet.", "id": 693066} {"src_title": "John Curtin", "tgt_title": "John Curtin", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodinné zázemí.", "content": "Curtin se narodil v Creswicku ve Victorii dne 8. ledna 1885 rodičům irského původu. Byl pokřtěn jako “John Joseph Ambrose”, ačkoliv jeho prostřední jména nebyla uvedena v rodném listě a později je sám přestal používat. V rodině se mu říkalo \"Jack\". Byl nejstarším ze čtyř dětí. Jeho mladší bratr George se narodil v roce 1887, sestra Molly v roce 1889 a sestra Hannah v roce 1891. Jeho otec John Curtin Sr. přijel do Jižní Austrálie v roce 1873 spolu se svými dvěma bratry. Bratři se usadili v Adelaide, on se však přestěhoval do Victorie a našel si práci strážného ve věznici Pentridge. Později vstoupil do řad policie Victorie \"(Victoria Police)\", kde sloužil dalších 13 let, ale nikdy nedosáhl výš než na konstábla; byl pokárán za nemravné chování a použití nepřiměřené síly proti dětem. V roce 1883 se oženil s Catherine Agnes Bourkovou, která přišla do Melbourne v roce 1875 a byla sestrou jednoho z jeho policejních kolegů.", "section_level": 2}, {"title": "Dětství a vzdělání.", "content": "Od narození Curtin trpěl vrozeným šilháním levého oka, které zůstávalo patrné po celý jeho život. Přestože se jednalo spíše o kosmetickou záležitost, on sám se kvůli tomu cítil celkem rozpačitě. Podle jeho biografa Davida Daye to na něj mělo \"znatelný psychologický dopad\" a zhoršovalo to jeho přirozenou stydlivost. Curtin žil v Creswicku do roku 1890, do doby kdy jeho otec opustil řady policie z důvodu zdravotní nezpůsobilosti, neboť v té době již trpěl revmatoidní artritidou a syfilisem. Následně se i s rodinou přestěhoval do Melbourne, kde si pronajal hospodu na \"Little Lonsdale Street\". V té době rodina bydlela v pronajatém domu v Brunswicku. Curtin začal navštěvovat chlapeckou školu \"St Francis' Boys School,\" později na krátkou dobu na školu Svaté Bridgety \"(St Bridget's School)\" ve Fitzroy. Také chodil na základní školu v Macedonu \"(Macedon Primary School)\". Jeho otci se v Melbourne nedařilo, neboť se snažil podnikat během ekonomického úpadku. V roce 1894 se i s rodinou přestěhoval do Charltonu, do městečka v severozápadní Victorii. V Charlotonu si otec pronajal hospodu od svého švagra Johna Bourka. Curtin byl zapsán do místní státní školy, neboť katolická škola zde v té době ještě nebyla. Výborně prospíval a měl potenciál získat dokonce stipendium. Nicméně on i jeho rodina opustili Charlton v roce 1896. Finančně strádající strávili následující dva roky stěhováním z místa na místo po Victorii. Jeho otec postupně provozoval hospody v Dromaně, Drouinu a Mount Macedonu. John vždy navštěvoval místní státní školy a formálně ukončil své vzdělání v roce 1898 ve věku 13 let.", "section_level": 2}, {"title": "Počátky profesní kariéry.", "content": "Na počátku roku 1899 začal pracovat jako pomocník v kanceláři týdeníku \"The Rambler\", kdy týdně vydělával 5 šilinků. Jeho zaměstnavatelem byl umělec a spisovatel Norman Lindsay, který také vyrostl v Creswicku a znal se s jeho rodinou. Tento časopis neměl dlouhého trvání a v následujících letech Curtin vystřídal několik krátkodobých prací. V té době se střídala období kdy měl dočasnou práci s obdobími, kdy byl nezaměstnaný. Až do svých 18 let nezískal stabilní zaměstnání. V září 1903 získal místo úředníka v \"Titan Manufacturing Company\" v Jižním Melbourne. V té době byl hlavním živitelem své rodiny. Jako mladík byl také talentovaným sportovcem. Mezi lety 1903 a 1907 nastupoval v poloprofesionální lize \"Victorian Football Association\" za tým \"Brunswick Footbal Club\". V té době od svých spoluhráčů získal přezdívku \"\"Bumble\"\". Kromě toho také hrál kriket za \"Brunswick Cricet Club\", kde získal reputaci solidního pálkaře. Také se říkalo, že měl encyklopedické znalosti statistik kriketu.", "section_level": 2}, {"title": "Začátky v dělnickém hnutí.", "content": "Od mládí se angažoval jak v Australské straně práce tak ve \"Victorian Socialist Party\", která byla marxistickou organizací. Psal články pro radikální a socialistické noviny. Od roku 1911 do roku 1915 pracoval jako státní tajemník dřevorubeckých odborů \"(Timberworkers' Union)\". V roce 1914 byl zvolen federálním prezidentem této organizace. Během první světové války plamenně vystupoval proti odvodům a dokonce byl krátce uvězněn za odmítnutí povinné zdravotní prohlídky. Tu odmítl i přestože věděl, že by kvůli svému slabému zraku nebyl uznán schopným služby. V roce 1914 také kandidoval za labouristickou stranu v Balaclavě. Napětí těchto dnů ho přivedlo k pravidelnému pití alkoholu, což po mnoho let ohrožovalo jeho kariéru. V roce 1917 si vzal za ženu Elsie Needhamovou, sestru labouristického senátora Teda Needhama. V roce 1917 se přestěhoval do Perthu v Západní Austrálii a stal se editorem \"Westralian Worker\", oficiálních odborových novin. Usadil se na předměstí Cottesloe, kde je jeho dům nyní na seznamu památek. Užíval si klidnějšího života v Západní Austrálii a jeho politické názory se výrazně umírnily. V roce 1917 vstoupil do Australské novinářské asociace, tedy australského novinářského odborového svazu, a v roce 1920 byl zvolen jejím prezidentem. V návaznosti na své názory na pracovní právo, Curtin také silně podporoval práva žen a dětí.", "section_level": 1}, {"title": "Počátky politické kariéry.", "content": "Podruhé se o poslanecké křeslo za Fremantle ucházel ve volbách v roce 1925 a opět utrpěl drtivou porážku od svého soka Williama Watsona. Ten v roce 1928 odešel do penze. Curtin tedy znovu kandidoval, a tentokrát se mu křeslo v parlamentu podařilo získat. Poté co následujícího roku labouristé vyhráli volby, očekával své jmenování do vlády Jamese Scullina. K tomu však kvůli jeho alkoholismu nedošlo a on zůstal mimo hlavní hru. William Watson se rozhodl nakrátko vrátit do politiky a Curtina v roce 1931 snadno porazil. Stejně neúspěšně dopadly toho roku volby pro celou labouristickou stranu, která získala pouze 14 křesel. Po prohře ve volbách pracoval pro západoaustralskou vládu. Poté co Watson opětovně odešel do důchodu, získal poslanecké křeslo opět Curtin.", "section_level": 1}, {"title": "Lídr opozice (1935-1941).", "content": "Po rezignaci Scullina z postu předsedy labouristické strany, se Curtin rozhodl kandidovat na uvolněné místo, i když se jeho vítězství neočekávalo. Jeho protivníkem byl dosavadní místopředseda strany Frank Forde, který byl místopředsedou od roku 1931. Forde byl úzce spojen s ekonomickou politikou Scullinovi vlády. To přimělo levou frakci a odboráře k podpoře Curtina, aby Fordemu zabránili získat post předsedy. S jejich podporou tedy Curtin o jediný hlas vyhrál a stal se tak předsedou labouristické strany a lídrem opozice. Skupina, která Curtina ve volbě podpořila tak učinila oproti jeho slibu, že přestane pít, což také dodržel. I přes malý progres ve volbách v roce 1937, obhájil v roce 1939 svou předsednickou pozici. Po napadení Polska nacistickým Německem v září 1939 vypukla druhá světová válka. V souladu s královým vyhlášením války, vyhlásil válku Německu i předseda vlády Robert Menzies. V roce 1941 pak Menzies odcestoval do Spojeného království prodiskutovat roli Austrálie ve válečné strategii a přednést znepokojení ohledně spolehlivosti obrany Singapuru. V době, kdy byl v zahraničí, ztratil Menzies podporu své vlastní strany, která předsedu vlády přiměla k rezignaci. Na jeho místo koalice zvolila Arthura Faddena, předsedu \"Country Party\", i přestože \"United Australia Party\" byla jejich dlouhodobějším partnerem.", "section_level": 1}, {"title": "Předseda vlády (1941-1945).", "content": "Curtin odmítl počáteční nabídku Menziese k vytvoření válečné \"\"národní vlády\"\", částečně proto, že se bál rozkolu v labouristické straně, ačkoliv souhlasil se vstupem do Poradní válečné rady \"(Advisory War Council)\". V říjnu 1941 Arthur Coles a Alexander Wilson, dva nezávislí poslanci parlamentu, kteří udržovali koalici od roku 1940 (nejdříve pod Menziesem, poté pod Faddenem), spojili síly s labouristy a potopili Faddenův rozpočet, což znamenalo konec jeho vlády. Generální guvernér Lord Gowrie se zdráhal vyhlásit nové volby necelý rok po předchozích, zejména s ohledem na mezinárodní situaci. Pozval si proto k sobě Colese a Wilsona a vyžádal si od nich příslib podpory vlády, v jejímž čele by stanul Curtin. Oba souhlasili a Curtin byl 7. října 1941 jmenován předsedou vlády Austrálie ve věku 56 let.", "section_level": 1}, {"title": "Válka v Pacifiku.", "content": "7. prosince 1941 propukla válka v Pacifiku, poté co japonské síly napadly Pearl Harbor. Curtin oslovil národ v rádiovém vysílání slovy:\" Muži a ženy Austrálie... jsme ve válce s Japonskem. Toto je nejtěžší hodina v naší historii. My Australané máme nehynoucí tradice. Měli bychom jim dostát. Měli bychom si je uhájit. Měli bychom tuto zemi podržet a uchovat ji jako citadelu pro britsky-hovořící rasu a jako místo, kde civilizace přežije. \"Dne 10. prosince 1941 došlo u malajského pobřeží k potopení dvou posledních velkých spojeneckých válečných lodí, HMS Prince of Wales a HMS Repulse. Tyto lodě byly poslední, které stály Japonsku v cestě k Austrálii. Curtin se 23. prosince 1941 spojil s prezidentem Rooseveltem a předsedou vlády Churchillem:\" Pád Singapuru bude znamenat izolaci Filipín, pád Nizozemské východní Indie a přinese další pokusy o zničení všech dalších základen. Je ve vašich silách se této situaci postavit... s radostí uvítáme v oblasti Pacifiku velitele ze Spojených států. Prosím vezměte toto na vědomí jako neodkladnou záležitost. Curtin učinil kritická rozhodnutí o přimknutí Austrálie ke Spojeným státům. Dne 26. prosince 1941 přednesl svou novoroční řeč, která se svou důležitostí zapsala do historie a byla bodem obratu ve vztahu Austrálie ke Spojenému království. Mnozí to vnímali tak, že předseda vlády opustil tradiční vazby s britskými ostrovy bez solidních partnerských vztahů se Spojenými státy. Také z vysokých politických kruhů Austrálie, Británie a Spojených států se ozývali hlasy kritiky, projev rozzlobil také Churchilla i Roosevelta, který projev označil za \"plácání z paniky\". Nicméně projev upozornil na nebezpečí japonské invaze na australskou půdu. Po pominutí bezprostřední hrozby této invaze, se Curtin opětovně více a více vracel k závazkům k Britskému impériu. Viděl Spojené státy jako predátorskou ekonomiku a jejich vojenskou sílu jako hrozbu australských ambicích v Pacifiku. Austrálie se také blíže přimkla k Novému Zélandu s cílem zmenšit vliv Spojených států v oblasti. To se setkalo s rozhořčením ve Washingtonu. Ve stejné době Curtinova vláda přijala zákon \"Statute of Westminster Adoption Act 1942\", kdy Austrálie přijala status dominia, který ji Velká Británie přidělila již v roce 1930, avšak australská federální vláda jej do té doby neschválila. Zákon byl přijat se zpětnou platností od 3. září 1939. A právě přijetí tohoto zákona byl moment, kdy se Austrálie stala nezávislým národem s oddělenou korunou, a již nadále nespadala pod svrchovanost britského práva a britské koruny. Curtin si vytvořil blízký pracovní vztah se spojeneckým vrchním velitelem jihozápadní části Pacifiku generálem Douglasem MacArthurem. Curtin si uvědomil, že Austrálie bude ignorována do té doby, než za ni bude někdo významný lobbovat ve Washingtonu D.C. a chtěl, aby tímto člověkem byl právě MacArthur. Předal mu velení nad australskými silami a australským velitelům bylo přikázáno, aby jeho rozkazy byly přijímány se stejnou váhou, jako by přicházely přímo od australské vlády.", "section_level": 2}, {"title": "Válečná politika.", "content": "Curtinova vláda souhlasila s převelením australského armádního I. sboru (skládajícího se především ze 6. a 7. pěší divize) ze severní Afriky pod Americko-britsko-nizozemsko-australské velení (ABDACOM) do Nizozemské východní Indie. 15. února 1942 však padl Singapore do japonských rukou. Tato porážka byla považována za nejhorší australskou vojenskou katastrofu od neúspěchu u Gallipoli. Celá 8. divize, celkem asi 15384 mužů, skončila v zajetí, i když generálmajoru Bennetovi se podařilo uniknout. Churchill se tedy pokusil bez souhlasu Austrálie přesměrovat I. sbor do Burmy, aby zde posílil britské jednotky. Curtin však trval na jeho návratu do Austrálie, ačkoliv souhlasil, že jeho značná část, 6. divize, může zůstat na základně na Srí Lance. Japonská hrozba byla ještě podtržena bombardováním Darwinu 19. února 1942, kdy šlo o první bombardování severu Austrálie. V polovině roku 1942 úspěchy v bitvách v Korálovém moři, v bitvě o Milne Bay a Kokoda Track odvrátily nebezpečí japonské invaze. Ve stejné době Curtin rozšířil znění Obranného zákona \"(Defence Act)\", tak že odvedení rezervisté mohli být nasazeni mimo území Austrálie \"\"na územích jihozápadní oblasti Pacifiku, které generální guvernér prohlásil jako teritoria spojená s obranou Austrálie\"\". Toto se setkalo s odporem většiny Curtinových starých podporovatelů z levé frakce labouristické strany, které vedl Arthur Calwell. Curtin sám již během první světové války i později v roce 1939 po vzniku Menziesovi vlády, nesouhlasil s odvody. Ze svého postoje však pod tlakem potřeb druhé světové války ustoupil. Nejen stres z válečných událostí, ale zejména hořký vnitřní boj uvnitř labouristické strany, měly velmi negativní dopad na jeho zdraví, které nikdy nebylo příliš dobré. Celý život trpěl nemocemi pramenícími ze stresu a depresí, a byl také silným kuřákem.", "section_level": 2}, {"title": "Domácí politika.", "content": "Curtin jako předseda vlády velmi často využíval novin a rádi, především prostřednictvím tiskových konferencí, projevů a filmového zpravodajství. Podařilo se mu tak působit na obyčejné Australany, aby se cítili být přímými účastníky války. Curtinova vláda během svého funkčního období přijala širokou řadu pokrokových sociálních reforem. Opuštěným ženám a vdovám byla přiznána penze a vytvoření Ženského zaměstnaneckého výboru \"(Women's Employment Board)\" znamenalo pro některé ženy zvýšení platu. Také vzrostly starobní a invalidní důchody a byla sjednána reciproční dohoda s Novým Zélandem týkající se právě starobních a invalidních důchodů.", "section_level": 2}, {"title": "Volby 1943.", "content": "Curtin šel do voleb v roce 1943 ve velmi silné pozici, neboť koaliční strany skomíraly a Fadden ani Hughes mu nebyli schopní konkurovat. A labouristická strana tehdy dosáhla největšího vítězství v historii, kdy získala dvě třetiny křesel v parlamentu. Po tomto úspěchu svolal Curtin referendum, které mělo dát vládě kontrolu nad ekonomikou a zdroji na příštích pět poválečných let. Referendum z roku 1944 mělo jedinou otázku: \"\"Souhlasíte s návrhem na vytvoření alternativy konstituce nazvané \"konstituční alternativa (poválečná rekonstrukce a demokratická práva) 1944\"?\"\" Konstituční alternativa (poválečná rekonstrukce a demokratická práva) 1944 byla známá také jako 14 sil nebo 14 bodů referenda. Referendum bylo ale občany zamítnuto, kdy se proti návrhu vyslovilo přibližně 54 procent voličů.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Rok 1944 byl charakterizován opakovanými cestami mezi Londýnem a Washingtonem a schůzkami s předními představiteli spojenců, v čele s Churchillem a Rooseveltem. Již tehdy Curtin onemocněl srdeční chorobou. Na počátku roku 1945 se jeho zdraví velmi rychle zhoršovalo. 5. července 1945 zemřel v \"The Lodge\" ve věku 60 let. Stal se tak druhým australským předsedou vlády, který za posledních šesti let zemřel během svého funkčního období. K umírajícímu byl přivolán katolický kněz, ale Curtin jej odmítl, neboť za celý svůj dospělý život nevstoupil do katolického kostela, a to ani při příležitosti svatby jeho přátel. Jeho tělo bylo přepraveno do Perthu na palubě Dakoty, která byla doprovázena dalšími devíti letadly. V Perthu byla jeho rakev vystavena a následoval pohřeb, kterého se na hřbitově Karrakatta Cemetery zúčastnilo na 30000 lidí a další lemovali ulice města. MacArthur o něm prohlásil, že \"\"ochrana Austrálie před invazí se stala jeho nesmrtelnou památkou\"\". Po jeho smrti se úřadu nejdříve ujal místopředseda vlády Frank Forde, který byl po osmi dnech na základě stranických voleb vystřídán Benem Chifleyem, který se stal jak předsedou strany tak vlády.", "section_level": 1}], "src_summary": "John Curtin (8. ledna 1885 Creswick – 13. července 1945 Canberra) byl australský politik a předseda vlády, který stál v čele Austrálie po většinu druhé světové války. V letech 1935 až 1945 byl také předsedou Australské strany práce (\"Australian Labor Party\"), do které vstoupil již v mládí a také se angažoval ve \"Victorian Socialist Party.\" Angažoval se nejen v dělnickém hnutí, ale také v odborech. ", "tgt_summary": "John Joseph Curtin (* 8. Januar 1885 in Creswick, Victoria; † 5. Juli 1945 in Canberra, Australian Capital Territory) war der 14. Premierminister Australiens. Seine Amtszeit dauerte vom 7. Oktober 1941 bis zum 5. Juli 1945. Er starb im Amt. Vom 1. Oktober 1935 bis zum 7. Oktober 1941 war er der Oppositionsführer.", "id": 982870} {"src_title": "Subvertising", "tgt_title": "Adbusters", "src_document": [{"title": "Vývoj subvertisingu.", "content": "Počátky subvertisingu sahají až do 20. let 20. století, mluví se o podobnosti s některými vývojovými směry dadaismu. Ten ve větší míře používal fotomontáže a z toho důvodu byl většinou omezen na menší formáty. Dnešní typický subvertizing ve formě přepisování billboardů obnáší „sabotážní“ akce se štětci a barvami, popř. barevnými spreji, připravenými, z papíru vystřiženými písmeny, klíhem a žebříkem.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika subvertisingu.", "content": "Pozměněný obsah sdělení ve většině případů vystupuje proti konzumerismu (bezuzdému konzumnímu způsobu života), mamonu největších nadnárodních korporací, drancování životního prostředí, nekonzistenci mezi realitou a zprávami z hlavních médií, u plakátů politiků např. připomíná jejich minulé skandály, dotýká se třeba i medicínsko-farmaceutického komplexu apod. To vše, pokud možno, vtipným a výstižným způsobem.", "section_level": 1}, {"title": "Subvertising a zákon.", "content": "Subvertising je z právního hlediska nelegální, neboť majitel dané reklamní plochy nedal svolení pro manipulaci s jejich obsahem. Postihy jsou stejné jako například graffiti na nelegálních plochách. Na rozdíl od graffiti však subvertising potřebuje „hostitelskou“ plochu, kterou by mohl parodovat, a úpravy, které jsou provedeny na billboardech jsou většinou lehce odstranitelné v porovnání se znehodnocením omítky budov, které může jít do desetitisíců korun. U subvertisingu navíc mezi poškozené patří jak majitel dané plochy (poskytovatel reklamního prostoru), tak i inzerent. Opakovaným poškozováním konkrétní plochy nebo ploch v určité oblasti pro inzerenta klesá zájem zde inzerovat a majitel je nucen tuto skutečnost kompenzovat snížením ceny pronájmu. Ovšem, mezi radikálnější formy subvertisingu patří i strhávání samotných billboardů a v takovém případě hrozí vyšší sankce (obvinění z poškozování cizí věci, výtržnictví...).", "section_level": 1}, {"title": "Jak je subvertising chápán.", "content": "Subvertising je někdy označován jako antireklama nebo tzv. metoda détournementu, pro aktéry této činnosti je subvertising něčím víc – guerrillou proti marketingu nebo někdy dokonce (s určitou nadsázkou) „způsobem života“. Subvertising je veřejností vnímán většinou negativně, až na úrovni vandalismu. Samotní aktéři se ale cítí být partyzány v boji proti komerci, lži a konzumu, ochotni riskovat sankce při dopadení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Subvertising (český ekvivalent zatím není znám) je anglický blending pro výrazy \"subversion\" (podvracení) a \"advertising\" (reklama). Znamená především (ilegální) parodování komerčních (někdy i politických) billboardů, pouličních bannerů a jiných forem outdoorové reklamy, které spočívá v umazávání, přepisování nebo doplňování slov nebo obrázků do stávajících sloganů a sdělení, tak, že upozorňují na různá „veřejná tajemství“ nebo obracejí zamýšlený efekt na potenciálního zákazníka proti samotné společnosti inzerující toto komerční sdělení.", "tgt_summary": "Adbusters (aus den englischen Wörtern \"ad\" – Kurzform von \"advertisement\" = ‚Werbung‘ und dem Verb \"to bust\" – umgangssprachlich = ‚zerschlagen‘) nennen sich Gruppierungen, die Werbung im öffentlichen Raum (Außenwerbung) verfremden, überkleben oder auf andere Weise umgestalten, um so deren Sinn umzudrehen oder lächerlich zu machen. Die Adbusters sind eine Form der Kommunikationsguerilla und kommen häufig aus der \"Streetart\"-Szene. Auch linksextremistische Gruppierungen nutzen Adbusting für politischen Protest. Heute werden neben parodistischen Kurzvideos gerne Werbesujets und Logos verfremdet, online gestellt oder über Social Media verbreitet. Kritik an Adbusters kommt von Markengegnern, da auch eine verfremdete Präsenz den Marken zusätzliche Aufmerksamkeit bringt. ", "id": 171440} {"src_title": "Dominus Iesus", "tgt_title": "Dominus Iesus", "src_document": [{"title": "Ekleziologie a kristologie.", "content": "Dokument se staví proti chápání Ježíše Krista jako jedné z několika osob, skrze které se Bůh zjevuje lidem. Takové teologie označuje jako neslučitelné s křesťanskou vírou. Naopak zdůrazňuje, že jedině Kristus je schopen poskytnout lidem spásu a jeho osoba má v dějinách jedinečnou, absolutní a výlučnou hodnotu. Co se ekleziologických stanovisek týče, zdůrazňuje dokument jedinečnost církve založené Kristem: Ke vztahu církve ke spáse dokument slovy druhého vatikánského koncilu v pozitivní formulaci znovu vyjadřuje tradiční katolickou nauku \"extra Ecclesiam nulla salus\" (mimo Církev není spásy): „Především je nutno pevně věřit, že ’putující církev je nutná ke spáse. Neboť jedině Kristus je prostředník a cesta ke spáse a on se pro nás stává přítomným ve svém těle, církvi. On sám vý-slovným zdůrazněním nutnosti víry a křtu (srov. Mk 16,16; Jan 3,5) potvrdil zároveň i nutnost církve, do které lidé vstupují křtem jako branou’.“ Některé nekatolické skupiny slova dokumentu interpretovala jako znevažování jejich víry, zatímco jiní vyjadřovali uspokojení nad tím, že církevní stanovisko neodmítá možnost spásy pro ty, kteří jsou oficiálně odděleni od katolické církve.", "section_level": 1}, {"title": "Reakce na kritiku.", "content": "Papež Jan Pavel II. na kritiku dokumentu reagoval ve svých prohlášeních 2. října a poté 6. prosince, v kterých řekl, že dokument neodnímá možnost spásy lidem mimo křesťanství, ale zdůrazňuje, že jediným a výlučným zdrojem spásy je Kristus, v kterém je spojen člověk a Bůh. V roce 2007 pak Kongregace pro nauku víry vydala dokument potvrzený papežem Benediktem XVI. obsahující „odpovědi na otázky o některých aspektech nauky o církvi“. Dokument vysvětluje stanoviska \"Dominus Iesus\" a znovu je potvrzuje. Vyjadřuje se např. opět tak, že reformované církve nejsou z hlediska katolické církve církvemi v pravém slova smyslu a deklaruje „plnou totožnost Církve Kristovy a katolické Církve“. I tento dokument byl některými protestanty kritizován, naopak pravoslavní jej ocenili.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dominus Iesus (lat. Pán Ježíš), O jedinečnosti a spásonosné univerzalitě Ježíše Krista a církve je deklarace Kongregace pro nauku víry schválená papežem Janem Pavlem II. a vydaná 6. srpna 2000. Pod dokumentem je podepsán tehdejší prefekt Kongregace Joseph Ratzinger (pozdější papež Benedikt XVI.) a jeho tehdejší tajemník Tarcisio Bertone (pozdější kardinál státní sekretář). Dokument mluví o vztahu katolické církve k ostatním křesťanům a jiným náboženstvím, staví se proti teologii náboženského pluralismu a relativismu, proti které zdůrazňuje spásnou jedinečnost a univerzálnost Ježíše Krista. Odmítá taktéž ty formy mezináboženského dialogu, které nahrazují misie a výzvy k obrácení.", "tgt_summary": "Dominus Iesus (lat. für „Jesus, der Herr“) ist die Erklärung \"über die Einzigkeit und die Heilsuniversalität Jesu Christi und der Kirche\" der Kongregation für die Glaubenslehre der römisch-katholischen Kirche. Das Dokument wurde am Fest der Verklärung des Herrn (6. August) im Jahr 2000 nach Beratung und Beschluss durch die Vollversammlung der Kongregation veröffentlicht, nachdem Papst Johannes Paul II. diese Erklärung „mit sicherem Wissen und kraft seiner apostolischen Autorität bestätigt und bekräftigt und deren Veröffentlichung angeordnet“ hatte. Es ist vom damaligen Präfekten der Glaubenskongregation, Joseph Kardinal Ratzinger sowie vom damaligen Sekretär der Kongregation, Tarcisio Kardinal Bertone, unterzeichnet.", "id": 23336} {"src_title": "Zuáv", "tgt_title": "Zuaven", "src_document": [{"title": "Francie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První samostatný prapor zuávů vznikl z iniciativy maršála de Bourmont, v souvislosti s francouzským dobytím Alžírska, v roce 1830 z příslušníků berberského kmene \"Zuwawa\" či \"Zouaoua\", patřícího mezi Kabyly, doplněných francouzskými, arabskými a dalšími dobrovolníky, včetně bývalých osmanských janičářů. Jednotka si brzy vysloužila mimořádnou pověst pro svůj bojový elán a byla často nasazována v čele útoků jako úderná síla. V letech 1835-1841 byl útvar rozšířen na pluk o třech praporech, přičemž neustále narůstal podíl francouzských dobrovolníků. V roce 1852 vznikly další dva pluky, složené nyní převážně z dobrovolníků jak z metropolitní Francie tak francouzských kolonistů z Francouzského Alžírska. Pluky zuávů se staly mezinárodně proslulými za Krymské války, kdy v roce 1855 vznikl další pluk, zařazený do císařské gardy Napoleona III., a také v italské válce za nezávislost v roce 1859 v bitvách u Magenty a Solferina, což vedlo k napodobování jejich stejnokrojů v armádách dalších států. V době prusko-francouzské války v letech 1870-1871 byli zuávové, nyní již složení prakticky pouze z francouzských státních občanů, mobilizováni a nasazeni na území Francie, kde v bojích utrpěli těžké ztráty. V této válce bojovali i příslušníci bývalé papežské jednotky zuávů, pod jménem \"Volontaires de l'Ouest\" (Západní dobrovolníci). Po roce 1871 se charakter útvarů dále změnil, když po zavedení všeobecné vojenské služby Třetí republikou, patřily pluky zuávů mezi útvary v nichž brannou povinnost plnili francouzští občané ze severoafrických kolonií. Pluky si však nadále zachovaly i vysoký podíl dobrovolníků a délesloužících (\"engagés volontaires et réengagés\"). Části všech pluků zuávů byly také nově dislokovány na území Francie, zatímco dříve tam byl posádkou pouze pluk Gardových zuávů (\"Zouaves de la garde\"), po zániku gardy nesoucí číslo 4. Když v roce 1914 vypukla první světová válka, byly na západní frontu odeslány všechny čtyři existující i několik nově vzniklých pochodových pluků zuávů, často nasazované jako úderné jednotky do nejtěžších bojů. Vznikly také tři smíšené pluky zuávů a tirailleurů (\"régiments mixtes de zouaves et tirailleurs\") skládající se částečně z domorodých vojáků alžírského či tuniského původu. Ty byly po roce 1918 změněny na výhradně tirailleurské jednotky. Již v roce 1915 byla opuštěna původní malebná uniforma, která se od vzniku zuávů téměř nezměnila, a byla nahrazena khaki stejnokrojem až na některé detaily shodným s dalšími francouzskými koloniálními jednotkami. V meziválečném období se charakter zuávských pluků, kterých nyní existovalo celkem šest, posunul k běžné řadové pěchotě, která se od dalších útvarů Francouzské armády odlišovala pouze svými převážně severoafrickými posádkami a některými prvky slavnostní uniformy. Pluky zuávů byly nasazeny i ve druhé světové válce, v níž utrpěly těžké ztráty v bitvě o Francii. Po roce 1944 se dva pluky podílely na osvobozování jižní Francie a další jednotky se podílely na obléhaní německých posádek odříznutých ve francouzských přístavech a poté na finálním spojeneckém tažení na území Německa. Většina jednotek byla za války redukována na sílu praporů, a vzhledem k nedostatku mužstva francouzského původu byli v letech 1942-1945 do jednotek zuávů povoláváni i severoafričtí muslimové. Po roce 1945 se jednotky zuávů vrátily do severní Afriky, kde byly posléze nasazeny v Alžírské válce, a po roce 1962 a získání nezávislosti Alžírskem byly rozpuštěny. Tradice zuávů poté zachovávalo francouzské armádní výcvikové centrum commandos (\"Centre d'entraînement commando-9e régiment de zouaves\", CEC), než bylo roku 2006 zrušeno.", "section_level": 2}, {"title": "Uniforma.", "content": "Uniforma zuávů se vyznačovala inspirací orientálními a severoafrickými oděvními styly, odrážejícími původ útvaru, a svou barvitou exotikou představovala jeden z prvků přitahujících dobrovolníky do jednotek. Zahrnovala krátkou otevřenou kazajku přiléhavého střihu tmavomodré barvy zdobenou šňůrami (jejich barvy rozlišovaly jednotlivé pluky), široké pytlovité kalhoty (\"serouel\") červené barvy (v létě ale bílé plátěné) a červený fez (\"tarbouche\" či \"chéchia\") se střapcem, a jasně modrou šerpu (\"ceinture bleue\") okolo pasu. Po první světové válce byla tato uniforma užívána již jen jako slavnostní a vycházková, a v poli byl užíván stejnokroj shodný s ostatní pěchotou francouzské armády. Uniformy stejného stylu, ale v jiných barevných kombinacích, nosily i další francouzské severoafrické koloniální jednotky, jako spahiové a alžírští střelci (\"Tirailleurs algériens\"). Opásání \"ceinture bleue\" bylo převzato uniformou Cizinecké legie. Zuávové však měli nepřímý vliv i na uniformy dalších útvarů Francouzské armády, neboť dodnes užívané označení důstojnických hodností páskami (\"galons\") na rukávech byla praxe původně vzniklá u jednotek zuávů.", "section_level": 2}, {"title": "Polsko.", "content": "V Polské armádě během Lednového povstání vznikl v roce 1863 pluk „Zuávů smrti“ () pod vedením bývalého příslušníka francouzského pluku zuávů Françoise Rochebruneho.", "section_level": 1}, {"title": "Spojené státy.", "content": "Pluky zuávů vznikly v době války Severu proti Jihu jako dobrovolnické v armádě Severu, a uniformy inspirované zuávskými oblékaly i některé jednotky v armádě Jihu. Po skončení občanské války se tyto uniformy v USA přestaly používat.", "section_level": 1}, {"title": "Vatikán.", "content": "Jednotka zuávů nazvaná existovala v letech 1861-1870 i v armádě Papežského státu. Jejím zakladatelem byl bývalý příslušník francouzských zuávů generálporučík Christophe de Lamoricière, který z Francie odešel do exilu v roce 1851, po nástupu Napoleona III. na trůn. Po zániku Papežského státu a jeho armády se část jednotky zapojila do prusko-francouzské války na straně prozatímní vlády Francie. Paradoxně tak bojovali na stejné straně jako Garibaldiho dobrovolníci, proti kterým stáli ve válkách o italské sjednocení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zuáv () byl příslušník lehké pěchoty Francouzské armády původem z Francouzské severní Afriky v letech 1830-1962. V 19. století vznikaly jednotky inspirované jejich uniformami i v ozbrojených silách dalších států.", "tgt_summary": "Zuaven nannten sich die Angehörigen historischer Infanterieeinheiten. Der Name geht auf den kabylischen Stamm der Zuauas im Distrikt Zuaua (Zuavia) in der algerischen Provinz Constantine zurück, der bereits zu Zeiten des Osmanischen Reiches Söldnertruppen stellte, die für ihre Tapferkeit berühmt waren.", "id": 1220814} {"src_title": "Ájurvéda", "tgt_title": "Ayurveda", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ájurvéda odvozuje své počátky z véd, obzvláště z Atharvavédy, která souvisí s náboženstvím a mytologií. V souladu s Atharvavédou obdržel ájurvédu Dhanvantari od brahmy asi ve 2. tisíciletí př. n. l. a byl pak zbožňován jako bůh medicíny.", "section_level": 1}, {"title": "Základní princip.", "content": "Ájurvéda je považována za nejstarší a nejholističtější systém péče o zdraví. Podle ájurvédy je stabilní rovnováha tří základních energetických charakteristik – dóš – základem zdraví. Podle klasické ájurvédy má každý člověk již od narození zcela specifický a vyvážený poměr tří dóš (\"tridóša\") a jejich nerovnováha způsobuje pocity nevole, bolesti, onemocnění a choroby.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti a působnost.", "content": "Je dvacet pět vlastností, které se k dóšám vztahují: Orgány a poruchy, které nejvíce souvisí s působností jednotlivých dóš, jsou: Ve vztahu k přírodě a k přírodním silám jsou dóši prostředníky mezi duchem a okolním světem: K přesnějšímu určení původu nerovnováhy a poruch rozeznává ájurvéda patnáct subdóš:", "section_level": 2}, {"title": "Doporučení a terapie.", "content": "Ájurvéda se zaměřuje na dynamické vyvažování životních energií – prán – v těle a považuje většinu poruch za psychosomatické. Všechna doporučení jsou zaměřena na podporu rovnováhy dóš. Zahrnuje doporučení pro vyvážené stravování a životosprávu, různé terapie (paňčakarma) a procedury (aroma, hudba, čistění, masáže), pulsovou diagnostiku, tělesná (Hatha jóga) a dechová (pránajáma) cvičení a techniky rozvoje vědomí (meditace). Ájurvédské rostlinné a minerální doplňky stravy přispívají k harmonické vyváženosti mysli a těla oživením vnitřních životních energií.", "section_level": 2}, {"title": "Metody.", "content": "Vývoj ájurvédy nejvíce podpořil buddhismus, obzvláště jeho intenzivní zájem o udržování rovnováhy, který je znám v buddhismu jako mádhjamika. Ájurvéda zdůrazňuje umírněnost v jídle, spánku, pohlavním styku, užívání léků, apod. a zahrnuje kompletní systém životosprávy a stravování. Charaka Samhita doporučuje desateronásobné vyšetření pacienta na úrovni všech pěti smyslů a posuzuje: 1. konstituci, 2. abnormality, 3. zdroj, 4. stabilitu, 5. rozměry těla, 6. vhodnost stravy, 7. duševní sílu, 8. zažívání, 9. tělesnou zdatnost a 10. věk. Také hygiena je podle indických náboženských zvyků jednou z hlavních součástí ájurvédské životosprávy a zahrnuje pravidelné koupele, čistění zubů, jazyku, očí, uší apod. a příležitostné mazání těla sezamovým a jinými oleji. Oleje se užívají různě, včetně pravidelné konzumace (přepuštěné máslo) jako součást stravy nebo i masáže hlavy teplým sezamovým olejem jako součást paňčakarmy (pětinásobného sezonního čistění). Sušruta ztotožňuje ucpání kanálů (\"šroty\"), které v těle dopravují tekutiny z jednoho místa na druhé, s blokacemi, které způsobují revmatismus, epilepsii, ochrnutí a křeče tím, že se tekutiny dostanou na nesprávné místo v těle. Pocení doporučuje ájurvéda jako nejvhodnější způsob, jak ucpané kanály otevřít a oslabit vliv dóši, která tyto blokace způsobuje.", "section_level": 2}, {"title": "Vědecké studie.", "content": "V Indii se výzkumu ájurvédských metod a preparátů ujala přímo indická vláda v národní síti výzkumných institutů. V Americe byl založen Dr. Scottem Gersonen, M.D., Ph.D. (ájurvéda) v roce 1982 \"The National Institute of Ayurvedic Medicine (NIAM)\", který poskytuje informace o ájurvédě a klinických zkušenostech posledních dvaceti let.", "section_level": 1}, {"title": "Přínos ájurvédské medicíny.", "content": "V prestižním lékařském časopise \"The Journal of the American Medical Association\" byla v květnu roku 2008 publikována recenze knihy o Ájurvédě – tradiční indické medicíně, ve které autor zdůrazňuje „biopsychoduchovní“ (biopsychospiritual) aspekty a srovnává ájurvédu s moderní psychiatrií. Dawne Burrowes, ředitel Ayurvedic Rejuvenation and Wellnes Center, tvrdí, že nakupují všechny součásti od producentů, kteří obchodují s těmito produkty více než dvanáct let. Chopra Center nakupuje některé součásti i od importéra bylinných ájurvédských produktů v Berkeley, Kalifornie. Některé z těchto preparátů byly dle analýzy dr. Sapera kontaminované olovem, rtutí nebo arsenem. Dr. David Simon, ředitel Chopra Center for Well-Being, říká, že je správné provést analýzu všech rostlinných preparátů nezávislou laboratoří a že všechny doporučené byliny jsou bez jakýchkoliv toxických látek.", "section_level": 2}, {"title": "Rizika ájurvédské medicíny.", "content": "Prestižní lékařský časopis \"The Journal of the American Medical Association\" publikoval v srpnu roku 2008 výsledky analýzy rostlinných preparátů pro ájurvédu prodávaných v USA prostřednictvím internetu. Více než pětina takových preparátů byla kontaminována olovem, rtutí nebo arsenem. V americkém časopise New York Times byl v reakci na výše zmíněnou analýzu v září 2008 publikován článek \"Starobylá, ale jak bezpečná?\" (\"Ancient, but how safe?\"), ve kterém jsou rozebírána některá rizika používání ájurvédských preparátů. Jaromír Šrámek v kritickém textu na webu Českého klubu skeptiků Sisyfos rozebírá v lékařském časopise publikovaný případ akutní otravy olovem způsobené ájurvédským preparátem. Upozorňuje na to, že se nejedná o náhodnou nebo neúmyslnou kontaminaci; použití těžkých kovů je jako Rasa Shastra významou součástí ájurvédské medikace.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika ájurvédské medicíny.", "content": "Vědec Richard Dawkins zcela otevřeně ájurvédskou medicínu kritizuje a říká: \"„Myšlenka, že starověkost je to samé jako nahromaděné vědomosti v průběhu let, je zcela mylná... oživení ájurvédy v této době je to samé, jako pokoušet se zastavit krvácení pijavicemi.“\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Ájurvéda (v dévanágarí आयुर्वेद) je sanskrtské slovo a znamená \"vědění o životě\". Je to systém tradičního indického lékařství praktikovaný i v jiných zemích, včetně České republiky, jako systém alternativní a komplementární medicíny. Nejstarší literatura o ájurvédě pochází již z védského období v Indii. Nejvlivnější díla jsou Sušruta samhitá a Čaraka samhitá, která ovlivňují tradiční lékařství i v tomto období. Ájurvédští praktičtí lékaři používají ájurvédské bylinné preparáty a ájurvédské léčebné metody při lehkých onemocněních a chorobách. V západním světě se ájurvéda stala alternativním léčebným způsobem v zemích, kde její léčebné metody byly patentovány a duševní vlastnická práva legalizována jak západními, tak i indickými institucemi. Také ve Spojených státech je ájurvéda považována za komplementární a alternativní lékařství, přičemž některé její způsoby, jako bylinkářství, masírování a jóga, platí za samostatná odvětví.", "tgt_summary": "Ayurveda oder Ayurweda (Sanskrit, m., आयुर्वेद āyurveda, „Wissen vom Leben“, von veda, ‚Wissen‘) ist eine traditionelle indische Heilkunst, die bis heute viele Anwender in Indien, Nepal und Sri Lanka hat. ", "id": 2140261} {"src_title": "Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň", "tgt_title": "Die Chroniken von Narnia: Der König von Narnia (2005)", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Film popisuje dobrodružství čtyř sourozenců Pevensieových, kteří z bombardovaného Londýna za druhé světové války odjeli bydlet na venkovský dům profesora Kirka. Starší z nich se jmenují Petr a Zuzana, mladší Edmund a Lucka. Když si hrají v domě na schovávanou, Lucka vleze do skříně a náhle se ocitne v lese. Setká se s faunem Tumnusem. Ten jí prozradí, že je v zemi jménem Narnie, kde vládne zlá Bílá čarodějnice. Lucka s ním stráví mnoho hodin, ale po návratu zjistí, že v jejich světě neuplynula ani minuta. Nikdo kromě profesora Kirka Lucce tuto příhodu nevěří a při průzkumu skříně žádnou zemi neobjeví. Později se skříní do Narnie dostane Lucka s Edmundem. Zatímco Lucka je u Tumnuse, Edmunda potká Bílá čarodějnice a ta mu s předstíranou vlídností slíbí, že jej učiní králem nad jeho sourozenci, pokud všechny přivede do jejího hradu. Edmund je z důvodů častých konfliktů zahořklý vůči sourozencům a po návratu škodolibě lže, že si Lucka vše vymyslela. Později se ve skříni chtějí schovat všechny čtyři děti a ocitnou se v Narnii. Zde zjistí, že Tumnus byl odveden policií za „bratříčkování se s lidmi“ (tj. s Luckou). Děti se nemohou shodnout, zda a jak se mají snažit mu pomoci, což může být nebezpečné. Zatímco o tom rozmlouvají s mluvícími bobry, Edmund se nenápadně vzdálí a jde k čarodějnici. Ta s ním však zachází krutě a pospíchá děti zabít. Bobrovi dětem sdělí, že jejich příchod je naplněním proroctví, že zlo bude poraženo, až čtyři děti usednou na trůn. Také se dozvědí, že do Narnie přišel její pravý král Aslan a čeká na ně u kamenného stolu, a že jen Aslan může nyní Edmundovi pomoci. To děti přesvědčí, aby tam šly, ačkoli nemají v úmyslu naplnit proroctví a bojovat za svobodu Narnie. Cestou je však pronásleduje Bílá čarodějnice a její mluvící vlci. Nakonec dorazí do tábora, kde na ně čeká laskavý mluvící lev Aslan. Petra pasuje na rytíře za bitvu s vlkem Maugrimem a vyšle výpravu, která Edmunda vysvobodí. Aslan mu domluví a odpustí mu. Čarodějnice podle odvěkých zákonů Narnie požaduje Edmundovu popravu za to, že zradil své sourozence. Aslan se s ní však dohodne, že se nechá zabít místo Edmunda. Tajně opustí tábor, doprovázen Zuzanou a Luckou. Ty pak přihlíží, jak jej Čarodějnice s hordou oblud sváže, oholí a po mnoha posměšcích zabije. Potom se vydá dobýt Narnii. Zatímco dívky naříkají, Aslan vstane z mrtvých, protože podle ještě starších zákonů Narnie smrt nemá moc nad tím, kdo se nechá zabít dobrovolně místo zrádce. Potom všichni tři spěchají do hradu Jadis oživit ty, které proměnila v led za věrnost Aslanovi. Mezitím Petr s Edmundem zjistí, že Aslan odešel, a váhavě se rozhodnou postavit se do čela armády Aslanových věrných. Dojde k velké bitvě mezi nimi a armádou čarodějnice; zlá strana je však v početní převaze a vítězí. Edmund hrdinně zničí čarodějnici hůlku, kterou proměňuje své nepřátele v led; přitom je však zraněn. Petr se mu vrhne na pomoc, ale čarodějnice má v boji navrch. V okamžiku, kdy se chystá povaleného Petra zabít, se objeví Aslan oživenými tvory a zabije ji. Tím je bitva rozhodnuta a v Narnii zavládne mír. Aslan korunuje sourozence za krále a královny Narnie a potom nenápadně odejde. Sourozenci vládnou Narnii mnoho let a dospějí. Jednou přijdou na planinu, kudy se do Narnie dostali. Chtějí to místo prozkoumat a přitom projdou skříní zpět do Anglie a stanou ze z nich opět děti. Profesor Kirk jim všechno věří.", "section_level": 1}, {"title": "Natáčení.", "content": "Část záběrů byla pořízena v České republice, konkrétně jsou zde záběry z Adršpašských skal.", "section_level": 1}], "src_summary": "Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň je epický dobrodružný fantasy film z roku 2005. Jde o první natočený díl filmové série Letopisy Narnie, jejíž předlohou je sedm knih od C. S. Lewise. Kniha Lev, čarodějnice a skříň je mezi nimi první dle data vydání a druhá podle pořadí popisovaných událostí. ", "tgt_summary": "Die Chroniken von Narnia: Der König von Narnia (Originaltitel \"The Chronicles of Narnia: The Lion, the Witch and the Wardrobe\") ist ein US-amerikanischer Fantasyfilm aus dem Jahr 2005 – das Spielfilmdebüt des Regisseurs Andrew Adamson – und eine sehr vorlagentreue Verfilmung von \"Der König von Narnia\", dem ersten (Erscheinungsjahr) beziehungsweise zweiten (Erzählfolge) Band aus der siebenteiligen Fantasyreihe \"Die Chroniken von Narnia\" von C. S. Lewis. Es ist die erste Verfilmung der zur Vorlage \"gleichnamigen Reihe\". ", "id": 210255} {"src_title": "Thajsko-barmská železnice", "tgt_title": "Thailand-Burma-Eisenbahn", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Už v roce 1885, když byla Barma pod britskou nadvládou, zvažovali Britové zřízení železničního spojení mezi Barmou a Thajskem. Položení železnice do kopcovitého terénu zarostlého džunglí a protkaného řekami však považovali za příliš náročné. V roce 1942 Japonci napadli Barmu a převzali nad ní kontrolu. Přeprava vojáků i materiálu přitom probíhala po moři, více než 3 tisíce kilometrů dlouhou a nebezpečnou cestou kolem Malajského poloostrova. Hrozily jim zde útoky spojeneckých ponorek, zvláště po japonské porážce v Bitvě u Midway v červnu 1942. Už o měsíc dříve byl zahájen přesun válečných zajatců z vězení Changi v Singapuru i dalších zajateckých táborů. Následovala příprava infrastruktury. Většina materiálů včetně kolejí a pražců pocházela z rozebraných železnic v Britském Malajsku Nizozemské východní Indii. Samotná stavba začala v Barmě 15. září 1942 a v Thajsku v listopadu téhož roku. Dokončení bylo plánováno na prosinec 1943. Za obrovského spěchu a brutálního tlaku japonských dohlížitelů byla stavba dokončena v předstihu. Už 17. října 1943 se nedaleko hraničního Průsmyku tří pagod setkaly týmy postupující jižně z Barmy a severně z Thajska.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečný vývoj.", "content": "V období od června 1946 do července 1947 bylo v Singapuru 111 japonských a korejských vojáků odsouzeno za zločiny během stavby železnice, 32 z nich dostalo rozsudek smrti. V roce 1947 byl provoz na trati zastaven. O deset let později se však vlaky mezi Nong Pla Duk u Bangkoku a asi 130 km vzdálenou stanicí Nam Tok opět rozjely. Existovaly sice plány na obnovu celé trati, ale její značnou část dnes pokrývá přehrada Vajiralongkorn. Obnova spojení by si tak vyžádala vedení pomocí tunelů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Thajsko-barmská železnice, známá také jako Železnice smrti, byla vybudována v letech 1942 a 1943 Japonci jako důležitá přepravní tepna mezi Thajskem a Barmou po prohrané Bitvě u Midway. Napojením na stávající železnice propojila thajský Bangkok a barmský Rangún. Trať byla úzkorozchodná, s rozchodem 1000 mm. ", "tgt_summary": "Die Thailand-Burma-Eisenbahn (, \"Thang Rotfai Sai Marana\",, umgangssprachlich Todeseisenbahn, englisch: \"Death Railway\") verband in den Jahren 1943 bis 1945 für 17 Monate die Eisenbahnnetze des thailändischen \"Royal Railway Department\" und des Burma Railways Board. ", "id": 2421252} {"src_title": "Lamborghini Gallardo", "tgt_title": "Lamborghini Gallardo", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Představení.", "content": "Gallardo se představilo na autosalonu v Ženevě roku 2003 jako menší a levnější alternativa k modelu Lamborghini Murciélago. Model s pohonem všech kol, hliníkovou konstrukcí, hmotností 1430 kg, desetiválcem 4961 cm o výkonu 365 kW a maximální rychlostí 309 km/h se měl začít vyrábět ve větších sériích než Murciélago a stát se konkurentem Ferrari 360 Modena. Záměr automobilky se podařil, již v roce 2005 bylo na světě 3000 automobilů této modelové řady. Gallardo se tak stalo nejprodávanějším modelem automobilky Lamborghini, překonalo Lamborghini Diablo s 2903 prodanými kusy. Následující rok (2006) se italské automobilce podařilo prodat 2086 kusů, Lamborghini tak oslavilo další jubileum, 5000 vozů Gallardo. Pro modelový rok 2006 přišla automobilka s mnoha technickými změnami, výkon motoru byl zvýšen dokonce na 382 kW.", "section_level": 2}, {"title": "Concept S a Gallardo Spyder.", "content": "V roce 2005 v Ženevě představilo Lamborghini Concept S, roadster na bázi Gallarda s rozděleným čelním sklem a odděleným prostorem řidiče a spolujezdce. Spekulovalo se, zda se koncept v nezměněné podobě dostane do výroby pod názvem Lamborhini Piton. Od rozdělení prostoru pro řidiče a spolujezdce bylo nakonec upuštěno. Na konci roku 2005 bylo ve Frankfurtu odhaleno Lamborghini Gallardo Spyder. Počátkem roku 2006 se otevřené Lamborghini dostalo do výroby. Technicky je Spyderu odvozen z kupé, pětilitrový desetiválec dosahuje výkonu 382 kW, Spyder díky němu zrychlí z 0 na 100 km/h za 4,3 sekundy a dosahuje maximální rychlosti 314 km/h, se staženou střechou pak „pouze“ 307 km/h. Převodovka Spyderu pochází ze speciální edice Gallardo SE. Otevřená verze je paradoxně těžší než klasické kupé, váží 1590 kg. Skládání plátěné střechy vozu je ovládáno elektrohydraulicky a trvá pouze 20 sekund.", "section_level": 2}, {"title": "Facelift.", "content": "V roce 2008 bylo v Ženevě odhaleno faceliftované kupé Lamborghini Gallardo LP 560-4, na podzim téhož roku byl představen i modernizovaný Spyder. Kromě agresivnějšího designu který v mnohém připomíná Lamborghini Reventón se Gallardo dočkalo i nového motoru s vyšším výkonem. Důležité změny se dotkly přední části vozu. Příď se zašpičatila, změnily se typické nasávací otvory vzduchu a na přední světlomety byla použita kombinace LED a xenonu. Zadní světlomety přestaly zasahovat přes horní část kapoty a změnil se i vývod horkého vzduchu pod nimi. Designové změny zadních partií měly vést k optickému snížení vozu. Téměř nezměněn zůstal interiér, kde byly upraveny budíky a mírné změny doznaly i ovládací přepínače. Rozšířila se paleta jemných kůží čalounění. Objem desetiválce byl zvýšen u obou karosářských verzí na 5204 cm. Motor by měl lépe reagovat v celém spektru otáček. Maximální výkon se zvedl na 412 kW při 8000 ot./min. (560 k – odtud označení LP 560-4, čtyřka odkazuje k pohonu všech čtyř kol) a 560 Nm při 6500 ot./min. Maximální rychlost kupé se zvedla na 325 km/h. Z 0 na 100 km/h kupé zrychlí za 3,7 s, na 200 za 11,8 s. Přestože hmotnost samotného motoru se zvedla o 10 kg, hmotnost uzavřené verze klesla o 20 kg (na 1410 kg). Aerodynamika modernizovaného modelu by měla být o 31 % efektivnější. Změny by měly pomoci snížit emise CO. Změnou prošla jak manuální, tak i sekvenční převodovka E-gear, poskytující o dvě pětiny vyšší rychlost řazení. Nový je i podvozek a pohon všech kol. Gallardo LP 560-4 Spyder oproti kupé zrychlí z 0 na 100 km/h o 0,3 s déle (za rovné 4 sekundy), akcelerace na 200 km/h trvá déle o 1,3 s. Maximální rychlost je nižší pouze o 1 km/h. Cena modernizovaného kupé začíná na 173 740 € (přibližně 4,4 milionu Kč).", "section_level": 2}, {"title": "Limitované edice.", "content": "Gallardo se dočkalo řady limitovaných edicí se zvláštními jízdními vlastnostmi nebo upraveným vzhledem a to jak přímo od Lamborghini, tak od úpravců jako Hamann, IMSA nebo Momo.", "section_level": 1}, {"title": "SE.", "content": "Koncem roku 2005 byla představena omezená dvousetpadesátikusová série Gallardo SE (Special Edition), od běžného Gallarda se na první pohled liší dvojbarevným provedením. Pro Gallardo SE připravilo Lamborghini paletu šesti barev: dva odstíny šedé, bílou (\"Balloon white\"), žlutou (\"Giallo Midas\"), oranžovou (\"Arancio Borealis\") a zelenou (\"Verde Ithaca\"). Šestici barev doplnila černá barva (\"Nero Noctis\"), použitá na střeše, kapotě motoru, předním a zadním spojleru a na zpětných zrcátkách. Interiér je taktéž dvoubarevný, kombinující černou barvu s barvou převládající v exteriéru. Koncová světla jsou lehce zabarvena. Brzdové třmeny jsou lakované šedou nebo žlutou barvou. Nově se na voze objevila kola Callisto s pneumatikami Pirelli. Gallardu SE byla do výbavy dána také kamera pro snazší couvání. Manuální šestistupňová převodovka byla pro SE verzi přepracována, za příplatek je k dispozici robotizovaná převodovka E-gear. Lamborghini Gallardo SE přišlo na trh s cenou 141 500 €.", "section_level": 2}, {"title": "Nera.", "content": "Gallardo Nera bylo představeno na Pařížském autosalonu v roce 2006. Jízdní vlastnosti a výkon má stejný jako Gallardo SE (382 kW). Dostupné je pouze v černé barvě, černá je použita i na kola a v interiéru, kde jsou ale i kontrastní bílé prvky. Brzdné kotouče jsou nabarvené speciální stříbrnou. Bylo jich vyrobeno pouze 185, 60 z nich bylo určeno pro americký trh.", "section_level": 2}, {"title": "Superleggera.", "content": "Speciální verze Gallardo Superleggera, byla odhalena roku 2007 na Ženevském autosalonu a svými parametry se zařadila mezi vozy jako Ferrari 430 Challenge nebo Porsche 911 Turbo. Konec edice nastal s nástupem modernizovaného Gallarda LP560-4 v roce 2008. Superleggera je označení pro odlehčené verze vozů Lamborghini. Prvním automobilem nesoucím toto přízvisko byla odlehčená verze Lamborghini 350 GT z roku 1964. Modelu Superleggera se vyrobilo pouze 172 kusů, z toho 10 kusů v bílé, 34 v šedé, 37 v černé, 45 ve žluté a 46 v oranžové barvě. Od klasického provedení Superleggeru opticky odlišuje černý pruh na boku a prvky z uhlíkového kompozitu. Superleggera se oproti původnímu Gallardu lišila o 100 kg lehčí karosérií. Nižší hmotnosti bylo dosaženo díky použití uhlíkového kompozitu na panely dveří, víko motoru, difuzor, krytí spodku vozu, středový tunel, nosné skořepiny sedadel a vnější zpětná zrcátka. Na průhledné části krytu motoru a také na některá skla vozu byl použit místo skla lehčí polykarbonát. Podobně jako základní model, má i Superleggera pohon všech kol a pod kapotou desetiválec, motor oproti klasické verzi však dosahuje výkonu o 10 kW vyššího, tedy 390 kW při 8000 ot/min a točivého momentu 510 Nm při 4250 ot/min. Z 0 na 100 km/h tak Superleggera zrychlí za 3,8 sekundy, maximální dosažitelná rychlost je 315 km/h.", "section_level": 2}, {"title": "LP 550-2 Valentino Balboni.", "content": "Edice 250 kusů s označením LP 550-2 představená v roce 2009 má náhon pouze na zadní kola a o něco nižší výkon než sériová verze, zato má pohotovostní hmotnost pouhých 1 380 kg. Tato edice byla pojmenována podle testovacího jezdce Lamborghini Valentina Balboni, který pro automobilku pracoval 42 let. Najal ho sám Ferrucio Lamborghini v roce 1967 a zaměstnancem firmy byl až do letošního odchodu do důchodu.", "section_level": 2}, {"title": "LP 570-4 Superleggera a Spyder Performante.", "content": "V roce 2010 odhalilo Lamborghini druhou generaci Superleggery. Hmotnost se oproti sériovému modelu snížila o 70 kilogramů. Změnil se přední nárazník a nad zádí přibyl karbonový spoiler. Maximální rychlost je 325 km/h. Zrychlení z 0 na 100 vůz zvládne za 3,4 sekundy, podle automobilky. Ale fastestlaps.com uvádí za 3,2 s. Z 0 na 200 za 10,2 s. Na podzim 2010 se odlehčené verze s 570 koňmi dočkal i Spider, ta nese označení LP 570-4 Spyder Performante. O 65 kg lehčí model dosahuje výkonu 419 kW a točivého momentu 540 Nm. Z 0 na 100 km/h zvládne zrychlit za 3,9 s. Ručička tachometru se zastaví na 324 km/h. K dispozici je šestistupňová automatická převodovka e-gear, nebo manuál za stejnou cenu. Využity byly kompozitní materiály vyztužené uhlíkovými vlákny. Designeři si pohráli s přídí, bočními prahy i zadním difuzorem, kapotu ozdobili dvěma krátkými úzkými proužky. Podlaha vozu je zcela zakrytovaná. Automobil nesou lehká 19\" kola obutá do pneumatik Pirelli P Zero Corsa.", "section_level": 2}, {"title": "Gallardo ve službách policie.", "content": "V roce 2004 dostala speciálně upravený model dopravní policie v Kalábrii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lamborghini Gallardo je supersportovní automobil vyráběný automobilkou Lamborghini. Gallardo je dnes nejvyráběnější model automobilky, díky prodeji přes 5000 kusů za první tři roky. Každé auto stojí okolo $ 180 000 až $ 210 000. Pojmenované je po slavném plemeni bojovného býka.", "tgt_summary": "Der Lamborghini Gallardo ist ein Sportwagen von Lamborghini. Der Name \"Gallardo\" (Aussprache: ) stammt von einer der fünf Kampfstier-Hauptrassen. Namensgeber dieser Rasse war im 18. Jahrhundert der Züchter dieser Kampfstiere, Francisco Gallardo. ", "id": 2349095} {"src_title": "Handley Page Halifax", "tgt_title": "Handley Page Halifax", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Vznik typu byl poměrně komplikovaný. V roce 1936 byla vydána dvojice zadání na vývoj nových typů bombardérů, která měla mimořádný vliv na výzbroj Bomber Command RAF v nadcházející válce. První, B.12/36, požadovaly vývoj těžkého čtyřmotorového bombardéru, který měl dosahovat cestovní rychlosti 230 mph (370 km/h) ve výšce 15 000 ft (4572 m) a operační dostup měl být 28 000 ft (8534 m). Při přetížení měl mít dolet 3000 mil (4828 km) s pumovým nákladem 8000 lb (3628 kg), při sníženém množství neseného paliva, s požadovaným doletem 2000 mil (3218 km), měl být schopen nést až 14 000 lb pum (6350 kg). Druhé, P.13/36, požadovaly spíše vývoj víceúčelového stroje – v kategorii označované písmenem P doposud vznikaly spíše lehké stroje jednomotorové, kupř. podle specifikací P.27/32 vznikl typ Fairey Battle a podle P.4/34 byl postaven typ Hawker Henley (vznikal jako budoucí náhrada typu Fairey Battle, ovšem v původně proponované roli již nasazen nebyl). Typ vyhovující specifikacím P.13/36 měl být pouze dvoumotorový, měl plnit roli rychlého středního bombardéru, průzkumného letounu a také měl být schopen torpédových útoků – měl být schopen nést v pumovnici dvojici torpéd. Další, ovšem mimořádně náročný byl požadavek na schopnost střemhlavého bombardování, přičemž stroj měl být schopen letu až pod úhlem 70 stupňů (vzhledem k mimořádnému namáhání konstrukce draku, zejména při vybírání letu střemhlav, to ovšem muselo znamenat podstatné zvýšení hmotnosti konstrukce draku letounu). Požadované výkony byly mimořádné: cestovní rychlost měla být 275 mph (442 km/h) ve výšce 15 000 ft (4572 m), operační dostup 28 000 ft (8534 m). S pumovým nákladem 4000 liber (1814 kg) měl mít dolet 3000 mil (4828 km), s maximálním pumovým nákladem 8000 liber (3628 kg) pak 2000 mil (3218 km). Stroj měl být schopen operovat ve dne i v noci, rovněž byla požadována schopnost operovat v různých klimatických podmínkách (což v praxi mj. znamenalo i možnost montáže protiprachových filtrů na sání motorů či instalaci chladičů schopných zajistit provoz motorů i za vysokých teplot panujících v tropickém klimatickém pásmu). Posledním požadavkem, společným pro specifikace B.12/36 i P.13/36, bylo že při maximální vzletové hmotnosti budou letouny startovat pomocí katapultů, instalovaných na letištích (u nových typů letounů se předpokládalo, že budou při maximální hmotnosti vyžadovat značně delší vzletovou dráhu než dosavadní typy; v reálu k uskutečnění této myšlenky nakonec nedošlo, přestože došlo i k praktickým zkouškám katapultů – nakonec se ukázalo že vyhovující plochy nebudou zase o tolik delší, navíc v rámci uvolnění finančních prostředků na přezbrojení RAF se našlo dost peněz i na výstavbu nových letišť a zvětšení těch stávajících). Firma Handley Page v té době pracovala na vývoji projektu dvoumotorového bombardéru s továrním označením HP-55, který vznikal na základě specifikací B.1/35 (na jejich základě vznikl pouze jediný typ, Vickers Warwick). Na základě kontraktu 441975/35 byla objednána stavba prototypu. Dne 24. srpna 1936 byly zveřejněny již zmíněné specifikace P.13/36, podstatně náročnější a fakticky, v případě úspěšné realizace, předem odsuzující k neúspěchu konstrukce vzniklé podle specifikací B.1/35, vydaných o pouhý rok dříve. Výsledkem jednání mezi Air Ministry a firmou Handley Page bylo přerušení vývoje HP-55 a jeho nahrazení dvoumotorovým HP-56. Projekt časem procházel mnoha změnami, na základě postupného upřesňování požadavků Air Ministry a řadě diskusí mezi ministerstvem a firmou Handley Page. Projekt vznikal v celé řadě verzí, ve finále krystalizoval ve dvou variantách, buď s motory Bristol Hercules, nebo teprve připravovanými kapalinou chlazenými čtyřiadvacetiválci Rolls-Royce Vulture – ty měly podle předběžných dat od firmy Rolls-Royce zprvu dávat výkon 1700 hp (ovšem prototyp tohoto motoru, jehož vývoj byl započat v září 1935, se poprvé rozběhl na brzdě teprve 1. září 1937). Stroj koncepčně vycházel z HP-55, ovšem měl být poněkud menší – HP-55 měl mít křídlo s rozpětím 95 ft (28,956 m) zatímco HP-56 měl mít křídlo s menší nosnou plochou a rozpětím 90 ft (27,432 m). Na základě předložených projektů byly 30. dubna 1937 podepsány objednávky na stavbu prototypů – firma Handley Page měla postavit dva HP–-56 (byla jim přidělena sériová čísla L7244 a L7245, kontrakt číslo 624972/37) a Avro dva stroje Type 679 (sériová čísla L7246 a L7247, kontrakt 624973/37), konstrukce obou firem měly pohánět motory Vulture. Bohužel, motory Vulture přitom stále nebyly k dispozici, navíc byly obavy z toho, bude-li firma Rolls-Royce schopna zajistit dodávky požadovaného množství motorů – RAF tehdy objednávala, v souladu s rozsáhlými programy rozvoje, značně rozsáhlé výrobní série nových letounů, přičemž Rolls-Royce mezitím byl doslova zahlcen objednávkami motorů Merlin; ty již mj. poháněly stíhačky Hawker Hurricane a Supermarine Spitfire, či bombardéry Fairey Battle. Navíc panovala oprávněná obava z možnosti vyřazení rozsáhlých výrobních kapacit leteckými útoky, proto se hledali další možní producenti, a to i mimo dosavadní zavedené výrobce draků a motorů. Výsledkem byl návrh použít jiné motory, popřípadě typ změnit na čtyřmotorový – tím vznikla záloha pro případ zpoždění vývoje motorů Vulture, které měly zůstat pouze u typu Avro 679. Nevýhodou přitom bylo, že instalace čtyř motorů zkomplikuje motorovou i palivovou instalaci, což nutně povede k nárůstu hmotnosti stroje, dalším záporem byl dodatečný aerodynamický odpor dalších dvou motorových gondol. Přesto bylo během července a srpna 1937 na základě debat mezi konstruktéry firmy a příslušných oddělení Air Ministry rozhodnuto, že projekt HP-56 bude nahrazen čtyřmotorovým HP–-57, který bude poháněn motory Rolls-Royce Merlin X (první verze Merlinu s dvourychlostním jednostupňovým kompresorem), které dávaly vzletový výkon 1075 hp (801 kW). Objednávka dvou prototypů (L7244 a L7245) přitom byla převedena na projekt HP-57. V průběhu jednání také byly zcela opuštěny některé z původních požadavků specifikací. Nejprve to byl požadavek na schopnost nést dvojici torpéd, dále start letounu pomocí katapultu – předběžné výpočty ukazovaly, že čtyřmotorový stroj bude schopen vzlétnout na dráze 649 metrů (přes 15m překážku), a nakonec byla zcela opuštěna i myšlenka na střemhlavé bombardování. Přesto ovšem čtyřmotorový stroj vycházel podstatně rozměrnější a těžší, než podle původního projektu, přičemž stroj postupně přerůstal do kategorie, kterou původně specifikovaly požadavky B.12/36 (k stejnému vývoji ale docházelo i u konkurenčního typu Avro 679). Firma i své předchozí modely označovala jmény měst, jméno Halifax letoun dostal podle města v hrabství Yorkshire (dnes West Yorkshire). RAF objednala prvních 100 kusů ještě předtím, než prototyp vzlétl. První let Halifaxu se uskutečnil 25. října 1939, jen několik týdnů po začátku druhé světové války. Za řízením stroje seděl major James Lucas Brome Hope Cordes, šéfpilot firmy Handley Page. Na výrobu verze Mk.I, která přímo vycházela z konstrukce druhého prototypu (L7245 zalétaný 17. srpna 1940), úzce navazovala verze Mk.II. Nejpodstatnější změnou prvního provedení „dvojky“ byla montáž výkonnějších motorů Merlin XX, či později Merlin 22. Další důležitou změnou bylo odstranění příďové střelecké věže, přičemž přední část trupu dostala aerodynamicky výhodnější tvarování ve tvaru vřetene (příď letounu přitom byla prodloužena o 0,4572 metru). V bohatě prosklené přídi zůstalo stanoviště bombometčíka, který také ovládal kulomet uložený v kloubovém závěsu. Tato modifikace (Mod. 452) se poprvé objevila na strojích Halifax Mk.II Srs.1A a Mk.V Srs.1A a stala se standardem u všech následujících verzí Halifaxu. Verze Mk.II bylo vyrobeno 1976 a Mk.V 904 kusů. Nejrozšířenější byla verze B Mk.III (její výroba byla zahájena v roce 1943 2 091 kusů), tato i jinak upravená řada používala mnohem silnější motory Bristol Hercules VI nebo XVI se vzletovým výkonem (1615 hp). Nejvýkonnější verzí se stal Halifax B Mk.VI poháněný motory Bristol Hercules 100 o výkonu 1800 hp. Podle označení poslední bombardovací byla verze Mk.VII (výroba ovšem byla zahájena před Mk.VI – dodávky motorů Hecules 100 se pozdržely, a tak prozatím byla zahájena výroba „sedmičky“, která kombinovala drak Mk.VI se starší verzí motorů), tu poháněly slabší Herculesy XVI. Obou verzí bylo však postaveno již jen menší množství – Mk.VII vzniklo 413 a Mk.VI 467 kusů. Posledními verzemi byly neozbrojené transportní C Mk.VIII (pro přepravu 11 osob) a výsadkové A Mk.IX (pro dopravu 16 parašutistů).", "section_level": 1}, {"title": "Bojové nasazení.", "content": "Halifaxy vstoupily do služby u 35. bombardovací perutě RAF na základně Linton-on-Ouse (Linton upon Ouse, hrabství Yorkshire) v listopadu 1940 a první operační let na Le Havre se uskutečnil v noci z 11. na 12. března 1941. Ve službách RAF Bomber Command Halifaxy nalétaly 82 773 operačních letů, při kterých svrhly 224 207 tun bomb, při vlastních ztrátách 1 833 strojů. (podle \"Wings Encyclopedia of Aviation, Orbis, 1979\"). Mimo bombardování sloužily také jako vlečné letouny pro kluzáky, letadla elektronického boje, či pro vysazování agentů a dopravu zbraní do okupovaných území Evropy. Například skupina Anthropoid byla v prosinci 1941 vysazena z Halifaxu Mk.II 138. peruti RAF. Používány byly také RAF Coastal Command v boji proti ponorkám a pro meteorologický průzkum. Poslední stroj byl vyroben v listopadu 1946. V dobách největší výroby sjížděl z výrobní linky jeden kompletní stroj každou hodinu. Celkem bylo RAF převzato 6176 strojů (vyrobeno jich ale bylo 6177, ovšem jeden kus byl zničen při havárii ještě před předáním). Bylo převzato 84 kusů verze Mk.I, 1976 Mk.II, 2091 Mk.III, 904 Mk.V, 467 Mk.VI, 413 Mk.VII, 96 Mk.8 a 145 Mk.9. Po skončení války Halifaxy zůstaly ve službě RAF Coastal Command a RAF Transport Command a francouzského letectva až do roku 1952. Letectvo Pákistánu převzalo zbylé letouny a provozovalo některé až do roku 1961. Typy H.P. 70 nazvané Handley Page Halton se po válce vyráběly jako letadla pro přepravu cestujících i nákladu.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Dnes na světě existují pouze dva restaurované Halifaxy. Jeden je v \"Yorkshire Air Museum\" na bývalém letišti RAF z druhé světové války v Elvingtonu (vznikl rekonstrukcí stroje sériového čísla HR792). Druhý stroj kanadského letectva (verze A Mk.VII označení NA337, sestřelený v roce 1945) byl vyzdvižen z norského jezera Mjøsa v roce 1995. Stroj byl převezen do Kanady a kompletně rekonstruován až do roku 2005. Je vystaven v \"RCAF Memorial Museum\" na základně v Trentonu v Ontariu. Třetí Halifax (sériového čísla W1048, sestřelený při útoku na Tirpitz v dubnu 1942) byl nalezen a vyzdvižen týmem potápěčů RAF v norském jezeře Hoklingen (stroj byl vyzdvižen 30. června 1973). Stroj byl zakonzervován, ale nerestaurován a je vystaven v muzeu RAF v Hendonu v Londýně.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "Halifaxy mimo firmu Handley Page (1589 strojů) vyráběly také \"English Electric\" (2145 strojů), \"London Aircraft Production Group\" (710), \"Rootes Securities\" (1070) a \"Fairey\" (662).", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Technické údaje.", "content": "Handley Page Halifax B Mk.III", "section_level": 2}], "src_summary": "Handley Page Halifax byl čtyřmotorový těžký bombardér používaný za druhé světové války britským RAF (Královským letectvem). V rámci RAF tyto letouny používaly i perutě složené z personálu pocházejícího z britských dominií – perutě 6. skupiny RAF (složené z Kanaďanů) a australské perutě číslo 460, 462 a 466 (ty operovaly v rámci 4. skupiny RAF). Pod velením 4. skupiny RAF také operovaly francouzské perutě číslo 346 a 347. V oblasti Středomoří s nimi létala (opět v rámci RAF) 301. polská peruť, ta byla mezi listopadem 1944 a březnem 1945 vyzbrojena Halifaxy Mk.II a Mk.V (jednotka v té době operovala z italského Brindisi). Podobně jako jeho současník, bombardér Avro Lancaster byl používán ještě v padesátých letech 20. století. Do roku 1961 tento typ létal v letectvu Pákistánu.", "tgt_summary": "Die Handley Page Halifax (Handley-Page Typ 57 bzw. H.P.57) war ein viermotoriger Bomber der Zeit des Zweiten Weltkriegs aus britischer Produktion. Sie wurde ab März 1941 vom RAF Bomber Command eingesetzt. ", "id": 267974} {"src_title": "Émile Gaboriau", "tgt_title": "Émile Gaboriau", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Émile Gaboriau se Narodil v malém městečku Saujon v departmentu Charente-Maritime. Střední školu vychodil v Jonzacu, krátce pracoval jako písař v kanceláři notáře, v roce 1852 vstoupil do armády a sloužil v Africe. Po čtyřech letech se vrátil do Paříže a sanžil se uchytit jako novinář. Cestu k literatuře mu otevřela právě žurnalistika a také to, že se stal tajemníkem Paula Févala staršího. Začal psát pro noviny a časopisy romány na pokračování. Skutečný úspěch mu pak přinesl jeho detektivní román z roku 1866 \"L'Affaire Lerouge\" (Případ vdovy Lerougové), ve kterém pod vlivem Edgara Allana Poea a jeho detektiva C. Augusta Dupina představil světu mladého policistu pana Lecoqa, který se stal hrdinou všech jeho dalších detektivních knih. V nich vytvořil skutečný detektivní román s propracovanou technikou logického rozvíjení zápletky i jejího řešení. Gaboriau zemřel v sedmatřiceti letech na plicní embolii.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pan Lecoq.", "content": "Vytvořením policisty pana Gastona Lecoqa (francouzsky Monsieur Lecoq) se Gaboriau stal předchůdcem Lerouxe a Leblanca a jedním z průkopníků detektivní literatury vůbec. Vzorem pro vytvoření této postavy byl jednak detektiv C. Auguste Dupin z povídek Edgara Allana Poea, jednak detektiv Gregory Temple a vyšetřující soudce Remy d'Arx z románového cyklu \"Černé hábity\" od Paula Févala staršího (přičemž Lecoq je jméno jednoho ze zlotřilců z tohoto cyklu) a jednak Eugène-François Vidocq, původně zločinec, později policista a tajný agent, který se stal zakladatelem a velitelem Brigade de Sûreté, první moderní policejní organizace ve Francii. Lecoqova postava se pak stala vzorem pro postavu Sherlocka Holmese Sira Arthura Conana Doyla, která však svého předchůdce naprosto zastínila. O Lecoqovi napsal Gaboriau pět románů:", "section_level": 2}, {"title": "Adaptace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Existuje několik dalších Lecoqových dobrodružství od jiných autorů:", "section_level": 2}], "src_summary": "Émile Gaboriau (6. listopadu 1835, Saujon, Charente-Maritime – 28. září 1873, Paříž) byl francouzský spisovatel a novinář, jeden z průkopníků detektivní literatury, v jehož díle vrcholí proměna povídky s kriminální tematikou v román.", "tgt_summary": "Étienne Émile Gaboriau (* 9. November 1832 in Saujon, heute Département Charente-Maritime; † 28. September 1873 in Paris) war ein französischer Schriftsteller. Er war ein Vorreiter des Detektivromans und seine Hauptfigur Inspektor Lecoq gilt als Vorgänger von Arthur Conan Doyles berühmtem Detektiv Sherlock Holmes.", "id": 1898504} {"src_title": "Kousavec korový", "tgt_title": "Schrotbock", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Tento druh tesaříka je dlouhý 10 až 21 mm, černý, hlava a štít jsou přiléhavě šedě chloupkované. Po obou stranách štítu je masivní trnovitý výběžek. Krovky jsou bledě žluté se skvrnitým šedým nebo žlutavým chloupkováním, mají podélná žebra, dvě víceméně úplné příčné pásky a několik roztroušených černých skvrn, které jsou bez ochlupení. Kořeny několika tykadlových článků, stehna a holeně jsou na bázi obyčejně červenožluté. Skulptura a chloupkování krovek je variabilní; extrémní forma má krovky téměř bez vrásek, chloupkování je světlé a jednobarevné, beze skvrn, tělo menší, 10–11 mm dlouhé (var. \"sudeticum Plav.\").", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Je to nejhojnější a nejvýznamnější zástupce rodu. Dospělci se objevují v dubnu až červenci, často navštěvují květy. Za slunečného počasí nalétávají na čerstvě pokácené kmeny a především staré pařezy jehličnatých dřevin, např. smrku, jedle, borovice a modřínu. Dosti často osidlují také žijící stromy oslabené například kůrovci, obaleči nebo dlouhotrvajícími přísušky. Larvy hlodají v kambiální zóně až 2 cm široké vlnité chodby, které pod tenkou kůrou porušují povrch dřeva jen málo, pod silnou kůrou vůbec. Dorostlé larvy se pod tenkou kůrou kuklí v hákovitých chodbách až několik centimetrů hluboko ve dřevě. Pod středně silnou kůrou se larvy kuklí v lýku a povrchových částech běli ve velkých, plošně oválných kuklových kolébkách, vystlaných bílým věnečkem z hrubých a dlouhých dřevních třísek. Pod silnou kůrou se larvy obvykle kuklí v hladkých kolébkách, lokalizovaných pouze v kůře a lýku. Přezimují larvy, kukly, především ale mladí brouci. Výletové otvory jsou oválné. Generace je dvouletá. Druh může fyziologicky a technicky poškozovat suchem oslabené jedle a smrky.", "section_level": 1}, {"title": "Možnost záměny.", "content": "Záměna je teoreticky možná s jinými tesaříky z rodu Rhagium – nejspíše s kousavcem páskovaným \"(Rhagium sycophanta)\" nebo kousavcem hlodavým \"(Rhagium mordax)\". Všichni se ale na první pohled liší zbarvením.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Lze jej nalézt v Evropě, na západní Sibiři a v Severní Americe. V České republice je hojný od nížin do hor. Často býval nalézán v domácnostech, kam byl zavlečen spolu s palivovým dřívím.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kousavec korový (nebo tesařík korový; \"Rhagium inquisitor\") je jedním ze čtyř druhů rodu \"Rhagium\" vyskytujících se na území ČR, patří do početné čeledi tesaříkovitých (Cerambycidae).", "tgt_summary": "Der Schrotbock (\"Rhagium inquisitor\"), auch als Kleiner (Kiefer)zangenbock oder Spürender Zangenbock bekannt, ist eine Art aus der Familie der Bockkäfer (Cerambycidae).", "id": 2318934} {"src_title": "Mistrovství Evropy v ledním hokeji 1924", "tgt_title": "Eishockey-Europameisterschaft 1924", "src_document": [{"title": "Průběh.", "content": "Dvě nejúspěšnější mužstva (hokejisté Švédska a Francie) z minulého mistrovství Evropy byla nasazena do odlišných skupin a svoji suverenitu vcelku spolehlivě potvrdila. Ve skupinách bylo docíleno mnoha výsledků, kdy jeden ze soupeřů nedokázal vstřelit žádný gól. Nejhůře dopadli nováčci mistrovství Evropy (domácí Itálie a hokejisté Španělska). Druzí jmenovaní dokonce po úvodním debaklu již ke druhému zápasu ani nenastoupili. Švýcarské mužstvo se díky Španělům dočkalo při svém pátém startu na mistrovství Evropy konečně první výhry po dvanácti prohrách. Ve finále Francie oplatila Švédsku těsnou porážku z předchozího mistrovství Evropy. Švýcarsko – Španělsko 12:0 (7:0, 5:0)", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky a tabulky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "14. března 1924 – Milán (Palazzo del Ghiaccio) Branky: von Siebenthal 3, Dufour 3, Penchi 2, Andreossi 2, Geromini, Müller. 15. března 1924 – Milán (Palazzo del Ghiaccio) Branky: Torsten Lundborg 2, Birger Holmquist 2, Gunnar Galin 2 – Andreossi, Meng.", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "Francie – Itálie 12:0 (7:0, 5:0) 14. března 1924 – Milán (Palazzo del Ghiaccio) Branky: de Rauch 4, Hassler 3, Quaglia, Monnard, George, Grunwald, Raoul Couvert. 15. března 1924 – Milán (Palazzo del Ghiaccio) Branky: Van den Driessche 2, Poplimont, Kreitz. 16. března 1924 – Milán (Palazzo del Ghiaccio) Branky: de Rauch 2, Hassler.", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "Francie – Švédsko 2:1 (2:0, 0:1) 17. března 1924 – Milán (Palazzo del Ghiaccio) Branky: de Rauch (Hassler), Quaglia (de Rauch) – Gunnar Galin.", "section_level": 2}, {"title": "Soupisky.", "content": "1. Francie Brankář: Robert George. Obránci: Alfred de Rauch (hrající trenér), Pierre Charpentier, André Charlet. Útočníci: Hubert Grunwald, Jean-Joseph Monnard, Raoul Couvert, Albert Hassler, Léonhard Quaglia. 2. Švédsko Brankář: Einar Olsson, (Carl Josefsson nenastoupil). Obránci: Georg Johansson-Brandius, Einar Lundell. Útočníci: Gustaf Johansson, Birger Holmquist, Gunnar Galin, Ragnar Tidqvist, Torsten Lundborg. 3. Belgie Brankář: Hector Chotteau. Obránci: Francois Franck, Louis de Ridder. Útočníci: Wilhelm Kreitz, Charles Mulder, André Poplimont, Charles van den Driessche. 3. Švýcarsko Brankář: Charles Fasel. Obránci: Albert Geromini, Murezzan Andreossi, Walter von Siebenthal. Útočníci: Zacharias Andreossi, Louis Dufour, Arnold Gartmann, Heinrich Meng, Putzi Müller, Jean Unger, Giuseppe Penchi. 5. Itálie Brankář: Tulio Gattino. Obránci: Emilio Botturi, Ambrosio Gobbi. Útočníci: Luigi Mazza, Pio Mazza, Guido Mazza, Reto Trippi, Tancredi Fassini. 5. Španělsko Brankář: Pedro Rivas. Obránci: Juan Arche, Ricardo Arche. Útočníci: Edgar Neville, Angel Arche, Fernando Merguiro, Hidalgo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mistrovství Evropy v ledním hokeji 1924 se konalo od 14. do 17. března v Miláně v Itálii. Hrálo se odděleně ve stejném roce jako hokejový turnaj na zimní olympiádě (druhé mistrovství světa). Přesto se samostatného mistrovství Evropy zúčastnil do té doby nejvyšší počet mužstev. Šest reprezentačních týmů bylo rozděleno do dvou tříčlenných skupin, z nichž postupovali pouze vítězové do finále. První titul mistra Evropy zde pro sebe získali hokejisté Francie. Československá hokejová reprezentace z finančních důvodů nepřicestovala.", "tgt_summary": "Die 9. Eishockey-Europameisterschaft fand zum ersten Mal in Italien statt. Das Turnier wurde vom 14. bis 17. März 1924 in Mailand ausgespielt. Es war eine von zwei eigenständigen Europameisterschaften, die nicht im Rahmen des im selben Jahr stattfindenden Weltmeisterschafts- bzw. Olympischen Turniers ausgetragen wurden. Dies sollte nur noch einmal und zwar im Jahre 1932 geschehen. Mit sechs teilnehmenden Teams gab es wieder eine neue Rekordbeteiligung. Teilnehmer waren Titelverteidiger Schweden sowie die Teams aus der Schweiz, Frankreich, Belgien, Spanien und aus dem Gastgeberland Italien. Für die Italiener und Spanier war es eine Premiere. Bei seiner zweiten Teilnahme insgesamt feierte Frankreich gleich seine erste Europameisterschaft.", "id": 1853773} {"src_title": "Robert Keohane", "tgt_title": "Robert O. Keohane", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Narodil se v chicagské univerzitní nemocnici. V deseti letech se rodina přestěhovala do Mount Carroll v Illinois. Bakalářský titul získal v roce 1961 na malé soukromé univerzitě Shimer College v Chicagu, kde přednášeli jeho rodiče. Postgraduální studium ukončil roku 1966 na Harvardu (Ph.D.), rok po odchodu z privátní univerzity Swarthmore College. Jeho školitelem byl harvardský profesor Stanley Hoffmann.", "section_level": 1}, {"title": "Profesní kariéra.", "content": "Postupně vyučoval na Swarthmore College, Stanfordu, Brandeis University, Harvardu a Duke University. Na Harvardu je profesorem v oboru mezinárodního míru, na Dukeově univerzitě pak profesorem politologie. V letech 1974 až 1980 byl editorem odborného časopisu \"International Organization\", v období 1988-89 zastával funkci prezidenta International Studies Association, mezi lety 1999-2000 pak prezidentem Americké politologické společnosti (American Political Science Association). Je členem Americké akademie umění a věd. Roku 2005 obdržel\" Cenu Johana Skyttea\" pro obor politologie a stejného roku byl zvolen do Národní akademie věd Spojených států amerických. V roce 2005 byl také vybrán za nejvlivnějšího vědce v oblasti mezinárodních vztahů prestižním periodikem \"Foreign Policy\". Je ženatý s Nannerl O. Keohaneovou, bývalou rektorkou Dukeovy univerzity a hostující profesorkou veřejných záležitostí na Princeton University.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecká činnost.", "content": "V roce 1977 společně s Josephem S. Nyem vydali vlivnou knihu \"Power and Interdependence: World Politics in Transition\" (nejcitovanější dílo neoliberálního institucionalismu), která přispěla k rozvinutí tzv. třetí debaty mezinárodních vztahů mezi neorealismem/neoliberalismem a neomarxismem. Je představitelem neoliberálního institucionalismu, který v rámci studia mezinárodní politiky začal zkoumat nové, dosud opomíjené aktéry, a to nadnárodní korporace, vládní i nevládní mezinárodní organizace a nové typy vazeb – vzájemnou závislost (interdependenci) a integraci těchto hráčů na poli mezinárodního systému.", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert Owen Keohane (* 3. října 1941 Chicago, Illinois) je americký politolog, teoretik mezinárodních vztahů, jeden z hlavních představitelů neoliberálního institucionalismu. Působí jako profesor politologie na Woodrow Wilson School Princetonské univerzity.", "tgt_summary": "Robert Owen Keohane (* 3. Oktober 1941 in Chicago, Illinois) ist ein US-amerikanischer Politikwissenschaftler und Professor für Internationale Beziehungen der Woodrow-Wilson-Fakultät der Princeton University. Keohane gilt als einer der bedeutendsten Vertreter der zeitgenössischen Theorie der Internationalen Beziehungen. ", "id": 747865} {"src_title": "Sklípkánkovití", "tgt_title": "Tapezierspinnen", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jsou černí nebo tmavě hnědí, jednoduše zbarvení pavouci, starší jedinci jsou tmavší než mláďata. Tělo mají rozděleno na hlavohruď a zadeček a bývají velcí 7 až 18 mm. Válcovité tělo je neseno osmi robustními, ale poměrně krátkými nohama uzpůsobenými k pohybu v noře. Samcům se nohy po třetím, posledním svlečení před cestou za samicemi prodlouží. Dlouhé, rovnoběžné chelicery s velkými drápky jim směřují dopředu. Na hlavohrudi mají osm očí, střední dvě jsou velká a každé z nich má po straně tři malá. K dýchání jim slouží dva páry plícních vaků umístěných na spodní straně zadečku.", "section_level": 1}, {"title": "Dospívání.", "content": "Po opuštění mateřské nory stráví zbytek života ve své, nově vyhloubené a postupně zvětšované noře, kterou si chelicerami vyhrabou až do 30 cm hloubky a vystelou pavučinou. Nahoře jsou nory spojené s povrchovým lapacím zařízením vytvořeným z pavučiny. U sklípkánků rodu \"Atypus\" je to asi 20 cm dlouhá lapací trubice z pavučiny ležící vodorovně na zemi, u rodu \"Sphodros\" obdobná trubice stojí svisle u paty stromu či kamene a rod \"Calommata\" vytváří pavučinové víčko nad norou. Sklípkánkovití v noře nebo v trubici číhají na kořist a když se tato dotkne trubice nebo víčka, hbitě přiběhnou, zaseknou do ní přes pavučinovou stěnu chelicery a následně vstřiknou jed. Lapenou kořist vtáhnou na dno, kde se následkem trávicích enzymů její měkké části rozloží do tekutého stavu, a vysají. Loví drobný hmyz, mravence, plže i jiné členovce. Samice nikdy noru neopustí, samci jednou v životě, když odejdou hledat samice k páření.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Sklípkánkovití pohlavně dospívají ve třech nebo čtyřech létech, kdy naposled svléknou kutikulu. Samci pak vylezou a pátrají po norách samic. Po nalezení bubnováním signalizují svůj příchod. Neoplodněné samice přijmou v norách samce se spermiemi v makadlech a samci zakrátko zahynou. Samice mohou být v dalších létech oplodněny opětovně, dožívají se i deseti let. Kokon se 40 až 60 oplodněnými vajíčky samice střeží v noře, sklípkánci se zakrátko vylíhnou a zůstávají se samicí až do následujícího jara. Tehdy se podruhé svléknou a velcí 2 až 3 mm opouští rodnou noru a zahajují osamocený život ve svém podzemí. Nejsou schopni po zemi daleko dolézt, nejvýše pár metrů. Někteří spoléhají na vzdušné proudy, vylezou na rostliny a nechají se na pavučinových vláknech odvát větrem.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Čeleď sklípkánkovití zahrnuje podle nejnovějších údajů ve \"World Spider Catalog\" celkem 52 druhů řazených do tří rodů, všechny mají české jméno sklípkánek:", "section_level": 1}], "src_summary": "Sklípkánkovití (Atypidae) je jediná čeleď podzemních pavouků ze starobylého podřádu sklípkanů, kteří se v České republice vyskytují. Tito pavouci jsou rozšíření v Evropě, severní Africe, Malé Asii, na Blízkém východě a v Severní Americe. Nepletou pavučinové sítě, vytvářejí výhradně jeden druh vlákna, budují si jednoduché nory a kořist lapají z úkrytu. Preferují teplejší a sušší oblasti, jejich kolonie bývají na osluněných svazích, kde nehrozí zaplavení vodou.", "tgt_summary": "Die Tapezierspinnen (Atypidae) sind eine Familie vogelspinnenartiger Spinnen und umfassen 54 Arten, die sich auf drei Gattungen verteilen. In Mitteleuropa sind nur drei Arten der Familie aus der Gattung \"Atypus\" heimisch. Sie sind zugleich die einzigen Vertreter der Vogelspinnenartigen in Mitteleuropa. Die heimischen Arten werden 5 bis 12 mm groß, wobei die orthognathen Cheliceren nicht mitgemessen werden und durch ihre Größe auffallen. Die kleinen und kräftigen, dunkelbraunen Tiere sind somit in Mitteleuropa leicht zu erkennen.", "id": 1069405} {"src_title": "Bázlivec olšový", "tgt_title": "Blauer Erlenblattkäfer", "src_document": [{"title": "EPPO kód.", "content": "AGLAAL", "section_level": 1}, {"title": "Synonyma.", "content": "Podle EPPO je pro brouka s označením bázlivec olšový (\"Agelastica alni\") používáno více rozdílných názvů, například \"Adimonia violacea, \"Chrysomela alni\" nebo \"Cryptocephalus violaceus\".", "section_level": 1}, {"title": "Zeměpisné rozšíření.", "content": "Původní areál rozšíření je v Evropě, na Kavkaze, na Sibiři a v severovýchodním Kazachstánu. V 19. století byl přivezen do USA. V Česku je běžným druhem.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Dospělci jsou drobní, 6–8 mm velcí kulatí brouci. Jsou zbarveni černomodře s kovově fialovým leskem. Larvy jsou 12 mm velké housenky, černé barvy.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Přezimují dospělí brouci. V květnu kladou na spodní stranu listů vajíčka. Mladé larvy se líhnou za dva týdny. Larvy se ale často zdržují společně, ve skupinách. Vyžírají hromadně plošky ve spodní pokožce listů. Později se rozlézají po listech, které skeletují nebo děrují. Dorostlé larvy se kuklí v půdě. V srpnu se líhnou dospělci. Hostitelskou rostlinou je obvykle olše (\"Alnus\" spp.), ale i buk lesní (\"Fagus sylvatica\"), líska obecná (\"Corylus avellana\"), habr obecný (\"Carpinus betulus\"), lípa (\"Tilia\" spp.). Vyskytuje se v parcích, lesích, zahradách a v okolí vodních toků, v oblastech výskytu olší. Okřídlení dospělci dovolují jeho šíření i na další území.", "section_level": 1}, {"title": "Rostlinolékařský význam.", "content": "U napadených dřevin způsobuje bázlivec nepravidelné otvory v listech, požer může vést až ke zcela skeletovaným listům hostitelské rostliny. Přítomnost černých larev na listech je definitivním potvrzením jeho přítomnosti. Bázlivec olšový je nejvýznamnější škůdce olší, škody způsobuje ve školkách a u mladých dřevin. Hlavní škody způsobují larvy čtvrtého instaru. Výskyt bázlivce olšového a jeho zjevné poškození nadzemních částí stromů byl dáván do příčinné souvislosti s odumíráním olší vlivem napadení houbou rodu \"Phytophtora\" (vizFytoftorová kořenová hniloba). Prohlášení odborných pracovníků (Kyseláková Jolana, VULHM, Výzkumná stanice Kunovice) potvrdilo znepokojeným obyvatelům, že choroba šíří podél vodních toků výhradně zoosporami, poškození bázlivce olšového nemá na šíření přímý vliv ve smyslu, že by poškozením listů a větví vnikaly spory patogena, nebo že by bázlivec byl vektorem choroby.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana rostlin.", "content": "Je doporuče zlepšit zdravotní stav rostlin zálivkou a přihnojením rostlin, což je potřebné k udržení jejich zdravotního stavu. Některé zdroje naznačují, že výskyt tohoto hmyzu jsou vlastně prospěšný tím, že sníží pokryv vyššího patra a umožňuje regeneraci dřeviny vlivem přímého slunečního světla. Je rovněž doporučeno zvýšit populace přirozených nepřátel tím, že bude minimalizována ochrana rostlin insekticidy v dané oblasti. Nebylo prokázáno, že použití insekticidů vede ve výsledku k snížení populace bázlivce oproti oblastem, kde nebyly použity. Lze použít KARATE se ZEON technologií 5 CS", "section_level": 2}], "src_summary": "Bázlivec olšový, též zádumčivec olšový, (\"Agelastica alni\") je brouk, jehož larvy poškozují listy žírem. Škodí především na vrbách a při přemnožení způsobuje holožír.", "tgt_summary": "Der Erlenblattkäfer oder auch Blaue Erlenblattkäfer (\"Agelastica alni\") ist eine Art aus der Familie der Blattkäfer (Chrysomelidae). Sie ist die einzige ihrer Gattung in Europa. Gelegentlich kommt es bei den Tieren zu einem Massenauftreten, bei dem Erlen komplett entlaubt werden können.", "id": 138174} {"src_title": "Naum Gabo", "tgt_title": "Naum Gabo", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Naum Pevsner vyrostl v židovské rodině v Brjansku, kde jeho otec vlastnil továrnu. Naum ovládal plynně němčinu, francouzštinu a angličtinu a po absolvování školy v Kursku začal studovat roku 1910 na Mnichovské univerzitě medicínu a přírodní vědy a zároveň navštěvoval přednášky Heinricha Wölfflina z historie umění. Roku 1912 přešel na Technickou univerzitu, kde objevil abstraktní umění a navázal kontakty s Kandinským a skupinou \"Der Blaue Reiter\". Od roku 1913 žil u svého bratra, malíře a později sochaře Antoine Pevsnera v Paříži. Jeho technické vzdělání mu umožnilo konstruovat plastiky z kovových, průmyslově vyrobených součástí. Po vypuknutí války odešel se svým starším bratrem Alexejem do Kodaně a později do Osla, kde roku 1915 vytvořil své první konstruktivistické plastiky, nejprve z kartonu a dřeva (\"Hlava č. 2\", Tate Gallery). Své příjmení změnil na Gabo, aby nedocházelo k záměně s jeho bratry Antoinem a Alexejem. V roce 1917 se spolu s Antoinem vrátil do Ruska a zapojil do politického i uměleckého dění. Gabo zde měl žáky ve svém soukromém ateliéru, zúčastnil se aktivit \"Agit-propu\" a vyučoval na vyšší škole umění a techniky \"VCHUTEMAS\" (Vyššije chudožestvenno-techničeskije mastěrskije) spolu s Tatlinem, Kandinským a Rodčenkem. Během této doby začal experimentovat s kinetickým uměním a reliéfy a sochařské objekty se staly více geometrické. Většina prací z moskevského období se ztratila nebo byla zničena. Jeho projekty dosahovaly monumentálních rozměrů, ale během války nebylo možné žádný z nich realizovat pro obecný nedostatek materiálu. Oba bratři měli výstavu na volném prostranství Tverského bulváru a byli autory Realistického manifestu (vydáno 5.8. 1920), který je klíčovým textem konstruktivismu. Manifest je odpovědí na příliš vyhrocené názory konstruktivistů sdružených kolem Tatlina, kteří odmítali umění a chtěli se soustředit pouze na užitkové předměty. Umělecké krédo bratrů Pevsnerových nepopírá význam umění, ale radikálně se rozchází s tradicí. Po pěti letech v Rusku odešel Naum Gabo do Německa, byl v kontaktu s umělci sdruženými v hnutí De Stijl a roku 1928 učil na Bauhausu. Bratři Naum a Antoin vystavovali roku 1924 v Paříži a navrhli scénu a kostýmy pro Ďagilevův balet La Chatte (1926). Pro vzrůstající nacismus v Německu se oba vrátili do Paříže a v letech 1932–1935 byli členy skupiny Abstraction-Creation. Roku 1935 navštívil Londýn a o rok později se zde usadil. V roce 1936 se oženil s Miriam Isralis. Po vypuknutí druhé světové války následoval své přátele Barbaru Hepworth a Bena Nicholsona do St Ives v Cornwallu a zpočátku bydlel v rodině výtvarného kritika Adriana Stokese a jeho ženy Margaret Mellis. Zde pracoval s menšími formáty a ovlivnil zejména Johna Wellse and Petera Lanyona, v jejichž malbách a objektech se projevila měkčí \"rurální\" forma konstruktivismu. Roku 1946 se s manželkou a synem odstěhovali do Spojených států a bydleli nejprve ve Woodbury a později v Middlebury v Connecticutu. V roce 1952 se stal Gabo občanem USA a v letech 1953-4 působil jako profesor na Graduate School of Architecture na Harvardově univerzitě. Postupně provedl řadu projektů v Evropě a USA. Roku 1972 obdržel čestný šlechtický titul od britské královny Alžběty II. a čestný doktorát na Royal College of Art. Roku 1976 měl retrospektivní výstavu v Tate Gallery. Naum Gabo zemřel ve Waterbury v Connectitutu roku 1977, ve věku 87 let.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Pro dílo Nauma Gaba byl určujcí jeho pobyt v Michově, kde se aktivně účastnil uměleckých, vědeckých a filosofických diskusí. Navštěvoval zde přednášky historika umění Heinricha Wölfflina, seznámil se s fyzikálními teoriemi Alberta Einsteina a s dílem filosofa Henri Bergsona. Jako student přírodních věd i techniky pochopil vzájemné souvislosti a řád, který je společný všemu co vzniká ve vesmíru. Těsně před vypuknutím první světové války v roce 1914 objevil Gabo principy abstraktního umění, které formuloval Vasilij Kandinskij v knize O duchovním v umění (Concerning the Spiritual in Art). Široké teoretické vzdělání ho předurčovalo, aby se stal vůdčí figurou Moskevské avantgardy těsně po revoluci. Podstatou jeho umění je zkoumání prostoru sochy, které může být uskutečňováno nezávisle na znázornění její materie. Rané Gabovy práce, jako Hlava č. 2, jsou formálními experimenty, které vymezují objem figury aniž by bylo nutné zároveň modelovat její hmotu. V Manifestu realismu se zabývá také čtvrtým rozměrem umění, kterým je čas: Podle Caroline Collier je pro Gabova díla určující nikoli jejich hmotná podstata, ale jeho vnímání prostoru, času a pohybu. V letech 1936–1939 za pobytu v Londýně vytvořil sochař sérii konstrukcí, které kombinovaly transparentní roviny z plastické hmoty s prostorovou sítí ke znázornění vnitřní dynamiky objektu. Dosáhl tak nového stupně konceptuální čistoty (Construction in Space (Crystal) 1937–9, Tate) Gabo postupně prohluboval principy, které odpovídaly jeho pojetí prostorové hloubky. Brzy opustil pravoúhlé linie a plochy, charakteristické pro jeho raná díla, aby vytvořil nový prostor objímaný sférickými, složitě zakřivenými liniemi a vzájemně se protínajícími plochami znázorněnými sítí nylonových strun. Přestože jsou jeho plastiky konstruovány jako technická díla, přiznával, že původní inspirací pro tvary plastik zůstala organická příroda a její variabilní tvary. Jeho nepředmětné plastiky tak znázorňují život, přírodu a člověka v nejčistší podobě, zbavené všeho náhodného.", "section_level": 1}], "src_summary": "Naum Gabo (vl. jménem \"Naum Neemia Pevsner\"; 5. srpna 1890, Brjansk, Rusko – 23. srpna 1977, Waterbury, Connecticut, USA) byl ruský sochař, malíř a architekt, zakladatel konstruktivismu a kinetického umění.", "tgt_summary": "Naum Gabo (geboren als /\"\"; * 5. August 1890 in Brjansk, Russisches Kaiserreich; † 23. August 1977 in Waterbury, Connecticut, USA) war ein russischer Bildhauer des Konstruktivismus, der sich aber auch als Maler, Architekt und Designer betätigte.", "id": 1411995} {"src_title": "Mont Valérien", "tgt_title": "Mont Valérien", "src_document": [{"title": "Popravy za druhé světové války.", "content": "Odsouzení příslušníci francouzského odboje byli před popravou zamčeni v malé kapli, odkud byli vedeni na popravu. Databáze zahrnuje v současné době 1014 osob, které byly během války na Mont Valérien zastřeleny a pohřbeny na různých hřbitovech většinou v Paříži. Původně uváděný počet 4500 popravených byl později zrevidován. Mezi popravenými byli např.", "section_level": 1}, {"title": "Památník.", "content": "Dnes se na Mont Valérien nachází vedle amerického vojenského hřbitova (1541 pohřbených) \"Památník bojující Francie\" (Mémorial de la France Combattante) se statutem francouzského národního památníku, který byl otevřen 18. června 1960 za přítomnosti generála Charlese de Gaulla. V tento den se každoročně koná u památníku vzpomínková slavnost. Otevřenou část památníku tvoří volný trojúhelníkovitý prostor, jehož čelní stranu tvoří 100 metrů široká zeď z červeného pískovce podél hradeb pevnosti. Uprostřed zdi stojí 12 metrů vysoký lotrinský kříž se dvěma dveřmi po stranách, kterými se vstupuje do malé výstavní místnosti. Z každé strany kříže je na zdi umístěno osm čtvercových bronzových desek, kde různí umělci ztvárnili témata války, utrpení, odporu a naděje. Před křížem hoří věčný plamen podobný tomu pod Vítězným obloukem. Kaple nedaleko od popraviště je přístupná. Vedle ní je malý výstavní prostor s dopisy popravených. Vlastní pomník tvoří zvon před kaplí, na kterém jsou uvedena jména popravených. Cesta, kterou vězni museli kráčet na popravu, nese název \"Cesta zastřelených\" (Parcours des fusillés). Od roku 1990 je náměstí před památníkem pojmenováno po německém abbé Franzi Stockovi, který byl pastorem pařížských věznic a popraviště na Mont Valérien během nacistické okupace. Jména mnoha popravených osob se zachovala v jeho denících.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mont Valérien je kopec v regionu Île-de-France s nadmořskou výškou 162 m nad mořem, na kterém se nachází stejnojmenná vojenská pevnost z let 1840-1844. Leží 12 km západně od Paříže nad městem Suresnes. Pevnost byla základnou francouzských výbojů proti Pařížské komuně ve dnech 21. října 1870 a 19. ledna 1871. Během druhé světové války (v letech 1941-1944) sloužila německým okupačním úřadům jako popraviště.", "tgt_summary": "Der Mont Valérien ist mit 162 Metern Höhe einer der höchsten Hügel in der Île-de-France und eine 1840/44 im Rahmen der Thiersschen Stadtbefestigung angelegte Festungsanlage in Suresnes, 12 km westlich von der französischen Hauptstadt Paris. Die Festungsanlage war 1870/71 ein wichtiger Stützpunkt der französischen Armee während der Belagerung von Paris im Deutsch-Französischen Krieg. Im Zweiten Weltkrieg war sie von 1941 bis 1944 Hinrichtungsstätte der deutschen Besatzungsmacht.", "id": 684488} {"src_title": "Johann Fabri", "tgt_title": "Johann Fabri", "src_document": [{"title": "Akademické vzdělání.", "content": "Jan Fabri se probošt narodil v Leutkirchen v Allgäu ve Württenbersku. Jeho otec používal rodové příjmení \"Heigerlin\", ale používat jako své příjmení i název svého řemesla – Fabri. Toto příjmení převzal i Johann, který studoval nejdříve ve švýcarském Fribourgu, kde dosáhl hodnosti magistr svobodných umění a doktor obojího práva. Někdy se mylně uvádí, že se stal členem dominikánského řádu. Ovšem dominikán Fabri (stejné příjmení), narozený ve švýcarském Fribourgu, se stal profesorem v Bologni a pak dvorním kazatelem císaře Maxmiliána I. Jan Fabri byl po vysvěcení farním vikářem v Lindau a pak v rodném městě Leutkirchen, od roku 1514. Brzy byl znám jako výborný kazatel, a proto byl roku 1517 jmenován biskupským oficiálem a kanovníkem v Basileji. Papež Lev X. (1513–1521) ho jmenoval apoštolským protonotářem a později i generálním vikářem v Kostnici. Byl zaníceným humanistou, a proto se stýkal především s humanisty – například s proslulým Erasmem Rotterdamským (1467–1536). Sám Johann Fabri byl horlivým příznivcem reformy církve v duchu katolickém a odpůrcem opoziční reformace. Stal se proto autorem polemik proti Husovi, Lutherovi a dalším reformátorům. Osobně vystupoval proti Zwinglimu v Zürichu (1522) a v Badenu (1526). Účastnil se i říšských sněmů ve Špýru (1529) a Augsburgu (1530). Proto také vyvracel Augsburskou konfesi.", "section_level": 1}, {"title": "Církevní úřady.", "content": "Arcivévoda Ferdinand Habsburský, pozdější císař Ferdinand I. (1531), si Jana Fabriho zvolil pro svůj dvůr. Fabri se stal jeho zpovědníkem a členem rady. Byl pověřován také důležitými jednáním. Roku 1528 se s císařským dvorem přestěhoval do Vídně, kde vystupoval opět proti rostoucímu luterství. Brzy byl jmenován proboštem v uherském Budíně a stal se i koadjuktorem biskupa Dietricha na Vídeňském Novém Městě. Již roku 1530 se sám stal vídeňsko-novoměstským biskupem. Vídeň byla tehdy ve velmi neutěšeném stavu, protože Turci ve městě vypálili zejména kostely, fary a jejich dvory, a tak Fabri psal: „jsem biskupem bez duchovních“. Císař mu chtěl jeho situaci ulehčit, a proto jej jmenoval roku 1531 pražským kanovníkem a arcijáhnem.", "section_level": 1}, {"title": "Litoměřické proboštství.", "content": "Litoměřickým proboštem byl jmenován roku 1534. Důvodem těchto jmenování byla skutečnost, že vídeňsko-novoměstské biskupství bylo jen velmi nepatrně dotováno. Na shromáždění císařských stavů 13. dubna 1545 byla přijata stížnost na jmenování Fabriho litoměřickým proboštem. K císaři byl vznesen požadavek, aby neobsazoval hlavní duchovní i světské úřady cizinci. Po svém nástupu do funkce v Litoměřicích se Fabri dostal brzy do sporu s tamním kapitulním děkanem Janem Horákem (1534–1541). Fabri se jako vídeňský biskup jen zřídka a přechodně vyskytoval v Litoměřicích. Spor vznikl proto, že Fabri požadoval v nové litoměřické rezidenci byt hodný jeho postavení. Rezidenci ale obýval od své instalace právě děkan Horák. Spor musel být nakonec na žádost obou sporných stran řešen roku 1537 zvlášť jmenovanými třemi královskými rozhodčími komisaři: zemským hejtmanem v Lužici Ladislavem Berkou z Dubé, dále královským podkomořím rytířem Wolfhartem von Plankenerde-Kinsberg. Třetím rozhodčím byl probošt z Bischoszell a kanovník v Kostnici ThDr. Petr Speiser. Komise určila polovinu rezidence kapitulnímu děkanovi a polovinu proboštovi nebo jeho zástupci, přičemž rozdělení obytných a užitkových místností měl určit kapitulní děkan. Pro správu příjmů měli oba preláti společného světského úředníka; toto řešení použil již předchozí probošt Žák. Úředník pověřený správou příjmů a výdajů byl povinen vyhotovit dvakrát ročně finanční uzávěrku. Úředník, placený z příjmů, je v majetkových věcech vázán mlčenlivostí, se svými návrhy musel seznámit obě strany, bdít nad stavem vinic a všech polností. Příjmy se poskytovaly přednostně těm, kdo konají duchovní službu v chrámu (kaplan, Ondřej Sobek, řeholní duchovní a kalkant šlapající měchy). Zbývající příjmy si rozdělí probošt a děkan ve stejné výši. Pokud by se probošt zdržoval v Litoměřicích, musí žít na vlastní náklady. Bylo předepsáno například i dělení vína. Bohoslužby a kázání měl řídit děkan. Pozůstalost po Žákovi se měla rozdělit mezi probošta a děkana kapituly, nic se z ní však nesmí prodat. Všechna tato rozhodnutí měla platnost tři roky, do roku 1540.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr života a odkaz.", "content": "Probošt Fabri požádal císaře Ferdinanda I., pobývajícího v Augsburgu, aby potvrdil všechna práva a privilegia kolegiátní kapituly. Biskup a probošt zemřel 21. května 1541 za velikého moru ve Vídni a byl pochován v tamní katedrále sv. Štěpána pod kazatelnou. Jeho rozsáhlá knihovna byla předána vídeňské dvorní knihovně. Nástupcem a novým biskupem se ve Vídni stal Friedrich Nausea (1541–1552), který byl přítelem Fabriho. Z řady studií Fabriho jmenujme zejména homiletické texty, které byly v letech 1537–1540 vydány v Kolíně nad Rýnem ve třech svazcích. Polemické spisy Fabriho vydal roku 1537 Johannes Cochläus.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johann Fabri, též česky \"Jan Fabri\" či \"Jan Faber\" (1478, Leutkirch im Allgäu – 21. května 1541, Baden), byl humanista a od roku 1530 biskup vídeňský. V letech 1534–1541 také 38. proboštem litoměřické kapituly.", "tgt_summary": "Johann Fabri, auch \"Johann (Johannes) Faber\" (* 1478 in Leutkirch im Allgäu; † 21. Mai 1541 in Baden bei Wien) war Humanist und katholischer Bischof der Diözese Wien.", "id": 335489} {"src_title": "Flossenbürg (hrad)", "tgt_title": "Burg Flossenbürg", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Zřícenina hradu se nachází severozápadně od centra obce Flossenbürg na nejvyšším bodě 732 metrů vysokého kopce Flossenbürger, asi 13 km východně od města Neustadt an der Waldnaab v Hornofalckém lese nedaleko od české hranice. Hrad je rozdělen na hlavní hrad na skalnatém vrcholu a velký vnější hrad, který se nachází jihovýchodně od vrcholu. Zřícenina leží v přírodní rezervaci „Schlossberg Flossenbürg“. Nedaleko na východ jsou zříceniny hradu Schellenberg, severozápadně hrad Haselstein a jižně zříceniny hradu Leuchtenberg.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny hradu.", "content": "Hrad nechal postavit kolem roku 1100 hrabě Berengar ze Sulzbachu. Zpočátku se skládal pouze z obytné věže s vysokou prstencovou zdí, tzv. „plášťem“. Přední hrad byl přidán ve 13. století, brány pocházejí ze 16. století. První písemná zmínka o Flossenbürgu pochází z roku 1125, kdy patřil hraběti Berengarovi I. ze Sulzbachu. Po smrti dalšího z majitelů, bezdětného hraběte Gebharda II., získal hrad r. 1188 císař Fridrich I. Barbarossa. Roku 1212 připadl Flossenbürg dědičně králi Přemyslu Otakarovi I., což mu bylo znovu potvrzeno listinou z r. 1231. Přesto se hradu roku 1253 zmocnil císař Konrád IV., od něhož jej získal jeho tchán, bavorský vévoda Ota. Po dohodě s Přemyslem Otakarem II. se hrad stal opět součástí majetků české koruny, avšak poté byl českými králi často dáván do zástavy. Roku 1353 vykoupil Flossenbürg Karel IV. od norimberského purkrabího Jana a jeho bratra Albrechta. V roce 1373 přešel jako náhrada na Fridricha Bavorského a o rok později jej do zástavy získal Ota Braniborský. Přestože se králi Jiřímu z Poděbrad podařilo obnovit svůj nárok na tento hrad, již roku 1459 se jej kvůli nedostatku peněz vzdal. V 16. století byl Flossenbürg už považován za ztracené léno. Během třicetileté války byl hradní komplex v roce 1634 zapálen ustupujícím vojskem Bernharda Sasko-Výmarského. Tehdy hrad definitivně ztratil svůj význam a sloužil okolí jako vítaný zdroj stavebního materiálu. V průběhu dalších let se hrad rozpadal. Dnes se dochovaly pouze ruiny hradu. V 80. letech byly zbytky systematicky zakonzervovány. Během restaurátorských a výkopových prací byl objeven klenutý sklep a zbytky pece. Zřícenina hradu je známým a oblíbeným cílem, zejména kvůli širokému výhledu z hradní věže. Na ochranu okolních bukových lesů s vzrostlými listnatými stromy na skalních a blokových terasách byla v roce 1992 vyhlášena přírodní lesní rezervace Schlosshang o rozloze 21,2 ha. Skalní lomy, v nichž se těžila ušlechtilá žula, byly v provozu přímo pod hradem až do šedesátých let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Flossenbürg je zřícenina románského hradu ležící ve stejnojmenné hornofalcké vesnici Flossenbürg v okrese Neustadt an der Waldnaab v Bavorsku nedaleko českých hranic. Hrad je postaven na granitové skále uprostřed vsi a je celoročně volně přístupný.", "tgt_summary": "Die Burg Flossenbürg ist eine ehemalige hochmittelalterliche Adelsburg, die sich hoch über der oberpfälzischen Gemeinde Flossenbürg im Landkreis Neustadt an der Waldnaab in Bayern auf einem nackten Granitfelsen erhebt. ", "id": 2099976} {"src_title": "Vesmírná zbraň", "tgt_title": "Weltraumwaffe", "src_document": [{"title": "Zbraně vesmír-vesmír.", "content": "Během tajného sovětského programu Almaz byla vybavena vojenská vesmírná stanice automatickým 23mm kanónem, určeným k vlastní obraně proti nepřátelským silám. Sovětská bezpilotní bitevní stanice Poljus byla navržena tak, že mohla být vybavena megawattovým karbon-dioxidovým laserem pro vlastní obranu.", "section_level": 1}, {"title": "Zbraně Země-vesmír.", "content": "Proti-satelitní zbraně, ať už operující ze země nebo ze vzduchu, byly vyvinuty Spojenými státy, SSSR/Ruskem, Čínskou lidovou republikou.", "section_level": 1}, {"title": "Strategická obranná iniciativa.", "content": "V březnu 1983 ohlásil prezident Ronald Reagan spuštění tzv. Strategické obranné iniciativy, výzkumného programu s cílem rozvíjet obranný systém, který by zničil nepřátelské mezikontinentální balistické střely. Obranný systém byl přezdívaný \"Hvězdné války\", který vymysleli jeho kritici v narážce na známý film. Koncepty systému byly různé, například ničení cílů pomocí kinetické energie, malé rakety vypouštěné z družic směrem k cíli (například na letící mezikontinentální střelu) apod. Dále třeba vybavení satelitů silnými lasery či částicovými paprsky. Při startu nepřátelské rakety by systém zachytil žhavé výfukové plyny a upozornil příslušný satelit, aby ji eliminoval. I když žádný skutečný systém nedošel nasazení, armáda dnes testuje využití laseru namontovaného na Boeing 747.", "section_level": 2}, {"title": "Zbraně vesmír-Země.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Orbitální zbraně.", "content": "Orbitální zbraň je jakákoliv zbraň, která se pohybuje na oběžné dráze kolem velkého tělesa, jakými jsou planety nebo měsíce. Do roku 2012 nebyly operativně nasazeny žádné orbitální zbraňové systémy. Několik orbitálních zbraňových systémů bylo navrženo Spojenými státy a Sovětským Svazem během studené války. Během druhé světové války mělo nacistické Německo rozpracované plány pro orbitální zbraň s názvem sluneční dělo. Vývoj orbitálních zbraní byl do značné míry přerušen poté, co vstoupily v platnost smlouvy Outer Space Treaty a SALT II. Tyto dohody zakázaly umísťování zbraní hromadného ničení do vesmírného prostoru.", "section_level": 2}, {"title": "Orbitální bombardování.", "content": "Orbitální bombardování je útokem na cíle nacházející se na planetách a měsících prováděné z oběžné dráhy kolem těchto objektů. Často se vyskytuje v literatuře science fiction, ale bylo navrženo i jako skutečný bojový prostředek, například ve formě kinetického bombardování.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy v populární kultuře.", "content": "Fiktivní nebo skutečné vesmírné zbraně vystupují v různých formách v literatuře sci-fi, ale také ve videohrách s danou tematikou (Call Of Duty: Ghost).", "section_level": 1}], "src_summary": "Vesmírné zbraně jsou zbraně pro využití na případném vesmírném bojišti i k útokům na Zemi. Patří mezi ně zbraně, které mohou zaútočit na objekty na oběžné dráze (tj. proti-satelitní zbraně), útočit na cíle na Zemi z vesmíru nebo likvidovat nepřátelské rakety letící vesmírem. ", "tgt_summary": "Weltraumwaffen sind Waffensysteme, die im Weltraum stationiert gegen Ziele im Weltraum und auf der Erde einsetzbar sind, oder Waffensysteme, die von der Erde aus gegen Ziele im Weltraum eingesetzt werden können. Neben den Vereinigten Staaten von Amerika unternehmen insbesondere die Volksrepublik China, Japan, Russland und Indien erhebliche Anstrengungen zum Ausbau ihrer im Weltraum stationierten Waffen- und Aufklärungssysteme.", "id": 2185520} {"src_title": "V jako Vendeta", "tgt_title": "V wie Vendetta (Comic)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Série zachycuje blízkou budoucnost Spojeného království po jaderné válce, která zanechala většinu světa zničenou. V budoucnosti se fašistická strana „Norsefire“ stane vládnoucí stranou, která schválí vyvraždění všech černochů, Asiatů a homosexuálů. „V“, anarchistický revolucionář převlečený do masky za Guye Fawkese, začne propracovanou, násilnou a teatrální kampaň za svrhnutí vlády, v jejímž čele je vůdce Adam Susan. Příběh také sleduje osud ztracené šestnáctileté Evey Hammondové, která ve válce přišla o matku a ve vlně poválečného zatýkání i o otce. „V“ se ji ujme a snaží se ji ukázat v jak lživém a zkaženém světě žije. „V“ také při svém boji s režimem vykonává svou osobní vendetu, která souvisí s jeho pobytem v koncentračním táboře Larkhill. Celý příběh se odehrává mezi listopadem 1997 a listopadem 1998. Totalitní režim, proti kterému „V“ (jako anarchista) bojuje je založen na klerofašistické, homofobní a rasistické ideologii. Jeho hlavní složky tvoří tzv. Hlavu, jejímž kancléřem je Adam Susan (současně je i vůdcem jediné povolené politické strany „Norsefire“). Další složky tvoří „Uši“, které jsou centrálou odposlechů, které jsou v každém telefonu. Dále „Nos“ – vyšetřovací orgán, „Oko“ – sledovací orgán monitorující skrze všudepřítomných kamer a „Prsty“ – tajná všehoschopná policie. K manipulaci s občany je každý den vysílán program „Hlasu Osudu“, který slouží jako propagandistické a takřka náboženské médium.", "section_level": 1}, {"title": "Maska.", "content": "Aktivisté ze skupiny Anonymous na veřejnosti používají stejnou masku Guye Fawkese. Umělec David Lloyd, autor ilustrací komiksu, k tomu prohlásil: „Maska Guye Fawkese se stala symbolem běžně využívaným v protestech proti tyranii – a mně to dělá radost, zdá se mi výjimečné, že je ikona populární kultury používaná k tomuto účelu.“", "section_level": 1}, {"title": "Česká vydání.", "content": "V České republice vydalo příběh V jako vendeta nakladatelství BB/art ve spolupráci s nakladatelstvím CREW.", "section_level": 1}], "src_summary": "V jako Vendeta je původně britská desetidílná komiksová série napsaná Alanem Moorem a převážně ilustrovaná Davidem Lloydem. Originální série byla vydávána černobíle časopisecky od roku 1982 do roku 1985 ve Spojeném království pod nakladatelstvím Quality Comics. Po odkoupení práv americkým nakladatelstvím DC Comics byla série zkompletována a dobarvena. V USA byla vydávána od září 1988 do května 1989. ", "tgt_summary": "V wie Vendetta, im Original \"V for Vendetta\" (von ‚Blutrache‘), ist eine Graphic Novel des Autors Alan Moore, die zum größten Teil von David Lloyd gezeichnet wurde. Sie erschien ursprünglich ab 1982 schwarz-weiß im britischen Comicmagazin \"Warrior\", konnte dort aber aufgrund der Pleite des Magazins nicht zu Ende geführt werden. Ab 1988 erschien eine kolorierte Fassung bei DC in zehn Folgen, dort wurde auch erstmals das letzte Drittel der Geschichte veröffentlicht. Die Geschichte spielt in einem fiktiven England von 1997, in dem nach einem dritten Weltkrieg eine faschistische Partei die Macht übernommen hat, die von der titelgebenden Figur V, einem mit Guy-Fawkes-Maske verkleideten Anarchisten und Terroristen, im Alleingang bekämpft wird. Zentrales Thema ist die selbstbestimmte Freiheit des Individuums und der Gesellschaft sowie der Gegensatz zwischen Freiheit und Macht.", "id": 459293} {"src_title": "Typ 22 Broadsword", "tgt_title": "Broadsword-Klasse", "src_document": [{"title": "Pozadí vzniku.", "content": "Celá třída byla vyvinuta k posílení protiponorkových sil NATO, hlídkujících proti sovětským jaderným ponorkám na čáře Grónsko-Island-Spojené království. Specializované fregaty původně dokonce ani nenesly kanón hlavní ráže. Britské námořnictvo totiž tehdy rozlišovalo plavidla specializovaná na protiponorkovou a protivzdušnou obranu. Měla být přitom větší a odolnější, než kontroverzní předchozí typ 21 \"Amazon\". Celá třída byla stavěna ve třech, postupně zdokonalovaných, skupinách. První skupinu () tvoří jednotky \"Broadsword\" (F88), \"Battleaxe\" (F89), \"Brilliant\" (F90) a \"Brazen\" (F91). Plavidla byla postavena v letech 1975–1982. Nejpočetnější druhou skupinu () tvoří fregaty \"Boxer\" (F92), \"Beaver\" (F93), \"Brave\" (F94), \"London\" (F95), \"Sheffield\" (F96) a \"Coventry\" (F98). Původně měla být i tato série čtyřkusová, fregaty \"Sheffield\" a \"Coventry\" ale byly objednány jako náhrada za lodě potopené ve falklandské válce. Plavidla byla postavena v letech 1979–1988. Poslední skupinu () představují čtyři jednotky, pojmenované \"Cornwall\" (F99), \"Cumberland\" (F85), \"Campbeltown\" (F86) a \"Chatham\" (F87). Postaveny byly v letech 1983–1990. Po nich námořnictvo přešlo na nové fregaty typu 23 Norfolk. Jednotky typu 22:", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Třída \"Broadsword\" (type 22 Batch I).", "content": "Hlavní údernou výzbrojí fregat jsou čtyři protilodní střely MM.38 Exocet. Protivzdušnou obranu zajišťují dva šestinásobné kontejnery protiletadlových řízených střel Sea Wolf. Ty mohou ničit letadla, vrtulníky i protilodní střely. Jedinou hlavňovou výzbrojí jsou dva 40mm kanóny (později nahrazené ráží 30 mm). K napadání ponorek fregaty nesou dva trojhlavňové 324mm protiponorkové torpédomety pro lehká torpéda Mk 46 či Stingray. Protiponorkové schopnosti plavidla umocňují dva vrtulníky Westland Lynx, operující ze zádi. Pro oba mají fregaty hangár. Pohonný systém je koncepce COGOG. Pro plavbu ekonomickou rychlostí slouží dvě plynové turbíny Rolls-Royce Tyne RM1C, přičemž v bojové situaci jsou použity dvě výkonnější typu Rolls-Royce Olympus TM3B. Nejvyšší rychlost činí 30 uzlů.", "section_level": 2}, {"title": "Třída \"Boxer\" (type 22 Batch II).", "content": "Hlavní rozdíl oproti první sérii představuje nový sonar a modernější elektronika. Lehkou výzbroj tvoří dva 30mm kanóny. Palubní hangár byl zvětšen, aby pojmul dva vrtulníky většího typu Merlin.", "section_level": 2}, {"title": "Třída \"Cornwall\" (type 22 Batch III).", "content": "Třetí skupina typu 22 byla značně vylepšená na základě zkušeností z falklandské války. Má delší trup, větší výtlak a účinnější výzbroj, umožňující jejich univerzální nasazení. Zesílenou hlavňovou výzbroj tvoří jeden 114mm kanón v dělové věži na přídi, dva 20mm kanóny a jeden 30mm obranný systém Goalkeeper CIWS. Střely Sea Wolf zůstaly zachovány, ovšem protilodní výzbroj tvoří dvojnásobný počet amerických střel Harpoon. Rovněž počet torpédometů zůstal nezměnen. Pohonný systém byl změněn na koncepci COGAG. Pro plavbu ekonomickou rychlostí slouží dvě plynové turbíny Rolls-Royce Tyne RM3C, přičemž v bojové situaci se připojí ještě dvě turbíny typu Rolls-Royce Spey SM1A. Nejvyšší rychlost zůstala nezměněna – 30 uzlů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Typ 22 Broadsword (či třída Broadsword) je třída fregat britského královského námořnictva. Celkem bylo ve třech sériích postaveno 14 jednotek této třídy. První dvě série představují primárně protiponorkové fregaty, přičemž třetí sérii tvoří víceúčelové fregaty. Velká Británie již všechny vyřadila. U zahraničních uživatelů (Brazílie, Rumunsko a Chile) jich sloužilo celkem 7 kusů. Roku 2017 ve službě zůstávalo posledních pět.", "tgt_summary": "Die Schiffe der Broadsword-Klasse (Type 22) sind ehemalige Lenkwaffenfregatten der britischen Royal Navy. Sie wurden zwischen 1979 und 1990 für U-Jagd-Aufgaben in Dienst gestellt, später jedoch zu Mehrzweck-Fregatten weiterentwickelt. Das letzte von insgesamt vierzehn gebauten Schiffen dieser Klasse wurde von der Royal Navy 2011 außer Dienst gestellt. Zwei Schiffe der zweiten Baureihe des Typs 22 tun heute Dienst unter rumänischer, ein weiteres unter chilenischer Flagge und drei Schiffe der ersten Baureihe bilden in der brasilianischen Marine die Greenhalgh-Klasse.", "id": 534776} {"src_title": "USS Nevada (BB-36)", "tgt_title": "USS Nevada (BB-36)", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Kýl byl založen v loděnicích Fore River Shipbuilding Company v Quincy (Massachusetts) dne 4. listopadu 1912. Na vodu byla spuštěna 11. července 1914 a US Navy si ji převzalo v 11. března 1916.", "section_level": 1}, {"title": "Pohon a pancéřování.", "content": "Pohon zajišťovalo 12 kotlů Yarrow, které poháněly dva lodní šrouby s výsledným výkon až 26 500 koňských sil, které proměňovaly na maximální rychlost lodi 20,5 námořních uzlů (38 km/h). Na Nevadě byl použit poprvé systém pancéřování \"všechno nebo nic\", tzn. hlavní a životně důležité části chránil silný pancíř, zatímco méně důležité části byly chráněny slabě.", "section_level": 1}, {"title": "Výzbroj.", "content": "Hlavní výzbroj sestávala z deseti děl kalibru 356 mm ve čtyřech věžích (dvě vpředu, dvě vzadu) v konfiguraci 3-2-2-3 děla na věž. Pomocnou výzbroj tvořilo 21 děl ráže 127 mm uložených v kasematech po stranách. Tato pomocná výzbroj se však ukázala jako neefektivní (použitelná pouze při klidném moři), proto byla později demontována. Nesla i čtyři torpédomety ráže 533 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "Od převzetí až do poloviny roku 1918 sloužila loď v Tichém oceánu. Následně byla poslána do Evropy, kde se stihla ještě zapojit do bojů v 1. světové válce. Po skončení konfliktu sloužila v Atlantiku a východním Tichomoří. Podnikla cesty do Brazílie a Austrálie. Koncem dvacátých let dvacátého století podstoupila rozsáhlou přestavbu, načež sloužila až do japonského útoku v tichomořském loďstvu. Během útoku na Pearl Harbor, 7. prosince 1941, byla loď schopna pohybu hned na počátku útoku, právě proto se stala hlavním terčem útoků japonských letadel. Byla zasažena jedním torpédem a několika bombami, potopení zabránilo jen to, že najela na mělčinu. Po provizorních opravách byla odeslána na generálku na západní pobřeží USA. Když zastaralá loď ztratila vojenský význam, byla potopena 31. července 1948 u Havajských ostrovů. V roce 2020 ji znovu našli a zkoumali archeologové.", "section_level": 1}], "src_summary": "USS Nevada byla první jednotka třídy Nevada. Pojmenována byla v souladu s doktrínou USA po jednom ze států USA, po Nevadě. Měla jedinou sesterskou loď s názvem Oklahoma.", "tgt_summary": "Die USS Nevada (BB-36) war ein Schlachtschiff der United States Navy und Typschiff der Nevada-Klasse. Sie war das dritte Schiff, das nach dem 36. Bundesstaat benannt wurde. Sie diente von 1916 bis 1946 in der US-Marine. Während des japanischen Angriffs auf Pearl Harbor 1941 wurde sie schwer beschädigt, nach Reparaturen nahm sie aber sowohl an der Landung in der Normandie als auch der Schlacht um Okinawa teil.", "id": 1455055} {"src_title": "36 Crazyfists", "tgt_title": "36 Crazyfists", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "36 Crazyfists vznikli v prosinci roku 1994 v městečku Anchorage na Aljašce. Původní sestava se skládala z Brocka Lindowa (zpěv), Thomase Noonana (bicí), Steva Holta (kytara) a JD Stuart (basa). Než se upsali Roadrunner Records, kapela vydala dvě EP a jedno LP na vlastní náklady. První nahrávka byla \"Boss Buckle\", EP obsahující 5 skladeb vyšlo v 1995. Jejich další EP, \"Suffer Tree\", vyšlo v 1997, následováno jejich debutovým LP, \"In the Skin\", které vyšlo též v 1997. Kapela se přesunula do Portlandu v Oregonu, kde se dostala do kontaktu se skupinami jako System of a Down, Primus, blink-182 nebo NOFX. Nakonec, uzavřeli smlouvu s Roadrunner Records. Po vydání jejích debutu pod Roadrunnerem \"Bitterness the Star\" v roce 2002 se vydali na koncertní turné po USA se skupinami Candiria, God Forbid, Chimaira, Diecast a Hotwire. Po koncertní štaci po Americe se vydali do Evropy na „European Road Rage Tour“ s Killswitch Engage a Five Pointe O. Ke konci tour se začala kapela věnovat psaní nových materiálu na své druhé album pod taktovkou Roadrunner Records \"A Snow Capped Romance\", které se dostalo na pulty obchodů v roce 2004, produkováno James Wisnerem, který měl zkušenosti například s Dashboard Confessional a Further Seems Forever. Na jejich třetím albu \"Rest Inside the Flames\" spolupracovali Jonah Jenkins z Miltown, Howard Jones a Tom Gomes z Killswitch Engage. Album vyšlo v Evropě 12. června, v USA vyjde až ke konci roku 2006. První týden album \"Rest Inside the Flames\" zasáhlo VB a dosáhlo 71. místa v oficiálních UK Album Charts. Album se také dostalo na 2. místo v BBC's Rock Album charts. 36 Crazyfists vyrazí na turné podpořit své třetí album po Evropě a Austrálii s Californians Atreyu. Kapela sepsala dohodu pro severní Ameriku s DRT Entertainment, kteří vydají \"Rest Inside The Flames\" v USA na 7. listopadu. Smlouva byla ovšem později rozvázána. 24. října 2006 začalo krátké turné po USA s cílem podpořit vycházející album. První show byla v Little Rock v Arkansasu. Během vystoupení Brock zmínil vydaní nového alba a tak definitivně potvrdil, že veškeré závazky ku Roadrunner Records skončily. Album zaznamenalo úspěch ve Velké Británii, když se dostalo na 71. pozici v žebříčku alb a dosáhlo 2. místa v žebříčku BBC rockových alb. Nicméně v USA se alba prodalo jen 1 858 kopií v prvním týdnu po vydání. Kapela se rozjela 1. dubna 2007 na obsáhlou tour po Velké Británii, podpořena Twelve Tribes. Spolu odehrají koncerty na celých 26 akcích po celé zemi. Zpěvák Brock Lindow oznámil, že nová nahrávka vyjde v dubnu 2008 u Ferret Music. Datum se nakonec posunulo a The Tide and Its Takers vyšlo až 27. května. 36 Crazyfists se vždy vrací na Aljašku a hraje na každoročním Summer Meltdown festivalu. Vynechali pouze jedinkrát, když v roce 2008 byli na své tour. 9. ledna kapela natáčela na Aljašce materiál pro jejich úplně první DVD, které má vyjít na přelomu léta a podzimu. Dále počítá s dvěma koncerty v Japonsku a tour po australských festivalech. Od března sjede kapela spolu s Poison The Well Evropu. Poslední evropskou zastávku v Londýně natočili Chasing Safety v The Electric Ballroom. Na konci večera Borkc Lindow uvedl, že na konci roku 2009 začnou natáčet nové album, které by mělo vyjít na jaře 2010, doprovázené evropským koncertním turné.", "section_level": 1}], "src_summary": "36 Crazyfists je čtyřčlenná hudební skupina hrající post-hardcore/metalcore pocházející z Anchorage na Aljašce. Třetí studiové album, Rest Inside the Flames, vyšlo v Evropě 12. června a v USA vyjde na listopad 2006.", "tgt_summary": "36 Crazyfists (auch bekannt unter dem Kürzel \"36CF\") ist eine Metalcore-Band aus Anchorage, Alaska, deren Bandname aus dem Jackie-Chan-Film \"The 36 Crazy Fists\" aus dem Jahre 1977 stammt.", "id": 300536} {"src_title": "Slovenská fotbalová reprezentace", "tgt_title": "Slowakische Fußballnationalmannschaft", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zápas reprezentace sehrála v roce 1939, kdy zastupovala Slovenský stát. Soupeřem jí bylo Německo a Slováci vyhráli 2-0. V období 2. světové války sehrála slovenská reprezentace 16 zápasů, tři z nich vyhrála, ve dvou remizovala a v jedenácti zápasech prohrála. První oficiální zápas v novodobé historii po rozdělení Československa sehrál slovenský národní tým s reprezentací Spojených arabských emirátů 2. února 1994 a vyhrál v něm 1:0. Autorem gólu a tedy prvním slovenským střelcem byl Vladimír Weiss. 19. listopadu 2013 sehrál slovenský národní tým přátelské utkání proti Gibraltaru, které mělo dějiště v portugalském Algarve ve městě Faro a bylo vůbec prvním oficiálním zápasem Gibraltaru po jeho přijetí za 54. člena UEFA v květnu 2013. V zápase se favorizovaný slovenský celek nedokázal gólově prosadit a zrodila se překvapivá remíza 0:0. Slovenský trenér Ján Kozák ale nominoval na střetnutí (kterému přihlíželo 350 diváků) hráče z širšího reprezentačního výběru a také několik debutantů.", "section_level": 1}, {"title": "Mistrovství světa.", "content": "Seznam zápasů slovenské fotbalové reprezentace na MS", "section_level": 1}, {"title": "Mistrovství Evropy.", "content": "Seznam zápasů slovenské fotbalové reprezentace na ME", "section_level": 1}, {"title": "Slovensko - Česko.", "content": "S Českem se Slovensko utkalo několikrát. První přátelský zápas v roce 1995 skončil remízou 1:1, další dva zápasy už byli v kvalifikaci na MS 1998 – Slováci vyhráli doma 2:1, Češi jim porážku oplatili výsledkem 3:0. Další zápas přišel až v roce 2002, Slováci v něm Česku podlehli 1:4. Následující dva vzájemné zápasy patřily do kvalifikace na Mistrovství Evropy ve fotbale 2008 – Češi v obou případech vyhráli 3:0 resp. 3:1. Další vzájemné zápasy spadaly pod kvalifikaci na MS 2010, skončili domácí prohrou ČR 1:2 a remízou 2:2 v bratislavské odvetě. Pozn.: vítěz střetnutí je zvýrazněn tučně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Slovenská fotbalová reprezentace zastupuje Slovensko v mezinárodních fotbalových soutěžích, jako jsou Mistrovství Evropy nebo Mistrovství světa. Dosud se probojovala na MS 2010 v Jihoafrické republice a na Mistrovství Evropy 2016 ve Francii.", "tgt_summary": "Die slowakische Fußballnationalmannschaft der Herren repräsentiert die Slowakei im Allgemeinen sowie den slowakischen Fußballverband im Speziellen im Nationalmannschaftsfußball. Aktuell wird die Mannschaft von Pavel Hapal trainiert, der einen Vertrag bis 2020 hat.", "id": 769892} {"src_title": "Edward Shils", "tgt_title": "Edward Shils", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Vyrůstal ve Filadelfii. Ohledně svého rodinného zázemí byl velmi tajnůstkářský, jména a povolání jeho rodičů nejsou známa. Byl rusko-židovského původu. Během druhé světové války sloužil v Britské armádě a Úřadu pro strategické služby. V prosinci roku 1951 se oženil s Irene Coltman. Rád cestoval a poznával cizí země a kultury. U svých kolegů sklízel velký obdiv za dobrou znalost literatury mnohých kultur a oblastí. Jeho dobrým přítelem byl spisovatel a držitel Nobelovy ceny za literaturu Saul Bellow. Jejich přátelství však skončilo rozepří, jelikož oba byli velmi silné osobnosti. Shils byl také editorem Bellowovy knihy Planeta pana Sammlera. Zároveň byl inspirací pro tvorbu postavy v Bellowě knize Ravelstein. Zemřel v lednu roku 1995 ve věku 84 let, byl pochován svým synem Adamem Shilsem, snachou Carrie Shilsovou a vnukem Samem Shilsem.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Shils započal svá studia sociologie a sociální filosofie jako sedmnáctiletý student Pennsylvánské univerzitě\".\" V té době objevil práce německého sociologa Maxe Webera, jehož studiím se posléze celý život věnoval. V roce 1931 obdržel bakalářský titul a v roce 1934 se stal výzkumným pomocníkem na Chicagské univerzitě. Od roku 1938 přednášel na vysokých školách, ačkoli magisterský titul získal až v roce 1961 na Univerzitě v Cambridgi.Byl držitel čestných doktorátů z Pennsylvánské univerzity, \"Hebrew University\" v Jeruzalémě a \"Queen’s University\" v Belfastu. Kromě specializace na Maxe Webera, přeložil práce německého sociologa Karla Mannheima do angličtiny. Jeho celoživotní snahou bylo propojit tradici evropské a americké sociologie. Přednášel na London School of Economics\",\" Harvardově Univerzitě\", Université de Paris\", na univerzitách v Manchesteru, Kentu, Belfastu, Londýně, Leidenu, Louvainu a na Princetonské univerzitě. Mimo jiné byl zakladatelem a editorem časopisu \"Minerva\", významného časopisu v oblasti problematiky sociologické, politologické a ekonomické vědy a výzkumu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Shilsovo dílo je poměrně obsáhlé, a to jak do počtu, tak i do rozsahu témat. Jedna z jeho prvních odborných prací, ve spolupráci s Morrisem Janowitzem, vyšla pod názvem \"Cohesion and Disintegration in the Wehrmacht in World War II\". (\"Soudržnost a rozpad Wehrmachtu za druhé světové války\", 1948). Hlavním tématem byla analýza morálky jednotek Wehrmachtu. Během 50. let byl kritikem McCarthismu, například v publikaci \"The Torment of Secrecy: The Background and Consequences of American Security Policies\" \"(1956)\", v níž zmapoval vnitřní problémy politického života, konkrétněji problém důvěry ve vědě, státní tajemství, či populismus a následné vyřešení těchto problémů v rámci liberální demokracie. Mezi jeho další známé práce patří \"Toward a General Theory of Action (1951),\" ve spolupráci s Talcottem Parsonsem, či \"Tradition (Tradice, 1981)\". Shilsovy znalosti byly opravdu hluboké (o tom svědčí i fakt, že jeho osobní knihovna obsahovala kolem 15 000 výtisků) a často se zmiňoval o knihách, které ho ovlivnily. Mimo prací klasiků sociologické literatury Maxe Webera či Karla Mannheima, byla jednou z nich například kniha belgického politika Henrika de Mana \"The Psychology of Socialism (Psychologie socialismu, 1927),\" v níž de Man v kostce odmítá empirické i psychologické chyby Marxistů v pojetí třídního vědomí. V tomto textu je možno najít některé ze základních Shilsových témat, jako je například problém intelektuálů se snahami být „politický“, či problém ideologie, respektive jejího vztahu k běžné morálce a psychologickým předpokladům. Jako další, kdo měl jistý vliv na Shilsovo dílo byl T. S. Eliot, o němž se i vyjadřuje v úvodu k \"Tradition,\" Shilse zaujal především jeho pohled na charisma, či vztah mezi kulturou a třídami ve smyslu centrum a periferie. Zajimavá je Shilsova koncepce „civility“ (v překladu zdvořilost). Zdvořilost, ve smyslu politická, by se dala vymezit jako naslouchání ostatním, být tolerantní k názorům druhých apod., Shils ji definoval následovně: „\"zdvořilost je postoj a způsob, který umožňuje nastolit rovnováhu mezi konfliktními požadavky a zájm\"y”. Mezi další známé koncepty patří například faktory změn v tradicích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Edward Shils (1. července 1910 Springfield – 23. ledna 1995 Chicago) byl americký sociolog. Působil jako profesor na Chicagské univerzitě. Proslul zejména soudržností mezi empirickou tradicí chicagské univerzity a teoretickým přístupem francouzských a německých sociálních vědců, což byl i jeden z důvodů pro udělení Balzanovy ceny v roce 1983.", "tgt_summary": "Edward Albert Shils (* 1. Juli 1910 in Springfield, Massachusetts; † 23. Januar 1995 in Chicago) war ein amerikanischer Soziologe und Sozialphilosoph, der als Professor an der Universität Chicago lehrte.", "id": 2178673} {"src_title": "Králík japonský", "tgt_title": "Ryukyu-Kaninchen", "src_document": [{"title": "Biologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Strava.", "content": "Králík amamský se živí více než 29 druhy rostlin, mezi které patří 17 druhů keřů a 12 druhů bylin, ze kterých konzumuje výhonky a žaludy. Také jí ořechy a kambium široké škály rostlinných druhů. Králík amamský se rovněž živí kůrami stonků a větviček křovitých rostlin.", "section_level": 2}, {"title": "Morfologie.", "content": "Králík amamský má krátké nohy, mohutné tělo a velké zakřivené drápy, které používá pro hrabání a lezení. Ve srovnání s jinými zajíci nebo králíky jsou uši králíka amamského výrazně menší. Jeho srst je hustá a jakoby vlněná, nahoře hnědá a na bocích červeno-hnědá. Má těžké, dlouhé a silné drápy, na předních tlapách jsou téměř rovné, na zadních tlapách zakřivené. Oči jsou malé ve srovnání s běžnějšími druhy králíků a zajíců. Průměrná hmotnost je 2,5–2,8 kg.", "section_level": 2}, {"title": "Distribuce a stanoviště.", "content": "Ideální prostředí pro tyto králíky je v oblasti mezi dospělými a mladými lesy. Králíci amamští obývají dospělé husté lesy kvůli ochraně a přítomnosti stravy. V různých obdobích roku se stravují hustými vytrvalými travinami a bylinami v mladých lesích. Proto je pro jejich život nejlepší stanoviště, ze kterého mají snadný přístup do mladých i dospělých lesů bez překážek mezi těmito dvěma typy lesů. Počet králíků amamských se na ostrově Amami odhaduje na 2 000–4 800 kusů a 120–300 kusů na ostrově Tokuno.", "section_level": 2}, {"title": "Chování.", "content": "Králík amamský je noční živočich, který se páří od března do května a od září do prosince, vrh mívá jedno nebo dvě mláďata. Během dne matka vyhrabává díru v zemi pro svá mláďata, aby je mohla skrýt. V noci otevře vchod do otvoru, aby ho střežila před predátory (jako jsou jedovatí hadi), a pak mláďata kojí. Potom uzavře otvor tak, že ho předními tlapami utěsní půdou a rostlinným materiálem. Králíci amamští spí během dne na skrytých místech, jako jsou jeskyně. Zvukovými projevy připomínají tito králíci čeleď pišťuchovitých.", "section_level": 2}, {"title": "Ohrožené druhy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hrozby.", "content": "Před rokem 1921 byl lov a odchyt příčinou poklesu populace. V roce 1921 Japonsko prohlásilo králíka amamského za přírodní památku, což znemožnilo jeho lov. V roce 1963 byla úroveň ochrany zpřísněna na speciální přírodní památku, čímž byl zakázán i jeho odchyt. Pro tyto králíky je nejnebezpečnější ničení životního prostředí jako mýcení lesů nebo komerční těžba dřeva. Přesto však byly povoleny projekty na výstavbu golfových hřišť a letovisek, při nichž dojde k odstranění lesů obývaných těmito králíky, protože ochrana speciální přírodní památky zakazuje usmrcení králíka, ale nikoli změnu jeho přirozeného prostředí. Králík amamský také čelí velkým hrozbám ze strany predátorů, kteří jsou hlavní příčinou poklesu populace. Na ostrově Amami byla vypuštěna promyka malá (Herpestes javanicus), aby omezila populaci jedovatých hadů, jejichž počty se dramaticky zvýšily.", "section_level": 2}, {"title": "Zachování.", "content": "V červenci 2008 vyfotografovali amamští ochránci přírody divokou kočku, jak nese mrtvolu králíka, což vyústilo v diskusi o lepších způsobech, jak kontrolovat domácí zvířata. Byly provedeny pokusy obnovit stanoviště králíka amamského, ale ten vyžaduje, aby se v jejich těsné blízkosti nacházel jak dospělý, tak mladý les, a dojde-li k obnově mladého lesa, aniž by poblíž byl dospělý les, je nepravděpodobné, že jej tento králík osídlí. Návrh na zachování králíka zahrnuje obnovu přírodních stanovišť a kontrolu populace predátorů. Na jižním konci ostrova Amami jsou dospělé a mladé lesy v rovnováze, z čehož vyplývá, že by se měla chránit právě tato oblast. V roce 1990 navrhl specialista na zajícovce z Mezinárodního svazu ochrany přírody plán ochrany. V roce 1999 bylo založeno na ostrově Amami Amamské Centrum ochrany přírody ministerstva životního prostředí, které v roce 2004 označilo králíka amamského za ohrožený druh.", "section_level": 2}], "src_summary": "Králík japonský (\"Pentalagus furnessi\", jap. アマミノクロウサギ 奄美野黒兔, doslovně \"černý divoký amamský králík\"), také známý jako králík amamský, amaninský či stromový, je tmavosrstý králík, který se vyskytuje pouze na Amami Óšima a Tokunošima, dvou malých ostrovech mezi jižním Kjúšú a Okinawou v prefektuře Kagošima v Japonsku. Králík amamský je nazýván živoucí fosílií, protože obýval asijskou pevninu, na které vyhynul a zachoval se pouze na těchto dvou ostrovech, kde v současnosti žije.", "tgt_summary": "Das Ryukyu- oder Amami-Kaninchen (\"Pentalagus furnessi\") ist eine Säugetierart aus der Familie der Hasen (Leporidae) und zählt zu den urtümlichsten Arten seiner Familie. Ryukyu-Kaninchen kommen ausschließlich auf zwei Inseln (Amami-Ōshima und Tokunoshima) der zu Japan gehörenden Inselgruppe der Ryūkyū-Inseln vor, wo sie als \"Amami no Kuro-usagi\" (jap. oder, deutsch: „schwarzer Hase von Amami“) bekannt sind.", "id": 1682177} {"src_title": "Hustopeče", "tgt_title": "Hustopeče", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Pojmenování města vzniklo jako množné číslo předpokládaného osobního jména Úsopek, jež je složené ze dvou částí. Tou první je kmen \"Ús-, Úso-\" ze starého praslovanského základu \"ons-, os-\", což nám dalo dnešní slovo vous. Tou druhou je slovesný základ \"pek-, péci\". Jméno obce by pak znamenalo buď ves rodiny Úsopekovy nebo ves lidí, kteří pekli vousy (posměšný název", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Hustopeče se nachází v oblasti jednoho z nejstarších osídlení na jižní Moravě, severně od hráze Nových Mlýnů. Předpokládá se pravidelný výskyt „lovců mamutů“ (20–25 000 let př. n. l.), doložena jsou neolitická sídliště (konec 4. a počátek 3. tisíciletí př. n. l.) i keltské pohřebiště (3. století př. n. l.). První zmínky o sídle pocházejí z roku 1247, kdy byla zmiňována vesnice, jež později obdržela název Česká Ves. Současné Hustopeče na levém břehu Štinkovky byly založeny na přelomu 13. a 14. století. Významnou roli v jejich historii sehrál klášter Králové (\"Aula Regia\"), kterému Hustopeče patřily od počátku 14. do konce 16. století, a knížecí rod Lichtenštejnů, kterému patřily v 2. polovině 19. století. Na město byly povýšeny v roce 1572. Patřily pak k důležitým střediskům jihu Moravy a do roku 1960 byly sídlem okresu. Gotický dvoulodní kostel sv. Václava, v němž ministroval", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Katastr města Hustopeče spadá z valné části do geomorfologického celku Ždánický les – na severu a východě je tvořen výše položenou Boleradickou vrchovinou, na západě a jihu pak nižší Hustopečskou pahorkatinou včetně tzv. Hustopečské sníženiny. Na severozápadním výběžku však katastr zasahuje dokonce na Dyjsko-svratecký úval, na jižním okraji začíná Dolnomoravský úval.", "section_level": 1}, {"title": "Geologická stavba, reliéf a půdy.", "content": "Hustopeče se od vrcholu Kamenného vrchu (343,4 m n. m.) svažují až k 171,4 m n. m. u železniční trati na hranicích s katastrem Šakvic. Svahy v katastru často směřují k jihu či jihozápadu, což je výhodné pro pěstování vinné révy. Geologické podloží Hustopečí je tvořeno mohutnými usazeninami o mocnosti až 1300 metrů, v nichž se střídají vrstvy pískovce a jílovce. Horniny pochází především z paleogénu, tedy období třetihor; na povrch vystupují písčité slíny prostoupené vápencovými", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo a podnebí.", "content": "Většina území obce je odvodňována do potoka Štinkavka, který v krajině vytvořil nápadné údolí. Nad městem jsou na potoce umístěny Hustopečské rybníky (Přední rybník a Zadní rybník). Jižně od centra města se", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana životního prostředí.", "content": "Pozemky jižně od obce jsou zpravidla využívány jako pole, v severní části katastru jsou četné vinice, ale i chráněná území kolem Kamenného vrchu – konkrétně přírodní památka Přední kopaniny a přírodní památka Kamenný vrch u Kurdějova. Předmětem ochrany jsou v obou chráněných územích vzácné suché stepní trávníky, kde převažuje sveřep vzpřímený (\"Bromus\") či kostřava walliská (\"Festuca valesiaca\"), místy též", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V roce 2015 žilo v Hustopečích přes 5 850 obyvatel a byly třetím největším městem v okrese po Břeclavi a Mikulově. Zdejší obyvatelstvo tvořilo 5 % populace okresu. Průměrný věk činil 41,3 let. V roce 2011 se podle sčítání lidu hlásilo 2 610 (45,4 %) obyvatel hlásilo k české národnosti, 1 349 (23,5 %) k moravské, 60 ke slovenské, 9 k vietnamské, 7 k ukrajinské, 6 k polské a 3 k německé. 1 371 (23,9 %) obyvatel svou národnost neuvedlo. Ve městě bylo 1 160 domů, z toho 946 rodinných. Podle sčítání 1930 zde žilo v 726 domech 3 719 obyvatel. 1 715 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 1 862 k německé. Žilo zde 3 360 římských katolíků, 145 evangelíků, 65 příslušníků Církve československé husitské a 103 židů. Podle prvních sčítání lidu za Rakouska-Uherska byly Hustopeče velkou většinou (z 80-90 %) německým městem (ležely na výspě německého osídlení jižní Moravy, v jejich zázemí se nacházely německé i české vesnice). Za Československa se poměr Němců a Čechů začal rychle vyrovnávat (roku 1930 Němci 50 % a Češi 46 %). Roku 1945 byli Němci vystěhováni a počet obyvatel dočasně klesl o více než čtvrtinu. Teprve během 70. let počet obyvatel překonal předválečnou úroveň a vystoupal k necelým 6 tisícům.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Vývoj počtu obyvatel za celou obec i za jeho jednotlivé části", "section_level": 2}, {"title": "Náboženský život.", "content": "Zatímco počátkem 16. století byla patrně většina obyvatel katolického vyznání, na přelomu 16. a 17. století byla většina protestantského nebo utrakvistického vyznání a město bylo z popudu Karla z Lichtenštejna do roku 1628 rekatolizováno. V květnu 1671 byla hustopečská katolická fara povýšena na děkanát. Jednota bratrská měla od 16. století sbor v České Vsi, ale po roce 1624 bratři patrně odešli. Od roku 1528 sídlili v Hustopečích novokřtěnci, ve druhé polovině století však o nich prameny mlčí, počátkem 17. století se zde začali pod ochranou Lichtenštejnů znovu usazovat, ale nejpozději po roce 1621", "section_level": 2}, {"title": "Obecní správa a politika.", "content": "Karel z Lichtenštejna udělil Hustopečím městské zřízení v roce 1600. Až do správních reforem roku 1848 město vedl purkmistr s městskou radou a městským rychtářem. Město mělo i výsadu hrdelního práva a popravního mistra, jež bylo josefinskými reformami podstatně omezeno a roku 1830 zrušeno. V roce 1783 bylo prohlášeno ochranným městem s regulovaným magistrátem, což jej výrazně vyvázalo ze závislosti na vrchnosti. Byly také zrušeny čestné funkce konšelů a správy se chopili placení úředníci-byrokraté. V roce 1825 se staly municipiálním městem, jímž zůstaly do roku 1848. Odznakem města byla pečeť, jež od roku 1572 nesla podobu městského znaku uděleného císařem Maxmiliánem, doplněného o nápis, který se v průběhu času měnil (zprvu latinský, od 19. století německý).", "section_level": 1}, {"title": "Starostové.", "content": "Seznam uvádí starosty města (resp.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zemědělství a ostatní prvovýroba.", "content": "Hustopeče si udržovaly tradici největší vinařské obce na Moravě a význam vinohradnictví ještě vzrostl za Karla z Lichtenštejna, když město získalo právo horenského soudu, který rozhodoval pře ohledně vinic. Na rozvoj vinařství měli od druhé poloviny 16. století nemalý vliv i novokřtěnci jako zkušení viniční hospodáři. Před třicetiletou válkou měly Hustopeče 3953 měřic obdělaných vinic, po vleklých nepokojích však do roku 1673 klesl tento rozsah jen na 396 měřic, zatímco 3557 měřic bylo pustých. V klidném období první poloviny 18. století se vinice obnovovaly a i když výměra nedosáhla předválečného stavu, s 3843 měřicemi převyšovala výměru polí (2806 měříc) a Hustopeče se opět získaly moravský primát. Daleko za nimi byly druhé Dolní Dunajovice s 1740 měřicemi vinic, dále Kurdějov, Mikulov a Horní Bojanovice. Kolem roku 1784 se zde pěstoval především zelený veltlín a sylván, vzácněji ryzlink rýnský.", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl.", "content": "Průmyslový rozvoj města byl urychlen elektrifikací ve 20. letech 20. století. Rozvinutý je zejména potravinářský průmysl a dále cihelny. Potravinářský průmysl zahrnoval výrobu vína a později zpracovávání mandlí. Výroba cihel však po první světové válce upadala. Průmysl se opět rozvíjel v 50. letech 20. století díky „dělnickému předsedovi“ Jaroslavu Markovi; vznikly závody Plynokov (propan-butanové lahve), Jihokov (lehký kovodělný průmysl a radiátorové články), Plnírna PB a Mostárna Hustopeče. V roce 1961 byla zahájena výroba ocelových konstrukcí a jeřábových drah v prostoru šakvického nádraží, jednalo se o pobočku", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Městem ve směru od severozápadu k jihovýchodu procházejí dvě paralelní komunikace. Po východní straně Hustopečí město obchází dálnice D2, otevřená na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století. Na dálnici se na jejím 25. kilometru nachází na severním okraji města nájezd nazvaný „Hustopeče“. Podél této dálnice prochází přímo skrz město silnice II/425 (Rajhrad – Židlochovice – Velké Němčice – Hustopeče – Starovičky – Břeclav – Lanžhot), vytvářející Brněnskou a Bratislavskou ulici. Jedná se o někdejší státní silnici č. 2 (Jihlava", "section_level": 2}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Na jižním okraji katastrálního území Hustopeče se nachází železniční stanice Šakvice. Tou prochází dvoukolejná elektrifikovaná trať číslo trať Břeclav–Brno. Trať vybudovala a provoz na části v okolí Šakvic 7. července 1839 zahájila společnost Severní dráha císaře Ferdinanda. Dnešní stanice Šakvice byla původně nazvána právě podle o něco vzdálenějšího, ale významnějšího města Hustopeče. Roku 1907 trať zestátnily Rakouské státní dráhy a o jedenáct let později (1918) železnici převzaly Československé státní dráhy (ČSD). V září roku 1967 proběhla elektrifikace tratě a", "section_level": 2}, {"title": "Veřejná doprava.", "content": "Na území města se nachází vedle autobusového nádraží ještě dalších celkem osm zastávek. Jsou to „Hustopeče, cihelna“, „Hustopeče, farma“, „Hustopeče, Mostárna“, „Hustopeče, Nádražní“, „Hustopeče, Nemocnice“, „Hustopeče, Plnírna“, „Hustopeče, Strojírny“ a „Hustopeče, U stadionu“. Autobusové linky do města zajíždějí jak z měst a vesnic v okolí (například z Břeclavi, Pohořelic, Moravského Krumlova, Mikulova, Dolních Dunajovic, Strachotína či Velkých Pavlovic),", "section_level": 2}, {"title": "Společnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "V Hustopečích jsou dvě mateřské školy, dvě základní školy (ZŠ Komenského a ZŠ Nádražní) a Mateřská škola, Základní škola a Praktická škola (Šafaříkova 24). Středoškolskou výuku zajišťuje Gymnázium T. G.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Se vznikem Československa roku 1918 se významně rozvíjel spolkový život, zejména české spolky, neboť česká menšina nabyla sebevědomí. Působila zde Národní jednota, jež se starala o českou obecní knihovnu. Sokolská jednota se zaměřovala na tělovýchovnou činnost, ale pořádala i ochotnická a loutková divadelní představení a podporovala českou knihovnu. Rovněž Společenský a sportovní klub pořádal vedle své hlavní činnosti kabaretní večírky nebo koncerty, taneční kurzy a ochotnické divadlo. Dosavadní silné postavení německých spolků bylo oslabeno nutností reorganizace (ztratily organizační napojení na Vídeň). Působil zde mužský pěvecký sbor Der Männergesangsverein i s německým městským orchestrem. Členové tělocvičného Der Deutscher Turnverein (DTV) Auspitz také hráli ochotnické divadlo, později ve spolupráci s orchestrem i", "section_level": 2}, {"title": "Folklór.", "content": "Jižní a východní okolí Hustopečí náleží do národopisného regionu Hanácké Slovácko, k němuž se od konce minulého století obyvatelé města začínají hlásit. Původní kroj z Hustopečí byl německý a již v 19. století vymizel. Po vzniku Československa si obyvatelé zvolili kroj kyjovský, který zde byl donedávna (r. 2006) nošen. Objevují se také snahy uvést hustopečský kroj do souladu", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "V roce 1922 byl ve městě založen český Sportovní klub, v roce 1926 přejmenovaný na Společenský a sportovní klub (SSK). Předsedou klubu byl Josef Vavroušek. Agilní byl již v počátcích jeho fotbalový klub. Místní německý fotbalový klub ACF Auspitz zanikl roku 1937, zatímco SSK až do okupace hrál v I. B třídě. Po obnovení klubu po 2. světové válce stál v jeho čele Jarolím Tomášek. V 50. letech sportovní aktivity postupně zastřešila Tělocvičná jednota Sokol, následně uváděná pod názvem TJ Slavoj či Dobrovolná sportovní organizace (DSO) Slavoj. Fotbalisté hráli v roce 1955 v meziokresní", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stavby na Dukelském náměstí.", "content": "Dukelské náměstí je hlavní historické náměstí, kolem něhož jsou soustředěny i mnohé z nejhodnotnějších památek ve městě. Svažitému náměstí dominuje: Kostel svatého Václava a svaté Anežky České – Novodobý farní kostel stojící na Dukelském náměstí je jednou z dominant města. Byl postaven v letech 1992–1994 podle návrhu architekta a výtvarníka Ludvíka Kolka. Nahradil původní pozdně gotický kostel svatého Václava, zbořený v roce 1962. Kostel svatého Václava a svaté Anežky České je dvoupatrová stavba s půdorysem otevřené spirály. V jejím středu se nachází podzemní kaple svaté Anežky České, která leží na místě mariánské kaple původního kostela. Severní polovina vnější spirály tvoří půlkruhovou kostelní loď. Lavice pro věřící seskupené do podoby amfiteátru se svažují k půlkruhovému kněžišti. Menší, jižní část spirály obsahuje sakristii, klubovny a učebny. Kromě toho se v suterénu nacházejí další prostory farního centra (sál, jídelna, učebna a další). Pseudorenesanční budova radnice na Dukelském náměstí byla postavena roku 1906 podle projektu profesora německé techniky v Brně", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní památky.", "content": "Kaple svatého Rocha se nachází pod Křížovým vrchem, v sadech Kpt. Jaroše u jižního okraje města. Původně barokní kaple vznikla koncem 17. století, postupem doby byla přestavovaná a rozšiřovaná. Současná novorománská podoba pochází z roku 1901. Malá kaplička stojí také v poli na Kravím vrchu jihozápadně od města. Obě kaple jsou kulturními památkami.", "section_level": 2}, {"title": "Další stavby.", "content": "Obřadní síň s", "section_level": 2}, {"title": "Osobnosti.", "content": "S městem nebo jeho okolím jsou spjaty tyto osobnosti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Hustopeče (německy \"Auspitz\") jsou město v okrese Břeclav v Jihomoravském kraji, 30 km jižně od Brna, v národopisné oblasti Hanáckého Slovácka. Žije zde obyvatel. Oblast je osídlená už od prehistorických dob, první zmínka o Hustopečích je z 1. poloviny 13. století. Dnes leží na dopravním tahu mezi Brnem a Bratislavou v úrodné a klimaticky teplé oblasti s tradicí pěstování vína a ovocných stromů. Hustopeče byly v 18. století největší vinařskou obcí na Moravě. V 50. letech 20. století došlo i k rozvoji průmyslu: významným podnikem byla Mostárna Hustopeče, která však již ukončila činnost a průmyslový areál převzaly nové podniky. ", "tgt_summary": "Hustopeče (deutsch \"Auspitz\") ist eine Stadt in Tschechien. Die südmährische Weinstadt liegt 25 Kilometer nordwestlich von Břeclav und ist das Zentrum der Mikroregion Hustopečsko. Sie gehört dem Okres Břeclav an.", "id": 161542} {"src_title": "Aranjuez", "tgt_title": "Aranjuez", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Ben Carson úspěšně ukončil studium psychologie na Yaleově univerzitě v roce 1973 a v roce 1977 úspěšně ukončil studium lékařství na Michiganské univerzitě. Po studiích nastoupil do prestižní nemocnice Johnse Hopkinse v Baltimoru, kde se stal v roce 1984 primářem dětské neurochirurgie (v té době byl nejmladším primářem v rámci celých Spojených států amerických). Vedoucím tamního oddělení dětské neurochirurgie byl pak 29 let. Mimo to vydal několik knížek, tematicky většinou o své kariéře a životních hodnotách a postojích. Během 90. let se vypracoval a se svým příjmem se zařadil mezi milionáře. Od roku 1999 do léta 2015 byl členem představenstva obchodního řetězce Costco Wholesale Corp, mimo to jeho jméno figuruje v seznamu vedení potravinářského konglomerátu Kellogs Co. Dle veřejných dokumentů spolu se svou ženou zaznamenal mezi lednem 2014 a květnem 2015 příjem v intervalu mezi 8,9 a 27 milionů dolarů, z toho 4 miliony za placené přednášky a projevy, 1,1 až 6 milionů za poplatky na knihách, které vydal; 0,2 a 2 miliony za sloupky a politické komentáře a 2-10 milionů coby finanční ohodnocení za členství v představenstvech Kellogs a Costco. Kariéru chirurga se rozhodl ukončit v roce 2013, kdy přijal místo sloupkaře pro \"The New York Times\". V květnu 2014 oznámil, že se zúčastní kampaně pro nominaci na kandidáta Republikánské strany na post prezidenta USA. Jistý čas se podle průzkumů pohyboval na 2. místě za Donaldem Trumpem. Počátkem března po volebním superúterý ale ohlásil konec své kampaně o republikánskou nominaci, když nedokázal v primárkách zvítězit v žádném státě a byl v té době na posledním místě z pěti zbývajících republikánských kandidátů.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Jeho bratr Curtis je o tři roky starší, sloužil u námořnictva a stejně jako Ben hrál na klarinet. Ve svých 15 letech Curtis předobjednal časopis \"Psychologie dnes\" Benovi, čímž ho nasměroval k lásce k psychologii. Curtis naučil Bena poslouchat vážnou hudbu. Jak sám Ben Carsen říká ve své knize: \"Ben nebyl jen skvělý bracha, ale i kamarád.\" Ben Carson je ženatý, mají tři syny s manželkou Lacenou \"Candy\" Rustin, kterou potkal v roce 1971 na Yale a vzal si ji v roce 1975. Oba jsou vegetariáni. Carson vstoupil do církve Adventistů sedmého dne.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aranjuez je město nacházející se 42 km jižně od Madridu v nejjižnější části Madridského společenství. Leží na soutoku řek Tajo a Jarama. Město je známé díky renesančnímu královskému paláci, který byl roku 2001 zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. Stejnou slávu městu přinesl i kytarový \"Aranjuezský koncert\" Joaquína Rodriga.", "tgt_summary": "Aranjuez ist eine Stadt in der Autonomen Gemeinschaft Madrid in Spanien. Sie liegt rund 50 km südlich von Madrid am Südufer des Tajo. Der Jarama fließt im Norden an der Stadt vorbei und mündet zwei Kilometer westlich von ihr in den Tajo. Die Einwohner werden \"Ribereños\" oder \"arancetanos\" genannt. ", "id": 2147409} {"src_title": "HMS Vanguard (23)", "tgt_title": "HMS Vanguard (23)", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Projekční práce na nové bitevní lodi, která měla pomoci zmírnit japonskou převahu na Dálném východě, probíhaly od roku 1939. K realizaci byl přijat projekt označený 15E. Výsledné plavidlo mělo výtlak okolo 40 000 t, rychlost 30 uzlů, přičemž k jeho vyzbrojení byly využity dělové věže s 381mm kanóny pocházející z lehkých bitevních křižníků HMS \"Courageous\" (50) a HMS \"Glorious\" (77), které byly ve 20. letech přestavěny na letadlové lodě. Loď konstrukčně navazovala na předchozí třídu \"King George V\", zároveň u ní byly reflektovány válečné zkušenosti. Její stavba byla objednána 14. března 1941 u britské loděnice John Brown & Co. v Clydebanku. Kýl \"Vanguardu\" byl založen 2. října 1941. V průběhu stavby však došlo ke zničení britského Svazu Z japonským letectvem, což znamenalo velké úpravy původního projektu (především zvětšení ochrany proti torpédům a zesílení protiletadlové výzbroje) a následně zdržení stavby. Plavidlo tak bylo na vodu spuštěno 30. listopadu 1944 a do služby bylo přijato až po skončení války 9. srpna 1946.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Hlavní výzbroj tvořilo osm 381mm kanónů BL Mk I ve čtyřech dvoudělových věžích. Sekundární výzbroj představovalo šestnáct dvouúčelových 133mm kanónů ve dvoudělových věžích. Doplňovaly je čtyři 47mm kanóny a sedmdesát tři 40mm kanónů. Pohonný systém tvořilo osm tříbubnových kotlů Admiralty a čtyři turbíny Parsons, o výkonu 130 000 hp, pohánějící čtyři lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 30 uzlů. Dosah byl 8250 námořních mil při rychlosti 15 uzlů.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "V roce 1956 byla loď převedena do rezervy, přičemž byly odstraněny všechny 40mm kanóny. Přechodně byla zvažována její přestavba na nosič řízených střel. V roce 1960 byla prodána do šrotu.", "section_level": 1}], "src_summary": "HMS Vanguard byla bitevní loď britského královského námořnictva. Ve službě byla v letech 1946–1960. Byla to poslední postavená britská bitevní loď a ve své době též největší válečná loď britského námořnictva.", "tgt_summary": "HMS \"Vanguard\" (23) war ein Schlachtschiff der britischen Royal Navy. Sie wurde im Jahre 1946 in Dienst gestellt und ist damit das weltweit letzte gebaute Schlachtschiff. Sie war außerdem das größte und schnellste Schlachtschiff im Bestand der Royal Navy. ", "id": 1810953} {"src_title": "Tencent QQ", "tgt_title": "Tencent QQ", "src_document": [{"title": "Pojmenování.", "content": "Původní jméno sítě bylo OICQ (\"Open ICQ\" nebo \"Oh, I Seek You\"). Protože ale název porušoval obchodní známku programu ICQ a také proto, že ani program ani protokol nejsou „open“, přejmenoval se na QQ. QQ může symbolizovat dvě plačící oči, pro něž je tato dvojice písmen používána v japonských emotikonách. Dalším možným důvodem vzniku bylo, že písmena QQ v mandarínské čínštině znějí podobně jako mandarínský výraz pro tučňáka, který byl původně ve znaku.", "section_level": 1}, {"title": "Používání.", "content": "QQ má odhadem na 160 miliónů uživatelů v Číně. Rekordu v počtu současně přihlášených uživatelů bylo dosaženo 5. března 2005, kdy bylo na hlavním čínském serveru najednou přihlášeno 9 miliónů uživatelů. Používání mimo Čínu je velmi omezené, jedinou výjimku tvoří Jihoafrická republika, kde je QQ používáno poslední dva až tři roky a dokonce inspirovalo místní hudební skupinu The Finkelsteins k napsání písně „QQ Me“. Dále je QQ používáno lidmi, jež z nějakého důvodu chtějí komunikovat s lidmi žíjicími v Číně. Příkladem mohou být zahraniční studenti, kteří se učí čínštinu. V roce 2006, poté co došlo k zemětřesení poblíž Hengchunu a byly poškozeny podmořské kabely, došlo k dalšímu upevnění pozice tohoto instant messagingu v Číně.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "QQ bylo vyvíjeno od února roku 1999 firmou Tencent Inc. Jako historicky první instant messangin obsahoval nejen samotný chatovací program, ale i chatovací místnosti, hry, avatary, seznamku a další. Většina z těchto služeb byla zdarma, což byl společně s jednoduchým používáním také jeden z důvodů, proč se QQ stalo během krátkého času nejpopulárnější im službou v Číně. Aktuální verze klienta se jmenuje QQ2007. Tencent uvolňuje nové verze pravidelně při různých významných příležitostech, jako jsou čínský nový rok nebo Olympijské hry. Oficiální QQ klient běží pouze pod operačním systémem Microsoft Windows, uživatelé Linuxu mohou využívat například klienta Pidgin s pluginem QQ, také pro Mac OS X existují klienti. Webové rozhraní, které je založeno na AJAXU, se v současné době nachází v beta verzi. Jako odpověď na soutěžení s Windows Live Messangerem, Tencent vydal Tencent Messenger, který je zaměřen především na bussines sféru. Tato verze nabízí rozšíření služeb, které jsou nabízeny pro prémiové členy normálního QQ klienta, ale pro ty je použití pouze v omezené podobě.", "section_level": 1}, {"title": "Členství.", "content": "QQ dovoluje registraci. V roce 2002 ale, díky přeplněnosti a z toho plynoucím problémům, jako například nutnosti několikanásobného opakování registrace, byla registrace zpoplatněna. Znovuotevření volné registrace proběhlo v roce 2003, a to zejména díky tlaku ostatních instant messangerů. V současné době je tedy registrace zdarma, ale za poplatek 10 jüanů je možno zakoupit tzv. prémiové členství, které původní služby rozšiřuje například o klienta pro mobilní zařízení, stahování vyzváněcích tónů nebo možnost přijímání a odesílání SMS.", "section_level": 2}, {"title": "Polemika a kritika.", "content": "QQ čelí vlně kritiky a polemiky", "section_level": 1}, {"title": "Filtrování slov.", "content": "V srpnu 2004 začalo být v hrách v QQ filtrováno několik klíčových slov.", "section_level": 2}, {"title": "Plagiátorství.", "content": "Jako ostatně většina im klientů, i QQ kopíruje některé z rysů svých konkurentů. Vzhled původního QQ klienta kopíroval vzhled ICQ, ale nyní v důsledku vývoje připomíná vzhledově víc uživatelské rozhraní Windows Live Messanger. Uživatelské rozhraní využívá Luna theme, což je uživatelské rozhraní operačního systému Windows XP. Navíc je QQ známo kopírováním celých zdrojových kódů a textů z konkurenčních klientů. Například jedna verze obsahuje text licence Skype EULA, údajně ale pouze jako aprílový žert.", "section_level": 2}, {"title": "Q mince.", "content": "Q mince je virtuální měna používána k „zakoupení“ některých služeb jako avatary nebo blog. QQ mince je možno směnit za reálné peníze nebo ze používání jedné z mobilních služeb. Díky popularitě QQ je nyní možno používat Q mince nejen k nákupům služeb pro samotné QQ, ale i na mnoha jiných místech, jako je například e-shopy nebo herní centra k nákupům především drobnějších předmětů. Díky tomu také dochází k obavám, aby nedošlo k nahrazení reálné měny při platbách a tím ke zvýšení inflace. Čínská lidová banka, hlavní čínský bankovní úřad, už pohrozil prošetřením celé kauzy, neboť lidé začínají za tyto mince nakupovat už i reálné zboží. Tencent tvrdí, že Q mince je pouze druh komoditního zboží, a že se v žádném případě nejedná o měnu.", "section_level": 1}, {"title": "Open source a cross-platformoví klienti.", "content": "Díky reverznímu inženýrství se podařilo rozlousknout QQ protokol a implementovat jej do různých klientů, již jsou často na rozdíl od originálního multiplatformní, zdarma a bez reklam. Implementace protokolu však není dokonalá, tudíž veškerá funkcionalita není vždy plně podporována.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tencent QQ (často zkracováno pouze na QQ) je program pro instant messaging, nejvíce používaný v Asii. Celosvětově se jedná o jeden z nejoblíbenějších služeb instant messanging s více než 800 miliony uživatelů v roce 2016. Program je vyvíjen firmou Tencent, a jeho uživatelská základna většinově migrovala na novější aplikaci WeChat.", "tgt_summary": "Tencent QQ (ehemals OICQ) ist ein in Ostasien weit verbreiteter, kostenloser Instant-Messaging-Dienst. Die Domain Qq.com gehört zu den zehn meistbesuchten Webseiten weltweit.", "id": 579206} {"src_title": "NetBurst", "tgt_title": "Intel-NetBurst-Mikroarchitektur", "src_document": [{"title": "Technologie a vývoj.", "content": "Při vývoji architektury NetBurst se Intel zaměřil především na hlubší pipeline, tedy postupné zpracování dat, které v případě NetBurstu nazval Hyper Pipelined Technology. U většiny procesorů byl pipeline 20-fázový, u některých procesorů až 31-fázový. Pro srovnání, předchozí architektura P6 měla 10-fázový pipeline. Rapid Execution Engine byla další technologie, která měla výrazně zrychlit procesor. V podstatě umožňovala zdvojnásobit rychlost dvou ALU jednotek. Quad-Pumped Front-Side Bus byla technologie, která některým NetBurst procesorům umožňovala přes datovou sběrnici přenášet čtyřikrát více dat při stejné frekvenci RAM. Execution Trace Cache umožňovala ukládat instrukce dekódované na mikroinstrukce do L1 mezipaměti, takže nemusely být těsně před spuštěním znovu dekódovány, což znatelně šetřilo čas. Nevýhodou však byla výsledná hardwarová složitost a poněkud vyšší provozní teploty. Podobná, ale mnohem jednodušší technologie se objevila u procesorů architektury Sandy Bridge. Od těchto a dalších technologií, jako byl hyper-threading u výkonnějších modelů, si Intel sliboval vyšší takt procesoru, který měl podle původních předpokladů dosáhnout až 10 GHz. Na jeden GHz taktu ale procesory NetBurst dosahovaly nižšího výkonu než procesory P6 na jeden GHz taktu. Poslední Pentia 4 navíc dosahovala tepelného výkonu 130 W při taktu 3,8 GHz. Především z tohoto důvodu se Intel roku 2006 rozhodl upustit od této architektury a pokračovat architekturou Core, která se více podobala architektuře P6.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj modelů.", "content": "Původní jádro \"Willamette\" bylo v lednu roku 2002 nahrazeno jádrem \"Northwood\". Toto jádro využívalo 130-nanometrový výrobní proces, větší mezipaměť a hyper-threading, který byl v první várce deaktivován pro jádra s taktem nižším než 3.06 GHz. V únoru roku 2004 Intel představil jádro \"Prescott\", které využívalo 90-nanometrového výrobního procesu, ještě vyšší mezipaměti, hlubšího pipelinu, nových SSE3 instrukcí a dalších technologií. Některé procesory s tímto jádrem také podporovaly 64-bitovou verzi architektury x86, tedy x86-64. U silnějších procesorů \"Prescott\" se brzy začaly projevovat problémy s přehříváním a spotřebou energie. Později byly vydány dvoujádrové procesory Pentium D s kódovým označení \"Smithfield\", který byl tvořen dvěma jádry \"Prescott\", a \"Presler\", skládající se ze dvou jader \"Cedar Mill\" (65-nanometrová verze jádra \"Prescott\"). Levnější procesory architektury nesly označení Celeron. Celerony s jádry \"Prescott\" a \"Cedar Mill\" nesly označení Celeron D, což u nich však na rozdíl od Pentií D neznačilo dvě jádra.", "section_level": 1}], "src_summary": "NetBurst, interně označovaný P68, je kódové označení mikroarchitektury vyvinuté společností Intel jako nástupce mikroarchitektury P6. První procesor této architektury, vydaný 20. listopadu 2000, bylo Pentium 4 s jádrem \"Willamette\". Všechny další procesory Pentium 4 a Pentium D byly také založeny na této architektuře. Původně bylo využíváno 180-nanometrového výrobního procesu, postupně došlo k optimalizaci až na 65 nm. ", "tgt_summary": "Die NetBurst-Architektur ist eine von Intel für den Pentium 4 neu entwickelte Mikroarchitektur, die bei mehreren CPU-Familien zum Einsatz kam.", "id": 795762} {"src_title": "Calouste Gulbenkian", "tgt_title": "Calouste Gulbenkian", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Gulbenkian studoval ropné inženýrství na King's College v Londýně. Poté se odjel seznámit s fungováním ruského ropného průmyslu v Baku. V roce 1896 Gulbenkian a jeho rodina uprchli z Osmanské říše před pogromy známými jako arménské řeže. Dostali se do Egypta, kde se Gulbenkian seznámil s Alexandrem Mantaševem, předním arménským ropným magnátem a filantropem, který jej představil vlivným lidem v Káhiře. Gulbenkian se poté přestěhoval do Londýna, kde dojednával dohody týkající se ropy. Britským občanem se stal v roce 1902. V roce 1907 pomohl dojednat např. fúzi Royal Dutch Petroleum Company a „Shell“ Transport and Trading Company Ltd. V nových firmách, na jejichž vzniku se podílel, si nechával pětiprocentní podíl, což mu vyneslo přezdívku „\"Mr. Five Percent\"“. Vzhledem k tomu, že těchto pět procent se týkalo obchodů s ropou, nashromáždil Gulbenkian v průběhu času obrovské bohatství. Ve velkém nakupoval umělecká díla, která přechovával ve svém domě v Paříži. V době vypuknutí druhé světové války získal diplomatickou imunitu jako irácký vyslanec v Paříži. Když francouzská vláda přesídlila do Vichy, pracoval pro ni jako vyslanec v Íránu. V důsledku toho byl přes své vazby na Spojené království britskou vládou dočasně prohlášen za „nepřátelského cizince“ a jeho majetek v Británii byl obstaven. Po válce jej však získal zpět i s odškodným. Ke konci roku 1942 odjel z Francie do Lisabonu, kde v luxusním hotelovém apartmá žil až do své smrti v roce 1955. Zemřel ve věku 86 let. Je pohřben v arménském kostele sv. Sarkise v Londýně, jehož byl mecenášem. V době Gulbenkianovy smrti se hodnota jeho jmění pohybovala podle odhadů mezi 280–840 miliony dolarů. Část majetku odkázal svým potomkům, druhou část včetně umělecké sbírky pak Nadaci Calouste Gulbenkiana. Částka ve výši 300–400 tisíc dolarů přitom byla rezervována na opravy katedrály sv. Matky Boží v arménském Ečmiadzinu. Posláním nadace se stalo naplňování charitativních, vzdělávacích, uměleckých a vědeckých účelů. Nadace, stejně jako Muzeum Calousta Gulbenkiana, v němž je vystavena jeho umělecká sbírka, má sídlo v Lisabonu.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Gulbenkian měl dvě děti, syna Nubara a dceru Ritu. Jeho manželka byla rovněž Arménka, zemřela v roce 1952.", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "\"V tomto článku byly použity informace z článku na anglické Wikipedii\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Calouste Gulbenkian (23. března 1869, Istanbul, Osmanská říše – 20. července 1955, Lisabon, Portugalsko) byl arménský podnikatel a filantrop. Sehrál zásadní roli ve zpřístupnění ropných zásob Středního Východu firmám v západní Evropě. V závěru svého života se stal jedním z nejbohatších lidí na světě a zároveň vlastníkem jedné z největších soukromých sbírek uměleckých děl.", "tgt_summary": "Calouste Sarkis Gulbenkian [] (, * 23. März 1869 in Scutari (Konstantinopel); † 20. Juli 1955 in Lissabon) war ein vermögender armenischer Ingenieur, Erdölhändler, Geschäftsmann, Finanzexperte, Philanthrop und Kunstsammler, der in Istanbul, London, Paris und Lissabon lebte und tätig war. Gulbenkian starb als reichster Mann der Welt. ", "id": 1071948} {"src_title": "Radonova transformace", "tgt_title": "Radon-Transformation", "src_document": [{"title": "Projekční teorém (centrální řezový teorém).", "content": "Radonova transformace je úzce spjata s Fourierovou transformací. Projekční teorém říká, že Fourierova transformace projekce dvourozměrné funkce \"f\" na přímku je rovna řezu dvourozměrné Fourierovy transformace této funkce \"f\" skrz počátek, která je rovnoběžná s přímkou projekce. V řeči operátorů: kde \"F\" a \"F\" jsou jedno- a dvourozměrné Fourierovy operátory, \"P\" je operátor projekce, který provádí projekci dvourozměrné funkce na jednorozměrnou přímku a \"S\" je operátor řezu, který vybírá jednorozměrný řez počátkem dané funkce. Toto je přímý vzorec pro inverzní Radonovu transformaci, čímž se ukazuje, že Radonova transformace má inverzní transformaci na vhodně zvolených prostorech funkcí. Tento způsob výpočtu ale není vhodný pro numerické řešení.", "section_level": 1}, {"title": "Filtrovaná zpětná projekce.", "content": "Ve dvou rozměrech existuje pro Radonovu transformaci přímý a výpočetně efektivní inverzní algoritmus, který se nazývá filtrovaná zpětná projekce. Je založen na původní prosté zpětné projekci pomocí tzv. zpětného promítání. Algoritmus každou jednotlivou projekcí naplní celou rovinu (prostor) v původním směru, pod kterým tato projekce vznikla, a tyto prostory poté sečte. Takto získaná rekonstruovaná funkce nebude totožná s původní. Rekonstrukce Diracovy delta funkce bude například vypadat jako hvězdice. Toto zkreslení se dá vyloučit vhodným filtrováním, které se aplikuje na jednotlivé projekce ještě před zpětným promítáním. Tato metoda se poté nazývá filtrovaná zpětná projekce. Filtry, které splňující požadavky na toto filtrování, se nazývají ramp-filtry. Ideální ramp-filtr není v praxi fyzikálně realizovatelný, proto se používají jeho aproximace. Navíc je nutné spojit tento filtr s nějakým filtrem pro filtraci šumu, protože ramp-filtr je filtr typu HP(horní propust). Mezi používané filtry patří Shepp-Loganův nebo Ram-Lak.", "section_level": 1}], "src_summary": "Radonova transformace je matematická transformace pojmenovaná po Johannovi Radonovi. Jedná se o integrální transformaci, která spočívá v integrálu funkce přes přímky. Inverzní Radonova transformace se v teorii používá pro rekonstrukci obrázků z počítačových tomografů (v lékařství i průmyslu). ", "tgt_summary": "Die Radon-Transformation ist eine Integraltransformation einer Funktion in zwei Variablen. Es wird das Linienintegral der Funktion formula_1 längs aller Geraden der formula_2-formula_3-Ebene bestimmt. Für jede dieser Geraden kann man sich die Radon-Transformierte formula_4 als eine Projektion der Funktion formula_1 auf eine dazu senkrechte Gerade vorstellen. Die Radon-Transformation ist mit der Fourier-Transformation verwandt und stellt in zwei Dimensionen eine Verallgemeinerung der Abel-Transformation und einen Spezialfall der Hough-Transformation dar. Die auf komplexe Zahlen erweitere Variante wird als Penrose-Transformation bezeichnet. ", "id": 2371913} {"src_title": "Hermann Grab", "tgt_title": "Hermann Grab", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Rod Grabů patří k nejstarším česko-německým židovským rodům. Jejich rodina vybudovala v druhé polovině 19. století v pražské Libni na Pelc-Tyrolce v okolí usedlosti Košinky největší rakousko-uherskou továrnu na voskované a pogumované plátno, tapety a barviva i s malou obytnou čtvrtí. Firma \"Synové Moritze Graba\" (\"M. Grab Söhne\") brzy expandovala také do Brna, Liberce a Vídně a v dalších městech měla své sklady. Grabové založili pro své zaměstnance důchodový fond, zřejmě první nadaci toho druhu v celé monarchii. Hermannův dědeček Hermann starší (* 1843) byl původní profesí lakýrník a přišel z Drahelčic do Libně se svým otcem Moisesem Moritzem (1812-1895) a dvěma bratry Danielem a Emanuelem. Syn Hugo Grab (1872-1937) v rodinné továrně nejprve pracoval jako technik, než dostudoval na pražské univerzitě filozofii a oženil se s Elly (1882-1941), dcerou velkoprůmyslníka Maxmiliána Blocha. Za první republiky nadále zůstával podílníkem firmy. Hermann mladší byl jejich prvorozený syn, jeho bratr Leo byl o pět let mladší. Rodina byla za zásluhy o rozvoj průmyslu, kulturní mecenášství, humanitární a další zásluhy povýšena do rytířského stavu císařem Františkem Josefem I. Hermannův otec Hugo Grab nechal v roce 1929 přestavět stavení sousedící s vilou Košinka na reprezentativní rodinnou vilu, kde se Hermann setkával např. s tchánem své sestřenice Richardem Straussem či svými přáteli: filosofem Theodorem Adornem, Maxem Brodem či Klausem Mannem.", "section_level": 2}, {"title": "Mládí.", "content": "Jeho rodiče byli formálně židé israelitského vyznání a německé národnosti. Hermann a jeho bratr Leo byli vychováni a vzděláni jako Němci a římští katolíci, v roce 1919 se dali pokřtít. Hermann studoval německé piaristické gymnázium Na Příkopech a už jako dítě projevoval hudební nadání. Poté odešel studovat na univerzity do Berlína, Vídně, Heidelbergu (doktorát z filozofie) a zpátky do Prahy, kde získal roku 1928 doktorát na právnické fakultě německé univerzity. Celou dobu během studií se věnoval hře na klavír.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "V letech 1932–38 přispíval do německojazyčného časopisu Bohemia a působil jako hudební redaktor Prager Montagsblattu. Zde také v roce 1934 vyšla jeho první povídka, o rok později vydal svou první knihu – Městské sady. Pro toto dílo mu bývá přezdíváno \"pražský Proust\". V psaní i nadále pokračoval a na konci února 1939 mu bratr Leo, který po Mnichovu se svou rodinou prozíravě emigroval do Paříže, vyjednal klavírní turné po Francii, odkud pak bezmocně sledoval i březnovou okupaci zbytku ČSR. Matka Elly byla deportována do ghetta v Lodži, kde roku 1941 zahynula. Když Německo obsadilo i sever Francie a jižní Francii ovládl Vichistický režim, musel Hermann Grab z Hermannswörthu i tento azyl narychlo opustit; v Paříži zanechal cennou sbírku hudebních nástrojů i veškeré své dosud nevydané literární dílo. Přes Španělsko a Portugalsko emigroval do USA. Od roku 1941 v New Yorku vyučoval hře na klavír na Mannes College of Music, o rok později se oženil s učitelkou hudby Blankou Kotikovou (1905–2006). Po konci války Hermannovi zdravotní komplikace nedovolily návrat do vlasti a v roce 1946 mu lékaři diagnostikovali rakovinu, jíž po třech letech nakonec podlehl. Posmrtně vyšla sbírka jeho povídek Svatba v Brooklynu, které ještě za svého života uspořádal, ale již nestačil vydat.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hermann Grab, celým jménem Hermann Grab rytíř z Hermannswörthu (6. května 1903 v Praze – 2. srpna 1949 v New Yorku), byl česko-německý klavírní virtuos pražského původu, německy píšící spisovatel a právník z židovské rodiny, římsko-katolického vyznání.", "tgt_summary": "Hermann Grab (geboren 6. Mai 1903 in Prag, Österreich-Ungarn; gestorben 2. August 1949 in New York) war ein deutschsprachiger katholischer österreichischer Schriftsteller und Musiker jüdischer Abstammung. Sein voller Name lautete \"Hermann Grab von Hermannswörth\" (tschechisch \"Heřman Grab z Hermannswörthu\").", "id": 2273338} {"src_title": "Leeds Castle", "tgt_title": "Leeds Castle", "src_document": [{"title": "Dějiny hradu.", "content": "Hrad byl postaven v roce 1119 na místě starší saské pevnosti z devátého století na ostrově ležícím uprostřed jezera vytvořeného řekou Len východně od vesnice Leeds. V roce 1278 se stal královským sídlem Eduarda I. a Eleonory Kastilské. V téže době byl významně dostavěn, přibyl trojdílný barbakan s třemi vchody, padací most a padací mříž. V roce 1321 dobyli hrad 31. října vojáci Eduarda II. Ten nechal hrad oblehnout poté, co jeho držitelé odmítli vpustit dovnitř Izabelu, jeho manželku, a zastřelili osm osob z její družiny. V roce 1381 strávila na hradě zimu Anna Lucemburská předtím, než se stala manželkou Richarda II. Ten zde v roce 1395 přijal francouzského kronikáře Jeana Froissarta, což tento popsal ve svém díle Kroniky stoleté války. Jindřich VIII. Tudor nechal v roce 1512 hrad přebudovat pro svoji manželku Kateřinu Aragonskou. Dodnes zda také visí obraz připomínající jeho setkání s Františkem I. Francouzským. Později zde byla nějaký čas vězněna Jindřichova dcera Alžběta. Anglickou občanskou válku přečkal hrad bez úhony, neboť jeho současný majitel Cheney Culpeper byl vlažným stoupencem parlamentaristů. Hrad byl používán během války jako věznice a sklad zbraní. Jiní členové Culpererovy rodiny stáli v konfliktu na druhé straně a tak se do majetku rodiny dostalo více než 20 000 čtverečních kilometrů půdy ve Virginii jako odměna za pomoc při útěku Karla II. Stuarta. Později v devatenáctém století se z prodeje majetku ve Virginii rodině povedla zaplatit rozsáhlou rekonstrukci a přestavbu hradu víceméně do dnešní podoby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Leeds Castle je středověký vodní hrad ležící v anglickém Kentu. Dnes se jedná zejména o významnou turistickou atrakci – v roce 2010 sem přišlo přes půl milionu návštěvníků. Kromě zámku samotného je zde pro ně například bludiště a muzeum obojků.", "tgt_summary": "Das Wasserschloss Leeds Castle liegt etwa sechs Kilometer südöstlich von Maidstone und damit mitten im Herzen der englischen Grafschaft Kent. Das Schloss und seine Ländereien wurden nach dem kleinen Dorf Leeds benannt, an das sie angrenzen. Dieses Dorf sollte nicht mit der etwa 300 Kilometer nördlicher gelegenen Großstadt Leeds verwechselt werden. ", "id": 2196420} {"src_title": "Walrasovská aukce", "tgt_title": "Tâtonnement-Prozess", "src_document": [{"title": "Popis fungování modelu.", "content": "Walrasovská aukce stojí na základech Walrasovské směnné ekonomiky. Jedná se o model, který se za pomocí procesu tápání a v rámci několika předpokladů sám dostane z nerovnováhy do rovnovážného stavu poptávky a nabídky. Předpoklady, na nichž model stojí jsou dokonalé konkurenční struktury trhů, pružnost cen, nulové transakční náklady, maximalizační chování všech zúčastněných subjektů a implicitní předpoklad úplné informovanosti. Dle původního výkladu pak účastníci pouze vyhlašují své nabídky popř. poptávky a směna probíhá až za stavu rovnováhy, tedy za rovnovážné ceny. Za rovnovážný stav se tedy myslí dosažení takového cenového ohodnocení v rámci statků, jež byly mezi subjekty rozděleny, že toto cenové ohodnocení co nejvíce odpovídá hodnotě užitečnosti. Průběh aukce tak spočívá v tom, že každý účastník aukce určuje vlastní poptávku po statku, kterou poté sdělí dražebníkovi. Walrasovský dražebník se poté snaží za pomocí stanovování cen dosáhnout rovnováhy na trhu. Walrasovská aukce pak může vypadat následovně. Účastníky aukce jsou lidé, kterým byly rozděleny určité statky. Lidé však mají dle svých preferencí různé hodnoty užitků plynoucí z přidělených statků, a tudíž je chtějí na trhu směnit. Z toho důvodu jim byly trhem sděleny ceny, za které se statky mohou směnit. Ceny jsou zde čistě vyjádřením určité hodnoty, jelikož peníze se v této aukci nevyskytují. Statky tak lze směnit pouze za jiné statky s odpovídající cenou. Lidé tedy mohou jimi méně preferované statky chtít směnit za jiné více preferované statky za jim předem známou cenu. Cena je pro ně konečná, a ačkoliv model aukce počítá s její budoucí změnou vzhledem k vyvážení trhu, účastnící svou směnou na ceny nespekulují, zkrátka obchodují opravdu za účelem maximalizace vlastního užitku se stoprocentním spolehem na platnost aktuální ceny. Pakliže bude nabídka vyrovnaná s poptávkou lze dle modelu říci, že se jedná o rovnovážný trh a směna proběhne. Jestliže však nabídka s poptávkou vyrovnány nejsou, směna neproběhne. Dojde k vyhlášení nových cen statků a začíná druhé kolo. Nové ceny se určují na základě toho, zda byl na trhu s daným statkem převis nabídky či poptávky. U zboží s vyšší poptávkou bude cena zvýšena a analogicky u zboží s nedostatkem poptávky bude cena snížena. Takto proces narovnání a očišťování trhu pokračuje, dokud není dosaženo rovnováhy na trhu.", "section_level": 1}, {"title": "Základní předpoklady procesu tápání.", "content": "Pro správné fungování Walrasovských aukcí a klíčového procesu tápání je dle Walrase nutné splnit čtyři základní předpoklady.", "section_level": 1}, {"title": "Walrasovský dražebník.", "content": "Walrasovský dražebník je v rámci modelu Walrasovské aukce subjekt, jehož úkolem je přijímání nabídek k nákupu a prodeji respektive směně statků od dražitelů. Na základě přijatých nabídek je pak jeho cílem vyhodnotit, zda je trh v rovnováze či nikoliv. Pakliže nabídka převyšuje poptávku, popřípadě poptávka převyšuje nabídku, trh v rovnováze není a v takovém případě je úkolem dražebníka na základě rozdílu mezi poptávkou a nabídkou upravit cenové ohodnocení statků tak, aby se v dalším kole nových nabídek trh ideálně dostal do rovnovážného stavu, případně aby se mu co nejvíce přiblížil. Následně opět přijímá nabídky ke směně statků od subjektů, kterým byly v úvodu statky rozděleny. Na základě nich poté opět dochází k rozhodnutí o rovnovážnosti trhu a případně k opětovnému narovnání cen statků. Tímto se tak dražebník snaží nastavit ceny statků tak, aby co možná nejvíce odpovídaly reálné hodnotě jejich užitečnosti pro subjekty v aukci participující. Charakteristikou Walrasovského dražebníka jsou pak předpoklady, které vychází z modelu Walrasovských aukcí. Totiž, že Walrasovský dražebník disponuje úplnou informací a zároveň u něj neexistují žádné transakční náklady. Walrasovský dražebník je tedy v ideálním případě dle nastavení modelu subjekt, jenž svoji činnost vykonává zdarma, matematicky přesně a se znalostí všech informací.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdíl oproti klasickým aukcím.", "content": "Hlavním rozdílem mezi tradičními aukcemi a těmi Walrasovskými je v množství uskutečněných směn a dynamičnosti. Při Walrasovské aukci směna probíhá až na konci celého procesu narovnávání trhu, tedy až tehdy kdy je nabídka s poptávkou vyrovnaná a směna tak může proběhnout v dané rovnováze. Naproti tomu při klasických aukcích směna probíhá stále dynamicky za různé ceny. Ceny jsou navíc většinou více určené nakupujícím a prodávajícím oproti Walrasovským aukcím, kde cenu nastavuje Walrasovský dražebník.", "section_level": 1}, {"title": "Matematické vyjádření modelu.", "content": "Základní myšlenka Walrasovského modelu směny, na které stojí Walrasovské aukce lze matematicky vyjádřit následně: Máme H subjektů a n statků. Preference každého subjektu jsou vyjádřeny jako funkce užitečnosti. Každý subjekt tak má svou preferenci označenou jako formula_1. Dále je každý subjekt zpočátku obdařed určitými statky. Tato vybavenost je vyjádřena vektorem formula_2. V obou případech je index h označením pro určitý subjekt, kterého se vybavenost či preference týká. Jelikož vybavenost subjektu značíme vektorem, můžeme individuální vlastnictví i-tého statku h-tým subjektem označit formula_3 Celkovou agregátní vybavenost všech H subjektů pak můžeme vyjádřit následující rovnicí. formula_4 Ceny statků jsou subjektům předkládány dražebníkem ve formě vektoru p. Na základě tohoto vektoru se subjekty snaží poskládat svůj spotřební koš tak, aby maximalizovaly svůj užitek formula_1. Tento spotřební koš je vyjádřen pomocí vektoru formula_6 a omezující podmínkou pro něj je, že jeho cena nesmí překročit rozpočet, kterým subjekt disponuje. Rozpočet subjektu značíme formula_7. Maximalizace užitku se pak dá formálně zapsat jako: formula_8 Rozpočtové omezení lze pak vyjádřit následovně: formula_9 Řešením této rovnice pak bude spotřební koš x, ve kterém individální množství požadovaného i-tého statku subjektu h lze vyjádřit jako formula_3. Jelikož se takto vymezený spotřební koš nevztahuje na již subjektem vlastněné statky, je nutné spočítat tzv. čistou poptávku subjektů. Čistá poptávka subjektu h po statku i se spočítá jako rozdíl mezi individuálním požadovaným množstvím a množstvím statku i, které má již subjekt h v držení. V případě, že čistá poptávka subjektu je kladná, znamená to, že subjekt chce své vlastnictví statku navýšit. Takto kladnou poptávku pak značíme formula_11. Je-li naopak čistá poptávka subjektu záporná, subjekt chce své vlastnictví statku snížit, značíme takto negativní poptávku formula_12. formula_11 nám tedy značí kolik subjekt statku poptává a formula_12 nám značí kolik subjekt statku nabízí. Tímto jsou tak vydefinovány směny, které chtějí jednotlivé domácnosti za dané ceny s danými statky uskutečnit. Z tohoto lze odvodit celkovou tržní poptávku po i-tém statku. formula_15 Walrasovská čistá rovnováha ve směně je interpretována vektorem formula_16 a sadou spotřebních košů formula_17 s následujícími náležitostmi: Zjednodušeně lze říci, že pro dosažení rovnováhy se celkové poptávané množství statku musí rovnat celkovému nabízenému množství tohoto statku. Vektor formula_16 pak vede účastníky k dodržení podmínky nepřesáhnutí vlastního rozpočtu formula_9 a dodržení cen stanovených dražebníkem(vektor p). Druhou podmínku pak můžeme z logiky výše popsané a pomocí algebraických úprav přepsat jako: formula_24 pro statek formula_21 Tedy, že celkové množství poptávek statku se rovná celkovému množství nabídek statku na trhu. V takovém případě je nastolena rovnováha a proběhnou směny. Model Walrasovské aukce využívá především výše zmíněných matematických operací a předpokladů. Teorie Walrasovského modelu směny je pak dále rozvinuta, kdy se snaží do své úvahy zahrnout další faktory v ekonomice jako například výrobní faktory tak, aby více odpovídal realitě. Pro aukce však postačí principy vysvětlené výše.", "section_level": 1}, {"title": "Walrasovská aukce v praxi.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Walrasovská aukce na Americkém akciovém trhu.", "content": "Příklad Walrasovské aukce můžeme v reálném světě nalézt například na akciových trzích. Walrasovský rovnovážný bod se využívá například na burze v New Yorku (NYSE). Burza je zavřená v určité hodiny každý den a stejně tak o víkendu, ale i v těchto časech jsou přijímány objednávky na obchody. Obchody mohou být nákupy i prodeje, avšak mohou být stanoveny za různé ceny. Tyto obchody se však vypořádávají s opětovným otevřením burzy za otevírací cenu. Walrasovské rovnováhy se tu pak využívá ke stanovení právě této otevírací ceny. Otevírací cena se stanovuje na základě ceny, za níž přišlo objednávek nejvíce. Ačkoliv se dnes již metoda používá pouze v této omezené míře, do roku 1873 se pomocí Walrasovského modelu aukce obchodovaly veškeré obchody na této burze.", "section_level": 2}, {"title": "Další příklady užití z praxe.", "content": "Dále se Walrasovských aukcí a jejích principů využívá například s mírně upraveným mechanismem na arizonské, pařížské a bruselské burze či londýnském obchodě s drahými kovy nebo při americkém vydávání pokladničních poukázek.", "section_level": 2}, {"title": "Výhody Walrasovských aukcí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nízké komunikační náklady - jednoduchost.", "content": "Díky využití procesu tápání a Walrasovského dražebníka je tento typ aukcí velmi úsporný na transakční náklady pro subjekty. Subjekty v jiných obchodních modelech musejí hledat protistrany k otevření jednání o obchodu. Kupující tak musí vynaložit úsilí při hledání prodávajícího a následně se s ním dohodnout na ceně, prodávající analogicky taktéž. Kdežto u Walrasovských aukcí probíhá komunikace pouze mezi subjektem a dražebníkem a veškerá tato komunikace probíhá takřka ve smyslu toho, zda prodávající za danou cenu prodá či kupující za danou cenu koupí.", "section_level": 2}, {"title": "Možnost racionálního uvažování na základě sběru informací.", "content": "I v takto jednoduchém obchodním modelu je možné o trhu získávat informace a nakládat s nimi a plánovat své budoucí chování. Subjekty mohou například porovnávat ceny, za které směna proběhla s těmi, které byly původně vyhlášeny. Informace o chování trhu v tomto kontextu pak mohou subjektům sloužit k nastavení jejich vlastní politiky podávání nabídek a poptávek. Zároveň může být cennou informací při procesu tápání změna původní ceny, ze které mohou subjekty soudit stav na trhu s daným statkem. V některých aukcích, kdy je možné sledovat počet nabídek či poptávek v rámci své skupiny subjektů, může tato znalost také poskytovat subjektům určitou informaci ohledně vývoje ceny.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika Walrasovských aukcí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kritika Vickreyova.", "content": "Vickrey upozornil na možnost ovlivnění dražebníka dražiteli v těchto schématech aukcí. Jelikož dražebník upravuje cenu na základě dražitelů, může být při určitém chování jedné či druhé strany výsledná rovnovážná cena ovlivněna v jejich prospěch. Vickrey uvádí, že obě strany mají tendenci inklinovat k ceně nahrávající jejich prospěchu. Kupující se snaží koupit nejlevněji a prodávající prodat nejdráže. Pokud však jedna ze stran je více restriktivní a odmítá se přizpůsobit více než ta druhá, ovlivní tím výsledek aukce. Na popud této kritiky byl uskutečněn experiment ekonomem Adamem Smithem, který tuto skutečnost potvrdil.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika z pohledu ekonomického pojetí.", "content": "Ekonomové zastávající jiné než marginalistické pojetí ekonomice a vnímání subjektivity, jako například rakouská škola nemohou daný model přijmout, jelikož stojí celý na základě porovnatelnosti subjektivní užitkové hodnoty jednoho člověka s užitkovou hodnotou druhého. Zároveň by považovali za nemožné tuto užitkovou hodnotu vyjádřit kardinálním číslem. Tímto by tak odmítali samý základ celého modelu, tedy že každý subjekt modelu je schopen vyjádřit svou preferenci statků nějakou číselnou hodnotou.", "section_level": 2}, {"title": "Experiment Adama Smitha.", "content": "Experiment Adama Smitha zabývající se především kritikou Vicreye Walrasovskéh modelu aukcí spočíval v náhodném symetrickém rozdělení subjektů mezi nákupčí a prodávající. Kupující i prodávájící subjekty dostaly informaci o maximální ceně, za kterou mohou nakupovat, respektive prodávat. Dále byly subjekty rozděleny v místnosti příčkou tak aby na sebe prodávající s nakupujícími neviděli a nemohli tak přizpůsobovat své jednání dle protistrany. V tomto bodě se experiment dělí na dvě části, kdy v té druhé skupiny oddělené nejsou a mohou na sebe tak reagovat. Subjekty v první části experimentu měli výhled pouze na svou skupinu a dražebníka. Komunikace mezi subjekty i v rámci jedné skupiny byla pochopitelně zakázána avšak jelikož viděl chování ostatních účastníků v rámci své skupiny, potažmo ve druhé části všech účastníků, mohl tyto informace vzít v potaz. Aukce pak probíhala stanovením ceny statku dražebníkem a následným získáním informace o nabídce a poptávce po statku za tuto cenu. Subjekty tuto informaci přenášeli dražebníkovi pomocí zvedání rukou s lístečkem. Dražebník pak v experimentu vystupoval jako subjekt určující cenu. Po každém kole cenu upravil a vyhlašoval ji pro další kolo, dokud se nabídka nerovnala poptávce. I při mírném přenastavení vstupních parametrů, jimiž byla například i peněžní odměna při případné výhodně uzavřené směně, odměna za transakci, bylo v každém z experimentů bylo dosaženo rovnovážného trhu a nabídka a poptávka byla vyrovnána s vysokou efektivitou avšak odvisle od nastavení na mírně odlišných cenách. Experiment se také zaměřil na porovnání situace při neoddělených skupinách subjektů. Ve všech případech byla rovnovážná cena vždy mírně podhodnocena neboli nakloněna spíše ve prospěch kupujících. Tato možnost ovlivnění Walrasovských a jim podobných obchodních modelů subjekty v ní participujících obsažena v kritice byla tedy experimentem potvrzena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Walrasovská aukce je dílem švýcarského neoklasického ekonoma z Francie Léona Walrase Marie-Ésprita. Jedná se o jedno z nejstarších schémat obchodování v ekonomické literatuře. Walrasovské principy aukce jsou popsány v díle Základy čisté politické ekonomie z roku 1874. Jedná se o zvláštní typ aukcí, kde se nedraží statky pouze mezi několik nakupujících subjektů, avšak figurují v něm jak subjekty nakupující, tak prodávající a vzájemnou interakcí těchto stran pak dochází k stanovování ceny a výslednému rozdělení statků mezi subjekty. Tento typ aukce vznikl na základě životního díla Walrase teorie všeobecné rovnováhy, při které uplatňoval své matematické pojetí ekonomie. Právě Walras je považován za zakladatele matematické ekonomie a na jeho myšlenkách a matematických modelech Walrasovská aukce stojí. Walras je považován za jednoho ze zakladatelů marginalistické revoluce díky myšlence mezního užitku, na které stojí systém Walrasovské aukce. ", "tgt_summary": "Der Tâtonnement-Prozess [] (frz. »tastender Versuch«, »Herantasten«) beschreibt die Interpretation des Marktmechanismus als Auktionsverfahren nach Léon Walras. Es wird unterstellt, es gebe einen Auktionator, den Walras-Auktionator (unsichtbare Hand), der zunächst beliebige Preise für Güter und Faktoren bekannt gibt und dem die von den Konsumenten und Unternehmen zu diesen Preisen angebotenen und nachgefragten Mengen mitgeteilt werden. Stimmen Angebot und Nachfrage nicht überein, ändert der Auktionator die Preise, bis sich ein Marktgleichgewicht ergibt. ", "id": 1682045} {"src_title": "Wan-li", "tgt_title": "Wanli", "src_document": [{"title": "Dětství a nástup na trůn.", "content": "Wan-li se narodil 4. září 1563 Lung-čchingovi, tehdejšímu následníku trůnu čínské říše Ming, a jedné z jeho vedlejších manželek příjmením Li. Wan-liho vlastní jméno bylo Ču I-ťün, Wan-li („Deset tisíc/Nesčíslně let [vlády]“) je jméno jeho éry vlády. Byl Lung-čchingovým třetím synem, oba jeho starší bratři však zemřeli v raném dětství ještě před rokem 1563. Měl o pět let mladšího bratra Ču I-lioua (1568–1614), roku 1571 jmenovaného knížetem z Lu. Lung-čching se roku 1567 stal císařem říše Ming, ale už po pěti letech, 5. července 1572, zemřel. Wan-li nastoupil na trůn o dva týdny později, 19. července 1572. Před smrtí dal Lung-čching pokyn Čang Ťü-čengovi, prvnímu velkému sekretáři fakticky stojícímu v čele vlády, chopit se státních záležitostí a stát se oddaným rádcem mladého Wan-liho. Wan-li vyrůstal jako neklidný a energický mladík. Podle všech zdrojů se rychle učil, byl inteligentní a vnímavý, vždy dobře informovaný o dění v říši. Čang Ťü-čeng k Wan-limu přidělil osm učitelů, aby ho vzdělávali v konfuciánství, historii a kaligrafii. Při výuce historie učitelé kladli důraz na dobré a špatné příklady vládnutí, Čang Ťü-čeng osobně sestavil sbírku historických příběhů, ze kterých si Wan-li měl vzít poučení. Chlapcovo zaujetí kaligrafií však Čanga znepokojilo, a kvůli obavě, že ho „prázdná zábava“ odvrátí od státnických povinností, postupně její výuku zrušil.", "section_level": 1}, {"title": "Vnitřní politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vláda Čang Ťü-čenga (1572–1582).", "content": "Koncem Lung-čchingovy vlády stál v čele velkého sekretariátu a vlády sekretář a ministr obřadů Kao Kung. Vzápětí po nástupu Wan-liho se však eunuchovi Feng Paovi, vedoucímu ředitelství obřadů (nejvýznamnějšího eunušského úřadu císařského paláce), ve spolupráci s velkým sekretářem Čang Ťü-čengem, podařilo Kao Kunga sesadit. Kaovo místo v čele sekretariátu zaujal Čang Ťü-čeng, který u moci zůstal deset let, do své smrti roku 1582. Čang si pod vlivem mongolských nájezdů z 50. let 16. století stanovil za cíl „obohacovat zemi a posilovat vojsko“, přičemž používal spíše legalistické než konfuciánské metody. Pokoušel se zvýšit sílu centrální vlády a roli císaře na úkor lokálních zájmů prostřednictvím zefektivnění administrativy a posílení armády. Proto mimo jiné uzavřel místní akademie a vyšetřující cenzory podřídil sekretariátu. Měl podporu eunuchů,", "section_level": 2}, {"title": "Vláda antičangovské opozice (1582–1596).", "content": "I po Čangově smrti fungovala aliance mezi císařovou matkou, sekretáři, ministerstvem státní správy a kontrolními úřady, která zajišťovala efektivní správu říše. Opozice se proti alianci stavěla, považujíc ji za protizákonnou. Ve velkém sekretariátu se však již neobjevil silný státník, který by si sám dokázal podřídit administrativu. Císař i opozičně naladění úředníci se takového silného muže obávali a snažili se opětovné koncentraci moci v sekretariátu zabránit. Po roce 1582 sekretariát nakrátko vedl Čang S’-wej a pak osm let do roku 1591 Šen Š’-sing. Šen Š’-sing se snažil o kompromisy mezi panovníkem a byrokracií, přičemž toleroval kritiku a respektoval rozhodnutí ministerstev a kontrolních úředníků. Jeho snaha", "section_level": 2}, {"title": "Spor o následníka (1586–1614).", "content": "Roku 1586 se otevřela otázka nástupnictví, když císař povýšil svou oblíbenou konkubínu paní Čeng na „císařskou urozenou dámu“ (\"chuang-kuej-fej\"), což ji stavělo jen o stupeň níže než jeho císařovnu a výše než kteroukoliv jinou z jeho konkubín, včetně paní Wang, matky císařova nejstaršího syna Ču Čchang-luoa (1582–1620). Pro okolí bylo z toho zřejmé, že by si přál za následníka spíše syna paní Čeng Ču Čchang-süna (1586–1641) – svého třetího (druhý syn zemřel v kojeneckém věku) – než Ču Čchang-luoa. Byrokracie se potom rozdělila; část úředníků začala hájit práva prvního syna s odkazem na zákonnou primogenituru, část", "section_level": 2}, {"title": "Pokus o eunušskou správu (1596–1606).", "content": "Vzhledem k nevalným výsledkům výběru daní a vyprázdnění státní pokladny kvůli mimořádným výdajům na obnovu paláců Zakázaného města zničených požárem v dubnu 1596, se v srpnu 1596 Wan-li rozhodl akceptovat návrhy na podporu těžby stříbra, které již několik let přicházely z nižších úrovní administrativy. Do okolí Pekingu vyslal tým složený z eunuchů, důstojníků císařské gardy a zástupců ministerstva daní, který měl otevřít nové stříbrné doly. Vzápětí vyslal důstojníka císařské gardy se stejným úkolem do provincie Che-nan a během několika týdnů další důstojníky a eunuchy i do provincií Šan-tung, Šen-si, Če-ťiang a Šan-si. Vysílání eunuchů do regionů mělo tradice a podnikání, obchod a doly poskytovaly možnost příjmů. Proti císařově iniciativě se však během několika dnů zvedla vlna protestů úřadů v okolí Pekingu. Namítaly,", "section_level": 2}, {"title": "Reformy výběru a hodnocení úředníků.", "content": "V mingském správním systému měl nejvyšší moc panovník. Vykonávat ji byl schopen pouze vládce energický a kompetentní; jinak – vzhledem k rozptýlení moci mezi vícero úřadů v systému brzd a protivah – vznikalo kolektivní vedení. V polovině 15. století se tak ustavil systém kolektivních debat (\"chuej-kuan tchuej-ťü\", doslova „shromáždit úředníky a společně doporučit“) k řešení problémů přesahujících rámec jednoho resortu. Shromáždění projednávajících politické i personální otázky se účastnily desítky osob, jejich rozvoj vedl k růstu významu veřejného mínění (\"kung-lun\", ) a omezování autokratické moci panovníka. Mezi otázky řešené kolektivně patřilo jmenování vysokých státních hodnostářů Počátkem Wan-liho vlády Čang Ťü-čeng dosáhl zrušení kolektivních debat a vysoké úředníky císař jmenoval podle jeho návrhů. Po Čangově smrti byly debaty obnoveny a panovnická moc tak opět ohraničena. Wan-li se pokoušel omezení překonat, například roku 1591 oznámil, že o své vůli jmenoval velkým sekretářem dosavadního ministra obřadů Čao Č’-kaoa. Rozhodnutí však napadl ministr státní správy Lu Kuang-cu s tím, že je nepřijatelným narušením řádné a zavedené procedury a podrývá otevřenost a férovost rozhodovacích procesů a tedy i důvěryhodnost vlády. Lu a další zastávali stanovisko, že kolektivní zvažování kandidátů v otevřené veřejné diskuzi eliminuje zaujatost a", "section_level": 2}, {"title": "Hnutí Tung-lin a frakční spory (1606–1620).", "content": "Roku 1604 Ku Sien-čcheng na návrh svého přítele Kao Pchan-lunga u Wu-si (v Ťiang-nanu) založil akademii Tung-lin jako středisko diskuzí a setkávání. Měl přitom podporu místních úřadů a džentry. Zakladatelé akademie byli již desetiletí mimo politiku, vláda ji proto nevnímala jako nebezpečnou. Diskuzí se účastnily stovky vzdělanců a akademie se brzy stala intelektuálním centrem celočínského významu. Záhy byla následována analogickými středisky v okolních prefekturách a stanula v čele volné sítě těchto sdružení a kroužků. Podle akademie je nazýváno hnutí úředníků, kteří zásadově stáli na striktním dodržování konfuciánské morálky. Stoupenci hnutí Tung-lin vycházeli z toho, že příkladný život kultivuje morální charakter člověka, nerozlišovali mezi soukromou a veřejnou morálkou. Člověk měl podle nich začít s kultivací své mysli/srdce a pokračovat ve svém domě, pak okolí a pak veřejném životě, což nejlépe ztělesňoval Kao Pchan-lung.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí a přírodní neštěstí.", "content": "V letech 1570–1620 bylo poměrně teplo, zvláště v zimě. Průměrná teplota byla o stupeň vyšší než v předešlém půlstoletí. Celkově bylo počasí sušší s občasnými záplavami. Sucho bylo zvlášť výrazné v letech 1585–1589 a 1614–1619. Studené zimy postihly zemi v letech 1595–1598 a 1616–1620, kdy se téma zasněžené krajiny objevovalo na obrazech čínských malířů ve zvýšené míře. Rozsáhlé záplavy postihly zemi roku 1586. Nálety sarančat ničily úrodu ve velkém měřítku v letech 1587, 1609 a 1615–1619, zpravidla po deštích ukončujících několikaleté sucho. V důsledku odlesnění severozápadu propukaly písečné bouře, které v letech 1618 a 1619 zahalily Peking do oblaků prachu. Největší zemětřesení éry Wan-li postihlo Čínu v prosinci 1604. Jeho epicentrum leželo v moři 30 km od pobřeží Fu-ťienu, zničena byla přístavní města Čchüan-čou a Čang-čou (v jeho Měsíčním přístavu spadla většina budov). Postiženo bylo pobřeží až k Šanghaji a vnitrozemí až do Chu-kuangu a Kuang-si. Nejhoršími jednotlivými neštěstími byly záplavy na severu roku 1585 následované další rok velkou epidemií; velké sucho po celé zemi roku 1589; ve druhém desetiletí 17. století sucha ve Fu-ťienu a severu a", "section_level": 2}, {"title": "Nové plodiny z Ameriky.", "content": "Evropané, kteří přišli do Číny v první třetině 16. století, přinesli Číňanům mimo jiné i nové zemědělské plodiny. Ve druhé třetině 16. století je již v Číně doloženo pěstování kukuřice, sladkých brambor, podzemnice olejné. V éře Wan-li se rozšířily další původně americké druhy, tabák a sladké brambory. Tabák se počátkem 17. století běžně komerčně pěstoval ve Fu-ťienu a vyvážel na Filipíny a počínalo jeho pěstování v Kuang-tungu. Zákazníky pěstitelé tabáku nacházeli především v", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "V éře Wan-li došlo k velkému rozmachu průmyslu, výrazně rostlo hedvábnictví, bavlnářství a výroba porcelánu. Textilní průmysl Šen-si zaměstnával tisíce a tisíce lidí, v Kuang-tungu se objevily velké železárny s tisíci pracovníků. Rozvíjela se specializace v zemědělské výrobě, významně stoupl meziregionální obchod. Dopad rozvoje byl nejsilnější v Ťiang-nanu, jehož města (především Su-čou, Sung-ťiang, Ťia-sing a Nanking) mimořádně rozkvetla. Populace Su-čou, coby centra hedvábnictví a finančnictví, koncem 16. století narostla na více než půl milionu. Sung-ťiang byl zase střediskem bavlnářství. Významná část produkce šla na vývoz, výměnou za stříbro. V letech 1560–1640 Španělé ze svých kolonií v", "section_level": 2}, {"title": "Obchod.", "content": "Mimo Ťiang-nan ve většině okresů mingské Číny jen málo produktů překračovalo jejich hranice, největší důležitost mělo téměř vždy obilí. Do Ťiang-nanu se obilí dováželo z Ťiang-si, Chu-kuangu a západního Nan Č’-li, Pej Č’-li dováželo rýži ze Šantungu, Peking dovážel daňovou rýži. Rýže na trhu byla vesměs rýže z renty vybrané statkáři od nájemců. Trh s obilím umožnil rozvoj výroby nepotravinářského zboží, zejména textilního. V Ťiang-nanu tak celé oblasti nepěstovaly rýži, ale textilní plodiny – bavlnu a moruše. Moruše pro hedvábníky se pěstovaly v severním Če-ťiangu s centrem v Chu-čou. V Sung-ťiangu a okolí se pěstovala bavlna na více než polovině půdy. Šlo již o pěstování a výrobu zboží, nikoliv jen o prodej přebytků. V pozdní Ming se ekonomika v Ťiang-nanu posunula od", "section_level": 2}, {"title": "Stříbro.", "content": "Růst dovozů stříbra od první třetiny 16. století vedl k jeho zvýšenému používání a ve druhé polovině 16. století se již mingští státníci obávali, že stříbro zcela vytlačí bronzové mince. V poslední třetině 16. století se problém vztahu stříbra a mincí stal jádrem diskuzí o monetární politice. Část politiků žádala zastavení výroby mincí kvůli její ztrátovosti, jejich oponenti to považovali za krátkozrakou politiku, která nedbá na dlouhodobé příznivé efekty plynoucí z růstu množství oběživa a umožňuje stříbru zaujmout pozici hlavního platidla. V 70. a 80. letech v debatách o měně dominovaly obavy", "section_level": 2}, {"title": "Mince.", "content": "Stříbru mnozí politici nedůvěřovali, protože se obávali závislosti na jeho přítoku ze zahraničí a nedůvěřovali ani jeho schopnosti zajistit všechny funkce peněz. Pokoušeli se proto obrodit používání mincí. Po krátkodobém otevření mincoven v letech 1571–1572 se k nim vrátil Čang Ťü-čeng roku 1576. Tehdy obnovil mincovny v Pekingu a Nankingu a záhy i v Jün-nanu. Poté otevřel mincovny jak v severních provinciích, kde byly mince v užívání – Šan-si, Šan-tungu a Che-anu, ale i v provinciích, kde běžně nepoužívaly – Šen-si, Ťiang-si, Fu-ťienu a Chu-kuangu. Zatímco metropolitní mincovny", "section_level": 2}, {"title": "Kultura a společnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Filozofie.", "content": "Už Wang Jang-ming odmítl chápání konfuciánství jako nezměnitelné víry, jeho slovy „Cesta není soukromým majetkem Konfucia“, zdůrazňoval sebeuvědomění a sebepoznání proti doktríně. Obecněji se v jeho podání konfuciánství posunulo od následování moudrosti mudrců minulosti k následování vlastního srdce. V 70. letech byl nejvážnějším oponentem Wangových následovníků Čang Ťü-čeng, který předkládal alternativu jejich učení. Důraz kladl na pragmatické sledování státního zájmu, v kontrastu k jejich soustředění se na vnitřní sebezdokonalování. Za správné měl akce směřující k dobru státu a lidu, jeho krédem bylo „jestliže je opatření v zájmu státu, provedu ho bez ohledu na cokoliv“. Jeho nárok, že prosazuje zájem říše, nikoliv osobní výhody, ospravedlňoval akce proti těm vzdělancům, kteří se utápěli v debatách o morálce a sebezpytování. Takové měl nikoliv za morální vzory, ale za nezodpovědné lenochy. Po smrti Čang Ťü-čenga se roku 1584 dostalo výjimečného oficiálního uznání třem mingským filozofům, mimo jiné podporovatelům soukromých konfuciánských akademií, Chu Ťü-ženovi, Čchen Sien-čangovi a Wang Jang-mingovi, když byly jejich tabulky umístěny v Konfuciově chrámu. Ze stoupenců Wang Jang-minga byli v odmítání čusistické ortodoxie nejradikálnější Wang Ken a jeho žáci, takzvaná tchajčouská škola. V posledních desetiletích 16. století její přední reprezentant Li Č’ vinil konformisty v", "section_level": 2}, {"title": "Kaligrafie a malířství.", "content": "Ve svých teoretických dílech nejlépe vyjádřil estetická pravidla císařské malířské akademie Tung Čchi-čchang (1555–1636) ze Sung-ťiangu, od mládí uznávaný učenec, který vynikl v literární kompozici, malbě i kaligrafii. Byl významným teoretikem malířství, ale psal i o dějinách kaligrafie. Tung potvrdil vnímání malby jako kaligrafického projevu, a podporoval tvorbu prostřednictvím studia mistrů minulosti. V zájmu legitimizace vlastních uměleckých výkonů prohlašoval, že v minulých staletích malíři patřili vždy do jedné ze dvou stylových škol: tušové malby jižní školy snažící se o vyjádření vnitřní podstaty zobrazovaného, a popisné, dekorativní tradice profesionálních „řemeslných“ malířů severní školy. Sám se postavil na konec vývoje jižní školy jako pravý dědic literátského malířství, snažícího se o vyjádření myšlenek tvůrce a neohlížejícího se na", "section_level": 2}, {"title": "Poezie.", "content": "V 70. a 80. letech let 16. století pozici literárního arbitra a nejrespektovanějšího kritika mingské Číny zaujímal Wang Š’-čen, všestranný umělec a vůdčí osobnost sedmi pozdějších mingských mistrů. V následující generaci, začátkem 17. století, básníci kladli důraz na vyjádření vlastní přirozenosti, individuální tvořivost, emoce, v myšlení stáli blízko individualistické filozofii Li Č’a. K nejpřednějším osobnostem počátku století patřili básník, esejista, kaligraf, dramatik a literární teoretik Tchang Sien-cu, básník, esejista, kaligraf, malíř a dramatik Sü Wej a básník, kritik, dramatik, sběratel a znalec umění Tchu Lung. Z autorů píšících o poezii v éře Wan-li byl pravděpodobně nejvýznamnější Chu Jing-lin, který pocházel z bohaté rodiny, ale neprosadil se v úřednických zkouškách a místo úřední kariéry se věnoval literatuře. Jeho básně nejsou významné, ale sestavil encyklopedii poetiky \"Š’-sou\" (\"Oáza poezie\"), v níž podal strukturovaný přehled poetických forem, historie a zdrojů psaný z perspektivy archaizujícího hnutí, považujícího vrcholně tchangskou poezii za nejlepší, nicméně uznávající za hodnotnou i její renesanci od jüanského období až po sedm dřívějších a sedm pozdějších mistrů v 16. století. Poněkud odlišné pozice zaujímali básníci tzv. školy Kung-an, především bratři Jüan Chung-tao, Jüan Cung-tao a Jüan Čung-tao. Li Č’ přímo ovlivnil bratry Jüan a jejich školu Kung-an v jejich", "section_level": 2}, {"title": "Próza a drama.", "content": "Roku 1566 penzionovaný úředník a bibliofil Tchan Kchaj vydal \"Rozsáhlé záznamy z éry Tchaj-pching\" (\"Tchaj-pching kuang-ťi\") raně sungskou sbírku sedmi tisíc vesměs nadpřirozených příběhů, která znovuoživila mnoho tchangských a starších příběhů a historek. Spisovatelé poté upravovali a vydávali příběhy staré i novější, a povídkové sbírky, jako Wang Tchung-kuejovy \"Mimoděk zaslechnuté příběhy\" (\"Er-tchan\", 1597), Sü Čchang-cuovy \"Úplné záznamy z Jen-šanu\" (\"Jen-šan cchung-lu\", 1602), Čchien Si-jenova \"Kchuaj-jüan\" (1613), si získaly velkou oblibu a popularitu. Povídky v klasickém jazyce psali Sung Mao-čcheng a Pchan Č’-cheng, v hovorovém jazyce Ling Meng-čchu a Feng Meng-lung. Kolem roku 1590 začal kvést žánr románů v hovorovém jazyce, do té doby vzácných. Z románů vzniklých v éře Wan-li mimořádnou proslulost získaly \"Putování na západ\", jeden ze čtyř klasických čínských románů, a sociálně-kritický \"Ťin Pching Mej\". Luo Mao-tengův román \"Plavby eunucha San-pao do Západního oceánu\" (\"San-pao tchaj-ťien sia-si-jang\") z roku 1597 se stal", "section_level": 2}, {"title": "Knihy a knižní trh, noviny.", "content": "Počátkem 16. století tištěná literatura převládla nad rukopisnou, což vedlo k explozivnímu rozšíření psaných textů. Ve srovnání s Evropou byl v Číně papír levný a tisk z dřevěných desek nevyžadoval velké počáteční investice, tištěná literatura nejrůznějších druhů a žánrů se proto rychle rozšířila. V éře Wan-li proto Evropané, jako například Matteo Ricci, žasli nad množstvím a lácí knih v Číně. Knihy byly obecně levné, ale vzácné tisky mohly stát i stovku \"liangů\" stříbra. S lácí a počtem knih se četlo nejen pro práci, ale i pro potěšení. Gramotnost byla všeobecně rozšířená, podle svědectví evropských návštěvníků bylo i nejchudších rodinách vzácností nalézt chlapce, který by se neučil číst a psát. Knihy tak četlo více lidí než kdykoliv předtím v Číně i ve světě. Expanzivně rostl knižní trh. Zatímco ještě v první třetině 16. století byl poměrně omezený, tiskly se především konfuciánští klasikové, soubory oficiálních historií a neokonfuciánští filozofové a knihy se tiskly v knížecích palácích, při úřadech a komerčně zejména ve Fu-ťienu (především prefektuře Ťien-ning na severu provincie), v éře Wan-li komerční vydavatelé tiskli cokoliv, co mělo šanci na prodej, od zmíněné oficiální literatury, přes nejrůznější", "section_level": 2}, {"title": "Úřednické zkoušky.", "content": "Jen podpora někoho z úřednického stavu mohla rodu obchodníků zaručit uchování bohatství. Obchodníci se proto snažili své syny směřovat ke studiu a získání úřední hodnosti. Avšak v prvních dvou staletích existence mingského státu byli k úřednickým zkouškám oficiálně připouštěni pouze kandidáti z rodin úředníků, rolníků (resp. statkářů), řemeslníků a vojáků, nikoliv obchodníků. Až v éře Wan-li bylo obchodníkům povoleno účastnit se zkoušek; ale jejich nejvyšší stupeň, palácové zkoušky, složil a hodnost \"ťin-š’\" získal pouze pouze jediný kandidát registrovaný jako obchodník – a sice jistý Čeng Mao-chua roku 1607. Nicméně obchodníci přesto u zkoušek uspívali, registrovali se totiž na jména jiných osob, případně se zapisovali ke zkouškám mimo své rodiště jako rolníci nebo vojáci. V pozdně mingském období tak kandidáti z obchodnických rodin tvořili naprostou většinu úspěšných studentů. V prostředí studentů byl důležitým žánrem osmidílný esej, jehož dokonalé zvládnutí bylo podmínkou úspěchu u zkoušek. Osmidílný esej byl v éře Wan-li relativně novou literární formou, ve větším", "section_level": 2}, {"title": "Móda.", "content": "V raném mingském období byl styl, materiály a barva oděvů stanoveny státem, ještě roku 1541 ministerstvo obřadů zakazovalo nevhodné styly oblékání, od 60. let 16. století však už na tyto zákazy nikdo nedbal a lidé se oblékali podle neustále se měnící módy. Módním centrem udávajícím trendy bylo Su-čou. Rozlišování vhodného a nevhodného se neomezovalo jen na oděv, týkalo se i předmětů denní potřeby a vybavení domácnosti, kdy arbitři vkusu a elegance odsuzovali pouhou prezentaci bohatství (například používání zlatého náčiní a nádobí) jako vulgární chování nevzdělaných zbohatlíků. Takových nebylo málo, příliv stříbra ze", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční vztahy a vojenství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obnova mingské vojenské moci ve třetí třetině 16. století.", "content": "Největšími vojenským akcemi éry Wan-li byla takzvaná „tři velká tažení éry Wan-li“. První z nich bylo potlačení povstání v Ning-sia, druhé Imdžinská válka s Japonskem v Koreji, třetí potlačení povstání Jang Jing-lunga v Po-čou. Tři velká tažení probíhala současně a zahrnovala mobilizaci desítek a stovek tisíc vojáků, jejich přesuny a zásobování na velké vzdálenosti. Mingský úspěch v nich byl výsledkem širšího vzestupu vojenské síly Číny od 70. let 16. století do první dekády století sedmnáctého. V tomto období byla mingská říše vojensky agresivní až expanzionistická", "section_level": 2}, {"title": "Povstání v Ning-sia.", "content": "V březnu 1592 v Ning-sia, důležitém pevnostním městě na severozápadní hranici, povstali vojáci tamní posádky vedení čínským důstojníkem Li Tung-jangem. Ke vzpouře se přidal Pübei, Mongol a zástupce regionálního velitele, který disponoval třemi tisíci jezdců osobní gardy, kvůli jeho původu mu byla rebelie připsána. Povstalci ovládli Ning-sia a téměř padesát okolních pevností. Požadovali uznání od vlády pod hrozbou spojení s ordoskými Mongoly. Ning-sia měla 300 tisíc obyvatel a posádku 30 (nebo 20) tisíc vojáků. Hradby města byly šest metrů silné a devět vysoké, povstalci", "section_level": 2}, {"title": "Korea a Japonsko: Imdžinská válka.", "content": "Do začátku 90. let 16. století japonský vojevůdce Hidejoši Tojotomi sjednotil Japonsko pod svou vládou. Vláda nad vlastí ale nestačila jeho ambicím. Ve výzvách rozeslaných panovníkům okolních zemí ohlásil záměr ovládnout východní Asii a vládnout jí z východočínského přístavu Ning-po. Nejdříve se rozhodl dobýt Koreu a pak i mingskou Čínu. Číňané japonský pokus o odebrání jim hegemonie nad východní Asií nepodcenili a rázně mu zabránili. Japonská vojska se vylodila v Koreji v květnu 1592. Špatně připravená korejská armáda nekladla větší odpor", "section_level": 2}, {"title": "Povstání Jang Jing-lunga.", "content": "Rod Jang, potomci tchangského generála z 9. století, ovládal horskou oblast na pomezí Chu-kuangu, Kuej-čou a S’-čchuanu o rozloze přes 300 km ve východozápadním směru a o něco méně v severojižním. Centrum regionu leželo v Po-čou. Rod ovládal zmíněné území po mnoho staletí a přestože byl původem čínský, časem se asimiloval a ztotožnil s místními miaoskými kmeny. Jang Jing-lung zdědil postavení po otci v éře Lung-čching. Vyznamenal se na mingské straně v bojích s jinými domorodci a Tibeťany. Také obdržel uznání mingského dvora", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní povstání a pohraniční války.", "content": "Za vlády Wan-liho proběhlo více domácích povstání a vzpour; nejvýznamnější byla povstání organizované sektou Bílého lotosu v Šan-tungu roku 1587 a roku 1616. Po uzavření mírové dohody s mongolským Altan-chánem roku 1571 a obnovení čínsko-mongolského obchodu byly všeobecně vztahy mingského státu s jeho severními sousedy klidné a Mongolové nebyli vážnou hrozbou, i když ozbrojené srážky občas probíhaly. Někdy i za účasti desetitisíců mužů. Mingská vojska prováděla i nájezdy do Mongolska a Mandžuska, při nichž vypalovala osady, zabíjela vzdorující vůdce a zajímala dobytek. Například roku 1591 generál Li Čcheng-liang při nájezdu zničil mongolský tábor, zabil 280 Mongolů a přes tisíc jich rozprášil.", "section_level": 2}, {"title": "Vietnam.", "content": "Ve Vietnamu od 20. let 16. století trvala občanská válka mezi dynastií Mac, od roku 1527 ovládající sever země, a stoupenci předešlé dynastie Lê na jihu. Roku 1592 armáda Lê Thế Tônga podnikla invazi na sever a dobyla Hanoj a většinu země. Stoupenci Mạců se stáhli k vietnamsko-mingské hranici do provincie Cao Bằng a okolí. Vláda Lê Thế Tônga, v jejíž čele stál Trịnh Tùng, který měl větší moc než panovník, navázala styky s mingskými regionálními úřady a snažila se je přimět k uznání dynastie Lê namísto Mạců. Mạc Đăng Dung byl totiž roku 1540 uznán mingským císařem (Ťia-ťingem) za vládce Vietnamu,", "section_level": 2}, {"title": "Španělé, Portugalci, Japonci.", "content": "Začátkem 70. let se Španělé usadili na Filipínách s centrem v Manile. Obchod se Španěly byl pro Číňany vysoce ziskový, například hedvábí v Manile Španělé kupovali za dvojnásobek jeho ceny v Číně. Za čínské zboží Španělé platili americkým stříbrem, kterého do Číny přes Pacifik dováželi značné množství, podle různých odhadů 50 až 350 tun ročně. Obchod mezi španělskými Filipínami a Čínou bouřlivě narostl a Manile rychle vznikla rozsáhlá čínská čtvrť, počet Číňanů v ní usazených vzrostl ze čtyřiceti začátkem 70. let na 10 tisíc roku 1588 a 30 tisíc roku 1603. Španělské úřady na ně pohlížely s obavami. Vzájemná nedůvěra vyústila v ozbrojené srážky a roku 1603 v pogrom, ve kterém zahynulo 20 (podle čínských) nebo 15 (podle španělských zpráv) tisíc Číňanů. Další americké stříbro se do Číny dostalo prostřednictvím rozsáhlého portugalského obchodu, přičemž už ve 40. letech 16. století lisabonské elity „byly oblečeny v čínském hedvábí, pily čínský čaj a v Číně si objednávaly porcelán s evropskými motivy“. Portugalci se - se souhlasem místních úřadů - již v 50. letech 16. století usadili v Macau; roku 1578 získali povolení dojíždět pro zboží do Kantonu a od té doby obchodovali tam. Koncem 16. století", "section_level": 2}, {"title": "Rusko.", "content": "Na podzim 1618 se v Pekingu objevili první ruští vyslanci. Byla to skupina sibiřských kozáků v jejímž čele stál Ivan Petlin, které do Číny vypravil tobolský vojevoda Ivan Kurakin na příkaz cara Michaila Fjodoroviče. Skupina vyrazila z Tomska v květnu 1618, překročila hory na rusko-mongolském pomezí, projela přes Mongolsko a Gobi a počátkem září dorazila do", "section_level": 2}, {"title": "Vzestup Džürčenů.", "content": "Od roku 1583 začal Nurhači, náčelník jednoho z mnoha džürčenských kmenů jižního Mandžuska, budovat vlastní stát. Sjednocoval Džürčeny, zpočátku s blahovolnou podporou mingské strany (zejména generála Li Čcheng-lianga); od roku 1587 někteří mingští představitelé soudili, že nepřiměřeně zesílil a žádali jeho zničení, záležitost však uvázla v diskuzích uvnitř mingské administrativy. Nurhači sám uznával podřízený vztah k říši Ming a roku 1590 a znova roku 1597 osobně přijel s tributem do Pekingu. Začátkem 90. let již nabyl velké síly, tehdejšími pozorovateli odhadované na 30–40 tisíc jezdců a o 10 tisíc více pěšáků. Jeho nabídka vést své vojsko do Koreje proti Japoncům byla mingskými úřady s díky odmítnuta. V rámci budování státu roku 1599 zavedl nové, mandžuské písmo, a roku 1601 novou organizaci podle korouhví. Roku 1603 dohodl s mingskými generály v Liao-tungu vymezení hranic. Do roku 1618 Nurhači ovládl všechny džürčenské kmeny kromě Jehe", "section_level": 2}, {"title": "Úmrtí; nástupci a jejich vláda.", "content": "V posledních měsících života se Wan-liho zdravotní obtíže zhoršovaly, roku 1620 trpěl závratěmi a byl upoután na lůžko, až nakonec 18. srpna 1620 zemřel. Edikt vydaný den po jeho smrti nařizoval poslat milion liangů stříbra z císařovy pokladny pohraničním vojskům (a o dva dny později byl k upevnění obrany Liao-tungu poslán z císařova pokladu druhý milion), zrušení důlních a obchodních poplatků a odvolání je vybírajících eunuchů. Dne 28. srpna na trůn nastoupil Wan-liho nejstarší syn Tchaj-čchang. Tchaj-čchang se opřel o představitele a sympatizanty hnutí Tung-lin, záhy jmenované do vysokých funkcí; brzy však onemocněl a už 26. září 1620 zemřel. Novým císařem se stal jeho nejstarší syn, patnáctiletý Tchien-čchi. Tchien-čchiho bavila práce se dřevem, výroba nábytku a dřevěných modelů paláce, nikoliv však úřední povinnosti. Ve vládě se zatím svářily", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Mezi množstvím dobových zápisků o Wan-lim a jeho vládě je unikátní kniha eunucha Liou Žuo-jüa (, 1584 – asi 1642) \"Eunuchův deník\" (\"Čuo-čung č’\", ) detailně popisující život v paláci. Wan-li je v tradiční čínské historiografii pokládán za jednoho z viníků úpadku a pádu dynastie Ming. Čínští klasičtí historikové zdůrazňovali jeho lakotu, zneužívání moci eunuchy, frakcionářství ve vládě, jeho uzavřenost v Zakázaném městě, holdování vínu a sexu, budování nákladné hrobky, politické chyby... V \"Ming-š’\" (oficiálních \"Mingských dějinách\" dokončených roku 1739) a následujících dílech je popisován jako líný, chamtivý a nedůtklivý panovník zajímající se jen o svůj harém a ignorující státní záležitosti. Nepřátelství konfuciánů vyrostlo z odlišných vizí státu a císařovy ochrany vojenských důstojníků proti žalobám civilních úředníků ovládajících tehdejší administrativu. I moderní čínské práce o Wan-lim se drží tradičního pojetí. Také západní historiografie pohled čínských konfuciánů vesměs přejímá a opakuje, jako Charles Hucker v \"Dictionary of Ming Biography\" (1976), ozývá se i u Raye Huanga v \"1587, a Year of No Significance: The Ming Dynasty in Decline\" (1981) a kapitole o Wan-lim stejného autora v \"Cambridge History of China, Volume 7\" (1988). Právě Ray Huang je především zodpovědný za obraz Wan-liho jako císaře izolovaného a frustrovaného, „uvězněného“ vlastní byrokracií,", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Wan-li měl 18 dětí od osmi žen, v tom osm synů, pět ze kterých se dožilo dospělosti, z dcer přežily dvě. Nejvýznamnějšími ženami jeho života byly jeho matka císařovna vdova Li a oblíbená konkubína paní Čeng; za nimi císařovna Wang a matka nejstaršího syna paní Wang. Po úmrtí Lung-čchinga a nástupu mladého Wan-liho na trůn roku 1572 dostala Wan-liho matka titul císařovny vdovy a v souladu s tradicí během nezletilosti svého syna stanula v čele vlády, i když rozhodování držel ve svých rukou velký sekretář Čang Ťü-čeng, se nímž a vedoucím eunuchem Feng Paoem vytvořila vládnoucí alianci. Vliv si uchovala i po Čang Ťü-čengově smrti, ve spojenectví s velkými sekretáři Šen Š’-singem, Sü Kuoem a Wang Si-ťüeem. Byla zbožnou buddhistkou a dávala velké dary buddhistickým mnichům a klášterům. Podporovala nástupnictví Wan-liho nejstaršího syna, pozdějšího císaře Tchaj-čchanga, proti mladšímu Ču Čchang-sünovi, synovi Wan-liho oblíbenkyně paní Čeng. Když císař namítal, že jeho nejstarší syn je synem pouhé palácové služebnice, odpověděla, že i on, Wan-li, je synem pouhé služebné. Roku 1577 císařovna vdova Čchen (vdova po Lung-čchingovi) a císařovna vdova Li (matka Wan-liho) zorganizovaly výběr manželky pro mladého panovníka. Vybraly dvanáctiletou Wang Si-ťie, kterou začátkem roku 1578 provdaly za Wan-liho, současně se stala císařovnou. Neměla syna, pouze jedinou dceru. Wan-li svou císařovnu neměl rád a zanedbával ji, věnoval se", "section_level": 1}, {"title": "Hrobka.", "content": "Wan-li byl pohřben v areálu mingských císařských hrobek na úpatí hory Ta-jü u Pekingu, v němž je pohřbeno třináct ze šestnácti panovníků vládnoucích v letech 1368–1644. Wan-liho pohřební komplex vybudovaný v letech 1584–1590 nese název Ting-ling a sestává ze tří ohrazených dvorů následujících po sobě, v nichž vedle několika menších budov stojí na třístupňové terase mezi druhým a třetím brána a rozlehlá (30×67 m) obětní síň. Za třetím dvorem se tyčí mohyla ohrazená tři metry vysokým valem. Mohylu v letech 1956–1957 otevřeli čínští archeologové a nalezli v ní podzemní stavbu sestávající ze vstupní předsíně, vnější síně, za ní prostřední síně, do které vedou vchody z levé a pravé postranní komory a zadní vlastní pohřební komory. Pohřební komora je větší než ostatní místnosti, má rozměr 9,1×30 m a 9,5 m na výšku. Vstup je v polovině delší strany. V pohřební komoře se nacházely dřevěné rakve s ostatky císaře, císařovny a matky Tchaj-čchanga. Nalezeno bylo na tři tisíce předmětů, šperky a předměty ze zlata a stříbra, nefritu a porcelánu, oděvy, koruny císaře a císařovny a mnoho dalšího. Archeologický průzkum provedený v 50. letech je v Číně od 90. let považován za neprofesionálně provedený, když kvůli nedostatku potřebných znalostí nebylo možno zakonzervovat a zachovat dřevěné a textilní artefakty, zpráva z výzkumu byla sestavena až roku 1986 na základě zachovaných zápisků účastníků vykopávek a navíc mnohé nalezené předměty, včetně ostatků císaře a jeho manželek, byly zničeny v průběhu kulturní revoluce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Císař Wan-li ( ; 4. září 1563 – 18. srpna 1620) vlastním jménem Ču I-ťün ( ) z dynastie Ming vládl v letech 1572–1620 mingské Číně. Nastoupil po svém otci, císaři Lung-čchingovi. Po převzetí vlády s novým rokem vyhlásil éru „Nesčíslných let“, \"Wan-li\". Název éry je používán i jako jméno císaře. ", "tgt_summary": "Wanli (; Geburtsname: \"Zhū Yìjūn\" 朱翊鈞, Tempelname: Shénzōng 神宗 \"(Göttlicher Ahne)\", * 4. September 1563 in Peking; † 18. August 1620, ebenda) war seit dem 19. Juli 1572 der dreizehnte und mit 48 Jahren Regierungszeit der am längsten amtierende Kaiser der chinesischen Ming-Dynastie. Unter Wanli erreichte der Ausbau der Chinesischen Mauer seinen Gipfel, außenpolitisch griff China 1592 in den Imjin-Krieg gegen Japan ein. Seine Herrschaft war gekennzeichnet von einem wirtschaftlichen Aufschwung, der Stabilisierung des Reiches und einer kulturellen Blüte. Zum Ende seiner Amtszeit mehrten sich jedoch Anzeichen für staatliche und wirtschaftliche Defizite, die schließlich in die Staatskrise des 17. Jahrhunderts führen sollten. Die Wanli-Ära markiert damit einen späten Höhepunkt der Ming-Dynastie, aber zugleich auch deren beginnenden Untergang.", "id": 1303436} {"src_title": "Petr Biron", "tgt_title": "Peter von Biron", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Petr Biron se narodil jako nejstarší syn favorita a rádce ruské carevny Anny Ivanovny, Ernesta Jana Birona a jeho manželky Benigny Gottlieby von Trotha. Mládí prožil v Sankt Petěrburgu. V roce 1735 byl vybrán za manžela carevniny sestřenice Anny Leopoldovny, plány však překazila dvorská intrika Artemije Volynského, která ovšem směřovala proti jeho otci. V roce 1740, po smrti Anny Ivanovny a palácovém převratu, kterým se Anna Leopoldovna zmocnila vlády ve jménu svého syna Ivana VI., byl spolu s rodiči poslán do vyhnanství na Sibiř. Zde rodina pobývala do té doby, než vládu převzala (dalším palácovým převratem) druhorozená dcera Petra Velikého Alžběta I. Petrovna; ta vyhnanství zmírnila na domácí vězení a rodina dlela v Jaroslavli na Volze. Až Alžbětin následník Petr III. dovolil v roce 1762 Ernestovi Janu Bironovi vrátit se do Sankt Petěrburgu, vrátil mu dokonce i úřady a řády; to znamenalo obrat v životě i jeho syna Petra, kterému byla udělena hodnost generálmajora jízdy.", "section_level": 2}, {"title": "Vévoda kuronský a zemgalský.", "content": "Po návratu Ernesta Johanna Birona na trůn Kuronska a Zemgale v roce 1763 se Petr Biron stal jeho následníkem a převzal regentství. V roce 1764 složil lenní slib polskému králi Stanisłavu Augustovi Poniatowskému. Petr Biron převzal vládu nad vévodstvím formálně až v roce 1769 po otcově abdikaci, titul vévody získal v roce 1772. Jeho působení jako vévody kuronského bylo málo zdařilé, vedl nestabilní a neúspěšnou politiku. Jeho osobní majetek však tím dlouhou dobu neutrpěl. Dědictvím získal sycovské panství (německy \"Polnisch-Wartenberg\", později \"Groß Wartenberg\") a stal se i vlastníkem velkých statků ve Slezsku a v Čechách. K nim postupně přikoupil další rozsáhlé majetky: Hodně času trávil vévoda Biron se svou o 37 let mladší manželkou, říšskou hraběnkou z kuronské šlechty Dorotheou von Medem, na cestách v zahraničí. Správu země ponechal v rukou pověřených správců, kteří ovšem zemi vedli spíše ke svému než k jejímu prospěchu a prospěchu vévody. Rozpory mezi vévodou Bironem a správci na sebe nenechaly dlouho čekat; k jejich urovnání se do Kuronska vrátila Dorothea von Medem, jež byla stavy požádána o převzetí regentství za svého manžela. Do osudu vévody Petra Birona zasáhla také expanzívní politika tehdejších okolních velmocí, která vyústila v dělení Polska, které probíhalo v letech 1772–1795. Prusko, Rakousko a Ruské impérium si mezi sebe ve třech etapách nakonec rozdělily celé území bývalé Polsko-litevské unie. Tím se Bironovo vévodství dostalo do mocenské sféry Ruska. Nespokojenost kuronských stavů s panováním vévody vyústila v poselství jeho dvořanů do Petrohradu. Carevna Kateřina II. Veliká byla nespokojená s Bironovými trvajícími vztahy s Pruskem a převzala roli prostředníka mezi kuronskými stavy a vévodou. Petr Biron se nakonec roku 1795 rozhodl vzdát kuronského vévodství a převést je Ruskému impériu. Výměnou za svou abdikaci obdržel od Ruska vysokou doživotní státní rentu ve výši 100 000 tolarů a jednorázovou kompenzaci za pozbyté majetky ve výši 2 milionů rublů. Po podpisu příslušných dokumentů odjel 22. června 1795 z Petrohradu. Od té doby žil převážně na území Pruska, střídavě v Berlíně a na svých slezských statcích.", "section_level": 2}, {"title": "Kníže zaháňský.", "content": "Po přesídlení z Kuronska nakoupil ještě další nemovitosti: Poslední léta života trávil Petr na svých majetcích ve Slezsku. Pobýval především v Zaháni, z níž učinil půvabnou rezidenci. Byl milovníkem hudby a umění i jeho mecenášem, sbíral obrazy, držel si dvorní kapelu a divadlo. Ve vztahu k poddaným byl pokrokový; v Mitavě založil gymnázium, na svém náchodském panství podporoval zakládání vesnických škol a poddaným ulehčoval v robotě. V prosinci roku 1799 onemocněl a odebral se ze svého náchodského zámku do blízkého zámku v Jeleniowě u Lázní Chudoba, kde si u lékaře von Mutia, jehož rodině zámek patřil, vyjednal pobyt. Zde ho navštívila vévodkyně Dorothea s jejich čtyřmi dcerami. 6. ledna roku 1800 sepsal závěť a 13. ledna zemřel. Jeho ostatky byly převezeny do Zaháně a zde pohřbeny v kryptě pod věží Kostela milosti.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Petr Biron byl třikrát ženat: Potomků se dočkal až z třetího manželství s Doroteou von Medem. Dorotea porodila pět dětí, z nichž se dospělosti dožily čtyři dcery; nejmladší z nich nebyla dcerou Petrovou, ten ji však uznáním otcovství legitimizoval.", "section_level": 2}, {"title": "Odraz v umění.", "content": "Český spisovatel Alois Jirásek postavil svým románem \"Na dvoře vévodském\" Petru Bironovi literární pomník. Vévoda je zde představen jako dobrotivý a starostlivý pán svých poddaných, současně je působivě vykreslen život na náchodském zámku v létě roku 1799 a ve vzpomínkách a vyprávěních vévodových příbuzných i celkový obraz vévodův.", "section_level": 1}], "src_summary": "Petr Biron (německy \"Peter von Biron\") (15. února 1724, Mitava – 13. ledna 1800, Gellenau, Kladské hrabství) byl říšský hrabě, vévoda kuronský a zemgalský v letech 1769–1795, vévoda zaháňský v letech 1786–1800. Syn Ernesta Jana Birona.", "tgt_summary": "Peter von Biron (* 15. Februar 1724 in Mitau; † 13. Januar 1800 in Gellenau, Grafschaft Glatz) war Reichsgraf und ab 24. November 1769 Herzog von Kurland und Semgallen sowie ab 6. April 1786 Herzog zu Sagan. 1792 erwarb er die große Herrschaft Nachod in Ostböhmen.", "id": 2216408} {"src_title": "X86-64", "tgt_title": "X64", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "V novém 64bitovém režimu jsou použity strojové instrukce, které pracují se 64bitovou adresou, takže je teoreticky možné využívat až 2 bajtů operační paměti RAM, avšak reálně procesor podporuje 2 bajtů = 256 TB. Kvůli prodloužení operandů strojových instrukcí z 32bitových na 64bitové došlo k tzv. zřídnutí kódu (stejný strojový kód je v 64bitové variantě delší, než v 32bitové), a proto jsou nároky na dostupnou operační paměť u 64bitového systému vyšší, než kdyby byl použit stejný 32bitový operační systém (v systému Windows 7 jsou minimální požadavky 1 GB pro 32bitový systém a 2 GB RAM pro 64bitový systém).", "section_level": 1}, {"title": "64bitový režim.", "content": "Je-li na počítači s 64bitovým procesorem (x86-64) spuštěn 64bitový operační systém, je možné přímo spouštět 64bitové i 32bitové aplikace v chráněném režimu. Dále je možné spouštět 16bitové aplikace v chráněném režimu procesoru Intel 80286, avšak nelze spouštět 16bitové aplikace v reálném režimu procesoru Intel 8086. V 64bitových Windows NT (např. Windows 7 nebo Windows 10) však subsystém NTVDM nepodporuje běh 16bitových aplikací v chráněném režimu procesoru Intel 80286, takže je nelze spustit, i když hardwarové omezení pro to není. Omezení lze obejít pomocí virtualizace (spuštění virtualizovaného 32bitového nebo 16bitového systému a uvnitř něj pak požadované aplikace). V 64bitovém systému Linux lze 16bitové aplikace v chráněném režimu procesoru Intel 80286 spouštět bez omezení pomocí Wine.", "section_level": 2}, {"title": "32bitový režim.", "content": "Je-li na počítači se 64bitovým procesorem použit 32bitový systém, není možné spouštět 64bitové aplikace, ale je možné spouštět 16bitové aplikace jak v chráněném režimu procesoru Intel 80286, tak v reálném režimu procesoru Intel 8086.", "section_level": 2}, {"title": "16bitový režim.", "content": "Na počítači s 64bitovým procesorem (x86-64) lze spustit 16bitový systém v reálném režimu (např. operační systém DOS), avšak pak nelze přímo spustit ani 32bitové ani 64bitové aplikace. Protože však v reálném 16bitovém režimu neexistuje žádná ochrana a žádná omezení (chybí privilegovaný režim), může si kterákoliv aplikace přepnout procesor do 32bitového nebo 64bitového režimu (jak to dělá např. DJGPP pro využití DPMI). Návrat zpět pak nemusí být bez restartu počítače možný.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj.", "content": "Architektura AMD64 byla ohlášena roku 1999 společností AMD a plně specifikována v srpnu 2000 jako alternativa k radikálně odlišné architektuře IA-64, kterou se snažila prosadit dvojice Intel a Hewlett-Packard. AMD64 byl evoluční krok CISC architektury podobný nástupu 32bitové architektury IA-32 na rozdíl od architektury IA-64 (procesor Itanium), která byla pokusem o prosazení nové zpětně nekompatibilní 64bitové architektury typu RISC. Jako první bylo na novou architekturu adaptováno jádro Linuxu v roce 2001 (ještě před fyzickou dostupností procesorů). Jako první byl s podporou x86-64 v roce 2003 na trh uveden procesor Opteron. Původní označení x86-64 bylo společností AMD změněno na AMD64, zatímco Intel používá u svých procesorů označení EM64T a IA-32E a VIA „64-bit processors in VIA's x86 platform“. Microsoft technologii nazývá „64-bit extended systems“ nebo x64.", "section_level": 1}, {"title": "Základní rozšíření.", "content": "Kvůli zpětné kompatibilitě je rozšíření realizováno jako další režimy procesoru. K reálnému, chráněnému a V86 režimu i386, nyní zvanými „Legacy“ (zděděný) režim, přibyly dva „Long“ (dlouhé) režimy: \"64bitový\" a \"kompatibilní\". Procesor je možné provozovat buď s 32bitovým jádrem operačního systému (kterým může být i systém určený pro i386) v Legacy režimech, nebo s 64bitovým jádrem v Long režimu – jádro potom běží v 64bitovém režimu a aplikace v 64bitovém nebo v kompatibilním režimu. Většina vylepšení architektury se týká pouze 64bitového režimu, menšina i kompatibilního. Legacy režimy nemají žádné vylepšení (na rozdíl od i386, kde byl vylepšen i starý reálný režim).", "section_level": 1}, {"title": "Podpora operačních systémů.", "content": "Následuje popis některých operačních systémů, které podporují architekturu x86-64:", "section_level": 1}, {"title": "DOS.", "content": "Je možné provozovat long mód pod DOSem bez DOS rozšíření, ale uživatel se musí vrátit do normálního módu BIOS nebo DOS přerušeními. Je dokonce možné vstoupit do long módu s rozšířením pro DOS podobně jako to dělá DOS/4GW, ale mnohem komplexněji od té doby, co x86-64 nemá virtuální 8086 mód.", "section_level": 2}, {"title": "Linux.", "content": "Linux byl prvním z operačních systémů, který podporoval architekturu x86-64 v long módu. Učinil tak ve své verzi 2.4 z ledna 2001, a to ještě dříve, než byl dostupný x86-64 hardware. Linux ovšem také poskytuje zpětnou kompatibilitu pro spouštění 32bitových programů. Několik linuxových distribucí je v současné době dodáváno s nativními x86-64 jádry. Některé, jako například Arch Linux, SUSE, Mandriva nebo Debian umožňují uživatelům instalovat 32bitové komponenty a knihovny, které poběží mimo x86-64. Jiné distribuce, například Fedora, Slackware nebo Ubuntu jsou dostupné ve verzích pro jak pro 32bitovou architekturu, tak i pro x86-64. Fedora a Red Hat Enterprise Linux dovolují instalaci všech komponent v obou verzích (32 i 64bitové) na 64bitový systém. X32 ABI (Application Binary Interface), které bylo představeno ve verzi 3.4 jádra Linuxu, dovoluje programům kompilovaným pro x32 ABI běžet v 64bitovém módu, když se používají 32bitové ukazatele a datové pole. I když to limituje program k využití 4 GB paměti, také to snižuje nároky na paměť programu a v některých případech to umožní programu běžet rychleji. 64bitový Linux dovoluje využít až 128 TB virtuálního adresního prostoru pro jeden proces a umí adresovat téměř 64 TB fyzické paměti (musí se přihlížet k limitům procesoru a systému).", "section_level": 2}, {"title": "OS X.", "content": "Mac OS X verze 10.4.7 a vyšší verze Mac OS X v10.4 umožňují běh 64bitových utilit příkazového řádku pomocí POSIXu a matematických knihoven na zařízeních s 64bitovými Intel procesory i 64bitovými PowerPC. Žádné jiné knihovny nebo frameworky nepracují s 64bitovými aplikacemi v Mac OS X v10.4. Jádro společně se svými rozšířeními je pouze 32bitové. Mac OS X v10.5 podporuje 64bitové grafické aplikace a používá k tomu Cocoa, Quartz, OpenGL a X11 na zařízeních s 64bitovými Intel procesory i s 64bitovými PowerPC. Všechny negrafické knihovny a frameworky také podporují 64bitové verze. Jádro i jeho rozšíření jsou 32bitové. Mac OS X v10.6 je první verze OS X, které má 64bitové jádro. Nicméně, ne všechny 64bitové počítače umožňují běh 64bitového jádra, a ne všechny, které to umí, to také implicitně dělají. 64bitové jádro, stejně jako to 32bitové, podporuje běh 32bitových aplikací. Obě jádra také podporují 64bitové aplikace. 32bitové aplikace mají virtuální adresní prostor limitováný 4 GB pod jádrem. OS X v10.7 a vyšší má pouze 64bitové jádro, ale je ponechaná podpora běhu 32bitových aplikací (a to dokonce i pro 64bitové počítače, které v Mac OS X 10.6 mohli používat pouze 32bitové jádro). 64bitové jádro nepodporuje 32bitové rozšíření jádra a 32bitové jádro nepodporuje 64bitové rozšíření jádra. Od OS X 10.9 lze používat pouze digitálně podepsaná 64bitová rozšíření jádra.", "section_level": 2}, {"title": "Solaris.", "content": "Solaris 10 a pozdější podporují x86-64 architekturu. Solaris 10 (stejně jako architektura SPARC) má pouze jeden obraz operačního systému, který obsahuje 32 i 64bitové jádro. Má název „x64/x86“ DVD-ROM image. Výchozí chování je to, že se nabootuje 64bitové jádro umožňující běh 32 i 64bitových programů. 32bitové jádro může být zvoleno manuálně, ale znamená to, že bude umožněn běh pouze 32bitových aplikací. Příkazem codice_1 se zjistí, zda běží 64bitové jádro. Solaris 11 už obsahuje pouze 64bitové jádro. Nicméně, 64bitové jádro podporuje 32 i 64bitové programy, knihovny a systémová volání.", "section_level": 2}, {"title": "Windows.", "content": "Windows XP Proffesional x64 Edition a Windows Server 2003 x64 Edition byly prvními verzemi Windows s podporou 64bitového režimu. Obě tyto edice byly uvolněny v březnu 2005. Obě edice jsou interně stejného buildu (5.2.3790.1830 SP1). Obě sdílejí stejný zdroj a binárky, takže i systémové updaty jsou vydávány v unifikovaných balíčcích. Windows x64 má tyto charakteristiky:", "section_level": 2}, {"title": "BSD.", "content": "Operační systémy DragonFly BSD, FreeBSD, NetBSD a OpenBSD také podporují 64bitovou architekturu.", "section_level": 2}], "src_summary": "x86-64 (též AMD64, EM64T, IA-32E) je v informatice označení generace 64bitových procesorů pro počítače IBM PC kompatibilní. Procesor je zpětně kompatibilní s 32bitovou (viz IA-32) a 16bitovou architekturou (viz x86), a proto se na IBM PC prosadil. Hlavní výhodou nastupujícího 64bitového režimu je odstranění limitu přímé dostupnosti paměti nad 4 GiB operační paměti RAM, podpora NX bitu a vyšší rychlost zpracování 64bitových operací. Procesory jsou obdobně jako předchozí generace realizovány interně jako RISCová architektura emulující pomocí mikrokódu architekturu CISC.", "tgt_summary": "In der Informatik wird die auf dem x86-Befehlssatz (bzw. Befehlssatzarchitektur,, kurz: ISA) basierende 64-Bit-Architektur als x64, alternativ auch als x86-64 (auch in der Schreibweise „x86_64“) und AMD64 (auch in Kleinschreibung: „amd64“), bezeichnet. Die Befehlssatzerweiterung ergänzt die \"\", kurz IA-32, um einen 64-Bit-Betriebsmodus.", "id": 1695130} {"src_title": "John McDouall Stuart", "tgt_title": "John McDouall Stuart", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se ve Skotsku v Dysartu v hrabství Fife jako nejmladší z devíti dětí. Jeho otec byl penzionovaný armádní kapitán, který v té době sloužil jako celní úředník. Stuartovi rodiče zemřeli ještě v průběhu jeho mládí a tak se dostal do péče příbuzných. Absolvoval Skotskou námořní a vojenskou akademii jako stavební inženýr těsně před tím, než ve věku 23 let emigroval do Austrálie. John byl štíhlý mladík křehké konzistence vysoký jen 168 cm a nevážící víc než 54 kg. V lednu 1839 přijel do teprve tři roky staré hraničářské kolonie v Jižní Austrálii, která byla v té době jen něco víc, než osamělá základna přeplněná stany a dřevěnými chýšemi s hliněnou podlahou. Brzy našel místo u zeměměřičské služby nové kolonie a vyměřoval v polopouštním kraji pozemky pro nové usedlíky a horníky. Později se stal členem lóže Svobodných zednářů.", "section_level": 1}, {"title": "Chráněnec Charlese Sturta.", "content": "Stuartův nadřízený byl proslulý výzkumník kapitán Charles Sturt, v té době šéf zeměměřičské služby Jižní Austrálie, který se proslavil vyřešením tajemství řek tekoucích do vnitrozemí Nového Jižního Walesu tím, že postupoval podél řeky Darling, kterou prozkoumal v celé délce od Murrumbidgee až k moři. Stuart vydržel u zeměměřičské služby do roku 1842 a pak začal pracovat v pohoří Mount Lofty Ranges jako soukromý zeměměřič a chovatel. V roce 1844 se kapitán Sturt vydal na expedici do pouštního vnitrozemí a angažoval Stuarta jako kresliče. Sturtova expedice se přes obrovské těžkosti dostala dál na sever, než všechny předchozí. Ovšem místo vytouženého vnitrozemského moře objevila dvě nejobávanější pouštní oblasti Austrálie – Sturtovu kamenitou poušť a Simpsonovu poušť. Poté co druhý velitel expedice James Poole zemřel na kurděje, Sturt jmenoval Stuarta na jeho místo. Oba muži silně trpící kurdějemi sice přežili a vrátili se do Adelaide, ale Sturt se už nikdy pořádně neuzdravil a brzy se vrátil do Anglie. I mladší Stuart nebyl celý rok schopen pracovat ani cestovat. Stuart se vrátil ke svému povolání soukromého zeměměřiče a trávil stále více času v odlehlých oblastech. Na několik let se přestěhoval do Port Lincolnu a potom se vrátil do severní části Flindersova pohoří, kde pracoval pro bohaté chovatele dobytka William Finkeho, Jamese Chamberse a Johna Chamberse. Při tom také hledal nerosty a zkoumal možnosti nové pastvy. Údajně byl také v květnu a červnu 1857 členem expedice Stephena Hacka hledající pastviny na sever a západ od zálivu Streaky a také soukromé expedice k jezeru Gairdner s Anthony Forsterem ( pozdějším vydavatelem časopisu \"The Register\") v roce 1858.", "section_level": 1}, {"title": "První výprava.", "content": "S finančním zabezpečením Williama Finkeho se 14. května 1858 Stuart vydal na první ze svých šesti hlavních výprav. Jeho cílem bylo hledat nerosty v kraji, kterému Aboroginci říkají Wingillpinin a nové pastviny v severozápadní části Jižní Austrálie. Stuart vyšel z farmy Johna Chamberse Oratunga a jako společníky s sebou vzal dva Chambersovy zaměstnance (bělocha jménem Forster a jednoho mladého Aborigince), půl tuctu koní, zásoby na šest týdnů, kapesní kompas a hodinky. Tím vším ho vybavil Chambers. Od Flindersova pohoří se Stuart vydal na západ, z jihu obešel jezero Torrens a pokračoval dále podél severního břehu jezera. Našel izolovaný řetězec polovyschlých tůněk, které nazval Chambers Creek a\" \"které se dnes jmenují Stuart Creek. Později nabyly až životní důležitosti jako pravidelná zastávka výprav do vyschlého středu světadílu. Při pokračování na severozápad se dostal do blízkosti pozdějšího Coober Pedy (aniž se kdy dozvěděl, že pod jeho nohama byla fantastická naleziště opálů). Ale docházející zásoba potravin a chybějící pastva pro koně ho donutily vrátit se zpět a zamířit k 500 kilometrů vzdálenému moři. Obtížná cesta podél okraje Velké Viktoriiny pouště dovedla Stuarta k pobřeží do Miller's Water (v blízkosti nynější Ceduny) a odtud se po čtyřech měsících a 2400 kilometrech vrátil zpátky do civilizace. Díky této výpravě se Stuart stal známý a byl za ni oceněn zlatými hodinkami od Royal Geographical Society.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá výprava.", "content": "Brzy po návratu z první výpravy požádal o nájem pastvin u Chambers Creek. Jako objevitel měl sice určité právo na pronájem, ale dělal si nároky na větší plochu, než měl. Jako ústupek při vyjednávání se Stuart nabídl, že oblast sám prozkoumá. V dubnu 1859 vyrazil se skupinou tří mužů a 15 koní, které získal díky podpoře a důvěře Richarda Gravese MacDonnella, guvernéra Jižní Austrálie, který sám byl vášnivý výzkumník a objevitel. Když dokončil průzkum Chambers Creek, vydal se Stuart znovu na sever s cílem dosáhnout hranice mezi Jižní Austrálií a nynějším Severním teritoriem (které v té době bylo ještě součástí Nového Jižního Walesu). Přestože byli dobře zásobeni a měli dostatek vody, obrátila se výprava zpět asi 100 km od hranice, protože jim došly koňské podkovy (které byly v této pouštní kamenité oblasti životně důležité). Nicméně Stuart našel další spolehlivý vodní zdroj pro budoucí výpravy: \"krásný pramen\" napájený z tehdy neznámé Velké artéské pánve (angl. Great Artesian Basin). Napsal o něm: \"Pojmenoval jsem ji\" \"\"Pramen naděje\". Je sice trochu brakický, ale nikoliv slaný, spíše zásaditý s chutí po zažívací sodě a vytéká z něj pořádný proud vody. Už jsem přežil na mnohem horší vodě: pro mne má ten nejvyšší význam a pojišťuje mi cestu zpět. Mohu odtud dojít do Adelaide v kterékoli roční době i období.\" Vrátil se v červenci a vyprávěl o \"překrásné zemi\" a mimořádně nadšeně popisoval krajinu, která je teď sotva schopna uživit trochu dobytka.", "section_level": 1}, {"title": "Třetí výprava.", "content": "V té době v Austrálii vrcholila objevitelská horečka, k čemuž přispělo několik okolností. \"Doma\" (jak Australané stále nazývali Británii) byla pozornost veřejnosti soustředěna na hledání pramenů Nilu, v kterém soutěžily výpravy Spekeho, Burtona a Bakera a všechny si nárokovaly pocty za jeho objevení. Stejně jako vnitrozemská Afrika tvořilo vnitrozemí Austrálie nepříjemnou bílou skvrnu na mapě a přestože dlouhodobé sny o úrodném vnitrozemí už vyprchaly, existovala stále intenzivní poptávka přejít celý kontinent. Bylo by to jakési vyvrcholení doby hrdinských objevů. Kromě toho se objevil ještě jeden aspekt – telegraf. Byl sice vynalezen jen o několik desetiletí dříve, ale technika se rychle vyvíjela a globální síť podmořských kabelů a pozemních sítí začínala dostávat tvar. Trasa z Anglie dospěla až do Indie a plánovalo se rozšířit ji až k hlavním populačním centrům Austrálie ve Victorii a Novém Jižním Walesu. Některé z kolonií soutěžily o to stát se konečnou stanicí telegrafu: Západní Austrálie a Nový Jižní Wales navrhovaly dlouhé vedení podmořskými kabely, ale Jižní Austrálie navrhovala použít nejkratší možnou podmořskou trasou přivést telegraf na pobřeží Horního Konce Austrálie. Odtud měla vést přes celý kontinent 3000 kilometrů na jih do Adelaide. Problém byl zřejmý: navržená trasa byla nejen daleko, ale i naprosto neobydlená evropskými osadníky. A ke všemu ve stejné době připravovala bohatá konkurenční kolonie Victoria největší a nejštědřeji vybavenou výpravu v Australské historii – Výzkumná expedice státu Victoria vedená Robertem O'Hara Burkem. Vláda Jižní Austrálie nabídla odměnu 2000 liber kterékoliv osobě schopné přejít přes střed kontinentu a objevit vhodnou trasu pro telegrafní vedení z Adelaide na severní pobřeží. Stuartovi přátelé a sponzoři James a John Chambersovi a Finke požádali vládu o 1000 liber na vybavení výpravy vedené Stuartem. Vláda Jižní Austrálie to ovšem ignorovala a místo toho sponzorovala výpravu vedenou Alexanderem Tolmerem, která dopadla poměrně bídně a nedostala se ani za již obydlené oblasti. Mezitím se Stuart zapletl do dalšího problému. Na část pozemků, které objevil při své druhé cestě a na které si činil nárok v oblasti Chambers Creek, si činili nároky i lidé, kteří byli nalákáni do oblasti zprávami z jeho první cesty. Stuart se proto sem potřeboval vrátit a znovu si přeměřit své pozemky. V srpnu 1859 odjel s malou skupinou z Adelaide a vyměřil si svoje pozemky a několik dalších jménem svých sponzorů. Jaro a léto strávil průzkumem oblasti západně od Eyreova jezera, kde našel nějaké další artézské prameny. Protože pracoval během největších letních veder, začal mít kvůli ostrému slunečnímu světlu problémy se zrakem. Nějakou dobu museli dokonce vydržet na polovičních dávkách potravy a v důsledku toho všichni muži až na jednoho odmítli opustit tábořiště a pokračovat. Stuart je proto raději poslal zpátky domů. Zůstal s ním jediný druh, William Kekwick, kterého si vážil pro jeho nezdolnost. Obvykle organizoval zásobovací tábory, zatímco Stuart pátral vpředu. Kekwick se vrátil na jih pro zásoby a více mužů. Vrátil se s 13 koňmi, zásobami na tři měsíce ale jen s jediným mužem, Benjaminem Headem. Kekwick působil se Stuartem až do konce jeho výzkumů.", "section_level": 1}, {"title": "Čtvrtá výprava.", "content": "2. března 1860 vyrazili tři muži z Chambers Creek směrem do středu Austrálie. Stuart cestoval jako obyčejně na lehko, bral si s sebou pouze tolik, co mohl uvézt na několika nákladních koních. Podle Stuarta bylo tajemstvím úspěchu cestovat rychle a vyhnout se zpožděním a komplikacím, které s sebou nese rozsáhlý zásobovací doprovod. Když se dostali do Neals Creeku (nynější Oodnadatta), poničil neočekávaný déšť většinu jejich zásob a tak pokračovali na polovičních dávkách, což bylo něco, s čím se Head, který začal výpravu jako tlouštík vážící dvakrát tolik než Stuart, jen těžko srovnával. Bylo stále těžší najít vodu, mezi cestovateli propukly kurděje a Stuarta začalo zlobit pravé oko. Nicméně začátkem dubna objevili řečiště, které Stuart nazval Finkeho řeka, podél které pokračovali na severozápad přes hranice Jižní Austrálie k MacDonnellovu pohoří, které 12. dubna 1860 pojmenovali po guvernérovi Jižní Austrálie siru Richardu Gravesi MacDonnellovi. Podle Stuartových výpočtů se dostali 22. dubna 1860 do středu světadílu. Stuart tehdy napsal: \"Asi dvě míle na severoseverovýchod je vysoká hora, která je doufám střed kontinentu. Zítra tam postavím kamennou mohylu a vztyčím vlajku. Nazvu ji Mount Sturt podle skvělého a váženého velitele výpravy z let 1844–45 kapitána Sturta jako výraz vděku za laskavost, kterou mi poskytoval během této cesty.\" (Ve skutečnosti se hora stala známou jako Central Mount Stuart přímo po samém Stuartovi a ne po jeho starším rádci Sturtovi a také geografové ji již nepovažují za střed Austrálie. Nicméně její symbolická hodnota zůstala nadále živá.) Výzkumníci nebyli schopni pokračovat dál na sever. Znovu je trápil nedostatek vody, Stuartovy kurděje se zhoršovaly, Head byl na své poloviční váze a pouze Kekwick byl schopen nějaké těžší práce. 22. května konečně zapršelo. Když teď měli k dispozici každý den vodu, začaly kilometry přibývat a v půli června se dostali k říčnímu korytu, které nazval Stuart Tennantův potok (nynější město Tennant Creek). Nejhorší část cesty byla za nimi a byli už pouhých 800 kilometrů od pobřeží. Další postup z pobřeží dále se stal nemožný. Při čtyřdenním výletu na severozápad nenašli vůbec vodu a museli se stáhnout zpět. Dali koňům týden na rehabilitaci a pokusili se vydat přímo na sever. Našli další potok, který nazvali potok Útoku (Attack Creek), ale zastavily je husté křoviny. Na rozdíl od Aboriginců na jihu byl kmen Warramungů vyloženě nepřátelský a 26. června napadli tábor badatelů. Jeden ukradl podkovářskou rašpli (kterou ale Stuart získal zpět), další házeli bumerangy na koně a zapálili trávu kolem tábořiště. Stejně jako Sturt (a na rozdíl od jiných australských výzkumníků) vycházel Stuart dobře se všemi Aboriginci, se kterými se potkával. Ale s touto tlupou se nebyl schopen dohodnout a usoudil, že další pokračování v cestě by nebylo bezpečné. Té noci, kdy i neunavitelný Kekwick si stěžoval na vyčerpání, zanechali výzkumníci další cesty a neochotně se obrátili na jih. Do Adelaide to měli 2400 kilometrů a všichni tři muži trpěli kurdějemi. Zásoby docházely, koně byli v mizerném stavu a země začala vysychat. I přesto skupina v časové tísni pokračovala obvyklým rychlým tempem. Do bezpečí Chambers Creek se dostali v srpnu. O několik dní dříve, 20. srpna 1860 konečně opustila Melbourne mnohem větší Burkeho a Willsova výprava. Stuart se dostal do Adelaide v říjnu 1860. I když se mu jen o fous nepodařilo přejít celý světadíl, jeho nezměrné úsilí a určení středu kontinentu bylo stavěno na stejnou úroveň, jako Spekeho objevení pramenů Nilu. Stuart vyřešil to, o co se pokoušel kapitán Sturt před 15 roky – prozkoumat střed světadílu. Byl vyznamenán sponzorskou medailí Royal Geographical Society a stal se teprve druhou osobou, která ji spolu se zlatými hodinkami získala (první byl Dr. Livingstone). A konečně i vláda Jižní Austrálie opožděně uznala Stuartovy úspěchy.", "section_level": 1}, {"title": "Pátá výprava.", "content": "James Chambers navrhl Stuartovi a Kekwickovi, aby se vrátili na sever s vládním ozbrojeným doprovodem, který by jim pomohl vyhnout se problémům u Attack Creeku. Vláda se vykrucovala a hašteřila ohledně ceny, personálního obsazení a řízení výpravy, ale nakonec svolila poskytnout deset ozbrojených mužů a 2500 liber a pověřila Stuarta vedením. (Na rozdíl od této výpravy se zajištění Burkeho a Willsovy výpravy vyšplhalo na 9000 liber a ta se zatím dostala jen k řece Darling v Novém Jižním Walesu). Stuart vyjel 1. ledna 1861 z Chambers Creek s tuctem mužů, 49 koňmi a zásobami na třicet týdnů. V Jižní Austrálii právě vrcholilo léto a byla to nejhorší možná doba na cestování. Stuart byl brzy nucen poslat dva muže a pět nejslabších koní zpět. Bylo extrémní vedro a skupina se často zpožďovala, zatímco Stuart hledal píci a vodu. 11. února, kdy Burkeho a Willsova výprava dosáhla Carpentarského zálivu, byli ještě v severní části Jižní Austrálie. Po mnoha problémech dosáhla Stuartova parta MacDonnellovo pohoří, ale teprve když nastaly silné deště, umožnilo jim to pokračovat k severu rychlejším tempem. K Attack Creeku se dostali 24. dubna 1861 a tentokrát se nesetkali s žádným nepřátelstvím Aboridžinců, kteří zmařili minulý pokus. Zhruba ve stejnou dobu a aniž cokoliv věděli o Stuartově skupině, dostali se Burke, Wills a King k základnímu táboru v Cooper Creeku, aby ho ale našli opuštěný. Čtvrtý člen jejich skupiny, Charles Gray byl již mrtvý. Wills a Burke také za několik dní zemřeli a zůstal pouze King, kterého udržela při životě jen péče místních domorodců. Stuart měl v plánu putovat na severozápad a prozkoumat oblast Viktoriiny řeky (Victoria River), kterou zmapoval A. C. Gregory v roce 1858. Nechal hlavní část výpravy odpočívat a provedl v tomto směru sérii malých průzkumných cest, ale zastavily ho nepropustné křoviny a nedostatek vody. Po nezměrném úsilí našly průzkumné skupiny další vodní zdroj 80 kilometrů na sever a tak Stuart přesunul jádro výpravy tam. Během dalších dvou týdnů učinil Stuart další tři pokusy najít nějakou schůdnou cestu přes planiny na severozápad, ale nebyl úspěšný. Nakonec se proto rozhodl zamířit přímo na sever. Odměnou mu bylo nalezení \"nádherného fláku vody\" (150 metrů širokého a 7 kilometrů dlouhého jezera), který nazval \"Newcastlovy vody\" (Newcastle Waters) po jeho milosti vévodovi z Newcastlu, který byl tehdy ministrem pro kolonie. Dalších pět týdnů tábořila výprava u Newcastle Waters, zatímco se Stuart snažil najít nějakou cestu na severovýchod, která by je zavedla k Victoria River a podél ní k moři. Místní Aboridžinci byli nepřátelští, kolem tábora zakládali ohně, plašili koně a Kekwick musel postavit ozbrojené stráže, které instruoval, aby pálily varovné výstřely, kdykoliv se přiblížili. Zásoby docházely a muži i koně byli ve špatném stavu. Takže 1. června 1861, přesně šest měsíců poté, co opustili Chambers Creek, nařídil Stuart návrat. V relativně příjemném chládku jižní zimy cestovali rychle a již v září se dostali do obydlených oblastí Jižní Austrálie. Když se Stuart dověděl, že Burke a Wills jsou nezvěstní, okamžitě se nabídl, že se připojí k hledání. První záchranné týmy se ale už v té době vrátily s tím, že ne méně než 7 členů největší a nejlépe vybavené výpravy v dějinách Austrálie zahynulo. Nadšení veřejnosti pro další výzkumy poněkud ochladlo. Přestože Stuart vykonal pět výprav do vyprahlého středu kontinentu a kromě posledních pár mil ho přešel, aniž ztratil jediného muže, vláda Jižní Austrálie se zpočátku zdráhala podpořit šestou výpravu. Nicméně možnost zajistit trasu pro pozemní telegrafní vedení přes světadíl byla přece jenom významný činitel. Vláda na poslední chvíli poskytla 2000 liber s tím, že s sebou vezme nějakého vědce. Ale hlavními soukromými sponzory výpravy byli stejně James a John Chambersovi a William Finke.", "section_level": 1}, {"title": "Šestá výprava.", "content": "Stuartova šestá výprava oficiálně vyrazila od domu James Chamberse v Severním Adelaide 23. října 1861. První zastávku, ještě než se dostali k městu Gawler způsobily problémy s koněm. Jeden se vzepjal na zadní a kopytem zasáhl Stuarta do spánku tak, že ztratil vědomí. Poté dupl na jeho pravou ruku, vykloubil dva prsty a strhl kůži a nehet na ukazováčku. Z počátku to dokonce vypadalo, že bude nezbytná amputace, ale nakonec Stuart a Waterhouse (přírodovědec přidělený vládou) dohnali o pět týdnů později zbytek skupiny na jedné farmě bratří Chambersů v Moolooloo. Nicméně Chambers Creek opustili až 8. ledna 1862. Skupina sestávala z 10 mužů a 71 koní. Benjamin Head, veterán čtvrté výpravy byl už příliš nemocný, než aby se mohl vydat s nimi. Skupina si užila pobyt u Newcastle Waters, kam se dostala 5. dubna a znovu tam měla konflikt s místními Aboridžinci. Odpočívali zde týden, zatímco Stuart vedl pátrací skupinu a hledal kvalitní zdroj vody, ke kterému by se hlavní těleso přesunulo. Další etapa nicméně přinesla dost těžkostí. Pětkrát se Stuart a jeho průzkumníci bezúspěšně snažili najít cestu k Victoria River. Nakonec zamířili přímo na sever místo na severozápad a odměnou jim byl řetězec vodních tůní, který je dovedl k Daly Waters, nějakých 150 kilometrů severně od Newcastle Waters. Stuart učinil ještě poslední pokus dostat se k Victoria River, než zamířil na sever na Top End. 9. června se dostal do oblasti, která už byla zmapována a 1. července až k Mary River. 24. července 1862 Stuart dorazil na pláž v Chambersově zálivu (východně od dnešního Darwinu). On a jeho společníci tak přešli celý světadíl od jihu na sever.", "section_level": 1}, {"title": "Jeho osobnost a poslední dny.", "content": "Stuart byl malý šlachovitý mužík schopný vydržet strádání a posedlý urputným odhodláním, které přebíjelo jakoukoliv myšlenku na osobní pohodlí. Nebyl zrovna společenský, měl sice několik dobrých přátel, ale nejšťastnější byl daleko od hlučícího davu. Měl hustý temný vous a obvykle nosil ošoupané diftýnové kalhoty, staromódní dlouhý modrý kabát s mosaznými knoflíky a slaměný klobouk z palmových listů. Léta těžkých podmínek spojených s podvýživou, kurdějemi, očním trachomem a jinými nemocemi způsobily, že ke konci života byl prakticky slepý. Na zpáteční cestě poslední výpravy (1861–1862) dlouhé 900 kilometrů byl již přepravován na nosítkách mezi dvěma koni a vlastně se už nikdy úplně neuzdravil. Ještě stačil připravit své deníky k publikování a vrátil se do Británie, kde o dva roky později zemřel. Je pohřben na hřbitově Kensal Green.", "section_level": 1}, {"title": "Místa pojmenovaná po Johnu McDouall Stuartovi.", "content": "Ač pojmenoval mnoho zeměpisných pojmů po svých přátelích, sponzorech a společnících, svým vlastním jménem docela šetřil. Central Mount Stuart, který považoval za střed Austrálie, původně nazval \"Central Mount Sturt\" na počest svého přítele Charlese Sturta. Místa po něm pojmenovaná: Stuartova socha od Jamese Whitea je na Victoria Square v Adelaide a v Darwinu stojí socha a památník na oslavu jeho úspěchů. V březnu 2010 zednářská lóže v Alice Springs nabídla jako dar městské radě Alice Springs postavení Stuartovy čtyřmetrové železobetonové sochy na upomínku 150. výročí jeho čtvrté expedice, kdy se dostal na místo později nazvané Alice Springs. Městská rada ale tento projekt zpochybnila s tím, že nápad postavit sochu bílého muže s puškou v oblasti, kde jsou vztahy mezi původním a přistěhovaným obyvatelstvem velice křehká záležitost, by mohl způsobit určité rozpory mezi místními občany. V Anglii je na domě v Campden Hill Square 9 v Kensingtonu v Londýně, kde žil a zemřel, umístěna modrá pamětní deska.", "section_level": 1}], "src_summary": "John McDouall Stuart (7. září 1815 – 5. června 1866) byl skotský objevitel a jeden z nejvýznamnějších průzkumníků australského vnitrozemí. ", "tgt_summary": "John McDouall Stuart (* 7. September 1815 in Dysart, Fife, Schottland; † 5. Juni 1866 in London) war ein schottischer Geometer und Entdeckungsreisender, der als erster Europäer den australischen Kontinent von Süden nach Norden und zurück durchquerte.", "id": 1358018} {"src_title": "Eurojust", "tgt_title": "Eurojust", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Na svém zasedání ve finském Tampere (15. až 10. října 1999) Evropská rada rozhodla, že k posílení boje proti závažné kriminalitě má být zřízena jednotka justiční spolupráce složená ze státních zástupců, soudců či policejních důstojníků členských států Evropské unie. Na základě tohoto rozhodnutí pak Rada Evropské unie dne 14. prosince 2000 přijala \"rozhodnutí o vytvoření Prozatímní jednotky justiční spolupráce\" (2000/799/SVV; v Úř. věst. publikováno dne 21. 12. 2000 pod č. L 324). Tento tzv. Pro-Eurojust působil v Bruselu od 1. března 2001 a jeho posláním bylo zdokonalovat justiční spolupráci v trestních věcech mezi orgány členských států Evropské unie a poskytovat odborné zázemí pro přípravu instrumentu zřizujícího samotný Eurojust. Následně pak bylo přijato \"rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 28. února 2002 o založení jednotky Eurojust za účelem posílení boje proti závažné trestné činnosti\" (2002/187/SVV; v Úř. věst. publikováno dne 6. 3. 2002 pod č. L 63), kterým byl zřízen Eurojust jako instituce Evropské unie se sídlem v Haagu. Smlouvou z Nice byla úloha Eurojustu doplněna i do primárního práva Evropské unie (čl. 31 Smlouvy o Evropské unii).", "section_level": 1}, {"title": "Působnost a struktura.", "content": "Eurojust se skládá především z národních členů, tj. státních zástupců, soudců či policejních úředníků s obdobnými pravomocemi přidělených k Eurojustu členskými státy Evropské unie (každý členský stát může jmenovat jen jednoho národního člena). Každý národní člen může mít asistenta, který je oprávněn národního člena plně zastupovat. Struktura Eurojustu se skládá z: Eurojust může být činný v konkrétních případech (týkajících se dvou či více členských států Evropské unie) buď z vlastní iniciativy, jde-li o: anebo pokud byl o pomoc požádán příslušným orgánem dotčeného členského státu Evropské unie a je to v souladu s cíli Eurojustu. Úkolem Eurojustu v konkrétních případech je: v mezích své působnosti je oprávněn příslušné orgány dotčených členských států může požádat či je vyzvat, aby zvážily: Eurojust je v konkrétních případech činný formou: Národní členové také zprostředkovávají výměnu informací mezi příslušnými orgány členských států o vyšetřováních a trestních řízeních, pokud mají dopad na evropské úrovni (ať již celounijní, anebo dopad na několik členských států). Eurojust nicméně není evropským prokurátorem, tj. nemůže sám nahradit procesní úkony příslušných vnitrostátních orgánů členských států. Eurojust má rovněž pravidelně informovat Evropskou komisi o obecných problémech, které brzdí mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie, aby mohla Komise vytvářet a předkládat návrhy a iniciativy evropských předpisů Radě Evropské unie ke zlepšení této spolupráce. Nezanedbatelný význam má rovněž školicí činnost Eurojustu (pořádání seminářů).", "section_level": 1}], "src_summary": "Eurojust (někdy psáno EUROJUST; málo používaný formální název: \"Jednotka Evropské unie pro justiční spolupráci\" – angl. \"The European Union’s Judicial Cooperation Unit\") je agenturou Evropské unie zřízenou ve III. pilíři za účelem zvýšení efektivity mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie, zejména v oblasti vyšetřování a stíhání závažné přeshraniční kriminality a organizovaného zločinu. Sídlí v nizozemském Haagu.", "tgt_summary": "Eurojust, die Agentur der Europäischen Union für justizielle Zusammenarbeit in Strafsachen, ist eine Justizbehörde der Europäischen Union mit Sitz in Den Haag. Eurojust hat den Status einer EU-Agentur und koordiniert grenzüberschreitende Strafverfahren auf europäischer Ebene. Des Weiteren soll sie die Arbeit der nationalen Justizbehörden Europas im Bereich der grenzüberschreitenden organisierten Kriminalität im Allgemeinen koordinieren und den Informationsaustausch zwischen den nationalen Justiz- und Polizeibehörden fördern. Arbeitsbereiche sind unter anderem die Terrorismusbekämpfung, die Bekämpfung und Prävention des illegalen Waffenhandels, des Drogenhandels, des Menschenhandels, der Kinderpornografie und der Geldwäsche.", "id": 340687} {"src_title": "Bukolická poezie", "tgt_title": "Bukolische Dichtung", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Bukolická poezie vznikla v antice. Její tradici vytvořili Stésichoros, autor pastýřských písní (7. století př.n.l), Theokritos, tvůrce idyly (3. století př.n.l) a Vergilius, který vytvořil klasickou podobu eklogy (1. století př.n.l). Výrazně k její oblibě přispěl také Longův bukolický román \"Dafnis a Chloé\" (asi 2. století př.n.l). Nový zájem o bukolickou poezii v souvislosti se snahou o napodobení antického životního stylu vzbudila až renesance a baroko (Jacopo Sannazaro, Giovanni Boccaccio, Edmund Spenser, John Milton, Alexander Pope), kdy rovněž došlo k rozkvětu veršované pastýřské hry (pastorály). V době rokoka ztrácí idyla a ekloga přímou asociaci s pastýřským životem (idyla se transformuje do výchovně laděného obrazu měšťanského života a ekloga se postupně rozpouští v idylicky laděné přírodní a erotické lyrice)). K významné aktualizaci chápání bukolického idylismu došlo pak v době osvícenství a preromantismu (Salomon Gessner). V důsledku rozvíjející se civilizace se idylismus bukolické poezie stal neudržitelným, přesto se objevovaly pokusy o její vzkříšení (například \"Idyly královské\" od Alfreda Tennysona z let 1859 až 1885). V novodobé poezii se bukolická tematika objevuje jen zřídka, běžnější je oslava venkovského způsobu života vůbec. V české literatuře vznikl v období baroka tzv. náboženský barokní idylismus (duchovní písně Adama Michny z Otradovic, vánoční pastorála \"Jesličky\" od Bedřicha Bridela nebo \"Zdoroslavíček v kratochvilném hájíčku postavený\" Felixe Kadlinského). Bukolická poezie byla pěstována i v počátcích národního obrození (Václav Thám, Antonín Jaroslav Puchmajer, Václav Hanka a další). Současně se objevuje snaha přizpůsobit jí domácím reáliím. Přírodní scenérie se začínají podobat českému venkovu a idyly jsou namísto do antiky situovány do idealizovaného slovanského dávnověku. Na tradici bukolické lyriky pak po svém navazují Vítězslav Hálek, Adolf Heyduk, Svatopluk Čech, Jaroslav Vrchlický nebo Josef Svatopluk Machar.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bukolická poezie (bukolika) (z řeckého \"búkolikos\" = pastýřský) je poezie idylicky zobrazující pastýřský nebo venkovský život. Jejími žánrovými typy je idyla, ekloga a pastorála. Její děj, který spočívá ve stylizovaných hovorech pastýřů do nichž jsou volně vkládány různé písně, milostné historky a další vyprávění, bývá situován do bájné pastýřské země Arkádie. ", "tgt_summary": "Bukolische Dichtung (\"Bukolik\", von ) bedeutet „Dichtung, die sich auf das Leben der Rinderhirten (oder, im allgemeineren Sinne, auf Hirten aller Art) bezieht“.", "id": 94830} {"src_title": "Bitva u Magnésie", "tgt_title": "Schlacht bei Magnesia", "src_document": [{"title": "Bitva.", "content": "Antiochos byl po porážce seleukovských expedičních sil v bitvě u Thermopyl vypuzen z Řecka. Římské námořnictvo poté společně s Rhoďany a dalšími spojenci porazilo královu flotilu, což následně římskému vojsku umožnilo překročit Helléspont a vstoupit na půdu Asie. Římská armáda zde získala nového velitele, konzula Lucia Cornelia Scipiona, mladšího bratra velkého Africana, který jej na tomto tažení doprovázel jako legát. Po svém nezdaru v Řecku se Antiochos odebral v čele jádra svých sil do Malé Asie, kde nechal na přístupových cestách k městům Sardy a Efesos (u něhož kotvila jeho flotila) zřídit opevněný tábor. Nejsilnější Antiochovou formací byla podle makedonského vzoru uspořádaná falanga, čítající 16 000 mužů. Jeho vojsko dále zahrnovalo několik tisíc pěšáků rozličné kvality, kappadocké spojence, 3 000 galatských žoldnéřů a 4 700 lehkooděnců. Kromě toho Antiochos disponoval 6 000 katafrakty a 2 000 další těžké jízdy, 2 500 galatské lehké jízdy, 500 řeckými jezdci a 1 200 stepních jízdních lučištníků – celkově tedy asi 12 000 jezdců. Dále měl král mnoho válečných vozů, 54 slonů a jednotku arabských velbloudů. Proti této hrozivé moci seleukovského krále se postavilo 43 000 římských a italských legionářů, doplněných 6 000 řeckými lehkooděnci. V počtu kavalerie Římané s asi 5 000 jezdci za Antiochem výrazně zaostávali. Ještě před příchodem zimy, která by zastavila válečné operace a současně by přinesla změnu v římském velení, se Luciu Scipionovi podařilo přimět Antiocha k boji poté, co Římané překročili řeku \"Hermos\" a postavili si vojenský tábor ve vzdálenosti asi 4 kilometrů od Antiochova. Skoro se dá říci, že Římané vyhráli bitvu spíše díky rýčům než mečům. Scipionův tábor byl chráněn z levé strany řekou, takže bitevní pole bylo velice úzké, čímž byla zcela eliminována Antiochova drtivá převaha v jízdě. Veškerá římská a spojenecká jízda, kromě 4 švadron (\"turmae\"), byla v okamžiku vypuknutí bitvy umístěna na pravé straně. Podobně jako u většiny starověkých bitev, i v tomto případě existují různé verze průběhu střetnutí. Bitva zřejmě začala neúspěšným útokem Antiochových válečných vozů na levém křídle, čímž byla ovšem seleukovská jízda na této straně linie uvržena ve zmatek. Prakticky v témže momentě udeřilo seleukovské jezdectvo na pravém křídle, v čele se samotným králem. Tímto útokem se Seleukovcům podařilo prolomit řady proti nim stojící pěchoty. Antiochos se pak pustil do pronásledování nepřátel a neúspěšně se pokusil obsadit energicky bráněný římský tábor. Spojenec Římanů, pergamský král Eumenés, velící jízdě na pravém křídle římského vojska, potom podnikl protiútok na protilehlé křídlo Seleukovců, dosud ještě narušené válečnými vozy, a obrátil ho na útěk. Ve střední části linie se nacházela impozantní seleukovská falanga spolu se slony. Ti byli ale vyplašeni římskými lehkooděnci, načež falangu opuštěnou vlastní jízdou legionáři v krvavém boji obklíčili a pobili. Bitva pak pokračovala v seleukovském táboře až do jeho dobytí Římany.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky bitvy.", "content": "Po sjednání příměří mezi Římany a Antiochem podniklo římské vojsko tažení proti Galatům, čímž byla rozhodujícím způsobem podlomena moc Seleukovců v Malé Asii. Římané během této vojenské kampaně dosáhli, vzhledem ke svým původním mnohem skromnějším vojenským a politickým cílům, fantastických územních zisků. Většina menších řeckých a helénistických států se již na počátku války připojila na stranu Říma, protože ten v této době neusiloval o zabrání žádného cizího území. Díky této umírněné politice nakonec Římané slavili vítězství. Naproti tomu Antiochova porážka byla důsledkem jeho naprosto nepřipravené a nepromyšlené strategie. Jak poznal už Xerxés, Egejské moře představovalo pro každou asijskou mocnost přirozenou překážku, k jejímuž zdolání bylo zapotřebí spolehlivé námořní převahy. Tou však Antiochos nedisponoval, což bylo příčinou jeho neúspěchů v Řecku a posléze i v Malé Asii. V mírově smlouvě uzavřené v Apameii byl Antiochos přinucen zaplatit Římanům obrovskou válečnou náhradu ve výši 15 000 talentů. Rovněž seleukovské námořnictvo bylo značně redukováno. Král se dále musel vzdát veškerých svých území v Malé Asii. Severozápadní hranicí seleukovské říše se od nynějška stalo pohoří Taurus. Už tak nestabilní moc Seleukovců tím byla ještě více oslabena. Sen o vyrovnání se Alexandrovi se pro Antiocha ukázal být neuskutečnitelný.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Magnésie byla vybojována v roce 190 př. n. l. na rovinách Lýdie (dnešní Turecko), poblíž města Magnésia ad Sipylum. Římané, vedení konzulem Luciem Corneliem Scipionem a jeho bratrem, slavným vojevůdcem Scipionem Africanem, spolu s jejich spojencem, pergamským králem Eumenem II., se tu utkali s vojskem seleukovského krále Antiocha III. Velikého. Rozhodné římské vítězství znamenalo konec Antiochovým snahám o ovládnutí Řecka. ", "tgt_summary": "Die Schlacht bei Magnesia wurde 190/189 v. Chr. in der Nähe von Magnesia ad Sipylum zwischen der Römischen Republik unter Lucius Cornelius Scipio Asiaticus, seinem Bruder Publius Cornelius Scipio Africanus und ihrem Verbündeten Eumenes von Pergamon auf der einen Seite und Antiochos dem Großen, dem König des Seleukidenreiches, auf der anderen Seite ausgetragen. Sie war die entscheidende Schlacht des Römisch-Syrischen Krieges und endete mit einem klaren Sieg der Römer. Besonders deutlich zeigte diese Schlacht auch die Überlegenheit der damaligen römischen gegenüber der griechisch-hellenistischen Kampfweise auf.", "id": 54444} {"src_title": "Sylvie Vartanová", "tgt_title": "Sylvie Vartan", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Její matka byla Bulharka židovského původu, otec byl původem Armén, jinak Francouz a francouzský velvyslanec v Sofii. Sylvie vyrůstala v Bulharsku, ale od roku 1952, tedy od jejích osmi let, rodina žila v Paříži. Roku 1961, v sedmnácti letech, natočila první píseň s francouzským rokenrolovým zpěvákem Frankie Jordanem, která zaznamenala značný úspěch a Sylvii vynesla přezdívku \"la collégienne du twist\" (twistující školačka). V roce 1962 jezdila koncertní tour s týmem Gilberta Bécauda, o rok později pak již s Johnny Hallydayem. V roce 1964 se s písní \"La plus belle pour aller danser\" (s textem Charlese Aznavoura) dostala na vrchol francouzské singlové hitparády. Píseň uspěla i v Japonsku, Jižní Koreji, Španělsku a Itálii. Sylvie začala být řazena ke stylu zvanému yé-yé. Ve stejném roce byla rovněž předskokankou The Beatles na jejich koncertě v pařížské Olympii. Vystoupila též v \"The Ed Sullivan Show\" v USA. V roce 1965 se vdala za Johnny Hallydaye, v roce 1966 se jim narodil syn David Hallyday, který se později stal rovněž zpěvákem. Ve své době patřily Johnny a Sylvie k nejledovanějším párům Francie, média jim přezdívala \"zlatý pár\" (manželství se rozpadlo v roce 1980). V roce 1968 měla znovu dvě první místa ve francouzské hitparádě, s písněmi \"\"2'35 de bonheur\" a \"Comme un garçon\". Vystoupaly na první příčku i v Itálii, Belgii, Japonsku a Koreji. Následoval další hit \"Irrésistiblement\", který později nazpívala i v italštině, a v Itálii se pak dostal na druhé místo singlové hitparády. S koncem 60. let její sláva pohasla, ale roku 1976 dobyla hitparádu s disco hitem \"Qu'est-ce qui fait pleurer les blondes?\" V žánru disco našla nové uplatnění. Sbohem dala šoubyznysu v roce 1986, ale znovu se do něj vrátila roku 1989, mimo jiné kvůli pádu komunismu v Evropě a možnosti koncertovat v rodném Bulharsku. To se jí podařilo v roce 1990, kdy vystoupila v sofijském Paláci kultury. Koncert začala i končila písní v bulharštině. Své spojení s vlastí prokázala i tím, že adoptovala bulharskou holčičku. Po smrti svého bratra Eddieho (otce známého amerického herce Michaela Vartana) přestala v roce 2001 vystupovat. Na jeviště se vrátila v roce 2004, s jazzovými baladami. Roku 1987 získala Národní řád za zásluhy, roku 1998 Řád čestné legie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sylvie Vartanová (rozená Silvi Žorž Vartanjan, bulharsky Силви Жорж Вартанян; * 15. srpna 1944 Iskrec) je bulharsko-francouzská zpěvačka a herečka. Byla manželkou francouzského zpěváka Johnny Hallydaye, s nímž od 60. let též vystupovala, což jí zajistilo popularitu zejména ve frankofonních zemích, ale i v Itálii, Japonsku a Jižní Koreji. Proslula tanečními choreografiemi ke svým vystoupením, navazujícími většinou na poetiku kabaretu.", "tgt_summary": "Sylvie Vartan, eigentlich \"Sylvia Vartanian (Wartanjan)\" (* 15. August 1944 in Iskrez, bei Sofia, Bulgarien), ist eine populäre französische Chanson- und Pop-Sängerin sowie Schauspielerin bulgarisch-armenischer und ungarischer Herkunft. Sie ist die Schwester des Musikers Eddie Vartan (1937–2001), der unter anderem auch mit zahlreichen Arrangements und Kompositionen zu ihrer Karriere beitrug. Daneben ist sie die Tante des Schauspielers Michael Vartan und die Ex-Frau des französischen Rockmusikers Johnny Hallyday. Seit 1984 ist sie mit dem US-amerikanischen TV-Unternehmer Tony Scotti verheiratet, mit dem sie ein bulgarisches Waisenkind adoptiert hat.", "id": 1137473} {"src_title": "Barbara Palmerová, hraběnka z Castlemaine a vévodkyně z Clevelandu", "tgt_title": "Barbara Villiers, 1. Duchess of Cleveland", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Barbara se narodila jako jediné dítě \"Williama Villierse, 2. vikomta Grandison\" a jeho manželky \"Mary Bayning\", dcery \"Paula Bayninga, 1. vikomta Bayning\". Velmi záhy – jako dvouletá – ztratila otce, který zahynul 20. října roku 1643 v Anglické občanské válce v bitvě u Newbury, kde bojoval na straně royalistů. Barbara byla pověstná svou krásou, ale i řadou milostných romancí. Jejím prvním milencem byl \"Philip Stanhope, 2. hrabě Chesterfield\", manžel její matky. 14. dubna roku 1659 se provdala za \"Rogera Palmera, 1. hraběte Castlemaine\" (1634–1705), syna sira \"Jamese Palmera\" a \"Catherine Herbert\", dcery \"Williama Herberta, 1. markýze Powis\". Manželství se nevydařilo a již roku 1662 žili manželé odděleně. Na tomto vývoji měla nepochybně podíl skutečnost, že od roku 1660 byla Barbara milenkou krále Karla II., který v roce 1661 udělil jejímu manželovi titul \"hraběte Castlemaine\". V roce 1670 se Barbara stala peerem \"suo iure\" jako \"vévodkyně z Clevelandu\". Barbara se rychle stala jednou z nejvlivnějších osob královského dvora. Jejím největším protivníkem byl hlavní královský rádce Edward Hyde (otec Anny Hydeové, manželky mladšího Karlova bratra Jakuba, pozdějšího krále Jakuba II. Stuarta), který se dlouho zpěčoval Barbařinu jmenování dvorní dámou královniny ložnice. V prosinci roku 1663 Barbara ohlásila svou konverzi ke katolicismu. To jí umožnilo vést velkolepý a velmi nákladný způsob života – vedle příjmů poskytovaných jí státní pokladnou získávala nemalé dary od katolických mocností Španělska i Francie. Barbara byla proslulá svou extravagancí. Byla promiskuitní a uměla využít svůj vliv na krále ke svému prospěchu. V průběhu času ovšem začal její vliv na Karla slábnout. Král měl stále nové milenky, rovněž Barbara si začínala stále nové romance. Jejími milenci byli mimo jiné herec \"Jacob Hall\" či její bratranec John Churchill. V důsledku 1673 schváleného \"Test Act\" přišla Barbara jako katolička o pozici dvorní dámy královniny ložnice. Přestala být i milenkou krále. Po smrti svého manžela se v roce 1705 provdala za generálmajora Roberta Feildinga. Zemřela v roce 1709.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Barbara porodila šest dětí, které král uznal za svoje. Všechny dostaly jméno \"FitzRoy (\"potomek krále\")\", třebaže první dcera nesla ještě i jméno Barbařina manžela a je pravděpodobné, že Anniným otcem nebyl ani král, ani Roger Palmer, ale první Barbařin milenec, manžel její matky hrabě Chesterfield. Barbara Palmerová je předkem řady osobností současnosti, např. britského politika Anthony Edena či princezny Diany.", "section_level": 1}], "src_summary": "Barbara Palmer z rodu Villiersů (27. listopadu 1640 – 9. října 1709) byla anglická šlechtična, milenka anglického krále Karla II. Stuarta.", "tgt_summary": "Barbara Villiers, 1. Duchess of Cleveland (* November 1640; † 9. Oktober 1709; verheiratete Palmer, Countess of Castlemaine) war neben Nell Gwyn die berühmteste der zahlreichen Mätressen des englischen König Karls II.", "id": 1692654} {"src_title": "Smolenice", "tgt_title": "Smolenice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Díky přístupné poloze na okraji Trnavské kotliny a úrodné půdě bylo zdejší území osídleno již v době kamenné. Z té doby se však nedochovalo mnoho archeologických nálezů. Významnější jsou známy až z doby halštatské, kdy na vrchu Molpír nad obcí existovalo velké keltské oppidum. A později i velkomoravské hradiště. Nejstarší písemná zmínka o Smolenicích je na listině datované 11. května 1240. Smolenická fara je uvedena v seznamu far z roku 1390 pod německým názvem Lenstorf a na seznamu z roku 1397 už pod maďarským Szomolány. Ve 14. století byl nad obcí postaven hrad jako poslední z řady pevností, jež chránily malokarpatské průsmyky. Na hradě, jenž byl původně královským majetkem, se vystřídala řada majitelů. Roku 1388 připadly Smolenice na základě darovací listiny císaře Zikmunda vévodovi Ctiborovi ze Ctibořic a Beckova. Od poloviny 15. století vlastnili hrad i obec hrabata z Pezinku a Svätého Jura. V 16. století přešel majetek na rod Orzságů a posléze Erdödyů. Roku 1777 přebírá smolenické panství hrabě Ján Pálffy. Zdejší zámek, který byl už delší dobu neobývaný a upadal, protože nebyly peníze na údržbu, v období napoleonských válek počátkem 19. století nakonec vyhořel a z původního gotického hradu zůstala jen část vnějšího opevnění. Proto začaly v roce 1853 první práce na opravě bašt. V roce 1855 založil hrabě Moric Pálffy pod hradem hřebčín pro chov hospodářských koní. Koncem 19. století se zde již chovali i koně kočároví a jezdečtí. S rozpadem rakousko-uherské monarchie však hřebčín zanikl. Hrabě Jozef Pálffy postavil v letech 1880–1883 poblíž Horných Orešan chemický závod na zpracování dřeva. Pro jeho rychlejší dopravu vybudoval lesní koňskou železnici. V roce 1898 byla vybudována železniční trať z Trnavy do Smolenic. V roce 1911 začali Pálffyové obnovovat zdejší zámek jako rodinné sídlo. Jeho obnova byla zcela dokončena až po 2. světové válce. Od roku 1953 slouží zámek jako reprezentační a kongresové centrum Slovenské akademie věd.", "section_level": 1}, {"title": "Technická zajímavost.", "content": "Koněspřežná železnice vybudovaná koncem 19. století hrabětem Jozefem Pállfym v okolí Smolenic pro rychlejší dopravu dřeva měla všechny dopravní trasy navržené tak, aby se mírně svažovaly směrem k závodu v Horných Orešanech, což umožnilo samočinnou dopravu nákladu. Před likvidací této železniční sítě v roce 1960 měla celá síť (včetně přípojky vedoucí od železniční trati Trnava – Smolenice do závodu) dohromady 70 km.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní zajímavosti.", "content": "Od roku 1976 jsou Malé Karpaty chráněnou krajinnou oblastí. Smolenice se nacházejí právě v oblasti, kde celé pohoří dosahuje vrcholy Veterlín (724 m), Havranica (737 m) a Záruby (768 m) nejvyšších výšek. Nad Smolenicemi se nachází přírodní rezervace Hlbočianská dolina – kaňonovité údolí s obnaženými skalnatými útvary, krasovými jevy a vzácnou květenou i zvířenou. V její horní části je 9 m vysoký vodopád, jediný v Malých Karpatech, z něhož však padá voda jen občas, většinou na jaře. Zajímavostí Smolenického krasu je jeskyně Driny, jež vznikla korozí atmosférických vod v rohovcových vápencích z období spodní křídy. V roce 1929 ji objevili smoleničtí rodáci Imrich Vajsábel a Ján Banič. Jeskyně s bohatou sintrovou výzdobou je 680 m dlouhá a je jedinou zpřístupněnou jeskyní na západním Slovensku.", "section_level": 1}, {"title": "Turistické zajímavosti.", "content": "V Malých Karpatech v okolí Smolenic se nachází vícero zřícenin hradů, například Ostrý Kameň, Korlátka nebo Plavecký hrad.", "section_level": 1}], "src_summary": "Smolenice jsou obec na úpatí Malých Karpat v okrese Trnava. Nacházejí se asi 60 km severovýchodně od Bratislavy a 25 km severozápadně od Trnavy na státní silnici č. 502 z Bratislavy do Trstína. Stejnojmenná železniční stanice ležící na trati č. 116 Trnava – Kúty je vzdálená asi 4 km od centra obce. ", "tgt_summary": "Smolenice (deutsch \"Smolenitz\", ungarisch \"Szomolány\") ist eine Gemeinde in der Slowakei zirka 17 Kilometer nordwestlich von Trnava gelegen. Sie besteht aus den Orten Smolenice und Smolenická Nová Ves, das bis 1948 Neštich (\"Neustift\", ungarisch \"Jánostelek\") hieß und 1960 eingemeindet wurde. Smolenice wurde 1256 zum ersten Mal urkundlich erwähnt und ist vor allem durch das Schloss Smolenice bekannt geworden. Eine Renaissancekirche wurde von 1642 bis 1644 errichtet. Von 1705 bis 1707 war der Ort von den Türken besetzt. ", "id": 1619980} {"src_title": "Indigovník pravý", "tgt_title": "Indigopflanze", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Rostlina pochází ze západní Afriky odkud se dostala téměř do všech tropických a subtropických oblastí. Největšího rozšíření se jí dostalo v 18. století, kdy začala být ve velké míře pěstována hlavně v Indii, odkud se dostala do Jihovýchodní Asie, Arábie, většiny Afriky, Austrálie i tropické Ameriky. Byla vysazována i na jihu Evropy, do Střední Evropy k vůli chladnému klimatu nedoputovala. V současnosti je přírodní indigo při průmyslovém barvení látek vytlačeno chemickými barvivy a rostliny se pěstují jen řídce.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Vyskytuje se v sezóně zaplavovaných travnatých oblastech jen rozptýleně porostlých vzrostlými stromy. Obvykle roste v nadmořské výšce do 1000 m a v místech, kde je průměrná roční teplota nad 22 °C a úhrn srážek za rok se pohybuje od 500 do 1500 mm. Dlouhotrvající deště a záplavy, stejně jako nadměrné teplo a suché větry způsobují vadnutí rostlin. Porost indigovníku pravého pro technické účely se získává výsevem skarifikovaných, nebo předem namáčených semen do sponu 30 × 30 cm, semena klíčí do týdne; lze také vysazovat semenáče vypěstované ve školce. Po vyrašení již nepotřebuje mnoho péče, roste rychle a pleje se pouze výjimečně. Protože dokáže kořenovými bakteriemi fixovat vzdušný dusík, dá se úspěšně pěstovat i na nevyhnojených půdách.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Polokeřovitá, vytrvalá rostlina s bylinnými, hodně rozvětvenými prýty dorůstající do výše 1 až 2 m. Stonky jsou porostlé krátkými, štětinovými palisty a spirálovitě uspořádanými, lichozpeřenými, řapíkatými listy dlouhými 4 až 8 cm (které se podobají známému trnovku akátu). Oválné až obvejčité lístky, vyrůstající ve čtyřech až sedmi párech, bývají dlouhé 1,5 až 3 cm a široké 1 až 1,5 cm. Na bázi u krátkého řapíčku jsou čepele lístků tupé nebo špičaté, na vrcholu zaoblené neb hrotité a spodní stranu mají jemně chlupatou. Drobné bílé, červenavě žluté nebo lososově růžové květy vyrůstají v 8 až 16 cm dlouhých hroznech. Oboupohlavné květy mají srostlý, stříbřitě pýřitý kalich asi 2 mm dlouhý. Koruna, dlouhá do 5 mm, má tři plátky volné a dva srostlé v člunek. V květu je deset dvoubratrých tyčinek, jedna horní je volná. Vrchní jednodílný semeník nese dlouhou čnělku. Plody jsou tenké, válcovité lusky 2 až 4 cm dlouhé, které obsahují průměrně 10 kulovitých, asi 2 mm velkých semen s pevným osemením.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Indigovník pravý se pěstuje pro modré barvivo, které je považováno za jedno z nejkvalitnějších. Vyrábí se z nadrcených stonků keřů pokosených ve výši 10 až 20 cm nad zemí, obvykle ve stáří 4 až 5 měsíců a v počátku kvetení. Drť se asi 10 hodin fermentuje ve studené vodě, kde následkem enzymové hydrolýzy vzniká žlutý indoxyl. Výluh se přefiltruje a za stálého míchání se indoxyl působením vzdušného kyslíku vysráží v modré indigo usazující se ve formě kalu na dně. Roztok se přečistí a pevný zbytek, nerozpustný pigment indigo, se usuší a slisuje. V Indii se z hektaru sklidí asi 10 tun rostlin, pro kilogram barviva je zapotřebí asi 250 kg rostlin. Pokosené keře brzy obrůstají, sklizeň se opakuje dvakrát až třikrát, pak se zaorají. Barvivo nesprávně nazývané „indigo“ se vyrábí také z borytu barvířského, je však méně kvalitní. Od objevu syntetických barviv používání indiga silně pokleslo, v současnosti slouží hlavně k barvení domácích textilií u původních afro-asijských obyvatel a v restaurátorství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Indigovník pravý (\"Indigofera tinctoria\") je subtropická kulturní rostlina, jeden z mnoha druhů velmi rozsáhlého rodu indigovník. Je lidmi pěstován již více než 2000 let, získává se z něj jasně modré barvivo „indigo“ pro barvení textilií a výrobu inkoustu.", "tgt_summary": "Die tropische Indigopflanze \"Indigofera tinctoria\" gehört zur Familie der Hülsenfrüchtler (Fabaceae). Die Heimat des Indigos liegt – abgesehen von Indien – im tropischen Afrika und in China.", "id": 2057912} {"src_title": "Sporangium", "tgt_title": "Sporangium", "src_document": [{"title": "Sporangium u různých skupin organizmů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sporangium mechorostů.", "content": "U každého ze tří rozlišovaných oddělení mechorostů má sporangium (výtrusnice) typické znaky. Sporangium mechorostů nazýváme tobolka. Hlevíky (\"Anthocerotophyta\") mají špičatou válcovitou tobolku vyrůstající na lupenité lodyžce. Hlevíky nemají štět, tobolka je ve stélce ukotvena pomocí nohy (pseudopodium). Uprostřed tobolky je sterilní sloupek, kolem něj je sporogenní tkáň, ze které se diferencují ornamentované výtrusy (spory) a sterilní pseudoelatery. Výtrusy dozrávají postupně, růst sporangia je neukončený. Tobolka se otevírá čtyřmi chlopněmi. Játrovky (\"Marchantiophyta\") mají kulatou tobolku na bezbarvém (hyalinním) štětu. V tobolce se tvoří výtrusy a mrštníky (elatery). Elatery mají spirální ztluštěniny, které se za vlhka natahují, čímž vystrkají spory ven z tobolky. Tobolka obvykle puká čtyřmi chlopněmi, výtrusy dozrávají najednou. Mechy (\"Bryophyta\") mají obvykle tobolku umístěnou na pigmentovaném štětu (u rašeliníků a štěrbovek štět chybí). Tobolka bývá kulatá či podlouhlá, v horní části uzavřena víčkem (operculum), pod nímž bývá obústí (peristom). Obústí je obvykle tvořeno dvěma řadami obústních zubů. Ty regulují vypadávání výtrusů. Výtrusy se tvoří ve výtrusorodém pletivu kolem sterilního sloupku (columella). Některé skupiny mechů jako rašeliníky, štěrbovky nebo ploníky mají stavbu tobolky lehce odlišnou.", "section_level": 2}, {"title": "Sporangium kapraďorostů.", "content": "Kapraďorosty byly tradičně děleny na plavuně, přesličky a kapradiny. V současném pojetí patří přesličky do oddělení kapradin, jako jedna z jeho tříd. Tvar a uložení výtrusnic se mezi skupinami kapraďorostů značně liší. Dva hlavní typy výtrusnic kapraďorostů jsou eusporangiátní (evolučně starší typ) a leptosporangiátní. Plavuně (\"Lycopodiophyta\")mají ledvinité sporangium eusporangiátního typu, které se nachází v paždí lístků (mikrofylů). Vzniká z většího počtu buněk, stěna sporangia je vícevrstevná, všechny buňky ve stěně stejného vzhledu. U šídlatek a vranečků jsou sporangia rozlišena na samčí mikrosporangia (obsahují velké množství malých samčích spor) a samičí megasporangia (obsahují 4 velké megaspory). Kapradiny dělíme na skupiny s eusporangiátní výtrusnicí a s leptosporangiátní výtrusnicí. Eusporangiátní výtrusnici mají prutovky (\"Psilotopsida\"), hadilky (\"Ophioglossopsida\") a přesličky ( \"Equisetopsida\"). Eusporangiátní výtrusnice je vývojově původnější, obsahuje velký a různý počet výtrusů, vzniká z více iniciálních buněk, je vícevrstevná a není rozlišena na prstenec a stomium. Leptosporangiátní výtrusnici mají vlastní kapradiny třídy \"Polypodiopsida\" a několik menších skupin, z nichž za zmínku stojí především vodní heterosporické kapradiny (řády \"Salviniales\" a \"Marsileales\"). Leptosporangiátní výtrusnice kapradin třídy \"Polypodiopsida\" (kam patří například kapraď samec) je vývojově odvozenější, vzniká z 1 iniciální buňky, je pouze jednovrstevná a je rozlišena na prstenec (anulus), který ji otvírá, a stomium (otvor kterým vypadávají spory). Výtrusů je v jedné výtrusnici 64. Výtrusnice často rostou po skupinkách ve výtrusných kupkách (sori). Vodní heterosporické kapradiny (řády Salviniales a Marsileales) mají výtrusnice chráněny pevným obalem s(p)orokarp.", "section_level": 2}, {"title": "Sporangium semenných rostlin.", "content": "U nahosemenných i krytosemenných rostlin slouží sporangia též k pohlavnímu rozmnožování, nicméně není zvykem mluvit o výtrusnicích, ale o prašném pouzdru a zárodečném vaku. Samčí mikrosporangium je vlastně prašná pouzdra, v nichž vzniká pyl a samičí megasporangium je zárodečný vak obsahující vajíčko („jediný velký výtrus samičí“).", "section_level": 2}, {"title": "Sporangium dalších organismů.", "content": "Sporangia se vyskytují také v životním cyklu dalších skupin organizmů, například hlenek, hnědých řas a podobně. Sporangia mnohých řas a hub jsou zpravidla jednobuněčná a výtrusy v nich vznikají dělením protoplastu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sporangium (též výtrusnice) je struktura, v níž vznikají spory (výtrusy). Sporangium je diploidní (obsahuje dvě sady chromozomů, u rostlin je tedy součástí sporofytu) a spory jsou haploidní, ve sporangiu tedy probíhá tzv. redukční dělení (meiózou). Sporangium se vyskytuje například u rostlin, hub a dalších organizmů.", "tgt_summary": "Als Sporangium oder Sporenbehälter bezeichnet man in der Botanik die Bildungsstätte von Sporen bei Pilzen, Algen und Pflanzen. Bei Schleimpilzen bezeichnet Sporangium eine spezielle Gestalt des Fruchtkörpers, bei der sich ein Plasmodium in mehrere bis tausende einzelne Sporenträger aufteilt. ", "id": 1044830} {"src_title": "Riverdance", "tgt_title": "Riverdance – The Show", "src_document": [{"title": "Riverdance show.", "content": "Úspěch Riverdance v Eurovizi zapříčinil, že Michaela Flatleyho oslovili producenti John McColgan and Moya Doherty, aby spolupracoval na tvorbě kompletní taneční show. Kompletní show obsahovala kromě irského tance také flamenco, ruské tance a step. Irskou část kompletně choreografoval Michael Flatley a podílel se také na scénické a hudební části show. První představení se konalo v Dublinu v divadle Point 9. 2. 1995. Na show se za pět týdnů prodalo přes 120 000 lístků. Mnoho tanečníků z původního vystoupení v Eurovizi bylo také zapojeno do show a v pozdějších produkcích tančilo hlavní role. Video Riverdance bylo zveřejněno ve Velké Británii 5. 5. 1995 a umístilo se ihned v žebříčcích na druhém místě a další týden na prvním. Riverdance video vydrželo v žebříčcích Velké Británie sedm měsíců a stalo se nejprodávanějším hudebním videem ve Velké Británii všech časů. Riverdance vystupovali také následně v Londýně, New Yorku a měli turné po evropských městech. Show probíhaly v období od května 1996 do ledna 1997. Na konci roku 1996 vidělo 400. show 1,3 milionu diváků.", "section_level": 1}, {"title": "Změny v Riverdance.", "content": "Kvůli rozporům s produkcí Michael Flatley opustil show před druhým vystoupením v Londýně, na jeho místo sólisty nastoupil Colin Dunne, který show následně opustil v roce 1998. V roce 1998 také vyvolalo kontroverzi rozhodnutí výkonného producenta, aby byl zvuk některých skupinových tanců nahrán předem.", "section_level": 1}, {"title": "Scénografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Riverdance – 20 Years.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Akt 1.", "content": "Reel Around The Sun – Slunce přináší světlo a oheň, otevírací tanec oslavuje tuto přívětivou mužskou sílu. Slunce je světlem rána, živým a čistým. (choreografie – Michael Flatley) The Heart’s Cry – Je zde také prastaré tajemství, losos plující proti proudu, slepé naléhání přírody, srdce touží po srdci. Musíme se podporovat navzájem, udržovat pravdu v písni od začátku časů. The Countess Cathleen – smyslná, pečující, nezávislá a divoká, taková je síla žen, když oslavují samy sebe a vyzývají muže k tanci moci (choreografie: Jean Butler, Moscow Folk Ballet Company, restaged by Svetlana Malinna). Caoineadh Chú Chulainn – osamělý dudák oplakává Cú Chulainna, nesmiřitelného válečníka bronzového věku, velkého hrdinu keltských mýtů. Thuderstorm – Surová síla živlů vymykající se lidské kontrole, vymykající se lidskému chápání (choreografie – Michael Flatley). Firedance – ve starověkém Irsku oheň a hrdost a krása přichází z jihu, krajiny slunce. Síla slunce přechází ve vášeň tanečnice (choreografie: Maria Pagés, Colin Dunne). Shivna Slip into Spring – The Harvest Riverdance", "section_level": 3}, {"title": "Akt 2.", "content": "American Wake Lift the Wings Heal Their Hearts – Freedom Trading Taps Macedonian Morning The Russian Dervish Andalucía Anna Livia Slow Air Tunes Heartland Finalé", "section_level": 3}], "src_summary": "Riverdance je taneční show, jejíž náplní je irský tanec převážně stylu step dancing, a irská hudba. Show vznikla po úspěšném vystoupení na velké ceně Eurovize 30. 4. 1994 v Dublinu. Show trvá dvě a půl hodiny s přestávkou. ", "tgt_summary": "Riverdance – The Show ist eine irische Bühnenaufführung, die hauptsächlich aus traditionellem irischen Stepptanz und keltischer Musik besteht. Irischer Stepptanz zeichnet sich vor allem durch schnelle Beinbewegungen aus, während der Körper und die Arme in der Regel starr gehalten werden. Das besondere an Riverdance ist die Tatsache, dass hier teilweise mehr als 20 Tänzer synchron steppen. Riverdance gilt als Ursprung irischer Stepptanzvorführungen, wie z. B. \"Lord of the Dance\".", "id": 1991158} {"src_title": "Himlštejn", "tgt_title": "Burg Himlštejn", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Okolí hradu spravované proboštstvím v Boči patřilo do roku 1357 benediktinskému klášteru v Postoloprtech a potom se stalo součástí panství hradu Hauenštejn. Část tohoto panství získal Vilém z Ilburka a před rokem 1434 na něm nechal postavit hrad, který nazval \"Himmelstein \"(Nebeská skála) jako protiklad k sousední osadě Peklo. Vilém získal ještě před rokem 1437 i zbývající část hornohradského panství, přesídlil na tamější hrad a na Himlštejně poté sídlil jen purkrabí. Pravděpodobně v letech 1448–1449 Vilém oba hrady prodal rytíři Jindřichu z Weidenu, ale už v roce 1470 se uvádí jako jejich majitel Hylprant Satanéř z Drahovic. Jeho syn Oldřich zdědil Himlštejn a před rokem 1497 ho nechal přestavět. Oldřich zemřel po roce 1507 a jeho sedm synů hrad roku 1528 prodalo Jindřichu Šlikovi z Holejče. Ten téhož roku zemřel a hrad později získal jeho starší syn Kašpar. Na hradě pravděpodobně nebydlel, neudržoval ho a za účast na v odboji českých stavů proti Ferdinandovi I. musel svobodné panství se zpustlým hradem převést v manství a pod léno králi. Až král Maxmilián na žádost Kašparova syna Bedřicha hrad z manství roku 1574 propustil a hrad byl opraven. Bedřich hrad prodal roku 1588 Šimonu Ungnadovi ze Sonneku a ten roku 1592 Kryštofu z Fictumu a na Klášterci. Hrad přestal být po připojení ke kláštereckému panství obýván a roku 1653 je již zmiňován pouze hradní vrch.", "section_level": 1}, {"title": "Stavební podoba.", "content": "Přístupová cesta hluboko pod hradním jádrem překonala příkop a prošla bránou postavenou při přestavbě na konci patnáctého století. Vlastní brána se nedochovala, ale zůstaly fragmenty části zdiva k ní přistavěné strážnice. Cesta potom vystoupila k další bráně, jejíž oblouk se dochoval dosud. Brána se uzavírala vraty se závorou, po které zůstala kapsa ve zdi. Z jedné strany bránu chránila mělká bašta a z druhé strany k ní byla přistavěna obytná věž, která je dnes nejvýraznějším zbytkem hradu. Dochoval se z ní suterén, většina přízemního zdiva a fragment zdiva prvního patra. V těsné blízkosti druhé brány hradbu prolomila menší dochovaná brána, která zpřístupňovala parkán a umožňovala do něj zavážet děla. Parkán vznikl stavbou zdi z nasucho kladených kamenů. V prostoru nad první bránou hradba vybíhala v mohutnou lichoběžníkovou baštu. Zeď podobné konstrukce spojovala obytnou věž s první bránou a chránila tak přístupovou cestu od jihu. Teprve za věží začíná stavba původního hradu z první poloviny patnáctého století. Za částečně dochovaným příkopem se nacházelo protáhlé předhradí bez dochovaných staveb. Terén za předhradím stoupá k vrcholu kopce s hradním jádrem, ve kterém se dochovaly pouze drobné zbytky dvou obdélných budov. Poloha hradu je reakcí na rozvoj účinného dělostřelectva během husitských válek, kdy stavitel zareagoval upřednostněním obranné složky před obytnou funkcí umístěním hradu na vrchol neohrozitelný palbou děl.", "section_level": 1}, {"title": "Přístup.", "content": "Zřícenina hradu je přístupná po cestě značené zelenou turistickou značkou. Ze Stráže nad Ohří cesta stoupá úbočím Nebeského vrchu k rozcestníku Nebesa. Odtud vede na vrchol se zříceninou významová odbočka. Celková délka cesty je od nádraží ve Stráži 2,5 km.", "section_level": 1}], "src_summary": "Himlštejn je zřícenina hradu na výrazném vrcholu Nebesa asi jeden kilometr severozápadně od obce Stráž nad Ohří v nadmořské výšce 638 metrů v Doupovských horách v okrese Karlovy Vary. Dochovaly se z něj zejména portály dvou bran, část obytné věže, fragmenty paláců a opevnění. Od roku 1964 je chráněn jako kulturní památka.", "tgt_summary": "Himlštejn, auch Nebesa, Nebeská skála (deutsch \"Himmelstein\", auch \"Altes Schloss\") wird die Ruine einer gotischen Burg bei Stráž nad Ohří (\"Warta an der Eger\") im Erzgebirge in Tschechien genannt. Sie befindet sich auf dem Gipfel eines schroffen Basaltkegels am Südhang des Erzgebirges. Von der einst stattlichen Burganlage sind nur noch wenige Reste erhalten.", "id": 2310855} {"src_title": "Kobylka sága", "tgt_title": "Große Sägeschrecke", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Jedná se o takzvaný pontomediteránní druh, který je rozšířený v jižní a jihovýchodní Evropě od Španělska až po Ural a jižní Sibiř. Severní hranice areálu druhu zasahuje Walliské Alpy, okolí Vídně, jižní Moravu a Slovensko. V Česku byla poprvé zaznamenána počátkem 20. století. Od té doby je k vidění přibližně v pěti lokalitách, z nichž nejkomplexnější je asi vápencové pohoří Pavlovské vrchy (známé jako Pálava), kde bylo po intenzivních průzkumech v NPR Děvín-Kotel-Soutěska a Tabulová v letech 2006–2009 hlášeno 447 nymf a 75 dospělých. Mezi lety 1950–1990 se kobylka sága ukázala také v NPR Pouzdřanská step, PR Kamenný vrch u Kurdějova a v okolí Znojma. Od té doby není na těchto místech evidována, výskyt je tedy nejasný. V České republice je kobylka sága chráněna zákonem jako kriticky ohrožený druh. Na Slovensku je vzácnější. V letech 2003–2006 bylo navštíveno celkem 36 potenciálních lokalit, z nichž v sedmi byl její výskyt potvrzen (Malé Karpaty – např. Devínská kobyla). Téměř výhradně se pohybovali v xerotemních (suchých) lesních stepích nebo vápencových skřapech, na svazích se sklonem 10–45°, v nízké vegetaci vysoké 10–30 cm a v nadmořské výšce 220–585 metrů. Od okraje lesa (převážně bukového, dubového a habrového) byly vzdáleny přibližně 10 metrů. Maximální hustota jedinců potom byla 12 nymf na 1 km2. Na území Slovenska jde o vůbec největší žijící kobylku a taktéž podléhá ochraně. Šíření ságy je velmi pomalé a její přítomnost na tamních lokalitách dokumentuje, že zde nebo v nejbližším okolí žije od teplého poledového stepního období (Holocén). V USA byly uměle vysazeny a naposledy spatřeny v letech 1970–1972, kdy výzkumníci napočítali šest exemplářů. Od té doby nebyl zdokumentován žádným spolehlivým orgánem, docházelo pouze k útržkovitým a nepotvrzeným pozorování.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzické vlastnosti.", "content": "Kobylka sága je patrně největší středoevropskou kobylkou a v rámci celé Evropy se řadí rovněž mezi největší druhy vůbec. Dorůstá délky až 7 cm (bez kladélka), 12 cm s kladélkem a včetně tykadel je dlouhá až 15 cm. Než doroste takové velikosti, larva ságy (tzv. nymfa) se po vylíhnutí z vajíčka 5–7 svléká. Postupně tedy projde až sedmi stádii, jimž se odborně říká instary. Má dlouhé válcovité tělo s poměrně velkým hnědě-žlutým kladélkem. Vedle celkového rozměru zaujmou také velké oči, silná tykadla a dlouhé nohy pokryté ostny. První dva páry nohou slouží nejen k pohybu, ale i při lovu kořisti. Zadními končetinami se zase dobře odráží. Ve vegetaci se pohybuje pomalou houpavou chůzí a jen zřídka skáče. Při lovu spoléhá především na svou nehybnost a snaží se splynout s okolím, navzdory své velikosti je i v řídkém porostu velmi dobře maskovaná. Zbarvení je většinou zelené, jižněji se vyskytují jedinci hnědaví a skvrnití. Na bocích, od tykadel po konec zadečku, se ji táhne bílý pruh.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie a ekologie.", "content": "Ideálním stanovištěm kobylky ságy jsou xerotermní lokality, prohřáté svahy porostlé množstvím křovin (např. hlohu), prosvětlené listnaté lesy, louky, obilná pole, vinice a případně vápencové skřapy. Pohybují se často v nízké vegetaci (od 10–60 cm vysoké) a v nadmořské výšce okolo 400 metrů (maximálně asi do 1500 m n. m.. a výše se dostanou jen velmi vzácně). Aktivní je za soumraku, v noci i za slunečného parného počasí během dne.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava a způsob lovu.", "content": "Běžně loví větší hmyz, jako například koníky, včely a dokáže zdolat i tak velkého dravce, jakým je kudlanka nábožná (\"Mantis religiosa\"). Známe jsou i případy kanibalismu. Při lovu spoléhá na své maskování a pomalu se ke kořisti plíží, poté ji náhle obejme a přidržuje oběma předními páry nápadně ostnatých nohou. Svou oběť usmrtí několika zakousnutími do hlavy a do krku.", "section_level": 2}, {"title": "Přirození nepřátelé a paraziti.", "content": "Dospělé kobylky se stávají kořistí pro některé druhy ptáků, různé hmyzožravé savce, hlodavce, ještěrky či žáby. Nymfy padají za oběť pavoukům, stonožkám a jiným druhům dravého hmyzu. V jižní čísti areálu je loví taktéž štíři. Různá vývojová stádia nymfy bývají infikovány několika vnitřními parazity, například mouchou masařkou obecnou (\"Sarcophaga carnaria\").", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Reprodukce probíhá asexuálně, neboť se zdá, že populaci této kobylky tvoří pouze samice. Rozmnožuje se tedy takzvanou partenogenezí. Pomocí dlouhého ostrého kladélka a jeho zabodnutím do půdy naklade kobylka sága 25–80 neobvykle velkých vajíček (11,8 × 3,8 mm). Při okolní teplotě 25–30 °C se za 40–43 dní vylíhnou larvy (nymfy) podobné dospělým. Panují-li chladnější podmínky (okolo 20 °C) líhnout se mohou až za 85 dní, a pokud je teplota ještě nižší, prodělají diapauzu v trvání i 5 let (obvykle 2–3 let). Nymfy se líhnou zpravidla vždy v květnu. Postembryonální vývoj pak zahrnuje až sedm stádií (instar), a v jeho konečné fázi se z larev stanou kobylky. S nimi se lze setkat zhruba od konce července do října. Dospělá kobylka se dožívá 4–6 měsíců.", "section_level": 2}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Ačkoli se druh rozprostírá na poměrně rozlehlém území, jednotlivé populace nejsou kdovíjak početné – nicméně třeba brát v potaz, že je druh velmi špatně viditelný a průzkumy ohledně početnosti mohou posloužit spíše orientačně. Na některých místech ale může být kobylka sága výrazně ohrožena, proto je Mezinárodním svazem na ochranu přírody (IUCN) považována za zranitelnou. Největším nebezpečím je jakákoli proměna vhodných stanovišť, ať už obecným ničením (např. pesticidy), vysazováním nevhodných dřevin, přílišným zarůstáním a naopak úplným kosením keřů a trávy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kobylka sága (\"Saga pedo\") je velký druh bezkřídlé kobylky s délkou těla až 7 cm, s kladélkem a tykadly je potom dlouhá až 15 cm. Zbarvení je většinou zelené, jižněji se vyskytují jedinci též hnědaví a skvrnití. Kobylka sága je patrně největší středoevropskou kobylkou a v rámci celé Evropy se řadí rovněž mezi největší druhy vůbec. Vzhledem k vzácnému výskytu je v Česku i na Slovensku chráněná. V globálním měřítku ji Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) vede jako zranitelnou.", "tgt_summary": "Die Große Sägeschrecke (\"Saga pedo\") ist eine räuberisch lebende Art der Langfühlerschrecken und gehört zu den größten und zugleich seltensten Insekten Europas.", "id": 1145098} {"src_title": "Katedrála Sioni", "tgt_title": "Sioni-Kathedrale", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Podle středověkých gruzínských zápisů nechal zahájit stavbu původního kostela na tomto místě král Vachtang I. Gorgasali (439 nebo 443 — 502 nebo 522] v 5. století. O sto let později započal eristavi (vévoda pověřený zemskou správou) Kavkazské Iberie Guaram I (gruzínsky გუარამ I) přibližně v roce 575 s přestavbou na novou koncepci, která byla dokončena jeho následníkem eristavem Adarnasem III. z rodu Bagrationů přibližně v roce 639. Podle legendy byli oba eristavi pohřbeni na tomto místě, ale žádné jejich pozůstatky dosud nebyly nalezeny. Původní kostel byl zcela zničen nájezdy Arabů, takže musel být postaven prakticky znovu. Katedrála bak byla znovu zcela přestavěna králem Davidem IV. Budovatelem, též zvaným \"David II\", (gruzínsky დავით აღმაშენებელი - \"Davit Aghmašenebeli\") (1073 – 24. leden 1125) z rodu Bagrationů v roce 1112. Základní konstrukce stávající stavby pochází právě z této doby. Na pokyn chórezmského šáha Džalal al-Din Mangubertiho též zvaného \"Džalal al-Din Mingnurnu\" byla katedrála byla těžce poničena v roce 1226. Následně byla znovu opravena a roku 1386 znovu poničena Tamerlánem. Pak byla znovu opravena králem Alexandrem I. Velikým z rodu Bagrationů (gruzínsky ალექსანდრე I დიდი, 1389 — 1443). Poškozena byla znovu za perské invaze v 17. století. V roce 1657 nechal tbiliský biskup Elise Saginašvili (zemřel roku 1670), zcela přestavět kopuli a přidat jižní loď, ale i tato konstrukce byla poničena v roce 1668, tentokrát však zemětřesením. Vládce Kartli, \"batonišvili\" (princ a gruzínský král pod perskou nadvládou) Vachtang VI. (gruzínsky ვახტანგ VI; persky \"Husejn Kuli Kchan\", 1675 - Astracháň 1737) zrestauroval kopuli a zdivo v roce 1710. Katedrála ale byla znovu poškozena za nájezdu Peršanů v roce 1795. K proměně vzhledu interieru došlo v období 1850 až 1860, kdy ruský umělec a generál, kníže Grigorij Grigorijevič Gagarain (1810 – 1893) zakomponoval do interieru sérii zajímavých nástěnných maleb, ačkoliv tím došlo ke ztrátě starých gruzínských fresek. Část nástěnných maleb na západní zdi bylo zhotoveno v 80. letech 20. století gruzínským umělcem Levanem Tsutskiridzem. Kamenná ikonostas se datuje kolem roku 1850. Nahradila dřevěnou ikonostas, která vyhořela za perské invaze v roce 1795. Na levé straně oltáře je uctívaný \"hroznový kříž\" (gruzínsky ჯვარი ვაზისა, \"Džvari Vasisa\"; též zvaný \"gruzínský kříž\" nebo \"kříž Svaté Niny\"), který byl podle legendy vykovaný Svatou Ninou (Kristýnou), kapadockou ženou, která šířila Křesťanství v Gruzii na počátku 4. století. Tento relikviář byl přidán králem Vachtangem III. (1276–1308) na počátku 14. století. Katedrála se stala dějištěm historie, když zde byl zveřejněn ruský imperiální manifest o připojení Gruzie k Rusku. Došlo k tomu 12. dubna 1802, když velitel ruských vojsk v Gruzii, generál Karl von Knorring, shromáždil gruzínskou šlechtu a duchovenstvo do katedrály, která byla obstavena ruským vojskem. Šlechta i kněží byly vyzváni přísahat věrnost ruské carské imperiální koruně. Kdo odmítl, byl zajat. Katedrála Sioni zůstala funkční i za sovětské éry a dílem byla renovována v letech 1980 - 1983.", "section_level": 1}], "src_summary": "Katedrála Sioni (gruzínsky სიონის ეკლესია - \"Sionis eklesia\") je chrám v Tbilisi, hlavním městě Gruzie, ze 6. až 7. století. Je považován za jedno z nejsvětějších míst Gruzínské pravoslavné církve. ", "tgt_summary": "Die Sioni-Kathedrale (georgisch ) ist ein Kirchengebäude in der georgischen Hauptstadt Tiflis. Sie wurde zwischen 575 und 639 errichtet. Sie gilt als eine der heiligsten Stätten der georgischen Orthodoxie. ", "id": 517472} {"src_title": "Operace Downfall", "tgt_title": "Operation Downfall", "src_document": [{"title": "Příprava na invazi.", "content": "Vzhledem k faktu, že projekt Manhattan byl přísně utajovanou operací americké armády, nepřekvapí, že americké velení v Tichomoří nebylo s možným nasazením nové zbraně obeznámeno, a proto z perspektivy velitelů v poli válka s Japonci vypadala jako konvenční boj do hořkého konce. Velení US Navy a USAAF, které představoval admirál Chester Nimitz a generál Curtis LeMay, dostalo za úkol připravit půdu pro úspěšné vylodění amerických vojsk, tentokráte přímo v Japonsku. Ve snaze ukončit válku Američané Japonce nikterak nešetřili. Doposud sporadicky bombardované japonské ostrovy nyní na vlastní kůži zažily, co je to strategické bombardování. Vzhledem k faktu, že většina budov ve velkých japonských městech byla dřevěná, rozhodl se generál LeMay pro zápalné pumy, otestované roku 1943 při náletu na Hamburk. Již 9.–10. března 1945 rozpoutaly americké bombardéry ohnivou smršť v japonském hlavním městu Tokio, která zabila 100 000 lidí a přes milión dalších přišlo o své domy. Terčem útoků se stávaly také továrny, čímž byla zbrojní výroba vážně narušována. Ještě fatálnější následky měla pro Japonce operace Starvation (Vyhladovění) zahájená v březnu 1945. Ambiciózní plán měl jednoduchou logiku: hustě zaminovat japonské pobřežní vody a odříznout tak Japonce od moře. Na rozkaz admirála Nimitze bylo ponorkami a bombardéry rozmístěno přes 12 000 min. Výsledky se brzy dostavily: japonské obyvatelstvo jedlo denně asi tak třetinu toho, co jejich organismus potřeboval. Rýže byla na minimální příděly a ryby, důležitý prvek výživy, z trhu prakticky zmizely. Už tak kolabující zbrojní průmysl byl odříznut od strategických surovin, na jejímž dovozu byl závislý. Nebylo divu – na minách se celkem potopilo 670 lodí o celkovém výtlaku 1 250 000 BRT, přičemž miny přirozeně nedělaly rozdíly mezi nákladními plavidly a rybářskými bárkami.", "section_level": 1}, {"title": "Japonské velení.", "content": "Přestože japonská morálka byla zle otřesena ohnivými bouřemi a operací Starvation, neštěstím civilního obyvatelstva bylo, že od vypuknutí války se skutečná moc koncentrovala do rukou privilegované vojenské kasty, která se oddávala fanatické rétorice o tom, jak se milióny chopí bambusových kopí a jako jeden muž se vrhnou v ústrety cizákům a smetou je zpět do moře nebo padnou do jednoho přesně v duchu samurajských kodexů. Všechna letadla, ať už bojová, výcviková, pozorovací i civilní, bylo mobilizováno pro závěrečný boj ve stylu kamikaze. Do července 1945 se zdařilo upravit 8 000 letounů a dalších 2 500 mělo být připraveno do září. Japonská branná moc a japonský národ už nevedly válku proto, aby zvítězily nad nepřítelem, ale proto, aby \"padly se ctí na poli slávy\".", "section_level": 1}, {"title": "Invazní plán.", "content": "Vrchním velitelem invaze se stal generál Douglas MacArthur, který shrnul situaci operace Downfall výstižně: \"V případě japonského loďstva bylo dosaženo jeho praktické bezmocnosti. Japonské letectvo je ve stavu, kdy je schopno proti nám provádět jen nekoordinované sebevražedné útoky za použití všech dostupných typů letadel. Trpí značným úbytkem a jeho možnosti pokračovat v boji značně klesají\". Americký plán skoků z ostrova na ostrov po pádu Okinawy navrhoval zaměřit se na souostroví Rjúkjú, kde měly být po jejich dobytí vybudovány letecké základny k podpoře dalšího postupu. 1. listopadu 1945 měla americká armáda zahájit operaci Olympic, tj. invazi na ostrov Kjúšú. Operace se mělo účastnit 14 divizí (přes 400 000 mužů) na 1 300 vyloďovacích plavidlech. Vzdušnou podporu operaci Olympic mělo zajistit 1 900 letounů z 32 amerických a britských letadlových lodí a 2 700 letounů z Okinawy. Pro srovnání – v rámci operace Overlord se invaze účastnilo pět divizí a tři výsadkové divize. Ještě větší rozměr měla následná operace Coronet, připravovaná pro případ, že by Japonci i nadále pokračovali v boji, na 1. březen 1946, která by zahrnovala rozsáhlý útok 25 divizí (tj. přes půl milionu vojáků) v oblasti Kantó na ostrově Honšú, kde leží i Tokio. Obě operace kladly velké nároky na logistiku (například pro úspěch operace Coronet bylo nutno dopravit 610 000 tun zásob, a až by se invazní armády usadily v dobytých pozicích, potřebovaly by dalších 686 000 tun), které vzbuzovaly v řadách armádních důstojníků určité rozpaky. Především si nikdo netroufal vyčíslit oběti na životech ani jak dlouho po úspěšném vylodění a upevnění dobytých předmostí bude konflikt ještě trvat. Nedalo se čekat, že se Japonci po invazi vzdají a vše se tak elegantně ukončí, naopak šílené sebevražedné vize japonského generálního štábu zavdávaly podnět k obavám.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr.", "content": "Atomové bombardování Hirošimy a Nagasaki, které mělo umocnit bezvýchodnou situaci Japonska a napomoci tak operaci Downfall k úlevě mnohých amerických velitelů, přineslo kýženou japonskou bezpodmínečnou kapitulaci a učinilo plán invaze do Japonska bezpředmětným.", "section_level": 1}], "src_summary": "Operace Downfall byl americký plán na vylodění v Japonsku pro případ, že by japonská vláda odmítla i po plánovaném atomovém bombardování bezpodmínečně kapitulovat.", "tgt_summary": "Die Operation Downfall war der alliierte Plan zur Invasion der Hauptinseln Japans zum Ende des Pazifikkrieges im Zweiten Weltkrieg. Der Plan war in zwei Teile gegliedert, die Operation Olympic, welche die Invasion von Kyūshū im November 1945 vorsah, sowie die Operation Coronet, welche die Invasion von Honshū nahe bei Tokio im Frühjahr 1946 beinhaltete. Nach den Atombombenabwürfen auf Hiroshima und Nagasaki und dem Kriegseintritt der Sowjetunion gegen Japan kapitulierten die Japaner jedoch, bevor die Pläne umgesetzt wurden.", "id": 926944} {"src_title": "Orjen", "tgt_title": "Orjen", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Na severu tvoří hranici pohoří údolí řeky Trebešnjica a komunikace, která spojuje doliny Grahovo a Grančarevo. Na jihu je masiv vymezen pobřežím Kotorského zálivu. Západní hranici tvoří spojnice měst Gruda - Grab - Trebinje a na východě silnice mezi městy Risan a Graho.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Pohoří Orjen tvoří velký labyrint vápencových vrcholů z nichž 44 překračuje výšku 1500 metrů. Centrální část masivu nese vysokohorský reliéf. Typické dinárskohorské jevy jako náhorní plošiny se zde nenacházejí. Pohoří je divoce rozeklané s několika výraznými vrcholy, které mají až 400 metrů vysoké stěny. V pohoří jsou časté krasové závrty (až 80), jeskyně, škrapy. Krasovým procesům podlehly i stopy po někdejším zalednění, které se nacházelo ve střední části masivu nad linií 1200 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Pohoří Orjen je držitelem prvenství v množství spadlých srážek – je to nejdeštivější oblast Evropy. Ročně zde spadne v průměru až 5000 mm srážek. Ovšem vápencový povrch, jenž je plný krasových puklin a propastí, vstřebá všechnu vodu. Ta teče podzemím do blízkosti Kotorského zálivu. Hory jsou tak dosti suché. Nejlepší období pro návštěvu je červen a červenec, kdy zde fouká příjemný vítr od moře. V srpnu je obvykle velmi horko. Duben, květen a listopad jsou měsíce s nestabilním počasím.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Turismus není v oblasti Orjenu v současnosti příliš rozvinutý. Komplikuje to složitá situace v blízkosti hranic tří států, poměrně špatná dostupnost a málo zpřístupněných a upravených turistických tras.", "section_level": 1}, {"title": "Turistické cesty.", "content": "Přes malou návštěvnost nalezneme v pohoří několik upravených a značených cest. Chata Vratlo - Kabao (1384 m) = 1 hod. - Odijevo (1571 m), \"(2,30 hod.)\". Cesta je značená až po vrchol Kabao. Chata Vrbanje (1010 m) - Subra (1679 m), \"(4 hod.)\", snadná cesta v závěru se skalním lezením - sedlo Orjen (1594 m) - Zubacki kabao (1894 m), \"(2 hod.)\", několik lezeckých partií Chata Vratlo (1160 m) - Pazua (1769 m), \"(12 hod.)\", populární, ale těžká cesta", "section_level": 2}], "src_summary": "Orjen je přímořské pohoří nacházející se na území tří států - Černé Hory, Chorvatska a Bosny a Hercegoviny. Nejvyšším bodem je vrchol Zubacki kabao (1894 m), který je zároveň nejvyšším přímořskou horou Černé Hory. Hlavním stavebním prvkem pohoří je triasový vápenec.", "tgt_summary": "Der Orjen ist ein stark verkarstetes Hochgebirge in Montenegro. Es ist ein Teil des Dinarischen Gebirges und bildet mit dem Lovćen und der Rumija das südlichste Element der aus mesozoischen Kalksteinen aufgebauten litoralen Dinariden. ", "id": 2195177} {"src_title": "Harold Alexander", "tgt_title": "Harold Alexander, 1. Earl Alexander of Tunis", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Harold Alexandr se narodil v rodině irských protestantů, kteří byli šlechtici. Studoval vojenskou akademii v Sandhurstu. Po ukončení studia byl přidělen k Irské gardě. Během první světové války sloužil na západní frontě, kterou začínal v hodnosti poručíka a ukončil ji v hodnosti podplukovníka, byl nejmladší v britské armádě, byl třikrát zraněn a na konci války velel brigádě. Během války získal pověst odvážného a inteligentního důstojníka. Po skončení války se zúčastnil jako velitel bojů v bolševickém Rusku, kde velel baltským Němcům. Následně velel pluku v domovské okrsku v Irské gardě.V letech 1934-1938 byl štábní důstojník na severním velitelství. Jeho dalším působištěm v letech 1934 až 1938 byla Indie, kde velel nowsherské brigádě. Poté se vrátil do Anglie a je povýšen na generálmajora a velel první divizi. Jeho divize je v roce 1939 nasazena ve Francii. Během druhé světové války po napadení, kdy napadlo Německo v roce 1940 Francii, zpomalil útok Němců k Dunkerku a následně v období od 28. května do 4. června 1940 velel evakuaci 330 000 britských, francouzských a belgických vojáku do Velké Británie. Sám odešel z pláže jako poslední. Poté velel jednotkám Commonwealthu v Barmě v prvních fázích války s Japonci.V srpnu 1942 byl převelen do Afriky, aby se zúčastnil bojů proti Afrikakorpsu v čele s Rommelem. Byl nadřízený Montgomeryho během bitev u El Alameinu. Po zničení sil Osy v Africe se stal zástupcem vrchního velitele spojeneckých vojsk v Itálii. Velel invazi na Sicílii. 4. července 1944 osvobodil Řím. Následně postupoval na sever. V posledních měsících války zajal více jak 1 000 000 Němců ve vojenských operacích na řece Pád. 29. dubna 1945 přijal první bezpodmínečnou kapitulaci německých důstojníku. Po válce byl ještě nějakou dobu činný v politice, mimo jiné byl posledním generálním guvernérem Kanady (1946–1952) britského původu a ministrem obrany ve vládě Winstona Churchilla (1952–1954). Zemřel 16. června ve Slough.", "section_level": 1}], "src_summary": "Harold Rupert Leofric George Alexander, první hrabě Alexandr z Tunisu (10. prosince 1891 – 16. června 1969) byl britský maršál.", "tgt_summary": "Harold Rupert Leofric George Alexander, 1. Earl Alexander of Tunis, KG, GCB, GCMG, CSI, GCVO, DSO, MC (* 10. Dezember 1891 in London; † 16. Juni 1969 in Slough) war britischer Feldmarschall. Er kämpfte im Ersten Weltkrieg, im Lettischen Unabhängigkeitskrieg, im West-, im Burma-, im Afrika- und im Italienfeldzug. Später diente er als Generalgouverneur Kanadas und als britischer Verteidigungsminister.", "id": 505307} {"src_title": "Mezaliance", "tgt_title": "Mesalliance", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Mezalianční svazek byl nepřijatelný zejména pro vysokou šlechtu, jelikož ohrožoval její dlouholetou exkluzivitu. Uzavření takového sňatku mohlo vést v krajních případech až ke ztrátě společenského postavení vyššího šlechtice. Pro manželství byla v evropských šlechtických rodech jasně stanovená pravidla, která měla rodům často zajišťovat „udržení nebo získání jistých území, majetek, politickou moc a řadu privilegií a zároveň snahou stabilizovat striktně vymezené hranice mezi stavy i mezi hierarchicky uspořádanými společenskými vrstvami uvnitř stavu urozených“. Až do konce 18. století v prostředí české a moravské šlechty k mezaliančním svazkům prakticky nedocházelo. S příchodem průmyslové revoluce a nástupem tak zvaných novodobých industriálních společností začalo být velmi náročné pro šlechtické rody najít si navzájem rodově rovné protějšky. Poprvé v historii nebyly nejbohatší šlechtici, nýbrž obchodníci, továrníci a podnikatelé. Zajištění potřebného věna pro dcery nebylo proto snadné. Navíc platilo, že muž šlechtí ženu. Pokud si žena ze šlechtického rodu vzala měšťana, o svůj titul přišla. V novodobé společnosti jsou sňatky uvnitř šlechtických rodů uzavírány již méně, stále však bývá z důvodů prestiže výběr partnera vědomě omezen na určité sociální prostředí nebo vrstvu. Porušení tohoto pravidla může přinést ztrátu společenské pozice a jistých výhod a někdy vede až k ostrakizaci partnera, v některých případech obou manželů.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Děti z takového manželství bývají vylučovány práv a předností, vyhrazených jen potomkům rodičů po meči i po přeslici do jistého pokolení šlechtických úřadů. Problém pro šlechtický rod přicházel hlavně při mezalianci prvorozených synů. Ti mohli přijít o fideikomis, neboli svěřenectví.", "section_level": 1}, {"title": "Známé historické mezaliance.", "content": "Nejvýraznějším příkladem z českých zemí je sňatek Františka Ferdinanda d'Este, následníka rakousko-uherského trůnu, s Žofií Chotkovou v roce 1900. Arcivévoda musel zažádat o souhlas císaře Františka Josefa I. (mimochodem svého strýce), neboť v rakouském císařství platila na základě Císařského rakouského rodinného řádu z roku 1839 podmínka rovnorodosti. Žofie sice pocházela ze šlechtického rodu, rodokmen Chotků ale nebyl pro následníka trůnu dostačující. Císař sňatek i přes počáteční nesouhlas patrně ze strategických důvodů (zajištění nástupce na trůn) povolil, Ferdinand se však musel vzdát práv, poct a titulů nejen pro manželku, ale také pro své potomky. Další proslulou mezaliancí je manželství britského monarchy Eduarda VIII. s dvakrát rozvedenou Wallis Simpsonovou. Sňatek vyvolal ústavní krizi a Eduard pod nátlakem britského premiéra Stanleye Baldwina abdikoval, čímž se stal jediným panovníkem Commonwealthu, který tak dobrovolně učinil. Za mezalianci považujeme i manželské svazky britského prince Charlese a Camilly Parker-Bowlesové nebo monackého knížete Rainiera III. a americké herečky Grace Kellyové.", "section_level": 1}, {"title": "Mezaliance v umění.", "content": "V literatuře byly mezalianční vztahy často výchozím bodem nebo tématem. V Písní o Nibelunzích je Brunhildou domnělý rozdíl ve společenském postavení mezi Siegfriedem a Kriemhildou základem pro smrtelné spory. Mezaliance byly tématizovány také v Molièrových komediích nebo v románech Theodora Fontana. V městské tragédii Úklady a láska (Kabale und Liebe) od Friedricha Schillera z roku 1784 například vyhrožuje šlechtický prezident vyděděním, pokud by si jeho syn vzal za ženu městskou Luisu Miller. Komedie G. B. Shawa „Mesaliance“ a dílo Wernera Schwaba „Mesalliance, aber wir ficken uns prächtig“ z roku 1992 také pracuje s příklady tohoto nerovného svazku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mezaliance (též mesaliance; z fr. \"mésalliance\", složeno z més, to z lat. minus = méně, alliance = svazek) je uzavření nerovnorodého manželského svazku. Jedná se buďto o manželství osoby stavu šlechtického s osobou stavu občanského, nebo o sňatek vyššího a nižšího šlechtice. Nejznámějším případem v českém prostředí je svazek Františka Ferdinanda d'Este a jeho manželky Žofie Chotkové.", "tgt_summary": "Mesalliance ( „Missheirat“) bezeichnet in der mittelalterlichen und frühneuzeitlichen Ständegesellschaft eine Eheschließung zwischen Partnern, die verschiedenen Gesellschaftsschichten angehörten. Die Folgen trafen in der Regel besonders Nachkommen aus solchen Verbindungen, die rechtlich dem Standesminderen aus einer solchen Verbindung folgten, und konnten für Angehörige des Adels bis zum Verlust ihres Standes führen. ", "id": 813133} {"src_title": "Grappling", "tgt_title": "Grappling", "src_document": [{"title": "Definice / entymologie.", "content": "Grappling je anglický výraz, který lze přeložit jako \"zápasení\". Čeština má však řadu let pro zápasení zavedeno anglické slovo \"wrestling\". Důvodem proč angličtina rozlišuje zápasení dvěma výrazy grappling a wrestling je v podrobné studii jednotlivých zápasnických stylů. Ta v České republice není podrobně popsána. Například rozdíly mezi olympijským zápasem řecko-římským a judem se prakticky neliší v zápasu v postoji (pomineme-li různé způsoby úchopů, chvatů a méně častou submisi z postoje). Problém nastává ve chvíli, kdy se zápasníci přesunují do boje na zemi. V řecko-římském zápase je cílem zápasníka v boji na zemi dostat soupeře do pozice na lopatky tzv. přetočit ho na záda (wrestle). V judu je cílem zápasník v boji na zemi dostat soupeře do submisivní pozice, tedy svým tlakem ho dostat do nepříjemné, často bolestivé pozice, při které zápas poklepáním vzdá nebo omdlí. V judu se tedy v boji na zemi lopatky neřeší a pro tento způsob boje má angličtina výraz grappling. V České republice jsou veřejnosti známé dva zápasnické styly a to olympijský zápas řecko-římský a judo. Pro oba zápasnické styly se používá slovo zápas případně zápas a judo. Potíž nastává v případě praktikování juda. Čeští judisté zavedli pro praktikování juda hovorový výraz \"prát se\" tj. judisté se perou a zápasníci zápasí. Žádná česká studie však neuvádí výraz prát se jako možný překlad anglického výrazu grappling. Slovníky překládají grappling jako zápasení.", "section_level": 1}, {"title": "Grappling jako sport.", "content": "V grapplingu zápasníci začínají v postoji a pomocí zápasnických chvatů (poraz, strh, povalení, přehození, vychýlení) se snaží dostat soupeře na zem a donutit ho souboj vzdát. Souboje se tedy odehrávají většinu času na zemi, ale existují i způsoby jak soupeře donutit se vzdát i z boje v postoji.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Grappling je mladou sportovní disciplínou. Za první velký turnaj se považuje ADCC vytvořený v roce 1998 v Abú Dhabí po vzoru Mundials (BJJ). Na pořádání turnaje přispívá rodina šejka Nahjána. Největší grapplingovou organizací je americká NAGA, která pořádá turnaje po celém světě. Za ní následuje další americká organizace Grapplers Quest. S přestávkami je grappling od roku 2007 součástí FILA (dnes UWW).", "section_level": 2}, {"title": "Disciplíny.", "content": "V grapplingu se smí zápasit jak v běžném sportovním (zápasnickém) úboru tak v gi. Úbory tedy rozdělují grappling na dvě disciplíny:", "section_level": 2}, {"title": "Popularita.", "content": "Grappling je velmi populární ve Spojených státech a ve Spojeném království, kde se jeho zvládnutí považuje za předstupeň do profesionální klece. Mezi nejúspěšenější grapplery patří dále Brazilci, kteří však více preferují své BJJ. Během pořádání mistrovských turnajů zápasnickou organizací FILA, patří mezi přední národy Poláci a jižní národy (Italové, Francouzi, Španělé, Řekové). V postsovětských republikách si při své vysoké zápasnické úrovni grappling na úkor samba velkou popularitu nezískal. V České republice se grappling objevuje v nabídkách několika bojových klubů, ale na vyšší úrovni se mu věnuje minimum zápasníků. ČR je jednou z málá evropských zemí, která v období pořádání turnajů FILA (2007-2013) nezískala v grapplingu jedinou medaili.", "section_level": 2}], "src_summary": "Grappling je způsob zápasu, ve kterém má zápasník za cíl dostat svého soupeře do situace, kdy ho svým tlakem nutí souboj vzdát. Využívá k tomu techniky označené anglickým výrazem submisson. Jde primárně o techniky z boje na zemi – páčení (zámky), škrcení, lámání. Grappling je v podstatě sportovní verzí MMA, která nepovoluje údery a kopy.", "tgt_summary": "Grappling (Griffmethoden, Griffkampf) ist ein Element vieler Kampfsportarten und beinhaltet Hebel, Würfe, zu Boden bringen, Aufgabegriffe, Würgegriffe und andere Haltegriffe jeglicher Art. ", "id": 1760348} {"src_title": "Xenonová výbojka", "tgt_title": "Xenon-Gasentladungslampe", "src_document": [{"title": "Uplatnění v kinech.", "content": "Od 60. let 20. století (v Československu později) našla xenonka výrazné uplatnění, a to v kinech, jako zdroj světla promítačky. Postupně úplně vytlačila dřívější obloukové lampy s pohyblivými uhlíky, jež byly náročné na obsluhu a skýtaly horší kvalitu obrazu. Předností xenonové výbojky je dlouhá životnost, až několik tisíc provozních hodin. Velkou výhodou je teplota chromatičnosti světla 5600–6000 K, tedy jako přirozené světlo. Při běžném provozu kin (nikoli nepřetržitých multiplexů) má xenonka (slengový jazyk promítačů) životnost několik let. Ovšem při výměně je nutno dbát velkého nebezpečí kvůli hrozícímu výbuchu při nevhodné manipulaci (viz velký přetlak baňky výbojky). Oděv promítačů se v té době podobá oděvu pyrotechniků.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Baňka výbojky je z taveného křemene. Je naplněna xenonem pod tlakem 8–25 atmosfér. Při provozu tlak stoupá na 25–75 atm. Wolframové elektrody jsou pevně ukotveny. Zdrojem světla je oblouk mezi elektrodami. Zážeh oblouku obstarává impuls vysokého napětí o hodnotě až 60 000 voltů, který pomůže vytvořit ionizovanou cestu. Obvyklá provozní poloha bývala svislá, v současné běžně i univerzální, nebo vodorovná. Při provozu ve svislé poloze je kladná elektroda vždy nahoře, záporná dole, rozměry oblouku jsou relativně malé. Zvláštností xenonových výbojek je velmi nízké napětí oblouku a vysoké proudové intenzity. Kromě kulových výbojek se používají i trubicové typy se středním provozním tlakem kolem 1 atmosféry, někdy extrémně výkonné (stovky kilowattů). Velmi často bývají chlazené vodou, obtékající je v souosé skleněné trubici. Velmi silné xenonové výbojky kulové mají (zhruba od 10 kW) elektrody zčásti chlazené vodou, která jimi protéká. U xenonových výbojek pro použití na vědecké účely často nalezneme kombinaci xenon/rtuť (obohacuje se spektrum).", "section_level": 1}], "src_summary": "Xenonová výbojka je zdrojem silného světla o velkém světelném toku. Její využití je omezeno vysokým vnitřním přetlakem za provozu s možností exploze. Používá se tam, kde je možno okolí chránit dostatečně pevnou lampovou skříní.", "tgt_summary": "Xenon-Gasentladungslampen sind Höchstdruck-Gasentladungslampen. Sie nutzen die Strahlungsemission eines Lichtbogens, besitzen besonders hohe Leuchtdichten und einen sehr hohen Farbwiedergabeindex, weil das erzeugte Spektrum fast dem Sonnenlicht entspricht. Üblich sind Lampen mit einer Aufnahmeleistung von 25 W bis 15 kW.", "id": 370112} {"src_title": "Neue Prager Hütte", "tgt_title": "Neue Prager Hütte", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pro výstavbu nové chaty vybrali Johann Stüdl a horský vůdce Vinzenz Ganzer místo „tak vysoko a tak blízko k ledovci, jak to jen bylo možné“. Do stavebních příprav se Pražská sekce pustila hned v létě roku 1902 a stavební dozor svěřila Ganzerovi, který se nejprve postaral o rozšíření přístupové cesty. Nadšený stavební začátek vystřídalo nepříznivé počasí a tak chata mohla být dokončena až na podzim 1903. Zhoršení finanční spolkové situace podnítilo „dámskou komisi“ k výběru dobrovolných sbírek, z kterých se sekci podařilo zakoupit vnitřní vybavení chaty. Zbytek stavebních prací zafinancovala prodejem dvou chat v Zillertalských Alpách Berlínské sekci (Rifflerhütte a Olpererhütte), takže slavnostní otevření proběhlo v srpnu 1904. Obě pražské chaty (Neue Prager Hütte a Alte Prager Hütte) spravovala v letech 1908-1945 hospodská paní Elise Mühlberger. Samozřejmě mimo první světové války, kdy nebyla chata v provozu. Po válce přišlo Rakousko o Jižní Tyrolsko a po rozpadu monarchie opustila Prahu velká většina členů alpského spolku, dokonce i stařičký Stüdl. Německé alpské spolky se musely pod výhrůžkou zrušení distancovat od rakouské mateřské organizace a Pražská sekce přijala nový název Deutscher Alpenverein (DAV) Praha. Všechny německé alpské spolky zastřešoval centrální svaz Verband der Deutschen Alpenvereine in der Tschechoslowakischen Republik/Svaz Německých alpských spolků v Československu. Oproti jiným pražským chatám zůstala „Neue Prager Hütte” v majetku DAV Praha. DAV Praha provedl v roce 1923 další stavební úpravy a i přes hospodářskou krizi zaznamenával prudký nárůst návštěvnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Po roce 1945.", "content": "Druhou světovou válku chata přestála v celku dobře. Pro Německý alpský spolek Praha/Deutschen Alpenverein Prag znamenal konec války odsun německého obyvatelstva a tím rozprášení členské základny do všech možných koutů Německa a Rakouska. Po znovuzaložení spolku Deutscher Alpenverein v roce 1950 ve Würzburgu se začala Sekce Praha v Mnichově pomalu vzpamatovávat a v roce 1957 obdržela svůj majetek (horské chaty) zpět. Bývalá sekce Praha tak vlastnila opět Stüdlhütte, Johannishütte, Neue Prager Hütte a Alte Prager Hütte. Důležitým mezníkem v nových dějinách spolku se stala výstavba nákladní lanové dráhy v letech 1965-1972. V roce 1968 navštívil chatu při svém sestupu z Großvenediger rakouský ministr Josef Klaus.", "section_level": 2}, {"title": "Deutscher Alpenverein (DAV).", "content": "Oslabená členská základna po odsunu z Československa nestačila už na požadavky \"nové doby\" a dostávala se pomalu do finančních problémů. Svého partnera našla v sekci Oberland, pod kterou nadále bývalá pražská skupina pracuje a které své horské chaty v roce 1992 předala do vlastnictví. Správce chaty Walter Oblasser dohlížel v letech 1977–1986 nejen na modernizaci kuchyně, sanitárního zařízení a výstavbu čisticí stanice, ale také rozšíření ubytovací kapacity na 130 lůžek. Celkové stavební náklady se vyšplhaly na 2 mil. DM. Skoro po třiceti letech (1997) svého působení odešel Walter Oblasser do penze. Od roku 1997 je chata napojena na fotovoltaiku a naftový agregát byl využíván jen k vaření a topení. Od roku 2004 chatu spravuje DAV-Bundesverband.", "section_level": 2}, {"title": "Popis a kapacita.", "content": "Nová Pražská chata je kulturní památkou a v roce 2013 proběhla v rámci DAV projektu – „Provozování horolezectví šetrného k životnímu prostředí” její kompletní rekonstrukce. DAV rozšířil za spolupráce s firmou Globetrotter München fotovoltaický systém, dobudoval ekologický kotel na řepkový olej, opravil střechy a fasádu. Rekonstrukce nákladní lanovky a vodovodu by měla proběhnout v letech 2014/2015. Společně s náklady na nové vybavení se pohybuje částka za celkové opravy přibližně kolem 1,6 milionů Euro. Novými správci je od roku 2014 rodina Stude: manželé Sylvia a Claudia Stude s dcerou Claudií. Ubytovací kapacita chaty je 55 samostatných lůžek v 38 pokojích a 46 lůžek ve společných noclehárnách. Společenské prostory sestávají ze tří jídelen a sluneční terasy. V době zimní uzavírky je přístupný zimní prostor (Winterraum) pro 14 osob se suchou toaletou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Neue Prager Hütte () je horská chata vystavěná Pražskou sekcí Německého a Rakouského Alpského spolku/Deutscher und Österreichischer Alpenverein (DuÖAV) se nachází ve výšce 2796 m n. m. v působivé oblasti ledovců národního parku Vysoké Taury v Innergschlössu, v jednom z nejkrásnějších údolí ve Východních Alpách. Horská chata je ideálním výchozím bodem pro Großvenediger a zároveň vhodná jako cílový bod pro etapové túry v oblasti Venedigergruppe. Chatu lze také využít jako výcvikovou základnu. Pražské sekci Německého a Rakouského Alpského spolku, která patřila ještě před první světovou válkou k nejmajetnějších sekcím DuÖAV, se podařilo chatu slavnostně otevřít 9. srpna 1904. V létě 2004 oslavila 100. výročí vzniku. Neue Prager Hütte je majetkem DAV-Bundesverband.", "tgt_summary": "Die Neue Prager Hütte ist neben dem DAV-Haus Obertauern und der Klostertaler Umwelthütte die dritte eigene Alpenvereinshütte des Deutschen Alpenvereins (keiner Sektion zugehörig). Sie ist eine bewirtschaftete Hütte der Kategorie 1 und liegt auf südöstlich des Großvenedigers in Osttirol in Österreich.", "id": 1730764} {"src_title": "Gunnar Nilsson", "tgt_title": "Gunnar Nilsson (Rennfahrer)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Začínal se závody nižších formulí a peníze (ovšem vždy pouze v nejnutnější výši) dostával od své matky, která sice jeho závodní sklony neviděla ráda, ale nakonec se vždy rozhodla syna podpořit. Jeho kariéru automobilového závodníka z počátku provázely nehody, ale také dílčí úspěchy, které ho postupně přivedly do týmu March ve stáji Formule 2, kde si ho všiml šéf stáje Lotus Colin Chapman, který po vyhrocení jeho vztahů s Ronnie Petersonem se dohodl s Maxem Mosleyem, šéfem stáje March, na výměně Petersona za Nilssona. Nilsson do stáje Lotus přešel na začátku sezóny 1976. Svým výkonem překvapil již ve svém třetím závodě (Grand Prix Španělska), kde získal třetí místo. Jeho postavení v Lotusu se změnilo s příchodem zkušeného Maria Andrettiho, ale švédský pilot to přijímal s úsměvem a poznámkou, že má aspoň dobrého učitele. Svou první sezónu Formule 1 skončil se ziskem deseti bodů. Smlouvu se stájí Lotus podepsal i pro sezónu 1977. V první polovině šampionátu se mu dařilo a v Grand Prix Belgie v deštivém závodě dosáhl prvního vítězství. Jediní Švédové, kteří dokázali zvítězit ve Formuli 1 před ním, byli Jo Bonnier a Ronnie Peterson. Na sklonku roku 1977 začal pociťovat úporné bolesti hlavy, proto podstoupil odborné vyšetření. Byla mu diagnostikována rakovina žaludku, proto změnil původní plán odejít do týmu Arrows a začal se léčit. V době léčení chemoterapií lékaři mu diagnostikovali ještě tumor mozku. Jeho stav se stále více zhoršoval, přesto spolu s dalšími slavnými Švédy, jako byl Ingemar Stenmark, Björn Borg či skupna ABBA založil nadaci, jejíž cílem byl výzkum a boj proti rakovině. Naposledy se na veřejnosti objevil při pohřbu Ronnie Petersona, který zahynul na následky nehody v Grand Prix Itálie 1978. Dva roky po jeho smrti se na kontě nadace, která nesla jeho jméno, sešlo na milion liber a v nemocnici Charring Cross mohlo být otevřeno oddělení zabývající se výzkumem rakoviny, jak si to tento závodník před svou smrtí přál. Slavnostnímu předání tohoto oddělení nemocnici byli přítomni vdova po Ronnie Petersonovi Barbro Peterson a mistr světa ve Formuli 1 z roku 1976 James Hunt.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gunnar Axel Arid Nilsson (20. listopadu 1948, Helsingborg, Švédsko - 20. října 1978, Londýn, Spojené království) byl švedský pilot Formule 1, historicky třetí Švéd, který dokázal vyhrát velkou cenu Grand Prix ve Formuli 1.", "tgt_summary": "Gunnar Axel Arvid Nilsson (* 20. November 1948 in Helsingborg; † 20. Oktober 1978 in London) war ein schwedischer Formel-1-Fahrer.", "id": 2030077} {"src_title": "Homo rhodesiensis", "tgt_title": "Homo rhodesiensis", "src_document": [{"title": "Objevy.", "content": "Lebka z Kabwe nebo z Broken Hill 1 byla nalezena v dole na olověnou a zinkovou rudu v Broken Hill v Severní Rhodesii (nyní Zambie) v roce 1921. Nalezl jí švýcarský těžař Tom Zwiglaar. Navíc byly nalezeny i horní čelist, křížová kost, holenní kost a dva fragmenty stehenní kosti. Doposud se jedná o nejvýznamnější objev pozůstatků tohoto druhu. Další nálezy pocházejí rovněž z Afriky, ale jejich přiřazení není zcela jednoznačné a nedovoluje jasnou klasifikaci. V Saldanha (jižní Afrika) se našla část lebky bez čelistí a tváře, v Bodo (Etiopie) naopak jen tvář a vrchní část lebky.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Zkameněliny rhodeského muže z Kabwe jsou přibližně 125 - 300 tisíc let staré. Ostatní nálezy jsou zřejmě výrazně starší (až 640 000 let). Průměrná mozková kapacita téměř 1300 cm3 je větší, než u druhu \"Homo antecessor\" či u pozdních \"Homo erectus\". Je zhruba stejná jako u \"Homo heidelbergensis\" a poněkud menší než kapacita neandertálce. Lebka je nápadná masivními nadočnicovými oblouky, relativně největšími ze všech druhů Homo. Její ostatní rysy jsou zčásti podobné lebkám neandertálců, zčásti druhu \"Homo sapiens\". Na základě dalších kostí z Kabwe byla určena velikost jedince na 165–170 cm. Ostatní nálezy neumožňují přesnou anatomickou interpretaci.", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace, evoluce.", "content": "Většina moderních studií řadí \"Homo rhodesiensis\" do skupiny \"Homo heidelbergensis\". Někdy je veden jako archaický \"Homo sapiens\" nebo \"Homo sapiens rhodesiensis\". Podle paleoantropologa Tima Whitea je Člověk rhodéský předchůdce druhu \"Homo sapiens idaltu\". Nalezená lebka má jednu jedinečnou zvláštnost. V zubech je celkem deset kazů. Jedná se o první známé kazy u hominida. Rozbory prokázaly, že jedinec trpěl infekcí, buď původem zubní nebo ušní, která zřejmě způsobila jeho smrt. Kamenná industrie, která se objevuje v Africe asi 300 000 let zpátky je poněkud jemnější a lépe opracovaná než acheuléenská industrie druhu \"Homo erectus\". Je možné, že patří právě Člověku rhodéskému.", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "(upraveno)", "section_level": 1}], "src_summary": "Homo rhodesiensis (Člověk rhodéský) je druh hominida popsaný na základě zkamenělé lebky z Kabwe v Zambii (dříve Severní Rhodesie). Morfologicky srovnatelné ostatky byly nalezeny v jižní (Hopefield neboli Saldana), východní (Bodo, Ndutu, Eyasi, Ileret) a severní Africe (Salé, Rabat, Dar-es-Soltane, Djbel Irhoud, Sidi Aberrahaman, Tighenif). Nejdůležitější zkameněliny jsou staré zhruba 300 000 - 125 000 let. \"Homo rhodesiensis\" je obvykle zařazován jako druh příbuzný \"Homo heidelbergensis\" či jako jeho africký poddruh. Někdy je považován za jeden z poddruhů druhu \"Homo sapiens\", resp. za předchůdce poddruhu \"Homo sapiens idaltu\".", "tgt_summary": "Als Homo rhodesiensis wird der fossile Schädel Kabwe 1 (auch: Broken Hill 1) bezeichnet, der am 17. Juni 1921 vom Schweizer Bergmann Tom Zwiglaar in einem Zink- und Bleibergwerk in Broken Hill, Nordrhodesien (heute Kabwe in Sambia) gefunden wurde. Im englischen Sprachraum ist das Fossil als \"Rhodesian man\" oder \"Broken Hill Skull\" bekannt. ", "id": 1154969} {"src_title": "Blaze Bayley", "tgt_title": "Blaze Bayley", "src_document": [{"title": "Hudební kariéra.", "content": "Kariéru započal v roce 1984 jako zpěvák hard-rockové kapely Wolfsbane. Společně vydali čtyři studiové desky a jednu desku ze živých koncertů. Když v roce 1993 odešel zpěvák Bruce Dickinson ze skupiny Iron Maiden, Blaze roku 1994 nahradil jeho místo. Díky tomu se i rozpadla skupina Wolfsbane. S Iron Maiden vydali dvě studiová alba \"The X Factor\" (1995), \"Virtual XI\" (1998) a jednu kompilaci \"Best of the Beast\" (1996). V lednu 1999 se do Iron Maiden znovu vrátil Bruce Dickinson a tak se Blaze vydal na sólovou dráhu - hned v březnu téhož roku založil skupinu s názvem BLAZE. V květnu roku 2000 vychází album \"Silicon Messiah\", album \"Tenth Dimension\" roku 2003 a \"Blood And Belief\" v roce 2005. Po problémech s managementem a obsazením kapely se musela kapela \"BLAZE\" přejmenovat v roce 2007 na \"BLAZE BAYLEY\" (známá také jako \"BLAZE BAYLEY BAND\") a hned ještě téhož roku vydávají CD/DVD ze živých koncertů s názvem \"Alive in Poland\". Jako své debutové album vydává Skupina Blaze Bayleyho desku s názvem \"The Man Who Would Not Die\" (2008). Rok na to vydávají další desku z koncertů \"The Night That Will Not Die\". Roku 2010 vychází druhé studiové album nesoucí jméno \"Promise and Terror\". Mimo svou sólovou kariéru se Blaze dal znovu dohromady se skupinou Wolfsbane a díky úspěchu, který se hned dostavil, vydali album s názvem \"Wolfsbane Save The World\".", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Blaze se oženil se svou dlouholetou přítelkyní Debbie Hartland 14. února 2007. Zemřela v září 2008 na mozkovou mrtvici. Na Vánoce roku 2010 se zasnoubil se svou přítelkyní Eline. Mezi jeho oblíbené kapely patří například AC/DC, Motörhead, Slayer, Sex Pistols a samozřejmě Iron Maiden. Mezi své oblíbené zpěváky řadí tato zvučná jména: Ronnie James Dio, Bon Scott, Tom Araya, Mario Lanzia.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bayley Alexander Cook, známý však jako Blaze Bayley (* 29. května 1963, Birmingham, Spojené království) je anglický heavy metalový zpěvák a skladatel.", "tgt_summary": "Blaze Bayley (* 29. Mai 1963 in Birmingham, England als Bayley Alexander Cooke) ist ein britischer Musiker und Metalsänger. Bekannt wurde er vor allem durch sein Engagement bei Iron Maiden. Derzeit ist er Leadsänger der nach ihm benannten Band \"Blaze Bayley\" (vormals \"Blaze\").", "id": 1985368} {"src_title": "Carlos Tévez", "tgt_title": "Carlos Tévez", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "S fotbalem začínal v malém klubu All Boys, odkud v 16 letech přestoupil do slavné Bocy Juniors. Prvoligový debut zažil 21. října 2001. S Bocou vyhrál argentinskou ligu, Copu Libertadores, Interkontinentální pohár a Copu Sudamericanu. V roce 2004 byl zvolen nejlepším fotbalistou i sportovcem v Argentině za tento rok. Následně přestoupil do brazilského týmu Corinthians, kde si ihned získal oblibu fanoušků včetně brazilského prezidenta Luly. V roce 2005 dovedl svůj tým k vítězství v brazilské lize a stal se prvním cizincem od roku 1976, který byl zvolen jako nejlepší hráč brazilské ligy. Poté Tévez se svým spoluhráčem Javierem Mascheranem zamířili do Evropy, když v roce 2006 odešli na hostování do anglického West Hamu. Ve West Hamu se Tévez příliš neprosazoval, ale na konci sezóny se Tévez rozstřílel a i díky jeho gólu v posledním utkání proti Manchesteru United se West Ham zachránil. Jenže smlouvy obou hráčů porušovaly pravidla Premier League a tak byly starty v zápasech Téveze a Mascherana, jenž ve West Hamu působil jen část sezóny a zamířil na hostování do Liverpoolu, neoprávněné a tak musel West Ham zaplatit 15 miliónů liber Sheffieldu United, který na úkor West Hamu sestoupil. Poté byl pronajat od MSI na dvouleté hostování do Manchesteru United. S Manchesterem dokázal v sezoně 2007/08 vyhrát anglickou ligu i Ligu mistrů, když v penaltovém rozstřelu ve finále proti Chelsea proměnil svůj kop. Titul s United se mu podařilo získat i následující sezónu. Nastoupil také do prohraného finále Ligy mistrů proti Barceloně, kdy střídal o poločase Andersona. Po sezóně mu skončilo hostování a přestože vedení United bylo ochotno odkoupit jeho práva od společnosti MSI, Tévez se rozhodl odejít k městskému rivalovi Manchesteru City, který ho odkoupil za 29 miliónů eur. V červnu 2013 přestoupil za 12 milionů liber do italského klubu Juventus FC. Debutoval 18. srpna v utkání Supercoppa italiana 2013 (italský Superpohár), ve kterém jedním gólem přispěl k výhře 4:0 nad Laziem. V úvodním kole Serie A 2013/14 25. srpna 2013 vstřelil branku a rozhodl o vítězství Juventusu 1:0 nad Sampdorií Janov. V sezóně 2014/15 získal s Juventusem druhé \"scudetto\" (ligový titul). V létě 2015 se rozhodl vrátit se domů do Argentiny, přestoupil do klubu CA Boca Juniors, kde začínal kariéru. Koncem prosince 2016 podepsal štědrou dvouletou smlouvu s čínským klubem Shanghai Shenhua. V Číně byl královsky placený, ale fotbalu nedával mnoho. Byl mu vytýkán nedostatek profesionálního chování, provázely ho pochybné zranění atd. V lednu 2018 se vrátil do Bocy Juniors.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Jeho prozatím největším úspěchem s reprezentací bylo vítězství na LOH 2004 v Řecku. Také byl v nominaci na MS 2006, kde Argentina vypadla ve čtvrtfinále.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Jako dítě na sebe převrhl konvici s vařící vodou, což mu způsobilo popáleniny 3. stupně na krku a pravé straně tváře. Stopy po nich má dodnes, a když hrál za Bocu, klub mu nabídl zaplacení plastické operace, ovšem Tévez tuto nabídku odmítl. Je také frontmanem skupiny \"Piola Vago\", ve které účinkuje i jeho bratr Diego.", "section_level": 1}], "src_summary": "Carlos Alberto Tévez (* 5. února 1984 v Ciudadele, Buenos Aires, Argentina) je argentinský fotbalový útočník a reprezentant, od ledna 2018 hráč klubu Boca Juniors. V letech 2003, 2004 a 2005 se stal nejlepším fotbalistou Jižní Ameriky. ", "tgt_summary": "Carlos Alberto Tévez (* 5. Februar 1984 in Ciudadela, Tres de Febrero) ist ein argentinischer Fußballspieler. Er steht seit Januar 2018 bei den Boca Juniors unter Vertrag und kann als Mittelstürmer und hängende Spitze eingesetzt werden. Tévez wurde dreimal Südamerikas Fußballer des Jahres (2003, 2004, 2005) und er ist bisher der einzige Fußballspieler, der sowohl Meister als auch Fußballer des Jahres in Italien, Brasilien und Argentinien geworden ist. Tévez gewann u. a. sowohl in Südamerika die Copa Libertadores (2003) als auch in Europa die Champions-League (2007/08). Die Goldmedaille beim Olympischen Fußballturnier erhielt 2004.", "id": 611764} {"src_title": "Emil Bock", "tgt_title": "Emil Bock", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Po maturitě roku 1914 započal Emil Bock studium evangelické teologie na univerzitě v Bonnu. Po vypuknutí války se přihlásil jako dobrovolník do armády, ale již 31. října 1914 byl na frontě ve Vlámsku těžce zraněn. Po uzdravení se vrátil k teologickému studiu a promoval 2. srpna 1921 na univerzitě v Berlíně. Již během studia se Emil Bock setkal s antroposofií a začal se scházet s dalšími teology, kteří v ní viděli důležitý podnět pro oživení křesťanství. V červnu 1921 se ve Stuttgartu účastnil teologického kursu Rudolfa Steinera, zaměřeného právě na tuto otázku, a připojil se ke skupině zakladatelů nadkonfesního \"Hnutí za náboženskou obnovu\", které se nakonec v roce 1922 zformovalo jako samostatná církev pod jménem Obec křesťanů. 13. listopadu se Emil Bock ve Stuttgartu oženil s Gretou Seumerovou, která se pak stala matkou jeho čtyř dětí. V nově založené Obci křesťanů patřil Emil Bock od počátku k vůdčím osobnostem, a po smrti Friedricha Rittelmeyera 23. března 1938 byl povolán za \"nejvyššího duchovního správce\", tedy hlavu celosvětové Obce křesťanů. 12. srpna 1939 zemřela Grete Bocková na následky porodu čtvrtého dítěte. Po násilném rozpuštění Obce křesťanů nacistickým režimem 11. června 1941 byl Emil Bock deportován do koncentračního tábora Welzheim. 5. února 1942 byl podmínečně propuštěn, ale až do konce války stál pod přísným dohledem gestapa. Bezprostředně po skončení války začal Emil Bock shromažďovat bývalé členy a příznivce Obce křesťanů a budovat znovu její struktury. Až do konce svého života pak byl činný jako její nejvyšší duchovní správce. Po jeho smrti 6. prosince 1959 se jeho nástupcem v tomto úřadě stal Rudolf Frieling.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jako exegeta a spisovatel vycházel Emil Bock zprvu z antroposofických idejí Rudolfa Steinera, avšak brzy si vypracoval vlastní filosofický a teologický směr. Ve svých dílech se zabývá hlavně dějinami spásy, systematicky komentuje Starý i Nový zákon a vytváří též vlastní studijní překlad Nového zákona do němčiny. Z mnoha knih a článků Emila Bocka zatím žádný text nebyl vydán v českém překladu (nepočítáme-li samizdatové strojopisy).", "section_level": 1}], "src_summary": "Emil Bock (19. května 1895, Wuppertal – 6. prosince 1959, Stuttgart) byl evangelický a antroposofický teolog a spoluzakladatel Obce křesťanů.", "tgt_summary": "Emil Bock (* 19. Mai 1895 in Barmen; † 6. Dezember 1959 in Stuttgart) war ein deutscher Anthroposoph, einer der wichtigsten Gründer der Christengemeinschaft und Schriftsteller.", "id": 769560} {"src_title": "Plicní fibróza", "tgt_title": "Lungenfibrose", "src_document": [{"title": "Příznaky.", "content": "Mezi symptomy plicní fibrózy řadíme především: Podezření na plicní fibrózu je podmíněno historií zhoršující se dušnosti (dyspnoe) při námaze. Na poslech bývá na plicích slyšet občasné tenké praskání při nádechu. Rentgen hrudníku se může, ale i nemusí jevit abnormálně, zatímco CT snímek s vysokým rozlišením odhalí abnormality ve většině případů.", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny.", "content": "Plicní fibróza může být vedlejším účinkem jiných onemocnění. Většina z nich je klasifikována jako intersticiální plicní onemocnění. Patří mezi ně autoimunitní onemocnění, virové infekce a bakteriální infekce, jako je tuberkulóza, které mohou způsobit fibrotické změny v horních i dolních plicních lalocích a jiná mikroskopická poranění plic. Plicní fibróza se ale může objevit i bez známé příčiny. V tomto případě se nazývá \"idiopatická\". Většina idiopatických případů je diagnostikována jako \"idiopatická plicní fibróza\". V každém případě roste množství důkazů, které poukazují na genetické predispozice u určitých pacientů. Například mutace v surfaktant proteinu C (DP-C) byla nalezena v některých rodinách s historií plicní fibrózy. Mezi nemoci a faktory, které mohou způsobit plicní fibrózu, patří:", "section_level": 1}, {"title": "Patogeneze.", "content": "Plicní fibróza zahrnuje postupnou obměnu normální plicní parenchym fibrózní tkání. Nahrazení normální plíce zjizvenou tkání způsobuje nevratný pokles míry difúze kyslíku a výsledná ztuhlost nebo snížená poddajnost dělá z plicní fibrózy restriktivní onemocnění plic. Plicní fibróza je udržována spíše nenormálním hojením ran než chronickým zánětem. Je to hlavní příčinou restriktiního plicního onemocnění uvnitř plicního parenchymu. Na druhou stranu, quadriplegia a kyfóza jsou příklady, příčin restriktivních onemocnění plic, které nemusejí nutně zahrnovat plicní fibrózu.", "section_level": 1}, {"title": "Diagnóza.", "content": "Diagnóza je potvrzena plicní biopsií. Odebraná tkáň je zkoumána histopatologicky mikroskopií, aby se potvrdila přítomnost a vzor fibrózy, ale i přítomnost dalších rysů, které mohou poukázat na její konkrétní příčinu. Špatná diagnóza je velmi běžná, protože i přes to, že celkově plicní fibróza není vzácné onemocnění, jednotlivé typy plicní fibrózy už moc obvyklé nejsou a stanovení diagnózy u pacientů s těmito onemocněními je složité a vyžaduje multidisciplinární přístup. Terminologie byla standardizována ale stále existují potíže při jejím uplatňování. Dokonce i odborníci mohou nesouhlasit s klasifikací fibrózy u některých pacientů.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "Plicní fibróza vytváří zjizvenou tkáň. Jizvy jsou trvalé od momentu, kdy se objeví. Zpomalení postupu nemoci a prevence závisí na konkrétní příčině:", "section_level": 1}, {"title": "Prognóza.", "content": "Hypoxie způsobená plicní fibrózou může vést k plicní hypertenzi, která, může dále vést k selhání pravé komory srdeční. Hypoxie může být předcházena doplňováním kyslíku. Plicní fibróza může mít za následek také zvýšené riziko plicní embolie, která může být předcházena antikoagulancií.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plicní fibróza (doslova \"zjizvení plic\") je onemocnění dýchacích cest, v němž vznikají jizvy v plicní tkáni, což vede k vážným problémům s dýcháním. Vznik jizev a hromadění přebytečné vláknité pojivové tkáně (proces tzv. fibróza) vedou k ztluštění plicní stěny a způsobují snížení koncentrace kyslíku v krvi. Ve výsledku pacienti trpí trvalou dušností. Ta zpravidla progreduje (zhoršuje se) a neléčení pacienti umírají obvykle do pěti let od stanovení diagnózy. Zahájení léčby v co nejranějším stádiu je zcela zásadní pro prodloužení doby dožití. ", "tgt_summary": "Lungenfibrose ist eine Veränderung des Lungengewebes, bei der verstärkt Bindegewebe zwischen den Lungenbläschen (Alveolen) und den sie umgebenden Blutgefäßen gebildet wird, wodurch die Lunge verhärtet und vernarbt (\"fibrosiert\"). Durch die verringerte Dehnbarkeit verringert sich das Lungenvolumen und die Atmung wird behindert. ", "id": 373434} {"src_title": "Pravidla moštárny", "tgt_title": "Gottes Werk & Teufels Beitrag", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Děj filmu se odehrává v první polovině 40. let 20. století v době 2. světové války v Nové Anglii ve státě Maine. Homer Wells je sirotek, který vyrůstal v sirotčinci řízeném dr. Wilburem Larchem, poté, co jej jeho pěstouni dvakrát vrátili zpět. První pěstouni si mysleli, že byl příliš tichý a zamlklý a druzí ho bili. Dr. Larch tajně prováděl potraty a učil Homera nejen v oblasti gynekologie a porodnictví ale i potratů, a to navzdory tomu, že Homer nikdy neabsolvoval žádnou vysokou školu. Navíc Homerovi namluví, že má vrozenou srdeční vadu, pro kterou nemůže být odveden do Americké armády. Homera považuje za svého neoficiálního adoptivního syna a možného budoucího nástupce. Homer se rozhodne opustit sirotčinec s mladým párem Candy Kendallovou a Wallym Worthingtonem, kteří pracují v Worthingtonově jablečném sadu a který přišel do sirotčince, aby jim dr. Larch udělal potrat. Wally je válečný dobrovolník, americký pilot, který za 2. světové války létá s letounem B-24 Liberator v oblasti Tichomoří a ve východní Asii. Zatímco je Wally pryč, Homer a Candy se spolu postupně velmi sblíží. Později je Wallyho letoun sestřelen a on se vrací domů od pasu dolů zcela ochrnutý. Candy se rozhodne se o něj postarat a proto Homera nakonec opustí. Od té doby co opustil sirotčinec, žije na Worthingtonově jablečné farmě. Chodí česat jablka společně s pracovním týmem pana Rose, který je složen převážně z migrujících černošských sezonních pracovníků. V zimě loví s Candiným otcem humry. Druhý rok vyjde najevo, že jejich šéf pan Rose oplodnil svoji vlastní dceru. Homer přestože nesouhlasí s potraty, rozhodne se jí pomoci a potrat jí sám provede. Později, když chce dcera Rose odjet z farmy, jí chce pan Rose dát nůž, aby se mohla bránit na své cestě. Ona to ale pochopí, že jí chce ublížit, a tak vezme nůž a těžce jej pobodá a z jablečné farmy uteče pryč. Pan Rose je velmi těžce raněn, ale nechce, aby jeho dcera byla za to stíhána. Proto Homera před svou smrtí poprosí, aby policii řekli, že to byla sebevražda. Po smrti dr. Larche se Homer rozhodne vrátit do sirotčince poté, co se dozví, že se dr. Larch nechtě otrávil éterem (na této látce byl závislý) a že teď by měl fungovat jako nový ředitel (jeho doklady o vzdělání doktor Larch předtím dovedně zfalšoval). Na konci filmu se Homer dozví, že Larch zfalšoval jeho lékařské záznamy, aby nemusel odejít bojovat do války a později, že i vyrobil i falešné diplomy pro Homera s cílem přesvědčit správní radu, aby Homera jmenovali jako dalšího ředitele. Na konci filmu Homer plní náhradní rodičovskou roli pro děti ze sirotčince stejně tak jako to dělal před ním jeho „adoptivní otec“ dr. Larch.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pravidla moštárny, anglicky The Cider House Rules, je americké filmové drama z roku 1999, natočené režisérem Lassem Hallströmem podle stejnojmenného románu Johna Irvinga z roku 1985. Film získal 2 Oscary a na dalších 5 byl nominován. Autorem scénáře byl John Irving, ve snímku si osobně zahrál i malou roli přednosty stanice.", "tgt_summary": "Gottes Werk & Teufels Beitrag (Originaltitel: \"The Cider House Rules\") ist eine Literaturverfilmung nach dem gleichnamigen Roman von John Irving. Die Hauptrolle spielt Tobey Maguire.", "id": 520937} {"src_title": "Michael Gough", "tgt_title": "Michael Gough (Schauspieler)", "src_document": [{"title": "Dřívější život a kariéra.", "content": "Narodil se v Kuala Lumpuru v Malaysii (nyní v Malajsii). Jeho otec byl Francis Berkeley Gough a jeho matka byla Frances Atkins. Svůj první filmový debut zažil v roce 1947 ve filmu \"Blanche Fury\", poté se začal často objevovat v britské televizi. Začal se hodně objevovat v dlouhotrvajícím britském vědeckém televizním seriálu \"Doktor Who\", jako lotr v seriálu \"The Celestial Toymaker\" a také jako kancléř Hedin v \"Arc of Infinity\". Také vystupoval v \"The Citadel\" jako Sir Jenner Halliday a v roce 1986 \"Out of Africa\" jako Lord Delamere. Byl také znám mezi fanoušky hororů kvůli častému účinkování v hororových filmech 60. let jako jsou např. \"Hammer Film Productions Dracula\" (v USA vysíláno pod názvem: \"Horror of Dracula\", 1958), \"The Phantom of the Opera\" (1962) (\"Fantom Opery\"); a \"Anglo-Amalgamated's Horrors of the Black Museum\" (1960).", "section_level": 1}, {"title": "Postava Alfreda Pennywortha.", "content": "Do jeho pozdějších rolích se zařadila i postava Alfreda Pennywortha. Do role je obsadil režisér Tim Burton. Postavu ztvárnil ve filmu \"Batman\" (1989) a \"Batman se vrací\" (1992). Také si tuto roli zopakoval v rádio adaptaci BCC Batman: Knightfall (1994). V dalších filmech byl opět dosazen do role Alfréda režisérem Joelem Schumachrem ve filmech \"Batman navždy\" (1995) a \"Batman a Robin\" (1997). Byl jedním ze dvou herců, kteří vystupovali ve všech 4 filmech (další herec byl Pat Hingle, který ztvárnil postavu komisaře Gordona). Opět spolupracoval s Timem Butonem v roce 1999 ve filmu \"Sleepy Hollow\" (\"Ospalá díra\") a v roce 2005 v \"Tim Burton's Corpse Bride\" (\"Mrtvá nevěsta Tima Burtona\"). Vystupoval také v šesti reklamách v roce 2001 na OnStar sledovací systém. Informoval diváky o tom, že stejný model má i Batman na Batmobilu.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění a nominace.", "content": "V roce 1979 získal prestižní broadwayskou divadelní Cenu Tony v kategorii nejlepší herec (díky roli v \"Bedroom Farce\" což bylo v roce 1975 komediální divadelní představení). Na tutéž kategorii byl nominován i v roce 1988 za film \"Breaking the Code\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Michael Gough (23. listopadu 1916, Kuala Lumpur, Malajsie - 17. března 2011) byl britský herec, který vystupoval ve více než 100 filmech. Mezinárodnímu obecenstvu je nejvíce znám díky roli Alfreda Pennywortha, kterého ztvárnil ve čtyřech filmech o Batmanovi. Poprvé se objevil v této roli ve filmu \"Batman\" z roku 1989.", "tgt_summary": "Francis Michael Gough (* 23. November 1916 in Kuala Lumpur; † 17. März 2011 in London, England) war ein britischer Schauspieler.", "id": 2122116} {"src_title": "Germánie", "tgt_title": "Germania magna", "src_document": [{"title": "Geografie a hospodářství.", "content": "Germánie byla drsná, nehostinná, hustě zalesněná a bažinatá země, jejíž největší bohatství představovali její obyvatelé. Rozkládala se na území vymezeném na západě Rýnem (\"Rhenus\") a na jihu Dunajem (\"Danuvius\"). Od Sarmatie na východě ji oddělovala řeka Visla (\"Vistula\") a pohoří Západní Karpaty. Severní hranici tvořil Oceán (Severní moře) a Svébské moře (Baltské moře), za nimiž se nacházela mýtická země Thúlé (pravděpodobně Skandinávie). V současnosti se na tomto teritoriu nalézají následující evropské státy: Nizozemsko, Německo, Dánsko, Česko, Polsko a části Rakouska a Slovenska. Kromě vlastní Germánie existovaly ještě dvě římské provincie rovněž nesoucí tento název a rozprostírající se západně od Rýna. Dolní Germánie zahrnovala nynější jižní Nizozemsko, Belgii a severní část německého Porýní. Horní Germánie odpovídala svým rozsahem území dnešního Švýcarska a Alsaska. Hlavním způsobem obživy obyvatel Germánie bylo zemědělství. Většina Germánů obdělávala půdu, nicméně velká část z nich se věnovala rovněž pastevectví. Nejčastěji pěstovanými plodinami byly různé druhy obilí – pšenice, ječmen, oves a žito. V severněji ležících oblastech převládal chov dobytka. Jakmile ustaly římské snahy o dobytí Germánie, rozvinuly se mezi Římany a Germány čilé kulturní a především obchodní vztahy. Rozsáhlá opevnění pohraničních oblastí římské říše nedokázala zamezit vzájemným obchodním stykům. Římané vyváželi do Germánie keramiku, sklo a železné nástroje, zatímco z druhé strany Rýna proudily do říše jantar, kůže a otroci. Obzvláště jantar byl v Římě velmi ceněnou komoditou, jíž si mohli dopřát pouze bohatí jedinci. Malý kousek této žluté suroviny měl tehdy vyšší hodnotu než zdravý otrok. Římské ženy nosívaly jantar kolem krku, neboť věřily, že je ochrání před nemocemi a uchová jim jejich mladistvý vzhled.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První kontakty.", "content": "Nejkomplexnějším popisem Germánie z dob římské říše je stejnojmenné dílo z pera historika Tacita. O původu jména této země Tacitus v roce 98 n. l. napsal: Germánie byla obývána různými kmeny převážně germánského, avšak také keltského či slovanského původu. Kmenové a etnické složení se měnilo po celá staletí vlivem asimilace a migrace. Znalosti Řeků a Římanů o národech žijících na severu Evropy v době před 2. století př. n. l. byly velice nízké. V 5. století př. n. l. považovali Řekové obyvatele nevlídných severních končin za Kelty. Hérodotos se zmiňoval rovněž o Skythech, nebyla mu však známa existence žádné jiné skupiny kmenů. Někdy kolem roku 320 př. n. l. se Pýtheás z Massalie plavil kolem břehů Británie a podél severního pobřeží Evropy. To, co na svých cestách viděl a popsal, se jevilo pozdějším historikům natolik neskutečné, že mu jednoduše odmítali uvěřit. Pýtheás byl patrně prvním člověkem ze Středomoří, který odlišil Germány od Keltů. Koncem 2. století př. n. l. došlo k prvnímu významnějšímu kontaktu mezi Germány a Římany poté, co kmeny Kimbrů a Teutonů napadly Galii. Po zdolání této germánské invaze přetrval vzájemný mír mezi oběma národy dalších padesát let až do začátku galských tažení Julia Caesara. Během nich byli Římané přinuceni k vedení třech vojenských výprav proti Germánům. Poprvé v roce 58 př. n. l. vyhověl Caesar žádosti Galů o pomoc proti germánským Svébům vedeným Ariovistem, kteří se o několik let dříve usadili ve východní Galii. Caesar spolu se svými germánskými spojenci z kmene Ubiů vypudil Svéby zpět za Rýn, odkud tito barbaři původně přišli. V roce 55 př. n. l. přemohli germánští Tenkterové a Usipové kmen Menapiů v Belgice. Nato Caesar postavil most přes Rýn, načež jako první Říman vpadl za tuto řeku. Dva roky poté Caesar znovu vstoupil na pravý břeh Rýna, když pronásledoval kmeny, které pomáhaly Galům v odboji proti Římanům. Germáni poučeni předchozími nezdary se však stáhli z dosahu římských legií a Caesar tak vyšel naprázdno. Pokračování výprav do Germánie zamezily na několik dalších desetiletí římské občanské války. Teprve Augustovo vítězství umožnilo Římanům opět pomýšlet na podrobení území za Rýnem. Ve svém díle Zápisky o válce galské popsal Caesar kulturní rozdíly mezi Germány, Římany a Galy. Galové byli podle něho, i přes svoji bojovnost, schopní přijmout civilizaci, naproti tomu germánské kmeny byly prý příliš divoké a navíc znamenaly hrozbu pro římskou vládu v Galii, a proto měly být podrobeny. Jeho charakteristika barbarských kmenů severu zdůrazňovala převahu Říma. Nicméně Caesarův popis vyjádřil rovněž římské obavy z Germánů a z nebezpečí, jež ztělesňovali.", "section_level": 2}, {"title": "Drusova a Tiberiova tažení.", "content": "Poté, co bylo kolem roku 25 př. n. l. dokončeno ovládnutí keltských kmenů sídlících v Alpách, započali Římané s dobýváním zemí ležících na sever od tohoto pohoří. Nedlouho nato byly zřízeny kastely u Basileje, Curychu a Oberwinterthuru v dnešním Švýcarsku a také opěrné body v Xantenu (\"Castra Vetera\"), Bonnu (\"Bonna\") a v Nijmegenu (\"Noviomagus\"). Přibližně v roce 20 př. n. l. zahájili Římané výstavbu silnice z Lugduna (dnešní Lyon) vedoucí přes Trevír až k Rýnu. V letech 17/16 př. n. l. zaútočily z Germánie do oblastí na západ od Rýna kmeny Sugambrů, Usipetů a Tenkterů, které rozdrtily římskou legii pod velením Marca Lollia. Krátce po této události se císař Augustus odebral do Galie, kde strávil tři roky (15 až 13 př. n. l.) reorganizací provincie a její obrany. Legie rozmístěné dosud po celé Galii byly v této době přesunuty přímo na ohroženou rýnskou hranici, kde byly po dvou umístěny do stálých táborů. V roce 15 př. n. l. postoupil Drusus (Augustův nevlastní syn) z nynějšího Trenta alpskými průsmyky na sever, zatímco Tiberius (Drusův bratr) podnikl z Galie výpravu směrem na východ podél severního předhůří Alp. Výsledkem této koordinované operace bylo připojení Raetie k římské říši. Po završení těchto příprav začala v roce 12 př. n. l. pod Drusovým velením římská invaze do Germánie. Výchozími body při pronikání na nepřátelské území byly tábory v Mohuči (\"Mogontiacum\"), Xantenu a Nijmegenu. Z těch pak byly strategicky nejvýznamnější posádka v Mohuči, jež se nacházela přímo na soutoku Rýna s řekou Mohanem (\"Moenus\"), a legionářský tábor v Xantenu, na soutoku Rýna a Lippe (\"Lupia\"). Mohan i Lippe představovaly ideální zásobovací trasy zajišťující přístup hluboko do nitra Germánie. Drusus se vydal nejprve v čele římského loďstva podél břehu Severního moře, přičemž si podmanil kmeny Frísů a Chauků, jejichž území leželo při ústí řeky Vezery (\"Visurgis\"). V dalším roce (11 př. n. l.) uskutečnil tažení proti vzpurným Sugambrům. Drusus je však nezastihl v jejich sídlech, neboť právě vytáhli do pole proti svým nepřátelům Chattům. Římané se proto obrátili proti Cheruskům, ti však ustoupili před římskými legiemi dále na východ směrem k Labi (\"Albis\"). Při jejich stíhání Drusus vyplenil celé jejich území. Toto tažení ale přesto neskončilo úspěchem, jelikož neporažení Cheruskové unikli do bezpečí na východ od Labe. Na zpátečním pochodu byli Římané přepadeni v úzkém údolí u Arbala mezitím se vrátivšími Sugambry, kteří se spojili se Svéby a s Cherusky vedenými Segimerem (Arminiův otec). Jen díky Drusově chladnokrevnosti se Římané dokázali uvolnit ze svého nebezpečného postavení a o vlásek se tak vyhnuli katastrofě. Cílem Drusovy kampaně v roce 10 př. n. l. se vedle Sugambrů stali tentokrát také Chattové. V tomto roce nechal Drusus vybudovat kanál (\"fossa Drusiana\"), který spojoval Rýn přes \"Lacus Flevo\" (IJsselmeer) se Severním mořem. Tímto počinem byla podstatně zkrácena cesta římských lodí mezi opěrnými body na Rýně a ústím Labe. Tažení v roce 9 př. n. l. směřovalo proti Chattům a Svébům. Drusus znovu přivedl své vojsko k Labi a potom se vydal zpět na západ proti Cheruskům. Během pochodu však spadl z koně, přičemž si přivodil zlomeninu nohy a asi po třiceti dnech následkům tohoto zranění podlehl. Tiberius, který přispěchal ke svému umírajícímu bratrovi, převzal bezprostředně po jeho skonu velení v Germánii. Navzdory Drusovým úspěchům zůstával odpor germánských kmenů proti římské nadvládě stále velmi urputný. V roce 8 př. n. l. přicestoval Augustus do Galie, aby zde přispěl k zintenzivnění dalšího dobývání území na pravém břehu Rýna. Germáni v uplynulých letech seznali, že počty jejich válečníků budou neustále klesat, zatímco Římané jsou i přes utrpěné ztráty schopni přivádět stále větší vojska. Někteří náčelníci byli proto připravení uzavřít s Římany tzv. spojenecké smlouvy (\"foedus\"), které z nich ve skutečnosti činily poddané impéria. Tiberiovo tažení v roce 8 př. n. l. znamenalo počátek zániku Sugambrů jako samostatného kmene, neboť už kvůli nezměrným ztrátám nemohli dále odolávat římskému tlaku. Tiberius tudíž část Sugambrů přesídlil na levý břeh Rýna, kde se podrobili římské autoritě. Zbytek populace tohoto kmene se následně připojil k Chattům. Tiberius pokračoval v útocích do Germánie, nicméně v roce 6 př. n. l. se vzdal velení. O dalším vývoji v pravobřežní Germánii postrádáme až do roku 1 n. l. jakékoli bližší informace. V roce 2 n. l. vedl Lucius Domitius Ahenobarbus tažení proti Hermundurům. Přitom překročil Labe a dokonce sjednal smlouvy s některými kmeny na jeho pravém břehu. Další vojenské kampaně na germánské území byly podnikány z oblasti Podunají. Ahenobarbus spolu s legátem Marcem Viniciem opakovaně pronikali do prostoru mezi Rýnem a Emží. Při jedné zpáteční cestě se Ahenobarbus zastavil v zemi Cherusků. Protože se při té příležitosti natolik zapletl do vnitřních záležitostí kmene, rozhořčení Cheruskové vypověděli smlouvu uzavřenou kdysi s Tiberiem. Během dalšího pochodu zpět k Rýnu nechal Ahenobarbus položit slavný \"pontes longi\" – most z fošen (jakýsi archaický ponton), přes nějž jeho vojáci přešli bažiny. V dalších letech přetrvávaly nepokoje v celé severní Germánii.", "section_level": 2}, {"title": "Založení provincie.", "content": "V roce 4 n. l. se Tiberius opět chopil velení. Krátce poté si podmanil kmen Chattuariů a o rok později dohodl smlouvu s Chauky. Do roku 6 n. l. uzavřeli Římané spojenecké svazky s většinou germánských kmenů mezi Rýnem a Labem, což umožnilo zahájit výstavbu nové provincie \"Germania\". Římané postavili v zemi silnice, založili místní trhy a budovali kastely. Současně byly položeny základy řady kolonií, jako byl Halberstadt, Hildesheim nebo Waldgirmes. V roce 6 Tiberius protáhl Germánií a pak zamířil proti Markomanům. Marobudovo markomanské království, které se rozkládalo v české kotlině, pokládali Římané za potenciální hrozbu jejich kontrole Germánie. K celému podniku bylo vyčleněno 12 legií rozdělených po šesti do dvou armád. První měla postupovat z Germánie a jejím velitelem byl Sentius Saturninus, druhou vedl z Norica sám Tiberius. Když byl však Tiberius vzdálen asi pět dní pochodu od místa, kde Marobud shromáždil svojí brannou moc čítající kolem 75 000 markomanských bojovníků, obdržel zprávu o vzrůstajícím neklidu v Panonii a v Dalmácii. Ihned poté přikázal svým legionářům zastavit postup, načež s Marobudem uzavřel mírovou smlouvu. Tento první vážný nezdar byl pouhou předzvěstí budoucích těžkostí. Rok nato ustavil Augustus novým správcem Germánie Publia Quinctilia Vara na místo Tiberia, který se tehdy potýkal s panonským povstáním. Varovým úkolem bylo zajistit, aby s Germány smluvně ujednané daně a dodávky obilí byly (i navzdory neúrodám) spolehlivě plněny, neboť jich bylo naléhavě třeba k nerušenému zásobování římských vojsk operujících v Panonii. Tato skutečnost spolu s tím, jak sílil římský vliv v Germánii díky obchodu a budování prvních římských sídel, Varovi jeho pozici nijak neulehčovala. Nespokojenost se ztrátou svobody mezi germánskými kmeny vytrvale vzrůstala a nepříliš vlídné zacházení Římanů s poraženými ji ještě více rozjitřovalo. Patrně v srpnu roku 9 vyrazil Varus s celým svým vojskem pěti legií z letního tábora při Veseře poblíž území Cherusků (jejichž náčelníci Arminius, Segimer a Segestes byli v jeho doprovodu) k Rýnu. Na cestě se však doslechl o tom, že členové některých nedaleko sídlících kmenů povraždili na jejich půdě pobývající Římany. Na tento čin zareagoval Varus okamžitým zahájením tažení proti vzbouřeným kmenům. V předvečer výpravy Varus uspořádal hostinu, během níž ho Segestes upozornil, že Arminius a Segimer plánují proti němu spiknutí, ale jak se zdá, Varus tomuto varování nepopřál sluchu. Po menší rozepři se svým synovcem Asprenou se Varus rozhodl oddělit od svého vojska dvě legie, které pod Asprenovým velením pokračovaly k původnímu cíli. S těmito oddíly šly také ženy a děti. Aby vynahradil ztrátu těchto vojenských sil, požádal Varus přítomné kmenové vůdce o pomocné sbory, které mu tito ochotně přislíbili.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva v Teutoburském lese.", "content": "Přesné místo střetnutí není dosud známo. Podle všeobecně přijímaného názoru se bojiště nacházelo na kopci Kalkriese poblíž dnešního Osnabrücku v Dolním Sasku. Tím, kdo vyprovokoval a inicioval povstání, byli podle Tacita Chattové, Marsové, Brukterové a především Cheruskové, přičemž samotný počátek vzpoury lze vypozorovat zřejmě u prvně jmenovaných. Sídla tohoto kmene ležela směrem na jih, kam také vytáhl Varus v čele svých legií. Jeho průvodci byli titíž náčelníci, kteří se zavázali poskytnout mu svoje vojenské síly. Nedlouho poté se náčelníci od Varova vojska oddělili, údajně proto, aby zmobilizovali své válečníky, s nimiž měli na smluveném místě Římany posílit. S přibývající dobou pochodu intenzita nepřátelských útoků na římské vojsko narůstala, pročež Varus usoudil, že bude vhodné projít územím močálů, neboť tento typ terénu ztěžoval nepřátelům jejich neustálé ataky. Protože však nebylo možné se zde utábořit, museli Římané podstoupit noční pochod. Jakmile narazili na příhodné místo k postavení tábora, rozbili zde na počátku září své ležení, v němž setrvali asi dva nebo tři dny. Této doby zatím barbaři využili k přeskupení svých sil. Když se Římanům nepodařilo dorážející germánské voje zahnat pouhými výpady a naopak počet nepřátel stále stoupal, rozhodl Varus o svedení bitvy. Jak přesně následný boj probíhal, není známo, ale je pravděpodobné, že Římané v něm měli zpočátku navrch. Při pronásledování zdánlivě prchajících Germánů se však vzdálili od svého tábora, kterým jim poskytoval ochranu. Přesně tohoto momentu využily oddíly barbarů dobře schované na křídlech Římanů ke svému útoku. Varova dosud vítězící vojska byla ve chvíli sevřena ze tří stran a ihned propadla panice. Bitva se změnila v masakr Římanů a pouze malá část z nich se z bitevní vřavy zachránila útěkem do míli vzdáleného tábora. Kvůli nedostatku vojáků k jeho hájení nezbylo Varovi než zmenšit svůj tábor, což naznačuje, že v tomto okamžiku postrádal zřejmě více než polovinu všeho mužstva. Vědom si beznadějnosti postavení svého vojska nakonec Varus nalehl na svůj meč. Jeho vojáci se ho pokusili důstojně pochovat a zpopelnit jeho ostatky, než se tak však stalo, zmocnili se Germáni tábora. Ohořelému Varovu tělu byla uťata hlava, jíž Arminius poslal Marobudovi. Zbytky zoufale bojujících legionářů se poté vzdaly barbarům, kteří je ale do jednoho zmasakrovali a jejich velitele obětovali v posvátných hájích k poctě svým bohům. Když byla Augustovi oznámena zpráva o katastrofě Varova vojska v Germánii, ze zoufalství prý vykřikl: „Quintili Vare, legiones rede!“ („Vare, vrať mi mé legie!“). Důkazem toho, jak trvale se tato prohraná bitva zapsala do povědomí Římanů, je skutečnost, že zničené legie (XVII, XVIII, XIX) nebyly již nikdy obnoveny. Během jediného krátkého tažení tak Římané ztratili jednu desetinu své vojenské síly. Jen nepatrnému počtu z odhadovaných 25 000 mužů se podařilo uniknout pohromě. V důsledku porážky v Teutoburském lese museli Římané dočasně rezignovat na podmanění Germánie, načež se stáhli zpět za Rýn.", "section_level": 2}, {"title": "Germanikovy kampaně.", "content": "V dalších třech letech se Tiberius věnoval reorganizaci a konsolidaci rýnské hranice. Vrchní velení legií na Rýně bylo pak svěřeno Drusovu synovi Germanikovi, jenž musel záhy čelit vzpouře vojáků, kteří ho po Augustově smrti v roce 14 chtěli provolat císařem místo neoblíbeného Tiberia. Po potlačení povstání se Germanicus vypravil proti Marsům. Jelikož barbaři právě oslavili jakýsi kmenový svátek, římský útok je naprosto zaskočil. Většina jejich území byla proto zcela zničena. V následném krveprolití pobíjeli nemilosrdní Římané i ženy, děti a starce. O rok později zahájil Germanicus ohromné tažení, jehož cílem byl kmen Chattů. V jeho průběhu dorazilo římské vojsko na místo bitvy v Teutoburském lese. Ostatky padlých byly posbírány a důstojně uloženy v pohřební mohyle. Římané pak postoupili k řece Veseře, kde Germanicus rozdělil svoje vojsko o síle 8 legií na dvě části, jež se měly vrátit do zimních táborů odděleně. Jedna z armád, jíž velel Gaius Silius Caecina, se na zpátečním pochodu k Rýnu ocitla blízko podlehnutí. Při pochodu přes pontes longi byl Caecina obklíčen Germány, přičemž jen díky své taktické obratnosti (která chyběla Varovi) dokázal se značným vypětím sil odvrátit pohromu, která by byla srovnatelná s Teutoburským lesem. Germanicus však neustával ve své snaze konečně zdolat odpor barbarů a v roce 16 vytáhl proti Cheruskům. Římské vojsko čítající 8 legií a silné pomocné sbory se střetlo se silami aliance germánských kmenů pod vedením Arminia ve dvou velkých bitvách. První z těchto utkání bylo svedeno na planině u Idistavisa mezi Veserou a nedaleko položenými pahorky. Po překročení Vesery postavili Římané tábor, z něhož druhý den vyrazili do bitvy proti nepříteli. Již při postupu na bitevní pole byla římská vojska napadena Germány. Samotná bitva trvala od brzkých ranních hodin až do noci, kdy byla germánská vojska za těžkých ztrát zatlačena na ústup. Náčelníkům Arminiovi a Inguiomerovi se podařilo s částí vojska prolomit římskou linii, jíž hájily pomocné sbory Chauků, a uniknout na východ. Na paměť svého vítězství zbudovali Římané na místě bitvy násep a poté se obrátili zpět proti Cheruskům, aby je definitivně zničili. Ti se však spolu s přeživšími Arminiovými muži postavili proti Římanům u valu Angrivariů. Arminiův lstivý plán, který počítal s útokem jízdy ukryté v okolních lesích, nezůstal Germanikovi utajen. Římská jízda proto napadla germánské jezdce a zabránila jim tak ve vpádu do týlu římských pěšáků. Římští legionáři dorazili bez vážnějších ztrát k valu bráněnému Germány, kteří byli překvapeni nečekaně silným náporem Římanů. Intenzivní římské ostřelování valu katapulty, balistami a jinými druhy metacích a střelných zbraní dokonalo zmatek nastalý v germánských řadách. Římané dosáhli druhého vítězství, zatímco Germáni byli opět rozprášeni. Ani po opakovaných porážkách Germánů však Římané nedokázali rozbít alianci kmenů v čele s Arminiem. Germanicus byl v dalším roce odvolán Tiberiem do Říma, kde oslavil triumf nad Germány, načež byl poslán na východ. Ukončení Germanikových tažení znamenalo faktický konec římských pokusů o podmanění pravobřežní Germánie.", "section_level": 2}, {"title": "Další vývoj.", "content": "V roce 28 vypuklo kvůli vysokým daním povstání Frísů, v jehož důsledku Římané vyklidili většinu území dnešního Nizozemska. Císař Claudius, jenž byl Germanikovým bratrem, započal s výstavbou rozsáhlého systému kastelů a pevností na Rýně (\"Limes Romanus\"). V roce 47 zasáhl římský místodržitel Gnaeus Domitius Corbulo proti Frísům a Chaukům, ovšem Claudius mu poté nařídil ustoupit zpět za Rýn. Tři roky nato pronikli Chattové do Galie, ovšem Římané je zdárně odrazili. Výraznější ohrožení římské Galie představovalo povstání Batavů, jež vypuklo v Dolní Germánii v roce 69. Za Vespasiana obsadili Římané území nazývané \"Agri Decumates\" („desátková pole“, zhruba nynější spolková země Bádensko-Württembersko). Další vojenské operace v Germánii probíhaly mezi léty 83 až 85, kdy Domitianus vedl podle Tacita nepříliš úspěšnou válku s Chatty. Od 2. století se role Římanů a Germánů postupně obracely. Kmeny sídlící v Germánii podnikaly stále častěji vpády na římské teritorium. Za vlády Marca Aurelia vzplanul na středním Dunaji v letech 166 až 180 rozsáhlý konflikt nazývaný markomanské války. Římané se v jejich průběhu opět chopili iniciativy a dokonce uvažovali o zřízení provincie \"Marcomania\" v oblasti dnešní jižní Moravy. V první polovině 3. století se jednotlivé germánské kmeny sloučily v mocnější kmenové svazy, které vážně ohrozily římskou říši v době krize třetího století. V důsledku stěhování národů se v 5. století usadily četné germánské kmeny na římském území, kde si na troskách impéria založily vlastní nezávislá království.", "section_level": 2}], "src_summary": "Germánie (latinsky \"Germania\") případně Magna Germania („Velká Germánie“) či Germania libera („svobodná Germánie“) bylo ve starověku označení území východně od řeky Rýna, které obývaly veskrze germánské kmeny. V době kolem přelomu letopočtu, za vlády císaře Augusta, se Římané pokusili toto území dobýt a přeměnit je v římskou provincii. Avšak po porážce v bitvě v Teutoburském lese, kde v roce 9 n. l. náčelník Cherusků Arminius zničil tři římské legie, jimž velel Publius Quinctilius Varus, byli Římané postupně donuceni od svých dobyvatelských záměrů upustit.", "tgt_summary": "Als die Germania magna (lat. für „Großes Germanien“) wurde in der Antike der dem Römischen Reich bekannte, aber nur zeitweise und teilweise besetzte Teil des Siedlungsgebiets der Germanen bezeichnet. Als Grenzen des Gebiets nennt Ptolemäus in seiner \"Geographike Hyphegesis\" im Westen den Rhein \"(Rhenus)\", im Süden die Donau \"(Danubius)\", im Norden das Meer \"(Germanicus Oceanus)\" und im Osten die Weichsel \"(Vistula)\" und die Karpaten \"(Sarmatici montes)\". Es wird auch teilweise der Begriff \"Germania libera\" („freies Germanien“) gebraucht, doch findet sich dieser Terminus nicht in antiken Quellen.", "id": 161595} {"src_title": "Čandraján-1", "tgt_title": "Chandrayaan-1", "src_document": [{"title": "Program mise.", "content": "Plánovaná doba provozu byla dva roky, během nichž se měla vyzkoušet funkčnost samotné sondy a bylo naplánováno podrobné snímkování povrchu Měsíce ve viditelné, rentgenové, infračervené a gama části spektra.", "section_level": 1}, {"title": "Sonda MIP.", "content": "V horní části sondy Čandraján-1 byla umístěna dopadová sonda MIP (). Kvádr o hmotnosti 29 kg a o rozměrech 375 x 375 x 470 mm byl vybaven vlastním motorem na tuhá paliva. Na jeho palubě byla umístěna videokamera, radarový výškoměr a hmotový spektrometr, který zkoumal stopy lunární atmosféry při sestupu. Zařízení bylo z mateřské sondy vypuštěno 14. listopadu 2008 proti povrchu Měsíce v oblasti jeho jižního pólu. Prach a dopadem vyvržené horniny byly zkoumány přístroji mateřské sondy. Sonda MIP byla dopadem zničena.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Tříose stabilizovaná sonda měla nepravidelný tvar se zhruba krychlovou základní částí o hraně přibližně 1,5 m. Byla vybavena jedním rozkládacím a výklopným panelem fotovoltaických baterií dodávajícím maximálně 700 W elektrické energie a dobíjejícím lithium-iontové akumulátorové baterie. Startovací hmotnost sondy vč. dvou pomocných raket a paliva byla 1304 kg, počáteční hmotnost na oběžné dráze kolem Měsíce byla 590 kg. Orientaci v prostoru zajišťovala dvě hvězdná čidla a systém gyroskopů. Větší změny orientace, korekce dráhy a navedení na oběžnou dráhu Měsíce prováděla sada pomocných motorků a hlavní motor LAM () o tahu 440 N. Spojení se Zemí se dělo přes otočnou parabolickou anténu o průměru 70 cm. Sonda byla vybavena výkonným počítačem.", "section_level": 1}, {"title": "Přístrojové vybavení.", "content": "Sonda byla vybavena přístroji, zajišťujícími řadu experimentů:", "section_level": 1}, {"title": "Průběh mise.", "content": "Po startu byla sonda během 17 minut uvedena na oběžnou dráhu Země, která se postupně s pomocí motorku stále upravovala, až 3. listopadu 2008 přešla na dráhu k Měsíci. 8. listopadu byla navedena na oběžnou dráhu Měsíce. Dne 14. listopadu se ze sondy oddělil 34 kilogramový modul, který následně úspěšně přistál na měsíčním povrchu. Vlivem sluneční aktivity došlo ke spálení jednoho z senzorů a bylo nutné sondu vyvést z oběžné dráhy 100 na zvýšených 200 km nad povrchem. Dne 28. srpna 2009 řídící středisko ztratilo se sondou spojení a ta byla prohlášena za ztracenou. Mise tím byla předčasně ukončena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Čandraján-1 ( tj. „Měsíční loď 1“, v anglickém přepisu Chandrayaan-1) byla první indická sonda, kterou Indická kosmická agentura (ISRO) vyslala na oběžnou dráhu Měsíce, aby během dvou let otestovala indické technologie a prováděla zde vědecký výzkum. Start sondy se uskutečnil v říjnu 2008 z indického kosmodromu Šríharikota s pomocí nosiče PSLV-XL.", "tgt_summary": "Chandrayaan-1 ( ‚Mondfahrzeug‘, Hindi \"Chandra\" für \"Mond\", \"yaan\" für \"Wagen, Fahrzeug\") war eine Raumsonde der indischen Raumfahrtagentur ISRO, die am 22. Oktober 2008 zum Mond startete und ihn mindestens zwei Jahre lang umkreisen sollte, um unter anderem nach Wassereis zu suchen. Die Mission endete bereits im August 2009, nachdem technische Systeme versagt hatten und am 28. August 2009 um 20:00 Uhr UTC der Kontakt mit der Sonde abgerissen war. Sie gilt aber trotzdem als großer Erfolg. Chandrayaan-1 war bis dahin 312 Tage im All und hatte den Mond mehr als 3.400 Mal umrundet. Im März 2017 teilte die NASA mit, dass die Sonde durch eine Kooperation mehrerer Radioteleskope in einem Mondorbit wiederentdeckt wurde. ", "id": 1359164} {"src_title": "QR kód", "tgt_title": "QR-Code", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kapacita.", "content": "QR kód může obsahovat písmena, čísla nebo japonské znaky kandži a je schopný pojmout různé množství informací podle obsahu:", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Geometrická vrstva.", "content": "Tato vrstva slouží k přesné lokalizaci geometrických pozic, kde mají být čteny informační bity. Základem této vrstvy je jednobarevná „tichá zóna“ šířky alespoň 4 body ohraničující celý kód. O barvě tiché vrstvy se hovoří jako o bílé, a barvě k ní kontrastní jako o barvě černé, což koresponduje i s jejich grafickou reprezentací. Při dekódování je určena průměrná tmavost celého kódu a z hlediska rozpoznávání je každý bod buď světlejší, nebo tmavší. Rozměry bodů (základních čtverečků) jsou při dekódování primárně určovány podle čtverců velikosti 7×7 tzv. Finders které jsou ve třech rozích kódu. Uvnitř černého čtverce 7×7 je bílý obvod čtverce 5×5, vnitřek 3×3 je černý. Tyto čtverce jsou od zbytku kódu odděleny bílým proužkem, společně s tímto proužkem tak vytvářejí čtverce 8×8. Nejvíc vnější černý pixel prostředního Finder čtverce slouží jako souřadnice [0, 0]. Všechny verze kódu mají vyhrazen 6. řádek a sloupec na tzv. Timing vzor, v němž se mezi Finders střídají černé a bílé body (černá na lichých pozicích). Ve verzi 1 je geometrická vrstva tvořena pouze pomocí Finders a Timing. V ostatních verzích je použit jeden či více tzv. Alignments. V modelu 1 QR kódů byly jako Alignments použity malé obdélníčky na krajích kódu. Model zřejmě nebyl dostatečně odolný vůči deformacím a byl nahrazen modelem 2, který se pak celosvětově rozšířil. Zde je popsán model 2 QR kódů. Alignment je obdobně jako Finder tvořen třemi soustřednými čtverci, nyní ale je vnitřní tvořen jediným černým bodem, okolo něj je obvod bílého čtverce 3×3 a okolo něj obvod černého čtverce 5×5. Pokud je horní celá část z (1 + \"v\") / 7 označena \"A\", tak verze \"v\" obsahuje \"A×A\" Alignments v pravidelných rozestupech konče Alignment se středem na souřadnici [(10 + 4·\"v\"), (10 + 4·\"v\")] (tedy [-7, -7] od rohu bez Finder). Vzdálenosti středů sousedních Alignments je dán výrazem (((10 + 4·\"v\") - 6) / \"A\" - 0,6) zaokrouhleným nahoru na sudé číslo. Kromě těchto Alignments jsou ve stejných sloupcích či řádkách přidány Alignments i na řádek 6 a sloupec 6, pokud tomu nebrání Finders. Na každý Timing pattern tak přibylo \"A\" - 1 Alignments. Od verze 7 výše je navíc číslo verze zabezpečené do délky 18 bitů zapsáno do 3×6 obdélníků dotýkajících se vnějších Finders směrem k souřadnici [0, 0]. Pořadí bitů je od nejmenší souřadnice po největší, po trojicích. Dosud je vzor stále symetrický vůči úhlopříčce procházející bodem [0, 0]. (Oněch 18 bitů vznikne jako BCH kód vzniklý doplněním binárního čísla verze v nejvyšších 6 bitech 12 bity tak, aby jednotlivé bity tvořily koeficienty polynomu nad bity, dávající zbytek nula vůči polynomu s koeficienty nad bity 1111100100101). Při dekódování slouží jednotlivé Alignments na rozdělení kódu na jednotlivé podoblasti. V podoblastech jsou korigovány geometrické deformace nezávisle. I v případě prohnutého kódu či kódu sejmutého šikmo geometrická vrstva dostatečně přesně lokalizuje středy jednotlivých bodů.", "section_level": 2}, {"title": "Informační vrstva.", "content": "V informační vrstvě každý černý bod kóduje binární jedničku a bílý bod binární nulu. V řádku 8 a sloupci 8 je vedle Finders uložena informace sloužící k dekódování informací hlavního datového toku. Hlavní datový tok vyplňuje dosud nevyužité body v následujícím pořadí: Začíná v rohu s maximální souřadnicí. Vždy postoupí o jedno vlevo, pak se vrátí a postoupí o 1 vertikálně. Začíná postupovat nahoru a po vyplnění krajních dvou sloupců sestupuje v následujících dvou sloupcích dolů. Takto střídá dvojice sloupců, dokud nenarazí na sloupec 6. Ten přeskočí a pokračuje v dvousloupci 4-5. Průchod končí v levém dolním rohu. Vzhledem k tomu, že v závislosti na kódovaných datech by mohly vznikat vzory matoucí geometrickou vrstvu, je hlavní datový tok maskován. Je vytvořeno 8 jednoduchých maskovacích vzorů a na příslušných souřadnicích je ukládaná negovaná hodnota. Negují se body dávající 0 v následujících výrazech: Datový tok obsahuje bytovou zprávu a zabezpečovací byty. U větších verzí je datová zpráva rozdělena do bloků, kde každý blok má samostatné zotavování se z chyb. Pro každou verzi jsou definovány 4 úrovně zabezpečení. Každá úroveň definuje, na jaké bloky se zpráva rozpadá a kolik zabezpečovacích bytů je pro bloky používáno (počet zabezpečovacích bytů je pro všechny bloky stejný, ale délky bloků se mohou o 1 byte lišit). Vzorec pro určení rozkladu na bloky se mi nepodařilo odvodit, pravděpodobně nebyl generován, ale byl určen ad hoc. Nezbývá než se řídit tabulkou dle specifikace (viz níže). Hlavní datový tok je tvořen prvním bytem prvního bloku, pak prvním bytem druhého bloku, prvním třetího..., pak druhým bytem prvního atd. Pokud nejsou všechny bloky stejně dlouhé, jsou nejprve bloky kratší (délky D) a nakonec bloky delší (D+1). V takovém případě po skončení D-tého bytu posledního bloku následuje poslední blok prvního bloku délky D+1. Až po ukončení bytové zprávy následují zabezpečovací byty počínaje prvním bytem prvního bloku, pak prvním druhého... až posledním bytem posledního bloku. Zbývá-li pro danou verzi počet bitů pro datový tok nedělitelný 8, je konec datového toku doplněn nulami (to že nejsou ukládány celé bloky, ale jsou bloky prokládány, zvyšuje odolnost proti lokálnímu zašpinění či chybějícímu kusu kódu, protože malé chyby ve více blocích problém nejsou na rozdíl od velké chyby v jednom bloku). Informace uložená vedle Finders v osmém řádku a sloupci v 15 bitech pomocí BCH kódu dvěma bity určuje úroveň zabezpečení a třemi bity masku. Těchto 5 bitů v nejvyšších řádech je doplněno 10 bity tak, aby jednotlivé bity tvořily koeficienty polynomu nad bity, dávající zbytek nula vůči polynomu s koeficienty nad bity 10100110111 (minimální polynom s kořeny α,..., α nad GF(2)). Výsledné bity jsou navíc maskovány s 101010000010010. Bity jsou uloženy zleva doprava od nejvýznamnějšího, ale shora dolů od nejméně významného. Bit na souřadnici 8×8 je součástí svislého zápisu. Vedle dolního levého Finder je nahoře vždy bezvýznamný černý bod. Zabezpečení bloku pomocí K zabezpečovacích bytů je zajištěno Reed-Solomonovými kódy nad tělesem GF(2), kde prvky tělesa jsou ztotožněny s byty tak, že bitový zápis je vnímán jako koeficienty polynomu nad bity a tyto polynomy jsou brány modulo polynom s koeficienty bitově 100011101. Primitivním prvkem tohoto tělesa je α=2. Reed-Solomonovy kódy vzniknou doplněním polynomu, kde nejvyšší řády budou tvořeny zprávou, pomocí takových koeficientů, aby byl výsledný polynom dělitelný (\"x\"-α)*(\"x\"-α)*...*(\"x\"-α). Dle normy má být QR kód vytvořen tak, že vytvoříme 8 variant dle jednotlivých možností maskování a vybereme masku s nejmenší \"nevhodností\". Tato nevhodnost je definována čtyřmi ukazateli. První trestá jednobarevné úseky řádků či sloupců délky aspoň 5. Za úsek délky 5+k dává 3+k trestných bodů. Druhá trestá třemi body každý jednobarevný čtverec velikosti 2×2 (tedy například za každý Finder dává 4 krát 3 trestných bodů). Třetí trestá vzory WWWWBWBBBWB a BWBBBWBWWWW kde W značí bílou a B černou barvu. Vzor WWWWBWBBBWBWWWW je trestán jen jednou. Tyto vzory dostávají po 40 trestných bodech. Poslední ukazatel hodnotí odchylku od 50% naplnění černou barvou. Překročení o každých 5% je trestáno 10 body (poslední ukazatel zajišťuje, aby průměrná barva byla dostatečně vzdálena jak od bílé, tak černé barvy). Při dekódování ale kontrola existence efektivnějšího zamaskování prováděna nebývá a nezvolení optimální masky nebývá důvodem pro prohlášení kódu za nevalidní.", "section_level": 2}, {"title": "Překlad mezi zprávou a bitovým obsahem.", "content": "Bitová zpráva, která je předávána v informační vrstvě vzniká „komprimací“ originální zprávy. Zpráva (může být tvořena několika) samostatně kódovanými úseky. Každý úsek začíná čtyřbitovou identifikací režimu kódování. Nejkompaktnější je režim numerický (identifikace 1) umožňující zaznamenat dekadické číslice, s tím, že tři číslice (1000) kóduje pomocí 10 bitů (konec zprávy je kódován minimálním nutným počtem bitů). Následuje co do kompaktnosti režim alfanumerický (identifikace 2), umožňující kódovat i velká písmena, znaky $%*+-./: a mezeru. Těchto 45 znaků je po dvojicích (2025) kódováno pomocí 11 bitů (konec zprávy je kódován minimálním nutným počtem bitů). Bytový režim (identifikace 4) ukládá osmice bitů, existují i další varianty. Za každou identifikací kódování je oznámena délka úseku zprávy kódovaná v daném režimu. Počet bitů nutných k určení této délky záleží jak na režimu, tak na verzi QR kódu (aby byla zajištěna dostatečná kapacita). Úseky zprávy na sebe bitově navazují. Pokud zpráva končí před vyčerpáním kapacity kódu, a zbývá více než byte, je doplněna čtveřicí nul (identifikace režimu konce zprávy), pak je doplněna nulami na celý byte a pak střídavě pomocí 0xEC11 dokud se byty do prostoru pro zprávu vejdou. Typicky je snahou zvolit co nejmenší verzi, do níž se zpráva vejde. Optimální délku bitové zprávy a způsob rozdělení na jednotlivé úseky je možno získat technikou dynamického programování (stačí si při postupném přidávání znaků pamatovat optimální délku bitového obsahu pro každý možný způsob kódování posledního úseku).", "section_level": 2}, {"title": "Další vrstvy.", "content": "Norma definuje i způsob jak sdružovat několik QR kódů dohromady. Každý kód ví, o kolikátou z kolika částí se jedná.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "Jsou používány standardy interpretace obsahu zpráv, kdokoli si může vytvořit vlastní QR kód a zveřejnit ho. A uživatelé pak snadno mohou tato data přečíst pomocí QR-čteček v mobilech, fotografickými aplikacemi. Užití QR kódů je široké: Sám QR-kód je jen pouhý free-text, pro usnadnění výměny dat a jejich parsování se zavádějí standardy: nové úzce zaměřené formáty souborů a k nim i nové MIME-typy. Stále jde o text, ten je však zúžen předepsaným formátem. Díky rozlišitelnosti přípon souborů nebo MIME-type lze pro data registrovat v OS příslušnou aplikaci, která má daná data/typ zpracovat, případně si tato data uživatelé načtou přímo z příslušné alikace, kteru si za tím účelem sami nejen nainstalují, ba i přímo ručně spustí:", "section_level": 1}], "src_summary": "QR kód (anglicky: \"QR Code\", slang. a nepříliš správné označení je také labyrinth, případně bludiště) je prostředek pro automatizovaný sběr dat. Zkratka vychází z anglického „Quick Response“, tedy kódy rychlé reakce. QR kód dokáže zakódovat mnohem větší množství dat, než klasický EAN čárový kód. Specifikace QR kódů je od června 2000 standardem ISO 18004. Standard byl upraven v roce 2006. Kódy jsou určeny pro počítačové zpracování, využívají velké množství technik předcházejících chybám interpretace. Kód přestává být čitelným až po odstranění či znečištění velké části kódu. Algoritmům rozpoznávání kódu nevadí otáčení kódu ani inverze barev, kód nevyžaduje velký kontrast barev. Kódy jsou definovány v 40 velikostních verzích (od 1 do 40). Kód verze \"v\" je tvořen čtvercovou mřížkou bodů rozměru 17 + 4·\"v\". Kód se skládá z několika informačních vrstev, které slouží různým účelům a používají různé algoritmy.", "tgt_summary": "Der QR-Code (, „schnelle Reaktion“, als Markenbegriff „QR Code“) ist ein zweidimensionaler Code, der von der japanischen Firma \"Denso Wave\" im Jahr 1994 entwickelt wurde. Aufgrund einer automatischen Fehlerkorrektur ist dieses Verfahren sehr robust und daher weit verbreitet. Weiterentwicklungen sind der Micro-QR-Code, der Secure-QR-Code (SQRC), der iQR-Code und der Frame-QR-Code.", "id": 2464952} {"src_title": "Michael Alig", "tgt_title": "Michael Alig", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Michael Alig se narodil ve městě South Bend ve státě Indiana. V polovině 80. let se přestěhoval do New Yorku, kde se přihlásil ke studiu umění na Fordhamské univerzitě. Důvodem pro odchod z malého města měla být touha po nových příležitostech. Z univerzity záhy odešel poté, co se prostřednictvím jiného studenta seznámil s lidmi, kteří pravidelně navštěvovali hudební kluby na Manhattanu. Toto prostředí umožnilo Aligovi vyrovnat se se svou homosexualitou. Již z dob působení Andyho Warhola umožňovala tato scéna vzestup nového druhu profesionálních celebrit, v angličtině označovaných jako \"celebutante\": osoby bez zvláštního talentu, které jsou přesto slavné a placené za účast na společenských akcích. Alig zatoužil stát se členem podobné společnosti. Přestože jeho stálým zaměstnáním bylo sbírání nádobí v klubu Danceteria, čím dál častěji se pokoušel o pořádání vlastních akcí, které vzbudily velký ohlas. Jako promotér začínal v klubu Tunnel.", "section_level": 1}, {"title": "The Club Kids.", "content": "V druhé polovině 80. let se Alig setkal s dalšími klubovými prominenty Jamesem St. Jamesem a Dj Keokim. Zásadním však bylo jeho seznámení s majitelem dvou newyorských klubů Peterem Gatienem, který z něho udělal svého promotéra. V jeho klubu Limelight uspořádal Alig sérii extravagantních a kontroverzních akcí o jejichž hudební doprovod se staral právě Keoki. Nejznámější z nich bylo Disco 2000. Alig hledal způsoby, jak návštěvníky co nejvíce šokovat a za tímto účelem zavedl \"revue nepřirozených aktů\". Mezi aktivity, které se v revue objevovaly, patřily např. závody v braní drog, masturbace různými předměty, používání zvířecí krve, sebepoškozování, atp. Součástí programu se stali také speciální hosté, jako např. \"tanečník s amputacemi\", \"drogové kuře\" či \"popíječ moči\". Někdy se akce přenesly i mimo klub. Tak došlo např. k nočnímu obsazení restaurace Burger King či stanice metra. Zároveň se společně se St. Jamesem stal ústřední postavou takzvaných The Club Kids (klubových dětí). Tak byla označována skupina mladých klubových celebrit, která byla známá svým výstředním oblékáním a nespoutaným chováním. Věhlas The Club Kids jim zajistil články v několika prestižních časopisech i opakované účinkování v televizních pořadech. The Club Kids se stali pro mnohé Američany módními vzory. Sami si však důsledně vybírali, koho do svých řad vpustí. Na počátku 90. let se začaly v klubech vlastněných Gatienem hojně objevovat různé drogy (především ketamin, kokain, rohypnol, extáze a heroin). Tento problém se rapidně zhoršil ve chvíli, kdy si do klubů našla cestu skupina uživatelů drog, kteří se zároveň živili jejich prodejem. V dobách největší slávy Limelightu jich podle Aliga mohlo být až 60. Situace byla natolik vážná, že před kluby byly neustále připravené sanitky pro případ předávkování. Sám Alig se předávkoval dvakrát. Klub Limelight se brzy dostal do hledáčku Národního úřadu pro kontrolu obchodu s drogami (DEA). Sílilo podezření, že prodej drog je organizován samotným Gatienem a proto byli do jeho klubů nasazeni agenti v utajení. Opakující se zátahy odradily velké množství návštěvníků Gatienových klubů a jejich návštěvnost začala upadat. Alig se neúspěšně pokoušel o obnovení věhlasu svých akcí, bývalý zájem se však již nedostavil. Gatien byl později nucen vynaložit značné prostředky pro očištění svého jména. Přestože nebyl shledán vinným z distribuce drog, byl později odsouzen za krácení daně a v roce 1999 deportován do Kanady.", "section_level": 1}, {"title": "Vražda Angela Melendeze.", "content": "V polovině 90. let žil Alig v bytě s drogovým dealerem Robertem „Freeze“ Riggsem. Příležitostně u nich přebýval další dealer Angel Melendez, který se v bytě zdržoval především o víkendech. Alig Melendeze neměl rád, ale platil mu, aby se staral o přísun drog do klubu Limelight. Dne 17. března 1996 se dozvěděl o plánovaném policejním zátahu. Obvolal proto všechny dealery a nařídil jim, aby se v klubu tu noc neukazovali. Ačkoliv do klubu nešel, chtěl Melendez po Aligovi, aby mu za ušlou noc zaplatil a tak došlo k jejich vzájemné potyčce. James St. James ve své knize \"Party Monster\" uvádí odlišnou verzi událostí. Podle něho Alig Melendezovi ukradl drogy, které měl v jeho bytě uschované na prodej. Když to Melendez zjistil, Aliga fyzicky napadl. Šarvátku zaslechl Riggs, který ve snaze pomoci Aligovi udeřil Melendeze kladivem do hlavy. Alig ho poté na zemi bil pěstmi do hlavy, dokud se nepřestal hýbat. Později zjistili, že Melendez zemřel. Tělo vložili do vany, koupelnu zamkli a v bytě uspořádali minimálně jednu party. Když se začalo rozkládat, polili ho čisticím přípravkem na bázi hydroxidu sodného, aby zakryli jeho zápach. To však nijak nepomohlo a tak byl Alig nucen tělo rozřezat a v papírové krabici vhodit do řeky Hudson. Ačkoliv se na veřejnosti nijak netajil tím, že Melendeze zabil, byl zatčen až v listopadu 1996 poté, co bylo tělo nalezeno. V roce 1997 byl Alig odsouzen k trestu odnětí svobody v rozmezí 10–20 let. Propuštěn byl v roce 2014.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michael Alig (* 29. dubna 1966 South Bend, Indiana, USA) je bývalý klubový promotér, prominent, hudebník, módní ikona a ústřední postava společenské skupiny známé jako The Club Kids. V roce 1997 byl odsouzen za vraždu svého spolubydlícího k mnohaletému trestu. Propuštěn byl v roce 2014. V současnosti působí především jako výtvarník.", "tgt_summary": "Michael Alig (* 29. April 1966 in South Bend, Indiana) ist ein ehemaliger US-amerikanischer Partyveranstalter. Alig war Ende der 1980er und Anfang der 1990er Jahre einer der bekanntesten Partyveranstalter in der Clubszene von Manhattan. Seine Popularität innerhalb des New Yorker Underground lag insbesondere in seinen \"Disco 2000\"-Partys begründet, die bekannt waren für die kunstvolle Ausstaffierung der Gäste, trendsetzende Dance-Musik und beträchtlichen Drogenkonsum. Er und der engere Kreis seiner Gäste machten sich als \"Club Kids\" einen Namen, berüchtigt für ihre grellen, extravaganten und selbstbezogenen Possen. ", "id": 1048016} {"src_title": "JavaScript Object Notation", "tgt_title": "JavaScript Object Notation", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "JSON umí pojmout pole hodnot (neindexované i indexované, tzv. hash), objekty (coby pole dvojic \"index:hodnota\") a jednotlivé hodnoty, kterými mohou být řetězce, čísla (celá i s pohyblivou řádovou čárkou) a speciální hodnoty true, false a null. Indexy polí v objektu mají notaci jako řetězce; řetězce jsou uváděny v uvozovkách a escapovány pomocí zpětného lomítka. Mezi prvky a hodnotami mohou být libovolné bílé znaky, které na výsledku nic nemění. JSON jako formát neřeší kódování textu, výchozí kódování je ale UTF-8.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "Otestování schopností JSON (v PHP): $a=array(1, -2, 3.333, 4e17, \"abc\", \"á\\n\", null, array(2.1, 2.2, array(\"2.2.1\")), false, true, \"\", \"key\"=>\"value\", 'abc\"def'=>array()); echo json_encode($a, JSON_PRETTY_PRINT); Kód vypíše: Příklady chybně zformátovaných dat:", "section_level": 1}, {"title": "Výhody a nevýhody.", "content": "Navzdory názvu, JSON je zcela obecný a může sloužit pro přenos dat (navíc, čitelný pro člověka) v libovolném programovacím nebo skriptovacím jazyku. Data, zapsaná metodou JSON, mohou být samozřejmě uložena a přenášena v souborech; častěji ale přenos probíhá v prostředí intra- nebo internetu (např. s použitím technologie AJAX). Mezi nedostatky JSON patří to, že neumožňuje definovat znakovou sadu přenášeného obsahu, optimalizace pro přenos binárních dat. Tyto nedostatky platí ale pro některé (slabší) implementace. Nealfabetické znaky v řetězcích a binární data JSON jsou escapovány zpětným lomítkem, za kterým následuje buď jeden z běžně používaných znaků (např. \\n pro nový řádek, \\t pro tabulátor, \\\\ pro samotné zpětné lomítko) nebo \\u indikující znak z Unicode (UTF-16), za nímž následují čtyři hexadecimální číslice. Dá se říci, že JSON sází na jednoduchost způsobu uložení dat, srozumitelnost (data jsou čitelná člověkem), platformovou nezávislost a jednotnost (JSON se rychle etabloval) a to vše na úkor velikosti přenášených dat.", "section_level": 1}, {"title": "Alternativy.", "content": "Vizuálně velmi podobný JSONu je SDL, který své složené datové typy a pole taktéž vkládá (i vícenásobně) do složených závorek. Jiný přístup má YAML, který na rozdíl od JSONu aktivně používá odsazování a může obsahovat i komentáře. Další alternativou JSONu je XML, které lépe pojme i kontext toho, co přenáší – na rozdíl od JSON ale obsahuje průměrně 40 % samotné značky a jejich atributy. JSON je tedy považováno za „odlehčenou“ a jednodušší alternativu k XML. Navíc většinou existují importní/exportní metody, jak mezi XML a JSON data převádět. Oblast, ve které je JSON neoptimální, jsou binární data. Některé programovací a skriptovací jazyky mají tzv. serializaci, implementovanou jako základní funkci. Její princip je s JSON velmi podobný, ale jsou specifické pro daný jazyk. Nemají-li nativně JSON ani serializaci, je poslední alternativou napsání vlastního řešení. Výhodou toho je absolutní kontrola nad tím, jaká data se přenesou a jak (textová či binární podoba, datová komprese), nevýhoda je v tom, že tento způsob není obecně známý a ti, kteří s ním budou pracovat, si jej budou muset nastudovat.", "section_level": 1}], "src_summary": "JavaScript Object Notation (\"JavaScriptový objektový zápis\", JSON) je způsob zápisu dat (datový formát) nezávislý na počítačové platformě, určený pro přenos dat, která mohou být organizována v polích nebo agregována v objektech. Vstupem je libovolná datová struktura (číslo, řetězec, boolean, objekt nebo z nich složené pole), výstupem je vždy řetězec. Složitost hierarchie vstupní proměnné není teoreticky nijak omezena.", "tgt_summary": "Die JavaScript Object Notation (JSON []) ist ein kompaktes Datenformat in einer einfach lesbaren Textform und dient dem Zweck des Datenaustausches zwischen Anwendungen. Davon abgesehen ist JSON von der Skriptsprache unabhängig. Parser existieren in allen verbreiteten Sprachen. ", "id": 1907873} {"src_title": "Mistrovství světa v krasobruslení", "tgt_title": "Eiskunstlauf-Weltmeisterschaften", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1895 byl přijat návrh pořádat mistrovství světa v krasobruslení. První mistrovství světa uspořádala Mezinárodní bruslařská unie v únoru 1896 v ruském Petrohradu a soutěžili zde jen 4 sportovci. Až do roku 1906 byla mistrovství světa chápána pouze jako mužská soutěž, protože i samotné krasobruslení bylo zpočátku považováno za mužský sport. Každopádně neexistovalo žádné oficiální pravidlo týkající se pohlaví soutěžících. Tak se stalo, že v roce 1902 se soutěže zúčastnila Florence Madeline Syersová a vyhrála stříbrnou medaili. Proto se na kongresu ISU v roce 1903 projednávala problematika pohlaví, ale nebylo přijato žádné nové pravidlo. Až kongres v roce 1905 založil soutěž žen jako událost druhé třídy - označovala se jako „šampionát ISU“, zatímco mužská soutěž byla „mistrovstvím světa“ (vítězky měly být označeny jako „ISU šampionky“, ne titulem „mistryně světa“). Mužská a ženská soutěž se měly konat odděleně. První soutěž žen se konala v roce 1906 v Davosu. Soutěž sportovních dvojic se poprvé konala v Petrohradu v roce 1908, i když v některých zemích byly přesto nadále soutěže párů nezákonné a považovány za neslušné. Jednou z takových zemí bylo i Japonsko. I soutěž sportovních dvojic byla označována (podobně jako soutěž žen) jako „šampionát ISU“. Až v roce 1924 jim byl přiznán status \"Mistrovství světa\". Během prvních let krasobruslařských soutěží platilo, že soutěž rozhodovali většinou rozhodčí z hostitelské země. Na mistrovství světa žen v roce 1927, které se konalo v norském Oslu, byli tři z pěti rozhodčích Norové. Tři norští rozhodčí přisoudili prvenství Norce Sonji Henieové, i když rakouský a německý rozhodčí na první místo umístili obhájkyni titulu Hermu Szabóovou. Kontroverzní vítězství Henieové způsobilo, že ISU přijala pravidlo povolující ne více než jednoho zástupce ze stejné země v panelu rozhodčích. Poprvé se společně všechny tři soutěže (mužská, ženská i soutěž sportovních dvojic) konaly v rámci jedné akce na Mistrovství světa 1930 v New Yorku. Také to bylo první mistrovství, které se konalo mimo území Evropy. Soutěž tanečních párů se stala součástí programu mistrovství světa v roce 1952. V roce 1960 omezila Mezinárodní bruslařská unie maximální počet reprezentantů jedné země na třech v každé disciplíně. Tzv. povinné figury byly na soutěžích mistrovství světa zrušeny v roce 1991 a tzv. 6.0 systém se používal v rozhodování do roku 2004. Nový tzv. ISU rozhodčí systém se začal používat od Mistrovství světa 2005. Dlouhodobým problémem mistrovství světa se ukázalo jejich načasování. V letech, kdy se konají zimní olympijské hry se mistrovství světa konala krátce po olympijské soutěži. A proto se konají až v březnu. Světové šampionáty v krasobruslení se nekonaly od roku 1915 do 1921 a od roku 1940 do 1946, kvůli První a Druhé světové válce a taky v roce 1961, kdy spadlo letadlo letu Sabena 548 s americkým krasobruslařským týmem. V roce 2011 se původně mluvilo, že šampionát, který se má konat v Tokiu, se zruší kvůli zemětřesení a tsunami v Japonsku, ale šampionát byl raději přesunut do Moskvy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mistrovství světa v krasobruslení je každoročně pořádaná soutěž v krasobruslení o titul \"Mistra světa\" ve čtyřech kategoriích. Dvou z nich se účastní jednotlivci \"muži\" a \"ženy\", dalších dvou páry – \"sportovní dvojice\" a \"taneční dvojice\" (\"tance na ledě\"). Šampionáty jsou pořádány Mezinárodní bruslařskou unií (ISU). Soutěž se zpravidla uskutečňuje v březnu.", "tgt_summary": "Die Eiskunstlauf-Weltmeisterschaften sind eine jährlich von der Internationalen Eislaufunion ausgetragene Veranstaltung, bei der in den vier Eiskunstlauf-Disziplinen Einzellauf der Herren, Einzellauf der Damen, Paarlauf und Eistanz die besten Eiskunstläufer der Welt ermittelt werden. ", "id": 898087} {"src_title": "Percy Spencer", "tgt_title": "Percy Spencer", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Spencerův otec zemřel v roce 1897, jeho matka krátce po něm. Spencer žil u své tety a strýce. Nikdy nedokončil základní školu, od 12 letech musel pracovat na místní pile. V roce 1912 vstoupil do Amerického námořnictva kde se učil bezdrátové telegrafii. Mimoto pracoval ve firmě \"Wireless Specialty Apparatus\", která byla jedním z vedoucích výrobců radiozařízení v USA během první světové války. Zde pracoval i po odchodu z námořnictva v roce 1918, dokud firma nevyhlásila úpadek. Své teoretické i praktické znalosti si zvyšoval samostudiem. Od roku 1925 nastoupil u \"Raytheon Company\", tehdy malé firmy, vyrábějící elektronky k zesilovačům. Spencer se stal vedoucím vývojové laboratoře Raytheonu, sídlící v blízkosti Massachusettského technologického institutu, se kterým navázal kontakt. Když začala firma Raytheon v roce 1941 vyrábět první magnetrony podle britské licence, vedl Spencer celé oddělení této výroby. Zlepšil konstrukci magnetronu tak důkladně, že jeho výroba mohla vzrůst z 17 kusů na 2600, což mělo výrazný dopad na účinnost nočního bombardování i na vedení námořní války. Taktéž zlepšil jeho výkon a životnost. Za toto byl vyznamenán Distinguished Public Service Award, nejvyšším vyznamenáním amerického námořnictva pro civilní osoby. V roce 1945 se mu rozpustila čokoláda v kapse, zatímco stál u přední strany operačního magnetronu. Poté takto zkoušel ohřát popcorn. Pokusy daly podnět vynálezu mikrovlnné trouby. V roce 1947 tak mohla firma Raytheon nabídnout první komerčně využitelnou mikrovlnnou troubu. Ta byla téměř dva metry vysoká, vážila kolem 400 kilogramů a stála 3000 dolarů. Dostala přezdívku \"Radar range\". Spencer se poté stal starším viceprezidentem společnosti a byl členem představenstva firmy Raytheon. V průběhu své kariéry uplatnil 150 patentů. V roce 1953 byl Spencer zvolen členem American Academy of Arts and Sciences. Percy Spencer byl ženatý a měl tři děti - Jamese, Johna a George.", "section_level": 1}], "src_summary": "Percy Lebaron Spencer (9. července 1894 Howland, Maine - 8. září 1970, Newton, Massachusetts) byl americký konstruktér a vynálezce - samouk. Je znám svým vynálezem mikrovlnné trouby.", "tgt_summary": "Percy LeBaron Spencer (* 9. Juli 1894 in Howland, Maine; † 8. September 1970 in Newton, Massachusetts) war ein US-amerikanischer Ingenieur und Erfinder. Er wurde als Erfinder des Mikrowellenherds bekannt.", "id": 1752600} {"src_title": "Boj o Filipíny (1941–1942)", "tgt_title": "Schlacht um die Philippinen", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Japonské plány.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Cíle.", "content": "Japonský plán na obsazení Filipín byl součástí rozsáhlejšího plánu expanze do jihovýchodní Asie a Pacifiku. Plán expanze na jih získal mezi japonskými militaristy podporu zejména poté, co byla japonská armáda poražena Sověty v bitvách u Chalchyn–golu v létě 1939 a po uzavření sovětsko–japonské dohody o neútočení v dubnu 1940. Svoji roli sehrál i neuspokojivý vývoj „čínského incidentu“ a nakonec nátlak a embargo USA, Velké Británie a Holandska. Invazí na jih si Japonsko slibovalo získat přístup ke strategickým surovinám v Britské Malajsii a Holandské východní Indii. Možnost „omezené války“ pouze proti Británii a Holandsku, bez zatahování USA do války, byla Japonci vyhodnocena jako nepravděpodobná. Součástí invaze na jih proto muselo být i eliminování amerického tichomořského loďstva japonským Spojeným loďstvem a obsazení Filipín Jižní expediční skupinou armád (南方軍 \"nanpo gun\").", "section_level": 3}, {"title": "Plán operace M.", "content": "Japonský plán operace „M“ (M作戦 \"M sakusen\") počítal v první fázi s leteckými útoky proti cílům na Filipínách. Následovat měly tři výsadky na Luzonu: v Aparri na severu, Viganu na západě a Legazpi na jihovýchodě. Doplnit je měl jeden výsadek na Mindanau v Davao. Výsadky měly jako primární cíl zajištění letišť, která by pak sloužila jako předsunuté základny jednak pro podporu dalšího postupu na Luzonu, ale i", "section_level": 3}, {"title": "Invazní síly.", "content": "Generál Terauči pověřil dobytím Filipín 14. armádu generálporučíka (中将 \"čúdžó\") Masaharu Hommy. Leteckou podporu měla poskytnout 5. letecká divize (飛行師団 \"hikóšidan\") generálporučíka (飛行中将 \"hikó čúdžó\") Hidejoši Obaty, která byla na Formosu převelena z Mandžuska. Vylodění měl zajistit Filipínský úderný svaz viceadmirála (中将 \"čúdžó\") Ibó Takahašiho pro který císařské námořnictvo vyčlenilo jednotky 3. loďstva (艦隊 \"kantai\"). Námořní letectvo přispělo 11. leteckou flotou (航空艦隊 \"kókú kantai\") viceadmirála Nišizo Cukahary, která operovala z pozemních základen na Formose a v Indočíně. Hommova 14. armáda mohla nasadit do první linie při dobývání Luzonu dvě divize: 16. z Palau a Rjúkjú a 48. z Formosy, zatímco 65. samostatná brigáda byla určena k posádkové službě. 48. divize sice neměla bojové zkušenosti, ale byla považována za jednu z nejlepších jednotek japonské armády a byla vycvičena pro provádění obojživelných operací. Byla pověřena provést vylodění v Lingayenském zálivu. Šestnáctá divize, která byla vybrána jako jedna z nejlepších divizí dostupných v Japonsku, byla pověřena vyloděním v Lamon Bay. Kromě toho disponovala 14. armáda ještě dvěma tankovými pluky (4. a 7.), dvěma pluky těžkého dělostřelectva (1. a 8.), 9. nezávislým praporem těžkého dělostřelectva, čtyřmi prapory (40., 45., 47. a 48.) a dvěma nezávislými jednotkami (30. a 31.) polního protiletadlového dělostřelectva, čtyřmi nezávislými protitankovými jednotkami (3., 8., 9. a 10.) a 15. nezávislým praporem minometů. Invazní síly dále doplňovalo několik podpůrných jednotek ženistů, spojařů,", "section_level": 3}, {"title": "Obrana.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Plány obrany: ORANGE-3 a RAINBOW 5.", "content": "Aktuálním plánem pro obranu Filipín byl válečný plán ORANGE-3 z dubna 1941, který vycházel ze společného plánu armády a námořnictva ORANGE z roku 1938. Plán počítal s překvapivým útokem Japonska bez vyhlášení války a s invazí přibližně 100 000 japonských vojáků, kteří se pokusí dobýt Manilu. Předpokládalo se, že varování přijde (pokud vůbec) nejvýše 48 hodin předem a Filipínská posádka se tak bude muset spolehnout pouze sama na sebe, bez pomoci z vnějšího světa. Nejlepším obdobím k útoku bylo vyhodnoceno období sucha, nejpravděpodobněji v prosinci nebo v lednu. Američané rovněž vcelku správně předpokládali, že hlavní útok bude veden na Luzon a bude proveden sérií několika vylodění na různých místech kvůli rozptýlení obrany. Stejně tak byl předpokládán letecký úder bez varování a snaha Japonců zajistit co nejdříve předsunutá letiště. Vzhledem k těmto všem předpokladům se ani nepočítalo s tím, že by bylo možné odrazit japonský útok. Obránci se měli stáhnout na poloostrov", "section_level": 3}, {"title": "USAFFE.", "content": "Koncem roku 1940 začaly USA – pod vlivem stupňujícího se mezinárodního napětí v oblasti – pomalu posilovat obranu Filipín. Ta byla svěřena americké dálněvýchodní armádě (\"US Army Forces in the Far East\" ~ USAFFE) generála Douglas MacArthura, který byl v létě 1941 opět povolán do služby. Samotná USAFFE byla založena ministerstvem války 26. července 1941 a skládala se z Filipínského vojenského okruhu (\"Philippine Department\") americké armády a ozbrojených sil filipínského společenství. Obě složky se tak poprvé dostaly pod jedno velení. K 21. červenci 1941 – tedy před zařazením do USAFFE – měl Filipínský okruh 22 532 mužů, z čehož ale pouze 10 560 byli Američané. Zbývajících 11 972 mužů tvořili Filipínští skauti (\"Philippine Scouts\" ~ PS), jejichž navýšení na 12 000 mužů schválil prezident Roosevelt v lednu 1941. Tehdy byla jejich síla pouhých 6500 mužů. MacArthur doporučil nahradit dosavadního velitele Filipínského okruhu generálmajora George Grunerta, který měl čtyři měsíce před odchodem ze služby. Ministerstvo války proto Grunerta odvolalo a na jeho místo jmenovalo 23. října MacArthura. Největší vojenskou jednotkou na Filipínách byla Filipínské divize generálmajora Jonathan M. Wainwrighta. Ovšem divizí byla pouze podle jména. Chybělo vybavení a ani organizace neodpovídala", "section_level": 3}, {"title": "Rozmístění USAFFE.", "content": "MacArthur rozdělil USAFFE na čtyři taktická velitelství. Severoluzonské síly (\"North Luzon Force\") měly na starost nejohroženější oblast Luzonu severně od Manily, včetně Bataanského poloostrova. Její velení převzal 3. prosince generálmajor Wainwright. Byly mu podřízeny 11., 21. a 31. pěší divize Filipínské armády (FA), 26. kavalerie Filipínských skautů (FS), jeden prapor 45. pěšího pluku FS, dvě baterie 155mm děl FS a baterie 74,9mm horských děl FS. Formálně mu podléhala i 71. divize FA, ale ve skutečnosti o jejím nasazení mohlo rozhodnout pouze USAFFE. Jiholuzonské síly (\"South Luzon Force\"), které byly podstatně slabší než Severoluzonské, měly na starosti obranu Luzonu jižně od Manily a velel jim brigádní generál George M. Parker, Jr. Skládaly se ze", "section_level": 3}, {"title": "Americké armádní letectvo pro dálný východ.", "content": "Americké armádní letectvo pro dálný východ (\"US Army Forces in the Far East Air Force\" ~ USAFFEAF, též jenom Dálněvýchodní letectvo \"Far East Air Force\" ~ FEAF) dostalo 13. listopadu 1940 nového velitele, kterým se stal generálmajor Lewis H. Brereton. Dne 4. srpna 1941 bylo FEAF podřízeno MacArthurovi a jeho štábu. Americké letectvo na Filipínách bylo rovněž dlouho zanedbáváno. Proto se počátkem 40. let dělalo vše pro jeho posílení, včetně zabavování strojů určených pro jiná letectva. Koncem roku 1940 tak byly Filipíny posíleny o část ze 60 zabavených stíhacích Seversky EP-106 určených pro Švédsko. Ty potom spolu s 48 P-35A a prvními modely P-40 tvořily páteř stíhacího letectva FEAF na Filipínách. Situace Filipínského letectva byla ještě horší. To se muselo spokojit se zastaralými P-26A Peashooter, které mu přenechalo FEAF po obdržení P-35A. Situace u bombardovacího letectva vypadala obdobně. Zastaralé bombardéry B-10B byly na přelomu let 1940", "section_level": 3}, {"title": "Námořnictvo a námořní pěchota.", "content": "Asijské loďstvo USA mělo velitelství v Manile a velitelství 16. námořní oblasti (\"Naval District\") se nacházelo v Cavite, jihozápadně od Manily. Velitelem asijského loďstva byl admirál Thomas C. Hart a jeho velení podléhaly v předvečer vypuknutí války tyto jednotky: těžký křižník USS \"Houston\", lehký křižník USS \"Marblehead\", 13 čtyřkomínových torpédoborců třídy \"Clemson\" a celkem 29 ponorek. Ty doplňovalo sedm dělových člunů v Číně, jachta USS \"Isabel\", šest velkých minolovek, dva tankery (USS \"Pecos\" a USS \"Trinity\") a oceánský remorkér USS \"Napa\". Ne všechny jednotky se ale nacházely na Filipínách. Například lehký křižník \"Marblehead\" se spolu s pěti torpédoborci nacházel v Tarakanu na Borneu a další čtyři torpédoborce byly v Balikpapanu na Borneu. Pět ze sedmi dělových člunů Asijského loďstva působících v Číně bylo v listopadu převeleno na Filipíny. Jednalo se o USS \"Asheville\", USS \"Tulsa\", USS \"Oahu\", USS \"Luzon\" a USS \"Mindanao\".", "section_level": 3}, {"title": "Mobilizace.", "content": "MacArthur počítal s mobilizací 75 000 mužů desíti záložních divizí (11., 21., 31., 41, 51., 61., 71., 81., 91. a 101.) Filipínské armády mezi 1. zářím a 15. prosincem 1941. Mobilizace začala včas povoláním jednoho pluku od každé divize, ale nedostatek vybavení zdržoval výcvik. Američané a Filipínští skauti sloužili jako instruktoři. Druhé pluky se k divizím přidaly nejdříve až 1. listopadu a třetí pluky vznikaly až po vypuknutí války. Při vypuknutí války byla mobilizace dokončena pouze ze 2/3, ale nakonec se podařilo dosáhnout", "section_level": 3}, {"title": "Poslední dny před válkou.", "content": "Mezinárodní napětí se na podzim 1941 stále více stupňovalo. Dne 27. listopadu varovalo americké ministerstvo obrany před nenadálým japonským útokem, který nebylo schopno předvídat, ale který bylo možno očekávat každým okamžikem. Říkalo se v něm rovněž: Zajímavé na tomto sdělení, které bylo určeno Filipínám a Havaji, je jednak to, že se v něm nemluví o válce (\"war\"), ale o nepřátelství (\"hostilities\") a hlavně instruktáž, že se Spojené státy nesmějí dopustit nepřátelství jako první, ale jinak mají velitelé povinnost zajistit průzkum a všechny", "section_level": 2}, {"title": "První úder: MacArthurův Pearl Harbor 8. prosince 1941.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reakce na Pearl Harbor a první útoky.", "content": "První zprávy o útoku na Pearl Harbor zachytila stanice Východoasijského loďstva v Manile ve 2:30 v pondělí 8. prosince (na Havaji bylo 8:00 7. prosince). Za půl hodiny se zpráva dostala k admirálu Hartovi a ten rozkázal vysílat jí dál, aby jí zachytily i další lodě. Ve 3:30 se o útoku dozvěděl náčelník MacArthurova štábu brigádní generál Richard K. Sutherland, který zprávu o útoku slyšel z rozhlasu. Sutherland okamžitě o útoku informoval MacArthura, který v té době byl ve svém apartmánu hotelu Manila. Rovněž Clark Field se o útoku dozvěděl z rozhlasového vysílání. Ráno již o útoku na", "section_level": 2}, {"title": "Americká reakce (8:00 – 12:35).", "content": "Jako reakci na první radarový kontakt nad Luzonem (armádní bombardéry mířící na Baguio a Tuguegarao) odstartovaly mezi 8:00 a 8:30 stíhačky 17. a 20. PS. Radarový kontakt ale zmizel a stíhačky na žádného nepřítele nenarazily. S ubývajícím palivem se nejprve v 10:45 vrátila na Clark Field 17. PS a poté i 20. PS. Vystřídala je část 34. PS, která kroužila nad Iba. Obranu Clark Fieldu, Corregidoru a Iba kolem poledne zajišťovaly hlídky 3., 17. a 21. PS. Ty ale musely ve 12:30 přistát (ale některé stroje byly v době útoku stále ještě ve vzduchu) a dotankovat a 20. PS, která měla převzít hlídku nad Clark Fieldem, ještě neodstartovala. Na americké straně se mezitím velitelé dohadovali o následujícím postupu. Již v 5:00 přijel na velitelství dálněvýchodního letectva generálmajor Brereton. Plánoval vyslat své B-17 z Clarku k dennímu náletu", "section_level": 2}, {"title": "Útok námořního letectva na Iba, Clark Field a Del Carmen.", "content": "Clark Field a další letiště v okolí Manily měly napadnout letouny císařského námořního letectva ze základen na jihu Formosy. Jejich letiště Taiču, Tainan a Takao byla ale zahalena mlhou a tak musel být start téměř dvou set letadel odložen. Teprve když se mlha zvedla, odstartovala první skupina 25 G3M od 1. \"kókútai\" (jeden při startu havaroval) a 27 G4M1 od \"Takao kókútai\" s eskortou 36 A6M2 od \"Tainan kókútai\" (dvě se pro poruchu vrátily zpět). Tato skupina měla za cíl Clark Field a Del Carmen. Následovala jí druhá skupina 27 G4M1 od \"Takao kókútai\", 27 G4M1 od \"Kanoja kókútai\" a 53 A6M2 od 3. \"kókútai\" a \"Tainan kókútai\". Tato skupina – ze které se pro poruchy oddělila a vrátila zpět jedna G4M1 a dvě A6M2 – měla za cíl Iba Field. Jako první dorazila nad svůj cíl druhá skupina, která se ve 12:35 objevila nad Iba Field. Zde se zrovna chystala přistát jedna letka 3. PS, ale A6M2 jí zmasakrovaly. Pumy navíc zničily radarovou stanici. Ve 12:40 se Japonci objevili nad Clark Field. Stíhačky 20. PS startovaly mezi vybuchujícími", "section_level": 2}, {"title": "Ztráta Batanu a námořní podpory.", "content": "Ráno 8. prosince se vylodilo 490 japonských vojáků na ostrově Batan v souostroví Batanes severně od Luzonu. Vylodění podporovaly torpédoborec \"Jamagumo\", torpédovky \"Manazuru\" a \"Hacukari\", mateřská loď hydroplánů \"Sanuki Maru\" a minolovky \"W-13\" a \"W-17\". Japonci se nesetkali s odporem a rychle obsadili letiště u Basco, které plánovali využít pro podporu vylodění na severu Luzonu. Již 9. prosince z něj začaly operovat stíhací Ki-27 24. a 50. \"čútai\". Letiště ale bylo malé a práce na rozšíření se záhy zastavily, neboť po úspěšném útoku na Clark Field došli Japonci k závěru, že jej nebudou potřebovat. Americké námořnictvo na Filipínách vyvázlo z prvního úderu – až na lehké ztráty způsobené náletem z \"Rjúdžó\" – nepoškozeno. Kontradmirál William A. Glassford soustředil na Panay křižníky \"Houston\" (vlajková loď \"Task Force 5\") a \"Boise\" spolu se zásobovací lodí hydroplánů \"Langley\". Na rozkaz admirála Harta s nimi večer 8. prosince odplul na jih. Napřed do Holandského Bornea, kde se k němu připojili další jednotky a poté do Austrálie. Tím byly námořní síly na Filipínách redukovány na několik", "section_level": 1}, {"title": "Invaze začíná.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První vylodění (10. prosinec).", "content": "Ráno 10. prosince proběhla současně tři vylodění na severu Luzonu u Aparri a Viganu a na ostrově Gamiguin ( ). Jako vzdálené krytí vylodění u Aparri a Viganu sloužila eskadra viceadmirála Ibó Takahašiho složená z těžkých křižníků \"Ašigara\" a \"Maja\", lehkého křižníku \"Kuma\" a torpédoborců \"Asakaze\" a \"Macukaze\".", "section_level": 2}, {"title": "Ostrov Gamiguin.", "content": "Ráno 10. prosince se vojáci, kteří 8. prosince obsadili ostrov Batan, vylodili na ostrově Gamiguin. Morton uvádí, že se jednalo o vojáky 3. divize dělových člunů, ale Hackett &", "section_level": 3}, {"title": "Aparri.", "content": "U Aparri se měla vylodit „skupina Tanaka“: část (štáb, 2. prapor a polovina 1. praporu, celkem asi 2000 mužů) 2. formoského pěšího pluku 48. divize pod velením plukovníka Toru Tanaky. Vylodění zajišťoval svaz kontradmirála Kenzaburo Hary složený z lehkého křižníku \"Natori\" (vlajkový), torpédoborců \"Fumizuki\", \"Nagacuki\", \"Sacuki\", \"Minazuki\", \"Harukaze\" a \"Hatakaze\", tří minolovek (\"W-15\", \"W-16\" a \"W-19\"), devíti stíhačů ponorek (\"CH-1\", \"CH-2\" a \"CH-3\" od 1. protiponorkové eskadry, \"CH-13\", \"CH-14\" a \"CH-15\" od 2. protiponorkové eskadry a???,??? a???) a šesti transportních lodí. Hlavním cílem vylodění bylo letiště v Aparri, neboť pro postup na Manilu se Aparri nehodilo. Odpor v Aparri prakticky neexistoval (nacházela se tu pouze jedna rota 3. praporu 12. pěšího pluku 11. divize FA, která ustoupila bez boje), ale přesto se v Aparri vylodily pouze dvě", "section_level": 3}, {"title": "Vigan.", "content": "U Viganu se měla vylodit „skupina Kanno“: polovina 1. praporu a 3. prapor, celkem asi 2000 mužů 2. formoského pěšího pluku 48. divize. Stejně jako u Aparri bylo i u Viganu hlavním cílem obsazení letiště. Vylodění zajišťoval svaz kontradmirála Šodži Nišimury složený z lehkého křižníku \"Naka\" (vlajkový), torpédoborců \"Murasame\", \"Júdači\", \"Harusame\", \"Samidare\", \"Asagumo\", \"Minegumo\" a \"Nacugumo\", šesti minolovek (\"W-9\", \"W-10\", \"W-11\", \"W-12\", a???), devíti stíhačů ponorek (\"CH-10\", \"CH-11\" a \"CH-12\" z 31. protiponorkové eskadry a \"CH-4\", \"CH-5\", \"CH-6\", \"CH-16\", \"CH-17\" a \"CH-18\" z 21. protiponorkové eskadry) a šesti transportních lodí. Japonské jednotky se začaly vyloďovat jihovýchodně od Viganu u ústí řeky Abra. Kvůli rozbouřenému moři a americkým náletům se na břeh dostala pouze část invazních jednotek. Ty se v 10:30 zmocnily Viganu. Obránci byli o vylodění informováni pilotem P-40E, který byl ve 2:10 vyslán z Nichols Field, aby ověřil situaci u Viganu. Po dramatickém návratu nahlásil Grant Mahony v 5:13 zpozorování invazního konvoje. Proti invazním jednotkám odstartovalo pět", "section_level": 3}, {"title": "Japonský nálet na Cavite a filipínská letiště 10. prosince.", "content": "Dopoledne 10. prosince vyslali Japonci z Formosy další vlnu bombardérů a stíhaček k útokům na cíle na Luzonu. Námořní 1. \"kókútai\" vyslala 27 G3M (jeden se musel pro poruchu motorů vrátit) k útoku na námořní základnu Cavite jihozápadně od Manily. \"Takao kókútai\" vyslala 24 G4M1 k útoku na Nichols Field a dalších 27 G4M1 na Del Carmen. Doprovod jim zajišťovalo 22 A6M2 (čtyři se musely pro poruchu motoru vrátit) od \"Tainan kókútai\" s jedním navigačním C5M. Další tři C5M navigovaly 34 A6M2 od 3. \"kókútai\" do oblasti Manily.", "section_level": 2}, {"title": "Vylodění u Legazpi (12. prosince).", "content": "Během 10. a 11. prosince zaminovala minonoska \"Jaejama\", doprovázená lehkým křižníkem \"Džincu\" a torpédoborci, úžinu Surigao (Dull uvádí i zaminování úžiny San Bernardino). Časně ráno 12. prosince se ze sedmi transportních lodí začalo vyloďovat asi 2500 mužů skupiny Kimura a 575 mužů 1. kurské speciální námořní vyloďovací jednotky. Skupině Kimura velel generálmajor Naoki Kimura a skládala se ze štábu, 33. pěšího pluku (bez 1. praporu), baterie polního dělostřelectva a ženistů 16. divize. Vylodění zajišťovaly lehký křižník \"Nagara\", torpédoborce \"Jamakaze\", \"Suzukaze\", \"Kawakaze\", \"Umikaze\", \"Jukikaze\" a \"Tokicukaze\", nosiče hydroplánů \"Čitose\" a \"Mizuho\", minolovky \"W-7\", \"W-8\" a dva hlídkové čluny. Vzdálené krytí poskytovaly letadlová loď \"Rjúdžó\", těžké křižníky \"Haguro\", \"Mjóko\" a \"Nači\", lehký křižník \"Džincu\" a torpédoborce \"Amacukaze\", \"Hajašio\", \"Kurošio\", \"Hacukaze\", \"Nacušio\", \"Ojašio\" a \"Šiokaze\". Japonské jednotky se na pobřeží nesetkaly s žádným odporem. V 9:00 již bylo letiště a", "section_level": 2}, {"title": "Ve vzduchu a na moři... (12. – 21. prosince).", "content": "Dálněvýchodní letectvo utrpělo v předchozích bojích těžké ztráty a následující akce dálněvýchodního letectva měly charakter spíše samostatných akcí jednotlivých letadel. V důsledku ztrát se MacArthur rozhodl ušetřit zbývající stíhačky pro plnění průzkumných úkolů a stíhačům „bylo nařízeno vyhýbat se přímému boji“. Ráno v pátek 12. prosince se vydalo šest B-17 z Del Monte (sedmý havaroval při startu) bombardovat cíle u Viganu. Po odbombardování se všechny stroje vrátily na základnu. Ve stejnou dobu odstartovaly z Formosy japonské stroje k dalšímu náletu na Luzon. Cílem 36 G3M, 79 G4M1 a 63 A6M2 byly Clark Field, Iba Field, Batangas, Manila a Subic Bay. Japoncům se postavili filipínští stíhači se svými zastaralými P-26A. Na konto Filipínců (Jesus A. Villamor od 6. perutě) šel pravděpodobně jeden G3M 1. \"kókútai\", který nouzově přistál poblíž Clark Fieldu, a jeden až dvě A6M2. Filipínci ztratili tři P-26A a další dva byly těžce poškozeny. Stíhači \"Tainan kókútai\" a 3. \"kókútai\" zaútočili nezávisle na sobě na zakotvené PBY-4 PatWingu 10 v Subic Bay a sedm", "section_level": 2}, {"title": "Hlavní útok.", "content": "Dosavadní vylodění měla za hlavní cíl zajistit letiště pro námořní a armádní letectvo. Po dokončení této fáze ofenzívy nadešel čas pro hlavní úder: postup k Manile. Ze severu měly postupovat jednotky vyloděné 22. prosince v Lingayenském zálivu na severozápadě Luzonu a z jihu měly postupovat jednotky vyloděné 24. prosince v Lamon Bay na jihovýchodě Luzonu.", "section_level": 1}, {"title": "Vylodění v Lingayenském zálivu (22. prosince).", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Invazní konvoje.", "content": "Ráno 17. prosince vyplul z Kirungu na severu Formosy první ze tří invazních konvojů převážejících vojáky a materiál 48. divize (bez 2. formoského pěšího pluku, ze kterého byly sestaveny skupiny Tanaka a Kanno) generálporučíka Juiči Cučibašiho pro vylodění v Lingayenském zálivu. Skládal se z 21 transportních lodí, eskortovaných. V poledne 18. prosince vyplul z Mako na Pescadorech druhý konvoj 28 transportérů a odpoledne téhož dne opustil Takao na jihozápadní Formose třetí konvoj složený z 27 transportérů. Každý z konvojů měl přiděleno vlastní krytí a vlastní vyloďovací úsek. Jako první se měl v 5:00 22. prosince nejvíce na jihu u Agoo vylodit \"taisa\" (大佐 ~ plukovník) Isamu Janagi s 47. pěším (bez jednoho praporu) a 4. tankovým plukem (bez jedné roty), které přepravoval konvoj z Takao. K tomu mělo být použito 69 vyloďovacích člunů: od malých \"šóhacu\", přes větší \"daihacu\" až po velké \"toku", "section_level": 3}, {"title": "Vylodění a první reakce obránců.", "content": "Krátce po druhé hodině v noci se začaly první jednotky přesouvat do vyloďovacích člunů a v 5:17 vkročili první vojáci na suchou zem jižně od Agoo. V 5:30 dosáhly pláží u Aringay (jižně od Caba) první čluny prostředního konvoje z Mako a v 7:30 se na břeh u Bauangu dostala první část skupiny Kamidžima. Zbytek skupiny Kamidžima se v 8:30 vylodil u jižněji ležícího Santiaga. Američané sice měli zprávy o blížícím se konvoji již 18. prosince a prostor Lingayenského zálivu byl (zcela správně) považován za pravděpodobné místo vylodění jednotek, které mají postupovat k Manile, ale přesto nebyli obránci schopni zajistit odpovídající obranu daného prostoru. Celý prostor Lingayenského zálivu měly bránit pouhé dvě", "section_level": 3}, {"title": "Budování předmostí.", "content": "Na většině pláží Japonci prakticky nenarazili na odpor. Pouze u Bauangu se skupině Kamidžima postavil na odpor velitelský prapor 12. pěšího pluku 11. divize FA. S jedním těžkým a několika lehkými kulomety dokázal skupině Kamidžima způsobit těžké ztráty, ale ve vytvoření předmostí Japoncům zabránit nedokázal a následně ustoupil. Skupině Kamidžima se poté u Bauangu podařilo přepadnout nepřipravený detašovaný 71. pluk 71. divize FA, který předchozího dne vyrazil na sever, aby zaútočil na Tanakův 2. formoský pěší pluk v San Fernando. Většina 71. pluku ustoupila na východ do Baguio. Na zbývajících plážích bylo jediným protivníkem Japonců počasí. Vlny znesnadňovaly přestupování do výsadkových člunů a některé čluny kvůli vlnám uvázly na plážích. Po první vlně měla následovat druhá, ale nepříznivé počasí narušilo časování. Se stoupajícím přílivem musely vyloďovací plavidla změnit kotviště a přesunuly se ještě více na jih. Tím se nejjižněji umístěná plavidla dostala na dostřel děl 86. praporu polního dělostřelectva FS, jehož jedna baterie dvou 155mm děl byla umístěna u San Fabian", "section_level": 3}, {"title": "Postup na jih: Damortis a Rosario.", "content": "Na plážích uprostřed vyloďovacího sektoru u Aringay se shromáždily vyloděné Imaiovy jednotky a před polednem zahájily postup na jih po pobřežní silnici na Damortis (jižně od Santo Thomas) a Rosario (ve vnitrozemí východně od Damortis), k Janagiho jednotkám. Vylodění Janagiho jednotek na nejjižnějších plážích mezi Damortis a Santo Thomas se zpočátku nesetkalo s odporem a Janagi okamžitě zahájil postup na jih na Damortis. Od Damortis na sever postupující četa průzkumníků 26. kavalerie FS narazila již vyloděné japonské pluky 48. průzkumný", "section_level": 3}, {"title": "Japonský postup 23. a 24. prosince.", "content": "Ráno 23. prosince se nad Lingayenský záliv podařilo proniknout čtyřem B-17 od 19. BG, které předchozího dne přiletěly na Del Monte z Austrálie. Nálet ale prakticky žádné škody nezpůsobil a poté, co B-17 unikly sedmnácti japonským stíhačům, přistály bombardéry na holandském ostrově Ambon. Bonnett v Baguio se domníval, že Japonci již odřízli cestu na jih přes Rosario a se svým 71. plukem FA se během 23. prosince stáhl z Baguio na východ, přes hory do Cagayanského údolí. V Baguio zůstal pouze LTC John P. Horan – velitel Camp John Hay. Na jihu zaujali obránci ze Selleckovy 71. divize FA pozice na silnici č. 3 vedoucí z Rosaria na jih přes Sison a Pozorrubio. První linie obrany se nacházela jižně od Sisonu. 26. kavalerie se mezitím stáhla do Pozorrubio. Dopoledne 23. prosince na Selleckovu linii zaútočily dva prapory Janagiho 47. pěšího pluku, které prošly přes Rosario. Seleckovi se – hlavně díky dělostřelecké podpoře – podařilo japonský první útok odrazit. Časně odpoledne dorazila Japoncům posila v podobě 48. průzkumného a 4. tankového pluku. Odpoledne zahájily japonské jednotky nový útok na Seleckovu linii podporovaný armádním letectvem. Filipínští vojáci 71.", "section_level": 3}, {"title": "Ústup na Bataan.", "content": "Dne 24. prosince, dal MacArthur do chodu předválečný válečný plán WPO-3 (War Plan Orange 3), který vyzval k použití pěti zdržovací pozic v centrálním Luzonu, zatímco síly ustoupily na poloostrov Bataan. To bylo provedeno z části 26. kavalérií. MacArthur odebral generálu Parkerovi velení nad jednotkami v jižním Luzonu a nechal ho připravovat obranná postavení na Bataanu. Jak vojenské velitelství a Filipínská vláda byly přesunuty na Bataan. Následovalo devět dnů dodávek na Bataan, a to především z Manily, ve snaze nakrmit předpokládané síly 43.000 vojáků po dobu šesti měsíců. (Nakonec 80.000 vojáků a 26.000 uprchlíků zaplavilo Bataan). Nicméně, značné síly zůstaly v jiných oblastech po dobu několik měsíců.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva o Bataan.", "content": "Od 7 do 14. ledna 1942, se Japonci soustředili na průzkum a připravovali útok na hlavní bitevní linie od Abucay k hoře Natib na Maubanu. Ve stejné době, což bylo kritickou chybou, byla vystřídána 48. divize, zodpovědná za velkou část úspěchu japonských operací, za mnohem méně schopnou 65. brigádu, která byla původně určena jako posádka. Japonská 5. Letecká skupina byla stažena dne 5. ledna jako příprava na pohyb s 48. divizí do Nizozemské východní Indie. Americké a filipínské síly odrazily noční útoky v blízkosti Abucay a část divize americko-filipínské armády uskutečnili protiútok 16. ledna. To se nepodařilo, a divize se stáhla na rezervní frontu u Casa Pilar do Bagac ve středu poloostrova 26. ledna. 14. armáda obnovila útoky 23. ledna s obojživelným výsadkem za nepřátelskou linií praporem 16. divize, poté nasledovány obecnými útoky začínající 27. ledna bitevní linii. Obojživelné přistání byla narušena a zadržena v husté džungli jednotkami ad-hoc skládající se z amerických vojenských sil Air Corps, a filipínské policie. Výsadek byl poté nucen pomalu ustupovat zpět k útesům, toto si vyžádalo vysoké ztráty na obou stranách. Přistání za účelem posílení přežívajícího výsadku 26. ledna a 2. února byla", "section_level": 1}, {"title": "Bitva o Corregidor.", "content": "Corregidor byla americká pobřeží dělostřelecká základna která bránila vstup do Manilské zátoky. Byla vyzbrojena dvěma staršími pobřežními dělostřeleckými bateriemi 59. a 91. pluku pobřeží dělostřelecké a protiletadlové jednotka, 60. CA. Ta byla umístěnaa na vyšších pozicích v Corregidor kde byla schopna úspěšně čelit japonským leteckým útokům. Starší staniční baterie s nepřenosnými mortary a obrovskými kanóny, pro obranu před útokem z moře, byly snadno uvedeny mimo provoz japonskými bombardéry. Američtí vojáci a filipínští Skauti bránili malou pevnost. Na začátku roku 1942, japonské velení vzdušných sil nechalo instalovat kyslík do svých bombardérů, aby mohli letět výš než", "section_level": 1}, {"title": "Jižní a centrální Filipíny.", "content": "V pondělí 15. prosince provedly tři H6K z Palau první nálet na Cebu. Ve čtvrtek 18. prosince zaútočilo pět A6M2 \"Tainan kókútai\" z Legazpi na Iloilo na Panay, kde zničily tři letouny. Následně na Iloilo zaútočilo 18 G3M a 39 G4M1 \"Takao kókútai\" z Formosy. V", "section_level": 1}, {"title": "Po bitvě.", "content": "Filipíny byly od Japonců dobyty zpět během let 1944 a 1945 (viz Boj o Filipíny (1944-1945))", "section_level": 1}], "src_summary": "Boj o Filipíny byl výsledkem japonské invaze na Filipíny v letech 1941 a 1942, které v té době bránily spojené síly USA a Filipínců. Výsledkem bylo japonské vítězství a největší kapitulace v amerických dějinách. Hlavní boje se odehrály na největších ostrovech Luzon (na severu Filipín) a Mindanao (na jihu). ", "tgt_summary": "Die Schlacht um die Philippinen begann am 8. Dezember 1941 und endete am 9. Mai 1942 mit der Besetzung der Philippinen durch die Japaner. Sie war das Resultat der japanischen Expansionsbewegung im südostasiatischen Raum im Rahmen des Pazifikkriegs. Auf den Philippinen sollten im Besonderen amerikanische Militärflugplätze ausgeschaltet werden, von denen Angriffe auf die japanischen Hauptinseln und auf das japanisch besetzte China geflogen werden konnten.", "id": 43458} {"src_title": "Blatěnka vodní", "tgt_title": "Schlammling", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Rostlina se silně holarktickým výskytem v mírném a subarktickém pásmu Evropy, Asie a Severní Ameriky, jakož i na severu Afriky. V Evropě zasahuje na severu až na Island a do severní Skandinávie, na západě do Francie a na Britské ostrovy, na východě až po Ural. Není sice přítomná v evropských oblastech okolo Středozemního moře, roste však na jeho jižní straně v severní Africe. V Asii se vyskytuje od Uralu přes Sibiř, Střední Asii, sever Číny a Mongolska až po ruský Dálný východ, Koreu a Japonsko, na jihu zasahuje na Kavkaz a přes oblast Blízkého východu až do Tibetu. V Severní Americe se objevuje od Aljašky a Grónska na severu přes Kanadu a Spojené státy až po severní část Mexika. V České republice se sice vyskytuje střídavě po celém území, nejvíce jejích lokalit se však nalézá v oblastech s četnějšími rybníky a okolo středních a dolních toků větších řek. Roste nejčastěji v nižší nadmořské výšce, obvykle v planárním a kolinním stupni, pouze na Šumavě vystupuje až do 900 m n. m.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Rostlina periodicky zaplavovaných stanovišť s písčitým nebo jílovitým podkladem. Vyhovují jí břehy stojatých nebo pomalu tekoucích vod, dna letněných rybníků či často zaplavované sníženiny v říčním okolí. Potřebuje dostatečně osluněná a průběžně vlhká místa, která mohou být i ovlivněná lidskou činností, se zbahnělou a slabě kyselou půdou s dostatkem humusu. Prospívá jí také občasné přeplavování stanovišť, díky němuž se k ní dostávají další živiny potřebné k růstu. Nepříznivé podmínky (např. vyschnutí stanoviště) je tento terofyt schopen přežít v podobě semen, která dokážou čekat po několik let v suché půdě na záplavu nebo naopak hluboko pod hladinou na občasné letnění rybníků, jímž se nastartuje vyklíčení uložených semen.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jednoletá rostlina bez lodyhy s bledými, vláknitými kořeny ve svazcích. Listy rostoucí v přízemní růžici mající tenké, 1 až 2 cm dlouhé řapíky nesoucí eliptickou čepel velkou asi 9 x 3 mm, po obvodě celokrajnou a oboustranně lysou. Brzy z jara rostoucí ponořené listy mají řapíky až 4 cm dlouhé a redukované, úzce čárkovité čepele. Z listové růžice vyrůstají plazivé, kořenující výhonky, na kterých rostou další růžice. V závislosti na místních podmínkách je tato bylina vzhledově dosti variabilní. Z úžlabí listů vyrůstají jednotlivě stopkaté, pětičetné, oboupohlavné, průměrně jen 5 mm velké květy bělavé barvy. Kališní lístky jsou zelené, vejčité a nahoře nazpět ohnuté, zvonkovitá koruna je kolovitá a má lístky bílé nebo bledě fialové. V květu jsou čtyři dvoumocné tyčinky s prašníky a vejčitý semeník s krátkou čnělkou zakončenou bliznou. Květy jsou samosprašné nebo řidčeji bývají opylovány hmyzem. Plody jsou elipsoidní, jednopouzdré tobolky s drobnými, hnědými semeny, která jsou rozšiřována vodou. Ploidie druhu je 2n = 40.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Přežití blatěnky vodní je ohrožováno likvidací vhodných biotopů, hlavně odvodňováním polí a regulaci vodního režimu řek. Je proto, byť je bez ekonomického významu, považována za vzácnější rostlinu české květeny a v \"Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky\" je hodnocena jako rostlina vyžadující si další pozornost (C4a).", "section_level": 1}], "src_summary": "Blatěnka vodní (\"Limosella aquatica\") je drobná, jednoletá, vlhkomilná bylina bahnitých stanovišť rozkvétající závěrem léta drobnými, bílými květy. Je jediným druhem nevelkého rodu blatěnka, který v české přírodě roste a je v ní původní rostlinou.", "tgt_summary": "Der (Gewöhnliche) Schlammling (\"Limosella aquatica\"), auch Schlammkraut oder Schlammglöckchen genannt, ist eine einjährige, zwergwüchsige Pflanzenart, die in Feuchtgebieten vorkommt. Zur Gattung \"Limosella\" zählen weltweit elf Arten, von denen in Mitteleuropa nur der Schlammling vertreten ist. Traditionell wird der Schlammling in die Familie der Braunwurzgewächse (Scrophulariaceae) eingeordnet; nach neueren molekularbiologischen Untersuchungen wird er jedoch von manchen Autoren unter den Wegerichgewächsen (Plantaginaceae) geführt.", "id": 192163} {"src_title": "Farrah Fawcett", "tgt_title": "Farrah Fawcett", "src_document": [{"title": "Dětství a mládí.", "content": "Narodila se jako Ferrah Leni Fawcettová v Corpus Christi v Texasu v USA jako mladší ze dvou dcer v rodině s francouzskými, anglickými a indiánskými předky. Základní vzdělání získala ve farní škole sv. Patrika v Corpus Christi. V Corpus Christi dále ukončila v roce 1965 vyšší školu. V letech 1966 až 1969 studovala na University of Texas. V prvním ročníku se stala školní královnou krásy, což významně nasměrovalo její kariéru, neboť její fotografie byla umístěna do hereckého rejstříku.", "section_level": 1}, {"title": "Profesní kariéra.", "content": "Na televizních obrazovkách se zpočátku objevovala jako modelka v reklamách na spotřební zboží. První významnější roli získala v seriálu \"I Dream of Jeannie\" (1965). Následovalo hostování v seriálech \"Owen Marshall: Counselor at Law\" (1971) či v \"The Six Million Dollar Man\" (1974-1976). V roce 1976 se objevila ve filmu \"Charlieho andílci\" v roli vyšetřovatelky Jill Munroe. Díky úspěchu filmu byl následně natočen stejnojmenný seriál, který se vysílal v letech 1976 - 1981. Účast ve filmu a seriálu byla pro Fawcettovou nejvýznamnějším zlomem v její kariéře a zařadila ji mezi hvězdy. V roce 1976 hrála i v dalším úspěšném filmu \"Loganův útěk\" po boku Michaela Yorka. V roce 1976 navíc nafotila sérii snímků, z nichž se fotografie v jednodílných červených plavkách stala nejprodávanějším plakátem pin-up všech dob. Její podíly z prodeje tohoto plakátu jí finančně vynesly více než honoráře za \"Charlieho andílky\". V letech 1976 až 1983 se objevila v řadě filmů, které nebyly úspěšné komerčně a nezískaly ani příznivé ohlasy kritiky (např. \"Saturn 3\" či \"Tajný závod\"). V roce 1984 se objevila v dramatické roli týrané ženy ve filmu \"The Burning Bed\". Příběh filmu se zakládal na skutečnosti a Fawcettová za roli získala tři nominace na cenu Emmy. Další nominaci, tentokrát na Zlatý globus získala v roce 1986 za roli ve filmové verzi divadelní hry \"Extremities\" pojednávající o ženě, které se ubrání sexuálnímu napadení a následně řeší psychické dilema pomsty. Další nominace následovaly za roli Beate Klarsfeldové v \"Nazi Hunter: The Beate Klarsfeldová Story\" (nominace na Zlatý Glóbus) a za roli vražedkyně Diany Dowson v miniseriálu \"Small Sacrifices\" (nominace na Cenu Emmy a nominace na Zlatý Glóbus). Během své kariéry v 70. a 80. letech Fawcettová odolávala nabídkám na to, aby se nechala fotografovat nahá. To skončilo v 90. letech, kdy se její fotografie objevily v časopise Playboy. Tohoto čísla se po celém světě prodaly 4 milióny kusů. V roce 1997, ve svých 50. letech se objevila v dokumentu \"Playboy: Farrah Fawcett, All of Me\". V roce 1997 hrála jednu z hlavních rolí ve filmu Roberta Duvalla \"Apoštol\". Za roli manželky hlavního hrdiny v tomto filmu získala nominaci na Independent Spirit Award. V roce 2000 si zahrála po boku Richarda Gereho v Altmanově filmu \"Dr. T a jeho ženy\". V tom samém roce byla v Los Angeles vystavena socha, pro kterou stála Fawcettová modelem. V posledních letech se Fawcetová objevila například ve filmu \"Hollywoodské manželky\" či v televizních seriálech \"Ally McBealová\" a \"Spin City\".", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V letech 1973 - 1982 byla Fawcettová provdaná za herce Leeho Majorse. V té době ke svému jménu připojovala příjmení \"Majors\". Od roku 1982 až do své smrti Fawcettová udržovala vztah s hercem Ryanem O'Nealem. Z toho vztahu se v roce 1985 narodil syn Redmond. V roce 2001 zemřela na rakovinu plic Diane Fawcettová, starší Farrahina sestra, matka zemřela v březnu 2005.", "section_level": 1}, {"title": "Rakovina.", "content": "V roce 2006 byla Fawcettové diagnostikována rakovina konečníku a tlustého střeva. Díky následnému chirurgickém zákroku a prodělané chemoterapii bylo onemocnění vyléčeno. Ale za necelé čtyři měsíce u ní byl v tlustém střevě objeven maligní polyp. Navrženou kolostomii (\"vývod bokem\") Fawcettová odmítla a v Německu se podrobila léčbě, která byla v tisku popsána jako \"alternativní\" či \"agresivní\". V dubnu 2009 byla převezena zpět do USA (původní zprávy o bezvědomí a kritickém stavu se ukázaly jako přehnané). Krátce nato byla zveřejněna informace, že rakovina u ní metastazovala do jater. To Fawcettová popřela s tím, že bolesti jsou následkem břišního hematomu, který si přivodila neopatrným řízením auta. 9. dubna byla z nemocnice propuštěna. 7. května byl její stav prohlášen za kritický a navštívili jí její syn a 91letý otec. 15. května byl o ní na NBC odvysílán dvouhodinový dokument, který v premiéře sledovalo téměř 9 milionů diváků. V červnu požádal Farrah Fawcettovou její dlouholetý partner Ryan O'Neal o ruku (nikdy nebyli manželé). Ona souhlasila s tím, že ano si řeknou, jakmile to bude možné.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Fawcettová zemřela ráno 25. června na jednotce intenzivní péče v kalifornské Santa Monice. Ten samý den zemřel i Michael Jackson.", "section_level": 2}], "src_summary": "Farrah Fawcett (2. února 1947 Corpus Christi, Texas – 25. června 2009 Santa Monica Kalifornie) byla americká filmová a televizní herečka proslavená zejména televizním seriálem \"Charlieho andílci\" ze 70. let. Zároveň je díky svému vzhledu považovaná za jeden ze symbolů popkultury.", "tgt_summary": "Mary Farrah Leni Fawcett (* 2. Februar 1947 in Corpus Christi, Texas; † 25. Juni 2009 in Santa Monica, Kalifornien) war eine US-amerikanische Schauspielerin, die insbesondere durch die Krimiserie \"Drei Engel für Charlie\" bekannt wurde. Sie galt in den 1970er Jahren als Sexsymbol.", "id": 2094411} {"src_title": "Honda Civic", "tgt_title": "Honda Civic", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Civic byl uveden na trh v roce 1972 jako dvoudveřové kupé, které bylo brzy následováno 3dveřovým hatchbackem. Tento automobil hrál důležitou úlohu v televizním seriálu Nemocnice na kraji města, kdy pro jednu z hlavních postav doktora Blažeje představuje vysněné luxusní auto. Etapy vývoje Hondy Civic:", "section_level": 1}, {"title": "První generace (1973–1979).", "content": "Honda Civic první generace byla představena světu v červenci roku 1972. V té době byla firma známa spíše díky svým motocyklům než automobilům, které i když byly vyspělé, měly ve své době v Evropě a Spojených státech neakceptovatelně malé motory s kubaturou od 360 do 800 cm3 a otáčkami motocyklového supersportu. Civic znamenal v tomto směru pro Hondu přelom a byl prvním skutečně plnohodnotným vozem schopným plně konkurovat i na cizích trzích. Přes své skromné vnější rozměry poskytoval překvapivě mnoho prostoru a pohodlí. Od počátku výroby byl vybaven motorem o obsahu 1,2l s výkonem 50k, se kterým dokázal vyvinout rychlost v té době a ve své třídě slušných 146 km/h. V roce 1973 se začal Civic dodávat i na evropský a americký trh, kde vzhledem k tomu, že ropná krize byla v plném rozkvětu a spotřeba 760kg těžkého vozu byla pod šest litrů na sto kilometrů, zaznamenal velký úspěch. Byl to právě Civic, který způsobil, že lidé začali brát Hondu vážně a ta se zařadila do top ten největších světových výrobců automobilů. V tomtéž roce se lehce zvětšil obsah i výkon základního motoru Civicu. Ten se začal dodávat také v luxusnější variantě s motorem 1,5l CVCC (Compound Vortex-Controlled Combustion), který se vyznačoval nízkou spotřebou i emisemi a byl schopen až do roku 1983 plnit americké emisní limity bez použití katalyzátoru. Kouzlo tohoto motoru spočívalo v tom, že každý válec měl ještě malou komoru mimo hlavní spalovací prostor, kde svíčka zapálila bohatou směs, která pak teprve zažehla chudou směs ve válci. Standardní výbava zahrnovala kotoučové brzdy na předních kolech, vinylové sedačky a palubní desku v imitaci dřeva. Jako příplatkovou výbavu bylo možno objednat dřevěný volant, stropní konzoli s kompasem a osvětlením, rádio s přehrávačem kazet, hodiny, zástěrky na zadní kola, zadní stěrač, cyklovač stěračů nebo i třeba jen koženou hlavici řadicí páky. Postupem času byl Civic nabízen ve všech běžných variantách od dvoudveřového sedanu, přes tří a pětidveřový hatchback, až po pětidveřové kombi.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá generace (1980–1983).", "content": "Objevila se v roce 1979. Měla větší rozměry než předchůdkyně. Byla vybavena pětistupňovou převodovkou.", "section_level": 1}, {"title": "Třetí generace (1984–1987).", "content": "Vyráběla se od roku 1983. Byla již podobná moderním generacím. Získala ocenění turínských karosářů za design v roce 1984. Kromě 3- a 5-dveřového hatchbacku a sedanu existovalo sportovní kupé CRX a velkoprostorové kombi Shuttle, které je označováno za předchůdce dnešních MPV. To se vyrábělo i ve verzi Real Time 4x4.", "section_level": 1}, {"title": "Čtvrtá generace (1988–1991).", "content": "Následnice z roku 1987 se dočkala jemnějších tvarů. Vyráběla se ve verzi 3D - hatchback, 4D - sedan, MPV - Shuttle a sporvovní kupé CRX. Shuttle a Sedan se i u této generace vyráběli s pohonem 4x4. Celá modelová řada měla nezávislé zavěšení kol. Třídveřový model a kupé CRX se objevilo s motorem B16A s DOHC rozvodem a se systémem proměnného časování ventilů VTEC.", "section_level": 1}, {"title": "Pátá generace (1992–1995).", "content": "Je z roku 1991. Byla první která se oficiálně prodávala v Československu. Tvary vozu byly výrazně zaobleny. Vyráběl se jako hatchback, sedan a kupé. Model CRX pokračoval ve výrobě s karoserií targa a byl označován CRX Del Sol. Jedná se o nejoblíbenější generaci vozu mezi mladými lidmi a tak je k dostání spousta dílů z druhovýroby či kopií JDM dílů či tuningových dílů. Civic byl dodáván s velkou škálou benzínových motorů v závislosti na trzích určení. Japonské verze měly například elektricky sklopná či vyhřívaná zrcátka, parking pole nebo digitální klimatizaci.", "section_level": 1}, {"title": "Šestá generace (1996–2000).", "content": "Výroba probíhala v letech 1995 až 2001. Čtyřdveřový sedan a 3D verze se vyráběla v Japonsku. 5D verze se stejně jako kombi vyráběl ve Velké Británii. Ve své kategorii nabízel jeden z nejprostornějších interiérů.", "section_level": 1}, {"title": "Sedmá generace (2001–2005).", "content": "Vyráběla se od roku 2000. Kromě 3- a 5-dveřového hatchbacku se vyráběl sedan a kupé. Ze stejné platformy vycházela Honda Stream a Honda CR-V. V roce 2004 prošel vůz faceliftem.", "section_level": 1}, {"title": "Osmá generace (2006–2011).", "content": "Osmá generace Hondy Civic se prodává od roku 2005. Pro Evropu je určený tří- a pětidveřový hatchback a sedan. Jedná se o vůz nižší střední třídy, který má poháněnou přední nápravu. Kromě běžných verzí je nabízen i třídveřový model Type R, automobil tzv. kategorie hot-hatch. Od sedanu je odvozený Civic Hybrid. Kubistický tvar Hondy Civic zvýrazňují pásy světlometů vzadu i vpředu, v jejichž středu se ční znak automobilky. Pod pásem se nacházejí originální mlhovky trojúhelníkového tvaru (v zadní části jsou umístěny na tom samém místě výfuky stejného tvaru jako mlhovky). Tento vůz někomu může připadat, jako kdyby měl dvě přední (popř. zadní) části právě v důsledku výrazné podobnosti obou těchto částí. Honda vyrábí jak karoserii s pěti dveřmi tak i třídveřovou verzi označovanou jako Type S. Interiér rovněž navozuje atmosféru vzdálené budoucnosti. Japonská automobilka nabízí zároveň jak karoserii s označením 5D (krátká verze) tak i prodloužený Sedan, jehož tvary nevzbuzují takovou vlnu zájmu, jako je tomu u kontroverzní verze 5D. Automobilka nabízí širokou škálu motorů: 1.4: 61kW (83PS), 1.8: 103 kW (140PS) a 2.2 i-CTDi: 103kW (140PS). Vrcholným představitelem je tzv. Type R, který je vybaven výkonem 148 kW (201 PS). K dispozici jsou jak benzínové tak i naftové agregáty. Japonští vývojáři také pomysleli na životní prostředí a u verze Sedan vyrobili tzv. hybridní automobil, jehož motor je kombinací 1.4ky 70 kW (95 PS) a elektromotoru 15 kW (20 PS). Honda taktéž nabízí několik verzí, které se liší svou výbavou: Comfort, Sport a Executive.", "section_level": 1}, {"title": "Hatchback.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Pětidveřový.", "content": "Pětidveřový hatchback je základní karosářskou verzí Civicu. Proti předchozí generaci je kratší a užší. Má výrazný futuristický design exteriéru i interiéru. V přední části tvoří světlomety a maska chladiče jednolitou lesklou plochu krytou průhledným sklem, mlhová světla mají tvar trojúhelníku. Boční profil má kompaktní tvary, díky krátkým zadním dveřím a mohutným zadním sloupkem vyvolává dojem třídveřového auta. Zadní světla opakují motiv z přední části vozu, zadní okno je vypouklé a rozdělené integrovaným spoilerem na dvě části, dvě trojúhelníkové koncovky výfuku jsou umístěny stejným způsobem jako přední mlhová světla. Pro pětidveřový hatchback jsou určeny benzínové motory 1.4, který má svůj původ v menším modelu Jazz, a zcela nový 1.8. Naftové motory zastupuje 2.2 i-CTDi představený dříve v sedmé generaci Accordu. Všechny motorizace jsou standardně spojeny s šestistupňovou manuální převodovkou, pro 1.8 i-VTEC je nabízen i šestistupňový automat. Pozn.: * = s automatickou převodovkou", "section_level": 3}, {"title": "Type S.", "content": "Třídveřový hatchback má obchodní označení Type S. Představen byl v roce 2006. Od pětidveřové verze se příliš neliší, zpracování detailů je více sportovní, zadní část karosérie je více zkosená. Nabídka motorů je shodná, jen chybí základní motor 1.4 i-DSI. Pozn.: * = s automatickou převodovkou", "section_level": 3}, {"title": "Type R.", "content": "Vysokovýkonná verze Type R vychází ze třídveřového hatchbacku. Pohání ji evoluce motoru z předchozí generace Type R. Světlá výška je snížena o 15 mm, proti Type S jsou rozšířené blatníky, litá kola mají standardně průměr 18 palců. Pod předním a zadním nárazníkem se nacházejí spoilery. Maska chladiče není tvořena průhledným plastem ale černou mřížkou s logem Hondy v červené barvě. Karosérie má příčné výztuhy podlahy pro zvýšení tuhosti a zesílené uchycení náprav. Převod řízení je strmější. Atmosférický motor o objemu dva litry má rozvod DOHC s technologii variabilního časování ventilů i-VTEC. Kompresní poměr je 11,0:1, vrtání i zdvih shodně 86 mm. Díky nové konstrukci sacího potrubí a sacích kanálů vzrostl výkon proti předchozí generaci ze 147 kW při 7400 ot./min na 148 kW při 7800 ot./min.", "section_level": 2}, {"title": "Sedan.", "content": "Honda Civic Sedan se vyrábí od roku 2006. Pozn.: * = s automatickou převodovkou", "section_level": 2}], "src_summary": "Honda Civic je automobil nižší střední třídy produkovaný japonskou automobilkou Honda. První generace byla představena v roce 1972 a v současné době se vyrábí již desátá generace tohoto vozu. Kromě základní verze se vyrábí i sportovní verze Civic Type-R a verze šetrná k životnímu prostředí Civic Hybrid, která kombinuje spalovací motor a elektromotor. Patří mezi nejúspěšnější modely automobilky. V prvních 7 generacích bylo vyrobeno více než 15 milionů kusů.", "tgt_summary": "Der Honda Civic ist ein Fahrzeug der Kompaktklasse des Fahrzeugherstellers Honda. Er wurde 1972 präsentiert und wird mittlerweile in der zehnten Modellgeneration gebaut. ", "id": 1905630} {"src_title": "Edgar Davids", "tgt_title": "Edgar Davids", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Jeho kariéra začala v nejslavnějším nizozemském týmu Ajaxu Amsterdam v roce 1991. Tehdy pomohl Ajaxu k zisku tří ligových titulů, vítězství v poháru UEFA v roce 1992 a k vítězství v Lize mistrů v roce 1995. Během působení v Ajaxu dostal i svou přezdívku \"Pitbul\", která mu už zůstala. V roce 1996 přestoupil do italského AC Milan, ale téměř si nezahrál, a proto v roce 1998 přestoupil do Juventusu Turín, kde se mu dařilo. 17. května 2001 byl FIFA suspendován za užívání anabolických steroidů, nandrolu. Z Juventusu byl v roce 2004 poslán na hostování do Barcelony, odkud poté přestoupil Interu Milán a posléze do Tottenhamu Hotspur. 28. ledna 2007 se vrátil zpátky do Ajaxu, kde strávil jednu sezonu, po které ukončil svoji fotbalovou kariéru. K aktivnímu fotbalu se ještě jednou vrátil v roce 2010, kdy podepsal smlouvu s anglickým celkem Crystal Palace. Podruhé kariéru ukončil v prosinci 2013 v dresu pětiligového anglického klubu Barnet FC poté, co byl potřetí v sezóně 2013/14 vyloučen. V Barnetu působil od října 2012.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Svůj debut v národním dresu měl v roce 1994, ale nikdy nic velkého s ním nevyhrál. Během mistrovství Evropy ve fotbale 1996 urazil tehdejšího trenéra Guuse Hiddinka a Nizozemci tehdy skončili neslavně. Povolán byl i na mistrovství světa ve fotbale 1998 a na mistrovství Evropy v letech 2000 a 2004. Po nástupu Marca van Bastena do trenérské pozice národního týmu jej zvolil kapitánem, ale kvůli tomu, že Davids nenastupoval pravidelně v Interu v základní sestavě jej van Basten začal v nominaci opomíjet a nepozval jej ani na mistrovství světa v roce 2006.", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "Trénuje Barnet FC", "section_level": 1}], "src_summary": "Edgar Steven Davids (* 13. března 1973 Paramaribo, Surinam) je bývalý nizozemský fotbalový záložník a současný trenér anglického klubu Barnet FC. Byl znám svou důraznou a tvrdou hrou, na hřišti byl snadno identifikovatelný díky svým copánkům a ochranným brýlím. ", "tgt_summary": "Edgar Steven Davids (* 13. März 1973 in Paramaribo, Suriname, Königreich der Niederlande) ist ein niederländischer Fußballtrainer und ehemaliger Fußballspieler. Er spielte im linken sowie im zentral defensiven Mittelfeld. ", "id": 1122110} {"src_title": "Marie Ludovika Španělská", "tgt_title": "Maria Ludovica von Spanien", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Pocházela z rodu Bourbonů, byla dcerou krále Karla III. Španělského a jeho manželky, princezny Marie Amálie Saské. Světlo spatřila již jako páté dítě neapolsko-sicilského královského páru a také pátá dcera, ze starších sester se však dospělosti dožila pouze o rok starší Marie Josefa. Roku 1759 se její otec stal španělským králem a rodina se přestěhovala do Španělska. Postupem času se rodina rozrostla ještě o dalších osm děti, mezi nimiž byl i příští španělský král Karel IV. a král neapolsko-sicilský Ferdinand I. (zakladatel vedlejší větve Bourbon-Obojí Sicílie a otec budoucí rakouské císařovny Marie Terezy).", "section_level": 1}, {"title": "Sňatek a další život.", "content": "Dne 16. února 1764 uzavřela sňatek \"per procurationem\" (v zastoupení) v Madridu s arcivévodou Leopoldem, druhým synem císaře Svaté říše římské Františka Štěpána Lotrinského a jeho manželky, české a uherské královny Marie Terezie. Leopold byl dědicem Toskánského velkovévodství. Marie Ludovika a Leopold se poprvé setkali o rok později 5. srpna, kdy uzavřeli v Innsbrucku oficiální sňatek. O pár dní později (18. srpna) František Štěpán zemřel a oba mladí manželé se stali toskánskými velkovévody, přestěhovali se proto do Florencie, kde prožili následujících pětadvacet let života. Po smrti císaře Josefa roku 1790 se jeho právoplatným nástupcem stal bratr Leopold a po jeho boku Marie Ludovika císařovnou Svaté říše římské a královnou českou a uherskou atd. Celá rodina se přestěhovala do Vídně, kde oba manželé krátce po sobě zemřeli v roce 1792. Pochováni jsou v kapucínské kryptě ve Vídni. Dědicem trůnu se stal jejich syn František.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Svému manželovi porodila za sedmadvacet let manželství 16 dětí:", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "7", "section_level": 1}], "src_summary": "Marie Ludovika (Luisa) Španělská (24. listopadu 1745 Portici (Kampánie) – 15. květen 1792 Vídeň) byla císařovna Svaté říše římské (1790–1792), královna česká a uherská, velkovévodkyně toskánská (1765–1790) a infantka španělská.", "tgt_summary": "María Ludovica von Spanien (spanisch: \"María Luisa de Borbón\") (* 24. November 1745 in Portici; † 15. Mai 1792 in Wien) war eine Tochter Karls III. von Spanien (1716–1788) und der Maria Amalia von Sachsen (1724–1760). Sie war durch Geburt eine Infantin von Spanien sowie als Gemahlin Leopolds II. (1747–1792) von 1765 bis 1792 Erzherzogin von Österreich, von 1765 bis 1790 Großherzogin der Toskana sowie von 1790 bis 1792 Kaiserin des Heiligen Römischen Reiches und Königin von Böhmen, Kroatien und Ungarn.", "id": 683697} {"src_title": "Challenge-response", "tgt_title": "Challenge-Response-Authentifizierung", "src_document": [{"title": "Výzva k zadání hesla.", "content": "Nejjednodušší formou \"challenge-response\" je případ, kdy uživatel počítače při autentizaci zadá své uživatelské jméno a počítač ho vyzve k zadání správného hesla. Pokud se zadaná dvojice jména a hesla neshoduje s uloženými informacemi, k autentizaci nedojde a přístup je uživateli odepřen. Tímto způsobem funguje například přihlašování k počítači, na kterém pracuje více uživatelů (tzv. víceuživatelský operační systém), kde je obvykle nutné data jednotlivých uživatelů chránit. Počítač tak zpřístupňuje data jen v rozsahu, ke kterým má uživatel oprávnění (například pomocí oprávnění v systému souborů). Stejně tak je výzva k vložení hesla uplatňována v architektuře klient-server. Nevýhodou této metody je případ, kdy je uživatelské jméno a heslo přepravováno na delší vzdálenost (např. pomocí počítačové sítě), protože třetí strana může komunikaci odposlechnout (viz Man in the middle) a následně využít k neoprávněné autentizaci (Replay attack). Řešením může být použití jednorázových hesel (heslo lze použít pro autentizaci jen jednou) nebo využití soli, případně nějaké šifry (viz níže).", "section_level": 1}, {"title": "Využití hashe.", "content": "Aby nebylo možné uložená hesla jednoduše zjistit, jsou často místo nich ukládány jen jejich hashe (tzv. otisky, např. MD5, SHA). Algoritmus výpočtu hashe je známý a proto na základě výzvy není druhou stranou posláno heslo ve své originální podobě, nýbrž pouze jeho hash vypočtený smluvenou funkcí. Strana, která si vyžádala heslo, pak získá pouze jeho otisk a ten porovná s otiskem, který má uložen. V případě shody je autentizace schválena. Tato metoda nechrání přenášené heslo (v podobě hashe) před odposlechnutím (viz Man in the middle), avšak znesnadňuje krádež uložených hesel. Jsou-li hesla uložena jen v podobě jejich hashe, není z nich totiž možné snadno získat jejich vzory (ze kterých by výpočtem hashe vznikl žádaný otisk), protože výpočet hashe je jednosměrná funkce.", "section_level": 1}, {"title": "Využití soli.", "content": "Odposlechnutí komunikace a její následné využití k provedení neoprávněné autentizace je závažný problém. Nejjednodušším řešením je využití soli (pseudonáhodné číslo). Server, který generuje výzvu, přidá k žádosti i sůl a zároveň si toto náhodné zvolené číslo zapamatuje. Druhá strana při výpočtu odpovědi použije nejen dohodnutou hashovací funkci, ale aplikuje do výpočtu i sůl, která byla ve výzvě zaslána. Server po přijetí odpovědi nejprve aplikuje na své uložené heslo sůl, kterou si zapamatoval při generování výzvy. Pak porovná přijatou odpověď se svým výsledkem a v případě shody schválí autentizaci. Použití soli umožňuje znesnadnit použití odposlechnuté komunikace, protože sůl je volena náhodně a každý její bit zvyšuje počet možných variant druhou mocninou – je-li sůl dlouhá 32 bitů, je možné vygenerovat 2 (4,294,967,296) možných výzev, a proto je málo pravděpodobné, že odposlechnutý hash (kombinovaný se solí) bude možné využít v dalším pokusu o autentizaci (server s vysokou pravděpodobností zvolí jinou sůl).", "section_level": 1}, {"title": "Využití kryptografie.", "content": "Metodu \"challenge-response\" je možné zabezpečit též pomocí kryptografie, například pomocí bezpečné Diffie-Hellman výměny klíčů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Challenge-response (výzva-odpověď) je v informatice výměna informací mezi dvěma stranami komunikace, kdy jedna strana vyzve otázkou druhou stranu () k poskytnutí správné odpovědi (), aby mohlo dojít k autentizaci přístupu.", "tgt_summary": "Das Challenge-Response-Verfahren (übersetzt etwa \"Aufforderung-Antwort-Verfahren\") ist ein sicheres Authentifizierungsverfahren eines Teilnehmers auf Basis von Wissen. Hierbei stellt ein Teilnehmer eine Aufgabe (engl. \"challenge\"), die der andere lösen muss (engl. \"response\"), um zu beweisen, dass er eine bestimmte Information (Shared Secret) kennt, ohne diese Information selber zu übertragen. Dies ist ein Schutz dagegen, dass das Passwort von Angreifern auf der Leitung mitgehört werden kann. ", "id": 1841558} {"src_title": "Ÿ", "tgt_title": "Ÿ", "src_document": [{"title": "Použití písmene Ÿ.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ve francouzštině.", "content": "Ve francouzštině se písmeno ÿ dává tam, kde je y součástí spřežky, ale když se y nahradí ÿ, tak se spřežka nečte jako spřežka (podobně jako u písmen Ï a Ë). Toto písmeno se používá zřídka, můžeme ho například najít v názvu města Freÿr v Belgii.", "section_level": 2}, {"title": "V němčině.", "content": "Písmeno Ÿ se v němčině již nepoužívá. Hojně se používalo například v rané nové horní němčině. V němčině se ÿ četlo jako a\"j\" (například slovo \"frei\" se psalo jako \"frÿ\"). V alemánštině se ÿ četlo jako \"i\". Dnes se ÿ používá v několika německých příjmeních (například: \"von Croÿ\", \"Ferrarÿ\", \"Deboÿ\", \"Meÿer\" a \"Weÿer\").", "section_level": 2}, {"title": "V klasické řečtině.", "content": "Vzácně se ÿ mohlo objevit též v klasické řečtině (například v perském jméně \"Artaÿktes\").", "section_level": 2}, {"title": "V maďarštině.", "content": "V maďarštině je písmeno ÿ zastaralé, y se používá pouze ve spřežkách (například \"ny\" se čte jako \"ň\", \"ly\" se čte jako \"j\"). Ÿ tady mělo stejnou funkci jako ve francouzštině, ÿ se četlo jako i. Například ve slově \"hutÿra\" (dnes psáno jako \"hutira\", \"hutyra\" by se četlo jako \"huťra\").", "section_level": 2}, {"title": "V nizozemštině.", "content": "Oficiálně se Ÿ v nizozemštině nevyskytuje, ale někdy se plete se spřežkou \"ij\" (čte se jako e\"j\"). Ÿ se však někdy napíše namísto \"ij\" v textech psaných rukou a velmi výjimečně také v dalších textech.", "section_level": 2}, {"title": "Další použití.", "content": "Písmeno ÿ má ve svém názvu americká metalová skupina Queensrÿche.", "section_level": 2}, {"title": "Unicode.", "content": "V Unicode mají písmena Ÿ a ÿ tyto kódy: -Ÿ U+0178 -ÿ U+00FF", "section_level": 1}, {"title": "Další varianty Ÿ.", "content": "Kromě klasického Ÿ existuje ještě Ÿ s čárkou (Ÿ́).", "section_level": 1}], "src_summary": "Ÿ (minuskule ÿ) je speciální písmeno latinky. Skládá se z písmene Y a přehlásky. Používá se ve francouzštině, hauštině, jorubštině a malgaštině. V němčině, nizozemštině a maďarštině je písmeno Ÿ zastaralé.", "tgt_summary": "Das Ÿ (Y mit Trema) bzw. ÿ ist ein seltener Buchstabe des lateinischen Schriftsystems im Deutschen, Französischen, Ngiemboon und Tlingit.", "id": 639951} {"src_title": "Peter Monteverdi", "tgt_title": "Peter Monteverdi", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Peterův otec měl v Binningenu malou dílnu na opravy automobilů. A tak se už v dětství Peter zajímal o automobily. Po ukončení základní školy absolvoval praxi u firmy Vevey vyrábějící traktory. Poté se čtyři roky učil automechanikem u výrobce nákladních automobilů, firmy \"Adolph Saurer AG\" v Arbonu. V 17 letech postavil Peter z havarovaného vozu značky Fiat sportovní vůz s vlastním rámem a karosérií – \"Monteverdi Special\". Po smrti svého otce převzal Peter jeho dílnu, kde uplatnil své znalosti a obchodnický talent. Dílna i obchod vzkvétal a Monteverdi se stal pro následujících 11 let prodejcem vozů značek Ferrari, Lancia a dalších. V období let 1965 až 1975 byl také oficiálním partnerem BMW. Od roku 1952 vyráběl automobily pod vlastním jménem a o čtyři roky později zahájil výrobu závodních vozů pod značkou \"Monteverdi Binningen Motors\". Nejprve zkonstruoval vozy pro sérii závodů Formule Junior, které exportoval do mnoha zemí. Produkce vozů MBM se i nadále soustředila na spoRtovní vozy a vozy GT, vyráběné v malých sériích. Automobily si kupovali znalci a milovníci rychlých vozů ve Švýcarsku i zahraničí. Po výstavě v Londýně zájem o vozy Monteverdi velmi vzrostl. V roce 1961 zkonstruoval Monteverdi první švýcarský monopost pro závody Formule 1. Prostory dílny už však výrobě nevyhovovaly a firma musela rozšířit výrobní prostory. Od roku 1966 se společnost věnovala opět vývoji exkluzivního vozu s velkým výkonem. Na podzim následujícího roku byl ve Frankfurtu představen úspěšný typ \"Monteverdi High Speed 375S\". Muselo následovat další rozšíření výrobních prostor, výroba tak byla přeložena do nově postavené továrny. V roce 1982 byla výroba vozů Monteverdi v Binningenu zastavena a přestavěné prostory továrny slouží od roku 1985 muzeu \"Monteverdi Car Collection\". Ve stejném roce vznikl i \"Monteverdi Club\". V roce 1990 se Monteverdi ještě jednou pokusil vrátit do závodů Formule 1. Koupil tým Formule 1 \"Onyx\", poté co se Onyx dostal do finančních potíží. Jeho příspěvek však nedovedl odvrátit zánik této stáje. Na bázi připravovaného monopostu však vznikl úspěšný sportovní \"Monteverdi Hai 650F1\", poslední vyráběný typ značky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Peter Monteverdi (7. června 1934, Binningen – 4. července 1998, tamtéž) byl švýcarský podnikatel, automobilový závodník a zakladatel firmy Monteverdi.", "tgt_summary": "Peter Monteverdi (* 7. Juni 1934 in Binningen, BL, Schweiz; † 4. Juli 1998 ebenda) war ein Schweizer Privatrennfahrer, Autobauer und Gründer der Unternehmen MBM Automobile und Automobile Monteverdi.", "id": 396998} {"src_title": "Sandra Roelofs", "tgt_title": "Sandra Roelofs", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Sandra Roelofs se narodila 23. prosince 1968 v Terneuzenu v Nizozemsku. Absolvovala studium na Ústavu cizích jazyků v Bruselu a na Mezinárodním institutu pro lidská práva ve Štrasburku. V roce 1993 se ve Štrasburku seznámila s Michailem Saakašvilim, pozdějším gruzínským prezidentem, a v témže roce se oba přestěhovali do New Yorku ve Spojených státech amerických. Sandra Roelofs pracovala na Kolumbijské univerzitě a v nizozemské advokátní kanceláři. Na konci téhož roku Roelofs a Saakašvili uzavřeli sňatek. V roce 1996 se odstěhovali do Gruzie a Sandra Roelofs začala pracovat pro Mezinárodní výbor Červeného kříže a nizozemský konzulát v Tbilisi. V letech 1999 až 2003 přednášela na Státní univerzitě v Tbilisi, kde také pracovala na své disertační práci o jazykových aspektech francouzštiny v Belgii. Kromě rodné nizozemštiny ovládala Sandra Roelofs již tehdy nejen francouzštinu a angličtinu, ale také němčinu, ruštinu a gruzínštinu. V roce 2005 vydala Sandra Roelofs autobiografickou knihu \"De first lady van Georgië. Het verhaal van een idealiste\" (\"The Story of an Idealist\"). Když její manžel jako exprezident a trestně stíhaný muž v roce 2013 Gruzii opustil, zůstala Sandra Roelofs zprvu bydlet v Tbilisi. Poté co byl jejich byt zabaven, uchýlila se i ona do zahraničí. Bydlí od té doby u svých rodičů v nizozemském Terneuzen, se svým mladším synem Nikolozem. Její starší syn Eduard studuje fyziku v USA. Ke svému manželovi se nepřipojila, ani když byl Saakašvili na Ukrajině jmenován guvernérem Oděské oblasti. V současnosti studuje na vysoké škole v Londýně obor zvaný \"celosvětová zdravotní politika\" (\"Global Health Policy\").", "section_level": 1}, {"title": "Charitativní činnost.", "content": "V roce 1998 Sandra Roelofs založila humanitární a charitativní nadaci SOCO, která na území Gruzie realizuje řadu aktivit v oblasti sociální, zdravotní a vzdělávací. Sandra Roelofs je ředitelkou této nadace. V roce 2007 stála u vzniku první rozhlasové stanice s výlučným zaměřením na vážnou hudbu na Kavkaze - rádio \"„Muza“\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Sandra Elisabeth Roelofs (* 23. prosince 1968 Terneuzen, Nizozemsko) je nizozemsko-gruzínská aktivistka a diplomatka. Od 25. ledna 2004 do 25. listopadu 2007 a od 20. ledna 2008 do 17. listopadu 2013 první dámou Gruzie. Jejím manželem je bývalý gruzínský prezident Michail Saakašvili.", "tgt_summary": "Sandra Elisabeth Saakaschwili-Roelofs (* 23. Dezember 1968 in Terneuzen, Niederlande) ist die Ehefrau des früheren georgischen Präsidenten Micheil Saakaschwili. Die promovierte Sprachwissenschaftlerin arbeitete als Radiomoderatorin und nahm mit ihrem Mann Repräsentationspflichten für Georgien wahr. Seit 2008 hat sie neben der niederländischen auch die georgische Staatsbürgerschaft.", "id": 91990} {"src_title": "Marketingová strategie", "tgt_title": "Marketingstrategie", "src_document": [{"title": "Význam strategického řízení marketingu.", "content": "Strategické řízení marketingu je pro mnoho společností významnou konkurenční výhodou, neboť může výrazně zvyšovat úspěšnost společnosti na trhu. Je to dáno zejména tím, že strategie udává společnosti jasný směr dalšího směřování, což je nepochybně velmi důležitou skutečností. Většina společností má sice nespočet nápadů na podnikatelské příležitosti, nicméně společnost, která nemá jasně vymezený strategický směr, velmi snadno směřuje k realizaci všeho najednou a ve skutečnosti nezrealizuje téměř nic až do samotného konce. V České republice strategické řízení marketingu stále nefunguje zcela dostatečně a to zejména u menších či středně velkých společností. I přesto, že strategický marketing a strategické řízení jsou klíčovými faktory dlouhodobé konkurenceschopnosti každé společnosti, existuje řada důvodů neuspokojivého stavu strategického řízení marketingu v ČR. Nejčastějším důvodem je nedostatečné docenění významu strategického řízení pro udržení dlouhodobého úspěchu společnosti ze strany vlastníků či vrcholových manažerů. Velmi častou je i obava ze zavedení strategického plánu, zejména pak obava z jeho finanční a časové náročnosti. Dalším důvodem nevyužití strategického řízení ve společnosti může být rovněž všeobecná neochota a strach z prováděných změn, které by jistě byly nezbytnou součástí zavedení strategické řízení. V neposlední řadě může mít společnost obavy, že se zavedením strategického řízení a oficiálním stanovením strategií dojde k úniku citlivých informací v rámci vzájemné komunikace mezi manažery či zaměstnanci společnosti. Hlavním důvodem nedostatečného strategického řízení marketingu však nejčastěji je nedostatek znalostí, kdy marketingoví manažeři nevědí, jak strategické řízení marketingu správně uchopit.", "section_level": 1}, {"title": "Strategie obchodní značky jako součást strategického řízení marketingu.", "content": "Zvyšující se role strategického řízení marketingu v rozhodování společnosti je ovlivněno několika environmentálními změnami: Rychlý vývoj technologii vyžaduje výrazné změny produktového portfolio a nepřetržité analyzování trhu. Vzhledem k rozkouskování vyzrálých trhů a vzniku zákaznických skupin se specifickými požadavky je možná strategie tržního segmentování pouze na základě detailních informací. Strategický marketing obsahuje dvě části: strategické analýzy a strategická rozhodnutí. Koncepčně jsou pojmy značka a strategie vnitřně spojené. Značení je v podstatě strategickým rozhodnutím, které následuje napříč podnikovou strukturou k dosažení klíčových cílů. Při vytváření strategie značky se musí brát v úvahu, že tržní struktura je vždy dynamická, nikoliv statická. Pokud strategie značky nevezme v úvahu strategickou adaptaci na požadavky trhu a má pevné spojení ve vztahu historie a standardy značky, potom se společnost může dostat do situace, kdy je značka převálcována trhem a je překonána jinými značkami. Cíle obchodní značky z pohledu strategického marketingu se soustředí na tyto prvky: Všechny aspekty principů strategického řízení marketingu se musí odrážet v celkové strategii obchodní značky. V opačném případě je velmi lehké vyvolat pocit zmatení ve vizuálním vnímání značky ale i vnímání jiných jejích aspektů. Strategie se soustředí a cílí na obchodní značku, připravuje nezbytné prostor pro marketingové řízení v procesu shromažďování výsledků ze souladu obchodní značky se spojenými aktivitami. Marketing je budování značky v myslích zákazníků. Pokud vybudujete silnou značkou, máte mocný marketingový program. V portfoliu značky je několik rolí, které současné značky mohou hrát: hvězdy, otazníky, dojné krávy, psi. Strategická značka je životně důležitá pro organizaci", "section_level": 1}, {"title": "Modely strategického řízení marketingu.", "content": "Neexistuje žádný ucelený rodokmen, který by zaznamenával vývoj marketingových strategií a jednotný pohled na to, co vše musí marketingová strategie obsahovat, a proto se rozlišuje několik modelů strategického marketingu podle jejich autorů:", "section_level": 1}, {"title": "Marketingové strategie podle Kotlera.", "content": "Pojetí marketingových strategií dle Philipa Kotlera je založeno na předpokladu, že marketingová strategie společnosti závisí na jejím postavení na trhu a velikosti tržního podílu v odvětví, ve kterém působí. Dle záměru společnosti se jedná o strategii tržního vůdce, vyzyvatele, následovatele a vyhledávače tržní mezery,.", "section_level": 2}, {"title": "Strategie tržního vůdce.", "content": "Tržním vůdcem je společnost, která má na daném trhu největší podíl. Tuto dominantní pozici se společnosti podařilo získat díky tomu, že na daný trh pronikla jako první. Většinou se jedná o společnost s dobrou pověstí na trhu, jejíž vůdcovství je v daném odvětví respektováno i ostatními subjekty. Strategickým záměrem vůdce může být udržení své dominantní pozice a ochrana stávajícího podílu na trhu vhodnými prostředky, které ztíží potenciální konkurenci vstup na trh a udrží současnou konkurenční výhodu. Při tomto defenzivním přístupu obrany stávajícího převažujícího podílu na trhu je nutné neustále inovovat nabídku produktů, mezery na trhu vyplnit vlastními výrobky, zamezit vstupu dalším konkurentů pomocí vytvoření vlastních bariér vstupu a neustále zvyšovat kvalitu výrobků a doplňkových služeb. Dalším strategickým záměrem dominantní organizace může být neustále zlepšování a další zvyšování podílu na stávajícím trhu nebo také snaha zvětšení celkového trhu za pomocí ofenzivního přístupu, který je založen na vývoji nových výrobku, jejich vyšší jakosti a výkonnosti či zlepšování veškerých služeb nabízených zákazníkům,.", "section_level": 3}, {"title": "Strategie tržního vyzyvatele.", "content": "Strategii tržního vyzyvatele využívají společnosti, které nejsou v postavení vůdce trhu, avšak na trhu se řadí mezi přední společnosti na druhém či třetím místě. Dosažení cíle, tedy zvětšení tržního podílu, je možné buď na úkor vůdce, nebo na úkor obdobných společností na trhu, které mají viditelné problémy či slabá místa. V případě úspěchu dojde k oslabení konkurence za účelem vlastního budoucího růstu. V rámci této marketingové strategie rozlišuje Kotler pět druhů strategií: strategie přímého útoku, strategie bočního útoku, strategie obklíčení, strategie obejití či strategie partyzánského útoku,.", "section_level": 3}, {"title": "Strategie tržního následovatele.", "content": "Záměrem mnoha společností není získání vedoucího postavení na trhu, ale respektování vůdce, jelikož konkurenční boj s vůdcem bývá velice těžký a nákladný a v případě neúspěchu může dojít k poškození obou stran. Tržní následovatelé nemají však automaticky nízké zisky či slabší účinnost marketingových aktivit, naopak mohou dosahovat vysokých zisků a dobrého jména na trhu. Následovatelé se snaží nejen imitovat produkty a marketingové aktivity vůdce trhu, ale v mnoha případech se výrazně snaží odlišit či vyniknout vyšší odborností, speciální kvalifikací, jedinečnými produkty, odlišnými servisními službami či vysokou kvalitou zboží. Kotler rozlišuje čtyři druhy strategií následovatelů: strategie napodobování (založená na imitaci sortimentu dominantní společnosti a na snaze o získání výhody na základě odlišení se od vůdce), strategie upravování (zahrnující modifikaci sortimentu vůdce či jeho zdokonalení), strategie skrytého konkurenta (založená na nelegálním prodeji napodobených produktů vůdce) a strategie parazita (vyplývající z napodobení sortimentu vůdce s minimálními změnami a jeho prodej za nižší ceny),.", "section_level": 3}, {"title": "Strategie obsazování tržních mezer.", "content": "Záměrem některých společností není obsluhovat celý trh, ale zaměřit se pouze na tržní mezery, které na trhu vyhledávají. Tato strategie je typická pro menší společnosti, které disponují speciální schopností nebo výhodou žádoucí a zajímavou pouze pro malou část trhu, a které jsou díky svým omezeným zdrojům a technologiím schopny obsluhovat pouze tuto malou část trhu. Pro větší podniky tato část trhu bývá nezajímavá,.", "section_level": 3}, {"title": "Porterovo kolo konkurenční strategie.", "content": "Jedná se o všeobecný koncept strategického řízení využívaný také v oblasti strategického řízení marketingu. Tento model říká, jak má být nastavena firemní strategie v závislosti na vybraných proměnných, kterými jsou: nabídka výrobků, cílové trhy, marketing, odbyt, distribuce, výroba, práce, výrobní vstupy, výzkum a vývoj a finance a kontrola. Model má jasně definovanou strukturu. Za nevýhodu se považuje používání pouze jedné strategie, která by nebyla dostačující pro účely větší firmy, jelikož je zde postrádána hierarchická struktura. Ve středu kola jsou vytyčené cíle, kterých chce společnost dosahovat, označuje jejich specifické záměry, a kterými chce také konkurovat. Zbytek kola je tvořen operativními opatřeními (proměnné), jejichž prostřednictvím je usilováno o plnění stanovených cílů společnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Marketingový plán.", "content": "Marketingový plán představuje soubor konkrétních opatřeních nutných pro úspěšnou realizaci marketingové strategie. Plány a cíle podniku jsou testovány a měřeny výzkumy trhu. Proto je důležité, aby každá strategie podniku měla měřitelný cíl. Marketingové strategie jsou dynamické a interaktivní. Jsou vlastní každému podniku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marketingová strategie je taktický proces, jehož cílem je efektivní alokace omezených finančních prostředků podniku ke zvýšení prodeje a udržení si konkurenční výhody. Aby mohl být podnik úspěšný na trhu a mít větší tržní podíl, měla by se jeho marketingová strategie soustředit na zákazníka, tj. na uspokojování jeho potřeb, požadavků a očekávání. Marketingová strategie je v podstatě vyjádřením základních záměrů, jež se společnost snaží dosáhnout v dlouhodobém časovém horizontu v marketingové oblasti a to tak, aby na základě marketingových činností naplnila nadřazené obchodní cíle a rovněž dosáhla konkurenční výhody. ", "tgt_summary": "Der Begriff Marketingstrategie bezeichnet ein langfristig ausgerichtetes, planvolles Vorgehen zur Realisierung der Marketingziele im Rahmen eines Marketingplans. Dabei lassen sich drei Sichtweisen unterscheiden. Zum einen kann man die Marketingstrategie als eine von mehreren Funktionsstrategien wie zum Beispiel Produktions-, Forschung-, Personal- oder Vertriebsstrategie interpretieren. Nach der zweiten Sichtweise wird die Marketingstrategie mit der Unternehmensstrategie gleichgesetzt. Die dritte Sichtweise beschreibt die Marketingstrategie als die vorrangige oder dominierende Funktionsstrategie, nach der sich die anderen Strategien richten müssen. Das ist nach dem Ausgleichgesetz der Planung von Erich Gutenberg vor allem dann der Fall, wenn das Marketing den zentralen Engpass im Unternehmen darstellt (in der Regel auf gesättigten Märkten). ", "id": 839573} {"src_title": "Enci", "tgt_title": "Enzen (Volk)", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Dříve byl národ známý pod jménem \"jenisejští Samojedi\", odvozeným od řeky Jeniseje, kolem jejíhož toku žili. Tundroví Enci se také označovali \"сомату\" (\"somatu\"), \"маду\" (\"madu\"), \"туруханские\" (\"turuchanskije\") nebo \"хантайские\" (\"chantajskije\"), lesní Enci \"бай\" (\"baj\"), \"пэ-бай\" (\"pe-baj\") nebo \"баихинские\" (\"baichinskije\"), obě skupiny souhrnně pak \"мангазейские\" (\"mangazejskije\") nebo \"карасинские\" (\"karasinskije\"). Podle jedné z teorií je označení \"Samojedi\", \"Samodijci\" odvozeno právě z eneckého \"somatu\".", "section_level": 1}, {"title": "Početnost a rozšíření.", "content": "Enci jsou v současnosti nejmenším samojedským národem vůbec. O vývoji jejich početnosti od prvního sčítání v roce 1926 se dochovalo jen malé množství údajů, shrnutých v tabulce. Sčítání v roce 1959 zaznamenalo jen 18 lidí enecké národnosti; část Enců tehdy byla sečtena jako Nganasani, další jako Něnci. Etnolog V. Vasiljev proto provedl vlastní průzkum, uzavřený výsledkem „více než 300“. Při sčítání lidu v roce 2002 s k enecké národnosti přihlásilo 237 lidí, většina v Tajmyrském dolgansko-něneckém autonomním okruhu (197 lidí, z toho 66 uvedlo enčtinu jako mateřský jazyk). Enci žijí a kočují v západní části Tajmyrského poloostrova v oblasti věčně zmrzlé půdy, tundry a hor: lesní Enci na východním břehu Jeniseje od Dudinky po Igarku (především v osadě Potapovo jižně od Dudinky nebo přímo v Dudince, někteří spolu s Nganasany v osadách Usť-Avam a Voločanka), tundroví Enci severně od Dudinky (většina v osadě Voroncovo v ústí Jeniseje).", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "Enečtina, tradiční jazyk národa, patří do samojedské skupiny uralských jazyků. Je aglutinujícím jazykem, připojujícím ke kmeni sufixy, zatímco prefixy úplně chybí. Podstatná jména mají tři čísla, sedm pádů a systém posesivního skloňování. Slovesa mají tři typy časování v závislosti na přítomnosti a určitosti předmětu. Základní slovosled je SOV (podmět-předmět-přísudek).", "section_level": 1}], "src_summary": "Enci (rusky: Энцы; zastarale jenisejští Samojedi, vlastní označení \"onae eněčeo’\", \"onaj enču’\" – „skuteční lidé“) jsou malý samojedský, původně kočovný národ živící se hlavně lovem divokých sobů (podobně jako Nganasani) a chovem domestikovaných sobů (jako Něnci) obývající západní část Tajmyrského poloostrova kolem ústí Jeniseje. ", "tgt_summary": "Die Enzen (Russisch: Enzy/Энцы, Einzahl: Enez/Энец, historische Bezeichnung: Jenissei-Samojeden; nicht zu verwechseln mit den Jenissei-Ostjaken = Keten) sind ein Volk mit etwa 230 Angehörigen, das auf dem Südwestrand der Taimyr-Halbinsel und damit im Westen des nördlichen Teils des Nordsibirisches Tieflandes siedelt. ", "id": 888569} {"src_title": "LR syntaktický analyzátor", "tgt_title": "LR-Parser", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "LR analyzátor načítá a analyzuje vstupní text v jednom průchodu textem zleva doprava. Derivační strom analyzátor vytváří inkrementálně, zdola nahoru a zleva doprava, bez hádání nebo backtrackingu. V každém bodě tohoto průchodu analyzátor vytváří seznam podstromů nebo frází vstupního textu, které již byly analyzovány. Tyto podstromy zatím nejsou spojeny, protože analyzátor ještě nedosáhl pravého konce syntaktického vzoru, který použije pro jejich složení.", "section_level": 1}, {"title": "Gramatika pro A*2 + 1.", "content": "LR analyzátory se konstruují z gramatik, které formálně definují syntaxi vstupního jazyka jako množinu vzorků. Gramatika v praxi nepokrývá všechna pravidla jazyka, nezabývá se například formátováním textu programu pomocí mezer a konců řádků, velikostí čísel nebo konzistencí používání jmen a jejich definic v kontextu celého programu. LR analyzátory používají bezkontextové gramatiky, které pracují pouze s lokálními vzorky symbolů. Použijeme malý výsek gramatiky popisující aritmetický výraz v programovacím jazyce Java nebo C: Terminální symboly gramatiky jsou víceznakové symboly neboli 'tokens', které ze vstupního proudu načetl lexikální analyzátor. V našem případě se jedná o symboly + * a \"int\" pro libovolnou celočíselnou konstantu, \"id\" pro libovolné jméno identifikátoru", "section_level": 2}, {"title": "Derivační strom analýzy zdola nahoru řetězce A*2 + 1.", "content": "V kroku 6 v příkladu analýzy, bylo analyzováno pouze „A*2“, neúplně. Z derivačního stromu máme pouze tmavěji podbarvený spodní levý roh. Uzly od čísla 7", "section_level": 2}, {"title": "Akce přesun a redukce.", "content": "LR analyzátor se řadí k analyzátorům typu přesun-redukce, které provádějí dva druhy akcí: Pokud vstup neobsahuje syntaktické chyby, analyzátor opakuje tyto kroky, dokud nenačte celý vstup a dokud všechny dílčí derivační stromy nejsou zkombinovány do jediného stromu, který reprezentuje analýzu celého vstupního řetězce. LR analyzátory se liší od jiných analyzátorů pracujících", "section_level": 2}, {"title": "Zásobník analyzátoru zdola nahoru.", "content": "Stejně jako jiné analyzátory pracující metodou přesun-redukce LR analyzátory před rozhodnutím, o jakou konstrukci se jedná, čekají, dokud nejsou načteny a analyzovány všechny složky této konstrukce. Analyzátor pak hned zpracovává výslednou kombinaci. V derivačním stromu v ukázce, se v krocích 1-3 fráze A zredukuje na Value a pak na Products, jakmile se ve výhledu objeví *, a již se nečeká na pozdější kombinování těchto složek do derivačního stromu.", "section_level": 2}, {"title": "Analýza zdola nahoru řetězce A*2 + 1.", "content": "V kroku 6 se provádí redukce podle pravidla s více symboly na pravé straně: které porovná vrchol zásobníku obsahující analyzovanou frázi „... Products * Value“. Redukce nahradí tuto instanci pravé strany pravidla, „Products * Value“ levou", "section_level": 2}, {"title": "LR kroky analýzy řetězce A*2 + 1.", "content": "U slabých LR analyzátorů jsou rozhodnutí o přesunu nebo redukci založena na obsahu celého zásobníku, nejen na symbolu na vrcholu zásobníku. Nevhodná implementace by mohla vést k velmi pomalým analyzátorům, jejichž rychlost by dále klesala pro delší vstupy. Aby mohly LR analyzátory provádět rozhodnutí s konstantní rychlostí, musí sumarizovat všechny relevantní informace z levého kontextu do jediné hodnoty nazývané LR(0) stav analyzátoru (). Pro každou gramatiku a metodu LR analýzy existuje pevný (konečný) počet takových stavů. Zásobník analyzátoru uchovává kromě již analyzovaných symbolů také čísla doposud dosažených stavů. Vstupní text je v každém okamžiku analýzy rozdělen na již analyzované fráze na zásobníku, aktuální symbol ve výhledu a zbývající, dosud nenačtený, text. Další akce analyzátoru je určena aktuálním LR(0) (na zásobníku úplně vpravo) a symbolem ve výhledu. V následujícím textu jsou všechny informace psané černě stejné jako u jiných analyzátorů nepracujících metodou LR přesun-redukce. LR analyzátor ukládá na zásobník stavové informace zapsané fialově, přičemž sumarizuje černé fráze vlevo", "section_level": 2}, {"title": "Tabulka analyzátoru pro ukázkovou gramatiku.", "content": "Určitý programovací jazyk lze popsat různými gramatikami. LR(1) analyzátor může zpracovávat většinu běžných gramatik, ale ne všechny. Gramatiku lze často ručně upravit tak, aby vyhovovala omezením LR(1) analyzátoru nebo generátoru analyzátorů. Gramatika pro LR analyzátor musí být buď sama jednoznačná nebo musí být rozšířena o rozhodovací precedenční pravidla. To znamená, že smí existovat pouze jeden správný způsob, jak aplikovat gramatiku na daný povolený ukázkový jazyk, který dává jednoznačný derivační strom s pouze jedním významem a jednoznačnou posloupností činností přesun/redukce pro daný příklad. LR analýza není vhodná pro lidské jazyky s nejednoznačnými gramatikami, které závisí na interpretaci slov. Pro lidské jazyky jsou vhodnější analyzátory jako je Zobecněný LR analyzátor, Earleyův analyzátor nebo CYK algoritmus, které umožňují vypočítat všechny", "section_level": 2}, {"title": "Smyčka LR analyzátoru.", "content": "Při zahájení analýzy obsahuje zásobník LR analyzátoru pouze počáteční stav 0; výhled obsahuje první symbol načtený ze vstupního proudu. Analyzátor pak opakuje následující kroky ve smyčce, dokud neskončí nebo nenarazí na syntaktickou chybu: Stav na vrcholu zásobníku analyzátoru označíme \"s\" a terminální symbol, který je ve výhledu označíme \"t\". Další akci", "section_level": 2}, {"title": "LR generátory analýzátorů.", "content": "Tuto část článku může většina uživatelů LR generátorů analyzátorů přeskočit.", "section_level": 1}, {"title": "LR stavy.", "content": "Stav 2 v ukázce tabulky analyzátoru odpovídá částečně analyzovanému pravidlu Je zřejmé, jak se sem analyzátor dostal: nejdříve viděl Sums a pak +, když hledal větší Sums. Značku přesunul za začátek pravidla. Také je vidět, jak analyzátor čeká na ukončení úplného pravidla, dalším hledáním úplného Products. Jsou však potřebné další detaily, aby bylo možné analyzovat všechny složky tohoto Products. Částečně analyzovaná pravidla pro určitý stav nazýváme „jádrové LR(0) položky“ () stavu. Generátor analyzátorů přidává dodatečná pravidla nebo položky pro všechny další kroky při vytváření očekávaného Products: Všimněte si, že značka je na začátku každého z těchto přidaných pravidel; analyzátor ještě nemá potvrzenu ani analyzovánu žádnou část z nich. Tyto přídavné položky se nazývají „uzávěr“ jádrových položek. Pro každý neterminální symbol bezprostředně následující, generátor přidává pravidla definující tento symbol. Tím se přidává více značek a případně různé následující symboly. Proces výpočtu uzávěru pokračuje, dokud nejsou expandované všechny následující symboly. Následující neterminály pro stav 2 začínají symbolem", "section_level": 2}, {"title": "Konečný automat.", "content": "Tabulka analyzátoru popisuje všechny možné LR(0) stavy a přechody mezi nimi. Stavy tvoří konečný automat (FSM). Konečný automat je jednoduchý stroj pro analýzu jednoduchých nerekurzivních jazyků bez použití zásobníku. Při použití pro LR analýzu obsahuje „vstupní jazyk“ konečného automatu terminální i neterminální symboly gramatiky a pokrývá všechny snímky částečně analyzovaného zásobníku plné LR analýzy. Vraťme se ke kroku 5 analýzy v příkladu: Zásobník analyzátoru ukazuje posloupnost změn stavů z počátečního stavu 0 do stavu 4 a dále do stavu 5", "section_level": 2}, {"title": "Výhledové množiny.", "content": "Všechny informace potřebné pro konstrukci tabulky analyzátoru lze získat z množiny stavů a z přechodové funkce. Generátor také potřebuje vypočítat očekávané výhledové množiny () pro každou akci redukce. U SLR analyzátorů lze výhledové množiny určit přímo z gramatiky bez uvažováním jednotlivých stavů a přechodů. SLR generátor vytvoří pro každý neterminál S množinu Follows(S) obsahující všechny terminální symboly, které mohou bezprostředně následovat nějaký výskyt symbolu S. V parse tabulce každá redukce na S používá Follow(S) jako LR(1) výhledovou množinu. Tyto Follow množiny používají i generátory LL analyzátorů shora dolů. Gramatika, která neobsahuje žádné konflikty přesun/redukce nebo redukce/redukce při použití množiny Follow, se nazývá SLR gramatika. LALR analyzátory mají stejné stavy jako SLR analyzátory, ale používají složitější a přesnější způsob zjišťování minimálních nezbytných náhledů pro redukce pro každý stav. V závislosti na detailech gramatiky může být výsledek stejný jako množina Follow vypočítaná SLR generátorem analyzátorů nebo se může jednat o podmnožinu SLR výhledů. Některé gramatiky jsou vhodné pro LALR generátory", "section_level": 2}, {"title": "Zotavení ze syntaktických chyb.", "content": "LR analyzátory mohou generovat užitečné chybové zprávy pro první syntaktickou chybu v programu vyhodnocením všech terminálních symbolů, které se mohly objevit místo neočekávaného špatného symbolu ve výhledu. To však analyzátor nepomůže rozhodnout, jak analyzuje zbytek vstupního textu programu pro nalezení další nezávislé chyby. Jestliže se analyzátor špatně zotaví z první chyby, bude s velkou pravděpodobností špatně analyzovat vše ostatní a produkovat kaskádu neužitečných falešných chybových zpráv. Analyzátor vytvořený generátory syntaktických analyzátorů yacc nebo bison obsahuje ad hoc mechanismy pro ukončení aktuálního příkazu, zahození některých analyzovaných frází a symbolů z výhledu kolem chyby a", "section_level": 2}, {"title": "Varianty LR syntaktických analyzátorů.", "content": "LR generátor syntaktických analyzátorů rozhoduje, co se musí stát pro každou kombinaci stavu analyzátoru a symbolu ve výhledu. Tato rozhodnutí jsou obvykle uspořádána do pevné tabulky, která řídí smyčku obecného analyzátoru. Algoritmus analyzátoru nezávisí na gramatice a stavech. Existují i jiné způsoby, jak zkonstruovat skutečný analyzátor. Některé generátory LR analyzátorů místo parse tabulek vytvářejí zvlášť upravený programový kód pro každý stav. Tyto analyzátory mohou běžet několikrát rychleji než obecné analyzátory řízené tabulkou. Nejrychlejší analyzátory generují program v jazyce symbolických adres. V analyzátorech s rekurzivním vzestupem je explicitní zásobník analyzátoru nahrazena implicitním zásobníkem používaným při volání podprogramů. Redukce znamenají ukončení několika úrovní volání podprogramu, což je ve většině programovacích jazyků neohrabané.", "section_level": 2}, {"title": "Teorie.", "content": "LR analyzátory vynalezl Donald Knuth v roce 1965 jako efektivní zobecnění precedenčních analyzátorů. Knuth dokázal, že LR analyzátory jsou víceúčelové analyzátory, které jsou efektivní i pro nejhorší možný případ. Jinými slovy, jestliže jazyk byl významné dostatečně umožnit efektivní jednoprůchodový analyzátor, lze jej popsat LR(\"k\") gramatikou. Tuto gramatika lze vždy mechanicky transformovat na ekvivalentní (ale větší) LR(1) gramatiku. Tedy metoda LR(1) analýzy by teoreticky měla být dostatečně výkonná pro zpracování libovolného významného jazyka. V praxi se přirozené gramatiky mnoha programovacích jazyků příliš neodchylují od LR(1). Kanonické LR analyzátory popsané Knuthem měly příliš mnoho stavů a rozsáhlé tabulky analyzátorů, příliš velké", "section_level": 2}, {"title": "Další příklad 1+1.", "content": "Tento příklad LR analýzy používá následující malou gramatiku s počátečním symbolem E: pro analýzu následujícího vstupu:", "section_level": 1}, {"title": "Tabulky action a goto.", "content": "Obě tabulky pro LR(0) analýzu této gramatiky lze znázornit takto: Action tabulka () je indexovaná stavem analyzátoru a terminálem (včetně speciálního terminálu $, který indikuje konec vstupního proudu) a obsahuje tři typy činností: Goto", "section_level": 2}, {"title": "Kroky analýzy.", "content": "Následující tabulka ukazuje jednotlivé kroky analýzy. Stav znamená prvek na vrcholu zásobníku (prvek úplně vpravo).", "section_level": 2}, {"title": "Průběh analýzy.", "content": "Analyzátor začíná se zásobníkem obsahujícím pouze počáteční stav ('0'): První symbol ze vstupního řetězce, který analyzátor vidí, je '1'. Pro zjištění, jakou další akci provést (přesun, redukce, přijetí nebo chyba), je action tabulka indexovaná aktuálním stavem (pamatujte, že „aktuální stav“ je pouze symbol na vrcholu zásobníku), který v tomto případě je 0 a aktuální vstupní symbol, který je '1'. Action tabulka určuje přechod do stavu 2, a proto je stav 2 uložen na zásobník (opět pamatujte, že všechny informace o stavu jsou na zásobníku, takže „přesun do stavu 2“ je totéž jako uložení 2 na zásobník). Výsledný zásobník je kde vrchol zásobníku je 2. Kvůli přehlednosti je zobrazen symbol (např. '1' nebo B), který způsobil přechod do dalšího stavu, i když tento symbol na zásobníku není. Ve stavu 2 action tabulka říká, že bez ohledu na to, jaký terminál analyzátor vidí ve vstupním proudu, musí provést redukci podle pravidla 5. Je-li tabulka správná, znamená to, že analyzátor právě rozpoznal pravou stranu pravidla 5, což je skutečně náš případ. V tomto případě analyzátor zapíše", "section_level": 2}, {"title": "Konstrukce LR(0) analýzu tabulky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Položky.", "content": "Konstrukce těchto tabulek analýzy je založena na pojmu \"LR(0) položka\" (dále nazývaných jenom \"položka\"), což jsou pravidla gramatiky se speciální značkou-tečkou přidanou někam do pravé strany. Například k pravidlu E → E", "section_level": 2}, {"title": "Množiny položek.", "content": "Protože ne vždy víme předem, jaké pravidlo se použije pro redukci, stav analyzátoru není vždy možné charakterizovat jedinou položkou. Pokud například existuje také pravidlo E → E * B, pak", "section_level": 2}, {"title": "Rozšiřování množiny položek expanzí neterminálů.", "content": "Položka s tečkou před neterminálem, jako například E → E + B, indikuje, že analyzátor očekává, že bude následovat analýza neterminálu B. Aby se zajistilo, že množina položek bude obsahovala všechna možná pravidla, která", "section_level": 2}, {"title": "Uzávěr množiny položek.", "content": "Libovolnou množinu položek je třeba tedy rozšiřovat rekurzivním přidáváním všech vhodných položek, až projdeme všechny neterminály, kterým předchází tečka. Rozšíření, které obsahuje všechny takové položky a", "section_level": 2}, {"title": "Rozšířená gramatika.", "content": "Před určováním přechodů mezi stavy rozšíříme gramatiku o pravidlo kde S je nový počáteční symbol a E původní počáteční symbol. Analyzátor", "section_level": 2}, {"title": "Konstrukce tabulek.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hledání dosažitelných množin položek a přechodů mezi nimi.", "content": "Prvním krokem při konstrukci tabulek je zjištění přechodů mezi uzavřenými množinami položek. Tyto přechody zjistíme tak, že budeme uvažovat konečný automat, který může číst terminály i neterminály. Počátečním stavem tohoto automatu bude vždy uzávěr první položky přidaného pravidla: S → E: Položky začínající slovem \"přidaná:\" byly přidány při konstrukci uzávěru. Ostatní položky nazýváme \"jádro\" množiny položek. Vyjdeme z počátečního stavu (S0) a určíme všechny stavy, které lze dosáhnout z počátečního stavu. Možné přechody pro množinu položek lze nalézt kontrolou symbolů (terminálů i neterminálů), které následují za tečkou; v případě množiny položek 0 jsou těmito symboly terminály '0' a '1' a neterminály E a B. Pro nalezení množiny položek, ke kterému každý symbol \"x\" vede, provedeme následující procedura pro každý symbol: Pro terminál '0' (tj. pro x = '0') dostáváme: a pro terminál '1' (tj. pro", "section_level": 2}, {"title": "Konstrukce tabulek action a goto.", "content": "Z této tabulky a nalezené množiny položek lze zkonstruovat tabulky action a goto takto: Čtenář si může ověřit, že tyto výsledky jsou skutečně v action a goto tabulkách, které byly uvedeny dříve.", "section_level": 2}, {"title": "Porovnání LR(0), SLR a LALR analýzy.", "content": "Všimněte si, že pouze krok 4 výše uvedené procedury produkuje akce redukce, takže všechny akce redukce musí zabírat celý řádek tabulky, což znamená, že redukce bude provedena bez ohledu na další symbol ve vstupním proudu. Díky tomu se jedná o LR(0) tabulky analýzy: pro rozhodnutí, kterou redukci provést, není nutný žádný výhled (tj. výhled má délku nula). Gramatika, která potřebuje výhled pro zjednoznačnění redukce by vyžadovala řádek parse tabulky obsahující v různých sloupcích různé akce redukce, výše uvedená procedura však není schopna takové řádky vytvářet. Existují zjemnění postupu konstrukce LR(0) tabulek (jako například SLR a LALR), která umožňují konstruovat akce redukce, které nezabírají celé řádky. Díky tomu mohou analyzovat širší třídu gramatik než LR(0) analyzátory.", "section_level": 3}, {"title": "Konflikty ve zkonstruovaných tabulkách.", "content": "Automat konstruujeme tak, aby byl deterministický. Při přidávání akcí redukce do action tabulky se však může stát, že jedno políčko obsahuje redukci i přesun (\"konflikt přesun-redukce\") nebo několik různých redukcí (\"konflikt redukce-redukce\"). Lze však ukázat, že pokud to nastane, gramatika není LR(0) gramatikou. Klasickým příkladem skutečného konfliktu přesun-redukce je problém nepovinného else. Následující gramatika není LR(0) kvůli konfliktu přesun-redukce: Množiny položek pro tuto gramatiku obsahují: V této množině položek je konflikt přesun-redukce, protože políčko v action tabulce pro tuto množinu", "section_level": 2}], "src_summary": "LR syntaktický analyzátor () je v matematické informatice typ syntaktického analyzátoru zdola nahoru, který efektivně zpracovává deterministické bezkontextové jazyky v zaručeném lineárním čase. Jeho často používanými variantami jsou LALR analyzátor a SLR analyzátor. Pro vytváření LR syntaktických analyzátorů se často používají generátory syntaktických analyzátorů, které generují analyzátor mechanicky z formální gramatiky jazyka. Častěji než jiné druhy generovaných syntaktických analyzátorů se používají pro zpracování programovacích jazyků. ", "tgt_summary": "Im Compilerbau ist ein LR-Parser ein Bottom-Up-Parser für LR-Grammatiken. Bei diesen kontextfreien Grammatiken wird die Eingabe von links nach rechts abgearbeitet, um die Rechtsreduktion zum Startsymbol zu berechnen.", "id": 506216} {"src_title": "Princové z Toweru", "tgt_title": "Prinzen im Tower", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roku 1483 zemřel anglický král Eduard IV. a zanechal po sobě dva nezletilé syny: následníka trůnu Eduarda a Richarda. Po otcově smrti žil Eduard V. ve společnosti své matky Alžběty na hradě Ludlow, ale Eduardův strýc a královský regent Richard z Glouchesteru převzal oba chlapce do své péče. Po několika týdnech byli oba chlapci prohlášeni za nelegitimní a umístěni do Toweru, a Richard se prohlásil za krále Anglie. Ještě počátkem června 1483 byli malí princové vídáni v zahradách Toweru, poté však zmizeli. Brzy proti Richardově vládě došlo ke vzpouře. Jindřich Stafford, vévoda z Buckinghamu, se neúspěšně pokusil o převrat. Staffordův spojenec Jindřich Tudor, vévoda z Richmondu, toho času v exilu ve Francii, se kvůli nepřízni počasí nemohl vydat se svými muži přes Lamanšský průliv. Když se dozvěděl o neúspěchu rebelie, rozhodl se počkat na vhodnější chvíli. Na jaře 1484 byl Richardův syn Eduard potvrzen jako následník trůnu, avšak krátce poté zemřel, a posléze i jeho matka Anna Nevillová. Richard se snad následně chystal oženit se svou vlastní neteří Alžbětou, dcerou Eduarda IV., snad za účelem upevnění jeho práva na trůn. Veřejná podpora díky tomu zeslábla, a jeho bývalí spojenci se přidali na stranu Jindřicha Tudora. Richardovi nepřátelé udělali, co mohli, aby pro sebe získali podporu. A zmizení princů jim hrálo přímo do karet. Jindřich se objevil ve Walesu a postupoval do Anglie, cestou sbírající vojáky. Richard jim se svou armádou pospíchal naproti. Potkali se v Bosworthu. V zuřivé bitvě Jindřich prohrával, když důležití Richardovi spojenci ho zradili a přešli k Jindřichovi. Jindřich Richarda porazil a prohlásil se králem. V tomto bodě musel Jindřich prince z Toweru považovat za mrtvé, poněvadž jinak by on sám neměl nárok na trůn. A kdyby náhodou mrtví nebyli, začal rozšiřovat zvěsti, že je Richard III. nechal zadusit polštářem a jejich těla byla zakopána v Toweru. V roce 1502 se k vraždě po mučení přiznal jistý James Tyrell, což není potvrzená informace, protože o tom víme z biografie Richarda III. od Tomáše Morea, což není spolehlivý zdroj. V roce 1674 dělníci začali připravovat rekonstrukci Bílé věže v Toweru. Když odklízeli suť na patě schodiště, narazili na hrůzný nález; dvě malé, zjevně dětské kostry. Okamžitý předpoklad v tom čase byl, že jsou to pozůstatky Eduarda a Richarda, princů z Toweru. V té době nebylo možno vědecky prokázat, zda ostatky skutečně patřily dvěma princům, přesto však byly pohřbeny ve Westminsterském opatství. Při pozdějším pokusu o prozkoumání koster z roku 1933 byla zjištěna vážná zranění na čelisti staršího chlapce. Dosud však nebyl definitivní průzkum, který by potvrzoval pravdivost teorií, zda se jedná o malé prince. Za nejlogičtějšího podezřelého je považován Richard III. Dějiny ho velmi dlouhou dobu pokládaly za viníka. Jenže problém s historií je ten, že je psaná vítězi. To, co bylo napsáno o Richardu III. bylo za vlády Jindřicha Tudora a jeho nástupců. K jeho obvinění přispěl i William Shakespeare, který napsal historickou hru Richard III. za panování Alžběty I., která pocházela z Tudorovy linie, čímž se zřejmě chtěl zalíbit královně a na úkor předcházející vládnoucí yorskou dynastii.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "BROOKE, Chris. The hair that could unlock riddle of the princes in the Tower. Daily Mail [online]. [Regional Bussiness News], 2007, March 7, s. 37 [vid. 20. listopadu 2013]. Dostupné z: http://ezproxy.muni.cz/login?url=http://search.ebscohost.com/login.aspx?direct=true&db=bwh&AN=24326232&lang=cs&site=eds-live&scope=site FOWLER, Brooke. Feature story: Richard III. Champion of equal access to justice. \"Tennessee Bar Journal\" [online]. [LexisNexis Academic: Law Rewiers], vol. 49, s. 19 [vid. 20. listopadu 2013]. Dostupné z: http://ezproxy.muni.cz/login?url=http://search.ebscohost.com/login.aspx?direct=true&db=edslex&AN=edslex07F326F7&lang=cs&site=eds-live&scope=site HEFFER, Simon. Yes he may killed the princes in the Tower, but let us give last Plantagenet a state funeral. \"Daily Mail\" [online]. [Regional Bussiness News], 2012, September 13, s. 13 [vid. 20. listopadu 2013]. Dostupné z: http://ezproxy.muni.cz/login?url=http://search.ebscohost.com/login.aspx?direct=true&db=bwh&AN=79857453&lang=cs&site=eds-live&scope=site JONES, Neil. The Princes in the Tower. Britain [online]. [Ipswich]: MA, vol. 80, no. 5, s. 39-42 [vid. 20. listopadu 2013]. Dostupné z: http://ezproxy.muni.cz/login?url=http://search.ebscohost.com/login.aspx?direct=true&db=a9h&AN=77850776&lang=cs&site=eds-live&scope=site", "section_level": 1}], "src_summary": "Princové z Toweru je označení používané pro Eduarda a Richarda, syny anglického krále Eduarda IV., kteří byli po otcově smrti prohlášení za nelegitimní a drženi Towerské pevnosti v Londýně.", "tgt_summary": "Die Prinzen im Tower von London waren Eduard V. von England (* 1470; † 1483?) und Richard of Shrewsbury, 1. Duke of York (* 1473; † 1483?), die Söhne von Eduard IV. und Elizabeth Woodville, die durch den Parlamentsakt Titulus Regius für illegitim erklärt worden waren. ", "id": 711214} {"src_title": "Registrované partnerství", "tgt_title": "Eingetragene Partnerschaft", "src_document": [{"title": "Právní obsah a formy.", "content": "Obdobné právní instituty existují i v řadě dalších zemí; přestože se názvy a právní úpravy v jednotlivých zemích liší, uzavření takového svazku v jednom státě je zpravidla právní překážkou pro uzavření obdobného svazku nejen v tomtéž, ale i v jiném státě, stejně jako pro uzavření manželství. V některých zemích (Belgie, Nizozemí, Španělsko, Švédsko, Norsko, Portugalsko) je právní institut svazku osob téhož pohlaví totožný s institutem manželství, ve Francii mají právo uzavřít registrované partnerství (nazývané občanský pakt solidarity) i dvojice osob opačného pohlaví, v letech 2000–2003 platila podobná úprava i v Belgii a snahy o rovnoprávnost heterosexuálních svazků s homosexuálními se objevují i v dalších zemích. Ve Francii bylo v roce 2009 95 procent ze všech párů, které nově uzavřely občanský pakt solidarity, heterosexuálních. Jako historickou analogii tohoto moderního institutu zmínil John Boswell speciální obřad, který ve středověku existoval ve východních církvích pro citově sblížené dvojice, nazývaný adelfopoiésis či bratotvorenije (do češtiny překládaný jako „svátost sbratření“), se silným důrazem na duchovní stránku vztahu („tito dva služebníci Tvoji zamilovali si jeden druhého láskou duchovní“). Zavedením institutu registrovaného partnerství není dotčeno právo uzavírat libovolná neregistrovaná partnerství či žít ve zvolené formě soužití (konkubinát, společná domácnost, vzájemná či jednostranná péče, postavení druha či družky atd.). Úřední registrace svazku je spojena s přijetím speciálního zákonem určeného okruhu povinností, omezení, práv či výhod, činí soužití průkaznějším a je považována i za známku toho, že stát uznává význam a hodnotu takového svazku. Institut má některé rysy obdobné manželství, ovšem obvykle s nižším rozsahem práv a povinností. Registrované partnerství odvozuje své poslání především z funkce rodiny a vztahu mezi manželi, zejména z hlediska vzájemné péče a domácího soužití, zatímco s obchodními, zájmovými, náboženskými, politickými či přátelskými formami vztahů a soužití obvykle nebývá institut spojován. Ve francouzském modelu je však hojně využíváno jako nižší, méně závazná obdoba manželství a bývá zmiňováno i využití pro soužití a vzájemnou péči osob bez sexuálního vztahu.", "section_level": 1}, {"title": "Registrované partnerství v Česku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie zákona.", "content": "V Česku byl zákon o registrovaném partnerství v parlamentu navrhován v různých podobách už od 90. let 20. století. V roce 1998 poslanecká sněmovna zamítla v prvním čtení první ucelený poslanecký návrh zákona o registrovaném partnerství osob téhož pohlaví, který v roce 1997 společně podali Zuzka Rujbrová (KSČM), Jana Gavlasová (ČSSD) a Jaroslav Zvěřina (ODS). Návrh zákona obsahoval paušální odkaz na zákon o rodině a oproti manželství vyjímal jen společnou výchovu dětí a adopci. Jedním z hlavních oponentů zákona byl Marek Benda (ODS), kterému vadilo zejména přiznání daňových výhod, které dle něj souvisejí s výchovnou funkcí rodiny a byly by zneužitelné. Benda se rovněž obával, že do pěti let by byl ze zákona vypuštěn zákaz adopcí. V roce 1999 sněmovna zamítla další poslanecký návrh zákona o partnerském soužití osob téhož pohlaví. Návrh podali Jan Zahradil (ODS), Monika Horáková (US), Jitka Kupčová (ČSSD) a Zuzka Rujbrová (KSČM). V parlamentní diskusi vynikly z oponentních argumentů zejména názory poslanců za KDU-ČSL Jiřího Karase, který takový institut považoval za demotivující pro ty, kdo by chtěli svou homosexualitu léčit, a Pavla Tollnera, který hovořil o „nepřijatelné apotéze jednání homosexuálního, bisexuálního a jiných zvráceností“, které, jak uvedl, chtěl původně nazvat prasečinkami. Za tento výrok byl kritizován. Sněmovna pak schválila návrh předsedy KDU-ČSL Cyrila Svobody na zamítnutí návrhu. V roce 2001 vláda Miloše Zemana předložila parlamentu vlastní návrh zákona o partnerském soužití osob stejného pohlaví, vypracovaný z pověření vlády ministrem spravedlnosti Jaroslavem Burešem, avšak poslanecká sněmovna jej vrátila vládě k dopracování, k čemuž pak už kvůli parlamentním volbám nedošlo. Hlavními argumenty odpůrců zákona byla obava z oslabení postavení tradiční rodiny a možnost výchovy dětí v homosexuálních svazcích. Nový návrh zákona o registrovaném partnerství upravila až v roce 2004 vláda Vladimíra Špidly, ale k projednání do parlamentu jej nepředložila. Gay a lesbické organizace kritizovaly, že k přípravě této verze nebyly přizvány. Mírně upravenou verzi vládního návrhu, připravenou ve spolupráci se zástupci Gay a lesbické ligy, předložila 20. dubna 2004 skupina 9 poslanců (Jitka Kupčová (ČSSD), Taťána Fischerová (US‐DEU), Kateřina Konečná (KSČM), Jan Zahradil (ODS), Jaroslav Zvěřina (ODS), Zdeněk Jičínský (ČSSD), Vladimír Koníček (KSČM), Pavel Svoboda (US‐DEU) a Vlastimil Ostrý (US‐DEU), ten však byl v únoru 2005 sněmovnou zamítnut. Až další poslanecký návrh z dubna 2005 byl schválen poslaneckou sněmovnou 16. prosince 2005 a pak senátem 26. ledna 2006. Prezident republiky Václav Klaus však zákon vetoval. Veto bylo nakonec přehlasováno poslaneckou sněmovnou dne 15. března 2006. Institut registrovaného partnerství tak v ČR platí od 1. července 2006, kdy nabyl účinnosti zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů. V roce 2008 byl zákon novelizován, šlo spíše o právně-technickou změnu a v rozsahu práv a povinností z partnerství plynoucích nedošlo k zásadním změnám. Podle českého práva trvající registrované partnerství bránilo až do roku 2016 tomu, aby se některý z partnerů stal osvojitelem dítěte. Rada vlády pro lidská práva shledala takové ustanovení za diskriminační a vyzvala ministra pro lidská práva, aby předložil vládě návrh na nápravu tohoto stavu, který je dle právní analýzy Jana Wintra v rozporu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod i s ústavním pořádkem České republiky. V roce 2015 se tato právní překážka stala na návrh Městského soudu v Praze předmětem přezkumu Ústavního soudu, který v červnu 2016 zrušil ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství, jenž osvojení bránilo, neboť jej shledal rozporným s právem na lidskou důstojnost, s právem na soukromý život a se zákazem diskriminace. Nově tak osoba žijící v registrovaném partnerství adoptovat dítě může, občanský zákoník ale i nadále vylučuje společnou adopci (\"joint adoption\"). Také pokud by si jeden z partnerů osvojil dítě druhého partnera, z matriky bude vypuštěn zápis o původním rodiči. Do konce roku 2010, za 4,5 roku platnosti zákona se v Česku registrovalo 1111 párů, z toho více než 2/3 mužských. 26 partnerství bylo uzavřeno v zahraničí. 66 svazků bylo právně ukončeno. Někteří politici a odborníci prosazovali místo speciálního institutu pro dvojice osob stejného pohlaví, výkladem asociovaného s homosexuální orientací, šířeji pojatý institut, který by nebyl vázaný na pohlaví partnerů. V roce 2011 se pro podobné řešení vyslovili například David Elischer z pražské právnické fakulty, ředitelka České demografické společnosti Jitka Rychtaříková, dlouhodobě ho podporuje Petr Nečas, vstřícně se k němu staví i ministr Jaromír Drábek nebo místopředsedkyně VV Dagmar Navrátilová a Vladimír Špidla. Proti se vyjádřili třeba ministr Jiří Pospíšil či tvůrce návrhu nového občanského zákoníku Karel Eliáš.", "section_level": 2}, {"title": "Vznik a zánik.", "content": "Registrované partnerství v Česku mohou uzavřít dvě dospělé osoby stejného pohlaví (dvě ženy nebo dva muži), z nichž aspoň jedna má české státní občanství. Uzavírá se před pověřeným matričním úřadem (vždy jen jeden v kraji, partnerství osob bez trvalého pobytu v Česku registruje Úřad městské části Brno-střed). Partneři před úřadem činí prohlášení, které může, ale nemusí proběhnout veřejným a slavnostním způsobem. Úřad pak provede zápis do knihy registrovaného partnerství a vydá doklad o registrovaném partnerství. Tento stav se partnerům zapisuje i do občanského průkazu. Uzavření partnerství brání trvající manželství nebo registrované partnerství některého z partnerů. Partnerství zaniká úmrtím, prohlášením za mrtvého, změnou pohlaví nebo rozhodnutím soudu o jeho zrušení, a to po vzájemné dohodě nebo i jen na žádost jednoho z partnerů, pokud ten prokáže, že partnerský vztah již fakticky netrvá.", "section_level": 2}, {"title": "Práva a povinnosti.", "content": "Registrované partnerství zakládá partnerům řadu práv i povinností a promítá se do mnoha oblastí života. Jde zejména o: Americká psychologická asociace zaujímá stanovisko, že děti stejnopohlavních párů mají užitek z výchovy u dvou „rodičů“ v rámci legálně uznávaného svazku podporovaného společenskými institucemi, a že státní politika znemožňující stejnopohlavním párům uzavřít manželství se zdá být založena výhradně na sexuální orientaci, což bývá vnímáno jako důsledek stigmatu historicky spjatého s homosexualitou a strukturální manifestace tohoto stigmatu.", "section_level": 2}, {"title": "Registrované partnerství v Evropě.", "content": "Evropský soud pro lidská práva v roce 2010 konstatoval, že registrované partnerství není univerzálním lidským právem a smluvní státy Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nemají povinnost jej umožňovat uzavřít. Zavedení či nezavedení registrovaného je věcí svobodného uvážení konkrétních států. Vzhledem k poměru hlasů soudců 4:3 a významu tématu lze očekávat, že věc bude řešit velký senát ESLP. Registrované partnerství je uzákoněno v následujících zemích: Rakouský právník Helmut Graupner zastupoval v roce 2010 klienty, kteří se domáhali práva na registrované partnerství osob různého pohlaví, ale zastupoval též stejnophlavní páry, které se domáhaly práva na manželství. Rakouský Ústavní soud v roce 2003 manželství homosexuálů zamítl s tím, že posláním manželství je reprodukce, proti čemuž Graupner namítá, že manželství uzavírají i páry zcela neplodné a řada manželství zůstává do smrti bezdětná.", "section_level": 1}, {"title": "Mimoevropské země.", "content": "Registrované partnerství nebo obdobný institut vymezující práva a povinnosti pro soužití stejnopohlavních párů je uzákoněn v těchto mimoevropských zemích:", "section_level": 1}], "src_summary": "Registrované partnerství je úředně nebo jinak zaznamenané partnerství. Od 90. let 20. století se sousloví v češtině užívá jako ustálený termín pro označení úředně uzavřeného svazku dvou spolužijících osob podobného manželství, s účinností od roku 2006 je takto oficiálně nazván veřejnoprávně institucionalizovaný svazek dvojic stejného pohlaví podle českého práva, které tento institut klade na roveň obdobným institutům v dalších zemích. Při schvalování byl tento zákon všeobecně považován za krok vyhovující potřebám homosexuálně orientovaných osob a označován předkladateli též jako krok k jejich zrovnoprávnění, odpůrci zákona naopak za ohrožení konzervativních hodnot, zejména tradiční rodiny. ", "tgt_summary": "Eine Eingetragene Partnerschaft (engl. \"civil union\") ist ein Rechtsinstitut für Paare. Sie begründet in einigen Staaten einen eigenen Personenstand und stellt damit ein eigenes Rechtsinstitut neben der (traditionell verschiedengeschlechtlichen) Ehe dar. ", "id": 463182} {"src_title": "Andy McNab", "tgt_title": "Andy McNab", "src_document": [{"title": "Stručný životopis.", "content": "Andy, který byl nalezen v igelitové tašce jako nemluvně před vchodem do jedné londýnské nemocnice, vyrůstal v londýnské čtvrti Peckham. V dětství měl pár menších konfliktů se zákonem, a proto se v 16 letech rozhodl, že půjde k armádě. Chtěl létat s vrtulníkem, ale na to neměl ani talent, ani vzdělání. (Jistý výcvikový důstojník mu řekl, že by leda tankoval palivo...; viz \"Okamžitá akce\") Proto se dal k Royal Green Jackets – Královským Zeleným Blůzám. Po několika letech, kdy mimo jiné navštívil Severní Irsko (tam zažil svou první přestřelku) a Gibraltar, mu přestala vyhovovat nařízení, kdy si např. musel zažádat i o povolení ke koupi nábytku u nadřízeného (viz \"Okamžitá akce\"). Pokusil se přejít ke speciální jednotce SAS. McNab uspěl ve výběrovém řízení na druhý pokus v roce 1984. Mezi lety 1984–1990 procestoval mnoho zemí světa (Botswana, Belize, znovu Severní Irsko, Kolumbie...). 2. srpna 1990, kdy irácká armáda vtrhla do Kuvajtu, se začal SAS regiment chystat na pouštní operace. Jelikož Andyho eskadra B měla zrovna půlroční CT turnus, dostala se do Iráku až v prosinci 1990. 17. ledna 1991, když začala operace Pouštní bouře, Irák začal střílet raketami SCUD na Izrael s cílem rozvrátit síly koalice. Kdyby se Izrael aktivně zapojil do války s Irákem, hrozilo by vystoupení arabských států z koalice. Andymu bylo přiděleno velení osmičlenné hlídky Bravo Two Zero, která měla najít a pokud možno zneškodnit rakety SCUD a přerušit pozemní komunikaci mezi Bagdádem a severozápadním Irákem. Hlídka byla vysazena v noci 22. ledna 1991 téměř 300 km za nepřátelskými liniemi. Hned druhý den však byla prozrazena mladým pasáčkem koz a při ústupu zahynuli tři muži a čtyři, včetně McNaba, padli do zajetí. Pouze jediný unikl. Zajatci museli vydržet následné drastické mučení a vyslýchání. Po několika měsíční rekonvalescenci se McNab vrátil zpět do služby k SAS a v roce 1993 natrvalo odešel. V témže roce také vydal svůj bestseller \"Bravo Two Zero\" (v Česku vyšla pod názvem \"Konečná stanice Bagdád\"), který pojednával právě o neúspěšné hlídce. Dva roky poté pak vydal knihu \"Immediate Action\" (\"Okamžitá akce\"), která je vlastně jeho životopis až do roku 1990. Jelikož knihy sklízely úspěch, stal se spisovatelem. Jeho první román \"Remote Control\" (\"Dálkové ovládání\") vyšel v roce 1998 a poté následovaly další.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Jeho popis událostí, který popsal v knize Bravo Two Zero, byl několikrát popřen a prohlášen za smyšlený. Poprvé Chrisen Ryanem (člen hlídky, který jediný unikl) ve své knize \"The One That Got Away\" (v Česku vyšla pod názvem \"Jediný unikl\"), poté také Sirem Peterem Rattcliffem v knize \"25 let v boji s SAS\". Asi nejvíc však v knize \"The Real Bravo Two Zero\", kterou napsal Michael Asher, který jel kvůli tomu do Iráku. Na motiv knihy \"Bravo Two Zero\" byl také natočen film v hlavní roli se Seanem Beanem. Podílel se na filmu \"Nelítostný souboj\" jako poradce přes zbraně a výcvik s nimi.", "section_level": 1}, {"title": "Knihy.", "content": "Vypsány jen ty knihy, které vyšly v Česku.", "section_level": 1}, {"title": "Fikce.", "content": "Příběhy Nicka Stonea Příběhy Dannyho Wattse (napsáno s Robertem Rigbym)", "section_level": 2}], "src_summary": "Steven Mitchell DCM MM (29. prosince 1959, Londýn) je bývalý britský voják speciálních jednotek SAS řeckého původu, který se stal spisovatelem. Jako spisovatel používá pseudonym Andy McNab, původně především kvůli své vlastní bezpečnosti.", "tgt_summary": "Andy McNab (Pseudonym) (* 28. Dezember 1959 in London; bürgerlich Steven Billy Mitchell) ist ein britischer Schriftsteller und ehemaliger Berufssoldat.", "id": 448263} {"src_title": "Irská občanská válka", "tgt_title": "Irischer Bürgerkrieg", "src_document": [{"title": "Cesta k válce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Boje v Dublinu.", "content": "14. dubna 1922 obsadilo 200 členů IRA vedených Rory O'Connorem Four Courts a několik dalších budov v centru Dublinu. Tito protidohodoví republikáni chtěli podnítit novou ozbrojenou konfrontaci s Brity a spojit dvě frakce IRA proti společnému nepříteli. Avšak ti, kteří byli odhodláni udělat Irský svobodný stát životaschopný a samosprávný to vnímali jako akt vzpoury, která musela být potlačena \"jimi\" a ne samotnými Brity. Arthur Griffith proti nim okamžitě použil své muže, ale Michael Collins se chtěl za každou cenu vyhnout občanské válce a tak Four Courts opustil až koncem června 1922. Prodohodová strana Sinn Féin měla zajištěnu většinu křesel v parlamentu spolu i s ostatními stranami, které smlouvu podporovaly. Collins byl pod tlakem Londýna, který požadoval, aby prosazoval autoritu své vlády ve svém hlavním městě. Britové ztratili trpělivost v důsledku akce, kterou pravděpodobně tajně nařídil Collins. Měl nechat zavraždit vysloužilého polního maršála Henryho Hughese Wilsona a prominentního bezpečnostního poradce předsedy vlády Severního Irska Jamese Craiga v Londýně 22. června 1922 kvůli jejich úkolům v Severním Irsku. Winston Churchill předpověděl, že za vraždami je protidohodová IRA a varoval Collinse, že by použil britské vojáky k útoku na Four Courts pokud by prozatímní vláda přijala taková opatření. Ve skutečnosti se britský kabinet rozhodl k útoku na Four Courts 25. června v rámci akce v níž by byly použity tanky, houfnice a letadla. Avšak na základě doporučení generála Nevila Macreadyho, který velel britské vojenské posádce v Dublinu, byl plán na poslední chvíli zrušen. Argumentem Macreadyho bylo, že britská účast na útoku by mohla spojit irské nacionalisty proti dohodě a místo toho by Collins dostal poslední šanci postarat se o Four Courts sám. Poslední kapkou pro vládu Irského svobodného státu bylo když 27. června 1922 posádka, která obsadila Four Courts, unesla generála Národní armády JJ \"Ginger\" O'Connella. Collins se poté, co dal posádce Four Courts poslední ultimátum, aby opustili budovu, rozhodl ukončit jejich neústupnost tím, že bude bombardovat posádku Four Courts až do kapitulace. Vláda pak jmenovala Collinse jako vrchního velitele Národní armády. Tento útok nebyl prvním výstřelem války, ale potyčky mezi pro a protidohodovou IRou se odehrávaly po celé zemi. Avšak tento útok reprezentoval „místo odkud není návratu“ a tak byla vyhlášena totální válka a \"de facto\" začala občanská válka. Collins nařídil Mulcahymu přijmout britskou nabídku dvou 18 cm polních děl. Protidohodové síly ve Four Courts měly jen lehké zbraně a vzdaly se po dvou dnech bombardování ze strany jednotek prozatímní vlády (28–30. června 1922) exploze zničila, krátce před kapitulací, masivní západní křídlo komplexu včetně Irské veřejné záznamové kanceláře (PRO). Vládní podporovatelé tvrdili, že budova byla záměrně podminována. Historici se přou o to, jestli byla PRO úmyslně podminovaná irskými republikány k jejich evakuaci nebo že exploze nastala, když bombardování náhodně zapálilo jejich muniční sklad. Boje v Dublinu pokračovaly do 5. července, kdy protidohodová IRA z brigády Dublin vedená Oscarem Traynor obsadila O'Connell Street a vyprovokovala tak přes týden dlouhé pouliční boje. Výsledkem bylo 65 mrtvých a 280 zraněných. Mezi mrtvými byl i republikánský vůdce Cathal Brugha, který měl na starost poslední obranu Grandville Hotelu po jeho opuštění. Kromě toho jednotky svobodného státu vzaly přes 500 republikánských vězňů. Civilní oběti se odhadují na více než 250 mrtvých. Když boje v Dublinu skončily, vláda Irského svobodného státu měla pevně pod kontrolu Irský kapitál a protidohodové síly se rozptýlily po celé zemi, zejména na jih a západ.", "section_level": 2}, {"title": "Nepřátelské síly.", "content": "Po vypuknutí občanské války byli podporovatelé pro- a protidohodových stran nuceni vybrat si stranu. Zastánci smlouvy začali být známí jako Armáda Svobodného státu, správně Národní armáda a byli od svých protivníků často nazýváni jako \"Staters\". Ti zas sami sebe nazývali \"republikány\" a byli známý jako protidohodové síly nebo \"Irregulars\" (Nepravidelní), což je termín, který preferoval Irský svobodný stát. Občanská válka Irsku republikánskou armádu rozdělila. Když občanská válka vypukla, tak byla protidohodová IRA (soustředila se hlavně na jihu a západě) v přesile proti prodohodovým jednotkám 15 000 ku 7000, čili 2-1. Papírově měla IRA na začátku roku 1922 více než 72 000 mužů, ale většina z nich byla rekrutována během příměří s Brity a nebojovali ani během irské války za nezávislost ani v občanské válce. Nicméně protidohodová IRA postrádala strategii a dostatek zbraní. Začala válku s pouze 6 780 puškami a několika kulomety. Mnoho z jejich bojovníků bylo vyzbrojeno pouze brokovnicí. Podařilo se jim od britských vojáků získat několik obrněných vozidel, zatímco byli evakuováni ze země. Nakonec neměla protidohodová IRA žádné dělostřelectvo. Jako důsledek toho byli nuceni držet obranný postoj po celou dobu války. Naopak vládě Irského svobodného státu se podařilo rozšířit své síly hned po zahájení války. Michael Collins a jeho velitelé byli schopni vybudovat armádu, která mohla přemoci své protivníky v této oblasti. Britské dodávky dělostřelectva, letadel, obrněných aut, kulometů, ručních zbraní a střeliva prodohodovým silám velmi pomohly. Národní armáda měla do konce srpna 1922 14 000 mužů. Na konci roku 1922 to bylo 38 000 mužů a do konce války se rozrostla na 55 000 mužů a 3500 důstojníků.", "section_level": 2}, {"title": "Irský svobodný stát získává hlavní města.", "content": "Když se Dublin dostal do rukou prodohodových jednotek, konflikt se rozšířil po celé zemi. Protidohodové síly držely Cork, Limerick a Waterford jako součást samozvané „münsterské republiky“. Vzhledem k tomu, že protidohodové síly nebyly vybaveny vést konvenční válku, Liam Lynch byl schopen využít počátečního zvýhodnění republikánů \"v číslech a v počtu držených území\". Doufal, že se mu podaří držet münsterskou republiku dost dlouho na to, aby Brity donutil smlouvu znovu vyjednat. Velká města v Irsku byla relativně jednoduše získána Irským svobodným státem v srpnu 1922. Michael Collins, Richard Mulcahy a Eoin O'Duffy plánovali celonárodní ofenzívu, kdy by pozemní vojsko získalo Limerick na západě a Waterford na jihovýchodě. Námořní jednotky by zas získaly hrabství Cork a Kerry na jihu a hrabství Mayo na západě. I když se na některých místech republikáni postavili na tvrdý odpor, neměli šanci porazit pravidelné síly vyzbrojené dělostřelectvem a obrněnými jednotkami. Jediná skutečná konvenční bitva během ofenzívy Irského svobodného státu byla bitva o Killmallock kdy vojska Irského svobodného státu postupovala na jih od Limericku.", "section_level": 2}, {"title": "Partyzánská válka.", "content": "Vládní vítězství v hlavních městech zahájil dobu partyzánské války. Po ztrátě Corku nařídil Liam Lynch jednotkám protidohodové IRA, aby se rozešli a vytvořili tzv. létající sloupce jako předtím během bojů s Brity. Drželi se v takových oblastech jako je západní část hrabství Cork a Kerry, v hrabství Wextford na východě a v hrabství Sligo a Mayo na západě. Sporadické boje se konaly i v okolí Dundalku a Dublinu, kde bojovala čtvrtá severní divize Irské republikánské armády. V srpnu a září 1922 probíhaly rozsáhlé útoky na jednotky svobodného státu na územích, která byla obsazena během ofenzivy v červenci a srpnu 1922 a způsobovaly jim těžké ztráty. Vrchní velitel Michael Collins byl zabit během přepadu protidohodových republikánů v blízkosti jeho domova v hrabství Cork v srpnu 1922. Collinsová smrt pravděpodobně přispěla k následnému sestupu konfliktu do cyklu zvěrstev a represálií. Arthur Griffith, prezident svobodného státu, měl zemřít na krvácení do mozku deset dnů před předáním vlády svobodného státu do rukou WT Cosgrave a armády svobodného státu do rukou generála Richarda Mulcahyho. Na krátké období to vypadalo, jako by se měl Irský svobodný stát rozpadnout. Nicméně s příchodem zimy republikáni zjistili, že je stále obtížnější udržet svou kampaň a počet zabitých vojáků v Národní armádě rapidně klesl. Na podzim a v zimě v roce 1922 jednoty protidohodové IRA byly nuceny kvůli nedostatku zásob a bezpečných úkrytů se rozejít na menší skupin typicky 9-10 mužů. Navzdory těmto úspěchům Národní armádě trvalo osm měsíců přerušovaného boje přivést válku do konce.", "section_level": 2}, {"title": "Konec války.", "content": "Do začátku roku 1923 byla útočná schopnost protidohodové IRA vážně narušena a když byl v únoru 1923 zajat republikánský vůdce Liam Deasy silami svobodného státu, vyzval republikány k ukončení kampaně a dosažení dohody s Irským svobodným státem. Březen a duben 1923 byly svědky postupného odbourávání republikánských sil. Zpráva Národní armády z 11. dubna 1923 uvedla: \"Události z posledních dnů jsou začátkem konce protidohodové kampaně.\" Jak se konflikt ztrácel do \"de facto\" vítězství prodohodové strany, de Valera požádal vedení IRA o prohlášení příměří, ale oni ho odmítli. Zástupce protidohodové IRA byl 26. března 1923 vyslán do hrabství Tipperary diskutovat o konci války. Tom Barry navrhl svůj konec války, ale byl přehlasován 6:5. Éamon de Valera se mohl zúčastnit debaty, ale nebylo mu umožněno účastnit se hlasování. Republikánský vůdce Liam Lynch byl zabit v potyčce v pohoří Knockmealdown v hrabství Tipperary 10. dubna 1923.", "section_level": 2}, {"title": "Následky příměří.", "content": "Éamon de Valera vydal prohlášení pro bojovníků protidohodové IRA 24. května: \"Republikánští vojáci. Republika již nemůže být dále chráněna vašima rukama. Další oběti na životech by byly škodlivé pro budoucnost naší věci. Vojenské vítězství musí být pro tuto chvíli umožněno těm, kteří republiku zničili.\" Tisíce členů protidohodové IRA (včetně Éamona de Valery) bylo zatčeno silami Irského svobodného státu v následujících týdnech a měsících po konci války když skládali zbraně a vraceli se domů. Vláda svobodného státu začala mírová jednání na začátku května, která neuspěla. Bez formálního míru a držení 13 000 vězňů se obávali, že by konflikt mohl znovu vzplanout, a tak přijali zákon o mimořádných pravomocích dne 2. července hlasy 37:13. V říjnu 1923 kolem 8000 z 12 000 vězňů drželo hladovku. Stávka trvala 41 dní, ale sklidila jen malý úspěch. Nicméně většina ženských vězňů byla propuštěna krátce poté a hladovka pomohla republikánskému hnutí koncentrovat se na vězně a jejich přidružené organizace. V červenci de Valera znal republikánské zájmy a zašel až tak daleko, že prohlásil: \"Celá budoucnost naší věci a národa závisí podle mého názoru na duchu vězňů v pracovních táborech a ve věznicích. VY JSTE A BUDETE ZDROJEM NÁRODNÍ VÍRY.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Irská občanská válka () byla válka, která následovala po Irské válce za nezávislost a provázela založení Irského svobodného státu. Byla to země nezávislá na Spojeném království, ale byla součástí Britského impéria. ", "tgt_summary": "Der Irische Bürgerkrieg (, ) war ein von Juni 1922 bis Mai 1923 dauernder Bürgerkrieg zwischen Unterstützern und Gegnern des anglo-irischen Vertrags vom 6. Dezember 1921, der den Irischen Freistaat einführte. Der Irische Freistaat war der Vorläufer der heutigen Republik Irland, der allerdings nur aus 26 der 32 irischen Grafschaften bestand und so die Teilung der Insel begründete. Neben dieser Teilung waren die nach wie vor vorhandene konstitutionelle Verbindung zum britischen Königshaus sowie Einschränkungen der Machtbefugnisse und Hoheitsrechte der Hauptkritikpunkt. Der daraus entstandene Bürgerkrieg kostete mehr als 900 Menschen das Leben, beinahe die Hälfte der Zahl der Toten des Irischen Unabhängigkeitskrieges (1919–1921), der dem Bürgerkrieg vorausgegangen war.", "id": 947408} {"src_title": "Radikalizace", "tgt_title": "Radikalisierung", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pojem radikální se začal používat v politologii koncem 18. století pro označení zastánců nekompromisních a zásadních změn v chodu státu či ve společenském systému. Radikalismus jako program historicky začal ve Spojeném království, kde se objevily požadavky na radikální reformu volebního systému za účelem rozšíření volebního práva. Pojem radikalizace se začal používat od 19. století také ve Francii a je spjat s tvorbou francouzských politických stran po pádu Druhého císařství. Termín radikalizace se od 70. let 20. století snažil postihnout interakci mezi sociálními hnutími a státem a zároveň postupnou eskalaci společenského násilí. V tomto pojetí radikalizace bylo odkazováno k dynamice společenského násilí. Radikalizaci lze tak chápat jako „proces vedoucí k zvyšování použití politického násilí, na pozadí proměny hodnot a vnímání sociálních skupin směrem k výrazné politické polarizaci, artikulaci a prosazování radikálních zájmů ve společnosti“. Radikalizace je proces, v němž člověk nebo skupina přijímá vyhrocené politické, náboženské či sociální názory a cíle. Radikalizovat se může nejen menšina, ale i jedinec, skupina i celá společnost. K radikalizaci společnosti mohou přispívat společenské konflikty a napětí, ale také populistické strany, využívající chudoby a sociální nejistoty k získání moci cestou planých slibů rychlého řešení všech konkrétních problémů. Proti sobě stojící skupiny a programy se často radikalizují vzájemně, například jako pravicový a levicový radikalismus. Tak v souvislosti s teroristickými útoky v Evropě získávají podporu a radikalizují se také protiislámská politická hnutí, například PEGIDA v Německu nebo Blok proti islámu v České republice.", "section_level": 1}, {"title": "Spouštěče radikalizace.", "content": "Alex P. Schmid podotýká, že na akademické půdě se pojem radikalizace objevil až po teroristických útocích v Madridu v roce 2004 a v Londýně o rok později. Principy radikalizace jsou však na akademické půdě v rámci témat jako extremismus a terorismus již dlouhodobě reflektovány. Studie ukazují, že celý sociálně patologický jev je ovlivněn mnoha sociálními a ekonomickými faktory působícími na jedince i celou společnost. Dobrým příkladem je stav, kdy je jedinec příslušníkem menšiny, která se cítí utlačována většinovou společnosti, což se stane spouštěčem tzv. reaktivní radikalizace. Od teroristického útoku na World Trade Center 11. září 2001 některé evropské země zavedly opatření, která omezovala vnější projevy muslimské víry. V zemích EU se mluví o zákazu typických oděvů muslimek, burek a různých druhů šátků. Od 15. března 2004 platí ve Francii zákon o zákazu nápadných náboženských symbolů. V roce 2009 Švýcaři přikročili k zákazu výstavby minaretů. Nevole a odpor k těmto opatřením mohou vést k reaktivní radikalizaci, neboli radikalizaci způsobené útiskem ze strany vlády nebo obyvatelstva v zemi, ve které se (v tomto případě muslimská) komunita nachází. Stejně tak se může zradikalizovat jakákoliv jiná společenská minorita. Častým tématem v České republice je stigmatizace Romů ve školství a na pracovních úřadech. Děti z romských rodin jsou často umisťovány do zvláštních škol, přestože nejsou méně inteligentní, než ostatní děti většinového etnika. Některé menšinové komunity se mohou zradikalizovat i vlivem určité historické křivdy. Příkladem může být činnost Čečenské teroristické skupiny Černé vdovy, která získává členy skrze nenávist k Rusům za válečné zločiny, kterých se na Čečencích dopustili během první a druhé Rusko – Čečenské války v devadesátých letech 20. století až do roku 2009.", "section_level": 1}, {"title": "Definice radikalizace v různých zemích světa.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Spojené království.", "content": "Ve Spojeném království je radikalizace definována jako “proces, kterým se jedinec dostává k podpoře terorismu a násilného extremismu a v některých případech se stane členem teroristické skupiny.” Britští politikové sice konstatují, že žádné konkrétní opatření radikalizaci ve Spojeném království nezmírní a jediný způsob jak s radikalizací bojovat je pokusit se začlenit ohrožené skupiny do společnosti, např. pomoci najít mladým lidem práci, co nejlépe integrovat imigranty do společnosti a efektivně znovuzačlenit bývalé vězně do společnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Kanada.", "content": "Královská kanadská jízdní policie definuje radikalizaci jako “proces, kdy jsou jedinci - většinou mladí lidé - vystaveni zjevně ideologickým poselstvím a názorovým systémům, které podněcují hnutí od umírněných názorů k těm extrémním. Radikální smýšlení není problematické jako takové, pro bezpečnost národa se stává hrozbou tehdy, když se občan nebo obyvatel Kanady zapojí do násilností, aby propagoval politický, ideologický nebo náboženský extremismus.", "section_level": 2}, {"title": "Dánsko.", "content": "V Dánsku je radikalizace definována tímto způsobem: “process, ve kterém jedninec ve stale narůstající míře souhlasí s použitím nedemokratických nebo násilných prostředků, například terorismus, aby dosáhl určitých politických či ideologických cílů.", "section_level": 2}, {"title": "Islamistická radikalizace.", "content": "Islamistická radikalizace je v Německu vymezována jako komplexní proces socializace, který je vlastní islamistickým představitelům. Tento proces má sociální a ideologickou rovinu, protože pod vlivem islamistické ideologie dochází k různě intenzivní integraci do subkulturních skupin s tím, že tento proces předpokládá zřeknutí se německé většinové společnosti, jejích hodnot a pravidel, což je základní poselství islamistické ideologie. „Pod vlivem islamistických představitelů mohou narůstat individuální negativní postoje k německé společnosti v rámci ideologického odmítání sekulárních a demokratických institucí státu a sociálních pravidel chování, přičemž zpolitizovaný proces může vyústit v aktivní zapojení se do extremistických organizací.“ Islámský extremismus usiluje právě o nastolení nebo udržení nedemokratického režimu, jenž svou legitimitu aspoň částečně odvozuje od vazby na islám, a používá přitom násilných i nenásilných metod.", "section_level": 1}, {"title": "Radikalizace a internet.", "content": "Internet velmi zjednodušil přístup k radikalizaci. V případě Anderse Breivika internet hrál zásadní roli. Breivik využíval internet jako hlavní komunikační kanál, získával z něj informace a zároveň projevoval svůj názor ve veřejných diskusích. Internet mu také umožnil jednoduchou cestu k návodům jak sestrojit bombu. Sociální sítě užíval k propagačním účelům a k rozhovorům s podobně radikálně smýšlejícími lidmi jako je on sám. Vzhledem k nekontrolovanosti internetu je totiž velmi jednoduché zapojit se do radikálně či extrémisticky smýšlejících fór nebo dokonce také do financování různých teroristických skupin.", "section_level": 1}, {"title": "Mylné představy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Chudoba.", "content": "Názor na chudobu, jako hlavní spouštěč radikalizace je chybný. Přesto, že může chudoba přispět ke vstupu jedince do skupiny s radikálními tendencemi, není přímým faktorem radikalizace. Ani ze statistik není prokázané přímé spojení mezi chudobou a radikalizací. Mnoho teroristů pochází ze středních vrstev a mají univerzitní vzdělání, často technického zaměření.", "section_level": 2}, {"title": "Duševní nemoci.", "content": "Přesto, že hraje psychologie osobnosti v procesu radikalizace důležitou roli, duševní onemocnění není hlavní příčinou ideologické radikalizace či konkrétně terorismu. Ani v sebevražedném terorismu se poruchy jako schizofrenie či sociopatie neobjevují.", "section_level": 2}, {"title": "Záměny.", "content": "Radikalizace se často chybně zaměňuje za různé formy extremismu (terorismus). Extremisté a teroristé jsou sice radikální, ale navíc propagují nenávist a fyzické násilí a jsou ochotni k útlaku určitých skupin použít hrubé síly a jiných násilných prostředků. Radikalizace jako taková je tedy spíše varovným projevem nálad ve společnosti, které mohou identifikovat skupiny, jejichž vymezování proti jiným skupinám hrozí přerůst v extremismus.", "section_level": 1}], "src_summary": "Přesto, že neexistuje univerzálně platná definice radikalizace a její případné projevy je nutno posuzovat v kontextu událostí, můžeme radikalizaci označit jako proces růstu radikalismu, vyhrocování a vyostřování názorů, postojů nebo i společenské praxe. Tyto vyostřené názory a ideály často podemílají současné myšlenky a projevy společnosti. Může se týkat jednotlivců i celých názorových nebo ideologických skupin, které chtějí nedostatky společnosti odstraňovat zásadně a důkladně, „vytrhnout i s kořeny“ (latinsky radix, radicalis). Nese tak s sebou odmítání kompromisů, omezení tolerance a tedy i jistý konfliktní potenciál (nesnášenlivost, nepřátelství). Dokud však neporušuje zásady a pravidla demokratického zřízení, je ve svobodných společnostech přípustná a nemá se zaměňovat s extremismem. ", "tgt_summary": "Radikalisierung beschreibt den Prozess, in dem ein Individuum oder eine Gruppe radikale oder extreme politische, soziale oder religiöse Einstellungen und Überzeugungen entwickelt oder übernimmt und sich gegebenenfalls eine dementsprechende Ideologie zu Eigen macht. Es handelt sich dabei nicht um eine einmalige, isolierte Entscheidung, sondern eine graduelle Entwicklung, die schrittweise und kumulativ zu Veränderungen des politischen, sozialen oder religiösen Denkens, des Handelns gegenüber Mitmenschen und gesellschaftlichen Institutionen, des sozialen Umfelds, der Lebensplanung sowie der Persönlichkeitsstruktur führen und im Ergebnis in Extremismus, Gesellschaftsfeindschaft und Befürwortung von oder sogar Beteiligung an verfassungsfeindlichen, revolutionären, kriegerischen oder terroristischen Akten münden kann. Eine bedeutsame Schwelle im Prozess der Radikalisierung ist die Bereitschaft zur Anwendung von Gewalt zur Umsetzung politischer Ziele.", "id": 1574884} {"src_title": "Lotyšská hokejová reprezentace", "tgt_title": "Lettische Eishockeynationalmannschaft", "src_document": [{"title": "Lotyšská hokejová reprezentace před rokem 1940.", "content": "Historie lotyšského hokeje se začala psát v roce 1929. V roce 1931 bylo Lotyšsko přijato do Mezinárodní hokejové federace. První utkání odehrála lotyšská reprezentace 27. února 1932, kdy vyhrála 3:0 nad Litvou. Zcela první reprezentační branku vstřelil Indriķis Reinbahs. V tomto roce se lotyšská hokejová reprezentace poprvé zúčastnila Mistrovství Evropy v ledním hokeji v Berlíně, kde se v prvním utkání střetla s československou reprezentací a prohrála 0:7. Ve druhém utkání Lotyšsko prohrálo s Francií (0:1) a vyhrálo nad Rumunskem (3:0). Po prohře 2:5 s reprezentací Velké Británie, vybojovalo Lotyšsko na svém prvním mistrovství 8. místo z devíti týmů, za sebou zanechalo pouze Rumunsko. V roce 1933 se lotyšská reprezentace vydala poprvé na Mistrovství světa v ledním hokeji do Prahy, ovšem už v prvních dvou utkáních prohrála se Švýcarskem (1:5) a Maďarskem (0:3), proto bojovala jen o 9.—12. místo. Po výhře nad Itálií (2:0) a prohře s Rumunskem (0:1) ukončilo Lotyšsko svůj první světový šampionát na 10. místě. V roce 1934 se Lotyšsko Mistrovství světa v ledním hokeji v Miláně nezúčastnilo. V roce 1935 na Mistrovství světa v ledním hokeji v Davosu byla lotyšská reprezentace v jediné ze čtyř základních skupin, kde byly tři týmy. Lotyšsko prohrálo s Kanadou 0:14, což je doposud největší lotyšská prohra, a s Velkou Británií 1:5. V dalších utkáních Lotyšsko prohrálo s Rumunskem (2:3) a Německem (1:3) a vyhrálo s Nizozemím a skončilo na 13. místě. V roce 1936 v Garmisch-Partenkirchenu se lotyšská hokejová reprezentace poprvé zúčastnila zimních olympijských her. Prohrála s Kanadou (0:11), Rakouskem (1:7) a Polskem (2:9) a skončila na 13. místě. Jak v roce 1938, tak v roce 1939 skončil lotyšský výběr na mistrovství světa 10. místě. Poté začala druhá světová válka a mistrovství světa se nekonalo až do roku 1947, kdy už bylo Lotyšsko součástí Sovětského svazu. Poslední utkání před okupací baltských zemí odehrála lotyšská reprezentace 10. března 1940, kdy v poslední minutě vybojovala vítězství nad Estonskem. Do roku 1940 hrála lotyšská hokejová reprezentace 26 utkání (6 výher, 16 proher a 4 remízy), vstřelila 37 branek a dostala jich 93.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lotyšská hokejová reprezentace reprezentuje Lotyšsko na mezinárodních hokejových soutěžích, jako je Mistrovství světa v ledním hokeji nebo Olympijský hokejový turnaj. ", "tgt_summary": "Die lettische Eishockeynationalmannschaft der Herren ist die nationale Eishockey-Auswahlmannschaft der Herren in Lettland. Sie wird nach der Weltmeisterschaft 2018 in der IIHF-Weltrangliste auf Platz 11 geführt.", "id": 2296781} {"src_title": "Carles Puyol", "tgt_title": "Carles Puyol", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fotbalové začátky.", "content": "Během dospívání hrál za katalánský klub Pobla de Segur, kde působil jako brankář, zranění ramene mu však znemožňovalo pokračovat. Krátce hrál na hrotu útoku, aby se konečně přesunul do obrany. Do Barcelony přišel v roce 1995 ve svých 17 letech, nejprve hrál defenzivního záložníka, poté přešel do B-týmu a přesunul se na pravý kraj obrany.", "section_level": 2}, {"title": "FC Barcelona.", "content": "Když se Puyol stal součástí A–týmu, setkal se s nizozemským trenérem Louisem Van Gaalem. Debutoval v sezóně 1999/2000 dne 2. října proti Realu Valladolid, kde Barcelona zvítězila výsledkem 2:0. Puyol v průběhu zápasu vystřídal Simãa Sabrosu. Jelikož v srdci obrany nastupoval Frank de Boer, nebyl van Gaal proti přestupu Puyola do Málagy, která o jeho služby projevila zájem. Transfer ztroskotal na samotném Puyolovi, ten se totiž rozhodl bojovat o základní sestavu. Od titulu na jaře 1998 prožívala Barcelona útlum a navíc ji opustil Luís Figo, který odešel do Realu. Puyol na sebe upozornil výkony ve vzájemném zápase – El Clásicu – kdy jakožto pravý obránce měl Figa na starost. Sám Puyol po ukončení kariéry prozradil, že Real měl zájem jej toho času přivést. Průlom nastal v ročníku 2001/02 s příchodem trenéra Carlese Rexacha, pod nímž Puyol odehrál 35 ligových zápasů. Proti Realu Valladolid dne 11. listopadu 2001 vstřelil při domácí výhře 4:0 svoji první branku. Kapitánem Barcelony se stal v sezóně 2003/04 po odchodu Luise Enriqueho. Během nepřítomnosti Raúla v národním týmu dělal kapitána i tam. 17. května 2006 se stal společně se svým týmem vítězem Ligy mistrů. V roce 2002 získal ocenění nejlepší obránce roku a stejný titul obdržel i v roce 2006. Poté co na začátku ročníku 2008/09 převzal trénování Barcelony její bývalý hráč Pep Guardiola stanul Puyol ve stoperské dvojici s mladým 22letým Gerardem Piquém, původně náhradou za zkušenější obránce Gabriela Milita a Rafaela Márqueze. Obrana se stala dalším pilířem katalánského týmu, který v této sezóně i té následující zaznamenal nejméně inkasovaných gólů ve španělské La Lize. Po zlatém světovém šampionátu začala srpnovým španělským superpohárem sezóna 2010/11, ale ani do jednoho klání proti Seville Puyol nezasáhl. I bez něj ale Barcelona po prohře 1:3 a následné výhře 4:0 triumfovala. Během sedmého kola La Ligy proti vedoucímu celku tabulky Valencii vstřelil Puyol vítězný gól na 2:1, čímž se \"blaugranas\" dotáhli na svého soupeře. Derby proti Realu Madrid (nově vedený José Mourinhem 29. listopadu nastoupil v základní sestavě a odehrál ho celé. Katalánci doma zvítězili 5:0, v hektickém závěru pak došlo ke „strkanici“, při níž právě vyloučený Sergio Ramos strčil do Puyola, který spadl na trávník. Puyol po utkání ale celý incident se svým soupeřem a zároveň reprezentačním spoluhráčem zlehčoval s pochopením pro vypjaté okamžiky. Puyol ovšem neměl tak výrazný podíl na dosažených úspěších jako v minulých letech a na jeho místě pu boku Piquého častěji nastupoval Argentinec Javier Mascherano, předtím defenzivní středopolař. Po sezóně 2013/14, kdy Barcelona nezískala ani jednu trofej, ukončil hráčskou kariéru kvůli problémům s koleny.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Carles reprezentoval Španělsko již v mládežnických výběrech. V roce 2000 byl členem týmu U21, jenž na Mistrovství Evropy hráčů do 21 let konaném na Slovensku obsadil 3. místo. Hrál následně i na Letních olympijských hrách 2000 v Sydney, kde Španělsko prohrálo s Kamerunem ve finále na penalty.", "section_level": 1}, {"title": "A-mužstvo.", "content": "Puyol pravidelně nastupujoval i v národním fotbalovém dresu Španělska, ve kterém se objevil i na Mistrovství světa ve fotbale 2002, 2006, 2010 a na Mistrovství Evropy 2004, 2008.", "section_level": 2}, {"title": "Styl hry.", "content": "Carles Puyol je považován za jednoho z nejlepších fotbalových obránců vůbec. Dokázal zahrát ve středu obrany jako stoper a též jako pravý nebo levý krajní obránce. Mezi jeho dovednosti patřily obranné zákroky, univerzálnost, pracovitost a soustředěnost na herní dění. Svým odhodláním si získal kapitánskou pásku a byl pomyslným srdcem a duší barcelonského mužstva. Útočník Chelsea Didier Drogba, který proti Puyolovi několik utkání odehrál, jej v rozhovoru označil za jednoho ze tří nejtěžších obránců, proti kterým kdy hrál a označil jej za džentlmena.", "section_level": 1}, {"title": "Statistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klub.", "content": "Aktualizováno: 6. červen 2013", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Puyolův otec Josep zemřel při nehodě na statku v roce 2009, když byl Carles na cestě na zápas s Deportivem La Coruña. O špatných zprávách ho informoval trenér Frank Rijkaard při přistání. Puyol řekl, že tohle v kombinaci se zraněním vedlo k temné periodě. Poté přišel do Barcelony fyzioterapeut španělské fotbalové reprezentace Raúl Martínez, o kterém Puyol říká, že mu dal velkou podporu. Přiměl mě reagovat a já se začal snažit být více veselejší a nebýt tím vším příliš zahlcen. Puyolovy dlouhé kudrnaté vlasy jsou pro něj charakteristické celou fotbalovou kariéru. Barcelonský manažer Louis van Gaal Puyolovi v 19 letech hned po tréninku navrhl, ať se jde ostříhat. \"Kde je problém? Nemůžeš si dovolit holiče?\", zeptal se ho ve své kanceláři. \"Nic jsem mu na to neřekl. Každopádně od té doby zůstaly mé vlasy, jaké jsou.\" Puyol před zápasy rád poslouchá death metalovou kapelu Napalm Death. V březnu 2009 v rozhovoru pro Goal.com řekl: \"Nerad chodím večer někam ven. Každopádně rád někdy prostě vypnu a nebo také rád čtu.\" V září následujícího roku se dal dohromady s modelkou Malena Costa. V říjnu skóroval proti Valencii a svůj gól věnoval právě svojí přítelkyni. Zdroje uvádějí, že počátkem roku 2012 se pár rozešel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Carles Puyol i Saforcada [čti Karles Pujol i Saforkada] (* 13. dubna 1978, La Pobla de Segur, Španělsko) je bývalý španělský fotbalista, který celou svou profesionální kariéru odehrál za FC Barcelona, kde byl kapitánem. Po skončení hráčské kariéry se stal asistentem sportovního ředitele FC Barcelona, tuto funkci vykonával do ledna 2015. ", "tgt_summary": "Carles Puyol i Saforcada [] (* 13. April 1978 in La Pobla de Segur) ist ein ehemaliger spanischer Fußballspieler und heutiger -manager. Puyol spielte in seiner gesamten Profilaufbahn nur beim FC Barcelona und war von 2004 bis 2014 dessen Mannschaftskapitän.", "id": 2303799} {"src_title": "Vídeňská operace", "tgt_title": "Wiener Operation", "src_document": [{"title": "Situace před bitvou.", "content": "Po pádu Maďarska a neúspěšné německé operaci Jarní probuzení ustoupila německá 6. tanková armáda SS do vídeňské oblasti. Němci zoufale připravovali obranná postavení, která by zastavila postup Rudé armády. 16. března 1945 vojska 2. a 3. ukrajinského frontu zahájila postup ve směru na Vídeň a na Bratislavu. 25. března překročila sovětská vojska řeku Hron, čímž byla zahájena Bratislavsko-brněnská operace. Na rakouské území vstoupila Rudá armáda 30. března 1945.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva o Vídeň.", "content": "2. dubna 1945 zahájila Rudá armáda útok na Vídeň. Objevily se zprávy, že hlavní město Rakouska bylo vyhlášeno otevřeným městem, což však bylo popřeno. Sověti prvního dne obsadili Vídeňské Nové Město, Eisenstadt, Neunkirchen a Gloggnitz. V Rakousku se mezitím vytvořila skupina lidí v čele s rakouským důstojníkem sloužícím v německé armádě Karlem Szokollem, která se pokoušela sabotovat německou obranu a umožnit sovětským vojskům obsadit Vídeň bez boje, aby nedošlo v samém závěru války ke zbytečným ztrátám na životě a na majetku. Vídeň však držela 6. tanková armáda SS, která byla věrna Hitlerovi a která byla připravena bránit Vídeň za každou cenu. Po obchvatném manévru tanků generála Kravčenka se v předměstích Vídně rozhořely těžké pouliční boje, které trvaly týden, než se je Sovětům podařilo dobýt. Střed Vídně tak byl odříznut od zbytku Rakouska a 9. dubna byly zahájeny boje v centru města. K dobývání byly použity i lodě Dunajské flotily, které provedly výsadky, díky nimž došlo i záchraně Říšského mostu (Reichsbrücke), z něhož byly vystříhány kabely vedoucí k náložím. 13. dubna 1945 se vzdali poslední obránci Vídně a boje byly skončeny.", "section_level": 1}, {"title": "Dohra.", "content": "15. dubna 1945 se dala sovětská vojska do pohybu a postupovala dále na západ k Linci, kde se nacházely zbytky německého uskupení. 6. gardová armáda zase postupovala na sever na Moravu, kde se zúčastnila bojů o Brno v rámci Bratislavsko-brněnské operace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vídeňská operace byla ofenzíva 3. ukrajinského frontu sovětské armády a 1. bulharské armády ve Velké vlastenecké válce, útočící na německá vojska v Rakousku, která trvala od 2. dubna do 13. dubna 1945.", "tgt_summary": "Als Wiener Operation 1945 oder Schlacht um Wien werden die Kämpfe zwischen der Roten Armee und der deutschen Wehrmacht in Wien und dem Wienerwald vom 16. März bis 15. April 1945 bezeichnet. Der Kampf im Stadtgebiet dauerte vom 6. bis 13. April.", "id": 342210} {"src_title": "Tepe Gaura", "tgt_title": "Tappa Gaura", "src_document": [{"title": "Chaláfská kultura.", "content": "Tepe Gaura znamená v dnešní kurdštině doslova „Velký kopec“. Zdejší nálezy pocházejí z období od konce 6. tisíciletí př. n. l. zhruba do poloviny 4. tisíciletí př. n. l. Nejstarší část náleží tzv. chaláfské kultuře, která byla typická pro severní Mezopotámii v době jižních kultur eridské a hádží-muhammadské, tedy obeidské kultuře 1 a 2. Chaláfská kultura je dosud jižními vlivy jen málo ovlivněna. V Tepe Gaura k ní náleží kulturní vrstvy 26 - 20. Pro chaláfskou kulturu je typická ústřední kulatá stavba, tzv. tholos, s hliněnou zdí tlustou 0,5 až 2,5 m na kamenných základech. Chrám v Tepe Gaura dosud asi neexistoval. Pohřby jsou většinou v domech, často v tholech, mrtví jsou ukládáni ve skrčené poloze. Pěstuje se len a obilí, nikoliv letní pšenice, v pozdním období šestiřadý ječmen. Chová se tur domácí a koza. V úctě je chována matka - zakladatelka rodu, svědčí o tom sošky stojících a tlustých žen. Velice dokonalá je keramika, zprvu naturalistické náměty (tanečnice, postavy mužů, ptáků, zvířata) se mění v druhé fázi v geometrický ornament, ve třetím stupni následuje polychronní malba s velmi elegantními tvary.", "section_level": 1}, {"title": "Chaláfsko-obeidské období.", "content": "Mnohem významnější je pro Tepe Gauru epocha, v níž se na sever protlačují jižní obeidské vlivy; jde o vrstvy 19 až 12. Stejně jako v obeidské kultuře té doby (Obeid 3 a 4) i zde vzniká městská civilizace, uprostřed města již stojí trojlodní chrám obdobný chrámu v Eridu. Současně je doložen tholos, což svědčí o splývání starší kultury s nově příchozí, proto někdy mluvíme o chaláfsko-obeidském období. Tholos se člení na řadu místností a dosahuje poměrně velkých rozměrů. Nová obeidská kultura se prosadila výrazně až během etapy Obeid 4, kdy se centrem města stává akropole. V Tepe Gauře jsou ve vrstvě 13 postaveny na terase tvořící akropoli tři rozsáhlé chrámy, které se dotýkají rohy a vytvářejí rozlehlý dvůr. Východní chrám má rozměry 12 x 9 m a je nejlépe dochovaný. Je velmi podobný chrámům z jihu, má po celé délce centrální celu, čtyři velké místnosti v rozích, stavba byla poschoďová. Glyptika se od jihoobeidské liší - nalézáme zde pečetě s rytinami zvířat (antilopy) a lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Gaurská kultura.", "content": "Kolem poloviny 4. tisíciletí navazuje na severoobeidskou kulturu v Tepe Gauře vlastní gaurská kultura, která kromě tohoto místa je nejlépe prozkoumána z Tell Braku. Starší stupeň gaurské kultury (Gaura 12) se datuje paralelně s jižní kulturou uruckou, ale je zaostalejší, vývoj byl zastaven násilně. Od tohoto období se objevují i přepychové předměty, náhrdelníky a amulety z kamene a ze slonoviny, slonovinové hřebeny, knoflíky a ozdoby zhotovené ze zlata. Nádherným dokladem zručnosti zlatníků je pozlacená hlavička vlka vyrobená z élektra. Ve vrstvě Gaura 11 (střední stupeň této kultury) se objevuje poprvé pevnostní architektura. Ve městě jsou dvě protilehlé brány spojené severojižní ulicí, domy jsou obráceny dovnitř, jejich zadní stěny tvoří hradbu. Ve středu stojí okrouhlá citadela o průměru 18 až 19 metrů se zdmi 1 m silnými a jediným vchodem. V této době se objevují první nevelké trojlodní chrámy (8 x 8 m) se vchodem v podobě portiku v užší stěně. Tento rys zůstal typický pro zbytek gaurské kultury. Hrobky se stavějí z kamenů nebo cihel. Keramika je nyní šedá nebo červená často s rytými vzory. V pečetích převládají démoni. V pozdním období gaurské kultury se chrámy zvětšují a zmnožují se, vznikají i zvláštní svatyně. Na akropoli se posléze dostává i civilní architektura. Keramika je točená na kruhu, převládá světlá barva. Právě pro toto období jsou důležité nálezy v Tell Braku. Objevují se měděné nástroje, na konci také kostěné píšťaly, patřící mezi nejstarší známé hudební nástroje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tepe Gaura je archeologická lokalita v severním Iráku poblíž starověkého asyrského Ninive asi 15 km severovýchodně od současného iráckého města Mosulu. Místo objevil roku 1927 americký archeolog Ephraim Avigdor Speiser, pod jehož vedením konal tým z Pennsylvanské univerzity v letech 1931 - 1938 vykopávky lokality.", "tgt_summary": "Tappa Gaura oder Tepe Gawra (dt.: \"Großer Hügel\") ist ein Siedlungshügel im Irak, etwa vier Kilometer östlich von Chorsabad in der heutigen irakischen Provinz Ninawa. Der Tell war vom Keramischen Neolithikum bis in die Bronzezeit besiedelt. ", "id": 876796} {"src_title": "Skřípina lesní", "tgt_title": "Wald-Simse", "src_document": [{"title": "Ekologie.", "content": "Roste výhradně na trvale vlhkých až bažinatých půdách, na slatiništích, zamokřených loukách a pastvinách, v blízkosti vodních ploch a vývěrů vody, ve starých zarůstajících rybnících, vlhkých příkopech a také v zaplavovaných lužních lesích. Nejlépe se ji daří ve výživné půdě s vysokou hladinou podzemní vody, na plném slunci i v polostínu.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvalá, v trsech rostoucí, 30 až 90 cm vysoká bylina s přímou, bezkolénkovou lodyhou rostoucí z výběžkatého oddenku. Nevýrazně trojhranná, dutá, dření naplněná lodyha je po celé délce střídavě porostlá leskle zelenými, pochvatými, po obvodě drsnými, kýlnatými listy, které jsou úzké (1,2 cm), dlouhé a často přerůstají lodyhu. Na vrcholu je lodyha zakončena bohatým, široce kruželovitým květenstvím, až 20 cm dlouhým, podepřeným třemi plochými listeny. Svazečky květenství se skládají z vejčitých klásků nazelenalé barvy. V klásku vyrůstá z paždí podlouhlých pluch až 20 drobných, oboupohlavných kvítků se šesti bělavými, okvětními štětinkami. Kvítek obsahuje tři tyčinky s prašníky a svrchní, třídílný semeník s čnělkou s tříramennou bliznou. Někdy vyroste níže na lodyze z úžlabí listu ještě druhé, menší květenství. Větrosnubné kvítky kvetou v červnu až srpnu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Plody jsou tupě trojboké, asi 1 mm dlouhé nažky slámově žluté barvy, jejich semena mají dobu klíčivosti kratší než rok. Na přirozeném stanovišti se samovolně rozmnožuje nejčastěji rozrůstáním oddenku, dobře zakořeňuje na novém místě i jeho odlomená část odplavena vodou. Na větší vzdálenosti se šíří semeny, kterých produkuje velké množství.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Skřípina lesní je vhodná k osazování okrajů vodních nádrží a potoků, nebo trvale vlhkých míst rozlehlých přírodních parků. Je však nutno počítat s rychlým rozrůstáním z oddenků. Uměle se může rozmnožovat jarním dělením trsů nebo výsevem semen do bahnitého substrátu. V minulosti rostliny sloužily jako vhodný materiál k pletení domácích doplňků (rohože, košíky, misky) a vnitřky lodyh se používaly jako knoty do kahanů. V léčitelství se kořene užívalo co močopudného prostředku.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Skřípina lesní (\"Scirpus sylvaticus\") je jeden ze dvou původních druhů rodu skřípina, které rostou v České republice. Je to vytrvalá, jednoděložná rostlina vlhkých půd vyskytující se v chladnějších oblastech Evropy, jen ojediněle se objevuje v západní Asii a na severovýchodě Severní Americe. V Česku je rozšířena po většině území, od nížin až do podhůří.", "tgt_summary": "Die Wald-Simse (\"Scirpus sylvaticus\") ist eine Pflanzenart aus der Gattung Simsen (\"Scirpus\") innerhalb der Familie der Sauergrasgewächse (Cyperaceae). Sie ist in Europa weitverbreitet.", "id": 1182270} {"src_title": "Magnus III. Norský", "tgt_title": "Magnus III. (Norwegen)", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "Po smrti Olafa III. v roce 1093 byl Magnus prohlášen králem ve Vikenu, v Trondheimu, zatímco jeho bratranec Haakon Magnusson byl králem prohlášen v Trondheimu. Brzy se Magnus dostal s Haakonem do konfliktu a válka se zdála nevyhnutelná. Haakon však náhle zemřel v roce 1094 při cesttě přes horu Dovrefjell. Magnus se tak stal jediným vládcem Norska. Uvěznil Haakonova pěstouna Toreho på Steiga a poté ho nechal oběsit. Magnus chtěl obnovit norský vliv v okolí Irského moře. V roce 1098 odplul s flotilou 60 lodí a pěti tisíci muži nejdříve na Orkneje, kde obnovil moc norského krále, a poté do Walesu, kde porazil Normany. Kromě Orknejí Magnus dobyl i Hebridy a ostrov Man. Edgar Skotský podepsal s Magnusem smlouvu, která obsahovala vymezení východní hranice Skotska a uznávala Magnusův nárok na Hebridy a Kintyre, což bylo potvrzení již existujícího stavu. Do Norska se Magnus vrátil na začátku roku 1099. V roce 1100 Magnus III začal boj se švédským králem Inge I. kvůli svým nárokům na oblast západně od jezera Vänern a vyplenil větší část Götalandu. Tato válka však nepřinesla trvalé výsledky. Na mírovém setkání v roce 1101 (tzv. setkání tří králů) v norské Kungahälle se sešli tři skandinávští králové: Inge I. Švédský, Erik I. Dánský a Magnus III. Norský. Magnus souhlasil s tím, že se ožení s Ingeho dcerou Markétou. V roce 1103 Magnus uzavřel alianci s velekrálem Irska Muirchertachem Ua Briainen, jehož dcera Blathmin O'Brien se vdala za Magnusova syna Sigurda. V roce 1103 se chystal vrátit do Norska, ale 24. srpna byl v Ulsteru zabit v bitvě. Byl posledním norským králem, který zemřel v bitvě za hranicemi své země. Norové, které tomuto přepadení unikli, odpluli zpět do své země. Magnus III. neměl potomky se svou manželkou Markétou, ale v době jeho smrti přesto měl tři syny: Øysteina Magnussona, Sigurda Magnussona a Olafa Magnussona. Každý z nich měl jinou matku. Tito tři synové se stali Magnusovými následníky jako vládci Norska.", "section_level": 1}], "src_summary": "Magnus III. Norský (norsky: \"Magnus Berrføtt\", staroseversky: \"Magnús berfœttr\"; 1073 – 24. srpen 1103) byl norský král v letech 1093 až 1103 a v letech 1099 až 1103 král ostrova Man a severních ostrovů. ", "tgt_summary": "Magnus Barfuß (altnordisch \"Magnús Óláfsson berfœttr\"; norwegisch \"Magnus Berrføtt\"; englisch \"Magnus Barefoot\" oder \"Barelegs\"; * um 1073; † 24. August 1103) war Sohn des Königs Olav Kyrre und als Magnus III. König von Norwegen. ", "id": 2479542} {"src_title": "Ruperto Chapí", "tgt_title": "Ruperto Chapí y Lorente", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se do hudební rodiny. Spolu se svými bratry studoval hudbu od dětství. Učil se hře na pikolu a na kornet a v devíti letech už hrál v místním orchestru. V patnácti letech orchestr dirigoval a napsal svou první zarzuelu \"La estrella del bosque\". O rok později začal studovat na madridské konzervatoři, kde jeho učiteli byli Miguel Galiana a Emilio Arrieta. Živil se hraním na kornet v různých divadelních orechestrech. První zarzuelou provedenou v Madridu byla zarzuela \"Abel y Caín\". Hrála se v roce 1871 v divadle \"Teatro Circe de Price\", kde hrál v orchestru jeho budoucí velký rival Tomás Bretón. V roce 1872 získal první cenu za kompozici a s pomocí svého učitele Arriety získal i objednávku na operu pro \"Teatro Real\". V roce 1874 se tam tak hrála jeho opera \"Las naves de Cortés\". Na jejím základě obdržel stipendium ke studiu na pařížské konzervatoři. Po kratším pobytu v Římě se Chapí vrátil do Madridu a v roce 1878 měla v \"Teatro Real\" premiéru jeho další opera \"La hija de Jefté\". Počínaje rokem 1880 se prakticky zcela soustředil na kompozici zarzuel, které mu přinesly velký úspěch. Složil však ještě několik oper a věnoval se i symfonické a komorní hudbě. V roce 1889 odmítl členství v Akademii krásných umění (\"Academia de Bellas Artes\"), částečně pro její laxní postojů k obhajobě práv umělců. Proto také v roce 1899 založil sdružení autorů \"Sociedad de Autores\", které se této otázce zvláště věnovalo. V závěru svého života byl vážně nemocný a zemřel krátce po premiéře své poslední opery \"Margarita la tornera\" v \"Teatro Real\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Ruperto Chapí y Lorente (27. března 1851 Villena, provincie Alicante – 25. března 1909 Madrid) byl španělský hudební skladatel, zejména zarzuel.", "tgt_summary": "Ruperto Chapí y Lorente (* 27. März 1851 in Villena, Provinz Alicante; † 25. März 1909 in Madrid) war ein spanischer Komponist. ", "id": 1622968} {"src_title": "Ramnulf z Poitiers", "tgt_title": "Ramnulf I. (Poitou)", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Roku 814 zemřel císař Karel Veliký a jeho nástupce Ludvík I. Pobožný přerozdělil franskou říši svým synům, což bylo stvrzeno císařským nástupnickým právem Ordinatio imperii v roce 817. Avšak po narození nejmladšího syna Karla roku 823 z druhého manželství s Juditou z rodu Welfů a porušením sepsané úmluvy přidělením údělu v říši nejmladšímu synovi, se od roku 829 Franská říše zmítala v nepokojích, kdy Ludvíkovi synové bojovali proti otci, jindy proti sobě. Akvitánii obdržel Pipin I. Akvitánský (s titulem krále), ale za účast na vzpouře mu císař úděl odebral. Uvězněnému Pipinovi se podařilo utéct na svobodu a dokonce získat zpět titul, ale se zmenšeným územím. Po jeho smrti roku 838 vypukly nové nepokoje, neboť převážná část akvitánské šlechty provolala novým králem jeho syna Pipina II., což bylo v rozporu s přáním jeho císařského děda. Ten titul udělil nejmladšímu synovi Karlovi II., který již držel oblast Neustrie severně od řeky Loiry. Jedním z věrných stoupenců Pipina II. byl Emenon, hrabě z Poitou. Ten titul obdržel již od Pipina I., avšak Geraldovi, hraběti z Auvergne se na příkaz císaře podařilo Emenona z Poitou vyhnat. Titul hraběte z Poitou obdržel jeho syn Ramnulf, pravděpodobně spolu se strýcem (otcovým bratrem) Vilémem (pozdějším hrabětem z Auvergne), snad pro svoje mládí a nezkušenost. Situace v říši se zkomplikovala úmrtím císaře Ludvíka Pobožného roku 840. Pipin II. stál na straně nejstaršího z bratrů Lothara I. oproti Karlu Holému, který si nárokoval jeho titul. Území Akvitánie se mu podařilo z převážné části dostat pod kontrolu, zda i Poitou není jisté, ale Emenonův bratr Bernard II. byl titulován jako hrabě Bernard II. z Poitou. Úspěch to byl spíše dílčí, neboť nejpozději po bitvě u Fontenoy roku 841, kde zahynul hrabě Gerard z Auverge, je Ramnulf připomínán jako hrabě z Poitou. Při sepsání Verdunské smlouvy roku 843 mezi soupeřícími bratry byl jejich synovec Pipin II. zcela opomenut a území Akvitánie spadalo formálně pod Karla II. Holého. Pipin II. postupně ztrácel spojence. Spojením s Vikingy si přivodil nevoli šlechty a roku 852 upadl do zajetí. Novým králem Akvitánie byl roku 855 korunován nezletilý syn Karla II. Holého Karel Dítě a svěřen do poručnictví Ramnulfa, který měl od roku 852 titul vévody akvitánského. Pipinův útěk z vězení roku 854 znamenal dočasné posílení jeho pozic. Opětné spojení s Vikingy ho odsoudilo do role dobyvatele a nikoliv držitele území. Roku 864 byl zajat právě Ramnulfem a i když byl později odsouzen k smrti, rozsudek byl odložen a tak zemřel ve vězení. Mocenský vzestup Ramnulfa ukazuje na jeho politické i vojenské kvality. I když nejméně jednou (roku 852) byl poražen Vikingy, i tak byl uznávaným velitelem, což potrhuje závěr jeho života.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt u Brissarthe.", "content": "Spojení Pipina II. s Vikingy bylo nepopulární už jen proto, že tito pohanští nájezdníci ze severu po desetiletí pustošili franské kraje, odváděli lid do otroctví, v lepším případě vybírali po vladařích nemalé \"výpalné\". Jedna z takových výprav se uskutečnila po toku Loiry roku 865. Když se následujícího roku Vikingové vrátili, aby dostáli svému spojenectví s Bretonci, rozhodl se Robert Silný, nejmocnější velmož Neustrie, Vikingy porazit a odradit tak od dalšího vpádu. Společně s Ramnulfem narazili na nepřátelské vojsko u Brissarthe a podařilo se jim odrazit jejich pokus na nalodění, takže Vikingové a Bretonci byli nuceni najít útočiště v místním kostele. Vikingů spolu s Bretonci bylo asi jen na 400, ale vedl je zkušený válečník Hastein (Hasting), který využil příležitosti a během noci se pokusil o proražení obklíčení. Franky překvapivý útok zaskočil. Robert Silný zemřel na bojišti (údajně si nestačil vzít helmu ani brnění), Ramnulf byl zasažen šípem a o tři dny později podlehl zraněním. Tato porážka otevřela Vikingům na několik let možnost rabování kolem řeky Loiry.. Bitva (nebo lépe šarvátka) vešla do dějin pod názvem bitva u Brissarthe.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "Roku 845 si Ramnulf vzal za manželku vdovu po bývalém hraběti z Poitou Bernardu II., který zemřel o rok dříve v bitvě s Bretonci. Jmenovala se Bilichilde a byla dcerou Rorgona (Roricona), hraběte z Maine z rodu Rorgonidenů. Z prvního manželství měla syna Bernarda, který později obsadil Poitou a Emenona. S Ramnulfem měla tři děti:", "section_level": 2}], "src_summary": "Ramnulf (někdy uváděn jako \"Rainulf\", \"Ranulf\") (820 - 18. září 866) byl vévoda akvitánský a hrabě z Poitiers. Byl synem Geralda, hraběte z Auvergne (padl v bitvě u Fontenoy roku 841) a Rotrudy, pravděpodobně dcery císaře franské říše Ludvíka I. Pobožného. Některé zdroje uvádějí, že byla dcerou Pipina I. Akvitánského z císařského rodu Karlovců, ale je možné, že Gerald byl dvakrát ženatý a dcera Pipina I. Akvitánského byla jeho první ženou. Předchůdcem Geralda v Auvergne byl Warin († 853), snad jeho příbuzný (otec?). Je pravděpodobné, že v takovém případě tento rod zastával po několik generací v různých oblastech Burgundska a Akvitánie (Autun, Auvergne, Chalon, Mâcon a další) správní funkci hrabat (\"comes\").", "tgt_summary": "Ramnulf I. von Poitou, auch \"Ranulf\" oder \"Rainulf\" genannt, (* um 820; † 15. September 866) war von 839 bis 866 ein Graf von Poitou und von 841 bis 866 Abt von Saint-Hilaire-de-Poitiers aus der Familie der Ramnulfiden.", "id": 2398085} {"src_title": "1. pařížský obvod", "tgt_title": "1. Arrondissement (Paris)", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "1. obvod leží na pravém břehu Seiny, ovšem zahrnuje i západní část ostrova Cité. Na jihu hraničí se 6. a 7. obvodem (jejich hranici tvoří řeka), na západě jej oddělují od 8. obvodu \"Rue Saint-Florentin\" a \"Place de la Concorde\", na severu tvoří hranici s 2. obvodem pás ulic mezi \"Rue Étienne-Marcel\" a \"Rue des Capucines\" a na východě sousedí se 3. obvodem (\"Boulevard de Sébastopol\") a především se 4. obvodem (\"Boulevard de Sébastopol\" a \"Boulevard du Palais\" na ostrově Cité).", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "V roce 2006 v obvodu žilo 17 745 obyvatel a hustota zalidnění činila 9 697 obyvatel na km. Zdejší obyvatelé představují pouhých 0,8% pařížské populace.", "section_level": 1}, {"title": "Politika a správa.", "content": "Radnice 1. obvodu se nachází na náměstí \"Place du Louvre\". Současným starostou je od roku 2000 Jean-François Legaret za Unii pro lidové hnutí (UMP). 1. obvod má v pařížské městské radě tři zástupce. Od března 2008 jimi jsou Jean-François Legaret, Florence Berthout (oba UMP) a Seybah Dagoma (Socialistická strana).", "section_level": 1}, {"title": "Městské čtvrti.", "content": "Tento obvod se dělí na následující administrativní celky: Podle oficiálního číslování pařížských městských čtvrtí mají tyto čtvrtě čísla 1–4.", "section_level": 1}, {"title": "1. obvod v kultuře.", "content": "Jeden z románů o soukromém detektivovi Nestoru Burmovi spisovatele Léo Maleta \"Le soleil nait derriere le Louvre\" (česky \"Slunce vycházelo za Louvrem: nové tajnosti pařížské\", Praha 2009) se odehrává v 1. obvodu. Ve filmu \"Paříži, miluji tě\" z roku 2006 je 1. obvodu věnována čtvrtá povídka \"Tuileries\" režisérů bratrů Joela a Ethana Coenových odehrávající se ve stanici metra Tuileries.", "section_level": 1}], "src_summary": "1. pařížský obvod (francouzsky: \"1 arrondissement de Paris\") též nazývaný obvod Louvre (\"Arrondissement du Louvre\") je městský obvod v Paříži. Nachází se v historickém centru Paříže. Se svými 183 hektary je čtvrtým nejmenším z pařížských městských obvodů, ovšem jeho význam spočívá v tom, že zde sídlí mnoho důležitých úřadů a institucí. Pojmenování 1. obvodu vychází z bývalého královského paláce Louvre, kde sídlí světoznámé muzeum.", "tgt_summary": "Das 1. Pariser Arrondissement, das \"Arrondissement du Louvre\", gehört zu den ältesten Stadtteilen von Paris. Eines seiner vier Stadtviertel, das \"Quartier des Halles\", hat seine Ursprünge im beginnenden Mittelalter.", "id": 225256} {"src_title": "Presbyakuze", "tgt_title": "Presbyakusis", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Presbyakuze je většinou definována jako sensoneurinální porucha sluchu způsobená degenerativními změnami vláskových buněk v Cortiho orgánu v důsledku dlouhodobé sluchové zátěže. Někteří autoři jako presbyakuzi označují i degenerativní změny 8. hlavového nervu a sluchových center v mozku. Presbyakuze významně zhoršuje kvalitu života, i když se nejedná o stav ohrožující život. V důsledku presbyakuze je postižený izolován, sociální kontakty jsou omezeny a snižuje se pravděpodobnost, že postižený bude moci žít nezávisle na pomoci svého okolí. Dalším důsledkem presbyakuze je zvýšené riziko ohrožení i v běžných každodenních situacích, kdy postižený neslyší např. blížící se auto.", "section_level": 1}, {"title": "Epidemiologie.", "content": "Po chronické artritidě a hypertensi je prezbyakuze třetí nejčastější chronická nemoc u lidí vyššího věku. Muži bývají postiženi častěji než ženy. Pro srovnání zdravý novorozenec slyší i zvuky frekvenci 30 kHz, dospívající má práh slyšení na frekvenci asi 20 kHz a senioři rozpoznávají jen zvuky o frekvenci nižší než 4 a někdy i 2 kHz. V moderní době roste počet lidí ve vyšším věku a proto se zvyšuje i absolutní počet lidí trpících presbyacusis.", "section_level": 1}, {"title": "Diagnóza.", "content": "Degenerace zasahuje nejdříve slyšení vysokofrekvenčních tónů – postižený neslyší telefon, zvonek, nerozlišuje sykavky. Pacient většinou vyhledá pomoc lékaře sám nebo pod tlakem okolí až poté, co začne vnímat omezující vliv poruchy jeho sluchu. Projevuje se zhoršená srozumitelnost, zejména mluví‐li více osob najednou, není‐li možnost odezírat ze rtů nebo v hlučném prostředí. Postižený prezbyakuzí často vyžaduje od svého okolí opakování vyřčeného, protože nerozuměl.", "section_level": 1}, {"title": "Vyšetření.", "content": "Pacient se dostane přes obvodního lékaře na ORL ambulanci, kde se provádí základní klinické vyšetření a klasická sluchová zkouška Na vybavených pracovištích bývá orientační sluchová zkouška doplněna tónovým audiogramem, který většinou ukáže nález obvykle symetrické percepční nedoslýchavosti zejména ve vysokých frekvencích. Slovní audiogram identifikuje míru poruchy porozumění mluvenému slovu a rovněž se využívá k určení výše příspěvku pojišťovny na sluchadlo.", "section_level": 2}, {"title": "Terapie.", "content": "Presbyakuzi nelze v dnešní době řešit chirurgicky na rozdíl od ostatních typů nedoslýchavostí, presbyakuzi lze jen zpomalit sluchovou hygienou. Vazodilatancia mohou vést k přechodnému nepatrnému zlepšení. V praxi využíváme korekce sluchu naslouchadlem.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "www.cochlea.eu/en/pathology/presbycusis - stránka s grafem ukazujícím frekvenční závislosti pro různé věky", "section_level": 1}], "src_summary": "Presbyakuze (latinsky \"presbyacusis\" - předpona presby‐ znamená v řečtině starý a acusis označuje sluch) neboli stařecká nedoslýchavost, je nejběžnější druh nedoslýchavosti, který je definován jako zhoršení sluchu věkem u jinak zdravých starších osob. V dnešní době jako důsledek komunálního hluku (zvýšená zvuková zátěž vyvolaná běžnými denními situacemi) dochází k poruše sluchu i u mladších jedinců – tzv. 'Socioakuze, a to v závislosti na intenzitě zvukové zátěže během života a genetických dispozicích jedince.", "tgt_summary": "Presbyakusis („Altersschwerhörigkeit“, englisch \"presbycusis\", auch \"presbyacusis\") ist eine Art der Schwerhörigkeit, die durch physiologische Alterungsprozesse entsteht und etwa ab dem fünften bis sechsten Lebensjahrzehnt auftritt. Typischerweise handelt es sich um eine beidseitige, symmetrische, zunehmende Innenohrschwerhörigkeit bei hohen Frequenzen.", "id": 1663212} {"src_title": "Leptotes", "tgt_title": "Leptotes (Orchideen)", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Orchideje rodu \"Leptotes\" jsou drobné epifytické byliny s malými pahlízami nesoucími po jednou nebo po výjimečně dvou válcovitých listech s okrouhlým průřezem. Oddenky jsou tenké a málo nápadné, s velamenem. Hroznovité květenství je tvořeno 2 až 3, řidčeji až 7 bílými nebo růžovými květy. Květy jsou v poměru k velikosti rostliny poměrně velké. Kališní lístky jsou podlouhlé, korunní bývají užší. Pysk je zřetelně trojlaločný, přirostlý k bázi sloupku. Postranní laloky jsou rozestálé nebo více či méně vztyčené, střední lalok může být sytě růžový, bělavý nebo nažloutlý, kopinatý až zploštěle obvejčitý. Sloupek je vzpřímený, se dvěma oušky. Tyčinka nese dvě větší a čtyři menší pylové brylky.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod \"Leptotes\" zahrnuje 10 druhů. Je rozšířen výhradně v Jižní Americe v oblasti východní a jižní Brazílie, severovýchodní Argentiny a Paraguaye. Centrum druhové diverzity je ve východní Brazílii. Největší areál mají druhy \"Leptotes bicolor\" (Brazílie, Paraguay) a \"Leptotes unicolor\" (také Argentina).", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod \"Leptotes\" je v rámci čeledi \"Orchidaceae\" řazen do podčeledi \"Epidendroideae\", tribu \"Epidendreae\" a podtribu \"Laeliinae\". Typovým druhem je \"Leptotes bicolor\". Nejblíže příbuzným rodem je dle výsledků fylogenetických studií rod \"Loefgrenianthus\" (jediný druh v jihovýchodní a jižní Brazílii). Oba rody byly spolu v minulosti slučovány do rodu \"Leptotes\".", "section_level": 1}, {"title": "Význam a pěstování.", "content": "Některé druhy rodu \"Leptotes\" jsou pěstovány ve specializovaných sbírkách orchidejí. vyznačují se drobným růstem a pohlednými, nápadnými květy. Nejčastěji se lze setkat s druhy \"Leptotes bicolor\" a \"Leptotes unicolor\". Rostliny obecně nejlépe prospívají přichycené na korkové kůře, dřevě nebo kmeni stromové kapradiny. Vyhovuje jim polostín a střední vlhkost. Po odkvětu je vhodné vlhkost snížit, období klidu jako takové ale neprodělávají.", "section_level": 1}], "src_summary": "Leptotes je rod epifytických orchidejí. Zahrnuje 10 druhů a je rozšířen výhradně v Jižní Americe. Jsou to drobné rostliny s válcovitými listy a poměrně velkými květy. Některé druhy jsou pěstovány ve specializovaných sbírkách orchidejí.", "tgt_summary": "Leptotes ist eine Gattung aus der Familie der Orchideen (Orchidaceae). Die epiphytisch wachsende Pflanzen stammen aus Südamerika. Die Gattung wurde im Jahr 1833 von John Lindley in „Edwards' Botanical Register“ aufgestellt.", "id": 208577} {"src_title": "Kota Kinabalu", "tgt_title": "Kota Kinabalu", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na místě budoucího města se původně nacházela rybářská vesnice kmene Kadazandusun nazývaná \"Api\". V roce 1882 zřídila Britská severobornejská společnost opěrný bod na ostrově Pulau Gaya a roku 1899 začala výstavba přístavu a moderního města, které dostalo jméno \"Jesselton\" podle místopředsedy společnosti Charlese Jessela. V letech 1942 až 1945 město ovládali Japonci a vrátili mu jméno Api. V roce 1946 bylo rozhodnuto přenést do Jesseltonu hlavní město britské kolonie Severní Borneo ze Sandakan zničeného ve válce. Roku 1963 se Severní Borneo stalo součástí nezávislé Malajsie a získalo nový název Sabah. V roce 1967 bylo město přejmenováno na Kota Kinabalu: \"Kota\" znamená malajsky „město“, Kinabalu je nedaleká hora, s nadmořskou výškou 4096 m nejvyšší vrchol Malajsie. Silueta této hory se také objevila v městském znaku.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Město leží na pobřežní rovině při úpatí pohoří Crocker Range a přilehlých ostrovech. Zátoka Sepanggar Bay je ideálním přírodním přístavem, který využívá malajsijské královské námořnictvo. Panuje zde horké a vlhké ekvatoriální podnebí, ovlivněné pravidelnými monzuny, město je obklopeno deštným pralesem.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Kota Kinabalu je regionálním centrem průmyslu a obchodu, funguje zde velký ropný terminál. Ve městě sídlí správní úřady, banky a vysoká škola Universiti Malaysia Sabah, koná se každoroční veletrh. Dopravu zajišťují dva přístavy a mezinárodní letiště Kota Kinabalu. Významný je turistický ruch: nedaleko se nacházejí Národní park Tunku Abdul Rahman a Národní park Kinabalu, pamětihodnostmi města jsou státní muzeum, mrakodrap Tun Mustapha Tower, mešita Masjid Negeri Sabah, čínská pagoda Che Sui Khor, hodinová věž Atkinson Clock Tower upomínající na počátky britského osídlení a pomník Double Six Monument věnovaný leteckému neštěstí z 6. června 1976, při němž se do moře nedaleko města zřítilo letadlo s deseti členy vlády státu Sabah.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kota Kinabalu je hlavní město malajsijského spolkového státu Sabah. Leží v severní části ostrova Borneo na břehu Jihočínského moře. Žije v něm (podle sčítání z roku 2010) 452 058 obyvatel, včetně předměstí Penampang a Putatan více než šest set tisíc.", "tgt_summary": "Kota Kinabalu (Betonung: 'Kota Kinaˈbalu – in Anlehnung an die in Malaysia übliche Abkürzung „KL“ für Kuala Lumpur oft mit KK abgekürzt; früher Jesselton) ist die Hauptstadt des malaysischen Bundesstaates Sabah auf der Insel Borneo. Die Volkszählung aus dem Jahr 2010 weist für das Stadtgebiet ohne Vorstädte eine Bevölkerung von 199.742 Einwohnern aus. Kota Kinabalu ist gleichzeitig Sitz des gleichnamigen Verwaltungsbezirkes Kota Kinabalu District.", "id": 571084} {"src_title": "Princ Henrik", "tgt_title": "Henri de Laborde de Monpezat", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Henrik se narodil ve Francii jako syn hraběte Andrého de Laborde de Monpezat a jeho ženy Renée Doursenot. Prvních pět let života strávil ve Francouzské Indočíně, kde jeho otec obchodně pobýval. Mezi lety 1952 a 1957 studoval právo a politické vědy na pařížské Sorbonně a čínštinu a vietnamštinu na dnešním INALCO. Po službě ve francouzské armádě v alžírské válce se v roce 1962 dostal na francouzské ministerstvo zahraničí a do roku 1967 působil na ambasádě v Londýně. V Kodani se 10. června 1967 oženil s předpokládanou dědičkou dánského trůnu, korunní princeznou Markétou. Svatbou bylo jeho jméno také podánštěno (z Henriho se stal Henrik) a stal se dánským princem. Postupně se jim narodili dva synové - korunní princ Frederik a princ Joachim. V roce 2002 princ Henrik opustil na čas Dánsko a uchýlil se do Francie, když se jeho syn princ Frederik stal hostitelem na novoroční recepci v nepřítomnosti královny. Henrik se cítil „odstrčený stranou, degradovaný a ponížený“, protože byl odsunut na třetí místo v královské hierarchii. Do Francie se za manželem vydala i královna, ale na čas se spolu neobjevovali na veřejnosti. Po třech týdnech se do Dánska vrátil a znovu se ujal svých královských povinností. Henrikův původní titul (hrabě z Monpezatu) byl postupně přidělen jeho synům a vnukům, což Henrika potěšilo, protože jeho potomci tak budou nosit i své francouzské dědictví. Henrikovým rodným jazykem byla francouzština, po svatbě se rychle naučil dánsky, mluvil také plynně anglicky, čínsky a vietnamsky. Na konci ledna 2018 byl hospitalizován s plicní infekcí. Zemřel 13. února 2018 v sídle královské rodiny severně od Kodaně, kam byl nedlouho před tím ve vážném stavu převezen z nemocnice a kde si přál strávit své poslední chvíle.", "section_level": 1}], "src_summary": "Henrik, dánský princ-manžel (roz. \"Henri Marie Jean André de Laborde de Monpezat\"; 11. června 1934, Talence, Gironde, Francie – 13. února 2018, Fredensborg, Dánsko) byl manžel dánské královny Markéty II.", "tgt_summary": "Henri Marie Jean André de Laborde de Monpezat (* 11. Juni 1934 in Talence im Département Gironde, Südfrankreich; † 13. Februar 2018 auf Schloss Fredensborg), seit 1967 Prinz Henrik von Dänemark, war der Gemahl der dänischen Königin Margrethe II.", "id": 1892102} {"src_title": "Noční košile", "tgt_title": "Nachthemd", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Noční košile se vyvinuly z dlouhé spodní košile. Spodní košile se nosila celý den pod vrchním oblečením. Večer se svléklo pouze vrchní oblečení, spodní košile se na spaní nesvlékala. Ve spodní košili spali muži i ženy, přičemž ženy používaly košili delší než muži. První zmínky o spaní v košilích jsou ze 7. století. V Čechách je o \"sukni ložničné\" zmínka poprvé roku 1492. První noční košile byly velmi rozměrné, jinak celkem podobné denním, a stejně jako ony patřily k výsadám majetnějších lidí. Všeobecně se noční košile ujímá až v 19. století, v některých zemích ještě později. Až do 19. století byla noční košile jediným druhem nočního prádla, který nosili muži, ženy i děti. Teprve koncem 19. století a zejména na začátku 20. století se vedle nočních košil začala používat také pánská pyžama. Dámská pyžama se objevují až po první světové válce. V československé armádě byly noční košile používány až do roku 1965 (od roku 1960 se postupně nahrazovaly pyžamy).", "section_level": 1}, {"title": "Druhy nočních košil.", "content": "Noční košile lze rozdělit podle střihu na: Doplňkem tričkových a historizujících nočních košil může být noční čepička, což je kuželovitá čepice s pružným lemem obvykle ukončená střapcem.", "section_level": 1}, {"title": "Materiál.", "content": "Většina nočních košil je vyrobena z bavlněného či směsového úpletu (tričkové, košilkové) nebo bavlněné, směsové či syntetické tkaniny (klasické, košilkové, pyžamové kabátky). Historizující noční košile se vyrábějí z odpovídajících materiálů, nejčastěji ze lněné tkaniny.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současné době je noční košile běžným druhem nočního prádla. Noční košile používají muži i ženy, ale u žen jsou noční košile ve větší oblibě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Noční košile je druh oblečení, které se používá pro spaní. Charakteristickým znakem noční košile je, že je tvořena jedním kusem oblečení (na rozdíl od pyžama) a obléká se přes hlavu (na rozdíl od overalu).", "tgt_summary": "Das Nachthemd ist ein weit geschnittenes, meist knielanges Hemd mit Ärmeln, oft aus Leinen oder Baumwolle, aber auch aus edlen Materialien wie Seide, das zum Schlafen getragen wird. Nachthemden wurden früher von Frauen wie von Männern gleichermaßen getragen, gegenwärtig sind sie bei Männern eher selten gebräuchlich, kamen jedoch nie ganz aus der Mode. Der Name Nightshirt ist für Männernachthemden auch verbreitet. Solche sehen einem Pyjamaoberteil sehr ähnlich, sind aber etwa knielang geschnitten. ", "id": 114718} {"src_title": "Postindustriální společnost", "tgt_title": "Postindustrielle Gesellschaft", "src_document": [{"title": "Historie a vývoj konceptu postindustriální společnosti.", "content": "Jako první začínají výraz „postindustriální společnost“ nebo „postindustrialismus“ používat Alain Touraine v roce 1969 a později také Daniel Bell v roce 1973. Zatímco Touraine jako první uvádí jeho synonyma „technokratická společnost“ a „programovaná společnost“, tak Bell tvrdí, že se jedná pouze o jednu složku sociálního života a socioekonomické roviny. V současné době prochází vyspělé kapitalistické ekonomiky velkými změnami, které svou velikostí soupeří s těmi, které se udály během průmyslové revoluce. Daniel Bell popularizoval v roce 1973 termín „postindustriální“, aby popsal změnu hospodářství na ekonomiku, jejíž těžiště je především v informačních technologiích a dále v manažerské a technické elitě. Celkově se snažil popsat jevy spojené s deindustrializací vyspělých zemí, růst pracovních míst v sektoru služeb a nové rozmístění výrobních sil po celém světě díky novým komunikačním technologiím. Eseje na téma postindustriální společnosti, které Bell postupně publikoval během šedesátých a na začátku sedmdesátých let, byly sesbírány a v roce 1973 společně publikovány ve sborníku \"The Coming of Post-Industrial Society: a Venture in Social Forecasting.\"", "section_level": 1}, {"title": "Vize Alaina Touraina a Daniela Bella.", "content": "Tourainova a Bellova teorie se sice liší, ale v očekávání, jak se bude postindustriální společnost vyvíjet, se podobá. Oba tvrdí, že postupně upadne systém tříd a to hlavně z toho důvodu, že v moderní společnosti bude scházet proletariát. To ale neznamená konec konfliktů. Podle Touraina budou vznikat konflikty mezi nadřízenými a podřízenými, zatímco podle Bella to budou hlavně rasové a etnické konflikty. S absencí proletariátu souvisí důraz na vzdělávání a to hlavně teoretické. Podle Bella bude vzdělání jedno z rozdělujících kritérií společnosti a to na akademickou třídu s vědci, třídu profesorů a inženýrů a třetí třídu asistentů a techniků. Pro proletariát v tomto rozdělení není místo. Objevují se také místa, kdy si autoři protiřečí a to například v oblastech ekonomických. Podle Touraina bude ekonomika svými silami ovládat společnost, zatímco podle Bella bude postindustriální společnost ekonomiku ovládat. Podle obou se však přestane klást velký důraz na soukromý zisk. Podle autorů ani chudoba už nebude problémem v postindustriální společnosti. Tourain se přiklání k tomu, že se chudoba dotkne pouze lidí na okraji společnosti (starých, handicapovaných a nevzdělaných). Oba se také shodují v tom, že bude potřeba platit vysoké daně. Tím se však bude zvyšovat kvalita služeb a lidem se jejich peníze skrze služby vrátí.", "section_level": 1}, {"title": "Společnost středních vrstev.", "content": "Postindustriální společnost je mimo jiné společnost, ve které vymizel třídní systém. V takové společnosti už není dělnická třída, která byla charakteristickou a nejvíce početnou třídou před druhou světovou válkou a i několik let po ní. Díky světu možností dělnickou třídu nahradila střední vrstva. Tato vrstva je oproti dělnické třídě v mnohem lepším postavení, nicméně mnohdy musí čelit podobným rizikům, kterým dříve čelila dělnická třída (např. degradace zaměstnaneckého statusu a pracovních podmínek). Vedle středních vrstev se i v nejvyspělejších zemích najdou lidé, kteří jsou víceméně trvale vyloučeni z trhu práce a stále jen chudnou. Na tuto sortu lidí bývá v sociologii mnohdy zapomínáno, a proto pro ně neexistuje žádné stanovené označení. Ve Spojených státech tito lidé bývají hanlivě označováni termínem \"underclass\".", "section_level": 1}, {"title": "Kritika postindustriální společnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nárůst nerovnosti.", "content": "Ve všech ekonomicky vyspělých zemí z rozdělování bohatství vyrobeného společností nejvíce prosperují ty nejvyšší vrstvy společnosti. To je zapříčeněno třemi hlavními faktory. Přibližně od poloviny sedmdesátých let 20. století dochází k \"ofenzivně vlastníků kapitálu namířené proti práci\". Velkým podnikatelům a akcionářům se tak mnohdy podařilo zisky svého vlastnictví zvýšit na úkor mezd zaměstnanců. Tímto způsobem si vlastně přivlastňují podíl z nově vytvořeného zisku společnosti. Druhým faktorem je fakt, že dochází k nárůstu nejvyšších zaměstnaneckých odměn. Zatímco střední a nižší mzdy stagnují, nebo dokonce upadají. Posledním faktorem je, že na jedné straně společnosti jsou ekonomicky aktivní jedinci a na druhé straně jsou ti, kdo byli z trhu práce dočasně či trvale vyloučeni. To zapříčiňuje, že nůžky nerovnosti se logicky rozevírají. Co však toto rozevírání urychluje, je vysoká pravděpodobnost, že tempo poklesu životní úrovně je obvykle rychlejší ve směru, kam daná vrstva v daný moment směřuje. Pokud je tedy jedinec ze sociálně vyšší vrstvy, je pravděpodobné, že se mu bude dařit v této vrstvě stále více. To platí naopak i pro jedince z nižší vrstvy. Tímto způsobem se pak tedy nůžky mezi těmito jedinci rozevírají poměrně rychle.", "section_level": 2}, {"title": "Pokles váhy vzdělání.", "content": "Znakem postindustriální společnosti je vysoká vzdělanost, kdy motorem společnosti je pokrok lidského vědění. Do druhé světové války bylo vzdělání umožněno pouze malé části privilegovaného obyvatelstva. Bylo to něco výjimečné a s těží dostupné. Teprve pomalu během poválečných let se ve většině vyspělých zemí vyšší vzdělání stávalo normou, které mohly dosáhnout i nižší vrstvy obyvatel. Důsledkem demokratizace a zmasovění středního a poté i vysokého školství poklesla váha vzdělání, a i samotné atestovací diplomy ztratily na váze. Vzdělání už není ničím, co by člověka dělalo unikátním a přislíbilo mu jeho výjimečnost ve světě a na trhu práce. Naopak se ze vzdělání stává standart, se kterým se počítá. Tento proces už došel do takové úrovně, že na bakaláře je na trhu práce pohlíženo podobně jako na maturanty, a naopak maturita už na trhu práce nebývá oceňována. Dalším nepříznivým důsledkem je i takový problém, že kvůli přemíře vzdělání státy přicházejí o potenciální schopné manuální pracovníky jako jsou tesaři, zedníci, apod.", "section_level": 2}], "src_summary": "Postindustriální společností se rozumí fáze ve vývoji společnosti, pro jejíž ekonomiku už není hlavní přísun a přínos ze sekundárního ekonomické sektoru, nýbrž ze sektoru terciárního, což jsou především služby. Už název postindustriální evokuje nějaký pokrok po industriální fázi, kde šlo především o masovou výrobu zboží. ", "tgt_summary": "Der Begriff postindustrielle Gesellschaft wurde von dem französischen Soziologen Alain Touraine geprägt und von dem amerikanischen Soziologen Daniel Bell theoretisch weiterentwickelt (hier auch nachindustrielle Gesellschaft). Die postindustrielle Gesellschaft ist die Gesellschaft, die nach der Industriegesellschaft folgt. In ihr werden die Arbeits- und Kapitalressourcen durch Wissen und Information als Hauptquellen der wirtschaftlichen Wertschöpfung ersetzt. Der technische Fortschritt ermöglicht, dass in der postindustriellen Gesellschaft der Schwerpunkt von der Fertigungsindustrie auf die Dienstleistungsindustrie übergeht (siehe auch Dienstleistungsgesellschaft).", "id": 657064} {"src_title": "Nicolas-Charles Bochsa", "tgt_title": "Robert Nicolas-Charles Bochsa", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se 9. srpna 1789 ve francouzské městě Montmédy v Lotrinsku jako syn hobojisty, flétnisty, klarinetisty a hudebního skladatele Charlese Bochsy, který pocházel z Čech. Již v osmi letech hrál veřejně své první klavírní skladby a v orchestru opery v Lyonu hrál na harfu, housle, violoncello, hoboj a tympány. Ve dvanácti letech zkomponoval symfonii a několik baletů, v šestnácti letech operu \"Trajan\" na počest Napoleonovy návštěvy v Lyonu. Na Napoleonovu přímluvu byl vyslán na pařížskou konzervatoř, kde se soustředil zejména na hru na harfu. V roce 1813 začal učit na harfu císařovnu Josefínu a později i její následnici Marii Luisu. Hra na harfu tak stala mezi pařížskými dámami módní záležitostí. Pád Napoleona a restaurace Bourbonů neměly žádný vliv na Bochsovo postavení. Stal se harfeníkem jak u krále Ludvíka XVIII., tak u jeho syna Karla Ferdinanda, vévody de Berry. Velmi rozšířenou se stala jeho škola hry na harfu \"Nouvelle méthode de harpe, op.60\". V roce 1817 byl obžalován z padělání podpisů významných osobností a podvodů. Unikl do Anglie, ale v nepřítomnosti byl odsouzen k pokutě 4 000 franků a 12 letům vězení. Proto se pak po celý zbytek života Francii vyhýbal. V Anglii byl však uvítán jako významná osobnost a stal se vyhledávaným učitele hry na harfu. V roce 1822 se stal profesorem a generálním sekretářem Královské akademie hudby. Toto místo však musel opustit po veřejných útocích na jeho charakter. V letech 1826–1832 byl dirigentem Královského divadla (\"King's Theatre\"). V roce 1839 Boscha utekl se sopranistkou Annou Bischopovou, manželkou Sira Henryho Bishopa. Po několik let cestovali po Evropě a Americe, až 3. prosince 1855 přijeli do Sydney v Austrálii. V té době již byl vážně nemocen, trpěl vodnatelností. 22. prosince ještě řídil orchestr a doprovázel na klavír Annu Bischopovou, ale již neměl sílu hrát na harfu. Jeho stav se zhoršil a 6. ledna 1856 zemřel v Sydney v hotelu Royal. Byl pohřben s velkou slávou na hřbitově Camperdown, kde sbor zpíval Requiem, které Boscha dokončil tři dny před svou smrtí.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo (výběr).", "content": "Bochsa byl velmi plodný skladatel. Jeho skladby nepostrádaly originalitu, ale kromě skladeb pro harfu jsou dnes téměř zapomenuty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert Nicolas-Charles Bochsa (9. srpna 1789 Montmédy, Francie – 6. ledna 1856 Sydney Austrálie) byl francouzský harfeník, hudební skladatel, dirigent, divadelní režisér, ale také padělatel a podvodník.", "tgt_summary": "Robert Nicolas-Charles Bochsa (* 9. August 1789 in Montmédy (Département Meuse); † 6. Januar 1856 in Sydney) war ein französischer Komponist und Harfenvirtuose.", "id": 220561} {"src_title": "Alexander Joseph Kolowrat-Krakowský", "tgt_title": "Sascha Kolowrat-Krakowsky", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se jako nejstarší syn hraběte Leopolda Filipa Kolowrat-Krakowského v Glen Ridge ve státě New Jersey, USA, kam jeho otec uprchl po nešťastném pistolovém duelu v roce 1876. Hrabě Leopold tehdy svého soupeře, knížete Wilhelma z Auerspergu, zastřelil. Jeho matka, baronka Nadine Huppmann-Valbella, byla dcerou bohatého tabákového magnáta. Pokřtěn byl 16. března 1886 v katolickém kostele sousedního města Bloomfield. Po táhlých soudních sporech o dědictví týneckého panství a také po udělení milosti císařskou výsostí se rodina v červnu 1887, kdy byl malému Sašovi pouhý rok, vrátila zpět do vlasti. Dětství Saša prožil obklopen týneckými dětmi a v letech 1892 až 1896 navštěvoval i místní obecnou školu. Po roce studia na gymnáziu ve Stříbře (Mies), byl ve věku 10 let přijat na internátní římskokatolické gymnázium Kollegium Kalksburg u Vídně. Maturitu složil na vídeňském gymnáziu Theresianum v roce 1904. Na přání svého otce nastoupil na katolickou univerzitu v belgické Lovani, studiu se ale příliš nevěnoval. Přestože se jej hrabě Leopold snažil motivovat kurzy na školách v Anglii a Švýcarsku, mladý Saša se raději intenzivně věnoval tréninku na závody. Studia ukončil v roce 1907 a posléze nastoupil jako jednoroční dobrovolník do 13. dragounského pluku prince Evžena Savojského. Již během studií se mladý hrabě zamiloval do motocyklů, automobilů a závodění. Lásku k rychlé jízdě pak doprovázelo i několik pokut nejen za překročení rychlosti, ale i chybějící osvětlení vozu či registrační značky. Druhou část jeho života pak tvořila fotografie, kterou objevil během služby v armádě díky Oskaru Berkovi, jednomu z nejlepších fotografických laborantů v monarchii, a o dva roky později pak i film. Díky svým úspěchům si nejprve vysloužil přezdívku hrabě Kilowatt, později Der Kinograf. Hrabě Alexander, kterému neřekli jinak než Saša (něm. \"Sascha\"), se oženil 30. dubna 1923 ve svatoštěpánském chrámu ve Vídni. Jeho manželství s kněžnou Sofií Nikolajevnou Trubeckou, dcerou carského generálmajora Nikolaje Andrejeviče Trubeckého a Isoliny Heinrichovny Moreno, však zůstalo bezdětné. Ještě v témže roce utrpěl hrabě Saša zranění při havárii svého vozu v Alpách. Když byl převezen do nemocnice v Simmeringu, byla mu zjištěna rakovina pankreatu. O pouhé čtyři roky později, v prosinci 1927, boj s rakovinou prohrál a zemřel tak ve věku nedožitých 42 let. Ostatky byly uloženy do rodinné hrobky v Týnci.", "section_level": 1}, {"title": "Automobily.", "content": "Přestože jako teprve čtrnáctý v pořadí v celém Rakousku-Uhersku složil pilotní zkoušky a byl jedním z prvních, kdo si v Čechách koupil letadlo, jeho největší životní láskou se stal automobilismus. Jeho brzké úspěchy se objevovaly i v médiích, mimo jiné i v Allgemeine Automobil-Zeitung, Cycling & Moting či The Motor. Od mladých let se také přátelil s Václavem Klementem a Ferdinandem Porsche. V pozdějších letech se pak stal akcionářem automobilek Laurin & Klement (akcie podědil po svém otci) i Austro Daimler-Motoren AG. V roce 1902 dostal Saša od svého otce kolo, které o pár let později vyměnil za motocykl od matky. Hrabě Leopold se synovou zálibou v závodění nesouhlasil, přesto mu daroval motocykl značky Laurin & Klement, který si Saša nechal upravit. Sám hrabě Leopold se v roce 1903 stal členem Rakouského automobilového klubu, o rok později dokonce jeho místopředsedou. Byl také jedním z organizátorů mezinárodní automobilové výstavy ve Vídni a členem zakládající komise organizace Association Internationale des Automobile Clubs Reconnus (AIACR) v Paříži. Již během středoškolských studií si mladý hrabě zamiloval motocykly a od svých 17 let navštěvoval automobilku Laurin & Klement, za kterou také později závodil. Protože jeho rodina tomuto sportu nepřála, skrýval se pod různými pseudonymy. Svůj první závod Praha–Písek, který pořádal Český klub motocyklistů, odjel v roce 1904 na motocyklu Laurin & Klement. Stejné značky se držel i při závodě Coupé Internationale v Pacově v roce 1906. V roce 1906 dostal Saša od otce své první auto. Přestože ho jeho otec, ve snaze zabránit mu v dalším závodění, poslal na studia chovu dobytka do Švýcarska, mladý hrabě se své záliby nevzdal. Zatímco doprovod přidělený otcem posílal domů předem připravené pohlednice, Saša trénoval na závod do vrchu Gaillon. Pod pseudonymem Doconald nejen zvítězil, ale dokonce vytvořil dlouho nepřekonaný traťový rekord v čase 1 minuty a 24 sekund. Po zveřejnění fotografie v novinách se hrabě Leopold s koníčkem svého syna smířil a dále mu nebránil. V témže roce pak Saša dosáhl ještě jednoho rekordu, kdy na okruhu v Brooklands (Surrey, Spojené království) dosáhl tehdy neuvěřitelné průměrné rychlosti 112,3 km/hod. V listopadu následujícího roku se pak Saša stal řidičem vozu Laurin & Klement s novým osmiválcovým motorem, který byl automobilkou vyslán na propagační cestu z Mladé Boleslavi do Paříže a jejímž cílem byl Pařížský autosalon v Grand Palais. V roce 1909 byl členem vítězného týmu Laurin & Klement na trase Vídeň–Terst, krátce nato pak zvítězil v závodě do vrchu Ries ve třídě do dvou litrů a na Simmeringu se umístil jako druhý za svým přítelem Ottou Hieronymem. V témže roce se účastnil také slavné soutěže o cenu prince Jindřicha, na jejímž startu bylo celkem 109 vozů. Na trati Berlín–Vratislav–Tatry–Budapešť–Vídeň–Salzburg–Mnichov dlouhé 2 000 km získal v jedné z rychlostních zkoušek druhé místo. O rok později dojel druhý i v závodě Zbraslav–Jíloviště. V několika dalších letech se úspěšně účastnil i závodů Petrohrad–Sevastopol, soutěže o Kavkazský pohár, v níž se stal absolutním vítězem, hvězdicové jízdy ve španělském San Sebastianu či jízdy Tatry–Adrie. Za zmínku stojí i Sašova cesta na závod do vrchu Gaillon v roce 1908. Auto z dílny Laurin & Klement bylo posláno vlakem, mladý hrabě se pak vydal na cestu automobilem, na níž ho doprovázel mechanik Krutský. Zastavili se například na dva dny v Plzni na pivo a šunku, v Mnichově na návštěvu 60 pivnic, ve Frankfurtu na párky, ve Štrasburku na pečeni, v Bruselu na krevety a v Rouenu na ústřice. Když dorazili do Paříže dva dny před závodem, mladý hrabě zjistil, že mu došly peníze, které na závod potřeboval. Potřebné finanční prostředky mu půjčila jeho teta Františka Xaverie hraběnka Kolowrat-Krakowská, kterou jízda automobilem nadchla. Samotný závod pak popisuje kniha Dědeček automobil od Adolfa Branalda. Před válkou se hrabě Saša zúčastnil mnoha dalších závodů, mimo jiné i Alpské jízdy, kterou s týmem Laurin & Klement pětkrát vyhrál, a společně se tak v roce 1914 stali držiteli do té doby putovního poháru. V roce 1920 opět vzrostla poptávka po automobilových závodech. Jako divák se zúčastnil Grand Prix v Le Mans, poté se objevil na okružním závodě Karlovy Vary – Mariánské Lázně – Sokolov – Karlovy Vary, který byl vůbec prvním pořádaným na českém území. Na svém vlastním stroji Laurin & Klement si dojel pro první místo ve své třídě. Finančně pak podpořil závody na okruhu v Guggingu, kde také vypsal Kolowratovu stříbrnou cenu pro vítěze kategorie cyclecarů, či závody v Semmeringu. Po roce 1920 pak také finančně podporoval výrobu Laurin & Klement, která se po válce nebyla schopna opět vrátit k civilní produkci. V následujících letech se pak hrabě snažil automobilku zachránit a hledal společníka, s nímž by mohl továrnu opět postavit na nohy. Jelikož společníka nenašel, v roce 1925 došlo k fúzi Laurin & Klement se Škodovými závody. V automobilce Austro Daimler-Motoren AG, kde byl od roku 1921 nejen akcionářem, ale i členem správní rady, pak zaplatil vývoj a výrobu lehkého sportovního vozu Sascha, a to i přes nevoli ředitele firmy. Během svých několika cest do USA hrabě navštívil i Fordovy továrny. Sašovým snem bylo vytvořil dostupný lidový vůz, jaký nabízel právě Ford. Své poznatky a nápady pak sdílel se svým přítelem Ferdinandem Porsche, konstruktérem automobilky Austro Daimler-Motoren AG. I přes veškerou snahu a jednání například i s automobilkou Citroën se Sašův sen o malém lidovém voze nesplnil. Ernst Piëch, dědic automobilky Porsche, na hraběte Sašu vzpomíná takto:", "section_level": 1}, {"title": "Automobil Sascha.", "content": "Po první světové válce se Ferdinand Porsche rozhodl sestrojit malý závodní vůz pro svého přítele Sašu Kolowrata. Původně měl mít vodou chlazený čtyřválcový motor s obsahem 1098 cm3 (68 cm vrtání a 75 cm zdvih) a váhu jen 775 kg. I to bylo na tehdejší poměry značně málo, přesto se Porsche rozhodl této výzvě postavit a v práci pokračovat. Vznikl tak lehký sportovní vůz Austro-Daimler o váze pouhých 598 kg se dvěma vačkovými hřídelemi v hlavě. Poprvé tento automobil odstartoval 2. dubna 1922 na závodě Targa Florio na Sicílii. Na 42 závodníků čekalo 432 km, 6 000 zatáček a maximální stoupání 12,5 %. V kategorii sériových vozů do 1100 cm3 zvítězil Fritz Kuhn s časem 8:19:48, na druhém místě skončil Lambert Pöcher s časem 8:20:37, oba s vozy typu Sascha. Do cíle závodu dojelo pouze 26 závodníků. Saša Kolowrat se sám vlastní chybou ze závodu vyřadil.", "section_level": 2}, {"title": "Jízda Saši Kolowrata.", "content": "K uctění památky hraběte Alexandra se každoročně koná sraz historických vozidel s okružní jízdou v okolí hradu Přimda a s návštěvou sousedních měst v Bavorsku. Stokilometrovou jízdu pořádá Auto moto veterán klub Černý les a zaštiťuje ji rodina Kolowrat-Krakowský.", "section_level": 2}, {"title": "Úspěchy v motocyklových závodech.", "content": "Hrabě Alexander jezdil především s motocykly z dílny Laurin & Klement, v několika závodech ale nastoupil i na stroji značky Puch.", "section_level": 2}, {"title": "Úspěchy v automobilových závodech.", "content": "Před válkou byly hlavními závodními stroji Saši Kolowrata automobily značky Laurin & Klement. Po válce pak závodil se svým starým vozem z dílny Laurin & Klement, automobily značek Wanderer, Austro-Daimler či Sascha.", "section_level": 2}, {"title": "Film.", "content": "Filmový průmysl hraběti Alexanderovi učaroval již v roce 1909, kdy se poprvé setkal s francouzským filmařem Charlesem Pathém. Když po smrti svého otce v roce 1910 převzal správu nad majetkem v Čechách, založil na zámku ve Velkých Dvorcích filmové ateliéry. Do jeho filmařského týmu nejprve patřili jeho přátelé, například Josef Zeitlinger, Emanuel Kabath či Ludwig Schaschek, později i Karel Freund, Hans Theyer nebo Lambert Pöcher. Hrabě sám se nejprve věnoval i režii a kameře, od roku 1914 pak pouze produkci, případně umělecké režii. V roce 1911 jeho tým vytvořil první rakouský profesionálně natočený dokument Těžba rudy ve štýrském Erzbergu. Zájem publika byl značný, kritika pozitivní. Mezi další tvorbu z této doby patří i reportáž o svatbě arcivévody Karla se Zitou von Bourbon-Parma, křest válečné lodi Tegethoff, automobilovou cestu rakouskými Alpami a několik cestopisných filmů o krásách Dalmácie, Dolomit, hradu Kreuzenstein, Gardského jezera či Vídně. Kvůli špatnému osvětlení ateliérů ve Velkých Dvorcích nebylo několik prvních hraných filmů, grotesek, z roku 1912 zveřejněno. V témže roce v zámku vypukl požár, který mělo na svědomí zpracovávání extrémně hořlavé nitrocelulózy. Ateliéry proto byly přesunuty do Vídně, kde byla založena produkční společnost Sascha-Filmfabrik (později Sascha-Film a Sascha Filmindustrie). Hlavním dílem tohoto roku byl déletrvající hraný film Císař Josef II., který poprvé výrazněji zaujal jak publikum, tak kritiku. V následujícím roce se v kinech objevily tři osmiminutové filmy, světově úspěšný snímek Milionový strýček s Alexanderem Girardim v hlavní roli a dva reklamní filmy. Během I. světové války byl Saša společně se svým bratrem Bedřichem přidělen k vojenské automobilové jednotce. V roce 1914 pak získal císařský souhlas k natáčení válečných týdeníků a propagačních a instruktážních filmů. Týdeníky byly u publika úspěšné, proto byl Saša o rok později převelen do válečného tiskového střediska, kam přivedl i několik svých bývalých spolupracovníků. V době, kdy byl během války zpět ve Vídni, pak produkoval nejen válečné, ale i zábavné filmy, které divákům pomáhaly uniknout od kruté reality. V roce 1916 také vytvořil záznam státního pohřbu císaře Františka Josefa I.. Během tří dnů a nocí vzniklo 255 kopií tohoto záznamu, což bylo na tehdejší dobu velmi vysoké číslo. V březnu 1916 hrabě zakoupil velkou kovovou konstrukci leteckého hangáru, kterou nechal z Düsseldorfu přestěhovat do Vídně. Na území Rakouska-Uherska tak vznikl první plně profesionální filmový ateliér. Téhož roku se Saša seznámil s otcem německého filmu Oskarem Messterem. Společně tak založili společnost Sascha-Messter Film, která v letech 1917–8 vyprodukovala na 60 zábavných němých snímků. Sašův kapitál v roce 1918 koupila společnost Universum-Film AG. Dne 10. září 1918 došlo ke sloučení společností Sascha-Film a Phillipp & Pressburger v Sascha Filmindustrie AG. Základní kapitál nové společnosti byl 4 000 000 korun. Posléze byla k produkčně-distribuční společnosti připojena i firma Collegia se sítí biografů ve Vídni, Bělehradě, Bukurešti, Budapešti, Varšavě a Praze. O rok později pak Saša a Pressburger založili distribuční společnost Herz Film Corporation, s níž získali zastoupení pro distribuci filmů Paramount Pictures i mimo Rakousko. V prosinci roku 1921 Sascha Filmindustrie AG kupuje národní distribuční společnosti ve Švýcarsku, Dánsku, a Finsku a navyšuje základní kapitál ze 4 milionů na 30 milionů korun. V roce 1922 přišel do kin velkofilm Sodoma a Gomora. Na tříleté přípravě se podílely tisíce řemeslníků, architektů, malířů, sochařů, pyrotechniků, krejčích, maskérů a dalších. Pro tuto práci byly povětšinou najímání mladí nezaměstnaní lidé. V jedné scéně se objevovalo v průměru 300 až 500 herců, v davových scénách pak až 3000 lidí. Rozpočet filmu se vyšplhal na pětinásobek původní částky. Při závěrečné pyrotechnické scéně došlo k nešťastnému incidentu, při němž bylo několik zraněných a mrtvých. Hlavní pyrotechnik byl odsouzen k 10 dnům vězení a pokutě 500 000 korun, kterou uhradil hrabě Kolowrat. V listopadu Sascha Filmindustria navyšuje základní kapitál na 60 milionů. V červenci roku 1924 došlo k opětovnému navýšení základního kapitálu na 400 000 000 korun. Toto navýšení základního kapitálu souviselo s přípravou několika velkofilmů a s pokračující hyperinflací v Rakousku. V roce 1924 byly do evropských kin uvedeny čtyři filmy z produkce Sascha Filmindustrie. Posledním z nich byl velkolepý historický snímek Die Sklavenkönigin (v USA uveden pod názvem Moon of Israel), jehož premiéra proběhla 24. října v prestižním vídeňském biografu EOS, který byl pro slavnostní uvedení filmu tematicky vyzdoben sochami staroegyptských bohů a bojovníků. Děj filmu inspirovaný vyvedením izraelitů z Egypta, popisuje milostný příběh židovské otrokyně Merapi a prince Setha, syna faraona Menapta. Náročná byla především závěrečná scéna splynutí Rudého moře, při níž bylo v obrovské dřevěné konstrukci více než 100 000 litrů vody, které se přelily do dřevěného žlabu. Pro rozdělení vodní masy byl pak záběr puštěn pozpátku. Režisérem filmu byl Michael Curtiz, hlavní roli získala Maria Korda, manželka režiséra Alexandera Kordy. Celkové produkční náklady na filmu údajně přesáhly částku 1,5 miliardy korun, davových scén se účastnilo přes 5 000 herců a komparzistů. Za poskytnuté úvěry ručil hrabě Saša svým osobním majetkem. Velkofilm byl velmi kladně přijat jak evropskou a americkou kritikou, tak diváky. Hrabě Saša stál za vznikem několika desítek filmů, z nichž čtyři krátké dokonce sám režíroval. Pro film objevil několik hvězd včetně režiséra filmu Casablanca Michaela Curtize, režiséra maďarského původu Alexandera Kordy a hereček Marlene Dietrich, Anny Ondrákové a Lucy Doraine. Evropskému filmu také představil první komickou dvojici Cocl & Seff v podání Rudolfa Waltera a Josefa Holuba, kteří společně účinkovali ve filmech až do roku 1922. Herce a umělecké pozice hrabě platil nadstandardně - v roce 1915, kdy byla běžná měsíční odměna hlavní role 150 korun, platil 200 korun, v roce 1918 pak 400 korun. Na jeho počest byl na místě, kde ve Vídni stávaly ateliéry Sascha-Filmindustrie, vztyčen jeho pomník a jedna z ulic ve čtvrti Favoriten nese název Kolowratgasse.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hrabě Alexander „Saša“ Joseph Kolowrat-Krakowský (29. ledna 1886, Glen Ridge, USA – 4. prosince 1927, Vídeň) byl český automobilový závodník, letec a zakladatel rakouského filmového průmyslu. Závodit začal již ve studentských letech, kdy také zajel světový rychlostní rekord. Byl spolumajitelem automobilky Laurin & Klement. Jeho dobrým přítelem byl například Ferdinand Porsche, díky kterému v roce 1922 vznikl lehký automobil Sascha. V pozdějších letech založil filmové ateliéry Sascha-Film ve Velkých Dvorcích a ve Vídni a stál za vznikem několika desítek filmů jako producent i režisér. Pro film objevil i hvězdu Marlene Dietrich a režiséra Michaela Curtize, který se proslavil filmem Casablanca.", "tgt_summary": "Alexander Joseph Graf Kolowrat-Krakowsky (* 29. Januar 1886 in Glen Ridge (New Jersey), USA; † 4. Dezember 1927 in Wien; besser bekannt unter dem Namen \"Sascha Kolowrat-Krakowsky\") war ein österreichischer Filmproduzent. Er begründete die österreichische Filmindustrie.", "id": 1389622} {"src_title": "Anglická republika", "tgt_title": "Commonwealth of England", "src_document": [{"title": "Anglická republika (1649-1653).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kusý parlament.", "content": "Kusý parlament (anglicky \"Rump Parliament\") byl vytvořen po Pridově čistce původního parlamentu odstraněním těch, kteří nepodporovali špičky armády a nesouhlasili s myšlenkou nutnosti soudit krále. Tento parlament tak neměl nikdy více než 200 členů (méně než polovina původního parlamentu). Členy byli příslušníci šlechty, i když zastoupení nižší šlechty a právníků bylo větší než u předchozího. Těsně před a po popravě Karla I. vydal mnoho zákonů, které vytvořily právní základ pro republiku. Spolu se zákazem tajné rady a Sněmovny lordů získala dolní komora nekontrolovatelnou výkonnou a zákonodárnou moc. Větší část výkonné moci převzala vytvořená státní rada. Její členové byli jmenování Dolní sněmovnou a většina z nich byli poslanci této komory. Nicméně parlament byl závislý na podpoře armády, s níž měl napjaté vztahy. V prvních dvou letech musel parlament čelit ekonomickému poklesu a nebezpečí invaze ze Skotska a Irska. I v samotném parlamentu existovaly různé frakce. Některé chtěly ustanovit republiku, zatímco jiné měly zájem o zachování nějakého systému monarchie. Většina tradiční vládnoucí třídy považovala vládu vytvořenou parlamentem za nelegální. Nicméně obávali se, že je to jediná překážka k možnému vzniku vojenské diktatury. Vysoké daně, jejichž příjemcem byla hlavně armáda, a omezené reformy byly důvodem odporu vrstvy bohatých, ale nebyly dostatečné pro radikály. Navzdory jeho nepopularitě byl tento parlament pokračovatelem původního zřízení, pomohl uklidnit zemi po občanské válce a roku 1653 byla vláda uznána jak Francií, tak i Španělskem. I když národní církev (nyní presbyteriánská) byla zachována, zákon z roku 1559, určující povinnou návštěvu bohoslužeb, byl novelizován roku 1650. Začaly být tolerovány mnohé nezávislé církve, ačkoli každý musel platit desátky. Byly realizovány i menší procedurální soudní reformy, například jednání soudu bylo vedeno v angličtině (dříve v právní francouzštině nebo latině). Reformy se ale nedotkly zvykového práva, protože to by dále popudilo šlechtu. Místo toho byly vydávány zákony upravující morální kodex, například byla uzavřena divadla. Cromwell, podporovaný Thomasem Harrisonem, rozpustil parlament 20. dubna 1653. Důvody tohoto opatření nejsou zřejmé, možná se domníval, že by tento parlament začal vládnout bez ohledu na armádu, nebo cítil riziko nárůstu odporu proti republikovému zřízení. Členové parlamentu s jeho rozpuštěním nesouhlasili a jako oporu zmiňovali zákon přijatý těsně před vypuknutím občanské války, který podmiňoval rozpuštění parlamentu jeho souhlasem.", "section_level": 2}, {"title": "Barebonův parlament.", "content": "Po rozpuštění parlamentu následovalo krátké období, kdy Cromwell a armáda vládla samostatně. Nikdo neměl ústavní právo vypsat nové volby, ale Cromwell nechtěl být označován jako vojenský diktátor. Místo toho vládl prostřednictvím jmenovaného sněmu, jehož kontrolu armádou považoval za snadnou, protože jeho členové byli jmenováni armádními důstojníky. Tento parlament je označován jako \"Barebonův parlament\" (po zástupci londýnské City). Tento parlament byl napadán jak členy původního Kusého parlamentu, tak i větší částí šlechty. Nicméně asi 110 ze 140 členů tohoto parlamentu bylo příslušníky nižší šlechty nebo bohatých měšťanů a mnoho z nich mělo kvalitní vzdělání. Tento sbor odrážel různorodost názorů důstojníků, kteří jej navrhli. Někteří z nich (radikálové) se chtěli zbavit zvykového práva a státních zásahů do církve, jiní (umírnění) chtěli některé drobné změny systému a poslední (konzervativci) chtěli uchovat dosavadní stav. Cromwell považoval tento parlament za přechodný orgán, který vytvoří právní rámec pro republiku, čemuž ale bránily rozdíly v názorech jednotlivých skupin a mizivá zkušenost s prací v parlamentu (pouze 25 z nich byli členové některého z předchozích parlamentů). Cromwell zřejmě chtěl, aby tito \"amatéři\" vyprodukovali zákony bez jeho přímého řízení. Poté co radikální reforma neprošla jen o 2 hlasy, si parlament při absenci radikálů odhlasoval „návrat moci do rukou Cromwella“ a tímto byl rozpuštěn. Roku 1653 Cromwell ustanovil protektorát a vládl zemi jako lord protektor až do své smrti roku 1658.", "section_level": 2}], "src_summary": "Anglická republika bylo období v letech 1649 až 1653 a poté 1659 až 1660, kdy byla nejdříve Anglie (včetně Walesu) a později i Irsko a Skotsko spravována jako republika, oficiálně Anglické společenství (anglicky \"Commonwealth of England\", nezaměňovat za Společenství národů). Po popravě Karla I. Stuarta v roce 1649 prohlásil 19. května anglický parlament (označovaný jako Kusý parlament, anglicky \"Rump Parliament\") Anglii za republiku. Období let 1653 až 1659 je nazýváno protektorátem, a země byla řízena přímo Oliverem Cromwellem a po jeho smrti jeho synem Richardem jako lordy protektory.", "tgt_summary": "Commonwealth of England war die offizielle Bezeichnung der englischen Republik von 1649 bis 1660. Das Commonwealth umfasste zunächst nur England (inklusive Wales), dann auch Schottland und Irland.", "id": 588904} {"src_title": "Jakub Baševi z Treuenburka", "tgt_title": "Jacob Bassevi", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Do Prahy přišel se svým bratrem Samuelem z italské Verony koncem 16. století. Od Rudolfa II. získali zde ihned značná privilegia, pro židovského přistěhovalce zcela výjimečná – právo svobodného obchodování, právo volného pohybu po rakouských a německých zemích bez zvláštního označení či právo být souzen samotným císařem. Jakub se postupně stal finančním poradcem mnoha šlechticů a nakonec císařského dvora. Jeho služeb využívali tři čeští králové. Matyáš mu v roce 1610 potvrdil privilegia udělená Rudolfem II. a udělil titul dvorního Žida (Hofjud), tedy získal stejné postavení jako ostatní šlechtici v říši. Ferdinand II. v roce 1622 udělil dědičný šlechtický titul s přídomkem z Treuenburgu s právem užívat erbu. Jakob tím získal další privilegia, možnost stěhovat se, kupovat domy a pozemky po celé říši či osvobození od daní a mýt. Jako dvorní úředník mohl také bydlet u dvora, směl si postavit synagogu a platit rabína. Roku 1616 byl Jakub zvolen jako představený Židovské obce pražské. Pokračoval v práci svého předchůdce Mordechaje Maisela. Jakub aktivně ghetto územně rozšiřoval. Již roku 1610 koupil dům mimo ghetto nedaleko kostela sv. Mikuláše, po potlačení stavovského povstání získal s pomocí místodržícího Karla z Lichtenštejna pro ghetto povolení k nákupu domů po účastnících povstání a exulantech, prodávaných pod cenou. V letech 1622–1627 se tak ghetto rozšířilo o celých 39 domů ve svém okolí. Sám Jakub získal od císaře Ferdinanda II. dva velké domy na Třístudničním plácku, které nechal spojit a přestavět po vzoru Albrechta z Valdštejna na pozdně renesanční palác s třípatrovým arkádovým nádvořím, který byl nejokázalejší světskou architekturou ghetta a také jednou z jeho největších ztrát za asanace. Roku 1627 založil svoji Velkodvorskou synagogu. Pomáhal finančně mnoha souvěrcům v celé Evropě – od Polska po Španělsko. Domácí židovskou komunitu chránil před zásahy císařských vojáků a dalšími útoky a různými formami perzekuce. Jakubovo jméno je ale nejčastěji spojováno s aférou tzv. dlouhé mince. Ferdinand II. jmenoval v roce 1622 konsorcium, které mělo napomoci zbídačené ekonomice po Bílé hoře. Členy konsorcia byli mimo jiné Albrecht z Valdštejna, Karel z Lichtenštejna, Pavel Michna z Vacínova, Hans de Witte a Jakub. Konsorcium mělo mimo jiné i monopol na ražbu mincí a nákup stříbra v českých zemích a v zahraničí. Konsorciu se však nepodařilo oživit ekonomiku země a celý plán skončil fiaskem, kdy došlo k devalvaci měny. Vina nespočívala na Jakubovi, který zajišťoval organizaci, ale spíše na tichých společnících, kteří se pravděpodobně snažili využít situace ve svůj prospěch. Jakub byl přesto, nejspíše na základě falešného obvinění, zatčen. Po čtyřiceti týdnech žaláře se mu podařilo uprchnout k Valdštejnovi do Jičína. Zde postupně sehrál klíčovou roli při rozvoji a prosperitě Valdštejnova frýdlantského panství.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr života.", "content": "Jakubova závratná kariéra skončila se smrtí Valdštejna. Po zavraždění Valdštejna v roce 1634 byl komisaři dosazenými císařskou komorou k likvidaci valdštejnského jmění přinucen přiznat se, že obdržel značnou částku 40 000 zlatých z panských důchodů a měl po deset let tuto částku a 6% úrok platit. Záhy byl donucen z odejít Jičína do Mladé Boleslavi, kde 2. května 1634 ve věku 64 let zemřel. Pohřben byl na zdejším židovském hřbitově.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jakub Baševi z Treuenburka (známé jsou i další transkripce, např. \"Jakob\" \"Bashevi\", \"Bassewi\", \"Bazzevi\", \"Baše\", \"Ba'at-Ševi\", \"z Treuenburgu\", též \"Šmiles\" či \"Schmieles\"; hebrejsky ; 1570, Verona - 2. května 1634, Mladá Boleslav) byl židovský šlechtic, dvorní finančník a obchodník.", "tgt_summary": "Jacob Bassevi von Treuenberg (* 1580; † 2. Mai 1634 in Mladá Boleslav/Jungbunzlau in Böhmen) war kaiserlicher Hofbankier und Finanzier während des Dreißigjährigen Krieges. Er war der erste Jude im Habsburger Reich, der geadelt wurde.", "id": 2080794} {"src_title": "Hvězdná brána (film)", "tgt_title": "Stargate (Film)", "src_document": [{"title": "Děj filmu.", "content": "Film začíná v roce 1928, kdy profesor Langford objevuje obrovský kamenný náhrobek v písčinách Gízy v Egyptě. Objekt je pokrytý neznámými symboly a pod ním je ukryto neznámé zařízení. Artefakty byly převezeny do USA a Vojenské letectvo se za pomoci vědců snaží rozluštit symboly. V devadesátých letech, Langfordova dcera Catherine nabízí egyptologovi a lingvistovi Danielu Jacksonovi, šanci na přeložení starověkých egyptských hieroglyfů, které mohou prokázat jeho kontroverzní teorii, že pyramidy jsou přistávací plochy pro kosmické lodi. Jackson úkol přijímá a cestuje na základnu vojenského letectva uvnitř Creek Mountain v Coloradu. Jackson překládá hieroglyfy (viz níže) na kamenném náhrobku, který čte: \"Milion let je Ra, bůh slunce, zapečetěn a pohřben na věčné časy i jeho Hvězdná brána.\" Bývalý člen zvláštních jednotek, plukovník Jack O'Neil, přijíždí převzít velení nad projektem a deklaruje, že projekt je tajný. Jacksona napadne, že symboly jsou souhvězdí, které jsou souřadnicemi pro místo ve vesmíru. Pořadí se vloží do Hvězdné brány, která vytvoří červí díru do určeného místa. Langfordová dává Jacksonovi medailon \"oko Ra\", který původně našla jako dítě při objevení brány v Egyptě. Potom O'Neil vede tým skrze Hvězdnou bránu. Objeví se na cizí planetě uvnitř pyramidy uprostřed obrovských dun. Jackson zjistí, že nemohou vytočit adresu Země, protože souřadnice Hvězdné brány pro cestu zpět na Zemi zde chybějí. Někteří členové týmu zůstanou v pyramidě zatímco Jackson, O'Neil a další jdou ven a objeví vesnici obývanou lidmi, kteří když uvidí Jacksonův medailon, předpokládají, že jsou bohové posláni Raem. Jackson si uvědomí, že lidé mluví starověkým egyptským dialektem a začíná s nimi komunikovat. Zjišťuje, že psaní je těmto lidem zakázáno. Tým navazuje přátelství s lidmi: O'Neil se Skaarou, Kawalsky a Brown se Skaarovými přáteli a Jackson neúmyslně začíná nadějný vztah se Sha'uri, dcerou vůdce. Jackson zjistí, že Sha'uri má nějakou zkušenost se psaním symbolů a naznačuje jí, že chce vidět více znaků. S její pomocí opouští město a jdou do skrytých katakomb. Z hieroglyfů napsaných na zdech zjistí, že egyptský bůh Ra byl ve skutečnosti nějakou cizí životní formou, která opustila svůj umírající svět hledat lék na svou vlastní smrtelnost a nakonec dospěla na Zemi, kde se \"zmocnila\" těla jednoho lidského mladíka jako parazit a zotročila lidi se svou pokročilou technologií. Zatímco tito lidé se posléze vzbouřili a pohřbili Hvězdnou bránu, tisíce ostatních byli odvedeni na další planety skrze Hvězdnou bránu a využívání jako otroci pro těžbu minerálu, na kterém je založena veškerá Raova technologie. Ra se bojí dalšího povstání na této planetě a zakazuje lidem čtení a psaní. Na tomto místě nalézá Jackson kartuši, která obsahuje symboly potřebné k cestě zpět na Zemi, ale sedmý symbol je nečitelný. O'Neil přikazuje týmu vrátit se do pyramidy. Zanedlouho sestoupí nad pyramidu obrovské kosmické plavidlo ve tvaru pyramidy. Všichni členové týmu v pyramidě jsou buď zabiti nebo transportováni do pyramidového plavidla transportními kruhy. O'Neil a Jackson jsou přivedeni strážemi do místnosti, kde se setkávají s Raem. Raovi stráže nosí hrůzostrašné brnění ve tvaru Anubise a Horuse. Ukáže se však, že stráže jsou lidé. Každý strážný má na svém zápěstí modré ozdobené tlačítko, které po stisknutí stáhne kovové boží masky do límců jejich brnění. Ra deaktivuje svou masku a ukáže se, že je lidský mladík, ale jeho bílé očí často žhnou. Ra odhalí svůj záměr poslat na Zemi atomovou bombu přinesenou O'Neilem, která měla být použita ke zničení Hvězdné brány, aby se předešlo invazi na Zemi, jestliže bude objevena hrozba. Destruktivní síla bomby je nyní je 100x větší, protože Ra k bombě přidal minerál. O'Neil se pokusí o zneškodnění stráží a zabití Raa, ale slituje se když Ra použije své děti \"dvořany\" jako lidské štíty. O'Neil je uvězněn s dalšími zajatými členy týmu, zatímco Jackson je regenerován v zařízení ve tvaru sarkofágu. Ra hrozí, že zabije Jacksona a každého, kdo ho viděl, pokud Jackson nezabije zbytek týmu, aby ukázal vesničanům, že Ra je jejich jediný opravdový bůh. Jakmile Ra shromáždí místní lidi před pyramidou, několik mladých vesničanů dává znamení Jacksonovi, že mají s sebou pozemské zbraně. Jackson, kterému je předávána tyčová zbraň na popravu, se rychle otočí a střílí na Raa. Vesničané zaútočí a osvobodí O'Neila, Jacksona a zbytek týmu. Všichni se ukryjí v jeskyni. Druhý den ráno, když Skaara kreslí obraz lidového vítězství nad Raem, si Jackson uvědomí, že část této kresby zobrazuje sedmý symbol potřebný k aktivaci Hvězdné brány: \"tři měsíce nad pyramidou\". O'Neil a vesničtí mladíci přestrojení za otroky, náhle přemohou a zabijí jejich dozorce a stáhnou mu boží masku, aby přesvědčili místní obyvatele že jejich \"bohové\" jsou pouze smrtelníci a s jejich pomocí se O'Neil, Jackson a zbývající členové týmu vrátí zpět k Hvězdné bráně doufajíce, že O'Neil deaktivuje bombu. Ra mezitím popravuje jednoho ze svých stráží za selhání. Když místní obyvatelé zahájí otevřené povstání proti Raovi, Ra se rozhodne ustoupit a připravuje svou loď ke startu. Sha'uri je zabita v bitvě, ale Jackson použije mechanismus na zápěstí jednoho ze zabitých strážných, aktivuje transportér a křísí Sha'uri v Raově sarkofágu. Ra mezitím nařizuje poslat bombu na Zemi. Jeho hlavní strážný se nabídne, že to udělá sám, aktivuje transportní kruhy, sestoupí k Hvězdné bráně, avšak narazí na O'Neila. Mezitím na lodi Jackson bere Sha'uri, která je v bezvědomí, k místu s transportními kruhy a tak tak se mu podaří uniknout popravě od Ra, když O'Neil přemůže hlavního strážného, kterého drží u země na místě transportních kruhů, současně aktivuje ovládací mechanismus strážného a transportuje tak hlavu strážného na loď a Jacksona se Sha'uri k Hvězdné bráně. Raovo plavidlo stoupá nad pyramidu. O'Neil stále není schopen deaktivovat bombu, proto jí dopraví po mocí transportních kruhů na Raovu loď, která je již na oběžné dráze. Bomba exploduje a zničí Raa a jeho loď. Jackson se rozhodne zůstat na planetě se Sha'uri, zatímco O'Neil se zbytkem týmu vstupují do Hvězdní brány a vrací se na Zem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hvězdná brána (v anglickém originále \"Stargate\") je sci-fi film v produkci USA a Francie, který natočil v roce 1994 Roland Emmerich. Autory scénáře jsou Roland Emmerich a Dean Devlin. Světová premiéra filmu proběhla 28. října 1994. Film vydělal první týden v amerických kinech 16 651 018 $. Po velkém úspěchu filmu byl natočen i navazující seriál \"Hvězdná brána\", který se rozvinul do multimediální série. Stopáž filmu činí 121 minut.", "tgt_summary": "Stargate ist ein US-amerikanischer Science-Fiction-Film des deutschen Regisseurs Roland Emmerich aus dem Jahr 1994. Die Hauptrollen spielen Kurt Russell und James Spader. Der Film startete am 9. März 1995 in den bundesdeutschen Kinos. ", "id": 1975112} {"src_title": "Logická bomba", "tgt_title": "Logikbombe", "src_document": [{"title": "Popis činnosti.", "content": "Logická bomba se skládá ze dvou základních částí – rozbušky a akce. Rozbuška je algoritmus navázaný na sledování určité události. Časté jsou časové bomby, trojští koně, kteří spouštějí bomby vázané na určitá výročí, významné dny (1. dubna – Apríl) apod. Jindy může jít o určitý počet dní od proniknutí do systému, objem dat v podnikové databázi, počet souborů na disku apod. Podmínkou fungování bomby je, aby její rozbuška byla spolehlivě spouštěna a tak mohla sledovat výskyt události a spustit samotnou akci. Akce je kód, který je rozbuškou aktivován. Neškodné bomby spustí např. aplikace na hostitelském počítači, často však bývají bomby vytvářeny s cílem maximálně poškodit systémy v dosahu – vymazat dostupné disky, komplikovaně poškodit data v databázi informačního systému apod.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana před logickými bombami.", "content": "Zákeřnost bomb spočívá v jejich obtížném odhalování. Zejména bomby zanesené vlastními pracovníky z IT sféry bývá většinou v podstatě nemožné odhalit, protože pracovníci znají používané ochranné prostředky a mají možnost bombu zanést přímo do systému (a všechny ochrany tak přeskočit) nebo do kódu vyvíjených aplikací (a tak bombu kontrolám zcela skrýt). Jedinou účinnou preventivní ochranou je kvalitní politika bezpečnosti zahrnující i bezpečnostní standardy administrace systémů a vývoje aplikací. Kvalitní bombu je často obtížné i zpětně zjistit. Bomby jsou stavěny na to, aby provedly jedinou akci, a jejich další existence proto nemá smysl. Kvalitní bomby, které fungují jako samostatné aplikace, dokáží samy sebe odstranit, takže je zpětně lze nalézt pouze pomocí kompletních záloh systému. Bomby implementované do kódu informačních systémů sice tuto možnost většinou nemají, ale nalezení přesto bývá velmi obtížné až nereálné. I zde pomůže jedině kvalitní a respektovaná politika bezpečnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Stejně jako většinu jiných negativních událostí ve firmách, logické bomby firmy vesměs nepřiznají, takže celkový počet případů není podle čeho odhadovat. Logické bomby se začaly objevovat brzy poté, co počítače překročily akademickou půdu a začaly se používat v komerční sféře. Známé jsou případy logických bomb i na sálových počítačích. Logické bomby zasahovaly i do skutečných válek. Známý je příklad bomby, kterou CIA chtěla zničit plynovody v SSSR. 2 Pravděpodobně nejznámější, byť virtuální, je logická bomba Bílý Králík z filmu \"Jurský park\", kterou použil technik Dennis Nedry a která fakticky vytvořila zápletku prvního dílu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Logická bomba je škodlivý software zanesený do počítačové infrastruktury (typicky podnikové sítě) s cílem spustit nežádoucí činnost poté, co nastanou předem definované „události“. Typickým příkladem logické bomby jsou škodlivé aplikace, které ve firmě zanechají zaměstnanci nebo které přímo do kódu aplikací zapracují programátoři. Logická bomba se ale může přenášet i pomocí počítačového viru, červa nebo jiným způsobem.", "tgt_summary": "Eine Logikbombe (meist englisch \"logic bomb\" oder gelegentlich auch \"slag code\" bezeichnet) ist ein Computerprogrammteil, der nach Eintreten bestimmter (logischer) Bedingungen schädliche Aktionen auslöst. Analog zur Zeitbombe leitet sich der Name von der Art der „Zündung“ ab. Auslösende Bedingungen können etwa das Erreichen eines bestimmten Datums oder das Fehlen einer bestimmten Datei sein. Logikbomben zählen wie Computerviren, -würmer und Trojanische Pferde zu Malware und werden oft mit diesen kombiniert.", "id": 798075} {"src_title": "Informovaný souhlas", "tgt_title": "Informierte Einwilligung", "src_document": [{"title": "Právní kontext.", "content": "První koncepce informovaného souhlasu byla formulována po druhé světové válce, v roce 1946 v rámci tzv. norimberském kódu, který vzešel z Norimberských procesů v reakci na pokusy na lidech v koncentračních a vyhlazovacích táborech. V Česku je (v případě zásahu do tělesné integrity) nutnost informovaného souhlasu regulována § 93-103 občanského zákoníku. Souhlas musí být v písemné formě, pokud by mělo jít o oddělení části těla, která se již neobnoví, o lékařský pokus nebo zákrok, který není nutný (s výjimkou přechodných kosmetických zákroků).", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Informovaný souhlas je vyžadován ve výzkumech, které zahrnují lidské subjekty a jejich osobní údaje, bez ohledu na techniku sběru dat. Jeho podstatou je ochrana osobních údajů podle zákona o ochraně osobních údajů. všech subjektů výzkumu a informátorů. Takové údaje mohou být zprostředkovány jak písemně (dotazník), tak ústně (rozhovor), případně audiovizuálně (záznam pozorování). Účelem informovaného souhlasu je zmocnit autora výzkumu k nakládání a prezentování získaných dat.", "section_level": 1}, {"title": "Podoba (náležitosti a forma).", "content": "Rozlišujeme dvě základní podoby informovaného souhlasu, a sice aktivní a pasivní. Aktivní souhlas nabývá podoby písemného prohlášení, ve kterém subjekt výzkumu deklaruje, že byl informován zejména o: Pasivní souhlas je uzavírán konkludentně (na základě projevu vůle), nenabývá tak přímo písemné podoby. Typickým příkladem je vyplnění dotazníku, při jehož vyplňování je udělen pasivní souhlas, pokud zúčastněný tak činil v dobré víře a nebyl k tomu nucen. Pasivního souhlasu je využíváno především při provádění anonymního dotazníkového šetření, a to především z důvodu slabého, respektive žádného vymezení práv a povinností mezi účastníkem a autorem výzkumu. Rozlišuje se též souhlas udělovaný pouze k výzkumu a souhlas udělovaný jako souhlas se zprostředkování nabytých údajů třetí osobě, případně k prezentaci získaných dat.", "section_level": 1}, {"title": "Podmínky ujednání.", "content": "Informovaný souhlas by měl být ze své podstaty uzavírán předem, respektive před započetím zkoumání. V opačném případě se autor výzkumu vystavuje riziku, že subjekt výzkumu odvolá svou účast ve výzkumu, a tak znehodnotí celé zkoumání. Nicméně jej lze uzavřít i zpětně. Specifickým případem jsou kvalitativní přístupy, u kterých nelze vyloučit změnu postupu, cílů apod., a u kterých je proto nutné žádat o souhlas opakovaně. Udělení souhlasu může provést pouze osoba dospělá, čili starší 18 let. Za jedince mladší musí souhlas udělit jejich zákonný zástupce. Pokud není svéprávná, podává souhlas za ni zodpovědná osoba.", "section_level": 1}, {"title": "Osvobození od povinnosti.", "content": "Od povinnosti uzavření informovaného souhlasu se lze oprostit pouze z omezeného množství důvodů. Osvobození lze provést pouze okamžitou anonymizací, čili vypuštěním všech poznatků, které by vedly k identifikaci subjektu výzkumu. Informovaného souhlasu není také třeba, jedná-li se o sběr dat z historických (soukromých i veřejných) archivů, nevyžaduje-li to zákon, případně vlastník archivu. Tzv. skrytý výzkum (výzkum vedený bez zjevného vědomí subjektů o jejich průběhu) lze provést pouze v krajní situaci, kdy by provádění výzkumu jako takového bylo blokováno držitelem veřejné moci ve státě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Informovaný souhlas (někdy též poučený souhlas) je formou informovaného rozhodnutí, kterým daná osoba vyjadřuje souhlas s určitou skutečností, respektive s provedeném určitého úkonu (například dotazníkového šetření). S pojmem informovaný souhlas se lze také setkat ve zdravotnictví, kde se využívá k vyjádření souhlasu s prováděním léčebných výkonů.", "tgt_summary": "Die Informierte Einwilligung, auch Informiertes Einverständnis und \"Informierte Zustimmung\", eine Wortschöpfung nach dem englischen Vorbildsbegriff Informed consent, auch \"Einwilligung nach erfolgter Aufklärung\", bezeichnet im Zusammenhang mit einer medizinischen Behandlung die von Information und Aufklärung getragene Einwilligung des Patienten in Eingriffe und andere medizinische Maßnahmen. Aufgrund des Persönlichkeits- und Selbstbestimmungsrechts des Patienten dürfen nur solche Behandlungen durchgeführt werden, die vom Willen des Patienten getragen sind. Behandlungen, die ohne eine wirksame Einwilligung erfolgt sind, können zu Ersatzansprüchen des Patienten gegen den Behandelnden führen. Die (vorherige) Einwilligung rechtfertigt im Straf- und Deliktsrecht den Eingriff in die körperliche Integrität des Patienten und setzt den Arzt damit nicht der Strafverfolgung wegen Körperverletzung (§§ 223 und 230 StGB) aus. Die Einwilligung setzt die Einwilligungsfähigkeit voraus, die – je nach vorhandener Einsichtsfähigkeit – auch bei Geschäftsunfähigen gegeben sein kann. Unter Umständen ist die Einwilligung durch den oder die gesetzlichen Vertreter oder durch einen rechtlichen Betreuer zu erteilen. Dabei kann nach BGB die Genehmigung des Betreuungsgerichts erforderlich sein. Die Befugnis zur Einwilligung kann, zum Beispiel durch eine Vorsorgevollmacht, auf einen Bevollmächtigten übertragen werden. ", "id": 832618} {"src_title": "Luis Sáenz Peña", "tgt_title": "Luis Sáenz Peña", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Buenos Aires, vystudoval právo na Univerzitě v Buenos Aires. V roce 1882 se stal soudcem Nejvyššího soudu Provincie Buenos Aires, později působil také jako prezident Banky Provincie Buenos Aires. V roce 1890 se stal soudcem Nejvyššího soudu Argentiny. O rok později byl vybrán bývalým prezidentem Juliem Argentino Rocou jako kompromisní kandidát na prezidenta. Jeho kandidaturu nakonec podpořil i další bývalý prezident Bartolomé Mitre, protože se obával vítězství kandidáta levicové strany Radikální občanská unie. Prezidentské volby v roce 1892 nakonec vyhrál a v říjnu převzal úřad prezidenta. Země byla stále ve složité situaci po velké ekonomické krizi, kterou už ale začal úspěšně řešit předchozí prezident Carlos Pellegrini. Také Sáenz Peña pokračoval v započatých úsporných opatřeních a v roce 1893 již byla krize překonána. Během jeho vlády se podařilo spojit železnicí všechna hlavní města argentinských provincií kromě jednoho. Na tomto však neměl prezident až tak velkou zásluhu, protože těžil z opatření svého předchůdce. Noviny prezidenta často kritizovaly, kvůli čemuž začal pravidelně měnit ministry ve vládě. To přineslo velkou nestabilitu a panovaly pochybnosti o schopnosti Sáenze Peñi vykonávat funkci prezidenta. Hrozila dokonce ozbrojená revolta proti vládě, na síle získávala opoziční Radikální občanská unie, která dokonce dokázala vyhrát volby v provincii Buenos Aires. Kontrolu nad vládou postupně zcela převzali bývalí prezidenti Roca a Pellegrini, kteří přesvědčili všechny ministry, aby podali v polovině ledna 1895 demisi. V bezvýchodné situaci tak prezident Sáenz Peña též o několik dní později rezignoval. Novým prezidentem se stal dosavadní viceprezident José Evaristo Uriburu. Po odchodu z úřadu se Sáenz Peña stáhl z politického života, v roce 1907 zemřel v Buenos Aires, kde je i pohřben. V roce 1910 se prezidentem Argentiny stal jeho syn Roque Sáenz Peña.", "section_level": 1}], "src_summary": "Luis Sáenz Peña Davila (2. dubna 1822 Buenos Aires – 4. prosince 1907 Buenos Aires) byl argentinský politik a právník. V roce 1892 se stal 7. prezidentem Argentinské republiky. Vzhledem k různým státním zřízením Argentiny v minulosti je považován za 12. prezidenta země. Před tím působil jako soudce na různých soudech.", "tgt_summary": "Luis Sáenz Peña Dávila (* 2. April 1822 in Buenos Aires; † 4. Dezember 1907 ebenda) war ein argentinischer Jurist und Politiker. Zwischen 1892 und 1895 war er Präsident Argentiniens.", "id": 472051} {"src_title": "Univerziáda", "tgt_title": "Universiade", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historie této soutěže se začala psát již na začátku 20. let 20. století. V roce 1923 zorganizoval tehdejší Sportovní výbor mezinárodní konfederace studentů tzv. „Světové univerzitní hry“ (International Universities Championship) v Paříži pod záštitou (Union Nationale des Étudiants de France – UNEF). Prvého ročníku se zúčastnilo deset zemí a program byl sestaven jen z atletických disciplín. Do roku 1939 bylo uspořádáno nejen dalších osm letních, ale také šest zimních celosvětových akcí. Ženy se mohly soutěží zúčastnit poprvé v roce 1930 v německém Darmstadtu. Druhá světová válka neumožnila konání dalších ročníků. V roce 1946 vznikl v Praze Mezinárodní svaz studentstva (MSS) a o rok později tento svaz zorganizoval devátý ročník světových univerzitních her v Paříži. Osmý ročník zimních světových univerzitních her se pak konal v Davosu. Rok 1948 přinesl organizační rozštěpení především z politických a mocenských důvodů. Tento fakt vedl ke vzniku Mezinárodní federace univerzitního sportu (FISU). V letech 1949 – 1956 organizovaly MSS a FISU mezinárodní soutěže odděleně. Poprvé se oficiální název „univerziáda“ objevil v roce 1959, kdy se konaly letní hry v italském Turíně.", "section_level": 1}, {"title": "Abecední seznam sportů.", "content": "Letní univerziáda se skládá z dvanácti povinných sportů, hostitelská země může dále určit několik dalších volitelných sportů. V roce 2007 na letních hrách v Bangkoku byly mezi dalšími sporty badminton, golf, softball a taekwondo. Na zimní univerziádě je povinně osm sportovních odvětví, hostitelská země si navíc může určit další tři zvolené sporty. V roce 2007 v Turíně byly mezi dalšími sporty běh na lyžích, short track a skoky na lyžích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Univerziáda (Světové studentské hry i Světové univerzitní hry) je mezinárodní vysokoškolská sportovní událost. Hlavní organizátorem her je Mezinárodní federace univerzitního sportu (\"International University Sports Federation – FISU\"). Pro soutěž platí věkové omezení, sportovci nesmí být více než 26 let staří a důležitá je jeho akademická příslušnost. Jméno je kombinací slov „Univerzita“ a „Olympiáda“. ", "tgt_summary": "Die Universiade – auch \"Weltsportspiele der Studenten\" – ist eine internationale Multisportveranstaltung, die seit 1959 in zweijährlichem Rhythmus stattfindet und von der Fédération Internationale du Sport Universitaire (FISU) organisiert wird. Im Wechsel mit den sportartspezifischen Studierenden-Weltmeisterschaften in geraden Jahren werden die Universiaden in ungeraden Jahren durchgeführt. Das Wort \"Universiade\" ist eine Zusammensetzung (Kofferwort) aus Universität und Olympiade. ", "id": 2199218} {"src_title": "Jahodka indická", "tgt_title": "Scheinerdbeere", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Tento rod pochází z jižní a jihovýchodní Asie kde rostl od Indie přes Čínu až po Japonsko, dnes však vyrůstá téměř po celém světě. Do Evropy byla jahodka dovezena koncem 18. století a jako okrasná rostlina pěstovaná v závěsech nebo k lemování zahradních chodníčku. Dnes je používána jako půdopokryvná rostlina jejíž listy za mírné zimy zůstávají stále zelené a snáší i občasné pošlapání. Ze zahrad se semeny zanáší do volné přírody kde ji vyhovuje spíše stinné, vlhčí stanoviště.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Rostlina je vytrvalá s chlupatými plazivými lodyhami 20 až 50 cm dlouhými které mají schopnost v uzlinách zakořenit a tak vytvořit novou rostlinu. Lodyžní listy jsou dlouze řapíkaté a trojčetné, jejich zubaté, obvejčité lístky mají krátké řapíčky. Pětičetné květy vyrůstají na dlouhých stopkách z paždí listů. Nápadný pravidelný kalich má plátky trojúhelníkovitého tvaru a kalíšek vejčité plátky rozeklané do 3 až 5 zubů. Korunu tvoří podlouhle vejčité plátky zlatožluté barvy. V květu je 20 až 30 tyčinek s prašníky a hodně pestíků s bliznami. Kvete od května do října. Plody jsou nažky umístěné na povrchu kulovitého nebo stlačeného rumělkově červeného souplodí (jahody) které mívá v průměru až 1,5 cm. Jahodka indická se rozmnožuje jak šlahouny tak i semeny která roznáší rozličný hmyz nebo ptáci po konzumaci.", "section_level": 1}, {"title": "Toxicita.", "content": "Přestože se jahodka svými listy, způsobem růstu i barvou souplodí podobá jahodníku, zásadně se od něho odlišuje nedobrou chutí jahody; lze je ale bez újmy na zdraví konzumovat. Je zde ovšem riziko alergické reakce. Toxikologické informační středisko u plodů uvádí „\"téměř nejedovaté plody – nebezpečná může být dávka nad 20 plodů (bobulí, semen) po větším požitém množství se podává se aktivní uhlí nebývá nutná hospitalizace (jen u mimořádně citlivých osob při závažných příznacích), u zdravých jedinců se objevují nanejvýš zažívací potíže\"“", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Pěstovány jsou od počátku 19. století jako okrasné rostliny v zahradách, v mnoha lokalitách pěstování rostliny zplaněly a v 21. století je někdy rod označován jako invazívně se šířící. Druh je v 21. století široce používán jako trvalka okrasná květem a především plody. Intenzivně se rozrůstá do okolí, je vhodnou pokryvnou rostlinou (živý mulč), ale v kompozici (například ve skalce) utlačuje slabší nízké druhy trvalek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jahodka indická (\"Duchesnea indica\") je ozdobná, půdopokryvná rostlina která se svými listy, plody i způsobem růstu podobá jahodníku obecnému (lesní jahodě), její plody jsou však zcela bez typické vůně i chuti. Botanicky je řazena do nově vytvořeného rodu jahodka, dříve bývala považována za součást rodu jahodník nebo mochna.", "tgt_summary": "Die Indische Scheinerdbeere (\"Potentilla indica\") ist eine aus Südostasien und Südasien stammende Pflanzenart, die in Mitteleuropa als Zierpflanze gezogen wird und stellenweise verwildert. Weitere deutschsprachige Trivialnamen sind \"Scheinerdbeer-Fingerkraut\", Scheinerdbeere, Falsche Erdbeere oder Indische Erdbeere; alle deutschen Namen beziehen sich auf die Ähnlichkeit der Scheinfrucht mit einer Erdbeere.", "id": 1577077} {"src_title": "Pižmovkovité", "tgt_title": "Moschuskrautgewächse", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zástupci čeledi pižmovkovité jsou keře, stromy i vytrvalé byliny s jednoduchými nebo složenými vstřícnými listy. Květy jsou v koncových květenstvích, nejčastěji latách nebo různých typech vrcholíků. Květy jsou oboupohlavné a ve většině případů pětičetné, kališní i korunní lístky jsou srostlé. Tyčinky jsou v počtu 3, 4 nebo 5, přirostlé ke korunní trubce. V květech jsou přítomna staminodia v počtu 3 až 5. Semeník je spodní nebo polospodní, s jednou nebo 3 až 5 přihrádkami. Plodem jsou peckovice s 1 nebo 3 až 5 semeny.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď je rozšířena především na severní polokouli, je však zastoupena na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. Zahrnuje 5 rodů a asi 220 druhů. Zdaleka největším rodem této čeledi je kalina, zahrnující asi 200 druhů. Rody kalina (\"Viburnum\") a bez (\"Sambucus\") jsou dřeviny, zbylé 3 rody jsou byliny. V naší původní květeně se vyskytují 3 druhy bezu (\"Sambucus\"), 2 druhy kaliny (\"Viburnum\") a pižmovka mošusová (\"Adoxa moschatellina\"). V Eropě se mimo to vyskytuje v Rusku bez sibiřský (\"Sambucus sibirica\") a ve Středomoří kalina modroplodá (\"Viburnum tinus\").", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V dřívějších systémech byly do této čeledi řazeny jen bylinné rody \"Adoxa\", \"Sinadoxa\" a \"Tetradoxa\", zatímco rody \"Sambucus\" a \"Viburnum\" byly řazeny do čeledi \"Sambucaceae\", \"Caprifoliaceae\" nebo \"Viburnaceae\". Dnešní pojetí se objevuje až v systému APG II, publikovaném v roce 2003. Podle molekulárních studií tvoří čeleď \"Adoxaceae\" bazální větev řádu \"Dipsacales\".", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Některé druhy a kultivary kalin a v menší míře i některé bezy jsou využívány jako okrasné dřeviny.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam rodů.", "content": "\"Adoxa\", \"Sambucus\", \"Sinadoxa\", \"Tetradoxa\", \"Viburnum\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Pižmovkovité (\"Adoxaceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu štětkotvaré (\"Dipsacales\"). Jsou to dřeviny i byliny se vstřícnými listy a zpravidla pětičetnými květy. Čeleď zahrnuje 5 rodů a asi 220 druhů. Je rozšířena především v mírném pásu severní polokoule. V České republice se vyskytují 3 druhy bezu, 2 druhy kaliny a pižmovka mošusová. Různé druhy a kultivary kalin se pěstují jako okrasné keře.", "tgt_summary": "Die Moschuskrautgewächse (Adoxaceae) sind eine Pflanzenfamilie aus der Ordnung der Kardenartigen (Dipsacales). Sie enthält seit 2011 vier Gattungen mit etwa 220 Pflanzenarten hauptsächlich auf der Nordhalbkugel.", "id": 2469094} {"src_title": "Pižmovka mošusová", "tgt_title": "Moschuskraut", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Druh vyrůstá v mírném pásmu severní polokoule, pokrývá celou Evropu (asi do 70. rovnoběžky) až po Ural, roste na Sibiři, v podhůří Kavkazu, Pamíru i Altaje a zasahuje na východě Asie až do Číny a Japonska. Vyskytuje se též v Severní Americe od Michiganského jezera až po Skalisté hory. Nejčastěji se objevuje ve vlhkých lužních lesích, v zastíněných nivách řek, vlhkých křovinách i roklích; signalizuje výživnou půdu dostatečně zásobenou dusíkem, humusem a polostinné stanoviště. V České republice se vyskytuje roztroušeně až hojně, od nížin až do nevysokých podhůří. V některých částech republiky, např. na jihovýchodní Moravě a v severozápadních Čechách, však neroste téměř vůbec. Pižmovka mošusová není považována za ohroženou rostlinu.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Drobná, vytrvalá rostlinka s přímou lodyhou dosahující do výše jen 5 až 15 cm. Lysá, čtyřhranná lodyha vyrůstá z bílého, plazivého, větvícího se, velmi tenkého oddenku pokrytého jemnými šupinkami přijímajícími výživu. Přízemní listy s řapíky dlouhými 4 až 9 cm vyrůstají v počtu pouze 1 až 3, jsou dvojnásobně trojčetné, lesklé a mají světlezelenou barvu. V horní části lodyhy jsou dva vstřícné, krátké listeny tvarem i barvou podobné přízemním listům. Na květonosných lodyhách vykvétají nenápadné, málo úhledné, nevtíravé oboupohlavné květy o průměru 4 až 7 mm které slabě páchnou. Jsou seskupeny v počtu 5 až 7 do kulovitého květenství strboulu, koncový květ rozkvétající nejdříve bývá 4četný a ostatní postranní 5četné. Drobné, eliptické až vejčité, na vrcholu tupé kališní lístky se 2 až 3 laloky bývají velké 1,8 až 3,3 × 1 mm a mají nenápadnou žlutavě zelenou barvu. Stejně zbarvené okrouhlé až široce vejčité, na vrcholu zaoblené až tupé lístky pravidelné kolovité koruny mívají rozměr 1,8 až 3,3 × 2 až 2,5 mm. Čtyři nebo pět tyčinek (podle četnosti květu) jsou rozeklány až do spodu a působí tak dojmem dvojnásobného počtu, každá polovina nese jednopouzdrý prašník. Polospodní semeník, vytvořený ze 4 nebo 5 plodolistů nese rozdělenou čnělku se 4 nebo 5 bliznami. Z listů po rozemnutí a z květů běžně vystupuje poměrně nepříjemná vůně či zápach po pižmu.", "section_level": 1}, {"title": "Opylování.", "content": "Prvotní opylování vykonává hmyz lákaný pižmovou vůní květů. V rozevřeném květu na vztyčené stopce, okolo 1 mm dlouhé, jsou v počátku tyčinky s prašníky v pozici pod bliznami, tyčinky ale stále přirůstají až se dostanou prašníky do úrovně blizen. Nebyla-li do této doby blizna opylena pylem cizím, bude dodatečně opylena vlastním.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Pižmovka mošusová se rozmnožuje hlavně vegetativně rozrůstáním oddenku, méně častěji semeny které roznášejí mravenci a hlemýždi. Plodem je 4 nebo 5semenná zploštělá peckovice dlouhá asi 5,5 mm vyrůstající na stopce která se po uzrání sklápí. Semena jsou lysá, plochá, podlouhlého tvaru, 3 až 3,5 mm dlouhá.", "section_level": 1}, {"title": "Vegetační cyklus.", "content": "Vyrůstá a kvete brzy z jara (od března do května), ještě před příchodem léta rostlina zasychá a do příštího roku přežívá jen nitkovitý oddenek.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Pižmovka mošusová (\"Adoxa moschatellina\") je bylina z čeledi pižmovkovité a jediný zástupce rodu pižmovka. Je rozšířena v Evropě, Asii i Severní Americe. Vyskytuje se i v přírodě České republice. Je to drobná, nenápadná, zelenožlutě kvetoucí bylinka rostoucí časně z jara na vlhkých a zastíněných místech.", "tgt_summary": "Das Moschuskraut (\"Adoxa moschatellina\") oder Bisamkraut ist eine Pflanzenart aus der Familie der Moschuskrautgewächse (\"Adoxaceae\"). Es ist in den Laubwäldern der Nordhalbkugel nicht selten. Es handelt sich um eine typische Frühjahrspflanze, die schon im Februar austreibt und sich zwischen Mai und Juni wieder zurückzieht. ", "id": 1098209} {"src_title": "Drogová závislost", "tgt_title": "Abhängigkeit von psychoaktiven Substanzen", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Diagnostický a statistický manuál mentálních poruch (DSM-IV) definuje (všeobecněji) látkovou závislost jako: Dle Světové zdravotnické organizace (WHO) je drogová závislost definována jako Látková závislost může být diagnostikována jako fyzická závislost, zjištění tolerance nebo abstinenčních komplikací, nebo bez fyziologické závislosti. Koncept drogové závislosti má více odlišných definicí. Některé zdroje přikládají termínu „drogová závislost“ stejný význam jako má „látková závislost,“ jiné například označují termínem „drogová závislost“ jen užší okruh, který zahrnuje pouze drogy, které průkazně vyvolávají toleranci nebo abstinenční příznaky.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Omamné látky jsou velmi starého původu. Také zvířata užívají drogy. Užívání psychoaktivních drog člověkem sahá do prehistorie. Již jeskynní malířství odpovídá transu a užívání drog. Dále je popsáno jejich užívání už ve starověkém Egyptě, Mezopotámii či Krétě. Každopádně, zde se spíše jednalo o rituální či lékařské použití, a proto nemůžeme jednoznačně hovořit o drogové závislosti. K velkému využívání drog dochází až v 19. století, kdy už v Americe a Evropě je farmaceutický průmysl schopen izolovat z přírodních látek čistou drogu. Drogy byly v 19. století velice rozšířené, ale ještě pořád nemůžeme hovořit o závislosti, jednalo se spíše o rekreační používání slabých drog. Přelom v užívání drog byl vynález injekční jehly v roce 1853. Po tomto objevu již bylo možno aplikovat drogy nitrožilně, čímž se znásobil jejich účinek. Na přelomu 20. století již začaly vyvstávat první problémy se závislostmi a dalšími jevy provázejícími závislost na drogách. Rovněž se drogy začaly dělit na legální (alkohol, nikotin, v některých zemích i marihuana) a nelegální (kokain, heroin, morfin). Závislostí jako nemocí se začali vědci zabývat až v 20. století a s tím souvisí i vznik různých definic závislosti na drogách (viz Definice).", "section_level": 1}, {"title": "Slavné osobnosti závislé na drogách.", "content": "Patří sem například Edgar Allan Poe, prokletí básníci Charles Baudelaire, Arthur Rimbaud, Paul Verlaine. Rovněž mnoho rockových a popových hvězd bylo známých svojí drogovou závislostí, například Kurt Cobain. Paul McCartney, který také drogy často užíval, o nich řekl: \"„Drogy mohou otevřít mnoho dveří, ale na všechny otázky si člověk musí odpovědět sám.“\"", "section_level": 2}, {"title": "Vznik závislosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Motiv.", "content": "Častým motivem k začátku braní drog a vytváření závislosti je zvědavost. Mnoho lidí vyzkouší drogu jen proto, že chce zkusit, jaké to je. Dalším možným motivem je stres či životní problém, který daný člověk není schopen řešit jinak, než útěkem. Také často může být iniciátorem parta, k níž daný člověk patří a do které chce patřit i nadále, a proto se nechá k drogám „donutit“. Ovšem pro vybudování závislosti je podstatný vliv negativního prostředí..", "section_level": 2}, {"title": "1. fáze – Experimentální.", "content": "V této fázi drogová závislost začíná. Daný člověk je drogou nadšen – zažívá najednou pocity, které nikdy před tím nezažíval, má najednou mnohem bohatší sny, nápady, pohled na svět. Vše mu jde najednou lehce, s nadhledem, nic mu nedělá starosti. V této fázi ještě není těžké utajit před okolím, že člověk bere drogu. Je to poznat jen náznakově – časté střídání nálad, euforie, laxní přístup k problémům. Droga taky v této době ještě nedá najevo žádné negativní účinky, člověk tedy může být přesvědčený, že výroky o škodlivosti drog jsou jen výmysl na odstrašení. Člověk také v této době ještě nepocítí takovou finanční zátěž, jelikož mu stačí k uspokojení malé dávky drogy. Rovněž v práci nebo ve škole zatím člověk nemá žádné problémy, ba naopak, vlivem drogy se mu může dařit lépe – může být soustředěnější a lépe mu může fungovat paměť. Droga také v této době ještě spolehlivě pomáhá „utápět“ problémy a unikat z reality do ideálního světa, kde problémy neexistují. Přestože je v této fázi ještě relativně lehké přestat (nevytvořila se ještě fyzická závislost), většina lidí v této fázi nepřestane, jelikož vnímají jen pozitiva, která jim droga přináší. V případě, že člověk v této době přestane, je u něj velmi důležitá příprava na nejrůznější těžké situace, které jej později v životě čekají. V knize Ještěrka, kde autorka z vlastní zkušenosti popisuje užívání drog je první kontakt s drogou popsán takto: \"Napoprvé to byla svalovka z půlky plata.... Trvalo to asi čtvrt hodiny a nic nepřicházelo. Najednou to přišlo, v minutě jsem byla úplně sjetá. Jak to přišlo, prý jsem zezelenala a zbělela, kluci mě drželi tep a báli se o mě. Mně bylo rajsky, lehla jsem si do trávy a rozplývala jsem ve stavu blažeností.\"", "section_level": 2}, {"title": "2. fáze – Sociální užívání.", "content": "Této fázi se také někdy říká „Víkendové braní.“ V této fázi se již začíná projevovat závislost a droga už začíná být zdrojem problémů. Droga se už musí brát pravidelněji, ve větších dávkách. Daný člověk si však ještě myslí, že má braní drogy pod kontrolou, a že s ním může kdykoliv přestat. Droze se v této fázi začíná přizpůsobovat denní cyklus, a rovněž přátelé (člověk, který bere drogu už si nemá co říct se svými bývalými přáteli a hledá si nové mezi narkomany). Velkým problémem v tomto období se stává škola či zaměstnání. Člověk již začíná být drogou otupován a zhoršují se jeho schopnosti přemýšlet a pamatovat si. Proto se snižují jeho pracovní čí studijní výkony. Rovněž může mít problémy s tím, že do školy či zaměstnání chodí pod vlivem drogy a jeho reakce se mohou ostatním zdát divné. V této fázi člověk má problém s zvyšující se absencí ve škole či zaměstnání, a proto je donucen často lhát nebo se vymlouvat, vymýšlet si. Množí se rovněž konflikty s okolím – s rodinou (časté pozdní příchody domů), s učiteli (nevyspalost, nepřipravenost či naprostý nezájem), se spolupracovníky a přáteli (ztráta společné řeči, zájmů, koníčků). Člověk v této fázi často hledá pomoc u osoby, která je mu blízká nebo jí důvěřuje, ale většinou neřeší problém se závislostí, ale problém s tím, jak nemít spory s rodiči, sourozenci, partnerem/partnerkou, učiteli. Rovněž přichází v této fázi určité zdravotní problémy, často se jedná o: nespavost, nechuť k jídlu, bolesti hlavy, agresivita, bolest celého těla, deprese či stres.", "section_level": 2}, {"title": "3. fáze – Každodenní užívání.", "content": "V této fázi již člověk ztrácí kontrolu nad drogou a svojí závislostí. Celý jeho život se začíná točit kolem drogy, myslí jen na to, kdy si dá příští dávku. Vše se podřizuje droze – denní režim, morální hodnoty, zaměstnání, přátelé. V tomto období se často dostavují už i finanční problémy, protože se často už na závislost přijde a člověk je vyhozen ze školy či zaměstnání. Získávání peněz na drogy je v tomto období různé – jedinec se často uchyluje ke krádežím, podvodům či prostituci: \"Na dýze jsem se seznámila s jedním vojákem.... Vyprávěl mi o svým kámošovi, kterej je ošetřovatel a fetuje.... Pak jsem mu řekla, že taky fetuju. a že bych potřebovala nějaký věci. To zcela změnilo situaci. Slíbila jsem mu, že mu svoje tělo prodám jedině za fet.\" Veškeré problémy je schopný člověk v této fázi řešit už jedině drogou, čímž se dostává do hlubších a hlubších problémů, které často vedou až k vyloučení jedince z rodiny, zaměstnání, školy, kruhu přátel na okraj společnosti. I v této fázi se ještě mnoho lidí snaží přestat, ale sami již toho nejsou schopni, protože už si vytvořili fyzickou závislost. Návrat k normálnímu životu z této fáze je již velmi náročný, člověk má už úplně jiný žebříček hodnot, přátele, jeho rodina ho už často zavrhla a jeho závislost k droze je již velmi silná.", "section_level": 2}, {"title": "4. fáze – Užívání k dosažení normálu.", "content": "Toto je poslední fáze závislosti a často končí smrtí předávkováním čí naprostým selháním organismu. Droga již uživateli v této fázi nic nepřináší, je pro něj jen úlevou od fyzické i psychické bolesti. Dávky již jsou pro tělo téměř na hranici snesitelnosti, jsou však také jedinou věcí, která je schopna ho udržet při životě. Veškerý život a myšlení jedince se v této fázi točí kolem užívání drogy a jejího získání. Právě se získáváním bývá velký problém, jelikož člověk je již velmi vyčerpaný a rovněž jeho pobyt v bídných sociálních podmínkách se na něm začíná promítat (vychrtlé a neudržované tělo, roztrhané oblečení, na kůži stopy od vpichů). Člověk se neštítí udělat cokoliv pro získání drogy – krádež, prostituce, ale klidně i vražda. To všechno dělá proto, že jej k tomu nutí droga, on sám často nechce. Jedinec si ještě pamatuje, jak příjemná byla aplikace drogy v 1. fázi a snaží se o navození stejného stavu, ale marně. V případě, že drogu nedostane, nastává tzv. abstinenční syndrom, jinak také nazývaný absťák, který se projevuje různě, v závislosti na používané droze. Jde například o zimnici, bolest celého těla, agresivita, stres, deprese, absolutní vyčerpání, halucinace a další. Typický je taky pocit viny po použití drogy, člověk to řeší v této fázi tak, že si musí dát další dávku, aby zapomněl na pocit viny. Z této fáze již téměř není možné, aby se člověk vymanil vlastní vůlí, je jednoznačně nutná pomoc zvenčí.", "section_level": 2}, {"title": "Po vyléčení závislosti.", "content": "I toto by šlo označit jako fázi závislosti, protože i po vyléčení závislost přetrvává a může se snadno probudit (recidiva), například životní krizí či pouhou chutí zkusit to znova.", "section_level": 2}, {"title": "Příznaky užívání jednotlivých drog.", "content": "Opiáty (morfin, heroin, braun,...): působí tlumivě zvláště v kombinaci s alkoholem, následně po usínání až bezvědomí hrozí kóma, zástava dechu a krevního oběhu. Stimulační drogy (pervitin, kokain,...): občasné výpadky zraku, které vedou k úzkosti a nepředvídatelným reakcím ze strachu, chaotické bezúčelné chování, stavy krátkodobého bezvědomí. Halucinogenní drogy (LSD, psilocin, psilocybin,...): situace je srovnatelná s náhlým vznikem závažného duševního onemocnění (např. schizofrenie). Vlastní předávkování může probíhat různě; často jde o pocit pronásledování, zrakové či sluchové halucinace a mylné představy o realitě. Podle svých přesvědčení postižený také jedná – může volit např. útěk, ale i aktivní obranu nebo útok na někoho jiného.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky drogové závislosti.", "content": "Je velký rozdíl mezi důsledky a příznaky. Příznaky následují v řádech minut po použití drogy, jsou to například euforie, extrémní výdrž, halucinace a další. Důsledky jsou však spíše následky a projeví zhruba až od 2. fáze drogové závislosti. Jsou to většinou negativní dopady na zdraví, rodinu, přátele, práci, ekonomickou situaci jedince, který se stal drogově závislý.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní.", "content": "U zdravotních důsledků musíme rozlišovat mezi abstinenčními příznaky a vlivem užívání drog na náš organizmus. Zdravotní následky braní drog se projeví až relativně pozdě, většinou od 3. nebo 4. fáze drogové závislosti. Patří mezi ně: nespavost, nechuť k jídlu, poruchy ledvin, jater či mozku, poruchy vidění a sluchu, vyčerpanost, zhoršení paměti a reflexů, špatná orientace, strach, různé fobie a mnohé další. K nepřímým zdravotním důsledkům patří i nemoci, způsobené nečistým nebo již použitým injekčním materiálem, tedy například: otrava krve, sexuálně přenosné nemoci, velmi častá je mezi narkomany žloutenka, a další nemoci, které se přenášejí krví. O prevenci tohoto problému se starají některé humanitní organizace (například Drop In) tak, že narkomanům zdarma nabízí na veřejným místech výměnu injekčního materiálu za sterilní.", "section_level": 2}, {"title": "Sociální.", "content": "Lidé s drogovou závislostí velmi často ztratí zájem o své kamarády, protože zážitek z drogy je natolik silný, že už si s lidmi, kteří jej nepoznali, nemají co říct. Rovněž se naprosto začínají rozcházet jejich zájmy – u narkomana se prohlubuje zájem o drogu a vše ostatní upadá, kdežto jeho okolí žije dál. Časté jsou ale i případy, kdy se celá parta dá na zkoušení drog, které později přejde v závislost. V tomto případě jejich „přátelství“ zůstává, ale jakmile někdo z dané party začne bojovat s drogovou závislostí, partu většinou opouští.", "section_level": 2}, {"title": "Rodinné.", "content": "Důsledky drogové závislosti mají často v rodinách velmi negativní důsledky. Rodina se totiž jedince v průběhu závislosti často zřekne, a není pak již ani po vyléčení navázán normální vztah. Častým zdrojem problémů v průběhu závislosti bývají pozdní příchody domů, ztrácení peněz, časté lži a podvody, zhoršení vzhledu.", "section_level": 2}, {"title": "Finanční.", "content": "V průběhu závislosti bývá často jedinec vyhozen z práce, a také ceny drog jsou na černých trzích značně vysoké, a proto se často potýkají s finančními problémy. V počátcích je často řeší půjčkami od známých, později už se dopouští i podvodů a krádeží.", "section_level": 2}, {"title": "Léčba.", "content": "Cílem léčby je pokud možno úplné odstranění závislosti. Tohoto se však nedá dosáhnout najednou, léčba musí probíhat postupně, protože při příliš rychlém vysazení drogy by mohly vzniknout zdravotní komplikace (v případě, že už se vytvořila fyzická závislost) anebo by se celá léčba mohla minout účinkem. Často pomůže vyléčení z drogové závislosti také víra, která ale musí být natolik silná, aby dovedla vytlačit drogu. Celá léčba je velice komplexní proces – jedinec, který má vytvořenou drogovou závislost není postižen jen fyzicky, ale i psychicky a je naprosto vytržen se svého dosavadního sociálního postavení. Velice často je psychologická léčba kombinována s farmakologickou léčbou.", "section_level": 1}, {"title": "Psychologická léčba.", "content": "Tato metoda je založená na práci s psychologem či psychiatrem, účast v terapeutické skupině a psychoterapii. Samozřejmě, metody lze kombinovat. Psychoterapie naučí pacienta zvládat těžké nebo krizové situace bez drog. Rovněž pacientovi pomáhá zapojit se opět do společenského života; s tímto však bývají často problémy – stará skupina přátel již jedince, který prošel drogovou závislostí nechce přijmout zpět. Proto je často nutné nalézt novou sociální skupinu. Při léčbě se postupně snižují dávky drogy až na naprosté minimum (viz například nikotinové náplasti). Toto pomáhá tělu, aby si postupně na drogy odvyklo a přešlo opět do normálního režimu fungování. Někdy se také při léčbě používá tzv. substituční metoda, kdy droga je nahrazena drogou jinou, slabší. Další důležitou složkou je odstranění rituálu – například nahrazení cigarety nikotinovou náplastí či žvýkačkou. S rituálem souvisí i například prostředí nebo parta, které je rovněž nutno nahradit něčím novým, co už se pacientovi s drogou nepojí.", "section_level": 2}, {"title": "Farmakologická léčba.", "content": "Nejčastější obecné farmakologické postupy jsou tyto:", "section_level": 2}, {"title": "Situace v České republice.", "content": "Drogy a s nimi související závislost zažily největší rozvoj po Sametové revoluci, kdy se otevřel ilegální trh s drogami v České republice. Statistika z roku 1995: \"V roce 1995 odhadla Hygienická služba v ČR počet osob závislých na drogách přibližně na 200 tisíc. Nejčastěji volenou drogou byl pervitin (35,3 %), následoval heroin (12,9 %), marihuana (9,4 %) a organická rozpouštědla (8,1 %). Téměř 37 % nových uživatelů bylo ve věku 15-19 let.\" Statistika z roku 2008: \"V roce 2008 bylo léčeno v ambulantních zdravotnických zařízeních 42 612 uživatelů návykových látek a proti předchozímu roku jejich počet vzrostl o 1 %. Celkem bylo hospitalizováno 60 276 případů se základní nebo vedlejší diagnózou F10–F19 ve všech lůžkových zařízeních ČR. Z toho bylo v psychiatrických léčebnách a psychiatrických odděleních nemocnic zaznamenáno celkem 14 228 hospitalizací se základní diagnózou F10–F19 a jejich počet klesl o 2,2 %. Dalších 6 970 hospitalizací se základní diagnózou F10–F19 bylo zaznamenáno na ostatních odděleních nemocnic a 39 078 hospitalizací bylo s vedlejší diagnózou F10–F19. Během sledovaného roku absolvovalo substituční terapii 1 375 osob. Proti roku 2008 stoupl počet substituentů o 29 %.\"", "section_level": 1}, {"title": "Substituční terapie.", "content": "Pro lidi závislé na opioidech (heroin, morfin, kodein, oxykodon, hydrokodon, fentanyl apod.), kteří z nějakého důvodu nemohou/nechtějí vyabstinovat, existuje v České republice možnost substituční terapie – při ní psychiatr předepisuje pacientovi léky obsahující opioidy a dotyčný bere tyto léky místo pouličních drog. Díky nim mu nehrozí abstinenční syndrom a může normálně fungovat v každodenním životě, aniž by si dělal starosti se sháněním dalších dávek. V Česku se při substituční terapii používají dvě látky: buprenorfin (někdy v kombinaci s naloxonem) a metadon. Pro lidi závislé na stimulantech (pervitin, amfetamin, methylfenidát, fenmetrazin apod.) zatím substituční léčba ve smyslu nahrazení pouliční drogy jinou látkou neexistuje.", "section_level": 2}], "src_summary": "Drogová závislost (též látková závislost, narkomanie (z řečtiny. νάρκη /narkē/ – snížená citlivost, spánek, šílenství, vášeň, touha.) či toxikomanie) je abnormální až patologický stav vyvolaný častým užíváním drog. Závislost na drogách začíná zpravidla častým užíváním drog, které vyvolá potřebu drogy cíleně vyhledávat, ať už psychologicky či fyzicky podmíněnou. Drogová závislost vede ke snížení schopnosti přirozeně reagovat na běžné stimuly, ve vážnějších stádiích vede k narušení i základních společenských a životních činností a nakonec k selhání funkcí tělesných orgánů po jejich trvalém poškození.", "tgt_summary": "Mit Abhängigkeit von psychoaktiven Substanzen bezeichnet man eine Gruppe von gesundheitlichen Beeinträchtigungen aufgrund wiederholter Einnahme verschiedener psychotroper Substanzen. Als typisch gilt ein starkes, periodisch oder dauerhaft auftretendes Substanzverlangen. Es kann zu einer – ggf. auch fortschreitenden – Vernachlässigung anderer Verpflichtungen oder Aktivitäten kommen. Auch ein möglicher Kontrollverlust mit zwanghaftem Substanzkonsum ist nicht ausgeschlossen. ", "id": 1369084} {"src_title": "Pyruvátdehydrogenáza", "tgt_title": "Pyruvatdehydrogenase-Komplex", "src_document": [{"title": "Struktura.", "content": "Enzym pyruvátdehydrogenáza je ve skutečnosti obrovský multienzymový komplex, který u savců dosahuje velikosti 7-10 MDa (tzn. molekulová hmotnost až 10 000 000) a je tedy přibližně dvakrát větší než ribozom. Díky tomu je také poměrně snadno pozorovatelný pod elektronovým mikroskopem. Skládá se z několika různých proteinů a z celé řady pomocných kofaktorů nebílkovinné povahy. K nejdůležitějším proteinovým složkám patří E1 (vlastní pyruvátdehydrogenáza v úzkém slova smyslu – v počtu 20 až 30 heterotetramerů), E2 (dihydrolipoamid acetyltransferáza, v počtu 54 podjednotek) a E3 (lipoamid dehydrogenáza, 6 homodimerů). Mimo tyto tři základní jsou součástí komplexu i další přídatné a regulační proteiny, z důležitých například E3BP („protein X“). Dále je pro funkci PDC vyžadováno pět kofaktorů: thiamindifosfát, lipoát, koenzym A, FAD a NAD+.", "section_level": 1}, {"title": "Mechanismus.", "content": "Pyruvátdehydrogenáza katalyzuje ireverzibilní reakci (DG‘0= -39 kJ), jež se dá sumárně zapsat takto: Tvorba acetylkoenzymu A probíhá v pěti krocích. Nejprve se pyruvát naváže na thiamindifosfát v enzymu E1 a dojde k dekarboxylaci. V druhém kroku je meziprodukt předán enzymu E2 a (stále pomocí enzymu E1) dojde k oxidaci hydroxyskupiny na oxoskupinu za současné redukce lipoátu na dihydrolipoát. Zároveň se vyváže thiamindifosfát. V třetí fázi je pomocí enzymu E3 přenesen acetyl z dihydrolipoátu na koenzym A, čímž vzniká acetylkoenzym A. Další kroky slouží k regeneraci enzymu - ve čtvrtém kroku se reoxiduje dihydrolipoát na lipoát za současné redukce disulfidového můstku. V pátém kroku se elektrony přenesou na FAD (za vzniku FADH) a z něj na NAD+ (za vzniku volného NADH).", "section_level": 1}, {"title": "Regulace.", "content": "Rozklad pyruvátu na acetylkoenzym A je možno označit za „bod, z něhož není návratu“, a proto je pyruvátdehydrogenázová reakce v buňce pečlivě regulována. Nejčastěji dochází k jeho inhibici pomocí série tří fosforylací, které provádí PDH kináza. Tato kináza je neaktivní za přebytku pyruvátu a aktivuje ji vysoké množství ATP, NADH a acetylkoenzymu A. Za defosforylaci (a tedy aktivaci) pyruvátdehydrogenázy jsou naopak zodpovědné PDH fosfatázy, enzymy, které jsou stimulované inzulinem. V některých případech však dosud není přesně znám mechanismus, jakým je signál převeden např. z inzulinového receptoru do matrix mitochondrií.", "section_level": 1}, {"title": "Onemocnění.", "content": "Poškození (resp. vrozený defekt) v jakékoliv složce pyruvátdehydrogenázového komplexu může mít za následek tzv. laktátovou acidózu, což je mnohdy fatální onemocnění, při němž se v těle hromadí kyselina mléčná. Dochází k mentální a pohybové retardaci či dokonce ataxii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pyruvátdehydrogenáza (PDC podle \"pyruvate dehydrogenase complex\") je enzymatický komplex, který katalyzuje rozkladnou reakci pyruvátu za vzniku acetylkoenzymu A a oxidu uhličitého. Tato redoxní reakce (tzv. oxidativní dekarboxylace) je jedním z ústředních kroků energetického metabolismu, protože spojuje finální glykolytický produkt (pyruvát) s acetylkoenzymem A, který může vstoupit do Krebsova cyklu či jiných metabolických drah. PDC se u jaderných organismů vyskytuje v mitochondriální matrix.", "tgt_summary": "Der Pyruvatdehydrogenase-Komplex (PDC) ist ein sehr großer Multienzymkomplex, der die irreversible oxidative Decarboxylierung von Pyruvat katalysiert. Er ist für die Energiegewinnung aus Kohlenhydraten, beispielsweise -Glucose, essenziell nötig, da er die Glykolyse mit dem Citratzyklus verbindet. ", "id": 2346440} {"src_title": "Antropocén", "tgt_title": "Anthropozän", "src_document": [{"title": "Problémy s oficiálním zavedením termínu.", "content": "V současnosti není ani ujasněno, kterým okamžikem by antropocén měl začínat. Podle některých úvah by se mělo jednat až o období průmyslové revoluce, kdy na počátku 19. století začala růst přítomnost uhlíku a metanu v zemské atmosféře. Ovšem člověk začal ovlivňovat Zemi před několika tisíci lety. Podle jiných začíná už s objevem a rozšířením zemědělství před zhruba osmi tisíci let; antropocén by pak zahrnoval větší část holocénu, nebo by dokonce byl jen jiným označením pro holocén. Pracovní skupina věnující se antropocénu (AWG) zastává stanovisko, že začátek tohoto období by měl být optimálně zařazen do poloviny 20. století, kdy došlo k významnému růstu populace, industrializace a globalizace jako takové. Nejvýznamnějším důvodem však byly jaderné testy, vrcholící v 50. letech, v jejichž důsledku se do půdy dostaly umělé radioaktivní částice. Návrh byl řešen Mezinárodní komisí pro stratigrafii. Ta však roku 2018 zavedla členění holocénu na greenlandian, northgrippian a meghalayan. Antropocén tedy zatím nebyl přijat. V listopadu 2019 Mezinárodní stratigrafická komise (ICS) ani Mezinárodní unie geologických věd (IUGS) stále neuznaly Antropocén jako oficiální geologické období navazující na holocén. Pracovní skupina zaměřující se na antropocén (AWG) většinově odhlasovala 21. 5. 2019 podobu návrhu o zavedení antropocénu jako oficiálního geologického období, jehož projednání Mezinárodní stratigrafickou komisí (ICS) je naplánováno na rok 2021.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy v současné kultuře.", "content": "Pojem antropocén se začal užívat i v jiných, než striktně vědeckých kruzích. Uznávaný kanadský krajinářský fotograf Edward Burtynsky vydal v roce 2018 v pořadí svou patnáctou knihu fotografií s názvem Antropocén (Anthropocene). V knize zachycuje širokou paletu přírodních scenérií, které člověk v minulosti významněji ovlivnil svou činností. Pražané měli naposled příležitost seznámit se s Burtynského prací na podzim roku 2019 na výstavě pořádané Centrem architektury a městského plánování (CAMP). Burtynsky se též spolupodílel na tvorbě kanadského dokumentárního filmu Antropocén: Epocha člověka (v originále Anthropocene: The Human Epoch), který do českých kin vstoupil 14. listopadu 2019.", "section_level": 2}], "src_summary": "Antropocén je poměrně nový termín z oblasti geochronologie, který je motivován snahou označit období, kdy lidstvo svou činností globálně ovlivňuje zemský ekosystém. Pojem je složen ze dvou řeckých slov ἄνθρωπος (anthropos) „člověk“ a καινός (kainos) „nový“. Termín vymyslel ekolog Eugene Stoermer a popularizoval jej počátkem nového tisíciletí atmosférický chemik Paul Crutzen, držitel Nobelovy ceny. Ten považuje vliv lidského chování na zemskou atmosféru za natolik významný, že by měly být moderní dějiny lidstva označeny za nové geologické období.", "tgt_summary": "Der Ausdruck Anthropozän (zu und ) ist ein Vorschlag zur Benennung einer neuen geochronologischen Epoche: nämlich des Zeitalters, in dem der Mensch zu einem der wichtigsten Einflussfaktoren auf die biologischen, geologischen und atmosphärischen Prozesse auf der Erde geworden ist.", "id": 2094376} {"src_title": "Lobkovický palác (Vídeň)", "tgt_title": "Palais Lobkowitz (Wien)", "src_document": [{"title": "Dějiny paláce.", "content": "Dnešní vídeňské Lobkovické náměstí se do roku 1716 nazývalo \"Schweinemarkt\" („Prasečí trh“), který se zde do konce 17. století skutečně nacházel. Zde se také svého času nacházelo jedno z vídeňských popravišť. Původní dům na místě dnešního paláce vlastnil Leopold svobodný pán von Felß, který nemovitost v roce 1685 prodal císařskému nejvyššímu podkoní Filipu Zigmundovi, hraběti z Ditrichštejna, jenž zakoupil rovněž sousední veřejné lázně a obě budovy nechal zbourat. V letech 1685 až 1687 pak nechal vystavět dnešní palác podle návrhu Giovanniho Pietra Tencaly. Mistři kameníci Ambrosius Regondi nechali přivézt z Kaisersteinbruchu tvrdý \"Kaiserstein\" na stavbu hlavního schodiště. Ditrichštejnové pak paláce ještě několikrát přestavěli. Roku 1709 architekt Johann Bernhard Fischer z Erlachu vymyslel pro hlavní portál ve Vídni nevídané řešení: překlenout jej bohatě zdobeným trojrozměrným obloukem. Kamenickou práci vykonali Giovanni Battista Passerini a Elias Hügel z Kaisersteinbruchu. Jednu zakázku získal také syn Fischera z Erlachu, Joseph Emanuel. Poté, co palác několikrát změnil majitele (mj. Jan Václav hrabě z Gallasu) skončil nakonec palác v roce 1745 v rukách Ferdinanda Filipa knížete z Lobkovic. Od té doby palác patřil až do roku 1980 rodině Lobkoviců. Na přelomu 18./19. století byl v paláci častým hostem Ludwig van Beethoven, neboť tehdejší majitel Josef František Maxmilián z Lobkovic byl velikým mecenášem skladatelů. Beethoven mu věnoval svoji 3. symfonii (původně zamýšlená pro Napoleona a proto nazvaná „Eroica“). Roku 1804 byla poprvé uvedena pod vedením skladatel ve slavnostním sále paláce (později nazvaneém „Eroica-Saal“). Po dvou koncertech v zimní jízdárně vídeňského Hofburgu 29. listopadu a 3. prosince 1812 založili přátelé hudby Společnost přátel hudby ve Vídni (dnes obecně známou zako \"Wiener Musikverein\"). V Lobkovickém paláci se nacházela listina, na niž se mohli podepsat zájemci o členství v zakládacím spolku a také první sídlo společnosti se nacházelo v paláci. V době knonání Vídeňského kongresu se v paláci konalo množství slavností a plesů. Zhruba v polovině 19. století Lobkovicové přenesli své hlavní rodinné sídlo na rodový zámek v Roudnici nad Labem severně od Prahy a vídeňský palác dali k pronájmu. V letech 1869 až 1909 sloužil palác jako sídlo francouzského velvyslanectví, v letech 1919 až 1938 pak jako československé vyslanectví a v letech 1939 až 1945 (po adaptaci podle Josefa Hoffmanna) „Haus der Mode“ (Dům módy). Po konci druhé světové války dům sloužil jako sídlo vídeňského \"Institut français\". Roku 1980 palác nakonec koupil rakouský stát a od roku 1991 v něm, po celkové rekonstrukci, provozuje Rakouské muzeum divadla (Österreichisches Theatermuseum).", "section_level": 1}], "src_summary": "Lobkovický palác ve Vídni německy \"Palais Lobkowitz\" (nebo také: \"Ditrichštejnsko-Lobkovický palác\", něm. \"Palais Dietrichstein-Lobkowitz\") je barokní městský palác v 1. vídeňském městském obvodě Vnitřní Město. Nachází se na po paláci pojmenovaném náměstí Lobkowitzplatz naproti Albertině. ", "tgt_summary": "Das Palais Lobkowitz (auch: \"Palais Dietrichstein-Lobkowitz\") ist ein barockes Palais im 1. Wiener Gemeindebezirk Innere Stadt. Es steht am nach ihm benannten Lobkowitzplatz und zählt zu den ältesten Palastbauten Wiens. Das Palais ist der erste bedeutende barocke Stadtpalast nach der Zweiten Türkenbelagerung, als der Adel sein Geld nicht mehr nur für militärische Zwecke investieren musste. ", "id": 2198189} {"src_title": "Státní znak Paraguaye", "tgt_title": "Wappen Paraguays", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Po vyhlášení nezávislosti (14. května 1811) neužívala Paraguay až do roku 1842 státní znak. V roce 1823 (dle jiných zdrojů již v roce 1821) byla zavedena státní pečeť a v roce 1840 také pečeť ministerstva financí, které de facto funkci státního znaku plnily. (nejsou obrázky) 25. listopadu 1842 byl zaveden státní znak (společně s první kodifikovanou vlajkou, na jejíž lícové straně byl umístěn). Znak byl odvozen ze státní pečeti. Na rubu vlajky byl emblém vycházející z pečeti ministerstva financí. Znak tvořila zlatá pěticípá hvězda, podložená červenými paprsky a obklopená zeleným věncem z olivových a vavřínových ratolestí. Ratolesti byly svázány v dolní části červenou stuhou. Zřejmě v roce 1883 byl státní znak upraven. Tato a všechny další změny se vždy projevily i na vlajce. Zlatá hvězda byla podložena zlatými paprsky a stuha svazující ratolesti byla nově v národních barvách. Kolem horní části znaku byl opis REPUBLICA DEL PARAGUAY. Vše obklopovaly dvě soustředné kružnice (vnější červená, vnitřní modrá). Znak užívaný až do roku 1954 byl graficky a výtvarně často měněn (barvy, pevnina, obloha i paprsky). V roce 1954 byla do věnce přidána modrá vodní hladina (předtím tam byla žlutohnědá pevnina), které se dotýkala dvěma cípy zlatá hvězda, nyní bez paprsků (není obrázek). V polovině 70. let byla vodní hladina vypuštěna, ale vrátilo se podložení zlatými paprsky. V roce 1994 (dle jiných zdrojů již v roce 1990 nebo 1991) došlo k další změně státního znaku. Zlatá hvězda byla v modrém kruhu. V opisu byl zlatý název státu (REPUBLICA DEL PARAGUAY) v červeném prstenci a celý znak měl černou obrubu. K poslední změně státního znaku došlo v roce 2013. Barva zlatých písmen byla změněna na černou a červený prstenec byl vypuštěn.", "section_level": 1}, {"title": "Další použití znaku.", "content": "Paraguayský státní znak je vyobrazen na lícové straně státní vlajky nebo (v různých historických variantách) na paraguayských bankovkách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Státní znak Paraguaye je tvořen zlatou pěticípou hvězdou obklopenou zeleným věncem z vavřínových a olivových ratolestí. V opisu je černý název státu REPUBLICA DEL PARAGUAY () v bílém, černě lemovaném prstenci. Celý znak má černou kruhovou obrubu. ", "tgt_summary": "Das Wappen Paraguays besteht aus dem \"Sello Nacional\" im Avers und dem \"Sello de Hacienda\" im Revers. Die beiden Seiten des Wappens finden sich auf den beiden Seiten der Flagge Paraguays wieder.", "id": 2340124} {"src_title": "Clive Burr", "tgt_title": "Clive Burr", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "V roce 1979 se stal členem skupiny Iron Maiden, kam přišel ze skupiny Samson. Podílel se na třech albech skupiny: \"Iron Maiden\" (1980), \"Killers\" (1981) a průlomovém \"The Number of the Beast\" (1982). Od Iron Maiden odešel roku 1982 kvůli stresujícímu programu a osobním problémům. Nahradil ho Nicko McBrain. Podílel se na skladbě „Gangland“ pro \"The Number of the Beast\". Jeho další skladba „Total Eclipse“ byla přidána jako b-strana singlu „Run to the Hills“ a později vyšla na remasterované CD tohoto alba. Po odchodu z Iron Maiden hrál krátce ve francouzské kapele Trust, kde si vyměnil bicí s McBrainem, a krátce hrál v americké skupině Alcatrazz. Objevil se i v krátkodobě fungující skupině Gogmagog, kde zpíval Paul Di'Anno, bývalý zpěvák Iron Maiden a na kytaru hrál jejich budoucí kytarista Janick Gers. Založil si také vlastní kapelu známou jako Clive Burr's Escape (později Stratus) spolu s bývalými kolegy z Praying Mantis, ale vydali jen jedno album a rozpadli se. Poté se připojil k Dee Sniderovi z Twisted Sister a dali dohromady skupinu Desperado, která se nikdy naplno nerozvinula kvůli neshodám s nahrávací společností. V 90. letech hrál s britskými kapelami Praying Mantis a Elixir, ale nestal se členem ani jedné z nich. Lékaři mu v roce 1994 diagnostikovali roztroušenou sklerózu, jejíž léčba ho přivedla do značných dluhů. Iron Maiden uspořádali sérii charitativních koncertů a zapojili se do založení nadace pro financovaní výzkumu roztroušené sklerózy „Clive Burr MS Trust Fund“. On sám byl do konce svého života připoután na invalidním vozíku. Stal se také patronem charitativního spolku Clive Aid, založeného roku 2004. Clive Aid pomáhá shromažďovat finance na programy léčby rakoviny a roztroušené sklerózy organizováním koncertů po celém světě. Londýnské Hard Rock Cafe získalo roku 2005 bicí s jeho podpisem. Zemřel ve spánku v roce 2013 ve věku šestapadesáti let.", "section_level": 1}, {"title": "Nástroje.", "content": "Na dvou albech s Iron Maiden hrál na bubny značky Ludwig a činely Paiste. Jeho nejznámější soupravou byly bicí Tama, které používal v roce 1982 na Beast on the Road Tour.", "section_level": 1}], "src_summary": "Clive Burr (8. března 1957, East Ham, východní Londýn − 12. března 2013) byl britský bubeník. Byl znám především jako člen heavymetalové skupiny Iron Maiden, ale hrál i v několika dalších skupinách.", "tgt_summary": "Clive Burr (* 8. März 1957; † 12. März 2013) war ein britischer Musiker. Von 1980 bis 1982 war er Schlagzeuger der Heavy-Metal-Band Iron Maiden.", "id": 2094254} {"src_title": "Raflézie Arnoldova", "tgt_title": "Riesenrafflesie", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Rostlina je známa pouze z ostrovů jihovýchodní Asie, z indonéské Sumatry a indonésko-malajského Bornea. Objevena byla při expedici v roce 1818 na Sumatře a druhové jméno \"arnoldii\" dostala na počest indonéského botanika Josepha Arnolda, pocházejícího z tehdejší Nizozemské východní Indie, který při výpravě zemřel. Rodové jméno \"Rafflesia\" vzniklo na počest britského státníka Stamforda Rafflese, zakladatele britského Singapuru.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Roste v primárních nebo sekundárních tropických deštných lesích v nadmořské výšce 500 až 1000 m, obvykle při stálé teplotě okolo 25 °C a noční vzdušné vlhkosti blížící ke 100 %. Parazituje na třech druzích liánovité révovité rostliny \"Tetrastigma\", nejčastěji na druhu \"Tetrastigma leucostaphylum\". Rostou rozptýleně a obvykle na těžko dostupných místech. Raflézie Arnoldova je rostlina bez kořenů, bez listů a nevytváří ani stonek. Z drobného semene, vniklého do poraněného místa v kůře parazitované rostliny vyroste prokaulom, který se přemění v haustoria jež prorůstají do těla hostitelské rostliny (kořene nebo stonku), odkud čerpají vodu i živiny. Od vyrašení k vytvoření květu uplyne 9 až 21 měsíců, po tuto dobu není navenek nic patrného.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Nejdříve z liány (nejčastěji u země) vyraší kulovité, rezavohnědé poupě kryté šupinovitými listeny, které postupně doroste do velikosti hlávky zelí. Nato se pupen plošně rozvine do kruhového souměrného květu. Nápadné okvětí je tvořeno pěti podlouhlými, hranatými, masitými korunními plátky houbovité struktury, které mají barvu masově červenou s bělavými, bradavičnatými skvrnami. Plátky jsou u báze srostlé do trubky a ve střední části květu tvoří manžetu. Vespod na středu květu je střední sloupek s terčem, nad ním jsou pachové žlázy rozptylující typický zápach. Pod terčem jsou buď tyčinky (pět až více), nebo spodní semeník s vajíčky v mnoha komůrkách tvořených druhotným přepážkami. Květ vytrvá nejvýše 5 dnů.", "section_level": 1}, {"title": "Opylování.", "content": "V průběhu kvetení vydává květ odporný zápach připomínající hnijící maso, který má přilákat opylovače. Nejčetnějšími návštěvníky, a tudíž i opylovači, bývají mouchy nebo brouci hledající mršinu k nakladení vajíček. Tu samozřejmě nenajdou a musí se u samčích rostlin spokojit s lízáním lepkavého pylu, který po přeletu na samičí rostlinu a dalším hledání mršiny předají na blizny semeníku. Způsob složitého opylování je důvodem, proč jsou rostliny tak vzácné. Musí růst samčí a samičí rostliny blízko sebe, kvést ve stejnou dobu a musí je navštívit hmyz ve správném pořadí a dostatečně obalený pylem. Plod je dužnatá bobule, 12 až 15 cm velká, s několika tisíci velmi malých semen. Bobule žerou drobní savci, kteří semena roznášejí po okolí; případně bobule spadne na zem a stejně jako celý květ se v krátkém čase promění v hustou kaši, která se lepí na nohy procházející zvěři.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Jakkoliv se raflézie Arnoldova vyskytuje vzácně, byly popsány dvě její variety:", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Jakkoliv je raflézie Arnoldova vzácná, je zákonem chráněna pouze v Sabahu, kde je také lokalita (Poring Hot Springs), ve které jsou v době jejího kvetení poutače směřující k rostlinám. Jinak obvykle rostou na nepřístupných místech a kvetou v neodhadnutelnou dobu, že je mimo domorodců cizinec ani nenalezne. Jsou však ohrožovány klasickým odlesňováním krajiny i vysekáváním pnoucích se lián s cílem vyššího přírůstku dřeva z \"užitečných\" stromů. Mezinárodním svazem ochrany přírody (IUCN) není dosud hodnocena. Domorodí obyvatelé používají květy na urychlení hojení ran. Tato okolnost je vědecky potvrzena, ale dosud není známo, které obsahové látky jsou toho příčinou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Raflézie Arnoldova (\"Rafflesia arnoldii\") je tropická, parazitická rostlina s nejrozměrnějším květem, ten mívá v průměru 0,6 až 1 m a vážívá téměř 11 kg. Je nejznámější druh rodu raflézie a za svůj život vytvoří jediný jednopohlavný květ. Největší dosud zaznamenaný exemplář z Indonésie (oznámený začátkem ledna 2020) měl průměr 111 cm a o 4 centimetry tak překonal předchozího \"rekordmana\" ze Sumatry.", "tgt_summary": "Die Riesenrafflesie (\"Rafflesia arnoldii\") ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Rafflesien (\"Rafflesia\") in der Familie der Rafflesiengewächse (Rafflesiaceae). Die Blüten der Riesenrafflesie messen bis zu einem Meter im Durchmesser, sind bis zu elf Kilogramm schwer und gelten als die größten Blüten im Pflanzenreich, auch wenn andere \"Rafflesia\"-Arten ähnlich große Blüten bilden (z. B \"Rafflesia kerrii\").", "id": 356187} {"src_title": "Fokker Eindecker", "tgt_title": "Fokker E.I-IV", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První verze.", "content": "Verze Fokker E.I a Fokker E.II se lišily především motorem. První používal rotační sedmiválec Oberursel \"U.0\" o výkonu 80 hp, který byl kopií francouzského rotačního motoru Gnôme \"Lambda 80 hp\". E.II dostal výkonnější devítiválec \"Oberursel U I 100 hp\", který byl rovněž kopií francouzského motoru firmy Gnôme, tentokrát modelu \"Gnôme 100 hp\". Obě varianty byly stavěny souběžně podle toho, která pohonná jednotka byla zrovna k dispozici. Mnoho E.II bylo dokončeno ve variantě E.III či na ní přestavěno během opravy. Všechny Eindeckery používaly gravitační palivovou nádrž. Tlak v hlavní nádrži za svými zády musel pilot udržovat pumpou, kterou musel zmáčknout alespoň 8 za hodinu. Letoun měl vyvážené směrové kormidlo i výškovku, přičemž celá svislá ocasní plocha byla pohyblivá. Z tohoto důvodu rychle reagoval při zatáčení a klopení, ale jelikož bylo použito ohýbání křídel namísto křidélek, jeho schopnost bočního náklonu byla jen omezená, což značně snižovalo jeho manévrovací schopnosti. Konstrukce Eindeckeru vycházela z Fokkerova průzkumného jednoplošníku A.III (inspirovaného francouzským typem Morane-Saulnier \"Typ H\"), který byl vybaven synchronizačním zařízením a kulometem \"Parabellum LMG 14\". První, ovšem nakonec nepotvrzené vítězství letoun dosáhl 1. července 1915, kdy Kurt Wintgens, pilotující jeden z pěti vyrobených předsériových \"M.5K/MG\", sestřelil francouzský dvoumístný hornoplošník Morane-Saulnier Type L. V té době se první kusy E.I dostávaly k bojovým jednotkám. Dva z nejznámějších pilotů Eindeckerů byly německá esa Oswald Boelcke a Max Immelmann, sloužící ve stavu \"Feldflieger Abteilung 62\", kteří dosáhli prvních vítězství v srpnu 1915.", "section_level": 2}, {"title": "Konečné verze.", "content": "Hlavní sériovou verzí letounu byl model Fokker E.III. \"FeldFlieger Abteilung 62\", vedená Oswaldem Boelckem, začala tuto variantu používat koncem roku 1915. Některé z nich byly vyzbrojeny dvěma kulomety Spandau MG 08. Poslední výrobní varianta Fokker E.IV měla nejsilnější motor o výkonu 160 hp a standardní výzbroj dvou kulometů.", "section_level": 2}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První německá stíhací esa.", "content": "Celkem 11 německých pilotů, létajících na Eindeckerech, se stalo stíhacími esy s alespoň pěti sestřely. Z nich Boelcke, Immelmann a Wintgens (který se podílel především na zavedení letounu do služby) za své úspěchy obdrželi německé nejvyšší vyznamenání Pour le Mérite (Modrý Max). Z nich nejúspěšnější Oswald Boelcke s Fokkerem Eindecker dosáhl 19 ze svých celkových 40 vítězství, přičemž poslední sestřel s Eindeckerem získal 27. června 1916. Druhý nejúspěšnější pilot, Max Immelmann, dosáhl 15 sestřelů, než v červnu 1916 zahynul při havárii svého E.III.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr nasazení.", "content": "Počátkem roku 1916 Spojenci nasadili do boje řadu nových typů letadel, které měly zvrátit dominanci Eindeckerů. Museli si ale poradit s tím, že ještě neznali techniku synchronizace, kterou získali až díky ukořistění jednoho z Fokkerů. Prozatím Britové nasadili letouny s tlačným motorem Airco DH.2 a Royal Aircraft Factory F.E.2 a Francouzi klasický dvouplošník Nieuport 11, nesoucí výklopný kulomet nad horním křídlem. Doba jasné dominance Fokkerů prozatím opravdu skončila.", "section_level": 2}, {"title": "Dochovaný kus.", "content": "Dodnes se dochoval jediný kus. Ten ukořistili Britové, když německý pilot, 8. dubna 1916 omylem přistál se svým E.III na jejich území a byl zajat. Stroj byl zkoušen proti typu Morane-Saulnier Type N a poté přelétl do Anglie k dalším testům. Nakonec byl vystaven v londýnském Science Museum. Originální E.I Maxe Immelmanna přečkal první světovou válku a byl umístěn v muzejní expozici v Drážďanech. Zde ho na konci druhé světové války, podobně jako řadu jiných cenných letounů, první proudový letoun Heinkel He 178 nevyjímaje, zničilo spojenecké bombardování.", "section_level": 2}], "src_summary": "Fokker Eindecker byl německý jednomístný stíhací letoun z období první světové války, který navrhl nizozemský konstruktér Anthony Fokker. Tento jednoplošník, dokončený v dubnu 1915, byl prvním německým letounem, konstruovaným od počátku jako stíhací. Byl to také vůbec první letoun, vybavený synchronizačním zařízením, díky kterému mohl pilot střílet z kulometu skrz okruh vrtule, aniž by ji poškodil, což byl zásadní technický pokrok. ", "tgt_summary": "Die Fokker Eindecker waren verspannte Kampfeindecker mit Verwindungssteuerung, die im Ersten Weltkrieg von Anthony Fokker zunächst für die deutsche Fliegertruppe entwickelt und produziert wurden, später aber auch bei den k.u.k.-Seefliegern, der bulgarischen und der osmanischen Fliegertruppe verwendet wurden. Die Flugzeuge wurden über mehrere Typen weiterentwickelt und unter den Bezeichnungen Fokker E.I bis E.IV hauptsächlich bis Mitte 1916 eingesetzt.", "id": 919540} {"src_title": "Henri Fabre", "tgt_title": "Henri Fabre", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Henri Fabre se narodil v prominentní rejdařské rodině v Marseille. Vzdělání se mu dostalo na jezuitské koleji, kde se hlouběji zabýval i studiem hydrodynamiky. Poté se intenzivně zabýval designem letadel a vrtulí. V roce 1909 začal se stavbou prvního prototypu hydroplánu. Investoval mnoho času do konstrukce plováků. Protože měl ale motor prototypu jen slabý motor o výkonu 25 koní, stroj nelétal. Později postavil nový stroj poháněný sedmiválcovým rotačním motorem Gnôme Omega s výkonem 37 kW (50 koní), jehož vrtule byla tlačná. Stroj nazval \"Hydravion\". Ačkoliv neměl s létáním žádné praktické zkušenosti, první úspěšný start svého letadla z vody uskutečnil Fabre z hladiny zálivu Étang de Berre 28. března 1910. Toho dne uskutečnil celkem čtyři lety, první měřil 457 metrů, nejdelší z nich byl více než 600 metrů dlouhý. V následujících dnech zaletěl i na vzdálenost kolem šesti kilometrů. Fabreho brzy po prvních letech kontaktovali Glenn Curtiss a Gabriel Voisin, kteří využili jeho konstrukci a techniku k vývoji vlastních hydroplánů. Filigránský Hydravion se ukázal jako velmi stabilní. Po jednom nevydařeném přistání byl letoun přepracován. V dubnu 1911 s novou verzí odstartoval pilot Jean Bécue v Monaku. Stroj však vlnobití zničilo. Fabre, který neměl žádnou finanční rezervu, musel zastavit výrobu nového stroje a nadále se zabýval už jen výrobou plováků, například pro firmu Voisin. Během první světové války, Fabre založil a vedl firmu s 200 zaměstnanci, která se specializovala na výrobu hydroplánů. Henri Fabre zemřel ve věku 101 let, jako jeden z posledních průkopníků letectví. Hydravion je vystaven v Musée de l'air et de l'espace v Le Bourget.", "section_level": 1}], "src_summary": "Henri Fabre (29. listopadu 1882 – 30. června 1984) byl francouzský průkopník letectví a vynálezce prvního hydroplánu na světě, nazývaného Le Canard (\"Kachna\"), se kterým také jako první člověk na světě vzlétl.", "tgt_summary": "Henri Fabre (* 29. Juni 1882 Marseille; † 1. Juli 1984) war ein französischer Luftfahrtpionier, der 1910 den ersten Flug mit einem Wasserflugzeug durchführte.", "id": 1023663} {"src_title": "Grafenegg (zámek)", "tgt_title": "Schloss Grafenegg", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka z roku 1294 je o malé osadě jménem \"Espersdorf\" v místě dnešního Grafeneggu. V té době zde stával pouze mlýn a statek. Po roce 1435 byl hospodářský statek obehnán hradební zdí a vodním příkopem. Z období pozdní gotiky pochází štíhlá věž na východní straně, jehož průčelí je z roku 1538 už renesanční. Po několika změnách majitelů nechal \"Johann Baptist von Verdenberg\", kancléř a důvěrník císaře Ferdinanda II. (1578-1637), jakož i jeho syn Ferdinand III. (1608-1657) nechali mezi 1622 a 1633 přestavět opevněný hrad. V průběhu třicetiletých válek byl sice hrad vybavený děly, přesto byl v roce 1945 švédskými vojsky dobyt a dočasně obsazen. V průběhu stavebních prací byla severní část domu v roce 1633 a také kaple postavena a zasvěcena Nejsvětější Trojici. Opět se několikrát vystřídali vlastníci zámku, než konečně přišel jako dědic \"hrabě August Ferdinand Breuner-Enckevoirt\". Za něho a jeho syna \"Augusta Johanna\" byl zámek mezi lety 1840 až 1888 přeměněn na romantický zámek. Stavbu vedl Leopold Ernst (1808-1862), který byl v roce 1858 povolán na stavbu chrámu svatého Štěpána ve Vídni a jeho syn \"Hugo Ernst\" podstatně přeměnil zámek do dnešní podoby. Při krachu na Vídeňské burze v roce 1873 ztratil hrabě \"Breuner\" velkou část svého jmění, proto již nedošlo k plánované stavbě v jihovýchodní části, čímž zůstal zachovaný hradní charakter. Po zániku rodu Breunerů v mužské linii, zámek v roce 1894 převzal vévoda „Ratibořský“ a knížata z Corvey Victor II. Amadeus (1847-1923). Od té doby je zámek v držení rodu Ratibořských, vedlejší větve rodu Hohenlohe. Mezi lety 1945 a 1955 byla stavba kvůli sovětské okupaci velmi poškozena a zařízení nebo jejich části (podle evidenčních knih) odcizeno nebo spáleno. Od roku 1967 mohl být za podpory zemské a spolkové vlády, díky intenzivního angažmá tehdejšího správce daní Dr. Gerharda, zámek restaurován a otevřen pro veřejnost.", "section_level": 1}, {"title": "Popis stavby.", "content": "Přestavba za Leopolda a Hugo Ernsta v 19. století se provedla celkem šetrně s existující stavbou, přidala zámku schodišťový soubor, arkády, jakož i fasádní ozdobné prvky v novogotice „tudorovského stylu“ Ludwigem Wächtlerem - dalekosáhle v novorenesanci. Uzavřený prostor staveb se skládá ze čtyř křídel domu, s atriem uvnitř. Končící severní křídlo domu kráčelo v 19. století kupředu.", "section_level": 1}, {"title": "Severní křídlo.", "content": "Zámek ze severní strany je přístupný přes zámecký most ozdobený erbem v letech od 1857 novogotickou stavbou brány (asi 1856-1858). Přímo u vstupu je pod baldachýnem socha rytíře z roku 1856, která symbolizuje stavebníka - hraběte Augusta Breunera-Enckevoirt. Do brány se vstupuje v šikmém úhlu k mostu do vjezdu, který má klenutý strop provedený se síťovou žebrovou klenbou z časného 16. století a vstupuje se do zámeckého dvoru. Už předtím je nalevo zámecká kaple a napravo hlavní schodišťová stavba. Východně od severního křídla domu je zámecká kaple postavená 1846 a dokončena a vysvěcena roku 1853. Předvádí se zářivou barevností (Polychromie) a obsahuje pozdně gotický oltář z roku 1491, jehož hlavní postavou je korunování Marie. Jižní stěna kaple - mezi vjezdem a kaplí - je vyzdobena erby všech vlastníků Grafeneggu až po hraběte Augusta Ferdinanda Breuner-Enckevoirta. V západní části severního křídla je hlavní schodiště, dohotovené roku 1851. Předlohou a vzorem vstupu do zámku byla Strawberry Hill (stavba) u Twickenhamu v tehdejším anglickém hrabství Middlesex (od 1888 County of London). Socha rytíře na nejnižším parapetu podstavce ztělesňuje ideál stavebníka. Ten je zvěčnělý s měšcem na peníze v ruce, v portrétu ňader je zobrazen stavitel Leopold Ernst, se stavebním plánem a kružítkem. V patře se nachází z roku 1851 rytířská síň, jakási skvostná část zámku. Je zde používáno materiálů použitých při stavbě - různé dřevo, kůže, mramor a kov. Kolem centrálního komínu bylo několik rytířských brnění. V rytířském sále je pozoruhodný kazetový strop, jakož i tři arkýře na ostatní strany dvora s erby v zasklení. Na nynějších stěnách jsou obrazy světských a duchovních osobností z rodu Habsburků. V západní části je \"erbovní pokoj\", který byl pravděpodobně dokončený až po roce 1850. Zobrazuje na dřevěném stropu erby od 128 předků hraběnky „Agathe Maria Breuner“, která se v roce 1855 provdala za Augusta Johanna Breunera, syna stavebníka.", "section_level": 2}, {"title": "Západní křídlo.", "content": "Na západním křídle je monumentální lodžie, dokončená v roce 1683 a o několik let později vyzdobena uvnitř veselou stropní malbou s groteskními figurkami. Dominantní hlavní věž z roku 1861 je tzv. záložní strážní věží, nazývanou „pepřenka“, uzavírá západní křídlo domu proti zámeckému dvoru a vytváří kontrast k protější štíhlé pozdně gotické věži na východní straně dvora. Všechny místnosti v západním křídle jsou nákladně vyzdobené - různé dýhy, vyřezávané ornamenty a figurální detaily vytvářejí ucelený nádherný účinek. S výjimkou lodžie má každá místnost pestrá historická kachlová kamna. V severozápadním rohu se nachází jídelna a \"velký přijímací salon\" - také \"Rohový salon\" - realizovaný v anglickém stylu s tesanými stropními trámy, které řemeslnou dokonalostí představují historismus v Rakousku. Ve \"Velkém salonu\" jsou stropní trámy barevně zdobené vyobrazenými rytíři a anděly. Uprostřed západního křídla je v roce 1866 navržená místnost zvaná \"Žlutý salon\", nebo \"Dámský pokoj\", nebo \"Malý salon\" s koupelnou. Z roku 1864 pocházejí návrhy na ložnice a pokoje v jihozápadním rohu, pracovna hraběte, podle nástěnných maleb nazývaná \"Modrý salon\". Obzvláště nádherné je obložení stěn.", "section_level": 2}, {"title": "Východní a jižní křídlo.", "content": "Tyto části byly přeměněny teprve v letech 1887 až 1888. Vnější průčelí na východ, s výjimkou odskoku chóru zámecké kaple, která je v podstatě nezměněná od 16. století. V jihovýchodním rohu postavil Hugo Ernst \"Zahradní sál\", ve východním křídle je nyní novobarokní knihovna.", "section_level": 2}, {"title": "Zámecký park.", "content": "Zámek Grafenegg i s pomocnými budovami je postaven uprostřed velkého, asi třicetihektarového parku, který je vyzdobený četnými sochařskými díly. V parku je více než 2000 exotických listnatých a jehličnatých stromů, z nichž některé jsou ve stáří až 250 let. Park byl vybrán pro zemskou zahradní výstavu v roce 2008 jako ukázka zahradní krajiny 19. století.", "section_level": 2}, {"title": "Současné využití.", "content": "Většina významných místností zámku Grafenegg je přístupná k prohlídce. Od roku 1971 jsou tu pořádány výstavy obrazů, koncerty, konference, přednášky a od roku 1976 se tu každoročně pořádá slavnost \"Grafeneggský advent\". Iniciátorem a tahounem kulturních aktivit na zámku je nyní již důchodce, původně zaměstnanec a správce Dr. Gerhard Großberger, ve své 35leté službě pomohl vytvořit kulturní krajinu Rakouska. V letech 1984 a 1987 byl zámek dějištěm dolnorakouské zemské výstavy \"Doba Františka Josefa\". Dále se na zámecké půdě nachází jezdecká škola a zámecká vinárna i s hotelem (provozovatel: \"Toni Mörwald\"). V zámku je od roku 2007 dokončené venkovní jeviště s 1750 místy k sezení a \"Auditorium Grafenegg\", koncertní síň s 1300 místy k sezení podle návrhu architektů Schröder Schulte-Ladbeck. Od léta 2007 se zde pořádá každoroční Musik-Festival Grafenegg pod uměleckým vedením klavíristy Rudolfa Buchbindera (* 1946). Od roku 2008 je zámecký park místem pro pořádání dolnorakouské zahradní výstavy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zámek Grafenegg se nachází jižně od obce Grafenegg asi 14 km od města Kremže v okrese Kremže-venkov v rakouské spolkové zemi Dolní Rakousy. Patří podobně jako Kreuzenstein (hrad) a Anif (zámek) podle architektury staveb zámků romantického historismu v Rakousku.", "tgt_summary": "Schloss Grafenegg liegt in Niederösterreich beim Ort Haitzendorf (Gemeinde Grafenegg) und rund 14 km östlich von Krems. Es gehört mit Burg Kreuzenstein und Schloss Anif bei Salzburg zu den bedeutendsten Schlossbauten des romantischen Historismus in Österreich.", "id": 941853} {"src_title": "Mléčka zední", "tgt_title": "Mauerlattich", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Tento druh roste hlavně v Evropě, od severu Velké Británie a jihu Skandinávie na severu až po Pyreneje a Apeniny na jihu. Ojediněle se vyskytuje na západě severní Afriky, v Malé Asii a na západě Ruska, hojněji na Kavkazu. Mléčka byla zavlečená do Severní Ameriky i na Nový Zéland. V České republice vyrůstá téměř po celém území, vzácnější je pouze v okolí Ohře a na jižní Moravě, v oblastech s minimem lesů a poměrně suchým klimatem. Druh se obvykle objevuje na neosluněných a vlhkých místech, jako lesní lemy a křovinami porostlé paseky, ve stinných a vláhou oplývajících roklinách, okolo lesních pramenišť nebo i bažin. Lze ji také spatřit růst na starých vlhkých zdech stejně jako na zastíněných rumištích nebo výsypkách.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Mléčka je vytrvalá rostlina s lodyhou rostoucí z krátkého oddenku s množství tenkých kořenů, která dosahuje pod místních podmínek do výše 30 až 100 cm. Lodyhy jsou přímé, duté, oblé a v horní části silně větvené. Listy má bazální a lodyžní které rostou až před kvetením. Dlouze řapíkaté spodní listy jsou poměrně velké a kracovitě peřenodílné s postranními nazpět směřujícími úkrojky a velkým trojúhelníkovitým koncovým. Málo početné lodyžní listy vyrůstající střídavě se směrem vzhůru zmenšují a stávají se objímavými. Všechny listy jsou hrubě zubaté, lysé, poměrně tenké a na rubu tmavěji zelené nebo nafialovělé. Z rostliny při poranění vytéká bílé šťáva latex, rostlina mléčí (odtud rodové jméno). Úbory 10 až 15 mm široké na dlouhých stopkáchrostou v bohatých latách, obsahují obvykle po pěti pouze jazykovitých květech. Jejich kalich je tvořen jen kratičkými pérovitými štětinkami, koruna má světložlutý jazyk s pěti zuby na konci, tyčinek je v květu pět. Pestík je ze dvou plodolistů, z květů čnící nitkovité blizny jsou rozdvojené. Úzce válcovitý zákrov je tvořen dvěma řadami trojúhelníkovitých nebo podlouhlých listenů, vnitřní jsou mnohem delší. Květy rozkvétají v červenci a srpnu, jsou opylovány hmyzem. Plod je úzce vejčitá, téměř černá 3 až 4 mm dlouhá nažka s malým zobáčkem a s jednořadým chmýrem. Rostliny se po svém stanovišti rozmnožují rozrůstáním oddenků a do větších vzdálenosti zanáší vítr nažky., Tempelname: \"Huidi\" 惠帝, war der zweite chinesische Kaiser der Ming-Dynastie.", "id": 1024574} {"src_title": "Wayne Booth", "tgt_title": "Wayne C. Booth", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Wayne Booth se narodil v roce 1921 v Utahu. V roce 1944 ukončil studium na \"Brigham Young University\" bakalářským titulem. Po službě v armádě za druhé světové války, se v roce 1946 oženil s Phyllis Barnes a odešel do Chicaga. Studoval anglickou literaturu na Chicagské univerzitě, kde také promoval. Booth se v roce 1962 stal profesorem na Haverford College a Earlham College, později na Chicagské univerzitě. V roce 1972 byl zvolen členem American Academy of Arts and Sciences. V roce 1992 byl se stal emeritním profesorem (titul \"George M. Pullman Distinguished Service Professor Emeritus of English\").", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jeho nejznámější prací se stala kniha \"The Rhetoric of Fiction\" z roku 1961. Klíčem k literárnímu textu je pro něj klasická rétorika, každá narace je pro něj rétorickým gestem. Vyhraňoval se vůči tzv. Novému kriticismu, na rozdíl od něj se domníval, že nelze studovat text bez studia jeho autora. Přítomnost autora v textu často nazývá \"implicitní autor\", právě jeho chce v textu především analyzovat. Jeden z nejzajímavějších typů narace, který Bootha zajímá, je tzv. \"nedůvěryhodný vypravěč\", který se objevuje zejména v moderní próze (především vypravěči v první osobě, méně ve třetí). Cena nedůvěryhodného vypravěče je v tom, že nutí čtenáře změnit tradiční pasivní pozici, což mění jeho čtenářskou zkušenost, zvyšuje odstup od textu a tedy osvobození od textu. Booth rozlišuje několik typů nedůvěryhodného vypravěče v moderní próze: Známá je též jeho kniha \"The Rhetoric of Irony\" z roku 1974, kde se věnoval ironické rétorické figuře v literatuře a jejímu účinku na čtenáře.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wayne Clayson Booth (22. února 1921, American Fork – 10. října 2005, Chicago) byl americký literární teoretik a kritik. Byl profesorem angličtiny a literatury na University of Chicago a představitel tzv. Chicagské školy literární kritiky.", "tgt_summary": "Wayne Clayson Booth (* 22. Februar 1921 in American Fork, Utah; † 10. Oktober 2005 in Chicago) war ein amerikanischer Literaturwissenschaftler.", "id": 1306769} {"src_title": "Česká severní dráha", "tgt_title": "Böhmische Nordbahn", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky železnic v severních Čechách.", "content": "Ve třicátých letech 19. století začala v Rakousku stavba parostrojních železnic a již roku 1839 byla otevřena první trať z Vídně do Brna. V dekádě následující se železniční síť rozšířila do dalších částí monarchie, severní Čechy však zůstávaly stranou veškerého dění. Roku 1850 byl zahájen provoz na Severní státní dráze, spojující Prahu s Děčínem (tehdejšími Podmokly), ve zbytku regionu se ale k další stavbě neschylovalo. Mnohé městské rady a místní velkopodnikatelé sice často měli na stavbě trati do svého města či kraje zájem, stát ovšem pro nedostatek financí po prohraných válkách jejich požadavky uspokojit nemohl a ani již zavedené soukromé společnosti se do různých pochybných projektů, jenž jim byly střídavě předkládány, příliš nehrnuly.", "section_level": 2}, {"title": "Vznik společnosti.", "content": "Průlom nastal až se stavbou Turnovsko-kralupsko-pražské dráhy (', TKPE), na níž byla vydána koncese v létě 1863. V čele vzniklé stejnojmenné společnosti stanul hrabě Ernst von Waldstein-Wartenberg, jeden z nemnoha šlechticů, jimž nebyl technický pokrok cizí a každý takovýto projekt se snažil podpořit. TKPE byla zprovozněna roku 1865 a v té době již probíhaly první práce na projektu navazující trati, odbočující u Bakova nad Jizerou a vedoucí směrem na sever k České Lípě a dále k saské hranici. Koncese k její výstavbě je datována 6. října 1865 a opravňovala držitele ke stavbě a provozování hlavní trati přes Českou Lípu a Rumburk k saské hranici, včetně odboček do Podmokel, Varnsdorfu a do přístavu v Děčíně. Plán na stavbu 90 kilometrů dlouhé trati Bakov – Rumburk byl schválen v prosinci 1866, zatímco stavba již několik měsíců probíhala. Roku následujícího byla založena příslušná akciová společnost pod názvem'(BNB), v jejímž předsednictvu opět zasedl hrabě Ernst von Waldstein-Wartenberg. V projektu se angažoval také například významný podnikatel ve stavebnictví Vojtěch Lanna, jehož firma trať stavěla, ten ovšem v lednu 1866 zemřel na srdeční slabost z přepracování a v díle pokračoval jeho syn. Stejně jako v případě TKPE a dalších drah, kapitál společnosti byl téměř výhradně německý, proto byl oficiálně používán tento název a přestože trať vedla územím Čech, dnešní známější forma názvu \"Česká severní dráha\" byla po dobu existence společnosti vždy druhořadá.", "section_level": 2}, {"title": "Výstavba prvních tratí.", "content": "Stavba začala v říjnu 1866 na úseku z Bakova do České Lípy, pak byla nakrátko přerušena kvůli prohrané prusko-rakouské válce. Kvůli náročnému horskému terénu probíhala relativně pomalu a zaměstnávala 10 tisíc dělníků. V Bakově musel být prostor pro stanici vytvořen vylámáním skalní stěny, dlouhé přes půl kilometru a vysoké až 25 m (a zřetelné na nádraží do současnosti) a i dále na trati bylo vytvořeno několik hlubokých zářezů do terénu. Trať byla otevírána po částech, nejdříve byla zprovozněna část z nově vzniklého nádraží v Bakově do České Lípy na podzim roku 1867 – první vlak do České Lípy přijel 14. listopadu. O tři dny později odtud odjel pracovní vlak s lidmi a materiálem ke Špičáku, kde stavba tratě pokračovala s jinou firmou. Lužické hory koleje překonaly v Novohuťském sedle ve výšce 559 metrů nad mořem a odtud už trať k cílovému Rumburku pouze klesala. Souběžně probíhala stavba trati Podmokly – Varnsdorf; původní plán počítal s překřížením obou drah v jediném místě, nakonec ale byla zvolena varianta devítikilometrového společného úseku mezi Rybništěm a Jedlovou, jež vyšla také stavebně nejlevněji. Oba úseky byly společně pro dopravu otevřeny 16. ledna 1869. Tím bylo dokončeno období budování prvních tratí, a tak i významná regionální střediska, jako byla Česká Lípa, Rumburk a Varnsdorf, mohla využívat služeb železnice.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá etapa.", "content": "Zmíněná jakási „základní“ síť, zprovozněná do konce 60. let 19. století, sice hospodářskou vyspělost regionu velmi pozvedla, přesto však stále nebyla plně dostačující. Jedním z kritických míst bylo chybějící propojení České Lípy s Děčínem, jež se stal po dostavbě trati do Varnsdorfu důležitým železničním uzlem a svoje plány sem směřovala i Rakouská severozápadní dráha (její trať ale byla otevřena až roku 1874). Cesta dostavníkem do Benešova byla pro cestující zdlouhavá a i nákladní doprava díky tomu upadala (jízda „přes kopec“, tj. přes Jedlovou, byla ekonomicky i časově velmi nevýhodná). Záchranu přinesl projekt dvacetikilometrové spojky z Benešova do České Lípy, schválený v závěru roku 1869. Výstavba započala na jaře roku následujícího a o 24 měsíců později bylo hotovo – provoz byl zahájen 4. července 1872. Na tomto úseku také najdeme jediný tunel na celé síti BNB, nacházející se u Františkova a dosahující délky 357 metrů. Dalším rozšířením sítě byla krátká lokálka z Rumburka do Šluknova, jenž byl dosud také mimo železniční síť. Koncesi na ní obdržela BNB v září 1871 a necelých 10 kilometrů dlouhá trať s pouhou jednou stanicí a žádnou zastávkou (dnešní zastávka Valdek byla postavena až mnohem později) slouží dopravě od 8. ledna 1873. Na tuto trať navázal také projekt prodloužení hlavní trati z Rumburka až k saské hranici. Na její trase leželo město Jiříkov, jež mělo o spojení se světem také zájem a celý podnik vydatně podporovalo. Úsek měl však parametry hlavní trati (díky zvětšenému poloměru oblouků, rychlostem a podobně) a vedl až do Ebersbachu, kde se napojoval na síť Saských královských státních drah. Umožněn tím byl obchod se Saskem, jenž bylo jedním z důležitých obchodních partnerů. Otevřen byl ještě téhož roku.", "section_level": 2}, {"title": "Fúze s TKPE.", "content": "Po těchto dostavbách dalších téměř 40 kilometrů železnic, jež napojily na drážní síť i několik důležitých sídel, se společnost se stavbou nových tratí na čas odmlčela. Provoz na jejích tratích se stabilizoval a podnik vykazoval velmi dobré hospodářské výsledky, což se projevovalo i vyplácením vysokých dividend akcionářům. Někteří akcionáři seděli jak v dozorčí radě BNB, tak spřátelené (a vlastně i za podobných okolností vzniklé) TKPE a obě tyto společnosti tak byly od počátku existence úzce provázány. Svědčí o tom vzájemné zapůjčování lokomotiv i vozů a také například provozování spojení Praha – Rumburk, tedy po tratích obou drah. V polovině 70. let tak začalo být na pořadu dne možné sloučení obou společností do jediné. Jednou z otázek bylo dilema, která společnost má pohltit kterou – vzhledem k většímu počtu akcií i kapitálu zvítězila BNB. V dubnu 1882 došlo k podání žádosti o státní souhlas se sloučením a bylo jí vyhověno. TKPE formálně zanikla k 29. červnu stejného roku a ode dne následujícího již existovala pouze jediná společnost pod názvem BNB, sídlící v pražské Hybernské ulici (čp. 1003/III). Tato firma disponovala celkem 300 kilometry tratí, více než stovkou lokomotiv a přibližně dvěma tisíci vagonů.", "section_level": 2}, {"title": "Místní dráhy.", "content": "„Nová“ BNB se krátce po svém vzniku opět pustila do výstavby tratí. Prvním krokem bylo prodloužení stávající šluknovské trati směrem na západ, do Mikulášovic. Do konce roku 1882 bylo vyřízeno stavební povolení a stavba opět trvala přibližně dva roky – trať je provozována od prosince 1884. Dalším městem, jež se dočkalo železnice, byl Kamenický Šenov. Místní dráha o délce 4,5 kilometru, vycházející ze stávající stanice v České Kamenici byla po ani ne roční stavbě otevřena 10. února 1886. Posledním případem z této kategorie spíše krátkých spojek je taktéž přibližně 4,5 kilometru dlouhý úsek ze Svoru do Cvikova, sloužící dopravě od 1. září 1886. Všechny tyto tratě umožnily společnosti proniknout i do míst, odkud dosud muselo být zboží dováženo povozy do nejbližších železničních stanic, což mělo opět pozitivní vliv na rychlost a kapacitu přepravy. V roce 1883 byla také jaksi stranou od veškerého dění postavena trať z České Lípy do Mimoně, ovšem BNB se v její stavbě nijak neangažovala a ani neumožnila její napojení do svého českolipského nádraží, dráha se tak stala izolovanou a spíše okrajovou záležitostí. Později ji odkoupila konkurenční Ústecko-teplická dráha v rámci stavby své transverzálky. Po druhé téměř desetileté pauze se společnost opět pustila do stavby místních tratí a tentokrát začala ve středních Čechách – v srpnu 1896 zažádala o povolení přestavby stávající vlečky Chotětov – Dolní Cetno na plnohodnotnou trať. S pomocí městských radnic v okolí také spatřilo světlo světa další prodloužení, a to přes Skalsko a Mšeno až do Mělníka. Tato trakčně velmi náročná a vpravdě kostrbatá trať o celkové délce 47 kilometrů (vzdušnou čarou přitom dělí Mělník a Chotětov pouhých 28 km) byla postupně poslepována mezi lety 1896–1897 a o to zajímavější také bylo, že v úseku Mělník – Mšeno zajišťovala provoz Rakouská severozápadní dráha (ÖNWB), zatímco v druhé části to byla BNB (samotná trať zde BNB nepatřila, pouze zajišťovala provoz na účet vlastníka, jímž byl spolek místních radnic). Později se na ni ve stanici Skalsko napojila další soukromá lokálka, vedoucí přes Mladou Boleslav do Sobotky.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva s ATE.", "content": "V roce 1894 začala konkurenční Ústecko-teplická dráha (německy ', ATE) budovat svou Severočeskou transverzálku, a to její první úsek z Teplic do Lovosic. V plánu však měla další pokračování přes Českou Lípu až do Liberce. Tento krok samozřejmě neušel pozornosti vedení BNB a bylo jasné, že se bude snažit všemožně bránit svému sokovi jeho plán zrealizovat. Tratě obou společností se měly setkat v České Lípě, která už byla významným železničním uzlem (vedly sem tři důležité hlavní tratě BNB a jedna podružná soukromá lokálka), který až na zmíněnou mimoňskou lokálku patřil celý České severní dráze. ATE sice disponovala takřka neomezeným kapitálem, proto pro ni nebylo nereálné žádné řešení, Českou Lípu jakožto důležité město ale nechtěla obejít. Po dlouhých sporech, kdy BNB zcela odmítala zaústění nové trati do svého nádraží, byla nakonec ATE donucena ustoupit a zbudovat si vlastní nádraží několik stovek metrů od stanice BNB (dnes již nepoužívané nádraží Česká Lípa město). Pro pohodlnější přestup cestujících bylo alespoň dohodnuto zastavování vlaků ATE na provizorním místě u stanice BNB (nynější Lovosické nástupiště), ale pouze na dobu nezbytně nutnou pro výměnu cestujících. Transverzálka navíc musela stávající trať BNB do Bakova nejdříve překonat po mostě a teprve poté mohla být přivedena do českolipské stanice. Obě dráhy spojila pouze jediná kolejová spojka a pozdějším majitelům tak toto řešení značně zkomplikovalo provoz v českolipském uzlu (podobně sobecky se BNB zachovala i v Mladé Boleslavi, kde musela lokálka do Sobotky její stanici zcela obejít a i dnes musí vlaky při cestě do Mšena provádět na severním zhlaví úvrať). Navíc ATE musela odkoupit celou lokálku do Mimoně (jež stejně bojovala kvůli své izolaci od zbytku sítě o přežití) a pro své potřeby ji přestavět. Úsek transverzálky Lovosice – Česká Lípa je v provozu od 14. prosince 1898.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr činnosti.", "content": "Posledními třemi úseky, jež BNB vystavěla, byla opět prodloužení již stávajících tratí. V roce 1900 získala po letech čekání povolení ke stavbě trati z Mikulášovic na státní hranici se Saskem, tj. do Dolní Poustevny. Především hluboké údolí u Vilémova si vyžádalo stavbu monumentálního viaduktu, který byl po roce 2000 prohlášen za kulturní památku. S výškou 34 m šlo v době stavby o nejvyšší železniční most v Rakousku-Uhersku. I díky němu se stavba trati velmi protáhla a její otevření bylo odloženo teprve na podzim 1904. Ve stejné době započala po několika sporech stavba spojnice Kamenického Šenova s Českou Lípou a opět šlo o velmi náročnou trať se sklony až 36 promile a mnoha ostrými oblouky – po dlouhá léta byla proto doslova postrachem strojvedoucích a topičů. Díky tomu byla také později vybrána ke zkouškám se zbrusu novými parními vozy Komarek-Ringhoffer, ty však příliš neobstály a byly později předisponovány jinam. Přes náročnost terénu práce postupovaly rychleji a byla otevřena dříve než trať do Dolní Poustevny, v srpnu 1903. Tato trať ale patřila jinému vlastníkovi (akcie držely obecní úřady podél trati a několik podnikatelů) a BNB byla pouze oslovena, aby zajišťovala dopravu. Jako poslední byla prodloužena trať ze Cvikova, a to přes Lindavu a Kunratice do Jablonného v Podještědí. Zde se napojila na transverzálku Ústecko-teplické dráhy a ačkoliv o několik let dříve dělala sama BNB všechno možné, aby ATE svou transverzálku neprotáhla Českou Lípou, v tomto případě jí ATE zaústění cizí lokálky relativně bez problémů umožnila. Zahajovací vlak po ní projel 7. října 1905. Tím definitivně skončilo budování tratí Českou severní dráhou. Po roce 1905 byla společnost ještě zapojena v několika dalších projektech, žádný z nich se však již realizace nedočkal. Aktivitu například vyvíjela ve věci středočeských řepařských drah, zde se ale neprosadila. BNB tak spojila se světem celý region v okolí Lužických hor a vlastnila dohromady tři hraniční přechody do Saska (v Dolní Poustevně, Jiříkově a Varnsdorfu). I proto jde co se týče délky postavené sítě o jednu z nejdůležitějších železničních společností v českých zemích. V závěru podnikání společnost vlastnila více než 100 lokomotiv, 2 056 vagonů a 398 km tratí (na dalších 30 kilometrech převzal stát provoz na účet vlastníka).", "section_level": 2}, {"title": "Zestátnění.", "content": "Přes stavbu dalších tratí a vcelku kladné hospodaření byla BNB jedním z trnů v oku státu a již zhruba od roku 1900 erár usiloval o její zestátnění. Celý proces se však velmi táhl (jako u téměř každé takovéto velké železniční společnosti, kdy se zestátňovaná firma snažila vše maximálně oddálit a zkomplikovat) a zákon o zestátnění BNB se do říšské sněmovny dostal až v létě 1908. Na rozdíl od některých jiných společností jeho schvalování proběhlo relativně v klidu (například u konkurenční ATE si vyžádalo několik zraněných po bitce poslanců) a 2. srpna téhož roku byl přijat. Státní dráhy provoz na tratích BNB převzaly k 15. listopadu 1908 a tímto datem také končí existence celé společnosti. Pro víceméně vyrovnané hospodaření byli akcionáři vyplaceni částkou zhruba 100 milionů korun.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomický a společenský status.", "content": "Na poměry celé monarchie platila BNB za zhruba středně velkou železniční společnost, proto se ve společenských kruzích těšila relativní vážnosti a důležitosti. Přestože nešlo o tak vysoce ziskovou a prestižní společnost (jakou byla například ATE, KFNB a další), udržovala si své postavení v podstatě až do konce fungování. V roce 1890 například činily příjmy společnosti téměř 4 miliony zlatých, ze kterých po zdanění vykázala čistý zisk 718 333 zlatých. Díky pověstné německé preciznosti bylo její účetnictví velmi průhledně vedené a po předání do správy státu nevykazovalo mnoho nekalostí. Zaměstnanci sice neměli takové výhody jako u bohatých drah (příspěvky na bydlení, dopravu, ošacení a podobně), ale přesto bylo jednání společnosti solidní a na rozdíl od jiných drah, které se mnohdy utápěly ve finančních problémech (především menší dráhy, stranou od hlavních tahů) a jejich platební morálka byla slabá, BNB těmito neduhy netrpěla. Ke dni zestátnění firma zaměstnávala 2 967 zaměstnanců. Většina z nich přešla ke kkStB, jenž provoz převzaly.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Velká většina tratí, postavených Českou severní dráhou, je v provozu do současnosti. Sneseny byly pouze tři lokálky a jeden úsek není pravidelně provozován.", "section_level": 1}, {"title": "Neexistující tratě.", "content": "Již na podzim 1973 byl ukončen provoz v úseku Svor – Cvikov (kvůli stavbě křižující silnice I/9, kdy nezbyly prostředky na stavbu železničního mostu přes její zářez) a o 13 let později následoval i zbytek trati do Jablonného v Podještědí. Po roce 1989 byla celá trať snesena a jediným přeživším je pouze malý úsek trati vycházející ze Svoru směrem na Cvikov. Roku 1979 také skončil provoz v úseku Kamenický Šenov – Česká Lípa, jako důvod byla opět uváděna nerentabilita. Mezi Českou Kamenicí a Kamenickým Šenovem byla provozována nákladní doprava pro potřeby podniku Lustry (nyní součást společnosti Preciosa) až do roku 1992, kdy byla trať pro havarijní stav svršku prohlášena za nesjízdnou. Ve věci této trati však konal založený Klub přátel lokálky a na sklonku tisíciletí obnovil alespoň pravidelný muzejní provoz. V režii dopravce KŽC Doprava je zajišťován i nyní (2016). Staniční budova v Kamenickém Šenově je v dezolátním stavu, nový majitel by ji ale rád opravil do původního stavu. Posledním neexistujícím úsekem je většina délky trati Chotětov – Skalsko, jenž byla také zrušena pro malé přepravní vytížení. Oba její konce v délce přes jeden kilometr ale byly zachovány a až do devadesátých let sloužily například pro odstavování nepotřebných vozů pro přepravu automobilů podniku Škoda Auto Mladá Boleslav. Dnes již ani k tomuto účelu využívány nejsou a trať postupně zarůstá.", "section_level": 2}, {"title": "Tratě bez pravidelné dopravy.", "content": "Jedinou tratí bývalé BNB, která stále existuje, není na ní však provozována žádná pravidelná doprava, je úsek Rumburk – Jiříkov (– Ebersbach). Osobní doprava zde byla ukončena se změnou jízdního řádu v prosinci 2010 a od té doby tu kromě příležitostných historických jízd nejsou zaváděny žádné vlaky. Trať je přesto udržována alespoň ve sjízdném stavu sníženou rychlostí.", "section_level": 2}, {"title": "Běžně provozované tratě.", "content": "Vyjma výše vyjmenovaných úseků je zbylá většina sítě BNB i nadále v provozu. Hlavní trať Bakov nad Jizerou – Rumburk, známá do dnešních dnů mezi železničáři pod přezdívkou „nordbán“, je zařazena i do sítě celostátní dráhy spolu s úseky Děčín – Varnsdorf a Benešov nad Ploučnicí – Česká Lípa. Projíždějí tudy rychlíky Rumburk – Kolín (vedené vratnými soupravami, slouženými z motorového vozu řady 854 a řídicího vozu ABfbrdtn) a místní zastávkové osobní vlaky. Rychlíková doprava je v provozu i na trati bývalé TKPE z Turnova do Prahy. Nákladní doprava po roce 1990 výrazně poklesla, přesto je pro některé průmyslové podniky stále nepostradatelná. Jedním z významných zákazníků je firma Provodínské písky, nakládající sklářský písek na vlastní vlečce, zaústěné do stanice Jestřebí, v České Lípě odebírá vlaky s palivy z rafinerie Leuna místní obchodník s pohonnými hmotami a své místo mají i zásilky uhlí do jednotlivých stanic, mezi nimiž vyniká zásobování podniku Velveta ve Varnsdorfu. Bývalá stanice BNB v Mladé Boleslavi (hlavní nádraží) je jedním z uzlů, přes něž je železnicí obsluhován také rozsáhlý areál závodu Škoda Auto.", "section_level": 2}], "src_summary": "Česká severní dráha (německý oficiální název, zkratka BNB) byla soukromá železniční společnost v Rakousku-Uhersku, která vlastnila a provozovala síť tratí v severních a středních Čechách. Vznik společnosti se datuje do roku 1867, kdy vystavěla svou první trať z Bakova nad Jizerou do České Lípy s pozdějším pokračováním až do Rumburka. V následujících desetiletích v tomto regionu postavila téměř 250 km drah, další tratě získala po svém sloučení s Turnovsko-kralupsko-pražskou dráhou roku 1882 a stala se jedním z důležitých hráčů na poli železniční dopravy na severu Čech. Sídlo společnosti, stojící z drtivé většiny na německém kapitálu, se nacházelo v Praze. Firma zanikla zestátněním roku 1908 a provoz na jejích tratích převzaly Císařsko-královské státní dráhy (kkStB).", "tgt_summary": "Die k.k. privilegierte Böhmische Nordbahn (BNB) war ein Eisenbahnunternehmen in Österreich, dessen Strecken im heutigen Tschechien lagen. Das Bahngebiet der Gesellschaft lag in Nordböhmen zwischen Prag, Bodenbach, Turnau und Rumburg. Der Sitz der Gesellschaft war in Prag.", "id": 2437853} {"src_title": "Robin van Persie", "tgt_title": "Robin van Persie", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Robin prošel mládežnickou akademií klubu SBV Excelsior, kde je po něm na stadionu Woudestein pojmenována jedna z tribun. Později přešel do Feyenoordu.", "section_level": 1}, {"title": "Arsenal.", "content": "V dresu Arsenalu získal ocenění Hráč roku Premier League (PFA Player of the Year) za sezónu 2011/12. K zisku ocenění mu pomohla i koruna střelců v anglické nejvyšší soutěži v tomto ročníku, nastřílel celkem 30 gólů. Dostal se i do Jedenáctky roku Premier League.", "section_level": 2}, {"title": "Manchester United.", "content": "V srpnu 2012 londýnský Arsenal FC na svých stránkách potvrdil, že dosáhl dohody s Manchesterem United ohledně přestupu klubového kapitána van Persieho. V novém působišti podepsal nejlepší střelec Premier League 2011/12 4letý kontrakt. První gól v dresu United si připsal ve 2. ligovém kole 25. srpna 2012 proti Fulhamu, domácí Manchester zvítězil 3:2. Ve třetím zápase v dresu Manchesteru United vstřelil hattrick a rozhodl tak o výhře nad nováčkem soutěže ze Southamptonu v poměru 2:3.. V prvním zápase proti svému bývalému klubu Arsenalu FC 3. listopadu 2012 dokázal Robin van Persie vstřelit branku už po 158 sekundách hry po chybě stopera Vermaelena a zaknihoval si tak desátou trefu za United. Manchester vyhrál ligový zápas 2:1. Ve 34. kole Premier League 20. dubna 2013 vstřelil hattrick Aston Ville, Manchester United zvítězil 3:0 a zajistil si tak v předstihu jubilejní 20. ligový titul. V závěru sezóny byl zařazen do Jedenáctky roku Premier League (Premier League Team of the Year) 2012/13, zopakoval si tak svou účast z loňské sezóny. 19. května 2013 v posledním ligovém kole Premier League 2012/13 se podílel jedním gólem na divoké remíze 5:5 v zápase proti West Bromwichi (po němž se mj. rozloučil s trenérskou kariérou sir Alex Ferguson). Manchester měl účast v Lize mistrů 2013/14 zajištěnu již dříve, v ročníku získal celkem 89 bodů. Robin se stal s 26 góly po roce opět králem střelců Premier League. 19. března 2014 v odvetě osmifinále Ligy mistrů 2013/14 proti řeckému týmu Olympiakos Pireus FC vstřelil hattrick, Manchester tak odčinil porážku 0:2 z prvního duelu a postoupil do čtvrtfinále.", "section_level": 2}, {"title": "Fenerbahçe Istanbul.", "content": "V červenci 2015 opustil Anglii a posílil turecký popřední klub Fenerbahçe SK z asijské části Istanbulu.", "section_level": 2}, {"title": "Feyenoord.", "content": "V lednu 2018 se po 14 letech vrátil jako volný hráč do rotterdamského Feyenoordu, kde podepsal smlouvu na 1,5 roku. Posledním zápasem v jeho aktivní kariéře se stal prohraný zápas doma proti ADO Den Haag (0:2). Feyenoord v tabulce obsadil konečné čtvrté místo.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Van Persie reprezentoval Nizozemsko i v mládežnických kategoriích. Za A-mužstvo Nizozemska nastupuje od roku 2005. V kvalifikačním cyklu na MS 2014 v Brazílii vstřelil 26. března 2013 dva góly proti hostujícímu Rumunsku, Nizozemsko zvítězilo doma přesvědčivě 4:0 a z šesti zápasů neztratilo ani bod. 12. října 2013 vstřelil hattrick v kvalifikačním utkání s Maďarskem (výhra 8:1). Celkem v kvalifikaci na MS 2014 nastřílel 11 gólů, čímž výrazně přispěl k postupu Nizozemska na mundial. Zároveň se stal nejlepším kanonýrem evropské kvalifikace a nejlepším kanonýrem tohoto kvalifikačního cyklu celkově (společně s belizským reprezentantem Deonem McCaulaym a Uruguaycem Luisem Suárezem).", "section_level": 1}, {"title": "EURO 2012.", "content": "Mistrovství Evropy 2012 v Polsku a na Ukrajině se Nizozemsku vůbec nezdařilo. Ačkoli bylo po suvérénní kvalifikaci považováno za jednoho z největších favoritů, prohrálo v základní skupině B všechny tři zápasy (v tzv. „skupině smrti“ postupně 0:1 s Dánskem, 1:2 s Německem a 1:2 s Portugalskem) a skončilo na posledním místě. Van Persie odehrál všechny tři zápasy v základní sestavě a proti Německu skóroval.", "section_level": 2}, {"title": "Mistrovství světa 2014.", "content": "Trenér Nizozemska Louis van Gaal jej vzal na Mistrovství světa 2014 v Brazílii a přidělil mu kapitánskou pásku. Van Persie se v prvním utkání proti Španělsku podílel na debaklu soupeře 5:1 dvěma góly, první dal z dlouhého centru krásnou rybičkou. Ve druhém zápase Nizozemska v základní skupině B proti Austrálii (výhra 3:2) vstřelil jeden gól. Ve čtvrtfinále s Kostarikou (0:0, 4:3 na penalty) proměnil stejně jako jeho tři spoluhráči v závěrečném penaltovém rozstřelu svůj pokus a Nizozemsko postoupilo mezi čtyři nejlepší celky turnaje. Nizozemci se po prohře na penalty v semifinále s Argentinou dostali do boje o třetí místo proti Brazílii, vyhráli 3:0 a získali bronzové medaile. Van Persie v něm skóroval z pokutového kopu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Robin van Persie [robin fan persí] (* 6. srpna 1983, Rotterdam, Nizozemsko) je bývalý nizozemský fotbalový útočník a reprezentant. Naposledy hrál za klub Feyenoord Rotterdam. ", "tgt_summary": "Robin van Persie (* 6. August 1983 in Rotterdam, Niederlande) ist ein ehemaliger niederländischer Fußballspieler und heutiger -trainer. Der Stürmer spielte in seinem Heimatland, in der Türkei sowie in England und 102-mal für die niederländische Nationalmannschaft. Aktuell ist er im Trainerteam von Feyenoord Rotterdam angestellt.", "id": 2233903} {"src_title": "Jevgenij Světlanov", "tgt_title": "Jewgeni Fjodorowitsch Swetlanow", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Vystudoval dirigování na Moskevské státní konzervatoři. Od roku 1955 dirigoval ve Velkém divadle, v roce 1962 byl jmenován jeho šéfdirigentem. Od roku 1965 byl šéfdirigentem Státního symfonického orchestru Sovětského svazu, přičemž v této funkci působil až do roku 2000 a stal se tak jeho nejdéle sloužícím šéfdirigentem. V roce 1979 byl jmenován hlavním hostujícím dirigentem Londýnského symfonického orchestru. Byl také dirigentem haagského orchestru Residentie Orkest (1992–2000) a Symfonického orchestru Švédského rozhlasu (1997–1999). V roce 2000 ministr kultury Michail Švydkoj Světlanova kontroverzně odvolal z jeho postu u Ruského státního symfonického orchestru. Důvodem mělo být, že Světlanov trávil příliš mnoho času dirigováním v zahraničí a zanedbával tím činnost v Moskvě. Po jeho smrti byl orchestr přejmenován a nese na Světlanovovu počest jeho jméno. Dále se po Světlanovovi jmenuje dirigentská soutěž ve Francii.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Světlanov vynikl interpretacemi ruské hudby, od Michaila Ivanoviče Glinky až po současnost, se zvláštní pozorností věnovanou dílům Nikolaje Jakovleviče Mjaskovského. Jako jeden z mála ruských dirigentů nastudoval celé symfonické dílo Gustava Mahlera. Jeho vlastní skladby zahrnují smyčcový kvartet (1948), symfonickou báseň \"Daugava \"(1952), \"Sibiřskou fantazii\" pro orchestr, op. 9 (1953), orchestrální rapsodii \"Obrázky ze Španělska \"(1954), \"Symfonii\" (1956), \"Slavnostní poemu\" (1966), \"Ruské variace \"pro harfu a orchestr (1975), klavírní koncert c moll (1976) a Poemu pro housle a orchestr \"Na památku Davida Oistracha\" (1975). Světlanov byl také schopný klavírista, mezi jeho nahrávkami je i album s klavírní tvorbou Nikolaje Medtnera. Nakladatelství Warner Music France vydalo komplet Světlanovových nahrávek na více než 35 CD, z nichž 16 obsahuje kompletní symfonické dílo Mjaskovského.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jevgenij Fjodorovič Světlanov (, 6. září 1928 Moskva – 3. května 2002 Moskva), byl ruský dirigent, hudební skladatel a klavírista.", "tgt_summary": "Jewgeni Fjodorowitsch Swetlanow (* 6. September 1928 in Moskau; † 3. Mai 2002 ebenda) war ein russischer Dirigent, Komponist und Pianist.", "id": 93627} {"src_title": "David Cameron", "tgt_title": "David Cameron", "src_document": [{"title": "Politická kariéra.", "content": "Cameron absolvoval Eton a Oxfordskou univerzitu. Předsedou své strany, v jejímž čele vystřídal Michaela Howarda, byl zvolen 6. prosince 2005, čímž se stal lídrem tehdejší opozice v britském parlamentě. Pod jeho vedením se Konzervativní strana zčásti odklonila od tradičního konzervativismu směrem k sociálně liberálním a dokonce levicovějším pozicím a změnila i styl své prezentace. Došlo tak k setření některých signifikantních rozdílů mezi jeho politickým uskupením a Labouristickou stranou, které se prohloubily od přerodu labouristů na tzv. New Labour. Ve vedení strany usiloval o modernizaci stranické politiky a věnuje svou pozornost i tématům britskou politikou dříve opomíjeným, jako jsou např. ochrana klimatu, evropská chemická politika (REACH), rozvoj obnovitelné energetiky a také boj s chudobou v oblastech třetího světa. V roce 2006 v rozhovoru prohlásil, že podporoval rozhodnutí Tonyho Blaira a George W. Bushe provést invazi do Iráku. Chová též nezdolnou náklonnost ke státu Izrael – na výroční večeři organizace \"United Jewish Israel Appeal\" řekl, že „není rozpor v tom být pyšný Žid, uvědomělý sionista a loajální britský občan“. V roce 2011 Cameron podpořil vojenskou intervenci v Libyi, která vedla ke svržení libyjské vlády a k rozpadu Libye. Cameron sám prohlásil, že Británie hrála klíčovou roli při vojenské intervenci proti libyjské vládě a při podpoře protivládních povstalců. Cameronova vláda odmítla označit vyhlazení Arménů v Turecku jako genocidu, protože nechtěla narušit přátelské vztahy s Tureckem, které je klíčovým spojencem a členským státem NATO. Cameron podporuje spojenectví se Saúdskou Arábií a britská vláda poskytuje vojenskou a logistickou podporu Saúdské Arábii při její vojenské intervenci v Jemenu, za což je Cameron kritizován částí domácí opozice, protože saúdské bombardování Jemenu si vyžádalo tisíce civilních obětí. Cameronova vláda byla silně nepřátelská vůči Rusku a například navrhovala zablokovat přístup Ruska a jeho bank k systému mezinárodního bankovního platebního styku SWIFT. V lednu 2016 Cameron zvažoval uvalit na Rusko další sankce za údajný podíl ruské vlády na smrti bývalého agenta FSB Litviněnka. Ačkoliv Cameron sliboval omezení imigrace, tak za jeho vlády počet imigrantů naopak vzrostl. Jenom v roce 2014 se do Spojeného království přistěhovalo 624 000 lidí; přibližně polovina imigrantů byla ze zemí mimo Evropskou unii a zbytek především z jiných členských států Evropské unie, mj. z Polska.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Je přímým potomkem (praprapraprapravnukem) krále Viléma IV. (1765-1837) a jeho milenky, irské herečky Dorothey Jordan a jako takový i příbuzným královny Alžběty II. (bratranec z pátého kolena); jako potomek dítěte vzešlého z nelegitimního vztahu ovšem nemůže figurovat v následnické linii britského trůnu. Přes Viléma IV. má anglické, skotské i německé předky. Příbuzenský vztah mezi králem Vilémem IV. a Davidem Cameronem je následující: Vilém IV. → Elizabeth FitzClarence → Lady Agnes Georgiana Elizabeth Hay → Lady Agnes Cecil Emmeline Duff → Stephanie Agnes Cooper → Enid Agnes Maud Levita → Ian Donald Cameron → David Cameron Cameronovi předci vlastnili třtinové plantáže na Jamajce se stovkami otroků. V roce 2013 účinkoval ve videoklipu britské populární hudební skupiny One Direction.", "section_level": 1}], "src_summary": "David William Donald Cameron (* 9. října 1966 Londýn) je britský politik a v letech 2010–2016 premiér Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, kterým se stal z pozice lídra vítězné strany v parlamentních volbách 2010. V čele kabinetu nahradil Gordona Browna, jakožto nejmladší britský premiér za posledních skoro 200 let. V letech 2005–2016 působil jako vůdce Konzervativní strany. ", "tgt_summary": "David William Donald Cameron (* 9. Oktober 1966 in London) ist ein britischer Politiker (Conservative Party). Er war vom 11. Mai 2010 bis zum 13. Juli 2016 Premierminister des Vereinigten Königreichs und von 2005 bis 2016 Parteivorsitzender. Cameron war Initiator des Referendums über die Unabhängigkeit Schottlands sowie des Brexit-Referendums, da er seine innerparteiliche Position mit dem Referendum darüber stabilisieren wollte. Nach der Entscheidung der britischen Wähler für den Austritt des Vereinigten Königreiches aus der Europäischen Union trat er zurück, weil er für den Verbleib plädiert hatte. Seine Nachfolgerin im Amt des Premierministers wurde am 13. Juli 2016 die bisherige Innenministerin Theresa May.", "id": 776798} {"src_title": "Vladimír Blucha", "tgt_title": "Vladimír Blucha", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Německé úřady ve vládním obvodě Opava v Sudetech ho v roce 1938 přejmenovaly z \"Vladimíra\" na \"Waldemara\". Na konci války, když přišla do Mokrých Lazců fronta, úplně vyhořel pronajatý domek, ve kterém Bluchovi bydleli. Tak se v červnu 1945 usadili v pohraničí v Krnově. Vladimír Blucha maturoval v roce 1950 na krnovském gymnáziu. Druhou maturitu vykonal v roce 1957 a tím získal kvalifikaci jako učitel pro 1.–5. postupný ročník. Po základní vojenské službě pracoval na ONV v Krnově, kde byl až do roku 1960 inspektorem pro kulturu. Poté dálkově vystudoval Pedagogický institut v Ostravě, obory matematika a zeměpis. V letech 1960–1970 učil na 1. ZDŠ na Dvořákově okruhu 2 a od roku 1970 do roku 1990 učil na 3. ZDŠ na Opavské ulici. Od srpna 1990 byl vedoucím Okresního pedagogického střediska v Nových Heřminovech. V letech 1965–1969 a v letech 1990–2000 byl kronikářem města Krnova. Jeho články vychází v různých novinách a časopisech. Je čestným členem Matice slezské a byl předsedou jejího krnovského odboru. Je členem Čs. společnosti geografické, Čs. společnosti archeologické a České numismatické společnosti. Je ženatý a má dceru RNDr. Lenku Bucherovou-Fišerovou (* 1964, roz. Bluchovou), Ph.D., která je vysokoškolskou učitelkou a překladatelkou chemické angličtiny. Nejznámější je jeho kniha \"Velký požár\" (2002). Žánr Velkého požáru by se dal nazvat „historický obraz“, jednotlivé kapitoly, popisující příběh jednotlivých Krnovanů v jednom zajímavém historickém období, se skládají v celkový obraz tohoto období. Kniha tak připomíná např. obrazy Hieronyma Bosche, na kterých sledujeme jednotlivé drobné scény, které dohromady tvoří zvláštní atmosféru celého výjevu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vladimír Blucha (* 6. července 1931 Mokré Lazce u Opavy) je český regionální historik, geograf, kronikář, vlastivědný pracovník a pedagog, který napsal řadu článků a několik knih o historii Krnova.", "tgt_summary": "Vladimír Blucha (* 6. Juli 1932 in Mokré Lazce) ist ein tschechischer Historiker und Geograph, der vor allem zur Geschichte der tschechischen Stadt Krnov arbeitet. ", "id": 1396213} {"src_title": "Scuderia Toro Rosso", "tgt_title": "Scuderia AlphaTauri", "src_document": [{"title": "Počátky.", "content": "Minardi se účastnilo závodů formule 1 mezi roky 1985 až 2005 a bylo jedním z posledních soukromých týmů. Tým byl mezi fanoušky velmi oblíbený. Majitel týmu Paul Stoddart měl 41 nabídek na prodej týmu, ale přál si, aby si tým zachoval své italské tradice. Ve smlouvě s Red Bullem bylo mj. zahrnuto, že sídlo týmu musí zůstat ve Faenze alespoň do sezony 2007. Red Bull se vzdal jména Minardi, kvůli svým marketingovým a sponzorským plánům. Italský název týmu je však zachován, aby odrážel tradice italského týmu. Původní návrh jména byl \"Squadra Toro Rosso\", jenže ten bylo později změněn na \"Scuderia Toro Rosso\", protože slovo \"squadra\" se v italštině používá spíše pro fotbalové týmy. Mnoho fanoušků Minardi bylo z této změny nešťastných. Pro zachování jména Minardi v názvu týmu se jich podepsalo přes 15 000 v on-line petici.", "section_level": 1}, {"title": "Závodní historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sezóna 2006.", "content": "Piloty týmu se stali Vitantonio Liuzzi, který byl v sezoně 2005 třetím jezdcem Red Bullu a jel za něj 4 závody, a nováček Scott Speed, který skončil v roce 2005 v GP2 na 3. místě. Třetím a testovacím pilotem se stal Neel Jani. Šasi STR1 bylo modifikovanou verzí loňského vozu týmu Red Bullu RB1. Některé týmy se domnívaly, že tím Toro Rosso porušuje Concordskou dohodu, protože od každého týmu je očekáváno, že si svůj vůz vyrobí sám. Toro Rosso se obhajovalo tím, že tento vůz byl původně zkonstruován v roce 2004 Jaguar Racingem, předchůdcem Red Bullu, a že duševní vlastnictví, které patřilo společnosti Ford Motor Company, dceřiné firmě Jaguar Racingu, přešlo na Toro Rosso. Tým nadále využíval smlouvy týmu Minardi na dodávku 10 válcových motorů Cosworth o objemu 3 litrů, jejichž otáčky byly omezovány. Tento ústupek byl povolen méně majetným týmům, které by neměli dostatek financí na nové 8 válcové motory. Ale poté, co se novým majitelem Minardi stal Red Bull se týmy Super Aguri a Midland ohradily, protože si mysleli, že tím Toro Rosso získá velkou výhodu. Tvrdili, že výhoda v povolení desetiválcových motorů byla založena na nízkém rozpočtu týmu Minardi, a že by neměla i nadále pokračovat, pokud by byl tým kompletně finančně zabezpečen. Během sezony však vozy Toro Rosso postupně začaly v kvalifikacích ztrácet na své soupeře, kteří stále vyvíjeli osmiválcové motory, jejichž počet otáček se přiblížil 20 000 ot./min. Kvůli tomu Toro Rosso požádalo organizaci FIA o možnost zvýšení otáček jejich o 500 ot./min., ovšem FIA povolila navýšení jen o 300 ot./min. V Grand Prix USA, ve které do cíle dojelo jenom 9 vozů získal Vitantonio Liuzzi pro tým první bod, za 8. místo.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2007.", "content": "Od sezony 2007 začalo Toro Rosso používat už osmiválcové motory Ferrari, které získali zásluhou smlouvy jejich sesterského týmu Red Bullu. Při představení nového vozu STR2, který je v podstatě kopií Red Bullu RB3 byl na místo závodního jezdce potvrzen Vitantonio Liuzzi. Při testech v Bahrajnu 24. února bylo potvrzeno, že druhým pilotem týmu bude i nadále Scott Speed. Jezdecká sestava tak zůstala stejná jako v loňském roce. Zatím však nebyli ohlášeni žádní testovací jezdci, neoficiálně však vůz třikrát testoval trojnásobný mistr Champ Car Sébastien Bourdais. Novým technickým ředitelem byl jmenován Giorgio Ascanelli, který nahradil Alexe Hitzingera. Sezona 2007 je pro tým zatím velkým zklamáním. Když počítáme oba vozy, tak zatím z 24 startů dokončily pouze 10 závodů, a to jak kvůli velkému množství technických problémů, tak i kvůli častým chybám obou pilotů. Po evropské grand prix byl po kontroverzních událostech z týmu vyhozen Scott Speed a byl nahrazen Sebastianem Vettelem. Později bylo oznámeno, že Vettel bude za Toro Rosso závodit i v příští sezoně, společně se Sébastenem Bourdaisem, který nahradí Liuzziho. V deštivé japonské grand prix vůz Toro Rosso poprvé vedl závod zásluhou Sebastiana Vettela. Vettel se navíc od začátku závodu pohyboval na bodovaných pozicích. Od 20. kola byl dokonce na třetí příčce a mezi 29. a 31. kolem vedl závod, než musel jet do boxů. Ovšem v 45. kole vypadl ze závodu ze třetího místa, kvůli kolizi s Markem Webberem na Red Bullu. Nakonec mohl tým získat jeden bod za Liuzziho osmé místo. Jenže ten byl po závodě penalizován 25 sekundami za předjíždění při vyvěšených žlutých vlajkách a propadl se tak na nebodovanou devátou pozici. V dalším závodě v Číně dokázali bodovat dokonce oba piloti týmu. Vettel dojel na 4. místě a Liuzzi na 6. místě. Díky těmto výsledkům tým skončil v poháru konstruktérů na 7. místě, se ziskem 8 bodů.", "section_level": 2}, {"title": "Kompletní výsledky ve Formuli 1.", "content": "Tučně – Pole position \"Kurzívou\" – Nejrychlejší kolo závodu", "section_level": 1}], "src_summary": "Scu­de­ria To­ro Ros­so S.p.A byla italská automobilová stáj formule 1, která debutovala v sezoně 2006. Stáj byla juniorským týmem Red Bull Racing. Oba týmy vlastnila nápojářská firma Red Bull, která na konci sezony 2005 odkoupila tým Minardi a tím tak vznikl tento tým. V letech 2006–2008 vlastnil tým z 50 % bývalý pilot F1 Gerhard Berger. Pro sezonu 2020 tým nastoupil pod názvem Scuderia Alpha Tauri.", "tgt_summary": "Die Scuderia AlphaTauri ist ein italienisches Formel-1-Team, das ebenso wie Red Bull Racing dem österreichischen Unternehmer Dietrich Mateschitz (Red Bull GmbH) gehört. Der in Faenza beheimatete Rennstall ging aus dem ehemaligen Minardi-Team hervor und trat von 2006 bis 2019 unter dem Namen Scuderia Toro Rosso in der Formel-1-Weltmeisterschaft an. Es gilt als Juniorteam von Red Bull Racing: Mehrere Red-Bull-Piloten, unter ihnen Sebastian Vettel, fuhren zuvor bei Toro Rosso. Vettel holte beim Großen Preis von Italien 2008 auch den bisher einzigen Rennsieg für das Team. In der Saison 2020 wird der Rennstall erneut mit Pierre Gasly und Daniil Kwjat an den Start gehen.", "id": 1163323} {"src_title": "Clemens August von Galen", "tgt_title": "Clemens August Graf von Galen", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Clemens August von Galen se narodil ve starém šlechtickém rodu Galen, jakožto jedenáctý potomek významného politika strany Centrum, hraběte Ferdinanda Heriberta von Galena, a jeho ženy Elisabeth, rozené von Spee. Vystudoval rakouskou jezuitskou internátní školu Stella Matutina. Po svém setkání a soukromém rozhovoru s papežem Lvem XIII. (1899) se rozhodl pro kněžskou dráhu. Teologii studoval nejprve v Innsbrucku a posléze v Münsteru, kde 28. května 1904 obdržel kněžské svěcení z rukou biskupa Hermanna Jakoba Dingelstada. Jako kněz nejprve pracoval pro svého strýce Maximiliana Gereona von Galena, který byl pomocným biskupem münsterské diecéze, později se přesunul do Berlína, kde působil nejprve jako kaplan a posléze jako farář při farnosti svatého Matyáše. Zde se s přátelil s tehdejším nunciem Pacellim. V roce 1933 byl navzdory nesouhlasu a protestům nuncia Orseniga zvolen a 5. září i jmenován biskupem münsterským. Biskupské svěcení obdržel 28. října 1933 z rukou kardinála Schulteho, spolusvětiteli byli biskupové Berning a Bornewasser.", "section_level": 1}, {"title": "Třetí říše.", "content": "Biskup Galen byl jedním z nejhlasitějších a nejostřejších kritiků Hitlerova režimu, jeho ostrá protinacistická vystoupení mu vynesla přezdívku \"Lev z Münsteru\" či \"Vestfálský lev\". Kritizoval filosofické základy nacismu a jeho stěžejní díla, jakož i spoustu jeho zločinů. Opakovaně ostře vystupoval proti perzekucím katolické církve a „nepotřebných a škodlivých jedinců“. Jeho kázání proti nacistickým euthanasijním programům vyvolala takové pozdvižení, že nacisté nakonec veřejně ustoupili od jejich provádění (byť ve skrytu je v omezené míře prováděli dál). Od roku 1941 měl omezen pohyb a byl neustále sledován. Mnoho předních nacistů požadovalo jeho likvidaci, proti tomu se ovšem postavil Goebbels, který poukazoval na obrovskou Galenovu popularitu v celém Vestfálsku a nedozírné propagandistické důsledky takovéhoto neuváženého činu. Už takto proti Galenově omezování opakovaně protestovali i vysocí důstojníci německých ozbrojených sil. Proto bylo rozhodnuto, že zatím není pro závěrečný zásah proti biskupovi ten vhodný čas. Byla však zatčena a popravena řada kněží a věřících, šířících opisy jeho protinacistických kázání.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečné Německo.", "content": "Stejně ostře jako proti nacistickým zločinům vystupoval po válce proti zločinům páchaným spojeneckými okupačními úřady a jednotkami v Německu. Jeho vztahy s britskými okupačními představiteli se rychle zhoršily do té míry, že musel svá kázání distribuovat tajně, stejně jako tak činil za nacismu, a když jej Pius XII. jmenoval kardinálem, úřady mu zakázaly použít k cestě do Říma letadlo. Kardinálskou červeň dlouho neoblékal. Zemřel krátce po návratu z Říma na zánět dutiny břišní, vyvolaný perforací pozdě diagnostikovaného zánětu apendixu. Zemřel krátce po jmenování kardinálem na perforaci apendixu, pohřben je v münsterské katedrále. V roce 2005 byl prohlášen za blahoslaveného.", "section_level": 2}, {"title": "Posmrtná úcta.", "content": "Kardinál von Galen byl pohřben v své Katedrále svatého Pavla v Münsteru. 9. října 2005 jej papež Benedikt XVI. prohlásil za blahoslaveného.", "section_level": 1}], "src_summary": "Blahoslavený Clemens August hrabě von Galen (16. března 1878 – 22. března 1946) byl německý šlechtic a kardinál, biskup münsterský (1933–1946). Byl jedním z nejostřejších a nejznámějších kritiků Hitlerova režimu v Německu, jeho ostrá protinacistická vystoupení mu vynesla přezdívku \"Lev z Münsteru\" či \"Vestfálský lev\". Jeho bratrancem byl další hlasitý odpůrce Hitlerova režimu Konrad von Preysing, biskup berlínský, kterého papež Pius XII. po válce taktéž jmenoval kardinálem.", "tgt_summary": "Clemens Augustinus Joseph Emmanuel Pius Antonius Hubertus Marie Graf von Galen (* 16. März 1878 in Dinklage, Oldenburger Münsterland; † 22. März 1946 in Münster, Westfalen) war ein deutscher Bischof und Kardinal. Er war von 1933 bis 1946 Bischof von Münster. Bekannt wurde er unter anderem durch sein öffentliches Auftreten gegen die „Vernichtung lebensunwerten Lebens“ während des Dritten Reichs. Er wurde 1946 zum Kardinal erhoben und 2005 seliggesprochen.", "id": 1760409} {"src_title": "Obscured by Clouds", "tgt_title": "Obscured by Clouds", "src_document": [{"title": "Popis alba a jeho historie.", "content": "Album \"Obscured by Clouds\" je soundtrack k filmu \"La Vallée\" režiséra Barbeta Schroedera. S ním Pink Floyd spolupracovali již na filmu \"More\", ke kterému rovněž dodali hudbu (album \"Soundtrack from the Film More\"). Snímek \"La Vallée\" (\"Údolí\") pojednává o skupince průzkumníků, kteří se vydají hledat na Nové Guineji skryté údolí, kde by měly žít vzácné druhy ptáků. Cestou kontaktují některé místní izolované domorodé kmeny. Hudbu k filmu natočili Pink Floyd ve dvou přestávkách v koncertních turné v únoru a březnu 1972. Po celý rok 1972 totiž hráli na koncertech různé podoby díla, které roku 1973 vydali pod názvem \"The Dark Side of the Moon\". Pro \"Obscured by Clouds\" ale skupina zvolila přímočařejší rockové skladby, bez různých zvukových experimentů. Na albu se nachází celkem 10 skladeb, z nichž čtyři jsou instrumentální (úvodní dvě, „Mudmen“ a poslední). Na desce se autorsky podílela celá skupina, zajímavá je např. píseň „Childhood's End“, která je zřejmě inspirována stejnojmennou novelou A. C. Clarka. Tuto skladbu napsal David Gilmour a až do odchodu Rogera Waterse ze skupiny v roce 1985 je to poslední píseň, ke které napsal Gilmour i text. Watersova skladba „Free Four“ se poprvé zmiňuje o smrti autorova otce, který zemřel jako voják za druhé světové války. Toto téma Waters poté plně rozvinul na albech \"The Wall\" a \"The Final Cut\". V poslední skladbě desky, „Absolutely Curtains“, je zakomponována obřadní píseň domorodců z Nové Guineje, která je převzata z filmu. Album \"Obscured by Clouds\" je zajímavé rovněž po stránce hudebních nástrojů. V úvodní a zároveň titulní skladbě „Obscured by Clouds“ použil Nick Mason ranou verzi elektronických bicí, které nazval „elektrická bonga“. Klávesista Rick Wright, společně s Gilmourem i Watersem, na této desce poprvé ve větší míře použil syntezátor EMS VCS 3, který Pink Floyd v 70. letech proslavili (první deska, na které se toto zařízení objevilo, byla Meddle)", "section_level": 1}, {"title": "Vydávání alba a jeho umístění.", "content": "\"Obscured by Clouds\" bylo vydáno v červnu 1972 a britské hitparádě se umístilo nejvýše na šestém místě. V USA sice nebylo tak komerčně úspěšné (46. příčka), jednalo se však o do té doby nejlepší umístění alba Pink Floyd. Na CD vyšlo album poprvé v roce 1986, v digitálně remasterované podobě v roce 1996.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obscured by Clouds je sedmé studiové album anglické skupiny Pink Floyd. Vydáno bylo v červnu 1972 (viz 1972 v hudbě). Po desce \"Soundtrack from the Film More\" se jedná o druhý plnohodnotný soudtrack od Pink Floyd. Album se v britském žebříčku vyšplhalo nejvýše na 6. místo.", "tgt_summary": "Obscured by Clouds ist das siebte Studioalbum der britischen Band Pink Floyd, basierend auf ihrem Soundtrack für den französischen Film \"La Vallée\" (Regie: Barbet Schroeder). Aufgenommen in den Château-d’Hérouville-Studios nahe Paris in nur zwei Wochen, klingen einige Lieder für die Verhältnisse von Pink Floyd eher rau und spontan. Das Album erschien am 3. Juni 1972 und stellte den bis dahin größten kommerziellen Erfolg der Band in den USA dar. Der Song \"Free Four\" wurde in den USA ein Single-Hit, die Songs \"Obscured by Clouds\" und \"When You’re In\" schafften es ins Live-Programm der Band. ", "id": 2416663} {"src_title": "Kůň a jeho chlapec", "tgt_title": "Der Ritt nach Narnia", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Děj se odehrává v období, kdy sourozenci Pevensieovi jako dospělí vládnou v Narnii na konci knihy \"Lev, čadodějnice a skříň\". Jižně od Narnie se nachází velká říše Kalormen (v některých překladech: Kalornie). V ní žije chudý rybář Aršíš, který krutě zachází se svým nevlastním synem, kterému říká Šasta. Jednoho dne se pokusí Šastu prodat zlému tarkánovi (to je titul kalormenských šlechticů). Šasta zjistí, že tarkánův kůň Brí umí mluvit; společně uprchnou, aby se pokusili dostat se do Narnie. Cestou potkají dívku na mluvící klisně Hwin, kteří také prchají do Narnie. Je to dcera tarkána, který ji chtěl provdat proti její vůli. (Oba koně se narodili v Narnii a do Kalormenu se dostali zajetím. V Kalormenu mluvící zvířata neexistují a oba koně se celý život snažili se neprozradit, protože tím by jim vyhasly poslední naděje na útěk.) Mezitím do Tašbánu, hlavního města Kalormenu, přijede královna Narnie Zuzana na námluvy s kalormenským princem Rabadašem; doprovází ji její bratr král Edmund a několik přátel a také jedno dítě, princ Korin z království Archenlandu, které je spojencem Narnie. Když Zuzana pozná Rabadošovu zlou a krutou povahu, rozhodne se neprovdat se za něho. Jednoho dne princ Korin v Tašbánu uteče za dobrodružstvím, Edmund a Zuzana ho hledají a potkají Šastu s Aravis, kteří se snaží s koňmi nenápadně projít městem. Protože Šasta vypadá stejně jako Korin, považují jej za Korina a odvedou jej do paláce; tam vyslechne jejich poradu. Když je Šasta sám, vejde do místnosti pravý princ Korin, vypráví si své příběhy a potom Šasta uteče. Mezitím se Aravis v Tašbánu setká se svou přítelkyní Lasarin a tajně vyslechnou plán Rabadaše, rozzuřeného Zuzaniným odmítnutím, že bez vyhlášení války napadne hlavní město Archelandského království, které je spojencem Narnie, a poté Zuzanu unese z Narnie. Když se Šasta za městem shledá s Aravis a oběma koňmi, rozhodnou se varovat krále Lunu, vládce Archenlandu, s využitím zkratky, o které se Šasta dozvěděl od narnijské družiny. Po strastiplné cestě pouští a úprku před lvem dorazí do domku poustevníka; dál běží Šasta sám. Krále Lunu varuje včas. Potom však cestou na Lunův hrad zabloudí a dojde do Narnie, kde se setká s mluvícími zvířaty a pošle po nich zprávu narnijským vládcům, aby spěchali Archenlandu na pomoc. Také se setká s laskavým mluvícím lvem Aslanem a dozví se, že jej Aslan opakovaně zachránil. Díky narnijským posilám se Archenland ubrání. Zajatý Rabadaš nepřestává vládcům drze vyhrožovat; v tom se v sále objeví Aslan a na několik měsíců jej promění v osla. Šasta zjistí, že je syn krále Luny a bratr Korina a že se jmenuje Kor. Usadí se s Aravis v Archenlandu, později se vezmou. A po smrti krále Luny se Kor stane králem. Koně šťastně žijí v Narnii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kůň a jeho chlapec je jedna z knih Letopisů Narnie C. S. Lewise. Většina děje se odehrává mimo samotnou Narnii - v Arkénii (ve 3. českém vydání Archenland) a v Kalornii (ve 3. českém vydání Kalormen). Hlavními hrdiny jsou chlapec Šasta, trakéna (ve 3. vydání tarkínka) Aravis a jejich mluvící koně Brí a Winka (ve 3. vydání Hwin). Kniha vyšla roku 1954 s ilustracemi Pauline Baynesové.", "tgt_summary": "Der Ritt nach Narnia bzw. Der Ritt nach Narnia oder: Das Pferd und sein Junge (engl. Originaltitel \"The Horse and His Boy\") ist ein Roman des britischen Schriftstellers C. S. Lewis und erschien 1954 als Teil der \"Chroniken von Narnia\". Der Band ist die Fortsetzung zum letzten Kapitel von \"Der König von Narnia\".", "id": 440689} {"src_title": "Netivot", "tgt_title": "Netiwot", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 140 metrů na severozápadním okraji pouště Negev; v oblasti která byla od 2. poloviny 20. století intenzivně zúrodňována a zavlažována a ztratila téměř charakter pouštní krajiny. Obec se nachází 20 kilometrů od břehu Středozemního moře, cca 74 kilometrů jihojihozápadně od centra Tel Avivu, cca 71 kilometrů jihozápadně od historického jádra Jeruzalému a 25 kilometrů severovýchodně od města Beerševa. Netivot obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky převážně židovské. Netivot je na dopravní síť napojen pomocí dálnice číslo 25, která se tu kříží s dálnicí číslo 34. Podél dálnice číslo 25 probíhá železniční trať Aškelon–Beerševa a stojí tu železniční stanice Netivot, zprovozněná roku 2015.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Netivot byl založen 10. května 1956 a zpočátku se nazýval Azata. Nynější pojmenování je odvozeno od biblického citátu z Knihy přísloví 3,17: „\"Její cesty vedou k blaženosti, všechny její stezky ku pokoji\"“ Nejdříve šlo o provizorní přistěhovalecký tábor, který se postupně proměnil v takzvané rozvojové město - plánovitě budované sídliště určené pro ubytování nových židovských přistěhovalců. Slavnostní založení města se odehrálo 10. května 1956. Byli zde usídleni Židé ze severní Afriky. Mnozí z nich nevěděli, kam jedou a domnívali se, že míří do Jeruzalému. Zpočátku obec procházela složitou ekonomickou situací. Obyvatelé žili v provizorních ubikacích a ve stanech. Roku 1959 v obci vyrostla první budova základní školy Achva. Vznik města byl součástí širšího osidlovacího programu, který měl posílit demografické pozice Židů v řídce osídlených oblastech poblíž hranic pásma Gazy. Souběžně probíhalo i zakládání zemědělských vesnic v okolí nového města (zejména Oblastní rada Sdot Negev). Problémem byla zaměstnanost v regionu. Dokud probíhalo zakládání města a okolních osad, nacházeli mnozí obyvatelé práci ve stavebnictví, na budování silniční sítě apod. Pak se ale potíže na pracovním trhu vyostřily. V 80. letech 20. století do Netivot mířili mnozí obyvatelé okolních zemědělských osad, které sem přivedla krize v zemědělském sektoru. Nový rozvoj zažilo město od 90. let 20. století s přílivem vlny židovských imigrantů ze zemí bývalého SSSR a z Etiopie. Původně měla obec status místní rady (malé město). V květnu 2000 byla povýšena na velké město. Ve městě sídlil významný rabín, kabalista a předák sefardských Židů Jisra'el Abuchacejra (známý též jako Bábá Salí; 1890-1984). Jeho hrobka je poutním místem.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Populace města je složena z nábožensky orientovaných obyvatel. Převládají mezi nimi stoupenci konzervativního judaismu a cca čtvrtina obyvatelstva patří mezi vyznavače ortodoxního judaismu. Podle údajů z roku 2009 tvořili naprostou většinu obyvatel v Netivot Židé - cca 25 600 osob (včetně statistické kategorie „ostatní“, která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství, cca 26 700 osob). V roce 2005 tvořili Židé 95,5 % obyvatelstva, včetně kategorie „ostatní“ pak 99,9 %. Jde o větší sídlo městského typu s dlouhodobě rostoucí populací. K 31. prosinci 2015 zde žilo 31 300 lidí. \"* údaje za rok 2001 a od roku 2010 a 2011 zaokrouhleny na stovky\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Netivot (hebrejsky נתיבות, doslova „\"Stezky\"“, arabsky نيتيفوت, v oficiálním přepisu do angličtiny Netivot) je město v Izraeli, v Jižním distriktu. Starostou je Jechi'el Zohar.", "tgt_summary": "Netiwot (,, dt.: \"Wege\", \"Pfade\") ist eine Stadt in Südisrael. Sie liegt in der Besor-Region. Die je 30 km von Aschkelon und Be’er Scheva entfernte Stadt hat Einwohner ().", "id": 426141} {"src_title": "Pippo z Ozory", "tgt_title": "Philippo Scolari", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Filippo Scolari se narodil v roce 1369 v rodině staré kupecké rodiny ve Florencii. Rodiče jej jako chlapce svěřili do opatrovnictví rodinnému příteli Lucu del Pecchio. Kvůli obchodním zájmům svého poručníka se mladý Pippo dostal do Uher. Zde se Pippo Spano několik let vzdělával v účetnictví a obchodní zručnosti. Ovládl sedm jazyků a prokázal matematické i řečnické nadání. Svými schopnostmi na sebe upozornil ostřihomského biskupa a později i samotného uherského krále Zikmunda Lucemburského, do jehož služeb záhy vstoupil.", "section_level": 1}, {"title": "Ve službách Zikmunda Lucemburského.", "content": "Prvním Spanovým úspěchem prý bylo vyřešení problematického zásobování králova vojska nedaleko Dunaje. Při rebelii chorvatské šlechty údajně přesvědčil krále, aby tvrdě zasáhl proti vzbouřencům. Stál v čele uherského vojska ve dvou desítkách bitev proti Benátčanům (v letech 1411–1413), Turkům (1417–1419) a husitům (1420–1422). Roku 1420 se účastnil křížové výpravy do Čech. Patřil mezi velitele královské jízdy, účastnil se křižácké porážky u Poříčí nad Sázavou dne 19. května 1420 a bitvy na Vítkově. Při výpravě proti husitům roku 1421 vpadl se svým vojskem na Moravu a svým obratným způsobem boje, jakožto i pleněním, ji podmanil. V bitvách u Kutné Hory a Německého Brodu (1422) byl velitelem uherské jízdy. Poté se přesunul do Srbska, kde opět bojoval proti Turkům. Stal se členem Dračího řádu, správcem Bosny a vyslancem u papežského stolce. V kronice Ulricha Richentala je jako účastník církevního koncilu v Kostnici, jehož se účastnil s dvořany krále Zikmunda, uveden coby župan v Temešváru. Zemřel v roce 1426 ve Velkém Varadíně, kde jej zastihl záchvat mrtvice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pippo Spano z Ozory (celým jménem Filippo Buondelmonti degli Scolari, česky zvaný \"Pípa Vlach\") (1369 – 1426) byl italský válečník, kondotiér a rytíř Dračího řádu. Proslavil se jako znamenitý válečník ve službách uherského, římského a českého krále Zikmunda Lucemburského v bojích s Turky, Benátčany a husity.", "tgt_summary": "Philippo Scolari, Filippo Buondelmonti degli Scolari, \"Pipo aus Ozora\" (\"Ozorai Pipo\"); (* 1369; † 27. Dezember 1426), war ungarischer Heerführer und Banus von Temesvár. ", "id": 1157547} {"src_title": "Srbsko-bulharská válka (1885)", "tgt_title": "Serbisch-Bulgarischer Krieg", "src_document": [{"title": "Průběh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Příprava.", "content": "Srbsko vyhlásilo válku sousednímu Bulharsku poté, co se nově nezávislé Bulharsko sjednotilo podle závěrů Berlínského kongresu s Východní Rumélií. Tehdejší srbský král Milan Obrenović považoval sjednocení Bulharska za krok, který by mohl ohrozit stabilitu Balkánu. Především se pak obával, že by se Bulharsko mohlo nadále šířit západním směrem k městu Pirot a dalším srbským územím. Rovněž by pak mohlo obsadit Makedonii. Omezit vliv Bulharska se proto rozhodl i za cenu války. Na srbské politické scéně nepanovala ohledně vyhlášení války Bulharsku jednota; Nikola Pašić nebo Jovan Ristić se v tomto kroku stavili jasně proti, neboť sjednocení obou bulharských států nepovažovali za dostatečný důvod pro ozbrojený konflikt. Král Milan však měl v této věci jasný názor. Došlo k překotné mobilizaci armády, které byla rozmístěna podél hranice s Bulharskem v Timockém kraji. Povoláno bylo na šedesát tisíc mužů. Mezitím probíhala politická vyjednávání na mezinárodní scéně. Hlavním spojencem Bulharska byly v této době Spojené království Velké Británie a Irska a Rusko, zatímco Milanův srbský režim měl rozhodnou podporu Rakousko-Uherska. Bylo to právě Rakousko, které bylo názoru, že Srbové rychle vyhrají a podaří se jim dosáhnout Sofie, vzdálené nedaleko od srbských hranic.", "section_level": 2}, {"title": "Vypovězení války.", "content": "Válka byla vypovězena dne 14. listopadu 1885 (1. listopadu podle gregoriánského kalendáře). V počátečních chvílích měla srbská armáda skutečně navrch a dařilo se jí úspěšně pronikat do bulharského vnitrozemí. Během prvního dne postoupila o 5–10 km, v následujících dnech obléhala města Trn a Slivnica. O vojenských úspěších srbského vojska na počátku kampaně informoval obšírně tisk v Bělehradě. Propaganda se pokoušela nicméně masírovat srbské obyvatelstvo i ve chvíli, kdy se vývoj války obrátil. Srbské vojsko sice snadno porazilo domobranu a policejní jednotky nedlouho za hranicemi, jakmile však Bulharsko vyslalo svojí armádu, došlo k značnému obratu ve válce. Srbští vojáci byli dlouhodobými pochody v podzimních deštích značně vyčerpaní a jejich motivace k boji nebyla příliš vysoká. Očekávali totiž vpád do Turecka, nikoliv do sousedního Bulharska. Důstojnický sbor byl sice lépe vycvičen než tomu bylo v případě bulharské armády, nicméně to nebylo nic platné když vojsko bylo méně bojeschopné než druhá strana. Porážka srbského vojska byla dokonána v bitvě u Slivnice, která se uskutečnila dne 21. listopadu 1885. Bulharská armáda, kterou Srbové často nazývali posměšně jako „zahradníky“, obsadila strategický post \"Tři uši\" nedaleko města a zahnala srbskou armádu na útěk. Bulharskou armádu vycvičilo vojsko ruské; Rusům vděčilo Bulharsko za svojí nezávislost na Osmanské říši. Bulharští vojáci byli navíc mnohem více motivováni a odhodláni se před invazním vojskem bránit.", "section_level": 2}, {"title": "Bulharské vítězství, srbská porážka.", "content": "27. listopadu 1885 zažádal srbský parlament v Bělehradě o příměří. Z bulharské strany bylo odpovězeno, že příměří musí schválit kníže Alexandr. V té chvíli se již srbská fronta zhroutila a bulharské vojsko postupovalo na srbská města Pirot a Niš. První z uvedených měst dokonce i obléhalo; útok na město však naplánovaly bulharské síly na ranní hodiny. Bitva o Pirot tak skončila bulharským vítězstvím. Přes krátkou epizodu, kdy do Pirotu vstoupila srbská vojska držela město bulharská armáda. Rakousko-Uhersko si jako hlavní ochránce Srbska uvědomilo vojenskou katastrofu svého balkánského spojence a zažádalo dne 28. listopadu 1885 o příměří, které bylo také stvrzeno. Srbská armáda zareagovala později, nicméně do složení zbraní podnikla ještě několik neúspěšných útoků na Vidin v severozápadní části Bulharska. Dne 3. března byla v Bukurešti podepsána mírová smlouva mezi oběma znepřátelenými zeměmi. Nedošlo k žádné úpravě hranic. Dokument patřil navíc ve své době k nejkratším mírovým smlouvám v evropských dějinách. Měl totiž pouhých 13 slov.", "section_level": 2}], "src_summary": "Srbsko-bulharská válka (bulharsky Сръбско-българска война, srbsky Српско-бугарски рат/Srpsko-bugarski rat) byl krátkodobý ozbrojený konflikt mezi srbským královstvím a bulharským knížectvím. Vypukl 14. listopadu 1885 a skončil o čtrnáct dní později rozhodným vítězstvím bulharských vojsk a drtivou porážkou srbských sil.", "tgt_summary": "Als Serbisch-Bulgarischen Krieg (, serb. Српско-бугарски рат) bezeichnet man den Konflikt zwischen dem Königreich Serbien und dem Fürstentum Bulgarien um die Vorherrschaft auf dem Balkan 1885/1886, der auch im europäischen Mächtesystem tiefgreifende Änderungen nach sich zog.", "id": 11653} {"src_title": "Isabela Brazilská", "tgt_title": "Isabella von Brasilien", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Isabela se narodila 29. července 1846 v Riu de Janeiru v Brazílii jako druhé dítě brazilskému císaři Petru II. a jeho ženě císařovně Tereze Marii Neapolsko-Sicilské Měla staršího brata Pedra Alfonse (*1845), ten ale zemřel v roce 1847, dále měla mladší sestru Leopoldinu (*1847) a bratra Pedra, ten ale ve dvou letech také zemřel (1848-1850). Isabela tak opět stala dědicem trůnu a tím zůstala až do smrti svého otce v roce 1891.", "section_level": 1}, {"title": "Politická role a regentství.", "content": "Následníkem trůnu s titulem \"císařská princezna\" byla Isabela za svůj život dvakrát. Poprvé v letech 1847-1848, od smrti bratra Alfonse do narození bratra Petra. Když i on brzo po narození zemřel, stala se opět a definitivně dědicem brazilského císařského trůnu. Jako následník trůnu zastupovala svého otce Petra II. třikrát jako regent. Poprvé v letech 1871–1872, podruhé 1876–1877 a naposledy v letech 1887–1888. Společně se svým otcem Petrem II. se snažila o ukončení otroctví v zemi. To bylo zrušeno, když jako regent podepsala 13. května 1888 zákon \"Lei Áurea\" neboli \"Zlatý zákon\", který ukončoval otroctví v Brazílii. Zrušení otroctví, ale rozzuřilo bohatou a vlivnou vrstvu majitelů velkých kávových plantáží, kteří se přidali na stranu republikanismu a následujícího roku (1889) proběhla v Brazílii vojenská revoluce, která svrhla liberální a stabilní císařskou vládu. Isabela s rodinou byla nucena odjet do exilu. Za místo svého pobytu si zvolili Francii, rodnou zemi jejího manžela prince Gastona. Pouhý den po svržení monarchie si měla Isabela do deníku poznamenat: \"„Pokud je zrušení otroctví důvodem pro toto \"(svržení monarchie)\", myslím si, že to za ztrátu trůnu stálo.\"\" Po smrti otce Pedra II. v roce 1891 se stala titulární brazilskou císařovnou a hlavou brazilské císařské rodiny.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "V roce 1864 si v Brazílii vzala za muže vnuka francouzského krále Ludvíka Filipa prince Gastona, hraběte z Eu. Celkem spolu měli 3 syny a jednu dceru:", "section_level": 1}], "src_summary": "Isabela Brazilská (29. červenec 1846 – 14. listopad 1921, celým jménem \"Isabela Cristina Leopoldina Augusta Micaela Gabriela Rafaela Gonzaga\") byla brazilskou císařskou princeznou z dynastie Braganza a následníkem brazilského císařského trůnu. Byla dcerou posledního brazilského císaře Petra II. Jako následník trůnu měla titul císařská princezna a z této pozice byla také několíkrát (1871–1872, 1876–1877, 1887–1888) regentem za svého stárnoucího otce Pedra II.", "tgt_summary": "Isabella Cristina Leopoldina Augusta Micaela Gabriela Rafaela Gonzaga d’Orléans-Braganza (geboren von Braganza und Neapel-Sizilien) (* 29. Juli 1846 in Rio de Janeiro; † 14. November 1921 im Château d’Eu in der Normandie) war die letzte Kronprinzessin von Brasilien.", "id": 2175916} {"src_title": "Freeez", "tgt_title": "Freeez", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na první nahrávce kapely Freeez, \"Keep in Touch\" (1980) účinkoval i kytarista Jean-Paul \"Bluey\" Maunick z britské funkové kapely Incognito, dále u druhé zpívala vokály zpěvačka Ingrid Mansfield Allman. Andy Stennet a John Rocca rovněž nahrávali pod různými pseudonymy jako Pictures či Pink Rhythm (v roce 1985). Kapela pak podepsala smlouvu s nahrávací společností Banquet Beggars Records ve Velké Británii. Kapela Freeez se snad nejlépe zapamatovává podle jejich mladičkého Britfunk stylu a to zejména ve Spojeném království díky účinkování písně \"Southern Freeez\" v britských a evropských hitparádách. Většina jejich raných prací, včetně písně \"Southern Freeez\" se stala jistou částí v rámci jazz-funkové scény ve Velké Británii, v raném roku 1980. Píseň \"I.O.U\" napsaná, produkovaná a upravená americkým producentem Arthurem Bakerem, (v té době známý pro jeho kolaboraci s hip-hopovými akty jako Planet Patrol, Afrika Bambaataa a také s britskou post-punkovou kapelou, New Order) byla použita do breakdance (taneční subkultura k hip-hop muzice) filmu \"Beat Street\" (1984). Song se také dostal do různých hitparád, význačně do US Billboard Dance (1. příčka), UK Singles (2. příčka) a US Billboard R&B (13. příčka) hitparád přes léto 1983 a tak \"IOU\" byl velmi blízko písniček od Madonny, Michaela Jacksona či Davida Bowieho. Následně Freeez vydali další singly z alba jako \"Pop Goes My Love\"/\"Scratch Goes My Dub\" (taktéž produkované Arthurem Bakerem), který se dostal do britské hitparády a americké Billboard club/dance hitparády a byl to prakticky poslední větší hit kapely Freeez. V roce 1987 vznikl nový remix songu \"IOU\" a ukázal sílu této písničky, neboť se opět dostala do hitparád, rovnou do národní UK Singles hitparády (23. příčka) a US Billboard Dance hitparády (18. příčka). V roce 1983 se kapela Freeez přeorganizovala a Louis Smith, klávesák, pisatel a programátor (s Billy Chrichton; dříve na VOXPOP) se stal kytaristou a skladatelem. Freeez následně odešli nahrát (své zřejmě poslední) album \"Idle Vice\" (1984) v ateliéru číslo 2 ve Abbey Road studiu, kde nahrávali i The Beatles. \"That Beats My Patience\" je první singl z alba. Louis Smith pak odešel dělat příležitostného klávesového hráče a jel na turné například s britskou rockovou kapelou The Escape Club, kteří měli v USA hit číslo 1, \"Wild Wild West\" a několik dalších hitů, které se dostaly do hitparád především ve Spojených státech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Freeez byla britská hudební skupina proslulá především jako jedna prvních a předních jazz-funkových skupin, která začínala už na počátku osmdesátých let 20. století. ", "tgt_summary": "Freeez war eine britische Disco- und Funk-Gruppe, die 1978 gegründet wurde und 1983 einen weltweiten Erfolg mit dem Titel \"I. O. U.\" hatte.", "id": 2243277} {"src_title": "ČEZ Motor České Budějovice", "tgt_title": "HC České Budějovice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Klub vznikl 10. ledna 1928 sloučením klubů Viktorie Č.B. a Slovan Č.B. do celku s názvem AC Stadion České Budějovice. V roce 1930 se stal mistrem českého venkova, v sezóně 1936/37 se už účastnil úvodního ročníku celostátní ligy, kde obsadil závěrečné třetí místo, a započal tak významnou tradici českobudějovického hokeje. Po únorovém puči v roce 1948 nastaly i hokejovém sportu drastické změny a reorganizace. Kromě nucených odchodů hráčů odsouzených v komunistických procesech se klubů dotkla i tehdejší „móda“ neustálého přejmenovávání. Neušel jí ani budějovický AC Stadion, který musel po dvaceti letech opustit svůj název, který pak procházel rychlými změnami od Sokol Stadion Č.B., přes ZSJ Obchodní domy Č.B., SKP Č.B. až k názvu Slavoj České Budějovice, který teprve se ustálil. I v této době však českobudějovický hokej slavil velké úspěchy. V sezóně 1950/51 získal klub svůj první a zatím jediný mistrovský titul. O dva roky později, v sezóně 1952/53, obsadil klub celkové třetí místo. V polovině šedesátých let se klub dostal do značně složité ekonomické situace. Tu se nakonec podařilo vyřešit díky tehdejšímu národnímu podniku Motor, který převzal klub pod svoji patronaci a úspěšně jej vyvedl z krize. Klub začal vystupovat jako TJ Motor České Budějovice a tento název je patrně nejznámější v jeho historii, i proto, že s ním přišla další významná éra tohoto sportu v jihočeské metropoli (pojmenování \"Motor\" je stále běžné mezi místními fanoušky). Na další medailový úspěch si však fanoušci museli počkat až do sezóny 1980/81, kdy klub v ČSHL obsadil celkové druhé místo. V době rozpadu Československa přišla další změna názvu. Od 1. 1. 1993 přešel klub, hlásící se k tradici Stadionu, Slavoje a Motoru, na pojmenování HC České Budějovice. Pod tímto jménem je znám během působení v ELH. Klub v prvních ročnících české extraligy slavil významné úspěchy, v sezóně 1993/94 byl v základní části druhý, celkově pátý. V sezóně 1994/95 byl klub v ZČ šestý, celkově třetí, v sezóně 1995/96 pak v ZČ třetí, celkově čtvrtý. V dalších letech sice České Budějovice tak vysoko nedosáhly, byly však stálým účastníkem extraligy s výjimkou sezóny 2004/05, kdy tým po předchozím nevydařeném ročníku a neúspěšné baráži sestoupil do 1.ligy. Na začátku zmíněné sezóny došlo v klubu ke změnám ve vedoucích funkcích a na místo trenéra nastoupil Josef Jandač. Pod jeho vedením se českobudějovičtí hokejisté úspěšně probojovali zpět do nejvyšší soutěže, kde pak v sezóně 2005/06 vybojovali konečné čtvrté místo. V létě 2006 získal tým generálního sponzora - společnost Mountfield, od té doby vystupoval pod novým názvem HC Mountfield České Budějovice. S příchodem nového sponzora přišly i nové úspěchy (třetí místo v ZČ v sezóně 2006/07, vítězství v ZČ a celkové třetí místo v sezóně 2007/08). Po sezóně 2007/08 odešel z místa trenéra Josef Jandač, na jeho místo nastoupil Ernest Bokroš. Klub se od té doby pohyboval na hraně play-off. Postupem času se však také začaly hromadit spory s městem České Budějovice, kterému patří stadión, a které klub dotovalo ročně nemalou částkou. Spory vygradovaly po sezóně 2012/13. Na jaře 2013 se vedení HC Mountfield dostalo do zásadního sporu s pivovarem Budvar a s městem České Budějovice. Klub byl vázán smlouvou s marketingovým partnerem extraligy, agenturou BPA, že při domácích zápasech se bude na stadionu točit Radegast, pivo nového oficiálního partnera extraligy. Ovšem naproti tomu město, jako majitel Budvar arény mělo platnou smlouvu s pivovarem Budvar, že se ve dvou bufetech v aréně bude čepovat jeho pivo. Budvar posléze ustoupil a byl ochoten smlouvu s městem vypovědět, leč vedení HC Mountfield dalo přednost finanční pobídce z Hradce Králové. Připravovaný přesun byl definitivně schválen vedením klubu dne 18. 6. 2013.. Stěhoval se celý A-tým, který si s sebou odnesl extraligovou licenci. Mládežnické kluby registrované na svazu pod hlavičkou HC České Budějovice se nepřesouvaly. Poté, co vedení HC Mountfield definitivně potvrdilo stěhování do Hradce Králové, rozběhla se jednání ohledně způsobu pokračování seniorského hokeje v Českých Budějovicích. Do hry vstoupily dvě skupiny. První, akciová společnost HC Motor, v čele s podnikatelem Zdeňkem Caskou, odkoupila prvoligovou licenci od Hradce Králové. Druhá skupina, CB Hokej 2013, založená bývalými českobudějovickými hráči v čele s Radkem Bělohlavem, měla prvoligovou licenci přislíbenu od Mostu (byla podepsána smlouva o smlouvě budoucí). Rada města České Budějovice se na svém zasedání 24. července rozhodla podpořit projekt skupiny kolem Radka Bělohlava, která tímto dostala k dispozici Budvar Arénu. Tato skupina následně odkoupila 100% akcií společnosti HC Motor a do nové sezóny vstoupila s licencí získanou od pana Casky. Od sezóny 2020/21 ČEZ Motor České Budějovice je účastníkem Tipsport extraligy", "section_level": 1}, {"title": "Historické názvy.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Statistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přehled ligové účasti.", "content": "Zdroj: Zdroj:", "section_level": 2}, {"title": "Účast v mezinárodních pohárech.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Stadion.", "content": "České Budějovice byly po Praze a Bratislavě třetím městem v ČSR, kde byl vybudován zimní stadion s umělou ledovou plochou. Dokončen byl 27. října 1946. V roce 1967 se stadion dočkal zastřešení. V prosinci 1979 byla dobudována druhá ledová plocha, sloužící k tréninkům. V letech 2001-2002 prošel budějovický zimní stadion kompletní rekonstrukcí. Znovuotevřen byl 4.10. 2002, od té doby nese název Budvar aréna podle významného sponzora českého hokeje n.p. Budějovický Budvar. V současnosti má stadion deklarovanou celkovou kapacitu 6 421 diváků, z toho 551 je míst ke stání. Velikost hlavní ledové plochy je 28 x 58 metrů. Stavba stojí na vltavském nábřeží v ulici F.A. Gerstnera.", "section_level": 1}], "src_summary": "ČEZ Motor České Budějovice (celým názvem: České energetické závody Motor České Budějovice) je český klub ledního hokeje, který sídlí v Českých Budějovicích v Jihočeském kraji. Založen byl v roce 1928 a do roku 2013 byl pravidelným účastníkem nejvyšší hokejové soutěže v Československu, resp. České republice (kromě sezony 2004/05 kdy byl účastníkem 1. ligy) a který byl v hodnocení sezony 2007/08 serverem hockeyarchives.info v TOP 250 klubech Evropy uveden celkově na 11. místě. ", "tgt_summary": "Der HC České Budějovice (offiziell \"HC Motor České Budějovice\") ist ein tschechischer Eishockeyklub aus Budweis, der seit 2013 aufgrund eines Verkaufs der Extraliga-Lizenz der zweitklassigen 1. Liga angehört.", "id": 2129073} {"src_title": "Faustina (starší)", "tgt_title": "Faustina die Ältere", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Faustina byla jedinou známou dcerou konzula a prefekta Marca Annia Vera a Rupilie Faustiny. Jejími bratry byli konzul Marcus Annius Libo a praetor Marcus Annius Verus. Jejími tetami z matčiny strany byly římské císařovny Vibia Sabina a Matidia Minor. Dědeček z otcovy strany se jmenoval Marcus Annius Verus stejně jako její otec, zatímco prarodiče z matčiny strany byli Salonia Matidia (neteř císaře Traiana) a konzul Libo Rupilius Frugi. Faustina se narodila a vyrůstala v Římě. Jako soukromá občanka se Faustina mezi lety 110 a 115 provdala za Antonia Pia. Jejich manželství bylo velmi šťastné. měli spolu čtyři děti, dva syny a dvě dceryː Podle \"Historia Augusta\" se objevovaly řeči, že zatímco byl Antonius prokonzulem Asie, se Faustina chovala s \"nadměrnou upřímností a lehkomyslností\".", "section_level": 1}, {"title": "Císařovna.", "content": "10. července 138 se po smrti jejího strýce, císaře Hadriana, stal její manžel, jako Hadrianův adoptivní syn a dědic, císařem. Faustina se stala císařovnou a senát jí udělil titul \"Augusta\". Jako císařovna byla velmi respektovaná a proslulá svou krásou a moudrostí. Během svého života, jako soukromá občanka i císařovna, se Faustina podílela na pomoci charitativním organizacím pro chudé a sponzorování a pomoci při vzdělávání římských dětí, zejména dívek. Po nástupu Antonia Pia pár nikdy neopustil Itálii; místo toho rozdělil svůj čas na Řím, Antoniovo oblíbené panství Lorium a ostatní pozemky Lanuvium, Tusculum a Signia. Faustinin osobní styl byl hodně obdivován a napodobován. Její charakteristický účes, skládající se z opletů, které se stáhly zpátky do špičky za hlavou, byly v římském světě napodobovány po dvě nebo tři další generace.", "section_level": 1}, {"title": "Úmrtí.", "content": "Faustina zemřela u Říma v roce 140. Antonius byl zdrcen její smrtí a podnikl několik kroků k uctění její památky. Senát ji zbožňoval a věnoval ji Faustinský chrám v Římském fóru. Faustinin posmrtný kult byl výjimečně rozšířený a její obraz byl za vlády Antonia Pia všudypřítomný.", "section_level": 1}], "src_summary": "Annia Galeria Faustina, někdy také Faustina I. (Latinskyː Faustina Major; 16. února 100 – říjen nebo listopad 140) byla římskou císařovnou a manželkou římského císaře Antonina Pia. Zemřela brzy po nástupu svého manžela na trůn, ale nadále byla připomínána jako prominentní diva, posmrtně hrála symbolickou roli v režimu Antonia Pia.", "tgt_summary": "Annia Galeria Faustina (* 105; † vor dem 24. Oktober 140), zur Unterscheidung von ihrer gleichnamigen Tochter Faustina die Ältere genannt, war die Ehefrau des römischen Kaisers Antoninus Pius. Faustina war Tochter des Konsuls des Jahres 126, Marcus Annius Verus. Ihre Mutter Rupilia Faustina war die Tochter von Kaiser Trajans Nichte Matidia und Halbschwester von Hadrians Frau Vibia Sabina. Faustina brachte als reichste Erbin Roms zur Zeit ihrer Eheschließung um das Jahr 110 ein großes Vermögen zu Antoninus, welches dieser jedoch kaum antastete. Mit ihrem Mann hatte sie vier Kinder, zwei Söhne Marcus Galerius Aurelius Antoninus und Marcus Aurelius Fulvius Antoninus sowie die beiden Töchter Aurelia Fadilla und Faustina das einzige Kind das ihre Eltern überlebte. Die Tochter Faustina erhielt zur Unterscheidung von ihrer gleichnamigen Mutter den Namenszusatz \"die Jüngere\". Bei der Thronbesteigung des Antoninus Pius 138 erhielt sie den Titel \"Augusta\". Ihre Persönlichkeit bleibt weitgehend im Dunkeln, da zwar einige Gerüchte über Zügellosigkeit über sie kursierten, diese aber wenig aussagekräftig sind. Faustina starb vor dem 24. Oktober 140. An diesem Tag wurde sie konsekriert und noch vor dem 13. November mit einem \"funus censorium\" (einem Staatsbegräbnis) geehrt. Bestattet wurde sie im Hadriansmausoleum. Nach ihrem Tod gestattete der Senat die Prägung zahlreicher Münzen mit ihrem Bildnis und versah sie zudem mit göttlichen Attributen. Antoninus ließ einen Faustina-Tempel oberhalb des Forum Romanum errichten, der nach seinem Tod auch ihm gewidmet wurde. Ihr zum Gedenken richtete Antoninus außerdem eine Stiftung zur Alimentierung junger Mädchen ein, die \"puellae Faustinianae\". Mark Aurel errichtete nach dem Tod des Antoninus eine Triumphsäule zu dessen und zu Faustinas Ehren, von der nur der Sockel erhalten geblieben ist.", "id": 585305} {"src_title": "Kelp", "tgt_title": "Laminariales", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Stélka většiny kelpů sestává z plochých, listům podobných struktur. Kelpy mají příchytný orgán, který je ukotvuje v substrátu na dně oceánu. Stélky některých druhů jsou nadnášeny dutými měchýřky naplněnými plynem.", "section_level": 1}, {"title": "Životní cyklus.", "content": "Pro kelpy je typická rodozměna, tedy střídání haploidního gametofytu a diploidního sporofytu. Haploidní fáze začíná ve chvíli, kdy dospělý organismus uvolní velké množství spor, ze kterých se vyvíjí samčí a samičí gametofyty. Pohlavní rozmnožování dává vzniknout sporofytu, ze kterého se vyvine dospělá řasa.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Kelpy mohou tvořit husté lesy, které jsou druhově velice bohaté a plní významnou ekologickou funkci. Podél norského pobřeží se tyto lesy rozkládají na 5800 km2 příbřežních vod a poskytují útočiště mnoha živočichům. Na stélkách jsou uchyceny četné sesilní organizmy (např. mořské houby, pláštěnci nebo mechovci). V plně vyvinutých kelpových lesích se na stélkách a příchytných orgánech kelpů vyskytuje více než 100 000 bezobratlých organismů na metr čtvereční. Větší bezobratlí, zejména mořští ježci druhu \"Strongylocentrotus droebachiensis\", rádi kelpové porosty spásají, přestože uvnitř hustých kelpových lesů se příliš nevyskytují.", "section_level": 1}, {"title": "Komerční využití.", "content": "Kelpy se díky jejich výskytu v mělkých vodách a růstu stélek až k vodní hladině poměrně snadno těží. Kelpový popel je bohatý na jód a zásadité látky a může být využit při výrobě mýdla nebo skla. Až do začátku 19. století, kdy se uhličitan sodný začal zpracovávat průmyslově, bylo ve Skotsku pálení kelpu jedním z jeho hlavních zdrojů. Kyselina alginová, polysacharid získávaný z kelpu, se používá ke zpevnění zmrzlin, želé, dresingů nebo zubních past. Alginátový prášek často je používán zubaři a ortodonty při snímání otisků. Konbu (\"Saccharina japonica\" a další), tedy několik druhů tichomořských řas, je velice důležitou složkou čínské, japonské a korejské kuchyně. Konbu se používá k dochucení vývarů, dušených pokrmů i rýže a také jako zelenina. Průsvitné kelpové plátky se používají jako poživatelný dekorativní obal rýže a dalších jídel. Pro svůj vysoký obsah jódu se některé druhy kelpu už od středověku používají k léčbě zvětšené štítné žlázy. Skupina výzkumníků z univerzity v Newcastlu v roce 2010 uskutečnila laboratorní pokusy, při kterých se kyselina alginová, obsažená v kelpu, ukázala být účinným prostředkem na hubnutí.", "section_level": 1}, {"title": "Zdroj obnovitelné energie.", "content": "Kelp má velké přírůstky a při tlení uvolňuje poměrně velké množství methanu a také sacharidů, které mohou být přeměněny na ethanol. Existují návrhy na zřízení velkých kelpových farem na otevřeném moři, které by mohly sloužit jako zdroj obnovitelné energie. Na rozdíl od jiných biopaliv, například kukuřičného lihu, kelpové porosty logicky nevyžadují zavlažování.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kelpy jsou řasy patřící mezi chaluhy (Phaeophyceae) řádu Laminariales (čepelatky), které zahrnují asi třicet rodů. Kelpy vytvářejí v mělkých oceánech rozsáhlé podvodní porosty, tzv. kelpové lesy. Zřejmě se objevily v miocénu, před 5 až 23 miliony let. Tyto řasy potřebují ke svému vývoji vodu bohatou na živiny a teplotu mezi 6 °C a 14 °C. Rostou velice rychle – rostliny rodů \"Macrocystis\" a \"Nereocystis\" mohou povyrůst až o půl metru denně a dorůstat 30 až 80 metrů.", "tgt_summary": "Die Laminariales sind ein Taxon der Braunalgen, deren Mitglieder unter Wasser im klaren, flachen Meer Tangwälder bilden. Im Deutschen werden sie, wie auch vielzellige Rot- und Grünalgen, allgemein als Tang bezeichnet, mehrere Gattungen auch mit dem aus dem Englischen übernommenen Wort Kelp. Zu diesen gehört der Riesentang (\"Macrocystis pyrifera\"), welcher mit dem Sporophyten eine Länge von bis zu 60 Metern erreicht. ", "id": 2302926} {"src_title": "Francesco Hayez", "tgt_title": "Francesco Hayez", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Hayez pocházel z poměrně chudé rodiny. Jeho otec byl francouzského původu zatímco jeho matka, Chiara Torcella, pocházela z Murana. Francisco se narodil jako nejmladší z pěti synů a byl vychováván sestrou své matky, která si vzala Giovanniena Binasca, bohatého majitele lodí a sběratele umění. Již od dětství se u něj projevoval neobvyklý zájem a talent v oblasti malířství, čehož si povšiml i jeho strýc, který ho v tomto zájmu aktivně podporoval. Později se stal studentem malíře Francesca Maggiotta (Fedeliho), který ho vyučoval malířství tři roky. V roce 1806 byl přijat na Akademii výtvarných umění, kde studoval pod vedením Teodora Matteiniho. V roce 1809 se mu povedlo nastoupit na Akademii di San Luca v Římě. V Římě zůstal až do roku 1814, kdy se přestěhoval do Neapole. V roce 1850 byl jmenován ředitelem Brerijské akademie v Miláně. Roku 1882 zemřel, pochován byl v Miláně na 'Cimitero monumentale di Milano'.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Hodnocení Hayezova díla je komplikováno skutečností, že často své práce nepodepisoval nebo nedatoval. Hayez do svých prací navíc přidával i ty, které sám nevytvořil, ale koupil, a naopak některé své práce prodal a tím znemožnil jejich poznání. Navíc často maloval stejné díla s minimálními změnami nebo dokonce se změnami žádnými. V jeho raných dílech jde rozpoznat silný vliv Ingrese a Nazarenského hnutí. Jeho pozdnější práce jsou inspirovány klasicismem.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Mezi jeho díla patří: \"\" (1842–1844) \"\" (1811) \"\" (c. 1867) \"Portrét Mariny Faliero\" (1867) \"\" (c. 1881) \"\" (1859) – Pinacoteca di Brera, Milán", "section_level": 1}], "src_summary": "Francesco Hayez (10. února 1791, Benátky – 21. prosince 1882, Milán) byl vedoucí milánský umělec romantismu v polovině 19. století, který proslul historickými obrazy, politickými alegoriemi a výjimečně jemnými portréty.", "tgt_summary": "Francesco Hayez (* 10. Februar 1791 in Venedig; † 12. Februar 1882 in Mailand) war ein italienischer Maler, Historienmaler, Lithograf und Kupferstecher.", "id": 2323112} {"src_title": "Dřezovec", "tgt_title": "Gleditschien", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Dřezovce jsou opadavé jednodomé nebo dvoudomé stromy a keře se střídavými složenými listy. Na větvích a kmenech jsou často nápadné trny. Listy jsou jednoduše zpeřené nebo dvakrát zpeřené, v některých případech i obojí na téže rostlině. Listy jsou složené z početných střídavých až téměř vstřícných lístků, které jsou na okraji pilovité až vroubkované nebo řidčeji celokrajné. Na brachyblastech jsou listy často nahloučené do svazečků. Palisty jsou drobné a opadavé. Květy jsou uspořádány v úžlabních nebo výjimečně vrcholových hroznech nebo klasech, řidčeji latách. Květy jsou žlutavě zelené až zelenavě bílé. Okvětí je 3-5 četné. Koruna je stejně dlouhá nebo o něco delší než kalich. Tyčinek je 56 až 10 a vyčnívají z květu. Semeník je přisedlý nebo krátce stopkatý, s krátkou čnělkou a vrcholovou bliznou. Obsahuje 1 až mnoho vajíček. Plodem je nepukavý nebo jen obtížně pukající plochý lusk. Mezi zploštělými velmi tvrdými semeny je sladká rosolovitá hmota.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod dřezovec zahrnuje asi 12 druhů. Je rozšířen v jihozápadní, střední a východní Asii a v Severní a Jižní Americe. Nejvíce druhů se vyskytuje v Číně, některé přesahují též do Vietnamu, Koreji nebo Japonska. V Severní Americe rostou 2 druhy: dřezovec trojtrnný (\"G. triacanthos\") a dřezovec vodomilný (\"G. aquatica\"), a v oblastech se společným výskytem i kříženec těchto dvou druhů, \"G. x texana\". Na Kavkazu dále roste dřezovec kaspický (\"G. caspica\"), v severovýchodní Indii dřezovec \"Gleditsia assamica\". V Jižní Americe roste jediný druh, \"Gleditsia amorphoides\", rozšířený v jižní Brazílii, Paraguayi, Bolívii, Uruguayi a severní Argentině. Některé zdroje uvádějí výskyt i v tropické Africe, a sice druhu \"Gleditsia africana\". Tento taxon, rostoucí v Angole, byl však přeřazen do jiného rodu a platné jméno je \"Erythrophleum africanum\".", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "U dřezovce japonského (\"Gleditsia japonica\") byl prokázán obsah saponinů, flavonoidů a fenylpropanoidů.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Dřezovce jsou atraktivní dřeviny vysazované zejména jako solitéry. Jsou vhodné také do vysokých živých plotů. Vyžadují světlá a teplá stanoviště a jsou dosti odolné proti suchu. V České republice je různých kultivarech pěstován především dřezovec trojtrnný (\"Gleditsia triacanthos\"). Jednotlivé kultivary se odlišují zejména celkovým vzrůstem a habitem, barvou listů a přítomností nebo četností trnů. Mimo tento druh se lze v českých botanických zahradách a arboretech poměrně zřídka setkat i s dřezovcem vodomilným (\"G. aquatica\"), dřezovcem kaspickým (\"G. caspica\") nebo dřezovcem japonským (\"G. japonica\"). Dřeň plodů dřezovce trojtrnného (\"Gleditsia triacanthos\") využívali američtí Indiáni jako sladidlo, zahušťovadlo a v léčitelství. Dřezovec čínský (\"Gleditsia sinensis\") je využíván v tradiční čínské medicíně, dřezovec japonský (\"Gleditsia japonica\") v Koreji. Dřevo dřezovce trojtrnného (\"Gleditsia triacanthos\") je vlastnostmi podobné dřevu akátovému, je pevné, obtížně opracovatelné a trvanlivé. Je používáno zejména na pražce, vodní stavby, mosty a podobně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dřezovec (\"Gleditsia\") je rod rostlin patřící do čeledi bobovité (\"Fabaceae\"). Dřezovce jsou dřeviny se složenými listy a často s nápadnými dlouhými trny na kmenech a větvích. Pocházejí z Asie a Severní i Jižní Ameriky. Některé druhy jsou pěstovány v celé řadě kultivarů jako cenné okrasné dřeviny. V České republice se pěstuje zejména dřezovec trojtrnný.", "tgt_summary": "Die Gleditschien (\"Gleditsia\"), auch Lederhülsenbäume genannt, sind eine Pflanzengattung in der Unterfamilie der Caesalpinioideae innerhalb der Familie der Hülsenfrüchtler (Fabaceae). Die 12 bis 14 Arten sind in den gemäßigten und subtropischen Regionen Nord- und Südamerikas sowie in Teilen des gemäßigten und subtropischen Asiens und im tropischen Afrika verbreitet.", "id": 317208} {"src_title": "Maklura oranžová", "tgt_title": "Milchorangenbaum", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Pro užší specifikaci původu maklury oranžové jsou za její domovinu považovány oblasti okolo řeky Red River ve státech Arkansas, Oklahoma a Texas a dále místa ve státech Missouri a Louisiana. V současnosti je rozšířena na většině teplých území USA. Ze Severní Ameriky byla tato rostlina nenáročná na kvalitu půdy rozšířena do teplých evropských oblastí. Na území nynější České republiky byla zasazena v zámecké zahradě na Hluboké již roku 1865. Protože je poměrně náročná na teplé prostředí, byla v ČR vysazována hlavně ve výhřevných polohách na jihu Moravy, nejvíce v Lednici, Mlyňanech a Židlochovicích,v ZOO v Praze. Kromě výše zmiňovaného tepla si rostlina žádá ke zdárnému růstu propustné půdy a klíma se zvýšenou vzdušnou vlhkostí, vyhovující roční úhrn srážek je 600 až 1000 mm. Nejlépe roste na plném slunci, škodí ji zimní teploty pod −20 °C, mladé rostliny bývají mrazem zničeny, starší obvykle i po hlubokém namrznutí dobře obrážejí. Ve své domovině roste i na místech občasně zaplavovaných vodou. Snadno zplaňuje a na prostorách s nedostatkem konkurenčně silných druhů vytváří husté porosty.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Opadavá, dvoudomá dřevina s krátkým kmenem a hustou korunou nebo hustý keř. V domovině dorůstá strom do výše 10 až 20 m, ve středoevropských podmínkách nebývá vyšší než 5 či 8 metrů. Kořenový systém má velmi vyvinutý, hlavní kořen může být dlouhý až 8 m. Kůra kmene dospělého stromu bývá tlustá asi 2,5 cm, má barvu okrově hnědou a je hluboce rýhovaná, poměrně krátké větve jsou pokroucené. Větvičky rostoucí na slunci jsou porostlé trny, v zastíněných částech koruny jsou bez trnů. Trny, dlouhé až 2,5 cm, jsou modifikované větvičky. Mladé, chlupaté letorosty jsou střídavě porostlé hnědými bočními pupeny, na starších větvích jsou krátké brachyblasty. Široce eliptické, srdčité až vejčitě kopinaté listy jsou s řapíky. Čepele listů bývají dlouhé 5 až 15 cm a široké 3 až 8 cm, na koncích jsou dlouze zašpičatělé. Na svrchní straně jsou lesklé, voskovité a na spodní hustě chlupaté. Trojúhelníkovité palisty brzy opadávají. Na samčích rostlinách vyrůstají z paždí listů na brachyblastech stopkatá latnatá květenství dlouhá asi 3,5 cm. Jejich hustě chlupaté okvětní lístky jsou zelenavé a mají vypouklé prašníky. Na samičích stromech rostou z paždí listů květy sdružené v hustých kulovitých hlávkách o průměru asi 2,5 cm. Tyto květy s výraznou čnělkou mají okvětní lístky dužnaté, stejně jako květní lůžko srostlé s oválným semeníkem s jediným vajíčkem. Květy vyrůstají až po vypučení listů, obvykle v květnu a červnu, přenos pylu je prováděn větrem. Po opylení květů se na samičích stromech objevují nejedlá kulovitá plodenství, 10 až 15 cm velká a vážící i více než 1 kg. Jsou ve zralosti žlutooranžová a povrch mají silně zbrázděný, jedno obsahuje 200 až 300 světle hnědých semen (jednosemenných nažek), asi 1 cm velkých. Po poranění z plodenství vytéká hořká bílá šťáva, která potřísněné místo zbarví černě a při styku s pokožkou vyvolává u citlivých lidí dermatitidu. Dozrávají v září a říjnu, v chladnějších podmínkách, např. v ČR, neuzrají a zůstávají zelená. V místech, kde nejsou samčí stromy pro opylení, vyrůstají na samičích stromech plodenství neobsahující semena.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Stromy počínají kvést asi od 10. roku věku a dožívají se průměrného stáří pouze 75 let. Spadaná plodenství a jejich semena jsou nouzovou zimní potravou pro ptáky a volně žijící savce, nestrávená semena jsou zvířaty roznášena do okolí. Semena mají po dozrání jistou dobu dormance, kterou lze zkrátit namáčením v horké vodě nebo stratifikaci v mokrém písku či rašelině. Spolehlivě klíči semena, která strávila zimní období ve venkovním prostředí v plodenství a jsou na jaře vysetá do hloubky 1 cm. Životaschopnost semen uložených v suchu trvá asi tři roky, semenáče rostou velmi rychle. Rostliny se dají snadno množit odřezky z mladých větviček nebo kmenových výmladků v červnu a ze zdřevnatělých v lednu. Mohou se také v prosinci sázet kořenové řízky.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Mimo okrasné funkce jsou maklury ceněny pro své zlatožluté až tmavohnědé dřevo, které je pevné a hedvábně lesklé, vnější vrstva běle je tlustá nejvýše 2 cm. Dřevo je těžké, dobře odolává vzdušné vlhkosti a je imunní proti termitům a plísním; dodnes se tradičně používá k výrobě luků. Jeho nevýhodou je, že se špatně natírá nebo lepí. Rostlinám se nejlépe daří na vlhkých půdách, tolerují však i extrémní sucho. Jsou odolné proti městskému znečištění ovzduší i posypové soli, používají se jako pionýrské rostliny při rekultivaci výsypek povrchových dolů i proti erozi půdy. Z rostlin keřovitého vzrůstu jsou vytvářeny těžce prostupné živé ploty. Do veřejně přístupných míst se doporučují vysazovat jen samčí rostliny, protože plodenství na samičích způsobují při opadu značný nepořádek a riziko úrazu.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Maklura oranžová (\"Maclura pomifera\") je dvoudomý, opadavý strom pocházející ze středních a jižních oblastí Spojených států amerických. Je to jediný druh monotypického rodu maklura z čeledi morušovníkovitých. Své jméno získal po americkém geologu Wiliamu Maclurovi.", "tgt_summary": "Der Milchorangenbaum (\"Maclura pomifera\"), auch Osagedorn genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung der \"Maclura\" in der Familie der Maulbeergewächse (Moraceae).", "id": 1420228} {"src_title": "Handrij Zejler", "tgt_title": "Handrij Zejler", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Andreas Seiler/Handrij Zejler se narodil 15. října 1872 v obci Salzenforst/Słona Boršć. Pocházel ze zemědělské rodiny, jeho otec Johann Seiler byl také studnařem. V letech 1818–1825 studoval na budyšínském německém gymnáziu, které za rektora Karla Gottfrieda Siebelise patřilo k nejlepším v Sasku. I Siebelisovi předchůdci pěstovali vztahy, např. s Herderem, či působili na poli německé žurnalistiky. Všichni usilovali o moderní, demokratické školství, proto se toto gymnázium vyznačovalo i velmi dobrým vztahem ke studentům lužickosrbského původu, kteří zpočátku neuměli ještě dobře německy, a zprostředkovávalo jim soukromé vyučování. Kromě znalosti klasických jazyků, Nového zákona či matematiky byly studentům předávány také ideály osvícenství s důrazem na toleranci. Mladý Zejler se tu seznámil s tvorbou německých básníků (Uhland, Schiller, Goethe). Poprvé se tak setkal s romantickým národním smýšlením v patriotické německé lyrice. Závěrečnou zkoušku, jejímž úkolem bylo složit latinské hexametry, absolvoval jako primus a za svůj prospěch byl odměněn stříbrnou medailí. Během studia již napsal dvě lužickosrbské básně: \"Mojim lubym serbskim přećelam – daše tele rjadki na jich rejžu do Lipska H. Zejler tón 10. apryl 1824\" a \"Tej serbskej přećelej – wot Zejlera jako tónsamny hišćen w Budyšini bě, we lěći 1824 spěwané\". Obě jsou věnované na rozloučenou přátelům s nadějí, že se shledají při dalším studiu v Lipsku.", "section_level": 2}, {"title": "Studium v Lipsku.", "content": "V letech 1825–1829 studoval Zejler evangelickou teologii na Lipské univerzitě. Finance na doplňkové studium slovanské filologie mu na přímluvu Josefa Dobrovského poskytl budyšínský katolický biskup a osvícenec Franc Jurij Lok (Franz Georg Lock). Zde Zejler pokračoval v soukromém vyučování lužické srbštiny, jemuž se věnoval už na gymnáziu. Sběrem lidové slovesnosti se v tomto jazyce stále zdokonaloval, k čemuž ho podněcoval H. Lubjenský i František Palacký. Během studia se začal věnovat obnově lipského spolku a jeho lužickosrbské sekci. Tato skupina, jejímiž jedinými členy byli od roku 1806 Němci, měla totiž podobu pouhého „lužického kazatelského spolku“ s eliminací lužickosrbských specifik. Činnost lužickosrbské sekce \"Sorabia\", která byla obnovena roku 1814, se aktivizovala až díky Zejlerovi. Spolu s přítelem Krygarjem založili rukopisné periodikum \"Serbska Nowina\", které vycházelo od roku 1826. Za Zejlerových studií při tom vyšlo šedesát čísel. Zde publikoval výsledky své folkoristické sběratelské činnosti, filologické poznámky i básně, mezi nimi pozdější hymnu Rjana Łužica z roku 1827. V témže roce vytvořil i slavnou elegii, ve které připodobnil Lužici k loďce řízené německým kormidelníkem. Jeho rané texty jsou typické nápodobou lidového stylu. V plodném roce 1828 napsal několik básní, které vyjadřují radost ze života a optimismus, což je s počáteční milostnou notou a jemným humorem lidové písně základ Zejlerovy poetiky.", "section_level": 2}, {"title": "Plodné intermezzo.", "content": "Po ordinaci na evangelicko-luterského faráře v roce 1830 nemohl Zejler najít místo. Jeho záměrem totiž bylo dát se na vědeckou slavistickou dráhu. V letech 1830–1835 vypomáhal jako pomocný kazatel, popř. diakon v obci Klix/Klukš u Budyšína. Žil u rodičů, takže měl alespoň čas připravit do tisku první novodobou gramatiku \"Kurzgefasste Grammatik der sorben-wendischen Sprache nach dem Budissiner Dialekte\". Již v Lipsku potom sestavil také lužickosbsko-německý a německo-lužickosrbský slovník, který ale zůstal v rukopise.", "section_level": 2}, {"title": "Zralá léta.", "content": "V roce 1835 získal po menších peripetiích místo faráře v Łazu/Lohsa východně od měst Wittichenau/Kulow a Hoyerswerda/Wojerecy. Toto město, které je součástí Lužickosrbské oblasti osídlení, patřilo od roku 1815 do Pruského Slezska pod vládní okres Liegnitz. Veškerá Zejlerova činnost v Łazu se koncentrovala na výchovu a vzdělávání. Tehdy zde žil dvanáctiletý Jan Arnošt Smoler, jenž se stal později jeho spolupracovníkem. Po několikaletém úsilí se mu roku 1842 podařilo založit lužickosrbské periodikum \"Tydźenska Nowina\". Zpočátku psal celé číslo sám a prostřednictvím literárních žánrů, např. bajek, se snažil vychovávat lužickosrbský venkov k pracovitosti, vyšší materiální a duchovní kultuře a zároveň bojovat proti alkoholismu, zadlužování a žebráctví. Politikou se Zejlerovy noviny přímo nezabývaly, ale v každém čísle byla rubrika \"Co se děje ve světě\". Tato rubrika prezentovala světové dění vždy ve spojení s Lužicí. Náklad byl kolem dvou set kusů, publikum tvořili převážně duchovní, učitelé a studenti. Pravopis byl německý, protože se Zejler domníval, že je známější. Mezníkem v jeho životě se stal zvláště rok 1844, kdy začal spolupracovat s hudebním skladatelem Korlou Awgustem Kocorem. Kocor sestavil sbor z osmašedesáti učitelů, kteří zpívali texty, jež vzešly z jejich spolupráce. Oba přátelé zorganizovali celou řadu akcí a později slavných koncertů, na nichž byly německému publiku připraveny překlady.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední léta.", "content": "V Łazu žil Zejler až do konce svého života, který byl rovnoměrně rozdělen mezi povinnosti duchovního, literáta a kulturního činitele. Poklidný průběh jeho pozdních let narušila už jen smrt jeho manželky v roce 1866. Básnická vzpomínka na ni je vedle ukolébavek dcerám jediným jeho dílem s privátním podtextem. Během svého života vydal jen dvě sbírky: rýmované bajky \"Serbske basnje, swojemu wulcy lubemu ludej podate k wužitkej a k zabawenju\" (1855) a cyklus písní \"So zwoni měr\" (1871), který oslavuje konec prusko-francouzské války. Sebrané spisy byly z podnětu Arnošta Muky vydávany posmrtně od roku 1888. V roce 1931 byl v Łazu zbudován Zejlerův pomníček, který byl však zanedlouho německým obyvatelstvem odstraněn. Tento pomník byl obnoven roku 1949. V roce 1994 byl v Łazu založen podpůrný spolek \"Fördervereins Begegnungsstätte Zejler-Smoler-Haus Lohsa e.V.\", který v budově bývalé školy provozuje kulturní a informační centrum, jehož cílem je propagace díla Handrije Zejlera a Jana Arnošta Smolera.", "section_level": 2}, {"title": "Literární dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zakladatel lužickosrbské literatury.", "content": "Zejlerova vlastenecká lyrika z počátečního období se již vyznačuje zřetelným národně-kulturním programem. Přestože vedle inspirace německým kulturním modelem jsou zde patrné ohlasy slovanských literatur, dochází k určitému dialogu s německou literaturou. Např. píseň z roku 1839 \"Što je Serbow wótcny kraj?\" je reakcí na báseň Ernsta Moritze Arndta \"Des Deutschen Vaterland\" z roku 1813. Oba texty, které analyzoval literární historik a germanista Simon Brězan, si pokládají otázku: „Kde je domov našeho národa?“ Zatímco Arndt píše o politicky sjednoceném Německu, Zejler jako první v lužickosrbské literatuře definuje svou lužickou vlast jako součást celého slovanského území. Arndt tedy mluví o státním útvaru, Zejler o jazykovém společenství. Již v této rané fazi své tvorby vytvořil prototyp idealizovaného popisu vlastností svého národa jako protiklad k rostoucímu germanizačnímu tlaku. Zajímavé při tom je, že právě německé patriotické básně se staly základem jeho básní slovanských. Žánr básně mu potom slouží k veřejnému projevování kulturní samostatnosti Lužických Srbů.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní lyrika.", "content": "Handrij Zejler byl básníkem v podstatě lyrickým (A. Černý jej nazývá „bytostným lyrikem“). Jeho texty ve formě lidové písně jsou z části ohlasem osvícenství (vzdělání lidu), reagují však také na německý romantismus a jeho touhu poznat své dějiny a upevnit vlastní identitu. Zejler ustupuje jako autor do pozadí a nechává své texty přejít do národního lidového majetku. Formou jeho básní je často písňové čtyřverší, témata jsou částečně převzata z Bible nebo reagují na koloběh venkovského života. Přesto, že je Zejler považován za zakladatele světské poezie, nikdy se zcela neosvobodil od religiózního ladění. I jeho milostné či pijácké písně jsou „umírněné“ (chytří a dobří mládenci mají pít jen jeden džbánek). Krása lužických dívek je opěvována většinou bez sexuálních narážek. Básník tedy vytváří idylický společenský pořádek v křesťanském duchu. Ani jemu, který jedince považuje za součást většího celku, však není cizí občasný sklon k reflexi. A. Černý charakterizoval Zejlerův pohled na svět jako „jasný pohled srbského člověka, důvěřujícího sobě sama a – Bohu“.", "section_level": 2}, {"title": "Pokus o oratorium.", "content": "Zejlerův lyrický cyklus \"Počasy\" (\"Roční doby\") vznikl na základě impulzu, kterým bylo dílo skotského básníka Jamese Thomsona \"Seasons\". Toto dílo, které znal zřejmě z německého překladu z roku 1822, je však inspirováno pouze názvem, jinak je zcela „lužickosrbské“. Začal je psát v roce 1845, dokončeny jsou však jen oddíly \"Nalěćo\", \"Podlěćo\", \"Lěćo abo Žně\", které vyšly ještě za jeho života i s hudebním doprovodem Kocorovým. Simon Brězan analyzoval toto dílo z hlediska Zejlerova myšlení. Již zde totiž vzniká triáda člověk–národ–Lužický Srb, která se stala základem této národní literatury. Příroda (člověk, zvířata, rostliny) jsou v Zejlerově chápání součástí univerza. Výchozím bodem jeho přírodní filozofie je pak život lužickosrbského národa v konkrétních podmínkách.", "section_level": 2}, {"title": "Satira.", "content": "Zejler napsal více než dvě stě bajek v próze i verších. První pocházejí z roku 1828, kdy je uveřejnil v rukopisném periodiku \"Serbske Nowiny\". Zde rozvíjí myšlenku Magnuse Gottfrieda Lichtwera (1719–1783), v níž stojí, že je velmi těžké podívat se do očí „holé“ pravdě, proto je třeba pravdu „obléknout“. Zejler chce ovšem pravdu jen „obléci“, nikoliv „zastřít“. Jeho bajky tedy nejsou jenom pouhým přebíráním německé klasicistní bajky, ale hlavně její recepcí a tvůrčím rozvinutím. V rámci tohoto žánru zdůrazňuje Zejler morální hodnoty jako čest, svědomitost, lásku, věrnost, nechybí však ani politické a sociální otázky. Např. v bajce \"Páv a husa\" znázorňuje v postavách pracovité a prosté husy a ozdobeného namyšleného páva protiklad morálně čistého srbského vesnického lidu a německého měšťáka s jeho „pseudocivilizací“ a „pseudokulturou“. V období let 1848/49 dával zřetelně najevo, že je přesvědčen o rovnosti všech lidí. Konečně vrcholem jeho politického smýšlení je podle S. Brězana báseň \"Słonco-swoboda\", která zdůrazňuje, že tak, jako slunečnice nemůže růst bez slunce, nemůže žít člověk bez svobody.", "section_level": 2}], "src_summary": "Handrij Zejler (1. února 1804 Salzenforst/Słona Boršć – 15. října 1872 Lohsa/Łaz) byl lužickosrbský básník, národní buditel, evangelický duchovní a autor jazykovědných spisů. Byl zakladatelem svébytné národní literatury a „praotcem lužickosrbské poezie“ (A. Černý), který jejím prostřednictvím přispěl k posílení lužickosrbské identity.", "tgt_summary": "Handrij Zejler (deutsch \"Andreas Seiler\"; * 1. Februar 1804 in Salzenforst bei Budissin; † 15. Oktober 1872 in Lohsa) gilt als Begründer der modernen sorbischen Dichtung. ", "id": 1082450} {"src_title": "Ostrovy Juana Fernándeze", "tgt_title": "Juan-Fernández-Inseln", "src_document": [{"title": "Přehled ostrovů.", "content": "Souostroví se skládá ze dvou hlavních ostrovů. Ostrov Robinsona Crusoe (původně ) leží blíže americké pevnině. V jeho blízkosti se jihozápadně nachází ostrov Santa Clara () a ostrůvky Juanango (), Villagra (), Chamelos () a El Verdago (). Ostrov Alexandra Selkirka () leží ve vzdálenosti 181 km západně od Ostrova Robinsona Crusoa.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Souostroví bylo objeveno 22. listopadu 1574 španělským mořeplavcem Juanem Fernándezem, který se plavil mezi Peru a Valparaísem a náhodně se odchýlil od plánovaného kursu. Ostrovy pojmenoval na \"Más Afuera\", \"Más a Tierra\" a \"Islote de Santa Clara\". V sedmnáctém století byly ostrovy používány jako trestanecká kolonie a byly také útočištěm pirátů. Roku 1966 přejmenovala chilské vláda ostrov \"Isla Más Afuera\" na Ostrov Alexandra Selkirka a \"Isla Más a Tierra\" na Ostrov Robinson Crusoe ve snaze o podpoření turistického ruchu. V roce 1935 byl na souostroví vyhlášen jeden z chilských národních parků. Má rozlohu 9 571 ha a rozprostírá se na 3 hlavních ostrovech. Tento park byl později vyhlášen biosferickou rezervací UNESCO.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Ostrovy jsou vulkanického původu. Radiometrické měření dokázalo, že Santa Clara je nejstarším ostrovem souostroví. Vznikla před 5,8 miliónem let. Ostrov Robinsona Crusoe existuje 3,8 až 4,2 miliónů let a Ostrov Alexandra Selkirka 1 až 2,4 miliónu let. Ostrov Robinson Crusoe má největší rozlohu z ostrovů souostroví - 93 km2. Nejvyšší horou je \"El Yunque\", vysoká 916 metrů. Ostrov Alexandra Selkirka má plochu 50 km2 a jeho nejvyšší místo je vrchol \"Los Innocentes\", ve výšce 1319 metrů. Ostrov Santa Clara má plochu 2,2 km2 a dosahuje výšky 350 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Klima souostroví je subtropické, ovlivňované Humboldtovým proudem. Teplota se ročně pohybuje v rozmezí 3-34 °C, s průměrem 15,4 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Flóra.", "content": "Na souostroví se vyskytuje 209 původních druhů cévnatých rostlin, z nichž přibližně 150 druhů jsou kvetoucí rostliny a 50 druhů kapradiny. 126 druhů, tedy 62% jsou endemické rostliny. Mnoho druhů jsou charakteristické rostliny pro antarktickou oblast a jsou příbuzné rostlinám jižní části Jižní Ameriky, Nového Zélandu a Austrálie. Vegetační zóny korespondují s nadmořskou výškou. V nižších polohách jsou travnaté a keři porostlé oblasti, ve středních polohách jsou zalesněná území, v nejvyšších pak opět oblasti keřů. Oba hlavní ostrovy mají poněkud odlišné rostlinné společenství. Na souostroví převažují tři endemické druhy horských stromů: Drimys confertifolia na obou hlavních ostrovech, Myrceugenia fernandeziana na Ostrově Robinsona Crusoe a Myrceugenia schulzei na Ostrově Alexandra Selkirka. Z endemických kapradin je to na Ostrově Robinsona Crusoe Dicksonia berteriana a na Ostrově Alexandra Selkirka pak Dicksonia externa. Dále se na souostroví vyskytuje endemický druh stromových kapradin Thyrsopteris elegans. Endemický druh santalového stromu Santalum fernandezianum byl vykácen a protože od roku 1908 nebyl spatřen, věří se, že vyhynul. Ohroženým druhem je palma Juania australis.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ostrovy Juana Fernándeze je souostroví nalézající se v Tichém oceánu, 667 km západně od chilského pobřeží. Ostrovy administrativně patří do chilského regionu Valparaíso (do kterého také patří Velikonoční ostrov). Celková rozloha ostrovů je 99,67 km2. Podle odhadu z roku 2017, žilo na ostrovech 1000 lidí; převážná většina pak v hlavním městě San Juan Bautista, nalézajícím se v Cumberlanském zálivu, na severním pobřeží Ostrova Robinsona Crusoe.", "tgt_summary": "Die Juan-Fernández-Inseln (auch: Juan-Fernández-Archipel) sind eine zu Chile gehörende Inselgruppe im südlichen Pazifik. Die Inseln sind vulkanischen Ursprungs und liegen zwischen 601 km (\"Isla Robinson Crusoe\") und 747 km (\"Isla Alejandro Selkirk\") westlich des chilenischen Festlandes, etwa auf der Breite der chilenischen Hafenstadt Valparaíso. ", "id": 2055139} {"src_title": "Skotský parlament", "tgt_title": "Schottisches Parlament", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Po sloučení skotského a anglického království bylo Skotsko přímo řízeno britským parlamentem. Myšlenka na vznik autonomního parlamentu se objevila na počátku 20. století, ale její případnou realizaci přerušila první světová válka. Prudký nárůst nacionalismu na konci 60. let 20. století vyvolal požadavky na decentralizaci nebo plnou nezávislost. Roku 1969 byla vytvořena královská komise, pro zkoumání této záležitosti a její závěry zveřejněné roku 1973 doporučily vznik národního shromáždění Skotska, kterému by byly předány určité pravomoci v rámci unitární Velké Británie. Objev ropných nalezišť využila Skotská národní strana ke kampani, která zvýšila podporu nezávislosti země. Britský parlament roku 1978 přijal zákon, na jehož základě mělo být vytvořeno skotské národní shromáždění, pokud by se pro tento záměr vyslovila v referendu většina oprávněných voličů. Referendum konané 1. března 1979 skončilo neúspěchem pro zastánce autonomního zákonodárného sboru. Vznik decentralizované správy pro Skotsko se stalo součástí programu Labouristické strany, která zvítězila ve volbách roku 1997. V září se konalo opakované referendum, které skončilo vítězstvím zastánců autonomie. První volby do parlamentu se konaly 6. května 1999 a 1. července téhož roku byly této instituci předány příslušné pravomoci.", "section_level": 1}, {"title": "Pravomoci.", "content": "Pravomoci a roli Skotského parlamentu definoval zákon přijatý Britským parlamentem roku 1998. Britský parlament si stále uchoval svrchovanou pozici jako zákonodárný sbor v rámci Velké Británie, nicméně na základě zmiňovaného zákona souhlasil s předáním jistých pravomocí v oblasti vnitřní politiky Skotska na skotskou sněmovnu. Mezi oblasti spravované Skotským parlamentem patří například vzdělání, zdravotnictví, zemědělství, rybářství, ekonomická podpora rozvoje oblastí, ochrana životního prostředí, požární ochrana, policie, místní samospráva, sport, kultura, doprava a turistika. V těchto \"decentralizovaných\" sektorech může Skotský parlament vydávat zákony. Může také provádět částečné korekce daně z příjmu a volat k zodpovědnosti skotskou vládu. Vyhrazené oblasti, ve kterých nemůže Skotský parlament uplatňovat své pravomoci, jsou vyjmenovány ve zmiňovaném zákoně. Zahrnují mimo jiné politiku provádění interrupcí, vysílací práva, státní správu, ústavní právo, záležitosti energií, obranu země, politiku v oblasti léčiv, zaměstnanost, zahraniční politiku, větší část bezpečnostních standardů v dopravě, hazardní hry, ochranu hranic, sociální zabezpečení a stabilitu fiskálního, ekonomického a měnového systému.", "section_level": 1}, {"title": "Volby.", "content": "Podle zákona se řádné volby do Skotského parlamentu konají první čtvrtek v květnu, každý čtvrtý rok (1999, 2003 a 2007). Pokud se parlament rozpustí sám, a to minimálně dvoutřetinovou většinou, nebo není schopen zvolit premiéra do 28 dní po volbách, stanoví jeho předseda nový termín mimořádných voleb. Volební systém do sněmovny je smíšený. Ze 129 poslanců je 73 voleno jako zástupci jednotlivých volebních obvodů, které mají přibližně stejný počet obyvatel. Zvítězí kandidát s největším počtem hlasů v jednotlivém volebním obvodu. Ostatních 56 poslanců je voleno na základě stranického klíče. Každý volič má i druhý hlas, který nepřiděluje jednotlivým kandidátům, ale volí jím politickou stranu. Tito poslanci jsou voleni v rámci osmi volebních regionů, které sestávají z několika volebních obvodů pro volby jednotlivých kandidátů. Politické strany nebo strana, která má ve sněmovně většinu sestavuje skotskou vládu. Na rozdíl od mnoha jiných parlamentárních systémů, skotský volí premiéra z kandidátů, kteří se na tuto funkci přihlásí. Na tuto pozici se může přihlásit kterýkoli člen a volby se konají za účasti všech poslanců. Běžně se ale stává premiérem předseda nejsilnější strany.", "section_level": 1}], "src_summary": "Skotský parlament je autonomní jednokomorová zákonodárná instituce Skotska, která sídlí v hlavním městě Edinburghu. Má 129 poslanců, kteří jsou voleni na čtyřleté období. Poslední volby proběhly 5. května 2016. ", "tgt_summary": "Das schottische Parlament (englisch \"The Scottish Parliament;\" schottisch-gälisch \"Pàrlamaid na h-Alba\" – \"Parlament Schottlands\"; Scots \"The Scots Pairlament\") übernimmt die Aufgaben der schottischen Legislative. ", "id": 1369813} {"src_title": "Hyperbarická oxygenoterapie", "tgt_title": "Hyperbare Oxygenierung", "src_document": [{"title": "Historie hyperbaroxie.", "content": "V 19. století byly v Evropě konstruovány pneumatické instituty na způsob tehdy oblíbených minerálních lázní. Byla zkonstruována první komora umožňující operační zákroky. V roce 1878 demonstroval Paul Bert toxické účinky kyslíku na CNS, v roce 1899 Lorrain-Smith toxické účinky na plicní parenchym. V roce 1917 zkonstruoval Dräger komoru pro léčbu dekompresní nemoci. V roce 1918 Cunningham zprovoznil první velkou klinickou komoru téměř 30 metrů dlouhou, posléze v roce 1928 vůbec největší komoru v historii tzv. „Steel Ball Hospital“ vysokou jako 6patrový dům. Jednalo se však o léčbu bez vědeckého podkladu. Za skutečné zakladatele oboru jsou považováni Brit Churchill-Davidson a holandský chirurg prof. Boerema, kteří publikovali práce koncem 50. a počátkem 60. let minulého století. Dr. Churchill-Davidson prověřoval účinnost léčebné kombinace radioterapie a HBO u zhoubných nádorů. Boerema jako první prováděl náročné kardiochirurgické operace v hyperbarické komoře (transpozice velkých cév, korekce Fallotovy tetralogie), ve svých studiích prokázal, že transport fyzikálně rozpuštěného O v plazmě v hyperbarickém prostředí stačí k přežití experimentálně vykrvácených zvířat s téměř nulovou hodnotou hemoglobinu. V hyperbarickém prostředí 0,3 MPa při dýchání čistého kyslíku byla zvířata ponechána s nulovými hodnotami hemoglobinu 15 minut a během této doby nebyly zjištěny patologické změny na EKG a EEG, ani změny v parametrech vnitřního prostředí, konkrétně v acidobazické rovnováze. Po retransfúzi krve zvířata žila dále a nedošlo u nich k symptomům z anoxie. Své zkušenosti profesor Boerema shrnul v publikaci z roku 1960 „Life without Blood“. Tato studie, seznamující s možností udržení života bez hemoglobinu pomocí inhalace hyperbarického kyslíku, se stala základním kamenem moderní historie hyperbarické medicíny.", "section_level": 1}, {"title": "Popis metody.", "content": "Hyperbarická oxygenoterapie (hyperbaroxie, dále HBO) je léčebná metoda, spočívající v inhalačním podávání kyslíku za podmínek zvýšeného atmosférického tlaku. Vzduch obsahuje téměř 21 % kyslíku a 78 % dusíku. Při hyperbaroxii se vdechovaná koncentrace kyslíku blíží 100 %, je tedy 5× vyšší než ve vzduchu. Pracovní tlak v hyperbarické komoře je přitom 2,5–3násobně vyšší než atmosférický tlak. Nabídka kyslíku tedy může být při HBO až 15× vyšší než při dýchání vzduchu za normálních podmínek. Dochází k plnému dosycení hemoglobinu kyslíkem, mnohonásobnému zvýšení parciálního tlaku kyslíku a jeho fyzikálnímu rozpuštění v krevní plazmě, až 4násobně se prodlužuje difuzní dráha kyslíku ve tkáni. Všechny tyto děje vedou ke zvýšené dodávce kyslíku tkáním, což může být prospěšné u řady chorob. Kromě toho má hyperbarický kyslík řadu dalších specifických efektů (zmenšení velikosti bublin plynu, snížení otoku ve tkáních, modulace imunitních funkcí v boji proti infekci, snížení průběhu ischemicko-reperfuzního syndromu, stimulace neovaskularizace, fibroblastové proliferace a podobně). Hyperbarická medicína je obor multidisciplinární – má vztah k mnoha medicínským (ARO, chirurgie, traumatologie, interna, dermatologie, otorinolaryngologie, oftalmologie, ortopedie, pediatrie, neurologie, onkologie, mikrobiologie, urologie, pracovní lékařství, pracovní hygiena, sportovní medicína) i nemedicínským oborům (teorie potápění, dekompresologie, matematické modely jednotlivých typů bublin, teoretická, aplikovaná fyzika apod.). Při léčbě některých kriticky nemocných pacientů je nutná dokonalá týmová spolupráce. Zejména u těžce traumatizovaných či septických pacientů s plynatou snětí či nekrotizující infekcí měkkých tkání je po adekvátním primárním chirurgickém ošetření a nasazení empirické širokospektré antibioterapie ve spolupráci se Zdravotním ústavem či Národní referenční laboratoří pro anaerobní infekce (rychlá mikroskopická a kultivační diagnostika) vhodná včasná hyperbaroxie. Je často nutná dlouhodobá intenzívní péče včetně řízené či podpůrné umělé plicní ventilace v režii ARO nebo traumatologické či septické JIP, kvalitní ošetřovatelská péče s aplikací moderních trendů ošetřování ran (tzv. systém vlhkého hojení ran- preparáty s hydrokoloidy, polyuretany, algináty, aktivní uhlím, silikonem), aplikace léčebného podtlaku V.A.C. (Vacuum Assist Closure) apod. Hyperbaroxie je jako každá jiná léčba. Má své indikace, kontraindikace, dávkování, potenciální vedlejší nepříznivé účinky. Takto by se na ni mělo pohlížet – jako na racionální léčbu v jistých klinických situacích, nikoli jako na zázračný lék. Výsledky a účinky by se neměly ani přeceňovat, ani podceňovat. V minulosti bylo odvedeno mnoho práce k získání vědeckých důkazů prospěšnosti terapie u některých indikací. Na druhou stranu u mnoha z nich dnešní důraz na medicínu založenou na důkazech bude v krátké budoucnosti vyžadovat provedení kvalitních prospektivních studií k obhájení rutinního užívání této metody v praxi.", "section_level": 1}, {"title": "Teoretické základy – fyzikální zákony, patofyziologické principy hyperbaroxie.", "content": "Nejdůležitější veličinou, se kterou se v hyperbaroxii setkáváme, je tlak. Lze jej definovat jako účinek síly, působící na jednotku plochy. Hlavní jednotkou tlaku je 1 Pa (Pascal). Člověk je ve svém životním prostředí vystaven tlaku okolního prostředí. Normální atmosférický tlak při hladině moře činí 101 kPa.", "section_level": 1}, {"title": "HBO využívá prakticky fyzikálních zákonů, které platí pro plyny a tekutiny.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Pascalův zákon.", "content": "Tlak v plynech a tekutinách se šíří rovnoměrně všemi směry.", "section_level": 3}, {"title": "Boyle-Mariottův zákon.", "content": "Součin tlaku a objemu daného váhového množství plynu je za dané teploty konstantní.", "section_level": 3}, {"title": "Daltonův zákon.", "content": "Výsledný tlak směsi plynů je roven součtu parciálních tlaků jednotlivých plynů.", "section_level": 3}, {"title": "Henryho zákon.", "content": "Množství plynu rozpuštěného v kapalině závisí přímo úměrně na tlaku plynu nad hladinou a faktoru rozpustnosti.", "section_level": 3}, {"title": "Polytropický děj.", "content": "Stlačování či rozpínání plynu je spojeno s výměnou tepla s okolím.", "section_level": 3}, {"title": "Vlhkost vzduchu.", "content": "Při kompresi roste absolutní vlhkost rychleji než maximální. V praxi se dva posledně jmenované děje projeví vzestupem teploty a relativní vlhkosti během komprese na počátku terapie. Při dekompresi klesá teplota a maximální vlhkost rychleji než absolutní, je dosaženo rosného bodu a v praxi se to projeví zamlžením prostředí a kondenzací vody v prostoru komory. Tyto fyzikální děje lze částečně zmírnit instalací kvalitní klimatizační jednotky.", "section_level": 3}, {"title": "Fyzikální a patofyziologické principy léčby v hyperbarickém prostředí.", "content": "Samotné účinky vyšších tlaků při hyperbaroxii se projevují v oblasti stlačitelnosti plynů, jejich rozpustnosti a difúzi v tělesných tekutinách a změně jejich fyzikálně-chemického chování při vyšších parciálních tlacích. Vysvětlení metody, efekty hyperoxie a hyperoxygenace a účinky v organismu: Existují dva základní patofyziologické principy hyperbaroxie. První je mechanický efekt, spočívající v redukci velikosti bublin (embolie) u pacientů s různými formami dekompresní nemoci či vzduchové embolie. Druhý efekt je způsoben mnohonásobným zvýšením parciálního tlaku kyslíku ve tkáních s prodloužením jeho difúzní vzdálenosti, zvýšením množství fyzikálně rozpuštěného kyslíku v plazmě (viz výše) a transportem do tkání postižených ischémií a hypoxií. Hyperbarická oxygenoterapie (HBO) je léčebná metoda, která se jeví kauzálním způsobem léčby u některých patologických stavů, kde významnou měrou ovlivňuje léčebný výsledek, mortalitu a kvalitu života. U dalších stavů má spíše adjuvantní roli v doplnění konzervativního nebo chirurgického léčebného postupu a zmírnění průběhu onemocnění a redukci následných komplikací. Podání kyslíku za podmínek vyššího atmosférického tlaku neznamená pouze aplikaci „většího množství substrátu“ ve srovnání s podáním za normálního atmosférického tlaku, jak je často nesprávně chápáno, ale HBO má mnoho jedinečných a jinou medikací či lékařskou metodou nenahraditelných efektů včetně signálního efektu vůči DNA (transkripce) s ovlivněním mnoha buněčných procesů (exprese hormonů, enzymů, faktorů, upregulace receptorů). Bylo zjištěno, že během 24 hodin po aplikaci HBO dochází k významnému ovlivnění více než 8 100 genů, přičemž upregulovány jsou antioxidační, protektivní (hemoxygenáza 1, proteiny tepelného šoku-HSP), protizánětlivé geny a geny pro růstové a reparační faktory a hormony, zatímco geny prozánětlivé a apoptotické geny jsou downregulovány. Hyperbarická hyperoxie přináší několik desítek efektů a změn nejen v oblasti transportu a metabolismu kyslíku, ale také na kardiovaskulární, respirační, neurologické, metabolicko-biochemické, imunitní a enzymatické úrovni. Byly popsány četné efekty hyperoxie a hyperoxygenace ve vztahu k infekci a systémové zánětlivé odpovědi. HBO má vliv na metabolismus mikrobů především díky produkci reaktivních kyslíkových substancí. Je zesílen „respirační burst“ leukocytů, tedy prudké zvýšení spotřeby kyslíku s produkcí reaktivních kyslíkových substancí a následným usmrcením fagocytovaných baktérií, čímž se zlepšuje proces fagocytózy a obranyschopnost organismu. Adekvátní parciální tlak kyslíku je primární pro efekt některých antimikrobiálních látek. Byl popsán synergický efekt s působením některých antibiotik (např. aminoglykosidy, sulfonamidy), baktericidní efekt vůči striktním anaerobním baktériím, zastavení tvorby alfa toxinu baktérie Clostridium perfringens apod. HBO způsobuje down-regulaci prozánětlivých cytokinů. Byl prokázán pozitivní efekt na průběh ischémicko-reperfúzního (I-R) poranění, systémové zánětlivé odpovědi, multiorgánové dysfunkce, septického šoku a těžké akutní pankreatitidy. Dochází k snížení vzájemné interakce aktivovaných polymorfonukleárů s endotelem kapilár downregulací adhezivních molekul CD11 a CD18 a adhezivních molekul endotelu typu ICAM-1 a P-Selektinu.", "section_level": 2}, {"title": "Typy, rozdělení a vybavení hyperbarických komor, způsoby aplikace kyslíku.", "content": "Hyperbarické komory jsou ocelové tlakové nádoby, jejich provoz podléhá přísným bezpečnostním opatřením a speciálním technickým normám", "section_level": 1}, {"title": "Tlakové komory, které vytvářejí hyperbarické prostředí, lze rozdělit podle.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Plnění.", "content": "Malé komory bývají plněny kyslíkem, velké vzduchem. Některé potápěčské a experimentální komory se plní i jinými plyny, např. směsí kyslíku a helia.", "section_level": 3}, {"title": "Vybavení hyperbarických komor, způsoby aplikace kyslíku.", "content": "Pro léčebné účely se využívají komory všech velikostí, nejrozšířenější jsou komory malé – jednomístné. U jednomístných komor však není během léčby přítomen zdravotnický pracovník a není ani k pacientovi během léčby přístup. V kyslíkem plněných komorách pacienti dýchají kyslík přímo z prostředí komory, je zde však velké nebezpečí vzniku požáru.U vzduchem plněných komor je kyslík dodáván z tlakových kyslíkových lahví či zásobního tanku, v nemocnicích častěji z centrálního rozvodu. Pacienti inhalují kyslík skrze těsnící masku z dýchacího přístroje, jenž se nazývá dýchací automatika. Svým nádechovým úsilím otevírají membránu a tím přívod kyslíku. Další možností je podání kyslíku přes vak a masku s výdechovou membránou. Také je možno kyslík aplikovat do \"kyslíkové helmy\". Dětem lze kyslík podat dětským anesteziologickým systémem nebo užít kyslíkový stan. Pacienti v bezvědomí jsou ventilováni plicním ventilátorem přes orotracheální či tracheostomickou kanylu. Pacienti s tracheostomií se zachovalou spontánní ventilací dýchají kyslík z vaku přes Rubenův ventil nebo jiný systém. Střední a velké komory bývají vybaveny předkomorou, která umožňuje vstup a výstup z komory během pracovní expozice za účelem vstupu lékaře při indispozici pacienta, ukončení terapie indisponovaného pacienta, vykonání tělesné potřeby apod. Plášť komory je vybaven několika průzory k lepší možnosti sledování pacientů z vnějšího prostředí. Dále je zde tzv. podávací prostor, umožňující za provozu vkládat předměty do komory, nebo je vyndávat ven z komory.", "section_level": 3}, {"title": "Rizika a omezení.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Toxicita O.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "barotrauma plic, nosních dutin, středouší.", "content": "Při nemožnosti vyrovnání tlakových změn u pacientů v bezvědomí či nespolupracujících je indikována oboustranná paracentéza.", "section_level": 3}, {"title": "bradykardie a hypertenze.", "content": "Nebezpečné zvláště u dekompenzovaných hypertoniků.", "section_level": 3}, {"title": "reverzibilní myopie.", "content": "Z měny refrakční síly čočky – (v průměru 0,64 dioptrie) – reverzibilní do 6-8 týdnů", "section_level": 3}, {"title": "Přehled léčebných center v ČR.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "České Budějovice.", "content": "Nemocnice České Budějovice – Oddělení úrazové a plastické chirurgie", "section_level": 2}, {"title": "Hostinné.", "content": "RHB ústav Hostinné", "section_level": 2}, {"title": "Hronov.", "content": "Prajzko Hronov, a. s. – soukromé sanatorium", "section_level": 2}, {"title": "Kladno.", "content": "Nestátní zdravotnické zařízení Kübeck, s. r. o. – Ambulance hyperbarické oxygenoterapie a, poradna pro potápěče http://www.hyperbarickakomora.cz/", "section_level": 2}, {"title": "Most.", "content": "Nestátní zdravotnické zařízení – Ambulance hyperbarické oxygenoterapie", "section_level": 2}, {"title": "Ostrava.", "content": "Městská nemocnice Ostrava – Centrum hyperbarické medicíny Hyperbarická komora v Městské nemocnici Ostrava byla uvedena do provozu v roce 1965 na popud tehdejšího vedení OKD a Městské nemocnice v souvislosti se vzrůstajícím množstvím pracovníků postižených těžkým pracovním úrazem či otravou oxidem uhelnatým v tehdejším těžkém průmyslu. Jednalo se o první a současně největší komoru v tehdejším Československu a v bývalém východním bloku.", "section_level": 2}, {"title": "Pardubice.", "content": "Nemocnice Pardubice – Centrum hyperbarické medicíny", "section_level": 2}, {"title": "Ústí nad Labem.", "content": "Almedea, s. r. o. – Hyperbarick33 v usti není", "section_level": 2}], "src_summary": "Hyperbarická oxygenoterapie (: \"hyperbaric oxygen therapy, HBOT\"), jinak též hyperbarická kyslíková terapie či hyperbaroxie (HBO) je léčebná metoda vedoucí ke zvýšenému okysličení krve, která se rozvíjí někdy od poloviny 60. let 20. století.", "tgt_summary": "Die hyperbare Oxygenierung (HBO; auch hyperbare Sauerstofftherapie, \"HBO-Therapie\";, \"HBOT\", \"HBO2\") ist eine Therapieform, bei der 100%iger, medizinisch reiner Sauerstoff unter einem erhöhten Umgebungsdruck (der Luftdruck ist höher als der normale Atmosphärendruck) für definierte Zeiträume und Intervalle bei Patienten durch Einatmung zur Anwendung kommt. Diese schulmedizinisch und wissenschaftlich abgesicherte Behandlungsmethode hat ihren Ursprung in der Tauchmedizin, kommt unter anderem auch bei Kohlenmonoxid- und Rauchgasvergiftungen zum Einsatz.", "id": 2415565} {"src_title": "Lluís Domènech i Montaner", "tgt_title": "Lluís Domènech i Montaner", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Do historie vstoupil také jako katalánský politik, který vystupoval se svými silně nacionalistickými názory, byl totiž přesvědčen o kulturní nadřazenosti Katalánska a také jako člen Katalánského národního centra a prezident Regionální ligy, hrál významnou roli v hnutí za osamostatnění Katalánska. V roce 1904 však byl politikou zklamán a rozhodl se plně věnovat architektuře a archeologii. Zpočátku však architekturu ani nestudoval. Studoval fyziku a přírodní vědy, po dvou letech však změnil obor a v roce 1873 architekturu dostudoval a byl jako architekt v Barceloně zaregistrován. Také 45 let pracoval jako profesor a později od roku 1899 jako ředitel na \"Escola d’Arquitectura\", barcelonské škole architektury, kde se také hojně věnoval psaní esejů o architektuře, odborných knih a článků do novin a časopisů Jeho nejslavnější díla - nemocnice Sant Pau (Hospital de Sant Pau) a Palác hudby (Palau de la Música Catalana) v Barceloně byly společně zařazeny v roce 1997 na seznam kulturního dědictví UNESCO. Na obou stavbách můžeme vidět rysy pro Domènech i Montanerovi stavby typické, jako například inspirace Maorskou kulturou, barevné mosaiky nebo prosvětlené prostory. V těchto stavbách také vyvrcholila jeho představa spojení racionalismu a bohaté výzdoby inspirovaná španělsko-arabskou architekturou. Na rozdíl od svých současníků, mezi kterými vyčnívá především Antoni Gaudí, Domènech i Montaner měl tendenci tvořit své stavby z lehčích materiálů a otevřených konstrukcí.", "section_level": 1}, {"title": "Architektonická díla.", "content": "Institut Pere Mata Před koncem devatenáctého století, kdy byla katalánská secese na vrcholu, Domènech navrhl a postavil ústav pro duševně choré ve městě Reus. Objekt je ukázkou veřejné stavby sloužící potřebám obyvatel, která však dodržuje dobové estetické principy. Tato snaha byla součástí posupných změn ve zdravotnictví, které podporovalo sociální přístup k lidskému zdraví. Budova se skládá z izolovaných pavilonů organizovaných podle vnitřních chodeb, aby co nejlépe vyhovovaly potřebám pacientů. Domènech do budovy vnesl prvky jako přírodní ornamenty v podobě mozaik, keramiky a vitráží, které v kombinaci s velkým množství světla vstupujícím do budovy má pomáhat léčit ducha. Tyto architektovi stavební postupy vyplynuli z jeho studií mnoha Evropských nemocnic a výsledkem byly již zmíněné izolované pavilony. Ty samé stavební postupy byly použity i na jeho další a známější stavbě nemocnice Sant Pau. Nemocnice Sant Pau Projekt nemocnice vznikl v důsledku rostoucího strachu o lidské zdraví ve velkých městech. Doménechova stavba kombinuje katalánskou klenbu a ocelové konstrukce, díky čemuž bylo dosaženo velkého množství světla a čistoty jednotlivých prostorů, která je podpořena střídmostí zdiva použitého v budově. Palác hudby v Barceloně Ve své nejznámější stavbě využil Doménech velmi pokročilých stavebních postupů, jakými jsou laminátové profily, ocelové rámy vyztužené systémem pilířů a obvodové klenby inspirované gotikou, stejně jako velké prosklené zdi. Budova je vzorem Doménechovi práce a stylu. Ovládnutí interiéru a světla za použití dvojitých fasád a stylistické jednoty při výběru užitého umění - soch, mozaiek, keramiky, vitráží a plastik. Tyto práce byly tvořeny známými umělci, jako byl Lluís Bru (mozaiky), nebo Miguel Blay (sochy).", "section_level": 1}], "src_summary": "Lluís Domènech i Montaner (21. prosince 1850 Barcelona – 27. prosinec 1923 Barcelona) byl katalánský architekt, jeden z nejvýznamnějších představitelů katalánského modernismu a secese.", "tgt_summary": "Lluís Domènech i Montaner (* 21. Dezember 1850 in Barcelona; † 27. Dezember 1923 ebenda) war ein katalanischer Architekt und Politiker. Er begann als Vertreter des Historismus und wurde zu einem herausragenden Vertreter des Modernisme.", "id": 2057963} {"src_title": "Ťing-tchaj", "tgt_title": "Jingtai", "src_document": [{"title": "Dětství, kníže z Čcheng.", "content": "Ťing-tchaj se narodil 11. září 1428, jeho vlastní jméno bylo Ču Čchi-jü, Ťing-tchaj je jméno jeho panovnické éry. Ču Čchi-jü byl druhým synem Süan-teho, v letech 1425–1435 císaře čínské říše Ming. Roku 1435 Süan-te zemřel, poté jeho starší syn Jing-cung nastoupil na mingský trůn a jmenoval Ču Čchi-jüa knížetem z Čcheng. Jako kníže z Čcheng měl v dospělosti Ču Čchi-jü sídlit v Šan-tungu v současném okrese Wen-šang (v městské prefektuře Ťi-ning). Povahou byl spíše plachý, slabý a nerozhodný a nikdy neměl zájem o moc. S bratrem měl přátelský vztah. Patrně z obou důvodů stále zůstával v hlavním městě, i když ve druhé polovině 40. let byl dost starý na přesídlení do Wen-šangu.", "section_level": 1}, {"title": "Nástup na trůn.", "content": "V létě 1449 se na severní hranici mingské říše šířil neklid. Koncem července došla do Pekingu zpráva, že Mongolové v čele s jejich faktickým vládcem Esenem v rámci rozsáhlé invaze zaútočili na Ta-tchung. Císař Jing-cung se rozhodl osobně vést tažení proti Mongolům v doprovodu svého důvěrníka Wang Čena a mnoha generálů a úředníků. Dne 3. srpna pověřil Ču Čchi-jüa prozatímní správou Pekingu, přičemž mu přidělil pomocníky zastupující nejdůležitější mocenské skupiny: císařský rod reprezentovala Ťiao Ťing, jedna z Jing-cungových manželek; palácové eunuchy Ťin Jing (vedoucí ředitelství obřadů a v nepřítomnosti Wang Čena nejvýše postavený eunuch); vládu ministr státní správy Wang Č’ a čtvrtým byl velký sekretář Kao Ku. Všechna významnější rozhodnutí měla počkat na císařův návrat. Jing-cung vyrazil do boje 4. srpna. Výsledky měsíčného tažení byly nulové, zato na zpáteční cestě se císařská armáda nechala 1. září zaskočit Mongoly, kteří ji v bitvě u poštovní stanice Tchu-mu rozprášili. Mnoho vyšších velitelů zahynulo, císař Jing-cung padl do zajetí. Se souhlasem Jing-cungovy matky císařovny vdovy Sun stanul Ču Čchi-jü od 4. září v čele vlády. Císařovna vdova omezila jeho vliv označením jeho pověření za dočasné a 6. září ještě povýšením dvouletého Ču Ťien-šena, nejstaršího syna Jing-cunga, na následníka trůnu. Dne 15. září vedoucí civilní a vojenští představitelé v čele s Jü Čchienem požádali císařovnu vdovu o instalaci Ču čchi-jüa na císařský trůn. Smyslem opatření byla stabilizace vlády a vylepšení pozice mingských úřadů ve vztazích s Mongoly prostřednictvím snížení významu zajatého Jing-cunga. Ču Čchi-jü byl jako jediný dospělý blízký příbuzný zajatého císaře přirozený kandidát. Ču Čchi-jü byl z návrhu vylekaný a odmítal jej. Okolí však jeho chování vidělo jako ryze formální zdráhání, obvyklé v podobných případech. Nakonec ustoupil a 17. (či 22. nebo 23.) září nastoupil na trůn jako císař Ťing-tchaj. Bratra prohlásil „nejvyšším císařem“ (, \"tchaj-šang chuang-ti\"), což byl formálně vyšší, ale pouze čestný titul. Proti nástupu nového císaře protestoval pouze jeden hodnostář, který za to zaplatil životem. Mongolové nezaútočili na Peking bezprostředně po vítězství u Tchu-mu, kdy by patrně uspěli, ale váhali a nechali Číňanům dva měsíce na vzpamatování se z porážky. Mezitím uvedl obranu Pekingu do pořádku nový ministr vojenství Jü Čchien, který fakticky stanul v čele vlády už před jmenováním nového císaře. Mongolové k městu přitáhli až 27. října, ale obléhání vzdali už po čtyřech dnech, když pochopili, že nemají šanci na úspěch. Ťing-tchajova vláda odmítla všechny Esenovy nabídky na vykoupení zajatého excísaře a požadovala jeho bezpodmínečný návrat. Zajatec se pro Mongoly stal spíše obtíží a nakonec ho vrátili bez podmínek. Ťing-tchaj neměl sebedůvěru k ponechání bratra na svobodě, internoval ho v Jižním paláci a izoloval od jakéhokoliv spojení s vládními úředníky. Obava z bratra zastínila zbytek jeho vlády a motivovala i ostražitou politiku vůči Mongolům.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ministři, eunuchové, sekretáři.", "content": "Tradiční historikové vyzvihují a chválí Ťing-tchajovu vládu zvláště ve srovnání se špatnými a nekompetentními eunuchy dominujícími předešlému desetiletí. Nicméně moc se jednoduše nepřesunula od eunuchů k úředníkům, i za Ťing-tchaje měli eunuchové nemalý díl moci. Spíše po roce 1449 eunuchové i úředníci spolupracovali k obrození země. Do určité míry Ťing-tchajův režim navazoval na tradici vlády „tří Jangů“ (spravujících říši od poloviny 20. let do začátku 40. let 15. století), přičemž kontinuitu s jejich režimem ztělesňoval Wang Č’, zastávající v letech 1443–1457 funkci ministra státní správy. Ve čtyřicátých letech byl stálým oponentem Wang Čena, po roce 1449 spolupracoval s Jü Čchienem. V letech 1451–1453 mu v úřadě pomáhal spoluministr Che Wen-jüan, kterého roku 1453 nahradil Wang Ao, jehož vzestup podporoval Jü Čchien. Wang Ao úspěšně řídil obranu Liao-tungu, později velel v Kuang-tungu a Kuang-si; zůstal ministrem státní správy, dokud nezemřel roku 1467 v třiasedmdesáti letech. Široce respektovaní ministři státní správy a jejich pečlivý výběr schopných úředníků přinesl všeobecnou kvalitu administrativy ve třetí čtvrtině 15. století. Ťing-tchajovi ministři zůstávali ve funkci obvykle dlouhá léta. Ministři daní Ťin Lien, obřadů Chu Jing, trestů Jü Š’-jüe a prací Š’ Pchu byli ve funkci po celou dobu jeho vlády. Stálé bylo i vedení kontrolního úřadu (v letech 1445–1454 Čchen I, poté Jang Šan, Wang Wen, Siao Wej-čen, Li Š’) a velitelé armády (Š’ Cheng, eunuchové Cchao Ťi-siang a Liou Jung-čcheng). Mezi důležité stoupence Ťing-tchaje patřili eunuchové Ťin Jing a Sing An. První byl velmi vlivný ve 30. letech, později ztratil moc ve prospěch Wang Čena. Za Ťing-tchaje se stal vedoucím ředitelství obřadů, ale kvůli podpoře návratu Jing-cunga byl roku 1450 uvězněn. V čele eunuchů pak stanul Sing An, který hrál důležitou roli ve vyjednáváních o návratu Jing-cunga a ve výměně korunního prince roku 1452. Oba zmínění eunušští generálové (Cchao Ťi-siang a Liou Jung-čcheng) hráli roku 1453 velkou roli ve vojenské reformě. Naproti tomu velcí sekretáři (Čchen Sün a Kao Ku) nestáli za Ťing-tchaje mezi výraznými politiky. Přes personální stabilitu nebyla vládnoucí skupina prosta sporů. V letech 1451–1452 se Jü Čchien, nejvlivnější osoba v Pekingu, dostal do ostrého konfliktu se Š’ Chengem kvůli zneužití moci a korupci ze strany Š’ Chenga a jeho rodiny. Císař nebyl schopen spor uklidnit, dokud v letech 1454–1455 Jü Čchien neonemocněl a neztratil velkou část svého vlivu.", "section_level": 2}, {"title": "Vojenská reforma.", "content": "Roku 1451, poté co pominulo bezprostřední nebezpečí, začal Jü Čchien s vojenskou reformou. Nejdříve vybral z vojsk na severovýchodě 100 tisíc vojáků, které rozdělil do pěti výcvikových oddílů (\"tchuan-jing\"); roku 1452 k nim přidal ještě 50 tisíc vojáků a vytvořil deset výcvikových jednotek. Dále zreorganizoval systém velení pekingské posádky. Původně bylo velení rozděleno mezi generály a eunuchy a každý ze tří velkých výcvikových táborů (pro pěchotu, jízdu a střelné zbraně) byl zcela samostatný pod vlastním velením. Avšak oddíly z různých táborů nebyly zvyklé spolupracovat. Jü Čchien podřídil každý tábor jednomu veliteli a celou posádku nejvyššímu veliteli. Současně dozor na posádkou odebral eunuchům. Výsledkem byl vznik jednotného velení a větší role pekingských generálů v řízení výcvikových táborů. Nové uspořádání výcvikových táborů bylo mezi různými mingskými systémy velení ojedinělé tím, že generálové řídící výcvik veleli týmž vojákům i v boji. Kvůli nedostatku mužů a nepoužitelnosti většiny dědičných vojáků se po roce 1449 rozšířila dříve jen ojedinělá praktika najímání vojáků za mzdu z řad rolnického a/nebo městského obyvatelstva. Najatým vojáků se říkalo \"ping\", v kontrastu k dědičným vojákům \"ťün\". Po návratu Jing-cunga k moci roku 1457 byl Jü Čchien popraven a jeho reformy zrušeny.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Šan-tung postihl roku 1450 hladomor, dešti a chladným počasím těžce trpěly v letech 1452–1454 provincie severní Číny i dolní tok Jang-c’-ťiang. Na severu Číny bylo sucho roku 1455 následováno dešti léta 1456. Pomoc obyvatelstvu a nedoplatky daní vyprázdnily státní pokladnu. Roku 1453 byl zrušen zákaz používání mincí v obchodě. Od poloviny 50. let 15. století začaly z pekingských trhů ilegální soukromé mince z Ťiang-nanu vytlačovat staré Jung-leho mince. Občas se objevující návrhy bojovat se soukromou mincí obnovením státní výroby byly odmítnuty, neoficiální sítě ilegálních mincoven proto prosperovaly. Vláda věnovala pozornost regulaci Žluté řeky, naléhavé po velkých povodních a změnách toku roku 1448, po nichž řeka tekla do moře jak severně, tak jižně od poloostrova Šan-tung. Kromě toho změny toku Žluté řeky přinesly problémy v zásobování Velkého kanálu vodou. Pokusy o nápravu situace a opravy v letech 1449–1452 nepřinesly výsledek. Roku 1453 Sü Jou-čen, který upadl do nemilosti v krizi roku 1449, kdy navrhoval přesun hlavního města z Pekingu do Nankingu, předložil plán na znovuvýstavbu hrází a kanálů. Během dvou let provedl silami až 58 tisíc dělníků komplexní opravy hrází a vyhloubení stokilometrových kanálů. Jeho dílo úspěšně odolalo velké povodni roku 1456 a sloužilo desítky let. Tradiční historie vnímá 50. léta především ve světle soupeření dvou císařských bratrů, nicméně marxisté připomínají především třídní konflikty. Trvalá nespokojenost obyvatelstva vyvolávala povstání, která zaměstnávala armádu po většinu 50. let. Do roku 1452 doznívala povstání ve Fu-ťienu a Če-ťiangu. V provinciích Kuang-tung a Kuang-si rostla svévole nečínských obyvatel (kmenů Miao a Jao), dokud je v letech 1452–1453 rázně nepotlačil Wang Ao. V letech 1450–52 se bouřili Miaové a Jaové v Kuej-čou a Chu-kuangu. V letech 1453–56 trvaly nepokoje ve Fu-ťienu, Chu-kuangu, S’-čchuanu a Če-ťiangu. Celá 50. léta trvaly ozbrojené srážky v Kuang-tungu, kde úřady proti povstalcům mobilizovaly loajální kmeny. Proti mingské vládě se vesměs bouřily nečínské národy, případně čínští horníci a bezzemci v okrajových oblastech provincií, nejhustěji osídlené regiony zachovávaly klid. Celkově byla vláda Ťing-tchaje dobou úspěšných reforem a obnovy stability dosažené schopnými ministry. V oblasti kultury éra Ťing-tchaj vynikla zvláště rozvojem zdobení technikou drátkového emailu (cloisonné), která se od té doby v čínštině nazývá \"ťing-tchaj-lan\" (, doslova „modrá [barva éry] Ťing-tchaj“).", "section_level": 2}, {"title": "Problémy s následnictvím, svržení a smrt.", "content": "Trvalým politickým problémem Ťing-tchajovy vlády byl osud Jing-cunga a otázka nástupnictví. Přestože byl Jing-sung izolován, ve vládě měl stále příznivce, např. ministra obřadů Chu Jinga. Obvykle by císařovi oponenti museli opustit úřady, císař však váhal s řešením zmíněných problémů a ponechal je ve vládě. Korunním princem byl od roku 1449 nejstarší syn Jing-cunga. Císař se však po čase rozhodl uchovat trůn pro své potomstvo. Pro svůj plán postupně získal dostatečnou podporu, dílem uplácením, dílem zastrašováním, a 20. května 1452, i přes trvající opozici velkých sekretářů a některých dalších úředníků, dosavadního následníka jmenoval knížetem z I a svého syna Ču Ťien-ťiho korunním princem. Týž den byla sesazena císařovna Wang a nahrazena následníkovou matkou paní Chang. Toto zjevné hájení osobních zájmů oslabilo císařovu prestiž. Ču Ťien-ťi zemřel už roku 1453 a jeho matka roku 1456. Jiného syna císař neměl a nový korunní princ už nebyl jmenován. Někteří, jako ředitel na ministerstvu obřadů Čang Lung († 1484) a cenzor Čung Tchung († 1455) navrhli znovunastolení Jing-cunga, za což byli uvěznění, Čung Tchung a někteří další zemřeli na následky bití. Poté ambiciózní muži u dvora a ve vládě začali organizovat spiknutí ve prospěch Jing-sunga. Spiknutí vedli Š’ Cheng, Cchao Ťi-siang, Sü Jou-čen a Čang Jüe. Příležitost se našla, když koncem roku 1456 císař onemocněl, takže několik dní neuděloval audience a zrušil i obřady Nového roku 1457. Žádost o jmenování následníka zůstala bez odpovědi, dvůr se připravoval v atmosféře úzkosti na císařovu smrt. Ráno 11. února 1457 spiklenci vytáhli Jing-cunga z jeho rezidence a posadili na trůn, k překvapení hodnostářů přišlých na ranní audienci. Jing-cung ihned provedl změny ve vládě – spiklence povýšil, dosavadní vedoucí osobnosti odvolal. Někteří ze stoupenců ťing-tchajova režimu byli zabiti, jako Jü Čchien, Wang Wen a tři vysoce postavení eunuši. Ťing-tchaj byl degradován na knížete z Čcheng. Z nemoci se neuzdravil a zemřel 14. března 1457. Možná byl zavražděn. Dostal posmrtné jméno Li („Rebel“) a byl pohřben mimo areál císařských mauzoleí, u Jü-čchüan-šan. Někteří úředníci navrhovali i zrušení jeho panovnické éry, stejně jako byla zrušena éra Ťien-wen, ale Jing-cung nesouhlasil. Až roku 1475 – za vlády císaře Čcheng-chuy – dostal Ťing-tchaj posmrtné jméno jméno – Kung-ting kchang-žen ťing chuang-ti (), kratší než u ostatních císařů. Chrámové jméno Taj-cung () obdržel v polovině 17. století od panovníka dynastie Jižní Ming v Nankingu.", "section_level": 1}, {"title": "Císařovny, potomci.", "content": "Císař Ťing-tchaj měl vícero manželek, titul císařovny postupně nosily dvě z nich: Po smrti Ťing-tchaje bylo jeho konkubínám přikázáno spáchat sebevraždu, ale sesazená císařovna Wang žila dál mimo palác. Údajně ji chránil její synovec, nyní opět následník a pozdější císař Čcheng-chua, který ji umožnil vzít si své cennosti. Jing-cung jí poté nechal prohledat dům a zabavil 200 tisíc \"liangů\" stříbra a další poklady. Zemřela v lednu 1507, dostala posmrtné jméno Čen-chuej ťing chuang-chou (). Pohřbena je v mauzoleu svého muže. Kromě jediného syna měl Ťing-tchaj též dceru (podle \"Ming-š’\" dvě), princeznu Ku-an () roku 1469 provdanou za Wang Siena (, † 1514), pravnuka Wang Ťiho.", "section_level": 1}], "src_summary": "Císař Ťing-tchaj (; 21. září 1428 – 14. březen 1457) vlastním jménem Ču Čchi-jü () z dynastie Ming vládl od roku 1449 říši Ming. Nastoupil po svém starším bratru, císaři Jing-cungovi, zajatém Mongoly. Po převzetí vlády s novým rokem vyhlásil éru „Zářivé jistoty“, \"Ťing-tchaj\". Název éry je používán i jako jméno císaře. V únoru 1457 byl svržen palácovým převratem vedeným Jing-cungem, o měsíc později zemřel. ", "tgt_summary": "Jingtai (景泰; Geburtsname: \"Zhu Qiyu\" 朱祁鈺; Tempelname: \"Daizong\" 代宗, erst 1644 von den Ming-Rebellen verliehen; * 21. November 1428; † 14. März 1457) war der siebente chinesische Kaiser der Ming-Dynastie. Er usurpierte den Thron seines Bruders Zhengtong und regierte von 1449 bis 1457. ", "id": 1443456} {"src_title": "Vinnetou – Poslední výstřel", "tgt_title": "Winnetou 3. Teil", "src_document": [{"title": "Obsah filmu.", "content": "Vinnetou s Old Shatterhandem jedou do Santa Fe, protože se Vinnetou předtím setkal s mužem, který naprosto bezdůvodně zabíjel bizony a mluvil o tom, že se loviště Apačů dostanou do rukou přistěhovalců, kteří sem přichází z východu. Guvernér jim sdělí, že ze strany Států je vše v pořádku, ale že nějací muži se o to pokouší. Také se dozvědí, že si tito muži naklonili nejvyššího náčelníka Čikarijů a ten jim má pomoci zabrat Vinnetouova loviště. Ve skutečnosti mu dávají alkohol a bezcenné zbraně, takže získají i jeho území. Vinnetou i Old Shatterhand se tedy vydají zabránit bělochům v jejich úmyslech a plánech. U guvernéra je však vyslechne písař, který vše prozradí banditům a ti nastraží na oba past v blízkém lomu, kde chtějí způsobit jakoby omylem výbuch dynamitu a oba je zabít. Vinnetouův kůň je ale na hrozbu upozorní a oba tedy vyváznou živí. Old Shatterhand se potom vrátí do města, aby zjistil, kdo je chce zabít a Vinnetou jede dál k Čikarijům. Ve městě se Old Shatterhand dozví o pár lidech, kteří mají s onou událostí něco společného a od nich zjistí, proč je chtěli zabít, a také to, že se ti lidé pokusí chytit Vinnetoua. Neváhá tedy a po několika rvačkách s přesilou banditů vyrazí za svým přítelem. Toho již bandité pronásledují, ale chvíli s nimi jede Old Shatterhandův starý přítel Sam Hawkens a ten je potom Old Shatterhandovi pomůže najít. Vinnetou mezitím vyvázne díky své rychlosti a důvtipu z několika nebezpečných situací po cestě a na Medvědí řece a zabije mnoho banditů, potom ho ale zločinci ve skalách obklíčí a chystají se ho zabít. V tu chvíli ale přijíždí Old Shatterhand (nyní již bez Sama Hawkense, který jel do města, aby odradil přistěhovalce od přátelství s Čikariji a tím zkazil plány banditům) a zachrání ho. V tu chvíli jsou však obklíčeni bojovníky Čikarijů a jedou s nimi do vesnice. Tam se pokusí přemluvit náčelníka a ten se nakonec rozhodne, že počká, až se vrátí jeho syn, Hbitý panter, a ten ať vše rozhodne. Když čekají v táboře Čikarijů, řekne Vinnetou Old Shatterhandovi, že cítí, že brzy zemře. Old Shatterhand mu nechce věřit, ale slova jeho přítele ho znejistí. Druhý den přivezou bandité v čele s padouchem Rollinsem, kteří Vinnetou pronásledovali, tělo Hbitého pantera a svedou jeho smrt na Vinnetoua. Čikarijové jim uvěří a chtějí Vinnetoua i Old Shatterhanda umučit. V poslední chvíli ale oba dva svou chytrostí zachrání Sam Hawkens, který se vrátí z města a vyděsí pověrčivé indiány ohňostrojem. Vinnetou se Samem potom jedou k Apačům, aby se přichystali na útok Čikarijů a Old Shatterhand zatím telegrafuje z města plného banditů guvernérovi do Santa Fe a prosí ho o pomoc. Když potom přijede do tábora Apačů, vše je již připraveno a boj začíná. Přijíždí Čikarijové s bandity a po Vinnetouově výzvě, aby tuto zemi opustili, se mnoho jejich koní propadá do pasti, kterou zatím nachystal Sam Hawkens. Tím protivníky oslabí a tak bandité, kteří nemají koně, jedou po vorech na řece Rio Pecos, která teče kolem středu tábora – puebla, a Čikariové jedou z druhé strany. Po řece ale už rozlil Old Shatterhand s Apači petrolej, který nyní zapálí a tím mají bandité další ztráty. Další past je u puebla, kde Vinnetou nachystal střelný prach a pochodeň a zatímco on s Apači jede na Nuget-tsil, kde se ukryjí a počkají na posily. Oslabení protivníci je přesto naleznou a i když k nim zkusí Old Shatterhand promluvit, nastane přestřelka. Do toho přijíždí posily ze Santa Fe, které jsou ale nyní pro bandity, i když to netuší, skvělý cíl. Old Shatterhand je na to výkřikem upozorní, přitom ale vyskočí z úkrytu a zločinec Rollins po něm vystřelí. Do cesty smrtící kulky ale skočí Vinnetou a je smrtelně zraněn. Poté, co vítězí nad indiány i bandity, se Vinnetou loučí s Old Shatterhandem, pro kterého obětoval život, se svým koněm i se svým kmenem a umírá na následky svého zranění na místě, kde před lety zemřel jeho otec a sestra.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vinnetou – Poslední výstřel (\"Winnetou III\") je závěrečný díl trilogie Vinnetou (ne však filmů) podle předlohy Karla Maye. Film byl natočen v roce 1965, jde o koprodukční film režiséra Haralda Reinla. Natáčelo se již v osvědčené Jugoslávii, například na hoře Mali Alan (ve filmu Nuget-tsil). Ve filmu hráli již dobře známí herci Pierre Brice jako Vinnetou a Lex Barker jako Old Shatterhand. Ve filmu se také objevil Ralf Wolter v roli Sama Hawkense. ", "tgt_summary": "Winnetou 3. Teil ist ein Kinofilm von Harald Reinl aus dem Jahr 1965 nach dem Buch von Karl May. Die Hauptrollen sind mit Lex Barker und Pierre Brice sowie Rik Battaglia, Sophie Hardy und Ralf Wolter besetzt. ", "id": 1254623} {"src_title": "Fa-lun-kung", "tgt_title": "Falun Gong", "src_document": [{"title": "Začátky hnutí v Číně.", "content": "Zakladatel hnutí Li Chung-č' se narodil 13. května 1951. Podle čínského režimu, který hnutí Fa-lun-kung pronásleduje od roku 1999, své datum narození zfalšoval, údajně proto, že je přisuzováno narození Gautama Buddhy. (Přesné datum narození Gautama Buddhy však není známo.) Na svých přednáškách Li Chung-č' prohlášení čínského režimu označil jako „pomluvu“ a prohlásil: „Nikdy jsem neřekl, že jsem \"Šákjamuni\". Jsem jen obyčejný člověk.“ Dále o sobě říká, že byl ve svém mládí vyučován několika mistry škol buddhismu a taoismu, kterým také přisuzuje mystické schopnosti. Od roku 1984, údajně společně se svými učiteli, začal vytvářet metodu pro zušlechťování těla a mysli, kterou po dokončení všech příprav v roce 1989 nazval Fa-lun-kung. Li Chung-č' zaregistroval Fa-lun-kung u vládní Asociace pro výzkum čchi-kungu. Veřejnosti byla tato čchi-kungová metoda poprvé představena roku 1992 v severozápadní Číně ve městě Čchang-čchun samotným zakladatelem „mistrem“ Li. Od roku 1992 do roku 1994 pořádal Li na pozvání místních čchi-kungových asociací 56 seminářů po celé Číně, kde vysvětloval principy metody a vyučoval cvičení. Životopis zakladatele, historie příprav na veřejné představení jeho metody, přehled seminářů, jež vedl v Číně a v Evropě, ocenění a uznání od vlád v době šíření Fa-lun-kungu a další věci jsou shrnuty v \"Kronice hlavních historických událostí v době představování Fa-lun-kung na veřejnosti\", která je dílem jeho příznivců. Zakladatel Fa-lun-kungu zakázal vybírat poplatky za výuku cvičení, literatura je bezplatně ke stažení na webových stránkách, účast na cvičeních a kultivaci musí být podle něho pouze dobrovolná.", "section_level": 1}, {"title": "Meditační praxe a zušlechťování charakteru.", "content": "Fa-lun-kung se řadí mezi takzvaný \"čchi-kung\", zahrnuje pět meditativních cvičení (čtyři se vykonávají ve stoje, jedno v lotosovém sedu). Zakladatel Fa-lun-kungu ve svých přednáškách zdůrazňuje důležitost zlepšování charakteru člověka a jeho přizpůsobení se principům \"Čen\" (pravda, pravdivost, pravdomluvnost, upřímnost), \"Šan\" (soucit, dobrota, laskavost), \"Žen\" (snášenlivost, tolerance, vytrvalost, odvaha) shrnutých v knihách \"Falun Gong\" a \"Zhuan Falun\". Fa-lun-kung má být podle zakladatele metody způsobem nebo návodem, jak zušlechťovat tělo a mysl, dosáhnout dlouhého života a vysoce morálního charakteru pomocí provádění cvičení a dodržování zásad \"pravdivosti, soucitu\" a \"snášenlivosti\".", "section_level": 1}, {"title": "Lidé věnující se Fa-lun-kungu.", "content": "Fa-lun-kungu se věnují lidé v mnoha zemích světa. Poměrně populární je v Asii a Severní Americe, nezanedbatelná je i jeho přítomnost v některých zemích Evropy. Fa-lun-kung se cvičí i v ČR, kde je několik desítek jeho příznivců. Celkový počet lidí, kteří praktikují Fa-lun-kung, není přesně znám. Protože neexistuje členství a neexistují žádné jmenné seznamy praktikujících, není možné přesně určit, kolik je ve skutečnosti ve světě lidí, kteří se Fa-lun-kungu věnují. Podle článku otištěném v New York Times 11. července 1999 toto cvičení praktikuje dle odhadů čínské vlády asi 20-60 milionů lidí. Podle Světové encyklopedie (2002) (World Book Encyclopedia) praktikují Fa-lun-kung miliony lídí v mnoha zemích. Fa-lun-kung na svých stránkách uvádí číslo 100 milionů následovníků, z nichž má asi 70 mil. žít na území Číny. Některé odhady udávají čtyři, jiné jeden milión praktikujících po celém světě v roce 2004. V roce 2014 byla vydána kniha investigativního novináře Ethana Gutmanna, v níž mimo jiné zachycuje výpovědi bývalého zaměstnance čínského vládního Úřadu 610, který podle něho oficiálně operoval s číslem 70 milionů následovníků Fa-lun-kungu na území Číny. Odhady nejsou sjednocené a liší se podle použitých přístupů k zjišťování konkrétního reálného počtu praktikujících.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Mezi známé osobnosti praktikující Fa-lun-kung patří např. mistři bojových umění Li Youfu a Longfei Yang; indická supermodelka Pooja Mor; Miss Kanada 2015 Anastasia Lin; držitel ocenění Via Bona 2012; za dobročinnou práci v Africe Ondřej Horecký; olympijský medailista z Litvy Martin Rubenis, který získal stříbrnou medaili na olympijských hrách v roce 2006; kanadská miliardářka Sun Qian, spoluzakladatelka pekingské biochemické společnosti Leadman; autorka knižního bestselleru \"Svědek historie\" Jenifer Čeng; čínský tenorista Guimin Guan; malíř a sochař Kunlun Zhang; bubeník Sterling Campbell, který hrál v kapele Davida Bowieho; komiksový kreslíř Haibo Wang; členové evropského pěveckého sboru Coming for you založeného příznivci Fa-lun-kungu; altistka Yang Jiansheng, umělci newyorského souboru Shen Yun Performing Arts, jehož domovskou scénou je proslulé Lincolnovo kulturní centrum.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Zakladatel Fa-lun-kungu a jeho metoda získaly do dubna 2001 více než 340 ocenění, proklamací a uznání za mimořádné příspěvky k duševnímu a fyzickému zdraví lidí a ke svobodě víry ve světě mezi něž patří čestné občanství vydané 12. prosince 2000 v USA státem Georgie a městem Atlanta. 14. března 2001 dala nadace Freedom House zakladateli Fa-lun-kungu ocenění za rozvoj náboženské a duchovní svobody při obřadu v senátu USA. Ve stejném roce byl zařazen jako nevlivnější komunikátor v Asii v žebříčku časopisu Asiaweek „pro jeho sílu inspirovat, mobilizovat lidi a zastrašit Peking“. V roce 2001 byl nominován na Sacharovovu cenu více než 25 členy Evropského parlamentu. V roce 2000 a 2001 byl přes obavy Pekingu nominován na Nobelovu cenu míru. V roce 2013 byl zařazen v žebříčku časopisu Foreign Policy Magazine jako jeden z 500 nejmocnějších lidí světa. Ve stejném roce vyhlásil Sonny Perdue, guvernér státu Georgie, 13. květen jako světový den Falun Dafa v Georgii.", "section_level": 1}, {"title": "Názory na Fa-lun-kung.", "content": "Religionista Zdeněk Vojtíšek, zakladatel a mluvčí Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů, označil Fa-lun-kung za nové náboženské hnutí a represe čínské vlády proti němu jako neopodstatněné. Zároveň také uvedl používání názvu „sekta“ čínskou vládou ve spojení s Fa-lun-kungem jako účelové očerňování „přiživované vymyšlenými, anebo alespoň hodně tendenčními historkami“. Speciální reportér OSN Heiner Bielefeldt v roce 2010 uvedl, že Fa-lun-kung je v Číně čínskými úřady „stigmatizován jako \"kult\" a často se setkává se společenskými předsudky, které mohou eskalovat do rozvíjení konspiračních teorií“. Edward McMillan-Scott, místopředseda Evropského parlamentu, zastává názor, že Fa-lun-kung je duchovní hnutí zahrnující v sobě meditaci a také tradiční čínskou víru, že lidé jsou svázáni s vesmírem přes svého ducha a své tělo. Podle něj vychází mezinárodní judikatura z toho, že „kult“ obsahuje finanční nasazení, odcizení od rodiny, disciplinovanou organizaci, vymývání mozku, asociální chování atd. McMillan-Scott řekl, že při pohledu na tento výčet se ani jediná věc netýká Fa-lun-kungu. Jako všechny čchi-kungové skupiny, má také Fa-lun-kung svého \"Mistra\", v jehož knize byla v roce 1992 tato cvičení zveřejněna. Podle McMillan-Scotta je cena této knihy pro většinu praktikujících Fa-lun-kungu jediným finančním nasazením. David Ownby, ředitel Centra asijských studií na Montrealské univerzitě a odborník na moderní čínské dějiny, psal o Fa-lun-kungu v dokumentu, který připravil pro Kanadský institut mezinárodních záležitostí. Prohlásil, že na rozdíl od sekt (kultů), za který čínská vláda Fa-lun-kung označila, Fa-lun-kung nemá žádné povinné finanční příspěvky, neuzavírá praktikující do společenství a nevytrhuje je ze světa. Neexistuje postih za opuštění Fa-lun-kungu, praktikující mají svobodu praktikovat tak málo, nebo tak mnoho, jak jim připadá vhodné. Mohou kdykoli začít i skončit. Podle Ownbyho není Li Chung-č', autor knih, kterými se inspirují praktikující Fa-lun-kungu, praktikujícími uctíván ani od nich nepřijímá příspěvky. Je soukromou osobou a s praktikujícími se setkává zřídka. Jeho rady praktikujícím jsou veřejně dostupnou informací, jde o přednášky z konferencí a publikované knihy. Podle něj je to, že čínská vláda dala Fa-lun-kungu nálepku \"„zlý kult“\", pouze jednou ze součástí represe proti Fa-lun-kungu a záminkou pro tuto represi a také pro hanobení, podněcování nenávisti, odosobňování, izolování a odlidšťování Fa-lun-kungu. Ale tato nálepka podle něj nevysvětluje vznik represí. Ownby také říká, že nálepku „zlý kult” vytvořil čínský režim jako nástroj represe, ale není její příčinou. Někteří odborníci na sektářství z USA, kam se značné množství praktikujících včetně zakladatele Fa-lun-kungu uchýlilo před perzekucí, uvažují o Fa-lun-kungu jako o sektě. Jedním z důvodů např. je, že Li Chung-č' nazývá ty, kteří nepraktikují kultivaci, pojmenováním \"„běžní lidé“\" a stejně jako křesťané, buddhisté a taoisté hovoří o nadpřirozených schopnostech. O nadpřirozených schopnostech mluvil stejně tak zakladatel buddhismu v Indii (Šákjamuni nebo Sidhartha), nebo taoističtí mistři v Číně, či křesťané nebo západní školy magie a také někteří lidé z vědeckých kruhů, ti ovšem označení „sekta“ unikli. Metoda Fa-lun-kung obsahuje podobná vysvětlení lidské intuice a schopností předvídání a vidění minulosti a mnohých dalších „nadpřirozených“ schopností. Podle zprávy ministerstva zahraničí USA z roku 2005 o mezinárodní náboženské svobodě spojuje Fa-lun-kung aspekty taoismu, buddhismu a meditačních technik a fyzických cvičení čchi-kungu, tradiční čínské cvičební disciplíny s učením zakladatele Li Chung-č'iho. Navzdory duchovnímu obsahu části tohoto učení, se Fa-lun-kung nepovažuje za náboženství, nemá duchovenstvo ani místa k uctívání. Lidé, kteří se Fa-lun-kungu věnují, nebo jiní, kteří k němu směřovali svůj výzkum, poukazují na skutečnost, že samotný Mistr ani praktikující Falun Dafa nemají za cíl vyčleňovat se ze společnosti, nebo jí škodit či jinak rozkládat (čímž se vyznačují právě zmiňované sekty), což potvrzují vlády ve všech zemích, kde lidé meditační praxi Fa-lun-kung praktikují. Zakladatel metody Li Chung-č' v přednáškách zdůrazňuje, že podstatou Fa-lun-kungu je osobní zlepšování a dosažení osobního \"dovršení\" nebo \"spasení\" a také nezištná pomoc ostatním. Přizpůsobení se společnosti a nezasahování do principů společnosti vyžaduje, rovněž kvůli zachovávání stavu běžné lidské společnosti. České stránky Asociace Falun Gong ČR uvádějí názor, že předseda komunistické strany „Ťiang Ce-min použil nálepku sekta, aby z obětí učinil pachatele, vymýtil veřejnou sympatii s Falun Gongem a zpětně ospravedlnil zatýkání desítek tisíc nevinných občanů”.", "section_level": 1}, {"title": "Pronásledování hnutí v Číně.", "content": "Na konci 90. let 20. století začaly čínské státní orgány omezovat aktivity spojené s metodou Fa-lun-kung. Jedna z verzí je, že pro ateistický komunistický režim bylo nepohodlné, že se k němu hlásí velké množství lidí, včetně vysokých státních úředníků a členů politbyra. V době, kdy Fa-lun-kung upadal v nelibost čínských úřadů, ale ještě předtím, než byl zakázán, se jeho zakladatel přestěhoval do Spojených států. Počet příznivců Fa-lun-kungu se i tak nadále zvyšoval a vláda bývalého čínského prezidenta Ťiang Ce-mina odhadovala v roce 1999 počet stoupenců na 70 milionů. Ten rok byl počet členů komunistické strany stanoven na 60 milionů. Než byl Fa-lun-kung v červenci 1999 zakázán, jeho příznivci se pravidelně scházeli ke společnému cvičení po celé Číně. V samotném Pekingu bylo údajně více než 2000 takových cvičebních míst. Komunistická strana publikovala v dubnu roku 1999 článek v časopise \"Věda a technologie pro mládež\", v němž označila Fa-lun-kung za pověru a hrozbu pro zdraví, protože praktikující by měli i u vážných nemocí odmítat lékařské ošetření. Přibližně 5000 stoupenců Fa-lun-kungu následně proti obsahu článku demonstrovalo před redakcí časopisu v Tianjinu. Výsledkem bylo zatýkaní a bití účastníků demonstrace ze strany čínské policie. O incidentu později hovořil novinář a spisovatel Ethan Gutmann na tiskové konferenci v Evropském parlamentu, jako o připravené provokaci čínské vlády, která měla záměrně vyvolat protesty na straně Fa-lun-kungu. Kvůli těmto zatčením přišlo 25. dubna 1999 k vládnímu Úřadu pro odvolání 10 až 15 tisíc praktikujících Fa-lun-kungu, tito lidé se odpoledne shromáždili před úřadem, ale bylo jich takové množství, že je policie směřovala do okolních ulic okolo sídla Čínské komunistické strany v Čung-nan-chaj vedle Zakázaného města v Pekingu, kde zůstali do pozdního večera. Shromáždění bylo poklidné, účastníci nedrželi žádné transparenty ani plakáty. Prezident Ťiang Ce-min byl přítomností těchto apelujících údajně znepokojen. Ideologická nadvláda komunistické strany byla podle jeho názoru ohrožena. Ethan Gutmann uvedl, že ve skutečnosti byl již zákaz Fa-lun-gongu naplánován ještě před protestem, který byl vyprovokovaný a měl sloužit jako záminka pro chystaný zákaz. Následně čínská vláda Fa-lun-kung zavrhla a postavila ho 20. července 1999 mimo zákon. V současné době je jakákoliv forma podpory nebo praktikování metody Fa-lun-kung v Číně hodnocena jako trestný čin, avšak bez opodstatnění v zákonech, či ústavě, neboť Fa-lun-kung žádné neporušuje. Lidé, kteří se praxi věnují nebo se zastávají pronásledovaných, nebo protestují proti pronásledování, představují významný podíl mezi tamními vězni svědomí. Existují svědectví o tom, že je s nimi zacházeno s krutostí a podle některých zdrojů jsou využíváni jako nedobrovolní dárci orgánů. Vlády, mezinárodní lidsko-právní organizace a vědci považují pronásledování členů Fa-lun-kungu v Číně za neopodstatněné a nezákonné porušování lidských práv. Amnesty International je přesvědčena, že pronásledování je politicky motivované omezení základních svobod. Právníci, kteří přijali právní obhajobu následovníků Fa-lun-kungu, často čelí nátlaku čínských úřadů, fyzickému napadání policejních orgánů nebo věznění.", "section_level": 1}, {"title": "Obvinění z odebírání orgánů.", "content": "V roce 2006 publikoval deník The Epoch Times sérii investigativních článků, uvádějících, že čínské vojenské nemocnice ve spolupráci s pracovním táborem Su-ťia-tchun v severovýchodní Číně, provincii Liao-ning, ve městě Šen-jang, zneužívají vězně svědomí z duchovního hnutí Fa-lun-kung (Falun Gong), jako nedobrovolné dárce orgánů ke komerčním transplantacím. Obvinění se nepotvrdila a čínský režim je popřel. V tomtéž roce provedli bývalý kanadský státní tajemník David Kilgour a advokát David Matas na žádost nevládní organizace CIPFG vlastní nezávislé vyšetřování obvinění, a následně agentuře Reuters i Českému rozhlasu potvrdili, že podle jejich závěrů jsou obvinění pravdivá a zneužívání vězňů svědomí z Fa-lun-kungu skutečně probíhá v řadě čínských nemocnic s vědomím čínského režimu. Kilgour a Matas shrnuli své vyšetřování ve zprávě Krvavá sklizeň (Bloody Harvest, prvotní verze vyšla r. 2006, přepracovaná v r. 2007). Čínský režim závěry zprávy opakovaně popřel v červenci 2006 a dubnu 2007, trval na tom, že Čína se řídí principy Světové zdravotnické organizace, které zakazují prodej lidských orgánů bez písemného souhlasu dárců, zároveň však neposkytl žádné statistiky či údaje, které by zprávu vyvrátily. Zpráva byla v Rusku a Číně zakázána. Obvinění opakovaně projednával Evropský parlament (2006, 2008, 2010 a 2013) a následně také Ministerstvo zahraničí USA (2012) a Kongres USA (2014). Tyto instituce uznaly předložené důkazy jako důvěryhodné a schválily rezoluce vyzývající čínský režim k neprodlenému ukončení praktik, započetí nezávislého vyšetřování, propuštění vězněných následovníků Fa-lun-kungu a stíhání viníků. Obvinění byla nyní rozšířena také o informace, že stejným způsobem jsou podle vyšetřovatelů zneužívány další skupiny čínských vězňů svědomí – křesťané, Tibeťané a Ujgurové. Od roku 2006 žádalo několik zvláštních zpravodajů OSN čínskou vládu o podání vysvětlení ke vzneseným obviněním a o jejich vyvrácení. V listopadu 2008 vznesla kritiku vůči nedostatečné evidenci transplantací v Číně také OSN a ve své zprávě vyzvala Čínu, aby provedla nezávislé vyšetřování tvrzení, že byli někteří následovníci Fa-lun-kungu mučeni a že jim byly násilně odebrány tělesné orgány, anebo pověřila vyšetřováním třetí stranu. Dále, aby přijala opatření, jež by odhalila zodpovědné osoby a vedla k jejich trestnímu stíhání. Čínské úřady v odezvě na žádosti OSN informace nepředložily a popřely, že by měly jakékoliv statistiky transplantací orgánů za období 2000–2005. Dále prohlásily, že data, z nichž zpráva OSN vychází, pocházejí z knihy Krvavá sklizeň od Kilgoura a Matase a nejsou doložená. Možnost nezávislého vyšetřování čínský režim nepřipustil.", "section_level": 2}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Religionista docent Zdeněk Vojtíšek uvádí, že existují výhrady zakladatele Fa-lun-kungu k homosexualitě, feminismu a míšení ras. O míšení ras hovoří z hlediska duchovního původu každé rasy, který má (podle toho, jak někteří chápou jeho učení) základ u různých božstev, jež vytvořila různé lidské rasy ke svému obrazu – bílí bohové, černí bohové, žlutí bohové a další – a z tohoto hlediska může mít smíšení ras určitý dopad v duchovní sféře; tvrdí však, že on může míšencům tento stav napravit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fa-lun-kung (, anglický přepis: \"Falun Gong\"), neboli Fa-lun Ta-fa (), je učení zveřejněné roku 1992 panem Li Chung-č' (Li Hongzhi), které se později rozvinulo v hnutí. Někteří označují Fa-lun-kung jako duchovní hnutí, zakladatel praxe o něm hovoří jako o „pokročilé kultivační metodě školy buddhismu“. Součástí praxe jsou fyzická, meditativní cvičení. Učení obsahuje prvky buddhismu, taoismu a čchi-kungu. Čínský režim jej označuje za „zlou sektu“ a podrobuje její stoupence tvrdým represím.", "tgt_summary": "Falun Gong, auch Falun Dafa (wörtlich „Dharma-Rad-Praktik“ oder „Gesetzesrad-Praktik“; chinesisch 法輪功 / 法轮功, Pinyin \"Fǎlún gōng\", auch 法輪大法 / 法轮大法, \"Fǎlún dàfǎ\"), ist eine spirituelle chinesische Praktik. Sie kombiniert Meditation und Qigong-Übungen mit moralischen Grundsätzen basierend auf den drei Tugenden Wahrhaftigkeit (zhēn 眞), Barmherzigkeit (shàn 善) und Nachsicht (rěn 忍). Die Praktik betont Moral und die Kultivierung dieser Tugenden. Sie ist eine Qigong-Praktik der buddhistischen Schule, enthält jedoch auch Elemente aus daoistischen Traditionen. Durch moralische Rechtschaffenheit und Meditationsübungen erstreben Falun-Gong-Praktizierende eine bessere Gesundheit und letztendlich spirituelle Erleuchtung. ", "id": 167693} {"src_title": "Leptospiróza", "tgt_title": "Leptospirose", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Leptospiróza (jinak také \"krysí žloutenka\") je onemocnění, které je způsobeno infekcí mikroba jménem leptospira. Jedná se o bakterii, která má spirálovitý tvar a je příbuzná se spirochetami a borreliemi. Existuje celá řada těchto mikroorganismů, pro člověka jsou ale nebezpečné jen leptospiry patřící do skupiny Leptospira interrogans. Tato choroba patří mezi tzv. antropozoonózy, což jsou onemocnění, která jsou přenosná ze zvířete na člověka (dalším příkladem je třeba borrelióza). Nemocné zvíře (často se jedná o hlodavce – myši, potkani), ale i vepři a jiný dobytek vylučuje tyto mikroby močí do okolního prostředí, které se touto infekční močí zamoří (kontaminuje) a stává se tak nebezpečným zdrojem nákazy pro člověka. Je několik možných způsobů přenosu nákazy na člověka: Nejčastěji člověk přijde do kontaktu s vodou, půdou nebo dokonce i potravou, která byla nemocným zvířetem znečištěna (kontaminována). Tímto způsobem se leptospiry dostávají do trávicího traktu a pronikají i neporušenou sliznicí do lidského organismu. Někdy dokonce stačí jen malé množství znečištěné vody, která vám “šplouchne do oka”, protože mikrobi se mohou do těla dostat i spojivkou. Jedním z dalších způsobů je nechtěné loknutí např. při koupání v přírodě. Kontakt s bahnem či vlhkou půdou je také nebezpečný, pokud je kůže na nohou porušená (např. odřená). Další možný způsob onemocnění je pokousáním nebo poškrábáním od nemocného zvířete. Dříve se tato choroba převážně vyskytovala jako profesní nákaza. Často onemocněli ti lidé, kteří mohli díky charakteru svého povolání přijít s leptospirami do kontaktu – řezníci, zootechnici, zemědělci, pracovníci kanalizace apod. Dnes vzhledem k oblibě stanování, chalupaření, rybaření, chování různých domácích zvířat atd. může leptospiróza postihnout prakticky každého. Ačkoliv se jedná o jednu z nejčastějších infekcí přenosných ze zvířete na člověka, přenos z člověka na člověka prokázán nebyl. Kontakt s nakaženými osobami tedy riziko nákazy nepředstavuje.", "section_level": 1}, {"title": "Rizikové faktory.", "content": "Leptospirózou jsou nejvíce ohroženi lidé, kteří pracují se zvířaty, které mohou leptospiry vylučovat, zejména zemědělci a zootechnici pracující v živočišné výrobě, dále pak řezníci a v neposlední řadě i vodáci, kteří na českých tocích přicházejí do styku s kontaminovanou vodou. Mezi časté přenašeče této choroby patří hlodavci, zejména všudypřítomní potkani. Z tohoto důvodu pak mezi další ohrožené profesní skupiny patří deratizátoři a pracovníci kanalizací, ale i obyvatelé domů, kde se potkani vyskytují. Leptospirózu ale nepřenáší jen “divocí” potkani, žijící volně, nakazit se totiž mohou i ošetřovatelé laboratorních “čistých“ potkanů. Nakažené zvíře může svou močí znečistit prakticky cokoliv, s čím přijde do kontaktu. Leptospiry v přírodě poměrně dobře přežívají, proto, pokud pobýváte v přírodě, měli byste se vyvarovat pití vody ze studánek, koupání ve stojatých vodách, jezení volně vypěstovaného neumytého ovoce čí zeleniny, chození naboso v bahně nebo vlhké půdě apod.", "section_level": 1}, {"title": "Prevence.", "content": "Prevence spočívá v hubení hlodavců, kteří se vyskytují v uzavřených objektech (deratizaci). Na rizikových pracovištích je nezbytné zachovávání předpisů o bezpečnosti práce a důsledně používat pracovních pomůcek. Při pobytu v přírodě byste se měli řídit základními hygienickými pravidly – používat nezávadnou vodu a vyvarovat se pití vody z přírodních zdrojů (k němu může dojít i náhodně, pokud si loknete při koupání), také není vhodné koupat se v přírodních koupalištích. Je třeba dobře umýt všechny pochutiny, které jste nasbírali nebo natrhali ve volné přírodě.", "section_level": 1}, {"title": "Příznaky.", "content": "Leptospiróza je onemocnění projevující se rozmanitými příznaky, dokonce může probíhat zcela skrytě (inaparentně). Řada příznaků leptospirózy je stejná i pro jiná běžná onemocnění, takže je někdy opravdu těžké dospět k správné diagnóze. To, jak se onemocnění projeví, záleží na věku a zdravotním stavu jedince, na typu leptospiry, která organismus infikovala a množství mikrobů, které do těla pronikly. Leptospiróza může probíhat lehce s příznaky trvajícími jen několik dní, které velmi připomínají chřipku. Obvyklý je ale dvoufázový průběh onemocnění (tzv. blaťácká, popř. polní, žňová horečka). Po inkubační době (což je čas, který uplyne od doby nakažení k prvním projevům infekce) 1–2 týdnů se rozvíjí první fáze nemoci. V první fázi, se u nemocného náhle objeví horečka až 40 °C se zimnicí a třesavkou, nemocný trpí krutými bolestmi hlavy a svalů – svaly bolí hlavně na zádech a lýtkách. Někdy se může objevit vyrážka, většinou během prvních dvou dnů onemocnění. Jsou přítomny bolesti břicha a nevolnost, která může vést až ke zvracení. Nemocný má špatnou náladu, blouzní, je zmatený. Občas se mohou objevit i psychotické projevy – halucinace, změny osobnosti a násilí. Takto onemocnění probíhá 3–5 dní a najednou veškeré příznaky vymizí. Nemocný se jakoby náhle uzdravil. Druhá fáze se někdy ani nemusí rozvinout, ale jestliže je infekce závažná, onemocnění se po několika dnech znovu vrací spolu s původními projevy, ke kterým se přidává bolest na hrudi a břicha, porucha funkce ledvin a změnou psychického stavu. Dochází k tuhnutí šíje, nemocný zvrací – jsou tedy vyjádřeny znaky meningitidy. Ačkoliv je onemocnění poměrně závažné, po několika týdnech při dobré léčbě dojde k úpravě zdravotního stavu bez následků. Takovýto průběh mají leptospirózy vyvolané Leptospirou grippotyphosou. Jestliže je organismus napaden zvlášť agresivní formou leptospiry tzv. Leptospirrou icterohaemorha­giae, nebo se jedná o oslabeného jedince, onemocnění nabírá rychlý spád. Příznaky onemocnění jsou stejné jako u lehkého průběhu, ale mají větší intenzitu. Rychle se rozvíjí postižení jednotlivých orgánu: jater (objevuje se žloutenka), ledvin (nemocný přestává močit, má zvýšené množství odpadních látek – močoviny a kreatininu – v krvi), dochází k poruše srážení krve, které má za následek krvácení z úst, pod spojivky – takže bělma očí jsou zbarvená červeně, ze sliznic – krev se objevuje ve stolici, dochází ke krvácení z nosu. Takto probíhající leptospiróza se nazývá Weilova nemoc. Tento stav je velmi závažný, vyžaduje intenzivní léčbu v nemocnici.", "section_level": 1}, {"title": "Diagnostika.", "content": "Pokud nemocný přijde za svým lékařem s výše zmíněnými příznaky, velmi často může být onemocnění alespoň zpočátku zaměněno za chřipku. Velmi důležitý je údaj o styku se zvířaty, které mohou být příčinou rozvoje nemoci nebo pobyt v přírodě, kdy se člověk nakazí často při koupání nebo napití z přírodních zdrojů. Tento fakt pomůže lékaři na dané onemocnění vůbec pomyslet, protože ve srovnání s chřipkou, která má v podstatě stejné příznaky, se leptospiróza tak často nevyskytuje. Jestliže jste tedy pobývali v přírodě, zejména se koupali, rybařili nebo pili vodu z studánek, popřípadě se dostali do kontaktu se zvířaty nebo pracovali na polích, nezapomeňte to svému lékaři sdělit! Pro průkaz leptospirózy je nutné provést speciální laboratorní testy, které jsou založeny na zjištění přítomnosti typických protilátek. Pokud bylo onemocnění zjištěno na začátku, (prvních 10 dnů) je možné leptospiry tzv. vykultivovat, což znamená, že se odebere vzorek moči, krve nebo mozkomíšního moku a ten se přenese do speciálního prostředí (kultivační půda), kde se leptospirám dobře daří. Po dané době, kdy se leptospiry na kultivační půdě pomnoží, je mikrobiolog (lékař zabývající se rozpoznáváním mikroorganismů) schopen říci, o jaké mikroby se jedná. Dále se provádí řada testů, které slouží k informaci o funkci jednotlivých orgánů, a to jednak z krve, ale i dalších tělních sekretů, především moči. Vyšetřuje se hlavně funkce jater a ledvin, které jsou obvykle postiženy.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "Terapie onemocnění záleží na jeho závažnosti. Jestliže se jedná o leptospirózu, která má lehký průběh, léčí se tzv. symptomaticky. To znamená, že se nemocnému podají léky, které ho pomohou zbavit nepříjemných a odstranitelných příznaků nemoci. Pro snížení horečky a úlevy od zimnice a třesavky se nasadí antipyretika, proti bolesti hlavy a svalů analgetika. Dále se podají antibiotika, nejčastěji v tabletové formě. Nemocný se léčí doma, je mu doporučen klid na lůžku, přijímání dostatečného množství tekutin. Jestliže nemoc probíhá těžce a/nebo dochází k rozvoji příznaků z poškození orgánů (objevuje se žloutenka, nemocný přestává močit, mění se úroveň vědomí), je nezbytně nutné, aby byl okamžitě přijat k léčbě do nemocnice. Zde jsou podávány jednak antibiotika, a to nitrožilně, jako tzv. kauzální terapie (léčba je zaměřena na příčinu nemoci, v tomto případě infekci leptospirou) Dále se pomocí řady léků a v případě potřeby i přístrojů přistupuje k tzv. podpůrné terapii, která slouží k zajištění dobré funkce poškozených orgánů např. při poškození ledvin dialýza, při krvácivých projevech podání krevních náhrad, v případě selhávání dýchacího ústrojí umělá plicní ventilace, až do té doby, kdy nemocný kritické období překoná a funkce poškozených orgánů se obnoví. Jak napomoci léčbě leptospirózy Jestliže jste onemocněli leptospirózou, kolikrát o tom ani nemusíte vědět. Velmi často, pokud onemocnění probíhá mírně, je možné ho zaměnit s chřipkou a tak k němu i přistupovat. Nicméně pokud se průběh onemocnění horší, je nezbytně nutné vyhledat lékaře, řádně ho informovat o všech příznacích a možných souvislostech s onemocněním, které mu pomohou pomyslet na správnou diagnózu a začít léčbu přiměřenou závažnosti zdravotního stavu.", "section_level": 1}, {"title": "Komplikace.", "content": "Onemocnění, které proběhlo lehce, většinou nezanechá vůbec žádné následky a nemocný se brzy uzdraví. Mnohem delší doba zotavování (rekonvalescence) následuje po těžkém průběhu leptospirózy. Sama bakterie je po nasazení antibiotické léčby rychle vymýcena, ale určitou dobu trvá, než dojde k uzdravení všech postižených orgánů – jater, ledvin a srdce. Někdy, pokud je onemocnění opravdu těžké, se jejich funkce do původního stavu nevrátí. Není neobvyklé, že nemocní trpí častými změnami nálad a depresí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Leptospiróza je horečnaté bakteriální onemocnění zvířat a lidí, rozšířené prakticky po celém světě. Jedná se o zoonotické onemocnění způsobené spirochétami rodu \"Leptospira\". Poprvé ji popsal Adolf Weil v roce 1886. Nejčastější způsob nakažení lidí je kontakt poranění kůže, očí nebo sliznic s vodou znečištěnou močí nakaženého zvířete.", "tgt_summary": "Eine Leptospirose (oder Leptospirosis) ist eine Infektionskrankheit, die durch bestimmte Krankheitserreger der Gattung \"Leptospira\" (aus der Ordnung der Spirochäten) verursacht wird. Beim Menschen wird die Krankheit durch Leptospira interrogans verursacht. Sie kann unter anderem die Leber, die Niere und die Hirnhaut betreffen. ", "id": 1993843} {"src_title": "Bojga stromová", "tgt_title": "Mangroven-Nachtbaumnatter", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Hlava je zřetelně oddělena od těla, které je vertikálně zploštělé. Rýhovité oční zornice napovídají, že se jedná o nokturnálního živočicha. Šupiny jsou hladké. Základní barva těla je černá, další barevné prvky závisí na poddruhu. Poddruh melanota má žluté prstencové pruhy po celé délce těla, spodní strana je taktéž zbarvená do žluta. U mláďat tohoto poddruhu se žlutá mění ke konci těla v naoranžovělou.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Jedná se o nokturnálního živočicha, který většinu svého života tráví ve větvích stromů, přes den se skrývá v hustém porostu ve větvích, dutinách stromů apod. Přestože jde o stromového hada, dokáže se výborně pohybovat i ve vodě, kde může i lovit. V ohrožení zaujímá, pro hady typickou, S-pozici a při výpadu je schopen dosáhnout až do vzdálenosti tří čtvrtin své tělesné délky.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Živí se ptáky, ještěry, žábami a případně i menšími savci a rybami. V mladí tvoří hlavní složku potravy drobní plazi, v dospělosti pak ptáci, na něž má jed Bojgy stromové největší účinky. Bojga stromová je také výborný plavec a někteří jedinci se mohou živit i rybami.", "section_level": 1}, {"title": "Jed.", "content": "Obecně je jed bojgy stromové považován za „slabý“, což plyne z toho, že uštknutí tímto hadem většinou nemá vážné následky. Nicméně jed tohoto hada obsahuje velice nebezpečné složky, které mohou způsobit trvalé zdravotní potíže. Mírné nebo žádné příznaky otravy po uštknutí jsou většinou způsobeny tím, že kvůli primitivnímu systému doručování jedu nedojde vůbec k zanesení jedu do krevního řečiště. Jedná se o opistoglifního hada a jed do svého úlovku zanáší hlavně při žvýkání. Dosud provedené studie identifikovaly několik unikátních neurotoxinů, jsou to boigatoxin-A a denmotoxin. Oba patří do rodiny tříprstých toxinů (three-finger toxin) a působí na synaptické receptory nervosvalových spojení. Nejsilnější účinek mají na ptačí postsynaptické receptory, což dokazuje jejich potravní specializaci.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zajetí.", "content": "Chov tohoto hada se stává i u nás docela běžnou záležitosti. Patří mezi náročnější hady, zvláště mláďata, která často odmítají myší holata. Jeden exemplář chová i zoologická zahrada v Praze.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Gekoni (např. \"Paroedur pictus\", \"Lepidodactylus lugubris\"), ještěrky (např. \"Takydromus sexlineatus\"), myši, žáby, kuřata.", "section_level": 2}, {"title": "Terárium.", "content": "Jedná se o stromového hada a tomu je nutno přizpůsobit rozměry a vybavení terária. To by mělo být dostatečně vysoké, vybavené mnoha větvemi a hustým porostem, tvořícím ve větvích úkryty. V teráriu je potřeba udržovat vysokou vlhkost vzduchu a zároveň dostatečné větrání. Pro udržení dostatečné vlhkosti je tedy nutné časté rosení a velká nádoba s vodou. Jako substrát je vhodná cypřišová kůra, která je odolná proti plísním a relativně dobře udržuje vlhkost. Denní teploty udržujeme v rozmezí 26-30 °C, v noci pokles o pár stupňů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bojga stromová (\"Boiga dendrophila\"), známá též jako bojga ularburong, je stromový had z čeledi užovkovitých pocházející z Indonésie a Filipín.", "tgt_summary": "Die Mangroven-Nachtbaumnatter oder der Ularburong (\"Boiga dendrophila\") ist eine Schlangenart aus der Familie der Nattern (Colubridae). Sie gehört zu den Trugnattern, die aber heute nicht mehr als einheitliche Verwandtschaftsgruppe angesehen wird. Wie alle Nachtbaumnattern (\"Boiga\") besitzt sie opistoglyphe Giftzähne. Ihr Gift ruft Lähmungen hervor, die spezifisch bei Vögeln irreversibel sind. Diese Schlangenart kommt mit neun Unterarten im tropischen Südostasien vor.", "id": 29749} {"src_title": "Mount Erebus", "tgt_title": "Mount Erebus", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Mount Erebus byl poprvé pozorován 27. ledna 1841 Jamesem Clarkem Rossem, který jej pojmenoval po jedné ze svých lodí, Erebu (ta byla pojmenována po bohu starořecké mytologie Erebovi, synovi Chaose). V té době byla sopka aktivní. Až do nadmořské výšky zhruba 900 metrů byly svahu Erebu zkoumány v roce 1904 účastníky britské národní antarktické expedice (\"British National Antarctic Expedition 1901–1904\"), označované jako Expedice Discovery. Na vrchol poprvé vystoupila 10. března 1908 skupina průzkumníků z britské antarktické expedice, vedené cestovatelem a badatelem Ernestem Henry Shackletonem a nazývané podle expedičního plavidla Expedice Nimrod. Účastníci výstupu, který proběhl ve dnech 5. až 11. března 1908, neměli žádné předchozí horolezecké zkušenosti.", "section_level": 1}, {"title": "Havárie letadla DC-10.", "content": "Sopka se stala 28. listopadu 1979 místem tragické nehody letadla DC-10 letu 901 novozélandské společnosti Air New Zealand, při které zahynulo všech 257 lidí na palubě. Novozélandská společnost provozovala od roku 1977 jedenáctihodinové vyhlídkové lety k pobřeží Antarktidy a až do onoho osudného dne měly lety velký úspěch. Jednou z příčin havárie byla chyba v palubních přístrojích, podle jejichž údajů se kapitán Jim Collins domníval, že se nachází nad McMurdovým průlivem, zatímco ve skutečnosti jeho stroj mířil k severním svahům Erebu, do nichž narazil ve výšce 610 metrů. Další příčinou byla tzv. bílá mlha, což je jev, k němuž dochází v polárních oblastech a při kterém není možné rozlišit hranici mezi oblohou a zasněženým a ledovým povrchem kontinentu. Neméně závažnou skutečností byl i fakt, že zaměstnanci letecké společnosti běžně překračovali minimální povolenou letovou výšku a u Antarktidy létali mnohem níže, aby umožnili platícím klientům pořizovat kvalitní snímky. Letecká společnost Air New Zealand se za selhání plně omluvila až v roce 2019 u příležitosti 40. výročí letecké katastrofy. Trosky letadla DC-10 letu 901 se stále nacházejí na svazích sopky Mount Erebus.", "section_level": 1}], "src_summary": "Erebus či Mount Erebus je sopka, stratovulkán ležící v Antarktidě na Rossově ostrově. Od roku 1972 je nepřetržitě aktivní na rozdíl od zbylých tří sopek Rossova ostrova, které jsou neaktivní. Jedna z větších erupcí proběhla v roce 2008, od té doby je sopka neustále aktivní. Pomocí snímků z družice Sentinel-2 byla 25. ledna 2017 v kráterech Erebu identifikována dvě aktivní lávová jezera. V období mezi 12. až 18. říjnem 2019 byla zaznamenána série erupcí, přičemž k největší z nich došlo 14. října. Z kaldery na vrcholku sopky soustavně unikají sopečné plyny.", "tgt_summary": "Mount Erebus ist ein Vulkan in der Antarktis und der südlichste aktive Vulkan der Erde. Der hohe Schichtvulkan bildet die Westseite der Ross-Insel, einer Vulkaninsel im Südpolarmeer. Unter den vier Vulkanen der Insel ist der Mount Erebus der höchste und historisch aktivste sowie der einzige, der heute noch aktiv ist. Als einer von nur wenigen Vulkanen der Erde hat er einen ständigen Lavasee. 1979 ereignete sich am Nordhang des Vulkankegels ein Flugzeugunglück mit 257 Todesopfern.", "id": 935942} {"src_title": "Šácholan velkokvětý", "tgt_title": "Immergrüne Magnolie", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Šácholan velkokvětý je stálezelený strom s jednoduchým kmenem, dorůstající výšky až 30 metrů. Borka je světle hnědá až šedá, hrubá a pukající na jemné pláty. Letorosty jsou silné, hustě bělavě až hnědě chlupaté stejně jako pupeny. Listy jsou střídavé a nejsou výrazně nahloučené na koncích větví. Listy jsou tuhé, tlustě kožovité, eliptické, podlouhle eliptické až obvejčitě podlouhlé, s 10 až 20 cm dlouhou a 4 až 10 cm širokou čepelí, na bázi klínovité, na vrcholu tupé až krátce hrotité. Listy jsou na líci tmavě zelené, lysé a lesklé, na rubu hustě hnědě až šedohnědě krátce chlupaté, případně olysalé. Žilnatina je tvořena 8 až 10 páry postranních žilek.Řapíky jsou 1,5 až 4 cm dlouhé, hluboce žlábkaté, hustě hnědě chlupaté. Květy mají průměr 15 až 30 cm a silně voní po citrónu. Okvětí je složeno z 9 až 12 bílých obvejčitých, dužnatých, 6 až 10 cm dlouhých lístků. Tyčinky jsou asi 2 cm dlouhé, s plochými purpurovými nitkami. Pestíky jsou oválné, dlouze a hustě chlupaté, 1 až 1,5 cm dlouhé. Kvete v květnu až srpnu. Souplodí je 7 až 10 cm dlouhé, hustě hnědě až šedožlutě chlupaté. Měchýřky jsou na vrcholu dlouze zobanité. Semena jsou asi 1,4 cm dlouhá a 0,6 cm široká, obalená červeným míškem.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Šácholan velkokvětý je rozšířen v jihovýchodních oblastech USA. Roste na zalesněných dunách, v korytech řek, na pahorcích a v roklích v nadmořských výškách do 120 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V současné klasifikaci rodu \"Magnolia\" je šácholan velkokvětý řazen do podrodu \"Magnolia\" a do stejnojmenné sekce. Z druhů pěstovaných v ČR náleží do této sekce pouze šácholan viržinský (\"Magnolia virginiana\").", "section_level": 1}, {"title": "Kříženci.", "content": "V roce 1931 byl získán opylením šácholanu viržinského (\"Magnolia virginiana\") pylem z šácholanu velkokvětého nový hybrid magnólie. Tento kříženec nemá botanické jméno a označuje se \"Magnolia virginiana\" x \"M. grandiflora\", případně pouze jmény kultivarů.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Šácholan velkokvětý je státní rostlina Louisiany a Mississippi. Největší exemplář tohoto druhu je znám z okresu Smith v Texasu. Je vysoký 37,2 metru a průměr kmene dosahuje 1,97 metru.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Kůra šácholanu velkolistého byla využívána indiánskými kmeny Choctaw a Koasati při léčbě kožních a ledvinových chorob. Ve Středomoří je to běžně pěstovaná okrasná dřevina a bylo vyšlechtěno množství kultivarů. Mimo okrasných účelů je využíván také jako zdroj dřeva. Strom v plané formě v podmínkách střední Evropy není plně mrazuvzdorný, ale je uváděn v několika kultivarech se sbírek Pražské botanické zahrady v Tróji a z Arboreta Žampach a v posledních letech je již celkem běžně nabízen v zahradnictvích v odolných kultivarech k pěstování v teplejších oblastech Česka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šácholan velkokvětý (\"Magnolia grandiflora\"), zvaný též magnólie velkokvětá, je stálezelený strom z čeledi šácholanovitých. Pochází z jihovýchodních oblastí USA. Vyznačuje se tuhými eliptickými listy, podobnými listům fíkovníku pryžodárného. Šácholan velkokvětý je ve Středomoří běžně pěstován jako okrasný strom, pro pěstování v Česku je však příliš teplomilný.", "tgt_summary": "Die Immergrüne Magnolie (\"Magnolia grandiflora\") ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Magnolien (\"Magnolia\") innerhalb der Familie der Magnoliengewächse (Magnoliaceae). Sie wächst als immergrüner Baum im Südosten Nordamerikas, wo sie häufig als Ziergehölz kultiviert wird und als eine Charakterpflanze der Südstaaten gilt. Dort wird sie „southern magnolia“ oder einfach nur „magnolia“ genannt.", "id": 326259} {"src_title": "Musée Grévin", "tgt_title": "Musée Grévin", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Až do 17. století bylo obvyklé snímat členům královské rodiny posmrtné voskové masky. Tyto masky byly vystaveny v 18. století v Palais Royal. Výstavu připravil švýcarský lékař Philippe Mathé-Curtz (1737–1794), kterému pomáhala jeho neteř Marie Tussaud. Ta během Francouzské revoluce snímala otisky Marata, Robespierra či královského páru. Po smrti svého strýce se přestěhovala do Londýna, kde založila známé muzeum. Nápad na tvorbu masek významných osobností, o kterých se píše v novinách, vzešel v roce 1881 od Arthura Meyera, ředitele deníku \"Le Gaulois\". Obrátil se proto na sochaře, karikaturistu a tvůrce divadelních kostýmů Alfreda Grévina (1827–1892). Muzeum bylo otevřeno 5. června 1882 a mělo značný úspěch. V roce 1883 investoval do rozvoje muzea finančník Thomas Gabriel, který financoval rovněž stavbu Eiffelovy věže a Théâtre des Champs-Élysées. Muzeum v Paříži je díky svému interiéru též zapsáno na seznamu historických památek.Vystavuje kolem 450 voskových figurín významných osobností a rovněž představuje scény z dějin Francie (zajetí Ludvíka XVI. v Templu, Johanku z Arku na hranici, Bartolomějskou noc), z dějin a života Paříže a významné okamžiky 20. století jako první kroky člověka na Měsíci nebo pád Berlínské zdi. Muzea Grévin nejsou pouze výstavní prostory, ale jsou to i kulturní stánky, kde se konají divadelní představení, koncerty,benefice, autogramiády, konference či večírky.", "section_level": 1}, {"title": "Prohlídka.", "content": "Návštěvní okruh prochází vždy několika tematicky zaměřenými sály, které netvoří pouhé fotostěny, ale naopak je kladen důraz na autentičnost prostředí, rekvizit a díky moderním technologiím i na světelné a zvukové dokreslení atmosféry doby, v níž daná osobnost žila nebo žije. Díky tomuto originálnímu způsobu představování figurín jsou dnes muzea Grévin hodnocena jako klenotnice lidské kultury, živé svědomí nebo živé umění. Přínos muzeí Grévin spočívá také v jejich edukačně-zábavném pojetí. Jsou proto také hojně navštěvována školními skupinami ale rovněž širokou veřejností, která oceňuje zejména atraktivnost a interaktivitu expozic. V Paříži se jedná například o:", "section_level": 1}, {"title": "Pobočky muzea.", "content": "V roce 1966 vzniklo plovoucí Musée Grévin na člunu, který plul vodními kanály na severu Francie, v Belgii a Nizozemsku. Existovalo do počátku 70. let. V 70. až 90. letech muzeum otevřelo pobočky v Lurdech (1974), Dijonu a Tours (1984), La Rochelle (1989), Mont-Saint-Michel (1991), Saint-Jean-de-Luz a Salon-de-Provence (1992). V roce 1999, kdy muzeum změnilo vlastníka, nový majitel některé pobočky odprodal a ponechal pouze muzea v Lurdech, Mont-Saint-Michel a Salon-de-Provence. V roce 1981 muzeum otevřelo pobočku přímo v Paříži v obchodním centru Forum des Halles s 20 animovanými a zvukovými panely na téma Paříž v Belle Époque. Muzeum však bylo kvůli prodělečnosti uzavřeno v roce 1996. Nakonec se tyto další expozice ve Francii přesunuly do původní budovy v Paříži a začalo se pracovat na zahraniční expanzi značky Grévin. V roce 2013 došlo k otevření \"Musée Grévin Montréal\", což byl první krok k mezinárodnímu rozšíření slavné značky. Pro vytvoření celé koncepce muzea a expozice byli přizváni ti absolutně nejlepší odborníci z Francie a Québecu. Celkové původní navržení designu bylo obohaceno o interaktivní a smyslové prožitky, představeno bylo 120 figurín lokálních a mezinárodních osobností a celebrit, od hvězd časů minulých po dnešní celebrity pohybující se na divadelních prknech nebo filmovém platně. Byl stvořen snový svět „nemožných“ setkání, která má možnost prožít každý návštěvník Grévin. 1. května 2014 otevřelo své brány \"Musée Grévin Praha\", které ve třech patrech o celkové rozloze 3000 m2 podlahové plochy nabízí návštěvníkům necelou stovku domácích, ale i světových osobností a celebrit. České osobnosti zastupují například prezident Václav Havel, nezkrotný atlet a běžec Emil Zátopek, zpěváci Karel Gott, Lucie Bílá, Helena Vondráčková nebo spisovatel Karel Čapek. Dne 6. března 2018 však bylo kvůli opakovaným hospodářským ztrátám uzavřeno. Od poloviny května 2018 opět otevřelo muzeum voskových figurín Grévin Praha své brány. V původním stavu ho však bude možné vidět pouze na čtyři měsíce. Po chystané krátké rekonstrukci vznikne v Praze nová kulturní atrakce, tentokrát čokoládová. Ale nezmizí ani oblíbené voskové celebrity. Nově přetvořený prostor Baťovy funkcionalistické budovy v Celetné ulici mezi Staroměstským náměstím a Prašnou branou nabídne hned tři nové expozice, které budou mít společného jmenovatele - čokoládu. V roce 2015 bylo otevřeno čtvrté muzeum Grévin a to v Soulu.", "section_level": 1}, {"title": "Académie Grévin.", "content": "Od roku 2001 existuje tzv. Grévinova akademie, která má 11 členů, většinou novinářů, kteří rozhodují o tom, které osobnosti bude v muzeu vytvořena její vosková socha.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Výběr ze stovek osobností vystavených v muzeích Grévin:", "section_level": 1}], "src_summary": "Musée Grévin je muzeum voskových figurín, které sídlí v Paříži v 9. obvodu na Boulevardu Montmartre č. 10. Další pobočky muzea Grévin jsou v Montréalu a Soulu. Pobočka muzea Grévin se nachází i v Praze muzeum však bylo původními vlastníky uzavřeno kvůli finančním problémům. 18.5.2018 však bylo opět otevřeno novým vlastníkem. Za přibližně 4 měsíce by se mělo předělávat a měly by zde být nové expozice a nový vlastník zde plánuje otevřít muzeum čokolády. Voskové figuríny mají zůstat také.", "tgt_summary": "Das Musée Grévin ist ein berühmtes Wachsfigurenkabinett am Boulevard Montmartre im 9. Arrondissement in Paris. Seinen Namen verdankt es Alfred Grévin, der es am 5. Juni 1882 gemeinsam mit Arthur Meyer gründete. 1998 wurde es umfassend für 7,5 Millionen Euro renoviert. Auffällig am Musée Grévin ist die Gestaltung nach Themenbereichen. Die jeweiligen Wachsfiguren werden in eine zur Person passende Umgebung eingepasst (z. B. Theatersaal bei Schauspielern, Atelier bei Malern). Außerdem wurde das Museum 1998 um die Ausstellung „Spirit of Paris“ erweitert. Ein weiterer Höhepunkt ist das „Palais des Mirages“, ein prächtiger Spiegelraum, der, effektvoll beleuchtet, die Illusion vermittelt, sich in einer ganzen Flucht von Sälen zu befinden. Der Pariser Architekt Eugène Hénard, Schöpfer des gleichartigen, sensationell erfolgreichen „Palais des illusions“ der Pariser Weltausstellung 1900, schuf für Gabriel Thomas, den damaligen Besitzer des Musée Grévin, diese etwas verkleinerte, aber verbesserte Version. Auch ein hoher Kuppelraum von 1882 zählt zu den Attraktionen. Das Museum zählt etwa 600.000 Besucher jährlich und ist eine der meistbesuchten privaten Sehenswürdigkeiten von Paris. Seit 1999 gehört das Musée Grevin zu Grévin & Cie.", "id": 341891} {"src_title": "Pestrokřídlec podražcový", "tgt_title": "Osterluzeifalter", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dospělec.", "content": "Je to středně velký denní motýl. Rozpětí křídel je od 46 do 55 mm. Hlava je malá, okrouhlá, obvykle černě zbarvená. Tykadla jsou krátká, dosahují méně než poloviny délky předního okraje předního křídla. Hruď je černá, žluto-hnědě ochlupená, s úzkým červeným krčním lemem. Motýl má tři páry plnohodnotných nohou sloužících k chůzi. Křídla jsou pestrobarevná, základní barva je žlutá nebo až okrově žlutá s početnými tmavými kresbami. Na vnějším okraji všech křídel je typická vlnovitá kresba. Na lemu zadních křídel je v průběhu této kresby ještě řada červených a modrých skvrnek. Žilnatina křídel je zbarvená černě. Samičky jsou obvykle jen trochu tmavěji zbarvené a jsou o něco větší. Zadeček je zbarvený černě a hnědo-žlutě ochlupený. Na boční straně zadečku jsou červené skvrny, které vytvářejí kresbu různého tvaru.", "section_level": 2}, {"title": "Kukla.", "content": "Kukla je k podkladu přichycena svým koncem a navíc je ještě připásána vláknem u základů křídel. Je štíhlá a dlouhá asi 23–26 mm. Barvu má béžovou a na bocích má řadu průduchů, kde je zbarvená černě.", "section_level": 2}, {"title": "Housenka.", "content": "Housenka dorůstá asi 30–35 mm. Dospělá housenka má na bocích 6 řad červenohnědých až oranžovo-růžových, na konci černě zbarvených, výrůstků.", "section_level": 2}, {"title": "Vajíčko.", "content": "Vajíčka jsou okrouhlého tvaru. Po nakladení jsou bílá, později jsou žlutavá a před vylíhnutím housenky se zbarvují do černa. Povrch vajíček je hladký a lesklý.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj a chování.", "content": "Pestrokřídlec podražcový má jednu generaci v roce. Dospělce lze u nás vidět od konce dubna do konce května, výjimečně i začátkem června. V jižní Evropě se vyskytuje od konce března do začátku června, s nejvyšším výskytem v prvních dvou třetinách května. Dospělci žijí 2 až 3 týdny. Samečci poletují za teplých dní už brzo ráno a hledají samičky, které by byly vhodné k páření. Samičky létají spíše později dopoledne a po poledni. K páření dochází před polednem. Samička klade vajíčka po oplodnění jednotlivě nebo v malých skupinkách na spodní stranu listů živné rostliny. Z vajíčka se líhne housenka po 8-9 dnech. Housenky se objevují od konce května do konce června, s maximálním výskytem v průběhu června. Housenka se na konci jara, resp. začátkem léta zakuklí. Kukla přečkává zimu do jara, kdy se z ní líhne dospělý motýl.", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Osídluje řídké, teplé a převážně listnaté lesy, skalnaté stepní oblasti, luční ekosystémy, pole, okraje vinic a zahrad, leso-stepní biotopy, železniční náspy, okraje jezer a řek, bohatě kvetoucí a teplé údolí řek, slunečné křovinaté stráně nebo i extenzivně obhospodařované pozemky. Lze se s ním setkat i na netypických lokalitách: v okolí smetišť nebo v sadech a parcích, pokud roste v okolí jeho živná rostlina, kterou je v našich podmínkách hlavně podražec křovištní (\"Aristolochia clematitis\"). Živnou rostlinou mohou být např. i druhy \"Aristolochia pallida\", \"Aristolochia rotunda\", a \"Aristolochia maurorum\". Výskyt je ostrůvkovitého charakteru, v nadmořských výškách do 1 400–1 500 m n. m.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "V Česku se vyskytuje jen na jižní Moravě. Oblast výskytu druhu zahrnuje pásovitě oblast Evropy od jižní Francie a severní Itálie přes Sicílii, Maďarsko, jižní Slovensko, Slovinsko, Chorvatsko, Srbsko, Rumunsko, Bulharsko, Řecko až do jihozápadní části Ruska. Na tomto relativně velkém areálu rozšíření bylo popsáno přibližně 22 poddruhů.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení a ochrana druhu.", "content": "Pestrokřídlec podražcový je ohrožený hlavně zánikem vhodných biotopů a také používáním umělých hnojiv a pesticidu v místech jeho výskytu. Nebezpečné je pro něj zarůstání jeho biotopů výsadbou lesa, turistika, znečištění ovzduší, používání insekticidů v zemědělství, spásání stepních biotopů dobytkem, kosení stepních oblastí a v neposlední řadě odchyt motýlů sběrateli ve velkém množství. Je to vzácný druh našich denních motýlů. Od roku 1965 je na území Československa chráněným druhem. V Česku je chráněný dle vyhlášky 395/1992 Sb. jako kriticky ohrožený druh. Na území Polska se už nevyskytuje. Ve většině států je hodnocený jako druh zranitelný. V Rakousku je taky ohrožený vyhynutím. V Rusku je zařazený do Červené knihy knihy chráněných a ohrožených živočich ve II. kategorii. Ochrana tohoto druhu spočívá v ochraně vhodných biotopů a v celkové ochraně životního prostředí jako takového. Význam má však i individuální ochrana jedince, vzhledem k jeho areálu rozšíření a obvykle nízké početnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pestrokřídlec podražcový (\"Zerynthia polyxena\") je druh denního motýla z čeledi otakárkovití. V Česku je chráněný dle vyhlášky 395/1992 Sb. jako kriticky ohrožený druh.", "tgt_summary": "Der Osterluzeifalter (\"Zerynthia polyxena\"), von manchen Autoren auch Südlicher Osterluzeifalter genannt, ist ein Schmetterling aus der Familie der Ritterfalter (Papilionidae). Das Artepitheton leitet sich von Polyxena, der Tochter des Priamos aus der griechischen Mythologie ab.", "id": 1625053} {"src_title": "Alopurinol", "tgt_title": "Allopurinol", "src_document": [{"title": "Mechanismus účinku.", "content": "Alopurinol je analog purinu resp. strukturální izomer hypoxantinu (přirozený purin vyskytující se v lidském organismu), který inhibuje enzym xantinoxidázu. Tento enzym je zodpovědný za urychlování přeměny (oxidaci) hypoxantinu na xantin a následně xantinu na kys. močovou, která je produktem purinového metabolismu. Kromě zastavení produkce kys. močové, alopurinol zvyšuje hladinu xantinu a hypoxantinu. Zatímco xantin nemůže být přeměněn na purinový ribonukleotid, hypoxantin může být přeměněn v rámci \"purinové recyklace\" na ribonukleotidy adenosin monofosfát a guanosin monofosfát. Zvýšená hladina těchto dvou ribonukleotidu zapříčiňuje zpětnovazební inhibici amidofosforibosyl transferázy, což je první enzym, který se účastní na tvorbě (biosyntéze) purinů. To znamená, že alopurinol nejenže znemožňuje tvorbu kyseliny močové, ale rovněž zpomaluje tvorbu purinů.", "section_level": 1}, {"title": "Metabolismus.", "content": "Alopurinol je metabolizován převážně aldehydoxidázou a méně xantinoxidázou na oxipurinol, který je rovněž inhibitor xantinoxidázy. V organismu se přemění alopurinol na oxipurinol během dvou hodin, zatímco oxipurinol se pomalu (18-30 h) vylučuje ledvinami. Oxipurinol je tedy ponejvíce zodpovědný za efekt alopurinolu.", "section_level": 1}, {"title": "Léčebné využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dna (uratická artritida) a hyperurikemie.", "content": "Hlavní indikací alopurinolu je uratická artritida (dna), tedy onemocnění spojené s vyšší hladinou kyseliny močové v krvi (hyperurikemií). Alopurinol tuto hladinu snižuje. Alopurinol je určen pro dlouhodobé užívání, nikoliv k léčbě akutních dnavých záchvatů. Důležitá je tedy kompliance nemocného, resp. jeho ochota daný lék pravidelně užívat.", "section_level": 2}, {"title": "Syndrom nádorového rozpadu.", "content": "Chemoterapeutická léčba vede k rozpadu nádorové tkáně, která následně uvolňuje do krevního oběhu velké množství buněčných metabolitů. Výsledkem rozpadu nádorové tkáně je tak vzestup kyseliny močové v krvi, jejíž množství alopurinol snižuje. V současnosti je však alopurinol nahrazován oxidázami urátů.", "section_level": 2}, {"title": "Souběžná terapie s thiopuriny.", "content": "Alopurinol může způsobit závažnou pancytopenii, pokud je podáván společně v plné dávce s merkaptopurinem či jeho pro-léčivem azathioprinem. Důvodem je skutečnost, že merkaptopurin je metabolizován pomocí xantinoxidázy, kterou alopurinol inhibuje. Z těchto důvodu byla výše zmíněná souběžná terapie kontraindikována. V současné době však byl tento souběh léčiv přehodnocen, protože bylo zjištěno, že souběžné podání alopurinolu s thiopuriny významně zlepšuje pravděpodobnost přežití transplantované ledviny. Mezi další zajímavé nálezy zmíněné koterapie, tentokrát z oblasti gastroeneterologie, patří zjištění, že alopurinol významně zlepšuje protizánětlivou odpověď thiopurinů u střevních zánětů, zejména u tzv. Crohnovy nemoci. Přidáním alopurinolu k azathioprinu, lze rovněž obejít hepatotoxicitu samotného azathioprinu či 6-merkaptopurinu. Při dané koterapii se snižuje dávkování thiopurinu až na jednu třetinu, a to v závislosti na genetické predispozici k aktivaci thiopurinové metyltransferázy.", "section_level": 2}, {"title": "Onemocnění ledvin, srdeční selhání, angina pectoris.", "content": "Alopurinol snižuje rychlost zhoršování ledvinných funkcí u nemocných s chronickým onemocněním ledvin. Snižuje také hladinu C reativního proteinu. U pacientů se zhoršeným fungováním ledvin (hodnoceno na základě nefrofyziologických parametrů) se po podávání apopurinolu statisticky významně snížilo riziko hospitalizace z důvodu kardiovaskulárních onemocnění. Alopurinol ve vyšších dávkách díky svému inhibičnímu vlivu na xantoxidázu (600 mg) snižuje vaskulární oxidativní stres. Tím výrazně zlepšuje mechanické vlastnosti cév resp. jejich vnitřní výstelky (endotelu). Důkaz této schopnosti alopurinolu byl proveden pomocí tzv. okluzní venózní pletysmografie provedené na předloktí u pacientů trpících chronickým srdečním selháváním. Přidání alopurinolu spolu se základní medikací anginy pectoris může snížit tzv. srdeční předtížení (workload), čímž pomáhá snížit spotřebu kyslíku ischemickou srdeční tkání – výsledkem je snížení typických \"srdečních bolestí\" spojených s anginou.", "section_level": 2}, {"title": "Epilepsie.", "content": "Alopurinol může být využit jako přídatné léčivo k terapii refrakterní (léčbě vzdorující) epilepsie, protože posiluje neurofyziologické funkce adenosinu. Duležitou funkcí adenosinu je inhibice vyplavování glutaminu z excitačních neuronů. Alopurinol nemění koncentraci souběžně podávaných antiepileptik.", "section_level": 2}, {"title": "Další indikace.", "content": "Alopurinol může být dále indikován k terapii vysokého tlaku krve, reperfuzního poškození (reakce ischemií poškozené tkáně na obnovený přítok krve), ledvinových kamenů (složených z urátů – tzv. urátová urolitiáza) a leishmaniózy.", "section_level": 2}, {"title": "Vedlejší účinky.", "content": "Vzhledem k tomu, že alopurinol nezvyšuje vylučování kyseliny močové ledvinami (nemá výrazný urikosurický efekt), může být použit u nemocných se slabší funkcí ledvin. Urikosurický efekt by znamenal velkou zátěž nejen vytvářením ledvinných urátových kamenů, ale celkovou fyziologickou zátěží. Přesto má alopurinol dva důležité efekty. Zaprvé je to složitější dávkování, a za druhé se může vyskytnout přecitlivělost (hypersenzitivita) vůči alopurinolu.. Proto je důležité zaznamenat první reakce po podání a následně monitorovat hladiny kyseliny močové v krvi. Kromě toho Alopurinol může u geneticky predisponovaných jedinců (viz níže - farmakogenetika) vyvolat závažné kožní reakce jako Stevens-Johnsonův syndrom a toxickou epidermální nekrolýzu, což jsou velmi závažná dermatologická onemocnění. Od těchto kožních reakcí je potřeba odlišit obyčejný ekzém. Mezi další vedlejší účinky patří zánět jater (hepatitis), eozinofilie (tedy zvýšení počtu granulocytů vyskytujících se při alergické reakci) a zhoršení renálních funkcí. Vzácný a zajímavý vedlejší účinek aropurinolu souvisí s jeho schopností tlumit produkci některých elementů kostní dřeně. Tento účinek může vést k cytopenii či aplastické anémii. Vzácně může alopurinol vyvolat zánět periferních nervů (periferní neuritidu) či intersticiální nefritidu. Obecně se alopurinol nedoporučuje užívat během těhotenství, a mělo by být zváženo užívání i při jeho plánování. Byl zaznamenám případ, který dal do souvislosti užívání alopurinolu s rizikem kongenitálních malformací.", "section_level": 1}, {"title": "Farmakogenetika.", "content": "Alopurinol může u jedinců, kteří jsou nosiči alely HLA-B*5801, vyvolat závažné kožní reakce jako např. Stevens-Johnsonův syndrom nebo toxickou epidermální nekrolýzu (TEN). Četnost výskytu zmíněné alely se liší mezi etniky: Chanové a Thajci mají četnost výskytu této alely okolo 8 %, zatímco evropská populace má frekvenci výskytu okolo 1 % a japonská okolo 0.5 %. Česká populace má zastoupení této alely přibližně 0,7 %. Riziko vzniku daných kožních reakcí je u nositelů dané alely přibližně 40-580 větší oproti těm, kteří nositeli dané alely nejsou. Míra rizika se liší opět napříč etniky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alopurinol je léčivo určené převážně k léčbě onemocnění spojených se zvýšenou hladinou kyseliny močové v krvi (hyperurikemie). Mezi tato onemocnění náleží zejména chronifikující dna tj. uratická artritida. Svým způsobem fungování náleží mezi tzv. inhibitory xanthinoxidázy, což je enzym, který katalyzuje (urychluje) přeměnu hypoxhantinu na xhantin a následně xhantinu na kys. močovou. Je určen pro dlouhodobou terapii, nikoliv pro zvládání akutních záchvatů dny – je profylaktikem. ", "tgt_summary": "Allopurinol ist ein Arzneistoff zur Behandlung der chronischen Gicht und in Kombination mit anderen Medikamenten der Leishmaniose. Der Wirkstoff Allopurinol wurde 1977 von der Weltgesundheitsorganisation (WHO) in die Liste der unentbehrlichen Arzneimittel der Weltgesundheitsorganisation aufgenommen.", "id": 1753921} {"src_title": "David Suazo", "tgt_title": "David Suazo", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Z Olimpie do Cagliari.", "content": "Do světa velkého fotbalu jej uvedl paraguayský celek CD Olimpia, odkud jako 19letý zamířil do Itálie do týmu Cagliari Calcio. V jeho první sezóně nastoupil ke 13 zápasům a vstřelil 1 branku, nezabránil ale sestupu do Serie B. Zde klub strávil celkově čtyři sezóny, než se dokázal vrátit zpátky do Serie A. Suazo si vydobyl místo v základní sestavě a mužstvo střelecky táhl. V ročníku 2004/05 bojoval nováček Cagliari o udržení v soutěži. Hned v září se gólově uvedl, na hřišti Fiorentiny sice jeho gól vzhledem k porážce 1:2 nestačil, další zápas doma se Sienou však pojistil vedení 2:0 gólem v 76. minutě. Důležité 4 góly přidal v březnu, jimiž pomohl k záchraně. Jedním z nich byl gól v 89. minutě na 2:2 začátkem března na hřišti Parmy, ale Fábio Simplício nakonec v nastavení strhl výhru na stranu domácích. Na jaře, konkrétně v březnu, si zahrál v exhibičním utkání na pomoc obětem tsunami. Další ročník znovu sehrál velkou roli v záchraně v nejvyšší lize, když se stal s 22 góly třetím nejlepším střelcem za Lucou Tonim (31) a Davidem Trezeguetem (23). Už ve druhém kole se prosadil proti Laziu, když pronikl obranou soupeře ještě během prvné minuty utkání, zápas díky gólu Siviglii skončil 1:1. Následující utkání s Messinou srovnal na konečných 1:1. V říjnu se trefil třikrát, a to nejprve proti Chievu (prohra 1:2), následně proti Livornu (remíza 1:1) a nakonec Fiorentině (prohra 1:2). Proti Sampdorii dvěma góly sám zařídil výhru 2:0. Důležité branky střílel také na jaře, Cagliari skončilo sezonu na 14. příčce. I další sezonu se gólově přičinil o záchranu, během 36 zápasů dal 14 branek. Cagliari skončilo jeden bod před sestupujícím Chievem. Podle jeho vlastních slov o něj v zimní přestávce projevil zájem Real Madrid, který se pokoušel nahradit odcházejícího Ronalda, Suazo však nabídku odmítl.", "section_level": 2}, {"title": "Inter Milán.", "content": "V červnu 2007 se dohodl na smlouvě s milánským Interem, kterému se upsal do roku 2011. Během první sezony bojoval o místo v sestavě a plnil spíše roli náhradníka. Poslední říjnový den naskočil z lavičky do domácího zápasu proti Janovu (konečná výhra 4:1) a během několika minut se poprvé gólově prosadil. Do konce podzimu přidal ještě tři branky. Sám zařídil výhru 2:0 doma nad Livornem, když ve 14. a poté 18. minutě rozhodl utkání. V březnu na půdě Janova hrál znovu od začátku, jedním gólem zařídil remízu 1:1. V italské lize celkem zasáhl do 27 utkání a vstřelil 8 branek i přes velkou konkurenci v podobě Ibrahimoviće, Crespa, Cruze a Balotelliho. Na konci sezony slavil mistrovský titul.", "section_level": 2}, {"title": "Hostování a konec kariéry.", "content": "Následně do Interu dorazil nový trenér José Mourinho, jenž se Suazem nepočítal. Sezonu 2008/09 byl poslán na hostování do portugalské Benficy, kde prorazil do základní sestavy, ale jarní část příliš neovlivnil kvůli zranění. Zahrál si ve vítězném finále Ligového poháru proti Sportingu, a to v základu po boku kapitána Nuno Gomese a odehrál celý zápas. Ani další sezonu nedostal šanci v Interu a byl poslán hostovat do Janova. Sezonu 2010/11 si nezahrál v soutěžním zápase kvůli zranění. Na konci sezony mu vypršela smlouva s Interem a zamířil jako volný hráč do Catanie Calcio, kde podepsal smlouvu do roku 2012. Jeho působení v Catanii, nakonec poslední v kariéře, brzdila zranění. V létě 2012 mu skončila v klubu smlouva, na jaře 2013 pak ohlásil konec kariéry.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Trenér Maradiaga jej vzal na Letní olympijské hry konané hlavně v australském Sydney. Suazo dvěma góly (jeden byl z penalty) přispěl k remíze 3:3 proti Nigérii. Ve druhém utkání proti Itálii odehrál opět celou minutáž, ale neodvrátil porážku 1:3. Ve třetím zápase vstřelil dva góly proti domácí Austrálii, Honduras ale nepostoupil. V seniorské reprezentaci poprvé nastoupil pod koučem Maradiagou 4. března 2000 během domácího kvalifikačního zápasu na Mistrovství světa 2002 proti Nikaragui. Suazo začal v základní sestavě a byl u vítězství 3:0. Během kvalifikace se prosadil v obou zápasech proti Salvadoru, Honduras ale neuspěl a skončil v konečné tabulce za postupující Kostarikou, Mexikem a USA. Dostal se do nominace na latinskoamerický turnaj Copa América 2001, kde ale odehrál pouhých 14 minut v úvodu proti Kostarice. Honduras na Copě získal třetí místo. V roce 2003 si zahrál na Zlatém poháru CONCACAF, kam se Honduras kvalifikoval přes Středoamerický pohár. Suazo zasáhl do obou zápasů, ale po prohře proti Brazílii a remíze proti Mexiku se Honduras s turnajem rozloučil. Suazo pomáhal národnímu mužstvu v kvalifikačních bojích o Mistrovství světa 2006, ale jeho góly nestačily ani na postup do závěrečné fáze. Zlatého poháru CONCACAF v roce 2005 se neúčastnil. Honduras se dokázal kvalifikovat na MS 2010 do Jihoafrické republiky a Suazo byl u toho. Byl nominován kolumbijským trenérem Reinaldem Ruedou na závěrečný šampionát, ale prvního zápasu s Chile se neúčastnil. Jako hrot nastoupil do druhého skupinového zápasu se Španělskem, který Španělé vyhráli dvěma góly Davida Villy. Ještě před prvním gólem měl Suazo v 17. minutě gólovou šanci, když těsně nestihl lob Palaciose. Suazo byl střídán v samotném závěru zápasu. Ve třetím zápase se Švýcarskem, které skončilo remízou 0:0, se rovněž gólově neprosadil, byť měl ve druhém poločase slibnou příležitost. Opět byl střídán v závěru zápasu a Honduras skončil poslední ve skupině s jedním bodem.", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "Během léta v roce 2018 se stal trenérem Brescie Calcio v druhé italské lize, Serii B. Hned v září ale dostal vyhazov poté, co s týmem během tří zápasů uhrál pouze bod za remízu.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěchy.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}], "src_summary": "Óscar David Suazo Velázquez (* 5. listopadu 1979) je bývalý honduraský profesionální fotbalista, který se po konci hráčské kariéry stal trenérem. Hrál na pozici útočníka v několika italských klubech a též za reprezentaci Hondurasu.", "tgt_summary": "Óscar David Suazo Velásquez (* 5. November 1979 in San Pedro Sula) ist ein ehemaliger honduranischer Fußballspieler. Er spielte auf der Position des Stürmers und war Nationalspieler seines Landes. Er besitzt auch die Staatsangehörigkeit von Italien. Suazo gilt als einer der talentiertesten und erfolgreichsten honduranischen Fußballspieler aller Zeiten. Er ist ein Cousin der gleichfalls als Fußballspieler bekannten Maynor Suazo und Hendry Bernardo Thomas. Seine Spitznamen sind \"Schwarzer Panther\" und \"King David\".", "id": 1809024} {"src_title": "P-15 Termit", "tgt_title": "SS-N-2 Styx", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Střela P-15 měla tvar letounku s oválným trupem, malým deltakřídlem a trojicí ocasních ploch. Start střely zajišťoval přídavný raketový motor na tuhé pohonné látky, zatímco v letové fázi střelu poháněl raketový motor na kapalné pohonné látky (ty byly chemicky vysoce toxické a proto byly nádrže střel plněny těsně před jejich startem). Původní verze střel měla pevné křídlo, což znamenalo nutnost skladovat je v rozměrných vypouštěcích kontejnerech. Bojová hlavice měla hmotnost 480 kg. Základní verze střely měla aktivní radiolokační systém navádění, verze vybavená pasivním infračerveným systémem samonavádění měla v označení přidáno ještě písmeno T. V roce 1964 byla zavedena verze P-15U(T) mající po startu automaticky rozkládatelné křídlo, takže bylo možné použít menší válcové vypouštěcí kontejnery. V roce 1972 pak byla zavedena verze P-15M(T) s dosahem prodlouženým až na 80 kilometrů, operační výškou letu 25 metrů a lepší odolností proti rušení. Její exportní označení bylo P-21 či P-22.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "Jako první do dějin vstoupily dva egyptské raketové čluny „504“ a „501“ sovětské výroby projektu 183R (NATO: \"Komar\"), které odpoledne 21. října 1967 střelami P-15 zasáhly a potopily izraelský torpédoborec \"Ejlat\". Bylo to první potopení nepřátelského plavidla řízenou střelou a zároveň bojový křest raketových člunů. V dalších střetech už ale nasazení střel značně komplikovalo izraelské rušení jejich navádění. Indie před indicko-pákistánskou válkou z roku 1971 koupila ze Sovětského svazu osm člunů projektu \"205\" (NATO: \"Osa\", v Indii označovaných jako třída \"Vidyut\"). Čtyři z nich pak jen pár hodin po vypuknutí války v noci ze 4. na 5. prosince 1971 podnikly operaci Trident – útok na pákistánský přístav Karáčí. Během útoku byly raketami P-15 potopeny minolovka PNS \"Muhafiz\" a torpédoborec PNS \"Khyber\". Jen o čtyři noci později (8.-9. prosince) uskutečnili Indové operaci Python – další útok na Karáčí, na kterém se podílel rovněž jeden raketový člun projektu \"205\" nesoucí střely P-15.", "section_level": 1}], "src_summary": "P-15 Termit (: П-15 \"Термит\", kód NATO: SS-N-2 Styx, index GRAU: 4K40) byl druh protilodní střely vyvinuté v druhé polovině 50. let sovětskou strojírenskou konstrukční kanceláří MKB Raduga. Hlavním konstruktérem střely byl A. Ja. Berezňak. Do operační služby byla střela zavedena roku 1960. Mohlo je nést široké spektrum válečných lodí od raketových člunů, korvet, fregat až po torpédoborce. Vyrobeny byly tisíce střel tohoto typu, které byly exportovány do mnoha spřátelených zemí a několikrát též operačně nasazeny. Čínská lidová republika navíc vyráběla několik typů protilodních střel založených na modelu P-15.", "tgt_summary": "Die SS-N-2 Styx (NATO-Code) ist eine schiffsgestützte Anti-Schiff-Lenkwaffe, die in der Sowjetunion entwickelt wurde. Der GRAU-Index lautet \"4K40\" und der Systemindex der russischen Streitkräfte ist \"P-15 Termit / P-20 Rubesch\". Der Flugkörperentwurf aus den 1950er-Jahren gehört zur ersten Generation sowjetischer Anti-Schiff-Lenkwaffen.", "id": 1364020} {"src_title": "Matica slovenská", "tgt_title": "Matica slovenská", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přípravy vzniku.", "content": "První zmínku o potřebě založit Matici slovenskou vyslovil v listě Jánu Kollárovi roku 1827 Pavel Josef Šafařík, a to v reakci na nedávno založenou Matici srbskou, která jako první slovanská matice vznikla o rok dříve (1826). Od roku 1831 existovala Matice česká, což dalo Slovákům konkrétní představu ohledně toho, jak by mohla Matice vypadat. Myšlenky se chopili revolučně naladění štúrovci, kteří měli v programu svého kroužku Vzájemnost (1837) i založení Matice slovenské. Jejich plány se však neuskutečnily. Vznik slovenské Matice v roce 1863 byl výsledkem snah slovensky orientovaných demokratů na martinském Memorandovém shromáždění roku 1861.", "section_level": 2}, {"title": "Přípravný výbor.", "content": "Zde byl ustanoven dočasný přípravný výbor, který poměrně pružně vypracoval návrh stanov spolku a již 1. srpna 1861 je předložil ke schválení uherské místodržitelské radě. Výbor inicioval i rozsáhlou národní sbírku na matiční fond, která probíhala velmi úspěšně. Většina dárců sice byli chudí zemědělci či řemeslníci, kteří obvykle dávali jen po jednom krejcaru, časem jich však byly tisíce, a jejich dary tak za dva roky narostly do výše padesáti tisíce zlatých. Větší starosti měl výbor s hledáním sídla Matice. Původně bylo vybráno Brezno, jehož městská rada dala přípravnému výboru i předběžný souhlas. Na zásah maďarského komisaře Zvolenské župy Jozefa Havase však své rozhodnutí odvolalo. Po delším hledání nakonec padla volba na memorandový Martin, který v dubnu 1862 ohlásil, že příjme Matici slovenskou \"do svého lůna\". Na konečné schválení stanov však bylo třeba čekat ještě jeden rok.", "section_level": 2}, {"title": "Cyrilometodějské oslavy.", "content": "Spolu s matiční akcí probíhaly na Slovensku i velké přípravy oslav tisíciletého jubilea příchodu Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. V přípravě oslav se angažovali hlavně Andrej Ľudovít Radlinský a Štefan Moyzes. Slovenští biskupové byli vyzváni k aktivní účasti, ale ostřihomský arcibiskup Jan Scitovský udělal vše pro to, aby se oslavy neuskutečnily. Nitranský biskup byl zastrašen (centrem národních oslav se měla stát Nitra), takže se větší oslavy konaly jen v bystrické a spišské diecézi. Přesto, že jubileum nakonec nebylo tak slavné, jak se plánovalo, se stalo velkou manifestací národního uvědomění. Přispěly k tomu i velké poutě na Moravu, zejména na Velehrad, kde oslavy nabraly skutečný česko-slovenský a slovanský charakter. V té době se Velehrad stal mekkou slovenských poutníků a místem, kde se utužovalo bratrství Čechů, Moravanů a Slováků.", "section_level": 2}, {"title": "První valné shromáždění Matice slovenské.", "content": "Vyvrcholením cyrilometodějských oslav bylo první valné shromáždění Matice slovenské, které se konalo 4. srpna 1863 v Martine, v návaznosti na to, že císař František Josef I. koncem května potvrdil stanovy spolku. Zakládající valné shromáždění se stalo velkou národní manifestací. Moyzesova cesta z Banské Bystrice do Martina připomínala triumfální pochod. Obyvatelstvo obcí, kterými procházel, mu připravovalo nadšené uvítání. Martinských oslav se nakonec účastnilo ještě víc lidí než memorandového shromáždění. Na prvním pracovním zasedání členů Matice byl zvolen první matiční výbor. Předsedou se stal Štefan Moyzes, místopředsedové Karol Kuzmány a Jan Országh, tajemníkem Pavel Mudroň a Michal Chrastek, pokladníkem Tomáš Červeňa. Jan Francisci byl za zásluhy při získávání povolení ke vzniku Matice vybaven titulem čestného předsedy.", "section_level": 2}, {"title": "Činnost Matice.", "content": "Podle stanov měla Matice sdružovat slovenské kulturní, osvětové a vědecké pracovníky, podporovat rozvoj slovenské literatury a umění, organizovat osvětovou činnost, starat se o rozvoj vzdělání slovenského lidu a pozdvihovat národní sebevědomí. Tyto cíle, ač jen částečně dle daných prostředků a okolností, také MS plnila. Velkou brzdou její činnosti se však stalo to, že nesměla zakládat místní pobočky, jak se to předpokládalo v původním návrhu stanov. I tak si však Matice za krátký čas získala autoritu vrcholné celonárodní kulturní instituce, která mohla reprezentovat národ i v zahraničí a navazovat styky s kulturními a vědeckými institucemi dalších, hlavně slovanských národů.", "section_level": 1}, {"title": "Zhodnocení prvních 12 let činnosti.", "content": "Za prvních 12 let svého působení si Matice vytvořila téměř stotisícovou základnu dárců, příznivců a spolupracovníků a vybudovala z Martina kulturní centrum Slovenska. Roku 1874 měla Matice 1200 členů, mezi kterými bylo 66 kolektivních členů jako obce, města, školy, sdružení apod. Po celém Slovensku, i v Uhersku, měla vybudovanou širokou síť místních „jednatelů“, kteří se starali o rozšiřování jejího tisku a kulturně-osvětového úsilí v daném okolí. Do roku 1875 vydala pod vedením F. V. Sasinka 12 ročníků \"Letopisu Matice slovenskej\", což byl v podstatě první vědecký časopis Slováků. Mimo to vydala 41 knižních titulů nejrozličnějšího zaměření. Velkou pozornost též věnovala rozvoji ochotnického divadla a sborového zpěvu a podařilo se jí prostřednictvím místních \"jednatelů\" založit řadu ochotnických souborů. K významnému okruhu působení MS patřila i sběratelská činnost. V tomto směru nahrazovala úlohu národního muzejnictví, archivnictví, galerie a knihovny. Fond její knihovny se rozrostl do výše 10 000 svazků; v literárním archivu opatrovala 332 rukopisů a velmi se rozrostly sbírky jejich archeologických, numismatických, přírodovědných a výtvarných děl. V posledních letech své existence vyvinula velké úsilí i na poli organizování vědecké výzkumné činnosti. Jako jediná celonárodní organizace udržovala čilé kulturní a vědecké styky s ostatními slovanskými ústavy podobného zaměření. Matice byla financována výlučně z vlastních prostředků, které získávala z členských příspěvků a ze sbírek mezi slovenským lidem. Ač maďarské celonárodní vědecké a kulturní instituce dostávaly od vlády i sto či dvěstětisícové dotace ročně, MS za celý čas svého působení nedostala vůbec nic. Za to však byla již od svého vzniku vystavena všlikému příkoří ze strany vládnoucí maďarské obce – a roku 1875 byl nad ní vynesen definitivní ortel.", "section_level": 2}, {"title": "Zánik.", "content": "Ministerstvo vnitra nařízením z 6. srpna 1875 nejenže zakázalo činnost Matice slovenské, ale zabavilo i všechen její majetek. Obranné akce ze strany jejího vedení i ze se strany celé slovenské veřejnosti byly bezvýsledné. Na interpelaci srbského poslance v uherském sněmu Svetozára Miletića ve věci zastavení činnosti MS ministerský předseda hrabě Koloman Tisza odpověděl velmi výstižně, že on v Maďarsku nezná žádný slovenský národ. Prohlásil též, že činnost Matice neodpovídala jejím stanovám a byla protivlastenecká a protistátní a své vyjádření zakončil slovy: \"Dokud budu na tomto místě, s každým spolkem podobného zaměření zúčtuji vždy podobně.\"", "section_level": 1}, {"title": "Obnovení činnosti.", "content": "Svou činnost Matica slovenská obnovila až po vzniku Československa, 1. ledna 1919, na základě rozhodnutí Vavra Šrobára, ministra pro správu Slovenska. Od roku 1990 je předsedou Matice slovenské Jozef Markuš.", "section_level": 1}, {"title": "Sídla Matice slovenské.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1. budova.", "content": "Původní budova byla postavena v letech 1863–1875. Budova byla postavena podle projektu Jana Nepomuka Bobule z darů slovenského lidu. Zastavěná plocha je 1 189 m2. Původně pozdně klasicistní budova byla začátkem 20. století dočasně upravena pro státní instituce. Budova je od roku 1962 národní kulturní památkou. V areálu budovy se nachází i socha S. H. Vajanského od Františka Úprky (1926), která byla původně umístěna před 2. budovou Matice slovenské. V budově je momentálně umístěna stálá expozice Slovenského národního literárního muzea.", "section_level": 2}, {"title": "2. budova.", "content": "Druhá budova Matice slovenské postavena v letech 1924–1926 je bohatě členěná ve hmotě třemi hlubokými rizality na fasádách. Budova byla postavena podle projektu Jana Palkoviče. Zastavěná plocha je 1 737 m2. Od roku 1964 je kulturní památkou. Před budovou se nachází socha národního umělce Jána Kulicha \"Matice slovenská\" (1964) ze svařované oceli.", "section_level": 2}, {"title": "3. budova.", "content": "Třetí budova Matice slovenské byla postavena v letech 1963–1975. Do roku 2005 sídlo Matice slovenské. Po vymezení majetku mezi Maticí slovenskou a Slovenskou národní knihovnou, slouží 3. budova pro potřeby Slovenské národní knihovny. Matice slovenská momentálně sídlí opět ve 2. budově.", "section_level": 2}], "src_summary": "Matica slovenská je slovenské národní kulturní sdružení se sídlem v Martině. Od roku 2017 je předsedou Matice slovenské advokát Marián Gešper.", "tgt_summary": "Matica slovenská (etwa „Slowakische(r) Stiftung/Verein“, wörtlich \"Slowakische Mutter\") ist das nationale Kulturinstitut der Slowakei mit Sitz in Martin. Es wird zu einem großen Teil durch Spenden, staatliche Fördermittel, Sponsoren u. ä. finanziert.", "id": 795164} {"src_title": "Anglické království", "tgt_title": "Königreich England", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Anglické království nemá přesné datum založení. Vzniklo ze sedmi anglosaských království (označovaných také jako \"Heptarchie\") – Východní Anglie, Mercie, Northumbrie, Kentu, Essexu, Sussexu a Wessexu. Invaze Vikingů rozbila základy království. Obnovení moci nad původním územím v roku 927 králem Ethelstanem je považováno za počátek sjednoceného království. Anglické a skotské království se roku 1603, poté, co se nástupcem Alžběty I. stal skotský král Jakub I., staly personální unií. Obě země zůstaly samostatné, ale byly spojeny jedním panovníkem, který měl dva tituly – byl králem anglickým a králem skotským. Tato situace se změnila poté, kdy byly skotským a anglickým parlamentem přijaty v první polovině roku 1707 zákony o sjednocení. Byl ustaven institut jednoho panovníka sjednoceného státu a jeden parlament (parlament Velké Británie). Královské sídlo se původně nacházelo ve Winchesteru, ale i Westminster a Gloucester byly považovány, za místo působení panovníka srovnatelného významu jako Winchester. Westminster se stal de facto královským sídlem ve 12. století. Londýn tak byl hlavním městem Anglického království, poté Království Velké Británie (1707 – 1801), Spojeného království Velké Británie a Irska (1801 - 1922) a posléze až do dnešní doby i Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.", "section_level": 1}, {"title": "Sjednocení Anglie.", "content": "Po Alfrédově smrti roku 899 nastoupil na trůn jeho syn Eduard I. Starší. Ten spolu s Ethelredem zahájili expanzi a pokračoval ve stavbě pevností a opevněných měst po vzoru Alfréda. Jeho syn Ethelstan pokračoval v rozšiřování území svého vlivu a byl prvním králem, který ovládal celé území, jež zahrnuje dnešní Anglii. Jeho moc vyvolala odpor mezi ostatními králi Británie. Rozhodující střetnutím byla bitva u Brunanburghu, kde Ethelstan porazil sjednocená skotská a vikinská vojska. Toto sjednocení ale nemělo trvalý charakter a Ethelstanovi následníci Edmund II. a Edred ztratili vliv nad Northumbrií. Až Edgar dosáhl stabilizace království v hranicích dosažených Ethelstanem.", "section_level": 2}, {"title": "Dánové a vpád Normanů.", "content": "Na konci 10. století na Anglii znovu zaútočili seveřané ze Skandinávie. Ethelred ztratil vliv nad částí území ve prospěch Sweyna, ale po jeho smrti svou vládu znovu obnovil. Ethelredův syn Edmund II. zemřel krátce po nástupu na trůn a králem Anglie se stal Sweynův syn Knut Veliký. V době jeho panování byla Anglie centrem říše zahrnující i Dánsko a Norsko. Knutovým následníkem se stal jeho syn a roku 1042 se stal anglickým králem následník domácí dynastie Eduard III. Vyznavač. Ten zemřel roku 1066 bez přímého následníka, což vedlo ke sporům mezi těmi, kteří si činili nárok na anglický trůn. Po Eduardově smrti byl jmenován anglickým panovníkem Harold II., který musel vzdorovat nárokům Haralda III. (podporovaného Haroldovým bratrem Godwinem), Sweyna II a Viléma I.. Pod Haroldovým vedením Angličané porazili Haralda a dánské vojsko v bitvě u Stamford Bridge, ale byli poraženi normanským vojskem vedeným Vilémem I. v bitvě u Hastingsu. Následný odpor vůči Normanům byl potlačen a Vilém byl na Vánoce roku 1066 korunován jako anglický král. V následujících pěti letech musel potlačit povstání v různých částech Anglie a čelit dánské invazi, ale byl úspěšný a stabilizoval svou moc.", "section_level": 2}, {"title": "Normané.", "content": "Ovládnutí Anglie Normany byl důležitý mezník v historii Anglie. Vilém nařídil sepsat pozemkovou knihu, která obsahovala soupis obyvatel, půdy a nemovitostí, které vlastnili, aby tak zajistil výběr daní. V průběhu dalších dvaceti let přešlo vlastnictví většiny pozemků do rukou Normanů, kteří také obsadili významné pozice ve státní správě a církvi. Období středověku v Anglii se vyznačovalo občanskými válkami, mezinárodními konflikty a politickými intrikami mezi aristokracií a královským dvorem. Anglie byla v té době soběstačná ve výrobě potravin a jejím hlavním vývozním artiklem byla vlna, exportovaná hlavně na kontinent, kde se z ní tkalo sukno. Anglický textilní průmysl vznikal v 15. století a byl základem akumulace kapitálu. Jindřich I. se snažil reformovat a stabilizovat království. Jeho záměrem bylo uklidnění rozporů mezi anglosaskou a normanskou částí společnosti. Jeho úsilí bylo vážně narušeno po smrti jeho syna Viléma Adelina v listopadu 1120. V době vlády Štěpána III. došlo k přesunu vlivu na stranu šlechty. Štěpán chtěl potlačit výbojné Skoty a Walesany a tak rozdal velké množství půdy. Jeho spor se sestřenicí Matyldou vedl k občanské válce, která trvala od roku 1139 až do roku 1153.", "section_level": 2}, {"title": "Plantagenetové.", "content": "Po smrti Štěpánova syna Eustace roku 1153, se Štěpán domluvil s Jindřichem z Anjou (pozdějším Jindřichem II.) na rozdělení vlivu a na tom, že bude Štěpánovým následníkem. Jindřich II. rozšířil svou moc i na Irsko, Skotsko, Wales a některé části Francie. V době panování Jindřicha II. došlo k návratu moci z baronů na panovníka. Byly omezeny i některé legislativní pravomoci církve ve prospěch krále. V té době došlo i k legislativním změnám a odklonu od feudalismu. Vytvořila se také vrstva angloangevinské a angloakvitánské aristokracie. Jindřichův následník Richard I., byl značně zaneprázdněn válečnými konflikty v zahraničí. Účastnil se Třetí křížové výpravy a bránil svá francouzská teritoria proti Filipu II. Jeho mladší bratr Jan Bezzemek, který nastoupil po něm, nebyl tak úspěšný. Po katastrofální porážce v bitvě u Bouvines ztratil Normandii a mnohá další francouzská území. Dokázal si také znepřátelit vedoucí představitele šlechty a církve, kteří ho roku 1215 přinutili podepsat Magnu Chartu, která legislativně omezila pravomoci panovníka. Janův syn Jindřich III. byl korunován ve věku devíti let. Období jeho vlády bylo poznamenáno množstvím povstání a občanských válek, způsobených hlavně neschopností vlády a Jindřichovou závislostí na francouzském dvoru. Jedna z těchto vzpour vedená Simonem de Montfort byla důležitá vznikem jednoho z předchůdců parlamentu. Vláda Eduarda I. byla úspěšnější. Posílil svou moc vydáním mnoha zákonů a svolal první oficiální Anglický parlament. Podrobil si Wales a dokázal, i za cenu nákladné vojenské akce, podrobit Skotsko. Jeho syn Eduard II. utrpěl v bitvě u Bannockburnu porážku ale boje pokračovaly až do počátku vlády Eduarda III. podpisem mírové dohody z Northamptonu roku 1328, která uznala skotskou nezávislost. Eduard III. daroval půdu mnoha šlechtickým rodinám. Vzhledem k tomu, že půda znamenala moc, tito lidé se mohli snažit ovlivňovat mocenské rozložení sil u dvora. Arogantní metody Richarda II. a vyvlastnění Lancasterů vedlo k povstání, svržení Richarda II. a nastolení nového krále Jindřicha IV. Po smrti jeho syna Jindřicha V. roku 1422 vládla zemi regentská rada místo nezletilého Jindřicha VI. Rozkrádání královského majetku regentskou radou a neúspěchy ve stoleté válce vedl Richarda Plantageneta z Yorku k mobilizaci vojenských sil proti královým rádcům.", "section_level": 2}, {"title": "Války růží.", "content": "Když anglické vojsko roku 1453 zažilo ve stoleté válce definitivní porážku, král se zhroutil a Richard Plantagenet byl jmenován protektorem Anglie. Jeho opatření vedoucí k hospodářské obnově a posílení bezpečnosti však král poté, co nabyl roku 1455 vědomí, zrušil. York musel Londýn opustit ještě stejného roku došlo k první bitvě mezi Lancastery a Yorky. Vítězství v této bitvě a další záchvat krále znamenaly pro Yorka návrat do funkce protektora, setkal se však se silným odporem královny Markéty z Anjou. Po několika bitvách roku 1459 musel Richard Plantagenet a jeho spojenci prchnout ze země. Když se následujícího roku Yorkové vrátili s armádou, nevystupoval již jen proti královým rádcům, nýbrž již usiloval o královskou korunu. Tu se mu však nepodařilo získat, neboť v prosinci roku 1460 byl Richard Plantagenet zabit v bitvě u Wakefieldu. Jeho syn Eduard se však dokázal prosadit, zvítězil roku 1461 nad Lancastery a nechal se jako Eduard IV. korunovat. Postupem času se však začaly projevovat rozpory mezi ním a jeho spojencem Richardem Nevillem z Warwicku, které nakonec přerostly v otevřený boj. Warwick se spojil se šlechtou, jež byla nespokojena se vzestupem „nové šlechty“, kterou Eduard IV. podporoval. Warwick se svým vojskem roku 1469 zaznamenal porážku a musel prchnout do Calais, tam se však spojil s Markétou z Anjou a jejich společné síly se roku 1470 vylodily v Anglii a donutili zaskočeného Eduarda IV. prchnout do Burgundska. Následujícího roku se Eduard IV. vylodil v Anglii a lancasterské vojsko porazil. Mnozí Lancasterové byli popraveni a zavražděn byl také uvězněný Jindřich VI. Ještě během dalších let Eduardovy vlády se vyskytly spory mezi Yorky, které vyvrcholily po jeho smrti roku 1485. Eduard IV. si přál, aby se protektorem stal jeho bratr Richard, královna Alžběta Woodville však nechala korunovat svého nezletilého syna Eduarda V. Richard se rozhodl prosadit silou, popravil představitele Woodvillů i Eduarda V. a nechal se jako Richard III. korunovat. Proti Richardovi III. však stále více rostla opozice, jejímž představitelem se stal Jindřich Tudor, jenž přebýval v exilu v Bretani. Ten se roku 1485 se svými přívrženci vylodil ve Walesu a po vítězství nad Richardem III. v bitvě u Bosworthu přijal jako Jindřich VII. královskou korunu, čímž se k moci dostala tudorovská větev Plantagenetů. Několik dalších povstání již pak postavení nového krále neohrozilo.", "section_level": 2}, {"title": "Tudorové.", "content": "Války růží kulminovaly vítězstvím relativně málo známého Jindřicha Tudora v bitvě u Bosworthu, kde byl zabit Richard III. a bylo potvrzeno vítězství Lancasterů. I když je z hlediska historického bitva u Bosworthu považována za konec Války růží, musel Jindřich VII. ještě později odrážet snahu dvou uchazečů o trůn podporovaných rodem Yorků. První z nich byl Lambert Simnel, poražený v bitvě u Stoke (poslední bitva anglického krále proti někomu kdo si činil nárok na anglický trůn) a druhým byl Perkin Warbek oběšený roku 1499 po několikaleté snaze porazit krále. Jindřich VIII. se rozešel s římskokatolickou církví z důvodu problémů s rozvodem s Kateřinou Aragonskou. I když nebyl protestantem, rozkol s papežem vedl k odklonu Anglie od katolicismu. Významnou obětí tohoto rozkolu byl králův kancléř sir Thomas More. Následovalo období náboženských a politických otřesů, které vedly k anglické reformaci. Král zrušil kláštery a zabavil většinu majetku církve. Jindřich VIII. měl tři potomky, kteří si po jeho smrti činili nárok na trůn. Prvním z nich, kterému bylo při nástupu na trůn roku 1547 pouze deset let, byl Eduard VI. Jeho strýc Eduard Seymour obdržel v březnu 1547 od Jindřicha VIII. výsadní listinu, která mu svěřovala velké pravomoci. Jeho styl vládnutí byl ale důvodem vzniku mnoha vzpour a tak byl regentskou radou nahrazen Johnem Dudleym. Po smrti Eduarda VI. na tuberkulózu roku 1553 se Dudley snažil prosadit na trůn lady Jane Greyovou, kterou chtěl provdat za svého syna a uchovat si tak moc. Jeho převrat byl ale neúspěšný a na trůn dosedla, po demonstraci jejich příznivců v Londýně, Marie I. Tudorovna. Marie byla oddaná katolička ovlivňována katolickým dvorem Španělska a římským císařem Karlem V. a snažila se prosadit v Anglii obnovu vlivu katolické církve. To vedlo mimo jiné k upálení 274 protestantů. Byla mezi svými lidmi neoblíbená a příbuzní jejího manžela Filipa II. Španělského působili na dvoře rozbroje a nespokojenost. Jako panovník ztratila Calais, poslední kus území na kontinentu, který předtím ovládala Anglie. Vláda Alžběty I., která nastoupila na trůn po smrti Marie roku 1558, obnovila v království řád. Náboženské rozpory, které rozdělovaly společnost od doby Jindřicha VIII., byly řešeny vznikem Anglikánské církve. Hlavním zdrojem Alžbětiných úspěchů bylo vyvažování zájmů protestantů a katolíků. Dokázala, aby se žádný z těchto směrů neprosazoval na úkor druhého, i když ke konci své vlády zavrhla katolicismus vlivem války se Španělskem. Dokázala udržet stabilitu své vlády s výjimkou povstání severních hrabat roku 1569, byla úspěšná v omezení moci staré šlechty a posilování moci svého kabinetu. Jedna z nejznámějších událostí anglické válečné historie se stala roku 1588 kdy byla španělská flotila – Armada poražena anglickým loďstvem vedeným sirem Francisem Drakem, ale válka, která následovala, stála Anglii mnoho sil a prostředků a skončila až po Alžbětině smrti. Alžbětin kabinet pokračoval v díle započatém Thomasem Cromwellem za vlády Jindřicha VIII., v posilování role vlády, zefektivnění všeobecného práva a správy státu. V době její vlády a krátce poté se počet obyvatel země znatelně zvýšil, ze tří miliónů v roce 1564 na téměř pět miliónů v roce 1616. V období vlády Tudorovské dynastie se začaly vyjasňovat vztahy mezi rozsahem moci panovníka a parlamentu, jejichž rovnováha byla předmětem pozdější občanské války. Některé prameny uvádějí, že kancléř Thomas Cromwell zahájil \"Tudorovskou revoluci\", a v době kdy byl v úřadu se parlament stal důležitou institucí. V době vlády Alžběty její státní rada fungovala velmi efektivně.", "section_level": 2}, {"title": "17. století.", "content": "Alžběta zemřela roku 1603 bez přímého následníka. Jejím nejbližším mužským protestantským příbuzným byl král Skotska Jakub VI. Stuart, který se stal panovníkem Anglie jako Jakub I. a vládl unii obou království. Byl prvním králem, který panoval nad celým územím ostrova Velké Británie, i když jednotlivá království byla samostatná. Na jeho osobu bylo spácháno několik neúspěšných atentátů, z nichž nejznámější je pokus o odpálení náloží se střelným prachem v budově parlamentu vedený katolíkem Guy Fawkesem, který dále posílil antipatie anglické veřejnosti vůči katolíkům. Roku 1607 vybudovala Anglie osadu u Jamestownu v Severní Americe. To je považováno za počátek anglické kolonizace. Mnoho Angličanů se vystěhovalo do Ameriky a to jak z ekonomických tak i náboženských důvodů. Angličtí obchodníci vlastníci plantáže v teplé jižní oblasti Ameriky obnovili otrokářství, pro obdělávání svých polí dováželi otroky z Afriky a vydělávali na prodeji surovin (například bavlna a tabák) v Evropě. Angličtí obchodníci podílející se na kolonizaci vydělávali částky srovnatelné s příjmy bohatých aristokratických rodin v Anglii a jejich bohatství vytvářelo základy vznikající střední třídy, která se domáhala většího politického vlivu. Anglická občanská válka vypukla roku 1642, především jako výsledek řady sporů mezi Jakubovým synem Karlem I. a parlamentem. Porážka královského vojska parlamentaristickými silami v bitvě u Naseby v červnu 1645 fakticky zničilo panovníkovo vojsko. Na počátku roku 1647 byl Karel I. zajat parlamentaristickými silami. Podařilo se mu uniknout a konflikt pokračoval, i když byl jen krátký, protože parlament ovládal většinu země. Karel byl dopaden, odsouzen a v lednu 1649 popraven. Byla vyhlášena republika a Oliver Cromwell byl roku 1653 jmenován lordem protektorem. Po jeho smrti ho v této funkci nahradil jeho syn, ale brzy odstoupil. Monarchie byla obnovena roku 1660, poté co se král Karel II. vrátil do Londýna. Po jeho smrti roku 1685 nastoupil na trůn jeho katolický bratr Jakub II. Stuart. Katolický panovník byl pro Angličany a jejich parlament nestravitelnou skutečností a roku 1689 byl vyzván holandský protestant Vilém III. Oranžský aby nahradil Jakuba II. Jakub se pokusil obnovit svou moc vojensky, ale byl roku 1690 poražen v bitvě u Boyne. V některých částech Skotska a Irska se skupiny katolíků snažily o obnovu Jakubova panování, což vyústilo v sérii krvavých, ale neúspěšných povstání. Výsledkem bylo to, že jakýkoli náznak porušení věrnosti Vilémovi byl krutě potlačen. Jakobitská vzpoura pokračovala až do poloviny 18. století kdy byl roku 1746 poražen poslední katolický uchazeč o trůn, princ Karel Eduard Stuart, v bitvě u Cullodenu.", "section_level": 2}, {"title": "Sjednocení se Skotskem a Irskem.", "content": "Zákon o sjednocení anglického a skotského království z roku 1707 zrušil anglický i skotský parlament, vytvořil království Velké Británie a parlament Velké Británie. Zákon o sjednocení z roku 1800 formálně přičlenil k tomuto království Irsko a od 1. ledna 1801 vytvořil Spojené království Velké Británie a Irska, jehož hlavním městem se stal Londýn. Informace o historii tohoto státního útvaru viz článek Dějiny Spojeného království.", "section_level": 2}], "src_summary": "Anglické království (, anglonormansky \"Realme d'Engleterre\", starofrancouzsky \"Reaume d'Angleterre\", staroseversky \"Konungdómr af Ǫngulland\") byl samostatný stát, jehož počátky jako sjednoceného státu sahají do 9. a 10. století a který existoval až do roku 1707. Zahrnoval asi dvě třetiny území jihu ostrova Velké Británie a množství malých ostrovů v jeho okolí. V roce 927 král Ethelstan dobyl Northumbrii a historicky byl prvním králem, který získal kontrolu nad celým územím Anglie. Pozdější ovládnutí Walesu Normany v letech 1067 až 1283 (formálně stvrzené roku 1284) zajistilo jeho kontrolu Anglií a zajistilo platnost anglických zákonů i na velšském území. Anglické království se sloučilo se sousedním Skotským královstvím zákony o sjednocení z roku 1707 a vzniklo tak Království Velké Británie.", "tgt_summary": "Das Königreich England bestand vom Zusammenbruch der Heptarchie im Frühmittelalter bis zum Jahr 1707. Sein Nachfolger wurde das durch den Zusammenschluss der Königreiche von England und Schottland entstandene Königreich Großbritannien.", "id": 2161011} {"src_title": "Malá pevnost Terezín", "tgt_title": "Kleine Festung Theresienstadt", "src_document": [{"title": "První světová válka.", "content": "Za první světové války sehrála malá pevnost smutnou roli žaláře pro odpůrce rakousko-uherského imperialismu a války. V těsné blízkosti Terezína byl zřízen největší zajatecký tábor na českém území. Za první světové války zde byl vězněn srbský nacionalista Gavrilo Princip, který 28. června 1914 spáchal v Sarajevu atentát na Františka Ferdinanda d'Este a jeho choť Žofii Chotkovou. Tato událost vedla ke vzniku 1. světové války. Princip zemřel v otřesných podmínkách terezínského vězení po 4 letech 28. dubna 1918 na tuberkulózu.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "V době druhé světové války zde sídlila od 10. června 1940 do května 1945 neblaze proslulá věznice pražského gestapa. V tomto období prošlo věznicí kolem třiceti tisíc vězňů. Mezi zdejší dozorce patřili mj.: Nacisté z tábora uprchli 5. května 1945 večer. Vlivem špatných hygienických podmínek mezi vězni vypukla začátkem roku 1945 epidemie skvrnitého tyfu, což bylo zjištěno rozborem 90 vzorků od skupiny vězňů z Malé pevnosti, vyslaných na zákopové práce do Hradce Králové. Následně začal český lékař MUDr. Karel Raška organizovat lékařskou pomoc. Dne 4. května dorazila první skupina českých lékařů a dobrovolníci, včetně 50 žákyň ošetřovatelské školy na Bulovce. Do Terezína dorazily 10. května 1945 jednotky 5. gardové armády pod velením generálporučíka A. I. Rodimceva. Vojenským velitelem Terezína se stal major M. A. Kuzmin. Následujícího dne dorazila sovětská sanitní kolona a 13. května sanitní vlak. Na místě bylo rozvinuto pět armádních nemocnic s kompletním vybavením.", "section_level": 1}, {"title": "Po 2. světové válce.", "content": "V letech 1945–1948 Malá pevnost sloužila jakožto internační tábor pro německé válečné zajatce a dále také pro civilní osoby německé národnosti, které měly být na podkladě Benešových dekretů po válce odsunuty z Československa do Německa. Dnes se v Malé pevnosti nalézá sídlo muzejní, kulturní a vzdělávací instituce s názvem Památník Terezín. Těsně před hlavní západní branou Malé pevnosti se nalézá Národní hřbitov Terezín.", "section_level": 1}], "src_summary": "Malá pevnost Terezín je výrazná část města Terezína nacházející se na pravém břehu řeky Ohře při bývalé státní silnici I/8 (nyní silnice II/608) na trase Praha–Teplice–Drážďany asi 60 kilometrů severně od Prahy a 4 kilometry jihozápadně od Litoměřic. Tato původně vojenská pevnost vznikla společně s celým městem Terezínem koncem 18. století na pravém břehu Staré Ohře a v již 19. století sloužila jako vězení.", "tgt_summary": "Die Kleine Festung (\"Malá pevnost\") ist ein Teil von Theresienstadt, die 1780 bis 1790 als Festungsanlage von Kaiser Josef II. erbaut wurde.", "id": 906189} {"src_title": "Colin Higgins", "tgt_title": "Colin Higgins (Drehbuchautor)", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Narodil se v Noumée, hlavním městě Nové Kaledonie, francouzského ostrova v jižním Tichomoří. Jeho matkou byla Australanka, otcem Američan. Od roku 1946 se rodina přestěhovala do Sydney, později do Kalifornie a v roce 1950 zpět do Austrálie. Po maturitě se Higgins přestěhoval opět do USA a rok studoval na univerzitě ve Stanfordu, avšak studia zanechal. Jako dobrovolník vstoupil do armády a sloužil v Georgii. Po propuštění z armády v roce 1965 odjel do Paříže, kde půl roku studoval francouzštinu na Sorbonně. V roce 1967 se vrátil opět na Stanfordovu univerzitu a po promoci se zapsal na filmovou akademii v Los Angeles. Závěrečnou diplomovou práci představoval dvacetiminutový scénář \"Harold a Maude\", který zakoupila společnost Paramount a režisér Hal Ashby v roce 1971 natočil stejnojmenný film. V USA byl zpočátku kritikou i diváky přijat vlažně, ale uchytil se v zahraničí. Higgins poté napsal stejnojmenný román, který byl přeložen do šesti jazyků a v roce 1972 dostal nabídku z Francie na divadelní adaptaci příběhu. Režisér Jean-Luis Barrault s herečkou Madeleine Renaudovou hru uvedl v překladu Jeana-Clauda Carrièra v pařížském divadle Theatre Recamier v roce 1973 a o pět let později byla hra ve stejném překladu adaptována i pro televizi. V USA si film získával větší oblibu až v 80. letech, kdy byl uváděn v klubových a artových kinech. Mezitím Higgins napsal a režíroval další filmy, např. \"Stříbrný blesk\" (\"Silver Streak\", 1976), \"Podlá hra\" (\"Foul Play\", 1978), \"Od devíti do pěti\" (\"Nine to Five\", 1980), \"Nejlepší bordýlek v Texasu\" (\"The Best Little Whorehouse in Texas\", 1982). Pracoval také pro televizi, v roce 1986 spolu s Shirley MacLainovou dokončil televizní minisérii \"Out on a Limb\". V roce 1986 Higgins založil nadaci Colin Higgins Foundation věnující se prevenci HIV/AIDS a podpoře práv gayů, leseb, bisexuálních a transgender lidí (LGBT). Zemřel 5. srpna 1988 v Beverly Hills a je pochován na hollywoodském hřbitově. Americký filmový institut v roce 2000 uvedl Higginsův film \"Harold a Maude\" na 45. místě v žebříčku nejlepších amerických komedií, o dva roky později na 69. místě v žebříčku nejromantičtějších filmů století, v roce 2008 na 9. místě v žánru romantických komedií v žebříčku \"Ten Top Ten\". Americký LGBT měsíčník \"Advocate\" v roce 2003 uvedl Higginse jako jednoho ze sedmi otevřených gay režisérů na žebříčku 250 nejvýdělečnějších amerických filmů všech dob (za film \"Nine to Five\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Colin Higgins (28. července 1941 Nouméa – 5. srpna 1988 Beverly Hills) byl americký herec, producent a zejména režisér a scenárista.", "tgt_summary": "Colin Higgins (* 28. Juli 1941 in Nouméa, Neukaledonien, Frankreich; † 5. August 1988 in Los Angeles, Kalifornien) war ein australischer Schriftsteller, Filmregisseur und Drehbuchautor. ", "id": 2178685} {"src_title": "Lišaj borový", "tgt_title": "Kiefernschwärmer", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Areál rozšíření zahrnuje téměř celé mírné pásmo Evropy a Asie. Nevyskytuje se na severu Irska. Výskyt lišaje borového je vázán na biotopy s jehličnatými stromy, jejichž jehličím se živí jeho housenky. Častější je v borových lesích nížin, ale vystupuje i výše do hor.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Velikost i zbarvení motýla mohou být dosti variabilní. Délka předního křídla se pohybuje mezi 30 a 40 mm, základní barvou je šedá. Kresba je nevýrazná, jen ve střední části křídel se nachází trojice šípovitých černých skvrn. Zadní křídla jsou šedohnědé barvy, při kořeni světlejší. Oba páry křídel mají kontrastně hnědo-bílé třásnité okraje. Hruď je šedá, na hřbetě s černým pruhem po stranách. Zadečkové články jsou černo-bílé, středem zadečku probíhá podélný šedý pruh s tenkým černým proužkem uprostřed. Pohlaví lze do jisté míry odlišit podle vzhledu – samci bývají menší, štíhlejší a tmavší, s výraznější kresbou. Nadto mají jemně hřebenitá tykadla. Dle některých pramenů vytváří lišaj borový v oblastech s průmyslově znečištěným ovzduším také melanistickou formu, nazývanou \"unicolor\" – v ČR například na Ostravsku ve 20. století. Takový jev nazýváme \"průmyslovým\" či \"industriálním melanismem\". Vajíčka jsou zelená až žlutozelená, hladká a oválná. Housenky lišaje borového jsou čerstvě po vylíhnutí zelené, 6 mm dlouhé, s drobným, na špičce rozeklaným růžkem na konci těla. Během prvních 4 instarů se zbarvení nemění, v instaru pátém se ale housenky diferencují do dvou barevných forem – zelené a hnědé. Obě formy mají uprostřed hřbetu podélný hnědý pruh, podél kterého probíhají po obou stranách přerušované pruhy bílé. Hlava housenky je oválná, v mládí zelená, později okrová, se šikmými hnědobílými pruhy po stranách. Průduchy jsou u obou barevných forem oranžové s černou obrubou, růžek na konci těla je drsný, černý, na konci lehce rozeklaný. Dorostlá housenka může měřit 6–7 cm. Kukla je červenohnědá, 3,5–4,5 cm dlouhá, s mírně odstávající pochvou sosáku. Podobá se kukle lišaje šeříkového, je ale menší.", "section_level": 1}, {"title": "Bionomie.", "content": "V ČR vytváří obvykle jedinou generaci, jejíž motýli létají v květnu a červnu. V teplých a nížinatých lokalitách se může vzácně vyvinout i generace druhá, jejíž motýli létají ještě v srpnu. Ve vyšších nadmořských výškách je doba výskytu posunutá na červenec a srpen, druhá generace se nevyskytuje. Přes den motýli odpočívají na kmenech stromů, za soumraku jsou aktivní, létají a sají nektar z květů. Oplodněné samičky kladou vajíčka jednotlivě či po dvou na jehlice živných rostlin, což mohou být borovice (v horách kosodřevina), smrky, jedle, modříny, ale i cedry. Housenky se z vajíček líhnou po 8–14 dnech. Nejprve pozřou vaječný obal, pak začínají okusovat jehlice. Mladší housenky se živí špičkami mladých jehlic, starší jsou schopny konzumovat jehlice celé. Během vývoje, který probíhá od června do září, se housenky čtyřikrát svlékají. Před kuklením slézají z živného stromu a mělce se zahrabávají u jeho paty v mechu nebo jehličí, kde si vytvářejí zemní komůrku. Kukla přezimuje, někdy dokonce dvakrát.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lišaj borový (\"Sphinx pinastri\") je noční motýl z čeledi lišajovitých. Na území České republiky patří k běžnějším druhům lišajů. Ještě v polovině 20. století byla jeho početnost místy taková, že byl považován za škůdce jehličnatých lesů.", "tgt_summary": "Der Kiefernschwärmer oder auch Tannenpfeil (\"Sphinx pinastri\") ist ein Schmetterling (Nachtfalter) aus der Familie der Schwärmer (Sphingidae). Er gehört zu den häufigsten Vertretern der Familie in Mitteleuropa. Ihren deutschen Namen trägt die Art aufgrund der Raupennahrungspflanzen. In Südwesteuropa wird die Art zunehmend durch die nahe verwandte Art \"Sphinx maurorum\" verdrängt.", "id": 1751227} {"src_title": "Velká východní krize", "tgt_title": "Balkankrise", "src_document": [{"title": "Počátky krize.", "content": "Balkánská oblast se potýkala s nestabilitou a nepokoji už na začátku 70. let 19. století. V Rumunsku se střídala jedna vláda za druhou a sílily snahy o vyhlášení nezávislosti na Osmanské říši, stejně jako v Srbsku, Bulharsku a Černé Hoře. V Osmanské říši pokračovala vnitřní krize, podnikané reformy nebyly efektivní, občané neměli takřka žádná práva a neustále se zvyšovaly nebo zaváděly nové daně. Za jiskru, která naplno rozžehla Balkánskou krizi, lze považovat povstání křesťanských rolníků v Bosně a Hercegovině z roku 1875. Povstání, které původně zažehla neúroda a následné zvýšení daní následně získalo náboženský a národnostní charakter. Brzy se rozšířilo i do Černé Hory a Srbska, které byly fakticky nezávislé na Osmanské říši již dříve.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh krize.", "content": "Rusko bylo v této době oporou pro pravoslavné obyvatelstvo na Balkáně. Proto se ihned chopilo této příležitosti a vyslalo do Srbska dobrovolníky, ale i zkušené velitele. Chtěli tak odčinit i porážku z Krymské války. Cílem Ruska nicméně bylo získat na Balkáně, kde vliv Osmanské říše postupně klesal, převahu. Hrozilo totiž riziko, že se klíčovým faktorem stane Rakousko-Uhersko, Velká Británie, nebo Francie. Rumunsko, ač se snažilo vystupovat neutrálně, povolilo přechod ruských vojáků i válečného materiálu do Srbska. Povstání vypuklo i v Bulharsku, ale povstala jen malá hrstka obyvatel. Vzbouřenci očekávali brzký postup ruských vojsk a zhroucení Osmanské říše. Proto bylo každé povstání tureckými oddíly poraženo a potom následovaly kruté represe. Například během bulharského povstání bylo popraveno přes 15 000 lidí. Povstání se sice nepovedlo, ale vyvolalo velkou odezvu mezi světovou veřejností a rozdmýchalo protiturecké nálady v Evropě. Mezitím v Srbsku pokračovaly boje mezi povstalci a tureckou armádou. I přes ruskou podporu procházela srbská armáda neustálými porážkami, načež muselo Rusko zasáhnout diplomatickou cestou. V roce 1876 zaslalo Osmanské říši ultimátum, aby zastavilo boje na Balkáně a aby byl navrácen předválečný stav. Osmanská říše nečekaně souhlasila, a tak bylo obnoveno území všech povstaleckých území a nastoleno příměří. Rusko ale nepočítalo, že tímto skončí jeho intervence na Balkáně, a tak se na tajné schůzce v létě 1876 mezi carem Alexandrem II. a Františkem Josefem dohodlo, že Habsburkové zůstanou neutrální a za odměnu získají území Bosny a Hercegoviny. Zároveň se obě mocnosti dohodly, že na Balkáně nebudou vznikat velké slovanské státy. Krize přiměla velmoci ke konání konference v Istanbulu o ochraně křesťanských menšin v Osmanské říši, Jednání se ale nezdařila. V březnu 1877 dalo Rusko Osmanské říši další ultimátum. Tentokrát žádali, aby Osmanská říše přijalo dohody z istambulské konference. Do tohoto se připojila i Velká Británie s výzvou, aby Turecko přijalo reformy, jinak nebude garantovat suverenitu Osmanské říše. Tímto tahem si Rusko získalo neutralitu Rakouska-Uherska i Velké Británie a mělo volnou cestu k válce. Ta vypukla krátce po tureckém odmítnutí ruského ultimáta v dubnu 1877. Ruská armáda zaútočila z rumunského území. Rusko a jeho spojenci z řad národů začleněných do Osmanské říše nasadili okolo 200 000 mužů na dvou frontách (Dunaj, Arménie). Rusové a Rumuni sice na počátku války dosáhli rychlého úspěchu, když překonali Dunaj a zatlačili Turky k jejich opevněním u Plevna a Šumenu, pak se však zdrželi v bojích proti zakopaným tureckým silám a napříč Bulharskem se mohli vydat až po jejich porážce na podzim stejného roku. Zde navíc působili bulharští povstalci a škodili turecké armádě v týlu, což Turci drasticky trestali a vypalovali celé obce a města jako byla Stara Zagora.", "section_level": 1}, {"title": "Konec válek.", "content": "Zásadní momenty války se odehrály u Plevna, kde spojenci obklíčili a oblehli tureckou armádu. Turkové se sice statečně bránili, ale protiofenzíva vedená v průsmyku Šipka byla odražena. Posádce v Plevně tak nezbylo po dlouhém obležení, než kapitulovat a město vydat. Povzbuzeno těmito úspěchy, vyhlásilo opět i Srbsko a Řecko válku Osmanské říši. Řekové vpadli do Thesálie na pomoc utlačované řecké menšině.", "section_level": 1}, {"title": "Mírová jednání.", "content": "Po porážce u Plevna vedla Osmanská říše ústupové boje a Rusové postupovali na Cařihrad. Do situace se vložili také evropské mocnosti. Velká Británie, ani Rakousko nechtěly, aby se pádem Osmanské říše mělo Rusko v oblasti Balkánu otevřenou cestu. Proto tyto velmoci iniciovaly jednání o příměří. Rusové souhlasili a v únoru 1878 byla podepsána Sanstefanská mírová smlouva. V této smlouvě Rusko však porušilo svoji dohodu s Rakouskem, ve které se zavázali nevytvářet na Balkáně slovanské státy. Ostatně se sanstefanskou smlouvou byli spokojeni pouze Rusové a Bulhaři, kteří si dopomohli k velkému území. Ostatní evropské mocnosti daly jasně najevo nesouhlas se Sanstefanskou mírovou smlouvou a svolávají nový kongres. Ten se koná v Berlíně v létě 1878 pod záštitou Otto von Bismarcka. Berlínský kongres dal jasně najevo, že si nepřeje porážku Osmanské říše a posílení Ruska. Dal vzniknout několika novým státům na mapě Evropy, mezi které patřilo již zmíněné Bulharsko, dále pak Srbsko a Rumunsko.", "section_level": 1}], "src_summary": "Velká východní krize je pojem zahrnující povstání, vojenské střety, mírová jednání a vyhlášení nezávislosti několika balkánských států během let 1875-1878. Tato krize byla zakončena Berlínským kongresem v roce 1878.", "tgt_summary": "Als Balkankrise oder Orientalische Krise bezeichnet man die von der Balkanhalbinsel ausgehende Krise zwischen den europäischen Großmächten in den Jahren 1875–1878, die mit den Unabhängigkeitsbestrebungen der Balkanvölker vom Osmanischen Reich eng in Verbindung stand und zum Russisch-Osmanischen Krieg (1877–1878) sowie zum Frieden von San Stefano (1878) führte. Die Krise endete mit dem Berliner Kongress, der die politische Karte des Balkans bzw. Südosteuropas neu gestaltete.", "id": 1490535} {"src_title": "Jakub I. Bourbonský", "tgt_title": "Jacques I. de Bourbon, comte de La Marche", "src_document": [{"title": "Stoletá válka.", "content": "Zúčastnil se několika tažení ve stoleté válce. Společně s maršálem Robertem z Waurin velel armádě na hranicích s Vlámskem. Směřovali k Béthune, hlavnímu městu severovýchodního Artois, které ještě bylo ve francouzských rukou, přestože Vlámové již již oblast obsazovali. Shromáždili zde většinu francouzských pohraničních sil včetně posádky z města Béthune, vedené Karlem z Montmorency z oblasti kolem Lille a Karlem de la Cerda s většinou mužů z Aire a Saint-Omer. V noci 13. června 1347 napadli vlámský tábor. Nicméně Vlámům se podařilo přeskupit a zahájit protiútok dříve než překročili hranice. Roku 1349 se stal velitelem v Languedocu. Po pádu Calais v roce 1347 bylo uzavřeno příměří, avšak roku 1349 vypukla znovu otevřená válka. Nejvýraznější událostí roku byl nájezd Jindřicha Grosmonta, I. vévody z Lancasteru, hluboko do oblasti Languedocu až k hradbám Toulouse. Na začátku roku 1350 bylo Jakubovi I. předáno velení armády shromažďující se v Moissacu. Velení převzal 22. února. Tam téměř okamžitě začal jednat s Lancastery za zprostředkování dvou papežských legátů. Výsledkem bylo příměří, jenž se zprvu omezovalo na oblast Languedocu a provincie, kde velel Jakub, ale v dubnu toho roku bylo rozšířeno i na zbytek Francie.", "section_level": 1}, {"title": "Navarra se přidala do války.", "content": "V roce 1354 byl jmenován konstáblem Francie. V lednu a únoru 1355 se podílel na plánování obnovení války s Anglií. Válka se brzy stala nedůležitou záležitostí, neboť francouzská vláda se zapletla do intrik Karla II.. V květnu 1355 vyšlo najevo, že začne otevřená válka mezi králem Francie a králem Navarry, který byl spojencem Anglie. Jakub patřil na stranu, která stála proti královnám vdovám Janě a Blance, a přimlouval se u Jana II. Karlovým jménem. Ten nakonec ustoupil a souhlasil s odpuštěním Karlovi. Nicméně v době, kdy dopisy Jana II. dosáhly Pamplony, pochodovali Karel a jeho armáda na poloostrov Cotentin v Normandii. Když zprávy dorazily 4. června do Paříže, bylo nezbytné připravit obranu Normandie. Zformovaly se dvě armády. Větší armáda, které velel konstábl, byla umístěna v Caen. Jakub byl také jmenován jedním ze tří smírčích zástupců, kteří se měli setkat s Karlem Navarrským, aby mohl vysvětlit novou situaci. Karel Navarrský dorazil do Cherbourg 5. července a brzy na to začal jednání. Výsledkem byla smlouva z Valognes uzavřená dne 10. září. Mezi ustanovením smlouvy bylo, že se Karel má vzdát sedmi zděných měst, hradů a zámků v Normandii ve prospěch konstábla Francie.", "section_level": 1}, {"title": "Válka v Toulouse.", "content": "Na podzim 1355 byl konstábl Jakub na jihu, kde se společně s Janem z Armagnaku, který velel armádě místních vojáků a maršálem Jan z Clermontu chystal obranu proti očekávané invazi Eduarda, prince z Walesu. Vojska prince udeřila jižněji než se očekávalo a tak francouzští velitelé spěchali na jih do Toulouse, kde se připravili na obléhání. Dne 28. října princ přešel řeku Garonnu a Ariège v místech, kde nikdy předtím nikdo s koňmi nepřebrodil a pochodoval na sever. Očekávalo se, že napadne Toulouse, ale místo toho pokračoval směrem na východ na území dosud nedotčené válkou a do značné míry bezbranné. Dne 8. listopadu obsadil Narbonne. Jakub a Jan z Armagnaku postupovali a založili tábor u města Homps na řece Aude, tím mu odřízli ústup a donutili ho bojovat podle jejich podmínek, přesto se bitva nekonala, protože francouzští velitelé se rozhodli ustoupit na západ směrem k Toulouse. Poslední příležitost k zastavení Angličanů bylo zničení mostu přes řeky Janem V., přesto se Eduardovi podařilo vrátit do Anglie. Přestože konstábl Jakub nesouhlasil se strategií Jana z Armagnaku a podal králi jeho vlastní svědectví nemohl uniknout vině a kritice namířené proti všem třem velitelům.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva u Poitiers.", "content": "V květnu 1356 unavený politickými intrikami odstoupil z úřadu konstábla, ale účastnil se bitvy u Poitiers, kde byl zajat Angličany, propuštěn byl smlouvou z Brétigny.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Brzy po jeho návratu ze zajetí, král Jan II. Francouzský pověřil Jakuba a Jana z Tancarville postavit armádu k vojenským akcím v Burgundsku. Jakub a Tancarville shromáždili svou armádu v Brignais. Ráno dne 6. dubna 1362 byli napadeni. V bitvě, která následovala byl Jakub a jeho nejstarší syn smrtelně zraněn. Z bojiště byli převezeni do Lyonu. Jakub zemřel a Petr jej přežil o pár dní. Byli pohřbeni v místním kostele jakobínů a poté byly jejich ostatky převezeny do rodové nekropole v kostele sv. Jiří ve Vendôme.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jakub I. Bourbonský ( \"Jacques I. de Bourbon-La Marche\", 1319 – 6. dubna 1362) byl hrabě z Ponthieu a La Marche a také předek všech francouzských králů od Jindřicha IV., který získal trůn v roce 1589. Jeho otcem byl Ludvík I. Bourbonský, matka Marie z Avesnes. Od roku 1351 do roku 1360 vlastnil titul hraběte z Ponthieu a od roku 1356 do své smrti titul hraběte z La Marche.", "tgt_summary": "Jacques I. de Bourbon (deutsch: \"Jakob von Bourbon\", * wohl 1319; † 6. April 1362 bei Lyon), auch „la Fleur des Chevaliers“ (deutsch: „die Blüte der Ritter“) genannt, war ab 1342 Graf von La Marche sowie von 1351 bis 1360 Graf von Ponthieu und von 1354 bis 1356 Connétable von Frankreich.", "id": 2374706} {"src_title": "Ray Romano", "tgt_title": "Ray Romano", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Jde o Italoameričana, který se narodil v Queensu Lucii, učitelce hry na piáno, a Albertovi, obchodníku s nemovitostmi a inženýrovi, Romanovým. Ve stejném městě také vyrůstal a studoval. Byl na stejné střední škole jako Fran Drescher, se kterou si později zahrál v jejím sitcomu \"Chůva k pohledání\". Před vstupem do showbusinessu chvíli studoval účetnictví na vysoké škole, ale tu opustil. V roce 1987 se oženil s Annou Scarpulla. Společně mají čtyři děti: jednu dceru (Alexandra, nar. 1990) a tři syny (dvojčata Matthew a Gregory, nar. 1993, a Joseph, nar. 1998). Jeho seriálová dcera byla pojmenována podle jeho vlastní dcery, která se také v sitcomu \"Raymonda má každý rád\" několikrát objevila.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "Zpočátku své kariéry si vyzkoušel několik malých nevýznamných rolí. Po čase ale získal svůj vlastní sitcom \"Raymonda má každý rád\", na kterém se podílel i jako scenárista. Sitcom je z velké části založen na jeho rodině a rodině dalších scenáristů. Romano ztvárnil hlavní postavu Raye Baronea, která je založena na něm. Ve stejné roli se objevil i v sitcomech \"Dva z Queensu\" a \"Cosby Show\". V roce 2001 se stal podle televizní stanice E! jedním z dvaceti bavičů roku. V roce 2004 se stal nejlépe placeným televizním hercem za svou roli v seriálu \"Raymonda má každý rád\". V roce 2005 propůjčil hlas postavě Raye Maginiho, předpokládaného imaginárního přítele Homera Simpsona, v epizodě seriálu \"Simpsonovi\" Kdo se bojí pokrývače. Svůj hlas propůjčil také postavě mamuta Mannyho v sérii animovaných komedií \"Doba ledová\", \"\" a \"Doba ledová 3\". Poslední díl má mít premiéru v roce 2009.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ray Romano (* 21. prosinec 1957) je americký herec, scenárista a komik, vítěz Emmy, nejlépe známý díky hlavní roli v sitcomu \"Raymonda má každý rád\" a dabingu mamuta Mannyho v animované komedii \"Doba ledová\" a jejích pokračováních.", "tgt_summary": "Raymond Albert „Ray“ Romano (* 21. Dezember 1957 in Queens, New York) ist ein US-amerikanischer Schauspieler und Komiker italienischer Abstammung.", "id": 305875} {"src_title": "Rudolf Jung", "tgt_title": "Rudolf Jung (Politiker)", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Byl evangelického vyznání. Vychodil národní a reálnou školu v Jihlavě a Vysokou školu technickou ve Vídni. Už během vídeňských studií byl aktivní ve studentské organizaci. Sloužil jako jednoroční dobrovolník u Rakousko-uherského námořnictva. Potom pracoval jako strojní inženýr u rakouských státních drah ve Floridsdorfu, Liberci a Jihlavě. Po roce 1918 byl technickým radou u Československých státních drah. Předčasně pak byl penzionován. Zasedal v obecním zastupitelstvu v Jihlavě. Už počátkem 20. století se angažoval v okruhu tehdejší Německé dělnické strany, předchůdkyně pozdější DNSAP. V programové revizi na stranickém sjezdu roku 1913 v Jihlavě se Jung osobně podílel vypracování ostře antisemitského a mírně antislovanského programu. Právě v oblasti německého jazykového ostrova na Jihlavsku si Jung získal značný vliv na voličstvo a v politice se angažoval i po vzniku Československa. Ve 20. letech již byl mezi stranickými špičkami DNSAP a předsedal této straně. V roce 1929 jeho vliv vzrostl poté, co ho podpořila skupina mladých nacionálně socialistických aktivistů, která se postavila proti politice starších funkcionářů. V rámci DNSAP byl rovněž předsedou její moravsko-slezské zemské organizace. Zastával funkci člena vedení Říšského svazu německých železničářů. V zemských volbách roku 1913 byl zvolen na Moravský zemský sněm za všeobecnou německou kurii, obvod Nový Jičín, Moravská Ostrava, Valašské Meziříčí atd. Poslancem byl do roku 1914. V parlamentních volbách v roce 1920 získal poslanecké křeslo v Národním shromáždění. Mandát obhájil v parlamentních volbách v roce 1925 i parlamentních volbách v roce 1929. Podle údajů k roku 1930 byl povoláním radou státních drah ve výslužbě v Opavě. V roce 1932 probíhal soudní proces s členy spolku Volkssport. Poté, co se prokázalo propojení mezi československou DNSAP a německými nacisty, začal proces zbavení imunity čtyř poslanců DNSAP včetně Junga. Strana se pak sama v září 1933 rozpustila. V říjnu 1933 poté, co se poslanecký klub německých národních socialistů rozešel, se Jung stal dočasně nezařazeným poslancem. Již v listopadu 1933 byl ale, stejně jako všichni další bývalí poslanci DNSAP, zbaven mandátu. V tu dobu ale již se nacházel mimo území republiky. Prchl spolu s Hansem Krebsem do Německa. Podle jiného zdroje byl 4. října 1933 zatčen a po sedm měsíců zadržován v Praze na Pankráci. V Německu se pak politicky angažoval jako člen NSDAP a jednotek SS. Od roku 1936 byl za NSDAP členem totalitního Říšského sněmu. Zastupoval volební okrsek 18 (Westfalen Süd). V roce 1938 se uváděl jako Oberführer SS a docent na Německé vysoké škole pro politiku a diplomacii. Po konci války byl zadržen československými úřady a uvězněn. Ve vězení spáchal sebevraždu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rudolf Jung (16. dubna 1882 Plasy – 11. prosince 1945 Praha) byl sudetoněmecký a československý politik, meziválečný poslanec Národního shromáždění za Německou národně socialistickou stranu dělnickou.", "tgt_summary": "Rudolf Jung (* 16. April 1882 in Plaß bei Pilsen; † 11. Dezember 1945 in Prag) war ein deutscher Politiker (DAP, DNSAP, NSDAP), Autor und politischer Theoretiker des Nationalsozialismus. Er war 1919 bis 1933 Abgeordneter zur tschechoslowakischen Nationalversammlung und 1926–1933 Parteiführer der Deutschen Nationalsozialistischen Arbeiterpartei in der Tschechoslowakei. 1935 floh er in den NS-Staat, wo er an der Deutschen Hochschule für Politik lehrte, ab 1936 Reichstagsabgeordneter sowie SS-Oberführer war.", "id": 634413} {"src_title": "Rámcový vzdělávací program", "tgt_title": "Rahmenlehrplan", "src_document": [{"title": "Nový systém kurikulárních dokumentů.", "content": "Legenda pro diagram nového systému kurikulárních dokumentů (viz obrázek vpravo): Ostatní RVP např:", "section_level": 1}, {"title": "Povinnosti škol, vyplývající z nového školského zákona.", "content": "Schválením zákona o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (dále školský zákon) a Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání (dále RVP ZV) dne 24. 8. 2004, dostali učitelé do rukou možnost vytvořit si vlastní vzdělávací program, založený na jejich představách a zkušenostech s výukou. Společným úsilím všech pedagogů na škole, je možno bez dalšího schvalování utvořit ucelený Školní vzdělávací program pro základní vzdělávání, podporující pedagogickou autonomii s ohledem na potřeby žáků. Učitelé už tak nebudou vázáni na tradiční „osnovy“, kterých se musí držet, protože učitel v plánech nepopisuje, „co má probrat“, ale popisuje, jaké dovednosti mají jeho žáci mít. Lze tedy velmi snadno některé méně podstatné pasáže látky vynechat či zredukovat, za účelem splnění základních cílů výuky nebo naopak některý přínosný projekt prodloužit. Pro tvorbu školního vzdělávacího programu je připraven dokument od MŠMT nazvaný jako Manuál pro tvorbu ŠVP. Ten obsahuje kompletní rozbor toho, jak by měl takový program vypadat, co by měl obsahovat a jak ho vytvořit. Všechny základní školy v České republice budou mít povinnost připravit do začátku školního roku 2007/8 svůj školní vzdělávací program (ŠVP) a od 1. 9. 2007 podle něj začít vyučovat v 1. a 6. ročníku.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní změny ve vzdělávání oproti tradičním osnovám.", "content": "RVP vycházejí z nové strategie vzdělávání, která zdůrazňuje \"klíčové kompetence\", jejich provázanost se vzdělávacím obsahem a uplatnění získaných vědomostí a dovedností v praktickém životě. RVP vycházejí z koncepce celoživotního učení, formulují očekávanou úroveň vzdělání stanovenou pro všechny absolventy jednotlivých etap vzdělávání a podporují pedagogickou autonomii škol a profesní odpovědnost učitelů za výsledky vzdělávání. Ve vzdělávacím obsahu RVP ZV je učivo chápáno jako prostředek k osvojení činnostně zaměřených očekávaných výstupů, které se postupně propojují a vytvářejí předpoklady k účinnému a komplexnímu využívání získaných schopností a dovedností na úrovni klíčových kompetencí. V etapě základního vzdělávání jsou za klíčové považovány: Vzdělávací obsah základního vzdělávání je v RVP ZV orientačně rozdělen do devíti vzdělávacích oblastí. Jednotlivé vzdělávací oblasti jsou tvořeny jedním vzdělávacím oborem nebo více obsahově blízkými vzdělávacími obory: Významnou a nedílnou součástí základního vzdělávání jsou i okruhy reprezentující soudobé problémy světa. Ty jsou v RVP ZV reprezentovány jako „průřezová témata“ a mají formovat zejména postoje a hodnoty žáků. Tematické okruhy průřezových témat jsou jednotné a procházejí napříč vzdělávacími oblastmi, kde umožňují propojení vzdělávacích obsahů jednotlivých oborů. Tím přispívají k ucelení vzdělávání žáků a pozitivně ovlivňují proces utváření a rozvíjení jejich klíčových kompetencí.", "section_level": 1}, {"title": "Cizí jazyky.", "content": "Podle Rámcového vzdělávacího programu byl povinně od září 2013 zaveden na základních školách další cizí jazyk. Druhý jazyk se může učit podle možností, nejpozději však od osmé třídy. Jsou s ním spojovány jak naděje na lepší komunikační schopnosti mladé generace, tak i obavy, že slabší žáci nezvládnou kvůli přetížení svých schopností ani jeden cizí jazyk. Jako první jazyk si žáci i školy volí obvykle angličtinu, jako druhý některý z dalších světových jazyků (němčina, francouzština, ruština, španělština, italština), mohou si však zvolit i jakýkoliv jiný, na kterém se domluví škola s rodiči, pokud je k dispozici i učitel a vhodné učební pomůcky. Pokud prvním cizím jazykem není angličtina, pak musí být povinně tím druhým. Pro cizí jazyky se zpracovávají tzv. Standardy, v nichž jsou stanoveny základní dovednosti, kterých by měli žáci dosáhnout.", "section_level": 2}, {"title": "Přínos RVP ZV.", "content": "Škola vytváří ŠVP pro „své“ žáky v důvěrně známých podmínkách, „šitý na míru“ tomu, co dobře zvládá a způsobem, který si sama stanoví a dál bude rozvíjet. Učitelé se mohou společně radit, pomáhat si, hledat nové možnosti efektivního vzdělávání i nejvhodnější způsoby jeho vymezení v dokumentu. Mohou také vyřadit vše nepodstatné, zatěžující a nevyhovující. Učitelům se nabízí propojit to, co možná dosud dělali každý zvlášť a s různými záměry. Učitelé si zde vytváří dokument, který bude jejich, který budou společně obhajovat i realizovat, což je vždy lepší u materiálů vlastních než u „nadiktovaných“.", "section_level": 1}, {"title": "Úskalí RVP ZV.", "content": "Představy některých pedagogů se mohou omezit jen na tvorbu ŠVP, tento dokument je ale pouze začátek předpokládaných změn, jeho vstupní fází, od níž se budou dlouhodobě odvíjet skutečné kvalitativní změny ve vzdělávání a v činnosti celé školy. Jde o zcela nový krok, který může přinášet jisté osobní nejistoty, obavy z nevyzkoušeného nebo i názorové střety apod. Příprava ŠVP se může stát záležitostí jen několika lidí na škole, bez potřebné aktivity a zájmu ostatních pedagogů, bez nutné spolupráce všech, bez ochoty se o mnohém dohodnout a osvojit si nové věci. Ze začátku může být i omezené množství materiálů, osob, škol či institucí, na které se škola může obrátit o radu. Tvorba ŠVP bude prací, na kterou zatím učitelé nebyli speciálně připravováni a teprve postupně získají potřebné dovednosti a zkušenosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rámcový vzdělávací program definuje ve školství v České republice nejvyšší úroveň vzdělávání spolu s projektem \"Národní program pro rozvoj vzdělávání\" (tzv. Bílá Kniha). V roce 2004 MŠMT schválilo nové principy v politice pro vzdělávání žáků od 3 do 19 let. Toto rozhodnutí změnilo systém kurikulárních dokumentů, které jsou nyní vytvářeny na dvou úrovních, a to na úrovni státní a na úrovni školské. ", "tgt_summary": "Ein Rahmenlehrplan ist ein Lehrplan für die Berufsausbildung, der die angestrebten Kompetenzen sowie – in den meisten Fällen – Unterrichtsinhalte für den berufsbezogenen Unterricht der Berufsschule beschreibt. Er ist nicht zu verwechseln mit dem Ausbildungsrahmenplan, der die sachlichen und zeitlichen Gliederung entsprechenden Fertigkeiten, Kenntnisse und Fähigkeiten innerhalb der betrieblichen Ausbildung festlegt, dieser ist Bestandteil der jeweiligen Ausbildungsordnung. ", "id": 152263} {"src_title": "Beesel", "tgt_title": "Beesel", "src_document": [{"title": "Obce ve správním obvodu.", "content": "Radnice se nachází v obci Reuver. Pod správní obvod Beesel spadá několik samot, mezi jinými Rijkel, Bussereind, Witteberg, Meuleberg Markt en Mortel.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První zmínka o Beeselu je z roku 1275, kdy společně s Belfeldem vytvářely po staletí jednotnou konšelskou stolici. Dlouhý čas patřila obě místa k hlavnímu vévodství španělského Gerle. V roce 1713 byla obec přiřazena společně s několika jinými správními obvody jako Státní vrchní Gerle ke Spojeným provinciím. Jednou z nejstarších dochovaných staveb je zámek Nieuwenbroek.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Na vyvýšenině u obce stojí větrný mlýn De Grauwe Beer, který bývá pravidelně v provozu.", "section_level": 1}, {"title": "Skolení draka.", "content": "Beesel je především známý divadelním představením hry Skolení draka, legendou o svatém Jiřím a drakovi, které se odehrává pod širým nebem v prostředí zámku Nieuwenbroek. Každý sedmý rok je Beesel ve znamení tohoto prastarého boje mezi dobrem a zlem. Poslední představení bylo v roce 2009.", "section_level": 1}, {"title": "Keramický průmysl.", "content": "Beesel je známý jak doma, tak ve světě svojí keramikou. V roce 1923 zahájil provoz \"St. Joris keramische industrie bv\", podnik, který je doposud v provozu a dnes vyrábí především prvky pro stavebnictví (glazurované cihly). Ve 30. až 60. letech dvacátého století měl St. Joris umělecký ateliér, kde se vedle výroby pro kostely a pro veřejná místa také vyráběli pod jménem 'Terraco' užitkové potřeby a vázy. Zaměstnávali zde výtvarníky jakými byli například Piet Schoenmakers, Mathieu Boessen a Frans Lommen. Také Handwerk Loré (1955-1981) a Ciro Keramiek (1971-?) byli v Beeselu aktivní. Svaz \"Keramické dědictví Beesel\", který byl založen roku 2006, se zasazuje o udržení tohoto unikátního materiálu.", "section_level": 1}, {"title": "Kostel.", "content": "\"Kostel sv. Gertrudy\" pochází z roku 1842 a byl postaven podle návrhu architekta Jeana Dumoulina. V roce 1926 byla severní část rozšířena v neogotickém stylu a o 2 roky později byl na tento styl přestavěn celý kostel. Architektem těchto úprav byl Caspar Franssen.", "section_level": 1}, {"title": "Historická zeleninová zahrada.", "content": "Na pozemcích Rijkel se nachází Historická zeleninová zahrada, organizace, která se zaměřuje na pěstování a propagování zapomenuté, ojedinělé a zvláštní zeleniny. Od poloviny července do konce září je Historická zeleninová zahrada otevřena pro veřejnost.", "section_level": 1}, {"title": "Veřejná doprava.", "content": "Veřejnou dopravu ve správním obvodu Beesel má na starosti Veolia Transport. Autobusová linka: Vlakové spojení:", "section_level": 1}], "src_summary": "Beesel je obec a správní obvod v nizozemském Limburgu. Obvod leží mezi obcemi Swalemen (správní obvod Roermond), Belfeld (správní obvod Venlo), Kessel a Brüggen (Německo). Správní obvod má 13.802 obyvatel a má rozlohu 29,20 km2 (z toho 2,50 km2 vodní plochy).", "tgt_summary": "Beesel () ist eine niederländische Gemeinde der Provinz Limburg und hatte am laut Angabe des CBS Einwohner. Beesel liegt zwischen der Maas und der parallel zu ihr verlaufenden deutschen Grenze. Durch Eingemeindungen ist Beesel die letzte verbleibende Landgemeinde auf der rechten Maasseite zwischen Roermond im Süden und Venlo im Norden. Die deutschen Nachbargemeinden sind Brüggen und Nettetal.", "id": 2384975} {"src_title": "Ottův slovník naučný", "tgt_title": "Ottův slovník naučný", "src_document": [{"title": "Ottův slovník naučný 1888–1909.", "content": "Na počátku osmdesátých let 19. století začal český knihovník a nakladatel Jan Otto plánovat novou, obecně zaměřenou českou encyklopedii. Jeho plány byly pravděpodobně inspirovány první českou encyklopedií F. L. Riegera dnes známou jako \"Riegrův slovník naučný\" (14 dílů publikovaných v letech 1860–1874). Cílem projektu bylo prezentovat vysokou úroveň české společnosti a podpořit české národní obrození. Hlavním editorem nového projektu Otto stanovil Jakuba Malého, který byl dříve jedním z editorů Riegerovy encyklopedie. Jakub Malý navrhoval nové dílo pojmenovat \"Česká národní encyklopedie\". Po smrti Malého se stal hlavním editorem Tomáš Masaryk, pozdější prezident Československa. Masaryk sám byl autorem textů z psychologie, sociologie, filozofie a logiky. Masaryk svou účast na projektu přerušil, když se začal veřejně angažovat ve sporu o pravost Zelenohorského a Královédvorského rukopisu, aby vydávání encyklopedie neohrozil. Otto dokázal sestavit nový tým z význačných techniků, teologů a dalších zástupců české vědy. Pod názvem \"Ottův slovník naučný\" vyšlo v letech 1888–1909 27 řádných svazků a jeden svazek doplňkový. Dle různých odhadů svazky obsahují 140 000 až 186 000 hesel na 27 789 stranách s 4 888 ilustracemi a 479 zvláštními přílohami. Redakce slovníku se skládala z 56 lidí a tvorby se účastnilo dalších 1 086 odborníků. Seznam svazků:", "section_level": 1}, {"title": "Dodatky 1930–1943: Ottův slovník naučný nové doby.", "content": "Okamžitě po dokončení prvního vydání začal Otto práce na druhém, revidovaném vydání. Tyto práce pokračovaly i po Ottově smrti roku 1916, ale nikdy nebyly dokončeny kvůli rychle rostoucím nákladům. V roce 1926 vydalo Nakladatelství J. Otto spol. s r.o. v Praze, Karlovo nám. 34, Ottův kapesní slovník naučný a doplňky, 1 813 stran kapesního formátu se 14 mapami a na 3 200 vyobrazení v textu. Ottovo nakladatelství, vedené K. B. Mádlem (Ottův zeť), se k projektu vrátilo a v letech 1930–1934 vydávalo pod názvem \"Ottův slovník naučný nové doby - dodatky k Velikému Ottovu slovníku naučnému\" doplňky k prvnímu vydání. Tyto doplňky měly reflektovat nové vědecké poznatky a historický vývoj v době od prvního vydání. Většina hesel byla nových a jen malý podíl hesel původní encyklopedie byl revidován. Roku 1934 se Ottovo nakladatelství dostalo do finančních potíží a v práci pak pokračovalo nakladatelství \"Novina\". Seznam svazků: Původně bylo plánováno 8 dílů, každý o dvou svazcích. Poslední dva díly ale nikdy nevyšly, přestože byly k tisku připraveny. Roku 1943 byl projekt přerušen nacisty. Po válce, roku 1945, bylo vydání zbývajících dvou dílů zakázáno na popud Zdeňka Nejedlého. Důvodem měla být cenzura dílů vyšlých během nacistické okupace. Toto odůvodnění bylo často diskutováno. Podle českého historika Jana Havránka nacisté sice k cenzuře encyklopedie přistoupili, ale v mnohem menší míře, než se těsně po válce předpokládalo. Ironií osudu se text posledních dvou dílů zcela ztratil a hesla písmen ‚V‘ až ‚Z‘ už nikdy nevyšla. Posledním vydaným heslem se tak stal Užok. \"Ottův slovník naučný nové doby\" dosáhl asi třetiny objemu původní encyklopedie. Obsahuje téměř 60 000 hesel ve 12 svazcích na 8 585 stranách.", "section_level": 1}, {"title": "Vydání Ottova slovníku naučného po roce 1989.", "content": "Encyklopedie včetně dodatků byla znovu vydána v letech 1996–2003. Vydána byla i digitalizovaná verze na CD-ROMu. Tištěná i digitální verze byly reprinty původního vydání, a zachovávají tedy jeho vzhled a uspořádání. Slovní spojení „Ottův slovník naučný“ bylo v roce 1997 zapsáno jako ochranná známka u Úřadu průmyslového vlastnictví v Praze pod číslem 204292, s platností (právem přednosti) od 22. května 1995. Je registrováno pro oblast audio- a audiovideozáznamů a nosičů, slovníků, encyklopedií, naučné literatury, učebnic, skript, vzdělávacích pořadů a přednášek.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Digitalizované svazky Ottova slovníku online.", "content": "Díl 1: A–Alpy - Díl 2: Alqueire–Ažušak - Díl 3: B–Bianchi - Díl 4: Bianchi-Giovini–bžunda - Díl 5: C–Čechůvky - Díl 6: Čechy–Danseur - Díl 7: Dánsko–Dřevec - Díl 8: Dřevěné stavby–falšování - Díl 9: Falšování potravin a pochutin–genrista - Díl 10: Gens–Hedwigia - Díl 11: Hédypathie–hýždě - Díl 12: Ch–Sv. Jan - Díl 13: Jana–Kartas - Díl 14: Kartel–kraj - Díl 15: Krajčij–Ligustrum - Díl 16: Líh–Media - Díl 17: Median–Navarrete - Díl 18: Navary–Oživnutí - Díl 19: P–Pohoř - Díl 20: Pohora–Q.v - Díl 21: R (Ř)–Rozkoš - Díl 22: Rozkošný–Schloppe - Díl 23: Schlossar–Starowolski - Díl 24: Staroženské–Šyl - Díl 25: T–Tzschirner - Díl 26: U–Vusín - Díl 27: Vůz–Żyżkowski - Díl 28: Doplňky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ottův slovník naučný, také Ottova encyklopedie, je česká encyklopedie (konverzační lexikon) z let 1888–1909. Dlouhých sto let byl největší českou encyklopedií a až někdy v letech 2010–2011 ho v počtu hesel překonala česká verze internetové encyklopedie Wikipedie. ", "tgt_summary": "Ottův slovník naučný (Ottos Konversationslexikon), auch Ottova encyklopedie (Ottos Enzyklopädie), ist eine 28-bändige tschechische Enzyklopädie aus den Jahren 1888–1909 mit fast 186.000 Schlagwörtern, veröffentlicht auf 29.000 Seiten. Sie gilt als einer der Grundsteine der tschechischen Kultur und Identität.", "id": 371895} {"src_title": "Wilhelm Adam (1893–1978)", "tgt_title": "Wilhelm Adam (General, 1893)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Adam se narodil v roce 1893 v Eichenu u Hanau jako syn sedláka. Po ukončení střední školy navštěvoval v letech 1908 – 1913 učitelskou školu v Schlüchternu. Od 1. října 1913 sloužil jako jednoletý dobrovolník 2. Nassauischen Infanterie-Regiments Nr. 88. Na začátku první světové války přišel 8. srpna 1914 jako Gefreiter (desátník) na západní frontu a byl 16. září 1914 zraněn. O deset dní později byl přidělen k náhradnímu praporu svého pluku a 1. dubna 1915 povýšen jako Feldwebel (četař). Od dubna do května 1915 se účastnil důstojnického kursu a 22. května byl povýšen na poručíka. Od 28. října 1916 byl Wilhelm Adam Ordonnanzoffizierem 70. Landwehr-Infanterie-Brigade. Po skončení války byl 31. ledna 1919 propuštěn jako Leutnant (poručík) z armády. Od roku 1919 do roku 1929 Adam pracoval jako učitel střední armádní technické školy v Hesensku v Langenselboldu a od roku 1929 do roku 1934 jako učitel na vojenské škole ve Weimaru v Durynsku. Souběžně Adam studoval v letech 1922 až 1924 na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem a v roce 1927 složil zkoušku. Roku 1934 byl Adam reaktivován v hodnosti kapitána a po vojenském školním kurzu 1. ledna 1938 povýšen na majora. Do roku 1939 působil jako učitel nejprve na Pěší škole Döberitz a poté na škole Kriegsschule Dresden. V roce 1939 byl pobočníkem v XXIII. Armádním sboru a od roku 1941 byl adjutantem velitelů 6. armády, nejprve Waltera von Reichenau a později Friedricha Pauluse. Dne 1. března 1942 se stal plukovníkem. Jako první adjutant velitele 6. armády se Adam účastnil bitvy u Stalingradu. Nebyl však pobočníkem (jak se to někdy chybně překládá a chápe), ale přibližně šéfem kádrového a organizačního oddělení armády a měl tedy nejblíže k problémům doplňků a záloh. Právě organizoval budování záložního stanoviště štábu armády, když začala sovětská protiofenzíva. Vybudoval obrannou linii na řece Čiru, mimo obklíčení, svůj úsek ubránil a 17. prosince 1942 byl Adam jako velitel bojové skupiny za statečnost, kterou při tom prokázal oceněný Rytířským křížem. Na žádost Pauluse byl letecky přepraven zpět do Stalingradu a pomáhal velení. Dne 31. ledna 1943 se spolu s náčelníkem štábu generálporučíkem Arthurem Schmidtem a maršálem Friedrichem Paulusem vzdali Rudé armádě. Kolona zajatců dorazila na štáb 64. sovětské armády, kde je vyslechl velitel armády M.S. Šumilov. Ještě téhož dne převezli zajatce na velitelství Stalingradského frontu ke generálporučíkovi K.K. Rokossovskému a generálplukovníku N.N. Voronovovi. Skupinu tvořili jen zajatci v hodnosti generálů; sovětské velení však vyhovělo Paulusově žádosti, aby s ním mohl zůstat i plukovník Adam. Zajetí strávili v zajateckém táboře Krasnogorsk, později v Suzdalu a v zajateckém táboře 5110/48 Vojkovo. V Krasnogorsku navštěvoval Adam „Centrální Antifa-Schule“ a stal se členem \"Ligy německých důstojníků\". Za to byl německým soudem v nepřítomnosti odsouzen k smrti. V roce 1948 se vrátil do Německa do sovětské okupační zóny. Byl jedním ze spoluzakladatelů Národní demokratické strany Německa. Od roku 1948 do roku 1949 pracoval jako referent v saské zemské vládě. Od roku 1950 do roku 1952 byl ministrem financí v Sasku, jedné ze šesti zemí zprvu federativní socialistické Německé demokratické republiky (NDR) a od roku 1949 do roku 1963 poslancem Sněmovny lidu NDR. V roce 1952 se Adam stal plukovníkem v Kasernierte Volkspolizei (KVP), v předchůdci východoněmecké národní lidové armády – Nationale Volksarmee. Od roku 1953 do roku 1956 byl velitelem důstojnické školy KVP. V roce 1958 odešel Adam do důchodu. Stále však pracoval ve Svazu bývalých důstojníků. V roce 1968 byl vyznamenán Řádem práce a při příležitosti 28. výročí založení východního Německa byl dne 7. října 1977 povýšen na generálmajora v záloze ve východoněmecké armádě. Roku 1965 vyšla za vědecké a literární spolupráce prof. dr. Otto Rühleho kniha vzpomínek: Wilhelm Adam – \"Der schwere Entschluss\" (Verlag der Nation, Berlin, 1965). V překladu Antona Smutného vydalo Vydavateľstvo politickej literatúry v Bratislavě (1967) zkrácené a upravené vydání se souhlasem autora – \"Bol som Paulusovým pobočníkom.\" České vydání (překlad František Voráček, Naše vojsko v Praze, 1968) – \"S Paulusem k Volze\" končí kapitulací německých divizí ve Stalingradě, byly vypuštěny závěrečné kapitoly německého originálu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wilhelm Adam (28. března 1893 – 24. listopadu 1978) byl plukovník Wehrmachtu během druhé světové války, v bitvě u Stalingradu byl pobočníkem polního maršála Pauluse, do sovětského zajetí padl 31. ledna 1943. Zde byl stálým společníkem polního maršála Pauluse. Po kapitulaci Německa se stal členem Národního výboru pro svobodné Německo. Později sloužil jako důstojník východoněmecké Nationale Volksarmee, do výslužby odešel v roce 1958, v roce 1977 byl povýšen do hodnosti generálmajora. ", "tgt_summary": "Wilhelm Adam (* 28. März 1893 in Eichen; † 24. November 1978 in Dresden) war ein deutscher Politiker, Oberst der Wehrmacht und Generalmajor der Nationalen Volksarmee.", "id": 2190257} {"src_title": "Nepokoje ve Francii 2005", "tgt_title": "Unruhen in Frankreich 2005", "src_document": [{"title": "Průběh.", "content": "Podnětem k násilí byla zpráva o smrti dvou mladíků z přistěhovaleckých rodin (Ziad Benna, 17 let a Bouna Traore, 15 let), kteří odpoledne 27. října 2005 na útěku před policií překonali oplocení trafostanice, kde byli smrtelně zraněni elektrickým proudem. Další teenager Muhttin Altun (17) tureckého původu byl převezen do nemocnice s těžkými popáleninami. Policejní výjezd proběhl na základě telefonického oznámení o vloupání. Pozdější vyšetřování však neprokázalo souvislost mezi loupeží a mladíky z trafostanice. Tehdejší ministr vnitra Nicolas Sarkozy otevřel vyšetřování proti neznámé osobě z trestného činu neposkytnutí pomoci. Podle policejních nahrávek policisté sice věděli o přítomnosti mladých lidí v trafostanici, ale i přes nebezpečí, které jim hrozilo, se o ně nestarali. V roce 2007 byli dva policisté obžalováni. 12. listopadu 2005 bylo zahájeno v Tunisu soudní vyšetřování smrti Zyed Benna, který byl pohřben ve městě Džerba 8. listopadu. Zpráva o incidentu se velmi rychle rozšířila a za smrt obou lidí byla viněna policie. Nepokoje začaly ve večerních hodinách dne 27. října útoky na policii a hasiče ve dvou čtvrtích na pařížském předměstí Clichy-sous-Bois dlouhodobě postiženém vysokou mírou nezaměstnanosti a kriminality. Výtržníci také stříleli ostrou municí po vozidle CRS. První noc několik skupin mladíků podpálilo 23 aut. Byla vytlučena okna a zničeny autobusové zastávky. Policie se snažila výtržnostem gangů mladistvých, většinou neúspěšně, po několik nocí zabránit. Vlna nepokojů se zvýšila obzvláště po 30. říjnu, kdy večer vybuchly před plně obsazenou mešitou v Clichy-sous-Bois dva policejní granáty se slzným plynem. Nepokoje se poté rozšířily do dalších francouzských měst. Nejprve do sedmi sousedních měst departementu Seine-Saint-Denis. V noci z 1. na 2. listopadu proběhly těžké bitky v Aulnay-sous-Bois mezi vzbouřenci a policií. Rovněž začaly nepokoje i v sousedních departementech, hlavně Seine-et-Marne, Val-d'Oise a Yvelines. Následující noc nepokoje propukly v departementech Hauts-de-Seine a Essonne. Byl rovněž zaznamenán útok v železniční stanici Le Blanc-Mesnil, kde asi třicet mladistvých házelo kameny na vlak a okradlo několik cestujících. V noci ze 3. na 4. listopadu byl ve městě Sevran napaden autobus s asi 50 cestujícími. Autobus byl nucen zastavit, neboť mu v cestě stály hořící kontejnery a cestující museli vystoupit. Jeden z nich byl hendikepovaný, takže nemohl opustit autobus a při jeho zapálení utržil popáleniny. Mezitím proběhl soud v Bobigny s prvními obžalovanými. 16 osob bylo postaveno před soudce pro mladistvé. Ve městě Besançon byla podpálena tři auta v suterénu studentských kolejí. Požár si vyžádal smrt 24letého studenta, který se snažil oheň uhasit. Několik studentů bylo také zraněno při skoku z oken před plameny. V Dijonu a Marseille bylo podpáleno přes 30 aut. Policisté byli zasypáni házejícím kamením, došlo i k útokům na veřejné budovy jako radnice, školy nebo policejní stanice. V departementu Seine-Saint-Denis severovýchodně od Paříže bylo nasazeno 700 hasičů a 1400 členů bezpečnostních sil (CRS a četníci), aby dostali místo pod kontrolu. Dne 4. listopadu byl na pařížském předměstí Stains demonstranty zbit 61letý Francouz Jean-Jacques Le Chenadec, který 7. listopadu zemřel na následky těžkého poranění hlavy. V noci z 5. na 6. listopadu pokračovaly nepokoje v mnoha francouzských městech. V Noisy-le-Grand shořela tělocvična, ve Villeneuve-Saint-Georges bylo podpáleno středisko pro mládež, v Toulouse byla zapálena městská knihovna. V Aubervilliers byl lehce zraněn novinář korejské televize. Obzvláště silné boje proběhly v Evreux v Normandii, kde se při potyčce násilníků s policií bylo poničeno obchodní centrum. Počet obcí postižených násilím v celé zemi se zvýšil na 140. Následující noci ze 6. na 7. listopadu došlo k největším výtržnostem. Vedle 1408 vypálených vozidel byly napadeny i další objekty. V Savigny-sur-Orge byla vypálena škola, v Orléans byl zaznamenán útok na tramvaj molotovovým koktejlem, další žhářský útok proběhl na požární stanici ve Villejuif, zapálen byl kostel Saint-Édouard v Lens a fara v Sète, mateřská škola v Nantes, škola ve Štrasburku, v Lille, dvě další v Saint-Étienne, základní a mateřská škola v La Tour-du-Pin. V Clermont-Ferrand byla zcela zničena policejní stanice, v Moulin-à-Vent proběhl útok na policejní stanici hořícím autem. Autobusová doprava na předměstí Paříže musela být přerušena, neboť mnoho autobusů bylo ohrožováno kamením a některé byly zcela zničeny ohněm. Výzvy vlády, muslimských hodnostářů a dokonce i rodičů dvou mladíků, jejichž smrt nepokoje vyvolala, ke klidu, zůstaly nevyslyšeny. Žhářské gangy se pohybovaly i v doposud klidných čtvrtích, takže i v centru Paříže bylo podpáleno několik aut. Poprvé se nepokoje vyskytly i mimo území Francie. Poblíž Bruselu podpáleno pět vozů, stejný počet shořel i v Berlíně ve čtvrti Moabit. Počet dotčených obcí v samotné Francii stoupl na 211. 7. listopadu vyhlásil starosta ve městě Le Raincy (Seine-Saint-Denis) zákaz nočního vycházení pro nezletilé. V noci byla přerušena autobusová doprava na předměstí Blois a osm autobusových linek v Lille. Zatímco na předměstí Paříže došlo ke zmírnění, nepokoje více propukly v jiných oblastech země. V Nantes, Rennes, Rouen a Montargis byly podpáleny desítky automobilů a kontejnerů na odpadky. V jihofrancouzském Toulouse museli hasiči vyjet asi k 50 požárům založených skupinami vzbouřenců. V Nice se násilí rozšířilo do centra města. V Toulouse a Stains byla zcela zastavena autobusová doprava, neboť zdejší řidiči protestovali proti zvýšené agresi. Ze zatčených bylo 52 odsouzeno k trestu odnětí svobody, 42 dalších bylo umístěno do vazby a 23 nezletilých osob bylo internováno. V noci z 8. na 9. listopadu se situace poprvé zklidnila na pařížských předměstích, střety vzbouřenců s pořádkovými silami byly naopak silné v Toulouse. V osmi městech byl večer vyhlášen zákaz vycházení: Amiens, Blois, Orléans a Savigny-sur-Orge. V Marseille v nákupním centru byl bezpečnostní službou zadržen jeden mladistvý obviněný z krádeže. Členové bezpečnostní agentury byli okamžitě napadeni skupinou asi padesáti mladých. Po příjezdu policie se skupina stáhla a házela kameny na projíždějící městský autobus a podpálila auto. V jihofrancouzském Grasse byla podpálena redakce novin Nice-Matin. V Nice byl těžce zraněn muž, který o několik dní později na následky zranění zemřel. Na předměstí Bordeaux explodoval autobus na LPG. V Arras v departementu Pas-de-Calais byl podpálen kulturní dům a místní teplárna. V Outreau ve stejném departementu úřady evakuovaly stovky obyvatel budovy, v jejím suterénu bylo podpáleno šest aut. V Auby byla zničena knihovna a poškozena radnice. V metru v Lyonu byla zastavena doprava na 22 hodin kvůli útoku molotovovým koktejlem. V Dole v departementu Jura bylo podpáleno devět školních autobusů, hasiči evakuovali obyvatele nedaleké budovy. V noci z 9. na 10. listopadu probíhalo na předměstích Paříže jen sporadické násilí bez přímých střetů povstalců s policií. Zákaz vycházení byl vyhlášen v departementech Alpes-Maritimes (21 obcí), v Seine-Maritime (Rouen, Le Havre, Elbeuf), Somme (Amiens), v Eure (Evreux) a jinde. Střety probíhaly v Toulouse, Lyonu, Lille, Roubaix a ve Štrasburku. Žhářské útoky proběhly na školní budovy v Rennes a Belfortu a v Epinay-sous-Sénart shořel kulturní dům. Noc ze čtvrtka 10. na pátek 11. listopadu byla v očekávání prodlouženého víkendu (11. listopad je ve Francii státním svátkem). Policie zadržela několik osob, které přes SMS a internet domlouvaly na výtržnostech na nadcházející prodloužený víkend. Policejní prefekt v Paříži proto vydal na základě zákona o stavu nouze z roku 1955 zákaz shromažďování osob od soboty 12. listopadu 10,00 do neděle 13. listopadu 20,00. Ve městě Belfort vydal starosta zákaz vycházení pro osoby mladší 16 let bez doprovodu od pátku 21,00. V Paříži i dalších městech byl preventivně vydán zákaz prodeje benzínu do donesených nádob. V noci byly hlášeny střety na předměstí Toulouse a Lyonu a žhářské útoky ve Štrasburku, Colmaru i v menších městech. V noci z 11. na 12. listopadu byly hlášeny střety na předměstí Toulouse, Lyonu, Štrasburku, Angers, Marseille, Rennes a Lille. Ve městě Carpentras v departementu Vaucluse byla poškozena mešita dvěma molotovy koktejly vhozenými při modlitbě. Tento incident však nebyl součástí nepokojů. V Paříži byl vyhlášen zákaz shromažďování od 20:00 do neděle 13. listopadu do 8:00. Všechny dopravní spoje do centra Paříže včetně příměstské železnice RER byly podrobeny důkladnému dohledu, aby se zabránilo pokusům o přenesení nepokojů do centra města. 12. listopadu odpoledne došlo k potyčce mezi mladými lidmi a bezpečnostními silami přímo v centru Lyonu. Prefekt poté vydal pro Lyon a deset dalších obcí zákaz vycházení pro mladistvé bez doprovodu v čase 22:00-8:00 od soboty 12. listopadu do pondělí ráno. Ze 13. na 14. listopadu došlo k mírnému poklesu násilí a počtu podpálených aut. Stejně tak i postupně následující noci. Dne 17. listopadu policie a úřady oznámily, že se situace již vrátila do normálu a bezpečnostní opatření přijatá na základě zákona o stavu nouze byla odvolána.", "section_level": 1}, {"title": "Reakce státu a politiků.", "content": "Dne 5. listopadu prohlásil ministr vnitra Nicolas Sarkozy zodpovědný za vnitřní bezpečnost, že stát násilí neakceptuje. V noci navštívil neohlášeně policejní stanici v departementu Essonne jižně od Paříže, kde se setkal se zadrženými nezletilci. Socialistický senátor Jean-Luc Mélenchon požadoval dialog s mladými lidmi. Sarkozy čelil rostoucímu tlaku. Svým heslem o nulové toleranci (Tolérance zéro) se stal neoblíbenou postavou mladých lidí, převážně ze severní Afriky. Sarkozy tvrdil, že tyto nepokoje byly předem plánovány. Kritizován byl mimo jiné za to, že označil účastníky za \"pakáž\" (\"racaille\"), která střílí na úředníky, otce rodin a mladé lidi vlastní barvy pleti. V této souvislosti také mluvil o \"sněti\", kterou je třeba vyříznout. Komunistická strana vyzvala Sarkozyho k odstoupení. Také část vládnoucí strany UMP, jíž je Sarkozy předsedou, se od jeho výroků distancovala. Politik Daniel Cohn-Bendit za Zelené označil organizované vzpoury za nesmysl a spikleneckou teorii a obvinil Sarkozyho z neúspěchu. Cohn-Bendit navrhl jako řešení novou policejní strategii, lepší integraci mládeže a vysoké investice do vzdělání. Tehdejší prezident Jacques Chirac vyzval 6. listopadu oproti tomu ke klidu a dialogu. 10. listopadu vyhlásil nejvyšší prioritou obnovení bezpečnosti a pořádku. Chirac sám byl kritizován za to, že se vyjádřil až po několika dnech mlčení. Premiér Dominique de Villepin se 4. listopadu setkal se 16 mladými lidmi z postižených oblastí k diskusi. Prohlásil, že se jedná o žáky, studenty, nezaměstnané a zaměstnance s nízkými platy a že chce iniciovat akční plán. Místopředsedkyně Národní fronty Marine Le Penová (dcera Jean-Marie Le Pena) vyzvala 4. listopadu k vyhlášení výjimečného stavu a rozmístění armády v postižených oblastech. Pařížský imám se obrátil proti násilí, které označil za ostudné. Dokonce i bratr jednoho z mladíků usmrceného elektrickým proudem vyzval k umírněnosti. 5. listopadu proběhly první protidemonstrace a protesty obyvatel proti násilí, v ulicích Aulnay-sous-Bois nedaleko Paříže se zúčastnilo asi 1000 lidí. Dne 8. listopadu rozhodla francouzská vláda o vyhlášení výjimečného stavu na základě zákona o nouzovém stavu z roku 1955, který byl použit během Alžírské války. Vyhláška č. 2005–1386 vyhlašovala výjimečný stav a vyhláška č. 2005–1387 stanovila, kterých měst se týká. Na území kontinentální Francie se tak stalo poprvé, kdy byl tento zákon použit. V dotčených oblastech získala policie určité pravomoce, např. domovní prohlídky při podezření na ukryté zbraně. Kromě toho bylo možné vydat zákaz nočního vycházení. Zákaz platil pro nezletilé mezi 22. hodinou večer a 5. hodinou ráno (případně jiný čas), pokud nebyli v doprovodu dospělé osoby - svého zákonného zástupce. Zákaz vycházení byl preventivně prodloužen až do 20. listopadu. Během interpelací v Národním shromáždění 8. listopadu ministr vnitra Nicolas Sarkozy řekl, že požádal prefekty, aby cizince, kteří se účastnili nepokojů, nechali deportovat zpět do jejich vlastí včetně těch, kteří mají povolení k pobytu.", "section_level": 1}, {"title": "Oblasti nepokojů.", "content": "Nepokoje proběhly v následujících regionech, departementech a městech:", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny a pozadí.", "content": "Ve Francii bylo po desetiletí podporováno přistěhovalectví miliónů lidí ze zemí mimo Evropu bez analýzy důsledků a změn. Většina přistěhovalců pochází z bývalých francouzských kolonií v Maroku, Tunisku, Alžírsku a ze subsaharské Afriky. Mnoho těchto přistěhovalců žije ve velkých sídlištích, které vznikaly od 70. let na předměstích velkých měst. Integrace přistěhovalců, z nichž většina má francouzskou státní příslušnost, se podařila jen zčásti. Výbuch násilí vidí odborníci jako výraz dlouho potlačovaného hněvu mnoha mladých lidí, převážně ze severní nebo černé Afriky kvůli převažující relativní chudobě, rasismu, nedostatku perspektivy, masové nezaměstnanosti a následné rezignaci, nudy a trestné činnosti gangů a nedostatku možností integrace, která se dotýkala převážně migrantů v satelitních městech. Sociologové už dlouho varovali před eskalací problémů, neboť předměstí byla zanedbávána politicky asi 20 let. Nedávné úspory a sociální škrty, zejména na komunální úrovni, tuto situaci ještě zhoršily.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nepokoje ve Francii byla rozsáhlá série zpočátku neorganizovaných násilných akcí ve Francii během října a listopadu 2005. Jednalo se o řadu projevů vandalismu a žhářství a o násilné střety s policií a jinými bezpečnostními složkami především na předměstích velkých francouzských měst. Nepokoje vypukly ve čtvrtek 27. října po náhodné smrti dvou nezletilých mladíků. Nejprve se omezily na místo, odkud oba pocházeli, tj. pařížské předměstí Clichy-sous-Bois v departementu Seine-Saint-Denis severovýchodně od Paříže. Během následujících dnů se nepokoje rozšířily nejprve na okolí Paříže, především do departementů Seine-et-Marne a Val-d'Oise, později i do dalších francouzských měst jako Lille, Rouen, Rennes, Dijon, Toulouse a Marseille. 8. listopadu musel být vyhlášen na některých územích výjimečný stav, který byl postupně prodloužen až na tři týdny. Pouliční násilnosti trvaly tři týdny až do 17. listopadu a byly největšími od studentských nepokojů v květnu 1968.", "tgt_summary": "Bei den gewalttätigen Unruhen in Frankreich im Oktober und November 2005 handelte es sich um eine Serie von zunächst unorganisierten Sachbeschädigungen und Brandstiftungen sowie gewalttätigen Zusammenstößen mit der Polizei in der so genannten Banlieue des Großraums Paris, die am Donnerstag, dem 27. Oktober 2005, nach dem Unfalltod zweier Jugendlicher begannen. Zunächst beschränkten sich die Ausschreitungen auf den Heimatort der Jugendlichen, den Pariser Vorort Clichy-sous-Bois. Im Laufe der folgenden Tage weiteten sich die Unruhen zunächst auf Départements des Pariser Umlands wie Seine-et-Marne oder Val-d’Oise, später auch auf andere französische Städte wie Lille, Rouen, Rennes, Dijon, Toulouse, Straßburg und Marseille aus. Alleine am Abend des 3. November wurden 500 Autos und mehrere Häuser in Aulnay-sous-Bois, Neuilly-sur-Marne, Le Blanc-Mesnil sowie im Département Yvelines in Brand gesteckt.", "id": 2422722} {"src_title": "Jurij Lončakov", "tgt_title": "Juri Walentinowitsch Lontschakow", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Jurij Lončakov pochází z města Balchaš v Džezkazganské oblasti Kazachstánu, je ruské národnosti. Roku 1986 ukončil s vynikajícím prospěchem Orenburskou vojenskou vysokou leteckou školu. Poté sloužil v Ostrově v Pskovské oblasti, od roku 1989 v Bykově v Mogilevské oblasti, u pluku námořního letectva vyzbrojeného raketonosnými letouny Tu-16. Přeškolil se na Suchoj Su-24M a od roku 1991 sloužil ve zkušebním centru vojsk protivzdušné obrany (PVO) v Priozjorsku v Kazachstánu, od roku 1994 v pluku letadel A-50 vojsk PVO v Pečoře na severu Ruska. Od roku 1996 studoval Žukovského vojensko-inženýrskou leteckou akademii, absolvoval ji roku 1998.", "section_level": 2}, {"title": "Kosmonaut.", "content": "Během studia na akademii si podal žádost o přijetí mezi kosmonauty. Prošel všemi koly výběru a 27. července 1997 byl rozhodnutím Státní meziresortní komise doporučen do oddílu kosmonautů CPK, do oddílu byl na pozici kandidáta na kosmonauta zařazen po skončení akademie 24. června 1998. Absolvoval standardní všeobecnou kosmickou přípravu ve Středisku přípravy kosmonautů J. A. Gagarina a 1. prosince 1999 získal kvalifikaci zkušební kosmonaut. Od ledna 2000 byl zařazen mezi kosmonauty připravující se na lety na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS). V září 2000 byl vybrán do posádky letu STS-100 na raketoplánu Endeavour. Cílem letu bylo pokračování ve výstavbě ISS. Endeavour odstartoval 19. dubna a přistál 1. května 2001, let trval 11 dní, 21 hodin a 31 minut. Od března 2002 se připravoval v záložní posádce 4. návštěvní expedice na ISS, 1. října 2002 nahradil v hlavní posádce vesmírného turistu James Basse, vyloučeného pro neplacení. Přitom zůstal v záložní posádce jako náhradník velitele Zaljotina. K ISS vzlétl v Sojuzu TMA-1 30. října 2002 spolu s Sergejem Zaljotinem a Frankem De Winne. Trojice se podle plánu spojila se stanicí, týden pobyla a vrátila se v Sojuzu TM-34. Přistáli 10. listopadu 2002, let trval 10 dní, 20 hodin a 53 minut. V listopadu 2003 byl jmenován velitelem oddílu kosmonautů CPK. Roku 2004 se stal kandidátem technických věd. V červenci 2005 byl zařazen do skupiny ISS 15/16/17 ze které měli být sestaveny posádky odpovídajících čísel. Roku 2006 absolvoval Ruskou akademii státní služby při prezidentu Ruska. V únoru 2007 byl jmenován velitelem záložní posádky Expedice 18. V srpnu 2007 se současně stal velitelem Expedice 20. V květnu 2008 nahradil Saližana Šaripova v hlavní posádce Expedice 18. Do kosmu vzlétl 12. října 2008 na palubě Sojuzu TMA-13 s Michaelem Finckem a vesmírným turistou Richardem Garriottem. Fincke a Lončakov převzali stanici od Expedice 17, jejíž dva členové (Sergej Volkov a Oleg Kononěnko) s Garriotem po týdnu přistáli se Sojuzem TMA-12, přičemž zbývající člen Expedice 17 Gregory Chamitoff přešel do nové posádky. V listopadu 2008 raketoplán Endeavour přivezl za Chamitoffa Sandru Magnusovou. V březnu 2009 raketoplán Discovery přivezl Kóiči Wakatu a odvezl Magnusovou. Během letu Lončakov dvakrát vystoupil do vesmíru, dohromady na 10 hodin 27 minut. V dubnu 2009 Fincke a Lončakov předali stanici následníkům z Expedice 19 a 8. dubna přistáli na Zemi. V roce 2013 s povoláním kosmonauta dobrovolně skončil.", "section_level": 2}, {"title": "Manažer.", "content": "Z pozice kosmonauta a velitele oddílu kosmonautů v říjnu 2013 povýšil na místo pomocníka ředitele Roskosmosu, od konce března 2014 do října 2017 vykonával funkci náčelníka Střediska přípravy kosmonautů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jurij Valentinovič Lončakov (, * 4. března 1965 v Balchaši, Džezkazganské oblasti, Kazašské SSR, SSSR) byl původně vojenský pilot. Od června 1998 byl ruským kosmonautem, členem oddílu kosmonautů CPK, od roku 2003 byl velitelem oddílu. Do vesmíru vzlétl třikrát, poprvé roku 2001 na palubě raketoplánu Endeavour (let STS-100) k Mezinárodní vesmírné stanici (ISS), podruhé roku 2002 při výměně záchranných Sojuzů na ISS a potřetí od podzimu 2008 absolvoval půlroční kosmický let na ISS jako palubní inženýr Expedice 18. Celkem strávil ve vesmíru 200 dní, 18 hodin a 39 minut.", "tgt_summary": "Juri Walentinowitsch Lontschakow (, wiss. Transliteration \"\"; * 4. März 1965 in Balchasch, Kasachische SSR, UdSSR) ist ein ehemaliger russischer Kosmonaut. Seit dem Jahre 2014 ist er Leiter des Juri-Gagarin-Kosmonautentrainingszentrums.", "id": 1992741} {"src_title": "Metrický závit", "tgt_title": "Metrisches ISO-Gewinde", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Snaha o zavedení metrického závitu souvisela s rozšiřováním metrické soustavy během 2. poloviny 19. století. V té době již existoval v palcích měřený závit Whitworthův (ustanoven 1841). Návrhů na metrické závity se objevilo mnoho. Jako první významnější metrický závit se prosadil Loewenherzův závit v roce 1890 pro průměry 1–10 mm s vrcholovým úhlem 53°8'. V roce 1898 byla pak pro větší průměry závitů schválena mezinárodní soustava SI (Système Internationale) s vrcholovým úhlem 60° pro průměry 6–80 mm. V letech 1911–1923 se postupně ze soustavy SI vyvinula německá metrická soustava závitů. Ta v malých průměrech navázala na Loewenherzův závit tak, aby matice metrické soustavy šly beze změny nasadit na Loewenherzovy šrouby. Pro opačnou kompatibilitu bylo třeba Loewenherzovy matice proříznout metrickým závitníkem a tím z nich udělat metrické matice. Německá metrická soustava závitů byla kompletně převzata normami ISO a ČSN.", "section_level": 1}, {"title": "Standardní velikosti.", "content": "ISO 261 specifikuje seznam doporučených kombinací průměru závitu \"D\" a jeho stoupání \"P\" ISO 262 specifikuje podmnožinu doporučených rozměrů Nejpoužívanější je \"hrubý\" závit. \"Jemný\" závit se používá ve speciálních případech, například v automobilovém nebo leteckém průmyslu pro jeho vyšší odolnost proti vibracím. Kromě toho se používá například na tenkostěných trubkách, protože hrubý závit by zasahoval příliš hluboko a mohl by snížit mechanickou odolnost trubky. Termíny \"hrubý\" a \"jemný\" se vztahují pouze na stoupání (a tím i na hloubku) závitu, v žádném případě se nevztahují na povrchovou úpravu nebo kvalitu. Tabulka vlastností vybraných závitů. Vnitřní závit tolerance 6H (pro matice) \"(D = d, D = d, D = d)\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Metrický závit je nejčastěji používaný závit. Rozeznáváme metrické závity s hrubým a jemným stoupáním. Závity s jemným stoupáním mají menší hloubku závitu. Hodí se pro krátké závity, závity na tenkostěnných trubkách, na zátkách a na stavěcích šroubech. Pro hrubé i jemné závity jsou v ČSN uvedeny tři výběrové řady I.,II.,III. Obvyklý je pravý závit, který se utahuje ve směru hodinových ručiček. Levý závit se používá pouze ve zvláštních případech, například plynové potrubí, cirkulární pila. ", "tgt_summary": "Das metrische ISO-Gewinde ist ein weltweit standardisiertes Gewinde mit metrischen Abmessungen und 60° Flankenwinkel. Es ersetzt die leicht abweichenden älteren metrischen Gewinde, vor allem aber die meisten Gewinde mit Zoll-Abmessungen (von den wenigen noch verwendeten zölligen Gewinden ist das bekannteste das Whitworth-Gewinde mit 55°-Flankenwinkel). ", "id": 1354396} {"src_title": "Brantice (zámek)", "tgt_title": "Schloss Brantice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1561 získal kancléř Jeroným Reinwald ves Brantice a na místě tvrze rodu Hohenzollerů vystavěl renesanční zámek, dokončen v roce 1604. V roce 1711 byl zámek barokně přestavěn Bohumilem Trachou z Březí. Byla přistavena budova severního křídla a založen park. Na začátku 19. století byly klasicistně upraveny fasády hrabětem Zikmundem Josefem z Khuenburgu. Od roku 1901 využívali zámek Lichtenštejnové jako úřednickou budovu. Po ukončení druhé světové války byl znárodněn a využíván jako sklad léčiv. Podle archivních nálezů v roce 1949 zámek patřil krátce obci Brantice, které jej opět získaly v restituci v roce 2008. V roce 2009 byl zámek prodán soukromé firmě, která jej částečně rekonstruovala a v roce 2017 nabídla k prodeji.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zámek.", "content": "Tři jednopatrová křídla svírají obdélníkové nádvoří, které je otevřeno do parku. Budovy mají sedlové zvalbené střechy. Vjezd prochází středovou budovou, portálem, který má dvojici toskánských sloupů nesoucích balkon s železným zábradlím. Fasády jsou horizontálně děleny kordonovou římsou, nad průjezdem jsou pilastry. V nádvorní straně před čelním křídlem jsou patrové arkády o čtyřech polích a zděným parapetem. Stropy v patře převážně plochostropé, v přízemí sklenuté, v kapli hřebínková klenba a barokní štukový oltář (v roce 1973 už byl ztracen). U hlavního vjezdu je kamenný most, který překlenoval dnes už zasypaný vodní příkop.", "section_level": 2}, {"title": "Zámecký park.", "content": "Zámecký park anglického typu je ohrazen vysokou kamennou ohradní zdí s branami. Byl založen v v období 1890 až 1900. Nachází se v nadmořské výšce 360 m n. m., v západní části od zámku. Jeho rozloha je 0,17 ha, na jeho jižním a západním okraji je fotbalové hřiště a tenisový kurt. Severní strana sousedí s parcelami rodinné zástavby. Park byl revitalizován v roce 2012.", "section_level": 2}, {"title": "Socha Herkula.", "content": "V parku je umístěná monumentální kamenná barokní plastika antického hrdiny Herkula z roku 1709. Realisticky propracovaná socha o výšce 255 cm je postavená na hranolovém soklu vysokém 130 cm s profilovanou římsou. Herkules je v bojovém postoji s pravou rukou v bojovém gestu. U pravé nohy je pahýl stromu, levou nohou překračuje lva s mohutnou hřívou. Herkules je oděn v roušce, která splývá z pravého ramene na bedra.", "section_level": 2}, {"title": "Váza.", "content": "V nádvoří zámku je umístěná pískovcová váza z 18. století. Váza s figurálními výjevy z antických bájí je postavená na hranolovém soklu. Celková výška plastiky je 173 cm.", "section_level": 2}, {"title": "Svatý Jan Nepomucký.", "content": "Socha svatého Jana Nepomuckého stojí u mostu přes Opavu před zámkem. Plastika pochází z konce 18. století a je zhotovena z pískovce v nadživotní velikosti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zámek Brantice byl venkovským šlechtickým sídlem s parkem, který nachází na břehu řeky Opavy ve stejnojmenné obci v okrese Bruntál. Byl zapsán do Ústředního seznamu kulturních památek ČR. Kulturní památku tvoří zámek, zámecký park, ohradní zeď, sochy Herkula a svatého Jana Nepomuckého, váza a kamenný most.", "tgt_summary": "Schloss Brantice (\"Schloss Bransdorf \") befindet sich im Ort Brantice im tschechischen Okres Bruntál (\"Bezirk Freudenthal\") am linken Ufer der Oppa. Es ist ein dreiflügeliges Gebäude, umgeben von einem englischen Landschaftspark. Das Schloss ist der Öffentlichkeit nicht zugänglich.", "id": 770561} {"src_title": "Bradley Wright-Phillips", "tgt_title": "Bradley Wright-Phillips", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "V sezoně 2003/04 byl nejlepším střelcem rezervy Manchesteru City. V prosinci 2004 si proti Middlesbrough FC připsal první start a první gól v Premier League. Poté už ale přidal pouze jeden gól. Po nepřesvědčivých výkonech byl 5. července 2006 prodán do druholigového Southamptonu za 500 000 liber. Hned ve své první sezoně vstřelil 11 gólů. Celkem za Saints odehrál 120 zápasů a vstřelil 24 gólů. Když na konci sezony 2008/09 Southampton sestoupil do 3. ligy, byl Wright-Phillips propuštěn. V červenci 2009 podepsal dvouletou smlouvu s druholigovým Plymouthem Argyle. Za Argyle debutoval v září 2009 proti Watfordu, ale poranil si koleno a do hry se vrátil až na začátku roku 2010. V lednu 2011 podepsal smlouvu ve třetiligovém Charltonu. V sezoně 2011/12 vstřelil ve 42 zápasech 22 gólů a výrazně tak pomohl k titulu a postupu do druhé ligy. V únoru 2013 odešel na půlroční hostování do Brentfordu a po sezoně byl propuštěn. V červenci 2013 Wright-Phillips přestoupil do amerického New York Red Bulls. Navzdory k pozdnímu připojení k týmu se stal důležitou součástí týmu, který vyhrál základní část a získal MLS Supporters' Shield. V dubnu 2014 vstřelil hattrick do sítě Houstonu a stal se prvním Angličanem, který to v MLS dokázal. Celkem v sezoně 2014 vstřelil 27 gólů a získal ocenění MLS Golden Boot pro nejlepšího střelce ligy. Po úspěšné sezoně podepsal s NYRB novou, vylepšenou smlouvu, která z něj udělala hráče nad rámcem platového stropu. V sezoně 2016 vstřelil 24 gólů, o jeden gól překonal Davida Villu a podruhé získal Golden Boot. V červenci 2018 vstřelil svůj 100. gól a překonal Taylora Twellmana jako hráče, který této mety dosáhl nejrychleji. V srpnu 2018 vedení NYRB oznámilo, že až hráč v týmu skončí, jeho číslo 99 bude slavnostně vyřazeno. Wright-Phillips v NYRB skončil v listopadu 2019, odehrál 240 zápasů, vstřelil 126 gólů. V únoru 2020 podepsal smlouvu v Los Angeles FC.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Wright-Phillips je synem Iana Wrighta, anglického fotbalového reprezentanta, bývalého hráče Arsenalu nebo Crystal Palace. Jeho starší bratr Shaun je také fotbalistou, dva roky spolu hráli za New York Red Bulls. Je ženatý, s manželkou Leann má 3 děti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bradley Wright-Phillips (* 12. března 1985) je anglický fotbalový útočník od ledna 2020 hrající za americký tým Los Angeles FC. Jeho otec je Ian Wright, anglický fotbalový reprezentant, bývalý hráč Arsenalu nebo Crystal Palace.", "tgt_summary": "Bradley Edward Wright-Phillips (* 12. März 1985 in Lewisham, London) ist ein englischer Fußballspieler, der aktuell bei den New York Red Bulls in der Major League Soccer unter Vertrag steht.", "id": 1036322} {"src_title": "2K Czech", "tgt_title": "2K Czech", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První hrou od 2K Czech je Hidden & Dangerous vydaná v roce 1999. Byla to taktická střílečka, ve které hráč ovládal čtveřici britský SAS, spolupracujících v týmu, který prováděl mnoho důležitých sabotáží a záchranných operací během 2. světové války. Hra je také reprezentována jako začátek spolupráce s celosvětovým vydavatelem Take-Two Interactive. Jejich první hrou byla nepříliš známá Flying Heroes, která obsahovala fantastické, vzdušné, akční souboje. V této hře, tehdy ještě Illusion Softworks, prezentoval nový 3D engine zvaný Ptero-engine (hra byla vyvinuta společně s firmou Pterodon vlastněnou Jarkem Kolářem a Michalem Janáčkem). Illusion Softworks vlastnil 3D engine zvaný LS3D engine, který byl připravován pro hru, která byla poprvé vydána v roce 2002. Hra se dočkala uznání od kritiky a byla dokonce označena jako nejlepší hra z prostředí mafie – díky originálnímu příběhu a dobré hratelnosti. V roce 2003 vydal Illusion Softworks dvě hry. První hra Vietcong byla situována do Vietnamské války, byla vyvinuta samostatně firmou Pterodon, používajíc přitom rozšířený Ptero-Engine II, a úspěšné pokračování příběhu SAS týmu během 2. světové války, Hidden & Dangerous 2, také vyrobený na LS3D enginu. Oficiální pokračování Vietcongu s názvem Vietcong 2 byl vydán v roce 2005 (ve spolupráci s Pterodonem). V roce 2007 získala firmu Illusion Softworks firma Take-Two Interactive a o rok později ji přejmenovala na 2K Czech. V roce 2009 firmu opustil po ukončení veškerých svých prací na Mafii II hlavní designér Daniel Vávra. O rok později, po vydání Mafie II, studio opustil jeho zakladatel o dlouhodobý ředitel Petr Vochozka, který následně založil Icarus Games. V roce 2011 pak ještě vyšla hra Top Spin 4. V roce 2014 pak bylo oznámeno zavření pražské pobočky firmy a objevily se spekulace o přesunu vyvíjeného projektu studia (předpokládaného třetího dílu hry Mafia), pod americké 2K San Francisco. V roce 2017 bylo studio potichu spojeno s Hangar 13.", "section_level": 1}], "src_summary": "2K Czech (dříve Illusion Softworks) byla česká pobočka společnosti Take 2 zabývající se vývojem počítačových her. Od založení v roce 1997 až prodeje americké společnosti Kush Games, Inc. z koncernu Take-Two Interactive o deset let později byli jejími vlastníky a současně klíčovými manažery zakladatelé Petr Vochozka a Jan Kudera. Firma měla centrálu v Brně. Dále existovaly dvě pobočky v Praze, jedna ve Zlíně, Bratislavě a v Košicích. Společnost Illusion Softworks úzce spolupracovala s týmem Pterodon, který je autorem série Vietcong. Po dokončení hry Vietcong 2 byl Pterodon rozpuštěn a většina jeho lidí přešla do Illusion Softworks. V roce 2017 byla společnost sloučena do Hangar 13 a jméno 2K Czech již nepoužívá.", "tgt_summary": "2K Czech ist ein tschechisches Computerspiel-Entwicklungsunternehmen mit Sitz in Brünn und einer weiteren Niederlassung in Prag. Das Unternehmen wurde im Jahr 1997 als Illusion Softworks von Petr Vochozka und dem Risikokapitalgeber Cash Reform Group gegründet. Zu den erfolgreichsten Titeln des Unternehmens gehören \"\" und \"Hidden & Dangerous\". ", "id": 1526739} {"src_title": "Desktop", "tgt_title": "Desktop-Computer", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1977–1982.", "content": "První desktopové počítače se začaly vyrábět v pozdních 70. a 80. letech, protože tehdy ještě nebyly žádné PDA ani laptopy. Prvním masově rozšířeným a úspěšným desktopem byl počítač Apple II., který v roce 1977 představila firma Apple Computer. V roce 1982 pak přišel na svět první počítač typu „IBM kompatibilní“, s procesorem Intel 8086 a architekturou x86, k níž je (i přes spoustu dalších inovací) zachovávána zpětná kompatibilita doposud.", "section_level": 2}, {"title": "80. léta.", "content": "Spolu s desktopy soupeřily různé koncepty počítačů. V 80. letech to byly 8bitové herní počítače (typu Atari 800, ZX Spectrum, Commodore 64,...), které neměly zvláštní skříň a potřebnou elektroniku schovávaly pod klávesnicí; na přelomu 80. a 90. let je postupně vystřídaly počítače 16bitové (jako např. Atari 130, Amiga 500/1200/...).", "section_level": 2}, {"title": "Otevřený koncept.", "content": "Tyto 8- a 16bitové počítače (stejně jako počítače Apple) byly zpravidla vyráběny centrálně jednou firmou, naopak osobní počítače (u nichž desktopová podoba převládala) nabídly \"otevřený koncept\", vznikly standardizované sloty a rozhraní, do nichž mohly být vloženy jiné než originální komponenty. Desktopový počítač se stal konfigurovatelnou „skládačkou“, ve které se dalo vyměnit téměř všechno od zdroje, počítačové skříně, základní desky, chlazení, procesoru a koprocesoru, paměti, rozšiřujících karet až po periferní zařízení. Vznikly tak příležitosti pro spoustu dalších výrobců počítačových komponent a doplňků a spolu s tím rostl i počítačový průmysl. Tato otevřená strategie se nakonec ukázala úspěšnější než centralizovaná výroba počítače jednou společností od začátku až do konce, a desktop tak úspěšně přežil éru 80. a 90. let.", "section_level": 2}, {"title": "90. léta.", "content": "V polovině 90. let se konala druhá éra rozšíření desktopových počítačů, díky masové marketingové kampani o jejich Multimediálních možnostech. Druhá polovina 90. pak byla ve znamení neustálého zvyšování výkonu procesorů a grafické karty spolu s inovacemi v multimediálních rozšířeních instrukční sady leckterého nově uvedeného procesoru.", "section_level": 2}, {"title": "21. století.", "content": "Od konce 90. let, spolu s další miniaturizací výrazně vzrostla výroba laptopů a v 1. dekádě 21. století sílila potřeba i móda být „mobilní“ a „bezdrátový“. V třetím kvartálu roku 2008 prodej laptopů překonal prodej desktopů a přibližně ve stejné době nastoupily netbooky, Tablet PC, APU a několik dalších globálních trendů – např. hybridní zařízení kombinující počítač s mobilním telefonem nebo možnostmi GPS, spolu s mobilitou tendence snížit TDP, být ekologičtější atd. Desktopy jsou tedy nyní zanechány v kvantitativní menšině, ale stále mají své místo v podobě serverů a pracovních stanic v profesionálních pracovištích.", "section_level": 2}], "src_summary": "Desktop (nebo desktopový počítač) je klasický stolní počítač, tak jak jej většina uživatelů zná. Tato zkratka pochází z angličtiny a dá se volně přeložit jako „na stole“. ", "tgt_summary": "Ein Desktop-Computer, kurz „Desktop“ (entlehnt aus dem englischen'für „Schreibtisch“ und'für „Oberseite“, also ein \"Schreibtischrechner\"), ist ein Computer in einer Gehäuseform, passend für den Einsatz als Arbeitsplatzrechner auf Schreibtischen. Der Begriff wird meist synonym zu Desktop-PC benutzt, es sind also Personal Computer gemeint.", "id": 738777} {"src_title": "Karel starší ze Žerotína", "tgt_title": "Karl der Ältere von Žerotín", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a studia.", "content": "Vystudoval bratrskou školu v Ivančicích, později studoval na evangelických školách ve Štrasburku a Basileji. Byl vychován v českobratrské víře, v dospělosti se stal ochráncem a světskou hlavou jednoty bratrské na Moravě. V letech 1578–1587 studoval (právo, teologii a jazyky) a cestoval po Evropě, v této době získal mnoho kontaktů na přední evropské politiky. Ovládal latinu, italštinu, francouzštinu a němčinu. V roce 1583 převzal po smrti svého otce Jana staršího ze Žerotína panství Brandýs nad Orlicí (díky tomu byl i členem české stavovské obce) a Rosice. Později zdědil po strýci Bedřichovi starším ze Žerotína panství Přerov. A roku 1616 po smrti svého bratra Jana Diviše panství Náměšť nad Oslavou. Z panství vybudoval rozsáhlé dominium na západní i východní Moravě. Karel se stal i podporovatelem Jana Amose Komenského, kterého pověřil sepsáním žerotínské genealogie a v letech 1611–1613 financoval jeho studia v německých zemích.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "Roku 1591 bojoval ve Francii na straně hugenotů a krále Jindřicha IV. Navarského. Tím si znepřátelil císaře Rudolfa II. V roce 1594 se stal členem moravského zemského soudu. Byl i direktorem moravských zemských peněz. Zapojil se též do válek proti Turkům, kde velel moravské jízdě. Postupem času se stal vůdcem stavovské opozice, proto byl roku 1599 zemským podkomořím Zikmundem z Dietrichštejna obviněn ze zlehčování císařského majestátu a velezrádného spojení s Francií a falckým kurfiřtem. Obvinění se nezakládalo na pravdě, což se i v následném procesu prokázalo. Tento proces, však velmi Karla st. ovlivnil a poté co byl zbaven úřadu, odešel na několik let do ústraní. Do politiky se aktivně vrátil až v roce 1607, kdy se ve sporu Rudolfa II. s Matyášem Habsburským postavil na stranu Matyáše. Podílel se na vzniku rakousko-uhersko-moravské konfederace, která podporovala Matyáše. Do této konfederace se snažil zapojit české stavy, které v tu dobu jednaly s Rudolfem II., jehož se za vydání tzv. Rudolfova majestátu (tehdy nazýván pouze Majestát), rozhodly podpořit. To vedlo k odtržení Čech a Moravy. Na Moravě se na základě tzv. libeňské mírové smlouvy (1608) ujal vlády Matyáš. I díky Karlovi st. Matyáš 24. srpna 1608 na bartolomějském sněmu v Brně potvrdil Moravě svobody a privilegia včetně vypovídání války a uzavírání míru. Morava se tak stala de facto svrchovaným a samostatným subjektem mezinárodního práva. Díky podpoře Matyáše se také roku 1608 stal moravským zemským hejtmanem, z tohoto úřadu dne 26. února 1615 na vlastní žádost a pod tlakem okolností odešel (vzestup katolické strany). Roku 1618 se opět aktivně zapojil do politiky, kdy podporoval Matyáše a usiloval o mírové vyřešení situace. Zúčastnil se jednání ve Vídni, kde Matyáš zemřel. Vyjednával pak s novým císařem Ferdinandem II. a kardinálem Františkem z Ditrichštejna. Především se snažil o kompromisní řešení hrozícího střetu. Zastával také názor, že náboženství a politika nejsou slučitelné a prosazoval náboženskou toleranci. 25. června 1618 významně napomohl prosazení usnesení odmítajícího připojit se k Českému stavovskému povstání. Moravský zemský sněm odmítl list českých stavů z 25. května 1618 vyzývající Moravu, aby se připojila k povstání. Karel st. prohlásil: „\"Čechové se snaží stát se slavnými tím, že zahubí svoji vlast. Jejich porážky budou počátkem našich, ale vina bude naprosto jejich. Poněvadž sami sebe opustili, nemohou si stěžovat, opustíme-li je my a jiní.\"“ Dne 13. prosince 1618 pak přemluvil většinu moravských stavů k neutralitě a vyjednávání. Převratu však již nedokázal zabránit. Po vítězství opozice na Moravě (2. až 3. května 1619), byl Karel st. po nějaký čas držen v domácím vězení (podobně jako kardinál Dietrichštejn). Avšak již na konci června roku 1619 se snažil vyjednávat neúspěšně (jménem povstaleckého direktoria) o míru s Ferdinandem II. V únoru 1620 se však odmítl účastnit holdu novému markraběti Fridrichu Falckému.", "section_level": 2}, {"title": "Doba pobělohorská.", "content": "Po bitvě na Bílé hoře (1620), mu bylo jako jednomu z mála nekatolíků nabídnuto, že smí zůstat na svém panství. Po vydání Obnoveného zřízení zemského si ponechal ve svém držení jen panství Brandýs nad Orlicí a Přerov. V této době se snažil (především finančně) pomáhat obětem rekatolizace Moravy a Čech. Snažil se také podporovat Jednotu bratrskou, ve snaze ji zajistit exil v Uhersku a zejména Polsku. Především jeho zásluhou se podařilo přesunout tiskárnu Jednoty bratrské z jeho tvrze v Kralicích nad Oslavou do Lešna (polsky \"Leszno\") a její knihovnu do Vratislavi. Roku 1629 dobrovolně odešel do exilu, na Moravu a do Čech však dále jezdil. Od roku 1633 žil v Přerově, kde také 9. října 1636 zemřel, pohřben byl nejprve v Brandýse nad Orlicí ve zdejším bratrském sboru, později byly ostatky přeneseny do krypty Žerotínů umístěné v kostele v Bludově. Podle literárního historika J. B Čapka žádný ze soudobých šlechticů nezdůrazňoval své moravanství tak jako Žerotín, ačkoli jeho rod pocházel z Čech. Svůj úzký vztah k vlasti projevil i v následujícím zvolání (dochovaném v jednom z jeho dopisů, psaném v době, kdy na přelomu 16. a 17. století čelil obvinění z velezrady): „Napaden nejsem já, má rodina, můj majetek. Nepřátelé usilují těmito podrazy o zmar této země, o vyvrácení zákonů a práva, o rozvrat naší ústavy a o zánik svobod. V tom smyslu je má pře do té míry spjata s prospěchem vlasti, že kdybych svou věc vzdal, nutně ji zradím.“", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Dále se zachovala jeho korespondence s mnoha významnými lidmi (viz Literatura níže).", "section_level": 1}, {"title": "Rodinné poměry.", "content": "Ostatní děti Karel starší ze Žerotína všechny tři svoje legitimní potomky přežil.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Jméno Karla ze Žerotína bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze mezi dalšími, viz Dvaasedmdesát jmen české historie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karel starší ze Žerotína ( \"Karl der Ältere von Zierotin\"; 15. září 1564 Brandýs nad Orlicí – 9. října 1636 Přerov) byl moravský šlechtic, politik, spisovatel a představitel moravského zemského patriotismu z rodu Žerotínů.", "tgt_summary": "Karl der Ältere von Žerotín (\"deutsch:\" Zierotin) \"(tschechisch: Karel starší ze Žerotína)\" (* 15. September 1564 in Brandýs nad Orlicí; † 9. November 1636 in Přerov) war ein Angehöriger des böhmischen und mährischen Herrenstandes, Politiker und Verfasser mehrerer Schriften.", "id": 620496} {"src_title": "Trivium (hudební skupina)", "tgt_title": "Trivium (Band)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik a debutové album (2000–2004).", "content": "Skupina vznikla roku 2000. Matt Heafy tehdy vystoupil na talentové akci své střední školy s cover verzí písně No Leaf Clover od Metallicy, což zaujalo zpěváka Brada Lewtera, jenž Heafymu nabídl zkoušku se svou kapelou. V domě bubeníka Travise Smitha si společně zahráli další píseň od Metallicy, For Whom the Bell Tolls, a na základě předvedeného výkonu byl Heafy přijat jako kytarista do skupiny známé jako Trivium, k níž patřil ještě kytarista a pozdější baskytarista Brent Young. Trivium je mimo jiné latinský výraz označující setkání tří cest, jenž také zastupuje trojici základních učení (gramatiku, rétoriku a logiku); skupina si tento název zvolila na znamení kombinace tří hudebních stylů – melodického death metalu, thrash metalu a metalcoru. Lewter ze skupiny po několika vystoupeních v barech a místních klubech odešel a Heafy po něm převzal pozici zpěváka. Počátkem roku 2003 nahrála skupina své první demo. Nahrávka se dostala k německému hudebnímu vydavatelství Lifeforce, s nímž skupina následně podepsala smlouvu a nahrála své první studiové album, \"Ember to Inferno\". Poté se ke skupině připojil kytarista Corey Beaulieu a v roce 2004 přišel baskytarista Paolo Gregoletto, jenž na této pozici nahradil Brenta Younga. Složení skupiny se tím přibližně na pět let ustálilo. Debutové album si získalo pozornost vydavatelství Roadrunner Records, Trivium pod jeho záštitou začali připravovat další album.", "section_level": 2}, {"title": "\"Ascendancy\" (2004–2006).", "content": "Druhé studiové album, \"Ascendancy\", nahrála skupina v Audiohammer Studios a Morrisound Recording na Floridě. Jeho producenty byli Jason Suecof a Matt Heafy, vydáno bylo v březnu 2005. Album debutovalo na 151. místě v Billboard 200 a na 4. místě v Top Heatseekers chart. Časopis Kerrang! označil Ascendancy za album roku a ve Spojeném království získalo toto album za prodej více než 100 000 kopií Zlatou desku. Z alba vzešly čtyři singly – Like Light to the Flies, Pull Harder on the Strings of Your Martyr, A Gunshot to the Head of Trepidation a Dying in Your Arms. K těmto písním byly též natočeny videoklipy, které se objevily v pořadu Headbangers Ball televize MTV2. V rámci propagace alba absolvovala skupina série koncertů se známými umělci, např. Killswitch Engage, Iced Earth, Fear Factory a Machine Head. Vystoupila též na festivalech Road Rage 2005, Ozzfest a Download Festival, přičemž právě vystoupení na hlavním pódiu Download Festivalu v Castle Doningtonu v Anglii uvedlo podle Heafyho Trivium na světovou scénu. V roce 2006 bylo album Ascendancy vydáno znovu, tentokrát se 4 bonusovými stopami a DVD obsahujícím všechny videoklipy skupiny společně s živými záznamy.", "section_level": 2}, {"title": "\"The Crusade\" (2006–2008).", "content": "V dubnu roku 2006, po koncertní tour, kde Trivium předskakovaly kapely Mendeed a God Forbid, začala skupina s nahráváním nového alba, jehož producenty byli opět Heafy a Suecof. Skupina taktéž opět zahrála na hlavním pódiu Download Festivalu, kde ve stejný den vystoupily mimo jiné též skupiny Metallica a Korn. Třetí studiové album, \"The Crusade\", bylo vydáno v říjnu 2006. V Billboard 200 debutovalo na 25. místě a za první týden se jej prodalo více než 31 000 kopií. Na rozdíl od předchozího alba, kde Heafy hojně využíval metalcorový screaming, zde drtivě převažuje klasický zpěv. Nový styl zpěvu a velký příklon k thrash metalu vedl k názorům, že skupina silně napodobuje hudbu Metallicy, která patří mezi její hlavní hudební inspirace. Vydání alba doprovodila skupina například turné s Iron Maiden, 65denním evropským turné s podporou skupin Annihilator, Gojira a Sanctity či účastí na Family Values Tour se skupinou Korn. V rámci Golden God Awards magazínu Metal Hammer bylo Trivium označeno jako nejlepší živá kapela roku 2006.", "section_level": 2}, {"title": "\"Shogun\" (2008–2009).", "content": "Trivium začalo dělat na novém albu s producentem Nickem Raskulineczem v říjnu 2007. Heafy prohlásil, že se chce vrátit ke řvaní, jako na Ascedancy. Skupina prohlásila, že znovu nezvolily pracovat s Suecofem, protože s ním už nahráli tři alba a nyní chtějí zkusit nové nápady. Nahrávání skončilo v červnu 2008 Při interview s britským magazínem Metal Hammer v květnu 2008, Matt Heafy řekl, že jejich nové album mělo být \"více thrashové, více uřvané a více agresivní\". Magazínu Revolver řekl, \"Poprvé se nemůžem podívat na naše songy a říct, koho ty riffy připomínají. Opravdu děláme vlastní materiál, vlastní druh hudby a umění, a to je vzrušující. V září 2008, Trivium vydalo jejich čtvrté, plnohodnotné albu, Shogun. Alba se v prvním týdnu prodeje prodalo přes 24 000 kopií ve Spojených státech, debutovalo na 23 místě v žebříčcích Billboardu 200. Vydání splývalo s turné se Slayer, Mastodon a Amon Amarth, následování mini-turné zahrnující šest vystoupení v Rusku a Irsku a jedno ve Skotsku. Trivium se také účastnilo Download Festivalu, a nyní pracují na novém albu.", "section_level": 2}, {"title": "\"In Waves\" (2010—2012).", "content": "Album vyšlo celosvětově 2. srpna 2011 a umístilo se na třinácté pozici Billboard 200 a první pozici Billboard Hard Rock. Na albu se poprvé podílel nový bubeník kapely, Nick Augusto, který nahradil Travise Smithe, který odešel v roce 2009. Prvním vydaným singlem byl \"In Waves\", 21. května 2011 a Matt Heafy chvilku poté informoval, že se tak bude jmenovat i album.", "section_level": 2}, {"title": "\"Vengeance Falls\" a odchod Nicka Augusta (2013—2015).", "content": "Matt Heafy na konci srpna 2012 v rozhovoru pro Metal Insider uvedl, že k nahrávání nového alba dojde až poté, co kapela dokončí rozjetá turné, tedy ne dříve než na konci února 2013. Dále uvedl, že skupina již má celkem třináct demonahrávek. 1. srpna 2013 kapela oznámila, že album pojmenované \"Vengeance Falls\" vyjde 15. října. Jeho producentem je David Draiman z Disturbed. První singl z nového alba, jež byl pojmenován „Strife“, byl zveřejněn 21. srpna. 7. května 2014 vydal Paolo Gregoletto prohlášení, ve kterém oznámil, že se se zbytkem kapely shodli na tom, že budou dále pokračovat bez bubeníka Nicka Augusta. Na uvolněnou pozici bubeníka nastoupil jako náhrada Mat Madiro, který doposud pracoval pro skupinu jako technik.", "section_level": 2}], "src_summary": "Trivium je americká heavy metalová skupina pocházející z města Orlando na Floridě.Byla založena v roce 2000 a doposud (konec roku 2017) vydala osm studiových alb. Zúčastnila se významných hudebních festivalů, jako například Ozzfest nebo Download festival.", "tgt_summary": "Trivium ist eine US-amerikanische Metal-Band aus Orlando, Florida, die im Jahr 1999 gegründet wurde. Die Band hat bis heute neun Studioalben veröffentlicht. Der Begriff „Trivium“ (lat. für \"drei Wege\") bezeichnet die Verbindung zwischen den drei sprachlichen Fächern der freien Künste: Grammatik, Rhetorik und Logik.", "id": 1656950} {"src_title": "Waltersdorf (Großschönau)", "tgt_title": "Waltersdorf (Großschönau)", "src_document": [{"title": "Geografická poloha.", "content": "Waltersdorf leží v severní části geomorfologického celku Lužické hory, která je na německém území označována jako \"Žitavské hory\" (německy \"Zittauer Gebirge\"). Vesnice je protažena v délce přibližně 3,3 km podél místního potoka (\"Waltersdorfer Dorfbach\", v překladu \"Waltersdorfský Vesnický potok\"). Walterdorfský potok teče směrem na sever a na západním okraji Großschönau se vlévá do Lužničky (\"Lausur\"), která poté pokračuje touto obcí dále na severovýchod až ke svému soutoku s Mandavou. Zástavba Waltersdorfu leží v nadmořské výšce od 360 do 570 metrů. Na území Waltersdorfu je několik nižších kopců, z nichž nejvyšší je Butterberg (507 m n. m.). Východně od Waltersdorfu, na svazích hory Sonneberg (627 m n. m.), která však leží již na katastrálním území Jonsdorfu, se nachází několik pískovcových lomů, kde byl získáván stavební kámen pro potřeby vesnice a též kvalitní surovina pro výrobu mlýnských kamenů, brousků či pomníků. Jihozápadní hranice katastrálního území Waltersdofu je totožná s česko-německou státní hranicí, která v těchto místech prochází hřebenem Lužických hor včetně jejich nejvyššího vrcholu - Luže (793 m n. m.), takže tato kóta je vlastně nejvyšším bodem waltersdorfského katastru. O uvedenou kótu se Waltersdorf dělí s Horní Světlou, částí obce Mařenice v okrese Česká Lípa, jíž náleží katastrální území na druhé straně hranice. Zástavba Waltersdorfu se bezprostředně dotýká státní hranice ve své nejjižnější části, konkrétně v sedle, zvaném \"Wache\" neboli \"Stráž\" (571 m n. m.), kde je oficiální hraniční přechod. Na české straně se v těchto místech žádná zástavba nedochovala, domy byly zbořeny v 50. letech 20. století, kdy zde bylo vytvořeno zakázané hraniční pásmo.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Waltersdorf byl založen jako lesní lánová ves při osídlování severní části Lužických hor. Původ názvu se odvozuje od jména lokátora, jak tomu zpravidla u lánových vsí bývalo. První písemná zmínka o vsi je z roku 1355, avšak se předpokládá, že osídlení zde vzniklo již ve 13. století. Z roku 1384 pochází zápis o kostele v místě jménem \"Walterivilla\". V roce 1419 město Žitava koupilo Waltersdorf od Mikuláše z Varnsdorfu (\"Nicolaus von Warnsdorff\"). V té době ovšem součástí Waltersdorfu ještě nebyla zástavba v dnešní horní části vsi směrem ke státní hranici, ta vznikla až v polovině 17. století a šlo o samostatnou obec, která byla nazývána Oberwaltersdorf, Neuwaltersdorf nebo též Neudörfel a od roku 1667 měla vlastní rychtu. Obě sídla, Altwaltersdorf a Neuwaltersdorf, se sloučila do jedné obce až v roce 1843. V roce 1538 byla u Waltersdorfu zahájena těžba stříbrných rud, což souviselo s propuknutím \"stříbrné horečky\" v oblasti mezí Luží a Jedlovou. Těžba se soustředila zejména do okolí dnešního Jiřetína pod Jedlovou, který byl založen v roce 1539 jako \"Sankt Georgenthal\" neboli \"Svatý Jiří v Oudolí\" a o 15 let později přeměněn v horní město. Pokud jde o Waltersdorf, v letech 1538 až 1600 zde byly ve štolách na svazích Butterbergu, v místech, kde probíhá tzv. lužický zlom, pokusně těženy stříbronosné olověné a zinkové rudní žíly. Pokusy o těžbu zde pak byly zopakovány ještě v letech 1663 až 1668. Od 16. století byl na svazích Luže a Sonnebergu lámán kvalitní pískovec, z nějž byly vyráběny nejen mlýnské kameny a různé stavební prvky, zejména bohatě dekorované vstupní portály domů, ale i náhrobky a sochařská díla. Ve Waltersdorfu mělo své místo vždy také tkalcovství - zpočátku jako domácí práce, posléze od 19. století též v průmyslové podobě. Od 19. století stoupal význam zdejší krajiny jako rekreační oblasti, s čímž souviselo i budování příslušného zázemí pro ty, kteří sem přijížděli trávit svůj volný čas. V zimním období jsou návštěvníkům k dispozici lyžařské vleky a sjezdovky na severních svazích Luže, kromě toho je v lesích kolem Waltersdorfu vyznačeno celkem 32 kilometrů lyžařských běžeckých tras.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Waltersdorf se pyšní zcela výjimečným postavením, pokud jde o množství památek lidové architektury, jmenovitě o podstávkové domy. Ve vesnici je jich zachováno více než 300, přičemž v památkovém seznamu je z tohoto počtu uvedeno 246 domů. Tyto památky jsou pozoruhodné také díky některým specifickým stavebním prvkům, které se jinde v Německu nevyskytují. Výjimečným doplňkem mnoha domů jsou zdobné portály z místního pískovce. Byl podán návrh, aby byl Waltersdorf prohlášen památkovou zónou (německy \"Denkmalschutzgebiet\"), obcí vede naučná stezka \"Umgebindehausweg.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Waltersdorf (v německém hornolužickém dialektu \"Waalerschdurf\") je německá vesnice na severním úpatí Luže při hranicích s Českou republikou, část obce Großschönau v zemském okrese Zhořelec ve Svobodném státě Sasko. Spolu s ostatními sídly v okrese Zhořelec je Waltersdorf součástí Euroregionu Nisa, dobrovolného zájmového sdružení českých, německých a polských obcí, měst a okresů.", "tgt_summary": "Waltersdorf () ist ein Ortsteil der sächsischen Gemeinde Großschönau im Landkreis Görlitz. Der Ort mit 1418 Einwohnern liegt elf Kilometer südwestlich von Zittau am Fuße der Lausche, des höchsten Berges des Zittauer Gebirges und zeichnet sich durch seine Umgebindehäuser aus.", "id": 943938} {"src_title": "Canal du Centre (Belgie)", "tgt_title": "Canal du Centre (Belgien)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Výstavba kanálu probíhala v letech 1882 až 1917. První z výtahů byl uveden do provozu roku 1888, zbývající až na konci 1. světové války v roce 1917. Všechny čtyři hydraulické lodní výtahy na krátkém úseku historického kanálu jsou technické památky nejvyšší kvality. Dohromady se samotným kanálem tvoří příklad průmyslové krajiny z konce 19. století. Teprve v r. 2002 byl uveden do provozu moderní lodní výtah pracující na stejném principu u města Thieu na novém ramenu kanálu, který umožňuje zvedat lodě až do výtlaku 1350 t a překonává najednou výškový rozdíl 73,15 m. Historické výtahy od té doby slouží pouze k rekreačním účelům.", "section_level": 1}, {"title": "Zdymadla na starém ramenu kanálu.", "content": "Výškový rozdíl v korytě starého ramene je překonáván dvěma klasickými zdymadly a čtyřmi hydraulickými lodními výtahy, z nichž každý překonává rozdíl přibližně 17 metrů. Výtahy pracují na principu spojených nádob. Uvnitř ocelové konstrukce se pohybují dvě ocelové vany, v nichž se střídavě napouští a vypouští voda. Centrální sloupec vody působí jako píst ve svislém válci. Mohutný ventil se střídavě otevírá a uzavírá podle toho, kolik vody bylo vytlačeno lodí vjíždějící do komory. Na tomto principu bylo koncem 18. století postaveno ve světě celkem osm podobných zdviží, z nichž se v původním a funkčním stavu dochovaly právě tyto čtyři výtahy. Pro svou výjimečnost byly v roce 1998 přijaty na Seznam světového dědictví UNESCO. Historickým kanálem mohou proplouvat lodě o maximální délce 38 m a šířce 5 m. Výška lodí nad vodou může být maximálně 3,8 m a jejich ponor 1,8 m. Výtahy mohou přesunout lodě do výtlaku 350 t.", "section_level": 1}, {"title": "Okolí kanálu.", "content": "Vedle Canal du Centre jsou v okolí další vodní cesty: Loing, Briard a spojovací kanál k Loiře. Jednou z nejvýznamnějších technických památek je i akvaduktový most na kanále Briard přes řeku Loiru, který projektoval Gustave Eiffel, stavitel známé pařížské věže. V okolí jsou ještě další vodní viadukty u Getain Croissing na řekách Allier a Digion. Krajina kolem kanálů je lemována řadou romantických zámků, připomínajících známé rody z francouzských a belgických dějin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Canal du Centre je kanál pro vodní dopravu, který se nachází v belgickém středním Valonsku v provincii Henegavsko, cca 50 km jižně od Bruselu, mezi městy La Louvière a Thieu. Jeho celková délka je 20,9 km. Společně s dalšími kanály Brusel-Charleroi a Nimy-Blaton-Péronnes spojuje řeky Máza a Šelda. Překonává výškový rozdíl 90 m.", "tgt_summary": "Der Canal du Centre in Belgien (deutsch: \"Zentrumskanal\", niederländisch: \"Centrumkanaal\") verbindet den Canal Nimy-Blaton-Péronnes mit dem von Seneffe kommenden Arm des Canal Charleroi-Brüssel. Überregional bekannt geworden ist der Kanal hauptsächlich wegen seiner vier hydraulischen Schiffshebewerke, die 1998 ins UNESCO-Weltkulturerbe aufgenommen wurden.", "id": 210150} {"src_title": "Dov Hoz", "tgt_title": "Dow Hoz", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se ve městě Orša v carském Rusku (dnešní Bělorusko) a ve dvanácti letech spolu s rodinou přesídlil do Palestiny, která tehdy byla součástí Osmanské říše. Od roku 1909 byl součástí skupiny organizující strážní hlídky města Tel Aviv (společně s Ša'ulem Me'iruvem-Avigorem, Elijahu Golombem a Moše Šertokem). S Golombem a Šertokem rovněž studoval na telavivském gymnáziu Herzlija a později se Hoz a Golomb oženili s Šertokovými sestrami. Po vypuknutí první světové války se dobrovolně přihlásil do osmanské armády. Pro opakovanou pomoc obraně židovských osad v Palestině byl však v nepřítomnosti vojenským soudem odsouzen k trestu smrti. Trestu se ale vyhnul útěkem na jih Palestiny, která již tou dobou byla ovládána Brity. Tam se přidal k Židovské legii, což byla sionistická armádní jednotka složená z dobrovolníků, která bojovala po boku britské armády za vyhnání Osmanské říše z Palestiny. Po válce se stal jedním ze zakladatelů podzemní vojenské organizace Hagana, politické strany Achdut ha-avoda a odborových svazů Histadrut. Jako politik působil v městské radě Tel Avivu a od roku 1935 byl jeho místostarostou. Zemřel v prosinci 1940 ve věku 46 let při automobilové nehodě, během cesty na jednání výkonné rady jeho letecké společnosti Aviron. Šlo o první židovské aerolinky v Palestině a zároveň krytí pro Šerut Avir, což byla letecká složka Hagany. Spolu s ním zahynula i jeho žena Rivka, dcera Tirca a obchodní partner Jicchak Ben Ja'akov. Je pohřben na Trumpeldorově hřbitově v Tel Avivu. Na jeho počest nese jeho jméno letiště Sde Dov v Tel Avivu, zajišťující vnitrostátní lety, a kibuc Dorot v blízkosti Pásma Gazy. Jeho název je akronymem jmen členů Hozovy rodiny, kteří zahynuli při zmíněné dopravní nehodě (Dov, Rikva, Tirca).", "section_level": 1}], "src_summary": "Dov Hoz (: דב הוז; 19. září 1894 – 29. prosince 1940) byl jeden z vůdců dělnického sionismu, patřící mezi zakladatele židovské podzemní vojenské organizace Hagana, a průkopník židovského letectví v Palestině. Stál rovněž u zrodu politické strany Achdut ha-avoda a odborového svazu Histadrut.", "tgt_summary": "Dow Hoz ( ; * 1894 in Orscha, Russland; † 29. Dezember 1940 bei Tel Aviv) war ein zionistischer Kämpfer und Flugpionier. ", "id": 626530} {"src_title": "Žebřice pyrenejská", "tgt_title": "Heilwurz", "src_document": [{"title": "Platnost rodu.", "content": "Taxonomické postavení rodu žebřice je stále kontroverzní. Je považována buď za samostatný rod, nebo za součást široce pojatého rodu sesel (\"Seseli\"). V některých evropských zemích se pro žebřici pyrenejskou používá název \"Seseli libanotis\", ale v České republice, na Slovensku, v Polsku a Rusku je žebřice uznávána jako samostatný rod. Jako argumenty pro samostatnost slouží tvary kališních lístků, přítomnost listenů obalu, krátké chloupky dvounažky a znaky na pylových zrnech. Rod sesel v širokém pojetí zahrnuje přibližně 100 druhů, v úzkém asi 80. Samostatný rod žebřice je dělen do 10 až 30 druhů.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Žebřice pyrenejská se vyskytuje v několika poddruzích. V České republice roste výhradně nominální poddruh kdežto na Slovensku poddruhy:", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Samovolně vyrůstá s nestejnou intenzitou ve velké části Evropy. Na severu její areál zasahuje jihovýchod Anglie a jih Skandinávie, na západě Francii a na jihu Apeninský a Balkánský poloostrov. Směrem na východ tento taxon proniká v oblasti Karpat a dále přes evropské Rusko až na střední Sibiř, do Mongolska a západní Číny. V ČR se její četnost snižuje směrem na západ. Na Moravě je hojnější, vyskytuje se v okolí Moravského krasu a Moravské brány a dále v Pomoraví, Podyjí, v Bílých Karpatech a na Opavsku. V Čechách roste v Polabí, Českém středohoří a na Českokrumlovsku. Prvotně vyrůstá na travnatých a křovinatých stráních, skalnatých nebo suťovitých lesních lemech a světlinách, kde není zastíněna. Druhotně roste na náspech železničních tratí a cest, na kamenitých březích řek a kanálů, v kamenolomech a štěrkovnách. Zajímavý je její výskyt v okolí hradů a zřícenin, z něhož se vyvozuje, že tam snad byla dříve uměle vysazována. Obvykle roste v teplých a sušších oblastech v na živiny poměrně chudých půdách s bazickým, zejména vápencovým podložím, snáší ale i těžké jílovité půdy. Vyskytuje se hlavně ve společenstvech svazů \"Geranion sanguinei\" a \"Seslerio-Festucion glaucae\".", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Dvouletá až vytrvalá rostlina dorůstající do výše 60 až 120, ojediněle i 200 cm, která může být lysá nebo chlupatá. Z krátkého, kroužkovaného, asi 3 cm širokého oddenku vyrůstá přímá, silně rozvětvená lodyha s hlubokými rýhami, která má na bázi chomáč vláken po odumřelých listech. V obrysu eliptické až široce eliptické, téměř 40 cm dlouhé přízemní listy s oblým řapíkem s jemným žlábkem mají čepel nejčastěji 2krát lichozpeřenou. Jejich lístky jsou eliptické až vejčité, peřenosečné či hrubě zubaté. Lodyžní listy se stopkou hustě chlupatou jsou menší, úzce eliptické a dlouhé jen do 15 cm, míň dělené a mají kratší řapík přecházející v objímavou pochvu, nejhořejší listy jsou přisedlé. Zřetelnou odlišností od podobných rostlin je výrazně větší dolní úkrojek než ostatní, což je způsobeno křížovým postavením nejnižšího páru lístků. Rostlina vykvétá květy sestavenými do květenství okolíků, které jsou složené z 20 až 40 okolíčků tvořených 35 až 45 květy. Okolíky mají krátce chlupatou stopku 3 až 4 cm dlouhou, jejich obal tvoří 5 až 8 brvitých listenů 5 až 15 mm dlouhých. Okolíčky mají hranaté stopky, které se po dozrání plodů ohýbají dovnitř, jejich obalíčky jsou z 10 až 15 čárkovitých listenů o délce květní stopky nebo i delší. Pětičetné květy jsou oboupohlavné. Za plodu opadavé kališní cípy asi 1 mm dlouhé jsou čárkovité až vejčitě kopinaté a pýřité. Okrouhle vejčité korunní lístky asi 1 mm velké jsou bílé nebo narůžovělé. Květy jsou entomogamní, opylovány jsou létajícím hmyzem. Plodem je obvykle hustě chlupatá dvounažka dlouhá do 4 mm a široká až 2,5 mm, která se dělí na dva krátce chlupaté plůdky, jež později olysávají. Asi do třetiny jejich délky dosahuje nazpět ohnutá suchá čnělka. V ČR jsou známe dvě ploidní úrovněː 2n = 22 a 2n = 44, přičemž diploidní rostliny se vyskytují spíše v Čechách a tetraploidní jsou častější na Moravě.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Žebřice pyrenejská je považována za rostlinu vyskytující se poměrně vzácně a přibližující se ke stavu ohrožení. Ve třetím vydání \"Červeného seznamu cévnatých rostlin České republiky\" byla proto zařazena do skupiny druhů vyžadujících si další pozornost (C4a).", "section_level": 1}], "src_summary": "Žebřice pyrenejská (\"Libanotis pyrenaica\") je statná, bílé rozkvétající planě rostoucí rostlina. Je to druh rodu žebřice, který je svým vzhledem typický pro čeleď miříkovitých.", "tgt_summary": "Die Heilwurz (\"Seseli libanotis\"), genauer Berg-Heilwurz genannt, ist eine Pflanzenart innerhalb der Familie der Doldenblütler (Apiaceae). Sie ist in Eurasien und Nordafrika weitverbreitet.", "id": 1709456} {"src_title": "Pryšec", "tgt_title": "Wolfsmilch", "src_document": [{"title": "Synonyma.", "content": "Botanický název \"Euphorbia\" pochází od Euphorbuse, řeckého lékaře krále Juby II z Numidie (52-50 př. n. l. – 23 n. l.); manžela dcery Antonia a Kleopatry. Tento lékař používal některé rostliny, například \"Euphorbie resinifera\", v bylinkářství a vyléčil krále, když měl oteklé břicho (Euphorbia resinifera je prý silný lék proti bolesti a může také působit jako projímadlo a je možné, že Juba měl špatné trávení a trpěl nadýmáním). Carl Linné přiřadil název \"Euphorbia\" celému rodu na počest lékaři. Juba II sám byl patronem umění a vědy a sponzoroval několik expedic a biologických výzkumů. Byl také autorem a napsal několik vědeckých a populárně vědeckých děl, jako jsou přírodní pojednání o historii, nebo bestsellerový turistický průvodce po Arábii. \"Euphorbia regisjubae\" (pryšec krále Juby) byla pojmenována na počest králových příspěvků pro přírodní historii a jeho roli v popularizaci rodu Euphorbia.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Tyto rostliny jsou jednoletky nebo trvalky byliny, keře či stromy s žíravou, jedovatou mléčnou mízou (latexem). Kořeny jsou drobné, nebo tlusté a masité, nebo hlízovité. Mnoho druhů jsou více či méně sukulentní, pichlavé, nebo bez trnů. Hlavní stonek a většinou i boční stonky u sukulentních druhů jsou tlusté a masité, 15–91 cm vysoké. Opadavé listy jsou vstřícné, střídavé nebo v přeslenech. U sukulentních druhů jsou listy většinou malé a krátkověké. Palisty jsou většinou malé, částečně přeměněné trny či v žlázy, nebo chybí. Stejně jako všichni členové čeledi pryšcovité, všechny pryšce mají jednopohlavné květy. Jsou značně omezeny a seskupeny do pseudanthia (květenství, které svým vzhledem připomíná jediný květ) nazývající se cyathium. Většinou jsou jednodomé (nesoucí samčí a samičí květy na téže rostlině), i když některé jsou dvoudomé. Není neobvyklé, že centrálního cyathia z vrcholíku, které má být čistě mužské, vyrůstá boční cyathium je oboupohlavné. Někdy jsou mladé rostliny, nebo ty, rostoucí za nepříznivých podmínek vytváří pouze samčí květy a samičí květy nevytváří dokud nedospějí nebo se nezlepší podmínky. Listeny jsou často hodné podobné listům, někdy jsou zářivě barevné a atraktivní, někdy jsou zkráceny na drobné šupiny. Plodem jsou tři (zřídka dvě) tobolky, někdy masité, ale téměř vždy dozrávají ve dřevitém obalu, která se pak explozivně otevře. Semena jsou 4-hranného, oválného nebo kulovitého tvaru a u některých druhů jsou olejnatá.", "section_level": 1}, {"title": "Xerofilní a sukulentní pryšce.", "content": "V rodu \"pryšec\", sukulentní druhy se často vyvíjely rozdílně a do jisté míry. Někdy je těžké rozhodnout, a je otázkou výkladu, zda je či není druh opravdu sukulentní, nebo „pouze“ xerofilní. V některých případech, zejména u geofytů, jsou rostliny blízce příbuzné k sukulentům, jsou běžné byliny. Asi 850 druhů pryšců je sukulentních v užším smyslu slova. Pokud započítáme mírně sukulentní a xerofilní druhy, pak toto číslo vzroste až o 1000, což představuje asi 45% všech druhů rodu \"Euphorbia\".", "section_level": 2}, {"title": "Toxicita.", "content": "Latex (mléčná míza) z pryšců funguje jako odstrašující prvek pro býložravce a k léčení poranění rostliny. Obvykle je latex bílý, ale ve vzácných případech (např. \"Euphorbia abdelkuri\") je žlutý. Vzhledem k tomu, že je pod tlakem, vyteče ze sebemenší rány a ztuhne během několika minut po kontaktu se vzduchem. Obsahuje di- nebo tri-terpenové estery, které se mohou lišit v závislosti na druhu pryšce, a v některých případech může být varianta typická pro určitý druh. Složení terpenových esterů určuje, jak žíravé a dráždivé účinky má míza na kůži. Latex, i přesto, že je zaschlý, může v kontaktu se sliznicemi (oči, nos, ústa) během i několika minut způsobit velmi bolestivé záněty, které se vyznačují podobnými symptomy jako při rýmě, tj. zduřením nosní sliznice, které omezuje průchodnost nosu, výtokem z nosu a očí, který je zpočátku vodnatý, později až hlenovitý (tyto příznaky jsou však někdy pouze jednostranné, dle zasažení té které části hlavy), dále únavou, ospalostí, malátností, bolestí hlavy, podrážděným jazykem (z toho vyplývajícím nechutenstvím) a oblasti pod nosem, nateklými rty, atd. U senzitivnějších jedinců bývají tyto záněty dokonce doprovázeny zvýšenou tělesnou teplotou, takže je možné stanovení naprosto chybné diagnózy. Po požití se objevuje pálení v ústech, zvracení, průjem a kolikové bolesti. Po vstřebání trávícím ústrojím se otrava projevuje pálením v ústech, zvracením, průjmem, rozšířením zorniček, blouzněním, křečemi, studeným potem, svalovým třesem, nejistou chůzí, puls je nepravidelný. V pokusech na zvířatech bylo zjištěno, že terpenový ester resiniferatoxin měl dráždivé účinky 10 000 až 100 000 krát větší než kapsaicin, látka způsobující pálivost chilli. U několika terpenových esterů je také známo, že jsou karcinogenní. Proto by se mělo s pryšci zacházet s velikou opatrností. Pokud přijde latex do styku s pokožkou, je třeba okamžitě důkladně promýt zasažené místo. Částečně nebo úplně ztuhlý latex je nerozpustný ve vodě, ale může být odstraněn s emulzí (mléko, krém na ruce). Lékař by měl být kontaktován, pokud jde o jakékoli záněty a sliznice, zejména bezodkladně u zasažení očí, jelikož v důsledku akutního vystavení latexu je možné až trvalé poškození zraku. Ihned po zasažení oka je důležitý intenzivní výplach očí proudem vody trvající 15 až 20 minut, i přesto, že se může zdát, že se míjí účinkem (oko stále pálí), jelikož aktivní látky, terpeny, jsou nerozpustné ve vodě. Bylo zaznamenáno, že při řezání velkých sukulentních pryšců ve skleníku se šíří výpary z latexu a mohou způsobit vážné podráždění očí až na několikametrovou vzdálenost. Jediným účinným opatřením je dostatečné větrání nebo užití ochranných uzavřených brýlí (např. potápěčských). Malé děti a domácí zvířata musí být chována tak, aby bylo zabráněno kontaktu s pryšci.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Několik pryšců se pěstuje jako zahradní nebo pokojové rostliny, mezi nimi i \"Euphorbia pulcherrima\" (Vánoční hvězda neboli \"poinsettia\") a sukulentní \"Euphorbia trigona\". \"Euphorbia pekinensis\" je používána v tradiční čínské medicíně, kde je považována za jednu z 50 základních bylin. Několik druhů pryšců se používá jako potrava larev některých motýlů a můr, např. lišaj pryšcový \"Hyles euphorbiae\" a \"Hyles tithymali \" a \"Hypercompe scribonia\". Dříve se vyráběly zdravotní náplasti, nasycené latexem z některých pryšců (např. z Euphorbia cyparissias), které se používaly pro léčbu kuřích ok a tzv. patních ostruh, popř. se přímo latex v tekutém stavu užíval pro odstraňování bradavic. Pryskyřice z \"Euphorbia resinifera\") se nechávala uschnout, mlela na prášek a užívala i vnitřně. V Austrálii se poslední dobou provádí výzkum látek obsažených v Euphorbia peplus v souvislosti s léčbou některých rakovin kůže.", "section_level": 1}, {"title": "Systematika a taxonomie.", "content": "Podle nedávné studie dat sekvencí DNA většina menších rodů příbuzných s obrovským rodem \"Euphorbia\" je hluboce vnořeno jeden do druhého. Nikdy nebyl v důsledku této příbuznosti všeobecně uznán rod \" Chamaesyce\" a menší rody jako \"Cubanthus \", \"Elaeophorbia\", \" Endadenium\", \" Monadenium \", \" Synadenium\" a \"Pedilanthus\" byly převedeny pod rod \"Euphorbia\". Celý subtribus \"Euphorbiinae\" se nyní skládá výhradně z rodu \"Euphorbia\".", "section_level": 1}, {"title": "Podrody.", "content": "Rod \"pryšec\" je jedním z největších a nejkomplexnějších rodů kvetoucích rostlin a několik botaniků učinilo neúspěšné pokusy o rozdělení rodu do mnoha menších rodů. Podle nedávných fylogenetických studií lze rod pryšec rozdělit do 4 podrodů, z nichž každá obsahuje několik dosud dostatečně prostudovaných sekcí a skupin. Z těchto skupin je nejvíce bazální \"Esula\". Rody \"Chamaesyce\" a \" Euphorbia\" jsou pravděpodobně sesterské taxony a velmi úzce souvisí s \"Rhizanthium\". Rozšířené xeromorfní adaptace se se vší pravděpodobností u pryšce vyvíjely několikrát. Není známo, je-li společný předek, podobný \"Rhizanthium\" a \"Euphorbia\", byl xeromorfický. V takovém případě by se dnes běžná morfologie musela znovu vyvíjela zejména v Chamaesyce – nebo zda je rozšířený xeromorphismus rozšířený na úroveň poddruhu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pryšec (\"Euphorbia\") je rod rostlin, čítající asi 2160 druhů, patřící do čeledi pryšcovité. Pryšec je jeden z nejrůznorodějších rodů v rostlinné říši. Většinu zástupců rodu lze nalézt především v tropických a subtropických regionech Afriky a Ameriky, ale vyskytuje se také v mírném pásu. Sukulentní druhy, pocházejí převážně z Afriky, Jižní Ameriky, a Madagaskaru. Existuje široké spektrum ostrovních druhů, rostoucích například na Havajských ostrovech, kde jsou pryšce souhrnně známé jako „akoko“. a na Kanárských ostrovech jako „tabaibas“", "tgt_summary": "Wolfsmilch (\"Euphorbia\") ist eine Pflanzengattung aus der Familie der Wolfsmilchgewächse (Euphorbiaceae). Die etwa 2160 Arten sind fast weltweit verbreitet. Der deutschsprachige Trivialname Wolfsmilch bezieht sich auf den Reizstoffe enthaltenden Milchsaft, den viele Arten enthalten. ", "id": 70756} {"src_title": "Rexismus", "tgt_title": "Rexismus", "src_document": [{"title": "Předválečné období.", "content": "Rexistická strana byla založena 2. prosince 1935 valonským novinářem Léonem Degrelle poté co opustil Katolickou stranu, která byla podle jeho mínění příliš umírněná. Ideologicky se rexistická strana inspirovala kromě italského a španělského fašismu též v integralismu Charlese Maurrase. Odmítala kapitalismus i marxismus a vlivem zde byla i publicistická činnost Jeana Denise, jenž psal o mravní obrodě belgické společnosti prostřednictvím katolicismu a korporativismu. Nejúspěšnější bylo hnutí ve volbách v roce 1936, kdy se mu podařilo získat 11,5 % hlasů. Degrelle, jenž hluboce obdivoval Adolfa Hitlera však vedl rexisty k čím dál větší radikalizaci a začal tomu přizpůsobovat i stranickou ideologii, což vedlo následně k ochlazení vztahů s místními představiteli katolické církve. V doplňovacích volbách v dubnu 1937 kandidoval Degrelle proti ministerskému předsedovi Paulu van Zeelandovi z Katolické strany, které pro něj skončily fiaskem. Následkem tohoto neúspěchu se rexistická strana začala zcela jednoznačně orientovat směrem k hitlerovskému Německu a podporovala jeho politiku. Ve volbách roku 1939 se jim podařilo utržit již pouze 4,4 % hlasů.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Po vpádu německých vojsk do Belgie v roce 1940 stála většina rexistů na straně německých okupantů, ačkoliv někteří ze straníků poté co byli svědky nacistického antiklerikalismu a vyhroceného antisemitismu, přešli do protiněmeckého odboje. \"Formations de Combat\", polovojenská organizace hnutí Rex se stalo základem pro cizineckou Valonskou legii, která spadala pod německý wehrmacht a později pod Zbraně SS. Této divizi pak velel sám Degrelle, jenž se stal vyznamenaným válečným hrdinou, a nakonec i plukovníkem SS, zatímco předsednictví se ujal jeho spolupracovník Victor Matthys. Po osvobození Belgie v roce 1944 byla Rexistická strana postavena mimo zákon a mnozí její členové byli buď popraveni nebo uvězněni. Léonovi Degrelle se však podařilo utéct do frankistického Španělska, kde působil v tamější neonacistické scéně. Zde se věnoval historickému revizionismu a obhajobě myšlenek národního socialismu, mj. zaslal papežovi Janu Pavlovi II. dopis ve kterém označil holokaust za vykonstruovanou lež. Ve Španělsku pak roku 1994 zemřel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rexismus je označení pro krajně pravicovou ideologii, ke které se hlásila belgická Rexistická strana (též Rex), vedená novinářem Léonem Degrelle. Název tohoto uskupení je odvozen od pojmenování tehdejších katolických novin a vydavatelství \"Christus Rex\" (latinsky Kristus Král), ve kterých Degrelle působil. Rexisté jakožto hnutí inspirované italským fašismem a španělským falangismem požadovali vytvoření sociálně spravedlivého stavovského státu, jenž by se opíral o katolickou církev. Rovněž hájili jednotnost belgického státu a zachování monarchie. ", "tgt_summary": "Als Rexisten bezeichnet man vor allem in Belgien die Anhänger der wallonischen faschistischen Bewegung Rex (von lateinisch \"Christus Rex\" für \"Christus ist König\"), die während der deutschen Besatzung während des Zweiten Weltkriegs mit den Nationalsozialisten kollaborierten. Aufgrund ihrer engen Anlehnung an die Dogmatik der katholischen Kirche wird die Bewegung von manchen Historikern dem Klerikalfaschismus zugeordnet. ", "id": 897937} {"src_title": "Dassault Mystère IV", "tgt_title": "Dassault Mystère IV", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "2. srpna 1951 byla se společností Dassault uzavřena smlouva na výrobu letadla MD 452 Mystère IV, odvozeného ze stíhačky Dassault Mystère II. První prototyp, poháněný motorem Rolls-Royce Tay s odstředivým kompresorem, vzlétl 28. září 1952. M.D.452-01 pilotoval Konstantin Rozanov a let trval 25 minut. Ačkoli si byl se starším letadlem podobný, byl Mystère IV ve skutečnosti nové konstrukce s aerodynamickými vylepšení pro nadzvukový let. Se stejným motorem jaký byl použit v Mystère II dosáhl nový stroj při horizontálním letu maximální rychlosti 0,92 Mach. 17. ledna 1953 se dokonce při střemhlavém letu podařilo pokořit zvukovou bariéru. Už 25. dubna téhož roku bylo objednáno 225 letounů, které byly všechny dodány do června 1956. Prvních 50 ks Mystère IVA bylo poháněno britskými proudovými motory Rolls-Royce Tay, zatímco zbytek používal ve Francii vyráběný motor Hispano-Suiza Verdon 350, který byl variantou motoru Tay. Francouzské letectvo získalo první Mystère IVA 14. července 1955 a už o měsíc později přeletěla nad Champs Elysées formace složená z dvanácti strojů. Vedle \"áčkové\" verze se od roku 1953 vyvíjela i aerodynamicky vylepšená varianta Mystère IVB, na které se testoval motor Atar 101 s axiálním kompresorem. Bylo však vyrobeno pouze 10 testovacích kusů a program byl nakonec zrušen ve prospěch stroje Super-Mystère B2. Paralelně s verzí IVB probíhal i vývoj dvoumístné noční stíhačky Mystère IVN. Trup tohoto letadla byl prodloužen o 1,4 m, aby v kokpitu vznikl prostor pro druhého pilota. Stroj byl poháněn výkonnějším motorem Rolls-Royce Avon RA 7R, avšak nejvýznamnějšími změnou bylo osazení palubního radiolokátoru APG 33. Jediný vyrobený prototyp vzlétl 19. července 1954, ale pak byl program ukončen z důvodu nedostatku financí. Francie v té době již financovala vývoj letadla Vautour, jehož verze Vautour IIN se později stala hlavní noční stíhačkou francouzského letectva.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Mystère IVA měl na rozdíl od Mystère IIC robustnější trup, nové ocasní plochy a křídla s tenčím profilem. V porovnání s Mystère IIC měla křídla \"čtyřky\" větší šípovitost, 38° oproti 30°. Pohon letadla zajišťoval jeden proudový motor Hispano-Suiza Verdon 350 s radiálním kompresorem, jehož maximální tah byl 34 kN. Letadlo dosahovalo rychlost až 1120 km/h a mělo dostup 15 000 m. Mystere IV měl stoupavost 40 m/s, čímž výrazně převyšovalo svého předchůdce. Základní výzbroj tvořily dva kanóny DEFA ráže 30mm. Pro útoky na pozemní cíle mohlo být letadlo vyzbrojené 12 neřízenými střelami vzduch-země ráže 105 mm. Alternativní municí byly 2 volně padající pumy o hmotnosti 250 kg/500 kg nebo 4 pumy o hmotnosti 70 kg.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Arabsko-izraelské války.", "content": "30. října 1956 se šest izraelských stíhaček Mystère IV dostalo do vzdušného souboje s asi 20 egyptskými MiGy-15. Izraelcům se podařilo jeden MiG sestřelit a další egyptské stroje poškodit. Jedno z izraelských letadel se vrátilo na základnu s poškozeným křídlem. Následující den narazily dva Mystère IV na čtyři egyptské stíhačky Vampire. Po krátkém leteckém souboji se izraelským pilotům podařilo všechny čtyři stroje sestřelit. V šestidenní válce sehrály Mystère IV významnou roli na všech frontách, od náletů na egyptské základny až po operace na syrském bojišti. V průběhu bojů sestřelili Mystère IV dva syrské MiGy-17 a jeden jordánský Hunter. Izrael přiznal, že 8 letadel Mystère IV bylo zničeno nepřátelskou střelbou protivzdušné obrany.", "section_level": 2}, {"title": "Indicko-pákistánská válka (1965).", "content": "V roce 1965 se indické letadlo Mystère IV dostalo do vzdušného souboje s pákistánským strojem F-104 Starfighter, který ho značně poškodil. Předtím než se však Mystère IV zřítil k zemi, stihl indický pilot stíhačku Starfighter sestřelit.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dassault MD.454 Mystère IV byl francouzský stíhací-bombardovací letoun a také první transonický letoun, který vstoupil do služby u francouzského letectva. ", "tgt_summary": "Die Dassault Mystère () war ein einstrahliges Kampfflugzeug des französischen Herstellers Dassault Aviation aus der Zeit des Kalten Krieges. Die Version \"M.D.452 Mystère IV A\" war das erste Dassault-Flugzeug mit Pfeilflügeln.", "id": 727095} {"src_title": "Quake 4", "tgt_title": "Quake 4", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Příběh navazuje na staršího předchůdce Quake 2. Odehrává se v budoucnosti, když je Země napadená útočníky z vesmíru, rasou Kyborgů, zvaných Stroggové. Stroggové chtějí vyčerpat všechny přírodní zdroje a z mrtvých protivníků vytvářejí svoje vojáky. Na jejich domovskou planetu Stroggos je veden hromadný útok ze Země. Matthew Kane, hlavní hrdina hry, je členem elitního komanda Rhino Squad. Brzy se zjistí, že Stroggové jsou napojení na jeden systém, Nexus. Jedinou šancí je zničit ho. Po několika pokusech, které selhaly, byl Matthew chycený a převezený do medicínského centra, kde měl být přeměněný na Strogga. Nadopují ho látkami zvětšujícími sílu, odřeží mu končetiny a nahradí je novými mechanickými, díky kterým je rychlejší. V poslední fázi, když mu mají vyměnit mozek, je Matthew zachráněný svými kolegy. Je to však nezvratný proces, a tak je jedinou nadějí Země, protože strážný systém ho identifikuje jako Strogga. Po dlouhé cestě se Matthew dostane až k Nexusu, zlikviduje jeho strážce a následně i Nexus. Země je zachráněná a Matthew se vrací zpět na základnu. Masový útok na Stroggos začíná rychlou akcí, která se ale nepovede a všechny jednotky nejsou na svých místech. Hráč se jmenuje Mathew Kane a po ztroskotání jeho člunu s jeho jednotkou se konečně dostane z trosek. Pokračuje do pevnosti Stroggů a tam se setká s jednotkou Badger. Jeden jejich voják je ale zraněný, proto se vrací zpátky pro medika. Najde ho, odvede ke zraněnému a prochází do další mise. Dalším úkolem je setkat se s jeho jednotkou Rhino. Po cestě nějaké členy vaší jednotky potká, ale má se hlásit u Bidwella. Setká se s ním a potom společně s Morrisem půjdou do hangárů...", "section_level": 1}, {"title": "Zbraně.", "content": "Protože se hra odehrává v daleké budoucnosti, zbraně jsou nereálné – mají futuristický design. Některé z nich se ale podobají současným zbraním. Je možné je postupně modifikovat. Jsou to například větší zásobníky, zaměřovače, automatické navádění střel ad. Modifikovat je mohou kolegové z jednotky. Seznam zbraní:", "section_level": 1}], "src_summary": "Quake 4 je počítačová hra žánru first-person shooter. Vytvořilo ji studio Raven Software, které při vývoji spolupracovalo s id Software, vývojářem předešlých her série. Hra byla vydána v roce 2005, běží na enginu \"ID Tech 4\".", "tgt_summary": "Quake 4 ist ein Computerspiel und der vierte Teil der Quake-Serie. Er wurde von \"Raven Software\" unter der Aufsicht von \"id Software\" für den PC entwickelt und erschien am 18. Oktober 2005 für Windows. Zwei Tage später wurde der Linux-Client nachgeliefert. Quake 4 erschien als einer der 15 Starttitel für die Xbox 360.", "id": 1413178} {"src_title": "Dub virginský", "tgt_title": "Virginia-Eiche", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Podle podmínek může nabývat charakteru keře nebo rozložitého stromu. Ve stromové formě dorůstá přes 20 m do výšky, s rozpětím větví až 27 metrů; spodní větve se často sklánějí až k zemi a pak se opět stáčejí nahoru. Borka je tmavá, tlustá, podélně rozpraskaná. Řapíkaté, střídavě vyrůstající listy jsou podlouhle vejčité až kopinaté, celokrajné, tuhé a kožovité, na svrchní straně leskle tmavě zelené, na spodní našedlé, mírně plstnaté; dlouhé jsou 3,5–9, široké 2–4 cm. Vytrvávají jeden rok, opadávají na jaře těsně rozvinutím nových, dub tak působí dojmem stálezelené dřeviny. Kořenový systém sahá do velké hloubky, v mládí je kůlovitý, později se velmi široce rozvětvuje. Spolu s nízko položeným těžištěm vzhledem k široké, nízké koruně na krátkém kmeni tak strom dobře chrání proti silným větrům, včetně hurikánů. Samčí a samičí květy se nachází odděleně na jednom jedinci. Dobou květu je pozdní zima až časné jaro, plodem jsou žaludy umístěné po jednom až po třech na 1–2 cm dlouhých stopkách.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a ekologie.", "content": "Areál dubu virginského zahrnuje pobřežní oblasti jihovýchodu a jihu Spojených států amerických, od Virginie přes Floridu po Texas, ostrůvkovitě se vyskytuje též v Mexiku. Roste v jednodruhových nebo smíšených lesích na široké škále půd od těžkých jílovitých po lehké písčité, pokud jsou dobře zásobeny humusem. Prosperuje dobře v suchých i vlhkých půdách, na dobře propustných podkladech snáší i příležitostné záplavy, pokud voda proudí a nezůstává dlouho stát. Větve dubu jsou častým hostitelem epifytických rostlin, především provazovitě visících tilandsií, napadán bývá jmelím. Hustá rozložitá koruna stromu a jeho žaludy poskytují úkryt a potravu množství živočišných druhů.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Dřevo dubu virginského je tvrdé, těžké, nesnadno opracovatelné a velmi pevné. V minulosti se využívalo na konstrukce lodních trupů. Indiáni používali kůru jako barvivo, žaludy jako potravinu a zdroj oleje, hálky na listech se sbíraly ke konzumaci. Strom je často pěstován jako okrasná dřevina a cenný zdroj stínu v teplejších oblastech Ameriky, Evropy a Austrálie. Ve státech amerického Jihu vytváří jeho aleje a solitérní jedinci, mnozí více než 400 let staří, nezaměnitelný kolorit veřejných parků, univerzitních kampusů i soukromých koloniálních sídel.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V rámci rozsáhlého rodu dub patří dub virginský do podrodu \"Quercus\" a sekce \"Quercus\", mezi tzv. \"bílé duby\", k nimž náleží i evropské duby letní (\"Q. robur\") a zimní (\"Q. petraea\"). Je rozlišováno několik vnitrodruhových variant, někdy v literatuře považovaných i za samostatné druhy. V rámci svého areálu se často kříží s příbuznými druhy dubem lyrovitým (\"Q. lyrata\"), dubem dvoubarevným (\"Q. bicolor\"), dubem velkoplodým (\"Q. macrocarpa\") nebo dubem hvězdovitým (\"Q. stellata\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Dub virginský (\"Quercus virginiana\") je dlouhověký strom z čeledi bukovitých, původní v jihovýchodních a jižních oblastech Spojených států. Mnoho jeho starých a mohutných exemplářů vytváří typický kolorit starého amerického Jihu.", "tgt_summary": "Die Virginia-Eiche (\"Quercus virginiana\"), auch Lebens-Eiche genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Eichen (\"Quercus\") in der Familie der Buchengewächse (Fagaceae).", "id": 2291260} {"src_title": "Tongyong pinyin", "tgt_title": "Tongyong Pinyin", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na Tchaj-wanu se dlouho používaly různé systémy romanizace. Oficiálně se užíval systém Gwoyeu Romatzyh, od roku 1986 nahrazen MPS II (Mandarin Phonetic Symbols II), ovšem tyto systémy se nikdy výrazněji neprosadily do praxe, kde převládala Wade-Gilesova transkripce, která ovšem nebyla používána zcela důsledně. Tchajwanci (zejména ti, kteří si přejí úplnou nezávislost) dlouho odmítali přechod na hanyu pinyin (pchin-jin), protože pochází z ČLR a hledali vlastní systém. Tongyong pinyin vymyslel v roce 1998 Jü Po-čchüan (). Tento systém byl od té doby několikrát upraven. Ve srovnání s chan-ju pchin-jinem vykazuje jisté shody, ale i řadu rozdílů. V listopadu 2000 navrhl bývalý ministr školství Ccheng Č'-lang (), aby vláda používala hanyu pinyin s několika úpravami pro místní nářečí, ale návrh byl zamítnut. Mnoho lidí, včetně starosty Tchaj-peje, Ma Jing-ťioua (), věřilo, že Tchaj-wan by měl přejít na hanyu pinyin, protože je to mezinárodní standard. 10. července 2002 se na tchajwanském ministerstvu školství konala schůze pro 27 členů. Dostavilo se jich pouze 13, 2 jednání předčasně opustili a předseda nemohl hlasovat, takže vyhláška o tongyong pinyinu prošla pouhými 10 hlasy. Protože tongyong pinyin není povinný, tchajpejská městská rada se rozhodla, že bude používat souběžně tongyong i chan-ju pchin-jin. Starosta Ma později rozhodl, že na silničních ukazatelích bude pouze chan-ju pchin-jin a na konci roku 2002 bylo 161 silničních ukazatelů změněno ze starší transkripce na chan-ju pchin-jin. Na konci roku 2003 mělo všech 659 ulic cedule v chan-ju pchin-jinu. Dělení skupin příznivců chan-ju pchin-jin a tongyong pinyinu se na Tchaj-wanu do značné míry kryjí se rozdělením na zastánce tezí „Tchaj-wan je Čína,“ resp. „Tchaj-wan má být na Číně nezávislý.“ Radnice ovládané Kuomintangem proto obvykle preferují chan-ju pchin-jin, radnice ovládané demokratickou stranou preferují tongyong. Vedle sebe pak mohou být dvě cedule s odlišným pravopisem, podle toho, která radnice je vede. Nekonzistentní transkripce ale není na Tchaj-wanu nic nového. Částečně i kvůli nedostatečné shodě, kterou abecedu používat, byl (v roce 2003) na neurčito odložen záměr ministerstva školství začít používat chan-ju pchin-jin k výuce výslovnosti znaků ve školách (dosud se používá zvláštní abeceda ču-jin). V roce 2008 Kuomintang vyhrál jak parlamentní tak prezidentské volby. Na to byl vyhlášen od 1. ledna 2009 chan-ju pchin-jin již jako jediný oficiální systémem romanizace na Taiwanu.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla.", "content": "Pokud není řečeno jinak, tongyong pinyin se shoduje s hanyu pinyinem.", "section_level": 1}, {"title": "Tchajwanština.", "content": "Existuje i verze tongyong pinyinu pro přepis tchajwanštiny (), která neobsahuje písmeno \"f\", ale přidává písmeno \"v\" (pro hlásku 万). Tchajwanské ministerstvo školství však 28. září 2006 rozhodlo, že pro tchajwanštinu se nadále bude používat systém zvaný Pe̍h-ōe-jī ().", "section_level": 1}], "src_summary": "Tongyong pinyin (čínsky: ; tongyong pinyin: \"tongyòng pinyin\"; hanyu pinyin: \"tōngyòng pīnyīn\"; český přepis: \"tchung-jung pchin-jin)\" byla v letech 2002–2008 oficiální metoda transkripce čínských znaků do latinky, schválená tchajwanským ministerstvem školství. Jeho používání není povinné. Je postaven na standardní čínské výslovnosti.", "tgt_summary": "Tongyong Pinyin () ist eine in der Republik China auf Taiwan entwickelte Umschrift (oder Romanisierung) der chinesischen Sprache. Sie basiert ebenso wie das in der Volksrepublik China entwickelte Hanyu Pinyin auf der Aussprache des Peking-Dialekts. Etwa 80 Prozent der Silben des Tongyong Pinyin sind mit den entsprechenden Silben in der Schreibweise des Hanyu Pinyin identisch. ", "id": 2027227} {"src_title": "ZFS", "tgt_title": "ZFS (Dateisystem)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "ZFS byl navržen a implementován týmem společnosti Sun, který vedl Jeff Bonwick. ZFS bylo oznámeno 14. září 2004. Zdrojový kód ZFS byl integrován do hlavního vývojového kmene Solaris 31. října 2005 a uvolněn jako součást OpenSolarisu (build 27) dne 16. listopadu 2005. Sun oznámil ZFS do aktualizace na verzi 6/06 pro Solaris 10 v červnu 2006, jeden rok po vzniku komunity Open Solaris. Celé jméno zní \"Zettabyte File System\". ZFS umí uložit až 256 kvadrilionů Zettabytů (1 ZB = 2 bytů).", "section_level": 1}, {"title": "Čísla verzí.", "content": "Významné verze ZFS:", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Integrita dat.", "content": "Jedna z hlavních vlastností, která odlišuje ZFS od ostatních souborových systémů je jeho vytvoření od základu se zaměřením na integritu dat. Tedy ochraňuje uživatelská data na disku před jejich nenápadným poškozením, způsobeným například kosmickou radiací, chybami v ovladači disku, falešnými zápisy, atd. Integrita dat je vysokou prioritou v ZFS protože nedávné výzkumy ukazují, že žádný ze souborových systémů rozšířených v současnosti, jako jsou Ext, XFS, JFS, ReiserFS nebo NTFS, ale ani hardwarový RAID, neposkytují dostatečnou ochranu proti takovýmto problémům. Současné výzkumy ukazují, že ZFS chrání data lépe, než dřívější řešení. Integrity dat je dosaženo používáním Fletcherova kontrolního součtu nebo používáním hashovacího algoritmu SHA-2 přes stromovou strukturu souborového systému. Je vypočten kontrolní součet každého bloku dat a hodnota každého součtu je uložena v ukazateli na tento blok, nikoli v bloku samotném. Dále, blok obsahující tento ukazatel je také chráněn kontrolním součtem a hodnota je uložena do ukazatele nadřazeného. Takto kontrola pokračuje až do kořene stromové struktury souborového systému, jehož kontrolní součet je také proveden a tímto je vytvořen strom (tzv. „hash tree“). Když je přečten blok, nezáleží jestli jsou to data nebo metadata, je vypočten jeho kontrolní součet a je porovnán s uloženou hodnotou kontrolního součtu. Pokud jsou součty shodné, data jsou poslána dále procesu, který o ně žádal. Pokud nejsou shodné, ZFS dokáže data opravit, pokud datové úložiště obsahuje redundanci dat pomocí zrcadlení disků typu ZFS nebo jiného typu RAID. Pokud se datové úložiště skládá pouze z jediného disku, ZFS poskytuje možnost redundance pomocí parametru codice_1 (nebo codice_2), což znamená, že data budou uložena na disku dvakrát (třikrát) a velikost disku bude rozdělena na polovinu (na třetiny). Pokud redundance existuje, ZFS načte druhou kopii dat (nebo data opraví pomocí obnovovacích mechanismů RAID) a přepočítá kontrolní součty, doufaje že tentokrát budou data správná. Pokud jsou kontrolní součty shodné, ZFS nahradí poškozená data daty z druhé kopie.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "V současné době se uvažuje o zapojení podpory ZFS v jádrech mnoha unixových systémech (např. Linux, Mac OS X, BSD) a to především v jejich serverových verzích. ZFS by se měl objevit v chystaném Mac OS X 10.6 Snow Leopard (v 10.5 Leopard se nachází pouze experimentální podpora „ZFS Beta Seed v1.1“ umožňující jen čtení a práci přes terminál, která se nedočkala ve verzi 10.5.1 žádné aktualizace). Po dořešení problémů s kolizí licencí CDDL a GPL bude obsažen jako volitelná součást Linuxu.", "section_level": 1}], "src_summary": "ZFS (\"Zettabyte File System\") je kombinovaný souborový systém a správce logických svazků vyvinutý společností Sun Microsystems pro operační systém Solaris. ZFS obsahuje funkce pro ověřování integrity dat, podporu pro uchovávání velkých objemů dat, integraci konceptů souborového systému a správy svazků, zaznamenávání a ukládání aktuálního stavu systému (jako bod obnovy u Windows), ověřování integrity dat a jejich opravy za chodu, RAID-Z a přirozená podpora NFSv4 ACLs. ZFS je implementováno jako open-source software, licencováno pod Common Development and Distribution License (CDDL). ZFS byl do 20. září 2011 registrovanou obchodní značkou firmy Oracle.", "tgt_summary": "ZFS ist ein von Sun Microsystems entwickeltes transaktionales Dateisystem, das zahlreiche Erweiterungen für die Verwendung im Server- und Rechenzentrumsbereich enthält. Hierzu zählen die vergleichsweise große maximale Dateisystemgröße, eine einfache Verwaltung selbst komplexer Konfigurationen, die integrierten RAID-Funktionalitäten, das Volume-Management sowie der prüfsummenbasierte Schutz vor Datenübertragungsfehlern. Der Name ZFS stand ursprünglich für \"Zettabyte File System\", ist aber inzwischen ein Pseudo-Akronym, wodurch die Langform nicht mehr gebräuchlich ist.", "id": 1026488} {"src_title": "Ján Krstiteľ Scitovský", "tgt_title": "János Scitovszky", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v rodině Martina Scitovského a jeho manželky Barbory rozené Karácsony. Lidovou školu absolvoval v Jelšavě a gymnázium v Rožňavě. Teologické vzdělání získal v Trnavě, kde v roce 1808 získal doktorát z filosofie. 5. listopadu 1809 ho v Jasově vysvětili za kněze Rožňavské diecéze. Od roku 1809 působil jako profesor filozofie a matematiky na biskupském lyceu v Rožňavě a od roku 1811 do roku 1827 i jako profesor teologie. V roce 1813 získal doktorát z teologie. Panovník jmenoval Jana rožňavským kanovníkem a rektorem semináře, 19. listopadu 1835 získal Armalite listinu od Ferdinanda V. vydanou ve Vídni pro něj i jeho bratra Josefa spolu s dalším příbuzenstvem. Panovník mu povolil používání predikátu \"\"de Nagykér\" tedy z Velkého Kýra\". 17. srpna 1827 byl jmenován biskupem v Rožňavě a 28. ledna 1828 Svatá stolice potvrdila jmenování. Biskupské svěcení přijal z rukou velkovaradínského biskupa a jeho předchůdce v Rožňavě Františka Lajčáka 25. března 1828. 23. listopadu 1838 byl jmenován biskupem v Pécsi. V roce 1849 byl jmenován ostřihomským arcibiskupem. Tento post nebyl obsazen od roku 1847, kdy zemřel Jozef Kopáč. V roce 1848 sice Ferdinand V. jmenoval Jana Háma za nového ostřihomského arcibiskupa, ale ten v důsledku politických tlaků se postu vzdal ještě před nastoupením do úřadu. Ján Scitovský převzal úřad ostřihomského arcibiskupa a uherského primase 6. ledna 1850. Do roku 1853 spravoval i pécssku diecézi jako apoštolský administrátor. Vystupoval na obranu biskupů (např. Jozef Rudňanský), kteří měli problémy kvůli svým postojům během revoluce v letech 1848 - 1849. Vícekrát neúspěšně intervenoval u císaře Františka Josefa ve prospěch vůdců uherské revoluce, kteří byli později v Aradu popraveni. V roce 1850 přestěhoval z Trnavy do Ostřihomi, kde absolvoval kněžský seminář sv. Štěpána. V roce 1853 slavnostně uvedl do Trnavy jezuity, což bylo jejich první působiště v Uhrách po obnovení řehole v roce 1814 a svěřil jim nově zřízené arcibiskupské gymnázium. V roce 1856 vysvětil novou katedrálu v Ostřihomi, i když ještě nebyla zcela dokončena. Na její dostavbu věnoval přes 880 tisíc zlatých. Na konzistoři 7. března 1853 ho papež Pius IX. Jmenoval kardinálem-knězem s titulárním kostelem Santa Croce in Gerusalemme.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Křtitel Scitovský z Velkého Kýra, křtěn Ján ( \"de Nagykér Scitovszky János\", 1. listopadu 1785, Košická Belá - 19. října 1866, Ostřihom) byl římskokatolický duchovní, biskup v Rožňavě a Pécsi, od roku 1849 ostřihomský arcibiskup a uherský primas.", "tgt_summary": "János Scitovszky de Nagykér (slowakisch \"Ján (Krstiteľ) Scitovský\") (* 1. November 1785 in Košická Belá im Königreich Ungarn (heute Slowakei); † 19. Oktober 1866 in Esztergom) war ein ungarischer Kardinal der römisch-katholischen Kirche und Erzbischof von Gran.", "id": 380952} {"src_title": "Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích", "tgt_title": "Südböhmische Universität in Budweis", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jihočeská univerzita byla založena 28. září 1991 zákonem ČNR č. 314/1991 Sb. Navázala zejména na tradice vzdělávání učitelů, vysokoškolských odborníků pro různá odvětví zemědělské výroby, teologická studia, tradici rybníkářství a rybářství. Základ univerzity původně tvořily dvě fakulty – Pedagogická fakulta (od roku 1948 pobočka Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, později se stala samostatnou fakultou) a Provozně ekonomická fakulta (od roku 1960 součást pražské Vysoké školy zemědělské). K zakládajícím kamenům patřily také tři nově vytvořené fakulty: Biologická, Teologická a Zdravotně sociální. V roce 1994 vznikla v Jindřichově Hradci Fakulta managementu Jihočeské univerzity, která se ale na přelomu let 1997/1998 vyčlenila ze struktury Jihočeské univerzity a stala se šestou fakultou Vysoké školy ekonomické v Praze. V roce 2006 vznikla Filozofická fakulta a o rok později se přidala Ekonomická fakulta. Původní Biologickou fakultu nahradila v roce 2007 Přírodovědecká fakulta. V roce 2009 vznikla Fakulta rybářství a ochrany vod.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní spolupráce.", "content": "Jihočeská univerzita spolupracuje s více než 300 univerzitami po celém světě. Univerzita realizuje přeshraniční studijní obory Biological Chemistry a Bioinformatics s Univerzitou Jana Keplera v Linci a s vybranými zahraničními univerzitami také nabízí možnost získat dvojí diplom (double degree). Mezinárodní prestiž Jihočeské univerzity dokládá i aktivní výzkum badatelských týmů v rozmanitých částech světa, včetně provozování vlastních výzkumných stanic v Papui Nové Guineji a na Svalbardu.", "section_level": 1}, {"title": "Kampus ve Čtyřech Dvorech.", "content": "Univerzitní kampus ve Čtyřech Dvorech leží v klidné části města. Jsou v něm 4 z celkem 8 fakult, menza, akademická knihovna a 4 koleje. S rozlohou 17 hektarů slouží také k relaxaci a jako prostor pro pořádání kulturních a společenských akcí. V centrální části kampusu vznikl park anglického typu, ve kterém je umístěna Lavička Václava Havla od architekta Bořka Šípka. V roce 2016 byl v kampusu otevřen nový studentský klub JU Kampa a také univerzitní školka Kvítek.", "section_level": 1}, {"title": "Čestné doktoráty.", "content": "Za dobu své existence udělila Jihočeská univerzita celkem 27 čestných vědeckých hodností doctor honoris causa. Mezi nositeli jsou například prof. RNDr. Antonín Holý, DrSc. a prof. Dr. Erik De Clercq, MD., světově uznávaní odborníci ve virologii.", "section_level": 1}, {"title": "Časopis Journal.", "content": "Čtyřikrát ročně a v nákladu 5 000 kusů vychází oficiální celouniverzitní časopis \"Journal\". Přináší novinky, rozhovory a reportáže ze všech fakult JU. V pravidelných rubrikách představuje studenty, pedagogy i absolventy. Porota Komory Public Relations ocenila Journal v desátém ročníku ankety Firemní médium roku čestným uznáním.", "section_level": 1}, {"title": "Studentské spolky a aktivity.", "content": "Na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích působí řada studentských organizací. Například:", "section_level": 1}], "src_summary": "Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích (JU, latinsky \"Universitas Bohemiae Meridionalis Budovicensis\") je veřejná vysoká škola univerzitního typu se sídlem v Českých Budějovicích. Má 8 fakult a profiluje se jako vzdělávací a výzkumná instituce s orientací na přírodní, humanitní a sociální vědy. Na univerzitě studuje 11 000 studentů ve více než 200 oborech bakalářských, magisterských a doktorských programů.", "tgt_summary": "Die Südböhmische Universität in Budweis, tschechisch \"Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích\", englisch \"University of South Bohemia České Budějovice\", ist eine im Jahre 1991 gegründete öffentliche Universität in Budweis, Tschechien.", "id": 194507} {"src_title": "Rambo III", "tgt_title": "Rambo III", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Na počátku filmu žádá Ramba jeho bývalý velitel Samuel Trautman o pomoc během tajné mise v Sověty okupovaném Afghánistánu, která má za cíl dodat zbraně mudžahedínům, kteří bojují proti Sovětům. Rambo jeho žádost odmítá a zůstává v závětří thajského buddhistického kláštera. Svůj názor mění až v okamžiku, kdy k němu dorazí zpráva o Trautmanově zajetí. Rambo vyráží Trautmana osvobodit, ten se však nachází v přísně střežené sovětské pevnosti. V pákistánském Péšávaru se John Rambo setká s afghánskou spojkou Mousou Ghanim, se kterým se vydává přes horskou hranici do Afghánistánu. V afghánské vesnici poblíž sovětské pevnosti se střetne s mudžahedíny. Vesnice je napadena dvojicí sovětských bitevních helikoptér, jednu z nich Rambo sestřelí. Pak se vydává do pevnosti pouze v doprovodu Mousy a mladého chlapce Hamida. První pokus je neúspěšný a Rambo s Hamidem jsou v bojích zraněni. Již mimo pevnost Rambo Hamida ošetří a pošle jej s Mousou do bezpečí. Sám si pak ohněm desinfikuje ránu a vrací se příští den do pevnosti. Přichází právě včas, Trautmanovi hrozí mučení plamenometem. Společně osvobodí další vězně a přepadnou sovětskou helikoptéru. Ta je však zasažena a poškozena, Rambo musí se strojem urychleně přistát. Vězni se od Ramba s Trautmanem oddělují a dvojice pokračuje v útěku pěšky. John sestřelí pronásledující sovětský vrtulník šípem s explozivní špičkou. Druhý stroj pilotuje velitel sovětské základny Zajsen, který posílá do akce svého podřízeného Kurova a členy komanda Specnaz. Dvojici se podaří Specnaz zlikvidovat v jeskyni pomocí exploze, ale zraněný Kurov překvapí Ramba, když opouští jeskyni. Rambovi se jej v následném souboji podaří zabít. Zajsen shromáždil velkou armádu a blokuje Rambovi s Trautmanem únikovou cestu do Pákistánu. Oběma Američanům přichází na pomoc mudžahedínové. Ve vzniklé bitvě Rambo ukořistí tank, s jehož kulometem ostřeluje Zajsenovu helikoptéru. Vrtulník se s tankem srazí, přežije jen Rambo. Po bitvě se Trautman s Rambem loučí s mudžahedíny a odjíždějí domů.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Sylvester Stallone získal za film Zlatou malinu v kategorii nejhorší herecký výkon v hlavní roli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rambo III je americký akční film z roku 1988, který natočil režisér Peter MacDonald podle scénáře Davida Morrella, Sylvestera Stallona a Sheldona Lettiche. Film patří do série příběhů o vietnamském veteránu Johnu Rambovi odehrávající se tentokrát v Sověty okupovaném Afghánistánu. Vznikla i novelizace filmu s názvem \"Rambo III: Pro přítele\". Věnování filmu mudžahedínům bylo po teroristických útocích 11. září 2001 přeformulováno na věnování galantnímu lidu Afghánistánu.", "tgt_summary": "Rambo III ist ein US-amerikanischer Actionfilm aus dem Jahr 1988. Er ist der dritte Teil der \"Rambo\"-Filmreihe mit Sylvester Stallone in der Titelrolle. Der Film startete am 14. Juli 1988 in den bundesdeutschen Kinos.", "id": 1910398} {"src_title": "Sociální třída", "tgt_title": "Soziale Klasse", "src_document": [{"title": "Příklad moderní třídní klasifikace.", "content": "Byla vytvořena celá řada definic a charakteristik tříd, přičemž navrhovaná schémata sahají od hrubého členění na dvě či tři třídy až po jemné klasifikace s mnoha různými sociálními skupinami. Jako příklad může sloužit členění podle britského National Readership Survey (NRS), která se často používá v marketingu:", "section_level": 1}, {"title": "Sociologické teorie tříd.", "content": "Různí sociologové chápou a definují třídu různými způsoby. Není-li však uvedeno jinak, bývá třída chápána ve významu marxistickém.", "section_level": 1}, {"title": "Marxovo pojetí tříd.", "content": "Ač je společenská třída ústředím pojmem Marxova díla, nikde jej systematicky nevysvětluje a nedefinuje. Jeho teorii tříd však můžeme najít např. v Manifestu komunistické strany. Marxova teorie je založena na dvoutřídním stratifikačním modelu. V každé společnosti proti sobě stojí utlačovatel a utlačovaný. V moderní buržoazní společnosti je tento rozpor založen na vlastnictví výrobních prostředků, společnost lze tedy dělit na ty, kteří je vlastní (buržoazie), a ty, jež je nevlastní a musí tedy prodávat svoji pracovní sílu (proletariát). Zájmy tříd jsou v protikladu a nutností je třídní konflikt. Jeho vyústěním je dle Marxe proletářská revoluce, která po období diktatury proletariátu povede k zavedení beztřídní společnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Třída o sobě a třída pro sebe.", "content": "Marx chápe třídy jako sociální síly, které mají své vědomí. Rozlišuje třídu o sobě (\"klasse an sich\"), která je jen sociální kategorií lidí, kteří mají stejné objektivní podmínky života, a třídu pro sebe (\"klasse für sich\"), která je skupinou lidí, kteří prošli třídním uvědoměním a jsou si tedy vědomi svých společných třídních zájmů, které jsou schopni hájit a prosazovat. Sociolog Jan Keller v jedné ze svých přednášek podotkl, že toto kritérium v dnešní společnosti platí paradoxně pro nejvyšší elitu.", "section_level": 3}, {"title": "Weberovo pojetí tříd.", "content": "V díle \"Hospodářství a společnost\" se Max Weber věnuje otázce sociální stratifikace, konkrétně ve dvou kapitolách s názvem \"Třída, status, strana\" a \"Stavy a třídy\". Weber definuje třídu jako souhrn osob, které mají stejný způsob obživy. Třídou je podle Webera taková skupina lidí, kteří si v tom co mohou společnosti nabídnout, konkurují. Weber rozlišuje třídní kritérium vlastnické a výdělečné, v jejichž rámci existují vždy třídy pozitivně privilegované, negativně privilegované a mezilehlé. Weber navíc rozlišuje tzv. \"sociální třídy\", které chápe jako třídy mobilitně uzavřené vůči ostatním. Patří sem např.:", "section_level": 2}, {"title": "Pojetí Alaina Touraina.", "content": "Alain Touraine považuje společenské třídy za typické aktéry průmyslové společnosti, přičemž podstatou sociálních vztahů jsou vztahy mocenské. Jako důsledek této mocenské povahy sociálních vztahů vzniká na jedné straně třída ovládaná a na druhé straně třída vládnoucí, která plní tyto tři funkce: Poslední ze zmíněných funkcí lze chápat jako prosazování kulturního vzorce konkrétní vládnoucí třídy. V postindustriální společnosti se konflikt, mezi třídou ovládaných a třídou vládnoucí, přesouvá z oblasti produkce materiálního bohatství do oblasti znalostí, vědění a představ. Přičemž cíl tohoto konfliktu, odehrávajícího se v rovině kulturní, lze chápat jako ovlivňování představ, jež si společnost vytváří sama o sobě a o své budoucnosti. Touraine se zajímá o nová sociální hnutí (jako jsou např. feministky, protiatomové hnutí nebo různá regionalistická hnutí apod.), zejména o jejich potenciální schopnost stát se novými sociálními aktéry v boji proti mocenským aparátům. Tato hnutí hovoří jen svým vlastním jménem a jejich členové se dožadují pouze práva být sami sebou. Cílem snažení přitom není zlepšení života kdesi ve vzdálené budoucnosti, nýbrž okamžitá změna (členové těchto hnutí chtějí začít žít jinak ihned). Návrat aktéra nemá dobyvačný charakter, jedná se spíše o kolektivní obrannou reakci proti snahám systému podřídit své jednorozměrné logice růstu (který je uskutečňován pro růst samotný) vše ostatní, včetně záměrně pěstované iluze individuality. Subjekt se vrací jako protihráč moderní společnosti v podobě hnutí, která protestují proti degradaci člověka na nástroj produkce či na jednotku konzumu. Cílem těchto hnutí není ovládnutí společnosti, ale ochrana individuálních či kolektivních svobod proti tlakům zdánlivě všemocného systému.", "section_level": 2}, {"title": "Neomarxistické pojetí tříd Ralfa Dahrendorfa.", "content": "Ralf Dahrendorf obohacuje Marxovu teorii i o Weberův přístup. Nespatřuje jádro třídního konfliktu pouze ve vlastnictví výrobních prostředků jako Marx. Kontrola výrobních prostředků je jen jednou z forem moci, a právě snaha o podíl na moci či rozhodování je dle Dahrendorfa zdrojem třídního konfliktu. Dahrendorf rozlišuje dva hlavní typy konfliktů – politický a průmyslový.", "section_level": 2}, {"title": "Třídní model Johna Goldthorpa.", "content": "John H. Goldthorpe se věnuje výzkumu třídní struktury od 60. let 20. století a je kritikem marxismu i hierarchického pojetí sociální stratifikace. Naopak tvrdí, že v dnešních západních společnostech jsou možné politické zásahy, které by umožnily větší rovnost příležitostí. Přestože považuje vznik třídního konfliktu za možný, nesouhlasí s jeho nevyhnutelností a historickou nutností, jako hlásal Karl Marx. Třídní strukturu považuje za nástroj popisu a analýzy hospodářsky vyspělé společnosti západního typu. Zvláště se pak soustředí na proměnu této společnosti, faktory k ní vedoucí a také na důsledky pro formování jednotlivých tříd. John H. Goldthorpe, stejně jako Max Weber, nesouhlasí s tím, že by třídní vztahy byly antagonistické. Východiskem pro jeho třídní schéma byla škála zaměstnání, jež již dříve vytvořil ve spolupráci s K. Hopem, kde zaměstnání řadí podle tzv. sociální žádanosti (social desirability). Později John H. Goldthorpe vytvořil na základě této škály sedm základních skupin zaměstnání, které utvářejí různé třídní postavení. Skupiny zaměstnání rozdělil podle dvou kritérií: Třídní schéma, jež je používáno pro mezinárodní komparaci a s nímž se v současné literatuře lze setkat nejčastěji: Servisní třída: Následují tři mezilehlé třídy: Další částí je dělnická třída:", "section_level": 2}, {"title": "Sociální třída podle E.O. Wrighta.", "content": "Erik Olin Wright rozpracoval Marxův návrh třídních nerovností, jelikož v jeho době je kapitalismus zcela odlišný, než byl kapitalismus v Marxově době. Za největší problém považoval Marxův předpoklad, že střední třída postupně zanikne a že dojde k její proletarizaci. Postupem času se ukázalo, že k tomu nedojde a střední třída se naopak rozrůstá. Wright se tedy pokusil pracovat na novém třídním schématu, které postupně rozpracoval ve dvou verzích. V obou těchto verzích je základem fakt, že v dané třídní struktuře existují pozice, které nespadají do žádné z tříd, jelikož jsou pro ně charakteristické prvky, které odpovídají více třídám a jsou tzv. kontradiktorní.", "section_level": 2}, {"title": "Wrightovo první třídní schéma.", "content": "Wright tyto kontradiktorní třídní pozice nepřiřadil ani k jedné z tříd. Tuto proměnu připisuje historickým změnám v kapitalistických výrobních vztazích 2. poloviny 20. století. Jednotlivé třídy: Kontradiktorní pozice:", "section_level": 3}, {"title": "Wrightovo druhé třídní schéma.", "content": "Po kritice prvního schématu došlo k jeho přehodnocení. Ve druhém schématu definuje Wright sociální třídy jako pozice odvozené od vlastnických vztahů, přičemž vlastnictví zahrnuje i jiné než ekonomické dimenze. Toto třídní schéma obsahuje 12 pozic v rámci třídních vztahů, kdy Wright oproti první verzi důkladněji rozpracoval a rozdělil dělnickou třídu, třídu manažerů a třídu vedoucích pracovníků na základě vzdělání a kvalifikace jednotlivých subjektů.", "section_level": 3}, {"title": "Další sociologické teorie.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Zahálčivá třída T. B. Veblena.", "content": "Pojmem zahálčivá třída označuje americký sociolog Thorstein Veblen vyšší třídy, které se věnují tzv. ostentativní zahálce, čímž odlišují své postavení od jiných tříd. Život bez práce je dle nich nejlepším a nejskutečnějším svědectvím bohatství, a tím i vznešenosti.", "section_level": 2}, {"title": "Vládnoucí třída G. Moscy.", "content": "Jako vládnoucí třídu označuje Mosca politickou elitu, která je typicky málo početná, monopolizuje si moc a využívá všech legálních i nelegálních výhod, které politická moc skýtá.", "section_level": 2}, {"title": "Třídní rozdíly a třídní deprivace.", "content": "Třídní sociální rozdíly se přirozeně promítají do nejrůznějších sfér lidského života. Zařazení do určité společenské třídy například ovlivňuje přístup k zdravotnické péči a správné výživě. Nejinak jsou na tom i výchovné a vzdělávací oblasti, kde se projevuje nedostatek kvalitních vzdělávacích zařízení za dostupné prostředky pro všechny sociální třídy. V neposlední řadě může třídní příslušnost ovlivňovat i pracovní a kariérní podmínky, ekonomický status se však promítá i do velikosti rodiny a životního stylu. Tyto projevy socializačního působení v rámci subkultury ovlivňují zásadním způsobem již ranou dětskou výchovu. Například děti z rodin nižší společenské třídy, které mohou žít v méně stimulujícím prostředí než děti ze středních tříd, nemusejí být tolik vedeny k výkonu, mohou být méně povzbuzovány a není jim věnována dostatečná individuální pozornost. Tato skutečnost bývá označována jako třídní deprivace.", "section_level": 1}, {"title": "Sociální třídy v ČR.", "content": "V roce 2019 vznikl na základě spolupráce Českého rozhlasu a skupiny sociologů, skládající se z Daniela Prokopa, Martina Buchtíka, Paulíny Tabery, Tomáše Dvořáka a Matouše Pilnáčka, výzkum nazvaný \"Česká společnost po 30 letech\", který vycházel z britského výzkumu Great British Class Survey s drobnými úpravami (např. zohlednění znalosti jazyků). O samotné šetření, které proběhlo v červnu stejného roku, se postaraly agentury MEDIAN a STEM/MARK. Šetření proběhlo jak online formou, tak prostřednictvím osobního dotazování a zúčastnilo se jej celkem 4039 respondentů ve věku 18 až 75 let. Na základě tohoto výzkumu bylo identifikováno celkem 6 tříd. Český rozhlas také vytvořil online kalkulačku, pomocí které mohou lidé zjistit do jaké třídy na základě provedeného výzkumu patří.", "section_level": 1}, {"title": "Zajištěná střední třída.", "content": "Tato třída představuje cca 22 % obyvatel České republiky a zjednodušeně řečeno se jedná o nejbohatší třídu, jelikož je charakteristická pro svůj vysoký ekonomický kapitál, tedy vysoké příjmy a majetek. Naopak lidský kapitál je tu poněkud slabší, což hlavně způsobuje fakt, že se tato třída formovala v období transformace v 90. letech, a tak většina ještě čerpá z odkazu předrevoluční společnosti. Nejvíce jsou zde zastoupeni lidé středního věku, kteří pracují na pozicích specialistů a odborných pracovníků a žijí primárně ve velkých městech a v jejich periferiích. Typickým příkladem je Praha, kde společně s nastupující kosmopolitní třídou tvoří přibližně 56 % obyvatel.", "section_level": 2}, {"title": "Nastupující kosmopolitní třída.", "content": "Tvoří cca 12 % obyvatel ČR a projevuje se vysokými hodnotami u všech druhů kapitálu s výjimkou majetku. Jelikož tato třída teprve nastupuje, nenahromadila zatím takové množství majetku, jako například zajištěná střední třída. Představuje také základy společenské elity, která v ČR de facto neexistuje. Zpravidla žije buď v centrech velkých měst, nebo, obdobně jako zajištěná střední třída, v bohatších obcích či městech. Jedná se většinou o lidi nižšího středního věku, v profesním životě nejčastěji zastávající pozice vedoucích (např. manažeři, ředitelé), nebo odborných pracovníků v oblasti technicky zaměřených oborů, IT a finančnictví.", "section_level": 2}, {"title": "Tradiční pracující třída.", "content": "Tuto třídu, tvořící cca 14 % obyvatelstva ČR, je dle autorů výzkumu možno pojmenovat jako tzv. modré límečky – z angličtiny blue-collar worker – tedy manuálně pracující dělnická třída. V tomto ohledu se zde často objevují profese jako: řemeslníci nebo kvalifikovaní techničtí pracovníci a dělníci. Typické znaky představují mírně nadprůměrný majetek a příjmy, a také vlastní bydlení (jedná se přibližně o 87 %). Ovšem hodnoty u ostatních kapitálů jsou vcelku nízké. Nejčastěji žijí mimo velká města a spíše v malých obcích. Momentálně se této skupině po stránce ekonomické daří, ale kvůli nízkým hodnotám u dalších kapitálů, je její budoucnost ohrožena skutečnostmi, kterým by se nemusela přizpůsobit. Jde zejména o riziko vzniku nových ekonomických krizí a o neustálé změny, kterými ekonomika prochází, zejména vlivem globalizace a automatizace výroby.", "section_level": 2}, {"title": "Třída místních vazeb.", "content": "Zahrnuje 12 % obyvatelstva ČR. Zástupci této třídy mají nadprůměrný majetek ve formě vlastního bydlení a velmi silný sociální kapitál. Žijí primárně na venkově a v malých obcích, což je spojeno s pokročilejším věkem této skupiny. Pro tuto třídu je charakteristické vysoké sociální propojení s venkovskou komunitou. Tato třída, i když její příjmy nejsou vysoké, je zajištěna díky nižším nákladům na život. Profesně se uplatňují jako kvalifikovaní, tak i jako nekvalifikovaní pracovníci.", "section_level": 2}, {"title": "Ohrožená třída.", "content": "Do této třídy patří 22 % Čechů. Jde o nižší střední třídu, která je typická podprůměrnými příjmy a majetkem. Lidé patřící do této skupiny pracují převážně v oblasti služeb nebo administrativy jako řadoví zaměstnanci, což je spojeno s lehce podprůměrným vzděláním. Naopak mají dobrý sociální kapitál, díky kterému nemají problém s řešením problémů. Tato třída je městskou třídou, která je zatížena nájemným. Název ohrožená třída je podmíněn vysokým zastoupením exekucí, ztrát zaměstnání a s tím spojené časté nezaměstnanosti. Dle výzkumu jsou v této třídě výrazně častěji zastoupeny ženy, konkrétně uvádí údaj 60 %.", "section_level": 2}, {"title": "Strádající třída.", "content": "Tato třída tvoří 18 % české populace. Jde o nejníže postavenou třídu, která žije ve středních nebo větších městech, a to nejvíce v Ústeckém, Karlovarském a Moravskoslezském kraji, které jsou postiženy strukturálními problémy a nízkou životní úrovní. Příčinnou strádání této skupiny je nízký příjem a minimální sociální kontakty. Jsou tedy velmi odkázáni na rodinné kruhy. Podprůměrné vzdělání (22 % se základním vzděláním) je překážkou pro zisk lépe ohodnocených pozic v zaměstnání, a proto se tito lidé uplatňují zejména jako manuální pracovníci. Stejně jako u ohrožené třídy je zde vysoké zastoupení exekucí, nezaměstnanosti a mají malé možnosti, jak svoji situaci zlepšit.", "section_level": 2}, {"title": "Elity.", "content": "V České republice neexistuje skupina obyvatel, která by byla charakteristická vysokými hodnotami u všech druhů kapitálů, a přitom tvořila alespoň 0,5-1 % obyvatelstva. Na rozdíl od Spojeného království, kde tato skupina představuje asi 6 % tamního obyvatelstva. Pro takovouto skupinu je dále typické předávání společenského postavení mezi generacemi. Jediné skupiny obyvatel, které se alespoň částečně blíží definici elit, jsou převážně skupiny ve vládě a státní správě (zejména vrcholní politici a státní představitelé) a v soukromém sektoru (např. podnikatelé nebo ředitelé nadnárodních firem). Lidé v těchto skupinách obvykle patří do zajištěné střední třídy, nebo nastupující kosmopolitní třídy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sociální třída je termín sloužící k označení souborů jednotlivců, kteří vykazují identické nebo srovnatelné znaky a chování. Třída je jedním z ústředních pojmů teorií sociální stratifikace, které popisují společnost jako soubor hierarchicky uspořádaných vrstev, jenž se od sebe liší životními podmínkami a možnostmi. Jednotlivci bývají do sociálních tříd zařazováni především podle toho, co můžou nabídnout trhu (například kapitál nebo pracovní sílu). Jejich pozice ve společnosti jsou pak dány výší příjmů, které jsou určovány prostřednictvím trhu. ", "tgt_summary": "(Soziale) Klasse oder Gesellschaftsklasse bezeichnet in den Sozialwissenschaften eine Klasse von Menschen mit gemeinsamen sozialen Interessen, vor allem wirtschaftlicher Art. Die Verwendung der Bezeichnung bezieht sich meistens auf die Begriffsdefinition des deutschen Philosophen, Ökonomen und Gesellschaftstheoretikers Karl Marx im Sinne einer Differenzierung der Gesellschaft nach unterschiedlichen „Klassen“. Marx weist auf den elementaren Umstand hin, dass die Klassengesellschaft im Wesentlichen dichotom ist, das heißt aus sozialen Klassen von herrschenden und beherrschten (ausgebeuteten) besteht. Der Begriff dient Marx, um den Klassenkampf zwischen den antagonistischen Klassen zu erklären. ", "id": 1016072} {"src_title": "Drátěná komora", "tgt_title": "Drahtkammer", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Drátěná komora používá pole drátů vysokého napětí (anoda), které běží přes komoru s vodivými stěnami držícími potenciál v zemi (katoda). Alternativně mohou být kabely na potenciálu země a katody, která probíhá přes vysoké záporné napětí. Důležité je, že jednotné elektrické pole přitahuje další elektrony nebo záporné ionty k anodě drátů s malým bočním pohybem. Komora je naplněna pečlivě vybraným plynem, jako je směs argonu a metanu, proto aby každá ionizující částice, která prochází trubicí ionizovala okolní plynné atomy. Vzniklé ionty a elektrony jsou urychlovány elektrickým polem napříč komorou, což způsobuje lokální kaskády ionizace známé jako Townsendova lavina. Ta se sbírá na nejbližším drátu a výsledkem je náboj úměrná ionizačnímu efektu detekované částice. Výpočetní impulsy od všech drátů lze nalézt v trajektorii částice. Adaptace této základní konstrukce jsou \"tenké mezery, odporový talíř\" a \"driftová\" komora. Driftová komora má také subdělení do pásem zvláštního použití v návrhu komory známém jako časová projekce, mikropáskových plynů a typů detektorů, které používají křemík.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "V roce 1968 vynalezl Georges Charpak při svém pobytu v Evropské organizaci pro jaderný výzkum drátěnou komoru (\"multi-wire proportional chamber\", MWPC). Dřívější bublinová komora dokázala detekovat pouze jednu nebo dvě částic každou sekundu. Drátěná komora mohla detekovat až 1000 částic každou sekundu. Komora vyrábí elektronické signály z detekce částic umožňující vědcům zkoumat data pomocí počítače. Drátěná komora je vývojem jiskrové komory.", "section_level": 1}, {"title": "Vyplňové plyny.", "content": "V typickém experimentu obsahuje komora směs těchto plynů: Mohou být ale použity i tyto plyny:", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Pro experimenty fyziky vysokých energií se používá k pozorování drah částic. Po dlouhou dobu byly pro tento účel používány bublinkové komory, ale se zlepšením elektroniky se stala žádoucím mít detektor s rychlým elektronickým čtením. V bublinkové komoře byly vytištěny fotografie, které se následně zkoumaly. Drátěná komora je komora s mnoha paralelními vodiči uspořádanými jako mřížka. Tyto vodiče jsou pod vysokým napětím, kovový kryt je uzemněn. Stejně jako u Geigerova čítače zanechávají částice stopy iontů a elektronů, které jsou unášeny směrem k \"nejbližším\" drátům. Označením drátů, které zaznamenaly proudový pulz lze určit dráhu částice. Komora má velmi dobré relativní časové rozlišení, dobrou poziční přesnost a samospouštěcí funkci (Ferbel 1977). Rozvoj komory umožnil vědcům studovat trajektorie částic s mnohem lepší přesnost a také poprvé pozorovat a studovat vzácnější interakce, které se vyskytují prostřednictvím interakcí částic.", "section_level": 1}, {"title": "Driftová komora.", "content": "Pokud dojde k přesnému měření časování proudových impulsů drátů a pokud je bráno v úvahu, že ionty potřebují nějaký čas, aby driftovaly na nejbližším drátu, lze odvodit vzdálenost, kterou částice prošla. Tím se výrazně zvyšuje přesnost dráhové rekonstrukci a tento koncept je znám jako driftová komora. Driftová komora funguje na principu vyrovnávání ztráty energie z částic způsobujících dopady s částicemi plynu s narůstáním energie vytvořené s vysokoenergetickým elektrickým polem používaným k urychlení částic. Design je podobný drátěné komoře ale střední vrstva drátů je ve větší vzdálenosti od sebe. Detekce nabitých částic uvnitř komory je možná na ionizujících částicích plynu v důsledku pohybu nabitých částic. V detektoru CDF II ve Fermilabu je driftová komora nazývaná Central Outer Tracker. Komora obsahuje argon a metan, dráty jsou odděleny mezerami velkými 3.56 mm. Pokud se dvě driftové komory používají s dráty, jedna s vodiči kolmými na vodiče druhé komory, obě kolmé ke směru paprsků, je možná přesnější detekce polohy. Pokud se používá k detekci další jednoduchý detektor se špatným nebo nulovým pozičním rozlišením částic v pevné vzdálenosti před nebo za dráty, třídimenzionální rekonstrukce může být provedena a rychlost částic odečtena z rozdílu doby průchodu částic v jiné části detektoru. Toto nastavení dává detektor nazvaný časová projekční komora. Pro měření rychlosti elektronů v plynu existuje speciální driftová komora, rychlostní driftová komora, která měří driftový čas pro známou polohu ionizace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Drátěná komora (anglicky \"multi-wire proportional chamber\") je typ proporcionálního čítače, který rozpozná nabité částice a fotony a může dát poziční informace o jejich trajektoriích, sledováním drah plynné ionizace.", "tgt_summary": "Eine Drahtkammer (auch \"Vieldrahtkammer\" genannt) ist ein Detektor für ionisierende Strahlung, der unter anderem bei Beschleunigerexperimenten in der Elementarteilchenphysik genutzt wird. Neben der Anzeige des Vorhandenseins von ionisierender Strahlung (wie beim Geiger-Müller-Zählrohr) werden in der Drahtkammer auch die Flugbahnen der Teilchen bestimmt. ", "id": 1435785} {"src_title": "Oxid chromový", "tgt_title": "Chrom(VI)-oxid", "src_document": [{"title": "Fyzikálně - chemické vlastnosti.", "content": "Jedná se o temně červenou, v suchém stavu až hnědou pevnou krystalickou látku. Rozpouští se v methanolu, ethanolu, glycerolu, diethyletheru, kyselině sírové a kyselině dusičné. Oxid chromový je velmi silná hygroskopická látka a je proto nutné ho držet v nádobách, které nepropouští vzdušnou vlhkost. Ve vodě se rozpouští za vzniku kyseliny chromové a roztok má tedy kyselou reakci (jedná se o kyselinotvorný oxid). Reaguje proto se zásadami za vzniku příslušných chromanů, například: Jelikož je oxidační číslo chromu +VI jeho nejvyšší možné, může se pouze redukovat. Stejně jako chromany a dichromany je i oxid chromový velmi silné oxidační činidlo. Už jen při kontaktu s ním se některé organické látky vzněcují, například ethanol. Nad teplotou tání (196 °C) dochází k pozvolnému rozkladu oxidu chromového na oxid chromitý a kyslík podle rovnice: Pro organismy je oxid chromový vysoce toxický a karcinogenní. Má navíc korozivní účinky. Vysoce nebezpečný je díky těmto vlastnostem hlavně pro životní prostředí a stejně jako chromany a dichromany se odpady s chromem v mocenství +VI nesmí dostat do přírody.", "section_level": 1}, {"title": "Příprava.", "content": "Oxid chromový se získává z koncentrovaných roztoků rozpustných chromanů nebo dichromanů, ke kterým se přidá koncentrovaná kyselina sírová. Ta jako silnější kyselina vytěsní slabší kyselinu chromovou a sama přejde na sůl s kationtem, se kterým byl v roztoku rozpuštěn chroman. Díky nadbytku kyseliny sírové dojde navíc ještě k dehydrataci kyseliny chromové a vznikne tak oxid chromový. Rovnice přípravy:", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Využívá se zejména v organické syntéze jako oxidační činidlo. Nejčastěji se používá jeho roztok v kyselině octové nebo acetonu pro Jonesovu oxidaci. V těchto oxidacích přemění oxid chromový 1,5 ekvivalentu alkoholu podle níže napsané rovnice na příslušný aldehyd nebo keton (konverze tedy běží z 50%). Největší množství oxidu chromového se však spotřebují k pochromovávání předmětů. Při pochromovávání pomocí oxidu chromového se musí využívat aditiva, která umožní zdárné proběhnutí procesu, ale zároveň nereagují s oxidem. Oxid reaguje s kadmiem, zinkem a dalšími látkami za vzniku ochranného povrchového filmu chromanů, který poté brání jeho využití v pochromovávání. Oxid chromový používaný pro pochromovávání proto musí mít čistý povrch zbavený ochranných vrstev jiných látek. Princip chromování spočívá ve vytvoření tenké vrstvy chromu na povrchu předmětů a ten je inertní proti působení koroze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oxid chromový (chemický vzorec CrO) je jedním z oxidů chromu, který v něm má oxidační číslo VI. Funkčně jej lze označit jako anhydrid kyseliny chromové a je ho tak možné také pojmenovat. Jedná se o červenou až hnědou pevnou látku s velice silnými oxidačními schopnostmi díky kterým je schopna zapalovat při kontaktu některé organické látky. Je vysoce hygroskopická a reakcí s vodou poskytuje kyselinu chromovou, ze které se získává. Je to silně karcinogenní a nebezpečná látka pro životní prostředí. Využívá se v organické syntéze k oxidaci alkoholů na aldehydy a ketony a k pochromovávání předmětů.", "tgt_summary": "Chrom(VI)-oxid, auch Chromtrioxid (CrO), ist ein Oxid des Chroms. Es ist ein dunkelroter Feststoff, der hygroskopisch und in Wasser leicht löslich ist. Die wässrige Lösung reagiert stark sauer (Chromsäure). Von dem Stoff geht eine Reihe von Gefahren aus.", "id": 2130071} {"src_title": "Dmitrij Medveděv", "tgt_title": "Dmitri Anatoljewitsch Medwedew", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Jeho otec Anatolij Afanasievič Medveděv byl profesorem v Leningradském technologickém institutu. Matka Julia Veniaminovna rozená Šapošnikovová je filoložka, přednáší na Pedagogickém institutu A. I. Gercena, dříve pracovala jako průvodkyně v muzeu. Dmitrij Anatolijevič Medveděv byl jediným potomkem v rodině. Spolu s rodiči žil v bytě v dělnické čtvrti Kupčino na okraji Leningradu. Studoval na právnické fakultě tehdejší Leningradské státní univerzity, na katedře občanského práva. Zajímal se o vzpírání, ve kterém i reprezentoval školu. Na univerzitě se stal také členem Komunistické strany Sovětského svazu, ze které vystoupil v roce 1991.", "section_level": 2}, {"title": "Začátek profesionální kariéry.", "content": "V roce 1990 dokončil svoji aspiranturu a získal titul kandidát věd. V letech 1990 až 1999 vyučoval na Leningradské univerzitě (v té době přejmenované na Petrohradskou). Současně v letech 1990 až 1995 pracoval jako poradce petrohradského primátora Anatolije Sobčaka, kde působil na oddělení pro styk s veřejností. Byl bezprostředním podřízeným Vladimira Putina. V Smoľnom vypracovával smlouvy, dohody a investiční projekty. Byl na stáži v orgánech samosprávy ve Švédsku. V roce 1998 se stal předsedou správní rady Bratského lesoprůmyslového kombinátu, velkého průmyslového komplexu, zabývajícího se těžbou a zpracováním dřeva.", "section_level": 2}, {"title": "Vstup do vysoké politiky.", "content": "Během roku 1999 se dostal spolu se skupinou lidí z Petrohradu, kterou přivedl Vladimir Putin po odstoupení Jelcina, do vrcholných státních postů v Moskvě. Od června roku 2000 byl předsedou správní rady firmy Gazprom. Ve stejném roce se stal také vedoucím kanceláře prezidenta Ruské federace, vedl předvolební Putinův štáb. Od 14. listopadu 2005 byl náměstkem předsedy vlády Ruské federace. Dne 10. prosince 2007 vyhlásila strana Jednotné Rusko a další strany, že podpoří jeho kandidaturu na post prezidenta ve volbách v roce 2008. Dne 7. března 2008 vyhrál v prezidentských volbách, když získal 70,28 % platných hlasů voličů. Dne 7. května 2008 nastoupil na post prezidenta Ruské federace, kterým byl do května 2012, kdy se stal předsedou vlády Ruské federace a do funkce prezidenta Ruské federace se vrátil Vladimir Putin. Dne 15. ledna 2020 Vladimir Putin oznámil návrh ústavních změn. Krátce poté premiér Medveděv rozhodl o demisi své vlády.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Medveděv se v roce 1989 oženil se svojí láskou z dětství Světlanou Vladimirovnou Linnikovou. V roce 1996 se jim narodil syn Ilja. Medveděv má rád hard-rock, je milovník kapel Deep Purple, Black Sabbath, Pink Floyd a Led Zeppelin. Sbírá jejich originální vinylové desky a sám o sobě říká, že vlastní všechny nahrávky Deep Purple. Tyto kapely poslouchal ještě jako mladý, sbíral jejich nahrávky i v období, kdy se tyto kapely ocitly na černé listině státem zakázaných projevů západní kultury. V únoru 2008 se Medveděv spolu se Sergejem Ivanovem ukázal na koncertě Deep Purple v Moskvě. I přes nabitý program se nejméně hodinu ráno a hodinu večer věnuje plavání a návštěvám posilovny. Podle vícero názorů je Medveděv člověk mírné povahy s mírně liberálními a pragmatickými názory, schopný organizátor a příznivec Vladimira Putina.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dmitrij Anatoljevič Medveděv (, často též: Medvěděv; narozený 14. září 1965 Leningrad) je bývalý předseda vlády Ruské federace a předseda vládní strany Jednotné Rusko. ", "tgt_summary": "Dmitri Anatoljewitsch Medwedew (, wiss. Transliteration \"Dmitrij Anatol’evič Medvedev\"; * 14. September 1965 in Leningrad) ist ein russischer Politiker. Er war von 2008 bis 2012 Präsident Russlands und vom 8. Mai 2012 bis 16. Januar 2020 Ministerpräsident der Russischen Föderation. Medwedew ist außerdem seit Mai 2012 Vorsitzender der Partei Einiges Russland und seit Januar 2020 stellvertretender Leiter des Sicherheitsrates. ", "id": 769611} {"src_title": "Charles Coughlin", "tgt_title": "Charles Coughlin", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Charles Coughlin ve svých projevech zuřivě napadal Roosevelta a jeho Nový úděl, prokládal je antisemitskými výpady, a vyjádřil ocenění Mussolinimu a Hitlerovi. Řada katolických biskupů i apoštolský delegát se snažili omezit jeho působení v rádiích, kde vystupoval jako katolický kazatel (ačkoliv ve skutečnosti se zabýval mnohem více politikou a ekonomikou, než vírou), on však těžil z toho, že jedinou autoritou, která vůči němu měla kanonické pravomoci, byl detroitský arcibiskup Michael Gallagher, jeden z mála jeho podporovatelů v řadách episkopátu. Po roce 1936 eskaloval Coughlinův antisemitismus a oslava fašistických a nacistických vůdců, což se ale ukázalo být příčinou jeho pádu. Odpor vůči Coughlinovi mezi episkopátem gradoval, navíc USA v v roce 1936 navštívil kardinál státní sekretář Pacelli (budoucí papež Pius XII.), který se po setkání s Coughlinem a vyslechnutí několika jeho projevů plně ztotožnil s tím, že jeho vystupování v roli katolického kazatele musí skončit. Společné úsilí vlády, katolických biskupů a vzrůstající antisemitismus a extremismus v Coughlinových projevech vedl k tomu, že některá rádia začal odmítat jeho projevy (už beztak ztrácející posluchače). Nový správce detroitské arcidiecéze (Gallager zemřel v roce 1937) se také ukázal být mnohem méně chápavý než jeho předchůdce, takže Couglin už de facto nesměl vystupovat jako katolický kněz a kazatel, ale pouze „soukromě“ a nakonec si musel za vysílací čas sám platit, což mu značně ztížilo vystupování. V roce 1939 mu vláda zcela zakázala přístup do rádií, no dále šířil své názory vlastními novinami \"Social Justice\" a ve zvukových nahrávkách, odvolával se přitom na první dodatek ústavy. Vláda však zásadně omezila i tyto jeho možnosti, když mu zakázala využívat zlevněné služby Amerického státního poštovního úřadu. Mohl dál publikovat, co chtěl, ale jeho možnosti doručit své projevy a noviny čtenářům byly extrémně sníženy, přesto se dál snažil působit až do roku 1942, kdy mu arcibiskup Mooney zakázal veškeré další politické působení a vystupování. Couglin uposlechl – farářem zůstal až do důchodu v roce 1966.", "section_level": 1}], "src_summary": "Charles Edward Coughlin (25. října 1891 – 27. října 1979) byl americký katolický kněz kanadského původu, farář při \"National Shrine of the Little Flower\" v Royal Oak v Michiganu. Byl jedním z prvních náboženských a politických lídrů, používajících masové sdělovací prostředky. Jeho víkendová vystoupení v rádiích ve třicátých letech 20. století měla miliony posluchačů.", "tgt_summary": "Charles Edward Coughlin (* 25. Oktober 1891 in Hamilton, Ontario, Kanada; † 27. Oktober 1979 in Birmingham, Michigan, USA) war ein Priester der römisch-katholischen Kirche, der als Father Coughlin durch seine Predigten im Rundfunk und seine antisemitischen Positionen landesweite Bekanntheit erlangte.", "id": 1743954} {"src_title": "Inés de Suárez", "tgt_title": "Inés Suárez", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Do Jižní Ameriky připlula snad roku 1537. Předpokládá se, že ji za moře přivedla touha najít svého muže Juana z Malagy, který měl sloužit u bratrů Pizzarových. Roku 1538 je doložen její pobyt v Limě a roku 1539 jako vdova po španělském vojákovi získala malý pozemek s indiány v Cuzcu. Pravděpodobně v tuto dobu se sblížila s ženatým Pedrem de Valdivia a stala se jeho milenkou. Koncem roku 1539 požádal Valdivia Francisca Pizarra o povolení cesty na jih do Chile, které získal pro sebe, doprovod i Inés v lednu 1540. Cesta přes poušť byla velmi náročná, cíle dosáhl unavený průvod v prosinci téhož roku, kdy došel do úrodného údolí řeky Mapocho. Zde 12. února 1541 založili město Santiago del Nuevo Extremo, které zpočátku sloužilo jako pevnost bránící obsazená a dobytá území, později se stalo sídlem guvernéra a střediskem kultury a vzdělání pro zdejší oblast.Místní indiáni nepřijali španělské osadníky a v září 1541 muselo mladé město za Valdiviovy nepřítomnosti čelit nájezdu vzbouřených domorodců. Celý den se bojovalo, město hořelo. Inés nechala po celodenním ošetřování raněných popravit sedm indiánských rukojmích a hodit jejich hlavy mezi bojující. Poté se navlékla do mužské zbroje a na koni vyjela do válečné vřavy. Mezi indiány po nečekaném divadle zavládl zmatek a osadníkům se podařilo je vytlačit z městských ulic. Konec mileneckému vztahu s Valdiviou učinil soud v Limě, kde byl nařčen z mimomanželského poměru a finanční zpronevěry. Roku 1549 se provdala za kapitána Rodriga de Quiroga, vedla poklidný život a věnovala se charitě. Pedro de Valdivio byl zabit Mapuči roku 1553, Rodrigo de Quiroga se dvakrát stal guvernérem Chile a zemřel roku 1580. On sama svého muže následovala o pár měsíců později.", "section_level": 1}], "src_summary": "Inés de Suárez (1507, Plasencia - 1580, Chile) byla aktivní účastnice dobývání Chile, milenka Pedra de Valdivia a poté manželka chilského guvernéra Rodriga de Quiroga.", "tgt_summary": "Inés de Suárez oder Inés Suárez (* 1507 in Plasencia, Extremadura in Spanien; † 1580 in Chile) war eine spanische Konquistadorin und die Geliebte Pedro de Valdivias. Sie war eine der wenigen Frauen, deren Name während der Conquista in Südamerika bekannt wurde. Sie nahm 1541 aktiv an der Verteidigung Santiago de Chiles gegen einen Angriff der Mapuche teil.", "id": 1208874} {"src_title": "Stanley Williams", "tgt_title": "Stanley Williams (Straftäter)", "src_document": [{"title": "Život před Crips.", "content": "Narodil se v roce 1953 v jižanském městě New Orleansu. Žil se svou matkou na farmě jejích rodičů. V devíti letech se s matkou přestěhoval do Los Angeles, v kterém poznal tvrdou realitu života v černošském ghettu druhé poloviny 20. století. Po dokončení základní školy nastoupil na střední školu Johna C. Fremonta, ze které jej však brzy vyloučili. V pozdějším věku ho matka chtěla předat jeho otci, ten se však zřekl zodpovědnosti, a tak se pro něj stala rodinou ulice. Těsně před převozem do věznice San Quentin si vzal svou přítelkyni Bonnie, s kterou měli syna Trevona.", "section_level": 1}, {"title": "Založení Crips.", "content": "Žil na předměstí Los Angeles v západní části South Central. V roce 1968 potkal Raymonda Washingtona, který žil ve východní části South Central a společně založili gang na ochranu svých čtvrtí, původně zvaný \"Cribs\" \"(Baráky, Vily)\". Účelem bylo vytvořit silnou domobranu chráníci sousedy před malými pouličními gangy Los Angeles. V roce 1971 se gang přejmenoval na Crips. Od roku 1972 vedli Crips pouliční válku s novým gangem Bloods, který začal používat palné zbraně a tím se rozpoutalo násilí a zabíjení. Jeho přítel a spoluzakladatel Crips – Raymond Washington byl zavražděn v roce 1979 – ve věku dvacetipěti let. Oba nenáviděli zbraně, věřili v původní ideje gangu – boj a loupeže, ale jen pokud jde o přežití.", "section_level": 1}, {"title": "Život ve vězení.", "content": "V roce 1981 byl odsouzen k trestu smrti za loupež a čtyřnásobnou vraždu, kdy zavraždil čtyři zaměstnance obchodu 7-eleven. Z vazby byl převezen do věznice v San Quentinu. Ve vězení převzal kontrolu nad uvězněnými členy Crips a i nadále se choval podle pravidel gangu. Za své násilnosti byl během osmdesátých let poslán do izolace, na samotku, kde strávil následujících šest a půl roku mimo kontakt se spoluvězni. Během tohoto pobytu začal hodně číst a vzdělávat se ve filosofických a odborných textech. Právě tam poznal, že násilí nic neřeší a stal se zastáncem míru. Podle vězeňských záznamů již od roku 1993 neporušil ani jedno nařízení věznice a od roku 1995 přerušil kontakt s gangem Crips. Na konci devadesátých let začíná, s pomocí novinářky Barbary Cottman Becnelové, psát naučné knihy pro děti o škodlivosti gangů. Vydal celkem devět titulů během tří let. Těsně před posledním pokusem o odvolání popravy vydal své memoáry. Během svého přerodu stihl i smířit znepřátelené gangy Crips a Bloods, tyto gangy sice stále existují, ale jejich radikálnost a násilnost již není taková jako dříve. Jeho snaha vycházela z jeho přesvědčení o chybě, kterou udělal, když založil gang, který se změnil ve stroj na zabíjení. Za své aktivity byl nominován na Nobelovu cenu míru a na Nobelovu cenu za literaturu.", "section_level": 1}, {"title": "Poprava.", "content": "V prosinci 2005 zamítl guvernér Kalifornie Arnold Schwarzenegger odvolání a stanovil datum popravy. Ta byla provedena 13. prosince 2005 ve věznici San Quentin, kdy byl usmrcen injekcí se smrtelnou kombinací tří látek, i přes odpor tisíců protestujících před věznicí. Zemřel ve věku 51 let, po 26 letech ve vězení. Stal se tím dvanáctým popraveným v Kalifornii od znovuzavedení trestu smrti v roce 1992. Po popravě byl zpopelněn a jeho popel byl rozprášen v Jižní Africe.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stanley Tookie Williams III. (29. prosince 1953, New Orleans, Louisiana, USA – 13. prosince 2005, věznice San Quentin, Kalifornie, USA) byl jeden ze zakladatelů amerického černošského gangu Crips. V roce 1979 byl zatčen za čtyřnásobnou vraždu, za kterou byl v roce 1981 odsouzen k trestu smrti. V roce 1993 u něho nastal obrat a stal se protigangovým aktivistou a zastáncem míru. Ve vězení se poté věnoval psaní knížek pro děti o škodlivosti života v pouličním gangu. V roce 2005 byl po 26 letech ve vězení popraven.", "tgt_summary": "Stanley „Tookie“ Williams III (* 29. Dezember 1953 in New Orleans; † 13. Dezember 2005 im San Quentin State Prison, Marin County) war ein wegen vierfachen Mordes rechtskräftig zum Tode verurteilter US-amerikanischer Bodybuilder und Mitbegründer der Jugendbande Crips. In seiner Haftzeit verfasste er Kinderbücher und Bücher gegen Rassismus, Gangs, Drogen und Gewalt, wofür er mehrfach für den Friedensnobelpreis nominiert wurde. Mehrere Habeas Corpus Petitionen auf Landes- und Bundesebene wurden jedoch zuletzt am 11. Oktober 2005 vom Obersten Gerichtshof der Vereinigten Staaten abgewiesen. Nach einem weiteren fruchtlosen Gnadengesuch wurde die Todesstrafe vollzogen.", "id": 183243} {"src_title": "Jan Wolkers", "tgt_title": "Jan Wolkers", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Wolkers se narodil jako třetí z jedenácti dětí v silně kalvinisticky založené rodině, během dospívání se však od víry odvrátil. Krátce navštěvoval střední školu, z níž brzy kvůli špatnému prospěchu odešel, a začal pomáhat otci, který vlastnil prodělávající hokynářství ve městě Oegstgeest v Jižním Holandsku. Wolkers pracoval mimo jiné jako ošetřovatel zvířat v laboratoři na Univerzitě v Leidenu a jako zahradník. Ve volném čase navštěvoval leidenskou akademii výtvarných umění Ars Aemula Naturale a věnoval se krajinomalbě. Během druhé světové války měl jako nižší úředník na starosti rozdělování potravinových lístků. Později se během války ukrýval a krátce po osvobození žil v Paříži.", "section_level": 2}, {"title": "Dospělost.", "content": "Wolkers byl třikrát ženatý. V roce 1947 se oženil s Marií de Rooovou (1923-1993). Z toho manželství měl Wolkers dva syny a dceru. Téměř dvouletá Eva zemřela v roce 1951 během nehody při koupání. Tuto tragédii zpracoval Wolkers ve svém románu \"Roos van vlees\" (1963), česky \"Růže z masa\" (2006). V roce 1958 se Wolkers ve Francii oženil s Annemarií Nautovou, ale manželství netrvalo dlouho. Toto období se Wolkersovi stalo inspirací pro román \"Turks fruit\" (\"Turecký med\"), ve kterém Nautová sloužila jako předloha pro hlavní hrdinku Olgu. Rakovina a následná smrt Olgy symbolizuje Wolkersův smutek z krachu manželství s Annemarií. V roce 1963 potkal Wolkers v tehdy sedmnáctiletou Karinu Gnirrepovou (1946). Pár se v roce 1980 přestěhoval z Amsterdamu na wattové pobřeží Westermient na ostrově Texel v Severním Holandsku. O rok později se vzali a narodila se jim dvojčata. V roce 2002 a 2003 vysílala nizozemská televizní stanice VPRO seriál \"De achtertuin van Jan Wolkers\" (\"Zahrada Jana Wolkerse\") o rostlinách a zvířatech v zahradě, kterou si manželé založili za domem. Wattové moře Waddenzee je přirozený slaný mokřad s bohatstvím flóry i fauny. Ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2004 a v parlamentních volbách v roce 2006 symbolicky podpořil stranu \"Partij voor de dieren\", která se zaměřuje na práva zvířat a ochranu životního prostředí. V roce 2006 se stal Wolkers čestným občanem ostrova Texel. Na jeho počest byly pojmenovány i ulice na dalších místech, které jsou s Wolkersem a jeho tvorbou spjaty: Oegstgeestu, Leidenu, Voorschotenu, Groningenu a v Kloetinge.", "section_level": 2}, {"title": "Stáří.", "content": "Wolkers byl 12. října kvůli akutnímu onemocnění kůže (erysipel, též růže) hospitalizován v nemocnici v Den Helderu, kde mu byla diagnostikována cirhóza jater v pokročilém stádiu. Zemřel ve spánku 19. října 2007, týden před svými 82. narozeninami. Poslední rozloučení na hřbitově De Nieuwe Ooster v Amsterdamu bylo vysíláno v přímém přenosu. Urna s popelem byla později pohřbena pod liliovníkem v jeho zahradě. Literární kritik a novinář Onno Blom získal několik měsíců před Wolkersovou smrtí souhlas k napsání biografie. Její dokončení plánuje Blom na rok 2015.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Wolkers je autorem románů, povídek, divadelních her, básní, esejí, sloupků, deníků. V roce 1961 debutoval sbírkou povídek \"Serpentina ́s petticoat\" (\"Serpentinina spodnička\"). O rok později vyšel jeho první román \"Kort Amerikaans\" (1962, \"Na krátko po americku\"). Četná díla byla přeložena do mnoha jazyků a některá se dočkala i filmových zpracování. Wolkersovy knihy mají silný autobiografický charakter. V románech se často opakuje dětství v kalvinistické rodině a averze vůči rodičům první manželky. Dále se jeho romány vyznačují především velkou sexuální otevřeností a naturalistickým popisem tělesného rozkladu a smrti. Tyto motivy se objevují i v počátcích jeho malířské tvorby, například v zátiších s lebkami. Wolkers se setkal se smrtí během mládí, kdy jeho starší bratr Gerrit Johannes zemřel během druhé světové války na záškrt. Wolkers patří mezi první spisovatele, kteří v šedesátých letech otevřeně psali o sexualitě. Kvůli svému prvnímu vydavateli, který Wolkersovy knihy považoval za plné vulgarismů, měl některá slova nahradit latinskými termíny. Proti tomu se Wolkers ohradil, protože tyto explicitní popisy považoval za běžnou součást tehdejší společnosti. Poukazoval dokonce na to, že sexualita se objevuje i v Bibli. O uvedení Wolkerse do českého prostředí se zasadila Olga Krijtová. V roce 1967 se jí podařilo v časopise \"Světová literatura\" (1967) publikovat povídky \"Vosy\" (\"Wespen\") a \"Osmá morová rána\" (\"De achtste plaag\"). Krijtová se pustila do překladu \"Růže z masa\" (1963, \"Een roos van vlees\"), ale v době normalizace nebyla publikace možná. Nakladatelství překlad odmítlo kvůli obsahu neslučitelným s režimem, později byl na Krijtovou uvalen publikační zákaz. Román vyšel až v roce 2006. V roce 2009 vyšel v překladu Veroniky Havlíkové výbor Wolkersových povídek \"Model\" přibližující Nizozemsko v době druhé světové války. Sbírka povídek obsahuje povídky \"Pastor ve slamáku\" (1962, \"Dominee met een strooien hoed\"), \"Sfinga\" (1959, \"Het tillenbeest\"), \"Rodinná péče\" (1960, \"Gezinsverpleging\"), \"Vivisekce\" (\"Vivisectie\"), \"Příšerný sněhulák\" (1961, \"De verschrikkelijke sneeuwman\"), \"Atrapa\" (1963, \"Kunstfruit\") a \"Model\" (1964, \"De wet op het kleinbedrijf\").", "section_level": 2}, {"title": "Odmítnutá ocenění.", "content": "V roce 1963 získal Wolkers za sbírku povídek \"Serpentina ́s petticoat\" (\"Serpentinina spodnička\") Cenu za prózu města Amsterdam, kterou však v roce 1966 na protest vrátil. Vyjádřil tak nesouhlas s policejními zásahy při demonstracích během svatebního obřadu tehdejší korunní princezny Beatrix a německého diplomata Clause von Amsberg. V osmdesátých letech odmítl cenu za celoživotní dílo Constantijn Huygensprijs a státní cenu P.C. Hooft-prijs. Přípravy na udělení královského řádu byly zastaveny vhledem k jeho očekávanému odmítnutí. Wolkers přijal pouze cenu Busken Huetprijs (1991), která mu byla udělena za eseje \"Tarzan in Arles\" (1991, \"Tarzan v Arlesu\").", "section_level": 3}, {"title": "Výběr bibliografie.", "content": "České názvy děl přejaté ze Slovníku severských spisovatelů (Libri: Praha, 1998)", "section_level": 3}, {"title": "Výtvarné umění/malířství.", "content": "Wolkers studoval výtvarné umění v Amsterdamu a Haagu. V Amsterdamu studoval do roku 1953 na akademii výtvarných umění Rijksacademie van Beeldende Kunsten. V létě 1954 navštěvoval v Salzburgu letní akademii výtvarných umění Internationale Sommerakademie für bildende Kunst založenou v roce 1953 Oskarem Kokoschkou, kde se učil u italského sochaře Giacoma Manzù. V roce 1957 získal francouzské stipendium, aby mohl studovat u francouzského sochaře Ossipa Zadkine. Stejně jako Mondriaan podepisoval Wolkers někdy své obrazy z rubové strany, aby podpisem nenarušoval kompozici uměleckého díla. V roce 2007 Wolkers prohlásil, že inspiraci k obrazům nachází o samotě, k tomu se potřebuje obklopovat tichem. Inspirací pro abstraktní obrazy mu je moře, krajina a klid. Volební plakáty, které Wolkers namaloval ve druhé polovině sedmdesátých let pro Komunistickou stranu Nizozemska, byly předmětem četných diskusí.", "section_level": 2}, {"title": "Sochařství.", "content": "Již na počátku sochařské kariéry získal Wolkers svou první významnou zakázku. V roce 1956 vytvořil v Kruiningenu \"Watersnoodmonument\", památník obětem povodní v provincii Zeeland v roce 1953. Na první návrh použil Wolkers kompletně sklo, což byl na tehdejší dobu unikátní materiál, ale tento návrh byl odmítnut. Wolkers byl pravděpodobně prvním umělcem na světě, který použil sklo na celou sochu. Finální návrh, bronzovou mladou ženu s utonulým dítětem v náručí, dokončil Wolkers v roce 1957. Wolkers se soustřeďoval na práci se sklem a dalšími křehkými materiály. Mezi nejznámější díla patří Auschwitzmonument, památník obětem Osvětimi v Amsterdamu zkomponovaný ze skla a zrcadlových úlomků. Poté, co se jeho díla opakovaně staly terčem vandalismu, se Wolkers rozhodl na díla umístěná ve veřejných prostranstvích používat především ocel. Na památník nizozemského pedagoga a biologa Jacobuse Pietera Thijsseho (1865-1945) na ostrově Texel sice použil více oceli, ale sklo je stále znatelně zastoupeno. Přestože je Wolkers v Nizozemsku známý především jako spisovatel, v sochařství dosáhl srovnatelného úspěchu.", "section_level": 2}, {"title": "Museum/Expozice.", "content": "Koncem roku 2007 začala Karina Wolkersová hledat v Leidenu místo, kde by mohla být umístěna sbírka obrazů a literární archiv s korespondencí jejího manžela. Leiden zvolila proto, že tam Wolkers studoval na akademii výtvarných umění a zároveň to bylo první město, kde začal navštěvovat muzea. Možné umístění sbírky a konkrétní podoba expozice je ještě ve fázi vyjednávání. V úvahu přichází muzeum výtvarného umění De Lakenhal, kde od října 2008 do února 2009 probíhala dočasná výstava Wolkersových děl, nebo přírodně-historické muzeum Museum Naturalis.", "section_level": 3}], "src_summary": "Jan Hendrik Wolkers (26. října 1925, Oegstgeest – 19. října 2007, Texel) byl nizozemský spisovatel, sochař a malíř. Je považován za jednoho z nejlepších spisovatelů poválečné nizozemské literatury. Mezi Wolkersova nejznámější díla patří romány \"Terug naar Oegstgeest\" (1965, \"Zpátky do Oegstgeestu\"), ve kterém popisuje život v nábožensky silně založené rodině, a \"Turks fruit\" (1969, \"Turecký med\"), inspirovaný jeho druhým nevydařeným manželstvím. Přestože se Wolkers jako spisovatel dočkal velké popularity, sám se na prvním místě považoval za sochaře. Přes svůj všestranný charakter získal Wolkers v životě pouze jediný diplom, a to ze psaní na stroji.", "tgt_summary": "Jan Hendrik Wolkers (* 26. Oktober 1925 in Oegstgeest; † 19. Oktober 2007 in Westermient auf Texel) war ein niederländischer Schriftsteller und Künstler. Für die niederländische Nachkriegsliteratur wurde er als einer von \"De Grote Vier\" (Die großen Vier) bezeichnet. \"De Grote Vier\" bestehen aus Willem Frederik Hermans, Harry Mulisch, Gerard Reve und Jan Wolkers.", "id": 1810490} {"src_title": "Bořeň", "tgt_title": "Bořeň", "src_document": [{"title": "Geologie.", "content": "Bořeň je největší povrchový znělcový (fonolitový) útvar ve střední Evropě. V třetihorách byla při sopečné činnosti nadzvednuta podložní rula a do vrstev druhohorních křídových slínovců se vklínil mohutný útvar fonolitu. Ve čtvrtohorách byl fonolit erozí vypreparován a vytvořil unikátní kupu. Fonolit má monumentální sloupcovitou odlučnost s až 100 m vysokými skalními stěnami. Mrazovým zvětráváním vznikly skalní jehly, věže, sloupy, puklinové jeskyně a další útvary. Svahy pokrývají kamenohlinité sutě a suťová pole.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "První chráněné území zde bylo zřízeno v roce 1946. Národní přírodní rezervace byla vyhlášena roku 1977. Rozloha chráněného území činila 23,24 ha. K roku 2013 došlo ke znovu vyhlášení území a k jeho rozšíření na 65,37 ha. Rezervací vede naučná stezka z Bíliny až na vrchol, odkud se otevírá kruhový rozhled na všechny strany. Na skalnatých svazích roste řada chráněných rostlin a sídlí zde chráněný výr velký. Bylo zde zjištěno kromě běžných druhů ptáků také 22 zvláště chráněných. Také se tu vyskytuje ropucha zelená a užovka hladká. Z rostlin se zde vyskytuje např. tařice skalní, hvězdnice alpská, kosatec bezlistý, lomikámen trsnatý, koniklec luční český, hvozdík sivý, prvosenka jarní, lýkovec jedovatý. Na protějších jižních stráních vrchu Kaňkova roste hlaváček jarní.", "section_level": 1}, {"title": "Horolezectví.", "content": "Z horolezeckého hlediska je Bořeň jednou z nejvýznamnějších nepískovcových oblastí v České republice. Znělcová skála je ve většině sektorů pevná a nabízí rozmanité možnosti stěnového, spárového i komínového lezení. Vysoké stěny, zvláště na severu, poskytují možnosti vícedélkových výstupů horského charakteru. První horolezecká činnost na Bořeni začala na počátku 20. století, podrobnější informace se však nezachovaly. První známá jména prvovýstupců jsou jména Gregor (Řehoř) a Berthold z Alpského klubu ze Žatce, podle kterých jsou nazvány např. skalní útvary Bertholdův prst a Řehořův komín. V současnosti na Bořeni existuje přibližně čtyři sta cest všech obtížností.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Bořeň bývá často srovnáván s Ďáblovou horou ve Wyomingu (USA), a to nejen kvůli shodnému chemickému složení horniny, ale i kvůli podobnému charakteru krajiny, v níž se nachází. Dne 20. 7. 2019 byla na vrcholu Bořně vytvořena metrová mohyla, která upravila výšku hory na snadno zapamatovatelných 540 m n. m. Na jejím vrcholku byla umístěna kovová deska s aktualizovanou nadmořskou výškou. Skupina umělců přiblížením hory k Měsíci oslavila 50. výročí přistání na jmenovaném.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bořeň () je skalnatý vrch (skalní suk), který se nachází jižně od Bíliny v Českém středohoří. Vypíná se vysoko nad údolím řeky Bíliny, ve spodní části je částečně zarostlý lesem. Vrchol se nachází ve výšce 539 m n. m. Tvoří výraznou dominantu jak města Bíliny i celého Českého středohoří. Díky své charakteristické siluetě je velmi dobře viditelný i z mnoha vzdálených míst (např. ze Žatce). Chráněné území je v péči AOPK ČR - regionálního pracoviště Správa Chráněné krajinné oblasti České středohoří.", "tgt_summary": "Der Bořeň (deutsch \"Borschen\") ist ein 539 m hoher Felsberg südlich von Bílina (\"Bilin\") im Böhmischen Mittelgebirge in Nordböhmen (Tschechien). Typisch ist die Form eines liegenden Löwen, davon leitet sich auch die Bezeichnung \"Biliner Löwe\" ab. Markant sind die steilen, bis 100 m hohen gegliederten Felswände aus Phonolith (Klingstein), welche auch als Bergsportgelände dienen. Der Berg gilt als größter Klingsteinmonolith Mitteleuropas. Seit 1977 steht der Berg auf 23,4 Hektar als \"Nationales Naturreservat\" unter Naturschutz.", "id": 63273} {"src_title": "Kojátky", "tgt_title": "Kojátky", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Obec se od pravěku nachází v osídlené zemědělské oblasti na severních svazích údolí řeky Litavy a jejích pravostranných přítoků s částmi chráněné krajinné oblasti Černecký a Milonický hájek. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1358. Vlastnictví obce a panství je od konce 14. století zaznamenáno v Moravských zemských deskách. Dekády kolem poloviny 17. století, tedy třicetiletá válka, střet Švédů s Republikou obou národů 1655–1660, válečná účast Sedmihradského vévodství v Polsku i tažení osmanských Turků východní Evropou roku 1672, přinesly celkový hospodářský úpadek severní a východní části Evropy. Vliv válek na hospodářství a stav populace na Moravě pak byl zvláště ničivý. Zhruba v poslední třetině 17. století se hospodářské poměry na Moravě postupně zlepšovaly. Povětšinou zpustlé oblasti se postupně osídlovaly novými osadníky a stabilizovali se vlastníci panství. Od roku 1644 vlastnili obec a panství Kojátky příslušníci rodu Sedlnických z Choltic. První souvislejší přiznávací list vrchnosti (neboli první lánová visitace) je pro Kojátky datován 20. ledna 1668 a pečetěn Janem Štefanem Sedlnickým (\"jeho manželkou byla Ludmila Rosalie Klykočovská\"). V soupisu je 14 usedlostí a celková rozloha polností 246 měřic, při revizi 16. května 1673 je to již 17 usedlostí. V Tereziánském katastru z 15. září 1749 to bylo již 20 usedlostí a 640 měřic obdělávaných pozemků. Po smrti Jana Štefana Sedlnického na jaře 1693 jeho synové Antonín František a Vilém Hynek 25. listopadu 1693 panství prodali rytíři Bernardu Bravanskému z Chobřan (1666–1722). Jeho dcera Johana, aby mohla vyplatit matce dlužných 8000 zl., odprodala statek za 46 300 zl. svému manželovi Janu Rudolfu Říkovskému. Ten posléze v roce 1714 přikoupil vesnici Šardičky za 18000 zl. Jan R. Říkovský se dožil požehnaného věku 90 let a zemřel v Kojátkách 22. června 1748. Správy panství se ujala opět jeho manželka Johana rozená Bravantská. Ta ještě 15. září 1749 podepsala soupis Tereziánského katastru, ale v té době byla již zřejmě nemocná, nezvládala hospodaření panství, a to zbankrotovalo. Paní Johana podlehla tuberkulóze 27. května 1753 v Kojátkách ve věku 53 let. Panství koupil v dražbě v roce 1754 Karel Josef baron Polzer za částku 48650 zl. Z průvodních záznamů při revizi Tereziánského katastru 19. dubna 1755 vyplynulo, že nájemci pozemků v Šardičkách měli oproti sousedům v Kojátkách mírnější robotní povinnosti a nižší daně. To hodlal nový majitel Karel Josef Polzer upravit v neprospěch Šardičanů. Vzniklým sporem s hrozbou vzpoury se zabývala komise Brněnského kraje, která provedla na místě šetření a sepsala o tom zápis z 21. dubna 1755, ve kterém je také uložena výpověď dvou zástupců ze Šardiček, včetně jejich vlastnoručních podpisů. Rebelie byla zažehnána. V roce 1810 byla v Kojátkách a společně i pro Šardičky založena obecná škola, od roku 1874 pak působila jako dvojtřídní. Stavební rozšíření bylo provedeno nákladem Arnošta rytíře Mannera. Škola působila asi do roku 1942. Po jejím zrušení bylo školství soustředěno v Bučovicích. Při první pozemkové reformě nové Československé republiky v roce 1921 byl statek zestátněn. V soupisu pozemkové reformy měl alodiální statek Kojátky–Šardičky zapsáno celkem 241 ha polností. Státní pozemkový úřad v roce 1922 přidělil části velkostatku 38 občanům Kojátek a Šardiček na rozšíření zahrad a stavební místa. Další dělení statku proběhlo v roce 1924 včetně převodu majetku na obec. Jako poslední majitel zámečku v Kojátkách je uváděna rodina Rýmerů. V roce 1930 statek zanikl.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Profil krajiny kolem Kojátek je typický erozně denudačním reliéfem s erozními plošinami, široce zaoblenými rozvodnými hřbety a rozevřenými úvalovitými a neckovitými údolími. Místo umožňuje snadné obdělávání půdy, takže bylo obhospodařováno od pravěku. Pozemky v katastru se rozkládají na severních svazích řeky Litavy a jejich pravostranných přítoků vinoucích se v zvlněném terénu. Úrodnost a produkční možnosti půdy jsou dány geologickým charakterem podloží z flyšových karbonátových pískovců ždánické jednotky, překrytých úrodnou sprašovou vrstvou. Odlesnění působí silnou závislost úrody na vodních srážkách, které se v průběhu staletí značně lišily. Nelesní společenstva jsou zastoupena širokolistými teplomilnými trávníky, které jsou druhově pestré s výskytem řady dnes ohrožených druhů. Z dostupných dat je zřejmé, že celkově vyšší intenzita dešťů od konce 17. století (malá doba ledová) až asi do konce 19. století vytvářela pro zdejší obce dobré podmínky pro rozvoj zemědělství. Stabilizoval se i biotop krajiny, který navazuje na chráněný krajinný útvar Černecký a Milonický hájek. Na západním svažitém okraji obce byly retenční nádrže, které však v sušším období, zhruba od konce 19. století až dodnes, zanikly. Vodní mlýn, který zde stával, byl zbořen v roce 1912. Oblast Kojátek se v novověku stala zásobovacím zázemím větších okolních měst Bučovic, Vyškova, Slavkova a Koryčan, kde se od konce 17. století intenzivnějí rozvíjel průmysl, řemesla a obchod. Zároveň ale také byla oblastí často zasaženou nájezdy a drancováním při různých vojenských taženích Moravským úvalem či jeho jižní částí Moravskou bránou na jih do oblasti Panonie. Byla zde také krátká nepříznivá období, která vedla k neúrodě a hladomoru, například v letech 1771–1772.", "section_level": 1}, {"title": "Správa.", "content": "Obec je součástí Jihomoravského kraje a okresu Vyškov. Ve znaku, doloženém již roku 1749 (Tereziánský katastr), je symbol radlice a srpu s nápisem SIGILIUM AVF KOJATKA. Ke konci 19. století obec spravovala obecní devítičlenná rada, v čele byl starosta. V letech 1873–1903 byl starostou František Ženatý, do roku 1909 Jan Ševčík, 1909–1912 Josef Novák, do 1923 František Vlaha, do 1927 Vilém Tesař a posléze až do 1931 František Pukl. V místních volbách se volí 7 členů obecního zastupitelstva, kteří poté ze svých řad vybírají starostu a místostarostu. Současné zastupitelstvo a zvolený starosta ve volbách 2018 jsou uvedeni na oficiální stránce obce Kojátky.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Kojátky jsou zemědělskou obcí, jež měla v roce 1930 asi 470 obyvatel převážně české národnosti. O třicet let později v roce 1960 vzrostl počet obyvatel na 531 osob (i se Šardičkami), 258 mužů a 273 žen. V obci k počátku roku 2016 žilo celkem 308 obyvatel. Z nich bylo 163 mužů a 145 žen. Průměrný věk obyvatel obce dosahoval 41,4 % let. Dle Sčítání lidu, domů a bytů provedeném v roce 2011, kdy v obci žilo 327 lidí. Nejvíce z nich bylo (16,2 %) obyvatel ve věku od 0 do 14 let. Děti do 14 let věku tvořily 16,2 % obyvatel a senioři nad 70 let úhrnem 5,8 %. Z celkem 274 občanů obce starších 15 let mělo vzdělání 42,7 % střední vč. vyučení (bez maturity). Počet vysokoškoláků dosahoval 4 % a bez vzdělání bylo naopak 0,4% obyvatel. Z cenzu dále vyplývá, že ve městě žilo 149 ekonomicky aktivních občanů. Celkem 87,9 % z nich se řadilo mezi zaměstnané, z nichž 64,4 % patřilo mezi zaměstnance, 3,4 % k zaměstnavatelům a zbytek pracoval na vlastní účet. Oproti tomu celých 51,1 % občanů nebylo ekonomicky aktivní (to jsou například nepracující důchodci či žáci, studenti nebo učni) a zbytek svou ekonomickou aktivitu uvést nechtěl. Úhrnem 150 obyvatel obce (což je 45,9 %), se hlásilo k české národnosti. Dále 58 obyvatel bylo Moravanů a 5 Slováků. Celých 95 obyvatel obce však svou národnost neuvedlo. Vývoj počtu obyvatel za celou obec i za jeho jednotlivé části uvádí tabulka níže, ve které se zobrazuje i příslušnost jednotlivých částí k obci či následné odtržení.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Obec Kojátky přísluší k římskokatolické farnosti Bučovice náležící do slavkovského děkanátu. Farním kostelem je bučovický kostel Nanebevzetí Panny Marie. Matriky narozených, oddaných a zemřelých jsou archivovány od roku 1735.. Součástí obce Kojátky také jsou od roku 1942 dřívější Šardičky, které od roku 1685 až do ~1777 patřily pod farnost Milonice. Při censu prováděném v roce 2011 se 51 obyvatel obce (16 %) označilo za věřící. Z tohoto počtu se 40 hlásilo k církvi či náboženské obci, a sice 29 obyvatel k římskokatolické církvi (9% ze všech obyvatel obce) a 1 k Církvi československé husitské. Úhrnem 144 obyvatel se označilo bez náboženské víry a 132 lidí odmítlo na otázku své náboženské víry odpovědět.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava, průmysl a zemědělství.", "content": "V Kojátkách byl od roku 1556 až do 1880 prosperující pivovar, palírna a chmelnice, dva mlýny, jeden vodní a jeden větrný (funkční až do 1926) a kolem roku 1750 zde byla i fungující koželužna. Hostinec „\"U tří zajíců\"“ a s ním spojený vodní mlýn, které se nacházely poblíž soutoku Kojáteckého a Kozlanského potoka. K hostinci \"U tří zajíců\" náležely zahrada, stodola, chlív a sklep (stav k roku 1875). Vodní mlýn byl zbourán v roce 1912 (\"klimatické podmínky koncem 19. století zhoršily kapacitu vodních zdrojů\"). V 19. století až do první pozemkové reformy 1921 bylo panství součástí velkostatku Bohdalice ve vlastnictví rodu Mannerů. V Kojátkách pak působila jen hospodářská správa pro přilehlé statky. V období asi od roku 1870 až do začátku první světové války se obci hospodářsky relativně dařilo. Pivovar ukončil práci v roce 1880. Na druhé straně zemědělské produkty nacházely odbyt zejména v blízkých Bučovicích. Pro obec byla významná výstavba a provoz železnice (1887) z Brna k Vlárskému průsmyku, budovaly se kvalitnější silnice. Působil zde i Spořitelní a záloženský spolek a Dobrovolná hasičská jednota. První světová válka a zejména její závěrečné období přineslo obyvatelům hlad a vyčerpání veškerých zásob. Další rozvoj obce se zmrazil na příštích zhruba deset let. V roce 2015 byla zbudována centrální kanalizace a modernizována místní komunikace. Dopravní obslužnost je v současnosti zajištěna silnicí 2. třídy II/431 (Vyškov – Bohdalice – Bučovice – Ždánice) s odbočkou na Kojátky silnicí 3. třídy III/4317. Po východní hranici katastrálního území prochází silnice 2. třídy II/429 (Bohdalice – Nesovice – Koryčany – Osvětimany). V obci jsou vybudovány čtyři autobusové zastávky Kojátky – rozc.3.0 (z), Kojátky – Kaštanov, Kojátky – dědina a Kojátky – Šardičky. Autobusovou dopravu zajišťuje linkový spoj Integrovaného dopravního systému Jihomoravského kraje s č. 644 (Bučovice – Kojátky) a č. 156 (Bučovice – Vyškov).", "section_level": 1}], "src_summary": "Kojátky (původní název \"Kojatka, Kojetice\") jsou obec ležící 3 km na severovýchod od města Bučovice. Patří do správního obvodu Bučovice a leží v okresu Vyškov v Jihomoravském kraji. Roku 1942 byla obec administrativně i katastrálně spojena se sousední osadou Šardičky, která je dosud její částí. Historická obecní pečeť (\"symbol srpu a radlice\"), jejíž originální pečetidlo je uloženo na obecním úřadu, pochází nejpozději z roku 1749, pořízené zřejmě v souvislosti s Tereziánským katastrem. Použití pečeti je doloženo v listině datované 15. září 1749, potvrzující soupis usedlostí a nájemců zahrnutých v katastru Kojátky. Na území obce leží zaniklá osada Kaštanov, patrně v lokalitě místní kapličky. V roce 1986 došlo k administrativnímu spojení s Bučovicemi. Od roku 1992 jsou Kojátky opět samostatnou obcí. Žije zde obyvatel. ", "tgt_summary": "Kojátky (deutsch \"Kojatek\") ist eine Gemeinde in Tschechien. Sie liegt drei Kilometer nordöstlich von Bučovice und gehört dem Okres Vyškov an.", "id": 711494} {"src_title": "Marrismus", "tgt_title": "Marrismus", "src_document": [{"title": "Východiska.", "content": "Prapočátky marrismu jsou spjaty s koncem významného lingvistického směru, známého jako mladogramatismus. Z něj vycházela na Západě sociologická škola a strukturalismus, na Východě pak jeho zánikem posílila postavení ruská jazykověda. Přesto je velmi těžké dopátrat se původních kořenů marrismu. Směr „definoval“ a propagoval ve dvacátých a třicátých letech 20. století Nikolaj Jakovlevič Marr. Nové myšlenky postavil na vlastním studiu diachronního jazykového vývoje, což směr de facto spojuje s již zmiňovanou mladogramatickou školou. Společné prvky lze nalézt i se strukturalismem, ačkoli je zřejmé, že oba prošly odlišným vývojem. Oba směry například pracovaly s otázkou obsahu slova a jeho formy. Marrismus také dochází k některým shodným závěrům jako marxistické pojetí jazyka, přesto ani zde nemůžeme hledat společná východiska. S marxismem jej spojuje kupříkladu názor (Marr se ho všemožnými způsoby pokoušel i vědecky doložit), že není žádný rozdíl mezi národy a rasami, že všechny národy mají v jádru stejnou historii a že se všechny účastnily tvorby historie svého jazyka v předhistorické době. Jistou paralelu lze vidět také v marxisticky pojatém společenském vývoji, který se děje na základě kvalitativních „skoků“ z jedné vývojové fáze do druhé, a Marrově jazykovém vývoji, jež probíhá obdobným způsobem. Propojením s marxismem získal Marr široké uznání tehdejší ruské společnosti. Později bylo ale jeho učení odmítnuto a zcela zavrženo jako chybné a scestné.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika a hlavní představitel.", "content": "Marrova teorie tzv. nové učení o jazyce (nebo také materialistická jazykověda) se za celé své poměrně krátké trvání nedočkala žádné přesné definice. Vinu na tom může mít jednak sám autor, který několikrát své názory měnil, jednak jeho žáci, protože nedospěli k definitivnímu řešení všech důležitých otázek. Podobné „nepřesnosti“ lze nalézt také v Marrových životopisných údajích. Pomyslné centrum směru můžeme spatřovat v tzv. jafetické teorii, kterou se Marr soustavně zabýval prakticky po celý život. Podle jeho slov tato teorie sleduje „život jazyka vůbec, počíná samým počátkem zrození řeči, počíná na samém počátku jeho historie a dosahuje linie spojující rozhraní světa nemluvícího se světem mluvícím a dále jde cestou rozvoje řeči po stupních, jak se vyvíjely v době předhistorické; s druhé strany sleduje tvoření složených jazyků, vzniklých cestou míšení s jazyky jafetickými, zvláště jazyků evropských, tak zvaného indoevropského původu; odhaluje nám možnost vystopovat vzestupný rozvoj jazyka vůbec až do naší doby a napřed stanovit, jak se bude vyvíjet v budoucnu.“ Marr tím oponuje tradičnímu schématu jazykového vývoje, podle něhož indoevropské jazyky vycházejí z jednoho prajazyka, který se ve 3. tisíciletí př. Kr. rozštěpil v indoíránskou, arménskou, řeckou, italickou, albánskou, keltskou, germánskou, baltskou a slovanskou jazykovou větev. Jeho učení čerpá z prvních projevů dorozumívání, z otázky vzniku lidské řeči. Všechny jazyky tak měly vzniknout ze čtyřelementového základu tvořeného slabikami sal, ber, jon a roš, z něhož poté vycházela veškerá slovní zásoba. Marr dále tvrdil, že již před vznikem jazykových rodin existovalo množství jazyků a teprve později začal probíhat proces historického vytváření kmenových, národnostních a národních jazyků. Podle badatelova mínění indoevropeistika nebere v úvahu sociální vztahy, vlivy hospodářství, techniky, míšení, splývání a srůstání jazyků. On naopak vliv společnosti na jazyk zdůrazňoval; vznik řeči je pevně svázán s rozvojem prvních společenských forem. Jazyk a myšlení vytvářejí dialektickou jednotu, v níž si oba zachovávají své vlastnosti. Vznik řeči pojal N. J. Marr takto: „Zvuková řeč vznikla na určitém stupni rozvoje materiální kultury, neboť do vzniku výrobních nástrojů nebylo a nemohlo být zvukové řeči. A podobně až do určitého okamžiku další epochy nového rozmachu v technice výroby a s ním spojenými změnami v sociální struktuře, v sociálním bytí, nebylo a nemohlo být logického myšlení.“ S tím dále souvisela i jednota glotogonického procesu, která nemá znamenat, že jazyky jsou po formální stránce totožné. Lze ale pozorovat významné rozdíly ve stavbě věty a tvoření slov. Jazykům tak není společná formální stránka, ale její obsah, který je vyjadřován různými mluvnickými prostředky. Formální rozdíly jsou dány řadou historických příčin. Dorozumívání slouží nejen významový obsah věty a slovní sémantika, ale i pomocné mluvnické formy. K odhalení historického procesu v jazyce použil Marr zejména lexikální materiál. Pro jednotu glotogonického procesu musel přihlížet také k morfologii a skladbě. Tímto krokem byl přenesen hlavní důraz na stádium stavby věty a stavby slova. S tezemi N. J. Marra souvisí také problematika stadiálnosti a k ní přináležející srovnávací lingvistická analýza. Stadiální analýza zkoumá základní změny v jazykové struktuře. Stadiálnost v pracích tehdejších ruských lingvistů nastupuje místo evoluční teorie. Podle Marra znamená stupňovité přechody z jednoho stavu jazykové stavby do druhého. Tyto přechody se projevují jako prudké skoky vedoucí ke vzniku nové kvality. Zahrnují celou strukturu jazyka v jeho hlavních stránkách gramatické stavby, přičemž kvalitativní změny zasahují nejen větnou stavbu, ale také jednotlivé jazykové jevy. Jedním z rozhodujících činitelů při těchto skocích je křížení, kdy se ze dvou jazyků stane jazyk nový. Patrick Sériot jmenuje základní teze Marrovy teorie, jak je shrnul jeho následovník a žák Ivan Ivanovič Meščaninov:", "section_level": 1}, {"title": "Směr v kontextu evropské lingvistiky.", "content": "V československé jazykovědě měl marrismus nepatrný ohlas, někteří lingvisté se k němu přihlásili pouze z politických důvodů. V SSSR vedl k paralyzaci a stagnaci ruské jazykovědy, neboť vycházel z idealistického pojetí přírody, lidské společnosti a jejich vývoje. Překážkou pro další rozvoj byl především nesprávný poznávací princip. Svým idealistickým založením ztrácela ruská jazykověda v odborných kruzích na prestižnosti. Mimo SSSR nebyla jafetická teorie vůbec přijata. Byla označena za „sovětskou propagandu\" a „hlásnou troubu bolševictví\".", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Diskuze týkající se marrismu vypukla v roce 1950 v časopise Pravda. Díky arakčejevskému režimu dosáhly Marrovy myšlenky výsadního postavení a jejich propagátoři chtěli, aby byly uznány jako jediná správná marxistická jazykovědná teorie. Odpůrci byli označováni jako „formalisté“, zbavováni funkcí a nebylo jim umožněno vydávat své práce. Mezi významné kritiky marrismu patřil Viktor Vinogarov, L. A. Bulachovskij, Lav Jakubinskij, Dmitrij Vladimirovič Bubrich a další. Diskuzi zahájil A. Š. Čikobava, jeden z největších kritiků marrismu. Obratem mu odpověděl I. I. Meščaninov, Marrův žák, který se, přestože kritizoval některé jeho teze (například paleontologickou analýzu podle čtyř elementů), snažil se obhájit centrum teorie: pojetí jazyka jako „společenské nadstavby“ a stadiální vývoj jazyka kvalitativními skoky. Čtyři elementy obhajoval F. P. Filin, který až do krajnosti s Marrem sympatizoval. Významnou statí přispěl V. Vinogradov, jenž neodmítl veškeré Marrovo učení, ale zaměřil se na nejslabší místo, a to příbuznost jazyků, zejména slovanských. Podle něj se sovětská jazykověda nemůže omezovat pouze na marrismus Na Marrovu manipulaci s daty upozornil prof. L. A. Bulachovskij. Zároveň poukázal na nový problém, a tím je otázka bilingvismu. Nejvýznamnějším diskutérem byl J. V. Stalin. Podle něj byl Marr „pouze zjednodušovatelem a vulgarizátorem marxismu“ a jeho učení bylo „plné chyb, špatně definovaných problémů a útržkovitých návrhů“. Ve své stati rozebral a zkritizoval základy marrismu, představil obecnou teorii jazyka založenou na marxismu a jeho představě o vzniku a vývoji jazyka. Podle Stalina marrismus znemožnil jazykovědě plnit její hlavní úkol, tj. „studium vnitřních zákonů vývoje jazyka“ tím, že „povýšeně pohrdá každým pokusem o studium skupin jazyků jako projevem teorie prajazyka. Vskutku však nelze popírat, že jazyková příbuznost takových národů, jako jsou slovanské, je nepochybná a že studium jazykové příbuznosti těchto národů mohlo by jazykovědě přinést velký užitek při studiu zákonů vývoje jazyka“. Jak Stalin dále uvádí, jazyk není jen „nadstavbou“, tedy jakýmsi nenutným doplněním společnosti, ale slouží celé společnosti, nezávisle na postavení, a je spjat s výrobní činností člověka", "section_level": 1}, {"title": "Poznámky a reference.", "content": "Převzato z: Slováčková, Kateřina, Gabriela Studená a Eva Ženčáková. 2012. „Marrismus.“ \"Encyklopedie lingvistiky\", ed. Kateřina Prokopová. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. https://web.archive.org/web/20150413150858/http://oltk.upol.cz/encyklopedie/index.php5/Marrismus", "section_level": 1}], "src_summary": "Marrismus je ruský jazykovědný směr (20. a 30. léta 20. století), který vytvořil Nikolaj Marr na základě vlastního zkoumání jazykového vývoje. Ten se snažil propojit se sociálními vztahy, s vlivem hospodářství a techniky. Podle Marrovy teorie indoevropské jazyky nevycházejí z jednoho prajazyka, ale vznikaly nezávisle na sobě z lidské potřeby dorozumět se ve společnosti, teprve později začal probíhat proces historického vytváření kmenových, národnostních a národních jazyků. Jazykový vývoj se podle Marra děje podobně jako společenský vývoj prostřednictvím kvalitativních „skoků“ z jedné vývojové fáze do druhé (marxistické pojetí).", "tgt_summary": "Der Marrismus ist eine vom russischen Archäologen und Linguisten Nikolai Jakowlewitsch Marr in den 1920er Jahren begründete sprachwissenschaftliche Theorie, die auf der Spiegelung ökonomischer Verhältnisse in der Linguistik beruht (vgl. Abbildtheorie). Er wurde vor allem in der Sowjetunion bis in die 1950er Jahre bestimmend, bis er entschieden abgelehnt wurde.", "id": 649718} {"src_title": "Osroés", "tgt_title": "Osroes I.", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "Většina informací o Osroově vládě se vztahuje k válce s Římany vedenými císařem Traianem. Její příčinou byl spor o arménský trůn, na nějž Parthové dosadili Parthamasiria, syna Pakorova, aniž požádali Římany o svolení (Arménie byla římským vazalským státem). Osroés se sice roku 113 pokusil s císařem vyjednávat, ale jeho poselstvo nedostalo žádnou odpověď a vrátilo se s nepořízenou. Tato králova vstřícnost možná souvisela s aktivitami vzdorokrále Vologaisa, který asi od roku 111/112 držel část parthského území. V letech 114–115 vpadl Traianus do Arménie a bez odporu ji obsadil, pak se obrátil proti Edesse a v roce 116 dobyl parthské hlavní město Ktésifón. Odtud postupoval k Perskému zálivu, proti Charakéné, jejíž vládce se mu ihned podrobil. Osroovy parthské oddíly se stáhly na východ. Za této situace propukly v zádech Římanů četné revolty, zejména židovská v Kyrenaice, která se rozšířila i do Alexandrie a Judeje. Traianus již v roce 117 zemřel a jeho nástupce Hadrianus raději rezignoval na většinu římských územních zisků (propuštěna byla rovněž Osroova dcera, zajatá při dobývání Ktésifóntu).Ačkoli římsko-parthská válka neměla pro parthskou stranu katastrofální důsledky, tak jak by vyplývalo ze samotného průběhu válečných operací, přesto natrvalo otřásla postavením arsakovského velkokrále v íránských krajích. Osroovi se nejen nepodařilo eliminovat důsledky porážek v mezopotámském prostoru (zejména ve vztahu k parthským vazalům), ale ani zabránit dalšímu úpadku centrální moci v říši. Vzdorokrál Vologaisés, který ovládal východní provincie téměř od počátku Osroovy vlády, nebyl poražen a naopak svou pozici upevnil – koncem dvacátých let ovládl i parthské hlavní město Ktésifón. Osroův další osud je nejasný.", "section_level": 1}], "src_summary": "Osroés (v řecko-římských pramenech někdy i \"Chosroés\" [\"Χοσρόης\"], persky \"Husrav\") byl parthský velkokrál z rodu Arsakovců panující v letech 108–128/129. Byl bratrem nebo švagrem krále Pakora a zpočátku snad vládl souběžně s ním, později mu vyvstal protivník ve Vologaisovi III., který se mocensky opíral o východní provincie.", "tgt_summary": "Osroes I. (auf Münzen auch griechisch \"Chosroes\") war ein parthischer König, der von etwa 89 bis 128 regierte. Er war der Bruder seines Vorgängers Pakoros. Im Jahr 113 plante Kaiser Trajan einen Angriff auf Parthien. Vorwand war Armenien, wo ein von parthischer Seite eingesetzter Herrscher (\"Parthamasiris\", Sohn von Pakoros) regierte, was ohne Absprache mit Rom geschah. Osroes I. sandte im Jahr 113 Botschafter nach Athen, um den Kaiser umzustimmen und einen Krieg abzuwenden, erhielt aber keine Antwort. ", "id": 1317729} {"src_title": "Goce Delčev (město)", "tgt_title": "Goze Deltschew (Stadt)", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Město se rozprostírá v údolí řeky Mesty, je obklopeno zdejšími pohořími Pirin a Rodopy. Zhruba 200 km jižně leží hlavní město země, Sofie, 90 km na východ pak město Blagoevgrad.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Ve městě se nacházejí pozůstatky po opevnění a sídlišti z 9. až 10. století, které jsou považovány za pokračovatele starobylého města Nicopolis ad Nestum, které se rozkládalo 7 km východněji. Osmanská říše zabrala toto území mezi lety 1374 a 1383. Město Goce Delčev se turecky nazývalo Nevrâkop z řeckého názvu Nicopolis a podle toho též bulharsky Nevrokop (\"Неврокоп\"), a to až do roku 1951, od kdy nese současný název. První písemný zápis z osmanského katastru je datován 1430. Podle tureckého censu z roku 1440 zde žilo 131 křesťanských rodin. Město se v 15. století dynamicky rozvíjelo, protože v roce 1464 zde bylo zaznamenáno 208 křesťanských a 12 muslimských domácností a o 14 let později (1478) 393 křesťanských a 43 muslimských domácností. Koncem onoho století zde byla postavena místní mešita a záhy se začal navyšovat počet muslimů, zatímco počet křesťanů stagnoval. V průběhu 16. století byl se počet obyvatel stabilizoval (1519 — 315 křesťanských a 167 muslimských domácností; 1530 — 381 a 285; 1569 — 385 a 281), zatímco v 17. století nastal úpadek, takže v roce 1660 byla džizja vyměřena pouze 95 zdejším křesťanům. Na přelomu století pak město postihly epidemie, v důsledku čehož bylo v roce 1723 zaznamenáno pouze 42 křesťanských a 86 muslimských domácností. Nehledě na tyto okolnost bylo město v osmanském období významným kulturním centrem oblasti a na jeho konci (1906) zde bylo 7 islámských škol a 2 křesťanské. V roce 1865 zde byla založena bulharská knihovna. Přitom v roce 1873 zde bylo napočítáno 1 912 domácností, v nichž žilo 3 800 muslimů, 1 000 Bulharů a 150 Valachů a v roce 1900 zde podle bulharského etnografa Vasila Kăčnova žilo 5 000 Turků, 650 Bulharů, 190 Valachů, 110 Židů a 65 Romů. Obec Nevrokop (\"Неврокоп\") se stala součástí Bulharska od roku 1912, kdy ji 17. října uvedeného roku v průběhu první balkánské války obsadila bulharská vojska.Tato válka, stejně jako první světová válka, měla za následek významné přesuny obyvatelstva, takže tu v roce 1926 žilo 824 Turků a 7 726 Bulharů.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Ve městě žije 19 087 stálých obyvatel a je zde trvale hlášeno 22 157 obyvatel. Podle sčítáni 1. února 2011 bylo národnostní složení následující:", "section_level": 1}], "src_summary": "Goce Delčev ( \"Гоце Делчев\", do roku 1951 \"Неврокоп\") je město, nacházející se v Blagoevgradské oblasti v jihozápadní části Bulharska. Žije zde okolo 20 tisíc obyvatel. Město nese jméno po bulharském revolucionáři a bojovníku za svobodu Gocem Delčevovi.", "tgt_summary": "Goze Deltschew [] () ist eine Stadt und Verwaltungszentrum einer Gleichnamigen Gemeinde in der südwestbulgarischen Oblast Blagoewgrad mit über 18.000 Einwohnern. ", "id": 1348456} {"src_title": "Národní technická univerzita Ukrajiny", "tgt_title": "Nationale Technische Universität „Kiewer Polytechnisches Institut Ihor Sikorskyj“", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Založení.", "content": "Rozhodnutí o založení univerzity bylo přijato 25. listopadu roku 1896 ruským carem Alexandrem II. Podle přijatého protokolu mělo být vzdělávací zařízení polytechnického typu a skládat se z několika částí, přičemž každá měla svoji specializaci. Jako inspirace posloužila Polytechnická vysoká škola v Curychu. Univerzita měla během svého založení čtyři katedry: mechanickou, chemickou, zemědělskou a katedru civilního strojírenství. Přední ruští akademici a vědci jako Dimitrij Mendělejev, Nikolaj Žukovskij, Kliment Timirjazev ve mnohém vypomáhali během založení této nové ruské univerzity a vzdělávali budoucí akademiky. Pro stavbu byl vybrán projekt I. S. Kitnera, ale jelikož sám Kitner žil v Petrohradě, stavbu řídil O. Kobelev. Na výstavbu finančně přispěly různé instituce i jednotlivci, mj. i kyjevská městská duma anebo Lazar Brodskij, podnikatel židovského původu. Prvním ředitelem univerzity byl profesor Viktor Kirpičov. S ním začali na univerzitě pracovat ruští vědci, např. inženýr-technolog Konstantin Zvorykin, chemik Sergej Reformatskij, fyzik Georgij de Metc, matematik Nikolaj Delone a mnozí další. V červnu 1898 byl oznámen nábor prvních studentů. Na 330 míst bylo podáno 1100 přihlášek a univerzita přijala celkem 360 lidí. Devadesát tři prvních absolventů obdrželo diplom v roce 1903. Univerzita fungovala a nadále se zvětšovala až do roku 1941, kdy byla evakuována do středoasijského Taškentu.", "section_level": 2}, {"title": "Polovina 20. století.", "content": "Při osvobození Kyjeva v roce 1943 se na univerzitě začalo znovu pracovat a už v lednu 1944 byli přijati první studenti. Úsilí pracovníků univerzity směřovalo v této době k obnovení budovy, která utrpěla značné škody při bojích o Kyjev. Díky zařazení univerzity do seznamu nejdůležitějších průmyslových univerzit v zemi nemuseli studenti jít do armády a měli vyšší stipendium. Hlavním aspektem univerzity bylo vzdělávání studentů prostřednictvím praktických vědeckých prací.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Dnes je univerzita největší vysokou školou na Ukrajině a jednou z nejstarších a největších univerzit na světě. Univerzita se vyvíjí a funguje na ploše 160 hektarů, na kterých se snoubí podmínky pro vzdělání, sport a uměleckou činnost. Cílem školy je příprava vysoce kvalifikovaných pracovníků a vědecký výzkum.", "section_level": 1}], "src_summary": "Národní technická univerzita Ukrajiny „Kyjevský polytechnický institut Igora Sikorského“ (, ) je vysokoškolská instituce založená v Kyjevě ruským carem Alexandrem II jako Polytechnická univerzita cara Alexandra II roku 1898.", "tgt_summary": "Die Nationale Technische Universität „Kiewer Polytechnisches Institut Ihor Sikorskyj“ (KPI) (, englisch: \" National Technical University of Ukraine \"Igor Sikorsky Kyiv Polytechnic Institute\"\") ist die führende technische Universität in Kiew, Ukraine. Die international übliche Bezeichnung ist National Technical University of Ukraine – KPI (NTUU „KPI“).", "id": 2346860} {"src_title": "Richard Burns", "tgt_title": "Richard Burns", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Odmala měl rád atmosféru závodů a poprvé řídil automobil již v osmi letech. V patnácti letech navštívil školu pro závodníky a s jeho snem mu pomáhal otec. Ten mu koupil jeho první automobil – Talbot Sunbeam, se kterým se Richard učil závodit. V osmnácti se přihlásil do prvních místních závodů. Svými úspěchy zaujal Davida Williamse, který se později stal jeho přítelem. V roce 1990 se objevil na startu britského šampionátu s vozem Peugeot 205 GTI. Po domluvě s importérem Peugeot je domluven i start na RAC rallye 1990 s vozem Peugeot 309 GTI, kde končí na 28. místě a třetí ve své kategorii. O rok později opět startuje v domácím šampionátu a RAC rallye 1991, kde končí se stejným vozem šestnáctý a svou kategorii vyhrává. Jeho novým a stálým spolujezdcem se stává Robert Reid. Od roku 1993 se dostává do týmu Prodrive Subaru World Rally Team a soutěží s vozem Subaru Legacy RS. Stává se nejmladším britským šampionem. V následujících dvou letech startuje na několika soutěžích mistrovství světa a na RAC rallye 1995 končí třetí. Od sezony 1996 startoval v týmu Mitsubishi a absolvoval jen vybrané soutěže a startoval s vozem Mitsubishi Carisma GT. Celkově skončil sedmý. V mistrovství světa v rallye 1998 se stal týmovým jezdcem Mitsubishi Ralliart, kde jezdil jako týmový kolega Tommi Mäkinena a zvítězil na Safari rallye 1998 a RAC rallye 1998. Poté se opět vrátil k Subaru. Zvítězil na Acropolis rallye 1999, Australská rallye 1999 a RAC rallye 1999 a třikrát dojel druhý a druhý skončil i celkově. V Mistrovství světa v rallye 2000 zvítězil na Safari rallye 2000, Portugalská rallye 2000, Argentinská rallye 2000 a RAC rallye 2000 a opět skončil celkově druhý. V roce 2001 zvítězil na Rallye Nový Zéland 2001 a dojel čtyřikrát druhý. Před posledním závodem byl třetí za McRaem a Mäkinenem, ale rozdíl mezi nimi byly dva body. Oba jeho konkurenti odstoupili a on si třetím místem zajistil titul. V roce 2002 přešel k týmu Peugeot Sport, aby startoval s vozem Peugeot 206 WRC. V první sezoně dojel jen čtyřikrát na druhém místě a skončil celkově pátý. V roce 2003 dojel v prvních deseti závodech dvakrát druhý a pětkrát třetí a vedl šampionát. Po třech asfaltových soutěžích se ale propadl na čtvrté místo. Rozhodnout se mělo na Velšské rallye, ale do té Burns neodstartoval.", "section_level": 1}, {"title": "Nemoc.", "content": "Cestou na závod zkolaboval za jízdy ve svém Porsche. Ve voze kromě něj seděl závodník Markko Märtin, který vůz bezpečně zastavil. Po vyšetření se zjistilo, že Burns měl rakovinový nádor na mozku. Začal se okamžitě intenzivně léčit, ale i po druhé operaci se nádor vrátil. Zemřel na den přesně čtyři roky po zisku svého titulu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Richard Burns (17. leden 1971, Reading – 25. listopad 2005) byl britský rallyeový jezdec a mistr světa z roku 2001. Zemřel na rakovinový nádor na mozku.", "tgt_summary": "Richard Alexander Burns (* 17. Januar 1971 in Reading, England; † 25. November 2005 in London, England) war ein britischer Rennfahrer im Rallyesport und wurde 2001 Rallye-Weltmeister.", "id": 1903795} {"src_title": "Humprecht Jan Černín", "tgt_title": "Humprecht Johann Czernin von Chudenitz", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Od roku 1650 působil ve Vídni jako komoří arcivévody Leopolda Habsburského (1640–1705), mladšího syna Ferdinanda III. a pozdějšího římskoněmeckého císaře a českého a uherského krále Leopolda I. Tomu hrabě Černín věrně sloužil a radil mu po celý život. I díky tomu se z obou mužů stali osobní přátelé. V roce 1655 byl Černín jmenován přísedícím zemského soudu, v roce 1657 se stal jedním z místodržících Českého království. V roce 1658 byl přítomen zvolení a korunovaci Leopolda I. na římského císaře ve Frankfurtu nad Mohanem. V letech 1660–1663 byl císařským vyslancem v Benátkách. Leopold I. ho také učinil svým tajným radou. V roce 1675 mu byl udělen nejvyšší habsburský řád – Řád zlatého rouna a ve stejném roce koupil lnářské panství.", "section_level": 1}, {"title": "Zakladatelská činnost.", "content": "Byl zakladatelem \"Černínské sbírky\", umožňoval mu to i jeho majetek, který získal dědictvím v roce 1651 po prastrýci hraběti Heřmanu Černínovi z Chudenic (1579 – 1651, šlo mj. o černínský fideikomis, jenž prastrýc založil) a současně byl i dědicem jeho říšského hraběcího titulu. Jan Humprecht Černín byl jmenován vyslancem císaře a krále Leopolda I. v Benátkách v roce 1659. Zde začíná se sběratelskou aktivitou. Navázal spojení s komunitou tamních výtvarných umělců. Čelní místo mezi nimi zaujal Johann Karl Loth, jehož díla byla v hojné míře zastoupena v Černínově obrazárně. Z dalších malířů, u nichž hrabě Černín soustavně objednával obrazy byl Pietro della Vechio a Cavaliere Pioetro Liberi. Převážná část hrabětem zvolených námětů vycházela z příběhů řecké mytologie, zobrazení starozákonních výjevů a scén známých z novodobé krásné literatury. O přísun nových obrazů se mu starali četní umělečtí agenti. V roce 1663 měl hrabě ve svém majetku již na 300 obrazů. Nejspíše souběžně se skončením Černínova diplomatického působení byla v Benátkách jeho tamní obrazová sbírka pečlivě zabalena a nejpozději roku 1664 přestěhována do Prahy. Začíná budování Černínského paláce na Hradčanech, který začal stavět v r. 1667. Součástí paláce byly i galerie, které sloužily k instalaci obrazů. Definitivního umístění obrazů ve zvláštních speciálně pro ně vybudovaných prostorách Černínského paláce se však Humprecht Jan Černín nedočkal. K dokončení stavby paláce došlo až za jeho syna a dědice Heřmana Jakuba. Za pozdějších pokračovatelů rodu Černínů sbírka postupně chátrá v důsledku nedostatku finančních prostředků a obrazárna rodu Černínů je roku 1778 vydražena. Humprecht Jan hrabě Černín z Chudenic byl donátorem 35. kaple Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi, založené roku 1674. Humprecht Jan zemřel na kosmonoském zámku 3. března 1682 ve věku 54 let. Byl pochován v Černínské kapli katedrály sv. Víta v Praze, jeho srdce však bylo uloženo do cínové urny a slavnostně uloženo v Černínské kapli kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Za manželku měl Humprecht Jan italskou aristokratku z přední mantovské rodiny – Dianu Marii markýzu Ippoliti hraběnku di (da) Gazoldo (2. 9. 1636, Mantovsko – 21. 9. 1687, Gonzaga u Mantovy, pohřbena v Mantově), se kterou se uzavřel svatební smlouvu 31. května 1652 a oženil se s ní o něco později, r. 1652 ve Vídni. Markýza byla dvorní dámou císařovny a královny Eleonory Magdalény di Gonzaga. Černínova choť se se středoevropským prostředím nikdy nesžila a po roce 1666 se natrvalo vrátila do rodného Mantovska a manželé žili odděleně. (Manželství nebylo s největší pravděpodobností rozvedeno, jak se mylně často tvrdí!). Spolu měli vícero dětí, ne méně než šest, ale jen dva synové se dožili dospělosti. Ostatní zemřely, jak bylo v raném novověku obvyklé, v dětském, resp. v kojeneckém věku. Dalšími předčasně zesnulými dětmi byly: František Jan, (* 1657, z. brzy poté), Jan Ferdinand (1653–1654), Marek Dominik (1663–1663, Benátky, Itálie) a Barbora Renata (1655–1655).", "section_level": 1}], "src_summary": "Humprecht Jan říšský hrabě Černín z Chudenic (14. únor 1628 Radenín – 3. březen 1682 Kosmonosy) byl český aristokrat a diplomat. Jeho otcem byl hejtman Bechyňského kraje Jan Křtitel Adam svobodný pán Černín z Chudenic (16. srpna 1597 – 22. listopadu 1642), matkou Zuzana Homutová z Harasova (25. září 1600 – 22. února 1654, zámek Radenín), hrdá příslušnice starého českého rytířského rodu.", "tgt_summary": "Humprecht Johann Graf Czernin von Chudenitz (* 14. Februar 1628 in Choustník; † 3. März 1682 in Prag) stammte aus dem Adelsgeschlecht Czernin von Chudenitz. Er war Diplomat im Dienste Kaiser Leopolds I. und ist auch als Kunstsammler und Bauherr hervorgetreten.", "id": 640044} {"src_title": "Kopačky", "tgt_title": "Fußballschuh", "src_document": [{"title": "Historie kopaček.", "content": "Jak se vyvíjela pravidla fotbalu, tak vznikaly a zlepšovaly se boty určené pro jeho hru. Jejich historie sahá až do 16. století ke králi Jindřichu VIII., kterému vadilo, že v dobových střevících se špatně pohybuje a málo mu chrání nohu. Kopačky byly vyrobeny jeho osobním ševcem Corneliusem Johnsonem za cenu 4 šilinků, což je dnešní ekvivalent 100 liber, v roce 2013 asi 3000 Kč. Nedochoval se však jejich model, pouze existuje jejich popis. Byly vyrobeny ze silné kůže, vysoké do půli lýtek, měly zesílené kotníky a hlavně byly těžší než boty pro běžné nošení.", "section_level": 1}, {"title": "Počátky 19. století.", "content": "Fotbal v Británii se stával stále populárnější, ale nebyl nikde organizován a neexistovala pevná pravidla. Hráli ho zaměstnanci zastupující své továrny. Pro hraní používaly vysoké kožené pracovní boty s ocelovou špičkou. Pro větší stabilitu na těžkých terénech hráči vtloukali ocelové šrouby.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik - 30. léta 19. století.", "content": "Vznik pravidel fotbalu zapříčinil i posun v návrhu a funkčnosti kopaček. Všichni hráči museli nosit stejnou obuv. Hřeby (kolíky) musely být zaobleny a bylo jich šest. Jejich výška sahala nad kotníky, pro jejich ochranu. Vyrobeny byly ze silné kůže. Jejich váha byla 0,5 kg (pro představu, asi jako dnešní pohory). Tato váha se zdvojnásobovala při deštivém, typicky britském počasí.", "section_level": 1}, {"title": "První polovina 20. století.", "content": "Vzhled a hlavně funkce kopaček (ochrana nohy) zůstával do konce druhé světové války beze změny. Avšak začali vznikat výrobci zaměření na výrobu kopaček, jako např. Gola (1905), Valsport (1920), a dánský výrobce Hummel, který vyrábí kopačky do dneška. V Německu v roce 1924 založili dva bratři Adi a Rudolf Dasslerovi továrnu na výrobu bot (Gebrüder Dassler Schuhfabrik). Hned následující rok, zařadili do výroby první kopačky, u kterých se daly měnit kolíky (6 nebo 7 kusů), dle aktuálních povětrnostních podmínek a povrchu.", "section_level": 1}, {"title": "1940 až 1960.", "content": "Po skončení 2. světové války nastal výrazný posun ve vývoji kopaček. Letecká doprava se stala levnější a díky tomu narostlo množství mezinárodních zápasů. Evropská mužstva byla konfrontována s jihoamerickou technickou dovedností, která Evropany ohromovala. Zde se zásadně měnila funkce kopaček. Staly se lehčími, a výroba byla orientována na kopání a vedení míče, než na ochranu nohy. V roce 1948 vznikly firmy Adidas a Puma rozchodem bratrů Dasslerových. V roce 1950 vznikly kopačky Puma Atom. Poprvé měly výměnné kolíky z kovu či plastu, a byly vyrobeny ze směsi syntetických materiálů a kůže.", "section_level": 1}, {"title": "60. léta 20. století.", "content": "Technologický vývoj šedesátých let znamenal významný krok změny v designu. Poprvé kopačky nebyly nad kotník a objevil se nízký střih. Tato změna dovolila hráčům se pohybovat rychleji a lépe ovládat míč. S těmito kopačkami přišla Puma a jejím ambasadorem se stal Pelé na Mistrovství světa ve fotbale v roce 1962. Adidas rychle zareagoval a na dalším mistrovství světa v roce 1966, mělo již 75 % hráčů na sobě kopačky značky Adidas. V těchto letech fotbalový trh zaznamenal také vznik nových fotbalových značek: Mitre (1960), Joma (1965) a Asics (1964).", "section_level": 1}, {"title": "70. léta 20. století.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik legendy Copa Mundial.", "content": "Sedmdesátá léta byla ve znamení sponzoringu, kdy se hráči, kluby nebo národní mužstva začínala upisovat k nošení kopaček pouze jedné značky. Typickým příkladem byl Pelé, jež nosil kopačky značky Puma. V 70. letech vznikaly nové typy kopaček, mnoho stylů a barev (například bílé kopačky). Na konci 8. dekády firma Adidas vyrobila vůbec nejprodávanější kopačky Copa Mundial, vyrobené z klokaní kůže a určené pro rychlost a všestrannost. Vyrábí se dodnes včetně různých limitovaných edicí, například ve spolupráci s Porsche. V roce 1977 přišla na trh italská Diadora.", "section_level": 2}, {"title": "80. léta 20. století.", "content": "Technologie materiálů a moderní střihy a neposlední řadě designový návrh umožňovaly na kopačkách stále větší plochy pro kontrolu míče a stále lepší trakci kopaček a povrchu. Tyto vlastnosti měly kopačky Adidas Predator, které vytvořil bývalý hráč Craig Johnston. Tato kopačka díky svým „šupinám“ umožňovala větší sílu a faleš při kopu do míče. V těchto letech vznikají firmy: v Anglii Umbro (1985), v Itálii Lotto a Španělsku Kelme (1982).", "section_level": 1}, {"title": "90. léta 20. století.", "content": "Zatímco se predátory velmi dobře prodávaly, z Adidasu odešel Craig Johnston a na trh vstoupily další značky. Mizuno s jejich Mizuno wave a hlavně Nike s jejich Mercurialem vážící pouze 200 gramů. Puma přichází s Mobile Puma a Adidas s kolíky ve tvaru klínu. Konkurence se přiostřila a kvůli tomu vznikaly stále lepší a lepší kopačky. Popularita Adidas Predator, s polymerovou pružnou podrážkou nastartovala technické vychytávky i u dalších výrobců. Fotbalový trh dává prostor a podmínky pro vstup dalším značkám. V roce 1992 vstoupila na trh značka Reebok se svými kopačkami. Rok poté v roce 1993 se objevuje Uhlsport. Puma přišla v roce 1996 PUMA Mobile, což byl pěna v přímo v podrážce kopačky (měkčí došlap, bez nutnosti vnitřních vložek). Adidas přišel s reakcí v roce 1995 se systémem TRAXION, který dával větší stabilitu hráč a kolíky ve tvaru klínu. V roce přišla značka Mizuno se svým systémem podrážek Wave. Avšak nejdůležitějším momentem devadesátých let se stal vstup největšího výrobce sportovního oblečení americké značky Nike se svým modelem Mercurial (1998), vážícím jen 200 gramů.", "section_level": 1}, {"title": "21. století.", "content": "Technologie, výzkum a vývoj (laserové technologie) jde i v segmentu kopaček dopředu. Trh však ovládá velká trojka (Nike, Adidas, Puma). Přesto existuje stále prostor pro další značky, které existují na trhu jen za určité diferenciace svých produktů (Kelme, Nomis, Lotto, Mizuno, Diadora).", "section_level": 1}], "src_summary": "Kopačky jsou specializovaná sportovní obuv určená pro míčovou hru fotbal a sporty z něj odvozené. K výrobě se používá Kůže (materiál) či syntetické materiály. Rozdělené jsou také do skupin podle typu povrchu, na němž se mají používat.", "tgt_summary": "Fußballschuhe sind Bestandteil der Ausrüstung von Fußballspielern. Bei den Schuhen für den Wettkampf- und Trainingsbetrieb wird heute zwischen \"Stollen-, Nocken-\" und \"Multinockenschuhen\" unterschieden.", "id": 1922768} {"src_title": "Nusle", "tgt_title": "Nusle", "src_document": [{"title": "Území Nuslí.", "content": "Katastrální území Nuslí sousedí na severu s Vinohrady, na severovýchodě s Vršovicemi, na jihovýchodě s Michlí, na jihu s Krčí (přes sídliště Pankrác I a III a Zelenou Lišku), na západě s Podolím a na severozápadě s Vyšehradem. Mezi hranicí s Vyšehradem a Vinohrady se v jednom bodě v ulici Na Slupi Nusle dotýkají i Nového Města. Centrální část Nuslí se nachází v okolí náměstí Bratří Synků, Náměstí Generála Kutlvašra s historickou Nuselskou radnicí a podél ulic Táborské, Pod Sokolovnou, Na Květnici, Na Terebce, Petra Rezka, Na Vítězné Pláni, Čiklovy, Ctiborovy, Boleslavovy, Závišovy, Nuselské třídy, Mojmírovy, Mečislavovy, Rostislavovy, Pod Vilami s kostelem sv. Václava, Svatoslavovy, Křesomyslovy, Jaromírovy, Oldřichovy, Bělehradské, Otakarovy, Na Ostrůvku nad Botičem, Ctiradovy, Čestmírovy, K Podjezdu, V Horkách, U Křížku, Kloboučnické, Pod Pramenem, Pod Jezerkou, Na Jezerce, Na Veselí, Dolní, Horní, Družstevní, Družstevní Ochoz, Sdružení, Nad Nuslemi a Bartoškovy (někdejší ulice dr. Engla s Fordovými domy z 20. let 20. století) jihozápadně od nádraží Praha-Vršovice. Na ni navazuje park Jezerka, Pankrác (v okolí kostela sv. Pankráce a sokolovny, Náměstí Hrdinů a ulic 5. Května, Na Dolinách, Na Pankráci, Lounských, Doudlebské, Pikrtovy a Hvězdovy) podél Severojižní magistrály, park na Kavčích horách, čtvrť Na Děkance a Sídliště Pankrác II. spadající do nuselského katastru.", "section_level": 1}, {"title": "Nusle jako samostatné město.", "content": "V letech 1898–1921 byly Nusle samostatným městem (povýšeny na město císařským nařízením k 31. prosinci 1898). Obdržely též městský znak, půlený štít, vlevo s městským znakem Prahy, vpravo se zeleným kopcem s vinným keřem a modrou vinnou révou (hrozny). Nad keřem se vznášel malý znak království českého s bílým dvouocasým lvem. Barevný znak města Nuslí lze spatřit mezi prvním a druhým patrem na secesním domě čp. 613 v Sezimově ulici č.14 pod Nuselskou radnicí. Do roku 1921 byly Nusle také okresním městem nuselského soudního (později i politického) okresu, který byl s jejich připojením ku Praze a vytvořením obvodu Praha XIV.(Nusle, Michle, Krč) se sídlem v Nuselské radnici roku 1922 zrušen. Při redukci počtu pražských obvodů v roce 1960 na deset byly Nusle rozděleny do dvou městských částí Praha 4 a Praha 2. Katastrální území Nuslí zahrnuje pražská Památková zóna \"Nusle\".", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Středověk a raný novověk.", "content": "První písemný doklad o starobylé vsi Nusle pochází z 11. století. Ves tehdy náležela k majetku vyšehradské kapituly. Je zmiňována jako Neosvětly, Nostuly, Nůsly, Neosvitly či Neovstlí a ve středověku převážnou část jejího území tvořily vinice (\"vallis vinarium\" či \"valis vinearum\"), vinařské domky, mlýny na Botiči, masné krámy, usedlosti (Bučanka, Bělka, Terebka, Reitknechtka, Formanka), zájezdní hostinec, hájovna. Významná musela být ves Krušina s kostelíkem sv. Pankráce v jádře vystavěným jako kamenná rotunda již ve 12. století, poblíž kterého stála usedlost Vokáčka. Dále vznikaly obytné selské domky v Dolních a Horních Nuslích. Počátkem husitské revoluce se Nusle dostaly do majetku měšťanů Starého a Nového Města pražského, v jejichž vlastnictví zůstaly až do roku 1547, kdy je po nezdařeném stavovském povstání král Ferdinand I. Habsburský zabavil a daroval klášteru mnišek Strážkyň Božího hrobu ve Světci u Bíliny, po jehož zániku panství připadlo zpět královské komoře. Císař Maxmilián I. roku 1575 prodal Dolní Nusle Novému Městu, zatímco Horní Nusle koupil Hynek Krabice z Veitmile. Poplužní dvůr nuselský obdržel darem od císaře Rudolfa II. Nathanael Hložek ze Zbyslavic, jenž k němu přikoupil také Horní Nusle, jež poté (roku 1614)získala dědictvím Regina Opršalová z Jetřichovic.", "section_level": 2}, {"title": "17.–18. století.", "content": "Když se v držení vsi Horní Nusle vystřídalo několik majitelů, koupil ji roku 1627 Sezima z Vrtby. Jeho vnuk Jan Josef z Vrtby přikoupil Dolní Nusle a spojil je v jednu obec. K Nuselskému dvoru přistavěl na místě dnešního náměstí Bratří Synků Nuselský zámek a roku 1694 pivovar. Před rokem 1750 bylo v Nuslích mimo budov panství a Nuselského pivovaru 35 obytných domů. Roku 1758 Vrtbové svůj letní zámek v Nuslích prodali majiteli zámku Dobříš, hraběti Jindřichu Pavlovi z Mansfeldu. po jeho smrti dědila Nusle jeho dcera Marie Isabela Colloredo-Mansfeldová. Roku 1795 je koupil kníže Josef Václav Paar a rozšířil tak své dosavadní panství z Vršovic a Podolí-Dvorců. Roku 1797 některé statky získal Jakub Wimmer, zbohatlý jirchář a koželuh, armádní dodavatel, posléze povýšený do šlechtického stavu. Jeho zásluhou byly po roce 1814 pozemky zvelebeny v empírovém a romantickém duchu, zakládány cesty, hrazeny parcely, vysazovány stromy a venkovský ráz mizel, avšak většinou zmizely i vinice.", "section_level": 2}, {"title": "Město 19. století.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Rozvoj od poloviny 19. století.", "content": "Nusle se začaly rozšiřovat od poloviny 19. století, kdy je v roce 1857 koupil měšťan Alois Procházka. Rozvoj obce ovlivnila průmyslová revoluce, měšťanská výstavba činžovních domů, stavba nádraží a železniční sítě vyvolala zboření zámku i statku. Kolem roku 1870 vznikl nuselský Národní dům v dnešní Nuselské ulici a Wiehlův dům (původní nuselská radnice s věžičkou) v dnešní Křesomyslově. Obec byla povýšena na město, mající od roku 1898 i svůj politický a soudní okres, který zahrnoval i některé obce na levém břehu Vltavy (spadala tam např. i Malá Chuchle). Nuselský pivovar, založený Janem Josefem Sezimou z Vrtby, byl rozšířen na měšťanský akciový.", "section_level": 3}, {"title": "Nuselský zámek.", "content": "Raně barokní Nuselský zámek, který dal postavit nejvyšší zemský sudí a zakladatel hraběcí větve Sezima z Vrtby kolem roku 1640, zanikl koncem 19. století. Jak vyplývá z dobového tisku, zámek stál v místech dnešního náměstí Bratří Synků. Majitelé nuselského velkostatku požádali o jeho rozparcelování pro budoucí výstavbu. S tím jim nebylo povoleno budovy, které se na daných místech nacházely, udržovat, a to ani po soudním sporu. Důvodem bylo, že za udržované budovy stojící na pozemku určeném k výstavbě, by bylo nutno platit vyšší náhrady. V průběhu času byly pozemky velkostatku i zahrada zámku rozděleny na dvě části stavbou železniční trati z Prahy do Tábora (a přes Třeboň do Vídně roku 1870). Na místě velké části zámecké zahrady a parku vzniklo nádraží Nusle (dnes nádraží Praha-Vršovice). S výstavbou tehdejšího nuselského Metodějova (později Riegerova, nyní Bratří Synků) náměstí byl zámek zbořen. Zámek připomíná pseudobarokní fasáda domu č. p. 1 na náměstí Bratří Synků (s hodnotným obrazem Panny Marie s Ježíškem) a blízká ulice Na Zámecké.", "section_level": 3}, {"title": "Fidlovačka a historické hostince.", "content": "Mezi Nuselským pivovarem a Folimankou (Formankou) se odehrávaly tradiční povelikonoční poutě pražských ševců – fidlovačky – vylíčené ve zpěvohře Františka Škroupa a Josefa Kajetána Tyla. V její premiéře 21. prosince 1834 ve Stavovském divadle zazněla poprvé v podání slepého houslisty Mareše Škroupova píseň \"Kde domov můj\", která se později stala národní hymnou. Populární se stala i píseň \"Kde je sládek, tam je mládek\", interpretovaná ve hře sborem sládků, přicházejících na tradiční ševcovskou pondělní povelikonoční pouť z přilehlého Nuselského pivovaru. Rovněž scéna, přinášející rozuzlení celé zápletky hry představuje Nuselskou pivovarskou zahradní restauraci, která fungovala celé 19. i 20. století včetně dosud stojící přilehlé historické budovy v Bělehradské ulici (Nusle č.p. 55). Na potoku Botiči zde (na katastru Nuslí) fungovaly dva mlýny (horní a dolní) a vinicemi se zahradami byl obklopen již zmíněný barokní Vrtbův Nuselský zámek. Byl zbudován další zájezdní hostinec na dnešní křižovatce Nuselské třídy a Táborské ulice, při obchodní cestě z Prahy na Tábor, patřící rodině Brůdrů, jehož kamenná budova dosud stojí (Bílý dům, Nusle čp. 64, patří společnosti PRE, která tam má oblastní kanceláře). Další historický hostinec, který byl zbořen při nástupu secesních domů v dnešní Nuselské třídě na přelomu 19. a 20. století, stával v blízkosti náměstí na místě domu čp. 83. Původní budova hostince „Na Kovárně“, na rohu dnešní Bělehradské a náměstí, byla v 20. letech 20. století nahrazena šestipodlažní stavbou (Nusle čp. 5), v níž je dnes známá nuselská pizzerie. Na dnešní křižovatce s Otakarovou ulicí vznikla před koncem 19. století v domě \"Pod věží\" (Nusle č.p. 6) stylová \"Nuselská kavárna\", přeměněná v osmdesátých letech 20. století na \"orientální restauraci\". Ve stejné době vznikla poblíž na náměstí luxusní vinárna \"Na zámecké\". Za pozornost stojí i restaurace \"Na Tetíně\" (s plastikou secesního loutnisty nad vchodovým arkýřem) v Nuselské třídě za Nuselskou mlékárnou, s malou spolkovou místností, zbudovanou již v roce 1899. Tehdy měly všechny domy svoje studny s pitnou vodou (zachované v některých případech až do šedesátých let dvacátého století), neboť teprve ve druhé polovině 19. století začal být zaváděn městský vodovod. Veřejná studna s historickou litinovou pumpou mezi parkem u divadla a schodištěm v ulici Na Fidlovačce byla odstraněna teprve v roce 2002.", "section_level": 3}, {"title": "Nuselské schody a železniční stanice.", "content": "V souvislosti s výstavbou jižních vinohradských portálů železničních tunelů vznikly roku 1891 tzv. Nuselské schody, spojující Vinohrady a Nusle. Nuselské schody tam vlastně v určité podobě stály již předtím, neb již v roce 1879 byl veden v tisku spor, zda je nutno \"zachovati schody nuselské\". První tramvaj č. 3 tehdy končila ve stanici Nuselské schody (dnešní úvrať na Zvonařce). Též vzniklo železniční nádraží a u Nuselských schodů zastávka pro Královské Vinohrady, byla zavedena tramvajová trať; ta byla v roce 1914 prodloužena do vlastních Nuslí. V té době byly již Nusle propojeny tramvajovou tratí s Prahou přes Nuselské údolí s koncovou úvratí v ulici Na Fidlovačce.", "section_level": 3}, {"title": "Spolková činnost.", "content": "Sokol byl v Nuslích založen již roku 1888. Původní stará sokolovna byla vystavěna v malebném anglikánském slohu, později (v období let 1923 a 1925) však byla přestavěna (Nusle čp. 317, Táborská ul.) na Husův sbor, když byla dokončena stavba nynější Nuselské sokolovny na tehdejším náměstí Československých legionářů (dnes Generála Kutlvašra). Obě \"vlasti dobročinné\" obce baráčnické nuselské, \"Vitoraz\" a \"Na Čekanici\" měly své sídlo v hostinci \"U Bansethů\" na nároží Táborské (tehdy Havlíčkovy) a Sezimovy ulice.", "section_level": 3}, {"title": "Přelom 19. a 20. století.", "content": "V těchto letech (1885–1889) bylo též nad Nuslemi zbudováno státní vězení, pozdější trestnice Pankrác, jako náhrada za zrušenou Svatováclavskou věznici, která stávala poblíž dnešního Karlova náměstí (bývalého Dobytčího trhu). Stará radnice byla zřízena v Alšovými malbami vyzdobeném domě s věžičkou v dnešní Křesomyslově ulici. Ještě před koncem 19. století byl postaven rohový dům s věží a hodinami (Nusle čp. 6) na blízké křižovatce dnešní Bělehradské a Otakarovy ulice, v němž byla více než sto let známá Nuselská kavárna (dnes je tam orientální restaurace), kterou s oblibou navštěvoval komik Jaroslav Štercl. Většina zástavby s prvky secese i kubismu a historizujících slohů pochází právě z konce 19. století, kdy Nusle získaly svůj okres a byly povýšeny na město, a ze začátku 20. století. Roku 1906 vznikla na pankráckém kopci za Reitknechtkou pozoruhodná stavba Kotěrova vodojemu a v roce 1908 novorenesanční budova nové Nuselské radnice. V Nuslích byly postaveny čtyři školní budovy (Boleslavova, před radnicí - Čs.legionářů, dnes Táborská, Svatoslavova, Na Pankráci) a budova opatrovny (mateřské školy) Na Paloučku (Nusle čp.121), které byly v době první republiky a po roce 1990 nově opraveny.", "section_level": 3}, {"title": "Další výstavba počátku 20. století.", "content": "Tehdejší Nusle, stavbu tratí a nádraží, popisuje velmi dobře Jakub Arbes ve své knize \"Okolí Prahy\". V sobotu 21. prosince 1918 se tudy vracel do vlasti zvláštním vlakem prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Nezastavěna zůstala do první světové války pouze Nuselská pivovarská zahrada, Folimanka (Formanova vinice), Fidlovačka a zbylé údolí pod vinicí Grébovkou vedle trati (to je zastavováno až počátkem 21. století, novými domy kolem Botiče v Praze 2 a Praze 10). Zámecký park tím byl dokonale \"rozparcelován\" a v dolních Nuslích vznikly nové ulice (dnes části Prahy 4 - tehdy od roku 1898 okresního města Nuslí, ulice Bělehradská - tehdy Havlíčkova, Boleslavova, Ctiborova, Čestmírova, Křesomyslova, Mečislavova, Mojmírova, Otakarova, Rostislavova, Svatoslavova, Vlastislavova, Závišova) a náměstí. Na náměstí byla postavena pseudobarokní replika průčelní budovy Nuselského zámku (dnes Nusle čp. 1) s obrazem Panny Marie z roku 1901. V ústí Nuselské ulice do náměstí byl vystavěn již předtím pseudorenesanční Národní dům s orlojem (velkými hodinami), společenským sálem (kde koncertoval i Karel Hašler), sochami sv. Václava, Přemysla a Libuše, bustou Karla Havlíčka Borovského, znaky měst zemí koruny české a na protější budově lékárny socha Františka Ladislava Riegera. Orloj a společenský sál zanikl v padesátých letech 20. století, když Národní dům (dnes Nusle čp. 2, Nuselská 1) přestal plnit svoji funkci. Z přelomu století a počátku první republiky pocházely sklárny Kavalier v Otakarově ulici, výzkumný ústav dřevařský (dnes již zbořený při rozšíření železničního mostu a Otakarovy ulice v roce 1967), podnik Mira (pozdější Pletařské závody Karla Havlíčka Borovského, dnes Hotel Mira, nedaleko Nuselské třídy), JAWA (Janeček-Wanderer továrna motocykly, později od roku 1964 ČKD Nusle-Polovodiče), ETA (později Regula Nusle a ZPA-závody průmyslové automatizace- Nusle) v Bartoškově ulici a Továrna na klobouky St. Bartoš v ulici Kloboučnické. Paní Marie Patrná přenesla do Nuslí (Vlastislavova 14/581) svojí továrnu na výrobu dýmek. Prosperovaly rovněž \"Farmaceutické závody Praha-Nusle\" magistra Ph. Mr. Z. Vilíma, podporující ještě v roce 1932 přípravu IX. všesokolského sletu.", "section_level": 3}, {"title": "Období první republiky.", "content": "Za první republiky byly Nusle 1. ledna 1922 připojeny k Velké Praze. Výstavba se přesunula na jižní část Nuslí (Pankrác) a do Vršovic. V Táborské ulici byla však postavena řada moderních šestipodlažních domů s rozlehlými balkony a zimními zahradami, v nichž bydlel herec Martin Růžek (Nusle čp. 63, 65 a 66). Pamětní deska na domě čp. 65 dnes připomíná, že tam v květnu 1945 padl při obraně třetí nuselské barikády Břetislav Jelínek. V okolí ulic Nad Nuslemi, Pod Vilami a Na Květnici vznikla vilová čtvrť. V roce 1920 zde bylo postaveno Františkem Šambergem známé Tylovo divadlo (řadu let Hudební divadlo v Nuslích, dnes Divadlo na Fidlovačce) a v budově staré pošty hrál po kinu Ponrepo nejstarší pražský biograf „kino Bouček“ (Nusle čp. 594). Kostel svatého Václava vznikl na konci 19. století, Nuselská radnice v roce 1908 a nová Nuselská sokolovna byla vystavěna do roku 1925 s tehdy největší kuželkářskou (dnes bowling) dráhou v Praze. Jako sokolník nové Nuselské sokolovny působil tehdy náš první olympijský vítěz na LOH 1924 v Paříži gymnasta Bedřich Šupčík. Ve staré Nuselské sokolovně byl v témže roce zřízen Husův sbor s barevnými vitrážemi do Táborské ulice. Jednotlivá okna mají dodnes původní nápisy „Hus“, „Komenský“, „Masaryk“. Mezi ulicemi Křesomyslova, Závišova a Boleslavova byl tehdy vystavěn dodnes stojící rozsáhlý komplex budov \"Reformní školy Ladislava Hanuse\" sloužící později nejen jako obecná škola, ale i gymnázium. O spolkový život v Nuslích se s církvemi, Sokoly, Skauty a sportovními kluby (SK Nusle, Nuselský SK, SK Viktoria Nusle, Olympie Nusle, Union Nusle) staraly rovněž dvě veleobce baráčnické „Vitoraz“ a „Na Čekanici“, pořádající společenské akce obvykle v nuselské pivovarské zahradě. Kromě řady školních honosných budov (např. komplexu budov reformních škol mezi ulicemi Křesomyslovou, Závišovou a Boleslavovou z roku 1925, známých z filmu Zdeňka Svěráka \"Vratné láhve\"), budovy vrchního soudu a vozovny, byl do druhé světové války Na Paloučku ještě zbudován moderní evangelický kostel a luxusní restaurace, která je v provozu dodnes.", "section_level": 2}, {"title": "Památník obětem první světové války.", "content": "Pomník obětem první světové války byl postaven před kostelem sv. Pankráce a věnován obětem války z Nuslí. Na vysokém kamenném pylonu se nachází koule představující zeměkouli a na ní mohutný bronzový orel před vzletem. Autorem pomníku je sochař a medailér Josef Sláma, kamenické práce provedl J. Gabriel. Na čtyřhranném pylonu je vytesáno 147 jmen těch nuselských občanů, kteří ve válce zahynuli. Modelem pro orla byl živý orel Fanouš, kterého přivezli naši legionáři z Ruska. Pomník byl slavnostně odhalen roku 1925. Památník československých legionářů a zejména Zborovské bitvy z téže doby s prstí z legionářských bojišť na tehdejším náměstí Československých legionářů (dnes náměstí Generála Kutlvašra) pod Nuselskou sokolovnou, v padesátých letech zhanobený, se v tehdejší (původní) podobě nezachoval. Dnes je na tomto místě \"Památník tří odbojů\".", "section_level": 2}, {"title": "Období protektorátu.", "content": "V rohovém domě v Čiklově ulici 1237/17 bydlel Václav Alois Čikl, duchovní správce pravoslavného chrámu Cyrila a Metoděje. On sám byl popraven v Kobylisích již 4. září 1942, v Mauthausenu skončil život jeho manželky Marie. Dne 13. května 1941 byl v přestřelce zraněný Josef Mašín zajat gestapáckou přesilou v ulici Pod Terebkou (nyní Čiklova 19) v Praze-Nuslích, když kryl krkolomný útěk svých druhů Václava Morávka a Františka Peltána po uzemňovacím lanku vysílačky z okna jednoho z místních bytů, odkud se ten den vysílalo do Londýna. V domě v Čiklově ulici 7 (od roku 1940 do roku 1945 Hemina) působil za druhé světové války radiotelegrafista Obrany národa Otakar Batlička, který byl popraven v roce 1942. Do odboje se aktivně zapojili i policisté z policejní stanice ve Svatoslavově ulici. V době revoluce (pražského povstání) stály v Nuslích dvě velké barikády většinou z dlažebních kostek a vozů tramvají, přehrazující Nuselskou ulici proti Národnímu domu a Táborskou ulici proti Nuselské radnici. V kostele sv. Václava a na tehdejším II. pražském a nuselském katolickém vikariátu působil dlouhou dobu páter msgre. Mons. Alois Tylínek, osobní arciděkan, papežský komoří, vězeň několika koncentračních táborů, jemuž papež udělil titul \"monsignor\", vyhrazený jinak téměř výhradně biskupům a arcibiskupům. Až do roku 1948 byl poslancem. Za první Československé republiky zastával rovněž významnou funkci náměstka primátora hlavního města Prahy dr. Karla Baxy. V roce 1962 kostel svatého Václava po úmyslném zapálení vyhořel. Na jeho obnovu organizovanou Mons. Tylínkem se tehdy složili nuselští občané, zejména operní zpěvačka Marta Krásová. Shořel i hlavní oltář a křížová cesta, která byla poté zapůjčena z kostela sv. Pankráce, který je k farnímu kostelu sv. Václava filiálním. Dnes patří nuselská katolická farnost třetímu pražskému vikariátu.", "section_level": 2}, {"title": "1945–1989.", "content": "Po druhé světové válce začaly Nusle chátrat. V první polovině šedesátých let byla zbourána většina domků starých Nuslí. Teprve v roce 1968 se začalo s opravami fasád secesních domů a také nuselské neorenesanční radnice. V úterý 20. srpna 1968 vedl přes Nusle a Vinohrady těsně nad vilou Osvěta a Nuselskými schody přeletový invazní koridor letadel AN 12, vezoucí okupační tanky sovětské armády na dnešní letiště Václava Havla. Záhy byly obsazeny všechny pražské vltavské mosty a dokonce i most přes Botič. Minomety okupační armády byly umístěny v nově budovaném podjezdu v Otakarově ulici a na staveništi až k nádraží, nazítří, ve středu, tanky obsadily náměstí a svými pásy zničily nově vybudované přechody pro chodce. Podobný scénář se opakoval i 20. srpna 1969, tehdy již s tanky československé armády, které tudy jen projížděly k \"nepokojům\" na Vinohradech a centru města. V pozdních večerních hodinách se přes Nusle zase vracely na jih neb Nuselský most ještě nebyl v provozu (opět zde došlo k poškození vozovek, nově vybudovaných v roce 1968). V šedesátých letech byly v Nuslích postaveny dvě nové školní budovy (Na Jezerce v ulici Sdružení a na Vítězné Pláni), později byla zasypána část ulice Lounských, vedoucí z Pláně dnes již zaniklou (zasypanou) zahrádkářskou kolonií pod Nuselský most do Nuselského údolí. V parku Na Jezerce v původně Sokolu patřící budově bylo zbudováno kulturní středisko Jezerka, odkud později začalo první experimentální barevné vysílání barevné Československé televize. V sedmdesátých letech zde TV měla zpravodajská studia, od roku 1975 se odsud vysílal pořad Vysílá studio Jezerka a během sametové revoluce se tu v pronajatých studiích vystřídalo více než 60 zpravodajských štábů z celého světa. Dnes zde hraje Divadlo bratří Hrušínských (divadlo Na Jezerce), kteří mají též v ulici Nad Nuslemi svou rodovou vilu. Roku 1974 přemostil Nuselské údolí železobetonový Nuselský most (od roku 1975 do roku 1990 \"Most Klementa Gottwalda\", předtím pracovní název mostu i stanice metra Nuselský most), který část čtvrti dodnes zastiňuje svojí mohutností. Od roku 1958 se v budově bývalém sochařském atelieru bratří Nováků v Čiklově ulici začínají natáčet animované filmy. Vzniká zde slavné studio, kde pod vedením Břetislava Pojara vznikla celá řada známých loutkových filmů (Potkali se u Kolína atd.) Studio patřilo pod \"Krátký film Praha\" a natáčeli zde i režiséři J. Kluge, L. Beneš (Pat a Mat) a mnoho dalších. Ateliér se stal i místem setkávání různých uměleckých osobností (Z. Seydel, Kamil Lhoták, M. Štěpánek atd). Později přešla výroba loutkových filmů do nových budov na Barrandově (1983).", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Po roce 1989, kdy došlo k společensko-ekonomickým změnám, se zde situace zlepšuje, některé části Nuslí (např. u. o. Pankrácké předmostí) patří k poměrně atraktivním, převážně obytným čtvrtím. Nusle mají více než 1700 popisných čísel. Ze šesti „prvorepublikových“ nuselských kin nehraje již ani jediné, poslední dvě v dolních Nuslích byla v devadesátých letech 20. století využita jinak. Původní Světovid (později Morava) v Boleslavově ulici byl využit pro „Komorní Fidlovačku“ a kino „Rokoko“ (později Tatra) vedle radnice v Táborské bylo přestavěno na „Expres samoobslužnou prodejnu Tesco“ (Nusle čp. 619). Obě kina hrála již po první světové válce v době němého filmu, kdy hudbu zajišťovali zejména mladí houslisté z nuselských škol. V historickém sále někdejšího nejstaršího pražského kina „Bouček“ v budově pošty (Nusle čp. 594) bylo v roce 2012 zřízeno nové nuselské Divadlo bez hranic.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "MHD.", "content": "Nusle jsou důležitou dopravní křižovatkou. Protíná je nejstarší trasa pražského metra C se třemi stanicemi \"Vyšehrad\", \"Pražského povstání\" a \"Pankrác\". V Nuslích je zavedena relativně hustá tramvajová síť, jejímž středobodem jsou zastávky \"Otakarova\" a \"náměstí Bratří Synků\". Tramvaje jezdí z Nuslí na Pankrác (18), do centra (6, 18, 24, 11, 14), na \"Výtoň\" (7) i do Vršovic (7, 24) a Michle (6, 11, 14). Autobusové spojení zajišťují dvě linky, číslo 188 ve směru do Michle, a číslo 193 na Pankrác a z ulice Kloboučnické (139) na Kačerov a na Dvorce (124). V budoucnu se počítá se zavedením nové trasy metra D, která spojí Nusle s Vinohrady a Krčí.", "section_level": 2}, {"title": "Železnice.", "content": "Přímo u centrální části Nuslí se nachází nádraží Praha-Vršovice, které se původně (od zprovoznění dráhy císaře Františka Josefa v roce 1880) jmenovalo Nusle, od roku 1912 Nusle-Vršovice, po připojení k Praze roku 1921 Praha-Nusle, od roku 1941 Nusl-Verschowitz a po válce Praha-Vršovice. K plánovanému prodloužení podchodu již za první republiky až do Nuslí (Čestmírovy ulice) zatím nedošlo. Od roku 1882 bylo toto nádraží též výchozím bodem lokální dráhy Nusle – Modřany (elektrifikované Františkem Křižíkem, akumulátorové motoráky s dobíjením v Nuslích a Modřanech), později prodloužené do Posázaví. Již za první republiky tam bylo ve směru na Tábor budováno rozsáhlé „seřaďovací nádraží“, po druhé světové válce rozšířené od Nuslí podél celých Vršovic až do Strašnic. V současné době již není potřebné a bylo zrušeno. Čeká na postupnou revitalizaci rozsáhlých kolejišť. Vznikla zde též výtopna Nusle pod Bohdalcem, která je dodnes funkční jako lokomotivní depo, které již neslouží pro parní lokomotivy. Další nádraží, Praha-Vyšehrad, se nalézá u dolního konce Nuselského údolí na Pražské spojovací dráze mezi hlavním a smíchovským nádražím, zřízené roku 1872. V letech 1888–1960 sloužilo toto nádraží i osobní dopravě, nyní chátrá. Ačkoliv spadá do katastrálního území Vyšehrad, sloužilo též přilehlým oblastem Nuslí a Nového Města. Jeden čas zde bývala, pod dnešním Nuselským mostem a letohrádkem Bělka – Bučanka, ještě železniční zastávka Nusle, jejíž zbytky sochařské výzdoby jsou dodnes patrné. Uvažuje se o obnovení železniční zastávky pro příměstskou osobní dopravu o něco dále od centra Nuslí, poblíž Vyšehradského železničního mostu. Tratě od hlavního nádraží Vinohradským tunelem kolem Nuselských schodů, od Smíchova přes Vyšehradský železniční most přes Vltavu a od nádraží Praha-Vršovice (do něhož z druhé strany ústí jak trať od Benešova, tak trať od Modřan) jsou vzájemně propojené všemi směry, takže ulice v dolních Nuslích jsou překlenuty několika železničními viadukty.", "section_level": 2}, {"title": "Automobilová.", "content": "Nusle jsou pro automobilisty významné především díky severojižní magistrále, která přivádí automobily z centra Prahy po Nuselském mostu a dále přes Náměstí Hrdinů na pankráckou pláň. Stále však existuje hustá doprava v údolí, která má svůj hlavní uzel na křižovatce \"Bělehradské\" ulice s \"Otakarovou\" ulicí. Hlavní směr dopravy vede od Výtoně přes Ostrčilovo náměstí kolem Divadla Na Fidlovačce do Vršovic a z Vinohrad přes náměstí Bratří Synků, hlavní Nuselskou ulicí a Táborskou kolem Nuselské radnice přes Palouček na Pankrác. Velmi rušná je dnes i obchodní Nuselská ulice, táhnoucí se od náměstí, kolem bývalé Nuselské mlékárny, zbourané v roce 2019, a Tyršova vrchu až do Michle. V době první republiky, kdy ulicí již jezdily tramvaje, tam byly, kromě Nuselské mlékárny postaveny i dva obchodní domy „firmy Baťa“ (Nuselská 17) a „Nuba“, jejichž budovy stojí dosud. Spolu s řadou domů z 19. století, které nahradily osmipatrové paneláky (s průběžnou řadou obchodů v přízemí) byla však roku 1957 zbořena i Nuselská pasáž známé obchodní oděvní firmy „U Richtrů“ na jejímž místě se dnes nachází malá Nuselská tržnice. Další Nuselská tržnice, zaměřená na potraviny a zeleninu, se nalézá již v méně rušné blízké Čestmírově ulici (v ulici na domě č.18, Nusle čp. 266, se nalézá též busta Jiřího Schelingera, odhalená 6. března 2011 k 60. výročí jeho narození na domě, kde zpěvák prožil více než polovinu svého života).", "section_level": 2}], "src_summary": "Nusle () jsou čtvrť a katastrální území v Praze, jižně od centra města. Jejich součástí je čtvrť Pankrác. Spadají z větší části do obvodu a městské části Praha 4 a z menší části (Nuselské údolí a zástavba východně od Vyšehradu, v okolí Ostrčilova náměstí, Jaromírovy třídy s tramvajovou tratí, Oldřichovy, Svatoplukovy, Sekaninovy, Spytihněvovy, Slavojovy a Lumírovy ulice) do obvodu a městské části Praha 2. Nuselská ulice Na Bučance mezi vyšehradskou pevností a Nuselským údolím za Kongresovým centrem již spadá do obvodu Praha 4.", "tgt_summary": "Nusle (deutsch: 1939–1945 \"Nusl\") ist ein Stadtviertel in Prag. Es liegt südlich vom Zentrum der Hauptstadt und gehört administrativ zu Prag 4. Nusle erstreckt sich im Nusle-Tal und auf der südlich liegenden Anhöhe \"Pankrác\".", "id": 2058542} {"src_title": "Sün-fu", "tgt_title": "Xunfu", "src_document": [{"title": "V říši Ming – velcí koordinátoři.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Pověření \"sün-fu\", cestovat a usmiřovat, poprvé obdržel roku 1391 korunní princ Ču Piao, s úkolem prozkoumat poměry v provincii Šen-si a jejím hlavním městě Si-anu, o němž císař Chung-wu uvažoval jako o možném hlavním městě říše Ming. Také jiní vládní hodnostáři byli vysíláni do provincií uklidňovat a usmiřovat (, \"an-fu\") nebo cestovat a vyšetřovat (, \"sün-š’\"). Po třech desetiletích byli roku 1426 s titulem \"sün-fu\" vysláni dva vysocí hodnostáři do Pej č’-li a Če-ťiangu vyšetřit stav regionů a chování úředníků. Po návratu doporučili vysílání dalších emisarů; nicméně další pověřenci \"sün-fu\" byli vysláni až roku 1430 do provincií Che-nan, Šan-tung, Šan-si, Ťiang-si a Chu-kuang. Poté byli koordinátoři \"sün-fu\" vysíláni dle potřeby, s přestávkami a ne do všech provincií (například do S’-čchuanu byl velký koordinátor posílán pouze ojediněle – v letech 1449–50, 1452–62, 1469–73 a 1507–09). Do konce říše Ming byli jmenováni do 29 míst. Po prvních jmenováních císař vysílal velké koordinátory \"sün-fu\" do vojenských posádek na severní hranici – roku 1436 do Liao-tungu, Süan-fu a Ning-sia; roku 1450 Jen-sueje, Si-anu a Kan-čou; roku 1472 Pao-tingu a roku 1474 Ta-tchungu. \"Sün-fu\" této vlny přišli na místa, kde sídlila knížata z císařského rodu, do konce 14. století pověřovaná dohledem nad vojsky. Koncem 15. století byly vytvořeny dvě nové pozice. První roku 1475 v Jün-jangu (prefektuře na severovýchodě Chu-kuangu) k dohledu nad regionem postiženým vzpourami nelegálních přistěhovalců (ťing-siangské povstání). Druhá roku 1493 v Nan-anu na jihu Ťiang-si, opět k potlačení rebelií v okrajové horské oblasti. Oblast odpovědnosti obou míst zahrnovala části více provincií a obě byly čistě vojenské. V 16. století jmenování koordinátorů \"sün-fu\" prosazovali tehdejší velcí sekretáři, kteří tak chtěli mít zásluhu na vyřešení regionálních problémů. V polovině 16. století se zkomplikovaly poměry na jihu Číny, v důsledku čehož bývali jmenováni koordinátoři v Jün-nanu (od roku 1551), od 1556 ve Fu-ťienu a Če-ťiangu, od 1566 v Kuang-tungu, od 1568 v Kuej-čou a od 1569 v Kuang-si. Neklid na jihu byl spojen s hospodářským vzestupem doprovázeným růstem pirátství (tzv. wo-kchou) a násilností, v reakci na něž byli jmenováni koordinátoři. Měli také za úkol likvidovat rolnická povstání, která se na jihu šířila zejména v letech 1506–1515 a 1566–1575, přičemž je ve významné míře vyvolaly třenice mezi místními kmeny Miao a Jao a přistěhovalými Chany. Z podobných – protipovstaleckých – důvodů vznikly místa koordinátorů i v 17. století v Pchien-jüanu (roku 1623, jižní Chu-kuang), Čcheng-tchienu (roku 1643, severní Chu-kuang), a roku 1637 ve střední Číně v An-čchingu a Chuaj-jangu. Koncem mingské doby nové posty koordinátorů vznikaly v širším okolí Pekingu v souvislosti s hrozbami Japonců (roku 1597 v Tchien-ťinu) a Mandžuů (roku 1620 v Teng-laj na severu Šan-tungu a roku 1638 v Mi-jün severovýchodně od Pekingu).", "section_level": 2}, {"title": "Jmenování a tituly.", "content": "Velcí koordinátoři \"sün-fu\" vyslaní do vnitrozemských oblastí byli vybíráni společným rozhodnutím ministerstev státní správy a daní, potvrzeným císařem; koordinátory vysílané do pohraničí navrhovalo císaři ministerstvo státní správy s ministerstvem vojenství. Od roku 1535 všechny \"sün-fu\" navrhovala konference „devíti ministrů“. Celé mingské období \"sün-fu\" zůstali mimořádnými úředníky centra vyslanými do regionů, Obvykle měli titul náměstka ministra (, \"š’-lang\") nebo ministra (, \"šang-šu\"), zpravidla vojenství nebo daní, v závislosti na povaze úkolů. Po roce 1453 dostávali i titul zástupce (, \"fu tu-jü-š’\") nebo pomocníka (, \"ťien tu-jü-š’\") nejvyššího kontrolora, čímž získali pravomoc odvolat a/nebo uvěznit úředníky a přímý přístup k císaři, což přispělo k zvýšení jejich prestiže a vlivu. Občas dostali i vyšší hodnost nejvyššího kontrolora (, \"tu-jü-š\"’). Měli-li kromě obecné koordinace a dohledu nad provinčními autoritami konkrétní pověření, uváděl je přídavek k titulu, např. \"sün-fu\" Šan-tung \"ťien can-li ťün-wu\" = velký koordinátor a pověřenec vojenskými záležitostmi v Šan-tungu. Pokud měli pověření k řešení vojenských záležitostí, dostávali vojenský titul \"tchi-tu ťün-wu\" (), např. \"sün-fu ťien ťi-tu ťün-wu\" (velký koordinátor a vedoucí vojenských záležitostí), někdy s variantami pomocný velitel/vojenský komisař (, \"can-li ťün-wu\", nebo, \"cchan-can ťün-wu\"). Měli-li velení nad všemi vojsky provincie, byli titulováni nejvyšší velitel (, \"cung-tu\").", "section_level": 2}, {"title": "Postavení ve státní správě.", "content": "Velcí koordinátoři \"sün-fu\" byli zprvu vysíláni na krátkodobé cesty, od 30. let 15. století zůstávali ve svěřených regionech dlouhodobě. Pověřováni byli různými úkoly, dozírali nad výběrem daní, stavem vodních cest a hrází, pořádkem, nebo obranou hranic, sečuánští \"sün-fu\" odpovídali za dodávky dřeva. Kompetence jim císař určoval individuálně, jak okolnosti vyžadovaly. Od poloviny 15. století mívali za úkol dohled a řízení (\"ťie-č’\") provinčních úřadů. Neměli k dispozici úřední zaměstnance ani oficiální kancelář, ale od druhé poloviny mingské doby si najímali a platili soukromé tajemníky \"mu-fu\" () a neúřední specialisty. Obecně koordinátoři \"sün-fu\" zůstali mimořádnými pověřenci mimo pravidelný chod administrativy. Jejich jmenování bylo projevem nedůvěry centra ve schopnost řádných úřadů vypořádat se s problémy. Nedůvěra se však mnohdy přenášela i na ně. Byli v podstatě císařskými vyslanci, závislými na zdrojích centra, nikoliv místa, s nevyjasněnými mechanismy spolupráce s provinční správou (která sama byla rozdělená na civilní správu v čele s dvěma proviciálními správci \"pu-čeng-š’\", provinční kontrolní úřad v čele s kontrolorem-soudcem \"an-čcha-š’\" a provinční vojenskou komisi) a malou schopností civilní správy ovlivnit jejich vojenské aktivity. Přes své vojenské i civilní pravomoci často neměli přístup k civilním zdrojům potřebným pro jejich vojenské úkoly. Při výkonu funkce se museli vyrovnávat s tlakem místních významných hodnostářů – knížat z císařského rodu, enunuchů ve velitelských funkcích – a dokonce i vlastních vojsk, např. roku 1510 zabil velkého koordinátora vzbouřený kníže (z An-chua) a ve 20. letech 16. století během povstání proti zvyšování daní dva velké koordinátory zabili vojáci. Koncem mingské doby byli velcí koordinátoři podřízeni nejvyšším velitelům \"cung-tu\".", "section_level": 2}, {"title": "V říši Čching – guvernéři.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Guvernéry \"sün-fu\" Čchingové zprvu jmenovali na mingská místa koordinátorů: roku 1644 do osmi míst v severní Číně, do konce roku 1645 na jedenácti místech na severu, severozápadě a v povodí Jang-c’-ťiang. Také (patrně z vojensko-bezpečnostních důvodů) jmenovali guvernéra do Pao-tingu u Pekingu, do Nankingu jako náhradu mingské administrace a na dolní tok Jang-c’ k dohledu nad dopravou a obchodem. Začátkem roku 1646 tedy sloužilo 22 čchingských guvernérů (mezi nimi 15 bývalých mingských úředníků). Později byli jmenováni ještě guvernéři ve Fu-ťienu (1647), S’-čchuanu (1648), Kuang-tungu (1649), Kuang-si (1649), a ještě později v Kuej-čou (1658) a Jün-nanu (1659). Od 1659 sloužili guvernéři v 26 místech v nichž sloužili už za Mingů, nebyly obnoveny pouze posty v Liao-tungu, Čcheng-ťienu, Mi-jün a Ta-tchungu. Guvernéři v Tchien-ťinu a Pao-tingu byly brzy (1649) odvoláni, a po odchodu jednotek více na jih i místa na dolním toku Jang-c’. Ve dvou vlnách, začátkem 50. let a v první polovině 60. let 17. století, s tím, jak se nový režim v regionech stabilizoval, vláda zrušila posty guvernérů mimo hlavní města provincií. Struktura provincií se dotvořila v 60. letech 17. století, kdy byly dobyty Kuej-čou a Jün-nan a sídla provinční správy Ťiang-su a Chu-nanu přesunuta z opevněných a strategických Ťiang-ningu (tehdejší jméno Nankingu) a Pchien-jüanu do Su-čou (1661) a Čchang-ša (1667). Guvernéři \"sün-fu\" pak sídlili pouze ve velkých městech v říčních údolích, v centrech osídlení a hospodářství, zatímco za Mingů koordinátoři \"sün-fu\" leckdy řešili vojenské krize v okrajových regionech.", "section_level": 2}, {"title": "Jmenování.", "content": "Za Čchingů uvolnilo-li se místo, ministerstvo státní správy prohlásilo úřad za uvolněný a dotázalo se císaře, zda si přeje provést „speciální jmenování“ (, \"tche-ťien\"). Pokud se císař rozhodl využít svého práva, mohl jmenovat kohokoliv nezávisle na jeho postavení. Pokud ne, byl v prvních desetiletích říše Čching (do roku 1671) vybrán některý z kandidátů doporučených úředníky, kandidáta mohl doporučit kdokoli (jednotlivě i skupina), od roku 1653 s předložením životopisu, od roku 1654 muselo být doporučení předloženo den poté, co bylo místo prohlášeno za volné. Za doporučení nevhodného kandidáta byli kandidát i doporučující (nařízením z roku 1663) trestáni. Roku 1671 dostalo ministerstvo státní správy za úkol seřadit možné kandidáty na guvernéry do seznamu (, \"kchaj lie\"), z něhož pak císař vybral. Seznam byl čchingskou inovací používanou např. při obsazování míst v korouhvích. Předtím, za Mingů, byly střední a vysoké pozice v úřadech obsazovány tzv. „kolektivním doporučením“ (, \"chuej-tchuej\") vysokých úředníků. Což kandidátům zajišťovalo známost a podporu ve vládě, na druhé straně ale podporovalo frakcionářství. Čchingský seznam umožnil vyhnout se prosazování frakčních zájmů, když na něm byli všichni vhodní kandidáti, a sice držitelé o stupeň nižších úřadů – místokancléři velkého sekretariátu, zástupci nejvyššího kontrolora, prefekti hlavního města a Feng-ťienu a provinciální správci \"pu-čeng-š’\". Z reformy roku 1671 nejvíce získali důstojníci korouhví z regionů – v následujících dvaceti letech byly tři čtvrtiny nových guvernérů vybrány z jejich řad. Do roku 1691 se ministerstvo ptalo císaře, zda si přeje vybírat z mandžuských či čínských důstojníků korouhví, nebo čínských úředníků, a následně sestavilo seznam vhodných kandidátů z určené skupiny. Od roku 1691 se sestavovala jedna listina se všemi kandidády bez ohledu na jejich původ. Bezprostředně tím císař chtěl zvýšit počet kandidátů z korouhví v rámci příprav na válku ve střední Asii s Galdanem. Dlouhodobě však opatření otevřelo cestu k postupu na místa guvernérů čínským úředníkům. Úředníci pak mohli postupovat po služebním žebříčku až na místo guvernéra, nebo generálního guvernéra a následně se držitelé nejvyšších provinčních úřadů, včetně guvernérů, během konce 17. a začátku 18. století postupně začali považovat ne za reprezentanty centra v regionech, ale za představitele regionálního úřednického sboru. Za císaře Kchang-siho (1662–1723) bylo guvernéry jmenováno více lidí z korouhví než civilních úředníků, ale za Čchien-lunga (1736–1796) se stav obrátil a v 18. století byli guvernéři typicky povýšeni z provinciálních správců. Přispěla k tomu i nedůvěra císaře Jung-čchenga (1723–1736) k osazenstvu metropole a jeho sázka na povyšování úředníků z regionů a také růst administrativních povinností guvernérů vyžadující zkušenost s byrokratickou praxí. Význam měla i diverzita regionů vyžadující znalost místních specifik a potřeba zkušených administrátorů v některých regionech. Relativně nejčastější bylo proto jmenování guvernérů z provinciálních správců v okrajových provinciích jihu a jihozápadu. Centrum v zájmu bezpečnosti státu zpravidla nejmenovalo guvernéra do provincie, kde sloužil jako provinciální správce, od éry Jung-čcheng však obavy se „srůstání“ hodnostáře s provincií mizely a povyšování v rámci provincie se stala běžnými. Nejčastější byla v Ťiang-su, poté s odstupem v Šen-si, Šan-tungu a Jün-nanu. V Ťiang-su totiž po roce 1760 sloužili dva provinciální správci – jeden v sídle provincie Su-čou a druhý v Ťiang-ningu (Nankingu) – a to kvůli dlouhodobě vysokým daňovým nedoplatkům (kvůli naději na zlepšení výběru daní se ostatně Ťiang-nan v 17. století rozdělil na provincie Ťiang-su a An-chuej.) Další tři provincie byly specifické silnou vojenskou přítomností, přičemž zásobování vojáků leželo na bedrech provinční správy.", "section_level": 2}, {"title": "Tituly.", "content": "Za Mingů měli koordinátoři \"sün-fu\" (a velitelé \"cung-tu\") úřední hodnost ze své předešlé funkce. Za Čchingů zprvu dostávali hodnost o jeden stupeň vyšší než měli dosud. Až roku 1748 panovník sjednotil jejich úřední hodnost, a sice na nižší druhou (2b). Stupeň 1a totiž neměl nikdo, 1b nejvyšší hodnostáři v metropoli, 2a dostali generální guvernéři, guvernérům byl proto přidělen stupeň 2b, který od mingských dob nosili také provinciální správci. Za Čchingů dostávali guvernéři \"sün-fu\", podobně jako v mingské době i tituly náměstků ministrů a zástupce (pomocníka) nejvyššího kontrolora. Císař Jung-čcheng v prvním roce své vlády (1723) určil, že guvernéři jmenovaní z vysokých pozic v metropoli dostanou titul zástupce nejvyššího kontrolora po levici a náměstka ministra vojenství po pravici, jmenovaní z relativně nižších postů v metropoli pouze zástupce nejvyššího kontrolora po levici, jmenovaní z provincií pomocníka nejvyššího kontrolora. Čímž zase měli odlišné tituly. Nakonec roku 1748 císař Čchien-lung tituly guvernérů sjednotil. Pak měli titul náměstka ministra vojenství a zástupce nejvyššího kontrolora. Neformálně byli guvernéři \"sün-fu\" nazýváni \"č’-tchaj\" () nebo \"fu-ťün\" ().", "section_level": 2}, {"title": "Kompetence.", "content": "Úřad guvernéra \"sün-fu\" měl civilní charakter, počáteční spojení s vojenstvím bylo pozůstatkem mingských dob a roku 1661 byla fráze „dohližitel a poradce ve vojenských věcech“ škrtnuta z jmenovacích dekretů. V čchingské Číně měli vojenskou odpovědnost především generální guvernéři a provinční vojenští správci. Guvernér byl prostředníkem mezi ústřední vládou a regionální správou a také mezi civilními úřady a vojáky, prostředníkem, který v mingské době zřetelně chyběl. Guvernéři podléhali generálním guvernérům \"cung-tu\" a řídili celou civilní správu svěřené provincie (v jejímž čele stál proviciální správce \"pu-čeng-š’\" a proviční soudce \"an-čcha-š’\"), dozírali na nižší úřady, jmenovali a navrhovali odvolání jejich úředníků, odpovídali za výdaje na provinční úrovni (což byla téměř čtvrtina daňových příjmů státu), v případě přírodních pohrom na základě jejich zpráv vláda udělovala úlevy, řídili provinční úřednické zkoušky, odpovídali za zásobování vojenských posádek, dohlíželi na financování vodních děl, kontrolovali soudní případy před odesláním do metropole k potvrzení, od 18. století vydávali provinční věstníky.", "section_level": 2}, {"title": "Délka služby.", "content": "Za Čchingů bylo funkční období prefektů a níže postavených úředníků tříleté, okružních intendantů dvouleté, sloužili-li v „pozicích v břichu [státu]“ (\"fu feng\", tj. ve vnitrozemí) a u obou poloviční, sloužili-li v pohraničí (\"ťiang feng\"). Čchingští guvernéři mezi roky 1700–1900 zůstávali v úřadě v průměru 24 měsíců, medián doby služby však byl jen 17 měsíců a třetina vykonávala funkci méně než 9 měsíců. Tradičním důvodem krátkého služebního období byla obava před přílišnou nezávislostí dlouho sloužících guvernérů. Desetina jich však zůstala v úřadě déle než pět let.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sün-fu (, doslovně „cestující usmiřovatel“) byla vysoká úřední funkce v administrativě mingské a čchingské Číny, tj. od 15. do začátku 20. století. Vznikla ve 20. letech 15. století, když mingští císaři začali vysílat \"ad hoc\" jmenované inspektory „cestovat a uklidňovat“ (\"sün-fu\") do některých provincií. Pověřenci, neboli velcí koordinátoři \"sün-fu\" řešili aktuální problémy ve svěřené oblasti, někdy hospodářského charakteru, častěji však otázky bezpečnosti a dohlíželi na místní orgány. V čchingském období, od poloviny 17. století, se pověřenci \"sün-fu\" stali fakticky provinčními guvernéry stojícími v čele provinčních úřadů. ", "tgt_summary": "Als Xunfu (chin. 巡撫 xúnfǔ) wurden die Gouverneure der von der Yuan-Dynastie geschaffenen chinesischen Provinzen bezeichnet. Die Gouverneure wurden vom Kaiser ein- oder abgesetzt. Der Posten wurde mit dem Ende der Qing-Dynastie und der Gründung der Republik China 1911 abgeschafft.", "id": 992218} {"src_title": "Felice Bauerová", "tgt_title": "Felice Bauer", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Felice Bauerová byla dcerou pojišťovacího agenta ze Slezska, ale když jí bylo dvanáct let, přestěhovala se rodina do Berlína. Pracovala jako prokuristka u firmy Firma Carl Lindström v Berlíně. Byla vzdálenou příbuznou Maxe Broda, Kafkova přítele a právě u Brodových se v srpnu 1912 Felice a Kafka spolu prvně setkali. Během večera si vyměnili adresy a rozhodli se podniknout společnou cestu do Palestiny. Tak začala jejich korespondence i pětiletý poměr. Milostný poměr Felice Bauerové a Kafky trval od roku 1912 do roku 1917 a byl velmi rozporuplný a proměnlivý. Komplikace do něj vnášela i Felicina přítelkyně Grete Blochová, do níž byl Kafka rovněž krátký čas zamilován. V době jejich vztahu si spolu vyměnili řadu dopisů (Kafka jich Felici poslal na pět set), podnikli spolu několik cest a byli dvakrát zasnoubeni (v roce 1914 a 1917). Když se Felice dozvěděla o Kafkově současném blízkém vztahu s Gretou, žádala vysvětlení. Po vyčítavé hádce, jíž byla přítomna i Felicina sestra Erna a s Grete, zrušil Kafka své první zásnuby, nicméně jí psal dál. Druhé zásnuby zrušil, obávaje se, že svatba a manželský život by jej odváděly od literární tvorby. Poté, co u Kafky v roce 1917 propukla tuberkulóza, definitivně Felici opustil. V roce 1919 se Felice provdala za berlínského bankovního prokuristu Moritze Marasse, s nímž měla dvě děti, syna Heinze (1920) a dceru Ursulu (1921 až 1966). V roce 1931 se odstěhovali nejdříve do Švýcarska, poté v roce 1936 do Spojených států amerických, kde Marasse následujícího roku zemřel. Felice byla později finančním nedostatkem a nemocí donucena Kafkovy dopisy prodat nakladateli Schockenovi. Žila ve Spojených státech amerických až do své smrti v roce 1960. Dopisy, které Kafka Felici poslal, byly později knižně vydány pod názvem \"Dopisy Felici\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Felice Bauerová, nepřechýleně Felice Bauer (18. listopadu 1887 v Neustadtu ve Slezsku – 15. října 1960 v Rye u New Yorku) byla přítelkyně a snoubenka Franze Kafky.", "tgt_summary": "Felice Bauer (* 18. November 1887 in Neustadt in Oberschlesien; † 15. Oktober 1960 in Rye, New York, USA) war Franz Kafkas erste Verlobte.", "id": 2478311} {"src_title": "Vítězslav Hálek", "tgt_title": "Vítězslav Hálek", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v Dolínku u Odolena Vody, v rodině hostinského. Měl se stát knězem, proto začal v Praze studovat kněžský seminář, ale proti přání rodičů roku 1847 přestoupil na Akademické gymnázium, které ukončil roku 1855. Rodiče s jeho přestupem nesouhlasili a odmítli ho dále financovat, živil se tedy psaním básní a udělováním kondic (tj. doučováním). Poměrně hodně cestoval, navštívil Itálii, Polsko a Balkán, dojmy z těchto cest mu byly inspirací k básním, a také je zpracovával ve fejetonech. Pracoval jako redaktor \"Národních listů\", kde měl na starosti divadelní rubriku. Básně vydal ve třech svazcích almanachu Máj, který v letech 1858 - 1863 redigoval. Byl vůdčí osobností časopisu \"Ruch\". Roku 1872 převzal a redigoval spolu s J. Nerudou časopis \"Lumír\". Spolu s ním také redigoval časopis \"Květy\". Hálek byl mnohostranně činný jako novinář, literární a divadelní kritik, fejetonista, básník, povídkář a dramatik i organizátor literárního a kulturního života. Mladé čtenáře si získal sbírkou lyrických básní písňové formy \"Večerní písně\", v nichž opěvoval šťastnou a vyrovnanou lásku jako hodnotu společenskou, vytvářející hlubší lidské vztahy, a zároveň vyslovoval pojetí básníka jako důležitého činitele v národním životě. Z Hálkovy epiky mají význam \"Pohádky z naší vesnice\", soubor balad a romancí, zobrazujících veselé i tragické příběhy ze života venkovského lidu nebo charakterizující svérázné lidové figurky. Významná je Hálkova povídková tvorba, zejména vesnická, zachycující napětí mezi sedlákem a chalupníkem nebo zobrazující překážky, které se staví do cesty lásce mladých lidí a vyplývají z nepochopení rodičů nebo z lpění na majetku. Do protikladu k citově vyprahlému životu bohatých staví Hálek vyrovnaný a citově bohatý život prostých lidí, neodcizených řádu přírody. Dovedl se zamyslet i nad významem vzdělanosti a pokroku na venkově. V dramatické tvorbě nedosáhl Hálek významnějších úspěchů. V duchu dobových představ chtěl vytvořit drama vysokého stylu. Postavy Hálkových dramat s náměty z národních i cizích dějin jsou stylizovány do romantických postojů a v patetických monolozích pronášejí dobové národní a politické myšlenky. Řídil edici Slovanské besedy.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "22. února roku 1865 se na Novém Městě pražském oženil s dcerou pražského advokáta Doroteou Horáčkovou (1843–1907). Bydleli v Palackého ulici čp. 721/II (č.o.5) vedle rodiny Palackých Jejich mladší syn byl Ivan Hálek (1872-1945). Starší syn Jiří Emanuel se narodil na Štědrý den roku 1870 a tři dny po porodu zemřel. Hálek rád jezdil na Zbraslav, kde pobýval jen krátce. Žil zde na Závisti v domku čp. 84, který měl v letech 1873-1881 pronajatý spolu se svou rodinou nakladatel Jan Otto. Na průčelí domu bývala pamětní deska, dům zanikl při povodni v létě roku 2002. Hálek byl okouzlen zdejší přírodou a klidem, na březích Vltavy pozoroval voraře. V létě roku 1874 na prázdninách v Novém Světě u Harrachova se nachladil při procházce k Mumlavským vodopádům. Do Prahy se vrátil nemocný, ale ještě 20. září jel na nedělní výlet na Závist. Zemřel nečekaně ve 39 letech na zánět pohrudnice a byl pochován v Praze na Vyšehradském hřbitově. Pro zbudování zdejší hrobky Slavín agitoval fejetonem \"Malá pocházka po Praze\"; Slavín však byl vybudován až po jeho smrti (1889—1893).", "section_level": 1}, {"title": "Památka.", "content": "Umělecká beseda, jíž byl Hálek členem, dala po jeho smrti zasadit bronzovou pamětní desku na dům, kde bydlel, a na Karlovo náměstí před Novoměstskou radnici do parku roku 1881 instalovat pomník s Hálkovou bustou a kašnou mezi dvěma sochami sfing. Autorem soch byl Bohuslav Schnirch.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jeho básně jsou ovlivněny A. S. Puškinem, K. J. Erbenem a K. H. Máchou, zejména však dobovými módami byronismu a německými romantiky. Postrádají však většinou objevnost a myšlenkovou hloubku svých vzorů. Jsou ploše optimistické a dobře se čtou, což bylo příčinou neobyčejné autorovy popularity. Hálkův život naplňovalo především umění: na literární tvorbu vsadil své osobní naděje i ctižádost a s literaturou spojil i svou vůli sloužit národu. Chtěl být „věštcem“, který by svými básněmi zušlechťoval charakter lidí a ukazoval lepší cesty celému národu; tyto ambice vycházely plně vstříc dobovému vkusu. Na rozdíl od Jana Nerudy, jenž prožil takřka celý život v Praze a jehož životní postoj byl poznamenán sociálními starostmi městských vrstev, byly Hálkovy názory i vnímání skutečnosti (včetně sociálních a generačních rozporů) ovlivněny léty života strávenými na venkově. Jeho představu o životě a společnosti formovalo prostředí středočeské vesnice se svými tradicemi, sociálními vztahy, zemědělstvím a blízkým vztahem k přírodě. Hálkova a Nerudova literární díla bývají často srovnávána, vesměs k neprospěchu Hálka, je však třeba vzít na vědomí, že Hálkova životní a tvůrčí dráha byla ve srovnání s Nerudou relativně krátká. Přesto prvotina Nerudova \"Hřbitovní kvítí\", v době svého vydání nepochopená a odmítaná, stojí svou originalitou v přímém protikladu k odvozenosti soudobých prací Hálkových. Hálkovu tvorbu charakterizuje snaha harmonizovat vztahy mezi lidmi a optimistická, pozitivní nálada. Především jeho poslední sbírka \"Pohádky z naší vesnice\" však svědčí o tom, že se nevyhýbal ani vážnější tematice, především sociálním a generačním rozporům, jež mohou vést až k tragickým důsledkům. Některé básně z této sbírky mají ráz sociální balady (např. \"Dražba\"). Jedním z možných důvodů převažujícího optimismu v Hálkově tvorbě zřejmě byl i autorův celoživotní šťastný vztah s Dorotkou Horáčkovou, s níž se posléze oženil. Rovněž toto zaměření přispívalo k popularitě jeho díla. Právě proto se Hálek stal záhy vedoucím básnickým reprezentantem své generace, a objektivní kritické posouzení jeho odkazu bylo dlouho tabuizováno. K obratu dochází teprve koncem osmdesátých let 19. století s nástupem nové generace \"realistů\", sdružených kolem T. G. Masaryka, a \"Nové moderny\" J. S. Machara, F. X. Šaldy a dalších autorů, vymezujících se kriticky proti svým literárním předchůdcům. Klasická je v tomto směru Macharova stať k dvacátému výročí Hálkovy smrti, která vyvolala bouřlivé polemiky např. Elišky Krásnohorské či Jaroslava Vrchlického.", "section_level": 1}, {"title": "Divadelní hry.", "content": "Tyto divadelní hry jsou spíše básně, ale on je pojímal jako hry, nebyly úspěšné.", "section_level": 2}, {"title": "Próza.", "content": "Psal povídky s vesnickou tematikou. Zaměřoval se na kontrasty (vztahy rodičů a dětí,...). Většina jeho povídek končí tragicky. Hálek zde kritizuje finanční vztahy a touhu po penězích. Hlavním motivem je nutnost jednat a žít v souladu s přírodou a to pro něj znamená posuzovat člověka podle jeho vnitřních hodnot. Objevuje se v nich snaha vychovávat. Hálkova próza se kvalitou ani zdaleka nepřibližuje jeho poezii.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vítězslav Hálek, zřídka také Viktor, vlastním jménem Vincenc Hálek, v evidenci obyvatelstva Siegfried Halek (5. dubna 1835 Dolínek u Mělníka – 8. října 1874 Praha), byl český básník, prozaik, dramatik, literární kritik a publicista, představitel májovců. Bývá spolu s Janem Nerudou označován za zakladatele moderní české poezie.", "tgt_summary": "Vítězslav Hálek (* 5. April 1835 in Dolínek bei Mělník; † 8. Oktober 1874 Prag) war tschechischer Dichter, Schriftsteller, Dramaturg und Journalist.", "id": 17098} {"src_title": "Rosnička včelí", "tgt_title": "Baumhöhlen-Krötenlaubfrosch", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Domovem tohoto druhu jsou tropické deštné lesy (preferuje stromové baldachýny, existují však záznamy o rosničkách, které si k životu vybraly otevřené prostranství) Jižní Ameriky. Obývá zdejší státy Surinam (východ), Guyanu i Francouzskou Guyanu, Bolívii s Brazílií, Kolumbii (část spadající pod Amazonii), Rio Baria ve státě Venezuela a rozšířila se i do Peru. Maximální nadmořská výška, ve které lze tuto žábu spatřit, leží ve 450 m n. m.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Samičky tohoto druhu jsou větší než samci; dosahují velikosti okolo 88 mm, samci bývají o 11 mm menší. Zbarvení je tmavohnědé se skvrnami (jejichž zbarvení se pohybuje od zelené po světlehnědou) s trojúhelníkovitou skvrnou na hlavě. Končetiny zdobí hnědavé pruhy se světlejším okrajem. Oko se u tohoto druhu vyvinulo zlatavé. V kůži žáby se nacházejí žlázy, pomocí kterých může vylučovat sekret bílé barvy, který má lepivé vlastnosti. Látka je jedovatá, žába ji využívá k obraně například pokud ji někdo napadne. Vlastnost vylučovat tuto tekutinu vynesla rosničce včelí anglický název „” (v překladu „mléčná žába”). Druh se ozývá převážně trojitým zakvákáním, u něhož jsou měněny frekvence (nejvyšší dosahuje až 1300 Hz), přičemž nejvariabilnější je volání v brzkých nočních hodinách. Rosnička včelí je aktivní v noci. Tyto žáby se rozmnožují v období mezi listopadem až květnem. K reprodukci jsou vybírány stromové dutiny naplněné vodou položené ve výšce mezi dvěma až třiceti dvěma metry. Z této dutiny láká samec svou budoucí družku. Ta do vody ve stromě nebo z vnitřní strany dutiny naklade okolo 2 500 vajíček. Vylíhnou se z nich pulci krmící se zbytky rostlin, co se dostaly do otvoru, požírají však také jiná, ještě nevylíhnutá vajíčka. Jakmile se přemění v dospělou žábu, začnou žít v lese jako dospělci.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Pro rosničku včelí představuje ohrožení ztráta habitatu. Kvůli velkému areálu rozšíření, jenž se táhne i přes chráněné oblasti, a velké populaci ji Mezinárodní svaz ochrany přírody zařazuje mezi málo dotčené druhy.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Česku.", "content": "V Česku rosničku včelí chová například Zoologická zahrada Jihlava a Zoologická zahrada Ústí nad Labem. Roku 2017 získala tento druh i Zoologická zahrada Liberec (Pavilon tropů) a následujícího roku se zde žáby začaly rozmnožovat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rosnička včelí, známá také pod synonymními jmény rosnička pruhovaná a rosnička harlekýn (\"Trachycephalus resinifictrix\", vědeckým synonymem je \"Phrynohyas resinifictrix\"), je žába, jež náleží do čeledi rosničkovití (Hylidae) a rodu \"Trachycephalus\". Druh popsal Émil Goeldi v roce 1907 a od Goeldiho pochází i zmíněné vědecké synonymum.", "tgt_summary": "Der Baumhöhlen-Krötenlaubfrosch (\"Trachycephalus resinifictrix\", Syn.: \"Phrynohyas resinifictrix\") gehört innerhalb der Ordnung der Froschlurche (Anura) zur Familie der Laubfrösche (Hylidae). Einige Arten der heutigen Gattung \"Trachycephalus\" wurden bis zu einer umfassenden Revision der Familie Hylidae im Jahr 2005 unter dem Namen \"Phrynohyas\" geführt.", "id": 1321705} {"src_title": "Kongó (1912)", "tgt_title": "Kongō (Schiff, 1912)", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Loď byla pojmenována podle hory Kongó ležící poblíž města Ósaka, přičemž \"kongó\" je japonský výraz pro buddhistickou vadžru (: \"nezničitelný předmět\", někdy překládáno i jako \"diamant\").", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "\"Kongó\" byla poslední velkou válečnou lodí, které si Japonsko objednalo u anglických loděnic. Její návrh vycházel z tureckého bitevního křižníku \"Reshadieh\", zrekvírovaného britskou admiralitou a zařazeného do Královského námořnictva jako HMS \"Erin\". Japonská objednávka byla podepsána v listopadu 1910 s loděnicí Vickers. Ostatní lodě této třídy byly už stavěny v japonských loděnicích. Pancíř \"Kongó\" měl loď chránit před děly ráže 356 mm na vzdálenost mezi 20 a 25 km. Hlavní výzbroj osmi 356mm děl se nacházela v překrývajících se dělových věžích, na nichž byla namontována 12liberní rychlopalná děla. Loď byla dokončena v srpnu 1913 a při zkušebních plavbách o tři měsíce dříve dosáhla rychlosti 27,54 uzlů při výkonu 58 362 kW a výtlaku 27 580 tun. Za první světové války prožila klidnou službu, neboť po odplutí německé Východoasijské eskadry admirála Maximiliána von Spee se v Pacifiku nenacházela žádná nepřátelská loď. V září 1917 se na palubě \"Kongó\" testoval prototyp vzletové plošiny pro letadla. Po skončení války podstoupilo \"Kongó\" modernizaci. Získalo vylepšený systém kontroly řízení palby a odsávače kouře předního komínu. Poté prošlo dvěma rekonstrukcemi (v Jokosuce od září 1929 do března 1931), přičemž v první se zvedl výtlak o 3 915 tun a snížila rychlost na 26 uzlů. Také se snížil počet kotlů z 36 na 16 (6 kotlů vytápěných naftou a 10 se smíšeným vytápěním). Díky tomu mohl být odstraněn přední komín a jeho místo zaujal věžovitý můstek. Přidaly se boční protitorpédové výdutě a palubní pancíř. Odstranila se polovina torpédometů a úhel zdvihu děl ráže 356 mm vzrostl z 33 na 43 stupňů, čímž se zvýšil dostřel na 25 km. Loď získala další tři 78mm protiletadlové kanóny (k původním čtyřem) a mezi třetí a čtvrtou věží byl instalován katapult pro tři hydroplány. Za druhé světové války bylo \"Kongó\" intenzívně využíváno. Zúčastnilo se vylodění v Malajsii a Holandské východní Indii, podporovalo letadlové lodě při útocích na Cejlon a Darwin, zapojilo se do bitev o Midway, Guadalcanal, Santa Cruz, ve Filipínském moři a v zálivu Leyte. Loď byla potopena ponorkou 21. listopadu 1944 v Tchajwanském průlivu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kongó (: 金剛) byla bitevním křižníkem japonského císařského námořnictva třídy \"Kongó\", který byl v letech 1929 až 1931 přestavěn a v roce 1931 překlasifikován na bitevní loď. Za druhé světové války se účastnila několika velkých námořních operací, ale nakonec byla v roce 1944 (jako jediná japonská bitevní loď) potopena americkou ponorkou.", "tgt_summary": "Die Kongō (jap. ), benannt nach einem Berg bei Osaka (von Sanskrit \"Vajra\" für einen unzerbrechlichen Stein (Diamant) oder dem Donnerkeil als Waffe Indras), war ein japanisches Kriegsschiff, das im Ersten und Zweiten Weltkrieg eingesetzt wurde. Sie war das Typschiff der aus vier Einheiten bestehenden und nach ihr benannten \"Kongō\"-Klasse.", "id": 27576} {"src_title": "Ropotamo", "tgt_title": "Ropotamo", "src_document": [{"title": "Popis toku.", "content": "Řeka Ropotamo vzniká soutokem řek Rosenska reka (levá zdrojnice) a Cerovska reka (pravá zdrojnice) na místě v nadmořské výšce 23 m, 1,4 km jižně od obce Veselie. Za hlavní zdrojnici řeky se oficiálně považuje \"Cerovska reka\", která přitéká z hřebene Bosna, nejsevernější části pohoří Strandža, kde pramení v nadmořské výšce 400 m, 500 m jihozápadně od hory Bosna (454 m n. m.). Až do obce Novo Paničarevo (do roku 1878 nazývané Cerovo) teče severovýchodním směrem úzkým, hlubokým a zalesněným údolím. Před touto obcí je postavena přehradní hráz a vytváří na řece vodní nádrž. Za obcí řeka opouští Strandžu a otáčí se na východ v mělkém a širokém údolí. Zde se řeka kdysi nazývala \"Kriva Kruša\". Poté vtéká do úzké soutěsky mezi kopci Bakărlăk (Měděný vrch) a Uzundža bair a pod ní se rozlévá do širokého bažinatého údolí. Ústí dlouhým a širokým limanem do zálivu Ropotamo v Černém moři, západně od mysu Sveti Dimităr (Skombolioroš, Skomboli Oros).", "section_level": 1}, {"title": "Povodí.", "content": "Hranice povodí, jsou následující: Plocha povodí je 249 km2.", "section_level": 1}, {"title": "Přítoky.", "content": "Hlavní přítoky: (→ levý přítok, ← pravý přítok) ← Varanovsko dol (Варановско дол) ← Gergjovski dol (Гергьовски дол) ← Katuneški dol (Катунешки дол) ← Staroselska reka (Староселска река) → Rosenska řeka (Росенска река) – také nazývaná Mechmečenskata reka nebo Cera (Мехмеченската река; Цера), tekoucí od hřebene Měděného vrchu nad vesnici Rosen (dříve Mechmeč kioi) → Tiklite", "section_level": 1}, {"title": "Další geografické údaje.", "content": "Řeka má průměrný roční průtok 1,128 m3/s v obci Veselie, maximální je v lednu a únoru a minimální v srpnu. Podél řeky se rozkládá pouze jedna vesnice, Novo Paničarevo (obština Primorsko).", "section_level": 1}, {"title": "Původ jména.", "content": "Předpokládá se, že Ropotamo je zkrácený tvar Kalogeropotamos (Καλογεροπόταμος), starořecky hraniční řeka. Další verze názvu řeky je, že je pojmenována po řecké bohyni Ro, což znamená „utéct“, a „potamo“ - řeka. Legenda praví, že bohyně byla tak okouzlující a zpívala tak krásně, až se jí podařilo přesvědčit piráty, aby pokojně opustili oblast.", "section_level": 1}, {"title": "Příroda.", "content": "Je zde úžasná příroda s množstvím druhů rostlin a živočichů, působivými skalními útvary na pravém břehu řeky včetně malé jeskyně. Oblast řeky je domovem pro více než 100 zástupců ohrožených druhů z bulharské červené knihy. Tato druhová pestrost je důvodem, že zde již v roce 1940 byla vyhlášena přírodní rezervace Ropotamo, která má v současnosti rozlohu 1000 hektarů, čímž se řadí mezi největší chráněné oblasti v Bulharsku. Dlouhý a široký liman, kterým řeka ústí, je od moře oddělen písečnou kosou v zálivu. Zde se nacházejí nejvyšší písečné duny na Balkánském poloostrově. Flóra v dolním údolí řeky je reprezentována společenstvem přímořského lužního lesa (longoz) s duby, jasany, jilmy, habry a dalšími druhy. V řece rostou rozličné lekníny, rovněž díky nimž je Ropotamo známo. Pokud jde o faunu, tak přímo v řece žije mnoho ryb (plotice, tloušť a dalších 50 druhů). Na březích žijí želvy (želva bahenní, želva zelenavá, želva žlutohnědá) a užovky (užovka levhartí, užovka stromová, užovka obojková, užovka podplamatá). Ze savců se tu nacházejí jeleni, srnci, divočáci, šakali, lišky, vydry a kuny. Ptáci jsou zastoupeni lejsky, sovami a také nejatraktivnějším zástupcem místní fauny mořským orlem s rozpětím křídel dva metry.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářský význam.", "content": "Vody z řeky se používá pro zavlažování, zejména z přehradní nádrže nad Novým Paničarevem. Okolí řeky je významně využíváno pro turistický ruch. V laguně je možno plout malými plavidly a výletními loďmi. Mimo to je oblast atraktivní i pro lovce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ropotamo ( \"Ропотамо\", \"Ροπόταμος\") je řeka na jihovýchodě Bulharska v Burgaské oblasti. Pramení v pohoří Strandža a vlévá se do Černého moře. Podél jejího dolního toku se rozkládá významná přírodní rezervace.", "tgt_summary": "Der Ropotamo ist ein Fluss in Bulgarien. Im Südosten von Burgas, zwischen Sosopol und Primorsko, auf einer Fläche von etwa 100 km2 liegt die Mündung des Flusses Ropotamo, ein noch junges Naturschutzgebiet. Früher war es das Jagdgebiet der kommunistischen Eliten und lange unzugänglich. ", "id": 230908} {"src_title": "Inkluzivní vzdělávání", "tgt_title": "Inklusive Pädagogik", "src_document": [{"title": "Rozdíl mezi integrací a inkluzí.", "content": "Pojem inkluze je často spojován s termínem integrace. Tyto dva různé pojmy někteří autoři zaměňují. Integrace je starší pojem a znamená začleňování různých podskupin do celku společnosti. Tyto podskupiny jsou často rozpoznávány podle diagnostických kritérií (autismus, Aspergerův syndrom, mentální postižení, tělesné postižení apod.). Tento pohled redukuje člověka především na jeho jinakost nebo \"vadu\". V rámci školství se pak děti s postižením \"integrují\" do systému tradičního školství. Integraci odpovídá výrok \"musíme je (ty jiné) vzít mezi sebe\". Opakem integrace je segregace. Inkluze bývá často označována jako vyšší stupeň integrace nebo cíl integrace. Znamená odklon od diagnostických kritérií. Inkluzi odpovídá výrok \"každý člověk je individualita\". K jinakosti přistupuje jako k něčemu přirozeně danému. Jelikož jinakost je v každém kolektivu přirozená, není třeba dále rozdělovat lidi podle dalších (diagnostických) kritérií. Opakem inkluze je exkluze. Integrace a inkluze se liší také v různém pohledu na případný neúspěch žáka ve škole. Zatímco v případě integrace je vina přičítána dítěti \"které nezvládá dané osnovy\", v případě inkluze se překážky hledají v systému (osnovách, školních podmínkách). Na ten je pohlíženo jako na něco, co lze měnit a přizpůsobovat individuálním potřebám každého dítěte. Inkluzivní vyučování je flexibilní, neustále se měnící, nepředvídatelný a otevřený proces ve shodě s neustále se měnícím světem.", "section_level": 1}, {"title": "Východiska inkluze.", "content": "Od 18. století se v Evropě pozornost obrací na děti s postižením, která vede k rozšíření institucionální péče a vzniku speciální pedagogiky. Vedlejším produktem této institucionalizace se však stala segregace. To vedlo k potřebě opačného trendu - integrace. Zásadním mezníkem v pedagogickém smýšlení se stává nástup reformní pedagogiky (přelom 19. a 20.století). Myšlenky tohoto směru (především pedocentrismus) jsou shodné s některými principy inkluzivní pedagogiky. Důraz na rovné šance na vzdělávání lze nalézt v mezinárodních lidskoprávních dokumentech (Všeobecná deklarace lidských práv 1948, Úmluva o právech dítěte 1989). V roce 1990 se v Thajsku konala světová konference, za které vzešel dokument \"Světová deklarace vzdělávání pro všechny\". Ten analyzoval stav základního vzdělávání napříč celým světem a odhalil znepokojující fakta o přístupu k základnímu vzdělávání a jeho kvalitě. Zásadní vliv na šíření inkluzivních myšlenek ve vzdělávání má organizace UNESCO (Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu). Rozvoj kvalitního vzdělávání je jeden z dlouhodobých rozvojových cílů. UNESCO také v roce 1994 uspořádalo Světovou konferenci o vzdělávání osob se speciálními vzdělávacími potřebami. Zveřejnění Deklarace ze Salamanky (The Salamanca Statement, 1994) znamenalo zásadní obrat směrem k inkluzivnímu trendu. Prohlášení podepsali zástupci 92 zemí včetně České republiky. Celé znění tohoto dokumentu bylo do češtiny přeloženo v roce 2016 Nadací Open Society Fund Praha. Dalším dokumentem UNESCa, který zmiňuje potřebu inkluze, je Úmluva o právech osob se zdravotním postižením (2006). Ta uvádí, že osoby se zdravotním postižením by měly mít přístup k \"inkluzívnímu, kvalitnímu a bezplatnému základnímu vzdělávání a střednímu vzdělávání v místě, kde žijí\" a měla by jim být poskytována \"přiměřená úprava podle individuálních potřeb\". V rámci Evropy jsou myšlenky inkluzivního vzdělávání prosazovány velmi nerovnoměrně. Mezi v současnosti nejaktivnější země, které tyto myšlenky zavádějí do praxe, patří skandinávské země.", "section_level": 1}, {"title": "Inkluzivní vzdělávání v ČR.", "content": "Zavedení inkluzivního vzdělávání v České republice předpokládá radikální změnu filozofie celého školství a realizaci systémových opatření a dalších změn v legislativě. Ministryně školství Kateřina Valachová upozornila na potřebu dále v této souvislosti intenzivně připravovat řešení skutečných a dlouhodobých problémů české vzdělávací soustavy.", "section_level": 1}, {"title": "Inkluze v českém právu.", "content": "Děti, u nichž se předpokládá, že budou v současném vzdělávacím systému potřebovat podporu, definuje školský zákon jako děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Současné znění zákona se od integrační tendence posouvá k inkluzivnímu smýšlení. Před novelou školského zákona účinnou od 1. 9. 2016 byly tyto děti přímo definovány jako děti zdravotně postižené a znevýhodněné nebo děti se sociálním znevýhodněním. Děti, které mají nárok na podpůrná opatření, tedy již nejsou definovány skrze diagnózu, nýbrž jako ty děti, které k uplatnění svého vzdělávacího potenciálu na rovnoprávném základě s ostatními potřebují podporu (konkrétní podoba podpůrných opatření je dále rozvedena ve zmíněném § 16 - podpora vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami).", "section_level": 2}, {"title": "Organizace podporující inkluzivní vzdělávání v ČR.", "content": "Liga lidských práv podporuje inkluzivní vzdělávání i školy, které se snaží integrovat děti s různými speciálními potřebami a nastavovat jim dle svých možností klima a prostředky své školy, v rámci projektu Férová škola. Dlouhodobě v oblasti inkluze působí mj. také organizace Člověk v tísni, která se zaměřuje zejména na podporu vzdělávání v sociálně vyloučených lokalitách. Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity zařadila inkluzivní vzdělávání do nové koncepce společného pedagogicko-psychologického základu pro studenty učitelství platné od září 2016. Koncepce zahrnuje více výuky v menších seminárních skupinách a novou formu pedagogické praxe, v rámci níž budou všichni studenti od druhého ročníku doučovat děti ze sociálně znevýhodněného prostředí přímo v rodinách a nízkoprahových zařízeních.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika inkluzivního vzdělávání v ČR.", "content": "Kromě podporovatelů inkluzivního vzdělávání se v českém prostředí ozývají i kritici tohoto přístupu. Prezident Miloš Zeman vyjádřil obavu z šikany a přiklonil se k oddělování dětí s postižením, od žáků bez postižení. Časopis Blesk uveřejnil protiinkluzivní kampaň \"Stop škodlivé inkluzi\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Inkluzivní vzdělávání nebo inkluze je proces, jehož snahou je nastavení takového systému vzdělávání, který umožňuje všem dětem bez rozdílu plnit povinnou školní docházku, resp. navštěvovat školu, ideálně v místě jejich bydliště. Cílem inkluze je podporovat rovné šance dětí na vzdělávání. ", "tgt_summary": "Inklusive Pädagogik ist ein pädagogischer Ansatz, dessen wesentliches Prinzip die Wertschätzung und Anerkennung von Diversität (= Unterschiedlichkeit) in Bildung und Erziehung ist. Der Begriff leitet sich vom lateinischen Verb \"includere\" (\"beinhalten, einschließen\") ab; die deutsche „Sonderpädagogik“ wird teilweise als Gegenpol zur inklusiven Pädagogik betrachtet. Diese Sichtweise ist insofern vertretbar, als es Menschenrechtler wie Valentin Aichele ablehnen, die Kategorie „sonderpädagogischer Förderbedarf“ zu benutzen: „Alle Kinder sind förderbedürftig und haben ein Recht darauf [= auf „Sonderförderung“].“ ", "id": 46682} {"src_title": "Wawrzyniec Żuławski", "tgt_title": "Wawrzyniec Żuławski", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Wawrzyniec Żuławski byl povoláním muzikolog a skladatel, profesor Vyšší hudební školy () v Lodži a ve Varšavě. S horolezectvím začal jako 16letý. Zprvu se svým bratrem Juliem uskutečnili neúspěšný výstup na tatranskou horu Hrubá veža. V roce 1934 s bratry Markem a Juliem a bratrancem Jackem vylezl severozápadní stěnou na Žabí Mních – horu, která byla dlouho považována za téměř nedostupnou. V roce 1935 měl na svém kontě 28 prvovýstupů a variant. Díky tomu se ocitl ve společnosti nejlepších polských horolezců. Začal lézt s Janem Staszlem, Zbigniewem Korosadowiczem, bratry Stefanem a Tadeuszem Bernadzikiewiczovými a mnoha jinými. S nimi zdolal mnoho velmi obtížných stěny novými i staršími cestami. Mezi jinými lze uvést výstup severovýchodním pilířem na Veľký Mengusovský štít a severní stěnou na Malý Mlynár. Hodnotné zimní prvovýstupy uskutečnil na severovýchodní stěně Čubriny, z Černé javorové doliny na Ľadový štít a mnohé jiné. V letech 1936–1938 se zúčastnil výprav do Alp. Během druhé světové války se objevil v Tatrách až v roce 1943. Vystoupal po pěti nových cestách a jejich variantách. Nejhodnotnějším výstupem bylo první přelezení prostředkem severozápadní stěny Galerie Ganku. Zúčastnil se Varšavském povstání. Po jeho potlačení byl v německém zajetí. V roce 1947 byl vedoucím horolezecké výpravy do Alp. V roce 1948 se vrátil do Vysokých Tater. Zde zdolal pět nových cest na Veľký Žabí štít severní stěnou, Prostřední Mengusovský štít severovýchodní stěnou, prostředním pilířem a mnohé jiné. Během působení ve Vysokých Tatrách zdolal 85 nových cest, z nich 18 v zimě a uskutečnil také tři sólovýstupy. V letech 1956 a 1957 byl vedoucím výpravy polských horolezců do Alp. Dne 18. srpna 1957, během záchranné akce a pátrání po nezvěstném polském horolezci Stanisławu Gronském a dvou jugoslávských lezcích v masivu Mont Blancu jej strhla lavina do ledovcové trhliny, kde zůstal navždy zasypán. Jeho památka byla uctěna třemi pamětními deskami na hřbitově v Chamonix, na symbolickém hřbitově ve Vysokých Tatrách a ve Varšavě na domě, kde bydlel. V Zakopaném je po něm pojmenován dům (\"Pracy Tworczej ZAIKSu i.m. W.Żuławského).", "section_level": 1}, {"title": "Publicistika a hudba.", "content": "Żuławski byl publicistou. O svých zážitcích v horách napsal řadu článků, které byly publikovány v mnoha časopisech. Vydal několik knížek o horolezectví, záchraně v horách, které patří do klasické horské literatury. Mezi jinými: Po jeho smrti byla vydána souborná díla V mnoha svých autorských hudebních skladbách se věnoval horské tematice.", "section_level": 1}, {"title": "Organizátorská činnost.", "content": "Żuławski se ve velké míře podílel na vývoji polského horolezectví. Od roku 1935 byl ve varšavské pobočce členem řídícího \"Kola Wysokogórskiego\" Polského turisticko-vlastivědného spolku (\"Polskie Towarzystwo Turystyczno-Krajoznawcze\"). Půl roku před vypuknutím druhé světové války byl zvolen jeho prezidentem. Tuto funkci zastával znovu v letech 1949 až 1951. V letech 1954–1956 působil jako předseda jeho horolezecké sekce. Od roku 1956 byl znovu aktivní ve „Vysokohorském klubu“ (\"Klub Wysokogórski\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Jerzy Wawrzyniec Żuławski (první křestní jméno neužíval; 14. února 1916, Zakopane, Polsko – 18. srpna 1957, masiv Mont Blancu v Alpách) byl polský horolezec, publicista, záchranář. Byl synem publicisty Jerzyho Żuławského. Provedl desítky prvovýstupů ve Vysokých Tatrách.", "tgt_summary": "Wawrzyniec Żuławski (* 14. Februar 1916 in Warschau; † 18. August 1957 am Mont Blanc) war ein polnischer Komponist. Er war der Sohn des Schriftstellers Jerzy Żuławski. Seine Werke gehören der Richtung der modernen Musik an, die sich an alten Stilmitteln orientiert. Eingängige Melodien, rhythmische und harmonische Unkompliziertheit und eine klassische Formgebung mit wenig Originalität, aber sauberem kompositorischem Aufbau, prägten seinen Stil. Von 1945 bis 1949 war er Professor am Konservatorium in Łódź; 1950 ging er nach Warschau. Żuławski war ein begeisterter Alpinist und starb bei einem Lawinenunglück am Mont Blanc.", "id": 1451873} {"src_title": "Arundel", "tgt_title": "Arundel (West Sussex)", "src_document": [{"title": "Hrad Arundel.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Domov dnešního vévody a vévodkyně z Norfolku. Hrad byl založen na Boží hod vánoční roku 1067, kdy Vilém Dobyvatel, který úspěšně napadl Anglii a získal její trůn, udělil třetinu sussexského hrabství svému příbuznému, Rogeru de Montgomery. Arundel byl jedním z řetězce obranných hradů podél jižního pobřeží, který měl odradit invaze ze zahraničí. Roger de Montgomery vytvořil ambiciozní opevnění z hlíny a dřeva s půdorysem čísla 8 a centrálním opevněným pahorkem obklopeným dvěma nádvořími. Původní palisádové opevnění bylo záhy nahrazováno kamennou zdí, počínaje věží s bránou, která pochází z roku 1070. Po povstání Rogerova syna připadl hrad anglické koruně a pak byl předán rodině d'Albini, která nahradila původní dřevěnou tvrz kamennou stavbou z caenského kamene. Král Henry II postavil nové obytné budovy na jižním nádvoří, z nichž část tvoří základy dnešního domu, a potom předal hrad zpět d'Albiniům. Když se stal majitelem rod Fitzalanů, dále budoval a rozšiřoval obytné prostory na jižním nádvoří, přistavěl barbakán nebo také vnější strážnici u brány a Bevisovu věž. Poslední Fitzalan zemřel mladý, a tak vlastnictví hradu přešlo přiženěním na vévody Howardy z Norfolku. Hrad byl obléhán během občanské války v roce 1644 a dobyt vojsky parlamentu, která je z části zbourala, aby jej royalisté nemohli dále využívat. Ke konci 18. století jedenáctý vévoda Norfolku z hradu udělal své hlavní sídlo a začal s rozsáhlou přestavbou. jeho úsilí se však nedostalo ocenění, a 15. vévoda provedl novou masivní rekonstrukci v letech 1875 až 1900, kdy zavedl nový přívod vody a elektrické světlo. Současný 18. vévoda z Norfolku hrad využívá jako rodinné sídlo. Spolu s vévodkyní zrestaurovali interiér do jeho viktoriánské slávy. Vévoda také obnovil park a vyhlásil ekologický plán na zachování přírody v okolním panství.", "section_level": 2}, {"title": "Exteriéry, interiéry.", "content": "Vstupní strážnice je nejstarší část hradu z roku 1070 postavená z místního kamene. Mechanismus padací mříže je přesnou rekonstrukcí originálu. Tvrz. Zde původně stály nejlepší obytné budovy. Byla postavena v roce 1138, je v ní zásobárna, kde se skladovaly potraviny pro případ obležení. Kdykoli je vévoda z Nofolku doma, na vrcholu věže Studniční věže /Well Tower/ vždy visí standarta. Kamenná síň. Původní vstupní hala do hradu. Obsahuje řadu židlí, úmyslně nepohodlných, aby zde lidé nečekali příliš dlouho. Kaple. Kaple je zasvěcena Panně Marii a je to nejkrásnější místnost ve viktoriánském stylu na hradě. Je postavena z křídy a painswického vápence. Na oknech a stropních reliéfech jsou výjevy ze života Panny Marie. Baronská síň. Síň je 40 metrů dlouhá a 15 metrů vysoká. Střecha s Ardantovou vazbou je zhotovena z dubu pocházejícího z místního panství a okna zobrazují historii rodu formou erbů na východní straně a formou historických výjevů na západě. Jídelna. Původně středověká kaple, změněna na jídelnu v roce 1795. každý rok je zdejší stůl prostírán k snídani, večeři nebo podávání moučníku, s využitím různého stolního náčiní z rodového majetku. Jsou zde vystaveny památky na skotskou královnu Marii Stuartovnu, včetně růžence, který si sebou nesla na popraviště. Malý salonek. V roce 1997 byl znovu vybaven, s využitím nábytku z Norfolk House v Londýně. Tři obrazy jsou rozmarné krajiny od italského malíře Canaletta. Salon. U krbu půlené erby, obsahující znak 15. vévody z Norfolku a jeho první ženy. Kolem stropu jsou erby dam, které se v průběhu staletí do rodu přivdaly. Meziokenní zrcadla byla největší v zemi, když je 9. vévodkyně z Norfolku kolem roku 1750 objednala. Pokoje královny Viktorie. Královna Viktorie navštívila Arundel v roce 1846 a 13. vévoda pro tuto návštěvu dal zhotovit kompletní sadu bílého a zlatého nábytku do ložnice. U příležitosti návštěvy byl také zhotoven portrét královny, který namaloval William Fowler. Knihovna. Knihovna je nejvýznamnějším prvkem, který přežil z odkazu 11. vévody, a je jednou z nejvýznamnějších gotických místností v zemi. obsahuje deset tisíc knih a stříbrnou ikonu zhotovenou ruským klenotníkem Fabergém. Velké schodiště. Zábradlí je vyrobeno z mramoru obsahujícího fosílie. Tapisérie pocházejí z francouzské manufaktury Gobelin a zachycují život v Karibiku, na portrétech jsou děti 13. vévody. Chodba-obrazárna. Byla přistavěna v roce 1708 osmým vévodou k usnadnění pohybu mezi místnostmi. Obsahuje portréty vévodů a vévodkyň v chronologickém pořadí. Zbrojnice. Obsahuje sbírku zbraní a zbroje 15. vévody y Norfolku. Brnění pochází ze 16. století, z Německa. Největší meč se jmenuje Mongley, a je to anglický dlouhý meč ze 14. století. Stůl ve středu místnosti má desku zhotovenou ve Florencii v 16. století, vykládanou slonovinou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Arundel je město nacházející se v Západním Sussexu v Jižní Anglii. Leží 79 km jihozápadně od Londýna. Jižní částí města protéká řeka Arun. V Arundelu najdeme také katedrálu, kriketový klub a hřiště. V Arundelu také vznikl jeden z nejstarších skautských oddílů. Ve východní části města Arundelu najdeme také stejnojmenný hrad.", "tgt_summary": "Arundel ist eine Ortschaft im Süden Englands in der Grafschaft West Sussex. Sie gehört zum District Arun. Überregionale Bekanntheit weist die Stadt wegen Arundel Castle auf, das zu den besterhaltenen Schlössern des Mittelalters zählt. Es ist der Stammsitz der mächtigen Earls of Arundel, die zugleich Dukes of Norfolk waren und das Ortsbild nachhaltig prägten. ", "id": 1875445} {"src_title": "Pont Alexandre III", "tgt_title": "Pont Alexandre III", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1824 se na místě dnešní stavby začal stavět visutý most, který však nebyl pro technické komplikace dokončen a byl odstraněn. Myšlenka na vybudování současného mostu vznikla u příležitosti podepsání smlouvy o spojenectví mezi ruským carem Alexandrem III. a francouzským prezidentem Sadi Carnotem. Základní kámen mostu byl položen 7. října 1896 za účasti cara Mikuláše II. (syna Alexandra III.) a stavba byla dokončena v roce 1900 u příležitosti světové výstavy. V letech 1997-1998 prošel most celkovou rekonstrukcí.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura a výzdoba.", "content": "Most má jeden oblouk přes řeku o rozpětí 107,50 m a na každém nábřeží dva kamenné oblouky. Je vystavěn z ocele, jeho celková délka činí 160 metrů, šířka pak 40 metrů. Přes velké rozpětí dosahuje oblouk jen malé výšky, takže vytváří enormní horizontální tah. Proto byl most na koncích vybaven masivními opěrami. Ty představují čtyři sloupy vysoké 17 m zdobené na vrcholcích pozlacenými sochami. Architekty mostu byli Joseph Marie Cassien-Bernard a Gaston Cousin, stavba byla svěřena inženýrům Jeanu Résalovi a Amédée Albymu. Na secesní výzdobě se rovněž podílelo mnoho umělců: Georges Récipon, Emmanuel Frémiet, Jules Félix Coutan, Henri Désiré Gauquié, Grandzlin, Pierre Granet, Alfred Lenoir, Laurent Honoré Marqueste, André Massoule, Gustave Michel, Léopold Morice, Abel Poulin a Clément Steiner. Sloupy, nesoucí zatížení mostu, jsou zdobeny tematicky a na jejich vrcholcích se nacházejí alegorické sochy: Samotný most je dále vyzdoben na krajích skupinami lvů vedených dětmi, přímo na mostě se nacházejí další alegorická sousoší z bronzu nebo mědi představující např. čtyři génie s rybami a korýši, nymfu Něvy s Ruskem a nymfu Seiny s Paříží.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pont Alexandre III (česky \"Most Alexandra III.\") je silniční most přes řeku Seinu v Paříži. Spojuje 8. obvod na pravém břehu a 7. obvod na levém. Most nese jméno ruského cara Alexandra III. jako výraz rusko-francouzského spojenectví. Most je od roku 1975 zařazen mezi historické památky.", "tgt_summary": "Der Pont Alexandre III ist eine im Stil des Neobarocks errichtete Brücke über die Seine in Paris. Er gilt als „die wohl eindrucksvollste und auch kühnste Bogenbrücke ihrer Epoche“.", "id": 2276580} {"src_title": "Aššur-bél-kala", "tgt_title": "Aššur-bel-kala", "src_document": [{"title": "Pochody ke Středozemnímu moři.", "content": "Období jeho panování je charakterizováno řadou úspěšných vojenských kampaní. Na začátku své vlády Aššur-bel-kala vyrazil proti chetitskému královskému městu Karchemiš. Asyřané překročili (podle dochovaných nápisů \"na vorech z kozí kůže\") Eufrat, napadli a vyplenili město. Asyrská armáda dosáhla ve svých výpravách Středozemního moře, kde se Aššur-bel-kala ve městě Arwad nalodil a na moři lovil \"mořského koně\". V královských záznamech je dále popsán jeho lov divokých býků v oblasti města Aratsikve na chetitském území.", "section_level": 1}, {"title": "Výprava do Babylonie.", "content": "Aššur-bel-kala také vpadl do Babylonie. Jeho kroniky vyprávějí o dobytí dvou měst v blízkosti města Dur-Kurigalzu a Asyřanům se podařilo zajmout místodržícího této oblasti Kadašman-Buriaše, syna babylonského krále Itti-Marduk-Baláta.", "section_level": 1}, {"title": "Tažení na sever.", "content": "Později Aššur-bel-kala podnikl několik kampaní proti zemím Urartu (Urartu v té době ještě neexistovalo jako jediná centralizovaná říše, ale bylo zde množství malých království), a to jak do oblastí, které pro Asýrii podmanil již Salmanassar I., tak do oblastí s tradiční vládou kmenových sdružení. Asyrská vojska se dostala na této vpravě až k jezeru Van.", "section_level": 1}, {"title": "Odražení aramejské hrozby.", "content": "Po celou svou vládu byl Aššur-bel-kala nucen vést válku proti aramejským kmenům. Téměř každý rok (někdy i několikrát za rok) proti nim podnikal vojenské výpravy. Dařilo se mu je porážet a vytěsnil je z rozsáhlých oblastí, přičemž uchvátil obrovskou kořist a tisíce vězňů. Přes veškeré úspěchy v bojích proti extrémně pohyblivým hordám kočovníků nedokázal dosáhnout úplného vítězství. Aramejci v jednom okamžiku dokonce dosáhli až k hradbám města Ninive. Byly odtud vyhnáni a přesunuli se na severovýchodní asyrskou hranice. Blízko Nasibinu se usadil jeden z nejaktivnějších aramejských kmenů - tamanité, kteří zde brzy založili několik autonomních státečků. Nejdůležitější z nich byl Bit Bahijani s hlavním městem Guzane. Vliv tohoto státu se rozšiřoval do údolí Baliha, Chabúru a na Horním Eufratu.", "section_level": 1}, {"title": "Dohoda s Babylonií.", "content": "Aby posílil svou pozici proti Aramejcům, kteří se stávali hrozbou i pro Babylonii, Aššur-bel-kala navštívil babylonského krále Marduk-Šapik-Zerimatiho ve městě Sippar, a uzavřel s ním spojenectví. Po Marduk-Šapik-Zerimatiho svržení si pro upevnění vztahů s novým babylonským králem Adad-Apla-Iddinou vzal jeho dceru za manželku. Aššur-bel-kala vládl 18 let a po jeho smrti se asyrského trůnu ujal jeho syn Eríba-Adad II.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aššur-bél-kala (dosl. \"[Bůh] Aššur, vládce všehomíra\") byl král Asýrie v období přibližně mezi roky 1074–1056 př. n. l., syn krále Tiglatpilesara I. a bratr předchozího krále Ašaréd-apil-Ekura. ", "tgt_summary": "Aššur-bel-kala (\"Aššur-bēl-kala; Aschschur-bel-kala, Assur-bel-kala\", \"Aššur beherrscht alles\") war König des Assyrischen Reiches und regierte 1073 bis 1056 v. Chr. Aššur-bēl-kala war ein Sohn des Tukulti-apil-Ešarra I. und folgte seinem Bruder Ašared-apil-ekur auf dem Thron. Er war mit einer Tochter des Aramäers Adad-apal-iddina verheiratet, dem er nach dem Tode von Marduk-šapik-zēr-māti 1068 auf den babylonischen Thron half, den dieser bis 1047 innehatte. ", "id": 198620} {"src_title": "Adolf Heyduk", "tgt_title": "Adolf Heyduk", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se 6. června 1835 v Rychmburku (dnes Předhradí u Skutče) v rodině truhláře. Od roku 1850 studoval na reálce v Ječné v Praze, kterou ukončil v roce 1854. Poté na přání rodičů rok studoval techniku v Brně a pak přestoupil na techniku do Prahy (1855). O dva roky později se seznamuje s Janem Nerudou, se kterým navázal blízké přátelství. Studia ukončil roku 1859, stal se učitelem na pražské reálce, již roku 1860 odešel učit kreslení a stavitelství na vyšší reálku do Písku, kde žil až do své smrti. Město Písek ho okouzlilo a rychle zde zdomácněl. V roce 1896 byl jmenován školním radou. V roce 1876 přijal místo na I. reálném gymnáziu v Praze, zde se stal předsedou literární části \"Umělecké besedy\". Roku 1877 se vrátil do Písku, kde se téhož roku oženil se svojí o 25 let mladší žačkou Emílií, dcerou předního píseckého restauratéra Reinera. V následujících letech se stal dvojnásobným otcem, ale obě události skončily rodinnou tragédií. Roku 1878 zemřela jeho první dcera Jarmila ještě před pokřtěním ve věku tří měsíců. Na křtiny přijel do Písku i jeho dlouholetý kamarád Jan Neruda, který se měl stát kmotrem. Vzhledem k předčasnému úmrtí ale ke křtu nedošlo a tato smutná událost inspirovala Nerudu k sepsání \"Balady dětské\". Druhá dcera Liduška zemřela ve věku čtyř let roku 1884. V roce 1887, poté co vstoupil do debaty o pravosti tzv. Rukopisů (královédvorského a zelenohorského) T. G. Masaryk, o něm složil Adolf Hejduk báseň, ve které stálo: „Vás věru nezrodila matka česká; spíš netvorná, zlo sálající saň; jež nad hlavou nám perutěmi tleská; a stále žádá české krve daň.“ Měl velmi silný vztah ke Slovensku, které často navštěvoval a měl zde mnoho přátel. Vedle Slovenska cestoval také do Itálie či na Kavkaz, kde měl část své rodiny. Žil zde jeho synovec, agronom Jaroslav Hejduk, první praporečník České družiny v ruských legiích.", "section_level": 1}, {"title": "Život v Písku.", "content": "V roce 1900 si nechal postavit v Písku vlastní dům dle návrhu architekta Jana Kouly, který je v současnosti zčásti v péči Prácheňského muzea. V budově se nachází památník Adolfa Heyduka, ve kterém je možno zhlédnout Heydukovu pracovnu, jídelnu a salon s dobovou tematikou.", "section_level": 1}, {"title": "Ve svobodném státě.", "content": "Adolf Heyduk se jako jediný významný básník Nerudovy generace dočkal samostatného a svobodného československého státu, o který jeho generace usilovala. Jeho synovec byl ruským legionářem a praporečníkem České družiny na Rusi. V roce 1920 u příležitosti jeho 85. narozenin mu byl osobně poblahopřát i první prezident Tomáš Garrigue Masaryk v jeho bytě v Písku. Heyduk zemřel 6. února 1923 v Písku a je pohřben na Vyšehradském hřbitově v Praze.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jeho celoživotní dílo je značně rozsáhlé a čítá asi 60 básnických sbírek – většina z nich je málo známá, tisíce veršů v dobovém tisku, sbornících, časopisech atd. Pro jeho díla je typická písňová forma – mnoho jeho děl bylo zhudebněno, proto byl nazván \"Pootavským slavíkem\". Častým tématem mu byla jihočeská a slovenská příroda, láska k ženě a dětem. Do roku 1884 (úmrtí jeho druhé dcery) jsou jeho básně optimistické, po této tragédii jsou jeho díla pochopitelně pesimistická a smutná. Verše vydané po tomto roce jsou považovány za kvalitnější. Následující přehled čerpá z práce spisovatele a literárního vědce Františka Tichého \"Adolf Heyduk a jeho dílo\". a zahrnuje tedy jen přehled díla do roku 1915.", "section_level": 1}], "src_summary": "Adolf Heyduk (6. června 1835 Rychmburk – 6. února 1923 Písek) byl český básník, představitel májovců, který se stal významným propagátorem česko-slovenských vztahů. Psal převážně lyrické básně a stal se autorem více než šedesáti básnických sbírek převážně s přírodní, vlasteneckou či rodinnou lyrikou.", "tgt_summary": "Adolf Heyduk (* 6. Juni 1835 in Rychmburk; † 6. Februar 1923 in Písek) war ein tschechischer Dichter und Vertreter der Májovci. ", "id": 2216051} {"src_title": "Jakoubek ze Stříbra", "tgt_title": "Jakobellus von Mies", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Přítel a spolužák Jana Husa. V roce 1393 se stal bakalářem a 1397 mistrem. Od roku 1400 přednášel na univerzitě. Mezi českými kazateli tohoto období byl prvním, kdo prosazoval přijímání podobojí (utrakvismus), poprvé s myšlenkou vystoupil někdy v roce 1414 (v tu dobu byl Jan Hus v Kostnici). Tato idea podávání svatého přijímání \"pod obojí způsobou\" (tj. chleba a vína), která se nakonec stala pro husitství natolik klíčovou, že tvořila jeden ze Čtyř artikulů pražských, na jejichž vzniku se mimochodem Jakoubek též podílel, byla zpočátku velmi diskutována a téměř Husovy přívržence rozdělila. V této době byl Jakoubek dán do klatby. Od r. 1419 působil jako kazatel v Betlémské kapli. V husitských sporech stál na straně Pražských, pravděpodobně proto, že měl pocit, že Táborité zacházejí příliš daleko (mnoha názory je jim však bližší). Ve většině sporů byl jednotícím prvkem, díky kterému se podařilo najít kompromis. Byl účastníkem velkého hádání 10. prosince 1420, kde se mu podařilo prosadit kompromis ve sporu o ornátech. Byl jedním ze čtyř správců husitského duchovenstva spolu s Janem Želivským, Janem z Příbrami a Prokopem z Plzně. Inicioval svolání schůze v Karlově koleji 12. listopadu 1421, která potvrdila synodu, čímž chtěl zabránit extrémům ze strany Jana Želivského, avšak neúspěšně. Dne 7. března 1422 podal na Želivského žalobu a přímo tak zavinil následné Želivského odsouzení a popravu. Brzy na to byl donucen k vyhnanství v Hradci Králové, ale již koncem května se vrátil do Prahy. Zastával tezi, že obrana (nikoli šíření) slova Božího mečem, je správná. Táborité si ji vyložili jako požehnání k vojenským akcím. To vyvolalo jeho spor s Petrem Chelčickým.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jakoubek ze Stříbra, též Jakub či Jacobellus (asi 1375 – 9. srpna 1429), byl český husitský kazatel, spisovatel a univerzitní mistr. Zatímco jeho přítel Jan Hus propůjčil české reformaci své jméno, Jakoubek dal tomuto hnutí laický kalich.", "tgt_summary": "Jakobellus von Mies (auch \"Jacobellus von Mies\"; \"Jakob/Jacob von Mies\"; tschechisch \"Jakoubek ze Stříbra\"; lateinisch \"Jacobus de Misa\", auch \"Jacobus Bohemus\"; * etwa 1372 in Mies; † 9. August 1429 in Prag) war ein hussitischer Priester und Schriftsteller.", "id": 2320563} {"src_title": "Ašantové", "tgt_title": "Aschanti (Volk)", "src_document": [{"title": "Kde žijí.", "content": "Ašantové se usadili v centrální části Ghany, přibližně tři stovky kilometrů od pobřeží. Tato oblast se vyznačuje různorodým terénem, ve kterém nalezneme hory i plošiny, lesy i travnaté pastviny. Nachází se zde několik vodních toků. Střídá se období dešťů (duben-listopad) a období sucha (prosinec-březen). Po celý rok jsou zde vysoké teploty. Ašantská populace čítá přibližně 7 milionů lidí a tvoří asi 30 % obyvatelstva Ghany. Jejich jazyk, Twi, patří do Nigerokonžské jazykové skupiny. Mluví jím především venkovské obyvatelstvo, mnoho Ašantů však hovoří anglicky. Ašantové mají v Ghaně značný podíl na politické moci, ačkoliv jejich vliv není tak vysoký jako v minulosti. Současný prezident John Agyekum Kufuor pochází z jejich řad, polovičním Ašantem je i sedmý generální tajemník OSN Kofi Annan. Většina Ašantů žije v regionu Ašantsko, který je jedním z administrativních celků Ghany. Správním střediskem je město Kumasi, které bylo v historii hlavním městem ašantských státních útvarů.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik a upevnění Ašantského království.", "content": "Společné dějiny Ašantů se začínají psát v 16. století, kdy se ze státu s kmenovým uspořádáním stává konfederace několika akanských útvarů. V jejím čele stojí první významný ašantský panovník Osei Tutu z klanu Oyoko. Ten v roce 1670 zakládá centralizované království. Jeho svrchovanost uznávají vůdci ostatních klanů. Centrem království se stává Kumasi, které je však zpočátku vazalským územím říše Denkyira. V letech 1699 - 1701 probíhají války mezi Ašantským královstvím a Denkyirou. Osei Tutu ve válkách vítězí a říši Denkyira si podrobuje a do své smrti v roce 1717 si upevňuje svou moc. Jeho následovníkem se stává Opoku Ware. Ten se zaměřuje na rozvoj obchodu se zlatem. Jeho cílem je snížit závislost království na dovozu z Evropy. Daří se mu získávat nová území a říše tak nabývá velikosti dnešní Ghany. V okamžiku jeho smrti v roce 1750 má Ašantské království 2-3 milionu obyvatel. Nejdůležitějším odvětvím je pro království obchod s otroky. Administrativně přebírá Ašantské království strukturu předchozího útvaru Denkyiry, které bylo rozčleněno na metropolitní část a provincie. Ve městech metropolitní části vládnou převážně členové klanu Oyoko. Provincie musí platit ašantským panovníkům daně. Administrativa ašantského státního útvaru byla vysoce efektivní a vyspělá. Starosti dělali ašantským králům nepřátelé, kteří vycházeli především z řad bohatých obchodníků.", "section_level": 2}, {"title": "Evropská kolonizace.", "content": "Od 17. století museli Ašantové čelit novému protivníkovi. Britští obchodníci, které přitahoval především lukrativní obchod s otroky, a koloniální úředníci toužili ukončit ašantskou vládu nad významnými městy na pobřeží i obchodními cestami. V letech 1801-1824 musel král Osei Bonsu čelit britskému vlivu. V roce 1824 Britové na Ašanty zaútočili. Království se úplné kolonizaci dokázalo ubránit až do roku 1874, kdy Britové ovládli Kumasi a zabavili většinu ašantského bohatství včetně uměleckých artefaktů. V roce 1901 se království stává součástí britské kolonie Zlaté pobřeží.", "section_level": 2}, {"title": "Vznik nezávislosti.", "content": "Vztahy kolonie s Velkou Británií se však rychle zlepšily a v roce 1926 předali Britové kontrolu nad hlavním městě Kumasi zpět Ašantům. Plná nezávislost jim pak byla udělena v roce 1935.", "section_level": 2}, {"title": "Rodová struktura.", "content": "Ašantská společnost je matriarchální. Tato skutečnost v historii znamenala rodové dědictví půdy, majetku, úřadu i titulů v linii přes matku. Rolí otce je předávat dětem životní sílu, charakter a pomáhat je vychovat - utvářet jejich osobnost. Ašantové mají specifickou rodovou strukturu, která se nazývá Abusua. Je tvořena těmito skupinami: Oyoko a Dako, Asona, Aduana (zahrnuje skupiny Atwea a Abrade), Asakyire, Bretuo a Agona, Asenie, Ekuona a Asokore. Každý Ašant patří do jedné z těchto skupin, když tuto příslušnost získává po své matce. Z toho vyplývá, že v osobách každé z těchto skupin Abusua koluje stejná krev, jsou proto příbuzní, mezi nimiž je sňatek zakázán. Ašanté jsou společnost polygamní. Mnoho mužů se rozhodne vzít si více manželek, což je znakem jejich jak plodnosti, tak připravenosti postarat se o velkou rodinu. Mnohoženství pochází i ze zvyku Ašantů společně sdílet své bohatství.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Ašantové ve svém tradičním náboženství vyznávají univerzálního Boha, kterého nazývají Onyame nebo \"Ňame\", který je uctíván jako bůh nebes. Jeho partnerkou je bohyně země a plodnosti \"Asase Ya\". Uctívají ovšem i další bohy, kteří jsou spojeni především s konkrétními místy nebo duchy (obosum), kterými může být kněz ovládán. Existuje také Bůh smrti (Samanade) a v souvislosti s ním je podle tradice kladen velký důraz na řádné vedení pohřebních obřadů. Pohřby králů a dalších významných osob byly v minulosti často spojeny s přinášením lidských obětí. Zemřelému byli obětováni otroci, kteří mu měli sloužit v posmrtném životě. Smrt vnímají Ašantové jako nevyhnutelnou jistotu. Podle mýtu slíbil bůh Ňame člověku možnost nesmrtelnosti, pokud bude v noci bdít a odpoví mu. Člověk však usnul a když Ňame procházel světem, odpověděl mu místo člověka had, který tak získal možnost periodicky omládnout svléknutím kůže, zatímco člověk musí zemřít. Podobný mýtus je znám z mnoha archaických kultur, mimo jiné i z Mezopotámie, kde jednu z jeho verzí zmiňuje Epos o Gilgamešovi. Náboženství je spjato s jejich životy, bohové a duchové jsou neustále přítomní. Jedním z největších obřadů byla slavnost sklizně jamů, spojená s všeobecným veselím, amnestií pro provinilce a zřejmě i sexuálními orgiemi. Mezi obávané démony patří \"Asanbossom\" podobný upírovi, o němž se vypráví, že přepadá lidi útokem ze stromu a žere lidské maso. V důsledku kolonizace bylo mezi Ašanty rozšířeno křesťanství. Dnes je mezi Ašanty nejrozšířenější protestantské vyznání.", "section_level": 2}, {"title": "Sociální kultura.", "content": "Pro Ašanty je nejdůležitějším sociálním i ekonomickým srdcem společnosti vesnice. V té je veden bohatý společenský život. Jeho nejdůležitějším článkem bývají pohřby, které obvykle trvají několik dní a na které se sjíždí rodina i přátelé z dalekého okolí. Výdaje na pohřby, na kterých není neobvyklé vedení obchodních jednání, jsou obvykle velmi vysoké. V minulosti (až do počátku 20. století) byly součástí pohřbů i lidské oběti, což zažil i český cestovatel Enrique Stanko Vráz. V každé vesnici žije několik lidí, kteří zastávají důležité funkce. Náčelník společně s nejstaršími členy dohlíží nad dodržováním tradic, vede obřady a vykonává funkci soudce. Další důležitou osobou je kněz, který opečovává duchovní stránku obyvatelstva. Bylinkář pak za pomoci dostupných bylinek plní funkci lékaře. Zvláštní úlohu, která v jiných společnostech nemá obdobu, má tzv. prostředník. Ten plní funkci jakéhosi zprostředkovatele v komunikaci lidí s náčelníkem a knězem.", "section_level": 2}, {"title": "Materiální kultura.", "content": "Ašanti žijí tradičně ve velkých domech obdélníkového půdorysu, sestavených obvykle ve čtveřicích kolem společného dvora. Domy se staví z proutí omazaného hlínou a pokrývají střechou ze slámy či palmových listů. Ašanti jsou tradičně především zemědělci, pěstují především hlíznaté plodiny, a to jamy, batáty a maniok. Z těchto hlíz připravují své národní jídlo \"fufu\", připomínající hustou bramborovou kaši nebo těsto na bramborové knedlíky. Přílohou k \"fufu\" je obvykle pepřená omáčka z ryb, masa nebo zeleniny a velkého množství palmového oleje. Mezi další pěstované plodiny patří palma olejná, kakaovník, podzemnice olejná a tropické ovoce i zelenina. Z domácích zvířat chovají Ašantové psy, prasata, kozy a drůbež, a to pro maso. Psy používají také jako pomocníky při lovu. Lov, tradičně prováděný lukem a šípem nebo pomocí pastí, má menší význam než zemědělství. Lovou zvěří jsou chocholatky a jiné malé druhy antilop, opice, různí hlodavci a ptáci. Místně má velký význam rybolov a sběr drobných živočichů. Velmi oblíbeným zdrojem potravy jsou velcí plži oblovky, které se většinou připravují uzené a následně vařené jako příloha k \"fufu\".", "section_level": 2}, {"title": "Umění.", "content": "Před zavedením tkalcovství byla k odívání tradičně používána kůra. Ke tkaní je využívána bavlna a hedvábí. Plést je dovoleno pouze mužům. Existuje hodně vzorů, každý z nich má své jméno a něco symbolizuje - může to být sociální status, příslušnost ke klanu nebo jiné sdělení. Hrnčířským schopnostem obvykle učí matka svou dceru. Ašantové využívají mnoho způsobů a barev k výrobě nádob. Tradiční je v ašantské kultuře i vyřezávání ze dřeva a lití kovů.", "section_level": 2}, {"title": "Zlatý stolec.", "content": "Symbolem a určitou duší národa Ašantů je Zlatý stolec. Je považován za svatou věc, je bezpečně uložen a přísně ochraňován, přičemž ven je vzat pouze při velmi výjimečných a významných událostech. Nikdo se na něj nesmí posadit a nikdy se nesmí dotknout země - vždy leží buď na svém vlastním podstavci nebo na kůži zvířete, např. leoparda. Když se Ašantové cítí být něčím ohroženi, obětují zlatému stolci. V roce 1896 došlo v obavě z možné války a ztracení Zlatého stolce k deportaci jejich krále Prempeha I. Zlatý stolec je vyobrazen na ašantské vlajce.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ašantové nebo Ašanti jsou dominantním kmenem v Ghaně. Mluví jazykem Twi, který patří mezi akanské jazyky. V období před evropskou kolonizací Afriky vytvořili Ašantové velkou a významnou říši v Západní Africe, která se později proměnila v mocnou Ašantskou konfederaci.", "tgt_summary": "Die Aschanti, auch \"Asante\", sind eine der großen Ethnien in Westafrika. Die Aschanti leben im Gebiet des heutigen Ghana. Sie sprechen Aschanti-Twi, einen Dialekt der Twi-Sprache aus der Gruppe der Akansprachen. Vor dem europäischen Kolonialismus gab es 1680 bis 1900 ein großes Königreich der Aschanti. Der Wohlstand der Aschanti rührte aus dem Goldreichtum der Region und dem Sklavenhandel.", "id": 393460} {"src_title": "Plynová komora", "tgt_title": "Gaskammer (Todesstrafe)", "src_document": [{"title": "Nacistické Německo.", "content": "Nacisté svoji první plynovou komoru vyprojektovali pro likvidaci nemocných z léčeben, přednostně Židů, v rámci tajného programu T4. Již tato jejich první komora připomínala sprchy a sloužila k zavraždění asi dvou desítek lidí najednou. Protesty proti programu vedly k jeho oficiálnímu ukončení. I to mohl být jeden z důvodů, proč mnoho vyhlazovacích táborů budovali nacisté mimo území Německa. Předchůdce plynových komor v likvidačních táborech byly pojízdné plynové komory umístěné v nákladních automobilech. Těchto vozů bylo ve velkém měřítku používáno ve vyhlazovacím táboře Chełmno. Pevné plynové komory, ve kterých byly lidé usmrcováni rovněž oxidem uhelnatým z výfukových plynů, fungovaly v rámci Operace Reinhard (tábory Belzec, Sobibor, Treblinka). Nejvíc obětí mají na svědomí plynové komory tábora Auschwitz-Birkenau v Osvětimi, kde se používal Cyklon B, ze kterého se postupně uvolňoval kyanovodík. Tento plyn určený původně k desinsekci se používal i v některých dalších vyhlazovacích táborech, například v Majdanku.", "section_level": 1}, {"title": "Popravy v USA.", "content": "K roku 2012 byla provedena zatím poslední poprava s použitím plynové komory v USA a 3. března 1999 v Arizoně. Plynovou komoru dnes ve Spojených státech využívá asi 5 států jako alternativní způsob popravy. Samotný druh popravy je shledáván jako velice nákladný a nebezpečný pro dozorce, proto jsou spíše využívány jiné metody vykonávání trestu smrti jako např. elektrické křeslo nebo injekce. Počet lidí odsouzených k trestu smrti v USA podle místních úřadů ubylo. Podle zprávy bylo v roce 2009 k trestu smrti odsouzeno 125 lidí, což je nejméně za posledních 32 let. Na smrt bylo v USA odsouzeno již 3315 lidí. Detailní průběh popravy se v jednotlivých věznicích a státech liší. Pokud je využita metoda vpuštění plynu do celé komory, je průběh popravy mírně odlišný. Jako v jiných případech, je i zde vězeň několik hodin před exekucí vyzván, aby sepsal dopis na rozloučenou. Dále je vězni umožněn poslední telefonní hovor a nabídnuto poslední jídlo dle přání odsouzence. Poté už je vězeň odveden do sprch, kde se musí umýt. Následně mu jsou zkontrolovány všechny tělní dutiny a části těla, zda v nich vězeň neukrývá nějaký předmět, který by mohl zmařit průběh popravy. Po kontrole se vězeň obléká do oděvu, ve kterém bude popraven. Historicky se většinou jednalo o bílé triko nebo košili a modré kalhoty. To kvůli tomu, že plyn, který je vpouštěn do komory má většinou světle zelenou barvu a je tedy nutné, aby bylo oblečení dobře viditelné a kontrastní. Vězeň na sobě musí mít minimální množství oblečení, protože se v něm jedovatý plyn během popravy ukládá. Vězeň tedy na sobě nesmí mít během popravy žádné spodní prádlo. Dále pak nejsou povoleny řetízky, přívěšky, náramky a všechny možné doplňky. Odsouzenec musí mít rovněž bosé nohy, aby byly hned po vykonání popravy snadno omyvatelné. Jak se totiž plyn po vypuštění v komoře postupně usazuje, musí dozorci po pročištění místnosti popravenému ihned nohy umýt. Pokud by měl na nohou boty nebo ponožky, usadilo by se v nich velké množství nebezpečné látky. Proto je také ve většině případů cesta z přípravné místnosti do plynové komory pokryta kobercem, aby vězeň nemusel jít naboso po betonové nebo železné podlaze. Poté, co je vězeň přiveden do plynové komory, je připoután ke křeslu nebo lehátku, kde mu jsou pevně spoutány ruce, trup a nohy. Spoután musí být opravdu silně, protože po prvním nádechu jedovatého plynu s sebou vězeň začne velmi silně třást. Na jeho hruď jsou umístěny senzory monitorující funkce srdce. Následně je místnost neprodyšně uzavřena. Vězeň je informován, aby pro rychlejší smrt následoval instrukce personálu a hluboce dýchal hned, jakmile je plyn vpuštěn do komory. Jsou totiž známy případy, kdy vězni úmyslně zadržovali dech a prodloužili si tak umírání o několik minut ve velkých bolestech. Pokud vězeň následuje instrukce personálu, smrt nastává hned v prvních minutách. Jakmile senzory životních funkcí ukáží, že je odsouzenec mrtvý, dozorci vpustí do místnosti čerstvý vzduch, aby vyvětrali jedovatý plyn. V ochranných maskách a oblečení pak vstupují dovnitř, aby sejmuli tělo vězně z křesla. Vězni je ještě v místnosti sundáno oblečení, které se bezpečně uzavírá do neprodyšného pouzdra, aby mohlo být odborně zlikvidováno. Nejvíce kontaminované části těla jsou opláchnuty vodou. Mrtvé tělo odsouzence je pak připoutáno k lehátku a odvezeno z místnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Další státy.", "content": "Podle dokumentu BBC z roku 2004 byly plynové komory experimentálně používány k pokusům na lidech v KLDR.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plynová komora je zařízení určené k usmrcení lidí nebo zvířat, jedná se o uzavřenou místnost, do které se vhání jedovatý nebo uspávací plyn. Plynové komory se pro popravy v USA začaly užívat začátkem 20. let 20. století. Během holokaustu velké plynové komory pro hromadné zabíjení užívalo nacistické Německo a Nezávislý stát Chorvatsko jako součást genocidy.", "tgt_summary": "In einigen Bundesstaaten der USA wurden Gaskammern zur Hinrichtung von verurteilten Straftätern verwendet. Momentan finden dort keine Hinrichtungen auf diese Art und Weise statt, aber einige Bundesstaaten behalten sich vor, die Methode wieder einzusetzen. Gaskammern werden auch von der Demokratischen Volksrepublik Korea (Nordkorea) eingesetzt. Die Nutzung von Gaskammern für Hinrichtungen wird von der Nutzung für Massenmord unterschieden.", "id": 400027} {"src_title": "Heliocentrismus", "tgt_title": "Heliozentrisches Weltbild", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klasické období.", "content": "Komukoliv, kdo se zastaví a pohlédne na oblohu, se zdá být zřejmé, že země stojí na místě, zatímco všechno na obloze ubíhá kolem ní každý den. Při delším pozorování lze vidět mnohem komplikovanější pohyby. Slunce dělá menší či větší okruh při své roční dráze, planety mají podobné pohyby, občas se však na své cestě mezi hvězdami obrátí a pohybují se po určitou dobu opačným směrem (retrográdní pohyb). Pro lepší pochopení těchto pohybů bylo potřeba zavádět komplikované popisy, nejznámějším z nich je Ptolemaiovský systém formulovaný ve 2. století. Neintuitivní myšlenka heliocentrismu, kde je to Země, nikoliv nebesa, co se skutečně pohybuje, byla navržena dokonce již v 4. století př. n. l. V kapitole 13 druhé knihy svého spisu \"O nebesích\" napsal Aristotelés „Jak tvrdí pythagorejci, v centru je oheň a země je jen jedna z hvězd, vytvářející noc a den krouživým pohybem kolem centra.“ Důvody tohoto umístění byly spíše filosofické než vědecké — pro pythagorejskou filosofii založenou na základních živlech byl oheň živlem ušlechtilejším než země, a proto by měl být ve středu, zatímco Země i Slunce ho obíhaly. Aristotelés tento argument odmítl a hlásal geocentrismus. Jedním z argumentů byla naopak největší tíha živlu země, který se tedy musí zákonitě soustředit „na dně“, tedy ve středu kosmu. Později heliocentrismus opět navrhl Aristarchos ze Samu (kolem roku 270 př. n. l.). V době, ve které psal, byla již velikost Země poměrně přesně spočítána, a on sám změřil velikost a vzdálenost Měsíce a Slunce; jeho odhady nebyly podle současných standardů moc přesné, ale šlo o seriózní začátek. Jak mnozí předpokládají, usoudil na základě čísel, které měl k dispozici, že pohyb Země kolem obrovského Slunce dává větší smysl, než kdyby to bylo obráceně. V jeho vlastní době však někteří lidé soudili, že tato myšlenka je protináboženská. Aristarchově heliocentrickému modelu oponoval Archimédés, který ve svém díle \"O počtu písečných zrn\" prohlašoval, že svět (vesmír) je velký, ale konečný a na základě množiny prvotních předpokladů spočítal horní mez poloměru vesmíru na 10 000 000 000 stadií. Na základě tohoto čísla pro velikost vesmíru vyvozoval, že zde musí být maximální vzdálenost, v jaké mohou být hvězdy od centra. V heliocentrickém systému se Země ocitá v průběhu roku v místech vzdálených od sebe dvojnásobek vzdálenosti Země–Slunce, a vzhledem ke vzdálenosti hvězd by zde měla být viditelná paralaxa umožňující rozlišit bližší a vzdálenější hvězdy. Vzhledem k tomu, že žádná paralaxa není pozorována, odmítl Archimédes heliocentrismus, protože jinak by bylo potřeba odsunout hvězdy do (pro Archiméda) nepřijatelné vzdálenosti. V 5. století indický astronom Árjabhata (zřejmě nezávisle na Aristarchovi) také navrhoval heliocentrický vesmír. Jeho práce nebyla přeložena do latiny až do chvíle, kdy Koperník napsal \"De revolutionibus orbium coelestium\", a tak zůstala na Západě prakticky neznámá až do 12. století, ve kterém byly přeloženy do latiny některé staré arabské astrologické a astronomické spisy, které jeho teorie komentovaly a rozpracovávaly (např. Aliboron, „Indické kroniky“ \"Ta'rikh al-Hind\" ). Egyptský (možná napůl mýtický) filosof Hermés Trismegistos také navrhoval heliocentrický náhled na svět, a stojí za povšimnutí, že Koperník dokonce ve svém \"De revolutionibus orbium coelestium\" poděkoval za inspiraci Trismegistovými myšlenkami. Přesná datace není možná, ale Trismegistos pravděpodobně žil ve faraónském Egyptě, i když skutečné texty dokládající hermetickou tradici lze datovat zhruba do časů Krista.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Na pomezí 10. a 11. století vyslovil ve svých arabsky psaných spisech významný perský astrolog Muhammad Abú ar Rajhán al-Birúní, později známý pod latinizovaným jménem Aliboron, přesvědčení, že Země rotuje kolem své osy a obíhá kolem Slunce. Ve svém díle přitom vycházel z důkladné znalosti Aristotelova díla a překladů klasických astrologických a hermetických spisů do arabštiny i důkladné znalosti tradic indických astrologů. Jeho spisy, a díla jeho arabských následovníků, byly ve 12. století ve Španělsku a Francii přeloženy do latiny a rozšířily se po celé Evropě. Francouzský pozdně středověký scholastický teolog a myslitel biskup Mikuláš Oresme zastával ve 14. století názor, že heliocentrický systém je stejně oprávněná hypotéza jako geocentrický. Odmítl argument, že by rotující Země způsobovala nutně katastrofální větry a také připravil myšlenku fyzikální hybnosti tělesa. Jeho spisy vycházely od 15. století tiskem.", "section_level": 2}, {"title": "Renesance a novověk.", "content": "V 16. století teorii oživil polský katolický duchovní Mikuláš Koperník, se svým dílem Šest knih o obězích nebeských sfér \"(De revolutionibus orbium coelestium)\", které publikoval roku 1543. Při vývoji svých teorií planetárního pohybu Koperníka pravděpodobně ovlivnily dřívější práce arabského astronoma Ibn al-Šatira a perského astronoma Nasir al-Din al-Tusiho. Koperníkovu knihu doplnil jeho vydavatel předmluvou, která heliocentrismus popsala jako pouhou matematickou teorii a tak chránil autora před případným obviněním z rouhání. Později ale byla kniha stejně zařazena na katolický index zakázané literatury, kde figurovala od 5. března 1616 až do roku 1835. Dalším pokračovatelem a učencem prohlubující myšlenku heliocentrismu byl Galileo Galilei (1564–1642). Jeho myšlenky a objevy potvrdili jezuitští astronomové jako páter Grienberger, který osobně ověřil Galileiho objev měsíců Jupitera. Záhy byla i ověřena současná změna zdánlivé velikosti Venuše v závislosti na její fázi. Tím byly vyvráceny některé geocentrické modely. Jediné modely, které zůstávaly ve hře, byly modely heliocentrické a geocentrické modely založené na Tychonickém systému. Církevní učenci Galileovy myšlenky dále zkoumali a někteří ji považovali za spolehlivější než kterýkoliv jiný v té době známý systém. Galileo byl ale přesvědčen, že se nejedná o pouhou matematickou techniku, ale že má i filosofickou pravdu a Země reálně obíhá kolem Slunce. Obecná podpora akademického světa i církve však byla na straně geocentrického Tychonického systému. V dané době neexistoval dostatek pozorování, které by přesvědčivě rozhodly ve prospěch jednoho systému. V letech 1616 až 1633 byly církví ustanoveny dekrety (1616 dekret Svatého oficia) a Galileo byl upozorněn, aby svou teorii přímo neprosazoval. Přes všechna varování Galileo ve svých publikacích toto napomenutí ignoroval, a proto jeho učení církev oficiálně zakázala. I z tohoto důvodu dala církev na index zakázané literatury (Index Librorum Prohibitorum) nejen Galileovy knihy, ale i starší Koperníkovy \"Oběhy nebeských sfér\" a dokonce i jednu knihu Keplerovu. Za prosazování heliocentrické teorie byl Galileo posledních několik let svého života držen v domácím vězení. Edikt proti Galileovi zrušil papež roku 1992. Významnou roli ve sporech kolem postavení Slunce a Země hráli i dva astronomové, působící v Praze: Tycho Brahe a Johanes Kepler. Brahe navrhl hybridní systém, ve kterém přímo kolem kolem nehybné Země obíhaly Měsíc a Slunce, zatímco planety obíhaly kolem Slunce. Kepler pak objevením zákonů pohybu planet zakotvil heliocentrický systém i prakticky: pohyb Země kolem Slunce je v souladu s jeho třetím zákonem, zatímco pohyb Slunce kolem Země ne. Objevem gravitačního zákona pak definitivně tuto otázku vyřešil Isaac Newton. Archimédova námitka proti heliocentrismu, že v případě jeho pravdivosti bychom v průběhu roku museli pozorovat paralaxu zdánlivě stálých pozic hvězd, byla nakonec vyřešena, když byla hvězdná paralaxa skutečně pozorována pomocí vylepšených přístrojů v 19. století (poprvé Friedrich Bessel v roce 1838). V té době už byl ale model heliocentrické sluneční soustavy v mnohem větším vesmíru přijat téměř všemi. Už před tím byla totiž v roce 1729 pozorována aberace světla hvězd, která prokázala pohyb Země kolem Slunce s dostatečnou spolehlivostí. Různé nepotvrzené zprávy o pozorování aberaci či paralaxy se vyskytovaly už kolem roku 1600.", "section_level": 2}, {"title": "Současná věda.", "content": "Poznání, že heliocentrický pohled také není v doslovném znění zcela pravdivý, přicházelo po jednotlivých krocích. Již Giordano Bruno vznesl silné argumenty, že Slunce není středem vesmíru, ale jednou z nespočetných hvězd; Galileo měl tentýž názor. V průběhu 18. a 19. století se pozice Slunce jako pouhé jedné hvězdy z mnoha stala stále samozřejmější. Ve 20. století, dokonce ještě před objevem existence mnoha galaxií, už to nebylo vnímáno jako sporná věc. Dokonce i když omezíme diskuse na sluneční soustavu, Slunce není geometrickým centrem žádné z planetárních drah, spíše ohniskem jejich eliptických drah. Navíc vzhledem k tomu, že hmotnost planet nelze vzhledem k hmotnosti Slunce zanedbat, je centrum gravitace slunečního systému umístěno mimo střed Slunce, některé roky i mimo objem Slunce. (Hmotnost planet, především Jupiteru tvoří asi 0,14 % hmotnosti Slunce.) Celý koncept centra vesmíru a termínu „být v klidu“ je popřen principem relativity. I když bylo zřejmé, že zde neexistuje žádné privilegované \"místo\" ve vesmíru, až do formulování speciální teorie relativity Albertem Einsteinem se předpokládala přinejmenším existence privilegované třídy inerciálních systémů absolutně \"v klidu\", především ve formě hypotézy světlonosného éteru. Některé formulace Machova principu předpokládaly, že vztažná soustava v klidu vzhledem ke hmotě vesmíru musí mít zvláštní vlastnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní užívání pojmů \"geocentrický\" a \"heliocentrický\" ve vědě.", "content": "V praktických výpočtech musí být často určen počátek a orientace vztažné soustavy. Z praktických důvodů se často používají systémy s počátkem ve hmotném středu Země, Slunce nebo v hmotném středu sluneční soustavy. Přídavná jména \"geocentrický\" a \"heliocentrický\" mohou být používána v tomto kontextu. Takový výběr vztažné soustavy však nemá žádné filosofické ani fyzikální dopady.", "section_level": 2}], "src_summary": "V astronomii je heliocentrismus modelem stavícím Slunce do středu sluneční soustavy a celého vesmíru. Slovo je odvozeno z řeckého (ἥλιος \"hélios\" = „Slunce“ a κέντρον \"kentron\" = „střed“). Historicky je heliocentrismus protikladem geocentrismu a v současné době modernímu geocentrismu, které kladou jako centrum Zemi. Myšlenka Slunce jako středu vesmíru je známá již v 4. století př. n. l., v 16. století, myšlenku Slunce jako středu sluneční soustavy znovu zavádí polský astronom Mikuláš Koperník (1473–1543) a na něj navazují další jako Galileo Galilei. ", "tgt_summary": "Das heliozentrische Weltbild ( und \"kentron\" Zentrum), auch Kopernikanisches Weltbild genannt, ist ein Weltbild, in dem die Sonne als das ruhende Zentrum des Universums gilt. Die Planeten einschließlich der Erde bewegen sich um das Zentrum herum, während die Fixsterne an einer ruhenden äußeren Kugelschale angeheftet sein sollen. Dabei dreht die Erde sich täglich einmal um sich selbst und der Mond bewegt sich etwa jeden Monat einmal um die Erde. ", "id": 1549100} {"src_title": "Poslední bitva", "tgt_title": "Der letzte Kampf", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Za posledních časů Narnie poradí záludný opičák Vytáčka naivnímu oslovi Zmatlíkovi, aby si oblékl lví kůži a vydával se za Aslana, pravého krále Narnie. Mluvícím zvířatům z Narnie ukazuje Zmatlíka jen v noci a tlumočí jim jeho rozkazy: otročit pro národ Kalormenců. Zvířata váhavě uposlechnou. Když se to dozví narnijský král Tirian, hned se svým přítelem, jednorožcem Klenotem, zbrkle napadne Kalormence v Narnii a je jimi zajat. Volá o pomoc Aslana a dávné krále z našeho světa. V Anglii jeho prosbu spatří ve vidění všichni lidé, kteří se v předchozích dílech dostali do Narnie, kromě Zuzany, která se již o Narnii nezajímá. Je dohodnuto, že vykopou prsteny, které zakopal Digory Kirke v knize Čarodějův synovec, a že Eustác a Jill půjdou do Narnie na pomoc Tirianovi. Ovšem dříve než stihnou prsteny použít, jejich vlak se prudce otřese a oni se ocitnou v Narnii. Tiriana vysvobodí, vplíží se s ním do tábora Kalormenců a odvedou Zmatlíka s sebou. Toho poté ukáží skupině trpaslíků na důkaz, že Vytáčkova řeč o Aslanovi byl podvod, ovšem všichni trpaslíci až na jednoho odmítnou věřit v pravého Aslana. Mezitím Vytáčka s kocourem Zázvorkou a kalormenským velitelem Rišdou lžou shromážděným zvířatům, že Aslan a kalormenský krvelačný bůh Taš jsou jedno. Nevědí ovšem, že tím přivolali do svého tábora skutečného Taše. Tirian se svými přáteli jde do Rišdova tábora odhalit Vytáčkovu lež; cestou se dozvídá, že Narnii napadla kalormenská vojska, dobyla Cair Paravel a pobila narnijskou armádu. Tirian chce ukázat ostatním Zmatlíka ve lví kůži, ovšem Rišda mu to chytrou lží znemožní - prohlásí, že nějaký osel se vydával za Aslana a proto skutečný (Rišdův) Aslan se již nebude zvířatům ukazovat. Tirianovi nezbývá, než se pustit do beznadějného boje proti přesile. Při tomto boji jsou Tirian a jeho věrní buď zabiti, nebo zahnáni do stáje. Tím se ocitnou v posmrtném ráji, v Nové Narnii, kde se setkávají se všemi, které dříve v Narnii poznali, včetně Petra a jeho přátel. Aslan ničí původní Narnii a ukazuje všem nádheru Nové Narnie. Pevensieovi zjišťují, že je propojen s Novou Anglií, ve které se shledávají se svými rodiči. Aslan jim vysvětlil, že v Anglii při havárii vlaku zahynulo všech sedm přátel Narnie i rodiče Pevensieových. V tu chvíli jim Aslan \"čím dál méně připadal jako lev - a věci, které se udály pak, byly tak veliké a krásné, že je ani nemohu vypsat.\" Vstup do Nové Narnie byl pro děti teprve začátkem velkého příběhu, \"který trvá věčně a v němž každá kapitola je lepší, než ta předchozí.\"", "section_level": 1}, {"title": "Překlady do češtiny.", "content": "V překladu Renaty Ferstové (1993, Orbis Pictus) jsou jména hlavních postav přeložena takto: Osel Zmatlík, opičák Podšívka, král Tirian, jednorožec Křišťál, Eustác Pobuda, Julie Poláková, Tarkán Rišda, trpaslík Kulík. Audio nahrávka: Osel Janek, opičák Finta, král Tirian, jednorožec Klenot, Evžen Záloha, Jitka Poláková, Tarkán Rišda, trpaslík Pogín.", "section_level": 1}], "src_summary": "Poslední bitva je poslední díl \"Letopisů Narnie\" a navazuje na předešlé díly. I tento díl napsal Clive Staples Lewis - autor předchozích šesti dílů. Kniha byla napsána v roce 1953 (před knihou Čarodějův synovec), ale byla vydána až po ní v roce 1956.", "tgt_summary": "Der letzte Kampf bzw. Der Kampf um Narnia bzw. Die Tür auf der Wiese. Eine Geschichte aus dem Wunderlande Narnia (engl. \"The Last Battle\") stellt den letzten, siebten Band der von C. S. Lewis verfassten Buchreihe \"Die Chroniken von Narnia\" dar. Er wurde 1956 geschrieben und im selben Jahr veröffentlicht.", "id": 1419906} {"src_title": "Hedwiges Maduro", "tgt_title": "Hedwiges Maduro", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "V profi kopané debutoval v dresu AFC Ajax, se kterým vyhrál dvakrát nizozemský fotbalový pohár (2005/06, 2006/07) a třikrát nizozemský Superpohár (2005, 2006, 2007). V letech 2008–2012 hrál ve španělské Valencii, s ní vyhrál Copa del Rey (2007/08). V letech 2012–2014 působil v jiném španělském klubu Sevilla FC. V lednu 2014 přestoupil do řeckého celku PAOK FC. V srpnu 2015 se vrátil do vlasti a podepsal smlouvu s FC Groningen.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládežnické reprezentace.", "content": "Hrál na domácím Mistrovství světa hráčů do 20 let 2005 v Nizozemsku, kde jeho tým vypadl ve čtvrtfinále proti Nigérii v penaltovém rozstřelu. V roce 2007 byl součástí nizozemské reprezentace do 21 let na domácím Mistrovství Evropy hráčů do 21 let, kde Nizozemsko vybojovalo zlaté medaile. Rozhodl svým gólem zápas v základní skupině A proti Izraeli (1:0). V semifinále s Anglií došlo po výsledku 1:1 na penaltový rozstřel, v něm Maduro své dva pokusy proměnil a přispěl tak postupu do finále (rozstřel skončil poměrem 13:12 ve prospěch Nizozemska). Ve finále porazili Nizozemci Srbsko 4:1. S reprezentací do 23 let se zúčastnil také Letních olympijských her 2008 v Číně, kde byli Nizozemci vyřazeni ve čtvrtfinále Argentinou po výsledku 1:2 po prodloužení.", "section_level": 2}, {"title": "A-mužstvo.", "content": "V A-mužstvu Nizozemska debutoval 26. března 2005 v kvalifikačním zápase v Bukurešti proti domácímu týmu Rumunska, když měl na svém kontě teprve tři ligové starty za Ajax Amsterdam. Šel na hřiště v 73. minutě za stavu 1:0, utkání nakonec skončilo vítězstvím Nizozemska 2:0.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hedwiges Eduard Martinus Maduro (*13. února 1985 v Almere) je nizozemský fotbalový záložník, který v současnosti hraje v klubu FC Groningen. Maduro působí na postu defenzivního záložníka, může však působit i na postu obránce.", "tgt_summary": "Hedwiges Eduard Martinus Maduro (* 13. Februar 1985 in Almere) ist ein ehemaliger niederländischer Fußballspieler. Seine Mutter kommt aus Curaçao und sein Vater aus Aruba, daher besitzt er auch die Staatsbürgerschaft der niederländischen Antillen.", "id": 539597} {"src_title": "Guvernorát Aleppo", "tgt_title": "Gouvernement Aleppo", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Guvernorát Aleppo má 221 kilometrů dlouhou hranici s Tureckem, konkrétně s provinciemi Kilis, Gaziantep a Şanlıurfa. Na západě sousedí se sandžakem Alexandretta (Turecko zde vytyčuje provincii Hatay) a guvernorátem Idlib, na jihu s provincií Hamá a na východě s guvernorátem Rakka. Provincie leží na náhorní plošině zvané Aleppská. Východní a severní hranice guvernorátu korespondují zhruba s Aleppskou náhorní plošinou, i když severozápadní část za řekou Eufratem zasahuje spíše do Mezopotámské náhorní plošiny. Jihovýchodní část přechází postupně ze stepí do pouští. Jih navazuje na roviny guvernorátu Hamá a jihozápadní část zase přechází v roviny provincie Idlib. Průměrné výška terénu je 379 metrů. Povrch se postupně svažuje směrem k hranicím guvernorátu. Povrch se zvolna vlní. Výška jednotlivých vln dosahuje okolo 10 až 30 metrů. Nížiny jsou pokryty prvohorními a druhohorními sedimenty s průměrnou tloušťkou 4–5 km po celém povrchu.", "section_level": 1}, {"title": "Klima.", "content": "Aleppská provincie má převážně semiaridní podnebí. Pohoří na pobřeží středozemního moře, jmenovitě Alavitské hory a Hory Amanus, ve velké míře brání přístupu mořského klimatu. Průměrná teplota se zde pohybuje okolo 15–20 °C. Míra srážek se pohybuje okolo 500 mm (v západní části asi 200 mm a ve východních jen 150 mm). 80 % všech srážek napadne mezi říjnem a březnem. V zimě běžně padá sníh. Průměrná vlhkost je asi 60 % na západě, na východě asi 55 %.", "section_level": 1}, {"title": "Důležitá města.", "content": "Počty obyvatel jednotlivých měst odpovídají oficiálnímu sčítání lidu z roku 2004. Během občanské války se však počet obyvatel jednotlivých městech snížil.", "section_level": 1}, {"title": "Okresy.", "content": "Guvernorát je rozdělen na 10 okresů (Manatiq): Tyto okresy jsou dále rozděleny na 46 \"podokresů\" (Nawahi).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Před rokem 1960 spadal pod Aleppskou provincii též guvernorát Idlib a Rakka. Ve starověku se region skládal ze tří oblasti: Chalybonitis (s centrem v Aleppu), Chalcidic (s centrem ve městě Qinnasrīn, nebo též Chalkida) a Cyrrhestica (s centrem ve městě Cyrhus) a byl z nejvýnosnějším a nejlidnatějším krajem Sýrie. Pod římskou nadvládou se region stal součástí provincie Magna Syria s centrem ve městě Antiochie. Na východě byla založena provincie Eufratensis S centrem Hierapolis (dnes Manbidž). V období prvních chalífů a za Umajjovců měl region opět centrum ve městě Qinnasrīn. V období Abbásovců vládla v Aleppu nezávisle dynastie Hamdanidů. Od té doby vládli v oblasti Mamlúci a později Osmané, a to až do roku 1918. Za Osmanů byla oblast guvernorátu součástí Vilájetu Aleppo. Po první světové válce byl nad celým územím Sýrie vytyčen Francouzský mandát. V rámci tohoto útvaru vznikl dále tzv. Stát Aleppo zahrnující i oblast dnešní provincie.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Většina obyvatel guvernorátu jsou Arabové. V severních částech provincie žijí též menšiny Kurdů a Turkmenů. Kurdové se nachází hlavně v okolí měst Kobane a Afrin (tzv. Rojava). Syrští Turkmeni zase obývají asi 140 vesnic hlavně u měst Al-Bab, Azaz a Jarabulus. Žije zde také početná asyrská a arménská menšina. Společně s Jezídy žijí hlavně ve větších městech. Najít zde můžeme také zástupce různých kavkazských národů jako jsou např. Čerkesové.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Naprostou většinu obyvatelstva tvoří suničtí muslimové – hlavně Arabové, Kurdové a Čerkesové. Křesťané tvoří významnou menšinu asi 10–12 %. Mezi ně patří hlavně Sýrijci a Arméni, ale i někteří Arabové. Vyskytují se tu i malé komunity šíitů, a to sedmíci i dvanáctníci, Alavitů a Jezídů. Šíité žijí hlavně na západě guvernorátu. Alavité a křesťané jsou usídleni hlavně v Aleppu a severovýchodně od něj.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyky.", "content": "Obyvatelé hovoří nejčastěji arabsky a kurdsky. Arabsky mluvící obyvatelé používají severosyrský dialekt, což je jakýsi \"mezidialekt\" mezi levantinskou a iráckou arabštinou. Kultura i jazyk byly zřetelně ovlivněny Beduíny. Počet míst ovlivněných jejich kulturou plynule stoupá od západu na východ. Tam dosahuje absolutního vrcholu. Například na lidech z města Rakka, ačkoliv dnes žijí usedle, je patrný jejich beduínský původ, a to jak jazykem, tak kulturou. Kurdové používají západní formu jazyku kurmándží. Dále se zde hovoří také turkmenštinou, asyrštinou, arménštinou nebo čerkesštinou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Guvernorát Aleppo (Arabsky: محافظة حلب, Muḥāfaẓat Ḥalab), z arabštiny také známý jako Halab, je jeden ze čtrnácti syrských guvernorátů (provincií). Nachází se na severu země a hraničí s Tureckem. Rozloha se pohybuje okolo 18 500 čtverečních kilometrů, což je asi 10 % celkové rozlohy Sýrie. Před válkou zde žilo skoro 5 milionů lidí (2011), což je asi 23 % z celkového počtu obyvatel Sýrie. To z této provincie činilo nejlidnatější ze všech syrských guvernorátů. Guvernorát Aleppo je v parlamentu zastupován 52 poslanci (celkem 250), z nichž 20 pochází přímo z města Aleppo. ", "tgt_summary": "Aleppo (, \"Ḥalab\") ist ein syrisches Gouvernement (, \"muḥāfaẓa\") im Nordwesten des Landes an der Grenze zur Türkei. Im Nordosten der Provinz fließt der Euphrat. ", "id": 586785} {"src_title": "Miroslav Holub", "tgt_title": "Miroslav Holub", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Studium a profesní kariéra.", "content": "Maturoval roku 1943 a poté byl totálně nasazen. Po druhé světové válce vystudoval přírodní vědy a lékařskou fakultu UK (1953). Poté nastoupil do ČSAV, kde se zabýval imunologií, v tomto oboru byl velmi úspěšný, dlouho pracoval v IKEMu, publikoval.", "section_level": 2}, {"title": "Literární činnost.", "content": "Literárně debutoval v roce 1958 sbírkou \"Denní služba\" (před tím publikoval jen časopisecky) a do současnosti mu vyšlo cca 20 básnických sbírek a výborů. Spisy Miroslava Holuba, rozdělené do čtyř svazků, vydává nakladatelství Carpe diem. Literárně se angažoval kolem časopisu \"Květen\". Přestože se veřejně (v deníku \"Práce\", 1973) distancoval od své předchozí činnosti a tvorby, další sbírku \"Naopak\" mohl vydat až roku 1982. Od roku 1994 dva roky vykonával funkci šéfredaktora nepříliš úspěšného časopisu \"Nová přítomnost\". Ke svému uvedení v seznamech spolupracovníků StB se vyjádřil v dopise uveřejněném v knize \"Osočení\" (68 Publishers, Toronto), kde tuto informaci označuje jako nepravdivou. Miroslav Holub zůstal dodnes nejpřekládanějším českým básníkem. Jeho dílo bylo přeloženo do 16 jazyků, mezi nimiž je např. turečtina nebo islandština.", "section_level": 2}, {"title": "Literární dílo.", "content": "Vnesl do české poezie svět vědy a medicíny. Jeho poezie se snaží nacházet obecně platné zákonitosti života a jednotnou koncepci světa a člověka. Při tomto nelehkém úkolu si často vypomáhá osobní vědeckou zkušeností. Téměř všechny jeho básně jsou psány nerýmovaným volným veršem. Poté se do literatury vrátil až v časopise \"Květen\". Psal také „poezii všedního dne“.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Planetka (7496) Miroslavholub.", "content": "Po Miroslavu Holubovi byla pojmenována planetka Miroslavholub obíhající v tzv. Hlavním pásu planetek (tedy mezi Marsem a Jupiterem).", "section_level": 2}], "src_summary": "Miroslav Holub (13. září 1923, Plzeň – 14. července 1998, Praha), byl ve světě jeden z nejznámějších českých básníků, povoláním lékař-imunolog.", "tgt_summary": "Miroslav Holub (* 13. September 1923 in Plzeň; † 14. Juli 1998 in Praha) war ein tschechischer Dichter und Arzt. ", "id": 346835} {"src_title": "Komitas", "tgt_title": "Komitas Vardapet", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Již v jedenácti letech ztratil oba rodiče, načež vyrůstal a vzdělával se v Kevorkjanově semináři v Ečmiadzinu. Roku 1893 absolvoval a přijal jméno Komitas (podle arménského autora hymnů ze 7. století). V roce 1895 se stal „ženatým knězem“ (tzv. vardapetem – odtud jeho občas užívané přízvisko). V letech 1896–1899 studoval hudební teorii na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Během pobytu v Evropě dospěl k přesvědčení, že je třeba vytvořit moderní arménský národ. Za jeho kulturní základnu považoval arménskou lidovou kulturu. Při svých výpravách na arménský venkov (tehdy byla Arménie součástí Osmanské říše) nasbíral 3000 písní, z nichž se bohužel zachovalo jen 1200. Jeho zájem o lidovou kulturu se neomezoval pouze na tu arménskou; roku 1904 kupříkladu vydal první sbírku kurdských lidových zpěvů v historii. K šíření sesbíraných pokladů a ovšem také svých vlastních děl, především vokálních, založil pěvecký sbor a cestoval s ním po celé Evropě. Oceňoval ho krom jiných například Claude Debussy. Roku 1910 se přestěhoval do Istanbulu. Když Turci zahájili arménskou genocidu (duben 1915) byl Komitas zatčen, stejně jako stovky dalších arménských intelektuálů. Sám se obětí teroru nestal, ale když se doslechl o masakrech, psychicky se zhroutil a už se nikdy plně neuzdravil. Roku 1919 opustil Osmanskou říši a dožil v Paříži, v psychiatrické léčebně. Komitas je dnes arménským národním hrdinou a je považován za jednoho z otců národa.", "section_level": 1}, {"title": "Památka.", "content": "Portréty Komitase najdeme na arménských mincích a poštovních známkách, v Jerevanu je po něm pojmenována koncertní síň, park a hřbitov (Panteon Komitasova parku), kde jsou pochováni významní Arméni, má tam také sochu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Komitas (arménsky \"Կոմիտաս\"), též Komitas Vardapet, vlastním jménem Soghomon Soghomonjan (8. říjen 1869, Kütahya – 22. říjen 1935, Paříž) byl arménský hudební skladatel, folklorista, zakladatel arménské etnomuzikologie. Napsal významné teoretické práce o lidové hudbě, sbíral lidové písně a sám komponoval, zvláště vokální díla.", "tgt_summary": "Soghomon Gevorki Soghomonian () bzw. Komitas Vardapet (, in der west-armenischen Transliteration auch \"Gomidas Vartabed\" genannt; * in Kütahya, Osmanisches Reich, heute Türkei; † 22. Oktober 1935 in Paris, Frankreich) war ein armenischer Priester, Komponist, Sänger, Chormusiker, Musikpädagoge, Musikethnologe und Musikwissenschaftler. Er gilt heute allgemein als Begründer der modernen klassischen Musik Armeniens.", "id": 117161} {"src_title": "MapleStory", "tgt_title": "MapleStory", "src_document": [{"title": "Způsob hry.", "content": "Hra má několik postav – Warrior, Mage, Archer, Thief, Pirate, Aran, Evan, Knight of Cygnus a Beginner (začátečník). Jakmile hráč začíná, je pouze Beginner, ale poté, na levelu 10 nebo 8 (Mage), si zvolí svou první práci, a pak už bojuje, hledá věci, leveluje atd. Na každém levelu (1-200) získává hráč tři skill-points a pět attribute-points. AP slouží k zvyšování útoku, života, many, obrany či jiných statů důležitých pro postavu ( např. warrior potřebuje nejvíce sílu, mage inteligenci, archer obratnost a thief štěstí. SP jsou ke zvyšování skillů, tedy pasivních nebo aktivních schopností charakteru – je například možné zvolit házení dvou hvězdice namísto jedné nebo silnější léčivá kouzla. Každý job je možné několikrát „upgradovat“ a získat další skilly a kouzla. První job je možné získat od 10. levelu na ostrově Victoria v městě podle druhu práce. Výjimkou je kouzelník, který má možnost získat job už od 8. levelu. Druhý job je možné získat od 30. levelu, třetí job pak od 70. levelu a čtvrtý od 120. levelu. Existuje přes stovky (ne li tisíce) druhů příšerek a pět ostrovů. Každá příšerka je unikátní a může z ní při souboji vypadnout nějaký předmět. S předměty je možné obchodovat, platidlo se nazývá „mesos“. Předměty je možné nosit v inventáři. Je omezen počet předmětů, které je možné nosit najednou. Máte zde také omezený inventář. Můžete u sebe nosit jen omezený počet věcí. Předměty se dělí do několika skupin, nejdůležitější jsou: Equip slot (zbraně a oblečení), Use (na lahvičky léčení života a many, na házecí hvězdy či šípy, atd.) a ETC (např. steel ore nebo diamond ore na vyrábění zbraní nebo na questy). Věci v equip slotu se dají vylepšit pomocí scrollů (light scroll – 10%, 60% dark scroll – větší šance na vylepšení, ale pokud se nepovede, je zde 50% šance na zničení scrollované věci; 30%, 70%). Dále existují special scrolly – chaos scroll, white scroll, GM/Miracle scroll (účinek jako 10% scroll, ale 100% šance) a clean slate scroll (1%, 3%, 5%, 20% – vytvoří nový slot na scrollování). Na Nexon Europe je možné prodávat některé věci i za NX (NEXON CASH)", "section_level": 1}], "src_summary": "Maple Story je populární MMORPG od asijské společnosti Wizet. Dělí se do několika regionů a následně do několika serverů. Regiony jsou Korea, Japan, China, Taiwan, Thailand, Global (Nexon.), Maple S.E.A. a Europe (Nexon Europe). Všechny regiony až na Europe jsou spuštěny a aktualizovány téměř každý den. V každém regionu hraje více než milion lidí. ", "tgt_summary": "MapleStory (OT: kor.: 메이플스토리, \"Meipeul Seutori\") ist ein kostenloses Massen-Mehrspieler-Online-Rollenspiel (MMORPG) der international tätigen, südkoreanischen Firma Nexon. Das Spiel ist in derzeit elf Varianten aufgeteilt, die einen unterschiedlichen Entwicklungsgrad, eigenständige Webseiten, Sprachen und unabhängige Spielserver besitzen: Südkorea, Japan, China, Taiwan, Thailand, Global (Nordamerika), Südostasien, Europa, Hongkong, Brasilien und Vietnam (in chronologischer Reihenfolge). Zudem ist ein Ableger des Spieles mit dem Namen „MapleStory DS“ für den Nintendo DS am 15. April 2010 in Südkorea erschienen. MapleStory ist damit eines der wenigen Mehrspieler-Onlinespiele aus Südkorea, die sich international etablieren konnten.", "id": 2033931} {"src_title": "Zvláštní vlak", "tgt_title": "Sonderzug", "src_document": [{"title": "Na tratích české Správy železnic.", "content": "České předpisy mezi zvláštní vlaky nepočítají tzv. vlaky v obecném zájmu. Zatímco vlaky v obecném zájmu mají v provozu při mimořádnostech nejvyšší prioritu, zvláštní vlaky mají naopak prioritu nižší než pravidelné vlaky. Jako příklad vlaku v obecném zájmu byl dříve v předpisech uváděn vládní vlak (obecněji jde o vlaky s přepravami vyžadujícími zvláštní dopravní opatření), nověji jsou vlakům v obecném zájmu postaveny naroveň služební vlaky v mimořádných trasách provádějící diagnostiku železniční dopravní cesty. Předpis SŽDC (ČD) D2 rozlišoval pět druhů mimořádných vlaků. Kromě zvláštních vlaků mezi mimořádné vlaky patřily ještě vlak v obecném zájmu, vlak podle potřeby, rušící vlak a násled. Nové předpisy SŽDC pro pravidelný ani mimořádný spoj již nepoužívají termín „vlak“, ale „trasa (vlaku)“, a rozlišují vlaky jedoucí v pravidelných trasách a vlaky jedoucí v mimořádných trasách (ad hoc). Rušící vlaky a vlaky podle potřeby tak byly z mimořádných vlaků přeřazeny mezi „vlaky jedoucí v pravidelných trasách“, nově byl zaveden pojem nabídkových (katalogových) tras, které mají jízdní řád obsažený v grafikonu vlakové dopravy, ale nemají přidělenu kapacitu dráhy určitému dopravci (čímž se liší od pravidelných vlaků podle potřeby). „Trasy zvláštních vlaků“ aktuální předpis rozděluje do dvou skupin:", "section_level": 1}, {"title": "V jiných kolejových sítích.", "content": "V pražském metru se pojem zvláštního vlaku vůbec nepoužívá. Dopravního předpis pro metro, D 2/1, v části VII vlaky metra podle určení dělí na osobní, služební a zkušební, přičemž osobní vlaky se dělí na pravidelné a mimořádné.Provozní předpis D 2/1 Dopravní předpis pro metro, Dopravní podnik hl. m. Prahy, schváleno 10. 11. 1998, účinnost od 1. 12. 1999, scan Zvláštní osobní vlaky tedy jsou nazývány mimořádnými vlaky. Dopravní podnik hl. m. Prahy a.s. ve svém dopravním a návěstním předpisu pro tramvaje vlaky rozlišuje na vlaky určené k pravidelné přepravě cestujících po trasách uvedených ve vlakovém jízdním řádu nebo daných služebním příkazem, vlaky zvláštní pro objednané a smluvní jízdy, vlaky služební (pro přepravu pracovníků, materiálu, pro údržbové práce a manipulační jízdy) a vlaky cvičné. Zvláštními vlaky se tedy rozumí vlaky pro objednané a smluvní jízdy, zatímco služební, pracovní, manipulační ani cvičné jízdy se za zvláštní vlaky nepovažují. Provoz všech „vlaků neurčených k pravidelné přepravě cestujících“ musí být organizován tak, aby nebyl narušován provoz vlaků určených k pravidelné přepravě cestujících, a ke každé jízdě takového vlaku musí být dán předem souhlas provozního dispečinku. Při nahlašování jízd zvláštních, služebních a cvičných vlaků musí být provoznímu dispečinku oznámeny trasa a důvod jízdy, základní časové údaje (pravděpodobný čas výjezdu a zatažení), evidenční čísla všech vozů a sestava vlaku. Provozní dispečink na základě těchto údajů může rozhodnout o dalších opatřeních k zabezpečení jízdy, a jízdy, ke kterým dal souhlas, eviduje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zvláštní vlak je druh mimořádného vlaku, resp. tzv. vlaku jedoucího v mimořádné trase. Obecně jde o vlak, jehož jízdní řád není obsažen v grafikonu vlakové dopravy a jehož účelem je uspokojení požadavků na přepravu, která nebyla zpravidla známa při tvorbě grafikonu vlakové dopravy. Přesná definice zvláštního vlaku a jeho odlišení od jiných druhů mimořádných vlaků však může být u různých provozovatelů různá a může se měnit i s časem. Mezi zvláštní vlaky tak mohou být počítány i některé vlaky, kterým sice je přidělena kapacita dráhy a jejichž trasa je zařazena do jízdního řádu, ale které jezdí s malou četností. Dělení vlaků podle pravidelnosti je nezávislé na dělení vlaků podle určení a na kategoriích vlaků; může tak jít o vlaky nákladní, osobní, soupravové, služební i lokomotivní.", "tgt_summary": "Ein Sonderzug (SDZ) ist ein zusätzlich zu den im öffentlichen Fahrplan enthaltenen Regelzügen nach einem gesonderten, meist speziell für die einzelne Fahrte aufgestellten Fahrplan verkehrender Zug. In der Schweiz wird dafür der Begriff „Extrazug“ verwendet. In Österreich wird Sonderzug mit SD abgekürzt.", "id": 2193646} {"src_title": "Úmluva o lidských právech a biomedicíně", "tgt_title": "Übereinkommen über Menschenrechte und Biomedizin", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Úmluva je reakcí na pokrok, kterého bylo dosaženo v oblasti biologie a medicíny a odráží nutnost přijetí opatření pro ochranu lidských bytostí na mezinárodní úrovni. Usiluje o zastřešení celé oblasti lidské bioetiky a vytvoření rámce zásad, které zabrání závažnému porušování lidských práv a lidské důstojnosti. Výchozím bodem Úmluvy je nadřazenost zájmů lidské bytosti nad zájmy vědy nebo společnosti. Zásady ochrany lidských práv a důstojnosti lidské bytosti jsou definovány obecně. Úmluva staví na těchto základních zásadách: respekt k lidské důstojnosti, ochrana svébytnosti jedince, prosazování veřejné odpovědnosti při uplatňování poznatků biologie a medicíny, zákaz finančního prospěchu z nakládání s lidským tělem a jeho částmi, zákaz všech forem diskriminace. Koncept důstojnosti, identity a integrity lidské bytosti současně zakládá i zaštiťuje principy obsažené v Úmluvě. Konkrétní záležitosti řeší dodatkové protokoly, které jsou průběžně vypracovávány v reakci na vývoj biologie a medicíny. Slouží k celkovému vyjasnění a upřesnění Úmluvy.", "section_level": 1}, {"title": "Zakotvení v českém právním řádu.", "content": "Úmluva je jedním ze základních dokumentů vztahujících se k problematice medicínského práva v České republice. Jako ratifikovaná mezinárodní smlouva má dle čl. 10 české Ústavy přednost při aplikace před běžnými zákony země. Pokud je český zákon v rozporu s Úmluvou, zákon se neaplikuje a použije se Úmluva.", "section_level": 1}, {"title": "Strany Úmluvy.", "content": "Úmluva byla od svého přijetí 4. dubna 1997 ratifikována a vstoupila v platnost v 29 zemích. Dalších 6 zemí ji stvrdilo svým podpisem, ale neratifikovalo. Mezi některé ze zemí Rady Evropy, které dohodu nepodepsaly a ani nepřijaly, patří Belgie, Německo, Rakousko, Irsko, Velká Británie.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura a základní principy úmluvy.", "content": "Úmluva se skládá z preambule a 38 článků rozřazených do 14 kapitol.", "section_level": 1}, {"title": "Preambule.", "content": "Preambule zmiňuje mezinárodní dokumenty předcházející vzniku Úmluvy a nutnost na ně navázat dalšími texty, které plně postihnou možné důsledky vědeckého vývoje v oblasti biomedicíny. Cílem je to, aby z takového vývoje mohly těžit současné i budoucí generace. Úmluva vzniká jako nástroj pro podporu ochrany lidských práv v oblasti biomedicíny na nadnárodní úrovni. Jedná se o první ucelenou multilaterální dohodou, která se zabývá biomedicínskými otázkami lidských práv. Úmluva nijak nedefinuje pojmy „jednotlivec“ a „lidská bytost“ a ani to, zda se jedná o synonyma. Při vzniku textu nepanovala shoda ohledně právního statusu lidského embrya a počátku vzniku právní osobnosti. Proto je přesné znění ponecháno na právní úpravě jednotlivých zemí, které se k Úmluvě připojily. Mach zmiňuje tyto principy, které se věcně a prakticky vztahují k problematice medicínského práva:", "section_level": 2}, {"title": "Souhlas.", "content": "Kapitola 2 zdůrazňuje, že nikdo nesmí být nucen podstoupit jakýkoliv zákrok bez toho, aby k tomu udělil svobodný a informovaný souhlas. Jedinec má právo na informace o účelu a povaze zákroku a jeho důsledcích a rizicích. Tento souhlas může kdykoliv odvolat. V tomto ohledu Úmluva silně ovlivnila aktualizaci české legislativy, aby se informovaný souhlas stal základem legitimity poskytování zdravotní péče. Právo na dostatečnou informovanost a rozhodování je garantováno také zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Až na souhlas s biomedicínským výzkumem (Článek 15, Kapitola 5) a souhlas s odběrem orgánů od žijících osob (Článek 19, Kapitola 6), nestanovuje Úmluva konkrétní podobu souhlasu. Může tedy být výslovný, nevyslovený, písemný či ústní.", "section_level": 2}, {"title": "Právo na ochranu soukromí.", "content": "Kapitola 3 se zabývá ochranou soukromí a právem na informace. Každému zaručuje právo být nebo nebýt informován. Jedná se o uplatnění obecnějšího práva na soukromí z Evropské úmluvy o lidských právech (Článek 8). „Právo vědět“ je konstruktivní složkou proměňujícího se vztahu lékař‒pacient, jež stojí v opozici k dřívějšímu paternalistickému modelu. Právo být informován o vlastním zdraví je přirozeným důsledkem uznání pacienta jako plně autonomní bytosti.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana lidského genomu.", "content": "Studium lidské genetiky a využívání moderních metod umožnilo v oblasti genetiky prudký rozvoj. Reaguje na něj je kapitola 4, která zakazuje jakoukoliv nespravedlivou diskriminaci jedince na základě jeho genetického dědictví, modifikace zárodečné linie a použití postupů lékařsky asistované reprodukce za účelem volby budoucího pohlaví dítěte.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana osob zapojených do vědeckého výzkumu.", "content": "Kapitola 5 předkládá obecné zásady biomedicínského výzkumu, přičemž je třeba vždy dbát na Úmluvu a další právní předpisy, které slouží k ochraně lidské bytosti a její důstojnosti. Pro výzkum je nutné získat svobodný a poučený souhlas osoby, který je výslovný, konkrétní a písemně stvrzený. Je dán pro jeden konkrétní zákrok provedený v rámci výzkumu. Dotyčná osoba musí být předem informována o svých právech a zárukách, které stanovuje zákon na její ochranu. Zároveň platí, že svůj souhlas může kdykoliv svobodně odvolat. Ti, kdo jsou neschopni dát souhlas k výzkumu, mohou být výzkumu podrobeni pouze, pokud je pravděpodobné, že výzkum bude prospěšný jejich zdraví. Experiment navíc musí být z hlediska výzkumu jediná možnost. I zde je nutný konkrétní souhlas v písemné formě, který je možné kdykoliv svobodně odvolat. Pokud zúčastněná osoba projeví nesouhlas, nesmí být výzkum proveden.", "section_level": 2}, {"title": "Problematika odběru orgánů a tkání.", "content": "Kapitola 6 vytváří rámec pro ochranu žijících dárců v souvislosti s odběrem orgánu nebo tkáně. Odběry od žijících dárců by měly být prováděny pouze pokud není možné učinit odběr od dárce zemřelého a v případech, kdy neexistuje žádná alternativní léčebná metoda se srovnatelným účinkem. Odběr orgánu vyžaduje výslovný a konkrétní souhlas dárce (Čl. 5), stvrzený písemně nebo před úředním orgánem (například soud nebo notářství). Lidské orgány a tkáně by tak měly být považovány za „dary“ a ne pouhé „komodity“. Jako takové nesmějí být zdrojem finančního prospěchu, a to ani pro osobu, které byly odňaty, ani pro třetí stranu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Úmluva o lidských právech a biomedicíně (plným názvem \"Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluva o lidských právech a biomedicíně\") je rámcovou Úmluvou otevřenou i nečlenským státům Rady Evropy, která stanovuje obecné standardy na ochranu lidské bytosti v kontextu biomedicínských věd. Úmluva vytyčuje pouze nejdůležitější zásady. Další standardy a podrobnější úpravy dílčích otázek jsou předmětem dodatkových protokolů. Byla přijata Radou Evropy v roce 1997 ve španělském Oviedu. Česká republika tuto smlouvu ratifikovala v červnu 2001 a publikovala ji pod č. 96/2001 ve Sbírce mezinárodních smluv. Účinnosti nabyla 1. října 2001.", "tgt_summary": "Das Übereinkommen über Menschenrechte und Biomedizin des Europarates ist ein völkerrechtlicher Vertrag, der am 4. April 1997 in Oviedo zur Unterzeichnung aufgelegt wurde und am 1. Dezember 1999 in Kraft trat. Das Übereinkommen wird auch als Bioethikkonvention, Biomedizinkonvention oder als Oviedo-Konvention bezeichnet.", "id": 197088} {"src_title": "Fosfonium", "tgt_title": "Phosphonium", "src_document": [{"title": "Druhy fosfoniových kationtů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fosfoniový kation.", "content": "„Základním“ fosfoniovým iontem je PH. K jeho solem patří například jodid fosfonia (PHI). Soli tohoto iontu se využívají zřídka; jsou mimo jiné meziprodukty při přípravě tetrakis(hydroxymethyl)fosfoniumchloridu, který se používá v chemickém průmyslu:", "section_level": 2}, {"title": "Protonované organofosfiny.", "content": "Řada fosfoniových solí se připravuje protonací primárních, sekundárních i terciárních fosfinů: Fosfiny s alkylovými skupinami bývají silnějšími zásadami než fosfiny, na které jsou navázány arylové skupiny.", "section_level": 2}, {"title": "Organické fosfoniové ionty.", "content": "Nejběžnějším druhem fosfoniových iontů jsou ty, které mají na atom fosforu navázané organické funkční skupiny. Ke kvaternárním fosfoniovým kationtům patří mimo jiné tetrafenylfosfonium (CH)P a tetramethylfosfonium (CH)P. Kvaternární fosfoniové kationty (PR) se připravují alkylací organických derivátů fosfanu; například reakcí trifenylfosfinu s jodmethanem vzniká methyltrifenylfosfoniumjodid, používaný jako prekurzor Wittigových reaktantů.", "section_level": 2}, {"title": "Chlorid fosforečný a odvozené halogenfosfoniové sloučeniny.", "content": "Pevný chlorid fosforečný je iontová sloučenina se vzorcem PClPCl a tedy v podstatě sůl tetrachlorfosfoniového kationtu. Ve zředěných roztocích disociuje podle této rovnice: Trifenylfosfindichlorid ((CH)PCl) se může, v závislosti na použitém rozpouštědlu, vyskytovat jak ve fosforanové formě, tak i jako chlortrifenylfosfoniumchlorid. Jeho vlastnosti jsou podobné jako u PCl. V polárních rozpouštědlech je přítomen jako iontová sloučenina (P(CH)Cl)Cl v nepolárních rozpouštědlech jako kovalentní molekula s trigonální bipyramidovou geometrií.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "Tetrakis(hydroxymethyl)fosfoniumchlorid (THPC) se využívá v textilním průmyslu při výrobě tkanin odolných vůči pomačkání a schopných zpomalovat hoření. THPC reaguje s močovinou, která kondenzuje s jeho hydroxylovými skupinami, přičemž se vytváří struktura podobná fosfinoxidu.", "section_level": 1}, {"title": "Katalyzátory a srážecí činidla.", "content": "Organické fosfoniové kationty jsou lipofilní a mohou být použity jako katalyzátory fázového přenosu podobně jako kvartérní amoniové soli. Tetrafenylfosfoniový kation (P(CH)) lze použít jako účinné srážecí činidlo.", "section_level": 2}, {"title": "Reaktanty v organické syntéze.", "content": "V organické syntéze se používají Wittigovy reaktanty, které se připravují z fosfoniových solí získávaných deprotonací alkylfosfoniových solí pomocí silných zásad, jako jsou například butyllithium a amid sodný: Jedním z nejjednodušších ylidů je methylentrifenylfosforan ((CH)P=CH). V Kirsanovově reakci se jako reaktanty používají sloučeniny s obecným vzorcem (CH)PX (kde X je Cl nebo Br). Při Kinnearově–Perrenově reakci se připravují alkylfosfonyldichloridy (RP(O)Cl) a alkylfosfonátové estery (RP(O)(OR')). Alkylací chloridu fosforitého za přítomnosti chloridu hlinitého se tvoří alkyltrichlorfosfoniové soli, využívané při této reakci jako meziprodukty.", "section_level": 2}], "src_summary": "Fosfonium je označení víceatomových kationtů s obecným vzorcem PR (R jsou alkylové nebo arylové skupiny či halogeny). Jejich molekuly mají tetraedrický tvar a většinou jsou bezbarvé.", "tgt_summary": "Als Phosphonium bezeichnet man das zum Ammonium-Ion analoge Molekülion, bei dem das Stickstoffatom durch ein Phosphoratom ersetzt wurde. Analog zum Ammonium-Ion ist das Phosphonium-Kation einfach positiv geladen, das Phosphoratom liegt in der Oxidationszahl −3 vor. Das einfachste Phosphonium-Ion ist das [HP]. Dessen Salze zerfallen bei Kontakt mit Wasser in Phosphorwasserstoff und die Säure des Anions, so zerfällt Phosphoniumchlorid in Phosphorwasserstoff (Monophosphan, PH) und Salzsäure (HCl). Wegen der Abspaltung des Phosphorwasserstoffs sind Phosphoniumsalze sehr giftig. Sie werden in der Schädlingsbekämpfung zur Erzeugung von Phosphorwasserstoff verwendet. ", "id": 940794} {"src_title": "Daron Malakian", "tgt_title": "Daron Malakian", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Daron se narodil 18. července 1975 v Hollywoodu v Kalifornii. Už ve velmi mladém věku začal poslouchat heavy metal. Jeho vzdálený bratranec mu ve věku 4 let pustil skupinu KISS a Daron byl okamžitě unešen. Začal poslouchat kapely jako Van Halen, Iron Maiden, Judas Priest, Metallica, Black Sabbath, Led Zeppelin, Ozzy Osbourne a další. Vždycky chtěl hrát na bicí, ale rodiče mu koupili kytaru, protože „bicí nejde vypnout“ a na svou kytaru zpočátku trénoval prý až 8 hodin denně. Jako teenager začal poslouchat extrémní metalové skupiny jako Slayer, Venom, Napalm Death a Cannibal Corpse. Kolem 17 let začal také poslouchat The Beatles. John Lennon jej velmi ovlivnil při psaní textů. Daron chodil do školy \"Rose & Alex Pilibos' Armenian school\" v Los Feliz, kterou navštěvovali i jeho spoluhráči Serj Tankian a Shavo Odadjian. Old School Hollywood je o znechucení a zklamání z jeho snu zahrát si baseball s hollywoodskými hvězdami. Lost In Hollywood popisuje jeho zkušenost z dětství a městem Hollywood - město plné prostitutek a \"červů\" (all you maggots smoking fags on Santa Monica Boulevard - Vy červi kouřící cigára na...). Jeho život nebyl lehký a Hollywood ho zradil. Daron je velký workoholik a kouří marihuanu. Jeho otec, Vartan Malakian, se podílel na artdesignu alb Mezmerize a Hypnotize skupiny System of a Down a na designu debutu skupiny Scars on Broadway.", "section_level": 1}, {"title": "Formování System of a Down.", "content": "Daron potkal Serje Tankiana v roce 1993, když oba sdíleli stejnou zkušební místnost, zatímco hráli každý v jiné kapele. Serj hrál na klávesy a Daron zpíval. Vytvořili jamovou skupinu Soil. Shavo se stal jejich basákem. Později změnili jméno na Victims of a Down (pojmenované podle stejnojmenné Daronovy básně o arménské genocidě), ale brzy název změnili na System of a Down, protože „System“ bylo podle Shavo Odadjiana chytlavější a silnější slovo. Na bicí hrál původně Andy Khachaturian, byl ale brzy vyměněn Johnem Dolmayanem.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Malakian dnes žije v Glendale v Kalifornii, má také rodinu v Iráku. Sbírá svíčky, perské koberce, kouřící pomůcky ze středovýchodu, hudební nástroje a lebky. Daron byl zvolen jako čtvrtý nejlepší kytarista roku magazínem \"Metal Edge Magazine\". Daron prohlásil, že nesnáší nálepku nu metal víc, než cokoli jiného. Řekl: „Mnoho kapel kopíruje KoRn. Nejsme jedni z nich, ale respektuji KoRn pro jejich originalitu. Jenom si myslím, že je hanba, že tak mnoho lidí je chce napodobovat.“. Malakian produkoval alba System of a Down spolu s Rickem Rubinem, stejně jako alba The Ambulance a Bad Acid Trip. Založil své vlastní produkční studio eatURmusic. První kapelou labelu byla skupina Amen, ale činnost labelu byla již dávno zrušena. V živém vystoupení po vydání alba Hypnotize Daron prohlásil: „Ani všechny peníze v Izraeli nemohou koupit naši kapelu“. Tento výrok odkryl kousek z odporu Darona a dalších členů kapely vůči chování Izraele k Palestincům. Kvůli tomuto výroku několik skupin pro ochranu lidských práv hrozilo bojkotovat kapelu. Zdroj?", "section_level": 1}, {"title": "Sólová kariéra.", "content": "V prosinci 2005 Daron v interview řekl: „Mohl bych vydat deset sólových desek klidně zítra. Mám tunu materiálu. Po těchto albech (Mezmerize a Hypnotize) se chystám vypadnout a udělat něco sám, stejně jako Serj. Ne, System of a Down se nerozpadají. Jen si dáme chvíli přestávku, během které vydáme svá sólová alba.“ Jeho nová hudba měla být hodně elektronická a experimentální. Od začátku pauzy SOAD stihl založit kapelu Scars on Broadway. V roce 2010 měly Scars on Broadway jen dvě vystoupení. V roce 2012 měl nastat návrat kapely - vydání druhého alba a koncertní turné, avšak k ničemu nedošlo. Daron sice tvrdil, že má veškerý materiál nahraný a album čeká jen na zmixování, ale fanoušci se dosud ničeho nedočkali. Až do roku 2018, kdy vydal se Scars On Broadway single \"Lives\" a později \"Dictator\". Album \"Dictator\" vyšlo 20.7. 2018.", "section_level": 1}, {"title": "Diskografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Scars On Broadway.", "content": "\"Scars On Broadway\" (2008) \"Dictator\" (2018)", "section_level": 2}], "src_summary": "Daron Vartan Malakian ( * 18. července 1975) je kytarista arménsko-americké skupiny System of a Down, která se dále skládá ze zpěváka Serje Tankiana, basáka Shava Odadjiana a bubeníka Johna Dolmayana. Malakian pro skupinu napsal většinu hudby a na posledních albech se také hodně angažoval v psaní textů a zpěvu. Na koncertech je známý svým výstředním chováním, oblékáním, makeupy a tanci.", "tgt_summary": "Daron Vartan Malakian (* 18. Juli 1975 in Hollywood, Kalifornien) ist Sänger und Gitarrist der Rockband Scars on Broadway. Bekanntheit erlangte Malakian als Gitarrist der US-amerikanischen Metal-Band System of a Down, für welche er den Großteil der Musik schrieb und zuletzt einen größeren Teil des Texteschreibens übernahm. Wie die anderen „SOAD“-Bandmitglieder ist auch Malakian armenischer Herkunft.", "id": 2321262} {"src_title": "Provincie Valladolid", "tgt_title": "Provinz Valladolid", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Hraničí s provinciemi Burgos, Palencia a León na severu, s provincií Zamora na západě, s provinciemi Salamanca a Ávila na jihu a s provincií Segovia na východě. Je tak jedinou španělskou provincií, která sousedí jen a pouze s provinciemi stejného autonomního regionu (Kastilie a León). Je také jedinou iberskou provincií, která nemá žádné hory. Provincie má rozlohu 8 110 km, leží ve středu Mesety Central, a je pro ni typický jednotvárný terén (v průměru 700 m n. m.); od roviny se odděluje oblast vápenců (několik říčních údolí). Kolem nich jsou kopce jako Montes Torozos, vrch San Cristobal (843 m n. m.) a Sardanedo (854 m n. m.); pak krajina mírných kopců; a mezi nimi takzvané „kopce“ – rokle s příkrými stěnami, jako Prado, Santovenia de la Cabezon, Pisuerga, atd. Nejvyšším bodem je Castrillo de Duero a jeho kopec Cuchillejos (933 m n. m.). Nejníže položeným místem je řeka Douro u Villafranca de Duero (626 m n. m.).", "section_level": 1}, {"title": "Klima.", "content": "Kontinentálně-středozemské klima je typické pro Mesetu Central, leží v provincii Valladolid. Je podobné typickému mediteránnímu, ale s prvky kontinentálního klimatu, s extrémnějšími teplotami. V klimatu se neprojevuje vliv moře, proto jsou tu teploty nejextrémnější v celém Španělsku, s teplotními rozdíly až 18.5 Co. Léto je nejsušším obdobím a velmi často teploty dosahují 30 °C, sporadicky přes 35 °C. Ale v zimě bývá jen kolem 0 °C, led se tvoří jen za jasných nocí a sněží sporadicky, objevují se však mrznoucí mlhy. Tento severní španělský region je s ostatními provinciemi Kastilie a Leonu nejstudenějším regionem jižní Evropy. Srážková činnost je velmi obdobná jako jinde ve Středozemí, mezi 400 - 600 mm, vrcholí na jaře a na podzim. Snižující se vliv moře vede k tomu, že místní klima je sušší.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik provincie.", "content": "Valladolidská provincie byla zřízena královským dekretem z 29. října 1833 z podnětu ministra Javiera de Burgos v důsledku Burgosovy správní reformy roku 1833. Sídlem provinčních orgánů je Palacio de Pimentel ve Valladolidu již od roku 1875, kdy byla budova zakoupena provinční vládou.", "section_level": 1}, {"title": "Politické rozdělení.", "content": "Současná provincie není oficiálně správně rozdělená, ale historicky se člení na 8 comarcas: Tierra de Campos (\"\"Země polí\"\") Montes Torozos (\"\"Torozosské hor\"y\") Campiña del Pisuerga (\"\"Pisuergská krajina\"\") Páramos del Esgueva (\"\"Esguevaská vřesoviště\"\") Tierra del Vino (\"\"Země vína\"\") Tierra de Pinares (\"\"Země borovic\"\") Campo de Peñafiel (\"\"Peñafielské pole\"\") Tierra de Medina (\"\"Země Medina\"\")", "section_level": 1}, {"title": "Znak provincie.", "content": "Je odvozen od znaku města: \"V červeném poli 5 zvlněných špic, rostoucích z pravého boku. Na stříbrném lemu osm zlatých kastelů (porušení heraldických pravidel). Klenot: otevřená královská koruna. Štítonoši: dva přirození lvi s červenými jazyky, držící pergamen (J\"de vlastně o kartuš kolem znaku v přirozené barvě pergamenu\"). Jsou naloženi na \"vavřínový\" kříž sv. Ferdinanda. Štít je ovinut stuhou ve španělských barvách, přeložená osmi štítky, odpovídající,i starým soudním okresům.\" Kříž svatého Fernanda provincie obdržela stejně jako například Navarra za svůj postoj za Občanské války (byla na straně nacionalistů).Městu Valladolid byl Kříž sv. Ferdinanda s vavříny (\"Cruz laureada de San Fernando\") udělen 17.7. 1939 (Navaře již roku 1939). Provinční deputace přijala kříž do svého znaku roku 1943 bez rozhodnutí plenárního zasedání a bez příslušného udělení - zřejmě v upomínku na vyznamenání města Valladolid. V roce 2009 se objevily požadavky levicových politiků na jeho vypuštění ze znaku provincie. Objevil se dokonce názor, že jeho umístění v provinčním znaku (a potažmo ve znaku města) odporuje zákonu (jde o zákon \" \"Ley 52/2007, de 26 de diciembre, comúnmente conocida como la de la «Memoria Histórica\"», článek 15.1).", "section_level": 1}], "src_summary": "Provincie Valladolid (výslovnost: [baʎaðolið]) je provincie na severozápadě Španělska v centrální části autonomního společenství Kastilie a León. Žije zde 529 159 obyvatel v celkem 225 obcích. Rozlohu má 8 110 km a hustota osídlení je 65,24 obyv./km. ", "tgt_summary": "Valladolid ist eine Provinz der spanischen autonomen Gemeinschaft Kastilien-León. Sie umfasst ein Gebiet von km2 und hat Einwohner (), die auf 255 Gemeinden verteilt leben. Ihre Hauptstadt ist Valladolid.", "id": 2146465} {"src_title": "Polární rozklad", "tgt_title": "Polarzerlegung", "src_document": [{"title": "Reálný případ.", "content": "Uvažujme formula_1 a její singulární rozklad kde matice formula_3 a formula_4 jsou ortogonální a matice formula_5 je diagonální s nezápornými čísly na diagonále tak, že platí Vložením šikovně rozepsané jednotkové matice, formula_7, na vhodné místo do singulárního rozkladu, získáme hledaný polární rozklad. Možnosti jsou dvě, buď kde je symetrická pozitivně semidefinitní (je-li formula_10, tj. je-li formula_11 regulární, pak je symetrická pozitivně definitní) a je ortogonální. Případně kde je opět symetrická pozitivně (semi)definitní.", "section_level": 1}, {"title": "Komplexní případ.", "content": "Zcela analogicky uvažujme formula_15 a její singulární rozklad kde matice formula_3 a formula_4 jsou unitární a matice formula_5 je diagonální s nezápornými čísly na diagonále tak, že platí Polární rozklad lze opět vyjádřit dvěma způsoby, buď kde je hermitovská pozitivně semidefinitní (je-li formula_10, tj. je-li formula_11 regulární, pak je \"hermitovská pozitivně definitní\") a je unitární. Případně kde je opět hermitovská pozitivně (semi)definitní.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření na obdélníkový případ.", "content": "Je-li matice obdélníková, formula_28 (formula_29) a formula_30, matice má tedy více sloupců než řádků, lze ji, zcela analogickým postupem jako v předchozích případech zapsat jako součin kde formula_32 je symetrická (hermitovská) pozitivně (semi)definitní a matice formula_33 má ortonormální řádky. Pokud je formula_34, tedy matice má více sloupců než řádků, lze ji zapsat jako součin kde formula_36 je symetrická (hermitovská) pozitivně (semi)definitní a matice formula_33 má ortonormální sloupce. Matice formula_32, respektive formula_36 je regulární, pokud má matice formula_11 má lineárně nezávislé řádky, respektive sloupce.", "section_level": 1}, {"title": "Maticové identity.", "content": "Následující vztahy uvádíme pouze pro komplexní případ, reálný případ je zcela analogický. Obecně, je-li matice formula_11 čtvercová, nebo obdélníková s více sloupci než řádky, platí Je-li matice čtvercová, nebo obdélníková s více řádky než sloupci, platí Viz definici odmocniny z matice. Rozklady představují zároveň Schurovy i Jordanovy rozklady matic formula_32 a formula_36. Singulární čísla formula_47, formula_48 matice formula_11 tedy představují vlastní čísla matic formula_32 a formula_36.", "section_level": 1}, {"title": "Aplikace.", "content": "Polární rozklad (reálné čtvercové regulární matice) nachází uplatnění zejména v klasické mechanice, kde slouží, v maticovém popisu, k oddělení deformace tělesa (reprezentované symetrickou pozitivně definitní maticí) od pohybu tuhého tělesa, přesněji změny souřadného systému (reprezentované ortogonální maticí).", "section_level": 1}], "src_summary": "Polární rozklad je rozklad reálné (respektive komplexní) čtvercové matice na součin symetrické (respektive hermitovské) pozitivně semidefinitní matice a matice ortogonální (respektive unitární).", "tgt_summary": "Polarzerlegung ist ein Begriff aus der linearen Algebra und Funktionalanalysis, beides Teilgebiete der Mathematik. Er bezieht sich auf eine spezielle Zerlegung in ein Produkt von Matrizen mit reellen oder komplexen Einträgen, und in Verallgemeinerung von linearen Operatoren auf einem Hilbert-Raum. Die Polarzerlegung von Matrizen und Operatoren verallgemeinert die Polarzerlegung einer nichtverschwindenden komplexen Zahl formula_1 in das Produkt ihres Betrags formula_2 und einer Zahl formula_3 auf dem komplexen Einheitskreis, mit dem Argument formula_4 von formula_1, also formula_6.", "id": 766856} {"src_title": "Hans Staden", "tgt_title": "Hans Staden", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Brzy po narození se jeho rodina přestěhovala do města Homberg, kde malý Hans navštěvoval městskou školu a kde se též prostřednictvím svého učitele Leonharta Crispina seznámil s reformací. Jako přesvědčený luterán se později pravděpodobně zúčastnil šmalkaldské války, možná i bojů proti Turkům. Po bitvě u Mühlberka, po níž následovala v Říši násilná rekatolizace, odešel mladý Staden ze své vlasti a vydal se přes Brémy a Holandsko do Lisabonu, kde byl rozhodnut plavit se do Indie. Portugalské královské loďstvo však nedávno odplulo, a tak nakonec přijal v dubnu r. 1548 místo jako dělostřelec na portugalské lodi mířící do Nového světa.", "section_level": 1}, {"title": "Dvě cesty do Brazílie.", "content": "Do Nového světa, přesněji na území dnešního brazilského státu Pernambuco, přijel Hans Staden pravděpodobně na začátku roku 1549. Loď, která sem Stadena dopravila, měla za úkol jednak přivážet do kolonií odsouzence, kteří by v koloniích pracovali, a zároveň naložit vzácné brazilské dřevo (\"Caesalpinia echinata\"), které na oplátku odvážely do Evropy. Guvernér Pernambuca, Duarte da Costa, však v té době čelil vzpouře domorodého obyvatelstva, a tak požádal členy posádky, mezi nimi též Hanse Stadena, o pomoc při potlačení rebelie. Loď proto zamířila k pevnosti Igaraçu, ležící nedaleko sídelního města Olinda, a tam se těchto asi 40 námořníků přidali ke zhruba sto dvaceti obráncům. Po zuřivém boji, ve kterém čelili asi osmi tisícové přesile Indiánů, se obráncům podařilo Indiány porazit. Pár dní nato nastoupil Staden na francouzskou loď a 8. října 1549 přistál v Lisabonu. Příštího roku (1550) se Staden opět vydal k brazilským břehům, tentokrát se však dostal až na jih, na území poblíž dnešního Ria de Janeira. Po násilných střetech s domorodými obyvateli a poté, co jeho loď ztroskotala v silné bouři, se Stadenovi podařilo zachránit v pevnosti sv. Filipa u osady Bertioga. Jednoho dne byl při lovu Staden zajat kmenem Tupinambá, indiány sídlící v této oblasti. Jelikož se jednalo o lidožrouty, byl Staden po celou dobu svého vězení v nebezpečí, že bude zabit a rituálně sněden. Se Stadenem bylo zacházeno jako s pouhou věcí, přičemž několikrát dokonce změnila \"majitele\". Přestože se mu několikrát podařilo jednat s francouzskými a španělskými námořníky, odmítli jakkoliv mu pomoct, jelikož se nechtěli dostat do konfliktu s Indiány. Nakonec byl zachráněn francouzským korzárem Guillaumem Monetem, po více než devíti měsících v zajetí.", "section_level": 1}, {"title": "Pravdivá historie.", "content": "\"Pravdivá historie a popis země nahých a strašlivých lidožroutských divochů, nalézající se v novém světě Americe\" (\"Warhaftige Historia und beschreibung eyner landtschafft der Wilnen Nacketen Grimmigen Menschfresser Leuthen in der Newenwelt America\"), kterou vydal Staden r. 1557 (dva roky po svém návratu do Německa) s pomocí dr. Dr. Johanna Dryandera v Marburgu, se prakticky ihned po svém vydání stala evropským bestsellerem. Příběh dobrodruha, který byl zajat lidožrouty v daleké Americe byl brzy přeložen i do dalších jazyků - do francouzštiny, španělštiny i italštiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hans Staden (1525/1528 ves Staden v Hesensku — 1576 Wolfhagen) byl německý voják a námořník, který se dostal až do Jižní Ameriky. Při jedné ze svých cest byl zajat indiánským kmenem Tupinambů sídlícím při ústí řeky Paraná v oblasti dnešních států Brazílie a Argentina a který praktikoval kanibalismus. Po dobrodružném útěku a návratu do Evropy napsal cestopis, který se díky atraktivnímu tématu rychle rozšířil po celé Evropě.", "tgt_summary": "Hans Staden (* um 1525 in Homberg (Efze); † 30. Juli 1576 in Wolfhagen [ungesichert]) war ein deutscher Landsknecht in Diensten portugiesischer Siedler. Er verfasste die \"Warhaftige Historia\" (1557) über seine zwei Reisen nach Brasilien. Es war das erste ausführliche Buch über Brasilien in Deutschland im 16. Jahrhundert. Staden war Zeitgenosse des Landsknechts Ulrich Schmidl, seines Zeichens Mitbegründer von Buenos Aires in Argentinien.", "id": 635803} {"src_title": "Druhé pohlaví", "tgt_title": "Das andere Geschlecht", "src_document": [{"title": "Hlavní myšlenka.", "content": "Hlavním paradigmatem této knihy je kritika vztahů muže a ženy jako mocensky konstruované duality Já (subjekt) – Druhý (objekt). Autorka ve své knize tento koncept velice podrobně filozoficky analyzuje a zasazuje ho do širokého historického kontextu.", "section_level": 1}, {"title": "Ideologie druhého.", "content": "Každá společenská skupina má tendenci vytvářet si Druhého. Je to základní kategorie lidského myšlení. Každý subjekt se proti jinému vždy vymezuje a vznáší stejný nárok. Ženy se však v tomto liší, neboť i ony chápou samy sebe jako ty Druhé. Podle Beauvoir je to proto, že jim toto postavení bylo připsáno sociálním řádem. Ve vztazích mezi pohlavími tedy vládne asymetrický vztah. Ženy jako ty Druhé slouží podle Beauvoir jako projekce všeho, co mužské Já odmítá. Reprezentují imanenci, pasivitu a nenásilnost. Mužské Já naopak samo sebe ztotožňuje s transcendencí, aktivitou a svobodou. Žena jako ta Druhá nemá vlastní bytí, je určována svým vztahem k muži. Muže lze myslet ve vztahu k ženě, ale ženu bez vztahu k muži ne.", "section_level": 1}, {"title": "Existenciální konflikt ženy.", "content": "„Žena je určována svým vztahem k muži, nikoliv muž svým vztahem k ní, žena je nepodstatná vzhledem k podstatnému. On je subjekt, on je Absolutno. Ona je to Druhé.“ Pouto, které váže muže a ženu, nelze srovnat s žádným jiným poutem, protože pohlavní odlišnost je biologický fakt, nikoliv nějaký moment lidských dějin. Tento protiklad se utvořil v lůně prapůvodního „Mitsein“ (spolubytí) a žena ho nikdy neporušila. Dvojice je zde základní jednotkou, v rámci které jsou obě pohlaví k sobě připoutána. Rozvrstvení společnosti podle pohlaví není možné. Ovšem stejně jako každá lidská bytost má žena potřebu ospravedlnit svoji existenci formou transcendence, protože je stejně jako každý člověk autonomní svobodou, ale objevuje sama sebe a provádí své volby ve světě, kde je jí vnucováno, aby byla objektem, imanencí. „Drama ženy je konflikt mezi základním požadavkem každého subjektu, který se vždycky pokládá za podstatný, a požadavky situace, která z ní vytváří bytost nepodstatnou. Beauvoir se ptá, jakým způsobem může žena v těchto podmínkách dosáhnout svobody (srov. tamtéž, str. 23-24). Na tuto otázku se snaží odpovědět diskuzí o tom, jak se na ženu dívá biologie, psychoanalýza, historie, literatura, náboženství či mytologie, které podle jejího názoru slouží mužům jako nástroje, které udržují ženy v závislosti. V kapitole Mýty Simone de Beauvoir mimo jiné píše: „Každý mýtus předpokládá Subjekt, který promítá své naděje a plány do transcendentního nebe. Ženy nekladly samy sebe jako subjekt a také nevytvořily mýtus muže, v němž by se zračily jejich plány.“", "section_level": 1}, {"title": "Interpretace podle Genesis.", "content": "Beauvoir se v této kapitole věnuje rovněž „mýtu o stvoření“ z knihy Genesis. Z mýtu podle Beauvoir vyplývá, že Eva nebyla stvořena zároveň s mužem, ani z té samé hlíny jako Adam, ale byla vytažena z jeho boku. To znamená, že ani samo její stvoření nebylo samostatné. Eva byla následně dána Adamovi, aby nebyl sám. Žena má tedy svůj počátek i cíl v manželství, je jeho doplňkem v podobě nepodstatného „Pro muže je přírodou pozvednutou k jasnosti vědomí, je vědomím od přirozenosti poddaným; a zde je ta zázračná naděje, kterou v ní muž tak často skládá: doufá, že dojde naplnění jako bytost, když si tělesně přivlastní jinou bytost, a že najde potvrzení své svobody podrobením svobody jiné.“ Muž se snaží prostřednictvím ženy dospět k sobě samému, a tím se zvěčnit (srov. tamtéž). Ovšem jenom tělo se může dotknout jiného těla, a tak je Eva dána Adamovi proto, aby v ní naplnil svoji transcendenci, ale zavleče ho do „noci“ imanence V další části knihy se snaží autorka ukázat, jak se vytvořila „ženská skutečnost“, v rámci které je žena definovaná jako ta Druhá, a jaké to mělo důsledky z hlediska mužů (srov. tamtéž str. 24; Tuto kapitolu uzavírá tím, že svoboda je nedílným celkem obou pohlaví, ovšem u ženy zůstává prázdnou abstrakcí, proto je jedinou možností, jak se osvobodit, vzpoura. „Rezignace není nic jiného než kapitulace a útěk; ženě nezbývá jiné východisko, než to jediné: pracovat k svému osvobození.“", "section_level": 1}, {"title": "Cesta k osvobozené ženě.", "content": "V poslední části popisuje Beauvoir podmínky a možné překážky na cestě ženy k osvobození. Žena by měla být uznána jako člověk, aniž by po ní bylo požadováno, aby byla jako muž, zároveň by neměla být vychovávána k pasivitě, ale k účasti ve světě. Dokud nebude zničena myšlenka „věčného ženství“, nebudou mít ani ekonomické či politické změny vliv na osvobození ženy jako té Druhé. Svobodná žena se tedy teprve rodí, protože stále ještě musí bojovat o to, aby byla uznávaná za plnohodnotnou lidskou bytost, a tedy bytost tvůrčí", "section_level": 1}, {"title": "Interpretace Jana Patočky.", "content": "Žena podle Beauvoir ve skutečnosti není Druhá a je bytostně uvědoměle svobodnou, osobní a tvůrčí bytostí stejně jako muž, ovšem z historických a existenciálních důvodů sama sobě odcizenou. Historická lež je tedy v tom, že se identifikuje mužství s transcendencí a ženství s imanencí, ve skutečnosti je opozice mezi transcendencí a imanencí v každém z nás nehledě na pohlaví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Druhé pohlaví (\"\") je kniha Simone de Beauvoir (1908–1986) pojednávající o psychologii a postavení žen ve společnosti. Knihu autorka napsala v roce 1949, česky vyšla v nakladatelství \"Praha Orbis\" v roce 1966.", "tgt_summary": "Das andere Geschlecht ist ein sozialgeschichtliches philosophisches Werk der französischen Philosophin und Schriftstellerin Simone de Beauvoir, das 1949 in Frankreich unter dem Titel \"Le Deuxième Sexe\" („Das zweite Geschlecht“) in zwei Bänden, \"Les faits et les mythes\" („Die Tatsachen und die Mythen“) und \"L’expérience vécue\" („Die gelebte Erfahrung“), erschien. Die deutsche Erstausgabe wurde erstmals 1951 im Rowohlt Verlag in einem Band gedruckt. ", "id": 1198929} {"src_title": "Taveuni", "tgt_title": "Taveuni", "src_document": [{"title": "Poloha a charakter území.", "content": "Ostrov je 10,5 kilometrů široký a 42 kilometrů dlouhý. Na východní straně ostrova napadne až 10 metrů srážek ročně, na rozdíl od západní strany ostrova chráněné vulkanickým hřebenem od jihovýchodních pasátů. Vulkanické pohoří táhnoucí se po celé délce ostrova zahrnuje druhý nejvyšší fidžijský vrchol Uluigalau s 1241 metry nadmořské výšky.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Na Taveuni se nachází veškeré původní fidžijské rostliny a živočichové. Na rozdíl od ostatních oblastí na Fidži byli ušetřeni devastace krajiny při obhospodařování půdy. To, že se na ostrov nedostaly promykovité šelmy, sehrálo významnou roli pro přežití místních suchozemských krabů, unikátních fidžijských kaloňů dlouhoocasých (\"Notopteris macdonaldi\") a jedinečných druhů palem. Taveuni je též domovem holuba zlatého (\"Ptilinopus victor\"), červeného papouška Kula a flétňáka australského (\"Gymnorhina tibicen\") dovezeného na ostrov za účelem kontroly škůdců na palmových plantážích. Byly založeny dvě rezervace na ochranu fidžijské divoké přírody a to Ravilevu Nature Preserve na východním pobřeží, a Taveuni Forest Preserve ležící uprostřed ostrova. Jedním z nejzajímavějších turistických míst je jezero Tagimaucia. Leží v sopečném kráteru ve výšce 800 metrů. Na ostrově jsou též nejznámější fidžijské vodopády Bouma Falls. Útes Vuna a Duhový útes jsou proslulé pro potápění. Mnoho z taveunijských atrakcí leží pod vodou. Kolem ostrova jsou tři významné potápěčské oblasti. Na sever od Taveuni leží ostrovy Qamea a Matagi s jejich okolními útesy.", "section_level": 1}, {"title": "Osídlení.", "content": "Obyvatelstvo je soustředěno převážně na závětrné západní straně ostrova. V půli západního pobřeží leží hlavní administrativní centrum Waiyevo. Nejvíce obyvatel žije v dvojvesnici Somosomo a Naqara. Tradičním domovem Tui Cakau, jednoho z nejvyšších fidžijských náčelníků je Somosomo. Je považováno za hlavní město Tovata konfederace, zatím co Naqara, kde se usídlili indo-fidžijští osadníci, je hlavním komerčním centrem ostrova.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Prvním Evropanem který spatřil Taveuni byl roku 1643 Abel Tasman. Díky špatné viditelnosti považoval dva vrcholy Taveuni za oddělené ostrovy. Historicky byla za hlavní vesnici považována Vuna, ale rodové války nakonec ustanovili za nadřazenou Somosomo. Koncem 60. let 19. stol. tonžský válečník Enele Ma'afu, který si podrobil souostroví Lau, byl poražen Seru Epenisa Cakobauem v boji v Somosomo. Několik ostrovů které náležely Ma'afuovi byly Cakobauem prodány Evropským osadníkům coby trest pro Ma'afua a jejich obyvatelé byli vystěhováni na Taveuni. Vesnice Lovonivonu a Kanacea jsou obydleny jejich potomky.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Kopra je tradičně nejdůležitějším produktem Taveuni a vždy byla základem místní ekonomiky. V poslední době přechází zdejší rolníci též k pěstování tara, kavy a ostatních specialit jako vanilky, tropického ovoce a kávy. Během americké civilní války (1861-1865) se na Taveuni pěstovala bavlna, která se vyvážela do Evropy. Po krátkou dobu se též pěstovala cukrová třtina. Z dobytka se zde chovají ovce, skot a drůbež, ale jejich produkce zaostává za ekonomicky důležitější produkcí plodin. V nedávné době začala místní ekonomii přispívat i rozvíjející se turistika s desítkou malých letovisek poskytujících ubytování návštěvníkům a zaměstnání a možnosti pro podnikání místním obyvatelům.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "V taveunijském dialektu fidžijštiny je zřejmý vliv blízké Tongy. Jedním z nejvýraznějších rysů je nahrazení hlásky „k“ tzv. glottal stopem (česky rázem). \"Tui Cakau\" potom místně zní jako \"Tui Ka'au\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Taveuni (IPA: [ta ße u ni]) je třetím největším ostrovem Fidži, hned po Vanua Levu a Viti Levu, s celkovou rozlohou 435 km2. Nachází se na 16,88° jižní šířky a 179,95° východní délky. Má přibližně 9 000 obyvatel (podle sčítání v r. 1996) z nichž tři čtvrtiny jsou původní Fidžijci. Ostrov doutníkovitého tvaru leží 6,5 km východně od Vaua Levu. Kříží průliv Somosomo a je částí severního fidžijského obvodu. Taveuni oplývá bohatou květenou. Někdy se nazývá ostrovní zahradou. Je populární turistickou destinací.", "tgt_summary": "Taveuni ist mit 442 Quadratkilometern die drittgrößte Insel der Fidschi-Inseln. Sie liegt genau auf dem 180. Längengrad, der die Insel damit teilt.", "id": 1175024} {"src_title": "Syndrom polycystických ovarií", "tgt_title": "Polyzystisches Ovar-Syndrom", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Za normálních okolností jsou folikuly uvnitř vaječníků působením hormonů z hypofýzy stimulované k růstu, zrají, a stoupají k povrchu vaječníku, kde prasknou a uvolní vajíčko. Zbytky z roztrženého folikulu pak začnou produkovat progesteron, který stimuluje výstelku dělohy (endometrium) k zesílení, pro případ, že to bude potřeba pro podporu oplodněného vajíčka. Zvýšení produkce progesteronu je signálem pro hypofýzu k zastavení stimulace vývoje vajíček. V případě PCO se folikuly nikdy z vaječníku neuvolní. Rostou pod povrchem vaječníku a jsou vytvářeny stále znovu, protože hypofýza nesignalizuje zastavení jejich produkce. Oba vaječníky se naplní malými cystami a vaječníky se mohou zvětšit. Zesílené pouzdro také roste aby obalilo vaječník.", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny a rizikové faktory.", "content": "Syndrom polycystických ovarií se obvykle objevuje u žen do 30 let. Je způsobené endokrinní nerovnováhou se zvýšenými hodnotami testosteronu, estrogenu, a luteinizačního hormonu (LH) a sníženou sekrecí folikuly stimulujícího hormonu (FSH). Zvýšená hladina LH spojená s touto poruchou může být důsledkem zvýšení citlivosti hypofýzy k stimulaci uvolňovaným hormonem nebo nadměrnou stimulací hormonů produkovaných nadledvinami. Onemocnění může být také spojeno s poruchami v ose hypotalamus-hypofýza-ovarium nebo s nadbytkem mužských pohlavních hormonů (např. produkce nádorem).", "section_level": 1}, {"title": "Symptomy.", "content": "Symptomy jsou nepravidelná až trvalá absence ovulace, trvalá produkce estrogenu, vyšší než normální produkce mužských pohlavních hormonů, vyšší než běžná produkce LH s nízkou nebo průměrnou produkcí FSH, ztlouštělé a zvětšené vaječníky (často dvakrát větší než je jejich normální velikost), abnormální menstruační příznaky (nepřítomnost menstruačních period nebo nepravidelné těžké krvácení), nadměrný vlasový růst a mužská vlasová struktura a distribuce. Může nastat primární forma neplodnosti lehce odstranitelné operačním zásahem (laparoskopie).", "section_level": 2}], "src_summary": "Syndrom polycystických ovarií (Polycystic Ovary Syndrom, PCO, Stein-Leventhalův syndrom) je syndrom charakterizovaný zastavením ovulace, nepřítomností menstruace, neplodností a ochlupením na u žen nezvyklých partiích.", "tgt_summary": "Das polyzystische Ovar (oder: Ovarial)-Syndrom (; kurz: PCO-Syndrom, PCOS), eigentlich \"Syndrom polyzystischer Ovarien\", kurz auch Polyzystische Ovarien, ist eine der häufigsten Stoffwechselstörungen geschlechtsreifer Frauen, ausgelöst durch unterschiedliche pathogenetische Mechanismen und gekennzeichnet durch ein komplex gestörtes hormonales Gleichgewicht. Das PCOS ist die häufigste Ursache für erhöhte Androgenspiegel (Hyperandrogenämie), Zyklusstörungen (Ausfall der Ovulation) und Unfruchtbarkeit bei Frauen. Die ältere Bezeichnung Stein-Leventhal-Syndrom ist auch heute noch in Gebrauch. Andere mögliche Bezeichnungen sind chronische hyperandrogenämische Anovulation (CHA) oder (PCOD).", "id": 1726140} {"src_title": "Tomáš Hübschman", "tgt_title": "Tomáš Hübschman", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "AC Sparta Praha, FK Jablonec.", "content": "S fotbalem začínal již v pěti letech v dresu pražské Sparty. Postupem času nastupoval za všechny žákovské a mládežnické týmy letenského mužstva. První profesionální smlouvu podepsal v roce 1998 (jako sedmnáctiletý), a to se Spartou. Svou první ligovou sezónu (2000/01) odehrál na hostování v barvách prvoligového týmu FK Baumit Jablonec, stal se pilířem obrany. Pro následující sezónu se vrátil zpět do svého mateřského klubu a působil v něm ještě následující dvě sezóny, během nichž okusil zápasy Ligy mistrů, vyhrál českou ligu a triumfoval i v českém poháru.", "section_level": 2}, {"title": "Šachtar Doněck.", "content": "Jeho tehdejší výkony zaujaly pozorovatele zahraničních klubů a tak se v roce 2004 zrodil přestup do zahraničního mužstva. Tomáš Hübschman podepsal smlouvu na pět let s ukrajinským Šachtarem Doněck. V týmu panovala s jeho výkony spokojenost a Hübschmanovi bylo nabídnuto prodloužení smlouvy až do roku 2011, na které přistoupil. 20. května 2009 se stal se Šachťarem Doněck vítězem posledního ročníku Poháru UEFA, byť finálové utkání nemohl hrát kvůli karetnímu trestu. V dubnu 2013 získal s ukrajinským týmem sedmý ligový titul, Šachtaru jej zaručila remíza 1:1 s Metalistem Charkov čtyři kola před koncem soutěže. Osmý ligový titul získal hned v následujícím ročníku 2013/14. Po této sezóně mu však vypršela smlouva a Hübschman ukrajinský celek po deseti letech opustil.", "section_level": 2}, {"title": "FK Baumit Jablonec.", "content": "V červenci 2014 podepsal tříletý kontrakt v místě svého dřívějšího hostování, severočeském klubu FK Baumit Jablonec. V týmu se stal kapitánem.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládežnické reprezentace.", "content": "Tomáš Hübschman se již od svých 14 let objevuje v mládežnických reprezentacích. Zúčastnil se Mistrovství světa ve fotbale hráčů do 20 let 2001 v Argentině, kde ČR prohrála ve čtvrtfinále 0:1 s Paraguayí. O rok později byl členem týmu, který na mistrovství Evropy hráčů do 21 let vybojoval zlaté medaile, když porazil ve finále Francii.", "section_level": 2}, {"title": "A-mužstvo.", "content": "Za českou seniorskou reprezentaci poprvé nastoupil 10. listopadu 2001 v kvalifikačním utkání o Mistrovství světa 2002 proti Belgii (prohra 0:1), kdy o poločase vystřídal Vladimíra Šmicera. Po evropském šampionátu 2012 nastoupil v prvním přátelském utkání nového reprezentačního cyklu 15. srpna 2012 ve Lvově proti domácí Ukrajině (0:0), 8. září v Kodani proti Dánsku (kvalifikační zápas o MS 2014 v Brazílii, opět 0:0) a v dalším přátelském utkání v Teplicích proti Finsku 11. září (prohra 0:1). Objevil se v základní sestavě v kvalifikačním zápase 12. října proti Maltě. Po čtyřzápasovém střeleckém trápení českého týmu bez vstřeleného gólu (mimo tří výše zmíněných zápasů ještě prohra 0:1 z evropského šampionátu s Portugalskem) zvítězila ČR 3:1, v nastaveném čase chytil ještě Petr Čech přísně nařízený pokutový kop. 16. října 2012 nastoupil Hübschman v Praze v kvalifikačním zápasu s Bulharskem (0:0). První gól v seniorské reprezentaci vstřelil 11. října 2013 proti domácí Maltě, ve 3. minutě otevíral skóre duelu (konečný výsledek 4:1 pro ČR). Účast Tomáše Tomáše Hübschmana na vrcholových turnajích:", "section_level": 2}, {"title": "EURO 2004.", "content": "Tomáš Hübschman se zúčastnil Mistrovství Evropy 2004, kde český tým získal společně s Nizozemskem bronzové medaile. Nastoupil pouze do druhého poločasu posledního zápasu českého celku v základní skupině proti Německu, v němž si trenér Karel Brückner mohl dovolit 9 změn v sestavě, neboť reprezentace měla po výhrách 2:1 nad Lotyšskem a 3:2 nad Nizozemskem jisté první místo ve skupině a postup do čtvrtfinále. Český tým porazil Německo 2:1 a vyhrál skupinu s plným počtem bodů (9).", "section_level": 3}, {"title": "EURO 2012.", "content": "V roce 2012 jej trenér Michal Bílek nominoval na Mistrovství Evropy ve fotbale 2012 v Polsku a na Ukrajině, kde se český tým ocitl v papírově snadné základní skupině A společně s Polskem, Ruskem a Řeckem. V prvním zápase (8. června 2012) šel Hübschman na hřiště až na začátku druhého poločasu, byl u prohry českého mužstva 1:4 s Ruskem. Ve druhém zápase základní skupiny (12. června 2012) nahrával na první gól utkání proti Řecku Petru Jiráčkovi, český tým nakonec zvítězil 2:1. I v posledním utkání základní skupiny 16. června proti Polsku (výhra ČR 1:0) na hřišti exceloval a významně se podílel na postupu českého týmu z prvního místa ve skupině A s celkově šesti body (přes pasivní skóre 4:5 ze tří zápasů) do čtvrtfinále turnaje proti Portugalsku. V 72. minutě Tomáš Hübschman zachytil nepřesnou rozehrávku polských hráčů za půlící čárou, přihrál volnému Barošovi, jenž si naběhl na hranici velkého vápna a přiťukl míč Petru Jiráčkovi, ten pak prostřelil polského brankáře Przemysława Tytońa. Čtvrtfinálový zápas ve Varšavě (21. června 2012) proti Portugalsku český tým prohrál 0:1 a s turnajem se rozloučil. Tomáš Hübschman hrál do 86. minuty, pak jej vystřídal Tomáš Pekhart.", "section_level": 3}, {"title": "Reprezentační góly a zápasy.", "content": "Góly Tomáše Hübschmana v A-mužstvu české reprezentace", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "S manželkou Janou vychovávají dceru Michaelu. Tomáš Hübschman se angažuje v charitativní činnosti a podporuje dobročinné akce. Je také členem týmu Real TOP Praha, v jehož dresu se zúčastňuje charitativních zápasů a akcí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tomáš Hübschman (* 4. září 1981 v Praze) je český fotbalový defenzivní záložník či obránce a bývalý reprezentant, od července 2014 působící v FK Baumit Jablonec. Deset let hrál v ukrajinském klubu Šachtar Doněck, s nímž vyhrál mnoho trofejí včetně titulu v Poháru UEFA 2008/2009. Je mistrem Evropy hráčů do 21 let z roku 2002. V témže roce zvítězil v české anketě Fotbalista roku v kategorii Talent roku. ", "tgt_summary": "Tomáš Hübschman (* 4. September 1981 in Prag) ist ein tschechischer Fußballspieler. Er steht als Abwehrspieler beim tschechischen Erstligisten FK Jablonec unter Vertrag.", "id": 1996514} {"src_title": "Liptovský Hrádok", "tgt_title": "Liptovský Hrádok", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Liptovský Hrádok vznikl začátkem 13. století jako osada Belzsko. Byl pojmenován podle jednoho ze tří hradů, nacházejících se na území dnešního Liptova − Hrádku. Hrad Hrádok patří svojí topografickou polohou do Horního Liptova a tvoří neodmyslitelnou součást jeho starších dějin. Osada Mravník, nacházející se v centru dnešního starého města, byla o pár století mladší. Dříve zde bylo Keltské hradiště, a předtím se tu zdomácněly lidé púchovské kultury, což potvrdil nález 70 uren na sídlišti Belanská. Pravděpodobně přišli ze tří hradišť blízko Podturne, kde se usadili mnohem dříve. Liptovský Hrádok se nachází na soutoku řek Váh a Belá, nebylo proto náhodou, že si vybrali toto místo. V okolí hradu založili nejdříve osadu složenou z rodin lesnických a státních úředníků. V roce 1728 postavili solný sklad v osadě Mravník, do kterého dováželi sůl ze Solivar. Vznik Liptovského Hrádku úzce souvisí s rozvojem hrádockých panství po jeho odkupu královskou komorou v roce 1731. Jádrem osady se stala ulice táhnoucí se od hradu směrem na jih. Lipové stromořadí, je typické jak pro tuto ulici, tak pro celý Liptovský Hrádok. Později se část této ulice stala základem pro dnešní arboretum. Pokračování této ulice podél Váhu směřovalo k další bývalé osadě Překážka. Ta patřila pod obec Podtúreň až do 30. let 20. století. Sloučením obou osad vznikl Liptovský Hrádok. V 80. letech 19. století postavili v Liptovském Hrádku budovy pro komorský lesní úřad a prefekturu a v 90. letech římskokatolický kostel. První panelové domy se v Liptovském Hrádku začali stavět asi v letech 1959 až 1965.", "section_level": 1}, {"title": "Symboly města.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Znak.", "content": "Znak města má v horní stříbrné třetině štítu tři zelené jehličnaté stromy (motiv lesa). Dolní dvě třetiny tvoří zelené pole se dvěma zkříženými stříbrnými kladivy (historický symbol). Tři zelené stromy v horní části znaku symbolizují okolní lesy, těžbu dřeva a tradici dřevařského průmyslu v regionu horního Liptova. Dvě překřížená hornické kladiva v dolní části znaku symbolizují hornictví a těžbu železné rudy v okolí Liptovského Hrádku, která zde v minulosti intenzivně probíhala. Znak pochází z roku 1990, a tvůrcem je Hrádočan. Je již více než desátou verzí za posledních 500 let.", "section_level": 2}, {"title": "Vlajka.", "content": "Vlajka města má na bílém podkladu ve svém středu umístěný stříbrný kříž a je ukončena vybráním dovnitř do jedné třetiny její plochy. Délka vlajky je zpravidla dvojnásobkem její šířky. Jediný výrobek vlajky vyrobené z nestandardních materiálů uschovává primátor města. Vlajku města používá primátor města a městské zastupitelstvo při slavnostních a oficiálních příležitostech městského, příp. státního charakteru a to vyvěšením na budovách, ve kterých sídlí, příp. v síních, kde se konají slavnostní akce.", "section_level": 2}, {"title": "Pečeť.", "content": "Pečeť města tvoří znak města s nápisem \"MĚSTO LIPTOVSKÝ HRÁDOK\". Uprostřed mezi začátkem a koncem tohoto textu je hvězdička. Hrubopis je oddělen od obrazu pečetě kružnicí. Pečeť města se používá při slavnostních příležitostech - naturalizaci, na pečetění významných listin, dokumentů a v případech, kdy to určí zastupitelstvo nebo primátor města.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura a zajímavosti.", "content": "V okolí města nebo v samotném Liptovském Hrádku můžeme najít celkem tři muzea: Muzeum liptovské vesnice Pribylina, Liptovské muzeum a Liptovský Hrádok. Hrad Liptovský Hrádok byl až do roku 2010 veřejnosti nepřístupný, ale od tohoto roku je možné si jej za poplatek projít. Okolí města nabízí dobré podmínky pro pěší turistiku i cykloturistiku. V letech 2013 a 2014 byl Liptovský Hrádok etapovým městem cyklistického závodu Okolo Slovenska,", "section_level": 1}], "src_summary": "Liptovský Hrádok ( \"Liptóújvár;\" německy \"Liptau-Hradek\" či zsatrale \"Neuhäusel in der Liptau\") je město v severní části Slovenska, v Žilinském kraji. Nachází se zde také arboretum. Město se nachází ve východní části Liptovské kotliny při soutoku Váhu s Belou. Je centrem horního Liptova a žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Liptovský Hrádok (bis 1927 slowakisch „Hrádok“; deutsch selten \"Liptau-Hradek\", veraltet auch \"Neuhäusel in der Liptau\", ungarisch \"Liptóújvár\") ist eine Stadt in der mittleren Slowakei mit Einwohnern (Stand ). Sie gilt als touristisches Zentrum des oberen Liptautales. ", "id": 1001325} {"src_title": "První bitva u Syrty", "tgt_title": "Erstes Seegefecht im Golf von Syrte", "src_document": [{"title": "Italské síly.", "content": "Po neúspěšných konvojích, které utrpěly velké ztráty a pod silným nátlakem Němců na dodávky do severní Afriky byl Iachino donucen vyslat nový konvoj tentokrát s velmi silným zabezpečením.", "section_level": 1}, {"title": "Spojenecké síly.", "content": "Cunningham se o konvoji včas dozvěděl z rozšifrovaných italských zpráv a vyslal 16. prosince 1942 z Alexandrie \"svaz B\", který měl za úkol jednak napadnout konvoj a jednak chránit rychlou dopravní loď \"Breconshire\" plující na Maltu. V polovině cesty měl \"Breconshire\" převzít \"svaz K\", který vyplul z Malty.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "17. prosince ráno se oba spojenecké svazy spojily. Zároveň byly zpozorovány průzkumným letadlem poblíž Sidi Barrani. Během celého dne byl Vianův spojený svaz neúspěšně napadán střemhlavými i torpédovými letadly. Po jednom útoku v 17:45 spatřily spojenecký svaz italské lodě (vzdálené krytí), které přilákala spojenecká protiletadlová palba. V 17:53 zahájily italské lodě palbu. Protože spojenecké lodě k soupeři nedostřelily, začaly vytvářet kouřovou clonu. Po asi 10 minutách neúspěšné palby a při vzpomínce na bitvu u Matapanu, se Iachino rozhodl neriskovat noční boj a začal ustupovat k severu. Oba svazy se tak od sebe odpoutaly. \"Svaz K\" převzal transportní loď \"Breconshire\" a bezpečně ji dopravil na Maltu. \"Svaz B\" se vracel do Alexandrie.", "section_level": 1}, {"title": "Po bitvě.", "content": "Druhý den 18. prosince zjistilo britské průzkumné letadlo, že italský konvoj opět postupuje k jihu. Bylo rozhodnuto vyslat svaz K složený z lehkých křížníků HMS Aurora, HMS Penelope, HMS Neptune a torpédoborců HMS Kandahar, HMS Lance, HMS Lively a HMS Havock k Tripolisu s cílem konvoj napadnout. Svazu velel námořní kapitán Rory O'Connor. 19. prosince krátce před 1 hodinou v noci vplul spojenecký svaz do minového pole 20 mil severně od Tripolisu. Na minách se potopily křižník \"Neptune\" a torpédoborec \"Kandahar\" a poškodily křižníky \"Aurora\" a \"Penelope\". Ostatní lodě bez poškození vyvázly.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr.", "content": "Po těchto ztrátách i s přihlédnutím na vzrůstající německou leteckou aktivitu, bylo nutné zrušit činnost hladinových lodí z Malty proti italským konvojům. Italský konvoj \"M 42\" v pořádku doplul, ale spotřeba paliva nutná na jeho doprovod byla neúnosná.", "section_level": 1}], "src_summary": "První bitva u Syrty byla námořní bitvou druhé světové války ve Středozemním moři. Bitva se uskutečnila v noci 17. prosince 1941 v zálivu Velká Syrta mezi italským a spojeneckým námořnictvem.", "tgt_summary": "Das Erste Seegefecht im Golf von Syrte fand am 17. Dezember 1941 nördlich von Libyen statt. Beteiligt waren auf britischer Seite unter Admiral Vian sechs Leichte Kreuzer und zehn Zerstörer, auf italienischer Seite unter Admiral Iachino vier Schlachtschiffe, fünf Kreuzer, 19 Zerstörer und ein Torpedoboot. Das Gefecht entwickelte sich, als sich die jeweiligen Konvoibegleitschutzverbände auf einen Kampf einließen. Als das italienische Schlachtschiff \"RN Littorio\" aus einer Entfernung von 32.000 Metern das Feuer eröffnete, zogen sich die Briten zurück. Einige ihrer Schiffe wurden im weiteren Verlauf getroffen, der Kreuzer \"HMS Neptune\" und der Zerstörer \"HMS Kandahar\" sanken in einem italienischen Minenfeld. Die Kreuzer \"HMS Aurora\" und \"HMS Penelope\" wurden schwer beschädigt. Beide Konvois erreichten ihre Zielhäfen ohne weitere Zwischenfälle. ", "id": 446127} {"src_title": "Druhá bitva u Syrty", "tgt_title": "Zweites Seegefecht im Golf von Syrte", "src_document": [{"title": "Spojenecké síly.", "content": "Protože „únorový“ konvoj na Maltu skončil nezdarem a na ostrově začaly docházet potraviny, munice a palivo, byl Andrew Cunningham nucen vyslat další konvoj \"MW-10\", který vyplul z Alexandrie 20. března:", "section_level": 1}, {"title": "Italské síly.", "content": "22. března ráno objevil britský konvoj německý letecký průzkum. Z letišť na Krétě a Kyrenaice odstartovala letadla k útokům na konvoj, které trvaly až do večera. Také italské hladinové lodě vypluly.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "O vyplutí italských lodí se Vian dozvěděl od ponorky HMS \"P36\". Reorganizoval svoje síly do šesti skupin, které měly operovat nezávisle a odrážet případné útoky na konvoj. Ve 14:10 spatřil křižník \"Euryalus\" lodě Paronovy skupiny. Všechny britské lodě začaly vypouštět kouřovou clonu, konvoj se přesunul k jihu a ze severu ho chránily eskortní skupiny. Ve 14:36 začaly italské lodě palbu a britské palbu opětovaly ve 14:56. Ani jedna strana nedosáhla žádného zásahu. Krátce po 15 hodině obrátil Parona k severu, aby vylákal britské lodě k Iachinově skupině. Britové ho však nenásledovali. V 16:30 se oba italské svazy spojily a zamířily na jihozápad, aby konvoji odřízly cestu k Maltě. V 16:40 na sebe oba nepřátelské svazy opět narazily. Britské lodě opět vypouštěly kouřovou clonu a ta spolu se špatnými klimatickými podmínkami ztěžovala oběmama stranám míření. V důsledku toho došlo pouze k několika úspěšným zásahům. Na italské straně byl zasažen křižník \"Giovanni dalle Bande Nere\" a bitevní loď \"Littorio\", na které však nebyly způsobeny žádné škody. Na britské straně byly zasaženy křižníky \"Cleopatra\" a \"Euryalus\" a torpédoborce \"Kingston\", \"Havock\" a \"Lively\". Všem lodím se však podařilo doplout do přístavu. Okolo 19:00 Iachino obrátil na sever a z obavy před nočním bojem odplul z bojiště. A to i přesto, že na \"Littoriu\" už byl nainstalován radar.", "section_level": 1}, {"title": "Další akce.", "content": "Po setmění opustila kvůli nedostatku paliva většina Vianova svazu konvoj a odplula zpět do Alexandrie. U konvoje zůstaly křižníky \"Carslile\" a \"Penelope\", torpédoborce \"Legion\", \"Havock\", \"Kingston\" a 6 eskortních torpédoborců. Protože se konvoj zdržel bitvou a nestihl doplout na Maltu v noci, musel ráno očekávat letecké útoky. Nákladní lodě se proto rozptýlily, aby snížily riziko objevení. Luftwaffe však neponechala nic náhodě. Dopravní loď \"Clan Campbell\" byla potopena 50 mil jižně od Malty. Tanker \"Breconshire\" byl zasažen 8 mil od Malty, ale podařilo se mu doplout k Maltě a v zálivu Marsaxlokk najel na břeh. Zde se z něho dokonce podařilo vyčerpat část nákladu. \"Talabos\" a \"Pampas\" dopluly 23. března do přístavu. Během dalších náletů byly oba stejně jako tanker \"Breconshire\" potopeny.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr.", "content": "Z celkového nákladu 26 000 tun se podařilo dopravit asi pětinu plus asi 1000 tun nafty z \"Breconshire\". Během dalších náletů na Maltu byl potopen torpédoborec \"Legion\" a ponorka \"P39\". Navíc torpédoborec HMS \"Southwold\" najel u Malty na minu. Kapitán Vian byl krátce po této bitvě povýšen do šlechtického stavu. Italové se z úspěchu dlouho neradovali. 24. března se v bouři potopily torpédoborce \"Scirocco\" a \"Lanciere\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Druhá bitva u Syrty byla námořní bitvou druhé světové války ve Středozemním moři. Bitva se uskutečnila odpoledne 22. března 1942 v Syrtském zálivu mezi italským a spojeneckým námořnictvem.", "tgt_summary": "Das Zweite Seegefecht im Golf von Syrte fand am 22. März 1942 nördlich von Libyen statt. Beteiligt waren auf britischer Seite fünf Kreuzer und elf Zerstörer, auf italienischer Seite ein Schlachtschiff, drei Kreuzer und zehn Zerstörer. Die Italiener versuchten, einen britischen Versorgungskonvoi nach Malta abzufangen. Den unterlegenen Briten gelang es, die italienischen Marineeinheiten vom Konvoi abzudrängen. Jedoch gingen alle vier Transporter des Konvois durch Luftangriffe verloren und nur ein kleiner Teil der Ladung erreichte Malta. ", "id": 2453327} {"src_title": "Short Message Peer to Peer", "tgt_title": "Short Message Peer to Peer", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "SMPP bylo navrženo malou irskou firmou Aldiscon. V roce 1997 se firma Aldiscon stala telekomunikační divizí firmy Logica, v roce 2007 byla odprodána soukromým investorům jako firma Acision, po spojení s firmou Comverse v roce 2015 pak vystupuje pod jménem Xura. Protokol SMPP vytvořil vývojář Ian Chambers, původně pro testování funkčnosti SMS Center bez připojení do SS7 sítě. V roce 1999 byl protokol otevřen a Logica oficiálně předala správu nad SMPP protokolem sdružení firem a developerů s názvem \"SMPP Developer Forum\", později \"The SMS Forum\". K poslednímu červenci 2007 se Forum rozpustilo s tím, že splnilo svůj účel a další změny v protokolu nejsou nutné, a správa SMPP protokolu se vrátila pokračovateli firmy Aldiscon – firmě Mavenir. Nejrozšířenější verzí protokolu je SMPP 3.4, poslední verzí je pak SMPP 5.0.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled.", "content": "SMPP protokol definuje Rozlišujeme 3 typy spojení mezi ESME a SMSC podle kterých se dále určují PDU (packet data unit, - pakety), která se smí s daným typem použít: Protokol funguje způsobem požadavku a odpovědi na 4. vrstvě ISO/OSI protokolu (TCP nebo X.25 SVC3 spojení). Data jsou v binární formě kvůli efektivitě. Protokol funguje jak v synchronním (po každém požadavku se čeká na odpověď než se odešle požadavek další), tak asynchronním módu (pomocí Transaction Window Size se nastaví kolik daná entita může odeslat požadavků než obdrží odpověď na \"první\" z nich - počet on-the-fly požadavků). Požadavkem se rozumí příkaz definovaný podle specifikace jako je odeslání zprávy (\"submit_sm\" (přes TX, TRX spojení), \"deliver_sm\" (RX, TRX), \"data_sm\" (TX, RX, TRX)), dotaz na stav již odeslané zprávy (\"query_sm\"), úprava zprávy (\"replace_sm\"), příp. zrušení (\"cancel_sm\"). Požadavky \"query_sm\", \"replace_sm\" a \"cancel_sm\" předpokládají, že daná zpráva se stále nachází mezi nedoručenými zprávami na SMSC neboli SMSC ji stále má ve svém bufferu a může s ní pracovat.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Hlavička (header) má pevnou velikost (16 oktetů). 4x 4 oktety pro Tělo požadavku má 2 části. Povinnou část a Volitelnou část. Každý typ požadavku má definovány atributy pro své povinné parametry (velikost a typ) a i jejich pořadí je definováno specifikací. Volitelná část zprávy se přidává na konec PDU a jejich uspořádání není nijak předepsáno, jelikož se udávají ve formě TLV (tag, length, value). Uvnitř daného PDU můžou být zahrnuty jen některé, všechny nebo žádné z volitelných parametrů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Short Message Peer to Peer (SMPP) protokol je otevřený telekomunikační protokol, který slouží k posílání SMS zpráv mezi SMS Centry (SMSC) a externími aplikacemi (ESME) jako WAP Proxy server, Emailové brány nebo Voice Mail systémy, které nejsou připojeny přímo do mobilní sítě.", "tgt_summary": "Short Message Peer to Peer (kurz SMPP) ist ein Protokoll zur Übertragung von Daten über ein Netzwerk. Es wird eingesetzt, um SMS-Kurznachrichten von einem Netzelement (External Short Message Entity) zu einem Short Message Service Centre (SMSC) zu übertragen. ", "id": 1596801} {"src_title": "Adamité", "tgt_title": "Adamiten", "src_document": [{"title": "Užití slova.", "content": "Samotné označení „adamité“ bývá často považováno za obecné označení gnostiků či z gnóze vycházejících herezí. Podobně jako označení „katar“ (kacíř) později znamenalo jakéhokoli heretika, zdá se, že označení adamita znamenalo původně gnostika, později prostě „extrémní“ herezi, jejíž příslušníci se vymykali obecně přijímaným morálním standardům své doby.", "section_level": 1}, {"title": "Starověcí adamité.", "content": "Samotné označení \"adamité\" je ale mnohem starší, takto pojmenovaná sekta je zmiňována některými autory (sv. Epifanus ze Salamíny) už v prvním tisíciletí - členové této sekty se scházeli nazí a nazí i četli z Písma. Někdo považuje za nejstarší doloženou komunitu adamitů komunitu karpokratovských gnostiků. Nicméně s určitou nejistotou se lze domnívat, že jejich vyznání patrně vzdáleně vycházelo z díla některého z gnostických autorů prvních staletí po Kristu. O věrouce adamitů víme velmi málo, jakékoli zmínky o nich pocházejí od jejich kritiků a k tomu z druhé ruky, proto je i velmi obtížné je věrohodně spojit s některou jinou středověkou herezí.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdní vlivy.", "content": "Později mohlo ovlivnit i taková hnutí, jako byli valdenští a albigenští (kataři), nešlo-li dokonce jen o jiné pojmenování stejných náboženských komunit.", "section_level": 1}, {"title": "Středověcí neo-adamité.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nizozemští adamité.", "content": "Jednalo se o členy heretického hnutí Bratří a sester svobodného ducha.", "section_level": 2}, {"title": "Čeští adamité.", "content": "Původ českých adamitů je také nejasný. Zdá se, že tímto označením bývají kromě výše zmíněné skupiny označováni příslušníci různých skupin valdenských a albigenských heretiků, kteří se v jižních Čechách usadili za relativně tolerantní vlády posledních Přemyslovců v průběhu 13. století. Tito imigranti, svým způsobem běženci, pocházeli nejčastěji z blízkého Rakouska, ale podle některých autorů mezi nimi byly i skupiny (vesnice) z Burgundska a Okcitánie. Do konfliktu s vládní mocí ovšem přišli už před husitskými válkami, rozsáhlé „vymítací“ akce proti nim organizoval už Karel IV., ještě jako zemský správce v době nepřítomnosti svého otce Jana Lucemburského.", "section_level": 2}, {"title": "Adamité v husitství.", "content": "Čeští adamité představovali radikální část husitů. Pro vznik adamitů v husitství hrají významnou roli chiliastická očekávání husitů pojící se s rokem 1420. Po tom, co očekávaný konec světa nenastal, z dobového nadšení pro chiliasmus rychle vystřízlivěla skupina kolem Mikuláše Biskupce, jiní však chiliastický radikalizmus nepřestávali projevovat ani později. Právě radikální skupina vedená Martinem Húskou (řečeným Loquis – Mluvka) se dále radikalizuje a proměňuje v adamity. Martin Húska (Loquis) jmenovitě popíral přítomnost Krista ve večeři Páně, víno a chléb viděl jako pouhé symboly. V naprostém rozporu s konzervativním křídlem zavedl Loquis na Táboře v roce 1420 namísto eucharistie hody agapé, které se později začínají zvrhávat ve smilstvo (eros), které je pro nevzdělance od křesťanské lásky (agapé) velmi obtížně odlišitelné. Pikarti postupně vyvolávají odpor umírněného táborského křídla, spojeného s Pražany. Húskova strana pravděpodobně bez násilí odešla v lednu 1421 z Tábora do Příběnic. Martin Húska byl 29. ledna 1421 uvězněn pánem z Jindřichova Hradce a později byl dopraven do Tábora, kde pod nátlakem odvolal své bludy. V komunitě sektářů v Příběnicích se dostává do popředí Petr Kániš. Sektáři se zde během předvelikonočního půstu radikalizují v blasfémiích a dochází k prvním projevům adamitství – k odhazování šatů – ve víře, že šaty jsou jen nadále nepotřebným důsledkem Adamova pádu. Kněží v této době již ustupují do pozadí, adamitské názory se stávají jen snůškou chiliastických blouznění. Na přelomu března a dubna 1421 táborská obec sektáře rozehnala a vytlačila je z Příběnic. Skupina pikartů si pak zřídila provizorní ležení v lesnatých kopcích na pravém břehu Lužnice. Adamitské hnutí se postupem času odklonilo od původní verze „čisté orgie“ (muži a ženy mezi sebou) a údajně docházelo i k projevům homosexuality. V dubnu 1421 obořil se Jan Žižka na tyto kacíře. Někteří se rozutíkali, ale 50 sektářů chytili (mezi nimi i Petra Kániše), odvedli je do vsi Klokoty a tam byli upáleni. Šli prý vesele a s úsměvem na smrt, pravíce, že ještě téhož dne budou kralovat s Kristem na nebesích. Dalších 25 sektářů bylo upáleno ještě po Žižkově odchodu. V trávníku návsi v dnešní městské části Tábor-Klokoty se nachází památník husitské netolerance - velký kámen s nápisem \"Táborští pikarti 1421-1996\". Původní předák pikartů, Martin Húska (Loquis), který odvolal jen pod nátlakem, opustil v červnu 1421 Tábor a pokusil se dostat na Moravu, byl však u Chrudimi zadržen. Protože opět vyznal bludné učení o eucharistii, byl na žádost samého Žižky dne 21. srpna 1421 v Roudnici nad Labem upálen v sudu. Zbytek rozprášených adamitů se soustředil na ostrově v toku Nežárky mezi Veselím nad Lužnicí a Stráží. Odtud činí výpady do okolí a vypalují Kardašovu Řečici. Tu již jeví známky sekty: prosazovali v mezilidských vztazích duchovní i sexuální čistotu a chodili zásadně nazí, údajně souložili každý s každým. Stačilo k tomu, aby zašli za svým vůdcem Adamem a požádali ho o svolení. Tento Adam se nazýval synem božím. Ve skutečnosti to byl belgický francouzský pikart, kněz Adam Rohan z Pikardie, který si získal důvěru skupiny žen. Někteří badatelé však soudí, že uvedené zprávy o sexuálních výstřednostech jsou přehnané, např. dle profesora Šmahela se jednalo o nádech volnomyšlenkářství a pohlavní svobody, který u jejich nepřátel budil zdání nové Sodomy. Tito adamité byli trnem v oku Žižkovi. Ten proto proti nim zasáhl při výpravě proti Soběslavi, shromáždil vojska a vytáhl k adamitskému ostrovu. K rozhodujícímu střetu došlo v říjnu 1421 na Ostrově na Hamru. Ačkoliv se statečně bránili, husitskému vojsku podlehli a 40 jich bylo zajato a zahubeno mečem a ohněm (21. října 1421). Poražené sektáře Žižka upálil, ponechán byl údajně jen jeden, aby táborským kněžím vypověděl všechny skutky svých druhů. Tyto tzv. adamitské články pak poslal Žižka do Prahy, aby o nich byli informováni pražští kněží.", "section_level": 3}], "src_summary": "Adamité je označení jak pro starověkou gnostickou sektu, tak pro křesťanské heretické hnutí v Nizozemsku (\"neo-adamity\") i radikální část husitů. Všechny tyto proudy spolu souvisí jen málo, navenek se vyznačovaly jen podobnými znaky, jako bylo praktikování nahoty.", "tgt_summary": "Adamiten, auch Adamianer, ist eine abwertende Bezeichnung für mehrere christliche Gruppierungen, die angeblich den Zustand der Nacktheit wiederherstellen wollten, wie er bei Adam und Eva vor dem Sündenfall herrschte. ", "id": 2066510} {"src_title": "Hedvika Šlesvicko-Holštýnsko-Gottorpská", "tgt_title": "Hedwig von Schleswig-Holstein-Gottorf", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Narodila se jako poslední ze tří dětí lübeckého biskupa a oldenburského vévody Fridricha Augusta I. a jeho manželky Ulriky Frederiky Hessensko-Kaselské. Její rodiště Eutin, kde v klidu prožila první roky svého života, se nacházelo ve vévodství Holsten-Gottorp, jež bylo územně natolik zredukované, že ztratilo téměř jakýkoli význam. Byla však neteří švédského krále Adolfa I. Frederika a jako taková sestřenice Gustava III. i svého manžela Karla XIII.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "V patnácti letech, 7. června roku 1774 se ve Stockholmu provdala za švédského prince Karla, vévodu ze Södermanlandu, mladšího bratra švédského krále Gustava III., který se po palácovém převratu v roce 1809 stal švédským králem. Dojednání tohoto dynastického spojení bylo v králově režii, manželství bylo tedy uzavřeno bez nadšení na obou stranách a oba manželé v něm byli nešťastní. Karel nenáležel k nejvěrnějším manželům – vedle dalších krátkých avantýr jeho poměr s hraběnkou \"Augustou Löwenhjelm\" trval řadu let a narodil se z něj syn \"Carl Axel Löwenhielm\" (1772–1861). Ani Hedvika se neodříkala mimomanželských potěšení – hovořilo se o jejím románku s hrabětem \"Axelem von Fersenem\", který byl pravděpodobně i milencem francouzské královny Marie Antoinetty. Z jejich manželství se narodily dvě děti, obě však zemřely jako novorozeňata: Hedvika měla na dvoře Gustava III. dobrou pozici. Byla ženou rozhodnou a komunikativní a byla svým způsobem prostředníkem v rozepřích uvnitř královské rodiny. Udržovala jediné a pevné přátelství s hraběnkou \"Žofií von Fersen\". Její vliv v královské rodině se zvětšil za panování Gustava IV. Adolfa. Po revoluci 13. března roku 1809, která Gustava Adolfa svrhla, se Hedvika zařadila mezi podporovatele jeho syna Gustava a napřela všechny síly k tomu, aby se stal dědicem trůnu pod poručnictvím vévody Karla ze Södermanlandu, jejího manžela. Její plány však se zhatily, neboť kromě toho, že byl Gustav Adolf IV. svržen z trůnu, odhlasoval Riksdag i vyloučení jeho potomků z následnictví. Novým králem byl zvolen vévoda Karel a Hedvika se stala královnou. Korunovace se uskutečnila 29. června roku 1809 korunována v stockholmské katedrále sv. Mikuláše. O pět let později, v roce 1814, když bylo Dánsko rozhodnutím Vídeňského kongresu sankcionováno za podporu Napoleonovi odtržením Norska a země byla přičleněna do unie se Švédskem, přidala ke svému titulu švédské královny i titul královny Norska. Korunovace ve Norsku se však již neuskutečnila pro špatný zdravotní stav jejího manžela, který zemřel 5. února roku 1818. Královna sama zemřela nedlouho po něm, 20. června téhož roku. Byla pochována po boku svého manžela v kostele Riddarholmen ve Stockholmu.", "section_level": 2}, {"title": "Nová dynastie.", "content": "Problémem ovšem byla otázka Karlova nástupce na trůn, neboť Karel neměl dědice a následníka. Zatímco Hedvika podporovala variantu, aby na trůnu setrvala rodina Holstein-Gottorp, její manžel byl jiného názoru, především však parlament striktně zamítl návrat rodiny Gustava IV. Adolfa na trůn a dal přednost následníkovi adoptivnímu. Karel XIII. tedy adoptoval hned v roce 1809 \"Kristiána Augusta von Schleswig-Holstein-Sonderburg-Augustenburg\" (1768–1810), který však po roce (28. května roku 1810) zemřel; poté Karel adoptoval napoleonského generála Jeana-Baptista Bernadotteho, který se stal následníkem a po Karlově smrti jako Karel XIV. Jan švédským králem, založiv tak novou dynastii, jež panuje ve Švédsku dodnes.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz.", "content": "Pozornosti zasluhují publikované královniny deníky, které psala po celou dobu svého pobytu ve Švédsku, popisujíc v nich život na královském dvoře. Jsou cenným pramenem poznání soudobé politické situace a společenských poměrů ve Švédsku. Dochovala se rovněž korespondence s Žofií von Fersen (od roku 1800), jež stejně jako její deník vypovídají o intrikách na švédském dvoře v této době.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hedvika Šlesvicko-Holštýnsko-Gottorpská (plným jménem německy \"Prinzessin Hedwig Elisabeth Charlotta von Schleswig-Holstein-Gottorf\", švédsky \"Hedvig Elisabet Charlotta\"), (22. března 1759, Eutin – 20. června 1818,Stockholm) byla jako manželka švédského krále Karla XIII. švédskou královnou v letech 1809–1818.", "tgt_summary": "Prinzessin Hedwig Elisabeth Charlotta von Schleswig-Holstein-Gottorf (* 22. März 1759 in Eutin; † 20. Juni 1818 in Stockholm) war ein Mitglied des Hauses Holstein-Gottorp und durch Heirat Königin von Schweden und Norwegen.", "id": 1638697} {"src_title": "Pavel Křížkovský", "tgt_title": "Pavel Křížkovský", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z velmi chudých poměrů. Byl nemanželským synem Viktorie Křížkovské a pokřtěn byl jako Karel. V dětství vyrůstal u svých strýců Jakuba a Jana v Neplachovicích. Jeho talentu si všimli ředitel místního kůru A. Urbánek a učitel Jiří Janáček, otec hudebního skladatele Leoše Janáčka. Pomohli mu, aby byl v roce 1832 přijat jako zpěvák kostela sv. Ducha v Opavě a mohl tak navštěvovat lepší školu a posléze i opavské gymnázium. Zapsal se sice po maturitě ke studiu na Filosofické fakultě olomoucké univerzity, ale dlouho pro nedostatek finančních prostředků studovat nemohl. Na čas přijal místo učitele češtiny na škole v Jamnici, aby získal prostředky na další studium. Pokračoval pak ve studiu filosofie a hudební teorie. Neutěšené podmínky, ve kterých vyrůstal, způsobily, že trvale trpěl pocitem osamění, nedůvěrou ve vlastní schopnosti, nespavostí a duševními krizemi. Možná, že i to přispělo k rozhodnutí, že roku 1845 vstoupil do augustiniánského kláštera v Brně, vykonal řeholní slib a přijal řeholní jméno Pavel. Vysvěcen na kněze byl v roce 1848. Stal se ředitelem klášterního kůru; pod jeho řízením zpíval i mladý Leoš Janáček. Byl kaplanem v Lískovci a učitelem náboženství na brněnské škole v Bělidlech. Ačkoliv byl kromě studia hudební teorie v hudbě prakticky samouk, stal se virtuosem ve hře na varhany a skvěle hrál na i klarinet a klavír. Dirigoval koncerty v brněnské Redutě, hrál na violu ve smyčcovém kvartetu, založil Mužský pěvecký sbor v Brně a Besedu brněnskou. V obou tělesech působil i jako sbormistr a dirigent. Seznámil se s jedním z nejpilnějších sběratelů českých národních písní Františkem Sušilem. Toto setkání mělo pro českou hudbu velký význam. Sdílel s ním jeho nadšení pro lidovou tvorbu, která se mu stala velkým zdrojem inspirace. Nejprve jen harmonizoval Sušilovy zápisy, později začal sám komponovat v duchu moravských národních písní. Tak vznikla jeho díla pro pěvecký sbor \"Utonulá\", \"Dar za lásku\", \"Dívče\" a mnohé další. Na pozvání Bedřicha Smetany byla \"Utonulá\", za osobního řízení Křížkovského, provedena s velkým úspěchem na koncertě v Praze 1 roku 1861. Též spolupracoval s významným vlasteneckým knězem Janem Soukopem, jemuž zhudebnil některé texty. Jeho životním úspěchem se stala kantáta komponovaná k Velehradským slavnostem v roce 1863, konaným na počest milénia příchodu slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Moravu. Vedle náboženského obsahu se do díla promítly i vlastenecké myšlenky národního obrození. Kantátu přednesl sbor 940 zpěváků a zpěvaček a dvacet tisíc posluchačů uspořádalo skladateli nadšené ovace. Všechna tato aktivita však nebyla nijak doceněna nebo spíše naopak byla vyhodnocena jako církvi nepřátelská. Německé církevní kruhy v Brně jeho úspěchu vysloveně nepřály. Vrcholu bylo dosaženo, když jej Prozatímní divadlo vyzvalo ke kompozici opery. Brněnský biskup hrabě Antonín Arnošt Schaffgotsche zakázal Křížkovskému jakékoliv skladatelské aktivity s výjimkou komponování církevních skladeb. Podřídil se. Napsal \"Rekviem\", dvojí \"Te Deum\" a přesto byl v roce 1872 prakticky odsunut do Olomouce na místo kapelníka olomouckého dómu. I zde však našel sílu a čas a spolupracoval při založení pěvecko-hudebního spolu Žerotín. Po mozkové mrtvici se vrátil do Starobrněnského kláštera. Zde na následky nemoci 8. května 1885 zemřel. Je pochován na Ústředním hřbitově v Brně (sk. 2/83).", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "48 církevních skladeb, z toho 5 mší, 3 Te Deum, 2 rekviem a 1 pašije:", "section_level": 1}], "src_summary": "Pavel Křížkovský (narozen jako Karel Křížkovský; 9. ledna 1820 Holasovice ve Slezsku (Kreuzendorf) – 8. května 1885 Brno) byl český hudební skladatel, sbormistr, violista, klavírista, klarinetista, varhaník, hudební pedagog a katolický kněz.", "tgt_summary": "Pavel Křížkovský (* 9. Januar 1820 in Kreuzendorf, Österreichisch-Schlesien; † 8. Mai 1885 in Brünn, Mähren) war ein tschechischer Komponist.", "id": 940009} {"src_title": "Pochybek prodloužený", "tgt_title": "Langgestielter Mannsschild", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Areál rozšíření se u tohoto druhu rozprostírá od Střední Evropy přes jihovýchodní a východní Evropu až po jih Uralu a oblasti okolo Kavkazu. V České republice se vyskytuje v oblastech termofytika a mezofytika, v Čechách roste v Povltaví, Českém středohoří či Českém krasu, na Moravě na Hané, Drahanské vrchovině či v Hustopečské pahorkatině.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Konkurenčně slabý druh vyskytující se na suchých a teplých (xerotermních) stanovištích v málo zapojených porostech, jako jsou suché trávníky, úhory, vinice, kamenité svahy, náspy nebo okraje cest. Často se také vyskytuje v blízkosti lidských sídel na chudé, písčité půdě s neutrální až slabě kyselou reakcí. Na stanovištích se objevuje poměrně krátkodobě a v různě silných populacích. Vzhledem k velikosti a celkově gracilnímu vzhledu bývá snadno přehlédnutelný.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Drobná, krátkověká, efemérní rostlina, vysoká jen 5 až 15 cm, s jednou nebo několika bezlistými lodyhami pokrytými jednoduchými i žláznatými chlupy. Listy rostou pouze v přízemní růžici, jsou přisedlé, dlouhé jen do 2 cm a mají kopinatou čepel, ta bývá celokrajná nebo je v horní části částečně oddáleně zubatá. Stvol nese jednoduchý okolík drobných květů s třemi až osmi květy. Obal má tvořeny eliptickými celokrajnými listeny kratšími než květní stopky. Bílé květy jsou oboupohlavné a rostou na stopkách které se později značně prodlužují, bývají dlouhé i jako samotný stvol. Pýřitý, pěticípý, 3,5 až 5 mm dlouhý kalich je trubkovitý a delší než koruna v něm skrytá. Bílá koruna má vejčitou trubku s nálevkovitým okrajem rozděleným do pěti mělce vykrojených plátků mající v ústí žluté výstupky. K plátkům korunní trubky je nitkami přirostlých pět tyčinek se žlutými prašníky, svrchní semeník s čnělkou nese drobnou bliznu. Nektar určený pro opylující hmyz vyvěrá z vrcholu semeníku. Jako pojistka proti samoopylení je v květech vyvinuta heterostylie a dále blizna dozrává dříve než pyl v prašnících. Květy rozkvétají v dubnu a květnu. Ploidie druhu je 2n = 40. Po opylení se ze semeníku vyvine kulovitá tobolka až 5 mm velká, která je obalena ve vytrvalém kalichu. Tobolka s více semeny se otvírá na vrcholu pěti zuby, drobná semena roznáší vítr i mravenci.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "V minulosti byl pochybek prodloužený v české přírodě častým druhem, nyní však rychle mizí a je proto „Červeným seznamem cévnatých rostlin České republiky“ z roku 2012 řazen mezi ohrožené druhy (C3).", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Pochybek prodloužený (\"Androsace elongata\") je útlá, bíle kvetoucí, jednoletá a poměrně vzácná bylina rostoucí na teplejších stanovištích. Je to v české přírodě nejčastěji se vyskytující druh rodu pochybek.", "tgt_summary": "Der Langgestielte Mannsschild (\"Androsace elongata\"), auch als Steppen-Mannsschild bezeichnet, ist eine Pflanzenart in der Familie der Primelgewächse (Primulaceae). Sie kommt in Mitteleuropa selten bis sehr selten vor.", "id": 1603057} {"src_title": "Gerhard Schröder", "tgt_title": "Gerhard Schröder", "src_document": [{"title": "Politická kariéra.", "content": "Členem SPD je Schröder od roku 1963. V letech 1998–2005 byl sedmým spolkovým kancléřem (předsedou vlády) Spolkové republiky Německo. Jeho SPD vládla v koalici se Stranou zelených až do předčasných voleb do spolkového sněmu v září 2005. Jednou z důležitých priorit Schröderovy vlády v letech 2002-2005 byla tzv. Agenda 2010, která byla prosazena s úmyslem vyřešit problémy nedostatku pracovních sil, zvláště s ohledem na nepříznivé prognózy demografického vývoje v příštích letech. Předčasné volby roku 2005 byly vyvolány tak, že Schröder požádal spolkový parlament (\"Bundestag\") o vyslovení nedůvěry poté, kdy jeho strana SPD neuspěla ve volbách do zemského parlamentu Severního Porýní-Vestfálska v květnu 2005. Tyto volby Schröder velmi těsně prohrál. Jeho nástupkyní v úřadu spolkového kancléře se v listopadu 2005 stala Angela Merkelová, a sice po dohodě velké koalice CDU/CSU a SPD v říjnu 2005. Společně s americkým prezidentem Billem Clintonem (1993-2001) a britským premiérem Tonym Blairem (1997-2007) byl Schröder považován za představitele tzv. třetí cesty.", "section_level": 1}, {"title": "Působení v hospodářství.", "content": "Krátce po svém odchodu z funkce kancléře začal Schröder působit v hospodářské oblasti. Plní funkci předsedy výboru akcionářů konsorcia Nord Stream AG, které provozuje plynovod Nord Stream. Tímto plynovodem již v současnosti proudí pod Baltským mořem velká množství zemního plynu z Ruska do Německa, čímž je zajišťováno dostatečné zásobování plynem v mnoha dalších zemích včetně Ukrajiny. Nordstream AG usiluje o zdvojení tohoto plynovodu. 29. září 2017 byla nově ustavena dozorčí rada velké ruské naftové společnosti Rosněfťu. Ruská vláda nominovala do ní Gerharda Schrödera, který byl posléze zvolen předsedou této dozorčí rady; za tuto svoji novou fukci byl Schröder v Německu kritizován.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Schröder je od 2. května 2018 po páté ženatý. Jeho svatba s korejskou ekonomkou Soyeon Kim se konala v Soulu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gerhard Fritz Kurt Schröder (* 7. dubna 1944) je bývalý německý politik, v letech 1998–2005 předseda Sociálnědemokratické strany Německa (SPD). ", "tgt_summary": "Gerhard Fritz Kurt Schröder (* 7. April 1944 in Mossenberg-Wöhren, heute zu Blomberg) ist ein deutscher Politiker der SPD. Er war von 1990 bis 1998 Ministerpräsident von Niedersachsen und von Oktober 1998 bis November 2005 der siebte Bundeskanzler. Seit dem Tode Helmut Kohls im Juni 2017 ist er der einzige lebende Altbundeskanzler Deutschlands. Er war von 1978 bis 1980 Bundesvorsitzender der Jusos und von 1999 bis 2004 Vorsitzender der SPD. ", "id": 1288033} {"src_title": "Mačča", "tgt_title": "Matcha", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Podle japonské literatury ze 3. století n. l. se zelený čaj zpočátku používal jako elixír k léčbě otoků, horečky a dalších symptomů. Má se za to, že semínka zeleného čaje přivezl do Číny japonský vyslanec během vlády dynastie Tang a následně jej používala šlechta a buddhističtí duchovní jako léčivé tonikum. V r. 1191 japonský zenový buddhistický mnich Eisai přinesl z Číny nový způsob pití zeleného čaje. Nasypal rozemletý čajový prášek do horké vody a rozmíchal jej – jako se to dnes dělá s maččou – a pak jej popíjel spíše jako nápoj, nikoliv jako lék. Popíjení čaje se v Japonsku později rozšířilo z šlechtických kruhů mezi samuraje. Samurajové, vázáni přísahou k ochraně svých pánů, nakonec vytvořili rituál zeleného čaje, který měl vnést klid a harmonii do jejich často bouřlivého života.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob zpracování.", "content": "Čtyři týdny před každoroční sklizní jsou čajové plantáže zastíněny plachtami, takže se eliminuje až 90 % přirozeného světla. Čajové plantáže kompenzují ztrátu světla zvýšením obsahu chlorofylu v listech. Pouze nejlepší ručně sbírané čajové listy se pak spaří, usuší a nařežou, aby se odstranily žilky a stonky. Usušené listy se pak skladují v mrazicím boxu, aby se po celý rok zajistila stálá kvalita. Takto zpracovaný čaj se nazývá tencha. Čajové listy se namelou na žulových mlecích kamenech, přičemž na jednom mlecím kameni se získá jedna unce mačči za hodinu.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Na rozdíl od běžných listů zeleného čaje, které se po vyluhování vyhazují, listy mačči se našlehají s vodou a konzumují se. Jelikož mačča je čistý, přírodní, jemně mletý prášek, jeho použití jako ingredience je téměř neomezené. Mezi oblíbené použití patří zmrzlina ze zeleného čaje, gelato, ovocné nápoje, latté a čokolády.", "section_level": 1}, {"title": "Zmrzlina a gelato.", "content": "Na zmrzlinu a gelato se zeleným čajem postačí 1,3% až 2% koncentrace mačči rozmíchané se základem z bílé tekutiny pro vytvoření bohaté příchuti a barvy zeleného čaje.", "section_level": 1}, {"title": "Kvalitativní spektrum.", "content": "Mačču od běžných práškových zelených čajů odlišují zejména: 1. Chuť: Mačča je sladká a jemná, s pouhým náznakem svíravosti. Sladkost je způsobena přirozeně se vyskytujícími L-theaninovými aminokyselinami a rostlinnou vlákninou. Na druhou stranu běžný práškový zelený čaj obvykle postrádá aktivní aminokyseliny, což vede k poměrně nevýrazné a hrubší chuti. 2. Barva: Mačča je smaragdově zelená, zatímco práškový zelený čaj je často žluto-hnědý. Je to proto, že kvalitní mačča se mele na jemný prášek na pomalu se otáčejících žulových mlecích kamenech. Tření je minimální a čajové listy se během tohoto procesu „nepálí“, takže si mohou zachovat chlorofyl. Oproti tomu běžný práškový zelený čaj se často mele na prášek pomocí tlaku vzduchu. Tření způsobené tímto procesem listy „rozvaří“, takže získávají žluto-hnědou barvu.", "section_level": 1}, {"title": "Příprava.", "content": "Dvě až tři vrchovaté bambusové lžičky čaje se našlehají s horkou vodou (75 °C) v misce bambusovou metličkou na nefritově zelenou pěnu. Řídká napěněná kaše po chvilce zhoustne nabobtnáním částeček lístků. Čaj mačča obsahuje všechny účinné látky a plný aromatický celek čajového listu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mačča () je japonský mletý čaj zpravidla vytvořený ze speciálního zeleného čaje. Čaje patří mezi nejstarší odrůdy zastiňovaných japonských zelených čajů, které se tradičně, více než 800 let, používají při zenových buddhistických ceremoniích. Mačča – rozemletá na žulových mlecích kamenech na jemný žlutozelený prášek – se našlehá s vodou, aby vznikl nápoj s bohatou chutí a vůní. ", "tgt_summary": "Matcha (jap.: 抹茶 [] für „gemahlener Tee“) () ist ein zu Pulver vermahlener Grüntee, der in der japanischen Teezeremonie verwendet wird. Er hat eine intensive grüne Farbe und einen lieblich-süßlichen, in späteren Pflückungen leicht herben Geschmack. Der Tee enthält Catechine sowie Carotine und die Vitamine A, B, C und E. ", "id": 2051492} {"src_title": "Tartuffe", "tgt_title": "Tartuffe", "src_document": [{"title": "Postavy.", "content": "Děj Tartuffa se odehrává v Orgonově domě v Paříži v druhé polovině 17. století. Pan Orgon v kostele pozná a velmi si oblíbí napohled zbožného žebráka Tartuffa, kterého vezme k sobě bydlet. Tartuffe si omotá Orgona kolem prstu svými naoko vzletnými řečmi o Bohu. Marně se celá rodina snaží Orgonovi vysvětlit, jaký je Tartuffe pokrytec a lhář. Orgon je slepý a hluchý. Spolu se svojí matkou paní Pernellovou fanaticky věří všemu, co jim Tartuffe napovídá. Vše vyvrcholí Orgonovým rozhodnutím provdat svoji jedinou dceru Marianu za Tartuffa. Je mu úplně jedno, že ji již přislíbil Valérovi, který ji miluje... V té době vstupuje do hry Elmíra, žena Orgonova a snaží se Tartuffovi rozmluvit vdavky s Marianou. Tartuffe jí však padne k nohám a nestoudně jí vyzná lásku. Elmíra se nenechá vyvést z míry a Tartuffovi se vysměje. Celou tuto scénu sleduje z úkrytu Damis, kterému již míra trpělivosti přeteče a vtrhne na scénu. Křičí, že všechno poví otci a Tartuffa se konečně všichni zbaví. Elmíra se ho snaží trochu usměrnit, jenže Damis se nedá. V tuto chvíli přichází na scénu Orgon, který když uslyší svého syna obviňovat chudáčka a pana svatého Tartuffa ničemu nevěří a Damise vyhodí z domu. Aby si Tartuffa udobřil přepíše na něj celý svůj dům. Elmíra by nebyla Elmírou, kdyby nevěděla, jak z toho ven. Přemluví Orgona, aby se schoval pod stůl a poslouchal. Nechá si zavolat Tartuffa, a když se dostaví, začne ho svádět. Tartuffe si chvíli hraje na dotčeného z předchozího odmítnutí, ale čím dál více se rozpaluje. Za chvíli již chce, ten náš pan svatý po Elmíře důkaz lásky. To už je dost i na Orgona pod stolem. Vyletí, jako když ho píchne vosa, a Tartuffa vyhodí z domu. Jenomže zapomíná, že dům přepsal na Tartuffa, a že tedy by měl spíše Tartuffe vyhodit jeho. Navíc se ještě před časem Tartuffovi svěřil, že přechovává kazetu s listinami od svého, králem stíhaného, přítele. Tartuffe si pospíší ke králi žalovat. Ten však, protože je moudrý, pozná, co je Tartuffe zač, a nechá ho zatknout a Orgonovi vrací dům.", "section_level": 1}], "src_summary": "Le Tartuffe ou l’Imposteur (česky 'Tartuffe, neboli Pokrytec\"';\" svatoušek, či podvodník) je ostře satirická komedie napsaná francouzským dramatikem Molièrem, spjatá s politickou situací Francie v polovině 17. století. Hra kritizuje církev a byla dlouho zakázána.", "tgt_summary": "Der Tartuffe oder Der Betrüger (Originaltitel: \"Tartuffe ou L’Imposteur\") ist eine in Versen gefasste Komödie in fünf Akten des französischen Dichters Molière. Sie wurde am 12. Mai 1664 in einer ersten Version unter dem Titel \"Der Tartuffe oder der Heuchler\" im Beisein des Sonnenkönigs im Schloss Versailles uraufgeführt. Sie löste auf Grund ihrer drastischen und für die damalige Zeit revolutionären Kritik an religiösem Heuchlertum einen Theaterskandal aus, der zum Verbot des Stücks führte. Auch eine zweite Fassung von 1667 wurde verboten. Erst eine im Handlungsverlauf deutlich geänderte dritte Fassung, die am 5. Februar 1669 im Palais Royal in Paris uraufgeführt wurde, erhielt die Unterstützung Ludwigs des XIV. und entging somit der Zensur. Diese dritte Fassung ist die heute geläufige; die ersten beiden gelten als verloren.", "id": 2356576} {"src_title": "Roztoky (okres Praha-západ)", "tgt_title": "Roztoky u Prahy", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o Roztokách se nachází v panovnické listině z roku 1233, ve které byl zmiňován i Petr z Roztok, podle archeologických nálezů ovšem bylo území Roztok osídleno nepřetržitě od mladší doby kamenné do raného středověku (archeologické lokality Levý Hradec a rozsáhlé slovanské osídlení na břehu Vltavy, u železničního přejezdu ve směru na Prahu, v místě silniční přeložky).", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce (města) v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V městysi Roztoky u Prahy \"(2954 obyvatel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: V obci Žalov \"(1767 obyvatel, samostatná obec se později stala součástí Roztok)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody:výroba cementového zboží, cihelna, drogerie, obchod s dřívím, družstvo pro rozvod elektrické energie v Žalově, galanterie, 2 holiči, 7 hostinců, 2 kapelníci, konsum Včela, 2 krejčí, továrna na kůže, pekař, pokrývač, porodní asistentka, radiopotřeby, 10 rolníků, 3 řezníci, 10 obchodů se smíšeným zbožím, švadlena, 3 trafiky, truhlář, obchod s uhlím, zahradnictví, 2 zámečníci, 2 zedničtí mistři V letech 1945–1948 byla necitlivě v sousedství Roztockého zámečku vybudována „Penicilinka“, továrna na výrobu penicilinu, pozdější Výzkumný ústav antibiotik a biotransformací. V roce 1960 se Roztoky spojily s obcí Žalov a v roce 1968 byly povýšeny na město.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Od roku 2005 vzniká v Roztokách nová čtvrť Solníky. Na místě bývalého pole na severozápad od centra vyrostlo několik obytných domů a na více než 200 pozemcích se staví rodinné domy a v plánuje se jejich dostavba. Výstavba však probíhá i v jiných částech Roztok – např. v Žalově probíhá výstavba nové části Panenská a chystá se další výstavba nové části zvaná Dubečnice, která vyroste za zastávkou U rybníčku. Z Roztok do centra Prahy trvá cesta kratší dobu než z některých částí Prahy (vlakem 17 minut). Proto se Roztoky stávají satelitním sídlištěm Prahy.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Roztoky jsou rozprostřeny na ploše čítající 844 ha s velmi proměnlivými terénními útvary. Zároveň zasahují do přírodní rezervace Údolí Únětického potoka a mnoha významných historických a geografických památek minulosti. Nejvyšším kopcem je Stříbrník s (311,2 m n. m.) další z mnoha vyvýšených oblastí je oblast Na Vršcích a následně Řivnáč a další významné i nevýznamné vyvýšeniny. Jižně od města leží rozsáhlá přírodní rezervace Roztocký háj – Tiché údolí.", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Nejvýznamnější vodním tokem, který Roztokami protéká je Vltava. Další z toků protékající Roztokami je Únětický potok, který přitéká od nedalekých Únětic a vlévá se do Vltavy. V nedaleké době by mělo dojít výstavbě lávky pro pěší a cyklisty právě přes Vltavu v místech stávajícího přívozu mezi Roztoky a Klecany.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí je suché a teplé. Průměrná roční teplota je 8,2 °C a průměrný roční úhrn srážek se pohybuje v rozmezí okolo 500 mm. Samotné jak už deštivé nebo sněhové srážky jsou každý rok různorodé. Lze se tak setkat s nadměrnými srážkami nejčastěji v podobě deště, který je často na veřejných místech, kde často nabírá na intenzitě díky velkým otevřením prostranstvím po celých Roztokách, tak už jen díky blízkosti řeky od které vane často chladný a velmi prudký vítr.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počet obyvatel.", "content": "Počet obyvatel je uváděn za Roztoky u Prahy podle výsledků sčítání lidu včetně místních části, které k nim v konkrétní době patří. Je patrné, že stejně jako v jiných menších městech Česka počet obyvatel v posledních letech roste. V celé roztocké aglomeraci nicméně žije necelých 10 tisíc obyvatel.", "section_level": 2}, {"title": "Politika a správa.", "content": "Správu nad městem vykonává zastupitelstvo města. Je voleno v komunálních volbách na čtyři roky a má 21 členů. Zastupitelstvo ze svých řad volí radu města, která zahrnuje starostu, místostarosty a další radní. V roce 2010 byla zvolena sedmičlenná rada města. Jako město májí nyní Roztoky status obce s rozšířenou působností samotné spadající pod Černošice. V roce 2018 byli zvoleni tito členové rady: Jan Jakob (TOP 09), Mgr. Tomáš Novotný (STAN), Ing. Michal Hadraba (STAN), Mgr. Jaroslav Kubečka (STAN), Ing. Zdeněk Richter (TOP 09), Ing. Martin Štifte (TOP 09), Vladimíra Drdová (TOP 09).", "section_level": 1}, {"title": "Volby v Roztokách.", "content": "Výsledky komunálních voleb v roce 2018: 7 mandátů TOP 09, 5 Společně pro Roztoky a Žalov, 5 STAN, 3 ODS, 1 Cesta pro měto. V komunálních volbách v roce 1990 získalo v Roztokách většinu Občanské fórum. Během následujících let nebyla v Roztokách žádná déle trvající pevná uskupení, kvůli určité nespokojenosti z řad občanu, kdy i stávající koalice a to i z řad opozice, která je často rozhádaná z předchozích let. V roce 2010 vyhrálo komunální volby TOP 09, které má zde nejdéle trvající uskupení s nejdelším vládnutím. Samotné TOP 09 tvoří stávající koalici se Sakurou (STAN). Nejčastěji z řad opozice je slyšet ODS a Společně pro Roztoky a Žalov.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Ve městě a okolních obcích působí římskokatolická farnost Roztoky u Prahy, farním kostelem je kostel Narození sv. Jana Křtitele na náměstí 5. května. V Jeronýmově ulici se pak nachází Husův sbor náboženské obce Církve československé husitské v Roztokách u Prahy. Ve městě působí také místní společenství Bahá'í.", "section_level": 2}, {"title": "Městský znak.", "content": "Právu užívat městský znak bylo Roztokům uděleno 17. května 1968. Městský znak je tvořen štítem svisle rozpolcený na dvě poloviny. V pravé části stříbrné poloviny je umístěna černá přemyslovská orlice se žlutým jazykem, zobákem a pařáty. Přes prsa a křídla má orlice půlměsíc zakončený stříbrnými trojlístky a je obklopena červenými plaménky. V levé části v červené polovině je stříbrný třešňový květ.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Velká část obyvatel Roztok pracuje mimo město – většina z nich dojíždí za prací do Prahy. Význam zemědělství se stejně jako ve většině dalších českých obcí snižuje, částečně i tím, že se na polích v Roztokách staví nové domy. Stavebnictví je tedy v současné době v Roztokách nejdůležitější průmysl. Největší továrnou v Roztokách je bývalá tzv. penicilínka (posléze ICN Czech Republic a nyní VUAB Pharma) postavená v letech 1945 až 1948, která nebyla obyvateli pro svůj zápach příliš oblíbená.", "section_level": 1}, {"title": "Žurnalistika.", "content": "Ve městě každý měsíc vychází periodikum s názvem Odraz, na jehož vzniku se podílejí nebo v minulosti podíleli Ladislav Doležal, Josef Chytil, Stanislav Boloňský a Václav Král. Publikace má informovat občany Roztok o aktuálním dění ve městě, na úřadě, ale i v okolních obcích. Dále pak dává prostor reklamám živnostníků z města.", "section_level": 2}, {"title": "Školství.", "content": "Ve městě se nachází \"Základní škola Zdenky Braunerové\" se dvěma pracovišti. V centrální části města, na Školním náměstí, se nachází stará budova (z roku 1932) s novou dostavbou (2014). V Žalově je další budova, pouze s 1.–5. třídou, která v dubnu 2019 prochází dostavbou. Zároveň se chystá výstavba úplně nové školy v Žalově. Ve městě je také Základní umělecká škola a několik mateřských škol.", "section_level": 1}, {"title": "Knihovna.", "content": "Ve městě sídlí \"Městská knihovna Roztoky\", na adrese Jungmannova 966. Jde o tzv. základní knihovnu zřizovanou městem, poskytuje veřejné knihovnické a informační služby. Veřejná knihovna byla v obci založena v roce 1921, v roce 1962 se stala profesionální místní lidovou knihovnou. V roce 1975 byla postavena samostatná budova s oddělením pro dospělé, studovnou a oddělením pro děti. V roce 1996 knihovna přešla na automatizovaný knihovnický systém, v roce 1998 byl zřízen přístup k internetu. V roce 2015 se knihovna připojila k projektu Kniha do vlaku, když zřídila pouliční knihovnu na roztockém nádraží. Kvůli již nevyhovujícím prostorám knihovny se řeší vznik nové budovy, v roce 2019 byla představena její studie. K roku 2003 měla knihovna ve svém fondu 25 849 titulů, 670 registrovaných čtenářů a roční počet výpůjček činil 30 385. V roce 2015 bylo registrovaných čtenářů 830 a výpůjček 34 953.. Ke konci roku 2018 bylo ve volném výběru 21 245 knih a registrovaných čtenářů 1127 z toho 354 do patnácti let, počet výpůjček 33 982.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Do města vede od Prahy přes Sedlec podél Vltavy tehdejší Velvarská silnice, nyní silnice silnice II/242, která v Roztokách vyjede serpentinou z údolí Vltavy a po pláni pokračuje do Velkých Přílep. V roce 2010 byla v jižní části Roztok přeložena na novou komunikaci k Vltavě, čímž zanikl železniční přejezd u hranice Roztok a Sedlce. Výstavbě předcházel a dokončení oddálil rozsáhlý archeologický průzkum s bohatými nálezy.", "section_level": 1}, {"title": "Autobusy historie.", "content": "Do města jezdí autobusy z Prahy-Dejvic z oblasti Vítězného náměstí, od stanice metra Dejvická. Cílové stanice se během historie měnily. Kromě spojů končících v Roztokách některé spoje pokračovaly například na Svrkyni, Úholičky, Lichocevci, Okoři, do Velkých Přílep či do Únětic. Po desetiletí sem jezdily linky středočeského národního podniku ČSAD, v 90. letech na této trase soupeřili dva soukromí dopravci, JUDr. Jan Hofmann a roztocký dopravce Jiří Hubáček. 7. července 1997 sem byla zavedena Pražská integrovaná doprava, a to linka 350 na Okoř, 23. května 1998 přibyla linka 340 do Velkých Přílep, obě linky provozoval podnik ČSAD Kladno. Od 14. prosince 2008 byla linka 340 zkrácena na Levý Hradec a její provozování převzal Dopravní podnik hl. m. Prahy (který za ni vyměnil linku 356) a spoje jedoucí do Velkých Přílep byly převedeny na linku 350 a přestaly zajíždět na Levý Hradec. K začátku roku 2014 jezdí tři příměstské linky Pražské integrované dopravy, z toho dvě denní a jedna noční. V Roztokách se nacházejí autobusové zastávky „Roztoky, nádraží“, „Roztoky, Tyršovo náměstí“, „Roztoky, U rybníčku“. Na denní lince 350 a noční lince 604, které provozuje ČSAD MHD Kladno, i na lince 340 kterou provozuje Dopravní podnik hl. m. Prahy, ta navíc zajíždí do konečné „Roztoky, Levý Hradec“.", "section_level": 2}, {"title": "Autobusy 2017.", "content": "Od 2. března 2014 je zavedena midibusová linka 359, která do Roztok v pracovních dnech jezdí z pražského Suchdola přes Únětice. Tato linka obslouží nově i části Roztok mimo hlavní silnici, nově jsou zřízeny zastávky „Roztoky, Solníky“, „Roztoky, Masarykova“ a konečná „Roztoky, Bělina“. Do budoucna je plánováno rozšíření do Úholiček a možná dalších obcí v okolí. Od září roku 2019 přibyly na tuto linku dvě nové zastávky a to Roztoky, U rybníčku a Roztoky, 17. listopadu.", "section_level": 2}, {"title": "Vlaky.", "content": "Městem podél levého břehu Vltavy vede dvoukolejná elektrizovaná železniční trať Praha – Kralupy nad Vltavou – Děčín, která je součástí celostátní dráhy. Je zařazená do evropského železničního systému, součást 1. tranzitního koridoru. Na trati byla doprava zahájena roku 1850. Na území města leží železniční stanice \"Roztoky u Prahy\" a zastávky \"Roztoky-Žalov\" a \"Úholičky\". V Roztokách zastavují dvě železniční linky pražského systému Esko, a to linka S4 (Praha – Kralupy nad Vltavou – Hněvice – Ústí nad Labem) (v jízdním řádu č. 090) a linka S49 z Roztok do Prahy-Libně až do Prahy-Hostivaře (v jízdním řádu č. 091). V zastávce \"Roztoky-Žalov\" a ve stanici \"Roztoky u Prahy\" staví v pracovní dny 29 párů osobních vlaků, o víkendech 20 párů osobních vlaků, expresy a rychlíky zde projíždějí.", "section_level": 2}, {"title": "Přívoz.", "content": "Na severním okraji Roztok je v provozu přívoz do Klecánek. V územní studii představené v červenci 2016 se uvažuje do budoucna nahradit přívoz lávkou pro pěší a cyklisty. Podobně hovoří i návrh územního plánu z roku 2017. V něm se objevuje i návrh na přívoz Žalov–Řež v prostoru vlakové zastávky Roztoky-Žalov.", "section_level": 2}, {"title": "Turistika.", "content": "Městem vedou cyklotrasy č. 2 Roztoky – Suchdol – Únětice – Úholičky – Klecany – Vltavská pravobřežní cyklotrasa Praha – Statenice a další Územím města vedou turistické trasy:", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Součástí Roztok je národní kulturní památka Levý Hradec, který leží v katastru bývalé samostatné obce Žalov. Na místě staršího osídlení vzniklo v 9. století slovanské opevněné hradiště, které se stalo sídlem nejstarších přemyslovských knížat. Za vlády prvního historického knížete Bořivoje zde vznikla rotunda svatého Klimenta, objevená pod podlahou nynějšího kostela, ve které byl roku 982 Slavníkovec Vojtěch zvolen druhým pražským biskupem. U kostela se nachází hřbitov. Je na něm pohřbeno i jedenáct obětí transportu smrti z konce druhé světové války. Nedaleko odsud je i památník transportu smrti. Další významnou památkou je roztocký zámek, ve kterém dnes sídlí Středočeské muzeum. Původně zde stála vodní tvrz ze 13. století v podobě hranolové věže obkroužené hradbou. Během vlastnictví Reinharda z Mühlhausenu koncem 14. století byl na místě hradby postaven nový palác s dvěma věžemi a kaplí (z ní se zachoval arkýř pod věží). Ve druhé polovině 15. století pak přestavěl hrádek pozdně goticky Bedřich z Donína. Podobu dvoupatrového renesančního zámku s arkádovým nádvořím dal tvrzi po roce 1565 tehdejší majitel David Boryně ze Lhoty. Z řady majitelů, kteří zámek vlastnili vždy jen krátkou dobu vyčnívá rod Lichtenštejnů, kteří jej získali po bitvě na Bílé Hoře a podrželi si jej ve vlastnictví až do roku 1803, tedy plných 180 let. V první polovině dvacátého století došlo ke zchátrání neosídleného areálu, o jeho záchranu a rekonstrukci se postarala skupina vlastivědných pracovníků, kteří v roce 1957 založili muzeum. V roce 1961 byl zrekonstruovaný zámek zpřístupněn veřejnosti. V jeho prostorách se nyní uskutečňují tematické výstavy a různé kulturní akce. Během povodní v roce 2002 hladina řeky překonala vysoké hráze okolo zámku a sousedního Výzkumného ústavu antibiotik a biotransformací a obojí bylo vytopeno. Roztoky přelomu 19. a 20. století byly atraktivním výletním a rekreačním místem. Z tohoto období pochází většina vil v Tichém údolí, které si zde postavili jako svá rekreační sídla mnozí ze zámožných Pražanů. Mezi jinými také Joe Hloucha, cestovatel a spisovatel, jehož vila a Hotel Sakura z dvacátých let 20. století jsou postaveny v japanizujícím stylu. Z budovy hotelu, který hostil nejvýznamnější osoby předválečného československého kulturního života, je nyní nemocnice a při přestavbě v sedmdesátých letech 20. století došlo k jejímu architektonickému znehodnocení. Sousední vila zůstala zachována. Na náměstí 5. května stojí kostel Narození sv. Jana Křtitele, který byl upraven ze sýpky v letech 1865–1867. Před ním stojí socha svatého Jana Nepomuckého z roku 1845.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Významní občané zejména z přelomu 19. a 20. století:", "section_level": 1}], "src_summary": "Roztoky jsou město nacházející se severně od Prahy na levém břehu řeky Vltavy při ústí Únětického potoka. Město Roztoky má jedinou část, která se rozkládá v katastrálních územích Roztoky u Prahy a Žalov na ploše 8,44 km2. ", "tgt_summary": "Roztoky () ist eine Stadt in Tschechien. Sie liegt zehn Kilometer nördlich des Stadtzentrums von Prag an dessen Stadtgrenze und gehört zum Okres Praha-západ.", "id": 1291314} {"src_title": "Starček vejčitý", "tgt_title": "Fuchssches Greiskraut", "src_document": [{"title": "Nomenklatura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "České rodové jméno \"starček\" i latinské \"Senecio\" vychází z podobnosti odkvetlé rostliny s bělavou hlavou starého muže. Lidový název \"kycol\" má nejspíše svůj původ v němčině. Podle jedné teorie vznikl zkomolením slova, tedy kravská oháňka, používaného jizerskými horaly a kořenářkami německého původu. Podle jiné pochází ze slova, tedy kamzíčkový nebo kočičkový olej, což má odkazovat k jeho léčivým účinkům.", "section_level": 2}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Mezi vědecká synonyma uváděná k starčeku vejčitému patří: Botanicky se spolu s druhy starček hercynský (\"S. hercynicus\") a starček německý (\"S. germanicus\") řadí do souborného druhu, tzv. agregátu, starček hajní (\"Senecio nemorensis\" agg.).", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "Jde o vytrvalou rostlinu, dorůstající 40 až 150 cm. Lodyha je mohutná, většinou načervenalá, přímá a v horní části větvená. Listy jsou jednoduché, kopinaté, pilovité, přisedlé nebo krátce řapíkaté, lysé nebo téměř lysé. Jsou přibližně pětkrát delší oproti jejich šířce. Květenství rostliny je chocholičnatá lata, tvořená žlutými úbory. Vně úboru je 5–7 jazykových květů a uvnitř 6–15 trubkovitých květů. Plodem jsou lysé nažky s chmýrem. Kvete od července do září.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Areálem rostliny je střední Evropa a sever jižní Evropy. Vzácně se vyskytuje i v severní Evropě, například ve Švédsku. V Česku roste od pahorkatin až po horské oblasti, v Německu v horských a podhorských oblastech. Roste ve vlhkých horských smíšených lesech, na pasekách, okrajích lesů, mýtinách do 2000 metrů nad mořem. Preferuje vlhké, humózní a výživné půdy s vyšším obsahem dusíku.", "section_level": 1}, {"title": "Obsažené látky.", "content": "Účinnou složkou rostliny jsou senecin, senecionin, alkaloidy, jakobin a rutin. Obsahuje rovněž vitamín C.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "V lidovém léčitelství se používá na odřeniny, poradění kůže a jako prostředek k zastavování a zklidňování křečí a krvácení, a to včetně krvácení z dělohy. Vzhledem ke karcinogenním účinkům se v 21. století používá pouze zevně a vnitřní použití se nedoporučuje.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Starček vejčitý (\"Senecio ovatus\"), též starček Fuchsův (\"Senecio fuchsii\"), lidově známý jako kycol, je vytrvalá, jedovatá a léčivá bylina z čeledi hvězdnicovité (\"Asteraceae\").", "tgt_summary": "Das Fuchssche Greiskraut (\"Senecio ovatus\", auch \"Senecio fuchsii\"), auch Fuchs-Greiskraut, Fuchskreuzkraut oder Kahles Hain-Greiskraut genannt, ist eine Pflanzenart innerhalb der Familie der Korbblütler (Asteraceae). Sie ist in Europa weitverbreitet.", "id": 1173554} {"src_title": "AMX International AMX", "tgt_title": "AMX International AMX", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Projekt bitevního letounu zahájila v roce 1977 společnost Aermacchi jako reakci na požadavek Aeronautica Militare, které požadovalo vhodnou náhradu za letouny Fiat G.91R a G.91Y a Lockheed F-104 Starfighter. Za pohonnou jednotku byl vybrán turbodmychadlový motor Rolls-Royce Spey Mk.807 s tahem 49,1 kN bez přídavného spalování. V roce 1980 se k programu, který se od roku 1978 stal společným dílem italských firem Aermacchi a Aeritalia (později Alenia), připojila i Brazílie výrobcem Embraer ze Sao José dos Campos. Byla tak založena joint venture společnost AMX International, tvořená těmito výrobci. První prototyp vzlétl 15. května 1984 v Turínu, ovšem již během svého pátého letu byl zničen. Vlivem závady na motoru došlo k nouzovému přistání, letoun se vzňal a pilot byl nucen stroj na zemi opustit pomocí vystřelovací sedačky Martin-Baker Mk.10L. Sériová výroba probíhala v letech 1986–1999, přičemž letouny byly paralelně stavěny jak v Itálii, tak v Brazílii. Své první letouny obdrželo 7. listopadu 1989 italské letectvo (Gruppo 103, Stormo 51, Istrana) a roku 1990 brazilské letectvo. Celkem bylo vyrobeno 192 strojů AMX, z toho 155 jednomístných AMX a 37 dvoumístných AMX-T se sníženým doletem. První ze tří prototypů AMX-T poprvé vzlétl v Itálii 14. března 1990, první brazilský dvoumístný exemplář pak 14. srpna 1991. V brazilském letectvu je dvoumístná varianta značena A-1B. Verzi AMX-ATA si v roce 1998 vybralo také venezuelské letectvo pro pokračovací výcvik jako náhradu za letouny North American T-2 Buckeye.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "AMX je hornoplošník, jehož křídlo má šípovitost 27,5°. Přívody vzduchu do motoru jsou umístěny v horní polovině trupu, hned za kokpitem. Letadlo je poháněno jedním proudovým motorem Rolls-Royce Spey Mk 807 s tahem 49,1 kN. Motory Spey byly vyráběny ve více verzích a některé z nich zajišťují pohon např. stíhacích letounů F-4K Phantom (RB.168-15R) nebo JH-7 (WS-9, produkovaný v Číně na základě licence). Jednou z hlavních charakteristik AMX je, že všechny elektrické, hydraulické a avionické systémy jsou zdvojené pro případ, že by některý z nich selhal. Základní výzbroj italských strojů představuje jeden kanón M61A1 Vulcan ráže 20 mm, zatímco brazilské AMX jsou vybaveny až dvěma kanóny DEFA ráže 30 mm. Protiletadlovou výzbroj zastupují infračervené rakety krátkého dosahu AIM-9 Sidewinder nebo MAA-1 Piranha, které jsou neseny na koncích křídla. Primárním úkolem letadel je ničení pozemních cílů a blízká podpora pozemních jednotek, proto má AMX integrovanou širokou škálu řízených střel a pum. Letadlo může nést 3 protilodní rakety AS.34 Kormoran, které mají integrované i stíhačky Tornado IDS. Další protilodními střelou z arzenálu AMX je francouzská Exocet, která během války o Falklandy potopila torpédoborec HMS Sheffield. Koncem roku 2012 probíhala integrace protiradarové střely MAR-1 do brazilských AMX a v následujícím roce měla začít sériová výroba pro brazilské letectvo. Pre svou vlastní ochranu jsou letadla vybavena výmetnicemi klamných cílů.", "section_level": 1}], "src_summary": "AMX International AMX je jednomotorový podpůrný, průzkumný a bitevní letoun s proudovým pohonem vyráběný konsorciem AMX International. Letouny tohoto typu provozuje italské a brazilské letectvo.", "tgt_summary": "Die AMX \"Ghibli\" ist ein strahlgetriebenes Kampfflugzeug, das im Rahmen eines Joint-Ventures von den italienischen Unternehmen Alenia und Aermacchi sowie dem brasilianischen Unternehmen Embraer entwickelt wurde. ", "id": 2331235} {"src_title": "Římský diktátor", "tgt_title": "Römischer Diktator", "src_document": [{"title": "Zřízení a ustavení diktátora.", "content": "Po legendárním svržení království (kolem roku 510 př. n. l.) a nastolení římské republiky spočívala nejvyšší moc ve státě v rukou dvou každoročně volených konzulů, kteří mohli uplatňovat veto (\"ius intercessionis\") vůči opatřením svého kolegy, čímž měli být římští občané chráněni před tyranskou zvůlí jednotlivce. Brzy se ale ukázalo, že v okamžicích vážného vnějšího ohrožení je k zajištění bezpečnosti státu vhodnější vláda jedince, kterému by po určitou omezenou dobu náležela absolutní moc a jehož rozhodnutí by tak nemohlo být nikým zrušeno. Údajně devět let po vyhnání posledního krále Tarquinia Superba byl proto zřízen úřad diktátora (\"dictatura\"). Podle nejpůvodnějšího zákona upravujícího ustanovování diktátorů (\"lex de dictatore creando\") nebyl k zastávání tohoto úřadu způsobilý nikdo, kdo předtím nepůsobil alespoň jako konzul. Ovšem v několika málo případech tato podmínka nebyla dodržena. Když bylo určení diktátora seznáno za nezbytné, přijal senát usnesení, kterým jednoho z konzulů opravňoval ke jmenování diktátora. Konzulové tak činili bez jakýchkoli svědků, vždy mezi půlnocí a ránem. Žádný jiný úředník kromě konzula nebyl oprávněn k ustavení diktátora. Zdá se, že senát v usnesení obvykle uváděl jméno osoby, jež měla být konzulem pověřena, přesto konzul nebyl vázán tímto doporučením. Výjimečně ustavili konzulové diktátorem jinou osobu, než kterou si přál senát. V pozdějších dobách senát pověřoval úřadem diktátora toho konzula, který byl nejblíže dostupný. Jmenování probíhalo zásadně v Římě. Jestliže konzulové nebyli přítomní, byl jeden z nich za tímto účelem povolán do města. Pokud ani to nebylo možné, bylo senatusconsultum opravňující ke jmenování odesláno některému z konzulů, který poté diktátora jmenoval ve svém vojenském táboře. Vždy však bylo dodržováno pravidlo, podle něhož nesměla být nominace realizována mimo území Itálie. Zpočátku byl úřad diktátora vyhrazen pouze pro patricije. Prvního diktátora z řad plebejů, Gaia Marcia Rutila, jmenoval v roce 356 př. n. l. plebejský konzul Marcus Popillius Laenas. Podle příčiny, jež vedla k ustavení diktátora, bylo rozlišováno několik druhů diktatur. Nejčastější byl diktátor \"rei gerendae causa\" (k vedení války), který byl ustavován v době vojenského ohrožení. Mezi další typy patřila diktatura k uklidnění vnitřních nepokojů (\"seditionis sedandae causa\"), k provedení voleb (\"comitiorum habendorum causa\"), k rituálnímu úkonu v Jovově chrámu (\"clavi figendi causa\"), k určení svátků při zjevení se jistých znameních (\"feriarum constituendarum causa\"), k uspořádání her (\"ludorum faciendorum causa\"), k provedení soudního řízení (\"quaestionibus exercendis\") a k doplnění mezer v senátu (\"legendo senatui\").", "section_level": 1}, {"title": "Kompetence.", "content": "Diktátor třímal nejvyšší výkonnou moc a zároveň byl nejvyšším vojenským velitelem. Stejně jako jiným kurulským úředníkům bylo i diktátorům udělováno \"imperium\". Funkční období diktatury bylo omezeno na šest měsíců, přičemž tato doba nemohla být legálně prodloužena. Často se však stávalo, že diktátoři složili svůj úřad sotva po několika dnech ve funkci, neboť záležitost, jež byla důvodem jejich jmenování, byla již vyřízena. V momentě jmenování diktátora došlo k omezení kompetencí konzulů a ostatních magistrátů s výjimkou tribunů lidu. Mnohdy se uvádí, že výkon a plnění veškerých pravomocí a povinností řádných magistrátů byl pozastaven, což ale neodpovídá zcela skutečnosti. Úředníci nadále pokračovali v uskutečňování jim svěřených úkolů podle charakteru jejich funkce, avšak nebyli již zcela nezávislí, nýbrž byli podřízeni imperiu diktátora, pročež museli bezvýhradně uposlechnout jeho nařízení v jakékoli záležitosti. Pokud by tyto příkazy nepovažovali za směrodatné, mohl je diktátor zbavit jejich úřadu. Nadřazenost diktátorovy moci nad mocí konzulů vycházela především z jeho nezávislosti na usneseních senátu, z jeho širší pravomoci potrestat kohokoli bez soudního řízení a z nemožnosti činit ho odpovědným za jeho jednání během výkonu diktatury. Ovšem tím, co diktátorovi nejvíce zajišťovalo kontrolu nad Římem, byla skutečnost, že postrádal ve svém úřadě kolegu. Jeho rozhodnutí ke svému uskutečnění tudíž nevyžadovala souhlas jiného úředníka. Na rozdíl od konzulů, kteří museli každý svůj krok projednávat se senátem, diktátor směl jednat zcela podle vlastní vůle, aniž by se dotazoval mínění senátorů. I přesto diktátoři obvykle usilovali o shodu se senátem. Vůči rozsudku vyneseném diktátorem neexistovala žádná možnost odvolání (ledaže by diktátor změnil svůj názor), pročež liktoři obklopující diktátora nosili sekery ve svazcích prutů (\"fasces\") dokonce i ve městě, což symbolizovalo diktátorovu absolutní moc nad životy spoluobčanů. Součástí diktátorova imperia bylo oprávnění vládnout prostřednictvím výnosů a měnit římské zákony podle toho, jak uznal za vhodné. Tyto změny trvaly jen po tu dobu, kdy diktátor setrvával v úřadě. Mohl tak do římského práva implementovat nové normy, které nevyžadovaly schválení některým z římských shromáždění (\"comitia\"), jež však byly často i tak předkládány k potvrzení hlasováním. Jako příklad tohoto postupu lze uvést Sullou zavedené proskripce. Obdobně směl diktátor působit jako nejvyšší soudní instance. Tato jeho soudní moc činila z diktátora nejvyšší autoritu ve vojenských i civilních záležitostech. Vzájemný poměr mezi diktaturou a tribunátem lidu nebyl nijak zvlášť upraven. Tribuni lidu si jako jediní z magistrátů zachovali i po jmenování diktátora svoji nezávislost, zatímco ostatní magistráti museli vykonávat diktátorovy příkazy. Přesto neexistuje jediný důvod domnívat se, že vykonávali nějaký druh kontroly nad diktátorem, nebo že by mohli znemožnit provedení jeho opatření uplatněním svého práva veta, jako tomu bylo v případě konzulů. Všeobecně se soudí, že chybějící regulace vztahu těchto dvou magistratur je důsledkem pozdějšího zřízení úřadu tribunů lidu. Žádný římský úředník obdařený imperiem nemohl být během svého funkčního období volán k zodpovědnosti za své činy. Nicméně poté, co jeho imperium uplynulo, mohl každý bývalý magistrát čelit soudnímu řízení za své nezákonné skutky z doby úřadování. Na diktátora se však tato zásada nevztahovala. Během výkonu úřadu byl nedotknutelný a stejně tak po jeho složení nebyl povinen zodpovídat se ze svých úředních úkonů bez ohledu na to, zda byly v souladu se zákonem. Z právního hlediska se s diktátorovými činy zacházelo, jako by nikdy nenastaly. Diktátorovi v podstatě náležela moc srovnatelná s královskou, jež se odlišovala pouze svojí omezenou dobou, po níž mohla být uplatňována. Kromě toho diktátor nedisponoval státní pokladnou, ale pouze s prostředky, které mu přidělili senátoři. Dále nesměl opustit Itálii, jelikož by se tak mohl stát vážným nebezpečím pro republiku (jedinou výjimkou z této zásady představovala diktatura Atilia Calatina za první punské války). Rovněž nesměl jezdit v Římě na koni bez předchozího svolení lidu (Římanům by tím totiž příliš připomínal krále). Odznaky diktátora byly takřka stejné jako insignie králů z dávných dob resp. konzulů. Oproti konzulům ho nedoprovázelo dvanáct nýbrž dvacet čtyři liktorů. Diktátorovi také náleželo kurulské křeslo a \"toga praetexta\".", "section_level": 1}, {"title": "Velitel jízdy.", "content": "Diktátorovým zástupcem a pobočníkem byl velitel jízdy, resp. velitel jezdectva (\"magister equitum\"). Jak napovídá název titulu tohoto úředníka, velitel jízdy vedl v bitvě římské jezdectvo, zatímco diktátor stál v čele legií. Jeho výběr byl většinou ponecháván na vůli diktátora. V některých případech však bylo i jeho jméno výslovně určeno v usnesení senátu. Diktátor nesměl nikdy zůstat bez velitele jízdy. Jestliže velitel jízdy zemřel před uplynutím diktatury, musel být na jeho místo jmenován někdo jiný. Veliteli jízdy příslušelo praetorské imperium a byl tedy podřízen imperiu diktátora. V diktátorově nepřítomnosti vystupoval jako jeho zástupce a vykonával tytéž kompetence jako diktátor. Protože imperium velitele jízdy nebylo pokládáno za rovnocenné s konzulským, ale spíše s praetorským, postačovalo, aby osoba, která byla nominována na tuto funkci, zastávala dříve alespoň praeturu. Tato zásada ale nebyla dodržována bezvýhradně.", "section_level": 2}, {"title": "Nahrazení diktatury.", "content": "Diktátoři byli ustavováni jen tak dlouho, dokud Římané vedli války v Itálii. K ojedinělému příkladu jmenování diktátora za účelem řízení vojenských operací mimo italské teritorium došlo za první punské války, jelikož však panovaly značné obavy ze zneužití tak veliké moci, k opakování tohoto postupu již nikdy nedošlo. Nicméně po bitvě u Trasimenského jezera v roce 217 př. n. l., kdy Hannibal ohrožoval samotný Řím, bylo opět zapotřebí určit diktátora, jímž se stal Quintus Fabius Maximus. V následujícím roce byl po porážce v bitvě u Kann jmenován diktátorem Marcus Junius Pera, což je zmiňováno jako příklad posledního ustavení diktátora rei gerendae causa. Po roce 202 př. n. l. přestala být diktatura užívána. V případě ohrožení vydával senát tzv. \"senatusconsultum ultimum\", jímž byli konzulové pověřeni k provedení nezbytných úkonů k obraně republiky.", "section_level": 1}, {"title": "Obnovení diktatury.", "content": "Teprve po téměř stodvacetileté pauze, po skončení občanské války mezi Gaiem Mariem a Luciem Corneliem Sullou, se druhý jmenovaný ustavil diktátorem \"legibus scribundis et rei publicae constituendae\" („pro sepsání zákonů a uspořádání věcí veřejných“). Fakticky se jednalo o úřad funkčně identický s diktaturou rei gerendae causa, od níž se lišil pouze tím, že postrádal časové omezení. Sulla zastával tento úřad po více než dva roky, než sám dobrovolně odstoupil, načež se stáhl z veřejného života do ústraní. O několik desetiletí později obnovil Gaius Julius Caesar diktaturu rei gerendae causa, již ale pozměnil stanovením ročního funkčního období. V roce 46 př. n. l. si svoji dobu úřadování rozšířil na deset po sobě jdoucích funkčních období, čímž se stal vlastně diktátorem na deset let. O další rok později byl i tento časový limit zrušen, když mu dal senát odhlasovat diktaturu „na doživotí“ (\"dictator perpetuus\"). Po Caesarově zavraždění o březnových idách roku 44 př. n. l. navrhl jeho kolega v konzulátu Marcus Antonius zákon \"lex Antonia\", kterým byla diktatura zrušena na věčné časy. Úřad byl později nabídnut Augustovi, který ho ale obezřetně odmítl, a místo toho přijal tribunskou pravomoc (\"tribunicia potestas\") a prokonzulské imperium, přičemž nezastával žádné jiné úřady kromě funkcí \"pontifex maximus\" („nejvyšší velekněz“) a \"princeps senatus\". Tato kombinace kompetencí mu v podstatě zajistila diktátorskou moc, aniž by přitom musel přijmout tento tolik kontroverzní a nenáviděný titul.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam římských diktátorů.", "content": "Údaje označené hvězdičkou (\"*\") nepocházejí z antických pramenů, nýbrž byly dovozeny až moderní historiografií.", "section_level": 1}], "src_summary": "Diktátor (latinsky \"dictator\", „ten, který přikazuje“) byl v římské republice mimořádný politický úřad (\"magistratus extraordinarius\"), jenž byl ustavován za složitých politických nebo vojenských okolností. Do jeho kompetence spadaly výjimečné úkoly vymykající se působnosti řádných magistrátů. Nositel této funkce byl oficiálně titulován \"magister populi\" („velitel lidu“), \"praetor maximus\" („nejvyšší praetor“) a \"magister peditum\" („velitel pěchoty“). K ustavení diktátora bylo třeba usnesení římského senátu (\"senatusconsultum\"), jímž byl jeden z konzulů pověřen jeho jmenováním. Na diktátora se jako na jediného římského úředníka nevztahovaly římské zákonné zásady kolegiality (zastávání téhož úřadu několika jedinci současně), annuity (vykonávání úřadu po dobu jednoho roku) a odpovědnosti (po skončení funkčního období nemohl být volán k zodpovědnosti za činy z doby vykonávání úřadu). Jakožto nejvyšší úředník nadřazený všem ostatním byl diktátor doprovázen dvaceti čtyřmi liktory.", "tgt_summary": "Der Diktator (lateinisch \"dictator\") war der Inhaber eines mit weitgehenden Vollmachten ausgestatteten, aber zeitlich befristeten politischen Amts in der Römischen Republik. ", "id": 1465425} {"src_title": "Umberto Guidoni", "tgt_title": "Umberto Guidoni", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí, fyzik.", "content": "Umberto Guidoni pochází z Říma, po absolvování lycea nastoupil na Univerzitu La Sapienza, zde roku 1978 získal tituly bakaláře věd (z fyziky) a doktora (astrofyziky). Postgraduální studium spojil v letech 1979–1980 se stáží v Národním výboru pro jaderný výzkum (). Od roku 1982 byl vědeckým pracovníkem Národního energetického výboru, následující rok odešel do Italského národního výboru pro alternativní zdroje energie (), podílel se na vývoji slunečních panelů. Od roku 1984 pracoval v Institutu kosmické fyziky (), kde se účastnil výzkumu chování družic upoutaných na laně. Výzkum vyústil v přípravu družice TSS, která měla být vynesena do vesmíru raketoplánem Space Shuttle a upoutána k raketoplánu dvacetikilometrovým kabelem.", "section_level": 2}, {"title": "Astronaut.", "content": "V květnu 1989 se stal jedním ze tři astronautů vybraných italskou kosmickou agenturou ASI pro let do vesmíru a realizaci experimentu. V lednu 1990 Italové zahájili kosmonautický výcvik v Johnsonovu vesmírném středisku NASA v Houstonu. Guidoni se nakonec stal náhradníkem Franca Malerby, vybraného k letu. Mise STS-46 proběhla v srpnu 1992, podařilo se však odvinout pouze necelých 260 metrů kabelu. V říjnu 1994 byl zařazen do posádky mise STS-75, která měla experiment s upoutanou družicí zopakovat. Do vesmíru vzlétl v raketoplánu Columbia 22. února 1996 ve funkci specialisty pro užitečné zatížení. Astronautům se podařilo odvinout kabel v téměř celé délce. Po odvinutí 19,7 km ale kabel praskl a družice odlétla, pracovala však ještě více než čtyři dny. Raketoplán přistál 9. března 1996. V letech 1996–1998 prodělal společnou přípravu s astronauty 9. náboru NASA, kterou završil získáním kvalifikace letového specialisty. V srpnu 1998 v rámci sjednocování (západo)evropských skupin astronautů přešel ze zrušeného oddílu ASI do sboru astronautů Evropské kosmické agentury (ESA). Přidělen byl do oddělení robotiky Johnsonova střediska (Astronaut Office Robotics Branch). V únoru 1999 byl zařazen do posádky letu STS-100 raketoplánu Endeavour. Cílem letu byla doprava zásob v víceúčelovém modulu Rafaello a manipulátoru Canadarm2 na Mezinárodní vesmírnou stanice. Mise proběhla ve dnech 19. dubna – 1. května 2001. Guidoni se stal prvním Evropanem na stanici. Od roku 2001 pracoval v Evropském středisku kosmických výzkumů a technologií () v nizozemském Noordwijku. Účastnil se vývoje vybavení evropského modulu ISS Columbus.", "section_level": 2}, {"title": "Politik.", "content": "Z oddílu kosmonautů odešel poté, co byl v červnu 2004 na pět let zvolen členem Evropského parlamentu za Stranu italských komunistů (PdCI). V parlamentu italští komunisté vstoupili do frakce Evropské spojené levice a Severské zelené levice, Guidoni byl členem výboru pro rozpočet a výboru pro průmysl, výzkum a energetiku, náhradníkem výboru pro životní prostředí, zdravotnictví a bezpečnost potravin a dočasného výboru pro klimatické změny. Roku 2008 zformoval v PdCI frakci „Jednota levice“, která prosazovala úzkou spolupráci s dalšími levicovými stranami a skupinami. V únoru 2009 „Jednota levice“ odešla z PdCI a s několika dalšími levicovými stranami vytvořila koalici Levice a svoboda. Koalice ve volbách do europarlamentu v červnu 2009 nedosáhla na 4% limit a ztratila proto všech svých 13 mandátů, včetně Guidoniho křesla. V prosinci 2009 se koalice přeměnila ve stranu Levice, ekologie, svoboda. Ve vedení strany zvoleném na prvním sjezdu v říjnu 2010 Guidoni převzal zodpovědnost za školství, univerzity a výzkum. Umberto Guidoni je ženatý, má syna.", "section_level": 2}], "src_summary": "Umberto Guidoni (* 18. srpna 1954 Řím, Itálie) je italský levicový politik a bývalý astronaut. Původně fyzik, od roku 1989 patřil mezi astronauty italské kosmické agentury ASI, roku 1998 přešel do sboru astronautů ESA. V letech 1996 a 2001 absolvoval krátkodobé kosmické lety (STS-75 a STS-100) v amerických raketoplánech Space Shuttle, při druhém navštívil Mezinárodní vesmírnou stanici. Celkem strávil ve vesmíru 27 dní, 15 hodin a 13 minut. Z oddílu kosmonautů odešel poté, co byl roku 2004 na pět let zvolen členem Evropského parlamentu za Stranu italských komunistů. Od roku 2010 je ve straně Levice, ekologie, svoboda zodpovědný za oblast vzdělání.", "tgt_summary": "Umberto Guidoni (* 18. August 1954 in Rom, Italien) ist ein italienischer Physiker, ehemaliger Astronaut und Abgeordneter des Europäischen Parlaments.", "id": 101581} {"src_title": "Sambar ostrovní", "tgt_title": "Mähnenhirsch", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Sambar ostrovní je blízkým příbuzným sambara indického (\"Rusa unicolor\"). Je známo celkem sedm poddruhů určených v roce 2011 (Wilson a Mittermeier). Jinými vědci je nicméně tato systematika zpochybňována.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Sambar ostrovní se vyskytuje na mnohých ostrovech Indo-Pacifiku, od Sulawesi až po Nový Zéland. Původně se vyskytoval pouze na Jávě a Bali, ale postupně kolonizoval řadu dalších ostrovů. Rozšířili se po dnešní Indonésii, jako je Sulawesi, Komodo a Flores. Později byli člověkem vysazeni do vzdálenějších míst. V roce 1639 byli dovezeni na Mauricius a Réunion, po roku 1870 do Nové Kaledonie. Ve 20. století byli vysazeni na Novém Zélandu, Madagaskaru a dalších oblastech, jako je Thajsko, ale i Brazílie. K životu dávají přednost okrajům listnatých lesů, obývají i stepi, pasou se na travnatých plochách. Nevadí jim žít v oblastech s malým množstvím pitné vody. Žijí v maximální výšce 900 m n. m.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Průměrná délka těla sambara ostrovního je 83−110 cm, samci sambara ostrovního měří v kohoutku 1,1 m a váží zhruba 115 kg. Samice je menší a její hmotnost se odhaduje na 74 kg; je vyvinutý pohlavní dimorfismus (dvojtvárnost). Sambarové vypadají zavalitě, což způsobují krátké nohy. Samci vlastní parohy ve tvaru lyry, které váží až 2,5 kg. Obě pohlaví mají hrubou šedohnědou srst, která je na břiše světlejší. Mláďata po narození postrádají skvrny charakteristické pro ostatní druhy jelenů. Druh je také charakteristický velkýma ušima.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Sambarové ostrovní jsou převážně noční zvířata, ale mohou se pást během dne, při největším žáru se ukrývají do lesa. Velikosti teritorií tohoto druhu nejsou známy. Podobně jako ostatní příbuzné druhy používají ke komunikaci pachové značky a zvukové projevy v období rozmnožování. Samci jsou mezi sebou navzájem agresivní a i se samicemi žijí během většiny roku odděleně. Rozmnožování probíhá během celého roku, samci v období páření lákají samice a odstrašují konkurenty tím, že si na parohy napichují rostlinstvo a větvičky jako ozdoby. Po osmiměsíční březosti samice porodí jedno až dvě mláďata, která jsou po 6−8 měsících odstavena od mateřského mléka. Pohlavní dospělosti dosahují po 18−24 měsících, dožívají se 15−20 let, tento věk je však ve volné přírodě málokdy přesažen. Mezi přirozené nepřátele patří krokodýli, krajty a varan komodský (\"Varanus komodoensis\"); na ostrově Komodo tvoří sambarové důležitou část potravy varanů. Sambarové se živí trávou a listím nebo spadlým ovocem.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí při vyhodnocení ohrožení sambara ostrovního pouze původní populace. Podle IUCN je zranitelným druhem a jeho populace klesá; odhaduje se na méně než 10 000 dospělých jedinců s odhadovaným poklesem populace asi o 10 % během tří generací. Nebezpečí představuje především ztráta přirozeného prostředí a degradace stanovišť. Časté je také pytláctví pro maso, léčivé přípravky a lokálně jsou sambarové loveni jako domácí mazlíčci. Sambar ostrovní se vyskytuje v mnoha jávských chráněných oblastech a je chráněn indonéskými zákony.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "Sambar ostrovní je v Česku v současnosti chován pouze ve dvou zoologických zahradách: Zoo Plzeň a Zoo Praha. Ty se tak řadí k jedněm z mála evropských zoo, které tento druh kdy chovaly. V minulosti tento druh kopytníka nechovala žádná další česká ani slovenská zoo. V celé Evropě byl v březnu 2018 k vidění v pouhých osmi zoo, z toho dvě jsou již zmíněné zoo v Česku, další dvě pak najdeme v Anglii a rovněž v Německu. Po jedné zoo s tímto jelenem mají ve Španělsku a Polsku. V dubnu 2019 již nebyl chován ve Španělsku, a tak se udával počet sedm zoo a asi 40 jedinců.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Zoo Praha.", "content": "Historie chovu tohoto vzácného sudokopytníka se píše teprve od května roku 2014. Tehdy výběh v horní části areálu obsadila skupinka dvou samců a dvou samic z Tierparku v německém Berlíně. Již 13. listopadu 2014 se narodilo první mládě – sameček. Jednalo se tedy o první odchov tohoto druhu v Zoo Praha, byť laň už přišla březí. V roce 2015 došlo k dalšímu porodu. Ze dvou tehdy narozených mláďat bylo úspěšně odchováno jedno – opět se jednalo o samce. V roce 2016 nebyly odchovy úspěšné, ale pražské stádo obohatila nová samice. V březnu 2018 byli chováni dva samci a tři samice. 25. a 28. prosince 2018 se narodila další dvě mláďata – historicky první samičky narozené v Zoo Praha. Celkem se za rok 2018 narodila čtyři mláďata (dva samci a dvě samice), takže na konci daného roku byli chováni tři samci a pět samic.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sambar ostrovní, jinak též známý pod synonymy sambar hřivnatý a jelen timorský (\"Rusa timorensis\") je přežvýkavec patřící do čeledi jelenovití (\"Cervidae\") a rodu sambar (\"Rusa\"). Druh popsal Henri Marie Ducrotay de Blainville roku 1822 a dělí se na několik poddruhů, které byly určeny v roce 2011. Dle Mezinárodního svazu ochrany přírody se řadí mezi zranitelné druhy, je chráněn indonéskými zákony a vyskytuje se v řadě chráněných území.", "tgt_summary": "Der Mähnenhirsch oder Rusa (\"Cervus timorensis\", Syn.: \"Rusa timorensis\") ist eine in der südostasiatischen Inselwelt lebende Säugetierart aus der Familie der Hirsche (Cervidae).", "id": 705018} {"src_title": "Polovodičová paměť", "tgt_title": "Halbleiterspeicher", "src_document": [{"title": "Principy činnosti pamětí.", "content": "Paměti lze rozdělit podle různých hledisek, která jsou uvedena v článku elektronická paměť. Dále bude rozebrána funkce jednotlivých druhů polovodičových pamětí a vysvětlen jejich fyzikální princip.", "section_level": 1}, {"title": "ROM.", "content": "Paměť ROM je unipolární paměť, u které je na průsečíku adresových linek X, Y tranzistor s tenkou vrstvou nebo tlustá vrstva oxidu hlinitého, která slouží k oddělení elektrody. Při použití tlusté izolační vrstvy vyžadujeme velké prahové spínací napětí. Na průsečíku adresových linek X a Y je bud tranzistor vytvořený tenkou vrstvou nebo funkčně nahrazen vytvořením tlusté vrstvy oxidu hlinitého, který odděluje elektrodu. Je-li tenká vrstva a tranzistor adresován výběrovým signálem, pak tranzistor sepne a proud přes něj prochází k nulovému potenciálu.", "section_level": 2}, {"title": "PROM.", "content": "Jsou bipolární paměti, u kterých v emitorech tranzistorů jsou tavné pojistky, pomocí kterých zvýšeným napájecím napětím naprogramujeme integrovaný obvod. Lze programovat pouze jednou.", "section_level": 2}, {"title": "EPROM.", "content": "Jsou unipolární paměti PROM, u kterých je možné vícenásobné přeprogramování pomocí vymazáním programu např. ultrafialovým zářením. Jsou založeny na principu buňky FAMOS. Čip se pozná pomocí okénka na pouzdře.", "section_level": 2}, {"title": "EEPROM.", "content": "Slouží ke čtení i zápisu a mazání programu je u nich mnohonásobně rychlejší, než u paměti EPROM. Mazání se provádí pomocí elektronických impulzů. Flash EEPROM je vylepšená verze EEPROM, u ní je doba zápisu i čtení velmi krátká.", "section_level": 2}, {"title": "SRAM.", "content": "Statická paměti RAM (SRAM) je bipolární a je tvořena buňkami z bistabilních klopných obvodů. RAM paměti s libovolným přístupem jednotlivá místa paměti se liší jen adresou, kterou lze volit náhodně, nezávisle na adresách použitých předtím nebo poté.", "section_level": 2}, {"title": "DRAM.", "content": "Dynamická paměť RAM (DRAM) je založena na fyzikálním principu nabíjení kondenzátoru. Takto vzniklý potenciál, který je ekvivalentní napětí, odpovídá logické 0 nebo 1. Jelikož vlivem svodů je tento potenciál vybíjen, je nutno tuto operaci v paměťové buňce obnovovat (refresh). Obnova probíhá tak, že jsou paralelně sejmuty obsahy paměťových buněk na řádku, v budiči zesíleny a opět zapsány na původní místo. Rychlost obnovy paměťových míst je několiksetkrát za sekundu. Tyto paměti jsou levnější než statické. V současné době máme dva typy SIMM a SIPP. Přístupová doba SIMM 60–70 ns.", "section_level": 2}], "src_summary": "Polovodičové paměti jsou zařízení pro ukládání elektronických dat často používané pro paměti počítače. Data jsou přístupné pomocí binární paměťové adresy, která vstupuje do paměti. Jestliže se adresa paměti skládá z M bitů, adresa prostředí se skládá ze dvou M bitů pro každý čip. Polovodičové paměti jsou vyráběny s určitou délku slova (jednobitové buňky sdílejí stejnou adresu paměti), výkon dvou obvykle M = 1, 2, 4 nebo 8 bitů na čip. Možné hodnoty jsou 1, 2, 4, 8, 16, 32, 64, 128, 256 a 512 bit, kbit, Mbit, Gbit a Tbit. Tím, že kombinuje několik integrovaných obvodů, paměť může být uspořádána pro větší délku slova a/nebo adresu místa, než to, co nabízí každý čip.", "tgt_summary": "Ein Halbleiterspeicher ist ein Datenspeicher, der aus einem Halbleiter besteht. In und auf einem Halbleiterkristall werden mikroelektronische Speicherstrukturen realisiert, sodass ein Speicherchip (siehe auch Die) entsteht. Die Chips werden zu integrierten Schaltkreisen komplettiert oder auch unverkappt weiterverarbeitet. ", "id": 68385} {"src_title": "Snina", "tgt_title": "Snina", "src_document": [{"title": "Polohopis.", "content": "Je to nejvýchodněji položené Zemplínské město, nacházející se na soutoku řek Pčolinka a Cirocha. Je obklopeno pohořími Laborecká vrchovina, Bukovské vrchy a Vihorlatské vrchy. Na západě se otevírá do Cirošské doliny. Je východiskem do Chráněné krajinné oblasti Vihorlat, která je sopečného původu, a do Národního parku Poloniny, který je od roku 1993 spolu s přilehlými oblastmi Ukrajiny a Polska součástí mezinárodní Biosférické rezervace Východní Karpaty vyhlášené organizací UNESCO na ochranu pralesovitého společenství.", "section_level": 1}, {"title": "Symboly města.", "content": "Městský znak je převzat z historické pečeti z 19. století a znázorňuje hamr, t. j. žlab, vodní kolo s konstrukcí, kladivo a kovadlinu. Barvy znaku jsou: štít zelený, kolo s konstrukcí zlaté, žlab, kovadlina a kladivo stříbrné. Vzácností schváleného znaku města Snina je skutečnost, že takový zaměstnanecký symbol je mezi městskými znaky ojedinělý a je cenným obohacením dosavadního celostátního soupisu městských znaků. Autorem grafického návrhu městského znaku je Dezider Barta.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka pochází z roku 1317.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Železniční.", "content": "Snina leží na regionální jednokolejné železniční trati Humenné – Stakčín na které jsou každé dvě hodiny mimo špičku a ve špičce každou hodinu vypravovány osobní vlaky Humenné – Stakčín. Ve městě se nacházejí tři železniční stanice : Snina, Snina mesto a Snina predmestie.", "section_level": 2}, {"title": "Silniční.", "content": "Městem prochází silnice I/74 (Strážske – Humenné – Snina – Ubľa státní hranice).Je zde centrální autobusová zastávka Snina – Náměstí,ze které jezdí autobusy převážně do Humenného a okolních obcí ale aji do Prahy, Plzně, Brna a Uherského Hradiště.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Větší města v okruhu Humenného :", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sportovní kluby.", "content": "Sportovní činnost ve městě Snina se rozvíjí individuální i účelově, přičemž zde funguje mnoho sportovních klubů organizujících sportovců, např. fotbalový MFK Snina, tenisový, turistický, jezdecký, šermířský, stolní, šachový, basketbalový, lyžařský, 2 zápasnické a 3 volejbalové.", "section_level": 2}, {"title": "Sportoviště.", "content": "Na území města a v RO Sninské rybníky se nacházejí tyto sportovní zařízení: Milovníci zimních sportů mohou využít lyžařské vleky v obci Parihuzovce (16 km od Sniny) nebo vlek v Uliči (31 km od Sniny ).", "section_level": 2}, {"title": "Školství.", "content": "V současnosti se v Snině nachází 6 mateřských, 6 základních a 4 střední školy :", "section_level": 1}, {"title": "Partnerské města.", "content": "Město Snina uzavřelo partnerství s těmito městy :", "section_level": 1}], "src_summary": "Snina (maďarsky \"Szinna\") je okresní město ležící v Prešovském kraji nedaleko hranic s Ukrajinou, je hospodářským a správním centrem regionu. V roce 2017 zde žilo 19 855 obyvatel.", "tgt_summary": "Snina (ungarisch \"Szinna\") ist eine Stadt in der Ostslowakei. Sie liegt am Zusammenfluss der Cirocha und dem kleinen Fluss Pčolinka in einem Tal zwischen den Ausläufern der Niederen Beskiden und dem Vihorlat.", "id": 638798} {"src_title": "Státní znak Východního Timoru", "tgt_title": "Wappen Osttimors", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "28. listopadu 1975 vyhlásil Východní Timor nezávislost na Portugalsku (pod názvem \"Východotimorská lidově demokratická republika\"). Státní znak byl téměř shodný se znakem současným. Byl tvořen neobvyklým štítem s vyobrazenou otevřenou knihou, položenou na ozobené kolo. Zleva byl klas kukuřičný, zprava rýžový. V horní části štítu byla pěticípá hvězda, v dolní samopal, luk a šípy. Pod štítem byla dvakrát přeložená stuha s portugalským mottem UNIDADE, ACÇÃO, PROGRESSO (). Symbolika figur na štítu je zřejmá: vzdělání, průmysl a zemědělství. Hvězda symbolizovala internacionalismus a solidaritu. Zbraně byly vykládány jako symboly obrany svobody. (není obrázek) Již 7. prosince vyslal indonéský prezident Suharto do Dili vojska, 1. června 1976 byla země anektována a 17. července prohlášena 27. provincií Indonésie. Jednala tak na žádost východotimorské opozice z obav, že by oblast mohli ovládnout komunisté. Před obnovením nezávislosti v roce 2002 užíval Východní Timor emblém (pečeť) s vyobrazením krokodýla doprovázený dalšími ornamenty položený do mezikruží s nápisem GOVERNO a TIMOR LESTE (). Ještě před vyhlášením nezávislosti byla projednávána podoba státního znaku. Zřejmě v září 2001 se sešla se řada rozmanitých návrhů, které však v různých kombinacích znázorňovaly jako hlavní motivy tradiční dům, horu Monte Ramelau (místo předků), tradiční meč, kopí nebo dýku (symbol dlouhého úsilí o nezávislost), bavlnu, rýži, ostrov Timor, krokodýla (připomíná tvarem ostrov Timor, ale současně připomíná lidovou mytologii), holubici (reprezentující mír, nebo svatého Ducha, doručuje zprávy o míru), kohouta (připomínka portugalských časů), obrazy lidí v tradičním oblečení (reprezentující kulturní společnost), bibli nebo kříž (důraz na křesťanské náboženství), slunce. Ústava Demokratické republiky Východní Timor byla přijata 22. března 2002. 20. května 2002 pak byla formálně vyhlášena nezávislost. Na rozdíl od vlajky, která byla dohodnuta zástupci Ústavodárného shromáždění již 12. prosince 2001, odkazuje ústava pouze na stanovení znaku v budoucnosti. Až teprve v srpnu 2002 se objevily první informace o znaku nového státu (bez údajů o datu zavedení). Znak vycházel ze symbolu CRNT (Conselho Nacional de Resistência Timorense, ), která vznikla v dubnu 1998. Štít znaku CNRT byl položen do jiného, černého a tence zlatě lemovaného štítu. Ten byl položen na zlaté slunce se čtrnácti paprsky (vidět jsou pouze paprsky). Tento emblém byl vložen do kruhového, bílého pole, lemovaným světle modrým mezikružím. V mezikruží byl černý opis úředního názvu státu v portugalštině REPÚBLICA DEMOCRÁTICA DE TIMOR-LESTE, oddělený po obou stranách bílými pěticípými hvězdami od zkratky RTDL v dolní části. Pod emblémem byla červená, dvakrát přeložená stuha s černým heslem HONRA, PÁTRIA E POVO (). Provizorní emblém byl zákonodárným shromážděním Východního Timoru nahrazen, přijetím zákona o státních symbolech 7. listopadu 2006, definitivním znakem, platným dodnes. Právní předpis vstoupil v platnost po podepsání prvním prezidentem Východního Timoru Xananem Gusmãem 17. ledna 2007 a byl publikován pod číslem 2/2007. Jednalo se o doplněný znak z roku 1975. Symbolika, na rozdíl od povrchně známého výkladu z roku 1975, je složitě definována novým zákonem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Státní znak Východního Timoru (označován jako belak) je emblémem, který má spíš podobu pečeti než klasického znaku, a je popsaný v zákoně zcela neheraldickým popisem, takže je velmi obtížné znak nakreslit pouze podle tohoto popisu. Některé detaily jsou však popsány velmi podrobně. ", "tgt_summary": "Das Wappen Osttimors (\"offizieller Name:\" belak, tetum für \"Scheibe\") wurde am 18. Januar 2007 mit der Veröffentlichung des Gesetzes 02/2007 im \"Jornal da República\" (18. Januar 2007, Serie I, No. 1, Seite 1664) eingeführt und ersetzte das auf dem Schild des Conselho Nacional de Resistência Timorense CNRT (\"Nationalrat des Timoresischen Widerstands\") basierende Wappen, das seit der Unabhängigkeit 2002 verwendet wurde.", "id": 2306212} {"src_title": "Q.921", "tgt_title": "Link Access Procedure for the D-Channel", "src_document": [{"title": "Formáty rámce.", "content": "Formát rámce vychází z HDLC: Flag, bit stuffing a výpočet FCS jsou stejné jako u HDLC. Linková připojení jsou rozlišena pomocí hodnoty DLCI (Data link connection identifier), která je přenášena v adresním poli rámce. Mechanismus rozšířených adres z HDLC umožňuje, aby LAPD používalo dvoubytové adresní pole: nejnižší bit prvního bytu adresy (EA) má hodnotu 0, což signalizuje, že následuje další oktet adresy; nejnižší bit druhého oktetu je 1, což signalizuje, že se jedná o poslední oktet rozšířené adresy. Druhý nejnižší bit prvního oktetu slouží pro rozlišení příkazu a odezvy ( neboli C/R), zbývajících 6 bitů prvního oktetu je pole SAPI (), zbývajících 7 bitů druhého oktetu je TEI (): Síť posílá příkazy s C/R nastaveným na 1, odpovědi s C/R nastaveným na 0, uživatel používá opačné přiřazení. SAPI je adresa přístupového bodu služby; má podobnou úlohu jako port v protokolech TCP nebo UDP, tj. identifikuje protokol vyšší vrstvy; pro signalizační (Q.931) zprávy se používá SAPI 0, pro paketová data (X.25) SAPI 16, pro management spojení SAPI 63 (používá se pro proceduru přiřazení TEI). TEI se používá pro rozlišení zařízení, která používají tutéž ISDN linku. Hodnota TEI 0 se používá pro Point-to-Point spojení, hodnoty 1-63 se přidělují manuálně, hodnoty 64-126 automaticky při zapnutí zařízení, 127 je broadcast. Data jsou přenášena v rámcích Information (I) a Unnumbered Information (UI). UI poskytuje nespolehlivou službu; je jednodušší, protože nepoužívá žádné číslování, potvrzování nebo opakované přenosy rámců. Rámce I jsou číslovány modulo 128; číslo rámce se přenáší v poli N(S). Pro potvrzování se používá pole N(R), které může být přeneseno rámcem I, který je posílán opačným směrem (tzv. ) nebo se posílá explicitně v rámcích RR nebo RNR. RR indikuje, že příjemce může přijímat další data, RNR indikuje, že příjemce nemůže další data přijímat. REJ je negativní potvrzení - vyžádání opakovaného vysílání od rámce číslo N(R). Rámce I se posílají v duplexním režimu, který se zahajuje příkazem SABME. SABME také nuluje sekvenční čísla. Duplexní režim se ukončuje příkazem DISC. Jak SABME tak DISC se potvrzují rámcem UA. Protokolové chyby (nedefinované řídicí pole, chybná délka rámce, chybné potvrzení, apod.) se signalizují posláním FRMR s úvodními poli chybného rámce.", "section_level": 1}, {"title": "Správa TEI.", "content": "Než dojde ke komunikaci pomocí protokolu vyšší vrstvy (Q.931), každému ISDN zařízení musí být přiřazena alespoň jedna unikátní hodnota TEI. Tato čísla mohou být předem definována ( - TEI 0-63), nebo přiřazována dynamicky (TEI 64-126). Většina přiřazení TEI se provádí dynamicky pomocí protokolu pro správu TEI. Uživatel vyšle pomocí broadcastu tak zvaný a síť vrátí přiřazenou Identitu obsahující hodnotu TEI. Existují i funkce pro verifikaci a uvolnění přiřazení TEI. Všechny funkce pro správu TEI používají TEI 127 (broadcast) a SAPI 63. Referenční číslo je náhodně generovaná 16-bitová hodnota používaná pro výběr ISDN zařízení, která mohou současně požadovat přiřazení TEI.", "section_level": 1}], "src_summary": "Q.921 neboli LAPD () je protokol linkové vrstvy používaný pro přenos účastnické signalizace systému Digital subscriber Signalling System No. 1 v kanálu D uživatelského rozhraní ISDN. Zajišťuje, že signalizační zprávy budou doručovány bez chyb a ve správném pořadí. ", "tgt_summary": "Link Access Procedure for the D-Channel (LAPD) ist ein Protokoll der Sicherungsschicht (\"Link Access Protocol\" oder \"Link Access Procedure\") im ISDN. LAPD ist ein Schicht-2-Protokoll im Sinne des OSI-Schichtenmodells und wird zur Sicherung der Datenübertragung im Signalisierungskanal (D-Kanal) verwendet. Es entspricht der Funktion von HDLC (High-Level Data Link Control).", "id": 2339654} {"src_title": "Bentley", "tgt_title": "Bentley", "src_document": [{"title": "Bentley, samostatná společnost.", "content": "Skupina bohatých Britů, na poli automobilového průmyslu známých jako „Bentley Boys“ (dědic diamantových dolů Woolf Barnato, sir Henry Birkin, žokej George Duller, pilot Glen Kidston, automobilový novinář S. C. H. Davis a dr. Dudley Benjafield) držela pověst výkonných vozů naživu. Jednou v sázce jel Barnato závod \"Le Train Bleu\", který vedl z Cannes do Calais, při němž museli závodníci na trajektu přeplout do Doveru a následně dojeli do Londýna. Závodilo se v normálním provozu na veřejných silnicích. Barnato tento závod vyhrál a jeho speciálně upravenému vozu 6. 5 L se začalo říkat \"Blue Train Bentley\". Díky zapojení této skupiny do závodů společnost z Cricklewoodu zaznamenala čtyři po sobě jdoucí vítězství v 24 hodin Le Mans od roku 1927 do roku 1930. Jejím největším soupeřem té doby bylo Bugatti, jehož elegantní, lehké, ale křehké vozidlo bylo postaveno proti Bentleyho drsnému, trvanlivému a spolehlivému autu, uváděnému jako \"„nejrychlejší náklaďák světa“\". Snad vzhledově nejvýraznějším Bentleyem doby byl 4. 5 L „Blower Bentley“ jehož kompresor vyčníval před spodkem mřížky chladiče. Na Bentleye byl netypicky křehký, nicméně to nebyl závodní stroj jako 6 L Bentley. V původních knihách se vozidlo stalo vozem Jamese Bonda, ve filmu ho nahradil vůz Aston Martin. V roce 1925 stal Barnato prezidentem společnosti, po té jeho velká část jmění padla na udržení vozů Bentley nad vodou. Velká hospodářská krize v roce 1929 zničila poptávku po drahých výrobcích společnosti a tak v roce 1931 byla společnost Bentley prodána společnosti Rolls-Royce.", "section_level": 1}, {"title": "Bentley ve vlastnictví Rolls-Royce.", "content": "Rolls-Royce sloučil Bentleyho výrobní řadu do své vlastní, takže se značka Bentley stala pouze Rolls-Roycem bez výrazné masky chladiče, s nižší cenou. V 80. letech 20. století se Bentley opět stal samostatnou řadou vysokovýkonných automobilů. Nejdůležitějším modelem v době vlastnictví Rolls-Royce se stal Bentley Continental, který se objevil v různých podobách od roku 1952. Továrna Bentley v Crewe v hrabství Cheshire je stále známa jako „Royce's“.", "section_level": 1}, {"title": "Bentley ve vlastnictví Volkswagen Group.", "content": "V roce 1998 byly společnosti Rolls-Royce a Bentley Motors koupeny od Vickersů (vlastníci od roku 1980) koncernem Volkswagen Group za 430 milionů liber, po nabídkovém řízení proti BMW. BMW nedávno začal dodávat součásti pro novou řadu automobilů, hlavně 8-válcové motory pro Bentley Arnage a 12-válcové motory pro Rolls-Royce Silver Seraph. Značka Rolls-Royce nebyla zahrnuta v nákupu koncernu Volkswagen Group, tu si licencovala společnost BMW (za 40 milionů liber) od Rolls-Royce, výrobce leteckých motorů. BMW a Volkswagen Group se domluvily tak, že Volkswagen Group vyráběl vozidla Bentley a Rolls-Royce do konce roku 2002 a poté přešlo právo na výrobu vozů Rolls-Royce na BMW. Během této doby se Volkswagen přestal spoléhat na BMW jako dodavatele tím, že od roku 2003 nepoužívá motory BMW ve vozech Bentley.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní Bentley.", "content": "V roce 2002 Bentley představil královně Alžbětě II. oficiální Bentley State Limousine k oslavám zlatého výročí. V roce 2003 zastavil výrobu Bentley Azure (2-dveřová karoserie se skládací střechou) a představil Bentley Continental GT, velké luxusní kupé. Auto je poháněno 12-válcovým motorem od Volkswagen. Popularita vozu byla velká. Továrna v Crewe nebyla schopná uspokojit poptávku i přesto, že kapacita továrny byla 9500 automobilů ročně. Čekací doba na vozidlo se prodloužila na jeden rok. Následkem toho byla výroba nového Bentley Continental Flying Spur (2005), čtyřdveřové verze Continental GT, do továrny, kde se vyrábí VW Phaeton. Toto uspořádání zaniklo až na konci roku 2006, kdy se výroba všech Bentley vrátila do Crewe. V dubnu 2005 Bentley potvrdil plány na výrobu čtyřsedadlového kabrioletu Bentley Azure, odvozeného od prototypu Bentley Arnage Drophead Coupe, výroba v Crewe začala v roce 2006]. Na konci roku 2005 byla také představena verze úspěšného Continentalu GT bez střechy, která se jmenuje Bentley Continental GTC. Tyto dva modely byly úspěšně nasazeny v roce 2006. Prodeje vozů Bentley jsou velmi dobré, v roce 2005 se celosvětově prodalo 8,627 vozů, z toho 3,654 v USA.", "section_level": 2}, {"title": "Nové závodní úspěchy Bentley.", "content": "V letech 2001–2003 byl Bentley Speed 8 úspěšný v sérii Le Mans.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bentley Motors Limited je britský výrobce luxusních automobilů a vozů třídy GT. Společnost byla založena 18. ledna 1919 Walterem Owenem Bentleym, známým jako W. O. Bentley nebo prostě \"„W. O.\"\" (1888–1971). Byl znám hlavně díky svým rotačním leteckým motorům používaným v 1. světové válce, vedle typu Bentley B.R.1, který poháněl Sopwith Camel. Značné proslulosti dosáhl také motor Bentley B.R.2 ze stíhačky Sopwith 7F.1 Snipe. Od roku 1998 společnost Bentley vlastní Volkswagen Group.", "tgt_summary": "Bentley Motors Ltd. ist ein britischer Automobilhersteller. Das Unternehmen gehört seit 1998 der Volkswagen AG. Bentley ist offizieller Hoflieferant der britischen Königsfamilie. Der Firmensitz ist seit 2002 in Crewe. ", "id": 98043} {"src_title": "Chorvatská válka za nezávislost", "tgt_title": "Kroatienkrieg", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Srbové na dnes už chorvatském území měli husté osídlení již od počátku 14. století. Prudký nárůst počtu Srbů v těchto oblastech nastal kvůli vyhoštění srbských uprchlíků z území obsazených Osmanskou říší a tvorbou rakousko-habsburské vojenské hranice. Od roku 1918 bylo Chorvatsko součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (od roku 1929 Království Jugoslávie). Během druhé světové války nezávislý stát Chorvatska spolupracoval s nacistickým Německem a prováděl genocidu Srbů. To v roce 1941 vyústilo v odvetu jednotek srbských nacionalistických četníků, kteří se v některých případech po boku Třetí říše se zapojovali do etnických čistek bosenských Muslimů a Chorvatů. Z podnětu Tita v listopadu 1943 na druhém zasedání AVNVYU bylo rozhodnuto, aby byla jugoslávská vláda organizována na federálním základě, na principech rovnosti a sebeurčení národů. V roce 1945 byl vyhlášena Lidově svazová republika Jugoslávie (FPRY), která se skládala z šesti republik. Principy pro stanovení hranice mezi nimi nebyly jasné a jednoznačné - v některých případech použili historický přístup, v jiných etnický. Nejspornější byly rozdíly mezi chorvatským a srbským územím zejména kvůli nerovnoměrnému rozložení obyvatel. Z toho důvodu byla stanovena komise v čele s Milovanov Zhylasam, která měla rozhodnout o podobě hranice.", "section_level": 2}, {"title": "Úloha mezinárodního společenství.", "content": "Válka v Chorvatsku začala v době, kdy byla světová pozornost zaměřena na válku v Perském zálivu, jakož i na prudký nárůst cen ropy a zpomalení globálního ekonomického růstu. Růst nacionalistické a separatistické nálady ve světě vedlo k politice nevměšování Západu a Ruska. To se netýká jen Balkánu, ale také občanské války ve Rwandě v roce 1994. V roce 1989 mezinárodní společenství již z velké části podpořilo vládu Jugoslávie. Mezi 19. a 23. prosincem 1991 Německo, Švédsko a Itálie oznámili uznání nezávislosti Chorvatska a Slovinska, 15. ledna 1992 to udělala i Evropská unie. Velká Británie - vláda Johna Majora zaujala pozici neutrality, což podporuje územní celistvost Jugoslávie. US - George H. W. Bush prosazoval politiku nevměšování se do konfliktu. Avšak po zvolení Billa Clintona prezidentem, USA aktivně zasahovaly v jugoslávském konfliktu. V roce 1994 Spojené státy a Chorvatsko podepsaly dohodu o spolupráci ve vojenské oblasti. Americká armáda podporuje Chorvatsko ve věcech chování útočných operací proti srbské Krajině. Německo - Německo zpočátku nepodporovalo rozpad Jugoslávie. Nicméně po diplomatickém uznání Slovinska a Chorvatska vládou Helmuta Kohla, vzhledem k historickým vazbám, aktivně podporovala Chorvatsko během konfliktu. Rusko - Rusko se postavilo proti uznání Chorvatska, ale do konfliktu nezasahovalo. Během předsednictví Borise Jelcina prošla ruská zahraniční politika na Balkáně složitou cestu - z klidu ve snaze zaměřit se na své národní zájmy až k pomoci v omezení ztrát srbského obyvatelstva (civilního), aktivně se zapojit do dění na Balkáně (velice krátce a hlavně v obranné válce).", "section_level": 1}], "src_summary": "Chorvatská válka za nezávislost (v Chorvatsku známa jako \"Domovinski Rat\" − Vlastenecká válka, nebo Válka za nezávislost) je název válečného konfliktu na území dnešního Chorvatska v letech 1991 až 1995. Šlo převážně o konflikt mezi Chorvaty a chorvatskými (krajinskými) Srby. Fakticky byla součástí první části jugoslávských válek. Překvapila svou krutostí, nebývalou od druhé světové války. ", "tgt_summary": "Als Kroatienkrieg ( = Heimatkrieg) wird im Rahmen der Jugoslawienkriege der Krieg in Kroatien zwischen 1991 und 1995 bezeichnet. Während des Krieges kämpfte die kroatische Armee gegen die Armee der selbstproklamierten \"Republik Serbische Krajina\" (RSK). Die RSK wurde militärisch von der Jugoslawischen Volksarmee (JNA), serbischen paramilitärischen Einheiten sowie durch die Serbische Freiwilligengarde unterstützt. In den Anfangstagen des Krieges wirkten in Kroatien auch die \"Hrvatske obrambene snage\" (HOS) (Kroatische Verteidigungskräfte), diese wurden ab dem 23. November 1991 schrittweise in die reguläre kroatische Armee integriert. Einige Mitglieder der HOS schlossen sich nicht der kroatischen Armee an, sondern beteiligten sich an den dann aufkommenden Gefechten in Bosnien und Herzegowina. ", "id": 255690} {"src_title": "Paul Weitz", "tgt_title": "Paul J. Weitz", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Před lety.", "content": "Absolvoval Pensylvánskou státní univerzitu (Pennsylvania State University) v roce 1954 jako letecký inženýr. Pak strávil rok službou na torpédoborci. Absolvoval pilotní výcvik a létal řadu let u námořního letectva. Podal si přihlášku do týmu astronautů a v roce 1966 byl přijat do páté skupiny v NASA. Prodělal výcvik k programu Apollo, po jeho předčasném zrušení se přecvičil na program Skylab. Oženil se a má dvě děti.", "section_level": 2}, {"title": "Lety do vesmíru.", "content": "Startoval jako první z posádek tohoto programu společně s astronauty Conradem a Kerwinem v květnu 1973 z mysu Canaveral na Floridě v kosmické lodi nazvané Skylab 2 (loď z původního programu Apolla). Cílem byla 80tunová stanice Skylab, v té době již kroužící na oběžné dráze Země jako orbitální stanice. Spojení obou objektů se vydařilo a astronauti plnili své úkoly, přičemž také vystoupili do volného vesmíru. Na stanici pracovali necelý měsíc a pak se v pořádku vrátili domů, přistáli za pomoci padáků na hladině Tichého oceánu. Weitz měl v této misi funkci pilota kosmické lodi. Druhou svou příležitost dostal až o 10 let později ve svých 51 letech. Ve funkci velitele letu řídil první let raketoplánu Challenger při misi STS-6. Během letu byla vypuštěna stacionární družice TDRS A a byl uskutečněn čtyřhodinový výstup, Weitzův výstup do otevřeném kosmu (tzv. EVA) trval něco přes hodinu. Během svých dvou letů strávil Weitz ve vesmíru 33 dní.", "section_level": 2}, {"title": "Další události.", "content": "Z týmu kosmonautů byl vyřazen roku 1988, u NASA v různých funkcích však zůstal. Byl také náměstkem ředitele střediska JSC. Zemřel na myelodysplastický syndrom 23. října 2017 ve věku 85 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paul Joseph Weitz (25. července 1932 Erie, Pensylvánie, USA – 23. října 2017, Flagstaff, Arizona, USA) byl americký vojenský letec a astronaut, který letěl do vesmíru kosmickou lodí Skylab 2 a později znovu v raketoplánu Challenger.", "tgt_summary": "Paul Joseph Weitz (* 25. Juli 1932 in Erie, Pennsylvania; † 22. Oktober 2017 in Flagstaff, Arizona) war ein US-amerikanischer Astronaut.", "id": 1323905} {"src_title": "Thomas Townshend, 1. vikomt Sydney", "tgt_title": "Thomas Townshend, 1. Viscount Sydney", "src_document": [{"title": "Původ a počátek kariéry.", "content": "Byl vnukem státníka Charlese Townshenda, 2. vikomta Townshenda (1674–1738), narodil se na rodovém sídle Raynham Hall v hrabství Norfolk, jeho otcem byl dlouholetý člen Dolní sněmovny Thomas Townshend (1701–1780). Studoval v Etonu a na univerzitě v Cambridge, v roce 1754 se stal poslancem a pro rozlišení od svého otce byl dlouhodobě označován jako Thomas Townshend mladší. Připojil se ke straně whigů a jako přívrženec W. Pitta staršího se již v mládí dostal k vysokým úřadům. V letech 1756–1760 byl správcem dvora prince waleského, pozdějšího Jiřího III.. Do vlády vstoupil v roce 1765 jako mladší lord pokladu a v této funkci podporoval politiku svého předčasně zemřelého bratrance Charlese Townshenda (1725–1767), který byl tehdy ministrem financí. V letech 1767–1768 byl generálním intendantem armády a od roku 1767 zároveň členem Tajné rady. V letech 1770-1782 byl dlouhodobě v opozici proti Northově a v parlamentu kritizoval válku proti USA.", "section_level": 1}, {"title": "Ministr vnitra a kolonií.", "content": "K vrcholu kariéry se dopracoval počátkem osmdesátých let po pádu Northovy vlády. Krátce byl státním sekretářem války (1782), poté státním sekretářem vnitra (1782-1783 a 1783-1789), od července 1782 do dubna 1783 byl též mluvčím vlády v Dolní sněmovně. K ministerstvu vnitra připojil ještě úřad prezidenta kontrolního úřadu Východoindické společnosti (1784–1790); tento úřad byl zřízen po skončení války s USA, v níž se Východoindická společnost zadlužila a král Jiří III. rozhodl ustanovit nad její činností státní dozor. Jako ministr vnitra krátce spravoval také záležitosti kolonií poté, co bylo zrušeno ministerstvo kolonií. V roce 1784 byl zřízen výbor Tajné rady pro obchod a kolonie a Townshend byl jeho prvním prezidentem (1784–1786). V roce 1783 byl povýšen na barona a vstoupil do Sněmovny lordů, v roce 1789 získal titul vikomta. Krátce nato opustil své vládní úřady a odešel do soukromí s roční penzí 2 500 liber. Ve funkci ministra vnitra a prezidenta výboru Tajné rady pro obchod a kolonie stál u zřízení trestanecké kolonie v Austrálii, kterou krátce předtím pro Británii zabral objevitel James Cook. Starší australská historiografie v Townshendovi viděla asociála, který posílal odsouzence do neznámých nehostinných pustin. V nově vznikajicích koloniích sice zakázal otroctví, tento akt byl ale dříve bagatelizován tím, že za pokrokovým přístupem se mohl skrývat fakt, že konkrétně v Austrálii díky trestancům odsouzeným na nucené práce nebylo potřeba dalších pracovních sil. Teprve moderní australští historici uznali Townshendovy zásluhy na vzniku Austrálie, opraveny byly i názory na jeho osobnost. I když nevynikl nad průměr své doby, byl nepochybně progresívním a osvícenským státníkem. Mimo jiné usiloval o rozvoj Kanady a podporoval i americkou revoluci. Kromě australského Sydney nese jeho jméno ještě město Sydney v Kanadě.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Jeho manželkou byla Elizabeth Powys (1736-1826), dcera poslance Richarda Powyse. Měli spolu sedm dětí, dědicem titulu vikomta byl nejstarší syn John Townshend (1764–1831). Dcera Mary Elizabeth (1762-1821) se provdala za 2. hraběte z Chathamu a byla švagrovou dlouholetého premiéra W. Pitta mladšího.", "section_level": 1}], "src_summary": "Thomas Townshend, 1. vikomt Sydney (\"Thomas Townshend, 1 Viscount Sydney, 1 Baron Sydney\") (24. února 1733 Raynham Hall, Norfolk, Anglie – 30. června 1800 Londýn) byl britský státník z významného rodu Townshendů. Je po něm pojmenováno největší australské město Sydney.", "tgt_summary": "Thomas Townshend, 1. Viscount Sydney (* 24. Februar 1733 in Frognal House, nahe Chislehurst in Kent; † 30. Juni 1800 ebenda) war ein britischer Innenminister. Nach ihm wurden die australische Stadt Sydney und die kanadische Stadt Sydney (Nova Scotia) benannt.", "id": 561361} {"src_title": "Chajim Arlozorov", "tgt_title": "Chaim Arlosoroff", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se ve městě Romny v Ruském impériu (dnešní Ukrajina), avšak v důsledku antisemitismu se Arlozorova rodina rozhodla po protižidovském pogromu v roce 1905 přestěhovat a usadit v Berlíně. Tam Chajim vyrostl a vystudoval; velmi se zajímal o ekonomii, kterou studoval na Berlínské univerzitě, kde v tomto oboru získal doktorát. Během studií psal články o sionistických otázkách týkajících se např. finanční podpory osadníků v Palestině, a plánoval program spolupráce mezi Židy a Araby. Byl totiž přesvědčen, že „sionistický ideál by mohl být realizován ve spolupráci s Araby.“ V roce 1918 pomáhal v Německu založit stranu ha-Po'el ha-ca'ir a značný zájem vzbudil jeho článek „Židovský lidový socialismus“, v němž odmítl marxistickou doktrínu. V roce 1920 byl za ha-Po'el ha-Ca'ir zvolen zástupcem na sionistickou konferenci v Londýně. Poprvé do mandátní Palestiny přijel v roce 1921, kdy zastupoval svou stranu v odborové organizaci Histadrut. Krátce na to se vrátil zpět do Německa kvůli dokončení studií, v roce 1924 se však rozhodl podniknout aliju do britské mandátní Palestiny, a to přesto, že mu na univerzitě byla nabídnuta asistentura. V roce 1926 byl zvolen do Židovské národní rady a vybrán jako zástupce jišuvu při Společnosti národů v Ženevě.", "section_level": 1}, {"title": "Veřejná činnost.", "content": "V roce 1930 došlo ke sloučení ha-Po'el ha-Ca'ir se stranou Achdut ha-avoda, čímž vznikla levicová a nejvýznamnější židovská politická strana Mapaj, a Arlozorov se stal jedním z jejích vůdčích mluvčích. Zároveň byl blízkým přítelem a podporovatelem židovského vědce a státníka Chajima Weizmanna. V roce 1929 byl na sedmnáctém Sionistické kongresu zvolen ředitelem politického odboru Židovské agentury. Zprvu věřil, že Britové pomohou s usidlováním Židům v Palestině, a tak pracoval společně s britskou vládou, která měla na starosti správu tohoto území. Brzy se však začal domnívat, že Britům nelze věřit, a že Židé musí podstoupit riziko rozhněvání si Britů, aby mohli znovu vybudovat svou domovinu a zachránit evropské Židy z područí nacionalistických a autoritářských režimů, v nichž žili, zejména pak z nacistického Německa. Arlozorovým cílem bylo vytvoření židovské většiny, které by bylo dosaženo revoluční akcí. Tuto myšlenku vyjádřil i v dopise adresovaném svému příteli Weizmannovi: Poté, co nastoupil nacismus v Německu k moci, Arlozorov varoval před nebezpečím hrozícím tamní židovské komunitě. Jako zástupce Židovské agentury se vypravil do Německa, aby s nacistickou vládou vyjednal kontroverzní dohodu ha-Avara, která by umožnila Židům emigrovat do Palestiny, aniž by bez náhrady přišli o veškerý svůj majetek. Na základě dohody měli Židé vložit své finanční prostředky na speciální německý bankovní účet. Tyto peníze byly následně použity k zakoupení německého zboží, jež bylo exportováno do Palestiny. Za prodané zboží pak Židé po svém příjezdu do Palestiny „dostali značnou část původního majetku zpět“ (byl refundován v librách). Berman uvádí, že z dohody profitovaly všechny strany: „Německo získalo nový cenný exportní trh, Palestina získala zemědělskou techniku a uprchlíci se vyhnuli riziku chudoby ve své nové domovině.“ Ve skutečnosti však dohoda znamenala řadu dalších výhod pro zúčastněné. Německo, kromě vzniku nového trhu, z dohody těžilo tím, že se zbavilo části Židů a zaznamenalo „propagandistické vítězství rozdělením židovstva“ v otázce celosvětového židovského bojkotu německého zboží. Pro jišuv dohoda znamenala jak příliv nových Židů, tak velký příliv kapitálu, který zajistil potřebný ekonomický boom uprostřed celosvětové ekonomické krize. Arlozorov dojednal předběžnou dohodu a po dvouměsíčním oficiálním pobytu v Německu se vrátil zpět do mandátní Palestiny, kde byl dva dny na to zavražděn. Zhruba dva měsíce po jeho smrti byla dne 25. srpna 1933 dohoda nakonec podepsána. Umožnila vycestování přibližně 52 tisícům německých Židů, kteří si s sebou přinesli 140 milionů říšských marek (v cenách k roku 2009 by se jednalo o 1,7 miliardy dolarů).", "section_level": 2}, {"title": "Vražda.", "content": "Dne 16. června 1933, pouhé dva dny po návratu z jednání v Německu, byl Chajim Arlozorov zavražděn dvěma neidentifikovanými muži, když se společně s manželkou Simou procházel v pozdních večerních hodinách po pláži v Tel Avivu. Ani přes rychlý transport do nemocnice se ho pro masivní ztrátu krve nepodařilo zachránit. Jeho vražda výrazně eskalovala politickou rivalitu mezi socialisty a revizionisty, která přerostla v nenávistnou kampaň. Palestinská policie z vraždy obvinila tři členy revizionistické skupiny Brit ha-birjonim, a to vůdce skupiny Abu Achime'ira za zosnování vraždy a dva řadové členy Avrahama Stavského a Ze'eviho Rosenblatta z vraždy samotné (Stavského i Rosenblatta identifikovala Arlozorovova vdova). Achime'ir byl zároveň vůdcem radikální revizionistické frakce, která ve svém listu Chazit ha-am (doslova „Fronta národa“) neustále napadala dělnické hnutí a sionistické vůdce, včetně Arlozorova. Všichni tři obvinění vehementně odmítali. V soudním procesu, který se konal v červenci 1934, nakonec okresní soud Achime'ira i Rosenblatta zprostil obvinění, avšak Stavského odsoudil k trestu smrti. Stavsky se však odvolal a ještě téhož roku jej pro nedostatek důkazů (jediným důkazem byla identifikace Arlozorovou vdovou) osvobodil nejvyšší Britský odvolací soud v Palestině. Obhajoba se snažila dokázat, že je proces zmanipulovaný; „obvinila policii z manipulace se svědectvím vdovy a dalšími důkazy z politických důvodů, a argumentovala tím, že vražda souvisela se zamýšleným sexuálním napadením paní Arlozorovové dvěma mladými Araby.“ Stavsky později stoupal v hierarchii Irgunu a byl zodpovědný za zajištění zbraní, které Irgunu v červnu 1948 přivezla na telavivské pobřeží loď \"Altalena\". Premiér David Ben Gurion požadoval, aby Irgun předal část zbraní oficiální izraelské armádě, jejíž byl již tři týdny součástí. Ten však takový krok odmítl učinit, a proto Ben Gurion, aby nebyla ohrožena autorita vlády a armády, rozkázal loď potopit. Příslušníci Irgunu na palubě začali střílet na vojáky na pláži, kteří palbu opětovali; loď začala hořet, potopila se a celkem zahynulo 40 Irgunistů, včetně Stavského. Kromě dvou zmíněných teorií (totiž, že za útokem stálo revizionistické hnutí, či že byl Arlozorov zavražděn při zamýšleném sexuálním útoku na svou manželku) existují i konspirační teorie, které jeho vraždu spojují se sovětským a nacistickým režimem. O teorii zahrnující nacistického vůdce Josepha Goebbelse uvádí Sicker následující: Teorii o sovětském napojení na Arlozorovu vraždu zveřejnil v květnu 1991 Šmuel Dotan. Podle jeho verze za útokem stála Komunistická strana SSSR, která se obávala, že je Arlozorov za sionistické hnutí, společně s Brity, Francouzi a Japonci, součástí globálního vojenského spiknutí majícího za cíl zničení Sovětského svazu. V červnu 1956 navrhl Menachem Begin, předseda nejsilnější pravicové strany Cherut, vytvoření vyšetřovací komise, která by prošetřila okolnosti a obvinění kolem Arlozorovy smrti. Jeho návrh však izraelský parlament zamítl. Necelých padesát let po Arlozorovově smrti, 14. března 1982, se izraelská vláda pod vedením premiéra Begina rozhodla vytvořit oficiální vyšetřovací komisi, která by prošetřila, zdali se jednalo o vraždu či atentát, případně zdali byla událost politicky motivována. Komise, kterou vedl bývalý soudce Nejvyššího soudu David Bachor, vyhotovila obsáhlou 202stránkovou zprávu, kterou zveřejnila 4. června 1985. Ve zprávě jednomyslně uvedla, že Rosenblatt ani Stavsky neměli s vraždou nic společného. Neodpověděla však ani na otázku, kdo byl skutečným Arlozorovovým vrahem, či zda se jednalo o politicky motivovanou vraždu. Chajim Arlozorov je pohřben na Trumpeldorově hřbitově v Tel Avivu. Arlozorova památka je dodnes připomínána prostřednictvím názvů ulic v mnoha izraelských městech. Řada míst v Izraeli rovněž nese jméno na jeho počest. Jedná se například o haifskou čtvrť Kirjat Chajim, kibuc Giv'at Chajim či mošav Kfar Chajim. Níže uvedené tituly jsou Arlozorovova vybraná díla, uvedená americkou knihovnou Kongresu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Chajim Arlozorov (: חיים ארלוזורוב, celým jménem Vitalij Viktor Chajim Arlozorov, : Виталий Виктор Хаим Арлозоров; 23. února 1899 – 16. června 1933), někdy též Chajim Arlosoroff, byl významný levicový sionistický vůdce, čelný představitel hnutí dělnického sionismu v britské mandátní Palestině, filosof, básník a ředitel politického odboru Židovské agentury. V roce 1933 sehrál klíčovou roli v dohodě mezi sionistickou exekutivou a vládou nacistického Německa, která umožnila emigraci více než 50 tisíc německých Židů, společně se ziskem německého zboží za peníze, které emigranti uložili na zvláštní účet v německé bance. Arlozorov byl zavražděn pouhé dva dny po návratu z německých jednání během procházky po pláži v Tel Avivu. I přesto, že pachatel ani motiv vraždy nebyl nikdy zjištěn, vražda samotná způsobila mimořádnou nevraživost a nenávistnou kampaň uvnitř židovského společenství.", "tgt_summary": "Vitaly Viktor Chaim Arlosoroff (auch \"Arlozorov\" oder \"Arlozoroff\"; * 23. Februar 1899 in Romny, Russisches Kaiserreich; † 16. Juni 1933 in Tel Aviv) war ein zionistischer Politiker der sozialistischen Arbeiterpartei Mapai und Gegner des revisionistischen Zionismus um Jabotinsky.", "id": 278080} {"src_title": "Oxid olovnato-olovičitý", "tgt_title": "Blei(II,IV)-oxid", "src_document": [{"title": "Příprava.", "content": "Oxid olovnato-olovičitý se připravuje pražením oxidu olovnatého za přístupu vzduchu při teplotách mezi 450 až 480 °C; za vyšších teplot probíhá reakce opačným směrem. Proto oxid olovnato-olovičitý takto připravený není čistý, ale vždy obsahuje určitou příměs nezreagovaného PbO. Pokud je zapotřebí připravit tuto chemickou sloučeninu čistou, odstraní se PbO působením roztoku hydroxidu draselného (KOH). Jinak je možno připravit oxid olovnato-olovičitý též žíháním uhličitanu olovnatého čili minerálu cerrusitu za přítomnosti vzduchu nebo oxidačním žíháním olovnaté běloby tj. zásaditého uhličitanu olovnatého Na mokré cestě se dá oxid olovnato-olovičitý připravit například reakcí olovičitanu draselného s octanem olovnatým při níž vzniká žlutě zbarvený nerozpustný monohydrát oxidu olovnato-olovičitého PbO.HO. Ten se krystalické vody zbaví mírným zahříváním.", "section_level": 1}, {"title": "Chemické vlastnosti.", "content": "S oxidy železa a s železem samotným reaguje za vzniku nerozpustných olovnatanů železnatých a železitých, což je podstatou antikorozivního účinků základových barev obsahujících suřík na železné předměty. Při zahřátí na teplotu nad 500 °C se rozkládá na oxid olovnatý a kyslík rozklad je při teplotě okolo 580 °C prakticky úplný. Působením kyseliny dusičné na oxid olovnato-olovičitý se dvojmocné olovo rozpouští ve formě dusičnanu olovnatého a ve směsi zůstává nerozpustný oxid olovičitý", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Nejčastěji je oxid olovnato-olovičitý používán jako pigment do základových nátěrových materiálů pro železné předměty a konstrukce. Vzhledem k jeho jedovatosti pro člověka a ke způsobované ekologické zátěži prostředí se jeho použití v současné době omezuje. V menší míře je využíván i ve výrobě skla. Oxid olovnato-olovičitý je odolný proti korozi povrchů, které jsou trvale ponořené v moři, takže se barvy s jeho obsahem na lodích používají k ošetření různých kovových povrchů ponořených i neponořených. Dobře slouží i k ochraně dřevěných lodí. Další poněkud netradiční využití bylo při amatérské výrobě bouchacích kuliček (ve směsi s hliníkovým práškem a křemínky), které byly používány namísto nedostupné zábavné pyrotechniky.", "section_level": 1}, {"title": "Fyziologické působení.", "content": "Při vdechnutí suřík dráždí průdušky a plíce a v případě silného zasažení člověk pociťuje kovovou pachuť na sliznicích úst, bolesti na prsou a v krajině břišní. Při požití ústy dochází k otravám díky jeho rozpustnosti v kyselině solné, obsažené v žaludečních šťávách. Otrava se projevuje bolestmi a křečemi v žaludku, spojenými s nevolností až zvracením a bolestí hlavy. Akutní otrava vede k pocitu svalové ochablosti, úplné ztrátě apetitu, případně ke ztrátě vědomí a při velmi vysokých koncentrací olova v krevním oběhu až ke kómatu a případně i ke smrti. Při dlouhodobém působení se může vstřebávat i pokožkou; při krátkodobém může dojít k místnímu podráždění kůže, doprovázeném jejím zrudnutím a citlivostí až bolestí, zejména v místech, kde je pokožka porušena nebo jinak oslabena. Proto je třeba při práci s barvami obsahujícím suřík (např. základové barvy na kovové konstrukce) dodržovat přísně hygienická opatření, zejména používat ochranné rukavice, při práci nejíst, nepít ani nekouřit a po práci si důkladně omýt ruce a všechna místa těla, která mohla být znečištěna. Při dlouhodobém vystavení působení suříku může dojít k nahromadění olovnatých sloučenin v těle a časem se mohou vyvinout podobné příznaky jako při akutní otravě. Jinak se chronická otrava projevuje neklidem, zvýšenou dráždivostí, poruchami zraku, zvýšeným krevním tlakem. Obvykle se projevuje i šedivou barvou pokožky obličeje. Osoby s poruchami ledvin, nervového systému nebo s kožními chorobami bývají k působení této látky na jejich organismus mnohem citlivější. U laboratorních zvířat byla zjištěna karcinogenicita ; u lidí nebyla s jistotou prokázána.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické účinky.", "content": "Vzhledem k tomu, že vzniká při oxidaci olova a jeho sloučenin za vyšších teplot, může se při tepelném zpracování tohoto kovu (např. při jeho výrobě či při odlévání čistého olova nebo jeho slitin s jinými kovy) dostávat ve formě prachu do vzduchu a tím zatěžovat okolní prostředí v blízkosti takových provozů.", "section_level": 1}, {"title": "Historická poznámka.", "content": "Suřík jako červený pigment znali již staří Římané; připravovali jej pálením běloby olověné. Ve středověku byl jedním z pigmentů, používaných při iluminování (zdobení) rukopisů miniaturními kresbami a kolorovanými iniciálami. Z názvu používaného červeného pigmentu \"minium\" vzniklo právě slovo \"miniatura\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Oxid olovnato-olovičitý \"(PbO)\" přesněji tetraoxid diolovnato-olovičitý, nebo orthoolovičitan olovnatý (triviálními názvy suřík nebo minium) je těžká, sytě oranžověčervená až ohnivě červená krystalická nebo amorfní látka. Přestože je téměř nerozpustný ve vodě, je při požití jedovatý. Je též nerozpustný v ethylalkoholu. Rozpouští se v ledové kyselině octové, kyselině chlorovodíkové a zředěné kyselině dusičné ve směsi s peroxidem vodíku.", "tgt_summary": "Blei(II,IV)-oxid, auch Bleimennige, Mennige oder Blei(II)-orthoplumbat, ist ein leuchtend rotes Pulver mit der Summenformel PbO. Als Pigment wird es auch als \"Pariser Rot\", \"Bleirot\", \"Goldsatinober\", \"Goldzinnober\", \"Kristallmennige\", \"Mineralorange\", \"Sandix\", \"Saturnmennige\" und \"Saturnrot\" bezeichnet.", "id": 1426035} {"src_title": "Jan z Dražic", "tgt_title": "Johann IV. von Dražice", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jan pocházel ze šlechtické rodiny pánů z Dražic, jeho otec, Řehník (Řehoř) z Litovic, zastával významné úřady na dvoře krále Přemysla Otakara II. a z jeho rodu pocházeli i dva dřívější pražští biskupové: Jan II. z Dražic († 1236) a jeho synovec Jan III. z Dražic († 1278). Jan IV. z Dražic je poprvé zmiňován roku 1274 jako kanovník v Praze, roku 1287 byl vysvěcen na podjáhna a po smrti biskupa Řehoře Zajíce z Valdeka roku 1301 byl zvolen jeho nástupcem. Po investituře králem Václavem II. byl 10. prosince 1301 vysvěcen na biskupa basilejským biskupem Petrem z Aspeltu, který byl zároveň českým kancléřem. Roku 1310 Jan podporoval volbu Jana Lucemburského českým králem a vojensky mu také pomáhal proti odbojným městům. Roku 1313 doprovázel krále na říšský sněm v Norimberku a roku 1315 byl krátce zemským správcem. Jako biskup prosadil proti odporu šlechty svrchovanost biskupa nad faráři a roku 1308 na synodě vyhlásil nový statut podle norem církevního práva. V letech 1311–1312 se zúčastnil koncilu ve Vienne a po návratu svolal opět diecézní synodu. Vedle sporů se šlechtou a městy se dostal do sporu s dominikány kvůli tehdy začínající inkvizici, protože neschvaloval tvrdé trestání beghardů. Litoměřický probošt a dominikán Jindřich ze Šumburka ho proto roku 1316 obžaloval u papeže, že chrání kacíře. Roku 1318 proto papež Jana zbavil úřadu a povolal ho do Avignonu, kde Jan IV. z Dražic strávil 11 let. Teprve roku 1326 byl uznán nevinným, vrácen do úřadu a roku 1329 se mohl – jako téměř sedmdesátiletý – vrátit do Čech. Po návratu se věnoval reformám církevního uspořádání, omezil působení žebravých řádů a začal zvelebovat biskupské město Roudnici, kde opravil hrad a z Říma povolal mistra Viléma, aby postavil kamenný most (1333–1338). Roku 1333 Jan v Roudnici založil augustiniánský klášter a věnoval mu mnoho knih, které přivezl z Francie nebo dal napsat. V tomto klášteře a z jeho podnětu patrně vznikl někdy kolem roku 1360 první český překlad celé Bible. Všestranně podporoval umění a z jeho podnětu napsal probošt František Pražský pokračování \"Zbraslavské kroniky\" Petra Žitavského, v níž pak pokračoval Beneš Krabice z Veitmile. Vzácná biskupova knihovna se stala základem Kapitulní knihovny při chrámu svatého Víta v Praze, kde byl Jan z Dražic také pohřben v rodové kapli svatého Silvestra.", "section_level": 1}, {"title": "Stavby.", "content": "Vedle svých zásluh o český překlad Bible byl Jan z Dražic také velkým stavebníkem: dal přestavět kostel svatého Jiljí na Starém Městě v Praze, biskupský dvůr na Malé Straně, rodinnou tvrz v Litovicích, biskupský hrad a klášter v Roudnici. Založil město Nové Benátky (dnes Benátky nad Jizerou), dal postavit roudnický most, kostel svaté Ludmily v Dražicích a další. Po Janu z Dražic je pojmenováno dolní náměstí v Roudnici nad Labem. Také je po něm nazváno Dražického náměstí u Malostranské věže Karlova mostu v Praze, kde stával středověký biskupský dvůr. Jeho čtyřhranná věž, postavená za Jana z Dražic, se zachovala ve dvoře domu čp. 47/III., Mostecká 16.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan IV. z Dražic (kolem 1260 – 5. ledna 1343 Praha) byl v letech 1301–1343 předposlední biskup pražský; jeho nástupce, Arnošt z Pardubic, se během svého episkopátu stal prvním pražským arcibiskupem. Biskup Jan se podílel na uvedení Lucemburků na český trůn, dal postavit řadu významných staveb a dal patrně podnět k prvnímu úplnému českému překladu Bible.", "tgt_summary": "Johann IV. von Dražice (auch: \"Johann IV. von Draschitz\"; tschechisch: \"Jan IV. z Dražic\"; * um 1250; † 5. Januar 1343, vermutlich in Prag) war Bischof von Prag.", "id": 1557023} {"src_title": "PZL W-3 Sokół", "tgt_title": "PZL W-3 Sokół", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Vrtulník W-3 Sokół je první vrtulník, který byl vyvinut a sériově vyráběn výhradně v Polsku. Jeho vývoj započal v roce 1973. Poprvé vzlétnul 16. listopadu 1979, ovšem ukázaly se jeho nedostatky. Proto došlo k dalšímu vývoji a 6. května 1982 vzlétl další prototyp, který měl zásadní konstrukční změny. Od tohoto data byl také certifikován v Polsku, Rusku, Spojených státech a Německu. Vývoj vrtulníku vycházel ze sovětského lehkého modelu Mil Mi-2, který byl licenčně v Polsku od roku 1962 vyráběn. Vrtulník se začal vyrábět v roce 1985, ale produkce byla zpočátku nízká. Certifikaci FAR-29 (Federal Aviation Regulations) získal vrtulník v USA v květnu 1993. V prosinci téhož roku byla stejná certifikace udělena také v Německu. W-3 Sokół je vrtulník klasické koncepce, který využívá dva turbohřídelové motory PZL-10W. Je využíván pro vojenské účely, pro potřeby letecké záchranné služby, služby SAR, jako civilní dopravní vrtulník, pro VIP lety a další účely. V pořadí stý kus byl dokončen v červnu 1996.", "section_level": 1}, {"title": "Vrtulníky W-3A Sokół v Česku.", "content": "Poprvé se vrtulník W-3A Sokół objevil v Československu 14. srpna 1989, ale létal pouze ve zkušebním provozu. Česku bylo roku 1996 dodáno 11 strojů výměnou za 10 stíhacích letounů MiG-29, které zdědilo po rozpadu Československa. Jeden vrtulník byl nasazen pro potřeby letecké záchranné služby na stanici Kryštof 07. Armáda ČR zajišťuje s vrtulníkem W-3A Sokół leteckou záchrannou službu pro oblast Plzeňského a Karlovarského kraje. Netypické je zajištění zdravotnické části osádky - jak lékař, tak zdravotnický záchranář jsou také armádní zaměstnanci. Zdravotnická část osádky není tedy zajištěna Zdravotnickou záchrannou službou Plzeňského kraje. Do konce roku 2008 zajišťovala Armáda ČR na letišti v Plzni-Líních také službu SAR (pátrání a záchrana), pro kterou měla připravený ke vzletu další vrtulník W-3A Sokół. Třetí vrtulník, rovněž určen pro službu SAR, sloužil na letišti v Praze-Kbelích. Služba SAR zajišťovaná Armádou ČR se z Plzně přesunula do Přerova. Na letišti v Přerově sloužil do roku 2010 také jeden vrtulník W-3A Sokół, avšak došlo k dalšímu přesunu. Dnes je služba SAR zajišťována z letiště Praha-Kbely (vrtulníkem W-3A Sokół) a z letiště Náměšť nad Oslavou (vrtulníkem Mil-Mi 24). Pro službu SAR jsou vrtulníky užívány také v Polsku. V současné době (2016) vlastní Armáda ČR 10 těchto strojů, jeden kus byl ztracen při nehodě 12. února 2001. Dne 3. listopadu 2015 podepsali zástupci ministerstva obrany a společnosti PZL-Świdnik smlouvu o servisní podpoře všech deseti vrtulníků (včetně provedení generální opravy osmi strojů) s platností do roku 2021 v celkové hodnotě do 991 milionů Kč, která umožní provoz Sokolů podle potřeb armády po dobu až 10 let.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "I přesto, že se jedná o vrtulník provozovaný armádou, má barevné značení jako civilní letouny (červeno-bílé). Není tedy v typických vojenských barvách. Takzvaná antikamufláž má umožnit lepší viditelnost vrtulníku v terénu při zásahu, čímž se zlepšuje úroveň bezpečnosti zasahujícího personálu Letecké záchranné služby. V současné době v tomto zbarvení létají již šest vrtulníků Sokol.", "section_level": 2}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Podle poslance Evropského parlamentu za KDU-ČSL Tomáše Zdechovského vrtulníky W-3A Sokół ve zdravotnické konfiguraci nesplňují podmínky pro provoz letecké záchranné služby v Česku. I přesto, že vrtulník ve službách LZS slouží, odporuje provoz předpisům Evropské unie. Vrtulníky užívané pro LZS v Evropské unii musí být dvoumotorové vrtulníky výkonnostní třídy A a hmotnostní kategorie do 7000 liber. Rovněž provoz LZS zajišťován armádou je kontroverzní. Letecká záchranná služba je v Evropě zajišťována výhradně provozovateli, kteří splňují předpis JAR 29 OPS 3. Armáda tyto předpisy nesplňuje.", "section_level": 2}], "src_summary": "PZL W-3 Sokół je polský dvoumotorový víceúčelový vrtulník střední váhové kategorie s čtyřlistým nosným a třílistým tlačným vyrovnávacím rotorem. Vrtulník vyrábí společnost PZL-Świdnik (nyní AgustaWestland Świdnik).", "tgt_summary": "Der PZL W-3 Sokół (dt. \"Falke\") ist ein polnischer Mehrzweckhubschrauber, der von PZL Świdnik gefertigt wird. Der PZL-3 ist der erste Hubschrauber, der komplett in Polen entwickelt und gefertigt wurde. Die Maschine ist, bis auf die Rotorblätter von Haupt- und Heckrotor, konventionell aus Metall gefertigt. Das Fahrwerk ist nicht einziehbar. Die Maschine verfügt über zwei Gasturbinen als Antrieb des vierblätterigen, aus Glasfaser-Verbundwerkstoff gefertigten Rotors. Der Rotor verfügt über ein Enteisungssystem. Der zulässige Temperaturbereich für den PZL W-3 liegt dabei zwischen −40 und +43 °C. Aktuell ist die Version W-3A. ", "id": 2266134} {"src_title": "Lev Šestov", "tgt_title": "Leo Isaakowitsch Schestow", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Šestov se narodil v židovské kupecké rodině, studoval práva a matematiku v Moskvě, ale pro své revoluční názory a spory s učiteli musel studia dokončit v Kyjevě, disertační práci mu ovšem i tam odmítli. Roku 1898 se Šestov stal členem kroužku významných ruských intelektuálů, kam patřil také Nikolaj Berďajev, Dmitrij Sergejevič Merežkovskij a Vasilij Rozanov, a přispíval do jeho časopisu. V té době také publikoval svou první významnější práci o dobru u Tolstého a Nietzscheho – dvou autorů, kteří na něho měli velký vliv. Pokračoval prací o Dostojevském a Nietzschem („Filosofie tragédie“, 1903) a v dalších dílech o náboženství, racionalismu a vědě užíval Nietzscheho aforistický styl („Apoteóza vykořeněnosti“, 1905). Roku 1908 odjel do Freiburgu a roku 1910 do Švýcarska. Roku 1915 se vrátil do Moskvy a téhož roku jeho syn Sergej padl ve válce. V Moskvě se věnoval hlavně náboženství a teologii, takže po bolševické revoluci nemohl publikovat, směl však přednášet řeckou filosofii v Kyjevě. Roku 1920 opustil Rusko a po dlouhých cestách zakotvil v Paříži, kde byl už známou osobou. Studoval velké teology – zejména Plótina a Pascala a seznámil se také s E. Husserlem, který ho později upozornil na dílo dánského filosofa Sørena Kierkegaarda. To byl pro Šestova objev a velká inspirace, která vyústila v práci „Kierkegaard a existenciální filosofie: hlas volajícího na poušti“ (1936). Šestov také přednášel na pařížské Sorbonně a přes zhoršující se zdraví napsal ještě jedno ze svých hlavních děl, „Athény a Jeruzalém“ – kritiku racionalismu a výzvu k obnovení náboženské filosofie.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení.", "content": "Šestov byl myslitel hluboké a těžké životní zkušenosti, odpůrce všech racionalistických a idealistických zjednodušení. Šestov často píše o beznaději a zoufalství, jinde je však označuje jako „předposlední slova“. Filosofie je – říká Platón – příprava na smrt, což ovšem neznamená odmítnutí života. Měla by se však vrátit ke svým velkým tématům dobra, Boha a nesmrtelnosti. Jeho dílo je velmi nesystematické a nestojí na jedné myšlence. Silně ovlivnilo tak rozmanité postavy, jako byl Albert Camus, ruský teolog Sergej Bulgakov, anglický spisovatel D. H. Lawrence, mladý francouzský filosof Georges Bataille nebo rumunský filosof Emil Cioran.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lev Isakovič Šestov, rusky \"Лев Исаакович Шестов\", vlastním jménem Jehuda Leib Schwarzmann (13. února 1866 Kyjev – 20. listopadu 1938 Paříž) byl ruský spisovatel a existencialistický filosof.", "tgt_summary": "Leo Isaakowitsch Schestow (/ \"Lew Isaakowitsch Schestow\"; * in Kiew; † 20. November 1938 in Paris; eigentlich \"Jehuda Leib Schwarzmann\") war ein russischer, jüdischer Philosoph des Existentialismus.", "id": 13045} {"src_title": "Srpnový puč", "tgt_title": "Augustputsch in Moskau", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Roku 1985 Gorbačov zahájil program reforem, jehož hlavními prvky byly ekonomické a politické změny, známé jako perestrojka a glasnosť. Tyto změny se však setkaly s nesouhlasem levého křídla samotné KSSS. Odpor vůči reformám sílil se zhoršující se ekonomickou a politickou situací v Sovětském svazu. V červnu 1991 několik stranických funkcionářů a spisovatelů publikovalo otevřený dopis „\"Slovo k lidu\"“, který byl chápán jako manifest proti perestrojce. Navíc začaly získávat prostor snahy o větší nezávislost neruské populace, která nyní pociťovala šanci k většímu sebeurčení. V sovětském režimu narůstaly obavy, že některé, nebo dokonce všechny svazové republiky ze Sovětského svazu vystoupí. Po několika jednáních nakonec republiky souhlasily s novou svazovou smlouvou na bázi federace nezávislých republik se společným prezidentem, zahraniční politikou a ozbrojenými silami. Smlouva měla být podepsána 20. srpna 1991. Přestože měla smlouva posílit Svaz, panovaly obavy komunistické strany, že některé menší svazové republiky (především pobaltské) budou nyní trvat na úplné nezávislosti.", "section_level": 1}, {"title": "Puč.", "content": "V pondělí 19. srpna 1991, den před tím, kdy měl Gorbačov a skupina státních představitelů republik budoucí unie podepsat dohodu, pokusila se skupina, která se sama nazývala \"Státní výbor pro výjimečný stav\" (\"Государственный комитет по чрезвычайному положению\"), uchvátit moc v Moskvě. Všichni účastníci získali své pozice teprve za Gorbačova. Byli to mj.: Mezi další spolutvůrce puče patřili:", "section_level": 1}, {"title": "Průběh.", "content": "Výbor oznámil, že Gorbačov je nemocen a tudíž uvolněn ze svých politických úřadů. Viceprezident a vůdce puče, Gennadij Janajev, byl jmenován prozatímním prezidentem. Samotný Gorbačov byl na začátku pokusu o převrat na dovolené ve Forosu na Krymu. Tam pak byl od odpoledne 18. srpna zadržován v domácím vězení poté, co odmítl schválit vyhlášení výjimečného stavu a předat své pravomoci na viceprezidenta. Zůstal zde až do konce puče o tři dny později. V Moskvě a v Leningradě následovaly velké demonstrace proti vůdcům puče. Pokus o převrat selhal, neboť pučisté nezískali podporu ozbrojených sil. Nezanedbatelnou úlohu však sehrál i odpor vedený tehdejším prezidentem RSFSR Borisem Jelcinem z moskevské vládní budovy, Bílého domu. Během jedné z těchto demonstrací Jelcin, stojící na tanku a s megafonem v ruce, pokus o puč rozhodně odsoudil. Před desetitisíci demonstrantů, kteří se shromáždili před parlamentem, vylezl Jelcin na tank a požadoval návrat Gorbačova. Současně promlouval k vojákům: „Nebuďte slepým nástrojem zločinných úmyslů dobrodruhů!“ Tento výstup, silně kontrastující s Janajevovou nevýraznou televizní řečí, byl jedním z nejpamětihodnějších momentů převratu a posílil Jelcinovu pozici. Na sídlo parlamentu byl naplánován útok, který měla provést speciální jednotka KGB Alfa. Tento plán však naprosto selhal, neboť příslušníci jednotky jednomyslně odmítli splnit rozkaz. Tanková jednotka obkličující Bílý dům přeběhla na stranu legální vlády, tanky pak namířily hlavně směrem ven. V okolních ulicích došlo k několika střetům s demonstranty, při kterých byli tři lidé rozdrceni tanky. Celkově však byl průběh událostí překvapivě nenásilný. Přes počítačovou síť Glasnet a mailboxy byl okolní svět průběžně informován o situaci. Během 21. srpna se již většina ozbrojených složek přidala na stranu demonstrantů, zbývající byli neutralizováni. Puč selhal a Gorbačov se vrátil do Moskvy. Již v podstatě bez politické moci, slíbil očistit KSSS od konzervativních sil. V listopadu Jelcin vydal dekret, zakazující činnost komunistické strany na území Ruské svazové republiky. Gorbačov následně rezignoval na post generálního tajemníka KSSS, zůstal však prezidentem Sovětského svazu. V říjnu byla zrušena KGB. Vůdci puče byli zbaveni svých postů a odsouzeni. Většina z nich však byla osvobozena již v letech 1992–1993. Ministr vnitra Pugo spáchal sebevraždu.", "section_level": 1}, {"title": "Následky.", "content": "Po pokusu o převrat se Sovětský svaz definitivně rozpadl. Dosavadní neruské členské republiky jedna po druhé vyhlásily svoji nezávislost na SSSR. Posílený Boris Jelcin převzal kontrolu nad médii a klíčovými vládními úřady. Postupně odstavil od moci Michaila Gorbačova, jenž byl až do svého odstoupení 25. prosince 1991 nejvyšším představitelem dosavadní supervelmoci. Na konci roku 1991 byl rozpad Sovětského svazu dokonán. Od této chvíle existovalo 15 suverénních států Společenství nezávislých států. Následnictví po SSSR převzala, pod Jelcinovým vedením, Ruská federace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Srpnový puč označuje neúspěšný pokus o státní převrat v Sovětském svazu ve dnech 19. až 21. srpna 1991. Skupina funkcionářů z konzervativního křídla Komunistické strany znepokojená vývojem v zemi po Gorbačovových reformách vytvořila tak zvaný Státní výbor pro výjimečný stav, který se pokusil zemi ovládnout. Puč nezískal podporu většiny ozbrojených sil a navíc se setkal s odporem obyvatel. Po třech dnech byl potlačen a hlavní aktéři zatčeni a souzeni. Důsledkem puče bylo urychlení procesu rozpadu Sovětského svazu a mocenský vzestup Borise Jelcina na úkor Michaila Gorbačova.", "tgt_summary": "Während des Augustputsches in Moskau vom 19. bis 21. August 1991 versuchte eine Gruppe von Funktionären der Kommunistischen Partei der Sowjetunion (KPdSU), die sich als Staatskomitee für den Ausnahmezustand bezeichnete, den Staatspräsidenten der Sowjetunion Michail Gorbatschow abzusetzen und das Land unter ihre Kontrolle zu bringen. ", "id": 1921963} {"src_title": "SQL Slammer", "tgt_title": "SQL Slammer", "src_document": [{"title": "Technické detaily.", "content": "Červ byl založen na demonstrativní ukázce kódu, která byla předvedena na konferenci Black Hat, Davidem Lichfieldem, jenž jako první objevil zranitelnost vůči přetečení vyrovnávací paměti, kterou červ využíval. Je to malý kus kódu, který dělá o něco více než to, že generuje náhodné IP adresy a posílá sebe sama na ně. Pokud vybraná IP adresa patří některému poskytovateli služeb, který má spuštěnou neopravenou verzi Microsoft SQL Server Resolution Service poslouchající na UDP portu 1434, stane se okamžitě nakažen a začne šířit další kopie do Internetu. Osobní počítače nejsou obecně zranitelné vůči tomuto červu, pokud nemají nainstalovaný MSDE. Červ je tak malý, že neobsahuje kód pro zapsání sebe sama na disk, místo toho zůstává uložen pouze v paměti a tím se dá snadno odstranit. Například utilitou Symantec (viz externí odkaz níže), nebo lze také odstranit restartováním samotného SQL serveru (avšak stroj bude pravděpodobně okamžitě znovu infikován). Červa bylo možné vytvořit díky softwarové zranitelnosti v SQL Serveru, která byla poprvé zaznamenána Microsoftem 24. února 2002. Záplata od Microsoftu byla k dostání šest měsíců před vypuštěním červa, ale mnoho instalací nemělo tuto záplatu nainstalovanou - včetně mnohých z Microsoftu. Zpomalení bylo způsobeno kolapsem mnoha routerů pod zátěží extrémně vysokého provozu způsobeného infikovanými servery. Pokud je za normálních okolností síťový provoz pro routery příliš velký, routery by ho měli zpomalit nebo dočasně zastavit. Místo toho se některé routery zhroutily (stali se nepoužitelnými) a okolní routery si všimly, že se tento router vypnul a že s ním nemají komunikovat (neboli odstranit záznam z routovací tabulky). Routery začaly posílat oznámení o této události ostatním routerů, o kterých věděli. Záplava oznámení o změnách routovací tabulky způsobila kolaps několika dalších routerů a tím se problém jen prohluboval. Dříve či později správci zkolabovaných routerů tyto routery restartovali, a tím routery oznámily svůj status a to vedlo k další vlně aktualizování routovacích tabulek. Zanedlouho byla velká část přenosové rychlosti Internetu pohlcena vzájemnou komunikací routerů o aktualizování routovacích tabulek a obyčejný datový provoz byl zpomalen nebo dokonce zastaven. Naneštěstí velikost červa SQL Slammer byla tak malá, že se mu občas povedlo projít, i když legitimní provoz v sítí neprošel. Dva klíčové aspekty přispěly k rapidnímu rozšíření SQL Slammeru. Červ infikoval nové hosty přes sessionless UDP protokol a celý červ (pouhých 376 bajtů) se vešel do jednoho jediného paketu. Ve výsledku každý z nakažených hostů mohl místo toho jednoduše zaslat co nejvíce „fire and forget“ paketů (pošli a zapomeň - nečeká se na odpověď paketu) za sekundu (běžně stovky za sekundu).", "section_level": 1}, {"title": "Poznámky.", "content": "Je tu spor o to, kdo první našel „Slammer“. Nicméně tím, kdo první varoval širokou veřejnost, byl Michael Bacarella, který napsal zprávu do bezpečnostního mailing listu Bugtraq pojmenovanou „MS SQL ČERV NÍČÍ INTERNET, ZABLOKUJTE PORT 1434!“. Tato zpráva byla poslána 25. Ledna 2003 v 7:11:41 UTC. Prvenství je často připisováno Benovi Koshymu. Společnost, pro kterou pracoval, vydala v tomto smyslu tiskové prohlášení. Jeho oznámení, odeslané veřejnosti přes NTBugtraq mailing list, však nebylo odesláno před 10:28 UTC. Zpráva Roberta Boyla byla přes NTBugtraq odeslána v 8:45 UTC, čímž porazil Koshyho, ale zůstal pozadu za Bacarellou. ISS skrze Chrise Roulanda poslala varování v 11:54 UTC, poté v 11:56 UTC na ISSForum a následně na Vulnwatch mailing list. Analýza vydaná společností Symantec je časově označená na 7:45 GMT, což předchází těmto tiskovým prohlášením.", "section_level": 1}], "src_summary": "SQL Slammer je počítačový červ, který způsobil Denial of Service některým internetovým službám a dramaticky zpomalil celkový internetový provoz, počínaje 25. ledna 2003 v 5:30 UTC. Rozšířil se velmi rychle, infikoval většinu ze svých 75 000 obětí během deseti minut. Slammer, pojmenovaný technickým ředitelem Internet Security Systems Christopherem J. Roulandem, byl poprvé představen veřejnosti Michaelem Bacarellem. Program nevyužíval jazyk SQL, i když byl pojmenován „SQL Slammer červ“. Zneužíval bug v přetečení vyrovnávací paměti ve vlajkové lodi Microsoftu SQL Server a v produktech založených na MSDE, pro které vyšla záplata v MS02-039. Jinak se mu také říká W32.SQLExp.Worm, DDOS.SQLP1434.A, Sapphire Worm, SQL_HEL, W32/SQLSlammer a Helkern.", "tgt_summary": "SQL-Slammer ist der Name eines Computerwurms, der einen ungepatchten Microsoft SQL Server 2000 befallen kann. Er begann am 25. Januar 2003, sich zu verbreiten, und infizierte innerhalb einer halben Stunde 75.000 Opfer, den Großteil davon in den ersten 10 Minuten. Der SQL-Slammer nutzt zwei Pufferüberläufe. Microsoft hatte schon ein halbes Jahr davor einen Patch veröffentlicht, der allerdings auf vielen Systemen nicht installiert war. Das Besondere an diesem Wurm ist, dass er aus einem einzigen UDP-Paket mit nur 376 Bytes besteht, was für seine enorme Verbreitungsgeschwindigkeit sorgte. ", "id": 1367340} {"src_title": "Třída Northampton", "tgt_title": "Northampton-Klasse", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Křižníky této třídy byly projektovány od roku 1926. Hlavní změnou oproti třídě \"Pensacola\" bylo ubrání jedné dělové věže, což zlepšovalo problematickou stabilitu plavidel. Devět 203mm kanónů bylo soustředěno do trojice třídělových věží, namísto dvou dvoudělových a dvou třídělových u třídy \"Pensacola\". Zároveň byla zlepšena pancéřová ochrana lodí, kterým stále zůstávala rezerva 1000 t do omezujících limitů, sjednaných na Washingtonské konferenci. Byly to první americké křižníky vybavené hangárem pro uskladnění letounů. První tři postavené lodě byly vybaveny pro funkci vlajkových lodí. Do stavby se zapojily loděnice Fore River Shipyard v Quincy (součást Bethlehem Steel Corp.), New York Shipbuilding v Camdenu, Puget Sound Navy Yard v Bremertonu, Mare Island Navy Yard ve Vallejo a Newport News Shipbuilding v Newport News. Jednotky třídy \"Northampton\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Hlavní výzbroj tvořilo devět 203mm kanónů ve trojdělových věžích. Dvě věže byly na přídi a třetí na zádi. Doplnily je čtyři 127mm kanóny a dva trojhlavňové 533mm torpédomety. Křižníky byly vybaveny dvěma katapulty a čtyřmi hydroplány. Pohonný systém tvořilo osm kotlů White-Forster a čtyři turbíny Parsons o výkonu 107 000 shp, pohánějící čtyři lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 32,5 uzlu. Dosah byl 10 000 námořních mil při rychlosti 15 uzlů.", "section_level": 1}, {"title": "Modernizace.", "content": "Ve 30. letech byly na všech plavidlech demontovány torpédomety a jejich výzbroj byla posílena o čtyři 127mm kanóny a čtyři 12,7mm kulomety. Daší úpravy už nebyly stejné pro celou třídu. Zejména byla zesilována protiletadlová výzbroj a křižníky byly vybaveny radary. V roce 1946 nesl křižník \"Chester\" devět 203mm kanónů, osm 127mm kanónů, 24 kusů 40mm kanónů a 26 kusů 20mm kanónů. Počet katapultů a hydroplánů zůstal zachován. Dále nesl radary typů SG, SK, SP, Mk.3, Mk.4.", "section_level": 2}, {"title": "Služba.", "content": "Křižníky byly intenzivně nasazeny za druhé světové války. Sloužily především na pacifickém válčišti. Tři ze šesti byly v bojových operacích ztraceny. USS \"Houston\" se účastnil neúspěšné obrany Holandské východní Indie a byl potopen 1. března 1942 v bitvě u Sundském průlivu. USS \"Northampton\" byl potopen 30. listopadu 1942 torpédy japonských torpédoborců v bitvě u Tassafarongy. Jako poslední byl potopen křižník USS \"Chicago\". Ke dnu jej poslaly 30. ledna 1943 japonské letouny v bitvě u Rennellova ostrova. Zbylé tři křižníky byly v roce 1946 vyřazeny a v letech 1959–1960 sešrotovány.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Northampton byla třída těžkých křižníků amerického námořnictva. Konstrukčně navazovala na předchozí těžké křižníky třídy \"Pensacola\". Celkem bylo postaveno šest křižníků této třídy. Ve službě byly v letech 1930–1946. Křižníky byly intenzivně nasazeny za druhé světové války. Tři byly ve válce ztraceny a ostatní po válce vyřazeny.", "tgt_summary": "Die \"Northampton\"-Klasse war eine Klasse Schwerer Kreuzer der United States Navy. Die Schiffe wurden zwischen den Weltkriegen gebaut und im Zweiten Weltkrieg eingesetzt. Die \"Northampton\"-Klasse war die zweite Klasse amerikanischer Kreuzer, die unter den Einschränkungen des Washingtoner Flottenabkommens gebaut wurde, und Vorgänger der \"Portland\"-Klasse.", "id": 195302} {"src_title": "Sojuz 39", "tgt_title": "Sojus 39", "src_document": [{"title": "Posádka.", "content": "Dvoučlennou posádku, osmou mezinárodní v rámci programu Interkosmos tvořili tito kosmonauti:", "section_level": 1}, {"title": "Průběh letu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Start.", "content": "Loď odstartovala 22. března 1981 odpoledne z kosmodromu Bajkonur s pomocí rakety Sojuz U. Start se vydařil, loď se dostala na orbitu 195 – 281 km, bez problémů fungoval i zapnutý systém automatického přibližování. K pevnému připojení na zadní spojovací uzel stanice došlo navečer 23. března 1981 a krátce před půlnocí SEČ oba kosmonauti přešli do Saljutu 6. Zde se setkali se pátou základní posádkou stanice, kosmonauty Vladimírem Kovaljonokem a Viktorem Savinychem, kteří sem přiletěli týden před nimi v Sojuzu T-4. V době jejich příletu měla za sebou stanice 3,5 roků existence na oběžné dráze Země. U jejího předního uzlu byla připojena loď Sojuz T-4.", "section_level": 2}, {"title": "Práce na stanici.", "content": "Mezinárodní návštěva na stanici strávila sedm pracovních dní a během nich provedla celá čtveřice 20 sovětsko-mongolských experimentů různého charakteru. Názvy některých z nich: Altaj, Gologramma, Vorostnik, Erdem. Potom si posádka Sojuzu 39 do své lodi přenesla osobní věci i výsledky experimentů.", "section_level": 2}, {"title": "Odlet domů.", "content": "Oba kosmonauti nastoupili 30. března 1981 do své lodě, po několika hodinách se od stanice odpojili a zahájili sestupný manévr. Oddělená kabina s pomocí padákového systému přistála téhož dne asi 170 km od Džezkazganu na území Kazachstánu. Stanice Saljut 6 zůstala na oběžné dráze Země i se svou stálou posádkou.", "section_level": 2}, {"title": "Konstrukce Sojuzu.", "content": "Udaná startovací hmotnost byla 6800 kg vč.200 kg paliva pro manévrování a brzdění. Loď se obdobně jako ostatní lodě Sojuz skládala ze tří částí, kulovité orbitální sekce, návratové kabiny a sekce přístrojové. Měla namontováno spojovací zařízení a padákový systém.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sojuz 39 byla kosmická loď SSSR z roku 1981, která dopravila na sovětskou orbitální stanici Saljut 6 mezinárodní rusko/mongolskou posádku. Podle katalogu COSPAR dostala označení 1981-29A. Byl to 77. registrovaný let kosmické lodě s lidmi na palubě ze Země. Jejím volacím znakem byl PAMIR.", "tgt_summary": "Sojus 39 ist die Missionsbezeichnung für den am 22. März 1981 gestarteten Flug eines sowjetischen Sojus-Raumschiffs zur sowjetischen Raumstation Saljut 6. Es war der 16. Besuch eines bemannten Sojus-Raumschiffs bei dieser Raumstation und der 63. Flug im sowjetischen Sojusprogramm.", "id": 2277404} {"src_title": "Figurativní sociologie", "tgt_title": "Prozesssoziologie", "src_document": [{"title": "Eliasovo pojetí.", "content": "V mládí měla na Eliase velký vliv klasická německá a antická literatura. Studium filozofie a medicíny mu později pomohlo vnést do výzkumu psychologickou stránku. Elias bojoval v první světové válce, kde se účastnil například bitvy na Sommě. Konci války u něj předcházelo psychické zhroucení. Vojna ho vedla k zintenzivnění jeho pozornosti k civilizačnímu procesu. Vzestup nacismu ho jako Žida připravil o docentury a přinutil emigrovat do Francie, kde neměl akademické povolení a tak se nemohl věnovat své práci. Založil továrnu na výrobu hraček v Paříži, ale v podnikání nebyl úspěšný. Postupem času emigroval dále do Londýna. V Anglii vznikl i jeho spis o civilizačním procesu. Časté přerušování jeho studií kvůli světové válce, nacismu, exilu do Francie a poté do Anglie - to všechno pomohlo Eliasovi k lepšímu pochopení vzájemných vztahů a propojení jedince a společnosti, soukromí a veřejností, mikrosociologie a makrosociologie. Eliasova orientace představuje v soudobé sociologii výrazný, nepřehlédnutý proud. Jeho přístup příliš neuznává hranice jednotlivých vědních oborů. Primární je pro něj výzkumný problém, nikoliv otázka odborné specializace. Jeho sociologické práce velice často přesahují do historie, psychologie, psychoanalýzy, etnologie, antropologie, politologie i ekonomie. Klíčovou roli v Eliasově sociologickém myšlení je procesuální chápání sociální reality. Sociální procesy probíhají v lidmi vytvářených figuracích kontinuálně, nezáměrně a neplánovaně. Mají obvykle charakter vzestupu nebo poklesu, přičemž posun u jednoho procesuálního stupně do druhého bývá doprovázen mocí. Eliasovo pojetí civilizačního procesu je zcela ojediněle a neobvyklé, což mu ovšem v jeho době bylo v akademickém světě spíše ke škodě než k užitku. Podle Eliase je civilizační proces zcela spontánní a ve svém průběhu nevyhnutelný, v žádném případě však ještě nekončí. Hospodářské konflikty, nebezpečí válek, napětí a strach z budoucnosti, to vše je známkou toho, že jsme stále součástí civilizačního procesu.", "section_level": 1}, {"title": "Figurativní sociologie.", "content": "Život lidí ve společnosti má určitý tvar, který ovlivňuje míra jejich závislosti mezi sebou. Tyto závislosti mají za následek něco, čemu Elias říká „figurace“. Pomocí figurací se Elias snaží pokořit základní problém sociologie, a to sice vztah mezi individuem a společností. Dosavadní teorie zatím tento úkol nedokázaly uspokojivě vyřešit, jelikož buď uvažovaly o individuu mimo společnost, nebo o společnosti myšlené jako protiklad vůči individuu. Figurativní sociologie se zabývá tím, co lidi pojí, tím, čím si jsou všechna individua v dané společnosti podobná (tzv. Interpendence). Nezkoumá tedy individuum a společnost zvlášť, nýbrž jako jeden celek. Chování společnosti pochopíme pouze tehdy, pokud budeme sledovat měnící se chování jejích částí. Elias to vysvětluje na příkladu fotbalu, kde jsou dvě protivnické skupiny, které navzájem tvoří jedinou figuraci. Plynulé seskupování hráčů na jedné straně je srozumitelné jen ve vztahu k plynulému seskupování hráčů na druhé straně.", "section_level": 1}, {"title": "Etablovaní vs. outsideři.", "content": "Figurační princip aplikoval v praxi jeho student John Scotson, když zkoumal klasický sociologický problém – nerovnost ve společnosti. Zkoumal společnost městečka Winston Parva. Jeho obyvatelé byli rozděleni do tří skupin (1. - obchodníci a manažeři - přistěhovalci, 2. - Dělníci - původní obyvatelé města, 3. - Opět dělníci, nicméně přistěhovalci). Pozorování přineslo zajímavé výsledky. Druhá skupina starousedlíků přijala 1. skupinu bohatých, zatímco na 3. skupinu se dívala opovrživě. První a druhá skupina jsou tedy etablované, zatímco ze třetí skupiny se stali outsideři. Rozhodující ve vzájemném vztahu etablovaných příslušníků zóny 2. a outsiderů ze zóny 3. se stalo přesvědčení 2. skupiny o tom, že představují společenství vyznačující se tradicemi, vyšším standardem chování a civilizovanějšími normami. S 1. skupinou se sžili, jelikož přinášela jejich vesnici prestiž a věhlas, díky svému bohatství. Třetí skupině naopak přisuzovali negativní rysy. Outsideři zčásti přijali názory etablovaných a začali o sobě smýšlet negativně. Objasnit toto chování mají pojmy skupinové charisma a skupinová hanba. Etablovaní si budují charisma, zatímco outsideři hanbu. Mocnější skupina uvaluje na tu slabší skupinovou hanbu, která ji přijímá za svou. Uspokojení získané z účasti na skupinovém charismatu je u členů dominantní skupiny takové, že vyrovnává případné frustrace plynoucí z nutnosti přísnější seberegulace chování a dodržování norem, jež zajišťují této skupině její nadřazenou pozici. Elias také říká, že konflikty mezi různými statusy nelze brát jako výjimečné stavy, jak je o nich obyčejně smýšleno, nýbrž jako strukturální atribut všech statusových hierarchií.", "section_level": 1}, {"title": "Figurativní sociologie ve sportu.", "content": "Zabývá se vlivem sportu na společnost. Nejznámější dílo s názvem \"Quest for Excitement\" napsal Norbert Elias společně s Ericem Dunningem. Tato kniha patří mezi klasiku sociologie sportu a volného času. Některé její části byly napsány a zmíněny už v Eliasově referátu pro každoroční konferenci britské sociologické asociace, poprvé kompletně publikována byla však až v roce 1986. Dalo by se říct, že kniha byla poctou sportu a volnému času, protože v ní byla věnována pozornost jeho společenským funkcím, významu sportu pro společnost. Snažila se zabránit jeho podceňování ve smyslu dopadů na společnost. Figurativní sociologie pracuje s myšlenkou sportu jako klíče k modernizaci společnosti. Elias si všímal, že čím je společnost rafinovanější tím má rafinovanější sportovní struktury. Figurativní sociologie se snaží vyzdvihnout smysl sportu ve společnosti s tím, že je to víc než jen jednoduché cvičení. Eric Dunning v předmluvě píše, že sociologie má tendenci věnovat pozornost jen vážné a racionální části života. Výsledkem toho zábava, volný čas, sport a iracionální sklony mají tendenci nedostatečné pozornosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Figurativní sociologie je inovativní způsob nahlížení na sociologii vytvořený německým filosofem a sociologem Norbertem Eliasem. Figurace má být teoretický nástroj, jenž chápe individuum a společnost jako dvě rozdílné figury a s jehož přispěním mají být dosavadní rozpory sociologického myšlení odstraněny.", "tgt_summary": "Die Prozesssoziologie bzw. Figurationssoziologie ist durch Norbert Elias bekannt geworden. Der Begriff \"Prozess\" bezieht sich auf soziale wie auf verbundene kognitive Prozesse, juristische Prozesse sind in diesem Zusammenhang allenfalls ein spezieller Fall für mögliche soziologische Analysen.", "id": 1956740} {"src_title": "Strašilka australská", "tgt_title": "Australische Gespenstschrecke", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Suché lesy severovýchodního Queenslandu v Austrálii a Nová Guinea.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "\"Extatosoma tiaratum\" je noční živočich. Když se vylíhne, je to až do dospělosti tzv. \"nymfa\". Nymfa se zpočátku velmi podobá mravencům rodu \"Leptomyrmex\", čemuž se říká \"myrmekomorfie\". Postupně však roste a mění se, až se z ní stane dospělý jedinec (\"imago\"). Důležité pro vývoj strašilky australské je \"svlékání\" (\"ekdyze\"). Kůže (\"exuvie\") strašilky neroste. Strašilka ale růst potřebuje, proto se svléká. Strašilka se asi 3 dny před svlékáním zavěsí na vyvýšené místo a přestane přijímat potravu. Během noci se její pokožka protrhne a \"čerstvá\" strašilka se na svlečku pověsí. Poté obvykle začne svou starou kůži od hlavy požírat. Je to velmi výživné. Vývoj do dospělosti trvá asi 4-5 měsíců. Pokud samičce není v dospělosti sameček k dispozici, naklade sama neoplozená vajíčka (\"partenogeneze\"). Z takovýchto vajíček se pak líhnou pouze samičky. Samice po oplodnění samcem nakladou kolem 500-1000 vajíček, které pomocí \"subgenitální\" plošky vystřelují do okolí. Oplozená vajíčka mají inkubační dobu dlouhou asi 4 měsíce, neoplozená 6-9 měsíců. \"Partenogeneze\" ovšem není primární způsob rozmnožování (pouze některé druhy se rozmnožují pouze partenogenezí), dochází teda postupně k degeneraci populace - například právě \"Extatosoma tiaratum\". Strašilky poté kladou méně vajíček, je nízká líhnivost a vysoká úmrtnost nejen mladých nymf. Vše se zlepší přidáním samců do chovu. Sice dochází ke křížení příbuzných jedinců, ale degenerace je mnohem menší.", "section_level": 1}, {"title": "Chov.", "content": "K chovu potřebují insektárium suššího typu vysoké alespoň 40 cm. V přírodě se živí převážně blahovičníky, u nás ochotně přijímají listy ostružiníku, maliníku, růže, dubu, buku, hlohu... U těchto strašilek je někdy problém s rozkrmením čerstvě vylíhlých nymf, v takovém případě zubaté či zaschlé okraje listů sestřihneme a k nymfám přidáme starší, již rozkrmené (nemusí být ani stejného druhu).", "section_level": 1}, {"title": "Obrana.", "content": "Při vyrušení zaujme tato strašilka “štíří postoj ” se zadečkem zdviženým k hlavě a v obraně dokáže sevřít protivníka mezi otrněné zadní končetiny. Na hrudi mají umístěny žlázy, kterými vylučují nepříjemně páchnoucí látku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Strašilka australská (\"Extatosoma tiaratum\", Macleay, 1826) je hmyz z řádu strašilek. Tato strašilka má obvykle hnědou až světle zelenou barvu. Dospělé samice měří až 15 cm, mají silně redukovaná křídla a bohatě otrněný zadeček. Samci dorůstají okolo 10 cm, mají plně vyvinutá křídla a poměrně dobře létají.", "tgt_summary": "Die Australische Gespenstschrecke (\"Extatosoma tiaratum\") ist eine in den Tropen und Subtropen von Australien heimische Art aus der Ordnung der Gespenstschrecken (Phasmatodea).", "id": 1401004} {"src_title": "Libice nad Cidlinou", "tgt_title": "Libice nad Cidlinou", "src_document": [{"title": "Historie obce.", "content": "Katastr obce byl osídlen již v době bronzové, což dokládají archeologické nálezy. Od konce 8. století se na území obce nacházelo slovanské blatné hradiště. Bylo vybudováno ve strategicky výhodné poloze při soutoku Cidliny s Labem, kde bylo obklopeno lužními lesy. Jejich zbytky dnes chrání národní přírodní rezervace Libický luh. V první polovině 10. století zde bylo hradiště, za bojů Čechů se Zličany bylo poškozeno, ale po polovině 10. století nastal rozvoj celého hradiště, jenž byl spojen se jménem knížete Slavníka, zakladatele rodu Slavníkovců. První písemná zmínka o Libici pochází z Kosmovy Kroniky české a vztahuje se k úmrtí knížete Slavníka v roce 981. Podle legend se v Libici narodil druhý pražský biskup svatý Vojtěch. Na Libici bylo sídlo jeho bratra Soběslava, který začal vést samostatnou zahraniční politiku a dostal se do sporu s Přemyslovci, kteří v roce 995 využili jeho nepřítomnosti, dobyli libické hradiště a vyvraždili přítomné členy rodu Slavníkovců. Libické hradiště se stalo jedním z center přemyslovské hradské správy, připomíná se ještě v letech 1108, kdy zde byli na rozkaz knížete Svatopluka vyvražděni Vršovci, a v roce 1130 se ještě připomíná jako centrum hradské správy. Poté bylo hradiště opuštěno a Libice se stala pouhou poddanskou vsí patřící klášteru sv. Jiří v Praze.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V obci Libice nad Cidlinou \"(1504 obyvatel, poštovní úřad, telegrafní úřad, telefonní úřad, četnická stanice, katol. kostel, evang. kostel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: lékař, biograf Sokol, 3 výrobny cementového zboží, cihelna, cukrář, cukrovar Wiesner, 3 obchody s cukrovinkami, časopis Praktický život, výroba čepic, výroba čerpadel, elektroinstalace, 2 holiči, rolnické družstvo, 6 hostinců, továrna na cikorku, klempíř, 3 klempíři, malíř, továrna na napajedla, obchod s obuví Baťa, 2 obuvníci, 2 pekaři, obchod s lahvovým pivem, pletárna, pohřební ústav, 12 rolníků, řezbář, 2 řezníci, sedlář, 7 obchodů se smíšeným zbožím, spořitelní a záložní spolek Libici n. Cidl., stavební družstvo, stavitel, obchod se střižním zbožím, 2 švadleny, 2 trafiky, 5 truhlářů, továrna na hospodářské vozy, zednický mistr.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Dopravní síť Veřejná doprava 2011", "section_level": 1}], "src_summary": "Libice nad Cidlinou je obec ležící v okrese Nymburk 5 km jihovýchodně od Poděbrad. Žije zde obyvatel a její katastrální území měří 995 hektarů.", "tgt_summary": "Libice nad Cidlinou (deutsch: \"Libitz an der Cidlina\") ist eine Gemeinde in Tschechien. Sie liegt fünf Kilometer südöstlich von Poděbrady und gehört zum Okres Nymburk.", "id": 1540291} {"src_title": "Rožmberk nad Vltavou", "tgt_title": "Rožmberk nad Vltavou", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Poprvé je zdejší hrad písemně zmiňován v roce 1250. Založil ho syn Vítka z Prčice z rodu Vítkovců. Městečko v podhradí založil v roce 1262 Vok z Rožmberka. Již dříve však v místech nižšího vltavského brodu stávala osada na stezce z Netolic do Lince. Ta poté s nově vzniklým městečkem splynula. V roce 1302 vymřela krumlovská větev Vítkovců a panství převzali Rožmberkové. Tento rod přenesl své sídlo na Krumlov, ale Rožmberk udržovali nadále. Po smrti Petra Voka v roce 1611 přechází vlastnictví panství na jeho synovce Jana Zrinského, později ho přebírá rod Švamberků. Ti ho ale vlastní jen na krátkou dobu, protože jim je v roce 1620 za jejich účast na stavovském povstání zkonfiskován. Panství přebírá francouzský šlechtický rod Buquoyů, kteří ho vlastnili až do roku 1945. Od 10. října 2006 byl obci vrácen status města.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Rožmberk je jedním z turisticky nejatraktivnějších míst krumlovského okresu. Je to dáno velkým množstvím památek ve městě a atraktivním umístěním v hornaté krajině při řece Vltavě. Město je již dlouhá léta vyhlášené jako jedno z hlavních center v Česku oblíbeného vodáctví. V letní sezoně se nejvíce vodáků plaví na vltavském úseku přibližně od Vyššího Brodu k Českému Krumlovu. S tím je spojena nutnost ubytovacích kapacit pro tento druh turistů – na území města se u řeky nachází tři kempy: vodácký tábor (severně od města), Rožmberk (pod hradem) a U tří veverek (u železniční zastávky, 4 km jižně od města). Návštěvu Rožmberka turisté spojují s okolními zajímavými místy. Pro ně jsou zajištěny možnosti ubytování v cca 3 hotelech a 5 penzionech. Najdeme zde také velký počet stravovacích zařízení – od restaurací až po kavárny a bary. Na náměstí nechybí nákupní středisko Jednoty. V roce 2006 se ve městě a okolí natáčela komedie \"Rafťáci\".", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Silnice.", "content": "Rožmberkem prochází silnice II/160 spojující Český Krumlov a Horní Dvořiště. Od Českého Krumlova až k železniční zastávce Rožmberk \"(cca 25 km)\" sleduje tok Vltavy a jsou na ní mnohé zatáčky. Mezi obcí Větřní a Rožmberkem neprochází žádným větším sídlem. Hustá doprava je na ní zejména v letní sezoně.", "section_level": 2}, {"title": "Železnice.", "content": "4,5 km jižně od města se nachází železniční stanice Rožmberk nad Vltavou na trati 195 Rybník - Lipno nad Vltavou \"(na tzv. Vyšebrodské elektrické železnici)\". Stanice je však již na území obce Dolního Dvořiště v katastrálním území Jenín a kvůli své vzdálenosti od města nemá příliš velký význam pro jeho dopravní obslužnost.", "section_level": 2}], "src_summary": "Rožmberk nad Vltavou je město v Šumavském podhůří na Českokrumluvsku. Jeho historické jádro bylo prohlášeno městskou památkovou zónou. Žije zde obyvatel. ", "tgt_summary": "Rožmberk nad Vltavou (deutsch \"Rosenberg\", früher auch \"Rosenberch, Roesenberg, Rosemberg, Rozmberg, Rožumbergk\") ist eine Stadt im Süden Tschechiens. Sie gehört zum Okres Český Krumlov.", "id": 1833475} {"src_title": "Golem (román)", "tgt_title": "Der Golem", "src_document": [{"title": "Stručné shrnutí děje.", "content": "V úvodu knihy je líčeno, jak vypravěč těžce usíná a zabývá se filozofickými myšlenkami. Bez souvislostí se dále objeví na dvoře v Hampejské ulici a stává se úplně někým jiným. Následující příběh o rytci Pernathovi je pouze vypravěčovým snem, který byl spuštěn zcela náhodnou výměnou klobouků v místní restauraci. Tato skutečnost se však projeví až na samém konci knihy.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "Pernath se objeví v ghettu a na vlastní kůži zjišťuje, že obyvatelé této části města jsou lidé divných a zkažených mravů. V ghettu potkává mnoho dalších postav, například chudého studenta medicíny Charouska, od kterého se dovídá o špatných činech místního vetešníka Wassertruma, jehož Charousek tak z duše nenávidí a nikdo neví proč. Potkává také rudovlasou prostitutku Rosinu a své přátele Prokopa, Vrieslandera a Cvacha. Zjišťuje, že i ghetto má svou světlou stránku – archiváře Šemaju Hillela a jeho dceru Mirjam, do které se zamiluje. Jednoho dne dostane na opravu knihu Ibbur, ale neví, od koho ji dostal, ale později zjišťuje, že ten, kdo knihu přinesl je mu velmi podobný. Následně se od Charouska dovídá o tom, že vetešník zavraždil svého syna. Dále Pernath ocitá se svými přáteli v hospodě, kteří mu povídají legendu o Golemovi. Tajnou cestou, která vede z pokoje domu se dostane do domu, ve kterém prý sídlil samotný Golem. Z důvodu podezření z loupežné vraždy je zatčen a v nelidských podmínkách vězení držen téměř rok. Ve vězení se dovídá, že byl udán vetešníkem, který byl během jeho věznění krutě zavražděn. Když byl zproštěn obvinění vrátil se domů, ale zjišťuje, že je celé židovské ghetto přestavováno a dům, v němž žil on a jeho opora Hillel s Mirjam, je zpola stržen. Bydlí tedy v domě, kde sídlil Golem, ale zanedlouho při fantastických představách a slyšinách v domě náhle vypukne požár. Pernath se spouští po laně dolů a uvidí v okně o patro níž Hillela a Mirjam. V tu chvíli se s ním lano utrhne a skutečný vypravěč se probouzí ze spánku, v němž prožívá život tohoto člověka. Vypravěč se ihned vydává do ghetta a zjišťuje, že věci ve snu jsou skutečné, potkává postavy ze svého snu a dovídá se i to, že rytec skutečně žil před třiceti lety. Vydá se do Zlaté uličky, vrátí sluhovi vyměněný klobouk a na okamžik spatří Pernatha s Mirjam, jenž je jeho dvojníkem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Golem je román, který napsal německy píšící pražský autor Gustav Meyrink. Knižně byl poprvé vydán roku 1915, předtím, v letech 1913 a 1914, vycházel v novinách \"Die weißen Blätter\". Román byl ilustrován grafikami Hugo Steinera.", "tgt_summary": "Der Golem ist der Titel eines Romans in zwanzig Kapiteln von Gustav Meyrink. Er erschien erstmals in den Jahren 1913 und 1914 als Fortsetzungsroman in der Zeitschrift \"Die Weißen Blätter\"; 1915 wurde er in Buchform veröffentlicht. Der Roman gilt als Klassiker der phantastischen Literatur.", "id": 40133} {"src_title": "Lezení na obtížnost", "tgt_title": "Schwierigkeitsklettern", "src_document": [{"title": "Klasifikace obtížnosti lezení.", "content": "Obtížnost lezeckých cest je regionálně klasifikována mnoha stupnicemi s odlišným historickým vývojem. Ke srovnání potom slouží tabulky porovnání obtížnosti (existuje více odlišných zdrojů). Mezi celosvětově nejrozšířenější klasifikace pro lezení s lanem patří klasifikace \"UIAA\", \"francouzská\" a \"americká\". Obdobně se odlišují klasifikace při boulderingu, i zde je jich několik. Některé klasifikace měly dříve uzavřenou horní hranici, postupem času ale přesto několikrát docházelo k jejich rozšíření nahoru. Mezi jednotlivými stupni obtížnosti se často používají písmena a znaménka pro jejich jemnější odstupňování, nebo také lomítka jako mezihodnoty.", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace pro lezení s lanem.", "content": "\"název a příklad číslování\"", "section_level": 2}, {"title": "Stupnice obtížnosti.", "content": "viz článek Stupnice obtížnosti (horolezectví)", "section_level": 2}, {"title": "Posun výkonnosti.", "content": "Mezi významné milníky horolezectví či lezení patří překonávání lidských hranic a posouvání klasifikace, a to dále ještě s rozlišením u všech významných stylů přelezu (OS, flash, RP, PP). Zaznamenávají se nejvyšší klasifikace přelezené lezci jednotlivých národů u mužů i žen. Nejmladší lezci, kteří přelezli velmi těžce klasifikované výstupy. Nejtěžší cesty přelezené v jednotlivých oblastech či regionech. Také většina jednotlivců si zaznamenává dosažené úspěchy a nejtěžší přelezené cesty, k tomu se používají \"papírové\" nebo elektronické či internetové lezecké deníčky (např. Čechy: Lezec.cz, ve světě: 8a.nu). U významných cest se eviduje kdo a kdy je přelezl, v jakém stylu, na kolik pokusů a v jakém období. V regionálním i celosvětovém měřítku lze obvykle výkony porovnávat až s časovým odstupem (např. až za několik let se stejní lezci dostanou k vzájemnému přelezu svých nejtěžších cest, nebo tyto výstupy zopakují další lezci a upřesní jejich obtížnost.", "section_level": 2}, {"title": "Obtížnost na závodech.", "content": "Lezení na obtížnost je v novodobých mezinárodních závodech nejstarší disciplína, např. v Sovětském svazu se ale také již dříve závodilo v lezení na rychlost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lezení na obtížnost (O, Obtížnost, : \"L, Lead\") je disciplína sportovního lezení, při které se sportovci – lezci snaží vylézt cestu na hranici svých možností. Mezi lezci je tato disciplína nazývána královskou. ", "tgt_summary": "Schwierigkeitsklettern (engl. \"lead climbing\", seltener \"difficulty (climbing)\" oder umgangssprachlich \"Onsight-Wettkampf\") ist die übliche Bezeichnung für eine Disziplin des wettkampfmäßigen Sportkletterns. Die offiziellen internationalen Wettkämpfe werden von der International Federation of Sport Climbing (IFSC) ausgerichtet.", "id": 1074203} {"src_title": "Jim Elliot", "tgt_title": "Jim Elliot", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Elliot se narodil v Portlandu v Oregonu, Fredovi a Claře Elliotovým. Fred byl skotského původu, jeho prarodiče byli první z jeho rodiny, kteří se usídlili v Severní Americe. Clařini rodiče se přestěhovali na přelomu 20. století ze Švýcarska do východního Washingtonu, kde spravovali rozlehlý ranč. Potkali se v Portlandu, kde Clara studovala na chiropraktika a Fred, který byl odhodlaně zapojen do křesťanské služby, zde pracoval jako cestující kazatel se sborem \"Plymouth Brethren\". Po dvou letech dopisování se vzali. Robert, jejich první syn, se narodil v roce 1921, když žili v Seattlu. Po Robertovi se narodil Herbert, Jim a Jane. Tři poslední děti se narodily až po tom co se rodina přestěhovala do Portlandu. Elliotovi se pevně drželi křesťanské víry a i podle toho vychovali své děti. Brávali je do kostela a pravidelně probírali Bibli. Elliot (Jim) vyznal víru v Ježíše, když mu bylo šest let. U Elliotů doma byla očekávána maximální míra poslušnosti a upřímnosti. Elliotovi povzbuzovali své děti k dobrodružnosti a k tomu, aby \"žili pro Krista\". V roce 1941 Elliot nastoupil na střední školu Benson Polytechnic, studoval architektonické kreslení. Zde se podílel na mnoha aktivitách, včetně školních novin, zápasnický tým, školních hrách a veřejného diskuzního klubu. Jeho herecké schopnosti vedly některé učitele ve škole k doporučení, že by měl zvolit herectví jako svou kariéru, a jeho rétorické dovednosti byly podobně uznávány, po přípravě a přednesu projevu na počest prezidenta Franklina D. Roosevelta několik hodin po jeho smrti, byl členy fakulty příznačně oceněn. Elliot používal své řečnické schopnosti pravidelně. Spolužák vzpomínal, jak Elliot citoval Bibli prezidentu studentstva jako vysvětlení jeho odmítnutí zúčastnit se školního večírku. Jindy Elliot riskoval vyloučení z diskuzního klubu tím, že odmítl přednést politický projev, věříce, že křesťané by se neměli zapojovat do politiky. Jako pacifista, odmítl myšlenku použití síly k potlačení otroctví v Africe, a byl připraven čelit povolání do druhé světové války pod speciální výjimkou jako \"\"conscientious objector\"\" (oponent podle svědomí).", "section_level": 1}, {"title": "Po střední škole.", "content": "V roce 1945 Jim Elliot vstoupil na Wheaton College, soukromou křesťanskou školu v Illinois. Věříce v hodnoty fyzické kondice a disciplíny, se připojil k zápasnickému týmu, a to během jeho prvního roku. Následující rok odmítl pozici zaměstnance v rámci vysoké školy, která by mu zajistila rok výuky zdarma, ale také významný časový závazek práce, kterou považoval za \"\"hloupou odpovědnost\"\". Nebyl ani zcela přesvědčen o hodnotě svého studia, s ohledem na předměty, jako jsou filozofie, politika a antropologie a označil je jako rozptýlení pro člověka, který se pokouší následovat Boha. Po pololetí relativně špatných známek napsal svým rodičům, že je nezpochybnitelné, považovat studium Bible za mnohem důležitější. Elliotův zájem o misii se velice zpevnil během jeho let na Wheatonu. Brzy následoval vzor jiných \"\"misí důvěry\"\" tím, že se nesnaží být financovány určitou denominací, ale jednotlivci, kteří přislíbí svou finanční podporu. Elliot se aktivně zabýval misií a zapojením Ducha Svatého při této práci. Během léta 1947, po jeho druhém ročníku na vysoké škole, se on a jeho kamarád Ron Harris zúčastnili misie v Mexiku. Zůstal tam po dobu šesti týdnů. Pomáhal a učil se od místní misijní rodiny. Na konci následujícího roku, se zúčastnil Mezinárodní Studentské Misijní Konvence (ISMC). Tam se setkal s misionáři z Brazílie, a toto setkání ho vedlo k hlubšímu přesvědčení, že jeho povolání je k práci s domorodci Jižní Americe. Na začátku Elliotova třetího roku na Wheatonu, se rozhodl věnovat hlavně řečtině, věřil, že mu to pomůže v jeho osobním studiu Bible a usnadní překládat Písmo do jazyka lidí nezasažených misionáři. I když věřil, že romantické vztahy často svádí člověka od života vedeného Boží vůli, začal se Elliot zajímat o jednu svojí spolužačku jménem Elisabeth Howard, která byla shodou okolností sestrou jeho spolu bydlícího. Využil příležitosti, aby se s ní a její rodinu lépe poznal. Shodli se na tom, že se navzájem přitahují, ale že nejsou přesvědčeni o Boží vůli, takže hned nevkročili do vztahu.", "section_level": 1}, {"title": "Odjezd do Ekvádoru.", "content": "Mezitím se ve středisku Wycliffe Elliot učil potřebné znalosti pro psaní jazyka, nejprve spolupracoval s bývalým misionářem, který sloužil kmenu Quechua. Tento misionář mu řekl o kmenu Huaorani - nazývaná také \"\"Auca\"\", to je v jazyce Quichua slovo pro \"divocha\" - tento kmen ekvádorských domorodých lidí je považován za násilné a nebezpečné pro cizince. Elliot si stále nebyl jist, zda jít do Ekvádoru nebo Indie a to až do července. Jeho rodiče a přátelé navrhovali, aby byl místo toho efektivnější v práci s mládeží ve Spojených státech. Když však zhodnotil situaci v US jako \"\"well-fed\"\" (dobře krmený), nabyl pocitu, že mezinárodní mise by měla mít přednost. Po dokončení svých lingvistických studií, si Elliot požádal o pas a začal se svým přítelem Billem Cathersem dávat dohromady plány na odjezd do Ekvádoru. Nicméně o dva měsíce později ho Cathers informoval, že má v plánu se oženit, takže je pro něho nemožné, aby Elliota doprovázel, jak měl v plánu. Místo toho Elliot strávil zimu a na jaro roku 1951 v práci se svým přítelem Edem McCully ve městě Chester v Illinois. Dělali rozhlasové vysílání, kázání ve věznicích, evangelizační shromáždění a vyučovali v nedělní škole. McCully se oženil později to léto a nabádal Elliota, aby se poohlédl po jiném svobodném kolegovi, který by s ním mohl začít pracovat v Ekvádoru. Tím mužem se stal Pete Fleming, absolvent University ve Washingtonu s titulem ve filozofii. Hodně si dopisoval s Elliotem a v září byl přesvědčen svém povolání do Ekvádoru. Do té doby Elliot navštívil přátele na východním pobřeží, včetně Elisabeth. Ve svém deníku vyjádřil touhu si Elizabeth vzít, ale zároveň se cítil být povolán do Ekvádoru bez ní. V listopadu se Elliot vrátil do Portlandu a začal s přípravami na opuštění země.", "section_level": 1}, {"title": "V Ekvádoru.", "content": "Elliot a Fleming přijeli do Ekvádoru 21. února 1952 a měli v plánu evangelizaci Ekvádorského indiánského kmene Quechua. Zprvu zůstali ve městě Quito, a pak se přesunuli do džungle. Ubytovali se na misijní stanici v Shandia. 8. října 1953, si Elliot vzal spolužačku z Wheatonu, absolventku a misijní pracovnici Elisabeth Howard. Svatba byla jednoduchá. Civilní obřad se konal ve městě Quito a Ed s Marilou McCully šli za svědky. Novomanželé odjeli na krátké líbánky do Panamy a Kostariky, pak se vrátil do Ekvádoru. Jejich jediné dítě, Valerie, se narodila 27. února 1955. Během práci s Quechua indiány, Elliot začal připravovat plán na cestu k nebezpečnému kmeni Huaorani. Elliot a další čtyři misionáři - Ed McCully, Roger Youderian, Pete Fleming plus jejich pilot Nate Saint - navázali kontakt z letadla s kmenem Huaorani pomocí reproduktoru a koše plného dárků. Po několika měsících, se misionáři rozhodli vybudovat základnu kousek od indiánské vesnice, na břehu řeky Curaray. Tam byli osloveni jednou malou skupinou z kmene Huaorani a dokonce svezli letadlem jednoho zvláštního muže z kmene Huaorani, kterého nazývali \"\"George\"\" (jeho skutečné jméno bylo \"Naenkiwi\"). Povzbuzeni těmito přátelskými setkáními, začaly plány na návštěvu Huaorani, aniž by věděli, že Naenkiwi lhal ostatním o záměrech misionářů. 8. ledna 1956 byly plány misionářů překaženy příchodem větší skupiny asi 10 bojovníků kmene Huaorani, kteří zabili Elliota a jeho čtyři společníky. Elliotovo tělo bylo nalezeno kousek po proudu, spolu s těly ostatních mužů, kromě těla Eda McCully, který byl nalezen ještě dál po proudu. Elliotův zápis v deníku z 28. října 1949, vyjadřuje jeho přesvědčení, že práce určená Ježíši byla důležitější než jeho život (viz Lukáš 9:24 v Bibli). \"\"Hlupák není, ten kdo dává to, co si nemůže udržet, aby získal to, co nemůže ztratit.\"\" Tento citát, je často přičítán Elliotovi, ale zřejmě to je má svůj původ u anglického kazatele Philipa Henryho (1631-1696), který řekl: \"\"Není to žádný hlupák, ten který rozděluje to co nemůže udržet, když si je jistý, že bude odměněn tím co nemůže ztratit.\"\"", "section_level": 1}, {"title": "Elliotův odkaz.", "content": "Časopis Life publikoval deseti stránkový článek o Elliotovu poslání a smrti jeho přátel. Elizabeth Elliotová se po smrti svého manžela s dalšími misionáři pustila do práce mezi indiány z kmene Huaorani, kde pokračovali evangelizační práci. Později publikovala dvě knihy, \"Shadow of Almighty: The Life and testament of Jim Elliot\" () a druhou knihu: Branami Krásy (\"Trough Gates of Splendor\"), které popisují život a smrt jejího manžela. V roce 1991 vznikla křesťanská škola Jima Elliota v Denveru, Colorado. V roce 1997 vznikla křesťanská střední škola Jima Elliota v Lodi, Kalifornie. V roce 2002 byl uveden dokumentární film založený na příběhu Jima Elliota s názvem \"Za branami krásy\". V roce 2003 byl uveden muzikál založený na příběhu Jima a Elisabeth Elliotových s názvem Láska především. Byl představen ve Victoria Concert Hall v Singapuru, v provedení skupiny Mount Carmel Bible-Presbyterian Church. Tento muzikál byl představen podruhé v roce 2007 na NUS Universitě. V roce 2006 byl uveden divadelní film s názvem End of the Spear (Konec oštěpu), založený na příběhu pilota jménem Nate Saint a na zpáteční cestu jeho syna pokoušejícího se dostat k domorodcům z Ekvádoru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Philip James \"Jim\" Elliot (8. října 1927 Portland – 8. ledna 1956) byl evangelikál, který byl jedním z pěti misionářů zabitých během Operace Acua, pokusu evangelizovat kmen Huaorani v Ekvádoru.", "tgt_summary": "Jim Elliot, eigentlich \"Philip James Elliot\" (* 8. Oktober 1927 in Portland (Oregon); † 8. Januar 1956 in Ecuador), war ein US-amerikanischer evangelikaler Missionar in Ecuador, der von Huaorani-Indianern getötet wurde.", "id": 872625} {"src_title": "Gunnar Nordström", "tgt_title": "Gunnar Nordström", "src_document": [{"title": "Vzdělání a kariéra.", "content": "Nordström absolvoval střední školu \"Brobergska Skolan\" v centrální části Helsinek v roce 1899. Nejprve studovat strojní inženýrství na Polytechnickém institutu v Helsinkách, jenž byl později přejmenován na Helsinskou technickou univerzitu, která je dnes součástí Aalto-yliopisto. Během studií se začal více zajímat o teoretické předměty, proto se rozhodl věnovat se dále na magisterském studiu přírodním vědám, matematice a ekonomii na Helsinské univerzitě (1903-1907). Nordström se poté přestěhoval do Göttingenu v Německu, kde na doporučení studoval fyzikální chemii. Nicméně brzy ztratil o tuto oblast zájem a zaměřil se na studium elektrodynamiky, jíž byla univerzita v Göttingenu v té době proslulá. Kvůli dokončení disertační práce na univerzitě v Helsinkách se v roce 1910 vrátil do Finska. Brzy se na univerzitě stal docentem. Krátce na to jej zaujala nová a bouřlivě se rozvíjející oblast gravitace, kvůli čemuž projevil zájem o práci v Nizozemsku, kde pracovali přední vědci oboru té doby jako Hendrik Lorentz, Paul Ehrenfest nebo Willem de Sitter. V roce 1916 proto Nordström odjel do Leidenu a pracoval zde pod Ehrenfestovým vedením. Značnou dobu strávil v Leidenu, kde se setkal s nizozemskou studentkou fyziky Cornelií van Leeuwenovou, s níž žil a měl několik dětí. Po válce odmítl nabídku profesorského místa na Humboldtově univerzitě, kde místo něj přijali Maxe Borna, a vrátil se do Finska, kde se roce 1918 stal prvním profesorem fyziky a později profesorem mechaniky na Helsinské technické univerzitě. Jedním z klíčů Nordströmových úspěchů ve fyzice byla jeho schopnost naučit se aplikovat diferenciální geometrii na fyziku, což byl nový přístup, který nakonec vedl Alberta Einsteina k obecné relativitě. V té době dokázalo efektivně využívat tento nový analytický nástroj jen několik dalších vědců.", "section_level": 1}, {"title": "Příspěvky k teorii.", "content": "V době, kdy Nordström pobýval v Leidenu vyřešil polní rovnice pro sféricky symetrické nabité těleso, čímž rozšířil výsledek Hanse Reissnera, který vyřešil rovnice pro na bodový náboj. Metrika pro nerotující nábité těleso je známý jako Reissnerova–Nordströmova metrika. Nordström udržoval častý kontakt s mnoha dalšími významnými fyziků té éry, včetně Niels Bohra a Albert Einstein. Bohrovy příspěvky pomohly Nordströmovi obejít ruskou cenzuru německý příspěvků ve Finsku, které bylo v té době velkovévodstvím ruské říše. Teorie, díky které se Nordström zřejmě nejvíce proslavil za doby jeho život, byla teorie gravitace, která byla po dlouhou dobu považována za konkurenční teorii k Einsteinově obecné relativitě. V roce 1914 zavedl Nordström další prostorovou dimenzi, která mohla jeho teorii sjednotit s elektromagnetismem. Šlo o první extra dimenzionální teorii, později známou jako Kaluzova–Kleinova teorie. Kaluza a Klein, jejichž jména jsou dnes běžně používána ve spojení s touto teorii publikovali své práce až ve 20 letech. Některé spekulace o tom proč Nordströmův příspěvek upadl do zapomnění tvrdí, že jeho teorie byla částečně publikována ve švédštině a že podobně Einstein v pozdější publikaci odkazuje pouze na Kaluzu. Na počátku 21. století jsou další rozměry ve fyzikálních teoriích široce zkoumány, diskutovány a existují snahy je experimentálně hledat. O Nordströmově teorii gravitace bylo následně experimentálně zjištěno, že nepředvídá ohýb světla v gravitačním poli hmotných objektů, což bylo pozorováno během zatmění slunce v roce 1919.Teorie byla tedy méně přesná než Einsteinova. Nicméně Nordström a Einstein byli spolupracující vědci nikoli soupeři, jejich soutěžení tak bylo přátelské. To je zřejmé z Nordströmova veřejného obdivu k Einsteinově práci, o čemž svědčí dva případy kdy Nordström nominoval Einstein na Nobelovu cenu za fyziku za teorii relativity. Einstein nikdy nezískal Nobelovu cenu obecnou teorii relativity, první experimentální důkazy předložené v roce 1919 mohly být v té době stále ještě sporné a nepanovala obecná shoda a porozumění ve vědecké komunitě ohledně komplexních matematické modelů, které Einstein, Nordström a další vyvinuli. Nordströmova skalární teorie je dnes používána především jako pedagogický nástroj při učení obecné teorie relativity. Nordström příspěvky k vědě jsou dnes poměrně málo známy na veřejnosti a to dokonce i ve Finsku. Nicméně po jeho smrti se řada finských fyziků a matematiků věnovala teorii relativity a diferenciální geometrii, pravděpodobně v důsledku odkazu který zanechal. Na druhou stranu, nejpozoruhodnější soupeř obecné teorie relativity ve finském vědeckém světě byl Hjalmar Mellin, předchozí rektor Helsinské technické univerzity na níž byl Nordström profesorem.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Nordström zemřel v prosinci 1923 ve věku 42 let na zkoubnou anémii. Nemoc byla možná způsobena jeho vystavení radioaktivním látkám. Nordström se zajímal o radioaktivitu a byl pevně přesvědčený, že radioaktivity je prospěšná pro zdraví. Mezi jeho publikacemi je i jedna z roku 1913 týkající se měření radioaktivity různých pramenů a podzemních vod ve Finsku. Nordström byl známý pro experimentování s radioaktivními látkami a pro dodržování tradice finské sauny pomocí vody z pramene bohatého na radium.", "section_level": 1}, {"title": "Vybrané publikace.", "content": "Během kariéry publikoval Nordström 34 článků a výzkumných prací v různých jazycích včetně němčiny, niozemštiny, finštiny, a švédštiny. Nordström je pravděpodobně první, kdo napsal o teorii relativity ve finštině.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gunnar Nordström (12. března 1881 – 24. prosince 1923) byl finský teoretický fyzik známý zejména díky své teorii gravitace, jež byla konkurenční teorií k obecné teorii relativity. Nordström bývá moderními autory často označován jako \"Finský Einstein\" vzhledem k jeho originální práci v podobné oblasti fyziky a podobnými metodami jako Einstein.", "tgt_summary": "Gunnar Nordström (* 12. März 1881 in Helsinki; † 24. Dezember 1923 ebenda) war ein finnischer theoretischer Physiker, der bekannt ist für seine Theorie der Gravitation, die ein früher Konkurrent der Allgemeinen Relativitätstheorie war. ", "id": 1237256} {"src_title": "Osívka jarní", "tgt_title": "Frühlings-Hungerblümchen", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Roste v celé Evropě, Přední a Střední Asii a severní Africe, zavlečena byla na americký i australský kontinent. V ČR se vyskytuje často, a to od nížin až do podhorských oblastí. Je hojná na písčitých půdách, hlavně na nezapojených travních porostech, polích, mezích i na náspech okolo cest a železničních tratí. Mnohdy je první rostlinou, která na volné ploše vyrůstá, vyhovuje jí půda na živiny bohatá i chudá, není však schopna soupeřit se vzrůstnějšími rostlinami. Přirůstá i za chladného počasí, kdy okolní rostliny ještě nerostou. S příchodem léta prakticky ukončuje svůj růst, a proto se vyskytuje hojně i na místech v létě silně vysychajících.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jednoletá nebo ozimá, velmi drobná, efemérní rostlina dorůstající do výše obvykle jen 5 až 15 cm. Z mělkéhoo vláknitého kořene vyrůstá přízemní růžice kopinatých nebo úzce vejčitých listů dlouhých 6 až 10 cm a širokých 2 až 2,5 cm. Obvykle jsou celokrajné nebo hrubě zubaté, u báze zúžené do krátkého plochého řapíku, na vrcholu vesměs zašpičatělé a porostlé 3 až 4ramennými chlupy. Z paždí listu v růžici vyrůstá jedna až šest přímých nebo krátce vystoupavých lodyh, které jsou zcela bez listů. V dolní části, kde jsou porostlé chlupy, bývají nafialovělé a výše trávově zelené. Na lodyze vyrůstá v hroznovitém květenství (které se při dozrávání plodů prodlužuje) 5 až 25 drobných čtyřčetných květů se stopkami vzpřímenými nebo odstávajícími od vřetene. Zelené vejčité kališní lístky, dlouhé 1 až 2 mm, mají po okraji bílý nebo narůžovělý lem, na vrcholku jsou tupé a někdy jsou porostlé chloupky. Bílé obvejčité korunní lístky, 1,5 až 2,5 mm dlouhé, jsou dvoudílné se širokým zářezem hlubokým do poloviny délky. V květu je šest nestejně dlouhých tyčinek se žlutými prašníky, vejčitý semeník nese krátkou tlustou čnělku s okrouhlou plochou bliznou. Květy se otvírají brzy z jara a jen ojediněle na nektar přilákají opylující hmyz, většinou se ale opylují autogamně. Plodem je na tenké stopce vyrůstající vzpřímená, plochá, podlouhlá nebo elipsoidní šešulka o délce 5 až 10 mm a jen čtvrtinové šířce. Obsahuje až 50 zploštělých, vejčitých, hnědavých, velmi drobných semen o velikosti asi 0,5 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Osívka jarní je rostlinou rozmnožující se výhradně semeny. U jedné rostliny může dozrát i tisícovka semen, která jsou schopná klíčit od jara až do podzimu, mohou také po několik let ležet v půdě a čekat na vhodný okamžik. Má krátkou vegetační dobu, začíná kvést často již počátkem března, během několika týdnů dozrají semena a vysypou se na půdu, v červnu již rostlina hyne. Většina semen počne ještě na podzim klíčit, některá z nich stačí ještě do podzimu vykvést a vytvořit semena, ostatní kvetou až další rok.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Často současně vyklíčí ohromné množství rostlin (i několik stovek v 1 m2), které mohou utlačovat klíčící užitkové rostliny, ovšem pro svou nepatrnou velikost jen v nejranějším stadiu. Zapleveluje hlavně obilné ozimy a prořídlé jeteloviny, je ale považována za plevel s nízkou konkurenceschopností a tudíž příliš neškodící.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Osívka jarní (\"Erophila verna\") je drobná, krátkověká, z jara bíle kvetoucí bylinka, v České republice hodně rozšířený druh rodu osívka.", "tgt_summary": "Das Frühlings-Hungerblümchen (\"Draba verna\", Syn.: \"Erophila verna\") ist die in Mitteleuropa häufigste Pflanzenart einer den Kreuzblütengewächsen (Brassicaceae) angehörigen Artengruppe, die in Mitteleuropa drei Sippen umfasst. Es blüht vorwiegend von März bis Mai. Es ist einer der unauffälligsten und kurzlebigsten Winzlinge unter den mitteleuropäischen Blütenpflanzen.", "id": 1092874} {"src_title": "Rebucie", "tgt_title": "Rebutia", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "I přes velký počet taxonů je oblast výskytu rebucií poměrně malá. Jsou to předhoří hlavního hřebene And, vysokohorské oblasti severní, až severozápadní Argentiny a jižní Bolívie, ve výškách od 2 000 do 4 500 m n. m. Vzácně zasahují níže až k 1000 m n. m. V letním období je zde mírně teplé klima se silnou insolací, vysokými rozdíly mezi denními a nočními teplotami a dostatečnými srážkami. Srážek je poměrně hodně, ale jsou to prudké lijáky soustředěné do kratších období. Zimní klidové období je zcela suché, chladné. Zde rebucie rostou na loukách v zápoji nízkých travin nebo ve spárách a škvírách skalních ploten společně s pionýrskými travinami, mechy a lišejníky. Spolu s rebuciemi v oblasti rostou rody \"Parodia, Lobivia, Echinopsis\" a \"Acanthocalycium\". Hromadně se zde vyskytují pasakánoidní \"trichocereusy\". Jsou to mohutné, nerozvětvené, až 15 m vysoké [cereus]y, které tvoří specifické, pravidelné, ale řídké porosty na rozsáhlých oblastech horských svahů a hřebenů, tzv. pasakánové lesy.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obecná charakteristika.", "content": "Stonky mají různý tvar, mohou být ploše kulovité, kulovité až válcovité, solitérní, dole odnožující nebo až trsovité. Obvyklá velikost je 3 až 8 cm. Rychlené, přehnojené nebo ve stínu pěstované rostliny mohou být větší až deformované. Žebra jsou spirálovitá nebo rovná, jsou méně či více rozdělená do bradavek. Areolová a temenní vlna je nepatrná. Otrnění není většinou příliš výrazné, je rovné tenké, světlé, většinou těžko rozlišitelné na okrajové a střední. Trny mohou rostlinu zcela zahalovat. Vzácně se vyskytují mohutnější střední tmavé trny, např. u \"R. robustispina\", \"R. margarethae\". U \"digitorebucií\" bývají trny přitisklé ke stonku, pektinátní. Květy jsou poměrně velké, trychtýřovité až široce rozevřené. Mají dlouhou, relativně tenkou trubku. Vyrůstají z boku nebo z báze stonků. Většina druhů je autogamní. Velmi často jsou světle červené až oranžové, dále pak karmínové až fialové, žluté, růžové, bílá barva je vzácná. Plod je malá kulatá bobule dost pevně spojená se zbytkem květu, ve zralosti tence blanitá, rozpadající se. Početná semena vejčitá, asi 0,5 až 1 mm velká, černá, mnohdy s výrazným bílým hilem. Kořeny svazčité nebo řepovité.", "section_level": 2}, {"title": "\"Rebutia\".", "content": "Většinou spíše polokulovité plošší rostliny, na bázi odnožující. Žebra jsou spirálovitá, zcela rozpadlá do hrbolů. Poupata a květy se tvoří u báze rostliny, mnohdy jakoby vyrůstají ze země. Květní trubka je holá, tyčinky volné, nepřirostlé ke květní trubce. Kořeny svazčité. Tyto druhy jsou velmi variabilní, v barvě květů, otrnění.", "section_level": 2}, {"title": "\"Aylostera\".", "content": "Kulovité, mnohdy mírně protáhlé rostliny. Květy mají ochmýřenou trubku a vyrůstají více na boku rostliny. Tyčinky bývají přirostlé k trubce. Kořeny svazčité. Vzhledem se zcela odlišuje \"Rebutia heliosa\" s varietami, která svým bílým pektinátním otrněním hustě pokrývajícím rostlinu připomíná mexickou miniaturu \"Mammillaria pectinifera\". Druhy jsou ustálené, s nízkou varibialitou a nekříží se.", "section_level": 2}, {"title": "\"Mediolobivia\".", "content": "Menší rostliny, často konicky válcovité, trsovitě rostoucí. Mohou připomínat krátké prstíky, odtud Fričovo pojmenování \"Digitorebutia\" z latinského \"digitus\" znamenající prst. Pokožka bývá zbarvena do bronzova, hnědava apod. Žebra jsou přímá, mají zřetelný základ nesoucí jednotlivé hrbolky. Otrnění mnohdy přitisklé. Květní trubka je málo ochmýřená. Některé skupiny mají barvy květů jasné, jiné lomené, pastelové, nevýrazné. Kořen je řepovitý.", "section_level": 2}, {"title": "Taxonomie a historie.", "content": "V širokém pojetí zahrnuje rod tři skupiny, \"Rebutia, Aylostera\" a \"Mediolobivia\". Rozmanité druhy \"mediolobivií\" jsou známy také pod synonymy \"Pygmaeolobivia\", \"Digitorebutia\" a \"Cylindrorebutia\". V úzkém pojetí tvoří rod \"Rebutia\" asi 12 druhů z okruhu \"Rebutia minuscula\". Vývoj pojetí rodu ukazuje tabulka. V důsledku neustálých taxonomických změn jsou jednotlivé druhy v literatuře uváděny pod různými rodovými jmény.", "section_level": 1}, {"title": "Historický vývoj.", "content": "Rod s typovým druhem \"Rebutia minuscula\" popsal již v roce 1895 profesor Karl Moritz Schumann podle dr. Weberem objeveného, tehdy ničemu nepodobného kaktusu. Pojmenován je podle Pierre Rebuta, francouzského pěstitele. Vzápětí popis rodu upadl do zapomnění a druhy byly šířeny jako \"Echinocactus\" nebo \"Echinopsis\". Rod \"Rebutia\" obnovili až v roce 1922 Britton a Rose při své revizi čeledi kaktusů. V roce 1923 byl popsán rod \"Aylostera\", což byl počátek dělení na další samostatné rody. A. V. Frič při své poslední osmé expedici (1928/1929) objevil druhově bohatá naleziště ve vysokých horách na severozápadu Argentiny. Jeho nálezy spustily obrovskou vlnu zájmu o tyto kaktusy. V jeho stopách se vydalo mnoho dalších sběratelů. Pro studium byla ustanovena mezinárodní studijní skupina Der Rebutienklub. A.V. Frič navrhuje postupně mnoho rodů, \"Eurebutia, Echinorebutia, Setirebutia, Digitorebutia, Cylindrorebutia, Scopaerebutia, Hymenorebutia\" a \"Chileorebutia\", Backeberg zase \"Pygmaeolobivia\" a \"Mediolobivia\". Mnoho nálezů z té doby, často ještě nepopsaných, bylo zničeno během II. světové války, zcela zničeny byly nejvýznačnější sbírky A. V. Friče a dalšího badatele A. Buininga. Po válce se obnovuje zájem o rebucie, první nové popisy a nové zásilky od jihoamerických sběračů kaktusů přichází již v roce 1948. Na delší dobu se prosazuje systém tří rodů, \"Rebutia\" pro ploše kulovité rostliny s květy holými, bez chlupů, \"Aylostera\" pro kulovité až protáhlejší rostliny s chlupy na květní trubce a nesourodý rod \"Mediolobivia\" pro různorodé rostliny, které mají být přechodem k rodu \"Lobivia\". Od 70. let navázal na tradici A.V. Friče dalšími objevy a průzkumem nalezišť Karel Kníže. Koncem 20. století dochází v rámci všeobecných slučovacích tendencí v taxonomii ke sloučení do jediného rodu \"Rebutia\". International Cactaceae Systematics Group dokonce přiřazuje dříve samostatné a vzhledem odlišné rody \"Sulcorebutia\" a \"Weingartia\". Poslední výzkumy naopak vedou k obnovení rodu \"Aylostera\" a samostatnosti dalších rodů. Tabulka podle: Šída O., 1997, Mosti & Papini, 2011.", "section_level": 2}, {"title": "Vnitřní členění rodu.", "content": "tak jak nepanuje shoda v uspořádání a definici rodů, není ani ve vymezení jednotlivých taxonů a jejich zařazení na úroveň druhů, poddruhů a variet či forem. Taxonomové se shodovali na vymezení rodů/podrodů/skupin \"Rebutia\" v úzkém pojetí, tedy rebucie s holou květní trubkou bez chlupů a \"Aylostera\". Různorodé pojetí bylo v uspořádání dalších okruhů známých jako \" Mediolobivia, Pygmaeolobivia, Setirebutia, Cylindrorebutia, Digitorebutia\". Specialista a taxonom E. F. Anderson rozeznává něco přes 40 široce pojatých druhů. Ty řadí do třech tradiční podrodů: \"Rebutia\", \"Aylostera\" a dále pak \"Mediolobivia\" zahrnující dříve různě pojímané skupiny \"Setirebutia, Pygmaeolobivia, Digitorebutia\" apod. Český specialista Otakar Šída oproti tomu ve svém pojetí bližším praxi kaktusářů pěstitelů rozeznává okolo 140 druhů. Jeho členění rodu je složitější. Podrod \"Rebutia\" dělí na sekce \"Rebutia\" a \"Aylostera\", podrod \"Pygmaeolobivia\" dělí na sekce \"Setirebutia\" a \"Digitorebutia\". Navíc přidává podrod \"Reichocactus\" pro jeden specifický druh \"Reichocactus neoreichianus/Lobivia famatimensis\" tvořící přechod k rodům \"Lobivia\" nebo \"Echinopsis\".", "section_level": 2}, {"title": "Soudobé pojetí.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Fylogenetický výzkum.", "content": "Výzkumy počátkem 21. století ukazují na polyfyletický původ rodu \"Rebutia\". Zůstávají zachovány samostatné rody \"Sulcorebutia\" a \"Weingartia\". Kladografická větev Rebutia\" I zahrnuje bývalé rody \"Aylostera\" a \"Mediolobivia\" (typu \"R. pseudodeminuta, R. fiebrigii, R. deminuta, R. pygmaea, R. steinmanni, R. einsteinii\"). Kladografická větev Rebutia\" II zahrnuje rostliny s holým perikarpem, tedy původní \"Rebutia\" (typu \"R. minusula, R. senililis, R. wesneriana\" atd.), rody \"Sulcorebutia\", \"Weingartia\" a novější rod \"Cintia\" zůstávají samostatné.", "section_level": 3}, {"title": "Obnova rodu \"Aylostera\".", "content": "V roce 2009 G. Rowley a další prací Mosti & Papini v roce 2011 formálně obnovili rod \"Aylostera\". Oproti zažitému pojetí podle Backeberga zahrnuje i druhy dříve řazené do rodu \"Mediolobivia\". V rodu \"Rebutia\" bylo ponecháno 12 druhů z okruhu \"Rebutia minuscula\", tj. sekce \"Rebutia\" nebo též klad \"Rebutia\" II.", "section_level": 3}, {"title": "Pěstování.", "content": "Rebucie obecně patří mezi snadno pěstovatelné a odolné kaktusy. Pěstování vychází z toho, že jde o otužilé vysokohorské rostliny. Dobře snáší různé umístění, na okně za sklem, v pařeništi nebo ve skleníku. Zejména jim vyhovuje volná kultura, umístění bez krytu na přímém slunci před oknem, na balkoně nebo na zahradě. Nutné je suché a chladné přezimování při 5 až 10 °C, jinak se rostliny probouzí, vytahují a nekvetou. Přezimování je vhodné na světle. Může být i ve tmě, potom se opožďuje doba kvetení a při přechodu na letní osluněné stanoviště je potřeba zpočátku stínit proti popálení. Brzy kvetoucí druhy ze sekce \"Rebutia\" mohou při velkém přísunu živin přeměnit malá poupata na odnože, proto se doporučuje počkat se zálivkou až poupata dorostou velikosti skoro 1 cm. V červenci, když noční teploty neklesají pod asi 20 °C přestávají rebucie růst, dochází k letní stagnaci. Je nutné přestat se zálivkou obdobně jako v zimním období, jinak zahnívají kořeny a dochází k úhynu. Množení je snadné, jak vegetativní odnožemi, tak výsevem semen. Semena z rozpadlých plodů často samovolně klíčí a semenáčky dále úspěšně rostou již v květináčku mateřské rostliny. Nakvetlé rostliny zejména ze sekce \"Rebutia\" jsou hojně nabízeny široké veřejnosti v obchodech a květinářstvích.", "section_level": 2}, {"title": "Související články.", "content": "Většinou to jsou popisy jednotlivých druhů od Otakara Šídy. Popisy dalších druhů jsou *zde", "section_level": 1}], "src_summary": "Rebucie (\"Rebutia\") je rod malých, jihoamerických, vysokohorských kaktusů. Vzhledem těla a trnů nejsou příliš zajímavé, jsou ale velmi oblíbené pro své snadné a bohaté kvetení. Proto jsou často pěstovány a nabízeny v obchodech. K objevení a prozkoumání nalezišť výrazně přispěli Češi A. V. Frič a Karel Kníže.", "tgt_summary": "Rebutia ist eine Pflanzengattung in der Familie der Kakteengewächse (Cactaceae). Der botanische Name ehrt den französischen Winzer und Sukkulentengärtner Pierre Rebut.", "id": 2416505} {"src_title": "Křez tenkolistý", "tgt_title": "Schmalblättriger Doppelsame", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Tento druh pochází z jižní a střední Evropy a jihozápadu Asie. Postupně začal růst téměř po celé Evropě, od Velké Británie až po jih evropské části Ruska, na Kavkaze, Blízkém Východě a severozápadě Afriky. Zavlečen byl též do Severní i Jižní Ameriky a Austrálie. V České republice se vyskytuje hlavně v nejteplejších oblastech, převážně v nížinách a již méně na pahorkatinách. V Čechách roste v okolí Prahy, Mladé Boleslavi a Roudnice nad Labem, na Moravě na Pálavě, v okolí Brna, Adamova, Břeclavi, Mikulova a Olomouce. Upřednostňuje půdy suché, kypré, písčité i hlinité. Roste při okrajích cest, na železničních náspech, rumištích, na polích, vinicích, úhorech, mezích a výslunných kamenitých stráních stejně jako v blízkosti lidských sídel.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvalá rostlina přezimující v zemi dlouhým kůlovitým kořenem který dokáže rostlinu zásobovat vodou z velké hloubky. Má bohatě olistěnou, hladkou lodyhu, vespod často dřevnatějící, která dosahuje výšky 20 až 80 cm a často se větví, boční větve vyrůstají z paždí listů. Lodyha je střídavě porostlá listy s řapíky, jejich čepele jsou 6 až 12 cm dlouhé a 1 až 2 cm široké. Spodní listy jsou hluboce peřenoklané až peřenodílné, horní mají úkrojky odstálé, podlouhlé až čárkovité a přibližně stejně velké. Druh má velkou pestrost ve velikosti a tvaru listových čepelí, což je považováno za běžnou variabilitu druhu. Listy po rozemnutí vlivem obsahu glukosinolátů zapáchají. Na koncích lodyh vyrůstají na dlouhých stopkách (až 15 mm) příjemně vonící, čtyřčetné, oboupohlavné květy, asi 12 mm dlouhé a 6 mm široké. Jsou uspořádané do hroznovitých květenství prodlužující se zráním plodů. Kališní lístky bývají asi 6 mm dlouhé. Koruna je tvořena lístky sírově žlutými které jsou na rubu světlejší, jsou široce obvejčité, až 14 mm dlouhé a okolo 6 mm široké. Tyčinek vyrůstá ve dvou kruzích šest, z toho čtyři jsou delší a dvě kratší. Pestík s dvoulaločnou bliznou je jediný. Křez tenkolistý kvete od května do září, jeho ploidie je 2n = 22. Plody jsou úzce válcovité šešule až 60 mm dlouhé, rostou vzpřímeně na odstálých stopkách dlouhých téměř jako šešule a směrem vzhůru se zkracují. Šešule jsou vespod zúženy v kratičkou stopečku kterou spočívají na rozšířeném konci vlastní stopky, na vrcholu mají malý zobáček. Světle hnědá až červenavě hnědá semena uložena ve dvou řadách jsou podlouhle vejčitá, téměř 1,5 mm dlouhá a někdy mají bradavičnaté osemení.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Rostlina se množí téměř výhradně semeny, i když může regenerovat i ulomený fragment kořene a zakořenit. Semena, která si uchovávají po dlouhou dobu klíčivost, většinou klíčí na jaře a rostliny ještě spolehlivě do podzimu vytvoří semena. Rostlina s příchodem zimy zasychá a znovu z kořene obráží až s jarním oteplením. Často se vyskytuje na polích ve víceletých pícninách kde dobře snáší posekání, z vícehlavého kořene rychle obrůstá. Jako plevel, i když málo škodící, je hodnocen pouze v nejteplejších oblastech kde se vyskytuje ve větším rozsahu. Severněji je to hlavně rostlina ruderálního společenstva.", "section_level": 1}, {"title": "Záměna.", "content": "Křezu tenkolistému se často říká rukola, stejně jako se jmenuje odrůda rokety seté (\"eruca sativa\"). Pod jménem rukola či rucola nalezneme křez tenkolistý v oddělení zeleniny v supermarketech i v restauracích. Je zdokumentován i případ záměny křezu za roketu semenářskou firmou a zavádějící označení vč. latinského názvu na spotřebitelském sáčku semínek.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Křez tenkolistý (\"Diplotaxis tenuifolia\") je vytrvalá, středně vysoká, žlutě kvetoucí rostlina teplejších oblastí, jeden z mála druhů rodu křez rozšířených do přírody České republiky.", "tgt_summary": "Der Schmalblättrige Doppelsame (\"Diplotaxis tenuifolia\"), auch Wilde Rauke oder Stinkrauke genannt, ist eine Pflanzenart aus der Gattung Doppelsamen (\"Diplotaxis\") innerhalb der Familie der Kreuzblütengewächse (Brassicaceae). Sie wird unter dem Namen Rucola gehandelt und als Salat oder Gewürz verwendet.", "id": 2418704} {"src_title": "Diviš Černín z Chudenic", "tgt_title": "Diwisch Czernin von Chudenitz", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se jako pátý syn Jana Nedrahovického Černína z Chudenic a Marianny z Říčan. Oženil se s Annou Černínovou z Chudenic († 1631). Před stavovským povstáním konvertoval ke katolickému náboženství zejména kvůli kariéře u dvora. Dlouho váhal, ke které straně sporu se má přidat. Diviš zastával post hejtmana Pražského hradu, kde zůstal i po druhé pražské defenestraci, když v roce 1618 přísahal věrnost tentokráte českým stavům. Fridrich Falcký jej jmenoval svým hofmistrem. Ještě v prosinci 1620 nebyl považován za rebela, neboť při obsazení Pražského hradu jej Maxmilián Bavorský ponechal ve funkci hejtmana. Poté ovšem nastal obrat a Černín se ocitl na seznamu k zatčení. V únoru 1621 jej dle císařského listu zatkli a uvěznili v Bílé věži Pražského hradu. Záminkou k trestu smrti měla být skutečnost, aby exekuce nevypadala jako pomsta za protestantskou víru, tudíž musel být popraven nejméně jeden katolík. 19. června 1621 se u Karla I. z Lichtenštejna přimlouval tehdejší pražský arcibiskup Jan Lohelius se žádostí o doživotí. Byl potrestán pouze proto, že uposlechl rozkazu nejvyššího purkrabího Adama ze Šternberka a v den defenestrace vpustil vzbouřence do Pražského hradu. Jeho bratr, Heřman Černín z Chudenic, působil jako soudce mimořádného soudu, který se zabýval popravou 27 českých pánů, předtím vykonával funkci staroměstského císařského hejtmana. Mimořádný tribunál jej odsoudil k popravě na Staroměstském náměstí spolu s dalšími „českými pány“. Podle původního rozsudku mu měly být uťaty dva prsty jako trest za porušení přísahy věrnosti císaři, dostal částečné omilostnění, takže byl „pouze“ sťat. Na popraviště vešel jako pátý z rytířského stavu a jako osmý v celkovém pořadí. Do poslední chvíle doufal v milost, pod tlakem dokonce na popravčím pódiu plakal. Tělo i s hlavou předali jeho rodině, která jej se všemi náboženskými obřady pochovala v kostele Nejsvětější Trojice v Jesenici u Sedlčan.", "section_level": 1}], "src_summary": "Diviš Černín z Chudenic (1565 – 21. června 1621, Praha) byl rytíř z rodu Černínů z Chudenic a jediný katolík mezi popravenými 27 českými pány, císařský rada, za stavovského povstání zasedal jako jediný katolík na zemském soudu, za panování Fridricha Falckého zastával funkci místodržícího (místodržitel) a nejvyššího dvorského hofmistra.", "tgt_summary": "Diwisch Czernin von Chudenitz, tschechisch \"Diviš Černín z Chudenic\", (* etwa 1565; † 21. Juni 1621 in Prag) war ein böhmischer Adeliger.", "id": 852375} {"src_title": "Zelená střecha", "tgt_title": "Dachbegrünung", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zatravněné střechy jsou po staletí známé nejen ve studeném podnebí Islandu, Skandinávie, Kanady, USA, ale i v teplém podnebí Tanzanie. Historie zelené střechy spadá až do období Mezopotámie. Důkazem o dlouhé historii je jedna z nejznámějších staveb lidstva, kterou nechala postavit asyrská královna Semiramis, jedná se o známe visuté zahrady v Babylóně. Konstrukční řešení domů se zatravněnou střechou pochází ze severní Evropy, kde zelené střechy sloužili hlavně jako dobrá izolace. Příkladem je islandský dům (\"sodhouse\") se střechou, tvořenou dvěma až třemi vrstvami rašelinových koberců, uložených na suchých větvích potažených prérijní trávou. Svislé stěny, tloušťky 60–90 cm jsou postaveny z 10 cm vysokých travnatých koberců se zatravněnou stranou směrem dolů. Taková konstrukce udržuje v chladném prostředí teplo. Původní skandinávská zatravněná střecha má sklon od 30° do 45° a tvoří ji 20 cm silná vrstva travnatého koberce, která je uložena na několika vrstvách březové kůry. Kůra je lepená dřevěným dehtem, aby vznikla vodotěsná a nepropustná vrstva. Nevýhodou této konstrukce je, že dehet může být rakovinotvorný a životnost střechy je jen 20 let. V Berlíně se od poloviny 19. století stavěly čtyřpodlažní bloky domů se střechami, svažujícími se do atria „střechy z dřevěného cementu“. Velkou popularitu si zelené střechy získali v roce 1867, kdy byl patentován železobeton, čímž se velmi zjednodušila otázka statiky těchto střech. Zelené střechy mají díky hmotnosti hlíny a vegetace vyšší hmotnost.", "section_level": 1}, {"title": "V Česku.", "content": "Na území Česka bylo k roku 2019 dle údajů Svazu zakládání a údržby zeleně přes metrů čtverečních zelených střech. Nové roční přírůstky eviduje SZÚZ od roku 2014, předtím jej nesčítala. Budovy s těmito střechami, které jsou částečně nebo zcela pokryté vegetací a půdou, jsou především v Praze, Brně, Plzni, Olomouci a Ostravě. Jejich výstavba je stále častější, např. mezi roky 2018–2019 se zvýšila od jednu čtvrtinu. Oproti západní Evropě Česko zaostává. Například jen v samotném Mnichově je 3,1 milionu m2 zelených střech, ve Vídni 2,6 milionu, v Berlíně 4 milionu. Největší česká zelená střecha je na nákupním centru Nový Smíchov v Praze ( m2). Zelené střechy se nachází například na pražských budovách ústředí ČSOB, Main Point Pankrác, OC Westfield Chodov, Drn, v Brně na kancelářích Titanium či v kampusu Masarykovy univerzity. Zelení pokrytou střechu najdeme také na průčelí zámku Konopiště nebo také na střeše konírny zámku v Lipníku nad Bečvou.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Zatravněná může být každá střecha, která unese zatížení. Konstrukce střechy je od konstrukce zatravnění střechy oddělená dělicí, dilatační a ochrannou vrstvou proti prorůstání kořínků. Vlastní vegetační vrstvu tvoří drenážní vrstva (keramzit, kuličky z polystyren u, prostorová střihem rohož), filtrační vrstva (syntetická textilie, minerální nebo skleněné rohože), hydroakumulační vrstva (rašelina nebo tuhé minerální desky) a vrchní vegetační vrstva.", "section_level": 1}, {"title": "Typy zelených střech.", "content": "Literatura zpravidla dělí zatravněné střechy na intenzivní a extenzivní. Rozdělení střech podle sklonu střešní roviny: Zelené střechy mají široké uplatnění, příkladem jsou:", "section_level": 2}], "src_summary": "Zelená střecha je střecha částečně nebo zcela pokrytá vegetací a půdou, nebo pěstebním substrátem vysazovaným nad hydroizolační membránu. Střecha také může obsahovat další vrstvy, jako například kořenovou bariéru a odvodnění a zavlažování. Článek se netýká střech, které jsou pouze natřené na zeleno, stejně jako střech se zeleným šindelem. Spadají pod modro-zelenou infrastrukturu, tedy prvky jenž se snaží o větší harmonii staveb a měst s přírodou.", "tgt_summary": "Die Dachbegrünung ist eine Form der Bauwerksbegrünung und bezeichnet sowohl den Vorgang des Bepflanzens von Dächern in Form von Dachgärten (oder des Bewachsenlassens nach entsprechender Herrichtung) als auch die bestehende Gesamtheit der Pflanzen einschließlich des notwendigen Unterbaus auf einem begrünten Dach. Sie ist ein möglicher Bestandteil ökologischen Bauens.", "id": 965254} {"src_title": "Bautz’ner", "tgt_title": "Bautz’ner", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Tradice výroby hořčice v Budyšíně začala založením firmy roku 1866. Od roku 1953 byla v podniku \"VEB Essig- und Senffabrik Bautzen\", později \"VEB Lebensmittelbetrieb Bautzen\", vyráběna především středně ostrá hořčice a prodávaná pod značkou \"Bautzener Senf\". Patřila k nejoblíbenějším v bývalé Německé demokratické republice. Se zánikem NDR byla nejistá i další výroba budyšínské hořčice, na rozdíl od mnoha dalších východních výrobků však šla i dále na odbyt, byť v menší míře. Potravinářská společnost \"Develey Senf & Feinkost\" z bavorského Unterhachingu koupila roku 1992 budyšínský podnik a investovala do jeho modernizace. Nový majitel pokračuje ve výrobě pod novou značkou \"Bautz’ner\". Od března 2008 se nachází na náměstí Fleischmarkt v Budyšíně \"Senfmuseum\" (Muzeum hořčice) s exponáty tématicky spojenými s hořčicí, jako například nádoby na hořčici, staré kořenky a vzácné kuchařky (tématicky zaměřené na hořčici). Spolu s muzeem byla otevřena \"Senftheke\", v které jsou nabízeny neobvyklé druhy hořčic.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Nejdůležitějším výrobkem je dlouhodobě hořčice \"Bautz’ner Senf mittelscharf\" (Budyšínská hořčice středně ostrá). Typická je pro ni lehká křenová příchuť, za kterou vděčí allylisothiokyanátu, který se uvolňuje při rmutování drcených hořčičných semen. Typická barva nepochází od jinak obvykle přidávané kurkumy, nýbrž z jemného mletí hořčičných zrn. Roční spotřeba hořčičných semen je kolem 3 000 tun, přičemž většina pochází z okolí města, ale také z Meklenburska-Předního Pomořanska, Česka a Kanady. Pokusy změnit hořčici více podle západoněmeckého vkusu, receptury či barvy se setkaly s protesty u zákazníků a vedly k návratu k původní receptuře. Před rokem 1989 pracovalo v továrně přes 200 zaměstnanců, v roce 2017 jich bylo ca 60. Továrna vyprodukuje ročně 15 000 tun hořčice, což ročně představuje asi 24 milionů prodaných balení. Produkce hořčice značky \"Bautz’ner\" je mimořádně úspěšná. Ve východním Německu má se 70% podílem dominantní postavení na trhu. V rámci celého Německa stojí s 23% podílem na trhu před dalším významným výrobcem Thomy a má tak na německém trhu vedoucí postavení. Výrobní sortiment zahrnuje nejen různé výrobky z hořčice, ale také příbuzné lahůdkové zboží.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bautz’ner Senf & Feinkost GmbH je potravinářská obchodní společnost se sídlem v hornolužickém Budyšíně, místní části Kleinwelka. Jejím vlastníkem je německá společnost \"Develey Senf & Feinkost\". Nejvýznamnějším výrobkem je \"Bautz’ner Senf\" (česky Budyšínská hořčice), která patří k nejznámějším výrobkům oblasti bývalého východního Německa. Značka Bautz’ner náleží od roku 1992 bavorskému potravinářskému koncernu \"Develey Senf & Feinkost\". Od 1. února 2008 je \"Bautz’ner\" opět společností s ručením omezeným, jejímž jednatelem je Stefan Durach.", "tgt_summary": "Die Bautz’ner Senf & Feinkost GmbH ist ein Lebensmittelunternehmen in Bautzen von Develey Senf & Feinkost. Bedeutendstes Erzeugnis ist der Bautz’ner Senf. Dieser Senf zählt zu den bekanntesten ostdeutschen Produkten. Die Marke \"Bautz’ner\" gehörte seit 1992 zum Konzern der Develey Holding GmbH & Co. Beteiligungs KG (Develey Senf & Feinkost aus Unterhaching in Bayern), die Produktion fand jedoch weiter im Werk in Kleinwelka statt. Seit 1. Februar 2008 ist \"Bautz’ner\" wieder eine Gesellschaft mit beschränkter Haftung. Geschäftsführer ist Stefan Durach, der auch Geschäftsführer der Develey Holding GmbH ist.", "id": 773645} {"src_title": "Druhá bitva o Atlantik", "tgt_title": "Atlantikschlacht", "src_document": [{"title": "Průběh.", "content": "Bitva o Atlantik začala 3. září 1939 kdy německá ponorka U-30 potopila britský parník SS \"Athenia\". Postupně německé ponorky začaly operovat dále od Anglie, v severním Atlantiku a s podporou dálkových letounů Focke-Wulf Fw 200 Condor. Zlaté období německých ponorek začalo po vstupu USA do války v prosinci 1941, kdy potopily mnoho lodí u východního pobřeží Spojených států a v Karibském moři. Jedna ponorka dokonce ostřelovala ústí řeky Mississippi. Z této oblasti se německé ponorky stáhly zhruba v červnu 1942, ale poslední loď byla u New Yorku německou ponorkou potopena 8. května 1945. Zhruba v dubnu a květnu 1943 došlo k definitivnímu obratu ve vývoji konfliktu, kdy masivní nasazení letounů B-24 Liberator a Short Sunderland, doprovodných letadlových lodí, nových verzí radaru, ASDICu, vrhačů hlubinných náloží a min (zejména typu \"hedgehog\") a přístrojů umožňujících určit přesnou lokaci vysílající ponorky (H/F D/F) definitivně zvrátilo poměr sil ve prospěch Spojenců. Německá vylepšení ponorek (výkonnější ponorky typů XXI a XXIII, protiletadlové ponorky, Schnorchel a vylepšené typy torpéd) nedokázaly situaci zvrátit a stále se zhoršující situace nakonec vyústila v něco, co už ani nepřipomínalo válku, ale spíše hon na německé ponorky. Velkou roli též hrála schopnost Spojenců číst německé zprávy šifrované přístrojem ENIGMA.", "section_level": 1}, {"title": "Operace Fork.", "content": "V květnu 1940, ze strachu, aby Němci neobsadili Island, podniklo Spojené království bleskovou operaci \"Fork\" a obsadila do té doby neutrální Island. Roku 1941 převzali obranu Islandu od Britů zatím neutrální Spojené státy americké. Na to přistoupili Islanďané s podmínkou vyklizení Islandu ihned po skončení války a respektování suverenity Islandu. USA na Islandu vybudovaly především letiště u města Keflavík a rozmístili na ostrově radarové stanice. Díky Američanům se rapidně snížila nezaměstnanost. V době nejvyššího stavu měly USA na Islandu 47 000 vojáků.", "section_level": 2}], "src_summary": "Druhá bitva o Atlantik je nejdelší a jedna z nejdůležitějších kampaní druhé světové války. Trvala po celý konflikt a z hlediska vývoje války v Evropě ji lze považovat za rozhodující střetnutí. Za její vrcholnou gradaci a rozhodující část se považuje období od půle roku 1940 do půle (resp. konce) roku 1943, kdy vyvrcholilo gigantické střetnutí německých ponorek se spojeneckými zásobovacími konvoji.", "tgt_summary": "Atlantikschlacht ist ein Sammelbegriff für die Kampfhandlungen zwischen der deutschen Kriegsmarine und Kriegsschiffen, Geleitzügen und Marinefliegerkräften der Alliierten im Atlantik über die gesamte Dauer des Zweiten Weltkrieges. ", "id": 2296268} {"src_title": "Španělská Východní Indie", "tgt_title": "Spanisch-Ostindien", "src_document": [{"title": "Dějiny kolonie.", "content": "Prvním zástupcem španělské koruny na ostrovech byl objevitel Fernão de Magalhães, který na Filipínách přistál po plavbě po Tichém oceánu v roce 1521 a také zde zemřel. Po něm následovalo několik španělských pokusů o podmanění domorodého obyvatelstva, ale conquista souostroví byla dovršena až roku 1565 zásluhou Miguela Lópeze de Legazpi, který zde založil první španělskou trvale obývanou osadu (dnešní Cebu City). Do konce 16. století začaly na souostroví působit řády augustiniánů, františkánů, jezuitů a dominikánů, které tvořily hlavní sílu ekonomického, politického, sociálního a kulturního života kolonie. Mezi roky 1565 a 1821 byla Španělská Východní Indie součástí místokrálovství Nové Španělsko, mezi Manilou a Acapulcem (dnešní Mexiko) fungovaly pravidelné výpravy galeon naložených zbožím, které se přepravovalo přes mexickou pevninu a se následně přes Atlantik plavilo do Španělska. Mezi roky 1762 a 1764 byla Manila v britských rukou. Po mexické válce za nezávislost (v rámci hispanoamerických válek za nezávislost byla podřízena Španělská Východní Indie přímo Madridu. Roku 1898 přešly Filipíny a Guam po prohrané španělsko-americké válce a podepsání pařížské mírové smlouvy do rukou Spojených států amerických, přičemž zbytek mikronéských ostrovů prodali Španělé o rok později Němcům, kteří nabyté ostrovy začlenili do své kolonie Německá Nová Guinea.", "section_level": 1}, {"title": "Královská audiencie.", "content": "Ve španělské koloniální říši představovaly královské audiencie nejvyšší soudní dvůr španělské koruny v daném území. Na Filipínách byla audiencie formálně ustanovena v Manile roku 1583, reálně však začala fungovat o rok později. Audiencie měla svého předsedu, několik soudců ( \"oídores\"), státního zástupce a dále pak větší množství úředníků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Španělská Východní Indie (\"Indias orientales españolas\") byla španělská kolonie v asijsko-pacifickém regionu mezi roky 1565 a 1898. Správním střediskem bylo město Manila na ostrově Luzon, kolonie zahrnovala kromě samotných Filipín i mikronéské ostrovy Mariany a Karolíny, část Tchaj-wanu a několik moluckých ostrovů. Území bylo Španěly spravováno jako generální kapitanát Filipíny a královská audiencie Manila. ", "tgt_summary": "Spanisch-Ostindien war der Teil von Neuspanien, der die Besitzungen des Vizekönigreichs im malaiischen Archipel und in Mikronesien umfasste. Es bestand bis zum Deutsch-Spanischen Vertrag von 1899.", "id": 1310901} {"src_title": "Suwarrow", "tgt_title": "Suwarrow", "src_document": [{"title": "Historie osídlení.", "content": "Spisovatel Robert Louis Stevenson byl i s rodinou v dubnu 1890 pasažérem na obchodním parníku \"Janet Nicoll\", který se při plavbě zastavil i na Suwarrowe během obchodní plavby po středním Pacifiku. Stevensonův spolucestovatel a dobrodruh Jack Buckland se později na atol vrátil a později tam i zemřel. I když Stevensonova manželka Fanny Vandegrift popsala atol jako \"nejromantičtější ostrov na světě\", nestal se modelem pro její knihu \"Ostrov pokladů\" z roku 1883. Ostrovem pokladů však ve skutečnosti být může, protože v polovině 19. století (někdy mezi lety 1848–1855) tam doplula záchranná loď z Tahiti a na ostrově vykopala skříňku obsahující mince v hodnotě tehdejších 15 tisíc NZD. Novozélanďan Henry Mair našel ještě o něco později několik mincí v želvím hnízdě. Atol byl po druhé světové válce opuštěný, dokud tam nepřišel Novozélanďan Tom Neale. Na atolu nakonec ve třech obdobích mezi lety 1952–1977 dohromady strávil více než 16 let, většinou o samotě. Tento robinsonovský život popsal v knize \"An Island to oneself\". Mezi lety 1965–66 žil sám na ostrově i Michael Swift. Ten ale nedisponoval dostatečnými znalostmi technik přežití v divočině a tak byl jeho pobyt velmi těžký.", "section_level": 1}, {"title": "Národní park.", "content": "V roce 1978 byl atol administrativou Cookových ostrovů kvůli velkému množství vzácných ptáků a mořských živočichů prohlášen za Národní park. Pozdější záměr vybudovat zde perlovou farmu byl zamítnut environmentální společností \"Taporoporo'anga Ipukarea Society\". Ke konci 20. století zde žilo asi 3% všech faeton červenoocasý a asi 9% světové populace Fregata ariel. Většina ostrůvků atolu je porostlá nízkou vegetací, případně křovinami z čeledi Kyprejovité, Pemphis acidula a hojně se vyskytující pobřežní heliotropickou Tournefortovi argentea. Větší ostrůvky mají hustou vegetaci stromu Cordia subcordata.", "section_level": 1}, {"title": "Současný stav.", "content": "Od přelomu tisíciletí na ostrově žijí (zpravidla dva) správci parku \"Park Rangers\" jako oficiální stráž Národního parku. Na ostrov se dá dostat pouze soukromou jachtou, nebo objednanou expedicí z Rarotonga. Vzhledem k ochraně fauny a flóry, každá loď, která má v úmyslu vstoupit do vod atolu, musí předem požádat o speciální povolení. Ruský politik Anton Bakov v říjnu 2011 prohlásil, že atol odkoupil a prohlásil ho za hlavní centrum Ruského Impéria. Předseda vlády Cookových ostrovů Henry Puna tento nárok dementoval.", "section_level": 1}], "src_summary": "Suwarrow (někdy též Suvorov, Suvarou, Suvarov) je nízký korálový atol patřící pod Cookovy ostrovy v Tichém oceánu. Nachází se přibližně 930 km severozápadně od ostrova Rarotonga, který je administrativním centrem Cookových ostrovů. ", "tgt_summary": "Suwarrow, auch Suvorov oder Suvarov genannt, ist ein Atoll im nördlichen Teil der Cookinseln. Es befindet sich etwa 1.300 Kilometer südlich des Äquators und 825 Kilometer nordwestlich von Rarotonga, von wo aus es verwaltet wird. Das Atoll hat Abmessungen von 15,3 × 12,8 km und weist eine Landfläche von nur 0,4 km2 auf. Die beiden größten Inseln des Atolls sind \"Anchorage Island\" und \"Motu Tou\".", "id": 101839} {"src_title": "Chip Taylor", "tgt_title": "Chip Taylor", "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "Narodil se v Yonkers ve státě New York jako syn Barbary (rozené Kamp; 1910 – 1995) a Elmera Voighta (1909 – 1973), profesionálního golfisty. Má dva bratry, Barryho Voighta (* 1937), bývalého vulkanologa na Pennsylvánské státní univerzity a známého herce Jona Voighta (* 1938), držitele Oscara. Jeho dědeček z otcovy strany, George Voytka, byl slovenský přistěhovalec z Košic a dědeček z matčiny strany a jeho rodina byli přistěhovalci z Německa. Jde o strýce herečky Angeliny Jolie a herce Jamese Havena.", "section_level": 1}, {"title": "Životopis.", "content": "Navštěvoval střední školu\" Archbishop Stepinac High School\" ve White Plains v New Yorku. Po neúspěšném pokuse stát se profesionálním hráčem golfu vstoupil do hudebního byznysu skládáním pop a rockových písní samostatně, jakož i ve spolupráci s ostatními skladateli, například Al Gorgoni (duo Just Us), Billy Vera, Ted Daryll, a Jerry Ragovoy. Jeho nejznámější písní se stala „Wild Thing“, která byla původně nahrána v roce 1965 Jordanem Christopherem & The Wild Ones, ale známou se stala v roce 1966 jako hitový singl skupiny The Troggs, stejně tak v roce 1967 živým vystoupením Jimiho Hendrixe, a „Angel of the Morning“, hit pro Merrilee Rush v roce 1968, následně nazpívaný stálicí country Juice Newton v roce 1981. Jeho dalšími známými popovými a country písněmi jsou „He Sits at Your Table“ (Willie Nelson), „I Can't Let Go“, „The Baby“ (The Hollies), „Worry“ (Johnny Tillotson), „Make Me Belong to You“ (Barbara Lewis), „I Can Make It With You“ (The Pozo Seco Singers, Jackie DeShannon), „Any Way That You Want Me“ (The Troggs, Evie Sands, Juice Newton), „Step Out of Yo), „Julie“ (Bobby Fuller Four), „Lonely Is As Lonely ur Mind“, „Country Girl City Man“ (Billy Vera and Judy Clay), „I'll Hold Out My Hand“, „Try (Just a Little Bit Harder)“ (Janis Joplin) „Does“ (The Fleetwoods), „Sweet Dream Woman“ (Waylon Jennings), „A Little Bit Later On Down the Line“ (Bobby Bare) a „Son of a Rotten Gambler“ (Emmylou Harris, The Hollies, Anne Murray). Jenom z hitu \"Angel of the Morning'3○ bylo prodáno víc než třináct milionů kopii na celém světě. V roce 2007 založil vlastní nahrávací společnost Train Wreck Records.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chip Taylor, rodným jménem James Wesley Voight (* 21. března 1940, Yonkers, Kent, USA) je americký zpěvák, hudebník, hudební producent a skladatel.", "tgt_summary": "Chip Taylor, eigentlich \"James Wesley Voight\", (* 21. März 1940 in New York City, New York) ist ein US-amerikanischer Songwriter.", "id": 728079} {"src_title": "Wallaceova fontána", "tgt_title": "Wallace-Brunnen", "src_document": [{"title": "Koncepce.", "content": "Richard Wallace se rozhodl věnovat obyvatelům Paříže podle svých slov „bohulibý dar, který by zároveň zkrášlil město“. Z tohoto důvodu zvolil síť veřejných fontán a tím spojil estetiku a účelnost. Z toho důvodu byly při tvorbě kašen respektovány určité skutečnosti: Téměř všechny náklady na pořízení financoval Richard Wallace. Město Paříž přispívalo do výše 1000 franků pro velký typ a 450 franků na typ montovaný na zeď. Výrobou kašen byla pověřena slévárna \"Val d'Osne\", v Haute-Marne u Saint-Dizier, významný výrobce uměleckých předmětů ze železa. Později přešla výroba (která pokračuje dodnes) na firmu \"Générale d'hydraulique et de mécanique\" v Sommevoire (Haute-Marne), která firmu Val d'Osne koupila a pokračuje ve výrobě soch, kašen a dalšího městského mobiliáře. Autorem kašen byl sochař Charles-Auguste Lebourg. O umístění kašen rozhodovalo město Paříž, konkrétně městský architekt a ředitel pařížských vodovodů a kanalizací Eugène Belgrand. Měly být snadno přístupné pro veřejnost a být sladěny s okolním prostředím. Většina z nich byla proto postavena na náměstích nebo na rohu ulic. První fontána byla uvedena do provozu v srpnu 1872 na Boulevardu de la Villette. Při jejím otevření se shromáždil dav lidí, až se strhla rvačka.", "section_level": 1}, {"title": "Fontány dnes.", "content": "Většina fontán dodnes ve městě funguje a nabízí pitnou vodu. Jsou v provozu od 15. března do 15. listopadu (kvůli nebezpečí zamrznutí během zimních měsíců ohrožující vnitřní instalace). Jsou pravidelně udržovány a každé dva roky natírány. Narážka na fontánu se objevila i ve filmu \"Amélie z Montmartru\", kde vystupuje postava domovnice Madeleine Wallace, která tvrdí, že pláče jako fontána. Také Georges Brassens ve své písni \"Le Bistro\" zpívá, jaká by to byla námaha vypít vodu ze všech Wallaceových fontán. Přes století, kdy fontány fungují, nedošlo nikdy k jejich výpadku. Během okupace Paříže za druhé světové války respektovali jejich rozmístění i nacisté, kteří jinak v Paříži roztavili pro válečné účely mnoho kovových soch a předmětů. V roce 2000 pařížská vodárenská společnost vypsala soutěž na nový typ fontány inspirovaný Wallaceovou fontánou. V letech 2000-2001 poté byly instalovány tři fontány na \"Parvis de Notre-Dame\" (na rohu \"Rue d'Arcole\"), na \"Place Saint-Michel\" a na \"Place de la Garenne\" (ve 14. obvodu).", "section_level": 1}, {"title": "Typy.", "content": "Byly vytvořeny čtyři různé druhy fontán odlišné velikostí a provedením. První dva typy navrhl a financoval sir Richard Wallace. Druhé dva typy byly vytvořeny až později ve stejném stylu v návaznosti na úspěch svých předchůdců.", "section_level": 1}, {"title": "Velký typ.", "content": "Výška 2,71 m, váha 610 kg Navrhl jej sám Richard Wallace, který se inspiroval u fontány Neviňátek. Na kamenné základně spočívá osmihranný podstavec, na kterém jsou čtyři karyatidy v kruhu obrácené k sobě zády, které podpírají kupoli zdobenou delfíny. Alegorické postavy dívek představují Laskavost, Jednoduchost, Charitu a Střídmost. Odlišují se postavením v nohách či kolenech a způsobem uvázání tuniky v pase. Jednoduchost a Střídmost mají zavřené oči, Charita a Laskavost otevřené. Představují rovněž čtyři roční období: Jednoduchost symbolizuje jaro, Charita léto, Střídmost podzim a Laskavost zimu. Voda tryská v tenkém proudu z centra kupole, odkud padá do nádržky chráněné mříží. Původně byly fontány doplněny dvěma kalíšky z pocínovaného železa připevněné řetězem. V roce 1952 však byly z hygienických důvodů odstraněny.[1]", "section_level": 2}, {"title": "Sloupkový typ.", "content": "Výška 2,50 m, váha něco málo přes 500 kg Tento model byl vyroben až později. Postavy dívek byly kvůli snížení výrobních nákladů nahrazeny sloupky, jinak je fontána přibližně stejného vzhledu jako velký typ. Vyrobeno bylo třicet kusů, ze kterých se dnes v Paříži dochovaly jen dva v Rue de Rémusat a v Avenue des Ternes. Další exemplář této fontány je také ve městě La Roche-sur-Yon.", "section_level": 2}, {"title": "Nástěnný typ.", "content": "Výška 1,96 m, váha 300 kg Uprostřed polokruhového štítu je maskaron v podobě hlavy najády, ze kterého vytéká tenký pramen vody do malé nádržky ve tvaru v mořské pánve mezi pilastry. Také tato fontána byla vybavena dvěma nádobkami, které byly odstraněny v roce 1952. Tento model byl určen k namontování v řadě vedle sebe na zdi budov s vysokou koncentrací lidí typu nemocnice, kasárny apod. Dnes se dochoval jen jeden exemplář v Rue Geoffroy-Saint-Hilaire.", "section_level": 2}, {"title": "Malý typ.", "content": "Výška 1,32 m, váha 130 kg Jedná se o jednoduchý hydrant s tlačítkem, který lze najít na náměstích a veřejných parcích a zahradách. Fontána je ozdobaná pařížským znakem (pouze fontána na Place des Invalides nemá tento znak). Tento typ byl plně hrazen z rozpočtu města.", "section_level": 2}, {"title": "Umístění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Paříž.", "content": "V samotné Paříži se dnes nachází 95 fontán velkého typu, 2 fontány sloupkového typu, jediná nástěnná a 21 fontán malého typu.", "section_level": 2}, {"title": "Zaniklé fontány.", "content": "Některé kašny byly časem odstraněny, jiné byly vyměněny za jiné druhy fontán.", "section_level": 3}, {"title": "Mimo Francii.", "content": "Wallaceovy fontány se nalézají i v Jihoafrické republice, Německu, Brazílii, Kanadě (Montreal, Québec, Granby), Španělsku (Barcelona, San Sebastián, Ferrol), Portugalsku (Lisabon), USA (New Orleans), Velké Británii (Lisburn, Londýn, v zahradě Wallace Collection), Jordánsku (Ammán), Mosambiku (Maputo), Švýcarsku, Číně (na ostrově Macao) a Izraeli (2 v Jeruzalémě).", "section_level": 2}], "src_summary": "Wallaceova fontána je označení pro veřejný zdroj pitné vody, který má tvar malé svatyně a je vyrobena z litiny. První takové fontány vznikly v roce 1872 v Paříži, kde se jich nachází nejvíce, a později se rozšířily i do některých dalších měst. Fontány jsou pojmenovány po anglickém filantropovi, Richardovi Wallaceovi, který financoval jejich výstavbu. Dnes jsou jedním ze známých symbolů Paříže.", "tgt_summary": "Die Wallace-Brunnen sind öffentliche Trinkwasserspender in Form kleiner gusseiserner Skulpturen, die weltweit an verschiedenen Orten aufgestellt sind. Die meisten befinden sich auf Fußgängerwegen im ganzen Stadtgebiet von Paris, wo sie als erstes errichtet wurden. Sie sind benannt nach dem Engländer Richard Wallace, der ihre Errichtung finanzierte. Ihrer herausragenden Ästhetik wegen gelten sie weltweit als eine Pariser Besonderheit.", "id": 799433} {"src_title": "San Marino (město)", "tgt_title": "Stadt San Marino", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "San Marino založil roku 301 Svatý Marinus a několik křesťanských uprchlíků. Od té doby bylo město centrem křesťanů, kteří uprchli před římskými pronásledovateli. Následkem toho se San Marino stalo první republikou v Evropě. V té době bylo územím republiky pouze město. Městské centrum bránily tři pevnosti: první a nejznámější z nich, La Guaita, byla postavena v 11. století a svou velikostí a nepřístupností zastrašovala všechny nepřátele. Kvůli válkám byla ve 13. století postavena druhá pevnost La Cesta. Avšak sanmarinský obranný systém nebyl kompletní, dokud nebyla v následujícím století postavena třetí pevnost Il Montale – nejmenší ze tří pevností ležící na posledním vrcholku Monte Titana. S rostoucí populací se o pár čtverečních kilometrů zvětšilo i území republiky. Jelikož sanmarinské zásady nedovolovaly vtrhnout do cizí země nebo začít válku kvůli rozšíření území, dohodlo se San Marino na koupi dalších \"castelli\" (obcí).", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Ačkoliv je San Marino hlavním městem republiky, většina firem se nachází v Borgo Maggiore – druhém největším městě republiky. San Marino je třetí největší město, hned po Dogana a již zmíněném Borgo Maggiore. Sousedí se sanmarinskými obcemi Acquaviva, Borgo Maggiore, Fiorentino, Chiesanuova a s italskou obcí San Leo. Sídlí zde Mezinárodní akademie přírodních věd San Marino.", "section_level": 1}, {"title": "Obce.", "content": "Součástí území města jsou i tyto obce (italsky: \"curazie\"):", "section_level": 2}, {"title": "Správa.", "content": "Vedení města zajišťuje jednadvacetičlenná Městská rada volená občany každé čtyři roky. V čele rady je na dva roky volený kapitán, tzv. Capitano di Castello, což je vlastně starosta města.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Ekonomika San Marina byla vždy úzce spjata s ekonomikou republiky. Až donedávna byly hlavními ekonomickými aktivitami těžba kamene a řezbářství. Dnes je zde více rozmanitá ekonomika, včetně turistického ruchu, obchodu, prodeje poštovních známek a malého zemědělského hospodaření.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Město navštíví přes tři miliony lidí ročně a stává se tak turistickým centrem. 85% turistů jsou Italové. Také je zde přes tisíc maloobchodů, kde najdete mnoho různorodých produktů. Historické centrum města, které je na seznamu světového dědictví UNESCO, je přístupné ze čtyř „bran“ a skýtá hlavní zdejší památky.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "San Marino je známé dlouhými, klikatými, dlážděnými ulicemi. Jeho nadmořská výška a příkrá cesta znemožňuje, aby sem vedla sanmarinská dálnice. Také je výjimečné tím, že ve velké části centra nesmí jezdit automobily. Před druhou světovou válkou, ale už za diktatury Benita Mussoliniho, byla vybudována železniční trať ze San Marina do Rimini. Železniční tunely a stanice 'Piazzale Lo Stradone' stále existují. Návrhy na obnovu tratě byly vládě několikrát předloženy, avšak vždy bez odezvy. Jezdí odsud autobusová linka do Rimini a také se z města můžete dostat 1,5 kilometrů dlouhou lanovkou do Borgo Maggiore.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Město San Marino má dva fotbalové týmy: S.S. Murata a S.P. Tre Penne.", "section_level": 1}], "src_summary": "San Marino je hlavní město a také samosprávná obec republiky San Marino. Nachází se v západní části země, na západním svahu nejvyšší hory San Marina Monte Titana. Na jejím hřebenu jsou tzv. \"\"Tři sanmarinské pevnosti\"\". V roce 2013 zde žilo přes 4 100 obyvatel na rozloze 7,09 km.", "tgt_summary": "Città di San Marino (, auch kurz \"San Marino\" genannt oder einfach \"la città\" – \"die Stadt\") ist die Hauptstadt der Republik San Marino. Sie liegt auf dem Berg Titano. ", "id": 1027114} {"src_title": "Mikrobiota křížolistá", "tgt_title": "Sibirischer Zwerg-Lebensbaum", "src_document": [{"title": "Ekologie.", "content": "Její přetržitý areál zahrnuje plochu asi 70 000 km2. Roste na jižních horských svazích, nad tamní hranici lesa nebo v hluboko zaříznutých údolích horních toků řek v nadmořské výšce 500 až 1600 m n. m. Obvykle se vyskytuje na slunném až polostinném stanovišti se žulovým podložím v propustných, kamenitých nebo hlinito-písčitých půdách s malou vrstvou humusu. Podnebí je tam poměrně vlhké, chladné, drsné, silně větrné a v zimním období teplota klesá až pod -40 °C: Klima je v létě ovlivňováno vlhkými monzuny přicházejícími z jihu a jihovýchodu, naopak v zimě vanou silné, suché, mrazivé větry od západu z pevniny. Je dlouhověkou dřevinou, dožívá se 80 až 100 let. Netrpí nemocemi a není napadána hmyzem. Do Evropy byla poprvé dovezena teprve v roce 1963, kdy ji jako úplnou novinku dovezl do Arboreta Nový Dvůr u Opavy tamní ředitel. Získal ji na základě dobrých vztahů s botaniky ze Střední Asie, z Taškentu, kde byla tehdy pěstována.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jednodomý, nízký, hustý, široce rozprostřený keř vyrůstající do výšky 0,5 až 1 m a šířky 2 až 5 m. Poléhavé větve, stejně jako krátké kmínky, mají kůru nahnědlou, někdy slabě načervenalou a mohou být dlouhé až 2,5 m. Listy jsou jasně zelené, šupinovité, křižmostojné, asi 2 mm dlouhé a 1 mm široké, oválné s protáhlou špičkou a bělavým okrajem, přes střed mají nevýraznou žlázku. Listy jsou mírně dvojtvaré, neplodné větvičky mají listy více špičaté, odstálé a s výraznou středovou žlázkou. Špičky větviček i mírně zploštělých letorostů jsou slabě předkloněné. S příchodem zimy se listy barví do bronzová. Mikrobiota křížolistá má nejmenší šišky na celé severní polokouli, jsou velké jen 2 až 3 mm. V minulosti byla často považována za rostlinu dvoudomou, protože mnoho rostlin má tendenci nevytvářet samičí šištice. Samčí šištice jsou žlutavé a vyrůstají na koncích letorostů. Samičí rostou na zkrácených letorostech, jsou kulovité nebo vejčité, skládají se z kožovitých šupin tvořících misku. Zralé šišky jsou vodorovně odstálé, asi 6 mm dlouhé a 3 mm tlusté, mají dvě dřevnaté semenné šupin a uprostřed uzrává obvykle jen jediné semeno. To je eliptické, hladké, lesklé, tmavě hnědé až černé, bezkřídlé a zralé již prvým rokem. K opylení větrem dochází v dubnu nebo květnu, šišky dozrávají od konce srpna do počátku října.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Ve středoevropských podmínkách se mikrobiotě dobře daří. Raší však poměrně včasně a na některých chladných místech trpí pozdními jarními mrazíky, mírně namrzá. Vysazuje se na skalky i do větších zahrad, nejlépe poslouží jako rychle srůstající půdní kryt, snáší stříhání a stinné stanoviště. Dobře vypadá na ohraničení zeleně nebo na okraji kamenných zídek. V blízkosti se obvykle neuplatní nižší dřeviny a trvalky, brzy je zaroste. Množí se vyzrálými řízky, nejlépe s patkou. nebo i semeny z vlastní sklizně.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Přestože nejsou žádné indicie o snižování množství jedinců rostoucích ve volné přírodě, je v ruském červeném seznamu považována za ohroženou rostlinu. V IUCN je však zařazená mezi málo dotčené druhy (LC).", "section_level": 1}], "src_summary": "Mikrobiota křížolistá (\"Microbiota decussata\") je hustě větvený, stálezelený keř pocházející z ruského Dálného východu. Jako endemit tam roste v tvrdých klimatických podmínkách výhradně v Přímořském kraji, v sopečném pohoří Sichote-Aliň sahajícím do výše přes 2000 m. Původní areál této dřeviny se nachází na špatně přístupném, odlehlém, biology málo prozkoumaném místě a proto byla ruským vědci objevena až počátkem dvacátých let dvacátého století. Vzhledem k politické a vědecké izolaci Sovětského svazu byla pro západní botaniku téměř 50 let nedostupná a neznámá. ", "tgt_summary": "Der Sibirische Zwerg-Lebensbaum oder Fächerwacholder (\"Microbiota decussata\") ist die einzige Pflanzenart aus der Gattung Microbiota und gehört zur Unterfamilie der Cupressoideae in der Familie der Zypressengewächse (Cupressaceae). Diese Art steht zwar in der russischen Roten Liste der gefährdeten Arten, sie ist aber nicht stark bedroht, ihre Standorte sind nur selten besucht worden. 1923 wurde die Art entdeckt, ihr Fund wurde von der Sowjetunion 50 Jahre lang geheim gehalten.", "id": 2186565} {"src_title": "Bombardování Tokia", "tgt_title": "Luftangriffe auf Tokio", "src_document": [{"title": "Doolittlův nálet.", "content": "První nálet na Tokio byl Doolittlův nálet z 18. dubna 1942. Z letadlové lodi USS Hornet vzlétlo šestnáct letounů B-25 Mitchell k útoku na cíle na japonských domácích ostrovech, včetně Jokohamy a Tokia. Bombardéry po útoku odlétly směrem na letiště v Číně. Nálet byl odvetou za japonský útok na Pearl Harbor. Z vojenského hlediska nezpůsobil velké škody, byl však významným propagandistickým vítězstvím Spojených států. Nálet byl zahájen z větší vzdálenosti, než bylo v plánu, kvůli střetu s japonskou hlídkovou lodí, všechna útočící letadla při návratu buď havarovala nebo nouzově přistála. Jedno letadlo přistálo v neutrálním Sovětském svazu, kde byla posádka internována, ale v květnu 1943 unikla přes hranice do Íránu. Japonci v okupované Číně zajali dvě posádky. Tři členové těchto posádek byli později popraveni.", "section_level": 1}, {"title": "Nálety B-29.", "content": "Klíčovým momentem pro bombardování Japonska byl vývoj strategického bombardéru B-29 Superfortress, který měl operační dolet 6000 km a byl schopen útočit ve vysoké výšce nad 9000 m, kde byla nepřátelská obrana velmi slabá. Téměř 90 % bomb, které dopadly na japonské ostrovy bylo shozeno tímto typem bombardéru. Jakmile spojenecké pozemní síly obsadily ostrovy dostatečně blízko Japonska, byla na těchto ostrovech (zejména Saipanu a Tinianu) postavena letiště pro B-29, které odtud vyrážely na své bombardovací mise. Počáteční nálety byly provedeny 20. perutí amerického letectva působící z pevninské Číny v operaci Matterhorn pod XX. velitelstvím bombardérů, ale ty nedosáhly až na Tokio. Operace ze Severních Mariánských ostrovů začaly v listopadu 1944 po aktivaci XXI. velitelství bombardérů. Výškové nálety s klasickými trhavými pumami považovalo velení USAAF za neúčinné kvůli silným větrům ve vysokých výškách (později objevené tzv. tryskové proudění), které unášely bomby mimo cíle. Mezi květnem a zářím 1943 byly provedeny bombové pokusy na tzv. „japonskou vesnici“ v Utahu. Tyto zkoušky prokázaly účinnost zápalných bomb na budovy ze dřeva a papíru a vedly k tomu, že Curtis LeMay nařídil bombardérům změnit taktiku a využít této munice proti Japonsku. První takový útok proběhl proti Kóbe 4. února 1945. Tokio zasáhly zápalné bomby 25. února 1945, kdy 174 B-29 letělo během nočního náletu s vysokou nadmořskou výškou a zničilo kolem 2,6 km zasněženého města, s využitím 453,7 tun většinou zápalných bomb. Po tomto náletu nařídil LeMay bombardérům B-29 znovu zaútočit, ale v relativně nízké výšce kolem 2000 m v noci, protože japonské protiletadlové dělostřelectvo dosahovalo v tomto výškovém rozsahu nejmenší účinnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Operace Meetinghouse.", "content": "V noci z 9. na 10. března 1945 vzlétlo 334 B-29 k náletu, přičemž 279 z nich na Tokio svrhlo 1665 tun bomb. Bomby byly většinou 230 kg vážící E-46 kazetové pumy shazované z výšky kolem 700 metrů. M-69 prorazily tenkou střechu nebo přistály na zemi; v obou případech se zapálili o 3–5 sekund později a vypustily proud hořících napalmových koulí. Byl také shozen menší počet zápalných bomb M-47 : M-47 byl 45 kg vážící puma s náplní želatinizovaného benzínu a bílého fosforu, která se vznítila při dopadu. Během prvních dvou hodin náletu shodilo své bomby 226 útočících letadel, jejich úkolem bylo zneschopnit protipožární ochranu města. První B-29, které dorazily, shazovaly bomby ve vzoru velkého X, s průsečíkem v hustě osídlené dělnické čtvrti v Tokiu poblíž doků v městských částech Koto a Chūō; pozdější letadla jednoduše zaměřovala svůj náklad na toto planoucí X. Jednotlivé požáry způsobené bombami se i díky větru vanoucímu rychlostí až 45 km/h spojily a vytvořily rozsáhlý požár, klasifikovaný jako ohnivá bouře. Přibližně 4000 ha města bylo zničeno a podle odhadů zemřelo asi 100 000 lidí. Celkem 282 z 339 B-29 nasazených během operace Meetinghouse se dostalo k cíli, z nich 27 bylo ztraceno následkem japonské protivzdušné obrany, technických závad nebo bylo strženo vzdušnými víry způsobenými požárem. Návštěva císaře Hirohita ve zničených částech Tokia v březnu 1945 byla začátkem jeho osobního angažování v mírovém procesu, který vyvrcholil kapitulací Japonska o šest měsíců později.", "section_level": 2}, {"title": "Odhady obětí.", "content": "Američané po válce odhadovali, že při tomto jednom útoku zahynulo téměř 88 000 lidí, bylo zraněno 41 000 lidí a více než milion obyvatel ztratil své domovy. Tokijský hasičský sbor odhadl vyšší počty: 97 000 zabitých a 125 000 zraněných. Tokijské metropolitní policejní oddělení evidovalo 83 793 mrtvých a 40 918 raněných a 286 358 budov a zničených domů. Historik Richard Rhodes odhadoval, že zahynulo více než 100 000 lidí, zraněných mohlo být k milionu a ten samý počet lidí zůstal bez domova. Historik Gabriel Kolko ve své knize z roku 1968 uvedl údaj o 125 000 úmrtích. Elise K. Tipton, profesorka japonských studií, dospěla k hrubému rozmezí 75 000 až 200 000 úmrtí. Donald L. Miller, citující Knox Burgera, uvedl, že bylo zabito „nejméně 100 000“ lidí a „asi jeden milion“ zraněných. Bombardování Tokia v noci 9. března 1945 bylo nejsmrtelnějším náletem druhé světové války; větším než nálety na Drážďany, Hamburg, Hirošimu nebo Nagasaki.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečná obnova.", "content": "Po válce se Tokio snažilo o obnovu vybombardovaných částí. V letech 1945 a 1946 dostalo město podíl z rozpočtu na národní rekonstrukci úměrný rozsahu škody způsobené bombovým útokem (26,6 %), ale v následujících letech příjmy Tokia klesaly. V roce 1949 bylo Tokiu přiděleno pouze 10,9 % rozpočtu, tyto peníze navíc značně znehodnotila probíhající inflace. Okupační úřady drasticky omezily program obnovy japonské vlády, namísto toho se zaměřily pouze na opravy dopravní infrastruktury. Tokio zažilo rychlý hospodářský růst až v 50. letech 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Památníky.", "content": "Mezi lety 1948 a 1951 byl popel 105 400 lidí zabitých při útocích na Tokio pohřben v parku Jokoamičo v Sumidě. Památník náletu byl odhalen v parku v březnu 2001. Po válce pomohl japonský autor Katsumoto Saotome, který přežil bombardování 10. března 1945, založit knihovnu o náletu ve čtvrti Koto s názvem Centrum tokijských náletů a válečných škod. Knihovna obsahuje dokumenty a literaturu o obětech náletu a pozůstalých, které shromáždil sám Saotome a Asociace k záznamu tokijského náletu.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečná japonská politika.", "content": "V roce 2007 se japonský premiér Šinzó Abe omluvil v tisku a uznal vinu Japonska za bombardování čínských měst a civilistů počínaje rokem 1938. Napsal, že japonská vláda se měla vzdát, jakmile byla kapitulace nevyhnutelná, což by zabránilo bombardování Tokia v březnu 1945, jakož i následné bombardování dalších měst. V roce 2013, během svého druhého funkčního období v křesle předsedy vlády, Abeho kabinet uvedl, že nálety byly „neslučitelné s lidskostí, což je jeden ze základů mezinárodního práva“, ale také poznamenal, že je obtížné tvrdit, že útoky byly nezákonné podle mezinárodních zákonů té doby. V roce 2007 podalo 112 členů Asociace pro poškozené rodiny rodin obětí tokijských náletů proti japonské vládě žalobu, v níž požadovalo omluvu a 1,232 miliard jenů jako odškodnění. Žaloba vinila japonskou vládu, že nálet způsobila tím, že neukončila válku dříve a pak nedokázala pomoci civilním obětem náletů, zatímco značnou podporu poskytla bývalému vojenskému personálu a jejich rodinám. Věc žalobců byla zamítnuta prvním rozsudkem v prosinci 2009 a zamítnuto bylo i jejich odvolání. Navrhovatelé se poté obrátili na Nejvyšší soud, který jejich případ zamítl v květnu 2013.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bombardování Tokia bylo sérií bombových náletů leteckých sil Spojených států během tichomořských kampaní druhé světové války. Operace Meetinghouse, která proběhla v noci z 9. na 10. března 1945, je považována za nejničivější nálet v lidské historii. 40 km centrálního Tokia bylo zničeno a odhaduje se, že v sutinách zemřelo 100 000 civilistů a přes milion lidí zůstalo bez domova. ", "tgt_summary": "Die Luftangriffe auf Tokio (jap., \"Tōkyō Daikūshū\") in den letzten Monaten des Zweiten Weltkrieges zerstörten die japanische Stadt Tokio zu über 50 %. In der Zeit von Dezember 1944 bis August 1945 war Tokio über 30-mal das Ziel von Bombereinheiten der \"United States Army Air Forces\" (USAAF). Auf keine weitere japanische Stadt erfolgten mehr Luftangriffe. Einzelne Angriffe zählen zu den zerstörerischsten der Geschichte.", "id": 1712387} {"src_title": "Viktorie Pruská", "tgt_title": "Viktoria von Preußen (1866–1929)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Viktorie byla pokřtěna na babiččiny narozeniny 24. května 1866 v paláci v Postupimi. Jako její sestry Sofie a Markéta byla Viktorie oddaná matce a přijala anglické způsoby.", "section_level": 2}, {"title": "Alexandr Battenberský.", "content": "V roce 1881 Alexandr Battenberský, který byl v roce 1879 vybrán za bulharského panovníka, navštívil na příkaz Viktoriiny matky pruský dvůr. Jelikož její matka i babička Alexandra (neboli \"Sandra\") považovaly za vhodného nápadníka, Viktorie rychle přijala jejich nadšení a zamilovala se do něj. Sandro byl stejně jako jeho bratři považován za mimořádně přitažlivého, protože byl štíhlý a temperamentní. Viktorie naopak nebyla hezká dívka, byla popisována jako \"divoká skandinávská žena, která měla hodně z moudrosti své matky a něco z výstřednosti svého bratra Willyho\". Přestože její rodiče chtěli, aby se Viktorie za Sandra provdala, její dědeček, císař Vilém I. a jeho kancléř Otto von Bismarck byli proti tomuto sňatku. Obávali se, že by Viktoriin sňatek se Sanderem urazil ruského cara Alexandra III., kterého Sandrovy kroky v Bulharsku dráždily. Přes veškerou snahu museli Viktoriini rodiče ustoupit a mladá princezna se vzdala veškeré naděje na sňatek se Sandrem.", "section_level": 2}, {"title": "První manželství.", "content": "Viktorie se nakonec 19. listopadu 1890 provdala za Adolfa ze Schaumburg-Lippe, nejmladšího syna Adolfa I. ze Schaumburg-Lippe. Manželství zůstalo po časném potratu v prvních měsících manželství bezdětné. Adolf zemřel v roce 1916. Ač byla během první světové války technicky na německé straně, velmi sympatizovala s Británií. Po válce se setkala se svým bratrancem, britským králem Jiřím V., a vyjádřila přání, aby byli všichni brzy přátelé. Jiří jí řekl, že si nemyslí, že by to mohlo být v následujících letech možné.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé manželství.", "content": "19. listopadu 1927 se Viktorie navzdory silnému nesouhlasu sourozenců provdala za Alexandra Anatoljeviče Zubkova, ruského uprchlíka popisovaného jako \"tanečník\", který byl o 35 let mladší než ona. Viktoriiny finance byly v nejistém stavu a Zubkov pokračoval v rozhazování peněz za svou vlastní zábavu a jen zřídka se vracel do manželského domu. Nakonec byla Viktorie nucena zavolat komisaře a prodat obsah paláce Schaumburg v aukci, kterou vedl kolínský dražitel M. Lempertz. Prodej přitahoval mnohem menší zájem než se očekávalo a časopis \"The Times\" označil velkou část nabídky za \"bezduchou\"; odhadovalo se, že výnosy z dražby by pokryly pouze třetinu jejích dluhů (které čítaly 900.000 marek nebo 45.000 liber šterlinků). Poté, co opustila palác Schaumburg, se přestěhovala do jednolůžkového zařízeného pokoje na bonnském předměstí Mehlem. Měla v úmyslu se se Zubkovem rozvést, a to z důvodu jeho chování, které vyústilo ve vyhnání z Německa a protože \"manželské vztahy neexistovaly\". Několik dní po zveřejnění tohoto oznámení však onemocněla zápalem plic a 13. listopadu 1929 v nemocnici v Bonnu zemřela.", "section_level": 2}], "src_summary": "Viktorie Pruská (\"Frederika Amálie Vilemína Viktorie;\" 12. dubna 1866, Postupim – 13. listopadu 1929, Bonn) byla druhou dcerou německého císaře a pruského krále Fridricha III. a jeho manželky Viktorie Sasko-Koburské, dcery královny Viktorie. Pro veřejnost byla princeznou Viktorií, ale v rodině jí říkali \"Moretta\" nebo \"malá Vicky\".", "tgt_summary": "Prinzessin Viktoria von Preußen, vollständiger Name \"Friederike Amalia Wilhelmine Victoria von Preußen\" VA (* 12. April 1866 im Neuen Palais zu Potsdam; † 13. November 1929 in Bonn), war ein Mitglied des Hauses Hohenzollern und durch Heirat Prinzessin zu Schaumburg-Lippe. Seit 1927 hieß sie nach erneuter Heirat Viktoria Zoubkoff und veröffentlichte als „\"Viktoria Zoubkoff, geb. Prinzessin von Preußen, verw. Prinzessin zu Schaumburg-Lippe\"“ 1929 ihre Memoiren.", "id": 1676161} {"src_title": "Kontingenční tabulka", "tgt_title": "Kontingenztafel", "src_document": [{"title": "Typ kontingenční tabulky.", "content": "Typ kontingenční tabulky se určuje počtem řádků formula_1 a sloupců formula_2 jako formula_3. Kontingenční tabulka typu formula_4 se nazývá čtyřpolní tabulka a slouží ke srovnání dvou dichotomických znaků. Příkladem kontingenční tabulky typu 2×2 může být následující smyšlený průzkum zastoupení leváků a praváků mezi ženami a muži.", "section_level": 1}, {"title": "Užití kontingenční tabulky.", "content": "Kontingenční tabulky umožňují testování různých statistických hypotéz, mezi nejobvyklejší testované hypotézy pak patří:", "section_level": 1}, {"title": "Statistické míry a testování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Test nezávislosti a homogenity.", "content": "Nezávislost v kontingenční tabulce znamená, že se oba znaky navzájem neovlivňují v tom, jakých konkrétních hodnot nabývají. Homogenita kontingenční tabulky znamená, že očekávané četnosti jsou v políčcích každého řádku ve stejném vzájemném poměru bez ohledu na konkrétní volbu řádku. Ve výše uvedeném příkladu tedy hypotéza nezávislosti znamená, že \"pohlaví nemá žádný vliv na pravorukost/levorukost\". Hypotéza homogenity pak znamená, že \"rozložení pravorukosti a levorukosti je stejné u mužů i žen\". Obě hypotézy znamenají z hlediska pravděpodobnosti zcela totéž, takže se pro jejich ověření používá stejný test. Klasický test nezávislosti nebo homogenity je založen na testu dobré shody, tedy porovnání očekávaných četností v jednotlivých políčcích tabulky za předpokladu, že hodnoty obou sledovaných znaků na sobě nezávisí, a skutečných četností. Potom za platnosti hypotézy nezávislosti (resp. homogenity) je očekávaná četnost v řádku \"i\" a sloupci \"j\" rovna: formula_9 a testování hypotézy je založeno na hodnotě testové statistiky formula_10 Pokud hypotéza nezávislosti (resp. homogenity) platí, má testová statistika přibližně rozdělení chí kvadrát o (\"r\"-1)(\"s\"-1) stupních volnosti. Hodnota testové statistiky se tedy porovná s kritickou hodnotou (kvantilem) příslušné hladiny významnosti. Ve výše uvedeném příkladu je hodnota testové statistiky rovna 1,78 a kritická hodnota rozdělení formula_11 s jedním stupněm volnosti pro nejpoužívanější 5% hladiny významnosti je 3,84. Jelikož kritická hodnota není překročena, nelze hypotézu zamítnout a je tedy možné, že rozložení praváků a leváků v populaci nezávisí na pohlaví. Pro použití testů založených na testu dobré shody (zde test nezávislosti nebo homogenity) je třeba, aby se v tabulce vyskytlo méně než 20 % políček, v nichž by očekávané četnosti byly menší než 5. V případě, že se tak stane, můžeme zvážit transformaci — sloučení některých méně obsazených kategorií (např. \"ano\" a \"spíše ano\"). Tímto testem posuzujeme celou tabulku.", "section_level": 2}, {"title": "Jiné testy v kontingenční tabulce.", "content": "Statistika chí kvadrát nevypovídá nic o síle vztahu, pouze zamítá/nezamítá nulovou hypotézu o závislosti nebo homogenitě na dané hladině významnosti alfa. Pro zjištění síly vztahu používáme upravené koeficienty, případně testování založené na podílu šancí, eventuálně u ordinálních (tj. uspořádaných) veličin na pořadí. Odlišně testujeme nominální a ordinální veličiny. Poměr šancí – anglicky \"odds ratio\"; formula_12 Poměr počtu zdarů k počtu nezdarů je za jedněch podmínek a/c a za druhých b/d. Podíl těchto výrazů je roven OR. Střední chyba výrazu log(OR) se dá vyjádřit jako :formula_13 Při dostatečně velkých četnostech je přibližný interval spolehlivosti (log (OR)- S.E.(log(OR))z(alfa/2); log (OR)+ S.E.(log(OR))z(alfa/2)) Test hypotézy o rovnosti šancí OR a OR2 formula_14 Tuto statistiku můžeme použít např. při fiktivním testování hypotézy souvislosti pohlaví a přijetí k zaměstnavatelům A a B. Spočítáme OR = 18.59/(40.12)= 2,2125 ; zjistíme log(OR) = 0,344; spočítáme střední chybu = cca 0,425; pak (0,344 - 1,96. 0,425; 0,344 + 1,96. 0,425) což vychází jako 95% interval spolehlivosti pro populační protějšek log(OR) (-0,489; 1,1177), odlogaritmováním získáme 95% interval spolehlivosti pro podíl šancí. Stejně budeme postupovat pro zaměstnavatele B. Je důležité odlišit případy, kdy je ordinálního charakteru pouze jedna proměnná a kdy obě. V případech, kdy jsou obě sledované proměnné ordinálního charakteru, můžeme použít testování, založené na pořadí. Pokud je ordinální jen jedna, pak:", "section_level": 2}, {"title": "Vícerozměrné kontingenční tabulky.", "content": "Namísto dvou znaků lze sledovat obecně libovolné množství znaků. Kontingenční tabulka se pak tvoří pomocí stejného principu (v každém políčku je počet výskytů kombinací určitých hodnot jednotlivých znaků), avšak není již možné ji tak snadno znázornit. Ve vícerozměrné tabulce lze testovat mnohem víc typů závislostí mezi jednotlivými znaky, testování je však technicky mnohem komplikovanější než u dvojrozměrné tabulky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kontingenční tabulka se ve statistice užívá k přehledné vizualizaci vzájemného vztahu dvou statistických znaků. V tabulkových procesorech (především v nejrozšířenějším Microsoft Excel) je tak pojmenovaný jeden konkrétní nástroj na zpracování dat – ten však nemusí vyhodnocovat dva znaky, může vyhodnocovat i jeden nebo více znaků. ", "tgt_summary": "Kontingenztafeln (auch: Kontingenztabellen oder Kreuztabellen) sind Tabellen, die die absoluten oder relativen Häufigkeiten (Häufigkeitstabellen) von Kombinationen bestimmter Merkmalsausprägungen enthalten. Kontingenz hat dabei die Bedeutung des gemeinsamen Auftretens von zwei Merkmalen. Das bedeutet, es werden Häufigkeiten für mehrere miteinander durch „und“ bzw. „sowie“ (Konjunktion) verknüpfte Merkmale dargestellt. Diese Häufigkeiten werden ergänzt durch deren Randsummen, die die sogenannten Randhäufigkeiten bilden. Der häufige Spezialfall einer Kontingenztabelle mit zwei Merkmalen ist eine Konfusionsmatrix.", "id": 646327} {"src_title": "Larvik", "tgt_title": "Larvik", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Larvik je pobřežní obec, v jejím katastru je dobrá zemědělská půda, lesy a hory. Od jihu k severu má obec zhruba 40 km. Nejvyšším bodem je \"Varden\" se 456,5 metry nad mořem ležící v nejsevernější části obce. Od Skagerraku vede až k městu Larviksfjord. Rakkebåene a majákem osazený Svenner jsou známými a význačnými místy v šérovém pobřeží města. Farrisvannet je 20,5 km dlouhé jezero, které dosahuje hloubky 131 metrů. Farrisvannet je pokračováním Larviksfjordu. Vody fjordu byly přehrazeny ledovcovými usazeninami u Farriseidet, tak vzniklo jezero. Převýšení 22 metrů mezi jezerem a fjordem bylo různými způsoby využíváno průmyslem. Na vnější straně usazené akumulace jsou přírodní prameny, které jsou stáčeny do lahví. Jezero Fariss je zdrojem pitné vody pro velkou část kraje. Hallevannet je další velké jezero ležící na jihozápadě obce Larvik. Na hranici se Sandefjordem leží Goksjø. Největší řekou je Numedalslågen pramenící a sbírající vody v Hardangerviddě, do Larviksfjordu ústí ve východní části města. Dolní část lågenského údolí kdysi patřila k obci Hedrum, která je dnes součástí Larviku. Podloží celé obce tvoří larvikit modré barvy. Larvikit je zde těžen. Kvartérní uloženiny jsou tvořeny rozsáhlými akumulacemi rozlehlé morény, která v jižním Vestfoldu vcelku jasně vymezuje hustěji osídlenou oblast. Larvik má mírné pobřežní podnebí, s poměrně mírnými zimami a teplým létem. V okolí Larviku jsou bučiny s metličkou křivolakou. Ve městě je park \"Bøkeskogen\", který byl občanům zpřístupněn již v roce 1884 Tschernowy.", "section_level": 1}, {"title": "Územní vývoj.", "content": "Město bylo ustaveno obcí 1. ledna 1838. Město Stavern a venkovské obce Brunlanes, Hedrum a Tjølling byly připojeny k obci Larvik 1. ledna 1988, díky tomu má obec největší rozlohu v kraji. Na severu hraničí s obcí Lardal, na východě s obcí Andebu a Sandefjord, a na západě s obcemi Porsgrunn a Siljan v historické kraji Telemark.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Už od starověku měla Farriseidet význam pro dopravu, tato šíje je jediným průchozím místem mezi jezerem Farris a Larviksfjordem. Přes Farriseidet prochází viaduktem silnice E18, stará hlavní silnice a železnice vede pod ní. Průběh E18 sleduje hřbet vestfoldské morény a přichází do Larviku ze severovýchodu od Sandefjordu, překonává Lågen Bommestadským mostem, zde se kříží se zemskou cestou 40, která vede k severu lågenským údolím směrem ke Kongsbergu. E18 prochází mezi městským parkem a jezerem a míří dál na severozápad k Porsgrunnu. Larvikem prochází Vestfoldská železnice, pro mnoho vlaků je stanice v Larviku konečná. Každou hodinu odjíždí nebo přijíždí vlak do nebo z Oslo. Larvik má každodenní spojení trajektem s dánským přístavním městem Hirtshals.", "section_level": 1}], "src_summary": "Larvik je město a obec v norském kraji Vestfold og Telemark. Správním centrem obce je město Larvik. Obec Larvik má kolem 43 506 obyvatel a rozlohu 530 km2.", "tgt_summary": "Larvik ist eine Stadt und eine der größten Kommunen in der norwegischen Landschaft Vestfold in der Provinz Vestfold og Telemark. Die Kommune grenzt im Osten an Sandefjord und im Westen an Porsgrunn und Siljan. Larvik ist eine Hafen- und Industriestadt und liegt 105 km südwestlich von Oslo. Die Kommune umfasst auch die Ortschaften Stavern, Nevlunghavn, Helgeroa, Kvelde, Tjølling, Svarstad und Lardal. ", "id": 279921} {"src_title": "Rukev obojživelná", "tgt_title": "Wasser-Sumpfkresse", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Původní rozšíření zasahuje velkou část Euroasie, od Velké Británie až po Turecko a dále Západní Asii, Kavkaz, Střední Asií a západní i střední Sibiř, včetně Alžírska na severu Afriky. Druhotně se rozšířila do Kanady a Spojených států amerických jakož i na Nový Zéland. Vyrůstá na březích stojatých nebo mírně tekoucích eutrofních vod s kolísavou výškou hladiny, volí si místa po větší část roku zaplavená i sezónně vysychající. V České republice roste na některých místech až hojně, nejčastěji v údolích okolo větších řek s nánosem dobře úživného bahnitého a jílovitého sedimentu. V Čechách je hlavně k vidění v Polabí, v poříčí dolní Vltavy a střední Ohře, jakož i v okolí Českého Krumlova, Českých Budějovic a Třeboně. Na Moravě se nejčastěji vyskytuje okolo středního a dolního toku řeky Moravy a kolem Českého Těšína. Je to světlomilný druh snášející ale i dočasné zastínění, je přizpůsobený ke kolísající výšce vody. Převážnou část života obvykle prožívá v mělké vodě (50 až 80 cm), tam také dochází ke kvetení které probíhá stejně jako zrání plodů nad vodou ve vzduchu. Přestože má adaptivní změny pro trvalý život ve vodním prostředí, dokáže úspěšně přežívat také v nezaplavené, pouze vodou dostatečně prosycené zemi. Vyskytuje se v nadmořské výšce do 550 m n. m.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvalá bylina s křehkou, dutou lodyhou vysokou 40 až 150 cm, která vyrůstá ze silného oddenku. Bohatě větvená oblá lodyha mívá větve i vyšší než je sama, je velmi často v dolní často poléhavá, kořenující a chlupatá. Porostlá je variabilními listy přisedlými širokou bázi, na okrajích bývají i zvlněné. Ponořené dolní lodyžní listy jsou hřebenitě peřenosečné s čárkovitými úkrojky, zpravidla celokrajnými, horní lodyžní listy jsou neobjímavé, celistvé, víceméně kopinaté, podlouhlé až čárkovité, nepravidelně vroubkované nebo tupě zubaté. Bývají dlouhé 4 až 12 cm a široké od 0,5 po 3 cm. Oboupohlavné květy na 7 až 15 mm dlouhých stopkách vytvářejí hroznovité květenství. Mají 4 sytě žluté obvejčité korunní lístky (3,8 až 5,5 × 1,5 až 2,5 mm) a 4 vzpřímené podlouhlé korunní lístky (3 × 1,5 mm) umístěné v jednom kruhu proti sobě. Květ obsahuje dále 4 delší a 2 kratší tyčinky s vejčitými prašníky. Svrchní semeník (36 až 62 vajíček) s krátkou čnělkou je tvořen 2 srostlými plodolisty. Kvete od května do července. Prodloužené souplodí je s přímým vřetenem. Plodem jsou elipsoidní až kulovité šešulky rovnovážně odstávající, jsou 3 až 6krát kratší než jejich stopky. Uvnitř jsou oválná rezavě hnědá síťkovaná semena 0,7 až 1 mm velká. Chromozómové číslo: 2n = 16, 32.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rukev obojživelná, podobně jako mnoho dalších druhů téhož rodu, se často kříží s jinými druhy i kříženci a společně tak vytvářejí těžko určitelné hybridní roje. S druhem rukev obecná (\"Rorripa sylvestris\") vytváří křížence rukev proměnlivá (\"Rorippa x anceps\") a s druhem rukev rakouská (\"Rorippa austriaca\") křížence rukev křenovitá (\"Rorippa x armoracioides\").", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Rukev obojživelná (\"Rorippa amphibia\") je vysoká vytrvalá, žlutě kvetoucí bahenní nebo vodní bylina rostoucí na březích stojatých nebo mírně tekoucích vod, druh rodu rukev (\"Rorippa\").", "tgt_summary": "Die Wasser-Sumpfkresse (\"Rorippa amphibia\"), auch als Ufer-Sumpfkresse, Wasserkresse oder Teichkresse bezeichnet, ist ein in Mitteleuropa sehr zerstreut vorkommender Angehöriger der Kreuzblütengewächse (Brassicaceae). Sie blüht vorwiegend von Mai bis August.", "id": 1741725} {"src_title": "Jozef Gabčík", "tgt_title": "Jozef Gabčík", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se 7. dubna 1912 v obci Poluvsie (pokřtěn 8. dubna), dnes části Rajeckých Teplic v Žilinském kraji na Slovensku. V matrice je uveden jako Josephus. Otec Ferdinand Gabčík byl dělník, jezdící za prací do USA a Argentiny, matka Češka Marie, rozená Beránková (na Slovensku uvedena jako Mária Baránková), byla v domácnosti. Jozef Gabčík měl dva bratry a sestru. Po absolvování obecné a měšťanské školy v Rajeckých Teplicích odešel do Čech, kde se v Kovářově u Písku v letech 1927 až 1932 vyučil kovářem a zámečníkem a absolvoval dva roky pokračovací školy.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenská služba.", "content": "V rámci prezenční vojenské služby, kterou nastoupil 1. října 1932 u 14. pěšího pluku v Košicích, absolvoval i poddůstojnickou školu v Prešově s velmi dobrým prospěchem. Dosáhl hodnosti desátníka a po skončení prezenční služby v roce 1934 pokračoval na vlastní žádost jako délesloužící poddůstojník, v témže roce byl i povýšen na četaře. V roce 1937 ukončil svůj závazek a nastoupil jako civilní zaměstnanec do vojenské továrny na výrobu bojových plynů v Žilině. Ale po nehodě, kdy se nadýchal bojových plynů, byl přeložen do vojenského skladu v Trenčíně.", "section_level": 1}, {"title": "V exilu.", "content": "Před převzetím skladu bojových látek německou armádou provedl sabotáž na přepravních zásobnících. Před hrozícím zatčením opustil 6. června 1939 Slovensko směrem do Polska. V Krakově vstoupil do československé vojenské skupiny. Zde se poprvé setkal s Janem Kubišem. Společně s ním odplul do Francie, kde podepsali závazek k Cizinecké legii a nastoupili k 1. pluku v Sidi bel Abbes. 26. září 1939 byl prezentován v Agde do vznikající československé zahraniční armády ve Francii a zařazen jako zástupce velitele kulometné čety u 1. pěšího pluku. 29. prosince 1939 byl povýšen na četaře a zúčastnil se bojů o Francii. Po pádu Francie 12. července 1940 byl s ostatními evakuován do Anglie, kde požádal o přeřazení k letectvu, čemuž tehdy nebylo vyhověno. Od 2. do 22. února 1941 absolvoval kurz pro rotmistry a následně byl povýšen na rotmistra. Na základě doporučení pplk. Barovského byl zařazen do výcviku pro plnění úkolů zvláštního určení a stal se jedním z prvních osmi absolventů kurzu útočného boje ve Skotsku. Od 17. července do 27. prosince 1941 absolvoval základní sabotážní kurz, poté následoval parašutistický výcvik na letišti Ringway u Manchesteru (dnes Manchester Airport), dále potom kurzy ve střelbě, práce s výbušninami, řízení motorových vozidel a sebeobraně. Během výcviku byl informován o cílech své mise a byl jmenován velitelem výsadku Anthropoid.", "section_level": 1}, {"title": "Atentát na R. Heydricha.", "content": "V noci z 28. na 29. prosince 1941 byl spolu s Janem Kubišem vysazen na území protektorátu Čechy a Morava s doklady na jméno Zdeněk Vyskočil. Místem jejich výsadku měly být původně Ejpovice poblíž Plzně, vlivem chyby při navigaci letounu však seskočili poblíž Nehvizd u Prahy. Gabčík si při seskoku poranil nohu a napadal na ni, byl však schopen chůze. Oba parašutisté se vydali na kontaktní adresu do Plzně, kde byli počátkem ledna 1942 krátce ubytováni v ulici Pod Záhorskem 1 v rodině inspektora Krále. Známý lékař Gabčíka vyšetřil, zjistil poškození hlezenního kloubu a zafixoval jej sádrovým obvazem. Po přesunu do Prahy se spojil s příslušníky dalších výsadků, se kterými se spolupodílel na plnění některých dalších úkolů, např. při navádění bombardérů na plzeňskou zbrojovku Škoda. Společně s Kubišem poté začali plánovat a připravovat provedení atentátu na R. Heydricha. Po vytipování prostoru a přípravě zbraní naplánovali uskutečnění akce na 27. května 1942. Atentát byl proveden 27. května. Aby nedošlo k poškození aktovky, kterou Heydrich vezl a která pravděpodobně obsahovala důležité dokumenty, měl atentát provést Gabčík střelbou ze samopalu STEN GUN MK II FF 209. Zbraň mu při útoku ale selhala, a proto byl atentát proveden druhým členem skupiny Anthropoid Janem Kubišem, který hodil na Heydrichovo auto upravený protitankový granát vz. 73 MK1. \"(Příčina selhání samopalu STEN se stala námětem několika konspirativních teorií i praktických zkoušek historiků vojenských zbraní. Pravděpodobně došlo po sestavení zbraně k natáhnutí závěrky-nabití zbraně. Protože však atentátníci dlouho čekali a museli být proto pod obrovským psychickým tlakem, nelze vyloučit, že Gabčík během \"nekonečného\" čekání pro jistotu opět natáhl závěr. Tím došlo k \"přebití\" zbraně, která způsobila vzpříčení - zaseknutí střeliva v nábojové komoře.)\" Heydrich byl po jejich útoku těžce zraněn a na následky těchto zranění 4. června 1942 za ne zcela objasněných okolností zemřel – oficiálně na následky neznámého druhu sepse – otravy krve. Během následujícího pátrání a represálií byl Josef Gabčík společně s dalšími výsadkáři pražskými příslušníky odboje ukrýván na různých místech, až se nakonec přesunul do krypty kostela Cyrila a Metoděje. Na základě udání dalšího z výsadkářů, konfidenta Karla Čurdy, 18. června 1942 přepadlo kostel gestapo a výsadkáři tam svedli svůj poslední boj s jednotkami SS. Svému zatčení zabránil Josef Gabčík tím, že společně se svými kolegy (Jaroslavem Švarcem, Janem Hrubým a Josefem Valčíkem) a dalšími hrdiny zvolili tehdy sebevraždu. Po smrti bylo jeho tělo pitváno. Hlava byla oddělena a uschována (na konci války se ale ztratila), tělo Josefa Gabčíka bylo pochováno do hromadného hrobu. Dne 28. října 1942 byl postupně povýšen až do hodnosti poručíka pěchoty in memoriam.", "section_level": 1}, {"title": "Po válce.", "content": "Na památku Jozefa Gabčíka byla jeho busta usazena do národního památníku hrdinů heydrichiády při pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Na Slovensku byla v roce 1948 přejmenována vesnice Beš na Gabčíkovo. Přeneseně nese Gabčíkovo jméno také nedaleká přehrada na Dunaji. Jeho příjmení nese ulice v Libni, blízká místa v okolí atentátu a ulice v dalších městech. Jeho jméno nese také žilinský 5. pluk speciálního určení „Jozefa Gabčíka“ Armády Slovenské republiky. Gabčík byl 1. prosince 1945 postupně povýšen do hodnosti kapitána pěchoty in memoriam. 24. června 2002 byl in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka. 7. května 2015 ho při příležitosti 70. výročí konce 2. sv. války slovenský prezident Andrej Kiska povýšil in memoriam do hodnosti brigádního generála. Při příležitosti 75 let od atentátu na Heydricha ho 26. května 2017 povýšil znovu, na generálmajora in memoriam. Při této příležitosti původně Kiska plánoval společné povýšení Gabčíka s Janem Kubišem, ale jeho žádost byla – podle týdeníku \"Respekt\" – ze strany Pražského hradu s úřadujícím prezidentem Milošem Zemanem odmítnuta.", "section_level": 1}], "src_summary": "Generálmajor in memoriam Jozef Gabčík, také Josef Gabčík, (7. dubna 1912 Poluvsie u Rajeckých Teplic – 18. června 1942 Praha) byl voják československé armády v zahraničí ve Francii a Velké Británii, hrdina protinacistického odboje, který v Operaci Anthropoid splnil rozkaz a úspěšně provedl 27. května 1942 se spolubojovníky atentát na nacistického pohlavára a zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.", "tgt_summary": "Jozef Gabčík (* 8. April 1912 in Poluvsie; † 18. Juni 1942 in Prag) war ein tschechoslowakischer Widerstandskämpfer während des Zweiten Weltkriegs, der am 27. Mai 1942 zusammen mit Jan Kubiš das Attentat auf Reinhard Heydrich ausführte. Die Tötung des für zahlreiche NS-Verbrechen verantwortlichen Stellvertretenden Reichsprotektors in Böhmen und Mähren war der einzige erfolgreiche Anschlag auf einen führenden NS-Funktionär.", "id": 1980826} {"src_title": "Felix Edmundovič Dzeržinskij", "tgt_title": "Feliks Dzierżyński", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodinném sídle Dzeržinovo asi 60 km západně od Minsku a 15 km od Ivjaňce v Ruském impériu (dnes v Bělorusku). Pocházel ze zchudlé polské šlechtické a katolické rodiny, kde měl pět sourozenců. V dětství se chtěl stát knězem, krátce před maturitou však ztratil víru a jako revolucionář byl vyloučen ze studia. V roce 1895 se stal členem tehdejší Litevské a roku 1900 Polsko-litevské sociálně demokratické strany. V jejích řadách pak bojoval v letech 1905 až 1907 během povstání ve Varšavě, po porážce povstání byl vypovězen na Sibiř. Během cesty na Sibiř zorganizoval vzpouru vězňů a uprchl zpět do Varšavy. Byl vydavatelem dvou stranických časopisů a ilegálně působil i na území někdejšího Rakouska-Uherska, kde propagoval myšlenky proletářské revoluce a pomáhal zakládat různé ilegální anarchistické a revoluční organizace. Během života strávil 11 let ve vězení za podvratnou a ilegální činnost, první zatčení proběhlo již v roce 1897, další pak v roce 1905 a 1907. V roce 1914 zatčen v Polsku, v roce 1916 byl odsouzen carským soudem na tři roky do vězení v Moskvě, odkud ho vysvobodila únorová revoluce. Během bolševické Říjnové revoluce přijal nové poruštělé příjmení Dzeržinskij, mezi bolševiky byl přezdíván jako \"Železný Felix\" nebo \"Krvavý Felix\". V letech 1919–1923 působil ve funkci lidového komisaře vnitra a dopravy (tehdejší obdoba dnešního ministerstva vnitra a ministerstva dopravy), předsedal také státní Komisi pro zlepšení života dětí, od roku 1924 byl také předsedou Nejvyšší rady národního hospodářství a kandidátem politbyra ruské bolševické strany ÚV VKS(b). Lenin vysoce oceňoval jeho bezohlednou tvrdost, i když s ním Dzeržinskij i v závažných otázkách nesouhlasil (Brest-litevský mír, role odborů, sovětská národnostní politika atd.) Když mu Lenin jednou vytkl \"velkoruský šovinismus\", obvinil ho z šovinismu neruských národů. V prosinci 1917 ho pověřil vybudováním instituce na obranu proti kontrarevoluci, zprvu nazvané Čeka (čerezvyčajnaja komissija), která se roku 1922 pod jeho vedením změnila v GPU (OGPU). Tento mocný aparát měl v roce 1917 25 zaměstnanců, v roce 1924 téměř 22 tisíc a obrovskou síť tajných agentů. Za první dva roky se počet obětí odhaduje nsa 50-100 tisíc, do roku 1926 asi půl milionu. Pod Dzeržinského organizací začaly vznikat pracovní tábory GULAG pro odpůrce režimu, postupně i jen třídní nepřátele. Do roku 1960, kdy byly zrušeny, jimi prošly odhadem desítky milionů lidí a hrály i nezanedbatelnou roli v sovětském hospodářství. Zemřel 20. července 1926 v Moskvě na infarkt myokardu, a to bezprostředně po dvouhodinové řeči k Ústřednímu výboru VKS(b), v níž ostře útočil na „opozici“ Trockého, Zinověva a Kameněva. O jeho smrti panují dodnes neujasněné dohady, které však nebyly nikdy věrohodně historicky potvrzeny.", "section_level": 1}, {"title": "Legenda.", "content": "Dzeržinskij imponoval svým až fanatickým odhodláním a když zemřel, nazval ho Stalin „rytířem revoluce“. Tím začalo soustavné propagandistické budování jeho pověsti jako údajně čestného muže s čistýma rukama. Byla po něm pojmenována řada měst, ulic a závodů, populární fotoaparát FED, lokomotivy FD a postavena řada pomníků. Velký železný pomník stál na Lubljance před budovou KGB a v roce 1991 byl stržen jako symbol komunismu. V roce 2012 však vedení města Moskvy rozhodlo, že bude obnoven jako kulturní památka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Felix Edmundovič Dzeržinskij (rusky \"Феликс Эдмундович Дзержинский\", transkripcí \"Feliks Edmundovič Dzeržinskij\"), rodným jménem Feliks Dzierżyński (11. září 1877 v Oziembłowě – 20. července 1926 v Moskvě) byl ruský revolucionář a sovětský politik polského původu. V mládí se podílel na vzniku sociálně demokratické strany v Polsku a Litvě, byl mnohokrát vězněn, až se roku 1917 setkal s Leninem a stal se bolševikem. Od té doby se věnoval ruské a sovětské politice. Byl zakladatelem a velitelem obávané ruské Čeky, faktické předchůdkyně pozdějšího GPU a pozdější NKVD a posléze KGB. Je všeobecně považován za jednoho ze strůjců mnoha masových vražd a bolševických represálií během Ruské občanské války v letech 1917 až 1922, během nichž zahynulo několik set tisíc lidí.", "tgt_summary": "Feliks Edmund Dzierżyński (; * in Oziembłowo, Russisches Kaiserreich; † 20. Juli 1926 in Moskau) war ein polnisch-russischer Berufsrevolutionär. Dzierżyński war Organisator und erster Leiter des \"Allrussischen Außerordentlichen Komitees zur Bekämpfung von Konterrevolution und Sabotage\" (Tscheka), der ersten Geheimpolizei Sowjetrusslands.", "id": 2479293} {"src_title": "Amber (Roger Zelazny)", "tgt_title": "Die Chroniken von Amber", "src_document": [{"title": "Názvy knih.", "content": "Corwinova série: Merlinova série: Prequel \"Úsvit Amberu\" (\"The Dawn of Amber\") alias Oberonova série, napsal John Gregory Betancourt: Zelazného povídky z multivesmíru Amberu: Všechny kromě první formují jeden (nedokončený) příběh odehravající se po Princi Chaosu.", "section_level": 1}, {"title": "Stručný obsah knih.", "content": "První série líčí příběh z pohledu amberského prince Corwina. Začíná jeho probuzením se ztrátou paměti v pozemské nemocnici, pokračuje návratem do rodného Amberu a zapojením se do boje o trůn, který vypukl mezi jeho sourozenci po zmizení jejich společného otce Oberona. Končí válkou mezi Amberem a Dvory Chaosu. Corwin nakonec korunu odmítá a králem se po závěrečné bitvě stává jeho nejmladší bratr Random. Druhou sérii vypráví Merlin, syn Corwinův, čaroděj a princ Chaosu. Po studiu na stínu Země a práci v počítačové firmě Grand Design chce v klidu žít ve stínech a pokračovat v práci na svém vynálezu, Cyklickém fantomovi, ale místo toho se ocitne v nebezpečí smrti. Snaží se pochopit úklady kolem sebe, najít svého před pár lety zmizelého otce a nebýt pouze ve vleku mocných magických sil, které si jeho pomocí snaží spolu vyřizovat účty. V závěru díky komplotu příbuzných získává trůn Chaosu, o který nijak nestál, musí se však vzepřít jejich vlivu, aby se nestal pouhou loutkou. V prequelu je sledován příběh šermíře Oberona od doby, kdy mu bylo prozrazeno, že je potomkem královského rodu Chaosu. Jeho otec Dworkin nakreslí trvalý Vzor, příběh pokračuje stvořením Amberu a cesta války a zrady mezi Řádem a Chaosem je završena dočasným příměřím Oberona se Dvory Chaosu. Ve všech sériích je hlavní důraz kladen na rodinné vztahy (viz např. citát: \"věřil jsem mu jako svému bratru... to jest ani za mák\"), zákeřné plány na ovládnutí světa, složité souvislosti a mocnou magii. Příběh oplývá vedlejšími zápletkami a motivy, které často ani na konci nejsou uzavřeny.", "section_level": 1}, {"title": "Postavy.", "content": "Amber (královská rodina): Amber (ostatní) a okolí: Chaos: Stíny:", "section_level": 1}, {"title": "Diceless Amber RPG.", "content": "Na motivy této série byla sepsána RPG, tedy „hra na hrdiny“, specifická tím že v ní není nutné používat kostky ani jiné generátory náhody. Pravidla se snaží vybudit paranoiu běžnou mezi Ambeřany i mezi hráči, nejtěžší postavení má ovšem Pán Hry, který musí vymyslet jak se asi chová několik desítek vzájemně intrikujících bytostí, které jsou inteligentnější než on a navíc mají mnohem víc zkušeností. Kromě samotných pravidel hry jsou pravidla i zajímavým doplňkem série. Obsahují řadu nových nápadů i návrhy na uzavření volných konců příběhu.", "section_level": 1}, {"title": "Prvky a události.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Frakira.", "content": "Frakira je osobní zbraň, kterou vlastní postava Merlin z Chaosu. Jedná se o polointeligentní strunu, šňůru či škrtící drát, který má schopnost samovolně se pohybovat a telepaticky komunikovat s Merlinem. Jedná se o specifickou formu magie, která se vynořila z Merlinova podvědomí během průchodu Logrem. Není vysvětleno, jestli má Merlin schopnost vytvořit další, prozatím se ale jedná zcela jistě o unikát – každý z Chaosanů má tuto specifickou magii jinou. Obvykle je Merlin nosí stočenou na své paži. Jejím hlavním účelem je škrcení nepřátel, má ale i jiná použití – například otevírání zámků nebo hlídání okolí, když majitel spí. Může se stát neviditelnou. V knize Rytíř Stínů jí Logrus „vylepší“ – získá schopnost myslet, zlepšené vnímání a informace o podivném světě mezi stíny, kde se s ní Merlin zrovna nachází. Návrat do skutečného světa (tj. Amberu) po skončení tohoto dobrodružství pro ni znamenal šok a Merlin byl přesvědčen, že svoje zlepšené schopnosti opět ztratila. Krátce poté jí přivázal ke sloupku postele, když se ho pokoušela (pozdě) varovat před kouzlem, pod jehož kontrolu se dostával, a odletěl do Dvorů Chaosu. Již se pro ni nevrátil, dokonce zjistil, že mu chybí, až když mu hrozilo bezprostřední nebezpečí a Frakira ho nevarovala. V povídce Jak přijít k provázku, vyprávěné právě Frakirou, se přesunula k Floře a poté k Rinaldovi, kterému pomohla naučit se zacházet s mečem Werewidle.", "section_level": 2}, {"title": "Drahokam soudu.", "content": "Drahokam soudu (též \"Kámen rozhodnutí\", v originále \"Jewel of Jugdement\") je magický kámen ze světa Amberu. Jedná se o rubínový přívěsek o váze 40-50 karátů s jednoduchým zasazením a masívním řetízkem. Kdo jej chce užívat, musí jej na sebe naladit, což znamená projít s ním Vzorem a odtud se přenést do nitra kamene a projít zmenšeninou Vzoru v něm ukrytou. Poté Drahokam svému nositeli poskytuje neobvyklé schopnosti, například je s ním možné ovlivňovat počasí a dává vyšší práh vnímavosti, ale zároveň svému vlastníkovi vysává životní sílu a při dlouhém nošení dochází ke zrychlování metabolismu a deformaci vnímání času. Je to jeden z atributů krále Amberu. Po odchodu krále Oberona z Amberu se stal držitelem Drahokamu princ a následně král Erik. Když Erik umíral, předal jej Corwinovi. Po něm se Drahokamu zmocnil Brand, na rozdíl od Erika a Corwina se však na Drahokam nedokázal naladit, neboť mu sourozenci zabránili v přístupu ke Vzoru. Poté, co král Oberon po své dlouhé nepřítomnosti znovu převzal vedení Amberu, získá zpět i Drahokam. Klíčovou úlohu následně Drahokam sehraje ve Vzoropádové bitvě. Oberon musí opravit Pravzor poškozený zrádcem Brandem, což se mu sice podaří, ale při tom umírá. Corwinovým úkolem je přenést Drahokam z místa, kam ho mohl poslat Oberon po dokončení opravy Pravzoru, skrz stíny až do Dvorů Chaosu. V patách mu přitom kráčí stínová bouře. Cestou se ho o Drahokam snaží připravit zrádce Brand, zpočátku neúspěšně. Poté přesvědčí Corwina, že Oberon neuspěl a za bouří je už jen nicota. Corwin proto nakreslí vlastní Vzor, aby nahradil originál. To ho vyčerpá natolik, že se Brandovi povede ho o Drahokam znovu připravit. Corwin přesto nemůže dělat nic jiného než pokračovat do Dvorů Chaosu. Zde dojde mezi Brandem a jeho sourozenci k souboji, při němž je Brand zabit. Brand s Drahokamem a Deirdre jako rukojmí padá do bezedné Propasti Chaosu. Když se zdá, že přibližující se stínová bouře bez Drahokamu soudu vše zničí, vynoří se z propasti samotný Jednorožec, ztělesnění vesmírného Řádu, vynese Drahokam a předá ho Randomovi, čímž ho označí za Oberonova nástupce. Všichni Ambeřané včetně Corwina a jeho syna Merlina přísahají novému králi věrnost. S Corwinovou pomocí pak Random odvrátí bouři, čímž zachrání Ambeřany a zajistí jim vítězství.", "section_level": 2}, {"title": "Vzor Amberu.", "content": "Vzor Amberu je složitý obrazec, jenž je základním pilířem tohoto fiktivního světa. Zjevil se Dworkinovi v Drahokamu soudu, který vynesl jednorožec z bezedné propasti, nad níž Dworkin meditoval po svém útěku z Chaosu. Vzor prošel jeho myslí a stal se jeho součástí. Dworkin poté utkal obrazec bleskem, vlastní krví a lyrou a tím stvořil Pravzor, z nějž byly odvozeny Vzory pod hradem Amber, v Rebmě a v Tir-na Nog’th. Dworkin se dlouho domníval, že nikdo kromě něho samotného nemůže Vzor zničit. Avšak mýlil se - k poškození Vzoru stačila jeho krev či krev jeho potomků až do třetího pokolení. Toho využil Brand, který potřeboval otevřít černou cestu pro temné síly ze Dvorů chaosu, aby mu pomohly získat moc nad Amberem. Proto vylákal do pasti Martina, Randomova syna a jeho krví Pravzor poškodil. Když Ambeřané čelí útoku Chaosu, staví se do jejich čela navrátivší se král Oberon. Vzápětí však obětuje svůj život při opravě Brandem poškozeného Vzoru, jehož zničení by znamenalo zkázu Amberu. Předtím vybírá Corwina jako svého nástupce. Během cesty z Amberu do místa konání Vzoropádové bitvy v Chaosu Corwin uvěřil Brandovu tvrzení, že Oberonův pokus o opravu Vzoru selhal. Proto vytvořil vlastní Vzor, aby ho nahradil. Oberon ovšem uspěl a Vzory poté existovaly dva, což mělo velmi komplikovaný vliv na rovnováhu univerza: nový Vzor zvrátil rovnováhu sil mezi Řádem a Chaosem ve prospěch Řádu, ale přitom neposílil stávající Vzor.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva Vzoropádová.", "content": "Bitva Vzoropádová je název fiktivní bitvy mezi Amberem a Chaosem ze série knih Tajemný Amber od Rogera Zelazneho. Samotná bitva se odehrávala v knize Dvory Chaosu, ale jméno prvně zaznělo až v následující knize Trumfy Osudu. Poté, co král Oberon po své dlouhé nepřítomnosti znovu převzal vedení Amberu, pověřil své vojensky nejschopnější syny velením vojenským jednotkám a válka byla přenesena na půdu nepřítele. Benedikt jako vrchní velitel, Julian s ardenskými vojáky a Bleys se svou jízdní jednotkou za podpory většiny ostatních Ambeřanů zaútočili přímo na Dvory Chaosu. O začátku bitvy mnoho nevíme, nejspíše ovšem byla vyrovnaná dokud Benedikt nedostal nepřítele do pozice vhodné pro překvapivý útok Bleysovy jízdy. Tím získal Amber rozhodující výhodu a brzy zajal nebo pobil většinu zbylých jednotek Chaosu. Nejtěžší úkol války stál před Oberonem: opravit původní Vzor Amberu, poškozený zrádcem [Brandem. To skutečně dokázal, i když při tom zahynul.] Oprava Vzoru vyvolala bouři, která procházela stíny od Amberu k Chaosu, ničila je a znovu tvořila. Zároveň přestaly fungovat Trumfy, preferovaný způsob komunikace a přepravy Ambeřanů i Chaosanů. Zde vstupuje do děje hlavní hrdina princ Corwin: jeho úkolem je přenést Drahokam soudu z místa, kam ho mohl poslat Oberon po dokončení opravy Vzoru, skrz stíny až do Chaosu. V patách mu přitom kráčí stínová bouře. Cestou se ho o Drahokam snaží připravit zrádce Brand, zpočátku neúspěšně. Poté přesvědčí Corwina, že Oberon neuspěl a za bouří je už jen nicota. Corwin proto nakreslí vlastní Vzor, aby nahradil originál. To ho vyčerpá natolik, že se Brandovi povede ho o připravit o Drahokam. Corwin přesto nemůže dělat nic jiného než pokračovat do Chaosu. Po svém příchodu zabije lorda Borela z Chaosu a hledá Branda. Přitom je přehrán magický záznam Oberonovy závěti včetně poznámky, že Corwin má donést Drahokam soudu, s jehož pomocí lze odvrátit stínovou bouři. Brand toho využije, aby začal vydírat své sourozence, kteří se kolem něj zrovna shromáždili. Jako rukojmí přitom drží jednoho z nich - Corwinovu nejoblíbenější sestru Deirdre. V tu chvíli se Corwin dostane dost blízko, aby mohl použít svoje spojení s Drahokamem proti Brandovi a tím umožnil dalšímu z bratrů, Cainovi, Branda zabít. Brand, Drahokam i Deirdre po Cainově intervenci spadnou do bezedné Propasti Chaosu. Boje mezitím již téměř skončily a jen v některých částech bojiště sem tam vzdorují malé skupinky chaosanských nepřátel. Následující událostí je velkolepý pohřební průvod Oberona, který pravděpodobně uspořádal záhadný Dworkin. Objevují se v něm i draci, ačkoliv na straně Amberu nebojovali. Ambeřané i Chaosané vzdávají poctu zemřelému vladaři, ale stínová bouře se přibližuje a všichni jsou si dobře vědomi toho, že bez Drahokamu soudu je teď čeká jistá smrt. Během nastalého klidu zbraní přichází do amberského tábora Corwinův syn Merlin, vychovaný matkou Darou ve Dvorech Chaosu, aby se seznámil se svým otcem. Corwin mu vypráví svůj životní příběh o pouti, která započala na Stínu Země a dovedla ho až sem. Poté se z propasti vynoří samotný Jednorožec, ztělesnění vesmírného Řádu, vynese Drahokam soudu a předá ho Randomovi, čímž ho označí za Oberonova nástupce. Všichni Ambeřané včetně Corwina a jeho syna Merlina přísahají novému králi věrnost. S Corwinovou pomocí pak Random odvrátí bouři a tím zachrání Ambeřany i jejich vítězství. Během bitvy nikdo kromě Corwina neví, co zatím Oberon prováděl. Po skončení bitvy a zároveň války se ovšem pád Vzoru stane nejdůležitější událostí a bitva je tedy pojmenována po něm. Po bitvě král Chaosu Swayvil a král Amberu Random podepisují mírovou smlouvu. Na textu smlouvy se podílí i pozemský právník Bill Roth, doporučený Corwinem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Amber je fiktivní svět popsaný v sérii fantasy knih \"Tajuplný Amber\" Rogera Zelazneho. V této sérii existují jen dva skutečné světy – Amber, reprezentující vesmírný Řád, a Dvory Chaosu, zastupující prvotní Chaos. Všechny ostatní světy (včetně naší Země), kterých je nespočetně mnoho, jsou jen tzv. \"stíny\" vytvářené napětím mezi nimi; jedná se o typický příklad multivesmíru. Některé stíny se od sebe liší jen v nepatrných detailech, jiné jsou naopak natolik odlišné, že na nich panují i zcela jiné fyzikální zákony. Potomci královské rodiny z obou skutečných světů mohou mezi stíny cestovat s pomocí magie aktivované speciálním obrazcem – ambeřané tomu svému říkají Vzor, chaosané Logrus. ", "tgt_summary": "Die Chroniken von Amber ist ein Werk des US-amerikanischen Schriftstellers Roger Zelazny. Es ist unterteilt in zwei Zyklen, die jeweils fünf Bücher umfassen und deren Handlungen weitgehend abgeschlossen sind. Beide Zyklen wurden 2006 in einer Neuauflage in zwei gebundenen Büchern herausgebracht.", "id": 1786686} {"src_title": "Přibyslav", "tgt_title": "Přibyslav", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název „Přibyslav“ se zpravidla odvozuje od historických postav, které žily v době založení sídla či se na jeho založení přímo podílely. Dlouho byl za původce názvu považován údajný zakladatel, moravský velmož Přibyslav z Křižanova (zmiňuje se o něm například Antonín Profous ve svém díle \"Místní jména v Čechách\"). Novější prameny", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nejstarší dějiny.", "content": "Město se rozkládá v centrální části Českomoravské vrchoviny v klimaticky a geograficky poměrně nehostinné krajině, která proto v pravěkých dobách nebyla příliš osídlena. Archeologické nálezy z této doby jsou proto na Přibyslavsku vzácné a vypovídají o neexistenci sídliště trvalého typu. Ještě ve vrcholném středověku byla většina území pokryta hlubokým lesem přerušeným jen několika obchodními stezkami. První písemné zmínky pochází přibližně z poloviny 13. století. Některé starší spisy sice místo podobného názvu zmiňují, ale zřejmě se jedná spíše o moravskou obec Přibyslavice. V roce 1235 se v listině královny Konstancie objevuje výraz „Pribyzlaun“ a jako svědek je podepsán přibyslavský rychtář, což soudí o dobové existenci obecního uspořádání v Přibyslavi. První písemná zmínka se však např. podle ČSÚ datuje do roku 1257 a vztahuje se k listině Smila z Lichtenburka, v", "section_level": 2}, {"title": "15.–19. století.", "content": "Na začátku října 1424 přitáhli k městu husité v čele s Janem Žižkou. Utábořil se mezi Šenfeldem (dnešní Žižkovo Pole) a Hřišti a město obléhal. Sám Žižka však u vesnice Šenfeld 11. října téhož roku zemřel. Jeho bojovníci pak město dobyli, hrad vypálili a několik desítek obránců popravili upálením. Přibyslavský hrad pak husité (kteří si po smrti svého vůdce říkali Sirotci) používali jako opevněnou základnu pro výpady na Moravu. Moc nad městem ztratili až s koncem husitských válek po bitvě u Lipan. Hrad byl boji tak poničen, že v následujících desetiletích postupně zanikl. Panství bylo Ronovci přepuštěno jejich příbuznému Hynku Ptáčkovi z Pirkštejna z Polné, slavnému učiteli budoucího krále Jiřího z Poděbrad. Po smrti Hynka i jeho dcery spravoval panství syn Jiříka, Viktorín z Poděbrad. Ten však kvůli dluhům prodal město svému synovci Janu Bočkovi z Kunštátu a Bočkové panství spravovali až do roku 1515, kdy jej na čas převzal Mikuláš mladší Trčka z Lípy. Po bitvě u Moháče (1526) koupil polensko-přibyslavské panství Karel z Valdštejna, následně ho vyženil bohatý Zachariáš z Hradce. Ten si v Přibyslavi nechal postavit zámek. V roce 1597 získali město a jeho okolí Žejdlicové ze", "section_level": 2}, {"title": "Novodobé dějiny.", "content": "Dvacáté století se neslo nejprve ve znamení relativní prosperity a výstavby. Do města se dostaly první automobily, byla postavena pumpa, stavěly se podnikové budovy. Za první světové války zemřelo v bojích 39 mužů z Přibyslavi. Rok 1924 přinesl velké oslavy 500 let od smrti Jana Žižky, v roce 1927 byla otevřena mateřská škola. V roce 1938 byla ve městě založena kazatelská stanice sázavského sboru Českobratrské církve evangelické, v níž se věřící nyní jednou měsíčně scházejí ke svým bohoslužbám v budově městského úřadu. Téhož roku město na měsíc obsadilo 600 německých vojáků a město se následně stalo součástí tzv. protektorátu. Během 2. světové války bylo asi 10 přibyslavských Židů transportováno do koncentračního tábora. V roce 1944 byli 2.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Geologická stavba, reliéf a půdy.", "content": "Geologicky leží město Přibyslav převážně na pararulovém podkladu, které je součástí moldanubika. Datuje se do paleozoika až proterozoika. Na východní části města přechází hornina v migmatit či amfibolit stejného stáří. Celý podklad je tedy metamorfovaného původu. Skalnatý svah pod zámkem Přibyslav je názornou ukázkou horninového složení v pásmu tzv. přibyslavské střižné mylonitové zóny. Vidět jsou mylonity a ultramylonity včetně porfyroklastů živců.", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo a podnebí.", "content": "Oblast města patří do úmoří Severního moře. Ve směru od východu k severozápadu protéká městem řeka Sázava. Do ní se zde vlévá několik vodních toků. Ve směru toku řeky se do ní na území Přibyslavi nejprve pravostranně vlévá Losenický potok, pak levostranně postupně Olešenský potok a Bystřice a nakonec opět z pravé strany Doberský potok a po něm i Borovský potok. Na řece Sázavě se často vyskytují povodně, proto byl v roce 2014 realizován projekt protipovodňové hráze. Dle Quittovy stupnice patří Přibyslav", "section_level": 2}, {"title": "Flóra a fauna.", "content": "V okolí města se ve vyšších polohách nacházejí smrkové a borové lesy či bukové a jedlové lesy. Roste zde kyčelnice devítilistá (\"Dentaria enneaphyllos\"), svízel vonný (\"Galium odoratum\"), bažanka vytrvalá (\"Mercurialis perennis\") či violka lesní (\"Viola reichenbachiana\"). V nižších polohách se nacházejí doubravy a dubohabřiny tvořené duby letními (\"Quercus robur\") i zimními (\"Quercus petraea\") a také habrem obecným (\"Carpinus betulus\"). V jejich podrostu je možné najít lipnici hajní (\"Poa nemoralis\"), kostřavu ovčí (\"Festuca ovina\"), konvalinku vonnou (\"Convallaria majalis\"), jaterník podléšku (\"Hepatica nobilis\"), zvonek broskvolistý (\"Campanula persicifolia\") nebo černýš hajní (\"Melampyrum nemorosum\"). U vodních toků se rozkládají olšiny, v nichž vyrůstají bledule jarní (\"Leucojum vernum\"), ďáblík bahenní (\"Calla palustris\"), rozpuk jízlivý (\"Cicuta virosa\"), hladýš pruský (\"Laserpitium prutenicum\"), třtina nachová (\"Calamagrostis phragmitoides\"), violka bahenní (\"Viola palustris\"), bublinatka jižní (\"Utricularia australis\"), ale také tolije bahenní (\"Parnassia palustris\") nebo úpolín nejvyšší (\"Trollius altissimus\"). Na sušších částech luk", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana životního prostředí.", "content": "Východně od města se rozkládá Chráněná krajinná oblast Žďárské vrchy. Ta vznikla na základě výnosu Ministerstva kultury České socialistické republiky číslo 8908/70-II/2 ze dne 25. května 1970. Jejím účelem je ochrana zdejší pestrosti a členitosti krajiny, do níž je umístěno venkovské osídlení s roubenými chalupami. Mezi nejcennější prvky patří rašeliniště a vlhké rašelinné louky, na nichž se vyskytují vzácné druhy rostlin a živočichů. Na území města se nacházejí", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Ve městě k počátku roku 2013 žilo celkem 4 000 obyvatel. Z nich bylo 1 990 mužů a žen bylo přibližně stejně (2010). Průměrný věk obyvatel města činil 40 let. Dle Sčítání lidu, domů a bytů provedeném v roce 2011, kdy ve městě žilo 3 864 lidí, bylo nejvíce obyvatel (16 %) ve věku od 30 do 39 let. Děti do 14 let věku tvořily 15 % obyvatel a senioři nad 70 let úhrnem 11 %. Z celkem 3 227 občanů města starších 15 let mělo 38 % nejvyšší ukončené vzdělání úplné střední", "section_level": 2}, {"title": "Náboženský život.", "content": "Město Přibyslav je součástí stejnojmenné římskokatolické farnosti. Ta je dále součástí Havlíčkobrodského vikariátu královéhradecké diecéze v České provincii. Území zdejší farnosti zahrnuje nejen oblast samotného města a jejich částí, ale také obcí Modlíkov, Nové Dvory, Olešenka a Žižkovo Pole. Hlavním duchovním stánkem farnosti je Kostel Narození svatého Jana Křtitele v Přibyslavi. Krom kostela ještě farnost spravuje kostely a kapličky: Zmrtvýchvstání Páně (Česká Jablonná), Nanebevzetí Panny Marie (Nové Dvory), svaté Rozálie (Olešenka), svaté Kateřiny Alexandrijské (Stříbrné Hory) a", "section_level": 2}, {"title": "Obecní správa a politika.", "content": "Přibyslav je obec s pověřeným obecním úřadem (POÚ). Správu vykonává pro obce Dlouhá Ves, Havlíčkova Borová, Modlíkov, Olešenka, Přibyslav, Stříbrné Hory a Žižkovo Pole. Mezi roky 1850 a 1949 byla Přibyslav okresním městem. Následně se stala součástí okresu Žďár nad Sázavou a od roku 1960 Havlíčkův Brod.)", "section_level": 1}, {"title": "Místní části.", "content": "Město je tvořeno osmi místními částmi a stejně pojmenovanými katastrálními územími, a sice Českou Jablonnou (ta se stala součástí města roku 1976), Dobrou (součástí města počínaje rokem 1976), Dolní Jablonnou (dříve Německá Jablonná, součástí Přibyslavi od roku 1976), Hřištěm (částí města se stalo v", "section_level": 2}, {"title": "Zastupitelstvo a starosta.", "content": "Přibyslav má patnáctičlenné zastupitelstvo a v jeho čele je starosta města. Tím je od komunálních voleb konaných roku 2010 Jan Štefáček, jehož zástupcem je Martin Kamarád. V těchto volbách kandidovalo do městského zastupitelstva celkem šest uskupení a každé z nich získalo dle výsledků hlasování alespoň jeden mandát. Nejúspěšnější se stala Občanská demokratická strana (ODS), která získala čtyři mandáty. O jednoho zastupitele méně získaly shodně Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) a Nezávislí pro Přibyslav. Po dvou zastupitelích se dostalo z kandidátek Křesťanské a demokratické unie – Československé strany lidové (KDU-ČSL) a sdružení nezávislých kandidátů Přibyslav. Poslední místo obsadil zástupce navržený (KSČM). Během komunálních voleb konaných v roce 1994 preferovalo z pěti uskupení, jež tehdy kandidovala, nejvíce hlasujících ODS, která získala čtyři zastupitele. Další tři místa v městském zastupitelstvu připadly kandidujícím za KDU-ČSL, dále", "section_level": 2}, {"title": "Seznam starostů.", "content": "Toto je neúplný seznam starostů města Přibyslav:", "section_level": 3}, {"title": "Znak a vlajka.", "content": "Vlajka byla městu Přibyslav předána Lubomírem Zaorálkem, tehdejším předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, na základě rozhodnutí číslo 45 ze dne 5. října 2004. Poměr stran udělené vlajky je 2:3. Její list je tvořen žerďovým pruhem červené barvy o šířce tří sedmin délky listu, a dále dvěma vodorovnými pruhy, a sice modrým", "section_level": 2}, {"title": "Členství ve sdruženích.", "content": "Město bylo na konci listopadu 2001 zakládajícím členem Svazku obcí Přibyslavska, jež má sídlo právě v Přibyslavi", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zemědělství a ostatní prvovýroba.", "content": "Přibyslav se, co se týče zemědělství, v historických dobách orientovala spíše na živočišnou výrobu, neboť na rostlinnou výrobu neměli sedláci dostatek orné půdy. Ještě v roce 1937 se konalo 12 dobytčích trhů ročně, dominoval", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl.", "content": "Přibyslav byla odjakživa spíše město orientované na lehký průmysl. V devatenáctém století bylo ve městě mnoho tkalců a soukeníků, v Ronově byla papírna (později přestavěná na továrnu na škrob a cukr – předchůdce podniku Amylon). Amylon a.s. funguje dodnes a vyrábí např. pudinky, bramborové prášky, škrobové sirupy a další produkty škrobování brambor. Vlajkovým podnikem Přibyslavi je Pribina s.r.o. (dnes Savencia Fromage & Dairy Czech Republic, a.s.), která vznikla pod názvem", "section_level": 2}, {"title": "Služby.", "content": "Občanům města je k dispozici pobočka České pošty, která sídlí na Bechyňově náměstí. Na bezpečnost dohlíží Policie České republiky, která má svoje obvodní oddělení také na", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "S Havlíčkovým Brodem, okresním městem ležícím západně od Přibyslavi, má město silniční spojení silnicí I/19, která prochází místními částmi Keřkov, Dobrá, Přibyslav a Ronov nad Sázavou a pak dále pokračuje východním směrem do Žďáru nad Sázavou. V Přibyslavi je tato komunikace vedena ulicemi Tyršovou a Husovou. Tuto silnici křižují dvě komunikace druhé třídy. Z jihu na sever (ve směru staničení) je to silnice II/350, která prochází místní částí Dvorek a přivádí do města dopravu z jihozápadního směru od Šlapanova a Štoků, na Bechyňové náměstí překříží krátkou peáží silnici I/19 a pokračuje dále severovýchodním směrem na Herálec či Svratku Na území Přibyslavi prochází silnice v popisovaném směru postupně ulicemi Rašínovou, Žižkovou a za Bechyňovým náměstím ulicí Havlíčkovou. Ze severního směru od Chotěboře a České Bělé přichází v místní části Dobrá na silnici I/19 komunikace II/351. Ta dále pokračuje z jižní části města směrem na Polnou. Motoristům je od roku 2004 k dispozici čerpací stanice pohonných hmot společnosti Pasoil. Dále územím města prochází několik silnic III. třídy", "section_level": 2}, {"title": "Intenzity.", "content": "Po silnici první třídy od Havlíčkova Brodu denně (za 24 hodin) na základě výsledků Celostátního sčítání dopravy provedeného během roku 2010 přijíždí a odjíždí celkem 2 479 vozidel ve skladbě 1 906 osobních a dodávkových automobilů, 522 těžkých nákladních a 51 jednostopých vozidel. V úseku mezi křižovatkami se silnicemi II/351 a II/350 na západě města jezdí denně úhrnem 4 137 motorových vozidel ve skladbě 3 218 vozidel osobních a dodávek, 858 těžkých nákladních a 61 jednostopých. Od křižovatky se silnicí II/350 přes Bechyňovo náměstí a dále po Husově ulici kolem přibyslavského zámku až po křižovatku se silnicí II/351 provede za celý den 3 983 automobilů, z nichž je 3 151 osobních", "section_level": 3}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Od roku 1898 má Přibyslav železniční spojení. V tu dobu byl zahájen provoz po dnes opuštěné jednokolejné trati Německý Brod – Město Žďár. Ta byla v roce 1953", "section_level": 2}, {"title": "Veřejná doprava.", "content": "Autobusovou veřejnou dopravu k roku 2014 zajišťuje přímými linkami do Havlíčkova Brodu, Chotěboře, Šlapanova a Polné společnost Arriva Východní Čechy. Přes Polnou až do Jihlavy jezdí svou linku také společnost ICOM transport a spojení se Žďárem", "section_level": 2}, {"title": "Letecká doprava.", "content": "Východně od města se v nadmořské výšce 531 metrů nachází veřejné vnitrostátní letiště Přibyslav (kód ICAO: LKPI) s travnatou vzletovou a přistávací dráhou. O letiště", "section_level": 2}, {"title": "Společnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "Ve městě se nacházejí dvě mateřské školy. Ty, ač původně vznikly odděleně, tvoří od počátku roku 2003 jednu organizaci, v jejímž čele je k roku 2014 Mgr. Naděžda Štouračová. Vedle objektu v Bezručově ulici, kde sídlí ředitelství školky, využívá mateřská škola prostory v Tyršově ulici. Zde byla školka již od roku 1949, zatímco v Bezručově ulici až od roku 1992. Tři roky po sloučení obou školek (během roku 2006) rozhodl jejich zřizovatel, město Přibyslav, o zrušení pracoviště v Tyršově ulici. Protože však počet malých dětí narůstal, změnili zastupitelé města původní rozhodnutí o uzavření a od října 2012 jsou opět v provozu obě", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Kulturní pořady se ve městě uskutečňují v kulturním domě, jenž je situován v Husově ulici. V budově se nachází sál s kapacitou 333 míst k sezení, ve kterém probíhají jak divadelní představení, tak se zde promítají i filmy. Svá představení zde hraje také amatérské \"Loutkové divadlo Přibyslav\", které vzniklo již roku 1923. Při kinu, které během jara roku 2012 prošlo digitalizací, funguje filmový klub. Čtenářům je nepřetržitě od roku 1896 k dispozici knihovna. K roku 2011 disponovala celkem 25", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Město Přibyslav protínají čtyři značené cyklotrasy, z toho dvě II. třídy a dvě IV. třídy. Cyklotrasa číslo 16 začíná v Hlinsku a pokračuje přes Jihlavu a Telč do Slavonic. Cyklotrasa číslo 19 vychází z Lísku a pokračuje dál směrem na Nové Město na Moravě přes Žďár nad Sázavou a Havlíčkův Brod do Zruče. Cyklotrasa IV. třídy číslo 4335 začíná v Dobroníně, protíná Šlapanov a pokračuje dál do Přibyslavi, kde i končí. Poslední čtvrtá trasa číslo 4122 začíná ve městě Přibyslav pokračuje do Krucemburku a dál do Dědové, Vrbatova Kostelece, Chrástu, Hrochova Týnce,", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Na základě vyhlášky Krajského národního výboru Východočeského kraje ze 17. ledna 1990 se stalo historické centrum Přibyslavi městskou památkovou zónou.", "section_level": 1}, {"title": "Kostel a okolí.", "content": "K místním pamětihodnostem se řadí Kostel Narození sv. Jana Křtitele, což je barokní kostel, který se v roce 1750 rozhodl majitel panství Karel Maxmilián z Ditrichštejna postavit na místě původního menšího kostela. Základní kámen byl položen 1. dubna téhož roku a slavnostně vysvěcen byl kostel v roce 1753. Při ničivém požáru v roce 1767 byla zničena celá střecha. Nová byla vztyčena ještě v témže roce, ale nové vysvěcení proběhlo až v roce 1853. V blízkosti", "section_level": 2}, {"title": "Starý špitál.", "content": "Starý špitál v Přibyslavi nechal v roce 1692 vystavět kníže Ferdinand z Ditrichštejna. Stalo se tak na žádost přibyslavských konšelů, neboť město se po třicetileté válce jen s velkými obtížemi zvládalo starat o chudé, které válka připravila o", "section_level": 2}, {"title": "Přibyslavský zámek.", "content": "Přibyslavský zámek nechal kolem roku 1560 vystavět Zachariáš z Hradce na místě starého hospodářského dvora, který náležel k dnes již zaniklému hradu. Původně vznikl jako lovecký zámeček a letní sídlo ve stylu italské renesance. Jeho obdélníková budova dnes tvoří zadní, jižní trakt čtyřkřídlého zámeckého areálu. Stavitelé nejspíš využili původní sklepení panského dvora, neboť v jihozápadním nároží zůstala dochována gotická křížová klenba na dvou kamenných sloupech. V dveřním ostění místnosti je", "section_level": 2}, {"title": "Osobnosti.", "content": "S městem", "section_level": 1}, {"title": "Partnerská města.", "content": "V roce 2007 zastupitelstvo uvažovalo o navázání partnerské spolupráce i s německým městem Büdelsdorf. K tomu však nakonec nedošlo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Přibyslav () je město v okrese Havlíčkův Brod v Kraji Vysočina na řece Sázavě, 23 km severovýchodně od Jihlavy a 12 km jihovýchodně od Havlíčkova Brodu. Má obyvatel a zahrnuje několik částí města – Českou Jablonnou, Dobrou, Dolní Jablonnou, Hřiště, Poříčí, Přibyslav, Ronov nad Sázavou a Utín. Je členem Svazku obcí Přibyslavska. ", "tgt_summary": "Přibyslav (deutsch \"Primislau\") ist eine Stadt im Okres Havlíčkův Brod in Tschechien. Sie liegt zwölf Kilometer südöstlich der Kreisstadt Havlíčkův Brod.", "id": 122686} {"src_title": "Hohe Wand", "tgt_title": "Hohe Wand (Gutensteiner Alpen)", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Masiv Hohe Wand se nachází zhruba 50 km jihozápadně od Vídně a přibližně 10 km západně od města Wiener Neustadt. Ze severu je ohraničen dolinou Piestingtal a jižní hranici tvoří spojnice obcí Puchberg am Schneeberg - Willendorf. Západní hranici tvoří silnice stoupající do sedla Grünbacher sattel, která pohoří odděluje od sousedního celku Dürre Wand. Východní ohraničení masivu je potom jednoznačné, protože zde prudce klesá do roviny u měst Zweiersdorf, Stollhof a Maiersdorf.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Pohoří nese charakteristiku nevysoké náhorní plošiny která spadá po svém obvodu (zejména na jihu a jihovýchodě) takřka kolmými až 150 metrů vysokými stěnami. Je tvořeno vápencem a její severní svahy jsou bohatě zalesněné. Kromě nejvyššího vrcholu Plackles (1132 m) má masiv Hohe Wand i několik vedlejších vrcholů, mj. Bromberg (1078 m), Grosse Kanzel (1052 m) a Hausstein (1023 m).", "section_level": 1}, {"title": "Sportovní využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Pohoří je díky svému charakteru kolmých stěn často navštěvováno horolezci a turisty. Nalézá se zde mnoho tzv. zajištěných cest (\"HTL Steig, Blutspur, Ganghofersteig, Hanselsteig, Wildenauersteig atd.\"). Až do nejvyšších poloh stoupá placená horská silnice a masiv je doslova protkán značenými turistickými stezkami různých obtížností. Na severu se nacházejí dvě atraktivní soutěsky Kleine a Grosse Klause. V horách stojí celá řada chat, je zde i malá zoologická zahrada. Zhruba uprostřed jihovýchodní stěny nad útvarem Sonnenuhrwand se nalézá vyhlídková visutá terasa Skywalk.", "section_level": 2}, {"title": "Horolezectví.", "content": "Strmé až kolmé jižní a jihovýchodní stěny poskytují obrovské množství výstupů všech obtížností, od zajištěných cest, přes klasické horolezecké výstupy až po extrémní sportovní výstupy. O horolezecké objevování Hohe Wandu se zasloužil zejména začátkem 20 století Dr. Alois Wildenauer, rozvoj oblasti pokračuje nadále, stále vznikají nové horolezecké trasy. Vzhledem je své jižní expozici je nejvhodnější doba k návštěvě jaro a podzim, lézt se dá i v mírné zimě. V letním období je zde horko. Většina horolezeckých cest je zde odjištěna trvale zavrtanými nýty, některé klasické cesty vyžadují mít s sebou vlastní jisticí prostředky. Takové cesty jsou v průvodci jasně označeny. Vzhledem k menší délce horolezeckých cest se tato oblast hodí k získávání prvních zkušeností z velehor. Zdatnější lezci zde mohou stihnout i dvě cesty za den.", "section_level": 2}, {"title": "Paragliding.", "content": "Hohe Wand je také rájem paraglidistů. Na náhorní plošině je několik oficiálních startovacích míst vybavených větrným pytlem, například u Grosse Kanzel, poblíž Skywalku nebo hostince Almfrieden. Přistávací plochou jsou louky pod Sonnenuhrwand, kde je také nástěnka s informacemi pro padáčkáře.", "section_level": 2}, {"title": "Ubytování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kemping.", "content": "Jednoduchý kemp pro horolezce a turisty je na kraji louky pod stěnami Sonnenuhrwand u mýtné silnice.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hohe Wand je rozlehlá stolová hora nacházející se v Rakousku nedaleko Vídně. Je součástí Gutensteinských Alp a jejím nejvyšším bodem je zalesněná vrchol Plackles (1132 m), na němž je umístěn vysoký vysílač. Oblast nese statut přírodního parku (\"Naturpark Hohe Wand\").", "tgt_summary": "Die Hohe Wand im südlichen Niederösterreich ist ein ausgeprägtes Karstplateau von 8 km Länge und einer Breite von 2,5 km, das eine Höhenlage von 900 bis aufweist und im Plackles () kulminiert.", "id": 1834460} {"src_title": "Velké Maďarsko", "tgt_title": "Großungarn", "src_document": [{"title": "Dějiny Maďarska.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stručné dějiny Maďarska od příchodu Maďarů do Evropy po vytvoření Rakouska-Uherska.", "content": "Maďaři přišli do Evropy pod vedením Arpáda jako kočovný kmen z východu. Podnikali výbojné nájezdy po celé Evropě, načež se stali obávaným živlem. Po porážce v bitvě u Lechu v roce 955 německým císařem Otou I. Velikým se však usadili v Panonské pánvi a zanechali kočovného života. V roce 1000 maďarský panovník Štěpán přijal křesťanství a byl korunován králem. Po prohře s Turky v bitvě u Moháče v roce 1526 bylo Maďarsko rozděleno na 3 části. Jih připadl Osmanské říši, západní část a severní část získali Habsburkové a na východě se vytvořilo Sedmihradsko, vazalský stát Osmanské říše. Do roku 1718 se pod habsburskou monarchii vrátily všechny části Maďarska ztracené v roce 1526. V roce 1867 došlo k tzv. Rakousko-uherskému vyrovnání a Uhry dosáhly úplné vnitřní autonomie. V této době došlo na území Maďarska k velkému kulturnímu a ekonomickému rozkvětu. Maďaři představovali v Uhrách kulturního hegemona (Němci však měli výsadní postavení) a vykonávali tvrdý proces maďarizace zbylého obyvatelstva, tedy Slováků, Chorvatů, Rumunů a dalších menšinových skupin.", "section_level": 2}, {"title": "První světová válka.", "content": "Po rozpadu Rakouska-Uherska vzniklo v Evropě mnoho nových států a jejich hranice byly mimo jiné tvořeny na základě etnického rozpoložení. Etnické skupiny však nebyly rovnoměrně rozloženy. Největší maďarská menšina vznikla v Rumunsku, převážně v Sikulsku.", "section_level": 2}, {"title": "Období mezi dvěma světovými válkami.", "content": "Jednou ze smluv Versaillského systému, která byla odsouhlasena po ukončení první světové války, byla Trianonská smlouva, která připravila Maďarsko o téměř 200 000 km2. Maďarsko tak přišlo o třetinu svého území a o polovinu obyvatel. Většina Maďarů považuje tuto smlouvu za velikou zradu a nespravedlnost. Myšlenky, že Maďarsko má nárok na Karpatskou pánev se začali šířit ještě před první světovou válkou díky katolickému knězi Jánosovi Karácsonyimu. Právě on jako první začal zdůrazňovat ve svých esejích to, že Maďaři mají výsadní právo na teritorium Velkého Maďarska, protože to byli právě oni, kdo získal v 9. století území Karpatské pánve, která v té době nepatřila nikomu. Tato představa dovedla mnohé k přesvědčení, že maďarská národnost má exkluzivní právo vlastnit všechna teritoria, které se rozprostírají od Karpat po Jaderské moře. V 30. letech 20. století dochází k zásadní změně v mezinárodní politice a svět se dělí na dva bloky. Vzestup Mussoliniho a Hitlera a jejich politiky znamenal možnost zrealizovat maďarský revizionizmus. Dne 2. listopadu v roce 1938 došlo k vídeňské arbitráži, díky které Maďarsko získalo zpět 1/3 území a 5 milionů obyvatel, o které přišlo kvůli Trianonské smlouvě. V roce 1939 maďarské jednotky pochodovaly k ukrajinským Karpatům, kde opětovně získaly zhruba 12 000 km2 a 700 000 obyvatel.", "section_level": 2}, {"title": "Maďarsko za druhé světové války.", "content": "Během druhé světové války, Maďarsko vystupovalo jako spojenec Německa od roku 1940. Po Trianonské smlouvě sílily jejich teritoriální nároky na území sousedních států. Doufali, že díky spojenectví s Německem se jim teritoria, o které přišli znovu vrátí. Od roku 1940 Maďaři získali díky druhé vídeňské arbitráži polovinu Sedmihradska od Rumunska. Maďarsko pomáhalo při invazi do Jugoslávie v roce 1941 a okupovalo tamější území, kde byla maďarská populace a následně si připojilo část území nazývaného Vojvodina. Porážku utrpěla maďarská armáda v roce 1941 u Stalingradu. Následně poslala své jednotky na východní frontu. V roce 1944 došlo k okupaci Maďarska Německem, protože Hitler se bál, že se Maďarsko chystá podepsat separátní mír. Po příjezdu Rudé armády v Maďarsku vypukly nepokoje.", "section_level": 2}, {"title": "Idea Velkého Maďarska v současné době.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Současné Maďarsko.", "content": "Současné Maďarsko se vnímá jako oběť historie, která je pro Maďary velice traumatická a stále přítomna. A právě následky historie ovlivňují dnešní politickou a kulturní situaci v Maďarsku. V maďarském vnímání je ukotven takzvaný „Trianonský syndrom“, který je způsoben důsledky Trianonské smlouvy, ze které se Maďaři dodnes nemohou vzpamatovat. Vnímají to tak, že kvůli této smlouvě ztratili část sebe v každém jednom nástupnickém státě, který vznikl po rozdělení Rakouska-Uherska. Viktor Orbán, maďarský premiér od roku 2010, směřuje pozornost obyvatel na to, jak byli Maďaři v minulosti pronásledováni. Zdůrazňuje důležitou roli Maďarska jako křesťanské síly, která chránila Evropu před vpády muslimů. Sebe přirovnává k rytíři, který chrání pevnost. Jednou z prvních věcí, kterou Orbán udělal poté, co byl jmenován do funkce, bylo vyhlášení 4. června za Národní den sjednocení. Tento den měl navždy připomínat hrůzy Trianonu.", "section_level": 2}, {"title": "Slovensko.", "content": "Maďarská menšina žijící na Slovensku tvoří zhruba 10 % z celkové populace 5 410 728 obyvatel. Vztahy mezi těmito dvěma národnostmi jsou napjaté již od Trianonské smlouvy, která odebrala Maďarsku velkou část území bývalého Rakouska-Uherska. A jelikož si Maďarsko stále nárokuje tato území, o která přišlo, vznikají napětí a spory mezi Slovenskem a Maďarskem. Vztahy se vyostřily v roce 2010, kdy Maďarsko schválilo zákon, na jehož základě všichni příslušníci Maďarského státu, žijící mimo jeho hranic mají právo na získání maďarského pasu. Na to Slovensko apelovalo s tím, že Maďarům, kteří jsou držiteli duálních pasů, bude odebráno slovenské občanství.", "section_level": 2}, {"title": "Rumunsko.", "content": "V Rumunsku žije 1 227 623 Maďarů, kteří tvoří největší menšinu žijící na tomto území. Požadují více autonomie při řešení svých etnických záležitostí. Strana, která je reprezentuje, se jmenuje Demokratická unie Maďarů (Romániai Magyar Demokrata Szövetség, Uniunea Democrată Maghiară din România). Rumunská vláda se staví kriticky k maďarské touze po revizionismu. Svědčí o tom i kritika maďarského premiéra Viktora Orbána ze strany Rumunska. To kritizuje Orbána za to, že na sociálních sítí zveřejnil symboly Velkého Maďarska. Orbán také vyhlásil, že Maďarsko podporuje autonomii pro oblast v Rumunsku, která je obydlena maďarskou menšinou.", "section_level": 2}, {"title": "Vojvodina (Srbsko).", "content": "Vojvodina (maďarsky \"Vajdaság\") je autonomní provincie na severu Srbska. Před rokem 1918 byla součástí Rakousko-Uherska. Po roce 1918 připadla k Jugoslávii. V současné době tvoří Maďaři 14 % z celkové populace a tím i druhou největší etnickou skupinu. Podíl maďarského obyvatelstva vlivem asimilace i vystěhovalectví do relativně bohatšího Maďarska postupně od roku 1918 v poměru k srbské většině klesá. Maďarské osídlení se nachází v kompaktní podobě především na severu regionu, v blízkosti u hranic s Maďarskem, a dále na severovýchodě. Region Vojvodiny je často maďarskými iredentisty označován pojmem \"Délvidék\" (Dolní zem). Z politického hlediska lze Vojvodině nalézt dva proudy, které podporují autonomii Maďarů. Prvním proudem jsou místní elity, které se skládají z různých etnických skupin. Již mnoho let se snaží obnovit autonomii tohoto regionu. Úspěch tohoto proudu se projevil tím, že v roce 2002 srbská vláda rozšířila míru autonomie provincie. Druhý proud představují etničtí Maďaři v této provincii. Maďarské politické strany navrhly, aby etničtí Maďaři měli vlastní teritoriální vládu, která by rozhodovala o jejich záležitostech. Taková vláda by fungovala jako další autonomní jednotka v rámci \"Autonomní oblasti Vojvodina\".", "section_level": 2}, {"title": "Ukrajina.", "content": "Na Ukrajině žije 156 600 etnických Maďarů. Viktor Orbán, maďarský premiér, se již několikrát vyjádřil pro autonomii Maďarů, kteří žijí na Ukrajině v Zakarpatském regionu. Na Ukrajině působí Laszlo Brenzovics, který je vedoucím Maďarské kulturní Zakarpatské asociace (Magyar Kulturális Egyesület Kárpátaljai) a členem ukrajinského parlamentu. Reprezentuje tam stranu ukrajinského prezidenta Petra Porošenka, který je ve funkci od roku 2014. Právě v László Brenzovicsovi našel Orbán něco jako svého spojence. Brenzovics však není tak radikální jako Jobbik, maďarská pravicová strana, která chce využít krize na Ukrajině, která začala v roce 2013, na vyřešení situace Zakarpatských Maďarů. Město, kde se soustřeďuje maďarská kultura je Berehove, které leží na hranicích. Můžeme zde najít mnoho monumentů s maďarskými vlajkami. Názvy ulic jsou psány dvojjazyčně, tedy ukrajinsky i maďarsky. Na úřadech se může používat i maďarština. (The Economist, 2015)", "section_level": 2}], "src_summary": "Velké Maďarsko (maďarsky Nagy-Magyarország) je termín pro obnovení Maďarska ve velikosti před rozdělením Trianonskou smlouvou nebo pro připojení území s maďarskou vetšinou obyvatel opět k Maďarsku. ", "tgt_summary": "Großungarn (ungarisch: \"Nagy-Magyarország\") bezeichnet eine Definition von „Ungarn“ über die heute geltenden Staatsgrenzen nach dem Vertrag von Trianon von 1920 hinaus. Damit ist das Gebiet des \"Reichs der vereinigten Länder der Stephanskrone\", also das Königreich Ungarn mit seinen Nebenländern (Slowakei, Karpatenukraine, Banat, Vojvodina, Burgenland, Siebenbürgen und kleine Grenzgebiete im heutigen Polen, seltener auch die ehemals autonomen Länder Kroatien-Slawonien und Fiume) gemeint oder ein „Ungarn“, das zumindest alle Siedlungsgebiete der Magyaren (ethnische Ungarn) umfasst. ", "id": 2074553} {"src_title": "Ron Arad (pilot)", "tgt_title": "Ron Arad (Pilot)", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se ve městě Hod ha-Šaron do rodiny Batji a Dova Aradových jako nejstarší ze tří synů. Vystudoval v Tel Avivu a v roce 1978 nastoupil povinnou vojenskou službu u Izraelských obranných sil, kde o rok později absolvoval letecký kurz u vojenského letectva coby zbraňový důstojník. V roce 1985 začal stavět rodinný dům v severoizraelské vesnici Giv'at Ela. V říjnu následujícího roku nastoupil ke studiu chemického inženýrství na Technionu v Haifě a po absolvování prvního ročníku byl povolán jako rezervista do služby u letectva. Byl ženatý a s manželkou Tami měl dceru Juval.", "section_level": 1}, {"title": "Mise nad Libanonem a zajetí.", "content": "V noci 18. října 1986 se kapitán Arad a pilot Jišaj Aviram zúčastnili se svým letounem F-4 Phantom „Kurnas“ č. 306 rutinní akce proti cílům Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) u vesnice Maghdouché poblíž jiholibanonského Sidónu. Letadlo 69. perutě vzlétlo ze základny Chacerim a po dvaceti minutách dorazilo k cíli. Arad měl jakožto zbraňový důstojník na starosti zbraňové systémy letounu a svrhl bomby na pozice příslušníků OOP. Jedna z bomb (360 kg vážící Mark 55) však vinou technické závady explodovala pod křídlem letadla a kromě rozsáhlého poškození stroje též zranila oba letce (Aradovi výbuch zlomil ruku a jeden ze šrapnelů zasáhl Aviramovo ucho), kteří byli nuceni se katapultovat. Podle jiných zdrojů došlo ke katapultaci v důsledku zasažení letounu střelou tamní ší'itské milice či v důsledku mechanických potíží letadla. Po přistání se rozdělili. Avirama se podařilo izraelskému letectvu o několik hodin později lokalizovat vrtulníkem Bell AH-1 Cobra a za dramatických okolností zachránit, zatímco Arada zajala milice Amal. Následně byl převezen do Bejrútu, kde jej držel v zajetí velitel bezpečnosti Amalu Mustafa Dirani. Milice za propuštění Arada požadovala peníze, zbraně a výměnu vězňů zadržovaných Izraelem. Izraelská vláda s jednáními souhlasila a první z nich začala již v říjnu 1986, přičemž obě strany na nich zastupovali podnikatelé (za Izrael Šabtaj Kalmanovič). V roce 1987 Izrael obdržel prostřednictvím mezinárodních zprostředkovatelů tři Aradem psané dopisy a dvě fotografie jako důkaz, že je stále naživu. Počátkem roku 1988 Dirani opustil Amal a společně s malou skupinou souvěrců založil milici \"Odpor věřících.\" Jeho muži pak unesli Arada a pokusili se jej předat Hizballáhu výměnou za svou podporu (posléze k Hizballáhu přešel i sám Dirani) – Aradův únos však vedl ke krachu jednání s izraelskou vládou. Místo jeho pobytu bylo často měněno, díky čemuž Izrael ztratil jeho stopu. Počátkem roku 1988 byl Arad vězněn ve vesnici Nabi Chit v údolí Bikáa. V noci 5. května 1988 bylo okolí vesnice bombardováno izraelským letectvem. Podle jedné z verzí byl Arad zabit svými strážci při pokusu o útěk, podle jiné se mu podařilo uprchnout a zahynul v důsledku pádu do nedaleké rokle a podle další jej poté, co jeho strážci uprchli v důsledku bombardování, odvedli příslušníci Íránských revolučních gard. V roce 1990 pak měl být převezen do Íránu, kam byl podle některých zdrojů prodán Hizballáhem. Zpráva izraelské vojenské zpravodajské služby uvádí, že byl Arad využit Revolučními gardami v rámci vnitrostátních mocenských bojů.", "section_level": 1}, {"title": "Únosy, likvidace a diplomatické úsilí.", "content": "Aby Izrael získal více informací o místě Aradova věznění, narušil strukturu velení Hizballáhu a zajistil si lepší vyjednávací pozici, uneslo jeho elitní komando Sajeret Matkal v roce 1988 Diraniho operačního důstojníka Džawada Kasfiho a v červenci 1989 velitele Hizballáhu v jižním Libanonu šejcha Abd al-Karíma Ubajda. Počátkem roku 1992 se Izrael rozhodl pro zajetí samotného velitele Hizballáhu a vlivného duchovního Abbáse al-Músávího. Byl však natolik dobře chráněn, že nebylo možné jej zajmout a Izrael proto přistoupil k jeho likvidaci. Ta vedla k pětidennímu ostřelování západní Galileje raketami Kaťuša a teroristickým útokům proti izraelským cílům v Ankaře a Buenos Aires. Koncem 80. let se o možnost zprostředkování propuštění Arada zajímala i východoněmecká tajná služba Stasi. Výměnou za propuštění Arada měli být propuštěni špioni KGB věznění v Izraeli. Nakonec došlo v květnu 1989 i k podepsání dohody mezi NDR a Izraelem o spolupráci, ale o rok a půl později došlo k pádu Berlínské zdi a zároveň s ní padla i tato dohoda. Německo se však v Aradově případu angažovalo i po svém znovusjednocení. Až do roku 1995 vedlo tajná jednání s íránským velvyslancem Husajnem Musavianem, který tvrdil, že by mohl zprostředkovat Aradovo propuštění. Tato jednání však nakonec ztroskotala. Na pátrání se více než patnáct let podílí i Spolková zpravodajská služba. V roce 1991 měl Izrael dojednat dohodu s rakouským prezidentem Kurtem Waldheimem, který měl výměnou za zastavení útoků židovských organizací proti jeho osobě a oživení izraelsko-rakouských vztahů, vypomoci se zprostředkováním jednání s Íránem. Íránský prezident Rafsandžání však Waldheima odbyl, že neví, kdo je Arad ani co se mu stalo. Počátkem 90. let se Izrael rozhodl využít íránské ekonomické krize, když Íránu nabídl zprostředkování 10miliardového pobídkového balíku a uvolnění 5 miliard dolarů íránských kont zmražených v USA po íránské islámské revoluci výměnou za informace o Aradovi. Tento ekonomický postup však neměl úspěch, a tak Izrael pohrozil Íránu, že v případě, že Arada nepropustí, zmaří íránské snahy o získání evropských půjček zveřejněním informací o íránském podvodném jednání. Izraelské zpravodajské služby totiž zjistily, že Írán, jehož ekonomika byla na pokraji kolapsu, tehdy evropským věřilům lhal o výši úroků úvěrů a době jejich splatnosti, které mu měli údajně nabídnout jiní věřitelé. Pohrůžka však zůstala bez odezvy, a tak Izrael získané informace zveřejnil, díky čemuž evropské státy s Íránem přerušily jednání. V roce 1994 zajalo izraelské komando samotného Diraniho. Během výslechu Dirani vyslovil podezření, že Arada odvedly Íránské revoluční gardy, a že jej vězní v Teheránu. Izraelská vojenská rozvědka však jeho verzi nevěřila a podezírala jej, že způsob předání s Íránci předem domluvil, či že dokonce dům, v němž měli Arada skrývat, byl konspiračním domem Revolučních gard. Dirani na leteckém snímku identifikoval výcvikový tábor jednotek Quds poblíž Teheránu, kde měl být Arad údajně zadržován, ale díky úspěšné snaze zmást izraelské vyšetřovatele (a to i na polygrafu) nebyla jeho svědectví pokládána za hodnověrná. V souvislosti s vězněním unesených členů Hizballáhu je třeba zmínit případ Nejvyššího soudu Izraele z roku 1994. Šejch Ubajd ani Dirani totiž nebyli nikdy postaveni před soud, a podobně jako několik dalších osob byli drženi v rámci správní vazby a jediným důvodem jejich zadržováni byla skutečnost, že sloužili jako vyjednávací trumf při jednáních o Aradově propuštění. Zadržení bez obvinění bylo možné na základě zákona o zadržení při výjimečném stavu () z roku 1979. Tříčlenné plénum Nejvyššího soudu v roce 1997 většinově rozhodlo, že účel zadržování těchto osob spadá do definice „státní bezpečnosti.“ V dubnu 2000 však zvrátilo rozšířené devítičlenné soudní plénum předchozí rozhodnutí s odůvodněním, že „stát nemá žádné právo zadržovat osoby jako vyjednávací prostředek pro propuštění zajatého izraelského vojáka.“ Jelikož Izrael nechtěl vězněným přiznat status válečných zajatců, přijal v roce 2002 zákon. Ten dává náčelníkovi Generálního štábu možnost uvěznit takového „ilegálního bojovníka“, jehož propuštění by znamenalo ohrožení bezpečnostních zájmů státu. Na základě tohoto zákona následně náčelník Generálního štábu prodloužil věznění výše zmíněných osob. V březnu 1999 předal papež Jan Pavel II. ve Vatikánu íránskému prezidentu Chátamímu vzkaz od Aradovy matky, v němž jej žádá o informace o osudu svého syna.", "section_level": 2}, {"title": "Počátek výměn.", "content": "V roce 2000 získal Izrael Aradovu osobní zbraň Armalite AR-7 (tzv. „zbraň pro přežití“) výměnou za propuštění 52 arabských teroristů (12 Libanonců a 40 palestinských Arabů). V červnu 2002 ustanovila izraelská armáda veřejnou vyšetřovací komisi v čele s Elijahu Winogradem, která přezkoumala dosud známé informace a konstatovala, že není důvod měnit předpoklad, že Ron Arad stále žije. V roce 2003 oznámil izraelský premiér Ariel Šaron, že při pokusu o zjištění informací o Aradovi padl izraelský agent. V říjnu téhož roku vypověděli bývalí íránští diplomaté a zpravodajští představitelé žijící v Evropě, že Arad žije a je vězněn v Teheránu. Podle tohoto zdroje, který však není možné ověřit, se Arad v době svého zajetí v Libanonu pokusil o útěk a byl postřelen. V roce 1994 měl být přes Sýrii převezen do Íránu a měl být dvakrát hospitalizován pro srdeční problémy. V prosinci 2003 vypsala nadace \"Born to Freedom\", založená Aradovou rodinou, odměnu 10 milionů dolarů za jakoukoli informaci o Aradovi.", "section_level": 2}, {"title": "Pátrání Hizballáhu a AMANu.", "content": "V roce 2004 německá Spolková zpravodajská služba zprostředkovala dohodu mezi Izraelem a Hizballáhem, na jejímž základě došlo k výměně vězňů a předání informací o Aradovi. Izrael v rámci dohody propustil šejcha Ubajda a Diraniho spolu s dalšími 400 libanonskými a palestinskými vězni výměnou za Elchanana Tannenbauma a těla tří izraelských vojáků unesených v říjnu 2000 Hizballáhem v oblasti farem Šibáa. Propuštění obou zmíněných pobouřilo Aradovu rodinu, která Izrael obvinila, že Rona Arada opustil. Ještě před jejich propuštěním napsala Aradova dcera Juval dopis premiérovi Šaronovi, v němž uvedla: „Nechápu jak můžete v noci spát (...) chystáte se pustit muže, kteří jej mučili.“ Vůdce Hizballáhu Hasan Nasralláh instruoval své muže, aby zahájili pátrání po Aradovi a v rámci vyšetřování byl vyslechnut i vůdce Íránských revolučních gard, který v době Aradova zmizení působil v Libanonu. Bylo podniknuto rozsáhlé pátrání v údolí Bikáa, včetně řady vykopávek a počátkem roku 2005 byly prostředníkovi ze Spolkové zpravodajské služby předány kosti údajně patřící Aradovi. DNA identifikace však prokázala, že ostatky Aradovi nenáleží. Neschopnost Hizballáhu podat informace o Aradově osudu vedla v roce 2004 náčelníka izraelské vojenské zpravodajské služby AMAN generálmajora Aharona Ze'evi-Farkaše k ustanovení tajné vyšetřovací komise, která měla za cíl shrnout a vyhodnotit všechny dostupné informace o Aradovi. Podle této zprávy z roku 2005 byl Arad v roce 1990 převezen do Íránu, kde byl držen v naprostém utajení a izolaci Revolučními gardami. Po zajetí Diraniho Izraelci byl převezen zpět do Libanonu, neboť se Íránci obávali, že by je mohl kompromitovat. Zpráva dále uvádí, že Arad zemřel v polovině 90. let poté, co vážně onemocněl a byla mu odepřena léčba. Pohřben měl být neznámo kde (některé zdroje uvádí libanonské údolí Bikáa). Jednotliví členové komise se rozchází v datu Aradovy smrti. Většina z nich se shodla, že zemřel počátkem roku 1995, zbývající však zastávají názor, že zemřel pravděpodobně koncem roku 1996 či počátkem roku 1997. Ze'evi-Farkaš doporučil tehdejšímu náčelníkovi Generálního štábu generálporučíkovi Danu Chalucovi prohlásit Arada za padlého vojáka s neznámým hrobem. Proti se však postavili ředitelé zpravodajských služeb Mosad a Šin bet s odůvodněním, že pro takové prohlášení musí mít Izrael pozitivní test DNA. Zpráva nebyla z rozhodnutí premiéra Šarona zveřejněna a ke stejnému postupu se rozhodli i jeho následovníci Ehud Olmert a Benjamin Netanjahu. V lednu 2006 Nasralláh veřejně prohlásil, že se Hizballáh domnívá, že je Arad mrtev. V srpnu téhož roku odvysílala libanonská televize videozáběr Arada, o němž se předpokládá, že byl téměř jistě natočen před prosincem 1989. V říjnu 2007 Izrael obdržel dvacet let starý dopis psaný Aradem jeho rodině. V roce 2008 Hizballáh v rámci dohody s Izraelem, zprostředkované Spolkovou zpravodajskou službou, vypracoval 80stránkovou zprávu o osudu Rona Arada. Součástí zprávy byly i dvě nové fotografie, tři dopisy adresované rodině a části deníku. Podobně jako před čtyřmi roky obsahuje i zpráva z roku 2008 obdobný závěr, totiž, že Arad zmizel z noci ze 4. na 5. května 1988, a že pravděpodobně zemřel. Zprávu předal Izraeli německý zprostředkovatel Organizace spojených národů Gerhard Konrad. Součástí dohody bylo také předání ostatků izraelských vojáků Eldada Regeva a Ehuda Goldwassera, kvůli jejichž únosu v roce 2006 vypukla druhá libanonská válka. Výměnou za to Izrael předal Hizballáhu zprávu o osudu 4 íránských diplomatů, kteří v roce 1982 zmizeli v Libanonu (podle této zprávy byli mučeni a následně zabiti křesťanskými falangisty). Dále v rámci dohody předal ostatky padlých příslušníků Hizballáhu z druhé libanonské války a propustil pět libanonských vězňů, a to včetně Samira Kuntara, který si odpykával několikanásobný doživotní trest odnětí svobody za brutální vraždu izraelských civilistů a policisty. Jeho propuštění způsobilo v Izraeli mimořádnou nevoli a kritiku si dohoda vysloužila i od ředitele Mosadu Me'ira Dagana. Na počátku podzimu 2009 došlo ke zveřejnění výše uvedené tajné zprávy izraelské vojenské zpravodajské služby poté, co izraelský novinář Ronen Bergman pohrozil vojenskému cenzorovi stížností k Nejvyššímu soudu. Úřad izraelského premiéra však tuto zprávu odmítl a izraelská vláda nadále považuje Arada za živého, neboť chybí důkazy o jeho smrti. Počátkem listopadu 2011 se Aradova rodina rozhodla, u příležitosti 25 let od jeho uvěznění, zveřejnit dosud neuveřejněné části deníku a dopisů, které si Ron Arad vedl po svém uvěznění. Ty jí byly předány v rámci dohody mezi Izraelem a Hizballáhem z roku 2008.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ron Arad (: רון ארד, narozený 5. května 1958) je podplukovník, bojový pilot, navigátor a zbraňový důstojník Izraelského vojenského letectva, který je od října 1986 oficiálně klasifikován jako nezvěstný v boji. Tehdy byl zajat ší'itskou milicí Amal poté, co se katapultoval z poškozeného letounu F-4 Phantom nad jižním Libanonem, a posléze byl předán Hizballáhu. ", "tgt_summary": "Ron Arad (; geboren am 5. Mai 1958 in Hod haScharon) ist ein Waffensystemoffizier der israelischen Luftwaffe. Seit dem Absturz seines Flugzeugs im Jahre 1986 bei Sidon (Libanon) gilt er als verschollen. Wahrscheinlich kam er zwischen 1988 und 1997 zu Tode.", "id": 978728} {"src_title": "Jurij Onufrijenko", "tgt_title": "Juri Iwanowitsch Onufrijenko", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Letec.", "content": "Jurij Onufrijenko pochází z vesnice Rjasnoje v Charkovské oblasti, narodil se v dělnické rodině, je ukrajinské národnosti. Roku 1982 absolvoval Jejskou vojenskou vysokou leteckou školu. Poté sloužil v letectvu na Dálném východě, celkem nalétal 800 hodin (245 ve škole, 305 v letectvu, 250 v CPK do října 1992), uskutečnil 54 seskoků.", "section_level": 2}, {"title": "Kosmonaut.", "content": "Roku 1988 proběhl další, už desátý nábor do oddílu kosmonautů Střediska přípravy kosmonautů J. A. Gagarina (CPK). Onufrijenko prošel lékařskými prohlídkami a 25. ledna 1989 byl rozhodnutím Státní meziresortní komise doporučen do oddílu kosmonautů CPK, formálně zařazen v CPK na pozici kandidáta na kosmonauta byl 22. dubna 1989. Absolvoval dvouletou všeobecnou kosmickou přípravu a 1. února 1991 získal kvalifikaci zkušební kosmonaut. Od dubna 1991 se připravoval na let na Mir. V dubnu 1994 byl jmenován velitelem třetí (rezervní) posádky Základní expedice 18 (EO-18, start v březnu 1995), tedy současně i záložní posádky Základní expedice 19 (EO-19, start v červnu 1995) a hlavní posádky Základní expedice 21 (EO-21). Zprvu se připravoval v dvojici s Alexandrem Poleščukem, od dubna 1995 s Jurijem Usačovem.", "section_level": 2}, {"title": "První let.", "content": "Do vesmíru odstartoval Onufrijenko, Usačov v lodi Sojuz TM-23 21. února 1996, o dva dny se spojili s Mirem. Převzali stanici od Základní expedice 20 (Jurij Gidzenko, Sergej Avdějev, Thomas Reiter), která se 29. února 1996 vrátila na Zem. K ruské dvojici se 24. března připojila Shannon Lucidová, přivezl ji při své třetí návštěvě raketoplán Atlantis. Expedice 21 strávila na stanici šest měsíců, koncem srpna 1996 předali Mir nástupcům ze Základní expedice 22 a přistáli 2. září po 193 dnech, 19 hodinách a 8 minutách letu.", "section_level": 3}, {"title": "Druhý let.", "content": "V červenci 1997 byl vybrán velitelem záložní posádky Expedice 1 a hlavní posádky Expedice 3 na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS). Po reorganizace posádek v říjnu téhož roku se stal velitelem záložní posádky Expedice 2 a hlavní posádky Expedice 4. Podruhé do vesmíru vzlétl 5. prosince 2001 na palubě raketoplánu Endeavour (let STS-108), po spojení s ISS se členové Expedice 4 – Onufrijenko, Carl Walz a Daniel Bursch – na půl roku usadili na stanici. Na Zem je odvezl opět raketoplán Endeavour 19. června 2002, členové Expedice 4 strávili v kosmu 195 dní, 19 hodin a 39 minut. V březnu 2004 odešel z oddílu kosmonautů, stal se zástupcem náčelníka 1. správy v CPK.", "section_level": 3}], "src_summary": "Jurij Ivanovič Onufrijenko (, * 6. února 1961 ve vesnici Rjasnoje, Charkovská oblast, Ukrajinská SSR, SSSR) je od dubna 1989 sovětský/ruský kosmonaut, člen oddílu kosmonautů Střediska přípravy kosmonautů. Roku 1996 vzlétl na palubě kosmické lodi Sojuz TM-23 ke stanici Mir k půlročnímu kosmickému letu. Podruhé se do vesmíru podíval v první polovině roku 2002, tentokrát na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS). Celkem strávil ve vesmíru 389 dní, 14 hodin a 47 minut.", "tgt_summary": "Juri Iwanowitsch Onufrijenko (, wiss. Transliteration \"\"; * 6. Februar 1961 in Ryasnoe, Oblast Charkiw, Ukrainische SSR) ist ein ehemaliger russischer Kosmonaut ukrainischer Herkunft. ", "id": 1467026} {"src_title": "Jižní Sandwichovy ostrovy", "tgt_title": "Südliche Sandwichinseln", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Souostroví sestává z 11 hlavních ostrovů převážně sopečného původu a útesů, které se nacházejí v okolí těchto hlavních ostrovů. Na několika ostrovech se nacházejí aktivní sopky. Ostrovy tvoří oblouk od severu k jihu, přes 700 km jihovýchodně od Jižní Georgie. Severní část tvoří ostrovní skupiny Traversay a Candlemas, na jihu se nacházejí ostrovy Jižní Thule. Mezi těmito skupinami leží 3 největší ostrovy – Saunders, Montagu a Bristol. Nejvyšším vrcholem souostroví je Mount Belinda (1370 m) na ostrovu Montagu. Na ostrovech Thule a Zavodovski jsou umístěny automatické meteorologické stanice.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled ostrovů.", "content": "Následující výčet obsahuje seznam ostrovů od severu k jihu:", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Osm jižních ostrovů tohoto souostroví bylo objeveno Jamesem Cookem v roce 1775, který je pojmenoval Sandwichova země po prvním lordu admirality, 4. hraběti ze Sandwiche. Slovo „jižní“ bylo doplněno k odlišení od Havajských ostrovů, které v té době také nesly jméno \"Sandwichovy ostrovy\". Severní tři ostrovy byly objeveny v roce 1819 Fabianem Gottliebem von Bellingshausenem. Spojené království Jižní Sandwichovy ostrovy formálně anektovalo v roce 1908, kdy byl připojeny k Falklandským dependencím. Argentina zpochybnila britskou svrchovanost na ostrovech několikrát a v roce 1938 je prohlásila za své území. V létě 1956 provozovala Argentina na ostrově Jižní Thule svou základnu. Mezi lety 1976 až 1982 udržovala Argentina námořní základnu Corbeta Uruguay na stejném ostrově. Ačkoliv Britové existenci základny v roce 1978 objevili, nepodnikli žádné kroky k jejímu zrušení. Situace se změnila falklandskou válkou a základna byla zrušena 20. června 1982.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí je mnohem chladnější než na Jižní Georgii, protože souostroví leží jižněji a je více vystaveno vlivu Antarktidy. Navíc jsou obklopeny mořským ledem od poloviny května do konce listopadu a jižní ostrovy i déle.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jižní Sandwichovy ostrovy () je souostroví v jižním Atlantském oceánu, které je součástí britského zámořského území Jižní Georgie a Jižní Sandwichovy ostrovy. Na ostrovech nežijí žádní obyvatelé. Ostrovy si nárokuje Argentina.", "tgt_summary": "Die Südlichen Sandwichinseln sind eine Inselkette im subantarktischen Südatlantik. Die Gruppe zählt politisch zum britischen Überseegebiet \"Südgeorgien und die Südlichen Sandwichinseln\", wird allerdings auch von Argentinien beansprucht. Die Südlichen Sandwichinseln fallen aufgrund ihrer geographischen Lage nicht unter den Antarktis-Vertrag und somit nicht unter die Status-quo-Regelung des Artikels 4 des Vertrages.", "id": 585665} {"src_title": "Čeng Che", "tgt_title": "Zheng He", "src_document": [{"title": "Typy přívlastku.", "content": "Podle tvaru rozlišujeme přívlastek shodný a neshodný, podle významu přívlastek volný a těsný.", "section_level": 1}, {"title": "Přívlastek shodný.", "content": "Přívlastek shodný se shoduje s podstatným jménem (nebo jiným rozvíjeným jménem) v pádě, rodě a čísle a mění tyto kategorie shodně se skloňovaným rozvíjeným jménem. Stojí většinou před podstatným jménem (v antepozici) a nejčastěji je reprezentován přídavným jménem, nebo zájmenem, zastupujícím přídavné jméno. Na přívlastek shodný se ptáme otázkami: \"jaký?\", \"který?\", \"čí?\". Příklady: nový dům\", staré auto\", \"její boty\" Při větném rozboru se označuje zkratkou PkS nebo AtK (atribut kongruentní). Zvláštním typem shodného přívlastku je přístavek. Za jménem (v \"postpozici\") stojí přívlastek shodný pouze v některých specifických případech:", "section_level": 2}, {"title": "Přívlastek neshodný.", "content": "Přívlastek neshodný se neshoduje s \"podstatným jménem\" v \"pádě\", \"rodě\" nebo \"čísle\", nemění svůj tvar, zůstává stejný bez ohledu na pád rozvíjeného jména. Nachází se nejčastěji za podstatným jménem, může být reprezentován téměř libovolným slovním druhem, nejčastěji podstatným jménem (s předložkou). Většinou je za podstatným jménem. Při větném rozboru se označuje zkratkou PkN, nebo AtN (atribut nekongruentní). V přivlastňovacích spojeních jej lze vložit i před jméno: \"tatínek Jirky i Jirky tatínek\", Palackého Dějiny\" je vhodnější než \"Dějiny Palackého. Před jménem stojí také v některých ustálených spojeních: \"z mrtvých vstání, na nebe vzetí, před slunce východem. Neshodný přívlastek, tvořený bezpředložkovým druhým pádem, je poměrně běžný (jde o jednu ze základních funkcí druhého pádu), a proto se dále člení do několika kategorií, v nichž vyjadřuje:", "section_level": 2}, {"title": "Přívlastek těsný.", "content": "Přívlastek těsný zužuje význam podstatného jména nebo zájmena, k němuž se vztahuje; vymezuje ze souboru objektů, které je možno označit užitým podstatným jménem nebo zájmenem jen ty, které zároveň vyhovují i vlastnosti, vyjádřené přívlastkem. Zpravidla jej tedy nelze vypustit z věty, aniž by se změnil její význam. Těsný přívlastek se v češtině neodděluje čárkami. Je-li holý a shodný, uvádí se v moderní češtině zpravidla před rozvíjeným jménem. Rozvinutý přívlastek se spíše uvádí za rozvíjeným jménem, rovněž neoddělený čárkami. V archaické a odborné češtině, ovlivněné latinou, se někdy i holý těsný přívlastek uvádí za jménem (například „věta jednoduchá“ namísto „jednoduchá věta“). Uvedení těsného přívlastku až za jménem může být také prostředkem zdůraznění, protože v češtině je obvyklé jádro výpovědi klást na konec věty. Příklady rozvitých těsných přívlastků: Pokud přívlastek \"vinoucí se údolím\" má odlišit cestu od jiných cest, nebo pokud přívlastek \"pasoucí se na Kosí hoře\" má rozlišit toto stádo od jiných stád ovcí, není možné tyto přívlastky vypustit, aniž by se změnil smysl věty. Proto jde o přívlastky těsné. Pokud bychom však těmito přívlastky pouze vysvětlovali nebo popisovali, nikoliv rozlišovali, šlo by o přívlastky volné, a ty by se oddělovaly čárkami.", "section_level": 2}, {"title": "Přívlastek volný.", "content": "Přívlastek volný nemá upřesňující ani rozlišující význam, ale podává další samostatnou informaci, doplňující nebo vysvětlující. Lze jej vypustit z věty, aniž by se změnil její základní význam. Volný přívlastek se v češtině uvádí vždy za rozvíjeným jménem a odděluje se na začátku i na konci od dalších částí věty čárkami. Příklady: Pokud přívlastek nemá adresátovi věty určit, o kterou z cest jde, ale popsat vlastnost určité konkrétní cesty, která zřejmě byla rozlišena v předchozím hovoru, nebo pokud přívlastek \"pasoucí se na Kosí hoře\" nemá vyjádřit, o které ze stád jde, ale doplnit informaci o tom, kde se právě nacházelo určité konkrétní stádo, pak jde o přívlastek volný.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah mezi více přívlastky.", "content": "Pokud je jméno rozvíjeno více přívlastky, je nutné rozlišovat mezi přívlastkem několikanásobným a přívlastkem postupně rozvíjejícím.", "section_level": 1}, {"title": "Přívlastek několikanásobný.", "content": "Je-li vztah mezi více přívlastky souřadný, tj. všechny rozvíjejí totéž jméno, nazývá se seskupení těchto přívlastků několikanásobným přívlastkem. Souřadně spojené přívlastky se v rámci několikanásobného přívlastku v češtině oddělují čárkou, nebo souřadnými spojkami. Pokud se oddělují souřadnými spojkami, pak ve významu slučovacím se před spojkami nepíše čárka, v jiných významech se před nimi píše čárka. Přívlastek několikanásobný lze, od postupně se rozvíjejícího, rozeznat tím, že mezi přídavná jména lze vkládat souřadné spojky. Volné přívlastky, protože mají vysvětlující a nevymezující povahu, se zpravidla spojují souřadně, do několikanásobného přívlastku. O několikanásobný přívlastek jde zpravidla tehdy, pokud vyjadřují vlastnosti, které nemůže mít současně tentýž předmět. Několikanásobný přívlastek pak vyjadřuje buď více alternativních možností, anebo různé vlastnosti souhrnu předmětů. Pokud jednotlivé přívlastky vyjadřují navzájem slučitelné vlastnosti, pak bývá možné je použít jak v několikanásobném, tak v postupně se rozvíjejícím spojení a ta se od sebe liší významem. Několikanásobné přívlastky mohou být shodné, neshodné, i jejich kombinace. Příklady:", "section_level": 2}, {"title": "Přívlastek postupně rozvíjející.", "content": "Pokud další těsný přívlastek nerozvíjí totéž jméno jako první těsný přívlastek, ale rozvíjí celé již rozvinuté spojení, nazývá se seskupení těchto přívlastků postupně rozvíjejícím přívlastkem. Jednotlivé členy nemají v češtině mezi sebou čárku a nelze je bez změny významu spojit ani souřadnými spojkami. Je důležité rozlišovat několikanásobné přívlastky od postupně rozvíjejících, bez znalosti kontextu ovšem nemusí být rozdíl zřejmý. Postupně rozvíjející přívlastky mohou být shodné, neshodné i jejich kombinace. Příklady: V rámci jednoho spojení se samozřejmě mohou objevit přívlastky několikanásobné a postupně rozvíjející zároveň, např:", "section_level": 2}], "src_summary": "Čeng Che (; 1371–1433/1435), byl čínský cestovatel, admirál a diplomat. Na dvoře Jung-leho, císaře říše Ming, se vypracoval mezi nejpřednější eunuchy. V letech 1405 až 1433 vedl z pověření císařů Jung-leho a Süan-teho sedm rozsáhlých diplomaticko-obchodních námořních expedic vypravených ke státům jihovýchodní Asie, Indie, Arabského poloostrova a východní Afriky. ", "tgt_summary": "Zheng He (; * 1371 in Kunming in der Provinz Yunnan; † 1433 oder 1435) war ein chinesischer Admiral. Sein Geburtsname war Mǎ Sānbǎo (), sein muslimischer Name Haddschi Mahmud Schams (). ", "id": 2034076} {"src_title": "Peter Henry Emerson", "tgt_title": "Peter Henry Emerson", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se na Kubě anglické matce a americkému otci v roce 1856. Většinu mládí však strávil v Nové Anglii na severu Spojených států amerických. Od roku 1869 žil v Anglii, kde studoval Univerzitě v Cambridgi. V roce 1885 zde získal doktorát. O rok později opustil povolání lékaře a stal se fotografem a spisovatelem. Během studia medicíny získal poznatky o zákonitostech optiky, které později uplatnil v praxi. Zemřel v roce 1936 v jihoanglickém Falmouthu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Je zakladatelem a duchovním otcem \"„naturalistické fotografie“\". Jeho fotografická tvorba byla přímou reakcí na anglický piktorialismus, reprezentovaný Henry Peach Robinsonem, který si liboval v hraných výjevech a montážích. Naproti tomu Peter Henry Emerson razil heslo „\"věrohodnost zobrazení podle přírody\"“. Tvrdil, že úkolem umělce není zobrazovat svět pomocí triků a klamů, ale chtěl naopak zachytit svět tak, jak ho vidí lidské oko. Za svůj vzor v tomto pohledu považoval staré Řeky, Leonarda da Vinciho a malíře „naturalistické školy“. Jako velkého milovníka přírody ho inspiroval drsný pobřežní kraj v Norfolku na severovýchodu Anglie. Zde dokumentoval život místních rybářů a venkovanů. Vždy šlo o snímky reality bez dalších úprav, odmítal dokonce i následné drobné retuše. Současně věřil, že fotografie je umění a nikoliv pouze mechanická reprodukce. Své názory shrnul v roce 1889 v knize „\"Naturalistická fotografie\"“. Kniha vyvolala velký ohlas a vášnivé diskuze. Během několika let u něho došlo k úplné změně stanoviska. V knize \"Smrt naturalistické fotografie\" odvolal své předchozí názory. Odklonil se od naturalistické fotografie s tím, že neposkytuje dostatečný prostor pro umělecký vklad autora, přesto jeho myšlenky stačily získat tak velkou publicitu, že ovlivňují uměleckou fotografii do dnešních dnů. Dalším výrazným „naturalistickým fotografem“ byl Francis Meadow Sutcliffe, jehož nejčastějším motivem bylo moře, lodě a přístavy. V tomto duchu tvořili také Lyddell Sawyer, Benjamin Gay Wilkinson nebo George Davison.", "section_level": 1}], "src_summary": "Peter Henry Emerson (13. května 1856 Sagua la Grande, Kuba – 12. května 1936 Falmouth, Spojené království) byl britský fotograf, zakladatel naturalistické fotografie.", "tgt_summary": "Peter Henry Emerson (* 13. Mai 1856 in Sagua la Grande, Kuba; † 12. Mai 1936 in Falmouth, England) war ein englischer Fotograf und Arzt kubanischer Herkunft. ", "id": 1555980} {"src_title": "Boris Morukov", "tgt_title": "Boris Wladimirowitsch Morukow", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Boris Morukov se narodil v Moskvě, zde prožil dětství a mládí. Po střední škole studoval na 2. moskevském lékařském institutu N. I. Pirogova, po absolvování institutu (roku 1973) nastoupil v moskevském Institutu lékařsko-biologických problémů (IMBP) ministerstva zdravotnictví, specializujícího se na kosmickou medicínu. V letech 1975–1978 studoval na oddělení aspirantury IMBP, v lednu 1979 získal titul kandidát lékařských věd. Pracoval v IMBP, na přelomu 70. a 80. let byl jedním z lékařů sledujících zdravotní stav posádek vesmírné stanice Saljut 6, v letech 1979–1980 sloužil ve Středisku řízení letů v Koroljovu. V IMBP postupoval, roku 1989 se stal vedoucím oddělení fyziologie homeostatických regulací (). Už roku 1976 se účastnil druhého náboru mezi kosmonauty IMBP, byl mezi osmi finalisty, ale členem oddlu se nestal. Až v pátém náboru IMBP uspěl, 25. ledna 1989 ho Státní meziresortní komise doporučila do oddílu kosmonautů a 20. října 1989 byl rozhodnutím ministra zdravotnictví jmenován členem oddílu kosmonautů IMBP. Základní kosmonautický výcvik ve Středisku přípravy kosmonautů v Hvězdném městečku zahájil v říjnu 1990 a dokončil v lednu 1992, od 1. března byl v oddílu IMBP zařazen mezi kosmonauty-výzkumníky, současně zůstal vedoucím oddělení ústavu. Od ledna 1993 se připravoval na dlouhodobý let lékaře na stanici Mir společně s kolegy z oddílu IMBP Valerijem Poljakovem a Germanem Arzamazovem. V červenci byl Poljakov zařazen do hlavní posádky, Arzamozov se stal náhradníkem a Morukov zůstal třetí. Poljakov na oběžné dráze strávil od ledna 1994 do března 1995 rekordních 437 dní. Od října 1997 do února 1998 se opět připravoval k letu na Mir s kolegy s oddílu Vladimirem Karaštinem a Vasilijem Lukjaňukem. Do posádek však zařazeni nebyli. V prosinci 1998 byl zařazen do posádky mise STS-101 (později STS-106) amerického raketoplánu Space Shuttle. Od ledna 1999 se k letu připravoval v Johnsonově vesmírném středisku v Houstonu. Do vesmíru odstartoval na palubě raketoplánu Atlantis 8. září 2000 ve funkci letového specialisty. Cílem letu (předposledního před obydlením stanice) bylo přivezení zásob a materiálu na Mezinárodní vesmírnou stanici. Atlantis přistál 20. září, let trval 11 dní, 19 hodin a 11 minut. Kromě přípravy ke kosmickému letu roku 1999 také získal titul doktora lékařských věd. V letech 2000–2007 zastával i funkci vedoucího nepočetného oddílu kosmonautů IMBP. V prosinci 2006 byl jmenován zástupcem ředitele IMBP pro vědu. V této funkci zodpovídal za veškerou vědeckou činnost ústavu, včetně spolupráce s Roskosmosem (v Koordinační vědecko-technické radě) i se zahraničními partnery. Je autorem více než 150 vědeckých prací. Boris Morukov byl ženatý, měl syna a dceru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Boris Vladimirovič Morukov (, 1. října 1950 Moskva, RSFSR, SSSR – 1. ledna 2015) byl lékař, specializující se na kosmickou medicínu, a sovětský (od 1992 ruský) kosmonaut, v letech 1989–2007 člen oddílu kosmonautů Institutu lékařsko-biologických problémů (IMBP). Absolvoval jeden kosmický let k Mezinárodní vesmírné stanici, misi STS-106 v americkém raketoplánu Atlantis. Ve vesmíru strávil 11 dní, 19 hodin a 11 minut. Od roku 2006 je zástupcem ředitele IMBP pro vědu.", "tgt_summary": "Boris Wladimirowitsch Morukow (, wiss. Transliteration \"\"; * 1. Oktober 1950 in Moskau, Russische SFSR; † 1. Januar 2015) war ein russischer Kosmonaut.", "id": 1229177} {"src_title": "Judy Chicagová", "tgt_title": "Judy Chicago", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se v židovské rodině jako Judith Sylvia Cohenová. Později si v rozporu s patriarchální tradicí zvolila příjmení podle rodného města - Chicaga. Oba její rodiče pocházeli z rodin východoevropských emigrantů. Otec, Artur Cohen, byl z dlouhé generace rabínů sahající až do 18. století. Sám však odmítl ortodoxní židovský život a namísto toho se stal vyznavačem marxismu. Pracoval na poště ve městě Chicago, avšak většinu své energie vkládal do bojů za práva zaměstnanců a do aktivismu komunistické strany. Otec tehdejší rasově rozdělené Chicago odmítal: „Když sedí na záchodě s kalhotami dole, vypadají všichni stejně.“ Proto také svoji jedinou dceru povzbuzoval k účastem na politických diskuzích, které prostupovaly jejich měšťácký domov. Zemřel, když bylo Judy třináct let. Její matka May Levinsonová, bývalá tanečnice, Judy velmi inspirovala. Byla to právě ona, která Judy poskytla útěchu smířit se se židovstvím, což jí umožnilo najít svou vlastní náboženskou víru. Po smrti otce ji matka často brávala do Institutu židovských lidí v Chicagu, kde Judy poprvé objevila svůj umělecký názor. Rasově nepředpojaté rodinné zázemí vysvětluje její zdánlivě vrozenou víru v sebe sama a odmítání sexistických stereotypů. Výchova k umění Judy Chicagové začala už v osmi letech, kdy chodila na lekce umění. Pokračovala na Uměleckém institutu v Chicagu a od roku 1957 studovala na Kalifornské univerzitě v Los Angeles, kde v roce [1964] studia dokončila. V roce 1961 se provdala za Jerryho Gerowitze, avšak jejich manželství skončilo tragicky, když Jerry o dva roky později zemřel při automobilové nehodě. V roce 1965 vstoupila do manželství se sochařem Lloydem Hamrolem, avšak tento svazek byl rozveden. Třetí, doposud poslední manželství uzavřela na Štědrý den roku 1985 s fotografem Donaldem Woodmanem.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Kariéra Judy Chicagové trvá nyní více než pět desetiletí. Její umění bylo často vystavováno ve Spojených státech, stejně jako v Kanadě, Evropě, Asii, Austrálii a na Novém Zélandu. Kromě toho byla po celém světě publikována také celá řada jejích knih. V roce 1974, Chicagová obrátila pozornost k tématu dějin žen. Vytvořila její nejznámější práci, „Dinner Party“, která vznikla v letech 1974 až 1979 za účasti stovky dobrovolníků. Tento velkolepý multimediální projekt, symbolicky zobrazující historii žen v západní civilizaci, vidělo během jeho šestnácti výstav konajících se v šesti zemím více než milión diváků. „Dinner Party“ byla předmětem nespočtu článků a textů v rámci dějin umění a je zahrnuta v mnoha publikacích z různých tematických oblastí. Dopad „Dinner Party“ byl přezkoumán v roce 1996 v rámci výstavy „Sexual Politics: Judy Chicago’s Dinner Party in Feminist Art History,” jejíž kurátorkou byla Dr. Amelia Jones z UCLA Armand Hammer Museum. „Dinner Party“ byla v roce 2007 natrvalo umístěna v Brooklyn Museum jako vrcholné dílo Centra feministického umění Elizabeth A. Sackler. Judy Chicagová zveřejnila jako konečné aktualizované a definitivní vyjádření k „Dinner Party“ knihu „From Creation to Preservation.“ V letech 1980 – 1985 pracovala na projektu „Birth.“ Po identifikaci absence ikonografie související s narozením v západním umění navrhla sérii vyšívaných motivů s touto tematikou, kterou pod jejím dohledem realizovalo 150 kvalifikovaných pracovníků. Projekt „Birth“ vystavovala na více než 100 místech. Díla z této série je možné vidět v mnoha veřejných sbírkách, včetně muzea Albuquerque, kde je umístěno jádro projektu „Birth“. Judy Chicagová se zaměřila také na individuální práci v rámci projektu „Powerplay“. V této neobvyklé sérii kreseb, maleb, utkaných děl, bronzové reliéfů, ad. prezentovala Chicagová kritický feministický pohled na genderové konstrukce maskulinity. Zkoumala, jaký může mít převažující definice moci vliv na svět obecně. Myšlenkové procesy zapojené do „Powerplay“ souvisely s jejími dlouhodobými úvahami o moci a bezmoci, a také s rostoucím zájmem o své židovské dědictví. „The Holocaust Project: From Darkness Into Light“ se poprvé objevil v říjnu 1993 v muzeu Spertus v Chicagu, poté putoval do roku 2002 po celých Spojených státech. Jeho části jsou stále vystavovány. Projekt obnášel osm let šetření a studia, cestování a umělecké tvorby. Skládá se ze série obrazů spojující malby Chicagové s inovativními fotografiemi Woodmana, dále z prací na barevném sklu a tapiserie, které zkušení řemeslníci připravili na základě jejích návrhů. V roce 1999 se Judy Chicagová po 25 letech vrátila zpátky k učení, když přijala nabídku je jednosemestrová setkání v různých institucích napříč celou zemí (např. Indiana University, Bloomingon, kde obdržela Presidential Appointment in Art and Gender Studies – ocenění prezidenta za umění a genderová studia). V roce 2001 se svým manželem, fotografem Donaldem Woodmanem, podíleli na projektu na západní Western Kentucky University. Ve spolupráci se studenty, fakultou a místními umělci vytvořili projekt s názvem „At Home“, zkoumající pohled na dům (domov) očima místních obyvatel. Mnoho dekád produkovala Judy Chicagová své monumentální i intimní práce, které se poté staly předmětem rozsáhlého retrospektivního projektu „Trials and Tributes“, který byl představen Dr. Viki Thompson Wylderem, odborníkem na její dílo, na začátku roku 1999 ve Florida State University Art Museum v Tallahassee na Floridě. „Resolutions: A Stitch in Time“ byl projekt spočívající ve spolupráci s kvalifikovaným řemeslnictvem pracujícím s jehlami a přinesl sérii inspirativních a obrazů kombinovaných s vyšíváním. Výstava byla zahájena v červnu 2000 v Muzeu umění a designu v New Yorku a následně cestoval do sedmi různých míst v rámci Spojených států a Kanady. Na jaře roku 2006 se Chicagová a Woodman stali prvními uměleckými kancléři na Vaderbilt University, kde se podíleli na projektu spojujícího místní studenty a nashvillské umělce. V roce 2009 hostila California State University její výstavu s názvem: „A Studio of Their Own: The Legacy of the Fresno Feminist Experiment,” která prezentuje práce jejích úplně prvních studentů. Textil Museum v kanadském Torontu představilo její projekt „If Women Ruled the World”, první významný přehled její textilní (vyšívané) umělecké tvorby. O jejím díle bylo natočeno mnoho filmů, například Right Out of History, The Making of Judy Chicago’s Dinner Party od Johanna Demetrakas; dokumenty o „Womanhouse“, o projektu „The Birth“, „The Holocaust Project and Resolutions“; a dva filmy produkované korporací Canadian Broadcast Corporation: Under Wraps and The Other Side of the Picture. Televize E! Entertainment zahrnuly Judy Chicagovou do svého pořadu – World’s Most Intriguing Women (Světově nejzajímavější ženy).", "section_level": 1}, {"title": "Přínos pro feministické hnutí.", "content": "Význam Judy Chicagové spočívá kromě inovátorství v umělecké oblasti také v přínosu pro ženské hnutí a feminismus. Chicagová svou prací a názory prosazuje ženská práva na svobodu projevu, staví se proti sexismu a genderovým stereotypům. Je významnou propagátorkou feministicky zaměřeného umění. V roce 1970 dala Judy Chicagová vzniknout programu věnujícímu se výtvarné výchově pro ženy na California State University. Na California Institute of the Arts poté v roce 1971 založila spolu s Miriam Schapiro program na podporu feministického umění CalArts Feminist Art Program, díky kterému vznikla první feministická výstava Womanhouse demonstrující otevřený ženský pohled na umění. V roce 1973 se podílela na založení umělecké dílny Feminist Studie Workshop. Všechny tyto aktivity, ať umělecké či vzdělávací, napomohly ke vzniku globálního feministického uměleckého hnutí. V rámci programu CalArts Feminist Art Program se Judy Chicagová věnovala uměleckému směru, který bývá označován jako „vaginální ikonografie“ vycházející z ženské fyziologie a morfologie ženských pohlavních orgánů. Na základě tohoto přístupu vznikla slavná instalace Dinner Party, která byla oslavou osobností slavných žen pomocí symbolických zobrazení vagíny naservírované na talířích prostřených na trojúhelníkové slavnostní tabuli. Tento velký trojúhelník symbolizoval tvar ženského klína a spolu se symboly vagín představoval společenskou tendenci nabízet ženy pro potěchu mužů. Judy Chicagová tímto uměleckých ztvárněním kritizovala zneužívání ženských pohlavních orgánů a bojovala proti maskulinní politice trhu s uměním. Zároveň instalacemi reagovala na bigotní katolickou morálku tehdejší Ameriky. Toto umělecké dílo bylo průlomové pro feministické a lesbické umění, ale i pro americké chápání umění vůbec.", "section_level": 2}], "src_summary": "Judy Chicagová (* 20. července 1939, Chicago, Illinois, Spojené státy americké) je americká umělkyně, malířka, sochařka, spisovatelka, feministka, pedagožka a intelektuálka, jejíž kariéra trvá už více než čtyři desetiletí. Chicagová umění využívá jako prostředek pro změnu intelektuálních a společenských změn. Svou tvorbou také upozorňuje na právo žen angažovat se v umění. Pro svou víru v sebe sama či odmítání sexistických stereotypů se stala pro mnoho lidí na celém světě symbolem. Chicagová rozšířila definici umění a zdůrazňovala právo žen na svobodu projevu. Dosud o ní po celém světě vyšly stovky publikací a její díla byla vystavována v mnoha světových metropolích. ", "tgt_summary": "Judy Chicago (* 20. Juli 1939 als Judith Sylvia Cohen in Chicago, Illinois) ist eine US-amerikanische feministische Künstlerin und Schriftstellerin. Bekannt wurde sie durch ihr Werk \"The Dinner Party\".", "id": 1631310} {"src_title": "Setepenre", "tgt_title": "Setepenre", "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "Setepenre se narodila mezi 9. a 11. rokem vlády jejího otce Achnatona ve městě Amarna. Měla pět starších sester: Meritaton, Meketaton, Anchesenpamon, Neferneferuaton Tasherit, Neferneferure. Jejím nevlastním bratrem byl Tutanchamon. Z otcovy strany byli její prarodiče Amenhotep III. a Teje, z matčiny strany Aj II. a Iuy.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Jedno z nejsatrších vyobrazení Setepenre je na fresce z královského domu v Amarně. Tato freska se datuje do přibližně 9. roku Achnatonova panování a znázorňuje celou královskou rodinu. Princezna je zde zobrazena jako dítě sedící na klíně své matky Nefertiti. Freska je však hodně poškozená a z princezny Setepenre zbývá pouze ruka. Další dochovaná deska zobrazuje všech šest princezen na slavnostech během 12. roku Achnatonovy vlády. Podle egyptologů se jedná o obřad přijímání zahraničních poct, který proběhl osmého dne druhého měsíce zimy. Tato událost byla vyobrazena zobrazenav několika amarnských hrobkách, například hrobce úředníka Huye a velekněze Meryra II. Zatímco Achnaton s Nefertiti sedí a jsou jim vzávány holdy, jejich dcery stojí za nimi vyrovnané od nejstarší k nejmladší. Setenpere stojí hned vedle své sestry Neferneferure, která drží gazelu a malá Setepenre toto zvíře hladí.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Vzhledem k tomu, že v hlavní pohřební místnosti královské hrobky v Amarně jsou uvedena jména pěti princezen (chybí Neferneferure), ale vyobrazeny jsou pouze čtyři (chybí Neferneferure a Setepenre), předpokládají egyptologové, že Setepenre zemřela dříve než pátá princezna Neferneferure a to buď ve 13., nebo 14. roce Achnatonova panování. Dříve se myslelo, že jako první z dcer Achnatona a Nefertiti zemřela princezna Meketaton, ale podle novějších výzkumů se zdá (neboť není vyobrazena na fresce zachycující truchlení rodiny nad smrtí druhé princezny Meketaton), že první z šestice princezen, která se odebrala na onen svět byla právě Setepenre a to ještě dříve, než dosáhla věku šesti let. Zemřela pravděpodobně před dokončením pohřební místnosti a její tělo bylo do hrobky uloženo až později.", "section_level": 1}], "src_summary": "Setepenre, známá i jako Sotepenre, což lze přeložit jako „Vyvolená bohem Re“, byla staroegypstká princezna z 18. dynastie; žila na vrcholu amarnského období a byla šestou a poslední dcerou královského páru faraona Achnatona jeho Velké královské manželky Nefertiti.", "tgt_summary": "Setepenre, auch Setep-en-Re oder Setep-en-Ra, war eine altägyptische Prinzessin der 18. Dynastie. Sie war die sechste, jüngste und letzte belegte Tochter von König (Pharao) Echnaton und seiner Großen königlichen Gemahlin Nofretete. ", "id": 2041390} {"src_title": "Neferneferure", "tgt_title": "Neferneferure", "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "Neferneferure se narodila v Amarně před 8. rokem otcovy vlády nebo během něj. Měla čtyři starší sestry (Meritaton, Meketaton, Anchesenpamon a Neferneferuaton Tašerit) a jednu mladší, Setepenre. Jejím nevlastním bratrem byl Tutanchamon. Z otcovy strany byli její prarodiče Amenhotep III. a Teje, z matčiny strany Aj II. a Iuy.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Jedno z nejstarších zobrazení princezny Neferneferure se nalezlo v královském domě v Amarně. Na fresce je princezna vyobrazena, jak sedí na polštáři se svou starší sestrou Neferneferuaton Tašerit. Freska je datována do 9. roku Achantonova panování a zobrazuje celou královskou rodinu, včetně malé Setepenre. Další dochovaná deska zobrazuje všech šest princezen na slavnostech během 12. roku Achnatonovy vlády. Podle egyptologů se jedná o obřad přijímání zahraničních poct, který proběhl osmého dne druhého měsíce zimy. Tato událost byla vyobrazena v několika amarnských hrobkách, například hrobce úředníka Huye a velekněze Meryra II. Zatímco Achnaton s Nefertiti sedí a jsou jim vzdávány holdy, jejich dcery stojí za nimi vyrovnané od nejstarší k nejmladší. Neferneferure zde drží gazelu.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Neferneferure zemřela nejspíš ve 13., nebo 14. roce Achnatonovy vlády, pravděpodobně se stala obětí epidemie moru, která v té době v Egyptě propukla. V hlavní pohřební místnosti královské hrobky v Amarně jsou uvedena jména všech jejích sester, ale ona a nejmladší Setepenre zde nejsou vyobrazeny. Na základě toho egyptologové předpokládají, že Setepenre zemřela jen krátce Neferneferure. Původně se předpokládalo, že jako první z šesti princezen zemřela Meketaton, ale jelikož na jiném obraze v hrobce jsou zobrazeni Achanton a Nefertiti a trojice princezen (Meritaton, Anchesenpaamon, Neferneferuaton Tašerit), jak truchlí nad Meketatoninou smrtí, je zřejmé, že Setepenre a Neferneferure byly v té době již mrtvé. Neferneferure podle všeho zemřela krátce před dokončením výzdoby hrobky, protože na některých výjevech původně byla, ale její podobizny jsou překryty omítkou. Existuje i teorie o tom, že byla pohřbena v hrobce 29 v Amarně. Tento názor je posatven na rukojeti amfory s nápisem zmiňujícím pohřební komoru princezny Neferneferure. Pokud byla Neferneferure pohřbena v hrobce 29, mohlo by to znamenat, že královská rodinná hrobka byla již zapečetěna v době jejího pohřbu, a tedy, že přežila svého otce Achnatona.", "section_level": 1}, {"title": "Předměty.", "content": "V hrobce jejího nevlastního bratra Tutanchamona bylo nalazeno víko malé krabičky s jejím portrétem. Neferneferure je na něm vyobrazena s prstem přitisknutým na ústa, jako by žádala ticho.", "section_level": 1}], "src_summary": "Neferneferure, což lze přeložit jako „Nejkrásnější z krásek boha Re“, byla staroegyptská princezna z 18. dynastie; žila na vrcholu amarnského období a byla pátou dcerou královského páru faraona Achnatona jeho Velké královské manželky Nefertiti. Byla mladší z dvojčat, které Nefertiti porodila, starším dvojčetem byla princezna Neferneferuaton Tašerit.", "tgt_summary": "Neferneferure, auch Nefer-neferu-Re, war eine altägyptische Prinzessin der 18. Dynastie und die fünfte Tochter von König (Pharao) Echnaton und seiner Großen königlichen Gemahlin Nofretete. Sie wurde vermutlich zwischen dem 10. und 12. Regierungsjahr Echnatons in Achet-Aton geboren. ", "id": 2269280} {"src_title": "Marie Edinburská", "tgt_title": "Marie von Edinburgh", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Marie se narodila jako druhé dítě a nejstarší dcera z šesti dětí vévody z Edinburghu Alfréda, druhého syna britské královny Viktorie, a jeho manželky, ruské velkokněžny Marie Alexandrovny. Kromě staršího bratra Alfréda měla tři mladší sestry – Viktorii Melitu, Alexandru a Beatrix. Vyrostla v ženu neobyčejného půvabu, ucházel se o ni ruský car Mikuláš II. i její bratranec Jiří (pozdější britský král Jiří V.), který se do ní hluboce zamiloval. Otcové Jiřího i Marie vyjádřili se sňatkem s Jiřím souhlas, ale Mariina matka, která hleděla na britskou královskou rodinu s despektem, chtěla, aby se její dcery provdaly mimo okruh britské dynastie.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství, potomci.", "content": "10. ledna roku 1893 se Marie provdala v Sigmaringen za následníka rumunského trůnu Ferdinanda, synovce vládnoucího rumunského krále Karla I. Z manželství vzešlo šest potomků: Manželství nebylo šťastné. Ještě před svatbou prožil Ferdinand hluboký vztah s dvorní dámou Mariiny předchůdkyně královny Alžběty zu Wied, spisovatelkou Elenou Văcărescu. Protože manželství mezi nimi bylo nepřípustné (podle rumunské ústavy z roku 1866 následníkovi trůnu nebylo dovoleno oženit se s Rumunkou), výsledkem byl skandál a odchod obou žen do exilu, zatímco Ferdinand se vydal na cestu po Evropě hledat nevěstu, jíž se nakonec stala Marie. Již jako ženatý muž měl Ferdinand dlouholetou milenku, americkou tanečnici Luisu \"Fuller\" a to Marii velmi zraňovalo. Napsala v jednom dopise o citech, jež chová ke svému muži: \"\"...nechuť, která přerostla v odpor...\"\" Nakonec pak i Marie měla posléze řadu mimomanželských vztahů a ne všechny její děti jsou potomky Ferdinandovými. Historikové se shodují v tom, že otcem nejmladšího syna Mircey byl její dlouholetý milenec Barbu Ştirbey. Stran otcovství princezny Ileany nepanuje již taková jistota, podobně jako u budoucí jugoslávské královny, princezny Marie. U prvních tří dětí je však otcovství Ferdinandovo dosti jisté. Již v roce 1897 měla Marie románek s poručíkem \"Zizi Cantacuzene\". Avantýra záhy vešla v obecnou známost a rychle skončila na zásah krále Karla I. V tomtéž roce Marie otěhotněla a vydala se za matkou do Koburgu; o dítěti není dále nic známo. Vynořily se spekulace, že se buď narodilo mrtvé, nebo bylo dáno do sirotčince. Ať již byla pravda jakákoli, vzala ji královna Marie s sebou do hrobu. Když v roce 1899 princezna čekala další dítě (dceru Marii), poprosila krále Karla, aby mohla opět porodit v Koburgu, kde vládl její otec. Král to zamítl a Marie prohlásila, že označí za otce očekávaného dítěte velkoknížete Borise Vladimiroviče. Šokovaný král tedy souhlasil a princezna porodila v Koburgu; narodila se dcera, která dostala po matce jméno Marie, nazývali ji však \"Mignon\". Princ Ferdinand (buď aby se vyhnul skandálu, nebo skutečně byl přesvědčen o svém otcovství) uznal dítě za své. Čtvrté Mariino dítě (druhý syn, Nikolaj) se narodilo v roce 1903. Podle \"Pauliny Astor\", sestry blízkého přítele a důvěrníka princezny a rodinného lékaře nebyl Nikolajovým otcem Ferdinand, ale právě Astor. Stejně jako v případě Mignon, tak i nyní Ferdinand dítě uznal za své; když princ dorůstal, byla nicméně zjevná jeho podoba do rodu Hohenzollernů. Princezna byla krásná žena, velmi romantická, se zálibou v tanci, divadle a sportu. Ráda se oblékala a nechávala se ve svých róbách fotografovat; dochovalo se množství fotografií této atraktivní aristokratky. Tu oblékla jednoduchý kroj rumunské venkovanky, tu oděv středověké jeptišky, jindy pózovala před exotickými kulisami. S přibývajícím věkem však začala snivá britská princezna usilovat o povznesení své země, kterou milovala. Ze všech panovnic své doby Marie Rumunská byla nepochybně nejvýraznější, ale i nejproměnlivější osobností. Kromě jiného se zabývala jinými kulturami a náboženstvími. Třebaže byla původně anglikánského vyznání, je známo, že se intenzivně zajímala o ortodoxní víru svých Rumunů. Později ji kazatelka \"Martha Root\" přivedla k víře Bahá'í.", "section_level": 2}, {"title": "Královna.", "content": "Mariina předchůdkyně, královna Alžběta zu Wied, o ní napsala: \"\"Princezna Marie je krásná, miluje tanec, divadlo a sport všeho druhu. Je ovšem dost povýšená a nedovedla si, alespoň doposud, získat sympatie rumunského lidu.\"\" Poslední postřeh jistě měl své opodstatnění, ovšem Marii bylo těžko usilovat o místo v srdce Rumunů, které již získala všeobecně oblíbená královna Alžběta. Rivalitu mezi oběma ženami umocňovalo i to, že Marie podobně jako Alžběta měla literární ambice. V roce 1914 se stala Marie rumunskou královnou. Ve svém deníku k tomu napsala: \"Jsem královnou! Náležím svému národu, musím pro něj žít a v mé duší se nemůže usadit strach.\"\" Marie se stala královnou v předvečer první světové války. V průběhu těžkých let se Marie sblížila se svými poddanými, kteří trpěli jako ona. Zcela se zasvětila práci ve vojenských špitálech, kde pracovala jako zdravotní sestra, a získala jméno \"matka raněných\". V době epidemie břišního tyfu, která způsobila smrt tří set tisíc lidí, více, než válečné ztráty, odmítla navlékání rukaviček, když jí umírající líbali ruce. Když ji kdosi obdivoval pro její odvahu, odpopvěděla: \"\"To není moje zásluha. Nemám jiné volby. Musím být odvážná.\"\" Francouzský vyslanec v Rumunsku ji popisoval jako \"jediné svého druhu spojení anglosaské dokonalosti a slovanského půvabu v oslnivou krásu plnou harmonie.\" Talentovaná spisovatelka, zajímající se o malířství i jiné umělecké obory, hrála na rumunském dvoře prim. Stala se rumunskou patriotkou a její vliv v zemi byl značný. A. L. Eastermann napsal, že \"\"král Ferdinand byl klidný, prostý člověk nevýrazného charakteru... to ne on, ale Marie vládla v Rumunsku.\"\" Z válečných událostí vyšlo Rumunsko úspěšně, jeho teritorium se zdvojnásobilo. Královna Marie, vyzvaná premiérem, aby se účastnila jednání ve Francii, pronesla svůj proslulý výrok: \"\"Rumunsko potřebuje tvář a já budu tou tváří.\"\" Brala se horlivě za zájmy své země a i díky ní Rumunsko tolik získalo. Kvůli 1. světové válce byl královský pár slavnostně korunován až osm let po vstupu na trůn, 15. října roku 1922 v Transylvánii v pravoslavné katedrále v Alba Iulia. Na korunovaci objednala královna Marie korunu, kterou podle jejího návrhu vyrobil dům Falize. Na rozdíl od krále Ferdinanda, který si nebyl se svým synem Karlem nijak blízký, poutalo Marii s jejím prvorozeným \"hluboké pouto lásky a sympatie\". Jejich vztahy se však zhoršily, když se Karel postavil proti poměru matky s knížetem Stirbey. Další konflikt mezi matkou a synem vzplanul, když královna chtěla vybrat Karlovi budoucí manželku a nedovolila mu rozhodnout se samotnému. Karel se poprvé tajně oženil s dcerou prostého majora, \"Zizi Lambrino\"; sňatek byl anulován a jeho druhou manželkou se stala řecká princezna Helena. Toto vynucené manželství se záhy rozpadlo, Karel se posléze opět morganaticky oženil a byl zbaven dědických práv k rumunskému trůnu.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Po smrti krále Ferdinanda v roce 1927 nastoupil na rumunský trůn Mariin vnuk Michal. Marie zůstala v Rumunsku a věnovala se psaní knih a memoárů. Po třech letech se nicméně Karel vrátil z exilu a nastoupil na trůn jako Karel II.; perzekvoval svou matku, záviděl jí její popularitu a lásku lidu. Milovaná královna, nemocná rakovinou, stále však optimistická a hluboce věřící, zemřela ve svých 63 letech, 18. července roku 1938, oplakávána svou rodinou i celým národem. Pohřební obřady se konaly šest dní po její smrti v Bukurešti, která byla podle jejího dřívějšího přání vyzdobena fialovorůžovými květinami. Pochována byla po boku svého manžela v místě odpočinku rumunské královské rodiny v královské hrobce katedrály starobylého města Curtea de Argeș, její srdce však bylo podle jejího posledního přání uloženo v klášteře u zámku v Balčiku. Když v roce 1940 byla jižní Dobrudža a s ní i Balčik v rámci smlouvy z Craiovy vráceny Bulharsku, bylo Mariino srdce přeneseno na zámek Bran, jenž byl na počátku 20. století jejím hlavním sídlem a kde jsou dodnes vystaveny četné památky na její přítomnost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marie Edinburská, plným jménem \"Marie Alexandra Victoria von Sachsen-Coburg und Gotha of Great Britain and Ireland zu Sachsen\" (29. října 1875, Eastwell Park, Kent – 10. července 1938, Sinaia, Rumunsko) byla v letech 1914 až 1927 rumunská královna.", "tgt_summary": "Prinzessin Marie \"Alexandra Victoria\" von Edinburgh, genannt \"Missy\", VA (* 29. Oktober 1875 in Eastwell Park, Vereinigtes Königreich; † 18. Juli 1938 in Sinaia, Rumänien) war ein Mitglied des Hauses Sachsen-Coburg und Gotha und als Ehefrau von Ferdinand von Hohenzollern-Sigmaringen Königin von Rumänien.", "id": 1496162} {"src_title": "Bernard-Henri Lévy", "tgt_title": "Bernard-Henri Lévy", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Svou kritiku marxismu Lévy formuloval především v knize \"La barbarie à visage humain\" (Barbarství s lidskou tváří). Rozruch vzbudila i kniha \"L'Idéologie française\" (Francouzská ideologie), kde demýtizoval francouzské dějiny a podrobil je zdrcující kritice. Kniha vyvolala ostrou kritiku například Corneliuse Castoriadise, Raymonda Arona či Gillese Deleuzea. Lévy se věnoval též novinářství, pracoval pro časopis \"Combat\", v roce 1971 byl zpravodajem z konfliktu mezi Bangladéšem a Pákistánem. Vytěžil z této zkušenosti roku 1973 knihu \"Bangla-Desh, Nationalisme dans la révolution\". V knize \"Qui a tué Daniel Pearl?\" zveřejnil výsledky svých investigací v Pákistánu a vyslovil názor, že pákistánská tajná služba a pákistánští jaderní fyzikové spolupracují s teroristickou organizací Al-Káida. V anglicky psané knize \"American Vertigo: Traveling America in the Footsteps of Tocqueville\" vydal sérii reportáží ze Spojených států. Je komentátorem deníku Le Monde, Libération a časopisu Le Point. Lévy často vstupuje do veřejného prostoru se svými názory a apely, roku 1990 například zahájil kampaň za intervenci mezinárodních sil do Bosny. Roku 2000 vyzýval k mezinárodní intervenci v Dárfúru. Roku 2006 podepsal spolu se Salmanem Rushdiem, Ayaan Hirsi Aliovou ad. Manifest proti novému totalitarismu, který je kritikou islámského fundamentalismu a reagoval na muslimské násilné protesty proti zveřejnění karikatur proroka Mohameda v dánském deníku Jyllands-Posten. Roku 2009 podporoval protesty proti Ahmadínežádovi v Íránu, roku 2011 podporoval intervenci v Libyi, žádá též mezinárodní úder proti Bašáru al-Asadovi v Sýrii. Je znám též svou obhajobou Dominique Strauss-Kahna (svého osobního přítele od mládí) obviněného ze sexuálního obtěžování, byť jinak vždy politicky podporoval spíše jeho pravicového oponenta Nicolase Sarkozyho, s nímž jsou rovněž blízkými přáteli. Ke svým aktivitám má i dostatek prostředků, neboť roku 1995 se stal dědicem dřevařské firmy \"Becob\", kterou roku 1997 prodal za 750 milionů franků obchodnímu impériu François Pinaulta (mj. Converse, Samsonite, aukční síň Christie's). Za tyto prostředky například zřídil Institut pro lévinasovská studia v Jeruzalémě. Je manželem francouzské herečky a zpěvačky Arielle Dombasleové.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bernard-Henri Lévy (* 5. listopad 1948) je francouzský filozof narozený v Alžírsku v židovské rodině. Je představitelem skupiny, která si říká \"Nouveaux philosophes\" (\"Noví filozofové\"), a která je typická svou kritikou marxismu (který často v minulosti vyznávali) a totalitarismu (k dalším známým představitelům patří například André Glucksmann či Alain Finkielkraut), s čímž je spojena též kritika Hegela, Sartra, poststrukturalismu či multikulturalismu. Pojem zavedl sám Lévy roku 1976.", "tgt_summary": "Bernard-Henri Lévy (Selbstbezeichnung: BHL; * 5. November 1948 in Béni Saf, Französisch-Algerien) ist ein französischer Journalist, Publizist und Mitbegründer der \"Nouvelle Philosophie\". Er schreibt regelmäßig für das Wochenmagazin \"Le Point\", ist einer der Direktoren des Verlagshauses Éditions Grasset, gibt das Journal \"La Règle du Jeu\" heraus und ist Anteilseigner der Tageszeitung \"Libération\".", "id": 738304} {"src_title": "Leninova cena", "tgt_title": "Leninpreis", "src_document": [{"title": "Historie ceny.", "content": "Cena V. I. Lenina byla zřízena 23. června 1925 usnesením ÚV Všesvazové komunistické strany (bolševiků) a Sovětu lidových komisařů. Zpočátku se ceny udělovaly jen za díla vědecká. V letech 1935 až 1957 nebyly ceny udělovány. (V letech 1941 – 1954 byly udělovány Stalinovy ceny ve třech stupních). 15. srpna 1956 přijal ÚV KSSS a Rada ministrů SSSR usnesení o obnovení Leninovy ceny, která bude udělována každoročně v den výročí narození V. I. Lenina – 22. dubna. Roku 1957 bylo stanoveno, že Leninovy ceny budou udělovány za vynikající vědecké práce, architektonické a technické projekty, vynálezy zavedené do národního hospodářství, technologické postupy a další; byla také zřízena Leninova cena za vynikající díla literatury a umění. V březnu 1960 byla zřízena Leninova cena za oblast žurnalistiky a publicistiky. Od roku 1957 se Leninovy ceny udělovaly každý rok, od roku 1967 jedenkrát za dva roky (v sudé roky). Dosti často se udělovaly tak zvané „skryté“, nebo „tajné“ Leninovy ceny (hlavně za práce spojené s obranou vlasti, usnesení o jejich udělení se nepublikovala). V těchto případech pravidlo „jedenkrát za dva roky“ nemuselo platit. Od roku 1961 se, v souladu se zřizovacím usnesením, mohlo udělit ročně až 76 cen. Z nich 60 uděloval výbor pro Leninovu cenu z oblasti vědy a techniky a 16 výbor pro Leninovu cenu z oblasti vědy a umění při Radě ministrů SSSR. Zprvu počet cen dosahoval čísla 42, ale roku 1967 se snížil na 25. Laureáti dostávali diplom, zlatou medaili a peněžní prémii. Roku 1961 to bylo 7500 rublů na laureáta, od roku 1969 pak 10000 rublů. V období let 1956-67 byla Leninova cena jedinou vysokou státní cenou, proto bylo množství laureátů vysoké. Roku 1967 byla zřízena Státní cena SSSR, která byla považována za méně prestižní, což zvýšilo úroveň Leninovy ceny. Nebylo také dovoleno udělit obě ceny za stejné dílo. Podle usnesení ÚV KSSS a Rady ministrů SSSR z 9. září 1966 (СП СССР, 1966, No 21, ст. 188) se jedenkrát za dva roky udělovalo 30 Leninových cen (z toho 25 za vědu a techniku a 5 za literaturu, umění, architekturu). Roku 1970 byla zřízena doplňková prémie za literární a umělecká díla pro děti. Usnesením ÚV KSSS a Rady ministrů SSSR ze 17. února 1967 byl stanoven okruh státních a společenských institucí, které navrhovaly laureáty Leninovy ceny. Leninova cena nemohla být udělena jednomu laureátovi vícekrát.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní Leninova cena.", "content": "Leninova cena se nesmí zaměňovat s Mezinárodní Leninovou cenou ( – Mezinárodní Leninova cena „Za upevnění míru mezi národy“), udělovanou sovětskou vládou většinou občanům jiných států.", "section_level": 1}], "src_summary": "Leninova cena () byla v SSSR jedna z nejvyšších forem vyznamenání občana za nejvýznamnější dílo z oblasti vědy, techniky, literatury, umění a architektury.", "tgt_summary": "Der Leninpreis () war einer der höchsten Staatspreise der Sowjetunion. Er wurde am 23. Juni 1925 gestiftet und wurde bis 1935 verliehen. Von 1936 bis 1956 wurde kein \"Leninpreis\" vergeben. Von 1941 bis 1954 wurde stattdessen der Stalinpreis in drei Stufen vergeben. Erst am 15. August 1956 wurde er wieder eingeführt. Die Verleihung fand alljährlich am 22. April, dem Geburtstag Lenins statt, erstmals 1957, zuletzt 1991. Ausgezeichnet wurden Einzelpersonen in den Feldern Wissenschaft, Literatur, Kunst, Architektur und Technik.", "id": 2033096} {"src_title": "Kalākaua", "tgt_title": "Kalākaua", "src_document": [{"title": "David Kalākaua jako kandidát na trůn.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Volba krále v roce 1872.", "content": "Když v roce 1872 zemřel bez dědice poslední havajský král Kamehameha V. z dynastie Kamehameha a před smrtí neměl následníka, ani nástupce neurčil, rozhodovala o budoucím králi vláda podle královské konstituce. Kandidáti na krále byli dva. Prvním byl králův bratranec William Lunalilo a druhým byl právě David Kalākaua. Kalakaua byl konzervativnější než Lunalilo, který byl spíše liberálnější a také oblíbenější. A tak to byl právě Lunalilo, kdo byl zvolen králem. David Kalākaua tuto volbu přijal.", "section_level": 2}, {"title": "Volba krále v roce 1874.", "content": "Král Lunalilo však nevládl dlouho. Po roce a 25 dnech vlády, zemřel na tuberkulózu, aniž by stejně jako Kamehameha V. zanechal dědice nebo určil nástupce. A tak byl již havajským králem zvolen hned Kalākaua, který byl v předchozí volbě jedním ze dvou kandidátů.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda.", "content": "Po svém zvolení cestoval po Havajských ostrovech a vyslal obchodní zástupce do USA. Během své vlády také v roce 1881 podnikl cestu po světě, během které ho jako regent v nepřítomnosti zastupovala jeho sestra (jako následník) Liliuokalani. Král Kalākaua nejprve zamířil do San Francisca, kde byl také jako hlava státu uvítán. Potom se vypravil do Japonského císařství, kde se setkal s císařem Meidži. V cestě pokračoval přes Čínu, Siam (Thajsko), Barmu, Britskou Indii, Egypt, Itálii, Belgii, Německé císařství, Rakousko-Uhersko, Francii, Španělsko, Portugalsko, Spojené království Velké Británie a Irska zpět do Spojených států. Mezi další hlavy států, se kterými se setkal, patří papež Lev XIII., Umberto I., Taufík I., Vilém II. Pruský, Rama V., prezident Chester A. Arthur a královna Viktorie. Stal se prvním králem, jenž uskutečnil cestu okolo světa. Na Havajských ostrovech se v té době usazovalo mnoho amerických plantážníků, misionářů a obchodníků. Proto také roce 1875 podepsala Havaj s USA vzájemnou obchodní dohodu, díky níž se cukrová třtina mohla do USA dovážet bezcelně, a za dvanáct let bylo USA uděleno právo opevnit námořní základnu Pearl Harbor nedaleko Honolulu. Král Kalākaua byl za přispění Američanů v roce 1887 donucen vzdát se části svých pravomocí a ustanovit konstituční monarchii, kterou pak mohli američtí plantážnící snadno ovládnout. Král Kalākaua nechal postavit královský palác Iolani, který stojí dodnes. Již psychicky vysílený král v roce 1890 odjel do San Francisca, kde 20. ledna 1891 ve věku 54 let zemřel. Jeho poslední slova před smrtí byla: \"Řekněte mému lidu, že jsem se snažil\". Jelikož však král se svou ženou neměli žádné děti, stala se po jeho smrti havajskou královnou jeho sestra Liliuokalani. Ta byla americkými plantážníky o 2 roky později svržena a z Havaje se stala republika a později teritorium USA. V knize Der alte Kaiser, wie nur Einer ihn Sah. Der wahrheitsgetrene Bericht des Leibkammerdieners Eugen Ketterl (česky vyšlo jako: Paměti komorníka císaře Františka Josefa I) se o uvedeném panovníkovi píše: !Když tento navštívil Vídeň, byl ubytován v hotelu Imperial a před hotel postavena čestná stráž. Hned prvního dne návštěvy si král David Kalakaua I sedl za stůl zcela nahý a nechal si servírovati snídani. A vůbec choval se tento urozený mocnář způsobem, že všechny korunované hlavy které navštívil se musely cítit kompromitovány. Když pak byl ve stavu vysoké opilosti přivezen v dvorní ekvipáži z varieté Ronacher, byl to skandál rozměrů dosud nevídaných. čestná stráž ihned stažena a králi naznačeno, že Rakousko neklade další váhu na jeho pobyt.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Kalākaua (I.) (celým jménem: \"David Laʻamea Kamanakapuʻu Mahinulani Nalaiaehuokalani Lumialani Kalākaua-a-Kapaʻakea\") nebo také David Kalākaua (I.) byl v letech 1874–1891 král Havajských ostrovů. Byl předposledním panovníkem Havajského království a prvním z dynastie Kalakaua. Někdy býval nazýván jako \"veselý král\".", "tgt_summary": "Kalākaua, geboren als \"David Laʻamea Kamanakapuʻu Mahinulani Nalaiaehuokalani Lumialani Kalākaua\", (* 16. November 1836 in Honolulu; † 20. Januar 1891 in San Francisco, Vereinigte Staaten) war der letzte männliche Monarch des hawaiischen Königreiches. Er regierte vom 12. Februar 1874 bis zu seinem Tod. Seine Schwester Liliʻuokalani folgte ihm auf dem Thron. Ihm zu Ehren wurde die „Hauptstraße“ von Waikīkī, direkt am gleichnamigen berühmten Strand entlangführend, benannt.", "id": 1523994} {"src_title": "C. k. četnictvo", "tgt_title": "K.k. Gendarmerie", "src_document": [{"title": "Organizace.", "content": "Podle vyhlášky ministerstva vnitra z 18. ledna 1850 bylo vytvořeno 16 četnických pluků. Každý pluk měl asi 1000 mužů.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace četnických pluků podle dekretu z 18. ledna 1850.", "content": "V roce 1854 byl navýšen počet pluků na 19. Důvodem byla příliš velké zatížení pluků 4, 5 a 6. Území kde tyto pluky působily bylo rozděleno a druhá část přidělena novým plukům 17, 18 a 19.", "section_level": 2}, {"title": "Změny v organizaci četnických pluků v roce 1854.", "content": "V roce 1859 kdy Rakousko ztratilo Lombardii byl zrušen pluk číslo 14. V roce 1866 pak byly pluky reorganizovány na zemská četnická velitelství. Roku 1860 byl četnictvo reorganizováno. Počet pluků byl snížen na 10. Početní stav byl snížen z 19000 na 8000.", "section_level": 2}, {"title": "Četnické pluky po reorganizaci v roce 1860.", "content": "V roce 1863 přešla Vojvodina pod působnost 6. pluku.", "section_level": 2}, {"title": "Velitelé četnictva.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Generální velitel.", "content": "1849–1859 - Johann Franz Kempen von Fichtenstamm 1859–1865 - Karl svobodný pán von Steininger 1865–1868 - Adolf sv. p. z Schönbergeru 1868–1871 - Jan rytíř z Greiplu 1871–1894 - Heinrich Karl Giesl von Gieslingen 1894 - 1903 - Johan Edler von Horak 1903 - 1907 - Johan Döller von Wolframsberg 1907 - 1917 - Michael Tišljar von Lentulis 1917 - 1918 - Franz Kanik 1918 - Eduard z Tunku", "section_level": 2}, {"title": "Velitel pluku v Lombardii 1815 - 1849.", "content": "1815 - 1849 Oberste Ludwig Rivaira", "section_level": 2}, {"title": "Velitel pluku 1850 - 1860.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Čechy.", "content": "1850 - Obstlt. Josef Kronenberg 1859 - Obstlt. Eduard Rottée von. Romaroli", "section_level": 3}, {"title": "Morava a Slezsko.", "content": "1850 - Obstlt. Franz Reichardt 1859 - Obstlt.Franz Verrette", "section_level": 3}, {"title": "Velitel pluku 1860 - 1866.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "1. Dolní a Horní Rakousko, Solnohradsko, Štýrsko a Korutany.", "content": "1860 Oberst Erwin Stainhauser von Treuberg", "section_level": 3}, {"title": "2. Čechy, Morava a Slezsko.", "content": "1860 - 1866 Oberst Rudolph Severus von Laubenfeld", "section_level": 3}, {"title": "Zemský velitel 1866 - 1918.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Čechy.", "content": "1866 - Oberst Erwin Stainhauser von Treuberg", "section_level": 3}, {"title": "Morava a Slezsko.", "content": "1866–1867 - Petr rytíř Lammer z Castell-Rombalda 1867–1873 - Antonín Sabranský z Thalbrücku 1873–1880 - Adolf Polivka z Treunsee 1880–1885 - Jindřich John 1885–1891 - Antonín Galina 1891–1897 - Engelbert z Grosslu 1897–1900 - František šl. Polak 1900–1902 - Jindřich Hawel z Heidsee 1902–1905 - Ludvík Eppich 1905–1912 - Jan Herold ze Stody 1912–1912 - Bedřich Vranex (zatímní) 1912–1914 - Gustav Gautsch z Frankenthurnu 1914–1918 - Leopold Trummer z Tronningenu 1918–1918 - Karel Straube Oběžníkem z roku 1908 bylo předepsáno, že pokud se jednalo o velitele stanic a okresní velitele, měly jako znamení malý zlatý knoflík s císařským monogramem.", "section_level": 3}], "src_summary": "Četnictvo a C.K. četnictvo byl vojensky organizovaný sbor určený k udržování veřejného pařádku a bezpečnosti, který působil v letech 1815 - 1867 v Rakouském císařství a v letech 1867 - 1918 v Rakousko-Uhersku. První jednotkou četnictva v Rakousku byl četnický pluk v Lombardii. která připadla po Vídeňském kongresu Rakousku. Tento pluk byl spolu s ostatními vojenskými jednotkami zařazen do rakouské armády. C. k. četnictvo vzniklo císařským nařízením z 8. června 1849. ", "tgt_summary": "Die k.k. Gendarmerie (: „bewaffnete Leute“) wurde als militärisch organisierter Wachkörper per kaiserlicher Verordnung vom 8. Juni 1849 ins Leben gerufen. Mit der Neuordnung des öffentlichen Sicherheitswesens nach der Revolution von 1848 löste die k.k. Gendarmerie eine Vielzahl der auf dem Land in Dörfern und Kleinstädten aktiven Sicherheitsorgane (Büttel, Landdragoner u. a.) ab, einschließlich der gutsherrlichen Patrimonialpolizei. ", "id": 1433014} {"src_title": "Samuel Huntington (politik)", "tgt_title": "Samuel Huntington (Politiker, 1731)", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Samuel Huntington se narodil manželům Nathanielovi a Mehetabel Huntington 16. července, 1731 ve Windhamu v Connecticutu (jeho rodiště se nyní nazývá Scotland, město ve Windham County, Connecticut, které se od Windhamu v roce 1857 odtrhlo). Byl čtvrtým z deseti dětí, ale nejstarším synem. Měl omezené vzdělání na veřejných školách, své další vzdělání si doplňoval sám. Když bylo Samuelovi šestnáct let, učil se bednářem, ale i nadále pomáhal svému otci na farmě. Jeho vzdělání pocházelo z knihovny Rev. Ebenezera Devotiona a knih vypůjčených od místních právníků. V roce 1754 se Samuel přestěhoval se do Norwiche v Connecticutu, kde začal pracovat jako právník. V roce 1761 se oženil s Marthou Devotion (Ebenezerova dcera). Zůstali spolu až do její smrti v roce 1794. Neměli vlastní děti, takže když zemřel jeho bratr (Rev. Joseph Huntington), adoptovali synovce a neteř. Vychovávali Samuela H. Huntingtona a Frances jako své vlastní.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Svou politickou kariéru začal v roce 1764, kdy ho město Norwich poslal jako jednoho ze svých zástupců do dolní komory „Connecticut Assembly“. Pracoval zde až do roku 1774. V roce 1775 byl zvolen do horní komory tohoto orgánu, v této funkci pracoval do roku 1784. Kromě výkonu funkce v zákonodárném sboru byl v roce 1768 jmenován Kingovým právním zástupcem pro Connecticut a v roce 1773 byl jmenován nejvyšším soudem kolonie, tehdy známým jako „Supreme Court of Errors“. Od roku 1784 do roku 1787 byl hlavním soudcem Nejvyššího soudu. Huntington byl otevřeným kritikem donucovacích aktů britského parlamentu. V důsledku toho jej shromáždění v říjnu 1775 zvolilo, aby se stal jedním z jejich delegátů druhého kontinentálního kongresu. V lednu 1776 odcestoval spolu s Rogerem Shermanem a Oliverem Wolcottem do Filadelfie jako delegát za stát Connecticut. Podepsal Deklaraci nezávislosti a Články Konfederace. Během kongresu onemocněl neštovicemi.", "section_level": 1}, {"title": "Prezident kontinentálního kongresu.", "content": "Huntingtonova stálá tvrdá práce a neochvějný klidný způsob komunikace, přestože neproslul širokým vzdělání ani brilantním řečnickým uměním, mu získal respekt ostatních delegátů. Výsledkem bylo, že když John Jay odcestoval do Španělska jako diplomat, Huntington byl 28. září 1779 zvolený jako President kontinentálního kongresu. To je důvodem proč je někdy považován za prvního amerického prezidenta. Prezident kongresu byla spíše ceremoniální pozice bez skutečné autority, ale úřad vyžadoval od Huntingtona zvládnout hodně korespondence a podepisovat úřední dokumenty. Během doby, kdy pracoval jako prezident Kongresu naléhat na ostatní státy a jejich úřady, aby finančně podporovaly armádu a poskytovaly peníze na válečné výdaje během americké revoluce. Články konfederace byly během jeho funkčního období konečně ratifikovány. Huntington zůstal prezidentem Kongresu až do 9. července 1781, když ho špatné zdraví donutilo rezignovat a vrátit se do Connecticutu. V roce 1782 ho Connecticut znovu jmenoval jako delegáta, ale jeho zdravotní potíže a povinnosti soudce mu zabránili funkci přijmout. Vrátil se do Kongresu jako delegát zasedání v roce 1783, aby viděl úspěch revoluce ztělesněné v Pařížské smlouvě.", "section_level": 2}, {"title": "Guvernérem Connecticutu.", "content": "V roce 1785 byl zvolen do funkce tajemníka guvernéra státu Connecticut Matthewa Griswolda. V roce 1786 se po Griswoldovi stal guvernérem. Guvernérem byl opakovaně volen až do své smrti v roce 1796. V roce 1788 jako prezident kongresu podepsal „Connecticut Convention“, vedoucí k ratifikaci ústavy Spojených států. Vyřešil otázku trvalého státního kapitálu v Hartfordu (Treaty of Hartford). Zemřel ve své kanceláři 5. ledna 1796. Jeho hrobka byla rozsáhle renovována podle projektu z roku 2003, a nachází se na Old Norwichtown Cemetery za jeho domem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Samuel Huntington (16. července 1731 Windham – 5. ledna 1796 Norwich) byl právník, státník a patriot v době americké revoluce v Connecticutu. Jako delegát kontinentálního kongresu podepsal Deklaraci nezávislosti a stanovy Konfederace Články Konfederace. Od roku 1779 do roku 1781 působil také jako prezident kontinentálního kongresu, v roce 1781 byl prezident Kongresu Spojených států, nejvyšší soudce Nejvyššího soudu v Connecticutu v letech 1784 až 1785 a 18. guvernér státu Connecticut v letech 1786 až do své smrti.", "tgt_summary": "Samuel Huntington (* in Windham, Connecticut; † 5. Januar 1796 in Norwich, Connecticut) war ein Jurist, Politiker, Anführer der Amerikanischen Unabhängigkeitsbewegung in Connecticut und ist als Unterzeichner der Unabhängigkeitserklärung der Vereinigten Staaten einer der Gründerväter der Vereinigten Staaten.", "id": 1078251} {"src_title": "Martin Fruwein z Podolí", "tgt_title": "Martin Fruwein", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Datum narození Martina Fruweina je neznámé. Pocházel ze Slezska, odkud přišel v roce 1597 do Prahy, kde se na Starém městě pražském stal měšťanem a advokátem. Později za ním přišel do Prahy i jeho bratr Benjamin, působící rovněž jako advokát. Martin měl tři syny (Eliáše, Felixe a Matyáše) a Benjamin jednoho (Adama).", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "Od roku 1597 působil v Praze jako advokát a vstoupil do služeb Petra Voka z Rožmberka. Během této služby přijal českobratrskou víru a stal se politickým mluvčím Jednoty bratrské. Zastával v ní významné postavení a stal se voleným zástupcem evangelických stavů (defensorem). Po vydání Rudolfova Majestátu dohlížel nad dodržováním náboženské svobody v Čechách. V roce 1611 se stal členem stavovské komise, která měla za úkol vyšetřit, kdo je hlavním viníkem vpádu pasovských vojsk do Čech. Komise potvrdila, že za vpádem těchto vojsk stál sám císař Rudolf II. Martin Fruwein byl také úzce spjat s Janem Jiřím ze Švamberka. Toto přátelství dokazuje štambuch Jana Jiřího ze Švamberka, ve kterém se nachází kresba Fruweinova erbu s heslem Pamatuj na smrt z roku 1609. Toto heslo jej může vázat k Řádu lebky, jehož zakladatelem byl Petr Vok z Rožmberka. Ten řádu určil latinské heslo Memento Mori, česky Pamatuj na smrt.", "section_level": 2}, {"title": "Stavovské povstání.", "content": "V roce 1618 byl Fruwein jedním z organizátorů stavovského povstání. Jako zástupce měšťanského stavu se zúčastnil konspirační schůzky sedmi českých pánů v paláci Smiřických, kde bylo rozhodnuto svrhnout habsburské místodržící na Pražském hradě. Spiklenci se druhý den vydali na hrad a stali se tak strůjci druhé pražské defenestrace. Fruwein se stal i členem vzbouřenecké stavovské vlády - direktoria. Byl zvolen direktorem městského stavu. Po zvolení Fridricha Falckého v roce 1619 byl jmenován hofrychtéřem královských i věnných měst. Za své služby od něj získal predikát \"z Podolí\". Po bitvě na Bílé hoře v roce 1620, kde bylo stavovské povstání na hlavu poraženo, byl zajat, oloupen a podroben mučení.", "section_level": 2}, {"title": "Vězení.", "content": "Zpočátku byl uvězněn v podzemním vězení Staroměstské radnice, potom byl přemístěn do Bílé věže na Pražském hradě. Odtud vodil velitel hradní stráže Petr Příchovský z Příchovic s ozbrojeným doprovodem jednotlivé vězně do soudní síně k výslechům. Koncem května 1621 byly vyneseny rozsudky. Martin Fruwein měl být společně s dalšími sedmadvaceti povstalci popraven na Staroměstském náměstí. Ještě před popravou mu měl být vyříznut jazyk, neboť nejvíce prý zhřešil proti císařskému majestátu svými projevy. Pak měl být sťat a jeho tělo rozčtvrceno. Císaři Ferdinandu II. Habsburskému však protokoly z výslechů nestačily, a proto měli být někteří vězni vyslechnuti na mučidlech. Jedním z nich byl i Martin Fruwein, byl již nemocný a pobýval v žalářní kobce v nejvyšším patře Bílé věže. V pondělí 7. června 1621 jej předváděli k výslechu, požádal o návštěvu toalety, v podstřeší věže se protáhl vikýřem a skočil ze střechy do Jeleního příkopu Pražského hradu.. Byl na místě mrtev. Císařský místodržitel a předseda exekuční komise Karel z Lichtenštejna napsal do Vídně císaři, že se Martin Fruwein zabil ze zoufalství a strachu před trestem. Bylo tedy rozhodnuto vykonat krvavý ortel i na mrtvém těle. Hlava byla přibita na šibenici na Koňském trhu, dnešní Václavské náměstí, jedna čtvrť těla byla pověšena u silnice na bělohorské pláni, ostatní před městské brány na dalších třech světových stranách.", "section_level": 2}, {"title": "Připomínka na Staroměstském náměstí.", "content": "V roce 2011 v předvečer vzpomínkové akce k 390. výročí českého stavovského povstání umělecká skupina Ztohoven umístila na dlažbě staroměstského náměstí v Praze 28. kříž za tuto oběť.", "section_level": 1}], "src_summary": "Martin Fruwein z Podolí (také \"Fruvein\", \"Fruewein,\" od roku 1619 \"Frühwein von Podoli),\" datum narození neznámé, Schmiedeberg, Svídnické knížectví - zemřel 7. června 1621, Praha. ", "tgt_summary": "Martin Fruwein (auch \"Martin Fruewein\", \"Fruvein\", ab 1619 \"Frühwein von Podoli\"; * in Schmiedeberg, Erbfürstentum Schweidnitz-Jauer; † 7. Juni 1621 in Prag) war einer der aktivsten Teilnehmer des böhmischen Ständeaufstands von 1618.", "id": 872516} {"src_title": "Železniční trať Jelenia Góra – Kořenov", "tgt_title": "Bahnstrecke Jelenia Góra–Kořenov", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Název pochází z Jizerských hor. První úsek na úpatí Krkonoš byl dokončen v roce 1891. Dokončení horského úseku trvalo několik let. Nejvýše položenou železniční stanicí v Prusku se stala stanice Jakobsthal (Jakuszyce) v blízkosti Novosvětského průsmyku. Terminálem byl Polaun/Grünthal (Kořenov). Celá trať byla otevřena v roce 1902 spolu s tratí Tanvald - Harrachov. Linka byla elektrifikována v roce 1923. V dubnu 1945 byla většina lokomotiv odstavena. Některé byly přivlastněny v pohraniční stanici Polaun postupující červenou armádou. Po válce bylo elektrické zařízení demontováno a spolu se zbývajícími lokomotivami dopraveno do Sovětského svazu jako válečná reparace. Slezsko bylo připojeno k Polsku a přeshraniční provoz byl zrušen. Po výměně pohraničních území mezi Československem a Polskem byla česká část rozšířena do Harrachova a stala se novou terminálovou stanicí. Polské státní dráhy (PKP) provozovaly osobní vlaky až do Szklarska Poręba Huta (Josephinenhütte) a nákladní vlaky až do Jakuszyce. Trať až po Szklarska Poręba Górna byla opět elektrifikována v roce 1987. S výjimkou jednodenní oslavy 100. výročí v roce 2002 nebyl nikdy obnoven přeshraniční provoz. Vzhledem k rozhodnutí společného monitorovacího výboru operačního programu Evropská přeshraniční spolupráce ČR - Polsko 2007-2013 byl realizován projekt \"Revitalizace železniční trati Szklarska Poreba - Harrachov\". Tento projekt byl doporučen k poskytnutí dotace. Rekonstrukce začala v červnu 2009 na polské straně, v říjnu 2009 i na české straně. Pravidelná veřejná železniční doprava přes hranice začala 28. srpna 2010. Do 12. prosince 2015 provozovaly vlaky jak polská společnost Przewozy Regionalne, tak česká společnost Viamont A.S. (později GW Train Regio), nyní je provozuje jak polská společnost Koleje Dolnośląskie, tak České dráhy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jizerská železnice (polsky: \"Kolej Izerska\", německy: \"Zackenbahn\") je železniční trať spojující polské město Jelenia Góra (Hirschberg) a Szklarska Poręba (Schreiberhau). Je součástí bývalé pruské trati Zackenbahn, která spojovala Prusko a Rakousko-Uhersko přes Novosvětský průsmyk. Linka je v současné době provozována společností PKP.", "tgt_summary": "Die Bahnstrecke Jelenia Góra–Kořenov ist eine Nebenbahn in Polen und Tschechien. Die früher als \"Zackenbahn\" bekannte Strecke verläuft im Isergebirge von Jelenia Góra (\"Hirschberg\") über Szklarska Poręba (\"Schreiberhau\") nach Kořenov (früher \"Grünthal\" bzw. Polaun). Sie war eine der ersten elektrifizierten Eisenbahnstrecken Deutschlands und wurde durch den Einsatz der \"Rübezahl\"-Triebwagen der DR-Baureihe ET 89 bekannt. Im August 2010 wurde der grenzüberschreitende Verkehr wieder aufgenommen, der kurz nach dem Zweiten Weltkrieg aufgegeben worden war.", "id": 1949526} {"src_title": "Gazivode", "tgt_title": "Gazivodasee", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Samotná nádrž se táhne v západo-východním směru a její nejzápadnější cíp se již nachází na území centrálního Srbska (u vesnice Eleskoviće). V blízkosti jezera se nachází pohoří Mokra Gora. 9,2 km2 se nachází na území Kosova a 2,7 km2 přehrady na území centrálního Srbska. Její výška činí 107 m; ve spodní části je 460 m široká a 408 m dlouhá. Důvodem výstavby bylo zajištění rezervoáru vody za zavlažování úrodného a rovinného Kosova. Kromě toho se zde nachází i vodní elektrárna, která zásobuje elektřinou město Zubin Potok. Z nádrže jsou vedeny kanály, které umožňují přečerpávání vody do Gračanického jezera. Přehrada navíc zásobuje pitnou vodou Prištinu a slouží i k chlazení elektrárny Kosovo B. To byl také hlavní důvod pro jeho vznik.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Hráz nechala zbudovat jugoslávská firma Hidrogradnja v letech 1973 – 1977 jako ve své době jednu z největších hrází zbudovaných ze sypané zeminy. První stavební kámen byl položen v roce 1972. Slavnostního zahájení stavby se účastnil tehdejší jugoslávský premiér Džemal Bijedić. Před napuštěním jezera muselo svoje domovy opustit 578 rodin, zbořeny byly 2 kostely, vysídleno 14 vesnic a zaplaveny 4 hřbitovy. Jugoslávská vláda vyplatila 18 dinárů za každý m2 půdy, o kterou místní obyvatelé přišli. Případné další výdaje na stavbu jezera byly placeny z půjčky, kterou získala SFRJ od MMF. Po vyhlášení nezávislosti Kosova v roce 2008 se stalo jezero a hydroelektrárna předmětem sporů mezi vládou v Bělehradě a v Prištině. Srbská vláda se snažila za každou cenu znemožnit předání správy jezera Prištině, a to z důvodu, aby kosovská vláda nezískala tímto možnost kontrolovat zásobování vodou severu Kosova. Hydroelektrárna byla ještě v roce 2015 spravována státní srbskou společností Elektroprivreda Srbije; její předání Kosovu nebylo součástí bruselské dohody, ani není podmínkou členství Srbska v EU. Vzhledem k klíčovému významu elektrárny pro kosovské hospodářství má na jejím vlastnictví srbská vláda eminentní zájem. Jezero má značný význam i v oblasti turistiky a rybaření.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gazivode (albánsky Liqeni i Gazivodës, srbsky Језеро Газиводе/Jezero Gazivode) se nachází na řece Ibar na severozápadě Kosova. Se svojí rozlohou 11,9 km2 je největší na území Kosova. Vzdutí řeky dosahuje délky 24 km od hráze. U hráze je hluboké 107 m.", "tgt_summary": "Der Gazivodasee (, oder auch \"Liqeni i Ujëmanit\") ist ein Stausee im Lauf des Flusses Ibar. Seinen Namen hat der See von der an ihm gelegenen Ortschaft Gazivode. Er erstreckt sich zwischen Serbien, in der Gemeinde Tutin und dem Kosovo, in der Gemeinde Zubin Potok. Seine Fläche beträgt 11,9 km2. Er liegt auf einer Höhe von und ist bis zu 105 Meter tief. Der Stausee hat ein durchschnittliches Volumen von 370 Millionen m3. Der See befindet sich zwischen dem Höhenzug Mokra Gora (Teil des Prokletije-Gebirges) im Süden und der Rogozna im Norden. ", "id": 377004} {"src_title": "Sněžnice matná", "tgt_title": "Winterhaft", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Dosahuje velikosti 2,5 až 4 mm. (Samička má tělo jen mírně větší než sameček, pokud nezapočítáme kladélko.) Nápadně dlouhé kuželovité rostrum je delší než hlava. Nohy jsou dlouhé (zadní pár je delší než celé tělo), křídla redukována – u samečků srpovitého tvaru (háčky), u samiček ve formě šupin. Samečci mají na konci zadečku klíšťkovité kopulační ústrojí, samičky dlouhé, dozadu smeřující kladélko. Specifickou adaptací sněžnic (\"Boreus\" sp.) na zimní aktivitu je brachypterie (redukce křídel) a způsob pohybu – skákání. Skákací mechanismus sněžnic je mezi členovci poměrně výjimečný – skok je uskutečňován současným pohybem dvou párů končetin, prostředního a zadního. Využití dvou párů končetin umožňuje širší rozložení reakčních sil na odrazovou plochu, což je výhodné na měkkém povrchu, jakým je sníh. Při odrazu je těžiště mezi prostředním a zadním párem končetin, rotace těla při pohybu vzduchem je malá. Odraz dvěma páry končetin je silnější, protože se zapojí více svalů. Skok sněžnice matné může být delší než 10 cm a skoků bývá více za sebou.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Vyskytuje se v holoarktické oblasti v severní Eurasii a Severní Americe. V České republice je sněžnice matná rozšířenějším ze dvou druhů žijících v ČR. Druhým druhem je sněžnice lesklá (\"Boreus westwoodi\").", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Životní cyklus sněžnice je pevně vázán na zimní období. Dává přednost podhorským a horským oblastem a objevuje se hlavně po delším sněžení, při oblevě. Druhy žijící na území ČR a Slovenska (viz níže) preferují listnaté lesy s bukem lesním (\"Fagus sylvatica\") a porosty mechu rokytu cypřišovitého (\"Hypnum cupressiforme\").", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Sněžnice matná se páří na podzim. Samec se samicí zůstávají spojeni až několik dnů, během nichž samec vozí samici na zádech. Samička poté klade asi deset vajíček do půdy. Po několika dnech se líhnou drobné larvy s tělem ve tvaru „C“, bez panožek. Vývoj larev probíhá v půdě porostlé mechem, který larvám i dospělcům slouží jako útočiště a potrava. Saprofágní larvy se zdržují pod kameny, v trsech mechu apod. Vyvíjejí se dva roky (4 instary). Před kuklením larva přede rourku z hedvábí. Dospělci se dožívají asi šesti měsíců a spatřit je můžeme od října do března na vlhkém mechu v lesích a na sněhu. (Podle vlhkosti se stěhují hlouběji.)", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Dospělci jsou draví. Loví chvostoskoky, ale nepohrdnou mrtvým chvostoskokem či soustem rostlinného původu (vysávají mechy aj.). Larvy se živí rostlinnou potravou a mrtvými organismy.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Ve Vysokých Tatrách žije endemická sněžnice karpatská (\"Boreus lokayi\" Klapálek, 1901). Sněžnice matná je tmavší, smolně hnědá a má tmavé nohy. Sněžnice lesklá a karpatská mají nohy žlutavé. V německy mluvících zemích je sněžnice známá jako „sněžná blecha“ (Schneefloh), protože skáče. Dokáže skočit až 20 cm. Anglicky je lidové pojmenování sněžnicovitých „sněžní škorpióni“ (snow scorpionflies, snow scorpion flies) nebo na Britských ostrovech „sněžné blechy“ (snow fleas). V období 50. let 20. století, kdy komunistická propaganda všemi dostupnými prostředky upozorňovala na hrozící nebezpečí agrese ze strany imperialistických západních velmocí a kdy podle informací v rádiu a novinách „americký brouk“ mandelinka bramborová byla rozhazována z letadel kapitalisty nad územím ČSSR, aby pustošila pole, způsobovala sněžnice matná paniku. Vyděšení lidé ji nosili k určení do muzeí a vysokých škol, neboť si nedovedli vysvětlit výskyt hmyzu přímo na sněhu jinak, než že jde o další zákeřnou imperialistickou biologickou zbraň.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sněžnice matná (\"Boreus hyemalis\", synonymum \"Boreus hiemalis\") je hmyz, o jehož způsobu života máme velice málo spolehlivých údajů, stejně jako o způsobu života ostatních druhů čeledi sněžnicovití. Je aktivní v zimě – odtud české rodové jméno.", "tgt_summary": "Der Winterhaft oder Gletschergast (\"Boreus hyemalis\", Syn.: \"Boreus hiemalis\") ist ein 3 bis 4,5 Millimeter langes Insekt aus der Familie der Winterhafte (Boreidae). ", "id": 598893} {"src_title": "Fozzy", "tgt_title": "Fozzy", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik a první dny.", "content": "Fozzy začali jako Fozzy Osbourne, podle zpěváka Ozzyho Osbourna. V roce 1999 se Jericho po wrestlingové show setkal v San Antoniu v Texasu s Wardem, který ho pozval, ať s ním hraje v hudební skupině. Jejich první vystoupení nastalo v nyní zrušeném klubu \"The Hangar\" v centrálním náměstí Marietty. Jericho s nimi párkrát hrál, ale neměl v plánu to dělat po trvalou dobu. V roce 2000 Jericho přestal na delší dobu zápasit kvůli zranění kotníku a tak se připojil ke skupině a pod jménem Moongoose McQueen se stal hlavním frontmanem kapely. Vyrazili tedy na turné. Jako část \"gimmicku\" kapely, Jericho odmítal přiznat, že Moongoose McQueen a Chris Jericho je jedna a ta samá osoba. Při rozhovoru jako Moongoose řekl, že by chtěl pod tímto charakterem zůstat po celou dobu a dokonce ho by i bavilo předstírat, že není Chris Jericho. Na druhé straně byl Chris Jericho \"velký fanoušek\" Moongooseho a Fozzy.", "section_level": 2}, {"title": "Fozzy a Happenstance (2000-2002).", "content": "Kapela zkrátila své jméno na jednodušší Fozzy a přijala satirický příběh ve kterém podepsali smlouvu s nahrávací společností k přesunu do Japonska aby se stali velkými rockovými hvězdami, ale společnost se později vzdala obchodu a nechali je čekat po dobu 20 dní zatímco pracovali s jinými kapelami. Brzy poté Fozzy produkovali své stejnojmenné první album které obsahovalo většinu coverů od kapel jako Dio, Krokus, Twisted Sister, Iron Maiden, Mötley Crüe a Judas Priest. Také se na chvíli změnil název kapely na Big City Knights. Jejich druhé album, \"Happenstance\", bylo vydáno v roce 2002 a obsahovalo covery skupin jako Black Sabbath, Scorpions, W.A.S.P. a Accept.", "section_level": 2}, {"title": "All That Remains (2003-2006).", "content": "Po skončení turné k Happenstance v roce 2003 skupina zrušila svůj příběh a charakter McQueena. V lednu 2005 vydali svoje třetí studiové album, \"All That Remains\", které obsahovalo zcela jejich vlastní písně včetně singlu \"Enemy\" a \"Daze of the Weak\". Album \"All That Remains\" obsahovalo speciální hosty v podobě muzikantů Zakka Wyldea (Black Label Society, Ozzy Osbourne, Pride and Glory) Bonecrushera, Marka Tremontiho (Creed, Alter Bridge), Mylesa Kennedyho (Alter Bridge, Slash), Martyho Friedmana (Megadeth) a Butche Walkera (Marvelous 3). Alb se prodalo přes 100,000 kopií. V roce 2005 se stal song \"Enemy\" hlavní znělkou pro show \"WWE No Way Out\" a v roce 2006 promotionálním songem pro \"TNA Bound Of Glory\". V roce 2006 kapela vystupovala na Download Festivalu v Donington Parku v Anglii.", "section_level": 2}, {"title": "Chasing the Grail (2009-2011).", "content": "Krátce po vydání \"All That Remains\" byly oznámeny plány pro vydání čtvrtého studiového alba. 4. března 2009 webová stránka MetalUnderground.com informovala, že Fozzy podepsali světovou smlouvu s australskou nahrávací společností Riot! Entertainment pro vydání jejich čtvrtého alba, \"Chasing the Grail\". Hlavní singl alba, \"Martyr No More\", se stal oficiální znělkou pro show WWE Royal Rumble pay per view. V Americe bylo album vydáno 26. ledna 2010 a následně i v Austrálii (únor) a v Evropě (březen). 19. února 2011 řekl Jericho během rozhovoru v show Active Rock pro radio WBSX v Wilkes-Barre v Pensylvánii, že je dokončen text pro nové album a že Ward začal pracovat na zpracování hudby. Kapela plánovala datum vydání na únor 2012. Podle oficiální Facebookové stránky kapely Fozzy byly nahrávky dokončeny 4. května 2012. Fozzy vydali nový hudební videoklip, který byl natočený na předávání cen Golden Gods Awards pro song \"God Pounds His Nails\", 7. června. 10. července Fozzy vystupovali na Sonisphere Festivalu v Knebworthu v Anglii. Speciální edice která obsahovala 2 CD z živého vystoupení Fozzy, \"Remains Alive\", bylo vydáno 18. července. Poté kapela oznámila turné po Spojeném království na listopad 2011. 9. září oznámil Sean Delson svůj \"odchod\" ze skupiny Fozzy jako jejich baskytarista aby mohl pokračovat v práci s Agentem Cooperem. Fozzy na jeho místo obsadili Paula Di Lea, baskytaristu Adrenaline Mob.", "section_level": 2}, {"title": "Sin and Bones (2012).", "content": "Dne 18. ledna 2012 bylo oznámeno, že Fozzy podepsali smlouvu s Century Media Records a mají v plánu vydat toto léto nové studiové album. Krátce poté napsal Jericho na svůj účet na Twitteru 'Nové @FOZZYROCK album v srpnu?!'. Jericho se 2. ledna vrátil na plný úvazek do WWE ale i přesto byla ohlášena účast Fozzy v létě na Download Festivalu ve Velké Británii. 17. července vydali Fozzy první singl ze jejich nového, pátého studiového alba, Sin and Bones, jménem \"Sandpaper\". Song obsahuje speciální vokály od M. Shadows ze skupiny Avenged Sevenfold. Celé album bylo vydáno 14. srpna. Krátce po jeho vydání Chris Jericho opět opustil WWE a to po své poslední účasti na Raw 20. srpna, aby se mohl nadále věnovat skupině Fozzy a vyrazit s ní na turné. Fozzy nedávno vystupovali na Uproar Festivalu na pódiu Jagermeister. Po tomto festivalu bylo oznámeno mezinárodní turné po Evropě a Austrálii.", "section_level": 2}, {"title": "Členové.", "content": "Současní členové", "section_level": 1}], "src_summary": "Fozzy je americká heavy metalová hudební skupina založená v Atlantě v Georgii v roce 1999. Hlavní zpěvák skupiny je Chris Jericho, profesionální wrestler. Žije v Tampě na Floridě zatímco zbytek skupiny obývá Georgiu. Skupina má v současné době podepsanou smlouvu s nahrávací společností Century Media Records. Skupina se skládá z Jericha a členů rap metalové skupiny Stuck Mojo, Richa Warda a Franka Fontsereho. Další členové jsou Billy Grey (Dangerous New Machine, Sick Speed) a Paul Di Leo (Adrenaline Mob, Nena).", "tgt_summary": "Fozzy ist eine US-amerikanische Heavy-Metal-Band, die derzeit bei Century Media Records unter Vertrag steht. Prominentestes Mitglied der Band ist Sänger Chris Jericho, der auch sehr erfolgreich als Wrestler aktiv ist. In seiner langen Karriere bei verschiedenen \"Wrestling-Promotions\" (u. a. WCW, WWE, NJPW, AEW) konnte er zahlreiche Titel gewinnen.", "id": 2325509} {"src_title": "MED Soundstudio", "tgt_title": "OctaMED", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Základ programového kódu vychází z původního kódu pro OctaMED, který napsal Teijo Kinnunen. Na programovém kódu pro platformu PC se podíleli programátoři Andrew Philpotts – v1 až v1.6, James Killian a Ray Burt-Frost – v1.7 až v2.1, a o doplňkové kódování pro podporu VSTi, ASIO a Highlife Sampler se postaral George Yohng.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Kořeny hudebního programu MED Soundstudio sahají až do roku 1989, kdy byla vydána verze 1.12, jeho předchůdce s názvem OctaMED, napsaným pro tehdejší multimediální domácí počítač Amiga. S rozvojem PC, hlavně tedy s podporou výkonnějších zvukových karet, se i program transponoval pro použití na stále více se rozšiřující platformu PC, už i též pro to, že Amiga byla na ústupu co se zájmu uživatelů týče a postupného ukončení vývoje a potažmo i výroby, s původní platformou WorkBench. První verze byla MED Soundstudio v1, vydaná 24. dubna 1999. Tato verze již nabízela použití šedesáti čtyř stop s šestnácti bitovým rozlišením zvuku a frekvencí 44100 Hz. S nástupem nových verzí programu se prakticky, až na pár úprav, nic nezměnilo.Rozhodující byla verze v2, ve které se objevily zásadní změny, bez kterých by byl prakticky dnes program zastaralý, a pro profesionální tvorbu nepoužitelný. Jedna z nich je Highlife Editor, který pracuje se samply ve formátu MP3, a umožňuje jejich další ladění za pomocí funkcí Filter, Amplifier, Modulation LFO a Modulation Envelope. Další je podpora ovladače pro nízkolatenční zvukové karty ASIO4ALL. Nejzásadnější je ovšem podpora virtuálních nástrojů VSTi. Upraveno bylo též uživatelské grafické rozhraní. Poslední verzí je v2.1, vydaná 21. listopadu 2009.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce a vlastnosti.", "content": "Program pracuje v šestnáctibitovém rozlišení s frekvencí 48000 Hz, což již dnes pokulhává za srovnatelnými programy jako jsou Renoise, Reason atd. K samotné editaci slouží až 65 stop, s maximálním počtem 10 000 řádků. Každá stopa samostatně pracuje ve stereo módu. Dále je k dispozici až 999 bloků, které se zařazují do sekvence, která pojme rovněž 999 bloků, a tímto spojením vzniká konečná podoba každého songu, respektive módu. Jeden každý blok tak může obsahovat maximálně 64 stop, a každá stopa deset tisíc řádků. Takových to bloků lze za sebou zařadit v jakémkoli pořadí maximálně 999. Bloky se mohou opakovat, mohou být vynechány, a nemusejí být vloženy chronologicky. Počet jednotlivých nástrojů v jednom módu je limitován na celkové množství 63.", "section_level": 1}, {"title": "Možnosti pro použití zvuků.", "content": "Vestavěný samplový editor neoplývá příliš mnoha funkcemi, a proto je vhodnější pro úpravu samplů použít externí editor, jako například GoldWave či WaveLab. K dispozici je editor efektů, kde je možnost přiřazení efektu k jednotlivé stopě, či konkrétnímu nástroji, leč pouze VSTi. Druhá možnost je editovat jednotlivý řádek, či celou stopu o přidaný efekt. Třetí možností je přiřadit efekt pro celý mód – Global Effect.", "section_level": 2}, {"title": "Možnosti pro použití efektů.", "content": "K dalším funkcím patří vestavěné nástroje. Prvním je Transpose, tím lze transponovat všechny songy, jediný song, všechny zvuky, jediný zvuk, jediný blok a stopu. Transponovat je možné o celou oktávu či jen o půl oktávy, a to směrem nahoru i dolů. Druhé tvoří skupina automatizačních pomůcek pro generování delších efektů, bez nutnosti manuálního zadávání do jednotlivých řádků stopy. Patří sem Generate Slides, Generate Pitch Slide a Generate Echo. Dále pak pomůcky Spread Selection a Expand/Shrink Block. Tempo songu lze nastavit od 11 až po 240 BPM, a to napevno v příkazovém okně Song Tempo, či proměnlivě příkazem zapsaným přímo do řádku stopy, přičemž může být prakticky ob dva řádky nastaveno jiné tempo.", "section_level": 2}, {"title": "Ovládání programu.", "content": "Program lze prakticky ovládat jen jedním způsobem, a to editováním jednotlivých stop, v původním OctaMedu byla ještě možnost přímého notového zápisu. K samotnému ovládání stopového editoru pohodlně poslouží klávesnice počítače, přičemž jednotlivá tlačítka odpovídají klávesám u piána, ovšem seřazeno nad sebou. Při zapnuté funkci „edit “se po stisku klávesy s příslušnou frekvencí zapíše symbol do jednotlivé řádky ve stopě, například F-5, a posléze je možné danou řádku doplnit o další příkazy, jako efekt či změna tempa, hlasitosti, skok na další blok, ukončení přehrávání, přehrání pozpátku, vibrato atd. Příkazů je celkem k dispozici 24, přičemž některé jsou zdvojené, jako například příkaz Hold/Decay. Takto vyplněné řádky, potažmo stopy a celé bloky tvoří daný song, který je možné uložit ve formátu.mod,.mod (without samples) – tedy pouze zápis bez samplů,.mid, či jako.exe. K přehrávání hotových módů lze použít přímo tento program, příp. přibalený MicroPlayer nebo MiniPlayer. Další možností je exportovat do formátů WAV, AIFF, IFF MAUD a RAW DATA, což lze v trial verzi, plná verze je obohacena o export do formátu MP3.", "section_level": 1}, {"title": "Verze programu.", "content": "Program je distribuován na DVD, či je ke stažení na stránkách výrobce, a to ve verzi shareware, respektive šedesátidenní trial, poté je třeba program zakoupit a zaregistrovat. Alternativou je verze freeware, ve které je editování limitováno na 4 stopy, s absencí podpory VST Plugins, EFX Plugins, VSTi Sampling, MP3 Saving a MIDI Facilities. K dispozici je nastavení do tří jazyků, anglického, německého a francouzského.", "section_level": 1}], "src_summary": "MED Soundstudio (MED je zkratka z anglického Music Editor) je hudební software, profesionální editační nástroj (stopový editor) pro tvorbu hudby, a to buď s použitím zvukových samplů, nebo syntetických zvuků vytvořených ve vestavěném syntetickém editoru, či za pomocí virtuálních nástrojů – VSTi. Další samozřejmostí je též propojení s klávesnicí přes MIDI vstup, který je k dispozici už od roku 1990. Produkuje ho společnost RBF Software se sídlem v 169 Dale Valley Road, Bassett, Southampton, SO16 6QX, Spojené království.", "tgt_summary": "OctaMED ist ein für den Amiga von Teijo Kinnunen geschriebener Tracker. Er lädt und spielt.mod-Formate (Soundtracker-Musikmodule), hat aber auch ein eigenes Format:.med (MMD0-3)", "id": 298322} {"src_title": "Geezer Butler", "tgt_title": "Geezer Butler", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Přezdívku „Geezer“ dostal přibližně v osmi letech, protože tak „říkal všem ve škole“. „Byl to prostě slangový výraz pro člověka.“ Butler vyrůstal v irské katolické rodině dělnické třídy v Birminghamu. Měli sedm dětí a byli velmi chudí. Dva z Butlerových starších bratrů byli povoláni na vojenskou službu; v době války ve Vietnamu se Butler obával, že bude další na řadě, ale povinná vojenská služba byla zrušena několik let před jeho potenciálním nástupem. Byl značně ovlivněn dílem okultisty Aleistera Crowleyho. Ke konci puberty přestal chodit na mše − jako důvod uvedl ztrátu víry a také vyjádřil názor, že by takovou možnost měl mít každý.", "section_level": 2}, {"title": "Black Sabbath.", "content": "Na podzim roku 1967 založil Butler svoji první kapelu Rare Breed, ke které se brzy jako zpěvák připojil John „Ozzy“ Osbourne. Brzy se seznámili s kytaristou Tonym Iommim. Na čas byli rozděleni, později se opět setkali v bluesové skupině Polka Tulk. Přidal se k nim bubeník Bill Ward, který spolu s Iommim čerstvě opustil skupinu Mythology. Svoji novou skupinu pojmenovali Earth, ale taková skupina již v Anglii existovala. Podle Butlerova návrhu se tedy na začátku roku 1969 přejmenovali na Black Sabbath, podle populárního hororu se známým hercem Borisem Karloffem. Inspirován Johnem Lennonem působil Butler nejdříve jako doprovodný kytarista. Když vznikli Black Sabbath, Iommi se jasně vyjádřil, že chce být jediným kytaristou. Z Butlera se teda stal baskytarista, ačkoli podle svých slov „Na baskytaru hrál poprvé až na jejich prvním koncertě. Musel si ji půjčit od kamaráda a měla jen tři struny.“ Jako svůj vzor označil Jacka Bruce ze skupiny Cream. Iommi Butlera popsal jako „z jiné planety“, protože v začátcích skupiny bral LSD, nosil hipísácké oblečení a byl velmi mírumilovný. V době vzniku kapely studoval, aby se mohl stát účetním. Zpočátku proto skupině spravoval finance. Poté, co v roce 1979 Black Sabbath vyhodili Ozzyho Osbourna, odešel krátce i Butler, aby mohl vyřešit rozvod. Album z roku 1980 s názvem \"Heaven and Hell\" tak bylo nahráno s baskytarisou Craigem Gruberem. Butler se však na poslední chvíli ke skupině vrátil a před vydáním alba stihl baskytarovou stopu nahrát znovu.. V roce 1984, po turné k albu \"Born Again\", odešel znovu. Vrátil se za několik měsíců, když se skupina pokoušela o comeback se zpěvákem Davidem Donatem.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "V 70. letech byl Butler ženatý, v roce 1980 se rozvedl. Později si vzal Glorii Butler, která byla manažerkou skupiny Heaven & Hell. Od dětství byl vegetarián, převážně proto, že jeho rodina neměla na maso peníze. Přibližně od roku 1994 je vegan. V roce 2009 se objevil v kampani PETA (People for the Ethical Treatment of Animals).", "section_level": 1}], "src_summary": "Terence Michael Joseph „Geezer“ Butler (* 17. července, 1949, Aston, Birmingham, Anglie) je britský hudebník a skladatel, nejznámější jako baskytarista a hlavní textař heavy metalové skupiny Black Sabbath. Později hrál se skupinami Heaven & Hell, GZR a s Ozzym Osbournem. Od roku 2018 je členem superskupiny Deadland Ritual.", "tgt_summary": "Terence Michael Joseph „Geezer“ Butler (* 17. Juli 1949 in Aston, England) ist Gründungsmitglied und war Bassist der britischen Heavy-Metal-Band Black Sabbath. Sein Spitzname „Geezer“ geht noch auf seine Teenager-Zeit zurück.", "id": 90118} {"src_title": "Sirhan Bishara Sirhan", "tgt_title": "Sirhan Sirhan", "src_document": [{"title": "Druhý střelec.", "content": "V listopadu 2011 se jeho obhájci William F. Pepper a Laurie Dean Dusek pokusili zařídit Sirhanovi nové soudní slyšení – tvrdí, že zajistili důkaz podporující nové skutečnosti v případu – z nově nalezené audionahrávky incidentu docházejí k závěru, že musel existovat druhý střelec, s jiným typem zbraně, s tím, že to byl právě on, který Kennedymu zasadil smrtelné zranění.", "section_level": 1}, {"title": "Manipulace mysli.", "content": "Na jaře 2011 vydali Sirhanovi právníci prohlášení, ve kterém stojí, že střely z jeho zbraně nemířily na senátora, a že byl toliko použit pro stržení pozornosti, zatímco druhý střelec mínil Kennedyho zastřelit. Zajímavější je však tvrzení (které je též součástí dokumentu), že v době, kdy se atentátu účastnil, byla ovládnuta jeho mysl. V jednom z rozhovorů ve vězení, které podstoupil v hypnóze, vypověděl o neznámé dívce, která měla před střelbou ovládnout jeho mysl a použít jej jako volavku. Sirhan v hypnóze řekl, že na znamení této záhadné dívky se myslí ocitl na střelnici, kde toliko střílel na terče, které v dáli před svýma očima viděl. „Myslel jsem, že jsem na střelnici, než že bych na někoho střílel, natož na Bobby Kennedyho,“ řekl Sirhan poté, co byl zhypnotizován Danielem Brownem, expertem na traumatické vzpomínky a hypnózu z Harvardovy univerzity, který jej zpovídal kolem 60 hodin, z toho 30 % času v hypnóze. Zmínky o oné dívce se přitom objevily již 5. června 1968, kdy ji svědci viděli běžet z hotelu Ambassador se slovy „Zabili jsme Kennedyho!“, leč její popisy se příliš lišily, aby mohla být zjištěna její identita. Podle Sirhanovy výpovědi se s touto dívkou potkal den před atentátem a byla to ona, kdo jej zavedla do spižírny hotelu a ona, která jej štípla do ramene právě v okamžiku, kdy do místnosti začali vcházet lidé včetně Kennedyho, načež se Sirham ocitl „mimo“ a bez vzpomínek na to, co v následujících momentech v místnosti fyzicky udělal. Sirhanův právník, William Pepper, je přesvědčen, že jeho klient byl subjektem v té době aktivně probíhajícího tajného vládního programu experimentujícího s ovládáním mysli. Spekuluje se, že jedním z nich by mohl být americký vládní projekt MKULTRA, konkrétně metoda nazvaná „Delta Programming“. Pepper a Dusek říkají, že si Sirhan ve světle těchto nových okolností přinejmenším zaslouží nový soudní proces.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sirhan Bishara Sirhan (arabsky: سرحان بشارة سرحان) (nar. 19. března 1944 v Jeruzalémě, Britský mandát Palestina) je Američan palestinského původu, pravomocně odsouzený ze spáchání atentátu na Roberta Kennedyho, toho času jednoho ze tří favoritů demokratických primárek, ke kterému došlo 5. června 1968. Robert Kennedy byl vážně raněn třemi střelami z revolveru ráže.22, jimž zanedlouho po převozu do nemocnice podlehl. Následný soud, který Sirhana shledal vinným, jej vedle vraždy senátora odsoudil i za postřelení dalších čtyř lidí, kteří ovšem svá zranění přežili. Dne 17. dubna 1969 byl Sirhan odsouzen k trestu smrti v plynové komoře. Roku 1972 byl však jeho trest z důvodu vzniklého precedentu \"Lid vs. Anderson\" zmírněn na doživotí, který si odpykává až do současnosti. Byl vězněn ve státní věznici Corcoran, stát Kalifornie, nyní je internován v Pleasant Valley, Coalinga, Kalifornie. Naposledy předstoupil před komisi posuzující podmínečné propuštění 2. března 2011 (se zamítajícím výsledkem). Ve vězení poskytl, zejména v posledních několika letech, řadu rozhovorů, z toho několik v hypnóze. Sirhan si podle své výpovědi na samotné střílení na senátora nepamatuje.", "tgt_summary": "Sirhan Bishara Sirhan (; * 19. März 1944 in Jerusalem) ist ein Palästinenser, der wegen des Attentats auf US-Senator Robert F. Kennedy vom 5. Juni 1968 als Mörder verurteilt wurde. Er verbüßt seitdem in Kalifornien eine lebenslange Freiheitsstrafe.", "id": 1051444} {"src_title": "Jurij Vlasov", "tgt_title": "Juri Petrowitsch Wlassow", "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "V roce 1959 absolvoval Žukovského vojenskou leteckou inženýrskou akademii, o rok později nastoupil do klubu CSKA Moskva. Na olympijských hrách 1960 v Římě získal zlatou medaili v nejtěžší váhové kategorii vzpěračů a vytvořil olympijský rekord v trojboji 537,5 kg. Stal se také čtyřikrát mistrem světa (1959, 1961, 1962 a 1963) a šestkrát mistrem Evropy (1959–1964). Na olympijských hrách 1964 byl Vlasov vlajkonošem sovětské delegace, ale obhajoba se mu nezdařila: porazil ho další reprezentant SSSR Leonid Žabotinskij, jemuž pomohla také kontroverzní taktika: předstíral zdravotní potíže, takže se Vlasov domníval, že mu na vítězství bude stačit vzepřít nižší váhu. Po tomto zklamání ukončil kariéru, ale v roce 1967 se ke vzpírání vrátil a vytvořil ještě světový rekord v tahu 199 kg. Celkem překonal světový rekord v letech 1957 až 1967 jednatřicetkrát a dosáhl maxima v trojboji 580 kilogramů. Obdržel titul zasloužilý mistr sportu a Leninův řád.", "section_level": 1}, {"title": "Literát a politik.", "content": "Už během sportovní kariéry publikoval články ve sportovním tisku, jeho první kniha \"Překonat sám sebe\" byla přeložena i do češtiny. V roce 1968 odešel z armády a stal se spisovatelem na volné noze. Připravil k vydání \"Vladimirovovy deníky\", zápisky jeho otce Petra Vlasova, který ve třicátých a čtyřicátých letech sloužil pod krycím jménem Vladimirov jako diplomat a rozvědčík v Číně. Z jeho vlastní tvorby měla největší ohlas historická trilogie \"Křest ohněm\". Od roku 1985 byl předsedou sovětské vzpěračské federace. Byl také příznivcem kulturistiky, přátelil se s Arnoldem Schwarzeneggerem a zasloužil se o vznik organizované kulturistiky v SSSR. Od roku 1989 byl členem Sjezdu lidových poslanců, původně za Komunistickou stranu Sovětského svazu, později však ze strany vystoupil a stal se členem opozičního uskupení Meziregionální poslanecká skupina. Kandidoval jako nezávislý v prezidentských volbách 1996, získal však pouze 0,2 % hlasů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jurij Petrovič Vlasov (Ю́рий Петро́вич Вла́сов, * 5. prosince 1935 Makijivka) je ruský vzpěrač, inženýr, spisovatel a politik, olympijský vítěz.", "tgt_summary": "Juri Petrowitsch Wlassow (; * 5. Dezember 1935 in Makejewka, Ukrainische SSR, heute Makijiwka, Ukraine) ist ein ehemaliger sowjetischer Gewichtheber.", "id": 2342866} {"src_title": "Zikmund Kryštof ze Schrattenbachu", "tgt_title": "Sigismund III. Christoph von Schrattenbach", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Zikmund pocházel ze šlechtického rodu, který v polovině 15. století přesídlil z Frank do Štýrska. Byl synem Oty Jindřicha, hraběte ze Schrattenbachu a Marie Terezie, hraběnky z Wildensteinu, ovdovělé svobodné paní Gallové z Gallensteinu. Mezi jeho sourozence patřil moravský zemský hejtman František Antonín ze Schrattenbachu.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Po svých studiích v Salcburku odcestoval Schrattenbach do Říma na studia teologie. Kněžské svěcení mu bylo uděleno ve věku 25 let 10. ledna 1723. Roku 1733 dostal své místo a hlas v salcburské dómové kapitule. Po smrti arcibiskupa Jakuba Arnošta z Lichtenštejna-Kastelkornu byl Schrattenbach roku 1747 jmenován chrámovou kapitulou do funkce gubernátora pevnosti Hohenwerfen a správce klášterů chrámové kapituly. Brzy povýšil do hodnosti děkana a tajného rady. Byl považován za puritánského a věrného Římu, ale byly známy také jeho vlastnosti, jako veliká píle, organizační talent, jeho obchodní zdatnost a diplomatické schopnosti. Po smrti Ondřeje Jakuba z Ditrichštejna zvolila roku 1753 chrámová kapitula nového arcibiskupa v obtížné volbě arcibiskupského kláštera. Teprve 13. dne voleb a v 50. hlasování padlo rozhodnutí. Jedenácti z dvaceti hlasů proti Josefu Mariovi hraběti Thunovi, biskupovi gurskému, padla volba rozhodující většiny na Schrattenbacha. Přitom hrabě Schrattenbach by zřejmě mohl ještě dříve vyhovět přání salcburského obyvatelstva než hrabě Thun, který je výslovně nenáviděl, ale ani Schrattenbach nebyl mezi lidem oblíbený. Sám Schrattenbach své zvolení považoval za vůli Ducha Svatého, přesto se k tomu necítil členům kapituly zavázán. 7. května 1753 se konal jeho slavnostní příjezd do města. 16. prosince téhož roku mu hrabě Thun udělil biskupské svěcení. V letech 1764 až 1767 nechal vystavět Zikmundovu bránu o délce 131 metrů. To byla pro Salcburk velikým přínosem, jelikož městu otevřela cestu směrem na západ. Za jeho úřadování byli jako hudebníci arcibiskupské kapely angažováni Leopold Mozart a jeho syn Wolfgang. Kapelníkem dvorní hudby byl Johann Michael Haydn, jenž byl také autorem rekviem zkomponovaného, jež bylo následně provedeno u příležitosti pohřbu biskupa v prosinci 1771. Ostatky arcibiskupa Schrattenbacha byly pochovány v kryptě salcburské katedrály.", "section_level": 1}, {"title": "Erb.", "content": "Erb, v dvakrát děleném hlavním štítě, jednou děleném, šest polí: Hlavní štít: středový štít znázorňuje v černém poli bílou šikmo doprava tekoucí řeku, v jeho pravém horním rohu zlatou šesticípou hvězdou a v pravém dolním rohu zlatý rovně uřezaný pařez, se zlatou větví osazenou dvěma a třemi zlatými listy (základ erbu). Horní část: Nahoře je erb arcibiskupství salcburského: vpředu je ve zlatém poli vtyčený černý lev s červeným jazykem a vpravo v červeném poli bílé středové břevno. Prostřední část: 1) V prostřední části vlevo je jednou dělený erb, jehož polovinu tvoří s půlenou červená orlice ve zlatém poli a druhou polovinu erbu tvoří čtyři šikmá červená břevna ve stříbrném poli 2) druhá prostřední část představuje dvě stříbrné ruce s palci směřujícími dovnitř dlaní 3) pravá prostřední část erbu znázorňuje desetkrát vodorovně dělené pole zlatými a černými břevny. Spodní část 1) Ve stříbrném poli zelený vavřínový věnec 2) Ve stříbrném poli černý se vznáší tlapatý kříž 3) V červeném poli bílý lev Původní erb Schrattenbachů byl rozšířen o insignie vymřelého rodu pánů z Dürr, podoba erbu se mnohokrát měnila.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zikmund Kryštof hrabě ze Schrattenbachu ( \"Sigismund Graf von Schrattenbach\", 28. února 1698, Štýrský Hradec – 16. prosince 1771, Salzburg), byl římskokatolický kněz a salcburský arcibiskup.", "tgt_summary": "Sigismund Graf von Schrattenbach (* 28. Februar 1698 in Graz; † 16. Dezember 1771 in Salzburg) war ein römisch-katholischer Geistlicher und Erzbischof von Salzburg.", "id": 456417} {"src_title": "SMS Karlsruhe (1912)", "tgt_title": "SMS Karlsruhe (1912)", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Plavidlo postavila loděnice Germaniawerft v Kielu. Kýl křižníku byl založen v září roku 1911 a v roce následujícím byl jeho trup spuštěn na vodu. Do služby \"Karlsruhe\" vstoupil 15. ledna 1914.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Posádka zahrnovala 373 mužů. Výzbroj plavidla tvořilo dvanáct kanónů, pro německé lehké křižníky té doby obvyklé, ráže 105 mm. Nesl také dva 500mm torpédomety. Bok křižníku kryl až 100mm silný pancéřový pás, stejnou sílu měl i pancíř chránící velitelskou věž a pancéřová paluba měla sílu 50 mm. Křižník poháněla dvě turbínová soustrojí. Mohl dosáhnout rychlosti až 27,6 uzlu.", "section_level": 1}, {"title": "Osud.", "content": "Na začátku první světové války byl \"Karlsruhe\" dislokován v Západní Indii. Dne 6. srpna 1914 se západně od Baham setkal s německou pasažérskou lodí \"Kronprinz Wilhelm\" a začali ji vyzbrojoval, aby mohla sloužit jako pomocný křižník. Při této akci byli Němci zaskočeni britským pancéřovým křižníkem HMS \"Suffolk\", ale díky své rychlosti jim \"Karlsruhe\" unikl. Dostal se přitom do přestřelky s britským lehkým křižníkem HMS \"Bristol\", kterému ale rovněž unikl díky své větší rychlosti. \"Karlsruhe\" se 9. srpna přesunul do San Juanu, ovšem již 11. srpna ho opustil a vydal se na Curaçao, aby tam doplnil uhlí. Potopil přitom britský parník \"Bowes Castle\". Potkal se s německou zásobovací lodí \"Patagonia\", od které získal 2000 tun uhlí. Poté se \"Karlsruhe\" zmocnil britské obchodní lodě \"Strathroy\" s nákladem 6000 tun uhlí. Dne 3. září potopil obchodní lodě \"Maple Branch\" a \"Highland Hope\". Dne 17. září \"Karlsruhe\" zajal velký britský parník \"Indrani\" vezoucí 6000 tun uhlí a potom též nizozemskou obchodní loď \"Maria\", britskou \"Cornish city\" a dále též \"Rio Igassu\". Dne 5. října Němci zajali \"Farn\" se 700 tun uhlí a zařadili ho jako pomocnou jednotku. V říjnu \"Karlsruhe\" potopil následující lodě: \"Nicetode Larrinaga\", \"Lynrowan\", \"Cervantes\", \"Pruth\", \"Condor\", \"Glanton\" a \"Hurstdale\". Problém nastal, když Němci zajali pasažérskou loď \"Van Dyck\", na níž bylo 210 cestujících, většinou občanů USA. Němci nalodili posádku na loď \"Asuncion\". Dne 4. listopadu 1914 došlo na \"Karlsruhe\", operujícímu v oblasti Malých Antil, k obrovskému výbuchu, který zcela zničil jeho příď a křižník se potopil. Zahynulo 263 mužů včetně korvetního kapitána Köhlera. Křižník během své krátké bojové činnosti potopil 72213 BRT a stal se tak nejúspěšnějším lehkým křižníkem první světové války. Britové se o zkáze křižníku \"Karlsruhe\" dozvěděli až 19. března 1915.", "section_level": 1}], "src_summary": "SMS Karlsruhe byl lehký křižník Kaiserliche Marine stejnojmenné třídy, kterou mimo něj tvořila ještě sesterská jednotka \"Rostock\". \"Karlsruhe\" se za první světové války aktivně zapojil do křižníkové války na oceánech.", "tgt_summary": "SMS \"Karlsruhe\" war ein Kleiner Kreuzer der deutschen Kaiserlichen Marine, der im Ersten Weltkrieg eingesetzt wurde. Sie war das Typschiff der nach ihr benannten Kreuzerklasse, zu der außerdem \"SMS Rostock\" gehörte.", "id": 982838} {"src_title": "Nálet na Pforzheim", "tgt_title": "Luftangriff auf Pforzheim am 23. Februar 1945", "src_document": [{"title": "Předcházející události.", "content": "Podobně jako Drážďany se Pforzheim dostal mezi letecké cíle spojenců až ke konci války. První útok provedla US Air Force 1. dubna 1944. Při prvním útoku zahynulo 95 lidí. Škody byly relativně malé. Jenže následovaly další útoky. Jeden na Štědrý večer 1944 a druhý 21. ledna 1945. Tyto útoky byly už silnější. V listopadu 1944 byl Pforzheim poprvé zařazen na seznam cílů Spojenců, nicméně byl na pětistupňové stupnici ohodnocen nejnižší prioritou. Město však bylo zaznamenáno jako město pro bombardování \"velmi vhodné\". Vyznačovalo se rozlehlým, dobře hořlavým historickým centrem s úzkými uličkami. Nádraží a ulice města sloužily v té době pro přesun i pobyt německých vojsk. Ve zprávě Royal Air Force z 28. června 1944 se lze dočíst, že Pforzheim je \"jedno z center německého hodinářství a výroby šperků a je proto pravděpodobné, že se stane velmi důležitým ve výrobě přesných přístrojů\". Pforzheim byl známý výrobou šperků a jemné mechaniky, které se během války přeměnily na výrobu roznětek a munice. Mnoho drobných výroben bylo rozptýleno rovnoměrně po městě. Ve druhém vydání \"Průvodce bombardéra\" s doslovným podtitulem \"Průvodce důležitostí německých měst a městysů\", ze srpna 1944 se píše: \"skoro každý dům v tomto městě je malou dílnou\". Dále průvodce psal o větších fabrikách na jihu a o jedné na severu města. V rozkazu velitelství bombardovací perutě je sledován záměr \"zničit zástavbu, přidružený průmysl a zařízení železnic\". To dávalo věci dobrý, válečný význam, ačkoliv nic podstatného z válečného hlediska ve městě v té době už nebylo. Vrchní velitel Arthur T. Harris si byl naprosto vědom, že vedle zbrojního průmyslu budou zlikvidovány převážně civilní cíle.", "section_level": 1}, {"title": "Útok.", "content": "23. února 1945 ve tři čtvrtě na osm večer daly sirény poplašný signál \"náhlé, vzdušné nebezpečí\". O pět minut později přiletěly od západu první letadla RAF nad město. Celkem 368 bombardérů pod vedením majora Edwina Swalese během následujících dvaadvaceti minut vysypaly 1575 tun bomb. První letadla vypustila do temnoty světlice, které osvětlily cíl. Silný vítr světlice odvál, takže část bomb byla vysypána v neobydlené jihovýchodní části města zvané Hagenschiess. Severozápadní část města zůstala ušetřena. Ovšem na centrum města s úzkými, klikatými uličkami působila směs výbušných a zápalných bomb, nádob s hořlavinami a leteckými minami katastrofálně. Velká plocha ohně se rychle spojila v ohňovou bouři. Zásobování vodou přestalo fungovat. V délce tří kilometrů a v šíři jednoho a půl kilometru hořely všechny budovy. Mnoho lidí se pokusilo před ohněm zachránit skokem do řek Nagold a Enz, ale utonuli. Nicméně některým se skokem do řeky život zachránit podařilo.", "section_level": 1}, {"title": "Po útoku.", "content": "Vyhodnocovací zpráva K.3838 RAF z 12. března 1945 útok shrnula slovy: \"V noci z 23. na 24. února 1944 (správně 1945 - překlep v originále) se budovy ve velké části města ztenčily na obvodové zdivo a haldy trosek. Většina identifikovatelných továren včetně sedmi se stupněm priority 3, byla zničena nebo těžce poškozena.\" Dvě třetiny plochy města byly zničeny. V centrum bylo místy zničeno zcela. V okrsku \"Marktplatz\" v centru města bylo roku 1939 registrováno 4112 obyvatel. Po únoru 1945 byli všichni po smrti. Po náletu jsou zničeny budovy obytné i průmyslové, kostely, školy, nemocnice, lázně i mnohá další občanská vybavenost. Zničeno bylo skoro veškeré svědectví dávné minulosti města. Při útoku zemřelo okolo 17 600 lidí. Celkem si letecké útoky ve městě Pforzheimu vyžádaly 20 300 životů. Při sčítání obyvatel roku 1939 žilo ve městě na 79 000 obyvatel. Obyvatelstvo přítomné během leteckých útoků bylo však na základě vojenského tažení po roce 1939, kdy proběhlo sčítání, sníženo o značnou část mužské populace. Různé odhady uvádějí, že při největším útoku přišlo o život 31,4% přítomných. Velitel bombardovací perutě, která útok provedla, \"masterbomber\" Edwin Swales se domů nevrátil. Při zpátečním letu z Pforzheimu byl sestřelen stíhacím letounem typu Messerschmitt Bf 110. Posmrtně byl pro obzvláště úspěšný útok na město Pforzheim britským králem Jiřím VI vyznamenán nejvyšším vojenským vyznamenáním - Viktoriiním křížem.", "section_level": 1}, {"title": "Obnovení města.", "content": "Vedení města provedlo okamžité demolice. Po nich mohlo probíhat znovuvystavění respektive nové vystavění města. Ulice jsou dnes výrazně širší. Dvoutisíciletá historie města je sotva zřetelná. Město silně ztratilo historickou hodnotu, ale jen tak se mohlo zase vzpamatovat. Trosky města byly vyvezeny na jednu hromadu. Hora převyšuje dnešní Pforzheim jako zřetelný památník. Dnešní obyvatelé města horu označují jako \"Wallberg\" (Valovou horu) nebo také \"Monte Scherbelino\", což je odvozeno od německého \"die Scherbe\" - střep.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nálet na Pforzheim byl po náletu na Hamburk a Drážďany třetí nejtěžší nálet na německé město během druhé světové války. V poměru k počtu obyvatel si vyžádal nejvíce obětí ze všech náletů. Zabito bylo 31,4 % obyvatel. ", "tgt_summary": "Der Luftangriff auf Pforzheim am 23. Februar 1945 forderte im Zweiten Weltkrieg nach den Angriffen auf Hamburg (1943) und Dresden (1945) die meisten Opfer im alliierten Luftkrieg gegen deutsche Städte. Bei dem nur 22 Minuten dauernden Angriff von 379 Bombern der Royal Air Force wurde über ein Fünftel der Einwohner getötet – mehr als in jeder anderen Stadt des Deutschen Reiches. Von ca. 80.000 Einwohnern (Volkszählung 1939) kamen 17.600 ums Leben. Eine realitätsnähere Einschätzung der Bevölkerungsentwicklung im Zweiten Weltkrieg ergeben die Ergebnisse der \"Verbrauchergruppenstatistiken\", die aus den Daten der Lebensmittelzuteilungen gewonnen wurden und 1953 vom Statistischen Bundesamt veröffentlicht wurden. Nach der \"Großen Verbrauchergruppenstatistik\" umfasste die „versorgte Zivilbevölkerung“ (inklusive Ausländer) in Pforzheim in der „70. Zuteilungsperiode“ (11. Dezember 1944 bis 7. Januar 1945) noch 66.219 Personen, darunter 2.940 „Gemeinschaftsverpflegte“, die keine eigenen Lebensmittelkarten bezogen. In Relation zur Einwohnerzahl forderte dieser Angriff die höchste Opferzahl im Bombenkrieg gegen das Deutsche Reich. ", "id": 1866009} {"src_title": "HNK Hajduk Split", "tgt_title": "Hajduk Split", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Klub byl založen ve staré hospůdce U Fleků v Praze (v té době součástí Rakouska-Uherska), skupinkou studentů ze Splitu: Fabjan Kaliterna, Lucijan Stella, Ivan Šakić and Vjekoslav Ivanišević. Na cestě do hospody po zápase mezi Spartou a Slávií si vymysleli svůj nový městský fotbalový klub. Všichni věděli jak je sport ve Splitu populární a jak jejich přátelé dokáží hrát. Klub byl oficiálně se všemi formalitami založen 13. února 1911. zatímco hledali správný název pro svůj nový klub (další možnosti byly \"Velebit\", \"Uskok\",.\"Marjan\"...), studenti šli pro radu ke svému starému učiteli Josipu Baračovi. Po pár rozhovorech jim Josip pověděl, ať zvolí název \"Hajduk\", který symbolizuje \"v čem jsou naši lidé nejlepší: statečnost, lidskost, přátelství, láska ke svobodě a obrana slabších.\" Hajdukové byli protiosmanští bojovníci, kteří působili na území hlavně Srbska, ale také i Valašska, či Bulharska (tam se používal název Hajdutin). Spekulací je, že jeden z nejznámějších Hajduků Andrija Šimić, který se triumfálně vrátil do Splitu v roce 1902 z Rakouského vězení, byl také inspirací pro název \"Hajduk\". Zakladatelé navrhli logo klubu a skupinka sester z Katolického kláštera ve Splitu, vytvářeli kopie a rozdávaly je fanouškům. Hajduk shromáždil skupinu obyvatelů Splitu, chorvatské odboráře neboli \"puntari\". To je důvod proč má klub specifický název \"hrvatski nogometni klub\" (\"chorvatský fotbalový klub\"). Klub byl sám proti Rakousko-uherské vládní politice, která nedovolovala sjednocení chorvatských provincií a udržovaly je oddělené (vláda nedovolovala sjednocení Dalmácie se zbytkem Chorvatska. Prvním soupeřem Hajduku byl tým Calcio Spalato, klub autonomním společníkem ze Splitu, zápas skončil 9-0 (6-0) vítězstvím pro Hajduk. Prvním střelcem Hajduku byl Šime Raunig.", "section_level": 2}, {"title": "Události.", "content": "Začátkem roku 2016 se představitelé Hajduku domluvili na spolupráci s českým klubem SK Slavia Praha. Součástí spolupráce je výměna hráčů či trenérů.", "section_level": 1}, {"title": "Fanoušci.", "content": "Známá je fanouškovská skupina Torcida Split, která byla založena v roce 1950 a je nejstarší organizovanou skupinou fanoušků v Evropě.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Brzy ráno v den utkání Hajduku proti Crvene Zvezde se členové Torcidy vydali k hotelu, kde přespávali hráči soupeře a kde vytvořili velký hluk pomocí trumpet, zvonů a jiných hlučných nástrojů. Během fotbalového utkání pak celý zápas podporovali svůj klub. Dne 1. listopadu 1950 vyšel v novinách článek, který odsuzoval chování skupiny a požadoval ukončení její činnosti. Předseda klubu Hajduk Split se však za fanoušky postavil a oceňoval jejich podporu během zápasu. Politický režim v tehdejší Jugoslavii však přesto začal s vyšetřováním aktivit skupiny a výsledkem bylo odsouzení několika členů skupiny. Popularita skupiny však rostla a Torcida zůstává stále aktivní skupinou.", "section_level": 2}, {"title": "Známí hráči.", "content": "\"Viz též: \"", "section_level": 1}], "src_summary": "HNK Hajduk Split (Hrvatski nogometni klub Hajduk Split, \"Chorvatský fotbalový klub Hajduk Split\") je chorvatský fotbalový klub ze Splitu, který byl roku 1911 založen skupinou chorvatských studentů (Fabijan Kaliterna, Lucijan Stella, Ivan Šakić, Vjekoslav Ivanišević) v pražském pivovaru U Fleků. Mezi lety 1920 až 1940, Hajduk respektive Split patřil Království Jugoslávie a hrál Jugoslávskou Prvou ligu. Po 2. světové válce začal patřit Split pod Socialistickou Jugoslávii a Hajduk hrál nejvyšší soutěž. Po rozpadu Jugoslávie se Hajduk přidal do První chorvatské ligy. První ročník odehrál v roce 1992 a od té doby nesestoupil do nižší soutěže. Hajduk je jedním z nejúspěšnějších klubů v Chorvatsku a ex-Jugoslávii, devět titulů v Jugoslávské lize a šest v chorvatské ligy. Navíc do své sbírky trofejí přidal devět titulů Jugoslávských a pět v Chorvatském poháru, dalších pět vítězství potom Hajduk zaznamenal v superpoháru. ", "tgt_summary": "Hajduk Split, vollständig Hrvatski nogometni klub Hajduk Split (Kroatischer Fußballklub Hajduk Split), ist ein traditionsreicher Fußballverein aus der Stadt Split in Kroatien. Er ist mit sieben Meisterschaften und fünf Pokalsiegen hinter Dinamo Zagreb der zweiterfolgreichste Verein Kroatiens und war mit elf Meisterschaften und neun Pokalsiegen die erfolgreichste Mannschaft Kroatiens im ehemaligen Jugoslawien. ", "id": 1071420} {"src_title": "Zac Efron", "tgt_title": "Zac Efron", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v San Luis Obispo v Kalifornii. Jeho příjmení je hebrejského původu, jeho dědeček je Žid a sám se identifikuje jako Žid (i když není).", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "V roce 2006 absolvoval střední školu Arroyo Grande High School. Poté byl přijat na Univerzitu Jižní Kalifornie, ale zápis odložil kvůli práci na filmových projektech. Navštěvoval také Pacific Conservatory of the Performing Arts.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rané dílo.", "content": "V roce 2002 se začal objevovat v několika televizních seriálech jako \"Firefly\", \"Pohotovost\" a \"The Guardian\". Ztvárnil Camerona Balea v nyní již ukončeném seriálu \"Kalifornské léto\". Epizodní role si zahrál v \"Kriminálce Miami\", NCIS, \"Sladkém životě Zacka a Codyho\" a \"Náhradníci\". V roce 2003 získal roli v televizním filmu \"Miracle Run\". Za roli byl nominován na cenu Young Artist Awards. V roce 2005 si zahrál ve videoklipu Hope Partlow k písničce „Stick Inside“.", "section_level": 2}, {"title": "Průlom v kariéře.", "content": "V roce 2006 byl obsazen do role Troye Boltona v Disney Channel původním filmu \"Muzikál ze střední\". Za roli získal dvě ceny Teen Choice Awards. Později bylo zjištěno, že hlas v písničkách z filmu nepatří Zacovi, ale Drewovi Seelymu. V rozhovoru s Rolling Stone magazínu oznámil, že byl do filmu obsazen poté, co písničky byly napsané (pro tenor) a byly mimo jeho hlasový rozsah.", "section_level": 2}, {"title": "2007–2014.", "content": "Dne 7. dubna 2007 se objevil v epizodě \"Napálené celebrity\" a také si zahrál ve videoklipu Vanessy Hudgens „Say Ok“. V roce 2006 získal roli Linka Larkina ve filmové verzi \"Hairspray\", která měla premiéru 20. července 2007. Za roli získal pozitivní ohlas od kritiků. V srpnu 2007 měl premiéru film \"Muzikál ze střední 2\". V roce 2008 získal hlavní roli ve filmu \"Já a Orson Wales\". Znovu si zahrál roli Troye Boltona ve filmu \"\", který měl premiéru 24. října 2008. Jeho další role byla ve filmu \"Znovu 17\". V roce 2009 získal hlavní roli ve filmu \"Smrt a život Charlieho St. Clouda.\" Film měl premiéru 30. července 2010. V roce 2011 se objevil ve filmu \"Štastný Nový rok. \"V roce 2012 propůjčil svůj hlas pro film \"Lorax\" a zahrál si ve filmové adaptaci Nicholasovo Sparksovo stejnojmenné novely \"Talisman. \"Ten samý rok se objevil po boku Nicole Kidman a Johna Cusacka ve filmu \"Reportér\" a po boku Dennisa Quaida ve filmu \"Za každou cenu.\" V roce 2014 získal roli v romantické komedii \"(Ne)zadaní\", po boku Milese Tellera a Michaela B. Jordana a v komedii \"Sousedi\".", "section_level": 2}, {"title": "2014–dosud.", "content": "Později v roce 2014 se objevil v komediálním filmu po boku Setha Rogena \"Sousedi\". Film sklidil obrovský úspěch a to jak u diváků, tak u kritiků, někteří tvrdili, že Zac se vymanil ze stínu „disneyovského dítěte“. Jediným filmem z roku 2015, ve kterém se Efron objevil, byl \"We Are Your Friends\", ve kterém si zahrál DJe. V lednu 2016 si zahrál po boku Roberta De Nira ve filmu \"Děda je lotr\". Film však sklidil převážně negativní kritiku. Se Sethem Rogenem, Rose Byrne a Chloë Grace Moretz se objevil v sequelu \"Sousedi 2\". Třetí komedie ve které se Efron v roce 2016 objevil nese název \"Mike i Dave sháněj holku\". Ve filmu hraje s Adamem DeVinem, Annou Kendrick a Aubrey Plazou. V roce 2017 měl premiéru film \"Pobřežní hlídka\". V roce 2017 získal také vedlejší roli ve filmu \"\" a jednu z hlavních rolí v muzikálovém filmu \"Největší showman\". Oba filmy byly nominované na Zlatý glóbus.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 2005 začal chodit s herečkou Vanessou Hudgens, se kterou seznámil při natáčení filmu \"Muzikál ze střední\". Pár se rozešel v prosinci roku 2010. V roce 2014 chodil se Sami Miró, ale v dubnu 2016 se rozešli. V roce 2013 podstoupil léčení, poté co měl problémy s alkoholem a návykovými látkami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zac Efron (* 18. října 1987, San Luis Obispo, Kalifornie, USA) je americký herec, zpěvák a tanečník. Začal hrát profesionálně v roce 2000, stal se známý pro mladé publikum díky své roli v \"Disney Channel\" \"Muzikálu ze střední\", WB seriál \"Kalifornské léto\", a v roce 2007 broadwayského muzikálu \"Hairspray\". Dál hrál ve filmech \"Znovu 17\", \"Já a Orson Welles\", \"Smrt a život Charlieho St. Clouda\", \"Šťastný Nový rok,\" \"Talisman, Sousedi, (Ne)zadaní, Sousedi 2, Děda je lotr, Mike i Dave sháněj holku, Pobřežní hlídka, Největší showman.\"", "tgt_summary": "Zachary „Zac“ David Alexander Efron [] (* 18. Oktober 1987 in San Luis Obispo, Kalifornien) ist ein US-amerikanischer Schauspieler und Sänger.", "id": 574121} {"src_title": "Jan Berchmans", "tgt_title": "Jan Berchmans", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z vlámské rodiny z Diestu, jeho otec (rovněž Jan) byl chudý švec, matka Eliška zemřela, když mu bylo devět let. Od dětství byl velice zbožný, zejména projevoval velkou eucharistickou a mariánskou úctu, v dětství také působil jako ministrant. Denně se modlil růženec a mariánský žaltář sv. Bonaventury, každý pátek křížovou cestu. Jeho hlavním vzorem byl sv. Alois Gonzaga. Krátce studoval ve škole řízené premonstráty, když ale musel školu z finančních důvodů opustit, jezuita Froymond, u něhož Jan původně pracoval jako sluha, rozpoznal jeho nadání a zajistil mu možnost vystudovat latinskou školu. Do jezuitského řádu vstoupil Jan Berchmans přes odpor své rodiny 25. října 1616 v Mechelen (jeho otec, který mu ve vstupu do řádu zprvu bránil, ale později změnil názor a nakonec se sám stal knězem), v roce 1618 složil sliby a byl poslán studovat filosofii do Říma. Zde ale, ještě než mohl být vysvěcen na kněze, v roce 1621 zemřel, krátce poté, co v průběhu teologické diskuse dostal záchvat horečky. Zemřel s křížem, růžencem a řeholí v ruce.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jan žil velmi asketickým způsobem, jeho velkým zájmem bylo studium jazyků, měl v úmyslu stát se po vysvěcení (ke kterému ovšem nikdy nedošlo) misionářem v Číně. Usiloval o obyčejný, pokorný život, věrnost v maličkostech a co nejpečlivější plnění řádových povinností - v tomto smyslu je doložen jeho výrok: \"„Mé pokání je vést obyčejný život... Budu věnovat pozornost i tomu nejmenšímu Božímu vnuknutí.“\" Jeho řádoví spolubratři oceňovali pečlivost v plnění řehole i jeho srdečné vystupování. Jsou zachovány jeho poznámky i duchovní poezie, napsal také veršovanou parafrázi modlitby Salve Regina a připisuje se mu \"Korunka Neposkvrněného početí\".", "section_level": 1}, {"title": "Kanonizace.", "content": "V roce 1865 byl prohlášen za blahoslaveného, v roce 1888 za svatého. Jeho atributy jsou krucifix, kniha a růženec, eventuálně také lebka a mariánský obraz. Berchmansovo jméno nese mnoho škol, převážně v Belgii, a několik kostelů, z nichž největší je katedrála sv. Jana Berchmanse v americkém Shreveportu. Ostatky sv. Jana Berchmanse jsou uloženy v římském kostele sv. Ignáce. Německý spisovatel Wilhelm Hünermann věnoval Berchmansovi životopisný román, nazvaný \"Ein Flame in Gottes Kompanie\" (slovensky vyšlo pod názvem \"Svätý Ján Berchmans\", 1998).", "section_level": 1}], "src_summary": "Sv. Jan Berchmans (13. března 1599, Diest, Belgie – 13. srpna 1621, Řím) byl vlámský jezuita, uctívaný v římskokatolické církvi jako světec. Jeho nezávazná památka se slaví 26. listopadu (v rámci jezuitského řádu) nebo 13. srpna (ve zbytku církve), je patronem mládeže, zejména pak ministrantů a studentů.", "tgt_summary": "Jan Berchmans (* 13. März 1599 in Diest (Brabant); † 13. August 1621 in Rom) war ein Jesuit. Er ist Patron der studierenden Jugend und zusammen mit Aloisius von Gonzaga und Stanislaus Kostka auch Schutzheiliger der Jugend allgemein.", "id": 2342094} {"src_title": "Merlík", "tgt_title": "Gänsefüße", "src_document": [{"title": "Ekologie.", "content": "Je to rod morfologicky variabilní, druhy se od sebe liší tvarem listů, strukturou květu, typem květenství i velikostí a barvou pylu. Rostliny se vyznačují vysokou odolností, úspěšně rostou v aridních i semiaridních oblastech, často ve vysokých nadmořských výškách, nevadí jim ani půdy s vyšší koncentraci soli. Obsahuje druhy diploidní, tetraploidní i hexaploidní, vyskytují se i různé stupně ploidie v rámci jednoho druhu. Chromozomové číslo rodu je x = 9.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Rostliny jsou, zvláště v mládí, porostlé na rozvětvené lodyze, listech i květech drobnými, měchýřkovitými chlupy, které vyvolávají dojem pomoučení, u některých druhů s věkem olysávají. Listy se tvarem i velikostí od sebe u jednotlivých druhů odlišují a bývají důležitým určovacím znakem; jsou jen lodyžní a někdy bývají u báze koncentrované, jsou řapíkaté i přisedlé a nemají palisty. Nenápadné květy vyrůstají v klubkách, které jsou dále sestaveny do bohatých latnatých nebo klasovitých květenství. Drobné, v převážně většině oboupohlavné květy mají pětilisté (ojediněle troj- či čtyřlisté) vytrvalé okvětí, někdy považované za kalich. V květech je pět (ojediněle i méně) tyčinek postavených proti okvětním lístkům a volný, svrchní, ze dvou plodolistů vytvořený semeník s jediným vajíčkem a se dvěma kratičkými čnělkami s vícelaločnými bliznami. Pro zamezení samoopylení dozrávají dříve blizny než pyl v podlouhlých prašnících. Květy neprodukují nektar a jsou opylovány větrem. Plodem je kulovitá, tmavá nažka, částečně nebo zcela uzavřená v suchém okvětí.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Většina druhů jsou planě rostoucí rostliny, pouze některé se začínají ve větší míře používat jako užitkové rostliny. Jsou to např. merlík Berlandierův (\"Chenopodium berlandieri\") pěstovaný hlavně v Mexiku, merlík canihua (\"Chenopodium pallidicaule\") a merlík čilský (\"Chenopodium quinoa\") z Jižní Ameriky. Počítají se mezi pseudoobiloviny a obsahují mnoho výživných látek a aminokyselin, více než obiloviny i luštěniny, a navíc neobsahují lepek. Dalším významným druhem je vytrvalý merlík vonný (\"Chenopodium ambrosioides\"), který se na jihoamerických náhorních plošinách seče, suší a používá jako seno. Druhy merlík bílý, merlík fíkolistý, merlík kalinolistý, merlík mnohosemenný, merlík sivý, merlík švédský, merlík tuhý a merlík zvrhlý jsou považované za rostliny zaplevelující česká pole.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V přírodě České republiky se trvale nebo příležitostně vyskytuje těchto 25 druhů merlíků z rodu \"Chenopodium\": a 8 samovolných kříženců:", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Merlík (\"Chenopodium\") je rod převážně jednoletých bylin z čeledi laskavcovitých (\"Amaranthaceae\"). Rod v minulosti patřil do čeledi merlíkovitých (\"Chenopodiaceae\"), která je nyní včleněna do čeledi laskavcovitých jako monofyletická podčeleď merlíkové (\"Chenopodoideae\"). Rod má téměř 150 druhů a je kosmopolitně rozšířen, nejpestřejší výběr druhů je v mírných a subtropických oblastech.", "tgt_summary": "Die Gänsefüße (\"Chenopodium\") sind eine Pflanzengattung in der Unterfamilie Chenopodioideae innerhalb der Familie der Fuchsschwanzgewächse (Amaranthaceae). Die nur noch etwa 90 Arten sind fast weltweit verbreitet.", "id": 1187547} {"src_title": "Oherský rift", "tgt_title": "Egergraben", "src_document": [{"title": "Vymezení, vznik a projevy.", "content": "Tento rift náleží k největšímu tektonicko-sedimentárnímu systému Centrální Evropy. Probíhá oblastí severozápadních Čech, na západě přesahuje do Bavorska do Horní Falce až k tzv. francké geologické linii. Na severu Čech pokračuje přes Žitavskou pánev a u Zhořelce až do Polska. Jeho celková délka se uvádí přibližně 280 km, ve střední části je široký 25 km. Je vymezen dvěma výraznými zlomy. Severozápadní ohraničení tvoří \"krušnohorský zlom\", jihovýchodní \"litoměřický zlom\". Vznikl na rozhraní dvou základních bloků Českého masívu. Tím prvním je blok krušnohorský, tzv. \"saxothuringikum\" (sasko-durynská jednotka), tím druhým je tepelsko-barrandienský blok, tzv. \"bohemikum\". Jeho vznik souvisí s odezvou alpinských horotvorných procesů v Českém masivu. Projevem těchto procesů byla vulkanická činnosti, která začala již ve druhohorách ve svrchní křídě, ovšem vrcholu dosáhla ve třetihorách. Celkem byly vymezeny na území Česka čtyři vulkanické fáze. Jejich samostatnost je podložena geologickými pracemi. Z důvodu chybějících paleontologických nálezů byla jejich samostatnost potvrzena měřením absolutního stáří K-Ar metodou (draslík-argonová metoda). Hlavní fáze se odehrávaly v období svrchního eocénu až spodního miocénu (40 – 18 mil. let). Její dozvuky sahají až do čtvrtohor. Oherským riftem se během třetihor dostalo na povrch magma, které umožnilo vznik vulkanických těles v oblasti dnešních Doupovských hor a Českého středohoří. Přitom došlo k poklesům a vzniku podkrušnohorských pánví, kde se ukládaly organické hmoty, ze kterých později vznikly sloje hnědého uhlí. Zároveň však došlo k vyzdvižení Krušných hor. S vulkanickou aktivitou souvisí i vznik termálních pramenů v Karlových Varech a chladných pramenů v západočeských Mariánských a Františkových Lázních. Rovněž výskyty mofet v národní přírodní rezervaci Soos a jejím okolí jsou dozvukem vulkanické činnosti v oherském riftu. Dalšími projevy doznívající vulkanické činnosti jsou i opakující se seismické roje v západních Čechách. Dochází k nim na křížení oherského riftu s mariánskolázeňským zlomem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oherský rift (též ohárecký rift, někdy též \"podkrušnohorský prolom\", zastarale \"krušnohorsko-oharecká tektonicko-vulkanická zóna\" ) je název pro geologickou strukturu, kterou tvoří rozsáhlý asymetrický tektonický příkop. Název dostal podle řeky Ohře, která riftem protéká.", "tgt_summary": "Der Egergraben (\"Ohře-Graben\", \"Oherský příkop\") ist eine geografische und regionalgeologische Raumeinheit im Nordwesten Tschechiens bzw. in Nordböhmen. Er ist Nordost-Südwest ausgerichtet, verläuft südlich parallel zum Erzgebirge (\"Krušné Hory\") und ist bezüglich seiner Entstehung mit diesem verknüpft.", "id": 117692} {"src_title": "Blücher (1935)", "tgt_title": "Blücher (Schiff, 1937)", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Kýl lodě byl položen 15. srpna 1935 v loděnicích Deutsche Werke v Kielu. Spuštění na vodu se dočkal 8. června 1937 a \"Kriegsmarine\" si jej do služby převzala 20. září 1939.", "section_level": 1}, {"title": "Pohon a pancíř.", "content": "Pohon zabezpečovalo vysokotlakých 12 kotlů, které poháněly 3 turbíny a výsledný výkon byl až 133 631 ks. Rychlost lodě byla při ideálních podmínkách 33 uzlů, v praxi 32,5 uzlu. Boční pancéřový pás měl 70-80 mm, na přídi a zádi se zužoval na 30-50 mm. Paluba byla chráněná dvěma pásy pancíře a to první o síle 12-20 mm a druhý 20-50 mm. Věže hlavní ráže měly sílu 70-105 mm, barbety a velitelská věž až 50-150 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Výzbroj.", "content": "Hlavní výzbroj se skládala z osmi kanónů SK C/34 ráže 203 mm (8\"/60 cal) ve čtyřech dvouhlavňových věžích, s dostřelem 33 500 m. Sekundární výzbroj tvořilo dvanáct kanónů SK C/33 ráže 105 mm uložených v šesti dvouhlavňových polootevřených věžích, s dostřelem 17 700 m. Proti letadlům se dalo použít i pomocné dělostřelectvo ráže 105mm, ale jen na ochranu proti letounům bylo namontováno šest 37 mm kanónů a osm kanónů ráže 20mm. Dvanáct torpédometů ráže 533 mm ve střední části lodě po čtyřech trojhlavňových kompletech. Katapult se nacházel ve střední části lodě. Loď mohla nést až tři hydroplány typu Arado Ar 196. Loď byla vybavená i radarem, nejspíš FuMO-27.", "section_level": 1}, {"title": "Služba.", "content": "Od převzetí \"Kriegsmarine\" 20. září 1939, strávila až do jara roku 1940 výcvikem, testováním a úpravami. Křižník \"Blücher\" byl potopen již pří prvním nasazení, jen několik hodin po začátku operace Weserübung. V jeho krátké historii byl jen jeden kapitán – a to \"Kapitän zur See\" Heinrich Woldag.", "section_level": 1}, {"title": "Bojové nasazení.", "content": "9. dubna 1940 v brzkých ranních hodinách začala Operace Weserübung. \"Blücher\" spolu s „kapesní bitevní lodí“ \"Lützow\", lehkým křižníkem \"Emden\" a doprovodem vypluly z německých přístavů ještě v nočních hodinách předešlého dne. Hned na začátku útoku na Oslo Němci při vstupu do Oslofjordu ztratili \"Blücher\", který těžce poškodily norské pobřežní dělostřelecké baterie, a dvě torpéda Whitehead Mk Vd z pobřežní torpédové baterie Kaholmen ho „dorazila“ a poslala ke dnu. Na křižníku \"Blücher\" při tom zahynulo asi 600 – 1 000 námořníků. Vrak lodi leží v hloubce asi 90 m v Oslofjordu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Blücher byl druhý těžký křižník třídy \"Admiral Hipper\" německé \"Kriegsmarine\". Jeho pracovní název před rozhodnutím o pojmenovaní bylo \"Kreuzer G\" (\"křižník G\"). Jméno nakonec nesl po německém generálovi Gebhardovi Leberechtovi von Blücher. Měl ještě čtyři sesterské lodě: \"Admiral Hipper\", \"Prinz Eugen\", \"Seydlitz\" a \"Lützow\".", "tgt_summary": "Die Blücher war ein Schwerer Kreuzer der Admiral-Hipper-Klasse, als deren Typschiff sie ursprünglich vorgesehen war. Sie wurde unter dem Haushaltsnamen \"Kreuzer G\" von der Kriegsmarine bestellt und nach dem preußischen Generalfeldmarschall Blücher benannt. ", "id": 2319904} {"src_title": "Prezident Ruska", "tgt_title": "Präsident Russlands", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sovětské období.", "content": "Funkce prezidenta jako hlavy státu není na území Ruské federace tradiční funkcí. Poprvé zde byla zavedena až v roce 1991. Na základě celostátního referenda ze 17. března 1991 byla v ústavním systému Svazu sovětských socialistických republik stanovená funkce prezidenta, jako nejvyššího představitele RSFSR a SSSR ( Pro hlasovalo 69,85% zúčastněných voličů). Prezident měl být volen celonárodním hlasováním občanů státu na pětileté funkční období. Zákon RSFSR \"o prezidentovi RSFSR\" byl přijat Nejvyšším sovětem 24. dubna 1991. V tomto zákoně byla upravena činnost a pravomoci prezidenta. Druhým souvisejícím zákonům byl Zákon RSFSR \"o volbách prezidenta RSFSR\", ve kterém byl určen proces volby prezidenta. Rovněž bylo třeba změnit a doplnit i několik ustanovení Ústavy RSFSR z roku 1978. První volby prezidenta RSFSR proběhly 12. června 1991 a jejich vítězem se stal Boris Jelcin. Po úspěšných volbách bylo třeba přijmout speciální zákon, který by upravoval způsob nastoupení zvoleného prezidenta do úřadu. Zákon byl přijat 27. června 1991. Brzy se však ukázalo, že změny v platné legislativě nebyly dostatečné k tomu, aby mohl prezident působit jako plnohodnotná složka ústavního systému. Určování vnitřní i zahraniční politiky RSFSR bylo výhradně v rukou Sjezdu lidových poslanců RSFSR, neboť do té doby neexistovala žádná dělba moci. Prezident tak byl závislým od zákonodárné moci, která na republikové úrovni byla tvořena třemi subjekty - sjezd lidových poslanců, Nejvyšším sovětem a prezidiem Nejvyššího sovětu.", "section_level": 2}, {"title": "Nová ústava a rozšíření prezidentských pravomocí.", "content": "Konflikty a boj o moc mezi prezidentem a orgány zákonodárné moci vyústily do ústavní krize v letech 1992-1993. Na podzim 1993 Jelcin rozpustil obě komory parlamentu (Sjezd lidových poslanců i Nejvyšší sovět) a vyhlásil nové parlamentní volby a referendum o nové ústavě. 12. prosince 1993 byla díky úspěšnému referendu přijata nová Ústava Ruské federace, která vstoupila v platnost 25. prosince 1993. Podle ní se oficiální hlavou státu stal prezident Ruské federace. Ten měl nebývalé, široce koncipované pravomoci na úkor parlamentu. Prezident byl oprávněn jmenovat premiéra, vydávat dekrety (výnosy) bez schválení Federálního shromáždění, vetovat usnesení Federálního shromáždění a případně jej rozpustit. Byl zachován způsob volby prezidenta celostátním hlasováním všech občanů, ale funkční období bylo zkráceno na 4 roky. K prodloužení funkčního období na současných šest let došlo úpravou v roce 2008, přičemž toto ustanovení vstoupilo v platnost od prezidentských voleb v roce 2012.", "section_level": 2}, {"title": "Právní status.", "content": "Prezident Ruské federace je v současnosti (r. 2012) jedinou ústavní funkcí, která je vybírána všeobecným hlasováním občanů Ruské federace. Dnešní právní status prezidenta je zakotven ve čtvrté hlavě Ústavy Ruské federace. Kromě pravomocí hlavy státu má prezident právo vést zasedání Vlády Ruské federace, může dávat vládě příkazy, stojí na čele několika federálních orgánů výkonné moci. Díky pravomocím v oblasti zákonodárné moci prezident vydává výnosy, které se stávají součástí legislativy. Vláda je povinna zajistit vykonatelnost výnosů prezidenta vydáním zvláštních rozhodnutí a nařízení. Na rozdíl např. od Francie, kde politiku státu určuje a realizuje vláda a prezident téměř vždy vede její zasedání, nebo Slovenska, kde prezident plní spíše reprezentativní funkce a jednání vlády se většinou neúčastní, prezident Ruské federace ve smyslu Ústavy samostatně, nezávisle od vlády \" určuje základní směřování vnitřní i zahraniční politiky státu \"a\" řídí zahraniční politiku \". Vláda následně prostřednictvím výkonné moci definuje operativní cíle a směřování vnitřní politiky a realizuje politiku určenou prezidentem v jeho výnosech. Výnosy a nařízení prezidenta, stejně jako rozhodnutí a nařízení vlády, jsou závazné pro celé území Ruské federace. V případě, že právní akty vlády jsou v rozporu s ústavou, zákony Ruské federace nebo výnosy prezidenta Ruské federace, mohou být prezidentem zrušeny. Prezident, stejně jako vláda, má právo zákonodárné iniciativy. Prezidentovi Ruské federace Ústava v článku 91 přiznává imunitu. Imunita spočívá v tom, že proti prezidentovi nelze zahájit trestní stíhání či správní řízení, vynutit si jeho účast na soudním jednání jako svědka, podrobovat jej jakýmkoli formám nátlaku, nemůže být zadržen, vyslýchán či podroben prohlídce. Jakékoliv omezení jeho svobody a činnosti, pokud není z funkce odvolán Státní dumou, je protiústavní. Článek 93 Ústavy definuje postup odvolání prezidenta z funkce \"na základě Státní dumou vzneseného obvinění z vlastizrady či jiného zvlášť závažného trestného činu...\", přičemž se vyžaduje účast dvou větví státní moci: zákonodárné a soudní. V souladu s článkem 7 federálního zákona \"o státní ochraně\", na rozdíl od ostatních osob, které vykonávají státní funkce a kterým se poskytuje státní ochrana, \"prezident Ruské federace během svého funkčního období nemůže odmítnout státní ochranu \". Státní ochraně kromě osoby prezidenta podléhají i členové prezidentovy rodiny. Státní ochrana náleží prezidentovi i po skončení jeho funkčního období, a to doživotně.", "section_level": 1}, {"title": "Funkční období prezidenta Ruské federace.", "content": "První prezident Ruské federace byl zvolen v celonárodních volbách v roce 1991 s funkčním obdobím 5 let. V roce 1993 bylo funkční období prezidenta v Ústavu Ruské federace změněno na 4 roky (což se však nedotklo úřadujícího prezidenta Borise Jelcina, který svůj úřad zastával do roku 1996). Ve smyslu novely Ústavy, která vstoupila v platnost 31. prosince 2008, došlo k prodloužení funkčního období na 6 let. Tato změna se poprvé týkala vítěze prezidentských voleb v roce 2012. Stále platí, že stejná osoba může funkci prezidenta Ruské federace zastávat maximálně dvě funkční období bezprostředně po sobě.", "section_level": 2}, {"title": "Pravomoci prezidenta Ruské federace.", "content": "Pravomoci prezidenta vycházejí ze čtvrté kapitoly Ústavy Ruské federace. Podle ní má prezident právo: Aby vykonal své pravomoci prezident Ruské federace smí vydat tzv. výnosy a nařízení, které jsou právně závaznými a vykonatelnými na celém území Ruské federace a mají sílu zákona. Tyto právní akty prezidenta nesmí být v rozporu s Ústavou Ruské federace a federálními zákony.", "section_level": 2}, {"title": "Podřízené orgány.", "content": "Výnos prezidenta Ruské federace z 12. května 2008 přesně určuje federální orgány výkonné moci, federální služby a agentury, jejichž činnost přímo řídí prezident: Každodenní činnost prezidenta zajišťuje Administrativa prezidenta Ruské federace (). V rámci prezidentské administrativy funguje několik různých komisí a rad. Činnost dalších federálních orgánů výkonné moci řídí vláda Ruské federace.", "section_level": 2}, {"title": "Volba prezidenta Ruské federace.", "content": "V prezidentských volbách se již od roku 1991 využívá volební systém absolutní většiny. Na zvolení prezidenta v prvním kole voleb je nezbytné, aby za kandidáta hlasovala většina voličů. Zároveň se musí voleb zúčastnit nadpoloviční většina registrovaných voličů, jinak jsou volby neplatné. Pokud žádný z kandidátů nezíská ve volbách nadpoloviční většinu, dva nejúspěšnější kandidáti postupují do druhého kola, ze kterého vzejde vítěz s vyšším počtem hlasů. Volby prezidenta Ruské federace upravuje Ústava Ruské federace, federální zákon \"o základních garancích volebních práv a práva na účast v referendu občanů Ruské federace\" a federální zákon \"o volbách prezidenta Ruské federace\". Zákon týkající se voleb prezidenta se novelizuje prakticky před konáním každých prezidentských voleb. Volební legislativa se neustále vyvíjí, ale základní prvky volebního systému zůstávají nezměněny. Přesný způsob voleb prezidenta Ruské federace je definován v samostatném federálním zákoně č.19 \"o volbách prezidenta Ruské federace\".", "section_level": 1}, {"title": "Prohlášení voleb.", "content": "Volby prezidenta Ruské federace vyhlašuje Rada Federace. Rozhodnutí o konání voleb musí být přijato nejpozději 90 dnů před datem voleb, ale ne dříve než 100 dní před konáním voleb. Dnem konání voleb je druhá neděle v měsíci, ve kterém se konaly předchozí volby prezidenta a ve kterém byl zvolen aktuální prezident.", "section_level": 2}, {"title": "Návrh kandidátů.", "content": "O post prezidenta Ruské federace se může ucházet občan Ruské federace ve věku minimálně 35 let, žijící nepřetržitě alespoň 10 let na území Ruské federace. Stejná osoba může funkci prezidenta zastávat maximálně dvě funkční období za sebou. Kandidáti na post prezidenta mohou být navrženi dvěma způsoby: Kandidát (kromě kandidátů nominovaných politickými stranami, které mají zastoupení v Státní dumě) musí předložit Centrální volební komisi Ruské federace () minimálně 2 miliony podpisů občanů Ruské federace(do roku 2003 to byl 1 milion), kteří kandidáta podporují. Zároveň musí být dodrženo pravidlo, že z jednoho subjektu Federace nesmí být více než 50 tisíc podpisů. Zákon umožňuje předložit kandidátovi navíc 5% podpisů, celkově tak může předložit maximálně 2,100 milionu podpisů. Centrální volební komise následně musí prověřit minimálně 20% z 2 milionů podpisů. Pokud množství neplatných podpisů přesáhne 5%, prověří se dalších 10% podpisů. Kandidáti, kteří nesplní podmínku alespoň 2 milionů podpisů, nebudou zaregistrováni. K registraci za kandidáta zájemce musí Centrální volební komisi předložit: Po přijetí dokumentů má Centrální volební komise 10 dní na rozhodnutí o jejich registraci, nebo její zamítnutí. V případě, že do voleb bude zaregistrován pouze jeden kandidát bez protikandidátů, volby se neuskuteční. Úřadující prezident je povinen zajistit všem zaregistrovaným kandidátům stejnou finanční podporu ze strany státu a stejnou podporu všech masmédií.", "section_level": 2}, {"title": "Hlasování.", "content": "Prezident Ruské federace je volen přímou volbou všemi občany Ruské federace v celostátních volbách. Právo volit prezidenta mají všichni občané Ruské federace, kteří v den hlasování dosáhli věku 18 let s výjimkou osob zbavených volebního práva. Samotné hlasování probíhá v den voleb v jednotlivých volebních okrscích. Volič na hlasovacím lístku vyznačí kandidáta, pro kterého se rozhodl. Takto upravený lístek vhodí do zapečetěné volební urny. Prezidentem se stane kandidát, který v hlasování získá nadpoloviční většinu hlasů (t. j. minimálně 50% + 1 hlas). V případě, že ani jeden z kandidátů nezíská nadpoloviční většinu hlasů, následuje druhé kolo hlasování. Do druhého kola postupují dva nejúspěšnější kandidáti. Z nich voliči hlasováním určí vítěze. Prezidentem se stane kandidát s vyšším počtem hlasů. Dosud (r. 2012) se druhé kolo prezidentských voleb konalo pouze jednou v roce 1996. Na sumarizaci a vyhlášení oficiálních výsledků má Centrální volební komise maximálně 10 dnů ode dne konání voleb.", "section_level": 2}, {"title": "Inaugurace prezidenta Ruské federace.", "content": "Inaugurace prezidenta Ruské federace, t. j. uvedení nově zvoleného prezidenta do úřadu, se ve smyslu zákona \"o volbách prezidenta Ruské federace\" musí konat po uplynutí šesti let od momentu nástupu do funkce předchozího prezidenta. V případě opakovaných voleb se inaugurace musí konat do 30. dne po vyhlášení oficiálních výsledků voleb Centrální volební komisí. Samotný slavnostní akt a jeho podoba není upravena zákonem.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh inaugurace.", "content": "Protože průběh inaugurace není stanoven zákonem, opírá se pouze o tradici, která se vytvořila v roce 1991. Inaugurace prezidenta začíná slavnostními fanfárami, které hrají členové prezidentského orchestru z Velkého kremelské paláce. Členové prezidentské stráže následně přinesou do Andrejevského sálu Velkého kremelské paláce státní vlajku Ruské federace, standartu prezidenta, Ústavu Ruské federace a znak prezidenta Ruské federace. Na slavnostní pódium vstoupí předseda ústavního soudu a předsedové obou komor ruského parlamentu. Předseda Ústavního soudu položí Ústavu a znak prezidenta na čestné místo na tribuně, kde bude příští prezident skládat slavnostní přísahu. V 11:55 je nově zvolený prezident Ruské federace přivezen v prezidentské koloně přes Spasskou bránu do Velkého kremelské paláce. S prvním úderem hodin na Spasské věži a za zvuků fanfár prochází příští prezident přes Georgievský a Alexandrovský sál a přesně ve 12:00 vstupuje do Andrejevského sálu a vystupuje na pódium. Následně ho předseda ústavního soudu vyzve na přednesení prezidentského slibu. Budoucí prezident přiloží na Ústavu Ruské federace pravou ruku a přednese prezidentský slib. Pak předseda Ústavního soudu předá hlavě státu státní symboly a oznámí nástup nového prezidenta do funkce. Následně je v sále odehrána státní hymna a nad sídlem prezidenta v moskevském Kremlu je vztyčená prezidentská standarta.", "section_level": 2}, {"title": "Přísaha prezidenta Ruské federace.", "content": "Při inauguraci prezident přednese následujícím přísahu: Přísaha se přednáší slavnostně za přítomnosti členů Rady Federace, poslanců Státní dumy a soudců Ústavního soudu Ruské federace. Přítomni jsou i představitelé diplomatického sboru, představitelé vlády a federálních orgánů, jakož i další pozvaní hosté.", "section_level": 2}, {"title": "Symboly prezidenta Ruské federace.", "content": "Oficiální symboly prezidenta Ruské federace v současnosti (r. 2012) určují: Výnos prezidenta Ruské federace č. 319 z 15. února 1994 \"\"O standartu (vlajce) prezidenta Ruské federace\"\"; Výnos prezidenta Ruské federace č. 1138 z 5. srpna 1996 \"\"O oficiálních symbolech prezidentské moci a jejich používání při nástupu do funkce nově zvoleného prezidenta Ruské federace\"\"; Výnos prezidenta Ruské federace č. 906 z 27. července 1999 \"\"O určení popisu symbolu prezidentské moci - znaku prezidenta Ruské federace\"\". Podle těchto právních předpisů jsou oficiálními symboly prezidenta Ruské federace: Do roku 2000 patřil k oficiálním symbolům prezidenta i tzv. \"Speciální exemplář Ústavy Ruské federace\".", "section_level": 1}, {"title": "Rezidence prezidenta Ruské federace.", "content": "Status rezidence prezidenta Ruské federace mají oficiálně přiznaná čtyři sídla na území Ruské federace : Hlavní, pracovní rezidencí prezidenta je budova Senátu v moskevském Kremlu. V administrativní Budově č. 14, hned za Spasskou věží, je umístěn druhý pracovní kabinet prezidenta. Když se prezident Ruské federace nachází ve své rezidenci v Kremlu, nad Velkým kremelské palácem je vztyčená prezidentská standarta. Na přijímání oficiálních hostů se využívají i další rezidence: Jak neoficiální, odpočinkové či víkendové rezidence využívá prezident Ruské federace: V Petrohradě prezident Ruské federace využívá dvě vysunuté pracovny v Prezidentské knihovně Borise Jelcina a v Konstantinovském paláci ve Strelně, nedaleko Petrohradu.", "section_level": 1}, {"title": "Sociální výhody prezidentů ve výslužbě.", "content": "Po uplynutí funkčního období má bývalý prezident a jeho rodina legislativní zakotveno několik právních, sociální a jiné jistoty. Základními sociálními jistotami jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Prezident Ruské federace má vlastní internetový portál, jehož prostřednictvím přijímá dotazy a žádosti občanů Ruské federace. Na prezidenta se lze obrátit i klasickým dopisem zaslaným poštou ().", "section_level": 1}], "src_summary": "Prezident Ruské federace (, Prezident Rossijskoj federaci) je hlavou a nejvyšším státním představitelem Ruské federace. Ruský prezident není členem ruské vlády, ale i tak je poměrně vlivným prvkem politického systému z hlediska svěřených pravomocí. Je mu svěřena řada kompetencí výkonné moci, určuje základní směřování vnitřní i zahraniční politiky Ruské federace a řídí zahraniční politiku. Prezident provádí mimo jiné i významnou koordinační funkci v ústavním systému (na úrovni vztahů federálních orgánů, vztahů mezi federálními orgány a orgány jednotlivých subjektů Federace), má právo rozpustit parlament (Státní dumu). Prezident je také ochráncem Ústavy Ruské federace, garantem lidských a občanských práv a nejvyšším velitelem ozbrojených sil. ", "tgt_summary": "Der Präsident der Russischen Föderation () ist das Staatsoberhaupt von Russland. Das Amt ist die höchste Position im russischen Regierungssystem. Der Präsident wird durch eine Direktwahl vom russischen Volk gewählt. ", "id": 1378599} {"src_title": "Stolístek přeslenatý", "tgt_title": "Quirliges Tausendblatt", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Tato křehká rostlina osídlila téměř celou Evropu, vyjma nejsevernějších oblastí, Balkánu a některých středozemních ostrovů. Dále je rozšířena v mírném podnebném pásu v Malé Asii, na Blízkém východě, ve Střední Asii, jižní Sibiři až po Dálný východ včetně Japonska. Roste také v severní Africe v místech přiléhajících ke Středozemnímu moři a mimo arktická a aridní území i v Severní Americe. Je schopna se spolehlivě rozmnožovat až do nadmořské výšky 3500 m. V České republice vyrůstá jen řídce, většinou pouze na územích s dostatkem vodních ploch, např. na jižní Moravě, v Polabí, Českém ráji a na jihu Čech. Obvyklá místa jsou rybníky, slepá ramena řek, vodní kanály, často zaplavované příkopy, tůně a dolní úseky pomalu tekoucích řek s vodou slabě až středně bohatou na živiny (dusík, fosfor), která bývá neutrální až slabě zásaditá, s vrstvou jílu nebo organického bahna. Obvykle osídluje nevysychající vodu s hloubkou 50 až 100 cm, roste však i v hloubce do 3 m. Přežívá ztrátu vody, kdy rostlina vytvoří tzv. terestrickou formu. Někdy přímo žije na trvale vlhkých bahnitých březích nebo obnažených dnech a tehdy vyrůstají 10 až 15 cm vysoké \"stromečkovité\" vzpřímené lodyhy pouze s několika krátkými a tuhými, jasně zelenými segmentovými listy. Potřebnou vlhkost i živiny vstřebává kořínky z bahna.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvalá, převážně vodní rostlina s chabými lodyhami dlouhými 40 až 200 cm, méně často až 300 cm, které vyrůstají z plazivého oddenku v bahnitém dně. Zelené lodyhy, které se ve spodní části se jen řídce větví, dorůstají k vodní hladině a pak pod ní vodorovně splývají. Jsou 3 až 4 mm tlusté a mají blízká internodia, v horní části bývají hustě porostlé 2 až 5 cm dlouhými listy vyrůstajícími převážně v 5četných přeslenech (řidčeji ve 4 nebo 6četných). Tyto trvale ponořené listy mají čepele hřebenitě peřenosečné s 25 až 35 velmi tenkými, často protistojnými úkrojky o délkách 10 až 30 mm. Existuje více variant tvaru segmentů listů. Na koncích lodyh vyrůstají nad hladinu vztyčená klasnatá květenství o průměrné délce 5 až 15 cm. Obsahují 10 až 25 obvykle 5četných přeslenů s květy, které vyrůstají z úžlabí peřenosečných listenů až pětinásobně delších než květy. V horní části květenství jsou květy samčí, ve spodní samičí a uprostřed mohou být nečetné oboupohlavné. Samčí květy mají drobný kalich a korunu se světle zelenými až nahnědlými lístky 2,5 dlouhými a osm žlutozelených nebo červenavě tečkovaných tyčinek s cca 2 mm dlouhými prašníky. Samičí květy mají květní obaly zakrslé, ze čtyřdílného, téměř kulovitého semeníku vyrůstají čtyři nazelenalé až nahnědlé blizny na krátkých čnělkách. Květy rozkvétají v červnu až září a jsou opylovány větrem. U stolístku přeslenatého je patrný trend k dvoudomosti, jednotlivá květenství mají výraznou převahu samčích nebo samičích květů. Z opylených květů vyrostou hladké, kulovité, poltivé plody o průměru okolo 3 mm, které se později rozpadnou na 4 protáhlé plůdky. Životaschopné plody se vytvářejí i ve květenstvích rozkvetlých rostlin terestrické formy.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "V průběhu vegetačního období se rostliny množí dělením, kdy úlomky křehkých lodyh v internodiích vypouštějí kořínky. S nástupem chladného podzimního období se u stolístku přeslenatého, jako u jediného druhu rostoucího v ČR, vytvářejí v horních částech lodyh ze zakrnělých listů 2 až 6 cm dlouhé, kyjovité turiony. Jsou to specializované útvary vodních rostlin s morfologickými a fyziologickými adaptacemi pro úspěšné překonání nepříznivého období, pupeny se zásobou živin, kterým nevadí promrznutí. S nástupem zimního poklesu teplot rostliny pod hladinou uhynou a turiony se od nich oddělí a klesnou ke dnu, na jaře z nich vyrůstají nové rostliny. Před potopením plavou po určitou dobu na hladině a mohou být zaneseny na jiná místa nebo vyplaveny z vody na vlhký břeh, tam na jaře zakoření a vyroste terestrická forma stolístku přeslenatého. K rozmnožování slouží i semena (plůdky), která po rozevření plodů zapadnou do bahnitého dna.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Následkem vodohospodářských úprav stojatých i tekoucích vod dochází ke snižování počtů záplav a následně k vysychání mnoha terénních depresí. V rybnících bývá často chováno přespříliš ryb či tam žijí vegetaci požírající ryby (tolstolobik bílý, amur bílý) nebo ve velkých počtech vodní drůbež. Stejně tak i hromadná rekreace, silné znečištění vody neb používání herbicidů na blízkých polích má za následek úbytek stolístku přeslenatého ve vodách ČR. Byl proto v \"Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky\" prohlášen za ohrožený druh (C3).", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Stolístek přeslenatý (\"Myriophyllum verticillatum\") je druh vodních vytrvalých bylin rodu stolístek. Je uzpůsobený k trvalému životu pod vodní hladinou, vyskytuje se ve sladkých vodách na velké části severní polokoule.", "tgt_summary": "Das Quirlige Tausendblatt (\"Myriophyllum verticillatum\") ist eine Pflanzenart aus der Gattung Tausendblatt (\"Myriophyllum\") in der Familie der Tausendblattgewächse (Haloragaceae). Es wird selten als Zierpflanze für Gartenteiche genutzt.", "id": 596285} {"src_title": "Alamanda", "tgt_title": "Dschungelglocken", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Alamandy jsou dřevnaté liány nebo vzpřímené keře, ronící bílý latex. Listy jsou jednoduché, v přeslenech nebo na horních nodech někdy vstřícné či střídavé. Na bázi řapíku jsou četné prstovité žlázky. Květy jsou velké a nápadné, uspořádané ve vrcholových nebo zdánlivě úžlabních, chudokvětých chocholících. Kalich je hluboce členěný na 5 obvykle silně nestejných, lupenitých laloků. Koruna je žlutá nebo výjimečně purpurová (\"Allamanda blanchetii\"), nálevkovitá. Okraje korunních laloků se překrývají směrem doleva. Tyčinky jsou zanořené v úzké části korunní trubky a mají velmi krátké nitky. V květech je dužnatý, miskovitý, celistvý nebo lehce pětilaločný nektáriový terč. Semeník obsahuje jedinou komůrku s mnoha vajíčky. Čnělka je nitkovitá, zakončená hlavatou, krátce dvoulaločnou bliznou. Plodem je kulovitá, eliptická nebo zploštělá, ostře ostnitá tobolka pukající 2 chlopněmi. Obsahuje mnoho zploštělých semen. Semena jsou křídlatá nebo mají blanitý okraj.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod alamanda zahrnuje 15 druhů. Je rozšířen v tropické Americe od Mexika po Argentinu. Alamanda počistivá roste zplaněle i v jiných částech tropů, např. na Karibských ostrovech, Floridě, Myanmaru, Thajsku nebo Indii.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod \"Allamanda\" je v rámci čeledi \"Apocynaceae\" řazen do podčeledi \"Rauvolfioideae\" a tribu \"Plumerieae\". Mezi příbuzné rody ze stejného tribu náleží např. rody \"Cerbera\", \"Plumeria\" a \"Thevetia\".", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky a jedovatost.", "content": "Alamandy jsou jedovaté. Alamanda počistivá obsahuje plumericin, látku s dráždivým účinkem na trávicí trakt. Je obsažena v kůře, šťávě, listech i plodech. Rostlina při požití způsobuje zejména břišní křeče a průjem.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Alamanda počistivá (\"Allamanda cathartica\") je pěstována v tropech celého světa jako okrasná liána. Řidčeji jsou pěstovány i jiné druhy, zejména keřovitý druh \"Allamanda schottii\" nebo purpurově kvetoucí \"Allamanda blanchetii\". Existují i okrasné kultivary, například plnokvěté formy alamandy počistivé. Kříženec neznámého původu, \"Allamanda\" 'Cherries Jubilee', má velké, růžovopurpurové květy. Alamanda počistivá je používána v domorodé medicíně tropické Ameriky při ošetřování různých neduhů. Lze se s ní setkat ve sklenících českých botanických zahrad.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alamanda (\"Allamanda\") je rod rostlin z čeledi toješťovité. Jsou to liány a keře s přeslenitými jednoduchými listy a velkými, žlutými nebo výjimečně purpurovými květy. Rod zahrnuje 15 druhů a je rozšířen v tropické Americe. Nejznámějším zástupcem je alamanda počistivá, pěstovaná v tropech celého světa jako okrasná liána a využívaná v domorodé medicíně.", "tgt_summary": "Dschungelglocken (\"Allamanda\"), auch Allmande oder Goldtrompeten genannt, sind eine Gattung aus der Familie der Hundsgiftgewächse (Apocynaceae). Sie sind im tropischen Amerika beheimatet. Die Anzahl der Arten, die dieser Gattung zugerechnet werden, ist strittig; die meisten Autoren gehen von 12 bis 15 Arten aus.", "id": 1310751} {"src_title": "Alexej Alexandrovič Gubarev", "tgt_title": "Alexei Alexandrowitsch Gubarew", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a výcvik.", "content": "V roce 1936 mu zemřel otec a přestěhovali se k Moskvě, do sovchozu Čašnikovo. Zde se zastavila fronta v II. světové válce a na desetidenní boje ve vsi stále vzpomínal. V prosinci 1941 během přechodu fronty vyhořel jejich dům. Měl tři sestry. Celá rodina tvrdě pracovala na poli kvůli dodávkám na frontu. V roce 1950 ukončil střední školu v Krjukově a dostal se do Vojenského leteckého učiliště námořnictva. Po třech letech výuky jej poslali na Dálný východ do základní vojenské služby, kde byl jako průzkumník námořního letectva. V roce 1957 odešel studovat Gagarinovu vojenskou leteckou akademii. V době startu Gagarina byl velitelem letky v hodnosti 1. třídy u Černého moře. Po nalétání 2000 hodin jej velitel v roce 1963 doporučil do oddílu kosmonautů. Na svůj první let čekal přes 10 let. Nejdříve byl cvičen pro sovětský lunární program a pro vojenské mise Sojuzu Almaz. Letěl poprvé v roce 1975.", "section_level": 2}, {"title": "Lety do vesmíru.", "content": "Startoval se Sojuzem 17 11. ledna 1975 na palubě s kosmonautem Grigorijem Grečkem z kosmodromu Bajkonur, spojili se jako první expedice s orbitální stanicí Saljut 4 a po měsíci práce (a potížemi při zaměřování dalekohledu) se 9. února úspěšně vrátili na Zemi. V rámci programu Interkosmos odstartoval 2. března 1978 Sojuzem 28 s prvním československým kosmonautem Vladimírem Remkem na stanici Saljut 6. Úspěšný návrat byl 10. března. Byla to první mezinárodní posádka ze Země na oběžné dráze.", "section_level": 2}, {"title": "Po letech.", "content": "Při návštěvě ČSSR byl vyznamenán Zlatou hvězdou Hrdiny ČSSR, je dvojnásobným držitelem vyznamenání Hrdina Sovětského svazu, má Gagarinovu zlatou medaili. Je čestným občanem měst Kaluga, Arkalyk, Celinograd, Praha a České Budějovice. Byl ženatý a měl dvě děti. Je po něm pojmenována planetka č. 2544 o průměru 10 km, kterou 6. srpna 1980 objevila astronomka Zdeňka Vávrová na hvězdárně Kleť. U stanice metra Háje byl Alexej Gubarev s Vladimírem Remkem zvěčněn v sousoší \"Kosmonauti\" od sochaře Jana Bartoše. Svoji kariéru kosmonauta ukončil v roce 1981 a přijal administrativní místo v Středisku přípravy kosmonautů J. A. Gagarina. Roku 1990 byl povýšen na generálmajora. V letech 1990–1996 se stal náměstkem generálního ředitele společnosti \"Ščelkovavtotrans\". V roce 1982 vydal knihu \"Притяжение невесомости\" (Priťaženije něvěsomosti, \"Přitažlivost beztíže\"), roku 1990 pak \"Орбита жизни\" (Orbita žizni, \"Dráha života\"). S Vladimírem Remkem v roce 1983 vydali společně knihu \"Породненные орбитой\". V letech 1957–1991 byl členem komunistické strany.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alexej Alexandrovič Gubarev (, 29. března 1931 obec Gvardějcy, Kujbyševská oblast SSSR – 21. února 2015) byl sovětský vojenský letec a kosmonaut. Do vesmíru letěl dvakrát jako velitel kosmických lodí Sojuz.", "tgt_summary": "Alexei Alexandrowitsch Gubarew (; * 29. März 1931 in Gwardejzy, Oblast Kuibyschew, Russische SFSR; † 21. Februar 2015) war ein sowjetischer Kosmonaut. Gubarew verließ 1950 die Schule und trat in die Rote Armee ein. Nachdem er 1952 seine Pilotenausbildung absolviert hatte, flog er Einsätze im Koreakrieg. 1961 schloss er erfolgreich die Luftwaffenakademie Monino ab und war dann Führer einer Staffel am Schwarzen Meer.", "id": 2018467} {"src_title": "Třída Västergötland", "tgt_title": "Västergötland-Klasse", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Ponorky byly objednány roku 1981 jako náhrada třídy \"Draken\", pocházející ze 60. let 20. století. Třída \"Västergötland\" přitom konstrukčně vychází z předcházející úspěšné třídy \"Näcken\". Všechny čtyři ponorky postavila švédská loděnice Kockums v Malmö (střední sekce) ve spolupráci s loděnicí Karlskronavarvet (příďová a záďová sekce) v Karlskroně. Do služby vstoupily v letech 1987–1990. Jednotky třídy \"Västergötland\":", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Třída \"Västergötland\".", "content": "Ponorky mají jednotrupou konstrukci se dvěma palubami. Záďová kormidla jsou uspořádaná do X. Trup je pokryt anechoickým potahem. Jsou vybaveny radarem Terma, sonarovým komplexem CSU-83, systémem elektronického boje AR-700-S5 a bojovým řídícím systémem SESUB 900A. Výzbroj tvoří šest torpédometů ráže 533 mm a tři další ráže 400 mm. Ponorka přitom nese dvanáct těžkých 533mm torpéd (Tp 61B, Tp 62, Tp 613), určených k ničení lodí a zároveň šest lehkých 400mm protiponorkových torpéd (Tp 45, Tp 422). Do externích zásobníků lze uložit až 22 námořních min. Pohonný systém tvoří dva diesely Hedemora V12A/15-Ub o výkonu 2160 hp, dva generátory Jeumont-Schneider a elektromotor ASEA o výkonu 1800 hp, pohánějící jeden lodní šroub. Nejvyšší rychlost dosahuje 11 uzlů na hladině a 20 uzlů pod hladinou. Operační hloubka ponoru dosahuje 300 metrů.", "section_level": 2}, {"title": "Třída \"Södermanland\".", "content": "Roku 1999 byla objednána rozsáhlá modernizace ponorek \"Södermanland\" a \"Östergötland\" spojená s instalací pomocného pohonu Stirling Mk.3. Modernizace se uskutečnila v letech 2000–2005 v loděnici Kockums. \"Södermanland\" se do služby vrátila roku 2004 a \"Östergötland\" roku 2005. Životnost ponorek se modernizací prodloužila o 20 let. Ponorky byly vybaveny novým systémem elektronického boje CS-3701 a novým bojovým řídícím systémem SESUB 960A. Případnému nasazení do mezinárodních misí má napomoci nová klimatizace, která usnadňuje nasazení ponorky v oblastech s teplejším klimatem. Instalována byla rovněž přechodová komora pro potápěče speciálních sil. Nejzásadnější změny se týkají pohonného systému. Do trupu byla vložena nová 12metrová sekce s pohonem nezávislým na přístupu vzduchu (AIP – \"Air Independent Propulsion\"), tvořeným dvěma stirlingovými motory Kockums V4-275R o celkovém výkonu 204 hp, využívajícími naftu a kapalný kyslík. S využitím Stirlingových motorů ponorka může plout ponořená déle než dva týdny.", "section_level": 2}, {"title": "Třída \"Archer\".", "content": "Obě nemodernizované ponorky třídy \"Västergötland\" byly roku 2005 prodány singapurskému námořnictvu, které je přejmenovalo na RSS \"Swordsman\" (ex \"Västergötland\") a RSS \"Archer\" (ex \"Helsingland\"). Jejich tamní označení je třída \"Archer\". Před dodáním ponorky prošly modernizací v loděnici Kockums, spojenou mimo jiné s výměnou klimatizace a instalací nové trupové sekce se Stirlingovými motory. \"Archer\" byla na vodu spuštěna v červnu 2009 a \"Swordsman\" v říjnu 2010. Ve službě je od roku 2011.", "section_level": 2}], "src_summary": "Třída Västergötland je třída dieselelektrických ponorek švédského námořnictva. Nese též označení A17. Ponorky jsou specializované jak pro hlídkování v mělkých vodách Baltského moře. V letech 1983–1990 byly postaveny celkem čtyři jednotky této třídy. Všechny byly později radikálně modernizovány a do jejich trupu byla vložena sekce s pohonem nezávislým na přístupu vzduchu (AIP – \"Air Independent Propulsion\"). První pár ponorek \"Västergötland\" a \"Helsingland\" byl roku 2005 vyřazen a po modernizaci jej od roku 2011 provozuje singapurské námořnictvo jako třídu Archer. Druhá dvojice \"Södermanland\" a \"Östergötland\" je po modernizaci dále provozována švédským námořnictem, přičemž je označována jako třída Södermanland. Ponorky třídy \"Södermanland\" ve službě nahradí nová třída \"A26\". ", "tgt_summary": "Die \"Västergötland\"-Klasse diesel-elektrischer U-Boote wurde 1987 in den Dienst der Schwedischen Marine gestellt. Die vier ursprünglichen Einheiten dieser Klasse, \"Västergötland\" (in Dienst 1987), \"Hälsingland\" (1988), \"Södermanland\" und \"Östergötland\", wurden zwischen 1983 und 1988 auf der Werft Kockums gebaut. ", "id": 2469493} {"src_title": "Vietnamská literatura", "tgt_title": "Vietnamesische Literatur", "src_document": [{"title": "Nejstarší literární památky v čínštině.", "content": "Severní část Vietnamu, odkud etničtí Vietové teprve později expandovali na jih, zažila zhruba tisíciletou čínskou nadvládu (mezi obvykle uváděnými daty 111 př.n.l. a 939 n.l.). Tato skutečnost mnohostranně ovlivnila i povahu vietnamské kultury v dalších staletích. Klasická čínština se užívala ve Vietnamu coby literární jazyk dokonce až do počátku 20. století. Čínská filosofie a literatura ovlivnily styl i žánry vietnamské literatury především v jejích počátcích. Podobně silný vliv zaznamenaly myšlenkové proudy konfucianismus a buddhismus, rovněž převzaté z Číny ještě v době čínského područí. Za vlády dynastie Ly (1010-1225) byl po čínském vzoru povýšen kult Konfucia na oficiální a v hlavním městě byl postaven Chrám literatury (1070). Záhy poté (1076) vznikla Královská akademie a byly zavedeny úřednické zkoušky jako v Číně - jimi následně procházela značná část vzdělanců a literátů. Paralelně vznikala i literatura buddhistická, rovněž psaná v čínštině. Právě básně buddhistických mnichů (jako Van Hanh, v. Vạn Hạnh; Vien Chieu, v. Viên Chiếu) z přelomu 10. a 11. století představují nejstarší dochované literární texty. Také mezi konfuciánskými vzdělanci se objevili schopní literáti – z nejznámějších učenců před 15. stoletím stojí za zmínku alespoň velký učenec Chu Van An (v. Chu Văn An,? – 1370) nebo historikové Le Van Huu (v. Lê Văn Hưu, 1230-1275) a Ly Te Xuyen (v. Lý Tế Xuyên, 14. stol.).", "section_level": 1}, {"title": "Vietnamština jako další literární jazyk.", "content": "Vietnamština zřejmě dlouho zůstávala pouze hovorovým jazykem. Nejpozději od 13. století se však začal používat i její zápis ve znakovém písmu, odvozeném ze znaků čínských – tzv. \"jižní znaky\" (v. \"chữ Nôm\"). Velkým propagátorem jižních znaků byl na přelomu 15. a 16. století král Ho Quy Ly (v. Hồ Quý Ly), a to už před tím, než fakticky usedl na trůn (formálně vládl v l. 1400-1401). Na literárním významu začalo toto písmo nabývat ve století patnáctém, zásluhu na tom měl především učenec a humanista Nguyen Trai (v. Nguyễn Trãi, 1380-1442), proslulý také jaké vynikající válečný stratég, jenž významně přispěl k odchodu čínských okupantů ze země: mingská vojska ovládala zemi jen v letech 1414-1427, avšak mj. zničila obrovské množství starších vietnamských literárních památek. Nguyen Trai napsal množství básnických i prozaických textů ve vietnamštině i čínštině. Značná část důležitých literárních děl vznikala i nadále v čínštině, neboť tento jazyk měl tradičně velkou prestiž. Čínsky psal například Nguyen Binh Khiem (v. Nguyễn Bỉnh Khiêm, 1491-1585), autor poesie a textů věštecké povahy, či Le Quy Don (v. Lê Quý Đôn, 1726-1783) historik, filosof a encyklopedista. Vietnamština zapisovaná v jižních znacích se dočkala rozkvětu zejména na přelomu 18. a 19. století, kdy vznikla řada dnes již klasických děl vietnamské literatury, především v žánru tzv. \"truyen\" (v. \"truyện\"), románů ve verších. Ty byly psány v básnické formě \"luc-bat\" (v. \"lục bát\", v níž tradičně vznikala i vietnamská lidová poesie. Teprve v této době lze tedy hovořit o osobitém přínosu vietnamské literatury. Nejslavnějším dílem vietnamského písemnictví se stal právě jeden z veršovaných románů, \"Kieu\" (v. \"Kiều\", zvaný též \"Kim Vân Kiều\"), dílo, z nějž i někteří dnešní Vietnamci znají celé pasáže nazpaměť. Epos \"Kieu\" byl přeložen do mnoha jazyků, včetně češtiny, a jeho autor Nguyen Zu (v. Nguyễn Du, 1765-1820) je dosud ve Vietnamu považován za nedostižný vzor. Další klasický román ve verších, nazvaný \"Luc Van Tien\" (v. \"Lục Vân Tiên\"), napsal konfuciánský učenec Nguyen Dinh Chieu (v. Nguyễn Đình Chiểu, 1822-1888). Řada z těchto nesmírně oblíbených eposů však zůstala anonymní (\"Příběh o Thach Sanhovi\", \"Příběh Phanů a Tranů\" aj.). Kromě epické poesie vzniklo na přelomu 18. a 19. století také nemálo děl lyrických, rovněž psaných v jižních znacích, tedy ve vietnamštině. Mezi nimi vynikly dvě básnířky: Doan Thi Diem (v. Đoàn Thị Điểm, 1705-1748) originálně přebásnila \"Nářek bojovníkovy ženy\" podle původní čínské předlohy, Ho Xuan Huong (v. Hồ Xuân Hương, konec 18.- zač. 19. stol.) pak svou poesií plnou intelektuální hravosti a erotických narážek vyniká jako ojedinělý úkaz nejen ve vietnamské, ale i světové literatuře.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura v latinisované vietnamštině.", "content": "První pokusy o zápis vietnamštiny latinkou provedli evropští misionáři v 17. století. Snahy prosadit jej v literatuře se však objevily až na přelomu 19. a 20. století, v době francouzské nadvlády – průkopníky v tomto směru byli hlavně křesťanští úředníci koloniální správy jako Truong Vinh Ky (v. Trương Vĩnh Ký), Huynh Tinh Cua (v. Huỳnh Tịnh Của). Zápis byl dlouho nejednotný, a až průnik hovorovějšího jazyka do psané literatury otevřel latinisované vietnamštině (tzv. \"národní písmo\", \"chữ quốc ngữ\") cestu k širšímu využití. Ve 20. a 30. letech se pak tento zápis stal v podstatě jediným živým literárním jazykem Vietnamu. Vzhledem k tomu, že tehdejší autoři byli namnoze ovlivnění především francouzskou literaturou, znamenalo toto období počátek zcela nové etapy vietnamské literatury. Poprvé se do popředí zájmu dostala próza a s ní nové žánry, román a povídka, nová inspirace však ovlivnila i poesii (mj. volný verš) a také divadlo (objevila se do té doby neznámá činohra). Literatura však hlavně už nebyla jen záležitostí elity. Nástup národního písma také výrazně rozšířil množství čtenářů a dal předpoklady pro pozdější masovou alfabetisaci národa na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Základy moderní vietnamské literatury pokládala řada známých prozaiků: Ngo Tat To (v. Ngô Tất Tố, 1894-1959), Nguyen Cong Hoan (v. Nguyễn Công Hoan, 1903-1977), Vu Trong Phung (v. Vũ Trọng Phụng, 1912-1939), Nam Cao (1917-1951), Nguyen Hong (v. Nguyên Hồng, 1918-1982) či To Hoai (v. Tô Hoài, nar. 1920); ale také básníků: The Luu (v. Thế Lữ, 1907-1989), Nguyen Binh (v. Nguyễn Bính, 1918-1966), Han Mac Tu (v. Hàn Mặc Tử, 1912-1940), Xuan Zieu (v. Xuân Diệu, 1917-1985). Někteří z těchto autorů působili i ve druhé polovině 20. století, kdy byla vzhledem k složité politické situaci (boj za nezávislost a sjednocení Vietnamu) literární činnost utlumena a často ideologisována. Mezi úspěšnými vietnamskými autory první půle 20. století figuruje také Ho Či Min (v. Hồ Chí Minh, snad 1890-1969), který mj. ještě ve čtyřicátých letech napsal kuriosní sbírku veršů \"Deník z vězení\" v klasické čínštině. Další nový impuls přišel do vietnamské literatury s hnutím Doi moi (v. Đổi mới), jakési vietnamské perestrojky, započatým v r. 1986. Postupné uvolňování ve sféře ekonomické a částečně i politické vedlo v literatuře k otevírání nových témat i neobvyklých a kritičtějších pohledů na nedávnou vietnamskou minulost. Mezi nejoriginálnější autory konce 20. století patří zejména povídkář Nguyen Huy Thiep (v. Nguyễn Huy Thiệp, nar. 1950) a prozaička Pham Thi Hoai (v. Phạm Thị Hoài, 1960). Hlavním a nejoblíbenějším žánrem se stala povídka, přesto vzniklo i několik zdařilých románů od autorů jako Nguyen Khac Truong (v. Nguyễn Khắc Trường, nar. 1950), Bao Ninh (v. Bảo Ninh, nar. 1952) či Le Luu (v. Lê Lựu, nar. 1942). Velmi kritický pohled na vietnamskou společnost představuje prozaička Zuong Thu Huong (v. Dương Thu Hương, nar. 1947), která ovšem nesmí publikovat ve své rodné zemi. Kromě literatury umělecké se Vietnam může pochlubit nesmírně bohatou lidovou slovesností (poesie, písně, veršovaná přísloví aj.), která je dosud velmi živá a především v minulosti výrazně ovlivnila tvář vietnamské literatury.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vietnamská literatura označuje veškerou literaturu vzniklou na území dnešního Vietnamu, respektive na území říší, jež mu dějinně předcházely. Jako literární jazyk byla využívána klasická čínština a později také samotná vietnamština, která čínštinu ve 20. století zcela nahradila a má dnes v literatuře Vietnamu výsadní postavení.", "tgt_summary": "Vietnamesische Literatur ist von vietnamesisch Sprechenden mündlich überlieferte (\"văn học miệng\", Volksliteratur) und schriftgebundene Literatur (\"văn học bác học\", Gelehrtenliteratur). Die Werke wurden – abhängig von den jeweils herrschenden Machtverhältnissen – in unterschiedlichen Sprachen verfasst. ", "id": 829913} {"src_title": "Saab 29 Tunnan", "tgt_title": "Saab 29", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Již od října 1945 probíhal u společnosti Svenska Aeroplan Aktiebolaged v Linköpingu vývoj nového proudového typu, který by v budoucnu nahradil letouny Saab 21R. Ke dni 18. prosince 1945 byly ve vývojovém oddělení firmy Saab připraveny dva alternativní projekty označené R 1001 „Cigaren“ a R 1001 „Tunnan“. V únoru 1946 dalo Flygvapnet pokyn k detailnímu rozpracování projektu Tunnan, který následovaly modelové testy v aerodynamickém tunelu. V závěru roku 1946 pak letectvo objednalo stavbu tří prototypů s označením J 29. První ze tří objednaných prototypů (29001-29003) byl zalétán 1. září 1948 zkušebním pilotem Robertem Moorem.Druhý prototyp s modifikovanou mechanizací křídla poprvé vzlétl 28. února 1949. Třetí prototyp, jehož první let proběhl 18. srpna 1949, již nesl hlavňovou výzbroj tvořenou čtveřicí kanónů Hispano ráže 20 mm ve spodní části přídě. Během výroby Flygvapnet doobjednalo ještě čtvrtý prototyp (29004) zalétaný 21. července 1950, který obsahoval všechny modifikace, k nimž se dospělo během testů. Představoval tak jediný předsériový stroj. Sériové letouny se od prototypů odlišovaly změněnou částí mezi motorovým krytem a nosníkem ocasních ploch, který byl zesílen. Cílem bylo potlačení flutteru v rychlostní oblasti 900 km/h. Ke konci zkoušek bylo nutné přemístění brzdicích štítů z horní strany křídla do trupu pod jeho náběžnou hranu. Protože v této době stály na výrobní lince první rozpracované sériové draky Tunnanů, uskutečnila se tato změna až do 33. vyrobeného letounu (29133). Stroje v této podobě nesly označení \"Saab J 29A Tunnan\" (Jakt). Potřebu stíhací bombardovací verze pokryly \"J 29B\" (první vzlet 11. března 1953) se zvětšenou zásobou paliva, později přeznačené na A 29B (Attack). Na jejich křídlové závěsníky bylo možno zavěsit napalmové nebo klasické pumy a neřízené rakety. Od roku 1953 do 1955 Saab vyrobil 361 kus \"béček\" (29325-29685) zařazených do bitevních křídel F-6 v Karlsborgu a F-7 Sätenäsu. Demontáží hlavňové výzbroje z A 29B s následnou zástavbou dvou směrových kamer Ska-10/92 a jedné širokoúhlé Ska-15/15 vznikla v roce 1953 průzkumná varianta \"S 29C\" (Spaning), která také obdržela stínidlo tepelného záření pod tryskou motoru a detektor radarových vln pro ostrahu zadní polosféry. Jeho anténa byla instalovaná pod laminátovým krytem na zádi trupu. Dalším novým konstrukčním prvkem bylo použití odklopných krytů, které chránily okénka vpřed mířících kamer, jako pomocných brzdicích štítů při střemhlavém letu. Mezi květnem 1954 a květnem 1956 bylo vyrobeno 76 exemplářů (29901-29976). V březnu 1954 byl zalétán prototyp \"J 29D\" (sériové číslo 29325) se zabudovanou pohonnou jednotkou Flygmotor RM-2B o maximálním tahu 27,46 kN, která již byla vybavena komorou přídavného spalování s regulovanou výstupní tryskou. Úprava zahrnovala také přestavbu zvětšené zadní části trupu s ústím trysky posunutým vzad. 29 strojů \"J 29E\", z nichž první byl zalétán 3. prosince 1953, mělo upravené křídlo pro zvýšení kritického Machova čísla, které vzrostlo z hodnoty 0,86 na 0,89. Letouny byly ještě vybaveny motorem RM-2 bez přídavného spalování. Poslední modifikací byla stíhací varianta \"J 29F\" (zálet 20. března 1954), vzniklá přestavbou 308 letounů J 29B a J 29E. Koncem roku 1955 byly na J 29F instalovány dva závěsníky pro samonaváděcí střely Rb-24, což byly licenční AIM-9 Sidewinder vyráběné ve Švédsku. Šest letounů verze F (29333, 29441, 29507, 29575, 29578 a 29624) bylo upraveno pro vlekání terčů a předáno speciální letce křídla F-3 v Ostgotě.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Švédsko.", "content": "První sériové letouny Saab J 29A Tunnan převzalo stíhací křídlo F-13 v Norrköpingu v květnu 1951, které do té doby užívalo letouny de Havilland Vampire FB Mk.1. Od rou 1951 do roku 1954 obdržel Flygvapnet 224 kusů (29101-29324) této čistě stíhací varianty. Sloužily ve Fligflottilj F-3 se základnou Linköping-Malmen, F-4 Östersund-Frösön, F-8 Stockholm-Barkarby, F-9 Götebor-Säve, F-10 Ängelholm, F-12 Kalmar, F-13 Norrköping-Brävalla, F-15 Söderhamn, F-16 a F-20 Uppsala. Průzkumné S 29C sloužily ve stavu křídel F-11 na letišti Nyköping-Skavsta a u F-21 v Luleů. Všechny vyrobené J 29E byly dislokovány v Östersundu u útvaru F-4.", "section_level": 2}, {"title": "Kongo.", "content": "V rámci jednotek OSN byly od 4. října 1961 nasazeny čtyři J 29B (29374, 29393, 29440 a 29475) křídla F-8 z Ängelholmu v Kongu proti katanžským separatistům. Po příletu do Leopoldville utvořily jednotku F-22 pod velením plukovníka Svena Lampella. Dne 8. října 1961 byla F-22 přesunuta do Duluabourgu v provincii Kasai. Během roku 1962 se jednotka přemístila na letiště Kamina v provincii Katanga, kde k nim přibyly další čtyři A 29B (29364, 29365, 29371 a 29445) a dva S 29C (29906 a 2994). Do srpna 1963 se vrátily do Švédska.", "section_level": 2}, {"title": "Rakousko.", "content": "Jediným zahraničním uživatelem se v roce 1961 stalo Rakousko, které zakoupilo 15 letounů J 29F. Jejich domovskými základnami se stalo vídeňské mezinárodní letiště Schwechat a letiště Klagenfurt. V roce 1962 se působištěm Tunnanů 1. Jagdbomber Staffel stalo nové letiště v Linci-Hörschingu. Dalších 15 J 29F převzalo neutrální Rakousko v roce 1963. Některé z nich byly ve Švédsku na přání zákazníka upraveny tak, že mohly nést místo levé dvojice kanónů paletu s kamerami. Piloti dvou rakouských J 29F 20. října 1964 v silné mlze ztratili orientaci a pronikli do československého vzdušného prostoru. Po spotřebování paliva letouny nouzově přistály na poli u obce Ořech nedaleko západního okraje Prahy. Piloti byli neprodleně navráceni do Rakouska, poškozené stroje byly později sešrotovány.", "section_level": 2}, {"title": "Hlavní technické údaje.", "content": "Údaje platí pro J 29F", "section_level": 1}], "src_summary": "Saab 29, ve švédštině přezdívaný Flygande tunnan („létající sud“), byl švédský proudový jednomotorový jednomístný stíhací letoun, vyráběný v letech 1950-56. Šlo o druhý typ proudového letounu ve Švédsku a navzdory jeho vzhledu šlo o rychlý a hbitý stroj.", "tgt_summary": "Die Saab 29 \"Tunnan\" () war ein einstrahliges Kampfflugzeug des schwedischen Flugzeugherstellers Saab aus der unmittelbaren Nachkriegszeit. Die Bezeichnung „Tunnan“ (schwedisch für \"Tonne\", \"Fass\") leitet sich vom gedrungenen und etwas bauchigen Erscheinungsbild des Flugzeuges ab, das an eine fliegende Tonne erinnerte. Es war das erste in Europa nach dem Zweiten Weltkrieg in Serie gefertigte Kampfflugzeug mit Pfeilflügeln. Der Erstflug fand am 1. September 1948 durch den britischen Piloten Robert Moore statt.", "id": 332231} {"src_title": "Viktor Kozlov", "tgt_title": "Wiktor Nikolajewitsch Koslow", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "S hokejem začínal v rodném městě Toljatti kde odehrál svou první sezonu 1991/92 v ruské Superlize. Sezonu 1992/93 začal hrál za tým HC Dynamo Moskva kde odehrál 3 sezony a pomohl vybojovat 1 titul mistra Superligy a 1 vicemistra Superligy. Sezonu 1994/95 začal v Dynamu ale po 3 odehraných zápasech přešel do zámoří do týmu San Jose Sharks a 4 zápasy odehrál v týmu Kansas City Blades hrajíci IHL ligu. V San Jose odehrál celkem 4 sezony (1994/98) a ani jednou si nezahrál v týmu playoff. Sezonu 1997/98 začal v San Jose kde po 18 zápasech byl vyměněn do týmu Florida Panthers kde odehrál 6 sezon a od sezony 1998/99 hrál se svým krajanem Pavlem Burem kdy spolu odehráli 4 sezony (1998/02). 17. července 2003 prodloužil smlouvu s týmem Florida Panthers. 1. března 2004 byl vyměněn do týmu New Jersey Devils za Christiana Berglunda a Victora Uchevatova. 17. července 2004 prodloužil smlouvu s týmem New Jersey Devils o jeden rok. Během výluky v NHL se vrátil do mateřského klubu HC Lada Toljatti kde pomohl týmu se stát vicemistrem Superligy. Před sezonou 2006/07 se domluvil s týmem New York Islanders a podepsal roční smlouvu jako nechráněný volný hráč. 1. července 2007 podepsal smlouvu na dva rok smlouvu s týmem Washington Capitals. 26 května 2009 se rozhodl ukončit působení v NHL a podepsal tříletou smlouvu s týmem Salavat Julajev Ufa kde působí dodnes. V září 2015 se nadobro rozloučil se svou hráčskou kariérou, nadále působí v Metallurgu Magnitogorsk jako asistent trenéra. S týmem vyhrál Gagarinův pohár v sezóně 2015/2016.", "section_level": 1}, {"title": "Zajimavosti.", "content": "Byl draftován v roce 1993 v 1. kole, celkově 6. týmem San Jose Sharks. 11. února 2002 kdy odehrál zápas proti Bostonu Bruins si natáhl břišní sval a musel vynechat OH 2002. 3. prosince 2006 vstřelil svůj druhý hattrick v kariéře a poprvé v kariéře vstřelit čtyři góly za 1 zápas za tým Islanders proti New York Rangers kdy je porazili 7:4. 15. dubna 2009 po 15 odehraných sezónách v NHL, vstřelil svůj první gól v playoff za tým Washington Capitals.", "section_level": 1}], "src_summary": "Viktor Nikolaevič Kozlov (Ви́ктор Никола́евич Козло́в; *14. února 1975 v Toljatti) je bývalý ruský hokejový útočník. Momentálně je asistent hlavního trenéra týmu Metallurg Magnitogorsk.", "tgt_summary": "Wiktor Nikolajewitsch Koslow (; * 14. Februar 1975 in Toljatti, Russische SFSR) ist ein ehemaliger russischer Eishockeyspieler, der in der National Hockey League unter anderem für die San Jose Sharks, die Florida Panthers, New Jersey Devils und die Washington Capitals aktiv war. In Europa spielte er für Salawat Julajew Ufa, Lokomotive Jaroslawl und zuletzt Awtomobilist Jekaterinburg in der Kontinentalen Hockey-Liga.", "id": 769906} {"src_title": "Nikolaj Michajlovič Karamzin", "tgt_title": "Nikolai Michailowitsch Karamsin", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a počátky literární tvorby.", "content": "Karamzin pocházel ze šlechtické rodiny tatarského původu Kara Murza, poruštěné již za vlády cara Ivana Hrozného. Mládí strávil na usedlosti svého otce, který byl důstojníkem carské armády, a četba starých románů z této doby v něm zanechala trvalou náklonnost k literatuře. Měl domácí učitele, vzdělával se v internátní škole v Simbirsku a ve třinácti letech byl poslán do Moskvy do pensionátu profesora moskevské university Schadena, jehož přednášky rovněž navštěvoval. Zde se věnoval studiu filozofie, rétoriky, logiky, poetiky a jazyků (hlavně francouzštině a němčině). Roku 1781 vstoupil Karamzin po vzoru svého otce do vojenské služby v Preobraženském pluku v Petrohradě. Sblížil se s básníkem a politikem Ivanem Ivanovičem Dmitrijevem (1760–1837) a začal svou literární dráhu, především překlady německého osvícenského básníka a malíře Solomona Gessnera. Po smrti svého otce roku 1784 opustil Karamzin vojenskou službu a žil nějaký čas v ústraní v Simbirsku, kde vstoupil do zednářské lóže. Koncem roku 1784 odjel do Karamzin do Moskvy, kde se sblížil s uměleckým kroužkem soustředěným kolem spisovatele, novináře, vydavatele a svobodného zednáře Nikolaje Ivanoviče Novikova (1744–1818), v jehož časopise \"Dětské čtení\" (Детскоe чтениe), který redigoval, vydával svá první díla a překlady (např. Julia Caesara od Williama Shakespeara). Vliv tohoto kroužku na Karamzina trval čtyři roky a sehrál rozhodující úlohu v jeho další umělecké orientaci, neboť Karamzin se zde seznámil se spisy nejvýznamnějších evropských preromantiků - Jeana-Jacquese Rousseaua, Laurence Sterna, Gottholda Ephraima Lessinga (jehož tragédii \"Emila Galotti\" rovněž přeložil) a Johanna Gottfrieda Herdera.", "section_level": 2}, {"title": "Spisovatel.", "content": "Roku 1789 se Karamzin vydal do zahraničí. Navštívil Německo, Švýcarsko, Anglii a Francii (zde byl svědkem počátků francouzské revoluce, kterou odsoudil, i když byl některým ideám francouzských revolucionářů nakloněn), seznámil se s předními zástupci evropské vědy a kultury (například s Immanuelem Kantem, kterého navštívil v Královci) a získal nové představy o organizaci literárního života ve své vlasti. Hned po svém návratu roku 1790 založil první ruský literární časopis \"Moskevský žurnál\" (Московский журнал), ve kterém se pravidelně zabýval literární kritikou, prosazoval estetiku sentimentalismu a ve kterém také vydal umělecký výsledek své cesty po Evropě, intelektuální cestopis \"Listy ruského cestovatele\" (1791, Письма русского путешественника), napsaný ve Sternově duchu. Toto v ruské literatuře naprosto ojedinělé dílo společně s povídkami \"Liodor\" (1792, Лиодор), \"Ubohá Líza\" (1792, Бедная Лиза) a \"Natalja, bojarská dcera\" (1792, Наталья, боярская дочь) přinesly Karamzinovi slávu nejvýznamnějšího představitele ruské sentimentální prózy a přezdívku \"ruský Sterne\". Události jakobínské diktatury ve Francii roku 1793 Karamzinem otřásly a vedly jej k odklonu od osvícenských ideálů a v jeho literárních dílech sílí subjektivismus a fatalismus (povídky \"Ostrov Borngolm\" a \"Sierra-Morena\"). V této době také Karamzin připravil literární almanachy (sborníky) ruské poezie \"Aglaja\" (dva svazky, 1793 a 1794, Аглая) a \"Anoidy\" (rovněž dva svazky, 1796 a 1797, Аониды) a od roku 1798 se pokoušel vydávat časopis \"Panteon zahraniční literatury\" (Пантеон иностранной словесности), od čehož však kvůli sílící cenzuře ze strany úřadů carevny Kateřiny Veliké v souvislosti s myšlenkami francouzské revoluce upustil. Když pak za vlády cara Alexandra I. nastalo určité společenské uvolnění, Karamzin byl v letech 1802 a 1803 redaktorem nového časopisu \"Evropský věstník\" (Вестник Европы), který vycházel v letech 1802 až 1830. Přispívala do něj celá řada známých ruských básníků (například Gavrila Romanovič Děržavin, Vasilij Andrejevič Žukovskij a další) a sám Karamzin v něm vydal historickou povídku \"Starostka Marta aneb pád Novgorodu\" (1802, Марфа-посадница, или покорение Новагорода) a části svého nedokončeného autobiografického románu \"Rytíř naší doby\" (1802–1803, Рыцарь нашего времени). Kromě toho v časopise pojednával o politických a sociálních otázkách a tyto publicistické stati vydal ve formě zpovědi v knize \"Moje zpověď\" (1802, Моя исповедь).", "section_level": 2}, {"title": "Historik.", "content": "Na přelomu 18. a 19. století se začal prohlubovat Karamzinův zájem o dějiny. Poté, co napsal historickou práci \"Historické pochvalné slovo imperátorce Kateřině II\" (1802, Историческое похвальное слово императрице Екатерине Второй), ve které vyjádřil své názory na podstatu monarchie v Rusku a na povinnosti cara a jeho poddaných, byl roku 1803 prostřednictvím tehdejšího ministra osvěty jmenován oficiálním státním historiografem s úkolem napsat přehled ruských dějin. Na základě tohoto pověření zanechal Karamzin v podstatě své spisovatelské činnosti, neboť mu téměř veškerý čas zabralo zkoumání státních archivů a knihoven, kde často nacházel dosud neznámé a neprozkoumané materiály. Jen roku 1811 napsal pro cara Alexandra I. stať s názvem \"O starém a novém Rusku\" (О древней и новой России), ve které se velice konzervativně vyslovuje proti carovým reformám, ačkoliv byl dříve pokládán téměř za republikána. Tato změna Karamzinových názorů je většinou vykládána jako následek událostí francouzské revoluce a jako zřeknutí se mladistvého sentimentálního blouznění. Výsledkem Karamzinova historického bádání bylo vydání prvních osmi dílů jeho \"Dějin Říše ruské\" (История государства Российского) roku 1816, které obsahovaly přehled ruských dějin od počátků do roku 1560. \"Dějiny\" měly takový úspěch, že car povolal Karamzina do Petrohradu ke dvoru, a že se Karamzin stal roku 1818 čestným členem Petrohradské akademie věd. V letech 1821, 1824 a 1826 vydal Karamzin ještě další tři díly svých dějin a dovedl je do roku 1606. Poslední dvanáctý díl popisující historické události v Rusku v letech 1606–1612 byl vydán až po Karamzinově smrti roku 1829.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Karamzin byl dvakrát ženat. Poprvé se oženil roku 1801 s Jelizavetou Ivanovnou Protasovovou, která však již následující rok zemřela po porodu dcery Sofie. Roku 1804 se Karamzin oženil podruhé, tentokrát s nemanželskou dcerou knížete Vjazemského Kateřinou Andrejevnou Kolyvanovou, se kterou žil až do své smrti roku 1826, k níž přispěl prodělaný zápal plic.", "section_level": 2}, {"title": "Význam pro literaturu a kulturu.", "content": "Karamzin je považován za zakladatele ruské moderní žurnalistiky, které dal ráz populárně encyklopedického čtení a jako první se v ní věnoval i politickým otázkám. Literární ruštinu zbavil pout církevně slovanského jazyka, neboť jako základ svých děl použil lidovou mluvu (vytříbenou ovšem zkoumáním starých pramenů), a tím je učinil přístupné nejširším vrstvám. Jeho \"Dějiny Říše ruské\" měly ve své době ohromný vědecký i společenský dopad, neboť před jejich sepsáním nikdo z dějepisců, zabývajících se ruskými dějinami, neprováděl kritické zkoumání starých pramenů. Teprve Karamzin vytvořil dílo velkého slohu na vědeckém podkladě a stal se na dlouhou dobu autoritou v otázkách ruského dějepisu, přičemž mnohé jeho vývody nepozbyly dosud na platnosti a aktuálnosti. Jeho spisy tak sehrály obrovskou roli v dějinách ruské osvěty a \"Dějiny Říše ruské\" mají tak význam nejen vědecký, ale i literární. Karamzin prokázal neocenitelné služby i staré ruské literatuře, jejíž mnohé památky (například \"Slovo o pluku Igorově\") se staly známými jen díky jeho \"Dějinám\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Nikolaj Michajlovič Karamzin (, Michajlovka, Orenburská oblast – Petrohrad) byl ruský preromantický spisovatel a historik, známý především svými dvanáctisvazkovými \"Dějinami Říše ruské\", ve kterých zpracoval ruské dějiny do počátku 17. století. ", "tgt_summary": "Nikolai Michailowitsch Karamsin (, wiss. Transliteration \"\"; * im Dorf Michailowka im Gouvernement Simbirsk (Russland); † in Sankt Petersburg) war ein russischer Schriftsteller und Historiker. Karamsin markiert in der russischen Literatur den Übergang vom Klassizismus zum Sentimentalismus. Ende des 18. und Anfang des 19. Jahrhunderts konnte kein anderer Schriftsteller in Russland einen solchen Publikumserfolg und so viele Nachahmer verzeichnen wie Karamsin.", "id": 309646} {"src_title": "Oleg Makarov", "tgt_title": "Oleg Grigorjewitsch Makarow", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a výcvik.", "content": "Otec byl důstojníkem a rodina, tedy Olegova matka, on sám i sestra cestovali podle míst otcova zařazení. Žili v Povolží, pak ve Ferganě, v Kalininské oblasti, v NDR. Musel měnit i základní školy a pak s otcovým souhlasem odjel sám studovat do Moskvy. Absolvoval Baumannovu vysokou technickou školu (1951–1957) a stal se konstruktérem komponentů kosmických lodí ve Výzkumné konstrukční kanceláři č.1 (OKB-1) vedené Koroljovem. Do týmu kosmonautů OKB-1 byl zařazen v roce 1966. Zpočátku do páté skupiny civilních specialistů, později byl členem skupiny pro plánované lety k Měsíci. Když tento program předčasně skončil, pokračoval v přípravě pro lety na Sojuzech.", "section_level": 2}, {"title": "Lety do vesmíru.", "content": "Poprvé vzlétl ve funkci palubního inženýra z Bajkonuru v kosmické lodi Sojuz 12 v září 1973, spolu s ním letěl Vasilij Lazarev. Prověřovali nové systémy lodi a na Zemi se vrátili po dvou dnech. Poté byl jmenován do záložní posádky Sojuzu 17. Znovu se Oleg Makarov pokusil odstartovat do vesmíru s Vasilijem Lazarevem 5. dubna 1975 na lodi Sojuz, později označené jako Sojuz 18-1. Druhý stupeň nosné rakety správně ukončil svou činnost, nepodařilo se jej však oddělit od zbývající části rakety a proto musel být let ve výšce 192 km přerušen. Kosmonauti se vrátili po strmé balistické dráze, při návratu dosáhlo přetížení hodnoty 20,6 G. Po 21 minutách a 27 sekundách od startu přistáli v pohoří Altaj u hranice s Čínskou lidovou republikou. Tento pokus nebyl uznán letem do vesmíru, kosmonauti neměli nárok na vyplacení obvyklého bonusu za provedený vesmírný let. Druhý oficiální let proběhl v roce 1978 v kosmické lodi Sojuz 27. Makarov letěl spolu s Vladimirem Džanibekovem jako návštěvní posádka na orbitální stanici Saljut 6. Zde se se členy základní posádky Saljutu 6 Jurijem Romaněnkem a Georgijem Grečkem plnili zadané úkoly. Pro cestu zpět si vyměnili loď a vrátili se v Sojuzu 26 po 6 dnech. Potřetí vzlétl z Bajkonuru v Sojuzu T-3 v roce 1980. Letěl spolu s Leonidem Kizimem a Gennadijem Strekalovem opět na orbitální stanici Saljut 6. Zkoušeli nový typ lodě a provedli opravy na Saljutu.", "section_level": 2}, {"title": "Po letech.", "content": "Ve vesmíru strávil během tří letů celkem 20 dní. Měl s manželkou jedno dítě. V roce 1987 odešel z týmu kosmonautů zpět do firmy NPO Eněrgija. Zemřel ve svých 70 letech na infarkt myokardu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Oleg Grigorjevič Makarov (; 6. ledna 1933 obec Udomlja poblíž Moskvy, dnes Tverská oblast – 29. května 2003 v Moskvě) byl sovětský konstruktér a kosmonaut ruské národnosti. V kosmu byl třikrát, vždy jako palubní inženýr. V roce 1973 letěl do vesmíru v lodi Sojuz 12, v roce 1978 pracoval týden na orbitální stanici Saljut 6. Na Saljut 6 se vrátil ještě v roce 1980 při misi Sojuzu T-3.", "tgt_summary": "Oleg Grigorjewitsch Makarow (, wiss. Transliteration \"Oleg Grigor'evič Makarov\"; * 6. Januar 1933 in Udomlja, Sowjetunion; † 28. Mai 2003 in Moskau, Russische Föderation) war ein sowjetischer Ingenieur und Kosmonaut. Er überlebte den ersten Abbruch eines bemannten Raketenstarts.", "id": 1408246} {"src_title": "Igor Volk", "tgt_title": "Igor Petrowitsch Wolk", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí, pilot.", "content": "Narodil se 12. dubna 1937 ve městě Zmijiv na východě sovětské Ukrajinské SSR. Později se jeho rodina přestěhovala na Dálný východ, do Vorošilova (dnešní Ussurijsk) a poté do Kurska, kde navštěvoval tamní letecký klub. Od roku 1954 sloužil v Sovětské armádě, roku 1956 s úspěchem dokončil studium na Kirovogradské vojenské letecké škole (), načež byl přeložen ke stíhacímu letectvu Bakuského okruhu PVO. Roku 1963 odešel z armády v hodnosti nadporučíka do školy zkušebních letců při Letecko-výzkumném institutu M. M. Gromova v Žukovském u Moskvy, kterou absolvoval roku 1965. V institutu zůstal jako zkušební letec, současně do roku 1969 dálkově studoval na MAI (Moskevská letecká škola). Létal na všech tehdy existujících letadlech v sovětské armádě, měl nalétáno přes 5000 letových hodin.", "section_level": 2}, {"title": "Kosmonaut.", "content": "V Letecko-výzkumném institutu vznikla v červenci 1977 šestičlenná skupina zkušebních letců, která se začala připravovat na kosmické lety v rámci programu Eněrgija-Buran, jejím členem byl i Igor Volk. V srpnu 1978 získal souhlas Hlavní lékařské komise ke kosmickému výcviku a koncem roku byl jmenován velitelem skupiny. Od dubna 1979 letci zahájili všeobecnou kosmickou přípravu ve Středisku přípravy kosmonautů v Hvězdném městečku, a to formou opakovaných kratších stáží, pokračovali totiž v letech v institutu. Výcvik dokončil a kvalifikaci „zkušební kosmonaut“ získal v únoru 1982.", "section_level": 2}, {"title": "Let do vesmíru.", "content": "V rámci přípravy na let raketoplánem Buran měl získat zkušenosti z letů do vesmíru na lodích Sojuz, proto byl už v září 1982 zařazen do posádky krátkodobého letu Sojuzu na stanici Saljut 7, k Leonidu Kizimovi a Vladimiru Solovjovovi. Nicméně v květnu 1983 byla posádka rozpuštěna. Znovu zahájil přípravu k letu v prosinci 1983. Do vesmíru letěl na palubě Sojuzu T-12 (COSPAR 1984-073A) v létě roku 1984. Partnery mu byli Vladimir Džanibekov a Světlana Savická. Cílem jejich posádky byla sovětská orbitální stanice Saljut 7, kde již byla stálá posádka (Leonid Kizim a Oleg Aťkov). Nová trojice byla na stanici čtvrtou návštěvou. Na její palubě strávili 10 dní, pak se vrátili na Zem. Přistáli s kabinou na padácích na území Kazachstánu. Volk je registrován jako 143. člověk ve vesmíru s 11 dny strávenými v kosmu. Méně než dvě hodiny po přistání – s cílem ověřit pilotní schopnosti po kosmickém letu – na trase Bajkonur–Moskva pilotoval letadlo Tu-154 vybavené řízením Buranu a vzápětí letěl zpět s MiGem 25 upraveným tak, aby měl letové charakteristiky blízké Buranu.", "section_level": 2}, {"title": "Po letu.", "content": "V čele oddílu kosmonautů institutu se podílel na vývoji systému řízení Buranu, učastnil se pojezdových zkoušek a zkušebních letů analogu raketoplánu OK-GLI ve funkci velitele posádky. Současně se připravoval na let Buranem, podle plánů institutu a nadřízeného ministerstva leteckého průmyslu měl být při první misi velitelem (jeho druhým pilotem měl být Rimantas Stankjavičjus, roku 1988 zaměněný Magomedem Tolbojevem). Současně se připravoval s Alexandrem Ivančenkovem z NPO Energija. Roku 1987 se stal náčelníkem Odvětvového komplexu přípravy zkušebních kosmonautů (OKPKI, ), což bylo středisko přípravy kosmonautů ministerstva leteckého průmyslu. Start Buranu byl odsouván a nakonec roku 1992 bylo rozhodnuto o zastavení prací na Buranu a v příštím roce i na raketě Eněrgija. Vedení institutu a zejména Igor Volk stále doufali v obnovení programu a přes výzvy vlády k ukončení činnosti udržovali oddíl kosmonautů až do začátku roku 2002, kdy z institutu odešli dva ze tří zbývajících kosmonautů, včetně Igora Volka. Mezitím Volk v letech 1995–1997 zaujímal funkci zástupce náčelníka institutu a vedoucího jeho Letového zkušebního střediska. Vedle létání a kosmonautiky se Igor Volk věnoval i sportu, v letech 1986–1990 byl prezidentem Všesvazové tenisové federace SSSR. V letech 2003–2005 byl prvním viceprezidentem federace kosmonautiky, angažoval se v hnutí Zelených. S manželkou Valentinou Alexandrovnou měl dvě dcery.", "section_level": 1}], "src_summary": "Igor Petrovič Volk (; 12. dubna 1937 Zmijiv, Charkovská oblast, Ukrajinská SSR, SSSR – 3. ledna 2017, Bulharsko) byl sovětský (resp. od 1991 ruský) letec a kosmonaut, který se připravoval na nakonec neuskutečněné lety raketoplánem Buran, v rámci přípravy absolvoval v roce 1984 krátkodobý kosmický let Sojuzem T-12 na stanici Saljut 7.", "tgt_summary": "Igor Petrowitsch Wolk (, wiss. Transliteration \"\"; * 12. April 1937 in Smijiw, Oblast Charkow, Ukrainische SSR; † 3. Januar 2017 in Plovdiv, Bulgarien) war ein Pilot und sowjetischer Kosmonaut. Wolk führte als Kommandant gemeinsam mit Rimantas Stankevičius, welcher als Pilot fungierte, die ersten atmosphärischen Flüge des Buran-Prototyps OK-GLI durch.", "id": 2336647} {"src_title": "Mark A (tank)", "tgt_title": "Mark A", "src_document": [{"title": "Nasazení.", "content": "Tanky Mark A se dostaly na frontu poměrně pozdě, v době, kdy byla Britská armáda, která se vzpamatovávala z Třetí bitvy u Yper, v podstatě neaktivní. Poprvé se dostaly do boje v březnu 1918. Předvedly tehdy svoji užitečnost při krytí ústupu pěších divizí odrážejících německý nápor v rámci takzvané Ludendorffovy ofenzívy. Whippety byly tehdy přiděleny k tankovým praporům jako zvláštní roty X. Při jedné srážce 24. dubna poblíž francouzské vesnice Cachy zničila jediná rota Whippetů o síle 7 tanků celé dva prapory německé pěchoty, které přistihla v otevřeném prostoru. Tanky přitom postřílely přes 400 vojáků. Téhož dne byl jeden Mark A zničen v souboji s německým A7V. Jednalo se teprve o druhou tankovou bitvu v dějinách a o jediný případ, kdy se britský Mark A utkal s nepřátelským tankem. Whippety se pak po boku tanků Mark IV a Mark V zúčastnily 8. srpna 1918 bitvy o Amiens, o níž se vrchní velitel německé armády generál Erich Ludendorff vyjádřil jako o „černém dni německé armády“. Whippety vpadly do německého týlu a způsobily v daném sektoru ztrátu veškerého dělostřelectva. Z této zdrcující rány se Němci nedokázali vzpamatovat.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečné osudy.", "content": "Po válce byly whippety během britsko-irské války poslány do Irska, aby sloužily u 117. královského tankového praporu. Sedmnáct tanků bylo odesláno s expedičními silami na pomoc Bílé armádě proti Sovětskému Rusku. Rudé armádě se podařilo zmocnit se 12 z nich a používala je až do 30. let, přičemž alespoň jeden tank osadila francouzským 37milimetrovým kanónem Puteaux SA 18. Asi šest tanků Mark A bylo prodáno do Japonska, kde zůstaly ve službě asi až do počátku 30. let.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tank Mark A „Whippet“ byl britský střední tank užívaný v první světové válce. Jeho úkolem měla být podpora těžkých britských tanků Mark I/II/III a Mark IV, kdy měl díky své rychlosti a obratnosti využít průlomů v nepřátelských liniích. ", "tgt_summary": "Der \"medium Tank\" Mark A, auch Whippet, war ein frühes Panzermodell der Zeit des Ersten Weltkrieges aus britischer Produktion. Er war der erste Kavalleriepanzer überhaupt und unterschied sich grundsätzlich von den anderen Panzern seiner Zeit. Er erreichte eine für damalige Verhältnisse hohe Geschwindigkeit (13 km/h), die durch zwei separat laufende 45-PS-Tylor-Vierzylinder-Motoren erreicht wurde, und war eher leicht gepanzert. Jeder der beiden Motoren hatte eine eigene Kupplung und Getriebe und trieb je eine Kette an. Das Lenkrad war direkt mit den Gashebeln verbunden, sodass beim Drehen auf einem Motor mehr, auf dem anderen weniger Gas gegeben wurde. Außerdem besaß er ein ungefedertes Kettenlaufwerk, das sehr flach ausgeführt war, was Gewicht sparte und ihn relativ wendig machte. Der Kampfraum befand sich am Heck des Fahrzeugs, in dem der Fahrer, der Kommandant und zwei MG-Schützen untergebracht waren. Darüber befand sich ein fester facettierter Aufbau mit einem Hotchkiss-Maschinengewehr auf jeder Seite. Da der Platz im Mark A sehr beengt war, wurde zumeist ein Schütze weggelassen. ", "id": 773933} {"src_title": "Bertalan Farkas", "tgt_title": "Bertalan Farkas", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se ve východním Maďarsku. Otec pracoval v obuvnickém družstvu. Absolvoval základní školu, pak střední s internátem. Domů jezdil jednou měsíčně a byl na rozdíl od matky tomu rád, protože se mohl věnovat naplno hraní fotbalu. Ke konci střední školy se rozhodl zájem změnit, začal navštěvovat klub maďarského branného svazu, kde mohl skákat padákem a létat na kluzácích. Po maturitě se rozhodl stát se letcem. V roce 1967 nastoupil na vojenské letecké učiliště, studia dokončil v Sovětském svazu. Vrátil se do Maďarska v roce 1972 jako poručík a stal se uznávaným stíhacím pilotem. O čtyři roky později se přihlásil mezi adepty kosmonautiky, prošel náročným výběrem a pak výcvikem v SSSR. Až pár dní před startem v květnu 1980 bylo příslušnou komisí rozhodnuto, že Farkas bude členem základní posádky a zároveň, že v posádce záložní bude jeho maďarský kolega z výcviku Béla Magyari.", "section_level": 1}, {"title": "Let do vesmíru.", "content": "Na oběžnou dráhu Země odstartoval v květnu 1980 z Bajkonuru v kosmické lodi Sojuz 36. Velitele mu dělal kosmonaut Valerij Nikolajevič Kubasov, Farkas měl funkci kosmonaut-výzkumník. Spojili se s orbitální stanicí Saljut 6, kde už byl v té době připojen Sojuz 35, do stanice přestoupili a společně s přítomnou posádkou (Leonid Popov a Valerij Rjumin) zde týden pracovali dle připraveného scénáře páté posádky programu Interkosmos. Farkas spolu s Kubasovem pak odletěli na Zemi v Sojuzu 35. Přistáli v kabině lodi na padácích na území Kazachstánu.", "section_level": 1}, {"title": "Po návratu z kosmu.", "content": "Ve skotském Edinburgu se konal v září 2007 20. kongres Asociace kosmických cestovatelů (ASE – \"\") s Farkasovou účastí. Zúčastnil se i 22. kongresu ASE od 4. října do 10. října 2009 v Praze v prostorách fakulty elektrotechnické ČVUT.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bertalan Farkas (maďarsky \"Farkas Bertalan\", 2. srpna 1949 Gyulaháza, Maďarsko) je bývalý maďarský vojenský letec a kosmonaut. Do vesmíru letěl díky programu Interkosmos v roce 1980.", "tgt_summary": "Bertalan Farkas (* 2. August 1949 in Gyulaháza) ist ein ungarischer Pilot und ehemaliger Kosmonaut. Er ist der erste Ungar, der im Weltraum war.", "id": 1547063} {"src_title": "Phạm Tuân", "tgt_title": "Phạm Tuân", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z početné rolnické rodiny, která celá pracovala v místním zemědělském družstvu. V roce 1955 šel do školy a stal se členem Komunistického svazu mládeže. Po skončení školy roku 1963 nastoupil u armády. Pilotní výcvik prodělal v SSSR a pak spolu s ženou bojovali ve válce ve Vietnamu. Měl za sebou jako vojenský letec řadu vzdušných soubojů s letadly USA a také jako vůbec první člověk na světě sestřelil v roce 1972 ze svého MIGu létající pevnost B-52, za což jej vyznamenala vláda titulem Hrdina Vietnamské socialistické republiky. Bylo mu v té době 25 let. Po válce nastoupil v SSSR na leteckou akademii J.Gagarina a byl zde také vybrán do první skupiny kosmonautů mezinárodního programu Interkosmos. V době letu byl podplukovník. Jeho náhradníkem se stal Vietnamec Búi Thanh Liëm, který spolu s Phamem absolvoval výcvik.", "section_level": 1}, {"title": "Let do vesmíru.", "content": "V letu se Sojuzem 37 startoval v funkci kosmonaut výzkumník z kosmodromu Bajkonur pod velením kosmonauta Gorbatka. Oba kosmonauti se připojili k orbitální stanici Saljut 6, kde již byl připojen Sojuz 36. Společně se sovětskými kosmonauty Leonidem Popovem a Valerijem Rjuminem plnili připravené úkoly šesté mezinárodní posádky a v pořádku s druhou lodí, tedy Sojuzem 36 vrátili na Zem po 188 hodinách strávených v kosmu. Přistáli v kabině lodi na padácích na území Kazachstánu. Loď Sojuz 37 zůstala u stanice jako záložní..", "section_level": 1}, {"title": "Po letu.", "content": "Po skončení letu dokončil studium akademie. Později byl povýšen na generála a pověřen vedením oddělení obranného průmyslu na Ministerstvu obrany v Hanoji. Manželka Pham Tuana se jmenuje Tran Phuong, mají spolu jednu dceru, která se jim narodila v roce 1976.", "section_level": 1}], "src_summary": "Phạm Tuân (* 14. února 1947 vesnice Quốc Tuấn, severní provincie Thái Bình, Vietnam) je severovietnamský vojenský letec a kosmonaut, který letěl do vesmíru roku 1980 v rámci programu Interkosmos. Byl prvním kosmonautem z Asie, ze Země pak v pořadí 96.", "tgt_summary": "Phạm Tuân (* 14. Februar 1947 in Quốc Tuấn, Provinz Thái Bình, Demokratische Republik Vietnam) ist ein Ingenieur und ehemaliger Kosmonaut. Er ist der erste und bisher einzige Bürger Vietnams, der im Weltraum war. Ein weiterer Vietnamese, der aus Südvietnams Hauptstadt Saigon stammende Eugene Trinh, Nutzlastspezialist bei STS-50, wurde 1968 US-Staatsbürger.", "id": 417169} {"src_title": "Defenzivní programování", "tgt_title": "Defensives Programmieren", "src_document": [{"title": "Techniky defenzivního programování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Znovupoužití kvalitního kódu.", "content": "Znovupoužití staršího ověřeného kódu je jednou z nejlepších a hlavně nejlevnějších technik, je třeba ale dávat pozor na to, aby starší kód splňoval dnešní požadavky. Jako příklad lze uvést rozdílnost kódování (UTF-8 vs. ASCII), architekturu systému (32-bit vs. 64-bit), offline vs. online návrh. Kód napsaný před rokem 1990 je v drtivé většině případů zranitelný na sql injection útoky.", "section_level": 2}, {"title": "Ošetření I/O.", "content": "Vstupy programu představují druhou největší hrozbu (po autorovi samotném). Vstupy uživatelů jsou nevyzpytatelné a na nesprávně zvolené vstupy by měl programu umět reagovat. Stejně tak musí zabezpečit odolnost proti přímým útokům na program, jako například vkládání kódu do vstupu, procházení file-systémem, příchozí data ze sítě atd. Pro každý vstup by měl autor programu definovat množinu validních vstupů a nebrat žádné jiné. Dále definovat chování nekorektních vstupů, např. přerušení programu, nové zadání, varování. Například uživatel má do programu zadat množství peněz, autor programu by měl zkontrolovat, jestli zadal číslo, jestli je dostatečně velké, jaký symbol se používá pro oddělení desetinných míst, kolik desetinných míst uživatel zadal a jestli číslo není složené (23+74). Výstupy programu by neměly navenek prozrazovat více, než je nutné, autoři by se měli držet zásady maximálního utajení dat.", "section_level": 2}, {"title": "Vynucování dodržení kontraktu.", "content": "Z vnějších zdrojů by měli autoři metod vynucovat dodržení kontraktu povinně, z vnitřních zdrojů většinou jen v před-produkčních verzích pro účely testování, aby kontroly neubíraly na rychlosti programu.", "section_level": 2}, {"title": "Vstupní, výstupní podmínky a invarianty.", "content": "Vstupní podmínky by se měly kontrolovat před každým provedení kritické operace. Výstupní podmínky se kontrolují po dokončení operace. Invarianty datových struktur by se měli kontrolovat před provedením operace na těchto strukturách. Invarianty se většinou vynucují pomocí příkazů Assert (zkontrolovat nenulovost, délku pole, platnost odkazu...). Invariant neohraničeného pole kontroluje, že současná velikost není menší, než alokovaná velikost. Dále, že alokovaná velikost pole je menší, než největší možná alokovaná velikost a nakonec, že alokovaná velikost pole není menší než 2.", "section_level": 2}, {"title": "Vnější hranice systému.", "content": "Vnitřní hranice systému se ošetřují pomocí obsluhy chyb a následným volání programových výjimek. Obecně lze říci, že pokud lze po vzniklé chybě obnovit stav programu a pokračovat, měl by programátor použít v kódu kontrolované výjimky (jejichž ošetření je vynucené překladačem), nebo vlastní konstrukty na ošetření. Pro ošetření chyb, po kterých nelze obnovit stav programu a pokračovat se využívají nekontrolované výjimky (jejichž ošetření není vynutitelné překladačem).", "section_level": 2}, {"title": "Testování.", "content": "Testování přispívá ke kvalitnímu kódu, představuje příslib včasné detekce chyb v programu a ve výsledku snížení počtu chyb v kódu. Správné testování vychází z přesné dokumentace chování programu.", "section_level": 2}, {"title": "Kanonizace.", "content": "Autor by si měl dávat pozor, aby kontrolovaná událost nešla obejít více způsoby. Jako příklad lze uvést programové ošetření v kódu na unixovém systému, aby uživatel nechtěl po programu soubor „/etc/passwd“. Pokud ale uživatel zadá „/etc/./passwd“, soubor mu může být programem vydán a kontrolu obejde.", "section_level": 2}, {"title": "Nízká tolerance.", "content": "Proaktivní přístup zabraňuje potenciálním chybám kódu. Program by se měl držet zásady, že co nezná, decentně odmítá, nebo na tu vůbec nereaguje.", "section_level": 2}, {"title": "Další techniky.", "content": "Kontrola struktur konstantních velikostí (přetečení zásobníku), opatrná práce s řetězci, kódování a autentifikace vzdálených systémů, princip KISS a další.", "section_level": 2}], "src_summary": "Defenzivní programování je forma návrhu softwaru, která se snaží zaručit jeho nepřetržitou funkčnost i za podmínek použití, ke kterým nebyl původně navržen. Snaží se eliminovat tzv. Murphyho zákony. Ty říkají, že cokoliv se může potenciálně pokazit, se zaručeně pokazí. Defenzivní forma návrhu se aplikuje především, pokud by mohlo selhání softwaru vést ke katastrofickým či velmi nákladným scénářům. ", "tgt_summary": "Unter defensivem Programmieren wird eine Programmierung von Computersystemen verstanden, die möglichst viele Voraussetzungen selbst überprüft, bevor der eigentliche Selbstzweck erfüllt wird. Ein Programmierer ist mit verschiedenen bekannten und unbekannten Aspekten bezüglich Benutzer-Eingabe, verschiedener Betriebssysteme und -Versionen konfrontiert. Die so defensiv programmierten Applikationen sind misstrauisch gegenüber allen Eingaben und Voraussetzungen und verhalten sich gegenüber Verstößen robust. Durch das Voraussehen möglichst vieler Umstände laufen sie weiter oder brechen in einem geordneten Prozess ab. ", "id": 1797605} {"src_title": "1. FK Příbram", "tgt_title": "1. FK Příbram", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zápasy hrál klub na hřišti v obci Lazec. První utkání sehrálo mužstvo v roce 1929 s SK Slovan Lochovice. Klub působil v nižších soutěžích a úzce spolupracoval i s okolními kluby. Po roce 1948 a komunistickém převratu dochází ke sloučení příbramských klubů a vznikají dva nové a to dnešní SK Spartak Příbram, hlásící se k odkazu původního klubu SK Horymír Příbram, a dnešní 1. FK Příbram, tenkrát ovšem pod jménem Baník Příbram. Důležitým datem pro příbramskou kopanou je rok 1955, kdy byl v Lazci otevřen zrekonstruovaný Hornický stadion Baníku Příbram. 19. července 1960 Baník Příbram sehrál historicky první mezinárodní utkání s Arsenalem Kyjev, účastníkem 1. ligy SSSR. Klub se ovšem až do roku 1968 potácel v nižších soutěžích. Tento rok postoupil do divize a to bylo velkou zásluhou hrajícího trenéra Jiřího Peška. Tým v následném roce potvrdil svojí kvalitu dalším postupem do 3. ligy. V roce 1972 byl klub přejmenován na TJ Uranové Doly Příbram. Sezónu 1974/75 v ČNL dokončila Příbram na prvním místě ve skupině A a tím si zajistila postup do druhé ligy, v níž se udržela až do roku 1981. K padesátiletému výročí začla rekonstrukce hlavní tribuny a ta byla slavnostně otevřena o dva roky později. Poté se několik let hrála na Stadionu u Litavky pouze třetí nejvyšší soutěž - ČFL. Ke zlomu došlo v sezóně 1990, kdy do klubu vstoupilo velké jméno příbramského fotbalu Jaroslav Starka nejprve pouze jako vedoucí mužstva. V roce 1994 se Příbram dostala po 13 letech opět do 2. ligy, i když v ČFL skončilo mužstvo až na druhém místě, tak postoupilo díky finančním potížím pražské Dukly. O dva roky později došlo k přelomové události v historii příbramské kopané, když došlo ke sloučení s Duklou Praha. Pod jménem FC Dukla se hrála druhá liga nejprve v Praze a rezervní B-tým pak v Příbrami. Po historickém postupu klubu do nejvyšší soutěže v sezóně 1997/98 pak v Příbrami hraje i A-tým a příbramští diváci, pak mohou sledovat nejvyšší soutěž doma. Současně s tím se klub přejmenoval na FC Dukla Příbram. Od roku 2000 nahradilo Duklu jméno sponzora Marila. V tomto roce se klub účastnil Poháru Intertoto. Po vítězství nad Linzer ASK nepřešel přes anglickou Aston Villu. Marila Příbram v roce 2001 dosáhl čtvrté místo v Gambrinus lize, což bylo nejlepší umístění klubu v novodobé historii. To znamenalo zahájení sezony v Poháru UEFA 2001/02. V prvním kole Příbram porazila francouzský klub CS Sedan doma 4:0 a následně prohrála venku 1:3, což znamenalo postup. V následujícím kole však nepřešla přes řecký PAOK Soluň po výsledcích 1:6 a 2:2. V posledních sezónách se Marila pohybovala většinou v dolní polovině ligy, v sezóně 2006/07 tým sestoupil do druhé ligy, v následující sezoně se však vrátil mezi tuzemskou elitu. Od roku 2008 klub nese název 1. FK Příbram.", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj: Zdroj: Poznámky:", "section_level": 1}, {"title": "Přehled výsledků v evropských pohárech.", "content": "Vysvětlivky:", "section_level": 1}], "src_summary": "1. FK Příbram (celým názvem: První fotbalový klub Příbram, akciová společnost) je český fotbalový klub, který sídlí v Příbrami ve Středočeském kraji. Klub byl založen v roce 1928 v bývalém městě Březové Hory, dnes součást Příbrami pod názvem SK Březové Hory. Svůj současný název nese od roku 2008. Od sezóny působí v české nejvyšší fotbalové soutěži. Klubové barvy jsou zelená a černá. ", "tgt_summary": "Der 1. FK Příbram ist ein tschechischer Fußballverein aus der mittelböhmischen Stadt Příbram. Der Verein entstand 1996 aus einer Fusion des FC Příbram mit Dukla Prag.", "id": 1559626} {"src_title": "Košická Nová Ves", "tgt_title": "Košická Nová Ves", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1297, která poukazuje na výstavbu zdejšího kostela sv. Ladislava. Dalším dokumentem, který potvrzuje existenci obce, je soupis desátků, které vybíral papežský legát Ruffinus pro papeže Jana XXII z Avignonu v letech 1317 až 1337. Dokument uvádí: \"Také Mikuláš z Nové Vsi (Nicolaus de Nova Villa) ze třetí částky kostela má zaplatit 6 grošů...\". Obec Košická Nová Ves byla poddanským majetkem města Košice. Historický vývoj výrazně poznamenal příliv Maďarů, kteří utíkali před tatarskými vpády, příchod německých kolonistů a několik pohrom. V roce 1427 zde bylo zapsáno 20 hospodářství. V letech 1709 – 1710 se vlivem stavovských protihabsburských povstání Františka II. Rákociho obec téměř vylidnila. Zůstaly tu jen čtyři poddaní a jeden chalupník. Košický magistrát přistoupil k opětovnému zalidnění obce o sto let později. V roce 1826 měla Košická Nová Ves 684 obyvatel. Roku 1896 tu stálo 152 domů s 1160 obyvateli. Zrušením poddanství v roce 1848 se Košická Nová Ves stala samostatnou obcí. Během období let 1938 – 1945 byla obec přičleněna k Maďarsku. Ke Košicím jako městská část byla přičleněna 1. srpna 1968. Obyvatelstvo se v minulosti věnovalo zemědělství a pěstování vinné révy. Nemoc révy ale všechny vinice zničila a tak si obyvatelstvo muselo najít náhradní zdroj obživy. Zaměřilo na chov prasat, obchodování s nimi, na výsek masa a různých uzenářských výrobků. Známá šunka, klobásky, majos a zejména zvláštní zpracované škvarky přinesli obyvatelům přezdívku \"škvarkare\". Důkazem o těchto činnostech je i obecní znak. Doplňkovým zdrojem výdělku bylo zásobování košického trhu mlékem a prodejem koláčů. V současnosti je městská část prostřednictvím linek hromadné dopravy plně napojena na město Košice. V obci je škola postavena v 70. letech a také dětský domov z 80. let.", "section_level": 1}, {"title": "Církev.", "content": "Kostel byl a je zasvěcen sv. Ladislavu, uherskému králi. První oprava byla provedena v roce 1510, kdo však postavil tento kostel se neví. Farnost byla v té době součástí egerské biskupské diecéze. V období reformace kostel chátral; k jeho rozsáhlé opravě došlo až po opětovném převzetí do majetku města Košice. K dalším zaznamenaným úpravám došlo až v letech 1864 a 1885. Zásadně byl nakonec přebudován v roce 1925 podle projektu košického stavitele Júlia Wirtha. Část raněgotického presbytáře se zachovala dodnes. Římskokatolická farnost měla sídlo v Košické Nové Vsi. Řeckokatoličtí věřící měli farnost v Košicích.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura a zajímavosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "V obci funguje fotbalový klub FK Košická Nová Ves. Jedním z odchovanců byl i bývalý reprezentant Peter Dzúrik.", "section_level": 2}], "src_summary": "Košická Nová Ves (maďarsky Kassaújfalu, německy Kaschau-Neudorf) je městská část Košic, součást okresu Košice III. V minulosti patřila obec administrativně do abovské župy. V současnosti patří městská část do Košického kraje a nachází se ve východní části města Košice. Na severu hraničí s městskou částí Dargovských hrdinov na západě s částí Vyšné Opátske; na jihu pak s částí Krásná. Na východě s obcemi Zdoba a Košické Oľšany. ", "tgt_summary": "Košická Nová Ves (deutsch \"Neudorf\", ungarisch \"Kassaújfalu\") ist seit 1968 ein Teil von Košice, im Okres Košice III in der Ostslowakei östlich der Innenstadt. ", "id": 2205513} {"src_title": "Poměr obvodu pasu a boků", "tgt_title": "Taille-Hüft-Verhältnis", "src_document": [{"title": "Měření.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Protokol WHO.", "content": "S ohledem na protokol Světové zdravotnické organizace ze sběru příslušných dat, by měl být obvod pasu měřen vprostřed mezi spodním okrajem posledního hmatatelného žebra a vrcholem kosti kyčelní s využitím měřidla, které je odolné proti protahování, a pod tahem 100 g. Obvod boků by měl být měřen v místě, kde mají hyždě největší vypoulení, paralelně k rovině podlahy. Při měření je třeba mít nohy těsně u sebe, paže rozpaženy a váhu těla rovnoměrně rozloženou (a zřejmě je také potřeba měřit se bez oblečení přímo na těle). Měřená osoba by také měla být odpočata a měří se při normálním výdechu, každé měření by mělo být alespoň dvakrát opakováno, pokud se výsledky měří o méně než centimetr, uvažuje se při výpočtu průměrná hodnota (pro vyšší rozdíl než centimetr se měření musí opakovat). Některé organizace využívají o málo pozměněnou metodiku měření. Americký National Institutes of Health a the National Health and Nutrition Examination Survey využívá měření prováděného na vrcholu kosti kyčelní s měřidlem paralelně k podlaze. Měření obvodu pasu se takto provádí u osoby v poloze ležmo, dle posledních průzkumů však může být takto získaný WHR podhodnocen.", "section_level": 2}, {"title": "Měření v praxi.", "content": "V praxi prováděné měření se od doporučovaného postupu mírně odlišuje. Většinou se měří obvod pasu na nejtenším místě břicha, často nad spodní částí břicha, a boky se měří na nejširší možné oblasti. Dále v případech, kdy je tvar pasu spíše konvexní než konkávní, jako například při těhotenství či obezitě, obvod pasu je pak měřen horizontálně jeden palec (2,54 cm) nad pupkem.", "section_level": 2}, {"title": "Indikátor zdravotního stavu.", "content": "WHR se využívá k měření a indikaci zdravotního stavu a rizik vývoje vážných zdravotních komplikací. Výzkumníci ukázali, že lidé, kteří mají tělo v charakteristickém \"tvaru jablka\" (s větším množstvím hmoty okolo pasu) jsou vystaveni vyššímu zdravotnímu riziku než osoby s pasem ve \"tvaru hrušky\", kteří mají více hmoty kolem boků. WHR je využíván k měření obezity, která je sama významným indikátorem závažných zdravotních problémů. Světová zdravotnická organizace uvádí, že obezita začíná na úrovni WHO vyšší než 0.90 u mužů a 0.85 u žen, nebo v případě BMI indexu vyššího než 30. Americká organizace The National Institute of Diabetes, Digestive and Kidney Diseases (NIDDK) uvádí, že teny s WHO hodnotou vyšší než 0.8 a muži s vyšší než 1.0, mají vyšší riziko zdravotních komplikací v důsledku nevhodného rozložení tuku v těle. WHR byl shledán jako efektivní predikátor mortality starších lidí (ve věku nad 75 let) než BMI nebo samotný obvod pasu. Pokud by byla obezita definovaná pomocí WHR namísto BMI vzrostlo by procento lidí ohrožených srdečním selháním celosvětově třikrát. Další měřící metoda je procentuální hodnota tělního tuku, ta bývá považována za ještě přesnější míru relativní váhy (tuk vs funkční tkáň). Z uvedených třech měřících metod bere pouze WHR v úvahu rozdílnou tělesnou stavbu jedince. Je tedy například možné, že dvě ženy mohou mít odlišný BMI, ale stejný WHR, ale také přesně naopak. WHR byl shledán jako lepší predikátor kardiovaskulárních onemocnění než samotný obvod pasu či BMI. Některé studie však shledaly jako dostačující indikátor rizika kardiovaskulárních onemocnění samotný obvod pasu, jiné studie pak shledaly jako dobrý indikátor míru tělesného tuku, jiné zase jako vhodný indikátor shledaly hypertenzi a diabetes 2 typu.", "section_level": 1}, {"title": "Stres.", "content": "Byla prokázána souvislost mezi zvýšenou hladinou stresového hormonu kortizolu, jehož vylučování reguluje hypofýza (HPA), a větším obvodem pasu (a tedy i vyšší hodnotou WHR). Břišní tuk je markerem viscerálního tuku (který se ukládá mezi důležitými orgány v těle, jako játra, slinivka či střeva) a vykazuje větší průtok krve a více receptorů na kortizol než jiná tuková tkáň. Čím vyšší je množství kortizolových receptorů v těle, tím je viscerální tuková tkáň citlivější na kortizol. Vyšší citlivost na kortizol vede ke stimulaci tukových buněk citlivých na kortizol k dalšímu růstu. Je prokázáno, že ženy, které mají kombinaci normálního BMI, ale vyššího WHR mají vyšší reaktivitu na kortizol a tím pádem si hůře navykání na opakovaný stres než ženy, které mají WHR v normě. Tato skutečnost může znamenat, že vyšší WHR může způsobovat disfunkci HPA spočívající v nadměrné produkci kortizolu.", "section_level": 2}, {"title": "Plodnost.", "content": "Hodnota WHR 0.9 pro muže a 0.7 pro ženy byla shledána jako silně korelující se zdravím a plodností jedince. Ženy, které se pohybují okolo hodnoty WHR 0.7 mají optimální hladinu estrogenu a jsou méně náchylné k chorobám jako diabetes mellitus, kardiovaskulárním onemocněním či rakovině vaječníků. Ženy s hodntou WHR vyšší než 0.80 mají naopak významně nižší četnost otěhotnění než teny s nižším WHR (mezi 0.70 a 0.79) nezávisle na hodnotě jejich BMI. U mužů s hodnotou okolo 0.9 je situace podobná, vykazují lepší zdravotní stav, vyšší plodnost a je u nich nižší pravděpodobnost výskytu rakoviny prostaty či varlat. Menopauza znamená v důsledku změny tvorby hormonu v těle ženy také vzrůst hodnoty WHR nezávisle na růstu BMI. Menopauza tak představuje přirozenou změnu rozložení tuku v těle ženy.", "section_level": 2}, {"title": "Kognitivní schopnosti.", "content": "Při využití dat z amerického National Center for Health Statistics ukázal William Lassek a Steven Gaulin souvislost mezi výsledky kognitivních testů dětí a hodnotou WHR jejich matek. Dětí, u kterých matky měly nižší hodnotu WHR, podávaly lepší výsledky. Vědci předpokládájí, že větší hodnota WHR u matek měla za následek vyšší hodnoty polynenasycených tuků v tělním oběhu matky, které se dostávaly do tělního oběhu plodu a negativně působily na vývoj mozku u plodu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Poměr obvodu pasu a boků, anglicky \"waist–hip ratio\" nebo též \"waist-to-hip ratio\" (zkráceně: WHR) je poměr mezi obvodem pasu ku obvodu boků. Výpočet WHR se provádí jako podíl obvodu pasu (anglicky \"waist\") a boků (anglicky \"hips\"): ", "tgt_summary": "Als Taille-Hüft-Verhältnis (THV), Taille-Hüft-Index (THI) oder Taille-Hüft-Quotient (THQ) ( oder, WHR) wird das Verhältnis zwischen Taillen- und Hüftumfang angegeben. In der Medizin dient der \"Taille-Hüft-Index\" der Einschätzung möglicher Gesundheitsrisiken, insbesondere von Herz-Kreislauf-Erkrankungen durch Übergewicht.", "id": 999256} {"src_title": "Letecká záchranná služba v Česku", "tgt_title": "Luftrettung in Tschechien", "src_document": [{"title": "Historie v Československu.", "content": "První zdokumentovaný let na území Československa se zraněným člověkem na palubě proběhl 27. srpna 1956, ačkoliv historie záchranných letů sahá až do 30. let. Záchranný let provedli příslušníci Československé armády s vrtulníkem Mil Mi-4. Raněného přepravovali z Terezína do Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích. Další významný záchranný let proběhl až v únoru 1960, kdy byli vrtulníkem Mi-4 transportováni tři zranění horníci. V průběhu 60. let probíhaly další záchranné lety, ale ty byly spíše ojedinělé. V roce 1965 vypomáhaly vrtulníky při záchraně osob během povodní a v témže roce proběhla první záchranná akce také ve Vysokých Tatrách. Systém letecké záchranné služby neexistoval a o jeho vybudování se ani neuvažovalo. O vybudování systému organizované letecké záchranné služby na území Československé socialistické republiky se začalo uvažovat teprve v roce 1977. Federální ministerstvo vnitra, ministerstvo zdravotnictví a Ústav národního zdraví začaly shromažďovat informace o provozu letecké záchranné služby v ostatních evropských zemích. Pozornost byla soustředěna především na počet a zaměření letů, ale sbíraly se informace také o stanovištích a používaných vrtulnících letecké záchranné služby. V roce 1980 proběhl v Mnichově první mezinárodní kongres leteckých záchranných služeb AIRMED 80. O čtyři roky později, v roce 1984, proběhl první let s lékařem na palubě. Původní koncept počítal s vybudováním sítě letecké záchranné služby, která bude čítat 12 stanic. Ty měly být rozmístěny na strategických místech v okolí dálnic, velkých městských aglomerací a turisticky významných oblastí. Významným se stal rok 1985, kdy v Curychu proběhl druhý mezinárodní kongres leteckých záchranných služeb AIRMED 85. Kongresu se účastnili také zástupci Československa. Tento kongres vedl k sestavení týmu specialistů, který měl v průběhu následujících let vybudovat v Československu síť letecké záchranné služby. Letecká záchranná služba zahájila na území Československa činnost oficiálně 1. dubna 1987 v 7:15. Jednalo se o zkušební provoz pro oblast Prahy a Středočeského kraje. Pražský Ústav národního zdraví vyčlenil pro leteckou záchrannou službu zdravotnický personál, Letecká správa Federálního ministerstva vnitra poskytla vrtulníky a Československá státní pojišťovna zajistila finanční krytí projektu. První etapa zkušebního provozu probíhala do 30. května 1987 a zajišťovala ji Letecká správa Federálního ministerstva vnitra, druhá etapa probíhala od 15. července do 30. září 1987 a chod letecké záchranné služby zajišťoval státní podnik Slov-Air. Stanice přešla do nepřetržitého denního provozu až 1. dubna 1988. Prvním provozovaným vrtulníkem byl stroj Mil Mi-2. V roce 1987 vznikla první stanice letecké záchranné služby. Ta sloužila pro oblast Prahy a Středočeského kraje. Volacím znakem stanice se stal Kryštof 01. 1. července 1987 zahájila činnost druhá stanice, která sloužila pro Banskou Bystrici. Do roku 1992 vzniklo na území Československa celkem 18 stanic letecké záchranné služby. Původní plán 12 stanic byl tak výrazně převýšen. Stanice získaly volací znaky Kryštof 01 až Kryštof 18 v závislosti na tom, kdy zahájily provoz. Na území Slovenska se nacházelo celkem sedm stanic, v Česku pak jedenáct stanic.", "section_level": 1}, {"title": "Historie v Česku.", "content": "Se vznikem samostatných států Česká republika a Slovenská republika došlo také k rozdělení letecké záchranné služby. Česko převzalo jedenáct stanic, Slovensko sedm. Již v roce 1990 vznikaly v Československu první nestátní letecké společnosti, které od roku 1992 přebíraly provoz letecké záchranné služby na některých provozních stanicích, především na stanicích, kde působil státní podnik Slov-Air. Na počátku roku 1993 zajišťovala Armáda České republiky provoz letecké záchranné služby na stanicích Kryštof 07 v Plzni, Kryštof 13 v Českých Budějovicích a Kryštof 17 v Havlíčkově Brodě. Letecká služba Policie ČR, nový letecký policejní útvar, zajišťoval svými prostředky chod letecké záchranné služby na stanicích Kryštof 01 v Praze a Kryštof 06 v Hradci Králové. Na ostatních šesti provozních stanicích působily soukromé společnosti Alfa-Helicopter a DSA. Počátek 90. let 20. století se nesl ve znamení obměny leteckého parku. Na všech stanicích sloužily dosluhující stroje Mil Mi-2 a jak Armáda ČR, tak také Letecká služba Policie ČR i soukromí dopravci si uvědomovali, že je potřeba modernizovat letecký park. Ve službě se tak od roku 1992 objevovaly modernější vrtulníky Bell 206, Bell 412, PZL Kania, Eurocopter AS 355 Ecureuil 2, MBB Bo 105 a další. V následujících letech docházelo často také ke změnám provozovatelů. Například k 1. lednu 1995 ukončila Armáda ČR provoz letecké záchranné služby na stanici Kryštof 13 v Českých Budějovicích a provoz převzala soukromá společnost Helicopter. Naopak 1. ledna 2005 přebrala provoz letecké záchranné služby na stanici Kryštof 04 v Brně Letecká služba Policie ČR. Původně provoz zajišťovala soukromá společnost. K zatím poslední změně provozovatele došlo 1. ledna 2009, kdy na stanicích Kryštof 04 v Brně a Kryštof 06 v Hradci Králové ukončila provoz Letecká služba Policie ČR, provoz stanice Kryštof 04 převzala společnost Alfa-Helicopter a provoz stanice Kryštof 06 převzala společnost DSA. Jediná stanice, která po roce 1993 zanikla, byla stanice Kryštof 17 v Havlíčkově Brodě. Vzhledem k tomu, že se nacházela v blízkosti stanice Kryštof 12 v Jihlavě a současně docházelo k reorganizaci složek Armády ČR, byl k 31. prosinci 1994 ukončen provoz letecké záchranné služby na této stanici.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost letecké záchranné služby v Česku.", "content": "Česko je od roku 1995 pokryto sítí 10 provozních stanic letecké záchranné služby. Od 1. ledna 2009, kdy převzali soukromí dopravci provoz některých stanic letecké záchranné služby platí, že v Česku existuje i smíšený systém provozu letecké záchranné služby. Leteckou záchrannou službu na stanicích Kryštof 09 v Olomouci, zajišťuje soukromá společnost Air – Transport Europe, na stanicích Kryštof 05 v Ostravě a Kryštof 12 v Jihlavě soukromá společnost Helikopter Air Transport a na stanicích Kryštof 18 v Liberci, Kryštof 15 v Ústí nad Labem, Kryštof 06 v Hradci Králové pak soukromá společnost DSA. Na stanicích Kryštof 01 v Praze a Kryštof 04 v Brně slouží vrtulníky Letecké služby Policie ČR, zatímco leteckou záchrannou službu na stanicích Kryštof 07 v Plzni a Kryštof 13 v Českých Budějovicích zajišťuje Armáda České republiky. Akční rádius vrtulníků letecké záchranné služby má rozsah cca 70 km, který odpovídá doletové době 18 až 30 minut od přijetí tísňové výzvy. V současné době je letecká záchranná služba zajištěna v 10 krajích. Oblast Karlovarského kraje je pokryta především vrtulníkem ze stanice Kryštof 07 z Plzeňského kraje, Pardubický kraj má leteckou záchrannou službu zajištěnou převážně ze stanice Kryštof 06 z Královéhradeckého kraje, Zlínský kraj je pokryt ze stanic Kryštof 04 z Jihomoravského kraje, Kryštof 09 z Olomouckého kraje a Kryštof 05 z Moravskoslezského kraje a oblast Středočeského kraje je pokryta ze stanice Kryštof 01 v hl. m. Praze. Některé oblasti České republiky se nacházejí mimo akční rádius jakéhokoliv vrtulníku letecké záchranné služby, samotná letecká záchranná služba je ale zajištěna na celém území Česka, pouze v některých místech s delší doletovou dobou. Vlastní základny letecké záchranné služby nemají Pardubický kraj, Zlínský kraj, Středočeský kraj a Karlovarský kraj. Síť stanic letecké záchranné služby na území České republiky přesto patří k nejhustším v Evropě. V roce 2013 byla ve Zlínském kraji podepsána petice pro zřízení stanoviště letecké záchranné služby ve Zlíně, o její zřízení usiloval kraj i v roce 2017.. V roce 2010 probíhaly úvahy o vzniku přeshraniční spolupráce leteckých záchranářů mezi Českem a Německem. Stanice letecké záchranné služby měla výhledově vzniknout mezi městy Weiden in der Oberpfalz a Waldsassen na německé straně. Vzhledem k tomu, že se obě města nacházejí v blízkosti české státní hranice, pokrýval by akční rádius vrtulníku také velkou část Karlovarského kraje, který patří k nejhůře pokrytým oblastem Česka. Projekt přeshraniční spolupráce nebyl realizován. V současné době tak v Česku neexistuje spolupráce s okolními státy v poskytování odborné přednemocniční neodkladné péče formou letecké záchranné služby. V roce 2019 usiloval Karlovarský kraj o vlastní základnu", "section_level": 1}, {"title": "Přehled stanic a provozovatelů LZS ČR od 1. ledna 2017.", "content": "Seznam rozložení jednotlivých územních středisek LZS a jejich akční rádius dle nových provozovatelů.", "section_level": 2}, {"title": "Volací znak.", "content": "Volacím znakem vrtulníků letecké záchranné služby na území Česka je kombinace jména Kryštof a čísla – například Kryštof 01 v Praze. V současné době je používáno deset volacích znaků v rozsahu čísel 01–18. Po rozpadu Československa zůstaly zachovány původní volací znaky na území České republiky, na Slovensku získaly vrtulníky letecké záchranné služby nové volací znaky. Jméno Kryštof bylo převzato po svatém Kryštofovi, který je mimo jiné také patronem leteckých záchranářů. Toto jméno je používáno jako volací znak vrtulníků letecké záchranné služby i v některých dalších evropských zemích (na Slovensku \"Krištof\", v Německu \"Christoph\", v Rakousku \"Christophorus\").", "section_level": 2}, {"title": "Posádka vrtulníku.", "content": "Posádka vrtulníku letecké záchranné služby je vždy nejméně tříčlenná, ale liší se v závislosti na provozovateli vrtulníku. Vždy nejméně dva členové posádky tvoří zdravotnickou část – lékař a zdravotnický záchranář. Vrtulníky soukromých dopravců létají v tříčlenném složení, a to pilot, lékař a zdravotnický záchranář. Posádka vrtulníků Letecké služby Policie ČR je čtyřčlenná ve složení pilot, palubní inženýr, lékař a zdravotnický záchranář a armádní stroje létají až v pětičlenném složení – pilot, kopilot, palubní inženýr, lékař a zdravotnický záchranář. Vedoucím skupiny je lékař, který je vždy vázán rozhodnutím pilota. Provozovatelé vrtulníků zajišťují letecký personál, zdravotnická část osádky je součástí příslušné krajské územní zdravotnické záchranné služby. Výjimku tvoří pouze posádka vrtulníku Kryštof 07, kde je jak letecký, tak zdravotnický personál součástí Armády ČR. Tísňové výzvy jsou přijímány a vyhodnocovány příslušným krajským zdravotnickým operačním střediskem, a to i v případě vrtulníku Kryštof 07.", "section_level": 2}, {"title": "Noční provoz.", "content": "V současné době je území České republiky pokryto v nočních hodinách pěti vrtulníky letecké záchranné služby, jejichž provoz je v noci omezen pouze pro neodkladné sekundární a ambulanční lety. V nočním režimu fungují stanice Kryštof 01 v Praze, Kryštof 04 v Brně, Kryštof 05 v Ostravě, Kryštof 07 v Plzni a Kryštof 13 v Bechyni u Českých Budějovic. Ostatní stanice fungují v denní době limitované východem a západem slunce, nejdříve však od 6:30 a nejpozději do 21:00. Všechny čtyři stanice v nočních hodinách zajišťují lety pro celé území Česka, stanice Kryštof 01, Kryštof 07 a Kryštof 13 především pro oblast Čech a stanice Kryštof 04 a Kryštof 05 pak především pro oblast Moravy a Slezska. Do 29. února 2012 fungovala v nepřetržitém nočním provozu stanice Kryštof 09 v Olomouci. 1. března 2012 byl noční provoz ukončen na stanici letecké záchranné služby Kryštof 09 v Olomouci a byl trvale zaveden na stanici Kryštof 04 v Brně. Ke změně došlo především pro lepší pokrytí Moravy v nočních hodinách.", "section_level": 2}, {"title": "Ceny letových hodin.", "content": "Za rok 2008 se cena jedné letové hodiny ve prospěch letecké záchranné služby, kterou zajišťovala Letecká služba Policie ČR, pohybovala po započtení přímých nákladů na úrovni přibližně 30 400 Kč. U soukromých provozovatelů činila cena jedné letové hodiny přibližně 31 200 Kč. V dubnu 2013 obvinila protikorupční policie bývalého ministra zdravotnictví MUDr. Tomáše Julínka v souvislosti s údajně předraženými letovými hodinami nestátních provozovatelů letecké záchranné služby. Ti v roce 2008 zvítězili v tendru vypsaném ministerstvem zdravotnictví. Podle trestního oznámení činila cena jedné letové hodiny u soukromých provozovatelů přibližně 135 tisíc korun, zatímco letová hodina policejních vrtulníků stála stát přibližně 35 tisíc korun a letová hodina armádních vrtulníků asi 50 tisíc korun. Podle trestního oznámení se Julínek dopustil zneužití pravomoce veřejného činitele a porušení povinnosti při správě cizího majetku, když měl stát kvůli údajně nevýhodné smlouvě přijít o 792 milionů korun. Podle vyjádření představitelů soukromého dopravce DSA nejsou však v cenách letových hodin u armády započítány desítky dalších nákladů a ceny jsou tak uměle vytvořené. Samotné ministerstvo obrany přiznalo, že v cenách letových hodin nejsou započítány všechny náklady. Julínek se k obvinění odmítl vyjádřit. Podle Julínkova mluvčího Tomáše Cikrta odmítla v roce 2008 jak armáda, tak policie provozovat leteckou záchrannou za podmínek, které byly stanoveny v tendru. Podle něj by se ceny letových hodin zvýšily i kdyby provoz zajišťovaly státní instituce. Trestní oznámení na Julínka podali představitelé Věcí veřejných. V červenci 2013 bylo trestní stíhání Julínka zastaveno pro nedostatek důkazů.", "section_level": 2}, {"title": "Budoucnost.", "content": "Soukromí dopravci na území České republiky mají provoz letecké záchranné služby uzavřen smluvně s Ministerstvem zdravotnictví ČR do roku 2016. Provoz letecké záchranné služby zajištěný státními subjekty neodpovídá zvyklostem evropských zemí. Ve většině evropských zemí je letecká záchranná služba zajišťována výhradně nestátními provozovateli. V České republice nestátní společnosti provozují osm stanic, na dvou stanicích slouží trvale vrtulníky státních institucí. Jak Armáda ČR, tak Letecká služba Policie ČR nespadají organizačně pod Úřad pro civilní letectví. V roce 2011 vyjádřili poslanci zdravotního výboru nespokojenost s provozem letecké záchranné služby, kterou zajišťují soukromí dopravci. Vadí jim především vysoká cena za provoz a trvalou pohotovost pracovníků. Jako možné řešení navrhli zajišťovat leteckou záchrannou službu na větším počtu stanic Armádou ČR a Leteckou službou Policie ČR. Letky obou organizací mají letecké kapacity k zajištění většího počtu stanic. Soukromí provozovatelé mají však provoz letecké záchranné služby smluvně uzavřen s ministerstvem zdravotnictví až do roku 2016. Oproti tomu ve stejném roce vydala expertní komise ministerstva vnitra a policejního prezidia doporučení zrušit provoz letecké záchranné služby, zajištěný Leteckou službou Policie ČR. Podle vyjádření odborníků je provoz příliš drahý a předáním provozu do rukou soukromého dopravce by Policie ČR ušetřila miliony korun. Kromě toho by mělo letku opustit až 32 zaměstnanců a počet vrtulníků by se měl snížit na sedm. Celkově by tak mohla policie ušetřit až 50 milionů korun. Návrh komise však odmítl jak ministr vnitra Jan Kubice, tak ředitel Zdravotnické záchranné služby hlavního města Prahy MUDr. Zdeněk Schwarz.", "section_level": 1}, {"title": "Vrtulníky.", "content": "První vrtulníky, které se začaly používat pro transport zraněných, byly stroje Mil Mi-4. Tento typ vrtulníku byl použit i při první záchranném letu v roce 1956. V roce 1962 byl pro transport zraněných zkoušen také vrtulník Mil Mi-1, ale ten se neosvědčil. Vrtulníky Mi-1 nedisponovaly zdravotnickou zástavbou tak, jako je tomu dnes, ale měly po stranách trupu umístěny sanitní gondoly. Od roku 1977, kdy se začala sbírat data pro provoz letecké záchranné služby, hledali příslušníci Federálního ministerstva vnitra vhodný vrtulník. Tím se stal lehký sovětský vrtulník Mil Mi-2, který byl vyráběn v polském závodě WSK PZL Świdnik. Vrtulníky Mi-2 stály v roce 1987 u zrodu letecké záchranné služby na území Československa. Ani tyto stroje nebyly standardně vybavené zdravotnickou zástavbou. Přestavbu prvních vrtulníků Mi-2, které začaly létat ve prospěch letecké záchranné služby, provedli členové Letecké správy Federálního ministerstva vnitra. Téměř všechny stanice letecké záchranné služby na území Československa byly zpočátku obsazeny právě stroji Mi-2. Počátek 90. let znamenal pro leteckou záchrannou službu na území Československa a později České republiky obrovský rozmach. Na všech stanicích sloužily dosluhující stroje Mil Mi-2 a jak Armáda ČR, tak také Letecká služba Policie ČR i soukromí dopravci si uvědomovali, že je potřeba modernizovat letecký park.", "section_level": 1}, {"title": "Policejní záchranné vrtulníky.", "content": "Již v srpnu 1989 byl na stanici Kryštof 01 v Praze testován modernější polský vrtulník PZL W-3A Sokół. V roce 1990 zanikla Letecká správa Federálního ministerstva vnitra a novou moderní policejní letkou se stal Úřad Federálního ministerstva vnitra pro leteckou službu. Ten zakoupil v roce 1991 první dva „nevýchodní“ vrtulníky MBB Bo 105. Jeden ze strojů byl vybaven zdravotnickou zástavbou a po zkušebním provozu na stanici Kryštof 01 se od roku 1992 objevil trvale na stanici Kryštof 06 v Hradci Králové. V letech 1992 a 1993 byl na stanici Kryštof 01 provozován polský vrtulník PZL Kania, který konstrukčně vycházel ze staršího stroje Mil Mi-2. Ani tento stroj nebyl používán trvale a vrátil se výrobci. Od srpna 1993 sloužil pro účely letecké záchranné služby v Praze nový moderní vrtulník Bell 412HP. Vrtulníky Bell 412 sloužily v Praze až do roku 2005, kdy byly trvale nahrazeny modernějšími stroji Eurocopter EC 135 T2. V Hradci Králové byl do roku 2004 používán vrtulník MBB Bo 105, který byl také nahrazen moderním vrtulníkem Eurocopter EC 135 T2. Letecká služba Policie ČR používala také vrtulníky Mil Mi-8. Tyto stroje nebyly pro leteckou záchrannou službu primárně určeny, ale v rámci transplantačního programu byly někdy nasazovány. Letecká služba Policie ČR zajišťovala provoz letecké záchranné služby v letech 2005–2009 také na stanici Kryštof 04 v Brně, kde sloužil vrtulník Eurocopter EC 135 T2+. Policejní vrtulník Bell 412 se v letech 1997 a 1998 objevil také na stanici Kryštof 07 v Plzni, kde nebyl schopen soukromý dopravce zajistit vrtulník.", "section_level": 2}, {"title": "Armádní záchranné vrtulníky.", "content": "Armáda České republiky, která zajišťovala chod letecké záchranné služby po roce 1993 na stanicích Kryštof 07 v Plzni, Kryštof 13 v Českých Budějovicích a Kryštof 17 v Havlíčkově Brodě, používala vrtulníky Mil Mi-2, výjimečně i těžší stroje Mil Mi-8. V současné době zajišťuje armáda leteckou záchrannou službu pouze na stanici Kryštof 07 v Plzni a používá vrtulník střední hmotnostní kategorie PZL W-3A Sokół. Vrtulníky W-3A Sokół odporují normám Evropské unie o provozu vrtulníků ve prospěch letecké záchranné služby. Stroje užívané pro leteckou záchrannou službu musí být dle norem dvoumotorové vrtulníky výkonnostní třídy A1. Vrtulínky W-3A Sokół nejsou v této kategorii certifikovány. I přesto, že se jedná o vrtulník provozovaný armádou, má červenobílé barevné značení jako civilní letouny – není tedy v typických vojenských barvách. Takzvaná antikamufláž má umožnit lepší viditelnost vrtulníku v terénu při zásahu, čímž se zlepšuje úroveň bezpečnosti zasahujícího personálu letecké záchranné služby. V roce 2012 v tomto zbarvení létají tři vrtulníky W-3A Sokół.", "section_level": 2}, {"title": "Vrtulníky nestátních provozovatelů.", "content": "První nestátní leteckou společností, která provozovala na území Československa leteckou záchrannou službu, se stala společnost Alfa-Helicopter. Od počátku 90. let 20. století vznikaly také další letecké společnosti, jejichž nosným programem se stal provoz letecké záchranné služby. V Česku to byla především společnost DSA, která leteckou záchrannou službu provozuje od roku 1993 a na Slovensku se dominantním provozovatelem této služby stala společnost Air - Transport Europe. Mezi další nestátní subjekty, které v minulosti zajišťovaly provoz letecké záchranné služby na území Česka, patřily společnosti Helicopter a Aerocentrum. Společnost Alfa-Helicopter začala provozovat leteckou záchrannou službu na stanicích Kryštof 04 v Brně a Kryštof 09 v Olomouci v roce 1992. Na obou stanicích sloužily zpočátku vrtulníky Mil Mi-2, ale již v průběhu roku 1992 se na obou stanicích objevily nové vrtulníky Bell 206L-3. Od 1. ledna 1993 provozuje společnost Alfa-Helicopter leteckou záchrannou službu také na stanici Kryštof 12 v Jihlavě, kde od roku 1994 sloužil vrtulník Bell 206L-3. Ve službě se později objevují modernější vrtulníky Bell 206L-4. V roce 2002 se v Česku objevuje nový vrtulník Bell 427, který je pro potřeby letecké záchranné služby nasazen ve světové premiéře. I přesto, že vrtulník tou dobou nebyl v České republice certifikován, získal tříměsíční povolení k letům pro potřeby letecké záchranné služby. V letech 2009 a 2010 jsou do provozu uvedeny dva nové moderní vrtulníky Eurocopter EC 135 T2+, které slouží na stanicích Kryštof 04 a Kryštof 09. Společnost Alfa-Helicopter je jediná společnost na světě, která pro potřeby letecké záchranné služby využívá vrtulníky Bell 427. Společnost DSA začala leteckou záchrannou službu provozovat 1. ledna 1993 na stanicích Kryštof 05 v Ostravě, Kryštof 15 v Ústí nad Labem a Kryštof 18 v Liberci. Letecká záchranná služba byla zpočátku zajišťována také vrtulníky Mil Mi-2, ale od roku 1996 se ve službě objevovaly modernější vrtulníky Eurocopter AS 355 F2 Ecureuil 2. V lednu 2003 představila společnost DSA modernější vrtulník Eurocopter EC 135 T1. Tento typ vrtulníku se v Česku objevil ve službách letecké záchranné služby vůbec poprvé. Na konci roku 2004 a začátkem roku 2005 byly dodány tři zcela nové vrtulníky Eurocopter EC 135 T2, které nahradily starší stroje na stanicích Kryštof 05, Kryštof 15 a Kryštof 18. V roce 2009 zakoupila společnost DSA nejnovější vrtulník Eurocopter EC 135 T2+. V letech 1995–2003 zajišťovala provoz letecké záchranné služby na stanici Kryštof 13 v Českých Budějovicích nestátní společnost Helicopter. Ta převzala stanici k 1. lednu 1995 po Armádě České republiky. Zpočátku používala vrtulníky Mil Mi-2, ale v červnu 1995 byly do služby nasazeny modernější stroje PZL Kania. Tyto vrtulníky vycházely konstrukčně ze strojů Mi-2. Společnost Helicopter ukončila provoz letecké záchranné služby k 31. prosinci 2003 a od následujícího dne převzala provoz společnost Alfa-Helicopter. V březnu 1997 vyhrála společnost Aerocentrum výběrové řízení na provoz letecké záchranné služby v Západočeském kraji. K 1. dubnu 1997 oficiálně ukončila Armáda České republiky provoz letecké záchranné služby, avšak nový soukromý provozovatel nebyl schopen zajistit vrtulník a armáda tak provozovala leteckou záchrannou službu až do 17. dubna. Nový provozovatel používal pro leteckou záchrannou službu vrtulník Bell 222, který byl pronajatý z Německa. S tímto vrtulníkem také létali piloti z Německa. V dubnu 1997 byly v Plzni demonstrativně připraveny stroje Mi-2 a PZL Kania společnosti Helicopter, aby v případě potřeby zahájily ihned činnost. Později se vrtulníky Bell 222 vrátily zpět do Německa a pro leteckou záchrannou službu byly opět používány stroje Mil Mi-2 a nově také stroj Mil Mi-8.", "section_level": 2}], "src_summary": "Letecká záchranná služba v Česku zahájila činnost oficiálně 1. dubna 1987. Systém letecké záchranné služby byl v Československu vybudován mezi lety 1987–1992, i když záchranné lety probíhaly už od 30. let 20. století. O zavedení letecké záchranné služby na území Československa se začalo uvažovat v roce 1977. Průlomovým se stal rok 1985, kdy se zástupci Československa účastnili mezinárodního kongresu leteckých záchranných služeb v Curychu. Tento kongres vedl k sestavení týmu specialistů, jehož úkolem bylo vybudovat systém letecké záchranné služby srovnatelný s ostatními evropskými zeměmi. U zrodu letecké záchranné služby stály především sovětské vrtulníky Mil Mi-2, které zpočátku sloužily na téměř všech stanicích. Po roce 1993, kdy došlo ke vzniku samostatných států Česká republika a Slovensko, docházelo k transformaci letecké záchranné služby, často se měnili provozovatelé, stejně jako vrtulníky. ", "tgt_summary": "In Tschechien gibt es ein flächendeckendes Netz von zehn Luftrettungsstationen, die sich in den einzelnen Regionen befinden. Die Rettungshubschrauber stellen private Betreiber, die Polizei und die Tschechische Luftwaffe. Die Anforderung der Rettungshubschrauber erfolgt über die Notrufnummer der Rettungsdienste (Krankenwagen) 155. Das Netz der Stützpunkte ist so angelegt, dass kein Punkt in Tschechien weiter als 50 km vom Stützpunkt entfernt ist.", "id": 1024785} {"src_title": "Cesta na Měsíc", "tgt_title": "Die Reise zum Mond", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Na setkání astronomů jeden z nich navrhne ostatním cestu na Měsíc. Přes určitý nesouhlas šest statečných astronomů souhlasí s plánem. Postaví kapsli ve tvaru projektilu a obrovský kanón, kterým ji hodlají do vesmíru vystřelit. Astronomové nastoupí a kapsle je vystřelena za asistence skupiny krásných žen (hrají je sboristky Folies Bergères). Měsíc sleduje přibližující se kapsli a ta ho zasáhne do oka. Po bezpečném přistání na Měsíci astronomové vystoupí na povrch a v dáli sledují Zemi. Něco poté poblíž nich exploduje. Astronomové rozbalí své deky a jdou si zdřímnout. Zdá se jim o božských dívkách z Folies-Bergères, jejichž tváře se objevují ve hvězdách Velkého vozu. Místo nich se za chvíli objeví Saturn, který je sleduje z okna své planety a Phoebe, bohyně Měsíce, sedící na srpku měsíce. Phoebe přivolá sněžení, které astronomy probudí. Ti se chtějí ukrýt v jeskyni, kde objeví obrovské houby. Jeden astronom otevře svůj deštník, aby porovnal jeho velikost s houbami, ale z deštníku se stane houba. V té chvíli se objeví Selenité, obyvatelé Měsíce, z poloviny lidé, z poloviny hmyz. Jeden z astronomů prvního Selenitu zabije tak, že jej udeří svým deštníkem a ten exploduje. Objevují se však další Selenité, pro astronomy je těžké se ubránit a jsou Selenity zajati a přivedeni k jejich králi. Jeden z astronomů zvedne krále z jeho trůnu, udeří jím o zem, a tak ho zabije. Astronomové běží zpět ke své kapsli a pět se jich dostane dovnitř. Šestý použije lano, aby přetáhl kapsli přes okraj Měsíce do vesmíru. Selenité se pokusí kapsli v poslední chvíli získat a jeden z nich se jí drží ve chvíli, kdy padá do vesmíru. Astronom, kapsle a jeden Selenita padají vesmírem a přistanou v oceánu, odkud jsou lodí zachráněni a odvezeni na břeh.", "section_level": 1}, {"title": "Recenze.", "content": "Cesta na měsíc – (Voyage dans la Lune) – 75 % na FilmCZ -", "section_level": 1}, {"title": "Poznámka.", "content": "Poslední scéna, kde jsou astronomové oslavování po návratu není v současnosti součástí filmu. Dlouho se předpokládalo, že tato část filmu je ztracena, ale nedávno byly fragmenty poslední scény nalezeny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cesta na Měsíc (ve francouzském originále Le Voyage dans la Lune) je francouzský němý černobílý vědeckofantastický film z roku 1902. Je volně inspirován dvěma populárními romány tehdejší doby, \"Ze Země na Měsíc\" od Julese Verna a \"První lidé na Měsíci\" od H. G. Wellse. Film napsal i režíroval Georges Méliès s pomocí svého bratra Gastona. \"Cesta na Měsíc\" má 14 minut při 16 snímcích za sekundu. ", "tgt_summary": "Die Reise zum Mond (Originaltitel: \"Le Voyage dans la Lune\") ist ein Science-Fiction-Film des französischen Filmpioniers Georges Méliès aus dem Jahr 1902.", "id": 2035094} {"src_title": "Stroj času (film, 2002)", "tgt_title": "The Time Machine (2002)", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Alexander Hartdegen je vědec, který žije na konci 19. století v New Yorku. Je zamilován do své dívky Emmy. Jednoho dne ale dojde k neštěstí, milenecký pár je při návštěvě parku přepaden a Emma zastřelena. Alexander se proto rozhodne pro postavení stroje času a odvrácení této události. Přestože se mu po čtyřech letech usilovné práce podaří ho sestrojit a zajistit, aby k neštěstí nedošlo, Emma stejně zahyne. Avšak tentokrát se splaší koně a dojde k nehodě dostavníku. Tehdy si Alexander uvědomí, že celá situace je pro něj příliš složitá, a rozhodne se podniknout cestu do budoucnosti, kde podle něj snad již odpověď na tento problém dostane. Svoji cestu se rozhodne přerušit v roce 2030, v naději, že v tomto světě svoji odpověď získá. Navštíví knihovnu města New Yorku, stále ale nemůže najít ty informace, které potřebuje. Proto zklamaný odchází a pokračuje ve své cestě dále. V roce 2037 však dojde k výbuchu, který ho donutí okamžitě stroj zastavit. Svět, který nyní existuje, se za posledních šest let velmi změnil. Moderní výškové budovy vystřídaly trosky, výbuchy a všudypřítomné jednotky civilní obrany, zoufale se snažící ochránit největší část světové populace. Příčinou takové ohromné tragédie se staly kolonie na Měsíci, které byly budované právě na začátku 30. let. Detonace, mající za účel vytvořit prostor pro výstavbu nových měst, skončily chybou a přirozený Měsíc se začal rozpadat a jeho úlomky dopadat na Zemi. Po návratu do stroje a zahájení další cesty dále však Alexander dostane pořádnou ránu a omdlí. Probudí se až za několik set tisíc let, když uplynulo mnoho dob ledových, vznikly nové řeky a evoluce vytvořila nové rostliny i zvířata. V tomto světě civilizace tak, jak ji známe, již neexistuje. Lidé se dělí na dva poddruhy – Morlocky, podzemní rasu válečníků, a Eloi, lidem velmi podobné mírumilovné zemědělce, které Morlockové loví a zastrašují je ve snech prostřednictvím svých telepatických schopností. Alexander je s tímto osudem nespokojen a rozhodne se proti němu bojovat. Postupně se dostane i do podzemního světa Morlocků až k jejich vládci. Od něj dostane odpověď na svoji otázku, kterou tolik hledal – proč nemůže změnit minulost. Protože už nyní ví, že to není možné, nechá svůj stroj zničit, čímž zároveň zničí i zlé Morlocky a zůstane ve světě Eloi.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Professor Alexander Hartdegen, Wish Me Luck, Emma, The Time Machine, Bleeker Street, I Don't Belong Here, Time Travel, Eloi, Good Night, Stone Language, Morlocks Attack, Where The Ghosts Are, The Master, \"What If?\", Godspeed", "section_level": 1}], "src_summary": "Stroj času je americký film z roku 2002 natočený podle románu H. G. Wellse. Film natočil Simon Wells, pravnuk známého spisovatele.", "tgt_summary": "The Time Machine ist ein Science-Fiction-Film aus dem Jahr 2002. Er basiert lose auf dem gleichnamigen Roman von H. G. Wells und ist neben dem Film \"Die Zeitmaschine\" von 1960 eine weitere Verfilmung des Stoffes. Der Film, dessen Originaltitel auch für die deutsche Synchronfassung unübersetzt blieb, wurde 2003 für einen Oscar in der Kategorie Bestes Make-Up nominiert. Regisseur Simon Wells ist ein Urenkel von H. G. Wells.", "id": 1597021} {"src_title": "Avast Software", "tgt_title": "Avast", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původní zakladatelé a dnešní spolumajitelé firmy Avast Eduard Kučera a Pavel Baudiš působí v červnu 2015 v představenstvu společnosti. Eduard Kučera byl předsedou představenstva od transformace společnosti na AVAST Software a.s. v prosinci 2006 až do ledna 2014. Od roku 1991 byl Kučera zodpovědný za chod společnosti ALWIL Software, která je předchůdcem současného Avastu. Od roku 1991 do 2009 byl také výkonným ředitelem a řídil každodenní chod firmy včetně spuštění modelu bezplatného programu v roce 2002. Před založením společnosti Avast pracoval Kučera jako počítačový specialista ve Výzkumném ústavu matematických strojů (VUMS). Eduard Kučera je nositelem ocenění Podnikatel roku 2009. Pavel Baudiš je členem představenstva firmy od transformace společnosti na AVAST Software a.s. v prosinci 2006. V roce 1988 napsal Baudiš původní program, ze kterého se postupně vyvinula všechna bezpečnostní řešení, která Avast nabízí. Od roku 1991 hrál Baudiš klíčovou roli ve vývoji firmy. Před spoluzaložením společnosti Avast pracoval jako specialista na grafiku ve Výzkumném ústavu matematických strojů (VUMS). Pavel Baudiš má magisterský titul z Informačních technologií na pražské Vysoké škole chemicko-technologické. Pod názvem Avast se skrývá zkratka slovního spojení „AntiVirus Advanced SeT“, protože původní program v roce 1988 byl napsán jako nástroj složený z mnoha utilit. Výraz Avast pochází i z námořnického a pirátského slangu a znamená \"pozor/stop\". Firma Avast působí v oboru počítačové bezpečnosti více než 25 let a je jednou z nejstarších firem v tomto oboru. Její portfolio zahrnuje vše od bezplatného antiviru pro PC, Mac nebo Android až po prémiové produkty a služby pro firmy. Kromě toho, že jsou produkty společnosti Avast dlouhodobě nejlépe hodnoceny na populárních internetových portálech po celém světě, je jejich kvalita oceněna také certifikacemi od mnoha významných společností, jako jsou VB100, AV-Comparatives, AV-Test, OPSWAT, ICSA Labs a West Coast Labs.", "section_level": 1}, {"title": "Vlna nákupů.", "content": "V roce 2013 firma koupila německou společnost secure.me a americký startup Jumpshot a získala od Aon Hewitt ocenění “\"Best Employers Česká republika 2013\"” v kategorii Velkých společností a zakončila rok jako nejziskovější IT společnost v České republice. Avast v únoru 2014 uvítal nového investora, CVC Capital Partners, který ocenil Avast na 1 miliardu USD. V červenci 2014 Avast koupil český startup Inmite a doplnil tak svůj mobilní tým o 40 vývojářům mobilních služeb. Avast zaměstnával v roce 2015 cca 600 osob v hlavním sídle v Praze a dalších kancelářích v Německu, USA a Asii. V roce 2014 Avast utržil 217 mil. USD, což představuje meziroční nárůst o 51%; EBITDA dosáhla 154 mil. USD. 99% tržeb bylo vygenerováno mimo Českou republiku. Kromě těchto vynikajících finančních výsledků vzrostl i počet nových uživatelů, a to konkrétně o 30 milionů na celkových 230 milionů, díky čemuž si firma upevnila vedoucí postavení na trhu. V roce 2016 Avast oznámil, odkupuje svého konkurenta firmu AVG Technologies za 1,3 miliardy dolarů. V následujícím roce Avast převzal za nespecifikovanou částku britskou technologickou firmu Piriform. Ve stejnou dobu firma oznámila i otevření japonské pobočky. Avast měl svůj initial public offering na London Stock Exchange v květnu 2018, která jej ocenila na 2,4 miliardy liber, což jej dělá jedno z největších technologických burzovních kótování ve Velké Británii.", "section_level": 2}, {"title": "Nadační fond.", "content": "Nadační fond založili v roce 2010 spolumajitelé společnosti Avast Software Pavel Baudiš a Eduard Kučera a správu fondu svěřili svým manželkám Jarmile a Miladě. Nadační fond Avast se věnuje především charitativní filantropii, za ústředním téma si zvolil paliativní péči. V roce 2014 získal ocenění Via Bona, podpořil přes 120 projektů v České republice, rozdělil 74 milionů korun a stal se tak třetím největší firemním nadačním fondem v zemi. Ročně firma Avast Software daruje fondu 2,5 % ze svého zisku.", "section_level": 1}, {"title": "Kauza Jumpshot.", "content": "V lednu 2020 vyšetřování serverů Motherboard a PCmag zveřejnilo, jak Avast prodával prostřednictvím dceřiné společnosti Jumpshot podrobná data o chování svých uživatelů. Akcie společnosti reagovaly prudkým propadem na burze při kterém se hodnota společnosti propadla o čtvrtinu. Následně vedení firmy oznámilo, že divizi Jumpshot uzavře.", "section_level": 1}], "src_summary": "Avast Software s.r.o. je česká nadnárodní společnost zabývající se počítačovou bezpečností, založená roku 2010 jako následník družstva Alwil Software, jehož historie sahá až do roku 1988. Zakladateli firmy jsou Pavel Baudiš a Eduard Kučera. Sídlem společnosti je budova Enterprise na Pankráci v Praze. ", "tgt_summary": "Avast Software s.r.o. ist ein tschechischer Hersteller für Sicherheitssoftware und Dienstprogramme mit Sitz in Prag. Über die Holding-Gesellschaft \"Avast PLC\" ist die um den Softwareentwickler entstandene Unternehmensgruppe sowohl an der Londoner Börse als auch an der Prager Börse notiert. In Prag wurde die Aktie in den PX Index aufgenommen. ", "id": 1317970} {"src_title": "Civilization", "tgt_title": "Civilization (Computerspiel)", "src_document": [{"title": "Základní popis.", "content": "Civilizace má oproti jiným hrám široký záběr co do epochy, v níž se odehrává. Hra začíná v roce 4000 před n. l. a hráč postupně vynalézá mnoho desítek technologií, jako železo, psaní, jízdu na koni, později střelný prach, železnici a spalovací motor a nakonec tanky, jadernou energii a lety do vesmíru. Hráč začíná s jednou jednotkou osadníků. Z nich postaví město, které produkuje vojenské jednotky a další osadníky, nebo též budovy zvyšující produktivitu města. Podstatou hry je úspěšně řídit říši a moudře rozdělit prostředky mezi armádu, vědu, rozvoj měst, průzkum, zabírání nových území apod. Hráč se při hře setkává s jinými civilizacemi, které jsou řízené počítačem. S nimi může soupeřit o zabrání území, bojovat pomocí vojenských jednotek, vyjednávat mír, nebo spolupracovat (například výměnou technologií).", "section_level": 1}, {"title": "Gameplay.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vítězství.", "content": "Zvítězit ve hře lze několika způsoby (některé jsou dostupné pouze v určitých verzích):", "section_level": 2}, {"title": "Správa města.", "content": "Každé město spravuje v závislosti na své velikosti jistý počet políček, které generují: Různá pole generují různá množství výše uvedeného, například pastviny (\"grassland\") generují hodně jídla, lesy poskytují suroviny apod. Existují též bonusová políčka: například les se zvěří produkuje více jídla než běžný les. Výnos polí lze ovlivnit stavbou terénních úprav, například dolů a zavlažování, dále pak silnic a železnic, které navíc umožňují rychleji přepravovat jednotky. Ve městech lze stavět jen to, co již bylo vynalezeno:", "section_level": 2}, {"title": "Spokojenost.", "content": "Obyvatelé města jsou na počátku hry nespokojení (až na daný počet, který závisí na obtížnosti hry a velikosti říše) a je nutné je změnit na spokojené nebo šťastné pomocí budov, vojenských jednotek ve městě, divů nebo luxusu. Pokud v některém městě je více nespokojených obyvatel než šťastných, dojde k revoltě a město přestane produkovat.", "section_level": 2}, {"title": "Boje.", "content": "Pozemní jednotky se v zásadě dělí na obranné, těžké útočné a polní útočné. Každá jednotka má útočnou a obrannou sílu; výsledek souboje je ovlivněn řadou bonusů například za terén, za zkušenost jednotky, obránce dostává výhodu ve městě a v pevnosti apod.", "section_level": 2}, {"title": "Forma vlády.", "content": "Hráč může během hry změnit formu vlády - například despotismus má nízké náklady na údržbu vojenských jednotek, monarchie podporuje růst měst, demokracie generuje mnoho vědy, ale ztěžuje vedení války apod.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vývoje před rokem 1990.", "content": "Britský designér Francis Tresham vydal deskovou hru jménem Civilization pod svou společností Hartland Trefoil. Avalon Hill získal roku 1981 práva publikovat hru ve Spojených státech. Před rokem 1990 byly nejméně 2 pokusy o vytvoření digitální verze Treshamovy hry Civilization. Danielle Bunten Berry plánovala začít pracovat v roce 1993 na hře po dokončení hry M.U.L.E. a znovu v roce 1995, po dokončení hry The Seven Cities of Gold v Electonic Arts. V roce 1983 se Bunten a producent Joe Ybarra poprvé rozhodli udělat hru Seven Cities of Gold. Úspěch Seven Cities of Gold v roce 1985 vedl k pokračování pod jménem Heart of Africa. Bunten se nikdy k Civilization nevrátila. Don Daglow, návrhář hry Utopia, první simulační hry, začal v roce 1987 pracovat na programování verze civilizationu. Projekt však zrušil protože mu byla nabídnuta vysoká pozice ve společnosti Brøderbund, a ke hře se již nikdy nevrátil.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sid Meier's Civilization (v češtině zvaná \"Civilizace\" nebo \"Civilizace I\") je prvním dílem úspěšné série tahových strategických počítačových her typu 4X od společnosti MicroProse - viz Civilization (herní série). Byla vydána v roce 1991. ", "tgt_summary": "Civilization ist ein 1991 erschienenes Computerspiel des US-amerikanischen Herstellers MicroProse. Darin führt der Spieler eine ganze menschliche Zivilisation über mehrere Jahrtausende. Er kontrolliert verschiedenste Bereiche wie Städtebau, Wirtschaft, Militär und Forschung. \"Civilization\" begründete damit das Globalstrategie-Genre und gilt bis heute als eines der einflussreichsten Spiele in der Geschichte der Computerspiele. ", "id": 853739} {"src_title": "Jiří Trnka", "tgt_title": "Jiří Trnka", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Plzni-Petrohradu. Odmala byl v úzkém kontaktu s loutkami, které se vyráběly v jejich rodině. V letech 1929–1935 studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Zpočátku navrhoval a vytvářel kulisy pro Divadlo Spejbla a Hurvínka J. Skupy v Plzni; později v dnešním pražském Divadle Rokoko provozoval vlastní loutkové divadlo. Při svém prvním setkání s loutkovým filmem vytvořil pro reklamní účely postavu Hurvínka. V době 2. světové války se zapojil do pražského divadelního života návrhy scén a kostýmů. V Praze žil v letech 1938–1958 v Košířích ve vile (usedlosti) Turbová, později v Humlově domě na Kampě, který zakoupil. Roku 1945 se stal spoluzakladatelem studia Bratři v triku. Roku 1967 byl jmenován profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, práci mu však znesnadňovala pokračující těžká nemoc, jíž podlehl 30. prosince 1969. Pochován je na Ústředním hřbitově v Plzni.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "S oblibou používal ve svých filmech loutky. Mezi jeho nejznámější loutkové filmy patří \"Staré pověsti české\" a \"Dobrý voják Švejk\" namluvené jeho přítelem J. Werichem a celovečerní film podle předlohy W. Shakespeara \"Sen noci svatojánské\". Jeho dalším filmovým dílem z 60. let je například snímek \"Kybernetická babička\" a \"Ruka\" zpodobňující totalitu. Pro děti natočil loutkový film \"Bajaja\" a zpracoval filmovou verzi \"Starých pověstí českých\". Se svým kolegou Břetislavem Pojarem udělal k filmu Limonádový Joe aneb Koňská opera animovanou vložku. Ilustroval desítky knih pro děti včetně pohádkové knihy \"Zahrada\", kterou sám napsal a k níž ho inspirovala poetická zahrada na Turbové. Je příběhem pěti kluků, kteří zvědavě, ale rozechvěle otevřou starou rozvrzanou branku a vejdou do tajemné zahrady. Odhalí v ní rozličná tajemství – potkají kamenného trpaslíka, učenou velrybu, zlomyslného kocoura a pět slonů. Příběh, který má své kouzlo, poezii i humor, patří mezi díla, jež léta oslovují děti i dospělé, a je nezapomenutelný.", "section_level": 1}, {"title": "Filmografie.", "content": "Scénář, výtvarník, režie; loutkový (není-li uvedeno jinak): Výtvarná spolupráce/výtvarník: Další spolupráce v hraném filmu - návrhy kostýmů (není-li uvedeno jinak) : Filmy o Jiřím Trnkovi:", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Jako jeden z mála ilustrátorů vůbec, ne-li jediný na světě kreslil pravou, levou i oběma rukama. Ovšem k psaní používal ruku pravou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jiří Trnka (24. února 1912 Plzeň-Petrohrad – 30. prosince 1969 Praha) byl český výtvarník, ilustrátor, spisovatel, sochař, scenárista, loutkář, kostýmní výtvarník a režisér animovaných filmů, jeden ze zakladatelů českého animovaného filmu.", "tgt_summary": "Jiří Trnka (\"jir-schi trn-ka\", * 24. Februar 1912 in Pilsen-Petrohrad, Österreich-Ungarn; † 30. Dezember 1969 in Prag), war tschechischer bildender Künstler, Illustrator, Drehbuchautor und Regisseur animierter Filme.", "id": 392501} {"src_title": "Dornier Do 18", "tgt_title": "Dornier Do 18", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "První prototyp (imatrikulace D-AHIS, „Monsun“) čtyřmístného stroje Do 18a vzlétl 15. března roku 1935. Pro pohon byly zvoleny vznětové motory Junkers Jumo 205 po 397 kW v tandemovém uspořádání, tedy jeden motor tažný, druhý tlačný. Jako druhý byl dokončen čtvrtý prototyp Do 18d, zalétaný v létě 1935, který tvořil předlohu pro vojenskou variantu Do 18 D. Následně byly dokončeny stroje Do 18b a Do 18c, které byly za účelem letových testů zařazeny k Fliegerstaffel (F) List. V té době byla zaváděna prototypová označení „V“, proto druhý a třetí prototyp obdržel označení Do 18 V2 (D-AANE, \"Zyklon\") a Do 18 V3 (D-ABYM, „Aeolus“ ), které byly zařazeny k přepravě pošty u Deutsche Lufthansa. Do jejich řad zamířil i další letoun Do 18 D (Werk-Nr.663, D-ARUN, „Zephir“). Všechny čtyři letouny od DLH byly upraveny na jednotný standard Do 18 E a krátce nato německé aerolinie obdržely další Do 18 E (Werk-Nr225, D-AROZ, „Pampero“). Tento letoun zmizel 1. října 1938 na trase mezi Natalem a Bathurstem. Poslední šestý stroj pro Lufthansu byl experimentální Do 18 F (D-ANHR) se zvětšenou plochou křídla, zalétaný 11. června 1937. Po rekordním non-stop letu, když mezi 27. a 29. březnem 1938 uletěl 8 392 km v čase 43 hodin, byl přestavěn na verzi Do 18 L s hvězdicovými motory BMW 132 Ns a zalétán 21. listopadu 1939.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "Dodávky letounů Do 18 D-1 pro Luftwaffe začaly v létě roku 1936 s pohonem motory Junkers Jumo 205C Diesel a výzbrojí dvěma pohyblivými kulomety MG 15 ráže 7,9 mm na přídi a hřbetě trupu. Na závěsnících pod křídly mohly být zavěšeny dvě pumy SC 50. Nahrazením jednoduchého vodního kormidla za dvojité, nebo úpravou chladiče vznikly varianty Do 18 D-2 a Do 18 D-3. V létě roku 1939 se verze D nacházely ve výzbroji 2. Staffel Küstenfliegergruppen 106, 406, 506, 806 a 906. Výsledkem modernizace byla verze Do 18 G-1 s výkonnějšími motory Jumo 205D po 647 kW vzletového výkonu a zesílenou výzbrojí. Na přídi byl namontován pohyblivý kulomet MG 131 ráže 13 mm, na hřbetním střelišti v otočné věži potom kanón MG 151 ráže 20 mm. V okamžiku zahájení II. světové války se ve výzbroji Luftwaffe nacházelo 36 Do 18 D, které operovaly nad Severním mořem a 27 Do 18 D v oblasti Baltského moře. Do 18 D z 2./Kü.Fl.Gr. 106 dislokované na základně Nordeney odhalily 26. září 1939 konvoj tvořený letadlovou lodí HMS Ark Royal (91), torpédoborci HMS Nelson (28) a HMS Rodney (29) a bitevními křižníky HMS Hood a HMS Renown. Do 18D z 2./Kü.Fl.Gr. 506 zpočátku operovaly nad Baltem, později se účastnily norské kampaně. 11. května 1940 se ve stavu 2./Kü.Fl.Gr. 106 nacházelo 9 Do 18, z toho 6 letuschopných, 2. a 3./Kü.Fl.Gr. 406 měly dohromady 20 Do 18, z nichž jen 8 bylo letuschopných a 2./Kü.Fl.Gr. 906 měla 10 Do 18, z toho 8 letuschopných. Do 18 byly zařazeny rovněž u 1./Kü.Fl.Gr. 406 v počtu 9 strojů, z nichž jen dva byly provozuschopné. V době bitvy o Británii pak Do 18 používala nejčastěji záchranná námořní služba Seenotdienst. Výroba Do 18 byla ukončena v létě roku 1940 po dodání 94 exemplářů vojenskému letectvu, z nichž 71 bylo verze G a H. Do 18 H-1 byla neozbrojená cvičná varianta Do 18 G-2 pro šestičlennou posádku, které nahradily „Déčka“. Dalšími úpravami již vyrobených vodních letounů vznikla záchranná varianta Do 18 N-1 sloužící od začátku roku 1941 u Seenotstaffeln. K 16. srpnu 1941 byly posledními jednotkami s letouny Do 18 3./Kü.Fl.Gr. 406 a 906 umístěné v Norsku. Nadále se pak používaly u školních jednotek a u záchranné služby.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "Údaje platí pro verzi Do 18G-1", "section_level": 1}], "src_summary": "Dornier Do 18 byl německý jednoplošný dvoumotorový létající člun s dlouhým doletem užívaný od 30. let 20. století a během druhé světové války.", "tgt_summary": "Das zweimotorige Flugboot Dornier Do 18 war eine Konstruktion der Dornier Metallbauten GmbH in Friedrichshafen. Es wurde Anfang der 1930er-Jahre sowohl für zivile als auch militärische Verwendung gebaut. Vorgänger war der weltweit bewährte Wal, der von 1922 bis 1935 gefertigt worden war. Seine Bezeichnung, Do J, wurde etwa ab 1932 in Do 16 geändert. Sowohl der Wal, wie auch die Do 18, hatten die damals für Dornier üblichen Merkmale, wie die hoch über dem Rumpf auf einem Gerüst montierten Tragflächen mit zwei hintereinander angeordneten Motoren, die je eine Zug- und eine Druckschraube antrieben. Dazu kamen die auf beiden Seiten aus dem Rumpf heraus ragenden patentierten Flossenstummel, die für Schwimmstabilität sorgten und gleichzeitig zur Aufnahme eines Teils des Kraftstoffvorrats dienten.", "id": 974650} {"src_title": "Analýza dosažené hodnoty", "tgt_title": "Earned Value Analysis", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Základy metody byly vytvořeny v šedesátých letech dvacátého století v pracích vytvářených pro ministerstvo obrany USA. Metoda byla dále rozvíjena a dnes je součástí metod vyučovaných v rámci projekt managementu a součástí zkoušek podle IPMA, PMP a dalších.", "section_level": 1}, {"title": "Princip.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Základní pojmy a ukazatele.", "content": "Uvedené pojmy je možno sledovat jak v peněžním vyjádření, tak jako vynaložené úsilí. Je nutno vybrat a používat stejnou metriku pro všechny výše uvedené hodnoty a také stejný pohled. I když v anglickém pojmu se objevuje název hodnota, jde vždy o náklady. Pro pochopení tohoto faktu lze použít pohled sponzora projektu. PV je plán jaká hodnota bude v čase vytvářena a jak ji budu platit. EV skutečně vytvořená hodnota. AC reprezentuje skutečně vynaložené náklady. V ideálním světě po celou dobu projektu platí, že: PV = AC = EV a na konci projektu = BAC.", "section_level": 2}, {"title": "Získaná hodnota práce (EV).", "content": "Hodnota EV je vypočtena jako procento dokončené práce z celkového plánovaného rozpočtu. Označíme procento dokončené práce POC (Percent of completion). U prací, které jsou měřitelné můžeme procento dokončení spočítat jako v příkladu s výkopem níže v tomto textu. U prací, u kterých je rozpracovanost objektivně těžko měřitelná se procento dokončení úkolu odhaduje. Alternativní způsoby zjišťování EV jsou popsány v samostatné kapitole.", "section_level": 2}, {"title": "Stav projektu v čase.", "content": "Pro vyjádření stavu práce z pohledu nákladů se používá hodnota \"CV (Cost variance)\" Pokud je CV > 0, tedy získaná hodnota je větší než jsou aktuální náklady tak projekt z pohledu nákladů šetří. Dalším způsobem vyjádření stavu práce z pohledu nákladů je hodnota \"CPI (Cost Performance Index)\" Hodnotu CPI lze potom interpretovat následovně: CPI = 1 znamená, že náklady odpovídají množství získané hodnoty CPI < 1 znamená, že náklady jsou vyšší, než odpovídá množství získané hodnoty; CPI > 1 znamená, že náklady jsou nižší, než odpovídá množství získané hodnoty; Pro vyjádření stavu práce z pohledu harmonogramu se používá hodnota rozdíl časového plánu \"SV(Schedule variance)\" SV > 0 znamená, že práce postupuje rychleji, než bylo plánováno Dalším způsobem vyjádření stavu vůči plánovanému harmonogramu je hodnota \"SPI (Schedule performance index)\" SPI = 1 znamená, že množství získané hodnoty odpovídá časovému plánu. SPI < 1 znamená, že práce je vykonávána pomaleji než předpokládal plán. SPI > 1 znamená, že práce je vykonávána rychleji než předpokládal plán.", "section_level": 2}, {"title": "Predikce výsledku při dokončení.", "content": "Výpočet odhadovaných nákladů a celkové doby pro dokončení za předpokladu, že práce budou postupovat stejně jako v době kontroly. Pro vyjádření odhadu nákladů, respektive celkového spotřebovaného úsilí při dokončení projektu EVM používá pojem \"EAC(Estimate at completion)\". Náklady, respektive čas k dokončení projektu od okamžiku kontroly stavu je \"ETC(Estimate to complete)\"", "section_level": 2}, {"title": "Příklad.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zadání.", "content": "\"Úkol:\" Vykopat 20 m příkopu. \"Odhad pracnosti před počátkem práce:\" 40 hodin. \"Plán:\" Bude se pracovat 4 dny po 10 pracovních hodinách denně. Očekává se že práce bude postupovat rovnoměrně, tedy každý den se vykope 5 m příkopu. \"Náklady:\" Cena jedné hodiny práce je 100Kč. \"Rozpočet:\" Celkové plánované náklady jsou 40 * 100Kč, tedy na tuto práci máme rozpočet 4000Kč. V terminologii používané v analýze dosažené hodnoty: Každý metr výkopu se udělá za dvě hodiny a stojí 200Kč. Kontrola postupu byla prováděna po dvou dnech práce. Očekávalo se, že bude odpracováno 20 hodin a hotova polovina práce, tedy vykopáno 10 m výkopu. Ve skutečnosti práce postupovala pomaleji. došlo k pokusu zachránit situaci a byla nasazena další pracovní síla. Ve skutečnosti bylo po dvou dnech odpracováno 32 hodin a dokončilo se jen 8 m výkopu. Úkolem je spočítat kolik bude skutečná cena výkopu a kolik hodin práce práce je potřeba k jeho dokončení", "section_level": 2}, {"title": "Výpočet.", "content": "Kontrola je prováděna po dvou dnech. Podle plánu má být hotovo 50% práce. Tedy 10m příkopu. Počítáme plánované úsilí v korunách, tedy plán je 50% z BAC, tedy: Ve skutečnosti práce postupovala pomaleji a odpracovalo se 32 hodin. Náklady za 32 hodin práce jsou 32 * 100Kč. Tedy Je hotovo jen 8 m výkopu, tedy 40% z celkového plánovaného příkopu. EV se počítá jako 40% ze 4000Kč. Získaná hodnota je vztažena k původnímu plánu. Z pohledu investora akce, mělo být dodáno za 4000 Kč výkop 20 m. EV vyjadřuje fakt, že z pohledu investora byla vykonána práce v hodnotě 1600 Kč. Cost variance Skutečné náklady překročily k datu kontroly, tedy v tomto příkladu v polovině projektu o 1600Kč částku, která byla naplánována pro získaný výkon, tedy 8 m příkopu. Cost performance index. Hodnota 0,5 říká, že pracujeme z pohledu nákladů s poloviční efektivitou, než jsme očekávali. Schedule variance Schedule variance má vypovídací schopnost s ohledem na předpokládané tempo práce. Původně jsme očekávali, že pracujeme rychlostí 1 m výkopu za 2 hodiny a tedy za cenu 200Kč. Výsledek -400 Kč vyjadřuje v původně předpokládaných nákladech získané zpoždění – tedy 2 m výkopu za plánem, neboli zpoždění 4 hodiny. Všechny výpočty lze dělat rovnou v časových jednotkách. Pokud bychom to provedli, tak: EV jsme určili jako 40% ze 40 hodin. , tedy zpoždění 4 hodiny. Ať dosadíme peníze, nebo časové jednotky, dostáváme stejnou hodnotu: Tedy dosahujeme jen 80% toho, co bylo naplánováno.", "section_level": 2}, {"title": "Odhady na dokončení projektu.", "content": "EAC (eastimation at completion) je odhad kolik bude celá práce stát na konci. Vzorec kalkuluje s tím, že podáme výkon takový, jako jsme podávali od začátku projektu do současnosti. Celá práce tedy bude stát 8000Kč. Pokud budeme počítat v časových jednotkách, potom: ETC(estimation to completion) je hodnota kolik zbývá do konce projektu. Pro dokončení projektu při zachování stávajícího tempa práce potřebujeme ještě 4800 Kč a tedy 48 hodin práce.", "section_level": 2}, {"title": "Získaná hodnota práce - alternativy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Úsilí k dokončení úkolu.", "content": "V některých se namísto odhadu procenta dokončení úkolu používá odhad objemu práce do dokončení. V případě použití této metody lze procento dokončení úkolu POC dopočítat na základě znalosti celkového rozsahu úkolu a odpracované práce. \"Například:\" \"Původní odhad na úkol byl 8 dní. Po 4 odpracovaných dnech bylo odhadunto, že ještě zbývá 6 dní do konce.\" \"Výpočet: Skutečné trvání úkolu bude: 4 + 6 = 10 dní. (Odpracovány 4 dny a 6 dnů zbývá)\". \"POC = (4/10)*100 = 40(%)\"", "section_level": 2}, {"title": "Určení EV dle zahájení-dokončení.", "content": "Každý odhad, ale i výpočet rozpracovanosti je zatížen chybou. Navíc může být získání odhadu rozpracovanosti komplikované, nebo pracné. Výpočet EVM může být také negativně ovlivněn tím, že informace o rozpracovanosti nemůže být získána v jeden časový okamžik, což zavádí do výpočtu další chybu. Pokud je metoda EVM používána na projektech, kde je sledováno větší množství drobných úkolů, lze v praxi jsou použít alternativní zjednodušující techniky, které zcela eliminují požadek na odhadování rozpracovaných úkolů. Například každý zahájený úkol se hodnotí 50% hotovo a dalších 50% až po jeho dokončení. Pokud je kladen důraz na dokončení úkolů, bývá používán jiný poměr. Například každý zahájený úkol je započítáván jako by z něj bylo 20% hotovo a zbývajících 80% se započte po dokončení úkolu. V krajmím případě může být poměr sledován jako 0, nebo 100% hotovo. To znamená, že rozpracované úkoly nejsou započítány do výsledku vůbec.", "section_level": 2}, {"title": "Omezení a další možnosti metody EVM.", "content": "EVM metoda má svá omezení. Například pro posouzení opoždění/ předbíhání nebere v úvahu kritickou cestu projektu a jeho vypovídací schopnost je tedy omezená. Pří aplikaci EVM v praxi existuje více přístupů a pravidel, které známé nevýhody eliminují. EVM nabízí i více indexů a další možnosti nad rámec tohoto popisu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Analýza dosažené hodnoty je metodou používaná v projektovém řízení pro sledování a vyhodnocení stavu projektu z pohledu nákladů i času. Poskytuje také nástroje pro predikci budoucího stavu projektu. Metodu lze využít s výhodou pro sledování projektů s mnoha úkoly a činnostmi, které je možno vyhodnocovat současně. ", "tgt_summary": "Die Earned Value Analysis (auch als Earned-Value-Analyse, Leistungswertanalyse, Fertigstellungswertmethode oder Arbeitswertanalyse bezeichnet) ist ein Werkzeug des Projektcontrollings. Sie dient zur Fortschrittsbewertung von Projekten. Dabei wird die aktuelle Termin- und Kostensituation durch Kennzahlen beschrieben. Die Schlüsselwerte sind dabei \"Planwert\" (engl. \"planned value\"), \"Istkosten\" (\"actual costs\") und \"Fertigstellungswert\" (\"earned value\"). Durch die Verfolgung der Kennzahlen ist eine Trendanalyse möglich. ", "id": 593153} {"src_title": "Endogamie", "tgt_title": "Endogamie", "src_document": [{"title": "Přirozená a vymáhaná endogamie.", "content": "Na rozdíl od exogamie, kterou společnosti musely patrně vymáhat, jistá tendence k endogamii je člověku – tak jako jiným živočichům – spíše přirozená, a tudíž přetrvává i do současných společností. Lidé se obvykle seznamují s těmi, kdo bydlí v tomtéž místě, s nimiž se domluví stejnou řečí, s nimiž mají stejné zaměstnání a podobně. Od této „přirozené“ tendence je ovšem třeba odlišit případy, kdy skupina sňatky mimo ni výslovně zakazuje nebo dokonce trestá. Nacistické rasové zákony lze chápat jako případ extrémní endogamie.", "section_level": 1}, {"title": "Endogamie v současnosti.", "content": "Endogamie je i v současných společnostech velice rozšířená a silně omezuje například sociální mobilitu: vzdělaní lidé se berou mezi sebou a jejich děti zpravidla volí podobnou životní dráhu, podobně i lidé s nejnižším vzděláním. Herci a umělci, lékaři a vědci mají také silný sklon vytvářet endogamní skupiny, zčásti proto, že partneři pak mají lepší pochopení pro zvláštnosti určitého způsobu života. Krajním příkladem dlouhodobě vymáhané endogamie je indický systém kast. Moderní společnosti a jejich teoretikové pokládají endogamii za vcelku nevýhodnou a snaží se působit proti ní. Sociologové sledují počty „smíšených sňatků“, jež svědčí o tom, do jaké míry je mezi určitými skupinami endogamní bariéra; pokud smíšených sňatků přibývá, je to obvykle známka postupující integrace nebo dokonce splývání skupin. Zvláště významné jsou tyto ukazatele a procesy s ohledem na imigranty a menšiny. Vytváření, změny a rozplývání endogamních skupin se modelují pomocí grafů příbuznosti („graphes de parenté“), které ukazují, jak často se berou lidé již dříve spříznění (problém „relinking“).", "section_level": 1}], "src_summary": "Endogamie (z řeckého \"endon\", uvnitř a \"gamos\", sňatek) je velmi rozšířené kulturní pravidlo, určující endogamní skupinu, z níž si mladí muži a ženy mají vybírat své partnery. Endogamní skupinou bývá kmen, kasta, národ nebo jinak vymezená skupina. Pravidlo endogamie je tedy jakýmsi protějškem exogamie, pravidla, vymezujícího skupinu, z níž se partneři vybírat nemají.", "tgt_summary": "Endogamie ( und : „Innenheirat“) bezeichnet in der Ethnosoziologie eine Heiratsordnung, die Eheschließungen \"innerhalb\" der eigenen sozialen Gruppe, Gemeinschaft oder sozialen Kategorie bevorzugt oder vorschreibt; der Partner soll beispielsweise derselben Abstammungs- oder Volksgruppe, Glaubensgemeinschaft oder sozialen Schicht angehören. Das Gegenteil ist die Exogamie, bei der \"außerhalb\" der eigenen Gemeinschaft geheiratet wird oder werden soll, beispielsweise in Gesellschaften mit einem zweiteiligen Moiety-System. Beide Regeln gründen auf jeweiligen moralischen, religiösen oder rechtlichen Vorstellungen von der \"eigenen\" und der \"anderen\" Gruppenzugehörigkeit und welchen Gruppen heiratsfähige Personen angehören. ", "id": 2400555} {"src_title": "Karel Teige", "tgt_title": "Karel Teige", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se do rodiny historika a hlavního archiváře města Prahy dr. Josefa Teigeho (1862–1921). Obecnou školu nenavštěvoval, absolvoval ji soukromě v letech 1907–1911, stejně jako jeho o tři roky mladší sestra Hana. Velkou část svého dětství prožil v rodinné vile v Neveklově, kam se vracel i o prázdninách. Od roku 1911 studoval na reálném gymnáziu v Křemencově ulici v Praze, mezi jeho spolužáky zde mimo jiné patřili Vladislav Vančura, Adolf Hoffmeister a Alois Wachsman. Po maturitě (1919), začal studovat dějiny umění na filozofické fakultě Karlovy univerzity, kde navštěvoval mimo jiné také přednášky profesorů Karla Chytila, Františka Drtiny, F. X. Šaldy a Vojtěcha Birnbauma. Studium ukončil roku 1923, po válce se pokusil získat doktorát, nicméně nedostavil se ke složení malé rigorózní zkoušky. V roce 1920 byl spoluzakladatelem a stal se vůdčí osobností Devětsilu, v němž se věnoval umělecké teorii a propagoval proletářské umění. Situace v Devětsilu se však brzy změnila (1924) a Teige se podílel na vzniku poetismu, pro nějž psal v Devětsilu manifesty. V letech 1927–1930 redigoval \"ReD\" (Revue Devětsilu), dále působil jako výtvarný referent \"Času\" (1919–1921), \"Ruchu\" (1919), \"Práva lidu\" (1919–1922), \"Kmene\" (1919), \"Lidových novin\" (1919), \"Června\" (1921) a \"Československých novin\" (1922). Stál také u zrodu Osvobozeného divadla. V letech 1929–1930 přednášel jako hostující docent sociologie architektury a estetiky na slavné uměleckoprůmyslové škole Bauhaus v Dessau. Ve stejné době se podílel na založení Levé fronty. Roku 1934 se stal členem Skupiny surrealistů v ČSR, ve které působil jako její teoretický mluvčí. Koncem 30. let patřil ke kritikům stalinského režimu v SSSR. V posledním období svého života byl po únoru 1948 izolován od kulturního života a vystaven neustálým útokům.", "section_level": 1}, {"title": "Okolnosti úmrtí.", "content": "André Breton v monografii o malířce Toyen uvedl, že si Karel Teige vzal jed ve chvíli, kdy byl zatýkán, a že jeho žena se ihned poté zabila skokem z okna. Jaroslav Seifert tuto zkazku vyvrací a uvádí jako příčinu smrti přepracování a srdeční problémy. Potvrzuje však, že Teigeho žena poté, co obdržela zprávu od Teigeho milenky o jeho smrti, spálila všechnu Teigovu korespondenci a sama se pak otrávila plynem. Karel Teige zemřel na srdeční infarkt 1. října 1951. V následujících dnech spáchaly sebevraždu obě jeho ženy – životní družka Josefina Nevařilová (2. října) i dlouholetá milenka Eva Ebertová (12. října).", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Karel Teige se po celý svůj život věnoval typografii, upravil množství knih a příležitostných tiskovin pro tehdejší přední nakladatelství. Byl především teoretikem a historikem umění, formuloval principy avantgardní estetiky a sám se také na umělecké tvorbě podílel. Ve 30. letech se jako hlavní teoretik Skupiny surrealistů věnoval promýšlení teorie vnějšího a vnitřního modelu. V letech 1939–1951 pracoval na knize \"Fenomenologie moderního umění\", která měla zachytit vývoj umění od Francouzské revoluce po současnost. Dvě části knihy vyšly posmrtně roku 1966 pod názvem \"Vývojové proměny v umění\". Od roku 1948 se podílel na přípravě pětisvazkové encyklopedie o českém moderním umění.", "section_level": 1}, {"title": "Typografie.", "content": "Další z oblastí, kterou Karel Teige teoreticky i prakticky obohatil byla knižní typografie.", "section_level": 2}], "src_summary": "Karel Teige (13. prosince 1900 Praha-Nové Město – 1. října 1951 Praha) byl český levicově orientovaný kritik a teoretik umění, výtvarný umělec, publicista a překladatel z francouzštiny. Jako teoretik a vůdčí osobnost československé meziválečné avantgardy zasáhl do téměř všech uměleckých odvětví – od architektury, přes výtvarné umění, divadlo, film, fotografii, typografii až k literatuře. Podílel se na vzniku a formování poetismu a ovlivnil také české přijetí surrealismu.", "tgt_summary": "Karel Teige (* 13. Dezember 1900 in Prag, Österreich-Ungarn; † 1. Oktober 1951 in Prag) war ein tschechischer Kritiker, Kunsttheoretiker, Publizist, Künstler und Übersetzer. ", "id": 1531889} {"src_title": "Státní převrat ve Španělsku (1981)", "tgt_title": "23-F", "src_document": [{"title": "Předchozí okolnosti.", "content": "Puč z roku 1981 je v přímé souvislosti s událostmi, jež se odehrály během Španělského přechodu k demokracii. Čtyři prvky vytvářejí stálé napětí, jež se vládě Unie demokratického středu nedaří zastavit: problémy vycházející z ekonomické krize, spolu s problémy s definováním nové územní organizace státu, teroristické akce osnované Baskickou organizací ETA a odmítnutím přijetí demokratického systému některými složkami armády.", "section_level": 1}, {"title": "Operace Galaxia.", "content": "První příznaky nespokojenosti v armádě byly patrné již v dubnu 1977, kdy se záměrem legalizace Španělské komunistické strany (PCE), 9. dne stejného měsíce, na velikonoční svátek Sábado Santo, odvolal admirál Pita da Veiga, ministra námořnictva a Vrchní vojenská rada (\"\") vydala prohlášení, v němž prohlašuje svůj nesouhlas se zmíněnou legalizací, ačkoli ji respektuje. V listopadu 1978 byla překažena operace Galaxia, pučistický pokus o státní převrat, za niž je její hlavní aktér, Antonio Tejero, odsouzen k šesti měsícům vězení.", "section_level": 2}, {"title": "Krize.", "content": "Zatímco v řadách armády a extrémní pravice sílí pro-pučistické nálady, vláda pokračuje v zahájení nové dekády k hluboké krizi, jež se během roku 1980 stává stále méně udržitelnou. Mezi prvními hlavními událostmi jsou to hlavně demise ministra kultury, Manuela Clavera 15. ledna, znovuvytvoření vlády 3. května, návrh na cenzuru proti Adolfa Suáreze ze strany PSOE ve dnech 28.–30. května, demise místopředsedy vlády, Fernanda Abrila Martorella, 22. června, jež vyústila v opětovné znovuvytvoření vlády v září, a v říjnové zvolení Miguela Herrera y Rodrígueze de Miñón mluvčím středové parlamentní skupiny, alternativního kandidáta na jeho místo (Santiaga Rodrígueze-Mirandu) jmenovaného Suárezem.", "section_level": 2}, {"title": "Demise Suáreze.", "content": "Trvající neschopnost Adolfa Suáreze zajistit jednotu ve vlastní straně ještě podpořilo vyhlášení jeho demise na funkci předsedy vlády a UCD dne 29. ledna 1981 v jedné televizní intervenci, během níž události nabraly rychlý sled. 1. února Colectivo „Almendros“ zveřejnil v pravicovém deníku \"El Alcázar\" otevřeně pučistický článek. Od 2. do 4. února, královský pár cestuje do Baskicka a navštěvuje Casa de Juntas de Guernica, kde je poslanci Herriho Batasuny přivítali pískotem a několika incidenty. Dne 6. února byla nalezena mrtvola týraného a zavražděného inženýra jaderné elektrárny Lemóniz, José Maríi Ryana, uneseného několik dní předtím, zatímco pátrání po dalším uneseném technikovi, Luisi Suñerovi, je bezvýsledné. Uprostřed takto vyhrocené situace se dává do pohybu proces odvolání Suáreze. Ve dnech 6. – 9. února se rovněž koná II. kongres UCD na Malorce, kde se zdá, že strana je naprosto nejednotná a předsedou je zvolen Agustín Rodríguez Sahagún, a 10. dne, je Leopoldo Calvo-Sotelo jmenován kandidátem na funkci předsedy vlády.", "section_level": 2}, {"title": "Zasedání pro udělení důvěry.", "content": "V této složité situaci, 18. února, Calvo-Sotelo představuje svoji vládu, avšak při hlasování o dva dny později nedostal většinovou podporu, potřebnou pro udělení důvěry, načež proběhlo nové hlasování dne 23. února. Také pučisté si tento den zvolili pro svůj záměr státního převratu. Pokus, v němž se jedna strana snažila prosadit záměr tvrdého úderu, navrhovaného armádním generálem Jaimem Milansem del Bosch a druhá strana spíše mírnou cestu navrhovanou generálem Alfonsem Armadou, jenž v té době požíval důvěry krále.", "section_level": 2}, {"title": "Útok na poslaneckou sněmovnu.", "content": "Při puči z 23. února spolupracovaly různé skupiny pučistů, které v zemi operovaly už od počátku demokratizace, v rámci koordinované akce. Přesně v osmnáct hodin začalo jmenovité hlasování o svěření funkce do rukou Calvo-Sotela coby premiéra. V 18:22, ve chvíli, kdy se chystal odevzdat svůj hlas také socialistický poslanec Manuel Núñez Encabo, začala operace s krycím názvem „Duque de Ahumada“ (Vévoda z Ahumady), podle zakladatele policejních oddílů Guardia Civil. Podle vytyčeného plánu, jedna skupina „guardias civiles“, vedená podplukovníkem Antoniem Tejerem se samopaly v rukou vnikla do půlkruhové haly Poslanecké sněmovny (Kongresu poslanců Španělska. Tejero z tribuny zakřičel \"„¡Quieto todo el mundo! “\" (\"Ticho všichni!\") a dal příkaz, aby si všichni přítomní lehli na zem. Jako nejvyšší vojenská hodnost z přítomných a jako místopředseda vlády, generálplukovník Gutiérrez Mellado se zvedl, obrátil se na podplukovníka Tejera, ostře napomenul útočníky, žádaje vysvětlení a nařídil jim, aby složili zbraně. Během krátké roztržky a aby znovu potvrdil svůj příkaz, Tejero vystřelil pro výstrahu ze své pistole, na což reagovali ostatní útočníci několika dávkami ze samopalů. Bez velkého vzrušení s rukama v hlasovací nádobě, letitý generál snášel zvuk zbraní. Zatímco většina poslanců uposlechla Tejerových rozkazů, poslanec Carrillo a předseda Suárez zůstali sedět ve svých lavicích. Suárez dokonce gestem vyjádřil podporu Melladovi. Během útoku utrpěl jeden z poslaneckých asistentů nával úzkosti a udeřil jednoho z přítomných do nosu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Státní převrat ve Španělsku 23. února 1981 (: ', ve Španělsku označovaný též jako 23-F), byl neúspěšný pokus o puč zosnovaný několika především vojenskými veliteli. Nejvýznamnější epizodou událostí bylo přepadení poslanecké sněmovny (Kongresu poslanců Španělska) početnou skupinou členů španělské policie (guardia civil), v jejichž čele stál podplukovník Guardia Civil, Antonio Tejero, během hlasování o kandidátovi na předsedu vlády, Leopoldu Calvo-Sotelovi, ze strany Unie demokratického středu (UCD).", "tgt_summary": "Der Putsch vom 23. Februar 1981 war ein missglückter Versuch von Teilen der Guardia Civil und des Militärs, die Demokratie in Spanien zu beenden und eine neuerliche Diktatur zu errichten. In Spanien wird er umgangssprachlich 23-F für das Datum oder auch El Tejerazo nach einem der Beteiligten genannt. ", "id": 2462946} {"src_title": "Stadion Evžena Rošického", "tgt_title": "Stadion Evžena Rošického", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Stadion byl postaven jako rezerva pro sokolské sletiště již v roce 1926 a později několikrát přestavován, čímž se jeho kapacita značně zmenšila, avšak všechna místa jsou již k sezení. Při Svatováclavském miléniu v roce 1929 se tam konala veřejná vystoupení orelských jednot, kterých se 5. července 1929 zúčastnil osobně prezident republiky T. G. Masaryk. Největší návštěvu zaznamenal původní stadion při fotbalovém pražském derby Sparta versus Slavia v roce 1962 (2:2), kdy jej zaplnilo bezmála 60 tisíc platících diváků a při přátelském zápase Československo - Uruguay 3:1. V novém tisicíletí byl využíván na fotbalové zápasy klubu FK Bohemians Praha, menší lehkoatletické závody a trénink. Konaly se zde i všesokolské slety (XIII. v roce 2000 a XIV. v roce 2006, s využitím umělého osvětlení). V letech 2000 až 2008 byl také domovským hřištěm fotbalového klubu SK Slavia Praha. Na jediný zápas se sem Slavia vrátila ještě v roce 2017, a to na poslední ligové kolo proti Brnu, které se nemohlo odehrát v Edenu kvůli koncertu Depeche Mode. Výhrou nad Brnem 4:0 si Slavia zajistila titul a mistrovskými oslavami se tak se strahovským stadionem definitivně rozloučila.", "section_level": 1}, {"title": "Atletický stadion.", "content": "V roce 1978 zde proběhlo Mistrovství Evropy v atletice. Z tohoto důvodu prošel tento stadion na počátku 70. let 20. století náročnou rekonstrukcí a rozsáhlou modernizací. Později se zde pravidelně konaly známé atletické mítinky Memoriál Josefa Odložila a Praga Academica.dne 4. července 1999 na stadionu vytvořil Tomáš Dvořák světový rekord v desetiboji 8994 bodů. Ve dnech 9. až 16. června 2013 se na stadionu konalo 9. mistrovství světa v atletice mentálně postižených sportovců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stadion Evžena Rošického je multifunkční stadion v Praze na Strahově v České republice. Je pojmenován po atletovi Evženovi Rošickém, který byl popraven během 2. světové války. S kapacitou 19 032 míst je to druhý největší fotbalový stadion v zemi.", "tgt_summary": "Das Stadion Evžena Rošického ist ein Stadion in der tschechischen Hauptstadt Prag. Es liegt in direkter Nachbarschaft westlich zum Strahov-Stadion; dem mit 220.000 Plätzen größten Stadion der Welt.", "id": 1793659} {"src_title": "Haploskupina", "tgt_title": "Haplogruppe", "src_document": [{"title": "Populační genetika s využitím haploskupin.", "content": "Předpokládá se, že na zachování dané mutace určitého haplotypu se nepodílí pouze přirozený výběr. Vedle rychlosti mutace (která je odlišná pro ten který marker) se za hlavní hnací sílu populační genetiky, ovlivňující zastoupení haplotypů v dané populaci, považují genetické drifty – náhodné fluktuace ovlivněné tím, jak členové dané populace přenášeli svou DNA na další generace. Tím dochází k převaze určitého markeru. Jeho podíl v dalším průběhu buď vzroste na 100 % populace nebo z populace zcela vymizí. Ve velkých populacích s dobře fungujícím vzájemným míšením je rychlost genetických posunů běžných alel relativně nízká; v malých navzájem zkřížených populacích však k takovým změnám dochází častěji. Zjištěné variace haplotypů a jejich geografické rozložení poukazují na opakovaná populační zúžení nebo efekty zakladatele následované oddělením populací a jejich nárůstem. Zpětně sledované linie předků nemohou odhalit genetickou různorodost starší populace: genetický drift mimo jiné znamená, že některé z variant musely zaniknout. Rozšíření poznatků brání cena analýzy DNA. Časový rámec utvoření jednotlivých haplotypů a jejich geografická lokalizace je stále značně nejistá.", "section_level": 1}, {"title": "Haploskupiny chromozómu Y lidské DNA.", "content": "Haploskupiny chromozómu Y lidské DNA jsou označeny písmeny v rozsahu A až R a dále jsou rozděleny pomocí čísel a malých písmen abecedy. Toto třídění bylo zavedeno konsorciem YCC (z angl. Y Chromosome Consortium – Konsorcium chromozómu Y). Adam chromozómu Y je označení muže, který byl posledním společným předkem všech dnes žijících lidí v otcovské linii. Hlavní haploskupiny chromozómu Y:", "section_level": 2}, {"title": "Haploskupiny lidské mitochondriální DNA.", "content": "Haploskupiny lidské mitochondriální DNA jsou označeny následovně: A, B, C, CZ, D, E, F, G, H, pre-HV, HV, I, J, pre-JT, JT, K, L0, L1, L2, L3, L4, L5, L6, L7, M, N, O, P, Q, R, S, T, U, UK, V, W, X, Y, Z. Mitochondriální Eva je označení ženy, která byla posledním společným předkem všech dnes žijících lidí v mateřské linii.", "section_level": 2}, {"title": "Definice populací.", "content": "Haploskupiny lze využít pro definici genetických populací, které lze navíc geograficky lokalizovat. Jedno z možných rozdělení: Haploskupiny mitochondriální DNA jsou rozděleny do tří hlavních skupin označených písmeny L, M, N. Lidstvo se prvně rozdělilo mezi skupiny L0 a L1. Ze skupiny L1 se vyčlenily další L skupiny, z nichž jedna, L3, se rozdělila na skupiny M a N. Skupina M patří k první migrační vlně, která opustila Afriku. Vydala se na východ podél jižního pobřeží. Její potomky lze nalézt v populacích Východní Asie, Jižní Asie, Jižní Ameriky a Austrálie, v Evropě však nikoliv. Skupina N představuje druhou migrační vlnu z Afriky, tentokráte severním směrem. Krátce na to se ze skupiny N vyčlenila skupina R. Ta sestává ze dvou haploskupin. První se vyskytuje ve Východní Asii, druhá pak v Evropě. L typ se vyskytuje u Afričanů, zvláště v subsaharské Africe. M typ představují: M1 – Etiopané. CZ – obyvatelé Sibiře; větev C – některé indiánské kmeny; větev Z – Laponci, Korejci, Číňani, část obyvatel Střední Asie. D – některé indiánské kmeny, obyvatelé Sibiře a severovýchodní Asie E – Malajci, obyvatelé Bornea, Filipínci, původní Tchajwanci, Papuánci G – obyvatelé severovýchodní Sibiře, severovýchodní Asie a Střední Asie Q – Melanésané, Polynésané, Guinejci N typ představují: A – některé indiánské kmeny, Japonci a Korejci I – 10% výskyt v Severní a Východní Evropě S – některé australské domorodé kmeny W – obyvatelé Východní Evropy, Jižní Asie a Jihovýchodní Asie X – některé indiánské kmeny, obyvatelé jižní Sibiře, Jihozápadní Asie a Jižní Evropy Y – Ainové a Nivchové; 1 % u obyvatel jižní Sibiře R – velká skupina v rámci N typu. Její příslušníky lze rozdělit na Západní a Východní Eurasii. Patří sem téměř všichni Evropané a také velký počet obyvatel Blízkého Východu. Ostatní patří k některé z výše uvedených skupin patřících k N typu. Podskupiny haploskupiny R: B – někteří obyvatelé střední Číny, Tibeťané, Mongolové, obyvatelé Střední Asie, Korejci, indiánské kmeny, obyvatelé jižní Sibiře, Japonci, obyvatelé Jižní Oceánie F – 10 % čínské populace, 5.1 % korejské populace, 5.1 % japonské populace, 8.7 % mongolské populace, 8.3 % obyvatel chorvatského ostrova Hvar Pre-HV – častá v Arábii; větev HV (větve H a V) – Západní Evropa, Blízký Východ Pre-JT – vznikla na území dnešního Libanonu; vyskytuje se mezi Beduíny (25 %); větev JT (větev J a T) – Severní a Východní Evropa, Indus, Středozemí UK – častá ve Finsku, Skandinávii, baltských zemích a Středozemí", "section_level": 2}, {"title": "Překryvy haploskupin Y-DNA a mtDNA.", "content": "Oblasti specifických haploskupin Y-DNA a mtDNA se navzájem překrývají. Mutace chromozómu Y nebo mitochondriální DNA jednak neprobíhají současně, jednak je výskyt haploskupin ovlivněn sexuálním výběrem. Svou roli hraje efekt zakladatele nebo genetický drift. Všechny tyto jevy ovlivňují složení populace. Zároveň jsou důvodem, proč je nutné brát překryvy s rezervou. Informativní přehled překryvů obou typů haploskupin:", "section_level": 1}], "src_summary": "Haploskupina je skupina haplotypů, což jsou kombinace alel odkazujících na různá místa daného chromozómu. V genetice se zkoumají především haploskupiny chromozómu Y a mitochondriální DNA, které lze využít k analýze vývoje populací. Zatímco Y-DNA se přenáší výhradně v otcovské linii, mtDNA naopak výhradně v linii mateřské. ", "tgt_summary": "Als Haplogruppe wird eine Gruppe von Haplotypen bezeichnet, die spezifische Positionen auf einem Chromosom innehaben. In der menschlichen Genetik werden beispielsweise die ", "id": 612878} {"src_title": "Ferrari 599 GTB Fiorano", "tgt_title": "Ferrari 599", "src_document": [{"title": "Technické specifikace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Motor.", "content": "Tipo F133F V12 je dvanáctiválcový, zážehový motor uložený vpředu podélně o objemu 6 litrů se čtyřmi ventily na válec (celkem 48).", "section_level": 2}, {"title": "Převodovka.", "content": "Používají se 2 typy převodovek: šestistupňová manuální a šestistupňová sekvenční F1 s pádly pod volantem. Aktivní diferenciál z F430 zde není, ale obsahuje koncepci Manettino, která spatřila světlo světa ve Ferrari F430 599 GTB. 599 GTB Fiorano je první osobní Ferrari, které má nový systém kontroly trakce nazvaný F1-Trac, který pomáhal vyvíjet Michael Schumacher.", "section_level": 2}, {"title": "599XX.", "content": "Ferrari 599 XX je upravená okruhová verze Ferari 599 GTB Fiorano. Má odlehčený motor, sportovnější design, výkon 537 kW (700 hp), točivý moment 686 Nm, mohutné křídlo na víku kufru a malá křidélka na bocích zadních sloupků, systém, který dovoluje přeřazení za pouhých 60 ms, systém, který informuje řidiče o stavu jednotlivých komponent vozu prostřednictvím displeje a adaptivní podvozek SCM. Přítlak je 280 kg při rychlosti 200 km/h a 630 kg při rychlosti 300 km/h.", "section_level": 1}, {"title": "599 GTO.", "content": "8. dubna Ferrari oznámila oficiální detaily verze \"599 GTO\". Automobil je silniční verzí \"599XX\" a automobilka tvrdí, že je to jejich nejrychlejší silniční vůz, který dokázal ujet kolo na trati Fiorano za 1 minutu a 24 sekund, je o jednu sekundu rychlejší než Enzo. Jeho motor produkuje 493 kW (670 k) při 8 250 ot/min a točivý moment 620 Nm při 6 500 ot/min. Auto dokáže zrychlit z 0 na 100 km/h pod 3,35 s, z 0 na 200 km/h za 9,8 s a je schopné jet rychlostí přes 335 km/h. \"599 GTO\" váží o 100 kg méně než verze GTB. Výroba je omezená na 599 kusů. Ferrari dala jen dvěma dalším modelům označení \"GTO\": 250 GTO z roku 1962 a 288 GTO z roku 1984. Na rozdíl od předchozích \"GTO\" verze \"599 GTO\" nebyla navržena pro homologaci v žádném závodě.", "section_level": 1}, {"title": "SA APERTA.", "content": "Na pařížském autosalonu byl představen \"599 GTO\" ve verzi kabriolet s názvem \"SA APERTA\" k oslavě 80 let karosárny Pininfarina. Výroba je limitována na 80 kusů. Vůz zrychlí z 0 na 100 km/h za 3,6 s a rozjede se až na 325 km/h.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ferrari 599 GTB Fiorano (interní kód F139) je sportovní, GT automobil, který byl představen 28. února 2006 na autosalonu v Ženevě. Nahradil Ferrari 575M Maranello. Karoserie je z dílny Pininfarina pod vedením Franka Stephensona. Název je odvozen od objemu motoru (5 999 cm), GTB znamená gran turismo berlinetta a Fiorano podle okruhu, který Ferrari používá jako testovací.", "tgt_summary": "Der Ferrari 599 ist ein Gran Turismo des italienischen Sportwagenherstellers Ferrari, der von 2006 bis 2013 verkauft wurde. Er war das Nachfolgemodell des Ferrari 575.", "id": 1256548} {"src_title": "Šarbel Machlúf", "tgt_title": "Scharbel Machluf", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Narodil se jako páté dítě nemajetných rodičů Antuna a Brigidy Makhlúfových katolíků maronitského ritu. Rodina žila v malé horské vesnici Bekaa Kafra 140 km severně od Bejrútu. Když byly Josefovi tři roky, zemřel mu otec. Poté si matka vzala za manžela poctivého a zbožného jáhna jménem Ibrahim.", "section_level": 2}, {"title": "Řeholníkem.", "content": "Ve čtrnácti letech Josef pocítil první náznaky řeholního povolání. V roce 1851 se rozhodl vstoupit do kláštera v Majfúku. Zde prožil rok svého noviciátu. Ve druhém roce přešel do kláštera v Annayi, kde 1. listopadu 1853 složil první sliby a přijal jméno Šarbel. Dokončil svá teologická studia a 23. června 1859 byl vysvěcen na kněze.", "section_level": 2}, {"title": "Odchod do samoty.", "content": "15. února 1875, po mnoha letech v klášteře v Annaya, otec Šarbel obdržel povolení k odchodu do malé a odlehlé poustevny svatých Petra a Pavla. Nacházela se ve výšce 1350 metrů nad mořem. Tam se spojil s Kristem modlitbami, manuální prací, přísným sebeovládáním a postem. Šarbelova cela měla jen 6 m2. Pod hábitem stále nosil žíněnou košili, spal jen několik hodin denně a jedl pouze jednou za den.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt v kapli.", "content": "Otec Šarbel zemřel na Štědrý den roku 1898 během adorace před Nejsvětější Svátostí. Jeho spolubratři ho našli na podlaze kaple. Když umývali tělo, objevilo se velké světlo ze svatostánku. Mniši to považovali za viditelné znamení nebe. Venku silně sněžilo, vál ostrý vítr. Všechny cesty k poustevně byly zaváté a tak nikdo nemohl informovat vesničany o světcově smrti. Přesně ten den lidé v okolí poznali, že otec Šarbel byl povolán do nebe. Mladí muži se vydali s lopatami odházet sníh, aby se dostali do poustevny a donesli tělo do kláštera Annay. Neporušené tělo zesnulého bylo uloženo v klášteře sv. Marona v Annaya. Bylo podrobeno lékařským testům a potvrdilo se, že tkáně nejeví žádné známky rozkladu. Tělo vydávalo zvláštní vůni a uvolňovalo načervenalou tekutinu neznámého původu.", "section_level": 2}, {"title": "Svatořečení.", "content": "Otec Šarbel Makhlúf byl papežem Pavlem VI. prohlášen za blahoslaveného dne 5. prosince 1965. Svatořečen byl týmž papežem 9. října 1977. Světcův hrob v maronitském klášteře v Annaya se stal poutním místem. Mnozí z poutníků, mezi nimiž jsou i muslimové, byli zázračně uzdraveni na těle i na duchu.", "section_level": 1}, {"title": "Modlitba.", "content": "Modlitba k svatému Šarbelovi \"Svatý otče Šarbele, který ses zřekl všech příjemností světa, žil jsi pokorně v samotě poustevny a nyní přebýváš v nebeské slávě, oroduj za nás. Rozjasni naši mysl i srdce, utvrď naši víru a posilni vůli, rozněť v nás lásku k bližním, pomáhej nám volit dobro a vyhýbat se zlu, chraň nás před nepřáteli viditelnými i neviditelnými a pomáhej nám v našem každodenním životě. Na tvoji přímluvu obdrželo mnoho lidí dar uzdravení duše i těla a vyřešení problémů v situacích lidsky bezvýchodných. Shlédni na nás milostivě a bude-li to ve shodě s Boží vůlí, vypros nám u Boha milost, o kterou pokorně prosíme. Především však nám pomáhej jít každodenně cestou svatosti do života věčného. Amen.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Šarbel Machlúf nebo Makhlūf, مار شربل, vlastním jménem \"Jusef Makhlúf\" (8. května 1828 – 24. prosince 1898) je jeden z nejznámějších svatých na Středním východě, kněz, asketa, mystik.", "tgt_summary": "Scharbel Machluf (oft auch \"Charbel Makhlouf\" geschrieben; * 8. Mai 1828 als Joseph Machluf in Biqa-Kafra, Libanon; † 24. Dezember 1898 in Annaya, Libanon) war ein maronitischer Mönch, und der erste, der in der Neuzeit von der römisch-katholischen Kirche 1977 offiziell heiliggesprochen wurde (Gedenktag am 24. Juli).", "id": 1511262} {"src_title": "Alexandr Ovečkin", "tgt_title": "Alexander Michailowitsch Owetschkin", "src_document": [{"title": "Soukromý život.", "content": "Narodil se jako nejmladší ze tří bratrů do sportovní rodiny. Jeho matka Taťjana Ovečkinová hrála za sovětský národní basketbalový tým a otec byl fotbalistou. Už od útlého věku miloval hokej a díky svému bratru Sergejovi se do něj ve svých 8 letech také nechal zapsat. Když bylo Alexovi 10 let, jeho starší bratr Sergej zemřel. Partnerský vztah s ruskou tenistkou Mariou Kirilenkovou skončil v červenci 2014, kdy hráčka oznámila zrušení zasnoubení.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Hraje v týmu NHL Washington Capitals. V NHL byl v sezóně 2005–2006 dvakrát jmenován nováčkem měsíce (\"rookie of the month\"), a to v prosinci 2005 a v lednu 2006. Překonal i nováčkovský rekord týmu v počtu bodů (68). 1. února 2006 byl jmenován nejen nováčkem měsíce za měsíc leden, ale zároveň i ofenzivním hráčem tohoto měsíce, což se dosud podařilo pouze dvěma hráčům v historii této soutěže. I díky tomu v roce 2006 podepsal velmi dlouhou a lukrativní smlouvu ve svém stávajícím týmu na dvanáct let s celkovým výdělkem 124 milionů dolarů. Tímto se stal v současné době jedním z nejlépe placených hráčů NHL. 16. ledna 2006 proti klubu Phoenix Coyotes vstřelil branku, kterou někteří lidé označili jako jednu z nejfantastičtějších či jednu z nejlepších vůbec kdy vstřelených. Ovečkin byl při úniku sražen obráncem, načež poté jednou rukou v pozici na zádech a z ostrého úhlu přes hlavu dopravil puk za vyjetého brankáře Briana Bouchera. V polovině sezóny 2016/2017 zaznamenal jako 84. hráč historie svůj tisící bod v základní části NHL, v předchozí sezóně překonal také metu 500 vstřelených gólů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexandr Michajlovič Ovečkin (Александр Михайлович Овечкин; * 17. září 1985, Moskva, Sovětský svaz) je profesionální ruský hokejista. Momentálně působí v týmu Washington Capitals v kanadsko-americké soutěži National Hockey League (NHL). Je kapitánem tohoto celku, ve kterém nosí dres s číslem 8. Z toho důvodu má přezdívku The Great Eight a také Ovi. Jeho tým se stal vítězem soutěže o Stanley Cup 2018. Ovečkin sám převzal Conn Smythe Trophy jako nejcennější hráč play-offs. ", "tgt_summary": "Alexander Michailowitsch Owetschkin (; englische Transkription: \"Alexander Mikhailovich Ovechkin\"; * 17. September 1985 in Moskau, Sowjetunion) ist ein russischer Eishockeyspieler. Der linke Flügelstürmer spielt seit 2005 für die Washington Capitals in der National Hockey League, die ihn im NHL Entry Draft 2004 an erster Gesamtposition ausgewählt hatten. Mit den Capitals gewann er 2018 den Stanley Cup und wurde dabei mit der Conn Smythe Trophy als wertvollster Spieler ausgezeichnet. Er gilt als einer der besten Eishockeyspieler der Geschichte, insbesondere im Hinblick auf seine Fähigkeiten als Torjäger. So gewann er als bisher einziger Spieler der NHL-Geschichte neun Mal die Maurice Richard Trophy als bester Torschütze der NHL. Außerdem erreichte er während der Saison 2019/20 zum elften Mal in seiner Karriere die 40-Tore-Marke; nur \"„The Great One“\" Wayne Gretzky war erfolgreicher. Ferner wurde der Russe je drei Mal mit der Hart Memorial Trophy und dem Lester B. Pearson/Ted Lindsay Award als wertvollster Spieler der Liga ausgezeichnet, während er die NHL im Jahre 2008 in Scorerpunkten anführte und daher die Art Ross Trophy erhielt. Bei den Washington Capitals, die er seit 2010 als Kapitän anführt, hält er darüber hinaus zahlreiche Rekorde, unter anderem für die meisten Spiele, Tore und Scorerpunkte. ", "id": 813493} {"src_title": "Goya (opera)", "tgt_title": "Goya (Oper)", "src_document": [{"title": "Vznik, charakteristika a inscenační historie opery.", "content": "Myšlenka na Menottiho poslední celovečerní operu vznikla roku 1977, když skladatel pozval do svého domu Yester House poblíž Edinburghu na večeři Plácida Dominga, který právě vystupoval na Edinburském festivalu v \"Carmen\", a ten jej požádal, aby pro něj napsal operu. Domingo současně navrhl i námět, život Francisca Goyi, kterému jeho slovy „vždy patřil můj obdiv jako umělci, ale také jako velkému španělskému vlastenci“. Menotti ihned souhlasil. Později se o tom vyjádřil: „Myslím, že to bylo poprvé, co jsem akceptoval myšlenku někoho jiného.“ Menotti \"Goyu\" dokončil až o řadu let později. Inscenace byla konečně připravena jako vrchol sezóny 1986/87 washingtonské operní společnosti; produkce byla financována mimořádným milionem dolarů a předcházela jí značná mediální kampaň. Partitura nebyla ještě nedlouho před uvedením hotova a na poslední chvíli pomáhali Menottimu s orchestrací skladatelé Stephen Douglas Burton a William Brohl. Slavnostní premiéra se konala pro vybrané obecenstvo (v hledišti seděla i španělská královna Sofie a americký ministr zahraničí George P. Shultz), které autory a účinkující zahrnulo ovacemi. Představení z 28. listopadu 1986 bylo rovněž přenášeno televizí PBS v rámci série „Great Performances“. Hlavní příběh opery se zakládá na domnělém milostném vztahu mezi Goyou a jednou z jeho mecenášek, vévodkyní z Alby. Menotti o tom řekl: „Někteří si mohou myslet, že je to jen milostný příběh, ale ve všech mých operách se skrývá i symbolický význam. Vévodkyně je symbolem krásy. Domnívám se, že ten muž celý život usiloval o uměleckou dokonalost, a alespoň v opeře ona symbolizuje dokonalou krásu, která je nedosažitelná.“ Téma však podle skladatele spočívalo v něčem jiném: „V opeře jsem se snažil zachytit dualitu postavy: hrdinského umělce a plachou lidskou bytost. To je téma opery, a to je proč bylo tak těžké ji napsat!“ Styl opery – označovaný při uvedení jako „vyšlý z módy“ – jde vědomě proti soudobým hudebním proudům, je podle skladatele „bezostyšně melodický a určitě hluboce zakořeněný v italské belcantové tradici, nebo jak tomu chcete říkat. Je hned vidět, že to je opera objednaná tenoristou a napsaná pro tenoristu.“ Zmíněný tenorista, Domingo, si také Menottiho chválil: „Píše svou hudbu melodickým způsobem, jediným možným způsobem pro zpěváka – a vždy pro potěšení publika.“ Kritický ohlas na první inscenaci však byl vesměs negativní. New York Times kritizoval neobratnost a nepůvodnost jak libreta, tak hudby, nazval celou operu „ohromujícím cvičením v banalitě, svou povrchností podobným jiným [Menottiho] současným dílům,“ a recenze je uzavřena slovy „Tentokrát napsal pan Menotti parodii na menottiovskou operu.“ Los Angelese Times označil libreto za „hloupý, rozvláčný, afektovaný text, který redukoval složitého hrdinu na pouhého dalšího zamilovaného pozéra“ a v hudbě nalézal „krátkodeché melodie, předvídatelná samostatná čísla, kýčovité harmonie a otřepané dramatické obraty“. Jen Washington Times nalezl některá zajímavá místa, avšak „... na každý krátký výron melodie připadaly věky nudné vokální hudby“. Poměrně náročná opera s poměrně nepříznivým kritickým ohlasem není uváděna často. V roce 1991 byla uvedena na Menottim založeném Festivalu dvou světů (Festival dei Due Mondi / Festival of Two Worlds) v italském Spoletu; skladatel ji po tento účel poněkud revidoval tak, aby hlavní role byla méně specifická pro Domingův hlas, a libreto přeložil do italštiny. Kritický ohlas byl tentokrát příznivější. Novou revizi partitury, tentokrát pro změněný Domingův hlas, provedl Menotti při příležitosti inscenace roku 2004 ve vídeňské divadlo Theater an der Wien. Nejnověji (sezóna 2012/2013) byl \"Goya\" nastudován v městském divadle v Giessenu. Menotti nebyl jediný skladatel inspirovaný slavným španělským malířem. Nejznámějším z hudebních děl na náměty Goyových obrazů je klavírní suita „Goyescas“ španělského skladatele Enriqua Granadose z roku 1915. Operu inspirovanou Goyovými kresbami napsal též Michael Nyman (\"Facing Goya\", 2000), existuje též opera \"Goya\" švédského skladatele Daniela Börtze, jež měla premiéru v Göteborgu roku 2009, nebo i stejnojmenná „techno-opera“ Lomeho Altmana z roku 2013, primát však má opera \"Goya\" českého skladatele Josefa Boháče z roku 1978.", "section_level": 1}, {"title": "Instrumentace.", "content": "Dvě flétny a pikola, dva hoboje a anglický roh, dva klarinety a basklarinet, dva hoboje, čtyři lední rohy, tři trubky, pozoun, tympány, bicí souprava, klavír, harfa, smyčce; za jevištěm: dvě trubky.", "section_level": 1}, {"title": "Děj opery.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1. dějství.", "content": "(1. obraz) V hostinci v Madridu je zábava v plném proudu, cikáni, žebráci, toreadoři, dívky a mladí muži tančí a zpívají. Mezi nimi se nacházejí dva mladíci právě přibyvší z venkova, malíř Francisco Goya a jeho přítel Martín Zapater. Do vřavy vstoupí, obklopena několika ctiteli z řad toreadorů, dáma zahalená závojem. Goya je její osobností a zjevem okouzlen; představí se jí s nemenším sebevědomím jako nejlepší malíř Španělska a žádá ji, aby směl namalovat její portrét. Krásce se jeho opovážlivé chování líbí; představí se mu jako služebná z doprovodu doni Cayetany, krásné, bohaté a vlivné vévodkyně z Alby, a smluví si s malířem schůzku ve vévodkynině paláci na zítřek, kdy má být její paní pryč. Pak se vytratí tak tajemně, jak se zjevila. Goya za ní vyhlíží z vrat hostince, je však zděšen pohledem na průvod, ve kterém mniši-inkvizitoři ženou osoby obviněné z kacířství k soudu. (2. obraz) Nazítří je Goya uveden jednou z dvorních dam do nádherné komnaty, kde se mu v doprovodu dvořanů a sloužících, včetně maurských tanečnic, představí jeho včerejší známost – není to nikdo jiný než sama vévodkyně. Vévodkyně se baví překvapení, které mladému malíři přichystala, ale Goya se rychle vzpamatuje a připomene, že přišel namalovat její obraz – pokud se všichni vzdálí. Vévodkyně všechny propustí a chvíli malíři pózuje. Brzy ji to však unaví, začne s Goyou laškovat a nabídne mu místo plátna vlastní tvář, na niž má namalovat podobu svého ženského ideálu. Goya k ní přistoupí a žertem hladí svými štětci Cayetaniny líce. Když však štětec dorazí k jejím rtům, je malířské náčiní zapomenuto a malíř a vévodkyně spočinou ve vášnivém objetí.", "section_level": 2}, {"title": "2. dějství.", "content": "Královna Maria Louisa si stěžuje svému milenci, prvními ministru Manuelu Godoyovi, na skandální chování vévodkyně z Alby. Dovoluje si nosit hezčí šaty i cennější šperky a mít kolem sebe mnohem vice přátel než sama královna. Maria Louise se doslechla i o jejím novém milenci, malíři Goyovi, a Godoyovi ukládá jednak zničit opovážlivou vévodkyni, jednak přivést malíře ke dvoru. Na Godoyovu radu pak král Karel IV. své manželce slibuje, že Goyu předvolá hned k dnešní audienci. Ještě větší radost udělá královně francouzský vyslanec, který jí přináší krásnou róbu od nejlepšího pařížského krejčího. Audience začíná, Goya je představen Godoyovi, králi a posléze i královně. Dojem z jeho přítomnosti však přehluší skandál: dorazila vévodkyně s Alby a všechny dámy z jejího doprovodu mají na sobě tytéž šaty jako královna. Ta zuřivě opouští sál, dvořané se po koutku situací baví, Godoy však vévodkyni za její chování kárá. Na ministrův pokyn chce Cayetaně domluvit i Goya, vévodkyně jej však hněvivě obviní ze zbabělosti a ukončuje jejich vztah. Zasmušilého malíře se ujímá král a nabízí mu, aby se stal jeho dvorním portrétistou. Při tomto hovoru si Goya postupně uvědomuje, že přestává slyšet; hlučná místnost je náhle tichá a nakonec slyší jen jediný vysoký tón. Malíř je zdrcen: „Cayetano, Cayetano, i tvůj hlas mi berou!“", "section_level": 2}, {"title": "3. dějství.", "content": "(1. obraz) Cayetanu stihla záhadná nemoc a vévodkyně leží na smrtelné posteli. Posílá Martína Zapatera, aby k ní přivedl Goyu. Mezitím k ní přicházejí královna a Godoy, ale místo útěchy královna prohlašuje, že Cayetanina nemoc je trest za její hříchy. Cayetana je ale přesvědčena, že byla z návodu Jejího Veličenstva otrávena. Všechny své statky odkazuje svým sloužícím a adoptivnímu dítěti a brzy nato umírá. Maria Louisa jí snímá diamantový náhrdelník a prsten a před přispěchavším služebnictvem prohlašuje, že jí je vévodkyně darovala. Goya přispěchá, až když je již odnášeno Cayetanino tělo. Povšimne si jejího prstenu na královnině ruce a hluboce si zoufá, že nepřišel včas, aby milovanou Cayetanu zachránil. (2. obraz) O mnoho let později je Goya nejen hluchým, ale i slepý. Žije se svou milenkou Leocadií v ústraní a cítí, že se blíží jeho konec. V horečnatém snu se mu zjevují postavy z jeho obrazů a malíř se trápí úzkostí i pocitem viny za to, že opustil svou ženu Pepu. Tu se mezi postavami objevuje Cayetana. Konejší ho a poukazuje na jeho nesmrtelné dílo, v němž prokázal větší odvahu než kterýkoli voják, větší vášeň než kterýkoli milenec a větší soucit než kterýkoli kněz. Nemá se bát smrti, protože jeho duše si jistě zaslouží věčný mír.", "section_level": 2}, {"title": "Filmografie a diskografie.", "content": "Existuje rovněž televizní záznam premiérové inscenace z roku 1986, který však není komerčně dostupný.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Kritika premiéry v New York Times Kritika premiéry v Chicago Tribune", "section_level": 1}], "src_summary": "Goya je opera o třech dějstvích italsko-amerického hudebního skladatele Giana Carla Menottiho na vlastní libreto. Premiéru měla 11. listopadu 1986 a uvedla ji Washington Opera v budově Kennedy Center. Opera inspirovaná životem španělského malíře Francisca Goyi vznikla z popudu tenoristy Plácida Dominga, který také v prvním nastudování i některých dalších inscenacích ztvárnil titulní roli.", "tgt_summary": "Goya ist eine Oper von Gian Carlo Menotti. Das Libretto wurde vom Komponisten verfasst. Die Oper, die das Leben des berühmten spanischen Malers Francisco de Goya zur Grundlage hat, entstand als Auftragswerk des spanischen Tenors Plácido Domingo, der Menotti 1977 dazu anregte. Die Oper wurde 1986 in Washington, D.C. uraufgeführt und für eine Aufführungsserie im Sommer 2004 in Wien der jetzigen Stimmlage Domingos angepasst.", "id": 1461648} {"src_title": "Herbigův–Harův objekt", "tgt_title": "Herbig-Haro-Objekt", "src_document": [{"title": "Objev a historie pozorovaní.", "content": "První Herbigův-Harův objekt pozoroval v pozdním 19. století Burnham, když se díval na hvězdu T Tauri pomocí 36-palcového refrakčního teleskopu na Lickově observatoři a všiml si malého útržku mlhoviny nedaleko. Tento objekt byl však katalogizován pouze jako emisní mlhovina, která se později stala známou jako Burnhamova mlhovina. Nedošlo tedy k zařazení do odlišné třídy objektů. Zjistilo se však, že T Tauri je velmi mladá a proměnná hvězda a je prototypem třídy podobných těles známých jako T Tauri hvězdy, které teprve dosáhnou stavu rovnováhy mezi gravitačním kolapsem a tvorbou energie jadernou fúzí v jádře. Během padesáti let po Burnhamově objevu bylo objeveno několik podobných mlhovin, které byly tak malé, že téměř vypadaly jako hvězdy. Haro a Herbig provedli nezávislá pozorovaní několika těchto těles v průběhu čtyřicátých let 20. století. Herbig také pozoroval Burnhamovu mlhovinu a zjistil, že vyzařuje neobvyklé elektromagnetické spektrum s výraznými emisními čárami vodíku, síry a kyslíku. Haro zjistil, že všechny objekty tohoto typu jsou neviditelné v infračervené oblasti spektra. Následně po jejich nezávislých objevech se Herbig a Haro setkali na astronomické konferenci v Tucsonu. Herbig zpočátku nepřikládal velký význam objektům, které objevil, protože se primárně zabýval blízkými hvězdami, ale když se dozvěděl o Harových zjištěních, provedl podrobnější studie. Sovětský astronom Viktor Ambarcumjan tělesa pojmenoval a na základe jejich výskytu v blízkosti mladých hvězd (starých několik stovek tisíc let) navrhl, že by mohly představovat rané stádium tvorby proměnných hvězd typu T Tauri. Studie ukázaly, že HH objekty jsou vysoce ionizované a raní teoretici spekulovali, že mohou obsahovat horké hvězdy s vysokou svítivostí. Ale absence infračerveného záření z mlhovin znamenala, že v nich nemohly být hvězdy, protože tyto by hojně vyzařovaly infračervené světlo. Pozdější studie naznačovaly, že mlhoviny mohou obsahovat protohvězdy, ale nakonec byly HH objekty identifikovány jako materiál vyvržený blízkými mladými hvězdami, kolidující při nadzvukové rychlosti s mezihvězdným plynem, přičemž výsledné rázové vlny tvoří viditelné světlo. V raných osmdesátých letech 20. století pozorování poprvé odhalila emisní podstatu většiny HH objektů. Toto vedlo k poznání, že vyvržený materiál HH objektů je koncentrován do úzkých emisních svazků. Hvězdy bývají často v průběhu několika prvních stovek tisíc let svojí existence obkroužené akrečními disky, které se tvoří tím, že do nich padá plyn. Rychlá rotace vnitřních častí těchto disků vede k emisi úzkých svazků částečně ionizovaného plazmatu kolmo na rovinu disku, které jsou známé jako polární výtrysky. Když tyto svazky kolidují s mezihvězdným plynem, jsou příčinou vzniku malých útržků světelného záření, které tvoří HH objekty.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální charakteristika.", "content": "Emise z HH objektů je způsobena rázovými vlnami, které vznikají kolizí s mezihvězdným plynem, ale jejich pohyby jsou složité. Spektroskopická pozorovaní jejich Dopplerova posunu hovoří o rychlosti několika stovek kilometrů za hodinu, ale emisní čáry spektra HH objektů jsou příliš slabé na to, aby mohly být vytvořené při kolizích o tak vysoké rychlostí. To pravděpodobně znamená, že nějaký z materiálů, se kterým kolidují, se také pohybuje směrem pryč, ale nižší rychlostí. Celková vyvržená hmota typického HH objektu se odhaduje na 1-20 hmotností Země, což je velmi malé množství materiálu v porovnaní se samotnou hmotou hvězdy. Teploty pozorované v HH objektech jsou typicky okolo 8 000 – 12 000 K, podobně jako teploty jiných ionizovaných mlhovin jako Oblast H II a planetární mlhoviny. Obvykle jsou celkem husté s hustotou od několika tisíc do několika desítek tisíc částic na cm, v porovnaní s průměrnou hustotou 1 000/cm v oblastech H II a planetárních mlhovinách. HH objekty se skládají převážně z vodíku a hélia, které tvoří 75 % a 25 % jejich hmotnosti. Méně než 1 % hmotnosti HH objektů je tvořeno těžšími chemickými prvky, jejichž množství je podobné jako u mladých hvězd. V blízkosti zdrojové hvězdy je v HH objektech kolem 20 – 30 % ionizovaného plynu, ale tento poměr se snižuje nepřímo úměrně se vzdáleností. To znamená, že materiál je ionizovaný v polárních výtryscích a rekombinuje se pohybem od hvězdy, namísto aby byl ionizovaný při pozdějších kolizích. Nárazy na konci trysky však mohou znova ionizovat část materiálu, což se projevuje jako světlé „čepičky“ na konci trysek.", "section_level": 1}, {"title": "Množství a rozložení.", "content": "Dnes je známo více než 400 jednotlivých HH objektů nebo jejich skupin. Jsou převážně přítomny v oblastech tvorby hvězd a často se vyskytují ve velkých skupinách. Obvykle je možné je pozorovat blízko Bokovy globule (temná mlhovina obsahující velmi mladé hvězdy) a často z nich září. Často je také možné pozorovat několik HH objektů tvořících řetězec poblíž polární osy rodičovské hvězdy. Počet známých HH objektů se v posledních letech rychle zvyšuje, ale stále je považován za velmi malý v porovnaní s celkovým počtem hvězd v Galaxii. Odhady hovoří o počtu do 150 000, z čehož většina je příliš daleko, aby byly rozlišitelné při technických schopnostech současných dalekohledů. Většina HH objektů leží do 1/2 parseku od svojí mateřské hvězdy, jen velmi málo jich je vzdálených jeden parsek. Některé jsou však viditelné ve vzdálenosti několika parseků, což by mohlo naznačovat, že mezihvězdný prostor v jejich blízkosti není velmi hustý a to jim umožňuje cestovat dále od zdroje předtím, než se rozptýlí.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastní pohyb a variabilita.", "content": "Spektroskopická pozorovaní HH objektů ukazují, že se pohybují od mateřských hvězd rychlostmi přibližně 100 km/s. V posledních letech pozorování při vysokém optickém rozlišení Hubbleova vesmírného teleskopu odhalily vlastní pohyb mnoha HH objektů pozorovaných v odstupu několika let. Tato pozorování též umožnila odhad vzdálenosti několika HH objektů pomocí metody expanzívní paralaxy. Při svém pohybu od mateřské hvězdy se HH objekty výrazně vyvíjejí a jejich jasnost se v průběhu několika let mění. Jednotlivé uzly v rámci objektu mohou zvyšovat nebo snižovat jas nebo se dokonce úplně ztratit, zatímco se objevují nové uzly. Erupce výtrysků z rodičovské hvězdy nastávají dříve v pulzech než ve stabilním proudě. Pulzy mohou tvořit výtrysky plynu pohybující se stejným směrem, ale různými rychlostmi a interakce mezi různými tryskami vytvářejí tzv. „pracovní povrchy“, kde se setkávají proudy plynů a tvoří nové rázové vlny.", "section_level": 1}, {"title": "Mateřské hvězdy.", "content": "Hvězdy stojící v pozadí tvorby Herbigových-Harových objektů jsou všechny velmi mladé, nejmladší z nich jsou ještě protohvězdy v procesu formování se z okolního plynu. Astronomové dělí tyto hvězdy do tříd 0, I, II a III, podle množství vyzařovaného infračerveného záření. Větší množství infračerveného záření znamená větší množství horkého materiálu obklopujícího hvězdu, což naznačuje, že se stále sráží. Třídy jsou číslované, protože objekty třídy 0 (nejmladší) ještě nebyly objeveny, zatímco třídy I, II a III už byly definovány. Objekty třídy 0 jsou staré pouze několik tisíc let, tak mladé, že v jejich jádrech ještě nenastala jaderná fúze. Namísto toho jejich energie pochází pouze z gravitačního potenciálu, která se uvolňuje, když do nich padá materiál. Jaderná fúze již začala v jádrech objektů třídy I, ale plyn a prach ještě stále padají na jejich povrch z okolní mlhoviny. Jsou stále zahalené v hustých oblacích prachu a plynu, které zakrývají všechno jejich viditelné světlo a způsobují, že jsou pozorovatelné pouze na infračervených a rádiových frekvencích. Padání plynu a prachu už do velké míry ustalo v objektech třídy II, ale ještě stále je obklopuje disk plynu a prachu, zatímco objekty třídy III mají už pouze stopové množství původního akrečního disku. Studie ukázaly, že okolo 80 % hvězd, které produkují HH objekty, jsou ve skutečnosti dvojhvězdy anebo vícenásobné hvězdné systémy (dvě anebo více hvězd navzájem se obíhajících), což je mnohem vyšší poměr než se vyskytuje u hvězd hlavní posloupnosti s nižšími hmotnostmi. To může naznačovat, že binární systémy mají větší pravděpodobnost výtrysků tvořících HH objekty, a důkazy nasvědčují, že největší HH objekty se mohou tvořit při dezintegraci několika systémů. Předpokládá se, že většina hvězd vzniká formou vícenásobného systému, ale že větší část se rozbije předtím než dosáhnou hlavní posloupnosti gravitačními interakcemi s blízkými hvězdami a hustými oblaky plynu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Herbigovy-Harovy objekty jsou malé mlhovinám podobné objekty, které vznikly v důsledku krátké, jen několik tisíc let trvající etapy života mladé hvězdy. Tvoří se, když hvězda z oblastí pólů vyvrhuje plyn s hmotností několika Zemí při rychlosti několika stovek kilometrů za sekundu rovnoběžně s rotační osou. Herbigovy-Harovy objekty se hojně vyskytují v oblastech tvorby hvězd a okolo jedné hvězdy je často možné vidět více než jeden tento objekt. ", "tgt_summary": "Herbig-Haro-Objekte (nach George Herbig und Guillermo Haro) sind kleine neblige Gebilde um junge Sterne. Sie entstehen, wenn vom Stern ausgestoßenes Gas auf Staubwolken trifft. In Regionen, in denen Sterne entstehen, sind Herbig-Haro-Objekte allgegenwärtig. Oft werden sie um einen einzelnen Stern gesehen, wo sie entlang seiner Rotationsachse ausgerichtet sind. ", "id": 409904} {"src_title": "Joey Lawrence", "tgt_title": "Joey Lawrence", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se ve Filadelfii v Pensylvánii, je synem Donny a Josepha Mignogny. Má italské předky. Má dva mladší bratry, Matthewa a Andrewa, kteří jsou také herci. Navštěvoval Abington Friends School v Jenkintownu v Pensylvánii a později navštěvovat Univerzitu Jižní Kalifornie.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Herectví.", "content": "První role přišla s reklamaou pro Craker Jakc. V 5 letech se objevil v \"The Tonight Show Starring Johnny Carson\", kde zazpíval písníčku „Give My Regards to Broadway“. V roce 1983 získal roli Joeho Donovana v sitcomu stanice NBC \"Gimme a Break!\". V roce 1988 propůjčil svůj hlas pro film \"Oliver & Přátelé\". Mezi lety 1991 a 1995 hrál v televizním seriálu \"Kvítko\", kde hrál Joeyho Russo. Se svými bratry Mattewem a Andrewem si zahrál v seriálu \"Brotherly Love\". S Jennifer Morrison si zahrál ve filmu \"Temná legenda 2\". V roce 2006 se stal soutěžícím reality show stanice ABC \"Dancing with the Stars\", kde byl spárován s profesionální tanečnicí Edytou Śliwińskou. Skončil na třetím místě. V roce 2007 získal roli Billyho Flynna v Broadwayské produkci Chicaga. 9. července 2008 měla premiéru taneční reality show \"Master of Dance\", kterou moderoval. V roce 2009 si zahrál po boku Melissy Joan Hart ve filmu \"Moje falešná svatba\", který měl premiéru na stanici ABC Family. V srpnu 2010 se vrátil na televizní obrazovky v sitcomu stanice ABC Family \"Melissa a Joey\" v roli Joeho Longa, kterého jako chůvu zaměstnala postava, kterou hraje Melissa Joan Hart.", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "V 16 letech vydal své debutové album nazvané \"Joey Lawrence\". Jeho písnička „Nothin' My Love Can't Fix“ se stala mezinárodním hitem. Písnička se stala titulní písní filmu \"Cop and a Half\". V červenci 2008 oznámila, že pracuje na novém albu, které se bude skládat především z balad. V černu 2011 vydal nový singl nazvaný \"Rolled\". V červenci vydal další single \"Give It To Ya (Acoustic)\" V roce 2017 založil kapelu Still 3 a společně vydali singl „Lose Myself“.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Joey se oženil s Michelle Vellou v roce 2002, rozvedli se v roce 2004. Svojí druhou ženu Chandie Yawn-Nelson, poznal na dovolené do Disney Worldu, když byli teenageři, vzali se o 13 let později. Dvojici se narodily dvě dcery, narozené v roce 2006 a 2010. V roce 2017 zažádali o osobní bankrot.", "section_level": 1}], "src_summary": "Joseph Lawrence Mignogna, Jr. (* 20. dubna 1976, Filadelfie, Pensylvánie, Spojené státy americké), známý jako Joey Lawrence je americký herec, zpěvák a moderátor. Nejvíce se proslavil rolemi v seriálech \"Gimme a Break!, \" \"Kvítko \"a \"Brotherly Love\". V roce 2010 získal roli Joeho Longa v seriálu stanice ABC Family \"Melissa a Joey.\"", "tgt_summary": "Joseph „Joey“ Lawrence (* 20. April 1976 in Philadelphia, Pennsylvania als \"Joseph Lawrence Mignogna Jr.\") ist ein US-amerikanischer Filmschauspieler und Sänger.", "id": 1740917} {"src_title": "Sněť kukuřičná", "tgt_title": "Maisbeulenbrand", "src_document": [{"title": "EPPO kód.", "content": "USTIMA", "section_level": 1}, {"title": "Synonyma patogena.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vědecké názvy.", "content": "Podle EPPO a biolib.cz je pro patogena s označením \"Ustilago maydis\" používáno více rozdílných názvů, například \"Caeoma zeae\" nebo \"Uredo zeae\".", "section_level": 2}, {"title": "Zeměpisné rozšíření.", "content": "Původně se sněť šířila zároveň se zaváděním pěstování kukuřice do nových oblastí, dnes je rozšířena ve všech oblastech, kde se kukuřice vyskytuje.", "section_level": 1}, {"title": "Příznaky.", "content": "Houba napadá nejčastěji stébla a palice. Při slabém napadení se tvoří na listech perlovité nádory na hlavní žilce spodní části čepele listu. Mohou se ale objevit i další nádory, např. na článcích stonku nebo na praporcovitých listech. Mycelium houby vyvíjející se mezi tenkostěnnými buňkami zárodečných pletiv vyvolává hyperplazii (nekontrolované buněčné dělení) a hypertrofii (zvětšení buněk hostitele) a nadměrný rozvoj floému v cévních svazcích. Hnědočerné spory dodávají hálkám spálený vzhled.", "section_level": 1}, {"title": "Možnost záměny.", "content": "Kromě sněti kukuřičné (\"Ustilago maydis\") se na kukuřici může vyskytnout také prašná sněť kukuřičná \"Sphacelotheca reiliana\" (J. G. Kühn) G. P. Clinton), syn. \"Sorosporium holci – sorghi\"), která je rozšířenější v jižní Evropě na kukuřici a na čiroku. Oba druhy sněti lze podle symptomů celkem spolehlivě rozlišit. K chorobě sněť kukuřičná \"Sphacelotheca reiliana\" jsou dostupné rezistentní hybridy.", "section_level": 2}, {"title": "Význam.", "content": "Ztráty na výnosu kukuřice způsobené snětí kukuřičnou jsou každý rok značné. Zpravidla bývají napadeny pouze jednotlivé rostliny v porostu (2–3 %). U cukrové kukuřice choroba může snížit obsah cukru až o více než 10 %.", "section_level": 1}, {"title": "Kvalita siláží.", "content": "Podle informací na agromanual.cz původce sněti není producentem mykotoxinů, z tohoto pohledu proto napadení rostlin při slabém výskytu nepředstavuje zdravotní riziko pro zvířata, při silnějším napadení (20 a více procent) může dojít ke zhoršení fermentačního procesu při výrobě siláží. Při pokusu, ve kterém byl simulován stav infekce silážní kukuřice snětí kukuřičnou (\"Ustilago maydis\") došlo v průběhu fermentačního procesu k celkové vyšší produkci kvasných kyselin v 1 kg sušiny siláže (12,15 %) ve srovnání s kontrolní variantou (9,37 %). Zpráva konstatuje, že přesnými experimenty bylo dosaženo výsledků, které prokazují, že napadení předmětným parazitem má vliv na kvalitu siláže, ale nemá žádný vliv na obsah mykotoxinů. Také je ve zhodnocení velmi podrobně popsáno že napadení ovlivňuje například obsah alkoholu.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Hálky sněti kukuřičné v Mexiku a jiných latinskoamerických státech slouží jako lidská potrava a na straně druhé je možný toxický účinek na lidi a zvířata. V Mexiku a dalších latinskoamerických státech jsou hálky sněti považovány za delikatesu (huitlacoche, cuitlacoche), která je ceněna více než samotná kukuřice. Již Aztékové záměrně noži poškozovali rostliny kukuřice v úrovni půdy, aby spory mohly proniknout snadněji do rostliny. Sklízí se nedozrálé hálky, 2-3 týdny po infekci, kdy jsou vlhké, šťavnaté a po uvaření mají celé spektrum chutí – od houbové přes sladkou, pikantní, dřevitou až po zemitou a obsahují glycidy, bílkoviny, tuky, vitamíny a minerály. Vonné kompozice sněti kukuřičné obsahují sotolon (extrémně silná aromatická látka s typickým aroma rostliny pískavice řecké seno a javorového sirupu), vanilin a glukózu. Huitlacoche, hálky sněti kukuřičné mohou být napadeny patogenem, houbou rodu kropidlák \"Aspergillus\", ale hálky mohou napadat také bakterie. Původní obyvatelé jihozápadu Spojených států amerických používali sněť kukuřičnou k umělému vyvolání předčasných porodních bolestí, jelikož má podobné medicínské účinky jako námel, ale slabší, díky přítomnosti alkaloidu ustilaginu. Významné je využití \"Ustilago maydis\" v genetice a lékařství. Funkce genu BRCA2 (Breast Cancer Type 2 susceptibility protein), který je zodpovědný za vznik rakoviny prsu, je nyní známa z velké části právě díky práci s genomem \"Ustilago maydis\".", "section_level": 2}, {"title": "Biologie.", "content": "Zaorané spory zůstávají schopné infekce zpravidla jeden rok, na povrchu půdy až 3 roky. Spory klíčí při vyšších teplotách, proto se vyskytuje sněť na hostiteli až v letních měsících. Nádory vysychají a uvolňují spory, ty však mohou infikovat až příští rok. Z mnohobuněčného mycelia vznikají chlamydospory, které klíčí v promycelium, na němž se tvoří postranní i vrcholové sporidie (= bazidie s bazidiosporami). Chlamydospory klíčí při vyšších teplotách (25-30 °C) při amplitudě 8-38 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Šíření.", "content": "Spory se šíří větrem.", "section_level": 1}, {"title": "Toxicita.", "content": "Alkaloidy které houba \"Ustilago maydis\" produkuje jako sekundární metabolity, patří mezi chemické látky u kterých se předpokládá potenciální toxicita a přímý či nepřímý vliv na aktivitu AChE (acetylcholinesteráza). Kmen P4 této houby vylučuje toxin u nějž byla prokázána inhibice aktivity Ca v buňkách savců. U potkanů byly prokázány patologické změny na játrech, plicích, děloze a vaječnících. U testovaných leghornek testy prokázaly lehký chronický katar s hyperplazií žaludku a malého střeva. U skotu byla popsána pneumonie v souvislosti s inhalací spor. U odborné veřejnosti ale převládá názor, že přímý toxický účinek siláže z kukuřice napadené snětí neexistuje.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana rostlin.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prevence.", "content": "Základem ochrany je kvalitní orba po sklizni a střídání plodin. Dodržování osevních postupů a rotace plodin může omezit množství infikovaného materiálu. Zařazení kukuřice na stejný pozemek by nemělo následovat dříve než za tři roky a při silném napadení v zamořených oblastech až za 6-8 let. Doporučuje se vysévat uznané zdravé osivo v optimálním termínu. Kvalitní orba je důležitým opatřením proti šíření choroby.", "section_level": 2}, {"title": "Chemická ochrana.", "content": "Lze použít insekticidy proti savému hmyzu. Přímé účinné metody hubení sněti kukuřičné nejsou známy. Účinným opatřením je moření osiva.", "section_level": 2}, {"title": "Rezistentní odrůdy.", "content": "Navzdory mnohaleté snaze vyšlechtit rezistentní hybridy kukuřice, neexistuje dnes absolutně rezistentní hybrid vůči této chorobě.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana při výskytu.", "content": "Při slabším výskytu a na menších plochách (množitelský porost) lze podle odborníků ze Zemědělský výzkum, spol. s r. o. Troubsko doporučit vytrhávání boulí. Podle jiných zdrojů je ruční odstraňování nádorů sněti z porostů zcela neúčinné.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sněť kukuřičná (\"Ustilago maydis\") je patogen a choroba rostlin z čeledě sněti prašné \"Ustilaginaceae\" řádu prašné sněti \"Ustilaginales\". Sněť kukuřičná je dnes celosvětově nejrozšířenější chorobou kukuřice (\"Zea mays\"). O popis této houby se významnou měrou zasloužil v 1. pol. 19. stol. český mykolog a fytopaleontolog A. J. Corda. Název Ustilago pochází z latinského slova ustilare (spálit, hořet). Aztécký výraz pro houbu \"Ustilago maydis\" je \"cuitlacochtli cuitla\" (špína, odpadky a výkaly) a \"cochtli\" (spící). Plodnice houby jsou používány jako exotický pokrm v mexické kuchyni pod názvem \"Aztécký kaviár\" nebo \"mexický lanýž\".", "tgt_summary": "Der Maisbeulenbrand (\"Ustilago maydis\") oder Maisbrand (die essbaren Stadien werden \"Huitlacoche\" oder \"Cuitlacoche\" genannt) ist ein parasitischer Brandpilz, der in Europa nur Mais befällt und an ihm die gleichnamige Krankheit auslöst. Sein enges Wirtspektrum umfasst nur noch die in seinem Herkunftsbereich Mexiko vorkommende Teosinte (\"Zea mays\" subsp. \"mexicana\", syn. \"Euchlena mexicana\"), die vermutlich die Wildform des Kulturmaises ist. ", "id": 1430934} {"src_title": "Verne Troyer", "tgt_title": "Verne Troyer", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v Sturgisu (stát Michigan, USA) Susan, tovární dělnici a Reubenovi, opraváři. Měl dva sourozence, Davona a Deborah. Během svého dětství strávil hodně času navštěvováním Amišů v Centreville (Michigan), kde absolvoval střední školu v roce 1987. Troyer byl původně Amiš, ale jeho rodiče opustili víru, když byl dítětem. Uvedl, že jeho rodiče s ním jednali rovnoceně jako s ostatními sourozenci o průměrné velikosti. Musel nosit dřevo, krmil krávy, prasata a hospodářská zvířata.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Troyerova kariéra u filmu začala, když se s ním setkal bývalý prezident společnosti Little People of America, který hledal někoho s „jistou velikostí“, kdo by sloužil jako dublér pro dětskou postavu \"Baby Bink\" ve filmu Johna Hughese \"Baby's Day Out\" (1994). Pak získal další práci jako zakrnělý dublér a několik menších komediálních rolí ve filmech z devadesátých let, včetně \"Dunstche Checks In\", \"Jingle All the Way\" (oba 1996), Muži v černém (1997) a \"My Giant\" (1998). S režisérem Jayem Roachem se poprvé setkal, aby diskutoval o zpodobnění postavy MéMini v sérii Austin Powers s hercem a spolutvůrcem Mike Myersem, a to před začátkem natáčení druhého filmu. Myers byl ohromen Troyerovým výkonem, že přepsál scénář pro film (1999), který dal postavě MéMini více času na obrazovce a odstranil jeho smrt. Troyer převzal roli o tři roky později ve filmu \"Austin Powers in Goldmember\" (2002) a znovu spolupracoval s Myersem na \"The Love Guru\" (2008). Poté, co Troyer dosáhl velkého úspěchu jako MéMini, hrál goblina Griphooka ve filmu Harry Potter a kámen mudrců (2001) a měl prominentní roli jako Percy ve fantastickém filmu Terryho Gilliama Imaginárium dr. Parnasse (2009). Představoval také sám sebe v několika televizních reality seriálech, včetně \"Surreal Life\" (2005), \"Welcome to Sweden\" (2007) a v šesté sérii britské \"Celebrity Big Brother\" (2009).", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Údajně se oženil s modelkou Genevieve Gallenovou 22. února 2004, ale požádal o zrušení hned následujícího dne. Ačkoli zasnoubení páru bylo hodně ohlašováno, Troyer a jeho právník popírali, že by dvojice někdy měla nějaké formální svatební plány a říkal, že Gallen zpracovala příběh pro svůj vlastní finanční zisk. Dne 25. června 2008 uniklo soukromé domácí video Troye a jeho bývalé přítelkyně Ranae Shriderové, se kterou měl sex. Video, natočené v roce 2008 v Beverly Hills (Kalifornie) a v Shriderové rodném městě Fort Cobb (Oklahoma), bylo zveřejněno společností Shrider a TMZ. Kevin Blatt, muž odpovědný za zprostředkování obchodu se sexuální páskou Paris Hiltonové v roce 2003, se pokusil video prodat. Troyer, prostřednictvím svého dlouholetého advokáta Ed McPhersona, žaloval společnost TMZ, Blatta a on-line půjčovnu společnosti SugarDVD, za zásah do soukromí a porušování autorských práv. V květnu roku 2015 se objevil Troyer, jeho přítelkyně Brittney Powell a její syn Tyson v televizní reality sérii \"Celebrity Wife Swap\", kde si Brittney vyměnila místo s manželkou Hinese Warda.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Začátkem dubna 2018 byl Troyer přijat do nemocnice po incidentu v jeho domě. Předtím byl přijat k rehabilitaci, aby mohl podstoupit léčbu alkoholismu. 21. dubna 2018 zemřel ve věku 49 let.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 2000 získal cenu MTV Movie Avard za nejlepší duo na obrazovce (ve filmu \"Austin Powers: Špion, který mě vojel\") a v roce 2003 cenu MTV TRL Award v kategorii \"Walk This Way Award\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Vernon Jay \"Verne\" Troyer (1. ledna 1969 Sturgis, Michigan – 21. dubna 2018 Los Angeles, Kalifornie) byl americký herec, kaskadér, a komik. Byl pozoruhodný svou výškou 81 cm, což bylo výsledkem syndromu hypoplastických chrupavek a vlasů, která z něj činila jednoho z nejmenších mužů na světě. Nejvíce byl znám z role Mini-Me v sérii komediálních filmů o Austinu Powersovi a pro jeho velikost jako goblin Griphook ve \"Harry Potter a kámen mudrců\".", "tgt_summary": "Vernon Jay „Verne“ Troyer (* 1. Januar 1969 in Sturgis, Michigan; † 21. April 2018 in Van Nuys, Los Angeles, Kalifornien) war ein US-amerikanischer Schauspieler.", "id": 620922} {"src_title": "Opilost", "tgt_title": "Alkoholvergiftung", "src_document": [{"title": "Mechanismus působení alkoholu na centrální nervovou soustavu.", "content": "Při intoxikaci alkoholem dochází k přímému ovlivnění neurotransmiterů (útlum dopaminergní, serotoninergní a taurinergní aktivity, potlačení inhibičního vlivu GABA, stoupá aktivita glutamátu). Přesný mechanismus, jimž tyto interakce přispívají k pocitu uspokojení, není jasný. Vyvolání tendence pro opakování příjmu alkoholu lze teoreticky vysvětlit účinky změněné aktivity GABAergního a glutamátergního systému na uvolňování dopaminu v mezolimbické dopaminové dráze. Za somatické poškození neuronů je pak zodpovědné hromadění metabolitů alkoholu – zejména acetaldehydu.", "section_level": 1}, {"title": "Stádia opilosti.", "content": "Obecně dle množství alkoholu v krvi lze rozdělit opilost do několika stádií: Nutno ovšem dodat, že individuální snášenlivost je velmi široká. Trénovaní jedinci (tj. jedinci na vrcholu tolerance) jsou schopni i s hladinou alkoholu blížící se 3 ‰ působit v kontaktu s okolím zcela nenápadně a z opilosti je usvědčí až dechová zkouška či toxikologické vyšetření krve. Řidič Milan Čurda řídil v květnu 2015 svůj fekální vůz údajně s téměř 7,9 ‰ alkoholu v krvi a přestože Jan Podlaha, primář protialkoholní záchytné stanice v Praze na Bulovce, prohlásil, že 7,9 ‰ není možných a že i člověk, který umí pít a je od dětství zvyklý na pití, by při takové hodnotě byl v těžkém bezvědomí, ředitel semilské dopravní policie Milan Čermák, Policejní mluvčí Soňa Šídová i Milan Krejza z městského úřadu v Semilech však výsledek měření obhajovali. Čurdova obhajoba, že s 8 ‰ alkoholu v krvi by musel být dávno mrtvý, soud o jeho nevině nepřesvědčila. Již v dubnu 2005 byl Čurda policejní hlídkou při jedné z bezpečnostních akcí Kryštof v Lomnici nad Popelkou zastaven poté, co kličkoval po silnici osobním vozem značky Lada (navíc s propadlou technickou prohlídkou, a po pozitivní dechové zkoušce byl převezen k testování krve, kde mu bylo krevní zkouškou naměřeno 4,19 ‰. V roce 2018 byl v Česku na Bruntálsku zaznamenán případ opilého houbaře, kterému bylo po odběru krve a přepočítání hodnot naměřeno 8,83 ‰ alkoholu v krvi. K testu došlo kvůli předoperačnímu vyšetření – houbař v opilosti zakopl v lese a způsobil si komplikovanou zlomeninu kotníku. Podle lékařky však klinický obraz pacienta vypadal na maximálně 3 promile alkoholu. Celosvětovým rekordmanem v opilosti je údajně Polák Andrzej W. s 12,3 ‰, rekordmankou je francouzská řidička z Nantes s 11 ‰ alkoholu v krvi. \"Patická opilost\" (patická ebrieta) je abnormální reakce na požitý alkohol, při které dochází k rozvoji výrazné psychopatologické symptomatiky, v níž kardinální roli hraje kvalitativní porucha vědomí pod obrazem mrákotného stavu (obnubilace). Mohou se vyskytovat bludy a halucinace, včetně dalšího chorobného jednání s psychotickou motivací (která je v rozporu s premorbidní osobností), často s agresí zaměřenou na okolí (heteroagrese) i na sebe sama (autoagrese). Stav odeznívá po minutách až hodinách, končí spánkem. Na stav si postižený obvykle nepamatuje (amnézie). V případě trestné činnosti páchané v patické ebrietě je snížená trestní odpovědnost postiženého, patická ebrieta může být i důvodem ke zproštění viny (exkulpaci).", "section_level": 1}], "src_summary": "Opilost neboli opojenost či též ebrieta je stav, který vzniká po intoxikaci alkoholem. Typická je pro ni nadnesená nálada, bývá zvýšené sebevědomí, zvýšená hovornost, podnikavost, zvýšená družnost, zmenšují se sociální zábrany. Je zde ale porucha pozornosti (to je jeden z důvodů, proč v opilosti častěji dochází k dopravním nehodám). Může se ovšem objevit i agresivní chování. Při větší opilosti bývají poruchy chůze – chůze o široké bázi, pády, zarudlé spojivky.", "tgt_summary": "Die Alkoholvergiftung (auch Alkoholintoxikation oder Ethanolvergiftung, im Klinikjargon wegen der chemischen Struktur des Ethanols auch C-Intox) ist eine Vergiftung des menschlichen Körpers durch Ethanol, welche die Funktionsfähigkeit des Gehirns zeitweilig beeinträchtigt. Ethanol zählt zu den Lebergiften (\"obligat hepatotoxisch\"), beeinträchtigt die Blutbildung (\"Erythropoese-hemmend\"), schädigt den Embryo (Embryotoxizität) und gehört zu den Nervengiften (\"Neurotoxizität\"). Eine schwere Alkoholvergiftung kann daher zum Tod durch Atemstillstand und/oder Kreislaufversagen führen. Die akute Alkoholvergiftung durch (einmalige) übermäßige Aufnahme von Ethanol (Trinken von alkoholhaltigen Getränken) ist von der chronischen Alkoholvergiftung oder auch Alkoholkrankheit abzugrenzen, die durch fortgesetzten bzw. wiederholten Alkoholkonsum entsteht und dauerhafte organische Veränderungen nach sich zieht. ", "id": 1958392} {"src_title": "Adam z Ditrichštejna", "tgt_title": "Adam von Dietrichstein", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "Adamův otec patřil svojí službou ještě k poslednímu rytíři Evropy, zatímco jeho syn už představoval typ nového mladého aristokrata, zcestovalého, elegantního kavalíra, který svůj život zasvětil službě vládnoucímu dvoru. Byl vychováván na dvoře Ferdinanda I., kde začal svou dvorskou službu u arcivévody Maxmiliána, budoucího následníka trůnu. V roce 1548 odjel s arcivévodou do Španělska ke svatbě s Marií Španělskou a stal se prostředníkem mezi madridským a vídeňským dvorem. V následujících letech se už jako císař Maxmilián II. stěhuje se svým dvorem do Prahy. Zde, v katedrále sv. Víta na Pražském hradě si v roce 1554 Adam bere za manželku jednu z dvorních dam císařovny, katalánskou šlechtičnu Margaritu de Cardona, z tuze urozeného rodu španělských grandů, spřízněného s aragonskými králi. Tento fakt se v rodině dlouho a s hrdostí připomínal. Margarita byla vzdělanou a krásnou ženou, často portrétovanou malíři jako Arcimboldo nebo Juan Pantoja de la Cruz.", "section_level": 1}, {"title": "Hofmistr arcivévody Rudolfa.", "content": "Adam, jako blízký přítel císařovny Marie dostal za úkol odvést císařské syny Rudolfa a Arnošta do Španělska k jejich strýci Filipu II. Maxmilián II. choval jisté sympatie k protestantům, proto císařovna jako horlivá katolička nechtěla, aby její synové vyrostli v kacíře, což ve Španělsku nehrozilo. Chlapci měli v Madridu své vlastní dvory o 90 lidech a právě Adam byl jejich hofmistrem. Peníze na chod jejich dvorů však od císaře docházely se zpožděním, nebo vůbec, proto Ditrichštejn musel nejednou sáhnout do vlastní kapsy. Po skončení španělského pobytu dlužil Maxmilián Adamovi astronomických 90 000 zlatých. Celá rodina žila v Madridu osm let (1563–1571) a narodilo se jim zde šest dětí, mj. i politik 17. století kardinál František z Ditrichštejna. Veškeré vazby, staré i nové Adam udržoval díky neustálé korespondenci i později u císařského dvora a byl považován za experta na španělské poměry. Dcery provdal do dobrých španělských rodin jako Mendoza, Borja, Fonseca, Cordoba. Po návratu z Madridu zůstal Adama ve službách arcivévody Rudolfa a zařídil jeho korunovaci uherským králem, čímž nebyla přerušena kontinuita habsburské vlády v Uhrách. Po jmenování Rudolfa II. císařem se stal nejvyšším hofmistrem a předsedou tajné rady. Manželé krátce žili u dvora, kde si koupili v areálu Pražského hradu dům. Měl velmi dobré přátelské vztahy s papežským nunciem na madridském dvoře Ippolitem Aldobrandinim, pozdějším papežem Klementem VIII., což především velmi pomohlo jejich synovi, mladému Františkovi.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední léta v Mikulově.", "content": "V roce 1572 mu bylo přislíbeno bohaté jihomoravské panství Mikulov jako částečná úhrada za obrovský císařský dluh. Ditrichštejn jej znal, jelikož jeho sestra Esther byla provdána za Jana VI. Lichtenštejna v Lednici, bratrance mikulovských Lichtenštejnů. Adam proto prodal některé statky v Rakousku. Převod majetku byl uskutečněn v roce 1575. Když nový pán přijel na své nové panství, nebyl zde ani jeden katolický kostel. Proto Adam začal horlivě rekatolizovat. Představitelům města i cechů přikázal navštěvovat katolické bohoslužby. Rovněž pozval do Mikulova věhlasného jezuitského misionáře Michaela Cardanea. Oba mikulovské kostely byly znovu vysvěceny olomouckým biskupem Stanislavem Pavlovským v roce 1582. Na druhou stranu byl Adam člověk se silnými humanistickými a uměleckými zálibami. Ví se, že na zámku, který začal přestavovat, měl rozsáhlou portrétní sbírku slavných osobností té doby. V Mikulově se objevovali nejen politikové a agenti z prostředí císařského dvora, ale také vzdělanci jako orientalista Anger Ghislain Busbek, kustod císařské knihovny Hugo Blotius i papežský legát Aldobrandini. Adam zemřel v roce 1590. Dle svého přání byl na svolení císaře Rudolfa II. pohřben v katedrále sv. Víta v Praze k nohám císaře Maxmiliána II., kterému celý život tak věrně sloužil. Jeho náhrobek zde však není, jelikož při Mockerově dostavbě katedrály byl nerozvážně vyhozen na nádvoří. Dnes je silně poškozená deska náhrobku uložena v depozitářích Národního muzea.", "section_level": 1}], "src_summary": "Adam z Ditrichštejna (9. října 1527 Graz – 5. ledna 1590 Mikulov) byl rakouský, později český šlechtic. Narodil se jako čtvrté ze šesti dětí Zikmunda Ditrichštejna a Barbory z Rottalu. Pocházel z rakouského rodu Ditrichštejnů (\"Dietrichstein\"). Zakladatel mikulovské větve Hollenburg-Finkenstein. Působil jako vyslanec císaře Maxmiliána II. ve Španělsku, kde vychovával jeho syny Rudolfa a Arnošta.", "tgt_summary": "Adam von Dietrichstein Reichsfreiherr zu Hollenburg Finkenstein und Thalberg (* 17. Oktober 1527 in Graz; † 5. Januar 1590 in Nikolsburg) war ein österreichischer Adeliger und Diplomat im Dienst des Hauses Habsburg.", "id": 1435036} {"src_title": "Filtr (akvaristika)", "tgt_title": "Aquariumfilter", "src_document": [{"title": "Druhy akvarijních filtrů.", "content": "Filtry lze rozdělovat podle typu filtračních procesů, podle umístění nebo podle typu pohonu.", "section_level": 1}, {"title": "Podle filtračních procesů.", "content": "Mechanické filtry fungují na principu zachytávání mechanických nečistot (např. výkaly, zbytky rostlin apod.) filtračním médiem (např. vatou, molitanem apod.). Jejich primárním úkolem je zbavovat vodu volně plovoucích částic, nikoliv ovlivňovat její chemické složení. Mechanický filtr však často současně funguje jako filtr biologický. Biologické filtry jsou složeny z bakterií usídlených ve vhodném substrátu. Nezřídka je jím právě filtrační médium mechanického filtru. Bakterie odbourávají škodliviny rozpuštěné ve vodě buď převodem na méně škodlivé látky, nebo na látky využitelné akvarijními rostlinami. Dle přítomnosti kyslíku ve vodě tekoucí biologickým filtrem rozlišujeme dále aerobní a anaerobní typy biologických filtrů. Aerobní filtry jsou rychle tekoucí filtry. Potřebují dostatek kyslíku rozpuštěného ve vodě pro činnost bakterií. Ty přeměňují škodliviny na většinou nevyužitelné látky (např. nitráty a oxidy železa). Aerobní filtry tak svou činností zvyšují obsah nitrátů ve vodě a naopak z vody odčerpávají rostlinami použitelné železo. Anaerobní filtry jsou pomalu tekoucí filtry pracující optimálně při nízké hladině kyslíku. Toho je dosaženo vytvořením bezkyslíkových zón ve vlastním těle filtru. V takovém filtru jsou škodliviny redukovány na sloučeniny buď inertní (např. dusík) nebo optimálně využitelné rostlinami (např. železnaté ionty). Tento typ je tedy vhodnější než aerobní, avšak potřebuje zhruba desetkrát větší objem filtrační hmoty. Chemické filtry upravují chemické vlastnosti vody nebiologickým způsobem. Patří sem náplně s iontoměniči, rašelinou, aktivním uhlím apod.", "section_level": 2}, {"title": "Podle umístění.", "content": "Vnitřní filtry se umisťují přímo do prostoru akvária. Potřebného proudění vody je dosaženo buď proudem bublin ze vzduchovače nebo elektromotorkem. Bublinové filtry tvoří obvykle obyčejná molitanová kostka, přes niž proudí voda a která plní jak funkci mechanického filtru, tak životního prostoru pro užitečné bakterie. Elektrické filtry mohou být založeny na stejném principu, nebo mohou být vevnitř opatřeny více druhy materiálů pro efektivnější filtraci. Speciálním druhem vnitřního filtru je tzv. půdní filtr, který se však nedoporučuje používat v rostlinných akváriích, neboť neustálé omývání kořenů rostlinám nesvědčí. Vnější filtry jsou umístěny mimo akvárium. Voda je do filtru přiváděna odčerpáváním z akvária, dále protéká několika komorami s filtračními materiály (např. vatou, molitanem, aktivním uhlím apod.) a vyčištěná se vrací zpět do akvária. Vnější filtry se používají zejména pro velkokapacitní nádrže.", "section_level": 2}], "src_summary": "Akvarijní filtr je důležitá součást vybavení akvárií pomáhající udržet potřebnou kvalitu vody. Bez filtrace se obejdou rostlinná akvária s minimálním množstvím živočichů. Filtraci lze také nahradit zvýšenou frekvencí výměny vody (např. tzv. průtoková akvária).", "tgt_summary": "Ein Aquariumfilter ist ein Wasserfilter, der die Aufgabe hat, das Wasser eines Aquariums so zu reinigen, dass feste auszufilternde Abfallstoffe zurückgehalten werden. ", "id": 1046769} {"src_title": "Vanessa Hudgens", "tgt_title": "Vanessa Hudgens", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se v Salinas v Kalifornii a se svými rodiči žila na západním pobřeží, přes Oregon po Jižní Kalifornii. Jejím otcem byl Greg Hudgens, matkou je Gina Hudgensová (rozená Guangco). Greg Hudgens, který zemřel 30. ledna 2016, měl irsko-indiánské kořeny a matka má filipínsko-čínsko-latinské. Má mladší sestru Stellu, která je také herečkou.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2002–2005: Začátky.", "content": "Její herecká kariéra začala už v osmi letech. Od té doby už hrála v mnoha představeních a dostala spoustu divadelních rolí, například: \"Čaroděj ze země Oz\", \"Popelka\", \"Evita\". Po dvou letech v muzikálech a divadelních hrách se rozhodla navštívit konkurzy do reklam a televizních seriálů. Její rodina se přestěhovala do Los Angeles, poté co jeden konkurz vyhrála. Krátce navštěvovala Orange Country High School of Arts, následně však začala být vyučována doma. První velká herecká role přišla se sitcomem \"Still Standing\", kde si zahrála roli Tiffany. Následovala hostující role v seriálu \"Oddělení loupeží a vražd\" vysílaném stanicí CBS v roce 2002. V roce 2003 se objevila ve filmu \"Třináctka\", kde si zahrála vedlejší roli Noel, který získal komerční úspěch a vydělal 10 milionů dolarů po celém světě. V roce 2004 získala roli ve sci-fi filmu \"Letka Bouřliváků,\" inspirovaném stejnojmenným seriálem.", "section_level": 2}, {"title": "2006–2008: \"Muzikál ze střední\", \"V\" a \"Identified\".", "content": "V roce 2005 získala hlavní roli ve filmu stanice Disney \"Muzikál ze střední.\" V něm hraje Gabriellu Montez, která se na silvestrovském večírku seznámí s basketbalistou Troyem (Zac Efron), a společně si zazpívají duet \"Start of Something New\"\"\". Film měl premiéru 20. ledna 2006 a sledovalo ho 7,7 milionů diváků. Písnička \"Breaking Free\" se umístila v TOP 10 hitů žebříčku Billboard Hot 100. Hudgens začala pracovat na debutovém albu. Album \"V\" bylo vydáno 26. září 2006 a umístilo se na 24. místě žebříčku Billboard 200. V únoru 2007 bylo oceněno zlatým certifikátem. \"Muzikál ze střední 2\" měl premiéru 17. srpna 2007 a sledovalo ho 17, 2 milionů diváků. V roce 2007 začala pracovat na druhém albu nazvaném \"Identifield\", které vyšlo 1. července 2008. 24. října 2008 měl premiéru film \"\", který byl jako jediný vydán do kin. Za první víkend vydělal 42 milionů dolarů.", "section_level": 2}, {"title": "2009–2011: Filmy, pauza od hudby a divadlo.", "content": "Po úspěších se sérií filmů \"Muzikál ze střední\" potvrdila, že si chce dát pauzu od hudby a začít se věnovat filmu.Vedlejší roli získala ve filmu \"Ro(c)k ze střední\", který měl premiéru 14. srpna 2009. Do divadla se vrátila s rolí Mimi v muzikálu \"Rent\". Produkce probíhalo 6.–8. srpna na Hollywood Bowl. V roce 2011 se objevila ve filmu \"Netvor,\" inspirovaným stejnojmennou novelou Alexe Flinna. Film měl premiéru 4. března 2011 a získal negativní ohlas. S Emily Browning si zahrála ve filmu \"Sucker Punch\", který za svůj první víkend v kinech vydělal 19 milionů dolarů. Za roli získala nominaci na Scream Awards.", "section_level": 2}, {"title": "2012–dosud.", "content": "V říjnu 2010 se připojila k Dwaynemu Johnsovi a Joshovi Huchersonovi ve filmu \"Cesta na tajuplný ostrov 2.\" V listopadu 2011 bylo oznámeno, že si zahraje po boku Seleny Gomez a Jamese Franca ve filmu \"Spring Breakers\". V dubnu 2011 bylo oznámeno, že si zahraje ve filmu \"Dej mi domov\"\".\" Také si zahrála Cindy ve filmu \"Zmrzlá sem\". V září bylo potvrzeno, že si zahraje v broadwayském muzikálu \"Gigi\", jehož autory jsou skladatel Frederick Loewe a libretista Alan Jay Lerner. Magazínu Flaunt v srpnu 2014, že nahrává novou hudbu. V roce 2016 ztvárnila roli Rizzo v televizní adaptaci muzikálu \"Pomáda\", s názvem \"\", kterou živě vysílala televizní stanice Fox. Byla vybrána do hlavní role seriálu \"Powerless\". Seriál byl zrušen po první řadě. Zahrála si v hudebním videu zpěváka Shawna Hooka k písničce „Reminding Me“. Byla obsazena do romantické komedii \"Znovu ve hře\", kterou zrežíroval Peter Segal. Také byla obsazena do filmu \"Dog Days\", ve kterém si zahraje s Ninou Dobrev a Finnem Wolfhardem. Natáčení filmu bylo zahájeno na konci roku 2017. V roce 2018 si zahrála v romantickém filmu Netflix \"Princezna z cukrárny.\" Objevila se v roli Maureen Johnson v televizní adaptaci muzikálu \"Rent\", s názvem \"\" stanice Fox. Po boku Jennifer Lopez si zahrála ve filmu \"Znovu ve hře.\"", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 2005 začala chodit se Zacem Efronem\",\" se kterým se seznámila při natáčení filmu \"Muzikál ze střední\". Pár se rozešel v prosinci 2010. Od roku 2011 chodí s hercem Austinem Butlerem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vanessa Anne Hudgens (* 14. prosince 1988 Salinas, Kalifornie) je americká herečka a zpěvačka. Jejím filmovým debutem byl film \"Třináctka\" z roku 2003 a \"Letka Bouřliváků\" z roku 2004. Známou se stala rolí v sérii filmů společnosti Disney \"Muzikál ze střední\". Písničky z filmů se objevovaly v hudebních žebříčkách po celém světě. Skladba „Breaking Free“ se umístila v Top 10 amerického žebříčku \"Billboard\" Hot 100. To vedlo k vydání debutového alba 26. září 2006 s názvem \"V\", které vstoupilo do hitparády \"Billboard\" 200 na 24. místě a později získalo zlatou desku. Její druhé album s názvem \"Identified\" bylo vydáno 1. července 2008. ", "tgt_summary": "Vanessa Anne Hudgens (* 14. Dezember 1988 in Salinas, Kalifornien) ist eine US-amerikanische Schauspielerin, Sängerin und Model. Hudgens’ Karriere begann mit einem Gastauftritt in der Fernsehserie \"Still Standing\". Ihren Durchbruch als Schauspielerin schaffte sie mit dem Musical-Fernsehfilm \"High School Musical\" im Jahr 2006. Sie bekam kleinere Rollen in Fernsehserien wie \"Drake & Josh\", \"Hotel Zack und Cody\" und \"Robot Chicken\" und war in namhaften Filmen zu sehen, unter anderem \"Bandslam – Get Ready to Rock!\", \"Sucker Punch\" und \"Die Reise zur geheimnisvollen Insel\". ", "id": 2289892} {"src_title": "Konstantinovský palác", "tgt_title": "Konstantinpalast", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Komplex parků a budov Konstantinovského paláce vznikal od 18. století do první poloviny 19. století. Až do roku 1917 patřil carské rodině, jeho prvním majitelem byl Petr Veliký. Od konce 18. století byl zpravidla sídlem velkoknížat, už v roce 1797 ho Pavel I. věnoval svému druhorozenému synovi velkoknížeti Konstantinu Pavlovičovi. Po něm získal palác své jméno.", "section_level": 1}, {"title": "„Ruské Versailles“ ve Strelně.", "content": "Již v roce 1709 si car Petr Veliký vybral místo pro výstavbu reprezentační rezidence po vzoru pařížského Versailles. Původní projekt římského architekta Sebastiana Ciprianiho se ukázal být příliš složitý. V roce 1715 tak car oslovil francouzského architekta Jean-Baptista Le Blonda a italského architekta Carla Bartolomea Rastrelliho. Vítězem soutěže se stal Le Blond, záhy však zemřel a jeho projekt dokončil Niccoló Michetti. Výstavba dominanty komplexu, samotného Konstantinovského paláce, začala 22. června 1720.K zajištění dlouhodobého provozu fontán, které měly zvyšovat okázalost celého komplexu, bylo potřeba vybudovat nádrže s dostatečnou zásobou vody. Požadované zvýšení hladiny nadzemní vody by ale vedlo k zatopení rozsáhlých nízko položených území kolem Strelky a Kikenky o rozloze desítek čtverečních kilometrů. Případné pokusy řešit situaci jinak by byly příliš nákladné. Burkhard Christoph von Münnich nakonec přesvědčil Petra Velikého, aby si nechal park s fontánami vybudovat v Petrodvorci, kde byly podmínky k jeho vybudování příznivější. To zasáhlo do stavebních prací ve Strelně, ještě větší dopad pak měla smrt cara v roce 1725. V roce 1730 se práce ve Strelně zastavily zcela.", "section_level": 2}, {"title": "Velkoknížecí éra.", "content": "V 50. letech 18. století převzal dostavbu paláce syn Carla Bartolomea Rastrelliho Francesco Bartolomeo Rastrelli. Ten projekt paláce mírně upravil, nechal kupř. postavit reprezentativní schodiště ve východním křídle. Ani tentokrát ale stavba nebyla dokončena. Předpokládá se, že Rastrelliho projekt tří obloukových průjezdů na hlavním průčelí Zimního paláce vychází z vlivu architektonického řešení Konstantinovského paláce od Le Blonda a Michettiho. V roce 1797 ztratil palác status carského sídla, protože byl z rozhodnutí Pavla I. přešla do rukou jeho syna velkoknížete Konstantina Pavloviče. V roce 1802 upravil architekt Andrej Voronichin interiéry v antickém slohu. O rok později palác vyhořel a Voronichin s Luigim Ruscou využili oprav k některým změnám. Byl přistavěn belvedér, v piano nobile vznikla výstavní enfiláda. Malířskou výzdobu vytvořili Fjodor Ščerbakov a Giacomo Ferrari. V letech 1847 až 1851 na objednávku dalšího majitele velkoknížete Konstantina Nikolajeviče proběhla další přestavba vedená Christianem Meyerem a Andreiem Stackenschneiderem. Na fasádách vytvořili arkýře a balkony, soukromé prostory byly přepracovány v eklektickém styly a vznikla rodinná kaple.Následně v paláci žila rodina Konstantina Romanova (známého jako básníka s pseudonymem K. R.), faktickým vlastníkem byl jeho bratr Dmitrij Konstantinovič se svou matkou Aleksandrou Sasko-Koburskou. V paláci se nacházejí také osobní pokoje řecké královny Olgy Konstantinovny, která poté, co byl její manžel král Jiří I. při puči v roce 1913 zavražděn, žila v Rusku.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Po říjnové revoluci bolševici palác zkonfiskovali a sídlila v něm internátní škola. V roce 1937 tu bylo otevřeno sanatorium a poté důstojnická škola vojenského námořnictva. Za druhé světové války tu byl štáb německého námořnictva s několika loděmi, ale v bojích byl téměř celý zničen, z budovy zůstaly jen obvodové zdi. Palác byl obnoven jen pro provozní účely, aby v něm mohly působit geofyzikální a radiotechnické oddělení, katedra vojenského námořnictva a knihovna Leningradského arktického učiliště. Po uzavření školy v roce 1990 byl palác bez majitele a stávala se z něj ruina.", "section_level": 2}, {"title": "Státní komplex Palác kongresů.", "content": "V roce 2000 se palác dostal do majetku prezidentské kanceláře a začaly rozsáhlé stavební rekonstrukce. Byly obnoveny fasády i interiéry paláce, park a systém kanálů. Většinu rekonstrukce financoval stát. Došlo dokonce k výstavbě fontán a mostů, které zůstaly v původním projektu pouze na papíře. Tři mosty jsou otevíratelné a vodní plochy mají dostatečnou hloubku, aby jimi mohly proplouvat jachty a říční lodi. Na břehu Finského zálivu nedaleko od paláce byla vybudována konzulární vesnice, sestávající z 20 dvoupodlažních chat, z nichž každá svým vybavením připomíná určité ruské město. Postaven byl i pětihvězdičkový hotel \"Baltijskaja zvjozda\" (Baltická hvězda) stylizovaný jako staré ruské sídlo. Bývalý jachtklub byl přestavěn na tiskové středisko a v bývalých carských konírnách vzniklo administrativní ústředí komplexu. Slavnostní otevření obnoveného paláce proběhlo 30. a 31. května 2003. V červenci 2006 se v Paláci kongresů konal petrohradský summit G8, o sedm let později hostil summit G20. 25. července 2015 proběhlo v paláci losování kvalifikace mistrovství světa ve fotbale 2018.", "section_level": 1}, {"title": "Sbírky.", "content": "V obnovených historických interiérech paláce se nachází několik expozic výtvarných děl. Významným přírůstkem se stala sbírka violoncellisty Mstislava Rostropoviče a jeho choti, pěvkyně Galiny Višněvské. V roce 2012 objevená sbírka uměleckých předmětů, tzv. Naryškinovský poklad, je rovněž vystavena v Konstantinovském paláci.", "section_level": 1}, {"title": "Sbírka Mstislava Rostropoviče a Galiny Višněvské.", "content": "V roce 2007 bylo rozhodnuto o využití Konstantinovského paláce k vystavení uměleckých sbírek Mstislava Rostropoviče a jeho manželky Galiny Višněvské. Sbírka se dostala do prodeje v aukční síni Sotheby's, ale den před konáním dražby ji získal podnikatel Ališer Usmanov a daroval ji ruskému státu. Součástí jsou obrazy od Brjullova, Serova, Grigorjeva, Repina či Rericha, dále porcelán, bronzové objekty a další. Sbírka byla oficiálně otevřena premiérem Vladimirem Putinem 12. května 2008, dva měsíce po původně ohlášeném termínu. Nyní nese jméno Sbírka Konstantinovského paláce – Dar A. Usmanova.", "section_level": 2}], "src_summary": "Konstanstinovský palác (), též Velký strelenský palác (), nyní Státní komplex Palác kongresů () je architektonický komplex z 18. století v petrohradské části Strelna. Nachází se na jižním břehu Finského zálivu na řekách Strelka a Kikenka, asi 19 kilometrů od centra Petrohradu. Od roku 2003 slouží jako muzeum a kongresové centrum.", "tgt_summary": "Der Konstantinpalast () in Strelna zu Sankt Petersburg (Russland) wurde ab 1720 von Nicola Michetti im Barockstil erbaut. Der Auftraggeber, Peter der Große, verlor jedoch bald das Interesse an diesem „russischen Versailles“ und wandte seine Aufmerksamkeit der Schlossanlage von Peterhof zu. Unter Kaiserin Elisabeth Petrowna wurde der Versuch unternommen, den Palast fertigzustellen – allerdings ohne Erfolg, obwohl der italienische Architekt Bartolomeo Francesco Rastrelli grandiose Pläne dafür entwickelt hatte. Erst Anfang des 19. Jahrhunderts wurde das Schloss durch die Architekten Andrei Woronichin und Luigi Rusca im Auftrag von Paul I. vollendet. Es ist nach seinem ersten Bewohner, Großfürst Konstantin Pawlowitsch Romanow, benannt. ", "id": 384825} {"src_title": "Syndrom oddělených hemisfér", "tgt_title": "Split Brain", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V 19. století se díky výzkumu lidí s určitým poškozením mozku přišlo na to, že jazykové centrum člověka je uloženo v levé hemisféře mozku. Dokonce se zjistilo, že lidé s lézemi na dvou konkrétních místech levé hemisféry ztratili např. schopnost mluvit. V té době výzkum prováděl americký neurobiolog Roger Wolcott Sperry. Učinil několik pozoruhodných objevů a výsledkem jeho třicetileté práce bylo to, že v roce 1981 získal Nobelovu cenu v oblasti fyziologie a medicíny. V šedesátých letech 20. století se ke Sperrymu připojil psychobiolog Michael Gazzaniga, což byl student při Sperryho Split-brain výzkumu v Caltechu, v Pasadeně. I když je Sperry považován za zakladatele tohoto výzkumu, Gazzanigovy závěry jsou často citovány v psychologických textech. V jejich společném experimentu \"The Split-brain in Man\", chtěli prozkoumat, do jaké míry jsou hemisféry schopny fungovat samostatně bez mozkového trámce. V Caltechu pracoval Gazzaniga společně se Sperrym na tom, jaký efekt má onen chirurgický zákrok, neboli kalosotomie, na vnímání, vidění a další funkce mozku. Z původních deseti pacientů, kteří si nechali proříznout mozkový trámec, zbyli pouze čtyři lidé, kteří se na experimentu chtěli podílet. Jejich osobnost, inteligence a emoce byly po zákroku bez úhony. Výzkumníci vytvořili celkem 3 typy testů, aby zjistili rozsah kognitivních schopností jednotlivých subjektů. V prvé řadě se jednalo o zrakové schopnosti, potom o hmatové schopnosti a nakonec o sluch.", "section_level": 1}, {"title": "Hemisféry lidského mozku.", "content": "Obě hemisféry mozku jsou propojeny tzv. corpus callosum, tedy mozkovým trámcem, jehož prostřednictvím obě hemisféry spolu komunikují a koordinují konkrétní činnosti a rozhodnutí. Tato komunikace a koordinace je celkem podstatná, jelikož každá hemisféra má určité funkce. Pravá hemisféra mozkové kůry vyniká v mimoslovních a prostorových úkolech (např. jak se dostat z bludiště, při čtení map atd.), v rozpoznávání objektů, chápání a měření času a v emocionální sféře je odpovědná za empatii. V levé hemisféře se provádějí analytické úkoly jako matematické výpočty, logické uvažování a čtení. Tato část je také dominantním centrem pro řeč a slovní zásobu (pravá hemisféra je také zapojená do jazykového zpracování, i když v menším rozsahu). Pravá hemisféra ovládá primární smyslové funkce levé části těla a levá hemisféra naopak řídí primární smyslové funkce pravé části těla.", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny syndromu oddělených hemisfér.", "content": "Hlavní příčinou syndromu oddělených hemisfér je chirurgické přerušení mozkového trámce, a to částečně nebo úplně. Tento zákrok se nazývá kalosotomie. Jednalo se o krajní možnost, jak zabránit extrémním a nekontrolovatelným epileptickým záchvatům, které se přenášely z jedné hemisféry na druhou. V současné době se kalosotomie provádí jen zřídka, do jisté míry byla nahrazena aplikací určitých drog a dalšími procedurami. Kalosotomie tak výrazně zlepšila kvalitu života pacientů. Po operaci se nicméně u pacientů rozvinuly akutní příznaky přerušení mozkového trámce, které trvaly dny až týdny. A společně s tím se objevily i chronické příznaky, které jsou trvalé. Jinou, ne tak častou příčinou Split-brain syndromu, může být mrtvice, léze, nádory, či roztržená tepna. Syndrom může také být způsoben roztroušenou sklerózou a v neobvyklých případech agenezí mozkového trámce. Léze v mozkovém trámci se vytvářejí i u pacientů, kteří trpí tzv. MBS (Marchiafův-Bignamiho syndrom). Jedná se o poměrně ojedinělý stav související s alkoholismem. Nicméně poškození mozku na základě tohoto onemocnění může vést k apatii, záchvatům a hlubokému bezvědomí, nikoliv však k rysům, které jsou pro syndrom oddělených hemisfér typické.", "section_level": 1}, {"title": "Příznaky Split-brain syndromu.", "content": "Mnoho pacientů si udrží nedotčenou paměť a také motorické schopnosti obou částí těla, které se pacienti naučili ještě předtím, než u nich syndrom propukl (chůze, ježdění na kole, plavání apod.). Nenaučí se však provádět nové úkoly, které vyžadují vzájemně závislý pohyb obou rukou, jako například hraní na piáno, kde je třeba zapojit obě ruce. Pohyby očí také zůstanou koordinovány. Od okamžiku, co jistou informaci nemohou obě hemisféry spolu sdílet, vykazují pacienti poněkud neobvyklé chování, hlavně pokud se jedná o mluvení a rozpoznávání věcí. Příkladem může být pacient, kterému se zavážou oči, a který drží v levé ruce nějakou známou, běžnou věc. Jeho úkolem je podle hmatu určit, co to je za věc a pojmenovat ji. Pacient není schopen předmět, který drží v levé ruce, pojmenovat, protože informace z dotyku je směřována z levé ruky do pravé hemisféry, kde je centrum slovní zásoby poněkud slabší. Bez nedotčeného mozkového trámce člověk nemůže zpřístupnit slovní informaci v levé hemisféře, dokud předmět zůstává v levé ruce. Některé příznaky se po oddělení mozkového trámce mohou časem zlepšit.", "section_level": 1}, {"title": "Případová studie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pacient W. J..", "content": "Pacient W. J. byl prvním člověkem, který v roce 1962 podstoupil úplnou kalosotomii. Patnáct let trpěl velkými epileptickými záchvaty. Za druhé světové války, když mu bylo 30 let, působil jako parašutista a byl zraněn během výsadku nad Holandskem. Po návratu domů začal trpět výpadky paměti. Například si nepamatoval, jak se dostal na místo, kde se zrovna nacházel, ani co tam dělal. Když mu bylo 37 let, zažil první záchvaty. Jedna z jeho nejhorších příhod nastala v roce 1953, kdy utrpěl sérii záchvatů, které trvaly několik dnů. Během prvních záchvatů byla celá levá strana jeho těla ochromena, ale paralýza posléze ustoupila. Po sérii dalších záchvatů daný člověk už nikdy necítil levou stranu svého těla. Ještě před operací obě hemisféry fungovaly naprosto normálně, jeho smyslové a motorické funkce byly normální až na lehkou hypestezii. Byl schopen správně identifikovat vizuální stimuly, které mu na obě části jeho zrakového pole byly prezentovány. Během operace v roce 1962 jeho chirurgové diagnostikovali, že má atrofovanou část pravého čelního laloku. Operace byla nakonec velmi úspěšná, záchvaty už nebyly tak časté a silné.", "section_level": 2}], "src_summary": "Syndrom oddělených hemisfér (\"Split-brain Syndrome\") je termín, který popisuje stavy, jež lze charakterizovat jako shluk neurologických abnormalit, které vyplývají z částečného nebo úplného oddělení či poškození tzv. corpus callosum, neboli mozkového trámce.", "tgt_summary": "Split Brain (englisch: \"geteiltes Gehirn\") bezeichnet in der Medizin den Zustand nach der neurochirurgischen Durchtrennung des Corpus callosum, welches die beiden Hirnhemisphären miteinander verbindet. ", "id": 1629565} {"src_title": "Cikáni", "tgt_title": "Zigeuner", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "České slovo cikán (jako označení antropologické skupiny psáno tradičně s malým písmenem, nově se častěji používá jako označení národa, tedy s velkým písmenem – Cíkán) má stejně jako výrazy v řadě dalších jazyků prapůvod v řeckém \"Atsinganoi\" (\"Atzinganoi\"), kterým toto etnikum nazývali v byzantské říši. Výraz zřejmě souvisí se záměnou Romů se sektou \"athinganů\" (\"athinganoi\") (v 8. století ve Frýgii), jejíž příslušníci se později přistěhovali mj. na Balkán.", "section_level": 1}, {"title": "Ostatní jazyky.", "content": "Pojem cikán je velice podobný v mnoha evropských jazycích: Další označení jsou odvozena od domnělé země jejich původu: Podle Egypta v řečtině (alternativní název γύφτος), angličtině (\"gypsy\"), španělštině (\"gitano\"), vypůjčené do francouzštiny (\"Gitan\") pro skupiny přicházející ze Španělska. Další zemí jsou Čechy (la Bohème) a od ní odvozený třetí francouzský výraz (\"bohémien\").", "section_level": 2}, {"title": "Historické užití.", "content": "Zřejmě nejstarší dochovaný český záznam tohoto slova pochází z roku 1416, ačkoliv nelze vyloučit (a fakt, že soudobý kronikář necítil potřebu význam slova vysvětlit, to potvrzuje), že se používalo dlouho předtím:", "section_level": 1}, {"title": "Významy, použití dnes.", "content": "V roce 1971 proběhl historicky první Mezinárodní romský sjezd (World Romani Congress), kde se Romové ze 14 zemí (včetně ČSSR) dohodli na používání slova Romové. Od té doby se datuje romský požadavek, aby byl tento název majoritou respektován. I toto řešení je však zčásti nejednotné. Kritizována je hlavně skutečnost, že pojem Romové, pokud je užíván souhrnně, nerespektuje existenci jiných skupin cikánského národa. V Německu svaz \"Sinti Allianz Deutschland\" (jeden ze dvou německých cikánských svazů) podporuje názor, že název Romové je ve skutečnosti diskriminační, zatímco označení Cikán považuje za neutrální a za správné, protože zahrnuje všechny cikánské národnostní skupiny. Na webových stránkách Aliance se mj. píše: „Zasazujeme se o to, aby ústřední památník evropským Cikánům, kteří byli pronásledováni nacionálně socialistickým režimem, byl zbudován pro všechny Cikány a ne jen pro Romy a Sinty.“", "section_level": 1}, {"title": "Sebepojmenování romských skupin.", "content": "Ačkoliv ne všechny skupiny Romů označují sami sebe „Rom“, ke společnému původu se hlásí všichni, hlavně jde-li o dichotomii Rom-gádžo (nerom). K jiným používaným endonymům patří: Výše uvedené skupiny se dělí do ještě menších podskupin a rodů; například Olašští Romové představují asi 10 % romské populace v České republice a nadále se dělí na Lováry (původně konští handlíři) a Kalderaše (původně výrobci kotlů). Všechny uvedené skupiny si ale v rámci základní dichotomie vůči neromům (gádžům) říkají Romové.", "section_level": 1}, {"title": "Ostatní kočovné skupiny.", "content": "Národní skupina Jeniše, často mylně zařazovaná do skupiny Romů, má s cikánským obyvatelstvem mnoho společných historických a sociologických stránek, jedná se však o samostatnou národní skupinu - která je ovšem jako taková úředně uznána jen ve Švýcarsku. Jako „cikáni“ bývají označováni také irští Pavee, ačkoliv jde o etnické Iry.", "section_level": 2}], "src_summary": "Cikáni jsou český výraz (exoetnonymum) pro příslušníky romského nebo sintského etnika. Antropologická skupina se označuje slovem cikáni s malým „c“, cikánský národ slovem Cikáni s velkým „C“. V přeneseném významu jsou výrazem cikáni označováni lidé naplňující svými vzhledovými nebo povahovými vlastnostmi stereotypní, často negativní představu Cikánů, například je-li někdo opálený a snědý, tulák a dobrodruh, lhář, podvodník či zloděj. ", "tgt_summary": "Zigeuner ist im deutschen Sprachraum die Fremdbezeichnung für die Sinti und Roma, die das Wort meistens als Diskriminierung ablehnen, weshalb im Sprachgebrauch häufig die Eigenbezeichnung „Sinti und Roma“ verwendet wird.", "id": 2165431} {"src_title": "Serafim Sarovský", "tgt_title": "Seraphim von Sarow", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Svatý Serafim se narodil 19. července (podle gregoriánského kalendáře 1. srpna) 1754. Byl pokřtěn jako Prochor, podle svatého Prochora, jednoho ze Sedmi diákonů v prvotní církvi, který byl poslušník (žák) Jana Evangelisty. Serafimovi rodiče, Izidor a Agáta Mošinovi, pocházeli z Kursku. Jeho otec byl obchodník, ovšem Serafim se o obchodování nezajímal a místo toho už od raného věku byl velmi zbožný a pevný v pravoslavné víře. V dětství se několikrát zázračně uzdravil. – V sedmi letech spadl z novostavby jedné zvonice mezi kamení a stavební materiál a zázrakem se mu nic nestalo. O několik let později jej postihlo vážné onemocnění neznámou chorobou bez naděje na uzdravení. Ve snu obdržel příslib Panny Marie, že přijde a uzdraví ho. A skutečně, když šlo pak ulicí procesí s ikonou Přesvaté Bohorodičky Kurské (Znamenije Kurskaja Korennaja), přišla bouře a proto se poutníci s obrazem uchýlili k rodině do domu. Matka ho tehdy donesla k ikoně a on ve chvíli kdy ji políbil, byl uzdraven. Roku 1775, když mu bylo 17, se v Kyjevě setkal se svatou Dorotheou. Roku 1777 ve věku 19 let, vstoupil do sarovského monastýru jako novic (\"poslušník\"). V roce 1786 byl postřižen (přijal mnišský slib) a jméno Serafim, což hebrejsky znamená „ohnivý“ nebo „hořící“. Jako poslušník se vyučil několika řemeslům, nejvíce vynikal jako stolař. Krátce poté, byl vysvěcen na jerodiákona (tj. mnicha – diákona). Roku 1793 pak byl vysvěcen na jeromonacha a stal se duchovním otcem v divějovském klášteře, dnes známém jako Serafimo-Divějovský komplex.", "section_level": 1}, {"title": "Poustevníkem.", "content": "Dne 20. listopadu 1794, v předvečer svátku Uvedení přesvaté Bohorodičky do chrámu (přesně 16 let po svém příchodu) odchází asi 6 km od kláštera do lesní chýše u řeky Sarovky. Bylo mu právě 35 let, což je v životě muže podle jeho vlastních slov velmi důležitý věk. Z pustevny přicházel do monastýru pouze na bohoslužby, jinak trávil svůj čas v ní o samotě a svůj čas dělil mezi modlitbu, četbu Svatého Písma a spisů svatých otců, a práci v zahradě, kterou si zřídil při své pustevně. Živil se pouze tím, co mu dala zahrada. Různé části lesa, ve kterém byla jeho pustevna, pojmenoval podle míst v Bibli, jako „Svaté město Jeruzalém“, „Nazaret“, „Betlém“, hora „Tábor“, „Golgota“, řeku Soravku nazval „Jordán“. Při modlitbách na těchto místech si připomínal různé biblické události. Zanedlouho k němu začala přicházet divá zvěř jako medvědi, vlci, lišky, nebo zajíci, která se s ním přátelila. To, že za ním skutečně přicházela tato zvířata, bylo potvrzeno mnoha svědky a naznačuje to, že vyprávění legend o podobných případech ze života jiných svatých poustevníků (jako sv. Jiří, sv. Ivana Českého, sv. Prokopa Sázavského a dalších), není výmyslem. Když dokončil modlitby, vycházel z chýše a začal je krmit. Zvláště jeden velký medvěd se těšil jeho přízni. Proto je světec někdy zobrazován, jak podává kus chleba medvědovi. Vedl zde po 25 let osamělý život jako poustevník. Kvůli velké askezi, kterou v té době praktikoval, mu otekly nohy až do té míry, že měl problém s chozením. Jednoho dne při sekání dřeva v lese byl Serafim napaden skupinou loupežníků, kteří ho přepadli a bili tak dlouho, dokud si nemysleli, že už je mrtvý. Vůbec se jim nebránil a tak byl bit vlastní sekerou. Lupiči pak hledali peníze, které by mu mohli ukrást – ovšem všechno co u něj našli, byla ikona Bohorodice (Panny Marie). Od té doby pak svatý Serafim musel chodil až do konce života shrbený. Přesto však, když byli později lupiči chyceni a souzeni, prosil soudce o odpuštění trestu za jejich zločin. Po této události strávil 1000 po sobě jdoucích nocí na kameni v nepřetržitých modlitbách s rukama pozdviženýma k nebi. Byl to téměř nadlidský výkon absolutní askeze, navíc ztížený bolestmi, které ho provázely ze zranění po útoku lupičů. Roku 1815, v poslušnosti k vidění, které dostal od Panny Marie, Serafim začal přijímat ve své pustevně poutníky a začal působit jako zpovědník. Brzy se stal nesmírně známým, jako léčitel a divotvorce a pro svůj dar prorokování. Navštěvovaly ho často stovky poutníků denně a měl dar zodpovědět otázku hosta, který za ním přišel, ještě dříve, než ji vůbec stačil návštěvník položit. Zatímco k sobě byl Serafim nesmírně přísný, k ostatním se choval nesmírně přátelsky a mírně — své hosty vždy zdravil poklonou, polibkem pokoje, za zvolání velikonočního pozdravu: \"Kristus vstal z mrtvých!\" a každého nazýval \"má radosti.\"", "section_level": 1}, {"title": "Zázraky.", "content": "Až z Petrohradu přivezli do Sarovského monastýru mnoho let těžce revmatického N. A. Motovilova, měl silně opuchlé, zcela nepohyblivé klouby, přeleželá záda a boky. Svatý Serafim, ke kterému nemocného přinesli z vozu čtyři lidé, s nimi napřed hovořil. Potom poznamenal: \"„Vždyť nejsem lékař, zde je potřeba se obrátit na lékaře“. Motovilov mu ve velkých bolestech řekl, že byl už u mnoha lékařů, že neočekává už od nikoho pomoci, než od Boha, a prosil svatého Serafima, aby se modlil za jeho uzdravení. Světec se ho zeptal: „A věříš v Pána Ježíše Krista, že je Bohočlověk?“\" Nemocný odpověděl: \"„Věřím.“ Světec pokračoval: „A věříš, že Pán tě může nyní udravit, jako předtím uzdravoval jediným slovem, anebo svým dotykem všechny nemoci, může i nyní tebe uzdravit?“ Motovilov odpověděl: „Ano, věřím v to celým srdcem“\". Pak řekl Svatý Serafim: \"„Nuž, když věříš, tak jsi zdravý“, Přikázal lidem, kteří Motovilova drželi, aby ho pustili, potom ho postavil na nohy a řekl: „Stůj pevně“\". Potom poznamenal : \"„Hle, jak dobře stojíš! Začni chodit“\". Vzal ho za ruku a vedl ho. Na to mu pověděl : \"„Hle, Pán tě uzdravil a odňal od tebe tvé hříchy. Pevně věř v Něj, našeho Spasitele, a miluj ho celým svým srdcem“\". V tom okamžiku Motovilov pocítil, že už je zdravý, a zůstal úplně zdravý až do své smrti. Jindy bylo k němu přinesené děvče se silnou vodnatostí, doprovázené dvěma ženami. Světec řekl : „\"Jsi velmi nemocná, můj poklade. Ale umyj se ve zdejší studánce, napij se z ní a zítra znovu přijď“\". Druhého dne přišla dívka s oběma ženami úplně zdravá. V noci se její vodnatelost ztratila. Zdaleka, až z Vjatské gubernie, přijel na trojce mladý kupec Gurij Vorotilov. Jel celé tři dni za stálého klusu. Jeho žena byla nemocná a lékaři si nevěděli rady. Hned jak přijel se vyptával, kde bývá otec Serafim a hned se hnal k němu a prosil ho o modlitbu za ženu. Svatý Serafim si jeho prosbu vyposlechl, přimhouřil oči a pohroužil se do tiché modlitby, během které Gurij klečel a také se tiše modlil. Za chvíli svatý Serafim řekl: „\"Vstaň, můj poklade, Pán uzdravil tvou ženu. Vrať se v pokoji\"“. Kupec po příchodě domů nalezl svou ženu zdravou. Nikolaj Motovilov (1809-1832) zaznamenal proměnění otce Serafima Sarovského tak, jak ho sám zažil: 'Pak mě otec Serafim uchopil pevně za ramena a řekl:\"„Můj příteli, právě teď, v této chvíli, jsme my oba ve Svatém Duchu, ty a já. Proč se na mě nedíváš?“\" \"„Nemohu se na vás dívat otče, protože světlo zářící z vašich očí a obličeje je jasnější než slunce a já jsem oslněn tou září!“\" \"„Neboj se, příteli Boží, ty sám teď právě záříš stejně tak jako já; ty jsi také právě teď v plnosti a milosti Svatého Ducha, jinak bys mě nemohl vidět tak, jak mě vidíš.“\"Zemřel, když klečel před ikonou Bohorodice, ve věku 74 let. Tato ikona se v současnosti nachází v domě katolického Společenství blahoslavenství v německém Bad Driburgu.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah ke starověrcům.", "content": "Dostupné informace o vztahu Serafima Sarovského k ruským starověrcům se na některých místech rozcházejí. Na jedné straně, ve všech pamětech a biografiích, včetně sbírek jeho výroků, vystupuje jako jasný zastánce oficiální ruské církve a její hierarchie. Na druhé straně, ikony svatého Serafima ho obvykle zobrazují s lestovkou v levé ruce, a některých případech dokonce ve starověreckém mnišském oděvu (s mnišskou čepicí zvanou klobuk a s bronzovým křížem), takto je vyobrazen také na portrétu, který jako jediný vznikl za jeho života Lestovka používaná svatým Serafimem je dodnes zachována v kolekci jeho osobních věcí. Podle některých zdrojů, právě jeho sympatie ke starověrecké tradici, stály za tím, že oficiálně byl prohlášen za svatého poměrně dlouho po své smrti pak by tedy zřejmě výroky negativně hodnotící starověrecký ritus, které jsou mu připisovány, byly výmysly jeho žáků, snažících se na něj vrhnout co nejvíce příznivé světlo v očích oficiálních církevních hodnostářů ruské církve. Podle některých autorů svatý Serafim také mohl pocházet z rodiny jedinověrců (starověrců v unii s papežem), nebo z rodiny tajných starověrců. Přes všechny tyto spekulace, svatý Serafim a všechny jeho známé výroky jsou ve znamení odmítání ruského starověrectví. Většina starověreckých autorů zpochybňuje přesto snad všechny známé skutečnosti o svatém Serafimovi, včetně legitimity jeho svatořečení, a jeho jméno je častým námětem jejich polemik.", "section_level": 1}, {"title": "Svaté ostatky.", "content": "Roku 1903 byl Serafim Sarovský svatořečen Ruskou pravoslavnou církví. V rámci svatořečení byly 3. červnece 1903, vyzvednuty jeho ostatky z původního místa uložení v kostele svatých Zosimy a Sabatiuse, kde spočívaly do dne svatořečení. Car Mikuláš II. a carevna Alexandra Fjodorovna darovali novou cypřišovou rakev pro svaté relikvie. Dne 18. července 1903 vedl metropolita Anatolij poslední panichidu v Dormitionské katedrále v Sarově, za účasti carské rodiny. To byly poslední modlitby za Serafima, jako služebníka Božího; od té chvíle už jsou další modlitby směřovány k němu, jako svatému. Po bolševické revoluci sovětské orgány systematicky utlačovaly všechny náboženské skupiny. Sebraly mnoho ostatků svatých, včetně ostatků svatého Serafima a místo jejich výskytu bylo dlouho veřejnosti neznámé. Roku 1991 byly ostatky svatého Serafima metropolitou znovuobjeveny po sedmdesáti letech ukrývaní v Sovětském muzeu ateismu. To způsobilo nejen v Rusku, ale v celém pravoslavném světě obrovskou senzaci. Procesí, které se vytvořilo spontánně na jejich uctění je pěšky přeneslo z Moskvy do Divejevského kláštera, kde odpočívají dodnes. Tuto událost sám Serafím předpověděl: Řekl, že až se jeho ostatky vrátí, bude národ vědět, že začíná zmrtvýchvstání Ruska. Stejně tak předpověděl, že zanikne carství vyvražděním poslední carské rodiny a ruský lid bude krutě utlačován, církev zle pronásledována. Přirovnal to k babylonskému zajetí. A obojí trvalo 70 let. Od Říjnové revoluce r. 1917 do r. 1989. Předpověděl, že na začátku útisku oněmí zvon moskevského Kremlu a opět se rozezní, až nastane čas obrození. Ač to bylo tehdy nepředstavitelné, stalo se. Komunisté zakázali tímto zvonem zvonit a až o Velikonocích 1991 směl opět zaznít a dle předpovědi oznamoval, že přicházejí pro Rusko nové červánky. Ještě zbývá slíbené duchovní znovuzrození Ruska, které se má podle předpovědí začít uskutečňovat za našich dnů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Serafim Sarovský (rusky \"Серафим Исидорович Саровский\", 1. srpna/19. července 1754 nebo 1759) – (14. ledna/2. ledna 1833), občanským jménem Prochor Mošnin (\"Прохор Мошнин\"), patří k nejvíce uctívaným ruským mnichům a mystikům pravoslavné církve. Je považován za jednoho z největších starců (duchovních otců) 19. století. ", "tgt_summary": "Der Heilige Seraphim von Sarow (, wiss. Transliteration \"\"; * in Kursk; † in Sarow), bürgerlich \"Prochor Moschnin\" (russisch: Прохор Мошнин), war einer der bekanntesten russischen Mönche und Mystiker der Orthodoxen Kirche. Man bezeichnet ihn als den größten Starez (\"staritsa\") des 19. Jahrhunderts. ", "id": 2259285} {"src_title": "Conrad Electronic", "tgt_title": "Conrad Electronic", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Max Conrad v roce 1923 otevřel obchod specializující se na nový produkt, rádio a uvedl na trh sestavu Radio Conrad. V roce 1936 převzal firmu jeho syn Werner Conrad. Bylo mu 21 let a přišel na trh s televizorem. O rok později vydal první 16 stránkový katalog s výrobky a první knihu s názvem Televizor od A do Z. Po druhé světové válce, v roce 1946, se centrála tehdy zničené firmy přesunula z Berlína do Hirschau, kde firma začala takřka od píky. V roce 1951 byl otevřen první obchod s elektronikou a o tři roky později, kdy do firmy nastoupil syn Wernera Conrada Klaus, byla v distribučních centrech v Berchtesgadenu, Berlíně, Düsseldorfu a Norimberku zřízena zásilková služba, jejíž žluto-červený vozový park VW vešel do celostátního povědomí. V roce 1976, po smrti Wernera Conrada, přebral Klaus vedení společnosti a kompletně změnil její obchodní strategii. K nejzásadnějším změnám patřilo zmodernizování logistiky, kam byl zaveden moderní počítačový systém. Modernizace umožnila další rychlý rozvoj zásilkového obchodu s elektronikou. Conrad se stal největším zaměstnavatelem v regionu a síť jeho poboček se rozprostřela po celém Německu. Již v roce 1977 bylo denně odesláno přibližně 1000 zásilek a hlavní katalog firmy obsahoval 500 stránek s 30 tisíci produkty. V té době se pro něj vžilo označení „bible techniky“. O jedenáct let později, v roce 1988, Conrad expandoval mimo evropské trhy a založil první pobočku v Hongkongu. V roce 1993 se k řízení firmy připojil syn Klause Conrada Werner. V té době byly již dceřiné společnosti v mnoha evropských zemích, a aby byl objem zakázek zvládnutelný, bylo roku 1995 vybudováno nové logistické centrum ve Wernbergu. To se stalo jedním z nejmodernějších v Evropě. V roce 1997 se z firmy stal průkopník v online obchodu. Každý z jejích 50 tisíc produktů byl k zakoupení online ještě dřív, než nastal internetový boom. Návštěvnost webu tehdy činila 500 návštěvníků za týden a web i dnes patří k deseti nejnavštěvovanějším v Německu. O rok později se společnost zaměřila na B2B obchod a k této příležitosti vydala i speciálně zaměřený katalog. V roce 1999 otevřela první supermarket Conrad v Rakousku, k němuž postupně přibyly supermarkety v Německu a Švýcarsku. Roku 2004 byl rozšířen sklad ve Wernbergu na 92 903 m2. Za své úspěchy získala firma v roce 2007 v Německu prestižní ocenění „Prodejce roku“ a o dva roky později se dostala na seznam „Značky století“. V roce 2011 Conrad Holding zaměstnával již víc než 3000 zaměstnanců po celém světě a v roce 2014 bylo otevřeno nově postavené křídlo skladu ve Wernbergu, díky čemuž se navýšila kapacita zásilek na 40 tisíc denně. Celý komplex má přibližně 100 000 m2 skladového prostoru, nachází se v něm asi 42 tisíc palet a téměř deset km dlouhý skladový pás.", "section_level": 1}, {"title": "Conrad Electronic Česká republika.", "content": "Česká pobočka Conrad Electronic Česká republika, s.r.o., vznikla 19. prosince roku 2007. Firma se nejprve zaměřila výhradně na velkoobchodní zákazníky, ale již roku 2009 byl umožněn i koncový nákup. Nyní je v Česku nabízen sortiment více než 120 000 produktů, jež je každý týden navyšován o desítky dalších novinek. Conrad nabízí produkty firem jako Microsoft, Philips, Samsung, Bosh, LG, Osram, Canon a další, ale i své vlastní produkty značek Voltcraft, Toolcraft, Modelcraft, Reely, Conrad Energy, C-Control, Renkforce, Eurochron, Speaka nebo Mc Crypt.", "section_level": 1}], "src_summary": "Conrad Electronic je původem německá zásilková společnost a jedna z největších zásilkových společností v elektronickém odvětví v Evropě. Byla založena roku 1923 v Berlíně Maxem Conradem a jeho rodina ji řídí již po čtyři generace.", "tgt_summary": "Die Conrad Electronic SE ist ein deutsches Familienunternehmen im Elektronik-Versandhandel. Es wurde 1923 in Berlin gegründet. Seit 1946 liegt der Unternehmenssitz in Hirschau in der Oberpfalz. Das Logistikzentrum befindet sich in Wernberg. Von dort aus wird ins In- und Ausland geliefert.", "id": 440543} {"src_title": "Francis Lewis", "tgt_title": "Francis Lewis", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Francies Lewis se narodil 21. března 1713 v Llandaffu ve Walesu. Byl jediným dítětem Morgana Lewise a Anne Lewis (rozené Pettingale) z Newportu ve Walesu. Vystudoval univerzitu Westminster School v Londýně. Do svých 21 let pracoval v londýnském obchodním domě. Jeho otec mu odkázal majetek, včetně nemovitostí. Lewis vše prodal a použil výtěžek ke koupi zboží, pak odplul do New Yorku, kam dorazil v letech 1734 nebo 1735. Část zboží v New Yorku zanechal, prodal je jeho obchodní partner Edward Annesley. Se zbylou částí zboží odcestoval do Filadelfie. Po dvou letech se vrátil do New Yorku. Lewis podnikl několik cest přes oceán, navštívil severoevropské přístavy, Petrohrad v Rusku, také severní Skotsko a Afriku. V roce 1756 byl zajat jako britský obchodní agent a poslán do Francie do vězení. Po svém propuštění a návratu domů se stal politicky aktivním.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Byl členem Committee of Sixty (výboru šedesáti), delegátem New York Provincial Congress (provinční kongresu v New Yorku) a od roku 1775 do roku 1779 působil jako delegát kontinentálního kongresu. V roce 1778 podepsal Články Konfederace a trvalé unie a v roce 1779 působil jako člen Continental Board of Admiralty, kontinentální rady pro námořnictvo. Pomohl svému synovi Francisovi Lewisovi ml. otevřít obchod pod značkou Francis Lewis a syn. Jeho syn Morgan Lewis sloužil v armádě během americké revoluční války a později zastával mnoho úřadů ve státě New York, včetně funkce guvernéra.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1745 se Lewis oženil s Elizabeth Annesley (zemřela 1779), sestrou jeho obchodního partnera. Měli sedm dětí, z nichž pouze tři se dožily dospělosti. V roce 1775 Lewis získal panství ve Whitestone, dnešním Queensu. Jeho dům byl v americké revoluční válce zničen britskými vojáky, kteří také zatkli jeho manželku Elizabeth a po dobu několika týdnů jí v zajetí odepřeli čisté oblečení nebo přiměřené jídlo. Její útrapy v zajetí jí zničily zdraví a vedly k její smrti v roce 1778 poté, co on sám byl propuštěn ze zajetí v rámci dohody o výměně vězňů. Lewis zemřel 31. prosince 1802, ačkoli jeho památník na hřbitově Trinity Church udává jeho rok smrti jako 1803.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Francis Lewis (21. března 1713, Wales – 31. prosince 1802, New York) byl americký politik, obchodník a signatář Deklarace nezávislosti Spojených států jako zástupce státu New York.", "tgt_summary": "Francis Lewis (* 21. März 1713 in Llandaff, Wales, Königreich Großbritannien; † 30. Dezember 1803 in New York City, New York, USA) war ein britisch-US-amerikanischer Kaufmann und ist als einer der Unterzeichner der Unabhängigkeitserklärung der USA für New York einer der Gründerväter der USA. ", "id": 653606} {"src_title": "Stadionové", "tgt_title": "Stadion (Adelsgeschlecht)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Švábský hraběcí rod původem z Graubündenska v průběhu 13. století získal panství ve Švábsku. Ve 14. století se rozdělili na alsaskou a švábskou větev, která vymřela koncem 17. století. V té době přišel do Čech příslušník alsaské linie, Jan Filip. Od dědiců Lamingera z Albenreutu koupil Chodov, Kout na Šumavě, Všeruby, Záhořany a další statky. Jeho dva synové, Bedřich a Filip, založili dvě rodové linie: von Warthausen a von Thannhausen. První sídlila v Trhanově, druhá v Koutě na Šumavě. Na počátku 18. století povýšili do stavu říšských hrabat. Johann Philipp Stadion-Warthausen působil jako vyslanec v Berlíně a Petrohradě, v letech 1805–1809 zastával funkci kancléře. Po rakouském státním bankrotu se jako ministr financí snažil zlepšit finanční stav země. Franz Seraph Stadion-Warthausen (1806–1853) vykonával post guvernéra v Haliči a rakouského ministra vnitra. Byl zástupce ministerstva a současně i poslanec říšského sněmu v letech 1848-1849 a podílel se na tzv. oktrojované ústavě. Rudolf Stadion-Warthausen (1808–1882) působil jako rada dvorské kanceláře, od roku 1845 řídil zemskou správu Moravy a Čech. Přestože v březnu 1848 nebyl schopný čelit nástupu revolučního hnutí, stal se prvním předsedou Národního výboru, který se vznikl spojením Svatováclavského výboru a tzv. guberniální komise. Ovšem již 15. dubna z funkce odstoupil a odešel z politického života. Rod vymřel počátkem 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Erb.", "content": "Nosili čtvrcený štít, v jehož pravé horní a levé dolní části byly tři jedlové šišky, naopak v levé horní a pravé dolní čtvrti stál červený kříž. Uprostřed byl srdeční štítek se třemi zlatými vlčími želízky.", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzenstvo.", "content": "Spojili se například se Šternberky.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti rodu.", "content": "Seznam význačných osobností rodu řazených chronologicky podle roku narození:", "section_level": 1}], "src_summary": "Stadionové byli jihoněmecký panský ze Švábska a později hraběcí rod, který na české území přišel koncem 17. století. Rod vymřel v mužské linii roku 1908.", "tgt_summary": "Das schwäbische Uradelsgeschlecht der Herren, Freiherrn und Grafen von Stadion stammt ursprünglich aus Graubünden in Rhätien. Es zählte zum Hochadel. Das Geschlecht ist 1908 im Mannesstamm erloschen.", "id": 967355} {"src_title": "Durupınar", "tgt_title": "Durupınar", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V říjnu 1976 napsali geolog Clifford L. Burdick a archeolog William H. Shea o tomto nálezu článek do časopisu Společnosti pro výzkum stvoření (Creation Research Society). Mnozí však spojují toto naleziště s osobou již zesnulého Rona Wyatta, který spolu s Davidem Fasoldem zpopularizoval toto naleziště na konci 80. a na začátku 90. let, tedy po 27 letech vědeckého nezájmu a zapomnění. O nález se zajímal americký tisk a první dokumentární film o nalezené Noemově arše natočila v roce 1986 britská televize BBC. Ron Wyatt se v tomto dokumentu neobjevil. Za peníze utržené od BBC začal Bill Fry v městě Haines na Floridě s přípravou muzea, které dnes svým návštěvníkům dokumentuje celý příběh odkrytí Archy. V roce 1999 Ron Wyatt zemřel. Bill Fry se skupinou dalších nadšenců se však neustále pokoušel o to, aby Wyattovým domnělým objevem archy infiltroval povědomí co nejširšího okruhu lidí na celém světě. Blízko naleziště Durupinar leží oblast starého osídlení Nasar. Rex Geissler, vedoucí expedice, zabývající se radarovým snímáním podzemních či jinak nepřístupných míst na araratském ledovci, naměřil při průzkumu tohoto útvaru v roce 2000 a 2001 následující GPS souřadnice:", "section_level": 1}, {"title": "Souhrn hlavních argumentů proti ztotožnění Durupınaru s Noemovou archou.", "content": "\"Níže je doplnění o podrobný výzkum citovaný z odborného teologického časopisu Koinonia vydávaného Teologickým seminářem Církve adventistů sedmého dne v Sázavě. Článek je výtahem z absolventské práce Matěje Loudy, B.A., bývalého studenta výše uvedené školy.\" Obhájci názoru ztotožňující Durupinar s Archou tvrdí, že útvar má rozměry shodné s očekávanými rozměry Archy. Avšak, jak se ukázalo, toto tvrzení není pravdivé, neboť „Durupinar je o 50 % širší než aby mohlo jít o skutečnou Noemovu archu, a to i za předpokladu, že se Archa rozpadla a široce rozevřela, jak tvrdí Wyatt.“ Umístění útvaru Durupinar také nekoresponduje s biblickým popisem místa spočinutí Archy jako jednom z nejvyšších vrcholů tohoto regionu, a to proto, že „hora Agri Dagh (Velký Ararat) by musela být dle chronologie biblické zprávy (Gn 8:4–6) v době přistání Archy stále ještě pokryta vodou.“ Wyatt prohlásil, že uvnitř a v okolí Archy nalezl velké množství zkamenělého dřeva. „Přezkoumáním vzorků, které byly odebrány z míst, o nichž Wyatt tvrdil, že jsou to dřevěná žebra, prkna, palubní trámy apod., i z okolních ‚balvanů z vrstveného dřeva‘, bylo však zjištěno, že jde o andesitové a čedičové nerosty“. Wyattova charakteristika \"malého rozdílu v množství uhlíku uvnitř a vně Archy\" zároveň dokazuje jeho nedostatečnou geologickou praxi, protože „obě uváděná čísla se pohybují v běžném rozmezí údajů relevantních pro složení půdy.“ Kromě toho také Wyattův pokus přepsat veškeré geologické poznání proto, aby mohl vysvětlit, proč jeho dřevo neobsahuje letokruhy, je již rysem manipulativního způsobu práce s fakty. Je totiž známo, že „vědci katalogizovali přes 200 druhů zkamenělých stromů a tyto všechny obsahují letokruhy.“. A tak chybějící organický uhlík i absence letokruhů také značně podporují hypotézu, že struktura tvaru lodi pod Velkým Araratem není Noemovou archou. Wyattova interpretace původu \"tažných kamenů\" je dalším kontroverzním tématem, protože „v okolí Araratu i po celé Arménii lze na podobné kameny narazit na mnoha místech“, přičemž dle slov Dr. Morrise „nejsou tyto kameny nijak odlišné od velkého množství náhrobků běžných v této oblasti.“ Wyatt ovšem tvrdí, že tyto kameny sloužily jako \"kamenné kotvy\", jimiž Noe při přistání kormidloval Archu. Biblický pohled se ale neshoduje s Wyattovou konstrukcí o umístění těchto \"tažných kamenů\" do jejich současné polohy, protože „Bible popisuje Noemovu roli při řízení plavidla jako pasivní.“ Wyatt také uvádí, že viděl třináct takových kamenů, přičemž osm z nich neslo „nápisy, které se svým významem bezprostředně týkaly Noeho“. Dr. Terian, světový odborník na oblast arménské kultury, však uvádí, že tyto „kameny nejsou ničím jiným než pohanskými ‚kultovními stélami‘ (pomníky), jež byly později v křesťanském období pokresleny biblickými symboly.“ Wyatt dále tvrdí, že tři různé druhy detektorů kovů odhalily souvislý vzorek zkorodovaného železa vyskytujícího se v jasně pravidelných intervalech. „Mikroskopické přezkoumání tohoto domnělého ‚železného kování‘ však ukázalo, že nalezený materiál pochází ze zvětralých sopečných nerostů.“ Také to, co bylo Wyattem označeno za kovem vyztužené stěny, „jsou přírodní shluky limonitu a magnetitu, které by mohly být neodborníky zaměněny za železo.“ Navíc „ojediněle se vyskytující magnetitové valouny uvnitř \"Archy\" netvoří přímku, jak se to pokouší interpretovat Wyatt, nýbrž až natažením spojovacích provázků lze vytvořit dojem rovných linek.“ Ron Wyatt dále tvrdí, že radarové snímání potvrdilo výskyt předmětů lidského původu uvnitř Archy, jako jsou dutiny, dveře, rampy a dvě válcové nádrže s kovovými obručemi po obvodu. Problémem však je, že „Wyatt při průzkumu použil cosi, co sám nazývá ‚molekulárním frekvenčním generátorem‘. Čtenář by měl ovšem vědět, že ‚molekulární frekvenční generátor‘ je v podstatě zvětšená virgule, nástroj používaný k alternativnímu vyhledávání vody.“ „Výsledky s použitím této metody fungující na bázi dvou manuálně ovládaných mosazných tyčí patří do rámce zájmu ‚starověkého umění věštby‘ (Písmem svatým důrazně zapovězeného) každopádně však mohou být jen stěží považovány za vědecky věrohodné.“ A přesto je právě toto měření hlavním argumentem, který podkládá tvrzení o nálezu železného kování uvnitř domnělé Archy. Naopak snímání kovovými detektory provedené několika nezávislými skupinami odborníků, nerozpoznalo žádný pravidelný vzorek. Wyatt a jeho následovníci tvrdí, že neexistuje žádné jiné přijatelné vysvětlení pro vznik formace Durupinar, než že jde o Noemovu archu. Přesto ze závěrů citovaných odborníků jasně vyplývá, že „ačkoli je Durupinar svým složením poměrně unikátní formací, jedná se o geologicky zcela přirozeně vysvětlitelný fenomén.“ „Druh přítomné horniny je sice méně obvyklý, přesto nebylo v průběhu pátrání nalezeno nic, co by poukazovalo na lidský prvek při vzniku útvaru.“ Tento závěr podporují také Dr. Collins a turecký geolog Murat Avci, kteří oba uvedli přijatelné geologické vysvětlení vzniku této formace. Co se týče proudnicového tvaru Durupinaru, Dr. Morris jeho vznik připisuje „dynamice dlouho tekoucího materiálu (lávy) kolem nehybného předmětu.“. Navíc Dr. Collins a nezávisle i Dr. Baumgardner při svém výzkumu zjistili, že „skladba horninového materiálu tvořící domnělou Archu je shodná se skladbou i jiných útvarů v okolním svahu.“ Wyatt a jeho zastánci často hovoří o uznání nálezu tureckou vládou vyjádřeném v roce 1980. Faktem je, že si „naleziště skutečně zpočátku získalo určitou podporu ze strany tureckých úřadů.“ Avšak v roce 2005 na symposiu s názvem Ararat a Noemova archa pořádaném Istanbulskou universitou „profesor Octay Belli a guvernér provincie Agri Gerrit Saltem jednoznačně odmítli tvrzení, že by turecká vláda nadále uznávala věrohodnost této původní hypotézy.“ Odborné stanovisko turecké vlády v závěru shrnul významný turecký geolog Murat Avci, který ve své prezentaci poukázal na vědecká fakta, z nichž jednoznačně vyplývá, že „útvar pod horou Agri Dagh je čistě přírodním úkazem a nikoli výtvorem lidských rukou.“ A tak ačkoli Wyatt a jeho následovníci tvrdí, že podobnost formace ke tvaru lodi může být vysvětlena pouze tak, že jde o pravou Noemovu archu, badatelé jako např. Prof. Shea, Dr. Morris, Prof. Collins, Dr. Merling, Dr. Baumgardner, Dr. Fenner či turecký geolog Murat Avci navrhují jiné přijatelné vysvětlení. Závěr všech týmů, které toto naleziště navštívily, proto zní, že „sice jde o víceméně neobvyklý geologický úkaz, avšak nikoli o Archu samotnou.“", "section_level": 1}], "src_summary": "Durupınar je vyvýšenina ve východním Turecku ve tvaru lodního trupu, pojmenovaná po tureckém kapitánovi letectva \"İlhanu Durupınarovi\", který poprvé identifikoval tento útvar na leteckém snímku v územním mapovacím projektu pro NATO v roce 1959. ", "tgt_summary": "Als Durupınar wird auf türkisch eine geologische Formation in der Nähe der Stadt Doğubeyazıt in der Ost-Türkei bezeichnet, die die Form eines Schiffsrumpfes hat. Manche halten diese Formation für einen Überrest der biblischen Arche Noah. Benannt wurde das Gebilde nach dem türkischen Luftwaffen-Kapitän İlhan Durupınar, der es 1959 entdeckte. ", "id": 486735} {"src_title": "Lebensraum", "tgt_title": "Lebensraum im Osten", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První použití.", "content": "Geopolitik Friedrich Ratzel (1844–1904) ve svých vědeckých dílech \"Politische Geographie\" (1897) a \"Der Lebensraum\" (1901) uvedl poprvé pojem životního prostoru – „Lebensraum“, kde chápal dějiny jako „neustálý boj o životní prostor“ a jeho teorie o životním prostoru neobsahovala zpočátku přímý politický podtext. Tento výraz později použilo v žurnalistice sdružení pangermánského hnutí Alldeutscher Verband, jehož byl Ratzel členem, v souvislosti s požadavkem po rozšíření německé světové politiky. Zeměpisná škola Karla Haushofera vedla expanzivní linii pangermánského hnutí na vědeckém základě, která sice nebyla jasná a byla pouze rétorická, ale měla po první světové válce na Německo dalekosáhlý vliv.", "section_level": 2}, {"title": "Francie.", "content": "I když pojem „Lebensraum” je skutečně německého ražení, vyskytovala se tato myšlenka o nových životních prostorech téměř současně ve Francii jako „espace vital“ v souvislosti s kolonizací Alžírska. Kolonizační politiku zastávali např. alžírský lékař Eugène Bodichon, právník A. Girault a Akademií morálních a politických věd vyznamenaný P. Leroy-Beaulieu.", "section_level": 2}, {"title": "Adolf Hitler.", "content": "Ve své knize \"Mein Kampf\" (1924) Adolf Hitler sice vycházel z teorií Haushofera a dalších geopolitiků, ale zatímco Haushofer měl na mysli rozšíření Německé říše ve východní Evropě a zámoří mírovou a nenásilnou cestou, Hitler jeho teorii zneužil. Nahradil ji rasisticky motivovaným nepřítelem a postuloval nadřazenost „germánské“ nebo „árijské rasy“ a bezpodmínečnou kapitulaci slovanských národů. V roce 1926 vystoupil Hans Grimm v románu \"Volk ohne Raum\" s představou německé klasické koloniální politiky. Národní socialisté záhy používali tento knižní titul jako propagandistický slogan pro „spravedlivý“ boj německého národa o životní prostor a půdu.", "section_level": 2}, {"title": "Lebensraum im Osten.", "content": "Rasově biologická představa o „Lebensraum im Osten” se stala centrálním pojmem nacionalistické myšlenky o expanzi německého národa. Ve vítězství nad bolševickým Sovětským svazem viděl Hitler svou pravou misi. Po převzetí moci národními socialisty poprvé promluvil před důstojníky armády ve své nové funkci kancléře 3. února 1933 o germanizaci životního prostoru na východě. V nacistické zahraniční politice zaujímala tato myšlenka ústřední ideologické postavení. Nacistická ideologie se opírala o etnicko-sociálně darwinistickou teorii o nadřazenosti německé „panské rasy“, rozšíření německého životního prostoru a výstavbě hospodářství založeném na nemilosrdném vykořisťování a decimaci slovanského obyvatelstva. Do praxe byla myšlenka o životním prostoru na východě uvedena tažením na Polsko (Polenfeldzug) a operací Barbarossa (Deutsch-Sowjetische Krieg) jen částečně a dočasně úspěšného v několika variantách realizovaného do roku 1942 plánu Generalplan Ost, jehož součástí byla „germanizace“ v oblasti východní Evropy až po Ural a od Černého moře ke Kavkazu. Konečná verze plánu rovněž obsahovala ustanovení pro řešení životního prostoru v Čechách a na Moravě, v Alsasku-Lotrinsku, Dolním Štýrsku a Kraňsku.", "section_level": 2}, {"title": "Další použití.", "content": "Eugen Rosenstock-Huessy uvedl termín „Lebensraum“ v roce 1922 do sociologie ve významu „sociálního prostředí“. V psychologii získal výraz svůj význam v teorii Kurta Lewin (Feldtheorie) v roce 1940. V teologii se jedná obvykle o záležitost „místa v životě“, také zde je důležité v jakém historickém nebo literárním kontextu je pojem vnímán.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lebensraum (německy, česky „životní prostor“) je termín humanitního původu a označuje území (obydlené nebo nárokované) určité sociální skupiny. Do popředí zájmu se dostal tento výraz v první polovině 20. století, a zejména v období národního socialismu, v souvislosti s geopolitickými názory, které výrazně ovlivnily další používání uvedeného termínu. V současné době se používá mezinárodní výraz biosféra ve smyslu ekologicko-sociologickém.", "tgt_summary": "Lebensraum im Osten ist ein politischer Begriff, der mit der „germanischen“ oder „arischen“ Besiedlung von Gebieten außerhalb der deutschen Grenzen, vor allem im (nördlichen) Mittel- und Osteuropa, verbunden ist. Er wurde von der völkischen Bewegung im wilhelminischen Kaiserreich geprägt und von Nationalsozialisten im Deutschen Reich 1933 bis 1945 rassenbiologisch interpretiert. Er lieferte den ideologischen Hintergrund für den von Reichsführer SS Heinrich Himmler in Auftrag gegebenen Generalplan Ost, der die Vertreibung der „rassisch unerwünschten“ Bevölkerung aus den eroberten Gebieten in Mittel- und Osteuropa, ihre „Germanisierung“ und wirtschaftliche Ausbeutung vorsah.", "id": 1844530} {"src_title": "Anastasija Reibergerová", "tgt_title": "Anastasija Reiberger", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "V roce 1996 vytvořila čtyři juniorské světové rekordy (411 cm – 415 cm). Na Mistrovství Evropy v atletice 1998 v Budapešti, kde měly ženy poprvé v historii na programu skok o tyči skončila společně s dalšími dvěma tyčkařkami na děleném 4. místě. Největší úspěchy své kariéry zaznamenala v roce 1999. V halové sezóně vybojovala v japonském Maebaši výkonem 450 cm zlatou medaili na halovém MS. Stříbro získala Vala Flosadóttir a o bronz se podělily Němka Nicole Humbertová a Maďarka Zsuzsanna Szabóová. V letní sezóně získala stříbrnou medaili na druhém ročníku ME do 23 let v Göteborgu, kde prohrála jen s Islanďankou Flosadóttirovou. Neúspěchem pro ni naopak skončila účast na světovém šampionátu v Seville, kde ve finále třikrát neuspěla na základní výšce 415 cm. V roce 2004 na halovém MS v Budapešti postoupila z kvalifikace jako poslední do finále. V něm skončila na 8. místě. 29. července 2006 v Norimberku si vytvořila výkonem 463 cm nové osobní maximum. O dva týdny později se zúčastnila evropského šampionátu v Göteborgu, kde však třikrát neuspěla na výšce 445 cm a obsadila 9. místo. Výše skončily i její krajanky Silke Spiegelburgová (6.) a Martina Strutzová (5.). V roce 2008 reprezentovala na letních olympijských hrách v Pekingu, kde v kvalifikaci obsadila 14. místo a do dvanáctičlenného finále se neprobojovala.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1992 emigrovala s rodiči do německého Ulmu. Pochází ze sportovně založené rodiny. Jejím trenérem byl otec Vladimir (* 1955), bývalý tyčkař s osobním rekordem 540 cm. Matka Katja se specializovala na skok do výšky. Její mladší sestra Lisa (* 1988) se rovněž věnuje skoku o tyči, mj. v roce 2010 vybojovala bronzovou medaili na evropském šampionátu v Barceloně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anastasija Reibergerová (narozená jako Nastja Ryžichová \"Настя Рыжих\", ; * 19. září 1977, Omsk, Sovětský svaz) je bývalá německá atletka ruského původu, halová mistryně světa ve skoku o tyči.", "tgt_summary": "Anastasija Reiberger (russisch Анастасия Райбергер;* 19. September 1977 in Omsk, Sowjetunion als russisch Анастасия (Настя) Рыжих, wiss. Transliteration Anastasija (Nastja) Ryžich, deutsche Transkription Anastasija (Nastja) Ryschich; bekannt auch unter der englischen/internationalen Schreibweise Nastya Ryjikh oder Ryzih) ist eine deutsche Stabhochspringerin russischer Herkunft.", "id": 1384824} {"src_title": "Rosenhanův experiment", "tgt_title": "Rosenhan-Experiment", "src_document": [{"title": "Průběh experimentu.", "content": "Rosenhan přemluvil 8 svých známých a kolegů, aby se nechali vyšetřit, každý v jiné psychiatrické klinice. Jediné, co měli ošetřujícímu lékaři při příjmu říci, bylo to, že slyší vnitřní hlas, který říká \"prázdný\" \"dutý\" a \"úder\". Dále bylo povoleno lhát pouze o svém jménu a zaměstnání, protože někteří z pseudopacientů byli psychologové a psychiatři, jinak měla být jejich výpověď pravdivá a nezavádějící. Pokud byli pseudopacienti hospitalizováni, měli okamžitě personálu oznámit, že jsou v pořádku, že jim nic není. Po krátké přípravě, kdy se pokusné osoby nemyly a nepečovaly o sebe, vydaly se včetně Rosenhana do různých v některých případech věhlasných psychiatrických léčeben v USA. Všichni byli přijati, a sice sedm z nich s diagnózou schizofrenie a jeden s diagnózou bipolární afektivní poruchy. Při terapeutických sezeních, která pseudopacienti podstoupili, se projevovalo takzvané nálepkování. Vše, co bylo řečeno, bylo vykládáno tak, aby to potvrzovalo předešlou diagnózu. Zajímavé také bylo, že ačkoliv lékařský personál byl o dané diagnóze přesvědčen, ostatní pacienti poznali, že jde o duševně zdravé jedince, a také se k nim podle toho chovali. Všechny pokusné osoby také popisovaly nepříjemné a neosobní zacházení, sám Rosenhan byl dokonce svědkem násilnického chování personálu léčebny vůči pacientům. Průměrná doba hospitalizace byla 19 dnů, maximální pak 52 a nejkratší doba, kterou pseudopacient strávil v léčebně, byla 7 dní. Až poté byli propuštěni z důvodu dočasného pominutí příznaků nemoci.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Po zveřejnění výsledků experimentu v roce 1972 v článku \"Jak být zdravý na nezdravých místech\" vědeckého časopisu Science se Rosenhan dočkal ostré kritiky pro klamání psychiatrického personálu. Pacienti dle této kritiky přijdou k lékaři, pokud mají nějaký problém, a simulovat se dá i somatický příznak nemoci. Jedna z klinik dokonce Rosenhana vyzvala, aby jí po dobu tří měsíců náhodně posílal pacienty, kteří budou svou duševní nemoc pouze předstírat. Poté, co Rosenhan výzvu přijal a uplynula dohodnutá doba, klinika oznámila, že odhalila 41 podvodníků. Rosenhan však neposlal nikoho. Experiment dopomohl ke ztrátě všemocnosti a neomylnosti psychiatrie 40. a 50. let 20. století. Navíc rozpoutal diskuzi o věrohodnosti a vědeckosti psychiatrických diagnóz a psychiatrie samotné. Stal se prvotním impulzem ke změně DSM (Diagnostické a statistické příručky duševních nemocí), jež je základem pro určování duševního zdraví pacientů. Experiment také otevřel otázku společenského vlivu na vymezení duševních poruch (např. na homosexualitu). Do současnosti se experimenty podobné tomu Rosenhanovu několikrát opakovaly.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rosenhanův experiment je převratný experiment zpochybňující praktiky psychiatrické vědy. V roce 1972 americký právník, psycholog a žurnalista David Rosenhan provedl experiment, ke kterému ho podnítily případy předstíraných duševních poruch branců vietnamské války. Se svými kolegy zpozoroval, že jsou branci schopni předstírat symptomy natolik přesvědčivě, že se dokázali vyhnout vojenské službě. Tento experiment proběhl v době, kdy již byly známé výsledky experimentu Roberta Rosenthala z roku 1966 o sebenaplňující předpovědi a kdy vyšla kniha Thomase Szasze \"Mýtus duševní nemoci (The Myth of Mental Illness)\". Rosenhan se rozhodl ověřit schopnost psychiatrů rozeznat skutečný stav duševního zdraví pacienta.", "tgt_summary": "Das Rosenhan-Experiment war eine Untersuchung zur Zuverlässigkeit von psychiatrischen Diagnosen, die zwischen 1968 und 1972 von dem Psychologen David Rosenhan durchgeführt und 1973 unter dem Titel \"On Being Sane in Insane Places\" im \"Science\"-Magazin veröffentlicht wurde (Titel der deutschen Übersetzung: \"Gesund in kranker Umgebung\"). Seit 2019 wird allerdings bezweifelt, ob Rosenhan das Experiment tatsächlich wie geschildert durchgeführt hat. ", "id": 2325441} {"src_title": "Elektroplay", "tgt_title": "Erotische Elektrostimulation", "src_document": [{"title": "Používané elektrody.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Materiál.", "content": "Elektrody, používané pro elektroplay jsou převážně kovové, méně často pryžové nebo latexové. Používány jsou též standardní elektrody pro EKG, EEG nebo EMG v samolepícím nebo přísavném provedení, elektrody, zhotovované průmyslově pro bdsm účely nebo elektrody zhotovené svépomocí, případně elektrody improvizované. Povrch kovových elektrod bývá opatřen galvanickým pokrytím z hypoalergenního materiálu, zejména u elektrod, určených pro vkládání.", "section_level": 2}, {"title": "Tvary.", "content": "Tvar elektrody je podstatný zejména u středointenzitních a vysokointenzitních elektrod. Na proudové intenzitě závisí druh a intenzita vjemu, elektrodou působeného. V oblasti středních intenzit proudu se často používají elektrody ve tvaru kulových vrchlíků, u kterých je proudová hustota dobře ovladatelná intenzitou přitlačení. Vysokointenzitní elektrody využívají zaostřených povrchů, dobře koncentrujících přiváděný signál. Oblíbeným nástrojem je i modifikované wartenberské kolečko či různé druhy rádel.", "section_level": 2}, {"title": "Počty pólů.", "content": "Převážná většina používaných elektrod je monopolárních, pouze vkládací elektrody (rektální, vaginální) se používají v bipolárním či vícepólovém provedení. Tyto elektrody se podle orientace elektrod dělí na axiální (elektrodové segmenty jsou orientovány podél osy elektrody) a radiální (segmenty jsou kolmo na osu). Pokud vodivá část tvoří celý vrchlík elektrody, jde o elektrodu s vodivou hlavou. Zvyšování počtu pólů nad dva není v případě vaginálních elektrod účelné kvůli relativně špatné inervaci pochvy.", "section_level": 2}, {"title": "Používané druhy signálu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stejnosměrný proud.", "content": "Použití stejnosměrného proudu není pro účely elektroplay vhodné kvůli nežádoucím účinkům. Působení stejnosměrného proudu vede v kombinaci s tělními sekrety a materiálem elektrod k elektrolytickému rozkladu a možnému podráždění či elektrolytickému popálení tkáně (kůže, sliznic i hlouběji uložených struktur). I u nekonstantních průběhů proudu, v čase se měnících, je potřeba zařídit polaritní kompenzaci v rámci každé periody průběhu, typicky nesymetrického. Kompenzuje se buď jednodušeji alespoň na nulovou hodnotu integrálu proudu za periodu, na nulový přenesený náboj, nebo lépe na nulový účinek energie, činného výkonu, tedy na nulovou efektivní hodnotu (RMS), například integrálem kvadrátu proudu při stabilizovaném napětí (a proměnlivém odporu těla), nejlépe však na nulu jejich konvoluce. Cilem polaritní kompenzace je, aby se účinky půlvln vzájemně eliminovaly a výsledný účinek (poškození) žádný nebyl. Aby se ale neeliminoval zamýšlený projev na nervech, půjvlny a vůbec celkový tvar průběhu proudu v periodě nutně musí být asymetrický: Krátký intenzivní v jednom směru, který má stimulační efekt na nerv, a pak opačný kompenzační, delší a díky menší intenzitě už bez vlivu na nerv, stále však s vlivem na biochemii kolem dráhy působení.", "section_level": 2}, {"title": "TENS.", "content": "Jde o signál ve tvaru velmi úzkých impulsů (koeficient plnění cca 1:60) s amplitudou v úrovni několika desítek mA. Signál stimuluje svalová vlákna a vjemově je podobný krátkým záškubům ve svalu.", "section_level": 2}, {"title": "EMS.", "content": "Jde o signál ve tvaru impulsů obou polarit s koeficientem plnění přibližně 1:20", "section_level": 2}], "src_summary": "Elektroplay (též Electroplay) je sumární pojem pro BDSM praktiky elektrostimulace (ES) a elektrotortury (ET), tedy využití dráždivých účinků elektrického proudu v BDSM praxi. ", "tgt_summary": "Erotische Elektrostimulation (auch bekannt als \"E-Stim\" oder \"Elektrosex\") ist eine Sexualpraktik, bei der Gleichstrom oder niederfrequente Wechselströme zur sexuellen Stimulation eingesetzt werden. Sie entwickelte sich aus der medizinischen Reizstrom-Technik. Zur Applikation der Ströme werden zumeist speziell entwickelte Geräte (wie etwa TENS oder Violet Wands) verwendet. ", "id": 2405857} {"src_title": "Ann Blythová", "tgt_title": "Ann Blyth", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Ann Blythová se narodila 16. srpna 1928 v Mount Kiscu v státě New York irským rodičům Harrymu a Nan Blythových. Rodiče se rozvedli ještě v průběhu jejího dětství a matka se s Ann a její sestrou odstěhovala do New Yorku.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Ještě v adolescentním věku byla členkou \"Children's Opera Company\" v N. Y. Na Broadwayi debutovala postavou dcery Paula Lukase a Mady Christiansové ve hře Lillian Hellman \"Watch on the Rhine\". Psal se rok 1941 a Ann v této hře působila dva roky. Ve filmu debutovala snímkem \"The Merry Monahans\". Tou dobou jí bylo 15 let. V roce 1946, rok na to, získala smlouvu Warner Bros. Film Mildred Pierceová byl pro ni úspěchem. Hrála v něm prostopášnou a nevděčnou dceru Joan Crawford, Vedu. Za tuto roli získala nominaci na Oscara za výkon ve vedlejší roli. Naneštěstí, z toho dle úspěchu čerpat nemohla, protože hned po natáčení si vážně poranila páteř. Téměř rok a půl trvala náročná rekonvalescence. V sociálním dramatu z roku 1947 \"Brute Force\" si zahrála po boku Burta Lancastera. Tenkrát ještě používala často kolečkové křeslo. Své pěvecké vlohy mohla uplatnit v několika muzikálech, které natočila. Byly to snímky \"The Great Caruso\" a \"Top o' the Morning\". Po hudebních filmech, komediích a nepříliš kritikou přijatých snímcích se začátkem padesátých let začala Ann projevovat v dramatických rolích. V dramatu \"Jsi opravdu naše\" (angl. \"Our Very Own\") hrála spolu s mladičkou Natalie Wood. Film vypráví příběh Gail Macaulayové, která se po zjištění, že je adoptovaná, rozhodne vyhledat svojí biologickou matku. \"Thunder on the Hill\" je snímek z roku 1951, ve kterém Ann Blythová ztvárnila ženu neprávem odsouzenou za vraždu. Při transportu do vězení však vůz s odsouzenou strhne záplavová vlna a uvězní ji v nemocnici. Jeptiška Mary, kterou zahrála Claudette Colbert, věří v její nevinu a rozhodne se skutečného vraha vypátrat. Jako ruská kněžna hrála po boku Gregoryho Pecka ve filmu \"The World in His Arms\". Universal studio ji nabídlo v roce 1957 biografické drama \"Příběh Helen Morganové\" (angl. \"The Helen Morgan Story\"), ve kterém hrála s Paulem Newmanem. Film líčí příběh zpěvačky a herečky Helen Morganové, která tíhu slávy a úspěchu neunesla a propadla alkoholu. Ten ji nakonec způsobil cirhózu jater, na kterou v 41 letech zemřela. Ann Blythová si za tuto postavu odnesla Laurelovu cenu. Snímek byl posledním, který herečka natočila. Nadále se však věnovala televizi, divadlu a koncertům. V roce 1985 se ukázala s Angelou Lansbury v jednom díle kriminálního seriálu \"To je vražda, napsala\".", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1953 se vdala za doktora Jamese McNultyho, bratra zpěváka Dennise Daye. Manželství jim vydrželo až do roku 2007, kdy Ann Blythová ovdověla. Počali spolu pět dětí, tři syny a dvě dcery.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Slavný magnát Howard Hughes jí v roce 1951 věnoval cadillac a plavecký bazén.", "section_level": 1}, {"title": "Filmografie.", "content": "Má-li film distribuční název, je uveden pod ním.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ann Blythová (rodným jménem Ann Marie Blyth, * 16. srpna 1928, Mount Kisco, USA) je bývalá americká herečka a zpěvačka vystupující převážně v muzikálech. Její nejslavnější roli je ovšem dramatická postava Vedy Pierceové v noir filmu Mildred Pierceová, ve kterém si zahrála s legendární Joan Crawfordovou. Za tuto roli byla v roce 1946 navržena na Cenu Akademie v kategorii vedlejší výkon.", "tgt_summary": "Ann Marie Blyth (* 16. August 1928 in Mount Kisco, New York) ist eine US-amerikanische Schauspielerin und Sängerin. Blyth erlangte vor allem durch Musikfilme und Komödien der 1940er-Jahre Bekanntheit, konnte aber auch in ernsten Rollen Erfolge verzeichnen. Für ihren Auftritt als \"Veda Pierce\" im Film noir \"Solange ein Herz schlägt\" erhielt sie 1946 eine Oscar-Nominierung als beste Nebendarstellerin. Ihre Schaffenszeit in Hollywood erstreckte sich von 1944 bis 1985 und umfasst fast 50 Auftritte in Filmen und Fernsehserien.", "id": 430777} {"src_title": "SIMAP", "tgt_title": "SIMAP", "src_document": [{"title": "Význam projektu.", "content": "Studium proteinů je základem pro pochopení biologických procesů v živých organismech. Má uplatnění v medicíně a farmaceutickém průmyslu, molekulární biologii, biochemii, genetice, bioinženýrství, nanotechnologiích, atd. Počet každoročně objevených proteinů velmi rychle roste, avšak jen u zlomku z nich je známo jejich působení v organismu. Experimentální ověřování funkcí proteinů je zdlouhavé a velmi nákladné. Velké množství proteinů má však podobné funkce. SIMAP@home vytváří databázi, v které jsou uloženy informace o vzájemné podobnosti známých i nově objevených proteinů. Tato databáze pak slouží jako základ k dalšímu výzkumu.", "section_level": 1}, {"title": "Proteiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obecná charakteristika.", "content": "Proteiny (bílkoviny) jsou základní stavební jednotkou organismu. Jsou tvořeny řetězci aminokyselin (tj. molekul obsahující funkční skupiny -NH a -COOH) spojených navzájem peptidickou vazbou. V organismu plní důležité funkce, mimo jiné:", "section_level": 2}, {"title": "Struktura proteinů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Primární struktura.", "content": "proteinů je tvořena pořadím aminokyselin, které protein tvoří. Pořadí aminokyselin je zakódováno v DNA. SIMAP@home se snaží pomocí shody v pořadí aminokyselin (=sekvenční shoda) u proteinů najít tzv.homologní proteiny. Sekvence jsou homologní, jestliže jsou odvozeny od stejné původní sekvence. Například pokud se nějaká linie živočichů v průběhu evoluce rozdělí na dvě vývojové větve, bude každá vývojová větev zprvu obsahovat podobné geny kódující podobné proteiny s podobnou nebo stejnou funkcí.Pokud je sekvenční shoda dvou proteinů vyšší než 45 %, lze předpokládat, že proteiny budou mít podobnou i prostorovou strukturu a funkci.", "section_level": 2}, {"title": "Sekundární struktura.", "content": "Sekundární struktura proteinů vzniká lokálním \"sbalením\" částí proteinů v důsledku vytváření vodíkových můstků mezi karbonylovými a imidovými skupinami v proteinu. Je určena typickým tvarem částí proteinů, nejčastěji:", "section_level": 2}, {"title": "Terciární struktura.", "content": "Terciární strukturu proteinů v SIMAP@home počítá aplikace hmmer. Rozlišují se supersekundární struktura a proteinové domény.", "section_level": 2}, {"title": "Kvartérní struktura.", "content": "vzniká když je protein tvořen dvěma nebo více polypeptidickými řetězci, které jsou spojeny nekovalentními vazbami. Příkladem může být hemoglobin, který je tvořen čtyřmi vlákny (viz obrázek - otevře se po kliknutí na odkaz u hemoglobinu).", "section_level": 2}, {"title": "Databáze SIMAP.", "content": "Databáze obsahovala v roce 2007 více než 17 milionů proteinů. Databáze SIMAP je aktualizována každý měsíc, a proto jsou nové jednotky pro SIMAP@home připraveny obvykle vždy k začátku nového měsíce. V současnosti má projekt dostatečnou počítačovou kapacitu, avšak potřeba výpočetního času (především pro aplikaci hmmer) se postupně stále zvyšuje.", "section_level": 1}, {"title": "Software.", "content": "Aplikace SIMAP@home běží pod systémy Windows, Macintosh a Linux.", "section_level": 1}], "src_summary": "Similarity Matrix of Proteins nebo častěji SIMAP je BOINC projekt, který slouží k výzkumu funkcí proteinů. Aplikace simap hledá pomocí FASTA heuristiky (jejíž výsledky jsou zpřesněny pomocí Smith-Watermanova algoritmu) podobnosti v primární struktuře proteinů, aplikace hmmer využívající skryté Markovovy modely (Hidden Markov Models) lokalizuje v proteinu jednotlivé domény. Zdroje dat pro SIMAP@home představují veřejně přístupné vědecké databáze jako UniProt, RCSB PDB, GenBank nebo RefSeq shromažďující informace o struktuře a funkci dosud objevených proteinů. Pro odhad proteinových domén se využívá informací o známých doménách a sekvenčních vzorech z databáze InterPro. Výsledky výpočtů se ukládají do veřejně přístupné vědecké databáze.", "tgt_summary": "SIMAP (\"Similarity Matrix of Proteins\"; dt.: Ähnlichkeitsmatrix für Proteine) ist eine Datenbank für Proteinähnlichkeiten. Diese Datenbank beinhaltet alle bisher veröffentlichten Proteinsequenzen und wird fortlaufend aktualisiert. Ähnlichkeiten der Proteine werden dabei unter Verwendung des FASTA-Algorithmus berechnet. Es handelt sich um die bisher einzige derartige Datenbank, die tatsächlich alle bisher bekannten Proteine mit einbezieht. Seit 2014 wird eine neue SIMAP-Datenbank (SIMAP2) entwickelt. SIMAP2 verwendet den exakten Smith-Waterman-Algorithmus und soll daher eine bessere Empfindlichkeit als das ursprüngliche Projekt erreichen. Dieses wurde Ende 2014 letztmals aktualisiert, bleibt aber noch so lange online, wie es wissenschaftlich relevant ist. SIMAP2 wird nicht mehr mit BOINCSIMAP, sondern mit einem Hochleistungscomputer der Universität Wien berechnet.", "id": 1898460} {"src_title": "Intel Core (mikroarchitektura)", "tgt_title": "Intel-Core-Mikroarchitektur", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "Architektura Core se oproti NetBurstu vrací k nižším taktům a lepšímu využití jednotlivých cyklů. Dekódování, provádění operací a mezipaměť jsou zde efektivnější, což snižuje spotřebu energie, a zároveň zvyšuje výkon. Stejně jako NetBurst ale využívá více jader, architekturu x86-64 a rozšíření SSSE3. Na rozdíl od něj však nedisponuje hyper-threadingem a (kromě některých Xeonů) L3 mezipamětí, kterou měly nejvýkonnější proceosry Pentium 4 Extreme Edition. Obě tyto chybějící techologie byly znovu přidány v architektuře Nehalem.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "Původní modely s označeními \"Merom\", \"Conroe\" a \"Woodcrest\" mají všechny stejnou architekturu. Liší se technicky jen paticí, rychlostí sběrnice a spotřebou energie.", "section_level": 1}, {"title": "Merom.", "content": "\"Merom\" bylo označení pro první notebookové procesory architektury Core. Měly téměř stejné vlastnosti jako procesory \"Conroe\", byl však kladen větší důraz na spotřebu energie kvůli delší výdrži baterií. Oficiálně byly spuštěny 27. července 2006 jako náhrada procesorů Pentium M. Jednojádrové verze byly označené Core 2 Solo nebo Celeron M, zatímco dvoujádrové Core 2 Duo, Core 2 Extreme, Celeron Dual-Core nebo Pentium Dual-Core. Jednalo se o první mobilní procesory od Intelu s 64-bitovou architekturou x86-64. Později byly nahrazeny jádry Penryn. Rychlejší jádra \"Merom XE\" byly prodávány jako procesory Core 2 Extreme Mobile. V této řadě vyšly dva modely, model X7800, který vyšel 16. července roku 2007, s taktem 2,6 GHz a doporučenou cenou 851 $ a model X7900, který vyšel o měsíc později, s taktem 2,8 GHz. Oba měly paměťovou sběrnici o rychlosti 800 MT/s a tepelný výkon 44 W. Procesor X7900 byly používán v nejvýkonnějších iMacích. Slabší verze naopak tvořily procesory \"Merom-2M\" a \"Merom-L\". Oba byly používány pro procesory Celeron M. Merom-L byl navíc využíván v procesorech Core 2 Solo, jehož nejslabší verze, U2100 a U2200, byly taktovány na 1,06 a 1,2 GHz, patřily do skupiny Intel ULV (ultra-low-voltage = ultra-nízká voltáž) a jejich tepelný výkon byl pouhých 5 Wattů.", "section_level": 2}, {"title": "Conroe.", "content": "\"Conroe\" je kódové označení pro rozsáhlou skupinu procesorů. Byly prodávány jako Core 2 Duo, Xeon, Pentium Dual-Core a Celeron. Procesory byly oficiálně spuštěny společně s procesory \"Merom\" 27. července 2006 jako náhrada za procesory Pentium 4 a Pentium D architektury NetBurst. Procesory Conroe s označením Core 2 a Xeon měly L2 mezipaměť v rozsazích od 2 do 4 MB, procesory označené jako Pentium 1 MB a Celerony měly 512 KB L2 mezipaměti. Model \"Conroe XE\" byl pouze jeden a to Core 2 Extreme X6800. Nabízel vyšší takt (v základu 2,93 GHz) s odemknutým násobičem, takže ho bylo možné přetaktovat. Měl tepelný výkon 75 W (obyčené procesory Core 2 Duo měly 65 W), přesto jeho teplota v klidu dosahovala pokojové. Jeho cena při spuštění byla 999 $. Slabší procesory typu Conroe byly \"Allendale\" a \"Conroe-L\". \"Allendale\" byly dvoujádrové a označovaly různé procesory s tepelným výkonem 65 W, zatímco Conroe-L tvořil pouze jednojárdové Celerony a jeho tepelný výkon byl 35 W.", "section_level": 2}, {"title": "Kentsfield.", "content": "Procesory \"Kentsfield\" byly čtyřjádrové procesory, které byly fyzicky spojení dvou procesorů Conroe. Proto měly také L2 mezipaměť 8 MB. Tvořily procesory s tepelným výkonem 95 až 105 W Core 2 Quad a slabší procesory Xeon. Byly prodávány také procesory \"Kentsfield XE\", které nesly modelové označení QX6800 s taktem 2,93 GHz vydaný 8. dubna 2007 s cenou 1199 $ a QX6850 s taktem 3,0 GHz vydaný 22. července 2007 s cenou 999 $. Oba měly poměrně vysoký tepelný výkon 130 W.", "section_level": 2}, {"title": "Další jádra Xeonu.", "content": "Kromě jader \"Conroe\" a \"Kentsfield\" byly Xeony této generace tvořeny především dvoujádrovými procesory \"Woodcrest\", dále pak čtyřjádrovými \"Clovertowny\", které byly složením dvou čipů Woodcrest. Roku 2007 k nim byly přidány čtyřjádrové procesory Tigerton, jenž byly opět složeny ze dvou čipů, a jejich dvoujádrové verze \"Tigerton-DC\", kde je na každém z čipů deaktivováno jedno jádro. Oba typy Tigerton byly cíleny na velké servery; umožňovaly souběžné zapojení až 32 procesorů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Intel Core je mikroarchitektura vyvinutá společností Intel a vydaná v červenci roku 2006. Přestože jí nahrazuje, není tato architektura založena na architektuře NetBurst. Ta kvůli své vysoké spotřebě energie a vysokým provozním teplotám nebyla vhodná pro použití v noteboocích, pro které bylo vytvořeno Pentium M, vysoce optimalizovaná verze Pentia III architektury P6. To byla dále rozvíjeno, což vedlo ke vzniku jádra \"Yonah\" a později architektury Intel Core. Procesory Intel Core byly vyráběny 65-nanometrovým výrobním procesem, později došlo ke zmenšení jádra na 45 nm. Toto zmenšení nese označení Penryn. ", "tgt_summary": "Die Intel-Core-Mikroarchitektur ist eine von Intel entwickelte Mikroarchitektur. Sie basiert auf der älteren Intel-P6-Architektur und löste im Desktop- und Serverbereich die NetBurst-Architektur ab. Die Intel-Core-Mikroarchitektur wurde am 7. März 2006 auf dem Intel Developer Forum offiziell vorgestellt. Die ersten Prozessoren, in der sie verwendet wurden, erhielten den Namen Intel Core 2. Aktuelle Prozessoren basieren auf einer Weiterentwicklung dieser Architektur. Seit 2008 wurde die Architektur nicht mehr Intel Core (Intel Core Solo/Intel Core Duo) bzw. Intel Core 2 genannt, sondern in Intel Core i umgetauft. Die Intel-Nehalem-Mikroarchitektur stellt die erste Generation dieser Intel Core i genannten Prozessoren dar.", "id": 1974351} {"src_title": "Nové Město pod Smrkem", "tgt_title": "Nové Město pod Smrkem", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zhruba někdy v polovině 16. století byla na okolních kopcích Měděnci (777 metrů) a Rapické hoře (707 metrů) objevena ložiska cínu a jiných barevných kovů. Přicházející horníci se usazovali nejprve v Ludvíkově, později však začali stavět nová obydlí blíže štolám. Melchior z Redernu, tehdejší majitel frýdlanského panství, tuto těžbu podporoval a pro horníky založil roku 1584 město nazvané Nové České město (). Zakladatel tomuto městu již v roce 1592 udělil následující městská práva: právo horní, právo hrdelní, právo týdenního trhu, a také mu udělil městský znak. Horníci, kteří se zde usadili, byli osvobozeni od daní a měli právo z města svobodně odejít. Město bylo postaveno během krátké doby podle předem daného plánu, což je dnes vidět na pravidelném půdorysu. Těžba kovů skončila v polovině 17. století a obyvatelé městečka se museli začít živit prací na pilách, přádelnách lnu a bavlny a také plátenictvím. Na původně ruční domácí výrobu navázala v druhé polovině 19. století textilní výroba strojová. Jejím nejvýznamnějším představitelem byl Ignác Klinger, jehož továrna se stala největší v celé oblasti a v roce 1919 zaměstnávala 2256 lidí. Dalšími způsoby obživy zdejších obyvatel byla výroba porcelánu. Je třeba také zmínit výrobu dýmkových hlaviček. Obchodu se zde příliš nedařilo. Důvodem byly nedaleké státní hranice. Dnešní polská hranice byla tehdy hranicí se Saskem a o několik kilometrů dál východně již byla zase hranice mezi Saskem a Pruskem. Projíždějící obchodníci by tedy museli platit za velice krátký úsek dvakrát clo. Právě v druhé polovině 19. století zažilo město největší rozmach. Byla rekonstruována radnice, postaveny dvě velké školní budovy, kostelní věž, sokolovna, starobinec, spořitelna. Začátkem 20. století městské lázně s bazénem, evangelický kostel a město získalo železniční spojení. Byla zde také vybudována jedna z největších plynáren v celé monarchii. Obyvatelům města sloužila knihovna a muzeum s bohatými sbírkami, o které se zasloužil kněz a přírodovědec Gottfried Menzel. Konec pro rozvoj města znamenala první světová válka. Po vzniku Československa do oblasti začali přicházet Češi. Ve třicátých letech dolehla na okolí velká nezaměstnanost. Po skončení druhé světové války byla většina německých obyvatel odsunuta, část odešla dobrovolně a do uvolněných domů se nastěhovali noví obyvatelé původem z Čech a Polska, bez vztahu k okolní krajině.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "U města vyvěrají prameny slabě mineralizované kyselky s vysokým obsahem železa, který brání jejich využití při stáčení do lahví. Podle rozboru z roku 1967 byla celková mineralizace vody 0,86 g.l. Voda v jednom litru obsahovala 22,3 mg železa, 74,9 mg vápníku a 61,3 mg hořčíku. Bylo by možné ji využít v lázeňském provozu k pitným kúrám a k podávání koupelí, pro které by však byl nutný účinnější způsob jejího zachycování.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Městem prochází silnice číslo II/291, která vytváří spojnici s místní částí Hajniště, respektive s Frýdlantem na západě. Východně od města tato komunikace končí na státní česko-polské hranici, kde na hraničním přechodu Nové Město pod Smrkem – Czerniawa Zdrój na ni navazuje komunikace označená II/361 směrem do Czerniawy a Świeradówy Zdróje. Na území města a jeho částí postupně ve směru od západu k východu odbočuje ze silnice druhé třídy celkem pět komunikací třetí třídy. V Hajništi to jsou jižním směrem III/29015 do Ludvíkova pod Smrkem a k severu směřující III/2916 do Dolní Řasnice. Přímo ve městě následně severním směrem III/2919 k Horní Řasnici, severovýchodním směrem III/29110 do Dětřichovce či Jindřichovic pod Smrkem a poslední silnicí odbočující z II/291 je jihozápadním směrem III/29011 k Ludvíkovu pod Smrkem. V něm se tato silnice kříží s III/29015 a pokračuje dále do Raspenavy, zatímco III/29015 spojuje Ludvíkov s Přebytkem a Lázněmi Libverdou. Při vjezdu do vlastního města od západu po silnici II/291 je motoristům k dispozici čerpací stanice pohonných hmot společnosti Kontakt.", "section_level": 2}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Roku 1902 byl zahájen provoz na železniční trati číslo 039 procházející Novým Městem. Ta spojuje Frýdlant a Jindřichovice pod Smrkem. Na území města se na ní nachází dvě zastávky, a sice Hajniště a stanice Nové Město pod Smrkem. V Hajništi je napojená vlečka do muničního skladu na vrchu Chlum.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vodní mlýny.", "content": "Krátce po založení města mu roku 1584 jeho zakladatel – Melchior z Redernu – nařídil založit dva mlýny. Ve městě tak vznikly mlýny Dolní (objekt čp. 300) a Horní (dům čp. 301). Soupis z roku 1651 však již uvádí pouze jeden mlýn s jedním strojem. Dolní mlýn stával na pravém břehu Lomnice, v blízkosti mostu, přes který vede místní Frýdlantská ulice. Jeho prvním nájemcem byl Jacob König, jehož zřejmě posléze vystřídal Kristian König. Tomu (jako nájemci) roku 1743 město mlýn prodalo. Později byl vlastníkem mlýna Georg Wiesner, jenž jej prodal mlynářské rodině Bergmannů. Ti jsou na mlýně zaznamenáváni roku 1803 a vlastnili jej až do roku 1834, kdy mlýn prodali Franzi Treuhlerovi z Dětřichovce. Poslední mlynář z rodu – Eduard Treuhler – prodal v roce 1893 již zchátralý objekt za 40 000 korun textilní firmě Ignaze Klingera, která začátkem roku 1900 nechala mlýn zbořit, aby na jeho místě zbudovala tkalcovnu. To Horní mlýn se nacházel blízko dnešní Dvořákovy ulice v místě budovy staré tiskárny na levém břehu Lomnice. Prvním nájemcem mlýna byl Jacob Schlender. K roku 1619 má mlýn v nájmu Hanz Fritsch. Další osudy tohoto objektu jsou neznámé. Ví se pouze to, že v roce 1864 přenechává poslední majitel mlýna celý objekt podnikateli Antonu Raazovi, jenž nechal mlýn zbourat a na jeho místě postavil mechanickou tkalcovnu. Ta v roce 1901 přešla do majetku textilní společnosti Klinger.", "section_level": 2}], "src_summary": "Nové Město pod Smrkem () je severočeské město ležící v Libereckém kraji v okrese Liberec. Město leží v severní části Jizerských hor v nadmořské výšce 465 metrů; protéká jím říčka Lomnice (přítok Smědé). V Novém Městě žije obyvatel. Leží asi čtyři kilometry od hranic s Polskem. Nejbližšími polskými sídly jsou osady Ulicko, Gierałtówek, někdejší městečko Pobiedna a lázeňské letovisko Czerniawa Zdrój. Jsou součástí obcí (gmin) Leśna a Świeradów-Zdrój. ", "tgt_summary": "Nové Město pod Smrkem (deutsch \"Neustadt an der Tafelfichte\", früher \"Neustadtl\", auch \"Böhmisch Neustadtl\") ist eine Stadt in Tschechien. Sie gehört zum nordböhmischen Okres Liberec.", "id": 1141202} {"src_title": "Bellagio", "tgt_title": "Bellagio", "src_document": [{"title": "Sousední obce.", "content": "Griante, Lezzeno, Magreglio, Oliveto Lario (LC), Sormano, Tremezzina, Varenna (LC), Veleso, Zelbio", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Nápadný pahorek na poloostrově byl osídlen už v 7.-6. století př. n. l. Gally a v římské době bylo místo vyhledávaným letním sídlem bohatých římských vrstev, jak to popisuje třeba Plinius mladší, který zde měl vilu. Když severní Itálii ovládli Lombardové, byla v Bellagiu pevnost a sídlili zde někteří králové. Kolem roku 1100 to už bylo svobodné město, které soupeřilo s blízkým Comem. Koncem 13. století připadlo město milánským vévodům Visconti. Roku 1533 koupil panství Francesco Sfondrati a jeho rodina je držela po dvě staletí. Město v té době prosperovalo jak z obchodu, tak z výroby svíček a hedvábí, včetně pěstování bource morušového. Za krátkého Napoleonova panství se v Bellagiu usadil hrabě Francesco Melzi, vicepresident \"Předalpské republiky\". V letech 1802-1815 si zde postavil přepychovou vilu, kam zval vznešené hosty. Pobýval zde například císař František I. Rakouský, Ferdinand I. Dobrotivý nebo kníže Metternich. Od roku 1825 začal po jezeře jezdit parníky a do Bellagia začala jezdit vznešená milánská společnost, od poloviny století i mezinárodní. Nejprve vznikly šlechtické vily, které se časem proměnily v hotely, a některé z nich dosud fungují. Bellagio se stalo výletním a lázeňským městem pro vyšší vrstvy a i když se turistický provoz během 20. století silně rozvinul, nestal se nikdy masovým. Od roku 1960 má ve vile nad městem pobočku Rockefellerova nadace, která zde jednak pořádá kongresy a konference, jednak zve k pobytům významné spisovatele a vědce.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Malebné historické městečko stojí na svahu nad jezerem a jeho úzké, strmé uličky nabízejí nečekané průhledy na jezero.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Nejbližší letiště jsou v Miláně (Malpensa a Linate), nejbližší dálnice je v Comu a železnice v Asso, odkud je přímé spojení do Coma a Milána. Do Bellagia vede přímá silnice z Coma, po níž pravidelně jezdí veřejné autobusy. Silnice je však klikatá a místy strmá, takže je lepší jet po západním břehu jezera do Cadenabbie a odtud přívozem do Bellagia. Lodi a trajekty, které pravidelně spojují obce na březích jezera Como, jsou zde stále významným dopravním prostředkem.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}], "src_summary": "Bellagio [\"beládžo\"] je italská obec v provincii Como v oblasti Lombardie. Leží v malebné poloze na východním břehu jezera Como, na poloostrově, kde se jižní část jezera dělí do dvou ramen. V roce 2013 zde žilo 3 087 obyvatel.", "tgt_summary": "Bellagio (auch \"Bellaggio\") ist eine Gemeinde mit Einwohnern (Stand: ) am Comer See in Italien. Der Ort gehört zur Provinz Como in der Lombardei. Am 21. Januar 2014 schloss sich Bellagio mit der Gemeinde Civenna zusammen. Die neu gebildete Gemeinde behielt den Namen Bellagio.", "id": 2182838} {"src_title": "Vratěnín", "tgt_title": "Vratěnín", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Katastrální území Vratěnína se rozprostírá na jihozápadním okraji okresu Znojmo, od jehož okresního města je obec vzdálena 45 km a na půli této trasy leží městys Vranov nad Dyjí. Území Vranovska tvoří spolu s Vratěnínem jednadvacet obcí rozprostřených kolem Vranovské přehrady. Z jihu kopíruje katastr obce hranici s Rakouskem, čímž na jihovýchodě území zasahuje do chráněných meandrů řeky", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie a heraldika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Názvy obce.", "content": "Na darovací listině premonstrátům v Gerasu nazývá \"Wichardus de Tyrna\" roku 1251 obec \"ecclesia Wratingen\". Němci jí říkali Fratting a moravský název zněl \"Wrateny\", objevují se i tvary \"Wratenin\" či \"Frattern\". Název pravděpodobně", "section_level": 2}, {"title": "Názvy tratí.", "content": "Po odsunu německého obyvatelstva v roce 1945 upadly německé názvy tratí v zapomnění. Novým osídlencům z českého a moravského území názvy v krajině jednak nic neříkaly, ale hlavně se do utváření nových pomístních názvů promítla poválečná nenávist ke všemu německému. Do roku 1945 používalo původní obyvatelstvo pomístní jména – Schanowitz,", "section_level": 2}, {"title": "Pečeť a znak.", "content": "Od roku 1646 signovala obec vlastní pečetí. Jméno obce se nacházelo v hořením oblouku barokního štítu a pečetní pole zdobily tři okvětní lístky růží. Přímo uprostřed se vyjímala iniciála „F” (=Fratting). Erbovní privilegium nebylo Vratěnínu sice králem Janem Lucemburským v roce 1325 při povýšení na město uděleno, ale Gregor Wolný uvádí,", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní podmínky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vegetace.", "content": "Krajina je z velké části dlouhodobě zemědělsky obhospodařována. Zemědělské plochy se rozkládají na 1092 ha. Ekologickou rovnováhu přírody narušily scelené lány orné půdy na 1057 ha a likvidace rozptýlené dřevinné vegetace. Většina trvalých travních porostů v nivách byla rozorána. Území je postiženo větrnou i vodní erozí.", "section_level": 2}, {"title": "Horniny a půdy.", "content": "Geomorfologicky se katastrální území rozprostírá na Uherčické pahorkatině, která se řadí do provincie České vysočiny, celku Jevišovické pahorkatiny a podcelku Bítovské pahorkatiny. Území obce tvoří po většinou nevysoká pahorkatina a poměrně plochá údolí, která se prohlubují a zařezávají směrem k údolí Dyje. V", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo a podnebí.", "content": "Celé území odvodňuje Vratěnínský potok s několika bezejmennými potůčky. Vzhledem k tomu, že všechny vodní toky byly za minulého režimu zregulovány, chybí na březích porosty nebo jsou značně řídké. Řeka Dyje zasahuje do katastru na hranici s obcí Stálky. Vratěnínský potok se vlévá se do říčky Blatnice u obce Uherčice, kde kopíruje hranici katastru. Na území se nalézá", "section_level": 2}, {"title": "Nejstarší historie.", "content": "Území po obou stranách dnešní hranice mezi Českou republikou a Rakouskem bylo v roce 1188 přenecháno biskupem z Pasova Theobaldem hrabětem z Bergu s petičním právem nad třemi kostely vsí \"Waltchirchen\" (Waldkirchen an der Thaya), \"Chirchperch\" (Niklasberg an der Thaya) a \"Fistriz\" (Nová Bystřice)“ \"Wichardu z Wichartslagu\" z rodu Kueringů. Kuenringové ze Zöbingu-Weikertschlagu byli ministeriálové hrabat z Perneggu-Drossendorfu. Jejich úkolem bylo podporovat misijní práci a získávání půdy západním a severním směrem. Prvním krokem mělo být nejprve zřízení farního kostela na předkřesťanských oltářních místech. Klášteru v Gerasu a ženskému v Perneggu byla svěřena oblast jistého kněze Bertholda, jehož farnost sahala od vsi Rappolz přes Weikertschlag až ke Grossau. V roce 1251 přibylo území farnosti \"Wratingen\" (Vratěnín) darované Wichardem z Tyrnau, pravděpodobně rodinným pokračovatelem kueringské kolonizace.", "section_level": 1}, {"title": "Páni z Trnavy.", "content": "Páni z Trnavy, ministeriálové hrabat z Perneku, si vybudovali nad vsí Dolní Trnávka (Unter-Thürnau) hradní sídlo. Z hradu jednak střežili brod přes Dyji na zemské stezce z Dolních Rakous přes jihozápadní Moravu do jihovýchodních Čech, ale také od 1. poloviny 12. století kolonizovali v Podyjí. \"Wernhard de Trnowa\" si od moravského markraběte Vladislava Jindřicha (1192–1222) vysloužil právo kolonizovat na sever od rodového hradu moravské území při rakouské hranici a oblast na jih od Jemnice. \"Heilwida\", sestra či blízká", "section_level": 2}, {"title": "Povýšení na městečko.", "content": "Panství pánů z Trnavy přešlo s částí moravských statků na začátku 13. století do rukou Habsburků, kteří jej propůjčili pánům z Klingenberka. Jan (Johann) z Klingenberku vlastnil v roce 1319 Mladoňovice u Jemnice, ale doložené jsou i městečko Vratěnín, popluží v Lubenci a Sonovci, ves Rancířov, v Mešovicích dědiny platné, v Lubnici (Hafnerluden) dvůr s dědinami platnými, v Kostníkách dědiny platné a dvě dvořiště. Povýšení vsi na městečko králem Janem Lucemburským v roce 1325 připomíná kopec zvaný \"Galgenberg\" využívaný k výkonu vyššího (hrdelního) soudu. Klingenberky vystřídali páni z Waldsee a Drozdovic. Roku 1348 udělil král Karel IV. moravské léno Vratěnín Jindřichu", "section_level": 2}, {"title": "Krajířové z Krajku.", "content": "Majetky na Moravě převzal Wolfgang z Krajku a v roce 1465 k nim přibyl hrad Cornštejn. Do zemských desk zapsaná majetková změna v roce 1466 zahrnovala vesnice: Kunějov, Purštal (Hradiště), Lhota, Peršlák (Nový Vojířov), Albeř, Žišpachy (Blato), Waysmpoch (Bílá), Kalprun (Kaproun), Artolč (Artoleč), Minišlog (zaniklá ves Mnich), Cizkrajov, Vratěnín, Mladoňovice, Štálek (Stálky), Krajzink (Křeslík), Franštýn (Podhradí nad Dyjí), Chrlopy (Korolupy), Rancieřov (Rancířov), Teufmpoch (Hluboká), Šatice (Schaditz), Kostníky, Staré Město (Staré Město pod Landštejnem), Košťálkov (ves zanikla), Peršláček (Podlesí), Dobrotín, Kuní (ves zanikla), Penharec (Pernarec), Bečlov (Veclov), Ebrgeř (Dobrohoř), Dětrajch (Dětřiš), Košlák (ves zanikla),", "section_level": 2}, {"title": "Collaltové.", "content": "Řehoř Tomáš Volný popsal", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předválečné Československo.", "content": "31. října 1918 se shromáždili zástupci obecních zastupitelstev německých obcí dačického politického okresu a soudního okresu Jemnice ve Slavonicích, aby se vyjádřili proti včlenění jimi řízených obcí do nového československého státu, což deklarovalo i zastupitelstvo obce Vratěnín. Dne 3. listopadu 1918 byla na krajském shromáždění ve Znojmě vyhlášena provincie Deutschsüdmähren (česky Německá jižní Morava). Ve Vratěníně sestavili obyvatelé německých obcí rakouskou domobranu, proti které vyrazil 11. prosince 1918 československý vojenský oddíl směrem od Mešovic, později vystřídaný 75. pěším plukem z Jindřichova Hradce. Národnostní nepokoje v německých obcích doznívaly ještě v roce 1920, takže vojenský oddíl odešel z pohraničí až rok po podepsání smlouvy v Saint-Germain. Jedním z nejpalčivějších problémů se ukázala otázka personálního zajištění ve státních úřadech v obci a s ní spojená loajalita zaměstnanců. Zaměstnancům německé národnosti byly nabídnuty jazykové kurzy češtiny nebo přeložení do vnitrozemí za účelem zdokonalení se ve státním jazyce. Tento přístup neměl ze strany místních úředníků a zaměstnanců zvláštní odezvu a situace nebyla z národnostního hlediska nikdy uspokojivě vyřešena. Němečtí zaměstnanci pošty, matriky, soudu i s četníky byli", "section_level": 2}, {"title": "Třetí říše a odsun.", "content": "Den před příchodem vojsk wehrmachtu v říjnu 1938 odcházeli z městečka především státní úředníci a zaměstnanci, učitelé z českých škol, četníci a vojáci se svými rodinami – jednalo se vesměs o úředníky dosazené během prvorepublikového počešťování pohraničí. 8. října 1938 vjeli nacističtí vojáci za bouřlivého provolávání slávy do Vratěnína. Vojsko se zdrželo jeden týden; mužstvo bylo ubytováno u obyvatel v soukromí a velení v hostinci. 15. listopadu vítali občané hesly \"„Wir danken dem Führer!”\" (Děkujeme Vůdci!) Adolfa Hitlera, který se zde zastavil na své cestě pohraničím. Městečko Vratěnín se stalo sídlem místní organizace NSDAP (Uherčice, Mešovice, Lubnice a Korolupy) a protiletecké ochrany. Oblastní organizace Hitlerjugend sídlila ve Znojmě. Obec byla připojena k Třetí říši a spolu s", "section_level": 2}, {"title": "Poválečné Československo.", "content": "Po ukončení druhé světové války vedl obec správní komisař (B. Pařízek) a správní komise v čele s předsedou (vrch. srážm. K. Janderka, velitel stanice SNB ve Vratěníně; říd. uč. K. Niederhaftner, správce obecné školy ve Vratěníně). Už v létě 1945 začala v obci fungovat odbočka Svazu přátel SSSR. Krátce před volbami, 12. května 1946, se konalo na zámku v Uherčicích slavnostní předání „dekretů o vlastnictví půdy” 160 národním správcům selských usedlostí do výměry 20 ha v pohraničních obcích Uherčice, Коrolupy, Lubnice, Vratěnín a Mešovice. Po volbách, 26. května 1946, ve kterých v obci zvítězila KSČ (KSČ 125, ČSL 22, ČSD 64, ČSNS 38), se stal prvním předsedou MNV František", "section_level": 2}, {"title": "Kolektivizace a vznik železné opony.", "content": "Vratěnínské JZD bylo dáváno ostatním JZD v moravskobudějovickém okrese za vzor a bylo také prvním JZD na okrese, které přešlo na hospodaření JZD IV. typu. Doboví autoři článků označovali místní JZD \"vzorovým družstvem\", neustále ho vychvalovali za příkladné plnění předepsaných dodávek či dokončení žňových prací. Vratěnín měl obzvláště pro svoji pozici na hranici s Rakouskem demonstrovat výdobytky nastoleného komunistického kursu. Od roku 1948 docházelo při budování železné opony a zřizování zakázaného a pohraničního pásma k omezování volného pohybu – obyvatelstvo se nesmělo zdržovat mimo prostor veřejných cest, silnic a tratí od soumraku do svítání, k tomu přibyl zákaz fotografovat a filmovat. Podle zcela zvláštní směrnice prověřovalo MNB místní občany a teprve „kladně prověřené“ osoby dostaly povolení k trvalému pobytu. Ostatní obyvatelstvo bylo vysídleno. Celostátně uskutečněný převod zemědělské techniky a mechanizace ze", "section_level": 3}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Od založení obce až do odsunu v roce 1945 byl Vratěnín typickou německou vesnicí na česko-rakouské hranici s absolutní většinou německého obyvatelstva. Farnost obsazovali až do roku 1945 rakouští mniši z premonstrátského kláštera v Gerasu a zrovna tak se tomu dělo v době existence kláštera augustiniánů. Národnostní politika první republiky způsobila navýšení českého obyvatelstva, které bylo zastoupeno hlavně dosazenými státními a veřejnými zaměstnanci, vedle toho pak zemědělskými dělníky (zdejší hospodářský dvůr byl součástí uherčického velkostatku). Někteří státní zaměstnanci pocházeli ze smíšeného manželství. Německé obyvatelstvo pak zastupovali převážně dobře situovaní sedláci a řemeslníci. V roce 1921 měl Vratěnín 528 obyvatel, z toho kolem čtyř set Němců a jednoho sta Čechů. Při volbách do Národního shromáždění volilo české kandidáty pro poslaneckou sněmovnu 56 obyvatel, pro senát 18, německé kandidáty pro poslaneckou sněmovnu 253 obyvatel, pro senát 222 obyvatel. Po obecních volbách roku 1919 zůstalo české obyvatelstvo bez zastoupení, v roce 1923 dosáhlo na spojené kandidátky 2 mandátů, německé obyvatelstvo 13 mandátů. Česká menšinová škola byla umístěna od března 1920 v klášterní místnosti na faře. Ve školním roce 1922/23 ji navštěvovalo 7 dětí z Vratěnína a Mešovic, v roce 1923/24 11 dětí. Po první etapě odsunu v červnu 1945 a březnovém dokončení v roce 1946 byla obec nově osídlena převážně moravským zemědělským proletariátem z blízkého okolí. Obec až do současnosti (2014) nedosáhla původního počtu obyvatel, nyní žije v obci přibližně 290 občanů české a moravské národnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženství.", "content": "Katolické obyvatelstvo Vratěnína provázely po celý život náboženské obřady církevního roku. O velikonoční neděli došlo po první světové válce k oživení starého zvyku „Saatreitens“ (jízda po osení v Rakousku a Bavorsku), kdy ráno po slavnostní mši objížděli muži a mládenci na koních hraniční kameny svých luk a polnosti za předčítání evangelií na čtyřech zastaveních.", "section_level": 2}, {"title": "Kulturní a společenský život.", "content": "V ústavě zakotvené právo občanů „shromažďovat se a tvořit spolky“ (1867) se odrazilo i na spolkovém životě v obci. Němcům ve Vratěníně poskytovalo možnost vyjadřovat svou národní identitu, sdružovat se s ostatními lidmi z obce i okolí a rozvíjet společné zájmy. Sociální spolek, který se staral o postižené veterány z války, zde fungoval od roku 1881 pod názvem k. k. Militär-Veteranen-Verein für Fratting und Umgebung a měl své čety i v přifařených obcích. Obec veteránům dovolovala prodej tabáku a zřizování trafik. Také premonstráti z Gerasu umožňovali válečným postižencům drobné úklidové nebo řemeslné práce. Veteránský spolek z Vratěnína se zasloužil o budování pomníků", "section_level": 2}, {"title": "Pověsti.", "content": "Mezi místním vysídleným německým", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Na území obce se nachází Vesnická památková zóna Vratěnín, vyhlášená Ministerstvem kultury vyhláškou č. 249/1995 Sb. Celé katastrální území obce je územím archeologického zájmu ve smyslu § 22 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Všechny vodní toky, všechny lesy, rybníky a údolní nivy jsou podle § 3 odst. b) zákona č. 114/92 Sb. vyhlášeny významnými krajinnými prvky.", "section_level": 1}, {"title": "Augustiniánský klášter.", "content": "Augustiniánský klášter ve Vratěníně byl jediným klášterem v zemích Koruny české, který spadal pod německou část rakouské provincie. Ačkoliv mateřský klášter se nacházel v Praze, osídlen byl mnichy z Vídně. František Benedict daroval řádu zámeček ve Vratěníně, zavázal se vystavět Loretánskou kapli a postarat se o věčné světlo. Mniši na oplátku slíbili odříkat každou neděli v kapli \"litanie\" a odsloužit ročně 200 svatých mší na počest donátora. Navzdory", "section_level": 2}, {"title": "Poštovní stanice.", "content": "Koncem 14. století bylo doloženo na mezinárodních obchodních cestách na Moravě pět ubytovacích stanic. Jednou z nich byla i stanice ve Vratěníně. Hlavní poslové organizovali poselské spojení do jednotlivých zemí a vybírali poplatky za svěřenou korespondenci. Od 16. stol. propůjčoval a potvrzoval panovník jednotlivcům poštovní regál. V roce 1527 Antonio Taxis zřídil první poštovní trasu v Čechách, Vídeň – Praha. Poštovní stanice na této trase byly od sebe vzdáleny v rozmezí dvou hodin jízdy, což činilo tehdy asi délku 2 míle. (1 poštovní míle je 7,5 km). Jednalo se o stanice: Stockerau, Hollabrunn, Pulkava, Vratěnín, Slavonice, Člunek, Samosoly, Tábor, Votice a Nespeky. Od 17. století provozoval poštovnictví v rakouských dědičných zemích rod Paarů, který zřídil poštovní stanice. Poštovní stanice v obci tak byla váženou živností a takový", "section_level": 2}, {"title": "Četnická stanice Vratěnín.", "content": "Četnická stanice Vratěnín byla zřízena k 01. 09. 1876 s obvodem: Chválkovice, Dančovice, Dešná, Hluboká, Rancířov, Županovice, Korolupy, Mešovice,", "section_level": 2}, {"title": "Obecní správa.", "content": "Po volbách v roce 1990 se stal prvním starostou v demokratickém státě Martin Kincl a obec se jako jedna z prvních v regionu zapojila roce 1991 do Programu obnovy venkova. Nastartování společenského a kulturního života ve vsi bylo oceněno v prvním ročníku soutěže Vesnice roku 1995 modrou stuhou. V roce 1996 získala obec již titul Vesnice roku v rámci celé ČR. Prezident Václav Havel přijel v říjnu 1997 dodatečně poblahopřát vratěnínským", "section_level": 1}, {"title": "Občanská vybavenost a infrastruktura.", "content": "Centrum obce je situováno kolem návsi s dětským hřištěm a menší vodní nádrží, které přechází do rozšířeného rozcestí před \"kostelem\" a \"farou\". Prostranství doplňuje budova \"mateřské školy\" a \"České pošty Vratěnín\". Na prostranství u \"obecního úřadu\" s kulturní sálem a knihovnou se nachází prodejna \"Smíšené zboží Karásek\" a \"Hostinec u Trojanů\". Na východním okraji obce stojí nevyužívaná čerpací stanice pohonných hmot, brownfield bývalé roty PS z roku 1964 a budova nově postavené celnice z roku 1993 (Oddělení pasové kontroly a později Referátu cizinecké a pohraniční policie) – nyní je zde provozován penzion. Na sportovní hřiště navazuje hřbitov a obecní rybník. Služby v zemědělství nabízí tři firmy: „Veškeré zemědělské práce – Petr Karásek“, „Agroslužby Martin Ležák“ a „Služby pro zemědělství a", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Doprava obce je ovlivněna její geografickou polohou v jihozápadním cípu Jihomoravského kraje, kudy neprocházejí žádné klíčové dopravní tahy. Silnice II/409 od Šafova a Uherčic po křižovatku s III/409 28 ve Vratěníně je tahem krajského významu. Zbývající úsek této silnice přes obec a dále na Slavonice má už jen místní význam. Silnice III/409 27 plní obslužnou úlohu místního významu a výhledově bude zařazena do kategorie III. třídy. Silnice III/409 28 je v celé své délce zařazena do tahů krajského významu a výhledově jako silnice II. třídy. Silnice III/409 29 má opět jen význam pro účely místní dopravy.", "section_level": 1}, {"title": "Autobusová doprava.", "content": "Dostupnost města Znojma (Jemnice, Moravských Budějovic a městyse Vranov nad Dyjí) autobusovou dopravou zajišťuje po 1. červenci 2010 IDS JMK. Přestupním místem na území mikroregionu jsou obce Lesná a Bítov, některé spoje", "section_level": 2}, {"title": "Přeshraniční autobusová doprava.", "content": "V letech 2013 a 2014 probíhal \"Pilotní projekt rozvoje přeshraničních vazeb v oblasti veřejné dopravy mezi jižní Moravou a Dolním Rakouskem\". V autobusové dopravě se jednalo o propojení Znojma, Vranova nad Dyjí", "section_level": 2}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Pro Vratěnín měla nesmírný význam lokální dráha Retz – Drosendorf, která byla s velkou slávou otevřena 21. října 1910. Dokonce na počátku 20. století existovalo několik návrhů k vylepšení železničního spojení obcí ve Waldviertelu a na jihozápadu Moravy. V roce 1904 vznikl například projekt elektrifikované železnice ze Znojma přes Vratěnín do Raabs an der Thaya. Nakonec plány přehradní nádrže na Dyji projekt upozadily. Po vypuknutí první světové války a následném vzniku Československa", "section_level": 2}, {"title": "Turistika.", "content": "Pro turisty nabízí Vratěnín průvodcovské služby s výkladem, pro pěší turisty Graselovu stezku Vratěnín starou mlynářskou cestou k rezervaci Bílý kříž a ke Zlaté studánce. Expozice bývalé poštovní", "section_level": 2}], "src_summary": "Obec Vratěnín (německy \"Fratting\") se nachází v okrese Znojmo v Jihomoravském kraji na státní hranici s Rakouskem a hraničním přechodu Vratěnín / Drossendorf. Na východě sousedí s Uherčicemi, na severu s Mešovicemi, na rakouské straně ze západu s obcí Schaditz a z jihu s Oberthürnau. Žije zde obyvatel. ", "tgt_summary": "Vratěnín (deutsch \"Fratting\") ist eine Gemeinde im Okres Znojmo (Bezirk Znaim), Jihomoravský kraj (Region Südmähren) in der Tschechischen Republik. Sie liegt an der österreichischen Grenze in Südmähren. Südlich des Ortes befindet sich der Grenzübergang Vratěnín/Drosendorf. Die Ortschaft selbst ist als ein Längsangerdorf angelegt.", "id": 1484020} {"src_title": "Listerióza", "tgt_title": "Listeriose", "src_document": [{"title": "Původce a jeho přítomnost v prostředí.", "content": "Původcem listeriózy je malá grampozitivní tyčinka, \"L. monocytogenes\". Je to fakultativní intracelulární parazit, je schopná dlouhodobě přežívat v prostředí, vyskytuje se v půdě i vodě. Studie naznačují, že až 10 % lidí má ve střevě tuto bakterii, aniž by se u nich projevily příznaky nemoci. Listerióza je zoonóza, onemocnět mohou i zvířata včetně hospodářských (např. ovce, skot), přičemž i mezi zvířaty se vyskytují bezsymptomatičtí nosiči, kteří bakterii vylučují tělními sekrety včetně výkalů a mléka. V přírodě jsou rezervoárem nákazy především hlodavci. Známa je také listerióza ptáků.", "section_level": 1}, {"title": "Epidemiologie.", "content": "Listerióza je alimentární onemocnění, k nákaze dochází nejčastěji požitím kontaminované potraviny. V porovnání s dalšími bakteriálními nemocemi, které se přenášejí potravou, je vzácná: \"Údaje z Centra epidemiologie a Mikrobiologie \" Nejčastěji se nakazí kojenci mladší jednoho měsíce a lidé ve věku nad 60 let, v dalších 30 % případů jsou pacientkami těhotné ženy. Těhotné ženy ve věkové skupině do 40 let tvoří dokonce 60 % všech zaznamenaných případů listeriózy. Další ohroženou skupinou jsou lidé, jejichž imunitní systém byl nějakým způsobem oslaben: onkologičtí pacienti, HIV pozitivní, lidé s onemocněním ledvin, diabetici nebo pacienti po transplantacích, kteří užívají léky potlačující imunitní odpověď organismu, a lidé dlouhodobě užívající léky obsahující glukokortikoidy. V naprosté většině případů se listerióza vyskytne jako jednotlivé sporadické onemocnění, je proto obtížné zjistit, odkud nákaza pochází. Při kontaminaci potravin při výrobě nebo při zpracování, dostanou-li se takové potraviny k většímu množství lidí, způsobuje epidemie.", "section_level": 1}, {"title": "Přenos nákazy.", "content": "K infekci dochází nejčastěji perorálně infikovanými potravinami, k pomnožení L. monocytogenes v potravinách může dojít při primární kontaminaci syrových potravin (např. nedostatečně pasterizované mléko, měkké sýry, paštika, nemytá zelenina) a dále při sekundární kontaminaci v průběhu vlastního vaření a uchování hotových pokrmů při pokojové teplotě, zkřížené kontaminaci při přípravě potravy a při nedostatečné osobní hygieně pracovníků manipulujících s potravinami. Mezi rizikové potraviny z hlediska nákazy listeriózou patří: Obecně jsou rizikem všechny potraviny, které se před vlastní konzumací tepelně neupravují a pokrmy, které byly dlouho skladovány v chladničce - L. monocytogenes se dokáže, i když pomalu, množit i při teplotě 4 °C a proto se po nějaké době z původně neškodné potraviny může stát líhniště listérií. Listérie se zničí varem. Dalším způsobem přenosu je vertikální, kdy se plod nebo novorozenec nakazí od matky \"in utero\" nebo během porodu stykem s vaginálními sekrety, které obsahují živé bakterie. Možný je také přenos kontaminovanými pomůckami, byly popsány hromadné výskyty na novorozeneckých odděleních. Vzácnější popsané případy je nákaza skrze spojivku oka, popsaná u zaměstnanců drůbežích jatek, a kožní forma onemocnění, která se může vyskytnout u lékařů, kteří jsou ve styku s nemocnými novorozenci, nebo u veterinářů, kteří jsou v kontaktu s nemocnými zvířaty nebo potracenými plody. Infekční dávka u citlivých osob může činit pouhých 1000 bakteriálních buněk, i když záleží také na virulenci konkrétního kmene.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh nemoci.", "content": "Problémem u listeriózy není její rozšíření a velké množství pacientů, spíše je to velká mortalita u vnímavých skupin obyvatel. Průměrná mortalita může dosahovat 20 až 30 %, u pacientů nad 60 let se již blíží 60%, neléčená encefalická forma může vést ke smrti i v 70 % případů. Listerióza často vede ke smrti nenarozeného plodu a k potratu, smrtnost novorozenců je 30-50% U dospělých, zdravých osob naopak často probíhá bezpříznakově, tyto případy často zůstávají neodhaleny. Všechny nemocné osoby vylučují bakterie v tělních sekretech a ve výkalech, a to až po dobu několika měsíců. Po inkubační době, která trvá nejčastěji kolem 3 týdnů (rozpětí 3-70dnů), se mohou objevit symptomy nemoci. Listerióza se může projevovat několika odlišnými způsoby: Tato forma listeriózy se může objevit u předtím zdravých, netěhotných dospělých. Typicky se objevuje do 24 hodin po požití velkého množství bakterií a trvá asi 2 dny. Projevuje se horečkou, vodnatým průjmem, nevolností, mohou se objevit bolesti hlavy, kloubů a svalů. L.monocytogenes se vyskytuje jen ve střevech, nešíří se dál. Napadne-li L. monocytogenes bílé krvinky, dostane se v nich do krve. Bakterémie je obecné označení pro stav, kdy se v krvi nacházejí živé bakterie. Klinicky se projevuje jako akutní horečnaté onemocnění provázené bolestmi svalů, kloubů, hlavy a zad, můžou se objevit průjmy nebo nevolnost. Tato forma postihuje dospělé netěhotné osoby, při dalším oslabení imunitního systému může přejít v encefalickou formu. Tato vážná forma listeriózy se nejčastěji objevuje u novorozenců, starých osob a osob oslabených nemocí, jako jsou nádorová onemocnění, HIV nebo AIDS, diabetes, cirhóza jater nebo astma, a také u pacientů po transplantacích, kteří užívají léky potlačující imunitní odpověď organismu. L. monocytogenes má afinitu k mozkové tkáni, zvláště k mozkovému kmeni a obalům mozku, a nezabrání-li imunitní systém šíření nákazy v organismu, projeví se listerióza jako meningitida,meningoencefalitida nebo encefalitida. To se projevuje změnami vědomí, křečemi, zmateností a dalšími nervovými příznaky, v pokročilém stadiu kómatem a často i smrtí. L. monocytogenes je až pátá nejčastější příčina bakteriální meningitidy, ale zato vykazuje největší mortalitu, 22%. Hnisavá forma encefalitidy je běžná u novorozenců, po vyléčení může vést k hydrocefalu nebo mentálnímu postižení. Rhomboencefalitida, tedy zánět mozkového kmene, je vzácná forma listeriózy, která se objevuje u zdravých, dospělých osob. Nejprve se objevuje horečka provázená nevolností, zvracením a bolestí hlavy, následují poruchy funkce hlavových nervů, poruchy funkce mozečku nebo hemiparézy a hypestézie, následují poruchy vědomí. Průměrná smrtnost dosahuje 51%, u neléčených pacientů je 100%, při léčbě ampicilínem nebo penicilínem méně než 30%, nicméně 61% vyléčených pacientů přetrvávají neurologické potíže. V 10% případů encefalické formy se vytvoří abscesy v mozku. Těhotné ženy jsou zvláště vnímavé k listerióze, vyskytuje se u nich bakteriémie, ale encefalická forma je vzácná. Namísto toho se listérie koncentrují v pohlavních orgánech, napadají dělohu a fétus. U žen samotných probíhá infekce bez vnějších příznaků nebo se objeví symptomy připomínající chřipku, infekce ale způsobí zánět placenty a plodových obalů a infekci plodu, která může vést k potratu (hlavně v druhém a třetím trimestru) nebo vyvolá předčasný porod. Asi 22% případů končí intrauterinní smrtí nebo smrtí novorozence v důsledku celkové sepse, u dvou třetin přežívajících novorozenců se listerióza objeví až po porodu jako celková sepse nebo jako hnisavá meningitida. Novorozenci jsou také velmi vnímaví k infekci. K infekci může dojít už během porodu stykem s infikovanými vaginálními sekrety, má-li matka listeriózu, byly popsány i případy přenosu infikovaným materiálem na novorozeneckém oddělení. Průběh onemocnění závisí na tom, kdy se objeví první příznaky nemoci. Onemocnění novorozenců mladších 5 dnů se projevuje sepsí, horečkou, problémy s dýcháním a neurologickými poruchami. Může vést ke tvorbě granulomů ve všech vnitřních orgánech a ke smrti. Mortalita je v tomto případě vysoká, 20-30%. U starších novorozenců je typickým nálezem meningitida. Endokarditida, neboli zánět osrdečníku, se vyskytuje asi 7,5% případů listeriózy dospělých osob. U této formy je vysoké riziko vzniku sepse a má vysokou smrtnost (48%) Zánět pobřišnice se může objevit zvláště u pacientů s cirhózou jater. Kožní příznaky, jako je vyrážka nebo puchýře, někdy provázené horečnou nebo zimnicí, se mohou objevit u lidí, kteří přišli do styku s infekčním materiálem, jako jsou nemocní novorozenci nebo mrtvé plody. Dostane-li se větší množství bakterií do oka, mohou způsobit zánět spojivek. Další popsané projevy zahrnují septickou artritidu, osteomyelitidu nebo zápaly plic.", "section_level": 1}, {"title": "Listerióza u zvířat.", "content": "K listerióze je vnímavých i mnoho druhů domácích i divoce žijící zvířata, z domácích zvířat jsou nejcitlivější přežvýkavci, zvláště skot a ovce. Typickým projevem je meningoencefalitida často končící úhynem nebo aborty a záněty dělohy. Nejčastěji se nakazí kontaminovanou siláží. Nakažená zvířata vylučují původce výkaly i mlékem. V Česku se listerióza v chovech vyskytuje sporadicky jako enzootie.", "section_level": 1}, {"title": "Laboratorní diagnostika.", "content": "Diagnóza listeriózy je potvrzena kultivačním nálezem L.monocytogenes ve stolici, v krvi, mozkomíšním moku, v placentě a mrtvém plodu při potratu nebo ve vzorcích jater, ledvin nebo sleziny při pitvě pacientů se septickou formou, event. ve vzorcích mozkové tkáně při encefalické formě.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "L. monocytogenes je citlivá k penicilinu, ampicilinu, vancomycinu, ciprofloxacinu, linezolidům, azithromycinu a kotrimoxazolu. Betalaktamová antibiotika se používají v kombinaci s aminoglykosidy (např. Gentamicin). Léčba trvá 2-6 týdnů, v závislosti na typu nemoci. Proti listerióze není očkování, jedinou prevencí je důkladná tepelná úprava potravin a dodržování hygienických opatření.", "section_level": 1}], "src_summary": "Listerióza je infekční onemocnění způsobené grampozitivní bakterií \"Listeria monocytogenes\". U lidí se vyskytuje spíše sporadicky, nicméně může dojít i k epidemiím, listerióza se také může stát nemocniční nákazou (nosokomiální výskyt). U zdravých lidí s dostatečnou imunitou probíhá bezpříznakově nebo jako onemocnění podobné chřipce, ale je příčinou potratů u těhotných žen, celkových septických onemocnění novorozenců a zánětů mozku a mozkových blan u starých a oslabených osob.", "tgt_summary": "Die Listeriose ist eine durch Bakterien der Gattung \"Listeria\" verursachte Infektionskrankheit bei Tieren und Menschen. Der wichtigste Erreger ist \"Listeria monocytogenes\", der weltweit vorkommt und hochansteckend, aber nur von mäßiger krankheitsauslösender Wirkung ist. Selten kommt beim Menschen auch eine Infektion mit \"Listeria ivanovi\" oder \"L. seeligeri\" vor. ", "id": 922547} {"src_title": "Přes palubu", "tgt_title": "Overboard – Ein Goldfisch fällt ins Wasser", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Snímek vypráví příběh bohaté rozmazlené ženy Joanny Staytonové, která se svým bohatým a znuděným manželem cestuje po světě ve své luxusní jachtě. V jednom malém americkém přístavu si objedná místního chudého truhláře Deana Proffitta kvůli přestavbě nábytku v její ložnici na lodi. Truhlář svoji práci provede, ale Joanna mu za práci vůbec nic nezaplatí, navíc ho velmi arogantně shodí i s jeho nářadím do moře (muž přes palubu poprvé). Nicméně ona sama týž den večer po půlnoci odejde na palubu hledat svůj ztracený prstýnek a poryvem větru, vzedmutím vln a díky své neopatrnosti i ona sama spadne do moře, aniž by si toho kdokoliv všiml (přes palubu podruhé). V moři ji náhodou objeví loď na odpadky, která ji zachrání. Žena však trpí ztrátou paměti, takže je umístěna do místní psychiatrické léčebny. Místní televize ukazuje její fotografii ve vysílání s výzvou, aby se přihlásili její příbuzní. Její bohatý manžel Grant jí v léčebně navštíví, ale neodvede si ji. Když zjistí, že ztratila paměť, nechá ji tam a může si užívat volnosti. Výzvy v televizi si všimne i Dean (je osamělý vdovec) a pojme plán, že Joannu odvede z léčebny pryč pod záminkou, že je jeho manželka Annie a matka jeho 4 synů. Chce se jí pomstít za nezaplacenou práci, což se mu nakonec podaří. Joanna se na nic nepamatuje, Dean se jí snaží namluvit, že je zvyklá ho obsluhovat a chodit kolem dětí. Joanna se dlouhodobým pobytem v jeho rodině nakonec zcela změní a stane se z ní milující a chápající adoptivní matka i Deanova milující partnerka. Měnit se začne i přístup Deana a jeho dětí, které si ji zamilují. Problémy nastanou poté, co se rozvzpomene, kdo vlastně doopravdy je. Nicméně příběh končí happyendem, Joanna opustí svého manžela i svojí luxusní loď (skočí přes palubu) a vrátí se k Deanovi.", "section_level": 1}, {"title": "Remake.", "content": "Premiéra amerického remaku s názvem \"Manžel na zkoušku\" s Annou Faris a Eugeniem Derbezem v hlavní roli, byla stanovena na 13. dubna 2018. Derbez hraje bohatého muže s mexické rodiny, který spadne ze své jachty a přivodí si také amnézii. Faris hraje svobodnou matku, která ho přesvědčí, že je jeho manželka. Film má také bollywoodskou verzi s názvem \"Ek Ladka Ek Ladki\", ve které hlavní role hrají Salman Khan a Neelam Kothari.", "section_level": 1}], "src_summary": "Přes palubu (anglicky \"Overboard\") je americká romantická komedie z roku 1987 režiséra Garyhho Marshalla s Goldie Hawnovou a Kurtem Russellem v hlavní roli.", "tgt_summary": "Overboard – Ein Goldfisch fällt ins Wasser (Originaltitel: \"Overboard\") ist eine US-amerikanische Filmkomödie aus dem Jahr 1987. Der Regisseur war Garry Marshall, das Drehbuch schrieb Leslie Dixon. Die Hauptrollen spielten Goldie Hawn und Kurt Russell.", "id": 231303} {"src_title": "Morane-Saulnier MS.225", "tgt_title": "Morane-Saulnier MS.225", "src_document": [{"title": "Vývoj a popis.", "content": "MS.225 byl letoun hornoplošné koncepce, s křídlem neseným nad trupem za pomoci vzpěr. Letoun měl široký pevný podvozek a byl poháněn hvězdicovým motorem Gnome-Rhône 9Krsd. Letoun měl kruhový průřez trupu, což mu dávalo větší pevnost než u přímého předchůdce letounu, kterým byl typ Morane-Saulnier MS.224. Letouny MS.224 a následně MS.225 byly pokračováním vývoje letounů MS.221 až MS.223, které však měly omezení vyžadované programem \"Jockey\". Program \"Jockey\" byl neoficiální název pro program francouzského vojenského letectva na lehký stíhací letoun, který byl vyhlášen v roce 1926. Letoun MS.225 se od typu MS.224 lišil hlavně motorem. MS.224 používal motor Gnome-Rhone 9Asb, zatímco MS.225 používal kapotovaný Gnome-Rhone 9Kdrs s výkonem 500 k. Letoun byl vyvinut jako dočasná náhrada za stíhací letouny, než budou vyvinuty a zavedeny výkonnější typy. Morane-Saulnier MS.225 byl poprvé předveden jako model na pařížském aerosalónu v roce 1932. Po úspěšných letových zkouškách prototypu byla zahájena sériová výroba. Letoun dostal zařazení do kategorie C.1 (stíhací jednomístný). Bylo vyrobeno 75 letounů (včetně prototypu). V listopadu 1933 bylo 55 letounů dodáno k letectvu. Námořní letectvo obdrželo první z 16 objednaných letounů v únoru 1934. Tři letouny byly prodány do Číny. Jeden ze sériových strojů byl pokusně vybaven motorem Hispano-Suiza 12Xcrs o výkonu 690 k, který měl mezi hlavami válců umístěn letecký kanón ráže 20 mm. Tento letoun dostal označení MS.227.", "section_level": 1}, {"title": "Operační historie.", "content": "Letouny MS.225 francouzského letectva (\"Armée de l'Air\") sloužily u \"7e Escadre de Chasse\" (7. stíhací eskadra) v Dijonu a u 2 \"escadrilles\" (letek) \"42e Escadre\" (42. letecká eskadra) na základně v Remeši. Letouny byly staženy ze služby v první lii mezi roky 1936 a 1937. Letouny také létaly u \"l'Escadrille 3C1\" námořního letectva v Marignane. Tato jednotka byla na počátku roku 1936 převelena pod francouzské letectvo, kde byla přejmenována na \"Le Groupe de Chasse II/8\". Armádní akrobatická letka na základně Étampes používala 5 upravených letounů MS.225 se zvětšenou svislou ocasní plochou zatímco poslední pravidelná jednotka letectva používala letouny ke školním účelům na základně Salon-de-Provence. Při vypuknutí 2. světové války bylo jen 20 letounů MS.225 v letuschopném stavu. Většina z nich byla sešrotována uprostřed roku 1940.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "MS.225 MS.226 MS.227 MS.275 MS.278", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace (MS.225).", "content": "\"Technické údaje pocházejí z publikace „Encyklopedie stíhacích letounů“\".", "section_level": 1}, {"title": "Uživatelé.", "content": "Čína", "section_level": 1}], "src_summary": "Morane-Saulnier MS.225 byl francouzský stíhací letoun z 30. let 20. století. Byl vyráběn v omezeném množství a byl používán jako přechodový typ mezi posledními typy dvouplošníků a prvními jednoplošníky.", "tgt_summary": "Die Morane-Saulnier MS.225 war ein französisches Ganzmetall-Jagdflugzeug von 1932. Konstruktionsgrundlage dieses ersten französischen Jägers mit kompressorunterstütztem Sternmotor war die Nieuport-Delage 629.", "id": 271251} {"src_title": "Zkreslení sloužící sobě", "tgt_title": "Selbstwertdienliche Verzerrung", "src_document": [{"title": "Kdy používáme.", "content": "Zkreslení sloužící sobě lidé používají ať už vědomě, či nevědomě v různých situacích. Mezi ty nejčastější patří vysvětlování událostí a srovnávání sebe sama s ostatními.", "section_level": 1}, {"title": "Vysvětlování událostí.", "content": "Experimentátoři zjistili, že lidé své úspěchy a neúspěchy vysvětlují různým způsobem. Úspěchy připisují svým schopnostem, dovednostem a snaze, zatímco neúspěchy jsou připisovány vnějším faktorům (například počasí, přílišná náročnost úkolu apod.), tedy faktorům, které člověk nemůže nijak ovlivnit nebo kontrolovat. Relativně běžně si připisujeme zásluhy za úspěch, ale odmítáme osobní zodpovědnost při selhání. Zkreslení sloužící sobě se může také projevit při interpretaci nejednoznačné informace, kdy si ji vykládáme způsobem, který je výhodný pro naše zájmy. Jako příklad lze uvést reakci studenta po obdržení výsledku testu. Student, jehož práce byla velice dobře ohodnocena, si svůj úspěch může vysvětlit takto: „Dostal jsem výbornou, protože jsem chytrý a pilně jsem studoval.“ Naopak student, kterému se při testu nedařilo by mohl svůj neúspěch odůvodnit tímto způsobem: „Učitel si na mě zasedl, proto jsem neprošel.“", "section_level": 2}, {"title": "Srovnávání se s ostatními.", "content": "Při srovnávání sebe sama s ostatními má většina lidí tendenci hodnotit se lépe než průměr. Považují se za lepší, inteligentnější, schopnější atp. než průměrné osoby. Self-serving bias se projevuje zejména v situacích, kdy se porovnáváme se skupinou lidí obecně (řidiči, podnikatelé, studenti atd.), než při srovnávání se přímo s konkrétní osobou (student Novák). Příklady:", "section_level": 2}, {"title": "Proč používáme.", "content": "Existuje několik předkládaných důvodů, pomocí nichž lze vysvětlit, proč se lidé k self-serving bias uchylují. Těmi hlavními důvody jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Atribuční teorie a základní atribuční chyba.", "content": "Atribuční teorie zkoumá, jakým způsobem si lidé vysvětlují vlastní jednání a jednání druhých. Rozlišujeme atribuci dispoziční a atribuci situační. Základní atribuční chybou pak rozumíme tendenci uplatňovat odlišná měřítka v přisuzování příčin vlastnímu a cizímu jednání. Lidé mají sklon posuzovat vlastní jednání jako důsledek situace, ale jednání druhých často vidí jako důsledek dispozičních příčin. To znamená, že když si vysvětlujeme naše vlastní chování, všímáme si vlivu situace, ve které se nacházíme, zatímco chování druhých si vysvětlujeme čistě na základě jejich vlastností, postojů nebo názorů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zkreslení sloužící sobě neboli \"self-serving bias\" je tendence vidět a hodnotit sám sebe a své chování v příznivém světle. V pozadí konceptu stojí myšlenka, že vlastní chování posuzujeme shovívavěji než chování druhých, a to hlavně díky základní atribuční chybě.", "tgt_summary": "Selbstwertdienliche Verzerrung (engl. self-serving bias) bezeichnet in der Sozialpsychologie die Tendenz, eigene Erfolge im Zweifelsfall eher \"inneren\" Ursachen (wie eigenen Fähigkeiten und Fertigkeiten) und eigene Misserfolge eher \"äußeren\" Ursachen (der Situation, dem Zufall etc.) zuzuschreiben.", "id": 1031747} {"src_title": "Carlo Ancelotti", "tgt_title": "Carlo Ancelotti", "src_document": [{"title": "Trenérská kariéra.", "content": "Začínal s týmem Reggiana poblíž jeho rodného města, a hned ve svém prvním roce ho dovedl do Serie A. To přilákalo pozornost Parmy, klubu, kde Ancelotti s fotbalem začínal. Vytáhl Parmu na druhé místo, její nejlepší ligové umístění v historii. V následující sezóně se tým propadl na šesté místo a \"Carletto\" byl poněkud překvapivě vyhozen. Všimli si toho v Juventusu a Ancelottiho angažovali i přesto, že dříve dlouho hrával za konkurenční AS Řím a AC Milán. Během dvou let v Juve dvakrát skončil v lize druhý, jednou o bod, podruhé o dva. Do týmu přivedl Zambrottu nebo Van der Sara a mužstvo postavené okolo Zidana, Inzaghiho nebo Del Piera mělo k titulu blízko. Jenže blízko vedení Juventusu nestačilo a proto se vrátil Marcello Lippi – muž, kterého Carlo ve vedení Staré dámy předtím nahradil.", "section_level": 1}, {"title": "AC Milán (2001–2009).", "content": "V listopadu 2001 se ve 42 letech stal trenérem AC Milán, ve kterém dříve jako hráč působil. Sezónu 2001/02 zakončil na čtvrtém místě o bod před Chievem Verona a zajistil tak předkolo Ligy mistrů. Praktikování defenzivního fotbalu jej dostalo pod palbu kritiky klubového majitele a prezidenta Silvia Berlusconiho. V jeho druhé sezóně se začala projevovat spolupráce útočné dvojice Inzaghi–Ševčenko, která tým vynesla do finále Ligy mistrů proti Juventusu. Ševčenkův gól ve finále sice nebyl rozhodčím uznán, ale když po prodlouženém utkání došlo na penaltový rozstřel, tu rozhodující proměnil Ševčenko. Ancelotti se tak může chlubit tím, že jako jeden z šesti mužů získal trofej pro vítěze Champions League/PMEZ jako hráč i trenér. V následující ligové sezóně proměnil Carletto svůj tým v mašinu na vítězství, titul byl získán s pohodlným náskokem jedenácti bodů. Ofenzivní záložník Andrea Pirlo se přesunul do pozice před obránci, aby začal plnit roli tvůrce hry v hloubi pole. Výše pak hráli další záložníci jako Clarence Seedorf, Rivaldo nebo Rui Costa. V taktickém ohledu přešel k rozestavení 4–2–3–1 nebo 4–3–2–1. Útok se dokázal vyrovnat se zraněním Inzaghiho, Ševčenko se stal s 24 góly nejlepším střelce v italské lize. Cesta za obhajobou Ligy mistrů vypadala po domácím čtvrtfinále proti Deportivu La Coruña nadějně – na San Siru milánský klub vyhrál 4:1 vstřelením čtyř gólů během osmi minut. Na galicijském stadionu Riazor ale během prvního poločasu jeho tým prohrával 0:3 a během druhého ještě jeden inkasoval. Namísto postupu tak přišlo neočekávané vyřazení. Bylo to poprvé, kdy byl tým v Lize mistrů vyřazen poté, co si v úvodním utkání vybudoval třígólový náskok. Ve finále Ligy mistrů v ročníku 2004/05 se střetl s Liverpoolem a přes poločasové vedení 3:0 jeho tým nakonec ve finále neuspěl, nakonec totiž padl v penaltovém rozstřelu. Konkurenční suverénní Juventus Turín ve dvou po sobě jdoucích sezónách 2004/05 a 2005/06 vybojoval \"Scudetto\" (italský mistrovský titul). AC Milán skončil až druhý se ztrátou 7, respektive 3 bodů. Úplatkářská aféra \"Calciopoli\" ale Juventus o oba tituly připravila. Trest neminul ani milánský celek, kterému bylo v sezónách 2005/06 a 2006/07 odebráno 30, respektive 8 bodů. S odchodem Ševčenka do Chelsea v roce 2006 se Ancelotti uchýlil k rozestavení 4–3–2–1 s ojedinělým Inzaghim na hrotu, poté co zklamali zraněný Ronaldo a Gilardino. Ofenzivní podporu pak měli na starost Seedorf a Kaká. Sezóna 2006/07 byla navzdory zraněním (Nesta) úspěšnou na evropské frontě. Po vyřazení CZ Bělehrad v předkole byl klub nalosován do jedné ze snazších skupin Ligy mistrů. Milánští si poradili s konkurenty v podobách Anderlechtu, Lille a AEK Athény a postoupili do další fáze a v osmifinále čekal skotský Celtic. Po remíze 0:0 ve Skotsku se stejný výsledek opakoval na San Siru a utkání dospělo k prodloužení. To po průniku rozhodl jediným gólem Kaká. Čtvrtfinále proti Bayernu Mnichov skončilo remízou 2:2. Ovšem v Mnichově se podařilo vyhrát 2:0 zásluhou gólového střelce i asistenta Seedorfa. Protagonistou semifinále s Manchesterem United se stal opět Kaká. Ancelottiho svěřenci zareagovali na venkovní prohru 2:3 domácí výhrou 3:0 a putovali do „reprízy“ finále proti Liverpoolu. Finále se odehrálo na Olympijském stadionu v Athénách a rozhodl jej dvougólový Inzaghi. Liverpool v závěru stačil jen zkorigovat na 2:1. Ancelotti již podruhé triumfoval v nejprestižnější evropské soutěži.", "section_level": 2}, {"title": "Chelsea (2009–2011).", "content": "V roce 2009 dne 1. června se stal oficiálně trenérem anglické Chelsea a s londýnským klubem Romana Abramoviče podepsal tříletou smlouvu. Ancelottiho ambicí bylo vyzkoušet si Premier League, navzdory jeho deficitní angličtině. Ancelotti převzal mužstvo opírající se o hráče jako Didier Drogba, Nicolas Anelka (oba útok), Michael Ballack a Frank Lampard (oba záloha), kteří však byli zároveň třicátníky. Chelsea posílila odkoupením 25letého ruského záložníka či obránce Jurije Žirkova z CSKA Moskva. V úspěšné přípravě na další sezónu začal využívat tzv. diamantové rozestavení 4–4–2. V něm mohl do středu pole začlenit vedle Lamparda a Ballacka také Deca, Essiena nebo Obi Mikela. Taktika spoléhala také na aktivitu krajních obránců Ashley Colea a José Bosingwy. V útoku se Ancelotti rozhodl vsadit na dvojici Drogba–Anelka, přičemž v soubojích silnější Drogba operoval více vpředu a rychlejší Anelka za ním. Začátek sezóny v podobě utkání o Community Shield se vyvedl, jeho svěřenci dokázali v penaltovém rostřelu uspět proti Manchesteru United trenéra Fergusona. Již v úvodní sezóně 2009/10 se mu podařilo anglickou Premier League opanovat, navrch přidal triumf v poháru FA. Zejména jízda v Premier League, během které dvakrát porazil všechny týmy \"velké čtyřky\", byla úžasná. Neuspěl jen v Lize mistrů, kde se jeho tým musel už v osmifinále sklonit před pozdějším vítězem Interem Milán. V následující sezóně nedokázal tyto úspěchy zopakovat a skončil na 2. místě v Premier League. Následně byl odvolán z funkce.", "section_level": 2}, {"title": "Paris Saint-Germain (2012–2013).", "content": "Koncem prosince 2011 byl jmenován do funkce trenéra francouzského týmu Paris Saint-Germain několik hodin poté, co byl vyhozen Antoine Kombouaré. Stal se druhým nejlépe placeným fotbalovým trenérem po José Mourinhovi, jeho mzda v Paříži činila 13,5 milionu eur ročně. Do PSG si s sebou přivedl také svého asistenta Paula Clementa, jehož služby využíval již v Chelsea. Pařížský „projekt“ financovaný katarskou společností Qatar Sports Investments si od nákupu klubu v létě 2011 kladl jen ty nejvyšší cíle. V polovině ledna prožil vítěznou premiéru na lavičce PSG v ligovém zápase s Toulouse, díky brance Nenêho a další brance rekordní posily Javiera Pastoreho, kterého klub koupil hned v létě 2011. Večerní výhra 2:0 na stadionu \"Parc des Princes\" ponechala Paříži první místo v tabulce před dotírajícím Montpellierem. Ancelotti do sestavy zakomponoval nově příchozího levého obránce Maxwella, který pod ním odehrál 14 z 19 zápasů jarního pokračování Ligue 1. Titul ale nakonec získal Montpellier. Do další sezóny tým vkročil již se zvučnými posilami (Zlatan Ibrahimović, Thiago Silva a další). Ancelottiho tým získal jistotu titulu vítězstvím 1:0 nad Lyonem na jeho půdě ve 36. kole, se dvěma zápasy navíc „k dobru“. O jediný gól se postaral útočník Jérémy Ménez. Pro PSG to byl v pořadí třetí titul v historii a vůbec první od roku 1994. V Lize mistrů dokráčel s PSG až do čtvrtfinále, kde jeho svěřenci vypadli až po dvou remízách s FC Barcelona.", "section_level": 2}, {"title": "Real Madrid (2013–2015).", "content": "V červnu 2013 převzal Real Madrid, kde nahradil José Mourinha, který se vrátil zpátky do londýnské Chelsea. Podepsal smlouvu na tři roky. Zinédine Zidane a Paul Clement mu měli trenérsky asistovat. Ligový titul v sezóně 2013/14 sice nezískal (vyhrálo jej Atlético Madrid), ale dovedl Real k vítězství v Lize mistrů UEFA po finálové výhře 4:1 po prodloužení v derby právě nad Atléticem Madrid. Rovněž vyhrál s Realem Copa del Rey 2013/14 (španělský pohár). V sezóně 2014/15 nezískal s Realem žádnou trofej a v květnu 2015 byl z funkce odvolán.", "section_level": 2}, {"title": "Bayern Mnichov (2016–2017).", "content": "20. prosince 2015 oznámil generální manažer FC Bayern München Karl-Heinz Rummenigge, že se Ancelotti stane nástupcem Pepa Guardioly v následujících třech sezonách. Poprvé s týmem trénoval 11. července 2016. 26. srpna 2016 porazil Mnichov Borussii Dortmund 2-0 a tím se stal vítězem DFL-Supercup 2016. 29. dubna 2017 vyhrál Mnichov 6-0 nad VfF Wolfsburg a tím si zajistil 27. vítězství v Německé fotbalové Bundeslize (a také páté vítězství v řadě). V Lize mistrů byl vyřazen ve čtvrtfinále Ancelottiho bývalými svěřenci z Realu Madrid. 5. srpna 2017 zahájilo Ancelottiho mužstvo sezonu vítězstvím nad Borussií Dortmund (základní hrací doba - výsledek 2:2, vítězství Mnichova 5:4 na penalty) a zároveň i v DFL-Supercup 2017. Nicméně, 28. září 2017 byl Ancelotti na vlastní žádost propuštěn, a to z důvodu porážky 3:0 s Paris Saint-Germain. Jednalo se o nejhorší porážku klubu v základních skupinách Ligy mistrů.", "section_level": 2}, {"title": "Neapol (2018–2019).", "content": "Dne 23. května 2018 byl Ancelotti oficiálně jmenován hlavním trenérem SSC Neapol. Šlo o jeho první italské angažmá od roku 2009, kdy opustil AC Milán. Ancelotti a klubový předseda Aurelio De Laurentiis se domluvili na tříletém kontraktu. Na úvod jeho svěřenci vybojovali domácí ligovou výhru 2:1 nad Laziem Řím, přestože po gólu Immobileho prohrávali. Neapolští útočníci Arkadiusz Milik a Lorenzo Insigne ale utkání otočili. V ročníku 2018/19 s týmem vybojoval druhé místo v Serii A. Na podzim 2018 bojoval ve skupině Ligy mistrů o postup do osmifinále, ale nakonec postoupil anglický Liverpool (později vítěz LM) kvůli lepší gólové bilanci. V průběhu sezóny 2019/20 byl odvolán, navzdory prosincové domácí výhře 4:0 v Lize mistrů nad belgickým Genkem zajišťující jarní osmifinále. Důvodem byly především špatné ligové výsledky.", "section_level": 2}, {"title": "Everton (2019–současnost).", "content": "Koncem roku 2019 převzal anglický klub Everton. Na úvod jej čekala zkouška v podobě duelu na Goodison Park proti Burnley v rámci Premier League. Everton doma zvítězil 1:0 gólem Dominica Calvert-Lewina. Ancelotti využil rozestavení 4–4–2 a na závěr zápasu vyslal jako žolíka mladého forvarda Keana. Začátkem nového roku jeho svěřenci utrpěli v rámci 3. kola FA Cupu porážku 0:1 od městského rivala v podobě Liverpoolu. Porážku umocnil fakt, že soupeř nasadil přeážně mladíky. Ancelotti následně přiznal, že hráčskou kabinu po zápase navštívil a konfrontoval.", "section_level": 2}, {"title": "Úspěchy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Trenérské.", "content": "Juventus FC AC Milán Chelsea FC Paris Saint-Germain Real Madrid FC Bayern München", "section_level": 2}], "src_summary": "Carlo Ancelotti (* 10. června 1959, Reggiolo) je italský fotbalový trenér, dříve aktivně hrající fotbal na pozici záložníka. V období 80. let nastupoval také za italskou reprezentaci, se kterou si zahrál na mistrovství Evropy 1988 a mistrovství světa 1990. Na obou turnajích získala Itálie bronzové medaile. ", "tgt_summary": "Carlo Ancelotti (* 10. Juni 1959 in Reggiolo) ist ein ehemaliger italienischer Fußballspieler und heutiger Fußballtrainer. Sowohl als Spieler als auch als Trainer gewann er zahlreiche nationale und internationale Titel, so u. a. zweimal den Europapokal der Landesmeister als Spieler und dreimal die Champions League als Trainer. Seit dem 21. Dezember 2019 ist er Cheftrainer des FC Everton.", "id": 880267} {"src_title": "Bitva u Badru", "tgt_title": "Schlacht von Badr", "src_document": [{"title": "Pozadí: výstup Mohameda.", "content": "V době působení proroka Mohameda a bitvy u Badru byl Arabský poloostrov řídce osídlen převážně arabským etnikem. Arabové žili kočovným životem, ale v oázách uprostřed Arábie existovaly zemědělské osady s povahou městských států, v jižní části poloostrova (dnešní Jemen a Omán) existovaly i větší politické celky. Kočovní Arabové měli primitivní kmenová náboženství s prastarými obyčeji (včetně lidských obětí), ale přesto v životě pohanských kočovníků hrálo náboženství jen malou úlohu. Na severu bylo mezi Araby zakořeněné křesťanství různých orientálních směrů, na pobřeží Rudého moře v Hidžázu měl silnou pozici judaismus, vyskytoval se i perský zoroastrismus. Mohamed se narodil někdy mezi lety 570–580 v Mekce, byl příslušníkem rodu Hášimovců, kteří náleželi ke kmenu Kurajšovců. Když mu bylo asi čtyřicet let, začal mít během svých meditacích v jeskyni hory Hirá' v okolí Mekky různá vidění, jež připisoval božímu projevu, který mu tak svěřoval prorocké poslání. Své názory začal nejprve šířit mezi okruhem svých nejbližších, později začal i s veřejnými kázáními, jež mu získávala stoupence, ale také mocné nepřátele. Avšak Mohamedův rod Hášimovců, v čele s Mohamedovým strýcem a jeho vychovatelem z dětství Abú Tálibem, (ačkoliv mnozí z Hášimovců s Mohamedovým učením neměli nic společného) se za svého příslušníka postavili a chránili ho před nepřáteli, zatímco finančně Mohameda podporoval bohatý obchodník Abú Bakr. Roku 619 však Abú Tálib zemřel a vedení rodu Hášimovců připadlo Mohamedovu strýci Amr ibn Hišámovi, jenž byl Mohamedovým nepřítelem. Ten zrušil ochranu, jenž Abú Tálib Mohamedovi poskytoval a vystupňoval perzekuci, jíž byli muslimové vystavováni. Roku 622, kvůli otevřeným aktům nepřátelství ze strany pohanských Kurajšovců, Mohamed a mnoho jeho následovníků Mekku opustilo a přesídlilo do Medíny, kde místní pohanští Arabové přijali islám. Mohamedův útěk do Medíny se nazývá \"hidžra\" a získání města pod muslimskou kontrolu znamená také počátek Mohamedova vůdcovství v rovině politické.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "Mohamed Medínu přetvořil v zárodek teokratického islámského státu a začal se soustředit na odboj proti nevěřícím, zejména mekkánským Kurajšovcům. Kromě povinné náboženské daně se loupeživé nájezdy proti obchodním karavanám staly pro Medínské živobytím. Již na podzim roku 623 se muslimové pokusili napadnout kurajšovskou karavanu, když projižděla Hidžázem, ale karavaně se podařilo vyváznout. V lednu 624 muslimové u Nachly, jihovýchodně od Mekky, tentokrát již úspěšně přepadli a oloupili kurajšovskou karavanu cestující z jižní Arábie. Na jaře 624 dostal Mohamed zprávy o další karavaně cestující ze Sýrie do Mekky vedené Abú Sufjánem s ozbrojeným doprovodem třiceti až čtyřiceti mužů. K výpravě proti této karavaně se propůjčili i Medínští (do té doby se nájezdů účastnili pouze tzv. muhádžirové, kteří do Medíny přišli s Mohamedem z Mekky) a muslimům se tak podařilo sebrat armádu o 313 bojovnících, největší, jakou do té doby postavili.", "section_level": 1}, {"title": "Pochod na Badr.", "content": "Do čela armády se postavil osobně prorok Mohamed a společně s ním do boje šli jeho nejbližší společníci jako Mohamedův strýc Hamza, zeť a synovec Alí a budoucí chalífové Abú Bakr a Umar. Muslimské jezdectvo se skládalo ze 70 velbloudů a jen dvou nebo tří koní, což by znamenalo, že zbytek mužstva musel buď pochodovat pěšky, nebo všichni jeli na velbloudech – tedy tři až čtyři muži na jednom zvířeti. Podle Edwarda Gibbona Mohamedovi vojáci na 72 velbloudech jeli střídavě a měli jenom dva koně. Mnohé muslimské zdroje, včetně samotného koránu, však naznačují, že muslimové s větším střetnutím ani nepočítali, a jeden z budoucích chalífů, Uthmán, zůstal v Medíně, aby se staral o svou nemocnou manželku. Muslimský postup nezůstal utajen. Jak se karavana blížila k Medíně, její vůdce Abú Sufján od cestovatelů a jezdců dostával zprávy o Mohamedově úmyslu karavanu přepadnout, Abú Sufján proto vyslal do Mekky posla jménem Damdam, aby varoval Kurajšovce a přivolal posily. Kurajšovci z Mekky mobilizovali a na pomoc karavaně vyslali 300 jezdců na koních a až 700 jezdců na velbloudech. Mnozí kurajšovští aristokraté, jako Amr ibn Hišám, Valíd ibn Uthma, Šajba či Umaja ibn Chalafa, se připojili k armádě; jejich důvody byli rozmanité, někteří měli v karavaně své finanční zájmy, jiní chtěli pomstít Ibn al-Hadramiho a ostatní stráže z karavany přepadené v lednu muslimy u Nachly a konečně, mnozí se chtěli zúčastnit výpravy proti muslimům, když se vítězství zdálo na dosah ruky. Abdulláh ibn Mas‘úd popisuje Amra ibn Hišáma, jak nejméně jednoho zdráhajícího se šlechtice, Umaju ibn Chalafa, přiměl připojit se k výpravě. Tou dobou Mohamedova armáda postupovala ke studnám u Badru, jež ležely na obchodní trase ze Sýrie. Mohamed předpokládal, že se zde karavana zastaví a plánoval ji zde napadnout. Nicméně několik muslimských průzkumníků bylo objeveno zvědy z karavany, Abú Sufján proto vydal karavaně rozkaz změnit rychle směr na západ k Janbu na pobřeží Rudého moře.", "section_level": 2}, {"title": "Plán muslimů.", "content": "Zhruba v té době k muslimům dolehly zprávy o vojsku, jež vyrazilo z Mekky. Mohamed okamžitě svolal válečnou radu; zatím byla stále možnost ustoupit, zvláště, když mnozí z Mohamedových bojovníků náleželi k tzv. al-ansár (pomocníkům) pocházejících z řad původních medínských kmenů a kteří se zavázali pouze k obranně Medíny a nikoliv k dobyvačným tažením. Podle Medínské konstituce měli al-ansár právo odmítnout bojovat a opustit armádu. Nicméně podle tradice se al-ansár stejně tak zavázali k boji. Ve čtvrtek 15. března se obě armády nacházely asi jeden den pochodu od městečka Badr. Odpoledne Mohamed vyslal několik jezdců v čele s Alím, aby prozkoumali okolí studní u Badru. Alí se svými bojovníky u studní překvapil skupinu kurajšovských zásobovačů, kteří brali vodu; jen jedinému z Kurajšovců se podařilo uprchnout, zbytek byl Alím zajat a odveden do muslimského ležení, od kterých následně Mohamed vyzvěděl sílu a vzdálenost nepřítele. Muslimští bojovníci, kteří očekávali, že jim zajatci sdělí, kde se nachází karavana, byli zděšeni, když se dozvěděli, že místo karavany proti nim stojí celá hlavní kurajšovká armáda. Podle některých tradic, když se Mohamed dozvěděl jména všech kurajšovských šlechticů, již doprovází vojsko, zvolal: Následujícího dne nařídil rychle pochodovat na Badr, aby dorazil dříve, než kurajšovská armáda. Badrské studny se nacházely na mírném svahu na východní straně údolí zvaného „Yalyal“. Západní strana byla uzavřena vysokým kopcem zvaným 'Aqanqal. Když z východu dorazila na místo muslimská armáda, Mohamed nejprve zvolil sešikovat vojáky u první studny, na kterou narazil. Avšak Hubab ibn al-Muhdír se proroka optal, zda jeho volba je boží vnuknutí, či jeho vlastní názor. Když Mohamed odvětil, že je to jeho vlastní volba, Ibn al-Muhdír navrhl obsadit pramen blíže nepřátelské armádě a blokovat tak všechny ostatní. Mohamed tento návrh přijal a rychle se s armádou přesunul. Podle Tárika Ramadána to dokazuje, že Mohamed nebyl autokratický vůdce, ale dovoloval svým stoupencům odporovat bez toho, že by to bylo považováno za projev neúcty.", "section_level": 2}, {"title": "Plán Kurajšovců.", "content": "Naproti tomu je jen velmi málo známo o kurajšovském vojsku v době, kdy vytáhlo z Mekky až do chvíle, kdy dorazilo k Badru. Ty informace, které se zachovaly, mnoho nevypovídají. Arabské armády měly ve zvyku brát s sebou na válečná tažení své ženy a děti, aby podporovaly a staraly se o muže, ale mekkánská armáda to tentokrát neudělala. Kurajšovci také zřejmě vyvinuli jen malé, nebo vůbec žádné úsilí ke zkontaktování spojeneckých kmenů, roztroušených po celém Hidžázu. Obě tyto skutečnosti napovídají, že Kurajšovci výpravu organizovali narychlo, když karavana volala o pomoc. Kromě toho Kurajšovci věděli, že muslimy převyšují počtem v poměru tři na jednoho a očekávali tedy snadné vítězství. Když Kurajšovci dosáhli al-Juhfy, města ležícího jižně od Badru, přijali zprávu od Abú Sufjána, který vojsku sdělil, že karavana je již bezpečně za zády kurajšovské armády a vojsko se tedy může stáhnout zpět do Mekky. V tu chvíli, podle Karena Armstronga, v armádě vypukl mocenský spor; Abú Džahl chtěl pokračovat v tažení, ale některé přítomné klany, mezi nimi Zuhraovci či Adíovci, odmítly Abú Džahla následovat a vrátily se do Mekky. Armstron naznačuje, že klany mohly mít zájem na moci, jež by Abú Džahl získal, kdyby se mu podařilo muslimy zničit. Rovněž rod Hášimovců váhal, ale nakonec jejich kontingent vojsko rovněž opustil. Abú Džahlova armáda odchodem části klanů sice utrpěla ztráty, ale vzápětí se k vojsku připojil oddíl Abú Sufjána z Mekky, čímž se ztráty částečně zacelily.", "section_level": 2}, {"title": "Den bitvy.", "content": "O půlnoci 17. března Kurajšovci sbalili tábor a vytáhli směrem na Badrovské údolí. Protože předchozího dne pršelo, byl postup s koňmi a velbloudy na kopec 'Aqanqal velmi obtížný. Když se jim podařilo kopec překonat, rozbili Kurajšovci tábor přímo v Badrovském údolí a zatímco zbytek vojska odpočíval, bylo vysláno několik jezdců v čele s Umajrem ibn Wahbem, aby prozkoumali muslimské linie. Umajr poté Kurajšovcům nahlásil, že Mohamedova armáda je malá a muslimové nemají žádné spojence, kteří by se k bitvě připojili. Nicméně Umajr varoval před značnými ztrátami, jež mekkánská armáda v konečném útoku utrpí. To ještě více demoralizovalo kurajšovské bojovníky, protože arabské bitvy se tradičně vyznačovaly malými ztrátami na životech, což ještě vystupňovalo další kolo svárů mezi kurajšovskými veliteli. Nicméně podle arabského tradičního podání Amr ibn Hišám rozpory umlčel apelováním na kurajšovský smysl pro čest a požadavkem na naplněním krevní msty. Bitva byla soubojem tří nejlepších mužů od muslimů a Kurajšovců. Z muslimského šiku vyrazili tři z al-ansár, aby se utkali s třemi Mekkánci, ale ti svým pokřikem Medínské zahnali zpět; kurajšovští bojovníci byli nervózní z propuknutí dalších sporů mezi mekkánskými veliteli a navíc chtěli jen bojovat s kurajšovskými muslimy, Mohamedovými bojovníky původem z Mekky. Mohamed tedy vyslal vpřed Alího, Ubajdu a Hamzu. V souboji se Hamzovi podařilo svého soupeře zabít, ačkoliv Ubajda byl smrtelně zraněn. Poté armády zahájily proti sobě palbu z luků. Zabiti byli dva muslimové a neznámý počet Kurajšovců. Ještě před bitvou vydal Mohamed muslimům rozkaz střílet na Kurajšovce během jejich postupu k muslimským liniím a tasit meče až ve chvíli, kdy budou příliš blízko. Nyní, když prorok vydal rozkazy, vrhl směrem proti kurajšovským zástupům hrst oblázků, což bylo pravděpodobně tradiční arabské gesto, a zvolal: „Znetvořeny budiž ty tváře!“ Armáda muslimů vyrazila proti kurajšovským liniím. Mekkánci, demoralizovaní a v plné bojové síle, se kvapně obrátili a dali na útěk. Samotná bitva trvala několik hodin a krátce po poledni bylo po všem. Korán sílu muslimského útoku popisuje v několika verzích, odvolávaje se přitom na tisíce andělů sestupujících z nebe nad Badrem, kteří rozdrtili Kurajšovskou armádu. Rané muslimské zdroje tyto zprávy přebírají doslova a v několika hadísech se objevují pasáže popisující rozhovory Mohameda s archandělem Džibrílem a jeho roli, jež hrál v bitvě u Badru.", "section_level": 2}, {"title": "Důsledky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mrtví a zajatí.", "content": "Al-Buchárí ztráty mekkánské armády vypočítává na 70 padlých a 70 zajatých. To mohlo představovat 15–16 % kurajšovské armády, jestliže ve skutečnosti nebyla velikost mekkánské armády u Badru mnohem nižší, v takovém případě by procento ztracených bojovníků bylo mnohem vyšší. Alí ibn Abú Tálib sám vypočítává 18 padlých Mekkánců. Muslimské ztráty činí asi 14 padlých, tedy asi 4 % celkové armády. O počtu zraněných na obou stranách žádné zdroje nereferují. V bitvě se muslimům podařilo získat značné množství kurajšovských zajatců, včetně urozených, mezi nimi Mohamedova strýce al-Abbáse z rodu Abbásovců, kteří okamžitě zažehli mezi muslimy kontroverzi, podle súry 8: „Nebylo dáno proroku žádnému, aby měl zajatce, pokud dokonale neporazil nepřátele na zemi. Vy toužíte po tom, co nabízí vám život pozemský, zatímco Bůh vám chce dát život budoucí – a Bůh mocný je i moudrý.A kdyby nebylo příkazu již dříve od Boha daného, byl by se vás dotkl trest nesmírný za to, co jste si vzali.Jezte z toho, co jste ukořistili, jen dovolené a výtečné a bojte se Boha, vždyť Bůh je odpouštějící, slitovný.“ Podobná událost je rovněž v biblické starozákonní první knize Samuelově, kde Bůh trestá Saula za to, že ušetřil život zajatců, které mu Bůh nařídil pozabíjet. Kurajšovští zajatci byli drženi v bezpečí a zásobováni; dokonce když Umajjův bývalý otrok Bilal chtěl svého bývalého pána zabít, muslimové k Umajjovi postavili stráž. Krátce před tím, než muslimové upustili bitevní pole, vydal Mohamed rozkaz pohřbít více než dvacet mrtvých Kurajšovců v badrské studni. Hadísy několikrát referují o této události, jež byla zřejmě jednou z hlavních příčin pohoršení mezi mekkánskými Kurajšovci. Krátce poté bylo několik muslimů, jež zajali spojenci Mekky, odesláno do Mekky a jako odvetu za porážku u Badru popraveno. Podle tradice krevní msty mnozí příbuzní Kurajšovců padlých u Badru jako pomstu napadli členy kmene, jehož příslušníci zabili jejich příbuzné. Muslimové však rovněž toužili po pomstě za perzekuce, jimž byli několik let vystavováni během pobytu v Mekce; několik zajatců od Badru bylo proto muslimy popraveno. Nicméně, po počátečních popravách byli zajatci rozděleni mezi muslimské rodiny a bylo s nimi zacházeno dobře, později byli propuštěni buď za výkupné, nebo jen za přísahu, že již nebudou proti Mohamedovi bojovat.", "section_level": 2}, {"title": "Význam.", "content": "Bitva u Badru významně ovlivnila vzestup dvou mužů, kteří po následující století určovali směr vývoje Arábie. Prvním byl prorok Mohamed, který se prakticky přes noc stal z mekkánského uprchlíka významným vůdcem. Marshall Hodgson dodává, že Badr donutil ostatní Araby „muslimy vnímat jako potenciální soupeře a nástupce v prestiži a politické roli, jež drželi Kurajšovci.“ Mohamedova pozice v medínské komunitě značně posílila a jeho pozornost se tak mohla zaměřit proti vnějším protivníkům. Krátce po bitvě u Badru Mohamed zahájil kampaň proti medínským židům, kteří ohrožovali jeho politické postavení; prvním napadeným židovským kmenem se stal Banú Kajnuká. V té době naopak pozice hlavního Mohamedova politického odpůrce, Abdulláha ibn Ubajje, vážně oslabila a nadále byl schopen představovat Mohamedovi jen omezeného protivníka. Druhým mužem, jehož bitva u Badru ovlivnila, byl Abú Sufján. Smrt Amra ibn Hášima, stejně jako mnoha dalších kurajšovských šlechticů, dala Abú Sufjánovi příležitost stát se vůdcem kurajšovského kmene; v důsledku, když Mohamed o šest let později pochodoval na Mekku, byl to Abú Sufján, kdo pomohl nekrvavou kapitulaci. Abú Sufján se posléze stal vysoko postaveným úředníkem nově se rodící arabské říše, a jeho syn Mu'ávija se stal syrským místodržícím a v roce 661 i zakladatelem umajjovského chalífátu. V pozdější době se bitva u Badru stala tak slavnou, že Ibn Ishák do své Mohamedovy biografie zahrnul jmenný seznam muslimských bojovníků účastnivších se bitvy. V mnohých hadísech jsou jednotlivci, kteří bojovali u Badru, zaznamenáni spíše formálně, a v pozdějších letech za to dokonce mohli získat jistá privilegia. Poslední veterán z bitvy u Badru zemřel během první islámské občanské války. Jak shrnuje Paul K. Davis: „Mohamedovo vítězství stvrdilo jeho autoritu coby vůdce islámu; zapůsobil tak na místní kmeny, že se k němu připojily, expanze islámu tak začala.“", "section_level": 2}, {"title": "Korán.", "content": "Bitva u Badru je jednou z mála bitev speciálně zmiňovaných v Koránu, zvláště jako srovnání s bitvou u Uhudu: \"Súra 3, verše 123–125:\" „Bůh vám již vskutku pomohl u Badru, když jste byli ještě nepatrní. Bojte se Boha, snad Mu budete vděčni.A hle, pravil jsi věřícím: „Což vám nestačí, že vás Pán váš posílil třemi tisíci andělů z nebe vyslanými? Ba ano! Budete-li vytrvalí a bohabojní; pak až nepřítel na vás prudce zaútočí, Pán váš vás podpoří pěti tisíci andělů, kteří označují známkami.“ \"Súra 3, verš 13:\" „Dostalo se vám již znamení v dvou houfech, jež se střetly: jeden houfec bojoval na stezce Boží, zatímco druhý byl nevěřící. A zdál se jim druhý houfec na pohled dvojnásobný počtem; a Bůh poskytuje pomoc Svou tomu, komu chce, a věru je v tom poučení pro ty, kdož jsou jasnozřiví.“ Badr je také předmětem súry 8: \"Al-Anfál\", která líčí vojenské postupy a operace. Arabský výraz al-Anfál znamená „kořist“ a odkazuje na dohady, jak po bitvě mezi vojáky rozdělit kořist ukradenou Kurajšovcům. Osmá súra přímo nezmiňuje jméno Badr, ale popisuje bitvu a několik veršů se vztahuje přímo k bitvě u Badru a událostem krátce po ní.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní ohlasy.", "content": "Díky svému významu v dějinách islámu jakožto vítězství proti všem očekáváním, jméno Badr zlidovělo jak v muslimských armádách, tak v militantních organizacích. Název Badr byl také použit pro krycí název operace egyptské armády v říjnu 1973 během jomkipurské války, či bojovou akci pákistánské armády roku 1999 během kárgilské války. Bitva u Badru se stala námětem i pro beletristická zpracování; roku 1976 byla bitva ztvárněna v arabském filmu \"Poselství\", režírovaného Mustafou Akkadem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Badru (arabsky غزوة بدر) se odehrála 17. března roku 624 (17. ramadánu roku 2 islámského kalendáře) v oblasti Hidžázu na západě dnešní Saúdské Arábie a znamenala zlomový obrat v boji mezi ranou muslimskou obcí vedenou prorokem Mohamedem a protivníky z řad pohanských Kurajšovců, kteří ovládali Mekku. V islámské tradici byla bitva vykládána jako drtivé vítězství, za něž muslimové vděčí boží prozřetelnosti; sekulární prameny pak vítězství připisují Mohamedovu vojevůdcovskému umění. Ačkoliv je bitva u Badru jednou z několika bitev zmíněných v posvátné knize islámu – koránu – prakticky všechny současné znalosti o této bitvě pochází z tradičních islámských pramenů: dvou hadísů a jiných Mohamedových životopisů, napsaných desítky let po jeho smrti. ", "tgt_summary": "Die Schlacht von Badr () fand am 17. März 624 (17. Ramadan 2 AH) im Hedschas im Westen der arabischen Halbinsel statt. Die Schlacht wird als ein Schlüsselereignis in der Frühgeschichte des Islam betrachtet. Sie stellt einen Wendepunkt im Kampf Mohammeds gegen die Quraisch, den herrschenden Stamm in seiner Heimatstadt Mekka dar. Badr ist eine der wenigen Schlachten, die im Koran Erwähnung finden. Des Weiteren wird die Schlacht in der islamischen Geschichtsschreibung als ein entscheidender Sieg entweder göttlicher Intervention oder der Führung Mohammeds zugeschrieben. Die Beschreibungen dieser Schlacht stammen aus traditionellen islamischen Quellen, namentlich der Sira- und Maghaziliteratur sowie der Hadithsammlungen. ", "id": 1189682} {"src_title": "Anthony Ashley Cooper, 1. hrabě ze Shaftesbury", "tgt_title": "Anthony Ashley Cooper, 1. Earl of Shaftesbury", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Pocházel z venkovské šlechty z hrabství Dorset, byl synem Sira Johna Coopera (†1631). Studoval v Oxfordu a v roce 1640 se stal členem Dolní sněmovny. Politicky původně podporoval Karla I. a v jeho armádě dosáhl hodnosti plukovníka, v roce 1643 byl guvernérem ve Weymouthu. V roce 1644 přešel na stranu parlamentu, byl šerifem v Dorsetu a Wiltshire. Od roku 1653 byl znovu poslancem Dolní sněmovny, stal se také členem Cromwellovy státní rady (1653-1654). Kvůli Cromwellově diktátorské politice se s ním názorově rozešel, po jeho smrti se stal znovu členem státní rady (1659). V roce 1660 podpořil restauraci Stuartovců a téhož roku byl členem soudu nad královrahy (soudci Karla I.) V roce 1661 s titulem \"barona Ashleye\" vstoupil do Sněmovny lordů, od roku 1661 byl též členem státní rady. V letech 1667-1672 byl lordem kancléřem pokladu, od roku 1668 souběžně také členem státní rady pro obchod. Mimo jiné zastával v letech 1668-1673 post místodržitele v hrabství Dorset a byl také podílníkem výnosů americké kolonie Carolina, zastával i řadu dalších čestných funkcí a od roku 1663 byl členem Královské společnosti. Jako lord nejvyšší strážce pokladu (\"Lord High Treasurer\") (1670-1672) a lord kancléř (1672-1673) byl členem mocenského uskupení cabal, v roce 1672 byl povýšen na hraběte ze Shaftesbury. Z funkce lorda kancléře byl odvolán pro odpor proti královým oblíbencům, zůstal ale v úřadu prvního lorda obchodu, respektive prezidenta úřadu pro obchod a kolonie (1672-1679). V roce 1679 byl krátce lordem prezidentem Tajné rady, ale vzápětí po obvinění z chystaného spiknutí proti králi byl odvolán. Ve Sněmovně lordů přešel k radikální opozici na straně whigů, nakonec emigroval do Nizozemí, kde zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Poprvé se oženil v roce 1639 s Margaret Coventry (1622–1649), dcerou dlouholetého ministra 1. barona Coventryho. Jeho druhou manželkou byla od roku 1650 Frances Cecil (1633–1652), dcera 3. hraběte z Exeteru, potřetí se v roce 1655 oženil s Margaret Spencer (1627–1693), sestrou pozdějšího prvního ministra 2. hraběte ze Sunderlandu. Z druhého manželství se narodil jediný syn a dědic titulu Anthony Ashley Cooper, 2. hrabě ze Shaftesbury (1652–1699), vnuk 3. hrabě ze Shaftesbury (1671–1713) vynikl jako filozof. Jeho švagr Sir Henry Coventry (1618–1686) byl členem Dolní sněmovny, poté se uplatnil jako vyslanec ve Švédsku a Holandsku, v 70. letech 17. století zastával funkci státního sekretáře zahraničí a vnitra, jeho skutečný vliv na politické záležitosti byl ale minimální.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anthony Ashley Cooper, 1. hrabě ze Shaftesbury (\"Anthony Ashley Cooper, 1st Earl of Shaftesbury, 1st Baron Ashley, 2nd Baronet Cooper of Rockbourne\") (22. července 1621 Dorset – 21. ledna 1683 Amsterdam, Nizozemsko) byl anglický státník. Jako příslušník drobné venkovské šlechty se za revoluce přidal na stranu parlamentu a stal se členem státní rady. Později podpořil obnovení monarchie a zastával řadu vysokých státních úřadů. Ve funkci prvního lorda pokladu byl v letech 1670–1672 fakticky prvním ministrem v rámci vlády cabal. Získal titul hraběte, ale po pádu vlády cabal se přidal k opozici proti Karlovi II. Zemřel v exilu.", "tgt_summary": "Anthony Ashley Cooper, 1. Earl of Shaftesbury PC (* 22. Juli 1621 in Wimborne Saint Giles (County Dorset); † 21. Januar 1683 in Amsterdam) war ein bedeutender englischer Politiker und Adliger. Er ist insbesondere auch deshalb bekannt, weil er John Locke protegierte, der sein persönlicher Sekretär war.", "id": 1882613} {"src_title": "Lemra líná", "tgt_title": "Zum Ausziehen verführt", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Tripp je třicátník žijící stále se svými rodiči Sue a Alem. Jeho nejlepší přátelé Demo a Ace žijí také s rodiči a vypadají, že jsou na to hrdí. Alovi a Sue se to nelíbí. Zjistí, že dospělý syn jejich přátel, který se právě odstěhoval od rodičů, tak učinil proto, že si kvůli tomu rodiče najali expertku. Tou expertkou je Paula, která věří, že muž zůstává žít s rodiči kvůli nízkému sebevědomí. Jejím úkolem je začít s mužem chodit, vybudovat jeho sebevědomí a přesunout jeho vazbu od rodičů k ní. Muže obelhává, odmítá sexuální kontakt, ale dovoluje mu se do ní zamilovat, předstírá, že má ráda stejné věci jako on a nechává ho pomoci jí projít (falešnými) krizovými situacemi, nechá se „schválit“ jeho přáteli a dá mu příležitost ji v něčem poučit – on se po tom všem odstěhuje od rodičů, aby se stal nezávislým. Paula brzy zjistí, že Tripp nezapadá do žádného z jejích předchozích modelů – má normální sociální schopnosti a nemá problém se sebevědomím. Tripp pouze nechce dlouhodobý vztah a své bydlení s rodiči využívá jako důvod k rozchodu – když to dívka zjistí, rozejde se s ním. Po setkání s rodiči Paula zmaří jeho snahy se s ní rozejít, zůstane u něj přes noc a vyvinou se u ní skutečné city k Trippovi. Paulina spolubydlící Kit kritizuje její povolání. Tvrdí, že její vlastní rozchod s mužem, se kterým již bydlela, je její nezdravou motivací pro práci, které zasvětila celý svůj život. Paula je šokovaná, když zjistí, co je pravým důvodem Trippovy situace – žena, se kterou byl zasnoubený, náhle zemřela, což ho emocionálně ranilo a u rodiny hledal útěchu. Ace přijde na to, co Paula ve skutečnosti dělá a slíbí, že bude mlčet, pokud mu domluví rande s Kit. Ačkoli se Kit více líbí Demo, zamilují se do sebe. Ace ale pak o Paule řekne Demovi, který to zase prozradí Trippovi. Ten řekne rodičům a Paule, že vše ví a od rodičů odejde. Rodiče a Paula se kvůli tomu cítí špatně, Paula jim vrátí peníze. Tripp se s rodiči nakonec usmíří, ale Paule odpustit nedokáže. Trippovi rodiče a přátelé pak vytvoří plán, jak Trippa s Paulou dát znovu dohromady. Sváží Trippa do skříně a do místnosti potom zamknou i Paulu, která Trippovi vyzná lásku. Nakonec to vypadá tak, že se Tripp od rodičů k jejich radosti odstěhoval. Film končí, když se Tripp a Paula plaví na své nové lodi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lemra líná (orig. \"Failure to Launch\") je americká romantická komedie z roku 2006 volně založená na francouzském filmu \"Tanguy\" v hlavní roli s Matthewem McConaugheyem a Sarah Jessicou Parker. Film je o více než třicetiletém muži, který stále žije s rodiči a nedává nijak najevo, že by se chtěl odstěhovat. ", "tgt_summary": "Zum Ausziehen verführt (Originaltitel: \"Failure to Launch\") ist eine romantische Komödie von Regisseur Tom Dey aus dem Jahr 2006 mit Matthew McConaughey und Sarah Jessica Parker in den Hauptrollen.", "id": 1330520} {"src_title": "Amadina páskovaná", "tgt_title": "Bandamadine", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "V současnosti amadinu páskovanou řadíme do řádu pěvců, čeledi astrildovitých, která zahrnuje přes 100 druhů ptáků, které spojuje především to, že jsou často chování jako okrasní. Přesto byla ještě v nedávné době řazena jako podčeleď čeledi snovačovitých. Běžně se uvádí, že má tři zeměpisné formy (poddruhy), avšak některé zdroje jich uvádějí i šest. Amadinu páskovanou poprvé popsal Johann Friedrich Gmelin v roce 1789 a pravděpodobně se jednalo o vzorek z území dnešní Ugandy.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt a populace.", "content": "Amadiny páskované se vyskytují v různých oblastech, které dohromady čítají 3 300 000 km2. Jedná se o oblasti v Angole, Beninu, Botswaně, Burkině Faso, Kamerunu, Čadu, v republice Kongo, Súdánu, Tanzanii, Togu, Ugandě, Zambii a Zimbabwe. Pro tyto drobné pěvce je vhodné spíše suché, než vlhké prostředí. Přirozeně vyhledávají savany, pole nebo polopouště v blízkosti lidí a vodních ploch. Amadiny se sdružují do hejn, která většinou čítají okolo 20 kusů. V současné době je IUCN řadí mezi málo dotčená zvířata, nejedná se tedy o chráněný druh. Populace volně žijících jedinců je velká, ale i chovatelé si amadiny páskované oblíbili pro jejich vzhled i zpěv, proto je najdeme i u soukromých chovatelů.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Amadina páskovaná má na délku asi 13 cm, samičky mohou být trochu menší. Jedná se o mohutně stavěné ptáky, jejichž pohlaví lze snadno rozeznat. Oči jsou černé, zobáky i nohy bývají béžové nebo masové barvy. Nohy jsou krátké, neopeřené. Základní zbarvení u obou pohlaví je světle hnědé, kropenaté. Břicho bývá světlejší, než záda a kropenatá je především hlava. Pohlavní dimorfismus je velmi výrazný i pro amatéra: samečci mají typický barevný pruh na krku. Tento pruh mívá různé barvy, nejčastěji je ale červený nebo oranžový. Ocasní pera jsou tmavě hnědá až černá.", "section_level": 1}, {"title": "Chov.", "content": "Amadiny obecně jsou na chov nenáročné a hodí se i pro začínající chovatele okrasného ptactva. Hodí se hlavně pro voliérový chov. Jsou to hbití letci, takže voliéra by měla být dostatečně velká. Chovatel také musí myslet na to, že samci se mezi sebou špatně snášejí a při potyčkách mohou přijít i ke zranění, to bývá obzvláště časté v době hnízdění, kdy je lepší od sebe jednotlivé páry oddělit. Agresivně se amadiny chovají i k jiným druhům, proto není příliš vhodné chovat je s jiným astrildovitými. Možností je vybrat jim jako \"spolubydlícího\" větší druh, se kterým by si samci amadiny páskované nedovolili bojovat. Klec vhodná ke hnízdění by měla mít velikost 100 x 50 x 50 cm. Nejedná se o příliš choulostivé ptáky, vyhovuje jim pokojová teplota, ale neměli by se nacházet ve vlhkém prostředí, které jim je nepříjemné. Snůška amadiny páskované většinou čítá tři až šest vajec, ne vždy jsou ale všechna oplodněná. Nejedná se o příliš dobré rodiče, často se stává, že rodiče své potomky zavrhnou, nekrmí je nebo je dokonce vyhánějí z hnízda, proto je vhodné pořídit si náhradní chůvu. V zajetí je vhodné je krmit směsí pro drobné exotické ptáky s vyšším podílem lesknice. Tu je vhodné namíchat s naklíčeným nebo máčeným zrním. Nejsou příliš vybíravé, proto je vhodné občas jejich stravu něčím obohatit; salátovou okurkou, pampeliškami, jitrocelem nebo hruškami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Amadina páskovaná (\"Amadina fasciata\") je drobný pták z čeledi astrildovitých, z rodu \"Amadina\". Jedná se o drobného a pestře zbarveného ptáka, který je hojně rozšířen na velkém území Afriky na jih od Sahary. Nejvhodnější jsou pro ně savany a spíše než vlhkému počasí dávají přednost suchu. Oficiálně vytváří celkem tři zeměpisné formy, i když některé zdroje jich uvádějí až šest. Živí se semeny trav, bobulemi a výjimečně i hmyzem. Amadina páskovaná je často chována jako okrasný pták i v České republice. Pohlavní dimorfismus je výrazný na první pohled i pro začátečníka. Velikost kroužku je 2,7 mm. Pravděpodobně je blízce příbuzná s amadinou červenohlavou.", "tgt_summary": "Die Bandamadine (\"Amadina fasciata\"), auch Bandfink genannt, ist eine Prachtfinkenart und gehört innerhalb dieser Familie zu den Arten, die ihr Verbreitungsgebiet in Afrika haben. Sie kommt von Senegal bis ins östliche Äthiopien und Somalia, sowie südlich bis ins nördliche Mosambik, Simbabwe und Botswana vor.", "id": 1475397} {"src_title": "Melastomovité", "tgt_title": "Schwarzmundgewächse", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zástupci čeledi jsou keře, byliny a stromky, zřídka i vysoké stromy s jednoduchými vstřícnými listy bez palistů. Odění je složeno z chlupů nejrůznějších typů. Listy mají u většiny zástupců charakteristickou a nápadnou žilnatinu. Od báze listu k vrcholu vede několik obloukovitých hlavních žilek, příčně propojených nápadnými postranními žilkami kolmými na střední žilku. Čepel listů je na okraji celokrajná nebo pilovitá. Květenství jsou často bohatá, latovitá, složená z vrcholíků nebo svazečků. Zřídka jsou květy jednotlivé. Květy jsou drobné i velké, pravidelné (pouze tyčinky někdy souměrné), oboupohlavné. Kalich i koruna jsou nejčastěji 4 až 5-četné, obvykle na bázi srostlé. Koruna je nejčastěji bílá, růžová, purpurová až modrofialová, výjimečně žlutá nebo oranžová. Tyčinek je 5 až 10, výjimečně více. Konektiv tyčinek (spojidlo mezi prašníky) je často ztlustlý, protažený nebo s nápadným přívěskem. Semeník je svrchní až spodní, srostlý z 1 až 10 plodolistů a se stejným počtem komůrek, s mnoha vajíčky. Čnělka je jediná. Plodem je tobolka nebo bobule.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď melastomovité zahrnuje přes 5000 druhů v asi 188 rodech. Je rozšířena v tropech celého světa. Největší zastoupení je v tropické Americe (asi 3000 druhů). Asi 1000 druhů roste v tropické Asii, 240 v Africe, 225 na Madagaskaru, 50 v Indii a 7 v Austrálii. Největší rod je \"Miconia\", zahrnující asi 1000 druhů. Ačkoliv melastomovité rostou na pestré škále tropických stanovišť, nejčastěji to jsou podrostové keře a byliny v horských deštných lesích. Centra největší druhové diverzity jsou v Andách, Guyaně a v pobřežních deštných lesích Brazílie. Naproti tomu centrum morfologické diverzity leží v Indočíně a Malajsii.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy melastomovitých povětšině postrádají nektar a jsou specializovány na opylování včelami sbírajícími pyl. Nitky tyčinek mají často nápadné jasně zbarvené výrůstky různých tvarů, zvyšující jejich atraktivitu pro opylovače. Pouze některé druhy (asi 80 druhů v 11 rodech) mají nektar a jsou opylovány kolibříky, netopýry, hlodavci a vosami. Nevelké bobule jsou atraktivní pro ptáky, pro některé skupiny tvoří v tropické Americe dokonce hlavní podíl potravy. Semena procházejí trávicím traktem bez poškození. Některé druhy mají velké žluté bobule, vyhledávané vačnatci, opicemi a netopýry. Semena z tobolek jsou šířena nejčastěji větrem nebo jsou rozstřikována kapkami deště. Na bázi listů některých druhů (rody \"Tococa\", \"Clidemia\" aj.) jsou vyvinuty vakovité útvary, které v přírodě obydlují mravenci. Ti rostlinu chrání před škůdci jako jsou housenky, které odnášejí nebo likvidují. V některých případech dokonce vstřikují herbicidní látky do růstových tkání rostlin v blízkém okolí a uvolňují tak prostor hostitelské rostlině. Jiné rody (\"Mecranium\", \"Calycogonium\" aj.) mají na spodní straně listů v paždí žilek domatia obývaná roztoči, kteří odstraňují z rostliny houby nebo pronásledují drobné škůdce.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Čeleď je tradičně dělena na dvě dobře vyhraněné a monofyletické podčeledi, někdy rozlišované i na úrovni samostatných čeledí: Nejblíže příbuznými skupinami jsou podle kladogramů APG čeledi \"Alzateaceae\", \"Penaeaceae\" a \"Crypteroniaceae\".", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Některé druhy mají jedlé bobule, např. jihoamerické \"Mouriri crassifolia\", \"Mouriri acutiflora\", \"Clidemia hirta\", \"Clidemia rubra\", \"Miconia ciliata\", \"Miconia longifolia\" a \"Miconia racemosa\". Ačkoliv čeleď obsahuje množství velmi atraktivních druhů, zdaleka všechny nejsou kultivovatelné ve sklenících botanických zahrad. Mnohé druhy vyžadují určité houby v kořenové sféře a také tropický světelný režim. Některé velkokvěté druhy rodu \"Tibouchina\" jsou v tropech a subtropech pěstovány jako okrasné rostliny. Zavlečené druhy se mohou stát v tropických oblastech invazivními rostlinami, jako např. \"Miconia calvescens\" na Havaji. Přírodní národy po celém světě získávají z plodů, kůry a listů některých druhů melastomovitých modré barvivo. Barvivo obsažené v bobulích dalo také této čeledi jméno. Ve sklenících botanických zahrad bývá pěstována impozantně kvetoucí \"Medinilla magnifica\", pocházející z Filipín.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled rodů.", "content": "\"Acanthella\", \"Aciotis\", \"Acisanthera\", \"Adelobotrys\", \"Allomaieta\", \"Alloneuron\", \"Amphiblemma\", \"Amphorocalyx\", \"Anaectocalyx\", \"Anaheterotis\", \"Anerincleistus\", \"Antherotoma\", \"Appendicularia\", \"Argyrella\", \"Arthrostemma\", \"Aschistanthera\", \"Astrocalyx\", \"Astronia\", \"Astronidium\", \"Axinaea\", \"Barthea\", \"Beccarianthus\", \"Behuria\", \"Bellucia\", \"Bertolonia\", \"Bisglaziovia\", \"Blakea\", \"Blastus\", \"Boerlagea\", \"Boyania\", \"Brachyotum\", \"Brasilianthus\", \"Bredia\", \"Bucquetia\", \"Cailliella\", \"Calvoa\", \"Calycogonium\", \"Cambessedesia\", \"Castratella\", \"Catanthera\", \"Catocoryne\", \"Centradenia\", \"Centradeniastrum\", \"Centronia\", \"Chaetolepis\", \"Chaetostoma\", \"Chalybea\", \"Charianthus\", \"Cincinnobotrys\", \"Clidemia\", \"Comolia\", \"Comoliopsis\", \"Conostegia\", \"Creochiton\", \"Cyphotheca\", \"Desmoscelis\", \"Dicellandra\", \"Dichaetanthera\", \"Dinophora\", \"Dionycha\", \"Dionychastrum\", \"Diplectria\", \"Dissochaeta\", \"Dissotidendron\", \"Dissotis\", \"Dolichoura\", \"Driessenia\", \"Dupineta\", \"Eriocnema\", \"Ernestia\", \"Feliciadamia\", \"Fordiophyton\", \"Fritzschia\", \"Graffenrieda\", \"Gravesia\", \"Guyonia\", \"Henriettea\", \"Heteroblemma\", \"Heterocentron\", \"Heterotis\", \"Huberia\", \"Itatiaia\", \"Kendrickia\", \"Kerriothyrsus\", \"Killipia\", \"Kirkbridea\", \"Lavoisiera\", \"Leandra\", \"Lijndenia\", \"Lithobium\", \"Loricalepis\", \"Macairea\", \"Macrocentrum\", \"Macrolenes\", \"Maguireanthus\", \"Maieta\", \"Mallophyton\", \"Marcetia\", \"Mecranium\", \"Medinilla\", \"Melastoma\", \"Melastomastrum\", \"Memecylon\", \"Meriania\", \"Merianthera\", \"Miconia\", \"Microlepis\", \"Microlicia\", \"Monochaetum\", \"Monolena\", \"Mouriri\", \"Neblinanthera\", \"Necramium\", \"Neodriessenia\", \"Nepsera\", \"Nerophila\", \"Ochthephilus\", \"Ochthocharis\", \"Opisthocentra\", \"Osbeckia\", \"Ossaea\", \"Oxyspora\", \"Pachyanthus\", \"Pachycentria\", \"Pachyloma\", \"Phainantha\", \"Phyllagathis\", \"Physeterostemon\", \"Pilocosta\", \"Plagiopetalum\", \"Pleiochiton\", \"Pleroma\", \"Plethiandra\", \"Poikilogyne\", \"Poilannammia\", \"Poteranthera\", \"Preussiella\", \"Pseudodissochaeta\", \"Pternandra\", \"Pterogastra\", \"Pterolepis\", \"Rhexia\", \"Rhynchanthera\", \"Rousseauxia\", \"Sagraea\", \"Salpinga\", \"Sandemania\", \"Sarcopyramis\", \"Schwackaea\", \"Scorpiothyrsus\", \"Siphanthera\", \"Sonerila\", \"Spathandra\", \"Sporoxeia\", \"Stanmarkia\", \"Stenodon\", \"Stussenia\", \"Styrophyton\", \"Svitramia\", \"Tateanthus\", \"Tessmannianthus\", \"Tetrazygia\", \"Tibouchina\", \"Tibouchinopsis\", \"Tigridiopalma\", \"Tococa\", \"Trembleya\", \"Triolena\", \"Tristemma\", \"Tryssophyton\", \"Vietsenia\", \"Votomita\", \"Warneckea\", \"Wurdastom\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Melastomovité (\"Melastomataceae\") je velká čeleď dvouděložných rostlin z řádu myrtotvaré (\"Myrtales\"), zahrnující přes 5000 druhů v téměř 190 rodech. Jsou to dřeviny i byliny s jednoduchými vstřícnými listy s charakteristickou žilnatinou. Květy jsou často nápadné, většinou čtyř nebo pětičetné, pravidelné nebo částečně dvoustranně souměrné, oboupohlavné. Spojidlo prašníků bývá charakteristicky různým způsobem modifikováno. Plodem je tobolka nebo bobule Čeleď je rozšířena v tropech celého světa.", "tgt_summary": "Die Schwarzmundgewächse (Melastomataceae) sind eine Pflanzenfamilie aus der Ordnung der Myrtenartigen (Myrtales). Die etwa 4500 Arten sind hauptsächlich in den Tropen fast weltweit verbreitet. Einige Arten werden als Zierpflanzen verwendet.", "id": 49876} {"src_title": "Fudži (závodní okruh)", "tgt_title": "Fuji Speedway", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Tento okruh byl původně navřžen jako 4 km (2,5 míle) dlouhá trať se dvěma klopenými zatáčkami, tzv. superspeedway (jako je dnešní okruh v Daytoně), ale kvůli nedostatku financí tento projekt nemohl být dokončen, avšak jedna klopená zatáčka byla postavena. Přestavěný okruh, jehož součástí byla tato klopená zatáčka, byl otevřen v prosinci roku 1965. Ukázalo se však, že je poněkud nebezpečný a to hlavně díky své klopené zatáčce, ve které docházelo k mnoha nehodám. Později byla trať přebudována, čímž byl tento problém vyřešen. Na konci sezony 1976 se zde jel první závod formule 1 v Japonsku a zároveň to byl poslední závod této sezony. Závod měl dramatickou zápletku v podobě souboje o titul mistra světa mezi Jamesem Huntem a Niki Laudou. Navíc na trati panovaly nebezpečné podmínky v podobě přívalů deště, díky kterým se prakticky rozhodlo o titulu mistra světa, který získal James Hunt. Závod vyhrál s náskokem jednoho kola na druhého v pořadí, Mario Andretti na Lotusu, James Hunt skončil na třetím místě a Niki Lauda vzdal závod, právě kvůli nebezpečným povětrnostním podmínkám. V příštím roce už nebylo tolik důvodu k oslavám, a to kvůli havárii vozu Gillese Villeneuvea, který usmrtil dva diváky. O deset let později se formule 1 na japonské ostrovy vrátila. Ale už ne do Fudži, ale na novou trať do Suzuky. Fudži však zůstala i nadále populární, díky závodům sportovních vozů a byly zde pořádány pouze japonské národní závody. Postupem času se trať stala velice rychlou a také trochu nebezpečnou. Z tohoto důvodu byly na okruhu vybudovány dvě zpomalovací šikany. Jedna hned za první ostrou zatáčkou, druhá na začátku velmi dlouhé a rychlé poslední zatáčky (300R). Ale hlavní dominanta trati, téměř 1,5 km dlouhá startovní a cílová rovinka, byla zachována. Na podzim roku 2000 koupila trať společnost Toyota. O tři roky později byla trať uzavřena a přestavěna podle návrhů Hermanna Tilkeho. Trať byla znovu otevřena 10. dubna 2005. V roce 2007 se zde znovu pojede závod formule 1, Grand Prix Japonska, která se v předchozích letech jezdila na okruhu v Suzuce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fuji International Speedway je závodní okruh, který se nachází ve městě Ojama na úpatí hory Fudži, v prefektuře Šizuoka, v Japonsku. Na tomto přebudovaném okruhu se o víkendu od 28. do 30. září jela GP Japonska 2007. ", "tgt_summary": "Der Fuji International Speedway (jap. ), abgekürzt \"FSW\", ist eine Motorsport-Rennstrecke in Japan. Die Strecke liegt in Oyama am Fuße des Fuji und wird von Toyota als Teststrecke genutzt. Die lange Start-Ziel-Gerade erlaubt Geschwindigkeiten von bis zu 350 km/h und gilt deswegen als gefährlich. Vor dem Umbau des Fuji Speedway konnten die sogenannte A-Kurve und die B-Kurve durch eine weitere Streckenvariante zudem auch ausgelassen werden, wodurch die Strecke noch schneller wurde.", "id": 265021} {"src_title": "Iracionalismus", "tgt_title": "Irrationalismus", "src_document": [{"title": "Filosofický iracionalismus.", "content": "Názory a postoje, označované jako iracionalistické, se vyskytují v západním myšlení od poloviny 19. století, a to jako reakce na osvícenský racionalismus století 18. i na německý idealismus, například na slavný Hegelův výrok: „Co je rozumné, to je skutečné, a co je skutečné, to je rozumné“.", "section_level": 1}, {"title": "Søren Kierkegaard.", "content": "První, kdo se proti tomu hlasitě ozval, byl dánský křesťanský myslitel Søren Kierkegaard; vadily mu hlavně dvě věci: Proti tomu postavil Kierkegaard tragický osud jednotlivého člověka, který se musí rozhodovat, i když neví a nechápe, a za všechno se bude jednou odpovídat před Božím soudem. Sám byl ovšem natolik pod Hegelovým vlivem, že si svůj postoj nedovedl představit jinak než jako „antitezi“ – a tak své výroky náležitě přehnal, čímž si vysloužil nálepku iracionalismu.", "section_level": 2}, {"title": "Schopenhauer a Nietzsche.", "content": "Větším právem ji lze připsat jinému velkému mysliteli, Arthuru Schopenhauerovi, který za základ celé skutečnosti pokládal vůli a nakonec usoudil, že se se stavem světa člověk musí smířit. Schopenhauer měl velký vliv na Friedricha Nietzscheho, mimořádně ostrého pozorovatele a kritika, jemuž ovšem na Schopenhauerovi vadilo zhruba totéž, co Kierkegaard vytýká Hegelovi. Nietzsche ale také vystihl, co je na Kierkegaardově postoji asi nejdůležitější: že člověk je konečná bytost, „smrtelník“, který ví jen to, co může vidět a poznat, kdežto celek světa mu zůstává nepřístupným tajemstvím.", "section_level": 2}, {"title": "Dědictví iracionalismu.", "content": "Skutečnost, že člověk i jeho poznání je z povahy věci vždy omezené, že se starým ideálem rozumového vedení života dokáže řídit jen do jisté míry a že je vždy ovládán především jinými silami, se od té doby stala obecným vlastnictvím pozdější filosofie. Ta si také začala lépe všímat i ostatních stránek a schopností člověka, jeho jedinečné osoby, jeho potřeb a žádostí i jeho temných stránek. Pozdější filosofie už nemůže být tak bezelstně racionalistická jako byli osvícenci, nemůže si představovat, že se člověk stane čistě racionálně uvažující bytostí bez vášní a podivností. Rozumné jednání zůstává stále ideálem, ne danou vlastností člověka. Počínaje W. Diltheyem si začala také víc všímat podivuhodného faktu života, který člověka zařazuje do přírody i do světa, a počínaje M. Buberem také toho, že člověk žije ve vztazích, které nelze rozdělovat na racionální a iracionální. Důraz na iracionální stránky člověka nicméně vyvolává napětí vůči vědě a přibližuje se naopak estetickému a uměleckému vnímání světa. Někteří myslitelé 20. století si vzali lekci iracionalismu tak k srdci, že dokonce racionalitu vůbec odmítali (například tak zvaná postmoderna), nicméně přesto psali v rozumných větách, protože jinak se člověk druhým sdělovat nemůže.", "section_level": 1}, {"title": "Představitelé iracionalismu.", "content": "Iracionalismus se někdy přisuzuje i dalším filosofům, kteří věnovali velkou pozornost jiným než racionálním funkcím člověka, například intuici nebo citu. Britský politický filosof Isaiah Berlin hledal původ iracionalismu už u německého filosofa a pedagoga J. G. Hamanna a domníval se, že iracionalismus měl významný podíl na vzniku nacismu. V postojích nacistických předáků bylo sice hodně iracionálních motivů, na druhé straně ale bylo působení nacismu také neobyčejně racionalizované. Za iracionalisty se někdy pokládají také filosofové jako Schelling, Henri Bergson, Wilhelm Dilthey, Michel Foucault, Martin Heidegger, Jean-Paul Sartre a další. Děje se to ovšem spíše neprávem: všichni totiž používají racionální postupy analýzy a argumentace, jen si lépe než jiní uvědomili, že člověk ani zdaleka není bytost pouze racionální.", "section_level": 1}], "src_summary": "Iracionalismus (z lat. \"irrationalis\" nerozumný) je obvykle pejorativní označení pro filosofické i životní postoje a názory, které zpochybňují nebo popírají: ", "tgt_summary": "Mit dem Begriff Irrationalismus (von irrational = „unvernünftig“) bezeichnet man eine Lehre oder Weltanschauung, die die Überzeugung ablehnt, dass die menschliche Vernunft () eine hinreichende Erkenntnis der Welt erwerben kann.", "id": 460512} {"src_title": "El'azar", "tgt_title": "Elazar", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Nachází se v nadmořské výšce 910 metrů v severní části Judska a v centrální části Judských hor. El'azar leží cca 7 kilometrů jihozápadně od města Betlém, cca 15 kilometrů jihozápadně od historického jádra Jeruzalému a cca 58 kilometrů jihovýchodně od centra Tel Avivu. Na dopravní síť Západního břehu Jordánu je napojen dálnicí číslo 60 – hlavní severojižní tepnou Judska, která probíhá na východní straně obce. Je součástí územně kompaktního bloku izraelských sídel zvaného Guš Ecion, který je tvořen hustou sítí izraelských vesnic a měst. Uvnitř bloku se ale nacházejí sice i některé palestinské sídelní enklávy, ale v bezprostředním okolí vesnice žádná z nich neleží. Na východní straně El'azar takřka splývá s velkou osadou městského charakteru nazvanou Efrat.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "El'azar byl založen v roce 1975. Leží v oblasti historického bloku Guš Ecion, který má tradici moderního židovského osídlení ještě z doby před vznikem současného státu Izrael. Samotná osada v této lokalitě ale vznikla až po dobytí Západního břehu Jordánu izraelskou armádou, tedy po roce 1967. 20. února 1973 izraelská vláda rozhodla, že v této oblasti bude zřízena nová osada nazývaná pracovně Ecion Gimel (Etzion Gimel). K faktickému vzniku pak došlo v roce 1975. Podrobný územní plán obce počítal s kapacitou výstavby 259 bytových jednotek, které byly téměř všechny skutečně realizovány. V další fázi plán umožňoval postavit dalších 111 bytů severozápadně od osady, ale kromě jedné ulice na jižní straně tohoto pozemku nebyla zatím zástavba uskutečněna. Ekonomika obce je zčásti tažena zemědělstvím, ale koncem 20. století přestala oficiálně fungovat jako družstevní mošav a proměnila se v individuálně organizovanou rezidenční obec, předměstského charakteru. V obci funguje drobná průmyslová zóna, veřejná knihovna, ve výstavbě je ústřední synagoga. Kromě toho zde funguje menší sefardská synagoga. Dále je zde k dispozici zařízení předškolní péče o děti, základní školství je zajištěno v okolních obcích. V únoru 2001 byla severozápadně od vlastní osady zahájena výstavba nové čtvrti, nazvané Netiv ha-Avot. Podle vládní zprávy z doby okolo roku 2006 zde žilo 29 rodin a zástavba spočívala zatím v 28 mobilních karavanech, z nichž některé už ale byly přestavěny a rozšířeny s použitím zdiva. Název čtvrti Netiv ha-Avot odkazuje na nedalekou Derech ha-Avot (\"Cestu otců\"). Podle zprávy organizace Peace Now z roku 2007 zde žilo 56 lidí. Počátkem 21. století byl El'azar stejně jako téměř celá oblast Guš Ecion zahrnut do projektu bezpečnostní bariéry. Podle stavu k roku 2008 tato bariéra ještě nebyla v celém úseku postavena, ale její trasa již je definitivně stanovena. Izrael si hodlá území Guš Ecion ponechat i po případné mírové smlouvě s Palestinci.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Obyvatelstvo El'azar je v databázi rady Ješa popisováno jako nábožensky založené. Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel Židé (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství). Jde o menší obec vesnického typu s dlouhodobě rostoucí populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 2532 lidí. Během roku 2014 populace stoupla o 6,0 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "El'azar ( אֶלְעָזָר, podle biblického postavy Eleazara Makabejského – \"\"Eleazar zvaný Auaran\"\", který padl v bitvě v tomto regionu, v oficiálním přepisu do angličtiny El'azar) je izraelská osada typu společná osada (\"jišuv kehilati\") na Západním břehu Jordánu v distriktu Judea a Samaří a v Oblastní radě Guš Ecion.", "tgt_summary": "Elazar () ist eine israelische Siedlung in Judäa (Westjordanland), 18 km südlich von Jerusalem. Die Siedlung wurde 1975 gegründet und liegt in der Region Gusch Etzion. Ende 2010 zählte Elazar 1905 Einwohnern, 1994 waren es 398 Einwohner. Am 31. Dezember 2016 hatte der Ort 2568 Einwohner. ", "id": 186851} {"src_title": "Avatar: Legenda o Aangovi", "tgt_title": "Avatar – Der Herr der Elemente", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Seriál se odehrává ve světě čtyř národů, které umějí ovládat živly - Vodní kmeny, Království země, Národ ohně a Vzdušní nomádi. Rovnováhu mezi těmito národy už od pradávna udržoval Avatar, vládce živlů, který je schopen vládnout všem čtyřem elementů. Rovnováhu světa začíná ovšem ohrožovat Národ ohně, který za pomoci Sozinovi komety zahájí genocidu Vzdušných nomádů s cílem zabít současnou inkarnaci Avatara a rozpoutá tak nejhorší válku v historii. Vypadalo to ovšem, že Avatar ze světa zmizel a Pán ohně Sozin stráví zbytek svého života pátráním po největší hrozbě pro Národ ohně - Poslední vládce vzduchu. Po sto letech, kdy má Národ ohně vítězství na dosah, objevuje na Jižním pólu vládkyně vody Katara a její bratr Sokka ledovec, ve kterém je někdo zamrzlý. Společně tak objevují posledního vládce vzduchu, a současnou inkarnaci Avatara, Aanga s jeho vzdušným bizonem Appou. Aang zpočátku vůbec netušil, že v ledovci zůstal po sto let, postupně tak zjišťuje, že zůstal posledním vládcem vzduchu a objevuje se před ním nelehký úkol - Musí se naučit ovládat ostatní tři živly dřív, než v létě znova přiletí Sozinova kometa a Pán ohně Ozai využije její moci k definitivnímu vítězství Národa ohně. V první knize se Aang společně se Sokkou a Katarou vydávají do Severního vodního kmene, aby se Aang a Katara naučili ovládat vodu. Tuto cestu jim ovšem komplikuje korunní princ Národa ohně Zuko, který byl svým otcem popálen a vyhoštěn do světa, aby vystopoval Avatara a byla mu tak navrácena jeho čest i trůn, který mu náleží. Během jejich cesty Aang objevuje svůj vzdušný chrám, kde nalézá mrtvolu Gyatsa a uvědomí si tak, že když ho svět jako Avatara potřeboval, zmizel. Když nakonec Tým Avatar dorazí na Severní pól, kde se Aang učí ovládat vodu, je Severní Vodní kmen napaden nájezdem Národa ohně, který vede Admirál Zhao, odhodlaný zbavit svět vládců vody. Tento útok ovšem Severní vodní kmen za pomoci Aanga, který se v Avatarském stavu spojí s duchem oceánu, odráží a porážejí Národ ohně. Aang se dále musí naučit ovládat zemi, proto se v druhé knize Tým Avatar vydává do Království země, kde Aang zahajuje pátrání po svém učiteli. Mezitím do Království země mají namířeno i Zuko a Iroh, tentokrát ovšem jako zběhové Národa ohně. Ve stopách Týmu Avatar, ale i svého bratra a strýčka, je Princezna Azula, chladnokrevná vládkyně ohně, a její kamarádky Ty Lee a Mai. Aangova cesta přes Království země vede i přes město Gaoling, kde nachází svou učitelku ovládání země, v místních zápasech zvanou jako slepou banditku, Toph Beifongovou. Společně se pak dostávají přes poušť, kde Aanga na pár dílů ztratí svého bizona, až do města Ba Sing Se, kde chce Tým Avatar varovat Krále země před blížícím se Národem ohně a poprosit jej o pomoc. To ovšem komplikuje fakt, že městu de facto vládne tajná policie Dai Li s královým poradcem Long Fengem včele a král díky nim věří, že žádná válka není. Do Ba Sing Se je ovšem následuje i Azula, která má v plánu město dobýt, v čemž jí nakonec pomůže její získaný vliv v Dai Li. V posledních okamžicích pádu Ba Sing Se se Zuko přidává na stranu Azuly, kdy společně zadrží svého strýce Iroha, snažícího se získat čas pro utíkající Tým Avatar, který se s Aangem, jehož v Avatarském stavu zabila Azula, snaží dostat do bezpečí. V útěku před Národem ohně potkává Tým Avatar válečníky Jižního vodního kmene a Katara se Sokkou se tak spatří se svým otcem, náčelníkem Hakodou. Společně získají jednu loď Národ ohně a v maskování se tak na jeho území skrývají. V tento okamžik mají před Národem ohně výhodu překvapení, jelikož celý svět věřil, že Avatar je mrtev... Aanga ovšem zpět k životu přivedla Katara za pomocí léčivé vody z Oázy duchů ze Severního vodního kmene. V přestrojení se v Národu ohně chtějí všichni skrývat až do dne Černého slunce, kdy vládci ohně ztrácí svou schopnost. Během této události mají v plánu dobýt hlavní město Národa a ukončit tak válku. Plán se ovšem podaří odhalit Princezně Azule, která jejich naději na poražení Pána ohně Ozaie během zatmění překazí. Po neúspěšném útoku se za Avatarem znova vydává princ Zuko, tentokrát ovšem odhodlán přidat se k Týmu Avatar a naučit Aanga ovládat oheň, aby tak mohli ukončit stoletou válkou. Všichni ostatní, bez vědomí Zuka, chtějí ovšem počkat na okamžik, kdy vymizí vliv Sozinovy komety, jelikož věří, že svět už ve větším chaosu nebude... Z tohoto omylu je ovšem vyvádí Zuko, který zná plán svého otce. Ten chce využít moc komety ke zničení současného světa. Aang tak nemá na výběr, musí se postavit Ozaiovi dřív, než naplní svůj plán, a zabít jej. Ten ovšem den před příletem komety, plný vnitřního rozporu, kdy se není jist, zda dokáže zabít, zmizí... Během vlivu komety se na Ba Sing Se vydává Řád bílého lotosu včele s Irohem, aby město osvobodili od Národa ohně. Mezitím se ostatní Aangovo přátelé musí postavit flotile vzducholodí Národa ohně a Katara se Zukem se vydávají do hlavního města Národa ohně, aby překazili korunovaci Azuly novou Paní ohně. Na hranicích Království země se ale objevuje Aang, odhodlaný se nyní postavit Pánu ohně. Aang ovšem od událostí v Ba Sing Se není schopen vstoupit do Avatarského stavu a jeho boj s Pánem ohněm začíná prohrávat. Vše se obrací ve chvíli, kdy Aang utrpí úder do své smrtelné rány a opět se aktivuje jeho Avatarský stav. Ozai v obavách před takovou mocí se před Aangem vydává na útěk. Ten ovšem Pána ohně nakonec dopadá a pomocí ovládání energie, které ho naučila Lví želva, zbaví Pána ohně Ozaie vlády nad ohněm. Pán ohně Ozai je nakonec uvězněn za válečné zločiny a Princezna Azula je díky své mentální nestabilitě umístěna do ústavu. Princ Zuko, který je korunován novým Pánem ohně zahajuje ve spolupráci s Avatarem novou éru míru a lásky.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní postavy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Aang.", "content": "Aang je vzdušný nomád narozený 12 let před Sozinovo kometou. Aang je Avatarem po Avatarovi ohně Rokovi a Avatarem před Avatarkou vody Korrou. Jakožto Avatar se musí naučit ovládat zbylých tři živly- vodu, zemi a oheň. Vzhledem k jeho zamrznutí v ledovci během celých 100 let války má nelehkou úlohu - do léta se musí tytyo živly naučit ovládat a porazit tak Pána ohně Ozaie a nastolit ve světě mír. Aang je jedním z mála Avatarů, kterým byla ukázána technika ovládání energie a taky možnost ovládat energii druhých a zbavit je jejich vládnutí, od Aanga se tuto techniku později naučí Korra. Aang je zamilovaný do Katary.", "section_level": 2}, {"title": "Katara.", "content": "Katara je vládkyně vody z Jižního vodního kmene, kde vyrůstala s jejím bratrem Sokkou, a kteří byli společně vychováváni její babičkou Kannou. Katara je dcerou náčelníka Jižního vodního kmene Hakody a jeho manželky Kyi, je také posledním vládcem vody z celého jižního polu. Během jejího dětství žila Katara zprvu poklidný život, dokud ji Národ ohně nepřipravil o její maminku, v naději, že zabili posledního vládce vody. Když byla Katara společně se Sokkou starší, objevili posledního vzdušného nomáda, Avatara Aanga, který byl uvězněný v ledovci po sto let. Protože se Aang potřeboval naučit ovládat vodu a Katara hledala mistra pro ovládání vody, vydali se sourozenci a Aang společně na Severní pol. Katara a Sokka se nakonec stali velmi blízkými přáteli Aanga a pomohli mu najít mistry pro naučení ovládání se dalších elementů a pomoci mu tak zastavit Pána ohně Ozaie v jeho snaze o ovládnutí světa, a následně obnovit mír ve světě.", "section_level": 2}, {"title": "Sokka.", "content": "Sokka je 15letý bojovník z vesnice jižního vodního kmene, byl vychováván společně s jeho mladší sestrou Katarou jejich babičkou. Sokka se touží stát stejně statečným a vynikajícím bojovníkem a skvělým vojevůdcem jakým je jeho otec Náčelník Hakoda, má také na starost za jeho otce celou jejich vesnici, na důkaz důvěry v Sokku a jeho schopnosti. Po svém otci zdědil Sokka také inteligenci a smysl pro humor. Ze začátku neměl Aanga moc v lásce a pokládal ho i za špiona Národa ohně.", "section_level": 2}, {"title": "Toph Beifong.", "content": "Toph Beifongová, známá také jako „Slepá banditka“ při soutěži zvané \"Kamenování\", je jedna z nejlepších vládkyň země a Aangova učitelka ovládání země. Toph pochází z bohaté rodiny Beifongů a přišla na svět slepá, kvůli čemuž jí její otec nechával na každém kroku hlídat strážemi. I když je slepá, s viděním problém nemá. Ovládání země se naučila od zemních krtků, kteří jsou prvními vládci země na světě. Od nich se naučila také vnímat svět pomocí nohou - vidí pomocí vibrací, které se šíří po zemi. Dokázala také jako první ovládat kov.", "section_level": 2}, {"title": "Appa.", "content": "Appa je loajální vzdušný bizon a zvířecí průvodce Avatara Aanga, jedná se o velké, několikatunové zvíře. Appa je z poslední generace vzdušných bizonů ještě před jejich vyhlazením společně s vládci vzduchu. S Aangem se setkali jako malí, když si mladí vládci vzduchu vybírali svého vzdušného bizona. Díky jeho schopnosti létání je Appa hlavním dopravním prostředkem týmu Avatar.", "section_level": 2}, {"title": "Momo.", "content": "Momo je okřídlený lemur, jedná se o druh lemura, který byl typický v oblastech vzdušných chrámů. Je společníkem Aanga a jeho přátel. Momo se také s přátelil s Appou a navykl si na něho jako na nepostradatelnou část jejich týmu, díky tomuto vztahu se pak v Ba Sing Se snaží najít Momo ztraceného Appu, pomocí zbytku chlupů Appovi srsti. Jedná se o inteligentní zvíře, i když má problémy chápat lidskou řeč.", "section_level": 2}, {"title": "Suki.", "content": "I když vypadá Suki jako obyčejná holka, jedná se o vůdkyni skupiny ženských bojovnic - Bojovnice Kyoshi. Jejich skupina i jejich ostrov je pojmenován dle Avatarky Kyoshi - Avatarka země před Rokem. Se svým trénováním jakožto bojovnice začala ve svých 8 letech. Po setkání s Avatarem a jeho přáteli trénovala během jejich návštěvy ostrova Kyoshi, Suki se zamilovala to Sokka.", "section_level": 2}, {"title": "Iroh.", "content": "Iroh byl generál Národa ohně ve výslužbě, původní Princ národa, Velmistr řádu Bílého Lotosu, mistr ovládání ohně a moudrý mentor jeho synovce Zuka. Byl starším synem Pána ohně Azulona a Ilah, a starším bratrem Ozaie. Irohova dobře známá schopnost Ohnivého dechu a jeho údajné zabití posledního draka mu vynesli uznávaný titul Drak Západu.", "section_level": 2}, {"title": "Zuko.", "content": "Zuko je mistr ovládání ohně, narozený jako princ královské rodiny Národa ohně, který držel titul Pána ohně od roku 100 po Sozinově kometě do roku 167 po Sozinově kometě. Původně jako hlavní nepřítel Týmu Avatar, Zukův časný život se točil okolo pokusu dopadnout dlouho ztraceného Avatara, aby se mohl vrátit do své země a získat zpět svou čest jako korunní princ. Nakonec se však k avatarskému týmu připojí a pomůže Aangovi porazit Pána ohně. Lze jej snadno poznat dle jeho jizvy na levé části obličeje, kterou získal od svého otce, krátce před jeho vyhoštěním, jako výsledek jeho neúmyslného zneuctění svého otce, když promluvil během válečné porady a když s ním odmítl bojovat v Agni Kai.", "section_level": 2}, {"title": "Azula.", "content": "Azula byla princezna Národa ohně, dcera Pána ohně Ozaie a Ursy, sestra Zuka a neteř Iroha. Byla klíčovým protivníkem Týmu Avatar, pronásledovala Avatara Aanga a svého vyhoštěného bratra daleko napříč Královstvím země, doprovázena svými dvěma tehdejšími nejlepšími kamarádkami, Mai a Ty Lee.", "section_level": 2}, {"title": "Ozai.", "content": "Syn pána ohně Azulona a mladší bratr Iroha. Ozai se k moci a své pozici pána ohně dostal díky výmluvnému přesvědčení svého otce Azulona, že Iroh po smrti svého jediného syna Lu Tena není schopná nadále vést svůj Národ. Azulon mu tak pro získání této pozice přikáže, aby zabil svého syna. To ovšem zjistila jeho matka a na obranu Zuka se, dle slov Ozaie, \"dopustila hanebných a zrádných činů za což byla vyhoštěna\". Ozaiovo jediným cílem je naplnit sny pána ohně Azulona a Sozina a dostat tak svět pod nadvládu Národa ohně.", "section_level": 2}], "src_summary": "Avatar: Legenda o Aangovi (v anglickém originále Avatar: The Last Airbender) je americký animovaný televizní seriál. Vysílán byl v letech 2005–2008, na stanici Nickelodeon. Ve třech řadách (označeny jako „knihy“ – voda, země a oheň) má 61 dílů, jedna epizoda trvá okolo 20 minut.", "tgt_summary": "Avatar – Der Herr der Elemente (Originaltitel: \"Avatar: The Last Airbender\", intl. auch \"Avatar: The Legend of Aang\") ist eine US-amerikanische Fantasy-Zeichentrickserie, die drei Staffeln lang auf Nickelodeon ausgestrahlt wurde. Die Serie begann im Februar 2005 und endete im Juli 2008 in den USA. Sie spielt in einer fiktiven Welt, die großteils an das historische Ostasien angelehnt ist. Die Serie ist stilistisch von japanischen Animes beeinflusst und hebt sich dadurch von anderen US-Zeichentrickserien ab, ist aber keine reine Imitation des Animestils. In dieser Serie muss der zwölfjährige Aang der Welt Frieden und Gleichgewicht bringen, indem er den Krieg der Feuernation mit dem Rest der Welt beendet. Im Laufe der Handlung trifft er auf Freunde, Gefährten und Verbündete, die ihn unterstützen, wird aber ständig von der Feuernation gejagt. ", "id": 1760899} {"src_title": "John Tavener", "tgt_title": "John Tavener", "src_document": [{"title": "Činnost.", "content": "Studoval na londýnské Highgate School a Královské hudební akademii, obor orchestrální klavír. Později se zaměřil na skladbu a studoval práce Olivera Messiaena, Pierra Bouleze a György Ligetiho. V 60. letech působil jako varhaník a sbormistr presbyteriánského kostela sv. Jana v Kensingtonu. Na pozadí viktoriánských duchovních hymnů se věnuje hudebním inovacím a jeho tehdejší tvorba se značně liší od pozdějšího návratu ke zdrojům liturgické hudby. Vrcholnou skladbou tohoto období je kantáta \"The Whale\" (1968), která se stala styčným bodem mezi klasickou hudbou a vlnou populární hudby konce 60. let. Tavener zkombinoval magnetofonové nahrávky, elektrifikované bicí nástroje a sbor používající megafon. John Lennon prosadil vydání \"The Whale\" na LP desce spolu s dalšími Tavenerovými skladbami \"(Celtic Requiem, Coplas, Nomine Jesu, 1968)\" na nově vznikající hudební značce Apple Records. V roce 1977 Tavener přijal pravoslaví a jeho následná tvorba odráží kontemplativní funkci hudby v byzantské liturgii. Podobně jako ikony se zde hudba (především vokální) považuje za theofanii – božské zjevení. Odmítnutí západní hudby jako egocentrické a příliš materialistické vede Tavenera k výběru témat z duchovních dějin východu jako je Liturgie sv. Jana Zlatoústého \"(The Liturgy of St. John Chrysostom, 1978)\" nebo tradiční pohřební obřad Panychida \"(Panikhida, 1986)\". Osmitónový byzantský kánon použil například v Rekviem za Annu Achmatovovou \"(Akhmatova Requiem, 1980)\", jehož londýnská premiéra neunikla pozornosti sovětské KGB. Podobně jako poezie této ruské disidentky zaznívá v oratoriu \"Akathist of Thanksgiving (1987)\" poéma pravoslavného duchovního, který v roce 1940 zemřel v sibiřském gulagu. Extatický chorál \"Song For Athene (1988)\" zazněl na pohřbu princezny Diany. Zkušenost s mystikou jej přivedla ke zhudebnění poezie Williama Blakea \"(Eterinity's Sunrise, 1997)\". Tavenerův zájem se v současnosti neomezuje jen na pravoslaví. Inspiraci hledá například v súfismu (islámské mystice), v indických posvátných textech nebo v poezii švédského metafyzika Fritjofa Schuona (1907-1998). Ačkoliv podle jeho vlastních slov se hudba 20. století vyznačuje nedostatkem duchovnosti, sám přiznává, že nalezl inspirační zdroj v náboženském prožitku z kompozic Antona Weberna. V soudobé hudbě bývá řazen po bok Arvo Pärta nebo Henryka Góreckého. V roce 2000 byl za svůj přínos hudbě povýšen do šlechtického stavu.", "section_level": 1}], "src_summary": "John Tavener (28. ledna 1944, Londýn − 12. listopadu 2013, Child Okeford) byl britský hudební skladatel, představitel směru duchovního minimalismu.", "tgt_summary": "Sir John Kenneth Tavener (* 28. Januar 1944 in London; † 12. November 2013 in Child Okeford, Dorset) war ein britischer Komponist, der vor allem für seine geistliche Vokalmusik bekannt war.", "id": 874378} {"src_title": "Sófrosyné", "tgt_title": "Besonnenheit", "src_document": [{"title": "Starořecká mytologie.", "content": "V původní starořecké mytologii šlo o řeckého bůžka (ducha nebo démona), který sídlil s ostatními řeckými bohy na Olympu. Řečtí bohové prý mohli podle svého vlastního uvážení obdařit každého lidského jednotlivce ctností životní vyrovnanosti a harmonie spojenou se střídmostí, uvážlivosti a sebeovládáním, která byla s tímto božstvem spojována.", "section_level": 1}, {"title": "Starořecká filosofie.", "content": "V pozdější filosofické rovině šlo ale o dosti složitou myšlenkovou konstrukci, která měla svůj hlubší komplexní význam, který je dnes do většiny současných moderních jazyků jen velmi obtížně přeložitelný. Šlo o sofistikovaně ušlechtilý antický ideál, jenž prezentoval určitou idealizovanou představu harmonického života každého jednotlivce spojenou se životní moudrostí a sebeovládáním (sebekontrolou). Šlo o ideál dokonalosti lidského charakteru spojeného se zdravým myšlením, který se vyskytuje v dokonale harmonicky vyvážené podobě v nějakém lidském jedinci. Myšlenka byla dosti podobná některým ideálům známým například i z Konfuciových spisů a východních myšlenek obsažených v hinduismu, buddhismu a taoismu. U starořeckých řeckých stoiků pak představovala sófrosyné jednu z vůbec nejdůležitějších lidských ctností společně s odvahou, opatrností a spravedlností. S ideálem sófrosyné pak také souviselo i známé latinské rčení: \"\"Mens Sana in corpore sano\"\" - česky \"\"Ve zdravém těle zdravý duch\"\". Pojem sófrosyné se běžně vyskytuje jak ve starořeckých filosofických spisech, tak i v literatuře (např. u Homéra). Z filosofických spisů jsou patrně vůbec nejznámější Platónovy dialogy. Pojem ale užíval i Pythagoras, kde je tímto pojem spojována právě myšlenka životní harmonie. Jak opak pojmu sófrosyné je uváděna arogance.", "section_level": 1}, {"title": "Křesťanský pojem.", "content": "Pojem později převzala i raná východokřesťanská teologie, kde ale došlo k výraznému významovému posunu jeho původního významu. Zde tento pojem představuje čistotu a panenství (Evangelium podle Matouše). Za příklad byla v tomto smyslu dávána například řecká novoplatonská filosofka Hypatia z Alexandrie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sófrosyné (slovo pochází z řeckého slova \"σωφροσύνη\") je starověký řecký mytologicko-filosofický pojem, který se dnes v zjednodušené formě do češtiny překládá jako střízlivost, střídmost, umírněnost, uměřenost, zdrženlivost, uvážlivost, prozíravost, sebekontrola, sebeovládání nebo také jako rozumnost.", "tgt_summary": "Besonnenheit (, Sophrosyne) bezeichnet, im Unterschied zur Impulsivität, die überlegte, selbstbeherrschte Gelassenheit, die besonders auch in schwierigen oder heiklen Situationen den Verstand die Oberhand behalten lässt, um vorschnelle und unüberlegte Entscheidungen oder Taten zu vermeiden. ", "id": 2018355} {"src_title": "Učitel", "tgt_title": "Lehrer", "src_document": [{"title": "Profese učitele.", "content": "Mezinárodně uznávaná definice vymezuje učitele jako osoby, které ve vzdělávacích institucích žákům a studentům předávají poznatky, rozvíjí jejich dovednosti a formují jejich postoje. Bližší specifikace poznatků, dovedností a postojů, které má učitel ve své profesní aktivitě předávat, je obsažena ve formálních kurikulárních programech. Mezi učitele jsou tak zařazeni pouze ti pedagogičtí pracovníci, kteří přímo vyučují. Nemá-li tedy například ředitel školy vyučovací úvazek, není zahrnut do kategorie učitel. Učitelská kvalifikace se obecně rozlišuje podle stupně školy na předškolní, pro základní školy a pro střední školy, kde je dále rozdělena podle vyučovacích předmětů. Pro učitele vysokých škol není zvláštní učitelská příprava předepsána.", "section_level": 1}, {"title": "Prestiž povolání.", "content": "Profesi učitele hodnotí česká veřejnost velmi vysoko. V žebříčku nejprestižnějších povolání v české společnosti v roce 2013 se vysokoškolský pedagog umístil na čtvrtém místě, učitel na základní škole na místě pátém. Ačkoliv česká společnost přikládá učitelské profesi vysokou prestiž a považuje ji za významnou a zasluhující úctu, čeští učitelé si často stěžují, že jejich povolání je méně prestižní než jiná povolání s vysokoškolským vzděláním a hůře hodnocené než v jiných zemích.", "section_level": 2}, {"title": "Příprava na profesi.", "content": "Pro výkon učitelské profese je třeba odborná učitelská kvalifikace, která zahrnuje profesní dovednosti a znalosti jak oborové, tak pedagogicko-psychologické. Zájemci je získávají v přípravném vysokoškolském vzdělávání, v České republice magisterského stupně. Nutnost absolvovat pro dosažení učitelské kvalifikace vysokoškolské studium je deklarována v Národním programu rozvoje vzdělávání v ČR (Bílá kniha, 2001) a předepsána zákonem. Budoucí učitelé se připravují zpravidla na pedagogických, případně i jiných fakultách, které mají akreditované programy pro vzdělávání učitelů. Získat kvalifikaci pro učitelství odborných předmětů na středních školách mohou absolventi jiných VŠ programů také v rámci celoživotního vzdělávání (tzv. doplňkové pedagogické studium).", "section_level": 2}, {"title": "Profesní kompetence.", "content": "Jádro profesního standardu učitele tvoří sedm kompetencí: Váha oborově předmětové kompetence u vyšších stupňů roste a na vysokých školách zřetelně převažuje. Přesto sociální, komunikativní a kultivující působení, stejně jako výchova charakteru patří neoddělitelně k profesi učitele všech stupňů škol.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj profesní dráhy.", "content": "Ve vývoji učitelské profese dochází k reprodukci určitých ustálených cyklů, v jejichž rámci lze identifikovat jednotlivé vývojové etapy:", "section_level": 2}, {"title": "Klíčové problémy učitelské profese.", "content": "Jedním z problémů je vysoké zastoupení žen mezi učiteli (feminizace). Pokud se hovoří o poklesu prestiže učitelství, bývá jako hlavní faktor uváděna právě feminizace. Dalším z častých problémů je syndrom vyhoření, který je považován za důsledek všudypřítomného a dlouhodobě působícího stresu. Dalšími frekventovanými problémy je odklon od učitelství a volba jiné profese u velké části absolventů pedagogických fakult, profesní deformace, vysoké procento učitelů v důchodovém a předdůchodovém věku, zápas o výši finančního ohodnocení, které by bylo srovnatelné s jinými profesemi odpovídajícími jak kvalifikací, tak náročností.", "section_level": 2}, {"title": "Učitel v České republice.", "content": "Podle průzkumů CVVM z ledna 2008 se povolání učitele v ČR řadí na příčku třetí (učitel na vysoké škole) a čtvrtou (učitel na základní a střední škole) v žebříčku prestiže vybraných profesí. Učitelovy profesní povinnosti většinou přesahují hranice vzdělávání a výchovy. Učitel má většinou za povinnost, podle druhu školy a stupně vzdělávání, doprovázet žáky na školních výletech, dohlížet na chodbách a jiných prostorách školního zařízení, pomáhat s organizací školy, komunikovat s rodiči o problémech jejich dětí a snažit se je řešit.", "section_level": 1}, {"title": "Učitel ve světě.", "content": "Mezi učiteli po celém světě lze najít spoustu podobností i rozdílností. Skoro ve všech zemích jsou učitelé vzděláváni na univerzitách a k výkonu této profese musí předložit diplom o absolvování pedagogického vzdělání, např. ve většině evropských zemí se může stát učitelem pouze osoba s pedagogickým vzděláním. Od učitele se očekává charakterní jednání i dodržování pravidel slušného chování, neboť je většinou vzorem a příkladem pro dospívající generaci.", "section_level": 1}, {"title": "Anglie a Wales.", "content": "Učitelé/učitelky v jeslích a základních školách dostávají průměrný plat v rozmezí 20133 až 41000 liber ročně (výše platu k září 2007), při delší praxi se ale může učitelův plat ještě zvýšit, úměrně době odpracované ve školství. Učitelé v mateřských školách si vydělají v průměru 20980 liber ročně. (údaj platný v lednu 2008). Učitel na státní škole musí mít nejméně bakalářský titul a musí mít platnou licenci pro vzdělávání. Mnoho škol nabízí studium doplňujícího učitelského minima k získání licence, ve snaze doplnit učitele do těžko obsaditelných funkcí, například v odborných školách.", "section_level": 2}, {"title": "Francie.", "content": "Na státních a veřejných školách ve Francii vybírají učitele obecní a městské školské úřady, a to ve všech specializacích formou konkurzu. Učitelé se připravují na univerzitách a učitelé vyšších středních škol čili kolejí (\"collège\") skládají zvláštní zkoušku, tzv. agregaci. Tu zajišťují tzv. \"normální školy\", přičemž například \"École normale supérieure\" má větší prestiž než univerzity.", "section_level": 2}, {"title": "Německo.", "content": "Ve většině německých zemí (Länder) se příprava učitelů vyšších středních škol a gymnázií odehrává ve třech fázích. Zájemci nejprve absolvují bakalářské vzdělání na příslušné fakultě podle zvolené odbornosti, pak nastupují do škol, kde učí pod dozorem zkušených učitelů a dostávají přiměřený plat, a teprve pak absolvují tzv. pedagogikum, pedagogické, didaktická a psychologické přednášky v magisterských programech pedagogických fakult. Hlavní výhoda je v délce praxe, která se bere vážně, a v tom, že student po roční praxi už rozumí, k čemu pedagogické dovednosti potřebuje,", "section_level": 2}, {"title": "Spojené státy.", "content": "Kvalifikace se u učitelů požaduje pouze v některých státech. Podle amerického statistického úřadu Bureau of Labor Statistics je na základních školách 1,4 milionu učitelů a na středních školách 600 000 učitelů. Platy amerických učitelů závisí na délce jejich učitelské praxe a na jejich vzdělání. Platy se také mění v závislosti na daném státu. Všeobecný průměr platu učitele v USA činil v roce 2004 46 000 dolarů ročně. Ve stejném roce byl plat učitelů v mateřských školách vyčíslen na 21 000 dolarů za rok.", "section_level": 2}, {"title": "Rozvojové země.", "content": "Podle údajů UNESCO z října 2008 chybí na světě 18 milionů učitelů. Tolik by jich bylo třeba k zajištění kvalitního základního vzdělání pro všechny do roku 2015, což je jeden z Rozvojových cílů tisíciletí. Mnohem více by jich bylo potřeba, pokud mají být více lidem přístupné i další stupně vzdělání. Učitelé v rozvojových zemích se také musí vyrovnat s nedostatkem pomůcek a často jim samotným chybí kvalitní vzdělání. Proto v rámci rozvojové spolupráce probíhají různé kurzy pro budoucí i stávající učitele.", "section_level": 2}], "src_summary": "Učitel neboli pedagog je člověk, který jako profesionál učí a vzdělává, nejčastěji ve škole. Dobrý učitel by měl napomáhat zlepšování prostředí, ve kterém se odehrává výchovný a vzdělávací proces, předávat své znalosti, motivovat žáky k získávání znalostí z dalších zdrojů, ale také rozvíjet jejich morální hodnoty. Učitel by neměl zapomenout ani na sebevzdělávání, neboť stejně jako jde vpřed doba, mění se i pohled na svět a přibývají nové znalosti. ", "tgt_summary": "Ein Lehrer oder eine Lehrerin ist eine Person, die andere Personen auf einem Gebiet weiterbildet, auf dem sie selber einen Vorsprung an Können, Wissen oder Erfahrung hat. Da es sich um keine geschützte Bezeichnung handelt, kann sich grundsätzlich jede Person so nennen, die sich in einer Phase der Vermittlung von Wissen, Können, Lebensweisheit, Ausbildung oder Bildung befindet. „Lehrer“ kann in der Umgangssprache als Berufsbezeichnung oder als Ehrentitel sehr unterschiedliche Bedeutung annehmen und ist eine Sammelbezeichnung für alle Arten von Lehrenden; diese lassen sich durch eine entsprechende Wortverbindung jeweils näher kennzeichnen, etwa Schullehrer, Hauslehrer, Tanzlehrer oder Segellehrer.", "id": 1289870} {"src_title": "Brewster F2A Buffalo", "tgt_title": "Brewster F2A", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Byl vyprojektován firmou Brewster na základě zadání z 15. listopadu 1935 na vývoj palubního stíhacího letounu, který by nahradil dosavadní typ Grumman F3F. Projekt Brewsteru byl vybrán na úkor stíhacího dvouplošníku Grumman XF4F-1 firmy Grumman, ze kterého kompletním přepracováním vznikl slavný F4F Wildcat. Prototyp XF2A-1 byl robustní celokovový středoplošník s krytým kokpitem a zatahovacím podvozkem. Poháněl ho hvězdicový vzduchem chlazený devítiválec Wright R-1820-22 Cyclone o výkonu 850 hp (625 kW). U prototypu tvořila výzbroj dvojice synchronizovaných kulometů, z nichž jeden byl ráže 7,62 mm a druhý 12,7 mm. V červnu 1938 byla objednána první série 54 kusů varianty F2A-1 a později dalších 43 kusů verze F2A-2. U obou verzí byla výzbroj zesílena přidáním dalších dvou nesynchronizovaných 12,7mm kulometů v křídlech. Stroj byl hodnocen příznivě z hlediska pilotáže a letových vlastností. Potíže nastaly, když byla doplňována výzbroj a narůstala hmotnost, což snižovalo výkony typu.", "section_level": 1}, {"title": "Operační služba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "US Navy.", "content": "Námořní letectvo nakonec odebralo jen jedenáct kusů F2A-1, které sloužily u jednotky VF-3 na letadlové lodi USS \"Saratoga\". Ostatní letouny byly dodávány do Holandska, Belgie a Finska. Kompletně převzalo až následující sérii 108 kusů verze F2A-3 (dalších 20 kusů této verze převzalo Holandsko). Dvacet letadel F2A-3 americké námořní pěchoty se podílelo na obraně atolu Midway během bitvy o Midway.", "section_level": 2}, {"title": "Finsko.", "content": "Do Finska bylo přes Švédsko dodáno 44 kusů F2A-1 označených B-239. Ve Finsku byly tyto letouny vysoce hodnoceny, když se s úspěchem dokázaly v Zimní válce a Pokračovací válce postavit sovětským letadlům. Na každý dodaný stroj zde připadlo v průměru deset sestřelených letounů Rudé armády. Oblíbenost typu vedla až k úvahám o jeho domácí výrobě, finská modifikace letounů VL Humu s ruským motorem Švecov M-63 však nakonec zůstala jen v prototypu. Nejúspěšnějším finským (ale i celkově) stíhačem na brewsteru se stal Ilmari Juutilainen s potvrzeným počtem 34 sestřelů.", "section_level": 2}, {"title": "Velká Británie.", "content": "Velká Británie v roce 1940 převzala 38 kusů (ze 40 vyrobených, dva byly Němci ukořistěny) pro Belgii určených strojů B-339B (denavalizované F2A-2, v Británii Buffalo Mk I) a provozovala je ve Středomoří. Dalších 170 kusů verze B-339E bylo dodáno na Dálný východ, kde je po vypuknutí války v Japonskem, Royal Air Force, australské a novozélandské letectvo nasadily v bojích v Malajsii, Barmě, Indonésii a obraně Singapuru. Vzhledem k lepším výkonům modernějších japonských stíhacích letounů, zde Buffala utrpěla velké ztráty a brzy byla nahrazována modernějšími typy.", "section_level": 2}, {"title": "Nizozemsko.", "content": "Nizozemsko zakoupilo 72 kusů označených B-339D (dodány od března 1941) a 20 kusů verze B-439 (F2A-3) dodaných v březnu 1942. Letouny byly nasazeny při obraně Nizozemské východní Indie.", "section_level": 2}], "src_summary": "Brewster F2A Buffalo byl americký palubní stíhací letoun vyvinutý koncem 30. let 20. století. Letoun byl prvním stíhacím palubním jednoplošníkem US Navy.", "tgt_summary": "Die Brewster F2A Buffalo der Brewster Aeronautical Corporation war der erste bei Kampfeinheiten der US Navy eingesetzte Jagd-Eindecker. Die Maschine wurde bei vielen Luftstreitkräften eingesetzt. Sie war trotz ihrer Schwächen in Konstruktion und Leistung relativ erfolgreich im Luftkampf. Die Maschinen wurden schon im April bzw. Juni 1942 wegen ihrer Verluste aus den Luftkampfverbänden der USA zurück gezogen.", "id": 2025995} {"src_title": "Kolo Touré", "tgt_title": "Kolo Touré", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Arsenal.", "content": "Arsenal jej koupil po krátké zkoušce v únoru 2002 z týmu ASEC Mimosas za částku kolem 150 000 britských liber. Jako reprezentant neměl problém se získáním pracovního povolení. Za první tým Arsenalu nastoupil poprvé v srpnu 2003 v zápase FA Community Shield proti Liverpoolu. V sezóně 2003/04 získal s Arsenalem ligový titul. Ze začátku svého působení nastupoval na postu středního záložníka a pravého obránce, než jej nakonec manažer Arsène Wenger začal nasazovat na post stopera vedle Sola Campbella. 1. ledna 2009 údajně předložil vedení Arsenalu svůj psaný požadavek na přestup poté, co se nepohodl s tehdejším partnerem ze středu obrany Williamem Gallasem. Nakonec své rozhodnutí přehodnotil a zůstal s Arsenalem až do léta téhož roku.", "section_level": 2}, {"title": "Manchester City.", "content": "Jeho přestup do Manchesteru City byl oficiálně oznámen 28. června 2009. Jeho služby měly být vykoupeny částkou kolem 16 miliónů liber a v Manchesteru podepsal čtyřletou smlouvu. Na začátku července 2010 se k němu v Manchesteru City připojil jeho mladší bratr Yaya Touré. V březnu 2011 byl nařčen z užívání zakázaných látek poté, co neprošel namátkovou dopingovou kontrolou po zápase s Manchesterem United. Sám Kolo prohlásil, že nešlo o doping, nýbrž o nešťastný účinek tablet na hubnutí, které mu doporučila jeho manželka. Za tento přestupek si od Světové antidopingové agentury vyslechl rozsudek znamenající šestiměsíční zákaz činnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Liverpool FC.", "content": "V červenci 2013 přestoupil do klubu Liverpool FC. Trenér Brendan Rodgers potřeboval obsadit po odchodu Jamieho Carraghera (ukončil kariéru) post stopera zkušeným hráčem.", "section_level": 2}, {"title": "Celtic FC.", "content": "V červenci 2016 přestoupil do skotského mužstva Celtic FC, kde se opět setkal s trenérem Brendanem Rodgersem. podepsal smlouvu na jeden rok.", "section_level": 2}, {"title": "Úspěchy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klubové.", "content": "ASEC Mimosas Arsenal Manchester City", "section_level": 2}], "src_summary": "Kolo Touré (* 19. březen 1981, Bouaké, Pobřeží slonoviny) je fotbalista z Pobřeží slonoviny, od léta 2016 hráč klubu Celtic FC. Také nastupuje v reprezentaci Pobřeží slonoviny. Mimo svou vlast působil na klubové úrovni v Anglii a Skotsku. ", "tgt_summary": "Habib Kolo Touré (* 19. März 1981 in Bouaké) ist ein ehemaliger ivorischer Fußballspieler und jetziger Fussballtrainer. Der ehemalige Abwehrspieler stand zuletzt bei Celtic Glasgow unter Vertrag, wo er auch seine Fußballerkarriere 2017 beendete. Seit Februar 2019 ist er Mitglied des Trainerteams von Leicester City. Im Zeitraum zwischen den Jahren 2000 und 2015 absolvierte er mehr als 100 Länderspiele für die ivorische Nationalmannschaft.", "id": 984922} {"src_title": "Odpadlík (seriál)", "tgt_title": "Renegade – Gnadenlose Jagd", "src_document": [{"title": "Synopse.", "content": "\"„Býval dobrým policistou, ale spáchal ten nejhorší hřích, protože svědčil proti zkorumpovaným kolegům. Snažili se ho zabít. Místo toho zabili ženu, kterou miloval. Obviněn z vraždy nyní projíždí krajinou. Psanec, který loví psance. Lovec lidí. Odpadlík.“\"", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Policista ze San Diega jménem Reno Raines (Lorenzo Lamas), je pozván svým přítelem, nyní zástupcem prokurátora, Harrisonem Wellsem (Grand L. Bush) do Bay City v Kalifornii, aby mu tajně pomohl s vyšetřováním korupce místní policie. Reno přijme a pracuje v utajení. Sám ovšem přemýšlí o skončení u policie a chystá se oženit se se svou snoubenkou Valerií Prentiss (Deprise Brescia). Jakmile se shromáždí dostatek důkazů, chystá se Reno na konzultaci s vedením úřadu prokurátora. Renův výslech si bohužel vyslechne i poručík Donald \"\"Dutch\"\" Dixon (Stephen J. Cannell), který je šéfem místního zkorumpovaného oddělení a ihned informuje svého kolegu Buzzyho Burrella (Art LaFleur). Ten propustí na svobodu zločince Hoga Adamse (Donald Gibb), který má za úkol zlikvidovat Rainse. Hog souhlasí, jelikož Rainse chce už dlouho zabít, protože Hoga, i kdysi jeho mladšího bratra Hounda (Geoffrey Blake) dostal Reno za mříže. Večer tráví Reno na jednom hotelovém pokoji s Valerií. Najednou někdo vyrazí dveře a vystřelí na Rena, zasáhne ovšem Valerii, která padá k zemi. Reno rychle sahá po služební zbrani a opětuje palbu. Ve tváři muže, jenž vystřelil, poznává Hoga Adamse, který by měl sedět ve vězení. Hog utíká a Reno odváží Valerii do nemocnice. Celý incident však sledují Dixon a Burrell. Když Dixon zjistí, že se Adamsovi nepodařilo Rainese zabít, vytáhne Rainesovu záložní služební zbraň, kterou mu ukradli ze skříňky v San Diegu, zastřelí s ní Buzzyho Burrella a obviní z jeho vraždy Rena Rainese. Mezitím za Renem do nemocnice přijíždí i Harry Wells, který Rena varuje před Dixonem a doporučuje mu, aby odjel. Reno si od něj půjčuje kreditní kartu a chystá se chytit Hoga Adamse, který může za to, že teď leží jeho snoubenka v kómatu. I když je nevinný, stává se z Rena zločinec na útěku. Poručík Dixon nelení a kontaktuje lovce lidí, Bobbyho Sixkillera (Branscombe Richmond) a jeho krásnou sestru a společnici Cheyenne Phillipsovou (Kathleen Kinmontová), kteří po úvodním váhání nakonec kývnou na jeho nabídku a pustí se do pátrání po Rainesovi. Cheyenne pomocí počítače zaměří, kde naposled Reines použil platební kartu a Bobby se za ním vydává. Reno nachází Adamse, ale ten mu znovu utíká s bandou motorkářů. Adams poté společně se svojí bandou přepadá Bobbyho v jeho autobuse. Reno Bobbymu pomůže, zachrání mu život, a společně dostávají Hoga Adamse do vězení. Ve vězení ovšem Hog nepobude dlouho. Dutch Dixon ho totiž nechá zabít a zbaví se tak dalšího nepohodlného svědka. Bobby s Cheyenne si vyslechnou Renův příběh a přidávají se na jeho stranu. Reno začíná pro Bobbyho pracovat, mění si jméno na Vince Black a společně s Bobbym a Cheyenne loví lidi za odměnu. Brzy se z Rena a Bobbyho stávají nejlepší přátelé. Zanedlouho Reno zjistí, že existuje kazeta, která ho může očistit. Kazeta, na kterou si podezíravý Hog nahrál všechno, i to jak domlouvá s Burrellem Rainesovu vraždu. Kazetu má ovšem Hogův mladší bratr Hound, který ji nehodlá vydat dříve, než Raines zabije Dixona. Hound se totiž strachuje o svůj život. A tak začíná Renova dlouhá cesta za dopadením Hounda, získáním kazety, chytáním zločinců a bojováním za spravedlnost, přičemž se Reno musí stále ohlížet, dávat si pozor na Dixona, vyhýbat se policii a žít osamělý život na cestách a doufat, že jednou přijde den, kdy se vše obrátí a on zas bude moci žít poklidný život bez násilí a zločinu. A ten den jednou přijde.", "section_level": 1}], "src_summary": "Odpadlík (v anglickém originále Renegade) je americký dobrodružný seriál natáčený v letech 1992–1997, za jehož vznikem stojí producent a herec Stephen J. Cannell. Tento seriál má 5 řad po 22 dílech a za 4. sérii obdržel Stephen J. Cannell cenu Emmy v kategorii dramatických televizních seriálů.", "tgt_summary": "Renegade – Gnadenlose Jagd (Originaltitel: \"Renegade\") ist eine US-amerikanische Fernsehserie, die in den USA vom 17. September 1992 bis zum 4. April 1997 in fünf Staffeln und 110 Folgen ausgestrahlt wurde. Sie erzählt die Erlebnisse von Polizist Reno Raines, der des Mordes beschuldigt auf der Flucht ist und zum Kopfgeldjäger wird. Die Serie wurde von Stephen J. Cannell produziert.", "id": 2459336} {"src_title": "Hawker Henley", "tgt_title": "Hawker Henley", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Specifikace ministerstva letectví P.4/34 požadovaly konstrukci budoucí náhrady za lehký bombardér, který vznikal na základě specifikací P.27/32 (soutěž vyhrála firma Fairey s budoucím typem Battle, ten se v té době ale teprve rodil — první prototyp vzlétl teprve 10. března 1936). První prototyp Henley (K5115) vzlétl 10. března 1937, druhý (K7554) následoval 26. května 1938 jako vzor vlečných Henleyů. Oba zalétal zkušební pilot Philip Gaddesden Lucas. Motor byl řadový dvanáctiválec Rolls-Royce Merlin II o výkonu 757 kW. Protože ve spodní části trupu na úrovni křídla byla pumovnice pro 340 kg pum, byl chladič kapaliny přemístěn pod motor. V kabině byla dvoučlenná osádka, z níž pilot ovládal synchronizovaný kulomet Browning ráže 7,7 mm a letecký pozorovatel jeden pohyblivý kulomet Vickers K identické ráže. Prototyp byl vystaven v úseku prototypů na výstavě letadel RAF v Hendonu v roce 1937. Mezitím se ovšem razantně změnily požadavky Air Ministry na budoucí výzbroj RAF, v které pro Henley najednou již nebylo využití. Nový typ proto byl podle specifikací 42/36 upraven pro vlek rukávových terčů, pro nácvik střelby na vzdušné cíle. Bylo objednáno 350 strojů, ovšem nakonec byla zakázka seškrtána na 200 letounů, které se vyráběly jako Hawker Henley TT Mk.III. V pumovnici bylo pouzdro s terčovými rukávy, které se vypouštěly na laně za letoun. Ke zpětnému navíjení sloužil naviják poháněný vrtulkou na rameni, neseném na levém boku trupu na úrovni zadního kabinového prostoru. Celkem bylo postaveno 200 sériových letounů u firmy Gloster Aircraft Co. Ltd. v Hucclecote (dostaly sériová čísla L3243 až L3442), tyto byly používány mezi lety 1939 až 1942.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní technické údaje.", "content": "Údaje platí pro Henley TT Mk.III", "section_level": 1}], "src_summary": "Hawker Henley, byl britský jednomotorový dolnoplošník původně konstruovaný firmou Hawker Aircraft Ltd., jako lehký a střemhlavý bombardovací letoun na základě specifikací P.4/34. Ve skutečnosti byl za druhé světové války používán jen v neozbrojené verzi Henley TT Mk.III, určené k vleku rukávových terčů.", "tgt_summary": "Die Hawker Henley war ein leichtes Kampfflugzeug des britischen Herstellers Hawker Aircraft Ltd. aus der Zeit des Zweiten Weltkriegs. Der Mitteldecker diente dann allerdings hauptsächlich als Zielschleppflugzeug für Flakübungen.", "id": 977439} {"src_title": "Eric Djemba-Djemba", "tgt_title": "Éric Djemba-Djemba", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Od svých 15 let se Djemba-Djemba snažil prosadit v mládežnických týmech francouzského klubu FC Nantes, který získal v sezóně 2000/01 francouzský mistrovský titul. Profesionální smlouvu podepsal roku 2000. V roce 2001 prorazil do A-týmu, se kterým se představil též v Lize mistrů UEFA. Povedeným výkonem pomohl k výhře nad italským Laziem Řím. Nantes se dokázalo probojovat do druhé skupinové fáze. Nastoupil rovněž v utkání proti Manchesteru United, kde se v záloze střetl s Royem Keanem. Za jeho výkony ve dresu \"Kanárků\" byl povolán do reprezentace. Častým partnerem ve středu pole mu byl Mathieu Berson. Během druhé sezóny 2002/03 odehrál 25 zápasů a nasbíral 11 žlutých karet a jednu kartu červenou. V létě 2003 odešel z Nantes do Manchesteru United za částku 3,5 milionu liber a v závislosti na jeho výkonech se zaplacená částka mohla vyšplhat až na 4,2 milionu liber. Djemba-Djemba podepsal s \"Rudými ďábly\" pětiletou smlouvu. Podle některých měl být nástupcem Roye Keana, který měl svá nejlepší léta už za sebou. Dalším konkurentem v záloze byl Nicky Butt, který ale často chyběl kvůli zranění. Djemba-Djemba si 16. září 2003 zahrál Ligu mistrů proti Panathinaikosu a v 83. minutě vstřelil svůj první gól za United. Byl to poslední gól zápasu, United porazili řecký celek 5:0. Na konci října odehrál celý zápas proti Leeds United v rámci ligového poháru Carling Cup a v 78. minutě našel přihrávkou Davida Belliona, který vyrovnal na 1:1. Během prodloužení se skóre změnilo na 2:2, Djemba-Djemba rozhodl ve 117. minutě o vítězství 3:2 a postupu do osmifinále. Za Manchester United celkově odehrál 39 soutěžních zápasů během necelých dvou let. V lednu roku 2005 jej koupila Aston Villa za částku 1-2 milionů liber.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Se spoluhráči z reprezentace Kamerunu zvítězil v roce 2002 na Africkém poháru národů. Mužstvo čítalo takové hráče jako byli Samuel Eto’o, Carlos Kameni, Lauren nebo Pierre Womé. Ve stejném roce se objevil na mistrovství světa, které se konalo v Jižní Koreji a Japonsku. Dále si zahrál na Konfederačním poháru FIFA 2003.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eric Daniel Djemba-Djemba (* 4. května 1981, Douala, Kamerun) je kamerunský fotbalista, který hraje na pozici defenzivního záložníka. Ve více než 20 zápasech reprezentoval Kamerun. Zúčastnil se mistrovství světa v roce 2002.", "tgt_summary": "Éric Djemba-Djemba (* 4. Mai 1981 in Douala) ist ein ehemaliger kamerunischer Fußballspieler mit französischem Reisepass, der normalerweise im defensiven Mittelfeld spielte.", "id": 637244} {"src_title": "Jaderná elektrárna Jaslovské Bohunice", "tgt_title": "Kernkraftwerk Bohunice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "A1.", "content": "První těžkovodní reaktor chlazený oxidem uhličitým (označovaný jako A-1) typu KS-150 byl budován od srpna 1958 a byl uveden do komerčního provozu v prosinci 1972. Její jaderný reaktor s označením KS 150 byl vyprojektovaný v SSSR a Československu. Nádobu reaktoru a vnitřní komponenty aktivní zóny, kromě palivových elementů, vyrobil závod Škoda v Plzni. Koncepce reaktoru měla ověřit možnost používat jako palivo neobohacený (přírodní) uran. Palivo bylo v reaktoru umístěno v 148 kanálech, přičemž konstrukce reaktoru umožňovala výměnu paliva za provozu pomocí zavážecího stroje. V reaktoru bylo také umístěno 40 regulačních tyčí. Palivové elementy byly vyrobeny z kovového uranu a opatřeny pseudoslitinou hořčíku a berylia. Aktivní zóna měla průměr 3,56 m a výšku 4,0 m. Bylo v ní umístěno 24,6 t přírodního uranu. Celý reaktor byl pak 20,1 m vysoký a měl průměr 5,1 m. Tloušťka stěny byla od 150 mm do 600 mm. Jako moderátor sloužila těžká voda, které bylo v reaktoru 57,2 tun, a reaktor byl chlazen oxidem uhličitým. Chladivo vstupovalo do reaktoru pod tlakem 6,5 MPa a teplotě 112 °C, na výstupu mělo 5,5 MPa a teplotu 426 °C. Reaktorem protékalo 1576 kg/s chladicího plynu. Projektovaný tepelný výkon elektrárny byl 560 MW, hrubý elektrický výkon 144 MW, čistý 110 MW (jiné zdroje uvádějí též 104 MW či 127 MW). Pro výrobu elektrické energie sloužily 3 elektrické generátory, každý s výkonem 50 MWe. V provozu byly jen 2 generátory z důvodu oprav na parogenerátorech.", "section_level": 2}, {"title": "Havárie.", "content": "V průběhu spuštění a provozu elektrárny A1 docházelo k četným poruchám (jednalo se o první jadernou elektrárnu v Československu), přičemž došlo ke dvěma skutečně závažným haváriím. K první došlo v roce 1976, kdy čerstvý palivový článek nedosedl v aktivní zóně – nebyl správně zajištěn a tlakem plynu došlo k jeho vystřelení ven z reaktoru do prostoru reaktorového sálu (dva mrtví mimo prostor reaktoru, udušení uniknutým oxidem uhličitým). K nejzávažnější havárii pak došlo 22. února 1977. Byla hodnocena stupněm 4. V důsledku této havárie bylo rozhodnuto o odstavení elektrárny A-1 z provozu. Došlo k částečnému roztavení aktivní zóny a vzhledem k náročnosti opravy byl blok v roce 1977 vyřazen z provozu a nyní probíhá jeho postupná likvidace.", "section_level": 3}, {"title": "Likvidace elektrárny.", "content": "Od roku 1979 probíhá postupná likvidace elektrárny EBO A-1. Veškeré jaderné palivo bylo na základě mezistátní dohody odvezeno do Ruské federace. V současnosti představují největší riziko nádrže s radioaktivními kaly a pevné radioaktivní odpady.", "section_level": 3}, {"title": "V1.", "content": "Další dva reaktory typu VVER-440/230 se označují souhrnně jako elektrárna V1. Jejich výstavba začala v srpnu 1972 a do komerčního provozu byly uvedeny v letech 1980 a 1981. První z nich byl odstaven 31. prosince 2006, druhý 31. prosince 2008, jako jedna z podmínek vstupu Slovenska do Evropské unie. Na počátku roku 2009 však vláda odsouhlasila jeho opětovné dočasné spuštění v souvislosti se zastavením dodávek zemního plynu z Ruska, ale Evropská komise varovala, že obnovením provozu bloku V1 by Slovensko porušilo evropské právo. Oba dva bloky byly několikrát náročně modernizovány a upraveny tak, aby odpovídaly bezpečnostním normám. Rekonstrukční práce probíhaly až do roku 2000, kdy byly završeny tzv. Malou rekonstrukcí. Při ní došlo i k vyžíhání tlakových nádob reaktorů, aby bylo částečně odstraněno jejich radiační zkřehnutí. Po definitivním odstavení druhého bloku V1 bude muset Slovensko několik let dovážet energii, minimálně do té doby, než bude dostavěna elektrárna v Mochovcích. Na začátku roku 2012 začala společnost Javys (Jaderná vyřazovací společnost) připravovat demolici některých objektů elektrárny. Jedná se především o chladicí věže a ostatní nejaderné zázemí. Likvidace je naplánována ve dvou etapách a potrvá až do roku 2025, cena se bude pohybovat kolem 1,1 miliardy eur.", "section_level": 2}, {"title": "V2.", "content": "Dva reaktory typu VVER-440/213 se označují jako V2 a začaly se stavět v roce 1976. Do komerčního provozu byly uvedeny v roce 1985. Počítá se s životností minimálně 40 let, neboť oba bloky jsou průběžně modernizovány.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jaderná elektrárna Jaslovské Bohunice se nachází u stejnojmenné obce v okrese Trnava na Slovensku. Jedná se v podstatě o tři jaderné elektrárny s celkem 5 reaktory, postupně postavené v jedné lokalitě. Jednotlivé části jsou označovány zkratkami A-1 (jeden reaktor), V1 (dva reaktory) a V2 (dva reaktory). ", "tgt_summary": "Das Kernkraftwerk Bohunice (, Abk. EBO) steht etwa 2,5 km vom Dorf Jaslovské Bohunice entfernt im Okres Trnava in der Westslowakei. Es besteht aus insgesamt drei Anlagen mit den Bezeichnungen \"Bohunice A1\" (abgeschaltet seit 1979), \"Bohunice V1\" (abgeschaltet seit 2008) und \"Bohunice V2\" (in Betrieb). Die Anlagen V1 und V2 besitzen jeweils zwei Druckwasserreaktoren vom Typ WWER-440. In unmittelbarer Nähe zum Kernkraftwerk entstand ab Herbst 2009 das Gas- und Dampfkraftwerk Malženice unter der Leitung von E.ON, dieses befindet sich seit Oktober 2013 in Kaltreserve.", "id": 2206222} {"src_title": "Láčkovka lemovaná", "tgt_title": "Nepenthes albomarginata", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Láčkovka lemovaná byla poprvé objevena Thomasem Lobbem v roce 1848. Oficiálně popsána byla o rok později Johnem Lindleyem. Druh byl poprvé pěstován ve Velké Británii roku 1856.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Láčkovka lemovaná je popínavá rostlina. Stonek může dosahovat délky až 4 m a průměru až 5 mm. Listy jsou kožovité, kopinaté, objímavé, až 25 cm dlouhé a 2 cm široké. Nemají řapík a od konce k bázi se zužují. Podélná žilnatina je nezřetelná. Úponky jsou až 20 cm dlouhé. Spodní láčky jsou v dolní třetině baňaté a nahoře válcovité a relativně malé. dosahují jen asi 15 cm délky a 4 cm šířky. Po čelní straně láčky sbíhá pár cca 5 mm širokých, roztřepených křidélek. Obústí je na průřezu válcovité, až 2 mm široké, nezřetelně zoubkované. Těsně pod obústím se nachází pruh hustých bílých trichomů. Vnitřní povrch baňaté části láčky je pokryt žlázami. Víčko (operculum) je téměř kruhovité, bez přívěsků. U báze víčka se nachází nevětvená ostruha. Horní láčky se v mnohém podobají spodním. Jsou válcovité až nálevkovité a na čelní straně mají místo křidélek dvě žebra. Láčkovka lemovaná je dvoudomá rostlina, má hroznovité květenství, u samčích rostlin zpravidla větší. Vřeteno může dosahovat až 40 cm. Květní stopky jsou bezlistenné, až 3 cm dlouhé a nesou jeden až dva květy. Většina částí rostliny je pokryta krátkými bílými chloupky.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Láčkovka lemovaná je rozšířený druh, vyskytující se na Borneu, Západní Malajsii a Sumatře. Roste ve výškách 0-1200 m n. m. Nejčastěji se vyskytuje v deštných lesích, nazývaných Kerangas forest, ale byla zaznamenána i ve vrcholové vegetaci menších vrcholů.", "section_level": 1}, {"title": "Masožravost.", "content": "\"Nepenthes albomarginata\" je zajímavá svou specializací na termity. Pokud se láčka naplní termity, pruh bílých chloupků pod obústím se vytratí. Bílé chloupky totiž lákají termity. Zatímco si pochutnávají na chloupcích, mnoho jich napadá do láčky a pak už nemohou ven.", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzné druhy.", "content": "Část kladogramu z roku 2001", "section_level": 1}], "src_summary": "láčkovka lemovaná (\"Nepenthes albomarginata\") je tropická láčkovka původní na Borneu, Západní Malajsii a Sumatře. Druhové jméno \"albomarginata\" pochází z Latiny a vzniklo spojením slov \"albus\" (bílý) a \"marginatus\" (vroubený), což se vztahuje k pásu bílých trichomů, charakteristickému pro tento druh.", "tgt_summary": "Nepenthes albomarginata ist eine fleischfressende Pflanze aus der Gattung der Kannenpflanzen (\"Nepenthes\"). Sie wurde um 1849 vom Botaniker John Lindley erstbeschrieben. Ihr Artepitheton „albomarginata“ ist den lateinischen Wörtern \"alba\" (deutsch „weiß“) und \"marginatus\" (deutsch „Kragen“ oder „Saum“) entlehnt und bezieht sich auf den weißen Saum unter der Kannenöffnung.", "id": 403910} {"src_title": "Volba prezidenta Spojených států amerických", "tgt_title": "Präsidentschaftswahl in den Vereinigten Staaten", "src_document": [{"title": "Charakteristika voleb.", "content": "Jedno funkční období trvá 4 roky a nikdo nesmí být zvolen ani kandidovat na víc než dvě volební období (na rozdíl např. od Česka toto ustanovení není omezeno tím, že by bylo zakázáno být zvolen pouze dvakrát za sebou, zákaz je absolutní). Toto ustanovení bylo ratifikováno v roce 1951 jako \"XXII. dodatek Ústavy\". Do té doby šlo pouze o tradici nastolenou prvním prezidentem Georgem Washingtonem, proto mohl být Franklin Delano Roosevelt zvolen prezidentem čtyřikrát (v letech 1932, 1936, 1940 a 1944). Důvodem vícenásobného zvolení byla 2. světová válka. \"XX. dodatek Ústavy\" (1933) zakotvil zkrácení přechodného období mezi listopadovými volbami a složením prezidentského slibu. Ústava byla vyhlášena 4. března 1789. První prezident nastoupil do úřadu 30. dubna v New Yorku. Na výročí vyhlášení Ústavy, tedy 4. března, pak skládali přísahu všichni nově zvolení prezidenti. Od roku 1937 je prezidentský slib skládán 20. ledna. V případě úmrtí prezidenta se úřadu pro zbytek funkčního období ujme jeho viceprezident volený současně s ním. Pravomoce získá po prezidentské přísaze.", "section_level": 1}, {"title": "Sbor volitelů.", "content": "Prezidentský volební systém USA je nepřímý. Prezident je volen sborem volitelů nominovaných jednotlivými státy Unie podle výsledku prezidentských voleb převážně na principu \"vítěz bere vše\" (tj. vyhraje-li v dotyčném státě, získá všechny jeho volitele). Volitelé daného státu jsou určeni součtem počtu zastupitelů dolní a horní komory Kongresu. Výjimku tvoří 2 státy Nebraska a Maine, které rozdělují hlasy podle vítězství kandidátů ve svých volebních obvodech. Prezidentem se může stát jen ten, kdo získá nadpoloviční většinu z 538 volitelů, tedy 270. 538 volitelů = 435 volitelů (jako je členů Sněmovny reprezentantů) + 3 volitelé za District of Columbia + 100 volitelů (jako je členů Senátu, 2 za každý stát). Volitelé za District of Columbia jsou garantováni XXIII. dodatkem Ústavy. Počet volitelů daného státu se odvozuje od počtu obyvatel, kteří v něm žijí. Proto se počet volitelů konkrétního státu může v čase měnit, ale celkové množství zůstává konstantní (k aktualizaci dochází po 10 letech). Jedním z důsledků tohoto systému je fakt, že vyhrát může i kandidát s menším počtem hlasů voličů, jsou-li tito výhodně rozmístěni ve volebních obvodech – v tomto případě státech Unie (viz gerrymandering).V dějinách tak Spojené státy poznaly více než 10 prezidentů, kteří obdrželi méně než polovinu hlasů od voličů a 5 prezidentů, jejichž protikandidát získal více hlasů voličů. Naposledy k tomu došlo v prezidentských volbách roku 2016, kdy Hillary Clintonová předstihla Donalda Trumpa o 2 868 691 hlasů voličů, ale prohrála v poměru volitelů 232:306 (resp. 227:304, od Clintonové odpadlo pět volitelů a od Trumpa dva). Volebním dnem je vždy první úterý po prvním pondělí v listopadu prezidentského volebního roku. Následně volitelé v první pondělí po druhé středě v prosinci vyhodnotí ve svých státech výsledky a svoje hlasy pošlou do Washingtonu, D.C. (tj. XII. dodatek Ústavy). Tam se uskuteční 6. ledna společná schůze obou komor Kongresu a předseda Senátu (tj. viceprezident USA) přečte nahlas hlasy jednotlivých volitelů. Po sečtení je znám budoucí prezident USA. Pokud by žádný kandidát nezískal na potřebný počet hlasů, je prezident zvolen na schůzi Sněmovny reprezentantů, kdy každý stát (District of Columbia není stát) má právo udělit 1 hlas jednomu ze tří kandidátů s nejvyšším počtem hlasů volitelů a vítězem se stává kandidát, který obdržel nadpoloviční většinu všech hlasů (tj. alespoň 26). Viceprezidenta USA v případě, že není zvolen hlasy volitelů, volí senátoři ze dvou kandidátů s nejvyšším počtem hlasů volitelů (kandidát tedy musí získat alespoň 51 hlasů). V případě, že prezident není zvolen do poledne 20. ledna, kdy je plánována inaugurace, ujme se pozice prezidenta do jeho zvolení viceprezident. Pokud není zvolen ani viceprezident, zastoupí jeho roli dočasně předseda sněmovny reprezentantů. K nezvolení prezidenta hlasy volitelů došlo v letech 1800 a 1824. V roce 1836 nedošlo ke zvolení viceprezidenta. Volitelé sboru dle ústavy nejsou vázáni výsledkem voleb a mohou volit na základě svého svobodného rozhodnutí jakéhokoli kandidáta na prezidenta, dokonce i občana, který nekandidoval. K této události již také výjimečně došlo (jinak se standardně řídí výsledky voleb), a proto Nejvyšší soud USA v roce 1952 schválil možnost tvorby zákonů ze strany států Unie, které by zavázaly volitele volit jen na základě výsledků voleb. Některé státy využily této legislativní iniciativy, přesto i v současnosti (2008) zůstává 21 členských států Unie, jejichž volitelé nejsou při volbě prezidenta ničím vázáni. V amerických dějinách kvůli výjimečnosti jevu odlišného hlasování volitelů od volebních výsledků nedošlo nikdy k ovlivnění celkového výsledku prezidentského klání.", "section_level": 2}, {"title": "Podmínky volitelnosti.", "content": "Podmínky pro zvolení za prezidenta upravuje Ústava Spojených států, konkrétně:\"\"Volitelnou na úřad prezidenta může být jen osoba, která získala občanství Spojených států zrozením či měla toto občanství v době přijetí ústavy, dosáhla věku třiceti pěti let a bydlí alespoň čtrnáct let ve Spojených státech\".\" (Ústava, článek II., odd. 1.) Viceprezident musí splňovat stejné podmínky, neboť v případě úmrtí prezidenta nastupuje na uvolněné místo. Navíc je ze svého titulu předsedou Senátu USA bez hlasovacího práva. Hlasovat může jen při rovnosti hlasů. Do jeho rukou skládají 3. ledna slavnostní slib nově zvolení senátoři.", "section_level": 2}, {"title": "Primární volby.", "content": "Prezidentská kampaň je velmi dlouhá. De facto začíná od druhé poloviny funkčního období prezidenta. Dochází postupně ke vzniku organizační sítě na podporu jednotlivých kandidátů po celé zemi. Organizace se snaží shromáždit jak finance, tak dobrovolníky. Samotné soupeření v primárkách je zahájeno na počátku volebního roku. Podle tradice se první primární volby konají v malém východním státě New Hampshire a odtud pokračují do dalších států Unie. Celý volební maraton je zakončen v létě, kdy se zvolení delegáti stran scházejí na celonárodním sjezdu (konvenci), kde jejich volba rozhodne o prezidentském kandidátovi dané strany. Tradice primárek (\"primary elections\") sahá až k počátku 20. století. První stát, který se rozhodl, že delegáti na celonárodní sjezd budou vybíráni v lidových volbách byl Wisconsin roku 1906. Další státy pak přistoupily na tento systém. Volič má možnost se v rámci primárek zapsat jako demokrat nebo republikán a pak volit kandidáta své strany. Některé státy dokonce připouštějí možnost, aby volič protistrany rozhodoval v primárkách o kandidátech druhé soupeřící strany. Ne všechny státy však organizují primárky na základě voleb. Někde dochází k tzv. \"členským schůzím\", na kterých se scházejí místní organizace daného státu. Voliči se následně shromáždí ve stovkách konferenčních místností a vybírají delegáty, kteří slibují svou podporu jednotlivým kandidátům. První taková schůze se uskutečňuje ve státu Iowa asi o týden dříve, než první primárky v New Hampshire. První volby jsou vždy detailně analyzovány a predikují možné vítěze. Někteří kandidáti se dokonce vzdávají nominací. To byl i případ prezidenta Lyndona B. Johnsona, který se v roce 1968 po neúspěchu v primárkách New Hampshire rozhodl k ukončení volební kampaně. Rozdílný je i volební systém výběru kandidátů ve dvou největších stranách. Zatímco kandidát demokratů je volen na základě proporčních výsledků primárek, tak republikáni využívají většinový systém, tzn. že vítězný kandidát v konkrétním státě získává všechny hlasy delegátů na sjezd (demokraté si v každém státě kandidáty proporčně rozdělí). Obecně mají volby formu velkých show, což se odráží v médiích. Velký vliv na kandidáty mají jejich \"poradní týmy\", které vytvářejí image, správné načasování a strategii kampaně na základě průzkumů. Jejich úkolem je najít slabá místa soupeřů a naopak zviditelnit morálnost a státnické schopnosti svého kandidáta.", "section_level": 2}], "src_summary": "Volby prezidenta USA jsou nepřímé, tzn. že prezident není volen přímo občany, ale kolegiem volitelů, které tvoří volitelé (zástupci) jednotlivých států Unie. Tento sbor volitelů je volen občany většinovým systémem (vítěz bere všechny volitele konkrétního státu), s výjimkou dvou států, Nebrasky a Maine. Vítěz v tomto státě získá dva volitele, vítěz ve volebním obvodě do Sněmovny reprezentantů (2 obvody v Maine, 3 obvody v Nebrasce) pak jednoho volitele. Obvykle však v obou státech získá všechny volitele jeden kandidát. ", "tgt_summary": "Die Präsidentschaftswahl in den Vereinigten Staaten bestimmt, wer für eine vierjährige Amtszeit als Präsident der Vereinigten Staaten und wer als Vizepräsident der Vereinigten Staaten dient. Sie ist eine indirekte Wahl; bei der Präsidentschaftswahl wird ein Wahlmännerkollegium (Electoral College) bestimmt, das später Präsident und Vizepräsident wählt. Die Kandidaten sind vorher durch parteiinterne Vorwahlen festgelegt worden. ", "id": 939444} {"src_title": "Židovský národní fond", "tgt_title": "Jüdischer Nationalfonds", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky.", "content": "Židovský národní fond byl založen v roce 1901 na pátém Světovém sionistickém kongresu ve švýcarské Basileji na základě návrhu německého židovského matematika Cvi Hermanna Šapiry podporovaného Theodorem Herzlem. Význam hebrejského názvu ŽNF (\"Keren kajemet le-Jisra'el\") pochází z talmudického výroku o dobrých skutcích: „z jejichž ovoce člověk jí na tomto světě, ale jejichž základ zůstává [\"ha-keren kajemet\"] na světě, který přijde.“ Podle Kruppa „všichni průkopníci sionismu, jako Moses Hess, Juda Alkalaj, Cvi Hirsch Kalischer a Leon Pinsker, totiž myšlenku sionismu spojovali s uskutečněním sociálních přikázání starých židovských zákonů. A Židovský národní fond měl tyto ideály převést do praxe.“ Zřízení ŽNF znamenalo počátek podpory výkupu pozemků pro židovský lid, ale i zalesňovacího úsilí ze strany židovské diaspory. V roce 1909 sehrál ŽNF klíčovou roli při založení Tel Avivu. Neodmyslitelnou součástí podpory ŽNF a sbírek se staly Modré krabice, malé modré plechové pokladničky (známé v jidiš jako \"puške\"). Ty jsou s ŽNF spjaty prakticky od jejího počátku a v meziválečném období (mezi první a druhou světovou válkou) se jich v domácnostech po celém světě nacházelo zhruba milion. Od roku 1902 až do konce 40. let prodával ŽNF vlastní poštovní známky, aby tak výtěžkem z prodeje získal peníze na nákup půdy a zalesňování. Během krátkého období v květnu 1948 byly poštovní známky ŽNF používány jako poštovní známky při přechodu z palestinských na izraelské. První parcelu o rozloze 200 dunamů (18 hektarů), východně od Chadery, daroval ŽNF v roce 1903 ruský sionistický vůdce Isaac Leib Golberg z Vilniusu (na tomto pozemku později vyrostl olivový háj). První zakoupenou půdou byly parcely pořízené v roce 1904 v Galileji (o dvacet let později zde vyrostl kibuc Kfar Chitim, doslova „Vesnice zrna“). V roce 1921 dosáhla rozloha pozemků vlastněných ŽNF celkem 100 km a o šest let později to bylo již 200 km. Ke konci roku 1935 vlastnil ŽNF celkem 362 km pozemků, na nichž rozkládalo na 108 židovských sídel. V roce 1939 žilo na pozemcích ŽNF 10 % židovské populace mandátní Palestiny. V době, kdy zanikl britský mandát vlastnil ŽNF již 936 km. V roce 1948 vlastnil ŽNF 54 % území ovládaného Židy, nebo jinak řečeno, o něco méně než 4 % tehdejší Palestiny. V letech 1923–1941 fondu předsedal Menachem Usiškin. Výměra pozemků kontrolovaných Židovským národním fondem během jeho předsednictví vzrostla z 22 000 na 561 000 dunamů (z 22 na 561 kilometrů čtverečních). Kromě výkupu pozemků pro osidlovací účely se fond zabýval i zalesňovacími pracemi. Zalesňovací úsilí započalo v roce 1928, kdy začaly být vysazovány první lesy, a to Balfourův a Mišmar ha-Emek. V 50. letech probíhalo velké zalesňování v horní Galileji a v okolí Jeruzaléma byl založen les Mučedníků, který je památníkem obětem holocaustu. Na výkupech pozemků, jejich osidlování, popřípadě zalesňování se od 30. let 20. století podílel ve funkci předáka ŽNF Josef Weitz, který v těchto aktivitách pokračoval v po vzniku státu. Šlo například o vysušení Chulského jezera. V roce 1966 na Weitzovo naléhání začala výsadba lesu Jatir, který byl situován na pomezí Hebronských hor a pouště Negev. Projekt zalesnění pouštní krajiny byl tehdy provázen pochybami. Po půlstoletí ale vědci prokázali, že jatirský les výrazně změnil klima a kvalitu ovzduší v tomto regionu. Již od počátků ŽNF bylo jeho politikou půdu raději dlouhodobě pronajímat, nežli prodávat. V chartě ŽNF je uvedeno: „Od prvních nákupů pozemků v Erec Jisra'el počátkem 20. století pro židovský lid a jménem židovského lidu, sloužil ŽNF jako správce půdy židovského lidu; zahájil a zmapoval rozvojové práce, které umožní židovskému osídlení od hranic na severu až po hranici s pouští a Aravu na jihu.“", "section_level": 2}, {"title": "Modrá krabice.", "content": "Modré pokladničky pro dary byly ŽNF distribuovány téměř od jejího počátku. Umisťovaly se do obchodů, úřadů, předsíní synagog i soukromých domů. Díky svému velkému rozšíření se staly jedním z nejznámějších symbolů sionismu. Nápad s pokladničkou vznikl u bankovního úředníka Chajima Kleinmana z Nadvorné v Haliči (dnešní Ukrajina), který ve své kanceláři umístil modrou krabičku s nápisem „Keren le'umit“ a navrhl, aby byla podobná pokladnička distribuována ŽNF. První masově vyráběné pokladničky byly poprvé distribuovány v roce 1904. Kleinman navštívil mandátní Palestinu ve 30. letech a plánoval uskutečnit aliju, ale zahynul během holocaustu. Sionistický vůdce Menachem Usiškin napsal, že „Mince, kterou dítě přispěje nebo získá na odkoupení pozemků, není důležitá sama o sobě; není to ono dítě, které dává Keren kajemet, ale spíše fond, který dává dítěti oporu a vznešené ideály po všechny dny jeho života.“ Pokladničky ŽNF měly různou řadu tvarů a velikostí. Některé se vyráběly skládací v podobě ploché obálky (vešlo se však do nich pouze malé množství mincí), některé americké pokladničky byly válcovité, německé zase byly vyráběny z plechu a vytvarované do podoby vázané knihy. ŽNF měl také tzv. Zlatou knihu, do níž byla zapisována jména velkých dárců. V Izraeli byly vydány známky znázorňující modrou pokladničku v letech 1983, 1991 a 1993.", "section_level": 3}, {"title": "Po vyhlášení nezávislosti.", "content": "Po vyhlášení izraelské nezávislosti v roce 1948 proběhla debata ohledně budoucnosti ŽNF. Izraelská vláda jej chtěla původně rozpustit, ale poté co Valné shromáždění OSN schválilo rezoluci číslo 194 vyzývající, aby byl arabským uprchlíkům umožněn návrat zpět do svých domovů, byl ŽNF spatřován jako mechanismus, jak by mohla být půda, dříve vlastněná a opuštěná Araby, legálně odkoupena Židy. Opuštěnou půdu někdejších arabských vlastníků proto začala prodávat ŽNF. K 27. lednu 1949 bylo prodáno 1000 km této půdy (z celkových 3500 km) ŽNF za cenu 11 milionů izraelských liber. Dalších 1000 km bylo ŽNF prodáno v říjnu 1950. V následujících desetiletích byla otázka legitimnosti těchto transakcí opakovaně diskutována; izraelská legislativa však obecně potvrzuje nárok ŽNF na tuto půdu. V roce 1953 se ŽNF rozpustil a reorganizoval v izraelskou společnost. V roce 1960 byla správa pozemků vlastněných ŽNF, kromě zalesněných oblastí, převedena na nově vzniklou vládní agenturu Izraelská pozemková správa (ILA, z anglického Israel Land Authority), vládní agenturu, zodpovědnou za správu 93 % území Izraele. ŽNF získal právo nominovat 10 z 22 ředitelů ILA, čímž v rámci této vládní agentury získal významný vliv. Od 70. let začal ŽNF zpřístupňovat jím vysázené lesy veřejnosti. V roce 1996 byl americký ŽNF obviněn ze špatného hospodaření s fondy. Podle těchto obvinění se pouze 21 % ze všech darů vybraných ve Spojených státech dostalo do Izraele a peníze měly namísto toho být odkláněny do latinskoamerických kanceláří ŽNF. V důsledku tohoto skandálu bylo vedení severoamerického ŽNF nuceno rezignovat.", "section_level": 2}], "src_summary": "Židovský národní fond, zkráceně ŽNF (, \"Keren kajemet le-Jisra'el\", zkráceně \"KKL\"; ; někdy souhrnně zkracováno jako \"KKL-JNF\"), je fond založený 10. ledna 1901 (19. tevetu 5661) za účelem vykupování půdy v Palestině (později v Izraeli) pro židovské osídlení (jišuv). ŽNF je nezisková společnost vlastněná Světovou sionistickou organizací. V roce 2007 vlastnil ŽNF 13 % celkové rozlohy Státu Izrael. Mimo vykupování půdy se ŽNF zaměřuje rovněž na vysazování stromů a zalesňování, kterých od svého založení do roku 2001 vysadil přes 240 milionů. Mezi jeho další činnosti patří zemědělské projekty, včetně zavodňování, dále výstavba silnic, škol, atp. K roku 2001 vystavěl 200 přehrad a vodních nádrží a založil přes tisíc parků. ", "tgt_summary": "Der Jüdische Nationalfonds (, \"Keren Kayemeth LeIsrael\" wörtlich: Ewiger Fonds für Israel) (abgekürzt JNF oder KKL) in Jerusalem versteht sich als Teil der zionistischen Bewegung, die jüdischen Menschen das Leben in Israel ermöglichen soll. Er fördert Umweltprojekte in Israel und ist landesweit tätig in der Forstwirtschaft.", "id": 1233842} {"src_title": "Kerrova–Newmanova metrika", "tgt_title": "Kerr-Newman-Metrik", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1965 našel Ezra T. Newman nové osově souměrné řešení Einsteinových rovnic pro černé díry, které jsou rotující a elektricky nabité. Tento vzorec pro metrický tenzor formula_1 se nazývá Kerrova-Newmanova metrika. Jedná se o zobecnění Kerrovy metriky platící pro rotující nenabitou hmotu, objevené Royem Kerrem v roce 1963. Čtveřici podobných řešení lze shrnout do následující tabulky: kde Q reprezentuje elektrický náboj a J reprezentuje moment hybnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Matematická forma.", "content": "Kerrova-Newmanova metrika popisuje geometrii prostoročasu v okolí rotující hmoty \"M\" s nábojem \"Q\". Formulace této metriky závisí na tom jaké souřadnice a podmínky souřadnic jsou zvoleny. Jeden způsob jak vyjádřit tuto metriku je zapsáním lineárního elementu v určité sadě sférických souřadnic, zvaných také Boyerovy-Lindquistovy souřadnice: kde souřadnice (\"r\", \"θ\", \"φ\") jsou standardní souřadnicový systém a délkové škály: byly zavedeny pro stručnost. Zde \"r\" je Schwarzschildův poloměr masivního tělesa v metrech, který se vztahuje k hmotě \"M\" podle kde \"G\" je gravitační konstanta, a \"r\" je délková škála korespondující s elektrickým nábojem \"Q\" hmoty kde 1/4π\"ε\" je Coulombova konstanta.", "section_level": 1}, {"title": "Dílčí formulace.", "content": "Složky Kerrovy-Newmanovy metriky lze odečítat po jednoduchém algebraickém přeuspořádání:", "section_level": 2}, {"title": "Alternativní Kerrova-Schildova formulace.", "content": "Kerrova-Newmanova metrika lze vyjádřit Kerrově-Schildově formě za použití zvláštního souboru kartézských souřadnic. Tato řešení byla navržena Kerrem a Schildem v roce 1965. Zajímavé je, že k je jednotkový vektor. \"M\" je zde konstantní hmotnost rotujícího objektu, \"Q\" je konstantní náboj rotujího objektu, \"η\" je Minkowského tenzor, a \"a\" je konstantní rotační parametr rotujícího objektu. Má se za to, že vektor formula_13 je směřován podélkladné osy z. Velikost \"r\" není poloměr, ale je spíše přesně definována takto: Velikost \"r\" se obvykle stává poloměrem když se rotační parametr \"a\" blíží nule. V této formulaci řešení jsou jednotky vybrány tak, že rychlost světla je rovna jedné (\"c\" = 1). S cílem poskytnout kompletní řešení Einsteinových rovnic, zahrnuje Kerrovo-Newmanovo řešení nejen vzorec pro metrický tenzor, ale také vzorec pro elektromagnetický potenciál: Pro velké vzdálenosti od zdroje (R » a) se tyto rovnice redukují na Reissnerovo-Norströmovo řešení s: V Kerrově-Schildově formulaci Kerrovy-Newmanovy metriky je determinant metrického tenzoru všude negativní, včetně blízkosti zdroje.", "section_level": 2}, {"title": "Speciální případy a zobecnění.", "content": "Kerrovy-Newmanova metrika je zobecněním dalších exaktních řešení v obecné relativitě: Kerrovo-Newmanovo řešení (s kosmologickou konstantou rovnou nule) je také speciálním případem obecnějších exaktních řešení Einsteinových rovnic.", "section_level": 1}, {"title": "Některé aspekty řešení.", "content": "Newmanův výsledek představuje nejjednodušší stacionární, osově souměrné, asymptoticky ploché řešení Einsteinových rovnic v přítomnosti elektromagnetického pole ve čtyřech dimenzích. Proto je někdy označováno jako elektrovakuové řešení Einsteinových rovnic. Jakýkoli Kerrův-Newmanův zdroj by měl rotační osu srovnanou s osou magnetickou. To je výrazný rozdíl oproti běžně pozorovaným astronomickým tělesům, u nichž existuje podstatný úhel mezi osou rotace a osou magnetickou. Je-li Kerrův-Newmanův potenciál pokládán za model pro klasický elektron, předvídá že elektron má nejen magnetický dipólový moment, ale rovněž i další multipólové momenty, například elektrický kvadrupólový moment. Tyto ovšem zatím nebyly experimentálně nalezeny. V G=O limitu je elektromagnetické pole nabitý rotující disk uvnitř kruhu, kde jsou pole nekonečná. Celková polní energie pro tento disk je nekonečná a proto tato G=0 limita neřeší problém nekonečné vlastní energie. Stejně jako Kerrova metrika pro nenabitou rotující hmotu, existuje vnitřní Kerrovo-Newmanovo řešení matematicky, ale pravděpodobně není reprezentativní pro skutečnou metriku realistické rotující černé díry kvůli problémům se stabilitou. Ačkoli jde o zobecnění kerrovy metriky, není toto řešení v astrofyzice pokládáno za příliš významní, jelikož se neočekává, že by realistické černé díry měly znatelný elektrický náboj. Kerrova-Newmanova metrika definuje černou díru s horizontem událostí, jen když je splněn následující vztah: Elektronový moment hybnosti \"a\" a elektrický náboj \"Q\" (vhodně specifikované v geometrizovaných jednotkách) oba překročí svou hmotnost \"M\", přičemž v tomto případě nemá metrika žádný horizont událostí a proto nemůže existovat nic jako elektronová černá díra, ale pouze nahá rotující prstencová singularita. Taková metrika porušuje několik očekávaných fyzikálních zákonů, například hypotézu kosmické cenzury a porušení kauzality v bezprostřední blízkosti singularity. Ruský teoretik Alexandr Burinskij objevil v roce 2007 korespondenci mezi vlnovou funkcí Diracovy rovnice a spinorovou strukturou Kerrovy geometrie. To mu umožnilo předpoklad, že Kerrova-Newmanova geometrie odráží specifickou prostoročasovou strukturu obsahuje Kerrův-Newmanův prstenec. Burinskij popisuje elektron jako gravitačně uzavřený kroužek singularity bez horizontu událostí. To má některé, ale ne všechny předpokládané vlastnosti černé díry.", "section_level": 1}, {"title": "Elektromagnetické pole.", "content": "Elektrická a magnetická pole mohou být získána obvyklým způsobem rozlišujícím čtyřpotenciál aby byl získán elektromagnetický silový tenzor. To se dá ukázat na trojrozměrném vektorovém zápisu: Statické elektrické a magnetické pole jsou odvozeny z vektoru potenciálu a skaláru potenciálu, jako je tento: Použití Kerrova-Newmanova vzorce pro v Kerrove-Schildově formuli přináší následující stručný komplexní polní vzorec: Velikost omega (formula_24) v této poslední rovnici je podobná Coulombickému potenciálu, kromě toho, že poloměr vektoru je posunut o imaginární jednotku. Tento komplexní potenciál byl diskutován již v 19. stoletíí, francouzským matematikem Paulem Émile Appellem.", "section_level": 1}, {"title": "Carterovy pohybové rovnice.", "content": "Z Hamiltonových pohybových rovnic pro testovací částici o hmotnosti formula_25 a náboji formula_26 vyplývají dva integrály pohybu: kde formula_29 odpovídá energii v nekonečnu a formula_30 odpovídá projekci momentu hybnosti na rotační osu. Dalším integrálem pohybu je klidová hmotnost částice formula_31. Obecně je potřeba čtyř integrálů pohybu pro jednoznačné určení trajektorie částice ve čtyřrozměrném prostoročasu. Pokud by prostoročas měl další symetrii (např. sférickou namísto pouhé axiální), automaticky by existovala čtvrtá konstanta. Černé díry nejsou obecně sférické, a proto existují pouze tři zřejmé konstanty pohybu. Je pozoruhodné, že čtvrtá konstanta vskutku existuje. Byla objevena Carterem (1968) pomocí Hamiltonovy-Jacobiho rovnice. Tato konstanta je Konstantu pohybu která se získá kombinací formula_34, formula_30 a \"E\", lze použít místo formula_34. Zatímco formula_34 může být záporná, formula_38 je vždy nezáporná. Nyní kontravariantní složky čtyřhybnosti formula_39, kde formula_40 pro hmotné částice, lze vyjádřit pomocí formula_41:", "section_level": 1}], "src_summary": "Kerrova-Newmanova metrika je řešení Einsteinových rovnic obecné relativity, které popisuje gravitační pole v okolí nabité rotující hmoty. Toto řešení není příliš užitečné pro popis reálných astrofyzikálních jevů, protože pozorované astronomické objekty nemají znatelný čistý elektrický náboj. Řešení je naopak předmětem zájmu matematiků a fyziků teoretiků.", "tgt_summary": "Die Kerr-Newman-Metrik (nach Roy Kerr und Ezra Ted Newman) ist eine exakte, asymptotisch flache, stationäre und axialsymmetrische Lösung der Einstein-Gleichungen für elektrisch geladene, rotierende Schwarze Löcher. Wird die komplexe Transformation formula_1, die von der Schwarzschild-Metrik zur Kerr-Lösung führt, auf die Reissner-Nordström-Metrik angewendet, führt dies zur Kerr-Newman-Lösung.", "id": 1453656} {"src_title": "Theobald V. z Blois", "tgt_title": "Theobald V. (Blois)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Theobald byl mladším synem Theobalda IV. a Matyldy, dcery korutanského vévody Engelberta. Roku 1152 získal jako dědictví část otcova majetku v podobě hrabství Blois, Chartres a Châteaudun, zatím co bratr Jindřich dostal Champagne a Štěpán Sancerre. Téhož roku se Theobald stal královým senešalem a pokoušel se unést čerstvě rozvedenou královnu Eleonoru a učinit ji svou zákonitou chotí. Místo matky měl dostat dceru, francouzský král Ludvík VII. Theobaldovi zasnoubil svou a Eleonořinu dceru Adélu. Druhou dceru Marii zasnoubil Jindřichovi ze Champagne. Dvojitá svatba se konala roku 1164. 26. května 1171 poslal hrabě Theobald na smrt upálením přes třicet mužů, žen a dětí patřících do židovské komunity v Blois. Měl to být trest za rituální vraždu dítěte. Díky příbuzenskému vztahu se po králově mrtvici roku 1179 bratři Theobald, Jindřich, Štěpán ze Sancerre a remešský arcibiskup Vilém společně s královnou dostali k moci a získali velký vliv na vládní záležitosti. Následník trůnu, vymodlený princ Filip, byl urychleně korunován a překvapivě rychle se vymanil z vlivu strýců a navázal vztah s flanderským hrabětem Filipem. Filip Flanderský si pojistil královu náklonnost, dal mladému králi za ženu svou neteř. Vztah mezi mladým králem a příbuznými z matčiny strany se vyhrotil po jeho podpisu spojenecké smlouvy s Jindřichem Plantagenetem. Tehdy strýčci společně s flanderským hrabětem, v obavě před královou přílišnou samostatností, uzavřeli proti Filipovi spolek, jenž ztroskotal na nedostatečné koordinaci nepřátelských aktivit. Theobald s bratrem Vilémem byli prvními, kdo opustili protikapetovskou alianci. V červenci 1185 byla po intenzivní snaze královny vdovy podepsána mírová smlouva v Boves. Na jaře roku 1190 hrabě Theobald svou ženu Adélu, matku sedmi dětí, pověřil správou hrabství a společně s bratrem Štěpánem a synovcem Jindřichem se vydal na papežskou výzvu na výpravu do Svaté země. 27. července 1190 se hrabata společně s velkou vojenskou jednotkou připojila k dobývání Akkonu a posílila tak zubožené křižácké obléhatele. Všem třem mužům se stala výprava osudnou. Jindřich se stal úspěšným kandidátem na post jeruzalémského krále a Štěpán s Theobaldem zemřeli u hradeb Akkonu. Theobaldovy ostatky byly převezeny na evropský kontinent a našly poslední odpočinek v cisterciáckém opatství v Pontigny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Theobald V. z Blois (\"fr.\" \"Thibaut V de Blois\" nebo \"Thibaut le Bon\", 1130-1191 Akkon) byl hrabě z Blois, Chartres a Châteaudunu a účastník křížové výpravy.", "tgt_summary": "Theobald V. von Blois (französisch \"Thibaut\"; * um 1130; † 1191 vor Akkon), genannt der Gute (\"le Bon\"), war ein Graf von Blois, Chartres und Grafschaft Châteaudun von 1151 bis 1191 aus dem Haus Blois. Er war ein Sohn des Grafen Theobald IV./II. von Blois-Champagne und seiner Ehefrau Mathilde, Tochter des Herzogs Engelbert von Kärnten.", "id": 815530} {"src_title": "GLR analyzátor", "tgt_title": "Tomita-Parser", "src_document": [{"title": "Zásobník.", "content": "Použitá reprezentace výsledků syntaktické analýzy se děje – podobně jako u tabulkového analyzátoru – pomocí orientovaného acyklického grafu. Obr. 1 ukazuje jeden takový graf po dokončení průběhu syntaktické analýzy pro ukázkovou větu „\"Sie beobachtet den Einbrecher mit dem Fernglas\"“ (Sleduje zloděje (s) dalekohledem). Přitom je použita následující nejednoznačná gramatika: Tato gramatika zachycuje nejednoznačnost dané věta, která dovoluje dvě různé analýzy. Kvůli této nejednoznačnosti není gramatika LR(k), což znamená, že v tabulka analyzátoru obsahuje konflikty. Každý uzel má unikátní jméno uzlu (které začíná písmenem „n“). Červené uzly obsahují prvky ze slovníku gramatiky, tedy pravidla s neterminálním symbolem na levé straně a slovy věty (terminálními symboly) pravé straně. Modré uzly obsahují čísla stavů LR-tabulky analýzy. Je dobře vidět, jak jsou v uzlu \"n21\" dvě do té doby různé analýzy při začleňování předložkové fráze „mit“ spolu zkombinovány. Následující předložková fráze „mit dem Fernglas“ je tedy analyzována pouze jednou.", "section_level": 1}, {"title": "Algoritmus syntaktické analýzy.", "content": "Stejně jako u LR(k)-metod se proces syntaktické analýzy skládá z řádek od řízený tabulkou přesunový případně redukční pravidla. Při přesunu je slovo ze vstupu odstraněno a uloženo na zásobník. Při krok redukce je pravá strana (γ) přepisovacího pravidla A → γ, které je uložena pozpátku na zásobníku, nahrazena levou stranou pravidla (A). Na rozdíl od LR(k)-metod však není redukovaná část ze zásobníku odstraněna, ale ponechána na zásobníku. To znamená, že zásobník neustále roste. Proces je řízený GLR(k)-tabulkou. V každém okamžiku se syntaktický analyzátor nachází v definovaném stav (viz zásobníkový automat). S tímto stav a dalším symbolem nebo symboly na vstupu je použita GLR(k)-tabulka a další operace (shift, reduce, accept, error) a nový stav nastaven. Případné nejednoznačnosti (konfliktu) jsou kvaziparalelně sledovány. Následující operace přesunu však mohou tato vlákna paralelního zpracování znovu synchronizovat; to je důležité pro časovou složitost metody.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah k jiným metodám syntaktické analýzy.", "content": "GLR analyzátor lze považovat za předkompilovaný tabulkový analyzátor.", "section_level": 1}], "src_summary": "GLR analyzátor nebo Tomitův analyzátor je metoda syntaktické analýzy pro bezkontextové gramatiky, která je zobecněním LR(k) metod. Zkratka GLR(k) znamená \"zobecněný LR analyzátor\" (). ", "tgt_summary": "Ein Tomita-Parser (nach Masaru Tomita) ist ein Parsverfahren für kontextfreie Grammatiken, das eine Verallgemeinerung des LR(k)-Verfahrens ist. Das Verfahren wird deshalb auch GLR(k)-Verfahren (für \"Generalized\" LR(k)) genannt. ", "id": 44281} {"src_title": "Syntaktická analýza zdola nahoru", "tgt_title": "Bottom-up-Parser", "src_document": [{"title": "Lingvistika.", "content": "V lingvistice lze syntaktickou analýzu zdola nahoru použít pro analýzu vět. Nejprve identifikujeme jednotlivá slova a jejich vlastnosti poté použijeme k odvození gramatických vztahů a frázové struktury, kterou využijeme pro vytvoření derivačního stromu celé věty podle gramatiky daného jazyka.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Ukážeme analýzu anglické věty „John hit the ball“ metodou zdola nahoru. V tomto případě jsou základní jednotky jednotlivá slova „John“, „hit“, „the“ a „ball“ (při ignorování konjugace a deklinace). Pro analýzu této věty dostačuje tato zjednodušená gramatika angličtiny: Při zpracování těchto slov od zdola nahoru dostáváme: Existují i jiné způsoby zpracování, např. slovo „ball“ může být zpracováno jako jmenná fráze. Žádné jiné zpracování však nemůže použitím těchto zjednodušených pravidel vést k celé větě (symbolu S). Jak je jednou „ball“ vybráno jako jmenná fráze, tak neexistuje pravidlo, které by umožnilo zpracovat „the“. K nalezení všech možných zpracování věty může být použita „hrubá vyhledávací síla“. Pokud je možné více než jedno zpracování, znamená to, že věta je dvojznačná nebo víceznačná, což je v přirozených jazycích běžné.", "section_level": 2}, {"title": "Konstrukce překladačů.", "content": "Překladače programovacích jazyků založené na syntaktické analýze zdola nahoru používají metodu, která identifikuje nejdříve terminální symboly. Poté je kombinuje postupně tak, že produkuje neterminální symboly. Produkt zpracování může být použit k vytvoření derivačního stromu z textu programu napsaného v člověku čitelné formě zdrojového kódu tak, že může být zkompilován, aby vznikl program, který může provádět procesor nebo který lze interpretovat virtuálním procesorem. Různé programovací jazyky vyžadují různé techniky zpracování. Není běžné používat techniku zpracování, která je silnější, než je potřeba. Při syntaktické analýze zdola nahoru je běžné použít formu obecného prostředku pro zpracování, který buď zpracovává, nebo generuje analyzátor pro specifický programovací jazyk daný specifikací jeho gramatiky. Pravděpodobně nejznámějšími obecnými generátory syntaktických analyzátorů jsou Yacc a GNU bison.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Tato jednoduchá gramatika definuje prostý součet výrazů: Znaménko plus v pravidlu č. 5 značí opakovatelnost „jedna nebo více číslic“. Pro rozlišení tohoto použití od speciálního použití je znaménko plus v pravidlu č. 1, které je umístěno uvnitř uvozovek. Základní jednotky (terminální symboly) gramatiky jsou jednotlivá písmena, znaménko plus a skupiny s jednou nebo více číslicemi. Proto jsou na vstupu „a + x + 12“ základní jednotky „a“, „+“, „x“, „+“ a „12“. Zpracování může vypadat například takto: Na rozdíl od přirozených jazyků existuje pro mnoho programovacích jazyků jednoznačná gramatika. Proto zpracování zdola nahoru musí mít pro počítačový jazyk dodatečná pravidla jako „je vybráno první možné nahrazení odleva“. Počítačové zpracování zřídkakdy prozkoumává celý vstup najednou (vstup může být velmi rozsáhlý počítačový program). Většina analyzátorů čte vstup po symbolech od začátku do konce (tj. „zleva doprava“). Vyjadřovací sílu gramatiky zvyšuje možnost využít při analýze před aplikováním pravidel jeden nebo více následujících symbolů („lookahead“).", "section_level": 2}, {"title": "Metoda přesun-redukce.", "content": "Nejběžnější zpracování zdola nahoru představuje metoda přesun-redukce. Tyto analyzátory načítají vstupní symboly () a přesunují je na vrchol zásobníku (push), nebo redukují elementy na vrcholu zásobníku, které tvoří pravou stranu přepisovacího pravidla, jejich nahrazením levou stranou pravidla.", "section_level": 1}, {"title": "Tabulka činností (analýza činností).", "content": "Často je konstruována tabulka činností, která pomáhá analyzátoru určit co zpracovat příště. Následuje popis toho, co může být uvedeno tabulce činností.", "section_level": 2}, {"title": "Přesun a redukce.", "content": "Analyzátor pracující metodou přesun-redukce používá zásobník pro ukládání symbolů gramatiky, na které bude později provedena redukce. V průběhu analýzy jsou symboly ze vstupu přesouvány na zásobník. Pokud prefix symbolů na vrcholu zásobníku souhlasí s pravou stranou () nějakého pravidla gramatiky, analyzátor může tyto symboly nahradit levou stranou () příslušného pravidla (redukce). Kroky přesun a redukce se provádějí tak dlouho, dokud analýza neskončí úspěšným přijetím nebo selháním. Skončí-li analýza přijetím, pak vstupní řetězec lze vygenerovat příslušnou gramatikou; skončí-li selháním, pak vstupní řetězec není možné danou gramatikou vygenerovat. Analyzátor je zásobníkový automat, který se nachází v jednom z několika diskrétních stavů. V případě analyzátoru LR obsahuje zásobník analyzátoru ve skutečnosti spíše stavy než symboly gramatiky. Nicméně pokud každý stav odpovídá unikátnímu symbolu gramatiky, stav zásobníku, může být namapován na gramatické symboly dříve zmíněného zásobníku. Algoritmus analyzátoru pracujícího metodou přesun-redukce: V kroku 2.1 se přesouvá první dosud nenačtený vstupní symbol na zásobník. Proto analyzátory, které operují opakovaně aplikováním předešlých kroků 2.1 a 2.2, jsou známé jako analyzátory pracující metodou přesun-redukce. Metoda přesun-redukce se převážně implementuje pomocí zásobníku, kde postupujeme takto:", "section_level": 2}], "src_summary": "Syntaktická analýza zdola nahoru je v informatice postup syntaktické analýzy, při kterém se derivační strom sestavuje odspodu – tj. nejdříve se identifikují jednotlivé symboly, z nichž je složen vstupní text, a z nich se následně vytvářejí složitější struktury. ", "tgt_summary": "Der Begriff Bottom-up-Parser bzw. Aufwärtsparser bezeichnet ein Analyse-Werkzeug für natürliche und formale Sprachen. Im Regelfall wird ein Parser als Teil eines Übersetzungsprogramms von einer Sprache in eine andere eingesetzt. Bei Programmiersprachen heißt ein solches Übersetzungsprogramm auch Compiler. Ein Parser prüft auch die Konformität bzw. das Einhalten des Regelwerks einer Sprache: Er gibt Warnungen und Fehlermeldungen aus, wenn der Eingangstext nicht regelkonform ist. ", "id": 881908} {"src_title": "Podvozek Krauss-Helmholtz", "tgt_title": "Krauss-Helmholtz-Lenkgestell", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Konstrukce Krauss-Helmholtzůva podvozku vychází z Bisselova podvozku. Realizuje spojení běhounu (3) s prvním spřaženým dvojkolím (5) otočným čepem (8), což je první vazba mezi běhounem a spřaženým dvojkolím. Toto první spřažené dvojkolí má umožněn příčný pohyb v rámu (2) lokomotivy. Druhá vazba mezi rámem lokomotivy (2) a rámem běhounu (3) je tvořena pružně vedeným pivotem (10), který je k rámu běhounu (3) pevně uchycen a na druhé straně je pružně veden listovými pružinami (11) v radiálním (horizontálním) směru. Třetím bodem vazby mezi rámem lokomotivy (2) a rámem běhounu (3) je radiální odpružení (12) za běžným dvojkolím (7), které je realizováno vinutými pružinami. Čtvrtým bodem soustavy je bod dotyku kolejnice (1) a běžného dvojkolí (7) na nákolku nebo okolku.", "section_level": 1}, {"title": "Provedení se dvěma hnacími nápravami.", "content": "Katalog firmy Krauss z Lince vydaný pravděpodobně v posledních letech před 1. světovou válkou, uvádí úzkorozchodnou lokomotivu uspořádání D se dvěma Krauss-Helmholtzovými podvozky. Z fotografie však není dobře patrný mechanismus kompenzace délek spojnic při natáčení krajních dvojkolí.", "section_level": 2}, {"title": "Popis funkce.", "content": "Chování podvozku na trati závisí na velikost sil působící sil na pojezd lokomotivy a je odlišné podle situace...", "section_level": 1}, {"title": "Přímá trať.", "content": "Při jízdě v přímé koleji je rám běhounu (3) držen v ose lokomotivy pružinami (11) a (12) opírající se o rám lokomotivy (2). Běhoun, stejně jako rám lokomotivy vykonává za jízdy mírný příčný pohyb v rozsahu vůle mezi okolkem a vnitřní hranou kolejnice.", "section_level": 2}, {"title": "Nájezd do oblouku.", "content": "Při nájezdu do oblouku předpokládejme, že první spřažené dvojkolí (5) ještě nedoléhá na vnější kolejnici (1o) kolem (5o) a na vnější kolejnici (1o) jako první dolehne běžné dvojkolí běhounu kolem (7o)/(17o). Opření okolku běžného dvojkolí (17o) o vnější kolejnici (16o) vyvolá sílu, která vychýlí rám běhounu (3) ve směru křivosti oblouku směrem k poloze (14). Vychýlení osy (rámu) běhounu z polohy (3) směrem k poloze (14) a vzhledem k rámu lokomotivy (2) vyvolá odpovídající sílu na pružinách (11) (F) a (12) (F). Velikost sil odpovídá poměru deformace pružiny a koeficientu pružiny a přenese se na rám lokomotivy. Důležité v tomto okamžiku je to, že se okolek spřaženého dvojkolí (5o) doposud nedotýká vnější kolejnice (1o), tedy mezi hranou kolejnice a okolkem je vůle. V tomto okamžiku se mechanicky ještě nejedná o páku s pevným bodem otáčení, protože bod otáčení rámu běhounu mezi polohami (3) a (14) bude proměnný v závislosti na působících silách F - F (vektorové výslednice působících sil v daném bodě). V tomto stavu má soustava ještě dva stupně volnosti (v horizontální rovině): v místě prvního spřaženého dvojkolí (5), a v místě za běžným dvojkolím (12). Přes pomyslný střed otáčení, který vznikne jako bod vyrovnání kroutících momentů, a který se pravděpodobně nachází poblíž pivotu (10) dojde k vyvození síly na čepu (8). Tato síla působí na první spřažené dvojkolí (5) tak, že toto dvojkolí bude mít snahu se přesunout k vnější kolejnici (1o), principiálně se jedná o práci na dvojramenné páce. Posunutí prvního spřaženého dvojkolí (5) směrem k vnější kolejnici (1o) změní geometrické postavení rámu podvozku z polohy (3) směrem k poloze (14). Protože současně s posunutím prvního spřaženého dvojkolí (5) k vnější kolejnici (1o) se posouvá stejným směrem i čep (8), dojde změnou geometrie postavení rámu běhounu (3) i ke změně velikosti úhlu náběhu okolku běhounu (7o). Tento stav způsobí i změnu velikosti působících sil F - F. Je tedy možné, že za určitých silových poměrů nemusí první spřažené dvojkolí (5) dolehnout na vnější kolejnici (1o). Aby došlo k posuvu spřaženého dvojkolí k vnější kolejnici, musí být síla v bodě (8) (vyvolaná pákou) větší než síla F (zde vystupující jako tření mezi nákolkem spřaženého dvojkolí (5) a hlavou kolejnice (1) ve směru možného posunutí). Přičemž toto posunutí je snazší při vyšších rychlostech odvalování okolku po hlavě kolejnice.", "section_level": 2}, {"title": "V oblouku.", "content": "Při dolehnutí prvního spřaženého dvojkolí (15o) na vnější kolejnici oblouku (16o) dojde ke změně silových poměrů na rámu běhounu (3), který se nachází v poloze (14). Tento stav je způsoben tím, že první spřažené dvojkolí nemá v místě (15o) možnost dalšího příčného posuvu a tímto se působení sil, které odpovídalo dvojramenné páce, změní na působení sil na páce jednoramenné a čep (8) se stane pevným bodem páky. Poslední volností soustavy rámu běhounu (3) v poloze (14) zůstává v vzdálenost v místě radiálního odpružení (12) za běžným dvojkolím (17). Pokud je poloměr oblouku tak malý, že v tomto místě dojde k dolehnutí rámu běhounu v poloze (14) na rám lokomotivy (2) ztratí soustava potřebnou volnost a podvozek se dostane na hranici vykolejení. Při dalším zmenšení poloměru oblouku dojde ke vzpříčení podvozku a s velkou pravděpodobností dojde i k vykolejení. Tak, jak najíždí celá lokomotiva do oblouku, najede na vnější kolejnici (16o) postupně druhé spřažené dvojkolí a pak i další podle počtu spřažených dvojkolí. Protože všechna spřažená dvojkolí jsou uložena ve společném rámu lokomotivy (2), závisí jejich příčné postavení na celkovém postavení lokomotivy v oblouku. Jakmile je i druhé spřažené dvojkolí (není kresleno) vedeno vnější kolejnicí oblouku (16o), dochází vlivem geometrie celého podvozku v oblouku k přesunutí prvního spřaženého dvojkolí (15), které je vedeno kolem (15o) a tím i čepu (8) přes osu rámu z vnější strany osy rámu lokomotivy (2) na vnitřní stranu. Protože první spřažené dvojkolí (15) je stále opřeno v místě (15o) o vnější kolejnici (16o), jedná se stav jednoramenné páky s pevným bodem (8).", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Jelikož se podvozek osvědčuje především v ostrých obloucích, rozšířil se zpočátku na lokomotivách místních a úzkorozchodných drah. Jednou z prvních konstrukcí byla bavorská tendrová lokomotiva řady D VIII s Krauss-Helmholtzovým podvozkem umístěným neobvykle vzadu. Většina tendrových lokomotiv byla opatřena Krauss-Helmholtzovými podvozky na obou koncích. Později byla konstrukce s Krauss-Helmholtzovým podvozkem použita na německých jednotných lokomotivách řad 44, 45, 50, 64, 86 a dalších. Z dalších lokomotiv E 465.0. Na řadě 84 byly použity podvozky Schwartzkopff-Eckhardt, což je obdoba podvozku Krauss-Helmholtz, která navíc propojuje ještě druhé spřažené dvojkolí. Na lokomotivách řad 41 a 45 byla použita kombinace Krauss-Helmholtzova podvozku vpředu a Bisselova podvozku vzadu. Také elektrické lokomotivy řad E 04, E 17, E 18 a E 19 byly opatřeny podvozky založenými na podobném principu. Tyto \"podvozky AEG\" měly hnací dvojkolí s vnějšími ložisky, spojovací páka proto musela být na obou stranách vyvedena vně rámu, což představovalo charakteristický detail těchto lokomotiv.", "section_level": 1}], "src_summary": "Krauss-Helmholtzův podvozek (pojmenovaný podle výrobce lokomotiv, firmy Krauss a konstruktéru Richardovi von Helmholtz) je konstrukce používaná především u parních, ale i některých starších rámových elektrických lokomotiv. Princip funkce podvozku spočívá v tom, že podle úhlu natočení běhounu vzhledem k rámu lokomotivy jsou vyvozeny síly, které jsou přenášeny na rám lokomotivy a na první spřažené dvojkolí. Účelem této konstrukce je zlepšení průjezdu obloukem, kdy se příčné síly rozkládají mezi jednotlivá dvojkolí.", "tgt_summary": "Das Krauss-Helmholtz-Lenkgestell ist eine bei Dampflokomotiven und auch einigen Elektrolokomotiven in der Rahmenbauweise verwendete Einrichtung zur Verbesserung der Kurvenlaufeigenschaften, indem es über ein Deichselgestell eine radial einstellbare Laufachse mit einer seitenverschiebbaren Treibachse verbindet. Oder anders ausgedrückt, wurde das Krauss-Helmholtz-Lenkgestell als eine Kombination zwischen einem Schwenk- und einem Schieberadsatz bezeichnet. Die so über den Deichselhebel verbundenen Achsen haben bei Kurvenfahrt die Funktion eines Drehgestelles, so dass sich bei dem voranlaufenden Krauss-Helmholtz-Lenkgestell beide Räder an die Außenschiene, das hinterherfahrende Drehgestell aber an der Innenschiene liegen. Die Rückstellung der Achsen in die Nulllage übernehmen Rückstellfedern. Um beim Einfahren in eine Kurve das Scharflaufen des Spurkranzes der Treibachse (hervorgerufen durch die Deichsel) zu vermeiden, muss die Lagerung der Deichsel im Drehpunkt auch federnd ausgeführt werden. Durch das Krauss-Helmholtz-Lenkgestell werden die seitlichen Kräfte bei der Kurvenfahrt zu etwa gleichen Teilen von den Spurkränzen beider Achsen aufgenommen, womit sich die Laufeigenschaften denen eines Drehgestells annähern und der Verschleiß von Spurkränzen und Schienen reduziert wird. Das Lenkgestell ist benannt nach der Lokomotivfabrik Krauss und deren Chefkonstrukteur Richard von Helmholtz, dem Erfinder der Einrichtung. ", "id": 1641084} {"src_title": "Textilní vzor", "tgt_title": "Textildesign", "src_document": [{"title": "Vzorování.", "content": "Definice vzoru a zhotovení návodu na aplikaci/příslušnou výrobu jsou u některých ručně zhotovených textilií poměrně jednoduché. Vzorování ve smyslu přípravy technických podmínek ke zhotovení textilie podle nového vzoru strojovou technikou však zpravidla vyžaduje vysoce kvalifikovanou práci. Např. při tkaní žakárových vzorů probíhá vzorování přibližně podle schéma: návrh (fotografie, vzorek tkaniny, náčrt) – kreslení vzornice - zhotovení technické vzornice (včetně seřízení stroje a výběru barev příze) – vytloukání vzorovacích karet", "section_level": 1}, {"title": "Digitální vzorování (CAD).", "content": "\"Klasické\" vzorování je nákladné, zdlouhavé a jeho kvalita je značně závislá na schopnostech a subjektivním vlivu \"dezinatéra\". Pokusy o digitalizaci vzorování začaly v 80. letech 20. století v Japonsku, v Evropě a v USA jsou začátky známé z 90. let a od začátku 21. století se těžiště vývoje přesunulo do Číny. Digitální vzorování se provádí v principu následujícím postupem: Návrh – digitalizace návrhu – snímek návrhu na obrazovce – výběr barev příze – tkaní vzorku (s 3x opakovaným vizuálním porovnánním s původním vzorem) – digitální technická vzornice", "section_level": 2}, {"title": "Digitální vzor.", "content": "Způsoby získávání informací se dají rozdělit do dvou skupin: 1. Na bázi optické analýzy: rozptylováním (1986) nebo fotoelektricky (1996) 2. Na bázi analýzy snímku: frekvencí, prostorově nebo ostatními metodami (cca 1999-2010) Všechny metody jsou zaměřeny na zhotovení technické vzornice digitalizaci snímků tkaniny obsahující vybrané barvy příze a technické podmínky výroby. Přesnost zobrazení dosahuje oproti manuální dezinatuře v průměru více než 97 %. Údaje technické vzorkovnice se vloží do paměti ústrojí na vytloukání programových karet a digitální programová karta se může přes počítač spojit přímo s elektronickým žakárovým strojem (CAM). Aplikace nového vzoru od rozboru návrhu až po první sériový výrobek trvá u složitých žakárových vzorů při uplatnění „klasického“ vzorování (asi do 80. let 20. století jediná známá metoda) až několik měsíců. Vzorování s použitím CAD a CAM např. s žakárem bez zdvižných šňůr se dá stejná operace provést za několik hodin.", "section_level": 3}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Související články.", "content": "Žakárové vzorování textilií, Vazby tkanin, Vazby pletenin", "section_level": 2}], "src_summary": "Textilní vzor je kresebný výraz (design) ozdobného motivu vytvořeného tkaním, pletením, potiskováním, vyšíváním, paličkováním,háčkováním a podobnými technikami strojní nebo ruční výroby. ", "tgt_summary": "Unter Textildesign versteht man die Planung und Entwicklung von Textilien unter optimalem Einsatz von Produktions- und Wirtschaftsfaktoren. Die Erfassung und Verarbeitung gesellschaftlicher Strömungen unter Verwirklichung ästhetischer Maßstäbe, die Arbeit im Team an einer Kollektion von Textilien, die im Rhythmus des Marktwechsels, die Produktpalette eines Betriebes darstellt. Erfolg und Existenz des Unternehmens hängen ganz wesentlich von der Qualität dieser Kollektion ab. ", "id": 376488} {"src_title": "Bitva u Beneventa (1266)", "tgt_title": "Schlacht bei Benevent", "src_document": [{"title": "Předehra.", "content": "Moc a síla Štaufů se začala hroutit již za vlády Fridricha II. Po jeho smrti roku 1250 se trůnu ujal jeho syn Konrád IV. Štaufský, který však již roku 1254 zemřel. Po něm na toto místo nastoupil Fridrichův levoboček Manfréd Sicilský, zásluhou podpory Arabů z Lucery získal na svou stranu i jihoitalská města. Rezignoval na korunu římského krále a svou moc upevňoval na Sicílii. Poté se stal vůdcem stoupenců císařství v severní Itálii a hrozilo, že svými državami obklopí papežský stát. Tehdejší papež Klement IV. byl nucen se obrátit na někoho, kdo by byl schopen Manfréda svrhnout. Tím se stal Karel z Anjou, mladší bratr francouzského krále Ludvíka IX., účastník sedmé křížové výpravy. Roku 1264 mu papež nabídl sicilskou korunu s tím, že mu kurie udělí království v léno a nový panovník se na oplátku nebude snažit získat nadvládu nad celou Itálií. Ludvík IX. bratra v rozhodnutí získat sicilské království diplomaticky podpořil, ale nepůjčil mu ani peníze, ani vojáky. Karel měl v severní Itálii spojence v podobě florentských a sienských bankéřů. Roku 1265 Karel vyplul z Marseille, přežil bouřlivou plavbu a podařilo se mu dosáhnout Říma, kde čekal, podporován Římany, na svou armádu. Vojáky na cestě přes podzimní Alpy doprovázela Karlova manželka, hraběnka Beatrix Provensálská. Dne 6. ledna 1266 byli manželé korunováni v katedrále svatého Petra.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "U Capui, kde byli účastníci výpravy ohromeni impozantní městskou branou, se Karel pokusil zničit Manfrédovy zásobovací linie a poté uhnul směrem na jih na Benevento. Manfréd opustil město a setrval za řekou Calore, v jeho vojsku bylo zhruba 300 lehkých saracenských jezdců ve třech skupinách a více pěchoty. Vpředu se nalézali lukostřelci. Karlova těžká jízda se skládalo asi ze 3000-5000 mužů, jenž rozdělil do tří oddílů. Za řekou Calore se odehrála rozhodující bitva, ve které Manfréd padl a jeho vojska prohrála. Královo tělo bylo nalezeno dva dny po bitvě, byl pohřben u paty mostu a jeho synové skončili v celoživotním vězení vítězného Karla z Anjou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Beneventa se udála v jižní Itálii mezi vojsky Manfréda Sicilského a Karla z Anjou. Manfréd v bitvě zahynul a již předtím papežem Klementem korunovaný Karel se ujal sicilského království", "tgt_summary": "Die Schlacht bei Benevent fand am 26. Februar 1266 in der Nähe von Benevento in Süditalien zwischen den Truppen Karls von Anjou und Manfreds von Sizilien statt. Manfreds Niederlage und Tod führte zur Eroberung des Königreichs Sizilien durch Karl.", "id": 114307} {"src_title": "Supermarine Seafire", "tgt_title": "Supermarine Seafire", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Na začátku druhé světové války byl hlavním stíhacím typem Fleet Air Arm (FAA – britské námořní letectvo) dvoumístný Fairey Fulmar, neboť Admiralita byla přesvědčena, že letoun operující z paluby lodi potřebuje druhého člena posádky k obsluze radiostanice. Jak ale později vyšlo najevo, jednomístné stroje jsou také schopny nasazení z letadlových lodí a mohou lépe čelit protivníkovým stíhačkám. Momentální nedostatek takových strojů se Admiralita rozhodla řešit úpravou stávajících pozemních typů, a tak vedle Hawker Hurricanů požádala i o Supermarine Spitfire. Tyto stroje ale byly nutně potřeba k obraně Británie v bitvě o Británii, a tak musela Admiralita počkat. Samotný vývoj započal roku 1941, kdy bylo několik Spitfirů Mk.VB upraveno zastavěním přistávacího háku a úchytů pro katapult, první z nich byl zalétán v říjnu 1941 a další dva vzlétly počátkem roku 1942. Tyto letouny většinou neměly další námořní vybavení a byly používány jako cvičné. Letouny \"Seafire\" byly modifikací Supermarine \"Spitfire\" a nahradily postupně letouny \"Sea Hurricane\", které se stáhly většinou na malé doprovodné letadlové lodě. Ve druhé polovině roku 1941 byl jeden \"Spitfire\" F.Mk.V opatřen přistávacím hákem a s úspěchem odzkoušen na palubě HMS \"Illustrious\". Tak také vypadalo 48 prvních sériových \"Seafire\" F.Mk.IB s výzbrojí typu B. V září 1942 přišly první ze 400 postavených Mk.IIC se zesílenou konstrukcí, aby mohly být katapultovány. Některé z nich měly ve verzi L.F.Mk.IIC zkrácené křídlo. Dosavadní pevné křídlé \"Spitfirů\" se změnila na skutečná námořní sklopná až u verze F.Mk.III, jejíž výroba začala v dubnu 1943 a dala celkem 1000 kusů. Letouny \"Seafire\" prošly bojem poprvé při spojeneckém vylodění do severní Afriky v listopadu 1942. Koncem roku 1942 bylo již ve službě šest perutí \"Seafire\" a počet stoupal. \"Seafiry\" se pak objevovaly při všech vyloděních ve Středomoří a v poslední fázi války přešly do Pacifiku. Z celkového počtu 1699 \"Sefirů\" s motory Merlin bylo 166ks upravených ze Spitfirů. V květnu 1945 přišly do služby Sefire Mk.XV s motory Griffon VI, ale to byly již vysloveně poválečné typy.", "section_level": 1}, {"title": "Hooked Spitfire.", "content": "Tyto letouny vznikly nouzovou úpravou 45 Spitfirů Mk.VB během roku 1942, kdy námořnictvo nutně potřebovalo stroj, který by byl svými výkony srovnatelný řadovým stíhačkám protivníka. Pod trupem byl přistávací hák typu „A“, nainstalovány byly přístroje používané námořním letectvem (radiostanice a identifikační přístroj), přijímač pro radiomaják a úchyty pro jeřáb ale chyběly. křídlo bylo pevné, nesklopné. Stroje byly použity pouze k palubním zkouškám a k výcviku.", "section_level": 1}, {"title": "Mk. IB.", "content": "Celkem 166 letounů bylo konvertováno z pozemního Spitfiru Mk.VB. Stroje, nyní s továrním označením Supermarine Type 340, dostaly nová sériová čísla, jinou radiostanici, trupový přistávací hák „A“ a trup byl lokálně zesílen; úchytné body pro katapult nebyly instalovány na prvních 48 letadlech. Výzbroj byla typu B – dva 20mm kanóny Hispano Mk. II (60 nábojů na hlaveň) a čtyři 0,303 in (7,7 mm) kulomety (350 nábojů každý), většina strojů byla poháněna motorem Rolls-Royce Merlin 45 (1415 hp / 1055 kW), několik strojů mělo Merlin 46. Jelikož Spitfire byl záchytný stíhač, neměl velký dolet, tolik potřebný pro námořní operace, proto zde mohl být zvýšen podtrupovou přídavnou nádrží o objemu 30 Imp gal (136 l). Dodávky byly zahájeny v polovině roku 1942. Stroje byly použity zejména pro cvičné účely, ale u několika perutí byly nasazeny i operačně. V říjnu jimi byla kompletně vyzbrojena 801. peruť na palubě HMS Furious, dále se pak dočkaly nasazení z paluby eskortní letadlové lodě HMS Fencer v rámci 842. smíšené perutě. Seafiry Mk. IB byly pochopitelně považovány jen jako přechodné typy kvůli nedostatečné navalizaci, ale právě díky ní a malému nárůstu hmotnosti nedošlo k velkému poklesu výkonů vzhledem ke Spitfiru Mk.VB.", "section_level": 1}, {"title": "Mk. IIC.", "content": "Stroje Mk. IIC již námořnictvo pokládalo za pravou palubní stíhačku. Konstrukčně vycházely z Mk.VC, měly samozřejmě přistávací hák typu „A“, zpevněný trup, prodloužené nohy podvozku, úchyty pro katapult a křídlo C – dva 20 kanóny Hispano Mk. II (120, někdy se udává 145, nábojů) a čtyři kulomety Browning (350 střel), námořní radiostanici, identifikační přístroj IFF (Identification friend or foe – identifikace přítel-nepřítel) a přijímač radiomajáku Type 72. Pod trupem mohla být přepravována puma o hmotnosti 250 lb (113 kg) nebo přídavná nádrž o 45 Imp gal (204,5 l) paliva. Vzlet mohl být usnadněn instalací pomocných startovacích raket RATOG (Rocket Assisted Take Off Gear) na nosné plochy (nakonec nikdy nebyly použity operačně). Někdy byl používán tropický filtr Vokes, rozpětí nesklopného křídla bylo standardní nebo zkrácené. Bylo postaveno 372 exemplářů.", "section_level": 1}, {"title": "Subverze.", "content": "F Mk.IIC – Supermarine Type 357 – Základní verze určená k stíhání, proto je označena písmenem F. Jako prototyp posloužil stroj AD371, který byl zalétán v únoru 1942. První sériový stroj vzlétl 28. května 1942. Letouny byly poháněny motory Merlin 45 (1415 hp / 1055 kW), 46 nebo 50 (několik posledních mělo motory Merlin 55) se čtyřlistou vrtulí, do služby vstoupily v polovině roku u 807. perutě, která později zabezpečovala vzdušné krytí při invazi do severní Afriky (operace Torch). Kvůli nárůstu hmotnosti a zachování pohonné jednotky klesly oproti verzi Mk.IB výkony. L Mk.IIC – Supermarine Type 375 – Ke konci roku proběhly na jednom Spitfiru Mk.I (L1004) zkoušky motoru Merlin 32 o 1645 hp s menším průměrem oběžného kola kompresoru, který podával nejlepší výkony v malých výškách. Testy dopadly úspěšně a tak padlo rozhodnutí zastavět tuto pohonnou jednotku do stávajících letounů Seafire. Tato letadla se dočkala služby v květnu 1943 u 807. perutě, většinou se zkráceným rozpětím. Předpona L znamená v systému označení námořního letectva to samé jako LF u RAF, tedy stíhač pro malé výšky. LR Mk.IIC – Ozbrojená průzkumná subverze stíhačky pro malé výšky, odvozená z L Mk.IIC, někdy označována také jako FR Mk.IIC nebo PR Mk.IIC. Firma Heston Aircraft upravila okolo deseti letounů L Mk.IIC, v trupu přibyla jedna vertikální kamera F.24 (ohnisková vzdálenost 20 in / 51 cm) a jedna šikmá (14 in / 35,5 cm) mířící vlevo. Stroje byly nasazeny počínaje červnem 1943.", "section_level": 2}, {"title": "Mk.III.", "content": "Varianta vyvinutá z Mk.IIC (tedy pořád vycházející z již zastaralého Spitfiru Mk.V). Nejpodstatnější změnou bylo použití ručně sklápených křídel (křídlo se před kanóny sklopilo nahoru, podruhé před koncovým obloukem dolů). Díky tomu bylo možno umístit na letadlovou loď více strojů. Prototyp (MA970 – první sériový Mk. II) byl zalétán v listopadu 1942, sériové stroje (Supermarine Type 358) následovaly v květnu 1943 a operačně byly nasazeny v listopadu u 894 perutě. Mk.III se stala nejpočetnější verzí Seafiru, neboť bylo celkem vyrobeno 913 strojů u firmy Westland a 350 u Cunliffe Owen. Stroje se dočkaly mj. nasazení na pacifickém bojišti. Výzbroj zůstala stejná jako u Mk.IIC (dva 20mm kanóny se 120 nebo 145 náboji a čtyři kulomety s 350 střelami), avšak vnější kanónová šachta byla odstraněna, odpadla tedy možnost zástavby čtyř kanónů. Rovněž vnější vybavení bylo zachováno – na závěsník pod trupem mohla být pověšena puma o hmotnosti až 500 lb (227 kg) nebo přídavná nádrž; start mohl být usnadněn díky pomocným startovacím raketám RATOG. Pozdější letouny mohly nést místo pumy 4 neřízené rakety ráže 3 in (76,2 mm) na závěsnících Mk.VIII. Po válce bylo 141 Seafirů Mk.III dodáno do Francie, která je bojově nasadila nad Indočínou.", "section_level": 1}, {"title": "Subverze.", "content": "F Mk.III – Původní Mk.III s Merlinem 55 se čtyřlistou vrtulí (u několika letounů byly použity motory Merlin 45, 46 nebo 50). Zde byly ještě použity kolektorové výfukové roury, tři na každé straně přídě. L Mk.III – Hlavní subverzí se stala varianta L Mk.III. Zde bylo použito křídlo bez koncových oblouků a motor Merlin 55M (1585 hp / 1182 kW), který podával lepší výkony v menších výškách. U této varianty se také objevilo jiné uspořádání výfuků, na každé straně přídě nyní bylo šest výfukových rour. LR Mk.III – Do několika málo strojů L Mk.III byly umístěny dvě kamery F. 24 (stejně jako u LR Mk. IIC), vznikla tak varianta určená pro ozbrojený hloubkový průzkum, někdy také označovaná FR Mk.III.", "section_level": 2}, {"title": "Mk.XV.", "content": "První varianta Seafiru s motorem Rolls-Royce Griffon a zároveň první verze stavěná od začátku skládacím křídlem. Jednalo se o spojení Spitfiru Mk.XII s ručně sklápěným křídlem Seafiru Mk. III a ocasními plochami Spitfiru Mk.VIII. Letoun byl vyvíjen nejdřív pod označením Seafire Mk.XII, pak byl přeznačen na Mk.XV. Několik posledních exemplářů bylo upraveno na standard Mk.17. Prototyp (NS487) byl dokončen v prosinci 1943 ještě s trupovým přistávacím hákem „A“, typu bylo přiřazeno tovární označení Supermarine Type 377. Druhý prototyp (NS490) obdržel nový ocasní přistávací hák „Sting Hook“, který se při zatažení ukrýval do vyříznuté směrovky a který se pak stal standardním pro většinu následujících strojů. Díky peru se hák po uvolnění natáhl dozadu o 45 cm (18 in), do strany se mohl vychýlit až o 30°. Stroje byly sériově vyráběny počínaje listopadem 1944, dodávány od března. Válečných operací se již nezúčastnily. Pohonnou jednotkou se stal Griffon VI (1850 hp / 1380 kW) s jednostupňovým dvourychlostním kompresorem a čtyřlistou vrtulí o průměru 3,175 m (10 ft 5 in), byla použita zahrocená směrovka, chladiče pod oběma křídly a zatahovací ostruhové kolečko, které bylo chráněno před zachytáváním o lana z trubek přivařenou hrazdičkou. Hlavňová výzbroj zůstala stejná, ale díky novému nabíjecímu mechanismu firmy Martin-Baker pojaly pásové zásobníky kanónů 150 střel. Vnější nesená výzbroj do celkové hmotnosti 1000 lb (454 kg) byla zavěšena na jednom trupovém pumovém závěsníku (puma nebo přídavná nádrž) a pod křídly (dvě 250 lb / 113 kg bomby nebo čtyři neřízené rakety na odpalovacím zařízení „zero-length“). Seafire Mk.15 (poválečné označení arabskými čísly) nebyl, navzdory zvýšení výkonů, úspěšný a bezpečný. Právě pohonná jednotka se stala kamenem úrazu. Díky velkému kroutícímu momentu hrozilo při přidání plynu naklonění a stočení letounu, zejména při kritických fázích letu jako přistání nebo vzlet. Další problém představovala malá světlost mezi palubou a vrtulí, a při vyšších, běžně dosažitelných, rychlostech se levé křídlo začalo propadat a stroj spadl do neovladatelné vývrtky. Také podvozek, který nebyl od verze Mk. II zpevněn, nestačil na nárůst váhy. Kvůli těmto negativům byl Seafire Mk. 15 na čas vyřazen ze služby. Ani výkony letounu nebyly úplně uspokojivé, neboť pořád znatelně zaostával za americkými stroji, kterým měl konkurovat, a výzbroj byla pořád zčásti tvořena slabými kulomety puškové ráže, zatímco RAF už používala půlpalcové (12,7 mm) kulomety nebo 20mm kanóny. Po válce byly Seafiry Mk. 15 ve službě také Royal Canadian Navy (Královské kanadské námořnictvo), Aéronavale (Francouzské námořní letectvo) a barmského letectva. V Británii sloužily do roku 1951 u tří perutí Royal Navy Volunteer Reserve (Dobrovolnické zálohy Královského námořnictva). Celkem bylo vyrobeno 434 strojů.", "section_level": 1}, {"title": "Mk.XVII.", "content": "Tato verze vznikla dalšími úpravami z Mk. 15. Zadní část trupu byla snížena na úroveň přídě, kabina dostala kapkovitý překryt se zaobleným čelním štítkem, elektroinstalace používala napětí 24 V a směrové kormidlo bylo zvětšeno. Výsledky zkoušek dopadly dobře, a tak bylo rozhodnuto stejně upravit poslední kusy verze Mk. 15 i stavět takto upravené stroje pod označením Mk. XVII (Supermarine Type 386). Díky úspoře hmotnosti snížením trupu mohl být u sériových strojů zvětšen dolet. Do trupu za kabinu přibyla nádrž o objemu 33 Imp gal (150 l), ale pouze u stíhací varianty. U FR Mk. XVII byl tento prostor využit fotografickými přístroji. Podvozek (naposledy upravený u Mk. IIC) byl zpevněn a zdvih podvozkových noh zvětšen ze 125 mm na 203 mm, takže se za cenu ještě více zhoršeného výhledu při přistání a vzletu zvětšila mezera mezi palubou a vrtulí. Byly upraveny také tlumiče a lokálně zesílen nosník křídla. Pohonná jednotka i hlavňová výzbroj zůstaly zachovány. Podvěšená výzbroj do celkové hmotnosti 1000 lb (454 kg) byla nesena pod trupem a křídly, pod vnějšími částmi nosné plochy pak dvě „bojové“ přídavné nádrže („combat tanks“) po 22,5 Imp gal (85,5 l). Tyto nádrže nemusely být před bojem odhozeny. Bylo vyrobeno 234 strojů, ale stejně jako Mk. XV přišly pozdě pro nasazení během druhé světové války. Po válce byl zaveden systém označování verzí pomocí arabských číslic, ze Seafire Mk. XVII se tedy stal Mk. 17, někde se uvádí také Mk. 41. Později byla Seafirům přiřazována čísla od 40 ve snaze odlišit palubní verze Spitfirů od pozemních. FR Mk. XVII (FR Mk. 17) – Několik letadel bylo dokončeno ve stíhací-průzkumné variantě se dvěma kamerami F.24 (jedna šikmá a jedna svislá) v zadní části trupu místo palivové nádrže.", "section_level": 1}, {"title": "Mk. 45.", "content": "Varianta vyvíjená ze Spitfiru Mk. 21 s motorem Griffon s dvoustupňovým dvourychlostním kompresorem. Letoun byl modifikován jen minimálně: instalací přistávacího háku a námořní radiostanice, zpevněním křídel a přidáním ochranné hrazdičky před ostruhové kolo. Koncové oblouky měly nový tvar, stejný jako u Spitfiru Mk. 21 a následujících verzí. Trup za kabinou nebyl snížen, použit tedy byl starší překryt kabiny. Pohon obstarával kapalinou chlazený dvanáctiválec Rolls-Royce Griffon 61 (2045 hp / 1529 kW) s pětilistou automaticky stavitelnou vrtuli Rotol. Rovněž byly prováděny zkoušky s motorem Griffon 85 s reduktorem pro dvě protiběžné třílisté vrtule. Díky použití protiběžných vrtulí byl odstraněn kroutící moment motoru, takže se výrazně zlepšila stabilita i letové vlastnosti. Pohon sériových strojů ale nadále obstarával Griffon 61 s jednou pětilistou vrtulí. Výzbroj tvořily čtyři 20mm kanóny Hispano se zásobou 175 nábojů pro vnitřní zbraně a 150 nábojů pro vnější zbraně, pod trupem byl umístěn závěsník pro 500 lb (227 kg) bombu nebo hlubinnou nálož Mk. IX. Objevily se také problémy: letouny měly podélnou stabilitu ještě horší než Mk. 15 a pilotování bylo velmi náročné. Typ neměl sklopné křídlo a zabíral tak mnoho místa na palubě lodi. Sečteno podtrženo, Seafire Mk. 45 nebyl úspěšný. Byl nedostatečně navalizovaný a špatně a obtížně pilotovatelný. Nakonec se ani nedostal do výzbroje prvoliniových útvarů. Do konce prosince 1945 bylo dodáno 50 strojů verze Mk. 45 (Supermarine Type 388). Několik letounů opět sloužilo jako stíhací-průzkumné se dvěma kamerami F.24 v trupu za kabinou. Byly označeny jako FR Mk. 45.", "section_level": 1}, {"title": "Mk. 46.", "content": "Typ odpovídal pozemnímu Spitfiru Mk. 22. Trup za kabinou byl snížen na úroveň přídě a kabina obdržela kapkovitý překryt, samozřejmě byl instalován ocasní přistávací hák a další námořní vybavení. Výzbroj se zůstala stejná jako u předchozí varianty. Použit byl motor Griffon 85 se dvěma protiběžnými třílistými vrtulemi, které anulovaly velký kroutící moment pohonné jednotky. Zlepšila se tudíž ovladatelnost a stabilita a pilotáž již nebyla tak obtížná, jako u Mk. 45. Pozdější letadla dostala větší ocasní plochy pocházející z typu Supermarine Spiteful. I tato verze ale nebyla příliš úspěšná a vhodná pro službu u námořního letectva, neboť křídla byla stále nesklopná. V této variantě byly dokončeny i některé stroje původně objednané jako Spitfire Mk. 24. Celkem bylo postaveno pouze 24 strojů. Sloužily u 781. a 1832. perutě. Některé stroje, s označením FR Mk. 46, měly v trupu za kabinou umístěnu kameru F.24 určeny tedy byly pro ozbrojený průzkum.", "section_level": 1}, {"title": "Mk. 47.", "content": "Finální verzi se stal Supermarine Seafire Mk. 47, který lze konečně pokládat za stroj vhodný pro námořní službu. Byl výsledkem dalšího vývoje a přinášel několik zásadních a potřebných změn. Tu největší představovalo použití hydraulicky sklápěného křídla, což značně usnadnilo provoz na letadlové lodi. Křídlo se sklápělo jen v jednom místě, vně podvozkových šachet. Stroj byl poháněn Griffonem 87 (2145 hp / 1600 kW) nebo Griffonem 88 (2375 hp / 1771 kW) s dvoustupňovým dvourychlostním kompresorem a dvěma třílistými protiběžnými vrtulemi. K dalšímu zlepšení stability přispěly větší ocasní plochy. Nasávací kanálek vzduchu do kompresoru byl prodloužen více dopředu. Stroj měl kapkovitou kabinu, samozřejmostí bylo námořní vybavení. Důležitým krokem bylo zásadní zvýšení zásoby paliva (nádrž v zadní části trupu stejně jako F Mk. 17 a nádrže v náběžných hranách), čímž stroj překonal jeden z původních nedostatků – krátký dolet. Střelecká výzbroj opět sestávala ze 4 kanónů Hispano Mk. II nebo Mk. V, hmotnost výzbroje nesené na závěsnících pod trupem a pod křídly mohla být až 1500 lb (680 kg). Letadla Mk. 47 přicházela do služby v únoru 1948 (804. peruť) a byla nasazena u 800. perutě v Korejské válce a nad Malajskem z letadlové lodi HMS Triumph. Postaveno bylo 140 strojů, poslední byly vyřazeny z aktivní služby v první linii v roce 1951. Část letounů byla určena pro ozbrojený průzkum s označením FR Mk. 47, tyto stroje byly vybaveny dvěma kamerami F.24 v zadní části trupu.", "section_level": 1}, {"title": "Supermarine Seafang.", "content": "Nástupcem Seafiru se měl stát Supermarine Seafang, stíhací letoun s křídlem s laminárním profilem, vyvíjený ze stroje Supermarine Spiteful.", "section_level": 1}], "src_summary": "Supermarine Seafire byl britský jednomístný palubní stíhací letoun vyvinutý za druhé světové války. Byl odvozen ze slavné stíhačky Supermarine Spitfire.", "tgt_summary": "Die Seafire war eine Marinejägerversion der Supermarine Spitfire. Die Seafire wurde speziell für Operationen auf Flugzeugträgern entworfen und war erstmals 1942 im Einsatz. Wesentliche Unterschiede zur Spitfire waren der Fanghaken und Ergänzungen zur Verwendung mit einem Katapult, später kamen einklappbare Tragflächen hinzu.", "id": 776701} {"src_title": "Euroliga v basketbalu", "tgt_title": "EuroLeague", "src_document": [{"title": "Historie a struktura.", "content": "Pohár evropských mistrů (PEM) v basketbale se poprvé hrál v sezóně 1957/1958. Hrálo se vyřazovacím způsobem, když v každém kole proti sobě dva týmy odehrály 2 zápasy (každý tým hrál doma a venku) a podle výsledku a skóre z obou zápasů lepší tým postoupil do dalšího kola. Zúčastnit se mohly pouze týmy - vítězové národní ligy. Od sezóny 1965/66 se hrálo nejdříve kvalifikační a eliminační kolo, ze kterého postupovala družstva do čtvrtfinálové fáze hrané ligovým systémem. Čtyři nejlepší družstva postoupila do tzv. Final four, ktoré se odehrálo v jednom dějišti. V sezóně 1976/77 se znova měnil formát soutěže. Družstva byla od 1. kola nasazená do skupín a hrálo sa ligovým způsobem. Vítězové těchto skupín postupovali do hlavní nadstavbové skupiny. Po ní následovalo Final four. Od sezóny 1982/83 se znova přešlo na model soutěže, který se hrál v letech 1965 až 1976. V sezóně 1991/92 změnila soutěž název na Euroliga FIBA. Po kvalifikačním a eliminačním kole následovala skupinová fáze, ve které ale již družstva hrála ve 2 skupinách. Následovala čtvrtfinálová fáze vyřazovacím způsobem a po ní Final four. Od sezóny 1996/97 již přestala existovat kvalifikační kola a družstva byla přímo zařazena do skupin 1. kola a později 2. kola. Následovalo osmifinále a čtvrtfinále vyřazovacím způsobem a poté Final four. Do roku 2000 organizovala Euroligu FIBA Europe), která v poslední sezóně nazvala soutěž \"Suproliga\". Od této sezóny však začal řídit soutěž ULEB. Formát soutěže se znova měnil, když po skupinové fázi následovala vyřazovací část, která se hrála systémem play off na 2 vítězné zápasy, po nichž následovalo Final four. Další změna nastala v sezóně 2009/10, od které se hrají již kvalifikační kola a Euroliga již není uzavřenou soutěží.", "section_level": 1}, {"title": "Účast českých a slovenských klubů v Poháru evropských mistrů a v Eurolize.", "content": "Semifinále Poháru evropských mistrů hrály české kluby celkem devětkrát: Zbrojovka Brno 4× (1963, 1964, 1968, 1969), Slavia VŠ Praha 4× (1966, 1967, 1970, 1971), Slovan Orbis Praha 1× (1960) a slovenské kluby jedenkrát: BK Iskra Svit v roce 1962. Ve finále Poháru evropských mistrů hrály české kluby celkem třikrát, Zbrojovka Brno dvakrát (1964, 1968) a Slavia VŠ Praha v roce 1966.,", "section_level": 1}, {"title": "České kluby.", "content": "Spartak Sokolovo Praha / Sparta Praha - 1 ročník, čtvrtfinále (1961) BK ECM Nymburk / ČEZ Basketball Nymburk - 5× v kvalifikaci o Euroligu (od roku 2010)", "section_level": 2}, {"title": "Slovenské kluby.", "content": "BK Baník Cigeľ Prievidza - 3 ročníky, osmifinále (1990) BK Iskra Svit - 1 ročník, semifinále (1962)", "section_level": 2}], "src_summary": "Euroliga v basketbale (anglicky Euroleague Basketball) je nejprestižnější evropská basketbalová klubová soutěž mužů. Organizuje ji Unie evropských basketbalových líg - (ULEB), do roku 2000 to byla FIBA Europe. ", "tgt_summary": "Die EuroLeague ist ein unter dem Dach der \"Euroleague Basketball\" ausgetragener Wettbewerb für europäische Basketball-Vereinsmannschaften der Männer. Er bildet im Rahmen des jährlich ausgetragenen Basketball-Europapokals vor dem EuroCup sowie dem Wettbewerb der FIBA Europa, dem FIBA Europe Cup, den bedeutendsten aller Wettbewerbe. ", "id": 673} {"src_title": "Bučina (Kvilda)", "tgt_title": "Bučina (Kvilda)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V místě pozdější osady Bučina vzniklo bezlesí na trase Zlaté stezky (tzv. Horní též Kašperohorská větev) již v době vlády Karla IV. V 17. století přestala být trasa přes Bučinu používána. Bučina vznikla za vlády Marie Terezie, která podporovala vybudování nových cest a silnic na Šumavě a osidlování vymýcených oblastí, jako osada svobodných sedláků s právem svobodného využívání lesa pravděpodobně roku 1770. Ovšem první písemná zmínka pochází až z roku 1790. Po prvním sčítání obyvatel v roce 1793 žilo na Bučině již sto obyvatel ve 13 domech. Bučina patřila k panství Velký Zdíkov, které bylo původně součástí Královského hvozdu. V roce 1849 se stala Bučina součástí obce Kvilda a v roce 1867 se stává s Chaloupkami a s osadou Na Mlýnské Mýtině obcí s vlastní samosprávou. Rozvoj nastává hlavně po kalamitách v roce 1870. Pro rychlé zpracování dřeva bylo najato velké množství pomocné síly i z ciziny − v revíru Bučina to bylo 200 až 400 dělníků z Tyrolska či dokonce z Chorvatska. Někteří se již domů nevrátili. Dřevo zpracovávaly Kufnerova pila na Bučině, Seewaldova pila v osadě Na Mlýnské Mýtině a v Chaloupkách Reichartova pila. Nejvyššího počtu obyvatel dosáhla tehdejší obec v roce 1890, kdy ve 30 domech žilo 466 lidí. Od té doby počet obyvatel stále klesal – v roce 1939 měla obec přes padesát domů, 320 obyvatel, z toho 29 Čechů. V roce 1946 byli obyvatelé vysídleni, v roce 1956 byla Bučina zničena. V roce 1891 byla Michaelem Fastnerem postavena kaple svatého Michala, která byla zničena spolu s celou vsí v roce 1956. Kaple byla obnovena v roce 1992 v původní podobě potomky zakladatele Kilianem, Gottfriedem a Michaelem Fastnerovými. Vysvěcena byla 4. října 1992. 27. června 2015 byl v horní části bývalé vsi odhalen pomník označující základy rodného domu spisovatele Johanna Petera.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Bučina se nachází na bezlesé enklávě v jihovýchodním svahu hraničního hřebene s vrcholy Stráž (1308 m) a Siebensteinkopf (1263 m). Bučina patří ke srážkově nejbohatším místům Šumavy, neboť při převládajícím proudění při přechodu atmosférických front je v návětří. Srážky se zde měřily mezi lety 1879 a 1918, průměrný roční úhrn srážek v tomto období činil 1365 mm. Po roce 1918 však již nejsou informace o měření ucelené a po roce 1945 vůbec žádné. Od 26. října 2016 zahájila provoz automatická meteorologická stanice Bučina u Kvildy.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "V Bučině se 23. února 1858 narodil německý učitel, básník a spisovatel píšící povídky ze života obyvatel Šumavy Johann Peter.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Z horní části bývalé osady se otevírají daleké výhledy, je možné vidět panorama jižní Šumavy podél hranic až k masivu Třístoličníku a při jasném počasí jsou vidět i vzdálené Alpy. Bývalá osada se nachází na trase Šumavské pěší magistrály, proto zde v horní části bývalé vsi Správa Národního parku Šumava vybudovala jedno ze šesti nouzových nocovišť umožňující přespání v přírodě. V blízkosti nocoviště se nacházejí základy rodného domu Johanna Petera, které připomíná památník v podobě rozevřené knihy. V místě je také hraniční přechod Bučina – Finsterau do Německa. Přechod je jen pro pěší a cyklisty, ale na místo zajíždějí z Kvildy autobusy systému „Zelené autobusy“. Cestující na konečné v případě zájmu přejdou pěšky státní hranici a pokračují dále do Bavorska autobusem německého dopravce. V současné době se zde nachází pouze obnovená kaple sv. Michala (znovupostavena v roce 1992) a rekonstruovaný hotel Alpská vyhlídka, postavený v roce 2010 na místě zbořené Pešlovy chaty v podobném stylu, jako byla původní chata. V roce 2006 byla založena tradice česko−německých poutí na Bučinu. Pouť se koná zpravidla druhou červencovou sobotu, na české straně poutníci vycházejí od kostela sv. Štěpána na Kvildě a přes prameny Vltavy dojdou po trase dlouhé 13 km až na Bučinu. Před kaplí se koná poutní mše svatá. V roce 2015 se uskutečnil jubilejní desátý ročník. V těsné blízkosti hraničního přechodu se nachází památník železné opony, asi stometrový udržovaný úsek s ostnatým drátem, strážní věží a informační tabulí. V katastru Bučiny leží při jihovýchodním úpatí Černé hory (1315 m n. m.) přírodní památka Pramen Vltavy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bučina () je zaniklé sídlo (bývalá obec) na Šumavě, místní část Kvildy. Místo, kde se nacházela, leží v I. zóně Národního parku Šumava na holé planině v nadmořské výšce 1162 metrů a dříve tak byla nejvýše položenou osadou v Čechách. Obyvatelé byli vysídleni po druhé světové válce, v roce 1956 obec zcela zničena. V roce 2011 zde trvale nikdo nežil. Dnes zde stojí znovupostavená kaple sv. Michala a hotel Alpská vyhlídka.", "tgt_summary": "Bučina (deutsch \"Buchwald\") ist ein Ortsteil der Gemeinde Kvilda in Tschechien. Er liegt sechs Kilometer südlich von Kvilda an der deutschen Grenze und gehört zum Okres Prachatice.", "id": 1912892} {"src_title": "Arménská revoluční federace", "tgt_title": "Armenische Revolutionäre Föderation", "src_document": [{"title": "Politická filosofie a cíle.", "content": "První stranický program nazvaný \"Obecná teorie\" obsahoval socialistické party, doporučoval ozbrojený odpor proti osmanskému režimu. V následujícím století byl základní program přeformulován v duchu pojetí moderního socialismu, demokracie a práva na sebeurčení. Programové priority jsou: Mezinárodní spolupráci se socialistickým hnutím navázala strana Dašnakcutjun roku 1907, nicméně v roce 1960 se rozhodla vystoupit ze Socialistické internacionály. V roce 1996 byla znovu přijata jako pozorovatel, v roce 1999 se stala opět plnoprávným členem. Motto strany zní: \"\"Svoboda nebo smrt\"\".", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V roce 1890 se některé z nich sjednotily, aby tím zvětšily svůj vliv. Tak vznikla \"Federace arménských revolucionářů\", později přejmenovaná na Arménskou revoluční federaci. Mezi zakladateli figurovali: Christapor Mikaeljan, Simon Zavarjan a Stepan Zorjean. Strana po určité období úzce spolupracovala s Arménskou hentčakistickou sociální demokracií, ta nicméně po čase s ARF přestala kooperovat kvůli programovým neshodám (ARF byla spíše nacionalistickou než marxistickou stranou). Na prvním hlavním sjezdu strany v roce 1892 byla přijata rezoluce, podle níž se měly pobočky strany řídit danou místní politickou realitou. Dále se ARF přihlásila k budování demokratické společnosti, založené na svobodě shromažďování, svobodě tisku, svobodě vyznání a provedení agrární reformy.", "section_level": 1}, {"title": "Ruské impérium.", "content": "Na území Ruské říše se podařilo ARF vybudovat si silnou základnu mezi ruskými Armény, především proto, že se strana těšila podpoře centrální vlády (protiosmanská politika strany byla v souladu s ruskou zahraniční politikou). Nicméně poté, co byl roku 1903 vydán carský dekret zahrnující všechny arménské kostely pod své vlastnictví, ARF přešla do opozice proti carskému režimu. V období let 1905 až 1907 proběhla vlna násilných masakrů mezi Armény a muslimskými Tatary (ty měla údajně podnítit ruská vláda s cílem utužit své pravomoci po revoluční vřavě roku 1905). ARF se aktivně zapojila do bojů, přičemž její role v konfliktu je sporná: pohlíží se na ní jako na hrdinného obránce šikanovaného obyvatelstva, ale i jako na teroristy, kteří vyhlazovali celé muslimské vesnice. Na začátku roku 1912 bylo souzeno 159 členů strany za jejich politické aktivity, jejich obhájcem byl Alexandr Fjodorovič Kerenskij. Obhajoba byla úspěšná, podařilo se totiž poukázat na nesmyslnost obžaloby a zaujatost policie, 94 členů strany bylo zproštěno obžaloby.", "section_level": 2}, {"title": "Osmanská říše.", "content": "Na území Osmanské říše se postavila ARF do čela ozbrojeného odporu proti útlaku arménské menšiny. Roku 1894 se výrazně podílela na odporu proti oficiálně řízeným čistkám. V roce 1896 vzbudila celoevropský zájem, když přímo v Istanbulu obsadila Osmanskou banku. V roce 1905 provedla nezdařený pokus o atentát na sultána Hamida II. Roku 1907 uznali arménští dašnaci a turečtí „mladoturci“ (členové turecké modernistické Strany jednoty a pokroku), že mají shodné cíle. Následující politická reforma, udílející Arménům více parlamentních křesel revolucionáře neuspokojila. Druhý sjezd sjednocené opozice proběhl v Paříži v roce 1907. Nicméně poté, co byl sultán mladoturky svržen (1908), slibovaná autonomie se nekonala: opět byl pouze mírně navýšen počet arménských mandátů v parlamentu. I nadále tak pokračovaly násilné boje a vzájemná antipatie. ARF se stala hlavním obráncem Arménů během světové války, zároveň tedy i cílem arménské genocidy.", "section_level": 2}, {"title": "Írán.", "content": "V roce 1907 proběhlo setkání vůdců ARF, přezdívané „4. kongres“, na kterém se projednávala možná účast strany na Íránské konstituční revoluci. Následně začali íránští Arméni tlačit směr revoluce k zavedení demokracie a rozšíření občanských práv. Výrazným činitelem ARF v Íránu se stal Jeprem Chan.", "section_level": 2}, {"title": "Demokratická republika Arménie.", "content": "Po skončení první světové války stala ARF oficiálním zástupcem arménského národa při vyjednáváních. Na základě Brestl-litevské smlouvy připadl Turecku západ Arménie, situace však zašla tak daleko, že vedoucí činitelé arménského státu uvažovali o evakuaci Jerevanu. Následně arménská armáda zaznamenala několik úspěšných bitev: oficiální vyhlášení DRA proběhlo v den bitvy u Sardarapatu. Důležité posty jako premiér, ministr obrany či ministr vnitra připadli členům ARF. Po invazi Rudé armády v roce 1920 byla strana zakázána a její představitelé odešli do exilu.", "section_level": 2}, {"title": "V exilu.", "content": "ARF začala působit mezi arménskými uprchlíky ihned po rozdrcení DRA. Silné zastoupení si vybudovala zejména v Libanonu, v menší míře i v Sýrii. Arménské diaspory následně silně rozdělila Studená válka, kdy byla ARF podezírána (především Spojenými státy) z prosovětské činnosti (to vedlo i k rozdělení arménské církve).", "section_level": 2}, {"title": "ARF v různých státech.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Arménie.", "content": "Po rozpadu Sovětského svazu obnovila ARF politické aktivity na území Arménie. V prosinci roku 1994 však prezident Levon Ter-Petrosjan veřejně vyhlásil zákaz strany pro údajné teroristické plány proti vedení státu. Vládní síly obsadily sídlo strany, zabraly počítače, faxy a tiskoviny, pozastavily činnost několika mládežnických, ženských a literárních spolků i stranických novin. Třicet jedna členů strany bylo zatčeno. Lidé blízcí prezidentovi později přiznali, že důvodem k represím byl možný úspěch ARF ve volbách 1995. Poté, co do čela státu nastoupil Robert Kočarjan, byl zákaz strany zrušen. V roce 2007 bylo v Jerevanu otevřeno muzeum mapující historii strany. V současné době je Arménská revoluční federace třetí nejsilnější stranou v Arménii. Vydává deník \"Jerkir\".", "section_level": 2}, {"title": "Libanon.", "content": "V letech 1923 až 1958 probíhaly boje o ovládnutí arménských diaspor v Libanonu. Před vypuknutím libanonské občanské války (1975-1990) ARF úzce spolupracovala s křesťanskou stranou Katá'ib (\"Falangou\"), nicméně během války došlo k ozbrojenému konfliktu mezi ozbrojenci ARF a Libanonskými silami (křesťanská milice). V parlamentních volbách 2000 ARF odmítla na rozdíl od ostatních arménských stran v Libanonu volební spolupráci s koalicí Rafíka Haríra, následně čehož pak získala pouze jeden mandát (nejméně v historii). Po volbách v roce 2005 vlastní nyní dva poslanecké mandáty. Dašnakcutjun je majoritní politickou silou Arménů v Libanonu. Vydává deník \"Aztag\" a provozuje radiovou stanici.", "section_level": 2}, {"title": "Náhorno-karabašská republika.", "content": "V Náhorním Karabachu zřídila ARF svou stranickou pobočku v posledních letech fungování Sovětského svazu. V lednu 1990 vyhrála volby a coby vládní strana zasáhla do bojů o vyhlášení nezávislosti. Spolupracovala s \"Náhorno-karabašskou obrannou armádou\", které poskytla nejen zbraně, potraviny a léky, ale i dobrovolníky. Následujících parlamentních voleb se strana nezúčastnila. V roce 1999 obdržela 9 mandátů, v roce 2005 v koalici s \"Hnutím 88\" pouze 3 mandáty.", "section_level": 2}], "src_summary": "Arménská revoluční federace ( \"Հայ Հեղափոխական Դաշնակցություն\", \"Haj Heghaphochakan Dašnakcuthjun\"), zkratkou ARF ( \"ՀՀԴ\", \"HHD\") nebo Dašnakcuthjun (odtud označení členů – „dašnaci“), je arménská politická strana vzniklá roku 1890 v Tbilisi (dnes hlavní město Gruzie). Mimo Arménskou republiku působí v zemích, kde existují \"arménské diaspory\", především tedy v Libanonu a Náhorno-karabašské republice. ", "tgt_summary": "Die Armenische Revolutionäre Föderation (, in traditioneller Orthografie Հայ Յեղափոխական Դաշնակցութիւն, westarmenisch \"Hay Heghapokhagan Tashnagtsutiun\") ist eine 1890 in Tiflis (heute Georgien) gegründete armenische politische Partei. Die Revolutionäre Föderation gründet auf zwei Wurzeln: Sie war Teil der reformerisch eingestellten sozialistischen Bewegung, verband dies mit dem Streben nach nationaler Befreiung vom Russischen Reich und Osmanischen Reich, die damals das Siedlungsgebiet der Armenier unter sich aufgeteilt hatten. Die Revolutionäre Föderation ist Mitglied der Sozialistischen Internationale, ihre Grundsätze sind jedoch als nationalistisch zu beschreiben. Die Partei ist sowohl in Armenien, in Bergkarabach und der Diaspora aktiv. ", "id": 2329430} {"src_title": "Štrbské pleso", "tgt_title": "Štrbské pleso", "src_document": [{"title": "Vodní režim.", "content": "Pleso nemá žádný povrchový přítok ani odtok. Potok Mlynica protéká 200 m východně. Severozápadně leží zarůstající Slepé pleso a jihovýchodně na Mlynici uměle hrazené Nové Štrbské pleso. Náleží do povodí Mlynice, ať už přímo nebo prostřednictvím jejího přítoku Lieskovce. Voda z něj v minulosti odtékala i do povodí Bielého Váhu. Díky činnosti člověka však dnes odtéká voda pod zemí jen do povodí Popradu. Voda u hladiny dosahuje průměrné roční teploty 6 °C při maximu 19 °C. Jezero zamrzá přibližně na 155 dní. Rozměry jezera v průběhu času zachycuje tabulka:", "section_level": 1}, {"title": "Fauna.", "content": "V plese se vyskytuje pravděpodobně nejčistší genetická forma síha severního marény, který byl do něj uměle vysazen v roce 1929 a ještě v roce 1986 zde byl označen za druhou nejpočetnější. Počet jedinců ovšem v důsledku aktivit člověka a zvýšené tvorby řas klesal, přičemž tento pokles byl označen za kritický v roce 2001 a v roce 2016 zůstalo posledních několik kusů, takže její vyhynutí je pouze otázkou času. Dále se v jezeře vyskytují pstruh potoční, štika obecná, hlavatka obecná, plotice obecná, okoun říční, jelec jesen.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Pleso patřilo liptovské rodině Szentiványi, od nichž ho v roce 1901 odkoupil uherský stát. Osada Štrbské Pleso na březích jezera vznikla v roce 1872, kdy tu byla postavena první chata. Historické jádro osady leží na čelní moréně mlynického ledovce. Je to nejvýše položená osada na Slovensku. Od roku 1885 má charakter klimatických lázní.", "section_level": 1}, {"title": "Okolí.", "content": "V okolí je sportovní středisko pro severské lyžařské disciplíny, lyžařský areál FIS. Pleso slouží jako východisko túr do Furkotské, Mlynické a Mengusovské doliny. Nad plesem je dolní stanice sedačkové lanovky, která vede na Chatu na Solisku. Kromě lanovky se zde nacházejí ještě další vleky. Nachází se zde stanice Tatranské horské služby. K Popradskému plesu vede naučná stezka mezi Plesom a plesom. Štrbské pleso leží v národní přírodní rezervaci Furkotská dolina. U východního okraje plesa se nachází přírodní rezervace Rašelinisko.", "section_level": 1}, {"title": "Umění.", "content": "V roce 1958 bylo pleso ztvárněno na československé poštovní známce s hodnotou 1,20 Kčs a v roce 1996 na dvanáctikorunové slovenské známce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Štrbské pleso je nejtypičtější morénové ledovcové jezero, pleso na jižní straně Vysokých Tater na Slovensku. Nachází se v místě, kde se spojují Furkotská a Mlynická dolina na konci hřebenu Soliska a je druhé největší na slovenské straně. Leží ve nadmořské výšce 1346,6 m. Má rozlohu 19,67 ha, je 640 m dlouhé a 600 m široké. Dosahuje maximální hloubky 20 m. Jeho objem činí 1 299 400 m3.", "tgt_summary": "Štrbské pleso ( oder \"Zirbener See\"; ;, oder ) ist ein Gletschersee in der Hohen Tatra, für den die Ortschaft Štrba namensgebend war, im Gegenzug heißt der später entstandene Wintersport- und Kurort am See ebenfalls Štrbské Pleso. ", "id": 648257} {"src_title": "Řehoř Barbarigo", "tgt_title": "Gregorio Barbarigo", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v roce 1625 do bohaté a vážené benátské rodiny. Jeho otec byl diplomatem a diplomatickou dráhu plánoval také pro svého syna, kterého nechal vystudovat právo na univerzitě v Padově. Podle pramenů patřil k nejlepším diplomatům v celé Evropě, zúčastnil se kongresu v Münsteru na jednání o skončení náboženské války, která dostávala podobu boje o evropskou nadvládu mezi Rakouskem a Francií. Výsledky jednání byly pak stvrzeny Vestfálskou smlouvou o míru. Na konferenci se seznámil i s papežským zástupcem Fabiem Chigi (pozdějším papežem Alexandrem VII.). Po návratu do Benátek byl zapsán do „Rady moudrých“, ačkoliv nedosahoval požadovaného věku. V prosinci 1655 se stal knězem v Padově. V roce 1657 zachvátila Řím nákaza moru a Řehoř byl v té době povolán papežem Alexandrem VII., jejž znal již z Vestfálské konference, povolán do Říma, aby ho papež jmenoval biskupem v Bergamu. Během morové epidemie se snažil pomáhat nemocným. V roce 1660 se stal kardinálem a v roce 1664 jako biskup přesídlil do Padovy. Zde během svého působení založil seminář a školu výchovných jazyků a mnohojazyčnou tiskárnu, za což byl uznáván a obdivován mezi mocnáři, vědci i umělci.Více nežli biskupovi se Řehoř Barbarigo svým způsobem života podobal kajícímu řeholníkovi. V Padově byl pastýřem 33 let, během této doby byl zároveň papežským poradcem a zvolen kardinálem. Po smrti papeže Alexandra VII. šířil mezi kardinály o sobě špatnou pověst, protože sám nechtěl převzít pontifikát. Papežem nakonec zvolen nebyl, a tak zemřel jako padovský biskup a byl pohřben v padovské katedrále. 6. července 1791 ho blahořečil papež Klement XIII. a o téměř dvě století později ho papež Jan XXIII. 26. května 1960 svatořečil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Řehoř Barbarigo (16. září 1625, Benátky – 17. června 1697 Padova, obojí tehdy Benátská republika, dnešní Itálie) byl kardinál, biskup, katolický diplomat, zakladatel seminářů a škol výchovných jazyků a zakladatel mnohojazyčné tiskárny, horlivý kněz a boží služebník.", "tgt_summary": "Gregorio Barbarigo (* 16. September 1625 in Venedig; † 18. Juni 1697 in Padua) war Kardinal und ist ein Heiliger der römisch-katholischen Kirche.", "id": 1247557} {"src_title": "Samomodifikující se kód", "tgt_title": "Selbstmodifizierender Code", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Změna instrukcí programu může být provedena dvěma způsoby: Kvůli počítačové bezpečnosti je v současných systémech obvykle zakázáno používat samomodifikující kód, aby útočník nemohl podvrhnout svůj kód, který bude následně spuštěn (bez toho, aby tento kód v programu pocházel od jeho původního autora). Proto je operační paměť, ve které se nachází kód programu, označena NX bitem nebo jinak chráněna proti přepsání.", "section_level": 1}, {"title": "Aplikování na programovací jazyky.", "content": "Modifikace kódu může být dosaženo různými způsoby v závislosti na použitém programovacím jazyku a překladači.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk symbolických adres.", "content": "Samomodifikující se kód je celkem jednoduché implementovat pokud je použit jazyk symbolických adres. Strojové instrukce mohou být v paměti vytvořeny dynamicky (nebo mohou překrývat stávající kód v nechráněném programovém úložišti), v sekvenci ekvivalentní k těm, které standardní kompilátor může generovat jako objektový kód. S moderními procesory může dojít k nežádoucím vedlejším účinkům ve vyrovnávací paměti, což je třeba brát v úvahu. Tato metoda byla hojně využívána pro testování „first-time“ podmínek. Používá se překrytí instrukcí programu, aby bylo možné omezit množství instrukcí o \"(n×1)-1\", kde \"n\" je počet záznamů v souboru (\"-1\"... zdroje, které jsou potřeba k provedení překrytí).", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Počítač IBM SSEC, představený v červenci roku 1948, měl schopnost měnit své instrukce a zacházet s nimi jako s daty. Nicméně, tato schopnost byla v praxi použita jen zřídka. V době začátků počítačů byl samomodifikující se kód často používán, aby redukoval využití vyhrazené paměti, zvyšoval výkon nebo obojí. Někdy byl použit také pro volání podprogramu nebo vracení výsledku, pokud sada instrukcí poskytovala pouze jednoduché větvení, nebo pro přeskočení některých instrukcí. Tento postup je stále využitelný v určitých RISC architekturách, alespoň z teoretického hlediska. Fiktivní počítač MIX od Donalda Knutha také využívá pro implementaci podprogramů samomodifikující se kód.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Samomodifikující se kód bývá použit z různých důvodů: Jádro Linuxu používá modifikaci vlastního strojového kódu při startu (pro korekce pro vlastnosti použitého procesoru – například různé implementace virtualizace pro procesory Intel a AMD) nebo při instrumentaci (vkládání úseků kódu za běhu kvůli ladění nebo monitorování systému). Cílem je vyhnout se použití podmíněných skoků, které by zbytečně zdržovaly.", "section_level": 1}], "src_summary": "Samomodifikující se kód () je v informatice takový zdrojový kód, který při svém provádění mění vlastní instrukce. Obvykle je to kvůli zkrácení výkonného kódu programu, zvýšení výpočetního výkonu, případně kvůli usnadnění údržby zdrojového kódu (který by jinak byl příliš dlouhý). Termín je používán pro kód, který sám sebe mění záměrně, nikoliv v důsledku počítačového útoku na přetečení zásobníku a podobně.", "tgt_summary": "Mit der Bezeichnung Selbstmodifizierender Code (engl.: \"Self Modifying Code\") wird ein Abschnitt eines Computerprogramms bezeichnet, das zur Lösung der Programmaufgabe Teile des eigenen Programmcodes während der Ausführung gezielt verändert. Unter der Bezeichnung „freier Rechenplan“ hatte schon Konrad Zuse selbstmodifizierenden Code als Möglichkeit in die von ihm entworfene Programmiersprache Plankalkül aufgenommen. ", "id": 1595218} {"src_title": "Jmenuju se Earl", "tgt_title": "My Name Is Earl", "src_document": [{"title": "Zápletka.", "content": "Earl J. Hickey, obyvatel fiktivního Camden County, je drobný zlodějíček s pochybnou minulostí. Když vyhraje v loterii 100 000 dolarů, srazí ho auto a výherní tiket odlétne. Následně v nemocnici uvidí pořad Poslední výzva s Carsonem Dalym, kde se dozví o karmě a rozhodne se změnit svůj život. Sepíše si seznam všech špatných věcí, kterých se v životě dopustil, a rozhodne se je odčinit, věří, že to je jediná cesta, jak získat pozitivní karmu. Poté, co udělá první dobrý skutek, jeho výherní tiket se k němu vrátí. Earl to chápe jako znamení a za pomoci svých nově nabytých peněz a přihlouplého bratra Randyho se rozhodne postupně škrtat věci ze seznamu.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Koncept.", "content": "Tvůrce a hlavní scenárista seriálu Greg Garcia napsal pilotní díl během práce na sitcomu \"Ano, drahoušku\". Seriál nabídl 20th Century Fox a ta jej pak začala natáčet pro NBC. Do hlavní role byl obsazen Jason Lee. Ten se nejdříve nezajímal o práci pro televizi a dvakrát roli odmítl, než si přečetl scénář k pilotnímu dílu, který se mu líbil, a tak po dohodě s Gregem Garciou přistoupil na svou první hlavní roli pro televizi.", "section_level": 2}, {"title": "Lokace.", "content": "\"Jmenuju se Earl\" se odehrává ve fiktivním Camden County. V seriálu se také říká, že oblasti se říkalo jménem „Central“ během americké občanské války, protože nepodporovala ani Unii ani Konfederaci. Darnell k tomu poznamenává, že Central existovalo pouze 15 minut 10. března 1861, než jeho občany zmasakrovali Seveřané s Jižany. V jedné epizodě je vidět na displeji telefonní číslo Earlova advokáta, které má předvolbu Connecticutu. Skutečné venkovní záběry byly natáčeny v Lake Balboa v Kalifornii.", "section_level": 2}, {"title": "Zrušení.", "content": "NBC seriál ukončila v květnu 2009, ačkoli čtvrtá řada končila nápisem „pokračování příště“. Výrobce seriálu 20th Century Fox Television pak nabízela pokračování stanicím Fox, ABC, TBS a TNT, ale ty to odmítly, protože by nebyly schopné splnit podmínky, aniž by „vážně narušily uměleckou integritu pořadu“.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jmenuju se Earl (v anglickém originále My Name is Earl) je americký komediální seriál, který vytvořil americký producent Greg Garcia ve spolupráci s 20th Century Fox. Seriál byl vysílán od 20. září 2005 do 14. května 2009 na NBC. V Česku tento seriál vysílala Prima Cool.", "tgt_summary": "My Name Is Earl ist eine US-amerikanische Comedy-Serie über einen Kleinkriminellen, der nach einem Unfall an das Karma zu glauben beginnt und im Verlauf der Serie all seine schlechten Taten rückgängig zu machen versucht. Die Serie wurde von Greg García geschrieben und von 20th Century Fox produziert. Die Serie war vom 20. September 2005 bis zum 14. Mai 2009 auf NBC zu sehen. ", "id": 1994958} {"src_title": "Minija", "tgt_title": "Minija", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Oficiální výtok je z jezera Didovas na Žemaitijské vysočině, hydrografický je z jezera Sydeklis (lit. Sydeklio ežeras) v okrese Telšiai, 14 km na jih od Telšů. Pokud by délka byla počítána z tohoto bodu, byla by délka toku 213 km, ale protože z jezera Sydeklis vytéká potok pod jménem Mava, další jeho pokračování mezi jezery Ilgis a Pluotinalis pod názvem Kliurkė, dále spojka mezi jezery Pluotinalis a Didovas vůbec nemá oficiální název (v Oficiální klasifikátoru litevských řek je označena pouze jako D-1, hydrologické pořadí: 17010002) a teprv od Didova jezera pod názvem Minija, činí oficiální délka řeky jen 201,8 km. Na horním toku jsou na ní peřeje. Až do soutoku s řekou Salantas teče převážně směrem západním, od tohoto soutoku u Kūlupėnů se stáčí směrem na jih a tento směr převažuje až do soutoku s Atmatou. Ústí zprava do pravého ramene Němenu Atmaty. (Němen totiž vytváří deltu (viz článek) a jedním z jeho ramen je Atmata).", "section_level": 1}, {"title": "Přítoky.", "content": "V povodí Minije je přibližně 1360 vodních toků. Naprostá většina z nich je kratších než 30 km. Říční síť v povodí je velmi hustá, dosahuje 1,53 km/km. 51 % přítoků je levostranných.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdroj vody je smíšený s převahou dešťového (55 % ročního průtoku), dále sněhového (22 % ročního průtoku) a nakonec spodní vody (23 % ročního průtoku). Jezernatost je pouze 0,6 % povodí, bažiny a slatiny tvoří 5,2 % povodí. Zalesněnost je 21 %. Nejvyšší průtoky jsou od října do dubna. Průměrný průtok ve vzdálenosti 93 km od ústí je 15,4 m3/s. Průměrný spád řeky je 0,084%. Led je na řece od prosince do března. Povodí řeky je na jih od soutoku s řekou Salantas nesymetrické (pro blízkost s mořem): převažují delší levé přítoky nad kratšími pravými přítoky. V řece je často napájen dobytek.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Na dolním toku je možná vodní doprava. Roku 1873 byla řeka Minija u vsi Lankupiai přímou vodní cestou spojena Vilémovým kanálem, (jinak také Klajpedským) s Klaipėdským přístavem přes záliv \"Malkų įlanka\" v Kurském zálivu (nyní přímo v Klajpedě). Na řece leží města Žarėnai, Kartena, Gargždai, Priekulė, Minija (ves).", "section_level": 1}, {"title": "Vodáctví.", "content": "\"Podrobný popis vodácké trasy\" Řeka je sjízdná pro vodáky v délce 178 km.", "section_level": 2}, {"title": "Delta Minije na mapě delty Němenu.", "content": "L Řeka je propojena průlivem jménem Purvalankis s lagunovým jezerem jménem Krokų Lanka. 0 km Říční delta. Zde se řeka zprvu rozdvojuje: levé rameno míří do Atmaty, která sama je pravým ramenem delty Němenu. Pravé rameno (řeky Minije) míří do zálivu Kniaupų nebo také Kniaupas v Kurském zálivu, přičemž se přibližně v polovině vzdálenosti opět rozděluje na dvě hlavní ramena a ještě několik menších ramen. Zleva: slepé rameno (menší); rameno jménem Bevardis (Bezejmenné), které se opět vlévá do Atmaty (jedno z hlavních); rameno jménem Upaitis, které někdy tradičně také ještě nese název Minija, vlévá se přímo do zálivu Kniaupų (další z hlavních ramen); (tato dvě hlavní ramena spolu se zálivem a ramenem Atmata ohraničují ostrov jménem Zingelinė sala); čtyři (až 6) další ramena (menší) – jejichž vody také plynou do zálivu Kniaupų –, z nichž některá se dále štěpí, některá jsou slepá.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna.", "content": "V řece jsou tyto druhy, v Litvě zařazené mezi přísně chráněné: dále druhy, v Litvě zařazené mezi chráněné dále druhy, v Litvě zařazené mezi chráněné podle bernské konvence: další chráněné druhy: Jsou tu časté také lišky, psík mývalovitý, norek americký (\"Mustela vison\"). V blízkém okolí řeky hnízdí tyto v Litvě chráněné druhy: Vyskytuje se (ale nehnízdí zde): Zde jako v celé Litvě poměrně často hnízdí jinde méně častý Čáp bílý \"Ciconia ciconia\". Minija je v češtině i v litevštině rodu ženského, číslo jednotné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Minija (vyslov [Minyja]) je řeka na západě Litvy (Klaipėdský, Telšiajský kraj). Je dlouhá 213 km. Povodí má rozlohu 2980 km2.", "tgt_summary": "Die Minija, deutsch Minge, ist ein Fluss in der südkurischen Landschaft Keklys (\"Ceclis\") im Westen Litauens.
Der Fluss hat ein für litauische Verhältnisse recht starkes Gefälle: über die Länge von 213 km, fällt er 180 m. Er entspringt im Osten des niederlitauischen Hochlands südlich von Telšiai und fließt zunächst nach Passage mehrerer Seen bis etwa Kartena westlich, wendet sich dann nach Süden und fließt fast parallel zur Ostseeküste über Priekulė und das Augstumalmoor. Sie mündet bei Minija in die Atmata, den nördlichsten Mündungsarm des Memel-Deltas, der seinerseits kurz danach beim Windenburger Eck ins Kurische Haff mündet; sie bildet dabei jedoch auch eine Art eigenes Delta. ", "id": 563951} {"src_title": "Torrie Wilsonová", "tgt_title": "Torrie Wilson", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Wilsonová se narodila v Boise, Idaho. Tvrdí, že jako dítě byla velmi plachá. Zato ale vynikala v mnoha školních aktivitách jako roztleskávání, tanec a obecně byla velmi soutěživá. Během svého druhého ročníku na střední škole se její zájem o modeling stal více vážný, její matka jí k tomu vedla. Navštívila agenturu a byla informována, že by měla zhubnout aby mohla být modelka. V procesu hubnutí spadla do bludného kruhu mentální anorexie a později i bulimie. To trvalo od 14 let až k 20. Po zotavení se začala Wilsonová věnovat fitness. Začala jíst šest jídel denně a pravidelně cvičit. Umístila se na třetím místě ve své první soutěži a později vyhrála Miss Galaxy 1998. Poté strávila nějaký čas v Extreme Fitness Team. V soutěži Women's Tri-Fitness Championships vyhrála první místo. Později v roce 1998 se Wilsonová nastěhovala do Los Angeles a začala se věnovat herectví. Objevila agenta který jí pomohl získat pár pracovních míst.", "section_level": 1}, {"title": "Profesionální wrestlingová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "World Wrestling Entertaiment (2001-2008).", "content": "Svůj televizní debut udělala 28. června 2001 v epizodě SmackDown! jako součást storyline nesoucí název \"Invaze\". Zde ztvárnila nejnovější milostnou aférku Vince McMahona. Také se začala přátelit s kolegyní Stacy Keibler. Toto duo se utkalo v zápase proti Trish Stratus a Litě na pey-per-view \"InVasion\". Ten ale bohužel prohrály. Následující večer na Raw se ale Torrie pomstila a porazila Trish. I přes svůj relativní nedostatek zkušeností v ringu se spojila se Stacy a Ivory a občas se proti nějakým divám utkaly. Vcelku oblíbená se stala když si začala románek s Tajiri. V důsledku toho si znepřátelila Stacy. Na show No Mercy ji ale Torrie v zápase porazila. Její nejznámější feud ale nastal v letech 2002-2003 kdy měla zápas s Dawn Marie. Ve storyline se Dawn Marie snažila vzít si Torriného otce, Al Wilsona, za manžela. Dawn také odhalila, že chová city k samotné Torrie. Dokonce nabídla to, že by zrušila svatbu a šla by s ní na noc do hotelu. Al a Dawn se pak v epizodě SmackDown vzali, ale ve spodním prádle. Al později zemřel na infarkt (jen jako součást příběhu) kvůli tomu, že měl s Dawn na svatební cestě pohlavní styk několikrát za sebou. Jako reakci na to vše v říjnu Wilsonová porazila Dawn na show No Mercy. Opět jí porazila na Royal Rumble, tento zápas byl inzerován jako \"Nevlastní matka vs Nevlastní dcera\". Feud trval devět měsíců. V květnu 2003 se Torrie objevila na titulní straně magazínu Playboy. O několik měsíců dříve si kvůli tomu začala feud s Nidiou, který na ní žárlila. V rámci příběhu pak na ni byl naštvaný i její televizní přítel Jamie Noble. Krátce poté se do WWE vrátila Sable, která kdysi byla na obálce toho samého časopisu. Tím začal spor mezi těmito dvěma. Vyvrcholil na show \"Judgment Day\" když ji Torrie porazila. O dva roky později byla Torrie a Candice Michelle přesunuty do Raw. Tam Torrie prošla heelturnem když napadla Ashley Massaro. 28. září 2008 v epizodě SmackDown byla v ringu napadena Krissy Vaine. Jejich feud ale předčasně skončil když Krissy opustila společnost. O měsíc později se Torrie spojila s Mickie James proti Beth Phoenix a Victorii, bohužel neúspěšně. Toriin poslední zápas se uskutečnil 23. října když porazila dlouholetou rivalku Victorii. V listopadu se podrobila fyzické terapie ve vztahu a předchozímu zranění zad. Dne 8. května 2008 byla Torrie ze svého kontraktu s WWE propuštěna.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní media.", "content": "Mimo Playboy se Torrie objevila v září 2006 i na titulní stránce magazínu FHM. V roce 2007 byla umístěna v žebříčku 100 nejsvůdnějších žen světa právě od FHM. Také byla na seznamu nejžádanějších žen světa na webu AskMen.com (v roce 2006 na 22. místě a o rok později na 65.). Spolu s několika dalšími divami si Torrie v dubnu 2007 zahrála ve videoklipu od Timbalanda a The Hives, \"Throw It On Me\". Ten samý rok se společně s Mickem Foleym účastnila Special Olympics World Games v Šanghaji. V dubnu 2009 hostovala v reality show od NBC s názvem \"I'm a Celebrity...Get Me out of Here!\".", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Torrie připouští, že když byla malá, tak wrestling nesledovala. Ale říká, že od té doby co se do průmyslu zapojila, je velká fanynka Hulka Hogana. Během svého působení ve WWE byla Torrie na cestách 300 dní za rok. Měla psa jménem Chloe který cestoval s ní. Torrie byla blízká kamarádka se Stacy Keibler. V Los Angeles (Kalifornie) byly i spolubydlící. Poté, co byla s Peterem Grunerem (na televizních obrazovkách známý jako Billy Kidman) čtyři roky, dne 11. července 2003 se za něj vdala. Žili spolu v Tampě na Floridě, když zrovna necestovali. Pár se oficiálně rozvedl v roce 2008. V září 2007 si Torrie založila vlastní značku oblečení jménem \"\"Officially Jaded\"\". Pomáhal jí Nick Mitchell, bývalý wrestler známý jako Mitch. Tito dva spolu začali chodit v polovině roku 2006. Torrie si otevřela obchod ve Woodlands, Texas. Od prosince 2011 má Torrie romantický vztah s hráčem New York Yankees, Alexem Rodriguezem.", "section_level": 1}, {"title": "Ve wrestlingu.", "content": "Zakončovací chvaty Jako manažerka Theme songy", "section_level": 1}], "src_summary": "Torrie Anne Wilson (* 24. července 1975) je americká profesionální wrestlerka a modelka. Je známá hlavně díky účinkování v World Championship Wrestling (WCW) a World Wrestling Entertainment (WWE), kde během svého osmiletého působení byla členkou rosteru SmackDown i Raw. ", "tgt_summary": "Victoria Anne Wilson (* 24. Juli 1975 in Boise, Idaho) ist eine ehemalige US-amerikanische Profi-Wrestlerin und Fotomodell. Sie war zuletzt bis 2008 bei World Wrestling Entertainment unter dem Ringnamen \"Torrie Wilson\" aktiv.", "id": 2430188} {"src_title": "Friedrich Leopold Woeste", "tgt_title": "Friedrich Leopold Woeste", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Friedrich Leopold Woeste se narodil jako nejstarší z osmi potomků učitele Johanna Ludolfa Leopolda Woeste a jeho ženy Marie Kathariny Woeste v Hemeru (v místní části Niederhemer). Předčasně dostával výuky v dějepise, zeměpise, latině a francouzštině. Na přímluvu jeho učitele pastora Wulferta byl poslán na gymnázium do Elberfeldu, kde bydlel u příbuzných jeho matky. V roce 1826 obdržel titul na institutu v Halle. V letech 1826 a 1829 studoval taktéž v Halle teologii, řečtinu a hebrejštinu. Pro několik obchodníků zprostředkovával cizojazyčnou obchodní korespondenci. Na přelomu let 1849 a 1850 byl učitelem na Märkisches Gymnasium v Iserlohn. Woeste uměl mluvit osmi cizími jazyky, které též vyučoval. V 60. letech 19. století se spolupodílel na vydávání časopisu \"Germania\". V roce 1877 se jako Woeste přestěhoval ke své sestře. Byl svobodný a velmi nemocný. Záhy poté roku 1878 zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Woeste sepsal nespočet článků a esejí na témata etymologie, místní historie a pověstí. Nejvýznamnější z jeho děl je \"Wörterbuch der westfälischen Mundart\", který byl vydán roku 1882 jako výsledek čtyřiceti roků soustavného výzkumu vestfálských nářečí. Brzy poté vydal své další dílo s název \"Volksüberlieferungen in der Grafschaft Mark\". Jeho další vědecké práce byly vydány v dílech \"Sagen, Gebräuche und Märchen aus Westfalen\" z roku 1859 od Adalberta Kuhna a \"Germaniens Völkerstimmen 1841–66\" od Johanna Matthiasa Firmenich-Richartza. Za jeho zásluhy byl přijat do Společnosti pro německý jazyk. Ve svém rodném Hemeru založil v roce 1829 soukromou školu, která dnes nese jeho jméno (Friedrich-Leopold-Woeste-Gymnasium). Také základní škola v blízkosti jeho rodného domu je po něj pojmenována.", "section_level": 1}], "src_summary": "Friedrich Leopold Woeste (celým jménem Johann Friedrich Leopold Woeste) (15. února 1807 Hemer – 7. ledna 1878 Iserlohn) byl německý jazykovědec a dialektolog.", "tgt_summary": "Johann Friedrich Leopold Woeste (* 15. Februar 1807 in Niederhemer; † 7. Januar 1878 in Iserlohn) war ein deutscher Sprachwissenschaftler und Mundartforscher.", "id": 675347} {"src_title": "Mayon", "tgt_title": "Mayon", "src_document": [{"title": "Erupce.", "content": "První záznamy o erupcích jsou doloženy z roku 1616, cyklicky se opakují po několika letech. Většinou se zpočátku projevují vyvrhováním bazaltových pyroklastik, později doprovázených andezitou lávou. Často se tvoří pyroklastické proudy, které se řítí dolů ze svahů a devastují okolní krajinu. Při erupci v roce 1814 bylo zničeno město Cagsava a několik dalších osad a zabito asi 1 200 lidí. Při erupce erupci v roce 2006 zahynulo přes 1000 lidí. K novému výlevu lávy došlo v pondělí 14. prosince 2006. Během posledních 400 let proběhlo 55 zaznamenaných erupcí, a to v letech 1616, 1766, 1800, 1814, 1827, 1834, 1839, 1845, 1846, 1851, 1853, 1855, 1857, 1858, 1859, 1860, 1861, 1862, 1868, 1871-72, 1872, 1873, 1876, 1876, 1881-82, 1885, 1886-87, 1888, 1890, 1891-92, 1893, 1895, 1896, 1897, 1900, 1928, 1928, 1939, 1941, 1943, 1947, 1968, 1978, 1984, 1993, 1999–2000, 2001, 2002, 2003, 2004, 2006, 2009, 2013, 2014. Vulkán byl zatím podle měření nejaktivnější v 19. století, ale během prvního desetiletí 21. století o sobě dal vědět už celkem sedmkrát. 13. ledna 2018 došlo k freatické erupci, při níž byl vyvržen sloupec plynů a popela o výšce přibližně 2500 m. Aktivita trvala 1 hodinu a 47 minut. 14. ledna 2018 byl vyhlášen zvýšený – 3. stupeň varování. 16. ledna 2018 byl v provincii Albay vyhlášen stav ohrožení, poté, co proudy lávy dosáhly okrajů šestikilometrové evakuační zóny. 22. ledna 2018 byl zvýšen stupeň varování na čtvrtý, tedy druhý nejvyšší, poté co soka vyvrhla popel do výšky 10 km. Poté, co 27. ledna 2018 se přes provincii Albay přehnaly silné lijáky, začaly být obce v okolí sopky ohrožovány prudkými bahnotoky – lahary.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mayon je aktivní sopka, vypínající se do výšky 2462 m nad zálivem Albay na Filipínách. Je to jedna z nejaktivnějších filipínských sopek. Za posledních 400 let je zaznamenáno přes 50 silných erupcí. Svým klasickým kuželovým tvarem je perfektním příkladem stratovulkánu, podobně jako sopka Fudži v Japonsku. Sopka je centrem biosférické rezervace Albay vyhlášené UNESCO v roce 2016. ", "tgt_summary": "Der Mayon ist ein 2462 Meter hoher Vulkan auf den Philippinen, etwa 330 Kilometer südöstlich der Hauptstadt Manila. Er befindet sich in der Bicol Region am südöstlichen Ausläufer der Hauptinsel Luzon unweit der Stadt Legazpi und der Stadtgemeinde Daraga.", "id": 1565851} {"src_title": "Boeing P-26 Peashooter", "tgt_title": "Boeing P-26", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Vývoj nového typu začal v roce 1931, přičemž už od počátku byla pro nový letoun zvolena jednoplošná konstrukce. Z různých možných koncepcí letounu byl nakonec zvolen Model 248, celokovový dolnoplošník s pevným podvozkem a otevřenou pilotní kabinou. Projekt byl v září 1931 předveden USAAC a už 5. prosince 1931 získal Boeing zakázku na stavbu tří prototypů, označených tehdy ještě XP-936. Jelikož byla právě hospodářská krize, Boeing stavěl nové pouze draky letounů a další vybavení dodalo USAAC. Stavba probíhala rychlým tempem a už za dva měsíce byl dokončen první prototyp, který 20. března 1932 poprvé vzlétl. Pilot si po letu pochvaloval dobrou ovladatelnost letounu i rychlost o 48 km/h vyšší, než u zavedeného P-12. Druhý prototyp, určený k pevnostním testům na zkušební základně Wright Field v Ohiu, byl zalétán 22. dubna 1932 a třetí prototyp 6. května 1932. Třetí vyrobený stroj byl zkoušen v běžných provozních podmínkách u 1. stíhací skupiny na letišti USAAC Selfridge Field v Michiganu. Po testech USAAC všechny tři stroje zakoupilo a jejich typové označení se změnilo na XP-26, následně pak na Y1P-26. Nakonec se z obou létajících prototypů staly sériové P-26 se sériovými čísly 32-412 a 32-414.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Jednalo se o jednomístný jednomotorový dolnoplošník celokovové konstrukce s pevným podvozkem. V přídi letounu byl instalován vzduchem chlazený hvězdicový devítiválec Pratt & Whitney R-1340-21 Wasp o výkonu 386 kW (u prototypu ve verzi SR-1340E), který byl chráněn prstencem Townend. Pilotní kabina byla otevřená, pilota před větrem chránil jednoduchý štítek a za jeho hlavou byla pro případ nehody vysoká opěrka. Ocasní plochy byly klasické, ostruhové kolečko bylo kapotováno. Mezi křídlem, trupem a podvozkem konstrukci letounu vyztužoval systém drátových výztuh. Prototyp byl neozbrojen. Přistávací klapky byly instalovány až na základě s zkušeností s provozem prvních sériových strojů.", "section_level": 1}, {"title": "Sériové stroje.", "content": "Dne 28. ledna 1934 pak vedení USAAC objednalo první jedenáctikusovou sérii P-26A, u kterého bylo provedeno několik změn. Od prototypu se lišil zjednodušenou konstrukcí podvozku i jeho kapotáže, jež měly usnadnit údržbu. Byl instalován silnější motor R-1340-27 o výkonu 500 hp při 2200 otáčkách za minutu u země. Pomocí instalace přistávacích klapek byla snížena vysoká přistávací rychlost, jež u pilotů, nemajících zkušenosti s létáním na jednoplošnících, znamenala vysokou nehodovost. Letouny také měly výzbroj a radiostanici. Výzbroj se skládala ze dvou kulometů Browning ráže 7,62 mm a zásobou 500 nábojů. Někdy byl jeden z nich nahrazen 12,7 mm kulometem Browning s 200 náboji. Pro střelbu byl instalován i zaměřovač a fotokulomet. Letoun mohl nést dvě pumy po 52,6 kg či pět po 11,3 kg. Radiostanice se skládala z přijímačů SCR-183, SCR-192 a vysílače BC-180. Anténa vysílače byla umístěna před pilotní kabinou a stožárek přijímače byl na vrcholu svislé ocasní plochy. Této varianty bylo nakonec vyrobeno 111 kusů. Na výrobu této varianty navázala vylepšená verze P-26B (33-179 až 33-185), která se lišila především výkonnějším motorem R-1340-33 o výkonu 575 hp. Motor měl místo karburátoru přímý vstřik paliva, ale díky jeho vyšší hmotnosti se výkony letounu zvýšily jen mírně. První P-26B byl dodán na Wright Field 20. června, druhý 21. července 1934. Celkem 18 kusů verze P-26C (33-186 až 33-203) mělo nejprve motor R-1340-27, který byl ale časem vyměněn za verzi R-1340-33 a letouny této varianty byly přeznačeny na P-26B. Výroba strojů pro USAAC skončila touto verzí v březnu roku 1936. Letouny P-26A, určené na export byly označeny Model 281. Bylo postaveno 12 kusů Modelu 281, z nichž dva byly neozbrojené předváděcí letouny a deset bylo určeno pro Čínu. Jeden z předváděcích kusů zakoupilo španělské republikánské letectvo.", "section_level": 1}, {"title": "Operační služba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "USAAC.", "content": "Jako první získala 20 P-26A (33-29 až 33-48) v prosinci 1933 jednotka 20. Pursuit group na Barksdale Fieldu v Louisianě, složená z 55., 77. a 79. squadrony. Celkem letoun používalo deset amerických jednotek (1. Pursuit Group tvořená 17., 27. a 94. squadronou na Selfridge Fieldu v Michiganu, 4. Composite Group, 15–18. Pursuit Group, 20. Pursuit Group, 31–32. Pursuit Group a 37. Pursuit Group), z nichž některé je provozovaly až do roku 1941. Jednotky se věnovaly především hlídkování a výcviku, přičemž letectvem nebyly nikdy bojově nasazeny. Šest letounů bylo zničeno na zemi při japonském útoku na Pearl Harbor a při napadení Filipín.", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční uživatelé.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Čína.", "content": "Do Číny byl 15. srpna odeslán předváděcí letounu Modelu 281, který zde sice havaroval, ale i tak si Čína, potýkající se s nedostatkem moderních letounů, objednala stavbu deseti sériových kusů s motorem R-1340-33. Prostředky na jejich zakoupení byly získány i pomocí sbírky mezi čínskými krajany v zahraničí. Letouny byly v Číně sestaveny v lednu 1936. Po vypuknutí druhé Čínsko-japonské války byly tyto letouny poprvé bojově nasazeny a to jako součástí obrany hlavního města Nanking. Například 15. srpna 1937 se těmto strojům podařilo sestřelit dva japonské bombardéry Mitsubishi G3M. Boje mezi čínskými letouny Model 281 a japonskými Mitsubishi A5M byly historicky prvními souboji moderních stíhacích jednoplošníků. Přesný počet vítězství, dosažených piloty na Modelu 281 není znám. V době dobytí Nankingu v prosinci 1937 už byl letuschopný jen jediný kus.", "section_level": 3}, {"title": "Španělsko.", "content": "Španělské republikánské letectvo v první polovině roku 1937 zakoupilo druhý předváděcí kus Modelu 281, který zde byl provizorně vyzbrojen dvojicí nesynchronizovaných kulometů Vickers ráže 7,7 mm, umístěných v pouzdrech pod křídly a bojově nasazen (nejspíše při obraně Madridu) ve španělské občanské válce. Dne 21. října 1937 byl sestřelen letouny Fiat CR.32. Objednávce dalších strojů zabránila jejich vysoká cena.", "section_level": 3}, {"title": "Filipíny.", "content": "Filipínské letectvo získalo v červenci 1941 devět amerických P-26A zařazených do výzbroje 6. squadrony. Po zapojení Japonska do války, byly letouny bojově nasazeny proti japonském letectvu a podařilo se jim dosáhnout i několika vzdušných vítězství. Všechny letouny byly při obraně Filipín zničeny přímo v boji, či vlastním personálem, aby nebyly ukořistěny.", "section_level": 3}, {"title": "Panama a Guatemala.", "content": "Jedenáct letounů P-26 používalo od roku 1940 panamské letectvo. Později byly předány Guatemale, kde sloužily jako stíhací a cvičné letouny (po válce už pouze jako cvičné). Poslední kusy byly vyřazeny v roce 1957. Dva guatemalské P-26 byly poté darovány do USA, kde jsou dnes vystaveny v muzejních expozicích.", "section_level": 3}, {"title": "Dochované kusy.", "content": "V současnosti existují dva originální kusy P-26, pocházející z Guatemaly. První je vystaven v americkém National Air and Space Museum ve městě Washington, D.C. a druhý vlastní museum \"Planes of Fame\" v kalifornském městě Chino. Vzniklo také několik replik.", "section_level": 2}], "src_summary": "Boeing P-26 byl první jednoplošný stíhací letoun, který byl přijat do vojenského letectva Spojených států amerických. Letoun byl vyvinut jako nástupce úspěšného stíhacího dvouplošníku Boeing P-12. Prototyp absolvoval první lety již roku 1932 a byl prakticky ihned sériově vyráběn. Byl vyzbrojen dvěma kulomety a mohl nést až 90 kg bomb. Před druhou světovou válkou byl však již zastaralý a sloužil v USA pouze jako cvičný. Mezi piloty byl oblíben a vysloužil si přezdívku Peashooter. Účastnil se bojů v Číně a na Filipínách. Používalo ho několik zahraničních uživatelů, z nichž Guatemalské letectvo typ vyřadilo až v roce 1957.", "tgt_summary": "Die Boeing P-26 \"Peashooter\" (Model 266) war das erste Jagdflugzeug in Ganzmetallbauweise, das vom United States Army Air Corps (USAAC) verwendet wurde. Der erste Prototyp des Tiefdeckers flog erstmals am 20. März 1932 und wurde noch am Anfang des Pazifikkrieges auf den Philippinen eingesetzt.", "id": 849715} {"src_title": "Neuroplasticita", "tgt_title": "Neuronale Plastizität", "src_document": [{"title": "Využití a příklady.", "content": "Existuje mnoho příkladů, kdy jsou navazovány nové konexe v důsledku obnovy po zranění. Dnes je všeobecným vědeckým konsensem, že neurogeneze (vznik nových mozkových buněk) může probíhat i u relativně starých savců. Důkaz zahrnuje především oblast hipokampu a čichového bulbu, ale podle nejnovějších výzkumů probíhá nejspíše i v cerebellu. Způsob jakým může prožitek ovlivnit mozkové dráhy prohlubuje znalosti v epistemologii či teorií jako neurální darwinismus či podmíněné reflexy.", "section_level": 1}, {"title": "Obnova po úrazu mozku.", "content": "Byla nalezena překvapivá korelace mezi neuroplasticitou a obnově mozku po zranění. Jedna výzkumná skupina dokonce vyvinula léčbu, která zvýšením dávk progesteronu ve formě injekcí po infarktu nebo traumatickém poranění mozku (TBI) lze zabránit vymírání mozkových buněk a vzniku edémů a zánětů. V jejich klinických studií se jim podařilo snížit mortalitu takto léčených osob o 60 %.", "section_level": 2}, {"title": "Zrak.", "content": "Po desetiletí převládání názoru, že binokulární vidění vzniká v raném dětství se objevily studie, podle kterých mohou být lidé zbaveni i takových poruch, jako je tupozrakost.", "section_level": 2}, {"title": "Léčba poruch učení.", "content": "Michael Merzenich vyvinul sérii počítačových programů Fast ForWord. FastForWord nabízí sedm cvičení mozku za účelem pomoci dyslektikům v učení a používání jazyka. Data z publikované studie naznačují, že programy, které využívají znalosti o neuroplasticitě by mohly značně vylepšit kognitivní funkce i paměť i u dospělých s ARCD. Nicméně podle meta-analýzy z roku 2011 \"Neexistuje žádný důkaz, že Fast ForWord pomáhá dětem s problémy čtení a logopedickými problémy.\" Kritici této meta-analýzy zpochybňují jednak použité statistické metody a také to, že pouze malý počet studií uskutečněný na toto téma byl zahrnutý do této analýzy. Existuje více než 300 studií, které ověřují účinnost programu Fast ForWord a ve zmíněné analýze jich bylo zahrnuto pouze 5.", "section_level": 2}, {"title": "Smyslová protéza.", "content": "Mozek se po narození musí přizpůsobit na podněty z okolí. Vrozené poruchy sluchového ústrojí potkají každého tisícího novorozence. Pokud ale děti používají v určitém období speciálně navržené implantáty, může se pozdější dopad na sluch extrémně zlepšit. Plasticita v oblasti sluchu je nejaktivnější mezi druhým a čtvrtým rokem, proto mohou kochleární implantáty pomoci i prelingválně hluchých dětem učit se komunikaci skrze hlas své matky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pokud mluvíme o neuroplasticitě nebo plasticitě mozku, obvykle tím máme na mysli vývoj změn v mozku v průběhu života zvířete. Termín pochází z pozdního 20. století, kdy nová studie prokázala, že se mozek vyvíjí i v dospělosti. To byl průlom v tehdejším paradigmatu, že po tom, co lidský mozek projde tzv kritickým obdobím, pracuje už pouze jen s vybudovanými neurálními cestami. ", "tgt_summary": "Unter neuronaler Plastizität versteht man die Eigenart von Synapsen, Nervenzellen oder auch ganzen Hirnarealen, sich zwecks Optimierung laufender Prozesse nutzungsabhängig in ihrer Anatomie und Funktion zu verändern. Je nach betrachtetem System spricht man dabei z. B. von synaptischer Plastizität oder kortikaler Plastizität. ", "id": 1259242} {"src_title": "Hóšó", "tgt_title": "Hōshō (Schiff)", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Konstrukce trupu \"Hóšó\" byla založena na křižníkovém designu, ale přesto šlo o novou konstrukci. Loď byla od počátku konstruována jako letadlová. Stavba lodi probíhala v loděnici Asano v Jokohamě. Kýl byl založen 16. prosince 1919, loď byla spuštěna na vodu 13. listopadu 1921 a dokončena 27. prosince 1922. Předběhla tak o 13 měsíců britskou letadlovou loď HMS \"Hermes\", která byla objednána dříve a rovněž konstruována od počátku jako letadlová, ale jejíž stavba se protáhla. Zpočátku měla \"Hóšó\" sloužit ke kombinovanému provozu palubních letadel i hydroplánů, ale během konstrukce byla její koncepce změněna na klasickou letadlovou loď. Konstrukce lodi byla založena na trupu křižníku. Po dokončení měla \"Hóšó\" jednu vzletovou a přistávací palubu, jejíž přední část se svažovala dolů. Na pravoboku byl umístěn ostrov se stožárem, před ostrovem byl jeřáb a za ostrovem byly tři komíny, které bylo možné během leteckých operací sklopit pod úroveň paluby. Během přestavby v roce 1923 bylo odstraněno zešikmení přední části paluby, odstraněn ostrov i jeřáb a stožár se dal sklopit. Loď tak získala hladkopalubové uspořádání s velitelským můstkem pod palubou, které bylo v japonském námořnictvu velice oblíbené, protože operujícím letounům nehrozila kolize s nástavbami. V letech 1932 až 1933 se na \"Hóšó\" testovalo nové světelné zařízení \"čakkan šidótó\" pro navedení letounů na přistání. Po úspěšných zkouškách bylo následně instalováno i na ostatní letadlové lodě císařského námořnictva. Během přestavby v roce 1934 byly komíny definitivně fixovány ve sklopené poloze.", "section_level": 1}, {"title": "Operační služba.", "content": "Protože \"Hóšó\" byla první loď svého druhu v japonském námořnictvu, během dvacátých let sloužila především pro vyvinutí metodiky leteckého provozu a taktiky leteckých operací, v čemž navázala na upravený nosič hydroplánů \"Wakamija\". V létě 1928 se \"Hóšó\" zúčastnila námořního cvičení u Amami Óšima, během kterého se testovala použitelnost koordinovaného útoku hladinových jednotek torpédy s leteckým torpédovým útokem. Tři vyslané torpédonosné letouny vyčkaly začátku torpédového útoku křižníků a poté zaútočily na formaci bitevních lodí z opačné strany, než křižníky. Ze tří torpéd dvě zasáhla bitevní loď \"Mucu\". \"Hóšó\" se účastnila šanghajského incidentu, když například 28. ledna 1932 její letouny bombardovaly Šanghaj. Dne 5. února se pět letadel z \"Hóšó\" utkalo s devíti čínskými stíhači a 19. února se opět letci z \"Hóšó\" dostaly do vzdušného souboje. Mezi 23. a 26. únorem zaútočily letouny z \"Hóšó\" a \"Kaga\" na japonská letiště u Su-čou a Chang-čou. Při návratu z útoku na letiště u Chang-čou bylo devět bombardérů a šest stíhaček Nakadžima A1N2 z \"Hóšó\" napadeno pěti čínskými stíhači, přičemž Japonci sestřelili tři z nich. Dne 26. září 1935 byla \"Hóšó\" poškozena během incidentu 4. \"kantai\" východně od severního Honšú. Od roku 1937 se účastnila druhé čínsko-japonské války. Od srpna do prosince 1937 letouny z \"Hóšó\" podporovaly operace japonské armády v Číně. V té době byla \"Hóšó\" společně s letadlovou lodí \"Rjúdžó\" součástí \"Dai-iči kókú sentai\" ( ~ 1. divize letadlových lodí). V té době se její letecký park skládal z devíti stíhaček Nakadžima A2N a šesti útočných letounů Jokosuka B3Y1. V době vypuknutí druhé světové války v Pacifiku už byla konstrukce \"Hóšó\" překonána novějšími nosiči. Loď byla příliš malá a pomalá pro provoz moderních letounů a sloužila hlavně pro výcvik nových pilotů. \"Hóšó\" se ještě účastnila operací během bitvy u Midway, ale už ne v hlavním útočném svazu, ale v podpůrné roli jako letadlová loď dálkového krytí hlavních sil admirála Jamamota. V té době stále ještě nesla dvouplošné torpédové bombardéry s pevným podvozkem Jokosuka B4Y1. Byl to právě bombardér B4Y1 z lodi \"Hóšó\", který ráno 5. června 1942 vyfotil hořící letadlovou loď \"Hirjú\". Od roku 1943 byla loď stažena z bojových operací a sloužila ve Vnitřním moři k výcviku. Byla prodloužena letová paluba, aby umožnila bezpečný start a přistání i těžším modernějším letounům. Dne 19. března 1945 byla v Kure lehce poškozena náletem palubních letadel z TF 58 viceadmirála Mitschera, přičemž bylo zabito šest mužů posádky.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečná služba.", "content": "\"Hóšó\" byla jedna z pouhých čtyř japonských letadlových lodí, které přežily druhou světovou válku. Po skončení války byla přestavěna na transportní loď, což mimo jiné spočívalo ve zkrácení letové paluby a sloužila až do června 1946 k repatriaci japonských vojáků zpět do Japonska. Poté byla vyřazena a v roce 1947 sešrotována.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hóšó (: 鳳翔 ~ \"letící Fénix\") byla první letadlová loď japonského císařského námořnictva a také první letadlová loď na světě, od počátku stavěná pro tento účel, která vstoupila do služby. V japonském námořnictvu měla jednoho předchůdce, nosič hydroplánů \"Wakamija\", který dostal před dokončením \"Hóšó\" na příď vzletovou palubu, k testům leteckých postupů.", "tgt_summary": "Die Hōshō (jap., dt. „Fliegender Phoenix“) war der erste Flugzeugträger der Kaiserlich Japanischen Marine und auch der erste bereits im Konzept geplante Flugzeugträger weltweit.", "id": 1871388} {"src_title": "Junkers Jumo 211", "tgt_title": "Junkers Jumo 211", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Tento motor vyvinul Dr. Neugebauer, když zvětšil jeho předchůdce Jumo 210. V roce 1934, ještě před dokončením testu k motoru Jumo 210, RLM vydalo požadavky na konstrukci nového motoru s výkonem alespoň 1 000 koní (735,5 kW) a hmotností okolo 500 kg. Firmy Junkers Flugzeug-und-Motorenwerke A.G. (Jumo) a Daimler-Benz odpověděly, přičemž konstruktéři Junkerse, aby dosáhli zavedení motoru před novým motorem Daimler-Benz DB 600, se rozhodli přidržet se koncepce typu Jumo 210. Výsledný prototyp motoru Jumo 211 byl dokončen roku 1935 v továrně v Dessau a testy začaly v dubnu 1936. Omezená produkce varianty Jumo 211A o výkonu 1 100 k začala v dubnu 1937 v Dessau, v červenci, po dokončení 1 000 kusů, výroba začala v Magdeburgu. Tři modely byly, kvůli dvoustupňovému turbokompresoru, různě seřízeny (verze pro nízký a vysoký dostup). První letoun poháněný tímto motorem se objevil v listopadu. Jumo 211 se tak stal hlavním motorem pro bombardéry; ne z malé části, protože firmy Junkers a Heinkel stavěly velké série bombardérů, které tento motor poháněl. Vývoj motoru Jumo 211 pokračoval variantou Jumo 211B, která se objevila roku 1938, s mírně zvýšenými max. otáčkami na 2 400/min, což zvýšilo výkon na 1 200 k (883 kW). Verze 211C a 211D se lišily hlavně v reduktorové části a dalších rysech. Hlavní zdokonalení přišlo v roce 1940, jako lepší konkurence pro motor DB 601, kdy bylo u motoru Jumo 211 použito přetlakované chlazení. Výsledná verze 211E dokázala běžet bez přehřívání i s větším nastavení výkonu a byla rychle následována verzí 211F, která měla zesílenou klikovou hřídel a zcela nový kompresor, vyvinutý u DVL, který měl vyšší mechanickou účinnost. Verze F při 2 600 ot/min a mezichladičem vybavená verze J dodaly výkon 1 340 resp. 1420 k (986 resp. 1044 kW). Další zlepšení vedly k výkonu 1 450 k u verzí 211N a 1 500 k u 211P. Pokračující vývoj motoru Jumo 211 skončil ve prospěch motoru Junkers Jumo 213. Celková produkce sérií motorů Jumo 211 dosáhla 68 248 ks s vrcholnou výrobou 1 700 ks motorů za měsíc na podzim roku 1942.", "section_level": 1}], "src_summary": "Letecký motor Junkers Jumo 211 byl zážehový čtyřdobý invertní kapalinou chlazený přeplňovaný dvanáctiválec s válci uspořádanými do V, vybavený reduktorem. Šlo o současníka známého motoru Daimler-Benz DB 601; ten byl z větší části používán hlavně ve stíhačkách, zatímco Jumo 211 v bombardérech jako např. v He 111, Ju 87 či Ju 88.", "tgt_summary": "Der Junkers Jumo 211 war ein flüssigkeitsgekühlter Zwölfzylinder-Flugmotor mit Benzindirekteinspritzung der Junkers Flugzeug- und Motorenwerke. Mit einem Hubraum von 35 Litern hatte er eine Startleistung von bis zu 1500 PS. ", "id": 1299597} {"src_title": "Plav", "tgt_title": "Plav (Tschechien)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "O starobylosti osídlení na katastrálního území obce svědčí předhistorické mohylové pohřebiště v přilehlém lese, archeologicky prozkoumané roku 1866 Františkem Stulíkem (šlo o první archeologický průzkum v Jižních Čechách). První písemná zmínka o vsi (\"Plawe\") pochází z roku 1259, a následně 1262, kdy ji Vok z Rožmberka v závěti odkázal cisterciáckému klášteru ve Vyšším Brodě. Roku 1273 ji klášter směnil s králem Přemyslem Otakarem II. za Němčice, za následujícího panovníka Václava II. se v roce 1292 Plav opět vrátil do držení vyšebrodského kláštera, v němž pak zůstal po celá staletí až do zrušení poddanství. Od roku 1400 až do 16. století se v Plavě vařilo pivo, což českobudějovičtí, pro něž byla ves na hranici jejich mílového práva, považovali za nevítanou konkurenci. Roku 1571 postihl Plav požár, při kterém vyjma tří stodol vyhořela celá ves i s mlýnem. Za napoleonských válek údajně v obci zemřeli a u kapličky před čp. 15 jsou pochováni dva francouzští vojáci z oddílu zde ubytovaného. Roku 1894 byla dostavěna škola (fungovala do roku 1979), v letech 1912 až 1913 vybudován silniční most přes Malši. Od roku 1850 do roku 1976 byl Plav samostatnou obcí, do roku 1956 s osadou Heřmaň. V následujícím období počínaje 30. dubnem 1976 a konče 23. listopadem 1990 tvořil součást obce Doudleby. Od této doby má Plav znovu status obce. Velké škody ve vsi napáchala povodeň v srpnu 2002, kdy voda v domech dosahovala výšky až 1,8 m.", "section_level": 1}, {"title": "Obnovení břehů.", "content": "Obec Plav je dlouhodobě vystavována významným povodňovým škodám při zvýšených vodních stavech. V současnosti vlivem snížení intenzity zemědělské výroby se na některých zemědělsky opuštěných pozemcích při toku rozmáhá nekvalitní náletový porost. Pro další snížení povodňové hladiny v obci je však zásadní snížit výchozí odtokovou hladinu pod profilem komunikačního násypu. Záměrem je zřízení přirozeného povodňového obtoku v prodloužení osy koryta mlýnského odpadu před jeho nevhodným odbočením zpět do řečiště. Terénní průleh je navrženo po okraji původní nivy a jeho smyslem je posílení povodňové průtočnosti koryto mlýnského odpadu pod mostem – tím dojde ke snížení odtokové hladiny pod mostem a dále i ke snížení povodňových hladin v intravilánu obce Plav. Území má zázemí pro vznik fauny a flory. Podmínkou je, že projde určitou úpravou. Zásadní úpravou je cílem zavodnění tohoto území s cílem oživit předmětné území přiblížením se původní trase toku. Postupný vznik většího biocentra především ptačí, obojživelné i rybí populace, které dnes v podstatě neexistuje. Vzdutí vody umožní nové vodní plochy – tůně. Přívod vody bude řešení úseku potrubí za komunikaci otevřeným malým korytem. Navržená tůň bude zapuštěna v terénu. V ploše tůně je ponechána řada ostrůvků vegetace pro účel jejich využití vodním ptactvem. Tůň je navržena jako průtočná s přítokem z mlýnského odpadu. Odtok bude řešen otevřeným korytem.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Na rozhraní katastrálních území Plavu a Heřmaně byla v letech 1973–1982 vybudována Úpravna vody Plav, která upravuje vodu z VD Římov a zásobuje jí celou českobudějovickou aglomeraci. Průměrná kapacita úpravny je 800 l/s, maximální projektovaná 1424 l/s.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Mezi Plavem a Plavnicí přechází šikmo údolí Plavnického potoka stavba dálnice D3.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plav (lidově a do roku 1924 úředně \"Plavo\", ) je obec v okrese České Budějovice v Jihočeském kraji, na obou březích řeky Malše zhruba 8,5 km jižně od centra Českých Budějovic. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Plav (tschechisch bis 1924: \"Plavo\" bzw. \"Plava\"; deutsch \"Plaben\") ist eine Gemeinde in Tschechien. Sie liegt drei Kilometer östlich von Kamenný Újezd beiderseits der Maltsch.", "id": 322522} {"src_title": "ABEL-HDL", "tgt_title": "Advanced Boolean Equation Language", "src_document": [{"title": "Základní popis jazyka ABEL-HDL.", "content": "ABEL - HDL se používá stejně jako ostatní hdl jazyky k programování logických polí. Programování v hdl jazycích je mnohem rychlejší a jednodušší než programování v asembleru. Práce nimi se v mnoha aspektech zásadně liší od programovacích jazyků pro počítače. Tento jazyk umožňuje zapsání kódu pomocí pravdivostních tabulek, stavových diagramů nebo logických rovnic. Jazyk rozlišuje velká a malá písmena v proměnných, ale nikoliv u klíčových slov.", "section_level": 1}, {"title": "Základní syntaxe jazyka ABEL-HDL.", "content": "Zdrojové kódy mohou být psány v libovolném editoru umožňující export do ASCII formátu. Každá řádka může mít max. 150 znaků. Na konec řádku se standardně umísťuje středník.", "section_level": 1}, {"title": "Typy proměnných.", "content": "Proměnné v makrech, modulech a příkazech jsou označovány jako argumenty konstrukcí, které je používají. V ABEL-HDL existují dva typy argumentů: Actual argument a Dummy argument.", "section_level": 2}, {"title": "Typy operátorů.", "content": "Operátory jsou rozděleny do čtyř základních tříd: logické, aritmetické, relační a přiřazovací.", "section_level": 2}, {"title": "Komunikace s ostatními logickými prvky.", "content": "Pro komunikaci s ostatními logickými obvody existují speciální konstanty, jejich seznam je v Tabulce speciálních konstant. Speciální konstanty musí být použity, jak je uvedeno, včetně teček.", "section_level": 2}, {"title": "Pole prvků.", "content": "Tento jazyk obsahuje obdobu pole prvků, která je nazývána set. Jedná se o uspořádanou množinu (tj. záleží na pořadí). Pokud jsou čísla použita v přiřazení nebo v porovnávání se sety (množinami), tak jsou převedena do binární reprezentace a dále je použita booleovská algebra. Pokud je bitů více než prvků v množině, je binární číslo zaokrouhleno doleva. Pokud je bitů méně, je binární číslo zleva doplněno nulami.", "section_level": 2}, {"title": "Základní struktura.", "content": "Zdrojové kódy se mohou skládat z nezávislých modulů. Každý z těchto modulů obsahuje kompletní logický popis obvodu. Do jednoho zdrojového kódu může být umístěn neomezený počet modulů. Každý modul může mít pouze jednu hlavičku, ostatní sekce zdrojového kódu se mohou libovolně opakovat. Deklarace musí následovat hned za označením deklarací. Všechny identifikátory musí být deklarovány dříve, než jsou uvedeny v kódu.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavičky.", "content": "Hlavičkou začíná každý modul. Obsahuje označení modulu (module), dané rozhraní (interface) a záhlaví (title). Module je povinné a je párováno s klíčovým slovem End. Označení modulu začíná klíčovým slovem \"Module\" za kterým následuje jeho název. Za označení modulu se neumisťuje středník. Může být třeba toto: Rozhraní je volitelná položka. Slouží u nižších modulů k označení signálů, které jsou pak použity ve vyšších modulech. Klíčové slovo je \"Interface\". Záhlaví začíná klíčovým slovem \"Title\" a za ním následuje string uvozený apostrofy. Pro funkci obvodu nemá žádný význam, slouží jen k popisu funkce modulu pro lepší přehlednost.", "section_level": 2}, {"title": "Deklarace.", "content": "Deklarace deklaruje moduly a přiřazuje jména instancím funkčních bloků, pinům, uzlům, konstantám, makrům a množinám. Každý modul musí mít nejméně jednu deklarační sekci. Všechny deklarace mají platnost pouze v modulu, ve kterém jsou uvedeny. Deklarace zařízení může být použita jen jedna v celém bloku. Deklarace klíčových slov začíná klíčovým slovem \"declarations\". Takto definovaná klíčová slova mohou být použita v celém zdrojovém kódu. Deklarace zařízení je volitelná. Pro daný modul definuje device_id se specifickým programovatelným zařízením. Zapisuje se identifikátorem programovatelného pole, který je následován klíčovým slovem \"Device\". Deklarace Interface je, na rozdíl od uvedení interface v hlavičce, povinná ve všech zdrojových kódech, kde je mechanizmus interface použit (tj. je povinná nejen v lower-level ale i v top-level modulech). V této sekci není možné použít přípony (dot extension). Deklarace signálů znamená přiřazení použitých signálů k číslům pinů a nodů, popř. přiřadit i typ signálu. Piny a nody nemusí být přiřazeny k žádnému signálu, dokud není konkrétní program nahrán do obvodu. Přiřazení pinů a nodů se provádí pomocí klíčových slov Pin a Node, detailněji je ukázano na příkladu. Typ signálu se přiřazuje pomocí klíčového slova Istype, za kterým následují atributy pro ISTYPE. V této sekci je možné použít přípony (dot extension). Deklarace konstant se provádí pomocí klíčového slova =. Za konstantu je považován identifikátor, který má konstantní hodnotu v modulu, kde je jako konstanta deklarován. Deklarace konstant musí být v sekci deklarací nebo za příkazem @Const. Deklarace maker se provádí pomocí klíčového slova Macro. Používání maker umožňuje opakovaně používat již hotové bloky kódu.", "section_level": 2}, {"title": "Logický popis.", "content": "Logický popis obsahuje vlastní funkci jednotlivých prvků. K popisu mohou být použity rovnice, pravdivostní tabulky, stavové diagramy, tavné pojistky (fuses) nebo XOR. V této sekci mohou být použity i tečkové přípony (dot extension). Funkční syntaxe je jméno signálu následováno tečkou a konkrétní příponou. Přípony jsou rozdělené do dvou hlavních skupin, na přípony nezávislé na použité architektuře a na přípony závislé na použitém zařízení. Popis pomocí rovnic se zapisuje užitím klíčového slova Equations, které definuje začátek bloku logických rovnic. Pravdivostni tabulky se definují za klíčovým slovem Truth_table. Stavové diagramy se zapisují pomocí klíčového slova State_diagram. Následuje přiřazení rovnic k výrazům. Deklarace pojistek (fuses) se provede pomocí klíčového slova Fuses. XOR faktory umožňují specifikovat přímo proměnné typu boolean a vkládat je jako argumenty do funkce XOR.", "section_level": 2}, {"title": "Testovací vektory.", "content": "Testovací vektory slouží k testování funkce a časování obvodu. Ke spolehlivému ověření, by měly pokrýt celý rozsah očekávaných operací. Kromě testovacích vektorů může tato sekce obsahovat ještě testovací skripty a sledovací příkazy (trace statement). Testovací vektory definují výstupy jako funkci vstupů. Začínají klíčovým slovem \"Test_vectors\", může následovat poznámka. Sledovací příkazy definují, které vstupy a výstupy budou zobrazeny ve výstupu simulace. Začínají klíčovým slovem \"Trace\" za kterým následují definované vstupy a výstupy.", "section_level": 2}, {"title": "Ukončení.", "content": "Každý modul musí být ukončen ukončovacím příkazem. Klíčové slovo \"End\" je následováno názvem modulu, který byl definován v hlavičce.", "section_level": 2}], "src_summary": "ABEL-HDL (neboli ABEL Hardware Description Language) je programovací jazyk pro programování logických polí používaný firmou Lattice Semiconductor Corporation. Zdrojové soubory jsou tvořeny textovými soubory kódovanými ve formátu ASCII.", "tgt_summary": "Die Advanced Boolean Equation Language (ABEL) ist eine heute kaum noch genutzte Hardwarebeschreibungssprache, die in der Digitaltechnik der 1980er und 1990er Jahre eingesetzt wurde, um einfache logische Schaltungen für Bausteine wie CPLDs (Complex Programmable Logic Devices) und für kleinere FPGAs (Field Programmable Gate Array) zu entwerfen. Die Beschreibung erfolgt mit booleschen Gleichungen, Wahrheitstafeln oder bedingten Zuweisungen. Bei Zustandsautomaten können die Zustandsübergänge als STATE_DIAGRAMM beschrieben werden. Während Verilog und VHDL ursprünglich nur für die Schaltungssimulation konzipiert wurden, lag das Augenmerk bei der Konzeption von ABEL auf der automatischen und sehr hardwarenahen Generierung von Programmierfiles für CPLDs. ", "id": 746556} {"src_title": "Loggia dei Lanzi", "tgt_title": "Loggia dei Lanzi", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Lodžii nechala postavit v letech 1376–1382 florentská signoria (městská rada) pro audience a slavnostní příležitosti. Odsud promlouvali k lidu řečníci. Původně se nazývala \"Loggia dei Signori\" (Lodžie pánů - rozuměno městských radních). V 16. století za vlády rodu Medici byla stavba nazvána podle lancknechtů, kteří tu stávali jako velkovévodská stráž. Lodžie má podobu otevřené haly s křížovou klenbou a sloupy s nápodobou korintských hlavic. Z hlediska architektonického stylu je tedy hybridem několika slohů. Roku 1583 byla na její střeše zřízena visutá zahrada. Dnes tu je kavárna, přístupná pouze pro návštěvníky galerie Uffizi. Později se \"Loggia dei Lanzi\" stala vzorem pro výstavbu známé Feldherrnhalle v Mnichově.", "section_level": 1}, {"title": "Výtvarná výzdoba.", "content": "Časem se \"Loggia dei Lanzi\" stala výstavní galerií podobně jako celé radniční náměstí. Většina vystavených soch jsou však kopie, jejichž originály byly postupně umístěny do florentských muzeí. Jednou z nejproslulejších soch, které si zde můžeme prohlédnout, je \"Perseus s hlavou Medúzy\" Benvenuta Celliniho, zlatníka, šarlatána a známého rváče, který je považován za jednoho z nejlepších manýristických sochařů. Jde o originál, který pochází z období kolem roku 1550. Perseus je geniální dílo, které do lodžie nechal umístit toskánský velkovévoda Cosimo I. de Medici. Perseus, který zvítězil nad ženským netvorem, měl symbolizovat vítězství Medicejských nad florentskou republikou a být protikladem Michelangelova \"Davida\", který naopak zosobnil vítězství slabého lidu nad mocnými Medicejskými, i Donatellovy \"Judity s hlavou Holofernovou\", představující obdobný námět. (Kopie obou soch stojí nedaleko lodžie před florentskou radnicí.) Další dvě významné plastiky pocházejí ze sochařské dílny italského umělce vlámského původu Jeana Bologna - Giambologny. Jeho manýristické dílo, ovlivněné Michelangelovou tvorbou, je již přezvěstí baroka, jak dokazují také zde umístěná sousoší, plná dramatických gest \"Únos Sabinek\" (1583) a \"Herkules krotící kentaura\" (1599).", "section_level": 1}], "src_summary": "Loggia dei Lanzi [\"lodža dei lanci\"] nebo Loggia dei Signori [\"lodža dei siňori\"] je proslulá otevřená hala, umístěná na \"Piazza della Signoria\" (radničním náměstí) ve Florencii.", "tgt_summary": "Die Loggia dei Lanzi (auch \"Loggia della Signoria\" genannt) ist ein Bauwerk an der Piazza della Signoria in Florenz. Der Arkadenbau wurde zwischen 1376 und 1382 von Benci di Cione und Simone di Francesco Talenti im gotischen Stil erbaut. Der Bau diente ursprünglich Kundgebungen und Empfängen der Republik Florenz und wurde später nach den im 16. Jahrhundert hier untergebrachten Landsknechten (\"Lanzichenecchi\") Cosimo I. de’ Medicis benannt. ", "id": 1354517} {"src_title": "Betonářská výztuž", "tgt_title": "Bewehrungsstahl", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Pevnost oceli v tahu výztužných vložek dosahuje 300 až 600 MPa, což je několikanásobně vyšší hodnota ve srovnání s betonem, který má pevnost v tlaku řádově v desítkách MPa (speciální betony až 100 MPa) a v tahu v jednotkách MPa. Pro výztuž se používaly jak oceli s výraznou (nebo vyznačenou) mezí kluzu R, tzv. měkké oceli ve třídách \"10 216\", \"10 245\" nebo \"10 335\", tak i oceli se smluvní mezí kluzu, např. \"10 338\", \"10 425\" a \"10 505\". Betonářská výztuž se tvaruje, tedy ohýbá, podle požadavků daných jednak geometrií konstrukce a jednak pro zvýšení únosnosti částí konstrukce, např. ohýbaná smyková výztuž. I z těchto důvodů musí mít ocel dostatečnou tažnost, aby nedošlo při ohýbání ke vzniku makroskopických trhlin. Ohýbání vyžaduje dodržení minimálních normovaných vnitřních poloměrů. Hlavním požadavkem na tažnost oceli je ale schopnost materiálu – po zplastizování průřezu – odolávat vyššímu nebo stejnému napětí při zvětšujícím se protažení až do meze pevnosti, viz pracovní diagramy. Velmi často je potřebné svařování betonářských výztuží, a to ať z důvodu pevnostních (náhrada za stykování vložek), konstrukčních (příprava tzv. armokošů, viz dále) nebo z důvodu potřeby elektricky vodivého spoje (ochranné opatření proti korozivnímu působení tzv. bludných proudů). Z toho důvodu je vyžadována i svařitelnost betonářských ocelí.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy výztuží a ocelí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Podle \"Návrhu čs. mostního řádu z roku 1923\" se používaly tyče ze svářkové nebo plávkové oceli, ve 30. letech minulého století pak za tepla válcované tyče z uhlíkové oceli C37 resp. C38 podle ČSN 1230 z roku 1931 resp. ČSN 1090 z roku 1937 s mezí kluzu Re 230 MPa. Ve Směrnici pro navrhování mostů z roku 1951 je uvedena celá řada výztuží, např. za tepla válcované 10 372 a 10 373 s hladkým povrchem, nebo za studena zkrucované, nesvařitelné ISTEG 10 472 a TOROS 10 492 s mezí kluzu Rp0,2 až 400 MPa nebo svařitelný ROXOR 10 512 nebo 10 513 s mezí kluzu Rp0,2 až 380 MPa, který se používal již od roku 1933. \"ČSN 73 1201\" pracovala s konstrukční výztuží 10 216, s ocelí pro závěsná oka prefabrikátů 11 373, žebírkovými výztužemi za tepla válcovanými 10 335, 10 425, za studena zkrucovanými, nesvařitelnými 10 338 a moderní výztuží za tepla válcovanou bez tepelného zpracování 10 505.0 a termicky zušlechtěnou \"10 505.9\". Druh výztuží lze rozeznat podle uspořádání žebírek na tyči. Uvedený typ \"ROXOR\" byla výztuž používaná převážně od 30. do 50. let minulého století a vyznačovala se čtyřlístkovým průřezem s příčnými žebry. Tento druh oceli se vyráběl v POLDI Kladno, po zrušení huti Koněv v 80.letech 20.století byla výroba ukončena.V dnešní době se na stavbách již nepoužívá, i když se výztuž takto slangově označuje stále.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Výše uvedené značky byly v ČR používány do roku 2007. Vydáním normy ČSN 42 0139, která je v souladu se zavedenou evropskou normou \"ČSN EN 10080\" a nebo tzv. Eurokódy, např. \"ČSN EN 1992-1-1\" nebo \"ČSN EN 1992-2\". byly zavedeny nové značky B500A, B500B a B500C. Norma byla revidována v roce 2011. Normu EN 10080 lze považovat za metodický návod pro stavbu národních norem pro betonářské oceli a zároveň stanoví principy značení (identifikace) výrobce na každé tyči/drátu. Normy řady EN 1992 obsahují pravidla pro navrhování betonových konstrukcí. Přestože se jedná o klasický stavební prvek, nebyla na EN 10080 vyhlášena harmonizace z důvodu námitek některých států, a to s ohledem na rozdíly v oblasti klimatických podmínek nebo rizika seizmické aktivity. Betonářské oceli jsou řešeny pouze na národní úrovni jednotlivých států. Norma ČSN 42 0139 byla tedy vyhlášena nařízením vlády ČR jako „určená“. Pokud jde o uvedené značky, je třeba poznamenat, že jsou používány v národních normách v souladu s EN 10027-1, nemusí však představovat shodu ve všech parametrech nebo rozsahu prováděných zkoušek. Doporučuje se proto příslušnou značku vždy uvádět současně s národní normou. K nově zavedeným značkám je třeba poznamenat, že oproti dosud používané praxi musí betonářské oceli prokázat potřebnou duktilitu. Tato je definována poměrem meze pevnosti v tahu k mezi kluzu a celkovým prodloužením při maximálním zatížení v procentech. Laicky lze výraz duktilita definovat asi takto: duktilita je schopnost materiálu se bez porušení plasticky deformovat. Výztuže jsou většinou dostupné v sortimentu průměrů 8, 10, 12,14, 16, 20, 25, 28 a 32 mm, výjimečně i v průměrech 6, 18, 22, 36 nebo 40 mm. Betonářské oceli se dnes označují v souladu s ČSN EN 10027-1 ve tvaru BXXXZ, kde B označuje betonářskou ocel, XXX mez kluzu v MPa a Z duktilitu oceli ve třech volbách, a to A normální, B vysoká a C velmi vysoká.. V Česku je standardem pro použití ocel B500B. Méně často se používají výztuže B400A i B400B, nebo z Rakouska dovážené B550B (BSt 550 podle ÖNORM B4200). Pro méně náročné konstrukce se používají tzv. svařované sítě nebo svařované rohože. Svařované sítě, známé pod obchodním názvem KARI sítě, se vyráběly z KARI drátů (z německého kaltgeripptem, za studena žebírkované) průměru 4 až 8 mm (výjimečně až 12 mm), z ocelí s mezí kluzu 500 až 550 MPa, jsou továrně vyráběné, odporově svařované s velikostmi od 50 do 250 mm v šířkách do 3 m a délkách až 8 m (výjimečně až 12 m). Svařovanými rohožemi se nazývají mříže zakázkově vyráběné i v libovolných tvarech. Výhodou těchto předpřipravených mříží je vysoká rychlost pokládky výztuží především deskových konstrukcí, např. základových nebo stropních desek rodinných domů, apod. Podobně jako sítě jsou na stavbách používány i příhradové nosníky. Pro sítě i nosníky se u prvků, které nejsou namáhány (tzv. distanční prvky nebo vyztužovací dráty), používají tyče hladké nebo tyče s vtisky. U podzemních liniových staveb, tedy tunelů, se používají příhradové výstroje při výstavbě tzv. primárního ostění stříkaným betonem. Příhradová výstroj je svařena do prostorové příhradoviny ze tří nosných výztužných tyčí a výpletu mezi nimi. Vzájemné spojení žeber se provádí šroubovými spoji. Kromě výše uvedených výrobků jsou pro betonové konstrukce rovněž používány:", "section_level": 2}, {"title": "Statické působení.", "content": "Z hlediska statického působení je betonářská výztuž nezbytným elementem při výstavbě železobetonových konstrukcí. Beton sám o sobě dokáže přenést jen velmi malé tahové síly nebo žádné, proto je nutné při tahovém nebo ohybovém namáhání přenést tahové složky sil jiným konstrukčním prvkem, tedy ocelovou výztuží. Při ohybovém namáhání je železobetonový průřez částečně namáhán tlakem, který přenáší beton, a částečně tahem, který přenáší výztuž. Předpokládá se, že tahové namáhání způsobí takové deformace tažené části betonového průřezu, že dojde ke vzniknu mikrotrhlinek o velikosti řádově do 1 mm. Vznik trhlinek v betonu indikuje, že beton již v tahu nepůsobí a veškerou tahovou složku přebírá právě výztuž. Spolupůsobení mezi betonem a výztuží (tj. aby se výztuž nevytrhla z betonu) je dáno mechanickým spojením, tzv. soudržností. Povrch ocelových tyčí není dokonale hladký, ale je hrubý s množstvím důlků a nerovností. Cementová směs je schopna do těchto nerovností zatéct a po zatvrdnutí betonu tak vytvoří množství mikroskopických smykových zarážek. Pro zvýšení soudržnosti se tyče opatřují výstupky, tzv. žebry. Mírný stupeň zarezivění povrchu betonářské oceli také není na závadu, protože koroze na povrchu je tvořena oxidy železa, které zvětšují morfologii povrchu, a tím zvětšují i soudržnost. Korozní produkty však nesmí být takového rozsahu, že se budou z povrchu odlupovat a odpadávat. Při potřebě většího množství ocelové výztuže v dané části konstrukce se ocelové kruhové tyče nahrazují ocelovými za tepla válcovanými tvarovými tyčemi, např. I, IPE, U, HEB, apod. Kromě ocelových výztuží se pro některé aplikace beton vyztužuje drátky resp. vlákny, pak se hovoří o tzv. drátkobetonu resp. vláknobetonu (např. sklobeton). Pro zvýšení tahové únosnosti betonových konstrukcí se kromě betonářské výztuže, navrhují i předpínací lana a kabely (pro tzv. předpjatý beton), které ale fungují za odlišných předpokladů.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ukládání výztuže (armování).", "content": "Výztuž se používá jako součást železobetonových a předpjatých betonových konstrukcí pozemních staveb (např. budovy, apod.), mostních a inženýrských konstrukcí (např. zásobníky, sila, apod.), vodohospodářských staveb (např. přehrad, hrází, ale i propustků) a tunelů a jiných podzemních děl. Pro usnadnění práce při \"armování\" se výztuže připravují v \"armovnách\" a na stavbu dodávají buď ve svazcích nebo v tzv. \"armokoších\". Pro zajištění jednak soudržnosti betonu s výztuží a jednak k ochránění výztuží před korozí se výztuž vždy ukládá do bednění tak, aby byla od vnějšího povrchu betonu vzdálena na nějakou minimální hodnotu. Tato vzdálenost, kterou tedy vyplňuje beton, se nazývá \"krycí vrstvou\" a její velikost závisí na účelu stavební konstrukce a agresivitě prostředí v němž se konstrukce bude nacházet po celou dobu své životnosti. Minimální tloušťka krycí vrstvy by neměla být menší než 20 mm nebo průměr přiléhající výztuže u konstrukcí v interiérech (např. stropů, sloupů v budovách). Pro konstrukce ukládané do zemin jako jsou základy a piloty se požaduje krycí vrstva větší a může dosahovat 50 až 75 mm. V nutných případech se používají betonářské výztuže i z korozivzdorných ocelí nebo opatřené organickými povlaky (nátěrové hmoty, převážně na epoxidové bázi) nebo kovovými povlaky (žárové zinkování ponorem). Důvodem je snížení rizika vzniku koroze výztuže po degradaci krycí vrstvy betonu v agresivním korozivním prostředí. Zkorodovaná výztuž totiž snižuje únosnost a konstrukce může v extrémním případě zkolabovat. Protože se betonářské výztuže vyrábějí v omezených délkách, většinou do 12 m, a v rozměrných konstrukcích (např. mostech, opěrných zdech, apod.) jsou nutné delší výztuže, potom se kratší výztuže vzájemně spojují tzv. \"stykováním\" buď přesahem nebo svařováním. \"Stykování přesahem\" se provádí položením dvou výztuží k sobě v určité délce, na které se předpokládá, že dojde k zaručenému přenosu sil z jedné tyče do druhé soudržností v betonu (pro názornou ukázku viz obrázek válcového armokoše vpravo nahoře). Při svařování výztuží v armovnách se většinou používá odporové svařování a na stavbě ruční obloukové svařování. Stykování se provádí i pro tvarované výztuže kratších délek, které by se v celku na stavbu obtížně dopravovaly a ukládaly do bednění. Při ukládání výztuže do bednění se používají tzv. distanční vložky, které vymezují požadovanou krycí vrstvu. Vložky po vybetonování zůstanou v konstrukci. Kromě bodových distancí se lze setkat i s liniovými distančními vložkami. Vyrábějí se z materiálů na bázi cementu, ale i plastové, různých tvarů a profilů.", "section_level": 2}, {"title": "Další využití.", "content": "Betonářskou výztuž lze alternativně použít také jako kotevní tyč se závitem vlepenou do předvrtaného kanálku, tzv. chemická kotva.", "section_level": 2}], "src_summary": "Betonářská výztuž, výztužná vložka, betonářská ocel, měkká výztuž jsou pojmy, se kterými se lze setkat při označení plných, většinou kruhových ocelových tyčí, které se vkládají do betonu za účelem zvýšení jeho únosnosti a snížení deformací, tedy výroby železobetonu. Podmínkou pro vytvoření železobetonu je tzv. soudržnost, která zajistí spolupůsobení mezi výztuží a betonem. Soudržnost je u kruhových výztuží zajištěna mj. výstupky, které jsou tvarované. ", "tgt_summary": "Bewehrungsstahl, Betonstahl oder Armierungseisen, früher auch Moniereisen, dient als Bewehrung (Verstärkung) von Stahlbetonbauteilen und wird nach dem Einbau in die Schalung mit Beton vergossen.", "id": 623973} {"src_title": "Toro (království)", "tgt_title": "Königreich Toro", "src_document": [{"title": "Demografie.", "content": "Jako v celé Ugandě je i zde úředním jazykem angličtina. Jinak se zde hovoří vesměs bantuskými jazyky. Toro obývá především kmen Batoro hovořící jazykem lutoro, jenž je blízce příbuzný jazyku ruňoro, užívaným v království Buňoro-Kitara. Toro je však multikulturní a mezi další etnika patří kmen Bakonjo, hovořící jazykem lukonja; Ba'amba, hovořící jazykem amba; dále též kmen Baňankole, hovořící jazykem ruňankole; a Bakiga, hovořící jazykem rukiga.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Zdejší král má titul omukama. Parlament království Toro se nazývá \"rurukato\". Zdejší předseda vlády má označení \"omuhikirwa\". Od obnovení království roku 1993 však žádná z těchto institucí nemá žádnou reálnou moc. Království Toro usiluje o autonomii a přeměnu Ugandy ve federaci.", "section_level": 1}, {"title": "Historický přehled.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "19. století.", "content": "Do roku 1836 (některé prameny uvádějí rok 1822 a jiné 1830), bylo Toro integrální součástí království Buňoro-Kitara. Roku 1836 se však vzbouřil Olimi Kaboyo Kasunsunkwanzi, nejstarší syn buňorského omukamy (krále) Nyamutukury Kyebambeho III., anektoval jižní oblasti otcova království, na nichž vyhlásil vlastní nezávislé království Toro. Od zdejšího kmene Batoro se mu dostalo vřelého přijetí a stal se prvním králem Tora jako omukama Rukirabasaija Omukama Kaboyo Olimi I.. Tím Buňoro-Kitara přišlo o svůj nejkásnější a nejbohatší region, ve kterém žila nejen převážná část královských dobytčích stád, ale nacházela se zde i řada solných dolů. Roku 1876 bylo sice buňorským omukamou Kabalegou násilně znovuzačleněno do Buňora-Kitary, ale 14. srpna 1891 se s vojenskou pomocí Britské Východoafrické společnosti znovu osamostatnilo. V letech 1893-1894 pak bylo načas opět součástí Buňora-Kitary.", "section_level": 2}, {"title": "Toro pod britskou správou.", "content": "Roku 1896 přestoupil omukama Daudi Kyebambe Kasagama IV. na křesťanství a roku 1900 podepsal se Sirem H. Johnstonem smlouvu, jíž se království Toro stalo britským protektorátem. Toho roku byla do království Toro s pomocí Britů plně integrována západougandská horská oblast Rwenzururu (moderní distrikty Bundibugyo a Kasese), obývaná kmeny Bakonjů a Ba'ambů, kteří měli s Batory vždy velice problematické vztahy a nechtěli s nimi mít nic společného. Torský král sem vzápětí vyslal Batorské představitele pro výběr daní a další administrativní záležitosti. Britové vždy měli problémy se získáním úplné koloniální nadvlády nad Buňorem-Kitarou. Integrací Bakonjů a Ba'ambů dosáhli toho, že Toro zesílilo a přeměnilo se v koloniální nárazník, jenž využívali pro kontrolu buňorské nesmlouvavosti.", "section_level": 2}, {"title": "Toro jako součást britské Ugandy.", "content": "1. dubna 1905 se pak Toro stalo součástí nově vzniklé britské korunní kolonie Ugandy Za první světové války pak Daudi Kyebambe Kasagama IV. poslal svoje jednotky z kmene Batoro bojovat po boku spojenců. Roku 1919 povstali Bakonjové proti svoji závislosti na torském omukamovi. Povstání bylo potlačeno Brity, ale až poté, co byli veřejně popraveni oběšením 3 příslušníci kmene Bakonjo. Stali se mučedníky a svojí smrtí dali Rwenzururské hnutí do pohybu. Syn předchozího vládce Daudi Kyambe Kasagamy IV., omukama George Kamurasi Rukidi III. podporoval vzdělanost Batorského obyvatelstva a jedno z jeho dětí, princezna Elizabeth Bagaaya se stala třetí africkou ženou, která promovala na prestižní univerzitě v Cambridge. Koncem 50. let 20. století už bylo rwenzururské hnutí natolik silné, že byli roku 1961 jeho hlavní vůdci Isaya Mukirania, Yeremiya Kawamara a Petero Mupalya (oba poslední z kmene Baamba) spolu s dalšími 18 představiteli Bambů a Bakonjů po zdlouhavém odporu ze strany království Tora, zvoleni do torského rurukata.", "section_level": 2}, {"title": "Toro v letech 1962-1967.", "content": "Roku 1962 se stalo Toro součástí nezávislé Ugandy. Když poté Bakonjové s Ba'amby prezentovali v rurukatu svoje návrhy na postokoloniální ústavu, byly navzdory předešlému vývoji odmítnuti, protože požadovali oddělení od Tora. Batorská většina v torském ústavním výboru návrhy odmítala s tvrzením že „všichni jsme Batorové“. Dva zástupci Bakonjů a Ba'ambů poté výbor opustili. Na základě přijaté ugandské federalistické ústavy se v jejím rámci království Toro těšilo do roku 1967 omezené autonomii a bylo součástí formální Západní oblasti. 13. února 1963 pak Bakonjové a Ba'ambové pod vedením Isaye Mukiranii vyhlásili nezávislost na Toru jako království Rwenzururu, které však Uganda ani Toro neuznaly (toto povstalecké království pak formálně existovalo do 15. srpna 1982, kdy druhý rwenzururský král Charles Wesley Mumbere zrušil deklaraci nezávislosti svého království). V únoru 1966 provedl tehdejší ugandský předseda vlády Apolo Milton Obote státní převrat a zrušil ústavu. Poté vnutil ugandskému parlamentu schválení nové centralistické ústavy, která začala platit od 8. září 1967. Toho dne bylo království Toro zrušeno, přeměněno v pouhý distrikt a omukama Olimi III. odešel do exilu. Stejný osud potkal stejný den i Ankole, Buňoro-Kitaru i Busogu, zatímco království Buganda bylo zrušeno už 24. května 1966.", "section_level": 2}, {"title": "Toro po zrušení království do roku 1993.", "content": "Roku 1974 byly z dosavadního distriktu Toro vyčleněny distrikty Semliki a Rwenzori. Roku 1976 byly tyto 3 distrikty spolu s územím bývalého království Buňoro-Kitara začleněny do nově vytvořené Západní provincie. Roku 1980 byl pak distrikt Toro přejmenován na Kabarole, zbývající dva distrikty na Bundibugyo a Kasese. Roku 1989 pak byla Západní provincie zrušena a výše uvedené tři distrikty se opět staly součástí formální Západní oblasti.", "section_level": 2}, {"title": "Toro od obnovení království do současnosti.", "content": "Roku 1993 přijala vláda ugandského prezidenta Yoweri Museveniho novou ústavu, která umožnila znovunastolení tradičních vůdců a obnovu historických království. Brzy se vrátil z exilu poslední král omukama Olimi III. a 24. července 1993 bylo království Toro obnoveno, nemá však již žádnou reálnou moc, ani nemá postavení územněsprávního celku Ugandy (na rozdíl od distriktů tvořících jeho území), a představuje spíš jen tradiční a kulturní instituci. Součástí obnoveného království však již nejsou distrikty Bundibugyo a Kasese, které byly součástí neuznaného království Rwenzururu. Roku 2000 byly z distriktu Kabarole vyčleněny nové distrikty Kamwenge a Kyenjojo.", "section_level": 2}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Království Toro", "section_level": 1}], "src_summary": "Toro je jedno z pěti tradičních království, rozkládající se na západě Ugandy. Původně zahrnovalo distrikty Bundibugyo, Kabarole, Kamwenge, Kasese a Kyenjojo, které jsou součástí formální Západní oblasti. Avšak od obnovení království v roce 1993 už distrikty Bundibugyo a Kasese součástí Tora nejsou. V původním rozsahu tedy Toro na západě hraničí s Demokratickou republikou Kongo, na severu s ugandským královstvím Buňoro-Kitara, na východě s ugandským královstvím Buganda a na jihu s ugandským královstvím Ankole. Metropolí Tora je město Fort Portal.", "tgt_summary": "Das Königreich Toro ist ein Reich im Südwesten von Uganda am Südufer der Albertsees. Zentrum ist der heutige Distrikt Kabarole mit seiner Distriktshauptstadt Fort Portal, in deren Nähe auch die Gräber der Königsfamilie liegen. Toro wurde 1822 durch Kaboyo gegründet. Zwischen 1876 und 1891 gehörte es zu Bunyoro-Kitara. Toro wurde 1967 zusammen mit den drei anderen Königreichen Ugandas aufgelöst. 1993 wurde es als kulturelle Institution wiedererrichtet, ohne jedoch einen politischen Status zu erhalten.", "id": 529680} {"src_title": "Udržitelná spotřeba", "tgt_title": "Nachhaltiger Konsum", "src_document": [{"title": "Definice z Osla.", "content": "V roce 1994 byla na Sympoziu o udržitelné spotřebě v Oslu navržena definice, která říká, že udržitelná spotřeba znamená \"\"využívání služeb a souvisejících produktů, které odpovídají základním potřebám lidí a přinášejí lepší kvalitu života a zároveň minimalizují v průběhu životního cyklu služby či produktu, využívání přírodních zdrojů a toxických materiálů, jakož i tvorbu takových odpadů a znečišťujících látek, které ohrožují potřeby budoucích generací\".\"", "section_level": 1}, {"title": "Silné a slabé udržitelné spotřeby.", "content": "Aby bylo dosaženo udržitelné spotřeby, musí být splněny dva předpoklady: musí dojít ke zvýšení efektivity využití energie a musí dojít ke změně spotřebních vzorců a snížení spotřeby v rozvinutých zemích. První předpoklad sám o sobě nepostačuje a může být označen jako slabá udržitelná spotřeba. Technologická zlepšení a eko-efektivita podporují nezbytné snížení spotřeby zdrojů. Po splnění tohoto cíle je nutné, aby byl splněn druhý předpoklad, změny ve struktuře a snižování úrovně spotřeby. Přístupy silné udržitelné spotřeby také věnují pozornost sociálnímu rozměru blahobytu a posuzují potřebu změn založených na posouzení rizika, že takové změny budou lidmi odmítnuty. Na politické scéně je diskutována slabá udržitelná spotřeba, zatímco diskuse silná udržitelná spotřeba neprobíhá. Rozpory postoje x chování nebo hodnoty x akce tvoří významnou překážku pro změny v individuálním chování zákazníků. Mnozí spotřebitelé si dobře uvědomují důležitost svých vzorců konzumace a jejich vlivu na péči na životní prostředí,, avšak většina z nich netransformuje své obavy do svých spotřebitelských vzorců, neboť proces rozhodování o nákupu je velmi komplikovaný a spoléhá např. sociálních, politických a psychologických faktorech. Podle Young a kol. jsou hlavními bariérami zelené konzumace nedostatek času na posouzení, vysoké ceny, nedostatek informací a kognitivní úsilí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pojem udržitelná spotřeba má řadu společných rysů s a je úzce spjat s podmínkami udržitelné výroby a udržitelného rozvoje. Udržitelná spotřeba jako součást udržitelného rozvoje je předpokladem celosvětového boje proti problémům udržitelnosti, jako jsou změna klimatu, vyčerpání zdrojů, hladomory nebo znečištění životního prostředí. ", "tgt_summary": "Nachhaltiger Konsum ist Teil einer nachhaltigen Lebensweise und ein Verbraucherverhalten: Umwelt- und sozialverträglich hergestellte Produkte zu kaufen, kann politischen Einfluss auf globale Problemlagen ausüben, um die ökonomischen, ökologischen und sozialen Kosten zu minimieren. ", "id": 2180051} {"src_title": "Cedella Booker", "tgt_title": "Cedella Marley Booker", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodila se v Rhoden Hall, Saint Ann Parish na Jamajce. Byla dcerou \"Alberthy Whilby\" a \"Omeriaha Malcolma\", farmáře a respektovaného rezidenta v Nine Mile. Její dědeček z otcovy strany byl \"Robert \"Uncle Day\" Malcolm\", který převážel otroky z Coromantee z Afrického zlatého pobřeží, dnešní Ghany na Jamajku. V osmnácti letech se provdala za Norvala Sinclaira Marleyho, bílého Jamajčana. Rodina jeho otce pocházela z Anglie a jeho matka \"Ellen Marley\" byla z Levanty, který byl důstojník a hlídač plantáží. Jejímu synovi Bobovi Marleymu bylo deset let, když jeho otec zemřel na infarkt a tak se přestěhovala do Trenchtownu, chudého sousedství města Kingstonu. Bylo to jediné místo ve městě, které zvládla financovat. Zatímco žila ve Trenchtownu, narodila se ji dcera \"Claudette Pearl\", kterou měla s \"Taddeusem Livingstonem\", ze skupiny The Wailers, kterou založil s Bobem Marleyem a Peterem Toshem v roce 1963. Taddeus Livingston měl z předchozího vztahu syna Bunny Wailera. Později se provdala za \"Edwarda Bookera\", amerického důstojníka v záloze a rezidenta v Delaware, kde porodila své další dva syna, Richarda a Anthonyho Bookerovi. Anthony byl zastřelen miamskou policií poté, když šel ozbrojený do obchodního centra, kde založil požár v reakci na přijíždějící policii. Syn Richard zplodil tři dcery – Princess, Crystal a Zayu Bookerovi. Poté, co její manžel Edward v roce 1976 zemřel, se přestěhovala do Miami, kde zároveň v roce 1981 zemřel na rakovinu její syn Bob. V roce 1993 zorganizovala festival \"9 Mile Music Festival\" také známý jako \"Bob Marley Festival\", který je opakovaně pořádán do dnešních dnů. Posláním festavalu je šířit Bobovi zprávy o lásce, míru a jednotě. Festival je charitativní a výtěžek festivalu je věnován charitativním organizacím. V pozdějším věku nosila dredy a adoptovala svého vnuka Rohana Marleyho, syna Boba. Žila společně se svými vnoučaty Ky-Manim, Ziggym, Stephenem, Damianem a Julianem Marleyovými. Později vydala dvě hudební alba, \"Awake Zion\" a \"Smilin' Island of Song\". Napsala také dva životopisy o svém synovi. Zemřela v Miami, přirozenou smrtí ve spánku v roce 2008. Dožila se 81 let.", "section_level": 1}, {"title": "Knihy.", "content": "Cedella napsala dvě knihy o svém synovi, Bobovi Marleym:", "section_level": 1}], "src_summary": "Sidilla Editha Booker (známá jako Cedella Booker, rozená Malcolm a poté provdaná Marley) (23. července 1926 Saint Ann Parish – 8. dubna 2008 Miami) byla jamajská zpěvačka a spisovatelka. Byla matkou zpěváka Boba Marleyho.", "tgt_summary": "Cedella Marley Booker (* 23. Juli 1926 als \"Cedella Malcolm\" in Nine Miles, Saint Ann Parish, Jamaika; † 8. April 2008 in Miami, USA) war eine jamaikanische Sängerin und Autorin. Sie war die Mutter des Reggaemusikers Bob Marley.", "id": 47466} {"src_title": "Saul Williams", "tgt_title": "Saul Williams", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Newburghu v rodině reverenda Saula Williamse staršího. V mládí byl ovlivněn hiphopovou scénou a divadlem, především dílem Williama Shakespeara. Po studiích filosofie na Morehouse College se odstěhoval do New Yorku, aby na New York University studoval herectví. V roce 1995 se seznámil s umělkyní Marcií Jones se kterou měl dceru Saturn. V roce 2003 se seznámil s herečkou Persií White, kterou si roku 2008 vzal. Angažoval se proti Bushově administrativě a válce v Iráku.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "V roce 1996 získal titul Nuyorican Poets Cafe's Grand Slam Champion. Roku 1998 se objevil ve filmu \"Slam\" který získal cenu poroty na Sundance Film Festival a na festivalu v Cannes získal zlatou kameru. Vystupoval s umělci jako Nas, The Fugees, Christian Alvarez, Blackalicious, Erykah Badu, KRS-One, Zack de la Rocha, De La Soul nebo DJ Krust, ale také s básníky jako Allen Ginsberg a Sonia Sanchez. Spolupracoval s The Mars Volta, Buckethead & Friends nebo Nine Inch Nails, které doprovodil roku 2005 na evropské turné a roku 2007 se objevil jako host také ve dvou písních z jejich alba \"Year Zero\". Spolupráce s Nine Inch Nails vyvrcholila, když Trent Reznor v roce 2007 spoluprodukoval Williamsovo album \"The Inevitable Rise and Liberation of NiggyTardust!\". Album bylo nejprve dostupné na Williamsově stránce niggytardust.com a prvních 100 000 zájemců mělo možnost písně z alba stáhnout v nižší kvalitě nebo za 5 dolarů v bezstrátovém formátu FLAC nebo MP3 ve vysoké kvalitě. Až později vyšlo album také na CD. Dne 3. dubna 2016 vystoupil s dalšími hosty na koncertu velšského hudebníka Johna Calea, při němž hrál písně z prvních dvou alb kapely The Velvet Underground. Williams zpíval v písni „Heroin“ a svým hlasem rovněž přispěl do částí skladby „Lady Godiva's Operation“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Saul Stacey Williams (* 29. února 1972, Newburgh, USA) je americký básník, spisovatel, herec a hudebník. Je známý kombinací poezie a alternativního hip hopu a spoluprací s Trentem Reznorem na albu \"Year Zero\", Reznor později produkoval Williamsovo album \"The Inevitable Rise and Liberation of NiggyTardust!\". Mezi jeho nejvýznamnější herecké role patří hlavní role v nezávislém filmu \"Slam\".", "tgt_summary": "Saul Stacey Williams (* 29. Februar 1972 in Newburgh, Orange County, New York) ist ein US-amerikanischer Autor, Poet, Schauspieler, Rapper, Sänger und Musiker in der Hip-Hop-Szene. Bekannt ist er vor allem wegen seiner Spoken-Word-Alben und dem Film \"Slam\".", "id": 2171344} {"src_title": "Bitmapové indexování", "tgt_title": "Bitmap-Index", "src_document": [{"title": "Bitmapové indexování a jeho vlastnosti.", "content": "Index poskytuje odkazy na řádky v tabulce, které obsahují dané klíčové hodnoty. Každý bit v bitmapu odpovídá možné ROW ID, a je-li bit nastaven, znamená to, že řádek s odpovídajícími ROW ID obsahuje klíčovou hodnotu. Mapovací funkce nezmění skutečné ROW ID, takže bitmapový index poskytuje stejné funkce jako běžný index. Pokud je počet různých klíčových hodnot malý, pak použitím bitmapových indexů šetříme místo. Bitmapové indexy jsou nejúčinnější pro dotazy, které obsahují více podmínek v klauzuli WHERE. Řádky, které splňují některé, ale ne všechny, jsou podmínkami odfiltrovány. To často dramaticky zlepšuje dobu odezvy. Bitmapové indexování zná svět poměrně dlouho (první práce na téma bitmapových indexů se objevily již kolem roku 1987), ale praktické využití se pro bitmapové indexy našlo až těsně před rokem 2000.", "section_level": 1}, {"title": "Jak si to představit.", "content": "Mějme tabulku Poslední_výskyt_druhu se sloupci datum, místo výskytu, id_druhu, část dne. V naší tabulce budou hodnoty id_druhu vždy jedinečné. Datum a Místo výskytu bude mít poměrně velký rozptyl hodnot, ale část dne bude nabývat dvou hodnot- AM (dopoledne) a PM (odpoledne). Z toho plyne, že indexovat bitmapově má největší smysl nad sloupcem část dne. V tomto případě se bez ohledu na počet záznamů v tabulce vytvoří pouze dvě bitmapová pole, a to: \"” část dne je AM ”\",\"” část dne je PM ”\". Další možnost, jak využít bitmapové indexování u naší tabulky, jsou třeba bitmapová pole BI LEDEN, BI ÚNOR,... apod.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady vytvoření bitmap indexu.", "content": "Mějme tabulky:", "section_level": 1}, {"title": "Vytvoření bitmap indexu 1.", "content": "Vytvoříme bitmapový index pro tabulku prodej. CREATE BITMAP INDEX prodej_zakaznik_pohlavi_Bindex ON prodej(zakaznik.zak_pohlavi) FROM prodej, zakaznik WHERE prodej.id_zakaznika = zakaznik.id_zakaznika;", "section_level": 2}, {"title": "Vytvoření bitmap indexu 2.", "content": "Můžete vytvořit bitmapový index pro více než jeden sloupec, jako v následujícím příkladu, který používá zakaznik(pohlavi,rodinny_stav) CREATE BITMAP INDEX prodej_zakaznik_pohlavi_Bindex ON prodej(zakaznik.zakaznik_pohlavi, zakaznik.rodinny_stav) FROM prodej, zakaznik WHERE prodej.id_zakaznika=zakaznik.id_zakaznika;", "section_level": 2}, {"title": "Vytvoření bitmap indexu 3.", "content": "Můžete vytvořit bitmapový index na více než jednu tabulku, jako v následujícím příkladu, který používá zakaznik(pohlavi) a zbozi(typ) CREATE BITMAP INDEX prodej_zakaznik_pohlavi_typ_Bindex ON prodej(zakaznik.pohlavi, zbozi.typ) FROM prodej, zakaznik, zbozi WHERE prodej.id_zakaznika = zakaznik.id_zakaznika AND prodej.id_zbozi = zbozi.id_zbozi;", "section_level": 2}, {"title": "Vytvoření bitmap indexu 4.", "content": "Můžete vytvořit bitmapový index na více než jednu tabulku, ve které je indexovaný sloupec připojený k tabulce indexů pomocí jiné tabulky. Například, můžeme používat index zeme.jmeno_zeme i když tabulka zeme není spojena přímo na tabulku prodej. Místo toho se tabulka zeme spojí s tabulkou zakaznik, která je spojená s tabulkou prodej. Tento typ schématu se běžně nazývá \"snowflake schema\". CREATE BITMAP INDEX prodej_zeme_nazev_Bindex ON prodej(zeme.nazev) FROM prodej, zakaznik, zeme WHERE prodej.id_zakaznika = zakaznik.id_zakaznika AND zakaznik.id_zeme = zeme.id_zeme", "section_level": 2}], "src_summary": "Bitmapové indexování je speciální způsob indexování databáze. Plné indexování databází tradičním B-stromem může být příliš nákladné, pokud jde o místo, protože indexy můžou být několikanásobně větší než údaje v tabulce. Bitmapové indexy (Indexování pomocí binárních matic) jsou obvykle jen zlomek velikosti indexovaných dat v tabulce. Bitmapové indexy, na rozdíl od klasických indexů, pracují s binárními hodnotami (binární 1 (true) a 0 (false)). Můžeme je chápat jako předem vypočítané odpovědi na jednoduché otázky, které rozdělují záznamy do přehlednějších kategorií. Bitmapový index říká, zda je odpověď na danou otázku pro určitý záznam v databázi pravdivá nebo ne. Bitmapové indexy jsou široce používány v prostředí datových skladů.", "tgt_summary": "Ein Bitmap-Index ist ein Datenbankindex, der dazu dient, mehrdimensionale Daten effizient zu indizieren. Auf Grund seiner Eigenschaften findet der Bitmap-Index vor allem bei Data Warehouses Einsatz. ", "id": 1110570} {"src_title": "Zbrush", "tgt_title": "ZBrush", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zbrush byl vyvinut společností Pixologic, založenou Oferem Alonem a Jackem Rimokhem. Program byl prezentován v roce 1999 na konferenci SIGGRAPH. Demo verze 1.55 byla vydána v roce 2002 a verze 3.1 v roce 2007. Zbrush 4 pro Windows a Mac OS byl oznámen 21. dubna 2009 pro srpnové vydání, ale byl následně odložen. V září stejného roku byla vydána verze 3.5 s některými funkcemi plánovanými pro Zbrush 4.", "section_level": 1}, {"title": "Pixol.", "content": "Pixol je datová struktura pro ukládání obrazových informací v 2.5D. Podobně jako pixel obsahuje X a Y souřadnice na virtuálním plátně a hodnotu barvy. Navíc však přidává informace o materiálu, Z souřadnici (hloubku od kamery) a orientaci (normálu).", "section_level": 1}, {"title": "Možnosti.", "content": "Mezi hlavní funkce programu patří:", "section_level": 1}, {"title": "Skulptování a 3D štětce.", "content": "Zbrush umožňuje tvarovat 3D model podobným způsobem jako sochař. Využívá k tomu 3D štětce (), které určitým způsobem ovlivňují povrch modelu. Funkce štětců se liší od posouvání části modelu či přidávání objemu po vyhlazování nebo zploštění povrchu. Každý štětec přitom má dodatečné nastavení funkce.", "section_level": 2}, {"title": "Polypainting.", "content": "Polypainting je metoda malby na povrch objektu s možností následného exportu textury pro 3D model. Hodnota barvy je uložena společně s každým vertexem modelu a rozlišení malby tedy závisí na počtu polygonů modelu.", "section_level": 2}, {"title": "Dynamesh.", "content": "Dynamesh umožňuje dynamickou změnu topologie modelu při zachování konstantní hustoty polygonů. Po změně modelu, která způsobí přílišné natažení polygonů je možné model regenerovat a dynamesh přidá v tomto místě dodatečné vertexy. Další funkcí dynamesh je spojení protínajících se povrchů, podobné booleanovským operacím.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zbrush je profesionální grafický editor pro 3D a 2.5D modelování, texturování a malbu. Primární funkcí programu je vytváření highpoly modelů pro digitální animace, filmy a hry. ", "tgt_summary": "ZBrush ist ein Grafikprogramm der Firma Pixologic, das mit einer Hybridtechnologie aus 2D und 3D arbeitet. Es ist sowohl als gewöhnliches Malprogramm für 2D-Grafiken als auch zur 3D-Modellierung und Texturierung verwendbar. Die erste Version erschien 1999. Grundlegend unterschiedlich zu anderen Grafikprogrammen speichert ZBrush in jedem Pixel nicht nur RGB- oder Alpha-, sondern auch Tiefeninformationen ab. Daher auch der Name: die Variable Z wird in Raumkoordinaten üblicherweise für die Tiefenkomponente verwendet. Diese speziellen Pixel werden nach dem Firmennamen als \"\" bezeichnet. ", "id": 1136135} {"src_title": "Československo-polské pohraniční spory", "tgt_title": "Tschechoslowakisch-polnische Grenzkonflikte", "src_document": [{"title": "1918–1920.", "content": "První fáze sporů započala vznikem Československa a Polska v roce 1918. Ve Slezsku vypukl spor o Těšínsko, na Slovensku o Oravu a Spiš. Na Těšínsku se v roce 1919 oba státy krátce střetly v tzv. sedmidenní válce. Tyto spory byly vyřešeny rozhodnutím velvyslanecké konference ve Spa z 28. července 1920. Sporné území bylo rozděleno mezi oba státy.", "section_level": 1}, {"title": "1938–1939.", "content": "V roce 1938 využilo Polsko Mnichovského diktátu a vynutilo si na Československu odstoupení východní části československého Těšínska (tzv. Zaolzie) a poté i Polskem dříve požadovaného území na Oravě a Spiši. Po své porážce v roce 1939 však Polsko o tato území přišlo – zabrané území na Těšínsku bylo přičleněno k Německu, zabrané území na Oravě a Spiši spolu s Československem dříve požadovaným územím v těchto oblastech bylo přičleněno ke Slovenskému státu.", "section_level": 1}, {"title": "1945–1947.", "content": "Po druhé světové válce se hranice Československa vrátily do předmnichovské podoby. Polsko-německá hranice se posunula o několik set kilometrů na západ, na Odru a Nisu. Polsko stále požadovalo vydání dříve sporných území, zejména na Těšínsku, kde žila polská menšina. Československo naproti tomu požadovalo vydání části před válkou německých území – Kladska, Hlubčicka a Ratibořska – kde žila česká menšina a která Sovětský svaz předal do správy Polsku. Po mnoha bezvýsledných jednáních byla nakonec na zásah Sovětského svazu v roce 1947 podepsána mezi Československem a Polskem smlouva o přátelství a vzájemné pomoci. Tato smlouva zklidnila situaci, ale vzájemné napětí přetrvávalo.", "section_level": 1}, {"title": "Ukončení.", "content": "Vzájemné hraniční spory o území s konečnou platností ukončila až Smlouva mezi Československou republikou a Polskou lidovou republikou o konečném vytyčení státních hranic, podepsaná ve Varšavě 13. června 1958. Tato smlouva byla 17. října 1958 ratifikována Národním shromážděním republiky Československé, a to ústavním zákonem č. 62/1958 Sb., o konečném vytyčení státních hranic s Polskou lidovou republikou. Platnosti smlouva nabyla 14. února 1959. Hranice zůstaly v předmnichovské podobě. Smlouva ovšem určovala na některých úsecích poměrně velkou korekci hranice. Na jejím základě v Krkonoších Polsko předalo Československu osady Tkacze (Mýtiny) a Zieliniec (Údolí Naděje u Kořenova), za což získalo jižní svah hory Kocierz. Na Jesenicku Polsko předalo Československu osadu Krasów (Krasov – součást Vidnavy) a získalo českou osadu Skřivánkov (Skowronków). Ostatní korekce hranice byly kosmetického rázu. Celkem Polsko předalo Československu 12,05 km a Československo Polsku 8,37 km. Smlouva určovala, že vyměněné území musí být stejné rozlohy, zatímco Polsku bylo předáno území o 3,68 km menší. Problém chybné výměny území se vrátil na jednací stůl v roce 2011 ovšem k porozumění nedošlo. Ke kosmetickým úpravám hranic dochází stále. Důvodem bývají změny v krajině (vodní toky mění koryto, v horách dochází k sesuvům atd.). K větší korekci hranic došlo ještě v roce 1976, kdy Polsku bylo Československem předáno území u Lysé nad Dunajcom na Slovensku (území bylo připojeno k obci Niedzica v Polsku) a Československu území u Wojkowa (území bylo připojeno k obci Lenartov na Slovensku). Obě strany si vyměnily území o rozloze 0,25 km.", "section_level": 1}], "src_summary": "Československo-polské pohraniční spory byly pohraniční spory o území mezi Československem a Polskem, vedené v letech 1918 až 1958. Část těchto sporů vrcholila v letech 1918–1920, 1938–1939 a 1945–1947. V roce 1945 vznikly v souvislosti s přičleněním velké části před válkou německého Slezska k Polsku další československo-polské pohraniční spory o území. ", "tgt_summary": "Die tschechoslowakisch-polnischen Grenzkonflikte haben ihren Ursprung in der offiziellen Grenzziehung während des Bestehens des Vielvölkerstaates Österreich-Ungarn und den daraus nach dem Ersten Weltkrieg resultierenden neuen Grenzen. Durch die gemischte Bevölkerungsverteilung in den nördlichen Gebieten der Tschechoslowakei forderte Polen einige Grenzgebiete für sich ein:", "id": 112} {"src_title": "Kily González", "tgt_title": "Kily González", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Zprvu hrál v rodném městě za tým Rosario Central. V roce 2019 pro španělský deník Marca uvedl, že v tomto období byl blízko přestupu do Realu Madrid, který se ale nakonec neuskutečnil a González poté přestoupil do jiného argentinského týmu Boca Juniors. Zde si v sezóně 1995/96 zahrál s Diegem Maradonou.", "section_level": 1}, {"title": "Valencia.", "content": "V ročníku 1999/2000 už patřil Valencii, kde ho vedl trenér Héctor Cúper. Prosadil se do základní sestavy vedle hráčů jako byli Gaizka Mendieta nebo Claudio López a ačkoli Valencia nevstoupila do sezony dobře, obsadila nakonec třetí pozici. Tým spoléhající na brankáře Cañizarese se dostal do dobré formy v rámci Ligy mistrů. Kily González se trefil v úvodním utkání doma proti Rangers a měl podíl na výhře 2:0. Valencia v konkurenci Glasgow Rangers, Bayernu Mnichov a PSV Eindhoven postoupila do druhé skupinové fáze, kde narazila na Bordeaux, Fiorentinu a Manchester United. González se trefil znovu v úvodu a přispěl k domácí výhře nad Bordeaux 3:0. Později se znovu prosadil proti Bordeaux a pomohl k venkovní výhře 4:1. Ve čtvrtfinále proti římskému Laziu Valencia zvítězila 5:2 i díky hattricku Gerarda Lópeze, sám González se gólově neprosadil, ale měl k tomu několik příležitostí. Přes venkovní prohru 0:1 zamířila Valencia do semifinále, kde se střetla s Barcelonou. González doma táhl vlastní mužstvo k vítězství 4:1 a na levé straně dělal potíže soupeřovu obránci Puyolovi. Ve 43. minutě jeho centr našel útočníka Angula, který poslal Valencii do vedení 2:1. Krátce poté se Mendieta prosadil z penalty. V 92. minutě nastavení měl podíl na gólu Lópeze, který zvýšil na konečných 4:1. Porážka 1:2 na hřišti Barcelony nic neměnila na postupu do finále, kde se Valencia střetla s Realem Madrid. González odehrál celý zápas, ale jeho tým prohrál 0:3. V dalším ročníku 2000/01 v La Lize odehrál 22 zápasů, Valencia skončila v tabulce až pátá. Valencia posílila mužstvo o ofenzivního záložníka Aimara nebo útočníka Carewa. Tým se znovu kvalifikoval do Ligy mistrů, kde González ve skupině jediným gólem rozhodl zápas na hřišti nizozemského SC Heerenveen. V březnu jedním gólem přispěl k demolici Sturmu Graz 5:0 na jeho hřišti. Valencia se přes Arsenal a Leeds United dostala do druhého finále v řadě. González nastoupil proti Bayernu Mnichov od začátku a jeho tým se dostal do brzkého vedení po proměněné penaltě Mendiety. Effenberg srovnal také z penalty a zápas nebyl rozhodnutý ani po prodloužení. Nastal penaltový rozstřel, González svoji penaltu v šesté sérii proměnil, ale v sedmé na Linkeho gól neodpověděl Pellegrino, Bayern tak vyhrál 5:4. V létě 2001 se spekulovalo o jeho možném odchodu, ale nakonec v mužstvu zůstal. Nový trenér Rafael Benítez nasadil Gonzáleze do 26 utkání La Ligy. Valencia tuto sezonu získala mistrovský titul po více než 30 letech. González už ale nebyl pro tým tak zásadní jako předchozí sezóny. Do 3. kola Poháru UEFA kvůli zranění nezasáhl, ale byl k dispozici ve 4. kole proti švýcarskému Servette. Ve čtvrtfinále proti Interu pobyl na hřišti necelou hodinu, v 56. minutě byl ale vyloučen a zmeškal tak odvetný zápas. V odvetě vyhrál Inter doma 1:0. V ročníku 2003/04 odehrál v lize 13 zápasů, dalších šest pak v Lize mistrů. Na jaře se na několik týdnů zranil, poté co jej v zápase s Bilbaem fauloval Aitor Karanka. Trenér Benítez na levém křídle sázel na mladého Španěla Vicenteho, González proto odešel do Interu jako volný hráč.", "section_level": 2}, {"title": "Inter Milán.", "content": "V ročníku Serie A 2003/04 zasáhl do 21 zápasů. Na začátku dubna nastoupil v základu do derby proti Juventusu, dal si ale vlastní gól když srazil balon Camoranesiho do brány Alberta Fontany. Inter nicméně utkání zvládl a zvítězil 3:2. Byl nasazen do úvodního zápasu Ligy mistrů s Arsenalem, který Inter vyhrál 3:0. Stál u zrodu gólové akce, když využil špatné poziční hry Laurena a nacentroval míč van der Meydemu, který překonal Lehmanna. Inter nakonec skončil už ve skupině, v Serii A získal až čtvrté místo.", "section_level": 2}, {"title": "Styl hry.", "content": "González byl dostatečně silným, aby jej soupeř snadno neobral o balon. Disponoval dovedností jak krátkých, tak dlouhých přihrávek.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěchy.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}], "src_summary": "Cristian Alberto González Peret (* 4. srpna 1974, Rosario), známý též jako Kily González, je bývalý argentinský profesionální fotbalista, který hrál na pozici záložníka. Mezi roky 1995 až 2005 nastupoval za argentinskou reprezentaci, za kterou odehrál přes 50 zápasů.", "tgt_summary": "Kily González (* 4. August 1974 in Rosario als \"Cristian Alberto González Peret\") ist ein ehemaliger argentinischer Fußballspieler. González agierte im linken Mittelfeld, spielte genaue Pässe und war sehr zweikampfstark.", "id": 998849} {"src_title": "Arnold Geulincx", "tgt_title": "Arnold Geulincx", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Arnold Geulincx se narodil v Antverpách v poměrně zámožné rodině Jana Geulincxe, městského posla zprostředkovávajícího poštovní spojení s Bruselem, a Marie Geulincxové, roz. Strickersové. V patnácti letech opustil rodné město a zapsal se na katolické univerzitě v Lovani, kde mj. navštěvoval přednášky karteziána Guillauma Philippa. Geulincx byl velmi nadějný student, v roce 1643 získal licenciát v teologii, přičemž skončil jako druhý nejlepší mezi 159 studenty. V prosinci 1646 nastoupil na místo odborného asistenta filosofie, v roce 1649 se potom stal řádným profesorem filosofie. 23. ledna 1658 přišel o místo, pravděpodobně kvůli svému kritickému postoji vůči scholastice, resp. kvůli svým sympatiím s jansenismem. Téhož roku se přestěhoval do kalvínského Leidenu, kde konvertoval ke kalvinismu, což byl krok, k němuž neměl příliš daleko, protože jak kalvinismus, tak jansenismus se zakládají na augustiniánských předpokladech. 17. září získal na Univerzitě v Leidenu akademický titul v oboru medicíny a brzy zde opět začal vyučovat filosofii a účastnit se nejrůznějších disputací. 8. prosince pak vstoupil do manželství se Susannou Strickersovou z Weertu. 20. listopadu 1669 bylo Geulincxovo jméno přečteno mezi oběťmi moru na inaugurační přednášce Abrahama Heydana s následující vzpomínkou: \"\"Dr. Geulincx, muž nadaný takovým géniem a výmluvností, že i když ho neochránila před bídou (která je sice matkou ctnostné mysli, ale také velkou nevýhodou, pokud ze zápasu s ní člověk nevyjde), budou jeho jméno a pověst zářit mezi nejvýznamnějšími filosofy a řečníky naší doby.\"\"", "section_level": 1}, {"title": "Filosofie.", "content": "Geulincxova filosofie se od filosofie Descartovy zřetelně odlišuje svým eticko-náboženským zaměřením, jehož důsledkem je uznání lidské bezmocnosti a spolu s ní podřízení lidské vůle Bohu. V založení metafyzických principů však Geulincx zůstal Descartovi zavázán, třebaže dualismus matérie a ducha, který od něho přejal, pro něj zůstává nepochopitelným a nevyslovitelným mystériem.", "section_level": 1}, {"title": "Teorie poznání.", "content": "Zatímco Descartes se snažil ukázat, že věci jsou reprezentovány prostřednictvím idejí, Geulincx naopak tvrdil, že věci o sobě jsou nepoznatelné. K tomuto závěru došel na základě kritiky samotných předpokladů tehdejší racionalistické ontologie, která vycházela z aristotelsko-scholastické filosofie přírody, jejíž realismus připadal filosofovi naivní. Skutečné poznání věcí, které je přístupné jedině Bohu, je podle Geulincxe u člověka možné jen v omezené míře. V tomto ohledu filosof rozlišoval čtyři druhy vědění: 1) Vědění na základě vjemů; 2) Vědění na základě abstraktních pojmů; 3) Vědění na základě evidentního vhledu do povahy rozlehlosti a vědomí; 4) Vědění na základě vhledu do podmínek vytváření poznaného. První dva druhy využívající zkušenost a rozum pak označuje za subjektivní způsoby poznání, které podle něho nelze vykládat realisticky. Platnost soudů vyslovených prostřednictvím vhledu do podstaty myšlení, z nichž vychází metafyzika reflektující naše vědomí a závislost tohoto vědomí na něčem, co vědomí přesahuje, zejména na Bohu, ovšem podle Geulincxe zpochybnit nelze. Další složkou jeho teorie poznání je kritika vědeckých hypotéz, pro které stanovuje podmínku: kontingence, vyloučení empirických pojmů, objasnění pojmů teoretických a omezení hypotéz na dostačující předpoklady k vysvětlení daných fenoménů. S tímto tématem související kritiku racionalistického pojetí kauzality však detailněji nerozvedl.", "section_level": 2}, {"title": "Metafyzika.", "content": "Také při zakládání své metafyziky navázal Geulincx na Descartovu metodickou pochybnost, podle níž nahlížel všechna svá přesvědčení tak, jako by byla mylná. V otázce dualismu se pokusil (nekauzálně) vysvětlit nezpochybnitelnou provázanost mezi jistými fyzickými a psychickými procesy tím, že označil Boha za jedinou pravou příčinu zakládající řád psychofyzické souvislosti. S pomocí této okasionalistické hypotézy také dospěl k závěru, že Bůh je principem dění v materiální oblasti, protože každý pohyb musí být podle Geulincxe způsoben příčinou odlišnou od matérie, tj. příčinou nemateriální, jíž může být jen vědomé, svobodné (tj. autonomní) působení Boží. V důsledku těchto úvah filosof odmítl také kauzální teorii vnímání, neboť věci nevidíme proto, že by na vědomí působilo nějaké podráždění (což je vyloučeno díky bytostné odlišnosti materiálního podráždění a vědomého vjemu), nýbrž proto, že nám to umožňuje Bůh. Člověk vnímající materiální věci pak má být považován za největší ze všech Božích zázraků. Sporným místem Geulincxova řešení je ale to, že lidské tělo, které by jako něco materiálního nemělo být schopné vytvářet myšlenky, přesto jakožto nástroj Božího působení myslí. Vysvětlit tento paradox se již filosofovi nepodařilo.", "section_level": 2}, {"title": "Etika.", "content": "V centru Geulincxovy etiky je nauka o ctnosti jakožto \"lásce k pravému rozumu\", která je ovšem chápána jako láska racionální, nikoliv afektivní. Má-li obecný rozum, v němž mají vznikat morální normy, svůj základ v Bohu, pak je láska k rozumu nepřímo také láskou k Bohu. Filosof dále stanovuje formální morální princip, který zní: \"Kde nic nezmůžeš, tam nemáš ani nic chtít\", nebo také: \"Nic se nemá dělat nadarmo\". Slabinou jeho koncepce je snaha odvodit etiku výhradně ze sebepoznání, protože z vět o přirozenosti člověka se nedají dedukovat imperativy, které by např. člověku zabránily zrušit spojení těla a duše prostřednictvím sebevraždy. Jediným zdůvodněním, které Geulincx nabízí je to, že člověk má sám sebe cenit nízko a že se má zcela odevzdat Bohu, přičemž závislost na něm zdůrazňuje způsobem, který vede až k panteismu. Jako kardinální ctnosti potom označuje: píli, poslušnost, spravedlnost a pokoru. Edice filosofického díla: \"Opera philosophica\". Ed, J. P. N. Land, Martinum Nijhoff: Haag, 1891-1893 (3 sv.)", "section_level": 2}], "src_summary": "Arnold Geulincx [chélinks] (31. ledna 1624, Antverpy – listopad 1669, Leiden) byl vlámsko-nizozemský filosof 17. století, jeden z následovníků Reného Descarta, který je vedle Malebranche považován za hlavního představitele okasionalismu.", "tgt_summary": "Arnold Geulincx () (* 31. Januar 1624 in Antwerpen; † November 1669 in Leiden) war ein flämisch-niederländischer Theologe, Logiker und Philosoph. Neben Malebranche gilt er als ein Hauptvertreter des Okkasionalismus.", "id": 305979} {"src_title": "Habartice (Krupka)", "tgt_title": "Habartice u Krupky", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1363. Od roku 1347 je majitelem obce připomínán jistý Anselm z Habartic. Roku 1376 poté ves přechází pod Koldice z nedaleké Krupky. Roku 1590 získali obec pro své chlumecké panství Kölblové. Obyvatelé této rozlehlé a úhledné obce zprvu pracovali jako lesníci a horníci v nedalekých rudných dolech v Telnici a Krupce. Po útlumu těžby se poté živili převážně jako řemeslníci a hospodáři a ženy se zabývaly pletením slaměných klobouků a výrobou stávkového zboží. Během bitvy u Chlumce se zde asi hodinu zdržel i císař Napoleon Bonaparte předtím, než odjel sledovat průběh bitvy k nakléřovskému kostelíku. Na místní faře pak dlouhá léta příchozím ukazovali stůl u kterého císař seděl a iniciály na dveřích „N. B.“, které zde vyryl jeho pobočník. Podle sčítání lidu z roku 1843 zde v žilo ve 203 domech 1226 obyvatel. Počet obyvatel poté mírně klesl a podle záznamů z roku 1900 zde žilo už jen 954 Němců a 4 Češi. V roce 1913 zde byla provedena nákladná oprava obecné školy. Roku 1921 postaven obecní dům a rok poté zavedeno veřejné elektrické osvětlení. V roce 1923 místní odhalili pomník obětem první světové války. K rozvoji obce v dalších letech pomohla i výstavba silnice na Krásný les a do Německa. Po odsunu německého obyvatelstva zůstala vesnice z velké části neobydlená. Přistěhovalo se sem sice několik českých rodin, i tak ale rozlehlá a převážně neobydlená obec postupně pustla. V 50. letech bylo rozhodnuto o násilném vystěhování místních obyvatel a celá vesnice byla následně spolu s okolními obcemi zbořena československou armádou. Z celé vsi zůstala stát jen jediná patrová budova (sídlo celní správy) nacházející se za kostelem na návrší směrem na Komáří vížku. V současnosti se zde nachází jen několik chalup a v lesíku v místech, kde kdysi stával kostel, opuštěný hřbitov. Budova celní správy po odchodu celníků postupně chátrala a celý rozlehlý objekt je v současnosti již bez střechy. Místo je turisticky hojně vyhledávané. Vede zde Krušnohorská magistrála, která slouží běžkařům i cyklistům. Území obce se nachází v přírodním parku Východní Krušné hory s množstvím chráněných živočichů a rostlin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Habartice () jsou zaniklou obcí, která stála ve stejnojmenném katastrálním území o výměře 12,76 km2 asi 4,5 kilometru severně od Krupky v okrese Teplice na severu Čech.", "tgt_summary": "Habartice () ist eine Wüstung im Norden Tschechiens. Ihr Kataster mit einer Fläche von 1249,7746 ha gehört zur Stadt Krupka.", "id": 1442881} {"src_title": "Laterna magika", "tgt_title": "Laterna magika", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Program Expo 58.", "content": "Laterna magika vznikla jako reprezentativní kulturně-propagační program Československé republiky pro mezinárodní výstavu Expo 58, která se konala od 17. dubna do 19. listopadu 1958 v Bruselu. Vytvořením projektu byl pověřen divadelní režisér Alfréd Radok spolu se svým bratrem Emilem a scénografem Josefem Svobodou, kteří v projektu zrealizovali myšlenku propojení filmové projekce s živou jevištní akcí. Mezi další spolupracovníky patřili mj. Jaroslav Stránský jako produkční a vedoucí inscenačního plánu, Miloš Forman jako scenárista, režiséři Vladimír Svitáček a Ján Roháč, choreograf Jiří Němeček, výtvarnice kostýmů Erna Veselá, herečky Zdeňka Procházková, Sylva Daníčková a Valentina Thielová, tanečnice a tanečníci Jarmila Manšingrová, Naďa Blažíčková, Yvetta Peškova, Eva Poslušná, Miroslav Kůra, Vlastimil Jílek a další členové Národního divadla. Program byl komponovaným pásmem jednotlivých čísel, která spojovala výstupy konferenciérky. Ty měly svůj výstup předtočený v několika jazycích a byly promítány tak, že docházelo ke zdánlivě reálné interakci herečky na scéně s jejími obrazy a i mezi nimi vzájemně. Stejný princip byl využit při kompozici ostatních čísel, která využívala hudbu, tanec i hereckou akci. Projekt byl nazván „\"Laterna magika\"“ a měl zásadní podíl na úspěchu Československa na světové výstavě. Při závěrečném hodnocení získal pavilon ČSR nejvyšší počet bodů a ocenění Zlatá hvězda, 56 jednotlivých cen, množství dalších diplomů a medailí. V době, kdy byl program na Expu uváděn, a těsně po skončení světové výstavy, dostala Laterna magika nabídky na hostování v SSSR, Sýrii, Egyptě, USA, Anglii, Francii, Holandsku, Belgii, Rakousku, Španělsku a Izraeli. Zástupci dalších zemí se informovali o možnostech získání licence. Laterna magika se stala světově proslulou značkou a po návratu do Československa zahájila oficiální činnost 9. května 1959 jako samostatný soubor Národního divadla vystupující v prostorách paláce Adria (na rohu Národní třídy a Jungmannova náměstí). Program složený z různorodých čísel byl především společným dílem Alfréda Radoka a Josefa Svobody, kteří už na počátku definovali principy vztahů mezi akcí na scéně a filmem, které Laterna magika rozvíjí dodnes: projekce není jen pohyblivou kulisou ani nevytváří pouze zdání skutečnosti. Klíčem je propojení obsahu dějů na scéně s akcí na filmovém plátně. Dnes Laterna magika zachází se širokým spektrem prostředků, s jejichž užitím má vzhledem ke své bohaté historii velké zkušenosti, takže každé představení je založeno na jiném principu spojení jeviště a obrazu.", "section_level": 2}, {"title": "Léta 1959–1973.", "content": "Podoba prvního reprezentativního programu byla dlouhou dobu využívána jako vzor pro tvorbu nových komponovaných večerů. Soubor byl součástí Národního divadla jako samostatná „výzkumná“ scéna s vlastním uměleckým vedením. Uměleckým šéfem se stal režisér Alfréd Radok. V šedesátých letech byla Laterna magika zaměřená jak na domácí publikum, tak stále více na zájezdové programy, pro které byl skládankový charakter prvních představení výhodou. Podle archivních materiálů a pamětníků se jednotlivé části premiérového a následných zájezdových programů měnily, doplňovaly, upravovaly nebo se měnily jejich názvy. Druhé představení Laterny magiky se jmenovalo příznačně \"Zájezdový program\" a premiéra se uskutečnila 5. prosince 1960 v rámci hostování v někdejším Leningradu. S tvorbou nového programu byl spojen také střet s tehdejší představou kulturních kádrů o socialisticky realistickém umění: ministr kultury Václav Kopecký nepovolil jevištní ztvárnění tanečně filmového čísla \"Otvírání studánek\" na hudbu Bohuslava Martinů. Alfred Radok odešel dobrovolně z funkce uměleckého šéfa, ve vedení souboru jej nahradil tanečník a choreograf Oldřich Stodola. V uvolněnější atmosféře roku 1966 se dílo na repertoár vrátilo a spolu s ním i Radok na post šéfa souboru. Jedinou výjimkou v programu této éry byla celovečerní dramatická inscenace \"Hoffmannovy povídky \"z roku 1963, kterou vytvořil režisér Václav Kašlík. Hudební dílo Jacquese Offenbacha oprostil od vedlejších motivů a soustředil děj na postavu Hoffmana a jeho tří lásek, vystupovaly v něm pouze tři hlavní postavy, baletní a operní soubor. Kritika však \"Hoffmannovy povídky \"nepřijala a požadovala pro Laternu magiku zpět revuální typ programu. Na světové výstavě Expo 67 v Montrealu se Laterna prezentovala kratším programem, který později uváděla v Praze pod názvem \"Revue z bedny\", na světové výstavě se hrál až dvanáctkrát za den.", "section_level": 2}, {"title": "Léta 1973–1989.", "content": "Zlom v dramaturgii Laterny magiky nastal roku 1973, kdy soubor začal hledat nový umělecký výraz v podobě celovečerního představení. Uměleckým ředitelem se na dlouhou dobu stal architekt a scénograf Josef Svoboda. Prototypem nového celovečerního představení se stal \"Pražský karneval\" (1974) v režii Václava Kašlíka, čerpající náměty ze staropražských legend. Inscenace se hrála úspěšně asi měsíc, neprošla však závěrečným schvalovacím procesem. K novému nastudování byl přizván jako režisér Evald Schorm, který inovovanou verzi uvedl pod názvem \"Láska v barvách karnevalu\" (1975). Laterna magika se pokusila oslovit i dětského diváka, poprvé v roce 1975 hrou \"Ztracená pohádka\", a především premiérou \"Kouzelného cirkusu\" v roce 1977. Tato inscenace je na repertoáru dodnes jako nejstarší nepřetržitě uváděný titul na repertoáru a je nejhranějším divadelním kusem ve střední Evropě. \"Kouzelným cirkusem\" také Laterna zřetelně vstoupila do etapy mnohovýznamového divadla. Josef Svoboda při oslavách dvaceti let uvádění Kouzelného cirkusu poznamenal: „\"V lůně celého záměru bylo cirkusové téma, pro které se zrodil šťastný nápad panoramatické pohyblivé plachty, nesoucí filmový obraz a znázorňující rovněž cirkusové šapitó. Tato scénografie zpodobňuje celý příběh a princip Laterny magiky.\"“ Na inscenaci se podíleli např. zakladatel českého černého divadla Jiří Srnec, výtvarníci Zdeněk Seydl, Eva a Jan Švankmajerovi, choreografové František Pokorný, Vlastimil Jílek nebo Karel Vrtiška, hudebník Oldřich F. Korte ad. Na počátku 70. let se stal trvalým spolupracovníkem divadla kameraman Emil Sirotek. V roce 2013 byl filmový materiál inscenace \"Kouzelný cirkus\" profesionálně digitalizován, titulu \"Kouzelný cirkus\" bylo odehráno celkem přes 6200 repríz. Úspěšná byla i následující \"Sněhová královna\" (1979), kterou vytvořil pod režijním vedením Evalda Schorma choreograf Pavel Šmok. V Laterně magice bylo uvedeno experimentálně i činoherní představení: \"Noční zkouška\" (1981) Antonína Máši v režii Evalda Schorma. Hlavní roli režiséra ztvárnil Radovan Lukavský a inscenace využila poprvé synchronní promítání s použitím televizních kamer. Laterna magika se tímto představením mimo jiné snažila přesvědčit, že hraje také pro českého diváka, protože už v té době měla nálepku divadla určeného pro turisty. O dva roky později byla uvedena činohra \"Černý mnich\" s Janem Kačerem v hlavní roli. Laterna magika se dramaturgií přiblížila k formě repertoárového divadla, kde se mísí zábavná a vážná témata, experimentální i tradiční postupy, které si sama vytvořila. Prvky tzv. multimediálního divadla měly obsahovat nejen kombinaci médií a žánrů, ale také rozvinout původní metody a nové inscenační přístupy. Zvyšovala se úroveň tanečního souboru, který dostával stále více prostoru, zejména od premiéry představení \"Pragensia, Vox Clamantis\" (1984) choreografky Marcely Benoniové. Na přelomu 80. a 90. let 20. století patřil k repertoárovým stálicím \"Odysseus\" (1987) choreografa Ondreje Šotha, v režii Evalda Schorma a s hudbou Michaela Kocába. Během příprav, které trvaly bezmála tři roky, se hovořilo o nejtěžším úkolu, který na sebe Laterna magika kdy vzala. Existovaly dokonce dvě verze, jedna se hrála v prostorách Paláce kultury (dnešní Kongresové centrum), druhá byla již určená pro nově vzniklou Novou scénu ND (provoz zahájen v roce 1983), na jejíž scéně Laterna magika hraje od roku 1984 dodnes.", "section_level": 2}, {"title": "Léta 1989 – 2009.", "content": "V období, kdy působila Laterna magika v prostorách paláce Adria, se od 21. listopadu 1989 stala na tři týdny jedním z nejsledovanějších míst v Československu. Veškeré prostory divadla v tu dobu využívalo nově vzniklé Občanské fórum původně založené v Činoherním klubu. Laterna magika byla centrem „něžné revoluce“. Vedení, produkce a členové souboru se stali odpovědnými kontaktními osobami s občany celého Československa. Dvacet čtyři hodin denně registrovali nově vznikající OF v celé republice, telefonovali, vyřizovali korespondenci. Každý den v sále divadla probíhaly tiskové konference s novináři z celého světa, vyráběly se a distribuovaly letáky a další tiskoviny, v divadle spali mimopražští disidenti. Revoluce přinesla, s malým zpožděním, velkou změnu ve statutu Laterny magiky: v roce 1992 se stala samostatnou příspěvkovou organizací. Pokračovala v nastavené dramaturgické a umělecké lince. Představení pro tři tanečníky \"Minotaurus\", založené na zobrazení textu stejnojmenné povídky Friedricha Dürrenmatta v překladu Jiřího Honzíka, poprvé obsahovalo počítačovou animaci (v roce 1990). Po revoluci se začala také rodit spolupráce se zahraničím. Nejprve to byla \"Hra o kouzelné flétně\" (1992, premiéra v italském Anacapri) v koprodukci s Itálií, později úzké propojení se světem francouzské moderní choreografie. Na tři roky se šéfem baletního souboru Laterny magiky stal Jean-Pierre Aviotte, jehož prvním choreografickým počinem v divadle byl balet \"Casanova\" (1995), který režíroval Juraj Jakubisko. Následovaly \"Hádanky\", vysoce oceňované kritikou. Laterna magika se stále víc obracela ke stylu moderního a současného tance a toto snažení vyvrcholilo v inscenaci \"Graffiti\" (2002), kdy se ke slovu dostala tehdejší mladá generace choreografů: Petr Zuska, pozdější šéf baletu Národního divadla v Praze, Václav Kuneš, tanečník Nederlands Dans Theater a zakladatel pražského souboru 420PEOPLE, a Jiří Bubeníček, proslulý sólista Hamburského baletu a dalších scén, dnes rovněž etablovaný choreograf. Sólisté Laterny magiky Eva Horáková a Pavel Knolle byli za interpretaci duetu \"Les Bras de Mer\" (v choreografii Petra Zusky) oceněni jako nejlepší sólový taneční pár. Tuto cenu jim udělily Taneční sdružení České republiky a Únia tanečného umenia na Slovensku spolu s Nadací Českého a Slovenského literárního fondu za rok 2002. Ve stejném roce byli nominováni na Cenu Thálie. \"Graffiti\" byly také posledním dílem scénografa Josefa Svobody (zemřel v roce 2002), který v něm využil svůj vynález virtuálního plátna, umožňujícího projekci před jevištěm. Poprvé bylo použito v roce 1999 v baletu \"Past\". V roce 2004 vznikla inscenace \"Argonauti\" na zakázku řeckého olympijského výboru, premiérovaná v předvečer letních olympijských her v Athénách. Choreografem byl Jan Kodet. V koprodukci s francouzskou La Compagnie Commun byla vytvořena inscenace \"Rendez-vous\" (2005), která měla v choreografii J.-P. Aviotta premiéru v Avignonu. V roce 2008 Laterna magika oslavila 50 let své existence inscenací \"Cocktail 008\" vytvořenou z ukázek repertoáru, jako bonus byla přidaná krátká retro revue \"Code 58.08\", která vznikla k výročí Expa 58 a premiéru měla v rámci výstavy s názvem \"Bruselský sen\" v květnu 2008.", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 2009.", "content": "V roce 2010 se Laterna magika stala opět součástí Národního divadla. Od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2011 fungovala jako čtvrtý umělecký soubor ND pod vedením ředitele Zdeňka Prokeše. Od 1. 1. 2012 byla složkou Nové scény Národního divadla. V sezoně 2010/2011 na jaře se uskutečnila premiéra inscenace \"Legendy magické Prahy\", ve které se Laterna magika po umělecké stránce vrátila ke svému dědictví, klasické práci divadla s filmem a tancem v režii Jiřího Srnce a s choreografií Petra Zusky. V sezoně 2011/2012 oslavila 35. narozeniny inscenace \"Kouzelný cirkus\" a v sezoně 2011/2012 byl transformován do nové retrospektivy \"Cocktail 008\" na \"Cocktail 012 – The Best of\". Komponovaný program byl obměněn a z nejstaršího repertoáru bylo rekonstruováno proslulé číslo \"Krkolomná jízda\" z roku 1963. V sezoně 2012/2013 uvedla Laterna magika pod hlavičkou Nové scény premiéry dvě. První byla kratší rodinná inscenace \"Vidím nevidím\" v režii animátorky Marii Procházkové. Vznikla ve spolupráci s činoherci Tomášem Měcháčkem, Lindou Rybovou a Milanem Slepičkou. Je určena nejmenším návštěvníkům divadla, školám, existuje i verze tlumočená do znakové řeči pro sluchově postižené. V březnu 2013 měla premiéru experimentální inscenace \"Antikódy\", inspirovaná stejnojmennou sbírkou vizuální poezie Václava Havla z 60. let, a to v režii Braňa Mazúcha. Na tvorbě se podílel vizuální tvůrce Dan Gregor a zvukový designér Stanislav Abrahám spolu s choreografkou Věrou Ondrašíkovou, kteří jako hlavní princip inscenace použili tzv. realtime tracking, detekování lidí nebo objektů v předem určených zónách. V sezoně 2013/2014 vznikl pod hlavičkou Laterny magiky úspěšný projekt \"Human Locomotion\", syntetické divadelní představení zabývající se životem a dílem slavného průkopníka fotografických technologií Eadwearda Muybridge. Ke spolupráci byl přizván režisérský tým SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský) a další zkušení tvůrci: scénograf Jakub Kopecký, choreograf Jan Kodet nebo hudební skladatel Petr Kaláb. Inscenace se setkala s velmi příznivými ohlasy odborné kritiky. V sezoně 2014/2015 uvedla Laterna magika inscenaci \"Podivuhodné cesty Julese Verna\" v režii Davida Drábka. Na scénáři se podílela dramaturgyně Markéta Bidlasová, hudbu složil Darek Král, kostýmy navrhla Simona Rybáková, scénografické řešení Jakub Kopecký. Inscenace je postavena více na herecké akci, je určena rodinnému publiku a charakterem se blíží grotesce. Odehrává se na počátku 20. století v průkopnickém filmovém ateliéru, kde se pionýři tohoto nového média snaží zfilmovat \"Tajuplný ostrov\". Do natáčení zasáhne sám stárnoucí Jules Verne a jeho autoritativní manželka a celý štáb musí čelit celé řadě dalších nečekaných událostí. V sezoně 2015/2016 byla uvedena premiéra nové autorské inscenace \"Malý princ\", kterou pro Laternu magiku režíroval Vladimír Morávek.", "section_level": 2}], "src_summary": "Laterna magika je první multimediální divadlo na světě. Je jedním ze souborů pražského Národního divadla a působí v prostorách Nové scény ND. Svým unikátním přístupem k divadelní poetice si vytvořila světové renomé. Základní snahou, která utváří Laternu magiku dodnes, je hledáni cest k syntetickému divadlu, které je schopné vyprávět příběh za použití většího množství prostředků, zejména prostřednictvím multimediální projekce v kombinaci s prací živých interpretů na jevišti. Základní princip, interaktivní propojení filmové projekce s pohybem a hereckou akcí, postupně doplnily nové technologie, například digitální projekce nebo nová média včetně real timových programovatelných softwarů. V inscenacích Laterny magiky se od počátků propojují žánry: od činoherního herectví, přes výsadní postavení tance a baletu, po pantomimu a černé divadlo. Charakteristickým znakem také je, že inscenace vznikající pro Laternu magiku jsou vždy originálními autorskými díly určenými přímo pro tento soubor – nikdy nebyly přijímány jako hotové kusy, a až na naprosté výjimky se nikdy neobjevily na repertoáru jiného souboru.", "tgt_summary": "Laterna magika ist ein avantgardistisches Theater in Prag, das in der dem Nationaltheater angeschlossenen „Neuen Szene“ spielt. Es handelt sich um eine Verflechtung von Film, Licht, Musik, Ballett und Pantomime. Erstmals präsentierte Alfréd Radok diese Theaterform auf der Weltausstellung 1958 in Brüssel, später an der Weltausstellung Expo 67 in Montreal. Das Projekt wurde konzipiert als ein zentrales, repräsentatives kultur-propagandistisches Programm der Tschechoslowakei für die Expo 58, und hat sowohl 1958 wie auch 1967 große Erfolge gefeiert. ", "id": 430192} {"src_title": "Užice", "tgt_title": "Užice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemný dokument připomíná Užice pod současným názvem v roce 1329. Jednalo se tehdy o malé, nicméně strategicky významné město, které strážilo obchodní trasy z Panonské nížiny směrem k jaderskému přímoří. Roku 1359 je poprvé zmiňován nedaleký hrad, resp. pevnost. V roce 1463 obsadila město Osmanská říše, která jej držela po několik století. Zatímco podle prvních tureckých záznamů zde žily v roce 1476 jen čtyři muslimské rodiny, roku 1525 to byla již většina. Formování města z původní malé osady se uskutečnilo během turecké nadvlády. V závěru 18. století žilo v Užici již okolo 12 tisíc lidí. Město bylo součástí Smederevského sandžaku. Na počátku 19. století jej během prvního srbského povstání obsadili vzbouřenci z řad místního pravoslavného obyvatelstva. Nejprve obsadili město samotné (1805) a o dva roky později získali i pevnost Stari Grad. Jejich úspěch však byl časově omezen; již roku 1813 bylo město opět obsazeno tureckými vojsky. V letech 1805 a 1862 poničily město dva požáry. K Srbsku bylo město připojeno roku 1862. Turecké, resp. muslimské obyvatelstvo bylo vystěhováno do Bosny a Hercegoviny, což vedlo k poklesu počtu obyvatel. Do té doby zde žilo cca 3-5 tisíc obyvatel islámské víry. V závěru 19. století žilo v Užici cca 3000 obyvatel. Roku 1871 získalo město první územní plán. Následoval jeho rychlý rozvoj, vznikaly banky a malé továrny (první v roce 1868). Roku 1885 zde byla vybudována první moderní tiskárna a v roce 1900 byla v blízkosti města vybudována malá vodní elektrárna na řece Đetinja podle návrhu Nikoly Tesly. Její výstavba trvala pouhý rok. V roce 1900 získalo město právě díky hydroelektrárně i elektrické osvětlení. Dodnes je elektrárna dochována jako technická památka. Roku 1922 získalo Užice vlastní nemocnici, jejíž výstavbu dlouhodobě plánovalo a neustále odkládalo. Hned roku 1945 byla nemocnice rozšířena. Nemalý význam mělo město v počátcích druhé světové války na Balkáně. Po několik letních a podzimních měsíců roku 1941 bylo centrem tzv. užické republiky, tedy území osvobozeného od německých okupačních sil. V poválečné době bylo pojmenováno po Josipu Brozu Titu (získalo přídomek \"Titovo\" Užice). Do rozvoje města se vynakládaly nemalé prostředky. Infrastruktura Užice strádala během jara 1999, kdy byly při bombardování NATO poškozeny některé mosty a budovy.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Město bylo v socialistické Jugoslávii známé díky textilnímu, kožedělnému, strojírenskému a metalurgickému průmyslu. Díky dobrému silničnímu a později i železničnímu spojení se oblast mezi Užicí a nedalekou Požegou stala vhodným místem pro výstavbu různých továren a dalších průmyslových podniků. V roce 1928 zde byla založena továrna na výrobu střeliva, která sem byla přesunuta ze Slovinska a po druhé světové válce nesla název \"Prvi partizan\". V blízkosti města se nachází také i letiště. V roce 1981 mělo město 157 % průměru jugoslávského HDP a nacházelo se i nad celosrbským průměrem co do životní úrovně.", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "V Užici se nachází 6 mateřských škol, 11 základních škol, 6 středních škol a 1 vyšší odborná škola. Z vysokých škol se v Užici nachází odborně-technická škola a pedagogická fakulta univerzity, která sídlí mimo Užice. Celkem jednotlivé školy na všech stupních navštěvuje okolo 15 000 studentů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Užice (v srbské cyrilici Ужице, do roku 1992 Titovo Užice/Титово Ужице) je město v jihozápadním Srbsku (nedaleko pohoří Zlatibor). V roce 2002 mělo 54 717 obyvatel. Rozkládá se v údolí řeky Đetinja a je hlavním městem Zlatiborského okruhu. Městem prochází železniční trať z Bělehradu do Baru.", "tgt_summary": "Užice (kyrillisch ) ist eine Stadt in Serbien und befindet sich westlich von Čačak, unweit der Grenze zu Bosnien und Herzegowina. Die Stadt selbst hat etwa 52.000 Einwohner. Die Gemeinde umfasst eine Fläche von 667 km2 mit insgesamt gut 78.000 Einwohnern.", "id": 1426868} {"src_title": "Jestřebí (hrad)", "tgt_title": "Felsenburg Jestřebí", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Hrad byl postaven kolem roku 1400 u obce, která je zmiňována roku 1295 jako majetek Jindřicha z Dubé a Jestřebí. I počátkem 15. století zdejší krajinu vlastnili Berkové z Dubé. Roku 1426 byl hrad dobyt spolu s nedalekou Českou Lípou husity. Ti jej svěřili do péče svému hejtmanovi Jindřichovi Hlaváčovi z Dubé, po husitských válkách zde byl Čeněk z Dubé, který se shoně s Vartenberky a Mikešem Pancířem ze Sloupu podnikal loupežné výpravy do Lužice. Lužice výpady oplatila trestnou výpravou do Čech. Čeněk před nimi hrad rychle prodal Janu Smiřickému, veliteli litoměřické posádky. Ten byl sice později za zradu krále popraven, ale zdejší panství si jeho potomci udrželi dalších 40 let. V roce 1491 hrad koupil a připojil ke svému sousednímu panství Kryštof z rodu Vartenberků. O padesát let později, přesně roku 1547 byl označován jako pustý. Během 18. století zdivo začali rozebírat vesničané a pak došlo k odpadávání narušených skalních bloků.. Je záznam z roku 1825, kdy musely být kvůli padajícím skalám odstraněny z podhradí tři domky. Také v druhé polovině 19. století bylo zaznamenáno několik zřícených skal a přístup byl popisován jako životu nebezpečný. Kolem roku 1830 byly provedeny úpravy romantické stavby.", "section_level": 1}, {"title": "Další informace.", "content": "Zřícenina hradu se tyčí v dominantní poloze na skalním suku nad obcí. Je dobře viditelný od křižovatky silnice mezi Prahou a Zákupy, Českou Lípou a Doksy. Jedná se o částečně do skály vysekaný hrad vyhledávaný hojně turisty. Pro pěší sem vede červená turistická cesta od České Lípy. Nejbližší železniční zastávka je v obci Provodín 2 km daleko. Nejpozoruhodnějším zbytkem hradu je v pískovci vytesaná prostora s významnými relikty šlapacího kola rumpálu. Pozoruhodná je rovněž absence klasických hradeb. Vrchol skalního bloku byl opatřen přímo cimbuřím. Vstup na hrad je volný a dobře od obce vyznačený. Převýšení až na horní plošinu je 60 metrů a cestou nutno zdolat 77 schodů. V podhradí je dostatek parkovacích míst. Na hradě byl i básník Karel Hynek Mácha. Zatímco ves pod hradem se dříve nazývala \"Krušina\", hrad měl německé pojmenování \"Habichstein\", tedy v českém překladu Jestřábí kámen.", "section_level": 1}, {"title": "Hrad podléhá zkáze.", "content": "Rozpadání skalního podloží pokračovalo po celé 20. století. Jako příčina je uváděna nevhodná činnost lidí, zejména těžba pískovce a také prorůstání puklin náletovými dřevinami. Lze očekávat, že proces rozpadu bude pokračovat. Ve čtvrtek 1. října 2009 se zřítila další část hradu a ten byl následně pro veřejnost uzavřen. Hrad byl ale po půl roce opět zpřístupněn veřejnosti. V následujících letech proběhla ostrá diskuse, týkající se vhodnosti zabezpečení památky pomocí bariér a ocelových sítí. Konečný verdikt vyslovila až tzv. památková rada Národního památkového ústavu, jejíž členové v roce 2012 posoudili situaci přímo na místě a připustili možnost vybudování bariér.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jestřebí je zřícenina skalního hradu v obci Jestřebí v Libereckém kraji, ležící 9 km jihovýchodně od okresního města Česká Lípa a 6 km severozápadně od města Doksy, v nadmořské výšce 259 metrů.. Byl založen Berky z Dubé koncem 14. století a postupně zchátral. Zřícenina je chráněna od roku 1958 jako kulturní památka České republiky pod číslem 35083/5-3021.", "tgt_summary": "Jestřebí, auch \"Habštejn, Krušina\" (deutsch \"Habstein, Habichtstein\") wird die Ruine einer Felsenburg bei Jestřebí (\"Habstein\") in Nordböhmen (Tschechien) genannt. Geradezu einmalig für die Burgen Böhmens ist die Lage auf einem allseitig überhängenden Sandsteinfelsen im Tal des Robečský potok.", "id": 271672} {"src_title": "Eminem", "tgt_title": "Eminem", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Mathers se narodil v Saint Joseph ve státě Missouri v USA. Porod trval 73 hodin a jeho matka Debbie Mathers-Briggs při něm málem zemřela. Eminemův otec Marshall Mathers Junior opustil jeho matku, když Eminemovi bylo 15 měsíců. Většinu dětství strávil stěhováním tam a zpět mezi Saint Joseph a okolím Detroitu v Michiganu. Z toho důvodu často střídal školy a měl tak problémy s hledáním přátel. Stával se také obětí šikany, jak ostatně popisuje v písni „Brain Damage“. Hlavním důvodem stěhování jeho rodiny byla chudoba, a tak často žili v ubytovnách, přívěsech nebo u příbuzných. V této době užívala Debbie léky na předpis (Vicodin a Valium) a Eminem později v písních a rozhovorech uvedl, že byla na těchto lécích závislá. Za to ho později zažalovala o deset milionů dolarů, z nich ale nakonec dostala pouhých 25 000. Když bylo Eminemovi 17 let, seznámil se na střední škole se svým budoucím nejlepším přítelem, Proofem, a také s Kimberly Ann Scott, svojí budoucí ženou. Když v roce 1995 otěhotněla, byla to pro Eminema motivace získat nahrávací smlouvu, aby mohl zaopatřit svoji rodinu. Dne 25. prosince 1995 se jim narodila dcera Hailie Jade. Roku 1996 pak", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky (1988–1998).", "content": "O rap se zajímal už jako teenager a vystupovat začal už ve čtrnácti letech, později se skupinou Soul Intent. V roce 1996 vydal svoje první nezávislé album \"Infinite\", následované albem \"Slim Shady EP\" v roce 1997. Hip hopová scéna si ho oblíbila pro jeho ojedinělý, komiksový styl a také pro to,", "section_level": 2}, {"title": "\"Infinite\" (1996).", "content": "\"Infinite\" je Eminemovo první studiové album, vydané pod Web Entertainment", "section_level": 2}, {"title": "\"The Slim Shady LP\" (1999).", "content": "Pod křídly vydavatelství Interscope vydal Eminem další album, \"The Slim Shady LP\", které se stalo jednou z nejpopulárnějších nahrávek roku a bylo třikrát platinové. S popularitou alba ale přišel také rozruch kolem jeho kontroverzních textů. Ve skladbě „97 Bonnie and Clyde“ popisuje Eminem výlet se svou dcerkou, při kterém se zbaví těla své ženy, jejího milence a jeho syna.", "section_level": 2}, {"title": "\"The Marshall Mathers LP\" (2000).", "content": "Album \"The Marshall Mathers LP\" bylo vydáno v květnu 2000 a rychle se ho prodalo přes 2 miliony kopií. Singl z tohoto alba, „The Real Slim Shady“, vyvolal rozruch tím, jak si Eminem dělal legraci z různých celebrit (Christina Aguilera, Will Smith, Britney Spears a další) a pomlouval je, ale později se vyjádřil, že jména doplňoval náhodně, jak se mu to v písničce rýmovalo a nikoho neměl v úmyslu urazit. V jiném singlu", "section_level": 2}, {"title": "\"The Eminem Show\" (2002).", "content": "O dva roky později vyšlo album \"The Eminem Show\", jež mu přineslo další cenu Grammy. Hlavním tématem alba je jeho vztah k dceři Hailie, která s ním „rapovala“ v písni \"My Dad’s Gone Crazy\". Album bylo vydáno o den dříve, než bylo plánováno, v tento jediný den se", "section_level": 2}, {"title": "\"Encore\" (2004).", "content": "Roku 2004 vydal Eminem album \"Encore\". Mimo singlu „Just Lose It“, ve kterém si utahuje z dalších celebrit, se do povědomí lidí dostaly i „Mosh“ a „Like Toy Soldiers“. Písnička „Mosh“ měla sloužit jako předvolební lobbing, nabádající mladé, aby volili proti prezidentu Georgovi W. Bushovi. Ve videoklipu „Like Toy Soldiers“", "section_level": 2}, {"title": "\"Curtain Call\" a tříletá pauza (2005–2008).", "content": "Na začátku roku 2005 se objevily spekulace o tom, že po pěti letech hodlá Eminem ukončit svou kariéru. Nasvědčovala tomu informace o albu \"The Funeral\", které by mělo být vydáno na konci roku 2005 a mezi největšími hity by se měly objevit také některé nové skladby, ve kterých se Eminem rozloučí se svými 3 osobnostmi, za které v minulosti rapoval (Eminem, Slim Shady, Marshall Mathers). V červnu 2005 se v mediích objevily informace od zdrojů z rapperova okolí, podle kterých se Eminem skutečně chystá", "section_level": 2}, {"title": "\"Relapse\" (2009).", "content": "Všechny diskuze o jeho odchodu do rapového důchodu však Eminem ukončil vydáním nového alba \"Relapse\" v roce 2009. V mnoha skladbách zde vysvětluje svou dlouhou absenci, popisuje svoje závislosti na drogách i alkoholu a mimo jiné i to, jak to ovlivňovalo život jeho rodiny. Na tomto albu také opět oživil svoje alter-ego Slim Shady. Album prakticky celé produkoval Dr. Dre, až na singl „Beautiful“, který si Eminem produkoval sám. Jediní rappeři doprovázející Eminema na albu jsou Dr. Dre a 50 Cent. Zvlášť v roce 2008 pracoval na nových skladbách pro toto album velmi usilovně, a vzniklo tak víc skladeb, než by se vešlo na jedno album. Eminem tak ohlásil vydání jeho druhé části na podzim 2009. Na konci roku ale oznámil odložení tohoto termínu až na rok 2010. Místo toho vydal 21.12.2009 kratší album \"Relapse: Refill\". Eminem k tomu řekl: „Chci v tomhle roce dát fanouškům více materiálu tak jak jsem původně plánoval...doufám, že skladby na \"Refill\" fanoušky trochu uklidní, než vydáme v příštím", "section_level": 2}, {"title": "\"Recovery\" (2010).", "content": "Nakonec bylo jeho sedmé studiové album nazváno \"Recovery\". V USA bylo vydáno 21. června 2010. Debutovalo na první příčce žebříčku Billboard 200 s 741 000 prodanými kusy v první týden prodeje v", "section_level": 2}, {"title": "\"Bad Meets Evil – Hell: The Sequel\" (2011).", "content": "Roku 2011 obnovil duo Bad Meets Evil, které s ním tvoří rapper Royce da 5 ́9 ́ ́. V červnu spolu vydali EP nazvané \"\". To se umístilo na", "section_level": 2}, {"title": "\"The Marshall Mathers LP 2\" (2013).", "content": "V srpnu 2013 oznámil datum vydání svého osmého studiového alba s názvem \"The Marshall Mathers LP 2\", kterým má být 5. listopad 2013. Na albu s ním spolupracují Dr. Dre a Rick Rubin. Prvním singlem byla rap-rocková píseň „Berzerk“, ta se umístila na 3. příčce žebříčku Billboard Hot 100 (v USA se ji v první týden prodeje prodalo 360 000 kusů). Úspěšná byla i v Kanadě, kde debutovala na druhé příčce. Druhým singlem byla píseň „Survival“, která se umístila na 16. příčce v US žebříčku. Třetím singlem poté píseň „Rap God“, která debutovala na 7. příčce. Čtvrtým singlem z alba se stala píseň „The Monster“, společně s Rihannou, která se vyšplhala na 1. příčku a v USA se jí prodalo přes", "section_level": 2}, {"title": "\"Shady XV\" a \"Southpaw OST\" (2014–2016).", "content": "V srpnu 2014 vydal singl „Guts Over Fear“ (ft. Sia). Píseň se poprvé objevila v traileru k filmu \"Equalizer\". Brzy poté začaly kolovat zprávy o novém albu s názvem \"Shady XV\". Jedná se však o kompilační dvojalbum labelu Shady Records, které je složeno z jednoho CD starších hitů a jednoho CD s novým materiálem členů labelu. Na albu se tak podílí nejenom Eminem, ale také rapper Yelawolf a skupiny D12 a Slaughterhouse. Kompilační dvojalbum bylo vydáno 24. listopadu 2014. Do ledna 2015 bylo prodáno 231 000 kusů.", "section_level": 2}, {"title": "\"Revival\" a \"Kamikaze\" (2017–2018).", "content": "Eminem dne 19. října 2016, dva týdny před volbami prezidenta USA, vydal novou, téměř osmiminutovou píseň s názvem „Campaign Speech“, ve které kritizoval kandidáta Donalda Trumpa, který byl později zvolen prezidentem. Současně při vydání písně oznámil, že pracuje na novém albu. V únoru 2017 hostoval na písni rappera Big Seana „No Favors“, kde opět kritizoval a urážel Donalda Trumpa, tehdy již v roli prezidenta. Ve své sloce také rapoval o znásilnění republikánské politické komentátorky Anny Coulterové s pomocí různých podivných předmětů. V říjnu 2017 vystupoval ve skupinovém freestylovém vstupu na předávání cen televizní hudební stanice BET. Ve freestylu opět kritizoval prezidenta Trumpa. Od října se", "section_level": 2}, {"title": "\"Music to Be Murdered By\" (2019–2020).", "content": "V únoru 2019 vyšla speciální edice alba \"The Slim Shady LP\", která oslavovala dvacet let od původního vydání. V prosinci 2019 oživil svůj hudební spor s Nickem Cannonem, když ho urážel na písni “Lord Above”. Nick Cannon mu odpověděl ve třech písních “The Invitation”, “Pray For Him” a “Canceled: The Invitation”. V polovině ledna vyšlo bez předchozí propagace jeho jedenácté studiové album \"Music to Be Murdered By\". Obal alba je inspirován přebalem alba \"Alfred Hitchcock presents Music to Be Murdered By\" z roku 1958, jehož autorem byl skladatel filmové hudby Jeff Alexander. Výkonným producentem", "section_level": 2}, {"title": "Kontroverze.", "content": "S enormní popularitou Eminemova čtvrtého alba se kontroverze okolo jeho osoby ještě rozrostla, hlavně poté, co bylo album nominováno na Grammy za Album roku. I když Mathers vždy prohlašoval, že se jeho texty nemají brát příliš vážně a že proti homosexuálům a ženám nic nemá, sdružení homosexuálů kvůli němu bojkotovalo předávání cen Grammy. Mathers na to zareagoval vystoupením s homosexuálem Eltonem Johnem, kdy spolu zpívali skladbu „Stan“ a na konci se objali, aby tak ukázal, že proti homosexuálům nic nemá. To mnoho lidí sice šokovalo, ale všechny kritiky to rozhodně neumlčelo. Poté, co se Eminem proslavil, se začaly objevovat klasické vševědoucí životopisy různorodých kvalit, např. \"Shady Bizzness\" od jeho bývalého bodyguarda Byrona Williamse. Sám Eminem napsal v roce 2001 knihu jménem \"Angry Blonde\", kde odhaluje emoce a záměry v pozadí textů z \"Marshall Mathers LP\" a popisuje svůj přístup k rapu. Jako jeden z šesti členů rapové skupiny D12 se Eminem objevil na jejich albu \"Devil's Night\", vydaném v roce 2001. Toto album bylo několikrát platinové. Eminemovo páté album \"The Eminem Show\" bylo vydáno v létě 2002. Jednou ze skladeb je „Without Me“, kde Eminem dělá urážlivé poznámky o chlapeckých skupinách, Mobym, Lynne Cheney a dalších. Dne 19. listopadu 2003 přilila olej do ohně tiskové konference časopisu The Source a páska", "section_level": 1}, {"title": "Další úspěchy.", "content": "Eminem debutoval na stříbrném plátně v roce 2002 částečně autobiografickým snímkem \"8. míle\". Pro soundtrack k filmu nahrál několik", "section_level": 1}, {"title": "Eminemovi nepřátelé.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Eminem a Xzibit vs. Canibus a Jermaine Dupri.", "content": "Ve skladbě „Say What You Say“ z alba \"The Eminem Show\" urazil Jermaine Dupriho větou \"Fuck Jermaine... over 80 million records sold/And I ain't had to do it with 10 and 11 year olds\" (\"Seru na Jermaina... přes 80 milionů prodaných nahrávek/a to dokážu bez 10 nebo 11letejch děcek\"). Odkazoval tak na Dupriho nahrávací společnost, která vydělala miliony na dětských rapových hvězdách jako Kris Kross a Lil Bow Wow.", "section_level": 2}, {"title": "Eminem vs. Benzino.", "content": "V roce 2003 bostonský rapper Benzino vydal skladbu s textem \"You're the rap David Duke/The rap Hitler... I'm the rap Malcolm, the rap Martin\" (\"Seš rapovej David Duke/Rapovej Hitler... Já jsem rapovej Malcolm, rapovej Martin Luther King\"), namířenou proti Eminemovi. Eminem zareagoval rychle a nazval Benzina", "section_level": 2}, {"title": "Eminem vs. Everlast.", "content": "Na albu \"Dilated Peoples\" urazil hip-hopový/rockový zpěvák Everlast Eminema, který odpověděl skladbou „I Remember“, kde na", "section_level": 2}, {"title": "Eminem a 50 Cent vs. Ja Rule.", "content": "Původ rivality mezi Eminemem a Ja Rulem není znám jistě. Podle MTV vše začalo poté, co Ja Rule a šéf jeho vydavatelství, Irv Gotti, fyzicky napadli 50 Centa. Poté co Ja Rule urazil Eminema v jedné skladbě, odpověděli Eminem a 50 Cent opět mixem od DJe Kay Slay – \"Irv Gotti, too much Bacardi in his body/You ain't a killer, you a pussy/ That ecstasy got you all emotional and mushy/Bitches wearing rags in photos/Ja's word being quoted/In The Source, stealing Pac's shit like he just wrote", "section_level": 2}, {"title": "Eminem vs. Machine Gun Kelly.", "content": "Je známo, že Eminem byl idol Machine Gun Kellyho. To se ale po nějaké době změnilo.,Beef\" mezi Eminemem a Machine Gun Kellym začal již v roce 2012. Tehdy ještě velký fanoušek MGK napsal na Twitter:,ok so i just saw a picture of Eminem ́s daughter... and i have to say, she is hot as fuck, in the most respectful way possible cuz Em is king\" (,ok zrovna jsem viděl obrázek Eminemovi dcery... a musím říct, je neuvěřitelně hezká, s největším respektem jak je možné protože Eminem je král.\") V tuto dobu bylo Hailie 16 let a MGKeyovi 21 let. Tento tweet ovšem nepotěšil Eminema. MGKeyovi písně odstřihl od mnoha rádií v", "section_level": 2}, {"title": "Další.", "content": "Mezi další Eminemovy nepřátele můžeme zařadit jeho bývalého přítele Freda", "section_level": 2}], "src_summary": "Marshall Bruce Mathers III. (* 17. říjen 1972, Saint Joseph, Missouri, Spojené státy americké), spíše známý jako Eminem, je americký rapper, hudební producent, herec a zakladatel nahrávací společnosti \"Shady Records\". Také byl členem detroitské skupiny D12. Jeho hudební kariéra mu vynesla patnáct prestižních hudebních cen Grammy a v roce 2002 i cenu Akademie za nejlepší píseň, a to „Lose Yourself“ z jeho filmu 8. míle. Jeho nejúspěšnějšími alby jsou: \"The Marshall Mathers LP\" (2000) a \"The Eminem Show\" (2002), kterých se dohromady prodalo okolo 40 milionů kusů celosvětově a obě získala ocenění diamantová deska od společnosti RIAA. Jeho největšími hity pak jsou písně: „Lose Yourself“, „Not Afraid“, „Love the Way You Lie“ (ft. Rihanna)\" a\" „The Monster“ (ft. Rihanna), které všechny dosáhly na první místo v žebříčku Billboard Hot 100. V roce 2009 byl společností Billboard vyhlášen nejlepším umělcem dekády.. V roce 2013 získal ocenění „Umělec roku“ při historicky prvním ročníku Youtube Music Awards. Při udělování cen MTV EMA pak získal i cenu pro nejlepšího Hip-Hopového umělce a cenu Global Icon. Eminem je nejúspěšnější rapper co do počtu prodaných alb.", "tgt_summary": "Eminem (* 17. Oktober 1972 als Marshall Bruce Mathers III in St. Joseph, Missouri), auch bekannt als Slim Shady, ist ein US-amerikanischer Rapper, Sänger, Songwriter, Produzent und Schauspieler. Der Name \"Eminem\" ergibt sich aus der Aussprache seiner Initialen „M & M“ und wird auch \"EMINƎM\" geschrieben. ", "id": 55154} {"src_title": "Diviš Bořek z Miletínka", "tgt_title": "Diviš Bořek z Miletínka", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Pocházel ze zemanského rodu ze severovýchodních Čech sídlícím na malé tvrzi v Miletínku (cca 3 km od Miletína). První písemná zmínka o něm pochází z roku 1420, kdy se jako jeden z vůdců orebitů vydal na pomoc Praze.", "section_level": 1}, {"title": "Husitské války.", "content": "V roce 1421 dobyl a vypálil bohatý benediktinský Opatovický klášter a poté začal přestavbu menšího hradu na Kunětickém vršku, který byl pojmenován Kunětická hora. Ještě v témže roce vypálil i nedaleký cisterciácký klášter Sezemice. A tak začal ovládat rozsáhlé panství z majetku obou klášterů. Zemský správce Zikmund Korybutovič jej v roce 1422 jmenoval hejtmanem Hradce Králové. V červnu a červenci roku 1423 vedl spolu s Bedřichem ze Strážnice první větší útok na Moravu, kde společně porazili vojska olomouckého biskupa Jana XII. Železného a knížete opavského Přemka, čímž získali značnou kořist. Jeho úspěch však netrval dlouho, neboť během bojů byl svržen z pozice hejtmana Hradce Králové a tak krátce po návratu do Čech stanul v čele umírněného křídla husitů a v bitvě u Strachova dvora poblíž Hradce Králové prohrál v souboji s někdejším spojencem Janem Žižkou ve vůbec prvním střetnutí mezi dvěma husitskými vojsky. Roku 1427 jakožto hejtman husitského Kolína podporoval umírněné kališníky a hostil jejich delegaci, která se dohodla na nečekaném přepadení a dobytí Prahy. Plán však byl prozrazen, útočící oddíl zmasakrován a pro jistotu v září 1427 přitáhl ke Kolínu Prokop Holý a město oblehl. Diviš Bořek bránil město po tři měsíce než ho vzpoury městské chudiny sympatizující s radikály donutily uzavřít příměří a vydat město výměnou za svůj volný odchod. V následujících letech se stával vůdčí postavou umírněné strany, což ho nakonec přivedlo do čela spojených vojsk umírněných katolíků a kališníků, s nimiž 30. května 1434 v bitvě u Lipan rozdrtil spojené síly Sirotků a Táboritů.", "section_level": 1}, {"title": "Majetek.", "content": "Na sněmu v Praze v roce 1436 mu král Zikmund Lucemburský s ohledem k jeho zásluhám zapsal fakticky již ovládaný hrad Kunětická hora, městečko Bohudaneč a více jak 50 vesnic z původního majetku Opatovického kláštera. Krom toho dále získal obec Velim s tvrzí a 2 vesnice. Krom toho v této době koupil Pardubice. V roce 1437, za pomoc Zikmundovi proti stoupencům radikálního Ambrože z Hradce, kteří ovládali Hradec Králové, získal zástavu na město Přelouč a několik vesnic. Jeho účast v husitských válkách mu tedy přinesla obrovský majetek, stal se nejbohatším šlechticem východních Čech. Majetku si však mnoho neužil neboť 8. ledna 1438 zemřel. Po jeho smrti bylo dědictví rozděleno mezi jeho syny a postupně se rozpadlo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Diviš Bořek z Miletínka (cca 1360-1370 Lázně Bělohrad – 8. ledna 1438) byl husitský polní hejtman činný zejména ve východních a středních Čechách. Původně radikální husita a blízký spolubojovník Jana Žižky, posléze přešel na umírněnou stranu a stal se odpůrcem radikálů (Žižky i jeho nástupců).", "tgt_summary": "Diviš Bořek z Miletínka (auch in der deutschen Namensform \"Diwisch Borek von Miletin\") († 1437) war Feldhauptmann der Hussiten in Ost- und Mittelböhmen. Nach der Verbrennung von Jan Hus in Konstanz schloss sich der arme Landedelmann der Hussitenbewegung an. Der ursprünglich radikale Hussitenführer und Mitkämpfer des Jan Žižka wechselte später zu den Gemäßigten und wurde selbst Gegner der radikalen Taboriten. ", "id": 798437} {"src_title": "Telê Santana da Silva", "tgt_title": "Telê Santana", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "Telé Santana začínal jako fotbalový brankář, ale záhy přešel do pole, kde hrál především na levém křídle. Hrál v řadě brazilských klubů, např. Fluminense, Guarani, Madureira a Vasco. Byl také náhradníkem v reprezentační nominaci.", "section_level": 1}, {"title": "Klubový trenér.", "content": "Roku 1967 začal trénovat mládežnický tým Fluminense FC, později přešel k prvnímu mužstvu dospělých. Roku 1971 přivedl k prvnímu brazilskému titulu tým Atlético Mineiro. Kromě těchto týmů působil ještě u brazilských mužstev Palmeiras a Flamengo, největší úspěch dosáhl na sklonku své trenérské kariéry v Sao Paulu. Roku 1991 s ním získal titul brazilského mistra, 1991 titul mistra státu Sao Paulo, 1992 Pohár mistrů zemí Latinské Ameriky a Interkontinentální pohár, 1993 a 1994 Jihoamerický pohár. Kratší trvání mělo působení Santany v Saúdské Arábii u týmu Al Ahly (1983–1985). I zde s týmem získal jeden titul mistra Saúdské Arábie a dvakrát Pohár Perského zálivu.", "section_level": 1}, {"title": "Trenér brazilské reprezentace.", "content": "Roku 1982 byl před mistrovstvím světa jmenován trenérem národního mužstva Brazílie. Jako zastánce útočného fotbalu pozvedl i národní tým s hvězdami jako Zico, Sócrates, Junior či Falcao do nových výšek. Samotný šampionát se Brazílii nevydařil, ale zápas, v níž ji v osmifinálové skupině porazila Itálie 2:3, byl experty označen za jeden z nejlepších v historii kopané vůbec. O čtyři roky později byl Santana znovu jmenován trenérem Brazílie pro MS v Mexiku. Zde se Brazílie dostala mezi osm nejlepších týmů, ve čtvrtfinále ji na penalty vyřadila Francie.", "section_level": 1}, {"title": "Poslední léta.", "content": "Roku 1996 byl Santana stižen mrtvicí a musel s aktivní činností skončit. Následovaly další zdravotní potíže, k ischemické chorobě se přidal diabetes a v prosinci 2003 mu byla amputována levá noha pod kolenem. Zemřel 21. dubna 2006 na břišní infekci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Telé Santana, plným jménem Telé Santana da Silva (26. června 1931 Itabirito, stát Minas Gerais, Brazílie – 21. dubna 2006 Belo Horizonte, stát Minas Gerais) byl brazilský fotbalový trenér a fotbalista.", "tgt_summary": "Telê Santana da Silva (* 26. Juli 1931 in Itabirito (MG); † 21. April 2006 in Belo Horizonte (MG)) war ein brasilianischer Fußballspieler und -trainer. Internationale Bekanntheit erreichte er zuerst als Trainer der brasilianischen Nationalmannschaft bei den Weltmeisterschaften 1982 und 1986. Seine größten Erfolge hatte er mit dem FC São Paulo mit dem er in den Jahren 1992 und 93 jeweils die Copa Libertadores und den Weltpokal gewann.", "id": 517537} {"src_title": "Henrietta Kateřina Oranžská", "tgt_title": "Henriette Catharina von Oranien-Nassau", "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "Henrietta se narodila v Haagu jako sedmá z devíti dětí. Někteří její sourozenci ale zemřeli již v dětství, a tak se dospělosti dožily krom Henrietty jen čtyři další děti. Jednalo se o Viléma II. Oranžského, Luisu Henriettu, Albertinu Anežku a Marii. Henriettiny prarodiči z otcovy strany byli Vilém I. Oranžský, který byl zavražděn několik měsíců po narození Frederika Hendrika, a jeho čtvrtá manželka Luisa de Coligny. Z matčiny strany to byli Jan Albrecht I. zu Solms-Braunfels a jeho manželka Anežka zu Sayn-Wittgenstein.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Ačkoliv třicetiletá válka zanechala sousední Německo ve špatném stavu, Nizozemsku se za vlády Frederika Hendrika dařilo dobře. On i jeho manželka byli velice ambiciózní a vedli dynastickou politiku. Své dcery viděli jako příležitost pro uzavření míru s Německem, proto mnohé z nich provdali za německé šlechtice. Již jako pětiletá byla tedy Henrietta Kateřina poprvé zasnoubená, a to s Ennem Lodewijkem van Cirksenem. V sedmnácti ale sňatek s hrubým dědicem Východního Fríska odmítla a zasnoubení bylo zrušeno. O Henriettinu ruku poté požádal Karel II. Stuart, její matka ho ale odmítla, jelikož neměl v té době dostatečně dobré postavení. Nakonec byla provdána za Jana Jiřího II. Anhaltsko-Desavského. Svatba tehdy dvaadvacetileté Henrietty Kateřiny a o deset let staršího Jana se odehrála v Groningenu 6. července 1659. Rok po svatbě dostala od svého ženicha jako dar město Nischwitz. S Janem Jiřím měli velký podíl na rozvoji zemědělství v Anhaltsko-desavsku, především co se týkalo vodních staveb (hráze a přístavy). Podporovali ale i malířství a architekturu. Měli spolu deset dětí: dva syny a osm dcer. Po smrti Jana Jiřího v roce 1693 působila Henrietta jako regentka za jejich mladého syna Leopolda. Během té doby založila útulek pro děti a ženy a vytvořila systém péče o sirotky. Zemřela 3. listopadu 1708 a pohřeb se konal 26. listopadu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Henrietta Kateřina Oranžská (10. února 1637, Haag – 3. listopadu 1708, Oranienbaum, dnešní Oranienbaum-Wörlitz) byla nizozemská hraběnka a dcera Frederika Hendrika Oranžského (1584–1647) a jeho manželky Amálie zu Solms-Braunfels. Pocházela z rodu Oranžsko-Nasavského.", "tgt_summary": "Henriette Catharina von Oranien-Nassau (* in Den Haag; † 4. November 1708 in Schloss Oranienbaum) war eine niederländische Prinzessin aus dem Haus Oranien und durch Heirat Fürstin von Anhalt-Dessau.", "id": 1543229} {"src_title": "Nová latina", "tgt_title": "Neulateinische Literatur", "src_document": [{"title": "Význam nové latiny.", "content": "Důležitá vědecká díla v moderní latině ve své době napsali Isaac Newton a Gottfried Leibniz. V době, která je pokládána za počátky nové latiny byly vědecké práce psány latinsky, aby se jim dostalo mezinárodního uplatnění. Z jiného důvodu byla latina v roce 1886 použita v díle o sexuálních odchylkách Richarda von Krafft-Ebing s názvem \"Psychopathia Sexualis\". Některé části této knihy jsou psány latinsky, aby se popisy sexuálních praktik nešířily mezi nevzdělané, protože v době vydání knihy znalost latiny už značně upadla.", "section_level": 1}, {"title": "Historie nové latiny.", "content": "Na počátku porenesančního období byla latina v západní Evropě obecně přijímaným a upřednostňovaným předmětem základního vzdělání a tomu odpovídalo také místo, které zaujímala v kultuře. Všechny univerzity v přijímacích podmínkách požadovaly latinu a často i starou řečtinu. Ve školách se díky přetrvávajícímu vlivu renesančních humanistů vyučovala většinou klasická latina, jejíž slovní zásoba a gramatika byly převzaty výhradně z období starého Říma, i když se příliš nehodily k psaní o soudobých tématech. Vinou rozdílných tradic v latinské výslovnosti, která se v různých státech liší, latina postupně ztratila svůj význam jako mezinárodní dorozumívací prostředek. Lidé, kteří se pokoušejí hovořit latinsky, často používají tzv. makarónskou latinu, která je promíchaná slovy z jiných současných jazyků. Podle klasicistního pojetí humanistických učitelů bylo přidávání nových slov vnímáno jako škodlivý solecismus, nikoliv jako zdroj obohacení živého jazyka. Nespokojenost s úrovní latinského vzdělání byla často probíraným tématem. Ve skutečnosti však latina upadala právě vinou vyučování strnulé klasické formy a upřednostňování klasických norem před volnějším současnějším jazykem, ke kterému by směřovala. Latina se sice vyučovala, ale mimo školu se užívala málokdy a mnozí studenti hned zapomínali, co se naučili. Svoje výsadní postavení ve vzdělávacím systému si udržela do druhé poloviny devatenáctého století, kdy se její význam začal stále více zpochybňovat. Filosofie vzdělávání ve dvacátém století, jako např. ta, kterou prosazoval John Dewey, její význam pomíjejí. Přesto bylo v latině dále psáno velké množství převážně teologických prací římsko-katolických autorů. Až do šedesátých let dvacátého století římsko-katoličtí kněží studovali teologii z latinských knih, i když ve většině seminářů se vyučovalo v místním jazyce. Latinsky se dosud mluví na mezinárodních shromážděních vedoucích představitelů katolické církve, jako jsou koncily nebo konkláve za účelem volby nového papeže.", "section_level": 1}, {"title": "Literární díla v nové latině.", "content": "Jeden z posledních literátů, kteří vytvořili rozsáhlejší uznávané dílo v latině byl John Milton (1608 – 1674). Další pozdější autoři, jako např. Max Beerbohm a Arthur Rimbaud psali latinské verše, ale jednalo se spíše o školní nebo ojedinělé práce. Ve dvacátém a dvacátém prvním století bylo do latiny přeloženo několik, většinou dětských, knih. Mezi jinými: Tyto překlady většinou vznikly jako učební pomůcky nebo ukázky schopností svých překladatelů. Henry Beard napsal sérii knih o \"Latině pro každou příležitost\", kde se pokouší najít latinské ekvivalenty k soudobým populárním frázím. Rozhlasové zprávy v latině vysílá pod názvem Nuntii Latini finská národní společnost Yleisradio.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nová latina (\"Lingua Neolatina\") je novověká verze latiny používaná hlavně v kladistice a systematice mezinárodního vědeckého slovníku. Termín přešel do obecného užívání mezi jazykovědci a přírodovědci ke konci devadesátých let devatenáctého století. ", "tgt_summary": "Neulateinische Literatur ist die in Latein verfasste Literatur des Renaissance-Humanismus und der anschließenden Epochen der Neuzeit bis in die Gegenwart. Sie beginnt mit den Werken des Frühhumanismus in der ersten Hälfte des 14. Jahrhunderts, doch wurden noch bis ins späte 15. Jahrhundert auch Werke (vor allem Dichtungen) verfasst, die zur mittellateinischen Literatur gehören. Im 14. und 15. Jahrhundert bestanden mittellateinische und neulateinische Literatur nebeneinander; zur neulateinischen Literatur dieses Zeitraums gehören diejenigen Werke, deren Autoren sich als Humanisten betrachteten. Von der mittellateinischen Literatur unterscheidet sich die neulateinische dadurch, dass sie sich strikt an den als klassisch betrachteten antiken Vorbildern orientiert, insbesondere am Schrifttum aus der Epoche der Goldenen Latinität. Den Wortschatz und die Syntax dieser Vorbilder erhoben die Humanisten zu einer verbindlichen Norm. Daher kennt das Neulatein im Unterschied zum Mittellatein keine Sprachentwicklung, sondern ist fixiert. Der Begriff „neulateinisch“ ist somit irreführend, denn es handelt sich nicht um ein „neues“ Latein, sondern um eine konsequente Rückkehr zu einer bestimmten Stufe der antiken Latinität. Dies bedeutet eine bewusste Beschränkung auf die literarischen Ausdrucksmöglichkeiten, die innerhalb der dadurch vorgegebenen Grenzen bestehen, und damit weitgehend auch auf Stoffe, die sich zur Darstellung in solchem Rahmen eignen. Darauf nimmt das Schlagwort von der „toten“ Sprache Bezug, einer Sprache, die sich nicht mehr fortentwickelt und neuen Bedürfnissen anpasst. Was ihren Umfang und die Zahl der veröffentlichten Bücher betrifft, so übertrifft die neulateinische Literatur bis ins 18. Jahrhundert die Literaturen aller anderen europäischen Sprachen. 21.123 der rund 30.000 Wiegendrucke, also etwa 70 %, erschienen in lateinischer Sprache (zum Vergleich die nächstgrößeren Sprachen: 3303 auf Deutsch, 2433 auf Italienisch, 1782 auf Französisch, 571 auf Niederländisch, 437 auf Spanisch, 240 auf Englisch, 154 auf hebräisch). „Es sollte Jahrhunderte dauern, bis sich dieses Verhältnis ausglich und schließlich umkehrte.“", "id": 469010} {"src_title": "Kvaziválka", "tgt_title": "Quasi-Krieg", "src_document": [{"title": "Příčiny vzniku konfliktu.", "content": "Francouzské království bylo spojencem Spojených států během Americké revoluce od jara 1776. V roce 1778 tyto dva státy podepsaly „Smlouvu o spojenectví“. Nicméně v roce 1794, po Francouzské revoluci a pádu monarchie, Spojené státy podepsaly smlouvu \"Jay Treaty\" s Královstvím Velké Británie, která vyřešila několik sporných bodů mezi oběma stranami. Smlouva obsahovala i ekonomické klauzule. Fakt, že Spojené státy vyhlásily neutralitu ve sporu mezi Velkou Británií a Francií a že americká legislativa se tímto obchodem stala partnerem jejich britského nepřítele, Francouze pobouřil. Francouzská vláda byla také rozhořčená odmítnutím Spojených států pokračovat v splácení svých dluhů vzniklých francouzskou podporou Americké revoluce. Spojené státy to odůvodnily tím, že dluhy byly vůči bývalé monarchii a nikoli vůči nové republice. Francouzské námořnictvo začalo konfiskovat americké lodě obchodující s Británií a odmítlo jednat s americkým vyslancem Charlesem Cotesworthem Pinckneyem, když přišel do Paříže v prosinci 1796. V jeho výroční zprávě Kongresu na konci roku 1797 prezidentovi Johnu Adamsovi oznámil francouzské odmítnutí vyjednávat a mluvil o potřebě „dát naši zemi do pozice defenzívy“. V dubnu 1798 prezident Adams informoval Kongres o „aféře XYZ“, v níž francouzští agenti ministra zahraničí Charlese-Maurice de Talleyrand-Périgord požadovali úplatek za obnovení diplomatických vztahů se Spojenými státy. Francouzské námořnictvo způsobilo značné ztráty americkému loďstvu. Dne 21. června 1797 státní sekretář Timothy Pickering hlásil Kongresu, že Francouzi v předchozích jedenácti měsících zabavili 316 lodí amerických obchodníků. Válečný stav způsobil zvýšení škod na pojištění amerických lodí o více než 500 procent, od té doby, co francouzští korzáři začali křižovat vody podél atlantického pobřeží. Spojené státy neměly válečné lodě, poslední byla prodána v roce 1785. Disponovaly pouze flotilou malých kutrů a několika zanedbanými pobřežními pevnostmi. Stupňující se plenění pirátů (korzárů) již od Francouzské revoluce zamezilo obnově amerického námořnictva, které by bylo mohlo chránit americké obchodní loďstvo. Kongres pověřil prezidenta zakoupit a vyzbrojit více než 12 plavidel, z nichž každé mělo mít nejméně 22 děl. Několik plavidel bylo bezprostředně nakoupeno a přeměněno na válečné lodě. 7. červenec 1798, kdy Kongres anuloval smlouvy s Francií, je považován za začátek „Kvaziválky“. Následovalo rozhodnutí Kongresu o útoku proti francouzským lodím. Zároveň byla vyhlášena blokáda francouzských obchodních lodí a americké loďstvo útočilo nejen na bojové lodě korzárů ale i na obchodní loďstvo Francie.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledek konfliktu.", "content": "Na podzim roku 1800 námořnictvo Spojených států a Královské námořnictvo Spojeného království zredukovalo aktivity francouzských korzárů a válečných lodí Francie. Toto se událo částečně s pomocí diplomatických vyjednávání s vládou konzula Napoleona Bonaparta. Bonaparte utlumil francouzské námořní akce. Dohoda z roku 1800, nebo též Mírová smlouva z Mortefontaine, podepsaná 30. září, ukončila americko-francouzskou válku. Ke škodě prezidenta Johna Adamse, zprávy o ukončení této války nepřišly včas, aby mu tento úspěch pomohl při prezidentských volbách v roce 1800.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kvaziválka (angicky \"Quasi-War\", francouzsky \"Quasi-guerre\") byla nevyhlášená válka mezi Spojenými státy americkými a Francouzskou republikou v letech 1798 až 1800, vybojovaná téměř výhradně na moři. Po zhroucení Francouzského království během francouzských revolučních válek odmítly Spojené státy pokračovat ve splácení dluhu vůči Francii s odůvodněním, že věřitelský režim přestal existovat. Rozhořčení Francouzi provedli řadu útoků na americkou námořní dopravu, což nakonec vedlo odvetě Američanů. Krátce poté, v roce 1800, však byla podepsána mírová smlouva v Mortefontaine, která \"kvaziválku\" ukončila.", "tgt_summary": "Der Quasi-Krieg (französisch \"Quasi-guerre\", englisch \"Quasi-War\") war zwischen 1798 und 1800 ein unerklärter Krieg zwischen Frankreich und den Vereinigten Staaten, der ausschließlich auf See (Atlantischer Ozean, Karibische See, Indischer Ozean und im Mittelmeer) ausgetragen wurde. In den Vereinigten Staaten wird der Konflikt manchmal auch als Unerklärter Krieg mit Frankreich (\"Undeclared War With France\"), \"the Pirate Wars\" oder \"the Half-War\" bezeichnet.", "id": 1824088} {"src_title": "John Mayer", "tgt_title": "John Mayer", "src_document": [{"title": "Hudební kariéra.", "content": "Jeho první dvě alba \"Room for squares\" (2001) a \"Heavier Things\" (2003) si dobře vedly po komerční stránce. Mayer si těmito alby získal přízen jak z řad běžných posluchačů (v USA), tak z řad kritiky. Z alba \"Room for squares\" nutno zmínit skladby \"Neon\" (instrumentálně náročná) a \"St. Patric's day\" (textově a atmosférou velmi dobře zpracována). Mayer se však chtěl po těchto albem částečně distancovat od své dosavadní tvorby a přiblížit se více hudebním žánrům, ze kterých vycházel jeho cit k hudbě. Tím bylo především blues, vliv Stevie Ray Vaughana, Erica Claptona, Buddyho Guye se odrazil v jeho dalším albu \"Try!\" (2005), na kterém spolupracoval pod názvem John Mayer Trio s basistou Pinem Palladinem a bubeníkem Stevem Jordanem. Album bylo méně komerčně úspěšné, kritiku si ovšem získalo velmi příznivou. V roce 2005 si John Mayer ještě zazpíval a zahrál v titulní písni \"Stitched Up\" na desce Herbieho Hancocka \"Possibilities\". Album \"Continuum\" (2006) bylo pro Mayera po skladatelské, produkční i zvukové stránce přelomové. Za toto album obdržel tři nominace na cenu Grammy, dvě z nich skutečně získal – v kategorii „Nejlepší mužský pěvecký výkon v kategorii pop“ za skladbu \"Waiting On The World To Change\" a za „Nejlepší vokální album v kategorii pop\". V roce 2009 vyšlo jeho čtvrté studiové album \"Battle Studies\". Na následující dece \"Born and Raised\" (2012) je slyšet vliv folku a úcta k hudebním vzorům, kterými jsou například Bob Dylan, Neil Young, David Crosby nebo Graham Nash. Již v roce 2013 Mayer vydává další album \"Paradise Valley\". Na něm se ještě více přimyká k folkovému zvuku a aranžím. Albu dominuje „geniálně jednoduchá“ píseň \"Paper Doll\", vydaná také jako singl. Další výraznou písní alba je \"Who You Love\", ve které se objeví Mayerova tehdejší přítelkyně a slavná popová zpěvačka Katy Perry. Skladu Wildfire (Reprise) zase doprovodil svým hlasem americký raper a zpěvák Frank Ocean. Zatím poslední deska Johna Mayera vyšla v roce 2017 pod názvem \"The Search for Everything\". Albu předcházelo vydání singlu \"Love on The Weekend\" a následně bylo zveřejňováno v tzv. vlnách vždy po čtyřech písních během první třetiny roku. Album bylo velmi pozitivně přijato nejen veřejností, ale i kritikou, a to zejména kvůli své pestrosti. Mayer opět sáhl k popovějším aranžím, ale zachoval si vliv blues, r&b nebo country. Album nahrával ve spolupráci s dlouholetým hudebním kolegou a významným bubeníkem Stevem Jordanem. V roce 2018 John Mayer vypouští singl \"New Light\", jehož inspirací byl Mayerovy podle svých slov americký pop 80. let. Oficiální web Johna Mayera", "section_level": 1}], "src_summary": "John Clayton Mayer je americký skladatel, zpěvák, kytarista, několikanásobný vítěz hudebních cen Grammy. Mayerovy hudební začátky jsou spojeny s akustickým rockem, po roce 2005, kdy si zahrál po boku bluesových ikon jako jsou B. B. King nebo Buddy Guy, by se jeho hudba dala popsat jako směs blues a popu (všechny ceny Grammy dostal v popových kategoriích). ", "tgt_summary": "John Clayton Mayer (* 16. Oktober 1977 in Bridgeport, Connecticut) ist ein US-amerikanischer Singer/Songwriter und Gitarrist, der bereits sieben Mal mit einem Grammy ausgezeichnet wurde. Seine Songs verbinden die Stilrichtungen R&B, Rock, Pop, Blues und Country-Musik.", "id": 1732464} {"src_title": "Východoslovenská nížina", "tgt_title": "Ostslowakisches Tiefland", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Východoslovenská nížina je rozsáhlá rovinatá oblast, ve které se nadmořská výška pohybuje okolo 150 – 200 metrů nad mořem. Jen ojediněle se nad touto rovinou tyčí vyšší kopce – např. Tarbucka (277 m) a Velký vrch (272 m). Výjimkou je vrchol nedaleko státní hranice s Maďarskem – Rozhľadňa, který měří 469 m. Jen o něco málo jižněji, u obce Streda nad Bodrogom, se nachází nejníže položené místo Východoslovenské nížiny a současně i celého Slovenska, které leží v nadmořské výšce pouze 94 m n. m. Východoslovenská nížina má díky své nadmořské výšce a z ní vyplývajícímu podnebí ideální podmínky pro zemědělství, ovocnářství a vinohradnictví. Velmi známá je tokajská vinohradnická oblast, která má bohatou historickou tradici a produkuje vynikající vína nejvyšší kvality. Převážnou část území pokrývají úrodné lány, ovocné sady a zahrady. V povodí řek se rozkládají lužní lesy, z listnatých stromů zde převládají duby. Východoslovenská nížina je protkána množstvím řek. K nejvýznamnějším patří Ondava, Topľa, Laborec a Latorica, které se nedaleko státní hranice s Maďarskem slévají do řeky Bodrog. Podnebně se Východoslovenská nížina řadí mezi teplé oblasti. V zimních měsících se teploty pohybují mezi -2 až -4 °C, v letních měsících dosahují průměrně 17 až 20 °C. Počet dní se sněhovou pokrývkou činí 50 až 70, počet letních dní se pohybuje okolo 50 až 70.", "section_level": 1}, {"title": "Chráněná území.", "content": "Východoslovenská nížina nepatří mezi chráněné krajinné oblasti, ale navzdory tomu je, v hlavně v její nejjižnější části, celá řada chráněných přírodních lokalit. Patří k nim přírodní rezervace Kašvár, Latorický luh, Tajba, Veľké jazero, Zemplínska jelšina anebo Zatínsky luh. Na jednom z mrtvých ramen řeky Bodrog byla zřízena přírodní rezervace Boľské rašeliniště. Jde o rašeliniště se vzácnými stromy a křovinami. Močály jsou oblíbenými hnízdišti vzácných vodních ptáků, vyskytují se zde také chráněné druhy žab. Pro vědecké účely slouží i několik chráněných areálů a přírodních památek. O něco severněji leží velmi známá národní přírodní rezervace Senné rybníky. Byla vybudována v roce 1955 a rozšířena v roce 1974. Jde o rozlehlou umělou vodní plochu nacházející se na migrační cestě tahů stěhovavých ptáků. Pro mnohé z nich je jen místem odpočinku na jejich dlouhé cestě, někteří ptáci zde však mají svá hnízdiště. Je také shromaždištěm divokých hus a kachen. Tato přírodní rezervace patří mezi mezinárodně evidované ornitologické lokality. Na dolním toku řek Latorica a Laborec byla vyhlášená nová chráněná krajinná oblast Latorica. Zahrnuje soustavu mrtvých ramen těchto řek s přilehlými lužními lesy a loukami, které poskytují útočiště teplomilným obojživelníkům a plazům. K těm vůbec nejvzácnějším patří želva bahenní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Východoslovenská nížina je slovenská nížina, geomorfologická oblast subprovincie Velká dunajská kotlina. Leží v jižní části východního Slovenska. Dělí se na Východoslovenskou pahorkatinu a Východoslovenskou rovinu. ", "tgt_summary": "Das Ostslowakische Tiefland \"(Východoslovenská nížina)\" ist die Bezeichnung des Teils der Großen Ungarischen Tiefebene, der auf dem Gebiet der Slowakei liegt. Sie ist Teil des eurasischen Steppengürtels einer großen Vegetationszone. ", "id": 538716} {"src_title": "Ben Turpin", "tgt_title": "Ben Turpin", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se 19. září 1869 v New Orleans, Louisiana jako Bernard Turpin v rodině francouzského majitele obchodu s cukrovinkami. V sedmi letech se s rodinou přestěhoval do New Yorku. Zde mu jednoho dne jeho otec dal sto dolarů se slovy ať si najde práci a vydělává si na živobytí sám, jelikož od něj již žádné další peníze neuvidí. To se psal rok 1885. Vzal si svých sto dolarů a odjel na východní pobřeží, kde je prohrál v hazardních hrách. V následujících letech procestoval na nákladních vlacích skoro celé Spojené státy americké. Nakonec zakotvil v Chicagu, kde se vydal na hereckou dráhu. Pracoval v cirkuse, vaudevillu i burlesce, byl členem divadelní skupiny Sama T. Jacka. Před filmovou kamerou se poprvé objevil až ve svých 38 letech v roce 1907, když byl v Chicagu najat nově vzniklou filmovou společností Essaney jako komik a vrátný. V následujících dvou letech se tak objevil v několika krátkých komediích společnosti, z nichž se zachovala pouze jediná – film \"Půlnoční výtržnost\" (\"Midnight Disturbance\", 1909), ve kterém vystupuje ještě bez své pozdější poznávací značky, šilhavých očí. Jeho rané filmy pro společnost Essaney nedokázaly ještě zužitkovat jeho komediální potenciál a tak se u filmu prozatím neprosadil a vrátil se k práci v cirkuse a burlesce, kde s velkým úspěchem ztělesnil postavu jménem „Happy Hooligans“. Jedním z charakteristických rysů této postavy byly šilhající oči. Turpin simuloval šilhající oči v tolika představeních, že mu již šilhání zůstalo natrvalo. Před filmovou kameru se vrátil až v roce 1914, opět u společnosti Essanay, nejprve v sérii krátkých komedií, ve kterých Wallace Beery ztvárňoval postavu jménem \"Sweedie\", a poté jako partner nové hvězdy společnosti Charlese Chaplina. Jako jeho partner se objevil v komediích \"Chaplin filmovým hercem\" (\"His New Job\"; 1915), \"Chaplin na námluvách\" (\"A Night Out\"; 1915), \"Chaplin boxerem\" (\"The Champion\"; 1915) nebo \"Carmen\" (\"Carmen\"; 1916). V té době již silně šilhal a rozhodl se této vady využít. Jeho neuvěřitelně šilhavé oči se tak staly jeho klíčem k úspěchu a na další léta jeho poznávací značkou. Stejně jako měl Buster Keaton svou kamennou tvář, Harold Lloyd své brýle nebo Charles Chaplin svou chůzi, měl Ben Turpin své šilhavé oči. V několika krátkých komedií z tohoto období se po jeho boku objevila jeho manželka, kanadská herečka Carrie LeMieux (1885 - 1925), s níž se oženil v roce 1907. V roce 1916 přechází k malé společnosti Vogue, pro kterou natáčí řadu krátkých grotesek. V roce 1917, ve svých 43 letech, navázal svou dlouholetou spolupráci s Mackem Sennettem, a začíná tak jeho slavné období, ve kterém vytvořil své nejlepší filmy. K těm patří zejména parodie, ať už na literární a dramatická díla, nebo na divadelní a filmové prostředí. První z celé řady jeho parodií je film \"Chytrá loutka\" (\"A Clever Dummy\"; 1917), následován parodiemi na divadelní hry \"Variace na East Lynne\" (\"East Lynne With Variations\"; 1919), \"Salome versus Shenandoah\" (\"Salome vs. Shenandoah\"; 1919), \"Bláznivý Romeo\" (\"Romeo and Juliet\"; 1924) nebo \"Strýček Tom bez chaloupky\" (\"Uncle Tom without the Cabin\"; 1919), vycházející z populárního románu Harriet B. Stoarové. K těm vůbec nejslavnějším patří parodie na film a filmové prostředí. V těchto filmech se vysmívá hollywoodské honbě za novými hvězdami - film \"Idol malého města\" (\"A Small Town Idol\"; 1921), zlehčuje těžký život filmových komiků – film \"Ben filmovým hrdinou\" (\"The Daredevil\"; 1923) a bezduché westerny si bere na mušku ve filmu \"Rytíř smutné postavy\" (\"Yukon Jake\"; 1924). Asi nejslavnější filmovou parodií Bena Turpina je film \"Šejk z Arábie\" (\"The Shriek of Araby\"; 1923), mistrovská parodie na tehdy populární romanticko dobrodružný film \"Šejk\" (\"The Sheik\"; 1921) s Rudolphem Valentinem v hlavní roli. Jako lepič plakátů k tomuto slavnému filmu jezdí hlavní hrdina městem na velbloudu a dělá mu reklamu. Když v jednu chvíli usne, sní o tom, že on sám je neodolatelným šejkem, který prožívá neuvěřitelná pouštní dobrodružstí, při kterých zachrání ze spárů zlotřilého sultána krásnou cizinku. V okamžiku, kdy se stane hrdinou pouště, tak se probudí. Ve filmech \"Tři týdny navíc\" (\"Three Foolish Weeks\", 1924), \"Nešťastný malý princ\" (\"When a Man’s Price\", 1925) a \"Pro lásku cara\" (\"The Pride of Pikeville\", 1927) vytváří postavu poručíka Rodneye St. Claira, dobyvatele dívčích srdcí, jenž je parodií na postavy, které ve filmech představoval Erich von Stroheim. Ve dvacátých letech se stává jedním z nejpopulárnějších komiků němého filmu. Natáčí pravidelně jeden film měsíčně a na vrcholu své kariéry dostával 3 000 dolatů týdně. V roce 1924 se Ben Turpin stáhl do ústraní, aby se mohl věnovat své nemocné ženě Carrie. Po její smrti v říjnu 1925 se plně vrací na filmová plátna, ale zjišťuje, že jeho popularita již nedosahuje jeho dřívější slávy. V té době začíná Turpin investovat do nemovitostí. Má úspěch a stává se jedním z nejbohatších mužů v Hollywoodu. 8. června 1926 se Turpin podruhé (potřetí) oženil, jeho druhá žena Babette Dietz s ním žila až do jeho smrti v roce 1940. V roce 1928 odchází Turpin od Sennetta a na jeden rok se upsal malé společnosti Weiss Brother-Artclass, pro kterou natáčí krátké dvoucívkové komedie. To už ale přichází nová éra – éra zvukového filmu. Na rozdíl od jiných komiků němé éry jej příchod zvukového filmu nezaskočil. Vzhledem k dřívějším investicím do nemovitostí, již totiž nebyl na filmování finančně závislý. Během 30. let vystupuje ve filmu již jen sporadicky v epizodních rolích. Za každé své vystoupení ve filmu nyní požadoval vždy stejnou částku jeden tisíc dolarů a to bez ohledu, zda šlo o výraznou roli nebo pouhé cameo. V roce 1931 se tak objevil jako oddávající úředník ve filmu \"Laurel a Hardy se žení\" (\"Our Wife\"; 1931). V roce 1935 vystoupil Turpin společně s několika dalšími veterány němé grotesky v krátkém filmu pro společnost bratří Warnerů Hotel Keystone. A v roce 1939 společně se Sennettem a Keatonem ve filmovém příběhu z éře němého filmu \"Hollywoodská kavalkáda\" (\"Hollywood Cavalcade\"; 1939). Naposledy se Ben Turpin objevil na filmovém plátně v roce 1940 v malé roli šilhavého instalatéra, jímž pomíchané trubky způsobí, že ledničky hrají a rádia se obalí ledem, v posledním filmu Laurela a Hardyho pro Hala Roache Laurel a Hardy na moři (\"Saps at Sea\"; 1940). V červenci téhož roku Ben Turpin v Santa Monice ve věku 71 let umírá na srdeční slabost. Pohřben je na hřbitově Forest Lawn Memorial Park v kalifornském Glendale.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ben Turpin (19. září 1869 – 1. červenec 1940), vlastním jménem Bernard Turpin, byl americký komik zlaté éry filmové grotesky. Hlavními atributy postavy, jež ztělesňoval na filmovém plátně, byla hubená postava, velký knír a hlavně šilhající oči. Během své kariéry natočil přes 200 filmů. Největší popularity dosáhl v první polovině 20. let 20. století s filmy parodujícími vážné žánry a filmový průmysl.", "tgt_summary": "Ben Turpin (* 19. September 1869 in New Orleans, Louisiana; † 1. Juli 1940 in Santa Monica, Kalifornien; bürgerlich \"Bernard Turpin\") war ein US-amerikanischer Komiker, der hauptsächlich in der Stummfilmzeit aktiv war. Sein markantes Aussehen war geprägt durch sein stark schielendes rechtes Auge und einen buschigen Schnurrbart. Obwohl Turpin in Presseveröffentlichungen bis zu fünf Jahre „jünger gemacht“ wurde, war im US-Zensus (seit 1870) sein Geburtsjahr regelmäßig mit 1869 angegeben. Auf seinem künstlerischen Höhepunkt in den 1920ern war er mit seinen über fünfzig Jahren weitaus älter als die anderen Starkomiker jener Zeit. Er spielte in mehr als 200 Filmen.", "id": 1304113} {"src_title": "Luna (Itálie)", "tgt_title": "Luna (Italien)", "src_document": [{"title": "Poloha a historie vykopávek.", "content": "Oblast kolem Luny je staré osídlení. Podle nalezených materiálů je lze vysledovat až do paleolitu. Město bylo od počátku založeno s téměř pravoúhlým půdorysem typickým pro římské kolonie. Rozprostírá se v rovině, která je mezi Ligurským mořem a Apuánskými Alpami, téměř na úrovni moře. Severovýchodně se nachází dnešní město Carrara, s jeho od antiky světoznámými kamenolomy, jihozápadně je Středozemní moře, na jehož pobřeží Luna původně vznikla. Jihozápadně se také vlévá do moře největší řeka Ligurie, Magra. Původní koryto řeky se nacházelo v blízkosti města a vytvořilo zde s přírodní terasou přirozený přístav. Ten sloužil k exportu kararského mramoru z nedalekých lomů. V průběhu staletí se řeka postupně zanášela a měnila svůj průběh. Dnes je moře od Luny dobré dva kilometry vzdáleno. Podle Luny dostalo své jméno i okolní území, Lunigiana. Jedinými pozůstatky, které se zachovaly do počátku 19. století, byl \"amfiteátr\" a spodní stavba \"velkého chrámu\". V roce 1837 bylo objeveno \"fórum\" a od rolu 1964 je v tomto místě archeologické muzeum \"Museo Archeologico Nazionale di Luni.\" Roku 1981 byly sbírky muzea přeorganizovány. Převážně nezastavěné území města je stále neprozkoumáno a od počátku devadesátých let dvacátého století se zde neuskutečnily žádné významné vykopávky.", "section_level": 1}, {"title": "Důležité nálezy.", "content": "Město má typické schéma antického osídlení. Od počátku bylo promyšlené a naplánované. Jeho půdorys měří přibližně 560 × 438 m, je téměř obdélníkový a ulice jsou pravoúhlého směru. Centrem bylo obdélníkové fórum, na které východně navazovala posvátná oblast s Dianiným chrámem. Velký chrám bohyně Luny byl u severních hradeb města. Pro návštěvníky nepřístupné, ale archeology odhalené \"divadlo\" se nacházelo v koutě u severovýchodních městských hradeb. Důležitá, raně křesťanská stavba, která je však také návštěvníkům nepřístupná, je \"bazilika\", umístěná poblíž západních hradeb. Z nalezených předmětů je, kromě podobizen hlav, zejména vzácný Millefiori-Pokal. Tato nejvýznamnější mozaika archeologického výzkumu byla odkryta v „\"Domu mozaik\"“ severně od Fóra. Millefiori (italsky = tisíce květů) je technika dekorace skla, při které se svazek skleněných stonků přetaví, aby vytvořily tyčku, která se po ochlazení rozřeže na plátky a nechá se znovu pomalu roztavit ve (obvykle zbarvenou) skleněnou mozaikovou hmotu. Výzdoba podlahy ze 3./4. století po Kristu, objevená v 1980. letech, která ukazuje Circus Maximus v Římě, tak umožnila, kromě dalších, z Luny nepocházejících nálezů, rekonstrukci slavné závodní dráhy s císařskou lóží. V roce 1955 byl zachráněn \"velký oltář bohyně Luny\".", "section_level": 1}, {"title": "Forum.", "content": "Fórum Luny se podobalo často opakovanému římskému stavebnímu půdorysu. Na severním okraji hlavního náměstí se uprostřed nacházel kapitol se svatyní. Byla to podiová stavba s vnějším schodištěm. V jižním směru jej obklopoval protáhlý obdélníkový portikus s mramorovou dlažbou a sloupy. U jeho vnějších zdí pak byly obchody. Od jihu byl do komplexu budov bohatý a působivý přístup. Ke stavbě navíc patřila pravoúhlá bazilika. Tato víceúčelová budova byla potřebná pro shromažďování, jednání soudu a pro trhy. Nacházela se východně, na horním severním konci vedle fóra a přímo navazovala na portikus, který svou delší stranou následovala. Ve čtvrtém století došlo k vývoji města, který je obtížné vysledovatelný. Částečně v tomto, ale zejména v následujícím století bylo fórum opuštěno a budovy zbořeny. Pravděpodobnou příčinou bylo zemětřesení ke konci třetího století. Později bylo bývalé městské centrum zastavěno jednoduchými dřevěnými domy. To naznačuje, že v té době bylo staré centrum přesunuto. Někteří výzkumníci předpokládají, že úloha fóra zanikla v šestém století. Dalším důležitým zjištěním byla výstavba menších lázní severně, na již částečně zbořeném portiku. Ačkoli byla nová dřevěná zástavba původního hlavního náměstí v té době velmi primitivní, těmito lázněmi z 5./6. století se přesunul relaxační prostor luxusního soukromého domu zdobeného mozaikou ze 3./4. století na kdysi veřejné prostranství. Ani bazilika již nebyla k dispozici, V její severní části ji v pozdní antice nahradilo rybí tržiště.", "section_level": 2}, {"title": "Chrám bohyně Luny.", "content": "Takzvaný \"Velký chrám\", pravděpodobně kapitol města, se nacházel na jeho nejvyšším místě, u severozápadních hradeb a je považován za jednu z nejstarších známých svatyní bohyně Luny, které bylo město zasvěcené. Na předchozí stavbě postavené v pozdním republikánském období, byl během císařské éry postaven mohutný pódiový chrám, s impozantním vnějším schodištěm a portikem, ze kterého ještě dodnes zůstaly významné zbytky základů. První stavba vznikla krátce po založení kolonie jako místo uctívání bohyně Seleny. Architektonická výzdoba z terakoty vznikla ještě podle tradice starých toskánských vzorů. Zachoval se štítový vlys, který ukazuje Lunu sedící na trůnu. Po stranách je Apollo a Dionysus. Každému z nich byla ještě přidána jedna múza. Pozdějšíí obyvatelé císařského města Luna, za Juliovsko-claudiovské dynastie nechali postavit typickou římskou monumentální budovu, zdobenou mramorem. Spodní stavba Pseudoperiptera, částečně provedená z Opus caementitium, tehdy mívala od pochozí úrovně výšku asi 7,5 metru. Zadní a podélné strany jednodílného, téměř čtvercového cella byly rozčleněnny prostřednictvím polosloupů. Venkovní schodiště bylo ohraničeno bočními stěnami. Světící nápis na nalezených fragmentech byl z období přestaveb nebo rekonstrukcí mezi roky 180 až 222 po Kristu. Se stavbou nového chrámu se náměstí před ním kompletně změnilo. Na třech stranách byl chrám obklopen novým 60 x 50 metrů velkým arkádovým nádvořím s mramorovou procesní cestou, která vedla od velkého jihozápadního vchodu do portika až ke schodům kultovní budovy. Ve východních arkádách byly objeveny zbytky juliansko-claudiovské obrněné sochy z prvního století po Kristu. Chrám byl definitivně opuštěn ke konci 4. století. V raném středověku byla bývalá sakrální oblast areálu přeměněna pro obytné účely.", "section_level": 2}, {"title": "Amfiteátr.", "content": "Amfiteátr sloužil pro gladiátorské zápasy, štvanice zvířat a popravy. Byl postaven teprve v antoniánské době, asi 250 metrů před východní městskou branou na \"Via Aurelia Nova\", protože pro tak velkou stavbu nebylo ve 2. století po Kristu uvnitř hradeb města dost místa. Původní divadlo se nacházelo ve východním rohu města, tedy uvnitř hradeb. V té době začal úpadek divadelní kultury, která v Luně pocházela ještě z klasické řecké kultury. Amfiteátr oválného tvaru byl 88,5 metrů dlouhý a 70,2 metrů široký. Prostor k sezení byl rozdělen na dvě terasy, celkem pro přibližně 7 000 diváků. Nad terasami pro diváky obklopoval stavbu portikus. Gladiátoři mohli do oválného bojového prostoru vstoupit dvěma dvojitými bránami, které se nacházely naproti sobě jihozápadně a severovýchodně. Zdá se, že v amfiteátru nebylo žádné podzemní zařízení. Návštěvníci měli samostatné vstupy kolem celé budovy. Po konci západní římské říše v 5. století sloužil amfiteátr jen jako kamenolom.", "section_level": 2}, {"title": "Pohřebiště.", "content": "Hřbitovy se v římské antice nacházely u silnic před městskými hradbami. Takové byly nalezeny také v Luně. Kromě jednoduchých hrobů se našly i hroby zámožných, jako například \"tumuli\" (mohyly). Jedna z těchto mohyl ještě měla cippus trubku, která vedla od koruny (\"Cippus\") hrobky do hrobu v mohyle. Tyto vícekrát prokázané „dárcovské trubky“ se používaly na počest zesnulého při symbolické pohřební hostině. Při hostině byl zemřelý vnímán jako aktivní a přítomný mezi účastníky. Aby tomu tak bylo, muselo být nejprve připraveno jeho místo a jeho jídlo. Pak byl pozván vyslovením jeho jména. Trubkou se zemřelému podávalo víno při přípitku: „Jezte a pijte a ať je vám dobře\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Luna byla římská kolonie, postavená roku 177 před Kristem poblíž města \"Luni Mare\", v části obce Ortonovo v provincii La Spezia, Itálie. V důsledku nedalekých lomů, ve kterých se těžil známý mramor Carrara, získala velký hospodářský význam, což umožnilo vznik římské monumentální architektury. V 11. století, byla Luna, která se mezitím stala sídlem biskupa, po posledním uzavření přístavu, válečných útocích islámských pirátů a šíření malárie, z velké části opuštěna.", "tgt_summary": "Luna war eine römische Kolonie, die 177 v. Chr. errichtet wurde und heute nahe dem Ort \"Luni Mare\", einem Ortsteil der Gemeinde Ortonovo in der Provinz La Spezia, Italien, liegt. Durch die nahen Steinbrüche von Carrara, in denen der berühmte Carrara-Marmor gewonnen wird, erlangte die Stadt große wirtschaftliche Bedeutung und machte die römische Monumentalarchitektur erst möglich. Nach der endgültigen Verlandung des Hafens, kriegerischen Übergriffen und der sich ausbreitenden Malaria wurde das zum Bischofssitz gewordene Luna im 11. Jahrhundert weitgehend verlassen.", "id": 405472} {"src_title": "Sega Nomad", "tgt_title": "Sega Nomad", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1991 vznikla první kapesní konzole od segy game gear. sega neudělala se systémem díru do světa ale genesis/mega drive ano a tak se sega rozhodla vydat exkluzivně na japonských aerolinkách konzoli Mega jet. fungovala tak že jste do monitoru v letadle zapojili mega jet a mohli jste hrát. ale konzole nebyla ani moc kapesní. proto se sega rozhodla vydat další kapesní genesis tentokrát se jmenovala \"project venus, a měla mít dotykovou obrazovku (s barvami), kterou později měl game.com od tiger který ale neměl barevnou ale pouze 4 odstínovou šedou a černou, protože to bylo ale drahé tak to sega udělala bez dotykové obrazovky. V říjnu 1995 v Severní Americe vyšel Nomad. Jeho cena byla 149 dolarů, což je o dvacet víc než stál Sega Game Gear a o sto víc než stál Game Boy. Dalším problémem bylo, že byl vydán ve stejný čas jako Sega Saturn a tvůrci se zaměřili na Saturn, a na konci Nomadova krátkého čtyřletého života se začal prodávat Dreamcast.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled a technické specifikace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Konzole vypadá docela dobře ale v kapse se nosí hrozně protože je velká a objemná, přesto má velmi hezký a dobrý d-pad a horní část se svazuje dolů na přední části najdete d-pad, šest tlačítek, reproduktor, a tlačítko start a mode (přepínání mezi šesti a třemi tlačítky). Na horní části konzole je ac adapter, zapínač, av out (můžete hrát i přes televizi) a slot na kazety. V dolní části jsou sluchátka a nastavení zvuku a port pro druhého hráč. zadní části má prostor pro prsty a dává se zde krabička na baterky.", "section_level": 2}, {"title": "Technické specifikace.", "content": "Konzole používá stejný procesor jako sega genesis a je kompatibilní se všemi hrami na genesisu a s některými z mega driveru pokud nejsou v regionu uzamčenými, není kompatibilní s sega 32x, sega CD nebo s power base conventer ale Genesis nomad je plně kompatibilní s sega aktivátor, mega mouse, team player adapter a doplňků sítě sega channel a XBAND. Má taky velmi chudou životnost pro hraní, zatím co na game gear jste mohli hrát cca. 5-7 hodin tady to bylo pouhých 2-3 hodiny a měl docela malou obrazovku. Dnes jí na ebay najdete za sto dolarů.", "section_level": 2}, {"title": "herní knihovna.", "content": "Herní knihovna konzole se skládá z her které vyšli pro sega genesis a málo her které vznikly pro mega drive. Konzole nedokáže přehrát hry bez licence, bootleg hry a hry vyrobené domácí výrobou (homebrew). Některé hry od třetí strany nebyli kompatibilní s nomádem ale pomocí game genie ano. Nomad kvůli žádné kompatibilitě s add-ony nedokázal hrát hry z master systému, 32x a Sega CD.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sega Nomad (také znám jako Genesis Nomad) je druhá kapesní konzole od společnosti Sega, která se prodávala pouze ve Spojených státech. Šlo o přenosnou verzi Mega Drive ale nepoužíval add-ony 32x, sega/mega cd a power base conveter. prodával se od roku 1995 až do roku 1999, prodalo se 1 milion kusů.", "tgt_summary": "Der Sega Nomad (auch Genesis Nomad, Codename: „Venus“) ist eine Handheld-Konsolen-Variante des Sega Mega Drive (in Nordamerika als Sega Genesis bekannt) und erschien im Oktober 1995 ausschließlich in den USA. Aufgrund des mäßigen Erfolgs wurde auf eine Veröffentlichung in Europa und Japan verzichtet. ", "id": 1402868} {"src_title": "Lovec démonů", "tgt_title": "Dämonisch", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Agenta FBI Wesleyho Doylea (Powers Boothe) během vyšetřování série vražd v Texasu vyhledá mladík (Matthew McConaughey), který se představí jako Fenton Meiks, jenž tvrdí, že zná identitu hledaného sériového vraha nazývaného „Ruka boží“. Byl jím jeho bratr Adam, který zavraždil řadu lidí a potom sám sebe. Film je z části retrospektivním pohledem na 20 let staré události, kdy Fentnova otce v noci osloví anděl s tím, že si jej Bůh vyvolil, aby na Zemi skoncovali s démony. Postupně jim bude dávat seznam na Zemi žijících démonů, které mají „neutralizovat“. Vše se nezamlouvá 12letému Fentonovi, který si myslí, že je jeho otec obyčejný vrah a pokusí se ho udat policejnímu šerifovi. Šerif chlapci nevěří, ale na naléhání Fentona si jde prohlédnout protibouřkový úkryt - kde se mají hrozné vraždy odehrávat. Šerif nic nenalézá, a tak odchází, ale při odchodu je Fentnovým otcem usmrcen. Vraždy po čase pokračují, stejně tak sílí odpor malého Fentona k hrůzným činům. Otec dostává poselství od anděla, že je Fenton také démon, on mu však nevěří a stále se snaží, aby Fenton spatřil pravdu. Zamyká jej tedy do protibouřkového krytu na více než týden ve snaze nalézt Boha. Fentona vysvobodí jeho otec, poté co je na pokraji smrti, Fenton poté tvrdí, že spatřil Boha, který mu vyjevil tento plán. Podílí si tedy na únosu dalšího démona, ale když dojde na usmrcení démona, zabijí svého vlastního otce. Po 20 letech tedy přichází Fenton s agentem FBI na hrůzné pohřebiště, ale místo vyšetření vražd je agent usmrcen, protože byl na seznam dalších démonů – zabil totiž chladnokrevně svoji matku. Před svojí smrtí se agent dozvídá, že před ním nestojí Fenton, ale jeho mladší bratr Adam, který pokračoval v otcově úkolu, a poté co mu Bůh dal na seznam démonů i jeho bratra Fentona, „neutralizoval“ i jeho. I když si Adam de facto přišel pro agenta na stanici FBI, kde jsou kamery, nebyl odhalen, protože Bůh rozmazal záznam z videokamer.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lovec démonů (anglicky: \"Frailty\" - slabost) je psychologický thriller z roku 2001, který režíroval Bill Paxton. Hrají Bill Paxton (otec Meiks) a Matthew McConaughey (syn Fenton).", "tgt_summary": "Dämonisch (Originaltitel: \"Frailty\", engl. für „Schwächlichkeit“, „Zerbrechlichkeit“) ist ein US-amerikanischer Thriller von und mit Bill Paxton aus dem Jahr 2001. Der Film ist die erste Regiearbeit Paxtons, der zudem auch die Hauptrolle spielt, und erzählt in Rückblenden die Geschichte zweier Brüder und ihres Vaters, der sich von Gott dazu berufen sieht, Dämonen zu töten.", "id": 2275016} {"src_title": "Igor Akinfejev", "tgt_title": "Igor Wladimirowitsch Akinfejew", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Akinfejev je odchovancem celku CSKA Moskva, v profesionálním fotbale debutoval v roce 2003 a od té doby v klubu stále působí. S CSKA získal řadu trofejí, mj. v ruské lize, ruském poháru a také v Poháru UEFA v sezóně 2004/05.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Igor Akinfejev debutoval v A-mužstvu Ruska v roce 2004. V kvalifikačním utkání proti Černé Hoře 27. března 2015 byl Akinfejev krátce po začátku utkání (20. sekunda hry) zasažen do hlavy světlicí odpálenou z tribuny domácího sektoru a byl odvezen na vyšetření do nemocnice. Rozhodčí Deniz Aytekin po půlhodině prodlevy nechal pokračovat ve hře, ale nakonec v 67. minutě zápas za stavu 0:0 ukončil kvůli potyčkám hráčů a nepokojům na tribunách. Podle týmového lékaře utrpěl Akinfejev otřes mozku a popáleniny.", "section_level": 1}, {"title": "EURO 2004.", "content": "Zúčastnil se EURA 2004 v Portugalsku jako třetí brankář (vyřazení Ruska v základní skupině).", "section_level": 2}, {"title": "EURO 2008.", "content": "Představil se na EURU 2008 v Rakousku a Švýcarsku (zde již v roli brankářské jedničky). Svýmy výkony pomohl sborné k postupu do semifinále turnaje.", "section_level": 2}, {"title": "EURO 2012.", "content": "Na evropském šampionátu EURO 2012 v Polsku a na Ukrajině neodchytal ani jeden zápas v základní skupině A, po níž se ruský tým rozloučil s turnajem (jednotkou v bráně byl Vjačeslav Malafejev).", "section_level": 2}, {"title": "MS 2014.", "content": "Italský trenér Ruska Fabio Capello jej vzal na Mistrovství světa 2014 v Brazílii, spolu s ním byli nominováni brankáři Jurij Lodygin ze Zenitu Petrohrad a Sergej Ryžikov z Rubinu Kazaň. V prvním zápase základní skupině H proti Jižní Koreji vyrobil minelu, která znamenala vedení soupeře. Střelu mířící přímo na něj si srazil do sítě. Rusové stačili pouze vyrovnat na konečných 1:1. Ve druhém utkání proti Belgii (porážka 0:1) inkasoval gól těsně před koncem v 88. minutě z kopačky Divocka Origiho. V posledním zápase proti Alžírsku nedůrazně vyběhl proti centrovanému míči a útočník soupeře Islám Slimaní hlavičkoval do opuštěné brány (vstřelil gól na konečných 1:1). Akinfejev byl před inkriminovanou situací oslepován zeleným laserovým paprskem z hlediště, na což si ruská výprava stěžovala. Rusko obsadilo se dvěma body nepostupové třetí místo ve skupině.", "section_level": 2}, {"title": "EURO 2016.", "content": "Trenér Leonid Sluckij jej zařadil do závěrečné 23členné nominace na EURO 2016 ve Francii, kde Rusko obsadilo se ziskem jediného bodu poslední čtvrté místo v základní skupině B. Akinfejev odchytal na turnaji všechny tři zápasy svého týmu ve skupině.", "section_level": 2}], "src_summary": "Igor Vladimirovič Akinfejev (rusky Игорь Владимирович Акинфеев; * 8. dubna 1986, Vidnoje, Sovětský svaz) je ruský fotbalový brankář a reprezentant, který hraje za klub CSKA Moskva. Účastník EURA 2004, EURA 2008, EURA 2012, EURA 2016 a Mistrovství světa 2014 v Brazílii.", "tgt_summary": "Igor Wladimirowitsch Akinfejew (; wiss. Transliteration: \"Igor’ Vladimirovič Akinfeev\"; UEFA-Schreibweise nach englischer Transkription: \"Igor Vladimirovich Akinfeev\"; * 8. April 1986 in Widnoje, Russische SFSR, UdSSR) ist ein russischer Fußballtorhüter. Er war Kapitän der russischen Nationalmannschaft.", "id": 257919} {"src_title": "Liber catenatus", "tgt_title": "Kettenbuch", "src_document": [{"title": "Libri catenati v Česku.", "content": "V českých a moravských fondech se svazky se zachovanými řetězy vyskytují jen ojediněle. Knihy na řetězech se dochovaly v jáchymovské latinské škole, ve svatojakubské knihovně v Brně a jedna kniha na řetězu je součástí kadaňské františkánské knihovny, jeden exemplář knihy na řetězu se nachází také v Pražské majorátní knihovně hrabat z Nostic. Zřejmě nejvíce knih na řetězu se dochovalo v knihovně františkánského kláštera v Chebu.", "section_level": 1}, {"title": "Pultová knihovna františkánského kláštera v Chebu.", "content": "Knihy zde byly uloženy na deseti pulpitech, čtenářských pultech, které byly označeny římskými písmeny alpha až kappa. Jednalo se o z obou stran přístupné stoly, z nichž měl ze dvou protilehlých stran dvě zešikmené desky s uloženými knihami. Chebské svazky knih na řetězu byly opatřeny krátkými mohutnými řetězy a z toho vyplývá, že byly uloženy přímo na deskách pultů, nikoli na policích. Všech deset pulpitů se nacházelo v jedné místnosti a na každé straně pultu bylo uloženo čtyři až jedenáct svazků, podle toho jaký měly rozměr. Knih na řetězu se v chebské knihovně nachází celkem 294 svazků. Z celkového počtu svazků se jedná o 185 inkunábulí, 107 starých tisků a dva rukopisy. Katenáty podle všeho sloužily především františkánským mnichům v jejich obvyklých všedních potřebách. Není zmínka o tom, že by sbírka sloužila a byla zpřístupněna širší veřejnosti. Nejnovější knihy nacházející se na pulpitech pocházejí z první dekády 17. století. Zánik chebské františkánské pultové knihovny pravděpodobně souvisí s rekonstrukcemi konventu na konci 17. a počátku 18. století. Řetězy z 15. století jsou tvořeny čtyřmi až šesti protáhlými hranatými články. Na tisku z roku 1507 je řetěz již méně robustní a je sestaven ze šesti tordovaných (šroubovitě stáčených) článků. Vazba tisku z roku 1530 je opatřena lehčím typem řetězu se šesti články, každý článek řetězu je spleten ze dvou drátů a dole přechází v očko, do něhož je napojen předešlý článek. Na počátku novověku se knihy začaly stavět do polic, ale jelikož řetězy bránily jejich novému způsobu uložení, byly z knih odstraňovány. Po sundání řetězu zůstaly v zadní dřevěné desce pouze jeden nebo více malých otvorů, připomínajících původní uchycení řetězu. V mnoha případech nebylo možné očko rozevřít, proto v dřevěných deskách zůstaly zbytky železa po uřezaných úchytech. Ještě častěji byla očky z knihy odstraňována tak, že byly rozříznuty dřevěné desky směrem k hornímu okraji a poté se očko vytáhlo. V důsledku takového odstranění řetězů mohlo dojít i k rozlomení zadní desky, což dokládá několik exemplářů, u kterých se dochovala pouze polovina desek směrem ke hřbetu knihy. „Libri catenati“ byly k pultu připojeny řetězy. V horní části zadní dřevěné desky měly knihy otvor, kterým bylo protaženo železné očko s řetězem. Oko nebylo pravidelně kulaté, ale byla to spíše spona oválného tvaru, která přesahovala přes okraj desky. Řetěz v ní byl uchycený dalším větším kulatým okem, jež bylo navlečeno na uzamykatelné železné tyči, která vedla podél vrchní strany pultu. Řetězy byly dlouhé v rozmezí 24,1–34,6 centimetru.", "section_level": 2}, {"title": "Připoutaná knihovna.", "content": "V takové knihovně jsou knihy připoutány řetězem, který je dostatečně dlouhý, aby bylo možné vzít knihu z police a číst, ale není možné je odnést z knihovny. Tímto způsobem uložení knih se zabránilo krádežím materiálů z knihovny. V praxi to bylo obvyklé u příručních knihoven od středověku do cca 18. století. Protože je tento způsob poutání knih poměrně nákladný, tak byl používán jen u nejvzácnějších knih v kolekci.", "section_level": 1}, {"title": "Velká Británie.", "content": "Katedrální knihovna v Herefordu je největší knihovna, kde se dochovaly knihy se všemi neporušenými řetězy, tyčemi a zámky. Knihovna je umístěna nad mariánskou kaplí s okny do kostela a obsahuje asi 1500 knih na řetězech. Knihy jsou uloženy v policích, jeden konec řetězu je připojen k přední desce každé knihy. Druhý konec řetězu je připojen k tyči vedoucí podél spodní strany každé police. Délka řetězu umožňuje vzít knihu z police a položit ji na čtecí pult.", "section_level": 2}, {"title": "Nizozemsko.", "content": "Knihovna kostela sv. Valpurgy v nizozemském Zutphenu. Knihy jsou zde uloženy na čtecích pultech, jeden konec řetězu je připojen k zadním deskám knihy a druhý k železné tyči vedoucí podél vrchní strany pultu. Na budově a interiérech knihovny se od 16. století téměř nic nezměnilo, větší část původní sbírky knih je stále na místě a také se zde dochovaly původní řetězy, tyče i nábytek.", "section_level": 2}], "src_summary": "Liber catenatus (často v plurálu libri catenati, možno přeložit jako knihy na řetězech) bývaly knihy uložené především v některých klášterních knihovnách. Knihy byly rozloženy na čtecích pultech nebo uloženy v policích, a aby je nebylo možné odnášet, byly knihy připoutány řetězem k železné tyči, která byla připevněna k vrchní straně pultu nebo k polici, na níž byly knihy umístěny. ", "tgt_summary": "Als Kettenbuch (lateinisch: \"liber catenatus\", angekettetes Buch) wird ein Buch aus dem Mittelalter oder aus der frühen Neuzeit bezeichnet, das die Spuren der Bibliothekspraxis zeigt, die Bücher, insbesondere die Zimelien, durch meist eisernes Anketten zu schützen.", "id": 1494664} {"src_title": ".30-06 Springfield", "tgt_title": ".30-06 Springfield", "src_document": [{"title": "Náboje které nahradil.", "content": "Byl vyvinut z téměř identického náboje.30-03 malým zkrácením nábojnice a zvýšením úsťové rychlosti. Zavedením tohoto náboje se také přestaly používat starší náboje.30-40 Krag a 6 mm Lee Navy. Po vzoru německého 8 × 57 IS a francouzského 8 mm Lebel byla u tohoto náboje zavedena špičatá střela, která znamenala podstatné zlepšení dostřelu i balistické křivky – dráha střely byla rovnější.", "section_level": 1}, {"title": "Zbraně, které používaly tento náboje.", "content": "Opakovací puška Springfield M 1903, která se začala používat kdysi spolu s nábojem.30-03 byla rychle modifikována na náboj.30-06 Springfield. Používal se také v pušce M1917 Enfield, poloautomatické M1 Garand, automatické M1918 Browning a mnohých kulometech, např. série M1919.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "USA tento náboj používaly v obou světových válkách a v Korejské válce. Posledního velkého využití se dočkal ve Vietnamské válce. Tento náboj je vhodný pro lov velkých savců jako je jelen nebo los.", "section_level": 1}, {"title": "Výkon.", "content": "Jedná se o velmi výkonný náboj. Byl zkonstruován v době, kdy se předpokládala střelba na 1 000 m. V roce 1906 obsahoval střelu o hmotnosti 150 grainů (9,7 g), pláštovanou střelu s plochým dnem. Po první světové válce bylo potřeba zvýšit výkon na dlouhou vzdálenost u kulometů a tak se začala používat střela o hmotnosti 173 grainů (11,2 g) tvaru \"boat-tail\".", "section_level": 1}, {"title": "Lovecké náboje odvozené od tohoto náboje.", "content": "Byl z něj také vytvořen náboj 7,62 × 51 mm NATO.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "Varianty používané Armádou Spojených států amerických: základní parametry náboje: Typ zápalky: velká pušková Pro lovecké provedení byl náboj uvolněn již v roce 1908. Používají se do něj střely od 3,56 g až do 16,2 g. Se střelou 11 g se obvykle laboruje na 800 m/s, 3 520 J. Je dosud považován americkými lovci za etalon a ostatní náboje jsou s ním srovnávány.", "section_level": 1}], "src_summary": "Náboj.30-06 Springfield má ráži.300′′ (7,62 mm). V americké armádě se začal používat roku 1906 a jeho používání pokračovalo až do 60. let 20. století, kdy byl nahrazen nábojem 7,62 × 51 mm NATO. Ale ještě v 70. letech 20. století se používal v kulometech.", "tgt_summary": "Die Patrone.30-06 Springfield (Dezimalkaliber 7,62 × 63 mm) wurde 1906 als Standardmunition für Gewehre bei der US Army eingeführt. Sie ging aus der 1903 für das neue Infanteriegewehr Springfield M1903 entwickelten.30-03 hervor, das ab 1903 die alte Ordonnanzwaffe Krag-Jørgensen Modell M1898 ablöste. Man übernahm zuerst das Rundkopf-Geschoss der alten Munition.30 Krag, verwendete aber eine randlose Hülse mit verlängertem Pulverraum. Im Jahr 1906 wurde die Zentralfeuerpatrone zur.30-06 in der heutigen Form weiterentwickelt. Den Erkenntnissen anderer Staaten folgend, wurde sie mit einem Spitzgeschoss versehen und seitdem bei den amerikanischen Streitkräften als.30 Caliber Ball M1906 (.30-06 Sprg. M1) geführt. Während des Zweiten Weltkrieges wurde die Ballistik weiter verbessert (Version M2).", "id": 1563337} {"src_title": "Thomas Reid", "tgt_title": "Thomas Reid", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se 26. dubna 1710 ve skotské obci Strachan jako syn presbyteriánského duchovního. V roce 1737 dokončil univerzitní studia v Aberdeenu. Po univerzitě začal působit jako farář Skotské reformované církve v městečku New Machar, kde zůstal až do roku 1752, kdy se stal profesorem filosofie na King's College v Aberdeenu. V roce 1753 se pak na univerzitě v Glasgow stal po Adamu Smithovi profesorem morální filosofie, kde učil až do svých 71 let (1781). Svoje zásadní díla \"Essays on the Intellectual Powers of Man\" (1785) a \"Essays on the Active Powers of Man\" (1788) publikoval až v posledních 15 letech života. Zemřel 7. října roku 1796.", "section_level": 1}, {"title": "Citování děl Thomase Reida.", "content": "K dispozici je celá řada vydání Reidových děl. Většinou se však v odborné literatuře používají kódované odkazy na Hamiltonovo vydání jeho kompletních spisů. V odkazech se kromě zkratky díla uvádí velkou římskou číslicí esej, malou římskou číslicí kapitola a v hranaté závorce pak číslo stránky doplněné písmenem a nebo b v závislosti na tom, zda se jedná o pravý nebo levý sloupec. (Například IHM VI, xxi [187b] znamená, že se jedná o místo z knihy \"An Inquiry into the Human Mind on the Principles of Common Sense,\" esej 6, kapitola 21, které najdeme na straně 187 v pravém sloupci). Respektování tohoto úzu umožní snadnou orientaci v Reidově díle, protože starší Hamiltonovo vydání sebraných spisů je volně ke stažení ve formátu pdf.", "section_level": 1}, {"title": "Reidovo paradigma a otázky.", "content": "Celé dílo Thomase Reida je třeba vnímat jako velkou polemiku s filosofickou školou \"cesty idejí\", odvozenou od René Descarta a Johna Locka na které pak navazovali George Berkeley a David Hume. Zejména výsledky práce Davida Huma, kterého si Reid osobně velmi vážil, pro něj byly nepřijatelné. Hume totiž podle Reida vystavěl na Lockových principech skeptický systém, který \"nám nedává žádný důvod v nějakou věc věřit více,než v její protiklad\". Reid byl přesvědčen, že filosofie se ve své metodě musí řídit zdravým rozumem a že filosofie je schopna pouze objevovat \"zákony a zákony, které umožňují tyto zákony\". Celé jeho dílo se tak točí kolem dvou mimořádně hlubokých otázek: Jak je možné, že naše mysl chápe vnější předměty, děje a události tak, že jsme schopni o nich přemýšlet a hovořit? Co je příčinou toho, že si na tyto vnější předměty vytváříme vlastní názory?", "section_level": 1}, {"title": "Reidova epistemologie.", "content": "Reid byl přesvědčen, že se povědomí o vnějších věcech musí do našeho vědomí dostávat přím prostřednictvím smyslů, aniž by do procesu vnímání jakkoliv vstupovaly ideje. Uvědomuje si, že ale část informací získáváme od druhých lidí prostřednictvím vyprávění nebo vzdělání. To je pro Reida možné proto, že Stvořitel nám do mysli vložil dva principy - sklon k mluvení pravdy a dispozici důvěřovat pravdomluvnosti druhých lidí. Standardní proces vnímání proto podle něj vypadá takto: \"1) materiální objekt nebo vlastnost produkuje fyzický podnět směrem k našemu tělu, nervům a mozku; 2) tento fyzický podnět způsobí počitek; 3) počitek navrhne koncepci a soud o materiálním objektu nebo vlastnosti, která původně vytvořila materiální podnět; 4) dvojice koncepce a soudu je smyslovým vnímáním materiálního objektu nebo vlastnosti.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Thomas Reid (26. dubna 1710 – 7. říjen 1796) byl skotský filozof, představitel tzv. skotského osvícenství, konkrétněji tzv. skotské školy zdravého rozumu, jejíž byl ústřední osobností. Byl profesorem na King's College v Aberdeenu a na univerzitě v Glasgowě, kde na pozici profesora morální filozofie vystřídal Adama Smithe. Oponoval svým současníkům Davidu Humeovi (svému příteli) a Georgi Berkeleymu, stejně jako filozofii Johna Locka či Reného Descarta. Základním filozofickým tématem Reidovým byl \"zdravý rozum\" (\"common sense\", \"sensus communis\"), pojem převzatý od Cicerona. Ten považoval za jádro racionality, jeho následování může podle Reida vést k \"přímému realismu\". Jeho přístupy později silně ovlivnily americký pragmatismus (Charles Sanders Peirce, William James, John Dewey).", "tgt_summary": "Thomas Reid (* 26. April 1710 in Strachan, Kincardineshire, Schottland; † 7. Oktober 1796 in Glasgow, Schottland) war ein schottischer Philosoph und Zeitgenosse David Humes. Er gilt als der Begründer der schottischen Schule der Common-Sense-Philosophie und spielte eine wichtige Rolle in der (schottischen) Aufklärung.", "id": 1132517} {"src_title": "Můřice očkovaná", "tgt_title": "Roseneule", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Můřice očkovaná obývá rozsáhlý areál eurosibiřských lesostepí od Evropy přes Střední Asii a dále na východ. Je známa z Číny, Indie, Koreje i Japonska. Jejím biotopem jsou mýtiny a okraje listnatých, smíšených, ale i jehličnatých lesů, meze a světliny, všude tam, kde roste maliník a ostružiník. Vyskytuje se od nížin až po horská údolí.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Délka předního křídla činí 18–20 mm, jeho základní barva je skořicově až tmavě hnědá. Na každém křídle se nachází 5 výrazných, béžově narůžovělých skvrn, často s hnědým stínováním uvnitř, rozmístěných podél okrajů. Zadní křídla jsou šedožlutá s tmavším, šedavým lemem. Zhruba v polovině jejich délky probíhá příčná světlá příčka, více či méně výrazná. Hruď motýla je tmavohnědá a huňatá, zadeček je světlý a má barvu shodnou se zadními křídly. V klidu sedí můřice s křídly střechovitě složenými nad tělem.Od příbuzných můřic z rodu \"Habrosyne\" se můřice očkovaná liší zadečkem, jehož chloupky v jejím případě netvoří chvost. Vajíčka mají světle zelenou barvu. Housenka je lysá, hnědá s proměnlivou rezavou kresbou. Na hřbetě má rozmanité výrůstky – na 2. článku je výrůstek dvojhrotý, dopředu obrácený, na 5.–9. článku jsou pak jednoduché výrůstky tvaru komolého jehlanu.", "section_level": 1}, {"title": "Bionomie.", "content": "Středoevropská populace motýlů létá ve dvou generacích, z nichž druhá bývá méně početná. Vyskytují se od května do června a pak od července do srpna, případně až do září. Můřice přes den odpočívají v podrostu, ale vyletují již s večerem a létají po celou noc. Sají na květech maliníků a ostružiníků, ale vezmou zavděk i jinými zdroji sladkých šťáv. Často přilétají k umělým zdrojům světla. Samička klade po oplození vajíčka ve skupinkách na živnou rostlinu. Housenky se živí listy maliníku a ostružiníku, preferují přitom rostliny rostoucí ve stínu. Svým vzhledem i chováním připomínají ptačí trus, čímž se maskují proti predátorům. Kuklení probíhá mezi listy živné rostliny, které housenka spřádá k sobě. Přezimujícím stádiem jsou kukly druhé generace spolu s nevylíhnutými kuklami generace první.", "section_level": 1}], "src_summary": "Můřice očkovaná (\"Thyatira batis\", dříve také malinovník očkovaný) je noční motýl z čeledi srpokřídlecovitých. Jedná se o nápadný druh, od ostatních můr a můřic snadno rozpoznatelný podle narůžovělých ok na křídlech. Na území ČR se vyskytuje poměrně hojně.", "tgt_summary": "Die Roseneule (\"Thyatira batis\") ist ein Schmetterling aus der Familie der Eulenspinner und Sichelflügler (Drepanidae). Sie gehört also trotz ihres deutschen Namens nicht zu den Eulenfaltern (Noctuidae), wird allerdings überwiegend zu einer eigenen, bei uns artenarmen Unterfamilie Eulenspinner gestellt.", "id": 1902980} {"src_title": "Babsonova úloha", "tgt_title": "Babson-Task", "src_document": [{"title": "Předchůdce Babsonovy úlohy.", "content": "Problém Wolfanga Paulyho z roku 1912, zobrazený na prvním diagramu, je tříčtvrteční verzí Babsonovy úlohy – třem proměnám černého odpovídají tři stejné proměny bílého. Bílý táhne a dá mat čtvrtým tahem. Úvodním tahem je 1. b3, po němž mohou následovat tyto varianty: Nejedná se však o plnohodnotného Babsona, protože 1.... a1S 2. f8S nefunguje. Bílý by musel místo toho hrát 2. f8D s podobným řešením, jako je uvedené výše.", "section_level": 1}, {"title": "Babsonova úloha ve formě samomatu.", "content": "Všechny rané Babsonovy úlohy jsou ve formě samomatu, tj. bílý na tahu musí přinutit černého, aby mu dal mat v určeném počtu tahů proti své vůli. Sám Babson publikoval již roku 1914 (tj. 11 let před formulací úlohy) samomat, který splňoval dané požadavky, ovšem na proměnách se podíleli tři různí bílí pěšci. První problém, v němž se proměňují pouze jeden černý a jeden bílý pěšec, sestavil Henry Wald Bettmann, a získal tak první cenu v 1925–26 (viz druhý diagram). Řešení Bettmannova problému začíná tahem 1. a8S, po němž hra pokračuje následovně: Po této samomatové verzi Babsonovy úlohy, kdy všechny proměny jsou spojené pouze s jedním pěšcem od každé barvy, následovala celá řada dalších od jiných autorů.", "section_level": 1}, {"title": "Přímá Babsonova úloha.", "content": "Babsonova úloha v přímé verzi (kdy bílý táhne a musí dát černému mat v daném počtu tahů proti jakékoliv obraně) byla považována za natolik obtížnou, že až do 60. let 20. století se jí prakticky nikdo nevěnoval. Pak začal na problému pracovat francouzský hutní inženýr Pierre Drumare a věnoval se mu přibližně dalších dvacet let. Podle jeho vlastního vyjádření zpočátku nad úlohou trávil v průměru čtyři hodiny denně a tato doba se postupem času ještě prodlužovala. Nejprve sestavil Babsonovu úlohu, která místo jezdce ve svém řešení používala tzv. tátoše (exofigura, která se pohybuje jako jezdec, ale může v jednom tahu udělat několik skoků ve stejném směru). Sestavení úlohy s konvenčními šachovými figurami se mu kvůli omezenému dosahu jezdce nedařilo – je těžké odůvodnit proměnu bílého pěšce v jezdce jako nutnou reakci na stejnou proměnu černého na opačné straně šachovnice. Když Drumare nakonec s běžnými figurami uspěl, jeho řešení šachový svět, včetně Drumareho samotného, příliš neuspokojilo. Zadání zní „mat pátým tahem“ (poprvé publikováno v \"Memorial Camil Seneca\" roku 1980, viz třetí diagram). Po úvodním tahu 1. Vf2 černý bere dámu na b1 a bílý reaguje odebráním dámy na g8. V šachových problémech se velmi cení efektivita, ale Drumareho pokus je velmi neefektivní – na šachovnici se hraje s 30 figurami(!), z toho šest figur je proměněných již v úvodním postavení. Přitom i jedna proměněná figura se v kompozičním šachu považuje za „falešnou hru“. V jedné z linií řešení se na šachovnici objevuje celkem 9 věží současně, v jiné z linií zase 9 střelců. Postavení figur nemohlo ani teoreticky vyplynout ze hry, neboť musely být odebrány nejméně tři figury (jedna pěšcem na sloupci f a dvě bílými a černými pěšci na sloupcích b a c), přičemž na šachovnici chybí jen dvě. Přes všechny tyto vady je však tato pětitažka první úplnou Babsonovou úlohou vyhovující původnímu zadání. Po úvodníku 1. Vf2 následují tahy: V roce 1982, dva roky po sestavení úlohy, Drumare další úsilí o odstranění vad vzdal a vyjádřil názor, že Babsonova úloha nebude nikdy zcela uspokojivě sestavena. Ovšem hned následujícího roku přišel Leonid Jaroš, fotbalový trenér z Kazaně, jako skladatel šachových problémů v té době zcela neznámý, s mnohem lepším řešením. Pozice (zobrazená na čtvrtém diagramu) nevykazuje žádné nesrovnalosti, je mnohem jednodušší, než byla v Drumareho problému, a v úvodním postavení neobsahuje žádné proměněné figury. Poprvé byla publikována v březnu 1983 ve známém sovětském šachovém periodiku \"Šachmaty v SSSR\" a je považována za první uspokojivé řešení Babsonovy úlohy. Zadání zní „mat čtvrtým tahem“. Po úvodníku 1. Vxh4 následují tahy: Ovšem i Jarošův problém měl malé vady. Jednou z nich bylo odebrání soupeřovy figury hned v úvodníku, což je věc, které se skladatelé šachových problémů snaží vyhnout. Navíc, když byla úloha poprvé zveřejněna, na poli h4 stál černý pěšec, ale počítač objevil ještě jedno řešení tahem 1. axb8J. Proto byl tento pěšec nahrazen jezdcem. V posledním tahu verze založené na proměnách ve střelce bylo také možné dát mat dvěma způsoby: 4. Se3 nebo 4. Se5. Přes tyto drobné nedostatky však úloha vzbudila nadšení. Jaroš na úloze pracoval dále a v srpnu 1983 zveřejnil ve stejném časopise zdokonalenou verzi s odstraněným problémem v úvodníku. Tato verze se považuje za jednu z nejlepších šachových úloh, jaká kdy byla sestavena. Opět se jedná o mat čtvrtým tahem. V úvodníku 1. a7 se nejenže neodebírá žádná soupeřova figura, ale tento tah také logicky souvisí se zbytkem řešení. Následující varianty jsou do značné míry stejné jako v původní verzi. Jaroš ještě v témže roce sestavil jinou, zcela odlišnou, Babsonovu úlohu, a poté další v roce 1986. Od té doby i jiní autoři sestavili několik dalších úloh.", "section_level": 1}, {"title": "Cyklická Babsonova úloha.", "content": "Roku 2003 vyšla v srpnovém vydání německého častopisu čtyřtahová úloha od Petera Hoffmanna. Hoffmann už předtím publikoval několik konvenčních Babsonů, ale tento se lišil. Byla to tzv. cyklická Babsonova úloha. Bílý v ní neodpovídal na černého proměny identickými proměnami, místo toho je autor provázal do kruhu: černého proměna v dámu vyvolá bílého proměnu ve střelce, černého proměna ve střelce vyvolá bílého proměnu ve věž, černého proměna ve věž vyvolá bílého proměnu v jezdce a černého proměna v jezdce vyvolá bílého proměnu v dámu. Podobně jako u původní Drumareho Babsonovy úlohy Hoffmann použil proměněné figury a již v úvodním tahu odebíral soupeřovu figuru. Roku 2005 pak v zářijovém čísle časopisu zveřejnil zdokonalenou verzi (viz diagram vpravo). Po úvodním tahu 1. Jxb6 následují možnosti: 1.... d1D 2. exf8S! Dd4+ 3. exd4 Kxf6 4.d5 mat 1.... d1V 2. exf8J+! Kd6 3. Se5+ Kc5 4. Dxc2 mat 1.... d1S 2. exf8V! Kd6 3.Dd2+ a dalším tahem mat 1.... d1J 2. exf8D! Jxc3+ 3. Kxa5 Je4 4. c8D mat Tato verze, která již neobsahovala žádné proměněné figury, vyhověla běžným skladatelským konvencím mnohem lépe, takže nizozemský šachový publicista Tim Krabbé ji označil za prvního skutečného cyklického Babsona.", "section_level": 1}], "src_summary": "Babsonova úloha (anglicky: ), někdy též označovaná stručně jako Babson, je druhem šachového problému, v němž má bílý dát mat v daném počtu tahů bez ohledu na to, jakou černý zvolí obranu, přičemž: ", "tgt_summary": "Der Babson-Task ist eine Aufgabenstellung aus der Schachkomposition. Gefordert wird eine beiderseitige Allumwandlung in unmittelbar aufeinander folgenden Zügen jeweils durch denselben Bauern, wobei die Umwandlung in allen Varianten jeweils auf beiden Seiten in die gleiche Figur erfolgen muss.", "id": 546120} {"src_title": "Hugh Laurie", "tgt_title": "Hugh Laurie", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a vzdělání.", "content": "Laurie se narodil v Oxfordu v Anglii. Jeho otec William „Ran“ Laurie byl lékař, který získal zlatou medaili za veslování dvojic bez kormidelníka na Letních olympijských hrách 1948 v Londýně. Jeho matka Patricia Laidlaw zemřela když bylo Lauriemu 30 let. Laurie byl vychován v duchu presbyteriánské církve. Vyrůstal v Oxfordu a navštěvoval prestižní přípravnou školu Dragon School. Později se přihlásil na Eton a pak na Selwyn College v Cambridge, kde vystudoval předměty archeologie a antropologie. Stejně jako jeho otec, byl i Laurie velký sportovec. Vesloval na střední škole i na univerzitě. V roce 1977 se stal juniorským mistrem Anglie a reprezentoval anglický juniorský tým na světovém šampionátu, kde skončil na 4. místě. Později, v roce 1980 se v posádce Oxfordu zúčastnil slavného veslařského závodu osmiveslic Oxfordu a Cambridge. Laurie je členem Leander Clubu, jednoho z nejstarších veslařských klubů na světě. Jeden z člunů v Selwynu byl pojmenován „Laurie“ na jeho počest. Kvůli onemocnění infekční mononukleózou byl nucen zanechat veslování a tak se zapojil do činnosti v univerzitním divadelním spolku Cambridge Footlights, kde začínalo mnoho úspěšných britských komiků. Zde potkal Emmu Thompsonovou, se kterou navázal milostný vztah – dodnes jsou dobrými přáteli. Emma ho také seznámila se Stephenem Fryem, s nímž Laurie později vytvořil úspěšné komické duo. Laurie, Fry a Emma Thompsonová v roce 1984 parodovali sami sebe jako reprezentanty britské vědomostní soutěže University Challenge z „Footlights College, Oxbridge“ v epizodě „Bambi“ britského sitcomu \"Mladí v partě\". V roce 1980–1981, což byl jeho poslední rok na univerzitě, se stal presidentem Footlights, přičemž Thompsonová se stala vicepresidentkou tohoto spolku. Spolu uvedli na festivalu v Edinburghu výroční hru, \"The Cellar Tapes\", kterou napsal hlavně Laurie a Fry, a kde hrála Emma Thompsonová, Tony Slattery, Paul Shearer a Penny Dwyer. Tato hra vyhrála první cenu Perrier Comedy Award.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější život.", "content": "V červnu 1989 si vzal za ženu Jo Green, vedoucí správy divadla. Společně se svou dcerou Rebeccou (nar.1993) a dvěma syny, Billem (1991) a Charliem (1988), žijí v severním Londýně. Rebecca dostala roli pětileté Vivian Bearingové ve filmu \"Vtip\" (\"Wit\"). Laurieho nejlepší přátelé jsou Stephen Fry, Emma Thompson a jeho herecký partner z \"Dr. House\" Robert Sean Leonard. Na BBC Radio 2 v interview Steveho Wrighta v lednu 2006 řekl, že zatímco pracuje ve Spojených státech na Dr. Houseovi, bydlí aktuálně v bytě v západním Hollywoodu. Byl vyznamenán Řádem Britského impéria v seznamu New Year Honours 2007 za svůj přínos dramatu. Ze stejného důvodu v roce 2018 obdržel od královny Alžběty II. vyznamenání (CBE). 27. září 2016 získal vlastní hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy. Laurie bojuje s těžkou klinickou depresí a pravidelně navštěvuje svého psychoterapeuta. V jednom rozhovoru se vyjádřil, že poprvé měl problém během řízení na Charity demolition derby v roce 1996, kdy jel kolem explodujících aut a necítil se ani vzrušený, ani vystrašený (řekl, že se ve skutečnosti cítil znuděný). „Nuda,“ poznamenal v rozhovoru v pořadu \"Inside the Actors Studio\", „není vhodná reakce na explodující automobily.“ Laurie přiznal v rozhovoru s Rolling Stones a jako host pořadu \"The Tonight Show\", že jednou vyzkoušel hydrokodon/APAP (Vicodin) jako součást jeho přípravy na roli Dr. Gregoryho House. V roce 2006 byl Laurie považován magazínem Life za nejvšestranněji nadaného muže všech dob. Laurie obdivuje spisovatele P. G. Wodehouse: 27. května 1999 v \"The Daily Telegraph\" prohlásil, že mu četba Wodehouseova románu zachránila život.", "section_level": 2}, {"title": "Umělecká kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Herectví.", "content": "Cena Perrier Comedy Award vedla k převedení hry \"The Cellar Tapes\" na londýnské jeviště a později k její televizní verzi, jež byla vysílána v roce 1982. Tento fakt také zapříčinil, že Laurie, Fry a Thompsonová byli spolu s Benem Eltonem, Robbiem Coltranem a Siobhan Redmond vybráni, aby napsali a hráli v nové komediální show pro Granada Television \"Alfresco\", která byla uvedena ve dvou sériích. Během 80. a 90. let spolupracovali Laurie a Fry v několika projektech. Mezi nimi i v seriálu \"Černá zmije\" (v originále \"Blackadder\"), kterou napsal Ben Elton a Robert Curtis, a kde hrál Laurie různé role, nejčastěji však prince George a poručíka George; dále jejich komediální „sketch show“ A Bit of Fry & Laurie, kterou BBC vysílala v letech 1989–1995, a seriál \"Jeeves and Wooster,\" což byla adaptace příběhu P.G.Wodehouse, ve které Laurie hrál Jeevesova zaměstnavatele, roztomilého blbce Bertieho Woostera. To byla role, kde Laurie projevil svůj talent také jako pianista a zpěvák. On a Fry společně pracovali také na různých dobročinných představeních, jako např. \"Histeria! 1, 2 & 3\", \"Tajemství třetího policistova balonu\" (v originále \"The Secret Policeman's Third Ball\") a varietní show \"Fry and Laurie Host a Christmas Night with the Stars\". Spolupracovali na filmu \"Petrovi přátelé\" (v orig. \"Peter's Friends\"). V roce 1992 se Laurie objevil v klipu k singlu „Walking On Broken Glass“ od Annie Lennox, v kostýmu z \"Černá zmije III\". Také se objevil jako vědec ve videu „Experiment IV“ od Kate Bush. Pozdější filmy, kde se Laurie objevil, zahrnují \"Rozum a cit\" (\"Sense and Sensibility\", 1995) v hlavní roli s Emmou Thompsonovou; akční Disneyho film \"101 Dalmatinů\" (\"101 Dalmatins\"), kde si zahrál Jaspera, najatého zloděje pro krádež štěňat; Eltonovu adaptaci jeho románu „Inconcevaible“, \"Možná, miláčku\" (\"Maybe, Baby\", 2000); dále \"Dívka z Ria\" (\"Girl from Rio\"); remake \"Let Fénixe\" (\"The Flight of the Phoenix\", 2004); a tři filmy \"Stuart Little\". V roce 1996 vyšel Laurieho první román \"The Gun Seller\", kde si autor dělal legraci z žánru thrilleru. Tento román se stal bestsellerem. Od té doby pracoval na scénáři pro jeho filmovou verzi a dále také na svém druhém románu, \"The Paper Soldier\". V roce 1998 obdržel nabídku hostovat v seriálu \"Přátelé\", v epizodě „The One with Ross's Wedding, Part Two“. Díky velké popularitě \"House\" si krátkou scénou v této epizodě získal oblibu fanoušků obou seriálů, zvláště díky neobvykle drsnému použití jména „Pheebs“. Od roku 2002 se Laurie objevuje v řadě britských televizních dramat, hostoval ve dvou epizodách první série špionážního seriálu \"MI5\" (\"Spooks\") na BBC One. V roce 2003 hrál a režíroval seriál \"Fortysomething\" (v jedné epizodě se objevil Stephen Fry). V roce 2001 namluvil postavu právníka v kresleném seriálu \"Family Guy\" v epizodě „One If by Clam, Two If by Sea“. Laurie byl také postavou pana Wolfa v animovaném seriálu \"Preston Pig\". Kromě toho byl účastníkem diskuze v \"QI\", kde Fry působí jako moderátor. V roce 2004 Laurie hostoval jako profesor v obžalobě vesmírné sondy zvané \"Beagle\", v \"Show Lennyho Henryho\" (\"The Lenny Henry Show\"). Ačkoli byl Hugh Laurie známý v Británii už od 80. let, do povědomí amerického publika se dostal až v roce 2004, kdy si poprvé zahrál jako ošetřující lékař Dr. Gregory House v populárním lékařském dramatu Dr. House stanice Fox. Kvůli této roli si Laurie musel osvojit americký akcent. Během té doby filmoval v Namibii \"Let Fénixe\" konkurzní nahrávku pro show natočil v hotelu v koupelně, jediném místě, kde měl dostatek světla. Jeho americký akcent byl tak přesvědčivý, že výkonný producent, Bryan Singer, který netušil, že Laurie je Angličan, na něj ukazoval právě jako na zajímavého amerického herce, kterého hledal. V červenci 2005 byl Laurie nominován na Emmy za roli House. Ačkoli nevyhrál, obdržel Zlatý glóbus v letech 2006 a 2007 za jeho práci v seriálu (jedna z několika obdržených cen v následujících letech) a cenu Sdružení filmových herců v letech 2007 a 2009. Laurie byl také oceněn zvýšením platu, který prý činí $350,000 za epizodu. Laurie nebyl nominován na ceny Emmy pro rok 2006. Hugh Laurie byl obsazen jako vydavatel \"Daily Planet\" Perry White ve filmu \"Superman se vrací\" (\"Superman returns\", 2006), ale musel tuto roli odmítnout kvůli své zaneprázdněnosti v \"Houseovi\" (mimochodem, seriál vyrábí Bad Hat Harry Productions, která je vlastníkem režiséra filmu \"Superman se vrací\", Briana Singera.) V červenci 2006 se Laurie objevil v pořadu \"Inside the Actors studio\" kanálu Bravo!, kde také zazpíval a zahrál na klavír jednu ze svých vlastních písní, „Mystery“. Laurie hostoval v pořadu \"Saturday Night Life\" stanice NBC převlečený za transvestitu ve skeči o muži (Kenan Thompson) se zlomenou nohou, který naříká na nečestnost svého doktora. Laurie hrál ženu onoho muže. V srpnu 2007 se objevil v dokumentu stanice BBC Four, \"Stephen Fry: 50 Not Out\", natočeném na oslavu Fryových padesátých narozenin. V následujících dvou letech se například objevil v \"Blackadder Rides Again\", \"Street Kings\" a \"Monstra vs. Vetřelci\", podruhé uváděl Saturday Night Live, v epizodě „Peter byznysmenem“ seriálu \"Griffinovi\" parodoval vlastní postavu Gregoryho House a konečně v roce 2010 nadaboval postavu Rogera v epizodě \"Simpsonových\". V únoru 2012 bylo oznámeno, že osmá série pořadu \"Dr. House\" bude poslední. Roku 2015 si zahrál zápornou roli ve filmu \"Země zítřka\". Jako zločinec vystupoval také v miniseriálu \"Noční recepční\", který byl poprvé odvysílán na BBC a za který vyhrál cenu Zlatý glóbus. V letech 2016 až 2017 se objevil jako hlavní role seriálu \"Chance\".", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "Laurie umí hrát na klavír, kytaru, bicí, harmoniku a saxofon a na klavír se učil již od šesti let. Svůj hudební talent projevil v mnoha pořadech, zejména v \"A Bit of Fry and Laurie\", \"Jeeves and Wooster\", \"Dr. House\" a také když hostoval v \"Saturday Night Life\" 28. října 2006. Působí i jako zpěvák a hráč na klávesy v losangeleské rockové skupině „Band From TV“. 26. července 2010 prohlásil, že bude vydávat bluesové album \"Let Them Talk\" pod Warner Bros. Records. Poprvé bylo vydáno 18. dubna 2011 ve Francii, v Německu o jedenáct dní později, ve Spojeném království 9. května a ve Spojených státech až 6. září téhož roku. Na albu spolupracoval například s umělci Tomem Jonesem, Irmou Thomasovou nebo Dr. Johnem. 1. května 2011 získal Laurie společně s jazzovým kvintetem na \"Cheltenham Jazz Festivalu\" velké uznání. O čtrnáct dní později se objevil v ITV pořadu \"Perspectives\", kde hovořil o své lásce k neworleánské hudbě a o hraní vlastního alba ve městě samotném. Jeho druhé album \"Didn't It Rain\" vyšlo ve Spojeném království 6. května 2013. Ve stejném roce vystoupil se svou kapelou na Queen Mary, což bylo natočeno a později vydáno jako \"Live on the Queen Mary\" v podobě DVD nebo Blu-ray. Několikrát hrál i v Česku; poprvé 26. července 2013, podruhé 22. července 2014.", "section_level": 2}], "src_summary": "James Hugh Calum Laurie, CBE (* 11. června 1959 Oxford), známý jako Hugh Laurie, je britský herec, hudebník, spisovatel a sportovec. V letech 2004 až 2012 ztvárnil postavu dr. Gregoryho House, hlavního protagonistu televizního seriálu Dr. House, za což získal dva Zlaté glóby, dva Screen Actors Guild a sedm nominací na cenu Emmy. V roce 2011 se dostal do Guinnessovy knihy rekordů jako nejlépe placený herec v televizním dramatu (za jednu epizodu v seriálu Dr. House dostával 409 tisíc dolarů) a nejsledovanější mužská postava v televizi.", "tgt_summary": "James Hugh Calum Laurie, CBE (* 11. Juni 1959 in Oxford, Oxfordshire) ist ein britischer Schauspieler, Filmproduzent, Drehbuchautor, Komiker, Schriftsteller sowie Pianist, Gitarrist und Sänger. Internationale Bekanntheit erlangte er besonders durch seine Darstellung des \"Dr. Gregory House\" in der Fernsehserie \"Dr. House\".", "id": 1933258} {"src_title": "Antigona (Sofoklés)", "tgt_title": "Antigone (Sophokles)", "src_document": [{"title": "Obsazení.", "content": "Koná se v Thébách před královským palácem za doby mytické.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předcházející děj.", "content": "Thébský král Oidipus nevědomky zabil svého otce a oženil se se svou matkou, čímž naplnil věštbu. Když to zjistil, vzdal se vlády, sám se oslepil a odešel z Théb. Jediným, kdo ho neopustil a provázel ho, byla jeho dcera Antigoné (Oidipus měl se svou manželkou-matkou celkem čtyři děti: Dcery Antigoné a Isméné a syny Eteokla a Polyneika). Mezi bratry však vznikl boj o vládu v Thébách a Polyneikés proti městu poštval jiná města (toto tažení se nazývá \"Sedm proti Thébám\"). Théby se ubránily, přesto v boji padli oba bratři.", "section_level": 2}, {"title": "Děj hry.", "content": "Nový thébský král Kreón nechal Eteokla pohřbít jako obránce vlasti. Polyneikovo tělo zakázal coby tělo zrádce pohřbít. Tento zákaz Antigoné porušila a bratrovo tělo pohřbila. Za to ji Kreón nechal uvěznit ve skalní kobce. Antigonin snoubenec Haimón, Kreontův syn, naléhal na otce, aby tak nečinil, ale marně. I věštec Teiresiás se snažil králi vysvětlit zlá znamení upozorňující na jeho špatné rozhodnutí, ale král zůstal neoblomný. Když král vstoupil do kobky, našel tam oběšenou Antigonu, jejíž mrtvé tělo objímal Haimón.", "section_level": 2}, {"title": "Ukázka.", "content": "Syn pohlédl naň zrakem divokým,
pln pohrdání v tváři, neděl nic
a dvojsečný svůj meč naň vytasil.
Však otec prchl pryč, i chybil se.
Tu rozzuřil se proti sobě sám,
svá prsa nastavil, až do půli
si vrazil do nich meč; již v mrákotách,
však dosud při rozumu, k dívce své
se přivine svou paží zemdlenou
a chroptě chrlí na bělostnou tvář
své dívky krvavý déšť krůpějí. Kreón propadl výčitkám svědomí a přišel s mrtvolou syna. Mezitím ale spáchala sebevraždu jeho manželka Eurydiké. Proklála si hruď před oltářem a svého manžela proklela.", "section_level": 3}, {"title": "Překlady do češtiny.", "content": "Roku 1827 přeložil a uveřejnil ukázky ze Sofoklových dramat Filoktetes, Antigona a Aias František Šír (\"Výbor ze spisovatelů řeckých\", 2. díl). Dále překládali Josef Hanačík (ukázky ve Výročních zprávách brněnského gymnasia, 1857 - 1859), Karel Veselík (Brno 1880), Josef Končinský (Výroční zprávy gymnasia v Hradci Králové 1880, 1882, v Třeboni 1886, 1887, v Německém Brodě 1891), Ladislav Brtnický a Václav Škaloud. Kompletní překlad Antigony uveřejnil František Šohaj v Praze roku 1851. V cyklu Tragoedie Sofokleovy Timotheje Hrubého vyšla kompletní Antigoné v Praze roku 1891. Dále ji přeložil Josef Král (1906), kterou po úpravě nově vydal Karel Hrdina (Praha, 1930). Roku 1927 vyšel překlad Antigony od Ferdinanda Stiebitze.", "section_level": 2}, {"title": "Antigona v Národním divadle v Praze.", "content": "Sofoklova Antigoné byla v Národním divadle uvedena pětkrát, vždy pod názvem \"Antigona\".", "section_level": 1}, {"title": "Další představení Antigony.", "content": "Dále byla v roce 1968 uvedena scénická kantáta Iši Krejčího a v roce 2006 opera Josefa Myslivečka \"Antigona\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Antigoné (též Antigona) je tragédie starořeckého dramatika Sofokla, poslední díl \"Thébské trilogie\", spolu s tragédiemi Král Oidipus a Oidipus na Kolónu. Vypráví tragický příběh thébské princezny Antigony, dcery bývalého thébského krále Oidipa, která přes zákaz nového krále Kreonta pohřbila mrtvé tělo svého bratra Polyneika.", "tgt_summary": "Antigone [], auch Antigonae oder Antigonä () ist eine Tragödie des antiken griechischen Dichters Sophokles. Kreon, Tyrann von Theben, verbietet die Bestattung des Polyneikes, da dieser gegen die eigene Stadt Krieg geführt hat. Antigone, Polyneikes' Schwester, übertritt das Verbot; zur Strafe lässt Kreon sie lebendig einmauern. Dies löst eine Kette von Suiziden aus: Antigone bringt sich um, darauf tötet sich auch ihr Verlobter Haimon, Kreons Sohn, und schließlich nimmt sich Eurydike das Leben, Kreons Ehefrau und Haimons Mutter. In Athen wahrscheinlich im Jahr 442 v. Chr. uraufgeführt, ist die Tragödie das zuerst aufgeführte Stück von Sophokles' „Thebanischer Trilogie“, zu der außerdem \"König Ödipus\" und \"Ödipus auf Kolonos\" gehören.", "id": 1263488} {"src_title": "Paviánec kipunji", "tgt_title": "Kipunji-Affe", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Žije pouze ve dvou místech vlhkých horských lesů v Tanzanii v nadmořské výšce 1300 až 2450 m ve dvou uzavřených populacích. Jedna, ta větší o počtu asi 1000 ks, na vyhaslém vulkánu Mount Rungwe v pohoří Udzungwa Mountains a druhá o počtu 75 až 200 jedinců v národním parku Udzungwa Mountains National Park; od sebe jsou vzdáleny asi 350 km. Jednotlivé izolované populace nejsou geneticky shodné. Zatímco mitochondriální DNA větší z populací obsahuje fragmenty DNA paviánů rodu \"Papio\" (např. pavián pláštíkový \"P. hamadryas\"), u příslušníků druhé (menší) populace se žádné takové známky někdejšího možného „křížení“ s paviány nenašly.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Je to necelý metr velká opice s dlouhou světlehnědou srstí, na obličeji má černou masku a konce předních končetin má také černé. Podbřišek má světlý, stejně jako zadní část ocasu. Nad čelem má chocholku dlouhých chlupů. Má poměrně krátký čenich. Vyznačuje se malou pohlavní dvojtvárností. Obývá vrcholky pralesních stromů a na zem sestupuje zcela výjimečně, je zcela vázána na pralesní způsob života. Je zajímavé, že tato opice byla vědecky popsána jen podle fotografie, její mrtvý exemplář byl získán až později.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Paviánec kipunji je podle červeného seznamu IUCN prohlášen za kriticky ohrožený druh. Je otázkou, zda tento ještě neprozkoumaný primát vzhledem k malému počtu jedinců vůbec přežije postupující odlesňování, zakládání nových domorodých políček a neustávající pytláctví.", "section_level": 1}, {"title": "Jméno.", "content": "V době objevu byl primát považován za blízce příbuzného mangabejům, proto byl řazen do rodu \"Lophocebus\" a získal druhové jméno \"kipunji\" (jméno, kterým opici označují domorodci v Tanzanii), v překladech počeštěné do podoby mangabej horský nebo mangabej kipunji. V roce 2006 však genetická analýza prvního odchyceného jedince ukázala, že primát je spíše blíže příbuzný paviánům. Získal tedy nové vědecké jméno \"Rungwecebus kipunji\", sestávající ze jména hory, kde byl poprvé pozorován (Mount Rungwe), a latinského označení pro druh opic (cebos). V této situaci přestalo vyhovovat i dosavadní české jméno. Vědecko‐populární magazín Českého rozhlasu Meteor proto v červnu 2010 vyzval k nalezení nového českého názvu primáta. Odborná porota vybrala návrh třináctileté Kateřiny Tláskalové, která jménem paviánec kipunji zohlednila nejen biologickou příbuznost nového opičího rodu, ale i domorodé jméno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paviánec kipunji (\"Rungwecebus kipunji\", dříve jako \"Lophocebus kipunji\") je úzkonosý primát z čeledi kočkodanovití. Objeven byl v roce 2003 a stal se prvním druhem vyššího primáta popsaného v Africe v posledních 21 letech. Následné analýzy o rok později ukázaly, že jde současně i o nový rod primáta, popsaný po 79 letech. Vědci se domnívají, že jak rychle byl objeven, tak rychle zmizí, protože na světě žije velmi malé množství jedinců tohoto druhu.", "tgt_summary": "Der Kipunji-Affe (\"Rungwecebus kipunji\"), auch einfach Kipunji oder Hochlandmangabe bezeichnet, ist eine Primatenart aus der Gruppe der Meerkatzenverwandten (Cercopithecidae). Er wurde erst 2005 wissenschaftlich erstbeschrieben und bewohnt nur zwei kleine Gebiete im südlichen Tansania.", "id": 2349659} {"src_title": "Lipidový raft", "tgt_title": "Lipid Raft", "src_document": [{"title": "Vlastnosti lipidových raftů.", "content": "Jedním z klíčových rozdílů mezi lipidovými rafty a plazmatickou membránou, z které jsou rafty odvozeny, je jejich lipidové složení. Lipidové rafty obvykle obsahují 3 až 5násobné množství cholesterolu než okolní dvojvrstva. Jsou také obohaceny o sfingolipidy, jako je například sfingomyelin, kterého je zde typicky o 50 % více než v plazmatické membráně. Aby byl vykompenzován zvýšený obsah sfingolipidů, mají lipidové rafty snížený obsah fosfatidylcholinu, což vede k přítomnosti podobného množství lipidů obsahujících cholin v raftech a v okolní plazmatické membráně. Se sfingolipidy přednostně interaguje cholesterol, a to díky jejich struktuře a nasycenosti uhlovodíkových řetězců. Ačkoli ne všechny fosfolipidy v raftech jsou zcela nasycené, hydrofobní řetězce lipidů obsažených v raftech jsou více nasycené a pevněji uspořádané než lipidy v okolní dvojvrstvě. Cholesterol v raftech funguje jako dynamické \"lepidlo\", a drží je tak pohromadě. V lipidových raftech se cholesterol převážně nachází díky rigidnímu charakteru jeho sterolové skupiny, která zapadá mezi rovné nasycené acylové řetězce lipidů. Důležitou vlastností membránových lipidů je jejich amfipatický charakter. Amfipatické lipidy mají polární hydrofilní skupinu a nepolární hydrofobní oblast. Obrázek vpravo ukazuje tvar sfingomyelinu (převrácený kužel) a cholesterolu (kužel) a jejich hydrofobní a hydrofilní oblasti. Cholesterol má schopnost vmezeřit se mezi lipidy v raftu, a slouží tak jako molekulární vložka a vyplňuje prázdná místa mezi asociovanými sfingolipidy. Rietveld a Simons dali lipidové rafty v modelových membránách do spojitosti s nemísitelností uspořádané (Lo fáze) a neuspořádané (Ld nebo Lα fáze) tekuté fáze. Příčina této nemísitelnosti je nejistá, ale má se za to, že nemísitelnost minimalizuje volnou energii mezi oběma fázemi. Lipidové rafty mohou být při nízkých teplotách (např. 4 °C) z okolní plazmatické membrány extrahovány pomocí neiontových detergentů, jako jsou například Triton X-100 a Brij-98. Je-li takový detergent přidán k buňkám, fluidní plazmatická membrána se rozpustí, zatímco lipidové rafty zůstanou nerozpuštěny a mohou být extrahovány. Lipidové rafty jsou často kvůli jejich složení a rezistenci vůči detergentům také nazývány GEMs (glycolipid-enriched microdomains) nebo DRM (detergent resistant membranes). Nicméně platnost metodiky pracující s rezistencí raftů vůči detergentům byla zpochybněna, a to kvůli nejasnostem ohledně lipidů a proteinů a pozorování, že jsou schopné vyvolávat vznik pevných struktur tam, kde předtím nebyly.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Až do roku 1982 bylo v souladu se Singer-Nicolsonovým modelem tekuté mozaiky, publikovaným v roce 1972, široce přijímáno, že fosfolipidy a membránové proteiny jsou v buněčných membránách náhodně rozmístěny. V 70.letech ale Stier & Sackmann a Klausner & Karnovsky s použitím biofyzikálních přístupů postulovali membránové mikrodomény. Tyto mikrodomény byly přisouzeny fyzikálním vlastnostem a organizaci lipidových směsí (Stier & Sackmann a Israelachvili et al.). V roce 1974 vedl objev efektů teploty na chování membrány k návrhu \"lipidových shluků\" v membráně a v roce 1975 data naznačila, že by tyto shluky mohly být kvazikrystalické oblasti obklopené volněji rozptýlenými krystalickými lipidovými molekulami. V roce 1978 vedly rentgenové difrakční studie k dalšímu vývoji tohoto modelu a mikrodomény byly definovány jako \"lipidy ve více uspořádaném stavu\". V roce 1982 Karnovsky a spolupracovníci formálně stvrdili koncept lipidových domén v membránách. Karnovského výzkum ukázal heterogenitu v délce života 1,6-difenyl-1,3,5-hexatrienu, což indikovalo, že v lipidovém prostředí membrány se nachází několik fází. Jeden typ mikrodomén je tvořen cholesterolem a sfingolipidy. Biltonen, Thompson a jejich spolupracovníci ukázali, že se vytváří díky segregaci těchto lipidů do oddělené fáze. Poté bylo ukázáno, že tyto membrány existují i v buněčných membránách. Později se Kai Simons z Německa a Gerrit van Meer z Nizozemska znovu zaměřili na tyto membránové mikrodomény obohacené o lipidy, cholesterol, glykolipidy a sfingolipidy přítomné v buněčných membránách a následně je pojmenovali jako lipidové rafty. Původní koncept raftů byl využit pro vysvětlení transportu cholesterolu z trans Golgi váčků na plazmatickou membránu, což bylo dále rozvinuto Simonsem a Ikonenovou. V roce 2006 byly na symposiu (Keystone Symposium of Lipid Rafts and Cell Function) lipidové rafty definovány jako \"malé (10–200 nm), heterogenní, velmi dynamické, na steroly a sfingolipidy bohaté domény, kompartmentalizující buněčné procesy. Malé rafty mohou být někdy stabilizovány a tvoří větší platformy pomocí protein-proteinových interakcí.\" V posledních letech se výzkum lipidových raftů snaží odpovědět na klíčové otázky, které vyvolávají kontroverzi v této oblasti a týkají se například velikosti a délky života raftů.", "section_level": 1}, {"title": "Typy lipidových raftů.", "content": "Byly navrženy dva typy lipidových raftů: planární lipidové rafty (také nazývané jako nekaveolární nebo glykolipidové) a kaveoly. Planární rafty jsou definovány tím, že jsou kontinuální s rovinou plazmatické membrány (bez invaginace) a chybí u nich rozpoznávací morfologické znaky. Na druhé straně kaveoly tvoří invaginace plazmatické membrány, tvarem připomínající baňku, obsahují kaveolinové proteiny a jsou to nejsnadněji pozorované struktury v lipidových raftech. Kaveoliny jsou široce exprimovány v cévách v mozku, v endotelových buňkách, astrocytech, oligodendrocytech, Schwannových buňkách, dorsálních kořenových gangliích a neuronech hippocampu. Planární rafty obsahují flotillinové proteiny a nacházejí se v neuronech a leukocytech, kde nejsou přítomny kaveoly. Oba typy raftů mají podobné lipidové složení (jsou obohacené na cholesterol a sfingolipidy). Flotilliny a kaveoliny mají schopnost přivádět do lipidových raftů signální molekuly, a hrají tak důležitou roli například v signální transdukci neurotransmiterů. Tyto mikrodomény prostorově organizují signální molekuly, a tím usnadňují jejich interakce, které jsou nezbytné pro signální transdukci. Mohou ale také signální molekuly oddělovat, brání tedy jejich interakci a inhibují signalizaci.", "section_level": 1}, {"title": "Lipidové rafty a signální transdukce.", "content": "Signální transdukce na buněčné úrovni znamená proces, při kterém buňka převádí jeden druh signálu nebo stimulu na jiný. Přenos signálu nebo stimulu může být jednoduchý, asociovaný s molekulou receptoru. Komplexnější signální transdukce zahrnuje spřažení interakce ligand-receptor s mnoha dalšími intracelulárními ději. Tyto děje zahrnují fosforylace tyrosinovými kinázami a/nebo serin/threoninovými kinázami. Specifita a přesnost přenosu signálu jsou pro buňky nezbytné k tomu, aby mohly efektivně reagovat na změny v prostředí. Toho je částečně dosaženo diferenciální lokalizací proteinů, které se účastní signálních drah. V plazmatické membráně může být této kompartmentalizace dosaženo pomocí lipidových raftů. Jedním ze způsobů, jak můžeme uvažovat o lipidových raftech, je, že po aktivaci receptoru ligandem dochází ke shlukování malých raftů do větších signalizačních platforem. Jestliže se aktivace receptoru odehrává v lipidovém raftu, je signalizační komplex chráněn před neraftovými molekulami, jako mohou být například membránové fosfatázy. Asociace proteinů s rafty tedy přivádí proteiny do nového mikro-prostředí, kde může být jejich fosforylační stav modifikován zde přítomnými kinázami, což může spouštět následnou signalizaci. Lipidové rafty hrají roli v mnoha signálních procesech, jako je signalizace receptoru pro imunoglobulin E, antigenně specifického receptoru T a B lymfocytů, receptoru pro EGF, insulin a tak dále.", "section_level": 1}, {"title": "Signalizace receptoru pro imunoglobulin E.", "content": "U signalizace receptoru pro imunoglobulin E byla poprvé přesvědčivě demonstrována úloha lipidových raftů v signální transdukci. Důkazy pro tento fakt zahrnovaly: sníženou rozpustnost Fc-epsilon receptorů (FcεR) v Tritonu X-100 po prokřížení receptorů, tvorbu shluků vizualizovatelných fluorescenční mikroskopií (detekce gangliosidů a GPI-kotvených proteinů) a inhibici signalizace IgE po depleci cholesterolu pomocí methyl-beta-cyklodextrinu. Signalizace z receptoru pro IgE probíhá takto: IgE se váže na Fc-epsilon receptory (FcεR), které jsou svými Fc segmenty kotveny v plazmatické membráně žírných buněk a bazofilů. FcεR je tetramer, který se skládá z jednoho α, jednoho β a dvou γ řetězců. Jedna molekula FcεR váže jednu molekulu IgE. α řetězec váže IgE, zatímco zbývající obsahují ITAM motivy (immune receptor tyrosine-based activation motifs). Naváže-li se potom oligomerní antigen na IgE molekuly navázané na svých receptorech, dochází k prokřížení jednoho nebo více těchto receptorů. Toto prokřížení vede k interakci s acylovanou nereceptorovou kinázou Lyn z rodiny Src, která fosforyluje receptorové ITAMy. Na tyto fosforylované ITAMy se pak váže kináza z rodiny Syk a iniciuje signální kaskádu. Syk může poté aktivovat další proteiny, například adaptorové z rodiny SLP-76, které přichází do raftu a amplifikují signál.", "section_level": 2}, {"title": "T buněčná signalizace.", "content": "T buněčný antigenně specifický receptor (TCR) je molekula nacházející se na povrchu T lymfocytů (T buněk). Skládá se z αβ-heterodimerů, CD3 (γδε) komplexu a ξ-homodimeru. Extracelulární části α- a β-podjednotek obsahují vazebná místa pro antigenní peptid prezentovaný na MHC molekulách na povrchu antigen prezentujících buněk. CD3 a ξ-podjednotky obsahují ve své intracelulární části ITAM motivy. MHC molekuly přivádí během signalizace dvě nebo více receptorů TCR k sobě. Toto prokřížení pak vede, podobně jako u IgE signalizace, k fosforylaci ITAMů kinázami z rodiny Src. Na fosforylované ITAMy se pak váže kináza ZAP-70 (podobně jako u signalizace IgE z rodiny Syk, ale jiný zástupce), což vede k její aktivaci, aktivaci adaptorové molekuly LAT a následné amplifikaci signálu. Dalším rozdílem mezi signalizací IgE a TCR je, že aktivace Lck po stimulaci TCR může vést k výraznějšímu klastrování raftů, a tedy k větší amplifikaci signálu. Jednou z možností negativní regulace signalizace TCR je vazba cytosolické kinázy Csk na protein asociovaný s rafty CBP. Csk pak může prostřednictvím inhibiční fosforylace inhibovat kinázy z rodiny Src.", "section_level": 2}, {"title": "B buněčná signalizace.", "content": "B buněčný antigenně specifický receptor (BCR) je tvořen membránově vázanou molekulou imunoglobulinu (mIg) a heterodimerem Igα/Igβ. Igα a Igβ obsahují ITAM motivy. Proces signalizace BCR je podobný jako u IgE a TCR. Lipidové rafty hrají ale také úlohu v mnoha dalších událostech podílejících se na aktivaci buněk B. Kromě signalizace BCR sem patří modulování signalizace koreceptory, signalizace CD40, endocytóza antigenu vázaného na BCR a jeho transport do pozdních endosomů, transport komplexů peptid-MHCII na povrch buňky a účast na prezentaci antigenu T buňce.", "section_level": 2}, {"title": "Lipidové rafty a endocytóza.", "content": "Lipidové rafty se také uplatňují v ději zvaném raft-dependentní endocytóza, a to kaveolární nebo nekaveolární (obojí nezávislé na klatrinu). Pro vznik kaveolárních endocytických váčků je důležitá schopnost proteinu kaveolinu vytvářet oligomery (14–16 molekul) pomocí jeho oligomerizační domény. To vede v plazmatické membráně ke vzniku mikrodomén bohatých na kaveolin. Zvýšení obsahu cholesterolu a vložení „scaffolding“ domény kaveolinu do membrány zde pak vede k expanzi kaveolární invaginace a vzniku endocytického váčku. Váček je od plazmatické membrány odštěpen pomocí proteinu dynamin II, který je lokalizován na krčku vznikajícího váčku. Tento druh endocytózy se uplatňuje například při transcytóze albuminu v endoteliálních buňkách nebo internalizaci insulinového receptoru v primárních adipocytech. Nekaveolární raft-dependentní endocytóza může být závislá nebo nezávislá na dynaminu. Na dynaminu závislou a klatrinu nezávislou endocytózou jsou například v lymfocytech konstitutivně internalizovány receptory pro interleukin-2, lokalizované v lipidových raftech. Naopak na dynaminu nezávislá endocytóza se podílí například na pinocytóze nebo na internalizaci CT-B v myších embryonálních fibroblastech.", "section_level": 1}, {"title": "Lipidové rafty a apoptóza.", "content": "Lipidové rafty také vytvářejí signalizační platformy pro spouštění jak proapoptotických, tak protiapoptotických drah. Lipidové rafty mohou ovlivňovat důležité apoptotické signalizační události, jako je aktivace apoptotických receptorů, aktivace nebo deaktivace proteinových kináz a změna intracelulární koncentrace vápníku. Toho využívá řada protinádorových léčiv, která jsou schopná narušit integritu lipidových raftů, a tím spustit apoptózu u nádorových buněk.", "section_level": 1}, {"title": "Lipidové rafty a buněčná adheze.", "content": "Lipidové rafty se také uplatňují v buněčné adhezi a migraci, což jsou děje nezbytné například pro invazi nádorových buněk. Bylo ukázáno, že změna koncentrace cholesterolu mění regulovanou membránovou lokalizaci molekuly CD44, která je nezbytná pro zvýšení adhezivity a migrace nádorových buněk. Organizace lipidových raftů také ovlivňuje funkci integrinů, které jsou důležité pro mezibuněčný kontakt a kontakt s extracelulární matrix. Lipidové rafty jsou také potřeba pro vznik invadopodií, například u buněk rakoviny prsu. Invadopodia jsou výběžky invazivních nádorových buněk, které zajišťují degradaci extracelulární matrix, a usnadňují tak buňkám migraci.", "section_level": 1}, {"title": "Vizualizace lipidových raftů.", "content": "Jeden z hlavních důvodů ke kontroverzi okolo lipidových raftů pramení z námitek ohledně studia raftů v živých buňkách, které se nenachází v termodynamické rovnováze. Lipidové rafty jsou malé mikrodomény o velikosti pohybující se mezi 10 a 200 nm, tedy pod rozlišovací schopností světelného mikroskopu, a je tak obtížné vizualizovat je přímo. V současné době jsou studovány syntetické membrány, jejichž používání má ale několik nevýhod. Za prvé, ve srovnání s biomembránami mají syntetické membrány nižší koncentraci proteinů. Také je obtížné modelovat interakce membrány s cytoskeletem, které jsou u biomembrán přítomny. Mezi další úskalí patří nepřítomnost přirozené asymetrie a nemožnost studovat membrány v nerovnovážných podmínkách. Navzdory těmto nedostatkům je fluorescenční mikroskopie pro studium lipidových raftů často používaná. Například jsou využívány fluorofory konjugované s B-podjednotkou choleratoxinu (CT-B), která se váže na složku raftů, gangliosid GM1. Používají se také lipofilní membránové barvy, které se buď dělí mezi lipidové rafty a okolní membránu, nebo mění své fluorescenční vlastnosti podle fáze membrány. Příkladem takové barvy je Laurdan. Rafty mohou být také značeny za pomoci exprese fluorescenčních fúzních proteinů, například Lck-GFP. Jednou z nejpoužívanějších metod pro studium lipidových raftů je manipulace s cholesterolem. Možnostmi jsou sekvestrace (pomocí filipinu, nystatinu nebo amfotericinu), deplece a odstranění (pomocí methyl-beta-cyklodextrinu) nebo inhibice syntézy cholesterolu (pomocí inhibitorů HMG-CoA reduktázy). Tyto přístupy například umožňují pozorovat účinky snížení hladiny cholesterolu na signalizaci neurotransmiteru. Sharma a kolegové použili vysokorozlišovací mikroskopii v kombinaci s matematickým modelováním a ukázali, že se raftové proteiny shlukují do nanoklastrů s poloměrem 5–20 nm. Dále pak pomocí FRET (fluorescence resonance energy transfer) mikroskopie ukázali, že frakce (20–40 %) GPI-kotvených proteinů se shlukuje do klastrů o poloměru 4–5 nm a že každý tento klastr se skládá z několika mála různých GPI-kotvených proteinů. Aby se zamezilo problémům s malou velikostí a dynamickou strukturou, používají se také chlazené citlivé CCD kamery, sledující pouze jednu částici, a TIRF (total internal reflection fluorescence) mikroskopie. To umožňuje zjistit míru difúze částic a ohraničení jejich pohybu. Jsou také používány další optické techniky: pomocí FCS / FCC spektroskopie (fluorescence correlation a cross-correlation spectroscopy) můžeme získat informace o mobilitě fluoroforu v membráně, FRET mikroskopie může detekovat úzkou blízkost fluoroforů a pomocí optické pinzety můžeme studovat viskozitu membrány. Dalšími metodami jsou AFM (atomic force microscopy) mikroskopie, SICM (scanning ion conductance microscopy) mikroskopie, duální polarizační interferometrie, nukleární magnetická rezonance (NMR), i když fluorescenční mikroskopie zůstává dominantní technikou. V budoucnu by mohly být problémy plynoucí z difrakčního limitu překonány superrozlišovací mikroskopií, jako je STED (stimulated emission depletion) mikroskopie, nebo dalšími druhy mikroskopie. Metody používané pro analýzu lipidových raftů dále zahrnují ELISA, western blotting a FACS.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze okolo lipidových raftů.", "content": "Navzdory velkému množství experimentů, využívajících několik metod, není zatím role lipidových raftů v buněčné signalizaci, transportu a struktuře jasná, a dokonce i samotná existence raftů je stále kontroverzním tématem. Mezi argumenty proti existenci lipidových raftů patří: Protiargumentem proti poslednímu bodu je, že Lo fáze lipidových raftů je těsněji uspořádaná díky intermolekulárním vodíkovým můstkům mezi sfingolipidy a cholesterolem. Další spor se týká efektivity rozrušování lipidových raftů během experimentů. Pike a Miller poukazují na potenciální problém při využití deplece cholesterolu pro určení funkce raftu. Říkají, že většina vědců používá pro depleci cholesterolu metodu, která narušuje i strukturu lipidu známého jako PI(4,5)P2. PI(4,5)P2 hraje důležitou roli v regulaci buněčného cytoskeletu, a jeho odstranění může tedy vést ke stejným výsledkům jako deplece cholesterolu, například k laterální difúzi proteinů v membráně. Kwik s kolegy tedy uzavřeli, že ztráta určité buněčné funkce po depleci cholesterolu nemusí být nutně způsobena rozrušením lipidových raftů, protože mohou být ovlivněny i procesy na raftech nezávislé. Také se myslí, že lipidové rafty jsou nějakým způsobem spojeny s proteiny. Edidin ale oponuje, že proteiny přitahují raftové lipidy přes své acylové řetězce.", "section_level": 1}], "src_summary": "V cytoplazmatické membráně buněk se nacházejí glykolipoproteinové mikrodomény, tvořené kombinací glykosfingolipidů a proteinových receptorů, které se nazývají lipidové rafty. Tyto specializované membránové mikrodomény kompartmentalizují buněčné procesy tím, že slouží jako organizační centra pro uspořádávání signálních molekul, ovlivňují membránovou fluiditu a transport membránových proteinů a regulují neurotransmisi. Lipidové rafty jsou více uspořádané než okolní membránová dvojvrstva, ale volně v ní plavou.", "tgt_summary": "Lipid Rafts (zu deutsch ‚Lipidflöße‘) nennt man spezielle Bereiche in Zellmembranen. Sie zeichnen sich durch einen relativ hohen Gehalt an Sphingomyelinen, Glycosphingolipiden und Cholesterin aus.", "id": 181140} {"src_title": "Triple Gold Club", "tgt_title": "Triple Gold Club", "src_document": [{"title": "Časový sled.", "content": "Prvními hokejisty, kteří dokázali uspět na všech třech frontách, byli v roce 1994 Švédové Tomas Jonsson, Mats Näslund a Håkan Loob, když společně po zisku titulu mistra světa v roce 1991 oslavili i olympijské vítězství v Lillehameru. Stanley Cup před tím v 80. letech každý z nich dobyl v jiném klubu. V roce 1996 švédské trio doplnil Peter Forsberg. Společně s ním třetí trofej v podobě Stanley Cupu v dresu Colorada získali i první Rusové Valerij Kamenskij a Alexej Gusarov. Ani ti nezůstali dlouho osamoceni, protože je v roce 1997 po zisku Stanley Cupu v Detroitu doplnili Vjačeslav Fetisov a Igor Larionov. Jejich dosavadní primát je v tom, že společně s Peterem Forsbergem, získali zatím jako jediní každou trofej alespoň dvakrát. Převahu Rusů pak v roce 2000 potvrdili Alexandr Mogilnyj a Vladimir Malachov, kteří svoji sbírku zkompletovali ziskem Stanley Cupu s New Jersey. Zatímco mnoha ruským hráčům z pochopitelných důvodů dlouho chyběl Stanley Cup, kanadští hráči museli čekat na úspěch na olympijských hrách. V roce 2002 v Salt Lake city se dočkali obránce Rob Blake a útočníci Joe Sakic a Brendan Shanahan. Po mistrovství světa 2004 v Praze je doplnil obránce Scott Niedermayer. Prvními českými členy této úzké skupiny hráčů se po mistrovství světa ve Vídni 2005 stali útočník Jaromír Jágr a obránce Jiří Šlégr. V roce 2006 vyhráli olympijský hokejový turnaj Švédové, mezi nimiž získali třetí potřebnou trofej do sbírky obránce Nicklas Lidström a útočník Fredrik Modin. Na prvního člena v brankářské výstroji ale klub čeká i nadále. V roce 2010 se do této vybrané skupiny přidal další Kanaďan, Eric Staal, který po vítězství na MS 2007 a zisku Stanley cupu z roku 2006 přidal i olympijské zlato z Vancouveru. Prvním trenérem v Triple gold Clubu se triumfem na ZOH ve Vancouveru stal Mike Babcock, který předtím vyhrál s kanadským výběrem také MS 2004 a v roce 2008 Stanley cup s Detroit Red Wings. V 22 letech a 42 dnech se stal členem i Kanaďan Jonathan Toews - mistr světa z roku 2007 dokázal v roce 2010 s Kanadou vybojovat zlatou medaili ve Vancouveru i dovést jako kapitán Chicago Blackhawks ke Stanley Cupu. V roce 2015 na MS v Praze vstoupil mezi elitu Sidney Crosby. Jako první získal všechny tři jako kapitán všech tří mužstev.", "section_level": 1}, {"title": "Zlatá trojkoruna - historický přehled.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Triple Gold Cup dle států.", "content": "Státy seřazeny dle data prvního člena.", "section_level": 2}, {"title": "Další trofeje.", "content": "Pouze následující hráči z výše uvedených dokázali vyhrát navíc i Kanadský pohár, Světový pohár nebo Mistrovství světa juniorů v ledním hokeji. Kanadský pohár byl nahrazen Světovým pohárem, který se také hraje nepravidelně. Seřazeno dle roku ziskání Kanadského/Světového poháru, MSJ, popř. dle abecedy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Triple Gold Club, česky také Trojkoruna, je označení pro prestižní skupinu hráčů, kteří dokázali vyhrát všechny tři významné kolektivní trofeje v ledním hokeji, které lze získat v pravidelně se opakujících soutěžích, jimiž jsou mistrovství světa, zimní olympijské hry a Stanley Cup, označované také jako zlatá trojkoruna. ", "tgt_summary": "Der Triple Gold Club (kurz \"TGC\", ) ist eine von der Internationalen Eishockey-Föderation IIHF gegründete Ruhmeshalle, der Eishockeyspieler und -trainer angehören, die im Verlauf ihrer Karriere die laut der IIHF \"„drei wichtigsten Titel der Sportart“\" – Weltmeisterschaft, Olympische Spiele und Stanley Cup der National Hockey League – in beliebiger Reihenfolge erringen konnten. Die Aufnahme in den Klub ist daher so exklusiv, da ein olympisches Eishockeyturnier nur alle vier Jahre stattfindet, und die Weltmeisterschaft für in Nordamerika tätige Spieler und Trainer parallel zu den Playoff-Spielen um den Stanley-Cup-Gewinn abgehalten wird. Zudem war es bis in die 1990er Jahre hinein unüblich, dass Europäer – auch bedingt durch den Eisernen Vorhang – in der NHL aktiv waren, und in der NHL tätige Spieler bis 1977 aufgrund der professionellen Ausübung des Sport nicht an Weltmeisterschaften und Olympischen Spielen teilnehmen durften. ", "id": 1217937} {"src_title": "Telavivské muzeum umění", "tgt_title": "Tel Aviv Museum of Art", "src_document": [{"title": "Stálá kolekce.", "content": "Muzejní kolekce představují některé z hlavních umělců první poloviny 20. století a mnoho hlavních směrů moderního umění v tomto období. Jedná se především o fauvismus, německý expresionismus, kubismus, futurismus, ruský konstruktivismus, De Stijlovo hnutí, surrealismus, francouzské umění od impresionismu a postimpresionismus po pařížskou školu, včetně děl od Chajima Soutina a klíčových děl Pabla Picassa z jeho modrého a neoklasického období, až po jeho pozdění období, a surrealistická díla Joana Miró. V kolekci se nachází i díla několika moderních mistrů včetně Vincenta van Gogha, Clauda Moneta, Camille Pissara, Augusta Renoira, Paula Cézanna, Alfreda Sisleyho, Henri Edmonda Crosse, Pierra Bonnarda, Henri Matisse, Amedea Modiglianiho a Marca Chagalla. Kolekce obsahuje několik mistrovských děl, včetně malby Friedericky Marie Beer z roku 1916 od rakouského malíře Gustava Klimta a Improvizaci V od ruského mistra Vasilije Kandinskijho. Kolekce Peggy Guggenheim, darovaná v roce 1950, zahrnuje 36 děl abstraktních a surrealistických umělců, včetně Jacksona Pollocka, Williama Baziotese a Richarda Pousette-Darta, a surrealistická díla od Yves Tanguyiho, Roberto Matty a André Massona. Sochy se nacházejí u vstupu do muzea a na vnitřní zahradě soch. Mezi umělce, jejichž sochy se nacházejí ve venkovní instalaci patří Arman, Zadok Ben David, Alexander Calder, Anthony Caro, Lynn Chadwick, Sandro Chia, Jicchak Danciger, Ja'akov Dorchin, Benni Efrat, Belu-Simion Fainaru, Dov Feigin, Pinchas Cohen Gan, Dan Graham, Emanuel Hacofe, Barbara Hepworth, Menaše Kadišman, Ofer Lellouche, Maja Kohen Levy, Jacques Lipchitz, Ju Ming, Motti Mizrachi, Henry Moore, Avraham Ofek, Chana Orloff, Buky Schwartz a Ossip Zadkine.", "section_level": 1}, {"title": "Současná výstava.", "content": "Kromě stálé kolekce muzeum hostí dočasné výstavy jednotlivých umělců a skupin, vždy týkající se jednoho tématu. V roce 2006 Telavivské muzeum umění hostilo například expozici Michala Rovnera s názvem „Pole“ s velkoplošnými filmovými díly a instalacemi, jež byly vystaveny v Benátkách a Paříži. Kromě toho hostilo i expozici s názvem „Stažení“ s fotografiemi i videi, které se týkaly stažení z Pásma Gazy a izraelské bariéry kolem Gazy. Tato výstava, která si vyžádala představit široké spektrum názorů, zahrnovala práci více než dvaceti umělců.", "section_level": 1}, {"title": "Archiv izraelské architektury.", "content": "Nový Archiv izraelské architektury bude otevřen v roce 2013", "section_level": 1}], "src_summary": "Telavivské muzeum umění bylo založeno v roce 1932 v domě prvního telavivského starosty Me'ira Dizengoffa v Tel Avivu. Ve stejné budově pak byla v roce 1948 podepsána izraelská deklarace nezávislosti a v současnosti se označuje jako Hala nezávislosti. Na své současné místo, v ulici krále Saula, bylo muzeum přestěhováno v roce 1971. ", "tgt_summary": "Das Tel Aviv Museum of Art () wurde am 2. April 1932 im Haus des ersten Bürgermeisters von Tel Aviv, Meir Dizengoff, eröffnet. Das Museum trug damals den Namen seiner verstorbenen Frau, Tsina Dizengoff. 1971 zog es an seinen heutigen Standort im \"Rechov Scha'ul haMelech\".", "id": 889496} {"src_title": "Evropská asociace zoologických zahrad a akvárií", "tgt_title": "European Association of Zoos and Aquaria", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Organizace pomáhá členským organizacím sdílením informací a poznatků, zprostředkováváním výměny zvířat a organizováním vzdělávacích programů. Vizí organizace je „Být nejdynamičtější, nejinovativnější a nejefektivnější organizace zoologických zahrad a akvárií v Evropě a na Blízkém východě.“ Asociace je členem Světové asociace zoologických zahrad a akvárií (WAZA). EAZA je také poradním orgánem Evropské unie, Evropského parlamentu a Rady Evropy.", "section_level": 1}, {"title": "Sídlo a členové.", "content": "Organizace sídlí v Amsterdamu v Nizozemsku. Ke květnu 2018 měla EAZA tyto členy: Plné členství může být po splnění patřičných podmínek uděleno Zoologické zahradě nebo akváriu, které se nachází v Evropě nebo na Blízkém východě. Dočasné členství může být uděleno zoologickým zahradám nebo akváriím, které zatím nesplňují kritéria členství a budou do dvou let znovu posouzeny, jestli se mohou stát členy. Speciální typ dočasného členství může být také udělen zoo nebo akváriu, které je ve výstavbě a po dokončení bude splňovat kritéria přijetí. Kandidáti na členství jsou organizace, které o členství usilují a pracují na splnění kritérií pro přijetí. Firemní členství je udělováno firmám, které dodávají zboží a poskytují služby do zoo a akvárií. Přidružené členství může být uděleno organizacím nebo skupinám, může být také uděleno zoo nebo akváriu, které splňuje kritéria pro přijetí, ale nenachází se v Evropě nebo na Blízkém východě. Čestné členství může být uděleno na základě rozhodnutí rady EAZA. Členské organizace se vyskytují ve 47 převážně Evropských státech. Jmenovitě se jedná o tyto státy: Belgie, Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Česko, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Chorvatsko, Irsko, Itálie, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Makedonie, Německo, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Rumunsko, Rusko, Slovensko, Slovinsko, Spojené království, Srbsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Ukrajina; Arménie, Gruzie, Chile, Izrael, Kazachstán, Kuvajt, Nový Zéland, Singapur, Spojené arabské emiráty, Tchaj-wan, Turecko, Spojené státy americké; Francouzská Guyana a Martinik.", "section_level": 1}, {"title": "Kampaně.", "content": "Asociace pravidělně vyhlašuje kampaně, které mají za cíl osvětu v určité oblasti.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecké orgány EAZA.", "content": "Mezi veděcké orgány pracující poz záštitou EAZA patří Skupiny poradců (Taxon Advisory Groups – TAG), Evropské záchovné programy a Evropské plemenné knihy.", "section_level": 1}, {"title": "Evropské záchovné programy (European Endangered Species Programmes – EEP).", "content": "Komise těchto programů řídí chov daného druhu v členských zoologických zahradách. V současné době (2020) je jejich činnost zaštiťována organizací EAZA. Evropské záchovné programy ale vznikly dříve, než tato organizace a to v roce 1985.", "section_level": 2}, {"title": "Evropské plemenné knihy (European StudBooks – ESB).", "content": "Jsou vydávány pro některé ohrožené druhy živočichů. V těchto odborných publikacích jsou shromažďována data o počtech jedinců daného druhu v Evropských zoologických zahradách. Tyto informace pak slouží k lepší koordinaci jejich chovu.", "section_level": 2}, {"title": "Seznamy členských organizací.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "členské organizace EAZA v Česku.", "content": "V České republice se nachází jedna členská organizace (Unie Českých a Slovenských zoologických zahrad – UCSZOO) a 14 členských zoologických zahrad (13 řádných členů a 1 dočasný člen). Jmenovitě to jsou (v závorkách uvedeny roky přijetí):", "section_level": 2}, {"title": "členské organizace EAZA na Slovensku.", "content": "Na Slovensku jsou tři členské zoologické zahrady Zoo Bojnice, Zoo Bratislava a Zoo Košice.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Každý rok navštíví členské instituce EAZA více než 140 milionů lidí. Čtyřikrát ročně vydává EAZA časopis Zooquaria.", "section_level": 1}], "src_summary": "Evropská asociace zoologických zahrad a akvárií (EAZA, z anglického European Association of Zoos and Aquaria) je mezinárodní organizace združující především evropské zoologické zahrady a akvária. Byla založena roku 1992.", "tgt_summary": "Die European Association of Zoos and Aquaria (EAZA) ist ein tiergärtnerischer Verband, dem etwa 300 Zoos, Aquarien und Zooverbände aus Europa und dem Nahen Osten angehören. Der Verein mit Sitz in Amsterdam ist Mitglied der World Association of Zoos and Aquariums (WAZA).", "id": 1933442} {"src_title": "Dubajský záliv", "tgt_title": "Khor Dubai", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Dubajský záliv rozděluje původní centrum Dubaje na dvě hlavní části – Deiru a Bur Dubai. Právě v okolí Dubajského zálivu se v 19. století usadil kmen Bani Yas, který ve městě založil dynastii Al Maktúm. Přestože nebyl schopen pojmout velké množství dopravy, sloužil záliv na začátku 20. století jako malý přístav pro obchodní lodě až z poměrně daleké Indie a východní Afriky. Když ve 30. letech 20. století začal tvořit většinu ekonomiky města vývoz perel (nejprve lovených v zálivu, později perel z chovů), záliv se stal důležitým (a zároveň jediným) dubajským přístavem. V té době velmi důležitý rybolov byl také soustředěn podél zálivu, protože jeho teplá a mělká voda nabízela mnoho různých druhů mořských živočichů. Na pobřeží se stavěly lodě, uzpůsobené pro rybaření. Vzrůstající komerční význam zálivu dal impuls k jeho rozšíření (uzpůsobení pro plavidla s větším ponorem a usnadnění nakládání a vykládání nákladu). Plán byl vypracován v roce 1955, a zahrnoval prohloubení mělčin, stavbu vlnolamů a vybudování nákladního přístaviště na pláži. V roce 1961 byl záliv poprvé prohlouben, což umožnilo plavidlům s ponorem do 2,1 m proplout i za odlivu. V 60. a 70. letech byl kanál prohlubován znovu, aby v něm mohla kotvit plavidla o celkovém objemu nákladu přibližně 500 tun. Rozšíření zálivu vedlo k jeho intenzivnějšímu dopravnímu i obchodnímu využívání, a dalo Dubaji výhodu nad Šardžou, tehdejším dominantním obchodním centrem v regionu. Přestože význam zálivu výrazně klesl se vznikem přístavu Džebel Ali, menší přístavy (např. přístav Saeed) v zálivu stále fungují, a jsou využívány obchodníky z regionu a z Indického subkontinentu. Na straně zálivu blíže k Deiře se nachází z významných staveb například mrakodrapy Deira Twin Towers, Dubai Creek Tower, budova Národní banky či budova Obchodní a průmyslové komory. Na protějším břehu se nachází Dubai Creek Park, jeden z největších parků v Dubaji. V zálivu se stále používá doprava na abrách – tradičních dřevěných lodích. Kromě toho jsou východní a západní břehy spojeny čtyřmi mosty a silničním tunelem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dubajský záliv (خور دبي, \"Al-Chor\") je mořský záliv v Dubaji ve Spojených arabských emirátech. V minulosti dosahoval k mokřadu Ras Al Khor, v současnosti, jako součást nového dubajského kanálu, sahá až do Perského zálivu. Některé zdroje uvádějí, že záliv kdysi zasahoval daleko do vnitrozemí (až na území dnešního emirátu Al-Ain), a staří Řekové ho označovali jako řeku Zara.", "tgt_summary": "Der Khor Dubai (; ) ist ein natürlicher Meeresarm des Persischen Golfes, der die Stadt Dubai in die Stadtteile Bur Dubai (westlich der Bucht) und Deira teilt. Er ist 14 Kilometer lang und hat eine Breite von 115 Metern an der Mündung bis zu 1400 Metern an seinem Ende.", "id": 2242427} {"src_title": "ORP Błyskawica", "tgt_title": "ORP Błyskawica", "src_document": [{"title": "Pozadí vzniku.", "content": "Plavidlo bylo postaveno v letech 1935–1937 v britské loděnici James Samuel White & Co. Ltd. v Cowes. Na vodu bylo spuštěno 1. října 1936. Do služby bylo zařazeno 25. listopadu 1937.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Hlavní výzbroj po dokončení lodě tvořilo sedm 120mm kanónů ve třech dvoudělových a jedné jednodělové věži. Protiletadlovou výzbroj tvořily čtyři 40mm kanóny Bofors a osm 13,2mm kulometů Hotchkiss. Loď dále nesla dva trojhlavňové 550mm torpédomety. Pohonný systém tvoří dvě parní turbíny Parsons a čtyři tříbubnové kotle Admiralty vytápěné mazutem. Lodní šrouby jsou dva. Nejvyšší rychlost dosahovala 39 uzlů. V roce 1941 došlo k zásadní úpravě výzbroje plavidla. Všechny 120mm kanóny nahradilo osm dvouúčelovýcch 102mm děl MK XVI umístěných ve dvoudělových věžích. \"Błyskawica\" byla navíc vybavena čtyřmi vrhači a dvěma skluzavkami pro svrhávání hlubinných pum. Později během války byly kulomety nahrazeny čtyřmi 20mm kanóny Oerlikon. Původní torpédomety navíc nahradil čtyřnásobný 533mm torpédomet britského typu.", "section_level": 1}, {"title": "Operační služba.", "content": "V předvečer německé invaze do Polska (přesněji 30. srpna 1939) polské námořnictvo uskutečnilo operaci Peking, v jejímž rámci přesunulo torpédoborce \"Błyskawica\", \"Grom\" a \"Burza\" do Velké Británie. Plavidla tak unikla jistému zničení a mohla se zapojit do dalšího průběhu druhé světové války. Už 7. září 1939 loď zachytila a napadla německou ponorku. V roce 1940 se \"Błyskawica\" podílela na obraně Norska proti německé invazi. Během tohoto nasazení se posádce podařilo sestřelit dvě německá letadla. Po návratu se loď podílela na evakuaci spojeneckých vojáků z pláží a přístavu v Dunkerque. Později sloužila zejména k doprovodu konvojů – za celou válku jich chránila celkem 83. V roce 1944 se účastnila vítězných námořních střetnutí u Ouessantu (německý torpédoborec \"ZH1\" byl v bitvě potopen a \"Z32\" najel na břeh) a La Rochelle. Poslední bojovou akcí, na které se \"Błyskawica\" za druhé světové války podílela, byla operace Deadlight – potopení německých ponorek, které se vzdaly vítězným Spojencům. \"Błyskawica\" válku přečkala a v roce 1947 se vrátila do Polska. Následovala dvouletá rekonstrukce a přezbrojení na sovětské standardy. Britská dvouúčelové 4 ́ děla MK XVI byla upravena pro použití sovětské 100mm munice výměnou hlavní, 40 mm Bofors nahradilo deset 37mm kanónů, torpédová výzbroj byla vyměněna za jeden trojhlavňový 533mm torpédomet. Protiponorkovou výzbroj tvořily dva vrhače a dvě skluzavky hlubinných pum. Počátkem 60. let byla \"Błyskawica\" vlajkovou lodí polského námořnictva. V roce 1967 na ní došlo k havárii kotlů, která vedla k vyřazení lodě z první linie o dva roky později. Po svém vyřazení byla \"Błyskawica\" přeměněna na plovoucí muzeum a od roku 1976 je přístupná ve Gdyni.", "section_level": 1}], "src_summary": "ORP Błyskawica je polský torpédoborec patřící ke třídě \"Grom\". Pro polské námořnictvo byl postaven v letech 1935–1937 ve Velké Británii. Obě postavené jednotky třídy \"Grom\" představovaly špičku ve své kategorii. Ve své době se jednalo o silně vyzbrojené a rychlé torpédoborce. ", "tgt_summary": "Die ORP \"Błyskawica\" war ein Zerstörer der polnischen Marine im Zweiten Weltkrieg und danach. Das Kriegsschiff wurde noch vor Kriegsbeginn im Rahmen der Operation Peking nach Großbritannien evakuiert und nahm im Dienste der polnischen Exilregierung an mehreren Operationen der Alliierten teil. ", "id": 1193221} {"src_title": "Auta", "tgt_title": "Cars (Film)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Hlavním hrdinou je závodník-nováček Blesk McQueen. Ten je jedním ze 3 závodníků, který má šanci na titul Zlatý píst. Cestou na poslední rozhodující závod má nehodu a dostane se do zapadlé vesničky Kardanová Lhota. Protože zdemoluje místní silnici, musí zde zůstat po dobu než jí opraví. Časem se spřátelí se všemi obyvateli a zamiluje se do místní krásky Sally. Noví známí mu ukážou, že život nemusí být jen o vítězství. Pak ale Bleska vypátrají novináři a on se zúčastní posledního rozhodujícího závodu. V tom sice nezvítězí, ale prokáže dobrý skutek, když veterána Kinga dotlačí do cíle jeho posledního závodu. Nabídku na angažmá ve vysněném týmu ale nakonec odmítá. V závěru filmu pak oživuje slávu slavné silnice Route 66, na které Kardanová Lhota leží. Nováček, který bojuje o titul ve své první sezoně. Zpočátku je přesvědčen o své rychlosti a neporazitelnosti. Během svého pobytu ale zjistí, že není až tak dobrým závodníkem a zamiluje se do Sally. S pomocí Dr. Hudsona a ostatních se ale nakonec vydá na poslední závod dobře připraven. V tom sice nezvítězí, ale udělá dobrý skutek, když do cíle dotlačí závodnickou legendu Kinga, který těžce havaroval. Za to je mu nabídnuto místo v týmu Dinoco, které ale odmítá.", "section_level": 1}, {"title": "Postavy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Burák.", "content": "Burák slouží jako odtahovka v Kardanové Lhotě. Sám sebe prohlašuje za mistra světa v jízdě na zpátečku. Když Blesk přijede do Kardanové Lhoty, Burák se stane jeho nejlepším přítelem. Bleska pak musí každou chvíli tahat z maléru a z kaktusů. Navíc ho také učí, jak se bavit. Na konci filmu se mu splní sen, když se díky Bleskovi proletí helikoptérou Dinoca. Sally utekla z Los Angeles kvůli nešťastné lásce. Usadila se v Kardanové Lhotě a otevřela zde pension Cozy Cone Motel. To ona zařídí, aby Blesk nemohl opustit město, dokud neopraví cestu. Postupem času se do něj zamiluje a přeje si, aby zůstal. Jejím tajným snem je otevřít motel na kopci s výhledem na celé údolí.", "section_level": 2}, {"title": "Dr. Hud Hudson alias Hudson Hornet.", "content": "V Kardanové Lhotě působí jako soudce. Když poprvé uvidí Bleska, chce ho z města vyhnat. Nakonec se v něm ale poznává. Je to starý závodník, který má v garáži 3 tituly. Když ale pozná, že McQueen nepatří mezi namyšlené závodníky, začne se snažit, aby se z Bleska stal šampion.", "section_level": 2}, {"title": "King.", "content": "King je králem Zlatého pístu a ve své poslední sezoně má šanci získat další titul. Pak se chce odebrat do důchodu se svou ženou (Linda Petty/Veronika Freimanová). Ve svém posledním závodě ale havaruje vinou Chicka Hickse. Blesk ho ale dotlačí do cíle, aby mohl odejít se ctí.", "section_level": 2}, {"title": "Chick Hicks.", "content": "Závodník, který dnem i nocí trénuje na okruhu. Přesto nikdy nezvítězil a nemá žádného hlavního sponzora. Ve chvíli, kdy šampion King ohlásí odchod do důchodu, ucítí životní příležitost dostat se do týmu Dinoco. V závodě nakonec zvítězí, ale protože se celou dobu choval nesportovně, dostane pouze Zlatý píst a všichni se k němu obrátí zády. Místo v týmu Dinoco mu rovněž nabídnuto není.", "section_level": 2}, {"title": "Luigi.", "content": "Ital, který vlastní místní obchod s pneumatikami Casa de la Tyres s místní raritou Šikmou věží z pneumatik. Je to vlastenec každým coulem a pravověrný Tifosi. Veškeré stěny v jeho obchodech jsou polepeny plakáty Ferrari. Na konci filmu se mu splní sen, když k němu do obchodu zavítá Michael Schumacher Ferrari F430 Spider. Stejně jako jeho šéf je vášnivým fanouškem italských vozů a umí se vyparádit jako opravdový Tifosi. Na konci filmu se stane Bleskovým novým mechanikem a provede tu nejrychlejší výměnu pneumatik na světě.", "section_level": 2}, {"title": "Šerif.", "content": "Strážce pořádku v Kardanové Lhotě. To on Bleska chytí a pak hlídá, aby opravil silnici.", "section_level": 2}, {"title": "Ramone.", "content": "Ramone je majitelem místní lakovny, a tak se den co den objevuje v novém zbarvení. Je také vyznavačem Lowriders, tedy jízdy s nastavitelným hydraulickým podvozkem. Když má náhodou večer volno, projíždí se se svou přítelkyní Flo.", "section_level": 2}, {"title": "Flo.", "content": "Flo v Kardanové Lhotě provozuje čerpací stanici V8. Právě u její čerpací stanice se celé městečko každý den schází. Jejím přítelem je majitel lakovny Ramone.", "section_level": 2}, {"title": "Filmore.", "content": "Bydlí v komposteru vedle Seržantova bunkru, je to zásadový hippie. Produkuje zde organické palivo a nabízí ho na ochutnání. O klasické ropě tvrdí, že je výplodem spiknutí ropných gigantů.", "section_level": 2}, {"title": "Serža.", "content": "Válečný veterán Kardanové Lhoty. Provozuje neprosperující obchod s vojenskými předměty z druhé ruky. Své dlouhé dny tráví hašteřením s Filmorem. Tahač McQueenova návěsu v barvách leštěnky Rust-eze. Je McQueenovým kamarádem a vždycky mu rád pomůže, i když má dělat mechanika. Když se mu Blesk ztratí, dává si to za vinu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Auta je animovaný film studia Pixar z roku 2006. Odehrává se v prostředí automobilových závodů a významné americké silnice Route 66. Pohádka má ve svém ději ukrytý výchovný podtext. Ve filmu nejsou žádní lidé nebo zvířata, jen stroje. Například hmyz je znázorněn VW Broukem.", "tgt_summary": "Cars ist ein Animationsfilm von Pixar aus dem Jahre 2006. Es ist der erste Film, an dem Regisseur John Lasseter seit \"Toy Story 2\" (1999) wieder als Regisseur und nicht nur als Produzent mitgearbeitet hat. Offizieller Kinostart in Deutschland war der 7. September 2006. ", "id": 2002856} {"src_title": "Papoušek žlutotemenný", "tgt_title": "Goldbugpapagei", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Papoušek žlutotemenný patří mezi menší zástupce rodu \"Poicephalus\"; obvykle dorůstá délky 21-22 cm. Hlava, záda, vrchní část křídel a ocas jsou hnědošedé, břicho je modrozelené, kostřec modrý. Ramena a skvrny na hlavě jsou žluté. Dospělí ptáci mají tmavošedý zobák a tmavě oranžovou duhovku oka. Mladí ptáci postrádají žlutou skvrnu na hlavě a duhovka jejich oka je tmavě hnědá. Samice vypadá jako samec; někteří chovatelé dokážou rozlišit pohlaví podle tvaru hlavy a zobáku, ale skutečně spolehlivé určení pohlaví je možné jen analýzou DNA z krve nebo endoskopií.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Domovinou papouška žlutotemenného je střední a východní subsaharská Afrika. Tento papoušek obývá lesy, savany, porosty podél řek i zemědělské oblasti. Přestože se obvykle pohybuje v párech nebo malých skupinkách, v místech s hojností potravy se může shlukovat do velkých hejn. Živí se ovocem, semeny, bobulemi a zemědělskými plodinami. Hnízdí v dutinách stromů, často vyhledává i staré hnízdní dutiny datlů. Snáší 2-4 vajíčka na vrstvu ztrouchnivělého dřeva.", "section_level": 1}, {"title": "Poddruhy.", "content": "Forshaw (1989) rozlišuje šest poddruhů papouška žlutotemenného, lišících se od sebe oblastí výskytu, rozsahem žlutých skvrn na hlavě a zabarvením hrudi a břicha.", "section_level": 1}, {"title": "Krmení v zajetí.", "content": "Papouška žlutotemenného krmíme směsí zrnin pro větší papoušky (bílá a žíhaná slunečnice, kardi, pšenice, kukuřice, semenec, proso, pohanka), kterou pravidelně doplňujeme čerstvým ovocem a zeleninou. Vhodným zdrojem živin je i naklíčené zrní (mungo, hrách, slunečnice, kukuřice, kardi). Stravu lze zpestřit i granulemi, piškoty, vařenou nesolenou rýží nebo těstovinami, trochou sýra atd. Jako zdroj vápníku slouží sépiová kost; k okusu je dobré podávat čerstvé větvičky ovocných stromů.", "section_level": 1}, {"title": "Papoušek žlutotemenný jako domácí společník.", "content": "Přestože papoušek žlutotemenný není tak rozšířený jako jeho známější příbuzný papoušek senegalský, výborně se hodí pro chov v domácích podmínkách. Tento druh je poměrně nenáročný na chovné zařízení; vhodná je klec alespoň 60 cm dlouhá, vybavená dostatkem hraček na zabavení. Je samozřejmé, že čím prostornější klec, tím lépe se papoušek bude cítit. Papoušek žlutotemenný se vyznačuje milou, přítulnou a zvědavou povahou. Neprochází bouřlivou pubertou jako papoušek senegalský ani neprojevuje tak silnou tendenci se fixovat na jediného člena rodiny, což je výhodou. Zároveň bývá klidnějšího a mírnějšího založení než jeho další příbuzný, papoušek konžský. Další předností je poměrně tichý hlasový projev. Zástupci tohoto druhu se brzy naučí opakovat zvuky z domácnosti, přestože vlohy k imitování řeči nejsou tak vyvinuté jako například u papouška konžského nebo žaka. K ochočení je vhodné mládě odchované u nás, ať už ručně nebo pod rodiči. Dospělí ptáci z ochytu zůstávají plaší a pro chov doma se nehodí. Papoušek žlutotemenný není dosud ohroženým druhem ani ve své domovině, a nevztahuje se na něj proto registrační povinnost dle zák. 16/1997 Sb. (CITES).", "section_level": 1}], "src_summary": "Papoušek žlutotemenný (\"Poicephalus meyeri\"), známý též pod starším názvem papoušek Meyerův, patří mezi africké dlouhokřídlé papoušky rodu Poicephalus. V České republice jej úspěšně odchovává několik chovatelů a díky milé a komické povaze je stále častěji chován i jako domácí společník.", "tgt_summary": "Der Goldbugpapagei (\"Poicephalus meyeri\") ist eine Vogelart aus der Familie der Eigentlichen Papageien (Psittacidae). Er gehört zur Gattung der Langflügelpapageien (Poicephalus) und wird manchmal auch Meyerspapagei genannt.", "id": 2206860} {"src_title": "Všeruská státní televizní a rozhlasová společnost", "tgt_title": "WGTRK", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vladimir Putin pověřil Všeruskou státní televizní a rozhlasovou společnost, aby vytvořila regionální, všeobecně dostupné televizní kanály v každém městě, republice a kraji. V současné době společnost vlastní a provozuje 5 celostátních televizních stanic, dvě mezinárodní televizní společnosti, 5 rozhlasových stanic a přes 80 regionálních televizních a rozhlasových společností. Také provozuje ruskou informační agenturu RIA Novosti. Je největší ruskou mediální společností. V současné době zahrnuje 3 celostátní televizní kanály \"Rossija 1\", \"Rossiya K\" a \"Rossija 2\"; první veřejnoprávní televizní stanici pro děti a mládež \"Bibigon\"; 89 regionálních televizních a rozhlasových kanálů vysílajících ve všech regionech Ruské federace; první zpravodajský kanál v režimu 24/7 \"Rossija 24\", televizní kanál pracující v zahraničí od roku 2002 \"RTR-Planet\"; ruskojazyčnou verzi sportovního televizního kanálu \"Euronews\"; 5 rozhlasových stanic \"Radio Rossiji\", \"Majak\", \"Kultura\", \"Vesti FM\", \"Junost\" a \"Rossija\" (veřejný internetový on-line kanál). Na počátku roku 1993 získala VGTRK status veřejnoprávní vysílací společnosti. Ten stejný rok se stala plnoprávným členem Evropské vysílací unie. Veřejnoprávní televizní kanál Rossija-1, rusky \"Россия-1\" začal vysílat v květnu 1991. Dnes je předním kanálem, který pokrývá vysíláním většinu země. Publikum kanálu se z 98,5 procenta skládá z obyvatel Ruska a více než 50 milionů diváků ze zemí SNS a Pobaltí. RTR-Planeta, rusky \"РТР-планета\" je mezinárodní verzí kanálu \"Rossija 1\", který je možné sledoval v USA, Evropě, na Středním východě, v severní Africe a Číně. Televizní kanál Rossija je rozvíjející se společnost, jež přenáší informační programy, seriály, politickou žurnalistiku, talk show, herních show, komedie, celovečerní filmy a dokumentů, sportovní a politické události spolu se zábavou. V posledních několika letech se \"Rossija\" stává aktivním hráčem ve filmové produkci. \"Rossija\" je dnes vyvíjející se společnost, která se zaměřuje na oblast dokumentárních a celovečerních filmů vysílání. Krom získávání vysílacích práv byla \"Rossija\" první mezi ruskými televizními kanály, jež zahájila vlastní produkci televizních filmů ve velkém měřítku. Charakteristickým rysem seriálů, vysílaných na televizním kanále \"Rossija\", je zaměření na klasiku. Vysílání adaptací klasických děl ruských spisovatelů zaujalo široké publikum a stanovilo nové standardy filmové produkce. Filmy představují asi 35% celkového vysílacího času televizního kanálu \"Rossija\". Kanál získává filmová vysílací práva v korporaci s 50 hlavními produkčními a distribučními společnostmi. Zpravodajský pořad Vesti je předním informačním programem v Rusku. Během předchozí televizní sezóny přijala výrobní cyklus 24/7 s dvouhodinovými intervaly, což umožňuje vysílat zprávy, které jsou v přímém přenosu ve všech ruských časových pásmech. \"Rossija\" má licenční práva na vysílání Mistrovství světa, Zimních a letních olympijských her, ruského fotbalového mistrovství a dalších velkých ruských a mezinárodních sportovních akcí.", "section_level": 1}, {"title": "Televize.", "content": "Rossija-1, rusky Россия-1 je zaměřen na zábavu, a zpravodajství. Dříve byl znám jako \"Russia\", \"RTR-1\" a \"RTR\". Rossija-2, rusky Россия-2 je sportovní a zábavný kanál. Dříve byl znám jako \"Sport\". Rossija-24, rusky Россия-24 se zaměřuje na zpravodajství. Dříve byl znám jako \"Vesti\". Rossija-K, rusky Россия-К je kulturní kanál. Dříve byl znám jako \"Culture\" a \"RTR-2\". Karusel', rusky Карусель je kanálem pro dospívající děti (společně s \"Prvním kanálem\"). Rossija HD, rusky Россия HD vysílá nejlepší programy společnosti v HD rozlišení. RTR-Planeta, rusky РТР-планета je kanál, který vysílá mezinárodně. Moja planeta, rusky Моя планета je zaměřen na dukumentární pořady. Stejné zaměření má i Nauka 2.0, rusky Наука 2.0 a Strana, rusky Страна. Sarafan, rusky Сарафaн je zábavní kanál. Fight Club je sportovní kanál, který se zaměřuje na box. Sport, rusky Спорт je ruský sportovní kanál. Sport-1, rusky Спорт-2 je první placený sportovní kanál. Moskva 24, rusky Москва 24 je moskevský zpravodajský kanál. Dříve byl znám jako \"Stolica\". Ruskojazyčná verze kanálu Euronews, nazvaná \"Euronews-Russia\", rusky \"Euronews-Россия\" nebo \"Евроновости\". Historie, rusky История je kanál vysílající ruské a světové dějiny. A dalších 90 programů. Každá část Ruské federace má svůj vlastní kanál.", "section_level": 1}, {"title": "Rozhlas.", "content": "Rádio Kultura je rádio o kultuře. Rádio Maják je kanál všeobecně o zábavě, současných otázkách a hudbě. Rádio Rossiji je diskusní rádia obsahující regionální pořady. Rádio Junost vysílá hlavně evropskou a americkou pop music. Vesti FM je zpravodajské rádio.", "section_level": 1}], "src_summary": "Všeruská státní televizní a rozhlasová společnost (rusky \"Всероссийская государственная телевизионная и радиовещательная компания\", Vserossijskaja gosudarstvennaja televizionnaja i radioveščatělnaja kompanija, zkráceně VGTRK rusky \"ВГТРК\") je ruský státní unitární podnik, který provozuje velké množství televizních a rozhlasových kanálů. Byla založena v roce 1990. V roce 2010 vysílala vlastní pořady v 53 jazycích Ruska. ", "tgt_summary": "Die WGTRK ( – auf Deutsch: \"Allrussische staatliche Fernseh- und Radiogesellschaft\") ist eine staatliche Medienholding-Gesellschaft in Russland. Als Nachfolger des sowjetischen Gosteleradio ist sie im Bereich von Fernsehen und Rundfunk und als neuem Tätigkeitsfeld auch bei Internetmedien vertreten. Mit Hilfe dieser Gesellschaft kontrolliert die Regierung einen Großteil des Fernsehens und Rundfunks. ", "id": 2035970} {"src_title": "Dobývání Aztécké říše", "tgt_title": "Spanische Eroberung Mexikos", "src_document": [{"title": "Nový svět.", "content": "V noci 12. října 1492 pomalu pluly po Atlantském oceánu směrem k západu tři malé plachetnice. Plavily se teď už přes měsíc po neznámém moři. Neměly daleko ke vzpouře. Náhle se na obzoru vynořila země. Takto začala nová éra a byl objeven nový neznámý svět. Ameriku obývali pouze Indiáni a neměli tušení, co je čeká. Zprávy o tom, že Kryštof Kolumbus objevil Ameriku, se rychle šířily a mnoho Španělů zde chtělo zbohatnout, dostat půdu a nebo začít nový život.", "section_level": 1}, {"title": "Dobývání Karibiku.", "content": "Španělé ihned rozpoznali možnost získání nových území a tak začali dobývat Karibik. Původní obyvatelé, Indiáni, zde žili primitivním způsobem a proti Španělům se nezmohli na nějaký větší odpor. Postupně byly karibské ostrovy dobyty a začali se zde usazovat Evropané. Většina Indiánů zemřela buď násilnou smrtí, nebo na nemoci, které sem zavlekli Evropané. Toto dobývání stálo životy desetitisíců Indiánů a většina jejich historických památek byla zničena. Evropané si mysleli, že Indiáni na pevnině budou stejní, i když se objevovaly legendy, které mluvily o velkém království na západě.", "section_level": 2}, {"title": "Výzkumná cesta.", "content": "Dne 8. února 1517 vyslal Velásquez, guvernér Kuby, Franciska Hernándeze de Córdoba na výzkumnou cestu na západ, kde měl hledat poklady. Sotva Cordóba vyplul na otevřené moře, zahnala ho bouře do neznámých končin. O tři týdny později doplul k nehostinnému pobřeží. Když vystoupil se svými vojáky na pevninu, objevil k svému úžasu indiánskou civilizaci, o níž neměl nikdo ani tušení. Stály tam kamenné domy a bohatě zdobené chrámy podobající se pyramidám. Obyvatelé té země nosili obleky z barevných bavlněných látek. Cordóba přistál na poloostrově Yucatán, přesně na západ od Kuby. Objevil tam nejskvělejší předkolumbovskou americkou civilizaci, civilizaci Mayů. Na rozdíl od povolných Aravaků, obývajících Karibské ostrovy, byli Indiáni na pevnině velmi bojovní. Sprškou kamenů a šípů zahnali Cordóbu a jeho vojáky na útěk. Cordóba se potom vydal kolem poloostrova, ale také na pobřeží Campeche, státu na jihovýchodě Mexika, narazil na tak nepřátelské Indiány, že utrpěl velké ztráty a rozhodl se vrátit na Kubu. O rok později dne 1. května 1518, vyslal Velásquez na tutéž cestu druhou výpravu, pod velením Juana de Grijalva. Ten se dostal až do dnešního Tabaska a narazil na přátelské Indiány, s nimiž si mohl pohovořit. Tady se dověděl o zemi jménem Mexiko, mocném státě ve vnitrozemí, kde je prý ohromné množství zlata.", "section_level": 2}, {"title": "Moctezuma II..", "content": "Tři sta kilometrů odtud v Tenochtitlánu, hlavním městě Aztéků, Moctezuma II. celý měsíc sledoval každý Grijalvův krok. Rychlí poslové mu podávali podrobné zprávy o jeho lodích, o počtu ozbrojených mužů a o dalších zajímavostech. Moctezuma chtěl vědět stále víc, neboť příchod neznámých mužů se přesně shodoval s věštbou o návratu boha Quetzalcoatla. Bílá pleť, vousy a nadpřirozené zbraně Španělů přesně odpovídaly indiánské legendě. Věštba říkala, že se Quetzalcoatl vrátí v roce Ce Acatl, tedy příštího roku. Bůh se zřejmě chystal znovu usednout na svůj trůn. Bylo třeba přivítat ho velice přátelsky - Moctezuma byl teď středního věku a bude-li mu osud přát, podaří se mu boha přimět k tomu, aby se vrátil až po jeho smrti. Moctezuma vyslal své vyslance do Tabaska, aby mu přinesli zprávu o bílých mužích. Vyslanci mu vyprávěli o obrovských domech na vodě. Cizinci také Aztékům řekli, že se brzy vrátí. Teď Moctezuma věděl, že se Quetzalcoatl vrátí.", "section_level": 2}, {"title": "Nová výprava.", "content": "Teď, kdy se zdálo, že zprávy o bájném království na západě odpovídají pravdě, chtěl si guvernér Velásquez tuto zemi podrobit. V největším spěchu sestavil novou, mnohem větší výpravu, jejímž vedením nakonec pověřil Hernanda Cortése. Cortés, který na takovou příležitost už dlouho čekal, zastavil celý svůj majetek a uhradil valnou část nákladů. Když bylo všechno připraveno, vydal se Cortés 18. února 1519 na moře. Vezl s sebou na jedenácti lodích 550 vojáků, patnáct koní, deset mosazných děl, kuše a arkebuzy.", "section_level": 3}, {"title": "Přistání na pevnině.", "content": "Cortés zamířil k ostrovu Cozumel před pobřežím Yucatánu. Když tam dorazil, zjistil, že část jeho mužů tam přistála už před ním a Indiány oloupila. Pobouřen tímto neodpovědným jednáním povolal k odpovědnosti tvrdohlavého Pedra de Alvarada a poručil, ať je majetek Indiánům vrácen. Cortés dbal vždy na zachování diplomatických zvyklostí. Cortés potřeboval doplnit zásoby a zamířil do Tabaska. Zdejší Indiáni však Cortése napadli a měli značnou početní převahu. Avšak evropská taktika a zbraně zvítězily nad Indiány. Indiánští náčelníci odpřisáhli, že se stávají poddanými španělského krále, a přijali křesťanství. Potom obdarovali Španěle mnoha dary. Mezi dary pro Cortése bylo také dvacet dívek z Tabaska. Jedna z nich, zvaná Malinche, se stala Cortésovou milenkou a porodila mu i syna. Chápavá Malinche se brzy naučila španělsky a dávala Cortésovi cenné rady ohledně Aztéků. Cortés byl natolik chytrý, aby jí důvěřoval a dbal vždy na její rady.", "section_level": 2}, {"title": "Cortésova výprava.", "content": "Cortés a jeho muži přistáli u nehostinné části mexického pobřeží. Nazvali toto ploché, písečné, moskyty zamořené území Tierra Caliente. Teplé, páchnoucí bažiny pro ně byly utrpením. Proto Cortés odvedl svůj oddíl dál k severu, do příjemnějších končin. Tam se osvobodil s Velásquezova jařma. Dal se zvolit za kapitána a nejvyššího soudce nové kolonie - od té chvíle neuznával kraj, kde leží dnešní Veracruz, jinou autoritu než autoritu španělského krále Karla V. Aby měl jistotu, že ho vojáci budou následovat, dal potopit všechny lodě. Mezitím ho navštívili vyslanci jednoho náčelníka z totonacké federace slučující městské federace této oblasti. Stěžovali si, že na ně Aztékové jako na vazaly nakládají nesnesitelná břemena, a žádali o pomoc. Chytrý Cortés poznal, že se mu naskýtá příležitost posílit své oddíly, početně tak slabé. Určitě zde sídlí ještě další kmeny, jež musejí odvádět Aztékům daně a jsou stejně nespokojené jako totonačtí Indiáni. Poradili Cortésovi, aby táhl na Tlaxcalu, jejíž obyvatelé cítí k Aztékům rovněž nepřátelství.", "section_level": 1}, {"title": "Spojenectví s Tlaxcalou.", "content": "Španělé opustili Cempoalu uprostřed srpna roku 1519 a o čtrnáct dní později dorazili do Tlaxcaly. Její obyvatelé nebyli Aztéky nikdy podrobeni, a proto Cortésovi, který vyjednával s Moctezumovými posly a totonackými Indiány, vazaly Aztéků, příliš nevěřili. Jejich postoj byl jasný: \"Zabijeme ty bohy a jejich maso sníme\". A bez váhání na Španěly zaútočili. Cortésovy oddíly byly co do počtu beznadějně slabší a navíc narazily tentokrát na protivníka, který byl mnohem bojovnější než pobřežní kmeny a dovedl lépe vládnout zbraněmi. Zvlášť účinné byly v rukou zkušených Indiánů vrhače kopí. Cortés měl však na své stráně jednu obrovskou výhodu - děla. Každá střela z děla pobila další desítky Indiánů. Boj potom pokračoval a Španělé zvítězili. Indiáni se Cortésovi vzdali se slovy: \"Učinili jsme vše, abychom tebe a tvé průvodce zabili, ale naši bozi jsou proti tobě bezmocní\". Tlaxcalané Cortése ve svém městě přivítali a obdarovali ho. Podpora tohoto kmene byla pro Cortése velkou výhrou, neboť věrnější a odhodlanější spojence nikdy nenašel.", "section_level": 2}, {"title": "Cholula.", "content": "Za Cortésova pobytu v Tlaxcale se Moctezuma znovu ozval. Tentokrát pozval Španěly do Tenochtitlánu a navrhl, aby se tam vydali přes Cholulu. Cholula byla svatým městem boha Quetzalcoatla. Kromě čtyř set chrámů tam byla pyramida větší než Cheopsova (Chúfevova) v Egyptě. Tlaxcalští spojenci Cortése varovali, že cesta přes Cholulu je léčka. Když Cortés přesto pozvání přijal, dali mu na cestu 600 bojovníku jako tělesnou stráž. Teď už dělila Španěly od jejich cíle Tenochtitlánu, vzdáleného 130 kilometrů, pouze Cholula. Její obyvatele, kteří ho přivítali před městem, pobouřila přítomnost úhlavních nepřátel, Tlaxcalanů. Cortés proto poručil svým spojencům, aby zůstali mimo hranice města, zatímco on sám se ubytoval v chrámové čtvrti.", "section_level": 2}, {"title": "Masakr v Cholule.", "content": "Španělští vojáci si začali všímat některých znepokojivých znamení. Určité městské ulice přehrazovaly barikády a na plochých střechách domů byly navršeny hromady kamení, které mohly sloužit jako zbraň. Malinche Cortése varovala, že se Indiáni chystají Španěly pobít. Cortés reagoval okamžitě. Pozval všechny bojovníky, náčelníky a hodnostáře do chrámového okrsku. Předtím rozmístil strategicky děla, některá mířila na náměstí, jiná na přístupové ulice. Všechny městské brány obsadili španělští kopiníci. Když se dav shromáždil, obvinil je ze zrady. Potom zahájili Španělé palbu a pěšáci se s tasenými meči vrhli na indiány, zatímco kopiníci blokovali ústupové cesty. Cholulští bojovníci běželi na pomoc svým druhům, ale španělští dělostřelci je kosili svou palbou z děl. Pak zaútočili ještě Tlaxcalové a napadli Cholulany zezadu. Teď už byla cesta na Tenochtitlán volná.", "section_level": 3}, {"title": "Cesta k Tenochtitlánu.", "content": "Pouhý jeden týden a 60 kilometrů dělily Cortése od Moctezumy. Dne 1. listopadu 1519 opustili Španělé Cholulu, truchlící město. Po třiceti kilometrech před sebou spatřili obě slavné sopky, Popocatépetl a Ixtacihuatl s dvěma vrcholky. Cortésova trasa vedla přímo mezi těmito zasněženými vrcholky, které se tyčí do výšky přes 5000 metrů. Když nastala noc, utábořilo se vojsko asi deset kilometrů od průsmyku. Druhý den ráno stoupali dál. Odtud měli výhled na celé Mexické údolí.", "section_level": 2}, {"title": "Setkání Cortése a Moctezumy.", "content": "Moctezuma přivítal Španěly před městem. Širokou ulici, po které ho nesli ve zlatých nosítkách posázených klenoty, lemovali šlechtici. Zelený baldachýn, ozdobený ocasními pery posvátného ptáka kvesala, ho chránil před sluncem. Před nosítky zametali dvořané zem a kladli na ni bavlněné koberce. Šlechtici klopili oči, když kolem nich nesli panovníka chystajícího se přivítat cizince, které sem přes moře poslalo nebe. Mexickou verzi tohoto historického setkání zapsal Bernardino de Sahagún. \"Je pravda, že jsi Montezuma? zeptal se Cortés. A král řekl: Ano jsem Montezuma. Potom vstal, aby Cortése pozdravil. Předstoupil, hluboce se uklonil a pronesl tato slova: Pane jsi unaven. Cesta tě vyčerpala, ale nyní jsi dorazil na zemi. Přišel jsi do svého města. Přišel jsi usednout na svůj trůn, pod jeho baldachýn. Králové před tebou, tvoji zástupci, ho střežili a uchovali pro tvůj příchod... Znají králové osud těch, jež zanechávají po sobě, svých potomků? Kdyby se tak mohli dívat? Kdyby mohli vidět, co vidím já! Ne, já sním... Teď tě přece vidím. Stojím naproti tobě. Pět, deset dnů jsem byl na smrt nemocen, zatímco moje oči hleděly do říše tajemství. A teď si přišel z mraků a mlhy, abys usedl na svůj trůn. Tak to prorokovali králové vládnoucí tvému městu – a teď se to stalo skutečností. Vrátil ses k nám, sestoupil jsi z nebe. Odpočiň si a ujmi se svého paláce. Buď vítán ve své zemi, můj bože! Cortés odpověděl: Řekněte Montezumovi, že přicházíme jako přátelé.\"", "section_level": 3}, {"title": "Unesení Moctezumy.", "content": "Španělé se ubytovali v překrásném paláci na hlavním náměstí. Moctezuma jednal s Cortésem s vybranou zdvořilostí, ale ten se měl stále na pozoru. Po týdnu pojal Cortés odvážný plán. Rozhodl se krále zajmout a překvapivě se zmocnit vlády nad Aztéky. Moctezuma měl panovat dál jen formálně, jako loutka v jeho rukou. Tento plán uskutečnil Cortés tak, že se s třiceti muži a Malinche vydal do královského paláce. Tam prohlásil, že krále odvede do svého sídla, aby ho tam mohl střežit. Moctezuma se vzpouzel, ale když Malinche řekla, že pokud nepůjde, bude zabit, souhlasil. Poté musel Moctezuma odpřisáhnout věrnost králi Karlu V.", "section_level": 3}, {"title": "Narvaézova výprava.", "content": "Cortésovi se donesla zpráva, že připlul silný španělský oddíl pod vedením Pánfila de Narvaéze, aby zúčtoval s rebely. To mohlo být pro Cortése nebezpečné, protože mnoho vojáků shromažďovalo zlato. Proto přenechal velení nad Tenochtitlánem Alvaradovi a vydal se s více jak polovinou mužů (přibližně 260) proti Narvaézovi, který měl k dispozici 900 mužů. Pod ochranou noci a prudkého deště se Cortésovi podařilo Narvaéze překvapit a porazit. Během boje se však Cortésovi donesla hrozná zpráva.", "section_level": 3}, {"title": "Povstání Aztéků.", "content": "Za Cortésovi nepřítomnosti Alvarado dovolil Aztékům, aby slavili velký svátek toxcatl, během něhož nosili sochu Huitzilopochtliho (aztéckého boha) od jednoho chrámu ke druhému. V den oslav se tisíce neozbrojených Aztéků, ozdobených pery a vzácnými drahokamy, sešly na hlavním náměstí k rituálnímu tanci. Alvarado buď dostal strach, a nebo bohaté ozdoby tanečníků vzbudily jeho chtivost a dal signál k útoku. Krvavý masakr, který zde nastal, stál život skoro celé aztécké mládeže a šlechty. Alvarado a jeho muži utekli zpátky do paláce, kde je rozzuření obyvatelé Tenochtitlánu začali obléhat. Když se Cortés vrátil do města, panoval tam mrtvý klid. Cortés měl výbornou náladu. Nemusel si cestu na zpět probojovat, jak se obával. Z kubánských oddílů k němu přeběhlo tolik vojáků, že se jeho vojsko ztrojnásobilo. Neuvědomil si však, že muž zaručující jeho nezranitelnost je bezmocný. Nejvyšší rada už totiž hledala Moctezumova nástupce. Cortés, který si přál, aby se ve městě opět konal trh, propustil ze zajetí králova bratra Cuitláhuaca. Tím dal Aztékům nového vůdce, pod jehož vedením Indiáni hned příští den na Španěly zaútočili. Jejich zuřivost Španěly překvapila: \"Nepomáhala ani děla, ani arkebuzy, ani kuše, ani boj muže proti muži. Bojovali dál se stále větší urputností a jejich řady byly stejně husté jako na začátku\"... napsal Díaz. Pátého dne vyzval Cortés Moctezumu, aby svému lidu řekl, že Španělé odtáhnou, když jim zajistí volný odchod z města. Moctezuma s ním souhlasil jen váhavě, protože věděl, že už nic nepořídí - jeho bývalá moc přešla na jeho bratra. Moctezuma vystoupil na střechu paláce. Bojová vřava ustala. Sotva však začal mluvit o Španělech, kteří stáli z obou stran vedle něho, ozval se zuřivý výkřik. Tři kameny zasáhly Moctezumu, jeden z nich smrtelně do spánku. Cortés poznal, že šance Španělů na přežití bude tím menší, čím déle zůstanou ve městě. Musejí se probít přes jezero na pevninu. Nejkratší cesta na západ do Tacuby byla dlouhá pouze tři kilometry. Cestou však bylo potřeba překonat osm kanálů, přes které teď nevedly mosty, protože je Aztékové strhli. Cortés dal sestrojit přenosný most, pomocí něhož chtěl kanály zdolat. Svůj plán uskutečnil v den Moctezumovy smrti. V noci 30. června 1520, která je známá jako La Noche Triste (strašná nebo smutná noc), se armáda vykradla z paláce. Španělé se pokusili projít prázdným městem pod ochranou temnoty, ale Aztékové zanedlouho začali bít na poplach. Kněží bušili do bubnů, že se to rozléhalo do celého údolí. Jezero bylo plné kánoí, které se snažily Španělům odříznout cestu. Přenosného mostu se Španělé museli vzdát. Aztékové na ně házeli z kánoí kameny a vrhali šípy a kopí. Mrtvoly koní, lidská těla, děla a odvlékané poklady tvořily teď mosty, po nichž vojáci přecházeli z jednoho úseku na druhý. Cortés, krvácející z mnoha ran, se dostal na pevninu, v bezpečí byla i Malinche. V nesnázích se octl Alvarado a jeho vojáci. Cortés cválal na koni zpátky a probojoval se k poslednímu mostu, na jehož druhé straně stál Alvarado obklíčen Indiány. Alvarado zapíchl kopí do spleti těl a kánoí před sebou a mohutným skokem se přehoupl na druhou stranu. V následujícím rozbřesku oba viděli, jaké ztráty při průlomu utrpěli. Zemřelo přibližně 600 Španělů a tisíce indiánských spojenců. Podle legendy se Cortés otočil a hořce se rozplakal nad cypřišem, který stojí dodnes v Mexiku a připomíná tuto událost.", "section_level": 2}, {"title": "Doplnění sil.", "content": "Španělé museli urazit téměř 200 kilometrů, aby se dostali ke svým tlaxcalským spojencům. Aztékové je však pronásledovali a došlo k bitvě u Otumby. Španělští pěšáci drželi pozice a odráželi další a další útoky Aztéků. Cortés osobně velel kavalérii, která neustále útočila na Aztéky. Situace byla pro Španěly zoufalá, protože Aztéků bylo příliš mnoho. Cortés si ale všiml Aztéckého velitele, a když ho zabil, tak Aztécká armáda utekla z bitvy. Po této bitvě zbylo Cortésovi pouhých 20 koní. V Tlaxcale ho přivítali a slíbili mu vojenskou pomoc. Ovšem Španělé museli přijmout jejich podmínky. Podmínky zněly takto: nebudou muset platit žádné peníze španělskému králi, dostanou pod svou kontrolu město Cholula, budou mít právo postavit v Tenochtitlánu pevnost a tím budou mít nad městem kontrolu. Cortés musel tyto podmínky přijmout. Bez Tlaxcaly měl jen malou šanci přežít. Přijal podmínky jménem španělského krále Karla V. Bohužel pro Tlaxcalu, Španělé neměli po dobytí Tenochtitlánu v plánu tyto podmínky dodržovat. Když tlaxcaltští bojovníci pomohli dobýt Tenochtitlán, Španělé ustanovili nové zákony a nová pravidla. Čtyřicet let po dobytí Tenochtitlánu museli Tlaxcaltékové odvádět Španělům stejné peníze, jako každý jiný.", "section_level": 3}, {"title": "Obléhání a pád Tenochtitlánu.", "content": "Cortés se začal okamžitě připravovat na definitivní dobytí Tenochtitlánu. Přípravy skončily po deseti měsících. Díky podpoře ze Španělska měl teď dohromady 86 jezdců, 118 střelců z kuší a arkebuz, 700 mužů s meči a píkami a 18 děl. Také měl k dispozici 75 000 tlaxcalských bojovníků. Této armádě čelili aztékové v počtu 250 000 bojovníků vyzbrojených meči, dřevěnými kyji, kopími a sekerami. Tentokrát Cortés postupně útočil na všechna aztécká města v okolí Tenochtitlánu. Mezitím ve městě vládl Cuauhtémoc, neboť Cuitláhuac zemřel na spalničky. Cortés zablokoval všechny přístupové cesty k městu. Potom jeho společníci Alvadaro a Olid uzavřeli vodovod vedoucí do hlavního města z Chapultepeku. 10. května 1521 podnikl Cortés útok ze tří stran. Z jihu postupoval Pedro de Alvarado se 30 jezdci, 150 pěšáky a 25 000 Tlaxcalany. Z jihozápadu se do města pokoušel dostat Cristóbal de Olid se 33 jezdci, 18 střelci z kuší, 150 pěšáky a 25 000 Tlaxcalany. Ze třetí strany, z jihovýchodu, se dobýval Gonzalo de Sandoval se 24 jezdci, 4 arkebuzíry, 13 střelci z kuší, 150 pěšáky a 30 000 indiánskými spojenci. Čtvrtá cesta byla ponechána Aztékům pro únik, ale tuto možnost nevyužil téměř nikdo. Zbytek španělských vojáků útočil pod velením Cortése. Ten na jezero spustil brigantiny, na které byly umístěny děla a arkebuzy. Aztékové vyslali 500 kánoí, aby zaútočili na Španěly a jejich indiánské spojence na hrázích, ale Cortés proti nim nasadil své brigantiny. Jejich posádky ničily kánoe po desítkách. Zanedlouho v Tenochtitlánu žádné kánoe nezůstaly. Cortesovi vojáci zjistili, že jim v postupu brání zvětšené předěly v hrázích. Za průrvami vystavěli Aztékové kamenné zdi. Španělští dobyvatelé postupovali velice pomalu, protože Aztékové za sebou ničili mosty a z každého domu udělali pevnůstku. Vždy, když Cortés postoupil vpřed, použil materiál z rozbitých domů na opravu cest. Cortés byl jednou dokonce i zajat, ale Cristobal de Olid ho dokázal včas vysvobodit. Aztékové prováděli protiútoky, ale španělské střelné zbraně odsoudily každý jejich pokus k nezdaru. Když viděli, že mají vojensky Španělé navrch, začali využívat psychickou válku - svému bohu válek Huitzilpochtlimu obětovali podle svých zvyků zajatce. Pohled na Aztéky rvoucí srdce z hrudi zajatcům vzbuzoval ve Španělech hrůzu. Cortés neustále nabízel Cuauhtémocovi smír, ale ten každou nabídku odmítl. Obyvatelé Tenochtitlánu umírali po stovkách kvůli spalničkám, které sem španělští vojáci přivezli. V srpnu byli Aztékové také díky nedostatku potravy na konci sil. Cortés 13. srpna dobyl jejich poslední opevnění, což znamenalo zkázu Aztéků. Indiánští spojenci Španělů jako by v tu chvíli zdivočeli. V Tenochtitlánu se rozpoutal hrozný masakr, kde zahynulo odhadem 100 000–150 000 lidí. Zbytky lidí si Tlaxcalané odvedli jako oběti pro svého boha. Tenochtitlán byl z velké části zničen, ale na jeho základech bylo postaveno hlavní město Mexika – Mexico City.", "section_level": 2}, {"title": "Dobytí Střední Ameriky.", "content": "Dobytí Tenochtitlánu je někdy označováno za hlavní epizodu v dobývání Střední Ameriky, ale toto dobývání je komplexnější a trvalo ještě tři roky než Cortés dobyl celou Střední Ameriku. Po pádu Tenochtitlánu byly ještě skoro všechny středoamerické kultury v plném rozkvětu. Tlaxcaltékové začali expandovat a dožadovali se území, které jim bylo slíbeno ve smlouvě. Purepechasové a Mixtecové byli šťastní, že Tenochtitlán padl a že jejich úhlavní nepřátelé jsou zničeni. Na západ od aztéckého území panovník (\"cazonci\") rozlehlé Taraskánské říše Tangáxuan II. vyslal k vítězným Španělům své vyslance se zlatem, aby jim jejich prostřednictvím pogratuloval k vítězství. Taraskové („vyznavači ohně“) byli, stejně jako mnozí jiní, dlouholetými nepřáteli Aztéků, a úspěšně bránili v jejich expanzi dál na západ. Taraskové sídlili v centrální planině dnešního státu Michoacán na nesmírně rozsáhlém území, podle všeho i větším, než měli Aztékové. Aztékům se nikdy nepodařilo si Tarasky podrobit a dokonce aztécký panovník uznával taraskánského krále za sobě rovného. Tangáxuan však ale ještě netušil, že dobývání a zlato Španělům imponuje mnohem víc, než jen dobré vztahy s indiány, a že to bude on sám, kdo bude dalším na řadě. Španělé postupovali obdobně jako v případě Aztéků. Pod vedením Cristóbala de Olid byly španělské jednotky vyslány k Tzintzuntzanu, hlavnímu městu Taraskánského státu. Zaskočení Taraskové v počtu 100 000 bojovníků se ale nezmohli k ozbrojenému odporu a Tangáxuan se podvolil španělské nadvládě. Uzavřel zvláštní dohodu se Španěly, která ustanovovala Cortése jako Tangáxuanova spoluvládce, oba muži se měli společně podílet o vládu nad Michoacánem a jeho obyvatelé jim měli vyplácet daně půl na půl. Když ale španělská výprava pod vedením Nuña Beltrána de Guzmán prozkoumávala důkladněji oblast, conquistador odhalil, že Tangáxuan je fakticky jediným opravdovým vládcem říše. Tangáxuan byl zajat a popraven a jeho mrtvé tělo bylo vhozeno do řeky Lermy. Tím ale období násilí a nepokojů teprve začalo. V průběhu následujících let byly španělskou vládou na taraskánský trůn dosazováni loutkoví vládci a území bylo postupně pokřesťanštěno misionáři. To už ale Španělé věnovali pozornost dalším výbojům. Trvalo ještě dalších 60 let než byla Střední Amerika plně podrobena. Španělské úplné dobytí Yucatánu trvalo 170 let. Od 16. do 19. století vedli Čičimékové, kočovné skupiny ze severního Mexika a Texasu, války proti Španělům. Čičimekové byli téměř vybiti. Dnes jich tvoří pouhých 600 osob. Hlavním důvodem, proč středoamerické kultury padly, byly evropské nemoci. Ty zapříčinily smrt až 75 % indiánského obyvatelstva a podlomily tak všechny indiánské kultury, včetně těch, kteří uzavřely se Španěly spojenectví.", "section_level": 2}, {"title": "Aztécká říše pod španělskou nadvládou.", "content": "Evropané se dlouho nemohli rozhodnout, zda mají s Indiány zacházet jako s lidskými bytostmi, zda mají nesmrtelnou duši a zda je mají křtít. Teologové se brzy usnesli, že Indiáni mají nesmrtelnou duši a že je třeba obrátit je na pravou víru. I tak byli Indiáni využíváni jako otroci. K břemenům, které Indiánům ukládali světští páni, se družila břemena církevní. Křesťanští mniši většinou chránili Indiány před krutostí conquistadorů, ale když šlo o Boha, dokázali být krutí i oni. Nejstrašnějším následkem španělské kolonizace byly evropské nemoci - neštovice, spalničky a chřipka, proti nimž neměli Indiáni obranné látky. V Mexiku se často opakovaly epidemie, které kosily statisíce Indiánů a sužovaly Mexiko ještě dvě staletí. Po dlouhá staletí žilo v Mexiku méně lidí než před příchodem Evropanů. Přesto mnoho Indiánů splynulo se španělskou kulturou a vytvořilo základ dnešního obyvatelstva Mexika.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dobývání Aztécké říše (Mexika) Španěly začalo v únoru roku 1519 a skončilo 13. srpna 1521. Výpravě velel Hernando Cortés. Cortés neměl nařízeno, aby se pokoušel o dobytí tak veliké říše, což nakonec dokázal. Aztékové byli pověstní válečníci, avšak jejich říše byla slabá a jejich ujařmené národy čekaly na vhodnou chvíli ke vzpouře. To byl také hlavní důvod, proč se Cortésovi podařilo Aztéky porazit. Za celé dva roky výpravy Cortés mnohokrát zvítězil, porážka ho však také neminula. Za noci, kterou Španělé nazvali \"La Noche Triste\" („Smutná noc“), byla většina jeho mužů pobita. Španělé se ale vrátili a spolu se svými indiánskými spojenci dobyli Tenochtitlán, hlavní město Aztéků. Většina aztéckých památek byla zničena a téměř všichni Aztékové zahynuli (pokud nebyli přímo vyvražděni, podlehli chorobám z Evropy). Nemoce zdecimovaly většinu domorodé populace, která nebyla proti nim dostatečně imunní, a neušetřily ani spojence Španělů, kteří bojovali po jejich boku proti Aztékům. Španělům tak nic nebránilo získat celé Mexiko a udrželi si ho následujících 300 let.", "tgt_summary": "Die spanische Eroberung Mexikos von 1519 bis 1521 unter Hernán Cortés führte zum Untergang des Reiches der Azteken und begründete die Herrschaft der Spanier über Mesoamerika. Entscheidend für den Erfolg der Spanier waren dabei ihre überlegene Waffentechnik, die Anfälligkeit der indigenen Bevölkerung für die von den Eroberern eingeschleppten Krankheiten, insbesondere Pocken, Masern und Grippe, die dort vorher unbekannt waren, und die Ausnutzung innen- und außenpolitischer Schwachpunkte des aztekischen Reiches. Nach der Eroberung des Aztekenreiches gründeten die Spanier das Vizekönigreich Neuspanien. In der Folge kamen viele Siedler aus Spanien nach Zentralmexiko, während die Religion der Azteken vom Christentum verdrängt und die örtliche Kultur zu einem großen Teil ausgelöscht wurde. ", "id": 1663189} {"src_title": "Benedetto Ferrari", "tgt_title": "Benedetto Ferrari", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ferrari se narodil pravděpodobně v roce 1603 nebo 1604. Tvrzení italského muzikologa Girolama Tiraboschi, že se narodil v roce 1597, je určitě chybné. Jako chlapec byl sopranistou v Římě ve sboru Collegio Germanico. Později působil jako hudebník na dvoře vévody z Parmy. Jeho první skladby vznikly na počátku dvacátých let 17. století, ale jejich rukopisy se nedochovaly. Koncem dvacátých let se objevuje jako zpěvák a hráč na theorbu Modenského vévodství. Následující roky jsou ve znamení spolupráce se skladatelem Francescem Manellim. Ferrari napsal libreto k Manelliho opeře Andromeda, která měla premiéru v roce 1637 v Benátkách v divadle Teatro San Cassiano, prvním divadle na světě určeném pro platící diváky. V Benátkách zkomponoval i svou první operu \"L'Armida\" na vlastní libreto podle díla Torquata Tassa Osvobozený Jeruzalém, která však nedosáhla příliš velkého úspěchu. Úspěch se dostavil v roce 1641 operou \"Il pastor regio\". Další úspěch baletu \"La vittoria d'Imeneo\" v Modeně, komponovaného u příležitosti svatby modenského vévody Františka I. d'Este s Vittorií Farnese naznačuje, že Ferrari dále pokračoval v práci pro modenský dvůr. V listopadu roku 1651 odcestoval do Vídně a přijal místo ředitele dvorních slavností císaře Ferdinanda III. Do Modeny se vrátil již v roce 1653 a působil jako sbormistr. Z ekonomických důvodů byl v roce 1662 propuštěn. Vrátil se do svého rodného města a po následujících 12 let nejsou o jeho osobě žádné zprávy. V roce 1674 však byl povolán zpět do Modeny na místo sbormistra u dvora vévody Francesca II. Toto postavení si udržel až do své smrti v roce 1681.", "section_level": 1}], "src_summary": "Benedetto Ferrari (okolo 1603 Reggio nell'Emilia – 22. října 1681 Modena) byl italský barokní básník, libretista, hudební skladatel, kapelník a hráč na theorbu.", "tgt_summary": "Benedetto Ferrari (* 1603 in Reggio nell’Emilia; † 22. Oktober 1681 in Modena) war ein italienischer Theorbist, Kapellmeister und Komponist.", "id": 1653635} {"src_title": "Klášter Cordeliers", "tgt_title": "Couvent des Cordeliers (Paris)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První minorité se usadili mezi lety 1217 a 1219 v Saint-Denis severně od Paříže, odkud přesídlili na Montagne Sainte-Geneviève. Zde krátce předtím dominikáni založili jakobínský klášter. Zatímco dominikáni sídlili vně městských hradeb, plánovali minorité od roku 1223 založit klášter mimo hradby v oblasti zvané Vauvert. Stavba se však ještě před svým dokončením zřítila. Poté jim opat Eudes z kláštera Saint-Germain-des-Prés přenechal pozemek ležící západněji blíže k městu. Klášter ležel západně od silnice vedoucí z města na jih (dnešní ulice \"Rue Monsieur-le-Prince\"), severovýchodní hranici tvořila polní cesta, dnešní \"Rue de l'École-de-Médecine\", kde ležel vstup do kláštera. Nejspíše v roce 1236 vstoupil do kláštera scholastik Alexandre de Hales, který přeložil do kláštera svou teologickou kolej a založil zde tzv. starší františkánskou školu. Jeho nástupcem byl Bonaventura z Bagnoregia. Klášter se těšil přízni královské rodiny. Královna Jana z Évreux financovala v roce 1341 stavbu kaple a infirmaria a dalších budov. Karel V. nechal jako dauphin v nepřítomnosti svého otce v letech 1356 a 1357 svolat generální stavy, které zasedaly ve velkém sále kláštera. Také královna Anna Bretaňská podporovala klášter. V 17. století přeložil Ludvík XIV. sídlo rytířského Řádu sv. Michala z Vincennes do kláštera Cordeliers. Po vypuknutí Velké francouzské revoluce byl klášter v roce 1790 zrušen. Klášterní kostel a část budov sloužila ke shromážděním klubu kordeliérů, který založil Camille Desmoulins. Od roku 1795 sídlila v bývalém klášteře nemocnice. V roce 1802 byly budovy až na křížovou cestu, refektář a dormitář strženy a byla zde vystavěna škola pro lékařskou fakultu (École Pratique de la Faculté de Médecine) a nová nemocnice se 140 lůžky. Obě budovy byly v letech 1877-1900 plně rekonstruovány. Dnes působí františkánský řád v Paříži v klášteře svatého Františka v ulici \"Rue Marie-Rose\" ve 14. obvodu.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Z kláštera se dochovaly pozdněgotické budovy z konce 15. století, které sloužily jako refektář a dormitář. Jedná se o jeden z řídkých dochovaných dokladů středověké klášterní architektury v Paříži. Původní křížová chodba existovala až do roku 1877. Kvůli svému špatnému stavu byla při stavbě nemocniční budovy rozebrána a za použití původních stavebních prvků opět postavena do původní podoby. Klášterní kostel se nacházel mezi křížovou chodbou a ulicí \"Rue des Cordeliers\". Jednalo se o trojlodní stavbu, za jejíž apsidou se nacházel refektář. O něco dále východněji stála teologická škola. Jižní část klášterního komplexu zabírala klášterní zahrada s infirmariem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klášter Cordeliers (francouzsky \"Couvent des Cordeliers\"), též Klášter menších bratří (\"Couvent des frères mineurs\") byl klášter minoritů v Paříži. Nacházel se v prostoru dnešního sídla Univerzity Paříž V v ulici \"Rue de l'École-de-Médecine\" v 6. obvodu. Označení \"Cordelières\" je odvozeno od slova \"cordel\", francouzského výrazu pro cingulum. Klášter byl založen roku 1230. V budově od roku 1835 sídlí muzeum anatomie Musée Dupuytren.", "tgt_summary": "Das Couvent des Cordeliers oder Couvent des frères mineurs (Kloster der Minderen Brüder) war ein im Jahr 1230 in Paris gegründetes Kloster, dessen römisch-katholische Ordensgemeinschaft (\"ordo fratrum minorum\") sich an der von Franziskus von Assisi verfassten Ordensregel orientierte. (für die Ordensregel siehe: Franziskanische Orden) ", "id": 1795246} {"src_title": "Pávík popelavý", "tgt_title": "Neuseelandfächerschwanz", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Pávík popelavý je středně až tmavě šedý nebo šedohnědý druh ptáka střední velikosti. Dolní partie jsou nažloutlé nebo oranžové, hrdlo bílé. Pod hrdlem je příčný černý pruh. Nad okem jsou bílé znaky, jejichž četnost závisí na poddruhu, a dlouhá ocasní pera jsou na koncích a dolní straně bílá. I zbarvení ocasních per ale závisí na poddruhu; například jen 1 % ptáků ze Severního ostrova má bílé okraje ocasního peří, na druhou stranu, 25 % ptáků z Jižního ostrova má ocasní peří částečně bílé. Na délku mají tito pávíci asi 16 cm, jen polovinu z toho ale tvoří ocas. Samečci jsou stejní jako samičky, jen mladiství jsou zbarveni spíše do hněda.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Pávík popelavý je velmi aktivní a hbitý pták, který se živí hmyzem, především létavým. Právě lov zabírá pávíkům většinu dne. Vůči lidem jsou přátelští a nikdy plaší. Není výjimkou, že žijí i v okolí zahrad nebo přímo na nich. Při nízkých teplotách se hejna pávíků popelavých choulí dohromady, aby se zahřáli. Mimo zahrad a parků obývají i husté lesy a houštiny. Pávíci popelaví hnízdí v období od srpna do března na Severním ostrově, na Jižním ostrově je to od září do ledna. Na Chathamových ostrovech probíhá hnízdění obvykle od října do ledna. Samička do miskovitého hnízda z různých malých větviček klade tři nebo čtyři hnědě kropenatá vajíčka. Hnízdo staví pár společně a krom větviček se skládá i z mechu, kůry a podobných materiálů. Inkubace vajíček trvá asi 15 dní, kdy se vylíhnou holá a slepá ptáčata.", "section_level": 1}, {"title": "V mytologii.", "content": "Pávík popelavý se objevuje i v místní kultuře, avšak pod jménem \"Piwakawaka\". Tento pták přináší smrt nebo zprávy o ní od Boha k lidem. \"Tiwakawaka\", další jméno, pod kterým pávík popelavý vystupuje, je vnuk poloboha a hrdiny Mauia.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie a status.", "content": "Druh pávík popelavý poprvé popsal švédský přírodovědec Anders Sparrman (1748–1820) v roce 1787. Ve své domovině je tento druh poměrně běžný a jeho populace jsou stabilní, i proto má pávík popelavý dle IUCN status málo dotčený (LC). V současné době tvoří druh několik poddruhů: \"Rhipidura fuliginosa cervina\", \"Rhipidura fuliginosa fuliginosa\", \"Rhipidura fuliginosa penita\" a \"Rhipidura fuliginosa placabilis\". Ty se krom rozšíření liší i zbarvením.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pávík popelavý (\"Rhipidura fuliginosa\") je druh malého hmyzožravého ptáka z rodu pávíků. Typickým znakem druhu jsou ocasní pera, která jsou při rozvinutí jako vějíř, podobně je tomu u pávů. Vyskytuje se na Novém Zélandu, rozsah na jednotlivých ostrovech záleží na poddruhu. Na Novém Zélandu jsou tito ptáci známí také pod názvy \"Pīwakawaka\" nebo \"Tīwakawaka\". V minulosti bylo častým jevem, že druhy pávík popelavý a \"Rhipidura albiscapa\" byly považovány za jeden. Nicméně většina ornitologů souhlasí s tím, že se jedná o samostatné druhy.", "tgt_summary": "Der Neuseelandfächerschwanz (\"Rhipidura fuliginosa\") ist ein Vogel aus der Gattung aus der gleichnamigen Familie der Fächerschwänze (Rhipiduridae). Er kommt in Neuseeland, auf den Chatham-Inseln und der Lord-Howe-Inselgruppe vor. Bis 1999 wurde zur Art \"Rhipidura fuliginosa\" auch der in Australien, auf Neuguinea, den Salomonen, Vanuatu und Neukaledonien verbreitete Graufächerschwanz (jetzt \"Rhipidura albiscapa\") gerechnet.", "id": 859865} {"src_title": "Jean-Baptiste Descamps", "tgt_title": "Jean-Baptiste Descamps", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jean-Baptiste Descamps se narodil v Dunkerku. Přáním jeho otce bylo, aby se stal jezuitou. On však dal přednost studiu umění a stal se žákem Pierra Dulina, Nicolase Lancreta a Nicolase de Largillièra na \"Académie Royale de peinture et de sculpture\" (Královské akademii malby a sochařství) v Paříži. V letech 1740–1741, po dokončení studia, doprovázel Charlese-André van Loo na cestě do Anglie. Zde se seznámil s magistrátním úředníkem a učencem, Voltairovým přítelem a spoluzakladatelem Akademie Rouen. Le Cornier de Cideville toužil proslavit své rodné město Rouen, a proto mladého umělce přesvědčil, aby si Rouen vybral jako místo svého budoucího pobytu. Poté, co se zde v roce 1741 Descamps usadil, pomohl mu Cideville zřídit si vlastní studio a v roce 1749 v Rouenu otevřel školu \"Académie des sciences, belles-lettres et arts de Rouen\". Škola sledovala základní myšlenky filozofů osvícenství. Měla klíčovou roli ve vývoji malířství v Normandii a Descamps tuto akademii řídil až do své smrti. Descamps napsal pro Francouzskou akademii práci o historii školy, za kterou získal v roce 1767 cenu. Kromě jeho syna Jeana Baptisty Marca Antoina Descampse byli dalšími žáky školy Michel Duplessis, Charles Eschard, François Godefroy, François Gonord, Etienne de Lavallée-Poussin, Charles Louis François Le Carpentier, Noël Le Mire, Jean Jacques Le Veau, Anicet Charles Gabriel Lemonnier a Jean Jacques Lequeu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Descamps maloval ve stylu Jeana-Baptisty Greuze. V roce 1764 se stal členem Académie Royale (Královské akademie) v Paříži a vystavoval svá díla na Salonu v roce 1765. Jako učitel začal psát instruktážní díla, především překládal do francouzštiny díla uměleckých historiků Karla van Mandera a Arnolda Houbrakena.", "section_level": 1}, {"title": "\"Život vlámských, německých a nizozemských malířů\".", "content": "Descamps je autorem čtyřsvazkového díla \"La Vie des Peintres Flamands, Allemands et Hollandois\" (\"Život vlámských, německých a nizozemských malířů\"). Najal si rytce Charlese Eisena, aby dílo opatřil rytinami umělců. Většina portrétních rytin jsou kopie Houbrakenových originálů. Ačkoli RKD uvádí, že Descamps se stal členem akademie v roce 1764, Descamps byl již literárním členem Académie Royale des Science v roce 1750, když publikoval první část ze své série antologie malířských životopisů, a v době, kdy v roce 1760 publikoval třetí díl své antologie, byl členem \"Académie Impériale Franciscienne\". Tyto práce oživily zájem o tvorbu starých vlámských mistrů, zejména Hanse Memlinga a Jana van Eycka. Deschapsovo dílo paradoxně posloužilo Francouzské revoluční armádě při její invazi do Flander v roce 1790. S jeho pomocí Francouzi identifikovali a ukořistili nejlepší malby pro své \"Musée Central des Arts\" v Louvru v Paříži.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jean-Baptiste Descamps (28. srpna 1714 Dunkerk – 30. června 1791 Rouen) byl francouzský spisovatel a malíř vesnických scén. Psal o historii umění a o umělcích. Později založil uměleckou akademii a jeho syn se stal kurátorem muzea.", "tgt_summary": "Jean-Baptiste Descamps (* 28. August 1706 in Dunkerque, Département Nord; † 30. Juni 1791 in Rouen, Département Seine-Maritime) war ein französischer Maler und Schriftsteller.", "id": 874486} {"src_title": "Aero A-11", "tgt_title": "Aero A.11", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Typ Aero A-11 vznikl a vycházel z letounu Aero A-12, který poháněl letecký motor Maybach Mb.IVa. V roce 1923 byl společností Aero do draku A-12 pokusně instalován licenční motor BMW IV, značený Walter W-IV. Pro letové zkoušky byly postaveny tři prototypy (A-11.1 až A-11.3), které se od předchozího typu lišily pouze pohonnou jednotkou. Lamelové chladiče byly nadále řešeny jako postranní, vystupující po obou stranách z motorových krytů.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Prototypy vznikly v roce 1924 a čs. ministerstvo národní obrany o ně projevilo ihned zájem objednávkou 67 strojů. Během produkce pak došlo ke změnám, které A-11 od svého předchůdce A-12 odlišily. Po jednání MNO s továrnou Aero si vojenská správa vymínila stavební úpravy, které shrnula svým přípisem v dubnu 1925. Požadavek zněl na zesílení nosníků horního křídla, včetně distančních trubek v křídle, zesílení kování hlavních lan a protilan. Místo lamelových postranních chladičů byl montován čelní chladič. Motorové lože bylo rovněž zesíleno a bylo změněno jeho uchycení. Za motor byla přidána izolační protipožární stěna z hliníkových plechů s azbestovou vložkou. Pozorovatel obsluhoval pohyblivou dvojici kulometů Lewis ráže 7,7 mm na oběžném kruhu, pilot pak mechanicky synchronizovaný kulomet Vickers. Krátce po zahájení sériové výroby vznikla verze Aero Ab-11 s pohonnou jednotkou Breitfeld Daněk BD Perun II. Od A-11 se lišila žaluziemi na chladiči a tvarováním jeho horní části. Do zvětšeného baldachýnu byla umístěna palivová nádrž, vystupující z profilu nosné plochy. Některé série měly na levé straně motorového krytu sací hrdlo vzduchu do karburátoru. Letouny byly rovněž vybaveny pumovými závěsníky. V letech 1925-1931 objednalo MNO celkem 84 exemplářů bombardérů Ab-11, z toho čtyři byly vybaveny pro noční lety s označením Ab-11N. V letech 1925 až 1927 dodala československá společnost Aero domácímu letectvu 25 letounů A-25, což byly odlehčené cvičné „jedenáctky“ bez výzbroje s dvojitým řízením a motorem BMW IIIa o výkonu 136 kW. V roce 1928 byla realizována produkce patnácti strojů Ab-111 s motory Perun IIa a 43 letounů noční verze A-11N. „Enko“ mělo zesílený podvozek a zvětšen rozchod kol, výfuková roura byla prodloužena až za místo pozorovatele proti oslnění. Pod spodním křídlem bylo umístěno šest závěsníků pro 10 kg pumy. Z A-11N byla odvozena osmikusová série A-21 pro nácvik nočního létání s motorem Perun I o výkonu 147 kW. Po příslušném zesílení motorového lože a trupu, případně nosného systému, byly do letounu pokusně montovány silnější motory. Vznikla tak verze A-11C s pohonnou jednotkou Škoda L se zmenšeným rozpětím křídel, která dosahovala rychlosti 280 km/h. Jeho dalším vývojem vznikl typ Aero A-30 s podstatně přepracovaným drakem. Další prototyp A-11LD s motorem Lorraine-Dietrich 12Cc pak dosahoval rychlosti 240 km/h. Z letounů Ab-11.56 a Ab-11.57 byla vyvinuta plováková verze Aero A-29 pro vlekání terčů na dělostřelecké střelnici v Boce Kotorské. Postaveno bylo 9 kusů s upravenými ocasními plochami. Pět z nich poháněly motory Perun II o 206 kW, zbylé čtyři Walter W-IV o témže výkonu. V letech 1930 až 1931 byly přestavěny na kolový podvozek. V provedení Aš-11 sloužily jako školní a pozorovací stroje, což byla přestavěná verze z vyřazovaných strojů A-11 z armády. Letouny přidělené k výcvikovým útvarům měly zdvojené řízení. V roce 1929 byl do letounu A-11.105 zabudován hvězdicový motor Walter Castor o 176 kW a po dlouhých zkouškách a celkové modernizaci bylo v roce 1932 armádě předáno osmnáct cvičných letounů s touto pohonnou jednotkou, označených A-211. Další adaptace na hvězdicový motor proběhla již v roce 1927 úpravou Ab-11.17 pro pohonnou jednotku Walter Jupiter. Z prototypu vznikl sériový Aero A-32 a dále AP-32 s modernizovaným podvozkem a APb-32. Ve všech verzích A-11 bylo vyrobeno celkem 108 letounů. Tato verze byla ve výrobě v letech 1924-1928 a v československém letectvu sloužily až do poloviny 30. let, kdy byly nahrazovány modernějšími stroji Letov Š-328.", "section_level": 1}, {"title": "Popis letounu.", "content": "Aero A-11 byl jednomotorový, dvoumístný vzpěrový dvouplošník. Kostra křídel a pevných ocasních ploch byla vyrobena ze dřeva a potažena plátnem. Kovová kostra ocasních ploch měla rovněž plátěný potah. Kostra trupu byla svařena z ocelových trubek a byla potažena v kombinaci duralu a plátna. Pevný podvozek byl ostruhového typu, odpružen byl v přední, kolové části. Motor Walter W-IV s plochým, čelním voštinovým chladičem poháněl pevnou dvoulistou vrtuli ze dřeva. Spotřeba paliva při cestovní rychlosti činila 48 kg/h.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "První A-11 převzala vojenská správa v červnu 1925. V letech 1925 a 1926 získávaly tyto stroje ceny v rychlostním závodu prezidenta republiky v kategorii C (rtm. Svozil, svob., Bárta a rtm. Procházka 1.-3. místo v roce 1925 a npor. Alexander Hess 1. místo v roce 1926) a účastnily se několika mezinárodních cest prezentujících čs. letectvo v zahraničí. V září 1925 odstartovala čtveřice A-11 z Prahy pod vedením škpt. Viléma Stanovského společně s piloty Josefem Hamšíkem, Starým a Květoněm k letu do Dánska. Let proběhl s mezipřistáním v Berlíně, návrat z Kodaně byl proveden nonstop. V říjnu téhož roku se úspěšně pokusil o překonání národních rekordů na vzdálenost škpt. Alois Vicherek. V jediném letu překonal 5 národních rekordů: na vzdálenost 1900 km, na dobu letu 13:14:19 h, rychlost na 500 km 156,171 km/h, rychlost na 1000 km 154,510 km/h a rychlost na 1500 km 152,412 km/h. Vicherek startoval brzo ráno a přistával po 13 hodinách na letišti ve Kbelích za úplné tmy. Po snazší orientaci při přistání bylo nutno zapálit navigační ohně. Oba zmíněné lety byly absolvovány s motory Walter W-IV. V roce 1926 provedl pplk. Skála s A-11 (imatrikulace L-BUCF) čtrnáctihodinový dálkový let o délce 2370 km. Trasa vedla z letiště Praha-Kbely přes Maďarsko nad letiště Novi Sad, kde shodil tubu se srbským pozdravem čs. 1. leteckého pluku. Druhý letecký pozdrav shodil v Bukurešti s následným návratem do Kbel. Ve stejném roce podnikl škpt. Stanovský s mechanikem Šimkem na letounu Ab-11.17 (imatrikulace L-BUCD) vytrvalostní let třiadvaceti státy v Evropě, Africe a Asii o celkové délce 15 070 km. V roce 1928 byla postavena další čtyřicetikusová série A-11 a armáda tak převzala celkem 107 letounů, které operovaly u všech tří leteckých pluků. Spolehlivě a bez technických problémů sloužily až do poloviny třicátých let, kdy byly nahrazeny Letovy Š-328. Po vyřazení z první linie byly zbylé A-11 přestavěny na školní Aš-11. Kromě Československa používalo tyto stroje i finské letectvo – finské stroje byly označovány jako Aero A-11HS a byly poháněny silnějšími motory Hispano-Suiza 8Fb o výkonu 300 k. V létě roku 1926 armáda zapůjčila dva stroje včetně posádek a pozemního personálu k chemickému postřiku proti kalamitě bekyně mnišky. Na letadla bylo namontováno rozprašovací zařízení a během asi čtrnácti dnů bylo ošetřeno 370 hektarů lesa. Šlo o jeden z prvních pokusů leteckého chemického postřiku v Evropě.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní technické údaje (A-11).", "content": "Údaje podle", "section_level": 1}], "src_summary": "Aero A-11 byl československý dvoumístný jednomotorový víceúčelový vojenský dvouplošník smíšené konstrukce zkonstruovaný ing. Antonínem Husníkem. První prototypy vznikly v roce 1924 a průzkumné a denní i noční bombardovací varianty stroje patřily ke klíčovým typům československých leteckých sil až do první poloviny třicátých let. Kromě těchto hlavních verzí vznikaly v menších počtech i odvozené varianty určené zejména pro výcvik letců, a na cvičné byly po vyřazení z první linie přestavěny i zbývající A-11, které v této roli působily až do rozbití Československa. ", "tgt_summary": "Die Aero A.11 war ein zweisitziger Doppeldecker der tschechischen Firma Aero, továrna letadel Dr. Kabeš aus Prag, der sowohl für zivile als auch für militärische Zwecke verwendet wurde.", "id": 2169816} {"src_title": "Makúrie", "tgt_title": "Makuria", "src_document": [{"title": "Prameny.", "content": "Makúrie byla jedním z nejvýznamnějších křesťanských núbijských království, přesto mnohé informace o této zemi jsou jen kusé. Nejdůležitějšími zdroji o dějinách Núbie jsou různá díla arabských historiků a cestovatelů, avšak takové záznamy jsou často problematické, neboť mnozí arabští autoři byli vůči svým křesťanským sousedům zaujatí a arabské zdroje se omezují hlavně na zprávy o konfliktech mezi křesťanskou Núbií a muslimským Egyptem. Jednou z výjimek je egyptský diplomat Ibn Selim al-Asuání, který v 10. století, v době největší slávy Makúrijského království, cestoval do Dongoly a o své cestě zanechal podrobné zprávy. Núbijci tvořili vyspělou civilizaci a z doby Makúrie se zachovalo množství literárních památek. Tyto památky jsou psány ve staré núbijštině, jejíž písemná forma využívala unciální varianty řecké alfabety, doplněné o některá koptská písmena a písmena čistě núbijského původu. Jazyk byl blízce příbuzný s moderním nobiinským jazykem, jenž patří do nilo-saharské skupiny jazyků a užívá se v severní Núbii. Díky tomu zůstaly literární pozůstatky makúrijské doby prakticky nepřetržitě srozumitelné. Valná většina těchto děl však je náboženského či právního charakteru a o dějinách konkrétního státu vypovídají velmi málo. Největší známá sbírka, nalezená v Kasr Ibrímu, obsahuje několik cenných právních dokumentů a korespondencí, např. dopis abbásovského vládce Egypta makúrijskému králi z roku 758, který patří mezi nejstarší známé zachované arabské dokumenty. V posledních desetiletích se nejlepší metodou získávání informací o Makúrii stala archeologie. Asuánská přehrada roku 1964 zatopila až polovinu území historického Makúrijského království, proto roku 1960 UNESCO vyvinulo značné úsilí, aby se pomocí archeologie zachránilo co nejvíce památek. Na vykopávkách se několik let podílely tisíce odborníků z celého světa; skupina archeologů z Polska prováděla vykopávky v katedrále ve městě Faras, britský tým pracoval v Kasr Ibrímu a skupina z Ghanské univerzity ve městě Debeira West, které vydalo informace o každodenním životě z období středověké Núbie. Všechna tato místa se nacházejí na území někdejší Nobatie, jediné větší archeologické naleziště v samotné Makúrii (jižní části Makúrijského království) se nachází v hlavním městě Dongole.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky.", "content": "Počátky makúrijského státu jsou nejasné především kvůli nedostatku relevantních zdrojů. Klaudios Ptolemaios soudí, že Núbijci, známí latinizovaně jako \"Maccuritae\", mohli být předky Makúrijců. Stejného názoru je i kronikář Jan z Biclara. Samotné Makúrijské království se zformovalo v období 4.–5. století na troskách starověkého Aksumského království. Hlavní město Dongola bylo vybudováno v druhé polovině 5. století některým z makúrijských králů. Zbudováním opevněného hlavního města se završil proces urbanizace a konsolidace Makúrijského království. První zmínku o Makúrii přinesl v 6. století Jan z Efesu, který odsuzoval makúrijské nepřátelství vůči monofyzitským misionářům, kteří putovali do sousedního království Alódie. Arabové v počátcích 6. století země na jihu od Egypta nazývali \"Bilád an-Núbíja\" – země núbijská a zahrnovali tak všechny tři núbijské státy v celek. Když Arabové roku 641 dobyli Egypt a oddělili jej tak od Byzantské říše, brzy se jejich dobyvačné úsilí obrátilo i na jih. Roku 652 vpadla do Núbie armáda o síle 5 000 mužů vedená Abdulláhem bin S'adem. V bitvě u Dongoly však Arabové byli Núbijci zdecimováni, ale hlavní město, včetně katedrály, bylo poškozeno. V boji proti Arabům se zvláště vyznamenali slavní núbijští lučištníci. Porážka u Dongoly byla jediným velkým neúspěchem během prvního století islámské expanze, jenž vedl k bezprecedentní dohodě, zvané \"bakt\", která zaručovala mírové vztahy mezi oběma stranami na dalších téměř 600 let. Součástí smlouvy byla i hospodářská spolupráce; Núbijci každý rok poslali do Egypta 400 otroků, zatímco Egypťané na jih dodávali na oplátku potraviny a další zboží, jako koně, či látky. Núbie nebyla jednolitým státním celkem, ale existovala zde jednotlivá nezávislá křesťanská království. Makúrie svou expanzi zaměřila na sever a ke svému území připojila jedno z dalších núbijských království, Nobatii. Kdy k tomu přesně došlo, není jisté; podle jedné z teorií se tak stalo v době, kdy Egypt obsadili perští Sásánovci, tedy v rozmezí let 619–628. Arabské popisy invaze roku 652 se zmiňují již jen o samostatném státu s centrem v Dongole. Bakt, vyjednaný makúrijským králem, se vztahoval na celou Núbii na sever od Alódie. To badatele vedlo k závěru, že v této neklidné době již obě království byla sjednocena. Nicméně životopis patriarchy Izáka z Alexandrie, pocházející z roku 690, se zmiňuje o dvou znepřátelených královstvích – Nobatii a Makúrii. Jasný důkaz o sjednocení obou království poskytují až nápisy z Taify pocházející z doby vlády krále Merkuria, podle nichž se Nobatie nacházela pod makúrijskou vládou od poloviny 8. století; každý pozdější pramen již hovoří o Nobatii jako o součásti Makúrijského království, což vedlo k přesvědčení, že Nobatie byla obsazena za vlády Merkuria, který byl jáhnem Janem nazýván „Nový Konstantin“. Výraz Makúrie se užívá pro označení celého státu, ačkoliv samotná historická Makúrie je pouze jižní část království. Někdy se užívá zeměpisného označení Núbie, bez ohledu na politické celky, které se kromě Makúrijského království v Núbii nacházely, což bylo zejména nezávislé Alódijské království. V pozdějších staletích se užívá podle hlavního města také název Dongolské království, případně Království Makúrie a Nobatie, což naznačuje personální unii a federální ráz království. Dalším názvem může být Dotawo, který ale rovněž označuje další zcela nezávislé núbijské království.", "section_level": 2}, {"title": "Na vrcholu moci.", "content": "V období 8. a 9. století byla Makúrie stabilní a prosperující zemí; núbijská keramika, malířství i architektura dosáhly svého vrcholu. V té době byl Egypt oslaben častými občanskými válkami, a tak nepředstavoval pro na jih ležící Núbii hrozbu. Namísto toho to byli Núbijci, kdo intervenoval do záležitostí svého souseda; značná část obyvatelstva horního Egypta byla stále křesťanská a egyptští křesťané se obraceli na núbijské krále se žádostmi o ochranu. Jeden záznam dokonce hovoří o vyplenění Káhiry v 8. století, ale tato zpráva je pravděpodobně apokryfní. Z této doby není ohledně Makúrie známa žádná mezinárodní dohoda, jež by se svým významem rovnala baktu. Roku 836 král Zachariáš III. vyslal svého syna Georgia do Bagdádu vyjednávat s chalífou o muslimském osídlení Nobatie a pohraniční pevnosti el-Kasr, kterou drželi muslimové. Princ Georgios již jako král Georgios I. později s pomocí svých synů dokázal odrazit invazi arabského dobrodruha al-Umarího, který se pokusil ve jménu Egypta obsadit se svou soukromou armádou oblast makúrijských zlatých dolů. Během bojů s al-Umarím došlo k pokusu o převrat ze strany Georgiova synovce, generála Niuty, který však potlačil Georgiův syn, princ Zachariáš. Za vlády dynastie Fátimovců udržoval Egypt s Makúrií přátelské a těsné vztahy. Šíitští Fátimovci neměli v okolním sunnitském světě mnoho spojenců, neváhali proto udržovat spojenectví se svými jižními křesťanskými sousedy. Základ fátimovských vojsk tvořila profesionální palácová garda složená z vojenských otroků; egyptská vojenská vojenská moc tak přímo závisela na otrocích dodávaných z Núbie, kteří sloužili ve fátimovské armádě, ponejvíce jako pěchota a pěší lučištníci, proslavení svou statečností. Kvetl i obchod mezi oběma zeměmi: Egypťané na jih vyváželi pšenici, lněné tkaniny a víno, zatímco z jihu do Egypta proudila slonovina, dobytek, pštrosí peří a otroci. Když roku 1171 byla fátimovská dynastie v Egyptě přemožena sunnitskými Zengíovci z Damašku, vztahy s Núbii začaly upadat. Krátce po uchopení moci v Káhiře Saladinem Núbijci vtrhli na sever – je možné, že jejich motivem byla podpora fátimovským spojencům. Saladin a jeho ajjúbovští příbuzní makúrijskou agresi neponechali bez odezvy; roku 1173 muslimové pod vedením Saladinova bratra Šamse ad-Dauly Turanšáha vpadli do Núbie. Muslimové Núbijce zpočátku porazili a obsadili Kasr Ibrím. Ajjúbovci však došli k závěru, že Núbie je příliš chudá a nestojí za dobývání. Roku 1175 tak muslimové Kasr Ibrím opustili a stáhli se zpět na sever. Ve 13. století Ajjúbovci se svými jižními sousedy žádné kontakty neudržovali. Z hlediska Evropy jsou zajímavou kapitolou kontakty Makúrie s evropskými křižáky. Křižácké státy v čele s Jeruzalémským královstvím roku 1163 svou pozornost zaměřily na Egypt. Po několika expedicích se jeruzalémskému králi Amaurymu I. podařilo roku 1167 Egyptu vnutit svou autoritu. Ačkoliv jeho protektorát nad Egyptem trval necelý rok, křižáci zde měli možnost získat povědomí o sousedních zemích včetně Makúrie. Pro Evropany tyto zprávy z Palestiny poprvé zdokumentoval Richard z Poitou. Když se Egypta zmocnil Saladin a roku 1173 napadl Núbii, Makúrijci jej začali vnímat jako hrozbu, což vedlo k tomu, že jednotliví núbijští velmoži zkontaktovali evropské křižáky. Když však Saladin svou invazi roku 1175 ukončil, Núbijci dali přednost dodržování baktu a míru s muslimy. Ale již roku 1204 se jeden z núbijských vládců setkal v křižáky právě dobyté Konstantinopoli s vůdci čtvrté křížové výpravy a jednal s nimi o možném společném útoku na Egypt, avšak žádné konkrétní dohody nebylo dosaženo. Makúrijci se tak žádné křížové výpravy nikdy fakticky neúčastnili. Nic též nenaznačuje, že by křižáci pronikli do Horního Egypta po souši ani že by oblast prozkoumávali z Rudého moře s výjimkou pirátského nájezdu Renauda de Châtillon na podzim roku 1182. Znalosti Evropanů o súdánských křesťanských zemích se tak povšechně omezovaly na to, že nějaké takové státy existují, a oblast Etiopie si začali spojovat s legendou o mocném východním křesťanském králi, knězi Janovi. Když do Egypta vstoupila pátá křížová výprava, která roku 1218 dobyla Damiettu, plánoval její velitel papežský legát Pelagio Galvani dobytí celého Egypta, přičemž se hodlal opřít i o jižní křesťanské, i když z pohledu západních katolíků heretické státy. Jeho informace o núbijských státech však byly jen kusé, žádné skutečné vztahy s núbijskými státy nenavázal a křížová výprava brzy ztroskotala.", "section_level": 2}, {"title": "Úpadek.", "content": "O období let 1171–1272 neexistují žádné prameny a události těchto let byly dlouhou dobu záhadou, ačkoliv modernímu bádání se podařilo tuto éru částečně osvětlit; zdá se, že Makúrie nastoupila cestu pomalého úpadku. Nejpodrobnějším zdrojem je dílo Ibn Chaldúna, který působil ve 13. století, a který píše o úpadku křesťanských království, jenž se projevoval také tím, že křesťanští Núbijci provdávali své dcery za muslimské Araby. Egyptští Ajjúbovci a později mamlúci se velmi tvrdě vypořádali s beduínskou hrozbou a nomádi byli nuceni stáhnout se na jih, kde se dostali do konfliktu s Núbijci. Archeologie přináší jasný důkaz vzrůstající nestability makúrijského státu. Kolem dříve neopevněných měst vyrostly městské hradby, lidé opouštěli nebezpečná území a hledali útočiště v lépe bráněných lokalitách jako byly vrcholy skal v Kasr Ibrímu. Domy v celém regionu byly stavěny mohutnější, s tajnými skrýšemi na jídlo a další cennosti. Postupně se na křesťanském území rozmáhala arabizace a islamizace. Součástí baktu byl volný obchod mezi Egyptem a Makúrií a arabští obchodníci po celou dobu získávali dominantní pozici na trhu v Dongole a dalších núbijských městech. Nakonec se celá severní oblast, většina někdejší Nobatie, stala z větší části arabskou a islámskou zemí stále více známou jako al-Maris a stále více nezávislou na centrální vládě v Dongole. I když nájezdy pouštních kmenů mohly být klíčovým faktorem, který přispěl k pádu Makúrie, daleko lépe zdokumentována jsou tažení egyptských mamlúků. Důležitým bodem baktu mezi Egyptem a Makúrií byl závazek, že Makúrie zabezpečí společné hranice proti nájezdům pouštních nomádů, jako například Bedžů. Makúrijský stát však již nemohl svým závazkům dostát, a tak na společné hranici operovala egyptská vojska, což Makúrii ještě více oslabovalo. V srpnu roku 1272 makúrijský král David I. vytáhl proti Egyptu a dobyl přístavní město Aidhab. Makúrijci se poté stočili do pouště a napadli egyptský Asuán. Mamlúcký sultán Bajbars, zvaný „Panter“, na makúrijskou agresi odpověděl rychle a ještě téhož roku vpadl do Núbie, čímž začal několik desetiletí, během nichž egyptští mamlúci aktivně zasahovali do vnitřních záležitostí Makúrijského království. Bajbarsův vpád zanechal Makúrii vydrancovanou a bezbrannou vůči dalším vpádům nomádských kmenů. Vnitřní nesváry zapříčinily další rozvrat státu; Davidův bratranec Šekanda si trůn nárokoval pro sebe, a roku 1275 proto odcestoval do Káhiry, aby si získal podporu mamlúků. Bajbars Šekandu podpořil a roku 1276 vpochodoval do země, dobyl město Dau (dnešní Džebel Adda) a nilský ostrov Mainarti, což mamlúkům otevřelo bránu do Núbie. Král David uprchl do al-Abwab, jenž byl součástí sousední Alódie, kde byl místním vládcem zajat a roku 1277 vydán mamlúkům. Na dongolský trůn byl dosazen Šekanda. Šekanda pak sultánovi odstoupil rozsáhlé území na severu a zavázal se platit velký tribut. Mamlúci navíc v Dongole zničili chrám, jenž nechal postavit David II. Roku 1286 však Šekandu svrhl Šamamun, další člen makúrijské královské rodiny, a zahájil povstání, které porazilo mamlúckou posádku v Dongole. Šamamun poté uchopil moc pevně do svých rukou a podařilo se mu dostat Núbii zpět pod makúrijskou vládu a úspěšně odrazit nájezdy mamlúků z Egypta. Šamamun vládl až do konce 13. století, jeho nástupcem se stal Amy, který vládl do roku 1310, kdy byl zavražděn. Po něm nastoupil Karanbas, poslední známý křesťan na makúrijském trůnu. Po klidném období vlády krále Karanby, kdy Makúrie neplatila Egypťanům tribut, však Egypťané znovu zaútočili. V té době se k moci dostala muslimská část makúrijského královského rodu; král Sanbu oficiálně Makúrii prohlásil za muslimskou a roku 1317 byla dongolská katedrála přeměněna v mešitu. To však nebylo přijato dalšími makúrijskými vůdci a Makúrie upadla do chaosu občanských válek a nepokojů. Venkov byl pod kontrolou kočovných pouštních kmenů a samotné království již fakticky neovládalo nic než hlavní město a jeho bezprostřední okolí. Ačkoliv za krále Kanz ad-Dauly se Makúrii znovu podařilo získat nezávislost, byla Dongola srovnána se zemí. Roku 1365 Arabové zavraždili makúrijského krále a hlavní město země se přesunulo z Dongoly do Dau. Posledním známým důkazem existence makúrijské dynastie je její žádost o pomoc mamlúckého sultána z roku 1397. Toho roku král z Dau uprchl do Káhiry a Makúrijské království přestalo existovat. V roce 1412 převzal kontrolu nad Núbií a egyptskou Thébanidou arabský kmen z Egypta známý jako Banú Kanz („synové Kanzu“), což byl kmen vzešlý z arabského kmene Rabi'a a nomádských Bedžů, který již po několik století představoval vážného soupeře pro Egypt. Banu Kanz oblast fakticky drželi až do roku 1517, kdy ji dobyl a přičlenil k Egyptu osmanský sultán Selim I. Mísení mezi Banu Kanzy a Núbijci přispívalo k další nenásilné islamizaci Núbijců.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Ekonomika Makúrie byla zaměřena především na zemědělství, předpokládá se, že se zemědělstvím zabývala většina obyvatel. Sklizně různých plodin jako ječmene, prosa či datlí se konaly několikrát do roka. Zemědělství v tomto regionu bylo podobné jako ve starověku; núbijské státy zdědily zemědělské metody i technologie od starověké Meroe. Podél Nilu se nacházely malé plochy zavlažované půdy, které byly zúrodňovány každoročními záplavami. Důležitým technologickým pokrokem byla sakía, dobytkem poháněné vodní kolo, které se používalo již v římských dobách a pomáhalo zvyšovat výnosy. Struktura osídlení ukazuje, že půda byla rozdělena spíše na jednotlivé pozemky než na feudální velká panství. Rolníci žili v malých vesnicích v podobě shluků domků postavených z nepálených cihel. Důležitými řemeslnými odvětvími byla produkce keramiky, jejíž střediskem byl Faras, a tkalcovství, jehož centrum bylo v Dongole. Menší roztroušené řemeslné dílny se zabývaly zpracováním kůže, kovů, rozšířené bylo také košíkářství a výroba rohožek a bot, které se pletly z palmových vláken. Významná byla také těžba zlata v kopcích u Rudého moře na východě země. Makúrijský obchod byl většinou směnný (směnnou hodnotu představovali otroci, dobytek a velbloudi), země nikdy nepřijala vlastní měnu. Na severu země se nicméně běžně vyskytovaly egyptské mince. Z Egypta proudily na jih řemeslné výrobky a luxusní zboží, zatímco hlavním makúrijským vývozním artiklem byli otroci. Otroci, se kterými Makúrie obchodovala, nepocházeli ze samotné Makúrie, ale převážně ze zemí na jih a západ od Makúrie, které zůstávaly „pohanské“, např. ze Súdánu, a většinou byli určeni pro vojenskou službu. Vzhledem k počtu vojenských otroků ve fátimovských armádách muselo být otroků, kteří proudili z jihu do Egypta, mnohonásobně více než 400 ročně, jak definoval bakt. Když v Egyptě přišel k moci sultán Saladin, súdánské gardy oddané Fátimovcům proti němu povstaly, ale jejich vzpoura byla potlačena. Nový sultán tak poznal, že na stará fátimovská vojska nelze spoléhat a opíral se ponejvíce o své vlastní vojenské otroky – mamlúky pocházející z Asie. Poté, co roku 1250 v Egyptě sami mamlúci svrhli ajjúbovskou dynastii, zakázali nasazování nespolehlivých černošských otroků pro vojenské účely. Avšak v dolech, pro domácí práce a další činnosti byli černoši využíváni i nadále. O obchodu a vztazích Makúrie s ostatními africkými zeměmi je známo jen velmi málo. Existují archeologické důkazy, například nalezená keramika, o obchodu s oblastmi na západě jako byl Dárfúr a Kordofán či muslimská Kanemská říše na území dnešního Čadu a jižní Libye. Podle četnosti nálezů makúrijské křesťanské keramiky a dokonce kláštera naznačují, že severní Dárfúr byl pod silným makúrijským vlivem; ten si Makúrie udržovala i v Kordofánu. Západním směrem sahal makúrijský vliv přibližně k pohoří Ennedi a Tibesti. Významné diplomatické vztahy Makúrie udržovala s křesťanským Etiopským císařstvím, které leželo na jihovýchodě. Například makúrijský král Georgios II. v 10. století úspěšně zasáhl ve jménu neznámého tehdejšího vládce Etiopie a přesvědčil alexandrijského patriarchu Filothea, aby pro etiopskou ortodoxní církev ustanovil vlastního metropolitu (známého jako \"abuna\"). Menší nálezy poté ukazují na čilé obchodní vztahy mezi oběma státy.", "section_level": 1}, {"title": "Vládní systém.", "content": "Makúrie byla monarchie v čele s králem, jenž sídlil v Dongole. Král byl rovněž pokládán za kněze a mohl sloužit mše. Systém nástupnictví není zcela jasný; raní autoři naznačují, že přecházelo z otce na syna. Nicméně v 11. století se jasně zdá, že v Makúrii nástupnictví přecházelo z krále na syna královy sestry, tedy systém, který se po tisíciletí udržoval ve starověkém Kušitském království. P. L. Shinnie spekuluje, že tento pozdější nástupnický systém mohl být používán i dříve a že arabští cestovatelé před 11. stoletím systém nepochopili a nesprávně jej popsali jako systém podobný tomu, který byl obvyklý v arabských zemích. O vládní administrativě podřízené králi je známo jen málo. Široký úřednický aparát obvykle užíval byzantských úřednických titulů, ale role jednotlivých úřadů nebyla nikdy objasněna. Díky dokumentům nalezeným v Kasr Ibrímu je dnes velmi dobře známa úloha jednoho úřadu – nobatijského eparchy – který poté, co Nobatii anektovala Makúrie, plnil v oblasti funkci místokrále; jeho sídlo bylo ve Farasu. Eparchovy záznamy objasňují, že mezi jeho úlohy patřil dohled nad obchodem a rovněž měl mandát k vyjednávání s Egyptem. Rané dokumenty naznačují, že eparcha byl zpočátku dosazován králem, ale pozdější zprávy naznačují, že eparchát se stal dědičným. Eparchie se nakonec stala územím nezávislým na centrální vládě v Dongole a posléze se dostala pod kontrolu Egypta. Na chod státu mohli mít vliv i biskupové. Arabský diplomat Ibn Selim al-Asuání poznamenal, že před tím, než král odpověděl na jeho poselství, setkal se s biskupskou radou. Al-Asuání popisuje vysokou centralizaci státní moci, ale jiní autoři uvádějí, že Makúrie byla federací třinácti království, s dongolským králem v čele a připomínala tak spíše impérium, než království. Jak to ve skutečnosti bylo není jisté, ale v dokumentech z Kasr Ibrímu je význačně zmiňováno Dotawské království, které mohlo být jedním z makúrijských federálních států. Co se týče výrobního systému, tak z pramenů je možné odvodit, že v Makúrii byla založena na rané formě feudalismu se silnou pozicí otrokářského systému.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní vztahy.", "content": "Zdaleka nejvýznamnějšího zahraničního partnera pro Makúrii díky baktu představoval Egypt pod vládou Fátimovců, a to především na hospodářské úrovni. Vztahy muslimského Egypta s křesťanskou Núbií a Etiopií byly udržovány prostřednictvím alexandrijského patriarchátu. Bakt v makúrijsko-egyptských vztazích definoval především hospodářskou spolupráci, dále volný pohyb občanů a jejich vzájemnou ochranu a pakt o vzájemném neútočení. Protože však Makúrie byla křesťanská, jinou formu vztahů, než hospodářskou, ani s Egyptem, ani s jinými muslimskými zeměmi nenavazovala. Nejbližší křesťanskou zemí byla pro Makúrii sousední Alódie s hlavním městem Sóbou. Vztahy Alódie a Makúrie byly v dobách christianizace napjaté, protože Alódie přijala monofyzitské vyznání, zatímco Makúrie ortodoxní chalkedonské. Archeologické nálezy ukazují značné kulturní rozdíly mezi oběma zeměmi a podle systému alódijského opevnění na severních hranicích se usuzuje, že vzájemné vztahy Alódie a Makúrie byly nepřátelské. Arabští cestovatelé poté popisují, že Alódie byla mocnější a bohatší, než sousední Makúrie. Naproti tomu vztahy s Habešským císařstvím byly dobré; například spolupráce habešského císaře a makúrijského krále Georgia II., který využil svůj vliv v Alexandrii, aby přesvědčil patriarchu Filothea, aby etiopské církvi, jež byla padesát let bez vlastního metropolity, jmenoval nového primase. To dokazuje existenci určité formy církevní unie, která však nebyla zvláště pevná. Zejména v počátcích christianizace byly pro Makúrii důležité kontakty na křesťanskou Byzantskou říši, s níž Makúrii spojovalo společné státní vyznání; byzantská kultura makúrijskou silně ovlivnila. Když Arabové dobyli Egypt, přerušili tak všechny náboženské a diplomatické kontakty Núbie s Byzancí a Makúrie se tak musela v náboženských otázkách přeorientovat z Konstantinopole na Alexandrii. Během křížových výprav Makúrijci navázali několikrát kontakty s evropskými křižáky, zejména roku 1175, kdy Saladin ohrožoval ze severu Núbii a křižáci několik let před tím do Egypta několikrát vojensky intervenovali. Nicméně jednání s Evropany nikdy nedospěly k žádnému spojenectví a vztahy s nimi nebyly trvalejšího rázu.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Jednou z nejdiskutovanějších otázek mezi badateli je náboženství Makúrie. Až do 5. století se zdá, že staré merojské pohanství si udržovalo silnou pozici, dokonce i když v sousedním Egyptě bylo tradiční náboženství zatlačeno křesťanstvím. V pátém století pohanští Núbijci podnikli vpád na sever do Egypta jako odvetu za to, že se křesťané pokusili některé hlavní pohanské chrámy přeměnit v kostely. Archeologické důkazy z tohoto období odhalily v Núbii množství křesťanských ornamentů, což podle některých badatelů znamená, že konverze v oblasti Núbie zakořeňovala odspodu. Christianizace Núbie neorganizovaně započala v 6. století a podíleli se na ní mniši usazení v Núbii i různí obchodníci, ale o těchto raných pokusech se nezachovaly významnější zprávy. Východořímská říše za vlády císaře Justiniána I. vyslala oficiální výpravu, která se měla pokusit obrátit núbijská království ke křesťanství chalkedonského vyznání, ale císařovna Theodora údajně zdržovala vyslání melchitské („císařské“) misionářské skupiny, aby tak do Núbie mohla jako první dorazit jiná skupina monofyzitských misionářů. Theodořina monofyzitská výprava vedená misionářem Juliánem a Theodorem, monofyzitským biskupem z Philae, dorazila do Nobatie roku 543 a během dvou let se jí podařilo pokřtít nobatijského krále a část populace. Podle Jana z Efesu, jehož církevní dějiny jsou nejdůležitějším zdrojem o rané christianizaci Núbie, se monofyzitským misionářům podařilo konvertovat núbijská království Alódie a Nobatie, zatímco Makúrie byla evangelizována jako poslední byzantskými ortodoxními misionáři, podle Jana z Biclara roku 569. Po oficiálním přijetí křesťanství státem (pokřtěním králů) následovala masová konverze obyvatelstva. Makúrie pak rozvinula těsnou spolupráci s Byzantskou říši, která se projevila např. v architektuře. Tisícileté tradice, jako např. budování monumentálních hrobek a pohřbívání do nákladných hrobů společně s drahými předměty, byly opuštěny a pohanské chrámy byly přeměněny v kostely. Kostely byly nakonec postaveny ve všech městech a vesnicích. Po definitivním přijetí křesťanství je však další směr makúrijské církve sporný. Je jisté, že v 7. století Makúrie oficiálně náležela ke koptské církvi a makúrijský král byl loajálním obráncem alexandrijského patriarchy, a občas vojensky zasáhl, aby patriarchu chránil; například roku 722 král Kyriakos I. vpadl v čele jednotisícové armády do Egypta a donutil Egypťany, aby propustili z vězení alexandrijského patriarchu, kterého předtím uvěznili. V témže období ortodoxní Makúrie obsadila monofyzitskou Nobatii, ale záhy Makúrie opustila pravověří a přijala monofyzitské vyznání, což vedlo mezi historiky k dohadům, proč vítězný stát přijal náboženství poražených; je však jisté, že koptský náboženský vliv byl v oblasti mnohem silnější, zatímco moc a vliv ortodoxní Byzantské říše upadala, což mohlo hrát roli. Historikové se rovněž neshodují, zda tím, že Makúrie přijala monofyzitské vyznání (tedy stejné, jako Egypt a ostatní núbijské státy), skončilo koptsko-ortodoxní schisma, protože existují důkazy o přítomnosti ortodoxní menšiny až do konečného pádu království. Makúrijská církevní správa se dělila na sedm biskupství: Kalabša, Kupta, Kasr Ibrím, Faras, Sai, Dongola a Suenkur. Na rozdíl od Etiopie se zde neobjevuje žádná národní církev a všech sedm biskupů bylo přímo podřízeno koptskému patriarchovi v Alexandrii. Biskupové tak byli dosazováni patriarchou, nikoliv králem, což svědčí o silném vlivu, jenž si egyptští křesťané udržovali v Núbii, ačkoliv se zdá, že biskupové pocházeli z řad domorodých Núbijců, a ne rodilých Egypťanů. V Núbii bylo rovněž rozšířeno mnišství, což dosvědčuje již al-Asuání v 10. století a později Abú Sálih ve 12. století. Bylo identifikováno až padesát míst, která měla přímou souvislost s monasticismem, několik z nich bylo typických velkých klášterních komplexů podobných egyptským a palestinským, přičemž některé kláštery se nacházely ve městech, jiné byly zcela izolovány. V hlavním městě Dongole bylo objeveno množství klášterních objektů. Na východě města se nacházel velký klášter (Klášter svaté Trojice či Antonína Velkého), existující od 7. do 14. století, jehož nástěnné malby napovídají, že byl založen některým z makúrijských králů, jenž mohl být posléze pohřben v jeho kryptách; celý klášterní komplex byl pak možná poutním místem. Podobně jako v Evropě i zde byly kláštery centry vzdělanosti a snad i řemesel a umění. Zánik křesťanství v Makúrii je nejasný. Poslední zmínka o křesťanství v Núbii pochází z roku 1742. Nástin obtíží, jimž křesťanství v Núbii čelilo po pádu křesťanských států, dává cestovatel Francisco Álvares, který ve 20. letech 16. století pobýval na dvoře habešského císaře Davida II. Álvares popisuje delegaci núbijských křesťanů, kteří císaře přišli požádat o kněze, biskupy a další církevní představitele, kteří byli nezbytní k udržení křesťanství v jejich zemi. David II. jim pomoci odmítl, odvolávaje se na to, že přijal svého biskupa od patriarchy z Alexandrie, a že poslové tedy mohou jít také za ním, aby jim pomohl.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Kultura křesťanské Núbie byla dlouho považována za „stojatou vodu“, převážně proto, že makúrijské hroby byly oproti předchozím érám relativně malé a postrádaly pohřební předměty a cennosti, typické pro předkřesťanské období. V současnosti spíše převažuje názor, že tomu tak bylo z kulturních důvodů; makúrijská kultura a umění byly ve skutečnosti na vysoké úrovni. Jedním z nejdůležitějších objevů spěšných vykopávek před tím, než měla voda z Nilu kvůli stavbě Asuánské přehrady zaplavit dolní Núbii, byla katedrála ve Farasu. Tato rozlehlá budova byla celá zaplněna pískem, který tak zakonzervoval množství cenných maleb. Podobné, i když ne tak zachovalé, malby byly nalezeny i na několika dalších místech v Makúrii – dokonce i v palácích a soukromých domech – a poskytují tak celkový přehled makúrijského umění. Styl i obsah maleb byl silně ovlivněn byzantským uměním, ale také se projevuje vliv koptského umění z Egypta i Palestiny. Makúrijské umění sloužilo v zásadě náboženství; jeho tématy jsou mnohé klasické biblické motivy, ale také králové a biskupové – nicméně světské postavy jsou malovány nápadně tmavší než postavy biblické; portréty králů byly malovány podle byzantského vzoru. Kostely byly zpočátku budovány ve stylu římských bazilik, kam se později, prostřednictvím kontaktů s Palestinou, promítaly syrské i arménské prvky. Z makúrijského období je rovněž významná keramika. Podle Petera L. Shinnieho je to „nejbohatší původní keramika na africkém kontinentě“. Badatelé keramiku rozdělují do tří období: V Makúrii se užívalo mnoho různých jazyků. V první staletích existence státu zde byl velmi silný byzantský vliv, díky čemuž se řečtina stala dominantním psaným jazykem a snad i jazykem královského dvora. V dalších staletích se řečtina objevuje při ceremoniálních příležitostech jakož i na náhrobních kamenech. Avšak řecké nápisy pocházející z doby po arabském dobytí Egypta se často vyznačují pravopisnými či gramatickými chybami, což reflektuje omezenou schopnost užívání tohoto jazyka (poslední řecký záznam pochází z roku 1181). Jako liturgický jazyk se řečtina udržela do 9. až 10. století, kdy ji nahradil jazyk běžné núbijské populace – staronúbijština, jež byla psána koptskou formou řecké alfabety a později se stala i hlavním jazykem literárním; staronúbijské překlady Bible a další náboženské literatury byly široce užívány. Ibn Selim al-Asuání zaznamenal, že oblasti Nobatie a Makúrie hovořily odlišným jazykem; téměř všechny dodnes dochované dokumenty pocházející z někdejší Nobatie se zdají být psané ve starších formách jazyka Nobiin, kterým se v oblasti hovoří dodnes. Dalším důležitým jazykem Makúrie byla egyptská koptština. Vztahy s egyptskými Kopty, kteří v Makúrii často hledali útočiště, byly velmi silné a zdá se, že koptská náboženská literatura byla rovněž rozšířená. V pozdějších letech se stále důležitějším jazykem stávala arabština. Arabští obchodníci byli významným prvkem ekonomiky a arabština se tak stala dorozumívacím jazykem mezi obchodníky. Jak se postupně obchodníci v Makúrii usazovali, každá větší arabská komunita získala ve městech vlastní čtvrť.", "section_level": 1}], "src_summary": "Makúrie, Makuria či Mukurra (staronúbijsky , \"Makúria\";, \"al-Mukurra\") bylo středověké království nacházející se na území dnešního severního Súdánu a jižního Egypta. Hlavním městem státu byla Dongola, a království je tak někdy také nazýváno Dongolské království. ", "tgt_summary": "Makuria (im Deutschen auch Makurien) (; auch \"al-Mukurra\" geschrieben) war vom 4. Jahrhundert bis ins 14. Jahrhundert ein christlicher Staat in Nubien, im heutigen nördlichen Sudan. ", "id": 1153943} {"src_title": "OpenID", "tgt_title": "OpenID", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "OpenID je otevřená a decentralizovaná metoda pro ověřování uživatelů. Umožňuje používat jeden uživatelský účet pro více webových stránek od různých poskytovatelů. OpenID vzniklo v roce 2005 jako vedlejší produkt při vývoji blogovacího systému \"LiveJournal\" od společnosti Six Apart. Původní název byl \"Yadis\" (akronym zastupující \"Yet another distributed identity system\"). K přejmenování na OpenID došlo při získání domény \"openid.net\". Její vývoj je v současnosti zaštiťován společností JanRain. Na jaře 2008 deklarovaly svou podporu standardu \"OpenID\" společnosti jako Google, IBM, Microsoft, VeriSign a Yahoo! V posledních měsících podporu OpenID implementoval Google a Microsoft vyhlásil, že \"Live ID\" bude podporovat \"OpenID\". V České republice patří k největším provozovatelům služby \"OpenID\" například portál Seznam.cz. Na konci roku 2009 existovalo více než 1 miliarda OpenID identifikátorů a přibližně 9 milionů stránek, které podporu \"OpenID\" implementovaly. K rozšíření přispěly zejména sociální sítě. V březnu 2009 se poskytovatelem OpenID stalo MySpace a v květnu téhož roku se poté přidal také Facebook, který svým uživatelům umožnil přihlášení k účtu za pomocí jejich OpenID identifikátorů. Na podzim roku 2010 vznikla v České republice služba mojeID, která je implementací standardu OpenID rozšířená o ověřování uživatelů a řadu nadstavbových funkcí (např. přihlašování certifikátem nebo jednorázovým heslem, možnost propojení s registrem domén, atd.). MojeID je provozováno sdružením CZ.NIC, správcem národní domény.cz, které službu aktivně šíří mezi tuzemskými poskytovateli internetových služeb. V červenci 2015 oznámila firma Seznam.cz ukončení podpory OpenID ke dni 1. září 2015.", "section_level": 1}, {"title": "Princip OpenID.", "content": "\"OpenID\" identifikátor má tvar běžného URL (příp. XRI), které uživatel vyplňuje – typicky do formuláře na webové stránce – při žádosti o použití dané služby. Tímto odesláním požadavku si uživatel nárokuje přístup k určité digitální identitě. Celý mechanismus \"OpenID\" slouží k ověření tohoto nároku. Standard \"OpenID\" nepředepisuje způsob, jakým je samotné ověření realizováno – pokud to bude ověření na základě spárování uživatelského jména a hesla, autentizace SMS kódem, elektronickým klíčem či biometrickými údaji, to záleží na poskytovateli \"OpenID\". \"OpenID\" se dále vyznačuje tím, že jednotlivé identity nejsou spravovány jedním jediným centrálním správcem, ale hned několika, což uživatelům nabízí velkou svobodu.", "section_level": 1}, {"title": "Slovník pojmů.", "content": "Koncový uživatel (End-user) Identifikátor (Identifier) Klient (Relying Party, RP) Poskytovatel (OpenID provider, OP). OP Endpoint (OpenID Provider Endpoint URL) Uživatelský klient (User-agent) OP identifikátor Uživatelem poskytnutý identifikátor (User-Supplied Identifier USID) Přidělený identifikátor (Claimed identifier)", "section_level": 1}, {"title": "Ověřování pomocí OpenID.", "content": "Jednotlivé kroky znázorňuje schéma na pravé straně, popis k nim následuje níže:", "section_level": 1}, {"title": "Nadace OpenID.", "content": "\"Nadace OpenID\" je neziskovou organizací, která byla založena v USA. K založení nadace došlo za účelem usnadnění a sjednocení aktivit, které se dotýkají autorských práv, ochranných známek, marketingu a dalších činností, které jsou spojeny s adopcí OpenID. Nadace OpenID má v současné době 15 člennou správní radu, přičemž 8 členů pochází přímo z komunity OpenID a 7 členů z partnerských korporací:", "section_level": 1}], "src_summary": "OpenID je otevřený standard popisující decentralizovaný způsob autentizace uživatelů, který odstraňuje potřebu na straně provozovatele služby poskytovat a vyvíjet vlastní systémy pro autentizaci a který rovněž samotným uživatelům služby umožňuje konsolidaci jejich digitálních identit. ", "tgt_summary": "OpenID ( für \"offene Identifikation\") ist ein dezentrales Authentifizierungssystem für webbasierte Dienste. Es erlaubt einem Benutzer, der sich bei seinem OpenID-Provider einmal mit Benutzername und Kennwort angemeldet hat, sich mithilfe der OpenID (einer URL, in diesem Kontext auch Identifier genannt) ohne Benutzername und Passwort bei allen das System unterstützenden Websites – den \"Relying Parties\" – anzumelden, wendet also das Single-Sign-on-Prinzip an. ", "id": 1894715} {"src_title": "Maďarské demokratické fórum", "tgt_title": "Ungarisches Demokratisches Forum", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "MDF bylo založeno, jako první opoziční strana vůči vládnoucí komunistické MSZMP, již 27. září 1987 v Lakiteleku. A stalo se jedním z nejvýznamnějších hnacích motorů pádu komunismu v Maďarsku. Navíc již v prvních dobách svého působení mělo kontakty na česká protikomunistická hnutí. Strana zvítězila v prvních svobodných volbách 1990, kdy získala 164 mandátů a utvořila vládu s FKgP a KDNP. Premiérem se stal tehdejší předseda MDF József Antall. V dalších volbách 1994 však drtivě zvítězila levicová MSZP. MDF se se svými 38 mandáty přesunulo do opozice. Ve volbách 1998 se strana málem nedostala do parlamentu, jelikož v prvním kole nepřekročila povinnou hranici 5%, získala jen 3,12%. Ale přesto v parlamentu zastoupena byla, získala totiž 17 křesel v rámci Fidesz. Pro volbami 2002 MDF uzavřelo se stranou Fidesz-MPP koaliční dohodu o společných kandidátkách, a získali tak 188 mandátů (MDF 24, Fidesz 164). Staly se sice vítězi voleb, ale již nestačily na koalici stran MSZP a SZDSZ, které získaly většinu a sestavily tak vládu. Ve volbách do EP 2004 dostalo MDF jen 5,34% hlasů a získalo tak jeden mandát. Pro parlamentní volby 2006 kandidovalo MDF samostatně a v prvním kole získalo jen 5,04% hlasů, což je těsně nad 5% hranicí pro vstup do parlamentu. Jelikož vládní koalici opět utvořily MSZP a SZDSZ byla strana v opozici. Ve volbách do EP 2009 získalo MDF 5,31% hlasů a obhájilo tak své jedno křeslo v EP, které obsadil lídr kandidátky Lajos Bokros.", "section_level": 1}, {"title": "Volby 2010.", "content": "Pro parlamentní volby 2010 uzavřelo MDF poněkud kontroverzní volební spolupráci s liberálním SZDSZ, které však v posledních letech ztratilo veškerou popularitu, především díky svým vládním koalicím s levicovou MSZP v letech 1994-1998 a 2002-2008. Republikovou kandidátku MDF (na níž jsou i členové SZDSZ, například tehdejší předseda strany Attila Retkes) vedla jeho dlouholetá předsedkyně Ibolya Dávid. Kandidátem na post premiéra byl jediný europoslanec Lajos Bokros. Podle tehdejších průzkumů by strana mohla získat maximálně 5% hlasů a pohybovala se tak těsně na hranici vstupu do parlamentu. V prvním kole voleb, které proběhlo 11. dubna 2010, však MDF získalo pouze 136 895 hlasů což je 2,67%. Nepřesáhlo tak 5% hranici a nepostoupilo do druhého kola. Stalo se tak poprvé od roku 1990 kdy strana nezískala žádný mandát, přitom před 20. lety se jednalo o nejsilnější politickou stranu, která dokonce zvítězila v prvních svobodných volbách roku 1990. V reakci na volební neúspěch ihned rezignovala dlouholetá předsedkyně strany Ibolya Dávidová. MDF se stalo nejsilnější mimoparlamentní stranou.", "section_level": 2}, {"title": "Zánik a nástupce.", "content": "Nové vedení strany rozhodlo o změně názvu. Od 12. prosince 2010 strana začala používat název Jólét és Szabadság (JeSz). Na schůzy delegátů v březnu 2011 bylo rozhodnuto o další změně názvu. Strana se tak dne 8. dubna 2011 definitivně přejmenovala na Jólét és Szabadság Demokrata Közösség, zkráceně JESZ.", "section_level": 2}], "src_summary": "Maďarské demokratické fórum, zkráceně MDF, (: Magyar Demokrata Fórum), byla pravicová politická strana v Maďarsku, která zvítězila v prvních svobodných volbách roku 1990. ", "tgt_summary": "Das Ungarische Demokratische Forum (ungarisch \"Magyar Demokrata Fórum\", MDF) war eine ungarische Partei mit konservativer Ausrichtung, die von 1987 bis 2011 bestand. ", "id": 1817127} {"src_title": "Suché skály", "tgt_title": "Suché skály", "src_document": [{"title": "Geologie a reliéf.", "content": "Ve svrchní křídě (asi před 100 miliony lety) zaplavilo, zatím naposledy, českou pánev mělké moře. Dvacet milionů let zde docházelo, v několika fázích, k ukládání mocných vrstev usazenin (pískovce, slínovce...). Ve starším období (cenoman) se při okrajích pánve ukládaly sedimenty později spojené pevným křemitým tmelem (Suché skály, Panteon, Frýdštejn...). V mladším období (koniak) usazené pískovce mají méně pevný tmel (Hruboskalsko, Skály na Mužském...). Při alpínském vrásnění došlo k pohybům podél Lužického zlomu. V oblasti Malé Skály byly vyzdvižené spodní vrstvy křemenných pískovců perucko-korycanského souvrství (cenoman) dále tektonicky rozlámány a vztyčeny do polohy rozeklané skalní zdi. Vztyčená kra tvoří jediný skalní hřeben, který na pravém břehu Jizery pokračuje Vranovským hřebenem směrem k Frýdštejnu. Šířka báze hřebene je okolo 80 metrů. Skalní hřeben Suchých skal je asi 1000 m dlouhý. JJZ stěny jsou ve střední části hřebene vysoké 40-80 m a SSV stěny 10-30 m. Pískovce jsou vesměs hrubozrnné, místy přecházejí až do slepenců. Vrstevní plochy jsou subvertikální, vyvlečené při hlavní poruše zóny Lužického zlomu. Hlavním prvkem určujícím tvary skalních kulis jsou 3 soubory zlomů (rovnoběžné se hřebenem, kolmé na hřeben a směr V-Z). Zlomové plochy jsou různě silifikované a proželezené. Významný je výskyt unikátních tektonických zrcadel, přítomná jsou silně silifikovaná tektonická žebra a hustá síť křemenných žilek).", "section_level": 1}, {"title": "Přístupnost.", "content": "Suché skály jsou dobře přístupné ze silnice vedoucí z Malé Skály do Koberov. Ačkoli Suché skály jsou lákadlem pro turisty, neexistuje v jejich těsné blízkosti žádná značená cesta. Důvodem je bezpečnost, neboť nelze vyloučit pád kamenů vlivem horolezecké činnosti, a zároveň i ochrana již tak dost navštěvované NPP. Strmé dřevěné žebříky mezi skalami byly budovány pro horolezce, kteří jsou zvyklí na pohyb v obtížném terénu. Pokud si chcete vychutnat ideální výhled na panorama skal, pak je lepší vystoupat z Malé Skály po červené značce směrem k Besedicím a na vrch Sokol.", "section_level": 1}, {"title": "Horolezectví.", "content": "Díky geologickému složení (nenasákavý pískovec s křemitým tmelem) jde o jednu z mála oblastí Českého ráje, kde lze lézt i krátce po dešti. Atraktivitu skal dotváří specifický mezo a mikroreliéf (tektonická zrcadla, tektonická žebra a vyvětrávající křemenné žilky). Z tohoto důvodu jsou Suché skály velmi vyhledávány a téměř neustále obleženy horolezci.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Suché skály byly již od r. 1893 navštěvovány německými lezci z Liberecka, kteří vystoupili na nejvyšší vrcholy hřebene (Ferdinand Siegmund s bratry Matouschkovými, Willy Kahl a spol.). O deset let později se do lezeckých aktivit zapojila i skupina horolezců kolem Rudolfa Kauschky. V roce 1922 byla zdolána drážďanskými lezci obtížně dostupná věž \"Samotář\", původně pojmenovaná \"Miladaspitze.\" Ve třicátých letech 20.století zde pravidelně lezli liberečtí Němci ale i Češi z Železného Brodu a členové Pražského klubu alpinistů. Až na výjimky (\"Jižní traverz\" na \"Střední věži\", \"Normální cesta\" na \"Samotáři\") se informace o výstupech z tohoto období nedochovaly. I během II. světové války se čile lezlo, jak o tom svědčí množství prvovýstupů autorů jako F. Kutta, J. Malík, J. Mašek, R. Schneberger, K. Glückselig, M. Baron, O. Horský... Až do r. 1968 se i přes určité spory tolerovalo používání skob k postupu (na rozdíl od jiných českých pískovcových terénů). Další vlna nových cest vzniká až v 60.letech. Hlavním tahounem dění na \"Suškách\" byl od r. 1962 V. Tůma, rodák z Frýdštejna, který s různými spolulezci vytvořil desítky pěkných logických a dnes již klasických cest. Ty byly v osmdesátých a devadesátých letech doplněny sportovnějšími směry z díly P. Slaniny, S. Šilhána, J. Rakoncaje, P. Hejtmánka, T. Čady, P. Roubíčka a mnoha dalších. Později (s vyčerpáváním volných směrů) se zájem sportovních lezců přesouvá na blízký Panteon.", "section_level": 2}], "src_summary": "Suché skály (dříve též zvané Kantorovy varhany) tvoří výraznou dominantu Maloskalska. Z geomorfologického hlediska jsou Suché skály spolu s blízkým Panteonem součástí Ještědsko-kozákovského hřbetu. Tento krajinářsky velice atraktivní a v Čechách poměrně vzácný geomorfologický tvar skalní zdi je od r. 1956 chráněn a od roku 2000 má status národní přírodní památky (NPP). Suché skály se nacházejí v nejsevernějším výběžku katastrálního území Besedice, části obce Koberovy v okrese Jablonec nad Nisou v Libereckém kraji.", "tgt_summary": "Suché skály (deutsch etwa \"Dürre Felsen\") wird eine bemerkenswerte Felsformation östlich von Malá Skála \"(Kleinskal)\" im Böhmischen Paradies in Tschechien genannt. Die aus Sandstein bestehenden Felsen werden oft mit ähnlichen Felsgruppen in den Dolomiten verglichen. Die Suché skály stehen auf 23,44 ha als \"Nationales Naturdenkmal\" unter staatlichem Schutz. Sie sind ein beliebtes Klettergebiet.", "id": 2116112} {"src_title": "American Football Conference", "tgt_title": "American Football Conference", "src_document": [{"title": "Aktuální týmy.", "content": "Od roku 2002 se AFC skládá z šestnácti týmů rozdělených do čtyř divizí (East, North, South a West) po čtyřech týmech.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura sezóny.", "content": "Každý tým AFC během sezóny hraje s ostatními soupeři z divize dvakrát (doma a venku). Tři další utkání jsou určena na základě pořadí v divizích z minulé sezóny. Zbylých sedm je rozděleno mezi dvě ostatní divize NFL, toto přiřazení se každý rok mění. Například v roce 2007 každý tým AFC West sehrál jedno utkání proti týmu z AFC South a NFC North. Takto se týmy z jedné divize utkají s adekvátními soupeři, aby pořadí bylo co nejvíce spravedlivé (tzn. vítěz divize se utká s vítězi dalších divizí). NFC funguje podle stejného systému. Na konci každé fotbalové sezóny postoupí do playoff prvních šest týmů z AFC (čtyři šampióni divizí se seřadí podle bilance a dále postoupí dva týmy s nejlepší bilancí bez rozdílu příslušnosti k divizi, kteří dostanou tzv. „divokou kartu“). Třetí a šestý tým celkově se střetnou v utkání o „divokou kartu“ na hřišti výše postaveného mužstva, stejně tak čtvrtý s pátým. Vítěz tohoto zápasu se utká v Divisional Round (konferenčním semifinále) s první či druhým týmem divize na jeho hřišti. Oba vítězové Divisional Round se v AFC Championship game střetnou o Lamar Hunt Trophy, vítěz jde do Super Bowlu proti vítězi NFC. Po Super Bowlu XLIII je bilance 19 vítězství pro AFC, 21 pro NFC.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "AFC byla vytvořena po sloučení s American Football League (AFL) v roce 1970. Všech 10 bývalých členů AFL se spojilo s Clevelandem Browns, Pittsburgh Steelers a Baltimore Colts. Od té doby přibylo 5 nových týmů a 2 odešly, což dělá dohromady současných 16. V roce 1976 přibyli do soutěže Seattle Seahawks do NFC a Tampa Bay Buccaneers do AFC. Toto uspořádání trvalo jen jednu sezónu, pak si oba týmy konference prohodily. Seahawks se do NFC v roce 2002 zase vrátili. Jacksonville Jaguars se připojují k AFC v roce 1995. Po kontroverzním přesunu Cleveland Browns do Baltimoru je novým tým nazván Baltimore Ravens, Browns se vracejí v roce 1999. Houston Texans jsou doplněni do ligy v roce 2002, připojují se k AFC místo Seahawks a AFC se dělí na čtyři divize (namísto původních tří).", "section_level": 1}, {"title": "Logo.", "content": "Sloučená liga vytváří nové logo pro AFC, které obsahuje prvky starého loga AFL, konkrétně písmeno „A“ a šest hvězd, které ho obklopují. Logo se mezi roky 1970 až 2009 v podstatě nemění. V roce 2010 NFL představuje vylepšené AFC logo, dvě hvězdy jsou odstraněny (čtyři reprezentují divize AFC) a jsou umístěny uvnitř písmena, stejně jako logo NFC.", "section_level": 1}], "src_summary": "American Football Conference (AFC, Americká fotbalová konference) je jedna ze dvou konferencí v National Football League (NFL, Národní fotbalová liga). Tato konference v současné době obsahuje stejně jako její protějšek, National Football Conference (NFC, Národní fotbalová konference), 16 týmů. Těchto 32 týmů tvoří NFL. ", "tgt_summary": "Die American Football Conference (AFC) ist eine der beiden Conferences der National Football League (NFL). Sie ging aus der eigenständigen American Football League (AFL) hervor, die 1959 als Konkurrenz-Liga zur alten NFL gegründet wurde. Daraufhin spalteten sich die Fanlager und, um den wahren Champion zu ermitteln, traten die beiden Meister im Januar 1967 zum ersten Super Bowl (damals noch nicht offiziell so genannt) gegeneinander an. Nach der Fusion zur neuen großen NFL im Jahre 1970 ergaben sich die Conferencenamen praktisch von selbst. Somit wurde aus der alten NFL die zweite Conference, die National Football Conference (NFC). In der NFC spielten anfangs 13 ehemalige NFL-Teams, in der AFC spielten zehn AFL-Teams und drei NFL-Teams. ", "id": 700357} {"src_title": "Tim Thomas", "tgt_title": "Tim Thomas (Eishockeyspieler)", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "Mezi lety 1993 a 1997 hrál univerzitní NCAA za University of Vermont, připsal si zde 81 vítězství, průměr 2,7 gólu na zápas a úspěšnost zákroků 92,4%. Stále je druhý v historii NCAA s počtem zákroků v kariéře, připsal si jich 3950. V roce 1996 pomohl svým Catamounts do finále NCAA zváneho \"Frozen Four\". Dvakrát byl vybrán do Výběru hvězd konference ECAC a dvakrát do Výběru hvězd NCAA. V historii Vermont Catamounts je na prvním místě se 140 zápasy, 81 vítězstvími a 3950 minutami. Po své nováčkovské sezoně ho draftovali Quebec Nordiques na 217. pozici. Po krátké době v ECHL za Birmingham Bulls a v IHL za Houston Aeros odešel hrát do zámoří (do Evropy), do finského týmu IFK Helsinky. S týmem odehrál 18 zápasů s 94%procentní úspěšností zákroků a HIFK vyhráli finskou ligu, když ve finále porazili Ilves. Po podepsání smlouvy s Edmonton Oilers šel do AHL, kde hrál za Hamilton Bulldogs. V polovině sezony se ale vrátil do HIFK, kde si ve 15 zápasech připsal 92%procentní úspěšnost zákroků. S týmem se opět dostal do finále, tentokrát ale ligu vyhráli TPS. Nutno dodat, že v obou úsecích odehraných za HIFK byl náhradním gólmanem. V sezoně 1999-00 hrál za Detroit Vipers v severoamerické IHL. Na další sezonu putoval do švédské Elitserien. V týmu AIK Stockholm byl velmi oblíbený a týmu významně pomohl k prvnímu play-off ve čtyřech letech. Ve 43 zápasech jako jednička AIK si připsal 92%procentní úspěšnost zákroků. V roce 2001 se stal členem Boston Bruins, ale zůstal v Evropě a odehrál svou první plnou sezonu v SM-Liize. Za tým Kärpät Oulu si ve 32 zápasech připsal 93%procentní úspěšnost zákroků. Poté odehrál své první dvě sezony za Providence Bruins v AHL. Svůj debut v NHL si připsal už v sezoně 2002-03, kdy za Boston Bruins porazil Edmonton Oilers. V sezoně 2004-05 se z něj ale opět mohli těšit evropští fanoušci. Stal se jednoznačnou jedničkou finského Jokeritu, kde zmeškal pouze jediný zápas sezony a vedl ligu s 95%procentní úspěšností zákroků. Také překonal rekord finské SM-Liigy, když si připsal 15 čistých kont. Ve výkonech pokračoval i v play-off, kde si ve 12 zápasech připsal 94%procentní úspěšnost zákroků. Ve finále se ale Jokeritu nepodařilo zdolat Kärpät Oulu a tak získali pouze stříbrné medaile. Thomas vyhrál obě ceny pro nejlepšího hráče finské ligy a stal se prvním hráčem Jokeritu po Teemu Selännem. Na další sezonu podepsal smlouvu opět s Jokeritem, ale součástí byla možnost odchodu do NHL. Den před začátkem sezony se dohodl s Boston Bruins a pustil tak do brány Jokeritu nováčka Joonase Hallikainena. Po tréninkovém kempu byl odeslán do Providence Bruins, ale protože brankáři prvního týmu, Andrew Raycroft a Hannu Toivonen se zranili, Thomas se stal jedničkou Boston Bruins. Ve 32 zápasech si připsal 12 vítězství a 20 proher (včetně proher v prodloužení), v průměru 2,77 gólu na zápas a 91,7procentní úspěšnost zákroků. Po sezoně získal fanouškovskou trofej 7th Player Award týmu udělovanou hráči, který nejdále překročil očekávání. Přestože posledníé jednička, Andrew Raycroft odešel do Toronto Maple Leafs, Thomas byl jmenován dovjkou týmu. Jedničkou byl Toivonen, kterému se ale nedařilo a nakonec se Thomasovi podařilo být jedničkou týmu. V 63 zápasech si připsal 30 vítězství, 29 proher, 4 prohry po prodloužení a úspěšnost zákroků 90,4%. Podruhé v řadě se mu povedlo získat 7th Player Award a stal se prvním brankářem historie Bruins, který ji vyhrál dvakrát. V létě 2007 začal s tréninkovým programem založeným na józe, který mu vylepšil sílu a flexibilitu. To mu hodně pomohlo ke zlepšení svých výkonů v dalších sezonách. Na začátku přestupové sezony v roce 2007 získali Bruins brnakáře Mannyho Fernandeze z Minnesota Wild a později vyměnili Hannu Toivonena do St. Louis Blues. Thomas tak byl na začátku sezony opět pouze náhradním brankářem. Nicméně, Fernandez se brzy zranil a Thomas se tak opět stal jedničkou. Podával skvělé výkony a dostal se do Utkání hvězd, kde nahradil Martina Brodeura a odehrál třetí třetinu zápasu. Z 18 střel pustil 4 góly a Východní konference porazila Západní konferenci 8:7. Brzy v sezoně 2008-09 se mu podařilo být prvním brankářem Bruins od Byrona Dafoa v roce 1999, který si připsal dvě čistá konta v řadě. Oba zápasy dopadly 1:0 a poražení byli Edmonton Oilers a Vancouver Canucks. V dalším zápase, proti Calgary Flames, byl jeho čas bez obdrženého gólu zastaven, protože celkově po 154 minutách a 43 sekundách pustil gól. V listopadu sice chyběl pár zápasů kvůli nemoci, ale byl vybrán do Utkání hvězd, kde si připsal další výhru po výhře Východní konference 12:11 po nájezdech. 26. února 2009 si připsal svou stou výhru v NHL, když Bruins poraili Anaheim Ducks 6:0. 2. dubna 2009 podepsal nový čtyřletý kontrakt s Bruins, který mu zajistil celkem 20 milionů dolarů. O dva dny později se mu podařilo vyhrát s Bruins Východní konferenci poprvé od roku 2002. V play-off pomohl vyřadit v prvním kole Montreal Canadiens, ve čtvrtfinále u ale Bruins nestačili na Carolina Hurricanes. 18. června 2009 mu byla na ceremoniálu udělování cen udělena Vezina Trophy pro nejlepšího brankáře sezony, když porazil Niklase Bäckströma z Minnesota Wild a Steva Masona z Columbus Blue Jackets. V NHL kraloval s 2,1 góly na zápas a úspěšností zákroků 93,3%. 1. ledna 2010 byl částí třetího Winter Classic, když Bruins porazili Philadelphia Flyers na baseballovém Fenway Parku 2:1. 5. března 2014, při posledním přestupovém dnu NHL byl vyměněn do týmu Dallas Stars za kanadského brankáře Dana Ellise.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentace.", "content": "Při jeho univerzitní kariéře za University of Vermont byl nominován na mistrovství světa za USA hned dvakrát. Nejprve v roce 1995, kdy ale nehrál jediný zápas a Spojené státy skončily šesté. O rok později si připsal svůj debut v národním týmu, když v 21 minutých, které hrál, pustil jeden gól. S USA pak mohl slavit bronzové medaile. V roce 1998 po své první profesionální sezoně hrál za USA první celý zápas, nicméně, tým na mistrovství světa zklamal a skončil dvanáctý. Další nominace se tak Thomas dočkal až v roce 2005, do brány se ale nedostal, jedničkou byl totiž nadaný Rick DiPietro. Poté co se stal jedničkou v NHL, byl nominován na mistrovství světa v Kanadě, kde skončili šestí. Střídal se s Robertem Eschem, poté ale utrpěl zranění. Připsal si v průměru 1,5 gólu na zápas a jedno čisté konto. 1. ledna 2010 byl vybrán do olympijské reprezentace USA. Olympijský debut si připsal v semifinále proti Finsku, kdy ve třetí třetině za stavu 6:0 střídal Ryana Millera, aby se jednička týmu nezranila.", "section_level": 2}], "src_summary": "Timothy Thomas, Jr. (* 15. dubna 1974, Davison, Michigan, USA) je bývalý americký profesionální hokejový brankář naposled hrající NHL za Dallas Stars a olympionik. Jeho přezdívka je \"The Tank\", v překladu Nádrž. Thomas vyrůstal ve Flintu, ve státě Michigan a poté hrál 4 roky univerzitní hokej za University of Vermont. V té době ho draftovali Quebec Noridques až jako 217. volbu. Po univerzitní kariéře hrál pár let v nižších ligách a v Evropě než se stal částí prvního týmu Boston Bruins. Dvakrát hrál Utkání hvězd, v roce 2009 vyhrál Vezina Trophy pro nejlepšího brankáře sezony a v roce 2010 reprezentoval USA na ZOH ve Vancouveru.", "tgt_summary": "Timothy James Thomas junior (* 15. April 1974 in Flint, Michigan) ist ein ehemaliger US-amerikanischer Eishockeytorwart. Zwischen 2002 und 2014 absolvierte er 477 Spiele für die Boston Bruins, Florida Panthers und Dallas Stars in der National Hockey League, nachdem er seine Laufbahn in Minor Leagues sowie in Europa begonnen hatte. Den Großteil seiner Karriere verbrachte er dabei in Boston und gewann mit den Bruins im Jahre 2011 den Stanley Cup, während er als bis heute ältester Spieler mit der Conn Smythe Trophy als MVP der Playoffs geehrt wurde. Darüber hinaus erhielt er zweimal die Vezina Trophy als bester Torhüter sowie einmal die William M. Jennings Trophy als Torwart mit dem geringsten Gegentorschnitt der NHL. Mit der Nationalmannschaft der USA gewann Thomas unter anderem die Silbermedaille bei den Olympischen Winterspielen 2010. Seit 2019 ist er Mitglied der United States Hockey Hall of Fame.", "id": 1447470} {"src_title": "Špony na nehty", "tgt_title": "Nagelkorrekturspange", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V Anglii navrhl pan Rosenstein v roce 1938 provrtání nehtu a protažení chirurgické šňůrky jako u bot. V roce 1962 použil pan Frasser, který byl původně dentistou, pružný kulatý drát z chromooceli pro své špony. Mohl již zhotovovat individuální špony, které působily tlakem i vztahem. Jeho metoda byla v dalších letech vyvíjena a dnes se používají pružné kovové nebo plastické pásky, nebo jejich kombinace. Dnes jsou známé VHO-špony, BS-špony, zlaté špony a onyclip špony a Erki-technika.", "section_level": 1}, {"title": "Základy použití ortonyxie.", "content": "Této techniky se má použít pouze tehdy, jestliže se běžným způsobem ošetření (čistění) valu mechanickou cestou nedosáhlo žádaného účinku. Náklady by měly být co nejmenší. Nejnižší náklady na špony jsou s oboustrannou Fraserovou šponou, ale její upevnění a zhotovení je pro laika dost obtížné. Proto se prosadily špony VHO, dnes drátkové špony, které jsou sice o něco dražší v nákupu, ale mají výhodu polotovaru a jednodušší a kvalitnější upevnění. V některých případech se doporučuje pro zesílení nehtu zhotovit částečnou protézu nehtu. Toto zesílení (protéza) nehtu je tak zvaná „štětečková metoda“. Hodí se pro šupinaté nehty, lámavé nehty a hodně tenké nehty ke zvýšení stability nehtu. Osvědčil se i tzv. nehtový klín a nebo zasunutí silikonové trubičky mezi val a nehet. Díky ortonyxie se naráz dosáhnou dva cíle: tah špony způsobí neustálé odlehčení tlaku na nehtový val a zbaví pacienta bolesti a za druhé se zmenší zaoblení nehtu a nehtového lůžka a nehet se zarovnává. V Německu jsou špony k odstranění deformací nehtů a bolestí pacientů placeny nemocenskými pojišťovnami a uznávány lékařskou komorou. VHO-Osthold-špona je zhotovena ze tří dílů a byla již průmyslově předhotovená. Tato špona je lepší alternativa k operativním zákrokům dle školní medicíny. Dnes je tato špona vyráběna a prodávána firmou 3TO GmbH, Gehwol GmbH, firmou Marsal a podobná špona VHO. Byla opětně vylepšena a zjednodušena práce jí připravit a nasadit zákazníkovi. Cílem šponovaní je dosáhnout přirozeného růstu nehtu při dlouhodobém použití špony, ale i okamžitému odstranění bolesti a spontánnímu odlehčení u pacientů. Zároveň může i silně srolované nehty pomocí 3TO-terapie léčit a vyléčit.", "section_level": 1}, {"title": "Terapie nebo chirurgický zákrok.", "content": "Pan MUDr. Harrer srovnal ve své disertační práci 3TO-terapii a terapii dle školní medicíny a došel k překvapivým závěrům, které měly vliv na přijmutí této metody do programu státních i soukromých pojišťoven v Německu a i jinde v západní Evropě. Bylo vybráno 41 pacientů, 21 pacientů bylo ošetřováno konzervativní metodou pomocí 3TO špony a 20 pacientů prodělalo lékařský chirurgický zákrok. Průměrné stáří pacientů bylo 28 až 34 let. Před ošetřením byla průměrná bolest u pacientů na skále o 100 bodech v první skupině v klidu 19 a při zátěži 42, ve druhé skupině v klidu 17 a při zátěži 55 bodů. Tím byly tyto dvě skupiny srovnatelné. Po jednom týdnu byl následující výsledek: druhá skupina po operaci měla ještě 50 bodů na stupnici bolesti, šponová skupina jen 10 bodů. Po 6 až 12 měsících byli pacienti znovu dotázáni a výsledek byl následující: průměrně byli pacienti u obou skupin 6x konzultováni. Pacientům se šponami byly tyto 2,6x posunuty. Pacienti mohli po 0,7 dnech chodit bez bolestí, v operativní skupině teprve po 19,4 dnech. Chodit v botách bez bolesti mohli pacienti první skupiny po průměrně 8 dnech, operovaní až v průměru po 57 dnech. Všech 21 pacientů se šponami nenacházeli špony jako nepříjemnost a nedošlo k žádné komplikaci. Jeden pacient po operaci ji musel prodělat ještě jednou kvůli silnému krvácení. Návratnost byla u první skupiny 19% (4/21), jeden pacient zůstal ještě v ošetření, ale se značně zlepšeným stavem. U operační skupiny byla návratnost 15 % (3/20). Zde je třeba brát v úvahu, že zde byli pacienti, kteří se nové operaci už nechtěli podrobit a nejsou ve statistice obsaženi. Není zde také návratnost po dvou či třech letech. Průměrná pracovní neschopnost u skupiny první se šponami byla 0, u skupiny po operativním zákroku byla neschopenka průměrně 14,2 dnů. Vzniklé náklady u zaměstnanců (náklady na terapii a personální náklady vzniklé pracovní neschopností).", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky.", "content": "Podle zjištěných údajů je terapie pomocí 3TO-špon málo bolestná konzervativní metoda s nízkou návratností. Pacienti nejsou v běžném životě omezováni a nezpůsobují pracovní neschopnost. Tato studie byla provedena v roce 2002 na univerzitě Norimberk-Erlangen. Dalším zlepšením špon a jejich zlevněním v nákupu se snížily náklady na 3TO-terapii o ca. 30 % na ca. 170 € v průměru na pacienta. Jelikož je 3TO-špona ze tří dílů, dá se zlehka nasadit do jakéhokoliv místa na nehtu a i u těžkých případů s hypergranulací. Mezitím již bylo v Německu aplikováno 300 000 drátkových a 3TO špon a mnozí pacienti byli uchráněni od bolestivé operace. V Německu pracují se šponami lékaři i podologové. Další zdokonalení a varianta 3TO-špony je Podofix aktivní nalepovací špona Combiped špona. Pro každý případ je třeba najít tu optimální šponu. Která špona je ta správná pro různé deformace a různá ošetření? Podofix aktivní nalepovací špona se hodí především pro tenké nehty a lehké případy zarostlých nehtů. Drátková špona a Combiped špona se uplatní především u nehtů, kde se dá špona zavěsit z obou stran a nebo jen z jedné. Šponami se dají od srolovaného nehtu až po silně zarostlé nehty ošetřit skoro veškeré případy. Na drátkové špony je ale zapotřebí speciální proškolení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Technika orthonyxie (výraz pochází z řeckého slova \"orthos\", znamená rovně nebo správně, a \"onyx\" je v řečtině nehet), tedy opravy nehtů, která se provádí nasazením špon z kovových drátů nebo vzpružin, sleduje následující cíle: uvést do původního tvaru tvar nehtu a nehtového lůžka u zdeformovaných, vyklenutých nebo srolovaných nehtů pomocí působení páky, případně vzpružiny, špony a to po delší dobu. U zdeformování, která se již nedají opravit, dosáhnout následkem neustálého tahu špony trvalého odlehčení nehtového záhybu a tím odstranit příčinu existujících obtíží. ", "tgt_summary": "Eine Nagelkorrekturspange auch Orthonyxiespange oder einfach Nagelspange ist eine medizinische Apparatur, mit der Fehlstellungen von Finger- bzw. Fußnägeln korrigiert werden, um das Einwachsen der Nägel zu verhindern. Die Behandlung erfolgt meist durch einen Podologen, einen geschulten Fußpfleger oder den Hausarzt. Letzterer kann die Nagelspange auch verordnen. Operationen wie beispielsweise eine Nagelkeilexzision können so manchmal vermieden werden. ", "id": 1801521} {"src_title": "Reuven Ramaty High Energy Solar Spectroscopic Imager", "tgt_title": "Reuven Ramaty High Energy Solar Spectroscopic Imager", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "RHESSI je rotací stabilizovaná družice postavená na základě služebního modulu SA-200S s tělem z příhradové trubkové konstrukce tvaru osmibokého hranolu kombinovaného s komolým jehlanem o rozměrech 1,0×1,0×2,16 m (příčné rozměry při startu včetně složených panelů 1,1×1,1 m) je vybavena čtyřmi pevnými výklopnými panely fotovoltaických článků umístěnými do kříže s rozpětím po vyklopení 5,77 m a dobíjejícími 16 Ah akumulátorovou baterii. Uvnitř válcového pouzdra nese zobrazující mřížkový spektrometr, pracující v oblasti rentgenového a gama záření (rozsah energií 3 keV až 20 MeV) s germaniovými detektory, chlazenými na 77 K (-196 °C), určený především ke zkoumání slunečních erupcí. Data jsou zaznamenávána do palubní polovodičové paměti s kapacitou 4.0 GB a vysílána na povel na Zemi (výkon vysílače 5 wattů, rychlosti přenosu 125 kbit/s, 1 Mbit/s resp. 4 Mbit/s). Rotační osa je zaměřena na Slunce s přesností ±0,2°; její orientaci zjišťuje přesný sledovač Slunce (přesnost určení ±0.05°) a magnetometr. Změny rotační osy zabezpečují magnetické cívky.", "section_level": 1}, {"title": "Mise.", "content": "Mise RHESSI je navržena ke sledování slunečních erupcí ve spektru od měkkého rentgenového záření do gama záření a provádění spektroskopie ve vysokém rozlišení. Podle očekávání vědců je většina energie uvolněné při sluneční erupci spotřebována pro urychlení elektronů, které emitují rentgenové záření, a protonů a iontů, které emitují gama záření. Hlavní přínos RHESSI spočívá právě ve spojení schopnosti snímkování rentgenového a gama záření s možností provádění spektroskopie ve vysokém rozlišení, což umožňuje určit detailní energetické spektrum pro každý pořízený snímek. Díky tomu je možné určit kde jsou jaké částice urychlovány a na jaké energie, což pomáhá pochopit základy vysoce energetických procesů během slunečních erupcí. Kromě sledování slunce přispěla družice i ke studiu Země, když jako první zaznamenala a přesně změřila, gama záblesky pocházející ze zemské atmosféry. Podle údajů z družice, jsou tyto záblesky mnohem častější, než se čekalo, a emitované gama záření má vyšší frekvence než je průměrná frekvence gama záření z kosmických zdrojů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Reuven Ramaty High Energy Solar Spectroscopic neboli RHESSI je vědecká družice provozovaná americkou agenturou NASA. Start se konal 5. února 2002 na mysu Canaveral. Úkolem družice je sledování slunečních erupcí.", "tgt_summary": "Der Reuven Ramaty High Energy Solar Spectroscopic Imager (RHESSI) (auch Explorer 81) ist ein ehemaliges Weltraumteleskop der NASA mit Beteiligung anderer amerikanischer und schweizerischer Institute. Es diente zur Sonnenbeobachtung im Röntgen- und Gammabereich. In dieser energiereichen elektromagnetischen Strahlung wurden Sonnenkorona und Sonneneruptionen beobachtet und die physikalischen Mechanismen der Teilchenbeschleunigung in diesen Ereignissen (die Rekonnexion) untersucht.", "id": 2361780} {"src_title": "Charles Dibdin", "tgt_title": "Charles Dibdin", "src_document": [{"title": "Rané dětství a první úspěchy.", "content": "Charles se narodil jako syn stříbrníka. Byl soukromě pokřtěn dne 04.3.1745 v Southamptonu a je často popisován jako nejmladší dítě z 18, které se narodilo 50leté matce. Jeho rodiče jej poslali do Winchesterské školy, aby se stal duchovním, ale jeho láska k hudbě byla silnější. V mladém věku měl pozoruhodně dobrý hlas a na koncertech byl vyžadován již jako chlapec. Hymny pro něho skládal pan Kent a jeho nástupce pan Fussell, varhaníci katedrály Winchester, kde byl sbormistrem v letech 1756 až 1759. Ve věku 15 let odešel na pozvání svého bratra do Londýna, kde byl zaměstnán nejprve jako ladič cemball v hudebním skladu v Cheapside. Panem Berengerem byl představen Johnu Richovi a Johnu Beardovi a brzy se stal zpívajícím hercem v divadle Royal, Covent Garden. Vzhledem k tomu, že v té době nebyl jeho hlas dosud usazen, dostával Dibdin zejména pantomimické role. Po smrti Riche v roce 1761, kdy na jeho místo nastoupil Beard a stal se managerem a částečným vlastníkem, vznikly pro Dibdina nové příležitosti. A právě za podpory Bearda napsal své první dílo – slova a hudbu k \"„Pastýřově rafinovanosti“\", operetě o dvou dějstvích, která byla uvedena v Covent Garden dne 21. května 1762 a opakovala se až do roku 1763.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina a další díla.", "content": "Charles Dibdin se oženil v raném dětství, ale od své ženy záhy odešel a nechal ji samotnou. Delší dobu potom tvořil neoficiální pár s paní Harriet Davenet, sborovou pěvkyní v Covent Garden Theatre, se kterou měl i několik dětí. Po čase ale opustil i ji a začal žít se slečnou Wyld, se kterou již zůstal. V průběhu jejich společného soužití se jim narodilo několik dalších dětí. Když Dibdinova první žena zemřela, vzali se. Paní Dibdinová a jedna z jejich dcer Charlese přežily. Díla jeho dvou synů - Charlese a Thomase John Dibdinových (synů, které měl se svou první ženou Harriet Davenet) jsou často zaměňována za díla jeho otce. Oba byli rovněž populární dramatici. Kromě svého \"Hudebního turné po Anglii\" v roce 1788, publikoval v roce 1803 ve 4 svazcích autobiografii \"Profesní život\", dále \"Kompletní historii britské scény\" (5sv., 1795), \"Připomínky k turné po Anglii a Skotsku\" (2sv., 1803) a několik menších prací. Napsal více než 1400 písní a asi třicet dramatických kusů. Romány: \"Ďábel\" (2 svazky, 1785); \"Hannah Hewitt\" (3sv., 1792); \"Mladší bratr\" (3sv., 1793) a \"Henry Hooka\" (3sv., 1806). Vydání jeho písní G Hogarth (1843) obsahuje monografii jeho života.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázka.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tom Bowling.", "content": "Tom Bowling, chuďas — pouhý trup — z všech nejlepší to muž, řev bouře neuslyší, v lup kles dravé smrti juž. Vzor krásy mužné, srdcem dítě a měkký na mou čest, své povinnosti konal hbitě; teď se vším hotov jest. Vždy dostál slovu, takou ctnost jsi věru zřídka zřel, a přátel dobrých, statných dost a hezkou ženu měl.", "section_level": 2}], "src_summary": "Charles Dibdin (15. března 1745 – 25. července 1814) byl anglický básník, spisovatel, dramatik, hudebník a autor písní. Láska k hudbě ho již v dětství odvedla od studia kněžského povolání - působil jako zpívající herec v Royal Opera House Covent Garden v Londýně, později v dalších divadlech. Je autorem románů, dramat a operet, z nichž některé písně zlidověly. Nesmrtelnou se stala píseň Tom Bowling, kterou složil po smrti svého nejstaršího bratra, kapitána Thomase Dibdina.", "tgt_summary": "Charles Dibdin (* 15. März 1745 in Southampton; † 25. Juli 1814 in London) war ein englischer Dichter, Schriftsteller, Komponist, Schauspieler und Sänger (Tenor).", "id": 1299985} {"src_title": "Lasva (obec)", "tgt_title": "Lasva", "src_document": [{"title": "Sídla.", "content": "V obci žije přibližně sedmnáct set obyvatel ve 37 vesnicích (Andsumäe, Hellekunnu, Husari, Kaku, Kannu, Kõrgessaare, Kääpa, Kühmamäe, Lasva, Lauga, Lehemetsa, Listaku, Madala, Mõrgi, Mäessaare, Noodasküla, Nõnova, Oleski, Otsa, Paidra, Peraküla, Pikakannu, Pikasilla, Pille, Pindi, Puusepa, Pässä, Rusima, Saaremaa, Sooküla, Tammsaare, Tiri, Tohkri, Tsolgo, Tüütsmäe, Villa a Voki-Tamme). Administrativním centrem obce je vesnice Lasva, podle níž je obec pojmenována.", "section_level": 1}, {"title": "Občanská vybavenost a kultura.", "content": "Obec provozuje zdravotní středisko v Lasvě a pečovatelský dům v Kääpě. V obci pracují dvě školy — devítiletá základní škola v Kääpě (\"Kääpa põhikool\") a šestiletá obecní škola v Pikakannu (\"Pikakannu kool\"). Obecní mateřská škola má pobočky v Lasvě a v Kääpě. Aktivní je rovněž středisko mládeže, které má klubovny v Lasvě, Kääpě, Tsolgu, Otse a Sooküle. Středisku mládeže má do budoucna sloužit rovněž od roku 2010 postupně rekonstruovaná stará školní budova v Lasvě. V Lasvě se nachází kulturní středisko (\"Lasva rahvamaja\") s víceúčelovým sálem a s širokou nabídkou zájmové činnosti v několika klubovnách, menší kulturní středisko pracuje rovněž v Tsolgu (\"Tsolgo rahvamaja\"). V Lasvě, Otse, Kääpě a Tsolgu fungují pobočky obecní knihovny. V kostele sv. Jana v Pindi působí luterský evangelický sbor, u kostela je též hřbitov. V Lasvě fungují též dvě galerie — \"Lasva Veetorni galerii\" v bývalé vodárenské věži, obsahující umělecko-vlastivědnou expozici, a \"Galerii Shalom\" s expozicí o izraelských dějinách, přírodě a kultuře, spojenou s prodejní výstavou současných estonských malířů.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti a turistické cíle.", "content": "Územím obce protéká řeka Võhandu, hojně využívaná vodáky. Z jihu na území obce zasahuje Haanijská vysočina, častý cíl turistických výprav. Vyhledávaným koupalištěm je Lasevské jezero (\"Lasva järv\") na západním okraji Lasvy a Kalijärv jižně od Voki-Tamme, tábořiště s koupalištěm se nachází u Paiderského jezera (\"Paidra järv\"). Často navštěvován je též řetěz sedmi jezer u vesnice Tsolgo. Poblíž Listaku na vrchu Tõutsimägi je veřejně přístupná vesnická hvězdárna (\"Tõutsimäe külatähetorn\"). Ve vesnici Kääpa se nacházejí pozůstatky sídliště z doby kamenné a mohylové pole ze střední doby železné. Poblíž Tohkri se nachází někdejší pohanské obětiště Tammetsõõr, sestávající z kruhu sedmi vzrostlých dubů a několika pramenů. Kostel v Pindi je v pramenech zmiňován od 17. století, současná budova však pochází až z roku 1881. Ve Střeleckém údolí (\"Kütiorg\") jižně od Noodasküly se dochoval jeden ze tří historických mlýnů, \"Küti Mäeveski\", který slouží nepřetržitě od roku 1868, byť dnes již poháněn elektricky. Na hřbitově v Pindi je pohřben kapitán Friedrich Vreeman, hrdina osvobozenecké války. Poblíž Räpinské silnice v katastru vesnice Paidra zahynul 28. září 1978 poslední lesní bratr August Sabbe. Místo je dnes označeno pomníkem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Lasva (estonsky Lasva vald) je samosprávná obec v estonském kraji Võrumaa. Území obce se rozkládá na 172 km2 na severovýchodě kraje a sousedí na jihovýchodě s obcí Vastseliina, na jihozápadě s obcí Võru, na východě s obcí Orava, na severu s obcí Veriora a na severozápadě s obcí Laheda. Centrum obce leží přibližně 10 km východně od krajského města Võru a 200 km jihovýchodně od hlavního města Tallinnu.", "tgt_summary": "Lasva (deutsch: \"Eichhof\") ist eine ehemalige Landgemeinde im estnischen Kreis Võru mit einer Fläche von 172,18 km2. Sie hatte 1691 Einwohner (Stand: 1. Januar 2017). Seit 2017 ist Lasva Teil der Landgemeinde Võru. ", "id": 2086472} {"src_title": "Alexander Hacke", "tgt_title": "Alexander Hacke", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Počátkem 80. let vydal několik sólových kazet a minialb, např. \"Hiroschima\". Stal se dlouholetým členem Einstürzende Neubauten a byl rovněž členem několika dalších skupin, např. \"Sentimentale Jugend\", \"Sprung aus den Wolken\" a \"Mona Mur\".", "section_level": 2}, {"title": "Einstürzende Neubauten.", "content": "V roce 1980, v 15 letech vstoupil do Einstürzende Neubauten, která byla založena dříve v tom samém roce. Hacke hrál na kytaru a pracoval až do poloviny 90. let na zvuku kapely. Pak přešel z kytary na baskytaru a nyní na ni hraje a podle lídra skupiny Blixy Bargelda je \"hudebním ředitelem skupiny\".", "section_level": 2}, {"title": "Sólové aktivity.", "content": "Hackeho prvním sólovým albem bylo \"Filmarbeiten\" (1992). V 90. letech byl frontmanem kapely Jever Mountain Boys, která hrála oblíbené písně, zvláště coververze country hudby. V roce 2003 zorganizovali Alexander Hacke a jeho dlouholetá partnerka Danielle de Picciottová (manželé od roku 2006) měsíční akci \"BadaBing\" ve slavném berlínském klubu 70. let \"Big Eden\", na které prezentovali nové a neobvyklé kapely a touto cestou iniciovali rozšíření nové vlny hudby \"Futur-electroclash\" z Berlína do celé Evropy. Hodně spolu cestovali, předváděli multimediální show a prezentovali workshopy o berlínské undergroundové kultuře. V roce 2004 produkovala Danielle de Picciottová dokument o Einstürzende Neubauten, na jehož hudbě pracoval Alexander Hacke. V roce 2005 Hacke a de Picciottová koncipovali a režírovali po celé Evropě audiovizuální live show \"The Mountains of Madness\" podle povídek H. P. Lovecrafta a k účasti a vystoupení na úspěšné produkci pozvali anglickou trojici The Tiger Lillies. Od roku 2000 Hacke vytvořil album \"Sanctuary\" (vyšlo v roce 2005), cestoval po Evropě a Severní Americe s mobilním rekordérem a spolupracoval s mnoha umělci, jakými byli např. J. G. Thirlwell (Foetus), Caspar Brötzmann, Larry Mullins (Toby Dammit), Vinnie Signorelli (Unsane), Michael Evans (KBZ 200), Sugarpie Jones (Celebrity Skin), Bob Rutman (Steel Cello Ensemble), Nils Wohlrabe (The Leather Nun), Gianna Nannini, Andrew Chudy (alias N. U. Unruh, Einstürzende Neubauten), Lary 7 (The Analog Society) a David Yow (The Jesus Lizard). V recenzích na toto album byl Hacke srovnáván s Frankem Zappou a Captainem Beefheartem. \"Road Record\", výtažek z něhož je k vidění na albu Sanctuary, zdokumentovala de Picciottová. Nahrávka popisuje revoluční nahrávací styl Hackeho, který použil při nahrávání Sanctuary. Při svých sólových aktivitách užívá především hudební software od firmy Native Instruments. Hacke také přispíval k několika soundtrackům k filmům, např. \"Sonnenallee\" a \"Divoký život\" (biografie Uschi Obermaierové, 2006/07). Hacke produkoval hudbu k filmu Fatiha Akina \"Head-On\" (2004) a je hlavní postavou ve filmu \"\" (2005), Akinova dokumentu o istanbulské hudební scéně.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "První přítelkyní Alexandera Hackeho byla Christiane F., známá celosvětově proslaveným filmem a knihou \"My děti ze stanice ZOO\", která je biografií o její závislosti na heroinu. Společně vystupovali po Evropě a USA s jejich kapelou Sentimentale Jugend a také se spolu objevili ve filmu z roku 1983 \"Dekodér\". 3. října 1989 se v Berlíně narodil Hackeho syn Joschua. Jeho matkou je Angela Mettbachová, postava berlínského nočního života, která měla krátkou hudební kariéru s kapelou Octopussy. Hacke byl také krátce ženatý s německou herečkou a zpěvačkou Meret Beckerovou a byl vtáhnut do její hudební kariéry. Beckerová byla hostem na albu Einstürzende Neubauten \"Ende Neu\". V roce 2006 se Hacke oženil se svoji dlouholetou partnerkou Danielle de Picciottovou, Američankou, v Berlíně žijící multimediální umělkyní, která je známá tím, že založila spolu s Dr Mottem berlínskou Love Parade a tím, že zpívala v kapele \"Space Cowboys\". Alexander Hacke je vegetarián, stejně jako většina členů Einstürzende Neubauten.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexander Hacke (také znám jako Alexander von Borsig, Alex Hacke, Hacke, * 11. října 1965, Berlín/Neukölln) je kytarista, baskytarista, zpěvák, experimentální/industriálový/elektronický hudebník z Německa. ", "tgt_summary": "Alexander Hacke (* 11. Oktober 1965 in Berlin-Neukölln) ist ein deutscher Musiker, Musikproduzent, Komponist von Filmmusik und Schauspieler. Bekannt ist er vor allem als Gitarrist (1980–1994) und Bassist (seit 1994) der Band \"Einstürzende Neubauten\". Von 1980 an trat er für einige Jahre unter dem Künstlernamen Alexander von Borsig auf.", "id": 2297468} {"src_title": "COM (soubor)", "tgt_title": "COM-Datei", "src_document": [{"title": "Binární formát v DOSu a CP/M.", "content": "Formát souboru codice_1 je binární formát původně používaný v systémech CP/M a DOS. Je velmi jednoduchý, nemá hlavičku (s výjimkou souborů v CP/M 3) ani metadata, obsahuje pouze kód a data. Tato jednoduchost je ovšem za cenu, že binárka může mít maximální velikost 64 KiB a veškerý kód i data jsou uložena v jednom segmentu. Vzhledem k tomu, že chybí informace o relokaci, soubor je načten do operační paměti na předem nastavenou adresu (offset 0100h bezprostředně po PSP), odkud bude i spuštěn. Toto nebyl problém na prvních 8bitových počítačích, ovšem tento fakt je hlavním důvodem, proč se formát codice_1 přestal používat brzy po zavedení 16bitových a 32bitových procesorů. V architektuře Intel 8080 lze adresovat pouze 65536 bajtů paměti (rozsah adres 0000h až FFFFh). V CP/M bylo prvních 256 bajtů paměti (od 0000h do 00FFh) vyhrazených pro systémové použití a každý uživatelský program musel být nahrán přesně od adresy 0100h, odkud byl následně spuštěn. Soubory codice_1 se na tento model hodí perfektně. Všimněme si, že před zavedením MP/M a Concurrent CP/M nebylo možné spustit více než jeden program nebo příkaz ve stejném čase. Všechny se totiž musely načíst na adresu 0100h. Přestože v operačních systémech DOS i CP/M je formát souboru codice_1 stejný, soubory nejsou kompatibilní. V DOSu jsou použity strojové instrukce x86 (i systémová volání DOSu), zatímco v CP/M jsou použity strojové instrukce Intel 8080 a systémová volání CP/M (programy vyhrazené pro určité konkrétní systémy mohou navíc obsahovat další instrukce Intel 8085 nebo Z80). Je ovšem možné přeložit soubor codice_1, který poběží v obou operačních systémech. Nazývá se fat binary („tlustá binárka“). Nejedná se ale o kompatibilitu na úrovni strojových instrukcí. V podstatě se jedná o dva různé programy se stejnou funkčností v jednom souboru, kde každá část používá strojové instrukce své hardwarové platformy. Operační systém si ze souboru codice_1 vybere část určenou právě pro něj. V CP/M 3 může codice_1 soubor obsahovat i 256bajtovou hlavičku, což signalizováno hodnotou prvního bajtu (hodnota prvního bajtu nastavena na C9h). Hodnota C9h odpovídá 8080 instrukci RET (návrat z podprogramu), takže v případě, že dojde ke spuštění na starší verzi CP/M, která nepodporuje toto rozšíření, dojde k okamžitému ukončení programu. Jelikož instrukční sady 8085 a Z80 jsou nadmnožinami 8080, toto opatření funguje na všech třech systémech CP/M. Instrukce C9h je ale neplatný operační kód na 8088/8086 a způsobí výjimku. Z důvodu vyhnutí se kolizi, zavaděče některých verzí DOSu zamítají programy začínající C9h. Operační kód C9h pro návrat je až v 80188/80186.", "section_level": 1}, {"title": "Velké programy.", "content": "V systémech MS-DOS a DOS kompatibilní, není zavaděčem nebo běhovým prostředím stanovena žádná správa paměti pro codice_1 soubory. Veškerá paměť je codice_1 souboru jednoduše přístupná. Po spuštění je do operační paměti také znovunačten shell COMMAND.COM. To umožňuje, že soubor codice_1 může být velmi jednoduchý, ale i libovolně složitý s vlastním řízením paměti. Příklad složitého codice_1 programu je COMMAND.COM, shell MS-DOSu, který poskytuje zavaděč pro načtení jiných codice_1 nebo codice_16 programů. Programy nebo datové segmenty větší než dostupná paměť mohou být dynamicky načítány. Výhoda codice_1 programů oproti codice_16 je obvykle menší velikost binárky a snazší programování v jazyce symbolických adres (nesprávně \"assembler\"). Jakmile byly ale k dispozici kompilátory a linkery s dostatečným výkonem, přestalo být výhodné používání formátu codice_1 pro rozsáhlé programy.", "section_level": 1}, {"title": "Podpora na platformách.", "content": "Formát codice_1 je stále spustitelný na mnoha moderních platformách Windows. Spuštěn je ale v subsystému emulace MS-DOS. Soubory codice_1 mohou být také spouštěny v emulátorech DOSu, jakým je například DOSBox.", "section_level": 1}], "src_summary": "COM je v informatice typ spustitelného souboru, který je používán v několika operačních systémech. Původní použití zkratky bylo pro soubor typu \"Command\", což je textový soubor obsahující příkazy, které budou po spuštění předány operačnímu systému (podobně, jako je v DOSu zpracován dávkový soubor). Spustitelné soubory ve formátu codice_1 nemusí mít pro spuštění vždy nutně příponu souboru codice_1. V systému CP/M a počátečních verzích systému MS-DOS tomu tak ale muselo být. ", "tgt_summary": "Eine COM-Datei ist eine ausführbare Datei in CP/M, MS-DOS und zu MS-DOS kompatiblen Betriebssystemen. Der Name leitet sich aus der Dateinamenserweiterung „.COM“ ab, die für das englische Wort \"command\" („Befehl“) steht. ", "id": 1769002} {"src_title": "Caravaggio (film, 1986)", "tgt_title": "Caravaggio (Film)", "src_document": [{"title": "Film.", "content": "\"Carravagio\" představuje Jarmanovo nejznámější filmové dílo. Připravoval je celých sedm let, v jejichž průběhu vzniklo 17 verzí scénáře. Natočen byl s rozpočtem asi 475 tisíc liber, s několika známými i tehdy neznámými herci. David Bordwell označil film v rámci Jarmanovy tvorby zjednodušeně za mainstreamový, i když výrazně přesahuje nároky kladené na běžnou kinematografickou tvorbu hlavního proudu. Film je druhým v pořadí ze čtyř životopisných snímků Dereka Jarmana; dalšími byly Sebastiane (1976), Edward II. (1991) a Wittgenstein (1993). Caravaggio sám vypráví svůj příběh retrospektivně formou vzpomínek umírajícího umělce na své osobní a tvůrčí prožitky. Jarman však film nepojal jako běžný životopisný film, nýbrž jako silně stylizovanou představu malířova světa, v níž se nenechal omezovat ani historickými souvislostmi. Příběh ve filmu téměř chybí, pozornost se soustřeďuje na osobu malíře a jeho tvorbu. Čas nehraje významnou roli, střídají se malířovy životní etapy a Jarman použil i řadu anachronismů: kostýmy ze 17. století i ze současnosti jsou doplňovány motocyklem, psacím strojem, cigaretou. Ve filmu se také objevuje řada autobiografických prvků. Caravaggia s režisérem pojí homosexuální orientace.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Caravaggio představoval první Jarmanovu spolupráci s herečkou Tildou Swinton a zároveň její první filmovou roli. Autorem kopií Caravaggiových maleb použitých ve filmu byl filmový architekt Christopher Hobbs, který spolupracoval i na Jarmanových filmech \"Sebastiane\" (jako ilustrátor), \"Jubilee\" (jako kostýmní návrhář), \"The Last of England\" a \"Edward II.\", na \"Sametové extázi\" (Velvet Goldmine) Todda Haynese či \"Orlandovi\" Sally Potter. V Sebastianovi, Edwardovi II. a Andělské konverzaci také zahrál vedlejší postavy. Film byl uveden v hlavní soutěži Berlínského mezinárodního filmového festivalu (Berlinale) 1986, kde získal ocenění mezinárodní poroty Stříbrný medvěd za ojedinělý počin. V roce filmové premiéry vyšel knižně i Jarmanův kompletní scénář k filmu s komentářem. V českých kinech nebyl film před rokem 1989 uváděn, poté se objevil v klubové distribuci. V roce 2000 byl mimo jiné uveden na filmové přehlídce Duha nad Brnem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Caravaggio je britský film režiséra Dereka Jarmana z roku 1986. Jde o historické životopisné drama pojímající osobnost italského barokního malíře Michelangela Merisi da Caravaggio (1571–1610).", "tgt_summary": "Caravaggio ist eine Filmbiografie des Regisseurs Derek Jarman über den italienischen Maler Michelangelo Merisi da Caravaggio. Gedreht wurde das Drama im Jahr 1986 in verlassenen Lagerhäusern entlang der Themse in London mit einem Budget in Höhe von 715.000 US-Dollar vom Britischen Filminstitut. ", "id": 123044} {"src_title": "NGC 891", "tgt_title": "NGC 891", "src_document": [{"title": "Pozorování.", "content": "Na obloze se nachází ve východní části souhvězdí, 3,5° východně od hvězdy Alamak (γ And) a 3,5° západně od hvězdokupy Messier 34. Galaxie je za dobrých podmínek viditelná již malými až středně velkými dalekohledy jako slabě zářící protáhlá skvrna. Pásy kosmického prachu jsou v galaxii viditelné pouze velkými dalekohledy. Hubbleův vesmírný dalekohled pozoroval galaxii NGC 891 v roce 1999 v oboru infračerveného záření. V roce 2005 byla díky svému půvabu a zájmu vědců vybrána na první světlo pro velký binokulární dalekohled na Mount Grahamu v Arizoně. Dne 21. srpna 1986 byla v galaxii objevena supernova o zdánlivé hvězdné velikosti 14 mag a dostala označení SN 1986J.", "section_level": 1}, {"title": "Zvláštnosti.", "content": "NGC 891 vypadá tak, jak si myslíme, že by vypadala naše Galaxie, kdybychom se na ni dívali také z boku (někteří astronomové si všimli, jak je NGC 891 podobná naší Galaxii, když pozorují Mléčnou dráhu na jižní polokouli) a ve skutečnosti se obě galaxie považují za velmi podobné na základě jejich svítivosti a velikosti. Výzkumy pohybu molekulárního vodíku také prokázaly pravděpodobnou přítomnost galaktické příčky. Navzdory tomu snímky s vysokým rozlišením ukázaly v prachovém pásu této galaxie neobvyklé vláknité obrazce. Tyto obrazce vychází z galaktického disku a zasahují až do galaktického hala. Vědci předpokládají, že jde o mezihvězdný prach, který byl vyvržen výbuchy supernov z galaktického disku směrem do hala. Není ovšem vyloučeno, že by tento jev byl způsoben tlakem záření prudce vznikajících hvězd. Na okraji galaxie se nachází mnoho rozlehlých spojitých podstruktur s malou plošnou jasností, které v obrovských proudech obepínají galaxii až do vzdáleností přibližně 50 kpc. Jádro a disk galaxie jsou obklopeny plochým a tenkým obalem hvězd, který má příčný a podélný rozměr 15 respektive 40 kpc a který se považován za pozůstatek narušené satelitní galaxie, kterou NGC 891 pohlcuje. Je mnoho galaxií, které z naší Galaxie vidíme, ale pro pomyslného pozorovatele v galaxii NGC 891 by byla naše Galaxie neviditelná, přinejmenším ve viditelné oblasti spektra, protože by se nacházela v oblasti, kterou by zakrýval kosmický prach disku této galaxie. Toto by se týkalo nejen Galaxie v Andromedě, kterou by jinak pozorovatel viděl podobně z boku, jako my vidíme NGC 891, ale také celé Kupy galaxií v Panně.", "section_level": 1}, {"title": "Sousední galaxie.", "content": "NGC 891 je členem Skupiny galaxií NGC 1023, která leží ve vzdálenosti 32,3 milionů světelných let a nachází se tedy nedaleko od Místní skupiny galaxií, ve které leží i Galaxie Mléčná dráha. Nejjasnějšími členy Skupiny galaxií NGC 1023 jsou galaxie NGC 1023, NGC 891 a NGC 925.", "section_level": 1}], "src_summary": "NGC 891 (také známá jako Caldwell 23) je spirální galaxie viditelná z boku v souhvězdí Andromedy, vzdálená od Země asi 32,5 miliónů světelných let. Byla poprvé pozorována Williamem Herschelem dne 6. října 1784. V jejím jádře se nachází oblast HII.", "tgt_summary": "NGC 891 ist eine Spiralgalaxie mit ausgedehnten Sternentstehungsgebieten vom Hubble-Typ Sb im Sternbild Andromeda am Nordsternhimmel. Sie hat eine Winkelausdehnung von 11,7' × 1,6' und eine scheinbare Helligkeit von 10,1 mag. Die Galaxie ist rund 30 Millionen Lichtjahre von der Milchstraße entfernt und gehört zur NGC-1023-Gruppe. Mit einem Durchmesser von 150.000 Lichtjahren ist NGC 891 die dominierende Galaxie dieser Gruppe und gleichzeitig eine der größten bekannten Spiralgalaxien. Das Objekt steht in Wechselwirkung mit der etwa 250.000 Lj. von ihr entfernten Zwerggalaxie UGC 1807.
Im selben Himmelsareal befinden sich weiterhin u. a. die Galaxien NGC 898, NGC 906, NGC 909, NGC 911. ", "id": 1885365} {"src_title": "Me'ir Amit", "tgt_title": "Meir Amit", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se ve městě Tiberias u břehů Galilejského jezera jako Me'ir Slucki. Společně s rodinou, která byla činná v dělnicko-sionistickému hnutí, se jako malý přestěhoval do Jeruzaléma a Ramat Ganu. Chodil do zemědělské školy v kibucu Giv'at ha-Šloša a na telavivskou střední školu Balfour Reali. V roce 1936, v patnácti letech, vstoupil do židovské podzemní vojenské organizace Hagana a v roce 1939 odešel do kibucu Alonim v dolní Galileji. V řadách Hagany sloužil v letech 1940 až 1945 jako palestinský židovský policista. V té době si rovněž hebraizoval své příjmení na Amit. V roce 1941 se oženil s Jonou Kelmanovou, se kterou měl později tři dcery.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenská kariéra.", "content": "V řadách Hagany se účastnil bojů během izraelské války za nezávislost, ve které bojoval v bitvě u Mišmar ha-Emek, v bitvě u Jizre'elského údolí a v bitvě o Dženín, ve které byl zraněn. Po uzdravení se stal zástupcem velitele 15. pěšího praporu brigády Golani a posléze povýšil na velitele 19. obrněného praporu téže brigády. Během války jeho obrněný prapor bojoval v operacích Chorev a Uvda a patřil mezi první jednotky brigády Golani, které dosáhly jihoizraelského města Ejlat. Po válce se rozhodl opustit kibuc a vstoupil do řad Izraelských obranných sil (IOS). V letech 1951 až 1952 byl velitelem brigády Golani a z této pozice velel bitvě u Tel Mutila, která byla izraelskou reakcí na syrské překročení demilitarizovaného pásma na Golanských výšinách. Během bitvy se Izraelcům podařilo zatlačit Syřany zpět na jejich část demilitarizovaného pásma, avšak za cenu 40 mrtvých izraelských vojáků a mnoha dalších zraněných, za což byl Amit izraelským armádním velením kritizován. V roce 1952 byl jmenován velitelem školícího velitelství IOS. V roce 1954 se zúčastnil důstojnického kurzu ve městě Camberley ve Spojeném království a po návratu do Izraele stanul v čele operačního oddělení IOS. V roce 1955 byl jmenován velitelem jižního velitelství IOS a o rok později byl opětovně jmenován do čele armádního operačního oddělení. Ze svých funkcí byl zodpovědný za naplánování a provedení Sinajského tažení z roku 1956. V letech 1958 až 1959 stál v čele centrálního velitelství IOS. V roce 1958 se vážně zranil během rutinního parašutistického tréninku, když se mu při seskoku jen částečně otevřel padák. Po několik dní byl jeho stav kritický a po zlepšení strávil osmnáct měsíců v nemocnici. Po propuštění z nemocnice byl poslán na studijní pobyt do Spojených států, kde studoval ekonomii na Columbijské univerzitě v New Yorku, kterou absolvoval v roce 1961.", "section_level": 1}, {"title": "Zpravodajská kariéra.", "content": "Po svém návratu do Izraele v roce 1961 Amit vyhověl žádosti náčelníka Generálního štábu Cvi Cura a stal se náčelníkem vojenské zpravodajské služby Aman. Ve funkci jej provázely střety s tehdejším ředitelem Mosadu Iserem Har'elem ohledně kompetencí obou služeb. Amit přitom patřil k nejnekompromisnějším kritikům Mosadu a společně s náměstkem ministra obrany Šimonem Peresem kritizoval Har'ela za jeho postup vůči egyptskému raketovému programu. V červenci 1962 totiž egyptský prezident Gamál Násir veřejně prohlásil, že Egypt vlastní pro boj s Izraelem nové tajné zbraně. Tato skutečnost však nebyla v Izraeli plně známá, neboť byl Mosad zaneprázdněn jinými úkoly: „Har'elovi se kladlo za vinu, že nebyl schopen tento vývoj situace předvídat (...) a že při honbě za nacisty a sledováním Joseleho Schumachera po celém světě zbytečně mrhal časem a prostředky Mosadu.“ Nedlouho nato zjistili agenti Mosadu informace o původu těchto zbraní. Již od 50. let totiž v egyptském zbrojním průmyslu působila řada německých techniků, inženýrů a bývalých důstojníku Wehrmachtu. Přímo na egyptském raketovém programu přitom pracovali němečtí raketoví odborníci, kteří se během druhé světové války podíleli na nacistickém programu raket V-2. Po zjištění těchto skutečností byl Har'el „přesvědčen, že němečtí vědci pracují na zbraních ohrožujících samotnou existenci Izraele.“ Mosad proto zahájil operaci s krycím názvem „Damokles“, jejímž součástí bylo zasílání dopisových bomb, únosy a řada „nehod.“ Celá záležitost se provalila v březnu 1963, když byli ve Švýcarsku zatčeni dva agenti Mosadu. Kvůli „rozsáhlé hysterické tiskové kampani“, která mohla ohrozit Ben Gurionovu politiku vůči Západnímu Německu a tajný německo-izraelský nákup zbraní, nařídil Ben Gurion Har'elovi zastavit všechnu činnost proti německým vědcům v Egyptě. Har'el však namísto toho rezignoval, načež Ben Gurion povolal Amita do Tel Avivu, kde mu nakázal, aby po Har'elovi převzal řízení Mosadu do doby, než se po Har'elovi najde vhodný nástupce. Na devět měsíců se stal historicky jediným člověkem, který zároveň stál ve vedení Amanu i Mosadu.", "section_level": 1}, {"title": "V čele Mosadu.", "content": "Po nástupu do čela Mosadu se Amit musel vyrovnat s animozitou svého předchůdce, který se při nejrůznějších příležitostech snažil zpochybňovat jeho vedení. Har'el však nebyl jediným, komu se nový ředitel nelíbil; část nespokojených agentů, včetně například budoucího premiéra Jicchaka Šamira, z agentury na protest odešla. Patrně nejvážnější situací, při níž Har'el požadoval Amitovo propuštění, bylo zapletení Mosadu do vraždy marockého opozičního vůdce Mehdiho Ben Barky z roku 1965. Počátkem 60. let totiž Mosad spolupracoval s marockou tajnou službou, kterou dokonce pomáhal reformovat a cvičit její agenty. V roce 1965 požádal marocký ministr vnitra a šéf tajné služby Mohamed Oufkir Mosad, aby pomohl vypátrat Ben Barku, který plánoval svržení marockého monarchistického režimu. Do operace se zapojila i francouzská tajná služba SDECE. Ve spolupráci všech tří tajných služeb byl Ben Barka vypátrán a marockými a francouzskými agenty v říjnu 1965 unesen do Paříže. Následně byl po výslechu a mučení zabit. Poté, co se celá událost provalila, začalo ve Francii médii velmi sledované vyšetřování. Přestože se Francouzi o podílu Izraelců nezmínili, požadoval Har'el v Izraeli odvolání Amita či premiéra Levi Eškola a zodpovědnou osobu obvinil z porušení národního a mezinárodního práva. Amit však „účast izraelských agentů na únosu a zavraždění Ben Barky popřel a tvrdil, že Mosad v celém případě sehrál jen ‚okrajovou úlohu‘: Marokáncům pouze dodal ‚jeden pas‘ a ‚pronajal pro ně několik aut‘.“ Zároveň dodal, že premiér Eškol dal k operaci souhlas. Následně proběhlá dvě interní vyšetřování však žádný výsledek nepřinesla. Amitovi se nakonec podařilo celou událost přečkat a samotný skandál zůstal v tajnosti. Amitovu působení v čele Mosadu je však připisováno ukončení rivality mezi tajnými službami, které se dlouhá léta potýkala s nejednoznačností pole působnosti. To bylo umožněno především jeho chápáním potřeby koordinace a spolupráce mezi jednotlivými službami. Za Amitova vedení došlo k řadě významných úspěchů zpravodajské služby a připisuje se mu i velká zásluha na rozšíření sítě agentů (tzv. HUMINT), zvláště v arabském světě. Jedním z jeho prvních rozhodnutí bylo v roce 1964 navázání spolupráce s iráckými Kurdy, které Mosad pomáhal cvičit a zbrojit. Kurdy v Iráku dokonce Amit několikrát tajně navštívil. Velkým úspěchem izraelských zpravodajských služeb byla infiltrace špiona Eliho Kohena (krycí jméno „Menaše“) do nejvyšších úrovní syrské politiky. Kohen byl v květnu 1960 naverbován do zvláštní jednotky vojenské rozvědky Aman a následně vyslán přes Argentinu, coby bohatý obchodník, v roce 1962 do Sýrie. V Sýrii vystupoval jako prosperující obchodník s nábytkem a postupně získal mnoho konexí ve vysokých finančních, vojenských a politických kruzích, včetně úzkých styků s nejvýznamnějšími představiteli strany Baas. Díky tomu se například se syrskými přáteli vypravil v červenci 1962 na výlet po syrských opevněních na Golanských výšinách a získané informace a pořízené fotografie pak Izraeli později pomohly při dobytí tohoto hornatého území v šestidenní válce v roce 1967. V roce 1964 byl Kohen převelen pod Mosad a nadále pokračoval ve své špionážní činnosti v Sýrii. Kohen však nepatřil mezi dokonalé špiony a jeho časté používání vysílačky, navíc na stejné frekvenci, nakonec vedlo k jeho odhalení syrskou kontrarozvědkou. V následném procesu byl odsouzen k trestu smrti a 19. května 1965 veřejně oběšen. Mezi nejvýznamnější úspěchy Mosadu pod Amitovým vedením však patřilo zorganizování únosu tehdy nejmodernějšího sovětského stíhacího letounu MiG-21F z výzbroje iráckého letectva v roce 1966. Celou operaci přitom iniciovala poznámka tehdejšího velitele letectva a pozdějšího prezidenta Ezera Weizmana, který v roce 1963 směrem k Amitovi prohlásil: „Když mi sem dopravíte Mig-21, odvedete dobrou práci.“ Operace dostala kódový název „Jahalom“, avšak Mosad při ní zprvu nebyl úspěšný. Nakonec se mu ale podařilo k dezerci přemluvit iráckého pilota, kapitána Munira Redfu, který pocházel z maronitské křesťanské rodiny. Výměnou za dezerci Redfa žádal, aby Mosad propašoval z Iráku jeho rodinu. Navíc byla dohodnuta finanční odměna ve výši více než milion dolarů. Celá operace nakonec proběhla 16. srpna 1966. Redfa letěl přes severní Jordánsko a krátce před izraelským vzdušným prostorem mu přiletěly naproti dva izraelské stíhací letouny. Díky získání letounu, který byl ve výzbroji všech nepřátelských států, se Izraeli podařilo zjistit letové a technické vlastnosti a parametry letounu, které se později ukázaly jako nedocenitelné při šestidenní válce v roce 1967. Plány letounu i letoun samotný Izrael rovněž zapůjčil americké straně (CIA a USAF), díky čemuž došlo k ještě většímu upevnění vzájemných vztahů. Díky těmto agentům v egyptské armádě měla IOS během Šestidenní války v roce 1967 k dispozici klíčové informace pro izraelský preventivní úder proti egyptským leteckým základnám (operace Moked). Další detailní informace dodané Amitovým Mosadem pak posloužily při následné pozemní ofenzívě. Díky Amitovi, který přesvědčil tehdejšího amerického prezidenta Johnsona a šéfa CIA Helmse, se v šestidenní válce dostalo Izraeli na diplomatické půdě podpory Spojených států.", "section_level": 2}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Po svém odchodu z Mosadu dále pracoval pro vládu. V roce 1976 vystoupil ze Ma'arachu a pomáhal zakládat Demokratické hnutí za změnu (zkráceně Daš) Moše Dajana. Ve volbách v roce 1977 pak za tuto stranu kandidoval do Knesetu a stal se jeho poslancem. V roce 1977 byl jmenován ministrem dopravy a komunikací ve vládě Menachema Begina, čímž rozhněval své někdejší labouristické kolegy a přátele. V roce 1978 však vládu i Daš opustil a stal se členem opoziční liberální strany Šinuj a v roce 1980 se nakonec vrátil do Ma'arachu. Během funkčního období sedmého Knesetu byl členem výboru pro zahraniční věci a obranu. Po jednom funkčním období v Knesetu v roce 1982 ukončil svou politickou dráhu.", "section_level": 1}, {"title": "Po odchodu z politiky.", "content": "Po odchodu z politiky zastával řadu vysokých pozic v izraelských hi-tech společnostech. Stal se jedním z „otců“ výstavby první izraelské telekomunikační družice Amos. V roce 2003 mu byla udělena Izraelská cena za celoživotní přínos izraelské společnosti. V roce 2006 poskytl rozhovor, ve kterém zhodnotil boj s islámským terorismem. Na konflikt s ním se dívá jako na třetí světovou válku kvůli snahám rozšířit islám po celém světě. Zastává také názor, že by současný íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád měl být odstraněn. Před svou smrtí byl předsedou izraelského Střediska pro zvláštní studia. Izraelský prezident Šimon Peres o něm po jeho smrti prohlásil:", "section_level": 1}], "src_summary": "Me'ir Amit (: מאיר עמית, rodným jménem Me'ir Slucki, : מאיר סלוצקי; žil 17. března 1921 – 17. července 2009) byl izraelský politik, generálmajor Izraelských obranných sil (IOS), náčelník izraelské vojenské rozvědky Aman v letech 1962 až 1963 a ředitel izraelské rozvědné služby Mosad v letech 1963 až 1968. Je historicky jediným člověkem, který stál zároveň v čele obou těchto zpravodajských služeb.", "tgt_summary": "Meir Amit (; * 17. März 1921 als \"Meir Slutzki\" in Tiberias, damals Palästina; † 17. Juli 2009 in Tel Aviv-Jaffa, Israel) war ein israelischer General (\"Aluf\") und von 1963 bis 1968 Direktor des israelischen Geheimdienstes Mossad.", "id": 895814} {"src_title": "Harvey Weinstein", "tgt_title": "Harvey Weinstein", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Weinstein se narodil 19. března 1952 v New Yorkuv rodině Maxe Weinsteina (brusiče diamantů) a Miriam. Jeho rodina byla židovského původu a prarodiče byli polští imigranti. Vyrůstal v rodině spolu se svým bratrem Bobem Weinsteinem. Absolvoval střední školu John Bowne High School a univerzitu v Buffalo. Weinstein byl dvakrát ženatý. V roce 1987 se oženil se svou asistentkou Eve Chiltonovou, se kterou se rozvedl v roce 2004. Měli spolu 3 dcery - Remy (dříve Lily) se narodila v roce 1995, Emma v roce 1998 a Ruth v roce 2002. V roce 2007 si vzal anglickou designérku módy a herečku Georginu Chapmanovou. Měli spolu dceru Indii Pearl, která se narodila v roce 2010 a syna Dashiella, který se narodil v roce 2013. V říjnu 2017 Chapmanová prohlásila, že Weinsteina opustí kvůli aféře týkající se sexuálního obtěžování.", "section_level": 1}, {"title": "Aféra sexuálního obtěžování.", "content": "V listopadu 2017 si Weinstein najal soukromé bezpečnostní služby, aby zajistily informace o ženách a novinářích, kteří se zabývají jeho případem. Dle několika desítek stran dokumentů a 7 lidí, kteří byli přímo zapojeni do nabídky, Weinstein najal firmu Kroll, jednu z největších soukromých špionážních agentur, a Black Cube (Černá kostka), kterou vede bývalý důstojník Mossadu. Společnost Black Cube měla zastavit zveřejnění aféry a obdržela za to 1,3 mil USD. Weinstein osobně dohlížel na zjištěné poznatky, které tyto agentury získaly. Další podrobné detaily např. o zapojení osoby Stella Penn Pechanecová alias Diana Filipová alias Ana ze smyšlené firmy Reuben Capital Partners ve prospěch Weinsteina viz zdroj. Seznam konkrétních jmen žen, které Weinsteina obvinily a konkrétních činů viz. Kompletní listina s 87 publikovanými jmény žen viz Na reportáži o Weinsteinovi spolupracoval také Rich Mc Hugh z NBC News. Tato stanice se rozhodla aféru Weinstein nepublikovat a rozhodnutí padlo z nejvyšších míst NBC. V únoru 2018 spáchala sebevraždu Jill Mesicková, která mj. pracovala jako manažerka herečky Rose McGowanové (jedné z žen, která Weinsteina obvinila) a následně začala pracovat ve filmovém studiu Miramax pod vedením Harveyho Weinsteina. Anthony Bourdain v červenci 2018 vyjádřil plnou podporu obětem Harvey Weinsteina. V posledním rozhovoru (byl publikován až po jeho smrti) se Anthony Bourdain vyjadřoval o Harveym Weinsteinovi. Jeho přítelkyní byla Asia Argentová, italská herečka, která obvinila Harvey Weinsteina jako jedna z prvních žen ze sexuálního obtěžování. Na konci roku 2019 Weinstein dosáhl dohody s více než třiceti ženami, které ho obvinily, o vyplacení celkem 25 milionu dolarů (v danou dobu v přepočtu 570 milionů korun) za stažení jejich žalob. Dohodu ještě musí potvrdit soud. Sám Weinstein by podle dohody nic nezaplatil, vše by pokryly pojišťovny na základě smluv s Weinsteinovými firmami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Harvey Weinstein (* 19. března 1952 New York) je americký filmový producent, který se svým bratrem Bobem založil filmovou společnost Miramax, jež produkovala filmy, Sex, lži a video, Zamilovaný Shakespeare a další filmy. Poté co Weinstein opustil Miramax, založil spolu se svým bratrem Bobem další společnost s názvem \"The Weinstein Company\", která funguje jako filmové studio. Spolu s Bobem byl předsedou této společnosti v letech 2005 až 2017. Tuto společnost byl nucen kvůli níže uvedenému skandálu opustit. ", "tgt_summary": "Harvey Weinstein, CBE ([]; * 19. März 1952 in Flushing, Queens, New York City) ist ein US-amerikanischer Filmproduzent. Im Oktober 2017 wurde Weinstein beschuldigt, eine große Anzahl Frauen sexuell belästigt zu haben, und im März 2020 wegen Vergewaltigung zu 23 Jahren Haft verurteilt. Die Vorwürfe weiteten sich zum Weinstein-Skandal aus, der zu seiner Entlassung aus der Weinstein Company und dem Ausschluss aus der Academy of Motion Picture Arts and Sciences (AMPAS) führte, die die Oscars verleiht.", "id": 2074907} {"src_title": "Bobby Zamora", "tgt_title": "Bobby Zamora", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Zamora se narodil v londýnské části Barking, potom navštěvoval Essex Junior School a následně Barking Abbey Secodary School. Jako malý kluk hrál za fotbalový klub Senrab ve východním Londýně, spolu s Johnem Terrym, Ledley Kingem, Jlloydem Samuelem a Paulem Koncheskym. Jako celoživotní fanoušek West Hamu United začal hrát za tuto akademii, ale byl propuštěn, společně s Jlloydem Samuelem, Fritzem Hallem a Paulem Koncheskym. Právě s Koncheskym se později vrátil do West Hamu a následně i do Fulhamu.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bristol Rovers.", "content": "Zamora se připojil k Bristolu Rovers v srpnu 1999. Za klub nastoupil celkem v šesti zápasech. V roce 2000 byl poslán na hostování do Bath City, kde se v šesti zápasech ve všech soutěžích trefil osmkrát a do Brightonu, kde se trefil šestkrát v šesti zápasech.", "section_level": 2}, {"title": "Brighton & Hove Albion.", "content": "Zamora po vydařeném hostování přestoupil do Brightonu natrvalo za 100 tisíc liber. V klubu se rychle zapsal jako výborný střelec a začal hrát za národní tým Anglie do 21 let. Celkem zaznamenal za klub 136 zápasů a 83 gólů a pomohl klubu k dvěma postupům v řadě až do Championship. Fanoušci si ho velmi oblíbili a dokonce ho přirovnávali k Alanu Shearerovi nebo Andymu Coleovi. Zamora opustil Brighton jako šestý nejlepší střelec v historii klubu a dodnes zůstává jako jeden z jeho nejvíce uznávaných hráčů.", "section_level": 2}, {"title": "Tottenham Hotspur.", "content": "Poté co byl Zamora hodně sledován předními anglickými kluby, přestoupil za 1,5 milionu liber do Tottenhamu v červenci 2003. V Tottenhamu bojoval se silnou konkurencí a odehrál pouze 18 zápasů, z nichž 11 jako náhradník. Jediný gól vstřelil proti West Hamu v Carling Cupu a tím ho vyřadil.", "section_level": 2}, {"title": "West Ham United.", "content": "V lednu 2004 Zamora odešel do West Hamu jako výměna za Jermaina Defoa. V klubu se velmi dobře zapsal, ve svém debutu proti Bradfordu City vstřelil gól a také při svém domácím debutu vstřelil vítěznou branku proti Cardiffu. V sezoně 2004/05 Zamora vstřelil 13 gólů, včetně play-off, kde svými góly pomohl k postupu do Premier League. V sezoně 2005/06 odehrál celkem 42 ligových zápasů a vstřelil 10 gólů. West Ham skončil v horní polovině Premier League a dostal se až do finále FA Cupu, kde nezvládl penaltový rozstřel s Liverpoolem. Penalty tehdy netrefil právě Zamora, Anton Ferdinand a Paul Konchesky, o kterém již tu byla řeč. I tak byl Zamora odměněn za přínos pro tým čtyřletou smlouvou v lednu 2006. Sezonu 2006/07 začal výborně, když se v prvních čtyřech zápasech sezony trefil šestkrát. I tak West Ham bojoval celou sezonu o udržení a Zamora ukončil sezonu s 11 góly včetně kontroverzní branky proti Blackburnu a zároveň se stal prvním hráčem, který vstřelil vítězný gól na Emirates Stadium proti Arsenalu. V sezoně 2007/08 odehrál jen 14 zápasů kvůli pětiměsíčnímu zranění. Celkem za West Ham Zamora odehrál 152 zápasů a vstřelil 40 gólů.", "section_level": 2}, {"title": "Fulham.", "content": "V červenci 2008 Zamora a jeho týmový kolega John Painsil podepsali smlouvu ve Fulhamu za celkem 6,3 milionu liber. V jeho první sezoně ve Fulhamu se nemohl trefit do sítě, protože se v lize trefil jen dvakrát. Přestože se nemohl trefit, hrál důležitou roli v týmu, kterému nakonec pomohl k rekordnímu 7. místu. I tak po sezoně se již Fulham dohodl s Hullem City na přestupu za 5 milionů liber. Ale Zamora se rozhodl zůstat ve Fulhamu. Na začátku sezony 2009/10 v 3. předkole Evropské ligy proti Vetře Vilnius vstřelil gól a dva připravil. Také v prvním kole Premier League se trefil a zařídil výhru Fulhamu 1-0 proti Potsmouthu. Zamora dále skóroval v zápasech proti Hullu, Liverpoolu, Sunderlandu a Manchesteru United, když přispěl k nečekané výhře 3-0. Zamora přispěl také dvěma góly v Evropské lize proti Basileji a Fulham se dostal do vyřazovacích bojů. I na jaře si udržel výbornou formu, když skóroval v zápase proti Šachťaru Doněck, který skončil pro Fulham 2-1. Dále se vyznamenal v zápase proti Birminghamu, když se v 90. minutě trefil z volného kopu přímo do šibenice a zařídil vítězství 2-1. Ještě lépe bylo v domácím zápase proti Juventusu Turín, kdy Zamora skóroval dvakrát a přispěl ke konečné výhře 4-1 a i přes prohru venku 1-3 Fulham postoupil. Ve čtvrtfinále Evropské ligy proti Wolfsburgu znovu pomohl týmu vítězným gólem. V odvetě dokonce vstřelil jediný gól zápasu už v 19. sekundě. Tehdy se Zamorova cena na trhu odhadovala až na 40 milionů liber. Fulham přes Wolfsburg postoupil s celkovým skóre 3-1. Ani semifinále nebylo pro Fulham překážkou a ve finále, kde Zamora nastoupil do základní sestavy, 'Cottagers' prohráli 2-1 v prodloužení. V září 2010 Zamora podepsal novou smlouvu, která ho v londýnském klubu drží až do léta 2014. Následující sezonu odehrál mnohem méně zápasů, protože v utkání s Wolverhamptonem si zlomil nohu. Jeho absence byla znát a na konci sezony pomohl týmu k 8. místu, které mohlo být klidně lepší, kdyby se Zamora nezranil. Celkem tuto sezonu odehrál 14 zápasů, vstřelil 5 gólů a navíc si připsal mnoho asistencí.", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní kariéra.", "content": "Zamora byl povolán v roce 2002 do týmu Anglie do 21 let na přátelský zápas s Portugalskem. Potom byl také nominován na mistrovství Evropy téhož roku. Celkem nahrál ya mládežnickou reprezentaci 6 zápasů. V srpnu 2005 Leo Beenhakker, trenér Trinidadu a Tobaga nabídl Zamorovi místo pro Mistrovství světa 2006 v Německu. Zamora nabídku však odmítnul se slovy, že sice jeho otec je z této země, ale že se raději bude soustředit na West Ham. V srpnu 2009 dostal Zamora společně s obráncem Boltonu Jlloydem Samuelem znovu nabídku na reprezentování Trinidanu, jenže Zamora se při tréninku zranil a za reprezentaci nemohl hrát. Po sezoně 2009/10 však upoutal pozornost trenéra Anglie Fabia Capella, kterou už přijal a odehrál přátelské utkání proti Maďarsku. Málem se dostal i na Mistrovství světa 2010 v Jižní Africe, ale těsně se nevešel do soupisky pro 30 hráčů. V listopadu 2011 se dostal do základní sestavy v přátelském utkání proti Švédsku, které Anglie vyhrála 1-0.", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert Lester \"Bobby\" Zamora (* 16. ledna 1981, Londýn, Spojené království) je anglický fotbalista, který momentálně hraje za QPR. Zamora zahájil svoji kariéru v klubu Bristol Rovers, ale brzy odešel do Brightonu, kde vstřelil 77 gólů ve třech sezonách a pomohl svému klubu ke dvěma postupům v řadě. ", "tgt_summary": "Robert Lester „Bobby“ Zamora (* 16. Januar 1981 in Barking, London) ist ein englischer Fußballspieler, auf der Position des Stürmers. Er ist seit 2015 bei Brighton & Hove Albion unter Vertrag.", "id": 1814953} {"src_title": "Harry’s Bar (Benátky)", "tgt_title": "Harry’s Bar", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Harryho bar otevřel v roce 1931 barman Giuseppe Cipriani. Podle podnikových záznamů začal celý příběh o rok dříve v baru elitního hotelu Europa. Denním hostem tam tehdy byl mladý Američan Harry Pickering se svými přáteli. Asi po dvou měsících začal Harry navštěvovat bar stále méně často. Při jedné z jeho čím dál tím řidších návštěv se ho barman – právě Giuseppe Cipriani – zeptal, co se děje. Dozvěděl se, že Harryho jeho společnost opustila a zanechala mu jen kopu nezaplacených účtů. Ciprianimu se mladíka zželelo a půjčil mu svoje úspory – 10 000 lir, což je dnes téměř 8000 amerických dolarů. Harry Pickering poděkoval, zaplatil dluhy a odjel do USA. Po několika měsících se však vrátil, vyrovnal svůj dluh a navrch přidal ještě 30 000 lir. Za tyto peníze si pak spolu otevřeli bar, o kterém Cipriani celá léta snil. Pojmenovali jej Harryho bar. Díky Ciprianimu se Harryho bar začal záhy proslavovat. Mezi jeho slavné hosty patří mimo jiné Ernest Hemingway, William Somerset Maugham, baron Philippe de Rothschild, Arturo Toscanini, Orson Welles, Aristoteles Onassis, Maria Callasová, Truman Capote, Peggy Guggenheimová, Charlie Chaplin, Barbara Huttonová či Woody Allen. K nejznámějším výtvorům, jež zde spatřily světlo světa, patří světoznámé carpaccio, které tu Cipriani poprvé připravil v roce 1950, a koktejl Bellini, jehož recept Cipriani vymyslel již ve 30. letech 20. století. Poté co v roce 1980 Giuseppe Cipriani zemřel, převzal vedení baru jeho syn Arrigo, což je italsky Harry, a pokračoval v otcových šlépějích.", "section_level": 1}, {"title": "Harryho bar a kultura.", "content": "Italské ministerstvo pro kulturní dědictví a turistiku prohlásilo v roce 2001 Harryho bar za národní historickou památku. Zmínka o baru se také objevila v druhém a následujících vydáních románu Evelyn Waugha \"Návrat na Brideshead\" (původně \"Nečekaný návrat – vzpomínky kapitána Charlese Rydera\"), když v prvním vydání figuroval jen jako \"bar\".", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Harry's Bar je také vyhlášený svými koktejly Martini. Zdejší martini je velmi suché, neboť se míchá z 10 dílů ginu a jednoho dílu suchého vermutu. Jedná se o uzpůsobený koktail Montgomery Martini pojmenovaný po britském polním maršálovi Bernardu Montgomerym, který se míchá z 15 dílů ginu a 1 dílu suchého vermutu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Harry's Bar neboli Harryho bar je legendární benátský restaurant, jenž se nachází ve slepé uličce Calle Vallaresso poblíž náměstíčka (piazetty) Svatého Marka, které je prodloužením Náměstí Svatého Marka, jež vede k přístavnímu molu. Vlastníkem podniku je společnost Cipriani S.A.", "tgt_summary": "Harry’s Bar ist eine Bar in Venedig. Sie liegt westlich vom Markusplatz in der Calle Vallaresso 1323. Harry’s Bar wurde am 31. Mai 1931 von dem Italiener Giuseppe Arrigo Cipriani und seinem US-amerikanischen Freund und Geldgeber Harry Pickering eröffnet, der auch Namensgeber war. ", "id": 217918} {"src_title": "Smolnička obecná", "tgt_title": "Gewöhnliche Pechnelke", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Euroasijský druh rozšířený téměř v celé Evropě (na jihu světadílu je ale vzácný) a v severní části Asie až po oblasti na západní Sibiři, roste tam až k polárnímu kruhu. Jako okrasná rostlina byl zavlečen do Severní Ameriky. V České republice se vyskytuje sice řídce, ale není považován za ohrožený. Roste především v teplejších oblastech, ve vyšších polohách nad 1000 m n. m. se vyskytuje jen ojediněle.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Nenáročná rostlina vyžadující pro spolehlivé kvetení dostatek slunce a lehkou, propustnou zeminu. Roste na písečných až kamenitých půdách, na lesních mýtinách a okrajích světlých lesů, na pastvinách, mezích, železničních náspech i v opuštěných ruinách. Dobře snáší letní sucho i lehké přistínění. Ve středoevropském podnebí je plně mrazuvzdorná.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvalá, trsnatá bylina s jednou nebo více přímými lodyhami, vysokými 30 až 70 cm. Z vícehlavého, málo rozvětveného hlavního kořene vyrůstá větší počet sterilních výhonků vytvářející zdánlivé přízemní růžice. Květná lodyha je lysá, často hnědočervená a mimo květenství není větvená. Je téměř celá výrazně lepkavá, to má zabránit lezoucímu hmyzu dostat se k nektaru v květech. Přízemní listy s křídlatými řapíky jsou úzce kopinaté, 8 až 13 cm dlouhé a 0,5 až 1 cm široké. Lodyžní křižmostojné listy jsou přisedlé, vyrůstají z nafouklých kolének, mají obdobný tvar jako listy přízemní a směrem k vrcholu se zmenšují. Květy jsou oboupohlavné, červenofialové, vzácně i růžové či bílé a mají krátké stopky nebo jsou přisedlé. Vytvářejí husté latnaté květenství, jehož postranní osy vyrůstají z paždí hořejších listů, vřeteno květenství je lepkavé. Listeny pětičetných květů jsou trojúhelníkovité, hnědavé až červenavé a mají bílý blanitý lem. Trubkovitý kalich s krátkými zuby bývá zbarven purpurově a mívá okolo deseti žilek. Obvejčité korunní lístky s nehtem jsou 5 až 10 mm dlouhé, celokrajné nebo dvoulaločné, někdy až téměř dvoudílné a mají tupé výrůstky pakorunky. V květu je deset dlouhých tyčinek a pětidílný semeník s pěti čnělkami postavených proti kališním lístkům. Rozkvétají v květnu a červnu, opylovány jsou létajícím hmyzem. Pro znesnadnění samoopylení dozrávají blizny, až se prašníky téhož květu vypýlily. Ploidie druhu je 2n = 24.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Plod je elipsoidní, okolo 6 mm dlouhá, mnohosemenná tobolka, která je pětidílná a otvírá se pěti zuby. Obsahuje tmavohnědá, ledvinovitá, nepatrně drsná semena. Ve volné přírodě se rostlina na větší vzdálenosti rozšiřuje semeny, do blízkého okolí rozrůstáním trsů. Vyšlechtěné kultivary se v zahradnických podnicích množí výhradně vegetativně, jen tak je záruka přenosu všech požadovaných vlastností na nové rostliny.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Občas se smolnička obecná vysazuje v zahradách jako okrasná rostlina. Především se pěstují formy plnokvěté nebo s bílým květem. Původní botanický druh se vysévá ve směsích při zakládání sadovnických prvků jako jsou květnaté trávníky, bylinné směsi pro rekultivaci nebo vyseté jako protierozní opatření na svazích a náspech. Druh lze mimo slunná volná prostranství použít i pro světlé a suché okraje vyšších porostů apod. Plnokvěté odrůdy se také používají do trvalkových záhonů nebo na lemy a obruby, ale lze je použít k výsadbě do nádob nebo na střešní zahrady s dostatečnou vrstvou půdy. Nižší odrůdy vysoké asi 30 cm, se vysazují i do skalek, kde nepotřebují téměř žádnou péči. Jsou vyšlechtěné mnohé kultivary, např. jednoduchý bílý 'Alba', plný bílý 'Schnee', růžový 'Rosea', svítivě růžový 'Plena', tmavě růžový 'Zulu' a další. Kvetoucí stonky řezaných květin se používají jako dekorace při aranžování květin. Podle dostupných výsledků z výzkumů obsahují rostliny a výtažky z nich fytohormony (brassinosteroidy) podporující růst rostlin.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Je velmi nenáročná. Preferuje spíše chráněné polohy plné slunce, ale snáší polostín. Půda by měla být propustná, přiměřeně vlhká, snáší široký rozsah pH půdy. Není vhodná vyšší vlhkost půdy (mokro, zamokřená půda) během zimy. Půda může být kyselá, neutrální nebo alkalická, s obsahem vápníku nebo písčitá, není úplně vhodná vyloženě jílovitá půda. Než doroste do optimální velikosti trsu, trvá i 2-5 let, ale poté je možné množit rostlinu dělením. Mimo množení semeny a dělením trsů se množí ovšem i řízkováním brzy na jaře. Může být poškozována slimáky a mšicemi. Mšice působí deformace a omezení růstu, slimáci mohou způsobit úhyn rostliny. Květiny jsou během květu atraktivní pro motýly. Kvete brzy na začátku léta (květen - červen) a během léta (červenec - srpen). Při přípravě na zazimování zahrady lze suché trsy smolničky sestřihnout, ale nezbytnost takové úpravy závisí na kompozici zahrady. V přírodní zahradě mohou být přirozeně i během chladné poloviny roku ojíněnou zimní dekorací.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Smolnička obecná (\"Lychnis viscaria\") je vytrvalá, okrasná rostlina pěstována pro červenofialové květenství na vrcholu lepkavé lodyhy. Tento druh je podle neujasněných názorů odborníků systematiků řazen do různých rodů. Podle patří do rodu \"Lychnis\", podle je přeřazena do rodu \"Silene\", kdežto podle do rodu \"Viscaria\". Pro druh je používáno synonymum \"Viscaria vulgaris\".", "tgt_summary": "Die Gewöhnliche Pechnelke (\"Silene viscaria\") ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Leimkräuter (\"Silene\") innerhalb der Familie der Nelkengewächse (Caryophyllaceae). Sie ist in Europa weitverbreitet.", "id": 1367951} {"src_title": "Špicberské globální úložiště semen", "tgt_title": "Svalbard Global Seed Vault", "src_document": [{"title": "Výstavba.", "content": "Slavnostní akt položení základního kamene se uskutečnil 19. června 2006 za účasti předsedů vlád Norska, Švédska, Finska, Dánska a Islandu. Špicberské globální úložiště semen bylo oficiálně otevřeno 26. února 2008. Zařízení má být mj. bezpečné útočiště semen v případě velkých regionálních či globálních krizí. Výstavba tohoto zařízení byla zcela financována norskou vládou a stála 45 milionů norských korun. Úložiště je umístěno v pískovcovém masivu poblíž longyearbyenského letiště v nadmořské výšce 130 metrů. Mezi hlavní výhody umístění právě zde patří: tektonická stabilita a tedy žádné nebezpečí zemětřesení, nadmořská výška zajišťující, že úložiště nebude zatopeno, ani kdyby všechen sníh na pólech roztál, snadná dopravní dostupnost (fjord Adventfjorden díky Golfskému proudu nikdy nezamrzá) a především stabilní teplota podloží -3 °C. Semena jsou chlazena pomocí generátorů fungujících na uhlí (které je těžené na ostrovech). I pokud by generátory vypadly, potrvá několik týdnů, než se teplota zvýší na původní -3 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Skladování semen je zprostředkováváno zdarma. V obřích ledových halách jsou uchovávána semena v černých krabicích zmražených na teplotu mezi -10 až -20 °C, což by mělo zajistit perfektní stav semen nejméně stovky let. Počítá se s maximální kapacitou 2,25 miliardy semen. K 11. červenci 2010 zde bylo uloženo 716 523 vzorků semen patřících ke 4 205 druhům. V roce 2017 úložiště obsahovalo již 930 000 vzorků semen z celého světa. V únoru 2018 množství vzorků již přesáhlo jeden milión.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky globálního oteplování.", "content": "Ani špicberskému úložišti semen se nevyhnuly důsledky globálního oteplování. Kvůli stoupajícím teplotám, tání ledovců a permafrostu na Špicberkách začala do přístupové chodby úložiště prosakovat voda a bylo nutno urychleně provést rekonstrukci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Špicberské globální úložiště semen (, ) je zabezpečené úložiště semen, které bylo vybudováno za polárním kruhem na norském souostroví Špicberky poblíž správního střediska Longyearbyen.Toto zařízení bylo založeno pro zachování široké rozmanitosti semen rostlin z míst po celém světě v podzemní jeskyni.", "tgt_summary": "Das Svalbard Global Seed Vault, zu deutsch \"Weltweiter Saatgut-Tresor auf Svalbard\", ist ein Projekt des Welttreuhandfonds für Kulturpflanzenvielfalt (englisch \"Global Crop Diversity Trust\", GCDT) zur langfristigen Einlagerung von Saatgut zum Erhalt und dem Schutz der Arten- und Varietäten-Diversität von Nutzpflanzen. Es befindet sich am \"Platåberget \"(dt. \"Plateauberg\") in der Nähe der norwegischen Stadt Longyearbyen auf der zur Inselgruppe Svalbard gehörenden Insel Spitzbergen. ", "id": 2454194} {"src_title": "Lineage II", "tgt_title": "Lineage II", "src_document": [{"title": "Základní charakteristika.", "content": "Hráč si vytvoří vlastní postavu – charakter, s níž se pohybuje v prostředí virtuálního světa Aden a Elmore ve středověkém až fantasy stylu. Může si vybrat z šesti ras: člověk, elf, temný elf, ork, trpaslík a Kamael (kombinace lidí a andělů vybavená jedním křídlem). Postavě také vybere povolání v rozmezí od bojovníka po čaroděje. Výjimkou je trpaslík a Kamael, který můžu mít pouze povolání typu bojovníka. Avšak trpaslík má jiné výhody oproti ostatním (získávání – spoil věcí, a craft – jejich výroba). Hráč může se svým hrdinou prozkoumávat svět Aden, bojovat s různými monstry, dobývat pevnosti a plnit úkoly. Tyto činnosti může provádět sám nebo ve spolupráci s jinými hráči, tato spolupráce může být někdy nutná k porážce obzvláště silných nepřátel (tzv. raid bossové). Při tom všem hrdina získává nové schopnosti, zkušenostní body a různé předměty, rovněž je mu umožněn přístup do dalších lokací hry. Také po dosáhnutí další úrovně (levelu) dostává hráč různé nové schopnosti (skills). Pro hráče je důležité si vybrat povolání, to se vybírá pomocí přestupových questů (ukolů), jež dostane po dosáhnutí 20., 40. a 76. úrovně. Mimo získávání zkušeností (exp) a skill points (sp) zabíjením monster je podstatnou součástí hry PvP (player vs. player) a PK (player kill/er) systém a clan wars. Jde tedy o soupeření mezi hráči o hrady, pevnosti (v Interlude) a také o preciznost, respekt a další...", "section_level": 1}, {"title": "Enhancements/vylepšování.", "content": "Hráč může díky svitkům, elementálním kamenům, soul crystalům, life stonům či díky famu(slávě) vylepšovat své zbraně nebo brnění.", "section_level": 2}, {"title": "Verzování a rozšiřování.", "content": "Hra je postupně rozšiřována a upravována pomocí souhrnných updatů, jejichž názvy jsou odvozeny od scénáře, kterým se herní svět ubírá. Prvním byla beta verze nazvaná \"The Chaotic Chronicle: Prelude\". Aktuální verzí potom je \"Lineage 2 Goddess of Destruction'. Všechny tyto updaty jsou hráčům dostupné zdarma v podobě updatování jejich herního klienta. Obvyklou náplní jednotlivých updatů je rozšiřování světa, nové předměty, schopnosti postav, nepřátelé či dokonce rasy herních postav a jejich povolání.", "section_level": 1}, {"title": "Servery.", "content": "Hra Lineage II se hraje na řadě serverů. Na základě zeměpisné polohy jsou pro nás určené oficiální servery L2NA (USA a EU), avšak hraní na nich není blokováno na základě původu IP, což je praxe jinde ve světě. Dále existuje celá řada neoficiálních tzv. private-serverů. Na některých z těchto serverů jsou upravené tzv. raty, což je násobitel počtu získaných zkušeností (EXP), zkušenostních bodů (SP), šance na DROP (vypadnutí ze zabitého monstra) celých předmětů a množství získaných aden (měna ve světě L2). Zatímco na oficiálních serverech jsou raty na začátku nastaveny na 1×, na private-serverech se pohybují od 1× až do nekonečna. Jelikož je už Lineage II Zdarma na oficiálních serverech, tak většina private-serverů je bez hráčů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lineage II: The Chaotic Chronicle je počítačová fantasy hromadná online hra na hrdiny (MMORPG) vytvořená korejskou obchodní společností NCsoft. Jedná se o pokračování počítačové hry Lineage.", "tgt_summary": "Lineage II ist ein Fantasy-MMORPG. Es ist nach seiner Veröffentlichung am 1. Oktober 2003 sehr populär geworden und hat knapp eine Million Abonnenten weltweit. Es hat sich über 18 Millionen Mal verkauft. Seit dem 22. Dezember 2015 ist es dank einer Petition wieder möglich Chronicle 1 mit modernen Lineage 2-Teilen auf offiziellen Servern in Europa im Abonnement unter dem Namen Lineage 2 Classic zu spielen.", "id": 1574123} {"src_title": "Erichthonios", "tgt_title": "Erichthonios (Attika)", "src_document": [{"title": "Erichthonios z Athén.", "content": "Byl syn boha ohně a kovářství Héfaista, stal se druhým athénským králem. Bývá také nazýván Erechtheus a toto jméno také nese jeho syn a nástupník na athénském královském trůnu. Kolem původu Erichthonia je mnoho dohadů a nesrovnalostí, asi nejrozšířenější verze je tato: když si bohyně Athéna nechala u Héfaista dělat vlastní zbroj, kovář bohů nechtěl za práci peníze, ale její přízeň. Pokusil se ji znásilnit, ale Athéna se mu vytrhla, jeho sémě dopadlo na zem a oplodnilo matku Zemi. Nikdo si očekávané dítě nechtěl vzít na starost a odpovídat za jeho výchovu. Athéna se ho však nakonec ujala a chlapec byl pojmenován Erichthonios. Dítě ukryla do posvátného košíku, ten svěřila Aglauře, nejstarší dceři athénského krále Kekropa, a nařídila jí, aby dítě přísně střežila. Kekrops byl synem matky země a narodil se jako napůl člověk, napůl had a stejně tak vypadal Erichthonios, takže se předpokládalo, že Kekrops je jeho otcem. Když Aglauros a její sestry Hersé a Pandrosos už nedokázaly zkrotit svou zvědavost a košík otevřely, uviděly dítě s hadím ocasem místo nohou a vedle něj leží obrovský had, v panické hrůze se vrhly z athénské Akropole do propasti. Když Erichthonios dospěl, stal se později zakladatelem Athén a jejich králem. Do mýtů se zapsal prý zejména třemi činy: Po smrti byl prý přenesen na nebe, bohové ho proměnili v souhvězdí Vozataje čili Boóta.", "section_level": 1}, {"title": "Erichthonios z Dardanie.", "content": "Byl syn dardanského krále Dardana a vnukem samotného nejvyššího boha Dia. Jeho manželkou byla Astyocha, která mu dala syna Tróa, jehož syn Ílos byl zakladatelem Tróje. Píše se o něm, že byl velmi bohatý, mimo jiné vlastnil na tři tisíce klisen. Prý sám Boreás v podobě černého hřebce jich dvanáct oplodnil a narození hřebci prý dokázali běžet po lánu zralého obilí jako po hřebenech vln, aniž by se jediný klas ohnul.", "section_level": 1}], "src_summary": "Erichthonios (latinsky \"Erichthonius\", řecky Ἐριχθόνιος, někdy psáno Erichthonios) je v řecké mytologii jméno nejméně dvou postav – Erichthonia z Athén a Erichthonioa z Dardanie.", "tgt_summary": "Erichthonios (), auch Erechtheus I., ist eine Gestalt der griechischen Mythologie. Der Sohn des Hephaistos und der Gaia war König von Attika. Nach der \"Bibliotheke des Apollodor\" war nicht Gaia, sondern Atthis, die Tochter des Kranaos, seine Mutter. Homer nennt ihn in der Ilias \"Erechtheus\", weshalb er auch als \"Erechtheus I.\" (im Gegensatz zu Erechtheus) bezeichnet wird. Herodot nennt ihn den erdgeborenen (Sohn der \"Gaia\") Erechtheus. Ovid nennt ihn \"prolem sine matre creatam\", also „ohne Mutter gezeugten Nachwuchs“. ", "id": 1010477} {"src_title": "Deco", "tgt_title": "Deco", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Příchod do Evropy.", "content": "Deco přijel do Evropy ve dvaceti letech v roce 1997 z brazilského klubu SC Corinthians Paulista. Začal působit v Benfice Lisabon a navzdory dobrým výkonům v trénincích rozhodli se v Benfice poslat Deca na hostování do dalšího portugalského klubu de Honra, (později známým pod jménem Alverca) kde hrál celou sezónu. Deco se v klubu dobře předvedl a tak se znovu obnovil kontrakt s Benfikou, kde se připojil k týmu. Nicméně znovu se neprobojoval do základní sestavy, proto se se svým manažerem dohodl na odchodu. Z Portugalska ale neodešel, jeho další budoucnost se měla odvíjet v klubu FC Porto, kde zůstal nakonec šest let.", "section_level": 2}, {"title": "FC Porto.", "content": "Přes jeho mládí v Portu ukázal, že je velmi talentovaný a že je velmi dobrým tvůrcem hry, proto si ihned u fanoušků vysloužil přezdívku \"„Magico“\". V Portu obdržel i dres s velmi ceněným číslem 10, přestože se od něj čekala více ofenzivní činnost, jeho doménou se stala obranná funkce a tvorba hry. A kvůli svému úsilí nahrát spoluhráči na gól si hodněkrát vypomohl faulem, takže často viděl červenou nebo žlutou kartu. Nicméně právě on byl největší osobností Porta v tříletém pohárovém půstu na začátku roku 2000. Po úspěších v Portu si jej vyhlédla pro další působení FC Barcelona. Pod vedením portugalského trenéra Josého Mourinha Deco svou pozici vylepšil a z Porta se stal velmi ambiciózní tým. V sezóně 2002/03 vsítil v třiceti utkáních deset gólů, ale zase obdržel sedmnáct žlutých a jednu červenou kartu. A stal se i klíčovým hráčem při vítězství v Poháru UEFA. Následující rok získalo Porto opět národní titul a překvapivě se dostalo až do finále Ligy mistrů, kde vyhrálo 3:0 nad AS Monacem. Ve finále LM vsítil do sítě Monaca druhý gól ze tří a právem byl zvolen nejlepším záložníkem tohoto ročníku Ligy mistrů.", "section_level": 2}, {"title": "FC Barcelona.", "content": "V červnu 2004 to vypadalo, že Deco bude následovat portugalského kouče Mourinha do Chelsea. V jednom rozhlasovém vstupu dokonce prohlásil, že smlouva s Chelsea je téměř před dokončením, zbývalo se zúčastnit jen fyzických testů. Na konci června však Deco šokoval svým prohlášením o přestupu do Barcelony. Barcelona zaplatila za Deca 15 milionů eur. Některými odborníky je považován lepším hráčem než Ronaldinho, ačkoli ten je útočníkem. V roce 2004 skončil druhý v anketě Zlatý míč hned za Ukrajincem Andrijem Ševčenkem. Jeho největším úspěchem v Barceloně je dvojnásobný ligový titul a vítězství v Lize mistrů.", "section_level": 2}, {"title": "Chelsea FC.", "content": "V roce 2008 si Deca přivedl do Londýna nový trenér Luiz Felipe Scolari. Barcelona za přestup vyinkasovala 10 milionů eur. První trefu v dresu londýnského velkoklubu dal v prvním utkání proti Porsmouthu. Druhou přidal proti Wiganu.", "section_level": 2}, {"title": "Fluminense FC.", "content": "Deco chtěl zakončit kariéru v rodné Brazílii, a tak z Chelsea přestoupil do Fluminense, kde hrál až do roku 2013. 26. srpna 2013 ukončil kvůli vleklým zdravotním problémům profesionální kariéru.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Deco je rodilý Brazilec, ovšem sám vytušil, že nemá moc možností probojovat se od sestavy Brazílie. Proto v roce 2002 zažádal o portugalské občanství. Navzdory mnoha odpůrcům, kteří Deca odmítali, občanství získal a svůj debut v Portugalské reprezentaci absolvoval 29. března 2003 paradoxně proti své rodné zemi. Nastoupil od první minuty a podařilo se mu vstřelit gól z přímého volného kopu, Brazílie tehdy podlehla Portugalsku 1:2. Bylo to první vítězství Portugalska nad Brazílií od roku 1966. Od tohoto gólu se stal v Portugalsku regulérním hráčem národního týmu, ačkoli spoluhráč Luís Figo nijak netajil své počáteční rozhořčení nad zařazením Deca do reprezentace. Během sezóny 2003/04 se stal Deco hráčem, který obdržel nejvíce individuálních i týmových trofejí a ocenění. Tento trend pokračoval i v sezóně 2005/06, kdy získal více trofejí než superstar Luis Figo. Během mistrovství světa ve fotbale 2006 skóroval Deco první gól Portugalců v základní skupině v zápase proti Íránu. V osmifinále obdržel Deco dvě žluté karty (po faulu na Heitingu a za zdržování) a nemohl se tak zúčastnit čtvrtfinále proti Anglii. Nakonec portugalské mužstvo skončilo na mistrovství čtvrté. Hrál i na Euru 2008.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anderson Luiz de Sousa (* 27. srpna 1977, San Bernardo de Campo, Brazílie) známý jako Deco je bývalý portugalský fotbalový záložník brazilského původu, který ukončil kariéru v brazilském klubu Fluminense FC.", "tgt_summary": "Deco [] (* 27. August 1977 in São Bernardo do Campo, Brasilien; eigentlich \"Anderson Luiz de Souza\") ist ein ehemaliger aus Brasilien stammender portugiesischer Fußballspieler, der 2013 seine Karriere beendete. Er gewann mit dem FC Porto 2003 den UEFA-Pokal und 2004 die Champions League. 2006 gewann er mit dem FC Barcelona erneut die Champions League. 2010 wechselte er nach Rio de Janeiro zu Fluminense Rio de Janeiro, mit dem er seither zweimal die Landesmeisterschaft gewann. Mit der Nationalmannschaft Portugals wurde er 2004 Vizeeuropameister und Vierter bei der Weltmeisterschaft 2006.", "id": 1674179} {"src_title": "Mentální model", "tgt_title": "Mentales Modell", "src_document": [{"title": "Obecná charakteristika.", "content": "Podle teorie mentálního modelu veškeré vnímané podněty a pozorování ukládáme do paměti ve formě modelu, který je vytvářen na základě smyslových informací a je kombinován s dosud uloženými informacemi. Prof. Jay W. Forrester definoval mentální model jako: \"\"Obraz světa okolo nás, který nosíme v hlavě je pouhým modelem. Nikdo nemá v hlavě obraz celého světa, vlády či země. Má pouze vybrané pojmy a vztahy mezi nimi a ty používá k reprezentaci reálného systému.\"\"", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristické vlastnosti.", "content": "Mentální model je zpravidla:", "section_level": 1}, {"title": "Vyjádření mentálních modelů.", "content": "K vyjádření se používají 3 prostředky:", "section_level": 1}, {"title": "Mentální model ve vztahu k....", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "..systémovému myšlení a systémové dynamice.", "content": "Zjednodušení reality, která si vytváříme proto, abychom byli v realitě schopni nalézt smysl, se snaží překonat systémové myšlení a systémová dynamika. Tyto dvě disciplíny nám pomáhají konstruovat s realitou lépe sladěné mentální modely a simulovat je přesněji. Zvyšuje se tak pravděpodobnost, že důsledky toho jak se budeme rozhodovat a jednat bude v souladu s tím, jak jsme zamýšleli.", "section_level": 2}, {"title": "Učení se v jednoduché a dvojité smyčce.", "content": "Po analyzování základních vlastností, je nutné si přiblížit proces změny mentálních modelů, neboli proces \"učení se\". Učení se je zpětnovazebný proces a lze znázornit jako:", "section_level": 1}, {"title": "učení se v jednoduché smyčce.", "content": "\"(angl. single-loop learning)\" Naše mentální modely ovlivňují to, jakým způsobem pracujeme s informacemi a určují tak výsledná rozhodnutí. Rozhodnutí jako taková se mění, ale mentální modely zůstávají stále stejné. Tento způsob učení převládá, jelikož je velmi výhodný. Jednou vytvořený mentální model se zafixuje, takže další rozhodování je velice rychlé.", "section_level": 2}, {"title": "učení se ve dvojité smyčce.", "content": "\"(angl. double-loop learning)\" Využíváme ve chvíli, kdy je třeba změnit mentální model od kterého se odvíjí naše rozhodnutí. Na rozdíl od jednoduché smyčky se v tomto modelu snažíme o posun v chápání od statického k dynamickému, širšímu, takovému co bere v úvahu změny v okolí a nutnost projevu změn v mentálních modelech.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Termín \"mentální model\" se poprvé objevil v roce 1943 v knize Kennetha Craika (1914 – 1945) \"\"The Nature of Explanation\"\". Craik by jistě ve svých tezích pokračoval, ale v roce 1945 měl vážnou nehodu na kole a předčasně tak ve svých 31 letech zemřel. Nutno zmínit i neméně slavného prof. Jay Wright Forrestera, jež byl zakladatelem systémové dynamiky a je autorem mnoha článků týkající se této problematiky ze 40. až 80. let 20.století. Více teoretizovat o mentálních modelech se začalo krátce po zrození \"kognitivních věd\" v 80.letech. V roce 1983 se objevily hned dvě knihy se stejným názvem \"Mentální modely\", ovšem obě pojem \"mentální model\" používaly trochu odlišně. Od té doby proběhlo nespočet diskuzí na téma mentální modely a jejich použitelnosti ve vztahu člověk vs. počítač, užitečnost pro lidi, kterou se zabýval Donald Norman a Steve Krug v knize \"\"Nenuťte uživatele přemýšlet\"\" (v orig. \"\"Don't Make Me Think\"\").", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk pro vyjádření systémového myšlení.", "content": "Pro popis struktury se využívá obecně srozumitelné univerzální grafické symboly, díky nimž lze popsat strukturu vytvářející chování jakéhokoliv systému v čase. Jsou-li jednotlivé prvky správně definovány, je možné na počítači v příslušném software model simulovat a interpretovat výsledky (např. formou grafů).", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "Sedláková Miluše (2004). Vybrané kapitoly z kognitivní psychologie: Mentální reprezentace a mentální modely. Praha. Grada.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mentální model v kognitivní psychologii, neurovědě a kognitivní vědě je hypotetický vnitřní kognitivní symbol, jako reprezentace vnější reality světa. Jedná se o veškeré naše představy, které se týkají konkrétního problému. Je to reprezentace okolního světa, vztahů mezi jeho různými částmi a intuitivní představa o následcích našich činů. To vše dohromady spoluurčuje naše chování.[1]", "tgt_summary": "Ein mentales Modell ist die Repräsentation eines Gegenstandes oder eines Prozesses im Bewusstsein eines Lebewesens. Da die in der Welt vorhandenen Informationen bereits von den Sinnesorganen und auch vom Gehirn massiv gefiltert und verändert werden, ist ein mentales Modell immer nur ein Ausschnitt, ein „verkleinertes“ Abbild eines Teils der Wirklichkeit. Dennoch bleiben bei „guten“ mentalen Modellen die relevanten Aspekte der Wirklichkeit erhalten, insbesondere ihre Struktur, dann handelt es sich um Homomorphismen.", "id": 1375994} {"src_title": "Katia a Marielle Labèquovy", "tgt_title": "Katia und Marielle Labèque", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání a raná klavírní dráha.", "content": "Katia a Marielle Labèquovy se narodily v příhraničním městě Bayonne, ležícím v baskickém regionu na jihozápadním pobřeží Francie. Otec byl lékař a ragbista, který zpíval ve sboru opery v Bordeaux. Italská matka Ada Cecchiová, bývalá žačka pianistky Marguerite Longové, se stala první učitelkou klavíru obou sester v jejich třech a pěti letech. Po absolutoriu na pařížské konzertvatoři v roce 1968 začaly účinkovat s repertoárem pro klavír pro čtyři ruce a skladbami pro dva klavíry. Debutové album \"Les Visions de l'Amen\" od skladatele Oliviera Messiaena nahrály pod jeho uměleckým vedením. Následně se věnovaly soudobé vážné hudbě s přednesem děl Luciana Berii, Pierra Bouleze, Philippa Boesmanse, Györgyho Ligetiho a Oliviera Messiaena.", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní kariéra.", "content": "Gershwinovy náhravky \"Rapsodie v modrém\" pro dva klavíry z roku 1980 v jejich provedení se prodalo přes půl milionu kopií. Vedle klasického repertoáru vystupovaly s díly napříč žánry a styly, jakými jsou jazz, ragtime, flamenco, minimalismus, barokní hudba v provedení na dobové nástroje, stejně tak se podílely na skladbách pop music a experimentálního rocku. S italským fagotistou Marcem Postinghelem realizovaly interpretaci barokní hudby na fortepiana objednaná v roce 1998. S těmito nástroji pak koncertovaly společně s italskou skupinou Il Giardino Armonico pod taktovkou Giovanniho Antoniniho. V roce 2000 vystoupily k bachovskému jubileu s německou Musica Antiqua Köln vedenou Reinhardem Goebelem. Účinkovaly také s komorním orchestrem English Baroque Soloists řízeným sirem Johnem Eliotem Gardinerem, benátským barokním orchestrem dirigovaným Andreou Marconim, či londýnským Orchestra of the Age of Enlightenment pod taktovkou sira Simona Rattla. V berlínském amfiteátru Waldbühne zahrály v roce 2005 před 33 tisíci diváky na závěrečném koncertu sezóny Berlínských filharmoniků. Některá díla byla zkomponována přímo pro sesterské duo, včetně skladby „Linea“ od Luciana Berii pro dva klavíry a bicí nástroje, díla „Water Dances“ pro dva klavíry od Michaela Nymana, skladby „Battlefield“ pro dva klavíry a orchestr od Richarda Dubugnona, „Nazareno“ pro dva klavíry, bicí a orchestr od autorů Osvalda Golijova a Gonzala Graua, „The Hague Hacking“ pro dva klavíry a orchestr skladatele Louise Andriessena, nebo dílo „Capriccio“ od Philippa Boesmansa. Umělkyně se ujaly také instrumentální verze \"West Side Story\" pro dva klavíry a bicí upravené Irwinem Kostalem a zahrály Ravelovo \"Bolero\" v zápisu pro dva klavíry a baskické bubny s triem Kalakan. Ve Francii, Anglii, Itálii a na Kubě uvedly premiéru skladby „Four Movements“ pro dva klavíry od skladatele Philipa Glasse. V listopadu 2011 představily v londýnském Kings Place projekt \"50 Years of Minimalism\" (50 let minimalismu) s díly autorů Johna Cage, Davida Chalmina, Williama Duckwortha, Arva Pärta, Michaela Nymana, Terryho Rileye, Steva Reicha, Howarda Skemptona, Nicoly Tescariho a dalších.", "section_level": 2}, {"title": "Nahrávání.", "content": "V období 1970–1997 klavírní duo nahrálo alba pro vydavatelství Erato (Warner Classics), Philips Records, EMI Classics, Sony Music Entertainment, a Decca Records. Následovala desetiletá přestávka než v roce 2007 sestry založily vlastní italský label KML Recordings, zaměřený nejen na klasickou hudbu. Vedle vlastního repertoáru produkují díla mladých umělců, včetně experimentálního rocku (B for Bang DimensionX, Dream House, Red Velvet) a lidové hudby (Mayte Martinová, Kalakan). Roku 2005 založily v Římě nadaci „Fondazione Katia e Marielle Labèque“ s cílem prohloubení vztahu mezi hudbou a jejím dopadem, uváděním nových děl pro dva klavíry do života i podporou experimentálních skupin. V roce 2012 zřídily nahravácí studio „Studio KML“ v Římě, jakožto místo střetnutí hudebníků podporovaných jejich nadací a členy zázemí vydavetelství KML Recordings. První nahrávkou vzešlou ze studia se stala skladba „Minimalist Dream House“.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Partnerem Katii Labèqueové je o 30 let mladší francouzský skladatel, producent a kytarista David Chalmin ze skupiny Triple Sun. Krátce vdaná byla za anglického kytaristu Johna McLaughlina, v jehož kapele účinkovala na počátku 80. let dvacátého století. Manželem Marielle Labèqueové je dirigent Semjon Byčkov, s nímž žije v Paříži. Sestry bydlely společně v několika evropských městech. V roce 1987 se přestěhovaly do Londýna a o šest let později do paláce v italské Florencii. Od roku 2005 jim patří část zrekonstruovaného paláce v Římě ze 17. století, kde sídlí jejich vydavatelství.", "section_level": 2}], "src_summary": "Katia Labèque (* 11. března 1950 Bayonne) a Marielle Labèque (* 6. března 1952 Bayonne) jsou francouzské klavíristky, které tvoří sesterské klavírní duo.", "tgt_summary": "Die Schwestern Katia (* 11. März (\"nach anderen Angaben:\" 3. März) 1950 in Bayonne) und Marielle Labèque (* 6. März 1952 in Bayonne) sind ein bekanntes französisches Klavierduo der Gegenwart.", "id": 587566} {"src_title": "Blitz", "tgt_title": "The Blitz", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Blitz začal 24. srpna 1940, když se skupina německých nočních bombardérů mířících na letiště RAF odchýlila od kurzu a náhodou zničila několik londýnských domů, přičemž došlo i k obětem na lidských životech. Jako odvetnou akci nařídil britský ministerský předseda Winston Churchill bombardovat následující noci Berlín. Situace se rychle vyostřila. Počínaje 7. zářím bombardovala Luftwaffe Londýn po dobu 75 po sobě jdoucích nocí. Do konce května 1941 bylo zničeno nebo poškozeno přes milion domů a zabito přes 40 000 civilistů. Téměř polovina z tohoto počtu se vztahuje na Londýn. Luftwaffe útočila také na přístavy a průmyslová centra mimo Londýn. Těžké nálety, jež postihly hlavní přístav na Atlantiku Liverpool, si během války vyžádaly v oblasti Merseyside na 4000 životů. Severomořský přístav Kingston upon Hull, který se stal snadným náhradním cílem v případě, že piloti bombardovacích letadel nedokázali najít svůj prvotní cíl, prodělal během války celkem 86 náletů, přičemž bylo zabito asi 1200 civilistů a zničeno či poškozeno 95 % obytných domů. Ostatní přístavy včetně Bristolu, Cardiffu, Portsmouthu, Plymouthu, Southamptonu a Swansea se staly cílem náletů stejně jako průmyslová centra Birmingham, Belfast, Coventry, Glasgow, Manchester a Sheffield. Obzvlášť těžké nálety směřovaly na Birmingham a Coventry, protože v Birminghamu byla továrna na tanky a Spitfiry a v Coventry několik muničních továren. Centrum Coventry bylo téměř kompletně srovnáno se zemí. Bombardování však nesplnilo svůj cíl demoralizovat Brity natolik, aby se vzdali, anebo vážně poškodit britské hospodářství. Během osmiměsíčního bombardování se Němcům nepodařilo vážně narušit výrobu ve Spojeném království, jehož válečný průmysl výrobu naopak zvyšoval. Blitz neusnadnil uskutečnění plánované Operace Seelöwe, což byl plán nacistického Německa na invazi do Velké Británie. Do konce května 1941 nebezpečí německé invaze pominulo a Hitler zaměřil svoji pozornost na východ, na Operaci Barbarossa. Při srovnání se spojeneckými nálety na Německo byl počet obětí následkem Blitzu poměrně malý. Jen samotné bombardování Hamburku v červenci 1943 si vyžádalo 42 000 civilních obětí, což je zhruba tolik, kolik jich zemřelo během celého Blitzu. Neúspěch německé vzdušné ofenzivy měl zřejmě několik důvodů. Velení Luftwaffe (OKL) se nepodařilo vypracovat účinnou dlouhodobou strategii pro ničení britského zbrojního průmyslu. Letecké útoky se zaměřovaly střídavě na různá odvětví průmyslu, aniž se na jakékoli z nich patřičně soustředily a vyvinuly na ně potřebný tlak. Luftwaffe také nebyla vybavena na dlouhodobé strategické letecké tažení. Mimo jiné jí chyběly těžké čtyřmotorové bombardéry. Také německé znalosti o britském průmyslu a jeho schopnostech byly nedostatečné. Díky všem těmto faktorům nedokázala Luftwaffe vmanévrovat Británii tam, kde si ji německé velení přálo mít.", "section_level": 1}], "src_summary": "Blitz ( \"Blesk\", zkráceno z německého \"Blitzkrieg\", blesková válka) bylo označení pro trvalé bombardování britských měst německou Luftwaffe v době druhé světové války. ", "tgt_summary": "Als werden im englischen Sprachgebrauch die Angriffe der deutschen Luftwaffe auf Großbritannien während der Luftschlacht um England bezeichnet, insbesondere die auf London zwischen dem 7. September 1940 und dem 16. Mai 1941, die die britische Regierung zur Aufgabe bewegen sollten. ", "id": 1914221} {"src_title": "Filumenie", "tgt_title": "Phillumenie", "src_document": [{"title": "Vznik nálepek.", "content": "První sirky vynalezl Angličan Walker v roce 1827. První nálepka na nich vznikla roku 1829, byl to návod k použití. V českých zemích byla výroba zápalek zahájena v Sušici roku 1838, v roce 1840 bylo v Čechách 40 sirkáren. Výrobci využívali nálepek na krabičkách pro svou reklamu, někdy se objevily náměty vlastenecké.", "section_level": 1}, {"title": "Sběratelské hnutí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky.", "content": "Sběratelům nálepek se zpočátku říkalo labelisté, nálepkáři. Pojmenování filumenista se rozšířilo po 2.světové válce. Sběratelé plochých zápalek mají označení \"filiperumenisté\" a sběratelé zápalkových krabiček \"kumyxafisté\" První sběratelské kluby vznikaly ve světě na konci 19.století. V Československu hlavní impuls k rozvoji tohoto sběratelského oboru přišel z podniku SOLO Sušice v roce 1953, kdy u příležitosti tamní první výstavy zápalkových nálepek vydali pamětní aršík. Začaly vznikat první sběratelské kroužky (např.při ZV ROH), byly vydávány první katalogy. Masivnější rozvoj sběratelství v tomto oboru nastal díky iniciativě n. p. Sběrné suroviny v roce 1956, kdy při odevzdání starého papíru byly rozdávány čisté nálepky těm, kteří byli členy nějakého filumenistického kroužku.", "section_level": 2}, {"title": "Novější informace.", "content": "Vznikl i nový obor - kumyxafie - sběratelé celých (plných) krabiček se zápalkami. Výstavy nálepek se zápalek jsou organizovány i nyní. Existují i sběratelé historie a to nejenom pamětních aršíků (první vydaný po r.1945 byl u příležitosti I.výstavy ZN v Sušici - květnu 1953). Tyto vydávaly kluby, kroužky sběratelů a právě jejich historie se sbírá.", "section_level": 2}, {"title": "Český filumenistický svaz.", "content": "Český filumenistický svaz (ČFS) vznikal postupně v letech 1964-1968. V roce 1967 vznikl celostátní zpravodaj, který se roku 1969 přejmenoval na zpravodaj Filumenie. Dne 15. listopadu 1968 Ministerstvo vnitra schválilo organizační řád ČFS a měsíc poté se v Praze konala ustavující konference tohoto sběratelského svazu. V lednu 1969 došlo k rozdělení svazu na českou a slovenskou část. ČFS pak měl každoročně členské konference, organizoval anketu o nejhezčí nálepku roku. V roce 1971 měl 4630 registrovaných, platících členů. Předsedou byl v letech 1962 - 1975 let MUDr. Vlastimil Sovina, od roku 1976 Ing. Miloslav Vošta, od roku 1980 do roku 1992 Jiří Šperk. Svaz měl uzavřenou patronátní dohodu s podnikem Sólo Sušice. V letech 1992-1993 došlo k odchodu mnoha členů z výkonného výboru, členská základna se začala snižovat, v roce 1994 na 2841 členů. Novým předsedou organizace se stal Zdeněk Coufal. V dalších letech se vytváří sběratelské oblasti, úbytek členů a zájmu veřejnosti o tento sběratelský obor trvale klesal. Pak došlo k nahrazení trojstupňového systému řízení na dvoustupňový (ústředí a kluby). V roce 2001 se konala 12. konference svazu, novým předsedou patnáctičlenného výboru se stal Josef Lux. Rok 2002 – stav členské základny jen 890 členů. V roce 2008 došlo k uzavření sirkárny Sušice, konference bylo rozhodnuto svolávat jednou za čtyři roky. Časopis Filumenie nadále vychází.", "section_level": 1}, {"title": "Muzeum sirek.", "content": "Na náměstí Svobody v Sušici je budova Muzeum Šumavy. V ní je od roku 1935 rozsáhlá expozice sušického sirkařství.", "section_level": 1}, {"title": "Katalogy Československých nálepek.", "content": "1918 - 1945 Šperk Jiří, Československé zápalkové nálepky 1918 - 1958, Praha 1960 Volf Jan, Šmíd Havel, Československé balíčkové, balíkové a bednové zápalkové nálepky pro vývoz 1918 -1945, Praha 1979 Ceník českých zápalkových nálepek 1945 -1982 od roku 1945 Šperk Jiří, Československé zápalkové nálepky 1945 - 1958, Praha 1963 Šperk Jiří, Československé zápalkové nálepky 1945 - 1958, Praha 1981 Hloušek Jiří a kol., Československé zápalkové nálepky pro vývoz 1945 - 1983 (1. až 3. část), Praha 1992 Šperk Jiří, Československé zápalkové nálepky 1959 -1960 (Praha 1969), 1961 - 1970 (jednotlivé ročníky), 1971 - 1972, 1973, 1974 - 1975, 1976 - 1988,1989 -1992 (Praha 1992) Borský Josef, Hloušek Jiří, Procházka Rudolf, Československé zápalkové nálepky pro vývoz 1970 -1975 Hloušek Jiří a kol., Československé zápalkové nálepky pro vývoz 1945 -1983 (balíčkové, balíkové a bednové) 1. část, 2. část Holeček František, Soukup František, Československé a České přířezy a balíčkové nálepky pro vývoz (Sušice) 1984 -1993 Dušek Vlastimil, Katalog upomínkových aršíků 1953 - 1975 Holeček František, Soukup František, Katalog přířezů a nálepk Solo Sušice pro domácí trh i vývoz 1996 pomůcky pro filumenisty Jindra Jaromír, Průvodce začínajícího filumenisty, Praha 1989 Jindra Jaromír, Abecední rejstřík textů Československých zápalkových nálepek pro domácí trh 1918 - 1992, Praha 2005 Ceník slovenských zápalkových nálepek 1945 - 1970 Cenník prírezov 1970 -1981", "section_level": 1}], "src_summary": "Filumenie je sběratelský obor, věnovaný hlavně sbírání zápalkových nálepek, ale také související dokumentace, stojánků na zápalky a dalších předmětů týkajících se zápalek. Filumenista (filumenistka) je sběratel oboru filumenie.", "tgt_summary": "Die Phillumenie, von griechisch „philos“ (Freund) und lateinisch „lumen“ (Licht), bezeichnet das Sammeln von Streichholzschachteln und insbesondere deren Etiketten. Sie beschäftigt sich mit dem systematischen Sammeln von Streichholzschachteln oder deren Etiketten sowie der historischen Erforschung der Herstellung, Vermarktung und des Einsatzes von Streichhölzern und Streichholzverpackungen.", "id": 1464376} {"src_title": "Science Museum (Londýn)", "tgt_title": "Science Museum", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Muzeum bylo založeno roku 1857 Bennetem Woodcroftem ze sbírek \"Royal Society of Arts\" a zbylých exponátů z \"Great Exhibition\". Původně bylo částí \" South Kensington Museum\" ale roku 1858 se osamostatnilo a bylo pojmenováno \"Museum of Patents\" a později roku 1863 \"Patent Office Museum\". Toto muzeum obsahovalo sbírky, jejíž hlavní exponáty jsou nyní součástí Science Museum. Roku 1863 byly sbírky \"Science Collections\" vyčleněny do nově zřízeného Science Museum. \"Patent Office Museum\" bylo začleněno do Science Museum roku 1909.", "section_level": 1}, {"title": "Sbírky.", "content": "Sbírky muzea obsahují více než 300 000 předmětů včetně tak známých exponátů jako je Stephensonova první parní lokomotiva, \"Puffing Billy\" (jiná historická lokomotiva) první tryskový motor, první model DNA, dochované historické parní stroje, funkční exponát diferenčního počítače a první prototyp hodin \"Clock of the Long Now\". Od 1. prosince 2001 je vstup volný, bez poplatku. Kolekce muzea také obsahuje sbírky Henryho Wellcoma zaměřené na medicínu. Tyto exponáty jsou vystavovány na 4. a 5. poschodí muzea. V rámci muzea se také nachází vědecká knihovna a od roku 1960 i \"Britain's National Library for Science, Medicine and Technology\".", "section_level": 1}, {"title": "Dana Centre.", "content": "V listopadu 2003 Science Museum otevřelo Dana Centre. Jedná se o bar a kavárnu připojené k muzeu, které jsou vyhrazeným místem pro diskusi o kontroverzních vědeckých tématech.", "section_level": 1}, {"title": "Výstavní sály.", "content": "Science Museum obsahuje mnoho výstavních sálů v nichž existují stálé expozice nebo jsou v nich pořádány specializované výstavní akce.", "section_level": 1}, {"title": "Power: The East Hall.", "content": "East Hall se nachází nejblíže ke vstupu do muzea. Na přízemí jsou umístěny známé parní stroje různých typů. Pod stropem je zavěšen mohutný kovový kruh, který je pokryt LED diodami zobrazujćími text, který návštěvníci mohou napsat v kiosku. V této hale se také nachází kavárna a knihkupectví.", "section_level": 2}, {"title": "Space.", "content": "Space je historický výstavní sál vyplněný raketami (například raketa Black Arrow a model první britské družice Prospero X-3) a dalšími exponáty zaměřenými na dobývání vesmíru a přínosy, které tyto činnosti přinesly lidstvu (například telekomunikace).", "section_level": 2}, {"title": "Making the Modern World.", "content": "Making the Modern World je relativně nová expozice muzea, ve které jsou umístěny nejznámější exponáty muzea – Stephensonova parní lokomotiva, přistávací modul kosmické lodi Apollo – chronologicky zobrazující úspěchy technologického vývoje.", "section_level": 2}, {"title": "Flight.", "content": "Flight je jednou ze starších expozicí situovanou v západním křídle na čtvrtém patře. Obsahuje velké množství rozměrných exponátů letadel, vrtulníků, motorů letadel a příčný průřez letadlem Boeing 747. Vše ve skutečném měřítku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Science Museum se nachází na \"Exhibition Road\" v Londýnském obvodu Kensington a Chelsea a je součástí \"National Museum of Science and Industry\".", "tgt_summary": "Das Science Museum (deutsch \"Wissenschaftsmuseum\") ist ein Museum in London, Stadtteil South Kensington, Cromwell Road, bei dem die Darstellung der Entwicklung von Forschung und Technik im Mittelpunkt steht. Es ist Teil des Nationalen Museums für Wissenschaft und Industrie \"(National Museum of Science and Industry)\". Das Museum ist eine Londoner Touristenattraktion, der Eintritt ist frei.", "id": 881248} {"src_title": "Blue Origin", "tgt_title": "Blue Origin", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Blue Origin založil Jeff Bezos, který byl fascinován vesmírem už od mala. V profilu zveřejném v roce 2013 byl publikován rozhovor z Miami Herald, ve kterém osmnáctilený Bezos už v roce 1982 říká, že chce: Od založení firmy o svých plánech moc nehovoří. Společnost byla oficiálně založena v roce 2000, ale informace o její existenci se dostaly na veřejnost až v roce 2003, kdy Bezos začal kupovat pozemky. V lednu 2005 Bezos řekl redaktoru novin Van Horn Advocate, že Blue Origin vyvíjí suborbitální raketu, která by vzlétla a přistála vertikálně a mohla by nést tři nebo více astronautů na okraj vesmíru. Kosmická loď by měla být založena na technologii používané pro McDonnell Douglas DC-X a odvozený DC-XA. Bezos řekl agentuře Reuters v listopadu 2004, že jeho společnost doufá, v pokrok vedoucí k orbitálnímu kosmickému letu. V lednu 2005 společnost na internetových stránkách oznamovala, že doufá ve vytvoření „trvalé lidské přítomnosti ve vesmíru“, ale verze z roku 2007 oznamovala místo toho „trpělivě a krok za krokem, snížit náklady na lety do vesmíru tak, aby si je mohlo dovolit více lidí, a abychom tak my, lidé, mohli lépe pokračovat ve zkoumání sluneční soustavy“. Sci-fi autor Neal Stephenson pracoval na částečný úvazek v Blue Origin až do 15. listopadu 2006. Od roku 2006 Blue Origin jednala o plánech použít \"New Shepard\" pro komerční suborbitální turistické služby v roce 2010 s lety asi jednou za týden. V harmonogramu uveřejněném v roce 2008 je uvedeno, že Blue Origin provede lety bez posádky v roce 2011, a s posádkou v roce 2012. K této události, prvnímu zkušebnímu nepilotovanému letu rakety \"New Shepard\" došlo nakonec dne 29. dubna 2015. Nepilotovaný stroj podle plánu vyletěl do výšky více než 93,5 kilometru a dosáhl maximální rychlosti Mach 3. Další zkušební lety nadále probíhají. Pokud všechny zkušební lety proběhnou tak, jak bylo naplánováno, Blue Origin začne s dopravou cestujících na okraj vesmíru pomocí rakety \"New Shepard\" v roce 2018. K červenci 2014 investoval Bezos do Blue Origin přes 500 milionů dolarů. V září 2014 společnost uzavřela partnerství s United Launch Alliance (ULA). Blue Origin bude pro ULA vyrábět velké raketové motory BE-4 pro nástupce Atlasu V, kterým by měla být raketa Vulcan. V oznámení Blue Origin dodala, že na motoru pracovala tři roky před veřejným oznámením, a že první let by mohl přijít už v roce 2019. V dubnu 2015 Blue Origin oznámila, že dokončila přejímací zkoušky motoru BE-3, který bude pohánět New Shepard. V červenci 2013 společnost zaměstnávala přibližně 250 lidí. V květnu 2015 se počet zvýšil na přibližně 400 zaměstnanců, z toho 350 pracuje ve strojírenství, výrobních a obchodních operacích v Kentu a asi 50 v Texasu na zkouškách motoru a testu suborbitálního letu. V září 2015 Blue Origin oznámila podrobnosti o nejmenované plánované orbitální raketě, což naznačuje, že první stupeň bude poháněn motorem BE-4, který je v současné době ve vývoji, zatímco druhý stupeň by mohl být poháněn nedávno dokončeným motorem BE-3. 23. listopadu 2015 odstartovala raketa New Shepard do vesmíru do výšky 100,5 km. Raketový stupeň přistál vertikálně motoricky méně než 1,5 metru od středu přistávací plochy. Kapsle sestoupila na zem pomocí padáků 11 minut po oddělení od rakety. Je to poprvé, co raketový stupeň letěl do vesmíru a vrátil se na Zem. Je to označováno za významný krok ve snaze o plně znovupoužitelnou raketu. 22. ledna 2016 Blue Origin vypustila už jednou použitý stupeň podruhé, a tím prokázala znovupoužitelnost. Tentokrát New Shepard dosáhl apogea 101,7 km, načež se kapsle i raketový stupeň vrátili zpět na zem pro další použití. Dne 2. dubna 2016 stejný New Shepard letěl znovu, tedy potřetí, a dosáhl výšky 103.8 km, poté úspěšně přistál. Dne 12. září 2016 Blue Origin oznámila, že se jejich orbitální raketa bude jmenovat New Glenn, na počest prvního amerického astronauta, který obletěl Zemi, Johna Glenna, a že první stupeň o průměru 7 metrů bude pohánět sedm motorů BE-4. První stupeň má přistávat stejně jako \"New Shepard\". V době oznámení rakety New Glenn vyplynulo, že další projekt má být \"New Armstrong\", nebyly však uvedeny žádné detaily.", "section_level": 1}, {"title": "Sídla.", "content": "Blue Origin má vývojové zařízení v blízkosti Seattlu ve státě Washington a provozní odpalovací zařízení v Západním Texasu. Blue Origin připravuje novou základnu na Mysu Canaveral Air Force Station.", "section_level": 1}, {"title": "Rakety.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Raná zařízení pro testy v nízkých výškách.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "\"Charon\".", "content": "První testovací raketa od Blue Origin nazývána Charon byla poháněna čtyřmi motory Rolls-Royce Viper Mk. 301, což byly proudové motory. Zařízení létající do malé výšky bylo vyvinuto k testování autonomního řízení a technologií, které by se daly použít na novější raketě. Charon absolvoval jediný zkušební let, 5. března 2005 v Moses Lake, ve státě Washington. Let byl do nadmořské výšky 96 metrů, načež se zařízení vrátilo k přistání v blízkosti bodu startu. \"Charon\" je v současné době k vidění v Museu letectví v Seattlu, ve Washingtonu.", "section_level": 3}, {"title": "\"Goddard\".", "content": "Další testovací zařízení, nazyvané \"Goddard\" (také známo jako PM1), poprvé vzlétlo 13. listopadu 2006. Let byl úspěšný. Druhý zkušební let, plánovaný na 2. prosince, nikdy neproběhl.", "section_level": 3}, {"title": "\"New Shepard\".", "content": "Systém \"New Shepard \"pro suborbitální lety do vesmíru se skládá ze dvou částí. Z kabiny pro posádku tří, nebo více astronautů a raketového stupně. Obě části vzlétnou pohromadě a oddělí se během letu. Po oddělení raketový stupeň motoricky přistane, zatímco kabina s posádkou se po vlastní dráze vrací na padácích. Obě části jsou navržené tak, aby je bylo možné opakovaně požít. \"New Shepard\" je ovládaný výhradně palubním počítačem. Kromě vožení astronautů je možné \"New Shepard\" použít i pro experimenty v suborbitálním prostoru.", "section_level": 2}, {"title": "\"New Glenn\".", "content": "\"New Glenn\" je raketa o průměru 7 metrů, tvořena dvěma nebo třemi stupni. Jedná se už o orbitální raketu, jejíž první start je očekáván do roku 2020. Projekční práce začaly v roce 2012. Veřejně oznámena byla v září 2016. První stupeň bude poháněn sedmi motory BE-4. První stupeň má být znovupoužitelný stejně jako New Shepard. Druhý a případně třetí stupeň mají být jen na jedno použití.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj raketových motorů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "BE-3.", "content": "Blue Origin veřejně oznámila vývoj motoru BE-3 v lednu 2013, ale s vývojem motoru se začalo už brzy po roce 2010. Jedná se o nový motor poháněný kapalným vodíkem a kyslíkem (LH2/LOX). Maximální tah dosahuje 490 kN, ale může klesnout až na 110 kN, toho se využívá při vertikálním přistání.", "section_level": 2}, {"title": "BE-3U.", "content": "Motor BE-3U je motor BE-3, upravený pro použití v horním stupni orbitální rakety. Motor má trysku přizpůsobenou použití ve vakuu. Protože se nepočítá s vícenásobným použitím, najdeme na něm i další rozdíly.", "section_level": 3}, {"title": "BE-4.", "content": "Blue Origin začala pracovat na novém a mnohem větším raketovém motoru, který má být poháněn kapalným kyslíkem a kapalným metanem. Motor má produkovat tah o síle 2400 kN a má být používaný výhradně na raketách Blue Origin. Na konci roku 2014 Blue Origin podepsala smlouvy s United Launch Alliance. Domluvili se na spolupráci na vývoji a na použití motoru v nové verzi Atlasu V, kde nahradí ruské motory RD-180. Nová raketa Vulcan bude používat dva motory BE-4 na prvním stupni.", "section_level": 2}, {"title": "Pusher escape motor.", "content": "Motor vyvinutý pro použití v záchranném systému kabiny New Shepard.", "section_level": 2}], "src_summary": "Blue Origin je americká soukromá společnost, výrobce letecké techniky a poskytovatel letů do vesmíru. Společnost založil Jeff Bezos, zakladatel obchodu Amazon.com. Firma sídlí v Kentu ve státě Washington. Společnost vyvíjí technologie, pomocí kterých chce snížit náklady a zvýšit spolehlivost cest do vesmíru a tím vesmír zpřístupnit většímu množství lidí. Blue Origin postupuje tak, že nejdříve testuje suborbitální lety, od kterých plánuje přejít k orbitálním a každým dalším krokem navazovat na předchozí zkušenosti. Mottem společnosti je „\"Gradatim Ferociter\"“. Blue Origin vyvíjí celou řadu technologií se zaměřením na vertikální raketový vzlet a vertikální přistání suborbitální nebo orbitální rakety. Jméno společnosti odkazuje na modrou planetu, Zemi, jako místo původu. ", "tgt_summary": "Blue Origin (engl. für \"Blauer Ursprung\") ist ein privates US-amerikanisches Raumfahrtunternehmen, das im September 2000 von Amazon-Gründer Jeff Bezos gegründet wurde. Das Unternehmen konzentrierte sich zunächst auf die Durchführung von suborbitalen Flügen mittels wiederverwendbarer Flugsysteme. Die Erkenntnisse aus den Flügen der Suborbitalrakete New Shepard fließen in die Entwicklung der Orbitalrakete New Glenn ein. Außerdem arbeitet Blue Origin an dem Mondlandegerät Blue Moon.", "id": 1400482} {"src_title": "Grande Torino", "tgt_title": "Grande Torino", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Příchod Ferruccia Novo.", "content": "V létě roku 1939 převzal předsednictví klubu průmyslník Ferruccio Novo, bývalí juniorský fotbalista \"býků\". Byla provedena reorganizace, která byla inspirována sportovní a obchodní politiky zavedené se značným úspěchem od klubu Juventus FC. Na návrh Pozza aby se klub řídil jako se řídili anglické kluby. Obklopili se kompetentními spolupracovníky, jako byli bývalí hráči Antonio Janni, Mario Sperone a Giacinto Ellena. Technickým ředitelem se stal Maďar Ernő Erbstein a trenérem mládeže angličan Leslie Lievesley. Prvním velký nákup byl osmnáctiletý Franco Ossola, který byl koupen s klubu Varese Sportiva za 55 000 lir. Za války se Franco Ossola ukázal jako výborný střelec a stal se sedmým nejlepším střelcem ligy (1940/41). Před sezonou 1941/42 klub koupil pět nových hráčů. Ten nejdražší byl Pietro Ferraris, přišel z klubu AS Ambrosiana - Inter za 250 000 lir. Přišel i Guglielmo Gabetto, Alfredo Bodoira a Felice Borel z konkurenčního Juventusu. Sezonu 1941/42 vyhrál titul klub AS Řím, ale \"býci\" se již umístili na 2. místě a za nimi o bod skončili fotbalisté z Benátek za které hráli dva velcí fotbalisté mladého věku: Valentino Mazzola a Ezio Loik. Klub je na novou sezonu 1942/43 koupil za 1 200 000 lir a připojil se k nim i fotbalista Giuseppe Grezar koupený z Triestiny. Všichni tři již byli součástí reprezentace pod vedením Pozza. A tak se zrodil tým kterému se říkalo Grande Torino. Klub sezonu vyhrál o jeden bod před klubem z Livorna. V poháru vyhráli finále 4:0 nad klubem AFC Benátky a získal double.", "section_level": 2}, {"title": "1944.", "content": "V roce 1944 byla Itálie, nyní zničená válkou, rozdělena na dvě části: gotickou linií (s padlým fašistickým režimem) a americkou armádou postupující na jih od poloostrova. Ale liga pokračovala dále. Aby se předešlo rizikům, že budou fotbalisté z klubu povoláni do války, zajistil Ferruccio Novo práci v továrnách automobilky FIAT. Klub se tak přejmenoval na \"Turín FIAT\". Klub skončil v lize na druhém místě. Ročník byl ale neuznán.", "section_level": 2}, {"title": "1945–1949.", "content": "Před sezonou 1945/46 klub posiluje o fotbalisty: Valerio Bacigalupo, Aldo Ballarin, Virgilio Maroso, Mario Rigamonti a Eusebio Castigliano. Odchází po jednom ročníku velký střelec Silvio Piola do konkurenčního Juventusu. Trenérem se stává bývalí hráč \"býků\" Luigi Ferrero. Klub vyhraje ligu o bod nad konkurentem Juventusu. Příští sezonu 1946/47 se klub posílil o hráče: Romeo Menti, Danilo Martelli a Francesco Rosetta. Klub se radoval opět z titulu, prohrál jen tři zápasy a vstřelil 104 branek, což byl rekord. Hráč Valentino Mazzola byl nejlepší střelec (29. branek). Na jaře roku 1947 trenér reprezentace proti Švýcarsku a Maďarsku složil reprezentační tým o desíti a devíti hráčů z \"býků\". V sezoně 1947/48 klub opustil trenér Luigi Ferrero a místo něj byl najat bývalí hráč \"býků\" Mario Sperone. Klub nastřílel 124 branek a jen 33 obdržel a vyhrál o 16 bodů titul. V sezoně 1948/49 z klubu odešel Pietro Ferraris, naopak přišel československý reprezentant Július Schubert. Do trenérské lavičky se z mládeže přesunul angličan Leslie Lievesley a pomáhal mu technický ředitel Maďar Ernő Erbstein. Klub hrál velké předsezónní turné v Brazílii. Klub s přehledem vede tabulku ligy. Dne 1. května roku 1949 klub odlétá do Portugalska k přátelskému utkání.", "section_level": 2}, {"title": "Tragédie.", "content": "Francisco Ferreira byl kapitánem klubu Benfica Lisabon a reprezentace Portugalska. S Mazzolou se setkal na konci února jako kapitáni národních týmů v zápase, které vyhrálo Itálie 4:1. Během oslav po skončení zápasu, se organizační výbor rozhodl vzdal hold hráči Ferreirovi. Bylo rozhodnuto pozvat \"býky\" na rozlučkový zápas s kariérou. Někteří hráči se výletu nezúčastnili, obránce Sauro Tomà (zraněn), Renato Gandolfi (druhý brankař) byl zklamaný že neletěl, protože místo něj získal místo třetí brankář Dino Ballarin. Prezident klubu Ferruccio Novo do Lisabonu necestoval. Dne 3. května klub hrál před 40 000 lidmi na stadionu Estádio Nacional do Jamor 3:4 pro Benfiku. Den návratu domů byl 4. května letadlem Fiat G.212. V 17:05, byla v Turíně velká mlha, letadlo se dostalo mimo kurs kvůli nedostatečné viditelnosti a narazilo do opěrných zdí zahrady na zadní straně Baziliky Superga. Náraz způsobil okamžitou smrt všech třicet jedna lidí na palubě, včetně hráčů, technického personálu, novinářů a posádky. Pro slávu týmu měla tragédie velkou rezonanci ve světovém tisku i v Itálii. V den pohřbu vyšel téměř jeden milion lidí do ulic v Turíně, aby týmu vzdali úctu. \"Hrdinové jsou vždy nesmrtelní v očích těch, kteří v ně věří. A tak budou chlapci věřit, že Turín není mrtvý: je to jen „pryč“\". \"Býci\" museli ještě dohrát čtyři zápasy v lize a tak zařadili do A týmu juniory. Sestavu juniorů sestavili všechny čtyři kluby se kterými měli hrát (Janov CFC, US Palermo, UC Sampdoria a AC Fiorentina). \"Býci\" byli úspěšní a vyhráli svůj šestý titul a pátý v řadě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jako Grande Torino (Velký Turín) se označuje italský fotbalový klub Turín FC z období čtyřicátých let dvacátého století, pětinásobný po sobě jdoucí vítěz ligy, jejichž hráči byli páteří reprezentace, jakož i jedna z nejsilnějších formací v historii fotbalu, která měla tragický konec dne 4. května 1949, při letecké katastrofě známé jako Tragedie Superga, ve které celý tým přišel o život. ", "tgt_summary": "Als Grande Torino wird die Mannschaft des italienischen Fußballvereins FC Turin der 1940er-Jahre bezeichnet. Bis zum Flugzeugabsturz von Superga, bei dem am 4. Mai 1949 fast die gesamte Mannschaft (bis auf Verteidiger Sauro Tomà, Ersatztorwart Renato Gandolfi und Mittelfeldspieler Luigi Giuliano, die nicht mit an Bord waren) ums Leben kam, war der Grande Torino die mit Abstand stärkste Mannschaft in Italien und gewann fünf Mal hintereinander (1942/43, 1945/46, 1946/47, 1947/48 und 1948/49) die italienische Fußballmeisterschaft. ", "id": 1962592} {"src_title": "Ekonomika Litvy", "tgt_title": "Wirtschaft Litauens", "src_document": [{"title": "Ekonomický vývoj.", "content": "Ve 2. polovině 20. století se agrární charakter litevské ekonomiky změnil na průmyslově-agrární. Hlavními odvětvími průmyslu se staly strojírenství, kovozpracující průmysl a chemický průmysl. Avšak ani potravinářský a lehký průmysl neztratily v zemi svůj význam. Vznikly nové průmyslové podniky – závod Baltia na výrobu lodí v Klaipėdě, závod na výrobu obrazovek Ekranas v městě Panevėžys či závod na výrobu televizorů v Šiauliai. Roku 1959 byla vybudována Kaunaská hydroelektrárna a v roce 1983 byl dokončen první blok Ignalinské jaderné elektrárny. Po vyhlášení nezávislosti v roce 1990 musela Litva velmi rychle liberalizovat ekonomiku, transformovat ji na tržní model a provést privatizaci hospodářských subjektů (první vlna v letech 1991–1995 probíhala systémem kupónové privatizace pomocí investičních voucherů). V letech 1991 až 1993 prožívala Litva (obdobně jako Lotyšsko a Estonsko) obrovskou inflaci – roční inflace v roce 1991 činila 383 %. Ekonomika se začala stabilizovat v roce 1994, tehdy také byla obnovena litevská měna. Stejně jako Lotyšsko a Estonsko zažila i Litva vlnu ekonomického růstu taženou bankovním sektorem a stavebnictvím. Nízké úrokové sazby úvěrů daly podnět k rozmachu obchodu s nemovitostmi. Na začátku krize však šly ceny nemovitostí prudce dolů, výstavba se zastavila a tisíce lidí přišly o práci a o možnost dluhy splácet.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomická struktura.", "content": "Litevský export je tvořen zejména z minerálních produktů, textilního zboží, potravinářských výrobků, hnojiv, chemické výroby, nábytku, dopravních prostředků (reexport ojetin), strojů a zařízení, televizorů a obrazovek, nápojů, cigaret, elektrické energie, dřeva a dřevěné výroby. V zemědělství převažuje živočišná produkce nad rostlinnou. Chov prasat, skotu, koní a drůbeže. Produkce masa, mléka a rybích výrobků. Pěstuje se ječmen, pšenice, žito, len, brambory, cukrová řepa a zelenina. Hlavní průmyslová odvětví zde jsou strojírenství a elektrotechnika, potravinářství, chemický průmysl, dřevozpracující a papírenský průmysl, textilní a průmysl stavebních hmot. Největší litevskou firmou je ropná rafinérie AB ORLEN Lietuva v Mažeikiai, která je jedinou rafinérií v pobaltských státech a jejíž význam stále stoupá, vytváří zhruba 10% HDP Litvy, navazuje na ni dalších 8 velkých zpracovatelů ropných produktů. Další významnou firmou je Achema − největší výrobce dusíkatých hnojiv a dalších chemických výrobků v Pobaltí. V potravinářském průmyslu je významným oborem pivovarnictví − největšími pivovary jsou Kalnapilis v Panevėžysu, Švyturys v Klaipedě, Utenos alus v Uteně, Ragutis v Kaunasu, Vilniaus Tauras ve Vilniusu a Gubernija v Šiauliai. Hlavní pivovary produkují asi 50 různých značek piva, světlé a tmavé barvy. Světoznámá je produkce jantaru. Díky slabé surovinové základně ložiska rašeliny je produkce elektrické energie téměř výhradně závislá na jaderné energetice. Ignalinská jaderná elektrárna, která se nachází u města Visaginas, produkovala až 80 % elektrické energie státu, čímž v rámci Evropy Litva zaujímala přední místo v podílu jaderné energetiky. Od 1. ledna 2010 je elektrárna v souladu s přístupovou dohodou k EU odstavena. Připravuje se její nahrazení moderní elektrárnou v tomtéž areálu. Průmysl je soustředěn zejména do větších měst jako jsou Vilnius, Kaunas, Klaipėda a Šiauliai.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ekonomika Litvy patří i přes značný rozvoj v uplynulém desetiletí mezi pět nejméně vyspělých ekonomik EU. Světová banka ji řadí do skupiny \"Upper-middle-income economies\" (nadprůměrně příjmové ekonomiky). Dle Mezinárodního měnového fondu má Litva HDP na obyvatele v paritě kupní síly 17 733 USD (2007) a je tak čtyřicátášestá na světě. Litva byla jednou z nejrychleji rostoucí ekonomik Evropy díky úspěšným reformám. Pro vysoký růst HDP v letech 2000–2007 byla označována za ekonomického tygra. V současnosti je však litevská ekonomika značně zasažena světovou finanční krizí.", "tgt_summary": "Litauen hat in den vergangenen 20 Jahren mit dem Übergang von der sowjetischen Plan- zur Marktwirtschaft große strukturelle Veränderungen hinter sich gebracht, die in einer sehr wechselvollen wirtschaftlichen Entwicklung ihren Niederschlag finden. Diese war geprägt von einem drastischen Einbruch in der Transformationsphase bis 1993, einer anschließenden Erholung bis Ende 1998, eine Rezession ausgelöst durch die Russlandkrise und durch sie forciert eine noch stärkere Hinwendung zum (westeuropäischen) EU-Markt, die nach einer ersten Erholung (bis 2003) im Umfeld des EU-Beitritts (1. Mai 2004) einen Boom auslöste, der mit der von den USA ausgehenden Finanzkrise seit Frühling 2008 abrupt endete. In den letzten Jahren konnte sich die Wirtschaft wieder erholen und Wachstumsrate, Haushaltssaldo und die Arbeitslosenrate verbesserten sich wieder. 2017 gehörte Litauen mit einer Wachstumsrate von 3,8 % zu den am schnellsten wachsenden Volkswirtschaften im Euroraum. ", "id": 1450346} {"src_title": "Nikodim Pavlovič Kondakov", "tgt_title": "Nikodim Pawlowitsch Kondakow", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V letech 1861-1865 studoval Kondakov historii a dějiny umění na moskevské univerzitě, potom učil na středních školách. Roku 1870 byl jmenován docentem Novorossijské univerzity v Oděse, kde přednášel dějiny umění, roku 1876 se habilitoval prací „Dějiny byzantského umění a ikonografie podle miniatur řeckých rukopisů“ a roku 1877 byl jmenován profesorem. V letech 1888-1897 byl profesorem dějin umění na Petrohradské univerzitě, od roku 1898 akademikem carské Akademie věd v Petrohradě a zahraničním členem České akademie věd a umění, v letech 1888-1893 byl kurátorem sbírky středověkého umění v Petrohradské Ermitáži a roku 1895 (spolu s F. I. Uspenským) založil Ruský archeologický ústav v Istanbulu. Od roku 1917 žil Kondakov v Oděse, od roku 1918 v Jaltě a roku 1920 emigroval z politických důvodů do Cařihradu a dále do Bulharska, kde byl profesorem Sofijské univerzity. Krátce po první světové válce inicioval prezident T. G. Masaryk tzv. \"Ruskou akci\", jejímž cílem bylo vybudovat exilovou elitu ruské inteligence mimo dosah sovětského komunistického režimu. Československo finančně podporovalo ruskou emigraci a pomohlo přesídlení sedmdesáti ruských profesorů, kteří měli vzdělávat své krajany v humanitních oborech. Jedním z nich byl Nikodim Pavlovič Kondakov, který do Prahy přesídlil roku 1923, ve svých 78 letech. Následujícího roku byl jmenován profesorem východoslovanského a byzantského umění na Univerzitě Karlově, kde přednášel až do své smrti v roce 1925. Jeho žáci založili krátce nato seminář \"Seminarium Kondakovianum\", jehož původním účelem bylo vydání Kondakovových spisů. V letech 1928-1933 v něm vyšly čtyři svazky díla Ruská ikona. Seminář se stal skutečným kulturním centrem, kde se pořádaly přednášky a výstavy z jeho sbírky ikon. Knihovna semináře byla otevřena badatelům z jiných oborů. Od roku 1927 vydával stejnojmenné periodikum \"Seminarium Kondakovianum\" a knižní sérii \"Zografika\" věnovanou dějinám ortodoxního umění a \"Skythika\" určenou pro archeologii, antropologii a etnologii v regionu Černého a Středozemního moře. V roce 1931 byl ustaven Kondakovovův institut, ale jeho existence byla již krátce nato ohrožena během hospodářské krize ve 30. letech. Roku 1938 otevřel Institut svou pobočku v Bělehradě s podporou prince Pavla, regenta Jugoslávie. Krátce nato tam přesídlil jeden ze zakladatelů, Dmitrij Rasovskij a také ředitel Nikolaj Toll a převezl s sebou cenné knihy. Poslední číslo časopisu vyšlo v Bělehradě roku 1940. V Praze zůstal jeho nástupce, Nikolaj E. Andrejev, kterému se podařilo udržet Institut do konce války. Roku 1953 byl Kondakovovův institut včleněn do Kabinetu dějin umění – předchůdce současného Ústavu dějin umění AV ČR. Od roku 1992 je součástí Slovanského ústavu AV. Tam z popudu T. G. Masaryka od roku 1929 vychází mezinárodní časopis \"Byzantinoslavica\" (od roku 1947 \"Byzantinoslavica –Revue internationale des études byzantines\"). Kondakovova bohatá knihovna je v majetku Slovanského ústavu AV ČR v Praze. Na Kondakovovu průkopnickou činnost navázal po 70 letech časopis \"Convivium (Exchanges and Interactions in the Arts of Medieval Europe, Byzantium and the Mediterranean. Seminarium Kondakovianum Series Nova)\", který vydává Centrum raně středověkých studií při Masarykově univerzitě v Brně, UDU AV ČR a Universita Lausanne.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní díla.", "content": "Rusky: Francouzsky: Anglicky: Česky:", "section_level": 1}], "src_summary": "Nikodim Pavlovič Kondakov, rusky Никоди́м Па́влович Кондако́в (13. listopadu 1844 Chalaň, Kurská gubernie – 17. února 1925 Praha) byl ruský historik umění, jeden ze zakladatelů byzantologie a ikonografické metody v dějinách umění, profesor Oděské a Petrohradské univerzity a Univerzity Karlovy v Praze. Zabýval se hlavně byzantským a starým ruským uměním.", "tgt_summary": "Nikodim Pawlowitsch Kondakow (, wiss. Transliteration \"\"; * 13. November 1844 in Chalan, Gouvernement Kursk; † 17. Februar 1925 in Prag) war ein russischer Kunsthistoriker, der zu den Begründern der Erforschung der byzantinischen Kunstgeschichte gehört. ", "id": 1566649} {"src_title": "Projekt Riese", "tgt_title": "Projekt Riese", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Při zvyšujícím se počtu spojeneckých náletů přesunulo nacistické Německo velkou část své strategické zbrojní výroby do bezpečnějších regionů včetně oblasti Sudet. Plány na ochranu kritické infrastruktury počítaly s přesunutím továren do podzemních bunkrů a výstavbu protileteckých krytů pro vládní úředníky. V září 1943 začal Ministr zbrojního průmyslu Albert Speer a vrcholové vedení Organizace Todt jednat o Projektu Riese. Výsledkem bylo vytvoření Schlesische Industriegemeinschaft AG (Slezské průmyslové společnosti), která byla určena k provádění stavebních prací. Byla vytvořena síť silnic, mostů, a úzkorozchodné železnice, která byla napojena na místní železniční stanice. Vězni skládali stavební materiál, káceli stromy, kopali nádrže a odvodňovací příkopy. Byly také postaveny malé přehrady k vytvoření zásoby vody a pro odpadní systémy. Později byly vyraženy do skal (i za pomoci výbušnin a odstřelů) místnosti, které byly vyztuženy betonem a ocelí. Za tímto účelem byli jako specialisté zaměstnáni Němci, Italové, Ukrajinci a Češi. Nejvíce nebezpečná a vyčerpávající práce byla provedena vězni. Kopání tunelů šlo poměrně pomalu, protože se Soví Hory skládají z tvrdé ruly. Většina podobných zařízení se hloubila do měkkého pískovce. Těžší a stabilnější skály ale dávaly výhodu celkové ochrany před spojeneckými nálety a umožňovaly vybudování 12 m vysokých podzemních sálů s objemem 6000 m3. V prosinci 1943 došlo mezi vězni k epidemii tyfu. Byli drženi v nehygienických podmínkách, vyčerpaní a hladoví. Výsledkem bylo výrazné zpomalení stavby. K projektu bylo přiřazeno nejméně pět táborů a neznámý počet nuceně nasazených dělníků a válečných zajatců. Někteří pracovali na projektu až do konce války. Proto také není znám přesný počet mrtvých. V dubnu 1944, nespokojený s průběhem projektu, rozhodl Adolf Hitler předat dohled nad stavebními pracemi Organizaci Todt a přiřadit na práci vězně z koncentračních táborů. Síť těchto táborů byla pojmenována Arbeitslager Riese (Pracovní tábor Riese) a byla součástí tábora Gross-Rosen. Velitelství AL Riese (a také velitel tábora \"SS-Hauptsturmführer\" Albert Lütkemeyer) sídlilo ve Wüstegiersdorfu. Od prosince 1944 do ledna 1945 byli vězni střeženi 853 příslušníky jednotek SS. Podle neúplných údajů pracovalo na projektu nejméně 13 000 vězňů, většina z nich byla převedena z koncentračního tábora v Osvětimi. Dokumenty umožňují identifikaci 8,995 vězňů. Všichni z nich byli Židé sedmdesát procent z Maďarska, ostatní z Polska, Řecka, Rumunska, Československa, Nizozemska, Belgie a Německa. Úmrtnost byla velmi vysoká, především z důvodů onemocnění, podvýživy, vyčerpání, nebezpečné podzemní práce a také v důsledků zacházení s vězni německými dozorci. Mnoho vyčerpaných vězňů bylo posláno zpátky do koncentračního tábora Osvětim. Zdokumentováno je 857 deportací vězňů, stejně jako 14 poprav po neúspěšných pokusech o útěk. Celkem se odhaduje na 5000 obětí. Na konci roku 1944 došlo k další epidemii tyfu mezi vězni. Vzhledem k blížící se frontě začala v únoru 1945 evakuace táborů, avšak na několika místech práce pokračovaly ještě na konci dubna. Někteří vězni zde byli ponecháni, většinou těžce nemocní, až do příchodu Rudé armády, která dorazila v květnu 1945. Projekt Riese byl opuštěn v počáteční fázi výstavby a pouze 9 km (do 25 000 m2, tedy 100 000 m3) tunelů bylo vykopáno.", "section_level": 1}, {"title": "Jednotlivé stavby projektu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zámek Książ.", "content": "Zámek Książ (německy: Fürstenstein) se nachází ve městě Wałbrzych (německy: Waldenburg). Jeho posledními majiteli v meziválečném období byla rodina Hochbergů, jedna z nejbohatších a nejvlivnějších evropských dynastií, konkrétně potom Hans Heinrich XV, Princ z Pštinského panství, a jeho anglická manželka Marie-Tereza Olivia Cornwallis-West (Princezna Daisy). Výsledkem jejich extravagantního životního stylu a globální ekonomické krize byl pád do dluhů. V roce 1941 byl hrad i přilehlé pozemky zabaveny nacistickou vládou jako trest za údajnou zradu jejich synů. V té době jeden z nich sloužil v britské armádě, další potom v polských ozbrojených silách na západě. Zámek byl nejprve pod vedením architekta Hermanna Gieslera, upraven tak, aby se přizpůsobil vedení státních drah (Deutsche Reichsbahn). V roce 1944 se ale stal součástí Projektu Riese. V letech 1941 - 1944 byl také místem, kde byly ukryty části sbírky Pruské státní knihovny. Práce na zámku byly rozsáhlé a vedly ke zničení mnoha ozdobných prvků. Z důvodu vytvoření nouzových evakuačních tras byla vybudována nová schodiště a výtahové šachty. K nejzávažnějším pracem však došlo pod zámkem. Byly vybudovány dvě úrovně tunelů. První je 15 m v podzemí a je přístupný výtahem a schodištěm, ale také vchodem ze zahrady. Tunel (80 m, 180 m, 400 m) je vyztužen betonem a vede k výtahové šachtě skrytý 15 m pod hradním dvorem. Druhé podzemní patro (950 m, 3200 m2, 13 000 m3) je 53 m pod nádvořím. Na úpatí kopce byly vyraženy čtyři tunely: 1. (85 m), 2. (42 m), 3. (88 m), 4. (70 m). Komplex obsahuje jak velké tunely (5 m vysoké a 5,6 m široké), tak čtyři místnosti. Vybetonováno je asi 75%. Nad zemí zůstaly základy budov, dvě vodní nádrže, čerpací stanice, a čistírny odpadních vod. V letech 1975 - 1976 byly zbourány čtyři bunkry Ringstand 58c společně se strážnicí. Po válce byla také demontována úzkorozchodná železnice spojující tunely s železniční vlečkou v obci Lubiechów (německy: Liebichau). V květnu 1944 byl založen pracovní tábor AL Fürstenstein v blízkosti zámku. V barácích žilo asi 700 až 1000 vězňů. Byli to Židé z Maďarska, Polska a Řecka. Evakuace tábora proběhla v únoru 1945. Dnes je zámek a první podzemní patro otevřené pro veřejnost.", "section_level": 2}, {"title": "Komplex Rzeczka.", "content": "Komplex se nachází na hranici mezi obcemi Rzeczka (německy: Dorfbach) a Walim (německy: Wüstewaltersdorf) v útrobách Ostré Hory (německy: Spitzenberg). Zde byly vyraženy tři tunely. Stavba má téměř dokončenou strážnici a velké podzemní sály, které jsou až 10 m vysoké. Celková délka tunelů je 500 m (2 500 m, 14,000 m). Vyztuženo betonem je asi 11% stavby. Nad zemí zůstaly základy betonového mostu. Druhý most byl poškozen a nahrazen lávkou. V dubnu 1944 byl zřízen pracovní tábor AL Wüstewaltersdorf, ve kterém byli většinou Židé z Řecka. Některé zdroje naznačují, že tábor mohl být umístěn na svazích Chłopské Hory (německy: Stenzelberg); dle jiných je jeho existence nejistá.", "section_level": 2}, {"title": "Komplex Włodarz.", "content": "Komplex se nachází uvnitř hory Włodarz (německy: Wolfsberg). Jedná se o síť tunelů (3,100 m, 10 700 m, 42,000 m) a velké podzemní sály, až 12 m vysoké. Zde je vybetonováno méně než jedno procento. Některé části areálu jsou zatopené, ale přístupné lodí. Od roku 2004 je komplex otevřen pro návštěvníky. Nad zemí opět zůstaly základy nedokončených nebo poničených budov, bunkr, dvě vodní nádrže a sklady stavebního materiálu (včetně tisíců zkamenělých pytlů cementu). Síť úzkorozchodné železnice spojující tunely s železniční vlečkou v obci Olszyniec (německy: Erlenbusch) byla rozebrána a sešrotována po válce.", "section_level": 2}, {"title": "Komplex Osówka.", "content": "Komplex se nachází uvnitř hory Osówka (německy: Säuferhöhen). Je přístupný tunelem číslo 1 (120 m) s místnostmi pro strážné a tunelem číslo 2 (456 m), který vede 10 m pod úrovní hlavního podzemního patra. Za nimi došlo ke spojení dvou úrovní zřícením stropu. Stavba je sítí tunelů (1,750 m, 6,700 m, 30,000 m) a podzemních sálů, které mají až 8 m na výšku. Pouze 6,9% bylo vybetonováno. Tunel číslo 3 (107 m) není napojen na komplex. Je o 500 m dále a 45 m pod hlavním podzemním patrem. Jsou v něm dvě přehrady a hydraulické zařízení neznámého účelu. Nad zemí jsou základy budov, strojní zařízení, rampa pro přepravu důlních vozíků na různé úrovně, vodní nádrže a sklady. Největší stavba je jednopodlažní betonová budova (680 m, 2 300 m) se stěnami cca 0,5 m silnými a střechou upravenou pro zamaskování vegetací (0.6 m). Další strukturou neznámého účelu je betonový monolit (30.9 m x 29.8 m) s desítkami potrubních vedení, kanalizací a propustků, zapuštěný do skály 4,5 m hluboko. Úzkorozchodná železniční síť spojuje tunely s železniční stanicí v obci Głuszyca Górna (německy: Oberwüstegiersdorf). Od roku 1996 je areál otevřen pro veřejnost. V srpnu 1944 byl zřízen pracovní tábor AL Säuferwasser. Zde byli vězněni Židé z Polska, Maďarska a Řecka. Zbytky tábora lze stále nalézt v blízkosti tunelu číslo 3. Jeho evakuace proběhla v únoru 1945.", "section_level": 2}, {"title": "Komplex Sokolec.", "content": "Komplex se nachází u obce Sokolec (německy: Falkenberg) uvnitř hory s názvem Gontowa (německy: Schindelberg). Skládá se ze dvou podzemních struktur ve dvou podlažích. Tunely číslo 1 a 2 vedou do podzemí a mají až 5 m na výšku. Na mnoha místech jsou zhroucené, protože se komplex nachází v měkkém pískovci. V roce 2011 začala ražba v tunelu číslo 3 (145 m), který byl nepřístupný od konce války, protože se zhroutil vchod. Je vzdálen 600m a leží 60 m pod úrovní tunelů číslo 1 a 2. Tunel číslo 4 (100 m) byl otevřen v roce 1994 a je jedním z pouhých dvou krátkých tunelů, které byly nalezeny vybavené důlním zařízením z roku 1945. Celková délka komplexu je 1090 m (3025 m, 7562 m). Není vybetonován. Nad zemí zůstaly základy budov, strojovna a dvě rampy pro přepravu důlních vozíků na různá podlaží. Byla vystavěna opěrná zeď (47 m) k zajištění nově vybudované silnice. Úzkorozchodná železnice spojovala tunely s železniční vlečkou do vesnice Ludwikowice Kłodzkie (německy: Ludwigsdorf). V dubnu 1944 byl založen pracovní tábor AL Falkenberg ve vesničce Sowina (německy: Eule) pro vězně z koncentračních táborů. Pobývalo zde 1500 mužských vězňů židovského původu z Polska, Maďarska a Řecka. Evakuace tábora proběhla v únoru 1945.", "section_level": 2}, {"title": "Komplex Jugowice.", "content": "Komplex se nachází v obci Jugowice (Jawornik) uvnitř hory jménem Dział Jawornicki. Tunely číslo 2 (109 m) a 4 vedou k malému podzemnímu podlaží. Tunel číslo 6 se zhroutil 37 m od vchodu a nebyl prozkoumán. Ostatní tunely jsou v počáteční fázi výstavby: 1. (10 m), 3. (15 m), 5. (3 m), 7. (24.5 m). Celková délka stavby je 460 m (1360 m, 4200 m). Méně než jedno procento je vybetonováno. Nad zemí zůstaly základy budov, strojovny, čerpací stanice a vodní nádrže. Úzkorozchodná železnice spojovala tunely s železniční vlečkou v obci Olszyniec (německy: Erlenbusch).", "section_level": 2}, {"title": "Komplex Soboń.", "content": "Komplex se nachází uvnitř hory Soboń (německy: Ramenberg) a je přístupný tunely číslo 1 (216 m) a 2 (170 m). Tunel číslo 3 není připojen k hlavnímu podzemí. Zhroutil se v úvodní části ve vzdálenosti 83 m. Méně než jedno procento je vybetonováno. Nad zemí zůstaly základy strojoven a čerpací stanice, vodní nádrž, sklady stavebních materiálů, četné nedokončené nebo zničené budovy a bunkr. Úzkorozchodná železniční sít spojovala tunely s železniční stanicí v obci Głuszyca Górna (německy: Oberwüstegiersdorf). V říjnu až prosinci 1944 byl založen tábor AL Lärche pro vězně z koncentračních táborů, především Židy z Polska a Řecka. Žili ve dvanácti barácích z překližky v blízkosti tunelu číslo 3. Evakuace tábora proběhla v únoru 1945.", "section_level": 2}, {"title": "Zámek Jedlinka.", "content": "Zámek se nachází v obci Jedlinka (německy: Tannhausen). V roce 1943 ho odkoupila Nationalsozialistische Volkswohlfahrt od rodiny Böhmů v důsledku jejich finančních problémů. Na začátku roku 1944 byly zrušeny plány na přestavbu v nemocnici, budova byla zabavena vojenskými orgány a upravena jako sídlo Schlesische Industriegemeinschaft AG (Slezské průmyslové společnosti). Ve sklepě byl vytvořen protiletecký kryt a plynotěsné dveře. Zámek a nedaleké město Jedlina-Zdrój (německy: Bad Charlottenbrunn) byly ustanoveny jako základna výstavby Projektu Riese. V dubnu 1944 začala být považována Schlesische Industriegemeinschaft AG za příliš neefektivní a byla nahrazena Organizací Todt (OT) pod dohledem hlavního inženýra Franze Xavera Dorsche, a architektů Siegfrieda Schmelchera a Konrada Meyera.", "section_level": 2}, {"title": "Głuszyca.", "content": "Ve městě Głuszyca (německy: Wüstegiersdorf) a jeho okolí se nacházelo mnoho pracovních táborů spadajících pod Projekt Riese. Od října 1943 do března 1945 sem byly přemístěny výrobní závody firmy Friedrich Krupp AG z Essenu. Byly sem přemístěny také dvě textilní továrny patřící k Meyer-Kauffmann Textilwerke AG a přizpůsobeny ke zbrojní výrobě. V nedalekém kopci byl vybudován protiletecký kryt. Skládá se ze dvou tunelů, šedesát procent bylo vybetonováno a vyzděno cihlami (240 m, 600 m2, 1800 m3).", "section_level": 2}], "src_summary": "Projekt Riese (, německy „obr“) je kódové jméno pro projekt stavby nacistického Německa v letech 1943–1945, kterou tvoří sedm podzemních staveb v Sovích Horách a hrad Książ v Dolním Slezsku. ", "tgt_summary": "Das Projekt Riese bezeichnet mehrere Stollensysteme aus der Zeit des Zweiten Weltkrieges. Es liegt im Mittelgebirgsmassiv um die Säuferhöhen (Osówka) und Wolfsberg im schlesischen Eulengebirge nahe Wüstewaltersdorf, heute Walim in Polen. ", "id": 84947} {"src_title": "Mír ze Saint-Germain-en-Laye", "tgt_title": "Frieden von Saint-Germain (1570)", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Třetí hugenotská válka začala roku 1568. Katolíci se neúspěšně pokusili přepadnout a zajmout protestanské vůdce Gasparda de Colignyho a Ludvíka de Condé, kteří se poté přesunuli do La Rochelle. Po vítězstvích, kterých dosáhli katolíci v bitvách u Jarnacu v březnu 1569, kde padl Ludvík de Condé, a u Moncontouru v říjnu 1569, měli hugenoté ještě dost sil, aby mohli pokračovat ve válce. Navíc se admirálu Colignymu podařilo na jihu Francie postavit novou armádu. Finanční problémy a úspěšná ofenzíva hugenotů pod vedením Colignyho postupujícího na Paříž donutily hlavní představitele katolíků, královnu-matku Kateřinu Medicejskou a jejího syna, francouzského krále Karla IX., k vyjednávání.", "section_level": 1}, {"title": "Podmínky.", "content": "Protestantům (hugenotům) byla zajištěna svoboda jejich vyznání. Na základě mírové smlouvy mohli provádět bohoslužby v místech, kde to měli dovoleno do 1. srpna 1570 a dále také na předměstích čtyřiadvaceti měst, po dvou v každé provincii. Představitelé vyšších vrstev s určitými soudními pravomocemi mohli konat bohoslužby i ve svých domovech, ale maximálně ve společnosti deseti svých přátel či příbuzných. Hugenoti mohli dále po dobu dvou let kontrolovat čtyři pevnosti: La Rochelle, Montauban, La Charité a Cognac. Dostali také slib, že obdrží zpět funkce ve státních úřadech, ze kterých byli odstraněni. Dohoda tak s určitými změnami navazovala na edikty podepsané v lednu 1562, březnu 1563 a březnu 1568. Součástí smlouvy byla i výzva k zapomenutí starých sporů a k přátelství mezi oběma stranami. Její druhý článek oběma stranám doporučoval: „žít spolu jako bratři, přátelé a spoluobčané.“ Příměří zprostředkovali Armand de Gontaut-Biron a Henri de Mesmes. Podmínky smlouvy byly dodrženy vstupem admirála Colignyho do královské rady, Coligny navíc obdržel finanční kompenzaci ve výši 150 000 livru a roční příjem 20 000 livru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako mír ze Saint-Germain-en-Laye je označována mírová smlouva mezi hugenoty a katolíky z 8. srpna 1570, která zakončila třetí část hugenotských válek ve Francii. Mír hugenotům zajišťoval svobodu vyznání, na vybraných místech povoloval bohoslužby a na dva roky ponechal kontrolu nad čtyřmi pevnostmi. ", "tgt_summary": "Der Frieden von Saint-Germain (1570) brachte nach dem dritten Hugenottenkrieg (1568 bis 1570) die Einigung zwischen Karl IX. und Admiral Gaspard de Coligny als Vertreter der Hugenotten. Der im Schloss Saint-Germain-en-Laye unterzeichnete Frieden vom 8. August 1570 enthielt folgende Punkte: ", "id": 1902440} {"src_title": "Systémové archetypy", "tgt_title": "Systemarchetyp", "src_document": [{"title": "Struktura.", "content": "Pojem struktura nemá co do činění se „strukturou“, jak je zobrazená v organizačním schématu a neznamená ani „logickou strukturu“ nějakého děje, ale v našem případě se především týká klíčových vztahů ovlivňující chování v čase. Nejsou to vztahy mezi lidmi, ale mezi hlavními proměnnými jako je populace, přírodní zdroje, produkce potravin nebo technické nápady, odborné a manažerské know-how v high-tech firmě atd. Rámcem na takové vnímání vzájemných vztahů a nikoliv věcí, charakteru změn a nikoliv okamžitého vztahu je systémové myšlení jako disciplína vnímání celků. A jedním z nejdůležitějších postřehů z oblasti systémového myšlení je ten, že mnoho dynamických smyček je v dynamických systémech reprezentující určitou oblast lidského konání podobných, že určité struktury se znovu a znovu vracejí. Tyto opakující se struktury se nazývají slovy Petera Sengeho (1995) „systémové archetypy“ a jsou klíčem k pochopení dynamiky řady problémů v našem životě.", "section_level": 1}, {"title": "Systémový archetyp.", "content": "Archetyp jako samostatná entita neexistuje, pod pojmem archetyp rozumíme soubor vztahů a vazeb mezi jednotlivými prvky, které mají určitou charakteristickou strukturu. Hlavním posláním znalosti těchto archetypů je usnadnit jejich nalezení v komplexních systémech. Toto poznání přináší zrychlení analytických procesů při tvorbě modelu problémů i hledání vhodného řešení. Jakmile se tyto procesy naučíme rozpoznávat, lze je pochopit a vymanit se z nich, ať již na úrovni osobního života, nebo v organizacích. Originální pojetí systémových archetypů je zaměřeno na firemní prostředí a velké množství systémových archetypů lze nalézt právě v životě firmy. Lze tedy říci, že na základě systémových archetypů můžeme pochopit fungující struktury v životě organizace. Systémové archetypy dokazují, že ne všechny problémy v oblasti managementu jsou nové či jedinečné. Nejen v organizaci se však vyskytují vzorce chování, které se pravidelně opakují. Toto rozpoznání může být často součástí úspěchu. Systémové archetypy umožňují převést komplexní složitost systému na jednodušší schémata, ze kterých lze vyčíst správný postup pro řešení aktuální situace. Poskytují řadu podnětů k principům patologických situací a umožňují odkrýt problémové symptomy. Systémové archetypy odhalují jednoduchost, která se skrývá za komplexností problémů v oblasti řízení. Cílem systémových archetypů je změnit náš způsob vnímání, abychom dokázali lépe vidět struktury a najít způsob, jak v nich dosáhnout obrat, vidět struktury, které nejsou očividné, ale jsou základem pro pochopení komplexních situací. Zvládnutí systémových archetypů je pro organizaci prvním krokem na cestě k praktickému uplatňování systémové perspektivy. Systémové archetypy přitom nelze brát jako neměnnou pravdu a mechanicky hledat příklady této pravdy ve vývoji a fungování organizace. Využití dále popsaných systémových archetypů směřuje ke změně způsobu našeho vnímání a může přispět k procesu učení se jako procesu, ve kterém se snažíme o adaptaci na změny v našem okolí, proces ve kterém měníme pomocí zpětných vazeb naše vlastní mentální modely o okolním světě. Důležité je chápat systémové archetypy jako struktury, které se objevují v realitě a zúčastněné aktéry vedou k určitému chování. Za určitých podmínek je může spustit malá, třeba i náhodná změna určitým směrem, přičemž její dlouhodobější důsledky nejsou účastníkům dopředu zřejmé. Tato změna má nečekané vedlejší důsledky. Rozsáhlejší a hlubší poznatky o systémových archetypech nám nepochybně pomohou s jedním z nejnepříjemnějších problémů, s problémem, s nímž manažeři a vůdci bojují neustále – se specializací a rozkouskovaností znalostí. Z mnoha hledisek největším příslibem systémového pohledu je sjednocování znalostí všech různých oborů. V praxi to znamená, že tytéž archetypy se objevují v biologii, v psychologii, v ekonomii, v politických vědách a v ekologii jakož i v managementu.", "section_level": 1}, {"title": "Systémové archetypy v managementu.", "content": "Literatura se ve výčtech archetypů různí, teoreticky lze takovýchto charakteristických struktur nalézt nekonečně. Systémoví myslitelé definovali zhruba desítku archetypů a přesný počet se liší v závislosti na tom, zda přijmeme některé složitější struktury jako samostatné archetypy, nebo je budeme uvažovat už jako strukturu složenou z více jednodušších archetypů. Obdobně relativně malý počet těchto archetypů je společný pro velmi rozmanité množství situací v oblasti managementu. Doposud byly identifikovány následující (Bellinger 2005, Mildeová – Vojtko 2003): Stavebními kameny systémového myšlení je stupňování a vyvažování zpětné vazby a časového posunu. Z existence dvou odlišných typů procesů zpětné vazby, tj. jejího stupňování a vyvažování vychází podstata archetypů. Proces konstrukce archetypů je v principu buď aditivní nebo dekompoziční – vždy vycházejí z nějaké jednodušší struktury. Všechny archetypy se skládají z těchto základních součástí:", "section_level": 1}, {"title": "Archetyp „Úspěch úspěšným“.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Struktura.", "content": "Struktura „Úspěch úspěšným“ je základem mnoha samo-vysvětlujících předpovědí, které jsou důsledkem neuvědomělého ovlivnění z naší vlastní strany. Tento archetyp ukazuje, jak je jednoduché ovlivnit výsledky založený na počáteční důvěře bez jakéhokoliv uvědomění si, že výsledek byl důvěrou ovlivněn; jakou sílu mají vyjádřené i nevyjádřené předpoklady a přesvědčení lidí včetně šíření fámy, když působí jako primární hybatelé původně vyváženého stavu. To je přesně příležitost pro vytváření vlastních mentálních modelů a hlavně propagace sdílené vize, což jsou základní disciplíny pro úspěšné vedení, jak je popsáno v Sengeho „páté disciplíně“ (Senge 1990).", "section_level": 3}, {"title": "Poučení pro management.", "content": "Úspěch úspěšným představuje velmi časté a poměrně efektivní adaptační jednání. Většinou není žádoucí působení struktury narušovat, protože i když je často proces působení „nespravedlivý“, vede v sociálních systémech prostřednictvím fenoménu „učení se za pochodu“ k účelné dělbě práce, specializace a omezuje nerozhodnost. Pokud se vzdáme diskuse o etických motivech (například teze o „rovných šancích“), dva hlavní důvody proč může vést působení tohoto archetypu k nežádoucím cílům jsou: Na vyřešení problému „úspěch úspěšným“ existují pro management dvě základní strategie:", "section_level": 3}, {"title": "Symptom včasného varování.", "content": "Jedna ze dvou navzájem propojených činností či skupin nebo jeden ze dvou vzájemně nějak sdružených jednotlivců dosahují velice dobrých výsledků, zatímco druhá strana bojuje s obtížemi.", "section_level": 3}, {"title": "Řídící zásada.", "content": "Hledejte zastřešující cíl, jenž by umožňoval vyvážený úspěch obou stran. V některých případech se osvědčuje rozbít nebo oslabit spojení mezi oběma stranami, aby nesoupeřily o týž omezený zdroj (to je žádoucí v případech, kdy je jejich spojení neúmyslné a kdy podněcuje nezdravé soupeření o zdroje).", "section_level": 3}, {"title": "Příklady.", "content": "Manažer má dva chráněnce a chce je oba současně přivést do firmy. Dojde však k tomu, že jednomu z nich se dostane přednostního zacházení, neboť ten druhý na týden onemocní. Když se tento druhý chráněnec po nemoci vrací do práce, manažer se mu vyhýbá, neboť má pocit viny, čímž poskytuje ještě více příležitostí prvnímu chráněnci. První chráněnec, který pociťuje uznání, dosahuje skvělých úspěchů, a tak dostává další příležitosti. Druhá osoba pociťuje nejistotu a v důsledku toho pracuje s menší efektivností, takže dostává ještě méně příležitostí, přestože oba tito lidé měli na počátku stejné schopnosti. Druhá osoba nakonec z firmy odejde. Druhým příkladem je situace z trhu textových editorů, jež byla v České republice na začátku 90. let. Na trhu se objevily dva v podstatě srovnatelné editory, jeden z dílny dnes již legendárního domácího softwarového domu 602software a druhý – Word pocházel od známého amerického producenta firmy Microsoft. Zpočátku byly síly vyrovnány, ale postupně začal získávat více zákazníků systém Word. Čím více uživatelů používalo Word, tím více uživatelů dávalo při koupi přednost tomuto systému a postupně byla na systém Word nucena přecházet i většina uživatelů editoru T602. Je ale zajímavé, že editor T602 nezmizel zcela, to znamená, že jeho používání nedosáhlo bodu nula. Například některé státní instituce je využívají z finančních důvodů, nicméně v porovnání s celosvětovým používáním systému Word je počet uživatelů nule blízký. Dalším příkladem, na kterém může být archetyp „úspěch úspěšným“ ilustrován, je trh videopřehrávačů ve druhé polovině osmdesátých let. V té době existovaly na trhu dva základní systémy – VHS a BETA, jež byly srovnatelné jak co do kvality, tak i ceny. Oba systémy se na trhu objevily v přibližně stejném čase a oba také měly podporu velkých výrobců spotřební elektroniky. Uživatelé v podstatě nemohli říci, proč se rozhodli pro ten který systém. Alespoň zpočátku. Postupně ale systém VHS získal konkurenční převahu v podobě širší nabídky filmů. Uživatelé tak byli postaveni ve svém rozhodování před otázku, zda chtějí stejně kvalitní systém jako ten druhý, ale se širší nabídkou filmů. Rozhodnutí pak bylo jednoznačné. Dalším argumentem, který v té době platil zejména v našich poměrech, byl způsob užívání (více sousedů, známých má systém VHS a chci-li si od nich půjčovat kazety, musím mít také typ VHS). Zpočátku malá převaha byla zesilována, až typ VHS získal převahu zcela. Výrobci se této situace museli přizpůsobit a přeorientovali se na typ VHS, který se tak stal ve své oblasti jakýmsi standardem. Obdobně probíhala tzv. „válka internetových prohlížečů“. Od roku 1995 na trhu internetových prohlížečů dominovala firma Netscape se svým produktem Netscape Navigator. V té době si však i společnost Microsoft uvědomuje význam internetu a vydává svůj produkt Internet Explorer. Microsoft se rozhodne k integraci prohlížeče Explorer přímo do operačního systému Windows, který má na trhu osobních počítačů v podstatě monopolní postavení. Díky této integraci dochází k pomalému zvratu na trhu internetových prohlížečů – během pěti let má Internet Explorer již 80% tržní podíl. K čemu zde došlo? Na trhu byly dva konkurující si produkty (jedná se téměř o dokonalé substituty), ale jeden měl výhodu, že byl zákazníkovi dodán společně s PC – takový uživatel pak neměl důvod kupovat si Netscape Navigator. Tržní podíl prohlížeče Explorer – na úkor prohlížeče Netscape rostl. Čím více rostl, tím více autoři webových stránek optimalizovali své weby právě pro něj, čímž byl Netscape Navigator dále vytlačován v trhu. Poslední příklad se týká renesance počítačové společnosti Apple Computers, za jejíž vzestup však paradoxně nemůže výroba počítačů jako nástrojů pro práci, ale jako nástrojů pro zábavu. Produkty jako iMac, iBook a především dvojice iPhone a iPod jsou jasným důkazem, že se firma odvrací od klasických počítačů, kde kraluje PC v jehož konkurenci není schopná obstát, k počítačům „pro život“. Firma si totiž uvědomila, že než se vysilovat nesmyslným bojem s výrobci PC, bude se orientovat na tržní segment, který zatím není hardwarovými giganty obsazen. Tím se vymanila z bludného kruhu, kdy nebyla schopná zvýšit svůj tržní podíl na úkor konkurence s PC.", "section_level": 3}, {"title": "Synergie systémových archetypů.", "content": "Systémové archetypy jako určité obecné struktury, jež se vyskytují v mnoha různých systémech, se pouze ojediněle vyskytují osamoceně a vysledovat „čistý“ případ fungovaní jednotlivých archetypů je prakticky nemožné. Jak je vidět na obrázku systémové archetypy spolupůsobí navzájem a dochází tak k synergickým efektům. Výchozím bodem je vždy naše snaha něco změnit, něčeho dosáhnout, buď nás trápí problém vyžadující si řešení, nebo usilujeme o dlouhodobé cíle a rozvoj. Přesně z toho bodu se rozchází mapa vzájemných souvislostí mezi generickými strukturami a systémy. Odhalují se komplexnější vztahy mezi sledovanými ukazateli, pro adekvátní popis situace je třeba přidávat další metriky a nové souvislosti a archetypy košatí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vidíme, že myšlenka zpětné vazby je velice užitečná, protože umožňuje spojit určité chování s odpovídajícími příčinami tohoto chování ve struktuře systému. To pak umožňuje najít některé obecně platné kroky, jakými lze chování systému ovlivnit. Nejpřekvapivější pak může být zjištění, že systém sám o sobě je příčinou svého chování. Ve skutečnosti to znamená, že chování systému plyne z jeho struktury.", "tgt_summary": "Systemarchetyp ist ein vom US-Amerikaner Peter M. Senge kreierter Begriff zur systemischen Beschreibung und Darstellung von generischen Strukturen häufig beobachtbarer Verhaltensmuster von Menschen. Als derart veranschaulichte Muster sollen sie die jeweils zugrunde liegende Dynamik allgemein verständlich und über den Lerneffekt mögliche Folgen bestimmter Handlungen vorhersagbar machen. Insbesondere soll die Eigendynamik der Verhaltensmuster nachvollziehbar werden, um unerwünschte, bzw. unbeabsichtigte Auswirkungen des eigenen Handelns vermeiden zu können. ", "id": 625461} {"src_title": "Karlík a továrna na čokoládu", "tgt_title": "Charlie und die Schokoladenfabrik", "src_document": [{"title": "Vznik knihy.", "content": "Příběh malého Karlíka v neobyčejné továrně na čokoládu byl inspirován Dahlovými zkušenostmi z dětství. Ve 20. letech 20. století probíhal v Anglii konkurenční boj mezi dvěma největší výrobci čokolády – Cadbury a Rowntree's. Například Cadbury posílala testovací balíčky se svými novými výrobky dětem do škol a na oplátku žádala jejich hodnocení čokoládových novinek. Obě firmy se snažily vzájemně ukrást tajné výrobní postupy. Vysílaly také špehy, kteří se nechali zaměstnat v konkurenční továrně a naopak vynakládali velké úsilí na ochranu svých vlastních receptů. Právě tajnůstkaření a složité výrobní procesy s komplikovanými výrobními stroji se staly Dahlovou inspirací pro vytvoření příběhu o Wonkově továrně. V první verzi měl příběh deset hrdinů – deset zlobivých dětí, které vyhrály vstupenku do Wonkovy továrny, ale poté, co tento námět zkritizoval Dahlův synovec, dostal příběh dnešní podobu.", "section_level": 1}, {"title": "Příběh.", "content": "Kniha vypráví příběh malého chudého chlapce Karlíka Bucketa, který žije v malém domečku na okraji velkého města se svými rodiči a čtyřmi prarodiči upoutanými na lůžko. Karlík je bystrý a dobrosrdečný kluk, který miluje svou rodinu. Také má rád sladkosti, ale protože jeho rodina je velmi chudá, dostává jen jednu čokoládu za rok – k narozeninám. Blízko Karlíkova domečku sídlí obrovská továrna na čokoládu vlastněná panem Willy Wonkou. Wonka je největší a nejvynalézavější výrobce čokolády a sladkostí. Vyrábí všechny druhy úžasných a lahodných cukrovinek včetně těch, které se zdají být neuvěřitelné (například zmrzlina, která se nerozpouští nebo žvýkačka, která nikdy neztrácí svou chuť). Také vyrobil pro indického prince obrovský palác celý z čokolády, jenž se brzy nato rozpustil. Kvůli špiónům z konkurenčních továren Wonka před mnoha lety svou továrnu uzavřel, ale brzy nato ji znovu spustil, přesto do továrny nechodili žádní dělníci. Nyní se rozhodl učinit překvapivý krok a skrze loterii opět ukázat svou továrnu veřejnosti. Pět Wonkových čokolád ukrývá Zlatý kupón, který svému nálezci a jednomu nebo dvěma členům jeho rodiny umožní návštěvu továrny s osobním doprovodem samotného Wonky. Výherci prvních čtyř kupónů jsou tlustý hltoun August Gdoule (\"Augustus Gloop\"), rozmazlená Veruka Saltini (\"Veruca Salt\"), přebornice ve žvýkání Fialka Garderóbová (\"Violet Beauregarde\") a televizní maniak Miki Telekuk (\"Mike Teavee\"). Karlíkova jediná narozeninová čokoláda žádný kupón neobsahovala, ale díky šťastnému zázraku, kdy vyhladovělý po cestě do školy najde na ulici dolar a koupí si dvě čokolády a v té druhé objeví poslední kupón a spolu se svým dědečkem Pepou a ostatními výherci se vydává na prohlídku továrny. Během prohlídky odpadnou ostatní čtyři děti, když spolu se svými rodiči podlehnou svým zlozvykům, jediný Karlík se stále chová slušně, za což jej Wonka odmění tím, že mu v dospělosti předá svou továrnu, aby se o ni staral, neboť sám nemá žádné dědice. Skleněným výtahem doletí pro zbytek Karlíkovy rodiny a přestěhují je k panu Wonkovi.", "section_level": 1}, {"title": "Filmové zpracování.", "content": "Kniha byla poprvé zfilmována v roce 1971 v muzikálu \"Pan Wonka a jeho čokoládovna\" (\"Willy Wonka & the Chocolate Factory\") s Gene Wilderem v hlavní roli. Další filmová adaptace byl film Tima Burtona \"Karlík a továrna na čokoládu\" (\"Charlie and the Chocolate Factory\") z roku 2005, ve kterém hlavní postavu majitele čokoládovny ztvárnil Johnny Depp.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karlík a továrna na čokoládu (v originále \"Charlie and the Chocolate Factory\") je dětská kniha britského autora Roalda Dahla z roku 1964. V roce 1972 napsal Roald Dahl pokračování \"Karlík a velký skleněný výtah\". Plánované třetí pokračování už nedokončil. ", "tgt_summary": "Charlie und die Schokoladenfabrik (Originaltitel: \"Charlie and the Chocolate Factory\") ist ein 1964 erschienenes Kinderbuch des britischen Schriftstellers Roald Dahl. Die Originalausgabe wurde von Quentin Blake illustriert. Die erste deutsche Ausgabe mit Illustrationen von Horst Lemke erschien 1969 im C. Bertelsmann Verlag. Die Übersetzung schuf Inge M. Artl, die Verse übertrug Hans Georg Lenzen.", "id": 53632} {"src_title": "Motorový vůz 854", "tgt_title": "ČD-Baureihe 854", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Hlavním prvkem modernizace vozů se stala náhrada původního zastaralého a nespolehlivého dieselového motoru KS 12 V 170 DR za nový od firmy Caterpillar 3412 E DI-TA. Vozy jsou dále vybaveny mikroprocesorovým řídícím systémem INTELO Maxi 114 firmy Lokel (umožňuje provoz s řídicími vozy řady Bfbrdtn a ABfbrdtn), dosazen byl vlakový zabezpečovač LS 90 a radiostanice Tesla VS 47. Vozy disponují systémem automatické regulace rychlosti. Původní hydrodynamická převodovka ČKD H 750 M byla pouze repasována a původní zůstaly také nápravové převodovky, které jsou častým zdrojem poruch. Maximální rychlost zůstala na hodnotě 120 km/h. Z pohledu cestujícího se ve voze nachází jeden velkoprostorový oddíl s 48 místy k sezení (nová jednotlivá sedadla s textilním potahem; u vozů 021 a 027 zůstávají původní dvojsedadla, pouze přečalouněná) a zavazadlový oddíl. Vnější dveře jsou řešeny jako předsuvné (kromě vozů 021 a 027). Od 28. modernizovaného vozu bylo dosazováno nové WC s uzavřeným systémem EVAC. Motorové vozy řady 854.0 brzdí v režimech P a R, motorové vozy řady 854.2 brzdí pouze v režimu P.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj a výroba.", "content": "O modernizacích motorových vozů řad 852 a 853 uvažovaly ČSD již ve druhé polovině 80. let, kdy ŽOS Šumperk pracovaly na dokumentaci k zástavbě nového motoru ČKD do těchto vozů. Přestože byly zkoušky motoru úspěšné, jeho sériová výroba nebyla zahájena. V první polovině 90. let se objevily další návrhy na modernizaci (včetně přestavby na elektrický vůz). České dráhy se definitivně rozhodly v roce 1996 a v březnu 1997 přistavily na modernizaci do firmy Pars DMN v Šumperku první vůz 853.030. Do zkušebního provozu byl zařazen koncem ledna 1998 pod označením 854.030 (vozy řady 853 mají při rekonstrukcích zachováno původní inventární číslo). Druhý vůz, 852.016, byl modernizován v roce 1999 a obdržel číslo 854.216 (vozy řady 852 mají původní inventární číslo zvýšené o 200). Sériová modernizace obou řad začala v roce 2001 a do poloviny roku 2006 byly takto přestavěny všechny provozní vozy (celkem 50 ks): 32 vozů řady 853 a 18 řady 852. Všechny vozy jsou v provozu dodnes, a přestože už jsou nejstarší kusy na hranici původně plánované životnosti modernizace, pro pravidelný provoz jsou stále nezbytné. Připravuje se další drobnější modernizace, spočívající především v dosazení chybějících panelů informačního systému a úpravách na řídícím systému vozu.", "section_level": 1}, {"title": "Provoz.", "content": "Z rekonstrukcí byly motorové vozy většinou předávány zpět do dep, odkud byly na ni přistaveny. Vozy tak byly původně dislokovány pouze v depech v Praze-Vršovicích a Trutnově. Postupem času bylo však přistoupeno i k předávání některých vozů jinam, a tak se dostaly na různé tratě – v letech 2005–2012 byly například dislokovány v depu Liberec, odkud vyrážely v čele rychlíků i osobních vlaků na tratě do České Lípy, Děčína a Ústí nad Labem, několik let se objevovaly i na vlacích do Staré Paky. Pět let (2006–2011) si odsloužily i v plzeňském depu, kde byla jejich prací především vozba rychlíků do Mostu a v menší míře i osobních vlaků na trati do Domažlic. Od prosince roku 2006 se začaly některé vozy předávat do depa v Brně-Horních Heršpicích, kde byly postupně soustředěny v počtu dnešních 17 kusů. Největším provozovatelem řady 854 je dnes stále depo Trutnov, které má ve stavu 18 kusů. Tamní depo také je také specializováno na opravy převodovek těchto vozů, a tak sem občas zajíždí i vozy z brněnského depa kvůli opravám. Zbývající vozy jsou přiděleny depu Praha-Vršovice. Využívány jsou různé kombinace s řídicími vozy řad Bfbrdtn (dříve řada 954, pouze v Brně) a ABfbrdtn (dříve řada 954.2, v Brně a Trutnově), dále s vloženými vozy řad Bdtn a Bdtn (dříve 054.2). Mnohými parametry neodpovídají současným požadavkům (nejsou nízkopodlažní, nemají informační systém pro cestující, klimatizaci, část vozů ani uzavřený odpadní systém, vinou použitého přenosu výkonu je horší dynamika jízdy); dopravce za ně ale zatím nemá náhradu.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "Seznam tras, ve kterých je řazen vůz řady 854. Nejsou uvedeny trasy, kde jsou tímto vozem vedeny 3 a méně párů vlaků. Stav k 28. 5. 2020.", "section_level": 2}], "src_summary": "Motorové vozy řady 854 jsou řada motorových vozů společnosti České dráhy. Vozy vznikly modernizací vozů řad 852 a 853, provedenou společností Pars nova Šumperk. Prototypová modernizace byla provedena v roce 1997 na voze 853.030, který nově získal označení 854.030. Posledním vozem, který prošel modernizací, byl v roce 2006 vůz 853.021 (nově označen 854.021). Spolu s předposledním vozem 854.027 však byly modernizovány pouze částečně a opatřeny historizujícím nátěrem. Po vyřazení z provozu by měly být zachovány jako historická vozidla. Provozní pracovníci každý vůz „pokřtili“ vlastním jménem, které má obvykle napsané nad pravým světlometem na obou koncích, např. Emilka, Vendulka, Edita atd.", "tgt_summary": "Die ČD-Baureihe 854 ist ein vierachsiger Dieseltriebwagen der Tschechischen Bahnen (ČD) für den Schnell- und Eilzugverkehr auf den nichtelektrifizierten Hauptstrecken in Tschechien. Sie entstanden im Rahmen eines Rekonstruktionsprogrammes aus Fahrzeugen der Baureihen 852 (vormals Baureihe M 296.2) und 853 (vormals Baureihe M 296.1).", "id": 1650988} {"src_title": "Lau (souostroví)", "tgt_title": "Lau-Inseln", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Britský cestovatel James Cook objevil první z ostrovů – Vatou – v roce 1774. Od té doby co byla objeveno Souostroví Ono, v roce 1820, bylo souostroví Lau nejlépe zmapovanou částí Fidži. K politickému sjednocení došlo až v pozdější době. Historicky je členěno do tří částí: severní ostrovy Lau, jižní ostrovy Lau a souostroví Moala. Kolem roku 1855 si tonžský princ Enele Ma'afu podrobil tuto oblast a ustanovil jednotnou správu. Prohlásil se za Tui Lai, neboli krále Lau, vyhlásil konstituci a pozval křesťanské misionáře. První misionáři přijeli do Lakeby v roce 1830, ale byli vyhnáni. Tui Nayau, formální vládce souostroví Lau se Ma'afovi podrobil. Tituly Tui Nayau a Tui Lau se vrátily do personální unie v roce 1973, když Ratu Sir Kamisese Mara, který již byl ustanoven jako Tui Nayau v roce 1969, byl rovněž ustanoven Tui Lau. Zdědil formální titul po svém otci, Tevita Uluilakeba III. Severní ostrovy Lau, rozšířené až k Tuvuce, byly pod nadvládou Taveuni. Projevovali úctu k Tui Cakau (vrchnímu náčelníkovi Cakaudrove). Nicméně v roce 1855 Ma'afu získal svrchovanost nad severním Lau a ustanovil Lomaloma na Vanua Balavu coby hlavní město. Jižní ostrovy Lau se rozšířili o Ono i Lau na dalekém jihu až k severnímu Cicia. Tradičně byly poddanými vůči Tui Nayau, ale díky vítězství Ma'afua v 50. letech se staly vůči Tongu nadřazenými. Ostrovy Moala měly vždy blíže k ostrovům Bau, Fidži a k Lomaiviti než k Lau, ale Ma'afuovo vítězství je připojilo k Lau. Od té doby jsou jeho součástí.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Tím že leží na pomezí melanéského Fidži a polynéské Tongy jsou ostrovy Lau místem setkání dvou odlišných kulturních sfér. Lauské vesnice si zachovávají původní tradice. Obyvatelé ostrovů jsou známi svými dřevořezbami a barvením tradičních látek masi neboli tapa. Zejména Lakeba byla tradičním místem setkání obyvatel Tongy a Fidži. Převažující jihovýchodní větry umožnili cestování z Tongy na Fidži. Zároveň ale bylo mnohem obtížnější plout opačným směrem. Od 5. stol. př. n. l. byla kultura Lau spíše fidžijská nežli polynéská, ale tonžský vliv je dodnes patrný ve jménech, jazyku, stravě a architektuře. Lauské stavby jsou spíše kulatého tvaru, podobně jako je tomu na ostrovech Tonga a Samoa a ne čtverhranné jak je to typické pro Fidži.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Na ostrově Vanua Balavu se nachází Yanuyanu resort vybudovaný k povzbuzení turismu pro který byla oblast dříve obtížněji přístupná. Dále tam je přistávací dráha a přístav v Lomaloma. Na Vanua Balavu a na Lakeba jsou penziony a turistické ubytovny.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Ostrovy Lau jsou centrem fidžijského kriketu. Kriket je na Lau nejpopulárnějším kolektivním sportem, zatím co na ostatních fidžijských ostrovech je preferováno ragby a fotbal.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fidžijské souostroví Lau se nachází v jižním Tichém oceánu, na východ od Korského moře. Tvoří je řetězec asi stovky ostrovů a ostrůvků z nichž zhruba třicet je obydleno. Souostroví Lau se rozprostírá na rozloze 487 čtverečních kilometrů. Většina ostrovů severní části skupiny Lau jsou vulkanického původu, zatímco ostrovy jižní části jsou většinou korálového původu. ", "tgt_summary": "Die Lau-Inseln (auch \"Lau-Archipel\", \"Lau-Gruppe\" oder \"Östliche Inseln\") sind ein zum pazifischen Staat Fidschi gehörender Archipel im südlichen Pazifik. Sie bilden eine der 14 Provinzen Fidschis und sind Teil der Eastern Division des Landes. ", "id": 1942961} {"src_title": "Jiholibanonská armáda", "tgt_title": "Südlibanesische Armee", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1976, následkem občanské války došlo k rozpadu libanonské armády. Část této armády, pod velením S. Haddada se oddělila od libanonské armády a začala operovat pod názvem Svobodná libanonská armáda. Své základny měla zpočátku ve městech Marjajoun a Qlajaa v jižním Libanonu. Byla tvořena převážně křesťanskými Libanonci a bojovala proti různým vojenským skupinám jako např. OOP či Amal a po První libanonské válce i proti Hizballahu. Přestože Svobodná libanonská armáda nespadala pod velení libanonské armády, byli v letech 1976–1979 její příslušníci placení jako libanonští vojáci vládou. V důsledku Operace Lítání v roce 1978 získala Svobodná libanonská armáda pod svou kontrolu rozsáhlé oblasti na jihu Libanonu. 18. dubna 1978 Haddád vyhlásil území pod svou kontrolou za \"\"nezávislý svobodný Libanon\"\". Den nato byl libanonskou vládou označen za zrádce a formálně propuštěn z Libanonské armády. Svobodná libanonská armáda byla přejmenována na Jiholibanonskou armádu (JLA) v květnu 1980. Po Haddadově smrti v roce 1984 se vůdcem JLA stal Antoine Lahad. Velel armádě složené převážně z křesťanů, šíitů a drúzú (důstojnický sbor se ale skládal převážně z křesťanů). Po roce 1980 docházelo k postupnému nárůstu šiítů v JLA. JLA úzce spolupracovala s Izraelem. Ten ji podporoval především v období, kdy JLA střežila \"\"bezpečnostní pásmo\"\" na jihu Libanonu u izraelských hranic. Později se dostávalo podpory JLA v jejím boji s Hizballahem, a to i po částečném stažení Izraele v roce 1985. Z Izraele do JLA putovaly především zbraně, výstroj a další logistické vybavení. Během 90. let vzrůstalo množství útoků Hizballahu. Umožňovala mu to především podpora libanonského vojenského zpravodajství a jeho infiltrace do řad JLA. Díky tomu docházelo v JLA k úpadku morálky a poklesu členské základny. Do roku 2000 se počet příslušníků JLA snížil na 1500 (začátkem 80. let to bylo přes 5000 členů).", "section_level": 1}, {"title": "Zhroucení JLA.", "content": "Poté, co Izrael začal stahovat z jihu Libanonu, předával kontrolovaná území Jiholibanonské armádě.Ta však nedokázala svěřená území udržet a zabránit postupu Hizballahu. Během krátké doby došlo k zhroucení správy vykonávané JLA v tzv. \"\"bezpečnostní zóně\"\". Poté většina příslušníků JLA uprchla i s rodinami do Izraele či některých evropských zemí. Někteří další se vzdali úřadům či byli úřadům předáni příslušníky Hizballahu. Poté byli obvykle postaveni před libanonský vojenský soud. Do června 2000 se v rukách libanonských úřadů nacházely 3000 bývalých příslušníků JLA; do konce tohoto roku jich 2700 bylo odsouzeno. Většina jich byla odsouzena k trestům od jednoho měsíce do jednoho roku, dva příslušníci JLA byli odsouzeni k doživotí za prokázané mučení zajatců. 21 příslušníků JLA bylo odsouzeno k trestu smrti, ale tento trest byl ve všech případech nakonec změněn. Část příslušníků JLA, kteří se uchýlili do Izraele, se společně s rodinnými příslušníky později vrátila zpět do Libanonu, když se Hizballah zavázal, že je nebude pronásledovat. Jiní přijali izraelskou nabídku plného izraelského občanství a finančního odškodnění. Například v izraelském městě Safed pobývalo dle informací z roku 2010 cca 120 rodin členů Jiholibanonské armády.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jiholibanonská armáda ( \"Džajš Lubnán al-džanúbí\",, \"Cva drom Levanon, Cadal\") byla libanonská milice působíci během První libanonské války v Libanonu. Po roce 1979 Jiholibanonská armáda operovala pod velením Sa'ada Haddáda a vlády Svobodného Libanonu. Během První libanonské války byla Jiholibanonská armáda podporována Izraelem.", "tgt_summary": "Die Südlibanesische Armee (SLA;,, \"Tzava Drom-Lebanon\" TzaDaL) war eine libanesische Miliz während des libanesischen Bürgerkrieges. Sie kollaborierte mit Israel bei dessen Besetzung des Südlibanon.", "id": 704734} {"src_title": "Kyzylordská oblast", "tgt_title": "Qysylorda (Gebiet)", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Oblast hraničí se třemi oblastmi \"Kazachstánu\" (Akťubinskou na severozápadě, Karagandskou na severovýchodě a Jihokazašskou na jihovýchodě) a s Karakalpackou republikou a Navoiským vilajátem v Uzbekistánu. Na území oblasti se nachází Kosmodrom Bajkonur. Oblast leží východně od Aralského jezera na dolním toku Syrdarji v Turanské nížině (nadmořská výška 50 až 200 m). Na levém břehu jsou pahorkovité řadové písky pouště Kyzylkum. Jsou prořezány vyschlými rameny Žanadarji a Kuandarji. Na pravém břehu jsou vyvýšeniny (Egizkara 288 m), písečné úseky (Aryskum) a nehluboké kotliny vyplněné slanisky. Na severu jsou masívy kopcovitých písků (Malé Barsuki a Přiaralské Karakumy). Na samém jihovýchodě do oblasti zasahují výběžky hřbetu Karatau (do 1419 m).", "section_level": 1}, {"title": "Klima.", "content": "Klima je ryze kontinentální, velmi suché. Léto je horké a suché. Zima je relativně teplá, krátká, s malým množstvím sněhu. Průměrná teplota v červenci 25,9 °С na severozápadě a 28,2 °C na jihovýchodě a v lednu -3,5 °С na severozápadě a –1,9 °C na jihovýchodě. Množství srážek za rok je na severozápadě u pobřeží \"Aralského jezera\" 100 mm (nejméně v \"Kazachstánu\") a na jihovýchodě v předhůří \"Karatau\" do 175 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní zdroje.", "content": "Do území oblasti zasahuje severovýchodní část Aralského jezera. Jeho břehy jsou rozčleněny mnohými zátokami a zálivy (Saryšiganak, Ševčenko, Tuščibas, Černyšjova a Bozkol) s velkým množstvím poloostrovů a ostrovů. Dnes jsou však většinou vyschlé v důsledku vysychání celého jezera. Jediná velká řeka oblasti je Syrdarja, která protéká středem oblasti z jihovýchodu na severozápad v délce 1000 km. Má velmi členité koryto s množstvím průtoků a ramen a rozsáhlou bažinatou deltou. Za účelem ochrany před povodněmi podél břehů řeky byly postaveny hráze. V r 1956 byla na \"Syrdarji\" postavena Kyzylordská přehrada a v r. 1958 byla voda vypuštěna korytem \"Žanadarji\" kvůli zavlažení polí a pastvin. V r 1969 byla zahájena stavba Kazalinského hydrouzlu. V oblasti je mnoho slaných jezer (Žaksy-Kylyš, Kamyslybas, Arys), která v létě často vysychají. V jezerech Kupek a Teresken je léčivé bahno. Na severovýchodě oblasti zaniká v poušti dolní tok řeky Sarysu.", "section_level": 1}, {"title": "Půdy a flóra.", "content": "Převážnou část oblasti zabírají písky většinou bez rostlin. Na zpevněných píscích roste pelyněk a kostřava. Částečně jsou písky naváté na hnědých a šedých písčitých slaných půdách. Ve sníženinách mezi písky prorůstají kozince, zástupci rodu calligonum a pýry. Kopcovité písky jsou pokryté bílým saksaulem, tamaryškem, tereskenem, bijugrunem a pelyňkem. Podél toku \"Syrdarji\" jsou náplavové a luční, často slané půdy, pokryté lučním rostlinstvem s řídkými lesíky a křovisky (vrby, topoly, hlošiny). V deltě a podél břehů jsou rozsáhlé porosty rákosu.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna.", "content": "V pouštích se vyskytuje mnoho šelem (korsaci, vlci), sudokopytníků (sajga tatarská) a také hlodavců a ptáků (kurovití). V deltě \"Syrdarji\" je aklimatizovaná ondatra. V řece a jezerech je také mnoho ryb (kapři, cejni, plotice, sumci, candáti, okouni, jeseteři, boleni, usači). Na ostrově Barsakelmes je přírodní rezervace (sajgy, gazely, osli).", "section_level": 1}], "src_summary": "Kyzylordská oblast (, - do roku 1996 psáno s pomlčkou ) je oblast na jihu Kazachstánu. Byla založena 15. ledna 1938 v rámci Kazašské SSR. V letech 1962-64 byla součástí Jihokazašského kraje. Má rozlohu 226 000 km2. Má 596 300 obyvatel a nachází se v ní 3 města a 7 sídel městského typu. Je rozdělena na 7 administrativních okresů. Hlavním městem je Kyzyl-Orda.", "tgt_summary": "Das Gebiet Qysylorda (, ) ist eine Provinz Kasachstans. Die Hauptstadt ist die Stadt Qysylorda. Die Provinz selbst hat eine Bevölkerung von 804.000. Weitere große Ansiedlungen sind Qasaly (\"Kasalinsk\") und das von Russland verwaltete Baikonur, das den \"Weltraumbahnhof\" Kosmodrom Baikonur wartet.", "id": 2361392} {"src_title": "Jan Morávek (spisovatel)", "tgt_title": "Jan Morávek (Schriftsteller)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jan Morávek se narodil v Kamenném Přívoze u Jílového. Otec byl místní hostinský a řezník Karel Morávek, matka Kateřina, rozená Babánková. Jan Morávek byl jejich nejmladší dítě. Během vojenské služby se Jan Morávek v rakouském Mostu nad Litavou (Bruck an der Leitha) seznámil se svojí budoucí ženou, Annou Pšádovou (1894-1936 ) z Měšic u Prahy. Po válce se s Annou oženil a v roce 1922 se jim narodila dcera Pavla (provdaná Pilzová). Rodiště Jana Morávka, Kamenný Přívoz, leží při řece Sázavě, která ovlivnila zásadně jeho tvorbu. Poblíž řeky žil i v Praze – Kobylisích.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literární dílo.", "content": "Národní knihovna ČR eviduje téměř 40 různých knih (mnohé ve více vydáních), čtyři divadelní hry, písně a filmové náměty (viz \"Filmografie\"), jejichž autorem je Jan Morávek. Z knih jsou nejdůležitější nebo nejznámější: Pseudonym Fran Morávek byl použit pouze u prvotiny Hrdinný Kočiáš. Ostatní díla publikoval Jan Morávek pod vlastním jménem.", "section_level": 2}, {"title": "Novinářská práce.", "content": "V roce 1920 redigoval časopis \"Obrana venkova\" a byl též redaktorem publikace \"Kalendář republiky\". Od roku 1924 byl zaměstnán v nakladatelství Melantrich, kde se stal dlouholetým šéfredaktorem Pražského ilustrovaného zpravodaje. Pod jeho vedením dosáhl tento časopis nákladu okolo 140 000 ks týdně, podle jiných zdrojů dokonce 250 000-300 000 ks týdně (viz Pražský ilustrovaný zpravodaj). Melantrichu zůstal Jan Morávek věrný do té doby, než se jako spisovatel osamostatnil (do roku 1940). I po roce 1940 spolupracoval s různými časopisy, ve kterých zveřejňoval příspěvky a romány na pokračování. Užíval šifry -or a -or-.", "section_level": 2}, {"title": "Divadelní hry.", "content": "Jan Morávek byl autorem několika divadelních her se zpěvy; dnes jsou zapomenuty, ve své době však byly hrány. V roce 1918 byla provozována jeho \"Růženka z kantiny\" V roce 1922 hrálo hru \"Sražený orel\" Tylovo divadlo v Nuslích. Nejúspěšnější hra Jana Morávka byla \"Fanynka z údolí\", která byla (též v Tylově divadle v Nuslích) uváděna od roku 1923 až do roku 1939. Její inscenace se přitom objevila už v roce 1919 (Pištěkovo divadlo na Král. Vinohradech) a ještě v roce 1941 (divadlo Na Slupi).", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Překvapivě přesné detailní autobiografické prvky vykazuje méně známý román Jana Morávka \"Špatný voják\". Autor například v přesné shodě s životopisci uvádí \"\"...odvezl mě otec do Prahy. Měl jsem se dostat za pomoci otcova přítele na učitelský ústav. Ale tam bylo už obsazeno a tak, abych nemusel domů, byl jsem po jistých obtížích přijat na vyšší státní průmyslovou školu, na chemické oddělení...\"\" O několik stran dále popisuje, jak po smrti otce odešel do Prahy \"\"...v květnu jsem zkoušel v novém městském vinohradském a vyhrál jsem to. V červnu šel jsem k odvodu a prohrál jsem to, byl jsem odveden.\"\" Přesto je jasné, že se nejedná o životopis, ale o umělecké dílo, které se skutečností pouze inspiruje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Morávek, (1. května 1888, Kamenný Přívoz – 4. dubna 1958, Praha) byl český spisovatel. Do literatury vnesl téma Posázaví.", "tgt_summary": "Jan Morávek (* 1. Mai 1888 in Kamenný Přívoz; † 4. April 1958 in Prag) war tschechischer Schriftsteller und Journalist.", "id": 2166752} {"src_title": "Autoritarismus", "tgt_title": "Autoritarismus", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Oproti režimu totalitnímu je zde nahrazena ideologie za mentalitu. Je třeba rozlišovat autoritu, která se opírá o legitimitu a moc, tudíž vychází zdola od lidu, od autoritarismu, který vládne shora. Dodnes nejpoužívanější definici vytvořil španělský sociolog a politolog Juan José Linz v šedesátých letech dvacátého století. Ten autoritarismus klasifikoval jako „\"politický systém s omezeným neodpovědným politickým pluralismem, který nemá vypracovanou vůdčí ideologii, ale zato výraznou mentalitu, vyznačuje se absencí intenzivní a extenzivní politické mobilizace (s výjimkou některých etap svého vývoje) a vůdce nebo malá skupina disponují mocí, která formálně má nejasně vymezené, avšak snadno předvídatelné hranice\" “", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Autoritářské státy se vyznačují nízkou mírou ideologizace.Autoritarismus se nesnaží podsouvat občanům jedinou správnou ideologii. Pokud nějaká ideologie existuje, není hluboce propracována, a tak ani po občanech nebývá vyžadována její neustálá demonstrace. Neexistuje jedna masová politická strana a nedochází ke splývání strany a státních institucí.Nelpí na stranické oddanosti, či jiných projevech politické mobilizace. Dokonce lze hovořit o její plné absenci. Nejvýraznějším rysem autoritarismu je limitovaný pluralismus. Režim se nesnaží o ovládnutí soukromého života svých občanů a připouští existenci nestátních organizací a institucí jako jsou církve či univerzity, které mohou mít politický přesah. Taktéž sféře soukromého podnikání je ponechána poměrná svoboda. Neznamená to ovšem, že režim nevyžaduje loajálnost. Významným znakem autoritářských režimů je orientace do sebe, soustředí se pouze na svou vlastní politickou moc a nesnaží se o expanzi do jiných zemí. Monopolu politické moci se obvykle dosahuje vyloučením mas z politiky.Důležitý pojem pro autoritarismus je autoritativní mentalita (= způsob myšlení a cítění, emocionálního rázu). Existuje několik druhů mentalit: úřednická, vojenská, církevní. Koncept je úzce spojen se symbolikou, se kterou režim efektivně komunikuje. „\"Vynalézají rozmanité cesty ve způsobech spojení mezi symbolem a společenskou realitou, kdy symbol realitu nezřídka nahrazuje či posléze vytváří.\"“", "section_level": 1}, {"title": "Typy autoritativních režimů.", "content": "Dalším z teoretiků autoritarismu je německý politolog Wolfgang Merkel. Ten teorii rozvedl a komplexněji vypracoval. Své závěry vyjádřil v následujících devíti typech autoritativních režimů: Autoritarismus se ve všech těchto znacích (s výjimkou určitých období) liší od totalitarismu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Autoritářský režim je forma vlády, která se vyznačuje silnou centralizovanou mocí jež omezuje práva lidí zasahovat do politiky. Jednotlivé svobody jsou podřízeny státu a neexistuje jeho ústavní odpovědnost. Autoritářský systém se obvykle charakterizuje těmito rysy: omezený politický pluralismus, zakládání jeho legitimity založené na emocích, minimální sociální mobilizace a neformálně definovaná výkonná moc s často malými a měnícími se pravomocemi.", "tgt_summary": "Autoritarismus ( ‚Einfluss‘, ‚Geltung‘, ‚Macht‘) gilt in der Politikwissenschaft als eine diktatorische Form der Herrschaft, welche zwar zwischen Demokratie und dem diktatorischen Totalitarismus liegt, sich von Letzterem aber klar unterscheidet. Aus dieser Abgrenzung ergeben sich nach Juan Linz (1975) drei zentrale Definitionsmerkmale: ", "id": 1073701} {"src_title": "Kamenný Přívoz", "tgt_title": "Kamenný Přívoz", "src_document": [{"title": "Části obce.", "content": "Obec Kamenný Přívoz se skládá ze čtyř částí na dvou katastrálních územích:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1310. Místní kronika začíná po první světové válce. Místní část Hostěradice jsou nejstarší ze čtyř částí Kamenného Přívozu. V Kamenném Přívoze se narodil spisovatel Jan Morávek, který ve svých knihách popisuje svoje dětství a život u řeky Sázavy. Na trati Posázavský pacifik se nachází mezi městem Jílové u Prahy a Kamenným Přívozem tzv. Žampašský most, z let 1898 až 1900, jenž patří mezi nejzajímavější stavby v okolí obce. Za druhé světové války se část vsi na levém břehu Sázavy stala součástí vojenského cvičiště Zbraní SS Benešov a její obyvatelé se museli 15. září 1942 vystěhovat.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V obci Kamenný Přívoz \"(přísl. Kamenný Újezdec, Žampach, 862 obyvatel, telefonní úřad, poštovna, četnická stanice)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: bednář, cihelna, 2 obchody s drůbeží, 2 drůbežárny, družstvo pro rozvod elektrické energie v Kamenném Přívoze, elektrotechnický závod, holič, 6 hostinců, hotel, kolář, kovář, 2 krejčí, 2 lomy, 2 mlýny, 3 obuvníci, 3 pekaři, pila, 7 rolníků, 4 řezníci, sadař, 6 obchodů se smíšeným zbožím, spořitelní a záložní spolek pro Kamenný Přívoz, 3 trafiky, truhlář, obchod s uhlím.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Dopravní síť Veřejná doprava 2011", "section_level": 1}], "src_summary": "Kamenný Přívoz (niem. \"Steinüberfuhr\") je obec v okrese Praha-západ, kraj Středočeský, asi 4 km jižně od Jílového u Prahy. Obec je rozdělena na dvě části řekou Sázavou. Obě strany jsou spojeny železným mostem. Žije zde obyvatel. Kamenný Přívoz je známou rekreační oblastí obyvatel hl. m. Prahy. Kamenný Přívoz proslavila také železniční trať tzv. Posázavský pacifik, známý také jako „delší Čerčaňák“, který vede z Prahy do Čerčan.", "tgt_summary": "Kamenný Přívoz (deutsch \"Steinüberfuhr\") ist eine Gemeinde mit 1.120 Einwohnern und zahlreichen Wochenendhäusern, die überwiegend Prager Bürgern gehören. Sie befindet sich im tschechischen Bezirk Prag-West (\"okres Praha-západ\"). ", "id": 1904503} {"src_title": "Annegret Krampová-Karrenbauerová", "tgt_title": "Annegret Kramp-Karrenbauer", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Pochází z katolické rodiny a vyznáním se hlásí k římskokatolické církvi. V letech 1984 až 1990 studovala právo a politologii na Trevírské a Sárské univerzitě. V roce 1984 se vdala za důlního inženýra Helmuta Karrenbauera. Do manželství se v letech 1988, 1991 a 1998 narodily tři děti. Rodina žije v Püttlingenu. Pro dlouhé jméno je Annegret Krampová-Karrenbauerová v Německu často nazývána zkratkou \"AKK\".", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "V devatenácti letech roku 1981 vstoupila do Křesťanskodemokratické unie. V roce 1998 byla půl roku poslankyní Německého spolkového sněmu, následně byla od roku 1999 do března 2018 členkou Zemského sněmu Sárska. Od roku 2011 zastávala úřad ministerské předsedkyně jedné z nejmenších spolkových zemí, Sárska. V letech 2015–2016 podporovala migrační politiku „otevřených dveří“ kancléřky Angely Merkelové. Začátkem prosince 2018 zpochybnila politickou podporu německé vlády pro stavbu druhé části plynovodu Nord Stream (\"Nord Stream 2\"), s cílem zvýšení dodávek zemního plynu z Ruska přímo do Německa. Krampová-Karrenbauerová pohrozila omezením množství plynu odbíraného přes Nord Stream 2, pokud by Rusko snížilo tranzit plynu přes ukrajinské plynovody, za který dostává tato země značné poplatky. V únoru 2018 se vzdala úřadu ministerské předsedkyně Sárska a již 28. února se stala generální sekretářkou celoněmecké CDU. Dne 7. prosince 2018 byla na sjezdu strany v Hamburku zvolena předsedkyní CDU, přičemž dostala ve druhém kole volby 51,8 % hlasů (517 z 999). Nahradila tak v této funkci dlouholetou předsedkyni a stávající německou kancléřku Angelu Merkelovou, k jejíž politice má blízko. Její soupeř z druhého kola byl advokát Friedrich Merz, na kterého připadlo 48,2 % hlasů. Podpořila prodej německých zbraní do Saúdské Arábie. Sociální demokraty (SPD) obvinila z ohrožení německých pracovních míst a z podrývání spolupráce mezi evropskými zbrojními podniky, poté co se SPD na protest proti saúdské vojenské intervenci v Jemenu a po vraždě saúdského novináře Džamála Chášakdžího postavila proti vývozu německých zbraní do Saúdské Arábie. Po zvolení Ursuly von der Leyenové na post předsedkyně Evropské komise 16. července 2019 po ní převzala vedení spolkového ministerstva obrany.", "section_level": 1}], "src_summary": "Annegret Krampová-Karrenbauerová (\"Kramp-Karrenbauer\", * 9. srpna 1962 Völklingen) je německá politička, od července 2019 spolková ministryně obrany ve čtvrté vládě Merkelové a od prosince 2018 předsedkyně Křesťanskodemokratické unie, když v této funkci vystřídala Angelu Merkelovou. Mezi roky 2011–2018 zastávala úřad ministerské předsedkyně spolkové země Sársko, jakožto první žena v tomto úřadu a čtvrtá v čele zemských vlád. ", "tgt_summary": "Annegret Kramp-Karrenbauer (geborene \"Kramp;\" * 9. August 1962 in Völklingen), häufig auch mit ihren Initialen \"AKK\" genannt, ist eine deutsche Politikerin (CDU). Sie ist seit Dezember 2018 Bundesvorsitzende der CDU und seit dem 17. Juli 2019 Bundesministerin der Verteidigung. Am 10. Februar 2020 kündigte sie an, sich im Laufe des Jahres vom Parteivorsitz zurückzuziehen. ", "id": 2343738} {"src_title": "HMS Repulse (1916)", "tgt_title": "HMS Repulse (1916)", "src_document": [{"title": "Operační služba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První světová válka.", "content": "První bojovou akcí lodi byla druhá bitva u Helgolandské zátoky.", "section_level": 2}, {"title": "Meziválečná doba.", "content": "V meziválečné době byla loď dvakrát modernizována. První modernizace proběhla v letech 1918–1920. Byla během ní zabudována protitorpédová obšívka, boční 152mm pancéřový pás byl posunut výše a nahrazen silnějším 229mm silným pásem. Zesíleny byly také slabě pancéřované paluby, tradičně zranitelné místo britských bitevních křižníků. Druhá modernizace proběhla v letech 1933–1936. Pancéřové paluby byly opět zesíleny, byly změněny nástavby, zesílena protiletadlová výzbroj a \"Repulse\" také dostal katapult a dva hangáry do prostoru za druhý komín.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Za druhé světové války bojoval v norské kampani či pomáhal v boji proti německým korzárům. Kvůli rostoucímu napětí na Dálném východě byl \"Repulse\" společně s bitevní lodí HMS \"Prince of Wales\" odeslán do Singapuru, aby zde vytvořily svaz Z. Jeho přítomnost měla plnit odstrašovací úlohu vůči Japonsku. Po vypuknutí války obě lodě, doprovázené čtyřmi torpédoborci, vypluly ze Singapuru, aby napadly japonské invazní svazy směřující k Malajsii. Po cestě byly obě bitevní lodě napadeny a potopeny japonskými bombardéry.", "section_level": 2}, {"title": "Vrak.", "content": "Vrak lodi leží v hloubce 56 metrů přibližně na souřadnicích a jedná se o chráněné místo () pod ochranou Zákona o vojenských pozůstatcích z roku 1986 () při příležitosti 60. výročí potopení lodě. Tato úroveň ochrany umožňuje potápění k vraku pod podmínkou, že vrak nebude narušen (pravidlo, čili „podívat, nesahat a nevplouvat“). V říjnu 2014 informoval The Telegraph, že vrak je nelegálně rozebírán sběrači kovů. Ti již ukradli všechny lodní šrouby z fosforového bronzu, hřídele a další součásti z bronzu, mědi a ocele.", "section_level": 1}], "src_summary": "HMS Repulse byl britský bitevní křižník třídy \"Renown\". Loď byla postavena během první světové války, v meziválečné době byla rozsáhle modernizována a nakonec potopena leteckým útokem za druhé světové války.", "tgt_summary": "HMS \"Repulse\" war ein britischer Schlachtkreuzer der Renown-Klasse von 1916, der im Ersten und Zweiten Weltkrieg zum Einsatz kam. Sie wurde mehrfach modernisiert, jedoch ohne Totalumbau wie beim Schwesterschiff HMS \"Renown\" 1936–1939. Nach Einsätzen gegen die Kriegsmarine und der Jagd auf die \"Bismarck\" wurde sie wegen des erwarteten Pazifikkriegs nach Singapur verlegt. Am 10. Dezember 1941 wurde sie mit dem Schlachtschiff HMS \"Prince of Wales\" von japanischen Flugzeugen in malaiischen Gewässern bei Kuantan versenkt. Dieser erste Verlust von Großkampfschiffen durch Flugzeuge auf offener See läutete den Niedergang der Ära der Schlachtschiffe ein.", "id": 337233} {"src_title": "Markéta Luisa Orleánská", "tgt_title": "Marguerite Louise d’Orléans", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Markéta Luisa Orléanská, nejstarší dítě Gastona Orléanského a jeho druhé manželky Markéty Lotrinské, se narodila 18. července 1645 na zámku Blois. Byla nejstarší z jejich pěti dětí, tedy jedna ze třech přeživších (nejmladší dvě děti, Jean Gaston a Marie Anna, zemřely v dětském věku). Měla ještě sestry Alžbětu a Františku Magdalénu. Alžběta se stala vévodkyní de Guise a savojskou vévodkyní. Františka Magdaléna byla taktéž savojská vévodkyně. Markétě Luise se dostalo základního vzdělání v Blois, kam se její otec uchýlil po neúspěšném povstání proti vlastnímu synovci Ludvíkovi XIV. Markéta vyrůstala se svými sourozenci i s matkou, ale především si oblíbila svoji nevlastní sestru Annu Marii Luisu, vévodkyni z Montpensier. Ta byla dcerou Gastona a jeho první manželky Marie z Montpensier. Markéta Luisa si původně měla vzít svého bratrance Karla Emanuela Savojského, avšak její matka, jak Markéta věřila, jí úmyslně poradila špatně a tím šance na možný sňatek zničila. Za Karla Emanuela se pak v roce 1663 provdala její sestra Františka Magdaléna. Po této zkušenosti si Markéta Luisa nechala podruhé poradit právě od své nevlastní sestry, která jí poradila, aby si vzala Cosima, budoucího velkovévodu toskánského. Zpočátku byla Markéta ze sňatku velmi nadšená, ale pouze do té doby, než zjistila, že je u toskánského dvora mnohem méně oblíbená, než jí vylíčila Anna Marie Luisa. Markéta byla značně nevyrovnaná a všechny nemile překvapila, když bez doprovodu na krátkou dobu zmizela s bratrancem Karlem Savojským, který se později stal jejím milencem. Po celou dobu proti sňatku s Cosimem neprotestovala, avšak když jí měl přijet blahopřát král Ludvík XIV., úmyslně se pokusila uprchnout pod záminkou, že jede na lov. Anna Marie Luisa ji ale včas zastavila a přivedla zpět.", "section_level": 1}, {"title": "Život v Toskánsku.", "content": "Mateo Medicejský, tehdy úřadující velkovévoda, přivezl Markétu Luisu do Toskánska s devíti doprovodnými galérami. Tři byly toskánské, tři půjčené na úvěr z Janovské republiky a další tři z papežského státu. K toskánskému městu Livorno dorazily lodě 12. června 1661 a formální příchod tehdy 15leté Markéty do Florencie se za oslavné pompy uskutečnil 20. června. Její a Cosimova svatba se stala ve Florencii tou největší podívanou, která zde dosud byla k vidění. Jen ve svatebním průvodu jelo před 300 kočárů a drožek. Jako svatební dar od ženichova otce Ferdinanda dostala Markéta perlu velikosti malého holubího vejce. Markéta Luisa se s Cosimem poprvé pozdravila téměř s lhostejností, jak řekla Žofie Hannoverská. Ta dodává, že spolu v jedné posteli spali pouze jednou týdně. Dva dny po svatbě se Markéta domáhala držení svých klenotů pro vlastní účely, ale Cosimo ji odmítl s tím, že to není v jeho pravomoci. Proto se pokusila klenoty z Toskánska vyvézt, ale byla velkovévodou zavčas chycena. Po tomto incidentu se Markéta obrátila ke Karlovi. Nenávist ke Cosimovi neukončilo ani narození jejich tří dětí Ferdinanda, Anny Marie Luisy a Giana Gastona. Cosimova rodina se stala obětí Markétiných rozmarů, především co se financí týče. Nadměrné utrácení a laxní etiketa udělaly z Markéty neoblíbenou postavu nejen u dvora, ale v celé Florencii. Již v té době měla pravděpodobně dva milence; podkoní, kteří ji často navštěvovali i v nočních hodinách.", "section_level": 1}, {"title": "Prosby pro Ludvíka XIV..", "content": "Po Karlově krátké návštěvě Florencie, během které pobýval u rodiny velkovévody v paláci Pitti, se ukázalo, že tam pravděpodobně byl kvůli Markétině žádosti, která v dopisech naznačovala, že by si přála, aby je pro ni špehoval. Velkovévodova rodina ale na nic nepřišla. V dalších dopisech prosila Markéta Luisa krále Ludvíka, aby jí dovolil vrátit se do Francie, avšak on na její prosby nereagoval. Současně si s francouzským králem dopisoval i vládnoucí velkovévoda, Cosimův otec, který prosil o propuštění francouzských služebných Markéty Luisy, kteří si stěžovali na špatné zacházení, a také o to, aby Ludvík Markétě vymluvil její nevhodné chování. Král k Markétě poslal hraběte de Saint Mesme. Ta vůči němu začala projevovat sympatie, on se ale vrátil do Paříže bez toho, aby problémy Markéty vyřešil. Po tomto ponížení začala požadovat, že chce zaměstnávat francouzské kuchaře, pravděpodobně protože se bála otrávení. Po několika pokusech o usmíření, které selhaly, opustila Markéta v září 1664 palác Pitti a odmítala se vrátit, proto ji Cosimo poslal do \"Villa di Lappeggi\". Sledovalo ji přes čtyřicet vojáků a šest dvořanů. Ti museli Markétu podle Cosimových pokynů všude následovat, především kvůli jeho obavám, aby neuprchla. O rok později Markéta otočila a smířila se s rodinou velkovévody. Mír mezi ní a Medicejskými trval až do doby, kdy se narodila dcera Anna Marie Luisa. Poté, co se v roce 1667 nakazila neštovicemi, už byla válka mezi ní a Medicejskými opět na denním pořádku.", "section_level": 2}, {"title": "Velkovévodkyně toskánská.", "content": "V květnu 1670, po smrti Cosimova otce Ferdinanda, se Markéta Luisa stala velkovévodkyní toskánskou. Po oficiálním jmenování jejího manžela Cosima velkovévodou zajistila Markétina tchyně Vittoria della Rovere, aby se Markéta neangažovala v politice a také se snažila Ferdinandovi zajistit vzdělání. Markéta Luisa, rozzuřená ze svého vyloučení ze společnosti, začala na Vittorií vyžadovat vstup do tajné rady (\"Consiglio privato\"). Na začátku roku 1671 nabraly hádky mezi Markétou a Vittorií takových obrátek, že podle služebníků se palác Pitti stal „ďáblovým vlastním příbytkem a od rána do půlnoci není chvilky bez hádek“.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do Francie.", "content": "Na začátku roku 1672 napsala Markéta králi Ludvíkovi XIV. dopis, ve kterém jej žádala o možnost návratu do Francie, jelikož se domnívala, že má rakovinu prsu. Ludvík poslal Alliota le Vieux, osobního lékaře své matky Anny Rakouské, aby ji vyšetřil. Markéta měla skutečně rakovinu prsu, avšak nádor byl nezhoubný a Alliot jí doporučil termální prameny. Markéta ale byla zklamaná, že jí nebylo povoleno vrátit se do Francie, a frustrovaná ze svého selhání začala flirtovat s jedním ze svých kuchařů. V domnění, že to zkrotí Markétin bujný temperament, poslal Cosimo pro Madame du Deffand, její bývalou guvernantku. Ani ta ale Markétě její chování nevymluvila. Nicméně po řetězci úmrtí v rodině Orléanských byla Markéta Luisa v roce 1672 psychicky téměř na dně a požádala o možnost navštívit venkovská sídla \"Villa Poggio a Caiano\" a \"Villa Medici\", údajně aby mohla uctívat mrtvé příbuzné v nedaleké svatyni. Jakmile se tam ale dostala, nehodlala se ani po dlouhé době vrátit do paláce Pitti, nakonec zde zůstala po dobu dvou let. Protože byly všechny pokusy o usmíření marné, rozhodl se Cosimo k sepsání smlouvy, kde ustanovil Markétin důchod ve výši 80 000 lir a dovolil jí návrat do Francie, avšak podmínkou bylo, aby pobývala pouze v klášteře Montmartre. Také se musela vzdát všech svých pravomocí francouzské princezny. Po dlouhé době šťastná Markéta Luisa odešla do Francie.", "section_level": 2}, {"title": "Život v klášteře.", "content": "Když se dostala do kláštera Montmartre, začala se Markéta zajímat o reformaci kláštera; poslala pryč matku představenou, která nosila pánské oblečení, a také všechny jeptišky, které nesouhlasily s jejím chováním ve Florencii nebo Markétě prostě nebyly sympatické. Markétino zdraví se začalo zhoršovat v roce 1712, kdy si prošla mozkovou mrtvicí a přestože ji přežila, její levá paže a některé obličejové svaly zůstaly paralyzované. Brzy se zotavila, ale přišla další rána; její prvorozený syn Ferdinand zemřel. Krátce po této zprávě následovala další mozková mrtvice, po které Markéta Luisa již téměř nemohla mluvit a na krátkou dobu oslepla. Regent Francie, Filip II. Orléanský, povolil Markétě Luise, aby si koupila nemovitost v Paříži. Tak také učinila a v tomto domě strávila i poslední roky svého života. Posledních pět let svého života se zabývala i charitativní činností. Markéta Luisa Orléanská, princezna Francie a velkovévodkyně toskánská, zemřela v září 1721 a byla pohřbena na hřbitově v Quartier de Picpus v Paříži.", "section_level": 2}], "src_summary": "Markéta Luisa Orléanská (, 28. července 1645, Zámek Blois – 17. září 1721, Paříž) byla rodem francouzská princezna a sňatkem s velkovévodou Cosimem III. Medicejským velkovévodkyně toskánská. Po odtrhnutí od jejího milence a zároveň bratrance Karla V. Lotrinského a odloučení od zbytku rodiny začala brzy pohrdat svým manželem i jeho rodinou a začala se s ním hádat. Je dokonce podezřelá i z pokusu manžela otrávit. Markéta Luisa se s Medicejskými smířila několikrát, avšak již po několika dnech znovu rozproudila nepřátelství. ", "tgt_summary": "Marguerite Louise d’Orléans (* 28. Juli 1645 in Blois; † 17. September 1721 in Paris), eigentlich \"Marguerite Louise de Bourbon-Orléans\", war durch Heirat mit Cosimo III. de’ Medici vom 23. Mai 1670 bis 17. September 1721 Großherzogin der Toskana.", "id": 1207918} {"src_title": "Hřiměždice", "tgt_title": "Hřiměždice", "src_document": [{"title": "Části obce.", "content": "Obec Hřiměždice se skládá ze tří částí na dvou katastrálních územích: Součástí Hřiměždic byly i již zaniklé osady Byčice a Záběhlice.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Území okolí Hřiměždic bylo osídleno už v době neolitu před cca 3 000 let př. n. l. Historické osídlení dokládají i nálezy v okolí Vltavy (tzv. Knovízské pohřebiště) z mladší doby bronzové (800 let př. n. l.). První písemná zmínka o obci pochází z roku 1325. Název obce Hřiměždice prý vznikl od zdejšího statkáře pana Hřimezdy. V katastrálních mapách lze objevit název \"Verměřice\" (německý přepis \"Wermierzitz\"). Je možné též dovodit, že název obce vznikl též z etymologického spojení slov „věrná“ a „měřice“ (objemová míra o velikosti 61,49 litru). V roce 1887 byl v Hřiměždicích založen sbor dobrovolných hasičů, který funguje do dnešní doby společně s další dobrovolnickou organizací – fotbalovým klubem TJ Vltavan Hřiměždice. Při sčítání lidu, domů a bytů v roce 2011 v k.ú. Hřiměždice žilo 417 obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "V obci Hřiměždice \"(přísl. Byčice, Háje, Záběhlice, 510 obyvatel, poštovní úřad, telegrafní úřad, telefonní úřad, četnická stanice, katol. kostel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: lékař, autobusová doprava, cihelna, holič, 2 hostince, 2 koláři, kovář, krejčí, 2 lomy, mlýn, 4 obuvníci, obchod s obuví Baťa, pekař, porodní asistentka, 2 rolníci, řezník, 4 obchody se smíšeným zbožím, Spořitelní a záložní spolek pro Hříměždice, 2 trafiky, 2 truhláři, 2 velkostatky.", "section_level": 2}, {"title": "Lomy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kujalův lom.", "content": "V dnešní době jsou Hřiměždice všeobecně známé právě z důvodu zatopeného Kujalova lomu, který je v letních měsících cílem velkého množství lidí. A to nejen pro možnost koupání, ale především v konání skoků do vody známé jako akce High jump. Název lomu je odvozen od bývalého majitele, kterému ve zdejším okolí patřilo mnoho okolních kamenolomů v průběhu 20. století. Zašlou slávu těžby žuly dnes v tomto lomu připomíná na dně potopený důlní vozík. Po ukončení těžby se o tento lom začala zajímat armáda kvůli své velké hloubce, překvapivě průzračné vodě a v neposlední řadě i pro svojí blízkost od Prahy. Tehdejší Svazarm zde sídlil od 70. let do konce 80. let a v tomto rozmezí let byl vybudován masivní ponton, který je využíván do dnešní doby pouze v minimálně změněné podobě (chybí přístupová roura do kesonu). Zajímavostí bylo i to, že až v roce 2007 došlo k vytažení potápěčského kesonu ze dna lomu. Tento keson od odchodu vojska ztratil svojí funkci z toho důvodu, že přístupová roura byla demontována. V dnešní době by měl být tento vytažený keson v Lomečku ve Starém Klíčově u Domažlic. Na místě dnešní \"houpačky\" také stával trup vojenského vrtulníku, ze kterého vojenští potápěči trénovali skoky z vrtulníku do vody. Celý tento trup vrtulníku byl zavěšen na speciálním jeřábu, který umožnil celý vrtulník dostat nad vodu. Lom je hojně využíván jako \"kulisa\" pro různé filmy či reklamní spoty. Některé scény lze vidět například v komedii \"2Bobule\" (2009), \"Výchova dívek v Čechách\" (1997) nebo \"Cesta peklem\" (1995). Z krátkých reklamních spotů to byla reklama na operátora bývalého Eurotelu s Roman Šebrle a Tomáš Dvořák.", "section_level": 2}, {"title": "Další lomy v okolí.", "content": "Krom Kujalova lomu se nachází v okolí Hřiměždic ještě dva bývalé lomy (Na plachtě a Hájkův). Lom Na plachtě je dnes pod hladinou Slapské přehrady, který se nacházel naproti dnešním Bučilům (v těchto místech se nacházely známé a obávané Bučilské proudy). Do dnešní doby se zde dochoval pouze vyčnívající žulový ostrůvek z Vltavy, který lze zhlédnout i v pohádce \"Zlatovláska\". Poslední lom (Hájkův) se nachází 400 metrů východně od Kujalova. Jedná se ale o jakousi skalní roklinu bez vody, takže koupání není možné.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Dopravní síť Veřejná doprava 2014 Do obce zajíždí tři linky autobusové dopravy:", "section_level": 1}, {"title": "Restaurace.", "content": "Celoročně jsou v obci provozovány dva hostince. První hostinec \"U jezírka\" se nachází na návsi v Hřiměždicích, který se vybudoval při akci Z. Druhým hostincem je \"Hospoda Hřiměždice\", která se nachází v těsné blízkosti místního zámku. Součástí tohoto hostince je i společenský sál (během 90. let minulého století byl tento sál využíván i ke kinematografii). Činnost kina byla ukončena promítnutím filmu Titanic v roce 1997. V současné době je tento sál využíván převážně pro místní společenské události jakou jsou plesy, karnevaly a občasné koncerty. V letních měsících je otevřen u místního lomu bar \"Plážový frája\". Při fotbalových utkáních a hasičských soutěžích je otevřena klubovna s rychlým občerstvením na místním fotbalovém hřišti.", "section_level": 1}, {"title": "Sport a turistika.", "content": "V obci je k dispozici fotbalové hřiště, kde působí místní fotbalový oddíl TJ Vltavan Hřiměždice s mužstvy A a B. Mužstva dorostu a žáků po letech aktivní činnosti zanikla. V areálu kromě fotbalového hřiště se nachází i asfaltová hrací plocha s rozměry pro tenis a nohejbal, včetně dvou betonových stolů pro stolní tenis. Další a dnes již zřídkakdy využívaným hřištěm na nohejbal je v oblasti chatové oblasti \"Kovárna-Pískovna\" v blízkosti motokrosové trati \"Pískovna\" – dnes také bez využití. Bývalý Kujalův lom, nebo řeka Vltava je ideálním místem pro vodní rekreaci. Další lokalitou pro aktivní odpočinek je tzv. Čertova skála naproti Bučilům, na které je umístěno mnoho horolezeckých tras. Zdejší kraj je také ideálním pro turistiku, nebo cykloturistiku. Územím obce vedou turistické trasy Vestec – Roviště – Kamýk nad Vltavou, Obory – Hřiměždice – Strž a Nečín – Vrchy – Hřiměždice – Zadní Háje – Cholín. Jelikož zdejší okolí se nachází na pahorkatině a v naprosté blízkosti vodní nádrže Slapy naskýtá se z okolních kopců a skal panoramatické pohledy do širokého okolí Středního povltaví. V katastrálním území se proto v rámci hry geocaching vyskytuje mnoho poschovávaných krabiček, které jsou umístěny na nejzajímavějších místech v okolí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hřiměždice (dříve \"Werměřice, německý zápis Wermierzitz)\" je obec, která se nachází v okrese Příbram ve Středočeském kraji. Přesněji 13 km od Dobříše v bezprostřední blízkosti vodní nádrže Slapy. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Hřiměždice (deutsch \"Wermeritz\") ist eine Gemeinde in Tschechien. Sie liegt rund 50 km südlich von Prag im Středočeský kraj und gehört zum Okres Příbram.", "id": 337606} {"src_title": "Lokomotiva 477.0", "tgt_title": "ČSD-Baureihe 477.0", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předchůdci.", "content": "Nejstarší tendrovou lokomotivou pro osobní a rychlíkovou dopravu v Československu se stala řada 464.0, vyrobená v ČKD a Škodě ve třicátých letech. Tyto lokomotivy nahradily staré stroje (často i s vlečnými tendry) především tam, kde byla nutná nízká nápravová hmotnost a zároveň možnost dosažení vyšších rychlostí. Na hlavních tratích, které měly obvykle kvalitnější svršek, jenž tak umožňoval provoz těžších lokomotiv, se tyto řady potýkaly s adhezními problémy při častých rozjezdech ze zastávek v příměstské dopravě. Následně bylo proto rozhodnuto zkonstruovat novou lokomotivu s vyšší hmotností i výkonem s určením pro osobní a spěšné vlaky na hlavních tratích, jež by tyto problémy neměla. Plzeňská Škoda vyrobila roku 1935 stroj 475.001 a porovnávala ho s lehčími a méně výkonnými stroji řady 464.0. Přes mnohé nedostatky vykázal ve většině případů lepší výsledky, ale pozornost železnic se soustředila spíše na připravovanou zdokonalenou řadu 464.1. V ČKD se její vývoj protáhl a dva exempláře byly vyrobeny teprve v roce 1940. Zároveň to byly jediné stroje své řady. Tato dvojice se stala na jedno desetiletí vrcholem vývoje, jelikož během války měla v obou koncernech (Škodě i ČKD) prioritu výroba nákladních lokomotiv a zbrojního arzenálu. Lokomotiva 475.001 byla v této době v provozu ve výtopně Praha Hybernské nádraží (dnešní Masarykovo), a i když nevynikala nejvyšší spolehlivostí, stále sloužila na osobních vlacích především na kolínské a turnovské trati. V březnu 1945 ji ale těžce poškodil nálet a následně odstavena. Později však prošla opravou a navrácena do provozu. V Praze sloužila až do roku 1958, kdy byla definitivně vyřazena a v květnu 1962 zrušena. Krátce poté skončila ve šrotu.", "section_level": 2}, {"title": "Plány na výrobu nových lokomotiv a zadání zakázky.", "content": "Po válce byl obnoven vývoj i výroba nových lokomotiv a projekt výkonné tendrovky pro předměstskou dopravu se opět dostal na pořad dne. Své návrhy předložili oba hlavní výrobci. ČKD pracovalo s variantou návaznosti jak na vlastní stroje 464.0 a 1 z předválečné éry, tak na konkurenční 475.0, zatímco Škodovy závody navrhovaly pokrokovou tříválcovou konstrukci nového typu. Přestože byla v roce 1947 předběžně ministerstvem dopravy objednávka přislíbena Škodovce, došlo vzápětí k přehodnocení plánů a s nástupem nového režimu po únoru 1948 byla tato společnost určena jako majoritní výrobce elektrických lokomotiv. Zakázka na novou lokomotivu tak nakonec připadla ČKD, které mělo dle objednávky č. D/20179.49/III/5 ze dne 6. června 1949 vyrobit šedesát lokomotiv nové řady 476.1, ale ve třech provedeních: Ačkoliv se tak administrativně jednalo o jednu řadu, již z výroby mělo jít o lokomotivy tří různých provedení. Cena za jednu lokomotivu nejjednoduššího provedení činila 4 970 245 Kčs včetně daně, u dvou dokonalejších provedení výrobce ještě požadoval příplatky. Prvních třicet lokomotiv mělo být dodáno ve druhém pololetí roku 1950, zbylá polovina roku následujícího.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj a výroba.", "content": "Konstruování a vývoj nových lokomotiv připadlo týmu konstruktérů závodu ČKD Sokolovo pod vedením zkušeného Ing. Vlastimila Hozmana. Při projektování částečně využili zkušeností a řešení z obdobných lokomotiv již provozovaných v zahraničí a konstrukce také v některých ohledech vychází ze škodováckého stroje 475.001. Již v této fázi nabral celý projekt více než roční zpoždění oproti plánu, zaviněné zejména požadavky na složitou tříválcovou konstrukci a další moderní doplňky. Tlakové zkoušky kotlů vyráběných lokomotiv probíhaly teprve od května 1951, ve druhé polovině roku byly výrobně dokončeny první stroje a dodávány do výtopen Vršovice-Nusle nebo Masarykovo nádraží, kde podstupovaly první zkoušky. Technicko-policejní zkoušky obvykle absolvovaly na trati Běchovice – Kolín – Choceň, případně pouze některých úsecích této tratě. Dosahované rychlosti při nich se pohybovaly mezi 110–115 km/h. Poté byly nové lokomotivy převzaty ČSD (nejprve provizorně) a zařazeny do služby. Většina strojů ihned odcházela do přidělených výtopen (Brno, Bohumín, Vrútky) a v Praze natrvalo zůstala pouze část lokomotiv pro dopravu v okolí hlavního města. Z Masarykova nádraží (mezitím roku 1953 přejmenovaného na Prahu střed) byly dodatečně přesunuty do depa na Smíchově, zčásti i do Vršovic. První série (do čísla 38) byla dodávána ještě s označením řadou 476.1, ale pro překročení celkové hmotnosti stroje proběhlo dodatečné přeznačení lokomotiv na řadu 477.0 a pod tímto číslem již byly realizovány dodávky dalších strojů. Po zhruba roce provozu pak všechny lokomotivy podstupovaly tzv. kolaudaci (tedy kontrolu stavu), jež byla prováděna v dílnách Kolín nebo České Velenice. Po jejím úspěšném absolvování je provozovatel definitivně převzal do svého užívání.", "section_level": 2}, {"title": "Počátky provozu.", "content": "Po dodání nasadily výtopny své lokomotivy především tam, kde jich bylo nejvíce potřeba – na rychlíky a osobní vlaky na tratích, kde již obvykle sloužila starší řada 464.0. Právě s ní byla řada 477.0 nejvíce porovnávána a v drtivé většině případů vykazovala lepší výsledky. Někde zastoupila i větší řadu 387.0 s vlečným tendrem. V pražských depech byly vystavovány na tratě do Turnova, Benešova a Berouna (zde i na rychlé nákladní vlaky), v Brně na tratě do České Třebové a Havlíčkova Brodu, v Bohumíně zejména na hlavní tah Přerov – Ostrava – Žilina a ve Vrútkách na trať Žilina – Liptovský Mikuláš, případně až do Spišské Nové Vsi. V začátcích svého provozu vykazovaly lokomotivy některé problémy a závady. Slabými články bylo například zadírání kulis, vyšší opotřebovávání šoupátek a další méně významné chyby. Největší nectností nových lokomotiv ale byl nadměrně namáhaný zadní podvozek, jež si po mnoha závadách vyžádal několik rekonstrukcí a úprav, než byl problém dostatečně vyřešen. Lokomotivy první série navíc výrobce dodával bez usměrňovacích plechů, které tak dodatečně na stroje montoval.", "section_level": 1}, {"title": "Přezdívka.", "content": "Již z tohoto období pochází nejznámější přezdívka řady 477.0, tedy „papoušek“. Existují dvě teorie jejího vzniku – za tu reálnější je pokládána skutečnost, že z výroby byly lokomotivy oděny v pestré kombinaci modrého kotle, budky a tendru, červeného pojezdu a červenobílých doplňků a připomínaly tak barevného papouška. Druhá pak hovoří o tom, že vychází ze znělky československého filmového týdeníku, kde byl zachycen průjezd této lokomotivy s titulkem „Režie: Papoušek“.", "section_level": 2}, {"title": "Pravidelný provoz.", "content": "V průběhu let byly lokomotivy různě přesouvány mezi výtopnami a přidělovány podle aktuálních potřeb. Až do sedmdesátých let 20. století zůstala na většině tratí v provozu i řada 464.0, mezi lokomotivními četami oblíbená především pro svou jednoduchost a spolehlivost. Výkonnostně ale na novější „papoušky“ nestačila a rychlá osobní doprava na hlavních tratích, jimž se dosud vyhýbala elektrifikace, tak nadále patřila jim. Po necelém roce provozu tak první stroje například odešly z Vrútek, aby byly nahrazeny právě řadou 464.0, předanou z Čech. V letech 1969–1970 se sem řada 477.0 vrátila, ale jen na krátký čas, a po příchodu nových „zamračených“ řady T 478.1 byly všechny místní parní lokomotivy podruhé odsunuty pryč. Podobná situace proběhla ve Valašském Meziříčí, kam první stroje přišly roku 1960 a již po dvou letech byly kvůli elektrifikaci předány do Zvolena. V polovině šedesátých let se tu opět objevily, ale tentokrát již jen jako náhrada řady 464.0 na osobních vlacích do Ostravy a Kojetína. Po dodávkách motorových lokomotiv zdejší stroje roku 1970 postupně odešly do Krnova. Provoz na středním Slovensku zajišťovaly stroje depa Zvolen, jež sem přišly koncem roku 1961 a sloužily zde až do téměř úplného ukončení nasazování parní trakce v tomto regionu. Další lokomotivy byly deponovány v Bratislavě, Brně, Bohumíně, Jihlavě a Kralupech nad Vltavou s určením pro osobní vlaky na tratích v okolí svých měst. Jednou z mála služeben, kde tyto lokomotivy vydržely prakticky po celou dobu provozu, bylo depo v Praze-Vršovicích (dříve Vršovice-Nusle). Od vyrobení zde řada 477.0 sloužila více než 20 let a jako poslední zde dosluhovaly stroje 477.046 a 057 – vůbec poslední výkon odjel druhý jmenovaný v květnu 1973. Zároveň s tím skončil provoz řady 477.0 v Praze.", "section_level": 1}, {"title": "Ústup ze slávy.", "content": "Začátkem sedmdesátých let probíhala výroba motorových řad T 478.1 a 2 a do sériové produkce se chystal i jejich nástupce – „brejlovec“ řady T 478.3. Příval nových motorových lokomotiv způsobil, že parní trakce pomalu vyklízela své pole působení a i ty nejmodernější lokomotivy, mezi něž řada 477.0 také patřila, odcházely z hlavních tratí na podřadné výkony. Stroje v nejhorším stavu byly dokonce odstavovány a po necelých 20 letech provozu odesílány do kovošrotů. Na Slovensku poslední stroje dojezdily roku 1976 v Leopoldově a také skončily pod plameny autogenu. Jakousi labutí píseň zažili „papoušci“ v depech Česká Lípa a Nymburk, kam zpočátku vůbec přiděleni nebyli. První stroj 477.009 přišel do České Lípy z Valašského Meziříčí na podzim 1969 a zahájil malou renesanci provozu této řady. Postupně sem byly předány stroje z celé republiky a v období největší slávy okolo roku 1972 zde bylo v provozu více než deset strojů, navíc doplněných dalšími exempláři z Nymburka. Společně zajišťovaly obě služebny provoz především na trati Kolín – Rumburk, a to jak osobních, tak i spěšných vlaků. Opravdovou pýchou českolipského depa se stala 477.047, přezdívaná „Perla severu“. Ani tato epizoda ale netrvala dlouho a od roku 1974 postupně výkony řady 477.0 v tomto regionu klesaly. Poslední stroje dojezdily v České Lípě v roce 1978 a zrušeny byly v prosinci téhož roku. Po roce 1975 již zůstala v provozu méně než polovina ze všech 60 vyrobených kusů a rok od roku se tento stav snižoval. V Krnově vydržel poslední stroj 477.029 do podzimu 1977 a poté byl zrušen; jeden z válečkových strojů, 477.059, byl ještě předán do Ostravy a sloužil zde do roku 1979. Místní spolek železničních nadšenců usiloval o jeho zachování jakožto muzejního stroje, při tlakové zkoušce však došlo k podélnému roztržení kotle a snahy o záchranu tak byly zpečetěny. Posledním strojem, pravidelně nasazovaným na vlaky, se stal stroj 477.043, předaný v roce 1977 z Nymburka do depa Kolín. Zde ještě jezdil na osobních vlacích do Kutné Hory a Čáslavi až do května 1979. Poté došlo k jeho prodeji malešické teplárně, kde byl později zachráněn (viz dále). Zbylé lokomotivy postupně plnily odstavné koleje; některé byly prodány dalším organizacím jako stabilní vytápěcí kotle. I tyto stroje však do poloviny 80. let skončily ve šrotu.", "section_level": 1}, {"title": "Zachované lokomotivy.", "content": "Z 60 vyrobených exemplářů se do současnosti zachovaly tři – v České republice 477.043 a 060, na Slovensku 477.013. Kromě stroje 477.060 jsou oba zbývající v provozuschopném stavu.", "section_level": 1}, {"title": "477.013.", "content": "Původně zvolenský 477.013 byl v létě 1972 předán do Nymburka a nasazován na výkony tohoto depa, především na tradiční rameno do Rumburku. V provozním stavu zůstal do roku 1977 a v září pro nepotřebnost zrušen. Sešrotování však unikl, jelikož byl vybrán pro převoz do připravovaného železničního skanzenu v České Třebové. Roku 1978 sem byl skutečně převezen, ale i nadále chátral pod širým nebem. O šest let později o něj projevilo zájem v Bratislavě, které si ho odvezlo a opravilon alespoň do vystavovatelného stavu. V roce 1992 se jej ujali nadšenci z depa Poprad-Tatry, kteří začali usilovat o jeho zprovoznění. Po sedmi letech práce lokomotiva v říjnu 1999 prošla technicko-bezpečnostními zkouškami a stala se provozuschopným exponátem. Kromě propadnutí kotle v letech 2004–2006 je od té doby používána k historickým jízdám a setkáním nejen na Slovensku, ale i v zahraničí.", "section_level": 2}, {"title": "477.043.", "content": "Stroj 477.043 byl vyroben pod výrobním číslem 3042. Technicko-bezpečnostní zkoušku vykonal dne 20. května 1955 na traťovém úseku z Kolína do Chocně a zpět. ČSD jej převzaly v lokomotivním depu Praha-Vršovice a v Praze zprvu také zůstal, přičemž jeho domovem bylo rovněž depo Praha střed. V roce 1959 se stroj krátce ocitl v Českých Budějovicích a přes své původní vršovické depo se vydal do Valašského Meziříčí. V letech 1961 až 1974 působil v RD Zvolen. V posledním období svého provozu sloužil v Kolíně jako jediný své řady. Předán sem byl z Nymburka za účelem vedení osobních vlaků přes styk proudových soustav v Kutné Hoře a pro nedostatek jiných lokomotiv. Po ukončení turnusování v květnu 1979 byl v místním depu odstaven a 1. srpna mu propadla způsobilost kotle. Následně si správci vlečky teplárny v Praze-Malešicích vyjednali přesun lokomotivy na tuto trať. Na přelomu let 1979/1980 prošel opravou v dílnách ŽOS České Velenice jako poslední pravidelně opravená parní lokomotiva a byl opět zprovozněn. Po mnoha peripetiích mohl opět vozit vlaky po tratích ČSD a stal se jedním z prvních provozuschopných muzejních strojů. V polovině devadesátých let 20. století se vrátil do majetku nyní již nástupnických ČD, v Českých Velenicích byl uveden do provozuschopného stavu a je deponován v depu Louny.", "section_level": 2}, {"title": "477.060.", "content": "Lokomotiva čísla 060 je posledním vyrobeným strojem své řady a jedním ze dvou s pojezdem kompletně osazeným válečkovými ložisky. Obdržela výrobní číslo 3059 a z výroby byla dodána do depa Praha-Vršovice. V roce 1962 přešla do Jihlavy a přes Valašské Meziříčí se dostala do PLD Krnov, kde byla dne 20. dubna 1974 zrušena výnosem č. j. 13710/74 a v květnu téhož roku převezena do depozitáře NTM v Čelákovicích. Zde se měla stát muzejním exponátem. V letech 1979–1980 ji však opravila parta nadšenců v Lokomotivním depu Nymburk, opatřili ji novým modrým nátěrem a stal se z ní muzejní exponát (prvně vystavena v roce 1980 v Liberci). Trvale byla udržována ve vystavovatelném stavu a prezentována na mnoha výstavách, ale opravena do provozního stavu již nebyla. Od roku 2007 je uchovávána v depozitáři NTM, jenž se nachází v někdejším depu v Chomutově. Během června 2009 ji mohli zhlédnout návštěvníci železniční výstavy v Augsburgu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lokomotiva řady 477.0 (známá také jako „papoušek“) je posledním typem parní lokomotivy, vyrobeným v ČKD pro Československé státní dráhy. Její výroba proběhla v letech 1951–1952 a 1955 a vývoj původně probíhal pod řadovým označením 476.1. Vzhledem k překročení nápravové hmotnosti během vývoje ale došlo k přeznačení typu na řadu 477.0. Téměř celá první série 38 kusů, dokončená v roce 1952, byla ještě dodána s tímto označením, druhá série o 22 kusech dodaná v roce 1955 již nesla nové označení. Lokomotivy druhé série měly pro zlepšení jízdních vlastností a vhodnější rozložení hmotnosti oproti první sérii zmenšený vodojem o 2 m3 a upraven byl i pojezd. První série pak získala nové značení sjednocené s druhou sérií. ", "tgt_summary": "Die Lokomotiven der ČSD-Baureihe 477.0 waren für den Vorortverkehr der großen Städte konzipierte Tenderlokomotiven der einstigen Tschechoslowakischen Staatsbahnen (ČSD). Wegen ihrer markanten Farbgebung erhielten die Lokomotiven vom Betriebsdienst den Spitznamen \"Papoušek\" (deutsch: Papagei).", "id": 148087} {"src_title": "Antonín Čermák", "tgt_title": "Anton Cermak", "src_document": [{"title": "Raná léta.", "content": "Antonín Čermák se narodil 9. května 1873 v Kladně. Kvůli krizi v roce 1873, kdy se zhroutila Vídeňská burza, se přestěhovala jeho rodina, podobně jako stovky dalších českých rodin, do USA, kde jeho otec Antonín hledal místo horníka. Tento krok byl velice nejistým, avšak Čermákovi spoléhali na pomoc českých imigrantů, kteří se přestěhovali do Ameriky o něco dříve. Hned na počátku jejich amerického života však přišla komplikace, protože otec se neuchytil v Chicagu, kde žila početná česká menšina, a tak se s rodinou přestěhovali do hornického města Braidwood, vzdáleného necelých 100 km od Chicaga, kde otec opět pracoval jako horník. Brzy se k otci přidal i jeho syn, který začal v mladém věku (15 let) pracovat rovněž v dole, kde obstarával důlní dopravu. Tato práce mu však nevyhovovala, a proto Antonín většinu svého volného času trávil vzděláváním. Jeho nechuť k této práci vyvrcholila v roce 1889, kdy požadoval jménem všech pracovníků v jeho úseku zvýšení jejich mzdy, pracovali pouze za dolar a deset centů denně. Vedoucímu se samozřejmě jeho drzost nelíbila, a tak ho okamžitě vyhodil. Po letech však děkoval onomu člověku, který to udělal a také vyzdvihoval to, že práce v dolech ho zocelila a utvrdila jeho lásku k práci a lidu.", "section_level": 1}, {"title": "Dospělost.", "content": "Antonín Čermák se tedy po ztrátě zaměstnání v Braidwoodských dolech přestěhoval do Chicaga, kde prošel několika zaměstnáními. Již v 19 letech si však dokázal naspořit tolik peněz, aby si mohl otevřít vlastní živnost, a tou bylo povoznictví. Nejprve začal své podnikání s jedním povozem, díky jeho šikovnosti a obratnosti jich měl během pár měsíců až čtyřicet. V roce 1894 přišel další zlom v jeho životě, vzal si totiž za ženu Češku Marii Hořejšovou, se kterou měli tři dcery. Žena Marie mu také pomáhala v jeho obchodě. Tato spolupráce fungovala přibližně deset let, kdy mimo jiné neustále doplňoval svoje vzdělání a před koncem století předal svůj obchod otci a bratrovi.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "V roce 1900 začal nahlížet do politiky, kdy přijal funkci soudního vykonavatele a o dva roky později byl zvolen poslancem zákonodárného sboru státu Illinois. V roce 1909 úspěšně kandidoval za Demokratickou stranu do chicagské městské rady, kdy byl považován hlavně za reprezentanta české menšiny. Roku 1922 je radním okresu Cook County, jehož počet obyvatel dosahoval úctyhodných 4 miliónů obyvatel. V roce 1928 je lídrem Demokratické strany okresu Cook County a neúspěšně kandiduje do Senátu USA. V roce 1931 nastává vrchol jeho kariéry, kdy byl zvolen starostou města Chicaga (získal 58 % hlasů). Kolem jeho mandátu se točí mnoho prvenství. Byl prvním starostou Chicaga, který se nenarodil v Americe a nebyl anglosaského či irského původu. Dále i například to, že Čermákovu inaugurační řeč při převzetí úřadu přenášela do celých Spojených států amerických rozhlasová stanice NBC, přitom do té doby se takové publikaci těšili pouze prezidenti při jejich inauguraci. Čermák se během svého úřadu musel potýkat s mnoha složitými problémy, které se v té době v USA odehrávaly. Především to byl Al Capone a spolu s ním další gangsteři, kvůli kterým mělo Chicago pověst zločineckého města. Čermák proti mafii ostře vystupoval a svého předchůdce starostu Billa Thompsona obvinil, že se nechal Caponem a dalšími gangstery podplácet. Dále se město Chicago nacházelo ve velkých finančních problémech. Čermák při řešení těchto problémů ukázal, že je schopný úředník, který má v mysli především zájmy celého města a obyvatel, kteří v něm žijí. I přesto, že se Antonín Čermák odstěhoval ve velice mladém věku z Čech, jeho vztah k rodné zemi ani po letech nezeslábl. Důkazem toho může být například jeho promluva v rozhlasu, kde prohlásil, že Chicago je druhým největším českým městem ve světě, hned po Praze. Samozřejmě nejvíce ho přitahovalo jeho rodné město, tedy Kladno, kde se Čermák vždy rád vracel a podporoval město i finančně, ze svých vlastních peněžních prostředků. Zajímavé je také to, že v důsledku toho, že se doma rodina Čermákova bavila výhradně v češtině a Antonín se vzdělával pouze samostatně a nikoli v škole, potýkal se s tím, že jeho političtí konkurenti často kritizovali jeho český přízvuk v angličtině, když prezentoval svoje politické projevy. Čermák však tuto kritiku nikdy nebral příliš vážně a naopak prý byl na svůj akcent pyšný.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "8. listopadu 1932 se ve Spojených státech konaly volby prezidenta. V nich zvítězil demokratický kandidát Franklin Delano Roosevelt, když porazil republikána a dosavadního prezidenta Herberta Hoovera. S Antonínem Čermákem ho pojilo dlouholeté přátelství, Čermák také Roosevelta podporoval ve volební kampani. Navíc byli oba členy Demokratické strany. Inaugurace byla naplánována na 4. března 1933. Čas před ní se Roosevelt rozhodl strávit odpočinkem a odjel na dovolenou. Jednou ze zastávek bylo i město Miami na Floridě, kam se rozhodl přicestovat i Čermák, neboť potřeboval s Rooseveltem projednat půjčku pro Chicago, které se v té době utápělo v dluzích a nemělo z čeho poskytnout platy svým zaměstnancům. Dne 15. února 1933 přicestoval Roosevelt se svou jachtou do přístaviště Bay Front Park v Miami. V něm se shromáždilo mnoho lidí, aby pozdravili nově zvoleného prezidenta. Roosevelt vystoupil z jachty a zamířil do připraveného vozu, který ho měl odvézt k vlaku do New Yorku. Auto zastavilo uprostřed davu, Roosevelt se v autě postavil a pronesl k lidem krátký proslov. Mezi lidmi stál i Giuseppe Zangara. Tento italský přistěhovalec se narodil v roce 1900. Matka mu brzy zemřela a rodina žila ve velmi chudých poměrech. Již v šesti letech musel začít vykonávat určité dělnické práce, kvůli nimž si přivodil vážné zdravotní problémy se žaludkem. Bojoval v první světové válce a v roce 1923 přicestoval do New Jersey, kde začal pracovat jako zedník. O šest let později, 11. září 1929 se stal občanem Spojených států. Zangara byl známý nejen svým samotářským chováním, ale i nenávistí k hlavám států a vládám. Když Roosevelt dokončil svůj projev, opět se posadil na sedadlo vozu a přistoupil k němu Antonín Čermák. Chvíli spolu vedli rozhovor, když se ozvalo pět výstřelů. Bylo zraněno několik osob a mezi nimi i Antonín Čermák, kterého výstřel zasáhl patrně nejvážněji. Byl postřelen do pravé strany hrudníku. Na Zangaru se okamžitě sesypal dav okolo stojících lidí a následně byl zadržen. Čermáka naložili k Rooseveltovi do auta a spěchali s ním do nemocnice. Roosevelt seděl vedle něho a hlídal jeho životní funkce. V nemocnici byl okamžitě prohlédnut lékařem a hospitalizován. Později ho navštívil Roosevelt, který po celou dobu jeho vyšetření zůstal v nemocnici. Zde mu Čermák řekl, že je rád, že střela zasáhla jeho, a nikoli Roosevelta. Na to mu Roosevelt odpověděl, že teď je důležité jeho uzdravení, protože země potřebuje takové lidi, jako je Čermák. O nerozlučném přátelství obou politiků svědčí i fakt, že Roosevelt navštívil Čermáka v nemocnici i druhý den ještě před tím, než odcestoval do New Yorku. Mezitím už ke zraněnému Čermákovi spěchali členové jeho vlastní rodiny. O jeho zdravotní stav se zajímaly nejen chicagské deníky, které dokonce vydávaly zvláštní vydání informující čtenáře o Čermákově zdravotním stavu, ale i periodika v jiných částech Spojených států. Stejně tak rodině přicházela řada soustrastných dopisů, nejen od dosluhujícího prezidenta Hoovera nebo amerického Senátu, ale i například z Československa od prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Mezitím byl atentátník Zangrara postaven před soud a odsouzen k osmdesáti letům vězení. Čermákův stav se střídavě lepšil a horšil. Později to vypadá, že jeho stav je stabilizovaný a začíná se uzdravovat, neboť začíná na lůžku pracovat a vyřizovat svou agendu. Následně se však do jeho těla dostala infekce a jeho stav se začal prudce horšit. I přes to Čermák neustále věřil, že se uzdraví a bude v pořádku. V té době také u lékařů vydobyl to, aby mohl podepsat listiny k výplatě mezd chicagských zaměstnanců. O jeho stavu se stále nechává pravidelně informovat prezident Roosevelt. Čermákův stav se nelepšil, musela mu být propíchnuta pravá plíce a absolvoval náročnou operaci. I přes to dne 6. března 1933 v ranních hodinách Antonín Čermák umírá. Stalo se tak devatenáct dní po atentátu a dva dny po Rooseveltově inauguraci. Již odsouzený Giuseppe Zangara byl opět postaven před soud a znovu odsouzen, tentokrát k trestu smrti na elektrickém křesle. Trest byl vykonán 20. března 1933 ve věznici Old Sparky na Floridě. Ihned po atentátu se objevily spekulace, že atentát byl směřován právě proti Čermákovi, kterého se snažila zbavit chicagská mafie. Tyto spekulace však nikdy potvrzeny nebyly. Rakev s Čermákovými ostatky byla přepravena zvláštním vlakem do Chicaga. Na nádraží už na něj čekaly obrovské zástupy lidí, kteří se chtěli se svým starostou rozloučit. Rakev byla vystavena v chicagské radnici, následně byla z radnice vynesena a průvod zamířil na Český národní hřbitov. S Čermákem se přišlo rozloučit více než 25 tisíc lidí, včetně zástupců českých spolků, například Sokola. Antonín Čermák byl pohřben v rodinné hrobce na Českém národním hřbitově.", "section_level": 1}, {"title": "Památka.", "content": "Pomník Antonína Čermáka se v Kladně nachází v ulici Československé armády. V roce 2013 jej navštívil jeho vnuk, Anton Cermak Kerner. V Chicagu Čermáka připomíná 30 kilometrů dlouhá Cermak Road nebo stanice chicagského metra 54th/Cermak station.", "section_level": 1}], "src_summary": "Antonín Čermák, též Anton Cermak, Tony Cermak, (9. května 1873 Kladno – 6. března 1933 Miami, USA) byl americký podnikatel a politik (starosta Chicaga), českého původu. 15. února 1933 byl při návštěvě prezidenta Roosevelta těžce zraněn atentátníkem a na následky svých zranění později zemřel.", "tgt_summary": "Anton Joseph Cermak (* 9. Mai 1873 in Kladno; † 6. März 1933 in Miami, Florida) war ein US-amerikanischer Politiker und Bürgermeister von Chicago von 1931 bis 1933. Er wurde Opfer eines Attentates.", "id": 374153} {"src_title": "HMY Britannia", "tgt_title": "Britannia (Schiff, 1953)", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "\"HMY Britannia\" byla postavena v loděnici John Brown & Co. Ltd in Clydebank, West Dunbartonshire, Velká Británie jako náhrada starší královské jachty HMY Victoria and Albert z roku 1899. Požadavky na novou loď byly zaslány loděnicím už v roce 1939, ale kvůli válce bylo vše pozastaveno. Projekt byl pak obnoven v roce 1951 v menším měřítku. Stavbu zahájila královna Alžběta II. dne 16. dubna 1953 a do služby byla jachta zařazena 11. ledna 1954. Loď byla navržena se třemi stěžni o výšce 41 m (přední), 42 m (hlavní) a 36 m (křížový). Přední a prostřední byly sklopné, aby loď mohla podplouvat mosty. Použitím kliperové přídě a křižníkové zádě mělo být dosaženo modernějšího vzhledu lodi. Ten pak vyváženě doplňoval jeden komín. \"HMY Britannia\" byla navržena s možností konverze na nemocniční loď v případě války, ačkoliv tato možnost nebyla nikdy využita. Přesto tento aspekt ovlivnil konstrukci lodi neboť vyžadoval loď alespoň o výtlaku 4 000 tun. V případě jaderné války měla královna najít útočiště na jachtě severozápadně od Skotska.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Na svoji první plavbu jachta vyplula z přístavu Portsmouth 14. dubna 1954 do Grand Harbour na Maltě, kam doplula 22. dubna. Přepravila tak princeznu Annu a prince Charlese na setkání s královnou Alžbětou II. a princem Filipem v Tobrúku na konci návštěvy královského páru po zemích Commonwealthu. Královna a princ Philip se na jachtu poprvé nalodili v Tobruku dne 1. května 1954. Jachta byla opakovaně využita pro svatební cesty členů královské rodiny. V roce 1960 princeznou Margaret a Antony Armstrong-Jonese, v roce 1973 princeznou Annou a Markem Philipsem, v roce 1981 princem Charlesem a Dianou Spencerovou a naposledy roku 1986 princem Andrewem a jeho novomanželkou Sarah Margaret Fergusonovou.", "section_level": 1}], "src_summary": "HMY (Her Majesty's Yacht) Britannia byla královská jachta britské královny Alžběty II. v letech 1954 až 1997. Byla to 83. loď v této roli od obnovení monarchie králem Karlem II. roku 1660 a zároveň druhá loď tohoto jména od slavného závodního kutru postaveného pro prince z Walesu v roce 1893. Loď je teď zakotvena v Leith, ve skotském Edinburghu jako muzeum.", "tgt_summary": "Die Britannia war die 83. Königliche Yacht von Großbritannien seit der Wiedereinsetzung von König Karl II. im Jahr 1660. Heute ist sie zusammen mit einer Ausstellung über das Schiff im Hafen von Leith bei Edinburgh in Schottland zu besichtigen.", "id": 2023626} {"src_title": "Most přes řeku Kwai", "tgt_title": "Die Brücke am Kwai (Roman)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Děj románu se odehrává za druhé světové války v Thajsku. Pojednává o pluku britských zajatců, kteří mají pod vedením Japonců postavit železniční most přes řeku Kwai. Zajatci mají ovšem naprosto nezlomného a čestného plukovníka Nicholsona, který za žádnou cenu nechce dopustit, aby důstojníci pracovali spolu s vojáky. Díky tomu, že v jediném slově neustoupí a i přes vlastní trýzeň, kterou si ho Japonci chtějí podrobit a zlomit, stále trvá na svých argumentech a daří se mu získávat privilegia. Jelikož Japonci podle všeho nevědí nic o plánování stavby, pevné konstrukci a nedokážou ani organizovat práci vojáků, veškerou jejich funkci převezme Nicholson se svými důstojníky. Díky vysokému plukovníkově úsilí je most včas a neobvykle kvalitně postaven. Do toho v nedaleké thajské vesnici přistává britské diverzní komando, jehož jediným cílem je zničit nejvýznamnější most přes řeku. Nicholsonova stavba na řece Kwai je samozřejmě široko daleko nejpůsobivější a nejdůležitější a tak tříčlenný tým připravuje útok na něj. Mají v plánu mostové sloupy vyhodit do povětří plastikem. V osudný den, kdy je most dokončen, jsou zároveň i výbušniny na svých místech. Plukovník Nicholson na své poslední obchůzce kolem mostu obzvlášť pečlivě kontroluje most a díky opadlé vodě si plastiku všimne. Destrukce mostu je překažena, dva členové komanda zajati. Oba jsou ale vzápětí spolu s Nicholsonem zabiti posledním členem skupiny palbou z minometů. Vlak vykolejí na vedlejší nastražené náloži, ale most zůstává stát.", "section_level": 1}, {"title": "Film.", "content": "Podle knihy byl v roce 1957 natočen stejnojmenný film, který získal sedm Oscarů a v žebříčku nejlepších filmů serveru IMDb se umístil na 57. místě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Most přes řeku Kwai (francouzsky \"Le pont de la rivière Kwaï\") je román francouzského spisovatele Pierra Boulla vydaný roku 1952. Je zřejmě nejznámější knihou tohoto autora, který v něm využívá svých zážitků z 2. světové války (pobyt v pracovním táboře, zkušenosti se špionáží).", "tgt_summary": "Die Brücke am Kwai (Originaltitel: \"Le Pont de la Rivière Kwaï\") ist ein 1952 erschienener Roman von Pierre Boulle, der den französischen Literaturpreis \"Prix Ste Beuve\" gewann. Er handelt von den Leiden alliierter Kriegsgefangener, die im Zweiten Weltkrieg für die Japaner die Brücke über den Kwai, damals der Mae Nam Mae Klong \"(Mae-Klong-Fluss)\", im Zuge der Thailand-Burma-Eisenbahn („Death Railway“ / „Todeseisenbahn“) bauen mussten. Die bislang einzige deutschsprachige Übersetzung stammt von Gottfried Beutel, die 1979 von Erich Thanner ergänzt und überarbeitet wurde.", "id": 1015639} {"src_title": "Victor Capesius", "tgt_title": "Victor Capesius", "src_document": [{"title": "Kariéra a působení v Osvětimi.", "content": "Victor Capesius patřil s rodinou k německé menšině a po maturitě na gymnáziu se vydal ke studiu farmakologie v Kluži. Vojenskou službu absolvoval v rumunské armádě a poté pokračoval dále ve studiu v rakouské Vídni, kde také promoval. Vzhledem k tomu, že pocházel ze Sedmihradska, dobře mluvil rovněž maďarsky. Působil také jako zástupce firmy Bayer v Leverkusenu. Po obsazení Rumunska Německem byl povolán stejně jako ostatní rumunští Němci do německé armády, prošel výcvikem u SS a jako lékárník poté působil mj. i v koncentračním táboře Dachau, kde se mu dle jeho slov líbilo, a krátce také v koncentračním táboře Oranienburg. Povolán byl rovněž do ústředního sanitárního skladu v polské Varšavě, stejně jako působil i v ústředním sanitárním skladě SS v Berlíně. Nakonec byl však byl poslán do Osvětimi, aby nahradil nemocného hlavního vedoucí lékárny SS, a to od podzimu roku 1943. V Osvětimi se pak účastnil i selekcí na rampě, ač dle svých slov to nedělal rád. (Svou dobrou znalost maďarštiny pak využíval při příjezdu maďarských Židů v roce 1944.) Avšak velmi aktivní byl ke kupení cenností a peněz ze zavazadel vězňů, což bylo tehdy pro členy SS v táboře běžné i přes přísný zákaz, stejně jako v shromažďování zlatých zubů ve velikém množství. Jeden z přeživších vězňů po válce u soudu ukázal na Capesia a řekl směrem k němu: „\"Zatímco jste na rampě posílal lidi na smrt, honili nás SS-manni, abychom vybírali z kufrů nejkrásnější cenné věci, které jste si bral a odvážel.\"“ V Osvětimi do styku Capesius mnohokrát přišel i se známým lékařem Josefem Mengelem. Vedoucím lékárny byl až do evaukace tábora v lednu 1945.", "section_level": 1}, {"title": "Život po válce.", "content": "Po konci druhé světové války pobýval Victor Capesius v britském válečném zajetí. I přestože Britové sháněli svědky, kdo Capesia zná, kvůli nedostatku důkazů byl nakonec ze zajetí propuštěn. Protože byl dříve členem SS, nebylo pro něj lehké najít práci, proto studoval ve Stuttgartu elektrotechniku. V německém Mnichově jej však v červenci 1946 poznal jeden bývalý vězeň a Capesius byl znovu zatčen, tentokrát Američany. Opět však byl propuštěn. V německém Göppingenu si poté v roce 1950 založil vlastní lékárnu za nemalé finanční prostředky a zároveň byl i majitelem jednoho kosmetického salónu. Je velmi pravděpodobné, že k tomu použil finance, které si za války obstaral ze zabavených věcí vězňů, on sám to však u soudu, který na něj vydal vazbu v roce 1959, popíral. Majetný však rozhodně byl – koupil si rovněž byt a dokonce se účastil i lovů v Africe, jako jediný z obžalovaných u Osvětimského procesu si platil svého obhájce. U soudu pak spoustu věcí zlehčoval, třeba že se ničím v Osvětmi neprovinil. Jeden ze svědků však u soudu prohlásil, že „\"pro Capesia byly cenné věci mnohem důležitější než život vězňů\"“. Soud ho poté potrestal k 9 letům vězení, v roce 1968 však již byl propuštěn. Závěrečná řeč Victora Capesia u soudu: „\"Proti své vůli jsem byl přidělen k SS a do Osvětimi. Nikdy jsem žádnému z vězňů neublížil. Byl jsem k nim zdvořilý a přátelský. Plnil jsem svůj úkol lékárníka, jak nejlépe se dalo. To, že bych se obohatil z majetku vězňů, je zlomyslným obviněním. Ničím jsem se v Osvětimi neprovinil. Prosím, abyste mě osvobodili.\"“ Během působení v Osvětimi i během věznění po válce se vůbec neviděl se svou ženou a ani třemi dětmi, ti všichni zůstali v Rumunsku, se všemi se potkal po dlouhé době až v 60. letech. Aby se za ním mohli odstěhovat do Německa, Capesius požádal paradoxně Červený kříž – za působení v Osvětimi totiž právě i Capesius v autě s falešným znakem Červeného kříže dovážel k plynovým komorám v autě plechovky cyklonu B. Do Rumunska se vrátit ani nechtěl, neboť soud v rumunské Kluži ho v jeho nepřítomnosti odsoudil k trestu smrti. Victor Capesius pak zemřel v roce 1985 v Göppingenu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Victor Capesius (7. února 1907, Szerhadely, dnešní Rumunsko, tehdejší Rakousko-Uhersko – 20. března 1985, Göppingen) byl za druhé světové války od roku 1943 hlavním vedoucím lékarny SS v koncentračním táboře Osvětim-Březinka. Podílel se rovněž na selekcích vězňů, díky čemuž dopomohl k smrti tisícům lidí včetně těch, které osobě znal ze své rodné země. Odpovídal rovněž i za skladování cyklonu B v táboře. Za napomáhání k hromadnému zavraždění lidí byl pak odsouzen během Osvětimského procesu k 9 letům vězení.", "tgt_summary": "Victor Capesius (* 7. Februar 1907 in Reußmarkt, Siebenbürgen, Österreich-Ungarn; † 20. März 1985 in Göppingen) war ein Apotheker, der als SS-Führer die Lagerapotheke im KZ Dachau und dem KZ Auschwitz leitete. Capesius war im KZ Auschwitz an Kriegsverbrechen beteiligt und wurde 1965 im 1. Frankfurter Auschwitz-Prozess zu neun Jahren Zuchthaus verurteilt.", "id": 1490823} {"src_title": "Technická univerzita v Liberci", "tgt_title": "Technische Universität in Liberec", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Škola byla zřízena rozhodnutím vlády ze dne 27. února 1953 jako Vysoká škola strojní (VŠS). Pro novou školu byla uvolněna budova tehdejšího gymnázia F. X. Šaldy v Hálkově ulici. Dne 1. října roku 1953 nastoupilo do prvních ročníků čerstvě otevřené vysoké školy 259 studentů. Škola měla tehdy šest kateder na kterých působilo 19 pedagogů. Zaměřovala se na obory typické pro severní Čechy: strojírenský, textilní, oděvní, sklářský a keramický průmysl. Tehdejší studenti byli ubytováni na internátě v Zeyerově ulici. Během následujících let se škola rozrůstala nejen o nové studenty, ale také o nové prostory: byly postaveny nové koleje, získána budova bývalé textilní továrny v Doubí a další budovy v okolí dnešního Studentského náměstí. Roku 1958 dokončilo školu prvních 121 absolventů slavnostní promocí v libereckém divadle. Roku 1960 byla škola rozdělena na fakultu strojní a textilní a stala se z ní Vysoká škola strojní a textilní v Liberci (VŠST). Dále byly získány budovy v Sokolské ulici (dnešní budova S), objekt po zrušeném pedagogickém institutu v Komenského ulici (budova P). S nárůstem počtu studentů samozřejmě přestala stačit ubytovací kapacita tehdejších kolejí. Proto byla roku 1977 v libereckém Starém Harcově zahájena výstavba komplexu šesti kolejních bloků o kapacitě 2300 lůžek, nové menzy a dalších zařízení. Komplex byl ve své dnešní podobě dokončen roku 1990. O dva roky později (1992) byla získána budova bývalého Stavoprojektu ve Voroněžské ulici (budova H) včetně dočasného sídla Investiční a poštovní banky nově přestavěného na univerzitní knihovnu. Ve stejném roce získala škola také komplex ve Vesci sloužící jako koleje a laboratoře a v roce 1996 někdejší Dům politické výchovy na třídě 1. máje (budova K). V letech 1990–1994 zřídila škola další čtyři fakulty: pedagogickou v roce 1990, hospodářskou (1992), architektury (1994) a mechatroniky a mezioborových inženýrských studií (1995). Díky takovému růstu, vlastní výzkumné činnosti a zahraničním stykům byl škole zákonem č. 192/1994 Sb. z 27. 9. 1994 přiznán od 1. ledna 1995 název Technická univerzita v Liberci.", "section_level": 1}, {"title": "Fakulty a univerzitní ústavy.", "content": "Univerzita má v současnosti sedm fakult: a jeden univerzitní ústav: Univerzita dále provozuje Centrum dalšího vzdělávání (CDV). Centrum organizuje řadu kurzů dalšího a celoživotního vzdělávání, například kurzy pedagogické přípravy nebo jazykové kurzy. Zároveň CDV zajišťuje univerzitu třetího věku pro zájemce od 50 let.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost TUL.", "content": "V areálu Husova je menza, informační centrum, studentský klub, pobočka Univerzitní knihovny a školka. Univerzitní školka „ŠkaTULka“ je určena pro 48 dětí ve věku od 3 let, kterým nabízí přístup Montessori a Waldorfské pedagogiky. O životě na Technické univerzitě v Liberci informuje od roku 2001 zpravodajský časopis \"T-UNI online\". Na univerzitě dále působí řada studentských organizací včetně studentské unie.", "section_level": 1}, {"title": "Ubytování.", "content": "Studentské koleje jsou umístěny v Harcově na ulici 17. listopadu 587/8. V letech 2011, 2013 a 2014 zvítězily ve studentské anketě „Kolej roku“. Součástí areálu jsou dvě sportovní haly, tělocvičny, lezecká stěna, sauna, posilovna, minigolf, lanové centrum, fotbalové hřiště a hřiště na beach volejbal.", "section_level": 2}, {"title": "Dětská univerzita.", "content": "Od roku 2008 probíhá na TUL Dětská univerzita, celoroční volnočasové neformální vzdělávání dětí a mládeže ve věku od 6 do 19 let v oborech: elektrotechnika, fyzika, přírodní vědy, strojírenství, textilní obory, robotika, programování a matematika. Výuka kopíruje vysokoškolské studium včetně promoce, zápočtů a zpracování závěrečné práce.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "O sportoviště se stará Akademické sportovní centrum, které organizuje také fotbalovou, florbalovou, basketbalovou a volejbalovou ligu. Na TUL existuje Volejbalový klub a Badmintonový klub, další z nich se soustředí v Univerzitním sportovním klubu Slavia.", "section_level": 2}, {"title": "Univerzitní sportovní klub Slavia Liberec.", "content": "Současný Univerzitní sportovní klub Slavia Liberec (USK Slavia Liberec) byl založen v říjnu 1953 Jaroslavem Tyšlem jako Vysokoškolská tělovýchovná jednota Vysoké školy strojní (VŠTJ Slavia VŠS), která měla původně pět oddílů: odbíjená, basketbal, kopaná, lyžování a lední hokej. Ke 31. prosinci 2016 měl klub 255 členů v osmi sportovních oddílech: basketbal, volejbal, lyžování, tenis (od roku 1955), horolezectví (od roku 1961), karate (od roku 1977), futsal (od roku 1994) a florbal (od roku 1995).", "section_level": 2}], "src_summary": "Technická univerzita v Liberci (TUL) je vysoká škola založená roku 1953 ve městě Liberci. Univerzita má sedm fakult a jeden odborný ústav. Vzdělává se na ní kolem 6 tisíc studentů.", "tgt_summary": "Die Technische Universität in Liberec (tschechisch: \"Technická univerzita v Liberci\") ist eine Technische Universität in der tschechischen Stadt Liberec (Reichenberg) mit etwa 9700 Studenten. ", "id": 1849287} {"src_title": "Zott", "tgt_title": "Zott", "src_document": [{"title": "Zott ve světě.", "content": "Společnost Zott má zastoupení ve více než 75 zemích a obchodní centrály v Česku, na Slovensku, v Maďarsku a Singapuru a také zastoupení v Rusku.", "section_level": 1}, {"title": "Zott v Německu.", "content": "Historie společnosti začala v roce 1926, kdy Anna a Balthasar Reiterovi koupili mlékárnu v Bavorském Mertingenu. Balthasar Reiter zemřel mladý a ovdovělá Anna Reiterová se podruhé vdala za George Zotta, podle kterého se společnost jmenuje dodnes. V 90. letech minulého století začal Zott expandovat do východní Evropy a stal se tak významným hráčem na trhu v bývalém Československu, Polsku i Maďarsku, kde působí dodnes. Mateřský závod skupiny Zott se nachází v Mertingenu (Bavorsko). Vyrábějí se zde jogurty, dezerty a mozzarella. Další německý výrobní závod v bavorském Günzburgu. Zde se vyrábějí tvrdé a polotvrdé sýry, tavené sýry a různé práškové produkty.", "section_level": 2}, {"title": "Zott v Polsku.", "content": "V Polsku má Zott výrobní závody v těchto městech: Opole, Glogowo a Racibórz. Vyrábějí se zde ovocné jogurty, výrobky pod značkou Natura, dezerty, nápoje a tvaroh.", "section_level": 2}, {"title": "Zott v Bosně a Hercegovině.", "content": "V Bosně a Hercegovině má Zott výrobní závod ve městě Gradačac. Vyrábí se zde UHT mléko, výrobky pod značkou Natura a nápoje.", "section_level": 2}, {"title": "Reklama.", "content": "V televizní reklamě pro značku Zott se objevily osobnosti jako Maxl Graf nebo Roberto Blanco. V roce 2010 dělal reklamu pro značku Monte brankář René Adler společně s bratrem Ricem Adlerem. V roce 2013 změnila společnost Zott reklamní tváře pro značku Monte. Do konce roku 2013 propagovali značku mistr světa ve windsurfingu Philip Köster se sestrou Kyrou. Od května 2015 je kuchař Nils Egtermeyer tváří Zottarelly, mozzarelly od Zottu.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Zott získává pravidelné ocenění od nezávislých institucí, např. Spolkovou čestnou cenu „Bundesehrenpreis“, cenu PriMax a také zlatou, stříbrnou a bronzovou medaili Německé zemědělské společnosti (DLG) za kvalitu svých výrobků.", "section_level": 1}, {"title": "Kuchařská kniha Zottarella.", "content": "Ve spolupráci s vydavatelstvím Tre Torri se společnost Zott snažila v rámci soutěže o recepty najít inspirativní a inovativní recepty z Mozzarelly. 200 nejlepších bylo zveřejněno a publikováno v kuchařské knize Mozzarella – vaření s bílým zlatem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zott SE & Co. KG je německá mlékárenská společnost se sídlem v Mertingenu. Společnost, založená v roce 1926, je nezávislým rodinným podnikem a patří mezi přední mlékárny v Evropě. Vyrábí mléčné výrobky jako jogurty, dezerty a sýry. Její výrobny v Německu, Polsku, Bosně a Hercegovině zásobuje mlékem kolem 4400 dodavatelů. V roce 2014 zpracovala skupina Zott přibližně 962 milionů litrů mléka.", "tgt_summary": "Die Zott SE & Co. KG ist eine deutsche Molkerei mit Sitz in Mertingen. Das 1926 gegründete Unternehmen ist ein selbständiges Familienunternehmen und zählt mit einem Umsatz von rund 865 Mio. Euro zu den führenden Molkereien in Europa. Hergestellt werden von den mehr als 3.000 Mitarbeitern verschiedene Milchprodukte wie etwa Joghurtmischerzeugnisse und Käse. Rund 3.500 Milcherzeuger beliefern die Standorte in Deutschland und Polen. 2017 wurden dort etwa 954 Millionen Liter Milch verarbeitet.", "id": 1549316} {"src_title": "Rudolf I. z Vermandois", "tgt_title": "Rudolf I. (Vermandois)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Rudolf byl synem Huga z Vermandois (bratra francouzského krále Filipa I.) a Adély, dcery a dědičky hraběte Herberta z Vermandois. Po otcově smrti ve Svaté zemi roku 1101 převzal hraběcí titul, ale skutečné vlády se dočkal až roku 1117. Roku 1128 přišel při obléhání hradu Livry o oko a jeho královský bratranec Ludvík VI. utrpěl zranění na noze. Těžce zraněného Rudolfa jmenoval po Štěpánovi z Garlande francouzským senešalem. Úřadu se však fakticky ujal až o tři roky později, v roce 1131. Okolo roku 1138 byl Rudolf krátce v opozici vůči mladému Ludvíkovi VII. a podporoval královnu vdovu Adélu Savojskou. O rok později došlo mezi hrabětem a králem k usmíření. Život si opět zkomplikoval roku 1142 zapuzením své ženy Eleonory kvůli Petronile, sestře královny Eleonory. Příbuzenství, tak potřebné pro rozluku s první manželkou, mu odsvědčili tři vysoce postavení biskupové. Zapuzená žena byla sestrou, ne neteří hraběte ze Champagne a na její stranu se postavil i Bernard z Clairvaux. Následoval koncil v Lagny, který potvrdil platnost Rudolfova prvního manželství, suspendoval tři provinilé biskupy a nad jeho hrabstvím vyhlásil interdikt. Král Ludvík vojensky podpořil svého senešala a pak se celý život trápil výčitkami nad tisíci ubožáky, kteří uhořeli v kostele ve Vitry. Roku 1143 strany uzavřely ve Vitry mír. Exkomunikovaný Rudolf zůstal s Petronilou. Roku 1146 král přijal kříž a o rok později jmenoval švagra Rudolfa společně s opatem Sugerem a remešským arcibiskupem Samsonem regenty království. V době královy nepřítomnosti se Rudolfovi podařilo vyřešit nepříjemnou záležitost se svou první ženou. Roku 1148 v Remeši došlo k konsistoři, které se zúčastnila i zapuzená choť s příbuzenstvem. Eleonora z Blois však pravila, že zpět muže, \"jehož duše jí byla uloupena\", již nechce a manželství bylo rozvedeno za podmínky, že bude opuštěné ženě vráceno věno. Tehdy vyšlo najevo, že k vrácení věna již došlo a hrabě Theobald již odškodnění za sestřinu pohanu dostal. Přítomní muži církve byli pohoršeni a předpověděli hraběti Rudolfovi \"za dlouhodobé zostuzování církve\" chmurný konec. Bernardova předpověď se vyplnila. Petronila časně zemřela. Hrabě Rudolf se roku 1152 znovu oženil a již krátce po svatbě onemocněl. Lékař senešalovi zakázal milostné obcování, vášnivý muž jej však neposlechl a za tři dny zemřel. Byl pohřben v opatství Saint-Arnoul v Crépy-en-Valois. Syn Rudolf onemocněl malomocenstvím, dcery byly výhodně provdány, ale zemřely bezdětné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rudolf I. z Vermandois ( \"Raoul le Vaillant \" nebo \"Raul le Borgne\", 1094 – 13. října 1152) byl hrabě z Amiens, Vermandois a Valois, francouzský senešal a regent království z dynastie Kapetovců. Během svého života byl jedním z nejvlivnějších velmožů na královském dvoře, svým manželským životem si přivodil vyobcování z náruče církve svaté.", "tgt_summary": "Rudolf I., genannt der Tapfere oder der Einäugige (\"Raoul I. le vaillant\" oder \"le borgne\", * 1085; † 14. Oktober 1152), war seit 1102 Graf von Valois, Amiens und Vermandois. Er war der Sohn des französischen Prinzen und Kreuzfahrers Hugo I., Graf von Vermandois und Valois, und der Adelheid, der Erbin der Grafschaften Vermandois und Valois. Väterlicherseits war er ein Enkel König Heinrichs I. von Frankreich.", "id": 1238105} {"src_title": "Pravlk obrovský", "tgt_title": "Canis dirus", "src_document": [{"title": "Fyzický vzhled.", "content": "Pravlk měřil na délku asi 1,2-1,5 metru a vážil mezi 50-80 kg. Pohlavní dimorfismus nebyl příliš rozvinutý, samci a samice byli přibližně stejně velcí. Jen u některých populací měli samci větší zuby. Svým vzhledem se pravlk podobal dnešnímu vlku obecnému. Byly mezi nimi ale některé zásadní rozdíly. Největší vlci současnosti se velikostí blížili průměrným pravlkům, nicméně největší kusy pravlků byly podstatně větší než naprostá většina moderních vlků. Rekordní jedinci vlků obecných však dosahovali přibližně stejné hmotnosti jako velcí pravlci - tedy asi 70-80 kg (Absolutní rekordmani mezi vlky vážili mezi 80-86 kg, zatímco u rekordmanů mezi pravlky lze předpokládat hmotnost okolo 100 kg). Pravlci měli silnější kosti, lebku a zuby. Nebyli ani o tolik vyšší v kohoutku, jako spíše mohutnější. O tom, zda chrup pravlka sloužil i k drcení kostí, se vedou jisté diskuze. Množství zlomených zubů v nalezených čelistech naznačuje, že pravlk se kostmi živil, ale čelisti k tomu přizpůsobené neměl.", "section_level": 1}, {"title": "Objev.", "content": "První nález pravlka byl učiněn v Evansville (Indiana) v létě 1854. Šlo o zkamenělou čelist, která se později dostala k paleontologovi Josephu Leidyovi. Ten následně (1858) publikoval studii, kde druh nazval \"Canis dirus\". Zdaleka nejvíce nálezů se našlo v asfaltových jezírkách La Brea Tar Pits v Kalifornii. Jednalo se o kosti více než 4000 pravlků, což je více jedinců než u jakéhokoliv jiného druhu. Jezírka představovala smrtelnou past, do níž se lapilo obrovské množství zvířat, především predátorů. Pro současné vědce jde naopak doslova o zlatý důl.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava a chování.", "content": "Pravlk měl poměrně silný skus uzpůsobený k udržení i větších zvířat. Jeho síla skusu byla asi o 29 % větší než u vlka obecného, ale asi o 36 % menší než stisk lva amerického. Přesto měl zuby méně uzpůsobené drcení kostí, než moderní vlk. Pravlci se zaměřovali na lov větší méně mrštné kořisti, jako byli bizoni a koně. Je pravděpodobné, že lovili i mláďata mastodontů a mamutů. Další kořistí mohli být Megatheria a velbloudi američtí. Podobně jako ostatní šelmy nepohrdli ani zdechlinami, což dokládají objevy z La Brea Tar Pits. Zde se nalezlo tak velké množství uvízlých pravlků, že to jednoznačně ukazuje na jejich život ve smečce, která lovila, hodovala a občas i umírala pohromadě.", "section_level": 1}, {"title": "Vztahy s jinými šelmami.", "content": "Pravlci koexistovali poměrně dlouhou dobu s mnoha jinými šelmami, jako byli medvěd krátkočelý, \"smilodon\", \"homotherium\", lev americký, gepard americký, kojot, liška, dhoul a vlk obecný. Mnohé z těchto šelem vyhynuly a vzájemné vztahy mezi nimi a pravlky lze jen odhadovat. Svou hmotností a životem ve smečce se pravlk řadil jednoznačně k vrcholovým predátorům. Ale například medvědovi krátkočelému se těžko mohl rovnat a jeví se pravděpodobné, že medvěd pravlky od kořisti vždy odehnal. Šance vůči kočkovitým šelmám byly zřejmě poněkud větší, záleželo na velikosti smečky. Naproti tomu vlk obecný žil velmi pravděpodobně ve stínu svého většího příbuzného a konkurenta. Vlk je původem z Eurasie a s pravlky sdílel americkou přírodu asi 100 000 let. Někteří vědci odhadují, že mohl mít s pravlkem podobný vztah jako má dnes vůči vlkovi kojot. Což znamená, že se mu spíše vyhýbal a v menších počtech plnil mezery mezi jednotlivými teritorii. Vlk kojoty zabíjí, pokud k tomu má příležitost. Pravlk tak mohl činit s vlky, ale jen v omezené míře, neboť vlk byl evidentně rychlejší a mrštnější.", "section_level": 1}, {"title": "Vymření.", "content": "Pravlk vyhynul asi před 10 000 lety (s možnou odchylkou o 1000 let dopředu i dozadu). Jeho vymizení se kryje s koncem poslední doby ledové, vymřením některých velkých savců a rozšířením člověka v Americe. Proč se tak stalo, je předmětem sporů, podobně jako u jiných vyhynulých živočichů z té doby. Na vině zřejmě bude několik faktorů. Vymizení pleistocénní megafauny, zvýšená konkurence ze strany lidí a možná i vlka obecného. Pravlk se zřejmě nedokázal adaptovat na menší a rychlejší kořist, jako byly různé druhy jelenů. Vyloučit nelze ani možné choroby šířené v období všeobecného oteplování.", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "(upraveno)", "section_level": 1}], "src_summary": "Pravlk obrovský (Canis dirus - \"strašný pes\", či \"strašný vlk\") je vymřelý druh psovité šelmy. Jednalo se o zřejmě vůbec největší divoce žijící psovitou šelmu, která kdy existovala. Pravlk žil v Americe v období pleistocénu před asi 1,8 mil. - 8 tis. let př. n. l. Dospělí jedinci vážili v průměru 65 kg, což je asi o 30 % více, než je průměrná váha dnešních vlků.", "tgt_summary": "Canis dirus (Latein ‚schrecklicher Hund‘) ist eine vor etwa 10.000 Jahren ausgestorbene Art der Hunde (Canidae). Er gehörte zur Gattung \"Canis\" (Wolfs- und Schakalartige) und lebte im Pleistozän von Nord- und Südamerika. \"Canis dirus\" war nicht der Vorfahre des heutigen Wolfes (\"Canis lupus\"), wie häufig angenommen wird. Sein englischer Trivialname ist ‚dire wolf‘ ().", "id": 1959715} {"src_title": "Abdyl Frashëri", "tgt_title": "Abdyl Frashëri", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Abdyl byl sinem Halida Frashëri a Eminy Mirahori. V roce 1865 se jeho rodina přestěhovala z malé vesničky Frashër do Ioánniny v dnešením Řecku, kde studoval na řeckojazyčném gymnáziu. Po dokončení školy se věnoval obchodování. V roce 1877 začal pracovat v osmanské státní správě jako šéf celního úřadu v Ioánnině. V témže roce se stal poslancem za volební obvod tohoto města v osmanském parlamentu. V prosinci 1877 pomohl založit Ústřední výbor pro práva albánského lidu (albánsky \"Komitet Qendror për mbrojtjen e të drejtave të kombësise shqiptare\") Organizace byla založena v Istanbulu a za cíl si kladla prosazení autonomie pro Albánce, kteří žili na území Osmanské říše. Po podepsaní Sanstefanské smlouvy v roce 1878 byla značná část území Balkánu (především na území dnešní Severní Makedonie přičleněna k Bulharsku, s čímž Frashëri nesouhlasil. Inicioval proto řadu protestních článků v řeckém i tureckém tisku. Abdyl Frashëri se také účastnil ustavujícího setkání Prizrenské ligy, které se uskutečnilo 10. června 1878 v Prizrenu. Tam vystupoval jako zástupce albánské komunity v turecké metropoli. Myšlenku autonomie Albánců prosazoval i na řadě svých výjezdů do Berlína, Paříže, Vídně a Říma. V prosinci 1880 byla z jeho podnětu v předvečer rozsáhlého povstání v Kosovu zřízena dočasná vláda (Kuverne e përdorme). Po potlačení povstání v roce 1881 chtěl uprchnout do západní Evropy, nicméně byl odhalen tureckou policí, zatčen a spolu s dalšími zakladateli Ligy uvězněn. Zbytek svého života měl strávit ve vězení v Balıkesiru, nicméně roku 1885 byl propuštěn z důvodu špatného zdravotního stavu na základě sultánovy milosti. Zemřel v Istanbulu, roku 1978 byly jeho ostatky přeneseny do Tirany.", "section_level": 1}], "src_summary": "Abdyl Frashëri (1839, Parmet, Osmanská říše – 23. října 1892, Istanbul, Osmanská říše) byl albánský diplomat, politik, spisovatel a jeden ze zakladatelů a předsedů Prizrenské ligy. Byl nejstarší z bratří Frashërů (Sami Frashëri, Naim Frashëri byli jeho mladší bratři). Všichni tři měli značný vliv na albánské národní obrození, které proběhlo v 19. století. V Albánii je považován za národního hrdinu.", "tgt_summary": "Abdyl Frashëri (* 17. August 1839 in Frashër; † 11. Oktober 1892 in Istanbul) war ein albanisch-osmanischer Autor, Staatsmann, Diplomat und Politiker. Er gehörte zu den wichtigsten Aktivisten der albanischen Nationalbewegung Rilindja; so war er entscheidend an der Gründung der Liga von Prizren 1878 beteiligt.", "id": 1149565} {"src_title": "Jaroslav Špaček", "tgt_title": "Jaroslav Špaček", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "Jeden z nejznámějších rokycanských odchovanců hrál v letech 1993–1997 v Plzni, následně přestoupil do švédského klubu Färjestad, přestože mu vedení domácího celku nabízelo stejné podmínky. V novém dresu výrazně přispěl k zisku mistrovského titulu. Sám příliš do NHL nespěchal, draftován byl týmem Florida Panthers až v roce 1998 jako 117. hráč v celkovém pořadí. Postupně hrál v týmech Florida Panthers, Chicago Blackhawks a Columbus Blue Jackets. Během výluky NHL v ročníku 2004/2005 se vrátil do Plzně, před play-off však přestoupil do Slavie Praha. Sezónu 2005/2006 zahájil v týmu Chicaga, v průběhu sezóny přestoupil do Edmontonu Oilers. S kanadským klubem sice postoupil do finálového boje o Stanleyův pohár, ale po skončení sezóny podepsal tříletou smlouvu s klubem Buffalo Sabres. Následně působil v Montrealu Canadiens, v sezóně 2011/2012 byl vyměněn do klubu Carolina Hurricanes. V dalším ročníku se již do zápasů nezapojil a v listopadu 2012 ukončil sportovní kariéru. V NHL (včetně play-off) odehrál 941 zápasů, ve kterých dal 86 gólů a připsal si 287 asistencí.", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "Od sezóny 2012/2013 působí jako asistent trenéra v plzeňském klubu, přičemž ve finále play-off extraligy 2012/2013 se Zlínem se však kvůli nedostatku obránců sám zapojil do tří zápasů, takže se na zisku mistrovského titulu v tomto ročníku podílel jako hráč i jako trenér. V letech 2014–2015 byl asistentem trenéra Vladimíra Růžičky u české hokejové reprezentace. Na tentýž post si jej vybral i Růžičkův nástupce Vladimír Vůjtek.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentace.", "content": "Na mistrovstvích světa v ledním hokeji v letech 1997 a 1998 nemohl startovat pouze kvůli zranění záprstní kůstky na levé noze, resp. kotníku, která utrpěl vždy před šampionátem.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V roce 1998 získal čestné občanství města Rokycany.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační statistiky.", "content": "Celková bilance 118 utkání/8 branek", "section_level": 1}], "src_summary": "Jaroslav Špaček (* 11. února 1974 Rokycany) je český hokejový trenér a bývalý hokejový obránce, od sezóny 2012/2013 asistent trenéra HC Škody Plzeň. V letech 2014–2018 působil také jako asistent trenéra české hokejové reprezentace.", "tgt_summary": "Jaroslav Špaček (* 11. Februar 1974 in Rokycany, Tschechoslowakei) ist ein ehemaliger tschechischer Eishockeyspieler und derzeitiger -trainer, der im Verlauf seiner aktiven Karriere zwischen 1992 und 2012 unter anderem 941 Spiele für die Florida Panthers, Chicago Blackhawks, Columbus Blue Jackets, Edmonton Oilers, Buffalo Sabres, Canadiens de Montréal und Carolina Hurricanes in der National Hockey League auf der Position des Verteidigers bestritten hat. Špaček gewann mit der tschechischen Nationalmannschaft bei den Olympischen Winterspielen 1998 die Goldmedaille. Darüber hinaus ist er dreifacher Weltmeister. Seit 2012 ist Špaček als Assistenztrainer bei seinem Stammverein HC Plzeň 1929 tätig, ebenso betreut er seit 2013 in gleicher Funktion die tschechische Nationalmannschaft.", "id": 2297254} {"src_title": "Tite Kubo", "tgt_title": "Tite Kubo", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se jako syn člena městského koncilu ve Fuchu v prefektuře Hirošima. Na základní škole se rozhodl, že se stane mangakou, a po přečtení mangy Saint Seiya se v tom utvrdil. Jeho prvotinou byl \"\"Ultra Unholy Hearted Machine\"\", kterou napsal pro \"Šúkan šónen Jump\" v roce 1996. Napsal také svou první mangu Zombiepowder, který byl ve \"Šúkan šónen Jump\" publikován v roce 1999. Tato manga měla 27 krátkých kapitol, než jí v roce 2000 zrušili. V souladu s autorovým komentářem, byl ve fázi několika emočních traumat, když Zombiepowder psal. Později uvedl, že nebyl zvyklý na pravidelné týdenní vydávání časopisu a že spíše věnoval více pozornosti komentářům editora, než svým vlastním nápadům. Jeho následující série, \"Bleach\" o středoškolském studentovi, který se stane Šinigami a bude bojovat s nestvůrami zvanými Hollow, se začala vydávat v témže časopise v roce 2001. Zpočátku předpokládal, že série nebude pokračovat déle, než pět let. Originální koncept příběhu byl nabídnut Šúkan šónen Jump po zrušení \"Zombiepowder\", ale byl zamítnut. Akira Torijama, tvůrce Dragon Ballu, si příběh přečetl a napsal mu povzbuzující dopis. V červnu 2013 \"Bleach\" dosáhl 556. kapitoly, a v anime adaptaci se v Japonsku začal vysílat v roce 2004. Manga byla jmenována jako vítěz ceny \"Shogakukan Manga\" ve své kategorii za rok 2004. Kubo a Makoto Macubara spolupracovali na dvou novelizacích série \"Bleach\", které byly publikovány nakladatelstvím Shueisha pod svým názvem \"Jump Books\". Film \"Bleach\" byl v Japonsku uveden do kin 16. prosince 2007, následovaný druhým dílem 22. prosince 2007, třetím 13. prosince 2008 a čtvrtým 4. prosince 2010. Objevuje se ve 112. episodě japonského programu rádi \"Bleach B-Station\". Kubo dělal interview s Masakazu Moritou, který dabuje \"Ičiga Kurosakiho\", hlavní postavu \"Bleache\" a odpovídá na pár otázek od fanoušků. 26. července 2008 poprvé vyjel do Spojených států amerických, aby se objevil na comic-conu v San Diegu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Noriaki Kubo ( 久保 宣章, \"uměleckým jménem\" Tite Kubo) (* 26. června 1977, Prefektura Hirošima, Japonsko) je japonský mangaka. Proslavil se hlavně díky manga sérii Bleach, které se prodalo v roce 2013 více jak 82 milionů kopií.", "tgt_summary": "Tite Kubo (jap., \"Kubo Taito\"; eigentlich Noriaki Kubo (, \"Kubo Noriaki\"); * 26. Juni 1977 in Fuchū, Hiroshima, Japan) ist ein japanischer Manga-Zeichner, dessen Werke sich an jugendliche Jungen richten und dem Shōnen-Genre zuzuordnen sind. Er arbeitet für den Shueisha-Verlag. ", "id": 1859391} {"src_title": "Tygr kaspický", "tgt_title": "Kaspischer Tiger", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Tygr kaspický byl třetím největším poddruhem tygra. Byl poněkud menší než tygr ussurijský a indický. Samci dosahovali délky 270–295 cm, samice obvykle mezi 240–260 cm. Hmotnost se pohybovala u samců v rozmezí 170–240 kg, u samic 85–135 kg. Délka lebky se u samců pohybovala okolo 31–37 cm, u samic obvykle 26–30 cm. Srst kaspického tygra měla jasnější barvu než u ostatních poddruhů. Pruhy byly užší. Zimní srst byla podstatně delší než letní (podobně jako u ussurijského tygra), na břiše a spodní části krku mohla vytvářet až jakousi hřívu.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Tygr kaspický žil ve střední a středozápadní Asii v pásu od východního pobřeží Černého moře po čínskou Tarimskou pánev. Byl rozšířen především v údolích řek, např. Atrek, Sumbar, Amudarja a Syrdarja, při jižním pobřeží Kaspického moře (proto \"tygr kaspický\"), v Malém Kavkazu, při pobřeží Aralského a Balchašského jezera a na jihozápadním okraji Altaje.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Tygr kaspický byl rozsáhle migrujícím lovcem. Jeho hlavní kořistí byla především divoká prasata a různé druhy jelenů. Příležitostně se dokázal zmocnit i mnoha jiných druhů kořisti, počínaje šakaly, přes divoké koně a sajgy a konče divokými druhy koz. Především v zimě tygři napadali i psy a jiná domácí zvířata.", "section_level": 2}, {"title": "Vyhubení.", "content": "Tygra kaspického začalo ubývat od druhé poloviny 19. století v souvislosti s ruskou kolonizací středoasijské oblasti. Šlo o poměrně rychlý proces. Tygři byli nemilosrdně loveni \"sportovními\" a vojenskými skupinami střelců. Ruská armáda byla rozsáhle využívána k likvidaci predátorů. Až do 1. světové války bylo zabíjeno okolo 100 tygrů ročně. Navíc došlo k značnému úbytku jeho přirozeného prostředí, jehož větší část byla využita na zakládání bavlníkových plantáží. Zároveň tygrům rychle ubyla i jejich nejoblíbenější kořist - divoká prasata a jeleni (lov, nemoci, ničení prostředí atd.). Výsledkem kombinace těchto faktorů bylo, že nejpozději začátkem 70. let 20. století byl poddruh oficiálně vyhuben, s tím že poslední kusy mohly na odlehlých místech přežívat až do 80. let. V jednotlivých zemích mizel postupně. V Iráku ho lidé vyhladili již v roce 1887, v oblasti Kavkazu v roce 1922, rovněž ve 20. letech 20. století je vyhuben v Tarimské pánvi. V Kazachstánu jsou poslední zprávy o divoce žijících zvířatech z roku 1948, v Turkmenistánu byl poslední tygr uloven roku 1954, v Íránu spatřili posledního jedince v roce 1958. V oblasti pohoří Ťan-šan mizejí poslední kusy v 60. letech 20. století. V údolí řeky Amudarji, poblíže Aralského jezera, existují poslední nepotvrzená pozorování z roku 1968. V údolí Pyzandh na pomezí Turkmenistánu, Uzbekistánu a Afghánistánu poslední jedinci přežívali zřejmě až do začátku 70. let. Poslední volně žijící kusy zřejmě zastřelili Turci v 70. nebo dokonce v 80. letech 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Snaha o záchranu a možnosti reintrodukce.", "content": "V roce 1938 byla v Tádžikistánu utvořena přírodní rezervace Tigrovaja Balka. Nacházela se na dolním toku řeky Vachš u hranic s Afghánistánem. Poslední tygři byli v této rezervaci spatřeni v roce 1958. Od roku 1947 byl tygr chráněn zákonem na území celého SSSR. V Íránu byli tygři chráněni od roku 1957, za zastřelení hrozila značná pokuta. Žádné z těchto opatření ale tuto šelmu nezachránilo. Poté, co nejnovější výzkumy zjistily, že tygr ussurijský je velmi blízce spřízněn s tygrem kaspickým, začaly diskuze o možnosti jejich návratu. Předpokládá se, že tygr kaspický byl dokonce jen regionální formou tygra ussurijského, k oddělení jejich populace došlo teprve před asi 100 lety. Plánuje se vysadit populaci zhruba 100 kusů tygra ussurijského v deltě Amudarji na území o velikosti asi 5000 km2. Problémem je, že takovéto území dosud není k dispozici a navíc není k dispozici ani takový počet zvířat na vysazení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tygr kaspický (též tygr turanský nebo tygr perský; trinomickým jménem \"Panthera tigris virgata\") je vyhynulý poddruh tygra. Jednalo se o třetí největší poddruh této kočkovité šelmy. Žil v oblasti mezi Černým mořem a západní Čínou. Byl tak intenzivně loven lidmi, že nejpozději v 70. letech 20. století došlo k jeho vyhubení. Tygr kaspický již nežije ani v zajetí. V současnosti se uvažuje o jeho znovuvyšlechtění na základě DNA tygra ussurijského, který je jeho nejbližší příbuzný. Někteří vědci jsou dokonce toho názoru, že tygr kaspický a ussurijský jsou tentýž poddruh tygra.", "tgt_summary": "Der Kaspische Tiger (\"Panthera tigris virgata\"), auch Kaspi-Tiger, Turantiger oder Hyrkanischer Tiger genannt, ist eine ausgestorbene Unterart des Tigers, die bis in die 1970er Jahre die Wälder und Flusstäler westlich und östlich des Kaspischen Meeres bewohnt hat, von der Türkei und Iran über Mittelasien bis in die Wüste Takla Makan in Xinjiang, China. ", "id": 1361940} {"src_title": "Ole Bischof", "tgt_title": "Ole Bischof", "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "S judem začal relativně pozdě ve 13 letech a na mezinárodní scéně se prosazoval pozvolna. Do roku 2004 (24 let) nereprezentoval Německo na žádné vrcholné akci. Věnoval se především ligovým týmovým soutěžím (Bundesliga) a studiu na vysoké škole. V roce 2004 dostal příležitost ukázat se na mezinárodní scéně namísto tehdy reprezentační jedničky Floriana Wannera, který byl v přípravě na olympijské hry. Hned při své první účasti na mistrovství Evropy pronikl až do finále a vybojoval stříbrnou medaili a v roce 2005 dokonce turnaj mistrovství Evropy vyhrál. Následující dva roky se dostal až do finálových bojů. V roce 2008 byl jasná německá volba pro olympijské hry v Pekingu 2008. Na turnaj neodjížděl jako favorit na zlatou medaili, ale k černým koňům na jednu z medaili patřil. V prvním kole narazil na borce z Ázerbájdžánu Azizova, který ještě minutu před koncem vedl na wazari, ale následně mu při jednom z výpadů Bischofa (o-uchi-gari) ruplo v kříži a zápas prohrál na napomínání (přestal bojovat). Ve druhém kole narazil na Američana Stevense. Jemu typově podobný bojovník z USA tehdy teprve sbíral zkušenosti z mezinárodních tatami a zápas mezi oběma byl ukázkou hrubé síly. Rozhodli v něm napomínání, kterých dostal američan více. Ve čtvrtfinále se utkal s tehdy aktuálním mistrem světa Brazilcem Camilem, který neměl snadný los (v prvním kole Japonský judista). Konfrontace silového a technického juda vyzněla pro to silové. Brazilec se k ničemu pořádně nedostal a Němec ho 2 minuty před koncem podmetl za wazari. Camilo musel duel otevřít a 20s nato přišla další technika a vítězství na ippon-wazari. V semifinále se mu postavil Ukrajinec Honťuk, který obhajoval stříbro z minulých her. V první polovině zápasu byl Ukrajinec aktivnější a lepší a ještě 2 minuty před koncem vedl minimálním rozdílem na koku. Začal však předčasně bránit těsný náskok a Němec, který byl v první polovině pasivnější začal hýřit aktivitou, nejprve vyrovnal na 1:1 a v půl minuty před koncem strhnul (sutemi-waza) Ukrajince za yuko (11:1). Honťuk se již k odvetě nezmohl. Bischof tak nečekaně, ale zaslouženě postoupil do finále kde se utkal s Korejcem Kimem. Korejec měl za sebou sérii zápasnických maratonů s evropskými velikány jejichž doménou byla především taktika a ve finále mu viditelně chyběly síly. Bischof si zkušeně Kima pohlídal a vyhrál zlatou medaili po evropsky na body (yuko). Po olympijských hrách se stal synonymem evropského juda kde nerozhoduje ani tak krásná technika jako účelný způsob boje, taktika, fyzická připravenost. Jako jeden z mála evropských sportovních judistů chápe význam motta judistické federace \"Judo is more than sport\". Je mentálně, psychicky vyrovnaný, věří si a umí ocenit kvalitu soupeře když prohraje. V roce 2012 před olympijskými hrami odpovídal na sérii otázek. Na otázku, které své medaile si váží nejvíce odpověděl \"nejvíce si vážím své první velké medaile (stříbrné) v roce 2004 na mistrovství Evropy, protože tehdy jsem pochopil, že na to mám porážet judisty světového formátu\". V roce 2012 se kvalifikoval na své druhé olympijské hry do Londýna na úkor svého mladšího kolegy Maresche se kterým vedl psychologickou válku přes média. Mladý Němec mediální masáž nezvládl byť byl žebříčku IJF lépe postavený a v olympijském roce se mu navíc přestalo dařit. Své druhé vystoupení musel Bischof pojmout jinak. Byl si vědom toho, že jako 33letý zápasník nemůže konkurovat svým mladším soupeřům co do rychlosti reakcí, obratnosti v pohybu a proto svojí přípravu soustředil na boj na zemi (ne-waza). Tento krok se ukázal být jako úspěšný. V prvním kole udolal na zemi Itala Ciana (čti Čiana), ve druhém kole mu dlouho odolával Kazach Bozbayev, který od úvodu vedl technikou seoi-nage za yuko. V závěru normální doby však začal zmatkovat a dostal dvě napomínání. Zápas šel do prodloužení (golden score) kde Němec jen zuby nehty odrážel Kazachovi ataky. Bozbayev by zápas na praporky vyhrál, ale minutu před koncem prodloužení ho Bischof dostal na zem a do držení ze kterého se Kazach nedokázal dostat. Ve čtvrtfinále se utkal s Japoncem Nakaiem, který představoval čistě technické judo a to mu vyhovovalo. Silově na něj Japonec neměl a jeho nástupy do technik si dokázal pohlídat. Při jednom ataku ho povalil na zem a dostal do páčení. V semifinále se utkal s Američanem Stevensem, který postupoval pavoukem podobně upracovaně, kdy své soupeře udolal hrubou silou a především odhodlaností zvítězit. Zápas připomínal souboj dvou gladiátorů z arény a dal by se vystihnout frází \"když ty do mě kamenem, tak já do tebe taky kamenem\". Agresivní kumikata způsobila četné tržné rány v obličejích obou borců. V zápase by se jen lupou daly hledat krásné judistické momenty, ale nedá se říct, že by byl zápas nudný. Ba naopak řada diváků si jistě přišla na své po teatrálním vystoupení obou aktéru kdy se v jednu chvíli oba jako dva kohouti očima přetahovali a následně se usmířili. Vítěze museli zvolit rozhodčí a ti se přiklonili na stranu Bischofa. Zápas sice trvá 8 minut (5+3minuty), ale v jejich podání se protáhl skoro na půl hodiny (ošetřování zranění+přerušování). Semifinálový zápas ho stál dost sil a ve finále proti Korejci Kimovi, které nabídlo reprízu finále z před čtyř let, neměl i podle vlastních slov žádnou šanci. Korejec za 4 roky dozrál v skoro neporazitelného bojovníka, který celý turnaj šel nekompromisně za zlatou medailí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ole Bischof (*27. srpna 1979, Reutlingen, Západní Německo) je bývalý reprezentant Německa v judu. Je majitelem zlaté a stříbrný olympijské medaile.", "tgt_summary": "Ole Bischof (* 27. August 1979 in Reutlingen) ist ein ehemaliger deutscher Judoka, der bei den Olympischen Spielen 2008 in Peking Olympiasieger in der Gewichtsklasse bis 81 kg wurde.", "id": 1434804} {"src_title": "Hugo III. Burgundský", "tgt_title": "Hugo III. (Burgund)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Hugo se narodil jako starší syn vévody Oda Burgundského a Marie, dcery Theobalda z Blois. Po smrti otce roku 1162 zdědil panství a regentku mu do roku 1165 dělala matka Marie. Téhož roku se oženil s Alicí, dcerou Matouše Lotrinského a neteří císaře Fridricha Barbarossy a zahájil sbližování se štaufským císařským dvorem, jež upevnil svým druhým sňatkem s Beatrix s Albonu, dědičkou Vienne. Tehdy se stal vazalem Fridricha Barbarossy a pokusil se získat větší svobodu na francouzském králi, což se mu nezdařilo a král Filip II. proti němu roku 1186 vojensky zasáhl. Roku 1188 přijal Hugo kříž a stal se jedním z hlavních velitelů křižáckých oddílů francouzského krále. Filip II. jej pověřil roku 1190 vyjednáváním s Janovany kvůli přepravě křižáků na Východ a i během pobytu na Sicílii byl opět vyjednavačem mezi znepřátelenými stranami. V červenci 1191 se francouzský král po pádu Akkonu rozhodl pro návrat do Evropy a jmenoval Huga vůdcem zbývajícího oddílu francouzských křižáků. V září téhož roku se křižáci pod vedením Richarda Lví srdce střetli se Saladinem v bitvě u Arsufu. Jednota se rozplynula v dešti před Jeruzalémem, kdy se křižáci po poradě stáhli a Hugo voje Richarda Lví srdce dočasně opustil. Spory panovaly také ohledně nástupnictví na jeruzalémský trůn. Konráda z Montferratu podporovali jeruzalémští baroni a francouzská strana v čele s burgundským vévodou a Víta z Lusignanu zase Richard Lví srdce. Dohoda byla uzavřena v dubnu 1192, Konrád byl vzápětí zavražděn asasíny a křižáci znovu zvažovali útok na Jeruzalém. Nejzapálenějšími byli francouzští křižáci se svým velitelem a mezi vojáky se vplížila nevraživost přiživená i sváry mezi Richardem a Hugem o vyplacení žoldu. Hugo pak nechal složit \"zlovolnou\" píseň zesměšňující Richardovy kvality. Richard mu oplatil stejnou mincí. a dle kronikáře Ralpha z Coggeshallu jej obvinil z přijímání darů od samotného Saladina. 4. července vydal Richard po jednání válečné rady rozkaz k ústupu a Hugo se svými vojáky opět opustil řady Richardova vojska. Hugo zemřel v srpnu téhož roku u Akkonu a byl pohřben v rodovém pohřebišti v Kapli vévodů klášterního kostela v Citeaux. Filip z Beauvais pak podle kronikáře Richarda z Devizes rozšířil po Evropě zvěst, že Richard nechal Huga Burgundského otrávit, a kronikář dodává, že radost, jež se v nemocném Richardovi vzdemula po zprávě o vévodově smrti, jej zcela zbavila horkosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hugo III. Burgundský ( \"Hugues III de Bourgogne\", 1148 – 25. srpna 1192, Akkon) byl burgundský vévoda a dauphin z Viennois. ", "tgt_summary": "Hugo III. (frz. \"Hugues III\", * wohl 1148; † 25. August 1192 in Akkon) war ein Herzog von Burgund aus der Dynastie der Kapetinger (Haus Burgund) und durch Ehe ein Dauphin von Viennois. ", "id": 127586} {"src_title": "STS-127", "tgt_title": "STS-127", "src_document": [{"title": "Průběh letu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Start a připojení ke stanici.", "content": "Raketoplán Endeavour k letu STS-127 odstartoval 15. července 2009 ve 22:03:10 UTC. Po dvou dnech sbližovacích manévrů se raketoplán připojil k Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) v pátek 17. července 2009 v 17:47 UTC. Po otevření všech průlezů se obě posádky setkaly a poprvé v historii bylo naráz na jednom umělém kosmickém tělese celkem 13 lidí. Brzy po vstupu do stanice se Tim Kopra stal oficiálně členem Expedice 20 a naopak Kóiči Wakata ukončil svou činnost v rámci dlouhodobé posádky.", "section_level": 2}, {"title": "Výstup EVA-1.", "content": "První výstup do kosmu (EVA-1) se uskutečnil už v sobotu 18. července 2009. Dave Wolf a Tim Kopra při výstupu především připravili externí japonskou plošinu JEF k přenesení (sejmutím tepelné izolace propojovacích uzlů a odpojením temperační kabeláže), upravili izolaci, která bránila dobrému výhledu kamery na japonském manipulátoru JRMS, rekonfigurovali vozík CART na hlavním nosníku stanice, v nákladovém prostoru raketoplánu odpojili kabeláž od nosiče ICC (), sejmuli tepelnou izolaci z experimentu MAXI (), upravili překryty stykovacích mechanizmů CBM na modulech Harmony a Unity a nakonec vyklopili držák UCCAS () na nosníku P3 (tento držák se nepodařilo úplně vyklopit a zajistit při misi STS-119 v březnu 2009). EVA-1 trvala 5 hodin a 32 minut. Ještě během výstupu došlo pomocí robotických manipulátorů k přenesení plošiny JEF z nákladového prostoru raketoplánu na externí uzel modulu Kibó. V neděli 19. července 2009 byla plošina ICC s náhradními díly pro stanici vyzdvižena z nákladového prostoru raketoplánu a pomocí manipulátorů SRMS a SSRMS přemístěna na dočasnou pozici v konstrukci stanice. V dalších dnech byly při výstupech do kosmu některé díly z ICC přemístěny na plošinu ESP-3, ICC obsahovala také akumulátory, které byly vyměněny v nosníku P6. Zbytek neděle strávili kosmonauti většinou údržbou a opravami stanice (opravovali americkou toaletu a běhací dráhu).", "section_level": 2}, {"title": "Výstup EVA-2.", "content": "Výstup EVA-2 proběhl 20. července 2009. Wolf a Marshburn při něm přenesli několik velkých náhradních dílů z ICC na ESP-3. Konkrétně šlo o tzv. SGANT (), což je zařízení s velkou parabolickou anténou pro spojení stanice se Zemí v pásmu Ku, čerpadlo amoniaku PM () pro aktivní termoregulační (chladicí) systém stanice a jednotku LDU () pro pohon mobilního transportéru MT na hlavním nosníku stanice. Před koncem výstupu se kosmonauti věnovali fotodokumentaci, instalaci různých kousků dodatečné tepelné izolace a úklidu nářadí a jiného vybavení. Výstup trval 6 hodin 53 minut. V pondělí 21. července 2009 kosmonauti na ISS nejprve pomocí staničního manipulátoru SSRMS přenesli paletu JLE s japonskými externími experimenty na konec nově instalované plošiny JEM a později téhož dne ještě pomocí SSRMS uchopili nosič ICC (obsahující náhradní akumulátory) na jeho dočasné pozici u P3 a umístili ho na konci SSRMS co nejblíže nosníku P6, kde byly akumulátory měněny při následujících výstupech EVA-3 a EVA-4.", "section_level": 2}, {"title": "Výstup EVA-3.", "content": "Wolf a Cassidy zahájili výstup EVA-3 ve středu 22. července 2009. Během výstupu nejprve připravili kontejnery s experimenty na paletě JLE k jejich pozdějšímu přenesení na plošinu JEF, udělali pár drobnějších prací (přemístění držadel na Harmony a upevnění kabeláže na Destiny) a pak se věnovali hlavnímu úkolu – výměně bloků akumulátorů v nosníku P6. V plánu bylo vyměnit 4 bloky (z celkem 6 na P6). Kosmonautům se ale podařilo demontovat jen 3 bloky akumulátorů, 2 z nich nahradit novými a 2 staré uložit na ICC k dopravě na Zemi. Jeden starý blok zůstal v dočasné pozici na stojanu na P6 (a jeden slot v P6 zůstal prázdný). Výstup EVA-3 trval 5 hodin a 59 minut. Hlavní náplní práce na ISS ve čtvrtek 23. července 2009 bylo přenášení 3 kontejnerů s experimenty z palety JLE na plošinu JEF (pomocí japonského manipulátoru JEM RMS). Jako první byl přenesen experiment MAXI (). Druhým přeneseným zařízením byl ICS (), který umožňuje nezávislé spojení japonského řídicího střediska v Cukubě se všemi částmi modulu Kibó (přes japonskou telekomunikační družici DRTS (). Posledním přenášeným experimentem byl SEDA-AP () pro měření kosmického prostředí v okolí stanice.", "section_level": 2}, {"title": "Výstup EVA-4.", "content": "Výstup EVA-4 zahájili Cassidy a Marshburn 24. července 2009. Hlavním cílem výstupu bylo dokončit výměnu zbývajících 4 bloků akumulátorů v nosníku P6. Výměna sice trvala více než 6 hodin, ale byla úspěšná. Nosník ITS-P6 tak obsahoval kompletní sadu nových akumulátorů (6 bloků) které by měly vydržet nejméně do roku 2015. Akumulátory jsou nikl-vodíkové (NiH2), mají garantovanou životnost nejméně 6,5 roku a 38000 nabíjecích a vybíjecích cyklů, každý blok akumulátorů má hmotnost cca 170 kg, rozměry 1 x 0,9 x 0,5 m a každý blok je schopen pojmout 8 kWh elektrické energie. EVA-4 trvala 7 hodin a 12 minut. V sobotu 25. července 2009 měli kosmonauti na ISS volný den. Během dne se sice porouchalo americké zařízení na odstraňování oxidu uhličitého z atmosféry stanice (a hrozila kvůli tomu nutnost předčasného odpojení raketoplánu), ale technici na Zemi nalezli vhodný způsob manuálního řízení zařízení tak, aby jeho funkčnost nebyla omezena. Žádná oprava ani údržba na stanici nebyla potřeba a mise STS-127 pokračovala dál normálně. V neděli 26. července 2009 došlo k přenesení už prázdné japonské palety JLE z plošiny JEF zpět do nákladového prostoru raketoplánu (pomocí manipulátorů SSRMS a SRMS) k dopravě na Zemi.", "section_level": 2}, {"title": "Výstup EVA-5.", "content": "Pátý výstup do kosmu (EVA-5) provedli Cassidy a Marshburn v pondělí 27. července 2009. Během výstupu přepojili napájecí kabeláž gyroskopů CMG na Z1 (aby byl každý CMG napájen z jiného okruhu), upravili a sejmuli část tepelné izolace manipulátoru SPDM (DEXTRE) a nainstalovali dvě kamery na plošině JEF. Před koncem výstupu ještě nainstalovali na povrch plošiny JEF a modulu JEM (Kibó) několik dodatečných madel a držáků vybavení, upravili a upevnili kabeláž na povrchu stanice a přemístili vybavení pro další výstupy (úchyty nohou, nářadí) do výhodnějších pozic. Výstup trval 4 hodiny a 54 minut.", "section_level": 2}, {"title": "Odlet od stanice a vypuštění malých družic.", "content": "Odpojení raketoplánu od ISS proběhlo v úterý 28. července 2009 v 17:26 UTC. Zatímco raketoplán se ve středu 29. července 2009 pomalu vzdaloval od stanice a probíhala závěrečná kontrola stavu jeho tepelné ochrany, k ISS (na zadní port modulu Zvezda) se v ručně řízeném režimu úspěšně připojila nákladní kosmická loď Progress M-67. Z nákladového prostoru raketoplánu byla 30. července 2009 ve 12:34 UTC vypuštěna malá družice DRAGONSat () složená ze dvou studentských pikodružic Bevo-1 a AggieSat-2 (obě jsou z univerzit v Texasu). Obě družice se měly později vzájemně oddělit k samostatnému letu, ale pro závadu zůstaly spojeny. Cílem družic bylo ověřit možnosti GPS měření polohy na oběžné dráze pro autonomní sbližování a spojování (budoucích družic). Také další malá družice ANDE-2 () byla v 17:23 UTC úspěšně vypuštěna z nákladového prostoru raketoplánu. Krátce po vypuštění se družice rozdělila na dva základní díly, dvě koule o průměru cca 0,5 m. Těžší koule měla název Castor (50 kg) a lehčí Pollux (25 kg). Cílem experimentu (připraveném vojenskou námořní výzkumnou laboratoří USA) bylo měření hustoty horních vrstev atmosféry (sledováním rozdílů ve změnách dráhy obou koulí). Koule také posloužily jako testovací objekt pro radarovou pozemní sledovací síť.", "section_level": 2}, {"title": "Přistání na KSC.", "content": "Přistání raketoplánu Endeavour STS-127 na letišti SLF v Kennedyho vesmírném středisku proběhlo bez problémů při první plánované příležitosti v pátek 31. července 2009 ve 14:48:09 UTC.", "section_level": 2}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Záznam online startu na stránkách ČAS Popis STS-127 v Malé encyklopedii kosmonautiky (MEK)", "section_level": 1}], "src_summary": "STS-127 byla mise raketoplánu Endeavour k Mezinárodní vesmírné stanici (ISS). Cílem bylo dopravit k ISS dvě součásti japonského modulu Kibó – (JEM EF) a (ELM-ES). Během letu se uskutečnilo celkem 5 výstupů do kosmu (EVA). ", "tgt_summary": "STS-127 (englisch Space Transportation System) ist eine Missionsbezeichnung für einen Flug des US-amerikanischen Space Shuttle Endeavour (OV-105) der NASA. Es handelte sich um die 127. Space-Shuttle-Mission und den 23. Flug der Raumfähre Endeavour. ", "id": 141876} {"src_title": "Zdeněk Němeček (spisovatel)", "tgt_title": "Zdeněk Němeček (Schriftsteller)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a studia.", "content": "Narodil se v rodině trafikanta (nájemce prodeje c. k. tabáku) v Josefově Aloise Němečka a jeho manželky Antonie, rozené Uhlířové. Při křtu dostal jméno Sydonius Vácslav (s poznámkou v matrice „česky Zdeněk“). V Hradci Králové vystudoval nižší gymnázium a ve studiu pokračoval na obchodní akademii, na které maturoval roku 1912. Poté absolvoval jednoroční kurs při exportní obchodní akademii ve Vídni.", "section_level": 2}, {"title": "Pobyt v Rusku a návrat do vlasti.", "content": "Po krátké předchozí praxi v Hamburku a Terstu nastoupil roku 1910(?) v moskevské filiálce firmy Laurin a Klement. Ihned po vypuknutí války se přihlásil do České družiny, předchůdce ruských československých legií. V Moskvě absolvoval vyšší vojenskou školu, po službě v ruském armádním 24. pluku se v roce 1917 připojil k československým legiím. V nich působil do 31. 12. 1919 a opustil v hodnosti poručíka; po návratu do vlasti byl povýšen na nadporučíka. Po návratu do vlasti získal hodnost nadporučíka ruských legií.", "section_level": 2}, {"title": "V diplomatických službách Československa.", "content": "V Československu pracoval krátce jako spojovací důstojník kontrolní spojenecké komise dozírající na dělení Těšínska. Od listopadu 1920 působil na ministerstvu zahraničních věcí. (Domluvil se rusky, německy, francouzsky, italsky, polsky a anglicky.) V letech 1922–1923 zastával funkci konzulárního atašé v Norimberku, jako konzul či vicekonzul pracoval v New Yorku (1926–1929), Marseille (1932–1936). Ve Španělsku pobýval v letech 1937–1939, nejprve jako legační tajemník v Madridu, do roku1938 chargé d'affaires v Barceloně. Ze Španělska přispíval sloupky do Lidových novin. Navštívil též střední Ameriku a západní Afriku, zahraniční pobyty inspirovaly většinu jeho literárního díla.", "section_level": 2}, {"title": "Odbojář za německé okupace.", "content": "Po obsazení Čech a Moravy nacistickým Německem se od srpna 1939 stal úředníkem Národní a univerzitní knihovny v Praze, v roce 1941 odešel do penze. Zákaz publikování ho postihnul v roce 1942. V penzi často pobýval v Ratajích nad Sázavou. Do odboje se Zdeněk Němeček zapojil ihned po 15. březnu 1939, kdy vykonal čtrnáctidenní cestu do Francie. Z cesty přivezl především informaci, že pro odchod československých občanů nejsou prozatím v zahraničí vytvořeny podmínky, s výjimkou letců a osob jednotlivě jmenovaných. Spolu s Rudolfem Jílovským a Antonínem Srbou zajišťovali spojení s československým exilem. Od konce roku 1941 spolupracoval s ilegální zpravodajskou skupinou \"Parsifal\", ve které pracovali např. Arnošt Heidrich, hrabě Jindřich Kolowrat-Krakowský, Leopold Chmela, malíř Otakar Mrkvička a filmař Josef Holman. Skupina \"Parcifal\" byla napojena na čsl. exilovou vládu v Londýně a Zdeněk Němeček v ní aktivně působil až do 22. února 1945, kdy ho gestapo zatklo. Do konce okupace byl vězněn ve věznici gestapa v Praze na Pankráci.", "section_level": 2}, {"title": "Po 2. světové válce.", "content": "Po druhé světové válce se stal vyslancem v Dánsku. (Tisk z roku 1946 zaznamenal historku z Kodaně, ve které se Němeček zasloužil o navrácení mistrovského violoncella ukradeného českému virtuosovi.) Když se mu v roce 1948 podařilo, že rodina vycestovala za ním, všichni emigrovali do Kanady. V roce 1951 získal místo ve Svobodné Evropě a rodina se přestěhovala do New Yorku. Při příležitost vydání slovinského překladu jeho knihy cestoval v roce 1957 do Lublaně. Během cesty v Mnichově náhle zemřel. V roce 1993 byly jeho ostatky převezeny z New Yorku na Vyšehradský hřbitov v Praze.", "section_level": 2}, {"title": "Rodinný život.", "content": "V roce 1925 se Zdeněk Němeček oženil s Annou Alexejevnou Korovjakovskou, ruskou emigrantkou pocházející ze šlechtické rodiny. Jejich dcera Olga se narodila v USA, v 50. letech 20. století provdala za bývalého tajemníka Huberta Ripky doktora Viléma Brzoráda. Olga Brzorádová své vzpomínky zaznamenala v textu \"Vzpomínky na mého otce Zdeňka Němečka\".", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Ve svých románech uplatňoval zkušenosti z diplomatických služeb, zajímal se o problematiku vystěhovalectví.", "section_level": 1}, {"title": "Příspěvky do periodik.", "content": "Přispíval do řady periodik, např. Lidové noviny či Přítomnost", "section_level": 2}, {"title": "Filmografie.", "content": "Zdeněk Němeček napsal texty písní z filmů: Ostatní:", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavost.", "content": "V povídce \"Berberský autobus\", která vyšla v roce 1941 v souboru povídek různých autorů \"Dvanáct poutí světem\" popsal Zdeněk Němeček příběh českého řidiče Roberta Jaroška, který založil a provozoval v Maroku autobusovou linku na trase Marakeš-Mogador (As-Sawíra).", "section_level": 1}], "src_summary": "Zdeněk Němeček, křtěný Zdeněk (Sydonius) Václav 19. února 1894, Josefov – 5. července 1957, Mnichov) byl český odbojář, spisovatel, dramatik a diplomat.", "tgt_summary": "Zdeněk Němeček (* 19. Februar 1894; † 5. Juli 1957 in München), war tschechischer Schriftsteller und Dramaturg. Während des Ersten Weltkrieges war er Offizier der Tschechischen Legion, ab 1921 war er im diplomatischen Dienst tätig. Während des Zweiten Weltkrieges war er Mitglied der Widerstandsgruppe Parsifal. ", "id": 1845793} {"src_title": "Ostřice latnatá", "tgt_title": "Rispen-Segge", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jedná se o rostlinu dosahující výšky nejčastěji 40-100 cm. Je vytrvalá a vytváří výrazné trsy. Listy jsou střídavé, přisedlé, s listovými pochvami. Lodyha je trojhranná se žlábky, silně drsná, o málo delší než listy. Čepele listu jsou asi 3-7 mm široké, slabě žlábkovité, dosti tuhé. Pochvy dolních listů jsou bledě až černě hnědé, nerozpadavé na podélná vlákna, nevytváří se čupřina typická pro druh ostřice odchylná. Ostřice latnatá patří mezi stejnoklasé ostřice, všechny klásky vypadají víceméně stejně a někdy obsahují samčí i samičí květy. V dolní části klásku jsou samičí květy, v horní samčí. Většinou jsou však klásky trochu pohlavně rozlišeny, dolní mohou být pouze samičí, horní zase pouze samčí. Klásky jsou uspořádány do cca 5-15 cm dlouhého složeného květenství, lichoklasu s náznakem laty klásků. Dolní větévky se totiž větví, postranní větve jsou až 5 cm dlouhé, delší než u ostřice přioblé a ostřce odchylné. Okvětí chybí. V samčích květech jsou zpravidla 3 tyčinky. Čnělky jsou většinou 2. Plodem je mošnička, která je tmavě hnědá, nezřetelně žilnatá, lesklá, cca 2,5-3,5 mm dlouhá, na vrcholu zakončená křídlatým dvouzubým zobánkem. Každá mošnička je podepřená plevou, která je hnědá s výrazným suchomázdřitým lemem. Kvete nejčastěji v květnu až v červnu. Počet chromozómů: 2n=60, 62 nebo 64.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Ostřice latnatá roste na vhodných místech v Evropě, kromě jižní části, kde se vyskytuje jen málo. Také chybí v severní Skandinávii. Mapka rozšíření zde:.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření v ČR.", "content": "V ČR se vyskytuje roztroušeně od nížin do hor. Jejím stanovištěm jsou hlavně břehy vod, mokřadní olšiny, slatinné louky, vápnitá luční prameniště.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Ostřice latnatá (\"Carex paniculata\", syn. \"Vignea paniculata\"), je druh jednoděložné rostliny z čeledi šáchorovité (\"Cyperaceae\"). Někdy je udávána také pod jménem tuřice latnatá.", "tgt_summary": "Die Rispen-Segge (\"Carex paniculata\") ist eine Pflanzenart aus der Familie der Sauergrasgewächse (Cyperaceae). Das Artepitheton ist lateinischen Ursprungs von \"paniculátus, -a, -um\" = rispig und nimmt auf den rispigen Blütenstand Bezug.", "id": 1234229} {"src_title": "Letecké palivo", "tgt_title": "Luftfahrtbetriebsstoff", "src_document": [{"title": "Letecký petrolej.", "content": "Nejrozšířenějším leteckým palivem je letecký petrolej, který je určen pro proudové motory turbínového typu. Existuje celá řada specifikací pro letecký petrolej, avšak nejčastěji se používá specifikace pro civilní letecký petrolej označený jako Jet A-1, popř. Jet B (s vyšší odolnosti nízkým teplotám – nižším bodem krystalizace). Letecký petrolej je nejrozšířenější letecké palivo, používané moderními reaktivními motory. Letecký petrolej je do určité míry podobný lehké motorové naftě pro arktické klima. Je tvořen ještě lehčími frakcemi s nižší destilační teplotou a nižší hustotou a jeho kvalitativní parametry musí odpovídat odlišným provozním podmínkám, pro zlepšení potřebných vlastností jsou přidávána různá chemická aditiva. Letecký petrolej podléhá z hlediska kontroly kvality velmi přísným kontrolám, protože nelze připustit technickou poruchu letadla způsobenou nevyhovující kvalitou paliva. Kvalitativní požadavky na letecký petrolej lze principiálně rozdělit do několika skupin – posuzuje se čistota paliva, těkavostní a nízkoteplotní vlastnosti, kontaminace nežádoucími příměsemi a stabilita paliva. Každá vyrobená šarže a každá jednotlivá dodávka leteckého petroleje musí být od výrobce/dodavatele opatřena certifikátem osvědčujícím složení a vlastnosti dodávaného paliva.", "section_level": 1}, {"title": "Letecký benzín.", "content": "Pro zážehové pístové motory je určen letecký benzín (AVGAS) vyráběný ve dvou výkonových druzích lišících se obsahem olova. V případě leteckého benzínu je rozdíl v kvalitativních požadavcích od automobilového relativně malý. Na trhu jsou buď letecké benziny neobsahující antidetonační přísady (tetraethylolovo) s oktanovým číslem motorovou metodou nejméně 80 nebo olovnaté typy s oktanovým číslem motorovou metodou nad 100 jednotek. V posledních letech se zavádí další typ leteckého benzinu s OČ MM nad 91 a obsahem olova stejným jako u typu 100LL. Letecké benziny mají oproti automobilovým nižší těkavost, vyšší začátek destilace a nižší konec. Přísnější jsou také požadavky na jejich čistotu. Bezolovnaté typy s oktanovým číslem motorovou metodou okolo 80 jednotek jsou určeny zejména pro menší a výkonově slabší stroje. Olovnaté typy se používají pro moderní výkonné letecké motory především malých vrtulových letadel. Obsah olova v olovnatých leteckých benzínech se v minulosti pohyboval až na úrovni 2,11 g/kg. V současné době se však již používají environmentálně přijatelnější typy olovnatého leteckého benzinu označované jako 100 LL s obsahem olova max. 0,75 g olova/kg benzinu. Z uvedeného je zřejmé, že pro dosažení potřebných výkonových parametrů (oktanového čísla) obsah olova v leteckých palivech několikanásobně převyšuje obsah olova, který byl v automobilových benzinech. Kromě oktanového čísla motorovou metodou je pro letecké benziny důležité také výkonové číslo, zvláště pro vysokooktanové typy 100 LL, kde toto číslo musí být min. 130. V tuzemsku byla výroba leteckých benzinů ukončena v roce 2004 a její obnovení se nepředpokládá.", "section_level": 1}, {"title": "Zdanění leteckého paliva.", "content": "Letecké palivo je osvobozeno od zdanění. K tomuto opatření došlo v roce 1986 na 26. plenárním zasedání Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO) v Montrealu, tedy až poté, co bylo známo nebezpečí klimatických změn. Tímto je letecká přeprava zvýhodněna oproti pozemní. V Česku tvoří zdanění ostatních pohonných hmot přibližně polovinu ceny paliva.", "section_level": 1}], "src_summary": "V letectví se používají dva základní druhy paliva – letecký petrolej a letecký benzín. Existují však i další paliva, která se používají v menší míře, nebo se testují.", "tgt_summary": "In Deutschland wurden als Luftfahrtbetriebsstoffe im Sinne des § 4(1)3 des seit 2006 nicht mehr gültigen Mineralölsteuergesetzes () \"Flugbenzine\" (AvGas und Kerosin), deren Researchoktanzahl den Wert 100 ROZ nicht unterschreitet (AvGas), leichter Flugturbinenkraftstoff und Flugturbinenkraftstoff (mittelschweres Öl), wenn diese in Luftfahrzeugen verwendet werden (Kerosin), zusammengefasst. ", "id": 1983626} {"src_title": "Jelena Jankovićová", "tgt_title": "Jelena Janković", "src_document": [{"title": "Tenisová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Jelena Jankovičová začínala s tenisem v tenisovém klubu „Crvena Zvezda“. K tenisu ji v devíti letech přivedl o 6 let starší bratr Marko. Později trénovala v Tenisové akademii Nicka Bollettieriho v Bradentonu na Floridě. V roce 2000 hrála své první dva turnaje ve Philadelphii a v Clearwater. Po vítězství na juniorském Australian Open v lednu 2001 a získání „divoké karty“, nastoupila na svůj první profesionální turnaj v Indian Wells, kde se dostala do druhého kola. V tomtéž roce začala reprezentovat Srbsko a Černou Horu (později Srbsko) ve Fed Cupu. V březnu 2002 prošla kvalifikací do hlavního turnaje ve Scottsdale, kde vypadla již v 1. kole s Barbarou Schettovou 6:3, 7:6. V červenci si poprvé v životě zahrála ve čtvrtfinále. Bylo to na turnaji ve Stanfordu, kde vyřadila 17. nasazenou Danielu Bedáňovou 7:6, 2:6, 6:3. Nakonec nestačila na Belgičanku Kim Clijstersovou 7:5, 6:3. Vyzkoušela si rovněž kvalifikační boje na US Open, ale prohrála hned v 1. kole.", "section_level": 2}, {"title": "2003.", "content": "Další sezónu začala vítěznou kvalifikací na Australian Open 2003. Ve svém prvním grandslamovém vystoupení se dostala do 2. kola, kde prohrála s Amandou Coetzerovou 6:2, 4:6, 6:4. Několik následujících turnajů zakončila už v 1. kole. Teprve v Budapešti dosáhla na čtvrtfinále. Na grandslamových turnajích na French Open a ve Wimbledonu neprošla kvalifikacemi. V říjnu 2003 se Jankovičová po svém vůbec prvním vítězství na turnaji ITF (v Dubaji) dostala mezi první světovou stovku (č. 90).", "section_level": 2}, {"title": "2004.", "content": "Po slabších výkonech v Gold Coast a v Sydney nečekaně porazila Jelenu Dementěvovou na Australian Open (první vítězství nad hráčkou 1. světové desítky), ale to bylo na tomto turnaji vše. Ve druhém kole totiž podlehla Jill Craybasové 4:6, 6:2, 6:8. V květnu se Jeleně Jankovičové podařilo vyhrát svůj první turnaj na okruhu WTA. Bylo to v Budapešti, když ve finále porazila Slovenku Martinu Suchou 7:6, 6:3. Následovalo několik dalších turnajů, na nichž však nezaznamenala žádné výjimečné výsledky. Těsně před Wimbledonem, na turnaji v holandském's-Hertogenbosch porazila ve 2. kole Naďu Petrovovou 6:4, 6:3 a tato výhra ji dostala do 1. světové padesátky. S Naďou Petrovovou se střetla v tomto roce ještě jednou ve Filderstadtu a opět ji porazila, tentokrát 6:4, 3:6, 7:6. Ke konci roku v Linci vybojovala dvě cenná vítězství nad Věrou Zvonarevovou 6:4, 6:4 a Patty Schnyderovou 6:2, 6:2. Na konci sezóny ji patřila 28. příčka mezi nejlepšími tenistkami světa.", "section_level": 2}, {"title": "2005.", "content": "Rok byl v její kariéře považován za průlomový. Zahájila ho turnajem v ucklandu, kde se dostala do čtvrtfinále. Tam ji zastavila Marion Bartoliová 3:6, 7:6), 6:1. O měsíc později ve finále v Dubaji prohrála s Lindsay Davenportovou 6:4, 3:6, 6:4. Předtím porazila Serenu Williamsovou, která skrečovala. Semifinále si zahrála v Berlíně a později také finále na trávě v Birminghamu. Tam ji porazila Maria Šarapovová 6:2, 4:6, 6:1. Dále hrála ve čtvrtfinále na turnajích ve Stanfordu a Cincinnati a také finále v Soulu, kde prohrála s tehdy 16letou Nicole Vaidišovou 7:5, 6:3. Na konci roku 2005 jí patřilo 22. místo na žebříčku WTA.", "section_level": 2}, {"title": "2006.", "content": "Rok nezačala šťastně, když na Australian Open vypadla ve 2. kole s kvalifikantkou Olgou Savčukovou a velmi dlouhou dobu se na světových dvorcích trápila. Prohrávala turnaje v prvních kolech, až nakonec vypadla ze světové třicítky. Průlom nastal na turnaji v Římě, kde se probojovala do čtvrtfinále. Poté hrála v semifinále ve Štrasburku, ve třetích kolech na French Open a v Birminghamu, ve čtvrtfinále v's-Hertogenbosch, ve 4. kole Wimbledonu (porazila tam Venus Williamsovou) a čtvrtfinále na turnaji v Cincinnati. Důkazem její vzrůstající formy bylo finále v Los Angeles, které prohrála s Jelenou Dementěvovou 6:3, 4:6, 6:4. Skvěle se uvedla na US Open, když se dostala do semifinále po výhrách nad Nicole Vaidišovou, Světlanou Kuzněcovovou a Jelenou Dementěvovou. Zastavila ji až Justine Heninová, která ji porazila ve třech setech 4:6, 6:4, 6:0. Po tomto úspěchu dosáhla ještě na semifinále na turnajích v Kantonu a v Pekingu a na čtvrtfinále na turnajích ve Stuttgartu, Linci a v Québecu. Rok zakončila na 12. místě žebříčku WTA.", "section_level": 2}, {"title": "2007.", "content": "Počátkem roku vyhrála svůj druhý turnaj na WTA Tour v Aucklandu, kde zdolala Věru Zvonarevovou 7:6, 5:7, 6:3. Na turnaji v Sydney ji cestu za dalším triumfem překazila Kim Clijstersová. Prohrála s ní ve třech setech 4:6, 7:6, 6:4. Cestou do tohoto finále však porazila výborné tenistky jako Martinu Hingisovou, Samanthu Stosurovou, Amélii Mauresmovou a Nicole Vaidišovou. Tyto výsledky ji dovolily zaujmout před grandslamovým Australian Open pozici jedničky na žebříčku „Champion Race“. Na Australian Open podlehla ve 4. kole pozdější vítězce Sereně Williamsové 6:3, 6:2. I přes tuto porážku se poprvé v kariéře dostala do první světové desítky. Na turnaji v Tokiu ji ve čtvrtfinále porazila krajanka Ana Ivanovičová 3:6, 6:4, 6:2. V Dubaji byla nucena vzdát semifinále Amélii Mauresmové z důvodu zranění kotníku. Předtím stačila porazit Martinu Hingisovou 7:6, 6:2. V Dauhá ji v semifinále zastavila Justine Heninová ve třech setech. Poté hrála v Kalifornii v Indian Wells, kde ji ve 4. kole vyřadila Číňanka Li Na 6:3, 7:6. Na Floridě v Miami prohrála ve 3. kole s Marou Santangelovou 2:6, 7:6, 6:4, když už vyhrávala 6:2, 5:2. Na Floridě pak hrála ještě jeden turnaj a to v Amelia Island, kde opět nestačila na Anu Ivanovičovou. Z Charlestonu si odvezla pohár za vítězství v turnaji, když cestou porazila Anastasii Rodionovovou, Maru Santangelovou, Katarinu Srebotnikovou, Venus Williamsovou a konečně ve finále Dinaru Safinovou 6:2, 6:2. Po americkém turné na tvrdých površích se Jankovičová stěhovala na evropskou antuku. Ve Warszawě prohrála v semifinále s Justine Heninovou 7:5, 2:6, 6:4. Na turnaji v Berlíně to byla opět Justine Heninová, kdo jí překazil další postup. Heninová vyhrála 3:6, 6:4, 6:4. Po tomto turnaji Jankovičová postoupila na 5. místo žebříčku WTA. Následující turnaj se konal v Římě a stal se lehkou kořistí Jankovičové, která ho vyhrála bez ztráty setu. Na cestě za titulem porazila Alonu Bondarenkovou, Jelenu Dementěvovou, Patty Schnyderovou i Světlanu Kuzněcovovou. Na grandslamu v Paříži byla Jankovičová nasazená jako hráčka č. 4. Mezi jinýma tam porazila Venus Williamsovou, Marion Bartoliovou a Nicole Vaidišovou, než ji v semifinále (potřetí v krátké době) porazila Justine Heninová 6:2, 6:2. Po turnaji se posunula v žebříčku na 3. místo. O týden později dobyla své páté vítězství na WTA Tour. Ve finále v Birminghamu porazila nejvýše nasazenou Marii Šarapovovou 4:6, 6:3, 7:5. Bylo to její první vítězství v kariéře nad touto hráčkou. O další týden později v holandském's-Hertogenbosch se Jankovičová stala první hráčkou od dob Chris Evertové, která stihla vyhrát 50 zápasů do první poloviny roku. Evertové se to povedlo v roce 1974. Ve finále tentokrát nestačila na Annu Čakvetadzeovou, se kterou prohrála 7:6, 3:6, 6:3. Navzdory slibným výsledkům na trávě se na turnaji ve Wimbledonu moc neukázala. Už ve 4. kole ji vyřadila Marion Bartoliová 3:6, 7:5, 6:3. Kromě dvouhry hrála ve Wimbledonu i smíšenou čtyřhru, kterou vyhrála společně se specialistou na debl Jamie Murrayem. Ve finále porazili pátý nasazený pár Jonas Björkman a Alicia Moliková 6:4, 3:6, 6:1. Na US Open se dostala do čtvrtfinále, kde prohrála s Venus Williamsovou 4:6, 6:1, 7:6. V předchozích kolech vyřadila Jarmilu Gajdošovou, Olgu Govorcovovou, Alizé Cornetovou i Sybille Bammerovou. V září na turnaji v Pekingu narazila ve 2. kole Virginii Ruano Pascualovou, kterou smetla 6:0, 6:0 – bylo to potřetí v kariéře, kdy vyhrála bez ztráty gamu. Ve druhém setu ztratila pouhé 4 míčky. Nakonec ji ve finále porazila Ágnes Szávayovou 6:7, 7:5, 6:2. Ve druhém setu Jankovičová promarnila mečbol. Ve Stuttgartu se ještě dostala do semifinále (prohrála s Heninovou 7:6, 7:5), ale pak se její forma prudce zhoršila: ve dvou následujících turnajích vypadla již v prvních kolech. Sezónu zakončila na Turnaji Mistryň v Madridu, kde ze tří zápasů nevyhrála ani jeden. Postupně prohrála s Marion Bartoliovou 6:1, 1:0 skreč, s Justine Heninovou 6:2, 6:2 a s Annou Čakvetadzeovou 6:4, 0:6, 6:3. Hned po turnaji v Madridu Jankovičová prodělala operaci nosu, která vyřešila její problémy s dýcháním.", "section_level": 2}, {"title": "2008.", "content": "Na přelomu prosince a ledna se zúčastnila spolu s Novakem Đokovićem Hopmanova poháru v australském Perthu. Tam si přivodila nepříjemné zranění nohy, které ji donutilo vzdát tři zápasy ve dvouhře. Přesto Srbsko postoupilo do finále, kde ho porazily Spojené státy americké 2:1. Jankovičová účastí na tomto turnaji ztratila body v žebříčku WTA, protože kvůli němu neobhájila své vítězství v Aucklandu z minulého roku. Objevila se ale v Sydney, kde obhajovala finálovou účast z roku 2007. Po výhře nad Tatianou Golovinovou podlehla ve 3. kole Nicole Vaidišové 6:4, 4:6, 6:4 a tím přišla o 3. místo v žebříčku WTA ve prospěch Any Ivanovičové. Své první utkání v Melbourne na Australian Open proti Tamiře Paszekové vyhrála Jankovičová za 3 hodiny 15 minut 2:6, 6:2, 12:10. Ve čtvrtfinále dokázala porazit Serenu Williamsovou, aby pak v semifinále hladce prohrála s Marií Šarapovovou 6:3, 6:1. Na turnaji v Dauhá ji ve čtvrtfinále porazila Číňanka Li Na 6:3, 6:4. V Bengalúru, kde byla nasazená jako č. 1, vypadla rovněž ve čtvrtfinále a rovněž s Číňankou, tentokrát s Jen C’ 6:3, 3:6, 6:3. V březnu v Indian Wells vypadla v semifinále s Anou Ivanovičovou 7:6, 6:3. Na turnaji v Miami ve finále nestačila na Serenu Williamsovou 6:1, 5:7, 6:3. Další dva turnaje prohrála Jankovičová ve čtvrtfinále: v Charlestonu s Věrou Zvonarevovou 6:2, 3:6, 6:2 a v Berlíně s Jelenou Dementěvovou 6:3, 2:6, 6:3. Další týden hrála ve svém oblíbeném městě Římě, kde se jí podařilo obhájit v minulém roce vybojovaný titul. Byl to už její šestý titul na WTA Tour. Ve finále porazila Alizé Cornetovou 6:2, 6:2. Na francouzském grandslamovém turnaji v Paříži se dostala do semifinále, kde ji porazila krajanka Ana Ivanovičová 6:4, 3:6, 6:4. Byl to přímý souboj o 1. místo na světovém žebříčku WTA. Následoval další grandslam ve Wimbledonu, kde se dostala stejně jako před rokem do 4. kola. Dále ji nepustila Tamarine Tanasugarnová 6:3, 6:2. O měsíc později nastoupila na turnaji v Los Angeles. Byla nasazená jako č. 1 a navíc měla v prvním kole volný los. Ve 2. kole porazila Američanku Vaniu Kingovou 7:5, 6:2, ve třetím Maďarku Melindu Czinkovou 6:3, 6:2 a ve čtvrtfinále Rusku Naďu Petrovovou 7:5, 6:4. V semifinále ji zastavila další Ruska Dinara Safinová výsledkem 7:6, 6:1. Obhájila tím body z minulého roku, avšak nevyužila možnost sesazení Any Ivanovičové z 1. místa. Šanci měla i na turnaji v Montrealu, ale celkem překvapivě prohrála už ve čtvrtfinále s Dominikou Cibulkovou 7:5, 6:2.", "section_level": 2}, {"title": "2013.", "content": "V Sezóně vyhrála jeden titul v kolumbijské Bogotě. Dvakrát odešla z finále dvouhry jako poražená hráčka. Poprvé od roku 2011 se vrátila do elitní světové desítky. Bývalá světová jednička prožila vzestup formy, když se poprvé od roku 2011 vrátila do elitní desítky žebříčku WTA. Na melbournském Australian Open vypadla ve třetím kole s krajankou Anou Ivanovićovou po setech 5–7, 3–6. Po třech letech dosáhla na singový titul, když opanovala turnaj Copa Colsanitas po jednoznačné finálové výhře nad mladou Argentinkou Paulou Ormaecheaovou 6–1 a 6–2. Druhé sezónní finále si zahrála na americkém Family Circle Cupu, v němž nestačila na světovou jedničku Serenu Williamsovovou po třísetovém vývoji utkání 6–3, 0–6 a 2–6. Do premiérového čtvrtfinále Grand Slamu od roku 2010 se probojovala na French Open. Stopku jí však vystavila ruská obhájkyně titulu Maria Šarapovová ve třech setech 6–0, 4–6 a 3–6. Pokles formy zaznamenala na travnatém Wimbledonu, kde opustila turnaj již ve druhé fázi po porážce od mladší krajanky Vesny Doloncové 5–7 a 2–6. Na US Open se probojovala do osmifinále, v němž ji vyřadila čínská tenistka Li Na po jednoznačném průběhu 3–6 a 0–6. Finále si zahrála na pekingském China Open, kde po semifinálové výhře nad Kvitovou, odešla podruhé v roce poražena z boje o titul od Sereny Williamsové, tentokrát výsledkem 2–6 a 2–6.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Jelena Jankovičová se narodila roku 1985 v Bělehradu jako třetí dítě do rodny ekonomů Veselina a Snežany Jankovićových. Matka pochází ze Srbska, otec pak z Černé Hory. Má dva bratry Marka a Stefana Jankoviće.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jelena Jankovićová,, výslovnost: (* 28. února 1985 Bělehrad) je srbská profesionální tenistka a historicky 16. světová jednička ve dvouhře, kterou byla v letech 2008–2009 celkově osmnáct týdnů. Ve své dosavadní kariéře na okruhu WTA Tour vyhrála patnáct turnajů ve dvouhře, včetně Indian Wells 2010, a dvou triumfů na Rome Masters, a také získala dva tituly ze čtyřhry v Birminghamu a Torontu. V rámci okruhu ITF vyhrála jeden singlový turnaj. ", "tgt_summary": "Jelena Janković (, * 28. Februar 1985 in Belgrad, SFR Jugoslawien) ist eine ehemalige serbische Tennisspielerin. Von Ende 2008 bis Anfang 2009 war sie 18 Wochen lang die Nummer 1 der WTA-Weltrangliste. ", "id": 1903323} {"src_title": "Univerzální rovnice ztráty půdy", "tgt_title": "Allgemeine Bodenabtragsgleichung", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "Rovnice USLE byla vyvinuta ve Spojených státech amerických na datech získaných ministerstvem zemědělství (USDA) experimentálně pomocí simulátoru deště.", "section_level": 1}, {"title": "Výpočet.", "content": "formula_1 kde: Pokud hodnota dlouhodobého průměrného smyvu půdy nepřekročí hodnotu dlouhodobé přípustné ztráty půdy (G), nedochází na dané lokalitě k zrychlené erozi, lokalita není ohrožena vodní erozí a jsou zachovány funkce půdy a její úrodnost. tedy formula_2 kde: Gpřípustná průměrná roční ztráta půdy (t.ha.rok) Pokud však hodnoty dlouhodobého průměrného smyvu půdy překročí hodnoty dlouhodobé přípustné ztráty půdy (tedy Gp < G), dochází vlivem vodní eroze k nadlimitní ztrátě půdy a tím i k ztrátě funkcí půdy a snižování její úrodnosti. Rozdíl mezi dlouhodobým průměrným smyvem a dlouhodobou přípustnou ztrátou půdy současně vyjadřuje i míru erozní ohroženosti dané lokality.", "section_level": 1}, {"title": "Užití v rámci ČR.", "content": "Hodnoty přípustné průměrné roční ztráty půdy erozí jsou stanoveny především z hlediska dlouhodobého zachování funkcí půdy a její úrodnosti. Hloubka půdy je charakterizována mocností půdního profilu, kterou omezuje skalní podklad, nebo vysoká skeletovitost a to na základě bonitace půdy, vyjádřené kódem BPEJ. Hloubka půdy je v systému BPEJ vyjádřena 5. číslicí sdruženého kódu BPEJ pro skeletovitost a hloubku půdy. Kódy 7, 8, a 9 jsou určeny pro BPEJ pozemků se sklonem > 12° a pro BPEJ nevyvinutých (litozem, ranker) půd. Pro půdy s kódem 8 a 9 je hloubku půdy nutné zjistit terénním průzkumem v místech nejsvažitější části pozemku. V případě pozemků s mělkými půdami s hloubkou do 30 cm se doporučuje jejich převedení do kategorie trvalých travních porostů (TTP). Protože uvedené přístupy k vyjádření erozní ohroženosti pouze popisují současný stav a nedávají návod na to jak zrychlené erozi předcházet, byla rozvinuta myšlenka definování limitů hospodaření na zemědělské půdě s ohledem na zachování funkcí půdy a její úrodnosti. Vzhledem k tomu, že z hlediska hospodaření na orné půdě je ve vztahu k erozní ohroženosti ovlivnitelný pouze ochranný účinek vegetace a účinnost protierozních opatření, byl z rovnice USLE odvozen model pro hodnocení erozní ohroženosti na základě maximálních přípustných hodnot faktoru ochranného vlivu vegetace a protierozních opatření. Vytvořený model je nejen nástrojem na hodnocení erozní ohroženosti ale i návodem jak hospodařit na dané lokalitě tak, aby nedocházelo k nadlimitní ztrátě půdy vodní erozí. Rovnice USLE je vyjádřená ve tvaru: formula_3 kde: C – maximální přípustná hodnota faktoru ochranného vlivu vegetace Maximální přípustné hodnoty ochranného vlivu vegetace (C) vyjadřují vhodný způsob hospodaření na půdních blocích nebo jejich částech, při kterém ještě nedochází k projevům nadlimitní ztráty půdy vodní erozí. Limity přípustné ztráty půdy jsou nastaveny s ohledem na zachování funkcí půdy a její úrodnosti. K jednotlivým C lze podle metodik určit konkrétní vhodná organizační nebo agrotechnická opatření. Vliv vegetačního pokryvu na smyv půdy se projevuje přímou ochranou povrchu půdy před destruktivním působením dopadajících dešťových kapek a zpomalováním rychlosti povrchového odtoku a nepřímo působením vegetace na půdní vlastnosti, zejména na pórovitost a propustnost a především mechanickým zpevněním půdy kořenovým systémem. Ochranný vliv vegetace je přímo úměrný pokryvnosti a hustotě porostu v době výskytu přívalových dešťů (měsíce duben – září). Proto dokonalou protierozní ochranu představují porosty trav a jetelovin, zatímco běžným způsobem pěstované erozně nebezpečné (dříve širokořádkové) plodiny (kukuřice, okopaniny, sady a vinice) chrání půdu nedostatečně. Při popisu erozních jevů je třeba respektovat jejich výrazně epizodní charakter. Ke ztrátě rozhodující části půdy nedochází rovnoměrně během roku a let, ale během jednotlivých výrazných srážkových epizod. Uvedený popis erozního procesu vztažený k dlouhodobé průměrné roční ztrátě půdy proto lze efektivně využít pro klasifikaci erozní ohroženosti, nikoliv však pro návrh ochranných opatření technického charakteru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Univerzální rovnice ztráty půdy (USLE) je matematický model popisující proces vodní eroze půdy, používaný při výpočtech průměrné dlouhodobé ztráty půdy. Tento model je mj. v České republice směrodatný při plnění standardů Dobrého zemědělského a environmentálního stavu 5.", "tgt_summary": "Mithilfe der Allgemeinen Bodenabtragsgleichung (ABAG) lässt sich der zu erwartende mittlere jährliche Bodenabtrag einer Fläche durch Wassererosion als Schätzung ermitteln. ", "id": 2251016} {"src_title": "Teréza Nováková", "tgt_title": "Teréza Nováková", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Teréza Nováková pocházela z Prahy. Se svým manželem, středoškolským profesorem, odešla v roce 1876 do Litomyšle, kde strávila devatenáct let. Autorka pocházela z,dobré’’ rodiny. Její otec byl úředníkem pražské České spořitelny původem z Hradce Králové. Dědeček se živil jako hradecký poštmistr. Další předkové z otcovy strany pocházeli z Porýní a severozápadních Čech, Teplicka, z matčiny strany se jednalo o jihlavské Němce. Její rodina byla tedy poloněmecká. Otec byl Čech a matka Němka, která pocházela ze zámožné německo-židovské rodiny. Doba, ve které se formovala osobnost Terézy Novákové, byla složitá. Jednoduchá nebyla především z hlediska kulturní atmosféry odrážející silný nacionalismus český a německý. Od každé z dobře situovaných měšťanských rodin se očekávalo přiklonění k české, či německé národnosti na základě hospodářských, politických, ale i individuálních pohnutek. Paradoxně často rozhodujícím faktorem nebyla genetika, ani české nebo německé kořeny a často dokonce nehrál roli ani jazyk, kterým se v rodině mluvilo. To se projevilo právě i v rodině Terézy Lanhausové (později Terezy Novákové), která je typickým příkladem takového jednání. Přestože předky měli německé, u nich doma se mluvilo německy, nebylo možné popřít vliv českého kulturního prostředí (divadlo, hudba, regionální obrozenecké tradice, vzdělávání na místním gymnáziu,...). K češství vedl Terézu Novákovou především otec. Dříve než znala česká slova, znala české písně, protože tatínek byl hudebník. Nejednalo se o člověka nijak razantního ani v životě osobním, ani kulturním a politickém. Byl to tichý a klidný člověk, který měl uzavřenou až klidnou povahu, jak ho popisuje vnuk Arne Novák. První hybnou silou českého kulturního a politického smýšlení se však u Terézy Novákové stala její matka Ernestina (Arnoštka) Deutschová. Dále v jejím vlastenectví sehrál velkou roli její budoucí manžel Josef Novák a v neposlední řadě se pro něj rozhodla sama. Nikdy se nepřestala zajímat o dobové dění, o kulturu, umění a politiku, a pokud mohla, vyjadřovala své názory veřejně. Zabývala se prací v ženských spolcích a bojem za rovnoprávnost žen (jeden takový spolek založila – účelem bylo vzdělání žen). Byla též sběratelkou krojů, výšivek a keramiky. Teréza Nováková navštěvovala dívčí školu S. Amerlingové, později Náprstkův Americký klub českých dam, kam ji uvedla Karolina Světlá. Důkladná znalost cizích jazyků jí umožnila číst německé a anglické autory v originále a poznat tak světovou literaturu. Při studiu se Teréza Nováková seznámila se Svatoplukem Čechem a se svým budoucím manželem, gymnaziálním profesorem Josefem Novákem. Matka autorky se narodila v Jihlavě, jako nemluvně byla přenesena do Vídně a tam vychována. Byla to chytrá, vtipná a citlivá žena, která se česky ale na rozdíl od svého manžela nenaučila. Přesto se, jak je již výše zmíněno, přikláněla na stranu Čechů. S tím souviselo i rozhodnutí o českém vzdělávání všech jejích čtyř dětí, prvorozenou Terézu nevyjímaje. Už jako malé dítě byla Teréza Lanhausová nesmírně inteligentní dívenkou. Její matka si toho byla vědoma, a proto jí věnovala nadměrnou pozornost. Dospívání Terezy Landhausové také nebylo jednoduché. První polovina šedesátých let 19. století byla nadějná (postupný odchod Bachova absolutismu –uvolnění cenzury, masové veřejné akce, postupné vkládání českých prvků, počátek feminismu) a plná manifestací, druhá polovina šedesátých let však přinesla hořké zklamání. V první řadě započala prusko-rakouská válka, následovala epidemie cholery a rakousko-uherské vyrovnání, které pro slovanské národy nedopadlo dobře. Lidé však byli zvyklí scházet se, a tak se scházeli dál, i když jim za to hrozily postihy. Vyvrcholením masových akcí se stalo položení základního kamene Národního divadla v roce 1868. V takové době Teréza dospívala. Byla vnímavá ke všem těmto událostem, byla citlivá a měla pozorovací talent. Poslouchala názory svých rodičů i ostatních (české i německé) a vytvářela si obrázek. Své myšlení a dospívající svět zachytila v autobiografické novele Z jarních dob. Také si, jako každá dospívající dívka, vedla deník (zpočátku v němčině s českými vsuvkami, později přechází i do angličtiny a jazyků, které nerozluští jen tak někdo). Píše například: \",Zář slunce-květů dech-ptáčků píseň jarní (...) zdaž kdy v těch temných truchlivých dnech doufala jsem, že to bude obrazem srdce mého? Probudila se Teréza k životu!! Konečně, konečně ty motlidbičky vášnivé, ty touhy po jaře, ty blouznivé po blahu stesky se vyplnily, (...) all my hopes (...). Ó, jak je život zase vábivý mi, uprchnuvší z ledu a sněhu, kde dobu dlouhou tak s duší zoufalou, se srdcem promrzlým jsem prodlela (...) jsem tak blažená!\"\" \",Truchlivou reflexí prožívám tu dobu roku novou. Plesala jsem příliš brzy (...) jaro, vyklouzivši slunečnou zář – několik balíčků vonných - uprchlo. S ním zmizely hlasy zpěvné, sníh pokryl opět zem a květy zhynuly,\" \"Ach, ty róže, krásná róže,\" \"čemus raně vykvietla?\" \"Vykvietši usviedla,\" \"usviedši promrzla?\"\" S Josefem Novákem po sňatku v roce 1876 odešla do Litomyšle, kde pracovala Teréza Nováková osvětově a zajímala se o národopisné studium východočeského lidu. Autorce trvalo, než se s krajem sžila, ale později si ho zamilovala, a i po manželově opětovném přeložení do Prahy se na známá místa stále vracela. Do Prahy se rodina vrátila po dvaceti letech. O několik let později se Nováková usadila v Proseči u Skutče. Právě v Proseči, v tiché samotě, trávila svých posledních dvanáct let života a napsala tu svůj stěžejní román \"Drašar\". Rodina Terezy Novákové měla sedm dětí, ale jen literární kritik a historik Arne Novák a nejmladší Jaroslav matku přežili. S Josefem Novákem, kterého si jako manžela vyvzdorovala, měli sedm dětí, šest však zemřelo předčasně, většinou v mladé dospělosti. Prvorozené dítě Novákových se narodilo mrtvé, Theodor se utopil ve dvaadvaceti letech v Labi, Marie zemřela ve čtrnácti a Ludmila v devatenácti. Vladimír po neúspěšné zkoušce na vysoké škole spáchal sebevraždu a nejmladší Jaroslav, narozený v závěru devatenáctého století, padl v první světové válce.. Se ztrátou dětí se nemohla vyrovnat, a proto stále psala. V tomto těžkém období vznikla její nejvrcholnější díla. Když autorčin syn zahynul v roce 1901 při průzkumu Labe, rozhodla se navždy odložit pero. Nakonec se ale literární práce nevzdala. Teréza Nováková zemřela v Praze u svého syna Arna Nováka. Jejím vzorem byla Karolina Světlá.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Hlavním tématem děl Terézy Novákové je duchovní vývoj východočeského venkova. Její hrdinové jsou ušlechtilí, bojují za společný pokrok společnosti jako celku – tento pokrok pro ni znamená socialismus a z toho samozřejmě plyne její zájem o dělnictvo a ty nejchudší. Již v dětství se u ní projevoval kladný vztah k umění, ráda recitovala a zpívala. V dívčích letech se již pokoušela o literární tvorbu, dostalo se jí dokonce povzbuzení a uznání od Vítězslava Hálka. Vztah autorky k literatuře nebyl určován pouze osobní zálibou, ale především úkolem bojovat za společenský pokrok. Ve svých prvních povídkách se nejdříve vrací převážně do svého dětství a mládí. Postupem času se stále více začíná zajímat o náboženské otázky a sociální poměry lidu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Teréza Nováková, rozená Lanhausová, (31. července 1853 Praha-Nové Město – 13. listopadu 1912 Praha) byla česká spisovatelka s regionálním zaměřením na okolí Litomyšle a Proseče, představitelka realismu a tzv. venkovské prózy. Byla aktivní členkou ženského emancipačního hnutí.", "tgt_summary": "Teréza Nováková, geborene \"Langhaus\", (* 31. Juli 1853 in Prag; † 13. November 1912 ebenda) war eine tschechische Schriftstellerin. Die Vertreterin des Realismus gehörte zu den aktiven Mitgliedern der Frauenemanzipation in Böhmen.", "id": 1548515} {"src_title": "Bulgari", "tgt_title": "Bulgari", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Firmu založil roku 1884 řecký zlatník a podnikatel Sotirios Voulgaris (1857–1932) jako rodinný podnik. Z řecké transkripce a výslovnosti jeho jména (řecky: Σωτήριος Βούλγαρης, [soˈtirjos ˈbulɣaris]) se vyvinulo italské Sotirio Bulgari. Pocházel z vesnice Paramythia v kraji Epirus, kde si po roce 1870 otevřel první dílnu a obchod. Roku 1877 přesídlil na Korfu, později do Neapole a roku 1881 do Říma, kde postupně založil několik obchodů svého zboží a starožitnictví, jeden z nich z roku 1884 existuje dosud.. Roku 1905 byl otevřen v historickém paláci na Via Condotti 10. Jeho vedení po otci převzali synové Costantino (1889–1973) a Giorgio (1890–1966), kteří ke šperkařské nabídce přidali také první hodinky. Původně k importovaným hodinovým strojkům zhotovovali jen pláště, pouzdra a řetízky. Zásadní vzestup firmy a zájem světové klientely nastal po roce 1910, kdy se design Bulgariho šperků obrátil ke vzorům francouzským a americkým. Větší obrat ke komerci se projevil po druhé světové válce, kdy nastala všeobecná poptávka po mainstreamovém šperku. Další vývojový stupeň přišel v roce 2010, kdy byla firma zařazena do řetězce luxusních značek a s nimi pronikla do obchodních řetězců celého světa. Proto jsou ceněny jednak nejstarší šperky, a dále staré kopie starožitných šperků či variace starších motivů.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současnosti je tato firma po firmách Cartier a Tiffany považována za třetí největší na světě. Od roku 2010 je součástí francouzského koncernu světových značek luxusního zboží LVMH - Moët Hennessy Louis Vuitton. Zlaté a stříbrné zlacené šperky jsou zhotovovány ve velkých sériích průmyslově a značeny raženou značkou BVLGARI v pravoúhlém štítku nebo bez něj. Jejich cena je diktována světovou značkou a užitím luxusních drahokamů více než někdejším mistrovstvím šperkařského umění. Přizpůsobuje se tak klientele stovek obchodů na letištích i v metropolích celého světa. Koncern zasahuje také do jiných průmyslových a obchodních odvětví, pod svou značkou například provozuje síť hotelů a investuje i do automobilového průmyslu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bulgari také BVLGARI je světová firma luxusního zboží, zabývající se ruční i průmyslovou výrobou a prodejem šperků, hodinek, průmyslovou výrobou parfémů a kožené galanterie.", "tgt_summary": "Bulgari ist ein weltweit im Luxusgütersektor und Hotelgewerbe tätiges italienisches Unternehmen mit Sitz in Rom. Bulgari ist für Schmuck, Uhren, Parfüm und Lederwaren bekannt. ", "id": 800210} {"src_title": "Jacopo Torriti", "tgt_title": "Jacopo Torriti", "src_document": [{"title": "Bazilika Santa Maria Maggiore.", "content": "Za jeho nejvýznamnější dílo je považována mozaiková výzdoba apsidy Baziliky Santa Maria Maggiore, pocházející z let 1292-1296. Toto mistrovské dílo, signované JACOB (US) Torrita PICTOR H (OC) OPUS MOSAIC (UM) FEC (IT ) (ANNO) DOMINI MCCLXXXXVI, představuje jeden z vrcholů římského mozaikového umění. Obklopená ornamenty na zlatém podkladu s ptáky, květinami a zvířaty zajímá střed půlkupole apsidy kruhová mozaika \"Korunování Panny Marie\". Ústřední dvojici představují postavy Panny Marie a Ježíše Krista sedící na široké pohovce na pozadí oblohy poseté hvězdami. Svědky aktu jsou andělé, světci, jakož i historické postavy, např. papež Mikuláš IV. (objednatel díla) či kardinál Jacopo Colonna. Mozaiku doplňuje pět scén ze života Panny Marie vyobrazených na pruhu mezi okny kopule.", "section_level": 1}, {"title": "Bazilika svatého Jana v Lateránu.", "content": "Jacopo Torrita je autorem dodnes obdivované mozaiky ve výklenku apsidy Lateránské baziliky v Římě. V centru mozaiky z malého pahorku vyrůstá Kristův kříž; zpod pahorku vyvěrají čtyři potoky, symboly čtyř evangelistů; jeleni a ovce přicházejí k pramenům, což má symbolizovat Kristův křest v řece Jordán. Kolem kříže jsou shromážděny postavy čtyř apoštolů spolu s Pannou Marií a Janem Křtitelem. Apoštolům chybí tradiční atributy, ale rozeznáme je díky tomu, že umělec zanechal na mozaice jejich jména. Každý z apoštolů drží v rukou svitek s textem charakterizujícím jeho osobu - Petr TU ES CHRISTUS FILIUS DEI VIVI (\"Ty jsi Kristus, Syn Boha živého\"), Pavel SALVATOREM EXPECTAMUS DOMINUS IESUM CHRISTUM (\"Očekávaný Spasitel, Pán Ježíš Kristus\"), Jan Evangelista IN PRINCIPIO ERAT VERBUM (\"Na počátku bylo Slovo\") a sv. Ondřej TU ES MAGISTER MEUS CHRISTE (\"Ty jsi učitel můj Kristus\").", "section_level": 1}, {"title": "Bazilika svatého Františka v Assisi.", "content": "I autorství fresek se starozákonními výjevy (např. \"Stvoření Adama\", \"Obětování Izáka\", \"Stavba Noemovy archy\"), jakož i prací s kristologickým námětem (\"Svatba v Káni Galilejské\", \"Zvěstování Panně Marii\") v horním kostele Baziliky svatého Františka v Assisi se připisuje Jacopo Torritimu. Na výzdobě interiéru baziliky se spolu s Torritou podílel i jeho současník Filippo Rusuti.", "section_level": 1}, {"title": "Další práce.", "content": "Nové objevy a restaurace nástěnných maleb z posledních desetiletí rozšířily okruh uměleckého působení Jacopa Torritiho. Bylo možné umělci připsat autorství dalších fresek, např. v bazilice Santa Maria in Aracoeli, v papežské kapli Sancta sanctorum či bazilice Santi Quattro Coronati.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jacopo Torriti byl italský gotický malíř a tvůrce mozaik činný na přelomu 13. a 14. století. Údajů o jeho životě je málo. Podle dochovaných záznamů se předpokládá, že se narodil v toskánském městě Torrita di Siena a byl františkánským mnichem. Známý je zejména podle dochovaných děl, z nichž největší ohlas zaznamenaly jeho práce na výzdobě římských kostelů - Lateránské baziliky, Baziliky Santa Maria Maggiore a také na výzdobě horního kostela Baziliky svatého Františka v Assisi.", "tgt_summary": "Jacopo Torriti war ein römischer Maler und Mosaikkünstler und Angehöriger des Franziskanerordens im ausgehenden 13. Jahrhundert. Seine Hauptwerke sind mehrere Mosaiken in zwei römischen Papstbasiliken (Basilicae maiores), der Lateranbasilika und der Basilika Santa Maria Maggiore, und wohl auch in der Oberkirche der Basilika San Francesco in Assisi, einer weiteren Basilica maior. Torriti war aktiv zwischen 1270 und dem Beginn des 14. Jahrhunderts und wurde wahrscheinlich in Torrita di Siena geboren.", "id": 2473160} {"src_title": "Alfred August Windischgrätz", "tgt_title": "Alfred III. zu Windisch-Grätz", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Patřil mezi představitele české konzervativní šlechty. Po studiích práv v Praze, Bonnu a ve Vídni zasedl roku 1879 v Panské sněmovně. V zemských volbách v roce 1883 byl zvolen na Český zemský sněm za kurii velkostatkářskou, svěřenecké velkostatky. Mandát obhájil v zemských volbách v roce 1889. Rezignace na mandát byla oznámena v prosinci 1893. Zastupoval Stranu konzervativního velkostatku, která podporovala český státoprávní program. Po smrti Jindřicha Jaroslava Clam-Martinice dokonce krátce předsedal straně konzervativního velkostatku a byl aktivním účastníkem a stoupencem punktačních jednání v roce 1890. Po pádu Taaffeho vlády byl roku 1893 jmenován předsedou předlitavské vlády, jež se opírala o parlamentní koalici konzervativních aristokratů, Poláků a německých liberálů. Utvoření kabinetu vyvolalo obavy tehdy v českém politickém táboře dominantních mladočechů. Windischgrätz jako heslo své vlády vyhlásil \"otevřenost a pravdu\" a snažil se místo státoprávních a etnických otázek soustřeďovat na témata hospodářská a finanční. Mladočeši vůči vládě zaujali opoziční stanovisko a roku 1895 prováděli velkou obstrukci Říšské rady při projednávání daňové reformy. Windischgrätz ztroskotal na stejné otázce jako jeho předchůdce, na otázce volební reformy. Jakmile došlo v polovině roku 1895 k vypovězení parlamentní koalice, premiér ihned podal demisi. Od roku 1897 až do konce rakousko-uherské monarchie byl pak předsedou Panské sněmovny. V ní v roce 1903 vystoupil proti ústupkům Maďarům ve vojenské oblasti. Za první světové války sloužil v rakousko-uherské armádě jako major v záloze. Jeho majetek tvořilo v Čechách fideikomis v Kladrubech, alodiální panství Štěkná a Mladějovice, velkostatek v Tachově, dále zdědil panství v Dolním Rakousku a ve Štýrsku. Jako první mu byla během pozemkové reformy konfiskována Štěkeň a následně odprodána. Zemřel v listopadu 1927. Deník Národní politika ho v nekrologu označil za feudála oddaného Habsburkům, ale zároveň za oddaného zastánce česko-německého vyrovnání z roku 1890 a stoupence českého státního práva – ačkoliv cítěním byl Němec a v době nástupu do funkce předsedy vlády prohlásil, že nezná českou otázku. Kladruby a část panství Tachov a panství Jablonica na Slovensku, připadla jako rodinné svěřenectví knížeti Ludvíku Aladárovi Windischgrätz (1882–1968) z uherské větve rodu.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Jeho otec byl Alfred II. Windischgrätz, matka Hegwig rozená Lobkowiczová. On sám byl od roku 1877 ženat s Gabrielou princeznou z Auerspergu. Měli spolu sedm dětí, pouze čtyři se dožily dospělosti. Jeho syn se roku 1914 zastřelil v Římě, kde působil na rakouském velvyslanectví. Důvodem byl spor s otcem kvůli nesouhlasu se synovým sňatkem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alfred August Windischgrätz (23. října 1851 Praha – 23. listopadu 1927 Tachov) byl český šlechtic a rakousko-uherský politik, v letech 1893–1895 předseda předlitavské vlády. Vnuk generála Alfreda Windischgrätze, statkář v Kladrubech, kde také poblíž zemřel.", "tgt_summary": "Alfred (III.) August Karl Maria Wolfgang Erwin Fürst zu Windisch-Graetz, Freiherr von Waldstein und im Thal (* 31. Oktober 1851 in Prag; † 23. November 1927 in Tachau, Tschechoslowakei), war ein österreichischer Politiker und k.k. Ministerpräsident. Weiters war er Erblandstallmeister im Herzogtum Steiermark und Standesherr im Königreich Württemberg.", "id": 2432531} {"src_title": "Robert Dietrich", "tgt_title": "Robert Dietrich", "src_document": [{"title": "Reprezentace.", "content": "Jako člen reprezentace do 18 let pomohl v roce 2004 německému týmu v domácím prostředí k vítězství v I. divizi šampionátu této věkové kategorie a tedy postupu mezi elitu. Za reprezentaci do 20 let se zúčastnil mistrovství světa 2005 v USA (sestup) a I. divize turnaje o rok později ve Slovinsku (postup). V dresu německého národního týmu se třikrát zúčastnil mistrovství světa - 2007 v Rusku (9. místo), 2010 v Německu (4. místo) a 2011 na Slovensku (7. místo). Po tragické smrti německý svaz vyřadil hráčovo číslo 20 z reprezentační sady dresů.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Dietrich byl odchovancem ESV Kaufbeuren, z kterého v roce 2002 přestoupil do mládežnického celku Mannheimu. Sezonu 2003/04 strávil poprvé v dospělé kategorii, když hostoval v klubu 4. nejvyšší soutěže EC Peiting. Další rok působil o soutěž výše v ETC Crimmitschau. V letech 2005-08 hrál nejvyšší soutěž za Düsseldorfer EG (podstatnou část sezony 2005/06 strávil na hostování ve třetiligovém celku Straubing Tigers). V roce 2007 jej draftoval klub NHL Nashville Predators a tak se o rok později rozhodl pro přesun do této organizace. Za hlavní celek ovšem nenastoupil, pouze dvě sezony nastupoval za farmu Predators v American Hockey League - Milwaukee Admirals. V roce 2008 byl německou antidopingovou agenturou potrestán za nesplnění informační povinnosti tříměsíčním zákazem činnosti. Sezonu 2010/11 nastupoval opět v německé lize za Adler Mannheim. Zde měl platný kontrakt až do roku 2013, ale po první sezoně se jí rozhodl rozvázat, aby mohl přestoupit do celku Kontinentální hokejové ligy Lokomotiv Jaroslavl.", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert Dietrich (* 25. června 1986 v Ordžonikidze, SSSR – 7. září 2011, Jaroslavl, Rusko) byl německý hokejový reprezentační obránce. V roce 2011 zahynul při letecké havárii klubu Lokomotiv Jaroslavl. ", "tgt_summary": "Robert Dietrich (; * 25. Juli 1986 in Ordschonikidse, Kasachische SSR; † 7. September 2011 in Tunoschna bei Jaroslawl, Russland) war ein deutscher Eishockeyspieler russlanddeutscher Abstammung, der während seiner Karriere unter anderem für die DEG Metro Stars und Adler Mannheim in der Deutschen Eishockey-Liga, die Milwaukee Admirals in der American Hockey League sowie Lokomotive Jaroslawl in der Kontinentalen Hockey-Liga auf der Position des Verteidigers spielte.", "id": 468423} {"src_title": "Barfleur", "tgt_title": "Barfleur", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Starý přístav vznikl v 9. či 10. století. Geoffrey z Monmouthu v deváté knize své \"Historia Regum Britanniae\" uvádí, že král Artuš vyjel z Barfleuru bojovat proti Římanům na straně Allobrogů. Po celé období vlády vévodů (do roku 1204), kdy byla Normandie znovu připojena k francouzskému království, byl Barfleur přístavem, který vévodové z Normandie (kteří byli současně panovníky Velké Británie) upřednostňovali. V roce 1066 znamenala bitva u Hastingsu dobytí Anglie Normany, přičemž této bitvy se zúčastnila i řada místních obyvatel z Cotentinu a Avranches. V barfleurském přístavu je na skále umístěn nápis připomínající, že Vilém Dobyvatel vyplul z Barfleuru na lodi jménem \"Mora\" řízené mladým Barfleuranem Etiennem. 28. září 1066 se vylodil v Pevensey ve Východním Sussexu. 14. října porazil svého protivníka Harolda v bitvě u Hastings, během které byl Harold zabit, a 25. prosince 1066 získal ve Westminsterském opatství anglosaskou korunu. V roce 1120 se na moři u Barfleuru potopila královská loď Bílá loď a na ní tak zahynul Vilém Aetheling, jediný legitimní syn anglického krále Jindřicha I.. Toto ztroskotání znamenalo úpadek věrnosti vévodovi. Na konci 12. století se v Barfleuru nalodil Richard Lví srdce, aby Anglii znovu získal. Jan Bezzemek v Barfleuru pobýval v roce 1200. V roce 1346 byl Barfleur poničen anglickými jednotkami Eduarda III., které se vylodily u Hougue. V roce 1865 byla v Barfleuru postavena první záchranná stanice po vzoru britských, z důvodu nebezpečí, které představovala výběžek u Barfleuru. Během 2. světové války byl Barfleur osvobozen 24. června 1944 americkými jednotkami bez bojů. Přístav byl pak používán k vyloďování materiálu a potravin.", "section_level": 1}, {"title": "Toponymie.", "content": "Staré názvy jsou: \"Barbefloth\" (1066-77), \"Barbeflet\" (1163), \"Barbeflo\" (1175, 1198), \"Barflue\" (1227), \"Barefleu\" (1317) a latinský přepis z 11. století \"Barbatum fluctum\". Název je zřejmě anglo-skandinávského původu. První část \"Bar\" je pravděpodobně odvozena od jména osoby \"Barbey\", \"Barbay\", \"Barbatus\" či starofrancouzského \"Barbé\", což se podobně vyskytuje i v dalších názvech např. Barbeville (Calvados) a Barbetot v Épretotu (Seine-Maritime). Existují však i názory, že jde o odvozeninu staroseverského \"barmr\", což znamená špičku, výběžek, avšak skutečnost, že Barfleur se nenachází na žádném výběžku či v jeho blízkosti tento výklad spíše popírají. Výběžek \"Pointe de Barfleur\" na sever od Barfleuru byl takto pojmenován až poté, co vznikl název Barfleur. Druhá část vznikla ze staroseverské \"floth\" (podle Reného Lepelleyho); staroanglické \"flod\" (podle Françoise de Beaurepairea); staroseverské \"fljot\" (podle Alberta Dauzata a Charlese Rostainga), což je voda, která teče, proud, resp. řeka, která se vlévá do moře. Toto vysvětlení převzal Dominique Fournier do svého díla o názvu Honfleuru právě pro vysvětlení názvu Honfleuru.) Postupně došlo k přetvoření na \"-fleu\" a poté \"-fleur\". \"R\" na konci se datuje až z 16. století. Podobně vznikly názvy i řady dalších míst v Normandii, jako je Honfleur, Harfleur, Fiquefleur, Vittefleur, Crémanfleur v Crémanville a Gerfleur.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomie.", "content": "Barfleur je rybářský přístav, zaměřený zejména na lov slávek jedlých na otevřeném moři. Jeho centrum pro vyloďování je řízeno Obchodní a průmyslovou komorou v Cherbourgu-Cotentinu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Barfleur je francouzská obec, která se nachází v departmentu Manche ve francouzském regionu Normandie. Se svou rozlohou 60 ha, jde o nejmenší obec v departmentu Manche. ", "tgt_summary": "Barfleur ist eine französische Gemeinde im Département Manche in der Region Normandie. Sie hat Einwohner (Stand ) und ist als eines der \"Plus beaux villages de France\" (Schönste Dörfer Frankreichs) klassifiziert.", "id": 2131888} {"src_title": "Randy Orton", "tgt_title": "Randy Orton", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Randy Orton si svůj debut v WWE odbyl 22. dubna 2002 ve SmackDownu proti Hardcore Hollymu. Poté byl draftován do divize RAW. 26. července 2004 porazil Chrise Benoita v zápase o světový titul, Randy Orton tento zápas vyhrál a ve svých 24 letech a stal se nejmladším držitelem světového titulu v historii. V lednu 2006 Orton nastoupil i do zápasu Royal Rumble s dalšími 30 wrestlery, ale byl vyřazen Reyem Mysteriem, který nakonec zvítězil. 4. dubna 2006 byl Orton suspendován. Orton se vrátil před SummerSlamem 2006, na kterém měl zápas proti Hulku Hoganovi, který Orton prohrál. Na One Night Stand 2007 byl poražen Robem Van Damem v Stretcher match, ale po zápase ho kopl do hlavy a tím ho vyřadil. Na Great American Bash Orton porazil Dustyho Rhodese. Poté porazil i Codyho Rhodese v Rawu a stal se hlavním vyzyvatelem o WWE titul. V roce 2008 se Randy Orton zranil a nemohl po dlouhých šest měsíců zápasit. V roce 2009 se stal Orton vítězem Royal Rumble matche. Randyho kariéra pokračovala dál. Do roku 2013 se dostal k devíti světovým titulům. K poslednímu, k devátému, titulu se dostal v první polovině roku 2011, kdy si ve feudu s Christianem vyměnili titul pro světového šampiona těžké váhy. O titul přišel v září téhož roku na show \"Night of champions\", kdy titul vybojoval Mark Henry. Poté se do bojů o jakkýkoliv titul zapojil jen zřídka. Postupně měl feudy s Codym Rhodesem, Wadem Barretem, Kanem, Albertem del Riem, Shieldem a dalšími. WWE Champion and The Authority Dalším zlom přišel v červenci roku 2013, kdy dokázal porazit svých 5 soupeřů, vystoupat na žebřík a uchytit Money In The Bank kufřík, který držitele opravňuje k zápasu o nejprestižnější titul v WWE, kdykoliv bude majitel kontraktu chtít. Další placená akce po MITB, byl Summerslam. Hlavní tahák, držitel hlavního titulu John Cena vs Daniel Bryan se speciálním rozhodčím Triple H. Zápas vyhrál Daniel Bryan a získal wwe titul. V tom, ale zazněla nástupní skladba Randyho Ortona a ten vyšel s kufříkem MITB. Bryan schytal finisher od Triple H \"pedigree\" a Randy Orton odpočítal Bryana a získal WWE titul. Tím, že Triple H podrazil Bryana stal se zápornou postavou a dali se dohromady s Randym Ortonem. Randy Orton se připojil k \"The Authority\" (Triple H a jeho manželka Stephanie McMahon) a ti začali svojí diktaturu v WWE . Další placená akce Night of Champions. Daniel Bryan měl právo na obhajobu svého titulu a ten zápas Daniel Bryan vyhrál. Jenže raw po této PPV, byl Danielovi titul odebrán kvůli tomu že rozhodčí odklepal do tří moc rychle. Do placené akce Battleground nebyl žádný champion a hlavní tahákem této akce byl opět zápas Daniel Bryan vs Randy Orton zápas vypadal pro Bryana dobře, už držel Ortona v Yes locku, ale po nařízení authority vběhl do zápasu Big Show a vytáhl rozhodčí a zápas byl ukončen jako bez výsledku. Další placená akce a další souboj Randy Ortona s Daniel Bryanem o wwe titul, který nikdo nevlastnil ale se speciálním rozhodčím a dlouholetým parťákem Triple H, Shawnem Michaelsem. Už podle názvu akce \"Hell in a Cell\" šlo o tento typ zápasu. HBK vypadal, že byl na straně Daniela Bryana, ale nakonec mu stejně dal superkick a Orton vyhrál wwe titul. Po několika zápasech s Daniel Bryanem se v hlavním taháku Survivor Series postavil proti Ortonovi, Big Show, který si tento zápas o hlavní titul vyžádal poté co byl propuštěn, ale zase byl zpět příjmutý. Zápas vyhrál Randy a obhájil svůj titul. TLC byla zlomová v tom, že se proti sobě utkají WWE champion a WH champion o sjodnocení dvou hlavních titulů, v Tables, Ladder and Chairs matchi šli proti sobě, WWE Champion Randy Orton a WH Champion John Cena. Tito borci mají za sebou už pěknou řádku zápasů, ale nikdy nebyl tak významný jako o sjednocení WWE a WH titulu. Zápas vyhrál Randy Orton potom co připoutal Cenu k provazu. Royal Rumble a obhajoba, proti Johnu Cenovi, který měl právo na odvetu. Orton ho vyhrál, ale s menší pomocí Wyatt Family. Další placená akce a obhajoba proti 5 wrestlerům v Elimination chamber matchi. Jeho soupeři byli John Cena, Daniel Bryan, Sheamus, Chrisitan a Cesaro. Orton do zápasu přišel jako poslední a eliminoval Johna Cenu, který byl napaden opět Wyatt Family a pak i nakonec Daniel Bryana a obhájil svůj titul. Největší placená akce roku 2014 Wrestlemanie a obhajoba proti výherci Royal Rumble zápasu, Batistovi a proti Daniel Bryanovi, ten si vysloužil být v hlavním taháku wrestlemanie, protože porazil Triple H v úvodním zápasu WM xXx. Zápas vyhrál Daniel Bryan potom co donutil vzdát Batistu po YES locku. V tom zápase obživla spolupráce Ortona a Batisty, tedy 2/3 z bývalích členů slavné stable Evolution. Return Evolution (2014) Raw po Wrestlemanii se Orton a Batista spojili v tag team a šli do tag teamového šampionatu proti bratrům Usovým. Zápas prohráli, ale po DQ. Další raw už Evolution se spojilo s Triple H a Evolution bylo zase pohromadě. Teda až na Rica Flaira, který vystoupil jenom v posledním segmentu před Extreme Rules. Na této placené akci bude mít Evolution zápas se Shieldem.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "V listopadu 2006 Randy Orton oznámil zásnuby se svou přítelkyní Samanthou Spenno. Vzali se v září 2007 a v Prosinci 2007 oznámil, že čekají své první dítě, dceru kterou pojmenovali Alanna Marie, která se narodila 12. července 2008. O pět let později se manželé Ortonovi rozvedli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Randal Keith Orton (* 1. dubna 1980 v Knoxville, Tennessee, USA) je americký profesionální wrestler třetí generace. Své pravé jméno užívá i v ringu, ale místo \"Randal\" je zdrobněno na \"Randy\" a jeho prostřední jméno \"Keith\" se nepoužívá. ", "tgt_summary": "Randal Keith Orton (* 1. April 1980 in Knoxville, Tennessee), besser bekannt unter seinem aktuellen Ringnamen Randy Orton, ist ein US-amerikanischer Wrestler. Er steht derzeit als einer der Protagonisten bei WWE unter Vertrag und tritt regelmäßig in deren Wrestlingshow Raw auf. Orton ist ein ehemaliger \"World Heavyweight Champion\" und \"WWE Champion\", sowie ein \"Grand Slam Champion\". Bereits sein Großvater Bob Orton senior und sein Vater Bob Orton Jr. waren erfolgreiche Wrestler.", "id": 257554} {"src_title": "Alexandra Sasko-Altenburská", "tgt_title": "Alexandra von Sachsen-Altenburg", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Alexandra se narodila jako pátá ze šesti dcer sasko-altenburského vévody Josefa Fridricha (1789—1868) a jeho manželky, württemberské princezny Amálie (1799—1848). Z matčiny strany byla vnučkou Ludvíka Württemberského, bratra carevny Marie Fjodorovny, druhé manželky cara Pavla I. Druhá a šestá z jejích sester již v útlém věku zemřely, Alexandra tak vyrůstala jako nejmladší z nich.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství, potomci.", "content": "Se svým budoucím manželem, synem ruského cara Mikuláše I., velkoknížetem Konstantinem Nikolajevičem, se seznámila, když carevič přijel do Německa na svatbu své sestry, velkokněžny Olgy Nikolajevny. Konstantin se hluboce zamiloval a psal svým rodičům: \"\"Ta nebo žádná\"\". V říjnu roku 1847 Alexandra přijela do Ruska a přestoupila na pravoslaví. 11. září roku 1848 se pak konala svatba v Zimním paláci v Petrohradu. Mladá rodina žila v Petrohradu v Pavlovsku, Strelně a Mramorovém paláci. Z manželství Alexandry Josifovny a Konstantina Nikolajeviče se narodilo šest dětí, čtyři synové a dvě dcery:", "section_level": 2}, {"title": "Velkokněžna.", "content": "Mladá velkokněžna byla považována za jednu z největších krasavic u carského dvora. Velké modré oči, zlatěrudé vlasy, řecký nos a krásná ústa ve spojení s přirozenou elegancí dívky hluboce zapůsobily i na samotného cara Mikuláše I., proslulého znalce ženské krásy. Třebaže neoplývala intelektem, velmi si jí vážili všichni čtyři carové, v období jejichž panování v Rusku žila (Mikuláš I., Alexandr II., Alexandr III., Mikuláš II.) V rodinném kruhu ji nazývali «teta Sanni (тётя Санни)». Mnoho času věnovala problematice bezprizorných dětí a řídila Hlavní radu dětských útulků. Milovala hudbu a pořádala skvělé hudební večery. Johann Strauss byl setkáním s velkokněžnou uchvácen a věnoval jí valčík \"\"Velkokněžně Alexandře\"\" a quadrillu \"\"Terasa Strelny\"\". Alexandra Josifovna měla sklony k mysticismu a věštění ze stolní desky. Podle tvrzení jedné z jejích dvorních dam pod vedením jiné dvorní dámy, Anny Fjodorovny Tjutčevové, \"\"tak mnoho a tak často opakovala svá magnetické pokusy, že se z toho málem pominula.\"", "section_level": 2}, {"title": "Rodinné tragédie.", "content": "V dubnu roku 1874 zasáhlo rodinu Alexandry Josifovny neštěstí. Její nejstarší syn, velkokníže Nikolaj Konstantinovič byl obviněn z krádeže briliantů zdobících ikonu Bohorodičky, kterou svého času car Mikuláš I. požehnal svatbu svého syna Konstantina s Alexandrou Josifovnou. Nikolaj se ke krádeži nikdy nepřiznal, podle svých slov vzal na sebe vinu svého pobočníka, byl však rodinnou radou shledám vinným; aby se zabránilo veřejnému skandálu, byl prohlášen za choromyslného a poslán ze Sankt-Petěrburgu do vyhnanství. Po této skandální historii se svým nejstarším synem se velkokněžna dlouho nemohla vzpamatovat. Věřila, že ikona chráni její rodinný krb a děsila se budoucnosti. Její obavy se potvrdily, její rodinné štěstí záhy skončilo, rodinu či ji samotnou stíhala rána za ranou. Ve věku šestnácti let roku 1879 zemřel na souchotiny její nejmladší syn Vjačeslav. Nedlouho nato, po třiceti letech manželství, zjistila velkokněžna, že její hluboce milovaný muž již k ní nechová žádné city. Již dávno měl poměr s balerinou Mariinského divadla v Sankt-Petěrburgu Annou Vasiljevnou Kuzněcovovou (1847—1922) a měl s ní čtyři děti. Konstantin Nikolajevič představil svou favoritku známým se slovy: \"\"V Petěrburgu mám formální ženu, a toto je zákonitá!\"\". Sám o tom řekl manželce a vybídl ji \"\"zachovávat zdvořilost\"\". Car Alexandr III. se k chování \"strýce Koko\" stavěl ostře odmítavě. Alexandra Josifovna opustila Petěrburg a odjela do Pavlovska, kde trávila neradostné dny. Do hlavního města přijížděla pouze v zimě. Svou lásku k nevěrnému manželovi však chovala až do konce života. Roku 1889 ranila Konstantina Nikolajeviče mrtvice: ochrnula mu pravá ruka i noha a téměř ztratil schopnost mluvit. V tomto stavu prožil ještě několik let. Alexandra Josifovna při něm zůstala v roli ošetřovatelky - svou povinnost vůči němu splnila až do konce, který přišel 13. ledna roku 1892.", "section_level": 2}, {"title": "Konec života a smrt.", "content": "Ke konci života Alexandra Josifovna téměř oslepla a od roku 1903 nevycházela z Mramorového paláce, kde žila a kde 23. června roku 1911 v požehnaném věku 81 let i zemřela. Do posledního okamžiku byla jasného rozumu i vnímání. Oblíbená velkokněžna byla v souladu se svým přáním pochována ve velkoknížecí hrobce Petropavlovské pevnosti společně se svým manželem (jehož ostatky byly do hrobky, vybudované roku 1908, přeneseny z Petropavlovského chrámu). V Rusku Alexandra Josifovna prožila 64 let a ruská země se stala její druhou vlastí. Byla ochránkyní tradic rodiny Romanovových a přísné dvorní etikety.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alexandra Sasko-Altenburská, plným jménem německy \"Alexandra Friederike Henriette Pauline Marianne Elisabeth von Sachsen-Altenburg\" (8. června 1830, Altenburg – 6. července 1911, Sankt-Petěrburg) byla rodem princezna z ernestinské linie Wettinů a sňatkem pod jménem \"Alexandra Josifovna (rusky Александра Иосифовна)\" ruská velkokněžna.", "tgt_summary": "Alexandra Friederike Henriette Pauline Marianne Elisabeth von Sachsen-Altenburg (* 8. Juli 1830 in Altenburg; † in Sankt Petersburg) war eine Prinzessin von Sachsen-Altenburg und durch Heirat unter dem Namen Alexandra Iosifowna () russische Großfürstin.", "id": 958115} {"src_title": "Lassana Diarra", "tgt_title": "Lassana Diarra", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Začátek kariéry neměl Diarra snadný. V mnoha klubech ho odmítli kvůli jeho postavě. FC Nantes jej odmítli z důvodu nízké postavy a nízké váhy. V Le Mans FC jej také nepřijali a Lassana uvažoval o konci kariéry, ale nakonec se dostal do klubu Le Havre.", "section_level": 2}, {"title": "Le Havre.", "content": "V Le Havre AC začala jeho klubová kariéra. V tomto klubu se neuvěřitelně zlepšil a všiml si ho i trenér francouzské fotbalové reprezentace do 21 let, do níž se také dostal. Díky jeho formě se o něj začaly zajímat i velké kluby v čele s anglickou Chelsea, která v Diarrovi viděla nového Makélélého a nakonec jej za 1 mil. liber koupila.", "section_level": 2}, {"title": "Chelsea.", "content": "V Chelsea se stal členem prvního mužstva, ale na hřiště se moc nedostával. První zápas si za Chelsea zahrál v Lize mistrů UEFA proti španělskému klubu Betis Sevilla. Začal si zvykat na pozici levého beka, ale poté byl přeřazen do rezervního týmu, kde se opět hodně zlepšil. Zazářil ve třetím kole FA Cupu proti Huddersfield Town a díky tomu se zlepšila jeho pověst mezi hráči, trenéry i mezi médii. Na konci sezony si zahrál v Premier League dva kompletní zápasy, proti Blackburnu a proti Newcastlu. Stal sem nejlepším mladým hráčem Chelsea sezony 2005/06. Z důvodu zranění na postech obránců hrál často, v sezoně 2006/07 na pozici pravého obránce. Ve finále Carling Cupu se podílel na výhře Chelsea nad Arsenalem, který se o Diarru začal zajímat a nakonec ho koupil.", "section_level": 2}, {"title": "Arsenal.", "content": "31. Srpna 2007 (konec přestupového období), podepsal Diarra smlouvu s Arsenal FC. Dostal číslo 8, uvolněné po odchodu Freddieho Ljungberga. Diarra po odchodu do Arsenalu řekl, že se na do tohoto klubu ze severního Londýna přestěhoval hlavně kvůli Arsène Wengerovi a kvůli stylu hry, kterým Arsenal hraje. Debut si odbyl v zápase Ligy mistrů UEFA proti Sevilla FC. Svůj první celý zápas si zahrál v Carling Cupu proti Newcastlu a v Premier League poprvé nastoupil proti Aston Ville. Diarrovi se v Arsenalu přestalo líbit, protože si skoro nezahrál. Proto po pěti měsících v Arsenalu přestoupil 17. ledna 2008 do Portsmouthu za 5,5 mil. liber.", "section_level": 2}, {"title": "Portsmouth.", "content": "V Portsmouth dostal číslo dresu 6. Přiznal že odešel do Portsmouthu, aby se dostal do výběru francouzské reprezentace na EURO 2008. Svůj první zápas si zahrál proti Derby County a pomohl k výhře 3:1. Za Portsmouth poprvé skóroval v zápase FA Cupu proti Plymouth Argyle FC. O dva týdny pozdějš skóroval v Premier League proti Boltonu. Diarra v žádném zápase FA Cupu nechyběl ani minutu a výrazně tak pomohl Portsmouthu k zisku nejstarší fotbalové trofeje na světě, tedy poháru FA Cup. Na konci sezony byl nominován na EURO 2008. Na začátku nové sezony neproměnil v penaltovém rozstřelu v zápase Community Shield proti Manchesteru United penaltu a Manchester United nakonec triumfoval. 18. září 2008 vstřelil svou první branku v zápase Poháru UEFA proti Vitória Guimaraes. Svou první červenou kartu v Premier League dostal v zápase proti Tottenhamu (po dvou žlutých kartách v utkání). V polovině prosince 2008 přijalo vedení Portsmouthu nabídku Realu Madrid a Diarra se stěhoval do Realu za 20mil. eur.", "section_level": 2}, {"title": "Real Madrid.", "content": "V Realu nastupoval v domácích soutěžích s číslem 6 a v Lize mistrů UEFA nastupoval s číslem 39. Na svém dresu měl napsáno \"Lass\", aby se nepletl s jeho spoluhráčem Mahamadou Diarrou. Z počátku nebyl Lass mezi náročnými fanoušky Realu příliš oblíbený, ale během pár měsíců si na něj zvykli a získal si jejich přízeň. V sezoně 2009/10 dostal Lass číslo 10 po Wesley Sneijderovi, který odešel do Interu Milán. Číslo 6 dostal uzdravený Mahamadou Diarra. Poprvé za Real skóroval v zahajovacím zápase sezony španělské La Ligy 2009/10 proti Deportivo de La Coruña, které Real porazil 3:2.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládežnické reprezentace.", "content": "V reprezentaci do 21 let nastoupil osmnáctkrát. Nejvíce se mu povedl kvalifikační zápas o účast na Mistrovství Evropy ve fotbale hráčů do 21 let proti Anglii v listopadu 2005. Za stavu 2:2 v nastaveném čase vybojoval penaltu, kterou jeho spoluhráč Jimmy Briand proměnil a Francie se kvalifikovala. S reprezentací do 21 let se zúčastnil také Mistrovství Evropy U21 2006 v Portugalsku. V základní skupině A porazila Francie postupně Portugalsko 1:0, Německo 3:0 a Srbsko a Černou Horu 2:0. S 9 body postoupila z prvního místa do semifinále. V semifinále byla Francie vyřazena Nizozemskem 2:3 po prodloužení. Diarra nastoupil v základní sestavě proti Německu a Srbsku a Černé Hoře.", "section_level": 2}, {"title": "A-mužstvo.", "content": "Diarra debutoval v A-týmu Francie 24. 3. 2007 v Kaunasu pod trenérem Raymondem Domenechem v kvalifikačním zápase o EURO 2008 proti týmu Litvy (výhra 1:0). Následně byl nominován na přátelské utkání proti Rakousku a později se díky svým vyrovnaným výkonům se dostal na soupisku na EURO 2008. Francie se však nedostala ze základní skupiny, což bylo v zemi považováno za neúspěch, Diarra na turnaji nezasáhl do žádného zápasu. Diarra byl nominován na Mistrovství světa 2010, ale kvůli zranění se turnaje nezúčastnil.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lassana \"Lass\" Diarra (*10. března 1985, Paříž, Francie) je francouzský fotbalista, který je v současné době bez angažmá (k únoru 2019). Nejčastěji nastupuje jako defenzivní záložník, ale také občas nastupuje na pozici pravého obránce. Na této pozici nastupoval především za Chelsea a Portsmouth. ", "tgt_summary": "Lassana Diarra (* 10. März 1985 in Paris), auch kurz Lass genannt, ist ein ehemaliger französischer Fußballspieler. Er spielte hauptsächlich im defensiven Mittelfeld.", "id": 1801240} {"src_title": "Islám ve Francii", "tgt_title": "Islam in Frankreich", "src_document": [{"title": "Historický vývoj.", "content": "V zemi stojí přibližně 2500 mešit, ve srovnání se 40 000 kostely, mnohými starými celá staletí. První z dnes četných muslimských svatostánků byl otevřen v roce 1922; další přibyly hlavně v 2. polovině 20. století. Tehdy, po druhé světové válce, byly třeba čerstvé pracovní síly do boji poškozené Francie, a tak byla zahájena velkorysá imigrační politika. Noví přistěhovalci byli právě muslimové z bývalých francouzských kolonií, hlavně ze Severní Afriky. Ti se tak v průběhu desítek let začali postupně po tisících ve Francii usazovat. Protože organizace muslimů v podstatě neexistovala, rozhodl se v roce 2002 tehdejší ministr vnitra Nicolas Sarkozy zřídit speciální organizaci s názvem \"Francouzský výbor muslimské víry\" ( - CFCM), jako neziskové a soukromé sdružení. To ale nemá žádný právní statut a je často centrem kritiky z různých stran. V současné době je však hlavním spolkem všech muslimů \"Svaz islámských organizací Francie\" ().", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverze a terorismus.", "content": "Francouzská muslimská komunita bývá však často terčem ultrapravicových stran (jako je například Front National) a především ukazována jako selhání Francouzů o integraci menšin (kterou největší jsou právě muslimové) do společnosti. Kolem muslimů čas od času vypukají různé kontroverze, ať to byl již zákaz nošení typicky muslimských částí oděvu (hidžáb) do státních škol, či muslimské nepokoje na předměstích francouzských měst v roce 2005.", "section_level": 1}, {"title": "Islámský terorismus ve Francii.", "content": "Na popularitě muslimům nepřidaly ani útoky v Montauban a Toulouse v roce 2012, spáchané radikálním islamistou. Od ledna roku 2015 přibyly další muslimské teroristické činy - útok na redakci časopisu Charlie Hebdo, útok na košer samoobsluhu v Paříži, teroristické útoky v Paříži či Nice a brutální vražda katolického kněze Jacquesa Hamela. V roce 2017 na ně navázaly útoky na místní policejní složky - útok kladivem na policistu u katedrály Notre-Dame, či útok plynovými láhvemi na policejní dodávku na hlavní třídě Champs-Élysées.", "section_level": 2}, {"title": "Školství.", "content": "Katolické školy tradičně existují v nemalém počtu; škol islámských je méně. Od roku 1905 jsou všechny školy státní sekulární, neboť tehdy začalo platit oddělení církve a státu. Fungující islámské školy lze nalézt na ostrově Réunion, první muslimská střední škola pak začala fungovat v Aubervilliers, na předměstí Paříže, roku 2001; na rok 2003 pak bylo plánováno otevření dalších dvou škol. Tyto náboženské školy jsou však dostupné širší veřejnosti (na rozdíl od anglosaských zemí), neboť i přesto, že jsou soukromé, jsou dotované státem (resp. ten přispívá na platy učitelů).", "section_level": 1}], "src_summary": "Islám ve Francii je po římskokatolickém křesťanství druhým nejrozšířenějším náboženstvím v zemi. Vyznává jej okolo 10 % obyvatel země, převážně přistěhovalců z těch bývalých kolonií Francie, kde je islám dominantním náboženstvím. V rámci Západní Evropy má Francie počet musimů nejvyšší (dále v Evropě má počet muslimů vyšší evropská část Turecka a Ruska). Většina francouzských muslimů náleží k sunnitské větvi. Navíc tu vedle obyvatel s přistěhovaleckým původem žije odhadem 100 000 francouzských konvertitů, kteří každoročně po tisicích přibývají Kromě toho má francouzský zámořský departement Mayotte většinu svého domorodého obyvatelstva muslimskou.", "tgt_summary": "Der Islam in Frankreich lässt sich nur vage in Zahlen erfassen, da nach französischen Staatsbürgerschafts- und Antidiskriminierungsgesetzen offizielle Befragungen zur ethnischen und religiösen Zugehörigkeit unzulässig sind.", "id": 959858} {"src_title": "Alphaherpesvirinae", "tgt_title": "Alphaherpesvirinae", "src_document": [{"title": "Virologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Morfologie.", "content": "Alphaherpesviry jsou obalené viry s amorfním tegumentem, sférickým až vícetvarým kapsidem tvořeným 162 kapsomerami. V průměru mají 120-200 nm, glykoproteinové komplexy jsou součástí membránového obalu.", "section_level": 2}, {"title": "Genom.", "content": "Genom je nesegmentovaná, lineární dvoušroubovicová DNA o délce 120-180 kb obsahující ukončující a vnitřní repetitivní sekvence.", "section_level": 2}, {"title": "Genová exprese.", "content": "Každý virový transkript je většinou pro jeden protein přičemž obsahuje promotorovou/regulační sekvenci, TATA box, vedoucí sekvenci 30-300 bp (nepřekládána) na 5' konci, ukončovací nepřekládanou sekvenci 10-30 bp na 3' konci a poly A signál. Mnoho genů se překrývá, vir obsahuje jen pár oddělených. Některé ORF jsou navzájem protichůdné, některé mohou být transkribovány z více promotorů a některé geny jsou nekódující. Genom obsahuje 3 typy genů: bezprostřední, rané a pozdní. Bezprostřední jsou transkribovány okamžitě po infekci a zajišťují expresi raných genů kódující proteiny nezbytné pro replikaci. Pozdní geny většinou kódují strukturní proteiny. Geny exprimované během latentní fáze jsou řazeny do zvláštní kategorie. Virové proteiny VHS a ICP27 se zaslouží o zastavení buněčné translace, čímž zajistí cílené upřednostnění virových proteinů nad buněčnými. VHS (nachází se na 17. genu, tvoří jej 455 aminokyselin ) je endoribonukleáza, která štěpí hostitelskou mRNA v cytoplasmě, čímž zajistí dostatek nukleotidů pro syntézu virové mRNA, kdežto ICP27 (nachází se v ORF4, tvoří jej 452 aminokyselin ) je bezprostřední protein, který se zaslouží o aktivaci transkripci jistých brzkých, raných i pozdních proteinů.", "section_level": 2}, {"title": "Životní cyklus.", "content": "Replikace probíhá v jádře. Může probíhat lytickou nebo latentní cestou.", "section_level": 2}, {"title": "Lytická cesta.", "content": "Lytická cesta se dá rozdělit na tyto fáze: Při lytické cestě viry preferují epiteliální slizniční buňky.", "section_level": 3}, {"title": "Latentní cesta.", "content": "Replikace virů je v tandemu s replikací hostitelské buňky. Přednostně se tak děje v gangliích.", "section_level": 3}, {"title": "Epidemiologie.", "content": "Alphaherpesviry se vyskytují prakticky po celém světě. Jsou to paraziti savců a ptáků většinou přenositelné tělními tekutinami. Způsobují onemocnění sliznic (opary), dýchacích cest, některé mohou způsobit nádorová onemocnění. Proti některým existuje vakcinace. Léky fungují na principu aktivace virovými enzymy, thymidinovými kinázami, takže se zaměřují jen na buňky napadené viry. Bohužel fungují jen na aktivní viry a ne na ty, které prodělávají latentní fázi.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alphaherpesvirinae je podčeleď virů zahrnující rody Simplexvirus Varicellovirus, Mardivirus a Iltovirus. Společně s podčeleděmi Betaherpesvirinae a Gammaherpesvirinae patří do čeledi Herpesviridae.", "tgt_summary": "Die Alphaherpesvirinae bilden eine Unterfamilie der Virusfamilie \"Herpesviridae\" (Herpesviren). Sie besteht aus folgenden Gattungen (mit den wichtigsten Virusspezies, (*) zeigt die Typusspezies an):", "id": 991699} {"src_title": "Nádorová kmenová buňka", "tgt_title": "Krebsstammzelle", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Nádorové kmenové buňky tvoří malé procento všech buněk v nádoru. Od ostatních nádorových buněk se liší přítomností speciálních povrchových markerů na svých plazmatických membránách. Například nádorové kmenové buňky akutní myeloidní leukemie mají marker CD34 a nemají CD38; kmenové buňky nádorů mozku, jater či plic mají často marker CD133. Od normálních kmenových buněk se liší nekontrolovaným růstem a množením (např. nejsou schopné kontaktní inhibice růstu). Navíc mají velice nestabilní genom bohatý na chromozomové přestavby a chromozomové ztráty a také mají stabilní délku telomer. Pokud jsou \"s.c.\" (podkožně) injikovány do myší, dokáží na místě vytvořit nový nádor.", "section_level": 1}, {"title": "Klinický význam.", "content": "Pokud část nádorových kmenových buněk odolá chemoterapii, snadno dochází k relapsu (návratu) rakovinného bujení. Přitom právě nádorové kmenové buňky obvykle odolávají velice dobře, protože neproliferují a slouží tudíž jako „pojistka“ pro nádor. Součástí nových strategií léčby rakoviny je proto zacílení boje na nádorové kmenové buňky. Příkladem takové léčby je vlastně i transplantace kostní dřeně při onemocnění leukemií, protože kostní dřeň je právě místem, kde sídlí nádorové kmenové buňky zodpovědné za nekontrolované množení bílých krvinek v průběhu leukemie.V budoucnu by se měla léčba zaměřit na to, aby nádorové kmenové buňky zanikly tím, že by diferencovaly na normální nádorové buňky.(Obr. 1)", "section_level": 1}, {"title": "Modely propagace nádoru.", "content": "Nádorové buňky uvnitř různých typů nádorů se vyznačují funkční heterogenitou, jako je různá proliferační a diferenciační schopnost. Objevení této funkční heterogenity buněk v nádorech vedlo k vzniku dvou modelů propagace nádorů. První model, označovaný jako model nádorových kmenových buněk nebo hierarchický model, popisuje skupinu nádorových buněk, které mají funkční vlastnosti charakteristické pro kmenové buňky, tj. schopnost sebeobnovy a diferenciace do různých typů nádorový buněk. Tyto buňky byly pojmenovány jako nádorové kmenové buňky. Model nádorové kmenové buňky předpokládá, že buňky nádoru mají hierarchické uspořádání, na jehož vrcholu leží CSC. (Obr. 3) Druhý model popisující propagaci nádorů je označován jako model klonální evoluce. Základem modelu je, že mutované nádorové buňky s výhodou růstu jsou selektovány a následně pomnoženy. Buňky v této selektované populaci mají stejný potenciál pro zahájení růstu nebo regeneraci nádoru. (Obr. 4). Oba modely se vzájemně nevylučuji, a právě naopak se předpokládá, že tyto modely jsou vzájemně spjaty. Vzájemná prolínavost modelů může vést k druhé populaci CSC, které mutace poskytla agresivnější vlastnosti. (Obr. 5)", "section_level": 1}, {"title": "Původ CSC.", "content": "V roce 1997 Bonnet a Dick izolovali subpopulaci leukemických buněk, které exprimovaly specifický povrchový marker CD34 a zároveň na svém povrchu postrádaly marker CD38. Tato CD34CD38 subpopulace buněk byla schopna iniciovat růst nádorů v NOD/SCID (non-obese diabetic mice with severe combined immunodeficiency disease) myších a byla pojmenována jako tumor iniciační buňky (tumor initiation cells) a později označována jako CSC (cancer stem cells). Podle modelu CSC, pouze malá frakce injikovaných buněk, nádorové kmenové buňky, má potenciál iniciovat nádor. Frekvence těchto buněk v akutní myeloidní leukemii představuje méně než 1 buňku na 10 000 nádorových buněk. Bylo postulováno několik teorií o původu nádorových kmenových buněk, například mutanti embryonálnich kmenových nebo progenitorových buněk, mutanti dospělých kmenových nebo progenitorových buněk, nebo také mutantní buňky, které získaly vlastnosti kmenových buněk. Jedna z teorií předpokládá, že za vznik a vývoj CSC jsou zodpovědné mutace během vývoje buněk tvořících niku kmenových buněk. Následně dochází k vývoji mutovaných kmenových buněk v nice a jejich diferenciace vede k rozšíření mutace do diferencovaných stadií buněk. V důsledku získané mutace jsou dceřiné buňky náchylnější k získání nových mutací a k rozvoji nádorového bujení. Další teorie popisující vznik a původ CSC zahrnuje dospělé kmenové buňky. Tato teorie je úzce spjata s tkáněmi s rychlou obměnou buněk, jako je kůže nebo gastrointestinální trakt (GIT). U těchto tkání se předpokládá, že tkáňově specifické kmenové buňky jsou zodpovědné za rozvoj nádorového bujení jako důsledek častého buněčného dělení v souvislosti s dlouhým životem kmenové buňky. Tato kombinace představuje vysoké riziko akumulace mutací, což je hlavní příčinou iniciace nádoru. Další možností vzniku CSC je schopnost mutovaných buněk de-diferenciace, která vede k získání vlastností kmenových buněk, jako je schopnost sebeobnovy a diferenciace v různé typy buněk. Dalším konceptem příbuzným k těmto teoriím je předpoklad hierarchického uspořádání nádorů. Tento koncept vychází z předpokladu, že nádor je tvořen heterogenní populací buněk, které mají společné mutace, ale specificky se liší ve fenotypu. V tomto modelu je nádor tvořen několika typy CSC, které procházejí následnou selekcí mikroprostředí. výsledná sekundární selektovaná linie je tak adaptována na přítomné mikroprostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Izolace CSC.", "content": "Nádorové kmenové buňky byly identifikovány v mnoha nádorech. Pro jejich identifikace se používají stejné experimentální přístupy jako pro normální kmenové buňky. Mezi tyto experimentální metody patří průtoková cytometrie pomocí protilátek směrovaných na markery nacházející se na buněčném povrchu, SP analýza (side population) nebo Aldefluor assay. Populace obsahující lidské CSC purifikované těmito přístupy jsou následně implantovány v různých dávkach do imunodeficientních myší, kde se zjišťuje jejich schopnost iniciovat růst nádoru. Tato metoda in vivo je označována jako test limitního ředění (limiting dilution assay). Nádorová subpopulace schopná iniciovat růst nádoru v nízkém počtu je dále testována pro schopnost sebeobnovy. Nádorové kmenové buňky lze také identifikovat pomocí efektu MDR (multidrug resistence), za který jsou zodpovědné transportéry ABC (ATP-binding cassette), které umožní CSC transportovat z buňky do extracelulárního mikroprostředí barvivo Hoechst vázající DNA a tím je odlíšit od ostatních nádorových buněk. Další možný přístup při identifikaci subpopulace bohaté na CSC v \"in vitro\" systému představuje sphere-forming assay. Tato metoda je založena na schopnosti hematopoetických kmenových buněk a kmenových buněk tkání vytvářet za specifických podmínek sféroidy. Jedná se shluk buněk, uvnitř kterého dochází k diferenciaci buněk. Mnoho CSC izolovaných např. z mozku či z nádoru prostaty mělo schopnost vytvářet struktury podobné sféroidům.", "section_level": 2}, {"title": "Heterogenita (znaky CSC).", "content": "Mnohé studie demonstrovaly přítomnost nádorových kmenových buněk v mnoha solidních nádorech. Pro izolaci CSC ze solidních nádorů se nejčastěji používají specifické povrchové markery, ze kterých jsou některé charakteristické pro hematologické kmenové buňky nebo kmenové buňky tkání. Nicméně specifická skupina povrchových markerů se ukázala užitečná při identifikaci subpopulace bohaté na CSC. Jde zejména o molekuly CD133 (označován také jako PROM1), CD44, CD24, EpCAM (epithelial cell adhesion molecule, také znám jako ESA, epithelial specific marker), THY1, ATP-binding cassette B5 (ABCB5). Karcinom prsu představuje první solidní nádor, z kterého byly izolovány nádorové kmenové buňky. CSC izolovány z karcinomu prsu byly identifikovány jako CD44CD24, SP, ALDH. Nedávné studie ukázaly, že populace CSC nádoru prsu představují fenotypově heterogenní populaci buněk. Navíc bylo dokázáno, že CSC jsou heterogenní nejenom v expresi povrchových markérů, ale také že existuje celá řada subpopulací. Nicméně, CSC z karcinomu prsu jsou nejčastěji identifikovány jako CD44CD49fCD133. Kmenové nádorové buňky byly také identifikovány u nádoru mozku. Pro jejich identifikaci se používají markery CD133, SSEA-1 (stage/specific embryonic antigen-1), EGFR a CD44. Nicméně používání markeru CD133 pro identifikaci CSC je zatím velmi diskutabilní, protože obě populace CD133 a CD133 jsou u některých gliomů tumorigenní a také populace CD133 nemá schopnost iniciovat růst nádoru u všech nádorů mozku. Nádorové kmenové buňky byly také identifikovány v nádorech tlustého střeva. Povrchové markery pro jejich identifikaci jsou CD133, CD44 a ABCB5. Podobně jako v případě nádorů mozku, i u nádorů tlustého střeva, vedlo používání markeru CD133 pro pozitivní selekci k matoucím výsledkům. Nicméně, některé studie demonstrovaly, že AC133 epitop, ale nikoliv CD133 protein, je specificky exprimován na povrchu CSC a jeho exprese se ztrácí během diferenciace. CSC byly izolovány také z mnoha jiných nádorů, jako nádoru prostaty, plic, jater, pankreatu či ledvin. U nádoru prostaty byly CSC identifikovány v CD44 subpopulaci jako CD44α2β1, TRA-1-60CD151CD166 nebo ALDH populace. Naopak například u nádoru plic byly pro identifikaci CSC použity markery, jako je CD133, ALDHCD44 a onkofetální protein 5T4.", "section_level": 1}, {"title": "Metastatické nádorové kmenové buňky.", "content": "Metastazování nádoru představuje hlavní příčinu úmrtí u pacientů. Ne každá nádorová buňka má však schopnost metastazovat do vzdálených tkání. Tento potenciál závisí na mnoha faktorech, které ovlivňují základní procesy, jako je růst, angiogenese nebo invase nádorových buněk. U mnoha epiteliálních nádorů se epithelial-mesenchymal transition (EMT) předpokládá za hlavní proces při mestazování nádoru. EMT a jemu opačný proces MET (mesenchymal-epithelial transition) se během embryonálního vývoje podílejí na migraci buněk. Je pravděpodobné, že proces EMT je kontrolován WNT a TGF-β (transforming growth factor) signálními drahami. Proces EMT je charakterizován ztrátou membránového E-cadherinu na membránových spojích. Důležitou roli v tomto procesu hraje β-catenin. Právě translokace β-cateninu z oblasti membránových spojů do jádra může vést k ztrátě E-cadherinu a následně k procesu EMT. Mnohé studie demonstrovaly, že β-catenin translokovaný do jádra může přímo ovlivňovat transkripční aktivitu EMT asociovaných genů, jako je represor genu pro E-cadherin SLUG (také označován jako SNA12). Nedávné studie podporují teorii, že nádorové buňky, u kterých proběhl proces EMT, mohou být prekurzory pro metastazující buňky, nebo dokonce metastazující CSC. Na periferním okraji nádoru pankreatu byla identifikována populace buněk CD133CXCR4 (receptor pro chemokine CXCL12 známy také jako SDF1 ligand). Tato subpopulace vykazovala silnou migrační aktivitu na rozdíl od populace buněk CD133CXCR4, i když obě populace měly schopnost iniciovat rozvoj a metastazování nádorů. Inhibice receptoru CXCR4 navíc vedla k redukci metastického potenciálu. Na druhou stranu, buňky CD44CD24 byly identifikovány v pleurálním výpotku u nádoru prsu. Navíc CD24 populace buněk byla také identifikována ve vzdálených metastázách u pacientů s nádorem prsu. Ačkoliv existuje velmi málo dat popisujících mechanismus metastázování nádorů prsu, je pravděpodobné, že CD44CD24 populace buněk iniciuje metastázy a následně na novém místě dochází ke změně fenotypu a diferenciaci. Na základě těchto výsledků byla postulována nová dynamická teorie dvoufázového expresního vzorce chování CSC. Principem tohoto konceptu je existence dvou forem nádorové kmenové buňky, stacionární kmenová buňka (SCS) a migrační nádorová kmenová buňka (MCS). SCS je zakotvena ve tkáni ve které perzistuje. Na druhé straně MSC nacházející se na rozhraní nádoru (tumor-host interface) představují hlavní příčinu metastazování nádorů. Navíc dokázáno, že MSC jsou derivované z SCS transientní aktivaci procesu EMT (Obr. 6).", "section_level": 1}, {"title": "Využití v nádorové terapii.", "content": "Důkaz existence nádorových kmenových buněk vedl k novému nahlížení na léčbu a identifikaci nádorů, ale také ke vzniku nových přístupů při vývoji cytostatických léčiv. Normální kmenové buňky jsou přirozeně rezistentní na chemoterapeutická léčiva, jako důsledek exprese ABC transportérů, které jsou hlavní příčinou MDR (multidrug resistance) efektu. CSC, které vznikly z normálních kmenových buněk mutací, můžou také exprimovat na svém buněčném povrchu ABC pumpy a tím zvýšit rezistenci na chemoterapeutika, což vede k přežívání CSC a k relapsům nádorového onemocnění. V roce 2009 bylo identifikováno nové léčivo, Salinomycin, které selektivně redukuje počet CSC u nádorů prsu až 100 krát oproti klasickým cytostatickým léčivům, jako je paclitaxel, doxorubicin nebo docetaxel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nádorová kmenová buňka (CSC z angl. \"cancer stem cell\") je typ nádorové buňky s některými vlastnostmi buňky kmenové – je schopná proliferovat a měnit se na jakýkoliv typ nádorové buňky v daném nádoru. Nádorové kmenové buňky byly nalezeny u mnoha druhů rakoviny a předpokládá se, že se vyskytují u všech. Jsou to často právě nádorové kmenové buňky, které odolávají chemoterapii. První spolehlivý důkaz o existenci těchto buněk přinesla studie v Nature Medicine v roce 1997.", "tgt_summary": "Krebsstammzellen oder Tumorstammzellen sind das zentrale Element einer 1997 erstmals aufgestellten Theorie zur Krebsentstehung. Sie kommen in Tumoren vor, haben typische Stammzelleigenschaften wie Selbsterneuerung und Differenzierungspotenzial und sind möglicherweise für das Tumorwachstum verantwortlich. Außerdem wird vermutet, dass sie gegen manche Therapien resistent sind und so zu Rückfällen und Metastasen führen. ", "id": 1700323} {"src_title": "Transcendentalismus", "tgt_title": "Transzendentalismus", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Transcendentalismus vychází z kalvinismu a amerického puritanismu. Hlavním zdrojem je také kontext unitarismu – New England Congregationalists. Upřednostňují „jedinost Boha – Unity“ (namísto trojjedinosti – Trinity). Postavu Ježíše Krista podřizují Bohu, ale stále ho staví nad člověka. Ortodoxní větev unitářů však věří v lidskou podobnost s Nejvyšší bytostí a v možnost podílení se na božství. Základní myšlenkou transcendentalismu je účinnost lidského snažení. Věří, že člověk je schopen dobrovolného etického chování a také ho sám umí rozeznat. Aby své myšlenky mohli dále lépe šířit, přebírají některé evangelikální praktiky, jako např. účast na misijních a dobročinných společnostech.", "section_level": 1}, {"title": "Víra.", "content": "Nejdříve se transcendentalisté spíše vymezovali vůči unitářům. Považovali jejich učení za nedostatečné a hledali intenzivnější duchovní zkušenosti. Jako základní předpoklad viděli vnitřní úsilí směrem k duchovnímu spojení. Rozvíjeli představy o lidském rozumu – intuici. Považovali ji za spolehlivý zdroj pravdy. Základ je podle nich v lidském vědomí, které člověk konfrontuje s běžnou skutečností. Boha viděli všudypřítomného v přírodě. Je trvale ve všech věcech – včetně člověka. Vše je tedy stejně božské a každý může zažít přímý kontakt s božstvím. Běžné události světa mohou mít přirozenou a zároveň božskou příčinu. Transcendentalisté neprováděli žádné konkrétně dané rituály ani neuznávali ucelenou náboženskou formu. Většinou se jejich víra dá označit jako „osobní“. Snažili se navracet k přírodě a zkoumali vlastní duši.", "section_level": 1}, {"title": "Zdroj myšlenek.", "content": "Transcendentalisté náboženství nepovažovali za empiricky doložitelné. K těmto myšlenkám přispěla i publikace F. D. E. Schleiermachera \"Critical Essay Upon the Gospel of St. Luke\" (1825), která Bibli představila jako výsledek lidské činnosti v kontextu historie. Dalším významným zdrojem transcendentalismu byl německý filosof Frederic Henry Hedge (1805–1890), který představil anglické veřejnosti Kantovu transcendentální filosofii. Esej R. W. Emersona \"The Transcendentalist\" ustanovil doktrínu transcendentalistů. Zdůrazňoval nutnost podpory bytí jedince, které povede k přiblížení přírodě a odstranění „kontaminace“ vzniklé kvůli tehdejšímu stavu společnosti. Další esej \"Nature\" (1836) položil základ pro posilování pravomocí lidské mysli a vnímal její nové otevření k přílivům světla a síly. Žádal revoluci lidského vědomí.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv.", "content": "Roku 1836 byl založen Transcendentální klub, jehož členy byli kromě Emersona také Henry David Thoreau, Frederic Henry Hedge a George Putnam. Společně vydávali časopis \"The Dial\" (1840–44). Transcendentalisté vydávali i jiné výstupy: \"The Christian Examiner\", \"Boston Quarterly Review\". Transcendentalismus měl výrazný vliv na americkou literaturu a filosofii. Za navazující hnutí je považováno The New Thought (hnutí Nové myšlenky). Také hinduistické hnutí Brahmo Samraj (zakladatel Ram Mohan Roy) vidělo ve spojení s myšlenkami unitářství nové „obnovené náboženství“. Transcendentalismus ovládal myšlení americké renesance a jeho vliv dozníval až do 20. století. Přitahoval zaměřením na vlastní identitu, duchovní pokrok a sociální spravedlnost, ale také estetiku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Transcendentalismus bylo náboženské a filosofické hnutí počátku 19. století ve Spojených státech amerických. Kořeny transcendentalismu najdeme už v myšlenkách kalvinismu 17. a 18. století. Dále navazoval na anglický puritanismus. Vznikl jako protiváha stavu obecné duchovnosti, a ideově vyšel z učení unitářů. Transcendentalisté považovali instituce společnosti, politiku a organizované náboženství, za ničitele čistoty jednotlivce. Pouze tito soběstační a silní jednotlivci mohli podle jejich názoru tvořit skutečnou komunitu.", "tgt_summary": "Der Begriff Transzendentalismus (auch Amerikanischer Transzendentalismus) bezeichnet eine in der Mitte des 19. Jahrhunderts unter dem Einfluss von Kant, Schelling und Coleridge in den Vereinigten Staaten von Intellektuellen um Ralph Waldo Emerson, George Ripley, Amos Bronson Alcott, Theodore Parker, Henry David Thoreau, Elizabeth Palmer Peabody und Margaret Fuller gegründete neuidealistische Bewegung. Der Transzendentalismus entwickelte sich vor allem im Umfeld der auf Antitrinitarismus und christlichem Rationalismus basierenden Bewegung des nordamerikanischen Unitarismus, den er wiederum stark prägen sollte. Der von Außenstehenden \"Transcendental Club\" genannte Gesprächskreis traf sich anfangs bei Emerson in Concord (Massachusetts), später bei Peabody in Boston.", "id": 2394155} {"src_title": "Aston Martin DB5", "tgt_title": "Aston Martin DB5", "src_document": [{"title": "Přehled verzí.", "content": "Většina z 1059 vyrobených kusů DB5 byla ve verzi Coupé. Další nabízené varianty byly:", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt ve filmech.", "content": "Poprvé James Bond řídil Aston Martin DB5 ve filmu Goldfinger z roku 1964, kde titulní roli ztvárnil Sean Connery. Soudobá DB5 byla použita na místo DB Mark III, kterou Bondovi v roce 1959 přisoudil autor knižní předlohy Ian Flemming. Auto s poznávací značkou BMT 216A bylo vybavené například kulomety, neprůstřelnými skly nebo vystřelovacím sedadlem spolujzdce. Pro natáčení byl použit jeden upravený tovární prototyp a jeden stejně upravený sériový vůz. Obě auta pak sloužila i při natáčení následujícího filmu z roku 1965 s názvem Thunderball. Jde o ukázkový příklad product placementu, který v 60. letech nebyl zdaleka tak běžný jako dnes. Znovu se DB5 objevila v sérii o Jamesi Bondovi ve filmu Zlaté oko (\"Goldeneye\") z roku 1995. Ve scéně následující po úvodní sekvenci ho řídí James Bond (hraje Pierce Brosnan) v honičce s Ferrari F355 GTS, které řídí Xenia Onatopp (hraje Famke Janssen). Pro natáčení byly použity celkem tři různé vozy, vůz je označen poznávací značkou BMT 214A. DB5 se stejnou poznávací značkou se vyskytla také v následujícím filmu Zítřek nikdy neumírá (\"Tomorrow Never Dies\") z roku 1997 a původně také v Jeden svět nestačí (\"The World Is Not Enough\") z roku 1999, nicméně příslušná scéna byla nakonec vystřižena. DB5 se také objevila ve filmu Casino Royale z roku 2006, kde ho James Bond (hraje Daniel Craig) vyhraje v pokeru, naposled se objevila v bondovce Skyfall (2012). Mezi další filmy, kde se objevila DB5 patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Aston Martin DB5 je sportovní model na pomezí třídy vozů GT britské značky Aston Martin. Vůz se vyráběl od roku 1963 do roku 1965. V současnosti patří mezi nejslavnější modely své značky díky četnému účinkování ve filmech s Jamesem Bondem. Model DB5 byl v podstatě pouhou evolucí předchozího typu DB4, především výkonnějšího provedení s názvem DB4 GT. Největší změnou bylo použití většího šestiválcového motoru o objemu 3 995 cm s třemi karburátory SU, případně Weber ve výkonnější verzi \"Vantage\" (ve výrobě od 1964). Převodovka byla pětistupňová manuální ZF, zpočátku však byla možnost také čtyřstupňové manuální převodovky vlastní konstrukce z DB4. Pro malý zájem byla ovšem brzy vypuštěna z nabídky. ", "tgt_summary": "Der 1963 vorgestellte Sportwagen Aston Martin DB5 des britischen Herstellers Aston Martin war eine überarbeitete Version des Vorgängertyps DB4. Besondere Aufmerksamkeit erfuhr der DB5 durch seine zahlreichen Auftritte in James-Bond-Filmen. Das Modell ist das wohl bekannteste Bondauto und wurde Mitte der 1960er Jahre durch die Filme \"Goldfinger\" und \"Feuerball\" populär. Nach einer Pause von dreißig Jahren wurde der Aston Martin als ikonographisches Element dieser Filmreihe wieder regelmäßig in den Bond-Filmen eingesetzt \"(GoldenEye, Der Morgen stirbt nie, Casino Royale, Skyfall,, ).\" ", "id": 1090693} {"src_title": "Rocky Balboa (film)", "tgt_title": "Rocky Balboa (Film)", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Rocky Balboa žije životem vdovce již přes 3 roky. Jeho syn Robert má dost práce se sebou a tak se Rocky stará o svou restauraci Adriana, kde po večerech vypráví hostům historky z ringů. Každý rok s Pauliem navštěvují místa, ve kterých něco zažili s Adrianou. Rocky na to rád vzpomíná, Paulie ne. Jednoho dne zhlédne počítačovou simulaci zápasu mezi ním v nejlepší formě a úřadujícím šampiónem těžké váhy, Masonem Dixnem. Podle simulace by Italský hřebec nad současným mistrem vyhrál. Rocky nesledoval zápas sám a lidé se začínají ozývat, že Mason Dixon by Rockyho nikdy neporazil a někteří dokonce tvrdí, že by to nezvládl ani proti současnému Balboovi. Mason Dixon o tom nechce ani slyšet. Rockyho považuje za svůj vzor boxera a ví, že 20 let je v kariéře více než únosné. Rocky sám přesto zažádá o boxerskou licenci, kterou mu komise nejprve nechce vydat, ale nakonec souhlasí. Je dojednán zápas, který se má nést v duchu exhibice. Rocky sám neví, jak to může dopadnout, protože věk dělá své. Přesto se ještě jednou pouští do tréninku. Se svým trenérem se shodnou, že nemá smysl si, v jeho věku, hrát na rychlost, práci nohou apod. a dohodnou se na strategii klasického silového boxu. Mezitím se také zlepšuje i vztah Rockyho s jeho synem, který otce podporuje. Během jednoho večera potkává Rocky v baru číšnici, ve které poznává Mariane. Mladou dívku ze sousedství, kterou kdysi zahnal domů, aby se netahala s pouličními existencemi. Rozhodne se jí doprovodit domů a Mariane ho následně podporuje v přípravách na zápas. Mason Dixon ještě před zápasem říká Rockymu, že to bere jako exhibici a nechce mu nic udělat, ale pokud Rocky udělá něco jemu, opře se do toho naplno. Dixon sice zápasit nechce, ale nebaví jej ani neustále snášet kritiku, že bojuje pouze proti slabým soupeřům a boxera 80. let by nikdy neporazil. Když zápas začne, Dixon několikrát Rockyho uzemní tak, že sám navrhuje přerušení zápasu. V druhém kole se ale nečekaně Rockymu daří udeřit Dixona a patrně mu zlomí ruku. Následně Balboa zasype Dixona údery a když končí druhé kolo, celé hlediště vytuší, že zde nemusí jít jenom o srandu, ale může se stát, že Balboa po 20 letech porazí šampióna. I členové obou týmů už tuší, že z bojovníků nebudou pouze symbolicky otírat pot, ale i krev. Odbíhají další a další kola se střídavým výsledkem. Při desátém, posledním kole Dixon Rockymu říká \"„Si starej blázen“\" a Balboa na to reaguje \"„Taky budeš“\". Dixon sráží Rockyho a doufá, že už zůstane na kolenou, ale Rocky se opět zvedá a vrací údery. V závěru kola jsou oba vyčerpáni a s gongem padají do sebe. Rocky děkuje Dixonovi a ten naopak jemu za zápas. Oficiálně je vyhlášen vítěz Mason Dixon, ale to je Rocky už u východu z arény a za silného skandování publika odchází neporažen.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Hudba vychází převážně z původních dílů. Její úpravy a mix zajistil opět Bill Conti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rocky Balboa je americký film z roku 2006, šesté a zatím poslední pokračování filmové série Rocky, navazující na snímky Rocky, II, III, IV, V. Scénář napsal a film režíroval představitel Rockyho Balboa \"Sylvester Stallone\". ", "tgt_summary": "Rocky Balboa (auch bekannt als Rocky VI) ist ein US-amerikanischer Boxerfilm von Regisseur und Schauspieler Sylvester Stallone aus dem Jahr 2006 und sechste Teil der Rocky-Filmreihe. Es hatte am 20. Dezember 2006 US-Premiere und kam am 8. Februar 2007 auch in die deutschen Kinos. Der Film ist eine Co-Produktion von Metro-Goldwyn-Mayer (MGM), Revolution Studios, Columbia Pictures Corporation, United Artists, Rogue Marble und Chartoff-Winkler Productions im Verleih der Sony Pictures Entertainment.", "id": 778584} {"src_title": "USS Hawaii (CB-3)", "tgt_title": "USS Hawaii (CB-3)", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Kýl lodě Hawaii byl položen v loděnici New York Shipbuilding Corporation v Camdenu ve státě New Jersey v květnu 1943 a slavnostně spuštěna na vodu byla v listopadu 1945. Standardní výtlak lodi byl 27 500 t., bojový 34 253 t.", "section_level": 1}, {"title": "Pohon a pancéřování (plán).", "content": "Pohonná jednotka se skládala z osmi kotlů a čtyř vysokotlakých turbín, které dodávaly lodi výkon až 153 000 ks co je asi 102 500 kW. Zásoba 3 619 tun paliva stačila při ekonomické rychlosti 15 uzlů na 12 000 námořních mil. Loď mohla dosáhnout nejvyšší rychlosti 33 uzlů. Pancéřování na lodi bylo 152-228 mm na bocích a méně důležité části (např. záď) ještě méně, na dělostřeleckých věžích a můstku od 279-330 mm. Paluba měla 50,8 mm. Pancéřování pod vodou nebylo vícevrstvé, čímž se lišila od bitevních lodí. I tak však bylo pancéřování lépší než na těžkém křižníku. Jednotka měla jen jediné kormidlo (jako křižník), které způsobovalo menší potíže při manévrování, hlavně při plné rychlosti. Počet šroubů byl čtyři.", "section_level": 1}, {"title": "Výzbroj (plán).", "content": "Hlavní výzbroj lodi byla ze tří trojhlavňových věží osazených děly ráže 305 mm (12\"/50). Sekundární výzbroj určená hlavně pro boj s lehčími hladinovými plavidly, jako jsou torpédoborce, lehké křižníky apod. se skládala z dvanácti dvouhlavňových věží ráže 127 mm, rozmístěných po dvou na bocích; dvě byly v ose plavidla každé vpředu druhá vzadu, nad dělostřelectvem hlavní ráže. Protileteckou výzbroj zastupovalo 56 kanónů ráže 40 mm, 34 kulometů ráže 20 mm. Za věží a před jediným komínem byly na bocích lodi nainstalovány dva katapulty pro letadla. Sesterská loď Guam mohl nést až čtyři letadla (Hydroplány) OS-2U Kingfisher, po roce 1945 Seahawk, nesl však jen dvě až tři.", "section_level": 1}, {"title": "Dohra.", "content": "Stavba USS Hawaii byla oproti své předchůdkyni, sesterské lodi Guam opožděna skoro o dva roky. Jelikož spuštěna byla až po válce a předpoklad do budoucna byl v použití lehčích hladinových lodí soustředěných kolem letadlové lodi, byla stavba USS Hawaii jako bitevního křižníku v únoru 1947 pozastavena. Později, koncem čtyřiceti let, se uvažovalo o přestavbě na raketový křižník. V únoru 1952 byla jednotka překlasifikována na CBC-1 (Command Ship) – velitelské plavidlo. Tento projekt byl však zrušen a jednotka byla v září 1954 znovu překlasifikována na CB-3. V dubnu 1959 byl jako nadbytečný prodán do šrotu.", "section_level": 1}], "src_summary": "USS Hawaii (CB-3) byla třetí lodí amerických bitevních křižníků třídy Alaska. Rozhodnutí o stavbě bylo zapříčiněno obavami USA z nasazení podobných typů Japonskem k ničení amerických konvojů. Jméno dostal podle tehdejšího teritoria, spolkového státu Havaj. USS je označení amerického námořnictva pro svá plavidla (\"United States Ship\"). CB je označení pro bitevní křižníky (Large Cruisers, Cruiser Battleship).", "tgt_summary": "Die USS Hawaii wurde am 3. November 1945 in der Werft New York Shipbuilding Corp. in Camden, New Jersey, vom Stapel gelassen. Getauft wurde die \"USS Hawaii\" von Mrs. Joseph R. Farrigton, der Frau des Abgeordneten des Territoriums Hawaii. Nach diesem Territorium bzw. dieser Inselgruppe, die später als der 50. US-Bundesstaat eingegliedert wurde, wurde das Schiff benannt. ", "id": 2177885} {"src_title": "9K135 Kornet", "tgt_title": "9K135 Kornet", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Tento komplet byl vyvinut konstrukční kanceláří KBP koncem osmdesátých let jako náhrada za PTRK 9K113 Konkurs. Dálkové navedení probíhá pomocí laserového paprsku zaměřeného na cíl. Tato moderní naváděcí soustava je obtížně rušitelná a navíc umožňuje zvýšení dosahu (na rozdíl od naváděcích soustav typu SACLOS s přenosem řídících signálů po vodiči, které sice nelze rušit, ale jejich dostřel je omezen délkou vodiče). Střela je vybavena účinnou tandemovou kumulativní hlavicí. Kromě toho byla vyvinuta verze s termobarickou hlavicí proti živé síle. Komplet Kornet byl vyvinut v přenosné i mobilní variantě. Mobilní verze rovněž tvoří výzbroj vozidla na bázi BMP-3, které je vybaveno výsuvným odpalovacím zařízením pro dvě PTŘS (palebný průměr činí 16 střel). Pro exportní účely byla vyvinuta přenosná verze Kornet-E. Integrální součástí jejího odpalovacího zařízení je zaměřovací a naváděcí jednotka se zdrojem laserového paprsku. Ve vývoji je odlehčená verze Kornet-MR s dosahem 2-2,5 km, která by výhledově měla nahradit PTRK Metis-M. Byl rovněž zkoušen modul Kliver se čtyřmi PTŘS 9M133 a 30mm automatickým kanonem na podvozku vozidla BMP-1 nebo BTR-80, do výzbroje však dosud nebyl zaveden.", "section_level": 1}, {"title": "Bojové nasazení.", "content": "Během invaze do Iráku v roce 2003 některé skupiny iráckých speciálních sil použily Kornet k útoku na americká obrněná vozidla, přičemž v úvodním týdnu války vyřadily nejméně dva tanky Abrams a jedno bojové vozidlo pěchoty Bradley. Ruské PTŘS Kornet se v určitém množství objevily v Jemenu v rukách povstaleckých Húsiů a úspěšně ničily tehdy nejnovější tanky Saúdské Arábie americké výroby M1A2S. Stejně tak se ukázaly být efektivní proti slabším exportním verzím Abramsu M1A2M v Iráku, kde jej úspěšně použil ISIS proti Abramsům ozbrojených sil Iráku. Kurdské jednotky v Sýrii Kornetem zničily několik tanků německé výroby Leopard 2. Hizbaláh s Kornetem zničil v několika zdokumentovaných případech izraelskou Merkavu.", "section_level": 1}], "src_summary": "9K135 Kornet (v kódu NATO AT-14 „Spriggan“, vývozní označení Kornet-E) je ruská protitanková řízená střela. Jedná se o raketový komplet dlouhého dosahu s dálkovým navedením po laserovém paprsku. Naváděná střela nese označení 9M133.", "tgt_summary": "Die 9K135 Kornet (, Kornett) ist eine sowjetische Panzerabwehrlenkwaffe. Die Lenkwaffe trägt die Bezeichnung 9M133. Der NATO-Codename lautet AT-14 Spriggan.", "id": 389028} {"src_title": "Douglas A-26 Invader", "tgt_title": "Douglas A-26", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Vznik A-26 byl motivován snahou vyvinout pro americké armádní letectvo letoun, který by nahradil stroje Douglas A-20, North American B-25 Mitchell a Martin B-26 Marauder. Celá iniciativa vznikla v lednu 1941 v El Segundo Division společnosti Douglas Aircraft Company. Tým konstruktérů zde navrhl středoplošník s křídlem s laminárním profilem a dvouštěrbinovými vztlakovými klapkami. Tato kombinace ve spojení s vhodnými pohonnými jednotkami měla přínést výkony, jimiž měl zvažovaný letoun překonat ostatní stroje podobné kategorie. Pokročilá byla rovněž koncepce obranné výzbroje sdružené ve dvou dálkově ovládaných věžích, zaměřovaných třetím členem osádky ze stanoviště za pumovnicí. Zde mohla být nesena i dvě letecká torpéda. A-26 měl mít příďový podvozek a dvojici dvouhvězdicových osmnáctiválcových motorů Pratt & Whitney R-2800 Double Wasp o výkonu 1471 kW.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Vývoj typu Douglas A-26 Invader byl zahájen koncem ledna 1941, v dubnu byla komisí schválena dřevěná maketa připravovaného stroje a 2. června 1941 byla podepsána objednávka na stavbu dvou prototypů. Prvním byl třímístný bitevní bombardér XA-26-DE s prosklenou přídí a druhým pak dvoumístný noční stíhací XA-26A-DE, kterým byla přidělena sériová čísla 41-19504 a 41-19505. O tři týdny později byla objednávka rozšířena o stavbu prototypu třímístného bitevního XA-26B-DE (s/n 41-19588), nesoucího silnou hlavňovou výzbroj integrovanou v přídi. První prototyp, XA-26-DE s/n 41-19504, poprvé vzlétl 10. července 1942 z letiště Mines Field. Za jeho řízením seděl pilot Benjamin „Ben“ Odell Howard. Zalétávání prototypů a letové zkoušky probíhaly vcelku úspěšně, jediné větší problémy byly zaznamenány s chlazením motorů R-2800-27. Po zařazení zbývajících dvou prototypů do letových testů bylo rozhodnuto, že noční stíhací verze nebude sériově vyráběna. První sériový letoun A-26B-1-DL byl postaven v závodě Long Beach v září 1943. Všechny stroje až do subvarianty A-26B-50-DL měly neprosklenou příď s šesti kulomety ráže 12,7 mm, i když u všech letounů mohla být instalována některá ze čtyř sad zbraní, které zahrnovaly i letecké kanóny ráže 35 mm nebo 75 mm. Pod křídlo mohly být montovány až čtyři schránky s další čtveřicí kulometů ráže 12,7 mm. Identické kulomety byly soustředěny v párech ve dvou otočných, dálkově ovládaných věžích. A-26 mohl nést až 2722 kg ve dvojité pumovnici a na závěsech pod křídlem. Některé exempláře poháněly motory R-2800-71 společnosti Ford, jiné pohonné jednotky tohoto výrobce, R-2800-79, montované do verze A-26B-45-DL a dalších, měly krátkodobý výkon až 1743 kW docílený vstřikováním vody do válců. Vývoj A-26 pokračoval dále přímo na výrobní lince. U Invaderů z pozdějších výrobních bloků byly montovány tři kulomety do každé poloviny křídla, které nahradily přídavné schránky. Od výrobního bloku A-26B-30-DL byl uplatněn nový kryt pilotní kabiny bez rámování. Od bloku A-26B-50-DL zavedla firma Douglas novou instalaci hlavňové výzbroje v přídi, která zahrnovala 8 kulometů a pod každou polovinou křídla mohlo být zavěšeno sedm raket HVAR ráže 127 mm. Tuto výzbroj neslo posledních 535 A-26B, avšak někdy byly vypouštěcím zařízením vybaveny i starší Invadery B, nebo i verze C. Pět kusů verze A-26C-DL s prosklenou přídí bylo vyrobeno v Long Beach, dalších 1086 A-26C-DT v závodech v Tulse. Všechny stroje -DL a prvních 752 z Tulsy nesly jak střelecké věže, tak i dva pevné kulomety zabudované v pravé straně přídě. Malý počet letounů byl upraven pro fotografický průzkum s označením FA-26C. Některé z nich měly také zařízení pro radiolokační a radiotechnický průzkum. S ukončením války došlo ke zrušení velkých objednávek na produkci dalších Invaderů, které si však udržely bojovou hodnotu hluboko do 60. let 20. století. Následně se typ dočkal i řady speciálních modifikací a úprav, například B-26K zalétaný v únoru 1963.", "section_level": 1}, {"title": "Bojové použití.", "content": "Na jaře roku 1944 byly čtyři A-26B-5-DL nasazeny k získání prvních zkušeností ve skutečných bojových podmínkách na Nové Guineji. Přezbrojování na Invadery bylo ve větším měřítku uskutečňováno od listopadu 1944. V omezeném množství operovaly u 8. letecké armády, u 12. letecké armády v Itálii a zdokonalené verze pak od jara 1945 u 5. a 7. letecké Armády v Tichomoří. Douglas A-26 Invader se účastnil i války v Evropě, kde se podporoval postup amerických pozemních jednotek (byly jimi vyzbrojeny jednotky spadající pod 9. (taktickou) leteckou armádu; někdy uváděné tvrzení o účasti na bombardovací ofenzívě proti Třetí říši je mylné). Po ukončení druhé světové války byla jeho výroba ukončena, ale díky své kvalitě se účastnil bojů v Korejské válce (přes 450 kusů) a válce ve Vietnamu, kde prováděly noční útoky na Ho Či Minovu stezku a další oblasti v týlu. Ještě v roce 1977 mělo Invadery ve výzbroji šest států.", "section_level": 1}], "src_summary": "Douglas A-26 Invader (mezi roky 1948 až 1965 značený B-26 Invader) byl americký dvoumotorový bombardovací a bitevní letoun, který se účastnil nejen bojů v druhé světové válce, ale byl nasazen i ve válce v Koreji a ve Vietnamu.", "tgt_summary": "Die Douglas A-26 Invader war ein zweimotoriger leichter Bomber aus US-amerikanischer Produktion, der in verschiedenen Versionen (unter anderem A-26, B-26, A-26A) sowohl im Zweiten Weltkrieg wie auch im Korea-, im Portugiesischen Kolonial-, im Vietnamkrieg sowie während der Kongo-Krise eingesetzt wurde. Der Erstflug der XA-26 fand am 10. Juli 1942 statt, die letzte Maschine wurde 1972 ausgemustert. Ungewöhnlich für die damalige Zeit war die Auslegung mit nur einem Piloten (also keine der damals üblichen Doppelsteuerungen) und mit ferngesteuerten MGs in zwei Türmen. Beeindruckend war die Anzahl der starren Rohrwaffen. Die Versionen mit unverglastem Rumpfbug trugen sechs, später acht 12,7mm-MGs in der Nase, in den Tragflächen konnten weitere sechs Waffen eingebaut werden. Wahlweise waren stattdessen auch acht Tragflächen-MGs in vier Doppelbehältern unter den Tragflächen möglich. somit konnte die maximale Bewaffnung sechzehn starre MGs und vier ferngesteuerte MGs betragen. ", "id": 105845} {"src_title": "Brunnerova žláza", "tgt_title": "Brunner-Drüsen", "src_document": [{"title": "Histologie.", "content": "Svou stavbou jsou to složené, tubulární (podle jiných zdrojů spíše tuboalveolární) žlázy tvořené buňkami mukózního typu. Znamená to, že trubičkovitý vývod se větví na menší a menší tubuly, přičemž každý z nich je zakončen víceméně samostatnými jednotkami schopnými vytvářet sekret. Mukózní buňka je zase typická tím, že vylučuje látky hlenovité konzistence. Mimo to však byl v této žláze popsán i výskyt serózních buněk. Vývody obvykle prochází skrz hladkou svalovinu (\"lamina muscularis mucosae\") ve stěně dvanáctníku a vyúsťují v Lieberkühnových kryptách, u některých savců přímo do lumen dvanáctníku. Studie na potkanech, využívající světelnou mikroskopii popisují značně variabilní vzhled exokrinních buněk Brunnerovy žlázy, což zřejmě souvisí s existencí několika fází v dozrávání těchto buněk a ve vývoji jejich exokrinní funkce. Zatímco některé se jeví jako bazofilní buňky téměř bez jakýchkoliv granul, s bazálně umístěným jádrem a nad ním uloženým Golgiho aparátem, jiné buňky mají svou apikální část zcela přecpanou váčky. Elektronmikroskopické studie ukazují, že buňky jsou usazeny na bazální lamině, pod níž je kolagenní vrstva pojiva. Bazální a laterální části membrány jsou vždy rovné, zatímco apikální část se jeví jako zvlněná do několika klkovitých výběžků. V laterální membráně jsou přítomny buněčné spoje charakteristické pro většinu podobných žláz, nicméně mezi buňkami se do jisté míry udržují intercelulární štěrbiny. Je uváděn značný rozvoj Golgiho aparátu, lysozomů, sekrečních granulí, drsného endoplazmatického retikula a početné mitochondrie. Jádro je vejčitého tvaru, obsahuje někdy značně velká jadérka.", "section_level": 1}, {"title": "Sekret.", "content": "Hlenovitý sekret Brunnerových žláz je bohatý na glykoproteiny a obsahuje především oligosacharidy O-vázané na proteinové jádro. U člověka se označují jako glykoproteiny III. třídy, zřejmě se jedná o produkt genu MUC6. Mimo mucin jsou v sekretu obsaženy hydrogenuhličitanové ionty a různé další látky (epidermální růstový faktor, trefoil peptidy, baktericidní látky, inhibitory proteináz a některé lipidy). Hlavní funkcí sekretu je evidentně ochrana citlivé sliznice, nicméně celá řada látek v něm obsažených hraje roli i v imunitní obraně, buněčné proliferaci a diferenciaci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Brunnerova žláza (též duodenální žláza) je systém drobných exokrinních žláz v podslizniční vrstvě dvanáctníku, jež produkují zásaditý sekret (pH 8,1–9,3). Ten chrání sliznici před kyselou žaludeční šťávou a neutralizuje ji tak, aby mohlo správně probíhat trávení pomocí pankreatických enzymů. Žlázy tohoto typu jsou plně vyvinuty pouze ve dvanáctníku savců, ačkoliv někteří autoři popisují podobné struktury (na pomezí žaludku a střeva) i u ptáků. K masivnímu rozvoji těchto žláz dochází zejména u býložravců, méně patrné jsou u všežravců a masožravců. Brunnerova žláza je pojmenována po Johannovi Conradovi Brunnerovi, švýcarském anatomovi, který je v roce 1687 popsal (jiné zdroje uvádí, že je již v roce 1679 popsal Johann Jakob Wepfer).", "tgt_summary": "Die Brunner-Drüsen (\"Glandulae duodenales\"), genannt auch Brunnersche Drüsen, sind muköse Drüsen mit verzweigten tubuloalveolären Drüsenschläuchen aus einschichtigem kubischen Epithel, die in die Krypten des Duodenums (Zwölffingerdarm) münden. Sie liegen unterhalb der Lamina muscularis mucosae in der Tela submucosa und durchbrechen diese. ", "id": 1174201} {"src_title": "Lokomotiva 180", "tgt_title": "ČSD-Baureihe E 669.0", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Poté co se ukázalo, že původní teze univerzální lokomotivy pro osobní i nákladní dopravu u řady 140 selhala kvůli nedostatečné tažné síle a výkonu, objednaly si ČSD nový typ lokomotivy s vyšším výkonem a šesti nápravami, které by lépe vyhovovaly náročným podmínkám na trati Praha – Košice. Původní provedení lokomotiv bylo se šesti elektromotory s výkonem 508 kW a převodovým poměrem pro rychlost 120 km/h. Přestože lokomotivy předvedly velmi dobré výkony a v dopravě těžkých rychlíků předčily slabší řadu 140, ukázalo se, že jejich výkon a tažná síla způsobuje hodně problémů s přetrháváním šroubovek (součást spojovacího ústrojí mezi vagony). Proto byly u jedné lokomotivy dosazeny nové motory s nižším výkonem 435 kW, které byly později dosazeny na lokomotivy řady 181 a na tomto stroji byly pro tento účel vyzkoušeny (celkový výkon lokomotivy poklesl na 2 610 kW). Druhé lokomotivě byl rovnou dosazen nový typ podvozku a výkon zůstal na 3 048 kW. Tím byla také oběma strojům snížena maximální rychlost na 90 km/h. Vzhledem k tomu že šlo o prototypové stroje, dále výroba nepokračovala a zdokonalená verze byla rovnou vyrobena pod novou řadou E 669.1 (181). Kromě dvou prototypových strojů pro ČSD byly vyrobeny dva další téměř shodné pro Sovětský svaz (řada ČS2, tovární typ Škoda 25E). Na ně poté navázala sériová výroba.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Lokomotiva má ocelovou lokomotivní skříň po jedné straně s žaluziemi kvůli nasávání chladicího vzduchu (první použití tohoto systému v Československu). Pohání ji šest elektromotorů, pro každou nápravu jeden. Na obou koncích lokomotivní skříně jsou stanoviště strojvedoucího se čtyřdílnými čelními okny. Regulace výkonu je klasická odporová (principiálně shodná s řadou 140) – strojvedoucí vyřazováním rozjezdových odporů volí jednotlivé jízdní stupně a může tak regulovat výkon lokomotivy. Brzdová výstroj sestává z přímočinné a samočinné tlakové brzdy a zajišťovací ruční brzdy.", "section_level": 1}, {"title": "Provoz.", "content": "Lokomotivy byly od výrobce předány do depa Praha hlavní nádraží, kde podstoupily první zkoušky v rychlíkové dopravě. Po rekonstrukci a snížení rychlosti byly předány do České Třebové s určením pro těžkou nákladní dopravu. Zde se již naplno osvědčily a po boku novějších strojů sloužily bez problémů po mnoho let. První prototyp byl koncem 80. let odstaven a navržen na zrušení, ale v souvislosti s plánovanými oslavami 150 let železnice v České Třebové v roce 1995 prošel hlavní opravou s uvedením do původní podoby. Druhý stroj stále sloužil v běžné nákladní dopravě (především na tratích do Pardubic, Hradce Králové a Nymburka) a stejně jako „jednička“ obdržel historický nátěr. Takto byl příležitostně provozován až do roku 2001 a poté zařazen do muzejních sbírek. Dnes již není provozní a je uchováván v depozitáři NTM v Chomutově. Starší stroj zůstává v provozním stavu v České Třebové pro občasné historické jízdy.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Jako první šestinápravové elektrické lokomotivy ze Škody se staly oba stroje řady 180 základním kamenem vývoje těžkých nákladních lokomotiv minimálně na dvě desetiletí dopředu. Mnohá konstrukční řešení na nich poprvé vyzkoušená byla později s úspěchem využita v dalších typech, naopak některé principy (např. vícedílná čelní okna, koncepce chlazení) již znovu uplatněny nebyly. Přesto se po provedených úpravách staly spolehlivými a užitečnými pro nákladní vlaky. Vychází z nich novější řady 181, 182 a 183.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lokomotiva řady 180 je elektrická lokomotiva na stejnosměrný proud určená především pro nákladní dopravu. V počtu dvou kusů ji vyrobila plzeňská firma Škoda v letech 1958 a 1959 pod továrním označením Škoda 23E. Jednalo se o prototypové stroje, na něž poté navázala výroba dalších typů lokomotiv.", "tgt_summary": "Die Baureihe E 669.0 (ab 1988: Baureihe 180) ist eine sechsachsige elektrische Güterzuglokomotive der einstigen Tschechoslowakischen Staatsbahn ČSD für das 3 kV-Gleichstromsystem im Norden und Osten der ehemaligen Tschechoslowakei. Sie entstand als Weiterentwicklung aus der vierachsigen Baureihe E 499.0. ", "id": 771449} {"src_title": "Éric Bernard", "tgt_title": "Éric Bernard", "src_document": [{"title": "Kariéra před Formulí 1.", "content": "V roce 1976 začal závodit na motokárách, kde v následujících sedmi letech získal 4 tituly mistra Francie. V roce 1983 se zúčastnil závodnické školy na okruhu Paul Ricard, v závěrečné soutěži Volant Elf porazil budoucí piloty F1 Jeana Alesiho a Bertranda Gachota. Díky této výhře získal sponzory pro sezonu 1984 ve Formuli Renault, kde napoprvé skončil 4 a následující rok zvítězil. V roce 1986 vstoupil do francouzské Formule 3, kde se následující rok stal šampionem a v první roce skončil druhý za Jeanem Alesim. Roku 1988 přestoupil do Formule 3000.", "section_level": 1}, {"title": "Formule 1.", "content": "Roku 1989 dostal nabídku od francouzské stáje Larrousse zaskočit v Grand Prix Francie 1989 za Yannicka Dalmase a této hozené rukavice využil, během závodu se pohyboval okol pátého místa, avšak několik kol před koncem jej zradil motor Lamborghini a Bernard dojel až jedenáctý. Nastoupil i do následující Grand Prix Velké Británie 1989 a poté se vrátil do Formule 3000. Díky svému debutu získal závodní sedačku u Larrousse i pro sezonu 1990. Díky 6. příčce v Grand Prix Monaka 1990 si připsal svůj první bod, nejlepším výsledkem se stala 4. pozice v Grand Prix Velké Británie 1990. Rozhodl se zůstat i pro rok 1991, ovšem tým se dostal do problémů, ztratil dodavatele motorů Lamborghini, který přešel k týmu Modena team, další katastrofou způsobila FIA, která v zimě mezi sezonami odebrala týmu body získané v roce 1990, což způsobilo, že tým opustila valná většina sponzorů. Přes nepřízeň okolí získal Bernard 6. příčku v Grand Prix Mexika 1991. Poprvé v kariéře se nedokázal kvalifikovat do závodu (Grand Prix Itálie 1991). To horší teprve mělo přijít, v Grand Prix Japonska 1991 si ve volném tréninku zlomil nohu a sezona pro něj skončila. Většinu sezony 1992 strávil rekonvalescencí. Následují rok mu jeho dlouholetý sponzor Elf zajistil místo testovacího jezdce u týmu Ligier, pro který závodil většinu roku 1994, kdy získal své nejlepší umístění v kariéře, skončil třetí v Grand Prix Německa 1994, potom jej nahradil Johnny Herbert a Bernard se přesunul k Britovu bývalému zaměstnavateli Lotusu. Poslední sezonu ve F1 chtěl prožít opět ve stáji Larrousse, avšak tým zkrachoval dříve než sezona začala.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra po F1.", "content": "Po odchodu z královské disciplíny jezdil ve sportovních vozech, účastnil se sérií GT a ALMS.", "section_level": 1}, {"title": "Kompletní výsledky ve Formuli 1.", "content": "tučně vyznačené závody znamenají zisk pole position, závody vyznačené kurzívou zajetí nejrychlejšího kola v závodě", "section_level": 1}], "src_summary": "Éric Bernard (* 24. srpna 1964, Martigues) je bývalý francouzský automobilový závodník, ve formuli 1 jezdil za týmy Ligier, Larrousse a Lotus.", "tgt_summary": "Éric Bernard (* 24. August 1964 in Martigues nahe Marseille) ist ein ehemaliger französischer Automobilrennfahrer. Er startete zwischen 1989 und 1994 in der Formel 1.", "id": 37441} {"src_title": "István Bethlen", "tgt_title": "István Bethlen (Politiker)", "src_document": [{"title": "Počátek kariéry.", "content": "István Bethlen pocházel za šlechtické rodiny. v roce 1901 byl poprvé zvolen do parlamentu za liberalisty. Za první světové války působil jako vládní komisař v Sedmihradsku. Na začátku roku 1919 založil Stranu národního sjednocení, která stála na křesťansko-nacionálních principech. Tato strana byla vedena magnáty a starými politiky, kteří usilovali o obnovení předválečných poměrů. V tomtéž roce se účastnil pařížské mírové konference, kde se snažil vyjednat příznivější mírové podmínky pro Maďarsko. Po vyhlášení Maďarské republiky rad, vedené Bélou Kunem, se uchýlil do Vídně a stal se hlavním představitelem protibolševického Maďarského národního výboru a zde navázal kontakty také s Miklósem Horthym.", "section_level": 1}, {"title": "Předseda vlády.", "content": "Po té co byla poražena komunistická revoluce a také pokus o navrácení trůnu Karlu IV. (rakouský Karel I.), se v dubnu 1921 stal Bethlen předsedou nové vlády. Ta uklidnila situaci a obnovila ústavní řád. Systém, který byl nastolen, nesl znaky neokonzervatismu stavějící na křesťanských základech a odmítající liberalismus, socialismus a bolševismus. K zajištění autoritářského režimu byl vydán nový volební zákon, který pouze upravil předválečné uherské omezené volební právo, dále byla v roce 1922 vytvořena vládní strana spojující pravicové a středové strany. S opozičními sociálními demokraty byla uzavřena dohoda o loajalitě. Prostřednictvím volební manipulace, rozdáváním postů ve státní správě a změnou volebního zákona zajistil své příznivce. Bethlen byl také schopný spojit dva nejsilnější faktory v maďarské společnosti, bohaté především židovské průmyslníky v Budapešti a dřívější vrchnost ve venkovských oblastech Maďarska, do trvalé koalice, čímž účinně kontroloval vzestup fašismu v zemi po dobu deseti let. Ekonomickou stránku se podařilo Bethlenovi zlepšit především díky půjčkám ze zahraničí, z Itálie a Velké Británie. 20. léta byla tedy dobou relativní hospodářské a politické stability. V zahraniční politice prolomil maďarskou mezinárodní izolaci v roce 1927 podepsáním smlouvy o přátelství a spolupráci s fašistickou Itálií. V roce 1931 pak byla uzavřena ještě smlouva s Rakouskem, čímž byly založeny základy pozdějšího Římského paktu. I přes velkou snahu hraběte Bethlena nedosáhli Maďaři revize Trianonské mírové dohody, také se mu nepodařily zlepšit vztahy s okolními státy, které byly součástí Malé dohody.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr života.", "content": "Kvůli narůstající hospodářské krizi a rostoucím rozporům ve vládní straně Bethlen v srpnu 1931 na svou funkci premiéra rezignoval. Rychle ho vystřídal Horthy. V poslanecké sněmovně ovšem Bethlen zůstal a stal se kritikem sílících fašistických tendencí a přílišné závislosti na Německu. Za druhé světové války založil i s jinými šlechtici protifašistický opoziční klub. Apeloval na Horthyho, aby se dále Maďarsko nekompromitovalo, aby byly zastaveny deportace židů. Také se neúspěšně snažil o uzavření separátního míru se spojenci. Od roku 1944 byl nucen schovávat se u přátel na venkově, nicméně po obsazení Maďarska sovětskými vojsky byl internován a odvezen do Moskvy, kde také 5. října 1946 zemřel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hrabě István Bethlen (* 8. října 1874 Gernyeszeg – 5. října 1946 Moskva) byl maďarský politik, ve 20. letech 20. století předseda vlády.", "tgt_summary": "Graf István Bethlen von Bethlen [] (* 8. Oktober 1874 Gernyeszeg, Siebenbürgen, Österreich-Ungarn; † 5. Oktober 1946? in oder bei Moskau) war ein ungarischer Politiker und von 1921 bis 1931 ungarischer Premierminister.", "id": 2459306} {"src_title": "Nakadžima G8N", "tgt_title": "Nakajima G8N", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Požadavky na tento stroj byly Generálním štábem letectva japonského námořnictva zadány na jaře roku 1942. Nový letoun měl dosahovat rychlosti 593 km/h s dostupem převyšujícím 8000 m, kam měl vystoupat během 20 min, a doletem 7410 km. Stroj měl navíc přežít útoky nepřátelské protiletadlové obrany díky pancéřování a obranné výzbroji. Již před přijetím definitivních požadavků stály ve vývojových dílnách Nakadžimy dvě dřevěné makety v měřítku 1:1. Křídlo mělo laminární profil a dělené štěrbinové klapky, trup byl určen pro sedm až deset členů osádky.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Ve výrobních halách společnosti Nakadžima v Koizumi byly v období od října 1944 do 13. června 1945 dokončeny čtyři prototypy letounu označeného Nakadžima G8N1 Renzan. První z nich vzlétl 23. října 1944 kdy za jeho řízení usedl zkušební pilot Haruo Suemaca. V lednu roku následujícího byla objednána sériová výroba. Pohon zajišťovaly dvouhvězdicové osmnáctiválce Nakadžima NK9K-L Homare 24, jejichž výkon byl ve vyšších letových hladinách posílen turbokompresory Hitači 92. Letové testy probíhaly na letišti Misawa v severní části ostrova Honšú, mimo dosah náletů B-29. Američané letounu přidělili kódové jméno Rita, v japonském námořnictvu byl letoun označován jako pozemní útočný letoun typ 18 (一八試陸上攻撃機). V prosinci 1944 byl do zkoušek zařazen v pořadí druhý vyrobený prototyp, který se od svého předchůdce lišil velkými vstupy sání vzduchu do turbokompresoru na spodní části krytu motorů. Od třetího prototypu bylo prosklení přídě rozšířeno okénky zlepšujícími výhled. Letoun měl tři kanónové věže nad trupem, pod trupem a na zádi, přičemž v každé z nich byly instalovány dva kanóny typ 99 ráže 20 mm. Dále měl tři kulometná střeliště na přídi a na obou bocích, která byla vyzbrojena kulomety typu 2 ráže 13 mm. Předpokládaná produkce měla dosáhnout počtu šestnácti prototypů dodaných spolu s dalšími dvaatřiceti předsériovými stroji do září 1945. 13. června 1945 však padlo rozhodnutí ve výrobě G8N1 nepokračovat, přestože ve výrobních halách stály čtyři rozpracované Renzany. Čtvrtý funkční prototyp testovali po válce Američané, kteří zjistili, že tento stroj je sice lepší, než jejich bombardér B-17, ovšem kvalit létající superpevnosti B-29 nedosahuje. Po několika letech chátrání na okraji letecké základny Wright Patterson byl sešrotován.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "Údaje dle", "section_level": 1}], "src_summary": "Nakadžima G8N Renzan (: 中島 G8N 連山, : \"Horské pásmo\") byl čtyřmotorový pozemní dálkový bombardovací středoplošník japonského císařského námořního letectva vzniklý ve druhé světové válce.", "tgt_summary": "Die Nakajima G8N Renzan (deutsch \"Gebirgszug, Bergkette\") war ein japanischer Bomber aus dem Zweiten Weltkrieg, der nie in Dienst gestellt wurde. Sein alliierter Codename war \"Rita\".", "id": 546315} {"src_title": "15 minut", "tgt_title": "15 Minuten Ruhm", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Film začíná tím, že Emil Slovak a Oleg Razgul přijíždí do Ameriky. Vrací se, aby si vyzvedli svůj podíl z dávné loupeže. Jenže brzy zjistí, že peníze jsou dávno pryč. Rozhodnou se pomstít a jejich bývalý partner, po kterém žádají peníze, za to zaplatí životem. Smrtelně pobodají i jeho ženu a Oleg to všechno natočí na jeho novou ukradenou kameru. Sousedka je všemu svědkem, ale stihne utéct dřív než ji stihnou dostat. Emil pak vypálí celý dům, aby skryl zločin. Vyšetřovatel žhářství Jordy Warsaw je ihned volán k případu. Na místo se ale dostává i velmi známý detektiv Eddie Flemming. Je zaskočen brutalitou tohoto zločinu a způsobem jakým byl zamaskován. Spojí se s kolegou ze žhářství a společně se vydávají po stopě zločinců. V první řadě musí najít svědkyni, která celou vraždu viděla. Jenže jí nehledají jen oni, ale i oba vrazi. Také je napadne, že by mohli materiál, který natočili prodat do televize. Flemming sice dívku dostihne, ale tu už sledují zabijáci a najdou si také detektiva. Přijdou si pro něho domů a slibují mu, že ho zabijí a výslednou nahrávku z vraždy prodají do televize. Nakonec se ukáže, jaký je Emil psychopat a Flemminga opravdu zabije. Nahrávku prodá za milion dolarů Robertu Hawkinsonovi z Top Story. Warsaw a celá policie se rozčiluje, že to chce Robert zveřejnit. Když se vše vysílá, jsou Emil a Oleg v Planet Hollywood, jenže během toho v nich ostatní diváci poznají vrahy a vypukne panika. Warsaw tam ihned přijíždí a zatkne Emila, zatímco Oleg mu utíká. Ale místo toho, aby vzal vraha na policejní stanici, zaveze ho na opuštěné skladiště, aby ho zabil. Policie ale přijela právě včas a vzala Emila pryč. Všechno vychází podle plánu, je totiž teď celebritou a k tomu nepříčetný. Jeho právník přijímá práci za 30% honoráře z výdělku Emilovy story. Mezitím Oleg žárlí na Emilův úspěch. Oleg totiž ví, že Emil svůj zjev psychopata pouze předstírá a drží v ruce trumf, nahrávku s tím, jak Flemingovi Emil vysvětluje pohnutky svých zločinů a šílenosti. Vyhledá Roberta a dá mu video, a tak se ukazuje, jak je zatčený úplně normální. Robert to oznámí Emilovi, který se naštve, najednou srazí policistu a střelí Olega. Vezme si jako rukojmí Flemmingovu snoubenku. Jenže ho policie obklíčí a Warshaw ho tuctem ran střelí do hrudníku. Jeden z policistů ale zjistí, že Oleg stále žije, a tak se za ním vydají. Tam ale právě doznívá pár posledních slov na snímku, který Oleg natočil, než se zabil.", "section_level": 1}], "src_summary": "15 minut je americký akční thriller z roku 2001, kde hrají Robert De Niro, Edward Burns nebo český herec Karel Roden. Roden zde dostal od režiséra Herzfelda prostor a má zde několik česky mluvených scén.", "tgt_summary": "15 Minuten Ruhm (\"15 Minutes\") ist ein US-amerikanischer Actionfilm von John Herzfeld aus dem Jahr 2001. Der New Yorker Polizist Eddie Flemming (Robert De Niro) wird dank seiner spektakulären Verhaftungen gern in Talkshows eingeladen. Als zwei Killer ihre brutalen Morde filmen, um sie dann an den meistbietenden Sender zu verkaufen, wodurch sie sich Reichtum und Berühmtheit erhoffen, setzt Flemming alles daran, mit Hilfe des Brandschutzexperten Jordy Warsaw (Edward Burns), die Täter zu überführen.", "id": 2157751} {"src_title": "Jan Josef Valdštejn", "tgt_title": "Johann Josef von Waldstein", "src_document": [{"title": "Veřejná činnost.", "content": "Byl mladším synem Arnošta Josefa z Valdštejna (1654–1708) a jeho manželky Marie Anny Kokořovcové (1651–1687). Absolvoval kavalírskou cestu a krátce po dosažení zletilosti byl jmenován říšským dvorním radou (1706), dosáhl také čestných hodností císařského komořího a tajného rady. V letech 1720–1731 byl nejvyšším maršálkem Českého království a od roku 1724 zároveň prezidentem komerčního kolegia. Na rozdíl od svých současníků z řad šlechty, kteří do vysokých zemských úřadů promítali své osobní ambice a snahu o zvýšení rodové prestiže, Jan Josef z Valdštejna vysoké posty využíval k hospodářskému rozvoji celé země, tak jak to činil i na svých soukromých statcích. Dvakrát byl také principiálním komisařem u českého zemského sněmu (1724, 1727–1728). Jako nejvyšší zemský maršálek a zároveň dědičný nejvyšší kraječ Českého království měl důležitou ceremoniální úlohu v době korunovace Karla VI. českým králem (1723). Kvůli postupující nemoci (trpěl dnou, na jejíž následky nakonec předčasně zemřel) se nemohl zúčastnit všech slavností spojených s korunovací, ale zásadním aktům byl přítomen. V srpnu 1723 navíc císaře s celým dvorem hostil na zámku v Lánech. Díky svému mimořádnému zájmu o hospodářství žil převážně na svých statcích v Čechách, zatímco pobytům u dvora se vyhýbal. Přesto řadu let usiloval (neúspěšně) o získání prestižního Řádu zlatého rouna a využíval k tomu přátelských kontaktů ve Vídni (Alois Tomáš Harrach).", "section_level": 1}, {"title": "Majetkové a finanční poměry.", "content": "Již jako desetiletý se stal univerzálním dědicem majetku svého strýce, pražského arcibiskupa Jana Bedřicha z Valdštejna (1645–1694), který mu odkázal Duchcov a Horní Litvínov. Toto panství po dobu jeho nezletilosti spravoval otec Arnošt Josef. Jan Josef převzal správu Duchcova v roce 1707, krátce nato po otci zdědil Křivoklát, Nižbor, Krušovice a Lány na Rakovnicku, k tomuto dominiu náležela také městečka Nové Strašecí a Unhošť (1708). O Křivoklát projevila vzápětí zájem dvorská komora, která měla na základě smlouvy z roku 1685 předkupní právo, Valdštejnem požadovaná částka 600 000 zlatých ale přesahovala možnosti komorní pokladny, takže z případného prodeje sešlo. Jan Josef ještě téhož roku 1709 připojil ke Křivoklátu panství Petrovice zakoupené za 100 000 zlatých. Po starším bratrovi převzal v roce 1722 seniorátní fideikomis Třebíč a také Valdštejnský palác v Praze. Naproti Valdštejnskému paláci již v roce 1709 koupil dva domy, které nechal přestavět na palác, dnes známý jako Pálffyovský. Mimoto v Celetné ulici koupil v roce 1714 dům U Tří králů. Po vzoru svého otce se od mládí zabýval hospodářskou problematikou a ekonomice svých statků věnoval značnou pozornost. Významné aktivity Jana Josefa z Valdštejna jsou spojeny s Horním Litvínovem, který se za jeho éry stal významným centrem textilního průmyslu. Hornímu Litvínovu vymohl v roce 1715 povýšení na městečko, téhož roku zde založil manufakturu na výrobu sukna. Horní Litvínov pak zaznamenal výrazný nárůst v počtu obyvatel a v manufaktuře pracovalo téměř 400 dělníků. Po otci převzal železářské podnikání v Nižboru, kde se za války o španělské dědictví vyráběly zbraně. I po válce podporoval v okolí Nižboru železné hamry. Mimoto vstoupil do konsorcia, které těžilo zlato v okolí Jílového u Prahy. V kontextu s dalšími aktivitami se jeví jako nevýznamná těžba rumělky na Berounsku. Stejně jako většina tehdejší šlechty byl Jan Josef z Valdštejna celý život značně zadlužen a úvěrové zatížení se pohybovalo v řádech statisíců zlatých. Na rozdíl od svých současníků však úvěry nevyužíval jako spotřební, ale investiční. Podobně jako jeho otec Arnošt Josef se tak zařadil k úspěšným hospodářům z řad aristokracie v 18. století. Díky obrovské hodnotě zděděných statků a vysokým finančním výnosům (jen na panství Křivoklát se odhadoval ročně na cca 40 000 zlatých) neměl potíže nové úvěry získávat a bez problémů je splácel.", "section_level": 1}, {"title": "Stavebník a mecenáš.", "content": "Jako zadavatel soukromých i veřejných staveb zanechal největší stopu v Duchcově, který byl jeho hlavním sídlem. Pokračoval ve výstavbě zámku započaté jeho předchůdci, za jeho éry se na úpravách zámku podílel O. Broggio, k sochařské výzdobě byli přizváni M. B. Braun a F. M. Brokoff, francouzskou zahradu projektoval J. F. Schor. Z osobní iniciativy Jana Josefa vznikl hlavní sál s výjevy z historie rodu Valdštejnů, které namaloval V. V. Reiner. Reiner je také autorem fresky v dnes již neexistujícím kostele Nanebevzetí Panny Marie v sousedství hraběcího špitálu (F. M. Kaňka). Po požáru Duchcova nechal na vlastní náklady vystavět novou radnici (1711). Mohutnou stavební činnost vyvinul na panství Petrovice, které získal v roce 1709. Během několika málo let zde nechal postavit zámek, kostel Navštívení Panny Marie, faru, školu, ovčín a sýpku. V okolí Křivoklátu byl v roce 1720–1724 přestavěn hrad v Nižboru na barokní zámek, v roce 1728 byl postaven zámek v Krušovicích a nakonec došlo i k rozšíření zámku v Lánech (1730–1731), který byl vedle Duchcova oblíbeným rodinným sídlem. Některé stavby z doby Jana Josefa z Valdštejna dnes již neexistují, jedná se například o areál hospodářského dvora s kostelem sv. Petra a Pavla (O. Broggio) v obci Liptice, která zanikla v roce 1976 v souvislosti s rozšiřováním těžby uhlí. Zbořen byl také hraběcí špitál s kaplí Nanebevzetí Panny Marie v Duchcově, hodnotná freska V. V. Reinera byla ale umístěna v nově vystavěném zahradním pavilónu. Kostel svatého Šimona a Judy v Zabrušanech poblíž Duchcova původně z let 1723–1728 postavený na oslavu vítězství v jednom majetkovém soudním sporu musel ustoupit těžbě uhlí již počátkem 20. století, místní obyvatelé si ale vymohli vybudování jeho repliky. Z drobnějších sakrálních památek vyniká socha sv. Jana Nepomuckého u obce Nový Dům poblíž lánského zámku. Vznikla v roce 1723 na upomínku návštěvy císařského páru v Lánech. Mimoto Jan Josef z Valdštejna financoval výstavbu čtvrté kaple na poutní cestě od pražské Lorety do kláštera v Hájku.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "V lednu 1706 se oženil se svou vzdálenou sestřenicí Eleonorou Marií z Valdštejna (1687–1749), dcerou významného diplomata Karla Arnošta z Valdštejna. Eleonora Marie byla po otci spoludědičkou panství Svijany, druhou polovinu odkoupil Jan Josef od její sestry v roce 1714. Krátce nato získal od své tchyně Marie Terezie Valdštejnové, rozené z Losensteinu, i panství Dobrovice–Loučeň. Z jejich manželství pocházely tři dcery, Eleonora (1708–1723) a Marie Josefa (1709) však zemřely v dětství. Dospělého věku se dožila jen nejstarší Marie Terezie (1707–1756), která se v Praze v červnu 1723 provdala za knížete Josefa Viléma Fürstenberga (1699–1762). Jejich sňatek byl naplánován do doby pražské korunovace Karla VI. českým králem a díky účasti celého dvora i zahraničních hostů se stal mezinárodní záležitostí. Marie Terezie se stala také dědičkou značné části otcova majetku (Křivoklát, Lány, Nižbor, Krušovice, Dobrovice, Loučeň) a přispěla tak k domestikaci rodu Fürstenbergů v Čechách. Valdštejnské fideikomisy Duchcov a Třebíč zdědili synovci Jana Josefa František Arnošt z Valdštejna (1706–1748) a František Josef (1709–1771).", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Josef hrabě z Valdštejna (26. června 1684 – 22. dubna 1731) byl český šlechtic ze starobylého rodu Valdštejnů. Zastával vysoké úřady ve správě Českého království, proslul především jako progresívní podnikatel a zakladatel textilní manufaktury v Horním Litvínově, která ve své době dosáhla evropského významu. Patřil k nejbohatším šlechticům své doby, vlastnil rozsáhlý majetek ve středních a severních Čechách (Křivoklát, Duchcov) a na Vysočině (Třebíč). Kromě svých hospodářských aktivit byl také významným mecenášem umění a iniciátorem vzniku řady světských a sakrálních staveb, pro které angažoval přední barokní architekty a umělce (F. M. Kaňka, O. Broggio, V. V. Reiner, F. M. Brokoff, M. B. Braun).", "tgt_summary": "Johann Josef von Waldstein (tschechisch \"Jan Josef z Valdštejna\") (* 26. Juni 1684; † 22. April 1731) war ein böhmischer Adliger, Unternehmer und Mäzen. Von 1720 bis 1731 war er Oberstmarschall von Böhmen.", "id": 2283621} {"src_title": "Edvard Lasota", "tgt_title": "Edvard Lasota", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Poté, co prošel v České republice několik prvoligových klubů a objevil se i v národním týmu, odešel do Itálie. Hrál zde (spíše nepravidelně) za druholigovou Reggianu (posléze sestoupila do 3. ligy) a Salernitanu. Mezitím byl půl roku na hostování ve slezském klubu SFC Opava. V roce 2001 podepsal jednoroční smlouvu s Drnovicemi, angažmá si dojednal sám s klubovým prezidentem Janem Gottvaldem. Sešel se zde s trenérem Karlem Jarůškem, pod nímž působil v Brně. Drnovicím se příliš nedařilo, skončily na sestupovém 15. místě a Lasota přijal nabídku trenéra Františka Komňackého, který vedl prvoligového nováčka Tescomu Zlín, klub, který se po 6 letech vrátil do české nejvyšší fotbalové soutěže. Měl i nabídku z maďarského klubu Újpest, kde působilo české trio Luboš Kozel, Radek Slončík a Robert Vágner, ale jednání se protahovalo a tak Lasota upřednostnil Zlín. Posledním klubem, kde Edvard působil hráčsky byl SK Rostex Vyškov, kde aktivní kariéru ukončily zdravotní problémy.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "Edvard Lasota debutoval v A-mužstvu české reprezentace 13. prosince 1995 pod trenérem Dušanem Uhrinem v přátelském utkání proti domácímu Kuvajtu. Zápas skončil vítězstvím České republiky 2:1 a Lasota jej odehrál celý. Zúčastnil se Konfederačního poháru FIFA v roce 1997, na němž česká reprezentace získala bronzové medaile. V zápase o 3. místo 21. prosince 1997 proti Uruguay vstřelil v 63. minutě svůj premiérový gól za národní tým, byl to zároveň i vítězný gól, Česká republika díky němu porazila jihoamerického soupeře 1:0. Lasota v utkání střídal v 59. minutě Radka Bejbla. Poslední zápas za český národní tým odehrál 27. května 1998, šlo o přátelské utkání na Olympijském stadionu v Soulu proti Jižní Koreji. Lasota odehrál 66 minut a byl poté vystřídán Karlem Poborským, český tým remizoval se soupeřem 2:2. Celkem odehrál v reprezentaci 15 utkání s bilancí 10 výher, 3 remízy a 2 prohry. Díky účasti na Konfederačním poháru FIFA v roce 1997 (3. místo) a Kirin Cupu v roce 1998 (který ČR vyhrála) se v mezinárodních utkáních střetával více s mimoevropskými soupeři. Nastoupil dvakrát proti Uruguay, jednou proti Kuvajtu, Jihoafrické republice, Brazílii, Spojeným arabským emirátům, Paraguay, Japonsku a Jižní Koreji. Z evropských soupeřů čelil Islandu, Faerským ostrovům, Slovensku, Maltě, Irsku a Slovinsku. Góly Edvarda Lasoty za reprezentační A-mužstvo České republiky", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská a manažerská kariéra.", "content": "Po hráčské kariéře se věnoval práci manažera mládeže SK Rostex Vyškov, po osmi měsících na protest proti mládežnické politice vedení klubu z Vyškova svou manažerskou činnost ukončil. Nyní působí jako trenér FC Rapid Radslavice ve III.třídě mužů OFS Vyškov.", "section_level": 1}], "src_summary": "Edvard Lasota (* 7. března 1971, Třinec) je bývalý český fotbalista a reprezentant, hráč s výbornou technikou. V současnosti působí jako trenér. ", "tgt_summary": "Edvard Lasota (* 7. März 1971 in Třinec) ist ein ehemaliger tschechischer Fußballspieler. Lasotas Jugendvereins war TJ TŽ Třinec, den 1989 er als 18-Jähriger verließ, um für FC Zbrojovka Brünn zu spielen. Allerdings hatte er nur einen Einsatz für seinen neuen Verein, da er kurz nach Saisonbeginn zu VTJ Tábor in die 2. Liga wechselte, um dort seinen Wehrdienst abzuleisten. 1990 ging er zu Dukla Prag, dort kam er auf 20 Einsätze und schoss sechs Tore. ", "id": 1325162} {"src_title": "SFC Opava", "tgt_title": "SFC Opava", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Německý fotbal v Opavě.", "content": "V roce 1907 byl v Opavě založen Troppauer Fussballverein, první oficiální zápas se v Opavě uskutečnil 14. července téhož roku, kdy TFV porazil hosty z Ratiboře 6:0. V následujícím roce vznikly v Opavě další dva kluby, český Slezan Opava a německý Troppauer Sportklub. Ukázalo se, že hřiště třem mužstvům nestačí, a tak se v roce 1909 TFV spojil s cyklistickým kroužkem I. Schlesischer Radfahrer Verein Troppau do Deutscher Sportverein Troppau za účelem výstavby nového hřiště na místě nepoužívaného cyklodromu v městském parku u restaurace „U střelnice“. Díky nadšení příznivců při výstavbě bylo hřiště otevřeno už 25. dubna téhož roku. Nejslavnější éra klubu před 2. světovou válkou nastala v letech 1922 až 1924, kdy se účastnil nejvyšší soutěže Německého fotbalového svazu v ČSR. Další úspěšná doba pak přišla v letech 1933 až 1935 při účasti v Oberklasse, resp. Oberlize. V roce 1939 vznikl z původního DSV nový klub pod názvem NSTG Troppau. Tento nově vytvořený klub býval účastníkem sudetské skupiny Gauligy, nejvyšší fotbalové soutěže ve Velkoněmecké říši. Zanikl v roce 1945 po vyhnání německého obyvatelstva z území města.", "section_level": 2}, {"title": "Český fotbal v Opavě.", "content": "Po válce byla Opava rozbombardovaná, rychle se však konstituoval nový čistě český klub SK Slezan Opava a začal hrát na hřišti U střelnice. V roce 1945 byl Slezan zařazen do I. B třídy Slezské župy. V té době existovaly v Opavě ještě SK Slezská Slavia Opava a Posádková XI Opava. V roce 1949, po sjednocení tělovýchovy, byl klub přejmenován na Sokol Slezan Opava, hned v následujícím roce však přijal název Svaz průmyslu jemného pečiva Opava. Od roku 1950 se objevují první zmínky o Ostroji Opava. V roce 1953 se kvalifikačního turnaje o postup do krajského přeboru účastnily Ostroj i SPJP. V nové sezóně 1953 působil Ostroj už jako Dobrovolná sportovní organizace Baník Opava. V průběhu sezóny 1955 se Baník Opava sloučil s TJ Tatran Opava. O rok později byl otevřen nový stadion v Gottwaldových sadech. V roce 1958 se klub přejmenoval na TJ Ostroj Opava, v následujícím roce pak postoupil do moravské divize. V letech 1960 až 1965, kdy postoupil do divize, hrál Ostroj krajský přebor. V divizi však vydržel pouze rok a se vrátil se do ní zase až v roce 1969, odkud za 3 roky postoupil do 3. ligy, v roce 1973 byl pak otevřen nový stadion v Gottwaldových sadech na místě někdejšího škvárového hřiště. V roce 1977 byla zrušena celostátní 2. liga, a tak se Česká národní liga i s týmem Opavy stala druhou nejvyšší soutěží. V roce 1981 byla ČNL zúžena ze 2 skupin na jednu, a tak Opava sestoupila do II. ČNFL, tedy třetí nejvyšší soutěže. O čtyři roky později klub postoupil do I. ČNFL. Po roce 1989 se fotbalový klub oddělil od TJ a vznikla akciová společnost FK Ostroj Opava. Dne 22. června 1994 začala spolupráce s Kaučukem Kralupy a vznikla společnost s ručením omezením FC Kaučuk Opava. O rok později se podařil historický postup do 1. ligy. V roce 1998 se klub přejmenoval na SFC Opava, o dva roky později sestoupil, za další rok se na rok vrátil, v roce 2003 se pak Opava vrátila znovu, o dva roky později se však klub dostal do existenčních problémů a sezónu 2005/06 odehrál pouze v krajském přeboru. Správu klubu tehdy převzalo město Opava. Další sezónu už odkoupil práva na 2. ligu, odkud měl ambice postoupit zpět do nejvyšší soutěže. V sezóně 2009/10 sestoupil do MSFL, když v posledním kole prohrál s Vlašimí 3:1, ale v sezoně 2010/11 skončila Opava na prvním místě a postoupila tak zpět do 2. nejvyšší soutěže. Do třetí ligy opět sestoupila v ročníku 2012/13. Po roce se opět vrátila do 2. ligy. V sezóně 2016/17 se (tou dobou druholigový) Slezský FC Opava probojoval až do finále českého poháru, při své pouti vyřadil čtyři prvoligová mužstva: 1. FC Slovácko, FC Viktoria Plzeň, FC Zbrojovka Brno a FK Mladá Boleslav. Ve finále hraném 17. května 2017 na Andrově stadionu v Olomouci pak podlehl 0:1 klubu FC Fastav Zlín. V dubnu 2017 se město, většinový majitel držící 264 z 266 akcií, rozhodlo nabídnout dvoutřetinový podíl (174 akcií) k odprodeji za 50 miliónů Kč. V červnu téhož roku o akcie projevila zájem společnost TICC, GmbH sídlící ve Švýcarsku s udajným čínským kapitálem v pozadí. Kvůli nejasnostem ohledně investora (neproplacená kauce, nejasnosti ohledně původu kapitálu firmy) však zastupitelstvo prodej neschválilo. V sezóně 2017/18 se Slezský FC Opava po 13 letech opět probojoval do 1. ligy. Kvůli stavbě povinného vyhřívaného trávníku, jehož výstavba se protáhla do začátku nové sezóny, odehrál SFC svá úvodní domácí utkání v azylu na stadionu v Brně. Den před komunálními volbami z 5. října 2018 schválilo zastupitelstvo města prodej dvoutřetinového podílu v klubu zahraniční bankovní společnosti Group Privee & Cie Limited, kterou zastupoval podnikatel Martin Groh. Nová povolební koalice sestavená 16. října však jako jednu ze svých programových priorit uváděla zastavení tohoto prodeje. Dne 30.11.2018 bylo oznámeno, že původní představenstvo klubu v čele s předsedou Markem Hájkem podalo rezignaci. Před koncem roku 2018 dne 30.12.2018 zasedala valná hromada společnosti kde došlo ke zvolení nového představenstva klubu. Předsedou se stal Bc. Petr Glončák. Na tiskové konferenci, která proběhla 3.6.2019 byla oznámena nová organizační struktutra klubu ve které byl na pozici ředitele klubu zvolen Petr Machovský. Ke dni 19.9.2019 Petr Machovský na vlastní žádost ukončil působení ve funkci ředitele klubu. Dne 26.9.2019 vzhledem kvůli dlouhodobě neuspokojivým sportovním výsledkům byl odvolán trenér A týmu Ivan Kopecký. Na jeho místo krátkodobě nastoupí asistent trenéra Josef Dvorník a sportovní ředitel Alois Grussmann.", "section_level": 2}, {"title": "Historické názvy.", "content": "Zdroj: Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Soupiska.", "content": "Poslední aktualizace proběhla 12.2.2020", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "TJ Tatran Opava (1945 – 1954).", "content": "Zdroj: Zdroj:", "section_level": 2}, {"title": "DSO Baník Opava (1952 – 1954).", "content": "Zdroj: Zdroj:", "section_level": 2}, {"title": "SFC Opava (1955 –).", "content": "Zdroj: Zdroj: Poznámky:", "section_level": 2}, {"title": "Přehled výsledků v evropských pohárech.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "SFC Opava „B“.", "content": "SFC Opava „B“ je rezervní tým Opavy, hrající od sezony 2015/16 Divizi E (4. nejvyšší soutěž). Největšího úspěchu dosáhl klub v sezóně 2014/15, kdy se v MSFL (3. nejvyšší soutěž) umístil na 16. místě.", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "Zdroj: Zdroj: Poznámky:", "section_level": 2}], "src_summary": "Slezský FC Opava (celým názvem: Slezský fotbalový club Opava, a.s.) je český fotbalový klub, který sídlí ve slezském městě Opava v Moravskoslezském kraji. Od sezóny působí v 1. české fotbalové lize. Klubové barvy jsou žlutá a modrá. ", "tgt_summary": "Der SFC Opava ist ein tschechischer Fußballverein aus Opava, der seit der Saison 2018/19 in der ersten tschechischen Fußballliga spielt.", "id": 1144650} {"src_title": "Třída Farragut (1934)", "tgt_title": "Farragut-Klasse (1934)", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Celkem bylo postaveno osm jednotek této třídy. Na jejich stavbě se podílelo šest loděnic. Stavba jednotlivých lodí byla zahájena mezi lety 1932–1934. Do aktivní služby torpédoborce vstupovaly v letech 1934–1935.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Základní výzbroj tvořilo pět 127mm kanónů v jednohlavňových postaveních – dvě na přídi, jedno na plošině za druhým komínem a zbylá dvě na zádi (přední dvě děla byla kryta štítem). Protiletadlovou výzbroj představovaly čtyři 12,7mm kulomety. Na palubě byly též dva čtyřhlavňové 533mm torpédomety, umístěné v ose lodi. Během války byla protiletadlová výzbroj posilována a na jejím konci ji tak tvořily až čtyři 40mm a čtyři 20mm kanóny. Pohonný systém tvořily dvě turbíny a čtyři kotle. Lodní šrouby byly dva. Nejvyšší rychlost dosahovala 37 uzlů.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "Celá třída byla nasazena v bojích druhé světové války. Napadení Pearl Harboru japonským palubním letectvem dne 7. prosince 1941 bylo přítomno všech osm torpédoborců, tvořících zde 1. eskadru torpédoborců. \"Monaghan\" přitom objevil a potopil japonskou miniponorku. Dále operovaly na pacifickém válčišti, například se zapojily do bitvy v Korálovém moři, bitvy u Midway, kampaně na Šalomounových ostrovech a do aleutské kampaně. \"Worden\" přitom na aleutském ostrově Amčitka v lednu 1943 ztroskotal a musel být opuštěn. Naopak \"Monaghan\" a \"Dale\" březnu 1943 bojovaly v bitvě u Komandorských ostrovů. \"Hull\" a \"Monaghan\" byly ztraceny ve Filipínském moři, když zde americký svaz Task Force 38 dne 18. prosince 1944 zastihla tropická cyklóna Cobra (třetí ztracenou lodí byl torpédoborec \"Spence\"). \"Farragut\", \"Hewey\", \"MacDonough\", \"Dale\" a \"Aylwin\" válku přečkaly a byly vyřazeny bezprostředně po jejím skončení. Poté skončily v hutích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Farragut byla třída torpédoborců námořnictva Spojených států amerických. Celkem bylo postaveno 8 jednotek této třídy. Všechny byly nasazeny ve druhé světové válce. Tři byly za války ztraceny a zbylé po válce sešrotovány.", "tgt_summary": "Die Farragut-Klasse war eine Klasse von acht Zerstörern der United States Navy, welche in den 1930er Jahren gebaut wurden und im Zweiten Weltkrieg zum Einsatz kamen.", "id": 2416520} {"src_title": "Metrovagonmaš", "tgt_title": "Metrowagonmasch", "src_document": [{"title": "Soupravy metra pro Moskvu a tehdejší SSSR.", "content": "Roku 1934 vznikly první vlaky typu A pro Moskevské metro, později se pokračovalo s jejich inovací, a to až do 70. let minulého století, kdy se objevily vlaky série E. Od roku 1976 se pak vyrábějí soupravy série 81-71, které již mají zvlášť čelní a vložené vozy. Tyto soupravy nahradily modernější typu 81-72 (známé také jako Jauza), v roce 1998. Kromě nich jsou v závodu vyráběny i vlaky lehkého metra (série 81-74).", "section_level": 1}, {"title": "Soupravy metra pro Prahu.", "content": "Do pražského metra byly dodávány soupravy Ečs (81-709) a 81–717/714. Dnes už se však v běžném provozu setkáme pouze s modernizovanou soupravou 81-71M, které jezdí na trase A i na trase B. Vozy Ečs byly až na výjimky sešrotovány a pouze ve výročních chvílích vyjíždí na trasy metra ze Zličínského depa jedna třívozová souprava a/nebo jedna pětivozová souprava 81-71.", "section_level": 1}, {"title": "Prototyp řady 835 v ČR.", "content": "V rámci úhrady ruského dluhu se Rusko pokusilo dodat do Česka jednotky typu RA-1 (\"Relsovyj avtobus\"), výrobní typ 731.35. Dvoudílná jednotka tohoto typu dorazila z Mytišči do Brna 6. září 2003. Do vyřízení formalit pro zkušební provoz v ČR byla jednotka uschována v depu Brno-Maloměřice a posléze Brno-Horní Heršpice. 7. prosince 2003 byla přepravena na Železniční zkušební okruh Cerhenice (ŽZO) a poté absolvovala zkoušky na ŽZO i na tratích Správy železnic. 5. ledna 2005 vydal Drážní úřad povolení ke zkušebnímu provozu jednotky s cestujícími a jednotce byla přidělena řada 835, přičemž každý díl má vlastní inventární číslo. Prototyp byl tedy označen 835.001 a 835.201. Jednotka byla majetkem firmy Elektromechanika Úvaly a byla pronajata ČD na dobu zkušebního provozu. Před zahájením zkušebního provozu byla provedena mj. aktualizace software řídícího systému Lokel Intelo, načtení dat a oživení vnitřního a vnějšího informačního systému, prověření vlakového zabezpečovače LS 90, doplnění orientačních piktogramů do interiéru a na skříň jednotky. Zkušební provoz s cestujícími byl zahájen 14. února 2005. Po několika měsících byl provoz ukončen a jednotka byla vrácena majiteli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Metrovagonmaš (\", do roku 1992 Mytiščinský strojírenský závod, \") je strojírenský podnik v Mytišči nedaleko Moskvy. Je znám především jako výrobce souprav metra pro země RVHP, kromě vozů metra vyrábí i mnoho dalších strojů z různých jiných odvětví, včetně vojenské techniky.", "tgt_summary": "Metrowagonmasch (, ) ist ein russisches Maschinenbauunternehmen mit Sitz im Moskauer Vorort Mytischtschi. Metrowagonmasch ist in Russland und außerhalb vor allem durch die von ihm hergestellten U-Bahn-Wagen bekannt. Daneben produziert es auch Schienenbusse, Anhänger, Muldenkipper, aber auch gepanzerte Fahrzeuge für das Militär.", "id": 1181130} {"src_title": "Cysticerkóza", "tgt_title": "Zystizerkose", "src_document": [{"title": "Etiopatogeneze a přenos.", "content": "Původcem je tasemnice dlouhočlenná (\"T. solium\"). Definitivním hostitelem \"T. solium\" je člověk (dospělé tasemnice ve střevech) a mezihostitelem je prase domácí a prase divoké. Člověk však figuruje i jako alternativní mezihostitel, tzn. může se nakazit vajíčky tasemnice. Je to dáno podobnou fyziologií lidského a prasečího trávení. Cysticerkóza \"T. solium\" se krom člověka a prasat velmi výjimečně objevuje i u ovcí, koz a psů. Člověk se nakazí vajíčky \"T. solium\" z kontaminované potravy, vody, při nedostatečné hygieně. Důležitým faktem je, že cysticerkózou mohou onemocnět i lidé, kteří nekonzumují vepřové maso, a vegetariáni. Jako častý způsob přenosu byla popsána tzv. vnější autoinfekce (fekálně-orální cesta), kdy člověk s dospělou tasemnicí ve střevech se nakazí sám vajíčky pocházejících z okolí vlastního anu či spodního prádla. Tento fakt potvrzuje, že téměř 25 % pacientů s neurocysticerkózou mělo rovněž dospělou tasemnici ve střevech. V mnoha parazitologických učebnicích je uváděna i tzv. vnitřní autoinfekce, při které se antiperistaltickými pohyby střeva dostanou zralé proglotidy do žaludku. Zde dojde k uvolnění onkosfér z vajíček a následné penetraci do krevního oběhu a vzniku cysticerkózy. Nicméně pro tuto hypotézu navrženou Rudolfem Leuckartem již v roce 1856 nebyly doposud podány žádné důkazy. Z pozřených vajíček se působením trávicích enzymů v žaludku a duodenu uvolní larvy onkosféry, které penetrují střevní stěnu a krví jsou rozneseny do celého těla. V místě, kde se uchytí, encystují (přemění se v cysticerkus). Cysticerkus dozraje během 2-3 měsíců a žije několik let. Zralé cysticerky jsou až 1 cm velké cysty, oválného až kulovitého tvaru, jež obsahují jeden invaginovaný protoskolex. Cysticerky procházejí během infekce několika stádii. Na počátku aktivní cysticerky potlačují různými mechanismy imunitní odpověď a zabraňují tak vzniku zánětlivého ložiska (vezikulární stádium). Jakmile cysticerkus ztratí schopnost potlačit imunitní odpověď hostitele, je stěna cysty postupně infiltrována mononukleáry. Zánětlivý infiltrát prostoupí i dovnitř cysty (koloidní stádium). S progresí imunitní odpovědi dochází k zániku dutiny cysty a následné kalcifikaci (kalcifikační stádium).", "section_level": 1}, {"title": "Symptomatologie.", "content": "Projevy cysticerkózy jsou velmi různorodé a odvíjejí se od lokalizace cysticerků v těle, jejich počtu, stáří infekce či imunitní odpovědi. Obecně se cysticerkóza dělí do několika forem dle lokalizace: neurocysticerkóza (cysticerky v mozku a míše), cysticerkóza očí, cysticerkóza svalů, cysticerkóza podkoží.", "section_level": 1}, {"title": "Neurocysticerkóza.", "content": "Je charakterizována 3 základními syndromy: konvulze (epileptický záchvat), intrakraniální hypertenze a psychiatrické poruchy.", "section_level": 2}, {"title": "Cysticerkóza očí.", "content": "Méně častá (pouze 1-3 % pacientů s cysticerkózou). Projevuje se různými poruchami zraku.", "section_level": 2}, {"title": "Cysticerkóza svalů.", "content": "Probíhá často asymptomaticky, většinou současně s neurocysticerkózou. Při masivní infekci může docházet k pseudohypertrofii svaloviny. Je popsána i cysticerkóza srdeční svaloviny.", "section_level": 2}, {"title": "Cysticerkóza podkoží.", "content": "Cysticerky v podkoží se projevují nejčastěji přítomností malých, bolestivých nodulů v oblasti paží a na hrudníku. Po několika měsících až letech noduly zvazivovatějí a následně vymizí.", "section_level": 2}, {"title": "Diagnostika.", "content": "Diagnostika cysticerkózy je obtížná a musí vycházet vždy z kombinace anamnestických údajů, klinického vyšetření a speciálních zobrazovacích metod. K detekci cyst v mozku se používá tomografické vyšetření a magnetická rezonance. Kalcifikované cysty ve svalech lze detekovat rentgenovým vyšetřením. V některých případech lze odebrat bioptát a provést histologické určení. Ze sérologických metod se používají Western blot nebo ELISA k detekci specifických protilátek proti cysticerkům. Protilátky se stanovují buď ze séra nebo z mozkomíšního moku.", "section_level": 1}, {"title": "Terapie.", "content": "K léčbě cysticerkózy se používají různé kombinace anthelmintik (albendazol nebo prazikvantel), kortikosteroidů, antiepileptických léků. V indikovaných případech (u očí) se může cysticerkus odstranit chirurgicky.", "section_level": 1}, {"title": "Cysticerkóza v kultuře.", "content": "O případu neurocysticerkózy u pacientky Rebeccy Adler pojednává Pilotní díl seriálu Dr. House. V animované patogenezi je uvedena právě sporná vnitřní autoinfekce, tedy zanesení vajíček \"T. solium\" antiperistaltickými pohyby ze střeva do žaludku. Dále se o neurocysticerkóze také můžeme dozvědět ze seriálu Chirurgové (s05e15), kdy je bratr Addison Montgomeryové (dříve Shepherdové), přivezen do Seattlu Grey právě s parazity v mozku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cysticerkóza (také neurocysticerkóza) je celosvětově rozšířené onemocnění lidí vyvolané larvami (cysticerky) tasemnice \"Taenia solium\". Onemocnění je charakterizováno přítomností cysticerků \"T. solium\" v orgánech, především v mozku (neurocysticerkóza), ale i ve svalech, očích a v podkoží. Neurocysticerkóza je hlavní infekční příčinou získané epilepsie a zároveň jde o nejčastější parazitární onemocnění postihující centrální nervový systém na světě. Incidence cysticerkózy je nejvyšší ve státech subsaharské Afriky, Mexiku, Jižní Americe, Indii a v Číně. Na neurocysticerkózu na světě ročně umře kolem 50 000 lidí.", "tgt_summary": "Die Zystizerkose (\"Cysticercose\") ist ein Einlagern der Finnenformen des Typs Cysticercus („Blasenwurm“) von Bandwürmern, insbesondere der Cyclophyllidea, in den Geweben eines Zwischenwirts. Prinzipiell können alle Gewebe Zysten enthalten, häufiger sind Unterhaut, Muskulatur, Leber, Bauchfell und Gehirn (dort etwa eine chronisch-lymphozytäre Meningitis oder seröse Meningoenzephalitis verursachend) betroffen. Als Zoonose ist die Zystizerkose des Schweinebandwurms (\"Taenia solium\", Finne \"Cysticercus cellulosae\") von besonderer Bedeutung. Die Finne wird dabei zuerst bindegewebig eingescheidet, dann verkalkt das Bindegewebe. Da der Zystenträger nur Zwischenwirt ist, stellt es für den Wurm keinen Evolutionsnachteil dar, dem Zwischenwirt massiv zu schaden, ihn sogar zu töten: ein massiv mit muskulären (oder zerebralen) Zysten verseuchtes Stück Wild kommt mit größerer Wahrscheinlichkeit zur Strecke und wird von Jägern oder Aasfressern vertilgt. Dabei springt der Bandwurm wieder auf seinen Hauptwirt über, dem er wenig bis gar nicht schadet. ", "id": 1091354} {"src_title": "Antonín Emanuel Komers", "tgt_title": "Anton Emanuel von Komers", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Pocházel ze starousedlé živnostenské rodiny z Humpolce. Bratr Karel Komers von Lindenbach byl ministerským úředníkem, později povýšeným do šlechtického stavu, další bratr Emanuel Heinrich Komers byl v 60. letech 19. století rakouským ministrem spravedlnosti. Antonín Emanuel vystudoval v letech 1824–1830 gymnázium v Jihlavě. Pro nedostatek peněz nemohl studoval na vysoké škole. Ve věku sedmnácti let proto nastoupil jako zemědělský praktikant na statcích na rodné Vysočině. Byl také zaměstnán jako soudní aktuár ve Zbraslavicích. Od roku 1832 pracoval na panství hraběte Franze Antona Thuna staršího v Děčíně. Když rodové panství převzal syn Franz Anton II. von Thun und Hohenstein, byl mu roku 1836 přidělen Komers jako tajemník. Po dva roky pak mohl studovat na rolnické akademii v Hohenheimu u Stuttgartu, kterou dokončil roku 1838 s výbornými výsledky. Působil pak dlouhodobě jako hraběcí sekretář u Franze Antona Thuna. Zároveň byl roku 1839 pověřen vedením správy dvora ve Slavětíně u Loun. V roce 1840 byl jmenován ředitelem thunovského panství Peruc a funkci zastával do roku 1844. Provedl úspěšné reformy hospodaření velkostatku. 1. dubna 1844 byl jmenován ředitelem centrální správy thunovských velkostatků a zároveň hospodářským radou. Přestěhoval se z Peruce natrvalo do Děčína, respektive do Podmokel. V této významné funkci prováděl reformy hospodaření, budoval silnice a cesty, nechal vysazovat ovocné sady a budovat potravinářské závody. Během revolučního roku 1848 se zapojil do politiky. V doplňovacích volbách roku 1849 byl zvolen na ústavodárný Říšský sněm. Zastupoval volební obvod Humpolec (původně zde poslancem byl Karel Havlíček Borovský). Profesně se uvádí jako thunovsko-hohensteinský ústřední ředitel. V seznamu poslanců z ledna 1849 se ještě neuvádí. Patřil k českému politickému táboru, Národní strana (staročeši). V reakci na své zvolení napsal Karlu Havlíčkovu Borovskému doppis, ve kterém uvedl: „\"Rád bych s Vámi pohovořil o důležitých věcech. Že se co Váš nástupce (ačkoliv bez Vaší výtečné schopnosti) – též k naší straně připojím, co udatný federalista, Čech tělem i duší a jako takový vlast a národ milující – není zapotřebí dnes vykládat\".“Do sídla sněmu v Kroměříži dorazil Komers v únoru 1849, ale výrazněji do jeho činnosti nezasáhl, protože parlament byl již v březnu rozpuštěn. V roce 1849 se přestěhoval do Prahy, kam přesídlila ústřední thunovská kancelář, nyní, po zrušení poddanství, již bez správních funkcí, výlučně jako vedení hospodářského provozu rozsáhlých thunovských zemědělských držav. Roku 1850 byl zvolen členem výboru a prezídia Vlastenecko-hospodářské společnosti. Podílel se na založení zemědělské školy v Libverdě. Už v roce 1844 navrhl na schůzi Vlastenecko-hospodářské společnosti, jejímž byl členem, aby došlo ke zřízení vyšší školy rolnické. Škola vznikla roku 1850. Patřil mezi specialisty na agronomii a publikoval odborné studie. Podnikl studijní cesty po západní Evropě, monitoroval zahraniční odbornou literaturu. Byl taktéž členem Zemědělské rady v Praze. Založil a vydával sborník a zemědělský časopis, napsal učebnice zemědělské ekonomie. Propagoval využití strojů a mechanizace v zemědělské výrobě. Byl ředitelem hospodářské školy. Podnikal i mimo thunovské velkostatky. V roce 1856 založil společně s Jindřichem Chotkem cukrovar ve Veltrusech. Chotek pak roku 1859 předal Komersovi řízení celého svého velkostatku. 1. ledna 1869 byl jmenován hospodářským radou a šéfem centrálního ředitelství panství Maximiliana Egona I. Fürstenberga. Komers sám vlastnil statek v Mostově u Kynšperka. Roku 1861 koupil a následně přestavěl Lžín v jižních Čechách. Do politiky se ještě vrátil po obnovení ústavního systému vlády v 60. letech. V zemských volbách v lednu 1867 byl zvolen do Českého zemského sněmu v kurii velkostatkářské (nesvěřenecké velkostatky). Byl členem Strany konzervativního velkostatku, která spolupracovala se staročechy a která tehdy ovládla volby ve velkostatkářské kurii. Roku 1871 mu byl udělen Řád železné koruny a tudíž byl povýšen do rytířského stavu (\"Anton Emanuel Ritter von Komers\"). Do penze odešel k 1. lednu 1875, kdy opustil funkci hospodářského rady a ředitele ústřední správy thunovského panství. Nechal si ale funkci vrchního ředitele vyššího zemského hospodářského ústavu v Libverdě. Roku 1885 zcela odešel z veřejného života a přestěhoval se z Prahy do Jihlavy k neteři. Jeho zdravotní stav se zhoršoval.", "section_level": 1}], "src_summary": "Antonín Emanuel Komers (12. června 1814 Humpolec – 18. prosince 1893 Jihlava), byl český a rakouský agronom, pedagog a politik, během revolučního roku 1848 poslanec Říšského sněmu.", "tgt_summary": "Anton Emanuel (seit 1873) Ritter von Komers (* 13. Juni 1814 in Humpoletz, Böhmen; † 18. Dezember 1893 in Iglau, Mähren) war ein böhmischer Agrarfachmann und Förderer der Landwirtschaft.", "id": 2389908} {"src_title": "Žebrácká opera", "tgt_title": "The Beggar’s Opera", "src_document": [{"title": "Historie vzniku.", "content": "Žánr baladické opery vznikl jako protest proti zahlcení londýnské operní scény italskými operami. Oproti převaze bohů, králů a vysokých morálních hodnot italské opery si ballad opera vybírá za hrdiny osoby nižší třídy, často i kriminální povahy. Děj se nerozvíjí v recitativech, ale v běžném dialogu vedeném často v lidovém dialektu. Rozlehlé barokní árie jsou nahrazeny jednoduchými písničkami, které využívají i známé melodie. Hry obsahují často satirické odkazy na současnou politiku. Původní myšlenka takového typu hudebního divadla přišla od Jonathana Swifta, který 30. srpna 1716 napsal Alexandrovi Popeovi: \"... myslíte si, že jste pastýři na Newgate mezi zloději a děvkami?\". Gay do hry vložil silný satirický náboj, kdy předobrazem zločineckých postav byl i britský státník Robert Walpole a další politici. Původně zamýšlel, že všechny písně se budou zpívat bez jakéhokoli doprovodu. Nicméně týden před premiérou John Rich, ředitel divadla, trval na tom, že Johann Christoph Pepusch, skladatel spojený s jeho divadlem, napíše formální francouzskou předehru a zinstrumentuje 69 písní. Gay použil skotské lidové písně převzaté převážně z nesmírně populární sbírky básní Allana Ramsaye \"The Gentle Shepherd\" (1725). Z Pepuschovy partitury se však dochovala pouze předehra a melodie písní s nekonfigurovanými basy. Byly provedeny různé rekonstrukce. V moderních inscenacích bývá použita rekonstrukce amerického skladatele Jonathana Dobina z roku 1990. Opera má formu klasické tříaktové opery (tehdejší divadelní hry měly zpravidla pět jednání). V rychlém spádu následuje 45 krátkých scén a písní. Žebrácká opera měla velký vliv na pozdější britské divadelní komedie, komické opery, německý singspiel i moderní muzikál.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1. jednání (13 scén).", "content": "Peachum, překupník kradeného zboží a policista v jedné osobě, ospravedlňuje své činy. Paní Peachumová si prohlíží černou listinu neproduktivních zlodějů a protestuje proti uvedení jména Bob Booty (za touto osobou se skrývá Robert Walpole). Peachumovi zjistí, že jejich dcera Polly se tajně provdala za Macheatha, známého lupiče, který je hlavním klientem Peachuma. Vadí jim, že už nebudou moci používat Polly ve svém podnikání. Dojdou k závěru, že může být pro Peachumovy finančně výhodné manžela zabít. Polly však Macheatha ukryje.", "section_level": 2}, {"title": "2. jednání (15 scén).", "content": "Macheath jde do krčmy, ve které se scházejí prostituky a zlodějky. Příliš pozdě zjistí, že dvě z nich (Jenny Diver, Suky Tawdry) jsou domluvené s Peachumovými, je chycen a uvězněn ve vězení Newgate. Žalářníkem je Peachumův společník Lockit. Jeho dcera Lucy má tak příležitost k tomu, aby se Macheathovi pomstila za to, že slíbil, že se s ní ožení, ale slib nesplnil. Sděluje mu, že pohled na jeho mučení jí udělá radost. Macheath ji uklidňuje, do toho však přijde Polly a prozradí, že je Macheathovou manželkou. Macheath namluví Lucy, že Polly je šílená. Lucy ukradne otcovy klíče a pomůže Macheathovi uniknout.", "section_level": 2}, {"title": "3. jednání (17 scén).", "content": "Její otec se dozví o slibu Macheatha, že se s Lucy ožení. Obává se, že pokud bude Macheath znovu chycen a pověšen, jeho jmění by mohlo připadnout Peachumovým. Lockit a Peachum Macheathův úkryt objeví a rozhodnou se o kořist podělit. Polly navštíví Lucy, aby se nějak dohodly. Lucy se však Polly pokusí otrávit. Polly se těsně vyhne otrávenému nápoji a obě dívky vzápětí zjistí, že Macheath byl znovu chycen přičiněním opilé paní Diany Trapesové. Prosí své otce o Macheathův život. Nicméně, když Macheath zjistí, že čtyři další těhotné ženy tvrdí, že je jejich manžel, prohlásí, že chce být raději oběšen. Vypravěč (Žebrák) poznamenává, že ačkoli morálně by bylo správné Macheatha a ostatní darebáky pověsit, diváci si žádají šťastný konec. Macheath je osvobozen a všichni tančí na oslavu jeho svatby s Polly.", "section_level": 2}], "src_summary": "Žebrácká opera (\"The Beggar's Opera\") je ballad opera o třech jednáních, kterou napsal John Gay a hudbou doplnil Johann Christoph Pepusch v roce 1728. Je patrně jediným dílem žánru ballad opery, které zůstalo dodnes populární. Žebrácká opera měla premiéru 29. ledna 1728 v divadle na \"Lincoln's Inn Fields\" a dosáhla 62 po sobě jdoucích představení, což byl na tehdejší dobu rekordní počet. Stala se tak nejpopulárnější hrou 18. století. Úspěch se opakoval o dvě století později, když obnovená inscenace v roce 1920 v londýnském \"Lyric Theatre in Hammersmith\" dosáhla 1463 představení. Od té doby se hra těší v celém světě mimořádné pozornosti a stala se zdrojem inspirace pro nejrůznější úpravy od legendárního zpracování Bertholda Brechta a Kurta Weilla až po Václava Havla.", "tgt_summary": "The Beggar’s Opera ist eine 1728 im Londoner Lincoln’s Inn Fields Theatre uraufgeführte Ballad Opera von John Gay (Text) und Johann Christoph Pepusch (Musik). Sie begründete Gays Rang als einer der bedeutendsten Literaten des Augustan Age.", "id": 367532} {"src_title": "Sint-Truiden", "tgt_title": "Sint-Truiden", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky a období rozkvětu.", "content": "Město vzniklo kolem opatství, které v 7. století založil franský šlechtic sv. Trudo. Po jeho smrti se toto opatství stalo poutním místem, což napomáhalo ekonomickému rozvoji města. Zvláště příznivé bylo 11. století, kdy také došlo ke značnému nárůstu počtu obyvatel. V té době opat Adelardus, který byl ve službách biskupa z Mét, vybudoval hlavní kostel v opatství a dva další kostely ve městě, a sice Notre-Dame (\"Lievenvrouwenkerk\") a Sint-Gangulfus. Pod jeho vedením město také získalo opevnění, které se skládalo z hliněného náspu, dřevěné ohrady a opevněných bran. Roku 1129 pak byly vybudovány kamenné hradby, brány a věže. Hospodářství města bylo založeno na výrobě lněných tkanin a obchodu s Anglií, Champagne a Německem. Ve 13. století se Sint-Truiden stal jedním z 23 \"„bonnes villes“\" (hlavních měst) knížectví Lutych. Na místě dnešní radnice byla postavena tržnice, život ve městě organizovaly různé cechy a na hlavním náměstí byl vztyčen \"perron\" – sloup, který měl symbolizovat autoritu místní vlády, zejména v politických záležitostech.", "section_level": 2}, {"title": "Od 15. století.", "content": "Roku 1467 město dobyl Karel Smělý a touto událostí začalo období pomalého úpadku, které trvalo až do 19. století. Roku 1675 bylo zbouráno městské opevnění a v období francouzské nadvlády na konci 18. století bylo rozpuštěno několik církevních společenství. Po roce 1830 našly opuštěné církevní budovy využití jako školní a zdravotnická zařízení. Město bylo také centrem prosperující zemědělské oblasti, která se na konci 19. století stala známou pěstováním ovoce. 9. srpna 1914, na začátku německé invaze do Belgie, zde bylo popraveno 20 civilních obyvatel a zničeno několik domů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sint-Truiden (francouzsky ', limbursky ') je belgické město a obec, nacházející se v arrondissementu Hasselt ve vlámské provincii Limburk. Obec zahrnuje kromě vlastního Sint-Truidenu bývalé obce Aalst, Brustem, Duras, Engelmanshoven, Gelinden, Gorsem, Groot-Gelmen, Halmaal, Kerkom-bij-Sint-Truiden, Ordingen, Runkelen, Velm, Wilderen a Zepperen. Obec Sint-Truiden má více jak 40 000 obyvatel, rozkládá se na ploše 106,90 km2. ", "tgt_summary": "Sint-Truiden (Limburgisch: Sintruin, Französisch Saint-Trond) ist eine der größten Städte in der belgischen Provinz Limburg. Sie liegt rund 15 Kilometer südwestlich von Hasselt in der fruchtbaren Landschaft Haspengau und hat Einwohner (Stand: ). Ein Einwohner von Sint-Truiden wird ein \"Truienaar\" genannt.", "id": 938643} {"src_title": "Josef Antonín Sehling", "tgt_title": "Josef Antonín Sehling", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Toužim.", "content": "Josef Antonín Sehling se narodil 7. ledna 1710 Johannu Adamovi a Marii Magdaleně Sehlingovým, příslušníkům významné toužimské měšťanské rodiny, která se v Toužimi usadila patrně někdy v 16. století. Její příslušníci pravidelně zastávali místa v městské samosprávě a v Toužimi žili až do odsunu německých obyvatel po roce 1945. Základní hudební vzdělání Sehling získal společně se svým bratrem Františkem v toužimské škole, kde se díky vlivu toužimské vrchnosti, markrabatům bádenským, věnovala pozornost hudební kultuře.", "section_level": 2}, {"title": "Praha.", "content": "Záhy odešel zřejmě do Prahy a poté do Vídně, kde pokračoval ve studiu kompozice. Po návratu do Prahy působil v malostranské dvorní kapele hraběte Václava Morzina, jako skladatel a druhý houslista. Od roku 1737 usiloval o prestižní místo kapelníka v metropolitním katedrále sv. Víta v Praze, kde však získal jen místo druhého houslisty a od roku 1739 dlouhodobě zastupoval nemocného kapelníka J. F. Nováka. Dále současně působil jako kapelník na kůrech pražských kostelů (hradčanský barnabitský kostel sv. Benedikta (1739), kostel maltézských rytířů Panny Marie pod řetězem (1740 a 1746), kostel svatého Šimona a Judy (1744). Působil rovněž pedagogicky, vyučoval kompozici např. Jana Lohelia Oehlschlägela nebo J. Preislera. 15. února 1746 se v malostranském kostele sv. Mikuláše oženil s Josefou Forstovou. Zemřel 17. září 1756 v Praze.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Těžiště Sehlingovy skladatelské tvorby spočívalo v chrámové hudbě, kde byl zejména v melodice ovlivněn vídeňskou (zvl. Antonia Caldara) a neapolskou školou. Sehling se však věnoval i hudebnědramatickým druhům. Například roku 1739 zkomponoval pro kostel sv. Benedikta na Hradčanech velikonoční oratorium \"Filius prodigus\". Skládal však i hudbu pro divadelní produkce náboženských řádů, a to jak pro školské hry, tak i hudbu pro význačnější události a holdy. Sehling však nebyl jen hudebním skladatelem a pedagogem, ale také vynikajícím hudebním interpretem - houslistou. Sehlingova éra - v duchovní hudbě byl Sehling významný především svým přínosem k pronikání soudobé italské operní tvorby do české duchovní hudby, prostřednictvím takzvaných kontrafakt, přetextovaných operních árií. Toto období dějin české barokní hudby 1737–1757 je též nazýváno Sehlingovou érou. Ve sbírce hudebnin svatovítské katedrály v Praze je shromážděno 591 jeho hudebnin, z toho 80 kontrafakt árií z 33 italských oper 10 skladatelů, a také 35 unikátních soudobých divadelních plakátů - cedulí. Sehlingova duchovní hudba zahrnuje tyto druhy skladeb: Světská hudba zahrnuje tyto druhy skladeb: Sehlingova osobnost a jeho dílo upadly v moderní době vlivem nepříznivých okolností v Čechách téměř v zapomnění. Nicméně v poslední době mu moderní česká muzikologie věnuje značnou pozornost a jeho dílo znovu ožívá jak na kůru jeho svatovítského působiště, tak i jinde díky zájmu četných souborů barokní duchovní hudby. V roce 2010 bylo v rodné Toužimi připomenuto 300. výročí jeho narození. Hledá se rodný dům a připravuje se zde osazení pamětní desky. V nedávné době byly některé Sehlingovy skladby nahrány a vydány, např. na desce Staropražské Vánoce (Supraphon, 1969), CD Aj, radost velikou zvěstuji vám - České a moravské pastorely (Indies MG, 2004) nebo CD Sehling: Vánoce v pražské katedrále. Hudba Prahy 18. století (Supraphon a. s., 2014). Sehlingovy skladby mají v repertoáru např. soubory Pražský katedrální sbor, Musica per tibia nebo Collegium Marianum.", "section_level": 1}], "src_summary": "Josef Antonín Sehling, \"též\" Seling, Seeling, Sölling (7. ledna 1710, Toužim – 17. září 1756, Praha) byl český barokní hudební skladatel.", "tgt_summary": "Josef Antonín Sehling (Nachname auch \"Seeling\", \"Seling\", \"Sölling\"; * 7. Januar 1710 in Theusing; † 19. September 1756 in Prag) war ein böhmischer Komponist und Violinist.", "id": 1724933} {"src_title": "Bika", "tgt_title": "Hainsimsen", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Hlavní centrum rozšíření rodu je v jihozápadní Evropě, na Dálném východě, v Severní Americe, v Andách Jižní Ameriky, v Austrálii i na Novém Zélandu. V ČR vyrůstají rostliny rodu bika od nížin až do vysokohorského stupně. Jsou to rostliny hlavně vlhkých lesů, luk, pastvin i zahrad. Jednotlivé druhy jsou různě náročné na své biotopy, některé jsou vyloženě vlhkomilné nebo rostou pouze v zastíněných porostech, jiné se vyskytují na osluněných loukách a mezích. S ohledem na teplotu prostředí volí rozdílnou nadmořskou výšku, v mírném pásmu rostou i v nížinách, kdežto v tropech se objevují až vysoko v horách.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvalé byliny vytvářející husté trsy s okrouhlými lodyhami vysokými od 10 cm až po1 metr, které vyrůstají z krátkého oddenku. Listy bývají bazální nebo lodyžní rostoucí ve spirále a jejich listové pochvy jsou uzavřené, obvykle chlupaté a nemají ouška. Čepele listů jsou ploché, úzké, kopinaté až čárkovité, okraje mají jemně pilovité a porostlé měkkými chlupy, vrchol mívají nejčastěji zaoblený a jejich žilnatina je často špatně zřetelná. Na koncích plodných stébel rostou vrcholičnatá květenství jednotlivých, nebo v klubíčkách či v kruželích sdružených květů. Listeny květů vyrůstají ve dvojicích a někdy jsou suše blanité. Drobné, oboupohlavné květy mají vytrvalé, blanité, šestičetné okvětí ve dvou přeslenech, šest tyčinek s tupými prašníky a ze tří plodolistů vytvořený svrchní, jednopouzdrý semeník s trojlaločnou bliznou. Květy obvykle neprodukují nektar a bývají opylovány častěji anemogamicky než entomogamicky. Po opylení se v květu vytvoří jednopouzdrá kulovitá tobolka se třemi podlouhlými semeny, která někdy mají masíčko. Mnohé druhy vytvářejí polyploidní komplexy.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Z rozsáhlého rodu bika vyrůstá v přírodě České republiky těchto jedenáct druhů: Některé druhy se mezi sebou občas kříží a v ČR se vyskytují tyto hybridy:", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Bika (\"Luzula\") je monofyletický rod rostlin z čeledi sítinovitých. Tyto trsnaté byliny s úzkými listy a stébelnatými lodyhami se podobají travám, květy však mají odlišné. Kosmopolitně rozšířený rod je tvořen asi 115 druhy, z nich 11 roste v České republice.", "tgt_summary": "Die Hainsimsen (\"Luzula\"), auch als Hainbinsen oder regional als Marbel bezeichnet, sind eine Pflanzengattung in der Familie der Binsengewächse (Juncaceae). Sie umfasst weltweit etwa 115 Arten. Diese sind überwiegend durch eine lange weißliche und weiche Behaarung der Blattspreiten und Blattscheidenmündungen gekennzeichnet.", "id": 2165292} {"src_title": "Oskar Baum", "tgt_title": "Oskar Baum", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Oskar Baum se narodil 21. ledna 1883 v Plzni jako nejmladší ze šesti dětí Jakoba Bauma, obchodníka se střižním zbožím, a Berthy, roz. Glazenové. Na rozdíl od mnohých pražských německy píšících autorů byl ještě vychováván v židovské víře. Již od narození měl slabý zrak, před svým osmým rokem oslepl na jedno oko. 6. července 1894, za studií na plzeňském gymnáziu, byl Baum napaden během rvačky českých a německých studentů, přičemž bylo nešťastně zasaženo jeho zdravé oko, takže oslepl docela. Na dalších osm let byl rodiči poslán do Vídně do židovského internátního zařízení „Hohe Warte“ pro nevidomé děti a mládež, jehož nesnesitelný systém výchovy později popsal v románu \"Das Leben im Dunkeln\" (\"Život v temnotě\"). Zde v prosinci 1902 úspěšně složil státní učitelskou zkoušku ve hře na klavír a varhany. Pro jeho pozdější kariéru hudebního kritika bylo důležité, že se tu seznámil s všestranně vzdělaným, rovněž slepým, varhaníkem a pianistou Josefem Laborem, k jehož okruhu studentů patřili mj. Paul Wittgenstein, Alma Schindlerová a Arnold Schönberg. Kolem roku 1902 se Baum odebral do Prahy, kam se již dříve přestěhovali jeho rodiče, a působil zde nejprve jako varhaník v Jubilejní synagoze v Jeruzalémské ulici, později jako učitel hry na klavír. V roce 1903 se tu seznámil s Maxem Brodem a jeho hlavní zájem se postupně přesouval k literatuře. Stefan Zweig později vylíčil, jak byl objeven Baumův talent: „Oskar Baum vyprávěl jednou v kruhu svých dnes už proslavených pražských přátel, Franze Kafky, Werfela a Broda, některé ze svých povídek, a to s takovou názorností a zanícením, že Max Brod, tento největší pomocník a nejobětavější přítel všech přátel, je honem stenografoval a poprvé předložil veřejnosti. Vznikla kniha (\"Uferdasein\"/\"Žití na břehu\") a ta měla úspěch.“ V té době již Baum jakožto \"primus inter pares\" patřil k užšímu \"Pražskému kruhu\", který kromě něho tvořili Max Brod, Franz Kafka a Felix Weltsch. Po Baumově svatbě s Margarete Schnabelovou v prosinci 1907 se stal jejich byt místem pravidelných setkání přátel. Třebaže byl plodným autorem a hojně publikoval, mj. romány (\"Die böse Unschuld\", 1913; \"Die Tür ins Unmögliche\", 1919), dramata (\"Das Wunder\", 1920) a eseje (mj. \"Die verwandelte Welt\", 1919, \"Die neue Wirklichkeit\", 1921), nemohl se uživit jako literát na volné noze. Z tohoto důvodu se od roku 1920 stal pravidelným spolupracovníkem deníku \"Prager Presse\" a četných dalších novin a časopisů (např. \"Prager Tagblatt\", \"Jüdische Rundschau\", \"Der Jude\", \"Die Selbstwehr\", \"Das Theater\", \"Die Weltbühne\", \"Der Auftakt\", \"Der Sturm\" a \"Die literarische Welt\"). Těžištěm jeho novinářské práce byla především hudební kritika, Brod jej pak ve svých vzpomínkách označil za „jednoho z nejuznávanějších hudebních kritiků v Praze“. V průběhu let začal Baum spolupracovat také s německým vysíláním Československého rozhlasu. V roce 1933 reagoval na nacistický převrat v Německu uveřejněním povídky \"Das erlösende Mittel\" (\"Spásný prostředek\") pojednávající o preparátu, který vynalezl jakýsi prof. Höckerle, a který dokáže proměnit v Germány nejplnohodnotnějšího nordického typu nejen všechny Židy, ale i ty, kteří nemají potřebné smýšlení. Tento „Baumův“ profesor tak rozvine vizi, v níž každý, koho nacisté nenávidí, zůstává na svém místě. Zděšeni touto možností zavřou nacisté profesora do blázince, neboť: „Jaký smysl by měla revoluce, kdyby každý zůstal, kde je, kdyby nikdo nebyl zapuzen?“ Od roku 1934 převzal Baum předsednictví ve „Sdružení německých spisovatelů v Československu“ a na podzim téhož roku s dalšími členy spolku podepsal manifest Ligy pro lidská práva na ochranu života a bezpečnosti emigrantů. V roce 1935 se spisovatel podílel na uspořádání pražského kongresu „Proti ničení kultury a lidských práv v Německu“. V roce 1938 byl Baum (tak jako všichni Židé) z \"Prager Presse\" propuštěn a nadále byl odkázán už jen na finanční podporu nadace „American Guild for German Cultural Freedom“. 16. března 1939, po zřízení Protektorátu Čechy a Morava, se všechny jeho spisy dostaly na index. Jeho úsilí vycestovat do Palestiny, která v té době byla ještě pod britskou mandátní správou, bylo neúspěšné. Přesto byl ochoten dalším pronásledovaným v Praze pomáhat a „v řadě případů přispěl dokonce k jejich záchraně“. V roce 1941 Oskar Baum onemocněl a po jedné z operací v pražské židovské nemocnici (dnešní budova Židovského muzea v sousedství Španělské synagogy) 1. března 1941 zemřel. O tři dny později byl pohřben na Novém židovském hřbitově na Olšanech. Jeho manželka Margarete byla následně deportována do tzv. ghetta Terezín, tam 27. srpna 1943 přišla o život. Jejich jedinému synovi Leopoldovi (Leo) Baumovi se podařilo utéct do Palestiny, kde krátce působil jako úředník britské mandátní správy, než se stal obětí bombového atentátu na hotel Krále Davida v Jeruzalémě, který provedla odbojová skupina Irgun.", "section_level": 1}, {"title": "Literární dílo.", "content": "Absence optického vjemu nijak neochudila básnictví slepého Pražana. Oskar Baum vynikal pozorovacím talentem svých ostatních čtyř smyslů, převážně svého sluchu. Zkušenost se slepotou ztvárnil roku 1909 šířeji v románu \"Das Leben im Dunkeln\" (\"Život v temnotě\"), v němž teprve vnitřní svět cítění a myšlení propůjčuje smyslové obrysy vnějšímu dění, tj. rámci autorova dětství a mládí. Znovu je reflektován strašlivý prožitek oné bitky, ve které Baumova postava Fricek Ellmann přichází o zrak, přičemž ideologické či rasistické pozadí té rvačky nechává Baum úplně stranou. Román vrcholí vůlí přetvořit neštěstí ve východisko jiného štěstí. K problematice slepoty se vrací ještě v dílech \"Die verwandelte Welt\" (\"Proměněný svět\") z roku 1919 a \"Die neue Wirklichkeit\" (\"Nová skutečnost\"; 1921), kde však již načrtává nové vidění světa, v němž je současně se zážitkem jeho vnitřního světa ztvárněn svět vnější, popř. vnitřní slepota vidoucích. Jako vrchol Baumovy prozaické tvorby bývá označován román \"Die Tür ins Unmögliche\" (\"Brána do nemožna\") z roku 1920. Jeden člověk v něm bere na sebe vinu světa a následně ztroskotává. Absolutním aktem vůle přitom mělo být dosaženo ráje na zemi. Baum, který se absolutním aktem vůle naučil vidět jiným, neméně intenzivním způsobem, zde ukazuje, kde má takovýto akt vůle své hranice: totiž tam, kde si člověk sám udělí rozhřešení a ztratí vědomí milosti. Spasitelská postava tohoto románu, Baumův úředník Krastik, končí sebevraždou, jakmile si uvědomí konsekvence vlastního jednání. V této své knize proti laciným spasitelským programům, kterou měl mezi jeho texty Kafka v obzvláštní oblibě, chápe Baum spásu jako žitou pravdu: „Proč lidstvo tak bezmocně vrávorá do prázdna? Všichni krvácejí strachy, že by to mohlo být horší, kdyby to jednou zkusili po nejbližší přímé cestě neohrožené, úplné pravdy.“ Poslední Baumův publikovaný román \"Das Volk des harten Schlafs\" (\"Národ tvrdého spánku\") z roku 1937 je autorovou reakcí na pronásledování Židů v Německu a jakýmsi pokusem vyburcovat židovský národ k bojovnému postoji. Na osudu tatarského národa Chazarů spisovatel ukazuje, že i v domněle beznadějné situaci je třeba bojovat proti zániku. V hlavní postavě Bulana, který si mezi islámem, křesťanstvím a židovstvím vybere judaismus, potom Baum odmítá neuváženou asimilaci mnoha evropských Židů včetně tzv. kulturního sionismu, v nějž dlouho nepřestával věřit Martin Buber.", "section_level": 1}, {"title": "Výběrová bibliografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Časopisecky vydané texty, texty v antologiích.", "content": "1910 1911 1912 1913 1914 1916 1917 1918 1919 1921 1922 1926", "section_level": 2}], "src_summary": "Oskar Baum (21. ledna 1883, Plzeň – 1. března 1941, Praha) byl český německy píšící spisovatel, novinář, hudební kritik a učitel hudby židovského původu, člen tzv. \"Pražského kruhu\".", "tgt_summary": "Oskar Baum (geboren am 21. Januar 1883 in Pilsen, Österreich-Ungarn; gestorben am 1. März 1941 in Prag) war ein böhmischer Schriftsteller.", "id": 2373209} {"src_title": "Johannes Ewald", "tgt_title": "Johannes Ewald", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině pietistického vikáře. Za sedmileté války utekl v šestnácti letech z domova a přihlásil se dobrovolně do pruské armády, Brzy však přešel na rakouskou stranu a dostal se až do Prahy. Do vlasti se vrátil roku 1760, následmě vystudoval teologii, ale knězem se nikdy nestal. Věnoval se zcela literatuře. Žil bohémským životem, podléhal záchvatům alkoholismu a trpěl dnou. Významným pro jeho tvorbu byl jeho pobyt v v Rungstedu (čtvrť města Hørsholm) v letech 1773-1775, kde napsal některá svá významná díla. Zemřel v důsledku svého způsobu života poměrně mlád, ale jako uznávaný národní básník. V dánské literatuře se stal průkopníkem nových směrů, na čemž se podílela především jeho důkladná znalost světové literatury. Vliv na něho měli francouzští klasicističtí dramatici (Corneille, Racine), němečtí spisovatelé Leibniz a Klopstock a především angličtí autoři Shakespeare, Sterne, Fileding, Young) a také \"Ossianovy zpěvy\". Je autorem desítky básní. Jeho poezie se vyznačuje hlubokým a vášnivým citem a byla z části inspirována nešťastnou láskou. Pod vlivem německého básníka Friedricha Gottlieba Klopstocka se ale obracel také k námětům z nordické mytologie a psal mistrné ódy. Prvního velkého úspěchu dosáhl roku 1766 svou elegií na smrt dánského krále Frederika V. Kromě klasických žánrů se mu stala rovněž blízkou poetika lidové balady a v jeho básních se projevují tendence k romantické citovosti a individualismu. V dramatu se obsahově i formálně odpoutal od klasicistických požadavků a stal se předchůdcem Adama Oehlenschlägera. Alexandrín nahradil vznosnou prózou nebo pětistopým jambem a uvedl na jeviště prostý lid. Hlavním jeho prozaickým dílem je jeho nedokončená autobiografie, novátorská po obsahové i formální stránce, ve které se projevuje jeho zájen o psychologický vývoj lidského individua.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johannes Ewald (18. listopadu 1743, Kodaň – 17. března 1781, tamtéž) byl dánský preromantický básník a dramatik. Je považován za jednu z hlavních postav dánské literatury 18. století a jeho dílo představuje přechod od klasicismu k romantismu.", "tgt_summary": "Johannes Ewald (* 18. November 1743 in Kopenhagen; † 17. März 1781 ebenda) war ein dänischer Dichter. Mit ihm begann die neuere Periode der. ", "id": 1525507} {"src_title": "Juan Manuel de Ayala", "tgt_title": "Juan de Ayala", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Ayala se narodil v Osuně, Andalusii. Vstoupil do španělského námořnictva 19. září 1760, a dosáhl hodnosti kapitána v roce 1782. Odešel (z důvodu jeho úspěchů v Kalifornii) 14. března 1785. V roce 1770, španělské královské úřady nařídily ke zkoumání severním pobřeží Kalifornie, \"aby zjistil, zda tam byly nějaké ruské osady, a prověřili přístav v San Franciscu\". Don Fernando Rivera y Moncada byl vyslán na misi (na místo kde nyní leží San Francisco) pozemní expedice navázat španělskou vládu po celé ploše, pod velením Juana Bautista de Anza byl poslán na sever. Ayala, později nadporučík byl jedním z těch, kteří byli vysláni na námořní výpravy. On přijel do Vera Cruz v srpnu 1774 a pokračoval do Mexico City přijímat rozkazy od místokrále Freye Dona Antoniona María de Bucareli y Ursua. Bucareli ho poslal do San Blas, kde převzal velení nad lodí Sonora, který je součástí loďstva v rámci obecného vedením Dona Bruno de Heceta v fregaty Santiago. Loďstvo se plavilo ze San Blas na počátku roku 1775. Nicméně, ze San Blas brzy vyrazil, byl velitel lodi paketů San Carlos, Don Miguel Manrique onemocněl - některé prameny uvádějí, že se zbláznil. Ayalovi bylo nařízeno, aby převzal velení této větší nádoby, plavil se zpátky do San Blas přistát nešťastnou Manrique, a vrátil se k loďstvu po plavbě za několik dní. Ayala byl určen projít úžinou a zkoumat, co leželo uvnitř, zatímco Santiago a Sonora pokračoval směrem na sever. San Carlos přijal dodávky v Monterey, 26. července a pak pokračujoval na sever. Ayala prošel Golden Gate dne 5. srpna 1775, s obtížemi a velmi opatrně kvůli přílivu a odlivu. Zažil množství úchytů, zjištění, že je Angel Island nejvíce vyhovující, ale nedokázal navázat kontakt, jak doufal, se stranou Anza. Ayala postavil dřevěný kříž, tam kde přistál první noc. San Carlos zůstal v zátoce až do 18. září, potom se vracel k San Blas přes Monterey. Ayala se po zprávě místokrále dal plně v úvažování geografie zálivu, a zdůraznil své přednosti jako přístav (hlavně absence \"těchto nepříjemných mlh, které jsme měli denně v Monterey, protože mlhy zde jen stěží dosáhly vstupu portu, a občas v přístavu, je počasí velmi jasné \") a přívětivost místních domorodých Američanů. Ayala pojmenoval Alcatraz jako \"\"La Isla de los Alcatraces\"\" na jeho objevu. Slovo \"\"Alcatraz\"\" je tedy založen na archaické španělského slova \"\"Alcatraces\"\", což bylo přejaté slovo z arabštiny, \"\"Al-qatras\"\", což znamená \"\"orel mořský\"\", označovalo to značné množství druhů pelikánů, které žijí v San Franciscu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Juan Manuel de Ayala y Aranza (28. prosince 1745 - 30. prosince 1797) byl španělský námořní důstojník, který sehrál významnou roli v objevování Kalifornie. On a posádka jeho lodi \"San Carlos\" byli první Evropané, kteří 5. srpna 1775 vpluli do Sanfranciského zálivu. ", "tgt_summary": "Juan Manuel de Ayala (* 28. Dezember 1745 in Osuna (Spanien); † 30. Dezember 1797) war Offizier der spanischen Flotte in Neu-Spanien. Er spielte eine unterstützende Rolle bei der Eroberung von Kalifornien, in dem er mit seinem Schiff \"San Carlos\" als erster Europäer die Bucht von San Francisco erschloss. ", "id": 3313} {"src_title": "Petr Pokorný (teolog)", "tgt_title": "Petr Pokorný", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Ke studiu teologie jej přivedl starší kolega Ctirad Novák, který byl jeho rádcem v evangelickém skautském oddílu v Brně. Petr Pokorný pak studoval teologii a řečtinu v Praze, později trimestr v Oxfordu, část semestru v Bonnu a v Ženevě, do roku 1967 působil jako evangelický farář v Praze, roku 1963 získal titul ThDr., roku 1967 se habilitoval, 1968 CSc., 1993 DrSc. (řecká literatura), 1967–1968 docent Nového zákona na univerzitě v Greifswaldu. Od roku 1968 (1972 profesor) působil na evangelické teologické fakultě v Praze (1990 inkorporované do UK), v letech 1996–1999 byl jejím děkanem. Účastnil se expedice Nag Hammádí III (Egypt) s Claremont Graduate School, CA (patronace UNESCO). Archeologickou praxi absolvoval v Jordánsku a v Izraeli. Působil jako hostující profesor nebo research fellow v Tübingenu (1988–1989, 1995–1996 a 2000), v Pittsburghu (1986 a 1992), v Princetonu (2003–2004 a 2006) a v Heidelbergu (2010). V roce 2005 strávil část semestru v Petrohradě, jaro 2005 v Tesalonice a Athénách. Přednášel na více než 40 univerzitách ve dvanácti zemích Evropy a v USA. V letech 1994–95 byl prezidentem mezinárodní oborové vědecké organizace Studiorum Novi Testamenti Societas, v letech 1992–1996 předsedou Scholarly forum překladatelského výboru Spojených biblických společností, získal čestné doktoráty (Dr. h. c.) v Bonnu (1998) a Budapešti (2000). V roce 1995 získal Humboldtovu cenu za celoživotní dílo, v roce 1999 cenu ministra školství za výzkum. V roce 2003 byl oceněn zlatou medailí UK a oborovou medailí Josefa Dobrovského AV ČR. V roce 2005 byl vyznamenán medailí za zásluhy 2. stupně. Byl zahraničním členem Akademie věd v Göttingen (1998) a řádným členem Učené společnosti ČR (od 2002, pro období 2012–2014 předseda).", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pracovní zaměření.", "content": "Ve svém díle se zaměřil především na dějiny synoptické tradice a na deuteropavlovské listy, dále na raně křesťanskou teologii v jejím později hlavním proudu i v křesťanské heterodoxii (počátky gnóze, koptské spisy z Nag Hammádí), poté na bádání o Ježíšovi (spoluzakladatel Princeton –Prague – Biennale for Jesus Research /od r. 2005/). V letech 1961–1985 pracoval v týmu pro Český ekumenický překlad Bible).", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "Roku 1961 se oženil s Věrou roz. Kellerovou (1939–2016), 1969 PhDr. u prof. Bohodara Dosužkova. V roce 1972 musela kvůli manželovu povolání opustit Karlovu univerzitu, pracovala v psychologickém poradenství, v roce 1990 byla rehabilitována, studovala u prof. Reuvena Feuersteina v Jeruzalémě, 1997 se habilitovala. V letech 1998 až 2009 působila jako docentka dětské psychologie na UK, od 2009 je předsedkyní společnosti COGITO. Z manželství se narodily čtyři děti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Petr Pokorný (21. dubna 1933 Brno – 18. ledna 2020) byl český evangelický teolog, filozof, biblista-novozákoník, historik, vysokoškolský pedagog, v letech 1996–1999 děkan Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy, spoluzakladatel a v letech 1998–2010 ředitel Centra biblických studií AV ČR a UK v Praze.", "tgt_summary": "Petr Pokorný (* 21. April 1933 in Brünn; † 18. Januar 2020 in Prag) war Professor der Theologie und Spezialist für das Neue Testament. Er war Professor beim Lehrstuhl Neues Testament der Evangelisch-Theologischen Fakultät der Karls-Universität Prag. Außerdem bekleidete er das Amt des Direktors am Zentrum für biblische Studien an der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik.", "id": 1155772} {"src_title": "Stuart Roosa", "tgt_title": "Stuart Roosa", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a výcvik.", "content": "Po základní a střední škole studoval na Oklahoma State University – Stillwater a University of Colorado at Boulder, titul leteckého inženýra získal až na University of Arizona v roce 1960. To už měl za sebou službu u vojenského amerického letectva od roku 1953 a praxi zkušebního pilota na letecké základně v Olmstrad v Pensylvánii. Později sloužil na leteckých základnách Tachikawa a Edwards. Nalétal 4600 letových hodin. V roce 1966 se dostal do páté skupiny kosmonautů. Byl členem podpůrné skupiny pro Apollo 9. Byl ženatý, s manželkou Joan měl čtyři děti: Christophera, Jacka, Allen a Rosemary.", "section_level": 2}, {"title": "Lety do vesmíru.", "content": "Start kosmické lodi byl z mysu Canaveral na Floridě. Na palubě s ním byli velitel Alan Shepard a pilot měsíčního modulu Edgar Mitchell. Devítidenní mise byla třetí, které se podařilo na Měsíci 5. února 1971 přistát. Roosa nebyl na měsíčním povrchu, ale řídil experimenty z oběžné dráhy ve velitelském modulu „Kitty Hawk“. Když se Shepard a Mitchell z Měsíce vrátili k Roosovi, všichni tři se vrátili na Zemi a přistáli v kabině lodi s pomocí padáků na hladině Tichého oceánu.", "section_level": 2}, {"title": "Po letech.", "content": "Byl ještě jmenován do záložních posádek Apollo 16 a Apollo 17. V roce 1976 z NASA odešel a stal se viceprezidentem mezinárodního oddělení U.S.Industries Middle East Development Company se sídlem v řeckých Athénách. O rok později se vrátil do USA, kde se stal prezidentem Jet Industries v Austinu v Texasu. V letech 1993–1994 byl prezidentem Gulf Coast Coors Inc., Gulfport, Miss. Zemřel ve věku 61 let po nemoci.", "section_level": 2}], "src_summary": "Stuart Allen Roosa (16. srpna 1933 Durango, Colorado, USA – 12. prosince 1994, Washington, D.C.) byl americký vojenský letec a kosmonaut, rusovlasý pilot velitelského modulu kosmické lodi Apollo 14.", "tgt_summary": "Stuart Allen „Stu“ Roosa (* 16. August 1933 in Durango, Colorado; † 12. Dezember 1994 in Falls Church, Virginia) war ein US-amerikanischer Astronaut der NASA. Bei Apollo 14, dem sechsten bemannten Flug zum Mond, diente er als Pilot des Kommandomoduls.", "id": 1085639} {"src_title": "De La Rue", "tgt_title": "De La Rue (Unternehmen)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "19. století.", "content": "Firma byla založena Thomasem de la Rue v Londýně. V roce 1831 vyvinul ve své firmě novou typografickou metodu, pomocí které byly vytvořeny první moderní hrací karty. Za tento vynález byl oceněn králem Vilémem IV. U příležitosti korunovace královny Viktorie v roce 1838 nechal vytisknout speciální zlaté vydání novin The Sun. O šest let později, v roce 1846 vyvinul Thomasův syn Warren de la Rue stroj na skládání obálek, který dokázal za hodinu vytvořit až 2700 obálek. Tento stroj byl vystaven o pět let později na výstavě Great Exhibition of 1851, která se konala v Crystal Palace v Londýně a také na dalších výstavách v New Yorku a Paříži. V roce 1855 začala firma De La Rue tisknout poštovní známky. První kontrakty na poštovní známky pocházely z Indie, Mysu Dobré naděje, Mauriciu, Trinidadu, Západní Austrálie, Cejlonu, Svaté Heleny, Baham, Natalu a Svaté Lucie. V roce 1860 vytiskli první papírovou bankovku. Jednalo se o bankovky pro Mauricius v hodnotách 1 Libra, 5 Liber a 10 shillingů. V roce 1862 vytvořili poštovní známku pro Konfederované státy americké. Jednalo se o známku v hodnotě 5 centů, která na sobě měla otištěnou hlavu Jeffersona Davise. Do současnosti jde také o jedinou americkou známku, která byla vytištěna v zahraničí. V roce 1874 otevřela firma De La Rue novou továrnu v Londýně. O 7 let později, v roce 1881 zde bylo vyvinuto první praktické plnící pero. V roce 1896 byla firma převedena na soukromou společnost.", "section_level": 2}, {"title": "20.století.", "content": "V roce 1921 opustila rodina firmu a ta byla převedena na veřejně obchodovatelnou společnost. Na počátku první světové války, v roce 1914, byla společnost pověřena vydáním britskými bankovkami v hodnotách 1 Libra a 10 shillingů. Po 11 letech, v roce 1925, převzala tisk britských bankovek centrální banka Bank of England. Od roku 1930 do roku 1948 vydávala společnost De La Rue čínské bankovky. V roce 1939 dokonce nechala postavit v Šanghaji vlastní továrnu, kam byla produkce přesunuta. Během druhé světové války, byly v roce 1940 zničeny továrny v Londýně. Po druhé světové válce vyrobila De La Rue poválečné československé bankovky v hodnotách 5 a 10 Korun. Dne 27. března 1957 byla společnost uvedena na akciovou burzu London Stock Exchange. V roce 1957 byla společností De La Rue na trh uvedena první počítačka bankovek. V roce 1961 byla do De La Rue začleněna konkurenční firma Waterlow & Sons. V roce 1969 prodala společnost výrobu hracích karet Johnu Waddingtonovi. V roce 1990 firma oficiálně otevřela své sídlo ve městě Basingstoke a zároveň změnila své jméno z De La Rue Company plc na současné De La Rue plc. Během roku 1993 se společnost stala součástí konsorcia Camelot Group plc, které v roce 1994 získalo licenci k provozování britské národní loterie. V roce 1993 De La Rue získala výrobní skupinu Portals Group plc, která vyráběla bankovky pro Bank of England od roku 1724 a v roce 1997 firmy Harrison $ Sons a Philips Cartes et Systèmes. V témže roce byly uvedeny do oběhu bankovky vytištěné firmou De La Rue pro nově vzniklou Českou republiku v hodnotách 50, 100 a 500 Korun Jednalo se o bankovky v sériích A a Z. a pro Slovensko v roce 1993 v hodnotách 100, 500 a 1000 Korun, v letech 1996–2001 v hodnotách 100 a 500 Korun, v roce 2002 v hodnotě 1000 Korun a v roce 2004 bankovku 100 Korun.", "section_level": 2}, {"title": "21. století.", "content": "V roce 2003 podepsala společnost De La Rue sedmiletý kontrakt na tisk bankovek pro Bank of England, čímž převzala veškerou výrobu bankovek banky. V roce 2007 získala firma ocenění Queen's Award za inovaci v zabezpečení bankovek nazvanou StarChrome. O dva roky později, v roce 2009 získala společnost kontrakt na deset let na výrobu britských pasů a zároveň byla obnovena smlouva s Bank of England o výrobě bankovek. V roce 2010 prodala firma svůj podíl ve skupině Camelot. V roce 2012 vyrobila firma De La Rue svou první polymerovou bankovku. Jednalo se o bankovku pro Fidži v hodnotě 5 dolarů. Tato bankovka byla uvedena do oběhu v lednu 2013. V roce 2013 oslavila firma své výročí 200 let od založení. V témže roce záskala společnost další ocenění Queen's Award. Tentokrát za vyvinutí bezpečnostního průhledného okénka v bankovkách nazvaného Optiks.", "section_level": 2}], "src_summary": "De La Rue plc je papírenská firma se sídlem v anglickém městě Basingstroke zaměřující se na tisk bankovek a jiný bezpečnostní tisk jako například poštovní známky, bankovní šeky apod.", "tgt_summary": "Das britische Traditionsunternehmen De La Rue plc. wurde 1821 von Thomas de la Rue gegründet und ist heute der weltweit größte nichtstaatliche Hersteller von Banknoten. Über 150 nationale Währungen und zahlreiche Sicherheitsdokumente wie beispielsweise Reiseschecks werden mit der Unterstützung der Sicherheitsdruckerei hergestellt. Ehemalige Geschäftsfelder waren der Druck von Briefmarken, von Sicherheitsdokumenten und Spielkarten sowie die Produktion von Schreibgeräten. ", "id": 954188} {"src_title": "Lokomotiva 122", "tgt_title": "ČSD-Baureihe E 469.2", "src_document": [{"title": "Vznik, výroba a dodávky.", "content": "Po roce 1960 postupovala elektrifikace železnic v Československu velmi rychlým tempem a dosud vyráběné typy lokomotiv (představované především řadami E 469.1, E 669.1 a E 669.2) přestávaly pro rostoucí objem nákladní dopravy postačovat. Od Federálního ministerstva dopravy proto přišel požadavek na sérii nových čtyřnápravových lokomotiv, typově vycházejících z předchozích řad. Technicky tyto lokomotivy vyšly především z řady E 469.1, některé konstrukční celky ale byly přepracovány a zdokonaleny na základě připomínek z provozu stávajících strojů. Celá série byla vyrobena bez prototypu během roku 1967 a ihned zařazena do provozu – všechny lokomotivy byly přiděleny do lokomotivního depa Ústí nad Labem s určením přednostně pro těžkou nákladní dopravu na hlavních tratích do Mostu, Nymburka a Děčína.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "U řady 122 je použita ocelová skříň se dvěma koncovými stanovišti strojvedoucího, do nichž je vstup z venku na rozdíl od starších řad z obou stran. Jsou použita nová čela s odlišnými světly i dálkovým reflektorem (s drobnými změnami převzatá z řady 182) a na boku ozdobný plát, jenž byl v původním nátěru zdůrazněn bílou barvou. V průběhu let byl na některých lokomotivách odstraněn, případně nahrazen pouze nalakovaným pruhem. Mezi stanovišti se nachází strojovna se čtyřmi bočními, částečně otevíratelnými okny na každé straně. Zde jsou uložena všechna elektrická zařízení včetně hlavního kontroléru. Regulace výkonu je tradiční odporová, principiálně převzatá z řady 121 s několika drobnými změnami v elektrických obvodech. Pohon zajišťují čtyři trakční motory, pro každé dvojkolí jeden o výkonu 510 kW. Brzdová výstroj sestává z přímočinné a samočinné tlakové brzdy (řízené brzdičem DAKO BS-2) a zajišťovací ruční brzdy; elektrodynamickou brzdou lokomotiva není vybavena. Z výroby byly lokomotivy také vybaveny zásuvkami pro možnost dvojčlenného řízení; v praxi se však využívalo pouze v prvních letech provozu a pouze výjimečně, z části strojů proto bylo časem demontováno. Pro zlepšení komfortu obsluhy byly jednotlivé stroje postupně modernizovány pomocí dosazení statických dobíječů, modernějších těsnících hmot a dalších prvků za účelem snížení hlučnosti. V souladu s novými standardy také všechny lokomotivy získaly radiostanice GSM-R a některé stroje i světla z LED. Na lokomotivě 122.031 je od roku 2005 zkušebně nainstalována také klimatizace.", "section_level": 1}, {"title": "Provoz.", "content": "Vzápětí po dodání byly nové lokomotivy nasazeny do nákladní dopravy na všech elektrifikovaných tratích v severních a středních Čechách. V začátcích provozu sloužily také v osobní dopravě, vozily osobní vlaky z Děčína do Lysé nad Labem nebo i na trati z Ústí do Mostu. Zajímavostí bylo též jejich nasazení na rekreačních rychlících, které jezdily z NDR k letoviskům u Černého moře. Na těchto vlacích jezdily z Děčína až do Kutné Hory. Příležitostně dopravovaly i vojenské transporty, spartakiádní vlaky a další spoje. Většina jejich nasazení ale probíhala a probíhá v nákladní dopravě. Stěžejním výkonem je po mnoho let především vozba uhelných vlaků z Třebušic (nádraží Washington) a Ledvic, méně také ze Sokolovské pánve (s přepřahem v Chomutově). S touto energetickou surovinou zajíždějí k elektrárnám Opatovice, Chvaletice (železniční stanice Řečany nad Labem) a Mělník (železniční stanice Hněvice); do Hradce Králové přivážejí soupravy pro elektrárnu Poříčí, jenž do cíle pokračují s motorovými lokomotivami. V roce 1971 byla vyrobena jednorázová série téměř identické řady E 469.3, lišící se pouze v detailech. Všechny lokomotivy však byly zařazeny do depa Praha Masarykovo nádraží s určením pro osobní i nákladní dopravu v okolí hlavního města. Obě řady se v jednom depu setkaly až v roce 1996, kdy byla z Prahy přesunuta celá řada nově označená jako 123 na sever Čech a oba typy jsou tak nasazovány na identických výkonech. Během 90. let počet uhelných vlaků poklesl v souvislostí s plynofikací domácností a tepláren, přesto však tyto výkony zůstaly pro řadu 122 mezi nejdůležitějšími. Tradiční službou těchto lokomotiv je také doprava směsných nákladních vlaků spojujících velké železniční uzly, s nimi křižují např. trasy Most – Česká Třebová, Děčín – Nymburk apod. V posledních letech se také čím dál více objevují na jiných vlacích, včetně kontejnerových nákladních expresů a ucelených vlaků s automobily. Vozební ramena se ve srovnání s dřívějškem značně protáhla, i díky snaze vést část vlaků v co nejdelším úseku bez přepřahu se tak kromě okolí Prahy, severních a východních Čech objevují až na Moravě a ve Slezsku (naopak ostravské lokomotivy řady 130 běžně zajíždí až do Ústí nad Labem či Mostu). Nejvzdálenějšími lokalitami, kde je možné tyto stroje dnes potkat, jsou stanice Kadaň-Prunéřov a Třinec. Během mnoha let provozu bylo několik lokomotiv zničeno při těžkých nehodách, v osmdesátých letech díky tomu poklesl počet strojů o čtyři. Po roce 2000 byly také některé lokomotivy odstaveny a sešrotovány pro nadbytečnost, vzhledem k absenci jiných lokomotiv ale větší část strojů přes své stáří zůstala v provozu. V roce 2007 byla z unitárních Českých drah vyčleněna nákladní divize ČD Cargo a celá řada 122 připadla právě jí. Nový provozovatel část lokomotiv přistavil i do větších oprav a při této příležitosti byly lokomotivy natřeny modrým firemním nátěrem. Větší část (přibližně 40 strojů) přežívala v provozu až do konce roku 2015, kdy byly odstaveny především exempláře v nejhorším technickém stavu. Dvě lokomotivy byly také vyřazeny po nehodě – dne 28. 3. 2015 se u Žalhostic čelně střetly stroje 122.019 a 023 a kvůli velkému poškození už posloužily pouze jako zdroje náhradních dílů. Dříve neotřesitelnou pozici „dvojek“ ve vnitrostátní nákladní dopravě poté oslabil pronájem a následný nákup lokomotiv řady 163 od mateřských Českých drah, které tuto řadu z části výkonů vytlačily. Během krátké doby byl počet provozních strojů zredukován a vzhledem k dodávkám dalších nových strojů (např. Siemens Vectron) je počítáno s postupným vyřazováním. I přes vysokou provozní spolehlivost a odolnost je zřejmá technická zastaralost a celková přestárlost této řady (část strojů již překonala hranici 5 milionů ujetých kilometrů), která vede ke snaze její výkony utlumit a pokud možno převést na mladší typy lokomotiv. Na vlacích např. na trati Děčín – Nymburk jsou tak v případě možnosti náhrady střídány řadami 363, 363.5 či 372.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lokomotiva řady 122 je elektrická lokomotiva pro stejnosměrnou napájecí soustava určená pro nákladní dopravu. Vyrobila ji plzeňská firma Škoda v roce 1967 pod továrním označením Škoda 57E a patří k československým elektrickým lokomotivám tzv. I. generace. V souvislosti s dále rostoucím objemem přeprav byla o několik let později ještě vyrobena série mírně upravené řady 123. ", "tgt_summary": "Die ČSD-Baureihe E 469.2 (ab 1988: Baureihe 122) ist eine elektrische Güterzuglokomotive der einstigen Tschechoslowakischen Staatsbahn (ČSD) für das 3-kV-Gleichstromsystem im Norden und Osten der ehemaligen Tschechoslowakei. Sie stellen eine Weiterentwicklung der bewährten Vorgängerbaureihe E 469.1 dar.", "id": 387777} {"src_title": "Diecéze královéhradecká", "tgt_title": "Bistum Königgrätz", "src_document": [{"title": "Historie diecéze.", "content": "Církevní organizace existovala na východě Čech již od počátku křesťanství v českých zemích a byla součástí pražské diecéze, ustavené na konci 10. století. Hradec Králové pak zaujímal významné místo v této struktuře jako sídlo arcijáhna. Část území východních Čech byla ve 14. a začátku 15. století součástí nově ustanoveného biskupství litomyšlského (1344), které ovšem zaniklo během husitských válek. Zřízení samostatného biskupství v 17. století souvisí s obnovou katolické církevní organizace během katolické reformace, neboť toto území bylo jednak poměrně vzdálené od dosavadního střediska této správy v Praze, jednak se římskokatolická církev snažila obnovit svou strukturu na území, které z větší části přestalo být katolickým. Diecéze byla zřízena papežem Alexandrem VII. 10. listopadu 1664 bulou \"Super universas\", v níž je také hradecký kostel Svatého Ducha povýšen na kostel katedrální. V průběhu následujícího století se nově zřízené biskupství stalo důležitou součástí katolického reformačního úsilí, v Hradci Králové působili i jezuité, kteří zde měli svou kolej (dnešní budova Nového Adalbertina). V době osvícenství podporovali hradečtí biskupové snahu tehdejších politických představitelů o náboženskou toleranci. V 2. polovině 20. století zůstávala diecéze po úmrtí Mořice Píchy neobsazená (\"sedes vacans\"), protože státní správa neumožnila běžnou správu a jmenování diecézního biskupa. Na začátku roku 1990 byl diecézním biskupem jmenován Karel Otčenášek, který biskupské svěcení obdržel již roku 1950. Bulou \"Episcoporum Poloniae coetus\" papeže Pavla VI. ze dne 28. června 1972 bylo z území diecéze vyňato území Kladska a včleněno do vratislavské arcidiecéze. Dne 6. června 1998 byl sídelním biskupem jmenován Mons. ThLic. Dominik Duka OP, 26. září téhož roku přijal biskupské svěcení. Generálními vikáři byli do února 2010 Tomáš Holub a Josef Socha.Od 1. 1. 2019 je generálním vikářem Mons. Mgr. Jan Paseka. Dne 13. února 2010 byl stávající biskup Dominik Duka jmenován arcibiskupem pražským a 14. května 2011 se vedení diecéze ujal nový biskup Jan Vokál, jmenovaný papežem Benediktem XVI. 3. března 2011. Na počátku 21. století byl v diecézi zahájen proces slučování farností, aby se struktura diecéze přizpůsobila nižšímu počtu kněží i věřících. Během pěti let poklesl počet farností z 447 (v roce 2003) na 309 (1. leden 2008).", "section_level": 1}], "src_summary": "Diecéze královéhradecká je římskokatolická diecéze, která se nachází ve východních Čechách. Založena byla 10. listopadu 1664, sídlem biskupa je Hradec Králové. Spolu s metropolitní pražskou arcidiecézí a litoměřickou, českobudějovickou a plzeňskou diecézí tvoří Českou církevní provincii. V čele diecéze stojí od 14. května 2011 sídelní biskup Mons. Jan Vokál.", "tgt_summary": "Das Bistum Königgrätz (tschech.: \"Biskupství královéhradecké\" bzw. \"Diecéze královéhradecká\"; lateinisch: \"Dioecesis Reginae Gradecensis\") ist eine römisch-katholische Suffragandiözese des Erzbistums Prag in Tschechien mit Sitz in Hradec Králové (\"Königgrätz\"). Sie umfasst die Region Ostböhmen, die im Wesentlichen aus dem Královéhradecký kraj und dem Pardubický kraj besteht. Sie ist in zwölf Vikariate unterteilt.", "id": 2019380} {"src_title": "Červená obálka", "tgt_title": "Hong Bao", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Jasný historický původ červených obálek není znám. Forma červených obálek v takové podobě, v jaké se využívají dnes, se pravděpodobně datuje do dynastie Čching (1644–1911). Svůj původ ale podle některých mají už v dobách dynastie Chan (206 př. n. l.-220 n. l.). Tehdy se ale nejednalo o klasické obálky s penězi. Byly to drobné kovové mince se čtyřhranným otvorem, které se navlékaly na červený provázek a tvořily tak amulet, který měl sloužit k ochraně před démony způsobující nemoci. Na Čínský nový rok se zase darovaly peníze k zahánění zlých vlivů.", "section_level": 1}, {"title": "Peněžní hodnota.", "content": "Obsahem červených obálek je vždy peněžní hodnota, která se odvíjí od vztahu k obdarovanému. Pokud se jedná o vlastní rodiče, darovaná částka se pohybuje v rozmezí ¥500-2000. U blízkých přátel a dětí příbuzných je tato hodnota ¥50-200, vlastní děti se obvykle radují z částky okolo ¥100 a děti známých se obdarovávají částkou 10 nebo 20 jüanů. Tento druh dárku se také ale prosadil jako forma odměn pro zaměstnance. Tam se obvyklá peněžní hodnota pohybuje v rozmezí ¥100-1000. Velmi oblíbené je při určování částky v obálkách řídit se čínským symbolismem. Proto je poměrně časté dávat do obálek hodnotu dělitelnou osmi (bā 八), (¥8, 80, 800), jelikož se jedná o číslo, které přináší štěstí. Další oblíbenou variantou je hodnota peněz čítající ¥520, a to zejména dne 20. května, kdy se v Číně slaví den podobný Valentýnu v evropských zemích. Jednotlivé číslice 5, 2 a 0 (Wǔ 五, èr 二, líng 零), ze kterých se hodnota skládá, se svojí výslovností podobají výslovnosti (Wǒ ài nǐ 我爱你), v českém překladu „miluji tě”. Na opačné straně stojí číslo čtyři (sì四), jehož výslovnost se podobá slovu smrt (sǐ 死). Až na tuto výjimku je ale vždy jinak lepší darovat částku sudou oproti liché. Vhodné je navíc dávat bankovky nové, čisté a nezpřehýbané. Špinavé a opotřebované bankovky působí na obdarovaného urážlivě.", "section_level": 1}, {"title": "Symbolika červené barvy.", "content": "Červená barva má v Číně dlouhodobou tradici. Už od pradávna je považovaná za barvu života, bohatství a štěstí. Slovo červený (hóng 红) se navíc vyslovuje stejně jako (hóng 宏), což znamená velkolepost, vznešenost a skvělost. Není spojována jen s červenými obálkami, ale velmi populární jsou také i například celosvětově známé červené lampiony. Už během dynastií Chan (206 př. n. l.-220 n. l.) a Čou (1045–256 př. n. l.) hodnostáři nosili červený úřední oděv. Božstva byla zase vyobrazována v právě zmíněných barevně bohatých řasených róbách. Další velký význam této barvy přišel s počátkem 20. století, kdy se jejím používáním výtvarníci snažili podpořit revoluční změny, které vedly k rozpadu říše Čching. Také hrála významnou roli při růstu národního uvědomění, kdy červená barva dávala vzpomenout na velmi slavné období dějin Číny. Červené barvě byla přikládána i magická moc. Čtrnáctý den osmého lunárního kalendáře byl významným dnem, kdy byla dětem malována rudá tečka na čelo, zatímco ženy si stejnou rudou tečku malovaly na tváře. V případě dětí měla tečka zajistit ochranu před nemocemi. U žen to mělo smysl jiný, ty si ji nechávaly malovat na tvář jako znaménko krásy.", "section_level": 1}, {"title": "Červené obálky a moderní technologie.", "content": "V roce 2014 spustil nejoblíbenější čínský online komunikační prostředek Wechat možnost zasílání červených obálek prostřednictvím zpráv. Dle statistických informací během jednoho dne na Čínský nový rok (přesněji 15. února 2018) využilo tuto službu 668 milionů uživatelů aplikace. Další významnou aplikací, jejímž prostřednictvím se červené obálky dají elektronicky zasílat, je aplikace Alipay.", "section_level": 1}], "src_summary": "Červená obálka (znaky zjednodušené: 红包, tradiční: 紅包, pchin-jin: hóngbāo, český přepis: chung-pao) je tradiční čínský dárek, prostřednictvím něhož se darují peníze, a to především na Čínský nový rok. Svou oblibu mají ale i během jiných příležitostí, jako jsou například svatby, narozeniny či jiné významné dny.", "tgt_summary": "Hong Bao, auch: Hongbao, (, kant., graf. Variante: 、, regional auch:, jap. /, kana otoshidama, viet. \"lìxì\") sind rote Briefumschläge, in denen Geldgeschenke zu chinesischen Festen wie dem Chinesischen Neujahrsfest oder der chinesischen Hochzeit überreicht werden. ", "id": 2414892} {"src_title": "Kosmonosy", "tgt_title": "Kosmonosy", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Podle archeologických nálezů se odhaduje první osídlení oblasti kolem Kosmonos na dobu před 7 000 lety. Název Kosmonosy je odvozen od slova \"kosma\", tedy mnoho vlasů. Přímo o Kosmonosích se poprvé píše v darovací listině správy Pražského hradu, kterou byla osada v roce 1186 darována řádu sv. Jana Jeruzalémského. Kosmonosy změnily mnohokrát majitele, v 15. století patřily ke zvířetickému panství. Roku 1650 stal pánem Heřman Černín z Chudenic z rodu Černínů, za jejichž vlády poznalo město značný rozvoj. Humprecht Jan Černín zde založil Svobodnou obec řemeslnickou. V té době byl také postaven kostel sv. Kříže, Campanilla – věž Lorety, byla založena obora a mnohé další stavby. Mnohem známější stavbou hraběte je samozřejmě Černínský palác v Praze. Hrabě měl údajně při hledání místa pro stavbu paláce podmínku, že z oken musí být za jasného počasí vidět kosmonoský zámek. Heřman Jakub Černín založil v Kosmonosích piaristickou kolej s gymnáziem, jenž se stalo střediskem vzdělanosti celého Mladoboleslavska. Kolej byla po reformách Josefa II. zrušena a gymnázium přesunuto do Mladé Boleslavi. V roce 1738 prodali Černínové Kosmonosy Hrzánům z Harasova, kteří jej vlastnili 20 let. Dalším majitelem se stal hrabě Josef de Bolzo, který zde v roce 1764 založil textilní manufakturu, bělidlo a barvírnu u Jizery, kde později vyrostla továrna na potiskování látek TIBA. Továrnu později koupila rodina Leitenbergerů, která zde po roce 1800 vlastnila téměř všechny nemovitosti. V 18. století se majiteli stali Mirbachové, posledním urozeným držitelem panství byl baron Klinger. Městys Kosmonosy byl povýšen dne 26. října 1913 Františkem Josefem I. na město. Dalšího rozkvětu se město dočkalo v období mezi první a druhou světovou válkou. Václav Svoboda postavil továrnu na traktory Svoboda, která proslavila město po celém Československu. Za protektorátu byla v Kosmonosích německá vojenská posádka o síle 60 mužů. Celkem 68 občanů města bylo internováno v koncentračních táborech – 11 z nich bylo popraveno nebo umučeno. Po válce se Kosmonosy spojily s Mladou Boleslaví, což ale nepřineslo očekávaný efekt, a tak v roce 1954 došlo opětovnému osamostatnění. Další administrativní přičlenění k Mladé Boleslavi přišlo v době normalizace 1. ledna 1974. Po změně režimu v Československu se nakonec na přání občanů 24. listopadu 1990 obec obnovila samostatnost, a byl jí navrácen status města. V květnu 1994 městské zastupitelstvo schválilo žádost občanů obce Horní Stakory o připojení ke Kosmonosům.", "section_level": 1}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "Ve městě Kosmonosy s 4210 obyvateli v roce 1932 byly evidovány tyto úřady, živnosti a obchody: Ve vsi Horní Stakory s 300 obyvateli (v roce 1932 samostatné vsi, ale která se později stala součástí) byly evidovány tyto živnosti a obchody: 2 hostince, lom, sadař, 2 obchody se smíšeným zbožím, trafika, velkostatek.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Silniční doprava Městem prochází silnice II/610 Praha – Mladá Boleslav – Kosmonosy – Mnichovo Hradiště – Turnov. Okrajem města prochází silnice I/38 Nymburk – Mladá Boleslav – Doksy – Jestřebí a okolo města vede dálnice D10 Praha – Mladá Boleslav – Turnov s exitem 46. Železniční doprava Železniční trať ani stanice na území města nejsou. Nejblíže městu je železniční stanice Mladá Boleslav-Debř ve vzdálenosti 3 km ležící na trati 070 z Prahy do Turnova. Autobusová doprava Městem Kosmonosy vedlo v květnu 2011 mnoho příměstských autobusových linek z Mladé Boleslavi přes Kosmonosy do okolních obcí, do Kosmonos vede i množství linek Městské autobusové dopravy Mladá Boleslav. V městě zastavovaly autobusové linky do vzdálenějších cílů, jako Bakov nad Jizerou, Česká Lípa, Dobrovice, Doksy, Kněžmost, Lázně Kundratice, Liberec, Mladá Boleslav, Mnichovo Hradiště, Nový Bor, Praha, Sobotka", "section_level": 1}], "src_summary": "Kosmonosy je město ležící zhruba 50 km severovýchodně od Prahy, těsně sousedící s městem Mladá Boleslav. Dominantními památkami města jsou renesanční zámek ze 16. století, Loreta, kostel Povýšení sv. Kříže ze 17. století s raně barokní zvonicí a barokní fara. V budovách bývalého piaristického kláštera (koleje) sídlí druhá nejstarší psychiatrická nemocnice v České republice. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Kosmonosy (deutsch \"Kosmanos\") ist eine Stadt mit 3917 Einwohnern in Tschechien. Sie liegt unmittelbar nördlich von Mladá Boleslav in 243 m ü. M. und gehört dem Okres Mladá Boleslav an. Die Katasterfläche beträgt 1 161 ha.", "id": 1234159} {"src_title": "Roman Vishniac", "tgt_title": "Roman Vishniac", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Narodil se v zemi svých prarodičů ve městě Pavlovsk poblíž Petrohradu a vyrůstal v Moskvě. Jeho otec Solomon Vishniac byl bohatý výrobce deštníků a jeho matka Manja byla dcerou zámožného kupce diamantů (Roman Vishniac měl ještě sestru Katju). Letní měsíce Vishniac komentoval: „V Moskvě to bylo pro moji rodinu nepříjemné, byli jsme nuceni trávit léto na chatě, pár kilometrů od města.“ Jako dítě se zajímal o biologii a fotografování – jeho pokoj byl plný rostlin, hmyzu, ryb a malých zvířat. Ve svých sedmi letech dostal k narozeninám od své babičky mikroskop, ke kterému brzo připevnil fotoaparát – tím fotografoval například svaly na nohou švába se 150násobným zvětšením. Mladý Vishniac používal tento mikroskop často: fotografoval vše, co mohl najít: mrtvý hmyz, pyl i prvoky. Do svých deseti let se učil doma, od deseti do sedmnácti let navštěvoval soukromou školu, kde získal zlatou medaili a stipendium. Od roku 1914 strávil šest let v Šanjavském ústavu (nyní Moskevská národní univerzita A. L. Šanjavského) v Moskvě. V ústavu získal doktorát v oboru zoologie a stal se docentem v oboru biologie. Jako postgraduální student pracoval s prestižním biologem Nikolajem Kolcovem a experimentoval s metamorfózou axolotla mexického. I když jeho pokusy byly úspěšné, nemohl svou vědeckou práci s podrobnými závěry v Rusku publikovat kvůli chaosu v důsledku Ruské revoluce v roce 1917. Přesto ještě pokračoval tři roky ve studiu medicíny.", "section_level": 1}, {"title": "Berlín.", "content": "V roce 1918 se celá rodina přestěhovala do Berlína kvůli antisemitismu, způsobenému třetí ruskou revolucí. Krátce po příjezdu se oženil s Lute Baggovou, se kterou měli dvě děti, Marii a Wolfa. Roman Vishniac rodinu včetně svých rodičů velmi podporoval, pracoval v několika zaměstnáních. Ve svém volném čase studoval východní umění na berlínské Humboldtově univerzitě. Zkoumal endokrinologii a optiku a také fotografoval. V Berlíně často přednášel o naturalismu. Ve 30. letech v důsledku rostoucího antisemitismu v Německu cestoval po východní Evropě, kde fotografoval kulturu chudých Židů v horských vesnicích a městských obcích. Za přibližně čtyři roky pořídil tisíce fotografií dokumentující osobní životy lidí, kteří jej zvali do svého domu a současně podporovali jeho rodinu v Berlíně. V roce 1939 se jeho manželka a děti přestěhovaly do Švédska, aby zůstaly s rodiči Luty daleko od německých nepřátel. V létě se Lute setkala s rodiči v Nice. Vishniac se vrátil do Paříže na konci léta 1940, kde ho zatkla vichistická policie a internovala ho v táboře Camp du Ruchard ve francouzském Clichy. Vishniac byl občanem Lotyšska, které bylo v té době včleněno do SSSR, a byl tak považován za člověka „bez státní příslušnosti“. Po třech měsících úsilí jeho manželky a za pomoci Amerického židovského spojeného distribučního výboru získal vízum, které mu umožnilo dostat se se svou rodinou přes Lisabon do USA. Jeho otec zůstal a strávil válku ve Francii, jeho matka zemřela na rakovinu v roce 1941 v Nice.", "section_level": 2}, {"title": "New York.", "content": "Vishniacova rodina uprchla přes Lisabon do New Yorku, kam přišla v roce 1940. Vishniac se snažil několik dní najít práci, ale nedařilo se mu to: „Byl to pro mě čas odtržení a strachu“. Hovořil mnoha jazyky, ovládal němčinu, ruštinu a jidiš, ale nemluvil anglicky, což mu působilo potíže. Podařilo se mu udělat několik portrétů převážně pro zahraniční klientelu. V této době, v roce 1942, pořídil jeden ze svých nejznámějších portrétů – Alberta Einsteina. Přišel k Einsteinově domu v Princetonu v New Jersey, vstoupil do jeho kanceláře a vyfotografoval Einsteina, který byl zaneprázdněn prací. Einstein později označil tuto fotografii jako svou oblíbenou. V roce 1946 se s Lutou rozvedli a o rok později se oženil s Editou Ernstovou. O několik let později opustil fotografické portréty a pokračoval v nezávislé práci v oblasti mikrofotografie. Ve Spojených státech se Roman Vishniac zoufale snažil získat sympatie pro chudé Židy z východní Evropy. Když vystavoval své práce v roce 1943 na Kolumbijské univerzitě, napsal dopis Eleanor Rooseveltové, pozval ji na výstavu, avšak tehdejší první dáma nepřišla. Několik fotografií poslal také prezidentu Rooseveltovi, který mu za ně poděkoval. V porovnání s 16 000 fotografiemi pořízenými ve východní Evropě nasnímal v Americe pouze 2 000 fotografií. Většinu z těchto negativů Vishniac s rodinou pečlivě skrývali.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdní život.", "content": "I když byl starší, byl velmi aktivní. V roce 1957 byl jmenován výzkumným pracovníkem na Albert Einstein College, kde učil medicínu a v roce 1961 získal titul „profesora biologie“. V sedmdesátých a osmdesátých letech pracoval v Institutu Pratt. V této době žili se svou ženou Editou na západní straně Manhattanu. Během svého života byl Vishniac tvůrcem mnoha filmů a dokumentů, z nichž nejznámější byl \"Living Biology\" (\"Živá biologie\"). Skládá se ze sedmi filmů s tématy: buněčné biologie, embryologie, orgánových systémů, evoluce, genetiky, ekologie, botaniky, volně žijících živočichů a světa mikroorganismů. Film byl financován grantem nadace National Science Foundation. Roman Vishniac získal čestný doktorát univerzit Rhode Island, Columbia College of Art a California College of the Arts. Zemřel 22. ledna 1990 na zhoubný nádor tlustého střeva.", "section_level": 2}, {"title": "Fotografické dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Střední a východní Evropa.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "1935–1939.", "content": "Vishniac je známý především svými dramatickými snímky ze života chudých Židů ve východoevropských městech. Nejprve byl pověřen, aby tyto fotografie zhotovil pro úřad American Jewish Joint Distribution Committee, ale sám měl o tuto práci osobní zájem. Cestoval tam a zpět z Berlína do slumů v Rusku, Polsku, Rumunsku, Československu a Litvě. Zatímco cestoval po Evropě, vydával se za obchodníka s textilem. Při svých cestách po východní Evropě byl často za své fotografie zatýkán policií, a někdy i obviněn ze špionáže. Později, když svá díla publikoval, měly tyto fotografie vliv na jeho popularitu, vystavoval na samostatných výstavách na Kolumbijské univerzitě, v Židovském muzeu v Praze, International Center of Photography a dalších podobných institucích. Vishniac tvrdí, že v tomto období pořídil asi 16 000 fotografií, nicméně pravdivost těchto faktů je sporná. Aby došel až do malých vesnic v horách, musel by po strmých silnicích nosit na zádech těžké příslušenství (fotoaparáty Leica, Rolleiflex, videokamery, stativy, atd.), které podle něj dosahovalo celkové váhy 52 kg. V roce 1983 se výrazně podílel na knížce \"Ztracený svět\", ve které publikoval fotografie z východní Evropy. Vishniac nasnímal tisíce chudých Židů, „... aby se zachoval v obrazech svět, který může brzy přestat existovat.“ Při pořizování záběrů uvnitř budov, při kterých používal fotoaparát Leica, se potýkal s nedostatkem světla. Někdy s sebou nosil petrolejovou lampu, s jejíž pomocí scénu dosvětloval a při fotografování se opíral zády o stěnu a zadržoval dech. Tímto způsobem minimalizoval pohybovou neostrost na svých snímcích. Fotoaparát Rolleiflex používal převážně pro venkovní scény. Roman Vishniac chtěl nejen uchovat vzpomínky na Židy, ale také aktivně bojoval na zvýšení západního povědomí o zhoršující se situaci ve východní Evropě, dokonce „se pomocí svých fotografií snažil upozornit zbytek světa na hrůzy nacistické perzekuce“. Například na konci roku 1938 se vplížil do internačního tábora ve Zbąszyni poblíž Německo‐polských hranic, kde Židé čekali na deportaci do Polska. Po dvou dnech fotografování „špinavých baráků“, jak situaci později popsal, unikl v noci z tábora skokem z druhého patra a odplížil se pryč. Pořízené fotografie pak použil pro Společnost národů jako důkaz existence takovýchto táborů. Po smrti Romana Vishniaca byly objeveny další fotografie a prezentovány na výstavě v Berlíně. Na konci některých ruliček fotografického filmu byly nalezeny snímky, které pořizoval a používal ve svých vědeckých výzkumech.", "section_level": 3}, {"title": "Styl.", "content": "Vishniacovy fotografie ze 30. let jsou komponované ve velmi odlišném stylu, ale všechny se zaměřují na dosažení stejné myšlenky: zachytit jedinečnou kulturu židovských ghett ve východní Evropě, především jejich náboženství a chudobu. Jeho publikované fotografie se z velké části soustředí na portréty lidí, většinou v malých skupinách a věnujících se svému každodennímu životu: velmi často studují (obecně náboženské texty), jdou (mnohdy v drsném počasí) nebo prostě sedí a koukají. Scény jsou dramatické. „Na některé ze zachycených tváří se sotva objeví náznak úsměvu, podezřívavé oči se na nás dívají zpoza starých okenních křídel, nebo patří podomnímu obchodníkovi, dětem z přeplněných školních učeben nebo lidem na pustých nárožích...“ Gene Thornton píšící pro \"The New York Times\", to pojmenoval jako „... temnota s chudobou a šedé světlo evropské zimy“. Snímky jsou černobílé, pořízené v dostupném světle nebo osvětlené lucernou, přesto jsou „překvapivě ostré jako břitva s velkou hloubkou ostrosti“. „Jsou to klasické zrnité snímky typické Vishniacovým realistickým stylem, můžeme se téměř prstem dotknout hrubé textury kabátu a šály, oděvy lidí se více podobají kůře stromů, než dobře vyžehlenému vlněnému obleku elegána.“ Vishniac byl známý tím, že při popisech fotografií přeháněl, a někdy si příběhy k nim dokonce vymýšlel.", "section_level": 3}, {"title": "Inspirace.", "content": "Vishniacovy fotografie z tohoto období jsou ve sbírkách řady galerií a stálých expozic mnoha muzeí. Edward Steichen označil jeho snímky z období před holokaustem jako „nejlepší dokumentární fotografie doby a místa“. Nicméně, také se objevila kritika Vishniacových prací například za nedostatek rozmanitosti a objektivity jeho snímků z východní Evropy a také za špatnou kvalitu kompozice. Argumentem bylo, že kromě nemajetných Židů v ghettech měl také fotografovat Židy bohatší. Thornton kritizoval jeho fotografie za neprofesionální kvalitu s odvoláním na „chyby v zaostření a nedostatky v kompozici, jako například nevysvětlená třetí noha a chodidlo vyčnívající z dlouhého pláště spěchajícího vzdělance.“ Vishniacovy fotografie měly velký vliv na literaturu o holokaustu a ilustrují řadu tematických publikací o židovských ghetech. Například dramatický snímek \"The Only Flowers of her Youth\" inspiroval Miriam Nerloveovou k napsání románu, který se zakládal na příběhu zobrazené dívky. Za své dílo Roman Vishniac obdržel v roce 1956 ocenění Memorial Award od společnosti American Society of Magazine Photographers. V roce 1984 vyhrál také v kategorii vizuální umění na shromáždění Židovské knižní rady; snímek \"The Only Flowers of her Youth\" byl v roce 1952 na Singapurské mezinárodní fotografické výstavě v Lucernu označen za „nejpůsobivější“; a získal ocenění Grand Prize v kategorii Umění ve fotografii, New York Coliseum.", "section_level": 3}, {"title": "Mikrofotografie a biologie.", "content": "Kromě momentní fotografie, která jej nejvíce proslavila, se Vishniac věnoval také oblasti mikrofotografie (zvláště interferenční mikroskopii a filmové mikrofotografii). Se zaměřením na fotografování živého hmyzu měl talent na pořizování snímků pohybujících se vzorků v „ten správný okamžik“, podobně jako Philippe Halsman, bývalý prezident sdružení American Society of Magazine Photographers. Ohledně Vishniacovy dovednosti v mikroskopii Halsman prohlásil, že má „zvláštní druh geniality“. Pracoval s mnoha různými druhy vzorků od prvoků, přes světlušky až po aminokyseliny. Vishniacova práce v mikroskopii byla v tomto oboru velmi oceňována. Během tří po sobě jdoucích let od roku 1952, vyhrál ocenění biologické fotografické asociace Biological Photographic Association v New Yorku. Jedním z nejznámějších úspěchů Romana Vishniaca v oblasti mikrofotografie jsou jeho revoluční fotografie pořizované zvnitřku oka mouchy domácí zpoza 4 600 malých a složitě uspořádaných ommatidii. Některé snímky, například cirkulující krev na tváři křečka, pořizoval na lékařské fakultě Boston University. Vishniac vymyslel nové metody pro relativně snadné pořizování barevné mikrofotografie. Jeho metoda barvení (vyvinutá v 60. letech a na počátku 70. let) používala polarizované světlo pronikající do určitých míst buněčné struktury a výrazně zlepšovala detaily. V oblasti biologie se Vishniac specializoval na mořskou mikrobiologii, fyziologii nálevníků, oběhový systém jednobuněčných rostlin a endokrinologií (na které pracoval především v Berlíně) a metamorfózu. Přes jeho úspěchy v této oblasti byla většina jeho práce v oboru biologie vzhledem k fotografii sekundární: Vishniac studoval anatomii organismů především kvůli kvalitnější fotografii. Kromě experimentů s metamorfózou axolotla amerického zkoumal v roce 1920 také morfologii chromozomů; oboje v Berlíně. Jako biolog a filozof se v roce 1950 přiklonil k hypotéze polyfyletismu, teorie, že život vznikl z několika nezávislých biochemických reakcí. Jako filozof v 50. letech „vyvinul principy racionální filosofie“.", "section_level": 2}, {"title": "Další fotografie.", "content": "Vishniac je pozoruhodný svými fotografiemi páření hmyzu, záběry hodování mořčáků nebo animacemi dalších živých bytostí. Trpělivě trávil hodiny hledáním hmyzu nebo podobných jiných objektů na předměstí New Yorku. Před samotným fotografováním dokázal maskován travou ležet více než hodinu v trávě a čekat na příležitost. Nenápadně se pak přiblížil ke svému objektu a zarámoval scénu zrcadlovkou vybavenou mezikroužky. Za tímto účelem trénoval zadržení dechu až na dvě minuty, aby během nich mohl nerušeně fotografovat. Vishniacovy subjekty zájmu se po celý jeho život měnily. Někdy se zaměřil na dokumentaci berlínského každodenního života, později pořídil známé portréty Alberta Einsteina a Marca Chagalla. Byl též průkopníkem v oboru časosběrné fotografie, jimž se věnoval hlavně mezi roky 1915 a 1918.", "section_level": 2}, {"title": "Publikace.", "content": "Kompletnější seznam publikací o/od Romana Vishniaca byl publikován na stranách 94 a 95 v knize \"Roman Vishniac\", kterou publikoval ICP a archiv knihovny Library of Congress.", "section_level": 1}], "src_summary": "Roman Vishniac (; 19. srpna 1897 Pavlovsk, Rusko – 22. ledna 1990 New York, USA) byl rusko‐americký fotograf známý svými obrazy kultury Židů ve střední a východní Evropě a holokaustu. Byl všestranný fotograf, zkušený biolog, učitel, sběratel a učitel dějin umění. Učinil významný vědecký přínos v mikrofotografii a technice časosběrné fotografie, kterým se věnoval po celý život. Zajímal se o historii, měl silné spojení se svými židovskými kořeny a byl sionistou. ", "tgt_summary": "Roman Vishniac (, \"Roman Wischnjak\"; * 19. August 1897 in Pawlowsk bei Sankt Petersburg; † 22. Januar 1990 in New York) war ein US-amerikanischer Biologe, Fotograf und Pionier der Wissenschaftsfotografie. Besonders bekannt wurde er für seine Fotografien des jüdischen Lebens in Mittel- und Osteuropa vor dem Nationalsozialismus.", "id": 1759912} {"src_title": "Hlohyně šarlatová", "tgt_title": "Mittelmeer-Feuerdorn", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Dřevina pochází z oblastí jižní Evropy od Itálie až po Krym, z okolí Kavkazu a části Blízkého východu. Lidmi byla rozšířena do přírody západní a částečně i Střední Evropy, Střední Asie, do velké části Spojených států amerických, na jih Kanady, do Mexika a také do jižní Afriky.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Nenáročná rostlina rostoucí na slunci i v polostínu, při plném zastínění méně kvete a plodí. Dá se pěstovat na téměř jakékoli půdě, s pH mírně kyselým až mírně alkalickým, dává však přednost půdám vápenitým, jílovitohlinitým až jílovitým, které jsou vlhké; skromně roste i na suchém stanovišti. Dobře snáší znečištěné ovzduší, proto se může sázet podél dálnic a v průmyslových zónách měst. Nesnáší mrazové kotliny, při extrémních mrazech keře namrzají, po seříznutí většinou dobře obrážejí, mladé rostliny jsou na silné mrazy citlivější. Je fanerofyt kvetoucí v květnu a červnu, plody bývají plně vybarvené koncem září. Ploidie je 2n = 34.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Neopadavý, nepopínavý keř dorůstající běžně do výšky 2 m, při růstu u opory může být i vyšší. Jeho mladé větve bývají zbarvené červenohnědě, jsou řídce porostlé plstnatými, časem olysávajícími chlupy a vytrvalými, 1 až 1,5 cm dlouhými kolci, což je zvláštní druh trnů vzniklý přeměnou krátkých zašpičatělých větévek. Přezimující střídavé listy s krátkým řapíkem jsou 2 až 4 cm dlouhé, 1 až 1,5 cm široké a mají opadavé palisty. Celistvá listová čepel bývá podlouhle kopinatá až úzce eliptická, na bázi je zúžená do řapíku a na vrcholu tupá, po obvodě jemně vroubkovaná a v mládí je po obou stranách řídce plstnatá a později olysává. Drobné, pětičetné, bílé nebo růžové květy široké okolo 6 mm vyrůstají v bohatých květenstvích, mnohoramenných chocholících širokých až 4 cm a obsahující až 40 květů. Květy jsou symetrické, oboupohlavné, jejich vytrvalý kalich s chlupatými, trojúhelníkovitými lístky vytváří zvonkovitou češuli. Korunní lístky jsou na bázi nehetnatě stažené, okrouhlé, 2 až 4 mm dlouhé, bílé, vzácně růžové nebo nažloutlé. Krátkých tyčinek se žlutými prašníky bývá dvacet, z pěti plodolistů srostlý spodní semeník mívá v každém oddílu po dvou vajíčkách a nese pět volných čnělek. Plod je drobná, kulovitá, hladká malvice velká asi 5 mm, červeně nebo žlutě zbarvená. Je na stopce 5 až 10 mm dlouhé a na vrcholu má vytrvalé kališními lístky, obsahuje tmavě hnědá semena. Na keři vydrží do zimy, pokud je neoberou ptáci. Keře se rozmnožují semeny nebo bylinnými či polovyzrálými řízky s patkou starého dřeva.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Hlohyně šarlatová bývá běžně pěstována ve skupinách i solitérně v parcích, zahradách i jako součást městské zeleně nenáročné na údržbu. Vysazuje se také do ozdobných či ohrazujících neproniknutelných živých plotů. Kvete a plodí na dvouletém, loňském dřevě, proto se stříhá a tvaruje do libovolných tvarů až v létě. Jsou vyšlechtěné mnohé kultivary s rozličnou mohutností růstu keře, s různou barvou, velikostí či tvarem plodů, které mohou být oranžové, cihlové nebo ohnivě červené, žluté a vzácně i bílé. Ve středoevropském klimatu se nejčastěji pěstují 'Bad Zwischenahn', 'Ebben', 'Golden Charmer', 'Kasan', 'Orange Glow', 'Mohave', 'Pauciflora', 'Red Column', 'Telstar' a jíné. Plody lze zpracovávat na aromatické džemy a kompoty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hlohyně šarlatová (\"Pyracantha coccinea\") je okrasný, stálezelený keř vysoký průměrně dva až tři metry. Celoročně je ozdobný svými zelenými listy, v květnu a červnu záplavou drobných bílých květů a na podzim spoustou šípkům podobných plodů v různých odstínech červené barvy. Je jediným druhem rodu hlohyně, který se v české přírodě vyskytuje. Není v České republice původní rostlinou, je považovaná za naturalizovaný neofyt, který má velký potenciál k dalšímu šíření. Do volné krajiny se pravděpodobně dostává semeny roznášenými hlavně ptáky a hlodavci žeroucími její plody. Poprvé byla zjištěna planě rostoucí v okolí Prahy roku 2002 a postupně jsou nacházeny další lokality.", "tgt_summary": "Der Mittelmeer-Feuerdorn (\"Pyracantha coccinea\") wird auch Europäischer Feuerdorn genannt und ist beheimatet in Südeuropa, Kleinasien und im Kaukasus. Im 17. Jahrhundert wurde er nach Mitteleuropa eingeführt, war aber auch schon einmal im Tertiär in diesem Gebiet vertreten.", "id": 112470} {"src_title": "Blansko (hrad)", "tgt_title": "Burg Blansko", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Oblast byla pravděpodobně osídlena již ve druhé polovině 13. století, i když první zmínky o hradu pocházejí až z roku 1401. Hrad byl většinou v držení Vartenberků. První známý majitel, Václav z Vartenberka, byl stoupencem Zikmunda Lucemburského, a proto byl hrad v roce 1402 dobyt vojskem přívrženců krále Václava IV. Václav z Vartenberka však získal hrad ještě téhož roku zpět a držel ho až do své smrti (pravděpodobně roku 1407). Další majitele neznáme, ale zřejmě patřili k odpůrcům Václava IV. Roku 1416 proto hrad dobylo královské vojsko vedené Mikulášem Chudým z Újezda. Roku 1417 potom král Vrabinec zastavil Bohuši ze Zvěřince. Roku 1421 hrad získal Albrecht Šenk z Landsberka a přenechal ho míšeňským vévodům, jejichž posádka hrad ovládala až do roku 1426, kdy se hradu zmocnil Zikmund Děčínský z Vartenberka poté, co přešel na stranu husitů. Roku 1441 byl hrad v držení Jana z Vartenberka znovu obležen saským a lužickým vojskem, ale dobyt nebyl. Roku 1527 jej koupil Jindřich z Bünau. Na hradě však v té době žil jen hejtman s posádkou. Po roce 1585 prošel renesanční úpravou opevnění. Začátkem 17. století sloužil jako vězení. Roku 1628 jej Günter z Bünau prodal Kryštofu Šimonovi z Thunu, který hrad připojil ke krásnobřezenskému panství a hrad zpustl. Na počátku 21. století byl hrad v majetku společnosti Lesy ČR, od které je získala obec Ryjice. Od té doby probíhají práce s cílem zabezpečit dochované pozůstatky zdiva, které by měly být dokončeny do roku 2020.", "section_level": 1}, {"title": "Stavební podoba.", "content": "Hradní jádro bylo oválné. Z pravidelného obvodu vystupovaly dvě okrouhlé, dovnitř otevřené bašty, mezi kterými se nacházel palác. Dochovala se pouze bašta na severovýchodní straně. Na západní straně stála před hradbu předsazená hranolová cisternová věž. Opevnění hradu zřejmě patří mezi rané pokusy o aktivní obranu, protože rozmístění bašt umožňuje jen částečné flankování přilehlých hradeb. Relikt, považovaný za renesanční bastion, je ve skutečnosti pozůstatkem mostnice, na kterou navazovala dřevěná část mostu ke čtverhranné branské věži. Nové výzkumy dokládají, že hradní areál byl dvojdílný a vlastním jádrem byla asi o pět metrů vyvýšená plocha, kde se podle starších plánů nacházel trojprostorový palác. Dnes se zde nachází vyhlídková plošina. Na nejvyšším místě hradu byl v roce 1931 postaven vyhlídkový objekt, v jehož přízemí se nachází valeně zaklenutý prostor, který sloužil jako turistický přístřešek pro případ nepříznivého počasí.", "section_level": 1}, {"title": "Pověsti.", "content": "Na hradě Blansko sídlil prý kdysi zlý obr, který velkým prakem střílel na město Ústí nad Labem kamení a koše s jedovatými hady a jinými rozličnými způsoby škodil obyvatelům města. Tento obr se chodíval koupat do řeky Bíliny, avšak představení města si na něm vymohli, že musí město opustit ještě před večerním klekáním, jinak bude potrestán. Jednoho dne se obr opozdil a zůstal ve městě ještě po zazvonění večerního zvonu z kostela Nanebevzetí Panny Marie. Rozzlobení měšťané, kteří se již dlouho chtěli obtížného souseda zbavit, se na milého obra vrhli a utloukli ho.", "section_level": 1}], "src_summary": "Blansko () je zřícenina hradu, která se nalézá na stejnojmenném kopci v nadmořské výšce 545 metrů, severovýchodně od Ústí nad Labem na katastru vesnice Mírkov. Z vrcholku kopce je dobrý rozhled zejména k jihu a k jihozápadu do údolí Ryjického potoka a na řeku Labe. Hrad je chráněn jako kulturní památka České republiky.", "tgt_summary": "Die Burg Blansko (deutsch \"Blankenstein\", auch \"Plankenstein\") befindet sich bei Mírkov auf der Spitze einer Bergkuppe im linkselbischen Böhmischen Mittelgebirge in Tschechien. Von der mittelalterlichen Höhenburg sind heute nur noch größere Teile der mächtigen Außenmauern erhalten. Der einst noch teilweise erhaltene Palas wurde beim Bau einer Aussichtsplattform in den 30er Jahren weitgehend zerstört.", "id": 1609460} {"src_title": "Dan Rather", "tgt_title": "Dan Rather", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Vystudoval žurnalistiku na Sam Houston State University v Texasu. Novinářskou kariéru začal v roce 1950, jako novinář v tiskové agentuře Associated Press. Poté přešel do konkurenční agentury United Press (1950–1958), souběžně psal také pro deník \"Houston Chronicle\" (1954–1955). V roce 1959 prvně vstoupil na televizní obrazovky, v lokální houstonské televizi KTRK-TV, jež byla součástí sítě ABC. Roku 1962 opustil Houston a přesídlil do New Yorku, kde se stal reportérem CBS. Natáčel reportáže zejména z jihu Spojených států amerických a Mexika. Tam ho také zastihl atentát na Johna Fitzgeralda Kennedyho, jeho následující reportáže z atentátu ho proslavily. V roce 1965 se stal zpravodajem v Londýně a v roce 1966 byl poslán do Vietnamu, aby zaznamenával průběh vietnamské války. Poté se stal zpravodajem v Bílém domě, mj. reportoval o slavné cestě Richarda Nixona do Číny. V roce 1974 sehrál velkou roli při referování o aféře Watergate, někteří kritici ho obviňovali, že byl vůči Nixonovi během tohoto skandálu zaujatý. Časem se stal editorem zpráv a začal postupně moderovat. Připravoval řadu pořadů CBS, až v roce 1981 konečně vystřídal legendárního Waltera Cronkita v pozici hlavního moderátora večerních zpráv. Cronkite končíval zprávy slavnou větou \"\"That's the way it is\"\" (zhruba: \"\"Takto se to stalo\"\"). Rather nakonec zvolil \"\"That's part of our world tonight\"\" (\"\"To byl kousek našeho dnešního světa\"\"). V letech 1985-1989 držel večerní zprávy CBS na vrcholu žebříčku sledovanosti zpravodajských pořadů ve Spojených státech amerických. Po odchodu ze CBS pracoval v letech 2006-2013 pro kabelovou televizi AXS TV. Připravoval zejména takzvané \"velké rozhovory\" s osobnostmi (mj. Quentin Tarantino, Simon Cowell, Aaron Sorkin). Roku 2012 vydal svou autobiografii nazvanou \"Rather Outspoken: My Life in the News\". V roce 2014 získal cenu Emmy za celoživotní dílo. Roku 2015 vznikl film \"Truth\", v němž je Ratherova postava jedním z hlavních hrdinů. Na plátně Rathera ztvárnil Robert Redford.", "section_level": 1}], "src_summary": "Daniel Irvin Rather Jr. (* 31. října 1931 Wharton, Texas) je americký novinář a televizní moderátor, který se ve Spojených státech amerických proslavil zejména tím, že 24 let (1981-2005) uváděl hlavní zpravodajskou relaci stanice CBS \"Evening News\". Známý byl také z publicistického pořadu \"60 Minutes\" na stejné televizi. S Peterem Jenningsem (ABC News) a Tomem Brokawem (NBC News) byl označován za \"velkou trojku\" moderátorů zpravodajských relací ve Spojených státech amerických.", "tgt_summary": "Daniel Irvin Rather Jr. (* 31. Oktober 1931 in Wharton, Wharton County, Texas) ist ein US-amerikanischer Journalist. Er war 24 Jahre lang (vom 9. März 1981 bis zum 9. März 2005) Nachrichtensprecher der CBS-Abendnachrichten. Danach arbeitete er für die CBS-Sendung \"60 Minutes\". Mitte 2006 verließ Rather CBS.", "id": 380831} {"src_title": "Rinčinbal", "tgt_title": "Irinchinbal", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Rinčinbal byl druhý syn Chošily, roku 1329 císaře říše Jüan, a Najmanky Babušy. Narodil se ve střední Asii, v Čagatajském chanátu, kam uprchl jeho otec za vlády Jesün Temüra. Roku 1328 Jesün Temür zemřel, jeho syna Ragibaga vzápětí svrhli stoupenci bratrů Chošily a Tug Temüra v čele s El Temürem. Císařem se stal Tug Temür, přítomný v Číně, El Temür stanu v čele vlády. Po návratu ze střední Asie v únoru 1329 nastoupil na císařský trůn Chošila. Avšak už v srpnu téhož roku zemřel, údajně otrávený El Temürem. Poté se Tug Temür opět stal císařem. Rinčinbal dostal titul knížete z Fu. V lednu 1331 Tug Temür jmenoval následníkem trůnu svého nejstaršího syna Aratnadaru. K zabezpečení nástupnictví byla předtím Rinčibalova matka Babuša popravena a jeho starší bratr Togon Temür poslán do Koreje. Aratnadara však měsíc po svém jmenování zemřel. Tug Temür zemřel v září 1332. Měl syna El Tegüse, ale na smrtelné posteli údajně litoval osudu svého bratra Chošily a přál si ustanovit novým císařem staršího Chošilova syna Togon Temüra namísto svého vlastního. El Temür, stojící v čele vlády, odmítl Togon Temürův nástup na trůn. Byl totiž podezřelý z otrávení Chošily a obával se odplaty. Nicméně Tug Temürova vdova Budaširi požadovala respektování vůle zemřelého a tak byl zvolen kompromis – císařem se stal šestiletý Rinčinbal. Zatímco Togon Temür byl držen daleko od metropole, Rinčinbal žil v Chánbalyku. Oficiálně nastoupil na trůn 23. října 1332, ale zemřel už po dvou měsících, 14. prosince. El Temür opět žádal Budaširi o souhlas s povýšením na císaře jejího a Tug Temürova syna El Tegüse, ale byl opět odmítnut. Poté neměl na výběr a nezbylo mu než povolat z Kuang-si Togon Temüra. Bránil však jeho korunovaci až do své smrti v létě 1333. Togon Temür se stal císařem 19. července 1333.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rinčinbal (,, 1. května 1326 – 14. prosince 1332) byl od října 1332 císařem říše Jüan a velikým chánem mongolské říše. Dva měsíce po nastoupení na trůn zemřel.", "tgt_summary": "Irinchinbal (chin. \"Bèi'érzhījīn Yìlínzhìbān\", 孛兒只斤懿璘質班,, * 1. Mai 1326; † 14. Dezember 1332 in Peking) war als Sohn Qutugku Khans ein mongolischer Chagan und unter dem Namen Ningzong (寧宗 Níngzōng) Kaiser der Yuan-Dynastie. Er regierte nur wenige Monate im Jahr 1332.", "id": 2062281} {"src_title": "HMS Eagle (1918)", "tgt_title": "HMS Eagle (1918)", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Původně se jednalo o chilskou vládou objednanou bitevní loď \"Almirante Cochrane\", jejíž stavba byla zadána v roce 1911 (její sesterská \"Almirante Latorre\" byla dokončena jako HMS \"Canada\"). Její kýl byl založen 20. února 1913 v loděnici \"Armstrong\" v Newcastle-on-Tyne. Stavba lodi byla po vypuknutí první světové války přerušena a britské námořnictvo ji chtělo do svého stavu zařadit jako bitevní loď HMS \"India\". V roce 1917 ale byla předána britskému námořnictvu a bylo rozhodnuto o její přestavbě na letadlovou loď s náklady 1,3 milionu liber. Původně se uvažovalo, že bude řešena jako nosič hydroplánů, který je bude jeřáby spouštět na mořskou hladinu. Po zkušenostech s již existujícími loděmi této koncepce bylo rozhodnuto koncepci lodi změnit na plnohodnotný nosič s letovou palubou po celé délce lodi a nástavbami soustředěnými do ostrůvku na jejím okraji. Jednopatrový hangár byl s letovou palubou spojen dvěma výtahy. Loď byla na vodu spuštěna 8. června 1918, ale stavba se opozdila a na konci války byla loď stále nedokončena. V roce 1921 byla stavba téměř dokončena, ale zcela hotova byla nakonec až 20. února 1924.", "section_level": 1}, {"title": "Operační služba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Meziválečná doba.", "content": "Po vstupu lodi do služby z její paluby operovaly stíhací letouny Fairey Flycatcher, průzkumné letouny Blackburn Blackburn či torpédové bombardéry Blackburn Dart. V letech 1931–1932 byla loď modernizována a změnila se i její výzbroj. Leteckou výzbroj pak tvořilo 12 kusů průzkumných letounů Fairey III a devět kusů bombardéru Hawker Osprey. V roce 1937 byla lehká protiletadlová výzbroj zesílena na šestnáct 40mm kanónů a šestnáct 12,7mm kulometů a letecký park tvořilo 18 torpédových bombardérů Fairey Swordfish.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "V době vypuknutí druhé světové války byl \"Eagle\" v Singapuru. Nesl v té době celkem 18 strojů Fairey Swordfish. Jejím prvním bojovým nasazením byla účast na pátrání po německém těžkém křižníku \"Admiral Graf Spee\". V roce 1940 nejprve operovala v Indickém oceánu a v březnu téhož roku ji poškodila exploze. Po opravě v květnu 1940 odplula do východního Středomoří, kde se v Alexandrii připojila k bitevním lodím HMS \"Malaya\", HMS \"Ramillies\", HMS \"Royal Sovereign\" a HMS \"Warspite\". Torpédové Swordfishe z \"Eagle\" provedly 5. července 1940 nálet na Tobruk, kde se jim podařilo potopit italský torpédoborec a dvě obchodní lodi. O dva týdny později, 20. července, potopily v Tobruku další dva italské torpédoborce. Také se 9. července účastnila bitvy u Punta Stilo. Dne 22. srpna 1940 letadla z \"Eagle\" potopila v zálivu Bomba italskou ponorku a depotní loď. V září 1940 společně s \"Illustrious\" podporovala britský útok na Rhodos. V polovině září byl \"Eagle\" součástí eskorty maltského konvoje MB-6. Byla poškozena a její letouny, startující z \"Illustrious\", se 11. listopadu 1940 podílely na útoku na Taranto (Operace Judgement). Dne 26. listopadu letadla z \"Eaglu\" napadla Tripolis. V březnu 1941 se \"Eagle\" přesunul do afrického Freetownu, kde zůstala až do října téhož roku. Její letouny mezitím napadly italské lodě v přístavu Massawa, v dnešní Eritreji. Poté se \"Eagle\" vrátil do Británie k opravám a modernizaci (byl poškozen při požáru hangáru) a ke středomořské flotile se opět připojil v lednu 1942. Během modernizace bylo místo kulometů přidáno dalších dvanáct 20mm kanónů a radary typů 290 a 285. Loď především dopravovala stíhací letouny pro obranu Malty a to v únoru, květnu a dvakrát v červnu 1942. Mezi 12. až 16. červnem 1942 se uskutečnila Operace Harpoon, během které letouny z \"Eaglu\" doprovázely britský konvoj na Maltu.", "section_level": 2}, {"title": "Potopení.", "content": "Poslední akcí \"Eaglu\" byla v srpnu 1942 ochrana britského konvoje na Maltu vyslaného v rámci operace Pedestal. Časně ráno 11. srpna 1942 loď zasáhla u Alžíru čtyři torpéda, vystřelená z německé ponorky U-73, které velel Helmut Rosenbaum. Loď se potopila 70 mil od mysu Salinas. Většina posádky přežila. Celkem 927 mužů z moře vylovila eskorta a 160 jich zahynulo.", "section_level": 2}], "src_summary": "HMS Eagle byla letadlová loď britské Royal Navy, která bojovala v prvních letech druhé světové války. Za války operovala především v oblasti Středomoří. Byla to v pořadí třetí postavená letadlová loď britského královského námořnictva (po lodích \"Furious\" a \"Argus\"). \"Eagle\" byla čtrnáctou lodí Royal Navy svého jména. Loď za druhé světové války potopila německá ponorka.", "tgt_summary": "Die 1918 vom Stapel gelaufene HMS \"Eagle\" war ein Flugzeugträger der Royal Navy und das vierzehnte Schiff mit diesem Namen. Der Flugzeugträger entstand auf dem Rumpf eines von Chile bestellten Schlachtschiffs. Das Schiff diente von seiner Indienststellung 1924 bis zur Versenkung 1942 in der britischen Marine. ", "id": 2164428} {"src_title": "Domenico Lalli", "tgt_title": "Domenico Lalli", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Sebastiano Biancardi se narodil 27. března 1679 v Neapoli. Jeho rodiče byli Caterina a Michele Biancardi. Ve věku 11 měsíců byl adoptován Fulviem Caracciolou, členem neapolské šlechtické rodiny. V rodině Caracciolů se mu dostalo vzdělání v oboru práv a literatury a byl představen mnoha neapolským významným osobnostem. Když mu bylo 18 let zemřeli jak biologičtí, tak adoptivní rodiče. Oženil se s Giustinou Baroni, která byla sestrou biskupa v Calvi a měl s ní 13 dětí. Aby uživil rodinu pracoval jako hlavní pokladní v bance Santissima Annunziata. V roce 1706 upadl v podezření z defraudace. Opustil rodinu a uchýlil se do Říma. Tam se seznámil se sicilským šlechticem a hudebním skladatelem Emanuelem d'Astorgou, který použil jeho básně jako texty pro několik svých kantát a serenád. Následující dva roky cestovali společně po Itálii. V Janově byli okradeni svým sloužícím a aby získali peníze prodali několik libret impresáriu janovské opery. Poté zamířili do Benátek a změnili si jména. Z d'Astorgy se stal \"Giuseppe del Chiaro\" a Biancardi přijal jméno \"Domenico Lalli\", pod kterým vystupoval po zbytek svého života. Pod tímto jménem uzavřel v Benátkách i svůj druhý sňatek. Jejich cesty se pak rozdělily. D'Astorga odešel do Madridu kam jej pozval následník trůnu Karel (později císař Karel VI.), na nějž učinila značný dojem Astorgova opera „Dafni“. Lalli se spřátelil se známým libretistou Apostolem Zenou. Na jeho doporučení se Lalli stal manažerem divadel rodiny Grimaniů (\"Teatro San Samuele\" a \"Teatro San Giovanni Grisostomo\"). V této funkci nejprve upravoval libreta jiných autorů. Lalliho první samostatné libreto byla opera \"L'amor tirannico\", na které zkomponoval hudbu Francesco Gasparini a která byla provedena v roce 1710 v divadle \"Teatro San Cassiano\" v Benátkách. V následujících letech napsal řadu libret pro přední hudební skladatele té doby. Např. pro Antonia Vivaldiho[ napsal nejméně pět libret, pro Albinoniho tři a dvě pro Alessandra Scarlattiho. Stal se také členem benátské akademie (Accademia degli Arcadi). Dvě ze svých libret (La cantatrice a Il tropotipo) publikoval pod svým arkadským jménem \"Ortanio\". V roce 1723 se stal dvorním básníkem bavorského kurfiřta Maxmiliána II. Emanuela a později i jeho syna, císaře Karla VII. Bavorského. Kromě operních libret, Lalli publikoval v Benátkách svou poesii a prozaická díla pod svým skutečným jménem Sebastiano Biancardi. Přibližně v polovině třicátých let jeho kariéra operního libretisty pomalu končila a ve funkci ředitele Grimaniho divadel ho nahradil Carlo Goldoni. Po smrti své první ženy se znovu oženil s Barbarou Pazini. Dále se živil více jako spisovatel. Mimo jiné zveršoval biblická podobenství a přísloví a vydal sbírku životopisů neapolských králů. Do konce života se snažil získat královskou milost, aby se mohl vrátit do svého rodného města. Nikdy se mu to však nepodařilo. Zemřel v Benátkách v chudobě 9. října 1741 ve věku 62 let. Je pohřben v kostele Chiesa di Santa Maria Formosa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Domenico Lalli, vlastním jménem Sebastiano Biancardi, (27. března 1679 Neapol – 9. října 1741 Benátky) byl italský básník a operní libretista.", "tgt_summary": "(Benedetto) Domenico Lalli (eigentlich \"Nicolò Sebastiano Biancardi\"; * 27. März 1679 in Neapel; † 9. Oktober 1741 in Venedig) war ein italienischer Librettist.", "id": 722957} {"src_title": "Sebastian Vettel", "tgt_title": "Sebastian Vettel", "src_document": [{"title": "Závodní kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Juniorské kategorie.", "content": "Vettel začínal závodit na motokárách v roce 1995. V této kategorii získal mnoho různých titulů. V roce 2003 začal závodit v německém mistrovství Formule BMW, ve kterém pětkrát vyhrál a v celkové klasifikaci šampionátu obsadil druhou příčku. O rok později už v této kategorii s převahou získal titul mistra Německa, když vyhrál 18 z 20 závodů. Pro rok 2005 přestoupil do vyšší kategorie, do evropského šampionátu Formule 3, kde s 64 body získal celkové páté místo a stal se nováčkem roku. Pětkrát byl na pódiu, ale žádný závod se mu nepodařilo vyhrát, a to také díky dominanci Lewise Hamiltona. V září téhož roku testoval vůz formule 1 Williams FW27 za odměnu, za svůj úspěch ve Formuli BMW v loňském roce. V sezoně 2006 se stal vicemistrem evropského mistrovství Formule 3, se ziskem 75 bodů a čtyř vítězství. V témže roce také závodil ve světové sérii Formule Renault. Debutoval na italském okruhu v Misaně, kde skončil druhý za Pastorem Maldonadem. Ovšem ten byl po závodě diskvalifikován, a tak Vettel dodatečně získal své první vítězství v této sérii. Ovšem v dalším závodě na belgickém okruhu Spa-Francorchamps utrpěl zranění. Při havárii ho zasáhly letící střepy vozu a téměř mu uřízly prst. Předpokládalo se, že nebude moci závodit několik týdnů. I přes toto zranění závodil už další víkend na okruhu v Zandvoortu v závodě mistrů F3, kde skončil na šestém místě.", "section_level": 2}, {"title": "Formule 1.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2006–2007: BMW Sauber.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "2006.", "content": "Od Grand Prix Turecka 2006 se Vettel stal třetím jezdcem týmu BMW Sauber. Poté, co dosavadní rezervní jezdec Robert Kubica nahradil od maďarské grand prix Jacquese Villeneuva, který byl z týmu vyhozen. Vettel zazářil při svém prvním vystoupením s BMW Sauber, když během turecké grand prix vyhrál druhou část pátečního volného tréninku. Stejný kousek se mu povedl při následující italské grand prix, kdy vyhrál oba páteční volné tréninky.", "section_level": 3}, {"title": "2007.", "content": "Pro nadcházející sezonu 2007 byl týmem BMW Sauber potvrzen na místo testovacího jezdce a také pokračoval v závodech světové série formule Renault, ve kterém se dostal do čela šampionátu. Poté byl už natrvalo povolán do formule 1. Robert Kubica byl po vážné nehodě v kanadské Grand Prix nahrazen právě Vettelem. Vettel ho nahradil pouze v Grand Prix USA a nevedl si vůbec špatně. Do závodu startoval ze sedmé pozice a závod dokončil na poslední bodované příčce, na osmém místě. Díky tomu se stal nejmladším pilotem formule 1, který dokázal bodovat v závodě, ve věku 19 let a 349 dní.", "section_level": 3}, {"title": "2007–2008: Toro Rosso.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "2007.", "content": "BMW Sauber musel 31. července 2007 Vettela uvolnit, protože má smlouvu s Red Bullem. Vettel nahradil od maďarské grand prix v týmu Toro Rosso propuštěného Scotta Speeda. Ještě před samotným závodem bylo potvrzeno, že v sezoně 2008 bude Vettel také závodit za Toro Rosso, společně se Sébastienem Bourdaisem. V deštivém závodě v Číně dojel na 4. místě a získal tak pro tým Toro Rosso zatím jeho nejlepší umístění v historii.", "section_level": 3}, {"title": "2008.", "content": "Sezóna 2008 začala pro Vettela přímo katastrofálně. Ani jeden z prvních čtyř závodů nedokončil, a ve třech z nich skončil už v prvním kole. Pokaždé se zapletl do kolize s jinými jezdci. První dokončený závod tak přišel až v Turecku, nicméně to bylo až 17. místo. Další závod, Grand Prix Monaka, se mu ale povedla, a on vybojoval 4 body za 5. místo. Hned v dalším závodě, v Kanadě, si připsal další bod, za 8. místo. V druhé polovině sezóny se začal zlepšovat a hned dvakrát po sobě bodoval. Vrchol však přišel v Itálii. Celý víkend na okruhu Monza pršelo a to Vettelovi evidentně hrálo do karet. V kvalifikaci senzačně vybojoval pole position. To ale nebylo vše. Pršelo i v závodě a Vettel si stylem start-cíl dojel senzačně pro vítězství. Zároveň to bylo první vítězství i pro stáj Toro Rosso, která o stupně vítězů rozhodně ještě moc nebojuje. Vettel se tak stal nejmladším jezdcem, který kdy vyhrál Grand Prix až do roku 2016, kdy jej ve Velké ceně Španělska překonal Max Verstappen.", "section_level": 3}, {"title": "2009–2014: Red Bull Racing.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "2009.", "content": "17. července 2008 bylo oznámeno, že Sebastian Vettel přestupuje z týmu Toro Rosso do Red Bullu. Tuto sezónu se mu velice vedlo. Získal celkem 8 pódií (4x1.místo, 2x2.místo, 2x3.místo) a stal se vicemistrem (2. místo).", "section_level": 3}, {"title": "2010.", "content": "Vettelovi nezačala sezóna zrovna dobře. V Bahrajnu vyhrál kvalifikaci, ale kvůli technice se v závodě propadl na 4. místo. Problémy s technikou ho doprovázely i v dalším závodě, který nedokončil. Vyhrál až následující závod v Malajsii. Dál střídal dobré s horšími výsledky. V Turecku se při předjíždění srazil s týmovým kolegou Webberem, což vedlo k vyostření jejich vztahu. Závod ve Valencii s přehledem vyhrál. Při závodě ve Velké Británii dostal na úkor Webbera nové přední křídlo, své totiž rozbil. Závod ale dokončil až na 6. místě po chybném startu. V deštivé Velké ceně Belgie při předjíždění měl kolizi s monopostem Jensona Buttona a dojel 15. Po tomto závodu začal být odepisován a skoro nikdo už mu nevěřil. V Itálii ale už dojel čtvrtý po riskantní jízdě, kdy absolvoval skoro celý závod na jedné sadě pneumatik a vyměnil je až kolo před koncem. V Singapuru byl z celého pole jediný, kdo stíhal Alonsa a dojel druhý. Japonsko se neslo ve znamení deště a Vettelova jasného vítězství. Okruh v Koreji byl zbrusu nový, dokončený těsně před závodem. Vettel vedl skoro celý závod, ale 10 kol před koncem mu vypověděl službu motor. Nakonec se zjistilo, že se zlomila ojnice. Celý svět formule jedna šokovalo chování Vettela, který prohlásil těsně po závodu, že mu je to už jedno. V Brazílii si bez potíží dojel pro vítězství. Poslední závod v Abu Zabí byl klíčový pro získání mistrovského titulu. Vettel měl před startem nejmenší šanci na to získat titul. Vettel ale postavil na hlavu všechny prognózy. Jelikož zvítězil, Alonso se vinou chybné taktiky propadl na sedmé místo a Webber dojel až za Alonsem, německý pilot získal titul mistra světa. Stal se tak nejmladším šampionem v historii. Za celou sezónu dosáhl na 10 pole position, pět závodů vyhrál, dvakrát byl druhý a třikrát třetí. Po sezóně se stal Sportovcem Německa a Evropy.", "section_level": 3}, {"title": "2011.", "content": "Pro Vettela začala sezóna dominantně. Vyhrál první dva závody. V Číně kvůli opotřebovaným pneumatikám skončil druhý za Hamiltonem. Následující tři závody vyhrál, přestože ve Španělsku bojoval s Hamiltonem. V Kanadě po celý závod vedl, ale v posledním kole chyboval a dostal se před něj Jenson Button. Ve Valencii opět vyhrál. V Silverstonu po zastávce v boxech dokončil druhý, na konci závodu na něj útočil týmový kolega Webber, ale podle pokynu týmu dojeli v tomto pořadí. V Německu získal čtvrté místo a poprvé v sezoně tak nestál na stupních vítězů. V Maďarsku dojel na druhém místě. V Belgii zvítězil a další dvě výhry si připsal i v Itálii a Singapuru. V Singapuru mu chyběl jeden bod k obhájení titulu mistra světa. Ten získal třetím místem v Japonsku. Stal se nejmladším dvojnásobným mistrem světa. V Koreji byl tým Red Bull poprvé v sezoně poražen v kvalifikaci. Vettel ale po startu z druhého místa ve čtvrté zatáčce prvního Hamiltona předjel a vyhrál celý závod. Red Bull tak obhájil prvenství v Poháru konstruktérů. V Abú Zabí poprvé Vettel neprojel cílovou rovinkou po defektu v druhé zatáčce po startu, i když Pirelli prošetřovalo co stálo za defektem pravé zadní pneumatiky, nedošlo k žádnému závěru.", "section_level": 3}, {"title": "2012.", "content": "Po šestém místě v kvalifikaci na Grand Prix Austrálie se probojoval díky strategii zastávek v boxech na druhou příčku. Šestou příčku obsadil i v kvalifikaci na GP Malajsie, kde skončil kvůli proříznuté pneumatice na nebodované jedenácté pozici. V kvalifikaci Velké ceny Číny se nedostal do závěrečné části a skončil jedenáctý. V závodě si polepšil na páté místo, když se v závěru propadl ze druhé příčky. Po pole position vyhrál Velkou cenu Bahrajnu, k čemuž mu dopomohlo i zajetí nejrychlejšího kola závodu. Díky této výhře a zisku 25 bodů se ujal průběžného vedení Poháru jezdců. V GP Španělska ze 7. místa dokončil šestý, když musel absolvovat trest průjezdu boxy, protože v části trati, kde byly vyvěšeny žluté vlajky, dostatečně nezvolnil. V monacké kvalifikaci obsadil desátou příčku a díky odlišné strategii vybojoval čtvrté místo. Při GP Kanady se z pole position propadl na 4. místo. V GP Evropy vybojoval pole position a závod vedl až do 33. kola, kdy ho zradila technika a musel odstoupit. V GP Velké Británie si ze 4. místa v kvalifikaci dojel pro 3. místo v závodě. Při GP Německa se ze 2. pozice v kvalifikaci propadl na 5. místo. V GP Maďarska se ze 3. místa propadl také na 4. Při GP Belgie startoval z 11. místa, ale v závodě se probojoval až na konečné 2. místo. V Itálii závod nedokončil. Další čtyři závody v Singapuru, Japonsku, Koreji a Indii však vyhrál. V Abú Zabí dojel 3. Při GP USA si dojel pro 2. místo. Před posledním závodem vedl v průběžném pořadí šampionátu před Fernandem Alonsem o 13 bodů. V Brazílii se kvalifikoval 4. ale v prvním kole po kontaktu s Brunem Sennou dostal hodiny a propadl se až na konec pole. Probojoval se však na 6. místo a protože Alonso dojel druhý, získal Vettel o pouhé 3 body svůj 3. mistrovský titul v řadě.", "section_level": 3}, {"title": "Kompletní výsledky ve Formuli 1.", "content": "Tučně – Pole position \"Kurzívou\" – Nejrychlejší kolo závodu", "section_level": 2}], "src_summary": "Sebastian Vettel (* 3. července 1987, Heppenheim) je německý automobilový závodník, pilot Formule 1 a mistr světa z let 2010, 2011, 2012 a 2013. V sezoně 2009 vystřídal v kokpitu týmu Red Bull Racing Davida Coultharda a závodil zde až do konce sezony 2014. Od roku 2015 do roku 2020 závodí za tým Ferrari, kde nahradil Fernanda Alonsa. Momentálně se neví, jestli zůstane ve Formuli nebo odejde do \"důchodu\". ", "tgt_summary": "Sebastian Vettel (* 3. Juli 1987 in Heppenheim) ist ein deutscher Automobilrennfahrer. Er startet seit 2007 in der Formel 1 und gewann dort in der Saison 2010 als zweiter Deutscher nach Michael Schumacher und bislang jüngster Fahrer die Weltmeisterschaft. Mit der erfolgreichen Verteidigung des Titels 2011, 2012 und 2013 ist er einer von drei Fahrern, die viermal in Folge Weltmeister wurden. Vettel stand von 2009 bis 2014 beim österreichischen Team Red Bull Racing unter Vertrag. Seit 2015 fährt er für den italienischen Rennstall Ferrari. Im Mai 2020 wurde bekannt, dass Vettel nach der Saison 2020 Ferrari verlassen wird.", "id": 1259728} {"src_title": "Laurie Metcalf", "tgt_title": "Laurie Metcalf", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Laurie Matcalf se narodila jako Laura Elizabeth Metcalf 16. června 1955 v Carbondale v americkém státě Illinois. Byla nejstarší ze tří dětí a společně s bratrem Jamesem a sestrou Lindou byla vychovávána v Edwardsville, taktéž v Illinois. Její otec James pracoval jako rozpočtový ředitel na Southern Illinois University Edwardsville, v roce 1984 ale náhle zemřel. Její matka Libby pracovala jako knihovnice. Roku 1976 úspěšně ukončila studium na Illinois State University bakalářským titulem v oboru divadlo. Umí plynule německy a ačkoliv se původně chtěla stát tlumočnicí, nakonec skončila u divadla. Roku 1983 se vdala za herce a spoluzakladatele Steppenwolf Theatre Company Jeffa Perryho (*1955). Rok po svatbě se páru narodila dcera Zoe, která se stala též herečkou – známá je například díky své roli Mary Cooperové v \"Malý Sheldon\". Manželství bylo ale roku 1992 rozvedeno. Později začala vztah s hercem Mattem Rothem, se kterým působila v seriálu \"Roseanne\" a ve filmu \"Záblesk ve tmě\". V listopadu 1993 se páru narodil syn Will a ještě toho roku se vzali. V roce 2005 si najali náhradní matku a ta jim toho roku porodila dceru Mae Akins. V roce 2006 se stali pěstouny chlapce Donovana a později ho adoptovali. V listopadu 2008 se od sebe odstěhovali a během září 2011 Roth požádal o rozvod; jako důvod uvedl neslučitelné rozdíly. Rozvodové řízení bylo ukončeno až v květnu 2014.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Svoji kariéru začala roku 1974 v divadelní společnosti Steppenwolf Theatre Company, kterou založila společně se svými přáteli-herci z univerzity: Garym Sinisem, Terrym Kinneyem a Jeffem Perrym, jejím pozdějším manželem. V roce 1984 pak působila v newyorském divadle Circle Repertory a za roli ve hře \"Balm in Gilead\" získala své první ocenění: cenu Obie pro nejlepší ženský herecký výkon. Jednou z jejích prvních filmových rolí byla postava Leslie Glass ve film \"\" z roku 1985. Mimo filmů se začala objevovat i v televizních seriálech, například sitcomu \"Roseanne\", kde ztvárnila od mezi lety 1988 až 1997 Jackie Harris.", "section_level": 1}], "src_summary": "Laura Elizabeth „Laurie“ Metcalf (* 16. června 1955, Carbondale, Illinois, USA) je americká herečka. Byla nominována na řadu hereckých ocenění, mimo jiné i Oscara v roce 2018, a získala tři ceny Primetime Emmy a dvě ceny Tony. ", "tgt_summary": "Lauren Elizabeth „Laurie“ Metcalf (* 16. Juni 1955 in Carbondale, Illinois) ist eine US-amerikanische Schauspielerin. Sie wurde unter anderem mit drei Emmy Awards und zwei Tony Awards ausgezeichnet.", "id": 72445} {"src_title": "Émile Mathis", "tgt_title": "Émile Mathis", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Émile Mathis se narodil jako syn štrasburského hoteliéra vlastnícího zdejší \"Hôtel à la Ville de Paris\". Ve věku 12 let byl poslán na studia do Anglie. Po svém návratu založil ve Strasburku firmu pro prodej a servis automobilů. V roce 1901 navázal obchodní styky s německou automobilkou De Dietrich z Niederbronnu, kde pracoval Ettore Bugatti. Zde se s Bugattim seznámil. Mathis vlastnil v této době autosalon, nabízející značky jako Fiat, Panhard a Levassor, Rochet-Schneider či Minerva. „Auto Mathis Palace“ byl největší prodejní a servisní podnik automobilů v Evropě a třetí na světě.. Svým zákazníkům chtěl nabídnout i drahé a luxusní vozy. Angažoval tedy Bugattiho jako konstruktéra. Vozy pod značkou Hermes-Simplex byly od jara 1904 vyráběny v Société Alsacienne de Construction Mécanique (SACM) v Graffenstadenu. V roce 1906 byla jejich spolupráce ukončena. V roce 1910 založil Mathis vlastní firmu E. E. C. Mathis. Spolupracovala například se štětínskou firmou Stoewer, její úspěšný model Stoewer G4 vyráběla v licenci. V roce 1911 vznikl první malý automobil s víceválcovým motorem, který byl pravděpodobně inspirován Bugattim. Závodník a konstruktér Dragutin Esser v roce 1907 přešel k Bugattimu. Během první světové války byl Mathis několikrát pověřen německou vládou k cestě do Švýcarska, kde měl nakupovat pneumatiky. Na jedné z těchto cest však odjel do Francie a zůstal zde až do skončení války. Do své továrny se tak mohl vrátit až poté, co Alsasko připadlo Francii. Francouzskou státní příslušnost získal v roce 1920. Během hospodářské krize, hledal Mathis pro svou firmu partnera a v roce 1934 založil s americkou Ford Motor Company společný podnik. Ten vyráběl vozy pod názvem „Matford“ (\"Mat\"his + Ford) až do roku 1940. Po vypuknutí druhé světové války, poté co nacistické Německo napadlo Francii, uprchl Mathis do Spojených států, kde žil a pracoval po celou válku. Založil zde společnost Matam Corporation (\"M\"athis \"A\"merica), která vyráběla válečný materiál, například velká množství munice pro americké námořnictvo. Firmě bylo námořnictvem uděleno ocenění \"Army-Navy „E“ Award\" (E znamená \"Excellence in Production\"). Takto bylo oceněno jen 5 procent z celkového počtu 85 000 dodavatelů v USA. Do Evropy se Mathis vrátil v roce 1946. Chtěl pokračovat v předválečné činnosti, ale jako stárnoucí muž bez potomků továrnu v roce 1953 prodal firmě Citroën. Émile Mathis zemřel po pádu z okna hotelu v Ženevě v roce 1956. Pohřben je na pařížském hřbitově Passy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Émile Ernest Charles Mathis (; 15. března 1880 Štrasburk – 3. srpna 1956 Ženeva) byl alsaský obchodník, automobilový závodník a výrobce automobilů, zakladatel firmy SA Mathis. Předtím, než následkem Versailleské smlouvy připadlo Alsasko-Lotrinsko v roce 1919 Francii, měl německé občanství a jeho firma \"E. E. C. Mathis\" byla vedena jako německý podnik. Až po válce se stala francouzskou akciovou společností (\"Société Anonyme\" – SA). Vyráběla širokou paletu spolehlivých vozů a až do druhé světové války byla velmi úspěšná, v meziválečném období byla čtvrtým největším francouzským výrobcem za trojicí Citroën, Renault a Peugeot.", "tgt_summary": "Émile Ernest Charles Mathis (deutsch: \"Emil Ernst Karl Mathis\") (* 15. März 1880 in Straßburg; † 3. August 1956 in Genf) war ein elsässischer Automobilproduzent.", "id": 1251755} {"src_title": "Nová věcnost", "tgt_title": "Neue Sachlichkeit (Kunst)", "src_document": [{"title": "Nová věcnost ve fotografii.", "content": "Nová věcnost se řadí do světové meziválečné avantgardy. Tvůrcem programu v Evropě byl Albert Renger-Patzsch. Ve fotografii nové věcnosti se přestaly používat ušlechtilé tisky, došlo k funkčnímu využívání světla, tonality, ohniskové vzdálenosti a úhlu záběru. Werner Gräff vydal v roce 1929 knihu \"Přichází nový fotograf\" (\"Es kommt der neue Fotograf\"), kde publikoval typické fotografie nové věcnosti. V Německu byla dále zastoupena umělci jako byli John Heartfield, Karl Blossfeldt, Walter Peterhans, Helmar Lerski a August Sander. V USA se nazývala pojmem \"americký velkoformátový verismus\" a zastupovali jej Paul Strand, Edward Weston, Imogen Cunninghamová, Ansel Adams, Walker Evans nebo Aenne Biermann. Tato skupina představovala nový směr, kterým se vydala fotografie v Evropě – tzv. \"nemanipulovaná fotografie\". V Československu zastupoval tento směr Josef Sudek, jehož volná tvorba na přelomu 20. a 30. let splývala s užitou, byly to všechno ostře a detailně vykreslené fotografie, podobné Strandovým nebo Westonovým. Z fotografů, kteří uskutečňovali principy avantgardního konstruktivismu a nové věcnosti patří například František Čermák, Vladimír Hnízdo, Helmar Lerský, Károly Escher nebo Polák Wladyslaw Bednarczuk. Fotografové Boris Ignatovič společně s Alexandrem Rodčenkem byli jedněmi z organizátorů a vedoucích skupiny \"Říjen\" (\"Oktjabr\"). Ve 30. letech se podíleli na propagaci nové věcnosti v Rusku. V kompozici využívali úhlopříčky, dvojexpozice, montáž, koláž, kombinaci s kresbou nebo typografií. Invenční prací s úhlem pohledu, místem snímání a kompozicí dával Rodčenko a jeho příznivci svým snímkům dynamiku, která se ukázala jako účinný způsob tlumočení myšlenky.", "section_level": 1}, {"title": "Nová věcnost v literatuře.", "content": "Je obdobný směr, který ovlivnil německou literaturu v letech 1923-1930. Hlavními představiteli byli Egon Erwin Kisch a Alfred Doeblin, kteří našli inspiraci v popisném stylu Jamese Joyce.", "section_level": 1}, {"title": "Nová věcnost v architektuře.", "content": "V architektuře se tento směr nijak samostatně neprojevil, nicméně zastával stejné myšlenky jako měl Bauhaus - kladl funkci nad formu. Krása budovy byla zcela závislá na její funkčnosti a efektivitě.", "section_level": 1}, {"title": "Nová věcnost v hudbě.", "content": "Tento směr se v hudbě řídí zákony barokní polyfonie. Klade důraz na antiromantický hudební projev, pevnou rozumovou hudební konstrukci, rytmickou motoriku a potlačení citové složky. Ve spojení s tímto stylem se hovoří také o expresionismu a neoklasicismu. Přichází ve dvacátých letech 20. století vedle atonality a revoluční dodekafonie. Protagonistou byl německý skladatel Paul Hindemith.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nová věcnost (něm. \"Neue Sachlichkeit\", angl. \"New Objectivity\") je označení pro umělecký směr v malířství, fotografii, literatuře, filmovém umění a architektuře, který byl důležitý zejména v Německu ve 20. letech 20. století. Termín vytvořil kritik Gustav Friedrich Hartlaub po retrospektivní výstavě v Mannheimu roku 1925. Nová věcnost je z hlediska dějin umění spojovacím článkem mezi expresionismem (ze kterého vyrůstala a vůči kterému se zároveň vymezovala), dadaismem a surrealismem. Měla velký vliv na socialistický realismus. Nová věcnost oproti subjektivistickým směrům od radikálního expresionismu až po kubismus vyzdvihla význam objektu. Její vývoj byl přerušen nástupem nacismu roku 1933.", "tgt_summary": "Mit Neuer Sachlichkeit bezeichnet man die Rückbesinnung auf die Welt des Sichtbaren. Sie begann unmittelbar nach dem Ersten Weltkrieg zugleich mit der Hinwendung vieler Künstler zu sozialkritischen Bildthemen (George Grosz, Otto Dix, Christian Schad u. v. a.). Sie etablierte sich als \"eine\" führende Kunstrichtung der Weimarer Republik. Der Zeitrahmen wird gemeinhin mit der Weimarer Republik gleichgesetzt.", "id": 2431159} {"src_title": "Žabeň", "tgt_title": "Žabeň", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1460. Tehdy náležela paskovskému lénu olomouckého biskupství. Je také domněnka, že osada označená roku 1395 při výčtu míst paskovského léna jako \"Malý Sviadnov\" na přelomu 14. a 15. století zanikla a v této oblasti vznikla kolem poloviny 15. století malá středověká obec - Žabeň. Tereziánský katastr moravský uvádí v polovině 18. století v Žabni pět sedláků, jednoho zahradníka a třináct chalupníků. Obec nemá kostel, ale v první polovině 19. století zde byla postavena kaple jako díkuvzdání za odvrácení moru, zasvěcená sv. Fabiánu a Šebestiánu. O kapli se vždy starala obec. Roku 1923 byla provedena rekonstrukce. V témže roce se vytvořil Kostelní výbor pro postavení kostela sv. Václava, ke stavbě však nikdy nedošlo. V obci byl v roce 1887 založen Sbor dobrovolných hasičů. Národní škola byla postavena v roce 1904. V současnosti probíhá předškolní a školní výuka v budově z roku 1961. Čtenářská besídka byla ustavena roku 1907. O čtyři roky později byl v obci založen odbor Národní jednoty, který v roce 1911 nastudoval první divadelní hru \"Na statku a v chaloupce\". Následovaly další hry a na silvestra se zpívaly po hospodách kuplety. Ve své činnosti spolek pokračoval i po první světové válce.", "section_level": 1}, {"title": "Vybavenost obce.", "content": "K zásobování obyvatel slouží jedna prodejna a restaurace. Kulturní a společenské akce probíhají v kulturním domě. Akce zajišťují spolky TJ Sokol, Sbor dobrovolných hasičů, Rada rodičů při ZŠ a MŠ a další. Za prací občané převážně dojíždějí. Mezi nejvýznamnějšími podniky působící na katastru Žabně se řadí Lenzing Biocel Paskov a.s., Abex Substráty a.s., Ivánek-Zeman v.o.s. - realizace a údržba zeleně. V objektu bývalého zemědělského družstva se chystá zahájit svou činnost firma Ludma Trading s.r.o. V obci byla ukončena elektrifikace roku 1938, vodovod v roce 1984, výstavba kanalizace započala v roce 1997 a celoplošná plynofikace byla dokončena v roce 2001.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Žabeň () se nachází v okrese Frýdek-Místek v Moravskoslezském kraji. Žije zde obyvatel. Téměř celý katastr obce, včetně celé zástavby, leží na Moravě, ale malé okrajové části katastru zasahují do Slezska.", "tgt_summary": "Žabeň (deutsch \"Schaben\") ist eine Gemeinde mit 604 Einwohnern in Tschechien. Sie liegt in Nordostmähren fünf Kilometer nordwestlich von Frýdek-Místek und gehört zum Okres Frýdek-Místek.", "id": 1220932} {"src_title": "Josef Schlesinger", "tgt_title": "Josef Schlesinger", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Byl synem tkalce a v mládí se vyučit tomuto řemeslu. Pracoval jako tkalcovský učeň, ale roku 1850 nastoupil jako úředník na okresní hejtmanství v Šumperku. Ještě téhož roku pak odešel do Vídně. Zde absolvoval jednoletý přípravný kurz a roku 1851 začal studovat na Vídeňské polytechnice. V letech 1859/1860 byl pomocným asistentem na Institutu deskriptivní geometrie při Vídeňské polytechnice, kde později v letech 1860–1865 působil jako řádný asistent. V roce 1865 získal učitelskou zkoušku pro vyšší reálné školy v oboru geometrie, matematiky a strojařství. Učil pak od roku 1866 na různých reálných školách. Téhož roku se habilitoval. Roku 1870 se stal mimořádným a roku 1871 řádným profesorem matematiky, geometrie a mechaniky na Lesnické akademii v Mariabrunnu, od roku 1875 byl profesorem geometrie na Vysoké škole zemědělské ve Vídni. V letech 1876/1877 a 1889/1890 byl jejím rektorem. Podílel se na rozvoji učebních metod a výukových modelů. V roce 1878 byl vyznamenán na Světové výstavě v Paříži stříbrnou medailí. Zapojil se i do veřejného a politického života. Od roku 1896 zasedal ve Vídeňské obecní radě a téhož roku se také stal poslancem Dolnorakouského zemského sněmu. V 90. letech 19. století se zapojil i do celostátní politiky. Ve volbách do Říšské rady roku 1891 získal mandát za městskou kurii, obvod Vídeň, VIII. okres. Za týž obvod mandát obhájil i ve volbách do Říšské rady roku 1897 a volbách do Říšské rady roku 1901. Ještě během roku 1901 ale zemřel a jeho místo v parlamentu zaujal Alois Heilinger. Profesně byl k roku 1897 uváděn jako profesor na vysoké škole zemědělské. Byl členem Křesťansko sociální strany. Kritizoval podmínky rakousko-uherského vyrovnání. Vystupoval proti materialismu ve vědě a snažil se vysvětlit některé přírodní jevy pomocí teologických argumentů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Josef Schlesinger (30. prosince 1831 Šumperk – 10. dubna 1901 Vídeň) byl rakouský matematik, filozof a politik německé národnosti, původem ze severní Moravy, na konci 19. století poslanec Říšské rady.", "tgt_summary": "Josef Schlesinger (* 31. Dezember 1831 in Hermesdorf; † 10. April 1901 in Wien) war ein österreichischer Geodät, Naturphilosoph, Vertreter einer Geldreform und Politiker (CS).", "id": 668711} {"src_title": "Hollywood v koncích", "tgt_title": "Hollywood Ending", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Val Waxman (Woody Allen) je uznávaný filmový režisér, držitel dvou Oscarů, jehož sláva vyprchala během předchozích deseti let. Na živobytí si tak vydělává natáčením reklam. Jeho partnerkou je mladá herečka (Debra Messingová). Po marné snaze získat celovečerní projekt, dostává nabídku od studia Galaxy na velkorozpočtový snímek odehrávající se v New Yorku, kde žije. Novou šanci prosadila jeho bývalá manželka Ellie (Téa Leoni), producentka studia u svého současného snoubence a ředitele společnosti, kterým je Hal (Treat Williams). Roztržitý Waxman však nemá Hala v lásce, protože jej připravil o manželku. Přesto nabídku, jako poslední životní šanci vrátit se na vrchol, přijímá. Krátce před natáčením však oslepne. Vyšetření neprokáží organický podklad. Příčinou je psychosomatická disociativní porucha. Začíná navštěvovat psychiatra. Sezení později odhalí jeho rozvrácený vztah se synem, za nímž se vydává, aby se udobřili. Osleplý režisér chce z projektu odstoupit. Jeho agent Al Hack (Mark Rydell) ho však přemlouvá k pokračování. Aby nikdo nic nepoznal, při natáčení mu pomáhá asistent čínského kameramana, a posléze také jeho šokovaná bývalá žena, která se skutečnost dovídá uprostřed produkčních prací. V důsledku ztráty zraku dochází ke komickým situacím. Val své tajemství například vypoví mlčící novinářce, vonící stejným parfémem jako Ellie, nebo uznale zhodnotí návrh plakátu otočený zadní stranou. Po ukončení denních prací 60miliónového projektu, je po tajném zhlédnutí nesestříhaných záběrů, s natočeným materiálem nespokojený šéf studia Hal. Pravdu o slepém režisérovi mu odhaluje partnerka Ellie. Po usmíření Vala se synem získává režisér opět zrak. Poprvé tak vidí projekci připravovaného snímku. Zděšený se zmůže na jedinou větu: „\"Zavolejte doktora Kevorkiana\"“, s odkazem na lékaře, který prováděl eutanazie. Přesto se pokusí nahodilé scény sestříhat a dát jim v postprodukci formu. Ve Spojených státech získává snímek \"Hollywood ending\" negativní recenze a stane se propadákem. Přesto má Waxman důvod k radosti, když se dozvídá, že ve Francii, která určuje styl evropské kinematografie, je snímek vynášen do nebe. Ellie se rozchází s Halem a vrací se k němu. Společně odjíždí žít do vysněné Paříže, kde Val získává práci. V závěru novou situaci zhodnotí slovy: „\"Díky bohu že existují Francouzi\"“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hollywood v koncích () je americká filmová komedie z roku 2002, napsaná a režírovaná Woodym Allenem, který si také zahrál hlavní roli. ", "tgt_summary": "Hollywood Ending ist eine US-amerikanische Filmkomödie von und mit Woody Allen aus dem Jahr 2002. Der Film eröffnete im selben Jahr die Internationalen Filmfestspiele von Cannes.", "id": 993186} {"src_title": "Piráti z Karibiku: Prokletí Černé perly", "tgt_title": "Fluch der Karibik", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Guvernér Weatherby Swann a jeho dcera Elizabeth při plavbě do Port Royal na Jamajce potkají vrak lodi s jediným přeživším po pirátském útoku, Willem Turnerem. Elizabeth si k sobě vezme zlatý medailon s lebkou, který u sebe měl Will, a schová ho, protože se bojí, že může být Will obviněn z pirátství. Také zahlédne \"Černou perlu\". O osm let později je kapitán James Norrington z Britského královského námořnictva povýšen na komodora. Při obřadu požádá o ruku Elizabeth, ale než mu stačí odpovědět, spadne do zálivu. Medailon, který nosí, vydává při pádu do moře zvláštní pulsování. Mezitím kapitán Jack Sparrow dorazí do přístavu Port Royal najmout si loď. Když uvidí pád Elizabeth do moře, ihned pro ni skočí a vytáhne ji z moře, ale s příchodem Norringtona a Elizabethina otce je okamžitě zatčen. Přesto uteče a schová se v kovárně, kam přijde Will Turner, nyní učedník kováře a šermíř samouk. Při souboji je Jack poražen, zatčen vojáky a uvězněn. V noci připluje k Port Royalu \"Černá perla\" s prokletou posádkou, která je sem přivolána medailonem. Město je obléháno. Elizabeth je chycena a požaduje vyjednávání podle dohody, jež zajišťuje bezpečí při vyjednávání. Aby se zachránila, řekne kapitánovi Barbossovi, že její příjmení je Turnerová. Chce, aby byl zastaven útok na Port Royal výměnou za medailon. Barbossa souhlasí, jenže pak Elizabeth uvězní, jelikož si explicitně neřekla o uvolnění. Myslí si, že ona je klíčem k zbavení se prokletí. Will Turner, který miluje Elizabeth, nemůže přesvědčit Norringtona, aby zahájil okamžitou odvetu proti Černé perle, a proto požádá o pomoc Jacka Sparrowa za to, že ho dostane z vězení. Jack souhlasí jen po tom, co uslyší Willovo příjmení. Po únosu lodi \"Interceptor\" si Jack s pomocí svého přítele Gibbse najme posádku v Tortuze a vyrazí na Isla de Muerta, záhadný \"Ostrov mrtvých\", jež mohou najít jen ti, kteří vědí, kde je, a o němž Jack ví, že jen tam se může Barbossa a jeho posádka zbavit kletby. Během cesty se Will dozví, že \"Černé perle\" původně velel Jack, ale protože věděl o skrytém aztéckém zlatě a prozradil místo jeho ukrytí, první důstojník Barbossa podnítil vzpouru a vysadil Jacka na ostrov. Ten se z něj ale dostal (díky šťastné náhodě) po třech dnech. Piráti zatím našli a promrhali zlato, ale brzy zjistili, že je prokleté. Změnilo je na nesmrtelné kostlivce, jejichž pravá podoba je odhalena při měsíčním svitu. Prokletí bude odstraněno, jen pokud budou všechny medailony zpět v truhle spolu s prolitou krví. Bill Turner dal svému synovi Willovi jeden medailon, protože chtěl, aby prokletí odčinilo to, co udělali Jackovi. Barbossa ho potom za to vyhodil přes palubu, ale pak zjistil, že potřebuje jeho krev k odstranění kletby. S vírou, že Elizabeth je Billova dcera, hodí Barbossa poslední medailon s její krví do truhly – ale prokletí stále trvá. Will se bojí, že ho Jack zradí, a tak sám zachrání Elizabeth a uteče na \"Interceptor\". Jack zatím smlouvá s Barbossou - chce \"Černou perlu\" za to, že mu prozradí, kdo je pravým dítětem Billa Turnera. Jeho vyjednávání je však k ničemu a je uvězněn. \"Černá perla\" dohoní \"Interceptor\" a zmocní se posádky. Will odhalí, že je synem Billa Turnera a požaduje, aby posádka a Elizabeth byli propuštěni. Hrozí také sebevraždou. Barbossa souhlasí, ale jelikož nebylo specifikováno, jak mají být propuštěni, vysadí Jacka a Elizabeth na pustém ostrově (na tom samém jako byl Jack minule) a posádku zamkne do podpalubí. Elizabeth na ostrově zapálí opuštěný rum, aby dala signál Norringtonovi. Po zachránění přesvědčí Norringtona k záchraně Willa, přičemž souhlasí s jeho nabídkou k sňatku. Po příjezdu k ostrovu Isla de Muerta Norrington nastraží léčku na piráty, zatímco Jack se vydává do jeskyně uzavřít spojenectví s Barbossou. Řekne mu, aby počkal s odstraněním kletby, napadl Norringtonovu loď \"Dauntless\" a zabil posádku. Jack potom nepozorovaně ukradne medailon z truhly, což ho učiní nesmrtelným. Nepočítá však s tím, že piráti napadnou \"Dauntless\" ze dna moře. Jackovy pravé úmysly jsou odhaleny, když napadne a vystřelí na Barbossu. Hodí zkrvavený medailon Willovi, který vložením dvou posledních medailonů do truhly spolu se svou krví zruší kletbu. Již smrtelný Barbossa padá k zemi mrtev – postřelen Jackem. Když piráti, jež bojují na \"Dauntless\", zjistí, že již nejsou nesmrtelní (vyjde měsíc a přesto stále mají masité tělo), vzdají se posádce. Později v Port Royal má být Jack oběšen, ale na poslední chvíli Will zabrání jeho smrti. Osvobodí ho, ale oba jsou rychle chyceni. Elizabeth je však podpoří a vyzná se z lásky k Willovi. Norrington se podvolí jejich zasnoubení a odpustí Willovi. Jack se zatím zachrání pádem do zálivu a unikne na \"Černé perle\", se kterou přijíždí jeho posádka. Norrington mu dává jeden den náskok, než ho začne pronásledovat.", "section_level": 1}, {"title": "Závěrečná scéna.", "content": "Opičák Jack připlave k mrtvému tělu svého pána. Když zjistí, že je mrtev, přejde k prokleté truhle a sebere medailon. Tím se stává nesmrtelným.", "section_level": 2}], "src_summary": "Piráti z Karibiku: Prokletí Černé perly (v originále \"\") je dobrodružný film z roku 2003. Jde o první díl z filmové série Piráti z Karibiku. Pirát Jack Sparrow (Johnny Depp) a Will Turner (Orlando Bloom) se snaží zachránit Elizabeth Swannovou (Keira Knightley) ze zajetí prokleté posádky lodi \"Černá perla\", které velí kapitán Hector Barbossa. ", "tgt_summary": "Fluch der Karibik (Originaltitel: \"Pirates of the Caribbean: The Curse of the Black Pearl\") ist ein US-amerikanischer Piratenfilm von Walt Disney Pictures aus dem Jahr 2003 und der erste Teil der Filmreihe Pirates of the Caribbean. Produzent war Jerry Bruckheimer, Regie führte Gore Verbinski. ", "id": 544342} {"src_title": "Peter Wilhelm Lund", "tgt_title": "Peter Wilhelm Lund", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Peter Wilhelm Lund se narodil do bohaté rodiny v Kodani v Dánsku. Zajímal se o přírodní vědy. Nejprve však začal studovat medicínu na Kodaňské univerzitě. Po smrti svého otce přešel na svůj zájmový obor. Napsal dvě oceněné disertační práce. V roce 1825 odcestoval do Brazílie, kde strávil tři a půl roku sbíráním vzorků rostlin, ptáků a hmyzu v blízkosti města Rio de Janeiro a psaním o zvířatech (ptáci, mravencovití, plži) dané oblasti. Zpět do Evropy se vrátil v roce 1829. Získal doktorát na univerzitě v Kielu, poté cestoval po Itálii a usadil se na určitou dobu v Paříži. Roku 1832 se Lund vrátil zpět do Brazílie. První dva roky trávil sběrem rostlinných vzorků v částech spolkových států Rio de Janeiro a São Paulo. V roce 1834 se pak setkal se sběratelem fosilií P. Claussenem, jehož práce jej zaujala, a proto přešel na paleontologii. Začal hledat zkameněliny ve vápencových jeskyních v blízkosti vesnice Lagoa Santa a do roku 1846 zde se svými spolupracovníky objevil přes 12 000 fosilií. Mimo mastodontů a pozemních lenochodů to byla také kočkovitá šelma \"Smilodon populator\", kterou popsal společně s dalšími desítkami druhů. Byl jedním z prvních, který objevil a ocenil význam jeskynních maleb v Jižní Americe. Roku 1843 pak během sucha objevil v zatopené jeskyni ostatky asi 30 lidí společně s fosilními zvířaty, což dokázalo koexistenci těchto lidí s těmito druhy zvířat. Vyvrátil tak katastrofickou teorii Georgese Cuviera. V publikacích ilustroval jeho nálezy Peter Andreas Brandt. Rok po objevu lidských pozůstatků Lund zastavil práci na vykopávkách z důvodu nedostatku peněz. Svou sbírku daroval Dánsku. Vzhledem ke svému podlomenému zdraví se rozhodl zůstat v Lagoa Santa a nevrátit se do Evropy. Zbylých 35 let svého života strávil dopisováním si s kurátory svých sbírek v Kodani a přijímáním návštěv mladých přírodovědců. Nikdy se neoženil a zemřel ve věku 78 let.", "section_level": 1}, {"title": "Památka.", "content": "Oblast, ve které Lund pracoval, je chráněna v rezervaci Sumidouro State Park. Jeho jméno nese odborný časopis \"Lundiana\" a brazilský druh ještěrky \"Heterodactylus lundii\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Peter Wilhelm Lund (14. června 1801 Kodaň, Dánsko – 25. května 1880 Lagoa Santa, Brazílie) byl dánský paleontolog, zoolog a archeolog. V Brazílii, kde strávil většinu svého života, je považován za otce paleontologie a archeologie v této zemi.", "tgt_summary": "Peter Wilhelm Lund (* 14. Juni 1801 in Kopenhagen; † 25. Mai 1880 in Lagoa Santa, Brasilien) war ein dänischer Zoologe und Paläontologe. Er gilt als Vater der brasilianischen Paläontologie. ", "id": 747988} {"src_title": "Morten Gamst Pedersen", "tgt_title": "Morten Gamst Pedersen", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Gamst Pedersen je přírodní pravák, ale od 15 let více používá levou nohu. Jeho otec, fotbalový trenér, ho naučil využívat více levou nohu, protože si myslel, že levonozí fotbalisté mají ve fotbale menší konkurenci. Vyrůstal v jednom z nejsevernějších měst Norska ve Vadsø. Zde hrával za mládežnický tým Norild. Prošel ještě jedním mládežnickým týmem - Polarstjernen. Poté se vrátil zpět do Norildu a odtud putoval do Tromsø. Zde se i odbyl svůj debut v norské lize. V sezoně 2001 s Tromsø zažil pád do Adeccoligaen. O rok zpět byli zpátky v Tippeligaen a Morten k tomu přispěl 18 brankami ve 23 utkáních, a tím se stal nejlepším střelcem druhé ligy. V roce 2004 přišel zlom v jeho kariéře. V únoru toho roku debutoval v národním týmu Norska. Navíc v srpnu přestoupil do Blackburnu Rovers za 1,5 mil. liber. V první sezoně si teprve na Premier League zvykal, ale v sezoně 2005/2006 plně prokázal své kvality. Ve 36 zápasech nastřílel pěkných 9 branek a s týmem se umístil na 6. místě. Jeho branku do sítě Fulhamu v srpnu 2005 fanoušci vyhlásili brankou měsíce. Pro Pedersena to byla vůbec podařená sezona. Dvěma brankami sestřelil na Old Trafford Manchester United 2:1.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "V A-mužstvu Norska debutoval 18. 2. 2004 v přátelském utkání v Belfastu proti týmu Severního Irska. K výhře 4:1 výrazně přispěl dvěma vstřelenými góly. V září roku 2006 v kvalifikaci na evropský šampionát Pedersen vstřelil nádherný gól proti Maďarsku, jenž byl hodně podobný tomu, který vstřelil Nizozemec Marco van Basten ve finále EURA 1988. Od té doby má přezdívku \"Van Gamsten\". V létě 2006 si nechal Morten změnit jméno na zádech svého dresu z „Pedersen“ na „Gamst“ podle příjmení své matky. Od začátku sezony 2008/09 se však vrátil ke jménu \"Pedersen\" na dresu.", "section_level": 1}, {"title": "Jiné.", "content": "Morten společně s norskými spoluhráči založil boy-band „The Players“. Ve skupině zpívá se spoluhráčem z reprezentace Kristoferem Hæstadem, s Freddym dos Santosem, s obráncem Vikingu Øyvindem Svenningem a s Raymondem Kvisvikem z Fredrikstadu. Výtěžek z jejich singlu „This is for Real“ putoval na charitativní účely.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěchy.", "content": "Vítěz Adeccoligaen (2002), nejlepší střelec Adeccoligaen (18 branek ve 23 zápasech; 2002)", "section_level": 1}], "src_summary": "Morten Gamst Pedersen (* 8. září 1981 ve Vadsø) je norský fotbalový záložník a reprezentant. Hraje za norský klub Rosenborg BK. Mimo Norsko působil v Anglii a Turecku.", "tgt_summary": "Morten Gamst Pedersen (* 8. September 1981 in Oslo) ist ein norwegischer Fußballspieler. Als Spieler mit samischen Wurzeln wurde er auch für die Fußballauswahl von Sápmi aufgestellt.", "id": 654753} {"src_title": "Fontainebleauská smlouva (1814)", "tgt_title": "Vertrag von Fontainebleau (1814)", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "Ve válce šesté koalice (1812-1814) vytlačila v roce 1813 koalice Rakouska, Pruska, Ruska, Švédska, Spojeného království a několika německých států Napoleona z Německa. V roce 1814 zaútočily na Francii v Pyrenejích Spojené království, Španělsko a Portugalsko, a přes Rýn Rusko, Rakousko a jejich spojenci. Po bitvě u Paříže zahájily vyjednávání s členy francouzské vlády o abdikaci Napoleona Bonaparte. 31. března vydala Koalice prohlášení k francouzskému národu: „Spojenecké mocnosti jsou nyní, po obsazení Paříže, připraveny přijmout prohlášení francouzského národa. Prohlašují, že kdyby bylo nutné, aby mírové podmínky obsahovaly silnější záruky, kdyby bylo potřeba zkrotit Napoleonovy ambice, budou příznivější, až Francie sama návratem k rozumnější vládě předloží záruku uklidnění. Hlavy spojeneckých států prohlašují, že se nadále nebudou spolčovat s Napoleonem a ani s nikým z jeho rodiny; že respektují celistvost staré Francie, tak jak existovala za legitimních králů – a mohou zajít ještě dále, protože vždy zastávají zásadu, že pro štěstí Evropy je zapotřebí, aby Francie byla velká a silná; že uznají a zaručí takovou ústavu, jakou si vytvoří sám francouzský národ. Vybízejí tedy Senát, aby jmenoval prozatímní vládu, která by se postarala o náležitosti správy a zavedla takovou ústavu, která by vyhovovala francouzskému lidu. Záměry, které jsem zde vyjádřil, sdílím se všemi zúčastněnými mocnostmi. Alexandr, Paříž, 31. března 1814 ve 3 hodiny odpoledne.“ 1. dubna vystoupil Alexandr I osobně ve francouzském Senátu a podrobně probral podmínky uvedené v prohlášení z předešlého dne a na znamení dobré vůle oznámil, že dá neprodleně propustit 150 000 francouzských válečných zajatců, které Rusko zadrželo od napadení Ruska Francií v roce 1812. Další den přijal francouzský Senát podmínky spojenců a vydal prohlášení o sesazení Napoleona. Vydal také dekret datovaný 5. dubna, který schvaluje jejich akce a v jehož závěru se uvádí: „... Senát prohlašuje a nařizuje následující: 1. Napoleon Bonaparte je sesazen z trůnu a následnické právo jeho rodiny se ruší. 2. Francouzský lid a armáda jsou zbaveny přísahy věrnosti, kterou mu složily. 3. Toto nařízení bude předáno departmentům a vojenským jednotkám a okamžitě vyhlášeno ve všech čtvrtích hlavního města.“ \"– Moniteur, 5. dubna 1814\" 3. dubna 1814 se Napoleon, který byl ve Fontainebleauském paláci, dozvěděl, že jej francouzský Senát sesadil z trůnu. Když koaliční síly veřejně prohlásily, že vedou spor s Napoleonem, nikoliv s francouzským lidem, Napoleon to označil za klam, abdikoval ve prospěch svého syna a regentkou ustanovil císařovnu Marii Luisu. K panovníkům koalice vyslal tři zplnomocněnce s touto podmínečnou abdikací: „Jelikož spojenecké mocnosti prohlásily, že císař Napoleon je jedinou překážkou k nastolení míru v Evropě, císař Napoleon, věren své přísaze, prohlašuje, že je ochoten vzdát se trůnu, odejít z Francie, a dokonce ze samého života, pro dobro země, které je neoddělitelné od práv jeho syna, regentství císařovny a zachování zákonů císařství.“ \"– Napoleon, Fontainebleau, 4. dubna 1814\" Poté co byli zplnomocněnci vysláni s poselstvím, Napoleon se doslechl, že Auguste Marmont plně ovládl bojiště a že kapitulace je nevyhnutelná. Vládcové koaličních států nebyli ochotni k žádným kompromisům a Napoleonovu nabídku odmítli: „Regentství s císařovnou a jejím synem – to zní dobře, přiznávám, ale Napoleon zůstává – v tom je potíž. Marně slibuje, že zůstane v klidu v ústraní, které mu bude určeno. Znáte lépe než já jeho nenasytnou činorodost, jeho ctižádostivost. Jednoho krásného dne dosadí do čela regentství sám sebe nebo je sám sebou nahradí. Pak válka vypukne znovu a celá Evropa bude v ohni. Hrůza z něčeho takového donutí spojence, aby měli armády v pohotovosti, a zmaří všechny jejich mírové úmysly.“ \"– Car Alexandr\" Poté co byla Napoleonova podmínečná abdikace odmítnuta a Napoleonovi nezbylo žádné vojenské řešení, podrobil se nevyhnutelnému: „Jelikož spojenecké mocnosti vyhlásily, že císař Napoleon je jedinou překážkou znovunastolení všeobecného míru v Evropě, císař Napoleon, věren své přísaze, prohlašuje, že se zříká za sebe i za své dědice francouzského a italského trůnu a že není žádné osobní oběti, dokonce ani oběti života, kterou by nebyl ochoten přinést pro zájmy Francie.“ \"– Napoleon, Fontainebleau, 6. dubna 1814\" V následujících dnech na sklonku jeho vlády nad Francií vypracovali a podepsali v Paříži 11. dubna zplnomocněnci formální smlouvu, kterou Napoleon ratifikoval 13. dubna.", "section_level": 1}, {"title": "Podmínky.", "content": "Tato smlouva obsahovala celkem 21 článků. Na základě nejdůležitějších podmínek smlouvy byl Napoleon zbaven moci vládce francouzského císařství, ale on i Marie Luisa Rakouská si směli podržet své tituly císaře a císařovny. Kromě toho bylo všem Napoleonovým následníkům i členům rodiny zakázáno získat moc nad Francií. Smlouva také ustanovila ostrov Elbu jako samostatné knížectví pod vládou Napoleona. Suverenitě a vlajce Elby zaručovaly uznání signatářské cizí mocnosti, ale jen Francii bylo dovoleno Elbu asimilovat. Dalším bodem Smlouvy bylo, že císařovně Marii Luise bude postoupeno Vévodství Parmy, Piacenzy a Guastally. Mimo to přímý mužský potomek císařovny Marie Luisy měl nést titul Vévoda z Parmy, Piacenzy a Guastally. V dalších bodech Smlouvy byl roční důchod císařovny Josefíny snížen na milión franků a Napoleon se musel vzdát všech svých nemovitostí ve Francii ve prospěch francouzské koruny a vrátit všechny korunovační klenoty Francii. Směl si ponechat jen 400 mužů, kteří mu měli sloužit jako osobní garda. Signatáři byli Caulaincourt, vévoda z Vicenzy; maršál MacDonald, vévoda z Tarentu; Maršál Ney, vévoda z Elchingen; kníže Metternich; hrabě Nesselrode; a baron Hardenberg.", "section_level": 1}, {"title": "Stanovisko Spojeného království.", "content": "Spojené království Velké Británie a Irska zastávalo stanovisko, že francouzský národ je ve stavu vzpoury a že Napoleon Bonaparte je uchvatitel. Lord Castlereagh vysvětlil, že smlouvu za krále Spojeného království nepodepíše, protože by tím uznal legitimitu Napoleona jako císaře Francouzů a že jeho vysídlení na ostrov, na němž bude vládcem a který je v těsné blízkosti Francie a Itálie, kde je silné jakobínské smýšlení, by snadno mohlo vyústit v další střet.", "section_level": 1}, {"title": "Krádež.", "content": "V roce 2005 byli dva Američané, někdejší profesor dějepisu John William Rooney (74 let) a Marshall Lawrence Pierce (44) odsouzeni francouzským soudem za krádež jednoho z exemplářů Fontainebleauské smlouvy z Francouzského národního archivu někdy v letech 1974-1988. Krádež vyšla najevo v roce 1996, kdy kurátor Francouzského národního archivu zjistil, že Pierce dal tento dokument do prodeje v Sotheby’s. Rooney a Pierce byli v USA uznáni vinnými a byla jim vyměřena pokuta 1 000, respektive 10 000 dolarů. Nebyli však vydáni soudu do Francie. Exemplář Smlouvy, jakož i množství dalších dokumentů (jako dopisy od francouzského krále Ludvíka XVIII), které Rooney a Pierce odcizili, byly Spojenými státy vráceny do Francie v roce 2002.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fontainebleauská smlouva (1814) byla smlouva uzavřená ve francouzském Fontainebleau 11. dubna 1814 mezi Napoleonem I. a zástupci Rakouska, Ruska a Pruska. Smlouvu podepsali zplnomocněnci obou stran 11. dubna a Napoleon ji ratifikoval 13. dubna. Smlouvou zbavili spojenci Napoleona postavení francouzského císaře a poslali jej do vyhnanství na ostrov Elbu.", "tgt_summary": "Der Vertrag von Fontainebleau wurde am 11. April 1814 zwischen Napoleon Bonaparte auf der einen Seite und Österreich, Russland und Preußen auf der anderen Seite geschlossen. Das Abkommen regelte die Einzelheiten der Abdankung Napoleons, die noch am gleichen Tag erfolgte. Großbritannien unterzeichnete nur die Teile des Vertrages, die sich auf das zukünftige Schicksal Napoleons und seiner Familie bezogen, weil es Napoleon nie als Kaiser anerkannt hatte. ", "id": 1838613} {"src_title": "Szentendre", "tgt_title": "Szentendre", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na počátku našeho letopočtu, kdy byla tato oblast osídlena keltskými kmeny sem pronikaly římské legie a Augustus ji připojil k Římské říši,Vespasianus zde založil provincii Panonie. Na místě, kde leží dnes Szentendre stavěli Římané vojenský tábor, který pojmenovali \"Ulcisia Castra\" (vlčí hrad nebo tábor). Ve 4. století to byl dobře opevněný strategický bod. Možná se zde nacházelo i zimoviště římské dunajské flotily. V této době byla pevnost přejmenována na \"Castra Constantina\" (podle císaře Konstantina Velikého). Tábor čelil náporu barbarů a nakonec byl vyvrácen Huny roku 430. Později na tomto strategickém místě sídlili Avaři. Když sem vpadli maďarští válečníci, tak si toto místo za své sídlo zvolil kníže Kurszán. Ve středověku spadala tato oblast pod biskupství ve Veszprému a za Karla Roberta z Anjou roku 1318 se stala královským zbožím. V 15. století se zde začínali usazovat ti přistěhovalci z Balkánu, kteří odmítali žít pod tureckou nadvládou. Turci však roku 1541 dobyli nedaleký Budín a součástí Osmanské říše se stalo i Szentendre. V té době již bylo Szentendre srbsko-dalmatinsko-řeckým městem. Po roce 1684, kdy Turci odtáhli, došlo k oživení místní ekonomiky a byly stavěny školy a kostely. Kvetoucí město ale zasáhla ohromná povodeň roku 1838. O povodni se psaly knihy (Mór Jókai) a stavěly se jí pomníky (např. reliéf na kostele sv. Františka v Pešti). Roku 1888 sem byla zavedena železnice. Mezi světovými válkami se Szentendre stalo cílem mnoha umělců, kterým se Budapešť zdála být příliš hlučná a nenacházeli tam tvůrčí klid. Vznikla zde plodná umělecká komunita. Dnes se městečkem valí každý den tisíce turistů.", "section_level": 1}, {"title": "Kostely.", "content": "Szentendre bylo vždy městem, kde žili lidi různých národností a různého vyznání. Najdeme zde proto kostely katolické, protestantské i pravoslavné. Synagoga již zanikla, dnes se v centru města nachází jen židovská modlitebna. Věže kostelů nejrůznějších vyznání ční nad městem jako symbol harmonické koexistence všech vyznání ve městě. Takto to znázornila nejslavnější místní umělkyně Margit Kovácsové v jedné své kompozici. Dodnes jsou kostely nazývány podle města, ze kterého přišli uprchlíci, kteří jej vystavěli.", "section_level": 1}, {"title": "Skanzen.", "content": "V Szentendre se nachází rozlehlý skanzen", "section_level": 1}], "src_summary": "Szentendre (,,, ) je město v Maďarsku, v Pešťské župě, několik kilometrů severně od Budapešti. Je okresním městem stejnojmenného okresu. ", "tgt_summary": "Szentendre [] (deutsch \"Sankt Andrä\") ist eine ungarische Stadt im Komitat Pest. Aufgrund ihrer Nähe zu Budapest, des reizvollen barocken Stadtbildes und der Lage an der Donau gehört sie zu den beliebtesten Touristenzielen Ungarns.", "id": 843021} {"src_title": "Grumman F2F", "tgt_title": "Grumman F2F", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Úspěch Grummanova dvoumístného typu FF-1, který byl podstatně rychlejší než jednomístné stíhací letouny své doby, vyústil v zakázku na jednomístný XF2F-1. Nový typ byl vyzbrojen dvěma synchronizovanými kulomety ráže 7,62 mm nad motorovým krytem a jeho konstrukce zahrnovala vodotěsné oddíly, za účelem redukce hmotnosti a zlepšení možností udržení stroje na hladině v případě nouzového přistání na vodní hladinu. Prototyp poprvé vzlétl 18. října 1933, vybaven experimentálním motorem XR-1534-44 \"Twin Wasp Junior\", dvouhvězdicovým čtrnáctiválcem o výkonu 625 hp (466 kW), s nímž dosáhl maximální rychlosti 229 mil za hodinu (~ 369 km/h) ve výšce 8400 stop (2600 m), což bylo o 22 mil za hodinu (~ 35 km/h) více než FF-1 ve stejné letové hladině. Manévrovací schopnosti byly také lepší než u dřívějšího dvojmístného letounu.", "section_level": 1}, {"title": "Operační historie.", "content": "Námořnictvo 17. května 1934 objednalo 54 kusů sériových stíhacích F2F-1, z nichž první mu byla předána 19. ledna 1935. Jeden další exemplář byl objednán dodatečně aby nahradil stroj ztracený při havárii 16. března 1935, čímž celková produkce typu dostoupila 55 letounů. Poslední F2F-1 byl dodán 2. srpna 1935. F2F měl na danou dobu relativně dlouhou operační kariéru, a v prvoliniových perutích sloužil od roku 1935 do konce roku 1939, kdy u nich začal být nahrazován typem F3F. Do září 1940 typ F2F zcela vymizel od stíhacích perutí, a byl přeřazen k plnění výcvikových a pomocných úloh. Draky posledních F2F dosloužily v roce 1942 jako pozemní instruktážní pomůcky. Označení US Navy pro prototyp Grumman G.6 s motorem XR-1534-44 \"Twin Wasp Junior\" o výkonu 625 hp (466 kW). Postaven jeden kus. Sérivá varianta s motorem R-1535-72 \"Twin Wasp Junior\" o výkonu 700 hp (522 kW). Vyrobeno 55 kusů.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace (Grumman F2F-1).", "content": "Údaje z \"United States Navy Aircraft since 1911\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Grumman F2F byl jednomotorový dvojplošný stíhací letoun se zatahovacím podvozkem, který mezi lety 1935 až 1940 sloužil jako standardní stíhací typ v perutích Námořnictva Spojených států amerických. Mohl operovat jak z pozemních základen tak palub letadlových lodí.", "tgt_summary": "Die Grumman F2F war ein Jagdflugzeug des US-amerikanischen Flugzeugherstellers Grumman Aerospace Corporation. Der einmotorige Doppeldecker mit einziehbarem Fahrwerk war das Standardkampfflugzeug der U.S. Navy von 1935 bis 1940. Das Flugzeug konnte sowohl von festen Flugplätzen wie auch von Flugzeugträgern aus eingesetzt werden. ", "id": 1962139} {"src_title": "Dragonlance", "tgt_title": "Drachenlanze", "src_document": [{"title": "Knihy.", "content": "Prvními (úvodními) knihami Dragonlance jsou tzv. Kroniky: Později byly vydány knihy, které Kroniky doplňují, tzv. Ztracené Kroniky : Příběhy popisující osudy bratrů Majerových a kněžky Crysanie, Legendy: Jako poslední z důležitých knih byla napsána trilogie Válka Duší:", "section_level": 1}, {"title": "Svět.", "content": "Dragonlance se odehrává na světě Krynnu. Většina románů se koná v různých regionech Ansalonu, i když některé se konají na kontinentě Taladas, který se nachází severovýchodně od Ansalonu. Hlavní světoví bohové jsou Nejvyšší Bůh a jeho děti: dobrý Paladin, neutrální Gilean a zlá Takhisis. Bohové jsou proti Chaosovi, který se snaží zničit Krynn. V závislosti na časovém období, zlí chromatičtí a dobří metaličtí draci jsou vzácní nebo hojní. Lidé jsou Krynnu nejrozšířenější humanoidi, ale elfové, trpaslíci, šotci, gnómové, zlobři (Irda), skřeti a minotauři se na světě vyskytují také. Kněží (klerici) mají kouzelnou moc od svých bohů a mágové odvozují svou moc od tří měsíčních bohů, Solináru a Lunitáru a Nuitáru. V průběhu různých válek Krynnu jsou armády drakoniánů používány jako vojáci. Drakoniáni jsou vytvořeni zkažením dračích vajec, čímž se vytvoří plazí humanoidi. Vejce dobrých draků vytvoří zlé drakoniány a naopak.", "section_level": 1}, {"title": "Fiktivní historie.", "content": "Historie světa Krynnu je ostře rozdělena do pěti samostatných věků. První věk je \"Věk Stvoření hvězd\", kdy se zrodili bohové a byl vytvořen Krynn. \"Věk snů\", druhý věk, se vyznačuje rychlým růstem prvních světových velkých civilizací. Tato éra se také vyznačuje obdobími tří velkých válek mezi draky a jejich přisluhovači. Po třetí dračí válce, ve \"Věku Moci\", první Pohroma vyhlazuje velkou říši Ištar a změní téměř celý povrch Krynnu. Tři sta let deprese trvá po této události. Tato doba se nazývá \"Věk Zoufalství\". V tomto období se také odehrává Válka Kopí, první z tří nejvíce popisovaných válek. První knihy se také odehrávaly za Války Kopí a pozdějších událostech. Od února 2009 se většina románů odehrává v posledním věku, ve \"Věku Smrtelníků\", nastalém po Válce Chaosu a 2. Pohromě, kdy svět opustili bohové. Ti se vrací až během Války Duší. Nejpozdější událostí je Válka Milovaných, která se odehrává po svržení obou hlavních bohů, Paladina a Takhisis.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dragonlance je série fantasy knih od řady různých autorů, především Margaret Weisové a Tracyho Hickmana. Všechny příběhy se odehrávají ve vymyšleném světě zvaném Krynn, převážně na kontinentu Ansalon. ", "tgt_summary": "Die Welt der Drachenlanze (im US-Original \"Dragonlance\") ist eine auf dem Rollenspiel Dungeons & Dragons basierende, seit 1984 erscheinende Reihe von Romanen und Kurzgeschichten, die unter der Regie des US-amerikanischen Verlags TSR (heute Wizards of the Coast) herausgegeben werden. Außerdem ist sie ein sogenanntes Kampagnensetting für Rollenspiele. ", "id": 269172} {"src_title": "Univerzita v Perugii", "tgt_title": "Universität Perugia", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jako \"studium generale\" byla univarzita ustavena 8. září 1308 bulou „Super specula“ Klementa V. Artistická škola zde existovala již kolem roku 1200. V ní se brzy vyučovala medicína a právo se silnou podporou města, vyjádřenou oficiálními dokumenty městské rady v Perugii. Před rokem 1300 tu působilo několik \"universitates scholiarum\". Jacobus de Belviso, slavný občanský právník, zde učil od roku 1316 do roku 1321. Bulou z 1. srpna 1318 udělil Jan XXII. škole privilegium udělovat tituly v oboru občanského a kanonického práva, k čemuž 18. února 1321 přibyly medicína a svobodná umění. 19. května 1355 vydal císař Karel IV. listinu, kterou potvrdil papežská privilegia a povýšil školu na úroveň císařské univerzity. Tento neobvyklý projev přízně měl Perugii pomoci po strašných morových ranách z let 1348–49. V roce 1362 kardinál Nicolò Capocci založil kolej \"Collegium Gregorianum\" (později nazývanou \"Sapienza vecchia\") pro čtyřicet mladých lidí. Řehoř XI. udělil 11. října 1371 výsady studia generale nové teologické fakultě. Tato fakulta byla zrušena v roce 1811 a její majetek byl předán univerzitě. V roce 1829 byla na univerzitu převedena kolej \"Sapienza nuova\", kterou založil biskup z Recanati Benedetto Guidalotti v roce 1426 se souhlasem Martina V. jako \"Collegio di S. Girolamo\". Byla to bezplatná ubytovna pro nemajetné cizince, kteří chtěli studovat právo a medicínu. Francouzi ji zrušili v roce 1798, ale byla znovu otevřena v roce 1807 Piem VII. jako \"Collegio Pio\". V konstituci z 27. srpna 1824 z ní Lev XII. učinil hlavní kolej univerzity. Se sjednocením Itálie v roce 1860 byla univerzita umístěna pod jurisdikcí rektora a městské rady, která vydávala stanovy podléhající schválení vládou. Od roku 1944 do současnosti získala Univerzita v Perugii pověst jedné z předních univerzit v Itálii. V době Napoleona I. univerzita získala starý klášter olivetánů na Monte Morcino, kde pak byla fakulta matematiky až do roku 1884. Stanovy perugijské univerzity se řídí vzorem Boloňské univerzity. Počet studentů v různých dobách byl: 142 v roce 1339, 79 v roce 1881, 350 v roce 1911.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace.", "content": "Univerzita Perugia se svými 16 fakultami a velkým výběrem studijních programů prvního a druhého stupně i jednoho cyklu nabízí své kurzy především v Perugii a Terni a specializované programy v regionu Umbrie ve městech Assisi, Foligno a Narni. Výzkumné programy provádí 29 oddělení s celkem asi 1200 zaměstnanci na plný úvazek. Součástí činnosti univerzity je také 25 servisních organizací a výzkumných středisek a 11 knihoven s bohatými sbírkami a vybavením. Na akademický rok 2004–2005 bylo zapsáno celkem 31 000 studentů.", "section_level": 1}, {"title": "Významní učitelé a absolventi.", "content": "K univerzitním učitelům patřili: Ke studentům univerzity patřili:", "section_level": 1}], "src_summary": "Univerzita v Perugii (\"Università degli Studi di Perugia)\" je veřejná univerzita se sídlem v italské Perugii. Jako \"studium generale\" byla založena v roce 1308 bulou vydanou papežem Klementem V. ", "tgt_summary": "Die Universität Perugia ( \"Università degli Studi di Perugia;\" \"Studium Generale Civitatis Perusii\") ist eine staatliche Universität in der Stadt Perugia in Italien.", "id": 1395740} {"src_title": "Vaindloo", "tgt_title": "Vaindloo", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Ostrov leží ve vzdálenosti 27 km od estonské pevniny přibližně severním směrem od města Kunda. Estonské teritoriální vody končí ve vzdálenosti 8 námořních mil od ostrova. Finské pobřeží je vzdáleno 53 km. Ostrov je dlouhý přibližně 600 m a široký 200 m. Tvoří ho převážně štěrkové usazeniny morénového původu. U severního pobřeží se nachází nejvyšší a objemem čtvrtý největší bludný balvan v Estonsku. Jeho šířka dosahuje 10,1 m, obvod 38,6 m a výška 7,7 m.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Odpradávna byl ostrov navštěvován rybáři a lovci tuleňů z obou stran zálivu, kteří zde vybudovali dočasné přístřešky skýtající ochranu před bouřemi. Roku 1718 byl na základě nařízení Petra Velikého na ostrově zřízen dřevěný maják a přistěhovala se sem rodina jeho strážce. Kamenitá půda neposkytovala žádné možnosti k zemědělství a veškeré potraviny se sem museli dovážet. Roku 1871 byl postaven nový maják, tvořený 17 m vysokou litinovou věží. Na věži byl umístěn 328 kg vážící zvon, který sloužil k varování námořníků v případě mlhy. Od roku 1930 se na ostrově nacházelo stanoviště estonské pobřežní stráže, kterou po druhé světové válce nahradili sovětští vojáci. Roku 1994 bylo stanoviště estonské pobřežní stráže obnoveno. Roku 1996 byla na ostrově za účasti prezidenta Lennarta Meriho a britského velvyslance odhalena pamětní deska věnovaná památce britských námořníků, kteří v blízkosti ostrova zahynuli roku 1721 v průběhu severní války", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Jedinými obyvateli ostrova jsou příslušníci pobřežní stráže. Obývají malou rekonstruovanou budovu vybavenou technikou k sledování hranice. Elektřinu vyrábí větrná turbína a dieselgenerátor. Pobřežní stráži slouží i 50 m vysoká rozhledna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vaindloo (švédsky \"Stenskär\", rusky \"Стеншер\") je jeden z estonských ostrovů ve Finském zálivu. Na jeho pobřeží se nachází nejsevernější bod Estonska.", "tgt_summary": "Vaindloo (deutsch und schwedisch \"Stenskär\") ist eine estnische Ostsee-Insel im Finnischen Meerbusen. Sie gehört verwaltungsmäßig zum Dorf Vainupea in der Landgemeinde Vihula im Kreis Lääne-Viru. ", "id": 1678046} {"src_title": "Vasilij Pavlovič Mžavanadze", "tgt_title": "Wassil Mschawanadse", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Mžavanadze od roku 1924 sloužil v armádě. Postupoval ve funkcích, v roce 1937 absolvoval Leningradskou voj.-politickou akademii. Během 2. světové války byl členem vojenské rady armády a frontu, dosáhl hodnosti generálporučíka. Po válce se stal členem vojenské rady postupně Charkovského, Kyjevského a Karpatského vojenského okruhu v Ukrajinské SSR v jejímž čele stál Nikita Chruščov. Po zatčení Lavrentije Beriji byl v rámci čistek jeho stoupenců v Zakavkazsku Mžavanadze 20. září 1953 postaven do čela nového gruzínského vedení jako první tajemník ÚV KS Gruzie. Na XX. sjezdu KSSS v únoru 1956 byl zvolen do ústředního výboru KSSS, v červnu 1957 Nikita Chruščov nabídnul Mžavanadzemu místo kandidáta prezidia (od 1966 politbyra). Za Mžavanadzeho éry Gruzie relativně prosperovala, ale zároveň se velmi rozmohla korupce. Sám Mžavanadze byl obviňován z korupčního jednání, přivlastňování státních fondů a zřizování nelegálních podniků pro své vlastní zbohatnutí. Jeho manželka Tamara, které se přezdívalo „Královna Tamara“ podle slavné středověké královny, byla navíc známá svou slabostí pro velmi drahé šperky a starožitnosti. Velká míra korupce v Gruzii nakonec rozzuřila sovětské vedení natolik, že se rozhodlo udělat z Mžavanadzeho exemplární případ zkorumpovaného politika. V polovině roku 1972 byl veřejně obviněn z korupce a kritizován přes všechna státem ovládaná média. Takto vyvinutý tlak už Mžavanadze neustál a 28. září 1972 na svou funkci prvního tajemníka gruzínské komunistické strany rezignoval. Byl nahrazen svým ambiciózním ministrem vnitra Eduardem Ševardnadzem. Spekulovalo se, že Ševardnadze, který se zaměřoval ze své předešlé funkce právě na likvidaci korupce, měl značný podíl na Mžavanadzeově pádu. 18. prosince téhož roku byl Mžavanadze sesazen i ze svého kandidátského křesla v politbyru a s velkou hanbou poslán do důchodu, v ÚV však zůstal až do sjezdu strany (únor 1976). Zemřel 5. září 1988.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vasilij Pavlovič Mžavanadze (nebo jen Vasil; gruzínsky: ვასილი მჟავანაძე; rusky: Василий Павлович Мжаванадзе; 20. září 1902 v Kutaisi – 5. září 1988) byl gruzínský politik. V letech 1953 až 1972 zastával funkci prvního tajemníka ÚV Komunistické strany Gruzie.", "tgt_summary": "Wassili Pawlowitsch Mschawanadse (, Vasil Mžavanadze; ; * in Kutaissi; † 5. September 1988) war ein sowjetisch-georgischer Politiker. Er war von September 1953 bis zum September 1972 Erster Sekretär der Kommunistischen Partei der Georgischen SSR und von Juni 1957 bis zum 18. Dezember 1972 Mitglied des Politbüros der KPdSU. Er wurde während der 1960er Jahre zur Symbolfigur für Korruption in Georgien.", "id": 1800865} {"src_title": "Ideální manžel", "tgt_title": "Ein idealer Gatte", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Hlavní postavou je Lord Chiltern je svědomitý, zásadový a čestný politik. I jeho minulost se zdá být naprosto bezchybná, má milující ženu Gertrudu a sestru Mabel. Přítel lorda Chilterna, lord Goring, se Mabel dvoří. Na jednom z večírků se objeví i záhadná Gertrudina bývalá spolužačka, lady Cheveleyová, jež byla delší dobu ve Vídni. Lady Cheveleyová zná Chilternovo tajemství, a sice ne zcela legální transakci, díky níž přišel k veškerému majetku. Čímž ho vydírá: bude mlčet, pokud podpoří nevýhodný projekt Argentinského průplavu ve sněmovně. Lady Cheveleyová do projektu totiž vložila mnoho peněz. Lord Chiltern odmítá podpořit podvod, ale nechce ani zničit svou kariéru. Svěří se jen svému příteli, svobodnému mládenci Goringovi, jež si promluví s Gertrudou. Nastíní jí situaci, kterou jí později potvrdí i Lady Cheveleyová. Gertruda je zklamaná, domluví si schůzku s Goringem, ale nepřijde. Toho využije lady Cheveleyová, která přijde na Goringovu schůzku místo Gertrudy, a je sluhou považovaná právě za Gertrudu. Goring k sobě pozval Roberta Chilterna a promluví si s ním před Lady Cheveleyovou, ale domnívá se, že se ve vedlejší místnosti skrývá Gertruda. Goring tak chtěl vyřešit rodinou krizi. Lord Chiltern však lady Cheveleyovou objeví a je velmi znepokojen, příteli již nevěří. Goring ale navíc nalezl brož Lady Cheveleyové, kterou kdysi ukradla jeho sestře. Vsadí se tedy spolu, pokud lord Chiltern projekt podpoří, tak se zapřisáhlý svobodný mládenec bude muset oženit se svou bývalou milenkou Lady Cheveleyovou, pokud jej nepodpoří, tak se Lady Cheveleyová stáhne do ústraní a důkazy o Chilternově podvodu zničí. Robert Chiltern nakonec projekt skutečně nepodpoří, čímž si udobří Gertrudu, vysvětlí se i Goringovo nedorozumění, jímž chtěl pomoci, ale omylem si jím Roberta znepřátelil. Z Goringa a Chilterna se opět stávají přátelé. Goring navíc ztrácí svou nevázanost a z lásky se ožení s Mabel Chilternovou.", "section_level": 1}, {"title": "Divadlo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Divadlo Na Vinohradech, Praha.", "content": "Zrežírovala to Jana Kališová a přeložil Václav Renč", "section_level": 2}, {"title": "Národní divadlo, Brno.", "content": "Zrežíroval to Jakub Maceček a přeložil Jiří Zdeněk Novák.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ideální manžel (orig. \"An Ideal Husband\") je divadelní hra anglického spisovatele irského původu Oscara Wildea z roku 1895. Jde o konverzační komedii se satirickými prvky. Dílo charakterizují mistrné napsané dialogy, plné ironie, sarkasmu, paradoxů a aforismů. Do češtiny přeložil J.Z. Novák.", "tgt_summary": "Ein idealer Gatte ist eine englische Komödie aus dem Jahre 1894 von Oscar Wilde. Das Stück handelt von einer politischen Intrige und von der Ehe und der Liebe in der Londoner High Society des 19. Jahrhunderts.", "id": 1449358} {"src_title": "Letiště Tivat", "tgt_title": "Flughafen Tivat", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Postaven byl v letech 1891–1894 loděnicí Stabilimento Tecnico Triestino v Terstu. Autorem projektu lodi byl inženýr Josef Kuchinka, ředitel námořního arzenálu v Pule.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Hlavní výzbroj tvořila dvě Kruppova 240mm děla (délka hlavně 35 ráží) v barbetách na přídi a zádi lodi. Sekundární ráží bylo osm 150mm děl, které doplňovalo osmnáct 47mm děl, dvě bronzová 70mm děla (v člunech), dva kulomety a čtyři torpédomety (v přídi, zádi lodi a na obou bocích). Při modernizaci byla 240mm děla nahrazena stejným počtem děl ráže 190 mm ze Škoda Plzeň, počet 47mm děl se snížil o čtyři a byl demontován i jeden z torpédometů. Pancéřová paluba pokrývala celou délku lodi a skládala se ze dvou segmentů. Rovná část (3/5 délky lodě) o síle 37 mm byla 30 cm pod čárou ponoru. Boční části o síle 57 mm byly šikmé a na obšívku trupu se napojovaly 1,3 metru pod čarou ponoru. Prostor nad šikmou částí paluby vyplňovaly uhelné bunkry. Boční pancéřový pás z tvrzené oceli měl sílu 100 mm, délku 63 metrů a výšku 2,9 metru. Na koncích ho uzavíraly přepážky. V místech barbet věží a kasemat byl boční pás zvýšen až k hlavní palubě. Pancíř barbet měl sílu 100 mm a dosedal na pancéřovou palubu. Děla měla ocelové štíty. Kasematy měly 80mm pancéřování a 40mm silné pancéřové přepážky. Velitelská věž byla chráněna 50mm pancířem.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "V letech 1900–1902 byl křižník \"Kaiserin und Königin Maria Theresia\" nasazen při potlačování Boxerského povstání v Číně. Z Rakousko-uherských lodí se na operacích podílely ještě křižníky SMS \"Kaiserin Elisabeth\", SMS \"Zenta\" a SMS \"Aspern\". V roce 1909 byla loď modernizována. Křižník byl v aktivní službě ještě na počátku první světové války, jeho zastaralost ale nedovolila jeho použití v první linii. Zprvu sice tvořil společně s pancéřovými křižníky SMS \"Kaiser Karl VI.\" a SMS \"Sankt Georg\" první křižníkovou eskadru, oba novější křižníky ale operovaly bez něj, protože byl výrazně pomalejší. V únoru 1917 pak byl vyřazen z aktivní služby, odzbrojen a sloužil v Pule jako ubytovací loď pro posádky ponorek. Po válce loď připadla Velké Británii, která ji v roce 1920 nechala sešrotovat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mezinárodní letiště Tivat (IATA: TIV, ICAO: LYTV) (černohorsky: Међународни Аеродром Тиват, \"Medžunarodni aerodrom Tivat\") je mezinárodní veřejné civilní letiště, nacházející se 4 km od černohorského letoviska Tivat.", "tgt_summary": "Der Flughafen Tivat (Aerodrom Tivat) ist nach Passagierzahlen vor dem Flughafen Podgorica der größte internationale Flughafen Montenegros. Er liegt in der Bucht von Kotor 4 km südlich von Tivat unmittelbar an der Europastraße E65/E80.", "id": 1362022} {"src_title": "Ezdráš", "tgt_title": "Esra (Person)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ezdráš pocházel z pokolení Aronova a žil v Babylonii asi sto let poté, co Kýrův edikt (538 př. n. l.) Židům dovolil návrat z vyhnanství. Ezdráš zastával úřad jakéhosi tajemníka pro židovské záležitosti a roku 458 př. n. l. odešel s velkými pravomocemi a pověřením krále Artaxerxa I. do Jeruzaléma řídit obnovu židovského náboženského života a organizovat chrámovou službu. Byl také pověřen ustanovovat soudce. S Ezdrášem se vrátilo asi 1500 dalších osob.", "section_level": 1}, {"title": "Kniha Ezdráš.", "content": "Jeho působení líčí biblická Kniha Ezdráš, která v kapitole 7 podává nejprve jeho rodokmen a pověřovací list, od 7,27 přechází z aramejštiny do hebrejštiny a zároveň do vyprávění v první osobě. Ezdráš se snažil upevnit dodržování Zákona a zejména sobotního klidu a přičinil se, aby se židovští předáci, kteří si vzali pohanské manželky, s nimi rozešli. Židovská tradice mu přisuzuje velké zásluhy o sebrání a redakci knih Zákona (Tóry) a nazývá ho čestným titulem „Písař“ nebo dokonce „druhý Mojžíš“. „Zákon“, který se veřejně předčítal podle Neh 8-10, někteří ztotožňují s takzvaným Kněžským kodexem (P), jiní pokládají Ezdráše i za autora celého souboru Knihy kronik.", "section_level": 2}, {"title": "Ezdráš v islámu.", "content": "Islám mluví o Ezdrášovi v Koránu i Ibn Kathirově sbírce islámských příběhů. Zdá se, že Mohamed měl k dispozici odlišné zdroje, než biblickou Knihu Ezdráš (popřípadě knihu Nehemjáš, která některých verzích Bible bývá nazývána jako 2. Ezdráš), jelikož je v Koránu napsáno, že \"židé považují Ezdráše za Syna Božího\". Je pravděpodobné, že Mohamed měl k dispozici deuterokanonickou 4.Knihu Ezdrášovu, která pojednává o prorokovi Edzrášovi, ačkoliv není jasné, zda jde o stejnou osobu jako byl kněz Edzráš v 5.století. Tato kniha nazývá Ezdráše \"prorokem podobným Mojžíšovi\" (což je titul, který křesťané osobují Ježíšovi a muslimové Mohamedovi) a mluví také o Synu Božím, který má přijít na svět.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ezdráš (z latinského \"Esdras\", : עזרא, Ezra) byl židovský kněz a písař, vysoký úředník na perském dvoře, pověřený organizovat návrat Židů do Jeruzaléma kolem roku 458 př. n. l. S jeho jménem je spojena biblická Kniha Ezdráš.", "tgt_summary": "Esra () war nach der biblischen Erzählung des Alten Testaments Priester und Nachkomme des ersten Hohepriesters Aaron. Sein Name bedeutet „JHWH hilft“ bzw. „Gott ist Hilfe“. Er lebte nach der Zeit des Babylonischen Exils im persischen Weltreich und gehörte zur jüdischen Gemeinde, die zum Teil noch in Babylon lebte, aber durch das Edikt des Kyros auch schon zu einem großen Teil wieder in die persische Provinz Jehud heimgekehrt war. Esra hatte am persischen Hof das Amt eines „Staatssekretärs“ für religiöse Angelegenheiten der Juden inne. Mit Vollmachten ausgestattet zog Esra etwa 458 v. Chr. nach Jerusalem. Erwähnt wird er im Buch Esra ab Kapitel. Esras Anliegen war, Recht und Ordnung in der neu formierten Jerusalemer Gemeinde herzustellen. Esras Autorität galt der ganzen 5. Satrapie des Perserreiches. Sie berechtigte ihn, in allen jüdischen Gemeinden Richter einzusetzen. Das galt auch für die Samaritaner, die um Jerusalem herum lebten und ihm gegenüber feindselig eingestellt waren. Er dürfte bedeutenden Einfluss auf Auswahl und Redaktion der heiligen Schriften und des mosaischen Rechts gehabt haben.", "id": 1232591} {"src_title": "Garegin I.", "tgt_title": "Karekin Sarkissian", "src_document": [{"title": "Studia a arcibiskup.", "content": "Narodil se v 27. srpna 1932 v syrském Kessabu a pokřtěn byl jako Neshan Sarkissian. Základní vzdělání získal ve svém rodném městě. Roku 1946 byl přijat do Teologického semináře arménského katolikátu Kilíkie a roku 1949 byl vysvěcen na jáhna. Roku 1952 po získání vysokoškolských titulů byl vysvěcen na kněze se jménem Garegin. Tím se připojil ke Katolikátu Kilíkie. Roku 1955 obhájil svou doktorskou práci na téma \"Teologie Arménské církve, podle liturgických hymnů Šarakans a byl povýšen do církevního supně vardapet. V příštím roce působil jako člen fakulty teologického semináře v Anteliasu v Libanonu. Dva roky studoval na Oxfordské univerzitě teologii a napsal dílo \"Chalkedonský koncil a Arménská církev\", publikované roku 1965 v Londýně. Po návratu do Libanonu sloužil jako děkan semináře. Roku 1963 se stal pobočníkem katolikose Khorena I. a v této funkci získal mnoho ekumenických zkušeností. Sloužil jako pozorovatel na Druhém vatikánském koncilu, roku 1968 na Konferenci v Lambethu a na Konferenci v Addis Abebě hlav Východních pravoslavných církví. Přednášel teologii, literaturu, historii a kulturu na univerzitách v Bejrútu, Rumunsku, Moskvě a Kottayamu. Jeho církevní kariéra postupovala rychle. Roku 1963 byl povýšen na archimadritu a 19. ledna 1964 byl katolikosem Khorenem vysvěcen na biskupa. Roku 1971 byl zvolen prelátem eparchie New Julfa v Íránu. Roku 1973 byl povýšen na arcibiskupa a jmenován patriarchálním legátem východních prelátů Arménské Svaté apoštolské církve v Americe a roku 1975 se stal primasem. Během svého času v USA věnoval zvláštní péči o mladší generace Arménů a hrál klíčovou roli při získávání finančních prostředků pro Libanon 1976-1977.", "section_level": 1}, {"title": "Katolikos koadjutor Kilíkie.", "content": "Roku 1977 byl zvolen katolikosem Kilíkie a sloužil jako katolikos koadjutor (arménsky Աթոռակից Կաթողիկոս) a to až do smrti katolikose Khorena I. roku 1983.", "section_level": 1}, {"title": "Katolikos Kilíkie.", "content": "Roku 1983 byl intronizován jako Katolikos Garegin II. velkého domu v Kilíkii. Nešetřil zvláštní pozornost náboženské výchově, modernizaci a podpoře teologického semináře. Při apoštolských cestách zavítal do Libanonu, Sýrie, Íránu, Kypru, USA a Kanady a také na Kuvajt a do dalších Arbaských států Perského zálivu. Dalším důležitým aspektem jako katolikátu byly ekumenické vztahy. Navštívil papeže svatého Jana Pavla II., George Careye, arcbiskupa Canterbury, Šenudu III. koptského papeže ale také Švýcarskou reformovanou církev či Luteránské církve v Německu a Dánsku. Roku 1989 se stal čestným předsedou Rady církví Sředního východu. Napsal mnoho knih a brožur v arménštině, angličtině a francouzštině a publikoval mnoho článků a studií o teologii, armenologii, filosofii, etice a literatuře. Často navštěvoval mateřské sídlo Arménské církve a při své návštěvě roku 1988 vyjádřil spolu s katolikosem Vazgenem I. solidaritu kvůli zemětřesení.", "section_level": 1}, {"title": "Katolikos všech Arménů.", "content": "Po smrti katolikose Vazgena I. roku 1994 byl Národním církevním shromážděním s zvolen Nejvyšším patriarchou a katolikosem všech Arménů a přijal jméno Garegin I. V listopadu 1998 podstoupil v New Yorku léčbu rakoviny. Zemřel 29. června 1999 ve Vagharšapatu. Jeho nástupcem se stal Garegin II.", "section_level": 1}], "src_summary": "Garegin I. (arménsky Գարեգին Ա. Սարգիսյան; 27. srpna 1932, Kessab – 29. června 1999, Vagharšapat) byl patriarcha Arménské apoštolské církve a Katolikos všech Arménů. V letech 1983 až 1994 působil jako Arménský katolikos Kilíkie, se jménem Garegin II.", "tgt_summary": "Karekin Sarkissian (armenisch: Գարեգին Սարգիսյան; * 27. August 1932 in Kessab (Syrien); † 29. Juni 1999 in Jerewan) war ein Katholikos der Armenischen Apostolischen Kirche, zunächst als Karekin II. „Katholikos des Großen Hauses von Kilikien“ und sodann als Karekin I. „Oberster Katholikos Aller Armenier“ in Etschmiadsin (Vałaršapat).", "id": 1848081} {"src_title": "Bar-Ilanova univerzita", "tgt_title": "Bar-Ilan-Universität", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Základní kámen Bar-Ilanovy univerzity byl položen 3. června 1953. Je pojmenovaná po rabi Me'irovi Bar-Ilanovi, vůdci náboženského sionismu. Přestože byl sám vzdělán v ortodoxních rabínských seminářích v Berlíně, věřil v to, že je třeba instituce, která by v rámci dvojích osnov poskytovala vysokoškolská vzdělání v sekulárních akademických studiích a v náboženském studiu Tóry. Zakladatelé univerzity doufali, že jejich absolventi budou oddáni židovské tradici, sionistické ideologii a vědě. Ještě v roce 1965 byl celý akademický sbor a většina studentů tvořena religiózními Židy. Josef Burg, jeden z předních představitelů náboženského sionistického hnutí, varoval před přijímáním příliš mnoha nereligiózních studentů, jež byl podle něj mohlo ohrozit charakter univerzity: „Pokud nalijete do lahve s vínem příliš mnoho vody, potom již nebudete mít víno.“ Dnes na univerzitě studují i sekulární a nežidovští studenti, včetně Arabů. V minulosti museli všichni muži studující na univerzitě povinně nosit kipu; dnes již toto nařízení neplatí. Pro úspěšné absolvování univerzity je, mimo jiné, vyžadováno absolvování sedmi kurzů v rámci židovských studií. Při přijímání vysokých akademických pracovníků univerzita upřednostňuje religiózní Židy, mezi akademickými pracovníky lze však nalézt i mnoho sekulárních lidí. Univerzita provozuje kolel pro muže a midrašot pro ženy. Kolel nabízí tradiční studia ješivy s důrazem na Talmud, zatímco midraša nabízí kurzy Tóry a židovské filosofie. Tyto programy jsou přístupné všem studentům zdarma. Na Bar-Ilanově univerzitě studoval i vrah Jicchaka Rabina – Jigal Amir, který zde studoval informatiku. Jeho studium na univerzitě vyústilo v obvinění, že se škola stala ohniskem politického extremismu. Jedním z kroků, který univerzita po atentátu podnikla bylo podnícení dialogu mezi levicově a pravicově orientovanými studenty univerzity a snaha o „smíření věřících se sekularizovanými.“ Pod vedením současného prezidenta univerzity Mošeho Kaveho prošla univerzita výraznou expanzí, včetně výstavby nových budov v severní části kampusu. Vznikly nové vědecké programy, včetně interdisciplinárního centra výzkumu mozku a centra nanotechnologií. Jednou z priorit, kterou si univerzita vytyčila je archeologický výzkum, zahrnující vykopávky v Tel es-Safi/Gatu a nedávno vytvořený společný program archeologických věd Bar-Ilanovy univerzity a Weizmannova institutu věd.", "section_level": 1}, {"title": "Speciální studentský program.", "content": "Univerzita nabízí přípravný program, který připravuje nové imigranty pro izraelské vysoké školy. Kromě toho univerzita provozuje jednoroční zámořský program s názvem \"Tochnit Tora Im Derech Erec\", který kombinuje tradiční studium Tóry v kolelu v dopoledních hodinách zvlášť pro muže a ženy a všeobecná univerzitní studia a hodiny židovských dějin v odpoledních hodinách. Mnozí američtí studenti standardních studijních programů si zapisují hodiny židovských dějin, aby splnili požadavky na absolvované kurzy židovských studií.", "section_level": 1}, {"title": "Projekty.", "content": "Univerzitní on-line projekt responsa byl v roce 2007 oceněn Izraelskou cenou. Jiným univerzitním projektem je „projekt Bible,“ v jehož rámci je Tanach a jeho komentáře aktualizován, vysvětlován apod. Projekt však byl v důsledku škrtů v rozpočtu ohrožen a nakonec byl zachráněn díky anonymnímu dárci. V roce 2010 univerzita spustila projekt online mezinárodního vědeckého periodika s názvem \"International Journal of Jewish Education Research\". Periodikum, která má vycházet v několika jazycích se má zaměřovat zejména na židovské vzdělávání, má být bezplatně dostupné přes internet a jako takové má být jediné svého druhu na světě.", "section_level": 1}, {"title": "Slavní absolventi.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Držitelé čestných doktorátů.", "content": "Podle internetových stránek univerzity patří mezi vybrané držitele čestných doktorátů z Bar-Ilanovy univerzity následující osobnosti:", "section_level": 2}], "src_summary": "Bar-Ilanova univerzita (BIU) (: אוניברסיטת בר-אילן) je izraelská univerzita ve městě Ramat Gan v Izraeli. Byla založena v roce 1955 a k roku 2009 je druhou největší izraelskou akademickou institucí. Ke stejnému roku na univerzitě studovalo 30 700 studentů (včetně 6300 studentů, kteří studovali na detašovaných pracovištích v regionech – Aškelon, Safed, Akko a Jordánské údolí) a pracovalo 1350 akademických pracovníků a 1000 technicko-administrativních zaměstnanců. Bar-Ilanova univerzita má celkem šest fakult: exaktních věd, přírodních věd, sociálních věd, humanitních věd, židovských studií a právnickou fakultu, které se dále dělí do 46 kateder. ", "tgt_summary": "Die Bar-Ilan-Universität (, arabisch ; kurz BIU) ist eine religiös-zionistische Universität in Ramat Gan, im Bezirk Tel Aviv, Israel. Sie wurde am 7. August 1955 eröffnet und ist neben der Fernuniversität Israels die zweitgrößte Universität des Landes mit 36.000 Studenten (mit den zugehörigen Colleges) und 1700 wissenschaftlichen Mitarbeitern.", "id": 2048461} {"src_title": "Aston Martin DBS", "tgt_title": "Aston Martin DBS", "src_document": [{"title": "První generace.", "content": "DBS se vyráběla v letech 1967 až 1972. Typ DBS nahradil předchozí DB6 a vystřídal jej typ Vantage. Dvoudveřové kupé poháněl čtyřlitrový šestiválec. Jedná se o třetí novou generaci karosérie, navrženou v Newport Pagnell (designer William Towns), s využitím podvozkových částí typu DB6 a zpočátku i jeho motoru a převodovek, ale s předurčením pro instalaci motoru V8, konstrukce Tadek Marek, vyvíjeného od roku 1963. Vůz představen v Londýně v roce 1967. Prototypové provedení se od sériového odlišovalo děleným předním nárazníkem a odvětrávacími štěrbinami v zadním sloupku střechy. Vůz byl deklarován jako čtyřmístný, byl vybaven drátěnými koly s centrální maticí. Byl vyvíjen jako první Aston Martin s osmiválcovým motorem. Do doby, než byl vývoj motoru V8 dokončen, byl vůz vybaven 6 válcovým motorem z typu DB6 Mark 2 o výkonu 210 kW, vedle něhož byl zpočátku také paralelně vyráběn. Oproti předchůdci se u modelu DBS objevil typ karoserie fastback. Design je modernější. Vůz si zahrál v bondovce V tajné službě Jejího Veličenstva. Celkem vyrobeno 790 vozů od října 1967 do května 1972.", "section_level": 1}, {"title": "DBS V8 / AM V8.", "content": "Typ DBS V8 vybavený novým motorem V8, 5340 ccm. Vyšší výkon motoru si vyžádal montáž nízkoprofilových pneumatik Pirelli, a proto - a také pro lepší chlazení brzd - byla dosud drátěná kola nahrazena koly z lehkých slitin. Také přední spoiler byl hlubší než DBS. Po převzetí firmy společností Company Developments v dubnu 1972 od Davida Browna (odtud \"DB\") vozy druhé a dalších sérií změnily označení na AM V8. Současně s tím byla změněna čelní část karosérie - dosavadní 4 světlomety byly nahrazeny novým designem se 2 hlavními světlomety a novou maskou. Celkem vyrobeno 405 vozů DBS V8, 1903 vozů AM V8 ve 4 sériích.", "section_level": 2}], "src_summary": "Aston Martin DBS je supersportovní automobil, který vyráběla britská automobilka Aston Martin na přelomu 60. a 70. let a jeho druhou generaci DBS V12 v období 2007–2012 jako odvozený vůz od Astonu Martin DB9.", "tgt_summary": "Der Aston Martin DBS ist ein Gran Turismo des britischen Automobilherstellers Aston Martin. Das erste Modell dieses Namens wurde von 1967 bis 1972 gebaut. Er ist der Vorläufer des bis 1989 gebauten Aston Martin V8.", "id": 961405} {"src_title": "Bredové", "tgt_title": "Bredow (Adelsgeschlecht)", "src_document": [{"title": "Historie české větve.", "content": "Po porážce českých stavů na Bílé hoře, která v Čechách znamenala vítězství katolicismu nad protestantstvím, došlo v Čechách ke konfiskacím majetků nekatolické šlechty. Zkonfiskované Lemberské panství, podobně jako většinu panství v severních Čechách, koupil v roce 1623 Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, vrchní císařský vojenský velitel. Připojil jej ke svému vévodství frýdlantskému a zámek Lemberk uděloval v léno svým důstojníkům. V roce 1633 se jako leník uvázal v držení Lemberka Valdštejnův první důstojník Jan Rudolf Breda, který do Čech přišel v roce 1620 s vojskem kurfiřta bavorského a účastnil se bitvy na Bílé hoře. Po Valdštejnově násilné smrti v roce 1634 mu bylo panství dědičně ponecháno. Po smrti Jana Rudolfa Bredy v roce 1660 se panství ujal jeho syn Kryštof Rudolf Breda, který se rozhodl vybudovat ze zámku honosné sídlo, jenž by reprezentovalo jeho postavení u císařského dvora. Všechny tyto stavby byly velice nákladné a Kryštof Rudolf Breda si prostředky na jejich výstavbu opatřoval různými způsoby. Nechával prý dokonce stříhat ženám na svém panství vlasy a prodával je vlásenkářům. V roce 1680 se Lembersko, stejně i jiná místa v Čechách, připojilo k velkému nevolnickému povstání, které mělo centrum v sousedním frýdlantském panství. Povstání bylo nakonec vojensky potlačeno. V době rebelie zemřel v Praze Kryštof Rudolf Breda a panství pak spravovala jeho manželka Benedikta z Ahlefeldu a její syn Hartvík Mikuláš. V roce 1726 prodali Bredové Lemberské panství včetně poplužního dvora a okrasné zahrady hraběti Filipovi Josefovi Gallasovi. Před rokem 1700 byla k lemberské primogenituře, kterou vlastnil Hertvík Mikuláš, vytvořena sekundogenitura na Tachlovicích, která se dostala do majetku Hertvíkova bratra Karla Jáchyma. Primogeniturní panství Lemberk nebylo schopno dělení a po smrti Hertvíka Mikuláše jeho tři synové založili své linie. Nejstarší Jan Václav koupil roku 1725 z dědického podílu Kyšperk, prostřední Jan Antonín Baltazar se při­ženil na Stračov a třetí Karel Josef převzal předlužený otcovský Lemberk. Roku 1726 je Lemberk prodán. Karel Josef se oženil s Marií Josefou von Pissnitz, která koupila od svého strýce panství Hartenberg (Hřebeny). Sekundogenitura, známá kridou v roce 1728, nevytvořila až do svého vymření žádný větší majetek. Finanční ztráty byly způsobovány hlavně spekulačními koupěmi panství na splátky. Nejstarší linie primogenitury byla usazená osobou Jana Václava Bredy na Kyšperku. Jan Václav se narodil 4. ledna 1688 v pražském paláci Bredů jako nejstarší syn Hertvíka Mikuláše. Roku 1724 se oženil s vdovou Františkou Sylvií Strakovou. První manželství, mající pravděpodobně majetkové pozadí, skončilo záhy v roce 1725 smrtí manželky. Podruhé se Jan Václav oženil roku 1728 s Františkou Josefou Bořitovou z Budče, původně moravského a pak rakouského vojenského rodu. Jan Václav se dožil 52 let a zemřel 20. července 1740 v Kyšperku, kde byl také pochován. Z druhého manželství, po úmrtí dvou dětí v nedospělém věku, zůstaly dvě dcery, starší Kateřina (provdána za J. Leonarda hraběte Hotze), mladší Josefa (provdána za Václava Ignáce Klenovského) a syn Jan (1734-1756), který zdědil po smrti Jana Václava celý Kyšperk.", "section_level": 1}, {"title": "Erb.", "content": "Původním erbem rodu byl válečný žebřík se zlatými příčkami na stříbrném poli. Po povýšení byl štít rozčtvrcen a k žebříku (1. a 4. pole) přibyl korunovaný bílý kozel se zlatými rohy a korunkou, stojící na červeném cimbuří věže na modrém poli (2. a 3. pole). Uprostřed jako polepšení byl černý štítek, v němž byla mezi zlatými iniciálami \"CM\" zlatá císařská koruna na červené podušce. K původnímu klenotu, lvu držící žebřík, přibyli další dva – s korunovanou orlicí (ve středu) a s kozlem (vlevo).", "section_level": 1}], "src_summary": "Bredové (Bredau, či z Bredova, německy \"von Bredow\") byli příslušníci starého šlechtického původně nizozemského rodu pocházejícího ze Střední marky ze stejnojmenného místa Bredow (dnes součást obce Brieselang, Zemský okres Havelland, Branibory), jež je poprvé zmíněn roku 1251 s Arnoldus de Bredow, statkář z Bredova, a jímž zároveň začíná přímá rodová linie. V 15. století se usadili v Braniborsku, především v okolí Špandavy. Odtud přišli mnozí jeho členové do Čech.", "tgt_summary": "Bredow ist der Name eines alten mittelmärkischen Adelsgeschlechts mit gleichnamigem Stammhaus Bredow (heute Ortsteil von Brieselang, Landkreis Havelland, Brandenburg), das im Jahr 1251 mit Arnoldus de Bredow, miles und Gutsherr auf Bredow, urkundlich erstmals genannt ist und mit dem auch die direkte Stammreihe beginnt.", "id": 1871503} {"src_title": "Bodo Lafferentz", "tgt_title": "Bodo Lafferentz", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Bodo Lafferentz promoval roku 1928 na univerzitě v Kielu s diplomovou prací na téma „Hospodářský plán a cenový řád“. Následně pracoval v jednatelství Sdružení německých zaměstnavatelských svazů a byl od roku 1929 neplaceným členem představenstva Říšského ústavu pro zprostředkování práce a pojištění v nezaměstnanosti. S účinkem od 1. května 1933 se stal členem NSDAP (členské číslo 2.594.441) a v listopadu 1933 se stal vedoucím „Úřadu pro cestování, turistiku a dovolenou“ („Amt für Reisen, Wandern und Urlaub“) organizace „Po práci“ („Nach der Arbeit“), která byla později přejmenována na „Radostí k síle“ („Kraft durch Freude“, KdF). Jakožto představený úřadu kandidoval na listině NSDAP pod číslem 516 při volbách do Německého říšského sněmu dne 29. března 1936, do Říšského sněmu ale nenastoupil. V té době bydlel v Berlíně-Grunewaldu. V lednu 1938 obdržel jako říšský představený úřadu (Reichsamtsleiter) celkové vedení v Ústřední kanceláři Německé pracovní fronty (Deutsche Arbeitsfront) v Berlíně. V květnu 1937 byl společně s Ferdinandem Porchem a Jakobem Berlinem jedním z jednatelů „Společnosti pro přípravu německého lidového vozu s r. o.“ („Gesellschaft zur Vorbereitung des Deutschen Volkswagen mbH“) a od roku 1938 hlavním jednatelem „Volkswagenwerke GmbH“. Na základě jeho průzkumných cest po jednotlivých možných stanovištích byla jako sídlo továrny Volkswagen vybrána obec Fallersleben. Lafferentz byl členem SS (SS-Nr. 347.155), od roku 1939 SS-Obersturmbannführer a člen štábu Rasového a osidlovacího hlavního úřadu (Rasse- und Siedlungshauptamts) SS. Za druhé světové války Lafferentz organizoval řadu výzkumných projektů důležitých pro válečné hospodářství. Roku 1942 založil Společnost pro výzkum a vývoj (Gesellschaft für Forschung und Entwicklung), resp. Bayerische Ölschiefergesellschaft Bayreuth, která se zabývala zkoumáním ložisek živičné břidlice a jejího využití k získávání pohonných látek (ropy). Jiné projekty souvisely s hledáním náhražek přírodní pryže (kaučuku), využití větrné energie (experimenty na Bodamském jezeře). V Bayreuthu rovněž založil ústav pro zdokonalování akumulátorů, kde pracovali chemici deportovaní z Kyjeva, a na jaře roku 1944 tam založil ústav pod názvem „Ústav pro fyzikální výzkum“ („Institut für physikalische Forschung“), jehož úkolem bylo řešit otázku zaměřování rakety V-2. Pracovní sílu, jíž byl koncem války nedostatek, získal tím, že při ústavu zřídil pobočkou koncentračního tábora Flossenbürg. Mělo zde pracovat až 400 vězňů, ve skutečnosti byl maximální stav zhruba 80. S Hudebními slavnostmi v Bayrethu přišel do styku již v roce 1937, kdy zajišťoval odběr neprodaných vstupenek na festival ze strany Kraft durch Freude, jejich přidělení vybraným rekreantům, organizaci zvláštních vlajků pro ně apod. Od roku 1940 pak byl organizátorem „Válečných hudebních slavností v Bayrethu“ (Kriegsfestspiele), především z hlediska finančního a z hlediska výběru, dopravy a ubytování návštěvníků, kteří se slavností účastnili jako „Vůdcovi hosté“. Po rozvodu s první manželkou se Lafferentz 26. prosince 1943 oženil s Verenou Wagnerovou (* 1920), výrazně mladší dcerou skladatele Siegfrieda Wagnera (syna Richarda Wagnera) a jeho manželky Winifred Wagnerové, hlavní pořadatelky bayreuthských hudebních slavností. Z tohoto manželství měl pět dětí: Amelii (* 1944), Manfreda (* 1945), Winifred (* 1947), Wielanda (* 1949) a Verenu (* 1952). Na konci druhé světové války byl Lafferentz internován. Po propuštění roku 1949 byl při denacifikaci zařazen jako „méně zatížený“ („minderbelastet“). Poté žil s manželkou v Nußdorfu ve Švábsku a věnoval se podnikání, ale roku 1966 jeho firma prodělala úpadek. Peníze na uspokojení věřitelů musela poskytnout jeho tchyně Winifred Wagnerová, najít pro něj zaměstnání na bayreuthském festivalu však nemohla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bodo Lafferentz (27. července 1897 – 17. ledna 1974) byl od roku 1933 člen NSDAP a od roku 1939 SS-Obersturmbannführer. Známým se stal především jako organizátor „Válečných hudebních slavností v Bayrethu“ a manželstvím s vnučkou Richarda Wagnera Verenou.", "tgt_summary": "Bodo Lafferentz (* 27. Juli 1897 in Kiel; † 17. Januar 1975) war als Funktionär der nationalsozialistischen Organisation Kraft durch Freude unter anderem Organisator der Bayreuther Festspiele in der Zeit des Zweiten Weltkriegs und Ehemann der Enkelin des Komponisten Richard Wagner, Verena.", "id": 1626101} {"src_title": "Ivan Asen II.", "tgt_title": "Iwan Assen II.", "src_document": [{"title": "Před nástupem.", "content": "Narodil se asi roku 1195; jeho otcem byl bulharský car (Ivan) Asen I. Pocházel z bojarského rodu Asenovců, kteří se roku 1185 zmocnili vlády v Bulharsku na úkor Byzance. Carem se tehdy stal Asenův strýc Petr II., který roku 1187 či 1190 abdikoval ve prospěch svého mladšího bratra Asena I. Ivanův otec Asen I. byl zavražděn roku 1196 svým bratrancem Ivankem (jenž byl podporován Byzancí) a Petr II., který se po bratrově skonu opět ujal vlády, byl také zavražděn (roku 1197). Nový car, mladší Ivanův strýc Kalojan pokračoval ve výbojích svých bratrů, byl papežovým legátem korunován na krále a porazil a zajal latinského císaře Balduina, ale byl také zavražděn (v říjnu 1207). Nejbližším dědicem Kalojana, jenž nezanechal žádné legitimní dědice, byl nejstarší syn Asena I. Ivan Asen, ale trůnu se zmocnil Ivanův bratranec Boril, který donutil Asena i s mladším bratrem Alexandrem opustit vlast – careviči uprchli na Haličskou Rus. Boril vládl v Bulharsku s podporou latinského císaře Jindřicha a po císařově smrti roku 1216 Borilova moc slábla. Ivan Asen s Alexandrem využili příležitosti a přitáhli roku 1217 se svými stoupenci, kterými byli mimo jiné i sektářští bogomilové, do vlasti. Všude byli vítáni jako spasitelé zbídačeného národa a když bratři oblehli hlavní město Tarnovo, car Boril se dal na útěk, byl však jat a oslepen. Carem se tedy po desetiletém nuceném vyhnanství roku 1218 stal zákonný dědic trůnu Ivan pod jménem Ivan Asen II.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda – Vrchol moci druhého carství.", "content": "Ivan Asen II. převzal stát ve špatném stavu, ale na sklonku jeho vlády bylo Bulharsko velmocí. Na konci roku 1218 Ivan zajal uherského krále Ondřeje II., vracivšího se ze Svaté země a propustil ho teprve po uzavření pro Ivana výhodného míru. Také se oženil s Ondřejovou dcerou Annou, díky jejímuž věnu Ivan Asen získal zpět některá Kalojanova území ztracená Borilem. Ivan Asen měl tehdy na Balkáně velkého nepřítele: nebyl jím císař Latinů, sídlící v Konstantinopoli, ale epirský despota Theodoros Komnenos Dukas. Zpočátku byl mezi oběma panovníky smír (bratr Theodora Komnena, Manuel Komnenos Dukas, se oženil s dcerou Ivana Asena), ale jejich vztah se zhoršil. Důvodem bylo původně zamýšlené poručnictví Ivana Asena nad nezletilým latinským císařem Balduinem II., jemuž bulharský panovník zasnoubil svou dceru Helenu (Elenu). Theodoros na Ivana Asena, jehož moc stále rostla, žárlil a zaútočil. Dne 9. března 1230 se obě vojska srazila u vsi Klokotnice na řece Marici, kde Ivan Theodora porazil, zajal a později oslepil. Po bitvě u Klokotnice vítězný car Ivan Asen II. zabral většinu Epirského despotátu a jeho říše, jež sahala od Jaderského moře k Černému, se opět stala balkánským hegemonem. Nepodařilo se mu však dovršit dávnou snahu bulharských vládců – zmocnit se Konstantinopole. Tamější latinskou církví byl Ivan Asen totiž považován za nepříliš loajálního papeži a z tohoto důvodu sešlo ze sňatku carovy dcery Heleny s mladým císařem Balduinem II. Regentem se nakonec (roku 1231) stal bývalý jeruzalémský král Jan z Brienne, který Balduina zároveň oženil se svou dcerou. Tento čin konstantinopolské diplomacie ovšem rozhořčil Ivana Asena natolik, že v návalu vzteku prý roztrhal smlouvu, uzavřenou jeho strýcem Kalojanem roku 1204, Také změnil svou politiku vůči Latinům – za svého spojence si vybral úhlavního nepřítele konstantinopolské říše, nikajského císaře Jana (Ioanna) III. Duku Vatatza, jenž přiznal Ivanu Asenovi carský (císařský) titul. Dále byl konstantinopolským ortodoxním patriarchou v exilu Germanem II. povýšen statut bulharské pravoslavné církve a tarnovský arcibiskup Joakim I. byl povýšen (roku 1234/1235) na patriarchu. Na schůzce obou pravoslavných císařů v Kallipoli bylo definitivně uzavřeno spojenectví proti Latinům. Zároveň byl dohodnut sňatek Asenovy dcery Heleny s dědicem nikajského trůnu Theodorem. Ivan Asen se také vložil do záležitostí sousedního Srbska, kde byl roku 1233/1234 sesazen zeť Theodora Komnena Duky, král Štěpán Radoslav, a za nového krále byl arcibiskupem Sávou I. korunován jeho mladší bratr Štěpán Vladislav. Vladislavův strýc Sáva také novému panovníkovi opatřil choť – po jednáních mezi Ivanem Asenem II. a Sávou byla srbskému vládci dána za ženu Beloslava, dcera Ivana Asena II. Car měl nyní skrz svou ženu velký vliv na srbské záležitosti a vyvíjel na arcibiskupa, dosavadního ředitele státní politiky, velký tlak, který nakonec vedl k Sávově abdikaci. Po jeho odchodu ještě vzrostl Asenův vliv v Srbsku. V roce 1235 oblehla spojená bulharsko-nikajská vojska Konstantinopol. Město se však udrželo, Ivan Asen II. a Jan III. Vatatzes byli odraženi regentem Janem z Brienne. Ivan Asen pokus zopakoval o rok později, ale opět byl Jan z Brienne úspěšnější. Zanedlouho byl car nucen obrátit ve vztahu k Latinům. Z podnětu papeže Řehoře IX. (1227–1241) vyhlásili totiž uherští arcibiskupové nad Ivanem Asenem klatbu. Také na poli politickém bylo Bulharsko ohrožováno, protože nový uherský král Béla IV., syn a nástupce Ondřeje II., nepokračoval v otcově politice. V obavách z další války proti západním křesťanům zrušil car spojenectví s nikajským císařem Janem III. a vyžádal si svou dceru Helenu zpět. V průběhu bojů roku 1237 ovšem v Tarnovu zemřela na morovou nákazu Ivanova choť Anna, jeden ze synů a tarnovský patriarcha Joakim. Ivan Asen to vzal jako boží varování a obnovil přátelství s Janem Dukou Vatatzem. Ivan Asen se také usmířil s Theodorem Angelem, propustil ho a oženil se z jeho dcerou Irenou. V téže době (roku 1238) byla proti carovi papežem Řehořem IX. vyhlášena křížová výprava, ke které nakonec nedošlo. Ivan Asen II. zemřel 24. června 1241 a jím ze scény odešel velký panovník. Byla pohřben v kostele Čtyřiceti mučedníků ve Velikom Tarnovu.", "section_level": 1}, {"title": "Dědictví.", "content": "V době smrti Ivana Asena II. byla druhá bulharská říše na vrcholu moci. Naneštěstí pro carství, Ivanův nástupce, syn Anny Uherské, Kaliman Asen byl nezletilý a zanedlouho (1246) zemřel. Ani vláda Michaila Asena, druhého syna Ivana Asena II., taktéž nezletilého, nepřinesla říši stabilitu. Moc Bulharska byla oslabena jednak ztrátou autority na trůně, ale také vpádem Tatarů. Až na počátku 14. století se Todoru Svetoslavovi (1300–1321) se podařilo bulharskou říši stabilizovat. Jméno Ivan Asen II přináší moře mys \"Ivan Asen\" Smith Island, Jižní Shetlandské ostrovy, Antarktida.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Ačkoliv Ivan Asen převzal Bulharsko v ekonomickém i hospodářském rozkladu, na konci vlády bylo díky Asenovým diplomatickým a válečnickým schopnostem Bulharsko obávanou mocností. Ivan Asen dokázal zjednat pořádek i doma, obnovil a posílil ústřední moc, jako první z bulharských panovníků začal razit mince, zlaté, měděné a stříbrné, které přispívaly k obchodu mezi Dubrovníkem a italskými republikami. Bylo škodou pro Bulharsko, že po Asenově smrti se stát pod vládou Ivanových slabých nástupců v podstatě rozpadl. Ivan Asen II. byl jeden z největších bulharských vládců vůbec.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ivan Asen II. (bulharsky \"Иван Асен II.\", \"Ivan Asen II.\", ve starší literatuře také Jan Asěn II. nebo Ivan II. Asen či Asěn ; asi 1195 až 24. červen 1241), syn cara Asena I. a jeho ženy Eleny, byl v letech 1218–1241 bulharským carem z dynastie Asenovců. ", "tgt_summary": "Iwan Assen II. (, wissenschaftliche Transliteration \"Ivan Asen\", auch \"Johannes Assen II.\"; † 24. Juni 1241) war zwischen 1218 und 1241 Zar des Zweiten Bulgarischen Reiches. Iwan Assen II. gehörte dem einflussreichen bulgarischen Herrschaftshaus Assen an.", "id": 237938} {"src_title": "Salience", "tgt_title": "Salienz", "src_document": [{"title": "Funkce salience.", "content": "Je to pohotovost, s jakou určité impulsy pronikají do vědomí, způsobená je odlišností od okolí, nějakou nápadností, či neobvyklostí. Pomáhá jedinci (jak člověku, tak zvířeti) uspořádat celou řadu vjemů podle důležitosti. Důležitost je tím vyšší, čím víc se nějaký smyslový vjem liší od normálu. V našem okolí naši pozornost nejvíce přiláká to, co se běžným standardům vymyká barvou, rozměry, kontrastem, silou, raritou výskytu nebo rychlostí pohybu, tedy to, co je nějakým způsobem neočekávané. Salience je závislá na smyslech, hovoříme tedy o zrakové salienci, salienci ve zvukové rovině,... Vytváří se na pozadí referenčních bodů, tedy těch, k nimž satelitní objekt vztahujeme. Znamená to, že zcela obyčejný jev v kontextu, do něhož nějak nezapadá, upoutá naši pozornost: bílý bod na černém papíře bude prvním, co nás zaujme, stejně jako postřehneme ženu v barokních šatech na vlakovém nástupišti. V běžném prostředí na naše smysly působí celá řada nových vjemů, je to množství informací, které najednou naše vědomí nemůže stihnout zpracovat a tak se soustředí jen na to podstatné, méně důležitý zbytek zpracovává naše podvědomí (nevědomí) a my se soustředíme na to, co vyžaduje naši adekvátní reakci (zapamatování si nového jevu, obrana, důkladné prozkoumání,...). \"Například při procházce lesem bereme jako samozřejmé spadané jehličí a podvědomě vyhýbáme kmenům stromů, protože to je běžný model zažitý již x–krát, ale když zahlédneme srnku, prohlížíme si ji, popřípadě upozorníme společníky. Stejně tak, když zaslechneme výstřel, na několik sekund se zastavíme a přemýšlíme, odkud přišel.\" Salience nám tedy pomáhá vybrat a seřadit informace z okolí podle důležitosti, přitom je samozřejmě ovlivněna předchozí zkušeností, čili tím, co už známe, tedy část celkového dojmu vzniká na základě paměťových informací, je to salience srovnávací a míra se určuje poměřováním pojmů aktuálních s pojmy dřívějšími v diachronním (nikoli průřezovém) pohledu. Ovlivněna je také tím, čemu sami podvědomě přikládáme větší pozornost, ať už dlouhodobě či momentálně. \"Například k nám přijede přítel z města postřehne jen, že nějak fouká a měl by se přiobléct.My jsme zde vyrůstali a pozorujeme odkud fouká jak silný vítr a odkud jdou mraky, z čehož odvodíme, jestli bude následující den pršet, nebo těžká mračna přeletí jinudy a náš pozemek minou. Hlavu k obloze zvedneme automaticky, za což může dlouhodobá zkušenost a salience. \"Nebo si šetříme na nové auto, víme, že to bude značka Škoda a najednou auto značky Škoda vidíme na každé křižovatce každém druhém rohu, ač jich před rokem bylo stejně plno a my jim nevěnovali žádnou než běžnou pozornost. V našem podvědomí má aktuálně zvláštní postavení a mezi běžnými jevy si vyžaduje naši pozornost.\" Když něco upoutá naši pozornost, obvykle si ji určitou dobu podrží, než pro nás už není ničím zajímavé, pak dojde k odpoutání a do středu naší pozornosti se dostává něco jiného.", "section_level": 1}, {"title": "Praktické využití.", "content": "Salience je součástí našeho obraného systému. Podněty, které dostává do popředí pozornosti mohou být právě ty, které nás ohrožují: rychle jedoucí auto, při přecházení přechodu, padající strom,... ne vždy jsou to však jenom reálná nebezpečí, salience může zavinit třeba i dopravní nehodu, když při řízení auta náhle pozorujeme nezvyklost v okolí, nebo naši pozornost přitahuje houpající se panenka zavěšená u předního skla. Je to však neocenitelný pomocník, pokud víme, na co si máme dávat pozor, proto se na práci se saliencí zaměřuje psychologie. Zraková salience využívá celá řada signálů, které dnes bereme za běžné a samozřejmé, od červených (červená barva v přírodě signalizuje nebezpečí, zvláště ve spojení s černou) a zelených (klid, pohoda, příroda) panáčků na křižovatce přes zvýraznění dopravních značek reflexní žlutou po barvy samotných požárních nebo záchranných aut nebo majáčků včetně specifického zvuku, která doprovází jak sanitky, tak požární a policejní vozy. Patří sem i celá řada pomůcek na zapamatování jako podtrhávání hesel v sešitech, rozmístění lístečků s tím na co se nesmí zapomenout na monitoru počítače, lednici a tak podobně. Při čtení textu se nejvíce pozornosti obecně věnuje úvodu a závěru (v textu, který úvod a závěr neobsahuje, jako výňatek z textu, pak prvnímu a poslednímu odstavci), potažmo pak první a poslední věty odstavců. Při psaní se nejvíce soustředíme na začátku a postupně naše pozornost a snaha psát co nejlépe ochabuje, přičemž se opět mírně zvedá při psaní začátků vět, odstavců a velkých písmen. Ze zvukové roviny jde především o přízvuk, jak v písničkách v rádiu, tak v mluvené řeči na tom, jaký tón a hlasitost autor zvolí, záleží jak moc si zapamatujeme. Při navrhování alarmů se zase počítá s tím, že nejsilněji lidské ucho vnímá frekvence v rozsahu 1 000–3 500 Hz. Zásadní roli má salience samozřejmě v reklamě, kde společně s Podprahovým signálem poutá smysly diváků při předvádění produktu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Salience (z lat. \"salire\"–\"vyskakovat\" z řady, poutat pozornost, vymykat se běžnému; potažmo z anglického \"salient\" – nápadný, hlavní, význačný, vyčnívající, přitahující pozornost, \"vyskakující\") je míra nápadnosti, respektive rychlost s jakou podněty z okolí upoutávají pozornost našich smyslů a následně pronikají do vědomí.", "tgt_summary": "Salienz (Auffälligkeit) bedeutet in der Psychologie, dass ein Reiz (z. B. ein Objekt oder eine Person) aus seinem Kontext hervorgehoben und dadurch dem Bewusstsein leichter zugänglich ist als ein nicht-salienter Reiz. Ursachen können sein, dass der Figur-Grund-Kontrast hoch ist oder dass der Reiz den Erwartungen widerspricht oder dass der Reiz Informationen über aktuelle Ziele bietet. ", "id": 1251375} {"src_title": "Abrahám Leuthner", "tgt_title": "Abraham Leuthner", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se kolem roku 1640 na panství Pürchenstein u Pasova v Bavorsku (někdy se jako rodiště uvádí Vlčtejn u Plzně roku 1639). Zde také vyrůstal v německé rodině, kterou záhy opustil a vydal se jako polír do Čech. Dne 6. listopadu 1665 se stal měšťanem Nového města pražského a brzy poté váženým stavebním podnikatelem. Dosáhl titulu „císařský vrchní stavební mistr v království českém“. Zemřel 12. ledna 1701 v Praze.", "section_level": 1}, {"title": "Profesní dráha.", "content": "Působil především v západních Čechách, Praze a Bavorsku, pracoval pro šlechtu i církev. Byl žákem Carla Luraga a Francesca Carattiho a stal se prvním českým barokním architektem, který nebyl italského původu. Ve Valdasích se podílel na stavbě cisterciáckého kláštera Valdsasy, v Mnichově na stavbě kostela sv. Kajetána. Podle vlastního návrhu postavil radnici v Lokti. V blízkém Chebu postavil dominikánský kostel sv. Václava a byl zde pevnostním stavitelem, je také autorem barokního opevnění chebského hradu. Vedle Velkého letohrádku a zámku v Ostrově začal realizovat i přestavbu zámku v Zákupech. Pod vedením Carla Luraga a Francesca Carratiho prováděl stavbu pražského Černínského paláce. V roce 1677 vyšlo v Praze jeho kompendium o architektuře, zdobené mnoha rytinami. Jednalo se o významný teoretický spis \"Grundtliche Darstellung der fünff Seyllen\" (Důkladné vyobrazení pěti sloupů), obsahující slohové řády, příklady půdorysů a průčelí paláců a kostelů, portály, kašny apod. Šlo o jakýsi architektonický vzorník, v Česku první svého druhu, který byl hojně používán pozdějšími architekty a staviteli.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Zaměstnával všech pět bratrů Dientzenhoferů, z nichž prostřední Kryštof Dientzenhofer byl otcem slavného architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera.", "section_level": 1}, {"title": "Příjmení.", "content": "Existuje více hitorických podob jeho jména a příjmení Abraháma Leuthneraː Abraham, Avraam, Leitner, Leutner, Leidner, Leittner, Leüthner, Lentner, někdy se psal také s predikátem \"von Grundt\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Abrahám Leuthner von Grundt (kolem 1640 – 12. ledna 1701) byl český barokní stavitel, architekt a autor prvního českého architektonického vzorníku.", "tgt_summary": "Abraham Leuthner (auch: \"Leidner\", \"Leittner\", \"Leutner\") von Grundt (* um 1639 in Wildstein b. Pilsen; † 12. Januar 1701 in Prag) war ein böhmischer Maurer- und Baumeister des Barocks.", "id": 1720566} {"src_title": "František Kaván", "tgt_title": "František Kaván", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "František Kaván se narodil 10. září 1866 ve Víchovské Lhotě (Lhotě Víchovské), dnes součást Víchové nad Jizerou, do chudé rodiny chalupníka Davida Kavána a dcery chalupníka Anny rozené Kubátové. František měl dva mladší sourozence, Marii a Jana. Rodina byla hluboce věřící, předpokládá se, že patřili k jednotě bratrské, protože to bylo v regionu dosti běžné. Podle zápisu o křtu v katolické matrice narozených jsou ovšem oba Kavánovi rodiče zapsáni jako katolíci. Školu navštěvoval v Křížlicích a teprve až od svých čtrnácti gymnázium v Hradci Králové, kde ho učil i klasický filolog Jan Červenka. V Hradci se poprvé seznámil s díly Antonína Chittussiho a Julia Mařáka, sám začal tvořit první malby (například civilní \"Telegrafní tyče\" nebo zelené variace \"Les u Víchovské Lhoty\" a \"Na Skalce Křížlické\"). Kvůli své první lásce Ludmile začal psát také první básně. Rodiče sice chtěli mít nejprve z Františka kněze, ale ten se po maturitě v roce 1889 rozhodl pro studium malířství, k čemuž nakonec rodiče svolili, když ho v tom podporoval i Mařák poté, co viděl jeho obrazy.", "section_level": 2}, {"title": "Studia v Praze – 1. polovina 90. let.", "content": "Doba, kdy se Kaván dostal do Prahy na Akademii výtvarných umění, byla v akademii pod Mařákovým vedením poznamenána velkými změnami, kdy se Mařák snažil přiblížit úrovni světových akademií. Byl také posílen profesorský sbor, objevili se zde malíři Maxmilián Pirner, Václav Brožík a Vojtěch Hynais. V celém českém umění se výrazně prosadil realismus, který je spojen například s silným fenoménem sporu o rukopisy, nebo výzdoba rekonstruovaného Národního divadla. V krajinářství se prosadil výše zmíněný Antonín Chittussi, o kterém pochvalně psal kritik Karel Boromejský Mádl nebo začínající Karel Matěj Čapek. Do tohoto prostředí nastoupil Kaván v akademickém roce 1889/1890 až v pololetí materiálně žalostně zajištěn. Mezi jeho spolužáky patřili starší Ferdinand Engelmüller, dále Antonín Slavíček, Václav Březina, Jan Minařík, Bohuslav Dvořák, Josef Holub, Jaroslav Panuška, mladičký Otakar Lebeda, nebo básník a malíř František Pečinka. Začínali v ateliéru budovy dnešní Uměleckoprůmyslové školy se špatnými světelnými podmínkami. Ve vzpomínkách spolužáků byl Kaván velmi skromný a dobrosrdečný, zároveň hned od počátku „malíř školený přírodou“. Z tohoto období pochází malby \"V měsíční záři – oknem rodné chalupy\" (1890), \"Podzim u nás v Krkonoších\" (1891), toporné studie stromů a dnes neznámý \"Na vrcholu Kotle v Krkonoších\", který se objevil na Jubilejní výstavě v roce 1891. V roce 1892 se Kaván zaměřil na barvu a odklonil se od náladovosti k realitě. Nejvýznamnější obraz tohoto roku je \"Ponikelská Dola\" (tematicky navazuje na Chittussiho \"Údolí Doubravky\"). Tato díla byla k vidění i k zakoupení na školní výstavě akademie a Kaván byl na ní jakožto začínající umělec výjimečně dobře ceněn K. M. Čapkem. V témže roce došlo k otřesu tehdejšího pojetí umění poté, co vyšla programová stať F. X. Šaldy nazvaná \"Syntetism v novém umění\", která velmi tvrdě napadla realismus Karla Václava Raise a jiných literátů, ovšem Raisovo pojetí bylo Kavánovi (podobně jako Slavíčkovi) velmi blízké, mimo jiné i tím, že se Rais zabýval regionem Kavánova původu. Také se konala retrospektiva A. Chittussiho. Mezi lety 1892–1893 tvořil především obrazy výškového formátu (zde lze vidět předzvěst secese), je u nich kladen důraz na perspektivu (\"Potok u lesa\") a na vzduch (\"Lávka k Betlému\"). Je znám jediný obraz ze školních exkurzí \"Skála u Berounky pod Srbskem\", kde je patrné mísení romantických a realistických vlivů. Je vůbec zajímavé, že se Kaván poměrně málo účastnil studijních exkurzí (ty byly především do Zákolan a na Okoř). Z počátku roku 1893 jsou známé zimní krajiny \"Krajina na sněhu\" a krajina s táním \"Jilm 28. března\". Nedatovaný obraz \"Zima na Ďáblickém vrchu\", později kvůli své skicovitosti a úderným barvám nazvaný \"Imprese\", z okolí Prahy je také možná z tohoto období. V létě tvořil na Labské boudě, což mu umožnilo stipendium udělené Josefem Hlávkou. Zde se nabízí otázka, proč si nevybral, jako většina ostatních obdarovaných, k studijnímu pobytu spíše Francii, centrum evropské kultury a hlavně zemi Kavánova oblíbence Camilla Corota či Charlese Daubignyho. V okolí Labské boudy (kam mimochodem chodil pěšky z Víchovské Lhoty) studoval tůně na Labi, kleče a rašeliniště, kompozičně je patrný vliv Chittussiho. V druhé části prázdnin potom jel poznávat dílo Chittussiho do jižních Čech, zde si oblíbil rybník Kaňov. Na konci prázdnin se ještě přesunul do Šárovcovy Lhoty, kde vytvořil obraz \"Po řepách u Lhoty Šárovcovy\", který předznamenal cosi ze zásadního umělcova období 1894–1895. O prázdninách 1894 namaloval u své chalupy jeden z nejvýznamnějších a do té doby největší obraz, \"Podmrak\". Obraz zachycuje jednoduchý motiv zelené louku s cestou, celý laděný kvůli podmračené obloze, která tvoří velkou část obrazu, do šeda. V dáli na okraji cesty sedí žena s odloženými hráběmi, což dodává obrazu sociální rozměr. Obraz byl zakoupen mecenášem Hlávkou a dostal se na Exposition Universelle v roce 1900 v Paříži, kde byl oceněn zlatou medailí. Ze stejného prostředí, doby a stejné velikosti pochází i \"Frantova náladička\", což je čistá krajina s obilným polem a dalekým průhledem, Kaván k ní v časopisu \"Niva\" publikoval báseň „Náladička“. O důležitosti tohoto obrazu svědčí i to, že Kaván vytvořil několik variací na stejné téma. Na podzim maloval v jižních Čechách vypuštěné rybníky – \"Vypuštěný malý Tisý\" a \"Na prázdném rybníce\", tématem se poněkud sice odklonil od Chittussiho, ale kompozičně u něho zůstal. V roce 1895 přinesli nový pohled na krajinomalbu do Čech skotští krajináři, jejichž vůdcem byl Robert Macaulay Stevenson, svou výstavou v Krasoumné jednotě (jejich vliv je zmiňován především u Slavíčka a Hudečka). V létě Kaván znovu hledal Chittussiho krajinu a jel do Železných hor, kde navštívil i malířovo rodiště Ronov nad Doubravou. Odtud pochází především dva rozměrnější obrazy \"Na Zlatém potoce pod Železnými horami\" a \"Železné hory – na potoce Třemošnickém\", což jsou oba obrazy s důležitým prvkem potoka a propracovanou kompozicí. Na ně ještě téhož léta navázal \"Chalupami v Roudnici v Podkrkonoší\". Téhož roku vyšel Manifest české moderny, který vyzývá k zachycování vnitřní pravdy a ne fotografické pravdy vnější. Kaván v této době prožívá vnitřní rozpolcenost, kdy se v jeho realistické malbě objevují snahy o zachycení subjektivního pohledu. Ještě se vrátil do Krkonoš, kde vytvořil několik větších pláten. Poté ještě s Otakarem Lebedou maloval rybníky v jižních Čechách, ale tyto obrazy nebyly přijaty Mařákem a nakonec ani spolužáky kladně. Z těchto důvodů se Kaván rozhodl v pololetí 1896 opustit akademii a živit se jako svobodný umělec.", "section_level": 2}, {"title": "2. polovina 90. let.", "content": "Odklon od realismu a následný odchod z akademie byl ovlivněn skupinou kolem \"Moderní revue\" (vznikla 1894), nejprve Jiří Karásek ze Lvovic a později Karel Hlaváček, která mu byla svým symbolisticko-dekadentním programem blízká, na druhé straně mu nebylo blízké aristokratické pojetí života, které bylo hlásáno symbolistou Mallarmém. Sám o svém díle v této době mluvil jako o romantickém symbolismu. Kaván byl od roku 1896 členem Umělecké besedy, od roku 1897 SVU Mánes. V roce 1896 přijal pozvání bývalého spolužáka Otakara Hrušky a odjel do Dobrušky, kde pracoval nějakou dobu, nicméně toto období je poznamenané častým stěhováním. Publikoval básně v Nivě a také v \"Rozhledech\", přičemž se seznámil s vydavatelem Josefem Pelclem. O Vánocích 1896 poprvé vystavoval mimo školní výstavu v Umělecké besedě, zde se objevila díla z Železných hor, konkrétně z Bojanova. Čapek po výstavě označil Kavána za „nejsilnějšího a nejmarkantnějšího talenta našeho krajinářství“. Náměty z Bojanova zachycoval až do roku 1897. Krajiny pojímal „nekrajinářsky“. Namaloval například \"Odtékání\" (Čapek označil obraz jako impresionistický, ale v této době nedošlo k ustálení toho termínu tak, jak ho chápeme dnes), \"Chátrání\", \"Klekání\" a \"Milosrdenství přetrvá\". Po zániku \"Nivy\" v roce 1898 přispíval do \"Nového života\" vydavatele Karla Dostála-Luinova (čímž se sblížil s katolickou modernou, kde byla činná i jeho sestra Marie). Vystavoval na prvních dvou výstavách SVU Mánes a byl přijat spíše rezervovaně. Na druhé výstavě Mánesu předvedl obrazy z okolí Týniště nad Orlicí, kam se v roce 1898 přestěhoval (\"Polní koutek\", dále nám dnes neznámé \"Ej žitko, žitko\"). Velmi záhy se opět přestěhoval, do Blešna, odkud jezdil malovat do okolí Hradce a Pardubic. Důležitý námět tvoří vrby. maloval také na Kozákově a Malé Skále. Vrby použil na černobílé expresivně laděné ilustraci k básni Jana Opolského. Ilustroval také báseň „Mdlý večer“ Karla Hlaváčka vydanou při příležitosti jeho předčasné smrti. Pro jeho malbu z okolí Malé Skály je typické romantické ladění a jistý návrat k realismu. Sám se vyjádřil, že mínil požádat o návrat do Mařákovy školy, ale tento plán vzal za své kvůli profesorově smrti. Nedlouho před Mařákovou smrtí o něm ještě publikoval studii (už třetí, před tím publikoval o Slavíčkovi a Panuškovi). Jedna z prvních je z tohoto období schematická barevná kresba \"Příprašek\". Tvorba je ovlivněna jeho návštěvou ve Vídni, kde mohl lépe studovat Corota, dost možná i Sisleye a Pissarra. Obrazy zachycují prakticky výhradně přírodní krajinu ve velkých plochách.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat k realismu, zimní krajiny.", "content": "Výrazný přechod v Kavánově životě znamenalo přesídlení do Železnice, kde pobýval mezi lety 1900 a 1904. Byla to doba šťastná, znamenající zlepšení existenčních podmínek (hlavně díky obchodním zásahům jeho ženy Heleny). I v uměleckém stylu došlo ke zklidnění a návratu k realismu, zcela zásadní roli potom hrají zimní krajiny (\"Můstek\", \"Po ránu\", \"Přeháňky od Tábora\"). V obecné kultuře se prosadil pozitivní přístup S. K. Neumanna. Zlepšení existenčních podmínek mu umožnilo přestěhovat se v roce 1904 do Vítanova, kde si pořídil vlastní domek. Ten o dva roky později prodal a odstěhoval se do Nové Vsi nad Popelkou. Do Vítanova se ale v roce 1909 vrátil a zůstal tam až do roku 1922. Z tohoto období kvalita obrazů kolísá. Často maloval řeku Chrudimku (\"Chrudimka pod sněhem\"). Mezi zásadnější malby patří \"Kupky u Hlinska\" z roku 1919. Odchod na venkov je někdy spojován s filozofií Lva Nikolajeviče Tolstého. Kavánovi v roce 1902 vyšla sbírka Tolstého povídek přeložených do krkonošského nářečí s názvem \"Poudačky: Nářečím z nad Jilemnice přeložil Kavánů František\" a mimoto je známa jeho obliba ruských autorů jako byl Gogol či Dostojevský. V roce 1909 se v soukromé korespondenci pochvalně vyjádřil o dílech mladých umělců Kubína, Špálu a Fillu a zároveň vyjádřil obavu o svoji uměleckou budoucnost v kontextu moderního umění, což mohl být další důvod k životu v ústraní. V roce 1922 se přestěhoval do Libuně, ale tamní prostředí nebylo vhodné pro jeho nemocnou ženu Helenu. V roce 1923 měl výstavu v Hlinsku pod patronací kronikáře Karla Václava Adámka. V roce 1925 se přestěhoval do Svobodných Hamrů, kde po necelém roce zemřela jeho žena. K hlavním obrazům konce 20. let patří \"Cesta k zapadlému malíři\" (dnes neznámá) a \"Přesýpání nálad\".", "section_level": 2}, {"title": "Závěr života (30. léta).", "content": "Kaván se na sklonku svého života těšil stále narůstající oblibě, ale zároveň toto období bylo poznamenáno úbytkem fyzických sil, což mělo za následek vytváření menších, jednodušších a lehce napodobitelných obrazů. Na přelomu desetiletí proběhla výstava Julia Mařáka a jeho školy, Kaván se oženil s Pavlou Šírovou, vdovou po Janu Šírovi. Poměrně důležitý byl také Kavánův vstup do Jednoty umělců výtvarných, to bylo dáno tím, že v Mánesu se začalo prosazovat moderní umění, s kterým by Kaván neměl šanci. Zatímco Jednota zastávala tradiční hodnoty. Dne 19. května 1931 se stal řádným členem České akademie věd a umění. Podruhé se přestěhoval do Libuně, kde měl konstantní přísun objednávek, většinou obstarávaných jeho druhou ženou. Právě třicátá léta jsou ale typická velkým počtem padělků, které nesl Kaván velmi těžce. Jeden z jeho posledních obrazů jsou \"Malé Krkonoše\", který namaloval po zabrání Sudet a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava.", "section_level": 2}, {"title": "Rodinný život.", "content": "František Kaván se poprvé oženil v srpnu 1896, s Helenou Váňovou (?? Lébény ( Maďarsko) - 9. 7. 1926 Polička), dcerou řemeslníka z Vysokého Mýta. Ta byla nepraktickému malíři životní oporou. Zemřela v nemocnici v Poličce, dříve, než mohla být operována. Jeho druhá svatba s konala v Nuslích dne 31. května 1930. Manželkou se stala Pavlína Šírová, rozená Skřivanová (29.4.1879 Jílové - 30. 5. 1942 Praha). Pavlína Šírová byla vdovou po příteli Františka Kavána, pardubickém malíři Janu Šírovi. Zasloužila se o Kavánovo uznání ve stáří. Manželé se přestěhovali do Libuně, kde František Kaván dožil. Pochován je v rodinné hrobce v Libuni. Na náhrobku je umístěna busta od sochaře Karla Pešaty.", "section_level": 2}], "src_summary": "František Kaván (10. září 1866 Víchovská Lhota u Jilemnice – 16. prosince 1941 Libuň) byl významný český malíř-krajinář, básník a překladatel z ruštiny. Studoval na pražské Akademii v krajinářském ateliéru u Julia Mařáka. V roce 1900 získal diplom a zlatou medaili na Světové výstavě v Paříži za obraz \"Podmrak\", který vytvořil roku 1894 ve své rodné vsi.", "tgt_summary": "František Kaván (* 10. September 1866 in Víchovská Lhota nahe Jilemnice; † 16. Dezember 1941 in Libuň) war ein tschechischer Maler.", "id": 557815} {"src_title": "Redernové", "tgt_title": "Redern", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Redernové byli původně severoněmecký rytířský rod, který měl majetek ve Slezsku již někdy ve 12. století. Další rodové državy měli v Braniborsku, Anhaltsku a Horní Lužici. Jejich rodovým hradem se stal Ruppersdorf blízko Vratislavi. Do Čech přišli v 16. století. Bedřich z Redernu se stal prezidentem slezské komory, v roce 1558 koupil od krále hrad Frýdlant a město Liberec, povýšil do panského stavu. Zplodil šest synů. Jan velel královskou jízdu v bojích s Turky, proti kterým bojoval i bratr Melichar. Melichar (Melchior; 1555–1600) studoval v Heidelbergu a Míšni, studia literatury nedokončil a vstoupil do armády, bojoval ve Francii, Itálii, Prusku a Polsku. Vešel ve známost díky obhajobě varaždínské pevnosti před Turky. Císař Rudolf jej za to pasoval na rytíře a daroval mu dvacet tisíc tolarů. Melichar poté působil jako prezident válečné rady, stal se vrchním velitelem uherské armády. Melicharův syn Kryštof se účastnil stavovského povstání, stál na straně vzbouřenců i po prohrané bitvě na Bílé hoře. Odsoudili jej k zabavení majetku a trestu smrti. Zkonfiskovaný majetek získal Albrecht z Valdštejna. Poté emigroval do Slezska, kde si naverboval pluk rejtarů a vrátil se do Čech, kde vedl proti novému vlastníkovi svých panství soukromou válku. Prohrál, odtáhl do Polska, kde se oženil a natrvalo usadil. V roce 1669 povýšila slezská linie do stavu říšských hrabat a natrvalo se usadila v Prusku. Posledním příslušníkem žijícím v Čechách byl pravděpodobně Kryštof. V současnosti členové rodu žijí mimo české země.", "section_level": 1}, {"title": "Erb.", "content": "Původním erbem rodu bylo stříbřité kolo o osmi loukotích v modrém poli, zopakované v klenotu, kde ovšem bylo položené na paví kytu. Roku 1562 byl tento erb rozhojněn rozčtvrcením a to tímto způsobem: v prvním a čtvrtém poli původní erb, ve druhém a třetím štěpená pole – vpravo červené se stříbrným břevnem a zkříženými červenými ostrvemi na břevnu položenými, vlevo zlaté s polovinou černé orlice s červenou zbrojí. Druhý klenot erbu tvořily šest červeno-bílo-červených praporků na dlouhých kopích. Kolo z erbu Redernů je vyobrazeno na městském znaku Liberce a na symbolech Libereckého kraje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Redernové (původně také Rederové z Rederu, psáno Rödernové, německy von Röder) byli slezský šlechtický rod, který roku 1558 získal frýdlantské panství a vládl na něm až do svého nuceného exilu po bitvě na Bílé hoře. Spojili se s Šliky či Parchvici.", "tgt_summary": "Die Familie von Redern, auch \"von Rädern\", \"von Raedern\", \"von Rödern\" (Roedern), ist ein märkisches Uradelsgeschlecht, das in Brandenburg, Pommern, Schlesien und Österreich ansässig gewesen ist.", "id": 2376414} {"src_title": "Otevřený formát", "tgt_title": "Offenes Format", "src_document": [{"title": "Otevřený software a otevřené formáty.", "content": "Vztah mezi otevřenými formáty a otevřeným softwarem se často nechápe správně. Mnoho proprietárních softwarových produktů (software s uzavřeným kódem) ochotně používá otevřené formáty, a otevřený software může používat proprietární formáty. Například HTML, známý otevřený formát značkovacího jazyka používaný běžně na webu, tvoří základnu jednak pro proprietární internetové prohlížeče jako byl Windows Internet Explorer firmy Microsoft, ale také pro otevřené prohlížeče jako Mozilla Firefox. LibreOffice, otevřená počítačová kancelářská aplikace, může pracovat s proprietárními formáty DOC od Microsoftu, stejně jako s otevřenými formáty jako OpenDocument. Některé společnosti už publikovaly specifikace svých formátů, čímž umožnily implementovat prohlížeče, ale i editory pro různé platformy od různých komerčních prodejců, jako PDF od Adobe nebo RTF od Microsoftu. Nicméně, některé proprietární formáty jsou pokryty nějakou formou restriktivních požadavků, které mohou zakazovat implementaci pomocí otevřeného software (minimálně pod určitými licencemi, pro nich běžnými, jako například GNU General Public Licence). Podle některých kritiků takové formáty omezují volnou soutěž.", "section_level": 1}, {"title": "Politický vývoj.", "content": "Ve Spojených státech amerických se stal Massachusetts prvním státem, který konkrétně mluvil o otevřených formátech a jejich důležitosti pro veřejné dokumenty. Po navržení normy otevřeného formátu ohlášené Ericem Krissem, Massachusettský státní tajemník pro administrativu a finance svolal summit na 9. června 2005. Mezi účastníky nechyběli tajemník Kriss, vedoucí státního úřadu informatiky Peter Quinn, a představitelé proprietárních i otevřených formátů. 31. srpna 2005 vydal Massachusetts revidovaný návrh své strategie otevřeného formátu, který explicitně schválil formáty OASIS OpenDocument s účinností od začátku roku 2007. Dopad na komerční prodejce softwaru je takový, že jejich výrobky musí nejpozději v roce 2007 začít podporovat otevřené formáty, v opačném případě bude jejich software odstraněn z počítačů státních zaměstnanců. Microsoft Office, který si držel téměř 100% podíl kancelářského softwaru na počítačích Massachusettské vlády, zareagoval zasláním popisu své technologie dokumentového formátu Office Open XML do Ecma International, normovacího orgánu. Tento formát je spolu-sponzorovaný společnostmi Apple, Barclays Capital, BP, the British Library, Essilor, Intel Corporation, Microsoft, NextPage Inc., Statoil ASA a Toshiba. Následující verze Microsoft Office začala ukládat dokumenty v tomto formátu. Od verze Microsoft Office 2007 s opravným balíčkem SP2 Microsoft přidal i podporu formátu OpenDocument, jako součást svého závazku k součinnosti s Evropskou komisí. Uživatel rovněž dostal možnost vybrat si výchozí formát souborů, který bude aplikace používat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Otevřený formát je publikovaná specifikace pro uchovávaní digitálních údajů, obvykle udržovaná neproprietární standardizační organizací, bez právních omezení na používání. Otevřený formát může být implementovatelný i proprietárním i open source softwarem, při použití jejich typických licencí. Na rozdíl od otevřených formátů se proprietární formáty řídí a definují soukromými zájmy. Otevřené formáty jsou podmnožinou otevřených norem. ", "tgt_summary": "Ein offenes Format ist eine publizierte Spezifikation zum Speichern digitaler Daten, welche ohne rechtliche oder technische Einschränkungen genutzt werden kann. ", "id": 881791} {"src_title": "Apelativum", "tgt_title": "Gattungsname", "src_document": [{"title": "Příklady apelativizace.", "content": "Nejčastěji tímto způsobem vznikají obecná slova z názvů výrobců. Například:", "section_level": 1}, {"title": "Apelativizace a obchodní značky.", "content": "Velké množství běžně užívaných apelativ je odvozeno od názvů firem nebo jejich zboží. V takovém případě dochází k zobecnění původního unikátního názvu (obchodní značky), a původně unikátní název je v původní či modifikované podobě používán i na konkurenčí výrobky (\"lux\", \"žiletky\" apod.). V některých případech je to poučenějším spotřebitelům všeobecně známé (např. \"lux\"). V jiných případech (\"džíny\", \"rifle\", \"talián\" aj.) už naopak většinová veřejnost původní význam vůbec nezná. O tom, zda je apelativizace obchodní značky výhodou, nebo nevýhodou, se vedou spory. Mnohdy závisí na konkrétních okolnostech, které musí vzít tvůrce značky v úvahu.", "section_level": 1}, {"title": "Proprializace – opak apelativizace.", "content": "Běžnější je opačný vývoj, kdy obecné jméno se stane vlastním jménem firmy, výrobku, osoby, geografického útvaru (toponyma) apod. – např. Např. hlubina → důl Hlubina, rusky мир (\"mir\", česky mír; svět) → Мир (Mir, vesmírná stanice), firma \"Snaha\", město \"Červený Kostelec\", pan \"Tlustý\". Takový jev se nazývá proprializace (onymizace). Téměř všechna vlastní jména vznikla původně ze jmen obecných nebo jejich zkratek. Pojmenování onymizovanými apelativy byla typická pro země bývalého východního bloku (např. kolej \"Hvězda, Větrník,\" ropovod \"Družba\", noviny \"Práce, Rudé právo, Jiskra,\" družstvo \"Svornost\"). Nauka o vlastních jménech a jejich původu se nazývá onomastika.", "section_level": 1}, {"title": "Podobné případy.", "content": "Někdy podobným způsobem vznikají nová slova i ze jmen osob – například některé -ismy (např. \"šovinismus\", \"marxismus-leninismus\" aj.), \"Potěmkinova vesnice\", \"je to takový malý Hitler\", \"jet na Pražáka\" (vlastně jako Pražák, tj. bezohledně); v těchto případech jde však o složitější situace než je pouhá apelativizace. K jisté apelativizace dochází, vzhledem k tomu, že se ale slovo mění formálně (odvozováním) nebo jde o určitou frazeologickou jednotku (ustálenou vazbu), nejde o apelativizaci v pravém slova smyslu a tyto výrazy se ani nepíší s malým písmenem. Označení posledního dne v roce, \"s/Silvestra\", nejde o apelativizaci vůbec, nýbrž o metonymii (jméno světce se přenáší na název dne, ale nevznikají nové jiné dny s označením \"silvestr\"). Podobnou metonymií je např. spojení \"čtu Čapka\", \"půjčil jsem si dvě Němcové\", \"všichni ti Hitchcockové\" ( = Hitchcock a mu podobní).", "section_level": 1}], "src_summary": "Apelativum je obecné jméno, tedy takové jméno, které není vlastním jménem (propriem), například \"kůň, radost, kámen\" (v protikladu ke jménům jako \"Tomáš\" nebo \"Fantomas\"). Apelativizace proprií, krátce jen apelativizace (méně často též deproprializace, v onomastice též deonymizace), je proces vývoje jazyka, vlastně zvláštní případ metonymie, jimž se původní vlastní jméno stává obecným a zpravidla rozšiřuje svůj význam. Vlastní jméno osoby, jejíž jméno bylo apelativizováno, se nazývá eponym.", "tgt_summary": "Zu den Gattungsnamen (; auch: Gattungsbezeichnungen, Gattungswörter, Appellativa, Appellativen) gehören Wörter für Gattungsbegriffe – im Sinne von geistigen Konzepten – wie \"Haus, Tier\" oder \"Baum\". Sie bilden neben Eigennamen \"(Nomina propria)\" eine Unterklasse der Substantive.", "id": 689661} {"src_title": "Internet věcí", "tgt_title": "Internet der Dinge", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Internet věcí umožňuje zařízením, aby byla zjištěna či vzdáleně kontrolována pomocí existující infrastruktury (počítačová síť, Internet, mobilní síť,...), která umožňuje lepší integraci fyzických zařízení do počítačově řízených systémů, a tedy vyšší účinnost, přesnost a ekonomičnost i nižší nároky na uživatele. Pokud jsou v zařízení umístěna čidla či akční členy, technologie se stává částí více obecné kategorie kyber-fyzických systémů, která zahrnuje technologie, jako jsou chytré sítě, virtuální elektrárny, chytré domácnosti, a inteligentní přepravu či též chytrá města. Roli hrají rovněž logistické systémy, integrované logistické řetězce a cykly v globální struktuře. \"Virtuální elektrárna\" integruje několik typů zdrojů. Tyto zdroje tvoří často skupinu různých typů pružných nebo nepružných, řiditelných distribuovaných systémů, které jsou regulovány centrálním orgánem a mohou zahrnovat např.: Pojmem „věci“ v oblasti IoT může být definována škála zařízení, jako jsou např. srdeční implantáty k měření srdečního tepu, biočipové senzory na farmách, kamery vysílající živé záběry divokých zvířat, automobily se zabudovanými senzory, přístroje na analýzu DNA nebo terénní zařízení, která pomáhají hasičům v pátracích a záchranných operacích. Lidé pracující v justici doporučují posuzovat tyto „věci“ jako jednotný mix hardwaru, softwaru, dat a služeb. Tato zařízení sbírají potřebná data s pomocí rozličných existujících technologií a poté samostatně rozesílají tato data mezi ostatními zařízeními. Rychlý vývoj a expanze Internetu věcí by také mělo znamenat produkci velkého množství dat z různých oblastí a následnou potřebu rychlého zařazení dat a zvýšení potřeby na indexování, ukládání a zpracovávání dat efektivněji. V posledních letech, spolu s masivním růstem globálních kybernetických hrozeb, se také objevuje výrazný růst zneužívání Internetu věcí k páchání kybernetických zločinů. Termín „Internet věcí“ vytvořil Kevin Ashton z Procter & Gamble, později MIT Auto-ID Center v roce 1999.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V roce 2016 se vize Internetu věcí vyvinula v důsledku sbližování více technologií včetně všudypřítomné bezdrátové komunikace, analýzy v reálném čase, vzdělávacích mechanismů, komoditních senzorů a vestavěných systémů. To znamená, že tradiční oblasti vestavěných systémů, bezdrátových senzorových sítí, řídicích systémů, automatizace (včetně automatizace domů, budov a měst) a dalších přispěly k vzniku Internetu věcí. Senzorové sítě mohou být např.: Koncepce sítě inteligentních zařízení byla projednána již v roce 1982 s tím, že modifikovaný stroj na výrobu Coca Coly na univerzitě Carnegie Mellon se stal prvním zařízením připojeným k internetu, schopným hlásit svůj inventář a to, zda byly nově naložené nápoje studené. Klíčový článek Marka Weisera z roku 1991 o všudypřítomném počítači (Počítač 21. století), stejně jako akademická místa jako UbiComp a PerCom, produkovaly současnou vizi IoT. V roce 1994 Reza Raji popsal koncept v časopise \"IEEE Spectrum\" jako „přesun malých datových paketů do velké řady uzlů, aby integroval a automatizoval vše od domácích spotřebičů po celé továrny“. Mezi roky 1993 a 1996 několik společností, jako jsou Microsoft nebo NEST společnosti Novell, navrhlo řešení. Teprve v roce 1999 se odvětví začalo rozjíždět. Bill Joy představil komunikaci mezi jednotlivými zařízeními (D2D) jako součást svého „Six Webs“ frameworku, který byl představen na Světovém ekonomickém fóru v Davosu v roce 1999. Koncepce Internetu věcí se stala populární v roce 1999, prostřednictvím Auto-ID Center v MIT a souvisejících zveřejnění analýz trhu. Radiofrekvenční identifikaci (RFID) viděl Kevin Ashton (jeden ze zakladatelů původního Auto-ID Centra) jako předpoklad pro Internet věcí. Ashton preferoval frázi „Internet pro věci“. Pokud by všechny objekty a lidé v každodenním životě byly vybaveny identifikátory, počítače by je mohly spravovat a inventarizovat. Označování věcí může být řešeno např. pomocí technologií: Ve svém původním výkladu, kdy jeden z prvních důsledků implementace Internetu věcí je, že vybaví všechny objekty na světě malými identifikačními zařízeními nebo strojově čitelnými identifikátory a bude měnit každodenní život. Například okamžité a neustálé řízení zásob by se stalo součástí běžného života. Schopnost osoby komunikovat s objekty na dálku by mohla být na základě okamžitých nebo současných potřeb v souladu se stávajícími dohodami koncového uživatele. Taková technologie by například mohla poskytovat tvůrcům filmového průmyslu mnohem větší kontrolu nad soukromými zařízeními koncového uživatele a na dálku vynucovat omezení autorských práv a správu digitálních práv, takže možnosti zákazníka, který si koupil disk Blu-ray, by mohly záviset na rozhodnutí držitele autorských práv obdobě neúspěšného DIVX systému od Circuit City. Významnou transformací je rozšíření „věcí“ z generovaných dat ze zařízení ve fyzickém prostoru. V roce 2004 byl navržen myšlenkový model pro budoucí propojovací prostředí. Model zahrnuje pojem ternárního vesmíru, který se skládá z fyzického světa, virtuálního světa a duševního světa a víceúrovňové referenční architektury s povahou a zařízeními na nejnižší úrovni, po níž následuje úroveň internetu, senzorová síť, mobilní síť a inteligentní komunity lidských strojů na nejvyšší úrovni, která podporuje geograficky rozptýlené uživatele, aby společně splnili úkoly a řešili problémy pomocí sítě, aby aktivně podporovali tok materiálu, energie, techniky, informace, znalosti a služby v tomto prostředí. Tento myšlenkový model představoval vývojový trend Internetu věcí.", "section_level": 1}, {"title": "Aplikace.", "content": "Aplikace pro zařízení připojená na internet jsou rozsáhlé. Došlo k mnohačetným pokusům o kategorizaci, z nichž většina souhlasí s rozdělením mezi spotřební, podnikatelské a infrastrukturní aplikace. George Osborne, ex-kancléř britské pokladny, prohlásil, že Internet věcí (IoT) je další stadium informační revoluce a zmínil propojitelnost všeho od městské dopravy přes nemocniční zařízení až po domácí využití. Možnost propojit zařízení s limitovaným procesním výkonem, pamětí a energetickou spotřebou znamená, že IoT nachází využití v téměř každém oboru. Takové systémy by mohly být ve vedení sběru informací v situacích sahajících od přírodních ekosystémů až po budovy a továrny, čímž nacházejí uplatnění v oblastech snímání prostředí a urbanistického plánování. Inteligentní obchodní systémy by například mohly monitorovat nakupovací zvyky konkrétních uživatelů sledováním jejich konkrétních mobilních telefonů. Těmto uživatelům by poté mohly být poskytnuty speciální nabídky na jejich oblíbené produkty nebo by jim bylo dokonce možné hlásit umístění toho, co potřebují, o co si automaticky zažádala jejich lednička. Další příklady snímání a ovládání jsou v aplikacích zahrnujících teplo, vodu, elektřinu a řízení spotřeby energie nebo asistence s naváděním přepravních systémů. Jiné aplikace, které IoT může poskytnout, je umožnit rozšíření zabezpečení a automatizace domácnosti. Koncept „internet žijících věcí“ byl navrhnut jako popis sítí s biologickými senzory, které by mohly využít analýzy založené na cloudech, aby umožnily uživatelům studium DNA nebo jiných molekul.", "section_level": 1}, {"title": "Spotřebitelské využití.", "content": "Rostoucí podíl získávají IoT zařízení pro spotřebitelské využití. Příklady spotřebitelských aplikací zahrnují propojené auto, zábavu, domácí automatizaci (známé také jako chytrá zařízení do domácnosti), nositelnou technologii, zařízení denní potřeby, propojený zdravotní stav, spotřebiče jako pračky a sušičky, robotické vysavače, čističky vzduchu, trouby nebo chladničky a mrazničky, které používají Wi-Fi ke vzdálenému sledování.", "section_level": 2}, {"title": "Chytrá domácnost.", "content": "Přístroje IoT jsou součástí širší koncepce domácí automatizace, známé také jako domotika. Velké inteligentní domácí systémy využívají hlavní router nebo switch, který uživatelům poskytuje centrální ovládání jejich veškerých zařízení. Jednou z klíčových aplikací inteligentní domácnosti je pomoc zdravotně znevýhodněným a starým lidem. Domácí systémy používají podpůrnou technologii přizpůsobenou specifickému postižení člověka. Hlasové ovládání může pomoci uživatelům s omezením zraku a pohyblivosti, výstražné systémy mohou být připojeny přímo k implantátům, které užívají sluchově postižení lidé apod. Využít lze senzory, které monitorují zdravotní krizové situace, jako jsou pády nebo záchvaty. Technologie chytré domácnosti používané tímto způsobem mohou poskytnout uživatelům větší svobodu a vyšší kvalitu života.", "section_level": 3}, {"title": "Podnikové využití.", "content": "Termín „Enterprise IoT“ nebo „EIoT“ se užívá k označení všech zařízení používaných v podnikovém a firemním prostředí. Odhaduje se, že do roku 2019 bude EIoT součástí téměř 40 % nebo 9,1 miliardy zařízení. Velké společnosti očekávají okamžitý zisk z rozšířené automatizace, kterou využívají zařízení IoT.", "section_level": 2}, {"title": "Média.", "content": "Aby se zlepšil způsob, jakým jsou věci, média a velká data propojena, je nejprve nutné poskytnout souvislosti z mechanismu využívaného v dění kolem sdělovacích prostředků. Nick Couldry a Joseph Turow navrhli, aby lékaři v médiích přistupovali k veledatům jako k mnoha informacím o miliónech jednotlivců. Zdá se, že průmysl upustil od tradičního přístupu používání konkrétních mediálních prostředí, jako jsou noviny, časopisy nebo televizní pořady, a místo toho využil zákazníků s technologiemi, které oslovují optimální cílovou skupinu. Hlavním cílem je zprostředkovat zprávu nebo obsah, který je (statisticky řečeno) v souladu s myšlenkou spotřebitele. Například publikační prostředí stále častěji přizpůsobuje články tomu, aby se odvolávaly na spotřebitele, kteří byli získáni prostřednictvím různých aktivit v oblasti získávání informací. Mediální průmysl zpracovává veledata dvojím, propojeným způsobem: Tím pádem IoT vytváří možnost měřit, shromažďovat a analyzovat stále se rozšiřující statistiky chování. Křížová korelace těchto údajů by mohla znamenat revoluci v cíleném marketingu produktů a služeb. Například podle Dannyho Meadows-Klue kombinace analytických nástrojů pro sledování změn a cílení na chování přinesla novou přesnější technologii, která umožňuje zaměřit se na reklamu pro skupiny lidí s příslušnými zájmy. Velká data a IoT jsou vzájemně propojeny. Z pohledu médií jsou data klíčem odvozeným od propojení zařízení, přičemž jsou klíčová pro zlepšení kvality cílení. IoT proto mění mediální průmysl, firmy a dokonce i vlády a otevírá novou éru hospodářského růstu a konkurenceschopnosti. Četnost dat vytvořených tímto odvětvím umožní odborníkům v oblasti reklamy a médií získat podrobnou databázi o současných mechanismech cílení používaných průmyslem.", "section_level": 3}, {"title": "Řízení infrastruktury.", "content": "Monitorování a řízení provozu městské a venkovské infrastruktury, jako jsou mosty, železniční tratě či větrné elektrárny, je klíčovou aplikací IoT. Infrastruktura IoT může být použita ke sledování událostí nebo změn strukturálních podmínek, které mohou narušit bezpečnost. Lze ji také využít k efektivnímu plánování oprav a údržby prostřednictvím koordinace úkolů mezi různými poskytovateli služeb a jejich uživateli. Přístroje IoT lze také použít ke kontrole kritické infrastruktury, jako jsou např. mosty poskytující přístup k lodím. Použití zařízení IoT k monitorování a provozu infrastruktury pravděpodobně zlepší řešení nehod a mimořádných situací, kvalitu služeb, sníží časovou náročnost a náklady na provoz ve všech oblastech souvisejících s infrastrukturou (např. pouhým snížením počtu fyzických kontrol dojde k významné úspoře cestovních nákladů i času). Dokonce to může přinést prospěch i oblastem, jako je nakládání s odpady.", "section_level": 2}, {"title": "Stavební a domácí automatizace.", "content": "Přístroje IoT mohou být použity k monitorování a řízení mechanických, elektrických a elektronických systémů používaných v různých typech budov (např. veřejných a soukromých, průmyslových, institucionálních nebo obytných) u systémů automatizace domů a automatizace budov. V této souvislosti jsou v literatuře zahrnuty tři hlavní oblasti:", "section_level": 3}, {"title": "Rozsah zavedení v metropolích.", "content": "Existuje několik plánovaných nebo probíhajících rozsáhlých implementací internetu věcí, které umožňují lepší správu měst a systémů. Například Songdo v Jižní Koreji, první plně vybavené a zasíťované chytré město svého druhu, je téměř dokončené. Téměř všechno v tomto městě má být napojeno, propojeno a přeměněno na stálý tok dat, který by byl sledován a analyzován řadou počítačů s malým nebo žádným zásahem člověka. Další aplikace je právě probíhající projekt v Santanderu ve Španělsku. Přijaty byly dva přístupy. Město se 180 000 obyvateli zaznamenalo již 18 000 stažení aplikací do smartphonů ve městě. Aplikace je spojena s 10 000 čidly, která umožňují mj. služby jako parkování, monitorování životního prostředí, digitální městskou agendu. V tomto nasazení se kontextové informace o městě využívají ku prospěchu obchodníků prostřednictvím obchodního mechanismu založeného na chování města, jehož cílem je maximalizovat dopad každého oznámení. Mezi další příklady rozsáhlých nasazení patří čínsko-sionské město Guangzhou Knowledge City, dále práce na zlepšení kvality ovzduší a vody a snížení hlučnosti a zvýšení efektivity dopravy v San Jose v Kalifornii a inteligentní řízení provozu v západní části Singapuru. Francouzská společnost Sigfox zahájila v roce 2014 výstavbu ultranízkopásmové bezdrátové datové sítě v oblasti San Francisco Bay Area, coby první podnik, který dosáhl takového nasazení v USA. Poté 30 měst ve Spojených státech oznámilo, že do konce roku 2016 vytvoří 4000 základnových stanic. Další velké nasazení provedla společnost New York Waterways v New Yorku, aby propojila všechna plavidla města a mohl je nepřetržitě živě sledovat. Síť byla navržena a zbudována firmou Fluidmesh Networks, společností sídlící v Chicagu, která vyvíjí bezdrátové sítě pro kritické aplikace. Síť NYWW nyní zajišťuje pokrytí řeky Hudson, East River a New York Bay. Díky tamní bezdrátové síti NY Waterway dokáže převzít kontrolu nad flotilou a cestujícími tak, jak to dříve nebylo možné. Mezi nové aplikace patří zabezpečení, správa energie a vozového parku, digitální značení, veřejná Wi-Fi, bezpapírové jízdenky a další.", "section_level": 3}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Internet věcí významně přispívá k inovacím zemědělských metod. Integrace bezdrátových senzorů se zemědělskými mobilními aplikacemi a cloudovými platformami pomáhá při sběru informací týkajících se okolních podmínek – teploty, srážek, vlhkosti, rychlosti větru, napadení škůdci, obsahu humusu a živin v půdě. Ve spojení se zemědělskou půdou může být využita ke vylepšení a automatizaci zemědělských technik, k přijmutí rozhodnutí na zlepšení kvality a kvantity a minimalizace rizik a odpadu. Monitorování polí nebo sledování plodin na základě aplikací také snižuje potíže při správě plodin na více místech. Farmáři například mohou zjistit, které oblasti byly zúrodněny (nebo mylně přehlédnuty), pokud je půda příliš suchá a předpovídat budoucí výnosy.", "section_level": 3}, {"title": "Správa energie.", "content": "Snímací a ovládací systémy připojené k internetu mohou celkově optimalizovat spotřebu energie. Očekává se, že zařízení Internetu věcí budou integrována do všech typů zařízení spotřebovávající energii (spínače, elektrické zásuvky, žárovky, televizory apod.) a budou schopny komunikovat s dodavatelem energetických zařízení s cílem účinně vyvážit výrobu energie a spotřebu energie. Taková zařízení by také umožnila uživatelům vzdáleně řídit jejich zařízení nebo je centrálně spravovat prostřednictvím rozhraní, založeném na způsob Cloudu a umožňovat pokročilé funkce jako plánování (např. dálkové zapínání a vypínání topných systémů, ovládání trouby, změnu světelných podmínek apod.). Vedle domácího energetického řízení je Internet věcí zvlášť relevantní pro Smart Grid, neboť poskytuje systémy pro automatizované shromažďování a zpracování informací o energii s cílem zlepšit efektivitu, spolehlivost, ekonomiku a udržitelnost výroby a distribuce elektřiny. Pomocí zařízení s rozšířenou infrastrukturou měření (AMI), připojené k internetové síti, mohou elektrické nástroje nejen shromažďovat data z připojení koncového uživatele, ale také spravovat další zařízení pro automatizaci distribuce, jako jsou transformátory a reclosery.", "section_level": 3}, {"title": "Monitorování životního prostředí.", "content": "Aplikace IoT pro monitorování životního prostředí obvykle používají snímače k ochraně životního prostředí díky monitorování kvality vzduchu nebo vody, atmosférických nebo půdních podmínek, a dokonce mohou sloužit ke sledování pohybu volně žijících živočichů a jejich stanovišť. Vývoj zařízení s omezenou spotřebou zdrojů připojených k internetu také znamená, že integrovaný záchranný systém bude mít pro poskytnutí účinné pomoci k dispozici další aplikace jako jsou systémy včasného varování před zemětřesením nebo tsunami. Přístroje Internetu věcí takto použité typicky pokrývají velkou zeměpisnou oblast a mohou být také mobilní. Bylo potvrzeno, že standardizace, kterou Internet věcí přináší pro bezdrátové snímání, bude v této oblasti znamenat revoluci.", "section_level": 3}, {"title": "Ostatní oblasti využití.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Lékařská a zdravotní péče.", "content": "Přístroje IoT mohou být využity ke vzdálenému sledování stavu zdraví a jako systémy nouzového upozornění. Zařízení k monitorování zdraví se mohou pohybovat od monitorů krevního tlaku a srdečního tepu až po pokročilé přístroje schopné sledovat specializované implantáty, jako jsou kardiostimulátory, elektronické náramky Fitbit nebo pokročilé sluchové pomůcky. Některé nemocnice začaly provozovat „inteligentní postele“, které dokáží zjistit, kdy jsou obsazeny a kdy se pacient pokouší vstát. Jsou také polohovatelné, aniž by jimi musely manipulovat zdravotní sestry. Speciálními senzory mohou být vybaveny také prostory obývané seniory (sledování pohodlí, nařízené léčby aj.). Mezi spotřebitelské přístroje, které podporují zdravý život, patří připojené váhy nebo bezdrátové monitory srdeční činnosti. Výzkumná a vývojová společnost DEKA, která vytváří protetické končetiny, vytvořila rameno s bateriemi, jež využívá myoelektřinu, zařízení, které převádí impulsy ze skupiny svalů do ovládání motoru. Rameno je pojmenováno Luke Arm po Luke Skywalkerovi (Star Wars).", "section_level": 3}, {"title": "Doprava.", "content": "IoT může napomáhat k integraci komunikace, řízení a zpracování informací v různých systémech. Používání IoT se vztahuje na všechny prvky dopravních systémů (tj. vozidlo, infrastrukturu a řidiče nebo uživatele). Dynamická interakce mezi těmito součástmi dopravního systému umožňuje komunikaci mezi okolím vozidla a vnitřkem vozidla, inteligentní parkování, elektronické mýtné systémy, logistické řízení a řízení vozového parku, autonomní systém řízení rychlosti vozidla a bezpečnost a pomoc při silničním provozu. Například platforma IoT může nepřetržitě sledovat umístění a podmínky nákladu a majetku prostřednictvím bezdrátových senzorů a vysílat specifické výstrahy při výskytu mimořádností v provozu (zpoždění, poškození, krádeže apod.).", "section_level": 3}, {"title": "Trendy a charakteristika.", "content": "Internetové propojení počítačových zařízení, která jsou zabudována do předmětů každodenní potřeby, umožňuje daným zařízením odesílat a přijímat data.", "section_level": 2}, {"title": "Inteligence.", "content": "Umělá inteligence a autonomní ovládání nejsou částí prapůvodního konceptu Internetu věcí. Inteligentní prostředí a autonomní řízení nemusí nutně vyžadovat i internetové struktury. Nicméně, dochází k posunu v oblasti výzkumu s cílem integrovat koncepty Internetu věcí a autonomní kontroly přičemž počáteční výsledky vzhledem k tomuto směru považují objekty za hnací sílu autonomního Internetu věcí. V budoucnu může být Internet věcí nedeterministickou a otevřenou sítí, ve které budou automaticky organizované inteligentní entity (webové služby, SOA komponenty), virtuální objekty (avatary), interoperabilní a schopné jednat nezávisle (sledovat své nebo sdílené cíle) v závislosti na kontextu, okolnostech a prostředích. Autonomní chování prostřednictvím shromažďování a odůvodnění kontextových informací, jakož i schopnost objektů detekovat změny v prostředí, chyby týkající se snímačů a zavedení vhodných opatření ke zmírnění dopadů představují hlavní výzkumný trend, který je zapotřebí k zajištění důvěryhodnosti technologie Internetu věcí. Moderní produkty a řešení Internetu věcí na trhu využívají celou řadu různých technologií, které podporují takovouto kontextovou automatizaci, ale také jsou vyžadovány sofistikovanější formy inteligence, aby umožňovaly nasazení senzorových jednotek v reálném prostředí.", "section_level": 2}, {"title": "Architektura.", "content": "Systém bude pravděpodobně příkladem událostmi řízené architektury, založené na konceptu procesů a operací v reálném čase, a bude brát ohled na jakoukoli vedlejší úroveň. Proto modelově řízené a funkční přístupy budou koexistovat s novými, které dokáží zacházet s výjimkami a neobvyklým vývojem procesů. Na Internetu věcí se význam události nemusí nutně zakládat na deterministickém nebo syntaktickém modelu, ale může být založen na kontextu samotné události: bude to tedy sémantický web. V důsledku toho nemusí nutně potřebovat společné standardy, které by nebyly schopné řešit všechny souvislosti nebo použití: někteří aktéři (služby, komponenty, avataři) budou tudíž odkazovat sami na sebe, a pokud to bude nutné, budou přizpůsobiví stávajícím společným normám (předvídaní všeho by nemělo být ničím víc než definováním „globální konečnosti“ pro vše, co není možné s žádným ze současných přístupů a standardizací shora dolů). Budování na vrcholu Internetu věcí, web věcí je architektura pro aplikační vrstvu Internetu věcí, která se zaměřuje na sbližování dat ze zařízení Internetu věcí do webových aplikací k vytváření inovativních případů použití. Aby bylo možné naprogramovat a řídit tok informací na Internetu věcí, předpokládaný architektonický směr se nazývá BPM Everywhere, který je kombinací tradičního řízení procesů s procesní těžbou a speciálními schopnostmi pro automatizaci řízení velkého počtu koordinovaných zařízení.", "section_level": 2}, {"title": "Síťová architektura.", "content": "Internet věcí vyžaduje obrovskou škálovatelnost v síťovém prostoru, aby zvládl nárůst zařízení. IETF 6LoWPAN se používá k připojení zařízení k IP sítím. S miliardami zařízení, která jsou přidávána do internetového prostoru, hraje IPv6 hlavní roli při řešení škálovatelnosti síťové vrstvy. CoAP od IETF, ZeroMQ a MQTT poskytly odlehčený přenos dat. „MQ“ v „MQTT“ pochází z produktové řady IBM MQ zpráv. Výpočty v mlze (fogging jako rozšíření cloudu) jsou životaschopnou alternativou, která zabrání velkému toku dat přes internet. Výpočetní síla okrajových zařízení může být použita k analýze a zpracování dat, což umožňuje snadnou škálovatelnost v reálném čase.", "section_level": 3}, {"title": "Složitost.", "content": "V polootevřených nebo uzavřených smyčkách, kde lze kdykoli vyřešit globální konečnost, bude IoT často zvažováno a studováno jako komplexní systém kvůli obrovskému počtu různých vazeb, interakcí mezi autonomními aktéry a jejich schopností integrovat nové aktéry. Na celkovém stupni (plné otevřené smyčce) bude IoT pravděpodobně chápáno jako chaotické prostředí (protože systémy mají vždy finálnost). Jelikož v praktickém přístupu ne všechny prvky na Internetu věcí běží v globálním veřejném prostoru. Subsystémy jsou často implementovány s cílem zmírnit rizika soukromí, kontroly a spolehlivosti. Například domácí robotika (Domotics), která běží uvnitř chytrého domova, může sdílet data pouze uvnitř a být k dispozici prostřednictvím místní sítě.", "section_level": 2}, {"title": "Rozsah.", "content": "Internet věcí by kódoval 50 až 100 bilionů objektů a mohl by sledovat pohyb těchto objektů. Lidské bytosti v sledovaných městských prostředích jsou obklopeny 1000 až 5000 sledovatelnými objekty.", "section_level": 2}, {"title": "Prostorové úvahy.", "content": "V Internetu věcí bude zásadní geografická poloha „věci“ a také přesné zeměpisné rozměry „věci“. Fakta o věci, např. její umístění v čase a prostoru, nebylo dříve tak důležité sledovat, protože osoba, která informace zpracovává, může rozhodnout, zda jsou tyto informace důležité pro přijatou akci, a pokud ano, doplnit chybějící informace (nebo se rozhodnou neprovést akci). (Za zmínku stojí, že některé objekty Internetu věcí jsou senzory a umístění senzorů je obvykle důležité.) GeoWeb a Digital Earth jsou slibné aplikace, realizovatelné, budou-li „věci“ organizovány a propojeny pomocí místa. Výzvy, které přetrvávají, však zahrnují omezení variabilních prostorových měřítek, potřebu zvládnout obrovské množství dat a indexování rychlých vyhledávacích a sousedních operací. Na Internetu věcí, pokud jsou dané „věci“ schopny podniknout kroky z vlastního podnětu, je centrální role člověka eliminována. Kontext časového prostoru, který my lidé považujeme za samozřejmý, musí být v tomto informačním ekosystému klíčovým prvkem. Stejně jako standardy hrají klíčovou roli v internetu a na webu, geografické normy budou hrát klíčovou roli v Internetu věcí.", "section_level": 2}, {"title": "Řešení problému „basket of remotes“.", "content": "Mnoho zařízení IoT má potenciál získat podíl na trhu. Jean-Louis Gassée (původní člen týmu Apple a spoluzakladatel společnosti BeOS) řešil toto téma v článku na portálu Monday Note, kde předpovídá, že nejpravděpodobnějším problémem bude „basket of remotes“ – budeme mít stovky aplikací pro rozhraní se stovkami zařízení, jež nesdílejí protokoly ke vzájemné komunikaci. Existuje několik způsobů, jak problém řešit; jeden z nich je tzv. prediktivní interakce: cloudové či fog-computingové služby s rozhodovací pravomocí budou předpovídat další činnost uživatele a spustí nějakou reakci. Kvůli interakci s uživateli spojují síly vedoucí představitelé nových technologií, aby vytvořili standardy pro komunikaci mezi zařízeními. Výrobci si stále více uvědomují tento problém a mnoho společností začalo uvolňovat svá zařízení pomocí otevřených API. Mnoho z těchto rozhraní API využívají menší společnosti, které chtějí využít rychlé integrace.", "section_level": 2}, {"title": "Aplikační rámce.", "content": "IoT frameworky mohou pomoci podpořit interakci mezi „věcmi“ a umožnit složitější struktury, jako je distribuovaná výpočetní technika a vývoj distribuovaných aplikací. V současné době se zdá, že některé frameworky IoT se soustředí na řešení zaznamenávání dat v reálném čase a nabízejí základ pro práci s mnoha „věcmi“ a jejich interakcí. Budoucí vývoj může vést k vytvoření konkrétního prostředí pro vývoj softwaru k práci s hardwarem používaným v IoT. Společnosti vyvíjejí technologické platformy k poskytování tohoto typu funkcí pro IoT. Jsou vyvíjeny novější platformy, které zvyšují inteligenci. REST je škálovatelná architektura, která umožňuje „věcem“ komunikovat přes HTTP a je snadno přijatelná pro aplikace IoT k poskytování komunikace s „věcí“ na centrální webový server. REST je orientován datově, nikoli procedurálně.", "section_level": 1}, {"title": "Způsoby připojení na internet.", "content": "Možností, jak připojit zařízení na internet, je mnoho. Mezi ty, se kterými se lze setkat v ČR, patří: Liší se mezi sebou tím, jaký má signál ze zařízení dosah, kolik energie dané zařízení spotřebuje (náročná síť je např. Wi-Fi), jak často a jak velká data se přenášejí a zda je nutné pořizovat nějakou domácí centrálu (např. Z-Wave), či je možné začít zařízení ihned používat (např. Sigfox).", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "Nově schválený protokol Bluetooth 4.2 definuje protokol 6LoWPAN, kterým komunikují „chytré žárovky“. Pokud bude televize se žárovkou schopna navázat kontakt, bude možné zajistit optimální nastavení barevné teploty světla, kterou žárovka svítí ve vztahu k aktuálnímu nastavení jasu a barevné teploty obrazovky televizoru. Ve výsledku tak zlepší uživatelský zážitek. V roce 2014 již může inteligentní váha pomocí bezdrátového přenosu sdělit naměřený údaj aplikaci v mobilním telefonu. Aplikace může mít díky vestavěným čidlům přehled o denně nachozených krocích, intenzitě fyzické aktivity (chůze, běh, cvičení), překonané vzdálenosti a převýšení (pomocí pozičního systému GPS), skrze sportovní náramek pak může být sledován tep, teplota těla i okolí, vlhkost apod. Ze všech získaných údajů je pak možné člověku doporučit změnu intenzity zátěže, návštěvu lékaře nebo sdílet vše na sociálních sítích kvůli zvýšení motivace a zejména lépe zacílit reklamu.", "section_level": 1}, {"title": "Polemika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Inteligentní systémy automaticky znamenají zvýšení zranitelnosti (Hypponenův zákon). Bezpečnostní problémy internetu věcí jsou podobné jako problémy běžných serverů, osobních počítačů a smartphonů. Ovšem u zařízení s podstatně menším výpočetním výkonem jsou stěží použitelná bezpečnostní řešení jako firewall, antimalware a bezpečnostní update. V současnosti se tedy technické řešení bezpečnosti týká zabezpečení sítě, i když se objevují čipy pro koncová zařízení, která používají kryptografické metody k ověření identifikace, například X.509.", "section_level": 2}, {"title": "Fragmentace.", "content": "Situace, kdy jsou standardy teprve ve vývoji a na trhu je velký počet technologií, které jsou zčásti proprietární, představuje obtížné prostředí pro vývoj optimálních aplikací, které by propojily různé technické ekosystémy. Amorfní výpočetní architektura v IoT také přináší bezpečnostní hrozby, především v tom, že se bezpečnostní záplaty často nedostanou až ke koncovému uživateli, a to především u starších nebo levnějších zařízení.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromí a autonomie.", "content": "Internet věcí má velký potenciál výrazně přispět k rozvoji možností ohledně transparentního náhledu do různých oblastí života domácnosti i města. Enormní je na druhé straně i potenciál k ohrožení soukromí, sledování a sociální manipulaci. Velké objemy dat uložené v cloudech a online propojení různých senzorů pomocí IoT poskytnou disproporční výhodu institucím i velkým společnostem, které by chtěly data zpeněžit, což podle obav některých organizací (např. ACLU) směřuje k omezení autonomie jednotlivce.", "section_level": 2}, {"title": "Design a udržitelnost.", "content": "Jak vlastní „inteligentní“ přístroje, tak uživatelská rozhraní procházejí vývojem a jejich integrace je ve stadiu zrodu. Výše uvedená fragmentace může ovlivnit zastarávání zařízení: uživatelsky nepohodlné rozhraní může vyvolat potřebu inovace dříve, než skončí technická životnost zařízení. Implementace spousty polovodičů do běžných zařízení pro domácnost, jako je např. „hloupý“ termostat nebo prostý vypínač, povede podle některých studií nejen k úsporám energií, ale i růstu elektroodpadu a zkrácení jejich morální životnosti. Problém zkrácení životního cyklu se může objevit také u průmyslových zařízení: dodavatelé zařízení by pod heslem zavádění „udržitelné, pružné a individualizované výroby“ mohli vyvíjet tlak na implementaci nových řešení. Online propojení vyvolává u některých pozorovatelů (např. EFF) obavy z úmyslného nebo neúmyslného vyřazení zařízení z funkce dodavatelem (např. odpojení serveru nutného k fungování zařízení, špatná aktualizace, ukončení podpory).", "section_level": 2}], "src_summary": "Internet věcí (, zkratka IoT) je v informatice označení pro síť fyzických zařízení, vozidel, domácích spotřebičů a dalších zařízení, která jsou vybavena elektronikou, softwarem, senzory, pohyblivými částmi a síťovou konektivitou, která umožňuje těmto zařízením se propojit a vyměňovat si data. Každé z těchto zařízení je jasně identifikovatelné díky implementovanému výpočetnímu systému, ale přesto je schopno pracovat samostatně v existující infrastruktuře internetu. Experti odhadují, že Internet věcí bude v roce 2020 zahrnovat přibližně 30 miliard zařízení. Hodnota trhu se odhaduje na 80 miliard dolarů. ", "tgt_summary": "Das Internet der Dinge (IdD) (auch: „Allesnetz“;, Kurzform: IoT) ist ein Sammelbegriff für Technologien einer globalen Infrastruktur der Informationsgesellschaften, die es ermöglicht, physische und virtuelle Gegenstände miteinander zu vernetzen und sie durch Informations- und Kommunikationstechniken zusammenarbeiten zu lassen. ", "id": 942812} {"src_title": "Karel Ignác Thám", "tgt_title": "Karel Ignác Thám", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině kuchaře Václava Tháma a matky Kateřiny, bývalé komorné hraběnky Valdštejnové. V letech 1775–1780 navštěvoval gymnázium. Poté studoval filozofii, v níž dosáhl doktorátu. Po studiích pracoval v \"Národní veřejné knihovně pražské\" (Bibliotheca nationalis bohemica) na katalogizaci staré české literatury, pravděpodobně se právě zde stal velkým vlastencem a bojovníkem za práva češtiny. Spolu s bratrem Václavem se intenzivně věnoval buditelské a literární práci. Živil se nejprve jako soukromý učitel češtiny, francouzštiny a němčiny. Jelikož v Praze nezískal stálé místo učitele, zúčastnil se roku 1784 konkurzu na místo učitele češtiny ve Vídni, kde také neuspěl. Postupně střídal různá zaměstnání, např. redigoval s bratrem Václavem \"Schönfeldské c.k. pražské novin\"y, byl učitelem češtiny na gymnáziu v Brně (1800) a na Malé Straně (1802). Později se mu nepodařilo získat trvalé zaměstnání, žil v bídě a onemocněl na tuberkulózu. Zemřel v nemocnici Milosrdných bratří na pražském Starém Městě. Protože zemřel bez majetku, \"...mělo být tělo jeho v pytli vyveženo. Ale Dobrovský, který na Tháma z literárních příčin kdysi nevražil a na jeho díla ostrými kritikami dotíral, dověděv se o tom, postaral se o skromný, ale slušný pohřeb.\" Karel Ignác Thám byl pohřben na I. olšanském hřbitovu. Dnes již nelze určit, kde se jeho hrob nachází.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Své dílo publikoval také pod pseudonymem Karel Hynek Thám. Dále překládal: přeložil některé hry Williama Shakespeara a Friedricha Schillera, kromě nich přeložil řadu drobných prací od méně významných autorů.", "section_level": 1}, {"title": "Posmrtná připomínka.", "content": "Pamětní deska Karla a Václava Thámů je umístěna v Praze, na domě ve Vodičkově ulici 41. Zde stával dům, kde oba bratři žili.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Původně byla za rodiště bratří Thámů považována Přelouč. Jednalo se však o shodu příjmení s jinou rodinou Thámů, která tam žila.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karel Václav Ignác Thám (4. listopadu 1763 Praha – 7. března 1816 Praha) byl český spisovatel a překladatel, starší bratr dramatika Václava Tháma.", "tgt_summary": "Karel Václav Ignác Thám (* 4. November 1763 in Prag; † 7. März 1816 ebenda) war ein tschechischer Schriftsteller, Lexikograph und Übersetzer.", "id": 498227} {"src_title": "Formule 1 v roce 2007", "tgt_title": "Formel-1-Weltmeisterschaft 2007", "src_document": [{"title": "Před sezónou.", "content": "Kalendář se zredukoval z 18 Grand Prix z roku na 17 závodů. Poprvé od sezóny nebyly ani jediný závod pořádán dvakrát v jedné zemi. 29. srpna 2006 FIA zveřejnila provizorní kalendář ve kterém chyběli Grand Prix San Marina a Grand Prix Evropy zatímco Grand Prix Belgie se po pauze do kalendáře vrátila. Italská vláda potvrdila pomoc při rekonstrukci a obnově Autodromo Enzo e Dino Ferrari, zároveň podepsala smlouvu na organizování Grand Prix San Marina, a 7. září 2006 byl dodatečně doplněn do kalendáře jak 18 závod s termínem 29. dubna. Nicméně konkrétní podmínky smlouvy záviseli na technických prohlídkách a následné analíze v březnu 2007. Starý paddock bude zbourán a hned od začátku bylo jasné, že práce na okruhu nebudou jen povrchové upravy, ale že se jedná o důkladnou renovaci celého okruhu. V zhledm k těmto událostem se FIA rozhodla pro rok 2007 Grand Prix San Marina do kalendáře nezařadit. Také další motoristická událost, kterou okruh v Imole hostil, MotoGP byla přesunuta na okruh Misano Adriatico jako \"Grand Prix San Marian a Riviera di Rimini\". První informace, které se dostali na veřejnost po zrušení Grand Prix Evropy, hovořili o alternaci Velkých cen Německa a Itálie. Grand Prix Německa se měla střídavě pořádat na Nürburgringu a Hockenheimu a Grand Prix Itálie měla alternovat mezi Monzou a Imolou. Další změnou v kalendáři bylo místo konání Grand Prix Japonska. 14. března bylo s konečnou platností oznámeno, že místem konání japonské Grand Prix bude, namísto tradiční Suzuky, která je majetkem Hondy, nově zrekonstruovaná trať ve Fuji, která patří konkurenční Toyotě.Na okruhu ve Fuji se naposledy konal závod F1 v roce. Z politického a organizačního hlediska, bylo největším krokem v této sezoně podepsání Concordské dohody sepsané v roce 1997 mezi aktuálními konstruktéry vozů formule 1 a Bernie Ecclestonem. Zvláště pak, Mercedes-Benz, BMW, Renault e Honda od května 2005 sdružené v GPMA, Grand Prix Manufacturers Association, měli několik neshod s FIA a s Ecclestonem ohledně financí a techniky. Již v únoru vyhrožovali blokováním formule 1 od roku 2008 a následným založením konkurenčního šampionátu pod názvem GPWC Grand Prix World Championship, ale během Grand Prix Španělska 2006 se vše vrátilo do starých kolejí a všechny týmy podepsaly \"Memorandum of Understanding\". 8. ledna 2007 FIA oznámila vznik výkonného výboru za garance zájmů konstruktérů pojmenovaný \"Formula One Manufacturers' Advisory Commission\" (FOMAC), do funkce presidenta byl dosazen Burkhard Goeschel a členy se staly automobilky BMW, DaimlerChrysler (Mercedes), Ferrari, Honda, Renault a Toyota. Předchozí organizace GPMA zanikla odchodem Renaultu, v únoru 2007. Byla to první sezóna po 15 letech bez Michaela Schumachera, který loni v Monze oznámil konec kariéry závodního pilota. Ze scény zmizely i dvě stálice na nebi F1, mistr světa z roku 1997 Jacques Villeneuve a Juan Pablo Montoya. Čerstvý mistr světa Fernando Alonso odešel k McLarenu a od stříbrných šípu odešel Kimi Räikkönen, který zamířil k Ferrari. Návrat do závodního kokpitu plánují dva dosavadní testovací piloti Alexander Wurz a Anthony Davidson. Pod drobnohledem budou oba nováčci z loňské sezóny Robert Kubica a Nico Rosberg. Do světa velkých cen míří nový talent Heikki Kovalainen a vítěz série GP2 Lewis Hamilton, který se tak stane prvním pilotem tmavé pleti ve formuli 1.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pneumatiky.", "content": "Významnou novinkou v roce 2007 z pohledu vývoje pneumatik, byl fakt, že v seriálu zůstal jediný dodavatel pneumatik a to firma Bridgestone, která by měla zásobovat všechny vozy Formule 1 až do roku 2010. Pneumatiky, stejně jako v sezóně 2006 zůstanou drážkované a to čtyřmi drážkami, naopak změnou jsou nové směsi, tak aby nebyly zvýhodněny týmy, které v loňské sezóně používali japonskou značku. Na výběr byly čtyři směsi na suchou trať označené jako tvrdé, střední, měkké a super měkké. Pro závod výrobce určil pouze dvě směsi, které museli být povinně použity v závodě. Každý pilot pak měl možnost volby, v jaké části závodu kterou směs použije. Aby bylo viditelné, kdo na jaké směsi jede, byla každá měkčí směs označena bílou tečkou. Protože tento systém označení při prvním závodě selhal, od Grand Prix Malajsie byla použita jedna z drážek, která byla vymalována bílou barvou. Každý tým může mít na závodní víkend dva typy pneumatik pro suchou trať, jeden pro mokrou trať a jeden pro extrémně mokrou trať. Celkový počet je stanoven na 4 suché sady, 4 mokré sady a 3 extrémně mokré sady. Suché pneumatiky jsou čtyři přední a čtyři zadní vyhrazeny pouze pro použití v pátečních trénincích. Po zbytek víkendu je povoleno použití deseti sad.", "section_level": 2}, {"title": "Safety car.", "content": "jakmile se objeví na trati, jezdci jezdící o kolo zpět musí všechny předjet i Safety car, objet jedno kolo a zařadit se na konec skupiny. Tím se zamezí, aby pomalejší jezdci bránili při restartu závodu soupeření mezi nejlepšími. Než se dokončí tento proces nesmí nikdo z jezdců do boxu.", "section_level": 2}, {"title": "Závod.", "content": "Další novinkou je vybavení monopostu třemi diodami (žlutá, modrá a červená), které signalizují vyvěšení vlajek stejných barev. Diody jsou o minimalni velikosti 5 mm a jsou umístěny v zorném úhlu pilota. Dále je na voze lékařské světlo. Jeho zapnutím dává pilot najevo, že je při vědomí a může komunikovat se záchranáři. Boduje prvních 8 jezdců podle klíče:", "section_level": 2}, {"title": "Testy.", "content": "Před sezónní testy začaly v listopadu 2006 na Circuit de Catalunya, za účasti deseti týmů z jedenácti. Z jezdců chyběl Fernando Alonso a Kimi Räikkönen, kteří měli smlouvu s Renault a McLaren. Felipe Massa překonal své rekordní časy v prvních dvou dnech testů. Druhý pilot Ferrari, Luca Badoer, zajel nejrychlejší čas ve třetím dnu testů, i když zájem médií se soustředí na dvojnásobného mistra světa Mika Häkkinena, který doprovázel Lewise Hamiltona a de la Rosu v týmu McLaren, jeho časy byly o tři sekundy pomalejší než čas Badoera. Dle názoru některých odborníku, měl jediný dodavatel pneumatik zvýhodnit především Ferrari, které hned od začátku vykazovalo v testech vynikající výsledky a téměř dokonalou souhru s pneumatikami. Navzdory tomu japonský výrobce prohlásil, že pneumatiky pro roku 2007 jsou naprosto odlišné konstrukce tak, aby se minimalizovala výhoda pro stáje, které v sezóně 2006 obouvaly Bridgestone (Ferrari, Toyota, Williams, Midland/Spyker a Super Aguri). Toyota byla jediným týmem, který testoval čtyři dny v Barceloně. Jak Ralf Schumacher tak Jarno Trulli zajížděli kola v lepších časech než Massa a Badoer v předchozím testu. Testy pokračovaly 6. prosince v Jerezu, s největším počtem týmu. Dvě Ferrari, Massi e Badoera obsadili první dvě místa, před McLarenem Lewise Hamiltona. Hamilton se zlepšil následující den, když skončil druhý ztrácejíc sekundu na Renault Giancarla Fisichelli. Druhý den testů se mezi nejrychlejší zařadily i oba japonské týmy Honda a Toyota které výsledek zopakovali i následující den: Honda, kterou pilotoval Rubens Barrichello a Toyota, kterou řídil Franck Montagny byly nejrychlejší díky volné trati v Jerezu. Heikki Kovalainen a Pedro de la Rosa byli nejrychlejší ve čtvrtém a pátém dni testů. V posledním dnu testů se na trati poprvé představil i Fernando Alonso při svém debutu s McLarenem. Další testy v roce 2007 jsou znázorněny v tabulce.", "section_level": 1}, {"title": "Složení týmů.", "content": "Všechny motory jsou specifikace 2.4 V8, ze sezony 2006.", "section_level": 1}, {"title": "Velké ceny.", "content": "(‡) Tým získal v závodě double, tmavě šedý odstín znamená hattrick pro jezdce", "section_level": 1}, {"title": "Začátek.", "content": "Úvodní závod sezóny přivítala znovu Austrálie a to 16. března; byl to první závod od Grand Prix Španělska 1986 ve kterém na startu chyběl motor Cosworth. Již v kvalifikaci se strhla bitva o pole position, jejímiž aktéry byli Kimi Räikkönen a Fernando Alonso. Jako úspěšnější z této fáze závodního víkendu vyšel pilot Ferrari; což potvrdil také v závodě, ve kterém dominoval od prvního do posledního kola, zatímco jeho rival Alonso musel odolávat útokům týmového kolegy a nováčka v týmu Hamiltona, který se po první zatáčce dostal před španělského pilota a zůstal před ním víc jak polovinu závodu. Nakonec, díky hazardní strategii při pit stopu, získal zpět druhou pozici, kterou udržel až do konce. Hamilton při své premiéře dojel na třetím místě, na dalších bodovaných místech se umístili Nick Heidfeld (4.), Giancarlo Fisichella (5.), Felipe Massa (6.), Nico Rosberg (7.) e Ralf Schumacher (8.). V závodě se perfektním výkonem blýskl i Massa, který startoval z 16. pozice na startu, kam byl posunut za výměnu převodovky, a v cíli byl klasifikován na 6. místě. Zklamáním byl Robert Kubica, který poté co v závodě jezdil před svým kolegou Heidfeldem, musel odstoupit pro poruchu převodovky. Závod plný menších výletů mimo trať zažili Heikki Kovalainen a Adrian Sutil, ale také Christijan Albers e Scott Speed. David Coulthard a Alexander Wurz byli protagonisti poněkud zvláštní nehody, která se obešla bez vážných následků pro oba zúčastněné.", "section_level": 2}, {"title": "Sepang.", "content": "McLaren se snažil o odvetu z Austrálie a v druhém závodě sezóny kterým byla Grand Prix Malajsie chtěl zvítězit. V kvalifikaci ovšem částečně nestačili na Ferrari Felipe Massa a Kimi Raikkonen obsadili první respektive třetí místo, zatímco Fernando Alonso a Lewis Hamilton skončili na druhém a čtvrtém místě. Start se vůbec nepovedl Ferrari a do čela se tak dostal McLaren a tuto pozici již během závodu nikomu nepřepustil. Po několika pokusech o předjetí chyboval Massa a dostal se tak na okamžik mimo dráhu, kdzž se vrátil zpět ocitl se na devátém místě. Räikkönen se během celého závodu snažil o předjetí Hamilton a rozdělení obou vozu McLaren, ale jeho snaha se míjí účinkem, i když i během posledních kol nepříjemně dotírá na Hamilton. Závod končí doublem McLaren, zvítězil Alonso v závěsu s Hamiltonem, třetí je Räikkönen. Na dalších místech dojíždí Nick Heidfeld, Felipe Massa, Giancarlo Fisichella, Jarno Trulli a Heikki Kovalainen. Překvapením začátku sezóny je Hamilton: který ve dvou závodech dvakrát vystoupil na stupně vítězů. Ze závodu odstoupili Nico Rosberg, Adrian Sutil, David Coulthard a Christijan Albers; za zmínku stojí i umístění týmu Renault, který není tak silný jako v předešlé sezóně. Výborně znovu zajelo BMW Sauber, které se tak pasovalo do třetího nejsilnějšího týmu šampionátu. Robert Kubica se znovu musel vypořádat s technickými problémy, které ho během závodu potkaly.", "section_level": 2}, {"title": "Bahrajn.", "content": "Ve třetím závodě Ferrari vrátilo úder a dominovalo celému víkendu včetně kvalifikace. Felipe Massa povzbuzen výsledky z tréninků získal pole position, nejrychlejší kolo v závodě a nakonec i vítězství v Grand Prix Bahrajnu. Hned po startu Massa nedal nikomu šanci a ujal se vedení, které si udržel až do cíle. Na druhém místě se umístil Lewis Hamilton, který se tak stal jedním z nejlepších nováčků ve formuli 1, když v prvních třech závodech kariéry získal tři pódiová umístění. Třetím mužem v cíli byl Kimi Räikkönen, čtvrté místo získal překvapivě Nick Heidfeld s vozem BMW který se dokázal protlačit před Fernanda Alonsa (klasifikován na 5. místě) v jediném důležitém předjížděním manévru během závodu. Kubica, poprvé v sezóně boduje a náležitě si to užívá, zatímco Jarno Trulli a Giancarlo Fisichella na sedmém respektive osmém místě neskrývají zklamání. V závodě je zaznamenáno šest odpadlíků; nešťastný David Coulthard, autor neslavného prvenství, ve třech závodech třikrát odstoupil. Tento závod ukázal jaké je rozložení sil ve startovním poli a kde je třeba hledat kandidáta na titul: McLaren a Ferrari, s BMW za zády a možná také Renault, který zatím hledá správné nastavení vozu a hlavně rychlost. V průběžné kvalifikaci pilotů nastala situace, která se nastala od sezóny ; do čela šampionátu se dostali hned tři piloti se shodným počtem 22, Fernando Alonso, Kimi Raikkonen a Lewis Hamilton. V roce 1950 to byli Giuseppe Farina, Juan Manuel Fangio a Johnnie Parsons s 9 body, i když posledně jmenovaný se zúčastnil jen závodu na 500 mil v Indianapolis. V poháru konstruktérů McLaren získal náskok 5 bodů před Ferrari. Po tomto závodě následovala měsíční pauza, způsobená nezařazením Grand Prix San Marina do kalendáře.", "section_level": 2}, {"title": "První evropská Grand Prix.", "content": "První tři závody měly tři různé vítěze, Grand Prix Španělska ale přála vítězi posledního závodu Massovi, a tak Ferrari mohlo slavit už třetí vítězství v sezóně. Felipe Massa si počínal bezchybně již v kvalifikaci a za svými zády nechal všechny své pronásledovatele včetně svých největších konkurentů v boji o titul. Fernando Alonso, Kimi Räikkönen a Hamilton se seřadili na startovním roštu přesně v tomto pořadí. Hned po startu se do čela vrhl Massa, zatímco Räikkönen na startu zaváhal a dostal se před něho Hamilton. Alonso se hned v první zatáčce dostal mimo trať a přenechal svou pozici týmovému kolegovi stihl se však vrátit před druhým Ferrari. Räikkönen, se trápil a devátém kole musel odstoupit pro problémy s elektronikou. V závodě s přehledem zvítězil Felipe Massa, druhý byl opět Hamilton a třetí Alonso. Další pořadí bylo Robert Kubica (4.), David Coulthard (5.), Nico Rosberg (6.), Heikki Kovalainen (7.) a bodovanou osmičku uzavřel Takuma Sató, který tak získal první bod pro týmSuper Aguri. Na konci tohoto závodu Super Aguri oznámilo jméno nového testovacího pilota, jimž se stal James Rossiter.", "section_level": 2}, {"title": "Monako.", "content": "Pátým podnikem sezóny byla tradičníGrand Prix Monaka. Začátek víkendu se nepovedl Ferrari: Kimi Räikkönen, z důvodu poškození vozu během první sekce, kdy jeho vůz skončil ve zdi a nemohl se tak účastnit dalších částí kvalifikace. To znamenalo, že startoval až ze 16. pozice na startu, což je na trati jakou je Monte Carlo, téměř nemožné pomýšlet na dobrý výsledek. Zatímco Massa dokázal držet krok s konkurencí a zajistil si třetí pozici na startu. McLaren v kvalifikaci dominoval a zajistil si tak pro nedělní závod první řadu, s Alonsem a Hamiltonem. Během závodu, v úzkých uličkách města, bylo téměř nemožné předjíždět a tak v závodě stejně jako v kvalifikaci dominovala stáj McLaren. Již během závodu se objevily hlasy o ovlivňování výsledku a šéf týmu Ron Dennis tak musel čelit obvinění z týmové režie. Felipe Massa dojel na třetím místě, na čtvrtém místě dojel Giancarlo Fisichella, pátý byl Robert Kubica, šestý Nick Heidfeld, sedmý Wurz a osmý nakonec zklamaný Kimi Räikkönen. Boj o titul byl i po tomto závodě zcela vyrovnaný: Alonso a Hamilton v čele šampionátu se 38 body, Massa se 33 body na dalším místě a Räikkönen, zůstává s 23 body na čtvrtém místě.", "section_level": 2}, {"title": "Grand Prix Kanady.", "content": "Po pěti závodech, ve kterých bylo pořadí v cíli téměř totožné s pořadím na startovním roštu, bez větších předjížděních manévrů, byl závod v Kanadě pestrým obohacením šampionátu. Závod byl plný duelů a předjíždění, byli jsme svědky několika menších výletů mimo trať a hrůzostrašně vypadající havárie Roberta Kubici. Safety Car se na trati objevil dokonce čtyřikrát. Lewis Hamilton poprvé ve své kariéře zvítězil a to dokonce z pole position. Druhé místo získal Nick Heidfeld na BMW, třetí byl Alexander Wurz s vozem Williams: je to poprvé co se na stupních vítězů objevil jiný tým než Ferrari nebo McLaren. Heikki Kovalainen získal čtvrté místo poté co v kvalifikaci rozbil vůz o zeď, měnil motor a startoval z posledního místa. Takuma Sató se v závěrečných kolech dokázal skvělými manévry dostat jak před Ralfa Schumachera tak před Fernanda Alonsa a pro svůj tým Super Aguri získal další tři body. V závodě, který byl poznamenán několika výjezdy Safety Caru a ne zcela zažitými pravidly, byli diskvalifikování Giancarlo Fisichella a Felipe Massa, kteří vyjeli z pitlane v okamžiku, kdy na semaforu svítilo červené světlo. Nejdramatičtější okamžik celého závodu přišel ve 26. kole, kdy havaroval Robert Kubica. Přestože první zprávy hovořily o frakturách nohou, polský pilot jako zázrakem vyvázl z nehody bez zranění. Jarno Trulli měl v závěru problém s přítlakem a v jedné ze zatáček najel do zdi, zatímco Jenson Button odstoupil ze závodu v jeho samém začátku. Po této GP se situace v čele šampionátu změnila Hamilton se 48 body se vzdálil svým pronásledovatelům na 8 bodů, které ztrácí jeho týmový kolega Alonso. Oba jezdci Ferrari se propadli: Massa stále s 33 body a Räikkönen s 27.", "section_level": 2}, {"title": "Indianapolis.", "content": "Týden po kanadské Grand Prix se seriál formule 1 přesunul do Indianapolis, dějiště Grand Prix USA. Hamilton dokázal podruhé ve formuli 1 zvítězit a to na okruhu na kterém startoval poprvé. Tentokrát vítězství nepřišlo tak snadno jako před týdnem v Kanadě, na okruhu ve staré cihelně musel tvrdě odrážet útoky svého týmového kolegy Alonsa. Ferrari dorazilo do cíle hned po obou vozech McLaren v pořadí Felipe Massa a Kimi Räikkönen. Již v kvalifikaci měly převahu vozy McLaren, v prvních dvou částech byl nejrychlejší Fernando Alonso, který ve druhé části kvalifikace zajel dokonce nejlepší čas, přesto v závěrečné části, do které nastoupilo deset nejrychlejších vozu, musel přenechat pole position svému týmovému kolegovi. Závod byl bohatý na předjíždění a bojovalo se dokonce i o poslední bodované místo: více jak polovinu závodu bojovali čtyři vozy o osmou příčku, kterou nakonec získal nováček Sebastian Vettel, který nastoupil do monopostu za Roberta Kubicu. Tímto výsledkem se stal Vettel nejmladším pilotem, který získal body v Grand Prix; bylo mu 19 let 11 měsíců a 14 dní. Bodově své konto vylepšili i Heikki Kovalainen, Jarno Trulli a Mark Webber. Ferrari, začalo citelně ztrácet na svého rivala McLaren, Hamilton zvýšil svůj náskok na Felipeho Massu o 20 bodů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sezóna roku 2007 byla v pořadí již 58. ročníkem Mistrovství světa jezdců Formule 1 ve kterém zvítězil jezdec Ferrari, Kimi Räikkönen a 50. ročníkem poháru konstruktérů, který získalo Ferrari. Začalo se již tradičně v Austrálii, 18. března a skončilo se 21. října závodem v Brazílii. Sezóna byla ve znamení zásadních změn, kdy končila stará Concordská dohoda a očékavalo se podepsání nové. Dále to byla první sezóna jediného dodavatele pneumatik Bridgestone (potvrzeného až do roku 2009). Sezóna byla také poznamenaná kauzou spy-story mezi týmy Ferrari a McLaren a nesčetných polemik vzniklých během několika Grand Prix, které často vyžadovaly zásah pověřených orgánu FIA.", "tgt_summary": "Die Formel-1-Weltmeisterschaft 2007 war die 58. Saison der Formel-1-Weltmeisterschaft. Sie wurde über 17 Rennen in der Zeit vom 18. März bis zum 21. Oktober ausgetragen. Kimi Räikkönen wurde zum ersten und bislang einzigen Mal Weltmeister, die Konstrukteurswertung gewann Ferrari.", "id": 736351} {"src_title": "Mariin pokoj", "tgt_title": "Mary (Gedankenexperiment)", "src_document": [{"title": "Původ experimentu.", "content": "Původ této myšlenky lze vystopovat již v díle Charlieho Dunbara Broada, který popisuje chemickou reakci vzniku amoniaku. Předpokládá osobu, která je dokonale seznámena s procesem chemické reakce vedoucí ke vzniku amoniaku, jakožto i s jeho výslednou strukturou. Ani tato dokonale obeznámená osoba však nedokáže anticipovat výsledný pach amoniaku. Maximum, které by dokázal anticipovat, jsou charakteristické změny, které nastávají v čichových buňkách nosu, pach amoniaku však nelze touto fyzikální cestou přenést do mozku jako vjem. Rozvojem těchto teorií se dále zabýval např. Herbert Feigl nebo Thomas Nagel, který na vtipném příkladě netopýra vysvětluje, že člověk si neumí představit, jaké to je být netopýrem, přestože do detailu zná funkci jeho zvukového sonaru a veškeré fyzikální aspekty životy tohoto tvora. Nelze si však představit, jaké to opravdu je, protože existují meze lidské představivosti. Nagel tvrdí, že základem pro lidskou představivost je prožitek, jelikož nám však chybí prožitek být v roli netopýra, nelze si toto ani představit. Jedná se tedy o argument proti fyzikalismu vědomí.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlenkový experiment.", "content": "V poslední době se nejvýrazněji o rozvoj nemožnosti plného poznání jen na základě fyzikalismu zasloužil Frank Jackson, který je autorem myšlenkového experimentu známého jako Mariin pokoj. Mary je brilantní fyzička, která je z neznámých důvodů nucena zkoumat svět z černo-bílého pokoje skrze černo-bílou televizi. Mary se eminentně zajímá o teorii světla a o vše, co se světlem souvisí. Přečte veškerou dostupnou literaturu a zná veškeré pozadí toho, co se děje, když vidí modrou oblohu nebo rudý západ slunce. Zná teorii vlnové délky a lomu světla, a také rozumí tomu, co se děje v lidském těle, když vidí barvy. Ona sama však barvy nikdy neviděla, pouze rozumí veškerému vědění, které s barvami souvisí. Jackson se táže, co se stane, když Mary opustí svůj pokoj a zakusí barevné zkušenosti, které jí do té doby scházely? Naučí se něco o barevném vnímání a konečně barvy spatří na vlastní oči. Jak je však možné, že toto nové nebylo již obsaženo v jejím vědomí, jestliže absorbovala veškeré fyzikální znalosti teorie barev? Jackson tak tvrdí, že existuje něco za hranicí fyzikality světa, proto je podle něho fyzikalismus jako teorie vysvětlující fungování světa chybná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mariin pokoj je druh myšlenkového experimentu, jehož cílem je prokázat, že vědomostní zkušenosti zahrnují prvky, které nejsou fyzikální podstaty. Podobně jako Chalmersův zombie argument se jedná o jeden z nejčastěji citovaných argumentů proti fyzikalismu.", "tgt_summary": "Marys Zimmer ist ein philosophisches Gedankenexperiment, das Frank Cameron Jackson 1982 in seinem Artikel \"Epiphenomenal Qualia\" vorgestellt und 1986 in seiner Abhandlung \"What Mary Didn’t Know\" erweitert hat. Das Argument, das durch dieses Gedankenexperiment untermauert werden soll, wird häufig als das Wissensargument gegen den Physikalismus bezeichnet, also gegen die Ansicht, dass alles Existente, auch Geistiges, rein physisch ist.", "id": 560528} {"src_title": "SR-71 (hudební skupina)", "tgt_title": "SR-71 (Band)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky (do roku 1998).", "content": "Historie kapely sahá až do roku 1995, kdy se v Baltimoru poprvé sešla prvotní sestava kapely SR-71 se zpívajícím a na kytaru hrajícím frontmanem Mitchem Allanem, Markem Beacheminem s druhou kytarou, Jeffem Reidem na baskytaře a Danem Garvinem za bubny, tehdy ještě pod názvem Allanovy školní kapely Honor Among Thieves. Z této čtveřice se spolu nejdříve setkali Allan s Garvinem; původní line-up Honor Among Thieves tvořili Allan, Seth Lankin (kytara), Dave Scheraga (basová kytara) a Jim Wiley (bicí), jehož posléze nahradil právě Garvin. Lankin a Scheraga následně odešli založit vlastní projekt pod názvem Bloom. Během tohoto prvního přerušení činnosti Allan zůstal v Baltimoru, kde spolupracoval s Mickym Cucchiellou a jeho skupině The Baltimore City Small Stars. V první polovině devadesátých let se Allan rozhodl obnovit Honor Among Thieves, to se poprvé setkali Allan a Reid, k nimž nejprve nastoupili kytarista George Bold a bubeník Brian Gannon. Ti se však záhy rozhodli vytvořit vlastní skupiny Zen of Earth, respektive Meditation Fuzz. Zůstali jen Allan a Reid, kteří do svých řad přijali Marka Beauchemina a staronového hráče na bicí Garvina. Roku 1996 vydali ve vlastním nákladu, omezeném na 7000 kusů a pouze v okolí Baltimoru, první EP album s názvem \"Grow\". Na to vyrazili na turné po východním pobřeží, před tím často hrávali živě v ulicích Baltimoru. Koncertovali celkem dva roky, během tohoto turné si vybrali nové jméno Radiostar. V listopadu 1998 měla kapela za cíl získat smlouvu s velkým vydavatelem, což se nakonec podařilo již během března 1999, kdy podepsali kontrakt s RCA Records. V tu dobu mělo však vydavatelství pod svými křídly již jednu skupinu se stejným názvem, a tak si dřívější Radiostar zvolili nový název podle stíhacího letounu Lockheed SR-71 Blackbird.", "section_level": 2}, {"title": "\"Now You See Inside\", vrchol úspěchu (1999 – 2001).", "content": "Později během natáčení videoklipu k singlu „Right Now“ Mitch Allan v rozhovoru pro Los Angeles Times uvedl, že to byl manažer kapely Andy Martin, komu vděčí skupina za spojení s těmi správnými lidmi a za rychlé uzavření smlouvy s RCA. Kontrakt na dvě studiová alba byl dle slov pravníka skupiny, jež aktivně posílal nabídky vydavatelům, jedním z nejvýhodnějších vůbec, pokud jde o začínající projekty. Když 20. června 2000 dorazilo debutové album \"Now You See Inside\" do hudebnin, jeho pilotní singl „Right Now“ již šest týdnů figuroval v žebříčcích singlů – z tehdejší 19. pozice na Billboard Modern Rock charts se vyzdvihl až na druhou ve stejném žebříčku; figuroval dále na Billboard Pop Songs (30.), Mainstream Rock Songs (38.) a Radio Songs (81.); na singlu spolupracoval s Allanem Butch Walker, tehdy člen Marvelous 3, později producent spolupracující například s Bowling for Soup, Simple Plan či Avril Lavigne. Do hitparády alternativní hudby se navíc dostal i „Politically Correct“, jenž vrcholil na 22. místě. Samotný debut, který produkovali Gil Norton (Foo Fighters, Pixies), David Bendeth (Underoath, Killswitch Engage) a John Stanks (Unwritten Law, Jane's Addiction), se umístil na 81. pozici Billboard 200 a ještě lépe na druhém místě Billboard Heatseekers a získal ocenění zlaté desky za více než půl milionu prodaných kusů. Na podporu alba se kapela vydala na turné po Spojených státech. I přes velký úspěch prvotiny se kapela rozešla s bubeníkem Danem Garvinem, jenž v polovině turné odešel do Nine Days, a nahradil ho John Allen (Child's Play). Allen byl již před svým oficiálním přistoupením byl dlouholetým přítelem kapely a dle jeho slov přestup nemohl proběhnout hladčeji. Píseň „Non-Toxic“ se objevila v unikátní verzi na společném albu SR-71, Eve 6 a Lit s názvem \"Sonic Style\", vydaném v Japonsku 25. července 2001. 18. září téhož roku vyšlo kompilační album \"\", složené s coverů písní ze sólo kariéry Paula McCartneyho, na níž SR-71 přispěli skladbou „My Brave Face“, přílišný obdiv ale nezískali; dle recenze Kennetha Bayse byla verze SR-71 nemožné stylizovaná a působila v celku nevýrazně a nepřirozeně.", "section_level": 2}, {"title": "\"Tomorrow\", nová sestava (2002 – 2003).", "content": "\"Tomorrow\", druhé studiové album, vyšlo 22. října 2002. Společně ho produkovali Mitch Allan, Butch Walker a Neal Avron (Everlear, New Found Glory), poslední z trojice se skupinou spolupracoval jako hudební inženýr již u jejich debutu; poslední, bonusovou skladbu „Non-toxic“ v novém provedení produkoval David Bendeth. Podle kritiků se muzikálně skupina přesunula více ka hard rocku až nu metalu. Mitch Allan se ve svém zpěvu dle Jasona Taylora inspiroval u zpěváka Linkin Park Chestera Bennigtona. \"Tomorrow\" je prvním albem, na němž si John Allen zahrál se skupinou ve studiu. Frontman Allan se textařsky podílel na všech jedenácti písních, řadu z nich napsal úplně sám. Stejnojmenný singl se v žebříčku Alternative Songs vyšplhal na dvacátou pozici. Píseň „My World“ se objevila na albu vicemistra čtvrté řady American Idol Bo Bice \"The Real Thing\" (Mitch Allan i zde doprovázel na kytaru) a skladbu „Goodbye“ využila World Wrestling Entertainment na akci WWE No Way Out roku 2004. Během nahrávání alba vytvořila kapela cover písně „Let It Whip!“, v originále od Dazz Band, pro film \"Z nuly hrdinou\". Přes komerční fiasko RCA finančně podpořilo turné na podporu alba na přelomu let 2002 a 2003. Turné se nevyvedlo, a tak začaly uvnitř kapely pře. Během roku 2003 ze skupiny odstoupil jednak Jeff Reid, jehož postihla rakovina plic, na níž o rok později zemřel, jednak Matt Beauchemin (odešel hrát s Vanessou Carlton); jeho odchod byl vyvrcholením rozepří po méně úspěšném druhém albu a klesající popularitě. Do skupiny tak přišli Mike Ruocco (baskytara) a Pat DeMent (kytara). I přes menší prodejnost se druhé album umístilo v Billboard 200, konkrétně na 138. místě. Následně vypršel dvoualbový kontrakt s RCA a skupina tak opustila jeho křídla.", "section_level": 2}, {"title": "\"Here We Go Again\" a následné přerušení činnosti (2003 – 2008).", "content": "Ač byla bez podpory vydavatele, začala skupina pracovat v druhé polovině roku 2003 na materiálu ke třetímu albu na vlastní náklady. Produkci, mastering i mixing alba obstaral sám frontman Mitch Allan, který zároveň napsal sám text ke všem písním s výjimkou dvou, na nichž přidal ruku k dílu bubeník John Allen, a skladby „She Was Dead“; ta se objevila již na předchozím albu \"Tomorrow\" a podílel se na ní Kevin Kadish. Až roku 2004 získala kapela nového vydavatele, jímž se však stal japonský Crown Japan, třetí album s názvem \"Here We Go Again\" tak vyšlo 21. května 2004, ale pouze v Japonsku. Album nepřitáhlo příliš pozornosti a neumístilo se v žádných žebříčcích, ve Spojených státech totiž nebylo dostupné. Přesto se několik skladeb z alba do povědomí a hitparád dostalo. Kapela Bowling for Soup na svém studiovém albu \"A Hangover You Don't Deserve\" coververzi písně „1985“, později vydanou jako singl, s mírně pozměněným textem. Dostala se do rozhlasového éteru a završila svoji pouť žebříčkem Billboard Hot 100 na 23. místě. Objevila se i v dalších žebříčcích Billboard: Radio Songs (24.), Pop Songs (10.), Adult Pop Songs (5.) a Digital Songs (5.). Allan i Allen byli uvedeni jako tvůrci textu i na této verzi. Mitch Allan navíc vystoupil i v hudebním klipu k písni od Bowling for Soup. Titulní skladba „Here We Go Again“ byla znovu nahrána roku 2006, tehdy ji vydala pop punková skupina JParis na svém studiovém albu \"Call It What You Want\", které Mitch Allan produkoval a byl uveden opět jako autor textu. Píseň „Axl Rose (Where Did You Go?)“ byla později vydána v tisíci kusech jako singl s písněmi „Here We Go Again“ a „All American“ jako B-sidy. Na přebalu singlu se objevila fotografie frontmana Guns N' Roses. Dalším singlem se stala píseň „In Your Eyes“, coververze původní písně od Petera Gabriela z jeho alba \"So\" vydaného v roce 1986. Od roku 2006 se začal Mitch Allan věnovat více sólové kariéře, chystal se vydat první sólové album. Roku 2007 kapela oficiálně oznámila pozastavení činnosti na neurčitou dobu a naposledy zahrála v nevadském Hendersonu společně s kapelami Vertical Horizon, Nine Days a Marcy Playground.", "section_level": 2}, {"title": "Obnovení činnosti (2009 – současnost).", "content": "25. července 2009 se SR-71 znovu spojili, aby zahráli na festivalu Wicker Park Bucktown Arts & Music Festival v Chicagu. 25. října téhož roku spolu vystoupili podruhé, tentokrát v Baltimoru. Doprovodily je kapely Cinder Road a Charm City Devils, v níž John Allen zastával pozici hlavního zpěváka. 23. listopadu 2010 bylo konečně oficiálně ve Spojených státech vydáno třetí album \"Here We Go Again\" obsahující oproti původní japonské verzi navíc tři koncertní skladby „I Want You To Want Me“, „In Your Eyes“ a „Mosquito“.", "section_level": 2}, {"title": "Styl a hudební vzory.", "content": "Kapela SR-71 hraje moderní hudbu, dle serveru Allmusic spadá do pop rockového žánru. V průběhu existence vystřídala několik stylů, nejzřetelnější je ovlivnění alternativním rockem, jejich písně se objevily v hitparádě Billboard věnované alternativnímu rocku. Leigh Buckley Fountain z Richmond Times-Dispatch napsal, že SR-71 představuje „původní solidní alternativní rock“. Dále v souvislosti s muzikou SR-71 bývají spojovány pop punk, punk a indie rock, The Washington Post a Los Angeles Times zmiňují „jiskřivý“, respektive „příjemný“ power pop. K prvnímu albu Whitney Gomez z Allmusic přiřadila čistý pop, zatímco u jeho následovníka, alba \"Tomorrow\", píše Gomez o nu metalu a její kolega Jason Taylor o příklonu hard rocku. V New York Daily News zařadili kapelu slovy „klasický rock s nádechem alterna-rocku“. Los Angeles Times kapelu pro její mladistvý a vyhlazený vzhled připodobnila ke kapelám 'N Sync a Backstreet Boys. MacKenzie Wilson skupinu přirovnala k blink-182 a Less Than Jake, nicméně kořeny vlivů nalezla v britských punkových skupinách UK Subs a Sex Pistols, zmínila i vliv The Beatles, Queen, Duran Duran a The Police. U jednotlivých písní se pak objevují srovnání s dalšími hudebníky, například Kiss, The Kinks a The Rolling Stones. Podle Taylora se u druhého alba projevil vliv Linkin Park a Allanovo ovlivnění jejich zpěvákem Chesterem Benningtonem.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz a odrazy v kultuře.", "content": "V roce 2002 přezpívali píseň Dazz Band „Let It Whip“ pro soundtrack ke komedii \"Z nuly hrdinou\" (Ed Deckter, 2002). Píseň „1985“, která vyšla původně pouze v Japonsku na třetím studiovém albu, byla přezpívána kapelou Bowling for Soup na jejich albu \"A Hangover You Don't Deserve\" s mírně pozměněným textem. Mimo svá studiová alba se nahrávky SR-71 objevily na několika kompilačních albech. „Right Now“ se objevila na \"Total Rock\" – 36 nejžhavějších rockových písní. „Non-Toxic“ byla vydána coby třetí stopa společně se skladbami „Promises“ (Eve 6) a „Over My Head“ (Lit) na albu \"Sonic Style\". Přispěli svým dílem na album k poctě Paula McCartneyho \"\", zde přezpívali píseň „My Brave Face“. Zahráli píseň „Christmas Is the Time to Say I Love You“ na Vánoční kompilaci \"A Very Special Christmas, Vol. 5\". Píseň „My World“ se mimo studiovky \"The Real Thing\" zpěváka Bo Bice dostala do kompilace \"Now Playing [BMG Special Products]\"; „Last Man on the Moon“ se roku 2005 blýskla na albu \"Cool Traxx!, Vol. 2\".", "section_level": 1}], "src_summary": "SR-71 je americká alternativní rocková kapela z Baltimore ze státu Maryland, která vznikla v roce 1998. Jejich název pochází z názvu amerického letounu SR-71 Blackbird. Z původní sestavy, v níž frontmanovi Mitchi Allanovi sekundovali kytarista Mark Beauchemin, baskytarista Jeff Reid a bubeník Dan Garvin, zůstal pouze zpěvák Allan. Garvina vystřídal John Allen již v průběhu prvního velkého turné v roce 2001; Reid odstoupil roku 2003 kvůli zdravotním potížím, když ho postihla smrtelná rakovina plic, jíž o rok později podlehl. ", "tgt_summary": "SR-71 ist eine 1998 in Baltimore gegründete US-amerikanische Punk-Rock-Band. Namensgeber ist das Überschallaufklärungsflugzeug SR-71 Blackbird, seinerzeit das schnellste Flugzeug der Welt. Bekanntgeworden sind sie vor allem durch die 2000 veröffentlichte Single \"Right Now\".", "id": 618996} {"src_title": "Strážov", "tgt_title": "Strážov", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Strážov leží 11 kilometrů jižně od Klatov v nadmořské výšce 482 m n. m. v údolí Strážovského potoka, jehož vody pokračují přes Jelenku, Úhlavu, Berounku, Vltavu a Labe do Severního moře. Je centrem Strážovské vrchoviny, která je součástí geomorfologického celku Šumavské podhůří. Severně leží Vinný vrch (535 m n. m.) a Rovenská hora (571 m n. m.), severovýchodně Chvojová hora (631 m n. m.) a Úliště (690 m n. m.), východně Smrková hora (628 m n. m.), jižně Na Vápenci / Vápenec (532 m n. m.) a Plošina (972 m n. m.), jihozápadně Želivský vrch (770 m n. m.), západně vrcholy hřebene Želivského vrchu (732 a 723 m n. m.), severozápadně Na Porovnání (639 m n. m.).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První zmínka (14. století).", "content": "První písemná zmínka o městě pochází z roku 1352, kdy Strážov patřil k opáleckému panství. Později je připomínán jako městečko. Již v této době je zde připomínán kostel.", "section_level": 2}, {"title": "Hornictví (15. století).", "content": "Po husitských válkách byly pod Strážovem objeveny žíly s vysokým obsahem stříbra a olova. Dnes se již ve Strážově netěží, jsou zde však dodnes patrné pozůstatky důlní činnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Povýšení na město (16. století).", "content": "Dne 24. června 1524 (v den sv. Jana Křtitele) udělil Ludvík Jagellonský Strážovu městská práva (právo vyšší a nižší popravy, právo týdenního trhu každou sobotu, právo dvou výročních čtrnáctidenních trhů, právo samosprávy), o rok později bylo Strážovu na prosbu Viléma z Rýzmberka a Švihova uděleno právo opevnění a městský znak. Vilém a jeho dědici měli právo vybírat ve Strážově clo, za což museli udržovat průjezdné cesty a mosty. V roce 1954 Strážov dočasně ztratil městská práva nabytá v 16. století, avšak od 23. ledna 2007 byl obci vrácen status města.", "section_level": 2}, {"title": "Úpadek (17. století).", "content": "Adam Bořita z Martinic uspěl u Ferdinanda II. se žádostí o potvrzení privilegií Ludvíka Jagellonského (právo trhu, právo popravy) a privilegií Rudolfa II. (výše cla). Po vyčerpání stříbrných ložisek však došlo k zavírání dolů, což ovlivnilo život celého města. Třicetiletá válka znamenala pro město další ránu: zejména rok 1641, kdy Strážov vyplenila a vypálila švédská vojska. Přesto pak císař Ferdinand III. potvrdil privilegia udělená jeho otcem Ferdinandem II., přeložil týdenní trh ze soboty na čtvrtek a povolil sklad soli.", "section_level": 2}, {"title": "Krajkářství (18. století).", "content": "Oživení přinesla výroba krajek. Karel VI. a následně i Marie Terezie potvrdili privilegia svých předchůdců v plném znění. Marie Terezie pak ještě povolila čtvrteční trhy na len a přízi. Josef II. rozšiřuje stávající tržní práva o trh po sv. Jakubovi a podrobuje strážovské týdenní trhy a soudní záležitosti zemským ustanovením.", "section_level": 2}, {"title": "Průmyslový a spolkový život (19. století).", "content": "Ferdinand I. Dobrotivý potvrdil privilegium 3 výročních trhů a 1 týdenního trhu s možností posunu na předchozí či následující den. Příležitostí pro nový rozvoj bylo založení továrny na kůže, krajkářské školy, sboru dobrovolných hasičů či TJ Sokol. Další ránu pro město však znamenalo otevření železničních tratí Plzeň – Železná Ruda (Plzeňsko-březenská dráha) a Horažďovice–Domažlice, které obě vedly poměrně daleko od Strážova.", "section_level": 2}, {"title": "Nedávný vývoj (20. století).", "content": "Ve dvacátém století došlo k dočasné ztrátě městských práv, přerušení činnosti TJ Sokol, uzavření krajkářské školy. Dále se značně rozšířilo správní území města.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti v místě.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kostel svatého Jiří.", "content": "Raně gotický, farní kostel svatého Jiří, který je poprvé zmiňován v polovině 14. století, stojí v nejstarší části města zvané Hradčany. Kostelní věž byla přistavěna počátkem 19. století. Uvnitř kostela se nacházejí tři oltáře – hlavní zasvěcený sv. Jiří a dva vedlejší zasvěcené sv. Janu Nepomuckému a čtrnácti Pomocníkům.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti v okolí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tvrz Opálka.", "content": "Tvrz leží v kilometr vzdálené osadě Opálka. Jejím prvním majitelem byl na konci 14. století Bušek ze Strážova, který se později přejmenoval a podle svého nového sídla si začal říkat Bušek z Opálky.", "section_level": 2}, {"title": "Místní části.", "content": "Administrativně se Město Strážov se dělí na 16 částí, které tvoří 14 základních sídelních jednotek a rozkládají se na 13 katastrálních územích. Ke Strážovu náleží dále vesnice Hájek (Hajka) a Patraska (Potraska, Podraska); samoty Brtský Mlýn, Červený Mlýn, Dvorecký Mlýn, Malá Rovná, Na Stráni, Na Strašidle, Pastouška, Plázky, U Soušků, U Stojzů, U Traxlů, V Americe, V Loužku a zaniklá osada Hynkovice (Hinkowitz).", "section_level": 1}], "src_summary": "Město Strážov () se nachází v okrese Klatovy, v Plzeňském kraji. Název města je odvozen z jeho původního účelu, kdy obyvatelé udržovali obchodní stezku a strážili placení cla. Žije zde obyvatel. Historické jádro města si zachovalo památkový charakter a od roku 2003 je městskou památkovou zónou.", "tgt_summary": "Strážov (deutsch \"Drosau\") ist eine Stadt in Tschechien. Sie liegt zwölf Kilometer südwestlich von Klatovy und gehört zum Okres Klatovy.", "id": 56916} {"src_title": "Richard David Precht", "tgt_title": "Richard David Precht", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Richard David Precht vyrůstal v rodině s pěti dětmi. Dvě z nich byli Vietnamci, které jeho rodiče adoptovali v roce 1969 a 1972 jako protest proti válce ve Vietnamu. Jeho otec pracoval jako průmyslový designér ve společnosti Krups Solingen, a zabýval se literaturou a také řízením a vedením velké soukromé knihovny. Matka byla v domácnosti a věnovala se charitativní činnosti zaměřené na děti v organizaci \"Terre des hommes\". Děti rostly v politicky levicově zaměřeném prostředí. Po absolvování střední školy (\"Gymnasium Schwertstraße\" v Solingenu) Precht absolvoval civilní službu. Pak pokračoval ve studiu filozofie, germanistiky a dějin umění v Kolíně nad Rýnem a v roce 1994 získal doktorát filozofie v oboru germanistika. Od roku 1991 do roku 1995 pracoval jako výzkumný asistent v rámci výzkumného projektu kognitivních věd na univerzitě v Kolíně nad Rýnem. V roce 1999 mu bylo uděleno stipendium Heinze Kühna. Jako esejista píše Precht pro německé noviny a časopisy. V semestru 2000/2001 byl pracovníkem na evropské novinářské škole v Berlíně. V roce 2001 získal novinářskou \"Cenu za biomedicínu\". Od roku 2002 do roku 2004 byl komentátorem periodik. Precht dnes pořádá četné přednášky na vysokých školách a na vědeckých konferencích. V zimním semestru 2008/2009 působil na univerzitě v Lucembursku s přednáškovým cyklem na hlavní témata ve filozofii. Od května 2011 je čestným profesorem filozofie na univerzitě Lüneburg a přednáší v oboru historie a filozofie.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Precht je ženatý s moderátorkou lucemburského televizního programu a zástupkyní šéfredaktora RTL Télé Lëtzebuerg, Carolinou Martovou. Má jednoho syna a tři nevlastní děti. Žije v Kolíně nad Rýnem a Lucembursku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Richard David Precht (* 8. prosince 1964, Solingen, Německo) je německý filozof a spisovatel, známý zejména jako úspěšný autor populárně vědeckých knih o filozofických tématech.", "tgt_summary": "Richard David Precht (* 8. Dezember 1964 in Solingen) ist ein deutscher Philosoph und Publizist. Er ist Honorarprofessor für Philosophie an der Leuphana Universität Lüneburg und Honorarprofessor für Philosophie und Ästhetik an der Hochschule für Musik Hanns Eisler in Berlin. Seit dem großen Erfolg mit \"Wer bin ich – und wenn ja, wie viele?\" wurden seine Bücher zu philosophischen oder gesellschaftspolitischen Themen Bestseller.", "id": 223141} {"src_title": "Fort Breendonk", "tgt_title": "Fort Breendonk", "src_document": [{"title": "Historie pevnosti.", "content": "Práce na stavbě pevnosti byly zahájeny v roce 1909. Pevnost byla součástí vnější linie obranného systému Antverp. Byla postavena z nezpevněného betonu, výzbroj tvořila dvě děla ráže 150 mm, dvě houfnice 120 mm, čtyři děla 75 mm a 17 děl ráže 57 mm. Tato výzbroj směřovala na jih, ve směru nejpravděpodobnějšího útoku. Pro obranu boků byla vybavena ještě čtyřmi 120 mm a čtyřmi 75 mm děly. Mírový stav posádky tvořilo 80 mužů, válečný 330. Celkové náklady na stavbu činily zhruba 2 200 000 franků. V době vypuknutí první světové války nebyla pevnost ještě zcela dokončena. Po německém vpádu do Belgie 4. srpna 1914 se postupně většina belgické armády stáhla do prostoru Antverp. Dělostřelecké bombardování antverpských pevností začalo 28. září, Němci nasadili i 42 cm moždíře (Tlustá Berta) a rakousko-uherské 30,5 cm moždíře. Pevnost Breendonk byla poprvé zasažena 1. října, do 8. října do prostoru pevnosti dopadlo celkem 563 střel z 30,5 cm moždířů. Nejtěžší ostřelování proběhlo 8. října, kdy byl zabit i velitel. Další den byla pevnost dobyta. V době německého útoku na Belgii za druhé světové války bylo v pevnosti umístěno vrchní velení belgické armády, včetně krále Leopolda III. Ten se do pevnosti přemístil 10. května 1940. V důsledku zhoršení vojenské situace bylo velitelství 17. května evakuováno.", "section_level": 1}, {"title": "Koncentrační tábor.", "content": "Němečtí okupanti v pevnosti zřídili tranzitní koncentrační tábor (\"Auffanglager\"), který začal fungovat od září 1940. Jeho velitelem byl jmenován SS-Sturmbannführer Philipp Schmitt. Zpočátku tvořili asi polovinu uvězněných Židé, od roku 1942 tvořili většinu odbojáři a političtí vězni. Asi 3-4% vězňů byly ženy. Nejmladšímu vězni bylo jen šestnáct let. Z tábora pravidelně odjížděly transporty s uvězněnými do dalších koncentračních táborů, zejména v Německu. Průměrná doba, kterou vězeň strávil v táboře, byla asi tři měsíce. Vězni byli nasazeni na těžké práce, odstranili všechny valy a náspy z pevnostních objektů, překopali vodní příkop kolem pevnosti a prováděli další stavební úpravy. Životní podmínky vězňů byly velmi tvrdé, ničila je kombinace nedostatečné stravy a těžké práce, dozorci často vězně týrali a někdy i zabíjeli. Ostrahu tábora tvořilo zpočátku menší množství německých příslušníků SS a oddíl Wehrmachtu. V září 1941 je nahradila jednotka SD, složená většinou z Vlámů a podmínky v táboře se ještě zhoršily. Někteří z Vlámů vynikali obzvláštní krutostí k vězňům. Během fungování tábora v letech 1940–1944 se zde vystřídalo na 3500 vězňů. Konce války se jich v různých táborech dožila asi polovina. Maximální počet vězňů, držených současně v táboře, nepřekročil 600, celkem zde zemřelo kolem tří stovek vězňů na následky mučení, hladu, mrazu a nemocí. Od konce roku 1942 probíhaly popravy politických vězňů, 450 jich bylo zastřeleno, 14 oběšeno. V květnu 1944 byl tábor evakuován, všichni vězni byli převezeni do Německa. Potom tábor sloužil k dočasnému věznění odbojářů a jiných odpůrců režimu. Tábor byl osvobozen spojeneckými vojsky začátkem září 1944. Na jaře 1946 proběhl v Mechelenu soudní proces s dozorci a kápy z Breendonku. Patnáct rozsudků smrti bylo vykonáno 12. dubna 1947. Proces s velitelem tábora Schmittem se konal v Antverpách v roce 1949. Schmitt byl odsouzen k trestu smrti a zastřelen 9. srpna 1950. Byl to poslední vykonaný trest smrti v Belgii. Od roku 1947 je pevnost Breendonk otevřena veřejnosti jako památník obětem nacistického režimu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fort Breendonk (do roku 1977 Breendonck) je pevnost (fort) v Belgii, na okraji města Willebroek, necelých 25 km od Bruselu a 19 km od Antverp. Byla postavena jako součást linie pevností na obranu Antverp. V době druhé světové války byla přeměněna na koncentrační tábor. Vězni zde držení byli určeni k deportaci do dalších táborů v Německu.", "tgt_summary": "Das Fort Breendonk ist eine Anfang des 20. Jahrhunderts errichtete Festung bei Willebroek in Belgien. Es stand im Ersten Weltkrieg unter Beschuss der deutschen Artillerie. Im Zweiten Weltkrieg wurde es im Rahmen des Westfeldzuges im Mai 1940 von der Wehrmacht erobert und diente bis zur Befreiung als Auffanglager für inhaftierte Regimegegner.", "id": 929480} {"src_title": "Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka", "tgt_title": "Wilhelm Slavata", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Vilém Slavata se narodil jako syn Adama Slavaty a Doroty z Kurcpachu. Adam Slavata se hlásil k Jednotě bratrské a v této době pobýval na zámku Čestín Kostel, kvůli jehož přestavbám se mezi lety 1580–1582 dostal do tíživé finanční situace a musel prodat své panství Chlum, později ale musel prodat i Čestín Kostel a zemřel roku 1616 v Kutné Hoře. Vilém měl čtyři bratry, tři od matky Doroty, tj. Diviše, Michala a Jáchyma, a od druhé Adamovy manželky Sibilly ještě jednoho, Adama. Vilém byl vychováván nejprve u své katolické báby Alžběty Slavatové z Hradce a později u svého strýce Jindřicha na Košumberku u Skutče českými bratry. Dojmy z mládí nedovedli vykořenit jeho bratrští učitelé na Košumberku, Chroustovicích a Čestíně Kostele. Jeho příbuzenství s rodem Hradeckým bylo příčinou, že na jeho náklady byl poslán roku 1592 na cesty do Vlach, navštívil Benátky, Padovu, Florencii, Sienu, Řím, Neapol, Sicílii, Maltu a hojně tu sbíral nových vědomostí. Později se dostal do Hradce, kde v roce 1597 definitivně pod jezuitským vlivem přestoupil k římským katolíkům, v horlivosti se potom vyrovnal i starokatolickým rodům. Tehdejší protireformační směr, jemuž byl Vilém volným nástrojem, jeho nadání a obratnost ho vynesly znenáhla a vysoko. Aby ušel výčitkám pro odstoupení od bratrství, vydal se roku 1597 na cesty do Německa, Dánska, Holandska, Anglie, Skotska, Francie a Španělska, z nichž se vrátil roku 1600. Císař Rudolf II. ho přizval ke dvoru, kde jej jmenoval svým komořím a pak dvorským maršálkem. Dne 13. ledna 1602 oženil se s dcerou Kateřiny z Montfortu (1556–1631) a Adama II. z Hradce (1549–1596) Lucií Otilií (1582–1633), sestrou posledního pána z Hradce Jáchyma Oldřicha z Hradce (1579–1604), čímž později získal bohaté panství Jindřichův Hradec. S paní Lucií Otilií měl Vilém tři syny, Adama Pavla, Jáchyma Oldřicha a mentálně zaostalého Františka Víta. Českým zemím přál vždy to nejlepší a byl přesvědčen, že jedině Habsburkové dokáží oživit zlaté časy Českého království, a proto také podporoval jejich nástupnictví.", "section_level": 2}, {"title": "Císařský úředník.", "content": "Mezi lety 1604–1611 byl karlštejnským purkrabím. Roku 1608 byl vyslán na Moravu, aby Moravany naklonil císaři Rudolfovi, což však nedokázal. V roce 1609 se Vilém Slavata spolu se Zdeňkem z Lobkovic a Jaroslavem Bořitou z Martinic postavil za Rudolfa II. a odmítl podepsat Rudolfův majestát. Protože svým jednáním nepokrytě dával najevo, že pokládá majestát za neplatný, popudil si proti sobě stranu podobojí. V záměry arcivévody Leopolda a v účel vpádu pasovského byl zasvěcen, nicméně při tehdejší rozhořčenosti jednal tak opatrně, že mu nemohli viny dokázat a nálezem zemského soudu byl shledán v poctivosti. Při obnovení úřadů zemských r. 1611 stal se dvorským sudím, od roku 1612 byl prezidentem komory a roku 1615 se stal nejvyšším sudím zemským. O volení Ferdinanda arciknížete na krále českého se staral horlivě, ač ani on budoucímu císaři nebyl dosti rozhodný. V roce 1617, ještě za vlády krále Matyáše, prosazoval a prosadil volbu Ferdinanda Štýrského (poté císař Ferdinand II.). Když pak císař s králem odjel do Vídně, Vilém zůstal v Praze jako královský místodržící. Mezitím se ale v domě Albrechta Jana Smiřického v předvečer 23. května 1618 domlouvají čeští stavové na provedení třetí pražské defenestrace. Den nato je tento čin proveden a jsou vyhozeni pánové Jaroslav Bořita z Martinic a Vilém Slavata s písařem Filipem Fabriciem. Nikdo nebyl zabit, nicméně Vilém Slavata si těžce poranil hlavu a po záchraně služebnictvem paní Polyxeny z Lobkovic pobýval v jejím domě jako vězeň. Bavil se tu četbou a spisováním svých pamětí z let 1608–1618, k nimž si býval na místě a hojně dělal poznámky, a také odsud tajně informoval o událostech vídeňský dvůr. Později byl donucen stavům dát revers, že se jim nebude mstít (zrušen císařem 10. září 1620). V roce 1619 mu bylo dovoleno odjet na léčení do Teplic. Poté odjel z Čech do Pasova pod ochranná křídla Ferdinanda II. k arcivévodovi Leopoldovi. V letech během Vilémova exilu bylo Hradecké panství spravováno Michalem Slavatou, bratrem Viléma, ale ten opustil katolickou stranu a přidal se k rebelujícím českým stavům. Po bitvě na Bílé hoře byl Hradec ušetřen císařského trestu, hlavně kvůli dobrému jménu slavatovskému, oblíbenému na císařském dvoře. V roce 1621 byl Vilém povýšen do hraběcího stavu a směl používat titul říšského hraběte. V této době také přijímá do svého erbu erb pánů z Hradce a v roce 1622 se vrací zpět do Čech. Dne 26. února 1623 podal své dobré zdání přímo císaři, ve kterém radil k vyvrácení staré stavovské ústavy v Čechách. Byl tedy z Čechův jediným, jenž radil k nejkrutějším trestům. Postupně také získává tituly: 7. září 1622 tajného rady, roku 1623 nejvyššího komorníka Českého království. Dne 7. srpna 1625 povoleno mu samému třetímu, aby na sněmech sedal přede všemi úředníky hned po knížatech, dne 16. prosince 1627 byl jeho rodu propůjčen úřad dědičného číšnictví, stal se nejvyšším hofmistrem, roku 1628 po smrti Zdeňka z Lobkovic nejvyšším kancléřem. Také obdržel všechny bývalé výsady rodu Rožmberského a Hradeckého, takže se mohl psát jako vladař domu. Později také získal titul palatina s rozsáhlými pravomocemi. A konečně byl roku 1630 pasován na rytíře Řádu zlatého rouna od španělského krále Filipa IV.", "section_level": 2}, {"title": "Konfiskace.", "content": "V době, kdy se mnoho prokatolických šlechticů snažilo získat zkonfiskovaný majetek po popravených 27 českých pánech, se Slavata neobohacoval. Pouze dne 12. září 1622 mu císař povolil 50 000 kop náhrady za škody v letech 1618–1621 vzaté, k tomu připůjčil 50 000 kop a obdržel zápis na plat na Zbirově, Točníce a Králově Dvoře. Dále připůjčil 200 000 zlatých v dlouhé minci a obdržel (24. duben 1623) zápis na mělnické panství. Z konfiskovaných statků koupil jediný (1623), Košumberk, aby jej rodu zachoval, a sousední statek Domanice, a to ve vyšší taxe, a ještě roku 1641 odumřelý statek Červenou Lhotu.", "section_level": 2}, {"title": "Konec života.", "content": "Roku 1633 mu zemřela manželka a Vilém se už neoženil. Po smrti Ferdinanda II. se přestěhoval z Prahy do Vídně, kde se dělil o práce v kanceláři s Jiřím Adamem z Martinic, dosavadním kancléřem královým. Jeho politické působení od té doby ochabovalo, za to se oddal mysticismu, dav se šáliti sprostým dobrodruhem Gladichem. Zde dopsal své rozsáhlé \"Paměti\", které částečně reagovaly na Thurnovy paměti, kterými se hrabě Thurn snažil ospravedlnit svoje postavení během pražské defenestrace. Zemřel v jezuitské koleji ve Vídni 11. ledna 1652. Pochován byl v Jindřichově Hradci v jezuitské kapli sv. Máří Magdalény. I přesto, že v roce 1645 byl Hradec těžce poškozen pluky pod vedením Lennarta Torstensona, tak se dokázal velmi rychle po skončení třicetileté války zotavit do původního stavu, hlavně díky péči Viléma.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka (1. prosince 1572 Čestín – 19. ledna 1652 Vídeň) byl český šlechtic z rodu Slavatů a spisovatel. Podporoval katolickou církev a to mu vyneslo titul karlštejnského purkrabího a českého královského místodržícího. V roce 1618 byl spolu s Jaroslavem Bořitou z Martinic vyhozen z Pražského hradu při třetí pražské defenestraci. Do roku 1621 pobýval v Pasově a poté se navrátil zpět do Českého království, od tohoto roku směl také používat titul říšského hraběte. Získal úřad nejvyššího zemského komorníka, později nejvyššího hofmistra a od roku 1628 až do konce života byl nejvyšším kancléřem. Byl odpůrce poněmčování Českých zemí během třicetileté války. Na konci svého života sepsal knihu pamětí \"Historické spisování\", čítající čtrnáct svazků.", "tgt_summary": "Wilhelm Slavata von Chlum und Koschumberg (auch \"Wilhelm Slawata von Chlum und Koschumberg\"; tschechisch \"Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka\"; * 1. Dezember 1572 in Čestín bei Kutná Hora (Kuttenberg); † 19. Januar 1652 in Jindřichův Hradec (Neuhaus)) war 1623–1625 Oberstlandkämmerer, danach Oberstkämmerer von Böhmen und 1628–1652 Oberstkanzler von Böhmen. 1621 wurde er in den Reichsgrafenstand erhoben und 1643 in den Orden vom Goldenen Vlies aufgenommen. In der Geschichtsschreibung wurde er als eines der Opfer des Zweiten Prager Fenstersturzes bekannt.", "id": 1891347} {"src_title": "Prorok (kniha)", "tgt_title": "Der Prophet (Buch)", "src_document": [{"title": "Shrnutí obsahu.", "content": "Prorok, Almustafa, který žil 12 let ve městě Orfales se chystá nalodit na loď, která ho má odvézt domů. Obyvatelé města ho zastaví, aby promluvil. On nakonec začne mluvit o mnoha věcech, o něž si lidé sami žádají. Kniha je rozdělena do kapitol, kde v každé se řeší nějaké téma, postupně se Almustafa věnuje lásce, manželství, dětem, dávání, jídlu a pití, práci, radosti a smutku, domům, oblečení, nakupování a prodávání, zločinu a trestu, zákonům, svobodě, rozumu a vášni, bolesti, sebepoznání, učení, přátelství, mluvení, dobru a zlu, modlení, rozkoši, kráse, náboženství a smrti.", "section_level": 1}, {"title": "Popularita.", "content": "Není jednoduché tento fakt odvodit z prodejních výsledků, ale zdroje ve vydavatelském světě říkají, že po Shakespearovi a Lao-c'ovi je Chalíl Džibrán třetím nejčtenějším básníkem v historii, jeho dílo bylo přeloženo do více než 40 jazyků. Celkem se prodalo přes 100 milionů výtisků Proroka od původního vydání v roce 1923. Tuto skutečnost může demonstrovat i trvalá přítomnost Proroka mezi nejprodávanějšími díly na knihkupectví Amazon. Je to jedna z nejvíce prodávaných knih v historii.", "section_level": 1}, {"title": "Práva a poplatky.", "content": "Před svou smrtí Džibrán rozhodl, že veškerá práva a z nich plynoucí příjmy připadnou jeho rodnému městu, Bšarré v Libanonu. Džibránova národní komise (DNK), se sídlem v Bašrré, založila Džibránovo muzeum. Samotná DNK, ustanovená v roce 1935 je neziskovou organizací vlastnící exkluzivní práva libanonského autora Chalíla Džibrána na všechna jeho literární a umělecká díla. Roku 2009 poskytla DNK práva na natočení filmu Prorok skupině z USA.", "section_level": 1}, {"title": "\"Zahrada prorokova\".", "content": "Pokračováním Proroka je kniha Zahrada prorokova, vydaná posmrtně v roce 1933. \"Zahrada prorokova\" vypráví o Almustafových rozhovorech s devíti následovníky, kteří se k němu připojili poté, co se vrátil domů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prorok je kniha skládající se z 26 poetických esejů napsaná libanonským umělcem, filozofem a spisovatelem Chalílem Džibránem. Toto Džibránovo nejslavnější dílo vyšlo poprvé v roce 1923 a bylo přeloženo do více než čtyřiceti jazyků.", "tgt_summary": "Der Prophet (Originaltitel \"The Prophet\") ist ein englischsprachiger literarisch-spiritueller Text des libanesisch-amerikanischen Dichters Khalil Gibran. Das bekannteste Werk Gibrans wurde 1923 vom New Yorker Verlag Knopf veröffentlicht und seitdem millionenfach verkauft. Der Autor hat 25 Jahre an dem Buch gearbeitet. ", "id": 823443} {"src_title": "JCDecaux", "tgt_title": "JCDecaux", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Koncept \"městského mobiliáře\" a jeho reklamního využití vznikl v roce 1964, jeho investorem byl zakladatel společnosti Jean-Claude Decaux. Je založen na myšlence, nabídnout městu prvky městského mobiliáře, jehož výstavba i následná údržba je financována skrze reklamu. Prvním městem, kde se objevily autobusové zastávky s reklamou, byl Lyon.", "section_level": 1}, {"title": "Služby a obrat.", "content": "JCDecaux je největší firmou v oblasti reklamy na městském mobiliáři, v reklamě na letištích (184 letišť po celém světě), v systému samoobslužných kol. V Evropě je největší firmou poskytující reklamu na billboardech. Společnost zaměstnává celkem 9.940 lidí, skupina je přítomna v 56 zemích světa a 3600 městech s více než 10.000 obyvateli. V roce 2010 dosáhla obratu € 2.350 mio.", "section_level": 1}, {"title": "Praha.", "content": "Skupina provozuje prostřednictvím české dceřiné společnosti JCDecaux, Městský mobiliář, spol. s r.o. od roku 1994 na dobu 25 let (smlouva byla poté prodloužena do roku 2021) městský mobiliář v hlavním městě Praze, to znamená síť samostatně stojících reklamních vitrín, zastávkových přístřešků a také velkých reklamních sloupů, ve kterých je někdy integrováno WC nebo telefonní budka. Současně poskytuje městu také služby jako je budování a údržba přístřešků zastávek městské dopravy, odpadkových košů či veřejných toalet. Zároveň nabízí reklamní plochy v oblasti venkovní reklamy a reklamní kampaně s celoplošným zásahem. Při svém nástupu přebrala do správy a vlastnictví mobiliář společnosti Dambach, která zde působila předtím. Přístřešky, které JCDecaux v Praze instaloval, navrhl Norman Foster. Část mobiliáře, který JCDecaux v Praze zřídila, navrhl architekt Jiří Špaček. Nejprve zvítězil v soutěži Útvaru hlavního architekta, zaštítěné JCDecaux, na reklamní a informační sloupy a pouliční hodiny, poté na základě navázané spolupráce navrhl prodejní stánky. Později památkáři stánkařům řekli, že jim povolí jen stánky, které budou vycházet z tvarosloví JCDecaux, což vedlo ke vzniku napodobenin, kvůli čemuž došlo k soudním sporům. Jiří Špaček dále pro JCDexaux navrhoval drobnosti jako je tvarování výdechů z podchodů na Václavském náměstí, nebo kapotáž měřící meteorologické stanice na náměstí Republiky. Hodiny typu JCDecaux od firmy SPEL podle návrhu architekta Jiřího Špačka, jejichž první exempláře byly umístěny začátkem roku 2002 v ulici Újezd na křižovatkách s Všehrdovou a s Vítěznou ulicí a celkově jich mělo být instalováno 40 kusů, JCDecaux nevlastnil a neprovozoval, jejich správcem byli správci městského veřejného osvětlení. V roce 2018 JCDecaux vlastnila a provozovala zhruba 900 přístřešků na zastávkách MHD, z toho 300 z nich bylo bez reklamní plochy. Dále provozuje 344 prosvětlených city light vitrín, 148 velkoformátových vitrín, 1288 metrů reklamního zábradlí a 68 informačních sloupů. V roce 2014 konkurenční společnost BigBoard a Svaz provozovatelů venkovní reklamy spustily v roce 2014 kampaň „Pražane, i ty přicházíš o peníze“ proti smlouvě města Prahy se společností JCDecaux, součástí byl web okradenapraha.cz. Poté vedly kampaň proti TOP09 a primátorovi Tomáši Hudečkovi, přičemž hlavním důvodem kampaně byly Hudečkem podporované stavební předpisy, které zakázaly reklamu větší než šest metrů čtverečních. Prezident Asociace venkovní reklamy Stanislav Lazar poté oznámil, že kvůli sporu ohledně velikosti billboardů v Praze se asociace po třech letech existence s koncem roku 2014 rozpadne, přičemž zánik iniciovala společnost BigBoard. V roce 2018 Praha oznámila, že smlouvu s firmou JCDecaux neprodlouží a od roku 2021, kdy smlouva končí, má přístřešky provozovat 20 let jiná společnost. Generální ředitel JCDecaux Pavel Slabý vyjádřil názor, že veškeré podklady připravené pro radu města magistrátním úředníkem panem Matesem jsou zjevně ušity na míru skupině BigBoard, přičemž Praha dle svého vyjádření do výběrového řízení s účastí JCDecaux ani nepočítá. Deník Právo přišel s tím, že bývalý magistrátní úředník Ivo Mates, který je uveden jako zpracovatel tisku ohledně přístřešků, používal několik let vůz Volvo patřící firmám kolem skupiny BigBoard, a v komisi, která další postup připravila, seděl Stanislav Lazar, někdejší výkonný ředitel Svazu provozovatelů venkovní reklamy, který podle zástupců JCDecaux vznikl pod taktovkou BigBoardu a hájí jeho zájmy. Zástupci firmy BigBoard obě nařčení ostře odmítli a označili je za nepravdivá. Mluvčí Prahy Vít Hofmann označil nařčení z korupce za pouhý záchvat kvůli končící smlouvě. JCDecaux poslala primátorce Adrianě Krnáčové otevřený dopis, který v noci na 29. 6. 2018 vylepila též na některých zastávkových přístřešcích. Během prodlouženého víkendu v červenci 2018 asi na 20 přístřešků, kde byl vylepen tento dopis, zaútočil neznámý vandal. Autor designu přístřešků Norman Foster údajně svůj design zkorumpovaným pražským úředníkům odmítá prodat. Technický ředitel JCDecaux Tomáš Tenzer byl podle iDnes.cz obviněn z korupce a manipulace s veřejnými zakázkami v souvislosti s tím, že firma podle obžaloby vyplácela statisícové částky někdejšímu starostovi Prahy 1 Michalu Valentovi, který měl zajistit hladký průběh tendru na reklamu v CLV vitrínách v podchodu metra stanice Staroměstská. Podle telefonních odposlechů se Tenzer s Valentou předem domlouvali, jaké parametry má mít výběrové řízení na pronájem reklamních ploch, aby je společnost JCDecaux vyhrála, a to se při druhém pokusu o výběrové řízení skutečně stalo. Společnost JCDecaux provizi 200 tisíc Kč fakturovala jako konzultační činnost. JCDecaux k tomu uvedla, že veškeré spekulace týkající se možného korupčního jednání jsou nepravdivé, jde o mediální manipulaci a snahu konkurence společnost poškodit, a společnost JCDecaux se hodlá proti těmto nařčením všemi prostředky bránit. Michal Valenta k tomu uvedl, že konzultace skutečně společnost JCDecaux poskytovala a smlouva se nevztahovala k diskutovanému případu. Sám Tenzer v roce 2018 kandidoval v komunálních volbách za Pirátskou stranu. Společnost JCDecaux zažalovala TV Barrandov a jejího majitele Jaromíra Soukupa o 100 milionů korun jako odškodné za šíření nepravdivých informací o kauze reklamních ploch v Praze. Nepravdivost měla spočívat v tom, že televize označila případ za korupci, i když obžaloba mluví o jiném trestném činu a to o sjednání výhody při veřejné soutěži. Podle firmy Soukup uvedl zjevně účelově a záměrně i řadu dalších nepravdivých informací. Společnost JCDecaux se chtěla obrátit také na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. Předběžným opatřením obvodní soud v Praze 1 v dubnu 2019 televizi TV Barrandov zakázal vysílat o JCDecaux kvůli kauze reklamních ploch. Další stání se má konat v červnu 2019. Společnost JCDecaux ovládla také reklamní společnost Rencar Praha a.s., která původně byla dceřinou společností Dopravního podniku hl. m. Prahy. V obchodním rejstříku nejsou vlastníci Rencaru či vlastnické podíly uvedeni (společnost má akcie na jméno), Rencar Praha a.s. se však sama prohlašuje za součást skupiny JCDecaux. Společnost Rencar Praha a.s. byla založena roku 1990 jako dceřiná společnost DP hl. města Prahy, od roku 2001 je majoritním akcionářem společnost Europlakat spol. s r.o., jež se specializuje na velkoplošnou reklamu a je součástí skupiny JCDecaux v ČR. Rencar Praha a.s. je pak polovičním vlastníkem společnosti CLV ČR, s.r.o., která provozuje city-light vitríny po celém Česku.", "section_level": 1}, {"title": "Samoobslužné půjčovny kol.", "content": "Společnost JCDecaux provozuje systém samoobslužných kol Cyklocity v 70 městech v Evropě i mimo ni. Systém sdílení kol je automatizovaný systém půjčování kol pro širokou veřejnost. Stojany s koly jsou dostupné 24 hodin denně. Uživatelé vloží do terminálu předplacenou (nebo platební) kartu, což uvolní kolo připevněné ke stojanu. Uživatelé půjčené kola mohou vrátit do jakéhokoliv jiného stojanu ve městě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Skupina JCDecaux [žisedeko] je mezinárodní společností se sídlem v Paříži, hlavním městě Francie. Je největší společností zaměřenou na venkovní reklamu na světě a rozvíjí činnost ve třech hlavních segmentech: městský mobiliář, velkoformátová reklama a reklama v systémech městské hromadné dopravy. V České republice JCDecaux od roku 1994 provozuje vybraný městský mobiliář v hlavním městě Praze. ", "tgt_summary": "JCDecaux ist ein international tätiges Unternehmen mit Sitz in Neuilly-sur-Seine bei Paris, das sich auf Außenwerbung und Stadtmöbel für die Außenwerbung spezialisiert hat. Die Aktiengesellschaft nach französischem Recht ist an der Pariser Börse Euronext notiert und weltweit eines der größten Außenwerbungsunternehmen.", "id": 222343} {"src_title": "Gornergrat", "tgt_title": "Gornergrat", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Rozsáhlou a úspěšnou vědeckou činnost na Gornergratu umožnila přímá a snadná dostupnost železnicí Gornergratbahn. 20. srpna 1898, po dvou letech stavby, byla otevřena železnice na Gornergrat. Byla to první elektrická ozubnicová železnice ve Švýcarsku. Zároveň došlo ke zlepšení turistické dostupnosti místa pro větší okruh zájemců. Již v roce 1896, Joseph Perren Biner, postavil na vrcholu Gornergratu hotel Belvedere v ceně 23 000 franků. O dva roky později, když dosáhla zubačka na vrchol Gornergratu, značně se rozšířil turistický ruch. Společnost v Zermattu, která provozovala hotel, si rychle uvědomila význam Gornergratu jako turistické destinace, a postavila hotel Kulm Gornergrat v průběhu let 1897 - 1907. Stavební náklady byly v té době asi půl milionu švýcarských franků.", "section_level": 1}, {"title": "Pohledy z Gornergratu.", "content": "\"Poznámka: Ledovcový splaz pod Gornergratem, pohled z výšky 3.100 m n. m. na dno údolí 2.500 m n. m.\"", "section_level": 1}, {"title": "Dostupnost.", "content": "Gornergrat je přístupný celoročně po ozubnicové železnici Gornergratbahn. Cesta vlakem z Brigu, přes Zermatt trvá cca 2,5 hodiny. Automobilová doprava do Zermattu je omezena, proto je nutno využít záchytné parkoviště ve stanici Visp a Täsch (pod Zermattem - Matterhorn Terminal) a odtud pokračovat železnicí.", "section_level": 1}, {"title": "Observatoř.", "content": "Výška vědecké stanice (kopule) je 3 135 m n. m. Astronomická observatoř na Gornergratu byla zprovozněna koncem roku 1960 ve dvou kopulích na hotelu Gornergrat. Prostory jsou pronajaté od společnosti Burgergemeinde Zermatt, který je sama členem nadace HFSJG. Jižní observatoř (kopule) na Gornergratu je pronajata univerzitě v Kolíně nad Rýnem v Německu již od roku 1984. Observatoř představuje 7,5 m kopuli, počítačové místnosti, dílny, dvě ložnice, kuchyň a koupelnu. Radioteleskop dodala \"I. Physikalisches Institut der Universität Köln\", jedná se o špičkový 3 m radioteleskop. Severní observatoř (kopule) byla v letech 1974–2005 pronajala italské \"Consiglio Nazionale delle Ricerche (CNR)\" v Římě a provozoval ji \"Istituto di Radioastronomia (IRA-CNR)\". Severní observatoř se skládá z 7,5 m kopule a dvou počítačových místností. Instalovaný vědecký infračervený dalekohled (viz Infračervené záření) v kopuli je CNR/CAISMI s 1,5 m zrcadlem. Obě observatoře jsou otevřeny pro hosty a výzkumné pracovníky. Kromě těchto dvou observatoří provozuje \"Physikalisches Institut Univerzity of Bern\" laboratorní měření na terase Belveder, kde se provádí měření slunečních neutronů. Tento přístroj byl instalován ve spolupráci s \"Solar-Terrestrial Environment Laboratory of the Nagoya University\" z Japonska a je základním kamenem evropské celosvětové sítě solárních neutronových detektorů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gornergrat je vrchol nacházející se 3 km jižně od Zermattu ve Švýcarském kantonu Wallis. Je vysoký 3 130 m n. m. Gornergrat leží mezi dvěma ledovci \"Gornergletscher\" a \"Findelgletscher\" a z jeho vrcholu se nabízí panoramatický pohled na více než 20 čtyřtisícových vrcholků, jakými jsou především Monte Rosa, Matterhorn a Lyskamm. Od r. 1898 leží pod vrcholkem konečná stanice Gornergrat Monte Rosa - Bahnen (GGB), která k vrcholku stoupá přes \"Riffelalp\" a \"Riffelberg\" a překonává zde výškový rozdíl 1 500 m. Konečná stanice leží ve výšce 3 089 m n. m. Na jihozápadním výčnělku vrcholku se nachází horský hotel a vědecká stanice. Z vrcholku je možno podniknout řadu horských túr, můžete zde po vyznačených cestách jezdit na horských kolech atd. Nejhezčí túru může pro někoho skýtat výlet k jezeru Riffelsee v kterém se odráží masiv Matterhornu. ", "tgt_summary": "Der Gornergrat ist ein Berggrat auf einer Höhe von Er befindet sich rund drei Kilometer östlich von Zermatt im Schweizer Kanton Wallis. Der Gornergrat befindet sich zwischen dem Gornergletscher und dem Findelgletscher und bietet eine Sicht auf mehr als 20 Viertausender, darunter den Monte Rosa, das Matterhorn und den Liskamm. ", "id": 841260} {"src_title": "Mario Scelba", "tgt_title": "Mario Scelba", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Vystudoval práva na Univerzitě v Římě. Již před druhou světovou válkou působil v Lidové straně (\"Partito Popolare Italiano\"), po válce se zapojil do vytváření nové strany Křesťanská demokracie (\"Democrazia Cristiana\"). Narodil se na Sicílii, odtud jeho pozdější politická přezdívka \"Železný Sicilián\", kterou si vysloužil především za tvrdé policejní zásahy proti levicovým demonstrantům a dělnickým protestům v době, kdy byl ministrem vnitra. Vytvořil zvláštní jednotku čítající 200 000 mužů pro zásahy na demonstracích známou jako \"Reparto Celere\", jejímž symbolem se staly jeepy, které používala. Známý je též jeho zákon, tzv. \"Lex Scelba\", který potíral aktivity komunistické strany a odborů. Během generální stávky roku 1950 nechal Scelba pozatýkat 7000 lidí. Patřil rovněž k organizaci Gladio, která plánovala partyzánskou válku po očekávané invazi Varšavské smlouvy na západě. Zvláštní odpor vyvolal masakr na oslavách 1. máje v sicilském městě Portella della Ginestra, při němž bylo zavražděno 11 lidí. Scelba událost vysvětloval jako nepolitický kriminální čin mafie, posléze se však objevila obvinění, že policie na akci spolupracovala, společně s krajní pravicí. Soud však zbavil Scelbu jakékoli odpovědnosti, přestože jeden z vrahů Gaspare Pisciotta svědčil o kontaktech přímo s ním. Když byl později Pisciotta nalezen mrtvý ve své cele (pitva ukázala otravu strychninem), vynořila se nová série pochybností a konspiračních teorií. Scelba byl též proslulý svými extrémně konzervativními názory, například brojil proti líbání na veřejnosti, příliš odhalujícím plavkám či dokonce nahým sochám. Paradoxně však v mnoha oblastech patřil k levicovému křídlu své strany, věřil, že velkorysé sociální reformy (například pozemková) by mohly vzít komunistům půdu pod nohama. Jeho metody často kritizovali i demokratičtí politici, ba i spolustraníci. K jeho oponentům uvnitř Křesťansko-demokratické strany patřili zejména Giuseppe Pella a Amintore Fanfani, kteří se podepsali i na jeho pádu roku 1955. Po něm Scelba vedl pravicové křídlo strany a protestoval proti každé spolupráci s levicí, k níž se ovšem řada budoucích premiérů za Křesťansko-demokratickou stranu odhodlala. Roku 1958 Scelba nakonec založil vlastní konzervativní stranu \"Centrismo popolare\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Mario Scelba (5. září 1901, Caltagirone, Catania – 29. října 1991, Řím) byl italský křesťanskodemokratický a konzervativní politik. V letech 1954–1955 byl premiérem Itálie. V letech 1945–1947 ministrem pošt a komunikací, v letech 1947–1953, 1954–1955 a 1960–1962 ministrem vnitra. Od roku 1969–1971 působil jako předseda Evropského parlamentu.", "tgt_summary": "Mario Scelba () (* 5. September 1901 in Caltagirone; † 29. Oktober 1991 in Rom) war Ministerpräsident Italiens vom 10. Februar 1954 bis zum 22. Juni 1955 und Präsident des Europäischen Parlaments von 1969 bis 1971.", "id": 787935} {"src_title": "Model (logika)", "tgt_title": "Struktur (erste Stufe)", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Model jazyka.", "content": "Struktura pro jazyk \"L\" (také model jazyka \"L\"), který obsahuje z mimologických symbolů konstantní symboly formula_1, funkční symboly formula_2 četností formula_3 a predikátové symboly formula_4 četností formula_5, je množina \"A\" nazývaná \"nosič struktury\" spolu s konstantami formula_6, funkcemi formula_7 a relacemi formula_8. Konstanta formula_9, resp. funkce formula_10, resp. relace formula_11 se nazývá realizací konstantního symbolu formula_12, resp. funkčního symbolu formula_2, resp. predikátového symbolu formula_4 v modelu A a značí se formula_15, resp. formula_16, resp. formula_17. Struktura s nosičem A (a příslušnými realizacemi symbolů) se obvykle značí formula_18. Méně formálně: Jazyk L obsahuje pouze symboly pro konstanty, funkce a predikáty a arity funkcí a predikátů. Model jazyka L přidává množinu A (nosič struktury, např. množinu přirozených čísel) a dodává symbolům jazyka L jejich realizace.", "section_level": 2}, {"title": "Tarského definice pravdy.", "content": "V tomto odstavci značí formula_18 model jazyka \"L\" s mimologickými symboly popsanými výše. Ohodnocení proměnných v modelu formula_18 je každá funkce \"e\" z množiny všech proměnných do nosiče A. Ohodnocení, které se shoduje s ohodnocením \"e\" na všech proměnných kromě \"x\" a na \"x\" má hodnotu \"a\", značíme \"e(x/a)\".", "section_level": 2}, {"title": "Realizace termu.", "content": "Realizace termu \"t\" jazyka \"L\" při ohodnocení proměnných \"e\" v modelu \"A\", značíme formula_21, se definuje indukcí dle složitosti takto:", "section_level": 3}, {"title": "Platnost formule.", "content": "Platnost formule formula_28 jazyka \"L\" při ohodnocení proměnných \"e\" v modelu formula_18 definujeme indukcí dle složitosti takto (formula_28 platí v formula_18 při ohodnocení \"e\" značíme formula_32, formula_28 neplatí v formula_18 při ohodnocení \"e\" značíme formula_35): Říkáme, že formula_28 platí v modelu formula_18, značíme formula_60, pokud formula_32 pro každé ohodnocení proměnných \"e\".", "section_level": 3}, {"title": "Model teorie.", "content": "Je-li \"T\" teorie v jazyce \"L\" a formula_18 struktura pro tento jazyk, pak říkáme, že formula_18 je modelem \"T\", značíme formula_64, pokud formula_60 pro každý axiom formula_28 teorie \"T\".", "section_level": 2}, {"title": "Izomorfismus modelů.", "content": "Izomorfismem modelů (struktur) formula_73 téhož jazyka \"L\" je taková bijekce formula_74, která zachovává všechny symboly jazyka \"L\", tj. splňuje: Existuje-li izomorfismus modelů formula_73, říkáme, že jsou tyto modely izomorfní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Model (také struktura) je matematický pojem z oblasti matematickologické sémantiky. Je to seskupení objektů, na němž jsou definovány nějaké vztahy (relace) a přiřazení (funkce) tak, že vytváří „realizaci“ nějaké formální teorie.", "tgt_summary": "Der Begriff der Struktur () ist ein Grundbegriff der mathematischen Teilgebiete der Modelltheorie und der universellen Algebra. Eine Struktur ist dabei eine Menge, genannt \"Universum\" der Struktur, versehen mit Operationen auf dieser Menge. Eine Vielzahl mathematischer Strukturen (als informeller Begriff) lässt sich als eine solche Struktur auffassen, insbesondere jede algebraische Struktur und jede Ordnungsstruktur. Ein Beispiel für eine Struktur sind die natürlichen Zahlen versehen mit der Addition, der Multiplikation und dem Vergleich formula_1. In der Modelltheorie werden Strukturen mitunter auch Modelle genannt.", "id": 338081} {"src_title": "Clyde Cowan", "tgt_title": "Clyde L. Cowan", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se jako nejstarší ze čtyř dětí v Detroitu, jeho rodina se ale brzy přestěhovala do St. Louis, kde začal navštěvovat veřejnou školu. V průběhu studia na vysoké škole hornictví a metalurgie v Missouri byl v letech 1939-1940 šéfeditorem hornických novin. Bakalářský titul získal v roce 1940 v oboru chemické Inženýrství.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenská kariéra.", "content": "Cowan byl kapitánem ve vzdušných silách armády spojených států, za druhé světové války získal bronzovou hvězdu. V letech 1936-1940 byl členem Reserve Officers' Training Corps. Připojil se k chemické válečné službě armády USA s hodností poručíka při vstupu spojených států do války v roce 1941. V srpnu 1942 byl převelen do Eisenhowerovy osmého letectva umístěného v London v Anglii. V roce 1943 navrhl a postavil experimentální čisticí jednotku, která by byla použita v případě plynového útoku. V následujícím roce nastoupil jako zaměstnanec britské pobočky radiační laboratoře Massachusettského technologického institutu, která byl umístěn v Great Malvern v Anglie. V roce 1945 byl styčným důstojníkem Royal Air Force, pracoval na urychlení předávání technických informací a vybavení. Téhož roku se vrátil do Spojených států a pracoval na Wright-Pattersonově letecké základně v Daytonu. Aktivní službu opustil v roce 1946.", "section_level": 1}, {"title": "Akademická kariéra.", "content": "V rámci veteránské skupiny navštěvoval Washington University v St. Louis v Missouri, kde obdržel magisterský titul a rovněž doktorát v roce 1949. Poté se připojil k personálu Národní laboratoře Los Alamos v Novém Mexiku, kde se setkal s Frederickem Reinesem. V roce 1951 začali Reines a Cowan s pátráním po neutrinech. Jejich práce byla úspěšně dokončena o 5 let později v Savannah River Plant v Aikenu v Jižní Karolíně. Cowan začal svou pedagogickou kariéru v roce 1957 jako profesor z fyziky na univerzitě George Washingtona ve Washingtonu, D. C. Následující rok odešel z Washingtonovy univerzity a připojil se ke Catholic University of America rovněž ve Washingtonu, kde působil až do konce svého života. Rovněž pracoval v různých dobách jako konzultant americké komise pro atomovou energii, Námořní akademei spojených států, americké armádě, americké hornické organizace nebo Smithsonian Institution ve Washingtonu Cowan zemřel v Bethesdě 24. května 1974 a byl pohřben na Arlingtonském národním hřbitově.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Cowan se v roce 1943 ve Woodfordu v Anglie oženil s Betty Eleanorovou, měli spolu tři přeživší děti a dvě děti adoptované, dalších sedm vlastních dětí jim zemřelo v dětství. Rodina měla celkem 11 vnoučat a 8 pravnoučat. Jeho vnuk James Riordon je fyzik a inženýr, který stojí v čele mediálního odboru americké fyzikální společnosti, původně koncipované pro distribuované výpočty projektu Einstein@home, která hledá gravitační vlny v signálech masivních rotujících objektů jako jsou pulsary. Vnučka Barbara Riordon Maher pracuje v oblasti veřejného zdraví. Pracuje jako kontrolorka havarijní připravenosti a dříve působila u policie a záchranných složek. Její publikace zahrnují články z oblasti fyziologie rostlin a dálečlánky týkající se lékařství, jaderné, biologické, chemické a výbušných reakce pro Ministerstvo Obrany. V armádě získala hodnost majora. Její dva synové, Joseph a Patrick jsou vysokoškoláci, kteří se snaží uplatnit biologii a u záchranné služby. Joseph je v současné době u Marylandské národní gardy jako specialista leteckých operací. Cowan byl přímým potomkem L. L. Langstroth, \"otce moderního včelařství\" a vzdáleného příbuzné katolické světice Katherine Drexelové.", "section_level": 1}], "src_summary": "Clyde Lorrain Cowan Jr (6. prosince 1919 – 24. května 1974) byl americký fyzik, spoluobjevitel neutrin společně s Frederickem Reinesem. Jejich objev byl učiněn v roce 1956 v Cowanově-Reinesově neutrinovém experiment. Frederick Reines obdržel Nobelovu cenu za fyziku v roce 1995 jmenem obou fyziků.", "tgt_summary": "Clyde Lorrain Cowan Jr. (* 6. Dezember 1919 in Detroit, Michigan; † 24. Mai 1974 in Bethesda, Maryland) war ein US-amerikanischer Physiker. ", "id": 1929195} {"src_title": "Ženská obřízka", "tgt_title": "Weibliche Genitalverstümmelung", "src_document": [{"title": "Klasifikace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace WHO.", "content": "Světová zdravotnická organizace uvádí čtyři typy FGM: Typ I, klitoridektomie: částečné nebo úplné odstranění poštěváčku, výjimečně jen jeho předkožky.Typ II, excize: částečné nebo úplné odstranění poštěváčku a malých stydkých pysků, jen někdy též odstranění velkých stydkých pysků. Typ III, infibulace: zúžení poševního otvoru vytvořením kryjícího uzávěru tím, že se naříznou a přemístí velké nebo malé stydké pysky, někdy doprovázené odstraněním klitorisu. Typ IV, další: všechny ostatní škodlivé zásahy do ženských pohlavních orgánů propichování, piercing, nařezávání a vyškrabování, rovněž kauterizaci ženských rodidel.", "section_level": 2}, {"title": "Jiná klasifikace.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Sunna cirkumcize.", "content": "Jedná se o arabskou tradici, při níž by měla být odstraněna pouze předkožka klitorisu. Takto provedený zákrok má jako jediný nárok na název obřízka a pokud je proveden v původním smyslu a malém rozsahu, lze u něj jako u jediného připustit i možné zlepšení sexuálního prožitku obnažením glans při ztopoření. Většinou však při tomto zákroku dojde k odstranění špičky (glans) klitorisu, takže žena poté neprožívá tolik vzrušení, jako při celistvé konfiguraci klitorisu. Odstraněním jen špičky poštěváčku nemusí dojít k absolutní ztrátě prožitku při ztopoření pahýlu, avšak mnohdy si dívky stěžují, že jakoby to „tam bubřelo a není kam“. Z toho pak mohou nastat traumatické situace, avšak to ještě není to nejhorší, pokud je odřezání „čisté“, tzn. celistvě ošetřené. Pokud je obřízka tohoto typu provedena jako infibulace, tak je odřezaný celý volný klitoris, tj. přeťata crura těsně za vazy ke stydké kosti. Pak jej dívka necítí, jen jej má v paměti zafixován. Bývají problémy s masturbací, neboť vjemy jsou jako by ho tam měla, avšak nedohmátne ho.", "section_level": 3}, {"title": "Klitoridektomie.", "content": "Při tomto zákroku dochází k odstranění klitorisu a někdy i malých stydkých pysků.", "section_level": 3}, {"title": "Faraonská obřízka.", "content": "Nejtěžší infibulace. Při tomto zákroku dochází k odstranění malých i velkých stydkých pysků a klitorisu. Rána je pak sešita tak, že po odhojení zůstane jen malý otvor pro močení a menstruační krev. Pokud je zákrok proveden před pubertou, můžou kromě uvedených nastat ještě následné komplikace při záhájení menstruačních cyklů. Při svatební noci je pak žena naříznuta.", "section_level": 3}, {"title": "Oblasti praktikování.", "content": "Ženská obřízka je dnes praktikována zejména v afrických zemích, ale i v jiných zemích světa. Je běžná v pásu, který se táhne od Senegalu v západní Africe po Somálsko na východním pobřeží, stejně tak jako v pásu od Egypta na severu po Tanzanii na jihu. V těchto oblastech se odhaduje, že tento zákrok podstoupilo více než 95 % všech žen. Je také praktikována některými skupinami na Arabském poloostrově, zejména v Jemenu (20 %). Ačkoliv je infibulace vykonávána v Africe, ví se, že se vyskytuje i na Blízkém východě i v jiných zemích světa. Zde je to však víc drženo v tajnosti, na rozdíl od některých částí Afriky, kde je vykonávána relativně otevřeně. Tyto praktiky se částečně vyskytuje v severní Saúdské Arábii, severním Jordánsku a Iráku. Existují nepřímé důkazy, které předpokládají přítomnost obřízky v Sýrii, západním Íránu a mezi beduíny v Izraeli. V Ománu několik málo komunit stále praktikuje ženskou obřízku, přesto experti věří, že počet obřezaných dívek je nízký a každým rokem klesá. V SAE a také v Saúdské Arábii je praktikována zejména mezi cizími dělníky z východní Afriky nebo údolí Nilu. Dle zjištění Evropské komise v období od roku 2010 do roku 2014, se zvyšuje procento žen a dívek poškozených ženskou obřízkou v evropských zemích. Ovlivněno zvyšující se imigrací. Imigranti jsou islámského i jiného vyznání. Dle prohlášení Evropské komise se odhaduje, že v Evropě žije 500 tisíc žen a dívek, které podstoupily tento zákrok. Nejvíce v Británii, Itálii, Francii, Německu, Nizozemsku, Irsku, Švédsku, Belgii. V roce 2014 školní lékaři objevili ve švédském městě Norrköping třídu, ve které jsou všechny dívky zmrzačeny ženskou obřízkou. 28 z 30 dívek bylo vystaveno nejhorší formě obřízky. V Egyptě je ženská obřízka od června 2008 zakázána zákonem.", "section_level": 2}, {"title": "Historie a tradice.", "content": "Přestože je jím někdy zdůvodňována, ženská obřízka nijak nesouvisí s náboženstvím a je v určitých částech Afriky prováděna v muslimských, židovských i křesťanských rodinách, aniž by měla oporu ve věrouce kteréhokoliv náboženství. Teologové všech tří význačných náboženství ji zakazují (podle sunnitského islámu ženskou obřízku odsuzoval i sám Mohamed, jeho tradovaný výrok - \"Neobřezávej krutě, tak je to lepší pro ženu a žádoucnější pro jejího manžela\" - může být ale vykládán buď jako úplný zákaz ženské obřízky, nebo jako příkaz, aby probíhala co nejmírnějším způsobem ). Vyplývá z místních tradic a má význam ženského iniciačního rituálu. V některých oblastech je nezbytnou podmínkou sňatku - neobřezaná žena je pokládána za nečistou a neprovdatelnou. Nepokládá se za skutečnou ženu, je sociálně vyloučena. Tradice ženské obřízky je poprvé zmiňována řeckými historiky. Obřízku podle nich podstupovaly ve starověkém Egyptě podobně jako muži také ženy. Rovněž na staroegyptských mumiích byly nalezeny známky ženské obřízky. Má tedy podstatně delší historii než islám. Z egyptských zdrojů ale nejsou zachovány žádné bližší informace. S ženskou obřízkou je spjata celá řada tradic a pověr. Dle jednoho z tradičních zdůvodnění má amputace částí ženských genitálií zabránit masturbaci u žen a tak zajistit jejich duchovní čistotu (masturbace je zde podobně jako v mnoha jiných kulturách pokládána za zdroj duchovní nečistoty). Podle afrických pověstí (např. v Mali) jsou novorozeňata částečně oboupohlavní a obřízkou je odstraněn prvek pohlaví druhého (u mužů je za ženský prvek pokládána předkožka, u žen klitoris), touto legendou se tedy zdůvodňuje obřízka u obou pohlaví. Podle kurdské tradice znamená ženská obřízka očištění ženy (opět souvisí se sekrecí amputovaných částí, sekret z klitorisu je dle některých místních pověr nečistý a může partnera dokonce zabít ) a je jí rovněž přisuzována estetická funkce. Ženská obřízka ovšem není pouze africkou záležitostí. Amputace klitorisu byla často prováděna ve Spojených státech v 19. a na počátku 20. století. Příčinou byla lékařsky dlouho diskutovaná hypotéza, podle které způsobovalo u žen nadměrné nahromadění sekretu na klitorisu neurózy, epilepsii a další choroby. Od této \"léčby\" se samozřejmě již upustilo (články o ní se přesto v lékařských časopisech objevovaly sporadicky ještě v šedesátých letech 20. století), postihla ale velké množství žen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ženská obřízka čili infibulace je amputace (odstranění) některých částí vnějších pohlavních orgánů ženy. Tento úkon bývá často spojen s rituálem. Provádí se především v afrických zemích. Existuje několik typů ženských obřízek. Samotný pojem obřízka je často označován jako chybný, neboť navozuje dojem smysluplného lékařského zákroku, o nějž se v drtivé většině případů nejedná, protože dochází k nevratnému poškození zdraví. ", "tgt_summary": "Weibliche Genitalverstümmelung (, kurz \"FGM\"), weibliche Genitalbeschneidung (englisch \"female genital cutting\", kurz \"FGC\") oder Verstümmelung weiblicher Genitalien bezeichnet die teilweise oder vollständige Entfernung beziehungsweise Beschädigung der äußeren weiblichen Geschlechtsorgane. Diese Praktiken werden von den Ausübenden überwiegend aus der Tradition heraus begründet. Durch Studien dokumentierte Hauptverbreitungsgebiete sind das westliche und nordöstliche Afrika sowie der Jemen, der Irak, Indonesien und Malaysia. Weil das Thema gesellschaftlich tabuisiert ist, ist aber von einer erheblich größeren Verbreitung auszugehen. Es wird geschätzt, dass weltweit etwa 200 Millionen beschnittene Mädchen und Frauen leben und jährlich etwa drei Millionen Mädchen, meist unter 15 Jahren, eine Genitalverstümmelung erleiden. ", "id": 805942} {"src_title": "Klaudie Felicitas Tyrolská", "tgt_title": "Claudia Felizitas von Österreich-Tirol", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Arcivévodkyně Klaudie pocházela z tyrolské větve habsburského rodu, a byla tedy vzdálenou sestřenicí císaře Leopolda I., jehož manželkou se stala krátce po smrti jeho první ženy Markéty Terezy. Narodila se 30. května 1653 v Innsbrucku jako dcera arcivévody Ferdinanda Karla Tyrolského a toskánské princezny Anny Medicejské. Dostalo se jí dobrého vzdělání a projevovala se jako velmi múzická, byla hodnocena jako vynikající zpěvačka i hudebnice. Klaudie byla posledním členem tyrolské větve; byla vnučkou jejího zakladatele, bývalého pasovského biskupa Leopolda, který je v české historii znám jako iniciátor tzv. vpádu pasovských roku 1611. Její svatba s císařem Leopoldem I. symbolicky opět spojila obě rodiny v jedinou.", "section_level": 1}, {"title": "Manželka Leopolda I..", "content": "Svatba dvacetileté arcivévodkyně s jejím o třináct let starším vzdáleným bratrancem se konala v polovině října 1673 – nejprve v zastoupení v Innsbrucku a poté osobně ve Štýrském Hradci. Pod Leopoldovu vládu se díky tomu vrátilo Tyrolsko a tzv. Přední Rakousy, roztříštěna drobná území a enklávy, které Habsburkové vlastnili v jižním Německu na horním toku Dunaje a Rýna. Hlavním důvodem sňatku však byl císařův horečný zájem o narození dědice. Poté, co nečekaně zemřela jeho první manželka, nehledal vhodné princezny po jednotlivých evropských dvorech, ale projevil zájem o první vhodnou adeptku, kterou bylo možno nalézt. Již v létě 1674 se manželům narodila první dcera, Anna Marie, ta však po třech měsících zemřela. Také druhé dítě byla dcera, Marie Josefa, ani ona se nedožila svých prvních narozenin. Jejich matka je brzy následovala. Těžké porody mladou manželku zcela vyčerpaly a ta 8. dubna 1676 ve Vídni zemřela. Nedočkala se ani své korunovace na českou a uherskou královnu, od svého sňatku fakticky neopustila Vídeň a její okolí. Šestatřicetiletý císař Leopold I. se stal podruhé vdovcem, ze dvou manželství mu zůstaly pouze dcery. Protože se sňatky uvnitř habsburského rodu neosvědčily, svou třetí ženu si vybral z falcké větve Wittelsbachů, tedy z rodu, jenž jeho děda Ferdinanda II. málem připravil o českou korunu.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Roku 1673 se ve Vídni provdala za císaře Leopolda I. (bratranec druhého stupně), jemuž porodila dvě dcery, které zemřely brzy po narození.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klaudie Felicitas Tyrolská (30. května 1653, Innsbruck – 8. dubna 1676, Vídeň) byla rozená rakouská arcivévodkyně, provdaná císařovna Svaté říše římské a královna česká, uherská, chorvatská a slavonská. Byla druhou manželkou císaře Leopolda I.", "tgt_summary": "Claudia Felizitas von Österreich (* 30. Mai 1653 in Innsbruck; † 8. April 1676 in Wien; auch \"Claudia Felix\") war Erzherzogin von Österreich und durch Heirat römisch-deutsche Kaiserin.", "id": 1925918} {"src_title": "Šťáhlavy", "tgt_title": "Šťáhlavy", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1239, když král Václav I. vyměnil vesnici za osadu Benešovice u Stříbra. Ten v roce 1235 cestoval se svou družinou na říšský sněm v Augsburgu, zastavil se v kladrubském klášteře, aby si vypůjčil od zdejšího opata na cestu a na dary pro císaře částku 200 hřiven, to je přibližně 50 kg čistého stříbra. Za tuto půjčku se král rozhodl věnovat klášteru ves Benešovice, o jejíž vlastnictví zřejmě opat sám již dříve usiloval. Tento dar však musel Václav I. pochopitelně nejprve projednat s dosavadním majitelem, tedy proboštem Epponem, a tak k definitivnímu darování Benešovic došlo teprve vydáním skutečné darovací listiny dne 20. října 1239 v Regensburgu. V listině, psané královským notářem Vilémem a opatřené královskou pečetí, se také popisuje, jak král odškodnil probošta Eppona za odebrané Benešovice tím, že do vlastnictví kaple sv. Vavřince ve Staré Plzni daroval nedalekou ves Šťáhlavy. Krátké období, zhruba půl století, patřily Šťáhlavy k nové Plzni, která byla založena roku 1295 za vlády Václava II. Do poloviny 15. století byl pak šťáhlavský majetek v držení vladyků. Prvním byl v roce 1318 jakýsi Beneda a dalšími pak Mareš, Ješek, Hynek a Vyšemír. V té době byly ke Šťáhlavům připojeny vsi Lhůta, Kamýk a Neslívy. Od poloviny 15. století náležela obec rodu Doupovců z Doupova, kteří jednotlivé díly Šťáhlav sjednotili a nechali v místě dnešní zahrady patřící k restauraci „U Radyně“ postavit tvrz. V roce 1539 prodali Doupovci Šťáhlavy s tvrzí, dvorem, pustým hradem Lopatou a vesnicemi Šťáhlavice, Nezbavětice, Sedlec, Lhůta, Neslívy, Nezvěstice, Žákava a Nevid urozenému panu Jiříku Kokořovcovi z Kokořova za šest tisíc kop míšeňských grošů. Ten pak dále zvětšil svůj majetek o ves Radyni a Plzenec, které v roce 1561 odkoupil od Zdeňka ze Šternberka. Pan Jiřík v průběhu několika let založil další dvory a lze jej tedy právem považovat za zakladatele šťáhlavského panství, které po jeho smrti spravovali jeho dva synové. První z nich Karel Kokořovec postavil v roce 1548 na šťáhlavské návsi novou tvrz, kterou nechal později rozšířit v renesanční zámek. Druhý ze synů se svou manželkou Dorotou Týřovskou vystavěl nad zámkem kapli sv. Vojtěcha, jež je střední částí dnešního kostela. V roce 1710 prodal jejich vnuk Jan Jindřich celé rozsáhlé panství Antonii Josefíně Černínové, hraběnce z Chudenic, za 260 tisíc zlatých. Její příbuzný hrabě Heřman Jakub Černín, následující vlastník panství, dal zámeckou kapli sv. Vojtěcha v roce 1762 rozšířit na chrám. V roce 1782 bylo pak zámku přistavěno jižní křídlo. Obě tyto stavby byly již postaveny ve slohu barokním. Dosavadní filiální chrám byl v roce 1813 přeměněn Heřmanovým synem Janem Vojtěchem Černínem ve farní kostel, jenž proslul svými třemi kopulemi. Jan Vojtěch Černín z Chudenic (1745–1816) byl nejvyšším lovčím českého království a v letech 1784 až 1789 dal v klasicistním slohu postavit na jižním svahu vrchu Boru honosný lovecký zámeček \"Waldschloss\" v klasicistním slohu. V pozdější době byl zámeček přejmenován na Kozel, za tento název vděčí podle pověsti pohanskému zvyku starých Slovanů, kteří v těchto místech obětovávali v době jarní rovnodennosti na usmíření bohů a v naději na dobrou úrodu kozla. Stavbě hlavní zámecké budovy na obdélníkovém půdorysu kolem ústředního dvora velel málo známý pražský stavitel Václav Haberditz. V polovině devadesátých let 18. století dal hrabě Černín rozšířit zámek o dvě dvojice budov. Návrh a plány pro ně vypracoval vynikající český architekt Ignác Jan Nepomuk Palliardi, který rozšířil původní jednoduchou zámeckou dispozici na větší stavební komplex. V současné době patří zámek Kozel pod správu Národního památkového ústavu (ÚPS v Českých Budějovicích) a současně mezi nejnavštěvovanější objekty západních Čech. Na konci 18. století byly Šťáhlavy jako centrum rozsáhlého dominia největší obcí západních Čech. Žilo zde tehdy 810 obyvatel v 92 domech a proto zde také v roce 1794 byla postavena obecní škola. V roce 1816 po smrti J. V. Černína zdědil panství šťáhlavské jeho příbuzný Kristián z Valdštejna a Vartenberka. V této době byly Šťáhlavy dominiem, neboli vrchnostenským úřadem, který vykonával soudní moc nad poddanými obcemi. Součástí šťáhlavského dominia bylo padesát vsí a dvorů, jednalo se o správně-soudní okres. Dne 3. června roku 1850 přestaly plnit v obci patrimoniální úřady (právní a soudní úřad) svou funkci. Šťáhlavské panství bylo rozděleno do tří soudních okresů, Šťáhlavy připadly k Rokycanům, Plzenec k Plzni a Šťáhlavice k Blovicím. Na podnět starosty Antonína Čížka byl v obci v roce 1885 založen Odbor ústřední matice školské, roku 1893 Záloženský spolek a v roce 1909 Tělocvičná jednota Sokol. K jednomu z nejstarších spolků v obci patřil Sbor dobrovolných hasičů založený v roce 1884. Druhá světová válka byla v obci definitivně ukončena 7. května 1945 příjezdem americké armády. V roce 1947 byly Šťáhlavy přiřazeny k okresu Plzeň-venkov a v roce 1960 po novém státoprávním uspořádání ČSR vznikl Západočeský kraj s deseti okresy a Šťáhlavy, Šťáhlavice a Nezbavětice se staly sloučenou obcí v nově vzniklém okresu Plzeň-jih. Pod ten obec patřila až do konce roku 2006. Od 1. ledna 2007 patří Šťáhlavy pod okres Plzeň-město, přímou součástí města Plzeň se ale nestala.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šťáhlavy () jsou obec a vesnice v okrese Plzeň-město, 14 km jihovýchodně od Plzně. Žije zde obyvatel. Obec má dvě místní části, Šťáhlavy a Šťáhlavice. Šťáhlavy leží na řece Úslavě. Obcí prochází železniční trať č. 190 Plzeň–České Budějovice (stanice Šťáhlavy) a také vedlejší železniční trať č. 175 Nezvěstice–Rokycany (zastávka Šťáhlavice).", "tgt_summary": "Šťáhlavy (deutsch \"Stiahlau\") ist eine Gemeinde mit 2186 Einwohnern in Tschechien. Sie liegt 14 Kilometer südöstlich des Stadtzentrums von Pilsen an der Úslava und gehört zum Okres Plzeň-město. Die Katasterfläche beträgt 2397 ha.", "id": 2367504} {"src_title": "Dobryňa Nikitič", "tgt_title": "Dobrynja Nikititsch", "src_document": [{"title": "Drakobijce.", "content": "O Dobryňových vztazích s draky vypráví oblíbená bylina, která se vyskytuje ve více než stovce verzí. Bohatýr ve svém mládí navštěvoval horu obývanou těmito stvořeními a rozšlapával tam jejich mláďata, ač jej matka varovala, že si je nemá znepřátelit. Taktéž se měl na její radu střežit koupání v řece Puchaji, kde přebývala saň či drak, někdy identifikovaný jako Zmej Gorynič. Tato řeka tvořila hranici dračího území, valil se z ní dým a plameny, a samotný její proud byl rychlý a vařící. Dobryňa však znovu nedbal rady své matky a nahý do Puchaje skočil, načež se objevil drak. Neozbrojený bohatýr použil jako zbraň první věc, co měl po ruce – řecký klobouk, který naplnil pískem, a draka přemohl. Drak však stále žil, prosil o ušetření svého života a sliboval že už nebude lítat na Rus a tak jej Dobryňa nechal žít. Drak však svůj slib nesplnil a unesl v Kyjevě Zabavu Putatičnu, neteř knížete Vladimíra, a tak jej musel hrdina vydal porazit znovu. Tentokrát se na souboj vybavil kouzelnými předměty od své matky, hedvábným bičem a hedvábným kapesníkem. Po své výhře zničil hnízdo s dráčaty, osvobodil Zabavu a další zajaté Rusy. Drak představuje v bylině tradičním duchu démonické stvoření obývající území mimo lidský svět, zároveň jej však lze interpretovat jako symbol pohanství. Dobryňa je příkladným křesťanským hrdinou, který se před bojem s drakem modlí k Bohu a svatému Mikuláši a řecký klobouk, kterým příšeru poráží, lze chápat jako symbol křesťanství, protože takovou pokrývku hlavu nosili poutníci a duchovní. Řeku Puchaj lze ztotožnit s Pochajnou v které byli roku 988 násilně pokřtěni obyvatelé Kyjeva, tuto událost lze taktéž spojit s historickým Dobryňou, kterému bylo přisuzováno pokřtění obyvatel Novgorodu v řece. Taktéž lze vidět analogie mezi touto bylinou a duchovními písněmi o svatém Jiří a svatém Teodorovi z Amaseje, kteří jsou taktéž drakobijci.", "section_level": 1}, {"title": "Dobryňa a Marinka.", "content": "Podle byliny \"Dobryňa a Marinka\" se hrdina poté co byl po devíti letech propuštěn ze služby knížete Vladimíra bezstarostně toulal po Kyjevě. Opět však porušil matčino varování a vstoupil do uličky kde žila Marinka. Ta je označována za dívku či vdovu, ale především je sexuálně nevázanou a bezbožnou čarodějkou. Na parapetu Marinčina věže uviděl dva cukrující se holuby, které se z pohoršení pokusil zastřelit, ale netrefil se a šíp proletěl oknem čarodějky. Rozzlobená Marinka poté vzala drn, na kterém Dobryňa stál, vhodila jej do pece a pronesla milostné zaklínadlo, které způsobilo že se do ní bohatýr bezhlavě zamiloval. Ten druhého dne vpadl do jejího domu a vyhnal Marinčina milence draka Zmeje Goryniče, čarodějka jej poté proměnila ve zlatorohého tura či šerého vlka. Následný půlrok nebylo o Dobryňovi vidu ani slechu, až jednoho večera se při knížecí hostině začala Marinka vychloubat tím co provedla. Mezi hosty byla i hrdinova matka Afimja Alexandrovna a její přítelkyně a čarodějka Anna Ivanovna, která Marinku napadla a vyhrožovala ji, že ji promění ve fenu. Marinka se tedy proměnila ve vlaštovku a odletěla do stepi za proměněným Dobryňou a nabídla mu, že mu vrátí pravou podobu, pokud se s ní ožení. Bohatýr souhlasil, ale svatba se nekonala po křesťanském způsobu, ale jako jakási parodie na pohanský obřad – dvojice spolu třikrát obešla vrbu. Poté Dobryňa na Marince uplatnil svou „manželskou autoritu“ a připravil jí o údy, kterými objímala draka a hlavu a jazyk, které užívala při svých kouzlech. Někteří badatelé, například Rovinskij, považují tuto bylinu za vzniklou až v 17. století a že Marinku za lidovým obram Mariny Mniszkové, manželky cara Lžidimitrije I., o které se věřilo že byla čarodějkou a její okázalý katolicismus mohl být chápán jako bezbožnost. Další motivy této byliny pak považovali za převzaté z jiných zdrojů, například motiv střílení holubů z apokryfu o Davidovi a Virsavii. Původ jména Marinka v Marině Mniszkové považuje za možné i Orest Miller, ale s ohledem na pohádkový ráz tohoto příběhu a analogii v podání o Nartu Uryzmegovi a jeho milence Uastyrdži z osetského Nartského eposu, v řeckém podání o Odysseovi a Kirké a v některých židovských apokryfech je pravděpodobné že jde o vyprávění mnohem starší. Máchal", "section_level": 1}, {"title": "Dobryňa a poljanice.", "content": "Podle další byliny Dobryňa po konečné porážce draka při návratu do Kyjeva narazil na poljanici – obryni, kterou nedokázal porazit a ta si jej nakonec strčila do kapsy a vynutila si na něm slib, aby se s ní oženil, který Dobryňa dodržel. Orest Miller tuto poljanici srovnává s Brunhildou přemoženou Siegfriedem, zatímco jiní badatelé, jako M. J. Chalanskij nebo Vševolod Miller, poukazují na shodu mezi obryní a emegenami z Nartského eposu.", "section_level": 1}, {"title": "Dobryňa a jeho žena.", "content": "V jiném příběhu Dobryňa krátce po svatbě s mladou ženou Nastasjou odjíždí na příkaz knížete Vladimíra k mongolskému chánovi. Své manželce uložil, aby na něj čekala šest či dvanáct let a pokud se do té doby nevrátí, aby si vzala jakéhokoliv muže chce, kromě Aljoši Popoviče. Poté co lhůta uplynula, navštívil ženu Aljoša, tvrdil, že viděl mrtvé tělo jejího muže, a počal se jí dvořit. I díky naléhání knížete a kněžny se Nastasja nakonec podvolila a konala se stavba. Dobryňa prodlévající v Cařihradu se o těchto událostech dozvěděl a ihned se vydal do Kyjeva, kde v přestrojení pronikl na svatbu. Když jej Nastasja poznala, padla mu k nohám a prosila jej za odpuštění porušení slibu. Dobryňa chtěl nakonec zabít Aljošu, ale toho zachránil Ilja Muromec a nakonec oba bohatýry smířil. I v tomto případě se jedná o syžet, který se často objevuje i mimo kontext bylin. Především jako pohádkový příběh se objevuje po celém světě, kromě toho je spojován například s Karlem Velikým, Bruncvíkem či Jindřichem Lvem. Jan Máchal ve shodě Vševolodem Millerem považuje za nejbližší turecké podání o Ašikovi-Keribovi, přičemž jeden z příběhů je nejspíše kopií druhého.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dobryňa Nikitič,, je bohatýr z ruských bylin, společně s Iljou Muromcem a Aljošou Popovičem považovaný za nejvýznamnějšího. Na rozdíl od ostatních bohatýrů kteří se s oblibou chvástají a chlubí, což často způsobuje jejich smrt, popisován jako „uctivý“ a „znalý“ a nikdy se nechvástá. ", "tgt_summary": "Dobrynja Nikititsch () ist eine in Russland sehr populäre literarische Figur der russischen Epik, der sogenannten Bylinen. In ihrer Popularität ist sie vergleichbar deutschen Gestalten wie Roland oder Siegfried. ", "id": 17669} {"src_title": "Křížový vrch (Švihovská vrchovina)", "tgt_title": "Křížový vrch (Stod)", "src_document": [{"title": "Pověst.", "content": "O Vrabinském vrchu se traduje pověst, že zde ve starém hradě kdysi sídlily tři bílé panny, které měly magické schopnosti a dokázaly se proměnit v různé bytosti. O půlnoci se proměňovaly v duchy a strašily lidi, kteří se jen k tomuto místu přiblížili. Jednoho dne se odvážný myslivec vydal na tento vrch, tak aby tam došel přesně o půlnoci, s touhou zastřelit jednu z bílých panen. Když však došel na horu a chtěl na jednu z nich vystřelit, prošel jeho puškou blesk a on padl k zemi a narazil hlavou do stromu, který stál opodál. K ránu myslivce našla postarší dáma, která mu ránu na hlavě obvázala a běžela pro pomoc. Vydalo se několik mužů s cílem zachránit myslivce, ale když přišli na místo, které stařenka označila, myslivec nebyl k nalezení. A tak si lidé řekli, že ho zajisté odnesly ty tři bílé panny.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Podle spekulací archeologů stával na Vrabině s největší pravděpodobností hrad, který byl zbořen. Vrabina byla podle dochované kupní smlouvy prodána Chotěšovskému klášteru roku 1243. V roce 1739 zde byl vybudován kříž a od té doby jsou dochovány záznamy o přílivu poutníků na tento kopec. Za války o rakouské dědictví bylo učiněno prohlášení, které mluví o výstavbě kostela sv. Kříže na Vrabině, pokud bude ušetřený Chotěšovský klášter. V letech 1747–1756 zde docházelo k budování přislíbeného kostela na popud chotěšovského probošta P. K. Schmiedla. Kostel sv. Kříže se stal brzy poutním místem. Při cestě k němu bylo umístěno 12 soch andělů. Kostel se však netěšil dlouhé slávě a při josefských reformách byl zrušen a později i zbořen. V letech 1859–1862 zde došlo k budování nového poutního kostela s hostincem. Později došlo k postavení soch při křížové cestě. Ke kostelu byla v roce 1927 dostavěna sakristie a o čtyři roky později vyhlídková věž. Roku 1967 došlo k obsazení Vrabinského vrchu Československou armádou, která toto místo využívala k protivzdušné obraně. Vojáci zde vykonávali službu mezi léty 1973–1995 a celý tento vrch byl po celou dobu nepřístupný veřejnosti. Po roce 1995 byl celý objekt navrácen církvi. V době, kdy zde pobývala armáda, docházelo k velkému chátrání kostela i přilehlých objektů. Kolem roku 2000 je už značně poškozená střecha kostela a dochází k devastaci klenby. V dnešní době prošel kostel rozsáhlými úpravami, které mají za následek znovuzpřístupnění vyhlídkové věže a také umístění některých historických materiálů do zrenovované kopule. Z lodě kostela zůstaly zachovány pouze obvodové zdi. Tyto rozsáhlé opravy byly uskutečněny za podpory Mikroregionu Radbuza, což je sdružení 17 obcí Stodska a Dobřanska. Ke konci roku se podařilo dokončit opravu střešní konstrukce na lodi. Takže kostel je celý zastřešen a uchráněn před deštěm. Po rozsáhlé rekonstrukci jsou tendence oživit Křížový vrch. Ze strany měst je snaha o obnovení zvyku vycházet na tento kopec v době poutí. Po několikáté se zde konalo pálení čarodějnic a jiné kulturní akce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Křížový vrch (dříve též Vrabina) je kopec o nadmořské výšce 487 m nalézající se nedaleko Stoda a Chotěšova v okrese Plzeň-jih. Původně poutní místo s kostelíkem sv. Kříže přestavěným na rozhlednu, která je otevřená v turistické sezóně. Přes vrch vede naučná stezka \"Příroda a lidé\" a dvě turisticky značené trasy.", "tgt_summary": "Der Křížový vrch (deutsch \"Kreuzberg\", früher \"Wrabina\" / \"Vrabina\") ist ein 487 m hoher Berg in Tschechien. Er befindet sich vier Kilometer südöstlich der Stadt Stod im Okres Plzeň-jih. Der Doppelgipfel liegt in der Merklínská pahorkatina (\"Merkliner Hügelland\"), einer Untereinheit der Švihovská vrchovina (\"Schwihauer Hügelland\"). Der Berg wird im Westen vom Flüsschen Merklínka und im Osten durch den Dnešický potok begrenzt. Umliegende Ortschaften sind – im Uhrzeigersinn von Norden ausgehend – Losina, Černotín, Přestavlky, Lažany, Maškrov, Líšina, Lelov, Lelovský Mlýn, Nový Mlýn und Stod. ", "id": 2277934} {"src_title": "Katedrála Nejsvětější Trojice (Tbilisi)", "tgt_title": "Sameba-Kathedrale", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Myšlenka postavit novou katedrálu se objevila v roce 1989 v souvislosti s výročím 1500 let od autokefality Gruzínské pravoslavné církve a současně 2000 let od narození Krista. Rok 1989 byl současně klíčovým rokem národního probuzení ze sovětské nadvlády. V květnu 1989 vypsali patriarcha Gruzínské pravoslavné církve a tbiliský magistrát mezinárodní tendr na projekt \"Katedrály Nejsvětější Trojice\". V prvním kole žádný vítěz vybrán nebyl, ačkoliv bylo předloženo přes sto návrhů. Nakonec byl vybrán návrh architekta \"Archila Mindiashviliho\". Následné bouřlivé období občanských válek a nepokojů v Gruzii oddálilo realizaci tohoto velkolepého plánu o šest let, takže základní kámen byl položen až 23. listopadu 1995. Stavba katedrály byla prezentována jako „symbol gruzínské národní a duchovní obnovy“ a byla sponzorována povětšinou anonymními příspěvky občanů a některých podnikatelů. Na svátek Svatého Jiří dne 23. listopadu 2004 byla katedrála vysvěcena patriarchou Gruzínské pravoslavné církve a arcibiskupem Iliou II. v přítomnosti vysokých kněží ortodoxních i jiných církví a politických představitelů. Pozemek pro komplex nové katedrály byl vybrán na místě rozlehlého hřbitova, nejstaršího arménského hřbitova v Tbilisi, zvaného \"Chodživank\" (arménsky Խոջիվանք; gruzínsky ხოჯივანკი, \"Chodživank\"; rusky Ходживанк), též zvaného \"Chodžavank\" (arménsky Խոջավանք, \"Chodžavank\") nebo \"Arménský pantheon v Tbilisi\" (vzhledem k významnému počtu zde pohřbených význačných Arménů). Součástí Chodživanku byl též arménský kostel \"Svaté Boží Matky\" zničený za sovětské éry včetně náhrobků tak, že areál byl přeměněn na městský park. Arménské zdroje namítají, že se na hřbitově nacházelo ještě 90 tisíc náhrobků arménských hrobů, když byla stavba katedrály zahájena. K žádným dodatečným pohřbům nedošlo, ačkoliv se vykopané kosti a náhrobky povalovaly na staveništi katedrály. Protestní akce postup stavebních prací dočasně pozdržely, ale posléze se opět ve stavbě pokračovalo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Katedrála Nejsvětější Trojice v Tbilisi (gruzínsky: თბილისის წმინდა სამების საკათედრო ტაძარი - \"Tbilisis cminda samebis sakatedro tadzari\"), běžně nazývaná Sameba (gruzínsky: სამება - \"Sameba\", v překladu Nejsvětější Trojice) je moderní chrám v Tbilisi, hlavním městě Gruzie, dostavěný v roce 2004. Jedná se o třetí nejvyšší východní ortodoxní katedrálu na světě, a to po katedrálách Krista Spasitele v Moskvě (103 m) a Svatého Izáka v Petrohradě (101,5 m). ", "tgt_summary": "Die Sameba-Kathedrale () ist ein Kirchengebäude in der georgischen Hauptstadt Tiflis. Sie ist eine der Hauptkirchen der Georgischen Orthodoxen Apostelkirche und, mit der Swetizchoweli-Kathedrale, Sitz ihres Patriarchen. Sie ist das größte Kirchengebäude in Transkaukasien. ", "id": 1670291} {"src_title": "Rocky IV", "tgt_title": "Rocky IV – Der Kampf des Jahrhunderts", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Do Spojených států přijíždí sovětská delegace včetně boxera Ivana Drago (Dolph Lundgren) a jeho ženy Ludmilly. Na území USA se má odehrát první americko-sovětská exhibice, kde proti Dragovi nastoupí Rockyho přítel Apollo Creed (Carl Weathers). Apollo bere zápas poměrně na lehkou váhu a Rocky Balboa (Sylvester Stallone) jej ještě před zápasem varuje, že o Dragovi vlastně vůbec nic neví. Tato nevýhoda se projevuje ihned v ringu. Drago disponuje neuvěřitelnou silou úderu a Apollo je několikrát sražen k zemi. Ve druhém kole se mu navíc nedaří upadnout, ale opírá se o provazy a Drago mu během chvilky uštědří několik velmi tvrdých úderů do hlavy. Rocky Apollovi slíbil, že zápas nepřeruší vhozením ručníku do ringu. Creed je nejen poražen už ve druhém kole, ale navíc záhy umírá na následky těžkých úderů. Rocky se rozhodne přijmout výzvu Ivana Drago a souhlasí i se zápasem na území SSSR. Vydává se se svým trenérem a Pauliem do nehostinné části Sovětského svazu, aby mohl trénovat. Během tréninku je celou dobou sledován dvojicí mužů v autě a navíc musí snášet Paulieho neustálé stížnosti na zimu, pohodlí, Rusko apod. V druhé části tréninku za Rockym přilétá také Adriana, aby ho podpořila při nadcházejícím zápasu. Mezitím Ivan Drago podstupuje řádný trénink, zvyšuje sílu svého úderu až na 2150 psi a jsou mu také podávány různá anabolika. Když dojde na zápas, Rocky oproti Dragovi působí jako David proti Goliášovi. Od počátku je převaha spíše na sovětské straně. Ovšem i Drago si trenérovi stěžuje a přirovnává Rockyho ke kusu železa. Zápas se dostane až do 15. kola, kde se soupeři už ani moc nekryjí a pouze rozdávají / inkasují údery protivníka. V závěru Drago už nemá sílu se pořádně krýt a Rocky mu dá několik finálních úderů a vyhrává zápas. Rocky místo ovací pronese řeč k přítomným rusům ve smyslu, že když se dokázal změnit on, dokážou se oni změnit také.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Hudbu k filmu tentokrát složil Vince DiCola, který nahradil Billa Contiho. Ten byl tou dobou příliš zaneprázdněn prací na filmu Karate Kid.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rocky IV je americký film z roku 1985, čtvrté pokračování filmové série Rocky, navazující na snímky Rocky, II, III a následovaný filmem Rocky V. Scénář napsal a film sám režíroval hlavní představitel Rockyho Balboa \"Sylvester Stallone\". ", "tgt_summary": "Rocky IV – Der Kampf des Jahrhunderts ist ein US-amerikanischer Boxerfilm aus dem Jahr 1985 und der vierte Teil der \"Rocky\"-Spielfilmreihe. Sylvester Stallone schrieb das Drehbuch, führte die Regie und spielte gleichzeitig die Hauptrolle. ", "id": 1126930} {"src_title": "Claire Trevorová", "tgt_title": "Claire Trevor", "src_document": [{"title": "Herecká kariéra.", "content": "Studovala na Kolumbijské univerzitě a Americké akademii dramatických umění, od roku 1929 hrála v zájezdových divadlech a ve filmových skečích, v roce 1932 debutovala na Broadwayi a o rok později přišel do kin její první celovečerní snímek, western Louise Kinga \"Life in the Raw\". Ve svém životě natočila přes šedesát filmů, na vrcholu kariéry ve třicátých a čtyřicátých letech vynikla především jako typická uhrančivá blondýna v žánru film noir. V roce 1937 byla nominována na Oscara za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli za film \"V newyorském přístavu\", úspěch měla také díky rolím ve filmech \"Přepadení\", kde hrála s Johnem Waynem, a \"Desperáti\", kde byl jejím partnerem Glenn Ford. Její výkon ve filmu \"Key Largo\" byl v roce 1948 oceněn Oscarem za vedlejší roli. Třetí oscarovou nominací získala v roce 1954 za \"Rozbouřené nebe\". Účinkovala také v rozhlase (\"Hollywood Star Playhouse\") a televizi (za roli v seriálu \"Producers' Showcase\" obdržela v roce 1957 Cenu Emmy). Poslední film \"Polib mě na rozloučenou\" natočila v roce 1982. Za svůj přínos americké kinematografii byla oceněna hvězdou na Hollywoodském chodníku slávy. Je po ní pojmenována Claire Trevor School of the Arts, fakulta Kalifornské univerzity v Irvine zaměřená na výuku herectví, tance a výtvarného umění.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Měla německé, francouzské a irské předky. V roce 1938 se provdala za režiséra Clarka Andrewse, s nímž se rozvedla v roce 1942. V roce 1943 si vzala námořního důstojníka Cylose Williama Dunsmorea, manželství skončilo rozvodem v roce 1947. Měli syna Charlese, který zemřel v roce 1978 při leteckém neštěstí. Jejím třetím manželem se stal v roce 1948 producent Milton Harold Bren, tento svazek vydržel až do jeho smrti v roce 1979. Teprve po její smrti vyšlo najevo, že se narodila v roce 1910, nikoli v roce 1909, jak uváděla (na rozdíl od většiny hereček, které se v životopisech dělají mladšími než ve skutečnosti).", "section_level": 1}], "src_summary": "Claire Trevorová, vlastním jménem Claire Wilmingerová (8. března 1910 Brooklyn – 8. dubna 2000 Newport Beach) byla americká filmová a divadelní herečka.", "tgt_summary": "Claire Trevor (* 8. März 1910 in Bensonhurst, Brooklyn, New York; † 8. April 2000 in Newport Beach, Kalifornien; eigentlich \"Claire Wemlinger\") war eine US-amerikanische Schauspielerin, die hauptsächlich für ihre Darstellung von herzensguten „gefallenen“ Frauen bekannt war.", "id": 1848509} {"src_title": "Štětinec laločnatý", "tgt_title": "Stachelgurke", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Rostlina pochází se Severní Ameriky, kde vyrůstá v Kanadě a ve Spojených státech. Zhruba okolo roku 1900 byla rozšířena i do Evropy, prvá zmínka je z roku 1906 z Rumunska, na našem území byl její výskyt poprvé doložen o pět let později. V Americe jsou jeho přirozeným biotopem listnaté lesy v říčních aluviích, dlouhodobě vlhké břehy okolo jezer, křoviny i stepí. U nás to jsou lužní lesy, keře okolo vodních toků a nádrží, zanedbaná vlhká pole i rumiště, nejčastěji roste na říčních náplavách. Dává přednost prosluněným vlhkým místům, ve stínu nebo suchu roste minimálně. Pro svůj rychlý růst, atraktivní listy a hlavně plody bývá účelově vysazován na pokrytí plotů, pergol, zdí nebo nevzhledných míst, za příznivých podmínek vytváří v krátké době mohutné porosty. Tehdy často zplaňuje a hbitě se pak šíří, hlavně podél řek a potoků, do volné přírody. V České republice je evidován výskyt štětince laločnatého v jihozápadních Čechách, Polabí, okolí Berounky a na jihovýchodní Moravě. Všechna místa výskytu však nejsou přesně známa, příčinou je rychlé šíření a dosud malá odborná pozornost tomuto druhu věnována. Nejčastěji se vyskytuje ve společenstvech svazů \"Arction lappae\" a \"Senecion fluviatilis\", o něco řidčeji vyrůstá v porostech křovinatých vrb a ve společenstvech svazů \"Salicion albae\", \"Salicion cinereae\" a \"Salicion triandrae\".", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jedná se o jednoletou, jednodomou popínavou rostlinu s dutou, na průřezu pětihrannou, větvenou lodyhou dorůstající do délky 5 až 12 m. Lodyha vyrůstá z poměrně mělce kořenícího, tenkého, růžicovitě se rozrůstajícího kořene s jednotlivými paprsky dlouhými až 15 cm a tlustými jen 1 mm. Ve středoevropských podmínkách klíčí v květnu, kvete od července do září a říjnu již usychá.", "section_level": 1}, {"title": "Listy.", "content": "Listy vyrůstající střídavě v průměrné vzdálenosti 12 cm, bývají 3 až 21 cm velké a mívají řapíky 2 až 15 cm dlouhé. Dlanitě žilnaté čepele světle zelené barvy jsou v obrysu okrouhlé, dlanité, s pěti trojúhelníkovými až kopinatými laloky, celokrajné nebo mělce zubaté, podél okrajů krátce chlupaté, s měkkým trnem na koncích laloků.", "section_level": 2}, {"title": "Úponky.", "content": "Naproti listových řapíků vyrůstají světlezelené kroutivé úponky rozvětvené do tří ramen s odklonem 90°. Zajišťují přichycení lodyhy při plazení po zemi nebo u šplhání po podpěře do výšky. Bývají dlouhé do 15 cm, pro přichycení vytvářejí okolo opory závity. Jsou citlivé na dotek, stažením buněk na straně podpory a roztažením na opačné straně se stáčejí a konec úponku se okolo opěry obtáčí několika závity.", "section_level": 2}, {"title": "Květy.", "content": "Jednopohlavné voňavé květy, samčí i samičí, jsou šestičetné, a mají nitkovité světlezelené kališní lístky dlouhé od 1,5 do 3 mm. Samčí květy hvězdicového tvaru, mající v průměru 1,2 až 1,8 cm, vyrůstají z paždí listů v mnohokvětých latách nebo hroznech dlouhých 5 až 20 cm. Korunu mají kolovitou s krátkou trubkou s čárkovitými, na koncích špičatými lístky které jsou žláznatě chlupaté a mají bílou barvu. Mají tři tyčinky se srostlými krátkými nitkami nesoucími bledě zelené prašníky 1 mm dlouhé a 0,8 mm široké ve tvaru písmene S. Samičí květy, 15 až 24 mm široké, rostou po jednom nebo až po třech v paždí listů u stonku samčího květenství a rozvíjejí se asi za týden po samčích květech. Mají nící zvonkovitou korunu s lístky 7 až 12 mm dlouhými a 1 až 2 mm širokými které jsou barvy bílé až nažloutlé. Obsahují dále zelený dvoudílný semeník s krátkou a tlustou zelenou čnělkou zakončenou plochou oválnou bliznou. Květy rozkvétají od července do září, opylovány jsou hmyzem.", "section_level": 2}, {"title": "Plody.", "content": "Plody vypadají jako drobné podlouhlé melouny zelené barvy porostlé měkkými štětinami, které připomínají ostny. Visí z lodyh na stopkách, dozrávají za 4 až 6 týdnů po opylení. Mají tvar eliptické duté bobule, jsou průměrně velké 4 až 6 × 2,5 až 4 cm a jsou po obvodu dlouze štětinatě chlupaté. Uvnitř jsou rozděleny do 4 komůrek obsahující po jednom oválném, tmavě hnědém semeni dlouhém 12 až 20 mm a širokém 7 až 10 mm. Plody po dozrání vysychají a hnědnou, ve spodní části se otevírají a semena jsou do okolí vypuzována hydrostatickým tlakem rychlostí 11,5 m/s (cca 40 km/h). Rozptýlená semena požírají ptáci a hlodavci kteří také zajišťují jejich roznesení do vzdálenějšího okolí. Pravděpodobně tím podstatným elementem sloužícím k dálkovému rozšiřování semen je vodní hladina, po které dokáže semeno plout dokud nenabobtná a neklesne ke dnu.", "section_level": 2}, {"title": "Invazivní druh.", "content": "Štětinec laločnatý je v ČR i Evropě považován za invazivní rostlinu, která využívá téměř úplné neexistence přirozených nepřátel. Vyskytuje se na přirozených stanovištích i v místech pozměněných lidskou činností. Tento neofyt byl na území současné České republiky prvně zaregistrován v roce 1911. V současnosti ještě není nepřítelem č. 1, ale je považován za potenciálně nebezpečný druh. Je zařazen mezi 100 nejnebezpečnějších invazních druhů v Evropě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Štětinec laločnatý (\"Echinocystis lobata\") je jednoletá popínavá rostlina s ježatými, vejčitými plody, jediný druh rodu štětinec, jednoho z téměř sta rodů čeledě tykvovitých.", "tgt_summary": "Die Stachelgurke (\"Echinocystis lobata\"), auch Gelappte Stachelgurke oder Igelgurke genannt, ist die einzige Art der Pflanzengattung \"Echinocystis\" innerhalb der Familie der Kürbisgewächse (Cucurbitaceae). Sie ist in Nordamerika heimisch und in Mitteleuropa teilweise verwildert.", "id": 188108} {"src_title": "Masáž prostaty", "tgt_title": "Prostatamassage", "src_document": [{"title": "Masáž prostaty v medicíně.", "content": "Masáž prostaty je součástí rektálního vyšetření při diagnostikování zánětu prostaty, nebo karcinomu prostaty a k získání sekretů prostaty k následné kultivaci k rozlišení specifického, nebo nespecifického zánětu prostaty, nebo k přímému vyšetření pod mikroskopem. Několik lékařů se v 90. letech 20. století pokoušelo pomocí masáže prostaty a antibiotik léčit chronickou bakteriální prostatitidu a benigní hyperplazii prostaty. Novější výzkumy ukázaly, že masáž prostaty má doplňkové místo při léčbě antibiotiky, zlepšuje prokrvení prostaty a tím i účinnost antibiotik. Léčivý účinek masáže prostaty se projeví jen, když je prováděna opakovaně (tj. 2-3× týdně v akutní fázi, později 1× týdně). Při akutní prostatitidě se však, pro riziko vzniku bakteriémie, nedoporučuje. Masáž prostaty může být při rakovině prostaty nebezpečná.", "section_level": 1}, {"title": "Masáž prostaty v sexu.", "content": "Prostata je označována za mužský bod G. Při masáži lze přistoupit buď k její vnější stimulaci přes hráz či k vnitřní přes řitní otvor. Vlastní masáž se v angličtině označuje expresivním výrazem \"milking\", což doslova znamená „dojení“. Při masáži dochází alespoň k částečnému vyprázdnění prostatických žlázek. Sekret je téměř čirý, vazký s mléčně opalizujícím nádechem. Pro mnoho mužů je její dráždění sexuálně stimulující. Pro objasnění je třeba si připomenout, že v první fázi orgasmu dochází k vystříknutí produktu semenných váčků přes ducta na přední stěnu močové trubice v prostatě a to následně reflexně spouští stahy prostaty a svalů močové trubice. Většině z mužů, kteří mají masáž prostaty v oblibě, však slouží pouze jako doplněk k běžné masturbaci. Při intenzivní stimulaci prostaty může nicméně dojít k orgasmu i zcela bez stimulace penisu. V praxi je běžné, že může dojít ke ztrátě erekce v důsledku průniku řitním otvorem. K orgasmu může dojít i bez ejakulace, případně je ejakulovaná pouze prostatická tekutina v různém množství. V běžném ejakulátu tvoří asi 15 - 30 % objemu. V rámci různých BDSM praktik se provozuje i tzv. „milking“; kde se využívá elektrické stimulace. Mezi homosexuály je masáž prostaty rozšířenější než mezi heterosexuály, jelikož hraje toto dráždění ve vzájemném análním sexu významnou roli (stimulace penisem při análním průniku). Masáž prostaty může být vzrušující i pro některé ženy, které masáž partnerovi poskytují. K masáži prostaty lze použít i speciální erotické pomůcky, které mohou být vibrační i nevibrační.", "section_level": 1}, {"title": "Rizika.", "content": "Vhodnou ochrannou pomůckou při masáži prostaty jsou latexové rukavice na jedno použití.", "section_level": 1}], "src_summary": "Masáž prostaty je masáž či stimulace mužské předstojné žlázy, jinak též prostaty, a to buď z diagnostických důvodů nebo pro sexuální potěšení. V druhém zmíněném kontextu se označuje jako bod P nebo mužský bod G. ", "tgt_summary": "Der Begriff Prostatamassage bezeichnet das gezielte Reizen der Prostata als diagnostische Handlung zur gezielten Gewinnung von Prostatasekret, als manuelle Methode zur Spermagewinnung von Vatertieren oder als Sexualpraktik zur sexuellen Stimulation. Weitere Begriffe sind \"Prostatastimulation\", \"Prostatadrainage\" oder \"griechische Massage\".", "id": 175456} {"src_title": "Zelená Hora (okres Vyškov)", "tgt_title": "Zelená Hora", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Před založením obce se nedaleko nacházelo staré slovanské hradiště, dnes nazývané jako Hradisko Zelená Hora nebo Hradisko Radslavice. Toto místo vykazuje podle archeologických nálezů stopy kultur z paleolitu, neolitu, eneolitu, doby bronzové i únětické kultury. Také tu byly zaznamenány nálezy zbytků keramiky, železné ostruhy a háčky ze slovanského osídlení. Dodnes jsou patrné výrazné zbytky opevnění v podobě valu. Není vyloučeno, že právě na tomto místě stával také románský hrad z doby, kdy bývala nedaleká obec Pustiměř správním střediskem širokého okolí. Obec byla založena jako dominikální osada v roce 1763 na vyklučené lesní půdě náležící k vyškovskému panství. První stavení se zde ale začaly objevovat již v roce 1720, kdy si zde stavěli domky dřevorubci z blízkého okolí jako přístřešky na noc. Gruntovní kniha byla vedena od 2. ledna 1766, kde je v té době uvedeno 21 domů. První zmínka o větrném mlýnu v blízkosti obce je z roku 1837.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "V obci k počátku roku 2016 žilo celkem 274 obyvatel. Z nich bylo 134 mužů a 140 žen. Průměrný věk obyvatel obce dosahoval 41,2% let. Dle Sčítání lidu, domů a bytů provedeném v roce 2011, kdy v obci žilo 240 lidí. Nejvíce z nich bylo (16,7%) obyvatel ve věku od 30 do 39 let. Děti do 14 let věku tvořily 15,8% obyvatel a senioři nad 70 let úhrnem 7,1%. Z celkem 202 občanů obce starších 15 let mělo vzdělání 35,1% střední vč. vyučení (bez maturity). Počet vysokoškoláků dosahoval 11,4% a bez vzdělání bylo naopak 0% obyvatel. Z cenzu dále vyplývá, že ve městě žilo 117 ekonomicky aktivních občanů. Celkem 92,3% z nich se řadilo mezi zaměstnané, z nichž 74,4% patřilo mezi zaměstnance, 2,6% k zaměstnavatelům a zbytek pracoval na vlastní účet. Oproti tomu celých 45,4% občanů nebylo ekonomicky aktivní (to jsou například nepracující důchodci či žáci, studenti nebo učni) a zbytek svou ekonomickou aktivitu uvést nechtěl. Úhrnem 87 obyvatel obce (což je 36,3%), se hlásilo k české národnosti. Dále 65 obyvatel bylo Moravanů a 4 Slováků. Celých 111 obyvatel obce však svou národnost neuvedlo. Z celkového počtu obyvatel se jich k víře hlásí 84 – k římskokatolické církvi 76 věřících. Vývoj počtu obyvatel za celou obec i za jeho jednotlivé části uvádí tabulka níže, ve které se zobrazuje i příslušnost jednotlivých částí k obci či následné odtržení.", "section_level": 2}], "src_summary": "Obec Zelená Hora (německy \"Grunberg\", též Kopčany) se nachází na úpatí Drahanské vrchoviny 8km severozápadně od okresního města Vyškov a 1 km severně od spádové vesnice Pustiměř v nadmořské výšce 368 až 380 metrů v kraji Jihomoravském. Sídlištně je to tzv. ulicovka s jedním ramenem. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Zelená Hora (deutsch \"Grünberg\") ist eine Gemeinde in Tschechien. Sie liegt sechs Kilometer nördlich von Vyškov am Fuße des Drahaner Berglandes und gehört zum Okres Vyškov.", "id": 691686} {"src_title": "Oksana Čusovitinová", "tgt_title": "Oksana Chusovitina", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Čusovitinová se začala prosazovat už v raném věku, jako třináctiletá vyhrála mistrovství Sovětského svazu v prostných, v roce 1990 byla poprvé mistryní Evropy v družstvech. Stala se mistryní světa v prostných v Indianapolisu v roce 1991, na přeskoku byla druhá. Na letních olympijských hrách v Barceloně získala v družstvu SNS zlatou medaili. Po rozpadu Sovětského svazu reprezentovala Uzbekistán, v jehož barvách opakovaně získávala medaile na přeskoku – v čele s titulem mistryně světa, který získala v Anaheimu v roce 2003, zvítězila i ve finále Světového poháru v roce 2002. Získala německé státní občanství a v roce 2006 se stala členkou německé reprezentace, poprvé novou zemi reprezentovala na mistrovství světa v Aarhusu, kde byla na přeskoku třetí, o rok později v Amsterodamu se stala vicemistryní Evropy. Na evropském šampionátu v Clermont-Ferrandu v roce 2008 získala na přeskoku zlatou medaili ve věku 32 let. V přeskoku byla na olympiádě v roce 2008 druhá a v roce 2012 pátá. Na Letních olympijských hrách 2016 reprezentovala opět Uzbekistán a byla v 41 letech nejstarší ženskou gymnastkou olympijské historie. Postoupila do finále přeskoku, kde obsadila sedmé místo. Čusovitinová drží zásluhou své sportovní dlouhověkosti několik rekordů: jako jediná gymnastka se například sedmkrát zúčastnila olympijských her (1992-2016) a na přeskoku získala na mistrovství světa celkem osm medailí. Jako první sportovní gymnastka byla jmenována zástupkyní sportovců ve vedení Mezinárodní gymnastické federace FIG.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Oksana Čusovitinová se v roce 1997 provdala za uzbeckého zápasníka Bachodira Kurpanova. V roce 1999 se jim narodil syn Ališer, u něhož byla ve věku necelých tří let diagnostikována leukémie. Za lepší zdravotní péčí se Čusovitinovi přestěhovali do Německa a v gymnastickém světě se rozběhla rozsáhlá akce k získání finančních prostředků na Ališerovu léčbu. Ta nakonec byla úspěšná a Čusovitinová z vděčnosti začala závodit za Německo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oksana Alexandrovna Čusovitinová (: \"Оксана Александровна Чусовитина\", : \"Oxana Chusovitina\" nebo též \"Oksana Tschussowitina\", * 19. června 1975, Buchara) je německá sportovní gymnastka uzbeckého původu. Je trojnásobnou mistryní světa a vítězkou olympijských her 1992 v soutěži družstev.", "tgt_summary": "Oksana Aleksandrowna Chusovitina (/Oxana Alexandrowna Tschussowitina; * 19. Juni 1975 in Buchara) ist eine deutsch-usbekische Kunstturnerin. Sie war Olympiasiegerin 1992 und mehrfache Welt- und Europameisterin.", "id": 1053030} {"src_title": "Prstenec Jednorožce", "tgt_title": "Monoceros-Ring", "src_document": [{"title": "Polemika.", "content": "Studie z roku 2006 založená na datech z průzkumu 2MASS vrhla pochybnost na povahu \"prstence\", když její autoři argumentovali, že data naznačují, že prstenec je ve skutečnosti součástí pokrouceného disku Galaxie. Podle pozorování prostřednictvím dalekohledu Anglo-Australian Telescope publikovaných v roce 2007 však pokroucený disk nemůže vytvořit takovouto strukturu, ta tedy musí být buď vytvořena výronem hmoty z disku nebo být mimogalaktického původu. V roce 2012 několik členů vědecké komunity zopakovalo svůj názor, podle kterého je Prstenec Jednorožce pouze zvýšením hustoty vyprodukovaným pokrouceným a potrhaným tlustým diskem Galaxie. V roce 2015 mezinárodní tým vědců stavící na studiích z roku 2002, které oznámily objev prstence, znovu prošel a roztřídil data získaná průzkumem Sloan Digital Sky Survey. Podle těchto vědců data naznačují, že Galaxie je zhruba o 50 % větší, než se doposud myslelo. Galaktický disk podle této teorie není plochý, ale zvlněný. Ve směru ven od Slunce se zdají být v disku přinejmenším čtyři \"záhyby\". Tento vzorec zřejmě bude možno vysledovat napříč diskem. Stejně jako vysoké vlny blokují výhled přes oceán a kopce výhled přes terén, záhyby Galaxie blokují výhled na to, co je za nimi, zřejmě významnou část galaktického disku. Při zohlednění rozměrů Prstence Jednorožce by se průměr Galaxie navýšil ze v současnosti udávaných 100 000 až 120 000 světelných let na 150 000 až 180 000 světelných let. V tomto revidovaném paradigmatu by Slunce neleželo ve / vzdálenosti od galaktického jádra k okraji, ale nacházelo by se zhruba v polovině. K nalezení případného původce této struktury byly užity simulátory problému \"N\" těles (N-body simulations), které ukázaly, že pokud je původcem trpasličí galaxie, bude se nacházet na pozadí v jedné z osmi specifických oblastí oblohy. Následná analýza s využitím dat získaných sondou Gaia našla bimodální Gaussovo rozdělení ukazující na galaktické koordináty (271, +2) stupňů v Souhvězdí Plachet, což je jedna z lokací specifikovaných v předchozí studii. Tato zjištění mohou signalizovat existenci mimogalaktického původce Prstence, ale jak autoři poznamenávají, může jít rovněž o projev existence nesouvisející kinematicky koherentní struktury.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prstenec Jednorožce je dlouhá, komplexní, prstenec připomínající vláknitá formace hvězd, třikrát se obtáčející kolem Galaxie. Bylo navrženo, že se jedná o hvězdný proud vytržený slapovými silami Galaxie z Trpasličí galaxie Velký pes během procesu vzájemného slučování trvajícího přes miliardu let. Tato teorie je však zpochybňována. Prstenec obsahuje hvězdy o celkové hmotnosti asi 100 miliónů hmotností Slunce (což odpovídá asi 2,5 % hmotnosti všech hvězd v Galaxii) a je asi 200 000 světelných let dlouhý. ", "tgt_summary": "Der Monoceros-Ring, benannt nach dem Sternbild des Einhorns, ist eine Struktur aus Millionen von Sternen, die sich mehrmals (manche Quellen sprechen von dreimal) ringförmig um die Milchstraße windet.", "id": 1918849} {"src_title": "The Eminem Show", "tgt_title": "The Eminem Show", "src_document": [{"title": "O Albu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pozadí.", "content": "Třetí album u Aftermath/Interscope veleúspěšného rappera Eminema mělo být původně vydáno 4. června 2002, ovšem různé bootleg verze unikly na internet již v květnu. Vedení nahrávacích společností se proto rozhodlo vydat album již 28. května 2002. Některé obchody však začaly album prodávat s předstihem již 26. května. Předčasný prodej tak ohrožoval lepší umístění v týdenních žebříčcích. 14. května byl vydán singl \"Without Me\", který se umístil na 2. příčce žebříčku Billboard Hot 100, v několika zemích, především v Evropě se vyšplhal na vrchol hitparád. Tím se stal svého času jeho nejúspěšnějším singlem. Tím očekávání posluchačů ještě vzrostlo.", "section_level": 2}, {"title": "Nahrávání.", "content": "Nahrávání alba probíhalo během roku 2001, dokončování poté na počátku roku 2002. Ve stejné době Eminem natáčel i svůj film 8 Mile. Současně tedy nahrával i soundtrack pro film.", "section_level": 2}, {"title": "Texty.", "content": "Toto album je ještě více reflexní než předchozí \"The Marshall Mathers LP\". Texty jsou uhlazenější a méně agresivnější a vulgární, Eminem je více seriózní. V textech se věnuje novým tématům, jako rasismu v hudbě (píseň \"White America\") nebo americké vládě a terorismu (\"Square Dance\"). V písni \"Say What You Say\" kritizuje rappera Jermaine Dupri. Ale také zůstává u svých tradičních témat, jako u strastí svého dětství (\"Cleanin' Out My Closet\"), problémů se slávou (\"Say Goodbye Hollywood\"), svého zatčení z roku 2000 (\"Soldier\"), odkazu žánru (\"Sing for the Moment\" a \"Business\") a vztahu se svou bývalou ženou a dcerou (\"Hailie's Song\"). Vztah k ženám, které obviňuje z toho, že se o něj zajímají jen kvůli jeho majetku a slávě popsal v textu pro píseň \"Superman\". Svůj humor znovu představil v písni \"Drips\", kde popisoval jak chytil SPN. V singlu \"Without Me\" zase zesměšňoval popové zpěváky. V textu písně \"Till I Collapse\" se snaží motivovat své posluchače, aby to v těžkých chvílích nikdy nevzdávali. Díky novému stylu vyjadřování se vydání alba obešlo bez kritiky misogynie a homofobie v textech. Nicméně stále obsahuje vulgarismy.", "section_level": 2}, {"title": "Produkce.", "content": "Hlavní záštitu nad produkcí hudby zajistil hudební producent a rapper Dr. Dre, i když většinu beatů složil sám Eminem. Ve stejné době probíhalo i nahrávání soundtracku k filmu 8. míle a některé beaty určené původně pro album skončily právě na soundtracku. Eminem usiloval o zakomponování rockových prvků. Nejvíce ho ovlivnil rock ze 70. let 20. století. Na albu se to projevuje častými kytarovými riffy.", "section_level": 2}, {"title": "Po vydání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prodej.", "content": "Album debutovalo na první příčce US žebříčku Billboard 200 s 284 000 prodanými kusy, které se prodaly za pouhý den a půl v předčasném prodeji, který nepovolaně spustili někteří obchodníci. V následujícím týdnu se prodalo 1 322 000 kusů. Na prvním místě se udrželo po pět týdnů. Stejně tak dlouho se udrželo na prvním místě žebříčku UK Albums Chart. Alba se prodalo přes 10 milionů kusů jen v USA, díky tomu v březnu 2011 obdrželo certifikaci diamantová deska od společnosti RIAA, a to již jako Eminemovo druhé album. Dále získalo certifikace 10x platinová deska v Kanadě, 8x platinová v Austrálii a na Novém Zélandu, 4x platinová ve Spojeném království atd. Mimo USA se nejvíce prodalo ve Spojeném království (1 200 000 ks), Kanadě (1 000 000 kusů), Francii a Německu (v obou 600 000 ks) a v Austrálii (560 000 ks).", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Stejně jako album předchozí i toto bylo nominováno na cenu Grammy za album roku, tu však nezískalo. Proměnilo ale další nominaci, a to pro nejlepší rapové album, jako již Eminemovo třetí.", "section_level": 2}], "src_summary": "The Eminem Show je čtvrté studiové a zároveň třetí album u major labelu amerického rappera Eminema, první u jeho vlastního labelu Shady Records. Bylo vydáno 28. května 2002 u společností Shady Records, Aftermath Entertainment a Interscope Records. ", "tgt_summary": "The Eminem Show ( für: „\"Die Eminem-Show\"“) ist das vierte Soloalbum des US-amerikanischen Rappers Eminem. Es erschien am 26. Mai 2002 über die Labels Aftermath Entertainment und Interscope Records sowie als erste eigene Veröffentlichung auf Eminems Label Shady Records. Das Album wird neben seinem Vorgänger \"The Marshall Mathers LP\" von vielen Kritikern als eines der besten Rap-Alben aller Zeiten angesehen. Für mehr als zehn Millionen verkaufte Exemplare wurde es im Jahr 2011 in den Vereinigten Staaten mit einer Diamantenen Schallplatte ausgezeichnet und zählt somit auch zu den kommerziell erfolgreichsten Rap-Alben.", "id": 1085073} {"src_title": "David Hammons", "tgt_title": "David Hammons (Künstler)", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "David Hammons se narodil v červenci 1943 ve městě Springfield ve státě Illinois jako desáté dítě matky samoživitelky. V roce 1962 se přestěhoval do Los Angeles. Mezi lety 1966 a 1968 zde studoval na Chouinard Art Institute (dnes California Institute of the Arts) a poté v letech 1968 až 1972 na Otis College of Art and Design. Na školách ho ovlivnili umělci Bruce Nauman (experimentující s různými médii), John Baldessari (věnující se konceptuálnímu umění) a Chris Burden (věnující se instalačnímu umění). Všichni se rovněž věnovali performancím, což Hammonse také ovlivnilo. V roce 1974 se přestěhoval do New Yorku.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "Většina jeho děl se věnovala podpoře občanských práv Afroameričanů a hnutí Black Power. Prvním význačnějším dílem je série objektů \"Spade\" z let 1973 a 1974. V roce 1980 se podílel v rámci umělecké iniciativy Collaborative Projects na akci \"The Times Square Show\", která sloužila jako platforma pro experimenty mladých umělců. V dalších dílech využíval reálie života Afroameričanů v New Yorku. Častým tématem byl například basketbal. Hammons v této době například vytvořil obraz házením basketbalového míče natřeného barvou na plátno. Dalším dílem bylo \"Higher Goals\" (1986), kdy vztyčil basketbalové koše do výšky odpovídající třípatrové budově. Dílo komentovalo téměř nedosažitelnou ambici dostat se z života v ghettu na výsluní slávy. Hammons často experimentoval, měnil média a vlastní styl. Díky tomu se vyhnul zařazení do jednoho uměleckého směru. Nicméně jeho dílo souzní s minimálním uměním, ale s prvky komentáře k identitě Afroameričanů v USA. Hammons se vedle kulturních podtextů věnoval také otázce využívání soukromých a veřejných prostranství, stejně jako odhalování podstaty stanovování toho, co je dle společnosti cenné a hodnotné. Zde lze jmenovat performanci \"Bliz-aard Ball Sale\" (1983), během které na ulicích Manhattanu prodával sněhové koule oceněné dle své velikosti. Performací ironizoval směnu komodit a kapitalistickou podstatu podpory umění galeriemi. V roce 1988 namaloval billboard afroamerického aktivisty a kandidáta na prezidenta USA Jesseho Jacksona, na kterém měl ovšem Jackson bílou kůži, blonďaté vlasy a modré oči. Billboard byl doprovázen nasprejovaným nápisem „How Ya Like Me Now?“. Dílo mělo vyvolat otázku, zda barva kůže utváří politiku kandidáta a naznačovalo, že i v roce 1988 stále přetrvává rasismus. Dílo bylo součástí venkovní expozice \"The Blues Esthetic: Black Culture and Modernism\", kterou podpořila nezisková organizace Washington Project for the Arts. Neoznačený billboard vyvolal vlnu kontroverze a brzy po svém vyvěšení ho poškodila skupina Afroameričanů, která se domnívala, že jde o rasistické znevážení Jacksona. Následně bylo dílo zrestaurováno a umístěno v galerii. Rétorická otázka „How Ya Like Me Now?“ byla citací názvu písně rappera Kool Moe Dee a obracela se k nastupující graffiti a hip-hopové generaci Afroameričanů. Hammons proslul také svou prací s „vyloučenými“ materiály a předměty, jakými byli například sloní trus, kuřecí části, prameny vlasů Afroameričanů a lahve levného vína. Tyto předměty a materiály měly samy o sobě evokovat chudobu a život chudých Afroameričanů. Sám Hammons v těchto materiálech vidí jistou posvátnou podstatu. V jedné ze svých prvních samostatných výstav \"The Window: Rented Earth: David Hammons\" konané v newyorském New Museum se zabýval protichůdným vztahem mezi spiritualitou a technologiemi. Hammons se věnoval také videoartu. Na videoinstalacích spolupracoval s umělcem Alexem Harsleyem. Jejich známým dílem je \"Phat Free\", které bylo vystaveno například na Whitney Biennial. Jeho nejznámějším dílem je zřejmě \"African American Flag\", které je součástí stálé sbírky newyorského Muzea moderního umění. Jeho další díla jsou umístěná ve sbírkách Muzea amerického umění Whitneyové, Hirshhornova muzea, Fondation Cartier pour l'art contemporain v Paříži nebo v londýnské Tate Gallery. V roce 1991 obdržel grant od MacArthur Fellows Program, který je přezdíván Grant géniů.", "section_level": 2}], "src_summary": "David Hammons (24. července 1943, Springfield) je americký umělec, který proslul během 70. a 80. let 20. století svými performancemi a instalacemi, jejichž hlavním tématem byla obhajoba občanských práv Afroameričanů. Jeho nejznámějším dílem je zřejmě \"African American Flag\", které je součástí stálé sbírky newyorského Muzea moderního umění.", "tgt_summary": "David Hammons (* 24. Juli 1943 in Springfield, Illinois) ist ein US-amerikanischer Künstler aus New York. Geprägt durch die Bürgerrechtsbewegung der 1960er und 1970er Jahre, spricht Hammons in seinen Werken immer wieder politische, soziale und ökonomische Missstände an. Erst spät von der Kunstwelt wahrgenommen, wurde er u. a. durch sein Gemälde eines weißgesichtigen Jesse Jackson 1989 und seine Teilnahme an der Documenta IX 1992 bekannt. ", "id": 2483310} {"src_title": "Václav Jindřich Veit", "tgt_title": "Wenzel Heinrich Veit", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jeho rodiče byli nájemci panského dvora v Řepnicích u Litoměřic. Otec hrál na housle a hudební vlohy rozvíjel i u svého syna. Václav Jindřich nejprve chodil na hodiny hudby k místnímu učiteli a pak postoupil na gymnázium v Litoměřicích, kde se ve volném čase věnoval hře na varhany. V patnácti letech odešel na studia do Prahy. Zde ho zastihla tragédie – roku 1823 mu krátce po sobě zemřeli oba rodiče. Ztratil tak podporu z domova; od té doby byl odkázán na pomoc od příbuzných a příjmy z opisování not a soukromého vyučování. Jeho zájem o hudbu tím ale nepřestal. Samostatně se cvičil ve hře na různé nástroje (housle, flétnu, violoncello, klavír) a studoval v univerzitní knihovně, například teoretické práce Johanna Philippa Kirnbergera a Bedřicha Diviše Webera. Chtěl se stát žákem Václava Jana Tomáška, který byl tehdy považován za nejlepšího učitele skladby a klavíru v Praze. Nebyl ale schopen zaplatit požadovaný honorář, z něhož tento pedagog odmítl slevit. V Praze absolvoval práva a roku 1831 nastoupil do zaměstnání jako úředník pražského magistrátu. Kvůli nízkému platu mu byla hudba vítaným vedlejším zdrojem příjmu. Brzy se stal vyhledávaným učitelem hry na klavír v bohatých rodinách. Byl známý jako velmi pečlivý a přísný, protože jeho vytříbenému hudebnímu sluchu neunikla ani ta nejmenší chyba. Také hrál v kvartetech a komponoval první skladby. Oblíbil si především Spohra a Onslowa; studoval i Beethovena a tehdy méně známého Schuberta. Už jeho první práce, jako např. \"Kvinteto op. 1\" a \"2\", \"Kvarteto D-moll op. 3\", \"Kvinteto op. 4\", byly pokládány za mistrovská díla. Po několika letech se mu dostalo i nečekaného zadostiučinění – na jednom soukromém koncertu, jehož se jako host účastnil i Václav Jan Křtitel Tomášek, zahráli Veitovo kvarteto jako „dílo neznámého autora“. Tomáškovi se zalíbilo a chtěl vědět, kdo je skladatelem. K velkému překvapení mu sdělili, že pochází od chudého studenta, kterého kdysi odmítl vyučovat. Tomášek neskrýval svůj obdiv a jeho názor přispěl k Veitově rostoucí popularitě. Roku 1841 dostal nabídku, stát se ředitelem městské kapely v Cáchách. Po dlouhém váhání ji přijal, ale jen na 3 měsíce. Poprvé tam vystoupil 19. června 1841 jako dirigent tělesa se 60 instrumentalisty a 180 pěvci, které zahrálo Mendelssohnovo oratorium \"Paulus\". Zaznamenal velký úspěch, po kterém mu nabídli stálé angažmá. Veit si ale kladl náročné podmínky – trval na tom, aby se hudební soubor rozšířil a jeho nejdůležitější členové získali trvalé zaměstnání. To ale bylo mimo finanční možnosti města, a tak Veit po skončení smlouvy odešel. Od září 1841 byl zpátky v Praze jako úředník a skladatel. Roku 1844 se oženil s Julií Witkovou, studentkou klavírní hry, se kterou se seznámil jako učitel hudby u hraběte Lobkowicze. V březnu 1848 ho zastihla revoluce. Rozvášněný dav vtrhl na Staroměstskou radnici a Veit, který tam pracoval, před ním na poslední chvíli musel utéci na Malostranské náměstí. Přitom se nachladil a vážně onemocněl; od té doby začaly jeho dlouhotrvající zdravotní problémy. Roku 1850 byl jmenován radou c. k. vrchního zemského soudu a o čtyři roky později prezidentem c. k. krajského soudu v Chebu. Tam napsal svá nejlepší díla – chrámové skladby \"Ad te Domine\" (op. 41), \"Offertoria\" (op. 42), \"Graduale\" (op. 43) a slavnostní mši (op. 44). Tamější podnebí ale nepříznivě ovlivňovalo jeho zdravotní stav; kolem roku 1857 dostal chrlení krve. Žádal o přeložení do rodných Litoměřic, které pokládal za zdravější, ale nevyhověli mu kvůli nízkému věku v porovnání s dalšími kandidáty. Dočkal se až v roce 1862, ale plicní nemoc do té doby postoupila. Postihly ho také rodinné tragédie – z deseti dětí mu zemřel syn a tři dcery, z toho poslední tragicky při pádu z vozu u Soběchleb. Veit za necelý rok poté podlehl své nemoci ve věku 58 let. Veit patřil ve své době k nejpopulárnějším skladatelům. Snažil se tvořit díla, která by byla dokonalá obsahem i formou. Víc než novátorství a originalitu cenil lahodnost. Tvořil pro zábavu svou i svého okolí; chtěl, aby jeho hudba připravila co nejvíc příjemných chvil hráčům i posluchačům. Starým formám dával nový půvab, aniž by tím dráždil konzervativní obecenstvo, čímž nenásilně zmodernizoval českou hudbu. Jeho kult měl ale i kritiky (například Robert Schumann ho s mírnou jízlivostí uvedl jako příklad pravidla, že v Praze jsou místní umělci nekriticky chváleni – i když předtím jeho výkon sám ocenil) a koncem 19. století prakticky upadl do zapomenutí. Vliv na to měla i jeho národnost a povolání – Veit se vždy považoval za Němce a jeho činnost úředníka ve službách neoblíbeného rakouského státního aparátu řadu Čechů z další generace odpuzovala. Česky se začal učit až po roce 1850. Je ale nutné uvést, že v době, kdy žil, nebyly národnostní spory tak vyhraněné a jeho hudbu měli rádi Češi i Němci. V některých skladbách se nechal inspirovat českými lidovými písněmi, část ve své době zlidověla (např. \"Quodlibet na české národní písně\", \"Na Prahu\", \"Pozdravení pěvcovo\") a zpívala se ve vlasteneckých kruzích. Nedělal to ale z patriotismu – jen proto, že češtinu považoval za melodickou. V osobním životě byl známý jako velmi svědomitý a pečlivý, ať už jako úředník či umělec. Vždy vystupoval solidně a uhlazeně, a navzdory osobním tragédiím mel šťastné manželství. V Litoměřicích mu byl roku 1904 odhalen pomník, z něhož do dnešních dnů zbyla busta v místním muzeu. Jeho syn \"August Emanuel Veit\" (1856–1931) se stal rovněž hudebníkem. V letech 1899–1922 byl dirigentem německého divadla v Brně.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Ke známějším pracím patří např.: 1. Před odjezdem do Cách 2. Po roce 1841 3. V Chebu a Litoměřicích Velká část prací vyšla tiskem u Hofmeistra v Lipsku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Václav Jindřich Veit (19. ledna 1806, Řepnice – 17. února 1864 Litoměřice), v německých zdrojích Wenzel Heinrich Veit byl německy mluvící český hudební skladatel.", "tgt_summary": "Wenzel Heinrich Veit (\"Václav Jindřich Veit\", * 19. Januar 1806 in Repnitz, einem Ortsteil von Libochovany, Kaisertum Österreich; † 16. Februar 1864 in Leitmeritz) war ein böhmischer Jurist und Komponist. ", "id": 1402807} {"src_title": "Farm Security Administration", "tgt_title": "Farm Security Administration", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Krach burzy v roce 1929 a následný ekonomický kolaps zasáhly celý svět. Trpělo hlavně zemědělství, které v první polovině třicátých let v Americe navíc devastovalo katastrofické sucho v jižních státech. Společnost FSA roku 1935 zahájila fotografickou kampaň, do jejíhož sociologicko-dokumentárního programu se zapojila řada fotografů. Měla za úkol sestavit dokumentaci sociálních problémů v jižních státech USA. Těmto fotografům vděčíme za výjimečný obraz Ameriky v době krize a jejích dozvuků. V tomto období se formovala „dokumentární fotografie“. Jejími hlavními charakteristikami byl důraz na realismus, snaha bez příkras zachytit věci takové, jaké jsou, spoluprožití bídy a utrpení, jasný morální postoj a konečně samotné vědomí specifičnosti tohoto média. Se vstupem USA do druhé světové války v prosinci 1941 však nastala změna. Projekt dostal jiné jméno – \"Office of War Informations\" – a také jiný program. Ve válce musela propaganda ukazovat, jak jsou Spojené státy silné a ne jaké mají potíže. V roce 1948, kdy FSA zanikla, byla dokonce snaha pořízené dokumenty zničit, aby nemohly být použity pro komunistickou propagandu. FSA pomocí plakátů pracovala na podpoře vlastenectví, varovala cizí vyzvědače a pokoušela se získat ženy, aby pracovaly pro válku. Agentura měla také pobočku v zahraničí. Fotografové zaměstnaní v této společnosti vytvořili přibližně 1600 barevných fotografií, které zachycují život ve Spojených státech, včetně Portorika a Panenských ostrovů.", "section_level": 1}, {"title": "Fotografové.", "content": "Skupina FSA se skládala z následujících fotografů: Charlotte Brooks, Esther Bubley, Harold Corsini, Marjory Collinsová, Jack Delano, Sheldon Dick, Arnold S. Eagle, Theodor Jung, Walker Evans, Dorothea Langeová, Russell Lee, Sol Libsohn, Carl Mydans, Gordon Parks, Arthur Rothstein, Martha McMillan Robertsová, Edwin Rosskam, Louise Rosskamová, Richard Saunders, Arthur Siegel, Ben Shahn, Roy Stryker, John Vachon, Marion Post Wolcottová, Barbara Wrightová, Alfred T. Palmer.", "section_level": 1}], "src_summary": "Farm Security Administration, (FSA, Hospodářská bezpečnostní správa) je společnost, která byla vytvořena v USA v roce 1935 v rámci New Deal. Úkolem bylo v krizi pomáhat proti americké venkovské chudobě. FSA podporovalo skupování okrajových pozemků, práci na polích s moderními stroji a kolektivizaci.", "tgt_summary": "Die Farm Security Administration (FSA) wurde 1937 als Nachfolgerin der Resettlement Administration (RA) während der Politik des New Deal unter Franklin D. Roosevelt gegründet. Ihr Ziel war es, den Kleinbauern und der armen Landbevölkerung zu helfen. Die FSA wurde endgültig im Jahr 1946 aufgelöst. In Europa ist sie für ihre fotografische Dokumentation des ländlichen Amerika während dieser Zeit bekannt.", "id": 523760} {"src_title": "Martyniovité", "tgt_title": "Gemsenhorngewächse", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Martyniovité jsou jednoleté nebo vytrvalé byliny. Vytrvalé druhy na nepříznivé období zatahují pod zem a přežívají pomocí ztlustlých kořenů. Celá rostlina mimo korunních plátků je pokryta lepkavými žlaznatými chlupy. Narušené listy nepříjemně páchnou. Listy jsou jednoduché, lepkavé, střídavé nebo vstřícné, bez palistů. Čepel listů je celokrajná, celistvá až téměř laločnatá. Květenství jsou vrcholová. Květy jsou oboupohlavné, souměrné. Kalich je pěticípý, koruna víceméně dvoupyská, s korunní trubkou. Tyčinky jsou 2 nebo 4, přirostlé ke koruně. V květech jsou přítomna 1 až 3 staminodia. Semeník je svrchní, srostlý ze 2 plodolistů, jednopouzdrý s jednou čnělkou a dvoulaločnou bliznou. Plodem je dvouchlopňová částečně nebo zcela pukající tobolka se 2 krátkými nebo dlouhými výrůstky, které daly těmto rostlinám v USA jméno 'Devil's Claw' (čertův dráp). U druhu \"Proboscidea fragrans\" dosahují délky až 15 cm. Rod proboscidea je opylován včelami, dlouhé trubkovité květy rodu lebuše (\"Craniolaria\") pravděpodobně můrami. Semena jsou šířena zvířaty, na jejichž srsti se plody přichycují pomocí prohnutých výrůstků.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď zahrnuje 16 druhů ve 3 až 5 rodech. Původní areál rozšíření zahrnuje Severní až Jižní Ameriku od USA po Argentinu a Velké Antily. Největším rodem je \"Proboscidea\" (10 druhů).", "section_level": 1}, {"title": "Hmyzožravost.", "content": "V minulosti byly některé druhy považovány za hmyzožravé, zejména \"Proboscidea parviflora\" a \"Ibicella lutea\". Ačkoliv se na lepkavé žlázy pokrývající povrch rostlin lepí nejrůznější hmyz, rostliny není možno považovat za skutečné masožravé rostliny, neboť jim chybí trávicí enzymy schopné narušit kořist a přímo zužitkovat její živiny.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rody čeledi martyniovité byly v minulosti často řazeny do čeledi \"Pedaliaceae\", obě čeledi však nejsou úplně blízce příbuzné. Sesterskou větví k \"Martyniaceae\" je čeleď \"Schlegeliaceae\". Rod \"Ibicella\" bývá slučován s rodem \"Proboscidea\".", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Některé druhy jsou v klimaticky příhodných oblastech plevely a bylo zjištěno, že látky těmito rostlinami vylučované brzdí růst okolních rostlin. Mexický druh \"Martynia annua\" se rozšířil např. po celé Indii. Je zde používán při ošetřování epilepsie. Vařené listy a pražená semena \"Proboscidea louisianica\" jsou v jižních oblastech USA součástí jídelníčku a nezralé plody jsou nakládány. Původní američtí indiáni vařili kořeny druhu \"Craniolaria annua\" a kořeny \"Proboscidea louisianica\" používali k léčbě artritidy.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled rodů.", "content": "\"Craniolaria\", \"Ibicella\", \"Martynia\", \"Proboscidea\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Martyniovité (\"Martyniaceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu hluchavkotvaré (\"Lamiales\"). Rostliny jsou lepkavé a byly podezírány z masožravosti. Vyskytují se v mírných až tropických oblastech Ameriky. Některé druhy mají zajímavé plody se 2 dlouhými výrůstky v podobě klů.", "tgt_summary": "Die Gemsenhorngewächse (Martyniaceae) sind eine Pflanzenfamilie in der Ordnung der Lippenblütlerartigen (Lamiales). Die etwa fünf Gattungen mit etwa 14 Arten haben ihre Areale in der Neuen Welt. ", "id": 2238895} {"src_title": "Potvorov", "tgt_title": "Potvorov", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název vesnice byl odvozen ze jména Potvora ve významu Potvorův dvůr. V historických pramenech se vyskytuje ve tvarech: de Potworow (1204), de Potuorow (1214), de Poturowe (1219, Potworow (1352), in Poworow (1425) nebo Potworow (1642).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Nejstarším známým majitelem Potvorova byl Humpold. Sídlil v tvrzi na vyvýšeném místě v okolní krajině, ta byla obehnána příkopem a valem. Na nádvoří stál opevněný románský kostel svatého Mikuláše, taktéž chráněný příkopem a spojený s dvorem krytým pavlánem. Když Humpold před rokem 1193 zemřel, zanechal po sobě syny Dětleba a Kunu. Dvůr s kostelem získal Dětleb a po jeho smrti Kuna, který měl za manželku pobožnou Anežku. Ta roku 1193 darovala klášter v Plasích tři vsi (Rybnici, Dražkov a Hlubokou Plevici) a po smrti Kuny v roce 1204 ještě Močidlec a Vladměřice. Roku 1214 se vydala na pouť do Svaté země, ze které se nevrátila. Potvorov získal rod Hrabišiců, přičemž dcera Všebora Hrabišice dostala Potvorov věnem ke svatbě s Idíkem ze Švábenic. Pravděpodobně před rokem 1241 vyměnil Idík s plaskými řeholníky polovinu Potvorova za ves Sedlec, kterou spojil s Bukovinou a Řemešínem v jeden újezd. V roce 1281 jej daroval i s druhou polovinou Potvorova pražskému klášteru božího hrobu na Zderaze, který Hrabišici založili na konci 12. století a Idík byl od svatby jeho patronem. Rozdělení Potvorova mezi dvě panství se udrželo po mnoho století. Za dětských let Václava II. probíhala v Čechách válka mezi domácí šlechtou a Branibory. Oba kláštery vlastníci Potvorov vedly spor, zda se mohou v kostele stojícím na plaské půlce ukrýt i poddaní zderazského kláštera. Plaský opat Gebhart a probošt zderazského kláštera Petr se v roce 1281 dohodli na společném využívání kostela jako úkrytu pro všechny poddané. Je pravděpodobné, že před husitskými válkami stál v Potvorově ještě dvorec dalšího vladyky, neboť Fr. Polcar uváděl Ambrože z Potvorova jako husitského hejtmana. Dvůr však musel být za husitství vypálen. Oba díly Potvorova spolu s dalšími vesnicemi a městečkem Kralovice získali od krále Zikmund v roce 1420 katoličtí páni bratři Hanuš a Bedřich z Kolovrat na Libštejně a Krašově. Po smrti Bedřicha v roce 1432 získává Potvorov jeho bratr Hanuš, který je připojuje ke krašovskému panství a drží je až do své smrti. Hanušův syn a dědic Hanuš II. z Kolovrat, toho času probošt kapituly pražské a administrátor arcibiskupství, roku 1480 postupuje díl Potvorov s dalšími vesnicemi a polovinou městečka Kralovic nazpět plaskému klášteru za 1 600 kop. Řeholníci vrácený díl se vsí Chrášťovice obratem zastavují Gotfrýdovi ze Žebnice. Druhou půli Potvorova dědí po Hanušovi II. jeho syn Albrecht, který ji roku 1485 s dalšími vesnicemi prodal Jetřichovi Bezdružickému z Kolovrat. Po smrti Jetřichova syna Jana poručníci nezletilého vnuka Jetřicha pravděpodobně zastavili Potvorov Mikuláši Svitákovi z Landštejna. Král Ferdinand I. Habsburský odevzdal roku 1531 pustý klášter božího hrobu na Zderaze Dorotě z Doupova a povolil jí vymáhat zcizené statky kláštera. Dorota vyzvala Viléma Svitáka z Landštejna, aby vydal nazpět díl Potvorova, Sedlec, Bukovinu a Řemešín. Vilém Sviták odmítl vsi vydat a celá záležitost se dostala k úředníkům menšího soudu. Pán z Landštejna však zemře a řešení sporu nakonec našel mocný šlechtic Florián Gryspek, tehdejší pán na Kaceřově, který si na králi vyprosil svolení na vyplacení vsí od Kateřiny, ovdovělé ženy Viléma Svitáka. Roku 1546 koupil Florián Gryspek sporné vsi a král mu následně zajistil jejich dědičné držení. Plaský díl Potvorova zastavený klášterem roku 1480 byl v roce 1607 prodán Jáchymu Libštejnskému z Kolovrat na Rabštejně a stal se součástí rabštejnského panství. I na Jáchyma dolehly pobělohorské konfiskace – v roce 1621 byl odsouzen ke ztrátě třetiny majetku, kterou získal Albrecht z Valdštejna. Majitelé rabštejnské části se střídali, až roku 1743 získal celé panství Maxmilián Václav Lažanský z Manětína. Roku 1817 byl rabštejnský díl převeden k panství manětínskému, se kterým je spojen až do zániku feudální správy v roce 1848. Zderazský díl se v rámci restituce církevního majetku zabaveného v pobělohorských konfiskací dostal do majetku plaského kláštera, kterému náleží až do jeho zrušení Josefem II. v roce 1785. Potvorov pře3el pod správu náboženského fondu a roku 1826 do majetku Metternichů. Rozdělení vsi na dvě části bylo důsledné: každá část měla nejen svého rychtáře, ale i hospodu a pastoušku. Při hranicích panství stály dvě kovárny. I po spojení obou částí v jednu politickou obec v kralovickém okrese roku 1849 rozdělení v určité formě přetrvávalo: až do roku 1912 musel být starosta z jedné části a první radní z druhé. Na společné výdaje se přispívalo v poměru, kdy plaská část platívala dvě třetiny a menší rabštejnská jednu třetinu.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Dominantou vsi je unikátní jednolodní pozdně románský kostel svatého Mikuláše z let 1160–1170 s přístavbou z 18. století a západní věží z roku 1825. Vedle něj stojí barokní fara s mansardovou střechou a znakem plaského kláštera a osobním štítkem opata Fortunáta Hartmanna z roku 1758. Před již zmíněnými kovárnami stál sloupový litinový mezník vyznačující hranici panství Metternichů. Pro potvorovské byl sloup, kterému říkali \"nif-ňaf\", symbolem roboty – z jeho jedné strany se chodilo v 19. století robotovat na dvůr Kalec, z druhé do Plas. Během 2. světové války někdo sloupu sejmul hlavice a po válce odstraněn i samotný sloup. O jeho opětovné postavení se postaral památkový ústav v roce 1953. Na křižovatce cest na jižním okraji vsi stojí kamenná sloupková boží muka z roku 1750 s kaplicovitým nástavcem s nikami. Náves zdobí socha sv. Jana Nepomuckého z 19. století. Ve vsi je také soubor původních roubených objektů.", "section_level": 1}, {"title": "Okolí.", "content": "Potvorov sousedí na východě s Bílovem, na jihovýchodě se Sedlcem, na jihu s Bukovinou a Řemešínem a na severozápadě s Přehořovem a Žihlí. Západně od vsi, za Potvorovským kopcem je na Mladotickém potoce Odlezelské jezero. Na západní straně kopce býval lom na načervenalý pískovec, používaný na výrobu mlýnských kamenů a na stavby plaského kláštera.", "section_level": 1}], "src_summary": "Potvorov je vesnice v severní části okresu Plzeň-sever, osm kilometrů severozápadně od Kralovic. V obci žije obyvatel, její katastrální území je 622,63 ha a PSČ všech adres je 331 41. Obec je součástí Mikroregionu Kralovicko. Vsí protéká Potvorovský potok.", "tgt_summary": "Potvorov (deutsch \"Potfohre\" auch \"Potfuhre\") ist eine Gemeinde in der Region Plzeňský kraj in Tschechien. Das Dorf befindet sich fünf Kilometer nordwestlich von Kralovice am Bach \"Potvorský potok\", in der Mikroregion Kralovicko.", "id": 1656430} {"src_title": "Pavlův Studenec", "tgt_title": "Pavlův Studenec", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vesnice vznikla počátkem 18. století na staré obchodní stezce. Žili zde převážně Němci a pouze několik Čechů, kteří pracovali na zdejší celnici a četnické stanici. Jako v každé tehdejší obci, fungoval i v Pavlově Studenci bohatý společenský život. Mládež se zajímala o sport. Podle sčítání obyvatelstva z roku 1921 žilo zde v celkem 218 usedlostech něco přes 1 400 obyvatel. Vyjma tří Čechů vesměs všichni etničtí Němci (včetně třiceti cizozemských). Osídlení bylo rozptýlené. Samotný Pavlův Studenec stál v katastrálním území Pavlův Studenec 2. K obci patřilo několik menších osad roztroušených v různých částech tohoto pohraničního návrší: Po válce a vysídlení Němců byl Pavlův Studenec nejprve částečně dosídlen, ale po nástupu socialismu připadl do pohraničního pásma a proto musely být zbořeny všechny budovy kromě těch, které užívala Pohraniční stráž. V této fázi byly zachovány kostel, fara, celnice a několik domů, i ty však postupně byly ničeny. V sedmdesátých letech dvacátého století bylo hraniční pásmo rozšířeno a při silnici od Tachova vznikla nová kasárna, poté byly zbořeny všechny zbývající budovy původní vesnice, jako poslední byl roku 1977 odstřelen kostel, který předtím pohraniční stráž využívala jako hlásku.", "section_level": 1}, {"title": "Dnešní stav.", "content": "Přes bývalou vesnici dosud prochází silnice II/199. Na území vsi jsou dnes převážně louky, patrné jsou pouze zbytky základových zdí několika usedlostí v Pomezné. Severně od nich je bývalý hřbitov, který byl po roce 1990 pietně upraven. U křižovatky silnic zůstal poničený památník připomínající okresního hejtmana J. Bottgera, který se zasloužil o výstavbu silnice Pavlův Studenec – Zahájí, dokončenou roku 1893. Rozsáhlé katastrální území je dnes rozděleno mezi tři obce. Na tomto území stojí pouze několik budov: nová celnice, hájovna Němeček a opuštěný areál roty Pohraniční stráže v lese u cesty mezi bývalou Pavlovou Hutí a bývalým Zlatým Potokem. Dnes nesou toto označení tři katastrální území ve vysídlených horských oblastech, číslovaná podél státní hranice od jihu k severu:", "section_level": 1}, {"title": "Významné osobnosti.", "content": "V obci prožil část svého dětství německý spisovatel Max von der Grün (1926–2005). Vzpomínky na jeho dětství v Pavlově Studenci a také v několika německých obcích za hranicemi v Bavorsku jsou námětem Grünova autobiografického románu \"Dva dopisy Pospischielovi.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Pavlův Studenec () je zaniklá obec v Českém lese. Stála na státní hranici, u silnice mezi bavorskou obcí Bärnau a Tachovem, tj. na území dnešního okresu Tachov a Plzeňského kraje. Obec zanikla v důsledku vysídlení Němců po roce 1945 a zřízení hraničního pásma. Za socialismu sloužily zbytky vesnice zpočátku Pohraniční stráži a v sedmdesátých letech dvacátého století byly i ty odstraněny.", "tgt_summary": "Pavlův Studenec (deutsch \"Paulusbrunn\") ist eine ehemalige Ortschaft im Grenzgebiet Tschechiens zu Deutschland. Das unmittelbar an der Grenze gelegene Gebiet gehört zur Gemeinde Obora im Okres Tachov. Auf deutscher Seite befindet sich das oberpfälzische Städtchen Bärnau.", "id": 581071} {"src_title": "Luigi Ganna", "tgt_title": "Luigi Ganna", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Luigi Ganna přezdívaný \"El Luisin\" nebo také \"Luison\" se stal prvním vítězem Giro d'Italia. Měl robustní, ale atletickou postavu, za což vděčil namáhavé zednické práci, za kterou každý den dojížděl do 10 km vzdáleného Milána. Na přelomu století si v 17 letech připadal připravený na cyklistické závody. I přes zákaz svých rodičů se zúčastnil dvou závodů a byl úspěšný. V roce 1905 nechal plně vyznít svůj talent, když byl třetí v Giro di Lombardia za vítězným Gerbim. Půl hodiny po dojezdu závodu již Ganna pracoval na dvoře blízkého hostince, když za ním přišel pořadatel, aby mu předal prémii ve výši 18 lir. Tato částka přesvědčila rodiče, aby chlapce nechali v cyklistickém opojení. Pozdější smlouva s Bianchi mu zajistila příjem 200 lir měsíčně. Ganna zvítězil v náročném závodě Milán – Turín – Milán a byl třetí v dalších dvou ročnících Gira di Lombardia. V roce 1908 byl nešťastně druhý v závodě Milán – San Remo za Belgičanem van Hauwertem i na Giru di Lombardia, pro změnu za Lucemburčanem Faberem. Zlatým rokem byl pro Gannu rok 1909, když zvítězil na trase Milán – San Remo a také v prvním ročníku Giro d'Italia. Ještě před Girem přestoupil do týmu Atala. Na konci roku bylo na kontě mladého cyklisty něco okolo 37 000 lir, i proto si mohl postavit nový dům a oženit se. V roce 1911 zvítězil ve své první horské etapě na Giru s dojezdem v Sestriere. V roce 1912, jen několik dní po vítězném maratónu na 600 km, otevřel malou továrnu na bicykly. Sedm dělníků produkovalo tři jízdní kola denně. Lidé ho začali oslovovat \"Mušketýr \" a novináři hledali další tři mušketýry. Nakonec to byli Galetti, Pavesi a Micheletto, kteří spolu s Gannou vytvořili vítěznou čtveřici z Gira 1912 v klasifikaci týmů. Tehdy Ganna odstoupil ve čtvrté etapě. Ganna také vytvořil rychlostní rekord 40,5 km/h na velodromu Porta Ticinese, kde dřevěná prkna měla místy až centimetrové mezery. Byl stále na vrcholu, když se roku 1915 rozhodl zanechat závodní činnosti a nadále se věnoval pouze stavbě závodních kol. Deset let poté začal vyrábět i motocykly. V roce 1951 Fiorenzo Magni zvítězil na Giru d'Italia s bicyklem od Luigiho Ganny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Luigi Ganna (1. prosince 1883 Induno Olona, Varese – 2. října 1957 Varese) byl italský cyklista, první vítěz Gira d'Italia v roce 1909.", "tgt_summary": "Luigi Ganna (* 1. Dezember 1883 in Induno Olona (VA); † 2. Oktober 1957 in Varese) war ein italienischer Radrennfahrer und der erste Gesamtsieger des Giro d’Italia.", "id": 2003918} {"src_title": "Car-puška", "tgt_title": "Zarenkanone", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Délkou 5,34 m, váhou 39,312 tuny a kalibrem 890 mm jde o největší dělo svého druhu na světě. Dělo je ozdobeno reliéfem cara Fjodora s korunou a žezlem na koni, doplněným třemi nápisy, po obou stranách má čtyři úchyty. Původně bylo umístěno uvnitř opevnění na předpolí Kremlu, na Rudém náměstí. K dělu náležela souprava kamenných koulí o váze 800 kg, ty se však nedochovaly.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V 18. století bylo dělo přesunuto ze strategické pozice a umístěno u kremelské zbrojnice jako vojenský pomník. Za okupace Moskvy Napoleonem Bonaparte v roce 1812 shořela při požáru dřevěná lafeta děla. V roce 1834 byly odlity železné koule o váze 1,97 tuny a byly umístěny vedle děla (třebaže z něj nebylo možno takovými projektily střílet) a v roce 1835 byla podle projektu A. Briułłowa a de Wittea odlita ozdobná železná lafeta. Koule i lafeta byly odlity v Petrohradě. V roce 1960 bylo dělo přesunuto na místo poblíž Cara Kolokolu, kde stojí dodnes jako historický div a atrakce pro turisty. Podle legendy Car-dělo není schopno střelby a nebylo z něj nikdy vystřeleno, analýzy provedené v roce 1980 však prokázaly, že z něj byl uskutečněn nejméně jeden výstřel; dělo však nikdy nebylo použito v boji. Car-dělo je druhé největší na světě, co se týče kalibru (prvenství v tomto směru patří americkému moždíři zvanému Little David). Velikostí ho překonalo německé dělo \"Dora\" z roku 1937 (kalibr 800 mm, délka hlavně 32,48 m, váha 1 350 000 kg). V roce 2001 byla podle rozhodnutí moskevské vlády ve strojírenském podniku v městě Iževsk odlita kopie Car-děla o váze 42 tuny a darována ukrajinskému městu Doněck, kde stojí před radnicí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Car-puška (, správný překlad do češtiny je car-dělo) je mamutí dělo vyrobené roku 1586 v Moskvě Rusem Andrejem Čechovem pro cara Fjodora.", "tgt_summary": "Die Zarenkanone ( / \"Zar-puschka\") ist eine vermutlich nie zum Einsatz gekommene Steinbüchse, die bis heute im Moskauer Kreml als Denkmal ausgestellt ist und mit ihren gewaltigen Ausmaßen ein markantes Denkmal der Artillerie und der Gusstechnik des frühneuzeitlichen Russlands darstellt.", "id": 64665} {"src_title": "Evanna Lynchová", "tgt_title": "Evanna Lynch", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Evanna žije v Irsku se svým otcem Donalem, matkou Marguerite, staršími sestrami Máiréad a Emily a s mladším bratrem Patrickem. Je studentkou školy Our Lady’s College – dívčí katolické školy ve městě Drogheda. Během natáčení Harryho Pottera do školy nechodila. Jako základní školu navštěvovala Cartownovu státní školu. Navštěvovala také CTYI (Centrum talentované mládeže Irska) a dokončila kurz Spekulativní fikce.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Harry Potter (2006–2012).", "content": "Její otec s ní letěl do Londýna na casting na roli Lenky Láskorádové. Na tuto roli se hlásilo téměř 15 000 dívek. Nicméně Evanna byla špinavá blondýnka, takže pro roli Lenky ji museli odbarvit na světlý blond. Spřátelila se s herečkami Bonnie Wright (Ginny Weasleyová), Katie Leung (Cho Changová) a s Afshan Azad (Padma Patilová). Poprvé se objevila v pátém filmu \"Harry Potter a Fénixův řád\". Za roli v šestém filmu \"Harry Potter a princ dvojí krve\" získala nominaci na ceny Scream Awards a Young Artist Awards. Objevila se i v posledních dvou filmech \"Harry Potter a Relikvie smrti – část 1\" a \"Relikvie smrti – část 2.\" V roce 2012 se připojila k obsazení divadelního sboru StarKid a zahrála si Lenku Láskorádovou ve třetím dílu muzikálu \"A Very Potter Senior Year\".", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější práce (2012–dosud).", "content": "V roce 2013 si zahrála roli McKenzie Pryce ve filmu \"GBF\". V roce 2015 si zahrála ve dvou filmech \"Danny and the Human Zoo\" a \"My Name Is Emily\". V roce 2018 se stala jedno ze soutěžících americké verze reality show \"Dancing with the Stars\". V roce 2019 si zahrála malou roli Abbie Fox ve filmu \"Madness in the Method\". Ve stejném roce si také zahrála v divadelních hrách \"The Omission of the Family Coleman\" v divadle Theatre Royal ve městečku Bath a \"Games for Lovers\" v divadle The Vaults Theatre v Londýně.", "section_level": 2}, {"title": "Fanouškovství.", "content": "Evanna je obrovským fanouškem Harryho Pottera. Podle její rodiny je jím posedlá. Jako malé dítě psala neustále J. K. Rowlingové. V jednom z dopisů napsala, jak moc by si chtěla zahrát ve filmu o Harrym Potterovi, ale že o tom pochybuje, protože žije „v malé ospalé díře jménem Termonfeckin, kde se nikdy nic neděje“. K jejímu překvapení jí Rowlingová odpověděla: „Nebuď tak přísná na Termonfeckin; má skvělé jméno! A já pocházím z velmi ospalého místa!“ V roce 2003 byla zklamaná z toho, že propásla vydání páté knížky (Harry Potter a Fénixův řád), protože byla v nemocnici. Nicméně ji z nemocnice propustili v den, kdy pro ni místní knihkupectví přijalo výtisk, který byl podepsaný J. K. Rowlingovou. Evannina slabost pro Harryho Pottera se také projevila, když svoji kočku pojmenovala Luna. Ta měla několik koťat a jedno z nich se jmenovalo Dumbledore (Brumbál). Jiná kočka, která Evanně patřila, zemřela v roce 2006 a jmenovala se Crookshanks (Křivonožka) – po kočce Hermiony Grangerové.", "section_level": 1}], "src_summary": "Evanna Meghan Naomi Lynch (* 16. srpna 1991, Termonfeckin, Irsko) je irská herečka, která je známa pro svou roli Lenky Láskorádové ve filmech o Harrym Potterovi (od 5. filmu).", "tgt_summary": "Evanna Patricia Lynch (* 16. August 1991 in Termonfeckin, County Louth, Irland) ist eine irische Schauspielerin, Model und vegane Aktivistin. Sie wurde durch ihre Rolle als \"Luna Lovegood\" in den Verfilmungen der \"Harry-Potter\"-Romane bekannt.", "id": 1879793} {"src_title": "Valečov", "tgt_title": "Felsenburg Valečov", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Hrad ze dřeva založili po roce 1300 ve skalách Valečovští z Valečova. Protože rod patřil později k přívržencům Jana Žižky z Trocnova, byl hrad po husitských válkách dobyt a vypálen roku 1439 Jindřichem z Vartenberka. Pak byl postupně přestavěn z kamenů. Zůstal zde jen několik let do příchodu tažení Pražanů v letech 1443–1444. O několik let později roku 1472 zde žil Vaněk z Valečova, podkomoří královských měst v době kralování Jiřího z Poděbrad. Pak se začali majitelé hradu rychle střídat, až jej počátkem 17. století získal mocný rod Valdštejnů s celým panstvím. Šlechta zde nebydlela, sloužil jim jako správní středisko a v roce 1652 byl uváděn jako zpustlý. Ještě v 19. století v některých skalních světničkách přebývali místní chudí. Obyvatelé byli nakonec násilně vystěhováni nařízením okresního hejtmanství v Mnichově Hradišti ze dne 5. října 1892. Od roku 1994 hrad vlastní obec Boseň, na jejímž území se nachází.", "section_level": 1}, {"title": "Stavební podoba.", "content": "Hrad tvořilo dominantní jádro na třech pískovcových žebrech se dvěma předhradími a rozsáhlým opevněným prostorem s velkým množstvím skalních světniček, které původně sloužilo jako zimoviště husitských polních vojsk. Ve skalních blocích pod hradním jádrem byla vytesána řada světniček a přístupová chodba na vrcholovou plošinu. Na středním bloku stál dřevěný či hrázděný \"Starý palác.\" Dochovaný \"Nový palác\" měl na nádvorní straně dva prevéty a arkýř. Během 16. století, kdy na hradě žili dva majitelé, byly oba paláce upraveny tak, aby každý měl vlastní vstup z nádvoří. Poblíž budovy zámku, uvnitř hradeb, stálo několik menších staveb, z nichž větší sloužila jako jídelna a ubytování pro ženy, dále zde bylo několik obydlí vytesaných ve skalách. Pod hradbami bylo podzámčí s řadou stavení a desítky skalních místností.", "section_level": 1}, {"title": "Přístup.", "content": "Na Valečov vede červeně značená Zlatá stezka Českého ráje, která pokračuje na Klamornu a Drábské světničky, a zeleně značená pěší trasa na Branžež. Okolím vedou i další pěší a cyklistické značené trasy, asi 250 m od hradu je u silnice parkoviště. Areál je přístupný v sezóně za vstupné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Valečov je zřícenina středověkého skalního hradu na území obce Boseň v okrese Mladá Boleslav. Stojí na skalních útvarech při západním okraji Českého ráje ve výšce okolo 320 m n. m. poblíž města Mnichovo Hradiště. Od roku 1967 je chráněn jako kulturní památka.", "tgt_summary": "Felsenburg Valečov wird die Ruine einer Felsenburg unweit des Dorfes Boseň bei Mnichovo Hradiště im Český ráj (\"Böhmisches Paradies\") genannt. Frühere Bezeichnungen waren u. a. \"Waletssow\" (alt-tschechisch) oder \"Walletschow\" (deutsch).", "id": 879774} {"src_title": "Albrecht Aleš ze Šternberka", "tgt_title": "Albrecht von Sternberg", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel ze starého českého šlechtického rodu Šternberků, z moravské větve rodu Šternberků. Jeho otcem byl významný šlechtic Štěpán ze Šternberka. První písemná zmínka o Albrechtovi pochází z roku 1352, kdy byl jmenován děkanem olomoucké kapituly. V roce 1356 se stal biskupem ve Zvěříně. Když v roce 1357 zemřel jeho otec, zdědil se svým bratrem Zdeňkem rodový majetek. V roce 1360 však zemřel i tento jeho bratr a Albrecht se tak dělil nad správou rodového majetku s jeho synem Petrem ze Šternberka. Albrecht se pohyboval ve vysokých politických kruzích a jednal s mnoha představiteli té doby. V roce 1364 se stal biskupem v Litomyšli, o rok později se stal důvěrným rádcem císaře Karla IV. Roku 1368 provázel Karla IV. na cestě do Říma, díky panovníkově podpoře byl počátkem června 1368 povýšen na arcibiskupský stolec v Magdeburku. V roce 1371 založil ve Šternberku klášter augustiniánů kanovníků. Tentýž rok rezignoval na svůj post magdeburského arcibiskupa a nadále působil jako biskup litomyšlský. V roce 1375 uzavřel se svým synovcem Petrem ze Šternberka majetkovou smlouvu za účasti širokého příbuzenstva. Roku 1378 přivedl do blízkosti biskupského hrádku a obory v Tržku u Litomyšle třináct kartuziánských mnichů a založil klášter zvaný Hájek Panny Marie (\"Rubus Mariae\"), kterému roku 1379 věnoval čtyři vsi severně od Olomouce včetně Dolan. V říjnu 1379 byl pověřen papežem Urbanem VI., aby vyšetřil spor mezi moravským markrabětem Joštem a olomouckými kanovníky. Dne 12. ledna 1380 Albrecht rozhodl o uvalení klatby na Jošta i olomouckou městskou radu a v Moravském markrabství vyhlásil interdikt. Albrecht Aleš ze Šternberka zemřel 14. ledna 1380.", "section_level": 1}], "src_summary": "Albrecht Aleš ze Šternberka, častěji Albert ze Šternberka (asi 1322 – 14. ledna 1380 v Litomyšli) byl biskupem ve Zvěříně, Litomyšli a arcibiskupem magdeburským. Byl nejvýznamnějším členem moravské větve rodu Šternberků.", "tgt_summary": "Albrecht von Sternberg (nach der Bischofsliste von Magdeburg: \"Albrecht II. von Sternberg\"; manchmal auch: \"Albert von Sternberg\"; * um 1333; † 14. Januar 1380 in Leitomischl) war 1356–1365 Bischof von Schwerin; Bischof von Leitomischl und Erzbischof von Magdeburg.", "id": 2186889} {"src_title": "Carl Walz", "tgt_title": "Carl E. Walz", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Carl Walz se narodil se v Clevelandu v Ohiu. Po ukončení střední školy v blízkém Lyndhurstu roku 1973 studoval fyziku na Kentské státní univerzitě () v Ohiu, roku 1977 zde získal titul bakaláře. Pokračoval ve studiu fyziky na Univerzitě Johna Carolla () a roku 1979 se stal magistrem. Od roku 1979 sloužil v letectvu v jednotce protiradiační ochrany. V letech 1983–1984 absolvoval pilotní školu (). Potom se na Edwardsově základně účastnil zkoušek vybavení letadel F-16C.", "section_level": 2}, {"title": "Astronaut.", "content": "Neúspěšně se zúčastnil se 12. náboru astronautů NASA. V následujícím, 13. náboru už prošel a 17. ledna 1990 byl začleněn do oddílu astronautů NASA. Absolvoval kurz všeobecné kosmické přípravy a v červenci 1991 získal kvalifikaci letového specialisty raketoplánu Space Shuttle. Po dokončení přípravy zastával různé funkce v NASA. Už po dvou letech odstartoval do vesmíru na palubě raketoplánu Discovery. Mise STS-51 začala 12. září 1993, po splnění programu letu astronauté přistáli v noci 22. září 1993 na Floridě, let trval 9 dní, 20 hodin a 12 minut. Ve dnech 8. – 23. července 1994 pobýval ve vesmíru podruhé. Let STS-65 raketoplánu Columbia trval 14 dní, 17 hodin a 56 minut. Programem mise bylo provedení experimentů v laboratoři Spacelab. Potřetí se do vesmíru dostal ve dnech 16. až 26. září 1996 v Shuttlu Atlantis při letu STS-79. Raketoplán navštívil ruskou stanici Mir na kterou dovezl zásoby a nového člena posádky. Délka letu byla 15 dní, 21 hodin a 21 minut. V listopadu 1997 byl jmenován palubním inženýrem záložní posádky Expedice 2 na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS) a hlavní posádky Expedice 4, kolegy v posádce se stali Jurij Onufrijenko a Daniel Bursch. Do vesmíru nová posádka ISS vzlétla 5. prosince 2001 v raketoplánu Endeavour (let STS-108). Po běžném půlročním pobytu na ISS se trojice Onufrijenko, Walz, Bursch vrátila na Zem opět v Endeavouru při letu STS-111. Přistání na Edwardsově základně v Kalifornii proběhlo 19. června 2002 po 195 dnech, 19 hodinách a 39 minutách letu. V prosinci 2008 odešel z NASA do soukromého sektoru. Carl Walz je ženatý, má dvě děti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Carl Erwin Walz (* 6. září 1955 v Clevelandu, Ohiu, USA), původně inženýr a pilot letectva Spojených států, byl od ledna 1990 do prosince 2008 astronautem NASA. Má za sebou čtyři kosmické lety, včetně šestiměsíčního pobytu na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS). Celkem strávil ve vesmíru 230 dní, 13 hodin a 7 minut.", "tgt_summary": "Carl Erwin Walz (* 6. September 1955 in Cleveland, Ohio) ist ein ehemaliger US-amerikanischer Astronaut. Walz erhielt 1977 einen Bachelor in Physik von der Kent State University in Ohio und 1979 einen Master in Festkörperphysik von der John Carroll University in Ohio. Von 1979 bis 1982 war er auf der McClellan Air Force Base verantwortlich für die Analyse von radioaktiven Proben aus dem \"Atomic Energy Detection System\". Das darauffolgende Jahr wurde er als Flugerprobungsingenieur an der Testpilotenschule auf der Edwards Air Force Base ausgebildet und arbeitete dort auch bis 1990.", "id": 631899} {"src_title": "Hrdlovka", "tgt_title": "Hrdlovka", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Hrdlovka se nacházela asi 2 kilometry na jih od Oseka. Na místě pozdější obce je doloženo osídlení již v mladší době kamenné. První písemná zmínka o Hrdlovce pochází z listiny krále Přemysla Otakara I. datované rokem 1203. Obyvatelé vsi se živili výlučně zemědělstvím. Roku 1833 zde žilo 202 obyvatel ve 37 domech. Ves byla cele německá, první Čech se do Hrdlovky přistěhoval v roce 1850. Až do roku 1899 byla obec v majetku cisterciáckého kláštera v blízkém Oseku. Přes obec vedla 6 kilometrů dlouhá poutní cesta, která vycházela z oseckého kláštera a vedla přes zaniklé Libkovice k poutnímu místu v Mariánských Radčicích. Ve druhé polovině 19. století došlo, v souvislosti s rozvojem průmyslu, ke změně celkového charakteru života nejen v Hrdlovce, ale i v širokém okolí. Začaly se razit doly na hnědé uhlí. V blízkosti Hrdlovky byl v roce 1870 zaražen důl Nelson, o rok později byl zaražen důl Pokrok a v roce 1891 důl Alexander. Do obce přicházeli za prací noví obyvatelé, takže nakonec došlo k faktickému (a posléze i administrativnímu) spojení s blízkou Novou Vsí. Začal být používán název \"Nová Ves – Hrdlovka\". Roku 1919 zde žilo již 3803 obyvatel, většinou Čechů. Roku 1920 byl otevřen \"Dělnický dům\" a o šest let později byla dokončena výstavba hornické kolonie. Od roku 1927 se pro obec používal již pouze název \"Hrdlovka.\" Dne 3. ledna 1934 došlo na dole Nelson k výbuchu, při kterém zahynulo 142 havířů, z nichž řada byla z Hrdlovky. Od roku 1963 začala obec postupně ustupovat těžbě uhlí. Zcela zlikvidována byla v letech 1970–1975 a obyvatelé byli vystěhováni do nově vybudovaného panelového sídliště v Oseku. Toto sídliště je dodnes po zaniklé obci pojmenováno. Do nového sídliště se první obyvatelé přestěhovali v roce 1972.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Ve vesnici býval jeden ze dvou pramenů sirné vody v severních Čechách s velmi nízkým obsahem sirovodíku.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Vesnicí vedla jednokolejná železniční trať 134 (budovaná původně jako součást Duchcovsko-podmokelské dráhy), z Teplic do Litvínova a v obci bývala zastávka. Z nádraží v Oseku pak vedla železniční vlečka na důl Alexander v katastru Hrdlovky.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "V obci existoval místní Sokol, založený v roce 1901. Dne 4. dubna 1948 zde došlo k tzv. \"sjednocení tělovýchovy\" – historicky prvnímu v celém Československu. Sokol byl nuceně sloučen s \"Hornickým sportovním klubem.\" Na původní organizaci se formálně odvolávala nově založená tzv. \"Závodní sokolská jednota dolu president Gottwald,\" která sídlila v původní sokolovně. Samostatný Sokol nebyl již v obci za její existence nikdy obnoven. Rovněž v Hrdlovce fungoval fotbalový klub \"TJ Baník Hrdlovka\" (založen jako Hornický SK Hrdlovka), který v ročníku 1964/65 hrál ve skupině A druhé československé ligy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hrdlovka () je zaniklá vesnice v okrese Teplice v Ústeckém kraji, která zanikla v sedmdesátých letech 20. století z důvodů těžby uhlí.", "tgt_summary": "Hrdlovka (deutsch \"Herrlich\") war ein Dorf in der Region Nordböhmen auf dem Gebiet des heutigen Okres Teplice. Sein Kataster mit einer Fläche von 452,1838 ha gehört heute zu Duchcov.", "id": 1065449} {"src_title": "Sarah Palinová", "tgt_title": "Sarah Palin", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Sarah Palinová, dívčím jménem Heathová (), se narodila v americkém státě Idaho, ale už v dětství se s rodiči přestěhovala na Aljašku do města Wasilla nedaleko Anchorage. Její rodina (a s ní Sarah) byla římskokatolická, později přestoupila k protestantství, Palinová pak vystřídala několik protestantských církví. Věnovala se sportu, na střední škole byla mimo jiné kapitánkou školního basketbalového týmu. Pro svůj intenzivní styl hry získala přezdívku „Barakuda Sarah“. Roku 1984 se stala královnou krásy ve Wasille a skončila jako druhá ve finále Miss Aljaška. Odměnou za umístění bylo také studijní stipendium. Na vysokoškolská studia se vrátila do Idaha, na \"University of Idaho\" vystudovala žurnalistiku a politické vědy. Před svým angažmá v politice působila Palinová jako sportovní komentátorka pro dvě anchoragské televizní stanice. Do politiky se aktivně zapojila roku 1992, kdy byla zvolena do městského zastupitelstva. V letech 1996 až 2002 byla starostkou města Wasilla. V roce 2006 se stala první ženou a nejmladší osobou zastávající úřad guvernéra Aljašky. V červenci 2009 na funkci rezignovala. Sarah Palinová je vdaná a je matkou pěti dětí, dvou synů a tří dcer. Její nejstarší syn Track v září 2008 nastoupil jako voják do Iráku. U nejmladšího syna Triga Paxsona (* 18. dubna 2008) byl zjištěn Downův syndrom. 1. září 2008, krátce po své nominaci na post viceprezidentky, oznámila Sarah Palinová v reakci na nepravdivé informace, že skutečnou matkou jejího nejmladšího syna je její sedmnáctiletá dcera Bristol, že je Bristol již pět měsíců těhotná. Bristol si chce dítě ponechat a vdát se. Otcem je její o rok starší spolužák ze střední školy.", "section_level": 1}, {"title": "Politické postoje.", "content": "V otázce hodnot Sarah Palinová zastává striktně konzervativní názory. Platí to zejména v otázce interrupcí: je prominentní členkou skupiny \"Feminists for Life\" (největší feministická pro-life organizace ve Spojených státech) a když jí bylo při předporodním vyšetření oznámeno, že její páté dítě je postiženo Downovým syndromem, možnost interrupce odmítla. V březnu 2010 při projevu pro ohijskou pro-life organizaci Ohio Right to Life prohlásila, že život s jejím postiženým synkem Trigem její protipotratové postoje ještě více posílil. Odmítá též sňatky homosexuálů. Sarah Palinová je dlouholetou členkou \"National Rifle Association\", národní střelecké společnosti, organizace sdružující uživatele a přátele zbraní. Prosazuje rozšíření těžby ropy a zemního plynu v chráněných územích aljašské přírody a staví se proti ochraně ledních medvědů. Podporuje výuku kreacionismu ve školách při hodinách biologie jakožto platné alternativy k evoluci přírodním výběrem. V boji proti navrhované reformě zdravotnictví Palinová zavedla termín \"komise smrti\", které, dle jejího tvrzení, budou mít za úkol posuzovat nároky na lékařskou péči.", "section_level": 1}, {"title": "Viceprezidentská kandidatura.", "content": "McCainova volba poměrně neznámé Sarah Palinové zaskočila komentátory i jeho protivníky z Demokratické strany. Ta v krátké době vydala dvě výrazně odlišná stanoviska: zatímco mluvčí Baracka Obamy kritizoval její nezkušenost, která dle něj zcela vyvažuje nezkušenost Obamovu, Obama sám ji označil za skvělou kandidátku. Je teprve první ženou v rámci Republikánské strany a druhou ženou v historii USA, která byla v rámci jedné ze dvou největších stran nominována na druhý nejvyšší úřad v zemi. Její předchůdkyní z řad demokratů byla newyorská kongresmanka Geraldine Ferrarová, kterou si v prezidentských volbách 1984 vybral demokratický kandidát Walter Mondale. Jejich kandidatura skončila neúspěchem, v prezidentských volbách zvítězili opět republikánský prezident Ronald Reagan a jeho viceprezident George H. W. Bush. Její zásadní nevýhodu v kampani představoval fakt, že byla v americké vrcholné politice nováček a na celoamerické úrovni nebyla příliš známá. Výrazná byla zejména její nezkušenost v oblasti bezpečnostní a zahraniční politiky, což oslabovalo jeden z hlavních republikánských argumentů, kterým byla relativní nezkušenost demokratického kandidáta Obamy v těchto oblastech. Na druhou stranu pro demokraty byl problém na to poukazovat, neboť Obama na tom byl jen o trochu lépe a u prezidenta je tato slabina mnohem významnější. Vzhledem k poměrně vysokému věku a chatrnějšímu zdraví u McCaina mohou mít voliči pocit, že je zde vysoká šance, že jeho viceprezidentka jej bude muset často zastupovat, a tudíž má u ní tato okolnost větší význam, než tomu u viceprezidentů bývá. Výhodou Palinové je absence vazeb na nepopulárního prezidenta George W. Bushe a jeho tým, takže může znamenat příslib změny (což McCain ostatně při oznámení její nominace patřičně zdůraznil), tím spíše že na Aljašce získala pověst reformátorky, která značně nabořila systém klientských vztahů, který zde vytvořil její (rovněž republikánský) předchůdce Frank Murkowski. Příznivě by měla zapůsobit zejména na náboženské a konzervativní křídlo republikánské strany pro svá stanoviska k interrupcím a fiskální politice. Předpokládá se, že může rovněž oslovit některé voličky, frustrované neúspěchem ženské kandidátky Hillary Clintonové, na druhé straně řadu demokratů jistě odradí její stanoviska v oblasti ochrany přírody. Rocková skupina Heart obvinila Sarah Palinovou, že neoprávněně použila její hit \"Barracuda\" z roku 1977. Zpěvačky skupiny zaslaly Republikánské straně žádost, aby přestala používat jejich píseň. Strana však tvrdí, že získala všechna potřebná práva ještě před stranickým sjezdem, který proběhl počátkem září 2008. Jeden ze spoluautorů písně Roger Fisher naopak prohlásil, že je uplatněním písně v republikánské kampani nadšený. Později ale tvrdil, že ve volbách podporuje konkurenční demokraty a že část zisku z licenčních poplatků věnuje na kampaň Baracka Obamy. Jde už o druhý problém republikánských kandidátů v této kampaní, protože v srpnu 2008 rocker Jackson Browne zažaloval prezidentského kandidáta Johna McCaina, že využil bez dovolení v kampani píseň Running on Empty.", "section_level": 1}, {"title": "Televizní diskuse s Joem Bidenem.", "content": "Večer 2. října 2008 proběhla na Washingtonské univerzitě v St. Louis televizní diskuse s viceprezidentským protikandidátem Joem Bidenem, ve které oba diskutující obhajovali postoje prezidentských kandidátů svých stran. Diskuse byla ve výsledku klidná, ale nepřesvědčivá. Podle výsledků průzkumů veřejného mínění zadaných americkými televizemi CNN a CBS a provedených po duelu měl v debatě navrch spíše Biden (jako lepšího ho vidělo 51 % diváků, 36 % tak hodnotilo Palinovou). Zároveň ale podle 84 % diváků si Palinová, od které se čekala spíše defenzivní pozice, vedla lépe než očekávali a v očích voličů si polepšila. Bez ohledu na průzkumy se republikáni i demokraté bezprostředně po ukončení debaty prohlásili za vítěze debaty.", "section_level": 2}, {"title": "Troopergate - zneužití politické moci.", "content": "Sarah Palinová ve funkci guvernérky propustila 11. července 2008 Waltera Monegana, šéfa veřejné bezpečnosti Aljašky. Ten tvrdil, že o místo přišel, protože odmítl propustit policistu Mika Wootena, který se rozváděl se sestrou guvernérky Molly McCann. Aljašský parlament k tomuto případu nazvanému „Troopergate“ ustavil vyšetřovací komisi. Vyšetřování se pokusila zastavit skupina republikánských poslanců poté, co se Palinová stala kandidátkou na viceprezidentku USA, ale nejvyšší soud státu Aljaška 9. října 2008 žádost zamítl. Vyšetřovatelé parlamentní komise došli k údajnému závěru, že \"„guvernérka Sarah Palinová zneužila svou moc a porušila tak etický kodex týkající se výkonné moci Aljašky“\". Vyšetřování Aljašského disciplinárního výboru, který Palinová požádala o přezkoumání případu, ovšem dospěl ke zcela opačnému výsledku: „Neexistuje žádná pravděpodobná příčina domnívat se, že guvernérka nebo některý jiný státní úředník porušili v souvislosti s touto záležitostí aljašský etický kodex.\"“", "section_level": 1}, {"title": "Rezignace na funkci guvernéra.", "content": "Palinová 3. července 2009 oznámila, že v následujícím volebním období se nebude ucházet o místo guvernéra Aljašky a do konce měsíce rezignuje na funkci. Prohlásila, že od konce srpna 2008 ona i stát utratili „šílené“ množství času a peněz (2,5 miliónu USD) v odpovědích na „opoziční výzkumy“, na 150 žádostí podaných dle Zákona o svobodném přístupu k informacím a na 15 „frivolních“ stížností na právní etiku, které proti ní podali „političtí operativci“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sarah Louise Heathová Palinová (* 11. února 1964 Sandpoint, Idaho) je americká republikánská politička, v letech 2006–2009 guvernérka Aljašky, kterou se stala jako první žena a jako nejmladší osoba v historii. ", "tgt_summary": "Sarah Louise Palin [] (geborene \"Heath\"; * 11. Februar 1964 in Sandpoint, Idaho) ist eine US-amerikanische Politikerin. Sie ist Mitglied der Republikanischen Partei. Palin war von Dezember 2006 bis Juli 2009 Gouverneurin des US-Bundesstaates Alaska und damit die erste Frau in diesem Amt. Bei der Präsidentschaftswahl 2008 war sie vom republikanischen Kandidaten John McCain als Kandidatin für die Vizepräsidentschaft an seiner Seite berufen worden. Nach ihrem Rücktritt als Gouverneurin war sie bis 2013 als politische Kommentatorin u. a. bei Fox News tätig sowie als Aktivistin in der Tea-Party-Bewegung.", "id": 1413942} {"src_title": "Jicchak Chofi", "tgt_title": "Jitzchak Chofi", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Tel Avivu ještě za dob britské mandátní Palestiny. V roce 1944 se v sedmnácti letech stal příslušníkem úderných jednotek Palmach židovské podzemní vojenské organizace Hagana. O čtyři roky později během války za nezávislost velel jedné z rot brigády Jiftach. Později sloužil jako operační důstojník jižního velitelství Izraelských obranných sil. Když se Ariel Šaron stal velitelem výsadkářské brigády, nastoupil jako jeho zástupce. V této funkci jej posléze nahradil a zastával ji během šestidenní války v roce 1967. Podle Ezera Weizmana, který během války sloužil jako velitel operací Generálního štábu, sehrál Chofi klíčovou roli na izraelském úspěchu. Do roku 1972 sloužil jako zástupce velitele operačního ředitelství armády. Poté byl jmenován velitelem severního velitelství, v jehož čele stál v letech 1972 až 1974, tedy i během jomkipurské války v roce 1973. Jako jeden z mála důstojníků varoval před možností překvapivého arabského útoku, k němuž nakonec během této války došlo. V roce 1974 byl jmenován ředitelem zpravodajské služby Mosad, v jejímž čele nahradil Cvi Zamira. Během jeho funkčního období se podařilo zlikvidovat několik představitelů palestinské teroristické organizace Černé září zodpovědné za masakr izraelských olympioniků na LOH v Mnichově. V červenci 1976 se zasazoval za akci, která měla zachránit izraelské pasažéry uneseného letadla Air France v ugandské Entebbe. Při přípravě této akce, později známé jako operace Entebbe nařídil Chofi kacům umístěným v Ugandě provést podrobný průzkum letiště, na kterém unesené letadlo stálo a využil kontakty v etiopských tajných službách k tomu, že izraelská letadla, která operaci provedla, mohla dotankovat na zpáteční cestu do Izraele v Nairobi. V roce 1981 dohlížel na izraelský útok na irácký jaderný reaktor u Bagdádu. Po odchodu z čela Mosadu v roce 1982 jej v této pozici nahradil Nachum Admoni. Následně stanul na ředitelském postu hlavní izraelské energetické společnosti Israel Electric Corporation. Zemřel v roce 2014 ve věku 87 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jicchak Chofi (:, 25. ledna 1927, Tel Aviv – 15. září 2014) byl v letech 1974 až 1982 ředitel izraelské zpravodajské služby Mosad. Během jeho působení v této pozici proběhla řada mimořádně úspěšných operací, na nichž se zpravodajská služba podílela, včetně záchrany izraelských rukojmí během operace Entebbe, likvidace představitelů palestinské teroristické organizace Černé září, majících podíl na masakru izraelských olympioniků na LOH v Mnichově, či zničení iráckého jaderného reaktoru Osirak. Předtím sloužil jako generál izraelské armády v pozici velitele severního velitelství.", "tgt_summary": "Jitzchak Chofi (hebräisch \"יצחק חופי\", manchmal auch als \"Yitzhak Hofi\"; * 25. Januar 1927 in Tel Aviv; † 15. September 2014 in Ramat Gan) war von 1974 bis 1982 Direktor des israelischen Geheimdienstes Mossad.", "id": 50082} {"src_title": "Taccola", "tgt_title": "Taccola", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "Mariano Taccola se narodil v Sieně v roce 1382. O jeho mládí a studiích není prakticky nic známo. Jako dospělý působil v Sieně v různých zaměstnání jako notář, univerzitní tajemník, sochař, dozorce silnic a jako hydraulický inženýr. Ve čtyřicátých letech 15. století Taccola odešel ze svých funkcí a dostal od státu důchod. V roce 1453 se připojil k Bratrstvu svatého Jakuba (Ordine di San Giacomo) a pravděpodobně krátce po tomto datu zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Práce a styl.", "content": "Taccola zanechal dvě monografie. První z nich je \"De ingeneis\" (O strojích), na které začal pracovat roku 1419 a dokončil ji v roce 1433. Práci však průběžně doplňoval dalšími obrázky a poznámkami, což vedlo v roce 1449 k vydání doplněného a přepracovaného díla pod názvem \"De machinis\". Taccola kreslil černým inkoustem na papír a kresby doprovázel ručně psanými poznámkami Popisuje velké množství \"důmyslných zařízení\" v hydrotechnice, stavebnictví a také řadu válečných strojů. Taccolovy kresby ukazují, že byl mužem na předělu dvou epoch. Zatímco jeho předmět předjímá práce pozdějších renesančních umělců-inženýrů, jeho způsob vyjádření ještě hodně připomíná středověké ilustrace. Například perspektiva se v jeho kersbách objevuje jen někde. Taccola - zdá se - byl účastníkem probíhající revoluce v perspektivním malířství. Zajímavé na tom je, že o Taccolovi je známo, že se setkal se samotným \"otcem lineární perspectivity\". s Filippo Brunelleschim. Přes tyto grafické nesrovnalosti je Taccolův styl popisován jako energický, autentický a soustředěný na to, aby zachytit podstatné.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv a znovuobjevení.", "content": "Taccola byl označován jako \"Sienský Archimedes\", jeho práce stojí na začátku tradice italských renesančních umělců-inženýrů s rostoucím zájmem o technologické otázky všeho druhu. Jeho kresby byly kopírovány a sloužily jako zdroj inspirace konstruktérům, jako byli Buonacorso Ghiberti, Francesco di Giorgio, a možná i Leonardo da Vinci. Zvláštní historický význam mají kresby jeho geniálních zdvihacích zařízení, které Brunelleschi použil při stavbě kopule katedrály ve Florencii, která byla v té době svým rozponem druhá největší na světě. Zájem o Taccololovo dílo, ale prakticky ustal krátce po jeho smrti, jedním z důvodů možná byla skutečnost, že bylo dostupné pouze v podobě rukopisných knih, z nichž se do dnešní doby dochovaly pouze tři. Rozbor dochovaných rukopisů ukázal, že původní kresby Taccolovy jsou detailnější než jeho kopie. V šedesátých letech 20. století byly nově objeveny a identifikovány další Originály ve státních knihovnách v Mnichově a Florenci, což dalo podnět k prvnímu tištěnému vydání obou spisů \"De ingeneis\" a \"De machinis\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Mariano di Jacopo řečený il Taccola (Kavka, 1382 Siena - asi 1453) byl italský polyhistor, správce, výtvarník a inženýr rané renesance. Taccola je známý pro svá technologická pojednání \"De ingeneis\" a \"De machinis\", v nichž se objevují s poznámkami výkresy široké řady inovativních strojů a zařízení. Taccolovy práce byly studovány a kopírovány pozdějšími inženýry a umělci renesance, například Francescem di Giorgio, a možná i Leonardem da Vinci.", "tgt_summary": "Mariano di Jacopo (lat. \"Marianus Jacobus\"), genannt Taccola (* 1381; † um 1453), war ein italienischer Ingenieur, Künstler und Beamter der Stadt Siena.", "id": 1725449} {"src_title": "Polykaprolakton", "tgt_title": "Polycaprolacton", "src_document": [{"title": "Výroba.", "content": "Polykaprolakton se vyrábí polymerizací ε-kaprolaktonu, katalyzátorem může být mimo jiné 2-ethylhexanoát cínatý, je však známo mnoho dalších vhodných katalyzátorů.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Polykaprolakton se může rozkládat prostřednictvím hydrolýzy esterových vazeb; tento rozklad může probíhat i za fyziologických teplot (například v lidském těle) a je tak možné jej použít jako biomateriál, mimo jiné na přípravu dlouhodobě voperovatelných implantátů; jeho rozklad je ale o něco pomalejší než u polylaktidu. Polykaprolakton nachází využití i u zařízení pro řízené uvolňování léčiv. Pro využití ve tkáňovém inženýrství ovšem není vhodný kvůli pomalému odbourávání, špatným mechanickým vlastnostem a nízké buněčné přilnavosti. Jeho smísením s keramickými hmotami založenými na fosforečnanu vápenatém a s bioaktivními skly byla vytvořena skupina smíšených biomateriálů, které jsou díky výrazně lepším mechanickým vlastnostem, ovladatelné rychlosti odbourávání a vyšší bioaktivitě vhodné pro kostní tkáňové inženýrství. Tato látka se používá v kosmetice jako kolagenový stimulátor. Skrze stimulaci tvorby kolagenu mohou výrobky s obsahem polykaprolaktonu eliminovat znaky stárnutí kůže jako je ztráta objemu, a to s okamžitým a dlouhotrvajícím účinkem. Kaprolakton byl zkoumán jako možná kostra pro opravy tkání metodami tkáňového inženýrství. Používá se jako hydrofobní součást amfifilních syntetických kopolymerů používaných k vytváření vezikulových membrán polymerzomů. Polykaprolakton byl využit ke kapslování řady léčiv za účelem jejich kontrolovaného uvolňování a cíleného dopravení.", "section_level": 1}, {"title": "Biologický rozklad.", "content": "Polykaprolakton může být rozložen bakteriemi z kmenů \"Firmicutes\" a \"Proteobacteria\". Kmen štětičkovce 26-1 může rozkládat vysokohustotní polykaprolakton, ovšem ne tak rychle jako kmen kropidláku ST-01. Druhy z rodu Clostridium jej rozkládají za anaerobních podmínek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Polykaprolakton je biologicky rozložitelný plast ze skupiny polyesterů nejčastěji používaný na výrobu polyuretanů. Polyuretanům dodává odolnost vůči vodě, organickým rozpouštědlům a chloru. ", "tgt_summary": "Polycaprolacton (PCL), genauer Poly-ε-Caprolacton, ist ein biologisch abbaubarer Kunststoff, der auf der Basis von Erdöl hergestellt wird. Er ist thermisch verformbar und wird entsprechend in die Thermoplaste eingeordnet. Gebildet wird er als Kette des Caprolacton, dem ε-Lacton der Capronsäure.", "id": 1807205} {"src_title": "Extrémně velký dalekohled", "tgt_title": "Extremely Large Telescope", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Systém bude určen k pozorování v oblastech od viditelného světla po střední infračervené vlnové délky. Plánovaná životnost zařízení je nejméně 30 let. Dalekohled bude ovládán z řídící místnosti z vedlejší observatoře Paranal, kde bude působit také vědecký personál. Obě observatoře budou propojeny optickými kabely. Na observatoři Cerro Amazones bude především technický personál dalekohledu, zařízení pro pokovování zrcadel, místní dílny, ostraha apod.", "section_level": 1}, {"title": "Zrcadla dalekohledu.", "content": "Dalekohled bude využívat novou optickou koncepci s celkem pěti zrcadly. Tento počet zrcadel (současné velké dalekohledy mají obvykle tři zrcadla) byl zvolen především kvůli zkrácení celkové délky dalekohledu.", "section_level": 2}, {"title": "Lasery.", "content": "Pro systém adaptivní optiky bude mít dalekohled k dispozici šest laserů, které budou ve výšce asi 90 km vytvářet umělé sodíkové hvězdy, podle jejichž obrazu bude korigován tvar čtvrtého zrcadla. Půjde o lasery produkující žluté světlo o vlnové délce 589 nm. Pro funkci dalekohledu jsou nutné čtyři z nich, další dva jsou potřebné pro některé vědecké přístroje.", "section_level": 3}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Hlavní nosná konstrukce dalekohledu by měla vážit asi 2 800 tun. Kupole dalekohledu bude mít průměr 86 m a výšku 74 m. Bude polokulovitá s dvěma zakřivenými, bočně otevíranými dveřmi. Je navržena tak, aby byl dalekohled schopen pozorovat objekty od výšky 20° nad horizontem až k zenitu. Celá stavba zabírá plochu odpovídající fotbalovému hřišti. Při návrhu konstrukce přístroje byla věnována pozornost i ochraně přístroje proti zemětřesení. Místo stavby leží – podobně jako většina území Chile – nedaleko místa styku dvou tektonických desek: Jihoamerické desky a desky Nazca. Proto jsou zde zemětřesení častá.", "section_level": 2}, {"title": "Přístroje.", "content": "V ohniscích dalekohledu bude k dispozici několik přístrojů k zaznamenávání obrazu nebo k měření vlastních vědeckých dat. Další přístroje – např. spektrograf s vysokým rozlišením HIRES nebo víceobjektový spektrograf MOSAIC – se v roce 2017 nacházely v prvních etapách přípravy (Phase A).", "section_level": 2}, {"title": "Porovnání.", "content": "ELT soustředí 100milionkrát více světla než lidské oko, 8milionkrát více než Galileův dalekohled a 26krát více než jeden dalekohled VLT na observatoři Paranal. Získá také více světla než všechny existující 8 až 10 metrové dalekohledy na světě dohromady.", "section_level": 2}, {"title": "Cíle pozorování.", "content": "Vzhledem k velikosti dalekohledu se od něj očekávají objevy ve většině odvětví astronomie. Primární by mělo být Podle představ z roku 2015 by – i vzhledem k blízké geografické vzdálenosti – měla být výzkumná činnost dalekohledu ELT koordinována s dalekohledy ESO na Observatoři Paranal, především s VLT/VLTI a VISTA.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Dalekohled vyvíjí od roku 2005 Evropská jižní observatoř. Stalo se tak na základě rozhodnutí rady této organizace, aby „zachovala vůdčí roli evropské astronomie v období mimořádně velkých dalekohledů“. Pro přístroj bylo hledáno několik míst: Uvažováno bylo i několik další míst, např. v Antarktidě na vrcholu „Dome C“ (3223 m n. m.). Na jednotlivých místech byly sledovány meteorologické podmínky: zejména síla a směr větru, relativní vlhkost vzduchu a množství aerosolů v ovzduší. Dále byla zkoumána turbulence atmosféry, jas oblohy, seismická pevnost podloží nebo např. to, v jaké míře se zde vyskytují kondenzační stopy po tryskových letadlech. Týmy, které zkoumaly vhodná místa, si vzájemně sdílely informace se skupinou, která hledala umístění pro Třicetimetrový dalekohled.", "section_level": 1}], "src_summary": "Extrémně velký dalekohled ( – ELT, dříve Evropský extrémně velký dalekohled) je připravovaný největší dalekohled na světě. Na hoře Cerro Armazones v severní Chile jej staví Evropská jižní observatoř (ESO). Jeho základní kámen byl položen v květnu 2017; s uvedením do provozu se počítá po roce 2025. ", "tgt_summary": "Das Extremely Large Telescope (ELT), zuvor European Extremely Large Telescope (E-ELT), ist ein im Bau befindliches optisches Teleskop der nächsten Generation für die Europäische Südsternwarte (ESO). Es erhält einen Hauptspiegel mit 39 Metern Durchmesser, der aus 798 sechseckigen Spiegelelementen zusammengesetzt sein wird. Damit soll es das weltweit größte optische Teleskop werden.", "id": 1111020} {"src_title": "Simmering", "tgt_title": "Simmering", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Simmering leží v jihovýchodní části Vídně. Na severovýchodě sousedí s 2. okresem, od nějž ho dělí Dunajský kanál (\"Donaukanal\"). Na severozápadě hraničí s 3. okresem a na západě s 10. okresem. Na jihu pak sousedí se spolkovou zemí Dolní Rakousy. Simmering je vídeňským obvodem s nejnižší nadmořskou výškou. Protože hranice katastrálních území ve Vídni není totožná s hranicí okresu, leží 22,5 ha městské části Simmeringu ve 3. okresu v ulici Landstraße a 116,94 ha v 10. okresu Favoriten. Uvnitř Favoriten je hranice Simmeringu tvořena ulicí Grenzstraße a také ještě k městské části náleží severovýchodní část Böhmischer Prater. Tento průběh hranice odpovídá také dřívější hranici mezi obcemi Favoriten a Simmering. Celková výměra katastrálního území činí 1178,46 ha.", "section_level": 1}, {"title": "Původ názvu.", "content": "První písemná zmínka o Simmeringu je z roku 1028 jako \"Symmanningen\", v jiném dokumentu z roku 1130 byl majitelem konkrétního místa jmenován \"„Isinrich von Simmaningen“\". V tomto kraji mohl sídlit šlechtický rod „von Simmaningen“. V následujících stoletích se měnil pravopis názvu (Symanin, Symaningen, Simmanin, Simoning), až do 14. století, kdy se stopy šlechtického rodu ztrácí a pravopis názvu se ustálil.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První známky osídlení v oblasti Simmeringu se datují z roku 1028. Jednou z původních vesnic v této oblasti byl Kaiserebersdorf (dříve známý jako Ebersdorf), kde měl svůj lovecký zámeček Neugebäude císař Maxmilián II. Uprostřed osady Simmering stál kostel svatého Laurenze, jehož věže v dobách válečných sloužily k obraně místa. Roku 1529 při prvním tureckém obléhání byl Simmering zpustošený, jako i při druhém tureckém obléhání v roce 1883. Od roku 1773 se na Simmeringer Haide usídlilo císařské dělostřelectvo a střílelo na umělé opevnění a testovalo průraznost střel. Na počátku 19. století byla obec dvakrát obsazena vojsky Napoleona Bonaparte, při kterých byla také poškozena. Již od roku 1605 stál v \"Turnhofu\", v dnešní Mautner-Markhof-Gasse, pivovar, který byl přes tři staletí důležitým zdrojem příjmů obce a teprve v roce 1930 byl zrušen. Snad do roku 1400 patřil Simmering rodu \"von Simmaningen\" a v následujícím měnil četné majitele (jejich jména se nacházejí ještě dnes v různých seznamech) a teprve od roku 1850 byla panství zrušeno. Tak se stal Simmering samostatnou obcí a roku 1858 byla postavena první úřední budova. Asi až do roku 1860 měl Simmering vesnický ráz, než byl postaven \"Rinnböckhäuser\", tehdy druhý největší obytný dům v oblasti Velké Vídně. Nastala doba rychlého velkoměstského rozvoje, stavěly se průmyslové podniky jako např Maschinen- und Waggonfabrik AG (dnešní Siemens-Verkehrstechnik) a začaly se zde usazovat podnikatelské rodiny. Důležitými dopravními tepnami byla v Simmeringské „Hauptstraße“ Aspangbahn, Ostbahn a od 1878 výstavba Wiener Neustädter Kanal. Po připojení nejbližších předměstí k Vídni v roce 1850 začaly v sedmdesátých letech i úvahy o připojení dalších předměstských obcí k Vídni. Téměř všechny uvažované obce však byly proti tomuto návrhu. Nicméně na přání císaře Františka Josefa I. rozhodl roku 1888 dolnorakouský zemský úřad o sloučení předměstí s Vídní. Dnem 1. ledna 1892 pak byl Simmering proti vůli tehdejšího zástupce starosty Karla Linkeho společně s Kaiserebersdorfem a malými částmi obcí Kledering, Schwechat a Albern sloučeny k 11. vídeňskému okresu. Teprve roku 1955, po uzavření státní dohody, byla k okresu Simmering přičleněna i dřívější obec Albern.", "section_level": 1}], "src_summary": "Simmering () byl do roku 1892 samostatnou obcí a dnes je součástí stejnojmenného 11. vídeňského okresu, jakož i jedním z 89 vídeňských katastrálních území. Nachází se při Dunaji a jako městský okres byl ustanoven v roce 1892. Rozloha obvodu činí 23,23 km a k 1. lednu 2015 zde žilo 95 162 obyvatel. ", "tgt_summary": "Simmering ist der 11. Wiener Gemeindebezirk. Er wurde 1892 aus den selbstständigen Gemeinden Simmering und Kaiserebersdorf sowie kleinen Teilen anderer Gemeinden gebildet. 1956 kam die bis 1938 eigenständige Gemeinde Albern hinzu. ", "id": 1870723} {"src_title": "Ante Marković", "tgt_title": "Ante Marković", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Vystudoval elektrotechniku na záhřebské technické univerzitě, poté strávil řadu let v národním podniku Rade Končar v Záhřebu. Úspěch firmy, která patřila k významným strojírenským podnikům v Jugoslávii a kterou později i řídil, mu zajistil politickou kariéru. V letech 1982 - 1986 se stal předsedou Nejvyšší rady SR Chorvatsko, v následujících dvou letech pak zastával i funkci republikového prezidenta. Etnickým původem byl bosenský Chorvat proslul hlavně jako stoupenec tržních reforem, které měly resuscitovat jugoslávské hospodářství v nepříliš šťastné chvíli. Hospodářská situace SFRJ byla na konci 80. let velmi neuspokojivá. V roce 1987 země oznámila, že není schopna platit ohromné zahraniční dluhy, měna se hroutila (rostla inflace), životní úroveň klesala a od roku 1984 také přibývalo stávek - jevu v socialistické zemi nepříliš vídaného. Po rezignaci Branko Mikuliće nastoupil do premiérského křesla Ante Marković, který se rozhodl pro akční plán úspor a ozdravení ekonomiky. Ten počítal s měnovou reformou, zmrazením mezd i cen a s privatizací státních podniků, především bank.Jugoslávský dinár byl navázán na německou marku (což je praxe, ve které se v zemích bývalé Jugoslávie pokračuje dodnes). Ekonomický pokles se však dařilo tlumit jen částečně. Kromě hospodářských obtíží, poklesu průmyslové výroby a zastaralosti domácích firem totiž Jugoslávii začaly tížit i problémy politické, hlavně etnické, které znemožnily pokračování další spolupráce. O těchto snahách Marković samozřejmě věděl a pokoušel se jim zabránit. Jako ekonom se však musel věnovat hlavně výdajové stránce jugoslávské politiky. I tam se ale jeho politika se dostala do sporu s plány tehdejšího srbského prezidenta Slobodana Miloševiće, který neměl velký zájem udržovat přísnou výdajovou disciplínu. Podle průzkumu veřejného mínění z jara 1990 však měl jeho reformní program podporu 79 % obyvatel SFRJ (nejvíce v BiH, 93 % a nejméně v Kosovu, 42 %). Po rozpadu Svazu komunistů Jugoslávie v roce 1990 založil politickou stranu Savez reformskih snaga (svaz reformních sil), která sice získala v Bosně a Hercegovině asi 14% podporu, v ostatních republikách by však nezískala ani 5 % hlasů všech oprávněných voličů. Namísto ekonomického vzestupu a restrukturalizace jugoslávského hospodářství však zemi čekaly jenom rostoucí do té doby neřešení spory, převážně národnostní povahy. Marković však vždy vystupoval na veřejnosti optimisticky a odmítal připustit vážnost situace. Rovněž odmítal, že dojde k vypuknutí války. Během ozbrojených střetů se pokoušel situaci řešit především uvalením zbrojního embarga na SFRJ. To poškodilo především Slovinsko a Chorvatsko, jejichž ozbrojené složky byly ve srovnání s jugoslávskou lidovou armádou nesrovnatelně hůře vyzbrojené. Pašování zbraní však ale nezabráni. Po válce a rozpadu Jugoslávie se stáhl z veřejného života, na svoji funkci 19. prosince 1991 rezignoval.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ante Marković (* 25. listopadu 1924 Konjic, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců - 28. listopadu 2011), byl chorvatský podnikatel a poslední premiér SFRJ (oficiální titul byl \"předseda Nejvyššího svazového výboru\"). Funkci zastával od 16. března 1989 do 20. prosince 1991.", "tgt_summary": "Ante Marković (; * 25. November 1924 in Konjic, Königreich Jugoslawien; † 28. November 2011 in Zagreb, Kroatien) war ein jugoslawischer Politiker. Von 1989 bis 1991 war er Ministerpräsident seines Landes.", "id": 511188} {"src_title": "Boršegrýn", "tgt_title": "Burg Boršengrýn", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Hradu předcházela tvrz zvaná \"Amonsgrýn\" založená pravděpodobně po roce 1347 bratry Engelhartem a Albertem z Kynžvartu. Nahradila Kynžvart, který v roce 1347 dobylo vojsko krále Karla IV., protože z něj bratři podnikali loupeživé výpady. Bratři nejprve uprchli do Bavorska, ale po čase se vrátili do Čech. Karel IV. jim obnovu Kynžvartu zakázal, ale okolní krajinu jim udělil jako léno, jehož centrem se stal Amonsgrýn. V roce 1360 se vlastníkem kynžvartského panství včetně Úbočí stal Albert Nofhaft, jehož synové je roku 1373 prodali Borešovi z Rýzmburka. Nový majitel si se souhlasem Karla IV. na místě tvrze nechal postavit hrad (tj. Borešova louka). Nový hrad byl dokončen do roku 1380. Boreš mladší z Rýzmburka panství roku 1392 prodal Zikmundu Hulerovi, který je o tři roky později vyměnil s Hynkem Pluhem z Rabštejna za Orlík. Hynek patřil mezi oblíbence krále Václava IV., který mu roku 1398 povolil Kynžvart obnovit. Od té doby Boršengrýn ztratil význam a byl pronajímán jako manství. Mezi jeho držitele patřili Mikuláš Fras (1426–1437), rytíř Valdenroder a Bedřich z Failče (před rokem 1450). V roce 1452 Kynžvart patřil Jindřichu II. z Plavna, který v té době válčil s Chebem, a na Boršengrýn proto dosadil svého hejtmana Hanuše Edlmana. Během bojů byl Boršengrýn ještě téhož roku po týdenním obléhání a ostřelování děly dobyt a pobořen.", "section_level": 1}, {"title": "Stavební podoba.", "content": "Hradní dispozice měla dvě části, které dnes odděluje silnice vedená po dně bývalého šíjového příkopu, který odděloval předhradí od hradního jádra. Předhradí z jihu chránil val s příkopem a další val se dochoval na východní straně. Za opevněním stála rozsáhlá a složitá zástavba. Vlastní jádro za šíjovým příkopem mělo přibližně trojúhelníkový půdorys obehnaný hradbou, za kterou stál mohutný donjon a další zástavba lehčího charakteru.", "section_level": 1}, {"title": "Přístup.", "content": "Přímo přes místo, kde stával hrad, vede silnice, která spojuje Úbočí s Dolním Žandovem, a modře značená turistická trasa z Podlesí směrem do Dolního Žandova, která kopíruje průběh silnice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Boršengrýn (též \"Boršegrýn\") je zaniklý hrad na ostrožně nad Kynžvartským potokem u vesnice Úbočí nedaleko Lázní Kynžvart v okrese Cheb. Pozůstatky hradu jsou chráněny jako kulturní památka.", "tgt_summary": "Burg Boršengrýn (deutsch \"Borschengrün\") war eine Burg in Westböhmen, in der Nähe der Dörfer Úbočí und Salajna, fünf Kilometer nordwestlich von Lázně Kynžvart. ", "id": 1313432} {"src_title": "Prase bradavičnaté", "tgt_title": "Wüstenwarzenschwein", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Prase bradavičnaté je sudokopytník s válcovitým tělem o délce 1 – 1,5 m, ocas (často vzpřímený, obzvláště při běhu) měří mezi 35 a 50 cm. Výška se pohybuje v rozmezí 65 – 85 cm. Samci váží okolo 150 kg, samice jsou zhruba o pětinu lehčí. Zbarvení je šedé až žlutohnědé, kůže je z větší části lysá, štětin je méně než u prasete savanového a jsou také řidší. Na hřbetě vytvářejí krátkou hřívu. Obě pohlaví mají vyvinuté dlouhé kly, které mohou u samců měřit více než 60 cm.Prasata bradavičnatá mají špatný zrak, ale velmi dobrý sluch a čich. Od podobného prasete savanového se liší nižšíma nohama, delšími tesáky, slabším ochlupením a poněkud klabonosým profilem hlavy.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "V současnosti se vyskytuje především v aridních oblastech – polopouštích a křovinatém buši. Vyhrabává si nory, v kterých přespává, odpočívá a kde samice rodí mladé.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Živí se hlavně trávou, a to jak nadzemními částmi, tak i kořínky a oddenky. Živí se i dužnatými hlízami, které jsou pro něj v suchých oblastech vítaným zdrojem vody. V menší míře konzumuje i mršiny, bezobratlé živočichy a trus různých obratlovců.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Pohlavní zralosti dosahují mezi 18-24 měsíci. Samci se však poprvé páří až ve věku čtyřech let. Období říje je mezi čtvrtým až pátým měsícem po období dešťů. Samice mají při páření mnoho partnerů. Březost trvá přes šest měsíců, což je nejdéle ze všech druhů prasat. Samice rodí v noře nejčastěji tři až čtyři selata, někdy však až osm, která mají po narození hmotnost od 0,4 do 0,8 kg. Selata stráví v doupěti asi 6 až 7 týdnů. Ve čtvrtém měsíci života je matka přestává kojit. V příhodných letech rodí samice i dvakrát do roka, druhý vrh ale bývá menší. Samci o mláďata nepečují. Dospělosti se však nedožije ani polovina mláďat, vzhledem k četným predátorům, kteří selata loví. Prasata bradavičnatá se v přírodě mohou dožít patnácti let, v zajetí i více než dvaceti.", "section_level": 1}, {"title": "Poddruhy.", "content": "Vědci rozeznávají dva poddruhy prasete bradavičnatého, z nichž jeden byl již vyhuben.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prase bradavičnaté (\"Phacochoerus aethiopicus\") je divoké prase, které žije ve Východní Africe, např. v Keni, Somálsku, Ugandě a v Etiopii. Za své jméno vděčí třem párům bradavic v obličeji složených z chrupavčité a pojivové tkáně, jež dosahují u samců velikosti až 15 cm. Praseti bradavičnatému je podobné prase savanové \"(Phacochoerus africanus)\", které bylo dříve považováno za jeho poddruh.", "tgt_summary": "Das Wüstenwarzenschwein (\"Phacochoerus aethiopicus\") ist eine Säugetierart aus der Familie der Echten Schweine (Suidae). Es ist eng mit dem (Eigentlichen) Warzenschwein verwandt und wird manchmal in der gleichen Art geführt. ", "id": 757816} {"src_title": "UAProf", "tgt_title": "User Agent Profile", "src_document": [{"title": "Zdroj a účel.", "content": "UAProf je založeno na Resource Description Framework (RDF) a souvisí se standardem Composite Capability/Preference Profiles od World Wide Web Consortium. Soubory s UAProf obvykle mají příponu codice_1 nebo codice_2 a protože vycházejí z XML formátu, jsou obvykle přenášeny s MIME typem codice_3. RDF formát signalizuje, že schéma dokumentu je rozšiřitelné. Popis funkcionality mobilního telefonu zahrnuje informace o výrobci, typu, velikosti obrazovky, jeho multimediálních schopnostech, podpoře znakových sad a další. Novější UAProfily také obsahují data odpovídající MMS, PSS5 a PSS6 schématům, v nichž jsou mnohem podrobnější informace o možnostech zařízení pro prezentaci videa, multimédií, pro streaming a MMS. Mobilní telefon posílá v http požadavku hlavičku obsahující URL příslušného UAProf. Zpravidla je to hlavička codice_4, ale může být použita hlavička codice_5, codice_6 nebo jiná. Vytvoření UAProf pro zařízení je dobrovolné: UAProf pro GSM zařízení zpravidla dodává jeho výrobce (například Nokia, Samsung, LG) zatímco u zařízení pro CDMA2000, příp. BREW je obvyklejší, že UAProf vytváří telekomunikační společnost. Systém pro doručování obsahu (například provozovatel MMS centra nebo poskytovatel WAP obsahu) může používat UAProf pro přizpůsobení obsahu možnostem příslušného zařízení a pro rozhodnutí, které položky mají být poskytnuty pro download. Spoléhání na UAProf má však určité nevýhody: Profily UAProf jsou jedním ze zdrojů informací o funkčnosti zařízení pro WURFL, který převádí UAProfile schéma na vlastní s mnoha jinými položkami a poli ano-ne týkajícími se funkcionalit zařízení pro zpracování značkovacích jazyků, multimédií atd. Tato XML data se vybírají podle hlavičky codice_7 ve WWW požadavku. Dalším přístupem k problému, který používají některé komerčně dostupné systémy, je kombinovat získané informace s komponentovou analýzou, ručně shromážděnými daty a UAProfily pro získání přesnějších informací o skutečné funkcionalitě příslušného zařízení místo idealizované reprezentace, kterou používá UAProf nebo WURFL. Tento přístup umožňuje detekci starých zařízení, zařízení, která uživatel přizpůsobil instalací dodatečných programů, zařízení s Windows Mobile a internetových botů. Členové W3C MWI (Mobile Web Initiative) a příslušné pracovní skupiny DDWG (Device Description Working Group) si jsou vědomi potíží se získáváním a udržováním informací o profilech zařízení a praktických nevýhodách v implementaci UAProf, ve snaze zlepšit situaci byly vytvořeny standardy pro Device Description Repository v naději, že soustava takových repozitářů odstraní potřebu lokálního udržování informací o zařízeních.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázka UAProf.", "content": "
ESPN vysílala pořad až do roku 2006, kdy byla založena stanice NFL Network, která zajistila vlastní pokrytí celého draftu. Od sezóny 2010 se draft stal třídenní záležitostí; první den se odehraje pouze první kolo, druhý den druhé a třetí kolo, a třetí den zbývající čtyři kola. Předpisy neuvádějí, že hráč musí hrát univerzitní fotbal, ale prakticky všichni hráči vybraní do NFL ho hráli. Několik hráčů je občas vybráno z Arena Football League (AFL), Canadian Football League (CFL) nebo německé German Football League (GFL). Pouze malá hrstka hráčů byla draftována z univerzit, kde se věnovali jiným sportům než americkému fotbalu.", "section_level": 2}, {"title": "Pravidla pro určení pořadí v draftu.", "content": "Pořadí výběru je založeno na poměru vítězství a porážek v předcházející sezóně, a na faktu, jestli se tým dostal nebo nedostal do play-off. Kluby, které nedosáhly na play-off, jsou seřazeny vzestupně podle své bilance, tým s nejméně vítězstvími si tedy vybírá jako první. U týmů se stejnou bilancí se pro určení pořadí používají následující pravidla (v tomto pořadí): Týmy, které dosáhnou na play-off, jsou seřazeny podle toho, v jakém pořadí vypadávají, jak ukazuje tabulka níže. O pořadí týmů ve stejných řádcích určují pravidla popsaná výše (týmy s horší bilancí si vybírají dříve atd.) Jakmile je určeno pořadí výběru v prvním kole podle pravidel popsaných výše, toto pořadí zůstává v platnosti pro všechna ostatní kola draftu, s výjimkou týmů, které mají stejnou bilanci. Tyto týmy si prohazují pořadí v každém následujícím kole. Například v Draftu NFL 2014 Jacksonville Jaguars, Cleveland Browns, Oakland Raiders, Atlanta Falcons a Tampa Bay Buccaneers skončili všichni s bilancí 4:12 a v prvním kole si vybírali hráče přesně v tomto pořadí. Ve druhém kole se Jacksonville zařadil na konec této řady a pořadí tedy bylo Cleveland, Oakland, Atlanta, Tampa Bay a Jacksonville. Tato rotace probíhala každé kolo až do konce draftu. Výjimka z tohoto pořadí nastává, když soutěž rozšíří nový tým, tomu je totiž automaticky dáno právo první volby v prvním kole draftu. Pokud jsou týmy dva, rozhoduje mezi nimi hod mincí, v případě tří a více týmů rozhoduje tažení čísel z osudí. Tým nebo týmy, které los prohrají, si pak můžou vybírat jako první v tzv. „expanzním draftu“. První draftovaný hráč obvykle dostane nejvýnosnější kontrakt, smlouvy ostatních hráčů závisí na mnoha proměnných, ale například Quarterbaci pravidelně dostávají víc peněz než ostatní hráči, protože jejich role na hřišti je jedinečná.", "section_level": 2}, {"title": "Časový sled.", "content": "Každý klub má na draftu své zástupce. A v každém momentu běží danému klubu, který je právě na tahu, časový limit. V prvním kole je to 10 minut (dříve to bylo 15), během kterých musí klub oznámit svou volbu, ve druhém kole draftu je to 7 minut (dříve 10) a ve zbývajících kolech 5 minut. Pokud klub během této doby neoznámí své rozhodnutí, stále má právo volby, ale v tu chvíli mu ho může „ukrást“ klub, který je dále na tahu. To se stalo například v Draftu NFL 2003, kdy se Minnesota Vikings jako sedmá v pořadí nechala předběhnout Jacksonville Jaguars a Carolinou Panthers. Rovněž v Draftu NFL 2011 Baltimore Ravens vyjednávali s Chicago Bears tak dlouho, až je nakonec předběhli Kansas City Chiefs.", "section_level": 3}, {"title": "Obchody s výběry.", "content": "Týmy se před i během draftu samotného mohou dohodnout na výměně výběru v jakémkoliv kole. Například jeden tým může nabídnout výběr v budoucím draftu výměnou za právo volby v právě probíhajícím draftu. Týmy se také mohou vzdát výběru v daném kole a za to dostanou právo vybírat si v dalším kole draftu. Tudíž některé týmy si v daném kole nevybírají vůbec a jiné týmy si naopak v jednom kole vybírají vícekrát.", "section_level": 2}, {"title": "Kompenzační výběry.", "content": "Kromě 32 výběrů v každé ze sedmi kol je rovněž uděleno celkem 32 kompenzačních výběrů, které jsou uděleny těm týmům, které v předchozím roce ztratily volné hráče. Na začátku sezóny všechny kluby disponují stejným počtem hráčů, některé z nich ale mohou přijít o velmi ceněné hráče, za což je jim před draftem přidělen kompenzační výběr. O jeho rozložení je rozhodnuto na výroční schůzi NFL, která se koná na konci března, většinou tři až čtyři týdny před samotným draftem. S kompenzačními výběry nebylo možné obchodovat, to se ale změnilo od Draftu NFL 2017. Umístění kompenzačních výběrů do jednotlivých kol je určeno na základě přesného vzorce zahrnujícího hráčův plat, odehraný čas a posezónní ocenění, přičemž plat je hlavním faktorem. Pakliže tým například přijde o Linebackera, který jako volný hráč odepsal smlouvu na 2,5 milionu liber s novým klubem, starý klub dostane právo kompenzační volby v šestém kole draftu. Pokud by ten samý hráč podepsal smlouvu na 5 milionů dolarů, kompenzační volba se přesune do čtvrtého kola draftu. Sama NFL přesný vzorec na určení kompenzačních voleb nikdy nezveřejnila, ale experti mimo NFL byli schopni odhalit jeho přibližnou podobu na základě pozorování. Všechny kompenzační výběru jsou zařazeny vždy na konec třetího až sedmého kola. Pokud je uděleno méně jak 32 kompenzačních výběrů, zbývající jsou přiděleny na samotný závěr sedmého kola těm týmům, které by hypoteticky začínaly osmé kolo draftu. Tyto výběry se nazývají „dodatečné kompenzační výběry“. Více než 32 kompenzačních výběrů bylo uděleno pouze jedinkrát, 33 v roce 2016; dodatečná volba (určená na základě dohody mezi správní radou NFL a hráčskou asociací NFLPA) byla udělena Buffalu Bills za ztrátu Da'Norrise Searcyho.", "section_level": 2}, {"title": "Platy.", "content": "NFL umožňuje každému týmu použít určitou část peněz z platového stropu na podepsání smluv s nováčky během jejich první sezóny. Tato částka je založena na nezveřejněném vzorci, který přiřazuje určitou hodnotu pro každý výběr v draftu; tedy s více výběry nebo dřívějšími výběry se zvýší i plat. V sezóně 2008 nejvyššího zvýšení dosáhli Kansas City Chiefs s 8,22 miliony dolarů, protože měli celkem 12 výběrů v draftu, z toho hned dva v prvním kole. Naopak nejnižší zvýšení měli Cleveland Browns s 1,79 miliony dolarů, kteří měli pouze pět výběrů a žádný z nich v prvních třech kolech. Přesný mechanismus pro stanovení platového stropu pro nováčky určuje kolektivní dohoda vyjednaná mezi NFL a hráčskou asociací National Football League Players Association (NFLPA) podle toho, jak se mění platové stropy pro kluby v jednotlivých sezónách. Draftovaným hráčům jsou stanoveny platy úměrně k pořadí, ve kterém byli draftováni, hráči vybraní vysoko v prvním kole dostanou nejvyšší platy, naopak hráči vybraní v posledním kole dostanou nejméně. Po konci draftu můžou nedraftovaní hráči podepsat smlouvu s jakýmkoliv týmem v lize bez omezení, tito hráči ovšem obvykle nedostanou tak vysoký plat jako draftovaní hráči, obvykle obdrží platové minimum a bonus za podepsání kontraktu. Na výši platového stropu nováčků má rovněž vliv, jestli se hráč dostane do základního kádru. Základní plat volných nováčků se totiž do platového stropu nepočítá, ale bonusy ano. A pokud je tento hráč vyměněn do jiného klubu, než je původně draftovaný, jeho platové zatížení zůstává původnímu klubu, což v důsledku znamená, že se s nováčky obchoduje jen velmi vzácně. Toto pravidlo neplatí, pokud je daný hráč z draftovaného klubu propuštěn. Týmy se také mohou dohodnout na kontraktu s hráčem, který se hodlá zúčastnit draftu, a to ještě před startem draftu samotného. Toto pravidlo může využít pouze tým draftující na prvním místě, protože jeho pozice je nezpochybnitelná. Například před Draftem NFL 2009 se Quarterback Matthew Stafford dohodl s Detroit Lions. Lions oznámili podepsání šestileté smlouvy na 78 milionů dolarů (z toho 41,7 milionu garantovaných) se Staffordem den před startem draftu. Tím se Stafford stal automaticky jedničkou draftu.", "section_level": 2}, {"title": "Propadnutí práva výběru.", "content": "Komisionář NFL má možnost nechat propadnout právo volby v jakémkoliv kole draftu týmu, který se draftu účastní. Například v sezóně 2007 byli New England Patriots potrestáni za nahrávání defenzivních signálů New York Jets mimo povolenou oblast. V důsledku toho bylo Patriots odebráno právo volby v prvním kole Draftu NFL 2008. Podobně se byli nuceni San Francisco 49ers vzdát volby v pátém kole draftu, protože tajně vyjednávali s hráčem Chicaga Bears pod smlouvou, i když to pravidla NFL zakazovala, a kromě toho si ještě oba týmy prohodili své pozice ve třetím kole (49ers spadli o šest míst a Bears si o stejný počet míst polepšili). New Orleans Saints bylo odebráno právo volby ve druhém kole Draftu NFL 2012 i Draftu NFL 2013 když vyšlo najevo, že jeho hráči dostávali bonusy za úmyslné zraňování protihráčů.", "section_level": 2}, {"title": "Strategie týmů.", "content": "Týmy se velmi liší v přístupu ke draftu. Každý tým má celé oddělení skautů, které se přímo zabývá sledováním a hodnocením hráčů, do konečného výběru se ale zapojují i majitelé, generální manažeři, trenéři a další činovníci klubu. Například během Draftu NFL 1983 měl hlavní trenér Pittsburgh Steelers Chuck Noll, slovy tehdejšího člena výkonného výboru Arta Rooneyho juniora, poslední slovo nad jednotlivými výběry, tedy dokonce vyšší, než majitel Art Rooney. Přímým opakem byl trenér New Engladn Patriots Ron Meyer, který prohlásil, že pod vedením majitele Billyho Sullivana byl trenérský personál vyloučen ze všech souvisejících rozhodnutí a dokonce mu bylo zakázáno čtení zpráv skautů. Meyer rovněž prohlásil, že kdyby rozhodnutí bylo na něm, nikdy by si v prvním kole Draftu NFL 1983 nevybral Tonyho Easona.", "section_level": 2}, {"title": "Události související s draftem.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Expertní komise NFL.", "content": "Univerzitní hráči, kteří zvažují vstoupit do draftu NFL, ale stále si nejsou jistí, jestli jsou schopní hrát americký fotbal na nejvyšší úrovni, můžou požádat o názor expertní komisi NFL. Ta je tvořena skauty, experty a fotbalovými činovníky, kteří učiní předpověď, ve kterém kole či zda vůbec by mohl být daný hráč draftován. Tato informace, která se mnohokrát ukázala být poměrně přesnou, pomáhá hráčům v rozhodnutí, jestli vstoupit do draftu nebo pokračovat na univerzitě.", "section_level": 2}, {"title": "NFL Scouting Combine.", "content": "NFL Scouting Combine je šestidenní setkání na konci února či začátku března konané na Lucas Oil Stadium v Indianapolisu. Vybraní univerzitní hráči zde předvádí své fyzické, psychické a dovednostní předpoklady trenérům, generálním manažerům a skautům klubů z NFL. Se zvyšujícím se zájmem o draft si NFL Scouting Combine postupem času vytvořila sérii cvičení, které mají odhalit skutečný stav a potenciál jednotlivých hráčů. Celé akce se účastní pouze pozvaní hráči. V konečném důsledku může celkový výkon zásadně ovlivnit hráčovu pozici na draftu, plat a tedy i celou kariéru. Zejména pro méně známé hráče z univerzit, nebo hráče z méně známých univerzit, je to ideální příležitost, jak upozornit na svou velikost, sílu nebo rychlost.", "section_level": 2}, {"title": "Pro Day.", "content": "Protože počet hráčů na NFL Scouting Combine je velmi omezený, každá univerzita pořádá tzv. „Pro Day“, během kterého NCAA umožňuje skautům klubů z NFL navštívit školu a prohlédnout si hráče během stejných cvičení, která jsou prováděna při NFL Scouting Combine. V podstatě jde o veletrh práce, na rozdíl od Scouting Combine jsou ale hráči v příjemnějším prostředí domácích kampusů, což vede k lepším výkonům. Univerzity produkující velké množství kvalitních hráčů pro NFL tak čelí během Pro Days velkému zájmu ze strany skautů a trenérů.", "section_level": 2}, {"title": "Vstupenky.", "content": "Vstupenky na draft NFL jsou volně k dostání fanouškům, začínají se prodávat ráno v den draftu a každý si může koupit pouze jednu vstupenku.", "section_level": 1}, {"title": "Místo konání.", "content": "Místo konání draftu není pevně stanoveno a NFL ho nepravidelně mění. Prvním a nejčastějším městem konání byl New York, dále pak Philadelphia a Chicago. Nejvíc pořadatelství v řadě za sebou si připsalo divadlo v Madison Square Garden, kde se draft konal desetkrát v řadě v letech 1995 až 2004. Chicago: \"1938, 1942–1943, 1951, 1962–1964, 2015–2016\" (9) Los Angeles: \"1956\" (1) Milwaukee: \"1940\" (1) New York City: \"1937, 1939, 1944–1945, 1947, 1952, 1955, 1965–2014\" (57) Philadelphia: \"1936, 1944, 1949–1961, 2017\" (15) Pittsburgh: \"1948–1949\" (2) Washington, D.C.: \"1941\" (1) \"*: Rok, kdy byl draft pořádán na více místech.\"", "section_level": 1}, {"title": "Soutěže, které se spojily s NFL.", "content": "NFL absorbovala dvě další soutěže amerického fotbalu, přičemž tyto ještě před spojením uspořádaly své vlastní drafty.", "section_level": 2}, {"title": "All-America Football Conference draft.", "content": "Chicago: \"1946, 1949\" Cleveland: \"1947, 1949\" New York: \"1948\" \"*: Rok, kdy byl draft pořádán na více místech.\"", "section_level": 3}, {"title": "American Football League draft.", "content": "Dallas: \"1961–1963\" Minneapolis: \"1960\" New York: \"1964–1966\" \"*: Rok, kdy byl draft pořádán na více místech.\"", "section_level": 3}, {"title": "Dodatečný draft.", "content": "Od roku 1977 NFL zařazuje do draftu hráče dodatečně, protože ti nestihli podat přihlášku v řádném termínu z akademických nebo disciplinárních důvodů. Tento dodatečný draft je naplánován po konci normálního draftu a před začátkem základní části. Například v sezóně 1984 do něj byli zahrnuti hráči, kteří již měli kontrakt s týmy z USFL a CFL. Pořadí draftu je určeno na základě vyváženého systému, kdy jsou kluby rozděleny do tří skupin. V první jsou týmy se šesti a méně vítězstvími z předchozího ročníku, ve druhé týmy bez účasti v play-off s více jak šesti vítězstvími a ve třetí zbytek. V dodatečném draftu si kluby nikoho nevybírají, místo toho, pokud daného hráče chtějí, předloží na něj nabídku komisionáři NFL spolu s kolem, které za něj hodlají nabídnout. Klub, který předloží nejlepší nabídku na hráče, ho draftuje výměnou za pozici v draftu v následující sezóně. Například Free safety Paul Oliver byl vybrán týmem San Diego Chargers ve čtvrtém kole doplňkového draftu 2007, z toho důvodu si nemohli Chargers během čtvrtého kola Draftu NFL 2008 nikoho vybírat a toto právo volby propadlo. Od sezóny 1990 se dodatečného draftu mohou zúčastnit pouze hráči, kteří promovali nebo již nemůžou hrát univerzitní fotbal. Od sezóny 1993 se dodatečného draftu mohou zúčastnit pouze hráči, kteří měli v plánu pokračovat v univerzitní kariéře, ale z nějakého důvodu tak nemohli učinit.", "section_level": 2}], "src_summary": "Draft NFL je každoroční událost, při které si týmy z National Football League (NFL) vybírají hráče ze všech způsobilých univerzitních fotbalistů. Událost tak slouží jak nejčastější a nejlepší způsob doplnění hráčů pro celou ligu. Základní ideou draftu je, že každému týmu je přidělena pozice, která je opačná oproti umístění v loňské sezóně, což znamená, že tým, který skončil jeden rok poslední, si v následujícím draftu vybírá jako první. Z této pozice si buď tým může vybrat hráče, nebo vyměnit svou pozice jinému týmu za jinou pozici, vyměnit hráče za hráče, nebo jakoukoliv kombinaci obojího. Kolo draftu je dokončeno, když každý tým má vybraného hráče. Určité aspekty draftu, včetně pořadí týmů a počtu kol se od vytvoření v roce 1936 změnily, ale základní myšlenka zůstala stejná. Původní zdůvodněním pro vytvoření draftu byla snaha o zvýšení konkurenceschopnosti mezi nejhoršími a nejlepšími týmy NFL tak, aby si ti nejhorší mohli vybrat potenciálně nejlepší hráče. V současné době se draft skládá ze sedmi kol. Název draftu je odvozen od názvu sezóny NFL, do které už draftovaní hráči mohou zasáhnout, tedy Draft NFL 2010 patří k sezóně NFL 2010. ", "tgt_summary": "Der NFL Draft ist eine Veranstaltung der National Football League, bei der die Teams der Liga Rechte an verfügbaren Amateur- und Jugendspielern, die zuvor in den Teams der Colleges und Universitäten gespielt haben, erwerben. Er findet zumeist im April statt und ist neben der Free Agency und den Trades mit anderen Teams die einzige Möglichkeit, in der NFL ein Team zusammenzustellen. Der Draft dient dazu, ein Stärke- und Chancengleichgewicht zwischen den \"Franchises\" herzustellen, da das schlechteste Team der abgelaufenen Saison den ersten Spieler – und in der Regel auch besten Spieler – des Draftjahrganges auswählen darf.", "id": 1979285} {"src_title": "UNIMA", "tgt_title": "Union Internationale de la Marionnette", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kolem roku 1930 působilo v Československu zhruba 3000 loutkových divadel pod různými spolky či na školách. Navazovali na daleko starší existenci lidových loutkářů a herců v Evropě. V době mezi světovými válkami v Československu u nás působily i významné scény, zejména v Plzni Loutkové divadlo feriálních osad, kde vznikaly dodnes známé loutky Spejbla a Hurvínka. Široká a kvalitní základna dala vzniknout Mezinárodní loutkářské organizaci. Stalo se tak 20. května 1929 v pražském divadle Říše loutek. Zakládajícími členy bylo 11 evropských států a prvním předsedou se stal PhDr Jindřich Veselý. Do roku 1972 byla sídlem generálního sekretariátu této organizace Praha. Později přesídlil do Paříže. Po roce 2000 UNIMA sdružovala 9000 členů z 80 zemí pěti kontinentů.", "section_level": 1}, {"title": "Činnost.", "content": "UNIMA pořádá různá setkání, jako jsou kongresy, semináře, konference. Organizuje četné výstavy a festivaly ve světě.", "section_level": 1}, {"title": "České středisko UNIMA.", "content": "Československé středisko bylo zakládajícím členem unie. Po vzniku samostatné České republiky bylo roku 1993 založeno České středisko, které sídlilo v Divadelním ústavu (pozdější Institut umění – Divadelní ústav, IDU). Mimo jiné vydává časopis Loutkář a pořádá festival Přelet nad loutkářským hnízdem. Při oslavách 50. výročí v roce 1979 byla na budově divadla Říše loutek odhalena pamětní deska, připomínající založení unie. Autorem desky byl sochař Bohumír Koubek. Na desce je zastoupeno 7 evropských zemí svými národními kašpárky: Tchantches (Belgie), Pulcinella (Itálie), Punch (Anglie), Kašpárek (Česko), Petruška (Rusko), Guignol (Francie) a Kasperl (Německo).", "section_level": 1}, {"title": "Cena UNIMA – Erik.", "content": "V letech 1991–1995 udělovalo České středisko UNIMA ocenění jednotlivcům či souborům za výrazný umělecký počin v oblasti profesionálního a amatérského loutkového divadla. Roku 1997 ji přejmenovala na cenu \"Erik\", kterou udílela nejlepší inscenaci sezóny. Od roku 1999 došlo ke změně rozhodování, kdy kromě členů Českého střediska UNIMA hlasovali i diváci v anketě a oslovení odborníci i širší umělecká veřejnost. Cenu Erik tvoří plastika od výtvarníka Jaroslava Doležala. Držiteli ceny UNIMA se stali: Cenu Erik získaly tyto inscenace:", "section_level": 2}, {"title": "Muzeum loutek.", "content": "V Prachaticích je na Velkém náměstí Muzeum české loutky a cirkusu, kde má své expozice Národní muzeum z Prahy. Zde je možné studovat i historii českého loutkařství.", "section_level": 1}], "src_summary": "UNIMA (francouzsky \"Union International de la Marionnette\", česky Mezinárodní loutkářská unie) je první mezinárodní loutkařskou organizací. Založena byla roku 1929 v Československu, které bylo v té době považováno za ráj loutkového divadla. Později přesunula své ústředí do Paříže.", "tgt_summary": "Die Union Internationale de la Marionnette (UNIMA) ist die internationale Vereinigung der Puppenspieler und Figurentheater-Interessierten, die 1929 in Prag gegründet wurde.", "id": 940618} {"src_title": "Mendelova univerzita v Brně", "tgt_title": "Mendel-Universität Brünn", "src_document": [{"title": "Fakulty.", "content": "Mendelovu univerzitu v Brně tvoří pět fakult a jeden vysokoškolský ústav: Počet studujících na všech fakultách univerzity a na institutu v roce 2008 činil více než 12 000 aktivních studií. V letech 1952–1959 existovala také Zootechnická fakulta a v letech 1952–1969 byla součástí školy i Veterinární fakulta.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělávací program.", "content": "Vzdělávací program při vzniku této vysoké školy vycházel z jejich původních dvou odborů, tj. hospodářského a lesnického, a doznal v jisté časové posloupnosti svého výrazného rozšíření. Postupně docházelo k jeho doplňování o nové studijní programy a jejich obměňování tak, aby byly vhodněji naplňovány potřeby získávání vysokoškolské kvalifikace příslušného odborného zaměření. V současné době má univerzita akreditováno 19 studijních programů s 32 studijními obory pro bakalářské studium, 16 studijních programů s 37 studijními obory pro navazující (příp. pětileté) magisterské studium a 19 studijních programů s 30 studijními obory pro doktorské studium. V rámci studijních programů se mohou studenti rovněž individuálně profilovat v řadě odborných předmětů, jejichž obsahová náplň byla upravena s ohledem na potřeby spojené se vstupem Česka do Evropské unie. Univerzita dále nabízí studium v rámci kurzů celoživotního vzdělávání v 6 studijních programech (8 studijních oborech) a od roku 2003 také výuku v rámci Univerzity třetího věku (3 studijní obory).", "section_level": 1}, {"title": "Vědecko-výzkumné úkoly.", "content": "Řešení vědecko-výzkumných úkolů vychází z dlouhodobé prognózy a vědecké orientace univerzity a fakult a zahrnuje oblast zemědělských, lesnických, biologických, ekonomických a technických věd. Jedná se o otevřený okruh výzkumných aktivit, uplatňovaný v institucionálním výzkumu, ve výběrových řízeních grantových agentur, výzkumných centrech a v mezinárodních vědecko-výzkumných programech. Výzkumný program MENDELU v Brně sleduje v obecné rovině aktuální trendy současného vývoje základních vědních disciplín, zejména biologie a jejich aplikace v zemědělských, lesnických, zahradnických a ekonomických vědách. V praktické realizaci se jedná o cílené řízení biologických procesů, efektivní využívání neobnovitelných a tvorbu obnovitelných přírodních zdrojů při rozvoji trvale udržitelného, multifunkčního zemědělství a agrobyznysu. Důraz je kladen na kvalitu a bezpečnost zemědělských produktů obecně a potravin zvláště v podmínkách rostoucí konkurence na liberalizujícím se světovém agrárním trhu. V kontextu se závěry Společné zemědělské politiky EU jako prioritní preferuje univerzita zejména témata věnující se multifunkčnímu zemědělství a lesnictví, významu jejich produkčních a mimoprodukčních funkcí při utváření krajinného prostoru a rozvoji venkova.", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční styky.", "content": "V oblasti zahraničních styků realizují zaměstnanci i posluchači studijní a přednáškové pobyty, stáže a konzultace na vysokých školách ve Francii, Polsku, Rakousku, Německu, USA a Velké Británii a v mnoha dalších zemích. MENDELU je členem významných evropských organizací (CRE, ICA) a spolupracujících sítí analogicky profesně zaměřených škol. Rozšíření možnosti zahraniční spolupráce nabízí zapojení univerzity zejména do programu SOCRATES, LEONARDO DA VINCI CEEPUS, AKTION a dalších mezinárodních projektů.", "section_level": 1}, {"title": "Ubytování.", "content": "MENDELU v Brně má k dispozici ubytovací kapacitu na vysokoškolských kolejích především v Brně a Lednici. Všichni zájemci mají možnost stravování ve vysokoškolské menze. Tělovýchovné a sportovní vyžití je studentům umožněno v rámci fakultativní tělesné výchovy a prostřednictvím vysokoškolského sportovního klubu univerzity.", "section_level": 1}, {"title": "Praktická výuka.", "content": "Potřebám praktické výuky studentů, k řešení výzkumných úkolů a ověřování vědeckých poznatků v praxi slouží Školní zemědělský podnik Žabčice a Školní lesní podnik Masarykův les ve Křtinách. Doplňující pedagogické studium učitelství odborných předmětů, doplňující pedagogické studium mistrů odborné výchovy, výuku seniorů v rámci Univerzity třetího věku a vzdělávací kurzy podle potřeb a požadavků široké veřejnosti zajišťuje Institut celoživotního vzdělávání, založený v roce 2003. Pro výukové účely je využívána také Botanická zahrada a arboretum v Brně. K dispozici je rozsáhlá knihovna, čítárna časopisů a moderní informační a počítačové centrum jako součásti Ústavu vědecko-pedagogických informací a služeb. Ústav informačních technologií se stará o provoz informačního systému UIS a správu univerzitní IT infrastruktury. Audiovizuální centrum zhotovuje videozáznamy pro potřeby výuky a výzkumu a spravuje celouniverzitní filmotéku a videotéku. K zachování a zpřístupnění archivního bohatství univerzity dalším generacím je zaměřena činnost Univerzitního archivu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mendelova univerzita v Brně (zkratka MENDELU) je nejstarším vysokým zemědělským a lesnickým učením v českých zemích. Univerzita je pojmenována po významném vědci na poli genetiky – Johannu Gregoru Mendelovi. ", "tgt_summary": "Die Mendel-Universität Brünn (tschechisch: \"Mendelova univerzita v Brně\", kurz: \"MENDELU\") ist eine Universität in Brünn, die im Jahre 1919 als \"Universität für Landwirtschaft\" entstanden ist. Vom 1. Januar 1995 bis 31. Dezember 2009 war sie als \"Mendel-Universität für Land- und Forstwirtschaft Brünn\" (tschechisch: \"Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně\", kurz: \"MLZU\") bekannt. ", "id": 887023} {"src_title": "Hynce Ptáček z Pirkštejna", "tgt_title": "Hynek Ptáček von Pirkstein", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Politické začátky.", "content": "Ačkoli jeho otec Jan Ptáček z Pirkštejna bojoval spolu s Petrem ze Šternberka v bitvě u Živohoště proti husitům, Hynce Ptáček se přidal ke straně podobojí. V roce 1430 byl vybrán jako jeden ze šesti zástupců panského stavu do delegace, která měla v Norimberku obhajovat čtyři pražské artikuly. V roce 1434 se zapojil do utrakvisticko-katolické aliance, s níž se 6. května 1434 účastnil dobývání Nového Města Pražského a poté 30. května bitvy u Lipan (stál tedy na straně vítězů). Na červencovém sněmu českých a moravských stavů jej zvolili do poselstva k císaři Zikmundovi Lucemburskému do Řezna. V roce 1435 byl zemskou vládou pověřen velením vojska, které oblehlo táborský hrad Ostromeč; po více než dvou měsících se posádka Filipa z Padařova vzdala za záruku svobodného odchodu. Aktivně se zúčastnil řady dalších jednání i poselstev, která měla vyjednat podmínky přijetí Zikmunda za českého krále. Na sjezdu v Brně v červnu 1435, kde české stavy jednaly s císařem a papežskými legáty, patřil k umírněným a spolu s Oldřichem z Rožmberka, Menhartem z Hradce a Alšem Holickým ze Šternberka obdržel od legátů finanční příspěvek poskytnutý basilejským koncilem. Zároveň zde byl vybrán mezi 16 volitelů pražského arcibiskupa, kterým byl jednohlasně zvolen Jan Rokycana. V roce 1436 po nástupu Zikmunda na trůn se Hynce Ptáček z Pirkštejna stal nejvyšším hofmistrem a pravděpodobně i členem dvorské rady. Když se obnovily zemské úřady, stal se i jedním ze zemských soudců. V roce 1437 ho Zikmund pověřil velením vojska proti poslednímu nepříteli jeho vlády, Janu Roháči z Dubé. Ptáček obléhal Roháčův hrad Sion téměř čtyři měsíce, ale bylo to víceméně fingované obléhání, jak ukázaly archeologické výzkumy (hrad neměl vlastní studnu, našlo se jen velmi málo dělových koulí atd.). Svou vyčkávací taktiku obhajoval Ptáček nedostatkem vojska i peněz. Když Zikmund poslal na pomoc obléhatelům uherské oddíly Michala Országha, při rychlém útoku (nejspíš ještě před příchodem posil) byla většina posádky zajata.", "section_level": 2}, {"title": "Boje o trůn po smrti Zikmunda.", "content": "Po Zikmundově smrti se Ptáček stal nejvýznamnější osobností kališnických východních Čech (brzy po Zikmundovi zemřel i Diviš Bořek z Miletínka). Patřil ke straně královny-vdovy Barbory, s níž spolu s dalšími českými šlechtici, např. Alšem ze Šternberka, navázal kontakty již dříve a kterou dal Zikmund před svou smrtí uvěznit. Tuto stranu (zvanou též \"strana národní\") spojoval odpor proti nástupnictví Albrechta Habsburského (manžela Zikmundovy dcery Alžběty), kterého prosazovala za krále \"rakouská\" strana, jejímiž hlavními přestaviteli byli Oldřich II z Rožmberka a Menhart z Hradce. Barbořina strana zvažovala možnost nabídky českého trůnu Jagelloncům (dle původních úvah si polský král nebo jeho bratr měl vzít Barbořinu vnučku a královna-vdova by vládla jako regentka). Polskou kandidaturu podporovali i radikálové v čele s Bedřichem ze Strážnice, sám Ptáček preferoval zprvu (možná jen navenek) jednání o kapitulačních podmínkách přijetí Albrechta za českého krále. Když byla jednání neúspěšná, svolal Ptáček v dubnu 1438 sjezd svých spojenců do Kutné Hory, kde byla polská kandidatura odsouhlasena. Ptáček spolu s Alšem Holickým poté odjeli do Polska a dosáhli toho, že polský sněm souhlasil s kandidaturou Kazimíra, mladšího bratra krále Vladislava. Po oficiálním vyhlášení volby Kazimíra Jagellonského českým králem na sjezdu kališnické šlechty v Mělníce 29. května 1438 vytáhl Albrecht Habsburský podporovaný rakouskou stranou do Čech. Praha byla v té době prorakouská a Albrecht se zde nechal korunovat za českého krále (přestože ho Ptáčkova strana žádala, aby korunovaci odložil a počkal na výnos zemského sněmu). Proti Albrechtovi se spojila vojska českých kališníků s oddíly vyslanými z Polska; za českou stranu byli veliteli Hynce Ptáček a Bedřich ze Strážnice. Vojensky si však příliš úspěšně nepočínali. S Albrechtovými vojsky posílenými braniborskými a saskými oddíly se potkali u Tábora. Po menších šarvátkách a neúspěšných jednáních Albrecht 15. září od města odtáhl. Jeho spojenci na ústupu svedli s česko-polskými vojsky vítěznou bitvu u Želenic. Ptáček pak s několika dalšími představiteli své strany odjel za polským králem Vladislavem. Protože však Poláci cítili ohrožení ze strany Uher a Litvy, svá vojska z Čech stáhli. Ptáček zůstal v Polsku až do poloviny roku 1439, větší polské podpory se však Češi nedočkali. Již v únoru 1439 uzavřel Albrecht s Vladislavem příměří, poté se pokračovalo ve dvoustranných jednáních. Na podzim však Albrecht vytáhl proti Turkům, během tažení se nakazil úplavicí a nečekaně zemřel.", "section_level": 2}, {"title": "Období bezvládí.", "content": "V období následujícího bezvládí byl Hynce Ptáček na vrcholu své politické kariéry. Již hlavní výsledek jednání pražského sněmu v lednu 1440, tzv. \"List mierný všech stavů království českého\", byl velkým úspěchem Ptáčkovy strany. Zahrnoval dodržování kompaktát, požadavek potvrzení Rokycany jako řádně zvoleného arcibiskupa, zneplatnění Albrechtových zápisů ke škodě české koruny nebo jeho protivníků, zajištění práv císařovny Barbory aj. Aby posílil svou mocenskou pozici, zaměřil se Ptáček na vytvoření pevnější organizace ve východních Čechách. Na jednání východočeské šlechty v Čáslavi v březnu 1440 byly ustaveny čtyři východočeské landfrýdy (krajské spolky na obranu míru) v čele s hejtmany, kteří dostali rozsáhlé pravomoce. Sám Ptáček byl zvolen hejtmanem Kouřimského kraje, ve skutečnosti byl (silou své osobnosti a díky diplomatickým schopnostem) vrchním hejtmanem celého bloku. Velel pak také spojeným landfrýdním vojskům, která byla vyslána proti bývalému táborskému hejtmanovi Janu Koldovi ze Žampachu jakožto porušiteli zemského míru. Při jednáních o nástupnictví na českém trůnu pak Ptáček již na rozdíl od skupiny radikálů nepodporoval jagellonskou kandidaturu, ale ani automatické přijetí Ladislava Pohrobka, za něhož by musela být v Čechách regentská vláda. Ptáčkův blok se postavil za vévodu Albrechta Bavorského, který nakonec získal na sněmu všeobecnou podporu. Ptáček byl jedním z pěti zplnomocněnců, kteří jeli v červenci 1440 do bavorské Kouby jednat s Albrechtem o podmínkách volební kapitulace. Váhající Albrecht se však rozhodl (po tajném rozhovoru s Oldřichem z Rožmberka, který byl v Čechách největším Ptáčkovým protivníkem), že volbu nepřijme. Ptáčkovo úsilí tím přišlo vniveč. Nadále tedy orientoval svou politiku na římského krále Fridricha III. - ten se měl buď sám stát českým králem, nebo zemským správcem do dospělosti Ladislava Pohrobka, ovšem opět za přijetí stavovských (zejména utrakvistických) podmínek. Toto prosazoval na sněmech i na řadě dalších jednání (v roce 1443 byl i členem poselstva do Vídně), Fridrich III. se však k nabídkám stavěl vyhýbavě. Více úspěchů měl Ptáček při řešení náboženských rozporů mezi utrakvisty. Jeho cílem bylo upevnit pozice Jana Rokycany, který v té době působil v Hradci Králové. Nejprve se mu podařilo smířit Rokycanu s Janem z Příbrami, představitelem pražských umírněných kališníků, posléze dosáhl i toho, že v lednu 1444 sněm odsoudil věrouku táborských kněží. To však bylo jedno z jeho posledních veřejných vystoupení. Při cestě na jednání o budoucím sněmu do Dobříše jej postihla nevolnost (pravděpodobně mrtvice), musel se vrátit zpět do Ratají a zde po několika dnech zemřel. Byl pochován do rodinné krypty v ratajském kostele sv. Matouše. Na jeho místo v čele východočeských landfrýdů se postavil mladý Jiří z Poděbrad, který navázal na jeho politiku.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina a državy.", "content": "Hynce Ptáček byl synem Jana z Pirkštejna a Jitky z Kunštátu. Příbuzenství s Janem Roháčem z Dubé se odvozuje od jeho děda Ješka, jehož manželkou byla Hedvika z Dubé (Roháč tedy nebyl jeho strýcem, navíc ani není jisté, ze které větve Hedvika pocházela). Hynce se oženil s Annou z Hradce, s níž měl dceru Markétu ; případní další potomci se nedožili dospělosti. Před smrtí určil Hynce Markétě jako poručníka Jana Čabelického ze Soutic, který byl jeho politickým spojencem, přítelem i příbuzným (pravděpodobně synovcem druhého manžela jeho matky Jitky Jana Janovského ze Soutic). Smrtí Hynce Ptáčka rod pánů z Pirkštejna vymřel po meči. Markéta se v roce 1463 provdala za Viktorína z Kunštátu, syna Jiřího z Poděbrad. Hynce Ptáček z Pirkštejna zdědil ratajské a polenské panství, tj. patřily mu hrady Rataje, Pirkštejn a Polná. Na rozdíl od jiných pánů se během husitských válek neobohatil zábory církevního zboží a nepatřil k nejbohatším z panského stavu, jeho hrady však nebyly nikdy dobyty. V roce 1434 od Čeňka z Ronova koupil přibyslavské panství a hrad Ronov. Patřila mu také jihomoravská tvrz Unčovice a krátce před smrtí získal moravský hrad Bílkov. Jeho dědictví představovalo 5 hradů, 3 městečka a 56 poddanských vsí.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní postava románu.", "content": "Hynce Ptáček z Pirkštejna je vedle Jiřího z Poděbrad hlavní postavou historického románu Václava Erbena, fiktivních \"Pamětí českého krále Jiříka z Poděbrad.\" Vystupuje zde jako Jiříkův politický učitel, který ho zasvěcuje do světa politických intrik. Ve skutečnosti nebyl jeho poručníkem; byli sice politickými spojenci a Jiří se od něho určitě mnoho naučil, ale asi k sobě něměli příliš blízko, protože není dochována žádná zpráva o tom, že by se vzájemně navštěvovali na svých hradech, ani žádná korespondence mezi nimi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hynce Ptáček z Pirkštejna (též Hynek nebo Hyncík) (kolem 1400 – 27. srpna 1444, Rataje nad Sázavou) byl český šlechtic z vedlejší větve rodu pánů z Lipé a jedna z nejvýznamnějších politických osobností období mezi ukončením husitských válek a vládou Jiřího z Poděbrad. Původně se hlásil ke katolické víře, poté přestoupil ke kališnictví a postupně se stal hlavou východočeského utrakvistického spolku.", "tgt_summary": "Hynek Ptáček von Pirkstein (auch: \"Hinko Vögelchen von Pirkstein\"; tschechisch: \"Hynek Ptáček z Pirkštejna\"; * 1404; † 27. August 1444 in Rataje nad Sázavou) war ein böhmischer Adliger, höchster Hof- und Münzmeister Böhmens sowie Verweser der böhmischen Königsstädte.", "id": 1726661} {"src_title": "Sedlničtí z Choltic", "tgt_title": "Sedlnitzky von Choltitz", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ze své tvrze v Cholticích se brzy přesunuli na Moravu. V roce 1401 držel Mikuláš z Choltic Závěšice u Nového Jičína. V polovině 15. století získal Jan Sedlnice na Kravařsku, podle čehož se rozšířilo rodové jméno o příjmení Sedlnický. Poté se rozdělili na dvě větve. V roce 1546 Mikuláš Sedlnický povýšil do panského stavu na Moravě. Mnozí příslušníci rodu sloužili u soudů. Antonín Ferdinand se stal prezidentem zemského soudu v Opavě, Josef Antonín Václav viceprezidentem ve Lvově, válčili v Uhrách i během stavovského povstání roku 1620, kdy Albrecht a Karel působili jako direktoři moravských stavů. Petr starší velel jako jeden z vojevůdců stavovskému vojsku, po Bílé hoře musel emigrovat, zemřel v Nizozemsku roku 1628. Jeho potomci žili v Prusku a nazývali se Perponcher-Sedlnitzky. Drželi statky na severní Moravě a ve Slezsku, např. Zábřeh, Slavkov u Opavy, Hluchov, Linhartovy či Bílovec. Některé členy rodu postihly pobělohorské konfiskace, jiní zabavování majetku unikli. Koncem 17. století získali říšský hraběcí titul. Hrabě Josef Sedlnický z Choltic (1778–1855) působil jako rakouský správní úředník, v letech 1817–1848 zastával místo prezidenta dvorského policejního úřadu. Řídil policejní aparát a dozoroval cenzuru v duchu metternichovského absolutismu. Josefovými bratry byli: Dnes žijí jejich potomci starší a mladší linie v pruské větvi.", "section_level": 1}, {"title": "Erb.", "content": "V červeném štítu nosili znamení zvané odřivous, které mají společné s pány z Kravař. Odlišnost těchto erbů spočívala v tom, že Sedlničtí měli v klenotu na přílbě tzv. paví ocas prostřelený šípem.", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzenstvo.", "content": "Spojili se s Podstatskými, Haugvici, Žampachy či Bruntálskými z Vrbna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sedlničtí z Choltic (též Sedlnitzky z Choltitz) jsou starý český vladycký rod, který později povýšil do panského stavu. Pravděpodobně pocházejí z rozrodu Benešovců. Sídlili v Cholticích u Přelouče.", "tgt_summary": "Die Sedlnitzky (tschechisch \"Sedlnitzký z Choltic\" oder \"Sedlničtí z Choltic\") sind ein mährisch-schlesisches Adelsgeschlecht, das vermutlich von der böhmischen Adelsfamilie der Beneschauer abstammt. Das Wappen der Sedlnitzky (vgl. Polnische Wappen), weißer Pfeil, nach oben gerichtet, einen Knebelbart durchstoßend, auf rotem Grund, sowie der Beiname Odrowąż, der von der Familie geführt wird, deuten auch auf eine Verbindung mit den polnischen Familien der Szlachta hin.", "id": 658367} {"src_title": "Zemfira", "tgt_title": "Semfira", "src_document": [{"title": "Dětství a dospívání.", "content": "Narodila se v roce 1976 v hlavním městě Baškortostánu Ufě do tatarsko-baškirské rodiny. Otec Talgat Talchojevič Ramazanov je učitelem dějepisu, matka Florida Chakjevna je rehabilitační lékařka. 19 let svého života věnovala Zemfira hudbě. Když jí bylo pět let, matka ji přihlásila do hudební školy, kde se vzdělávala v oboru klavír, a tam byla také přijata do sboru jako vokalistka. Tehdy poprvé vystoupila i v televizním vysílání – zazpívala sólo o červíčkovi v baškirské televizi: Už ve školním věku Zemfiru přitahovala rocková hudba, poslouchala kapely jako Black Sabbath, Nazareth a Queen. V seznamu jejích prvních hudebních prací je také skladba o lásce k skupině Black Sabbath. Ve škole Zemfira stíhala současně navštěvovat sedm různých kroužků, avšak nejvíce se věnovala hudbě a košíkové. Hudební školu vystudovala s vyznamenáním a začátkem devadesátých let se stala kapitánkou ženského juniorského basketbalového týmu Ruska – i přes to, že nebyla moc vysoká (její současná výška je 173 cm). Současně se Zemfira učila hrát na kytaru a přímo na ulici hrála písně od skupin Kino, Akvarium a Nautilus Pompilius. Po dokončení školy se ocitla před těžkým rozhodnutím – hudba, nebo basketbal. Zvolila si hudbu a hned poté nastoupila do druhého ročníku umělecké školy v Ufě, kterou vystudovala s červeným diplomem v oboru estrádní hlas. Zemfira mívá pravidelné problémy se středním uchem a nezřídka musí být i hospitalizována. Její nemoc nelze úplně vyléčit. V případech, kdy zpěvačka potřebovala oddech a čas na rozmyšlenou, poprosila známé doktory jedné z ufských nemocnic, zdali by jí nemohli poskytnout nemocniční lůžko – vždy jí bylo vyhověno.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1996–1997.", "content": "Zemfira pracuje v ufském rádiu Evropa plus, kde natáčí reklamní spoty. V této době také zkouší psát v programu Cakewalk písně, které se následně dostanou i na její první desku. První skladby: Снег (Sníh), Почему (Proč), Синоптик (Meteorolog), Петарды (Petardy). Prvním partnerem Zemfiry se stává baskytarista Rinat Achamdiev. Spolu se rozhodují natočit minimum písní, se kterými pak budou moci vystupovat při svátcích, což vyhovuje i radiostanici Evropa plus. Rinat posléze přivádí bubeníka Sergeje Sozinova a začínají společné zkoušky, na kterých Zemfira střídavě hraje na kytaru a klávesy. S příchodem klávesisty Sergeje Miroljubova je kapela téměř kompletní, chybí však sólový kytarista. Stává se jím Vadim Solověv, který se ke kapele přidává po jednom z koncertů. Tak se postupně zjevuje na scéně skupina Zemfira.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zemfira Talgatovna Ramazanova (26. srpna 1976, Ufa) je současná ruská zpěvačka, muzikantka, básnířka a skladatelka. Je zakladatelkou a sólistkou kapely „Zemfira“.", "tgt_summary": "Semfira (, engl. Transkription: \"Zemfira\"; * 26. August 1976 in Ufa, Baschkirische ASSR, Sowjetunion; voller Name russisch / Semfira Talgatowna Ramasanowa) ist eine russische Sängerin, Songschreiberin und Frontfrau der gleichnamigen Band Semfira. Bislang verkaufte die Sängerin über 3 Millionen Alben.", "id": 2329770} {"src_title": "Černá v Pošumaví", "tgt_title": "Černá v Pošumaví", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z 2. března 1268, kdy bylo jméno obce Na Hirzowe (Na Hirzově, německy Hirschau) uvedeno na darovací listině krále Přemysla Otakara II. jeho purkrabímu Hirzovi.", "section_level": 1}, {"title": "Pojmenování obce.", "content": "Obec v průběhu času měnila jméno:", "section_level": 2}, {"title": "Zaniklé obce.", "content": "V dnešním katastrálním území Černé v Pošumaví došlo po roce 1945 k prudkému snížení počtu obyvatelstva, částečně vystěhováním německého obyvatelstva a pak výstavbou lipenské nádrže, kde došlo k částečnému nebo úplnému zániku 18 dříve samostatných obcí Bednáře, Dolní Borková, Dolní Vltavice, Horní Borková, Hostínova Lhota, Hubenov, Jámy, Jestřábí, Kozí Stráň, Kramolín, Kyselov, Nová Lhota, Ořechovka, Pestřice, Poplužní dvůr Jestřábí, Rybáře a Slavkovice.", "section_level": 2}, {"title": "Těžba grafitu.", "content": "Význam obce vzrostl v 18. století. V roce zažádal pražský purkrabí o vzorky tuhy, kterou tehdy dobývali sedláci nehornickou metodou. Pro zájem obchodníků a dále státní správy byla roku 1811 tuha vyhlášena za vyhrazenou nerostnou surovinu a její těžba se musela řídit báňským zákonem. Grafitové doly byly otevřeny Schwarzenbergy roku 1812. Tuhy se používalo k výrobě tužek ve Zlaté Koruně a v Českých Budějovicích ve firmě Kooh-i-noor Hardtmuth. Většina ložisek tuhy byla zatopena přehradní nádrží, severněji u vsi Mokrá se dochoval portál Josefovy štoly – technická památka. Po roce 1958 byl v provozu jen důl Václav jižně u vsi Bližná. Roku 1998 byl zakonzervován a je využíván jako zdroj vysoce kvalitní vody.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "K prudkému poklesu obyvatelstva došlo z důvodu vysídlování německých obyvatel a poté částečně také kvůli výstavbě přehradní nádrže Lipno, která v Černé i okolí zatopila mnoho domů a hospodářských budov.", "section_level": 1}, {"title": "Chráněné části přírody.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Ve vsi se nachází nejvýše položené čapí hnízdo v České republice. Hnízdo je již více než 50 let pravidelně obýváno párem čápů bílých, kteří zde každoročně přivádějí na svět svá mláďata.", "section_level": 2}, {"title": "Železniční stanice.", "content": "Železniční stanice Černá v Pošumaví je v Hůrce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec Černá v Pošumaví (do roku 1950 pouze \"Černá\", ) se nachází v okrese Český Krumlov, kraj Jihočeský, na levém břehu Lipenské přehrady zhruba 18 km jihozápadně od Českého Krumlova. Žije zde obyvatel. V obci je sídlo Římskokatolické farnosti Černá v Pošumaví.", "tgt_summary": "Černá v Pošumaví (deutsch \"Schwarzbach\") ist eine Gemeinde in Tschechien. Sie liegt sieben Kilometer südöstlich von Horní Planá im Böhmerwald und gehört zum Okres Český Krumlov. Die Katasterfläche beträgt 5039 ha.", "id": 2269279} {"src_title": "Litýš", "tgt_title": "Litýš", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Za stavitele hradu je považován Zikmund Děčínský z Vartenberka, který v roce 1422 získal od císaře Zikmunda panství bývalé býčkovické komendy. Aby ho zajistil a vyvážil přítomnost blízkého Žižkova hradu Kalichu, nechal postavit právě hrad Litýš. První písemná zmínka o hradu však pochází až z roku 1432, která zmiňuje purkrabího Mikuláše ze Lhoty. Po smrti Zikmunda z Vartenberka v roce 1438 hrad připadl jeho druhé manželce Anežce ze Šternberka. Ta však zemřela jen o několik měsíců později a hrad zdědili Aleš a Zdeněk ze Sternberka, kteří jej roku 1454 prodali Janovi, mladšímu synovi Zikmunda z Vartenberka. Od roku 1459 se stal Litýš centrem panství v majetku Jana z Čečelic na Tetčiněvsi, jehož jediná dcera se vdala za Zikmundova vnuka Kryštofa z Vartemberka. Po jeho smrti panství přešlo na nejmladšího syna Václava, který jej v roce 1532 vyměnil se svým strýcem Kryštofem z Vartemberka za čtvrtinu České Lípy. Ten však nechal opravit býčkovickou tvrz a sídlil na ní. Hrad přestal být udržován, vyhořel a roku 1544 se již uvádí jako pustý.", "section_level": 1}, {"title": "Stavební podoba.", "content": "Stavenište hradu chránila na jižní a části východní strany dvojice valů a příkopů. Hradní jádro má lichoběžníkový půdorys rozdělený do dvou výškových úrovní. V nižší části se nacházelo nádvoří obehnané hradbou, která je dnes nejvýraznějším zbytkem zdiva, a obestavěné ze tří stran budovami. Na vyšší úrovni tvořené trachytovou skalkou se dochovalo jen ve skále vysekané podvalí zřejmě dřevěné věžovité stavby.", "section_level": 1}, {"title": "Přístup.", "content": "Vrchol s hradem je přístupný odbočkou z červeně značené turistické trasy z Třebušína do Úštěku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Litýš je zřícenina hradu na stejnojmenném vrchu (486 m n. m.) v Českém středohoří v okrese Litoměřice. Nachází se asi jeden kilometr jihovýchodně od vsi Dolní Týnec v katastrálním území Soběnice. Dochovaly se z něj valy, příkopy a drobné zbytky zdiva. Od roku 1964 je chráněn jako kulturní památka.", "tgt_summary": "Der Litýš (deutsch \"Litaisch\", 435 m) ist eine kegelförmige Erhebung im rechtselbischen Böhmischen Mittelgebirge, südöstlich von Třebušín gelegen und westlich dem deutlich höheren Berg Sedlo vorgelagert. ", "id": 744582} {"src_title": "Zmarličník japonský", "tgt_title": "Japanischer Kuchenbaum", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Původní areál této dřeviny se rozkládá v pevninské Číně, od Himálaje východním směrem v provinciích An-chuej, Če-ťiang, Che-nan, Chu-pej, Kan-su, S’-čchuan, Šan-si, Šen-si a Ťiang-si. Dále pokračuje za Východočínským mořem na japonské ostrovy Hokkaidó, Honšú, Kjúšú a Šikoku. Postupně se, snad přirozeně, rozšířil také na nepříliš vzdálený Korejský poloostrov. V novověku začal být pěstován i mimo Asii, například v Evropě i Severní Americe, kde některé zahradní výsadby zplaněly a stal se ve státech Massachusetts, New York, Ohio a Pensylvánie součásti tamní přírody. Do evropských zahrad byl tento atraktivní druh vnesen roku 1865 a na území nynější České republiky byl poprvé vysázen roku 1910 v zámeckém parku v Průhonicích. V současnosti se v Česku řídce pěstuje jako okrasná parková dřevina.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "V kontinentální části svého přirozeného čínského rozšíření se vyskytuje nejčastěji ve vlhkých horských lesích a říčních údolích, zpravidla v nadmořských výškách od 600 do 2700 m a v Japonsku v temperátních pobřežních lesích a nížinných údolních nivách. Je dřevinou nesnášející ani krátkodobé sucho, na které reaguje žloutnutím a opadem listů, po návratu vláhy se někdy ještě téhož roku znovu olistí. Pro zdárný růst vyžaduje hlubokou, dostatečně výživnou půdu, která je celoročně vlhká, spíše těžší, hlinitá nebo hlinito jílovitá a mírně kyselá. Potřebuje polostinné stanoviště, na plně osluněném může být v předjaří ostrým poledním sluncem poškozována kůra a později mladé, pravě rašící listy. Středoevropské zimní období většinou přežívá bez újmy, snese teplotu do -30 °C. Nevyhovuje mu vysazování okolo cest, nesnáší zasolenou půdu. Chorobami a škůdci trpí jen minimálně. Kvete ještě před vyrašením listů v dubnu a květnu.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Opadavý dvoudomý strom dorůstající v domovině do 30 m, v Evropě nejvýše do 15 m. Má šedohnědou, hluboce rýhovanou kůru, která je zvláště u starších dřevin nápadná svými uvolněnými odchlipujícími se konci. Většina jedinců má tendenci vytvářet vícekmennou rostlinu, za nepříznivých podmínek může být těchto kmenů až mnoho a výsledkem je strom keřovitého charakteru. Samčí stromy mají tendenci být spíše štíhlé a růst kuželovitě, kdežto samičí vytvářejí již brzy koruny rozložité a rozkošatělé. Na lesklých, červenohnědých letorostech rostou vstřícně postavené načervenalé, hranaté pupeny, z kterých vyrostou dlouze řapíkaté listy dlouhé 5 až 8 cm a široké 3 až 5 cm. Na nejméně dvouletých větvičkách rostou na místech původních nodů brachyblasty, které nesou samčí nebo samičí květy, nebo jeden list, občas květy i ten list. Listy jsou na mladých větvičkách postaveny vždy vstřícně, na starších větvích jsou také vstřícné, ale šikmo posunuté o určitý modul. Na starých větvích, případně kmenech, jsou patrné časté osamocené listy rostoucí z nahodilých, vytrvalých brachyblastů. U stromu je patrná listová dvoutvárnost, listy rostoucí z krátkých brachyblastů jsou srdčité či ledvinovité a po obvodě vroubkované, kdežto listy na dlouhých větvích jsou eliptické či široce oválné a po obvodě celistvé nebo sotva znatelně pilovité. Drobné, jednopohlavné, květy bez okvětí jsou uspořádané v hustých hlávkách. Samčí květy, v počtu čtyři a více, jsou téměř přisedlé, mívají 7 až 13 volných tyčinek s načervenalými nitkami i prašníky. Samičí květy jsou stopkaté, společně rostou dva i více, každý má jeden pestík s mnoha vajíčky a dlouhou karmínovou čnělku s bliznou. Vykvétají sice před olistěním, ale svým tvarem i velikostí splývají s okolními větvemi. Plody jsou 1 až 2 cm dlouhé měchýřky rostoucí ve shlucích. Obsahují hnědá, plochá, asi 5 mm dlouhá, jednokřídlá semena s bohatým olejnatým endospermem, která bývají zralá v listopadu. Mimo semen se může zmarličník japonský množit i řízky z nevyzrálého i polovyzrálého dřeva, případně hřížením nebo oddělky kořenů.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Listy se v průběhu roku atraktivně barevně pozměňují. V čase rašení jsou dva až tři týdny bronzově hnědé, pak krátce žlutozelené, v době hlavní vegetace získají na líci barvu lehce modrozelenou a na rubu výrazně sivou, dlanitou žilnatinu přitom mají načervenalou. S nástupem podzimu se poměrně brzy přebarvují zlatožlutě, případně s dílčími přechody k barvě načervenalé až meruňkové. Na sušších místech dochází ke změně barev v prvé polovině září, na vlhčích lokalitách na přelomu září a října. S podzimní barevnou proměnou listů je spojen další jev, charakteristická vůně doprovázející za teplých a vlhkých dnů čerstvé spadané listy. Vůně bývá popisována jako vůně karamelu, skořicového cukru, cukrové vaty nebo čerstvě upečených buchet. Dřevo zmarličníku japonského není příliš pevné a trvanlivé, je však jemně pórovité a dá se dobře opracovávat a leštit. Ve východní Asií je velice ceněno v nábytkářském průmyslu a hlavně jako dřevo pro interiérové obklady. Občas se vysazuje varieta 'Pendulum' s dlouhými, převislými větvemi nebo varieta 'Rot Fuchs' s výhony tmavě červenými a s listy při rašení červenými a později až do podzimu tmavě zelenými.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zmarličník japonský (\"Cercidiphyllum japonicum\") je středně vzrůstný, opadavý, listnatý strom. Je jedním ze dvou druhů východoasijského rodu zmarličník, který bývá pro svůj zajímavý vzhled vysazován jako solitéra nebo po okrajích porostů v parcích a ozdobných zahradách ve východní Asii, Evropě i Severní Americe.", "tgt_summary": "Der Japanische Kuchenbaum (\"Cercidiphyllum japonicum\") oder jap., \"Katsura\", auch \"Japanischer Katsurabaum\", \"Lebkuchenbaum\" oder einfach, jedoch nicht eindeutig, \"Kuchenbaum\" genannt, ist eine Baumart aus der nur zwei Arten zählenden Gattung Kuchenbäume (\"Cercidiphyllum\").", "id": 908165} {"src_title": "Bazelovité", "tgt_title": "Basellgewächse", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Bazelovité jsou vytrvalé ovíjivé nebo šplhavé bylinné liány, pouze některé pěstované formy mají vzpřímený vzrůst. Rostliny jsou dužnaté až sukulentní. Stonky jsou bylinné nebo na bázi dřevnatějící, krátkověké, u některých druhů každoročně znovu vyrážející z podzemních či nadzemních hlíz nebo ze ztlustlé báze stonku. Listy jsou jednoduché, střídavé, obvykle rozlišené na řapík a čepel, bez palistů. Čepel listů je oválná, vejčitá nebo srdčitá, až na výjimky (\"Tournonia hookeriana\") celokrajná. Květy jsou drobné, obvykle pětičetné, s výjimkou kalichu pravidelné, uspořádané v klasech, latách, hroznech nebo vidlanech. Kalich je petaloidní, ze 2 protistojných lístků, srostlý s korunou. koruna je složena z 5 lístků, srostlých na bázi. Tyčinek je 5, jsou přirostlé ke koruně a srostlé na bázi nebo tvořící trubičku. Semeník je svrchní, srostlý ze 3 plodolistů, s jedinou komůrkou s 1 vajíčkem. Čnělka je 1 nebo 3. Plodem je oříšek, částečně nebo zcela obklopený vytrvalým okvětím. U druhu \"Basella alba\" je toto okvětí zdužnatělé.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď \"Basellaceae\" zahrnuje 19 druhů ve 4 rodech. Je rozšířena v subsaharské Africe, na Madagaskaru a v tropické Americe. Nejvíce druhů se vyskytuje v tropické Americe. Zde rostou ponejvíce na suchých a otevřených stanovištích v nadmořské výšce 0 až 4000 metrů. Některé druhy byly introdukovány do Asie (např. bazela bílá a \"Anredera cordifolia\"). V Evropě se žádný zástupce nevyskytuje.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "\"Basellaceae\" byly v tradičních systémech stejně jako v současné taxonomii součástí řádu hvozdíkotvaré (\"Caryophyllales\"). Podle kladogramů APG jsou nejblíže příbuznými skupinami čeledi \"Didiereaceae\" a \"Halophytaceae\". Z rodu \"Anredera\" bývá někdy oddělován rod \"Boussingaultia\".", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "O způsobech opylování není mnoho známo. Drobné vonné květy anredery (\"Anredera\") lákají hmyz. Některé druhy rodu bazela jsou kleistogamické. Plody s dužnatým obalem jsou šířeny obvykle ptáky. Druh \"Anredera vesicaria\" má plody křídlaté, šířené větrem.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Některé druhy této čeledi jsou pěstovány v tropech celého světa. Melok hlíznatý (\"Ullucus tuberosus\") je důležitá plodina v jihoamerických Andách a je pěstován již tisíce let pro jedlé škrobnaté hlízy. Jedlé jsou i listy. Bazela bílá (\"Basella alba\") má jedlé listy, z nichž se dělá např. špenát, a plody jsou používány k barvení potravin.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled rodů.", "content": "\"Anredera\", \"Basella\", \"Tournonia\", \"Ullucus\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Bazelovité (\"Basellaceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu hvozdíkotvaré (\"Caryophyllales\"). Jsou to dužnaté, bylinné liány se střídavými jednoduchými listy a drobnými květy, vyskytující se v tropické Americe, v Africe a na Madagaskaru. Některé druhy slouží jako potravina. Melok hlíznatý je stará kulturní plodina pocházející z jihoamerických And.", "tgt_summary": "Die Basellgewächse (Basellaceae) sind eine Familie in der Ordnung der Nelkenartigen (Caryophyllales) innerhalb der Bedecktsamigen Pflanzen. Einige Arten besitzen Pflanzenteile die vom Menschen gegessen werden. Einige \"Anredera\"- und \"Basella\"-Arten werden als Zierpflanzen verwendet.", "id": 1924649} {"src_title": "Hisaši Inoue", "tgt_title": "Inoue Hisashi", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v malém městě Kawaniši-mači (川西町) v prefektuře Jamagata, v němž vedl jeho otec lékárnu. Otcovým snem však bylo stát se spisovatelem. Podařilo se mu napsat román, za nějž dostal cenu. Následně na to mu byla nabídnuta práce scenáristy ve velké filmové společnosti Shochiku v Tokiu, kterou přijal. Avšak než se stačil i se svou rodinou odstěhovat do Tokia, vážně onemocněl a zanedlouho nemoci podlehl. Po otcově smrti byl Inoue zaslán do katolické internátní školy, kde získal základní vzdělání. Vystudoval Sophia University v Tokiu. Otcova smrt jej ovlivnila jakožto spisovatele, převzal jeho sen. Již v 7 letech psával smyšlené romány, za jejichž kompozici nebyl kladně hodnocen, protože se neopíraly o každodenní život. Stal se scenáristou v médiích a začal psát hry. Ve 30 letech začal psát romány.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jeho literární kariéra započala již v dobách studia. V té době psal scénáře pro divadlo v Tokiu a produkoval vlastní hry. V roce 1964 se stal spoluautorem scénáře loutkové televizní show pro děti Hyokkori Hyotanjima, která byla vysílána po dobu pěti let s počtem 1200 epizod. Roku 1969 byla produkcí Teatro Echo natočena jeho první divadelní hra Nihonjin no Heso. Jednalo se o komedie provázenou hudbou a písněmi. Žánr komedie se stal od té doby stěžejním žánrem jeho tvorby. Ve stejném roce získal cenu Kishida Drama Award a Cenu podporující umění pro nové umělce, která byla udělena ministrem školství, kultury, sportu, vědy a techniky. Roku 1984 založil vlastní divadelní soubor Komatsuza, kde byly hrány jeho hry. Hry, jež byly založené zejména na humoru, představovaly jeho znalost a hlubokou náklonnost k japonskému jazyku. V roce 1988 dokončil komickou trilogii: \"Kirameku seiza\", \"Yami ni saku hana\", \"Yuki ya kon kon\". Tato trilogie představuje obraz obyčejných lidí v období Šówa. I přes svou divadelní činnost Inoue pokračoval v psaní románů, za něž dostal mnohá ocenění. Roku 1986 získal Cenu Seiun za nejlepší román Kirikiriiin. Tento román je útokem proti centralizované kultuře v Tokiu. Zobrazuje život lidí postižených chudobou, kteří jsou nuceni opustit svůj domov v Tohoku a hledat nový slušný život v hlavním městě. Původně bylo toto dílo zpracováno jako divadelní hra v roce 1964. V devadesátých letech Inoue začal otáčet svou vizi směrem k Hirošimě a Nagasaki. V roce 1986 získal další literární cenu Yoshikawa Eiji za Treasury of Disloyal Retainers, roku 1992 cenu Tanizaki za Shanghai Moon, roku 1991 cenu Kikuchi Kan za Tokyo Seven Roses. V roce 2004 byl japonskou vládou jmenován Person of Cultural Merit a získal řád kultury.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "Jeho dílo je zasaženo válečnými událostmi, které ho poznamenaly. Jako dítě se obával, že kvůli válce zemře. Konec války mu umožnil nový pohled na svět. Ve srovnání s ostatními moderními japonskými spisovateli jeho díla jsou silně ovlivněna japonskou kulturou. Jeho tvorba měla vliv na japonská média a divadelní kulturu. Vynikají vysokým jazykovým stylem japonského jazyka. Díky vytříbenému jazyku a užitým výrazům jsou jeho díla těžce přeložitelná. Jsou však cenným zdrojem o japonské kultuře a perspektivě. Smrt otce a období války jej poznamenaly natolik, že ztvárňoval život obyčejných, chudých a slabých lidí, jejichž osudy byly pohnuté válkou. Prostřednictvím nich se snaží ukázat laskavou stránku společnosti a dát lidem naději. Soucítění s lidmi a společností zvyšovaly jeho popularitu", "section_level": 1}], "src_summary": "Inoue Hisaši (japonsky 井上 ひさし), (16. listopadu 1934, Kawaniši – 9. dubna 2010, Kamakura) byl předním japonským dramatikem a autorem smyšlených humoristických povídek. V letech 1961 až 1986 vystupoval pod pseudonymem Učijama Hisaši (内山 廈).", "tgt_summary": "Inoue Hisashi (jap., eigentlich ; * 16. November 1934 in Kawanishi; † 9. April 2010) war ein japanischer Schriftsteller, der Romane, Dramen und komische Fiktion veröffentlicht hat.", "id": 2289839} {"src_title": "Nepenthes adnata", "tgt_title": "Nepenthes adnata", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "\"N. adnata\" byla objevena Willemem Meijerem, nizozemským botanikem, v roce 1957 poblíž řeky Tjampo na Západní Sumatře ve výšce 1000 m. Druh byl poprvé popsán v roce 1986.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "\"N. adnata\" je drobný druh. Stonek je válcovitého průřezu, převislý nebo vystoupavý. Zřídka přesahuje 3 mm v průměru a 2 m délky. Internodia jsou až 10 cm dlouhá. Listy kožovité, přisedlé. Čepel elipsovitá, kopinatá, až 10 cm dlouhá a 2 cm široká. Báze čepele přisedlá, vrchol tupý až špičatý. 2 až 3 podélné žilky na každé straně středního žebra. zpeření obtížně rozlišitelné. Úponky mohou být až 5 cm dlouhé. Růžice a spodní láčky jsou ve spodní třetině vejčité, pak válcovité, malé, do 10 cm délky a 2,5 cm v průměru. Láčky ležící na zemi jsou po straně lemovány dvěma roztřepenými křidélky. Oblast se žlázami, vylučujícími tekutinu, se nachází ve spodní třetině láčky. Ústí je kruhovité, sešikmené dovnitř. obústí je až 2 mm široké, nevýrazně zoubkované. Víčko je okrouhlé, na bázi srdcovité. Na horní straně mmohou být jemné chloupky. Na bázi víčka se nachází měkký trn. Výše rostoucí láčky jsou ve spodní čtvrtině oválné, nahoře válcovité až nálevkovité. křidélka jsou redukována v žebra, občas ale mohou nést řasení. Jinak se víceméně neliší od spodních láček. Láčkovky mají racemózní květenství. U samčích rostlin hlavní osa dosahuje 10 cm délky, zatímco samičí zřídka dorůstají 7 cm. Květní stopky nemají listeny a jsou až 10 mm dlouhé. Kališní lístky jsou kopinaté, vejčité, asi 4 mm dlouhé. Plody jsou až 40 mm dlouhé. Na hranách čepele se jsou drobné hnědé chloupky. Řapík a čepel nesou řídký pokryv krátkých bílých chloupků. Květenství je pokryto drobnými hnědými chloupky. Láčky \"N. adnata\" jsou červenofialově kropenaté. Obústí je obvykle tmavě fialové. Vnitřní povrch láčky je bílý až světle zelený, listy jsou celé zelené.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nepenthes adnata je endemická láčkovka ze Západní Sumatry, kde roste v nadmořské výšce od 600 do 1 200 metrů. Druhové jméno \"adnata\" znamená \"široce připojený\", popisuje připojení báze čepele listu.", "tgt_summary": "Nepenthes adnata ist eine auf der Insel Sumatra heimische fleischfressende Pflanze aus der Gattung der Kannenpflanzen (\"Nepenthes\"). Im Gegensatz zu vielen anderen Kannenpflanzenarten sind von \"Nepenthes adnata\" keine natürlichen Hybriden bekannt.", "id": 1233517} {"src_title": "Patrice Bergeron", "tgt_title": "Patrice Bergeron", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky profesionální kariéry.", "content": "Jako číslo 45 celkově si ho ve vstupním draftu do NHL v roce 2003 vybrali Boston Bruins. V nováčkovské sezoně si zahrál Utkání mladých hvězd na ledě Minnesota Wild a v základní části si připsal 39 bodů v 71 zápasech. Kvůli stávce, která se konala v NHL v sezoně 2004-05, odehrál další sezonu v nižší AHL za bostonskou farmu Providence Bruins, kde si v 68 zápasech připsal pěkných 61 bodů. V sezoně 2005-06, kdy NHL pokračovala, vstřelil 31 gólů a připsal si 73 bodů a už ve své druhé sezoně v NHL, v dvaceti letech, byl vůdcem týmu Bruins. V sezoně 2006-07 svůj výkon udržel a v 77 zápasech si připsal 70 bodů.", "section_level": 2}, {"title": "Otřes mozku.", "content": "27. října 2007 Bergerona narazil zezadu na hrazení obránce Philadelphia Flyers Randy Jones. Úder ho vystřelil přímo na hrazení a Bergeron upadl do bezvědomí. Několik minut ležel bezhybně na ledě než byl odvezen na nosítkách a převezen do Massachusetts General Hospital. Skončil se zlomeným nosem a otřesem mozku třetího stupně, zatímco Jones vyfasoval dvouzápasový trest od disciplinární komise NHL. Veřejně se Bergeron o zranění vyjádřil až 8. listopadu. 19. ledna 2008, novináři z \"The Boston Globe\" napsali, že ho generální manažer Bruins Peter Chiarelli poslal na dovolenou a že Bergeron už se v sezoně nevrátí. Na začátku března 2008 trénoval Bergeron pouze s brankářem Mannym Fernandezem, který se léčil po operaci kolene. Postupně se dostal až ke kontaktnímu tréninku a měl se do týmu nakonec vrátit do prvního kola play-off proti Montreal Canadiens, ale týmoví lékaři mu to nedovolili. V polovině června 2008 už prý nejevil žádné známky zranění a později se, společně s brankářem Fernandezem, zúčastnil výchovného kempu Bruins, kam obvykle chodí prospekti (hráči z nižších lig), než naskočil do hlavního tréninkového kempu Bruins. Do akce se v dresu bostonského týmu vrátil 22. září 2008 v přípravném zápase proti Canadiens na neutrálním hřišti v Halifaxu. 23. října 2008 vstřelil do sítě Toronto Maple Leafs svůj první gól od doby co ho Jones zranil. 20. prosince téhož roku, v zápase proti Carolina Hurricanes, se srazil z obráncem Dennisem Seidenbergem a očividně utrpěl zranění hlavy nebo krku. Nakonec opustil zápas s dalším otřesem mozku, z nemocnice ho ale vydali jako zdravého den poté.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentace.", "content": "Po skončení své nováčkovské sezony byl Bergeron nominován do kanadské reprezentace na nadcházející mistrovství světa v Praze. Ve svém debutu vstřelil gól a nakonec dokráčel až ke zlaté medaili. Další rok si zahrál opět mistrovství světa, tentokrát v juniorské kategorii, které se hrálo ve státě Severní Dakota. Do týmu byl uvolněn ze služeb Providence Bruins, kde hrál kvůli stávce v NHL. Mohl hrát juniorské mistrovství už rok předtím, ale Boston Bruins ho nepustili, protože hrál v NHL. S 5 góly a 8 asistencemi si připsal 13 bodů ve vydařeném turnaji po boku Sidney Crosbyho. Ve finále, kde Kanada porazila Rusko 6:1 si připsal také jeden gól a jako vítěz kanadského bodování turnaje byl jmenován i nejužitečnějším hráčem turnaje. Vítězstvím ve finále se stal prvním hokejistou, který vyhrál seniorské zlato ještě před tím juniorským. V roce 2006 už opět hrál na mistrovství světa a skončil druhý v kanadském bodování se 14 body. Hrál opět v jedné lajně s Crosbym. O rok později byl opět pozván, odmítl ale a jako důvod udal, že se chce zotavit ze zranění, které utrpěl v předcházející sezoně. 30. prosince 2009 byl nominován do kanadského výběru pro nadcházející olympijské hry. Byl jediným hráčem, který se nezúčastnil výběrového kempu v létě 2009. Mnoho expertů předpokládalo, že bude opět hrát s Crosbym, nakonec Bergeron skončil jako 13. forvard a chodil především na hru v oslabení a vhazování v defenzivním pásmu Kanady.", "section_level": 2}], "src_summary": "Patrice Bergeron (* 24. července 1985, L'Ancienne-Lorette, Quebec) je kanadský profesionální hokejový centr a momentálně také alternativní kapitán týmu kanadsko-americké NHL, Boston Bruins. Dva roky hrál juniorskou Quebec Major Junior Hockey League za tým Acadie-Bathurst Titan a v roce 2003 ho ve druhém kole, jako celkově pětačtyřicátého draftovali právě Bruins. V sezoně 2003-04 se hned připojil k Bruins a tak se mu povedl důležitý skok z juniorské ligy přímo do NHL. Za kanadskou reprezentaci vyhrál už tři zlaté medaile, na mistrovstvích světa v letech 2004 a 2005 a také na olympijských hrách v roce 2010. Nejvíce je znám jako univerzální útočník. Je čtyřnásobným držitelem Frank J. Selke Trophy pro nejlépe bránícího útočníka NHL, čímž vyrovnává rekord Boba Gaineyho v počtu ocenění. Je členem Triple Gold Clubu, jenž sdružuje hráče, kteří vyhráli všechny tři hlavní hokejové turnaje (Stanley Cup, Olympijské hry a Mistrovství světa).", "tgt_summary": "Patrice Bergeron-Cleary (* 24. Juli 1985 in L’Ancienne-Lorette, Québec) ist ein kanadischer Eishockeyspieler. Der Center steht seit 2003 bei den Boston Bruins in der National Hockey League unter Vertrag und gewann mit dem Team im Jahre 2011 den Stanley Cup. Er gilt als Inbegriff des defensiv orientierten Angreifers und wurde daher bereits viermal mit der Frank J. Selke Trophy als bester defensiver Stürmer der NHL ausgezeichnet. Mit der kanadischen Nationalmannschaft wurde er 2010 und 2014 Olympiasieger und gewann ebenso die Goldmedaille bei der Weltmeisterschaft 2004, sodass er seit 2011 dem Triple Gold Club angehört.", "id": 1991141} {"src_title": "Třída Revenge", "tgt_title": "Revenge-Klasse", "src_document": [{"title": "Pozadí vzniku.", "content": "Celou třídu tvořilo celkem pět plavidel: \"Revenge\", \"Royal Sovereign\", \"Ramillies\", \"Resolution\" a \"Royal Oak\" (stavba \"Resistence\" byla zrušena). Přestože třída \"Revenge\" následovala po moderních a rychlých lodích třídy \"Queen Elizabeth\", jejich konstrukce ještě vycházela ze starších bitevních lodí třídy \"Iron Duke\" (s lepší výzbrojí a pancéřováním). Oproti lodím třídy \"Queen Elizabeth\" tedy šlo o krok zpět. Navíc rychlost 22 uzlů už byla v době druhé světové války nedostačující.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Hlavní výzbroj lodí tvořilo osm kanónů 381 mm BL Mk I ve čtyřech dvoudělových věžích, které doplňovalo 14 kusů 152mm kanónů, umístěných po jednom v kasematách. Dále lodě nesly dva 76mm kanóny a čtyři torpédomety. V meziválečné době proběhlo několik dílčích modernizací lodí a proto v době vypuknutí druhé světové války nesly o dvě 152mm děla a oba 76mm kanóny méně, přičemž naopak přibylo osm 102mm kanónů, 16 kusů 40mm kanónů a osm 12,7mm kulometů.", "section_level": 1}, {"title": "Operační služba.", "content": "\"Ramillies\", \"Resolution\" a \"Royal Oak\" se účastnily bitvy u Jutska. Krátce po vypuknutí druhé světové války pronikla do Scapa Flow německá ponorka \"U-47\" a zasáhla \"Royal Oak\" třemi torpédy, která loď potopila. \"Ramillies\" 30. května 1942 v Diego Suarez poškodilo torpédo z japonské miniponorky. V říjnu 1943 přešly \"Revenge\" a \"Resolution\" do rezervy. \"Royal Sovereign\" byl vyřazen v listopadu 1943 a poté zapůjčen Sovětskému svazu, který loď provozoval až do roku 1949 pod jménem \"Archangelsk\". Pouze \"Ramillies\" Royal Navy používalo až do počátku roku 1945. Svá plavidla Britové poslali do šrotu v roce 1948, pouze \"Royal Sovereign\" byl sešrotován o rok později.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Revenge byla třída bitevních lodí Royal Navy, jež vstoupily do služby v letech 1916–1917 a účastnily se bojů první i druhé světové války. Jedna byla ve válce potopena. Ostatní byly vyřazeny.", "tgt_summary": "Die Revenge-Klasse, auch Royal-Sovereign-Klasse genannt, war eine Klasse von fünf Schlachtschiffen der britischen Royal Navy. Die Schiffe wurden 1913 bestellt und zwischen 1915 und 1917 vom Stapel gelassen und in Dienst gestellt. ", "id": 1788698} {"src_title": "Dětřich z Klatov", "tgt_title": "Dietrich von Klattau", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Dětřich z Klatov byl duchovní českého původu, který se za episkopátu Přeclava z Pohořelé stal kanovníkem katedrální kapituly ve Vratislavi. Biskup Přeclav zemřel 6. dubna 1376 a zanechal po sobě rozsáhlé biskupství, které patřilo i díky Přeclavovu vynikajícímu hospodaření mezi nejlépe majetkově vybavené ve střední Evropě – jen poplatky (servicium) odváděné papeži činily ročně tři až čtyři tisíce zlatých. Proto o jeho obsazení usilovalo více kandidátů. Vratislavská kapitula zvolila jeho nástupcem již 27. dubna svého člena Dětřicha z Klatov. To však nevyhovovalo císaři Karlu IV., jenž měl v úmyslu vyhovět přání dosavadního olomouckého biskupa Jana ze Středy, který býval dlouhou dobu Karlovým kancléřem, o přenesení do rodného Slezska. Podporu mu již dříve přislíbil papež Řehoř XI., který proto odmítl Dětřichovo zvolení potvrdit. Papež Řehoř XI. se roku 1377 na naléhání Karla IV. vrátil z Avignonského zajetí do Říma. Než však mohla být záležitost obsazení vratislavského biskupského stolce vyřešena, dne 26. března 1378 zemřel a po jeho smrti vypuklo schisma, když na jeho místo byli zvoleni jednak Urban VI. v Římě, jednak Klement VII. v Avignonu. Dětřich z Klatov v tom vytušil příležitost a odebral se do Avignonu, kde Klement VII. 8. listopadu 1378 potvrdil jeho volbu a udělil mu biskupské svěcení. Jednalo se však jen o symbolický akt. Karel IV. – který zemřel pár týdnů poté – i jeho syn Václav IV. zůstali věrni římské obedienci a úkony Klementa VII. neuznávali. Vratislavská kapitula zvolila v nové volbě roku 1380 biskupem Jana ze Středy. Dětřich z Klatov se do své vlasti ani do „své“ diecéze vrátit nemohl a zůstal v Avignonu, kde roku 1387 zemřel. Do smrti užíval titul biskupa vratislavského.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dětřich (Teodor) z Klatov (pol. \"Teodoryk z Klatowej\", něm. \"Dietrich von Klattau\") († v únoru nebo březnu 1387 v Avignonu) byl slezský duchovní, kanovník vratislavské kapituly a zvolený biskup vratislavský, který se však fakticky úřadu neujal.", "tgt_summary": "Dietrich von Klattau († 1387) war von 1376 bis 1378 Elekt von Breslau und von 1378 bis 1380 Bischof von Breslau.", "id": 447718} {"src_title": "Molekulové interakce", "tgt_title": "Zwischenmolekulare Kräfte", "src_document": [{"title": "Mezimolekulové interakce.", "content": "Molekuly na sebe působí silami převážně elektromagnetického původu. Tyto interakce dále určují jejich strukturu, funkci, chemické a fyzikální vlastnosti. Existují i mezi elektricky neutrálními molekulami díky asymetrické distribuci náboje v molekule a polarizovatelností molekuly. Mezimolekulové interakce umožňují sdružování atomů či molekul do kapalného a tuhého skupenství. Nejslabší mezimoloekulové interakce jsou mezi atomy helia. Působí mezi molekulami téže látky i mezi nestejnými molekulami. Čtyři základní mezimolekulové interakce jsou elektrostatická, indukční, disperzní a repulzní.", "section_level": 1}, {"title": "Elektrostatická interakce.", "content": "Typ interakce mezi dvěma molekulami a jejich elektrostatickými poli (interakce \"dipól-dipól\"), kterou popisuje Coulombův zákon Mezimolekulová energie je pak může být buď kladná (tedy odpudivá) nebo záporná (tedy přitažlivá); znaménko závisí zdali budou mít náboje Q1 a Q2 souhlasné či opačné znaménko. Její podstatou je silné elektrostatické přitahování opačně nabitých pólů polárních molekul. Maximální interakce dvou dipólů bude dosaženo, pokud budou orientovány souhlasně a budou se nacházet v jedné ose. Jelikož tedy budu mít minimum energie, budou se dipóly samovolně orientovat souhlasně. V opačném případě dojde k jejich maximálnímu odpuzování. Lze jí vysvětlit skutečnost, že polární pevné látky se rozpouštějí v polárních rozpouštědlech.", "section_level": 2}, {"title": "Indukční interakce.", "content": "Někdy se také nazývá polarizační interakce. Je to interakce typu \"dipól-indukovaný dipól\" a je vždy přitažlivá. Permanentní dipól jedné molekuly je schopen indukovat dipólový moment v druhé molekule. Pokud permanentní dipól přestane působit, zmizí také indukovaný dipól druhé molekuly. Energie interakce závisí na vzdálenosti, velikosti permanentního dipólu a schopnosti druhé molekuly se polarizovat.", "section_level": 2}, {"title": "Disperzní interakce.", "content": "Disperzní interakce se také nazývají jako Londonova disperze či Londonovy síly. Patří mezi nejslabší mezimolekulové interakce působící mezi nepolárními molekulami a jsou vždy přitažlivé. Její původ pramení z předpokladu, že rozložení elektronů v molekulových orbitalech nepolárních molekul není neměnné, ale neustále se velmi rychle mění, čímž nastává polarizace dvou elektronových hustot, takže se krátkodobě stane, že na jedné straně molekuly je více elektronů než na druhé straně a vzniká proměnný nebo oscilující dipól; ovšem v dlouhodobém měřítku se dipólové momenty vzájemně vyruší a proto se molekuly jeví jako nepolární. Vzájemná interakce těchto krátkodobých dipólů vede k synchronizaci jejich oscilaci, což je podstatou přitažlivých disperzních sil. Tato interakce například umožňuje zkapalňování vzácných plynů nebo působí mezi vrstvami v grafitu či při stabilizaci dvojšroubovice DNA.", "section_level": 2}, {"title": "Repulzní interakce.", "content": "Nazývá se někdy také jako Pauliho repulze. Je způsobena repulzí vzájemně se překrývajících elektronových hustot a její podstatou je Pauliho princip výlučnosti dvou elektronů se stejným spinem ve stejném elektronovém obalu. Je vždy odpudivá a její velikost roste s klesající vzdáleností.", "section_level": 2}, {"title": "Další mezimolekulové interakce.", "content": "Existuje mnoho dalších specifických mezimolekulových interakcí, ale mezi nejčastější patří vodíková vazba, dvojvodíková vazba, halogenová vazba a jí obdobné vazby - chalkogenová, pniktogenová a tetrelová, nepravá vodíková vazba, Van der Waalsovy síly, iontové můstky, kation-¶, patrové interakce apod. Existence vodíkových můstků je příčinou anomálií vody.", "section_level": 1}], "src_summary": "Molekulové interakce jsou slabé síly umožňující sdružování atomů či molekul nízkomolekulárních látek do kapalného a pevného skupenství. Nejslabší jsou u helia. Působí mezi molekulami téže látky i mezi nestejnými molekulami. ", "tgt_summary": "Als zwischenmolekulare oder intermolekulare Kräfte bezeichnet man Wechselwirkungen zwischen valenzmäßig abgesättigten Molekülen. \"Nicht\" zu diesen Kräften zählen die Wechselwirkungen, die die chemische Bindung von Atomen zu Molekülen bewirken. Zwischenmolekulare Kräfte beruhen auf Van-der-Waals-Kräften. ", "id": 1693145} {"src_title": "BitLocker", "tgt_title": "BitLocker", "src_document": [{"title": "Dostupnost.", "content": "BitLocker pro šifrování disků byl poprvé představen s operačním systémem Windows Vista jako nástroj k ochraně dat na počítačích, které byly odcizeny, ztraceny nebo nekorektně vyřazeny. Od verze Windows 7 je k dispozici také funkce šifrování výměnných médií nazvaná BitLocker To Go. Nástroj BitLocker je dostupný v těchto verzích operačního systému Windows:", "section_level": 1}, {"title": "BitLocker Drive Encryption.", "content": "BitLocker Drive Encryption šifruje celé diskové oddíly. Pro jeho použití musí být disk rozdělen minimálně na dva oddíly. První oddíl obsahuje operační systém a další podpůrné soubory. Tento oddíl musí být naformátován na souborový systém NTFS a může být zašifrován. Druhý oddíl je systémový a obsahuje soubory potřebné pro zavedení operačního systému. Souborový systém tohoto oddílu musí být FAT32 (pro počítače používající UEFI) nebo NTFS (pro počítače používající BIOS). Systémový oddíl se nešifruje.
Šifrovat lze dvěma způsoby – buď je zašifrován rovnou celý diskový oddíl, nebo jen jeho používaná část. V případě šifrování celého oddílu se šifrují i části disku, které zatím neobsahují žádná data. Tato varianta se považuje za nejbezpečnější, zvláště v případě, že disk dříve obsahoval citlivá data, protože části těchto dat mohou i po vymazání nebo přesunutí zůstat na disku v prostoru označeném jako nepoužívaný. Šifrování pouze využitého místa je vhodné především na nových discích, které doposud žádná data neobsahovaly. Výhodou tohoto režimu šifrování v porovnání s šifrováním celého oddílu je velké zrychlení procesu šifrování. Nová data jsou poté šifrována v okamžiku jejich zápisu na disk.", "section_level": 1}, {"title": "Použití s čipem TPM.", "content": "Pokud se v počítači nachází funkční čip TPM, je šifrovací klíč používaný BitLockerem uložen právě v něm. Při startu počítače se zapnutým BitLockerem a aktivním čipem TPM je nejprve ověřována integrita celého sytému. V TPM čipu je uchováván otisk systému, který je při startu porovnán s aktuálním stavem – pokud by některá část systému byla změněna, otisk nebude souhlasit a zavedení operačního systému nebude BitLockerem povoleno. Pokud systém ověřením integrity projde úspěšně, z čipu TPM jsou načteny šifrovací klíče, je zaveden operační systém a data na disku jsou zpřístupněna. Tento proces probíhá automaticky při každém startu počítače a není při něm vyžadována žádná interakce ze strany uživatele. BitLocker podporuje čipy TPM verze 1.2 a vyšší, s TPM 2.0 navíc vyžaduje zařízení podporující UEFI.", "section_level": 2}, {"title": "Použití bez čipu TPM.", "content": "BitLocker lze používat i na počítačích, které čipem TPM nedisponují. Šifrovací klíč BitLockeru lze v takovém případě uložit na USB flash disk a při startu systému tento disk připojit k počítači. Další možností je nastavení hesla, které uživatel zadává po zapnutí počítače. Počítače bez TPM čipu nemohou využívat funkci ověření integrity.", "section_level": 2}, {"title": "Vícefaktorová autentizace.", "content": "Pro zvýšení bezpečnosti je možné zároveň s čipem TPM použít i doplňující metody autentizace. Dostupné možnosti jsou: První dvě metody lze navíc ještě zkombinovat, tedy vynutit vložení USB flash disku a zároveň zadání PINu.", "section_level": 2}, {"title": "BitLocker To Go.", "content": "Komponenta BitLocker To Go umožňuje šifrovat výměnná média, jako USB flash disky, SD karty nebo externí harddisky. Podporované systémy souborů pro použití s BitLocker Go jsou NTFS, FAT16, FAT32 a exFAT. Data na zašifrovaných médiích lze následně zpřístupnit zadáním hesla, použitím čipové karty k jejich odemčení, nebo je odemknout na jiném počítači podporujícím BitLocker Drive Encryption.", "section_level": 1}, {"title": "Obnova systému.", "content": "V případě nestandardní události dojde k uzamčení počítače chráněného BitLockerem. Může se jednat například o: Pro tyto případy generuje BitLocker při své inicializaci obnovovací klíč. Jedná se o 48 místné náhodně generované číslo, které má uživatel možnost si uložit nebo vytisknout. Po selhání standardní autentizace je možné tento klíč zadat a zajistit tak odemknutí systému. Další možností je vytvoření obnovovacího USB flash disku a uzamčený systém zpřístupnit jeho vložením.", "section_level": 1}, {"title": "Šifrovací algoritmy.", "content": "Původně BitLocker používal k šifrování algoritmus AES-CBC s velikostí klíče 128 nebo 256 bitů. Od verze 1511 operačního systému Windows 10 přešel BitLocker na šifrování pomocí bezpečnějšího algoritmu XTS-AES s velikostí klíče 128 nebo 256 bitů. Z důvodu kompatibility je stále možné použít i původní šifrovací algoritmus, například pro šifrování vyměnitelných médií, která jsou střídavě připojována k počítačům se starým i novým způsobem šifrování.", "section_level": 1}], "src_summary": "BitLocker je nástroj pro šifrování diskových svazků vyvíjený společností Microsoft. Je integrován ve vybraných verzích operačního systému Windows a jeho účelem je ochrana dat uložených na discích před neoprávněným přístupem. Je primárně navržen pro použití na zařízeních vybavených čipem Trusted Platform Module (TPM), kde kromě šifrování diskových oddílů umožňuje i kontrolu integrity celého sytému.", "tgt_summary": "BitLocker ist eine proprietäre Festplattenverschlüsselung des Unternehmens Microsoft, die serverseitig ab Windows Server 2008 und clientseitig in den Ultimate- und Enterprise-Versionen von Windows Vista und Windows 7 sowie den Pro- und Enterprise-Versionen von Windows 8, Windows 8.1 und Windows 10 enthalten ist.", "id": 726945} {"src_title": "Kathryn Hahn", "tgt_title": "Kathryn Hahn", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Hahn se narodila ve Westchesteru v Illinois a vyrostla ve městě Cleveland Heights, Ohio. Vystudovala Severozápadní univerzitu, kde získala bakalářský titul v oboru herectví. Poté pokračovala ve studiích na Yaleově univerzitě. Během této doby účinkovala v muzikálu Cabaret jako Sally Bowles a v Molièrově hře Misantrop. Kathryn Hahn je manželkou herce Ehtana Sandlera, za kterého se provdala 3. ledna 2002. Společně žijí v Los Angeles. Mají spolu dvě děti, syna Leonarda (narozen v říjnu 2006) a dceru Mae (narozena v červenci 2009), která se narodila předčasně. Její první těhotenství bylo vepsáno do storyline postavy, kterou hrála v seriálu \"Drzá Jordan\".", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Své první vystoupení v televizi si odbyla v pořadu pro děti s názvem Hickory Hideout, který byl vysílán na stanici NBC. Během působení na divadelní scéně potkala castingového ředitele stanice NBC, který ji seznámil s producentem a scenáristou Timem Kringem, který pro ni poté napsal postavu Lily Lebowsky v již zmíněném seriálu \"Drzá Jordan\". Během své kariéry měla možnost si zahrát ve filmech jako jsou například: \"Jak ztratit kluka v 10 dnech\", \"Zprávař: Příběh Rona Burgundyho\", \"Rande s celebritou\", \"Mimzy\", \"Prázdniny\", \"Nouzový východ\", \"Bratři z donucení\" a \"Kšeftáři\". V roce 2009 účinkovala v americkém remaku britské show \"Absolutely Fabulous\". V roce 2010 se stala jedno z hlavních postav v seriálu televizní stanice HBO \"Hung – Na velikosti záleží\". V roce 2011 si zahrála spolu s hercem Hankem Azaria v seriálu \"Hlavně nezávazně\", který byl ale po 8 dílech zrušen. V roce 2012 účinkovala v seriálu \"Parks and Recreation\", kde ztvárnila roli Jennifer Barkley, poradkyni Bobbyho Newporta (Paul Rudd), oponenta hlavní postavy Leslie Knope (Amy Poehler) v kampani na pozici do městské rady. Naposledy se objevila v seriálu s názvem \"Girls\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Kathryn Hahn (narozena 23. července 1973) je americká herečka, která je nejvíce známá díky roli Lily Lebowski v televizním seriálu \"Drzá Jordan\".", "tgt_summary": "Kathryn Hahn (* 23. Juli 1973 in Westchester, Illinois) ist eine US-amerikanische Schauspielerin, hauptsächlich bekannt für ihre Rolle der \"Lily Lebowski\" in der Krimiserie \"Crossing Jordan – Pathologin mit Profil\".", "id": 1581196} {"src_title": "Kasejovice", "tgt_title": "Kasejovice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o Kasejovicích je z roku 1264. Městečkem jsou od roku 1350. V této době se v okolí těžilo zlato a byl postaven kostel sv. Jakuba. Městečko bohatlo díky poloze na hlavní zemské silnici Plzeň-Písek-České Budějovice. Od roku 1465 až do roku 1848, čili téměř 400 let, patřilo městečko pod blízkou obec Lnáře. Od 17. století je v obci malá židovská populace, jež žila do 30. let 18. století volně mezi ostatními a v létech 1730–1848 byli Židé nuceni žít zvlášť ve své vlastní čtvrti – ghettu blízko dnešní školy. Zde se soustředili kolem místní synagogy, jež od druhé světové války slouží díky Václavu Mentbergerovi jako muzeum se soustředěnými zachráněnými exponáty. Ghetto je z velké části nepoškozeno, mnoho domů je stále původních. Počet Židů v obci byl většinou kolem 150 obyvatel; tvořili v některých dobách až přes 11 procent populace. Městečko bylo v 19. století postiženo silným vystěhovalectvím do Ameriky a do velkých měst. I místní židovstvo stagnovalo a v roce 1890 byla židovská obec zrušena a komunita zahrnuta pod město Březnici. Přesto v roce 1878 dostává městys statut města. Od této doby přímo městem prochází lokální železnice Blatná - Nepomuk. Od roku 1897 je ve městě děkanství místo farnosti. Ve své historii byly Kasejovice mnohokrát postiženy nepřízní osudu, jako například silnými morovými epidemiemi (např. 1680) a zničujícími požáry. V městě je mnoho památkově chráněných a cenných domů. Nad městem je židovský hřbitov, nepoškozený dodnes. S účinností od 1. prosince 2006 byl 10. listopadu 2006 obci vrácen status města.", "section_level": 1}], "src_summary": "Město Kasejovice se nachází v okrese Plzeň-jih, kraj Plzeňský. Dříve bylo město součástí Prácheňského kraje s hlavním městem v Písku. V Kasejovicích včetně místních částí žije obyvatel.", "tgt_summary": "Kasejovice (deutsch: \"Kassejowitz\", älter auch \"Kassegowitz\", \"Tarßewitz\") ist eine Stadt in der Tschechischen Republik und liegt im Okres Plzeň-jih, Plzeňský kraj. In dem Ort lebten am 28. August 2006 1333 Einwohner.", "id": 894539} {"src_title": "Binjamina-Giv'at Ada", "tgt_title": "Binjamina-Givʿat Ada", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 15 metrů v Izraelské pobřežní planině, jižně od úbočí masivu Karmel, respektive vysočiny Ramat ha-Nadiv a jejího vrchu Chotem ha-Karmel, který tvoří nejzazší jihozápadní výběžek Karmelu. Pod touto vyvýšeninou probíhá vádí Nachal Taninim. Západně od města leží pobřežní nížina, na východ je to rovněž nížinaté údolí Bik'at ha-Nadiv, kterým k pobřeží přitékají vádí Nachal Taninim a Nachal Ada. Z rovinatého terénu zde vystupují jen izolované pahorky se sídelními tely Tel Burga a Tel Duda'im. Město je položeno cca 9 kilometrů severoseverovýchodně od města Chadera, cca 52 kilometrů severoseverovýchodně od centra Tel Avivu a cca 32 kilometrů jižně od centra Haify. Binjamina-Giv'at Ada se nachází v hustě osídleném a zároveň intenzivně zemědělsky využívaném pásu cca 4 kilometry od pobřeží Středozemního moře. Osídlení v tomto regionu je v naprosté většině židovské, pouze na východ od Giv'at Ada se nachází arabské město Kafr Kara. Binjamina-Giv'at Ada je na dopravní síť napojena pomocí lokální silnice číslo 652 a 653. Západně od města prochází severojižní tah Dálnice číslo 4. Obcí prochází pobřežní železniční trať. Nachází se tu železniční stanice Binjamina.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Giv'at Ada, doslova \"Adin vrch\" (podle manželky barona Rotschilda Adelaide, hebrejsky Ada), vznikla již roku 1903. Šlo o jedno z několika podobných sídel v rámci projektu židovských zemědělských osad spravovaných organizací Jewish Colonization Association, která pokračovala v předchozích sponzorských a podnikatelských aktivitách Edmonda Jamese de Rothschilda. Giv'at Ada byla osídlena 14. října 1903. Zakladateli byla druhá generace židovských farmářů z okolních vesnic. První skupinu osadníků tvořilo asi 35 lidí. Mnoho z nich ale pro obtíže osadu opustilo. Vesnice byla pojmenována podle manželky barona Rotschilda Ady. V roce 1909 posílila osadníky nová skupina zemědělců, další dorazili roku 1912. Vesnice ležela v poněkud izolované poloze, vystavena občasnému nepřátelství okolních arabských obyvatel. Výrazněji se začala rozvíjet až ve 20. letech 20. století. Většímu rozmachu bránil nedostatek vody, která se musela přinášet ze vzdáleného pramene. Binjamina vznikla nedaleko odtud směrem k západu roku 1922 a byla pojmenována podle hebrejského jména barona Rothschilda. Zpočátku bylo nutné provést nákladné meliorační práce protože okolí bylo bažinaté. Binjamina i Giv'at Ada byly organizovány jako soukromě hospodařící vesnice typu mošava. K roku 1949 se uvádí plocha osady Binjamina na 15 401 dunamů (15,401 kilometrů čtverečních). Správní území Giv'at Ada mělo výměru 7858 dunamů. Binjamina během 20. let 20. století vynikala jako místo, kde se prováděl odborný agronomický výzkum a kde se vymýšlely nové zemědělské postupy. Šlo o ekonomicky úspěšnou komunitu, která v roce 1929 měla už 800 obyvatel. Těžila z výhodné polohy při železniční trati. Po celá 30. a 40. léta zde vznikaly nové obytné čtvrti. Intenzivní osidlování zde vytvořilo již v 1. polovině 20. století územně kompaktní blok židovského osídlení. V oblasti ale stále existovaly i arabské vesnice. Jihozápadně od dnešního města to byla arabská vesnice Khirbat al-Burj. Severně od města pak arabská vesnice Khirbat al-Shuna. Obě byly ovládnuty židovskými silami ještě před vypuknutím ostré fáze první arabsko-izraelské války. Místní arabské obyvatelstvo je opustilo a vesnice byly zničeny. Po roce 1948 pokračovala Binjamina v nárůstu. Přišli sem jemenitští Židé a židovští přistěhovalci z Egyptu a Turecka. V letech 1953–1954 zde například vyrostla nová čtvrť Warburg. Giv'at Ada byla mezitím roku 1949 povýšena na místní radu. Obě obce se vyvíjely samostatně až do roku 2003, kdy z úsporných důvodů došlo k jejich sloučení.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Podle údajů z roku 2009 tvořili naprostou většinu obyvatel Židé – cca 12 100 osob (včetně statistické kategorie „ostatní“, která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství, cca 12 400 osob). Binjamina-Giv'at Ada je středně velké sídlo městského typu. K 31. prosinci 2017 zde žilo 15 600 lidí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Binjamina-Giv'at Ada ( בנימינה-גבעת עדה, v oficiálním přepisu do angličtiny Binyamina-Giv'at Ada) je místní rada (menší město) v Izraeli, v Haifském distriktu, které vzniklo roku 2003 sloučením dvou do té doby samostatných obcí: Binjamina a Giv'at Ada.", "tgt_summary": "Binjamina-Giv'at Ada () ist ein seit 2003 bestehender Lokalverband der beiden Städte Binjamina und Giv’at Ada im Bezirk Haifa im Nordwesten von Israel. ", "id": 851029} {"src_title": "Virtual Console", "tgt_title": "Virtual Console", "src_document": [{"title": "Podpora.", "content": "Společnost Sega slíbila k dodání více než 200 titulů pro konzoli Mega Drive a Hudson Soft více než 100 titulů. Nintendo má k dispozici vlastní knihovnu titulů, která ze všech tří jejich systémů čítá takřka 1300 herních titulů. Ne všechny však mají šanci být vydány. Slíbena je i podpora pro konzoli MSX, ale zatím nebyla žádná hra ohlášena ani vydána. Dá se předpokládat, že v dalších verzích firmware by mohla být i podpora pro další herní systémy - v úvahu připadají některé verze Atari (pravděpodobně Atari 2600), celkem se i nabízí handheldy od Nintenda – Game Boy a Game Boy Color a nakonec je tu dost velká pravděpodobnost podpory nějakého další konzole ze strany Segy. Satoru Iwata taktéž do budoucna přislíbil vznik nových her přímo pro Virtual Console, kde možná bude i podpora pro Wii Remote. Je dost pravděpodobné, že i Nintendo uvolní SDK vývojové kity, aby po vzoru Xbox Live mohly hry tvořit i nezávislé týmy.", "section_level": 1}, {"title": "Ceny.", "content": "Ceny her Virtual Console se všude po světě liší. Vzhledem ke kurzu pro ČR (kde se podle společnosti Conquest Entertainment chystá spuštění online služeb WiiConnect24 až na konci jara) je nejzajímavější Austrálie, která mimo jiné také leží v PAL regionu. Za peníze si můžete koupit takzvané Wii Points, které poté měníte za jednotlivé hry.", "section_level": 1}, {"title": "Paměť a ceny.", "content": "K ukládání her z VC se dá využít interní paměti, nebo SD karty. Zároveň hru nemůžete spustit na jiné konzoli než na té, na které byla stažena. Druhou možností je hru z interní paměti vymazat a až si ji bude chtít znovu zahrát, tak ji opětovně stáhnout - nyní už bezplatně. Hry jsou regionálně zamčené, tudíž hry z Japonského regionu si v Evropě zákonně nezahrajete.", "section_level": 1}, {"title": "Ovládání.", "content": "VC podporuje použití čtyř různých typů ovladačů - Wii Remote, Wii Classic Controller, ovladače pro Nintendo GameCube, Wii U GamePad. Jednotlivé možnosti ovládání a namapování tlačítek najdete níže. Ve hře se můžete podívat pomocí podržení tlačítka Home na ovladači. Zajímavou možností je hra Bomberman 93, která umožňuje hru až 5 hráčů po připojení kombinace pěti Wii Remotů, Wii Classic Controllerů nebo GameCube ovladačů. Přiřazení tlačítek na jednotlivých ovladačích:", "section_level": 1}, {"title": "Hry.", "content": "V PAL regionu, do kterého spadá i Česká republika vyšly k 23. lednu 2006 následující hry:", "section_level": 1}, {"title": "Problémy.", "content": "Na VC jsou už od počátku stížnosti", "section_level": 1}], "src_summary": "Virtual ConsoleTM (krátce VC) je služba Nintenda pro herní konzoli Nintendo Wii, Nintendo 3DS a Nintendo Wii U. Jejím principem je nákup her ze starších konzolí Nintenda, Segy Mega Drive a TurboGrafx-16. Představena byla bývalým ředitelem Nintenda Satoru Iwatou jako herní verze Apple iTunes dovolující nakoupit si tituly ze starších konzolí Nintenda – Nintendo NES, Nintendo SNES, Nintenda 64 a po dohodě se Segou a Hudson Softem i ze Segy Mega Drive a TurboGrafx-16.", "tgt_summary": "Virtual Console (kurz \"VC\", jap. \"Bācharu Konsōru\") ist eine Marke des Videospielunternehmens Nintendo. Sie dient als Sammelbegriff für ältere Videospiele, die auf späteren Nintendo-Spielkonsolen als Download erworben und per Emulation gespielt werden können.", "id": 1782883} {"src_title": "House edge", "tgt_title": "Bankvorteil", "src_document": [{"title": "Rozdílná House Edge.", "content": "Hazardní hry poskytují kasinu dlouhodobou výhodu nad hráči a tím i zisk, ale zároveň hráči nabízí možnost krátkodobé výhry. Kasina nabízejí velké množství her, některé jsou výhodné pro kasino, u některých je hodnota House Edge téměř zanedbatelná. Dalším typem jsou hry, u kterých se dá výhoda kasina téměř smazat a v několika málo případech i přesunout na stranu hráče. Jedná se o hry, u kterých je nezbytné velmi dobře zvládat a také striktně dodržovat perfektní strategii. U těchto her záleží na zkušenostech a umění hráče.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnota House Edge.", "content": "Výhoda kasina představuje dlouhodobou výhodu kasina nad hráči. Její výpočet (pro libovolnou hru) je snadný: Výhoda kasina = 100 % - výhernost. Na následujícím příkladu je uveden výpočet House Edge pro americkou ruletu, který činí 5,26 %. U této hry je výpočet velmi snadný, ovšem pro ostatní hry se jedná o složité matematické operace s využitím počítačů. U americké rulety (38 čísel včetně 0 a 00) je šance na výhru 37:1. Pokud tedy vsadíte 1$ na libovolné číslo a vyhrajete, dostanete dalších 35$. Celkem tedy 36. Rozdíl mezi počtem čísel a případnou výhrou je tedy dva, což je v podstatě výhoda kasina. A to je přesně výše zmíněných 5,26 %. Mezi hry s nejvyšší výhodou kasina patří Keno, s hodnotou House Edge 25 %, výherní automaty (slots) s proměnnou hodnotou kolem 15 % a také třeba americká ruleta s 5,26 %. Na druhé straně stojí hry s velmi malou výhodou pro kasino. Patří mezi ně Pai gow poker s 1,46 % a dvě velmi oblíbené hry Baccarat s 1,06-1,24 % a Blackjack s 0,24 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "House Edge (výhoda domu, kasina) je hodnota udávaná v procentech, která ukazuje jak velkou výhodu má kasino v dané hře nad hráčem. Čím vyšší je hodnota HE, tím je hra výhodnější pro kasino a opačně. Každá z her má svou vlastní hodnotu.", "tgt_summary": "Als Bankvorteil, engl. Edge (dt. Vorsprung, Vorteil), House edge, kurz House oder Percentage, bezeichnet man bei Glücksspielen den erwarteten Verlust des Spielers bezogen auf seinen Einsatz.", "id": 900865} {"src_title": "Gotha Go 145", "tgt_title": "Gotha Go 145", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "První prototyp Go 145 V1 vzlétl v únoru roku 1934 a ještě téhož roku se začal sériově vyrábět. Jeho obliba byla velká nejen u německých pilotů, ale i v zahraničí. Licenčně se proto začal vyrábět v tuzemských firmách Ago, Focke-Wulf a Bayerische Flugzeugwerke, ve Španělsku jako CASA 1145-L a v Turecku u firmy THK. Verze Go 145 A se vyráběla pro vojenský letecký výcvik. Do výzbroje Luftwaffe byla zařazena v roce 1935. Typ Go 145 B z roku 1935, určený pro civilní zákazníky, byl vybaven zakrytou kabinou a kapotovanými koly podvozku. V sérii se nestavěl. Verze Go 145 C se používala pro střelecký a pozorovatelský výcvik. Byla vyzbrojena pohyblivým kulometem MG 15 ráže 7,9 mm, měla zaměřovač a pumové závěsníky pro dvě pumy SD-50. Jeden letoun Go 145 A se v roce 1934 zkoušel s řadovým šestiválcem Argus As 17A o 165 kW, který se však sériově nevyráběl. Stejný letoun v roce 1940 sloužil jako zkušebna pulsačního motoru Argus As 014 pro letounové střely Fieseler Fi 103.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "Školními jednotkami používajícími stroje Go 145 byly letecké školy FFS A/B 4 v Praze, FFS A/B 23 v Kaufbeurenu, FFS A/B 41 ve Frankfurtu nad Odrou, FFS A/B 72 v Detmoldu a FFS A/B 116 v Göttingenu. Za druhé světové války byly tyto letouny od prosince 1942 používány jako noční lehké bombardéry např. u jednotek 1. a 2./NSGr. 1, NSGr. 2, 1./NSGr. 3 a NSGr. 6, které velel nositel Rytířského kříže major Rupert Frost. Od února 1944 byly Go 145 dodány také NSGr. 5 vedené majorem Böllnerem, která operovala na jižním úseku východní fronty. V rámci nočních bitevních skupin byly Go 145 nasazovány proti sovětským vojskům až do konce války. Stroje Go 145 zůstaly po ukončení bojů v poválečném Československu, kde sloužily pod označením C-15.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gotha Go 145 byl německý cvičný jednomotorový dvoumístný dvouplošník z poloviny 30. let 20. století. Jednalo se o letoun smíšené konstrukce potažený plátnem, který byl prvním letadlem podniku GFW po znovuzavedení letecké výroby 2. října 1933.", "tgt_summary": "Die Gotha Go 145 war ein Schulflugzeug der Gothaer Waggonfabrik Aktiengesellschaft. Zwischen 1936 und 1940 wurden fast 1200 Maschinen gebaut.", "id": 1748155} {"src_title": "Broumovský klášter", "tgt_title": "Stift Broumov", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Broumovský klášter s původně gotickým chrámem zasvěceným sv. Vojtěchu byl zbudován na místě původní tvrze v první polovině 14. století, počínaje rokem 1322. Význam Broumova velmi vzrostl v době husitských válek. Vzhledem k tomu, že Břevnovský klášter byl roku 1420 vypálen husity, opat Mikuláš II. se s několika řeholními bratry uchýlil do bezpečí opevněného Broumova. S sebou přinesli řadu cenných předmětů, klenotnici a knihovnu i s největší rukopisnou knihu světa, tzv. Codex gigas, jenž se od roku 1648 nachází jako válečná kořist ve Švédsku. Přesídlení opatů z Břevnova do Broumova mělo velký význam pro kulturní a hospodářský rozvoj města i celého kraje. Roku 1559 vyhořelo s městem i proboštství. Koncem 16. století dochází v Broumově k úpadku řeholního života v důsledku sílícího reformního hnutí. V období tzv. katolické protireformace po roce 1620 došlo k novému rozkvětu. Roku 1624 bylo otevřeno klášterní gymnázium. Vystřídala se zde řada významných opatů - budovatelů, zejména Tomáš Sartorius, dále Otmar Zinke nebo Benno Löbl, kteří své hlavní sídlo přenesli zpět do Břevnova. Nastala tak doba velkolepé stavební, výtvarné a hudební činnosti. Již za opata Sartoria v letech 1663–1669 se začal klášterní kostel přestavovat pod vedením italského stavebního mistra Martina Allia z Löwenthalu z gotické baziliky na barokní jednolodí a postranními výklenkovými kaplemi. Chrám dokončil opat Zinke, který toto dílo svěřil významným barokním architektům Kryštofovi Dientzenhoferovi a jeho synovi Kiliánu Ignáci. Ti také v letech 1727–1733 přestavěli hlavní objekt kláštera do dnešní podoby (konvent a prelatura), mírně pozměněný opravami po dvou požárech ve druhé polovině 18. století. V době působení těchto dvou opatů dosáhl řád benediktinů podnikatelskou činností a organizací plátenické produkce několika set domácích tkalců velmi dobrého hospodářského postavení, které mu umožnilo nákladnou výstavbu klášterních objektů včetně tzv. broumovské skupiny kostelů. Kilián Ignác Dientzenhofer je také autorem návrhů výzdoby vnitřních prostor kláštera, realizovaných vynikajícími umělci pražského baroka - štukatérem Bernardem Spinettim, freskařem Janem Karlem Kovářem či malířem Felixem Antonínem Schefflerem. Interiéry opatství a konventu byly vyzdobeny mj. obrazy Petra Brandla. Oltářní obrazy v bočních kaplích kostela namaloval V. V. Reiner. Po druhé světové válce byla německá komunita z Broumova odsunuta (dva mniši působící na jedné z klášterních far v okolí byli zavražděni) a usadila se v bavorském Rohru. V roce 1946 byl ještě učiněn pokus osídlit klášter čechoamerickými benediktiny z opatství svatého Prokopa v Lisle nedaleko Chicaga. V roce 1948 po nástupu komunistů k moci byla jejich komunita vypovězena z Československé republiky. V roce 1950 byl klášter upraven na internační tábor pro řeholníky, následně sem byly sestěhovány řeholnice různých řádů. Internované sestry zde žily za nelidských podmínek a byly nuceny pracovat v továrnách a v zemědělství v Broumově a okolí. Ulehčení situace přinesl teprve rok 1968, kdy díky politickým změnám mohly sestry nastoupit službu v charitních domovech. Od roku 1974 sloužil hlavní objekt Státnímu ústřednímu archivu k uložení přísně střežených fondů, po roce 1980 začala příprava neprovedené rekonstrukce. V Broumově zůstaly pouze sestry dominikánky, jež zde pekly hostie pro všechny farnosti v Čechách a na Moravě. V roce 1990 přesídlily do ženských klášterů na Moravě.", "section_level": 1}, {"title": "Klášterní školství.", "content": "Benediktinská klášterní škola byla velmi slavná již před husitskými válkami. Mezi její významné absolventy patřil první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Roku 1624 byla reformována na gymnázium, k jeho prvním absolventům patřil pozdější pražský arcibiskup Matouš Ferdinand Sobek z Bílenberka, dále dějepisec Bohuslav Balbín, vlastenecký kněz Josef Regner Havlovický nebo spisovatel Alois Jirásek, rodák z blízkého Hronova. Studentem zdejšího gymnázia byl rovněž ministr financí 1. československé vlády Alois Rašín. Klášterní gymnázium bylo uzavřeno nacisty v roce 1939.", "section_level": 1}, {"title": "Klášterní zahrada.", "content": "Zahrada byla založena okolo roku 1676 za opata Sartoria. V přední části byla vybudována okrasná terasová zahrada v barokním italském stylu s pravidelnými geometrickými ornamenty. Za ní byla zřejmě zelinářská část a v zadní části byl později založen park s barokní kašnou. Její celková rozloha je přibližně 2,5 ha a jako součást kláštera je rovněž národní kulturní památkou. Zahrada a všechny její objekty (Kuchařův dům, Zahradníkův dům, Dům galerie, kašna, dřevník, funkční historický kuželník, vodárenská věž i Památník opata Jakuba Chmela) prošly v roce 2014 nákladnou revitalizací a úpravami. Zahrada má charakter anglického parku s krásným výhledem na nedaleké Javoří hory. Je veřejnosti volně a zdarma přístupná každý den - od května do října od osmi do dvaceti hodin, od listopadu do dubna od osmi do osmnácti hodin.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Opat Tomáš Sartorius byl donátorem 24. kaple poutní cesty z Prahy do Staré Boleslavi. Kaple byly stavěny jezuity v letech 1674–1690, v horním rohu výklenku bylo jméno stavebníka a jeho znak. Při nástupu na místní měšťanskou školu v zimě roku 1950 byl v klášteře krátce ubytován Josef Škvorecký (v cele označené S. Ambrosius). Svůj zážitek popsal v povídce Zákony džungle.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V roce 1990 dostali budovy v restituci zpět břevnovští benediktini. Pod vedením opata Opaska nejprve opravili budovy v Břevnově, pak se snažili opravit a osadit také broumovský klášter, v němž zůstalo v prvním patře prelatury Muzeum Broumovska. Faru však nadále vedl kněz řádu premonstrátů ze Želivi, za kterým posléze přišel jediný řádový bratr Gereon, počítaný mezi bratry laiky. Od počátku 21.století nežije v klášteře žádný příslušník benediktinského řádu. Opatství je nadále administrováno z Břevnova (administrátorem je Prokop Siostrzonek). Komplex kláštera byl zařazen do Programu záchrany architektonického dědictví České republiky, neboť klášter byl po letech komunistické devastace ve zchátralém stavu. Klášter i jeho zahrada prošly v roce 2014 rozsáhlou revitalizací. Klášter je otevřen celoročně, sedm dní v týdnu, a nabízí jak tradiční, tak speciální prohlídky a posezení v klášterní kavárně Café Dientzenhofer. V prostorách památky nyní funguje Vzdělávací a kulturní centrum Klášter Broumov, které zde pořádá koncerty, hudebně-naučné večery, vědecké besedy ScienceCafé, Univerzitu třetího věku, vernisáže v Galerii Dům a řadu dalších kulturních a vzdělávacích projektů. Od května 2015 klášter nabízí také nové ubytování Dům hostů.", "section_level": 1}, {"title": "Program záchrany architektonického dědictví.", "content": "V rámci Programu záchrany architektonického dědictví bylo v letech 1995-2014 na opravu kláštera čerpáno 53 769 000 Kč.", "section_level": 2}], "src_summary": "Broumovský klášter Řádu svatého Benedikta byl založen ve 14. století, budovy počátkem 18. století v barokním slohu přestavěli Kryštof Dientzenhofer a jeho syn Kilián Ignác. Pro svou architektonickou a kulturní hodnotu je od roku 1995 zapsán v seznamu národních kulturních památek České republiky.", "tgt_summary": "Das Stift Broumov (deutsch \"Stift Braunau\") ist ein Kloster der Benediktiner in der Stadt Broumov im Bezirk Náchod in Tschechien. Es bildet zusammen mit der Erzabtei Břevnov die Doppelabtei Břevnov-Broumov.", "id": 1902639} {"src_title": "Georg Lienbacher", "tgt_title": "Georg Lienbacher (Politiker)", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Kuchlu v katolické rodině. Tři jeho bratři se věnovali kněžskému povolání. Jedním z nich byl duchovní Matthias Lienbacher. Vystudoval gymnázium v Salzburgu. Studoval práva na Vídeňské univerzitě. V roce 1847 nastoupil do státní služby. Pracoval na různých soudech. V roce 1854 se stal státním návladním v Budíně, od roku 1859 byl hlavním státním návladním ve Vídni. Pak působil coby referent pro legislativu na ministerstvu spravedlnosti ve vídni. Od roku 1870 byl radou vrchního zemského soudu ve Vídni. V roce 1880 se stal dvorním radou při nejvyšším soudním a kasačním dvoře. Kromě toho byl od roku 1882 členem říšského soudu. Roku 1887 odešel na penzi. Byl veřejně a politicky činný. V roce 1870 se stal poslancem Salcburského zemského sněmu. V letech 1890–1896 byl i členem zemského výboru. Na sněmu reprezentoval kurii měst, obvod Golling, Kuchl, Abtenau. Poslancem zemského sněmu byl až do své smrti. Byl i poslancem Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kam nastoupil v prvních přímých volbách roku 1873 za kurii venkovských obcí v Salcbursku, obvod Salzburg, Golling atd. Do parlamentu se dostal za týž obvod opět ve volbách roku 1879. Uspěl zde i ve volbách roku 1885 a volbách roku 1891. V roce 1873 se uvádí jako Georg Lienbacher, c. k. rada vrchního zemského soudu, bytem Vídeň. V roce 1873 zastupoval v parlamentu opoziční blok. V roce 1878 zasedal v poslaneckém Hohenwartově klubu (tzv. Strana práva, která byla konzervativně a federalisticky orientována). Jako konzervativec se uvádí i po volbách v roce 1879. Patřil mezi nejvýraznější parlamentní postavy. Ačkoliv byl konzervativně a procírkevně orientován, prosazoval speficickou politiku s německorakouskými národnostními akcenty a větším důrazem na centralizaci státu. Nebyl stoupencem federalismu a autonomie jako například čeští nebo slovinští poslanci. Postupně se proto se Stranou práva názorově rozešel. Roku 1881 vstoupil do nového centristického a sociálně reformního klubu na Říšské radě (tzv. Liechtensteinův klub). Po volbách do Říšské rady roku 1885 se uvádí jako člen malé tzv. Lienbacherovy skupiny, která samostatně působila v parlamentu. Roku 1887 založil spolu s Josefem Alexanderem Schwerem a Michaelem Gmachlem vlastní novou centristickou politickou formaci Klub středu, která stála na politické scéně uprostřed, mezi konzervativci a liberály. Díky ní v roce 1890 ztratili konzervativci svou dlouhodobou převahu na zemském sněmu. Šlo o předchůdce pozdější vlivné Katolické lidové strany. V roce 1890 se uvádí na Říšské radě jako poslanec bez klubové příslušnosti. Byl dvakrát ženatý, obě manželství byla bezdětná. Zemřel v září 1896. Od května 1896 byl nemocen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Georg Lienbacher (18. dubna 1822 Mittersill – 14. září 1896 Salzburg) byl rakouský politik německé národnosti, v 2. polovině 19. století poslanec Říšské rady.", "tgt_summary": "Georg Lienbacher (* 18. April 1822 in Kuchl, Herzogtum Salzburg; † 14. September 1896 in Salzburg) war ein österreichischer Jurist und Politiker.", "id": 15265} {"src_title": "Claude Charles Fauriel", "tgt_title": "Claude Fauriel", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se jako syn chudého truhláře, ale získal dobré vzdělání na oratoriánských školách v Tournonu a Lyonu. Po krátké službě v armádě se v letech 1797-1799 věnoval náročnému studiu literatury a historie. Zabýval se také arabštinou, sanskrtem a starými jihofrancouzskými dialekty. Při návštěvě Paříže roku 1799 byl představen ministrovi policie Josephovi Fouchému a stal se jeho osobním tajemníkem. Na tuto funkci roku 1802 ze zdravotních důvodů rezignoval a věnoval se především své vědecké a překladatelské práci. Stal se členem literárního kruhu v Auteuil u Paříže, který se shromáždil kolem filozofa a politika de Tracyho a byl přítelem Madame de Staël. Roku 1810 zveřejnil překlad německy napsané sbírky \"Parthenais\" dánského básníka Jense Immanuela Baggesena, roku 1823 překlady dvou tragédií od italského spisovatele Alessandra Manzoniho (\"Il Conte di Carmagnola\" a \"Adelchi\") a v letech 1824-1825 vydal \"Lidové písně moderního Řecka\" (\"Chants populaires de la Grèce moderne\"). Ve Francii rovněž propagoval názory italských romantiků. Červencová revoluce roku 1830 mu otevřela kariéru profesora literatury na Sorboně. Věnoval se vědeckému studiu starofrancouzštiny a provensálštiny a roku 1837 vydal moderní francouzský překlad \"chanson de geste\" \"Píseň o albigenské křížové výpravě\" (\"La Chanson de la croisade albigeoise\"). Ve svých dílech razil dnes již vyvrácenou teorii o tom, že Provence byla kolébkou \"chansons de geste\" i příběhů rytířů Kulatého stolu, přičemž pod vlivem Herdera předpokládal, že hrdinské eposy jsou spontánním projevem lidového národního génia. V roce 1836 byl zvolen členem Académie des inscriptions et belles-lettres (Akademie písemností a krásné literatury). Zemřel roku 1844 a je pohřben na hřbitově Père-Lachaise.", "section_level": 1}], "src_summary": "Claude Charles Fauriel (21. října 1772, Saint-Étienne – 17. července 1844, Paříž) byl francouzský filolog, historik, profesor a překladatel z italštiny, němčiny a moderní řečtiny.", "tgt_summary": "Charles-Claude Fauriel (geboren am 21. Oktober 1772 in Saint-Étienne; gestorben am 15. Juli 1844 in Paris) war ein französischer Philologe.", "id": 811783} {"src_title": "Ron Paul", "tgt_title": "Ron Paul", "src_document": [{"title": "Názory, které Ron Paul zastává.", "content": "Ron Paul je jedním ze zakladatelů a „ideovým otcem“ Tea Party a jednou z největších libertariánských ikon současnosti,. Reprezentuje libertariánské křídlo Republikánské strany. Pravidelně hlasuje proti programům státních výdajů všeho druhu, čímž občas dráždí své spolustraníky. Zároveň patří mezi tzv. konstitucionalisty (ctí a obhajuje americkou ústavu), v souladu s jejímiž principy formuje své politické názory. V zahraniční politice preferuje neutralitu (je pro to neuzavírat bilaterární smlouvy s žádnou ze zemí, obchodovat se všemi). Nesouhlasí s preemptivní válečnou politikou, nemá však námitky proti obranné válce, která by byla schválena Kongresem. Hlasoval proti zahájení války v Iráku, které nedostalo podporu OSN, a kritizuje americkou přítomnost v této zemi (tvrdí, že nejen, že nepřispívá ke zvýšení bezpečnosti Američanů a naopak rozdmýchává další násilí). Se svou stranou se rozešel i v otázce USA PATRIOT Act, jednak proto, že v okamžiku hlasování neměl (jako ostatní členové Kongresu) možnost si jej přečíst, především však proto, že jej považuje za vážné ohrožení občanských svobod, zaručených Ústavou. Cení si suverenity své země coby národního státu a zastává vystoupení USA z OSN. Vyjádřil se též proti vytvoření Severoamerické měnové unie. Vystoupil i v kontroverzním dokumentárním filmu Endgame, kde odsoudil vytváření dalších obchodních unií (jako EU, Africká unie, atd.), coby další nástroj k postupnému sjednocování a spojování zemí v celosvětový superstát. (viz konspirační teorie NWO) V ekonomické oblasti podporuje zrušení daně z příjmů fyzických osob (přesněji řečeno, potvrzení její neplatnosti) a většiny vládních úřadů včetně Federálního rezervního systému. V rozpočtu Spojených států by podpořil úpravy, které by vedly ke změně přerozdělování bohatství ve prospěch střední a nižší třídy; naopak nesouhlasí s vydávání obrovského množství peněz do vojenství. Ještě před krizí 2008 systematicky upozorňoval na úskalí současné monetární politiky USA, a varoval, že povede k nekontrolovatelné inflaci (současně s tím kritizoval postup bankéřů Fedu a napsal návrh sněmovny reprezentantů H.R. 1207, která by Federální rezervní systém měla podrobit hloubkové kontrole a jeho činnost učinit více transparentní). Stejně jako Thomas Jefferson nebo Abraham Lincoln je za to, aby jediným subjektem, který má oprávnění emitovat peníze s nuceným oběhem, byla vláda (nikoli soukromě vlastněná Federální rezervní banka) a aby samotný tisk nebo ražení hotovosti nebylo zatíženo úrokem, kde současně obnos na jeho splacení by mohl být místo toho investován jinam do ekonomiky. Je zastáncem přechodu na komoditní krytí měny, např. na zlatý standard nebo tzv. „komoditní košík“, sestávající z více komodit, zajištěný diverzifikací. Své ekonomické názory opírá o tzv. rakouskou školu, jejíž představitelé propagovali mimo jiné minimální zásahy státu do ekonomiky a volný zahraniční obchod. Je odpůrcem ilegální imigrace a podporuje zvýšení ochrany hranic, s čímž mnoho libertariánů nesouhlasí. Snížení ilegální imigrace chce dosáhnout odstraněním sociálních podpor těmto imigrantům a odstraněním automatického občanství pro jejich děti. Je pro legalizaci marihuany nebo právo na vlastnění zbraně (které má zejména v Texasu velkou tradici). Na rozdíl od většiny libertariánů se vyslovuje pro zákaz potratů a je přesvědčen, že aktivita federálních úřadů v této oblasti je neústavní a že tato otázka by měla být ponechána v kompetenci jednotlivých států. Stejně se staví k homosexuálnímu manželství.", "section_level": 1}, {"title": "Prezidentská kampaň 2008.", "content": "Druhá prezidentská kampaň Rona Paula měla v porovnání s ostatními kandidáty nadprůměrnou podporu na internetu. Podle jednoho z největších dosud konaných internetových hlasování v prosinci 2007 vyhrál s drtivými 62,5 procenty. Heslem jeho kampaně bylo \"Hope for America\" (naděje pro Ameriku), jeho příznivci však vytvořili mnohá další, např. \"REVOLUTION\" (s překocenými písmeny EVOL tak, že vytvářejí odraz slova LOVE) a jiné. Paulovi příznivci také poukazují na nedostatečný prostor, který jejich kandidát dostává mainstreamových médiích, například v televizní volební debatě republikánských kandidátů z 11. října (kdy dostal nejméně otázek a času ze všech). On-line ankety sítě CNBC, ve které Paul s výrazným náskokem vyhrál, byla odstraněna a zaujatě o něm referuje i celostátní televizní síť Fox News, jejíž moderátor Paula nejdříve nevybíravě uvedl a poté jiní komentátoři osočili Paulovy sympatizanty, že v telefonickém hlasování, které Paul opět výrazně vyhrál, hlasovali vícekrát, přestože tato hlasování jsou z pochopitelných důvodů proti opětovnému volání zajištěna. Paul nakonec pro národní shromáždění Republikánské strany získal celkem 35 delegátů. Nejlépe si vedl v následujících státech, kde se v hlasování umístil na druhých místech: Nevada, Montana, Pensylvánie, Indiana, Severní Karolína, Nebraska, Oregon, Idaho, Jižní Dakota, Nové Mexiko, Severní Mariánské ostrovy. Nominaci tedy nakonec nezískal. Umístil se na čtvrtém místě za vítězem Johnem McCainem, Mikem Huckabeem a Mittem Romneym. V presidentských volbách odmítl podpořit Republikána Johna McCaina, což by považoval za zpronevěru svému celoživotnímu programu. 10. října 2008 svolal tiskovou konferenci, ve které ohlásil dohodu tzv. „třetích stran“ (\"3rd parties\", ostatní strany v americkém politickém spektru po Demokratech a Republikánech). Mezi zástupci těchto třetích stran byli Ralph Nader, Chuck Baldwin a Cynthia McKinney. Výše zmínění zástupci a Bob Barr, který se na poslední chvíli omluvil ze společné tiskové konference, vyjádřili formální shodu a sjednotili své postoje v následujících bodech: Paul v úvodním projevu naznačil určité rozčarování v tom, že těmto otázkám mainstreamová média věnují minimální pozornost (u Fedu se téměř jedná o tabu), přestože tyto problémy jsou velmi důležité (a v případě obrovského národního dluhu rozhodující pro chod samotných Spojených států). Poznamenal též, že navzdory tomu se jimi dvě dominantní americké politické strany nezabývají, místo toho licitují o mnohem méně závažných problémech, a dohromady nenabízejí voličům alternativy pro určení toho, kterým směrem se bude vývoj v jejich zemi ubírat (dokonce byla použita asociace, že se jedná o dvě frakce jedné strany). Ron Paul původně neměl v úmyslu přímo podpořit žádného z těchto čtyři kandidátů. Po kritice ze strany Boba Barra za tento postoj oznámil, že bude volit Chucka Baldwina.", "section_level": 1}, {"title": "Prezidentská kampaň 2012.", "content": "V prvních primárkách americké Republikánské strany konaných tradičně ve státě Iowa 3. ledna 2012 se Ron Paul umístil na třetím místě se ziskem 21 procent hlasů. Významný úspěch zaznamenal zejména mezi voliči do třiceti let, kde obdržel 48 procent odevzdaných hlasů.. V primárkách ve státě New Hampshire, které se konaly 10. ledna 2012, skončil se ziskem 23 procent hlasů druhý za Mittem Romney, který získal 39 procent hlasů. V primárkách konaných dne 22. ledna 2012 ve státě Jižní Karolína získal Ron Paul 12,98 % hlasů a obsadil čtvrté místo. Příznivci Rona Paula si stěžují, že hlavní zpravodajské stanice tradičně Rona Paula ignorují (redaktoři např. při čtení volebních výsledků jeho jméno přeskočí nebo v nich není uvedeno vůbec; některé jeho volební kampaně televizní stanice nedovolily vysílat, v diskuzích dostává nejméně prostoru až po otevřené prohlášení některých novinářů, že Paula ignorují, protože ho považují za blázna).", "section_level": 1}, {"title": "Rodinný život.", "content": "V roce 1957 si vzal Carol Wellsovou, s kterou má pět dětí: Ronald \"Ronnie\" Paul junior, Lori Paul Pyeatt, Randall \"Rand\" Paul, Robert Paul, Joy Paul-LeBlanc. Ron Paul je též osmnáctinásobným dědečkem a pro jedno z dětí jeho vnuků i pradědečkem. Jeho bratr Wayne se zabývá sociálními otázkami Spojených států. Syn Rand Paul byl v roce 2010 zvolen do amerického senátu za stát Kentucky.", "section_level": 1}, {"title": "Jiné aktivity.", "content": "Od začátku 80. let napsal asi deset knih, tematicky se shodujících s postoji, které nyní prosazuje ve své kampani. Jeho poslední kniha se jmenuje \"End The FED\", ve které volá po zrušení Federálního rezervního systému a vysvětluje, proč by měl být zrušen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ronald Ernest „Ron“ Paul (* 20. srpna 1935 v Pittsburghu, Pensylvánie) je americký lékař a libertariánský politik. Lékařské vzdělání získal na \"Gettysburg College\" a \"Duke University\" v letech 1957 resp. 1961 a během své vojenské služby, kterou v 60. letech absolvoval, pracoval jako chirurg u letectva. ", "tgt_summary": "Ronald Ernest „Ron“ Paul (* 20. August 1935 in Green Tree, Pennsylvania) ist ein US-amerikanischer Arzt und Politiker. Er ist Mitglied der Libertarian Party und war zwischen 1976 und 2013 (mit Unterbrechungen) als Republikaner Abgeordneter im Repräsentantenhaus der Vereinigten Staaten. Paul war bei der US-Präsidentschaftswahl 1988 Kandidat der Libertarian Party und bewarb sich parteiintern um die republikanische Kandidatur zu den US-Präsidentschaftswahlen 2008 und 2012.", "id": 1276998} {"src_title": "Stanislav I. Thurzo", "tgt_title": "Stanislaus Thurzo", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Narodil se asi roku 1470 v Krakově, kam se jeho rodiče pocházející z Uher (z německého kupeckého rodu Thurzů) odstěhovali. Jeho otcem byl Jan III. Turzo, kremnický komorní hrabě, obchodník, podnikatel evropského významu. Stanislav studoval v italské Padově teologii a práva a hned po návratu se stal olomouckým kanovníkem. Stanislav Thurzo udržoval kontakty s řadou evropských humanistů včetně Erasma Rotterdamského a patřil k jeho blízkým přívržencům. \"Kníže humanistů\" mu dedikoval některé ze svých děl.", "section_level": 1}, {"title": "Biskupská činnost.", "content": "Když papežové Inocenc VIII. a Alexandr VI. ignorovali právo olomoucké kapituly na svobodnou volbu biskupa a dosadili na biskupství italské kněze, kapitula protestovala a poslala do Říma Stanislava Thurzu. Ten nešetřil ani času, ani peněz, až nakonec přiměl biskupa Borgiu k rezignaci. Právo volby bylo papežem olomoucké kapitule vráceno a ta jednomyslně zvolila Thurzu v roce 1496 biskupem. Biskup Thurzo svolal v roce 1498 diecézní synodu do Vyškova, odkud vyšla \"Statuta synodalia Stanislai\". Roku 1500 vykoupil ze zástavy Kroměříž a zahájil přestavbu gotického hradu na zámek. Někdy na počátku 16. století zřídil u vyškovského zámku zahradu a v Olomouci nechal postavit biskupskou rezidenci. V roce 1511 vykoupil zastavený hrad Hukvaldy a dal ho znovu opevnit. Svou rozsáhlou stavební činnost korunoval v letech 1515 až 1516 výstavbou vysokého gotického chóru olomouckého dómu. Dne 11. března 1509 korunoval v katedrále sv. Víta spolu se svým bratrem Janem, vratislavským biskupem, Ludvíka Jagellonského za českého krále. 24. února 1527 korunoval na českého krále Ferdinanda I. V roce 1538 svolal další diecézní synodu. Dva roky na to biskup Stanislav umírá v noci z 16. na 17. dubna 1540. Byl pohřben v olomoucké katedrále sv. Václava.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stanislav Thurzo, plným jménem Stanislav Thurzó, hrabě de Béthlenfalva (cca 1470, Krakov – 1540, Olomouc, ve starých textech někdy uváděn jako Stanislav Tuří), byl v letech 1496–1540 třicátým pátým olomouckým biskupem.", "tgt_summary": "Stanislaus Thurzo (auch \"Thurzó von Béthlenfalva, Turzo, Turzó\"; * 1470 in Krakau; † 17. April 1540 in Olmütz) war Bischof von Olmütz.", "id": 1760844} {"src_title": "Slovenský kras", "tgt_title": "Slowakischer Karst", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Slovenský kras je tvořen vápencovými náhorními planinami oddělenými hlubokými údolími s množstvím podzemních i povrchových krasových jevů. Nejvyššími vrcholy této oblasti jsou Pipítka (1225 m) a Matesova skála (925 m). V minulosti bylo celé území zalesněno listnatými lesy. Původní dubové, lipové, habrové a bukové porosty však byly částečně vytěženy. Neporušené lesní porosty se zachovaly v hlubokých roklinách a na svazích těžce přístupných planin. V oblasti Slovenského krasu roste velmi mnoho druhů chráněných teplomilných rostlin. Vzácná rostlinná společenstva se vyskytují na silně zamokřených loukách v údolí Štítnického potoka. Pestré přírodní podmínky ovlivňují rozšíření a vývoj živočichů. Mísí se zde druhy horské, lesní i stepní. Specifické druhy živočichů žijí v jeskyních a propastech. Slovenský kras odvodňují řeky Slaná, Muráň a Turňa s větším množstvím drobnějších přítoků. Slovenský kras patří do teplé klimatické oblasti se zimními průměrnými teplotami mezi -2 – -5 °C a letními teplotami 16 – 18 °C. Počet dnů se sněhovou pokrývkou se pohybuje kolem 60 – 80, počet letních dnů mezi 30 – 50.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Z geologického hlediska je Slovenský kras vesměs tvořen komplexem druhohorních nepřeměněných formací zvaných silický příkrov – rozsáhlé vodorovně uložené těleso, které je dnes rozrušené pozdějšími tektonickými poruchami a erozí. Vrstva začíná nejčastěji horninami spodního triasu, což jsou pískovce, slíny a vápence, které dosahují tloušťku až 1 000 metrů. Střední a svrchní trias tvoří mohutné vrstvy vápenců. Jurské vrstvy se zachovaly pouze na denudačních zbytcích. Mladší horniny silického příkrovu nejsou zachovány. Základ dnešního reliéfu pochází z mladších třetihor až čtvrtohor. Slovenský kras byl vyzdvižen a relativním poklesem vznikly kotliny a sníženiny. Tento základ reliéfu modelovaly a dotvořily eroze řek a denudační procesy. Průběh řek se přizpůsobil zlomové tektonice. Území patří ke středním pohořím a vrchovinám, jde o samostatnou geomorfologickou jednotku – řadíme ho k planinovému typu krasu, který je charakterizován vysokopoloženými náhorními plošinami, okolo kterých jsou prudké stráně padající do kotlin. Vlastní plošiny jsou málo členité, s výjimkou kuželových kopců na Koniarské a Plešivecké planině.", "section_level": 1}, {"title": "Krasové jevy.", "content": "Slovenská kras je největší krasové území na území bývalého Československa. Má velmi dobře vyvinutý krasový reliéf a vyskytují se zde prakticky všechny krasové jevy charakteristické pro mírné klimatické pásmo. Jsou zde jevy primární – škrapy, krasové jámy, údolí, ponory, vyvěračky, hřbety, propasti, jeskyně; i sekundární – krápníkové výzdoby, travertín, sutiny. Severně od Silice se vyskytuje uvala, podobná nepravidelné elipse o rozměrech 750 m × 300 m a hloubce 30 m.", "section_level": 2}, {"title": "Vodopis.", "content": "Vodu z území odvádí vodní toky, které pramení v přilehlých nekrasových územích. Největší je řeka Slaná, do které se vlévají všechny další vodní toky. Z dalších vodních toků je to řeka Bodva, řeka Turňa či Čremošná. Povrchová síť prakticky chybí, srážky se kromě výparu všechny vsáknou do země a říční síť je pak v podzemí. Na povrch voda vytéká nejvíce ve vyvěračkách na úpatích krasových planin. Na Silické planině se nachází krasové Jašteričie jazero, další již zaniklé jezero Lúčanské jezírko leží na planině Horný vrch.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Slovenský kras leží na rozhraní oceánského a kontinentálního typu podnebí. Leží i na přechodu mezi nížinným a horským typem podnebí. Nejteplejším měsícem je červenec, nejstudenějším leden. Nejvíce srážek padá v červnu a v červenci, nejméně v zimě. Dominantním směrem větru je severní, druhým nejčastějším jižní.", "section_level": 2}, {"title": "Rostlinstvo.", "content": "Z hlediska fytogeografického členění patří Slovenský kras do panonské flóry. Patří mezi druhově nejbohatší a nejzajímavější území Slovenska. Nejpočetnější jsou zde druhy náročné na teplo. Např. v okolí Domice roste kosatec nízký, kosatec bezlistý, chřest lékařský a řada dalších. Horské druhy kromě severní části Plešivecké planiny rostou v Zádielské dolině..", "section_level": 2}, {"title": "Podcelky.", "content": "Slovenský kras se dělí na několik geomorfologických podcelků (od západu na východ):", "section_level": 1}, {"title": "Jeskyně.", "content": "Počty jeskyň na jednotlivých planinách.", "section_level": 1}, {"title": "Chráněná území.", "content": "Slovenský kras patří k největším a nejtypičtějším krasovým územím ve střední Evropě. Na ochranu vzácných lokalit chráněných druhů rostlin, živočichů i vzácných krasových jevů byla tato oblast vyhlášena v roce 1973 Chráněnou krajinnou oblastí Slovenský kras. Dne 8. března 2002 byl Slovenský kras vyhlášen za národní park. Jeho součástí jsou státní přírodní rezervace Zádielská tiesňava, Hrušovská lesostep, Domické škrapy, Pod Strážnym hrebeňom, Jasovské dubiny, Teplica, Kečovské škrapy, Nad Drieňovskými kúpelmi a Gerlašské skaly. Rovněž zde lze obdivovat spoustu chráněných přírodních výtvorů, chráněných přírodních památek a chráněných nalezišť. Oblast Slovenského krasu protínají četné naučné stezky. V roce 1995 byly vybrané části krasového území na slovenské a maďarské straně zapsány na seznam světového přírodního dědictví UNESCO pod názvem „Jeskyně Aggteleckého krasu a Slovenského krasu“.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika zimní a letní.", "content": "Chráněná krajinná oblast Slovenský kras nemá vytvořeny podmínky pro provozování zimních sportů, zejména sjezdového lyžování. Nejsou zde ani žádná zimní rekreační střediska, protože oblast je vysoce ceněna pro obrovský výskyt vzácných chráněných rostlinných a živočišných druhů a jakýkoliv umělý zásah do krajiny by mohl být příčinou jejich zániku. Romantická zimní příroda však určitě potěší všechny milovníky pěší turistiky. V létě nabízí Slovenský kras síť značených turistických cest a naučných chodníků vhodných pro nenáročné vycházky i fyzicky náročnější pěší turistiku. Díky jim jsou návštěvníkům zpřístupněny nejhezčí krasové oblasti a nejpřitažlivější údolí. Návštěvu Slovenského krasu se může zpříjemnit také pobytem u vody. K dispozici jsou zde koupaliště Rožňava, Šafárikovo, Gemerská Horka a Betliar, nedaleko Šafárikova je jezero s termální vodou. Pro méně náročné jsou k dispozici v Gombaseku veřejné tábořiště, srubová základna a chatová osada, Šafárikovo koupaliště nabízí turistický hotel, srubovou osadu, veřejné tábořiště a autokempink.", "section_level": 1}], "src_summary": "Slovenský kras je krajinný celek geomorfologické oblasti Slovenské rudohoří, nacházející se na jihovýchodě Slovenska, kde na západní straně sousedí s Jihoslovenskou kotlinou, na severu se Slovenským rudohořím, na východě s Košickou kotlinou a ve spojení s maďarským Aggteleckým krasem na jihu představuje rozlohou největší krasové území planinového typu ve střední Evropě. Na území byl vyhlášen Národní park Slovenský kras.", "tgt_summary": "Der Slowakische Karst (slowakisch \"Slovenský kras\") ist einer der Gebirgszüge des Slowakischen Erzgebirges in der südöstlichen Slowakei und liegt somit in den Karpaten. Das aus einer Reihe großer Karstebenen und -plateaus bestehende Gebiet steht seit 1973 unter Naturschutz und ist seit 2002 Nationalpark Slowakischer Karst. Seit 1977 ist der Karst ein Biosphärenreservat der UNESCO; die Höhlen sind ein Teil des UNESCO-Welterbes.", "id": 1610772} {"src_title": "Třída Nelson", "tgt_title": "Nelson-Klasse (1925)", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Při jejich stavbě se vycházelo z nerealizovaných projektů \"G 3\" (bitevní křižník) a \"N 3\" (bitevní loď). Hlavní výzbroj tvořilo devět 406mm děl ve třídělových věžích, které byly všechny soustředěny v přední polovině lodi před nástavbou. Na zádi byla soustředěna výzbroj sekundární ráže – 12 kusů 152mm kanónů umístěných ve dvoudělových věžích po třech na každé straně nástavby. Podobné věže byly později používány i u britských lehkých křižníků. Lehká výzbroj se postupně měnila a byla zesilována. Lodě nesly dva pevné podvodní torpédomety. \"Rodney\" dostal před válkou katapult (nesl ho do roku 1943). U lodí bylo použito integrální pancéřování, boční pancéřový pás měl sílu až 356 mm, paluba byla nejsilnější v místě muničních skladů a to 159 mm. Naopak pohonný systém měl pro ušetření hmotnosti nedostatečný výkon 45 000 hp a lodě proto dosahovaly rychlosti jen 23 uzlů, která byla za druhé světové války už nedostatečná. Především během války byly lodě často upravovány, přičemž zejména byla zesilována jejich protiletadlová výzbroj a instalovány moderní radary.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "\"Nelson\" zasáhla už 30. října 1939 tři torpéda z německé ponorky \"U-56\", která ale nevybuchla. Dne 4. prosince 1939 ho však na osm měsíců vyřadil výbuch německé magnetické miny. \"Rodney\" hrál důležitou úlohu při potopení německé bitevní lodě \"Bismarck\". V roce 1941 byly \"Nelson\" a \"Rodney\" součástí svazu H v Gibraltaru. Dne 27. září 1941 byl \"Nelson\" při doprovodu konvoje zasažen italským leteckým torpédem. V roce 1942 se \"Nelson\" a \"Rodney\" podílely na vylodění v Severní Africe, v následujícím roce i na vylodění na Sicílii a v Itálii. V roce 1944 \"Nelson\" a \"Rodney\" podporovaly vylodění v Normandii. V prosinci 1946 byl \"Rodney\" převeden do rezervy (pohonný systém měl časté havárie a loď také nebyla do takové míry modernizována jako sesterský \"Nelson\"). Obě lodě pak byly sešrotovány v letech 1948–1949.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třída Nelson byla třídou bitevních lodí Royal Navy, skládající se z jednotek \"Nelson\" a \"Rodney\". Lodě byly stavěny už v souladu s omezeními, ke kterým se Velká Británie zavázala na Washingtonské konferenci (např. výtlak do 35 000 tun). Ráže jejich hlavních děl měla být omezena na 381 mm, ale jelikož USA (třída Colorado) i Japonsko (třída Nagato) dokončovalo bitevní lodě s děly ráže 406 mm, Velká Británie získala výjimku z desetiletého zákazu na stavbu nových bitevních lodí, aby mohla postavit plavidla se srovnatelnými parametry. Třída \"Nelson\" představovala první britské bitevní lodě stavěné od roku 1913, kdy byla objednána třída \"Revenge\" a poslední lodě tohoto typu až do roku 1936, kdy byly objednány lodě třídy \"King George V\".", "tgt_summary": "Die Schiffe der Nelson-Klasse waren Schlachtschiffe der britischen Royal Navy, die unter den Beschränkungen der Washingtoner Flottenabkommen des Jahres 1922 gebaut wurden. Die beiden Schiffe der Klasse wurden nach den berühmten britischen Admirälen Lord Nelson und Lord Rodney benannt. Beide Schiffe kamen im Zweiten Weltkrieg zum Einsatz.", "id": 1294452} {"src_title": "Špania Dolina", "tgt_title": "Špania Dolina", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Obec se nachází nedaleko Banské Bystrice – asi 14 km severně od centra krajského města. Leží v bočním údolí obklopena kopci Starohorských vrchů. Centrum obce leží v nadmořské výšce 728 m. Příjezd do obce je po místní komunikaci, která odbočuje z hlavní silnice spojující Banskou Bystrici a Ružomberok.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Název je odvozen z latinského pojmenování \"Valis Dominorum\", v německé verzi \"Herrengrund\" (používané od roku 1535), což v překladu znamená Panská Dolina nebo Panské údolí. Přívlastek Špania se někdy odvozuje z latinského výrazu \"Spanatus\", což znamená Špánova, tedy Županova dolina. Od středověku se užívaly ještě další názvy, latinské \"Montania\" je v listině z roku 1263, \"Grueb\" bylo zapsáno roku 1458, v maďarských pramenech je obec označována \"Úrvölgy\", jednoduše také jen \"Baňa\".", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Území obce bylo osídleno již v době bronzové, kdy byla známá zdejší naleziště mědi. Archeologické nálezy hornických nástrojů pocházejí z let 2000-1700 před naším letopočtem. Zdejší měď byla spektrální analýzou identifikována u bronzových artefaktů z Balkánu a dokonce až ze Středního Východu. Dokládá to, že místní doly byly v době bronzové napojeny na rozsáhlou síť dálkových obchodních cest. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1254. V 15. století byla zmapována ložiska mědi a stříbra, těžena nejprve horníky z Banské Bystrice a okolí. Roku 1463 ustavili horníci Bratrstvo Božího Těla (Fraternitas Corporis Christi). Za svatého patrona své profese si zvolili svatého Klementa Římského. Bratrstvo se později proměnilo v cech, jehož barokní insignie z roku 1701 dodnes slouží při „aušusnické službě“. S těžbou ve velkém měřítku započala po roce 1494 mezinárodní důlní společnost, patřící rodinám Fuggerů a Thurzů. Obec razila v letech 1699 a 1739 dvě emise vlastních měděných mincí. Bohatý region přilákal mnoho zahraničních návštěvníků. Bankovní dům Fuggerů zde financoval laboratoř slavného alchymisty Paracelsa, který se zdejší cementační vitriolovou vodou experimentoval při svých pokusech o výrobu zlata. Francouzský filozof a spisovatel Charles Louis Montesquieu při okružní cestě střední Evropou roku 1728 na pobídku Isaaca Newtona navštívil měděné doly a napsal o nich. Z dolů byla mimo jiné financována výstavba paláců v centru Banské Bystrice. Těžba probíhala po čtyři staletí. Měděné doly byly uzavřeny v roce 1888, protože výtěžnost byla již prodělečná. Dalším tradičním řemeslem, kterému se od 17. století věnovaly především ženy, bylo paličkování krajek. V roce 1883 zde byla otevřena škola k výuce tohoto řemesla.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "K 31. prosinci 2005 žilo na území obce 182 obyvatel. Podle sčítání lidu v roce 2001 se 95,3% obyvatel hlásilo ke slovenské národnosti, 3% k české. 82,8% bylo vyznání římskokatolického. Roku 2003 bylo v obci ustaveno hornické bratrstvo \"Herrengrund - Špania Dolina\", které se staré o údržbu a propagaci starých hornických tradic a památek. Hlavním zdrojem příjmů obce v současnosti je turistický ruch. Turisté přijíždí kvůli historickým a technickým památkám a aktivitám v okolí krajině – turistice, běžeckému lyžování, cyklistice.", "section_level": 1}, {"title": "Mineralogická lokalita.", "content": "Historický důlní revír Špania Dolina patří mezi nejvýznamnější mineralogické lokality na Slovensku. V této oblasti bylo nalezeno více než 100 druhů různých minerálů. Mezi místní rarity patří například minerál devillit CaCu4(SO4)2(OH)6 · 3H2O, též \"devillin\", slovensky \"devillín\", anglicky \"devilline\" (někdy je uváděn též jako \"úrvölgyit\" podle maďarského jména Španí Doliny), který byl pojmenován podle francouzského chemika Henri Etiena St-ClaireDevillea (1818 – 1881). KB Press 2005", "section_level": 1}], "src_summary": "Špania Dolina je původem hornická obec na středním Slovensku v okrese Banská Bystrica. Má bohatou historii a dnes je střediskem cestovního ruchu.", "tgt_summary": "Špania Dolina (bis 1927 slowakisch auch „Baňa“; deutsch \"Herrengrund\", ungarisch \"Úrvölgy\" – bis 1882 \"Urvölgy\") ist eine Gemeinde in der Mittelslowakei. Sie ist hoch in den Bergen etwas abseits der Verkehrswege nördlich der Stadt Banská Bystrica (deutsch \"Neusohl\") gelegen und nur über eine teils sehr steile Bergstraße zu erreichen. ", "id": 669537} {"src_title": "Boeing P-8 Poseidon", "tgt_title": "Boeing P-8", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Protiponorkový letoun Lockheed P-3 Orion slouží v US Navy od roku 1961. V polovině 80.let 20.století US Navy začalo uvažovat o jejich náhradě, protože v důsledku zvýšení hmotnosti se snížil jejich dolet a výdrž ve vzduchu a přibližoval se i konec životnosti draku letadla. Požadavek námořnictva rovněž zahrnoval snížení provozních nákladů. V roce 1989 námořnictvo objednalo u společnosti Lockheed dva prototypy nového letounu označeného P-7, ale tento projekt byl zrušen. Společnosti Boeing a Lockheed Martin se zúčastnily nové soutěže, která byla vyhlášena v roce 2000. Lockheed přišel s letounem Orion 21, což byla vylepšená nová verze letounu P-3 s turbovrtulovými motory. Boeing předložil návrh založený na civilním letadle 737-800. Soutěže se zúčastnila i společnost BAE Systems s novou verzí letounu Nimrod MRA4, což byla nejnovější varianta britského námořního hlídkového letadla Hawker Siddeley Nimrod. Avšak BAE svou nabídku stáhla v říjnu 2002, protože si uvědomovala politickou realitu, že zakázka nebude přidělena zahraničnímu výrobci bez partnera v USA. Dne 14. května 2004 byl vítězem soutěže vyhlášen návrh společnosti Boeing. Následující měsíc uzavřelo US Navy se společností Boeing kontrakt na vývoj letounu MMA. Uvedení do operační služby je plánováno na rok 2013. Projekt předpokládá dodání nejméně 108 letounů pro US Navy a pravděpodobně další budou dodány dalším státům, které používají letouny P-3. Hodnota projektu je odhadována na 15 miliard dolarů. Jako dodavatelé určitých částí se na projektu podílejí i společnosti Raytheon, Northrop Grumman, Spirit AeroSystems, GE Aviation Systems, Marshall Aerospace, CFMI a BAE Systems. Dne 30. března 2005 letouny MMA obdržely označení P-8A. Letoun bude součástí systému „Broad Area Maritime Surveillance UAV System“, který bude poskytovat nepřetržité námořní sledování. Systém by měl začít pracovat v roce 2010. Kolem 40 bezpilotních letounů založených na letounu RQ-4 Global Hawk bude do tohoto programu zapojeno. V polovině roku 2008 námořní velitelství NAVAIR zrušilo požadavek na vybavení letounu P-8A detektorem magnetických anomálií (MAD). Účelem rozhodnutí NAVAIR bylo snížit hmotnost letounu o asi 1 600 kg, což má umožnit větší dolet a vytrvalost ve vzduchu. Verze P-8I určená pro Indické námořnictvo s detektorem magnetických anomálií i nadále počítá. Letoun P-8A bude vybaven i novým senzorem uhlovodíků k vyhledávání ponorek na dieselový pohon a ostatních konvenčně poháněných plavidel. První let letounu se uskutečnil 25. srpna 2009. Druhý a třetí vyrobený letoun vzlétl a začal být testován v začátkem srpna 2010. Sonarové bóje byly poprvé vyzkoušeny 15. října 2010, kdy bylo svrženo celkem 6 bójí. V únoru 2013 byla završena výroba první šestikusové série P-8A. Na základě kontraktů z let 2011–2012 přitom bylo dosud objednáno 24 sériových P-8A. Námořnictvo zvažuje dodání celkem až 117 strojů tohoto typu. V prosinci 2013 typ P-8A dosáhl částečné operační schopnosti (IOC, Initial Operational Capability). V této době bylo dodáno celkem 12 sériových P-8A. V srpnu 2015 stoupl počet americkým námořnictvem objednaných letounů na celkových 68. Na počátku ledna 2017 americké námořnictvo převzalo 50. sériový P-8A.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoz a zahraniční účast.", "content": "Ministerstvo obrany USA chce, aby se na letounu podíleli i potenciální zahraniční uživatelé.", "section_level": 2}, {"title": "Austrálie.", "content": "Australský ministr obrany 20. července 2007 oznámil, že P-8A byl vybrán jako preferované letadlo, které nahradí flotilu letounů AP-3C Orion sloužících u Australského královského letectva (RAAF) ve spojení s bezpilotním letounem (později byl vybrán Northrop Grumman MQ-4C Triton). Vyřazení posledních letounů AP-3C Orion u RAAF bylo plánováno na rok 2018, tedy po jejich téměř třicetileté službě. Připravován byl rovněž podpis mezistátní dohody, která by Austrálii pomohla v přístupu k utajovaným údajům a pomohla jí zadat vlastní požadavky. V březnu 2009 velitel australského letectva prohlásil, že RAAF by mohlo letouny P-8A zařadit do služby v roce 2016. V březnu 2014 australská vláda schválila nákup osmi letounů P-8A v hodnotě 3,6 miliard dolarů. Později se objednávka zvětšila na 12 letounů. První exemplář byl RAAF předán 17. listopadu 2016. V březnu 2017 byly ve službě dva letouny. Poslední dvanáctý letoun RAAN převzalo v prosinci 2019.", "section_level": 3}, {"title": "Indie.", "content": "V lednu 2008 společnost Boeing navrhla letoun P-8I Neptune, což je upravená exportní verze letounu P-8A pro indické námořnictvo. 4. ledna 2009 indický ministr obrany podepsal dohodu se společností Boeing na dodání osmi letounů P-8I za celkovou cenu 2,1 miliardy dolarů. Tyto letouny nahradí zastaralé turbovrtulové letouny Tupolev Tu-142M. Letové zkoušky P-8I začaly v červenci 2012. První Poseidon by měl být Indii dodán v roce 2013, čtvrtý pak v květnu 2014. Všech osm strojů bylo dodáno do konce roku 2015 a indická strana uplatnila opci na další čtyři kusy, které mají u námořního letectva nahradit stroje Iljušin Il-38. V prosinci 2019 indické ministerstvo obrany potvrdilo zakoupení dalších šesti letounů, takže jejich celkový počet se zvýší na 18 kusů.", "section_level": 3}, {"title": "Spojené království.", "content": "Britská vláda v listopadu 2015 oznámila plán objednat devět kusů letounu pro potřebu \"Royal Air Force\". V červenci 2016 britské ministerstvo obrany potvrdilo objednávku devíti letounů P-8A, které budou operovat ze základny RAF Lossiemouth ve Skotsku. Mezi jejich hlavní úkoly bude patřit ochrana britských jaderných ponorek a nových letadlových lodí třídy \"Queen Elizabeth\". Své dosud poslední námořní hlídkové letouny Hawker Siddeley Nimrod přitom RAF bez náhrady vyřadila roku 2010 a zkušenosti britských leteckých osádek na poli námořního hlídkování byly od té doby udržovány za pomoci programu stáží u spojeneckých ozbrojených sil, včetně perutí US Navy vybavených typem P-8 Poseidon. Britské letouny nesou označení Poseidon MRA Mk.1. První letoun RAF převzalo v říjnu 2019 a na britské půdě první stroj přistál 4. února 2020. Počáteční bojové připravenosti IOC (Initial Operational Capability) britské letouny Poseidon MRA Mk.1 dosáhly v dubnu 2020. Všechny objednané letouny mají být dodány do roku 2024.", "section_level": 3}, {"title": "Norsko.", "content": "Norské ministerstvo obrany oznámilo záměr zakoupit pětici letounů P-8A Poseidon, které by nahradily šestici norských P-3 Orion a trojici strojů Dassault DA-20. Na konci roku 2016 s prodejem souhlasila americká administrativa. V březnu 2017 bylo objednáno pět letounů, jejichž dodávky proběhnou v letech 2021–2022.", "section_level": 3}, {"title": "Nový Zéland.", "content": "V červenci 2018 novozélandský premiér Winston Peters oznámil, že země zakoupí čtyři letouny P-8 Poseidon, které ve službě nahradí stávající P-3K2 Orion. Pro letouny bude vybudováno zázemí na letecké základně Ohakea.", "section_level": 3}, {"title": "Popis.", "content": "P-8 je vojenská verze letounu Boeing 737-800 s křídly letounu Boeing 737-900. Drak letounu je delší než trup letounu C-40 Clipper, který má trup odvozen od letounu Boeing 737-700. P-8 má zesílený trup a zkosené konce křídel podobně jako Boeing 767-400ER místo zalomených konců křídel používaných u letounů řady 737NG. Letoun je pro zvýšení doletu vybaven dalšími třemi palivovými nádržemi v trupu, tři jsou umístěny vpředu v nákladním prostoru a tři vzadu. P-8 je vybaven multifunkčním vyhledávacím radarem Raytheon APY-10.", "section_level": 2}, {"title": "Specifikace (P-8A).", "content": "\"Data převzata z\" US Navy P-8A Fact File, a firemních specifikací Boeing", "section_level": 1}], "src_summary": "Boeing P-8 Poseidon (dříve nazývaný Multimission Maritime Aircraft nebo MMA) je námořní hlídkový letoun námořnictva Spojených států amerických. Je určen k vedení protiponorkového boje, boje proti hladinovým cílům a provádění elektronického průzkumu (ELINT). Letoun ponese torpéda, hlubinné pumy, protilodní střely AGM-84 Harpoon a další zbraně. Je také schopen vypouštět a monitorovat sonarové bóje. Je navržen ke spolupráci s bezpilotními letouny v rámci systému „Broad Area Maritime Surveillance“, pro neustálé sledování námořního prostoru. P-8 je vyvíjen divizí společnosti Boeing (Boeing Defense, Space & Security) z civilního letounu Boeing 737-800. Zahraničními uživateli typu jsou Austrálie, Indie, Norsko, Nový Zéland a Spojené království. Do května 2020 bylo zákazníkům předáno 122 těchto letounů. ", "tgt_summary": "Bei der Boeing P-8 \"Poseidon handelt es sich um ein Seefernaufklärungs- und U-Boot-Jagdflugzeug der United States Navy. Das zweistrahlige Flugzeug ist das Ergebnis des „Multimission-Maritime-Aircraft“-Programms (vorübergehend auch als „MMA“ bezeichnet) und basiert auf dem Kurz- und Mittelstreckenflugzeug Boeing 737-800. Bei der US Navy ersetzt die P-8 die P-3-Orion-Flotte. Als erster Exportkunde verwendet Indien für die Maschine den Beinamen Neptune\".", "id": 997361} {"src_title": "Rožmitál pod Třemšínem", "tgt_title": "Rožmitál pod Třemšínem", "src_document": [{"title": "Místní části.", "content": "Město Rožmitál pod Třemšínem se skládá z devíti částí na osmi katastrálních územích:", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Nejstarší osídlení na území města dokazují archeologické nálezy z mladší doby hradištní, z 10. a 11. století, v okolí dnešního kostela Povýšení sv. Kříže ve Starém Rožmitále. První latinské písemnosti sem umisťují lokalitu \"Antiqua civitas\" - Staré město. Na začátku 13. století je opodál postaven kamenný hrad, který podle tehdejší módy dostal jméno \"Rosenthal\" (\"údolí růží\"). Hrad vznikl strategicky na vyvýšenině obklopené bažinami. Kolem pak vznikla osada, kam se přesunulo centrum osídlení a postupně se rozšířilo až do dnešní podoby. Svůj přídomek „pod Třemšínem\" získal Rožmitál, aby se odlišil od jiných měst stejného jména, až v roce 1920. Třemšín není nejvyšším vrcholem Brd, tím je Tok s výškou 865 m, ale je vrchem nejmilejším a nejbájnějším. První doložená zmínka o obci pochází z roku 1265. Její vývoj je těsně spjatý s rodem Buziců se znakem kančí hlavy, který se dostal i do znaku města. Z pánů z Rožmitálu, jak si začali říkat je často připomínána Johana z Rožmitálu, druhá choď Jiřího z Poděbrad a její bratr Jaroslav Lev z Rožmitálu, který vedl mírové poselství jehož cílem bylo podpořit snahu Jiřího z Poděbrad vytvořit unii křesťanských evropských států. Dalším z výrazných Pánů z Rožmitálu byl také Zdeněk Lev z Rožmitálu, který od roku 1508 zastával 15 let úřad nejvyššího purkrabí. Tento mocný muž, disponující značným majetkem žil natolik rozmařilý život, že svá zadlužená panství postupně musel prodávat a po jeho smrti byl zbytek majetku včetně rožmitálského panství postoupen věřitelům. Od nich zadlužené rožmitálské panství vykoupil bavorsko-rakouský šlechtic Florián Gryspek, vysoký královský úředník. Tento vzdělaný muž vylepšoval dvory, obnovil železnou huť, nechal budovat rybníky a přestavěl rožmitálský hrad na renesanční zámek. Současně stavěl své rozsáhlé zámky v Nelahozevsi a Kaceřově, na něž potřeboval obrovské sumy, které získával ze svých statků. Majetek Gryspekům dlouho nezůstal. Floriánův stejnojmenný vnuk se aktivně zúčastnil stavovského povstání z let 1618 - 1620 a proto byl Rožmitál obsazen vojskem Baltasara Marradase. Florián se spojil s částí Mansfeldova vojska, dobyl Rožmitál zpět a zajatou posádku Marradasova vojska poslal do Plzně. Po Bílé hoře byl Florián odsouzen roku 1622 ke ztrátě všeho majetku. Zkonfiskované panství daroval císař Ferdinand II. arcibiskupovi Arnoštu Vojtěchu Harrachovi. Arcibiskupové se na panství objevovali jen zřídka a osud poddanského města byl v moci vrchního správce. V této době jako jinde přicházela do Rožmitálu náboženská reformace, která se snaží vrátit většinové obyvatelstvo vyznávající podobojí zpět na katolickou víru. V Rožmitále se tyto snahy setkávaly s odporem, obyvatelé utíkali před jezuity do lesů, proto bylo doporučeno, aby se reformační práce posunuly na zimu, kdy bude útěk obtížný. Někteří zatvrzelejší občané konvertovali na pravou víru v zámeckém sklepení, jiní raději odešli, přesto trvalo šest let než se podařilo přivést Rožmitálské zpět ke katolické víře. Druhou rožmitálskou rebélií v roce 1738 bylo odmítnutí obyvatelstva robotovat sedm dní v týdnu. Namísto toho rozhodli že budou pracovat pouze tři dny na což vrchnost rychle zakročila. Do Březnice bylo dvěma vojenskými kompaniemi odvedeno 55 buřičů. Po krátém soudu, který zachytil v arcibiskupském urubáři Petr Stumpf, který byl členem poroty, byl za hlavního podněcovatele vzpoury označen Bartoloměj Sadílek. Ten byl se skupinou dalších vůdců odeslán do Prahy, kde museli v okovech pracovat na opevnění města. Zbytek buřičů byl ztrestán padesáti ranami holí. Třetí událost, která opět vysloužila rožmitálským obyvatelům pověst rebelantů byla spíše ironií. Roku 1810 zemřel velmi oblíbený arcibiskup Vilém Florentin Salm-Salm, který měl Rožmitál ve velké oblibě a zasloužil se zde např. o vytvoření zámecké zahrady, která byla veřejně přístupná nebo upravení vrchu Třemšín na vyhlídku. Arcibiskupovo tělo vezli z Vídně do Prahy přes Rožmitál, kde bylo jeho tělo přes noc vystaveno v místním kostele. Rožmitálští si vzpomněli na přání milovaného arcibiskupa být v Rožmitále pochován a proto rozhodli, že musí být jeho přání splněno. Ihned se začalo s přípravami na pohřeb a nepomohl ani argument, že pražský arcibiskup musí být pohřben v Praze. Proto bylo posláno pro vojsko do Březnice. Přišlo třicet mužů, ale lid se nezalekl, proto bylo posláno pro další dvě kompanie, kterým se již podařilo získat tělo nebožtíka zpátky. Trestu 20 ran holí na lavici na zámeckém nádvoří opět neušli hlavní viníci a deset ran bylo vyměřeno i ženám, které byly nakonec ušetřeny. Nejtěžší trest stihl rychtáře Václava Stránského, který byl zbaven funkce a společně s hajným Kottem a sklenářem Soukupem byli odvezeni do Prahy, kde strávili několik měsíců ve vazbě.", "section_level": 1}, {"title": "Jakub Jan Ryba.", "content": "Jednou z nejvýznamnějších osobností v Rožmitále byl hudební skladatel Jakub Jan Ryba, který zde působil na přelomu 18. a 19. století. Do Rožmitálu přišel ve svých dvaadvaceti letech, aby zde nastoupil na místo kantora a regenschoriho ve zdejší škole. Právě zde vzniklo jeho rozsáhlé dílo - obrovský počet skladeb nejrůznějších žánrů, od písní a árijí, oratoria, kantáty a mše. Vedle nejslavnější České mše vánoční stojí za připomenutí píseň \"Spi má zlatá boubelatá\" na slova Vojtěcha Nejedlého ze Žebráku. Ta byla jednou z nejzpívanějších písní národního obrození. Rybův život v Rožmitále byl trpký. Živil početnou rodinu a soustavně musel vymáhat své služné a deputát. Jeho moderní metody výuky, se kterými se lišil od klasických kantorů se nesetkávaly s pochopením u tehdejší konzervativní vrchnosti. Zažíval od nich ustavičná příkoří, které se jednoho dne rozhodl ukončit sebevraždou. Vzal si život 8. dubna 1815 v lesíku nad Voltuší. Poté byl jako sebevrah pochován na morovém hřbitově za městem, odkud byly až později jeho ostatky přeneseny na hřbitov ve Starém Rožmitále. Jméno po něm dostala ulice v Rožmitále a byla zde po něm pojmenována i místní základní škola a základní umělecká škola. V Podbrském muzeu je mu věnována část expozice. Varhany, na které Ryba hrál, se stále nachází v kostele povýšení sv. kříže ve Starém Rožmitále.", "section_level": 2}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1932.", "content": "Ve městě Rožmitál pod Třemšínem \"(přísl. Zalány, 2197 obyvatel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: V obci Nesvačily \"(126 obyvatel, samostatná obec se později stala součástí Rožmitálu pod Třemšínem)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 2 hostince, kolář, 2 krejčí, mlýn, 2 rolníci, Spořitelní a záložní spolek pro Nesvačily, trafika. V obci Pňovice \"(358 obyvatel, samostatná obec se později stala součástí Rožmitálu pod Třemšínem)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 2 hostince, kolář, kovář, mlýn, pila, rolník, obchod se smíšeným zbožím, Spořitelní a záložní spolek pro Pňovice, trafika. V obci Skuhrov \"(171 obyvatel, samostatná obec se později stala součástí Rožmitálu pod Třemšínem)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 2 hostince, kujná huť, mlýn, pila, pražírna sladové kávy, trafika, Arcibiskupský velkostatek. V obci Starý Rožmitál \"(566 obyvatel, katol. kostel, samostatná obec se později stala součástí Rožmitálu pod Třemšínem)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: obchod s dřívím, 5 hostinců, 2 výrobny kovaných hřebíků, kolář, kovář, krejčí,mlýn, 2 obuvníci, pila, obchod se smíšeným zbožím, švadlena, 2 trafiky. V obci Voltuš \"(306 obyvatel, samostatná obec se později stala součástí Rožmitálu pod Třemšínem)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 2 hostince, 2 kováři, výroba dřevěných skládacích metrů, pila, obchod se smíšeným zbožím, Spořitelní a záložní spolek pro Voltuš, truhlář.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zámek.", "content": "Renesanční zámek vzniklý přestavbou staršího gotického hradu byl před rokem 1948 majetkem pražského arcibiskupství, po únorovém převratu byl zestátněn. Do začátku 70. let 20. století zámek užívaly Československé státní lesy, které zde zřídily byty pro zaměstnance a kanceláře. V roce 1974 byl zámek převeden do majetku města, které začalo s nutnými opravami. K otevření zámku pro veřejnost ale nikdy nedošlo kvůli změnám ve vedení města. V roce 1990 byl zámek vrácen Arcibiskupství pražskému, jenž však nemělo prostředky na jeho opravu, proto hledalo soukromého investora. Tím se stal americký právník Roderick Marshall a jeho nově založená společnost Trinity Coop. Marshall se sta většinovým majitelem a 20% zůstalo Arcibiskupství. Nový investor navázal na započaté opravy a dokončil opravy sgrafitové výzdoby na věži, kde byl také zbudovýn nový ochoz. Také dokončil renovaci domku správce. Poté práce na zámku utichly. V roce 2011 Arcibiskupství pražské převedlo svůj podíl na firmu The Spalena Company jejíž majitelkou je Zuzana Mruškovičová. V průběhu dalších let zámek chátral, zřítila se přilehlá stodola a propadla se střecha na objektu bývalého pivovaru, za což byl majitel pokutován památkovým ústavem. Změna nastala v roce 2018 kdy se podařilo navázat s majiteli opět kontakt, díky otevřenému dopisu a petici s pomocí organizace Czech National Trust. Na zámku působí nový spolek, který se snaží obnovu a zpřístupnění zámku veřejnosti. Zámek je v letní sezóně otevřen každou sobotu a v rámci kulturních akcí.", "section_level": 2}, {"title": "Kaplička svaté Anny.", "content": "Byla postavena u mostu pod zámeckou věží roku 1765 za arcibiskupa Antonína Petra hraběte Příchovského. Kaple byla zasvěcena sv. Anně a opratřena sousoším, oltářem a starou ručně kovanou mříží, která je údajně přenesena ze zámeckécké kaple. Socha svaté Anny je dnes umístěna v Podbrdském muzeu.", "section_level": 3}, {"title": "Kostel svatého Jana Nepomuckého.", "content": "Filiální kostel svatého Jana Nepomuckého na náměstí nechal postavit arcibiskup František Ferdinand z Khuenburka v roce 1729 podle projektu Carla Canevala na místě, kde pravděpodobně stával gotický kostel, který podlehl požáru. Kostel byl v letech 1904–1905 radikálně přestavěn podle plánů Josefa Fanty. Z původní podoby kostela se zachovalo pouze zdivo kostelního kůru, kde zůstala i deska osazená roku 1852 s výrokem Jakuba Jana Ryby: \"Abys byl lepším, pozoruj denně tvé činny a zkoumej je!\" Z původních zvonů kostela se dochoval pouze umíráček s obrazem sv. Barbory z roku 1730 a stejně starý zvonek u sakristie.", "section_level": 2}, {"title": "Kostel Povýšení svatého Kříže.", "content": "Farní kostel Povýšení svatého Kříže patří k nejstarším památkám města. Nachází se na pahorku ve Starém Rožmitále, kde bylo původní osídlení ztv. Staré město. Pravděpodobně se zde původně nacházelo pohanské obětiště, kde byl později postaven gotický kostel. O jeho založení stejně jako o prvním osdílení se nedochovaly žádné záznamy. Gotické portály, objevené při opravách kostela v 70. letech 20. století, jsou odborníky datovány do let 1230–1240. Kostel byl tedy pravděpodobně postaven v první čtvrtině 13. století. V letech 1729–1731 za působení faráře Václava Vavřince Hoffmistra Přeštického (†1737) byl kostel přestavěn do barokní podoby, zrušen boční vchod, rozšířen kůr, věž byla přistavěna k chrámové lodi. Věž byla zakončena cibulovitou šindelovou bání. Ke kostelu se kdysi přimykal starý hřbitov, jenž sloužil jako hřbitov farní do roku 1854. Tehdy byl pro nedostatek místa zrušen. Zřízen byl nový hřbitov, tentokrát dál od kostela. Starý hřbitov dnes připomínají jen závěsné desky a pomník faráře Šolleho. V kostele se nacházejí také původní barokní varhany z roku 1750, postavené varhanářem Martinem Palečkem. Na tyto varhany hrával skladatel a autor České mše vánoční, Jakub Jan Ryba.", "section_level": 2}, {"title": "Radnice.", "content": "Radnice vznikla na místě původního měšťanského domu. Její dnešní jádro pochází z roku 1837. Na radniční věž byly tehdy přeneseny hodiny ze staré, zrušené brány, která se dříve nacházela dole pod náměstím v Palackého ulici. Dříve jednopatrová budova byla přistavěna o další patro roku 1936. Tehdy byla také rozšířena západním směrem. V této době zde sídlilo poštovní a telegrafní úřad, Husovy knihovny města Rožmitála, muzejní sladiště, zasedací síň, kancelář s archivem a nacházely se zde také byty strážníků, byt tajemníka a šatlava. Dalších oprav se radnice dočkala v 70. letech, kdy se povedlo zmodernizovat všechny prostory a byl zrekonstruován i exteriér radnice. Ve dvoře radnice byla zřízena sauna, klub důchodců a prostory pro další služby. Historické jádro města je městskou památkovou zónou. V okolí se pak nachází několik přírodních památek:", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podbrdské muzeum.", "content": "Podbrdské muzeum se nachází v blízkosti radnice v ulici Palackého. Stálé expozice jsou věnovány Jakubu Janu Rybovi, šlechtickému rodu Lvů z Rožmitálu a lidovému umění a řemeslu na Rožmitálsku. Součástí je největší sbírka vyřezávaných erbů v Čechách, chrám sv. Víta ze stébel žitné slámy v měřítku 1:60 a soukromá sbírka historický vozů značky převážně značky Aero.", "section_level": 2}, {"title": "Cvokařské muzeum.", "content": "Malé muzeum ve Starém Rožmitále se nachází v domě č.p. 74 v bývalé cvokařské dílně. Expozice se věnuje tradičnímu cvokařskému řemeslu. Lze zde nalézt také informace o Starém Rožmitále. Muzeum je volně přístupné od jara do podzimu.", "section_level": 2}, {"title": "Slavnost královny Johanky.", "content": "Od roku 2002 se každoročně druhou sobotu v červnu koná Slavnost královny Johanky. Událost připomíná historii významného rodu spjatého s historií města. Hlavním programem slavnosti je historický průvod, po kterém následuje proslov královny Johanky a udělování řádu významným občanům města. Po celý den se ve městě konají trhy, hry pro děti, divadlo, ukázky lidových řemesel a šermířské klání. Oblíbenou tradicí se stal závod s kancem, kdy soutěžící musí s kancem na zádech uběhnout závodní trasu v co nejkratším čase. Odměnou pro vítěze je sud piva.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Dopravní síť Veřejná doprava 2012", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Sídlí zde Tělovýchovná jednota Spartak Rožmitál, která má v současnosti okolo 600 členů v šesti sportovních oddílech: ASPV, kopaná, národní házená, stolní tenis, tenis a turistika. Dále tu funguje florbalový klub FBK Ježci Rožmitál.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rožmitál pod Třemšínem ( nebo také \"Rosenthal\") je město v okrese Příbram v podhůří Brd asi 15 km jihozápadně od Příbrami. Leží na konci regionální železniční trati Březnice – Rožmitál pod Třemšínem. Má obyvatel.", "tgt_summary": "Rožmitál pod Třemšínem (deutsch \"Rožmital\", 1939–1945: \"Rosenthal\") ist eine Stadt in der Region Středočeský kraj (Tschechien). Sie liegt am Oberlauf der Skalice.", "id": 1691523} {"src_title": "Supermarine Scimitar", "tgt_title": "Supermarine Scimitar", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Supermarine Scimitar byl též známý jako Supemarine N.113. N.113 byl odvozen z prototypu Supermarine Type 508 (sériové číslo VX 133), s prvním vzletem 31. srpna 1951, Supermarine Type 529 (VX 136) zalétaný 29. srpna 1952 a třetího prototypu Supermarine Type 525 (VX 138), který poprvé vzlétl 27. dubna 1954 se šípovým křídlem a šípovými ocasními plochami. Za pohon byla vybrána dvojice motorů Rolls-Royce Avon RA. 3. Dlouhou životností nevynikl, neboť 5. července 1955 podlehl katastrofě v Boscombe Down. Závěrečnou vývojovou verzí byl Supermarine Type 544', jehož první prototyp (WT 854) zalétl 19. ledna 1956 zkušební pilot Mike Lithgow. Od dubna téhož roku procházel palubními zkouškami na letadlové lodi HMS Ark Royal (R09). Následující prototyp (WT 859) Type 544 se již vyznačoval zařízením pro ofukování vztlakových klapek umožňujícími snížit minimální rychlost a zjednodušením startu z katapultu a přistávání na letadlových lodích. První sériový model Scimitar F Mk.1 (XD 212) opustil výrobní halu v South Marstonu 11. ledna 1957, poslední (XD 333) v září 1960. Supermarine Scimitar byl posledním letadlem značky Supermarine.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "První vybraní námořní piloti prošli přeškolením na Scimitary v Boscombe Down u zkušební perutě 700X. Operační přeškolení prováděla od června 1958 803. peruť v Lossiemouthu, která byla v září přemístěna na palubu letadlové lodi HMS Victorious. Letouny Scimitar postupně převzaly operační perutě 736, 764B, 800B, 804 a 807, umístěné na HMS Ark Royal, HMS Centaur, HMS Eagle (R05) a HMS Hermes (R12). Ve druhé polovině 60. let 20. století Scimitary dosluhovaly na pozemních základnách Royal Navy, kde byly používány ke zkušebním výcvikovým a pomocným úkolům u FRU Airwork v Yeoviltonu, RNAS Hal Far na Maltě, AHU Lossiemouth, RNAY Fleetlands, NASU Brawdy, u AAEE a RNAS Arbroath, AHU Tengah/Sembawang na Dálném východě a ve zkušebních střediscích RAE v Bedfordu a Farnborough. Používala je i akrobatická skupina britského námořnictva.", "section_level": 1}], "src_summary": "Supermarine Scimitar byl britský celokovový námořní tryskový jednomístný stíhací letoun, který vznikl v roce 1956. S letounem operovala Fleet Air Arm.", "tgt_summary": "Die Supermarine Scimitar war ein zweistrahliges Kampfflugzeug der Zeit des Kalten Krieges aus britischer Produktion. Sie war für den Einsatz als Abfangjäger bzw. Jagdbomber vorgesehen. Der erste Prototyp startete 1951, in Dienst gestellt wurden die Maschinen ab Januar 1957 und waren bis 1965 eingesetzt. Der Name leitet sich von der englischen Bezeichnung Scimitar für einen Krummsäbel ab.", "id": 2289101} {"src_title": "Seznam vítězek ženské dvouhry na Australian Open", "tgt_title": "Liste der Australian-Open-Sieger (Dameneinzel)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Australian Open se v minulosti odehrával napříč australským kontinentem, když se dějišty staly Perth, Brisbane, Adelaide, Sydney a Melbourne. Místa konání se velmi často střídala, než v roce 1972 grandslam trvale zakotvil v melbournském Kooyong Lawn Tennis Clubu. Odtud se roku 1988 přestěhoval do nově postaveného Flinders Parku, později přejmenovaného na Melbourne Park. Opakovaně se měnilo také datum konání turnaje. Z lednového termínu byl v roce 1971 přesunut na březen pro vyhovění požadavkům vlastníků okruhu World Championship Tennis (WCT) a americké tenisové ligy (National Tennis League), kteří před březnem neumožnili smluvně vázaným hráčům startovat v Austrálii. Již od následujícího ročníku 1972 však turnaj začínal opět v prosinci předcházejícího roku, aby se vyhnul zákazu Mezinárodní tenisové federace (ILTF) ke startu hráčů z okruhu WCT na turnajích ILTF v první polovině roku. Spor dvou okruhů byl zažehnán a od sezóny 1973 připadla turnajům ILTF v kalendáři druhá polovina roku. Snaha přimět k účasti více předních tenistů a tím zvýšit atraktivitu vedla po lednu 1977 k posunuti konání o několik dní dříve, aby turnaj končil již v prosinci a rozhodovalo se na něm o kalendářním grandslamu. Proto byly roku 1977 odehrány dva ročníky. Již v roce 1978 se však termín vrátil na přelom Nového roku i v důsledku neochoty tenistů hrát přímo během Vánoc. V roce 1985 padlo rozhodnutí k trvalému přesunu do druhé poloviny ledna, což způsobilo, že se ročník 1986 již neodehrál a turnaj v novém termínu následoval v lednu 1987. Od počátku ženské dvouhry v roce 1922 měla soutěž charakter vyřazovacího formátu a zápasy probíhaly na dva vítězné sety. V roce 1971 byl do dvou úvodních setů zaveden 7bodový tiebreak. V závěrečné sadě o vítězce dále rozhodoval rozdíl dvou gemů. Výjimkou se stalo období 1980–1982, v němž byla zkrácená hra uplatněna i ve třetím setu. V sezóně 2019 byl do závěrečné sady zaveden 10bodový supertiebreak. V letech 1922–1987 se hrálo na trávě. Přesun do Flinders Parku v roce 1988 znamenal přechod na tvrdý povrch. Žádná z hráček nevyhrála soutěž na trávě a zároveň i tvrdém povrchu. Pouze Serena Williamsová triumfovala na dvou typech tvrdého povrchu. První tři trofeje získala na původním Rebound Ace a další čtyři na Plexicushionu, jenž byl v areálu položen mezi lety 2008–2019. V roce 2020 byl instalován povrch GreenSet. Vítězka získává pohár Daphne Akhurst Memorial Cup (Pamětní pohár Daphne Akhurstové), pojmenovaný po pětinásobné australské šampionce Daphne Akhurstové z úvodní dekády soutěže. Poprvé byl vítězce předán v roce 1934. Tenistka do vlastnictví obdrží zmenšenou repliku. Odměna šampionky v roce 2010 činila 2 100 tisíc australských dolarů, roku 2020 dosáhla již částky 4 120 tisíc australských dolarů. Nejvyšší celkový počet jedenácti titulů vyhrála Australanka Margaret Courtová, z toho rekordních sedm v amatérské éře a čtyři v rámci open éry od roku 1969. Mezi lety 1960–1966 získala jako jediná šampionka sedm titulů v řadě. Rekordních sedm trofejí v otevřené éře vybojovala Američanka Serena Williamsová. Třikrát za sebou v tomto období vyhrály Margaret Courtová (1969–1971), Evonne Goolagongová (1974–1976), Steffi Grafová (1988–1990), Monika Selešová (1991–1993) a Martina Hingisová (1997–1999). Nejmladší šampionkou se roku 1997 v 16 letech a 117 dnech věku stala Švýcarka Martina Hingisová, čímž vytvořila historický rekord nejmladšího vítěze grandslamové dvouhry. Již na Australian Open 1995 se stala ve věku 14 let a 3 měsíců nejmladším tenistou, jenž vyhrál singlový zápas na Grand Slamu. Naopak nejstarší držitelkou trofeje byla v 35 letech a 8 měsících Australanka Thelma Longová při zisku poháru roku 1954. V závěru finále 1965 skrečovala duel s Margaret Smithovou Brazilka Maria Buenová pro silné křeče v dolních končetinách a bolest levého kolena, která se v průběhu turnaje zvyšovala. Následující ročník 1966 Smithová vyhrála sedmý titul bez odehraného finále, když Američanka Nancy Richeyová po semifinálovém vítězství nad 18letou Melvilleovou nebyla schopna nastoupit pro zraněné levé koleno. V sezóně 1967 již Richeyová finále vyhrála nad Australankou Lesley Turnerovou. Na Australian Open 2006 získala trofej Francouzka Amélie Mauresmová poté, co její tři soupeřky skrečovaly utkání. Nejdříve ve třetím kole Michaëlla Krajiceková pro přehřátí, v rozhodující sadě semifinále pak druhá nasazená Kim Clijstersová pro výron hlezna a ve druhém setu finále Justine Henin-Hardenneová pro žaludeční křeče.", "section_level": 1}], "src_summary": "Seznam vítězek ženské dvouhry na Australian Open uvádí přehled šampionek ženské singlové soutěže na tenisovém turnaji Australian Open. Australian Open je tenisový Grand Slam, každoročně hraný ve druhé polovině ledna jako úvodní část čtyřdílné grandslamové kategorie. Do roku 1987 probíhal na trávě. S přesunem z Kooyong Lawn Tennis Clubu do Melbourne Parku se začal odehrávat na tvrdém povrchu. Australský grandslam byl založen v roce 1905. Premiérový ročník ženské dvouhry se uskutečnil roku 1922 spolu se zahájením soutěží ženské a smíšené čtyřhry. ", "tgt_summary": "Diese Liste enthält alle Finalistinnen im Dameneinzel bei den \"Australasian Championships\" (bis 1926), den \"Australian Championships\" (bis 1968) und den \"Australian Open\". Margaret Court ist mit elf Titeln Rekordsiegerin (1960–1966, 1969–1971, 1973). In der Open Era erreichte Serena Williams sieben Siege (2003, 2005, 2007, 2009, 2010, 2015, 2017).", "id": 2369220} {"src_title": "Seznam vítězek ženské dvouhry ve Wimbledonu", "tgt_title": "Liste der Wimbledonsieger (Dameneinzel)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Wimbledon je jedním ze čtyř Grand Slamů tenisové sezóny, probíhající poslední červnový a první červencový týden. Od roku 1987 je chronologicky třetím majorem sezóny a jediným, který se koná na travnatých dvorcích. Mezi lety 1915–1919 a 1940–1945 se v důsledku dvou světových válek nekonal. Od premiérového ročníku 1884 prošla pravidla ženské dvouhry několika změnami. V letech 1886–1921 byl provozován systém kvalifikačního turnaje – tzv. \"All Comers' Singles\", do nějž nastupovaly všechny tenistky, vyjma obhájkyně titulu. Ta pak sehrála s vítězkou kvalifikace tzv. vyzývací finále (\"challenge round\"), tedy v celém turnaji odehrála jediný zápas. Šampionky první fáze soutěže \"All Comers' Singles\" se automaticky staly celkovými vítězkami šestkrát, a to v letech 1887, 1891, 1895, 1907 a 1908, když nemusely nastoupit do vyzývacího finále pro neúčast obhájkyně. Systém vyzývacího finále byl zrušen v roce 1921 a od následujícího ročníku startují obhájkyně titulu v prvním kole. Nasazování bylo zavedeno v roce 1927. Nejníže nasazenou vítězkou se stala Venus Williamsová roku 2007, když hrála z pozice turnajové třiadvacítky. Nejkratší známé finále proběhlo v roce 1922. Francouzka Suzanne Lenglenová v něm porazila za 23 minut Mollu Bjurstedtovou Malloryovou výsledkem 6–2 a 6–0. Od úvodního ročníku probíhá každý zápas na dva vítězné sety. Do roku 1970 musela vítězka sady dosáhnout rozdílu dvou gamů. V roce 1971 byl zaveden standardní tiebreak, v němž hráčka musí získat alespoň sedm míčů při minimálním dvoubodovém rozdílu. V sezónách 1971–1978 byla zkrácená hra uplatňována až za stavu 8–8 na gamy. Od roku 1979 se koná při poměru her 6–6. Tiebreak není hrán v rozhodujícím setu. Během amatérské éry uzavřeného turnaje, v rámci systému vyzývacího finále, dosáhla rekordu sedmi tituly Britka Dorothea Douglassová Chambersová. Nejvíce – osm trofejí, si mezi amatérkami po zrušení vyzývacího finále (1922–1967) odvezla Američanka Helen Willsová Moodyová. Po otevření události profesionálkám v roce 1968 získala Martina Navrátilová nejvyšší počet výher. Devět trofejí představuje absolutní rekord. Z toho šestkrát triumfovala v řadě, což znamená také rekordní zápis, jak open éry, tak i celé historie. Nejmladší šampionkou se v roce 1887 stala Lottie Dodová, když zvítězila ve věku 15 let a 285 dní. Jako nejstarší se do statistik naopak zapsala její krajanka Charlotte Cooperová, která ovládla ročník 1908 ve věku 37 let a 282 dní. V otevřené éře se nejstarší šampionkou stala ve věku 34 let a 288 dní Serena Williamsová, když vyhrála sedmou trofej v roce 2016. Druhou nejstarší je Martina Navrátilová s triumfem z ročníku 1990, jenž vybojovala ve věku 33 let a 263 dní. Na turnajové vítězství bez ztráty setu v otevřené éře dosáhly Chris Evertová (1981), Martina Navrátilová (1983, 1984, 1986, 1990), Lindsay Davenportová (1999), Serena Williamsová (2002, 2010), Venus Williamsová (2008) a Marion Bartoliová (2013). Šampionky získávají od roku 1886 umělecky zdobenou mísu Venus Rosewater (Venus Rosewater Dish; oficiálním názvem \"Ladies' Singles Trophy\") o průměru cca 48 centimetrů. S originální trofejí absolvují tradiční kolečko před tribunami centrálního dvorce a od roku 2007 si odvážejí tříčtvrteční repliku (o průměru 13 palců), dříve také s vyrytými jmény všech vítězek. V letech 1949–2006 přijímaly menší repliku o průměru 8 palců. Komise All England Clubu následně schvaluje singlovým šampionkám čestné členství v oddílu. K roku 2019 činila odměna šampionky 2 350 000 liber.", "section_level": 1}], "src_summary": "Seznam vítězek ženské dvouhry ve Wimbledonu uvádí přehled šampionek ženské singlové soutěže ve Wimbledonu, nejstaršího tenisového turnaje na světě. Wimbledon představuje tenisový Grand Slam, každoročně hraný na přelomu června a července. Premiérový ročník se odehrál v roce 1879. Ženská dvouhra se na něm poprvé konala roku 1884. Turnaj probíhá na otevřených travnatých dvorcích areálu All England Lawn Tennis and Croquet Club v londýnské části Wimbledon. ", "tgt_summary": "Die Liste enthält alle Finalistinnen im Dameneinzel bei den \"Lawn Tennis Championships\". Martina Navrátilová ist Rekordsiegerin mit neun Erfolgen (1978, 1979, 1982–1987, 1990). Ihre sechs Titel in Folge sind ebenfalls Rekord.", "id": 1389957} {"src_title": "Pýcha a předsudek (film, 2005)", "tgt_title": "Stolz und Vorurteil (2005)", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Celý příběh zachycuje osud manželů Bennetových a jejich pěti dcer. Paní Benettová žije v domnění, že ženy mohou být šťastně jedině tehdy, pokud se dobře vdají. S tímto přesvědčení se snaží provdat všechny své dcery. Příležitost se jí naskytá, když do vedlejšího panství přijíždí zámožný a svobodný pan Bingley se svým věrným přítelem panem Darcym a zúčastňují se místního plesu. Hned při prvním setkání si nejstarší Jane získává srdce mladého boháče. I přesto, že její mladší sestra Elisabeth se s názory své matky příliš neztotožňuje, touží po seznámení s panem Darcym, který ji ovšem arogantně odmítne. Přestože Jane se s panem Bingley často setkává, jejich vztah zůstává stejný jako na začátku. Tento mladý muž se svým přítelem, ale po krátké době náhle odjíždí. Elisabeth je nucena matkou ke sňatku se vzdáleným bratrancem panem Collinsem, což se jí ani trochu nezamlouvá a po souhlasu otce ho odmítá. Zdrcená Jane odjíždí k tetě a strýci do Londýna, zatímco Elisabeth jede na venkov navštívit svou přítelkyni Charlottou Lucasovou, která se za pana Collinse provdala. Tam se objevuje i pan Darcy. Mladý gentleman přiznává své city k ní a zároveň osvětluje náhlý odjezd svého přítele pana Bingleyho - kvůli nevhodnosti Bennetovy rodiny mu to sám doporučil. Elisabeth pana Darcyho odmítne. Dostane od něj dopis, kde jí vysvětluje své činy, z nichž ho Elisabeth obvinila. Po návratu domů se setkává s Jane, i tetou a strýcem, kteří Jane dovezli domů a zvou jí s sebou na prázdniny. Zároveň odjíždí s důstojníky i její mladší sestra Lydie, manželka plukovníka ji bere s sebou do Brightonu jako společnici. Na cestách Elisabeth navštíví zámek pana Darcyho, neočekávaně se tam s ním setkává. On pozve ji i tetu a strýce na návštěvu a svým chováním si je získává. Seznámí Elisabeth se svou sestrou Georgianou. Elisabeth dostane dopis od otce, kde jí sděluje, že Lydia utekla s jedním z důstojníků, panem Wickhamem. Sdělí to i panu Darcymu a všichni se urychleně vrací domů. Lydia se provdá za pana Wickhama, za finanční pomoci pana Darcyho, o čemž se nemá zmiňovat, ale neuhlídá se a Elisabeth to sdělí. Ta pochopí, jak je Darcy ušlechtilý. Pan Bingley opět přijíždí na své panství a požádá Jane o ruku. Elisabeth navštíví lady Catherine de Bourgh, teta pana Darcyho a chce od ní slib, že se s panem Darcym nezasnoubí. Elisabeth ji odbyde. K ránu se setkává s panem Darcym, který po návštěvě své tety začal doufat, že Elisabeth změnila svůj názor, opětovně Elisabeth žádá o ruku. Ta souhlasí. Nakonec musí Darcy požádat o ruku Elisabeth ještě pana Bennetta, který je překvapen - všichni se domnívali, že Elisabeth pana Darcyho nemá ráda. Elisabeth otci vše vysvětlí a ten svoluje ke sňatku.", "section_level": 1}, {"title": "Natáčení.", "content": "Film byl natočen kompletně ve Velké Británii, kde měli kameramani možnost poskytnou záběry z domu ven a naopak. Film se natáčel v panském sídle Groombridge ze 17. století, které se na 11 týdnů stalo domem Bennetových.", "section_level": 1}, {"title": "Přijetí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Tržby.", "content": "Film vydělal 38,4 milionů dolarů v Severní Americe a 82,7milionů dolarů v ostatních oblastech, celkově tak vydělal přes 121 milionů dolarů po celém světě. Rozpočet filmu činil 28 milionů dolarů. Ve Velké Británii a v Irsku měl premiéru 16. září 2005 a za první týden získal nejvyšší návštěvnost a vyděl 4,6 milionů dolarů. V Severní Americe byl uveden 11. listopadu 2005, poté byl uveden do více kin v prosinci. Za první víkend vydělal 185 tisíc dolarů. Snímek byl promítán během září 2005 a květnem 2006 v devětapadesáti zemích. Je to 72. nejvýdělečnější film roku 2005 ve Spojených státech amerických a 41. mezinárodně.", "section_level": 2}, {"title": "Recenze.", "content": "Film získal pozitivní recenze od kritiků. Na recenzní stránce Rotten Tomatoes získal 85 procent s průměrným ratingem 9 bodů z deseti. Na serveru Metacritic snímek získal z 37 recenzí 82 bodů ze sta. Na Česko-Slovenské filmové databázi je snímek oceněn 82 procenty.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pýcha a předsudek je britsko-francouzský film natočený režisérem Joem Wrightem v roce 2006 podle stejnojmenného románu \"Pýcha a předsudek\" Jane Austenové. Příběh popisuje dění v rodině Bennetových poté, co do nedalekého panství přijíždí bohatý muž se svým neméně movitým přítelem. Obzvlášť, když všechny Bennetovy dcery mají věk na vdávání.", "tgt_summary": "Stolz und Vorurteil (Originaltitel: \"Pride & Prejudice\") ist ein britisch-französisches Filmdrama aus dem Jahr 2005 von Regisseur Joe Wright mit Keira Knightley in der Hauptrolle. Das Drehbuch basiert auf dem Roman \"Stolz und Vorurteil\" von Jane Austen aus dem Jahr 1813.", "id": 1137460} {"src_title": "Rujána", "tgt_title": "Rügen", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Od 6. století byl ostrov osídlen kmenem slovanských Ránů, podle nichž má své jméno. Jiné zdroje však označují za původce názvu germánské Rugie, kteří ostrov obývali před dobou stěhování národů. Slované zde vybudovali knížectví s centrem na Arkoně. V 8. − 11. století tu bylo jedno z nejvýznamnějších středisek moci Pobaltských Slovanů, čelící nájezdům Vikingů. Roku 1168 se knížata po dánském vpádu a zničení proslulé svatyně Svantovíta v Arkoně, dostala pod svrchovanost dánského krále Valdemara I. Současně kníže přijal křesťanství. Součástí knížectví byla i protilehlá pevnina, kde se nacházela menší údělná knížectví. Roku 1325, po smrti Vislava III., posledního přímého mužského potomka, zdědili Rujánské knížectví vévodové pomořansko-wolgastští a pouze v 1. polovině 15. století se Rujána načas znovu osamostatnila. V průběhu třicetileté války byl ostrov několikrát v moci Albrechta z Valdštejna a Švédů. Po Vestfálském míru se Rujána stala součástí Švédska. Po napoleonských válkách byl roku 1815 ostrov připojen k Prusku. Po II. světové válce byla Rujána spojena s Meklenburskem v rámci sovětské okupační zóny a stala se součástí NDR. Po správní reformě v roce 1952 byla začleněna do kraje Rostock. Po znovusjednocení Německa patří Rujána do spolkové země Meklenbursko-Přední Pomořansko.", "section_level": 1}, {"title": "Číselné údaje.", "content": "Má rozlohu 935 km2 (s přilehlými ostrovy) a dosahuje maximální nadmořské výšky 161 m, což je vrchol Piekbergu. Žije na něm 77 000 obyvatel. V ose sever-jih je ostrov dlouhý 52 km, od západu na východ měří 41 km.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie a geografie.", "content": "Břehy jsou nízké, velmi členité. Vyskytuje se na nich mnoho kos, přesypů a dun. Reliéf je tvořen kopcovitou rovinou s valy koncových morén, které překrývají vápence. Na severu, nedaleko města Sassnitz je Národní park Jasmund. Ten je známý příkrými křídovými skalami, místy vysokými i přes 30 m. Převážná část povrchu je obdělávána (žito, oves, brambory, cukrová řepa). Na východě a ve střední části ostrova jsou bukové lesy. Je zde rozvinutá živočišná výroba (mléko) a rybolov (sledi, úhoři). Hlavní přístav je Sassnitz. Poblíž něj se těží křída. Jsou zde přímořské lázně (Binz, Sellin). Je spojen s pevninou hrází (2,5 km) se železnicí a mostem. Mezi městy Sassnitz a Trelleborg (Švédsko) funguje trajektové spojení.", "section_level": 1}, {"title": "Biosférická rezervace.", "content": "Území o rozloze 22 800 ha, zahrnující jihovýchodní část ostrova, bylo v roce 1991 zapsáno na seznam biosférických rezervací UNESCO. Sídlo správy biosférické rezervace je v Putbusu.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Evropa v proměnách staletí, Libri Praha 1997,", "section_level": 2}], "src_summary": "Rujána (původně \"Rána\",, latinsky \"Rugia\") je největší ostrov v Německu. Leží na severovýchodním okraji spolkové země Meklenbursko-Přední Pomořansko v Baltském moři. Východní pobřeží ostrova tvoří západní hranici Pomořanského zálivu.", "tgt_summary": "Rügen ist die flächengrößte und mit rund 77.000 Einwohnern auch die bevölkerungsreichste deutsche Insel. Sie liegt vor der Ostseeküste Vorpommerns und gehört zum Landkreis Vorpommern-Rügen im Land Mecklenburg-Vorpommern. ", "id": 1922119} {"src_title": "Josef Boleslav Pecka", "tgt_title": "Josef Boleslav Pecka", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Josef Boleslav Pecka byl synem tkalce, sám také pracoval jako slévač a tkadlec. Od mládí se sám vzdělával a četl socialistickou literaturu a brzy se účastnil politických zápasů. Celý život i svou literární činnost spojil s dělnickým hnutím a podílel se rovněž na založení české sociální demokracie v r. 1878 v hostinci U Kaštanu. Psal do různých časopisů a kalendářů vydávaných pro dělníky, stal se členem redakce \"Dělnických listů\" a r. 1874 založil s L. Zápotockým první samostatné dělnické noviny \"Budoucnost.\" Potom opět vstoupil do redakce obnovených Dělnických listů, přešel s nimi do Vídně (1881), kde se dostal pod vliv anarchistického radikalismu. V protisocialistickém procesu vedeném v Praze byl odsouzen na 14 měsíců za to, že „složením a rozšiřováním rozličných socialistických písní a básní, zejména písně \"Vzhůru, bratři, doba vzchází\" a básně \"Jméno královské,\" porušil úctu k císaři“. Po propuštění (1884) pracoval ještě krátce jako novinář v Brně, v Bratislavě a v Prostějově, ale rok nato, za stupňované perzekuce, odjel do Spojených států, stejně jako další literárně činní představitelé dělnického hnutí (N. Zoula, L. Kochman, F. J. Hlaváček). Snažil se i nadále působit politicky a byl členem různých redakcí. Zemřel 25. července 1897 v Chicagu.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "Pecka patří mezi průkopníky revoluční žurnalistiky. Do různých novin a časopisů přispíval články, verši a povídkami, vždycky orientovanými na dělnické čtenáře. Nové pojetí literatury ve vztahu k dělnickému hnutí vyložil v úvaze \"Umění a socialismus\" (č. 1880); zdůrazňoval potřebnost kultury pro socialismus a uvědomoval si, že teprve v nových podmínkách společenských bude moci vznikat umění odpovídající skutečným zájmům lidu. Především byl J. B. Pecka (Strahovský) známý četnými revolučními písněmi, jež vedly dělníky k třídnímu vědomí a udržovaly revoluční odhodlání. Hlavním námětem jeho veršů byla bída a perzekuce proletariátu (např. báseň \"Ve vězení)\" a potom myšlenka revoluce a politického boje za společnou rovnost a spravedlnost. Nejpůsobivější formou této poezie byla píseň, buď skutečně zpívaná na lidové a zlidovělé melodie, nebo recitovaná, ale vždy počítající s přímým agitačním účinkem. Peckovy písně, hojně užívající ustálených symbolických obrazů (okovy, prapor, otrok atd.), usilovaly o jasnou srozumitelnost, o jednoznačnost myšlenek a o silné citové působení. Často si braly motivy ze života proletářů, oslavovaly lidskou práci, vycházely z aktuálních událostí dělnického hnutí (\"Pařížská komuna\") a útočily ironií a satirou proti buržoazii (\"Staročeský poslanec\"). Tlumočily kolektivní hněv, revoluční nálady, víru ve vítězství (\"Můj příteli, jen nezoufej\"). Žily dlouho na politických schůzích a demonstracích a šířily se v opisech. K vydání Peckových básní došlo až posmrtně v Chicagu v neúplném souboru \"Sebrané básně\" (1899). Ve Spojených státech byl rovněž vytištěn Peckou uspořádaný \"Zpěvník českých dělnických písní\" (1887), zachovávající většinou podle paměti starší texty a verše dalších dělnických básníků, kteří emigrovali do Ameriky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Josef Boleslav Pecka (19. září 1849 Praha-Hradčany – 25. července 1897 Chicago) byl žurnalista a básník, představitel první generace dělnických autorů spjatých se založením sociálně demokratické strany. Tvůrce známých dělnických básní a písní. ", "tgt_summary": "Josef Boleslav Pecka, auch bekannt als Josef Boleslav Pecka-Strahovský (* 19. September 1849 in Prag; † 25. Juli 1897 in Chicago), war tschechischer Journalist und Dichter, Mitbegründer der Tschechischen Sozialdemokratischen Partei (Česká strana sociálně demokratická). ", "id": 70870} {"src_title": "Malý Dunaj", "tgt_title": "Kleine Donau (Fluss)", "src_document": [{"title": "Fauna a flóra.", "content": "V Malém Dunaji a v jeho bezprostředním okolí žije několik druhů zajímavých a vzácných živočichů a roste mnoho druhů rostlin a hub.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna.", "content": "V Malém Dunaji a jeho okolí žijí několik vzácné a chráněné živočišné druhy. Z savců jsou zde zastoupeny vydra říční, nutrie říční a ondatra pižmová, z ptáků se zde vyskytují zejména labuť velká, volavka popelavá, lyska černá, čáp bílý, bukáček malý, ledňáček říční, kachna divoká. Obojživelníci, které se vyskytují v okolí Malého Dunaje, jsou zejména skokan skřehotavý a skokan zelený, z hmyzu je to kromě jiných roháč obecný. Ryby vyskytující se v toku Malého Dunaje jsou sumec velký, piskoř pruhovaný, ježdík dunajský, hrouzek běloploutvý, sekavec písečný, bolen dravý, plotice lesklá, štika obecná, jelec tloušť, jelec jesen, jelec proudník, okoun říční, karas obecný, plotice obecná, mník jednovousý.", "section_level": 2}, {"title": "Flóra.", "content": "Hlavními dřevinami rostoucími v okolí Malého Dunaje jsou topol černý, topol bílý, vrba křehká, vrba bílá, jasan ztepilý, pajasan žláznatý a olše lepkavá. Bohatě zastoupeny jsou také křoviny, hlavně hloh, plamének plotní, svída krvavá, brslen evropský, chmel otáčivý a břečťan popínavý. Z vodního rostlinstva jsou zastoupeny především prustka obecná, leknín bílý, stulík, vodní mor kanadský, stolístek přeslenatý, orobinec širokolistý, babelka řezanovitá, okřehek menší.", "section_level": 2}, {"title": "Turistika.", "content": "Malý Dunaj a jeho okolí nabízí mnoho možností na trávení volného času. Města a obce v okolí skýtají několik zajímavostí. Zmínit je třeba např. zámečky a parky v obcích Malinovo a Tomášov nebo jedinečné památky lidového stavitelství, které jsou reprezentovány vodními mlýny. Oblíbené je i termální koupaliště v Topoľníkách. Samotná řeka nabízí výborné možnosti po rybaření. Mezi nezapomenutelné zážitky patří splutí Malého Dunaje.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní mlýny na Malém Dunaji.", "content": "Na Malém Dunaji se zachovaly čtyři historické vodní mlýny. V Jelke, Tomášikova a Jahodné jsou to kolové mlýny, v Kolárově plovoucí (lodní). Na Klatovském rameni se nachází mlýn nedaleko Dunajského Klátova. Mlýny jsou přeměněny na muzea v přírodě (skanzeny).", "section_level": 1}, {"title": "Vodní turistika.", "content": "Malý Dunaj se dá využívat na vodní turistiku. Splutí Malého Dunaje patří k nejkrásnějším zážitkům trávení volného času na Slovensku. Je vhodný i pro začátečníky či rodiny s dětmi. Výška hladiny řeky v důsledku existence vypouštěcího objektu na místě oddělení řeky z hlavního toku Dunaje téměř nekolísá. V důsledku toho je Malý Dunaj ušetřen větších záplav, které na jiných řekách přinášejí mnoho odpadu „zavěšených“ na stromech. Příroda okolí řeky se proto dá povětšinou přirovnat k „džungli“. Nejznámější a pravděpodobně nejnavštěvovanější tábořiště pro vodáky se nachází u kolového vodního mlýnu v Jelke, kde je několik občerstvovacích zařízení i luxusnější restaurace. Postupně však vzniká více míst, které turistům a vodákům poskytují své služby, například v Tomášově a Jahodné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Malý Dunaj je nížinná řeka a rameno Dunaje s délkou 128 km na jižním Slovensku. Malý Dunaj teče stálým, mírným proudem. Od hlavního toku Dunaje se odděluje za zdymadly u Slovnaftu v Bratislavě v nadmořské výšce 126 m n. m. Meandruje nížinnou krajinou. U Kolárova se vlévá do Váhu a spolu s ním u Komárna v nadmořské výšce 106,5 m n. m. do Dunaje. ", "tgt_summary": "Die Kleine Donau (slowakisch \"Malý Dunaj\", ungarisch \"Kis-Duna\") ist ein Seitenarm der Donau in der Slowakei. In der Nähe von Bratislava zweigt die Kleine Donau von der Donau ab und fließt in zahlreichen Mäandern etwa parallel nördlich entlang des Hauptflusses. Nach etwa 128 Kilometern mündet sie bei Kolárovo in den Fluss Waag. Der Teil der Waag zwischen Kolárovo und der Einmündung in die Donau wird sehr selten auch \"Waager Donau\" (Slowakisch: \"Vážsky Dunaj\", Ungarisch: \"Vág-Duna\") genannt. Das Flusssystem bildet die größte Binneninsel Europas, die Große Schüttinsel. ", "id": 2202391} {"src_title": "Smrt autora", "tgt_title": "Der Tod des Autors (Roland Barthes)", "src_document": [{"title": "Barthesovo pojetí autora.", "content": "Autor je v Barthesově pojetí pouze prostředníkem, který zprostředkovává nějaký příběh, stává se zapisovatelem (skriptorem). To znamená, že autor příběh už nevytváří, ale pouze jej zaznamenává. Běžné pojetí slova „autor“ jej považuje za moderní postavu, kterou vytvořila společnost. Z toho důvodu uvažuje současné zaměření literatury na jeho osobu za tyranské a nevidí důvod, proč by se literární věda měla zaměřovat na autorovu osobnost, jeho historii, záliby a neřesti. K destrukci autora přispěla lingvistika, která ukázala, že výpověď je v podstatě prázdný proces, který funguje bezvadně i bez toho, že by jej bylo nutné zaplnit osobou mluvčího. Autor podle ní není ničím víc než tím, kdo píše, protože lingvistka nezná pojem osoby, pracuje pouze se subjekty. Nadále nemůžeme uvažovat o autorovi jako o předchůdci díla, původci myšlenky, která předcházela vzniku knihy. Naopak autor se rodí ve stejnou chvíli jako jeho text. Psaní už nemůže označovat operaci zaznamenání, konstatování a reprezentaci, ale stává se performativem, tedy slovesnou formou, ve kterém je jediným obsahem výpovědi akt, kterým se sama pronáší. Odmítnutím zaměření se na osobu autora se osvobodíme od vnucené interpretace, která nám nařizuje text chápat určitým způsobem a uzavírá pro nás další možnosti jeho výkladu. Naopak se dostaví uvědomění, že text je prázdným prostorem, ve kterém se setkávají různé typy kódů. Ty aktivuje každý jednotlivý čtenář, který se tak stává autorem textu a čtení je vlastně jeho vytváření. Právě čtenář je syntézou svých předchozích zkušeností, textů, které četl dříve. Čtenář je místem, kde se shromažďují psaní různých kultur, vzájemně vstupují do dialogu, parodie i rozepře. Do něj se zapisují všechny citace, z nichž je text vytvořen, stává se tak tím, kdo drží pohromadě všechny stopy, z nichž je psaný text vytvořen.", "section_level": 1}, {"title": "Foucaltovo pojetí smrti autora.", "content": "Michel Foucault ve svém textu \"Co je to autor?\" taktéž hovoří o příbuznosti psaní a smrti. Tento vztah se podle něj projevuje ustupováním individuálního charakteru autora do pozadí. Píšící subjekt všemi překážkami, které klade mezi sebe a to, o čem píše, mate všechny znaky své zvláštní individuality. Znakem spisovatele je jen jedinečnost jeho nepřítomnosti – ve hře psaní musí dodržovat roli smrti. Psaní je podle něj svázáno s obětí života. Autor musí dobrovolně ustoupit do pozadí, protože jeho dílo je završením jeho existence. Dílo, které mělo za úkol přivodit nesmrtelnost, má v současnosti právo zabíjet svého autora. Autor je pro něj jen určitou funkcí, kterou můžeme v textu identifikovat. Tato funkce je klasifikační – umožňuje dávat dohromady texty jednoho autora, jiné vylučovat, určovat, co k sobě patří a jaké mají texty mezi sebou vtahy. Autor je tedy jen mýtem, představuje přechodnou kategorii, která je podmíněná dobou a našimi nároky, které během interpretace budeme klást na čtení textů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Smrt autora (francouzsky ) je koncept Rolanda Barthese, který zveřejnil poprvé ve stejnojmenné eseji uveřejněné v časopise \"Aspen\". Svým článkem přispěl k zaměření teoretiků na osobu čtenáře textu a odmítnutí interpretace obsahu jako díla jediné a jedinečné osoby, jeho autora. Naopak uvádí, že čtenář je pro dílo důležitější než jeho autor.", "tgt_summary": "Der Tod des Autors \"(La mort de l'auteur)\" ist ein literaturtheoretischer Aufsatz des französischen Poststrukturalisten und Semiotikers Roland Barthes. Erstmals veröffentlicht wurde eine englische Übersetzung 1967 im \"Aspen Magazine\", die Veröffentlichung des französischen Originals folgte 1968 in der Zeitschrift \"Manteia\". ", "id": 1463338} {"src_title": "Juan Francisco Bodega y Quadra", "tgt_title": "Juan Francisco de la Bodega y Quadra", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v peruánské Limě. Ve svých 19. letech nastoupil ke španělskému námořnictvu v Cádizu. Jeho postavení v námořnictvu rychle rostlo. O čtyři roky později v roce 1767 získal důstojnickou hodnost námořního podporučíka (\"Alferez de fragata\"). V roce 1773 byl povýšen na námořního praporčíka (\"Alferez de navio\") a v roce 1774 na námořního poručíka (\"Teniente de navio\"). Po návratu do Ameriky nastoupil na španělskou námořní základnu v San Blas v Místokrálovství Nové Španělsko. V roce 1775 se účastnil výpravy na sever od Kalifornie, kde plul podél pobřeží objeveného Alexejem Iljičem Čirikovem. Jejich úkolem bylo nalézt ruské osady na severu. Brzy výpravu začaly zužovat kurděje. Po vystoupení na břeh došlo k nedorozumění s domorodci a několik námořníků bylo zabito. Jedna loď se vrátila do San Blas. On s druhou lodí pokračoval na sever až k 60° severní šířky, žádné ruské osídlení nenašel a tak se vrátil na základnu. Další výprava následovala v roce 1779 jejímž velením byl pověřen španělský námořník Ignacio de Arteaga y Bazán. Velením druhé lodi byl pověřen Bodega. Jejich úkolem bylo nalézt cestu severozápadním průjezdem od západu. Při cestě na sever zkoumali každý záliv, ale volné moře nenalezli. Po doplutí k 61° severní šířky zakotvili v zálivu Port Etches u ostrovů Prince Williama. Místo nazvali \"Puerto de Santiago\". Po vystoupení na břeh vykonali formální obřad. V průvodu nesli velký kříž, zpívali Te Deum a po výstřelu z děla a mušket následovali litanie a modlitby. Tím prohlásili pobřeží jako území patřící španělské koruně. V roce 1780 byl vyslán do Místokrálovství v Peru za účelem obchodu hlavně s rtutí, kterou Španělé potřebovali k těžbě stříbra v Mexiku. Po návratu na základnu v San Blas dostal rozkaz odcestovat do Havany na Kubě, kde v roce 1784 požádal o povolení k cestě do Španělska, kde strávil 4 roky. Po té se vrátil do Nového Španělska. V roce 1792 pokračoval v mapování pobřeží na sever od Kalifornie společně s Georgem Vancouverem se dostali až k Aljašce, kde vyměřovali průliv \"Juana de Fuca\", při té příležitosti objevil několik ostrovů, z nichž jeden je po něm nazván \"Quadra\". Po té se vrátil na jih, kde v Ciudad de México v roce 1794 zemřel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Juan Francisco Bodega y Quadra (22. května 1744, Lima, Peru – 26. března 1794, Ciudad de México, Mexiko) byl španělský námořní důstojník.", "tgt_summary": "Juan Francisco de la Bodega y Quadra (getauft 3. Juni 1743 in Lima (Peru); † 26. März 1794 in Mexiko-Stadt) war ein spanischer Marine-Offizier, Entdecker und Seefahrer. ", "id": 810620} {"src_title": "Dánské korunovační klenoty", "tgt_title": "Dänische Kronjuwelen", "src_document": [{"title": "Staré klenoty.", "content": "Mezi staré korunovační klenoty se řadí koruna Kristiána IV. a meč Kristiána III.", "section_level": 1}, {"title": "Koruna krále Kristiána IV..", "content": "Koruna byla vyrobena Didrikem Fyrenem a norimberským zlatníkem Corviniusem Saursem v Odensi v letech 1595 - 1596. Je vyrobena ze zlata a smaltu, je osázena drahokamy a perlami a váží 2 895g. Každá ze sedmi věžiček je zdobena alegorickými postavami krále.", "section_level": 2}, {"title": "Meč krále Kristiána III..", "content": "Královský meč byl zhotoven v roce 1951 Johannem Siebem a symbolizuje ochranu krále a tresty jím nařízené. Rukojeť je zdobena drahokamy. Obal je posetý diamanty a končí kovovou špičkou, je zahrnut v červeném sametu a zdobí jej znaky různých částí říše. Nad každým znakem je malý diamant. Samotný meč je vyroben z pozlaceného stříbra a je zdobený drahokamy a smaltem.", "section_level": 2}, {"title": "Nové klenoty.", "content": "Nové korunovační klenoty zahrnují korunu krále Kristiána V., královninu korunu, žezlo, královské jablko a ampuli, obsahující olej na svaté pomazání.", "section_level": 1}, {"title": "Koruna krále Kristiána V..", "content": "Tato koruna byla oficiálně používána pro požehnání monarchů v době absolutní dánské monarchie. Poprvé byla koruna použita při korunovaci krále Kristiána V. a naposledy při korunovaci krále Kristiána VIII. v roce 1840. Koruna byla vyrobena královským zlatníkem Paulem Kurtzem v Kodani v letech 1670 - 1671. Prstenec koruny je zdoben mj. čtyřmi velikými safíry, spinely, granáty a diamanty. Z prstence stoupají tři obruče, zdobené diamanty a ve středu zakončené modrou smaltovanou koulí s křížem na vrcholu. Koruna váží 2080 g.", "section_level": 2}, {"title": "Královnina koruna.", "content": "Koruna královny Šarloty Amálie, manželky krále Kristiána V., je téměř stejná jako koruna krále Kristiána V., ovšem je menší a užší.", "section_level": 2}, {"title": "Žezlo.", "content": "Dánské královské žezlo zhotovil neznámý kodaňský zlatník ku příležitosti korunovace Kristiána III.. Je vyrobeno ze zlata, je zakončeno prodlouženým smaltovaným držadlem a ve spodní části je zdobeno hustými diamantovými zákruty, nahoře s korunkou a křížkem.", "section_level": 2}, {"title": "Jablko.", "content": "Dánské královské jablko symbolizuje křesťanskou vládu. Je to zlatá koule, zdobená pásem skloviny a diamantů. Na vrcholu jablka je diamanty zdobený kříž. Jablko bylo vyrobeno v Hamburgu v roce 1648.", "section_level": 2}, {"title": "Ampule.", "content": "Ampule je používána při pomazání svatým olejem, který je do ní vléván. Byla vyrobena neznámým kodaňským zlatníkem ke korunovaci Kristiána III. ze zlata a posázená je diamanty.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dánské královské korunovační klenoty (dánsky: \"Dansk regalier\"), je soubor drahocenných předmětů a symboly Dánského království, které se používají při slavnostních situacích, zejména při korunovaci dánských králů. Soubor zahrnuje korunu krále Kristiána IV. (1595), korunu krále Kristiána V. (1665-1670), královninu korunu (1731), dánské královské žezlo, meč krále Kristiána III. (1551), dánské královské jablko a ampuli. Součástí klenotů jsou i pouzdra na koruny, žezlo a jablko, polštářky pod koruny a korunovační plášť. ", "tgt_summary": "Die dänischen Kronjuwelen sind die Symbole der dänischen Monarchie. Die Kronjuwelen des dänischen Königshauses bestehen aus einer Krone, dem Zepter als Symbol geistlicher und dem Reichsapfel als dem Symbol weltlicher Autorität, dem Staatsschwert und der Ampulla, aus der das Öl für die königliche Salbung gegossen wird. ", "id": 2214090} {"src_title": "José Silva", "tgt_title": "José Silva (Parapsychologe)", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "José Silva se narodil 11. srpna 1914 v Laredu, ve státě Texas. Když mu byly čtyři roky (1918/1919), zemřel jeho otec. Matka se krátce na to provdala znova. On, jeho mladší bratr a starší sestra byli vychování jeho babičkou. V roce 1920 začal pracovat jako pouliční prodavač novin, čistič bot, uklízeč kanceláří a prodejce čerstvě vylíhnutých kuřat. Vytvořil skupinu mladých lidí, kteří ještě před nástupem do zaměstnání získali prodejní zkušenosti, když prodávali drobné výrobky pro domácnost. Jeho sourozenci, kteří na rozdíl od něj chodili do školy, jej naučili číst a psát. On sám do školy začal chodit až po druhé světové válce, kdy ve škole začal sám vyučovat. Okolo roku 1929, při čekání u holiče, našel v novinách nabídku korespondenčního kurzu pro opraváře rádii. Majitel holičství mu neumožnil vzít si tento výtisk novin, místo toho s ním uzavřel dohodu. Umožní Silvovi absolvovat tento kurz, ale pod jeho jménem. Denně Silva vyplnil test, za což zaplatil holiči 1 USD. Když mu bylo 15 let, úspěšně absolvoval kurz. Certifikát dostal majitel holičství, José Silva si otevřel na druhé straně města Laredo opravárenskou dílnu na rádia. Tato firma mu vydělala více než 500.000 USD, což mu umožnilo věnovat se výzkumu psychiky člověka po dobu 20 let. V období 2. světové války se setkal s válečným psychologem, který ověřoval psychický stav odvedenců. V té době měl José Silva již tři děti, celkem měl deset dětí. Za druhé světové války byl instruktorem spojovacích jednotek (anglicky \"Signal Corps\"). V tomto období se setkal s hypnózou, díky knize, kterou mu zapůjčil výše uvedený válečný psycholog. Po konci války byl z armády propuštěn s 200 USD. Neměl úspory. začal znovu budovat svou firmu na opravu rádii, a na poloviční úvazek začal učit na Laredské vyšší škole (anglicky \"Laredo Junior College\", dnes \"Laredo College\"), kde dohlížel na další tři učitele a zařizoval elektrotechnickou laboratoř. V roce 1950 se jeho firma rozrostla, mimo rádii se věnovala také opravě televizorů, v té době byla největší ve městě. Odešel ze školy. Mimo práce ve firmě se věnoval studiu jasnozřivosti (anglicky \"clairvoyance\") a hypnózy. Snažil se přijít na možnost zvýšit IQ za použití hypnózy. Díky znalostem elektrotechniky přišel na to, že mozek produkuje elektřinu. Studoval materiály o alfa vlnách, zakoupil si elektroencefalograf (EEG). Hypnózu zkoušel na svých dětech, které měly špatné známky ve škole. Zjistil, že jedna oblast mozku, část, která produkuje aktivitu alfa vln, byla silnější než ostatní. To mu naznačovalo, že elektrická impedance této oblasti mozku byla nižší, a proto mohla fungovala efektivněji. V té době přišel na to, že mozek je výkonnější, když je méně aktivní. Postupně opouštěl práci s hypnózou a začal experimentovat s cvičením, které mělo uklidnit mozek a současně jej udržet v nezávislé činnosti. Z těchto cvičení se stal základ jeho \"metody kontroly mysli\", testy na jeho dětech, které prováděl během tří let, měly dobré výsledky, jak v laboratoři, tak v jejich výsledcích ve škole. Tato cvičení vyžadovala uvolněnou koncentraci a živou mentální vizualizaci, čehož dosahoval v beta vlnách. Při testech z mimosmyslovým vnímáním, kdy své dceři kladl otázky a připravoval si další, došlo k situaci, že mi začala odpovídat na otázky, které ještě nepoložil. V roce 1953, díky publikacím Dr. Josepha Bankse Rhineho (29. září 1895 – 20. února 1980) z Duke university, o ESP (Extra-Sensory Perception), otestoval a naučil tuto metodu svou dceru. Dr. Rhine jeho výsledky zpochybnil, protože jím nebyla patřičně testována. Přesto si José Silva všiml výrazného zlepšení školních výsledků. Během dalších deseti let učil svou metodu 39 dětí z Lareda. V roce 1966 zveřejnil mentální výcvikový program, který byl později nazván \"Silvova metoda kontroly mysli\", ta se v rámci kurzu vyučovala 40 až 48 hodin, a byla ověřena na více než 500tis. lidech. Postupně byla délka kurzu snížena na 18 až 20 hodin, v některých případech 12 až 14 hodin. Celý výzkum činnosti mozku, \"kontroly mysli\" financoval ze zisků své firmy. V té době nebylo žádné státní, nebo univerzitní stipendium, nebo podpora nějaké nadace. Dnes je Silva Mind Control prosperující firmou, která svůj zisk reinvestuje do rozvoje a výzkumu mozku člověka. lektoři této firmy působí v 50 státech světa a 34 zemích (platné v roce 1978). José Silva napsal knihu \"Člověk léčitel\" (anglicky \"You The Healer\"), kde popisuje jak použít \"metodu kontrolu mysli\" k uzdravení sebe a ostatních. Založil také Ekumenickou společnost psychorientologie (anglicky \"Ecumenical Society of Psychorientology Inc.\"), aby ochránil čtenáře, praktikující jeho metodu, před obviněními, že provozují medicínu bez patřičné licence. V článku „Can Man Control His Mind\", který vyšel 16. dubna 1972 v New York Times, se psalo, že studie Trinity University prokázala, že studenti, kteří prošli kurzem \"metody kontroly mysli\" dosáhli vysokého stupně produktivity na úrovni alfa vln. Tohoto si také všimly C. W. Post College a Canisius College, a nabídly svým studentům možnosti účastnit se kurzu \"metody kontroly mysli.\" Mezi uváděné příklady a výsledky této metody patří např.: četné dopisy absolventů metody s jejich pozitivními výsledky otiskl Herald American, metodu požívali praktičtí lékař. lidé s nadváhou a závislostech na kouření, 14 hráčů White Sox, reklamní pracovníci. José Silva zemřel v 7. února 1999, ve věku 84 let. Metoda \"Silva UltraMind ESP System\" byla jeho poslední a byla dokončena krátce před jeho smrtí.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 1971 byl vyslancem dobré vůle za stát Texas. V roce 1977 získal titul Senior International od Ligy spojených občanů Latinské Ameriky (anglicky \"League of United Latin American Citizens\", LULAC). V roce 1980 jej guvernér Guamu Paul McDonald Calvo (25. červenec 1934), jmenoval čestným velvyslancem se zvláštním posláním pro území Guamu. V září 1980 zástupci zákonodárného shromáždění Guamu schválil rezoluci, kde mu vyslovili pochvalu za práci, kterou vykonal.", "section_level": 1}, {"title": "Knihy.", "content": "\"Řazeno dle roku vydání, od nejstaršího.\"", "section_level": 1}, {"title": "Knihy vydané v češtině.", "content": "\"Řazeno dle roku vydání překladu, od nejstaršího.\"", "section_level": 2}, {"title": "Knihy vydané ve slovenštině.", "content": "\"Řazeno dle roku vydání překladu, od nejstaršího.\"", "section_level": 2}], "src_summary": "José Silva (11. srpna 1914 Laredo – 7. února 1999) byl americký podnikatel, elektrotechnik, parapsycholog a autor několika knih. Vytvořil metodu, jejímž cílem bylo pomoci lidem zvýšit jejich IQ, rozvíjet psychické dovednosti, intuici a schopnost léčit sebe i ostatní.", "tgt_summary": "José Silva (* 11. August 1914 in Laredo; † 7. Februar 1999) war ein US-amerikanischer Parapsychologe. Er ist Erfinder des \"„Ultramind ESP Programms“\" und der \"„Silva Methode“\". Beide Techniken beabsichtigen, den Intelligenzquotienten zu steigern, psychische Fähigkeiten zu entwickeln und sich und andere zu heilen.", "id": 1037500} {"src_title": "Gama nůž", "tgt_title": "Gamma-Knife", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Svět.", "content": "Historie gama nože začala ve švédském Stockholmu, kde švédský chirurg Lars Leksell se svým kolegou radiobiologem Borje Larssonem začali v roce 1951 vyvíjet koncept, kdy chtějí neinvazivní metodou s maximální přesností a s minimálním poškození okolních tkání likvidovat zhoubná ložiska v mozku. S vývojem přístroje pro aplikaci této metody skončili až v roce 1968. Přístroj používá záření gama a skládá se z kobaltových zářičů, název gama nůž dostal až později.", "section_level": 2}, {"title": "Česko.", "content": "Historie gama nože v České republice začala v roce 1992, kdy se uskutečnila sbírka Nadace Charta 77, která dosahovala takových rozměrů, že podle jistých odborníků předčila i sbírku na pomoc vyhořelému Národnímu divadlu v Praze. Přístroj byl zakoupen a uveden do provozu 26. října 1992, výrobní číslo měl 37, v Evropě se jednalo o 8. přístroj a v postkomunistických zemích o první. Gama nůž byl instalován v pražské nemocnici Na Homolce, kde se v letech 1992–2003 uskutečnilo více než 5500 zákroků tímto přístrojem, ročně se zde potom od roku 2003 provede více než 800 těchto zákroků, což je třikrát více než je mezinárodní průměr.", "section_level": 2}, {"title": "Léčba.", "content": "Gama nůž se používá při nejrůznějších mozkových nemocech, jako jsou například zhoubné a nezhoubné nádory mozku, cévní malformace mozku. Léčí se i epilepsie nebo Parkinsonova nemoc. Nově se pomocí gama nože můžou léčit také symptomy doprovázející glaukom (např. nesnesitelná bolest hlavy), nikoliv však glaukom samotný.", "section_level": 1}, {"title": "Princip.", "content": "Tento asi dvacetitunový přístroj funguje na principu polosféry. Jedná se o helmu, do které je upevněná hlava. V helmě je umístěno 201 kobaltových zářičů, které jsou všechny zaměřeny na jedno místo, které ozáří. Díky malému záření se ale nepoškodí okolní tkáň, léčebné účinky má jen na místo, kam směřují všechny zářiče.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gama nůž nebo také Leksellův gama nůž je lékařský přístroj, který se používá v radiochirurgii pro ozařování lézí v mozku. Přístroj umožňuje dosáhnout vysoké přesnosti zaměření ošetřované léze. Přístroj využívá záření gama – elektromagnetické záření izotopu Co.", "tgt_summary": "Das Gamma-Knife, auch \"Leksell Gamma Knife\" (engl. \"knife\" = ‚Messer‘), ist ein Strahlentherapiegerät des schwedischen Herstellers Elekta. Es dient der sogenannten stereotaktischen Radiochirurgie von Hirntumoren und Gefäßmalformationen. Dabei werden hochdosierte Gammastrahlen aus 201 einzelnen radioaktiven Cobalt-60-Quellen durch einen helmförmigen Kollimator mit entsprechenden Bohrungen auf den Kopf des Patienten gerichtet. Die nadelförmigen Strahlen können mit hoher Genauigkeit auf einen Punkt ausgerichtet werden. ", "id": 2458473} {"src_title": "Elektrická dráha Tábor–Bechyně", "tgt_title": "Bahnstrecke Tábor–Bechyně", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původní záměry.", "content": "Roku 1889 vídeňské ministerstvo železnic zamítlo projekt železnice z Vodňan přes Týn nad Vltavou, Bechyni, Tábor a Vlašim do Kutné Hory. Poté vzniklo družstvo, které neúspěšně prosazovalo alespoň část z Vodňan do Tábora. Přízně zemských úřadů dosáhlo až nové \"Družstvo bechyňské dráhy\", v jehož čele stál bechyňský starosta Hynek Daniel. Z původně zamýšlené trasy však nakonec byl realizován jen úsek z Tábora do Bechyně. V roce 1896 sněm království českého převzal záruku za stavbu dráhy. Původní projekt parostrojní dráhy s maximálním sklonem 25 ‰ zpracovávala Technická kancelář Köhler a Raynal v Praze.", "section_level": 2}, {"title": "Rozhodnutí o elektrické trakci.", "content": "Elektrická trakce byla v té době v počínajícím rozmachu. První, krátkou a jednoduchou elektrickou dráhu předvedla firma Siemens & Halske na průmyslové výstavbě v Berlíně roku 1879. V Česku první elektrickou dráhu zřídil František Křižík roku 1891 na Letné v Praze, od roku 1895 byly otevírány první městské sítě v dalších městech a městských aglomeracích v Česku. Roku 1902 Kálmán Kandó elektrifikoval železniční trať údolím Valtellina v italské Lombardii. Ještě před stavbou bechyňské dráhy František Křižík testoval elektrický pohon pomocí akumulátorů ve voze na lokální železniční trati Praha – Dobříš (povoleno 16. listopadu 1897). Bechyňská dráha byla první železniční dráhou ve střední Evropě, která byla od počátku stavěna i provozována jako elektrická. Na podnět vládního rady Marka, který přesvědčoval koncesionáře o výhodách elektrických drah, \"Družstvo bechyňské dráhy\" o svatodušních svátcích roku 1898 zahájilo jednání s firmou František Křižík. Ta úřady přesvědčila, že vyhrazení dráhy jen pro elektrický provoz zlevní stavbu i vozidla, usnadní práce a umožní větší počet zastávek.", "section_level": 2}, {"title": "Výstavba.", "content": "29. prosince 1900 bylo povoleno vypracování projektu dráhy pro elektrický pohon. 4. září 1901 bylo vydáno stavební povolení. 19. dubna 1902 byla udělena koncese pro stavbu a provoz dráhy s termínem zahájení provozu do konce roku 1904, Zemský výbor však lhůtu zkrátil do 1. června 1903. Stavbu traťového spodku a svršku prováděla firma J. Kubíček a spol. z Královských Vinohrad, železné konstrukce dodala firma bratří Prášilů z Libně. První zkušební jízda proběhla 1. června 1903, 10. června 1903 proběhla zátěžová zkouška železničního mostu v Táboře, pravidelný provoz byl slavnostně, za účasti místodržitele království, předsedy zemského výboru i nejvyššího maršálka království, zahájen 21. června 1903. Nejvyšší sklon trati byl 41 ‰ (koncese stanovila maximální sklon 35 ‰) a nejmenší poloměr oblouku 125 m (bez úlev by musel být poloměr minimálně 180 m). Maximální rychlost byla stanovena na 25 km/hod., v obloucích na 15 km/hod. Původní jízdní doba byla podle druhu vlaku 1.08 nebo 1.15 hod. Trať v Bechyni původně končila na levém břehu Lužnice. Roku 1928 byla po nově otevřeném bechyňském mostu prodloužena až do města, čímž se délka trati prodloužila z 23 na 24 kilometrů. Zpočátku se do Bechyně jezdilo přes staré nádraží úvraťově, ale od 15. května 1929 byl zprovozněn oblouk pro nový směr a část tratě ke starému nádraží byla změněna na vlečku, napojenou na vlastní trať směrem k Bechyni, a staré nádraží bylo změněno v nákladiště dřeva.", "section_level": 2}, {"title": "Novodobý vývoj.", "content": "V roce 1953 byla u Sudoměřic vybudována vlečka Dolina k vojenskému letišti u Bechyně. Od jízdního řádu 1953/54 byla na trati zastavena osobní doprava (později byla znovu obnovena), nákladní doprava naopak nabývala na intenzitě. Po zrušení vojenského letiště byla trať zrekonstruována na traťovou rychlost 50 km/h. Na trati jsou pořádány pravidelné nostalgické jízdy historickým elektrickým vozem.", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Parametry.", "content": "Dráha je vedena v mnoha obloucích s poloměry oblouku pod 150 m se stoupáním a klesáním do 36 ‰. Nejvyšší traťová rychlost je stanovena na 60 km/hod., v obloucích o poloměru menším než 150 m je snížena na 10 km/hod. Dráha je řízena zjednodušeným způsobem, dirigující dispečer sídlí ve stanici Bechyně. Dorozumívání dirigujícího dispečera se strojvedoucími je zajištěno radiostanicemi, dispečer s výpravčím ve stanici Tábor se dorozumívá po pevné telefonní síti. Verbální řízení dopravy je zaznamenáváno zařízením typu Redat.", "section_level": 2}, {"title": "Napájecí systém.", "content": "Napájecí systém navrhovali konstruktéři Křižík, List a Rosa. Původní systém byl třívodičový, 2× 700 V stejnosměrného napětí, přičemž středním vodičem byla kolejnice, zatímco nad kolejemi vedly souběžně dva trolejové vodiče s opačnými póly napájení, vzdálené od sebe 1,2 metru. Trolejové vodiče byly zavěšeny svorkami na amberitových izolátorech na drátových převěsech mezi dřevěnými sloupy, prosté a nenapínané. Podélná vzdálenost závěsných bran byla 16 až 20 metrů. Třívodičové stejnosměrné napájecí systémy, avšak s nižším napětím, byly v té době již v Olomouci a Bratislavě. Elektrickou energii vyráběla elektrárna v Táboře (umístěná u Lužnice 1,2 km od začátku tratě) pomocí 3 dynam poháněných parními stroji. Zálohově byla dodávka jištěna sadou akumulátorů. Elektrárna dodávala energii i pro souběžně zřizované veřejné osvětlení města Tábora. Bližší polovina tratě byla napájena přímo, k začátku druhého úseku u Malšic bylo z elektrárny vedeno samostatné dvoupólové vedení, to však bylo roku 1914 sejmuto z důvodu válečného nedostatku materiálu. V roce 1929 byla táborská elektrárna propojena s celostátní rozvodnou sítí. V roce 1938 bylo při rekonstrukci napájení změněno na dvojvodičové o napětí 1500 V a trolej byla zavěšena na ocelové sloupy.", "section_level": 2}, {"title": "Vozidla.", "content": "Původně dopravu zajišťovaly dva elektrické motorové vozy od smíchovské firmy Ringhoffer, elektrovýzbroj dodala karlínská firma Křižík (motory navrhoval Fischer-Hinnen). Třetí vůz byl dodán roku 1905, čtvrtý vůz 1908. Od roku 1905 byly tyto vozy označeny M 400.0 (nové označení 401). Nejnovější vůz roku 1939 vyhořel a sloužil jako zdroj náhradních dílů pro ostatní vozy. Podvozky byly použity pro vůz M 410.001, který byl od firem Škoda Plzeň a Královopolská Brno dodán 29. dubna 1941. Tažné vozy měly původně (do roku 1938) dva sběrače vedle sebe, nejprve obloukové, později speciální úzké pantografové. Vůz s pořadovým číslem 003 se dosud zachoval jako muzejní exponát. Vozy s pořadovými čísly 02 a 03 byly vyřazeny v roce 1956. Vůz z číslem 01 byl roku 1971 podroben opravě roku 1973 zrušen. Vůz M 410.001 byl vyřazen a sešrotován v roce 1973. Motorový vůz měl oddělení 2. třídy pro 10 cestujících a oddělení 3. třídy pro 30 cestujících. V roce 1931 Škoda Plzeň první dva vozy zrekonstruovala a zmodernizovala, roku 1938 byl zrekonstruován i třetí elektrický vůz. Později byly na tuto a vyšebrodskou trať dodány 2 elektrické lokomotivy řady E 423.0 (nové označení 102), z nichž první se dochovala jako muzejní exponát, 4 elektrické lokomotivy E 436.0 (nové označení 103, jedna se dochovala jako muzejní exponát), 4 lokomotivy E422.0 (odvozena od „bobin“, nové označení 100) a 6 lokomotiv E 426.0 (nové označení 113). Do roku 2010 byly pro osobní vlaky na trati vyhrazeny tři elektrické lokomotivy řady 113, z nichž v běžném turnusu byly využity dvě, třetí byla rezervní. Za lokomotivou byl zapojen jeden vůz řady BDs a jeden vůz řady Bdt. Od grafikonu 2011 (tj. od 12. prosince 2010) je osobní doprava vedena dieselovým pohonem – motorovou soupravou Regionova, některé večerní a ranní vlaky dieselovou lokomotivou (řada 742) s přípojnými vozy řady 010 (Btax). Jako důvod nasazení motorových jednotek byla uváděna úspora času na přepojování lokomotivy v konečných stanicích a zkrácení přestupových časů v Táboře. Pro nákladní dopravu je využívána dieselová lokomotiva společnosti ČD Cargo už od dříve. Zároveň se zavedením jízdního řádu 2013/2014 však České dráhy oznámily, že namísto jednotek Regionova nasadí na trať opět lokomotivy 113 s vozy Btx763. Dráhy toto rozhodnutí odůvodnily tím, že v souvislosti se zrychlením provozu na koridoru mezi Prahou a Táborem vzniká v Bechyni dostatek času na přepřáhnutí lokomotivy na druhou stranu soupravy. V prosinci 2014 se na trať vrátily Regionovy, které zde jezdily dalších 5 let. Pár ranních a jeden večerní spoj vozily stále lokomotivy 113 s vozy BDtax782 nebo Btx763. Od nového jízdního řádu 2019/2020 opět jezdí lokomotiva 113 a dva přípojné vozy BDtax782. Nově je doprava na trati posílena, odpoledne v pracovní dny jezdí vlaky každou hodinu, přes léto jezdí každou hodinu denně a celý den. Proto byla nově opravena lokomotiva 113.001-2 a postupně se modernizují i přípojné vozy BDtax782, postupně by jich mělo být zmodernizováno 6, z toho 3 v retro nátěru.", "section_level": 1}, {"title": "Nehoda.", "content": "1. září 2007 v 8:12 vykolejil v Táboře na přejezdu nedaleko základních škol v místě s poloměrem oblouku 125 metrů, kde je rychlost omezena do 10 km/h, vlak 28406 z Tábora do Bechyně. Těsně za prvním z přejezdů vykolejil předposlední nápravou poslední podvozek vlaku, patrový vůz řady Bmto. Vlak zastavil až za druhým z přejezdů na němž vykolejila i poslední náprava, 204 metrů za místem vykolejení. Nedošlo k žádnému zranění a škoda byla Drážní inspekcí vyčíslena na 61 040 Kč, z toho 54 640 Kč na voze a 6400 Kč na vlakové cestě. Jedinou příčinou byla závada geometrických parametrů koleje – projektovaná hodnota vzepětí koleje 100 mm byla v místě 2 metry před místem vykolejení překročena o 25 mm, ačkoliv maximální povolená odchylka je jen 20 mm. Žádnou dřívější nehodu s podobnými příčinami Drážní inspekce nezjistila. Od té doby nejsou patrové vozy na trať nasazovány.", "section_level": 1}, {"title": "Trasa.", "content": "Na trati jsou tyto stanice a zastávky: Z tratě odbočují tři vlečky: Dolina letiště, Staré nádraží a Keramička. Vlečka ke starému nádraží byla ještě v roce 2010 sporadicky využívána. Na vlečce z nádraží Bechyně do areálu výrobce sanitární keramiky LAUFEN CZ, s. r. o. byl ukončen provoz kolem roku 2006. Prodej jízdenek je zajišťován pouze v koncových stanicích, Bechyně a Tábor.", "section_level": 1}], "src_summary": "Elektrická dráha Tábor – Bechyně (též Bechyňská dráha, Bechyňka, Elinka, do poloviny 80. let trať 22e, do roku 1998/1999 trať 224, nyní trať 202) byla první elektrifikovanou tratí v Česku, kterou neřadíme mezi tramvajové, ale mezi železniční dráhy. V provozu je od 20. června 1903. Její délka je 24 km. Je napájena systémem stejnosměrného napětí 1500 V, trať má normální rozchod 1435 mm.", "tgt_summary": "Die Bahnstrecke Tábor–Bechyně ist eine elektrifizierte, regionale Eisenbahnverbindung in Tschechien, die ursprünglich als landesgarantierte Lokalbahn Tábor–Bechin erbaut und betrieben wurde. Sie zweigt in Tábor von der Hauptbahn České Velenice–Praha ab und führt nach Bechyně (\"Bechin\"). ", "id": 1109995} {"src_title": "Alexej Pludek", "tgt_title": "Alexej Pludek", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Profesní a umělecká činnost před rokem 1989.", "content": "Reálné gymnázium studoval v Jihlavě, středoškolská studia ukončil maturitou roku 1940 na reálce v Prostějově. Během války pracoval krátce u Městského úřadu Prostějov, pak totálně nasazen u firmy Wichterle a Kovářík. Po osvobození pracoval rok jako knihovník v Frýdku-Místku. Vystudoval ekonomii v Praze na Vysoké škole politické a sociální (1946–1950), v roce 1966 také VŠE a získal titul inženýra ekonomie. Již během studií pracoval v redakci \"Haló Nedělních novin\", po studiích před vojenskou službou krátce v redakci \"Mladé fronty\". V období 1953–1956 byl televizním dramaturgem. Pak nastoupil jako redaktor do Státního nakladatelství dětské knihy, kde setrval do roku 1967. V letech 1967–1972 byl šéfredaktorem beletrie v \"Nakladatelství Práce\". Odtud na rok přešel do redakce Literárního měsíčníku. Když se během reformního procesu pražského jara v roce 1968 vyhrocovaly debaty o státoprávním uspořádání Československa, vystoupil 7. srpna 1968 s článkem v listu \"Student\" a navrhl vytvoření dvou nezávislých států. Na české straně šlo tehdy o ojedinělý návrh. Od roku 1974 se stal spisovatelem z povolání. Vedl komisi pro mladé autory ve Svazu českých spisovatelů a zároveň byl členem redakční rady \"Kmene\". V roce 1978 mu byl udělen titul zasloužilého umělce. Před listopadem 1989 patřil ke kulturním osobnostem protežovaným komunistickým režimem.", "section_level": 2}, {"title": "Politická činnost po roce 1989.", "content": "Po roce 1989 se angažoval v organizacích s nacionalistickými až xenofobními tendencemi. Přispíval do nacionalistického listu \"Špígl\" a podílel se na vzniku \"Slovanské unie\", která podporovala politické koncepce ruského politika Vladimira Žirinovského. Ve volbách roku 1992 kandidoval za KSČM, respektive za koalici Levý blok do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Praha). Mandát nabyl až dodatečně. Nastoupil jako náhradník za Karla Heneše zemřelého 24. července 1992. Ve Federálním shromáždění setrval jen do zániku Československa v prosinci 1992. V senátních volbách roku 1996 kandidoval do horní komory českého parlamentu (senátní obvod č. 5 – Chomutov), coby bezpartijní kandidát za ultralevicovou Komunistickou stranu Československa, kterou založil Miroslav Štěpán. Získal ale jen 1 % hlasů a nepostoupil do 2. kola. V roce 1996 navrhoval snížení dětských přídavků „nepřizpůsobivým“ rodinám.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Alexej Pludek začal svou literární tvorbu jako básník a tyto jeho básnické počátky jsou uloženy v almanaších \"Červnové nebe\" z roku 1945 a \"Klas\" z roku 1947. Od poloviny padesátých let se ale věnoval výhradně tvorbě prozaické. Ve svých dílech se zaměřoval na psychologické a společensko-politické příběhy ze současnosti a na historické romány o starověkých civilizacích. Psal také knihy pro děti a mládež. Volná trilogie románů \"Faraonův písař\", \"Rádce velkých rádžů\" a \"Nepřítel z Atlantidy\" se vyznačuje věrným vykreslením prostředí děje i dobové duchovní atmosféry. Autorova komunistická didaktičnost a ideologická zacílenost se však projevuje v dějových schématech projevujících se v zápasu za mír a ušlechtilou službu společnosti. Zdroj ohrožení těchto etických hodnot pak autor vidí v iracionálně pojímaném „spiknutí temných sil“. Některé jeho knihy byly přeloženy do cizích jazyků a v devadesátých letech získal prestižní Evropskou cenu za historickou literaturu pro mládež, udělovanou v italské Bologni.", "section_level": 1}, {"title": "Poezie.", "content": "Jeho básně byly publikovány ve dvou almanaších:", "section_level": 2}, {"title": "Film.", "content": "Pludek je autorem scénáře pro absolventský krátký film režiséra Jana Valáška \"V ulici je starý krám\" (1955).", "section_level": 2}], "src_summary": "Alexej Pludek (* 29. ledna 1923 Prostějov – 7. září 2002 Praha) byl český spisovatel, autor nejen sci-fi příběhů, ale i historických románů a divadelních her, novinář, známý v některých pracích svým komunistickým a antisemitským smýšlením. Angažoval se v levicových stranách i po roce 1989.", "tgt_summary": "Alexej Pludek (* 29. Januar 1923 in Prostějov; † 7. September 2002 in Prag) war ein tschechischer Schriftsteller und Politiker.", "id": 863787} {"src_title": "Hitlerjugend", "tgt_title": "Hitlerjugend", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Organizaci založil v roce 1922 osmnáctiletý leštič pian Gustav Adolf Lenk, který přesvědčil Adolfa Hitlera o tom, že NSDAP by měla mít i organizovanou mládežnickou sekci. Adolf Hitler s tímto nápadem po delším váhání souhlasil a strana zřídila \"Svaz mládeže při Nacionálně socialistické německé dělnické straně\", s cílem spojit všechny své mladé příznivce, kteří však vzhledem k nízkému věku ještě nemohou vstoupit do SA. SA ale měla na organizaci této mládežnické sekce dohlížet, což bylo pro náčelníka svazu Lenka velkým zklamáním, jelikož původně doufal v nezávislost organizace. Svaz mládeže se dělil na dvě složky, tou první byla mládež ve věku čtrnáct až šestnáct let, tou druhou, známou pod názvem Jungsturm Adolf Hitler, pak mládež šestnácti až osmnáctiletá. Za Lenkova vedení se organizace pomalu rozšiřovala po území Bavorska a také v Rakousku. Centrum této organizace bylo v Mnichově a sloužilo, respektive mělo sloužit, k rekrutování nových členů SA. Tato organizace byla po Mnichovském pivním puči (1923) rozpuštěna. V této době měla zhruba tisíc členů. K obnovení, pod názvem \"Hitler-Jugend, Bund der Deutschen Arbeiterjugend\" (Hitlerova mládež, Svaz německé pracující mládeže), došlo v roce 1926, tato organizace byla obdobou předchozí a lze ji považovat za jejího nástupce. Přesto nelze říci, že by byla organizací i cíli identická, ale prošla rozsáhlou reorganizací. Hitlerjugend byla mnohem více orientována na NSDAP. Říšským vedoucím reorganizované Hitlerjugend byl jmenován třiadvacetiletý student práv, zakladatel Velkoněmeckého hnutí mládeže a donedávna pouhý oblastní šéf mládežnické sekce NSDAP v Sasku Kurt Gruber. Ten za nové hlavní sídlo organizace zvolil Plavno v Sasku. V tomto období se nejednalo o nějak masovou organizaci, ale za Gruberova vedení vzrostl v letech 1926 – 1929 počet poboček Hitlerjugend z 80 na téměř 450 a počet členů ze 700 na 13 000. K roku 1930 bývá dokonce udáváno, že organizace měla 25 000 členů, toto číslo je poněkud nadsazené, neboť jsou do něj započítány i členky BdM. Po svých opakovaných sporech s náčelníkem štábu SA Ernstem Röhmem byl Kurt Gruber donucen k rezignaci a hlavou mládežnické organizace se v roce 1933 stává Baldur von Schirach, který zároveň získává nově zřízenou funkci nazvanou Reichsjugendführer (tzn. říšský vůdce mladých). Baldur von Schirach byl v této své funkci plně zodpovědný náčelníkovi štábu SA, a to nejen za dění v Hitlerjugend, ale také v Nacionálně socialistickém studentském spolku a Nacionálně socialistickém žákovském spolku.", "section_level": 1}, {"title": "Nárůst počtu členů.", "content": "Pod vedením Baldura von Schiracha se Hitlerjugend ještě více přimkla k NSDAP a stala se jednou ze základních složek německé propagandy a jednou z nejmasovějších organizací Německa této doby. V době, kdy Baldur von Schirach přebíral vedení této organizace, měla zhruba 108 000 členů. Po jeho ročním působení zde se tento počet zvýšil na více než 2 300 000 členů. Prudký vzestup počtu členů byl z velké části způsoben násilně vynuceným slučováním jiných mládežnických organizací s Hitlerjugend, k čemuž docházelo především poté, co se stal Hitler v roce 1933 kancléřem. Po Hitlerově převzetí moci získal von Schirach nový titul \"vůdce mládeže Německé říše\" (\"Jugendführer des Deutschen Reiches\") a od té chvíle spadaly pod jeho dohled aktivity veškeré německé mládeže. Docházelo k postupnému sjednocování mládežnických spolků, k jejich nacifikaci a také k zákazu těch, které chtěly fungovat mimo přísný dohled státu (například organizace křesťanské mládeže nebo skaut). Jen do konce roku 1933 tak bylo například rozpuštěno dvacet dosud nezávislých mládežnických organizací, jejichž členové přešli do Hitlerjugend. Dalším zlomovým rokem se stal rok 1936, kdy byl přijat zákon Gesetz über die Hitlerjugend (Zákon o Hitlerjugend ), a rok 1939, kdy byl přijat zákon s Jugenddienstpflicht (tzn. o služební povinnosti mladých ). V roce 1940 dosáhl počet členů Hitlerjugend hranice osmi miliónů. Počet členů v období druhé světové války nelze přesněji určit a odhady se výrazně různí. Přesto lze říci, že každý chlapec, kterému bylo v tomto období více než deset let, byl s touto organizaci nějakým způsobem spojen. Roku 1940 je Baldur von Schirach jmenován říšským místodržícím ve Vídni, kde si i nadále podrží funkci říšského vedoucího pro výchovu mládeže. Říšským vůdcem mládeže a hlavou Hitlerjugend je ale od této chvíle jmenován dosavadní Schirachův náměstek Artur Axmann, který Hitlerjugend transformoval na pomocnou sílu německé armády, která mohla vykonávat některé válečné povinnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Válečná léta.", "content": "Ve chvíli, kdy vypukla II. světová válka, podléhalo Axmanovu vedení 8 870 000 chlapců a děvčat ve věku od deseti do osmnácti let. Členové hnutí nejprve jen sbírali po domech druhotné suroviny, kterých se dalo využít k výrobě zbraní a munice, ale jak válka pokračovala, docházelo stále častěji k tomu, že příslušnice Svazu německých dívek ošetřovaly raněné vojáky v polních nemocnicích nebo rozdávaly jídlo hladovým lidem v rozbombardovaných městech. Chlapci vypomáhali jako kurýři, motospojky, dělníci v továrnách, vyprošťovali mrtvé z trosek, pomáhali hasičům a chránili majetek vybombardovaných spoluobčanů před rabováním. Členové letecké odnože hitlerjugend, zvané Flieger–HJ, kteří se v dobách míru věnovali kluzákovému létání, byli nyní přeškoleni a obsluhovali protiletadlové světlomety a kanony. Přímo do válečných bojů ale organizace Hitlerjugend dlouho nezasahovala, jelikož armáda (wehrmacht) neměla o spolupráci sebemenší zájem. Příslušníci Hitlerjugend byli totiž vyhlášení svou neúctou ke všem autoritám stojícím mimo jejich organizaci, často se hrubě chovali především k učitelům a vlastním rodičům. Důstojníci armády proto Hitlerjugend opovrhovali a považovali nacistickou mládež za bandu nevychovaných výrostků. Teprve v roce 1943 začala být tato organizace využívána jako záloha vojenských rezerv a její členové starší šestnácti let začali být nasazováni do armádních složek. V tomto roce byla vytvořena a pod velení SS zařazena 12. SS obrněná granátnická divize \"Hitlerjugend\" (12. SS-Panzer Grenadier-Division „Hitlerjugend\"), které velel SS-Brigadeführer Fritz Witt. Většinu poddůstojníků této divize tvořili chlapci ve věku 16–18 let, kteří se rekrutovali právě z Hitlerjugend. Při zapojení do války se tato divize ukázala být velmi bojeschopnou. Zúčastnila se bojů po vylodění spojenců v Normandii a bitvy v Ardenách a svou činnost ukončila až 8. 5. 1945 v americkém zajetí v Rakousku. Jak válka pokračovala, docházelo k častějšímu zapojování Hitlerjugend do války, její členové byli považováni za jedny z nejfanatičtějších bojovníků a poslední linie německé obrany v Bitvě o Berlín byla prakticky tvořena touto organizací.", "section_level": 1}, {"title": "Válečná deziluze.", "content": "V průběhu války docházelo v řadách Hitlerjugend k nárůstu projevů nedisciplinovanosti, což se snažily potlačit zvláštní trestné oddíly, zvané Sonderstreifen, které speciálně pro tento účel zřídil Heinrich Himmler. Ten také značně omezil osobní svobodu mladých Němců, když například vydal nařízení, že osoby mladší šestnácti let nesmí navštěvovat taneční zábavy a mladiství ve věku od šestnácti do osmnácti let je smí navštěvovat, ale jen v doprovodu rodičů. Hrozba případného vypuknutí anarchistické nálady u dospívajících děsila nacisty natolik, že v roce 1942 vydal Artur Axmann dokonce příkaz, že se tanec všem příslušníkům Hitlerjugend zakazuje. Až do konce války také existovalo na území Německa několik utajených mládežnických organizací a odbojových skupin, které stály v opozici k nacismu a k Hitlerjugend. K nejznámějším protinacistickým spolkům patřila například organizace známá jako Piráti protěže, která byla krutě zlikvidována v roce 1944. Další odbojovou mládežnickou organizací byla např. Skupina Y a hnutí Bílá růže. Sílící protiválečné nálady mládeže pozorně sledovala odnož vojenské policie při Hitlerjugend HJ-Streifendienst.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace.", "content": "Na vrcholu organizace se nacházel úřad zvaný Reichsjugendführung, pod který spadaly jednotlivé oblasti země (\"Gebiet\"), a ty se dále dělily ještě na kraje (\"Obergebiet\"). Nejmenší jednotkou Hitlerjugend tvořil oddíl (\"Kameradschaft\"), složený většinou z patnácti chlapců. Vyššími organizačními jednotkami pak bylo družstvo (\"Schar\"), družina (\"Gefolgschaft\"), poloviční prapor (\"Unterbann\") a prapor (\"Bann\"). Hitlerjugend byla centralizovaná organizace řízená podle vojenského vzoru, základem byly místní buňky, jejichž členové se alespoň jednou týdně setkávali. Oblastní vůdci pak organizovali polní cvičení, kterého se zúčastnilo vždy několik buněk. Největší shromáždění se konalo zpravidla jednou do roka v Norimberku. Další možností setkání byly tzv. akademie, což byly vlastně přípravné školy pro budoucí vedení nacistické strany. Do těchto škol byli zváni nejoddanější členové této organizace, jednalo se o vzor ostatním. Dále existovaly sbory pro členy, kteří se chtěli stát důstojníky wehrmachtu. Děvčata ve věku deseti až čtrnácti let vstupovala do Svazu mladých dívek (Jungmädel), ve čtrnácti do Svazu německých dívek, kde se především připravovala na svou budoucí roli \"zdravých matek nordických dětí\". O nelidskosti celého hnutí vypovídá i to, že už nejmenší děti vychovávané v nacistickém duchu (říkalo se jim \"Pimpf\", rakouský výraz – asi tolik co „prcek“) se učily zpaměti odříkávat nejdůležitější pasáže nacistických dogmat, pravidla bojových her a podílely se na sběru starého papíru a železného šrotu. Ve věku čtrnácti let pak děti vstupovaly do Německé omladiny (Deutsches Jungvolk), která byla předstupněm Hitlerovy mládeže (Hitler-Jugend).", "section_level": 1}, {"title": "Výchova v Hitlerjugend.", "content": "Aktivitám Hitlerjugend byla v pracovním týdnu vymezena sobota. Jelikož sobota byla běžným pracovním dnem, byl na zaměstnavatele vyvíjen nátlak, aby mladistvé zaměstnance z Hitlerjugend uvolňovali v tento den z práce. Členové organizace se pak scházeli v táborech, kde se věnovali především sportu, ale také polovojenským aktivitám – učili se krýt při střelbě, cvičili se v zacházení se zbraněmi, věnovali se topografii. Oficiálně mohli jít chlapci na neděli domů, ale byl na ně i na jejich rodiče vyvíjen nátlak, aby tak nečinili a zůstali v táboře. Proti tomu ovšem protestovala katolická církev, která v neděli pociťovala snižování počtu věřících na bohoslužbách. Většina chlapců přesto zůstávala v neděli dobrovolně v táboře a domů se vraceli až pozdě večer. Stranická kontrola mládeže se ještě zostřila poté, co byly zřízeny Adolf-Hitler-Schulen, školy, kam byly vybrané děti převedeny z normálních škol po dosažení věku dvanácti let. Dívky se zde věnovaly ženské atletice, nauce o vedení domácnosti a výuce nacionálně socialistického světonázoru, zatímco chlapci si prohlubovali základy polovojenského výcviku a zdokonalovali se v bojových sportech – zápasu, boxu a šermu. Celý tento systém vzdělávání mládeže měl jediný smysl a cíl, který jasně formuloval Adolf Hitler ve svém Mein Kampf: Po dobytí Německa (1945) bylo Hitlerjugend spojeneckou správou rozpuštěno jako integrální část NSDAP. Mnoho členů bylo obviněno z válečných zločinů, ale organizace jako taková nebyla prohlášena za zločineckou. To se stalo na základě spíše politické úvahy, že nelze celou německou mládež prohlásit za členy zločineckých organizací. Většina dospělých vůdců byla odsouzena k poměrně vysokým trestům (např. Baldur von Schirach na dvacet let).", "section_level": 1}, {"title": "Symboly Hitlerjugend.", "content": "Základní jednotkou Hitlerjugend byl \"bann\" zhruba o 6000 členech, bann byl přibližný ekvivalent vojenského regimentu (pluku). Těchto bannů bylo přes 300 a každý měl svoji vlajku. Tyto vlajky byly téměř stejné. Jednotlivý bann mohl být poznán podle černého čísla na žlutém svitku nad orlí hlavou. Rozměry vlajek byly 200×145 cm a v jejich středu byl orel (symbol převzatý z pruských symbolů), který v drápech držel bílý meč a černé kladivo. Meč reprezentoval nacionalismus a kladivo bylo symbol socialismu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hitlerjugend (v překladu Hitlerova mládež, německy Hitler-Jugend, zkratka HJ) byla polovojenská mládežnická organizace NSDAP, která pod jiným názvem vznikla v roce 1922 a existovala až do roku 1945. Hitlerjugend tak byla druhou nejstarší nacistickou organizací (po Sturmabteilung – SA). Tato organizace měla významný podíl na propagaci tehdejšího německého režimu. Byla určena chlapcům ve věku 14–18 let, dívkám ve stejném věku byla určena organizace Bund Deutscher Mädel (BDM, tj. Liga německých dívek). Pro mladší děti (od 10 let) obou pohlaví vznikly organizace Jungvolk (pro chlapce) a Jungmädel (pro dívky). ", "tgt_summary": "Die Hitlerjugend oder Hitler-Jugend (abgekürzt HJ) war die Jugend- und Nachwuchsorganisation der Nationalsozialistischen Deutschen Arbeiterpartei (NSDAP). Sie wurde ab 1926 nach Adolf Hitler benannt und unter der Diktatur des Nationalsozialismus in Deutschland ab 1933 zum einzigen staatlich anerkannten Jugendverband mit bis zu 8,7 Millionen Mitgliedern (98 Prozent aller deutschen Jugendlichen) ausgebaut. ", "id": 570509} {"src_title": "Brent Seabrook", "tgt_title": "Brent Seabrook", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Amatérská a juniorská kariéra.", "content": "Juniorskou kariéru zahájil ve městě Delta, kde odehrál 54 zápasů, nasbíral 42 bodů a po sezóně byl vyhlášen nováčkem roku Pacific Junior B League. V sezóně 2001-02 už nastupoval ve WHL za tým Lethbridge. V 67 zápasech nasbíral 39 bodů a tím vytvořil nový rekord v počtu nasbíraných bodů nováčkem obráncem. Po sezóně byl vyhlášen nováčkem roku Lethbridge. V sezóně 2002-03 byl už jako kapitán nejlepším obráncem týmu. V 69 utkáních vsítil 9 branek a na 33 přihrál, což mu zajistilo čtvrtou pozici v bodování mužstva. Vyloučen byl na 113 minut. V roce 2003 si zahrál na CHL/NHL Top Prospects Game v Kitcheneru, na dovednostních soutěžích měl druhou nejtvrdší střelu (150,4 km/h). Zahrál si také v utkání hvězd mezi výběrem WHL a výběrem QMJHL v rámci Hershey Cupu. V sezoně 2003-04 v Lethbridge odehrál 61 zápasů a nasbíral 41 bodů. V poslední juniorské sezoně si vytvořil osobní maxima v počtu asistencí a bodů a vyrovnal maximum v počtu branek. V 63 zápasech nasbíral 54 bodů a také měl na kontě slušných +25 bodů v +/- statistice. V klubu byl nejproduktivnější obránce (celkově 4.) a mezi obránci WHL zaujal 6. příčku. V playoff byl nejproduktivnější hráč týmu, ale k postupu z 1. kola týmu nepomohl. Během celé kariéry ve WHL odehrál celkem 260 zápasů a nasbíral 176 bodů (39+137) a 397 TM.", "section_level": 2}, {"title": "Profesionální kariéra.", "content": "Po té, co Lethbridge skončil v playoff WHL podepsal 11. dubna 2005 smlouvu s Norfolkem a ještě stihl 3 zápasy základní části. V playoff AHL odehrál všech 6 zápasů a připsal si 1 asistenci. V poslední možný den se dohodl na smlouvě s Blackhawks, pokud by nepodepsal, mohl by být znovu draftován. V první sezoně v NHL (2005-06) si vedl velmi dobře. K prvnímu zápasu v NHL nastoupil 5. října 2005 proti Anaheimu a hned zaznamenal první bod za asistenci. Ve druhém zápase proti San Jose (6-3) zaznamenal 4 asistence a vyrovnal tak rekord Blackhawks v počtu bodů a asistencí nasbíraných nováčkem v 1 zápase. První gól v NHL vstřelil 2. listopadu v St. Louis, vstřelil ho v prodloužení a zajistil tak výhru Blackhawks 6-5. Celkem odehrál 69 zápasů (13 jich musel vynechat kvůli zranění kolene) a nasbíral 32 bodů za 5 branek a 27 asistencí. Byl tak nejproduktivnějším obráncem Blackhawks. V sezoně 2006-07 si v lednu zahrál na Young Stars Game, součásti NHL All-Star Game. Celkem odehrál 81 zápasů a nasbíral 24 bodů, což stačilo na 2. nejproduktivnějšího obránce týmu. Se 104 trestnými minutami byl nejtrestanějším hráčem Blackhawks. Po většinu sezony 2007-08 hrál v 1. obraně Blackhawks společně s Duncanem Keithem, oba shodně nasbírali 32 bodů. V sezoně 2008-09 opět vytvořil s Keithem 1. obrannou dvojici a opět byl 2. nejvytěžovanější hráč Blackhawks, když v průměru odehrál přes 23 minut za zápas. Vedl tým v počtu hitů (224) a i zblokovaných střel (113). S 8 góly byl společně s Keithem nejlepším střelcem mezi obránci týmu. V playoff byl nejvytěžovanějším bekem Blackhawks, když v průměru odehrál 26 minut za utkání a také byl nejproduktivnějším bekem týmu s 12 body. Nejlepší v týmu byl s 11 asistencemi a také v počtu zblokovaných střel (37). V hitech byl tentokrát s 68 druhý. To vše stihl v 17 utkáních, ve kterých se Blackhawks probojovali do finále konference. I v sezoně 2009-10 byl 2. nejvytěžovanější hráč Blackhawks. Tým vedl v počtu zblokovaných střel (153) a v počtu hitů byl s 208 na 2. místě, v hitech byl z obránců nejlepší. V obdobných výkonech pokračoval i v playoff (51 zblokovaných střel - 3. v týmu a 81 hitů - 2. v týmu) navíc nastřílel 4 branky, stejně jako v základní části a přispěl tak velmi ke zisku Stanley Cupu. Sezona 2010-11 byla zatím jeho nejpovedenější. Vytvořil si nová osobní maxima v asistencích (39) a bodech (48) a vyrovnal v gólech (9). Byl nejproduktivnějším obráncem Blackhawks. S Keithem jako jediní hráči Blackhawks odehráli všech 82 utkání. S 227 hity byl 3. nejlepší obránce v NHL. Ještě v průběhu sezony, 27. února 2011, se dohodl s Blackhawks na prodloužení smlouvy o 5 let s celkovým příjmem 29 milionů dolarů (cap hit 5,8 milionu). V playoff získal v sérii proti Vancouveru jednu asistenci v 5 utkáních, 2 utkání musel vynechat pro zranění hlavy. V sezoně 2011-12 nasbíral 34 bodů. Potřetí v kariéře nastřílel 9 branek (osobní maximum) a byl tak nejlepší střelec mezi obránci týmu. Nejlepší v týmu byl v počtu hitů (198) a v počtu zblokovaných střel (165). Byl jedním ze 2 obránců NHL, kteří měli na kontě více než 150 hitů, 150 zblokovaných střel a 150 střel na branku. Proti San Jose 11. prosince 2011 odehrál svůj 500. zápas v NHL. V playoff si připsal 3 body (1+2) v 6 zápasech, ale k postupu přes Phoenix to nestačilo a Blackhawks podruhé v řadě vypadli v 1. kole. Po sezoně byl zvolen fanoušky při hlasování na oficiálním webu klubu nejlepším obráncem Blackhawks v sezoně. Ve zkrácené sezoně 2012-13 byl 2. nejproduktivnější obránce týmu s 20 body (8+12) v 47 zápasech. Vedl tým se 103 zblokovanými střelami (14. v NHL) a byl 2. v týmu se 106 hity. Jen 7 obránců NHL dokázalo ve zkrácené sezoně nashromáždit dohromady více než 100 zblokovaných střela a více než 100 hitů. V playoff se mu ze začátku příliš nedařilo, ale po té, co ho trenér vrátil do dvojice s Keithem, hrál opět velmi dobře. Dva z jeho 3 gólů vstřelil v prodloužení a byl tak velmi důležitým článkem týmu při cestě za svým 2. Stanley Cupem. V sezoně 2013-14 byl s 41 body (7+34) v 82 zápasech druhým nejproduktivnějším obráncem Blackhawks. Na druhém místě v klubu byl i v počtu hitů (171) a zblokovaných střel (142). V playoff byl potom nejproduktivnějším obráncem Blackhawks, když v 16 zápasech nasbíral 15 bodů (3+12). S Kanem a Hossou se dělil o první místo v klubu v asistencích. Ve 2. zápase 1. kola proti St. Louis tvrdě srazil Backese a za tento faul dostal distanc na 3 zápasy. V sezoně 2014-15 byl 2. nejlepší mezi beky Blackhawks v počtu bodů (31). Byl nejlepší v týmu v blokování střel, když jich zablokoval 141. V lednu se poprvé v kariéře zúčastnil All-Star Game NHL. Při cestě Blackhawks za 3. Stanley Cupem v 6 letech vytvořil klubový rekord v počtu gólů vstřelených obráncem za jedno playoff (7) a byl nejlepším střelcem mezi obránci NHL v playoff. Ke zisku poháru přispěl celkem 11 body v 23 zápasech. V sezoně 2015-16 si vytvořil nová maxima v počtu gólů (14 - 11. mezi obránci NHL) a bodů (49 - 13. mezi obránci NHL) a potřetí v kariéře byl nejproduktivnějším obráncem Blackhawks. V playoff v 1. kole proti St. Louis si připsal 2 body (1+1) v 7 utkáních. Do dalšího kola Chicago nepostoupilo. V sezoně 2016-17 si připsal 39 bodů (3+36) v 79 zápasech. Zápas 18. února 2017 proti Edmontonu byl jeho 900. v NHL a stal se teprve 7. hráčem v historii, který odehrál za Blackhawks 900 utkání. V Nashvillu si pak 4. března 2017 připsal 400. bod v NHL. V playoff proti Nashvillu si nepřipsal ve 4 utkáních ani bod a Blackhawks podruhé v řadě vypadli v 1. kole. V sezoně 2017-18 nasbíral jen 26 bodů (7+19)Jeho výkonnost tak nebyla jako v předcházejících sezonách a nespokojenost s jeho výkony vyjádřil trenér Quenneville, když ho 9. ledna 2018 proti Ottawě nechal sledovat zápas z tribuny jako zdravého náhradníka. Jako teprve 5. hráč v historii Blackhawks odehrál za klub 1000 zápasů, tohoto milníku dosáhl 29. března 2018 proti Winnipegu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Brent Seabrook (* 20. dubna 1985, Richmond, Britská Kolumbie, Kanada) je kanadský hokejový obránce hrající v týmu Chicago Blackhawks v severoamerické lize (NHL). Byl součástí týmu, který dokázal v letech 2010, 2013 a 2015 vyhrát Stanley Cup, a je také vítězem ZOH 2010 ve Vancouveru.", "tgt_summary": "Brent Seabrook (* 20. April 1985 in Richmond, British Columbia) ist ein kanadischer Eishockeyspieler, der seit Juli 2005 bei den Chicago Blackhawks aus der National Hockey League unter Vertrag steht und für diese auf der Position des Verteidigers spielt. Mit den Blackhawks gewann Seabrook in den Jahren 2010, 2013 und 2015 insgesamt dreimal den Stanley Cup. Darüber hinaus wurde er mit der kanadischen Nationalmannschaft bei den Olympischen Winterspielen 2010 Olympiasieger.", "id": 1767812} {"src_title": "Škoda 1200/1201", "tgt_title": "Škoda 1200", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik vozu.", "content": "Po druhé světové válce a především po únoru 1948 nastalo pro československý automobilový průmysl období nejistoty a změn. V této době mladoboleslavská automobilka (nyní AZNP) zahájila vývoj nového moderního vozu, který měl nahradit dosud vyráběné vozy Škoda 1101/1102 a exportem na západní trhy získávat devizy. Především však měl automobilce pomoci uhájit postavení nezávislého výrobce s vlastním vývojem. Stávající automobily Škoda 1101 a 1102 \"Tudor\", v podstatě modernizace předválečného Popularu, byly opatřeny karoserií s dřevěným rámem, zvnějšku oplechovanou. Její nevýhodou byla především zdlouhavá, technologicky náročná výroba s vysokým podílem ruční práce, znesnadňující hromadnou produkci. Nový automobil proto měl mít karoserii celokovovou. Kvůli zrychlení vývoje a výrobním a ekonomickým možnostem automobilky byl nový vůz po technické stránce založen na stávajícím typu 1102. V září 1949 vznikl prototyp čtyřdveřového vozu Škoda 1200, tovární typové číslo 955. Nový vůz s tehdy produkovaným typem Škoda 1102 sdílel 80 % mechanických částí a dílů. Prototyp obdržel upravený podvozek z typu Škoda 1102 se stejným rozvorem (2485 mm) ale větším rozchodem kol (o 50 mm vpředu a 70 mm vzadu) kvůli širší karoserii. Podvozek dále dostal pákové olejové tlumiče zadní nápravy a centrální mazání. Původní šestivoltovou elektroinstalaci nahradila nová dvanáctivoltová. Oproti svému předchůdci již získala Škoda 1200 do standardní výbavy teplovodní topení. Škoda 1200 nesla robustní čtyřdveřovou pontonovou karoserii typu sedan (označení Sedan se později všeobecně ujalo jako neoficiální název vozu), navrženou konstruktérem Josefem Velebným a jeho kolektivem. Při jejím vývoji a zkouškách bylo poprvé pro sériové vozy Škoda využito aerodynamického tunelu. Novinkou se stalo zavěšení dveří s krytými závěsy a otevíráním po směru jízdy, zapuštěné kliky dveří a otevírání zavazadlového prostoru zevnitř. Měření na modelech v měřítku 1:5 ukázalo snížení součinitele odporu vzduchu o 6 %, ačkoliv byl nový vůz o 180 mm širší než Tudor. Dalším prvenstvím u vozů Škoda byla celokovová konstrukce karoserie, svařené z ocelových výlisků. Oproti dřívějším smíšeným karoseriím umožňovala hromadnou výrobu na svářecích poloautomatech. Významným krokem ke zvýšení produktivity se stalo nově zavedené lakování pomocí vypalovacích syntetických laků, které nahradily dříve používané nitrolaky. Aby se kompenzoval nárůst hmotnosti oproti svému předchůdci, dostal vůz upravený motor. Ten vznikl jednoduchým převrtáním vložek válců a odpovídající výměnou pístů. Zdvihový objem čtyřválce z Tudoru vzrostl na 1,2 l, nejvyšší výkon se zvýšil o 3 kW. Přesto zůstal vůz podmotorován a dynamické vlastnosti, zvláště užitkových verzí, byly slabé. Automobil Škoda 1200 měl být vyráběn v provedení sedan, roadster, dodávka, STW, sanitní, pohotovostní a terénní. Sériová výroba měla být zahájena ve 2. čtvrtletí roku 1951. Během let 1949 a 1950 byla vyhotovena výkresová dokumentace všech typů. Po prvním prototypu s karoserií sedan byly během roku 1950 vyrobeny další. Druhý prototyp dostal otevřenou dvoudveřovou karoserii, která však zůstala unikátem. Třetí prototyp měl karoserii sedan s pravostranným řízením. Následovaly prototypy dodávky a terénního vozu. V listopadu 1950 byla vypracována výkresová dokumentace dvoulůžkového sanitního vozu, a to ve dvou variantách. První byla navržena na stávajícím podvozku s rozvorem 2485 mm, druhá na prodlouženém, s rozvorem 2785 mm. Ukázalo se, že varianta se standardním rozvorem je příliš krátká a pro sanitní vůz nevhodná. Druhá varianta s prodlouženým rozvorem byla vyhovující, zůstal však problém existence dvou různých rozvorů pro sanitky a pro ostatní verze. Proto bylo na jaře 1951 schváleno kompromisní řešení podvozku s rozvorem 2685 mm, určeného pro všechny výrobní varianty. V květnu 1951 vznikla přepracovaná dokumentace sedanu s prodlouženým rozvorem i celkovou délkou. Tato změna vozu prospěla, zlepšila se užitná hodnota vozu, který zároveň získal elegantnější proporce. U užitkových variant se celková délka nezměnila.", "section_level": 2}, {"title": "Projekt v ohrožení.", "content": "Náběh výroby vozu Škoda 1200 se však ocitl v ohrožení. Podle vládního nařízení z prosince 1950 měla být do AZNP převedena výroba vozů Tatra 600 Tatraplan. Tím se měly v mateřské automobilce Tatra uvolnit kapacity na výrobu terénních nákladních vozů Tatra 128 určených pro armádu. Podle vzpomínek konstruktéra Oldřicha Meduny „\"dostala automobilka nařízení projekt vozu Š 1200 ukončit a již hotové výrobní přípravky zničit. Toto nařízení pochopitelně vyvolalo silný odpor, paradoxně však na něm nakonec automobilka vydělala. Papírově nechala zlikvidovat mnohem více přípravků než ve skutečnosti, přičemž za ně dostala finanční náhradu.\"“ Tatraplan se v Mladé Boleslavi začal vyrábět v listopadu 1951. Kvalita vyrobených vozů byla nízká a zájem o Tatraplany v zahraničí klesal. Také objem produkce neodpovídal původním představám. Nakonec byla výroba Tatraplanu ukončena již v červnu 1952.", "section_level": 2}, {"title": "Rozběh výroby.", "content": "Původně plánovaný termín zahájení sériové výroby ve 2. čtvrtletí roku 1951 nešel kvůli výše uvedeným komplikacím dodržet. První sériová Škoda 1200 s karoserií sedan byla dokončena v Mladé Boleslavi teprve 11. července 1952, jen několik dní po ukončení produkce Tatraplanů. Zpočátku probíhala v závodě Mladá Boleslav výroba všech sedanů a kromě toho též podvozků s motorem a kapotáží motorového prostoru, určených ke karosování v pobočných závodech. Ve Vrchlabí se na tato šasi stavěly karoserie dodávka a odvozené STW (kombi). V Kvasinách pak verze sanita a od června 1953 také sedan, který doplnil výrobu v mateřském závodě. Do rozbíhající se výroby však opět zasáhly vládní orgány, které roku 1952 nařídily automobilce zavést výrobu lehkého vojenského nákladního vozu Tatra 805, první vozy vyjely z Mladé Boleslavi koncem března 1953. Vojenská správa počítala s produkcí 16 700 vozů, roční výroba v Mladé Boleslavi se měla pohybovat kolem 6000 kusů. Tyto nerealistické předpoklady již v polovině roku 1953 revidoval Státní úřad plánovací, především na nátlak Ministerstva zahraničního obchodu, které potřebovalo zvýšit výrobu vozů Škoda 1200 pro vývoz za „tvrdou“ měnu. Dalším silným argumentem byla nehospodárnost produkce dvou zcela odlišných typů. Místo jednoúčelových strojů musely být výrobní linky osazeny stroji univerzálními, což v důsledku prodražovalo výrobu každého vozu Škoda 1200 údajně o 5000 Kčs. Tyto snahy samozřejmě podporovalo i vedení AZNP, snažící se zbavit tatrováckého „kukaččího vejce“. Po různých peripetiích byla výroba Tatry 805 v Mladé Boleslavi ukončena již koncem března 1955, celkem zde vzniklo pouze 6410 kusů. Na produkci se podílel také pobočný závod Vrchlabí, kde vznikaly budky pro tyto nákladní vozy. Kvůli tomu zde byla produkce užitkových verzí Škody 1200 zastavena, k jejímu obnovení došlo až v roce 1955.", "section_level": 2}, {"title": "První modernizace.", "content": "Výroba vozu byla v květnu 1954 na dva měsíce přerušena a v mezidobí došlo k provedení úprav karoserie, zaměřených na snížení hlučnosti a zvýšení prachotěsnosti. Karoserie byla vyztužena a uložena na silnější pryžové bloky, pode dveřmi vznikly nové prahy a mechanické směrovky nahradily kruhové blikače. Vůz získal účinnější tlumič výfuku a výkonnější topení. Osobní verze (sedan) dostala menší patnáctipalcová kola. Estetickou změnou se stalo doplnění hlavních světlometů chromovanými obroučkami. Kromě nich prodělal vůz několik dalších menších úprav. V této podobě se Škoda 1200 vyráběla do jara 1956.", "section_level": 2}, {"title": "Škoda 1201.", "content": "Bolestí vozu zůstával nedostatečně výkonný motor. Již v roce 1952 došlo ke zkušební montáži prototypového motoru obsahu 1,5 l a výkonu 38 kW (52 k) do sériového sedanu Škoda 1200. Stejnou pohonnou jednotku dostaly prototypy vojenských automobilů Škoda 972 a Škoda 973. Sedan s tímto motorem během zkoušek dosahoval rychlosti kolem 120 km/h. Problémem motoru však byl tvrdý chod, nízká životnost a poměrně vysoká spotřeba 11 l / 100 km. Podle některých zdrojů vzniklo 20 vozů s tímto motorem, nesoucích označení Škoda 1500 (typ 975). Na podzim 1955 vstoupil do výroby automobil Škoda 440 (\"Spartak\"), který dostal pod kapotu modernizovaný motor z typu Škoda 1101, s lepším poměrem mezi výkonem a spotřebou paliva. Podle vzoru této úspěšné modernizace padlo rozhodnutí obdobně upravit i motor většího \"Sedanu\". Zároveň byl sledován cíl větší unifikace obou pohonných jednotek. Výsledné úpravy zahrnovaly nahrazení horizontálního karburátoru spádovým, změnu sacího a výfukového potrubí, osazení nového účinnějšího vzduchového filtru. Změna karburátoru si vyžádala montáž palivového čerpadla hnaného vačkovou hřídelí. S novou hlavou motoru se zvýšil kompresní poměr na 7:1. Další změny zahrnovaly mimo jiné montáž nového rozdělovače a výkonnějšího vodního čerpadla. Výkon upraveného motoru vzrostl o 25 % na 33 kW (45 k). Současně vzrostl i točivý moment, mírně také klesla spotřeba paliva. Nový motor a jeho uložení si vyžádalo menší úpravy motorového prostoru. Kromě nového motoru se vůz dočkal i několika dalších zlepšení a úprav, opět především za účelem zvýšené unifikace s menším \"Spartakem\". Od něj Sedan převzal konstrukci rozvodovky a řešení manžet polonáprav. Vnější změny pak zahrnovaly především nové, méně aerodynamické a estetické, ale praktičtější vystouplé kliky dveří a disky kol s poklicemi - to vše opět shodné s typem 440. Takto modernizovaný vůz obdržel nové označení Škoda 1201 (typ 980). Sortiment karosářských verzí se rozšířil o pick-up, vyráběný od roku 1959 ve Vrchlabí. Poslední podvozky varianty Š 1200 byly dohotoveny na konci ledna 1956. Od února 1956 započala v Mladé Boleslavi výroba již pouze kompletních podvozků nového provedení Škoda 1201 (od 34. série). Finální montáž vozů této verze probíhala v závodech Kvasiny a Vrchlabí, zatímco mateřský závod naběhl na výrobu nové řady Škoda 440. Během dalších let výroby následovaly menší změny a modernizace v jednotlivých výrobních sériích. Oproti předchozímu typu 1200 došlo k výraznému nárůstu podílu výroby užitkových verzí na úkor sedanů. Poslední sedan byl v Kvasinách karosován zřejmě počátkem roku 1956. Užitkové verze setrvaly ve výrobě do konce roku 1961. Zatímco jejich nástupcem se stala Škoda 1202, produkovaná od října 1961 závodem Vrchlabí, verze sedan zůstala bez náhrady.", "section_level": 2}, {"title": "Karosářské verze.", "content": "Přechod na celokovovou karoserii sice znamenal pokrok v produktivitě, avšak výroba stále trpěla nedostatečným a zastaralým technologickým vybavením výrobních závodů, především lisoven. To pak obzvláště platilo pro pobočné závody Vrchlabí a Kvasiny, kde bylo nutné stále využívat velký podíl ruční práce. Ve Vrchlabí dokonce lisovna do roku 1956 chyběla úplně, karosářské díly se proto lisovaly v řadě jiných podniků, jako Tatra Kopřivnice, TOFA Hejnice, Karosa Vysoké Mýto nebo AZKG Praha-Vysočany. Produktivitu snižoval také stále poměrně nízký stupeň unifikace karosářských verzí. Napohled velmi podobné typy kombi a dodávka sdílely pouze asi 75 % karosářských dílů, kombi a sanita měly společnou jen asi polovinu dílů. Nově zavedené syntetické vypalovací laky byly málo kvalitní a zařízení lakoven nedokonalé. Kvalita laku se často stávala předmětem stížností zákazníků. Vzhledem k tomu, že státní plán nepočítal s dlouhodobým pokračováním výroby vozů stávající koncepce (přednost dostala příprava „lidového vozu“, pozdější Škody 1000 MB), nebylo možné získat dostatečné investiční prostředky pro zásadní modernizaci výroby.", "section_level": 1}, {"title": "Sériově vyráběné karosářské verze.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Sedan.", "content": "Sedan má tříprostorovou skořepinovou čtyřdveřovou karoserii o rozměrech 4500×1680×1520 mm s odděleným zavazadlovým prostorem vzadu, pod kterým je umístěno náhradní kolo. Karoserie je celokovová, svařovaná z ocelových výlisků. Spojení karoserie s rámem zajišťuje osm šroubů s pryžovými podložkami, sloužícími k omezení přenosu vibrací od podvozku do karoserie. Čelní sklo je dvojdílné, lomené (kvůli lepší aerodynamice oproti jednodílnému). Zadní sklo je panoramatické. Okna všech dveří mají výklopná trojúhelníková okénka pro lepší větrání. Samotná skla všech dveří jsou stahovací. Sedadla vpředu jsou nedělená, tvořená jednodílnou lavicí s opěradlem. Zadní sedadla tvoří jednodílná lavice s odnímatelným opěradlem pro umožnění přístupu do zavazadlového prostoru zevnitř. Sedan byl oficiálně pětimístný (2+3), ale vzhledem k řadicí páce pod volantem a jednodílné lavici vepředu bylo možné převážet 6 osob (3+3). Škoda 1200 verze sedan byla vyráběna v Mladé Boleslavi od července 1952 a dále v Kvasinách od června 1953. Poslední sedany se Mladé Boleslavi vyrobily na konci října 1955, sériová výroba sedanu v Kvasinách pokračovala novým typem Škoda 1201 až do konce roku 1958. Celkem vzniklo v Mladé Boleslavi 15 594 sedanů Škoda 1200, určených převážně na export. V Kvasinách pak dalších 3 740 sedanů Škoda 1200 a 7 622 sedanů Škoda 1201.", "section_level": 3}, {"title": "Dodávka.", "content": "Prototyp dodávky vznikl roku 1950. Nezvykle krátký zadní převis je pozůstatkem vývojových úprav podvozku. Karoserie navržená na původní podvozek s krátkým rozvorem zůstala po jeho prodloužení nezměněna, pouze došlo k posunutí výřezů a podběhů zadních kol. Je vybavena pouze jednou přední lavicí pro dvě osoby a dvěma bočními dveřmi vpředu vpravo a vlevo. Ložný prostor odděluje od prostoru pro řidiče a spolujezdce plechová přepážka Přístup do ložného prostoru umožňují jednodílné dveře v zadním čele, otvírané do strany doleva. Zadní dveře mají jednodílné, lehce zaoblené okno. Na bočních stěnách nákladního prostoru, těsně za předními dveřmi, se nacházejí větrací klapky. Vůz disponuje dvěma schránkami pro nářadí a výbavu, umístěnými pod podlahou ložného prostoru mezi přední stěnou a podběhy zadních kol. Tyto schránky jsou přístupné zvenčí a zakryté rozměrnými obdélnými kryty. V zadní části vozu, pod podlahou ložného prostoru se nachází horizontálně umístěné náhradní kolo, přístupné po otevření zadních dveří. Vnější rozměry dodávky jsou 4360×1690×1580 mm. Dodávková verze byla vyráběna pouze ve Vrchlabí. První sériová dodávka Škoda 1200 byla dokončena v září 1952, poslední vozy této verze opustily vrchlabský závod až počátkem roku 1956. Produkce dodávek pokračovala na podvozku modernizované verze Škoda 1201 až do roku 1961. Celkem bylo vyrobeno 4070 dodávek Škoda 1200 a 13 498 dodávek Škoda 1201.", "section_level": 3}, {"title": "Kombi.", "content": "Kombi, označované STW (\"Station Wagon\", hovorově \"stejšn\") je odvozeno od dodávky a má stejné vnější rozměry 4360×1690×1580 mm avšak asi o 30 kg větší hmotnost. Je vybaveno dvěma řadami sedadel. Oproti dodávce má navíc pevná boční okna a další dveře vpravo pro přístup k zadní lavici. Dělené okno bočních dveří má přední díl stahovací. Zadní jednodílné dveře jsou shodné s dodávkou. Ložná plocha (po sklopení zadní lavice) disponuje rozměry 1750×1380 mm. Sedák zadní lavice je výklopný a pod ním se nachází úložný prostor pro nářadí a povinnou výbavu. Kombi je stejně jako sedan pětimístné. Prototyp STW postavený roku 1950 na původním krátkém podvozku se od sériových vozů odlišoval posledním párem bočních oken. Ta byla, podobně jako u sériových sanitek, dvoudílná s vyklápěcím křídlem. Sériové STW mají namísto nich jednodílná pevná okna. Stejně jako dodávka, i verze STW byla vyráběna ve Vrchlabí. První sériové kombi Škoda 1200 bylo dokončeno počátkem ledna 1953, poslední kombi Škoda 1201 opustily výrobní závod na podzim 1961. Celkem bylo vyrobeno 2076 kombi Škoda 1200 a 13 188 kombi Škoda 1201.", "section_level": 3}, {"title": "Sanitka.", "content": "Sanitní verze je podobná verzi kombi, zvenčí se liší především delším zadním převisem a výklopnými větracími okénky v bočních oknech. Zadní dveře jsou sklápěcí, vybavené dvěma okénky. Náhradní kolo umístěné podobně jako u dodávky a kombi je přístupné samostatnými dvířky na spodní straně zadního čela. Nad čelním oknem je osvětlený červený kříž. Vozidlo bylo vybaveno také žlutým mlhovým reflektorem na předním nárazníku vlevo. Rozměry sanitky jsou 4550×1680×1600 mm. Uvnitř vozu je vpředu lavice pro řidiče a spolujezdce, oddělená přepážkou. Vzadu se nachází sanitní prostor. V něm jsou na levé straně umístěna nad sebou dvě lehátka o rozměrech 1930×520 mm. Vpravo je pak sklopné sedátko pro doprovod, po sklopení využitelné jako třetí nouzové lehátko. Verze pro záchrannou službu měla pouze jedno lehátko. Vozy záchranné služby byly dále vybavovány modrými signalizačními světly, sirénou a od roku 1955 také elektronkovou radiostanicí Tesla Fremos s 1,8 m dlouhou anténou. První sanitní vůz byl vyroben 22. července 1952. Většina sanitek vyrobených v tomto roce šla na export, především do Polska a Rakouska. Později byly vozy vyváženy do dalších států západní i východní Evropy, a dokonce do Asie nebo Jižní Ameriky. V tuzemsku první vozy obdržela v listopadu 1952 Záchranná služba hl. m. Prahy. Sanitní verze Škody 1200 byla vyráběna pouze v Kvasinách. Od léta 1952 do začátku roku 1956 jich zde vzniklo celkem 1935 kusů. Následovala ji modernizovaná verze 1201, produkovaná do podzimu 1961 s počtem 5286 vyrobených vozů. Úpravou sanitní verze Škoda 1200 vznikl pohřební vůz, vyrobený v sérii 50 kusů v prosinci 1955.", "section_level": 3}, {"title": "Pick-up.", "content": "Verze pick-up vznikla úpravou dodávkové karoserie. Přední část vozu po B-sloupek se nelišila od ostatních typů. Byla zakončena kolmou plechovou stěnou, opatřenou obdélníkovým okénkem, krytým ochrannou mřížkou. Za stěnou se nacházela otevřená ložná plocha, lemovaná trojdílnou dřevěnou lištou. Přístup na ložnou ploch byl jednodílnými dvířky, otvíratelnými do strany. Ložná plocha nebyla vybavena plachtou. Výroba pick-upů ve verzi Škoda 1201 probíhala v závodě Vrchlabí v letech 1959–1961, přesný počet vyrobených vozů není znám. Značná část produkce šla na export, řada vozů dostala pravostranné řízení. V Československu sloužily pick-upy například u pražské nákladní taxislužby. Tyto vozy byly dodatečně opatřeny plachtou, nesenou oblouky. Následníkem této varianty se stal pick-up Škoda 1202.", "section_level": 3}, {"title": "Sériově nevyráběné karosářské verze.", "content": "Kromě výše uvedených karoserií byly na počátku vývoje uvažovány další varianty, které měly používat původní krátký podvozek. Následné rozhodnutí o prodloužení podvozku přispělo k tomu, že tyto verze zůstaly pouze v prototypech.", "section_level": 2}, {"title": "Roadster.", "content": "Prototyp roadsteru vznikl v roce 1950 spolu s prototypem sedanu, dodávky a terénního vozu, a to na původním krátkém podvozku s rozvorem 2485 mm. Karoserie roadsteru byla dvoudveřová. Poměrně široké dveře měly spouštěcí skla zakončená chromovaným rámečkem (podobně jako u roadsteru Škoda 1102). Čelní dvoudílné šípové okno odpovídalo standardnímu provedení sedan a bylo zasazeno do rámu v barvě karoserie. Stahovací plátěná střecha se vyznačovala oblým tvarem. V interiéru se nacházela standardní přední lavice, vzadu pak zmenšená nouzová lavice. Vyrobený roadster zůstal v jediném prototypu.", "section_level": 3}, {"title": "Pohotovostní.", "content": "Prototyp pohotovostního vozu vznikl taktéž roku 1950. Verze pohotovostní měla využívat krátký podvozek rozvoru 2485 mm. Karoserie celkové délky 4035 mm se prakticky shodovala s karoserií stávajícího pohotovostního vozu Škoda 1101 P. Kromě většího motoru byl nejvýraznější změnou větší rozchod kolo obou náprav.", "section_level": 3}, {"title": "Terénní.", "content": "Prototyp terénní verze byl vyroben v roce 1950, kdy zároveň prodělal funkční zkoušky. Tato varianta opět vznikla na krátkém podvozku, avšak s pohonem všech čtyř kol (4×4). Nesla nové typové označení 965. Karoserie byla obdobná s pohotovostní verzí, avšak s odlišnou čelní maskou s vodorovným žebrováním a přední kapotáží. Větší osmnáctipalcová kola s pneumatikami 5,50-18\" zajišťovala větší nájezdové úhly vozu. Později byla navržena zcela nová jednodušší karoserie, s krátkými převisy a dvěma výřezy namísto dveří. Tato varianta zůstala na papíře.", "section_level": 3}, {"title": "Prodeje vozu.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Vývoz.", "content": "Stejně jako jeho předchůdce, typ Škoda 1101/1102, byly i nové vozy Škoda 1200/1201 určeny primárně na vývoz, a to především do tzv. kapitalistických států. Vývoz automobilů představoval pro stát významný zdroj deviz. Konkrétní statistiky vývozu jsou však velmi kusé a pro roky 1956–1963 zcela chybí. Do zahraničí však zřejmě zamířila velká většina vyrobených vozů, podobně jako u předešlého typu. Například roku 1955 bylo z 12 530 vyrobených osobních vozů v Československu (převážně typ Škoda 1200) exportováno 10 848 kusů, tedy 87 %. Vozy Škoda 1200/1201 byly na západních trzích oceňovány pro svou robustnost, spolehlivost a relativně příznivou cenu. Předmětem kritiky se stával především nekvalitní lak, dále se objevovaly problémy s řazením a synchronizací převodovky a některé další detaily.", "section_level": 2}, {"title": "Československo.", "content": "Vozy, které zůstaly v Československu, byly převážně prodávány na příděl státním orgánům a institucím, řada sedanů sloužila jako vozy taxislužby. Cena sedanu na volném trhu činila 300 000 Kčs před měnovou reformou v květnu roku 1953. Od dubna 1954 byla cena sedanu stanovena na 29 000 Kčs, provedení STW stálo 30 500 Kčs. Dostupnost vozu pro běžného občana však byla spíše teoretická, například roku 1953 se v celém Československu prodalo do osobního vlastnictví pouze 74 automobilů.", "section_level": 2}, {"title": "Provoz a dochované vozy.", "content": "Specifické podmínky trhu v Československu umožnily poměrně dlouhou dobu provozování těchto vozů. Trvalý nedostatek dostupných nových automobilů nutil provozovatele (tj. podniky a instituce) stávající vozy místo nahrazení opakovaně opravovat. Časté byly kompletní generální rekonstrukce automobilů s montáží nové karoserie a/nebo motoru. Tento postup byl také administrativně jednodušší než pořízení automobilu zcela nového. Situaci se přizpůsobila i automobilka, která pro tyto účely vyráběla kompletní náhradní karoserie, motory a další díly. Vzhledem ke stavebnicové konstrukci vozů řady 1200/1201/1202 se podvozky starších vozů postupně osazovaly karoseriemi a motory novějších typů. Po takovéto rekonstrukci vznikala prakticky nová vozidla. V Česku bylo k 30. červnu 2018 v centrálním registru vozidel evidováno 225 vozů Škoda 1200 a 476 vozů Škoda 1201. Z tohoto počtu je však provozovaných zřejmě pouze malá část, především jako autoveterány ve vlastnictví sběratelů. Řada automobilů se nachází ve sbírkách muzeí v Česku (například Škoda Muzeum) nebo v zahraničí.", "section_level": 1}, {"title": "Popis vozu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podvozek.", "content": "Podvozek je tvořen páteřovým rámem s nosníkem z bezešvé ocelové roury. Vpředu je rám rozvidlen do dvou lisovaných podélníků. Na rámu jsou přivařeny příčné lisované nosníky pro uchycení karoserie. Vzadu je páteřový rám ukončen přírubou pro rozvodovku zadní nápravy. Rámem prochází kloubový hnací hřídel. Podvozek je vybaven centrálním mazáním pomocí nožní pístové pumpy, ovládané pedálem. Po jeho sešlápnutí je rozveden mazací olej do čepů přední nápravy, řízení, ložiska spojky a ložiska hnacího hřídele. Hmotnost podvozku s motorem (šasi), náplněmi a náhradním kolem je 580 kg. Nápravy jsou tvořeny nezávislými výkyvnými polonápravami. Přední náprava je řiditelná, s lichoběžníkovým zavěšením kol. Spodní rameno tvoří příčná půleliptická listová pružina, horní ramena jsou tvořena rozvidlenými pákami, na jejichž koncích jsou umístěny olejové tlumiče pérování. Nosné pero je opatřeno zajišťovací vzpěrou. Řízení kol je šroubem s maticí. Zadní hnací náprava se skládá z polonáprav, tvořených ocelovými bezešvými trubkami. Ty jsou výkyvně zavěšeny na skříni rozvodovky. Náprava je odpružena příčnou půleliptickou listovou pružinou, umístěnou nad polonápravami a upevněnou na skříni rozvodovky. Odpružení doplňuje olejový tlumič. Provozní brzda je hydraulická jednookruhová, s bubnovými brzdami na všech čtyřech kolech. Ruční brzda je mechanická, ovládaná pákou pod přístrojovou deskou. Disky kol jsou plechové paprskové, rozměry ráfku činí u verze sedan 3,50 D×16”, resp. 4,00 E×15” od 16. série. Ostatní verze mají rozměr ráfků 4,00 E×16”. Ráfky sedanu jsou opatřeny pneumatikami 5,50×16” resp. 6,00×15” od 16. série. Ráfky ostatních verzí obouvají pneumatiky rozměru 6,00×16”.", "section_level": 2}, {"title": "Pohonné ústrojí.", "content": "Motor vozu je umístěn vpředu, podélně za přední nápravou, za kterým se nachází převodovka, jež s ním tvoří jeden montážní celek. Uložení motoru na rámu je provedeno ve třech pryžových závěsech (silentblocích). Typově je motor čtyřtaktní zážehový vodou chlazený řadový čtyřválec s rozvodem OHV. Jeho zdvihový objem činí 1221 cm3, při vrtání válců 72 mm a zdvihu pístů 75 mm. Kompresní poměr má hodnotu 6,5:1 (Š 1200), 7:1 (Š 1201 do 63. série) nebo 7,5:1 (Š 1201 od 64. série). Nejvyšší krátkodobý výkon motoru podle normy SAE dosahuje 26,5 kW (36 k) při 4200 ot./min. (Š 1200), resp. 33,1 kW (45 k) při 4200 ot./min. (Š 1201). Největší krouticí moment stanovovaný dle normy SAE dosahuje 74,5 Nm při 2300 ot./min. (Š 1200), resp. 84,3 Nm při 2500 ot./min. (Š 1201). Suchá hmotnost motoru je udávána 103 kg. Voda k chlazení motoru prochází nuceným oběhem pomocí odstředivého čerpadla. Proudění vzduchu chladičem podporuje čtyřlistý ventilátor, poháněný klínovým řemenem od klikové hřídele. Tlakové mazání motoru zajišťuje zubové čerpadlo. Blok motoru je opatřen vyměnitelnými vložkami válců, z vnější strany přímo chlazenými vodou (tzv. „mokré vložky“). Kliková hřídel je uložena ve třech kluzných ložiscích. Blok motoru i hlava válců jsou odlity z šedé litiny, písty z hliníkové slitiny. Přípravu palivové směsi zajišťuje horizontální karburátor typu Solex 26 UAHD, případně JIKOV 26 POH (Š 1200) nebo spádový karburátor JIKOV 32 SOP (Š 1201). Palivo proudí z nádrže do karburátoru samospádem (Š 1200) nebo nuceně pomocí membránového čerpadla, hnaného vačkovou hřídelí (Š 1201). Válcová plechová palivová nádrž o objemu 35 litrů je umístěna v motorovém prostoru na příčné stěně. Základní spotřeba vozu činí 9–10 l benzínu a 0,2 l oleje na 100 km (Š 1200), resp. 8,2–9,4 l benzínu a 0,1 l oleje na 100 km (Š 1201). Převodovka je mechanická čtyřstupňová se zpětným chodem. Má synchronizaci III. a IV. rychlostního stupně, od 29. série pak synchronizaci II., III. a IV. stupně. Čtvrtý rychlostní stupeň tvoří přímý záběr. Řadicí páka se nachází na sloupku řízení pod volantem. Spojka je suchá kotoučová jednolamelová. Rozvodovka se nachází na zadní nápravě a stálý převod činí 4,78 (sanita) nebo 5,25 (ostatní verze). Tabulka technických parametrů motorů Š 1200 a Š 1201:", "section_level": 2}, {"title": "Elektrická soustava.", "content": "Elektrická soustava vozu pracuje s napětím 12 V. Zdrojem energie je dvanáctivoltové dynamo o výkonu 200 W, hnané stejným klínovým řemenem jako ventilátor. Akumulátorová baterie o kapacitě 45 Ah je umístěna v motorovém prostoru, po levé straně palivové nádrže. Elektrický startér má výkon 0,8 k. K elektrickému příslušenství patří zapalování motoru, tvořené zapalovací cívkou, rozdělovačem a svíčkami. Pořadí zapalování válců je 1-3-4-2. Elektrické příslušenství je značky PAL. Součástí elektrického příslušenství je také osvětlovací soustava, tvořená hlavními světlomety, koncovými svítilnami, osvětlením tabulky SPZ vzadu, osvětlením přístrojové desky a stropní svítilnou. Sanitní vozy jsou navíc vybaveny mlhovým světlometem vpředu a zvláštními signálními svítilnami.", "section_level": 2}, {"title": "Karoserie a interiér.", "content": "Karoserii vozu tvoří celokovová skořepina. Je zhotovená z elektricky svařovaných plechových dílů a potažená ocelovými plechy tloušťky 0,8 mm a 1 mm. Karoserie je na podvozku usazena pomocí osmi pryžových lůžek umístěných na příčkách rámu a na skříni rozvodovky. Karoserie a šasi jsou spojeny pomocí osmi šroubů. Karoserie je lakována syntetickým lakem. Přední sedadlo je lavicové posuvné, se společným opěrákem. Zadní sedadlo je taktéž jednodílné lavicové. Potah je z vlněné látky nebo z umělé kůže, případně jejich kombinací. Dveře a stěny jsou čalouněny stejným materiálem jako sedadla, strop je potažen vlněnou látkou. Přístrojová deska obsahuje palivoměr, rychloměr s počítadlem kilometrů a teploměr chladicí kapaliny. Uprostřed je mřížka reproduktoru, vpravo uzavíratelná schránka. Na horní straně u předního okna se nacházejí dva výdechy teplovodního topení, sloužící k jeho odmrazování. Volant je dvouramenný, od 37. série doplněný půlkruhovým tlačítkem houkačky.", "section_level": 2}, {"title": "Výroba a technické údaje.", "content": "Údaje bez závorky platí pro typ Škoda 1200, údaje v závorce platí pro typ Škoda 1201. Pokud závorka chybí, je uvedený údaj shodný pro oba typy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Škoda 1200 byl osobní a lehký užitkový automobil střední třídy, vyráběný podnikem Automobilové závody, národní podnik (AZNP). Vůz klasické koncepce a s páteřovým rámem konstrukčně navazoval na starší typ Škoda 1101/1102, přezdívaný Tudor a vyráběný od druhé poloviny 40. let. Škoda 1200 už měla oproti němu zcela novou celokovovou karosérii, jako první ze sériových vozů značky. V září 1949 vznikl první prototyp automobilu a sériová produkce byla zahájena roku 1952. V roce 1956 ho nahradil modernizovaný typ Škoda 1201 se silnějším motorem, vyráběný do roku 1961. Oba typy byly známé pod lidovým označením Sedan. ", "tgt_summary": "Der Škoda 1200 (Typ 955) ist ein Mittelklassewagen von AZNP, der 1952 erschien. Er war der erste Škoda mit Ganzstahlkarosserie und Pontonform. Der Zentralrohrrahmen war im Wesentlichen vom Vorgänger Škoda 1101 Tudor übernommen. ", "id": 1243879} {"src_title": "Burrard (poloostrov)", "tgt_title": "Burrard-Halbinsel", "src_document": [{"title": "Rozloha.", "content": "Poloostrov připojuje k pevnině jeho severozápadní část, skrz kterou vede trasa Kanadské pacifické železnice (CPR). Směřuje z Port Moody do východní části zátoky Burrard přes města Coquitlam a Port Coquitlam, jihovýchodně od řeky Pitt. Od místa, kde se trasa železnice střetává s řekou Pitt, poloostrov směřuje 40 kilometrů směrem na západ, do Point Grey, kde vyčnívá z vod úžiny Strait of Georgia. Poloostrov dosahuje téměř po celé délce šířky šesti až osmi kilometrů.", "section_level": 1}, {"title": "Města a osady na poloostrově.", "content": "Mezi města na poloostrově Burrard patří podle polohy od západu na východ Vancouver, Burnaby, New Westminster, Port Moody, Coquitlam a Port Coquitlam. Oblast náležící univerzitě – University Endowment Lands (sídlo hlavního kampusu Univerzity Britské Kolumbie) leží na západě poloostrova v Point Grey a je součástí nezačleněného území v regionálním okrese Metro Vancouver. Směrem na sever od úžiny oddělující poloostrov od pevniny se nachází osady Belcarra a Anmore, které sice neleží na poloostrově, avšak dá se do nich dostat jen cestami vedoucími z poloostrova Burrard.", "section_level": 1}, {"title": "Charakter terénu.", "content": "Poloostrov Burrard se skládá z kopcovité plošiny dosahující výšky 100 až 150 metrů nad mořem. Plošinu rozděluje prohlubeň, která směřuje ze severozápadu na jihovýchod, přičemž se ze západu na východ skládá: Z plošiny stoupá ve Vancouveru hora Little Mountain, jež patří do parku Queen Elizabeth Park (vrchol dosahuje výšky 170 metrů nad mořem), ve městě Burnaby vrch \"Capitol Hill\" (výška přibližně 220 m) a vrch Burnaby Mountain (sídlo hlavního kampusu Univerzity Simona Frasera, vysoký přibližně 380 metrů). Plošinu na východě ohraničuje řeka Coquitlam, která teče směrem na jih, z jezera Coquitlam. Její ústí leží proti proudu řeky Brunette. Oblast ležící na východ od řeky Coquitlam je téměř celá plochá a v malé nadmořské výšce, výjimku tvoří osamocený vrch Mary Hill ve městě Port Coquitlam (přibližně 70 m).", "section_level": 1}, {"title": "Využití poloostrova.", "content": "Poloostrov Burrard je hustě zastavěné území, má nejvyšší hustotu obyvatelstva v regionálním okrese Metro Vancouver i v celé provincii Britská Kolumbie. Původně na celém jeho území rostly husté lesy, od poloviny 19. století se začal měnit na velkoměsto. Největší zalesněné plochy jsou v parku Pacific Spirit Regional Park v Point Grey, ve Stanley Parku v Downtownu Vancouveru, v oblastech okolo hory Burnaby Mountain, u jezer Deer Lake a Burnaby Lake ve městě Burnaby, v parku Mundy Park a u řeky Coquitlam ve stejnojmenném městě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Poloostrov Burrard leží na jihovýchodě kanadské provincie Britská Kolumbie, v oblasti Lower Mainland. Na severu je ohraničený fjordem Burrard, na jihu řekou Fraser, na západě úžinou Strait of Georgia a na východě řekou Pitt. Většinu západní části poloostrova zabírá město Vancouver. ", "tgt_summary": "Die Burrard-Halbinsel (, Aussprache []) ist eine Halbinsel im äußersten Südwesten des Lower Mainlands, in der kanadischen Provinz British Columbia. Die Halbinsel wird heute zum größten Teil durch das Stadtgebiet von Vancouver und Burnaby bedeckt. Zu Zeiten der europäischen Entdeckung noch dicht bewaldet, wandelte sich die Halbinsel ab Mitte des 19. Jahrhunderts zu einer heute fast gänzlich überbauten Stadtlandschaft. Die größten erhalten gebliebenen Grünflächen sind der Pacific Spirit Regional Park bei Point Grey und der Stanley Park in Downtown Vancouver sowie mehrere große Parks in Burnaby. ", "id": 2475394} {"src_title": "Škoda 1202", "tgt_title": "Škoda 1202", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Rozhodnutím Ministerstva automobilového průmyslu z roku 1955 měl AZNP vyvinout dodávkový automobil s trambusovou karoserií, postavený na základě vozu Škoda 1200. Vývoj a výroba měly připadnout tehdy právně samostatnému Automobilovému závodu Vrchlabí (AZV). Ten během let 1956 až 1958 postavil několik prototypů s typovým označením Š 979. V lednu 1958 se AZV stal opět pobočným závodem AZNP Mladá Boleslav. Termín zahájení výroby trambusového vozu stanovený na rok 1960 se již v té době ukázal jako nesplnitelný. V březnu téhož roku nadřízené Ministerstvo automobilového průmyslu rozhodlo o zastavení vývoje trambusového vozu. Místo něj měl závod Vrchlabí až do roku 1963 vyrábět nový vůz, který měl být pouhou modernizovanou verzí stávajících užitkových variant Škody 1201. Tu v té době vyráběly závody AZNP ve Vrchlabí i v Kvasinách v pěti karosářských verzích – sedan, pick-up, STW, dodávka a sanitní/pohřební vůz, přičemž poslední tři se přes podobný tvar karoserie vzájemně značně lišily a to přinášelo zvýšené výrobní i servisní náklady: například karosářské díly se lisovaly v šesti různých závodech (včetně kopřivnické Tatry, hejnické TOFY či vysokomýtské Karosy) a pak se pracně kompletovaly. Při vývoji nového vozu s obchodním označením Škoda 1202 (interní značení typ 981) byl tedy závod Vrchlabí veden snahou maximálně unifikovat karosářské i podvozkové díly všech vyráběných variant. Základní variantou unifikované karoserie mělo být kombi (STW), doplněné dodávkou a sanitou. Navíc kvůli úspoře výrobního zařízení měla nová karoserie převzít beze změny přední dveře a podlahy z typu Škoda 1201. Karoserie získala zcela novou přední partii s panoramatickým čelním sklem, jejíž svébytný tvar navrhl designér Raimund Hrubý, a delší záď s rohovými okny. Byla prostornější a modernější také díky novému vnitřnímu vybavení částečně převzatému z typu Octavia. Základní varianty tvořily třídveřový bohatě prosklený STW (\"station-wagon\") s vodorovně dělenými čtvrtými dveřmi v zádi a dále od něj odvozené verze dodávka a sanitka. V dalších letech přibyly verze pohřební a pick-up, vyráběné v omezeném množství. V roce 1966 vznikl také jediný prototyp valníku. Další významné změny karoserie zahrnovaly přesun palivové nádrže z motorového prostoru za pravé zadní kolo, asymetrické světlomety, nové stěrače, standardně montované couvací světlo a několik dalších menších úprav. V interiéru se objevila modernější přístrojová deska spolu s volantem a dalšími součástmi převzatými z vozu Škoda Octavia. Vůz dále dostal nové topení a větrání a několik dalších drobnějších vylepšení. Podvozek s motorem byl z typu Škoda 1201 převzat bez větších změn, oproti svému předchůdci pouze typ Škoda 1202 obdržel nové listové péro zadní nápravy a nový spouštěč motoru. V lednu 1959 byl postaven první prototyp verze STW, následovaný prototypy dodávky a sanitky v červnu resp. říjnu téhož roku. Následovala výroba dalších prototypů a jejich jízdní zkoušky. Vývoj vozu byl oficiálně ukončen v lednu 1960, avšak do zahájení výroby prodělal řadu dalších úprav. Vůz Škoda 1202 byl schválen k provozu ministerstvem dopravy dne 12. září 1961.", "section_level": 2}, {"title": "Výroba a modernizace.", "content": "Výroba karoserie a kompletace typu 1202 byla ve Vrchlabí zahájena v říjnu 1961, podvozky však stále vznikaly v Mladé Boleslavi. Vůz se vyráběl i s pravostranným řízením pro export do Velké Británie. Vozy STW z prvních let výroby měly vodorovně žebrovanou masku se čtyřmi svislými lištami a předními nárazníky se svislými prvky (rohy) po vzoru svého předchůdce Š 1201. Modelový rok 1963, započatý v lednu tohoto roku 72. sérií, přinesl první modernizaci vozu. Karoserie byla nově uložena na silentblocích, což významně snížilo hluk a otřesy v interiéru. Prodělala také facelift, při kterém došlo k odstranění svislých lišt masky i rohů nárazníků. Kapota namísto původních velkých písmen Š K O D A, získala menší chromovaný nápis s vodorovnou lištou. Příď vozu tak doznala optického snížení. Sedadla a výplně dveří dostaly nový potah. Ke stávající verzi STW „Standart“ přibyla varianta „De Luxe“ zvenčí rozpoznatelná podle podélné ozdobné lišty z eloxovaného hliníku na bocích a zádi. Oproti Standartu dostala nové čalounění zavazadlového prostoru a zadních dveří, potažení zadních podběhů koženkou a textilní koberec na podlaze zavazadlového prostoru. Varianta De Luxe byla určena především na export. Roku 1963 započala sériová výroba varianty pick-up, od podzimu 1964 následované pohřební verzí. Vozy modelového roku 1965 (80. série od ledna 1965) měly v souladu s novými předpisy změněné zapojení zadních skupinových svítilen a změněnou barvu předních blikačů z bílé na oranžovou. Od 81. série (únor 1965) se zadní náprava začala osazovat teleskopickými tlumiči namísto pákových (kromě sanitní verze). Motor dostal v 85. sérii nový karburátor. Modelový rok 1967 (88. série od ledna 1967) přinesl mimo jiné nové čalounění látkou Pinglet a standardní montáž zástěrek zadních kol. Poslední zásadnější změnu přinesla 98. série (červenec 1969) při níž vůz obdržel modernizovaný motor. Ten měl nový blok a hlavu, zesílený klikový hřídel a písty a další úpravy. Díky těmto změnám dosahoval mírně vyššího výkonu a točivého momentu. Automobil také dostal nové přední blikače shodné s typem Škoda 1203.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr výroby.", "content": "V červnu 1968, po mnohaletých průtazích, nastalo ve Vrchlabí dlouho očekávané zahájení výroby vozu Škoda 1203 a výběhový typ Škoda 1202 mu musel postupně uvolnit místo na výrobních linkách. Ještě téhož roku došlo k ukončení sériové výroby všech jeho verzí kromě STW, v roce 1970 skončila výroba provedení STW De Luxe. Sériová výroba provedení Standart byla ukončena v roce 1971. Ještě v roce 1973 se však ze zbylých dílů smontovaly poslední 4 vozy STW De Luxe. Vůz Škoda 1202 byl posledním z navazující řady „klasických“ automobilů značky Škoda, charakteristických páteřovým rámem a samostatnou karoserií, motorem vpředu a pohonem zadních kol, započaté typem Škoda Popular z poloviny třicátých let 20. století. Automobilka AZNP se v následujících letech plně orientovala na výrobu vozů koncepce „vše vzadu“, počínaje typem Škoda 1000 MB.", "section_level": 2}, {"title": "Karosářské verze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sériově vyráběné karosářské verze.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Kombi (STW).", "content": "Kombi, označované STW (\"Station Wagon\", hovorově \"stejšn\") nebo též úředně „víceúčelový osobní automobil“ bylo první navrženou a postavenou verzí Škody 1202. Celokovová pontonová karoserie má vnější rozměry 4485×1700×1580 mm. Je vybavena dvěma řadami sedadel, tvořených jednodílnými lavicemi s jednodílnými opěradly. Zadní lavice a opěradlo jsou sklopné, po sklopení vznikne rovná ložná plocha. Vpředu se nachází dvoje boční dveře pro řidiče a spolujezdce, vzadu pouze jedny boční dveře vpravo. Ložný prostor je přístupný zadními dveřmi výklopnými vzhůru, pod nimi mají místo sklopná dvířka kryjící schránku na rezervní kolo. Karoserie je opatřena čelním, zadním a šesti bočními okny, plus zaoblenými okénky v zadních rozích. Zasklení oken je provedeno bezpečnostním křemičitým sklem. Přední dveře mají okna plně stahovací, s výklopnými trojúhelníkovými okénky. Zadní boční dveře jsou vybaveny oknem posuvným. Protější boční okno má standardně pevné zasklení, na přání bylo dodáváno posuvné okno. Za pravým zadním kolem je umístěna palivová nádrž, s nalévacím hrdlem krytým víčkem na pravém boku. Provedení De Luxe, vyráběné od roku 1963, se zvenčí liší ozdobnou lištou z eloxovaného hliníku na bocích a zádi. Oproti Standartu má nové čalounění zavazadlového prostoru a zadních dveří, potažení zadních podběhů koženkou a textilní koberec na podlaze zavazadlového prostoru. První prototyp vozu s karoserií STW byl postaven v lednu 1959. Varianta STW se vyráběla nejdéle ze všech karosářských verzí a byla také nejpočetnější. Sériová výroba začala na podzim 1961. Verze Standart se vyráběla do roku 1971 (s výjimkou roku 1970, kdy nevznikl žádný), verze De Luxe skončila sériovou výrobu roku 1970, avšak v roce 1973 byly ještě postaveny 4 vozy STW De Luxe ze zbylých dílů. Celkem vzniklo 13 682 vozů STW Standart a 11 684 vozů STW De Luxe.", "section_level": 3}, {"title": "Dodávka.", "content": "Dodávková karoserie je odvozena od verze STW a má i shodné vnější rozměry 4485×1700×1580 mm. Navenek se liší zaplechováním zadních bočních oken a rohových okének. Stejně jako STW má i dodávková karoserie troje boční a výklopné zadní dveře. Zaplechování bočních oken je profilované, v zaplechování zadních bočních dveří se nachází větrací štěrbiny. Interiér je opatřen pouze jednou přední lavicí, ložný prostor odděluje od prostoru pro řidiče a spolujezdce plechová přepážka s okénkem. Přístup do ložného prostoru umožňují jednodílné výklopné dveře v zadním čele a zadní boční dveře vpravo. Ložná plocha má zcela rovnou podlahu, krytou dřevěnými lištami. Pod podlahou se vpředu nachází úložný prostor pro nářadí, přístupný zadními bočními dveřmi. První prototyp vozu s dodávkovou karoserií vznikl v červnu 1959. Sériová výroba začala koncem roku 1961 a skončila v roce 1968. Celkem ve Vrchlabí vzniklo 7850 vozů s dodávkovou karoserií.", "section_level": 3}, {"title": "Sanitka.", "content": "Sanitní verze je navenek téměř shodná s variantou STW. Zadní náprava dostala zdokonalené a měkčí pérování. Zadní boční okna a okno v zadních dveřích mají zasklení do poloviny výšky pískované. Nad čelním sklem se nachází integrovaný svítící znak s červeným křížem. Vůz byl vybaven žlutým mlhovým světlem na předním nárazníku. Zadní výklopné dveře jsou v otevřené poloze zajišťovány dvěma vzpěrami (ostatní verze mají jen jednu). Interiér je, podobně jako u dodávky, rozdělen příčnou stěnou s okénkem. Zadní (sanitní) prostor je vybaven výsuvným lůžkem při levé boční stěně. Vpravo je sedadlo s opěradlem, přístupné zadními bočními dveřmi. Na pravém zadním podběhu se nachází nouzové sedátko. Na levém podběhu je síťka pro zdravotnický materiál. Prostor pro pacienta je vybaven vlastním teplovodním topným tělesem. První prototyp sanitky vznikl v říjnu 1959. Sériová výroba začala koncem roku 1961 a skončila v roce 1969, ještě roku 1970 však proběhla montáž posledních pěti vozů. Celkem vzniklo 12 217 vozů se sanitní karoserií.", "section_level": 3}, {"title": "Pick-up.", "content": "Verze pick-up se vizuálně nejvíce lišila od ostatních variant. Přední část vozu po B-sloupek byla shodná s ostatními verzemi. Kabinu zezadu zakončovala kolmá plechová stěna, opatřená obdélníkovým okénkem. Provedení stěny bylo obdobné jako dělicí přepážka verzí dodávka a sanita. Za stěnou se nacházela otevřená ložná plocha s rovnou podlahou, krytou dřevěnými lištami (jako u dodávky). Přístup na ložnou plochu umožňovala dvoudílná dvířka v zadním čele, otvíraná do stran. Ložná plocha byla vybavena plachtou upevněnou na čtyřech ocelových obloucích. Oblouky a plachta se daly přesunout za kabinu a tak umožnit přepravu vyšších nákladů. Prototyp pick-upu vznikl v roce 1961, sériová výroba začala roku 1963. Do ukončení výroby roku 1968 ve Vrchlabí postavili 1783 vozů pick-up. Mnohem větší počet pick-upů však byl smontován v Turecku, viz kapitola Prodeje vozu.", "section_level": 3}, {"title": "Pohřební.", "content": "Pohřební verze bylo konstrukčně obdobná sanitnímu provedení. Kabinu a prostor pro rakev dělila příčná přepážka. Pro usnadnění manipulace s rakví byly na podlahu ložného prostoru instalovány výsuvné kolejnice. Vzhledem k větší délce rakví byly zadní dveře upraveny osazením rozměrného vypouklého okna z plexiskla. Pohřební vůz se často osazoval střešní zahrádkou pro převoz smutečních věnců. Vůz dostal redukci převodovky, umožňující jízdu krokem ve smutečním průvodu. Vozy byly lakovány černou barvou. Výroba pohřební verze probíhala v letech 1964–1968, za tuto dobu z Vrchlabí vyjelo 237 vozů.", "section_level": 3}, {"title": "Sériově nevyráběné karosářské verze.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Valník.", "content": "Prototyp valníčku vznikl pravděpodobně roku 1966. Přední část po B-sloupek se shodovala s pick-upem, vzadu se nacházela dřevěná valníková korba se sklápěcími bočnicemi. Zadní kola kryly samostatné plechové blatníky. Valník se nedostal do sériové výroby.", "section_level": 3}, {"title": "Tahač návěsů.", "content": "Tahač návěsů byl upravený pick-up, vybavený točnicí. Na Mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně v roce 1967 byla vystavena souprava tahače s jednoosým chladírenským návěsem N-1000, výrobce Orličan, n. p. Také tato verze zůstala v prototypu, pravděpodobně kvůli plánovanému brzkému ukončení produkce vozů Škoda 1202.", "section_level": 3}, {"title": "Prodeje vozu.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Československo.", "content": "Vozy na domácím trhu byly převážně prodávány na příděl podnikům, státním orgánům a institucím. Cena kombi Standart na volném trhu v roce 1965 činila 44 000 Kčs, provedení De Luxe stálo 45 600 Kčs.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoz a montáž v zahraničí.", "content": "Vozy Škoda 1202 se také vyvážely, a to především do tzv. socialistických zemí. Kromě kompletních vozů mířily na export také rozebrané vozy určené k montáži nebo samostatné podvozky. Toto bylo vynuceno celními bariérami omezujícími nebo prodražujícími dovoz kompletních automobilů. Samostatnou kapitolou byla montáž vozů Škoda 1202 pick-up v Turecku. Od roku 1964 dovážela İstambulská firma Celik Montaj Ticaret podvozky Škoda 1202 opatřené skeletem karoserie (podlaha, přední blatníky s čelním oknem, zadní podběhy) a dokončovala je v podobě pick-upů. Ty se od vrchlabských výrobků lišily delším zadním převisem a jednodušeji zpracovanou zadní partií s rovným zadním čelem opatřeným jednodílnými sklopnými dveřmi. Firma také na dovezených podvozcích stavěla svébytné verze kombi. Celkem bylo do Turecka vyvezeno 9895 podvozků Škoda 1202. Montáž v Turecku pokračovala i po skončení výroby podvozků v Mladé Boleslavi. Od roku 1971 se montovaly pick-upy z dovezených dílů, nově osazené vlastní jednoduchou plechovou karoserií hranatých tvarů. Tyto vozy nesly označení Škoda 1202 Kamyonet a jejich výroba trvala až do roku 1982.", "section_level": 2}, {"title": "Provoz a dochované vozy.", "content": "Specifické podmínky trhu v Československu umožnily poměrně dlouhou dobu provozování těchto vozů. Trvalý nedostatek dostupných nových automobilů nutil provozovatele (tj. podniky a instituce) stávající vozy místo nahrazení opakovaně opravovat. Časté byly kompletní generální rekonstrukce automobilů s montáží nové karoserie a/nebo motoru. Tento postup byl také administrativně jednodušší než pořízení automobilu zcela nového. Situaci se přizpůsobila i automobilka, která pro tyto účely vyráběla kompletní náhradní karoserie, motory a další díly. Vzhledem ke stavebnicové konstrukci vozů řady 1200/1201/1202 se podvozky starších vozů postupně osazovaly karoseriemi a motory novějších typů. Po takovéto rekonstrukci vznikala prakticky nová vozidla. V Česku bylo k 30. červnu 2018 v centrálním registru vozidel evidováno 2616 vozů Škoda 1202, z toho více než 90 % verze osobní (STW). Z tohoto počtu je však provozovaných zřejmě pouze malá část, především jako autoveterány ve vlastnictví sběratelů. Řada automobilů se nachází ve sbírkách muzeí v Česku (například Škoda Muzeum) nebo v zahraničí.", "section_level": 1}, {"title": "Popis vozu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podvozek.", "content": "Podvozek je tvořen páteřovým rámem s nosníkem z bezešvé ocelové roury. Vpředu je rám rozvidlen do dvou lisovaných podélníků. Na rámu jsou přivařeny příčné lisované nosníky pro uchycení karoserie. Vzadu je páteřový rám ukončen přírubou pro rozvodovku zadní nápravy. Rámem prochází kloubový hnací hřídel. Podvozek je vybaven centrálním mazáním pomocí nožní pístové pumpy ovládané pedálem. Po jeho sešlápnutí je rozveden mazací olej do čepů přední nápravy, řízení, ložiska spojky a ložiska hnacího hřídele. Nápravy jsou tvořeny nezávislými výkyvnými polonápravami. Přední náprava je řiditelná, s lichoběžníkovým zavěšením kol. Spodní rameno tvoří příčná půleliptická listová pružina, horní ramena jsou tvořena rozvidlenými trojúhelníkovými pákami, na jejichž koncích jsou umístěny olejové tlumiče pérování. Nosné pero je opatřeno zajišťovací vzpěrou. Řízení kol je řešeno šroubem s maticí. Zadní hnací náprava se skládá z polonáprav, tvořených ocelovými bezešvými trubkami. Ty jsou výkyvně zavěšeny na skříni rozvodovky. Náprava je odpružena příčnou půleliptickou listovou pružinou umístěnou nad polonápravami a upevněnou na skříni rozvodovky. Odpružení doplňuje olejový pákový (od 81. série teleskopický) tlumič. Provozní brzda je hydraulická jednookruhová, s bubnovými brzdami na všech čtyřech kolech. Ruční brzda je mechanická, ovládaná pákou pod přístrojovou deskou. Disky kol jsou plechové paprskové, rozměry ráfku činí 4,00 E×16′′. Ráfky jsou opatřeny pneumatikami rozměru 6,00×16′′.", "section_level": 2}, {"title": "Pohonné ústrojí.", "content": "Motor vozu je umístěn vpředu, podélně za přední nápravou, za kterým se nachází převodovka, jež s ním tvoří jeden montážní celek. Uložení motoru na rámu je provedeno ve třech pryžových závěsech (silentblocích). Typově je motor čtyřtaktní zážehový vodou chlazený řadový čtyřválec s rozvodem OHV. Jeho zdvihový objem činí 1221 cm3, při vrtání válců 72 mm a zdvihu pístů 75 mm. Kompresní poměr má hodnotu 7,5:1 resp. 7,8:1 (od 98. série). Nejvyšší krátkodobý výkon motoru podle normy SAE dosahuje 34,6 kW (47 k) při 4500 ot./min., resp. 37,5 kW (51 k) při 4600 ot./min. (od 98. série). Největší krouticí moment stanovovaný dle normy SAE dosahuje 85,3 Nm při 3000 ot./min., resp. 88,2 Nm při 3000 ot./min. (od 98. série). Suchá hmotnost motoru je udávána 103 kg. Voda k chlazení motoru prochází nuceným oběhem pomocí odstředivého čerpadla. Proudění vzduchu chladičem podporuje čtyřlistý ventilátor, poháněný klínovým řemenem od klikové hřídele. Tlakové mazání motoru zajišťuje zubové čerpadlo. Blok motoru je opatřen vyměnitelnými vložkami válců, z vnější strany přímo chlazenými vodou (tzv. „mokré vložky“). Kliková hřídel je uložena ve třech kluzných ložiscích. Blok motoru i hlava válců jsou odlity z šedé litiny, písty z hliníkové slitiny. Přípravu palivové směsi zajišťuje spádový karburátor JIKOV 32 SOPc, resp. JIKOV 32 BS 21 (od 85. série). Palivo proudí z nádrže nuceně pomocí membránového čerpadla, hnaného vačkovou hřídelí. Obdélná plechová palivová nádrž o objemu 38 litrů je umístěna v pravém zadním podběhu. Spotřeba vozu při 2/3 maximální rychlosti činí 9,4 l benzínu a 0,1 l oleje na 100 km. Převodovka je mechanická čtyřstupňová se zpětným chodem. Má synchronizaci II., III. a IV. stupně. Čtvrtý rychlostní stupeň tvoří přímý záběr. Řadicí páka se nachází na sloupku řízení pod volantem. Spojka je suchá kotoučová jednolamelová. Rozvodovka se nachází na zadní nápravě a stálý převod činí 4,78 (sanita) nebo 5,25 (ostatní verze). Tabulka technických parametrů motoru:", "section_level": 2}, {"title": "Elektrická výzbroj.", "content": "Elektrická výzbroj vozu pracuje s napětím 12 V. Zdrojem energie je dvanáctivoltové dynamo o výkonu 200 W (od února 1968 300 W), hnané stejným klínovým řemenem jako ventilátor. Akumulátorová baterie o kapacitě 45 Ah (později 50 Ah) je umístěna v motorovém prostoru. Elektrický startér má výkon 0,8 k. K elektrickému příslušenství patří zapalování motoru, tvořené zapalovací cívkou, rozdělovačem a svíčkami. Pořadí zapalování válců je 1-3-4-2. Elektrické příslušenství je značky PAL. Součástí elektrického příslušenství je také osvětlovací soustava, tvořená hlavními světlomety, koncovými svítilnami, osvětlením tabulky SPZ vzadu, svítilnou v motorovém prostoru, osvětlením přístrojové desky a stropní svítilnou. Sanitní vozy jsou navíc vybaveny mlhovým světlometem vpředu a zvláštními signálními svítilnami.", "section_level": 2}, {"title": "Karoserie a interiér.", "content": "Karoserii vozu tvoří celokovová skořepina. Je zhotovená z elektricky svařovaných plechových dílů a potažená ocelovými plechy tloušťky 0,8 mm a 1 mm. Karoserie je na podvozku usazena pomocí osmi pryžových lůžek umístěných na příčkách rámu a na skříni rozvodovky. Karoserie a šasi jsou spojeny pomocí osmi šroubů. Karoserie je lakována syntetickým lakem. Přední sedadlo je lavicové posuvné, se společným opěrákem. Zadní sedadlo je taktéž jednodílné lavicové. Potah tvoří kombinace koženky a potahové látky. Dveře a stěny jsou čalouněny stejným materiálem jako sedadla, strop je potažen koženkou. Přístrojová deska obsahuje palivoměr, rychloměr s počítadlem kilometrů a teploměr chladicí kapaliny. Uprostřed je mřížka reproduktoru, vpravo uzavíratelná schránka. Na horní straně u předního okna se nacházejí výdechy teplovodního topení, sloužící k jeho odmrazování. Volant je dvouramenný s vnitřním kruhem spouštějícím houkačku.", "section_level": 2}, {"title": "Výroba a technické údaje.", "content": "Údaje dle Gereg:\"Sedan a jeho příbuzní\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Škoda 1202, také známá pod lidovým označením \"Stejšn\", byl osobní nebo lehký užitkový automobil klasické koncepce, vyvinutý a vyráběný ve vrchlabském závodě AZNP. Vůz vznikl jako provizorní náhrada vyvíjeného trambusového užitkového vozu (pozdější Škoda 1203), jehož vývoj se opožďoval a přerušoval. Škoda 1202 byla modernizovanou verzí předcházejícího typu Škoda 1201, od kterého se lišila především novou karoserií. Nejčastějšími vyráběnými variantami byly kombi (STW) a sanitka, dále pak dodávka, pick-up a pohřební vůz. Všechny varianty (kromě pick-upu) měly do značné míry unifikovanou karoserii, což přispělo k racionalizaci produkce. Během let 1961–1973 bylo vyrobeno kolem 60 000 vozidel všech verzí vozů ve 40 výrobních sériích. ", "tgt_summary": "Der Škoda 1202 war ein Mittelklasse-Kombi von AZNP unter der Marke Škoda, der 1961 als Nachfolger der Kombi- und Pickup-Modelle des Škoda 1201 erschien. Sein Erscheinungsbild ähnelte dem des kleineren Modells Octavia Combi. Die Fahrzeuge besaßen einen wassergekühlten OHV-Vierzylinder-Reihenmotor mit 1221 cm3 Hubraum und einer Leistung von 47 PS (34,5 kW) bei einer Drehzahl von 4500/min, der mit einem Vergaser vom Typ Jikov 32 SOPc bestückt war. Der zweite, dritte und vierte Gang des an den Motor angeflanschten Getriebes waren synchronisiert. Über eine Kardanwelle wurde die Motorkraft an die Hinterräder weitergeleitet. Der 985 bis 1120 kg schwere Wagen erreichte eine Höchstgeschwindigkeit von 100 km/h. Bemerkenswert war die ausgesprochen große Nutzlast von 650 kg. ", "id": 1071280} {"src_title": "Škoda 742", "tgt_title": "Škoda 742", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Karosérie je samonosná celokovová uzavřená, čtyřdveřová, se vzadu podélně uloženým motorem a pohonem zadních kol. Typickým znakem vozu je vpředu umístěný chladič s elektrickým větrákem a dva zavazadlové prostory – hlavní zavazadelník s nosností 50 kg se nachází nad přední nápravou a jeho víko se otevírá do strany (závěsy na levé a z kabiny ovládané zámky na pravé straně vozu), příruční zavazadelník pro 10 kg je za opěradly zadních sedadel. Pod předním zavazadelníkem se zároveň nachází rezervní kolo, které tvoří účinnou součást přední deformační zóny.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zrod modelu.", "content": "Práce na nástupci morálně, technicky i bezpečnostně zastarávající Škody 100/110 započaly už během roku 1971. Zcela nová karoserie je hranatější, dynamičtější a disponuje větším celkovým zasklením, což znamená do jisté míry nadčasový design a přitom dělá z poměrně malého vozu dojem většího. Linie i prostorové řešení vychází z projektu Škoda 727 z roku 1972 a vyhovuje požadavkům EHK ohledně pasivní i aktivní bezpečnosti (deformační zóny, bezpečnostní zámky, bezpečnostní hřídel volantu, palivová nádrž v zadní části vozu apod.). Podvozkové skupiny (motor, převodovka, nápravy) byly po úpravách převzaty z předchozích modelů. Pro výrobce bylo příjemné snížení počtu výlisků i svarů oproti předcházejícímu modelu, což přineslo zrychlení výroby. Podstatným krokem ke zvýšení životnosti automobilu bylo zavedení elektroforetického lakování karosérie, které se s menšími úpravami na technologii používalo i pro pozdější typy Škoda Favorit a Škoda Felicia. Nová škodovka byla motoristické veřejnosti představena na brněnském strojírenském veletrhu v roce 1976. Po sedmi letech, tj. v roce 1983, přišel facelift. Verze před faceliftem se označují jako „užovky“, jelikož měly užší rozchod kol a po něm se značily jako „emko“ (M). Modernizace přinesla jinak tvarovanou příď s plastovými nárazníky, blinkry se přesunuly z nárazníku výše a k okraji a proměnil se také tvar předních i zadních světel. Na přelomu let 1989 a 1990 byla výroba ukončena.", "section_level": 2}, {"title": "Sériové modely.", "content": "Vozy Škoda 135 a 136 sice formálně tvoří novou řadu 746, ale z logiky věci jsou zahrnuty pod řadu 742. Podrobné popisy jednotlivých typů jsou uvedeny níže. Výkonové parametry motorů se vstřikováním (verze Si, Li a GLi) se mírně liší, nebyly však určeny pro československý trh. POZOR – v tomto přehledu NEJSOU uvedeny příbuzné vozy Škoda 743 – obchodní označení Garde a Rapid!", "section_level": 1}, {"title": "Škoda 105.", "content": "Škoda 105 byla nejslabším vozem řady Škoda 742. \"Exportní varianty:\" \"Zajímavost:\" Vozy Škoda 105 dodávané do Francie musely být přeznačeny na Škoda 1050 – ve Francii má totiž třímístné číselné označení vozu s nulou uprostřed chráněné automobilka Peugeot.", "section_level": 2}, {"title": "Škoda 120.", "content": "Škoda 120 je nejznámější verze z řady Škoda 742, díky které se celé řadě obecně (a velmi nepřesně) přezdívá stodvacítky neboli stodvácy. \"Exportní varianty:\"", "section_level": 2}, {"title": "Škoda 125.", "content": "Škoda 125 L je modernizovaná verze Škody 120 L, vyráběná od 19. října 1988 pouze ve verzi \"de Luxe\". Její výroba probíhala souběžně s vozy nové typové řady Škoda 781 (Favorit), jejichž produkce v té době ještě zcela nepokryla kapacitu výrobních a montážních linek. Oproti původní Škodě 120 L se vozy Škoda 125 L lišily zejména sériově montovanou pětirychlostní převodovkou (4. rychlostní stupeň byl „zkrácen“, převody 3.80 – 2.12 – 1.41 – 1.08 – 0.83 – Z 3.27, stálý převod 4.22:1). Motor zůstal stejný jako u typu 120 L – označení 125 v tomto případě neznamená větší objem motoru, ale poukazuje spíše na přítomnost pětistupňové převodovky – je také možné, že šlo o administrativní trik, aby se automobilka vyhnula úřední cenové sankci dvanáct let starého typu. Byl vyroben 50 041 kus, poslední sjel z linky 4. ledna 1990 jako vůbec poslední vyrobený vůz řady 742 v Mladé Boleslavi.", "section_level": 2}, {"title": "Škoda 130.", "content": "Škoda 130 přišla do výroby jako silnější verze modelu Škoda 120 LS, motor měl vyšší objem 1 289 cm3 (typ 742.13). Standardem byla pětistupňová převodovka, zadní úhlová vlečená náprava a čtyřpístkové brzdy předních kol. \"Exportní varianty:\"", "section_level": 2}, {"title": "Škoda 135.", "content": "Škoda 135 se vyráběla se od dubna 1987 do roku 1990 a šlo o vylepšený model Škody 130. Vůz měl motor 742.135 s výkonem 43 kW o objemu 1 289 cm3, který byl převzat ze Škody Favorit 135. Od motoru 742.130 se lišil osmikanálovou hliníkovou hlavou s tvrzenými sedly, která umožňovala spalovat bezolovnatý benzín. U verzí se vstřikováním byl vybaven katalyzátorem. \"Exportní varianty:\"", "section_level": 2}, {"title": "Škoda 136.", "content": "Škoda 136 se vyráběla se od dubna 1987 do jara 1990. Vůz byl výbavou shodný se Škodou 130, ale měl modernější motor 742.136 s výkonem 46 kW (konstrukčně shodný s motorem Škody Favorit 136). Motor se proti verzi 135 lišil vyšším kompresním poměrem, kvůli kterému mohl spalovat alespoň 95oktanové palivo. \"Exportní varianty:\"", "section_level": 2}, {"title": "Spolehlivost.", "content": "Vozy z dnešního hlediska nejsou příliš spolehlivé, podepisují se na tom konstrukční chyby, použití nevhodných nebo málo trvanlivých materiálů (to platí zejména pro všechna těsnění) i technologická nekázeň výrobce (špatně spasované díly). Při pečlivé údržbě však mohou být mnohé automobily dosud ve výborném stavu. Karoserie vozu je málo odolná proti korozi (ovšem nelze doložit, že by na tom většina konkurenčních automobilů této generace byla lépe): kvůli konstrukční vadě reziví zejména prahy v místě kotev pro zvedák vozu a v oblasti výztuh před zadními koly. Koroze se jinak příliš netýká nosných částí, jako jsou např. ukotvení náprav. V dokumentaci k vozu výrobce doporučoval provádět nástřik dutin karosérie a nelze vyloučit, že díky této technologii mohla být prodloužena životnost a bezpečnost až pro statisíce vozidel této typové řady. Lehká přední a přetížená zadní náprava způsobují specifické jízdní vlastnosti zejména na kluzkém povrchu. Silnou přetáčivost a sklon k aquaplaningu mohou eliminovat kvalitní pneumatiky a náklad v předním zavazadelníku. Maticové řízení u starších modelů má vysoké ovládací síly, malou citlivost a nízkou životnost. Hřebenové řízení u novějších modelů je naopak velmi lehké, citlivé a přesné, je však háklivé na důkladné vyvážení kol, přesněji řečeno na uniformitu (stejnoměrnost) použitých plášťů. Motor byl po úpravách převzat ze starších modelů, ale bez podstatných konstrukčních změn. Litinová hlava na hliníkovém bloku, s nesymetrickým upevněním, se tak stává zdrojem některých poruch včetně prasknutí těsnění pod hlavou nebo samotné hlavy při ztrátě chladicí kapaliny. Tyto motory nevynikají životností, zhruba po 130 000 km již vyžadují generální opravu (výměnu ložisek, těsnění, rozvodů, vložek válců i pístních kroužků atd.). U „eMkové“ varianty poskytoval výrobce záruku 150 000 km. Po roce 1985 se objevují lepší materiály a konstrukce, nejlépe jsou na tom celohliníkové motory řady 742.135 a 742.136 s jinou konstrukcí mazacích míst klikové hřídele, novou hlavou válců a dalším technologickým úpravám, díky nimž vydrží tyto motory proběh i přes 250 000 km. Časté průsaky oleje z motoru i převodovky lze zpravidla odstranit použitím kvalitního těsnění z druhovýroby a pečlivým dotažením matic. Ventilový rozvod OHV vyžaduje občasné seřizování, s řetězovým duplexem problémy nebývají. Potíže jsou i s hlučností, kterou se postupně dařilo snižovat: chrastění při řazení, které bylo způsobeno vyběhaným hliníkovým mezikusem táhla řazení, bylo odstraněno jeho výměnou za plastový. Hlučnost motoru (např. dunění celého vozu při některých otáčkách) se někdy podařilo snížit úpravou na motorové příčce, výměnou silentbloků apod. Na důkladné řešení změnou celé konstrukce výfuku nedošlo – poměrně krátký tlumič výfuku je totiž napevno kotven k motoru přírubou sběrného potrubí i vlastním tělesem tlumiče. Později u některých typů používaná vlečená (oficiálně „úhlová kyvadlová“) zadní náprava, kterou vyvinul tým Karla Jabornického z ÚVMV, znamenala kvalitativní skok jak po stránce jízdních vlastností, tak po stránce přenášených vibrací a hluku do karosérie. V prvních ročnících její výroby však AZNP svévolně změnily konstrukci vlečných ramen z jednodílných svařenců (obdobných jako u soutěžních vozů Škoda 130 RS) na slepenec původních vlečných ramen s dodatečnou, pevnostně poddimenzovanou šikmou vzpěrou. Tím se jednak změnil úhel kývání zadní nápravy na méně příznivých 32°, jednak (protože AZNP zjevně zanedbaly pevnostní výpočty) trpí ročníky 1983 – 86 trvalou deformací ramen, navenek zjevných jako trvalý příklon kol („kola vražená do blatníku“). Řešením je výměna ramen za novější, se správnou konstrukcí. Specifický způsob vodního chlazení (motor vzadu, chladič vpředu) je zdrojem dalších problémů: celá soustava pojme 11,5 litru chladicí kapaliny, tj. zhruba trojnásobek množství obvyklého u jiných koncepcí. Na delších trasách, zejména do kopce, není problémem auto „uvařit“. Nejčastější příčinou bývá nefunkční přetlakové víčko na nádržce chladicí kapaliny, nespolehlivý termostat nebo nefunkční spínač elektrického větráku. Pokud navíc motorista zanedbá kontrolu chladicí kapaliny před zimou, velmi často se dočká zamrznutí potrubí k chladiči, které je vedeno pod podlahou vozu. Mezi další časté poruchy patří prasknutí struny plynu, a zejména u modelů do roku 1981 i problémy se složitými převody karburátoru EDSR. Drobnými vadami trpí i další části vozu, což jde spíš na vrub materiálu použitému u subdodavatelů – reznoucí nebo slepnoucí paraboly hlavních světlometů, matnoucí plastové kryty skupinových světlometů, propadávající se sedáky, degradující koženka a plasty v interiéru atd. Tyto vady se však většinou objevily až u aut starších než zhruba patnáct let. Pro potíže s rozběhem modelu bylo v roce 1976 v AZNP založeno \"„Hnutí za nejvyšší kvalitu“\" s ambicemi zvýšit kvalitu vozu i produktivitu práce – v podstatě obyčejným dodržováním pracovní a technologické kázně, zavedením samokontroly na pracovištích apod. Tomuto hnutí byla věnována velká mediální pozornost, ale po několika měsících začalo upadat, protože sám systém vedení automobilky neumožňoval pořádek ve výrobě a její organizaci. V novinách se potom objevil posměšný fejeton \"„Bajka o Velodupce“\", který si automobilka zcela správně vztáhla na sebe.", "section_level": 2}], "src_summary": "Škoda 742 je souhrnné označení pro řadu osobních automobilů nižší střední střídy, které vyráběla československá automobilka AZNP v letech 1976 – 1990. Obchodní označení vozů je \"Škoda 105\", \"Škoda 120\", \"Škoda 125\", \"Škoda 130\" – liší se především motorem a úrovní výbavy. Odvozeným typem je Škoda 746, vyráběná v letech 1987–90 pod obchodním označením \"Škoda 135\", \"Škoda 136\". ", "tgt_summary": "Der Škoda Typ 742 bezeichnet eine Modellreihe von AZNP unter der Marke Škoda, welche in verschiedenen Varianten (105/120/125/130) von 1976 bis 1990 gebaut wurde. Die Typbezeichnung 742 war nur intern gebräuchlich. Eine verbesserte Weiterentwicklung vom Typ 742 war der \"Typ 746\" in den Jahren 1987 bis 1990 mit den Modellbezeichnungen 135 und 136 mit Motoren, die später auch noch im Škoda Favorit und Škoda Felicia verwendet wurden. Die jeweiligen Fahrzeugmodelle der Reihe erhielten Bezeichnungen, die sich vom Hubraum ableiteten.", "id": 1779403} {"src_title": "Matěj Milota Zdirad Polák", "tgt_title": "Milota Zdirad Polák", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Milota Zdirad Polák (vlastním jménem Matěj Polák, později uváděn jako Moric Polak) se narodil v Zásmukách v rodině ševce, později obchodníka s ovocem, Jakuba Poláka. Na doporučení zásmuckého učitele Josefa Celera přešel v roce 1798 do tzv. normální školy v Praze a v roce 1807 se stal výpomocným učitelem v pražském sirotčinci v Bredovské ulici (dnes ulice Politických vězňů). V roce 1808 vstoupil jako dobrovolník do rakouské armády shromažďované proti Napoleonovi. Byl zařazen jako kadet k c. k. 21. pěšímu (tzv. Chrudimskému) pluku, jehož „inhaberem“ byl podmaršálek princ Viktor Rohan, později hrabě Albert Gyulai z Maroš-Nemethu a Nadasky. Bojoval u Aspern-Esslingu (21. – 22. května 1809) a Wagramu (5. – 6. července 1809). Po necelém roce své vojenské kariéry, dosáhl důstojnické hodnosti korouhevníka. Do počátku roku 1813 byl se svým plukem ve východních Čechách. Po povýšení na poručíka a přeložení k 15. pluku bojoval v roce 1813 u Drážďan (26. – 27. srpna 1813) a u Lipska (16. – 19. října 1813). V roce 1814 se zúčastnil slavného vjezdu protinapoleonské koalice do Paříže. Po krátkém pobytu v Haliči a v Uhrách se stal jako nadporučík pobočníkem podmaršálka barona Františka Arnošta, svobodného pána Kollera. S ním se dostal v době tzv. vídeňského kongresu (který se konal od 1. října 1814 do 9. června 1815) do hlavního města monarchie a poté do Itálie, kde byl podmaršálek Koller jmenován intendantem rakouské armády. V letech 1818–1820 pobýval jako vychovatel Kollerových synů Augusta a Alexandra (pozdějšího generála, od roku 1868 českého místodržícího a od roku 1874 ministra války) střídavě v Praze a na Kollerově panství na zámku Obříství u Mělníka. Po vypuknutí revoluce v Neapoli (v červenci 1820) odjel znovu s Kollerem do Itálie. Po Kollerově smrti přišel Polák v roce 1827 na Tereziánskou vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě, kde v letech 1827–1830 vyučoval češtinu a literaturu. Po povýšení na setníka se vrátil k svému pluku a v letech 1831–1837 sloužil v tehdejších severních Uhrách (mj. na Trenčínsku a v Bratislavě). V roce 1832 se oženil s Emmou, o čtyřiadvacet let mladší dcerou dělostřeleckého důstojníka barona Augustina. V roce 1837 se navrátil na vojenskou akademii do Vídeňského Nového Města jako profesor válečného dějepisu a dohlížitel (prefekt) nad vyučováním jazyků. Jeho vojenská kariéra stoupala. Ještě v roce 1837 získal hodnost majora, v roce 1843 podplukovníka, 1848 plukovníka, do výslužby odešel v roce 1849 jako generálmajor. Byl povýšen do šlechtického stavu s přídomkem \"ze Zdiradova\". Zemřel po mrtvici v osmašedesáti letech ve Vídeňském Novém Městě a zde byl také pohřben.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Pravděpodobně již jako student začal Polák psát německé verše. Do české literatury vstoupil ovšem až v prvé polovině desátých let 19. století. Při pobytu 21. chrudimského pěšího pluku ve východních Čechách se setkal s okruhem českých vlastenců sdružených kolem P. Josefa Liboslava Zieglera, faráře v Dobřanech u Dobrušky, mezi které patřil i dobrušský kupec František Vladislav Hek (známý jako literární postava F. L. Věk z Jiráskova stejnojmenného románu). Mezi Polákem a jen o šest let starším Zieglerem vzniklo přátelství. Byl to snad právě Ziegler, kdo rozpoznal v Polákovi literární nadání a podnítil ho k tvorbě. V roce 1813 vyšla na pokračování v Prvotinách pěkných umění (v beletristické příloze Hromádkových Císařsko-královských vídeňských novin) rozsáhlá lyrická báseň „Vznešenost přirozenosti“ s podtitulem „V slávozpěvích na Tvorce“. Podruhé ji Polák vydal, výrazně upravenou (s pomocí Zieglera a Jungmanna) a s pozměněným názvem „Vznešenost přírody“, v knižní podobě v roce 1819. Málokomu se dostalo od současníků tak příznivé kritiky jako Polákovi. Básník Šebestián Hněvkovský (1770–1847) ji označil jako geniální, Antonín Jaroslav Puchmajer (1769–1820) o ní napsal, že „ostane hrdostí Čechů“ a sám Josef Jungmann (1773–1847) nadšeně prohlásil, že Vznešenost „jest v jistém ohledu nejvýtečnější až posavade plod českého básnictví a hodna nejlepších toho tvaru cizokrajním básním na bok postavena býti“. Ani mladý František Palacký (1798–1876) nešetřil slovy chvály, když prohlásil, že Polákovi „genius Čechie právem palmu by básnictví podati mohl, tolik zajisté originálnosti, vznešenosti a jednotlivých krás posud aspoň žádný nám nepodal“. Polák měl štěstí, svou skladbu napsal v době, kdy rodící se, ale již sebevědomá česká obrozenecká společnost očekávala prvé velké (monumentální) dílo, které by se postavilo po bok vyspělému evropskému básnictví. Ostatní, pozdější Polákova básnická tvorba je žánrově i obsahově již značně různorodá. Řada jeho nepublikovaných rukopisů shořela při požáru Vídeňského Nového Města v roce 1834. Mezi nimi i dílo „Vznešenost hudby“, které Polák považoval za svou stěžejní práci. Ohlas Polákovy Vznešenosti krásně evokoval A. Jirásek ve svém F. L. Věkovi: „Václav se ani nehnul. Nejprve byl jen zvědav, dychtiv, i závist maně uhlodla, záhy však začal žasnouti. A žasl, žasl, a byl pak jako zmámen. Nic takového dosud neslyšel, nečetl. Co byly proti tomu všecky ty básně, které znal. A co jeho! Verše hrnuly se proudem. Neobyčejná řeč, nová slova, z nichž mnohé neznámo, nejasno, žádné však se neozvalo naplano, nýbrž plně silným, novým zvukem. Nerozuměl všemu, to ono znělo podivně, ze všeho však cítil smělost a sílu, zvláštní sílu, oheň, vzlet a nadšení, jež uchvacovaly.“ Dodnes zůstává z Polákova básnického díla živá báseň „Sil jsem proso na souvrati“, část rozsáhlejší básně „Oklamaný miláček“. Jedná se ovšem o původní lidovou píseň, kterou Polák použil a doplnil v jednotlivých strofách svými verši (tak jako mnoho jiných jeho současníků). To platí i o části Polákovy básně „Pivo, víno, voda“, začínající verši „Kde je stárek, tu je mládek, nedaleko také pivovárek, kde se pivo vaří, tam se všechno daří...“ Prvý pobyt v Itálii v letech 1815–1818, kdy zde působil jako pobočník podmaršálka Františka Arnošta, svobodného pána Kollera, intendanta rakouských vojsk v Itálii, zúročil Polák v cestopise „Cesta do Itálie“. Popisuje zde svoji cestu z Vídně Štýrskem a Korutanskem do Benátek, do Toskánska a Říma a pobyt v Neapoli, v cíli své cesty, kde prožil tři roky. Vystupuje zde jako citlivý pozorovatel nejen krajiny, architektury, památek, ale i obyvatel, jejich práce, zálib, zvyků. Byl poučeným pozorovatelem, znalcem italských dějin a kultury, dokázal se dobře orientovat i na soudobé politické scéně. Nebyl nekritickým obdivovatelem všeho, co viděl, stále u něj můžeme sledovat praktický a racionální pohled osvícence. Na straně druhé se v něm ovšem nezapře osobnost básníka, který na mnoha místech spojuje popis předmětu (či události) s vyjádřením vlastního vnitřního citového zaujetí. „Cesta do Itálie“ není jen první novodobý český cestopis, ale v podstatě i první velké původní prozaické dílo nové české prózy. Zveřejňovat ho začal od roku 1820 J. L. Ziegler ve svém časopise Dobroslav. Knižně vyšlo až v roce 1862, šest let po Polákově smrti, kdy Karel Sabina připravil k vydání jeho souborné dílo. Polák se zúčastnil i vykopávek v Pompejích, kde získával předměty pro sbírku barona Kollera. V jeho cestopisu najdeme přepisy bezmála padesáti antických nápisů, které přejal dílem z literatury, dílem z vlastního pozorování. Polák tak patří k zakladatelům nového vědního oboru u nás – epigrafiky. Do roku 1849 zastával Polák místo profesora válečného dějepisu a dozorce nad výukou jazyků na vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě. V té době již češtinu běžně v mluveném slovu nepoužíval (byť se ani v této době české tvorby nevzdával), své děti vychoval německy a s českým kulturním prostředím pravděpodobně již neudržoval žádné styky. Podle svědectví žáka akademie Friedberga Mírohorského „zle se sápal na chovance Čechy, kteří navedeni Burianem nebo Fialkou hlásili se u něho česky, drsně poukazuje na němčinu jako jazyk služební“. Jeho současníci udávali, že, ke konci svého působení na akademii, „byl již bez ráznosti, skoro slabomyslný“. Do výslužby odešel v roce 1849 jako generálmajor. Zbytek života prožil ve Vídeňském Novém Městě, kde také 31. března 1856 zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Když Polák v roce 1856 zemřel, stál již dávno mimo kulturní dění v Čechách, nebyl ale zapomenut. Krátce po jeho smrti přinesl rozsáhlý nekrolog Lumír. V roce 1862 připravil Karel Sabina souborné vydání jeho spisů. V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let 19. století můžeme nalézt v českých časopisech a novinách řadu článků věnovaných Polákovi. Přetrvávající zájem o Poláka ilustruje i vzpomínka Mikuláše Alše na setkání s Vítězslavem Hálkem v Umělecké Besedě, kde Hálek dával k dobrému vzpomínku na to, „jak ve svém životě uviděl jednou básníka a generála Milotu Zdirada Poláka, tvůrce básně Vznešenost přírody, že to bylo v Klementinské koleji, kde si Polák zřizoval hodinky dle znamení na věži...“ Pravděpodobně již v roce 1882 vzniká v Zásmukách spolek na postavení pomníku M. Z. Polákovi. 13. 7. 1884 došlo k odhalení pamětní desky na domě, který stál v místech původního rodného Polákova domku. Jednalo se tehdy o velkou národní slavnost. Když v devadesátých letech 19. století a na počátku století dvacátého vydával Alois Jirásek svůj rozsáhlý román F. L. Věk, stal se Milota Zdirad Polák i jednou z literárních postav. K dalšímu vydání Polákových spisů došlo díky prof. Josefu Bradáčovi na počátku 20. století, v roce 1907. Nedlouho poté se podařilo objevit v rodině Polákova vnuka setníka Emericha Poláka ze Zdiradova i několik jeho rukopisů (do té dobyly byly považovány všechny za ztracené). Nález učinil profesor brněnského gymnázia F. J. Rypáček a věnoval je Muzeu království Českého (Národnímu muzeu), dnes se nacházejí jako samostatný fond v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze. Je z nich zřejmé, že Polák tvořil české básně v podstatě až do konce svého života. V 70. letech se dílem M. Z. Poláka zabýval literární historik Alexandr Stich. Podařilo se mu připravit k vydání kritickou edici „Cesta do Itálie“ (Praha 1979), obsahující i úvodní studii Italský osud České literatury a Milota Zdirad Polák. Jelikož tehdy již Stich nesměl publikovat pod svým jménem, vyšla kniha pod jménem jeho kolegyně Felicitas Wünschové. Hrob Miloty Zdirada Poláka ve Vídeňském Novém Městě byl v roce 2002 restaurován a na podzim téhož roku, kdy vyvrcholilo sympózium 250 let češtiny v rakouské armádě, na něj položili velvyslanec České republiky v Rakousku dr. Jiří Gruša spolu s představiteli rakouské a české armády věnce a vzpomněli této významné osobnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Matěj Milota Zdirad Polák (14. února 1788 Zásmuky – 31. března 1856 Vídeňské Nové Město) byl český básník, učitel a důstojník.", "tgt_summary": "Matěj Milota Zdirad Polák (auch \"Matěj Polák\", später \"Moric Polak\") (* 14. Februar 1788 in Zásmuky; † 31. März 1856 in Wiener Neustadt) war ein österreichischer Offizier und tschechischer Dichter.", "id": 1002175} {"src_title": "Quintin Hogg, 2. vikomt Hailsham", "tgt_title": "Quintin McGarel Hogg", "src_document": [{"title": "Okolnosti.", "content": "Misijní činnost prováděná v raném středověku na územích obývaných slovanskými kmeny nebyl pouze církevní proces, nýbrž činnost pokřesťanštění úzce spojená s upevňováním vlády. Moc knížat do značné míry spočívala na principu Boží milosti a církev naopak získávala prostor pro svou činnost díky podpoře knížat. Z důvodu migrace Slovanů v 5. až 7. století však byly již zavedené christianizační procesy stále znovu střídány pohanskými zvyky.", "section_level": 1}, {"title": "Misie u Slovanů ve Střední Evropě.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První misie z Bavor a Frank.", "content": "Jako první pronikl na slovanské území kolem roku 630 Amand Maastrichtský přes Bavorsko, za účelem rozvíjení misijní činnosti. Vlastní soustavná misie však přišla z území Bavorska až s bajuvarskými vévody Theodem I. a Theodem II. (před rokem 666 a kolem roku 717) a misijními biskupy Korbiniánem z Freisingu (kolem roku 720), Jimramem a Erhardem Řezenským (v letech asi 680 až asi 717) a Rupertem Salcburským, zvaným \"bavorský apoštol\". Rupert se na konci 7. století plavil proti proudu Dunaje do římské pohraniční pevnosti Lauriacum (dnešní Enns, místní část obce Lorch v Horních Rakousích), kde prováděl misijní činnost u Avarů, u nichž v té době již existovala raně křesťanská sídliště. V Bavorsku v té době vznikala soustava misijních kostelů a klášterů. Misijními biskupovi Bonifáci se podařilo na základě papežského nařízení z roku 738/739 uspořádat církevní vztahy v Bavorsku a Durynsku. Při tom se mu také podařilo vytvořit potřebné předpoklady pro přeshraniční misii u Slovanů. Tassilo III. nechal v roce 769, respektive roku 777 založit misionářský klášter Innichen v jihotyrolském Pusterském údolí a klášter v Kremsmünsteru, které se velmi podílely na misijní činnosti v Karantánii.", "section_level": 2}, {"title": "Franská říše.", "content": "Přibližně v letech 790 až 810 vyslal Karel Veliký po saských válkách (772–804) misii mezi pohanské slovanské kmeny, aby tak zajistil východní hranici Franské říše, případně aby je přinutil k platbě lenních poplatků (tributů). Würzburští biskupové od doby Berovelfa (* před rokem 769; † 794) konali misie na slovanských územích mohanských a řehnických Wendů. Na podporu této činnosti nechali založit čtrnáct tzv. \"slovanských kostelů\" (většina z nich se nachází v dnešním okrese Bamberg). V roce 1007 se části würzburského a eichstättského biskupství sjednotily pod bamberskou diecézi, které byla posléze podřízena mohučské arcidiecézi. Ta nabyla na významu při christianizaci Slovanů žijících na území mezi řekami Mohanem a Regnitz. Trvalý úspěch však měly tyto snahy jako ve Francích a u jihoslovanských Avarů po skončení vlády Karla Velikého jen částečně.", "section_level": 2}, {"title": "V Čechách a na Moravě.", "content": "V roce 866 byl Ermenrich z Ellwangenu jmenován biskupem pasovským. V době jeho úřadování došlo díky pasovskému biskupství, které přímo hraničila s Velkomoravskou říší, k velkému misijnímu úsilí, a to především na Moravě. \"Slovanští apoštolové\" Cyril a Metoděj (Cyril ze Soluně, zvaný též Konstantin a Metoděj ze Soluně) působili na Moravě a v Čechách. Ermenrich beteiligte sich 870 při jednáních bavorského episkopátu proti moravskému arcibiskupu Metodějovi, načež byl v roce 873 papežem Janem VIII. suspendován. Po vytlačení slovanské misie Cyrila a Metoděje přijala Morava prostřednictvím nitranského biskupství ovládaného biskupem Wichingem po smrti Metoděje římský ritus. V 9. století leží také počátky christianizace v Čechách, mající původ v Řezně a Pasově. Z fuldského kláštera přišla v roce 845 zpráva, že se 14 českých kmenových vůdců podřizuje východofranskému králi Ludvíkovi II. a následně byli i se svou družinou pokřtěni. Za panování přemyslovského knížete Václava I., jenž se roku 929 zavázal platit tribut králi Jindřichovi I., se v Čechách nemohla rozšířit byzantská liturgie a byla zavedena liturgie latinská. Vztahy s bavorskou církví se uvolnily. Pražské biskupství, založené roku 973, byla v roce 976 podřízeno Mohučské metropolii. Ve 12. a 13. století se v Čechách a na Moravě rozšířili řád premonstrátů.", "section_level": 2}, {"title": "Ve Slovinsku a Korutanech.", "content": "Misijní činnost u Slovinců byla vykonávána ve druhé polovině 8. století z Pasova a Salcburku. V Karantáni, slovanském knížectví s centrem na území dnešního Štýrska a Korutan (Kraňska), probíhala křesťanská misijní činnost v 8. století. Území se tehdy dostalo do bavorského područí. V jižních Korutanech působil na slovanské misii také Abraham Freisinský (před 950–993/4). V rámci misijní činnosti vznikly mezi lety 972 až 1039 Frisinské zlomky (slovinsky \"Brižinski spomeniki\", latinsky \"Monumenta Frisingensia\"), tři rukopisy psané slovinským typem staroslověnštiny.", "section_level": 2}, {"title": "Slovanská misie na severovýchodě.", "content": "Misie na severovýchodě měly za cíl christianizaci a rozšíření okruhu moci východofranského panovníka v nově vytvořených hraničních marek. Kvůli vytrvalému odporu polabských Slovanů byla však tato misijní činnost velmi zdlouhavá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Slovanská misie je označení procesu misijní činnosti a šíření křesťanské víry (evangelia) v 7. až 13. století na územích obývaných Slovany.", "tgt_summary": "Quintin McGarel Hogg, Baron Hailsham of St. Marylebone KG, CH, PC, QC (* 9. Oktober 1907 in London; † 12. Oktober 2001 in London) war ein britischer Adliger, Rechtsanwalt und Politiker (Conservative Party).", "id": 2456805} {"src_title": "Mistrovství světa v házené mužů 1958", "tgt_title": "Handball-Weltmeisterschaft der Männer 1958", "src_document": [{"title": "Výsledky a tabulky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Skupina A.", "content": "Švédsko - Španělsko 31:11 27. února 1958 - Erfurt 27. února 1958 - Erfurt 1. března 1958 - Erfurt 1. března 1958 - Erfurt 2. března 1958 - Erfurt 2. března 1958 - Erfurt", "section_level": 2}, {"title": "Skupina B.", "content": "Německo - Lucembursko 46:4 27. února 1958 - Berlín 27. února 1958 - Berlín 1. března 1958 - Berlín 1. března 1958 - Berlín 2. března 1958 - Berlín 2. března 1958 - Berlín", "section_level": 2}, {"title": "Skupina C.", "content": "ČSR - Island 27:17 27. února 1958 - Rostock 27. února 1958 - Rostock 1. března 1958 - Rostock 1. března 1958 - Rostock 2. března 1958 - Rostock 2. března 1958 - Rostock", "section_level": 2}, {"title": "Skupina D.", "content": "Dánsko - Brazílie 32:12 27. února 1958 - Magdeburg 27. února 1958 - Magdeburg 1. března 1958 - Magdeburg 1. března 1958 - Magdeburg 2. března 1958 - Magdeburg 2. března 1958 - Magdeburg Německo - Maďarsko 22:16", "section_level": 2}, {"title": "Semifinále A.", "content": "4. března 1958 - Berlín 4. března 1958 - Berlín 6. března 1958 - Berlín 6. března 1958 - Berlín Dánsko - Polsko 22:15", "section_level": 2}, {"title": "Semifinále B.", "content": "4. března 1958 - Lipsko 4. března 1958 - Lipsko 6. března 1958 - Lipsko 6. března 1958 - Lipsko", "section_level": 2}, {"title": "Finále.", "content": "Švédsko - ČSR 22:12 (10:5) 8. března 1958 - Berlín Branky: Jönsson 7, Danielsson 5, Ahrling 2, Ekeroth 2, Kämpendahl 2, Karlsson 2, H.Olsson 2 - König 2, Provazník 2, Růža 2, Trojan 2, M. Vícha 2, Eret, Frolo, Rozhodčí: Karlheinz Gerstenberger (GER) Švédsko: Mattson - Ahrling, Danielsson, Ekeroth, Jönsson, Kämpendahl, Karlsson, H. Olsson, S.Olsson, Zahrisson. ČSR: J. Vícha - Eret, Frolo, Klemm, König, Mareš, Provazník, Růža, Trojan, M. Vícha.", "section_level": 2}, {"title": "O 3. místo.", "content": "Německo - Dánsko 16:13 8. března 1958 - Berlín", "section_level": 2}, {"title": "O 5. místo.", "content": "Polsko - Norsko 20:18 7. března 1958 - Berlín", "section_level": 2}, {"title": "O 7. místo.", "content": "Maďarsko - Jugoslávie 24:16 7. března 1958 - Berlín", "section_level": 2}], "src_summary": "3. mistrovství světa v házené proběhlo ve dnech 27. února – 8. března v NDR. Mistrovství se zúčastnilo šestnáct mužstev, rozdělených do čtyř čtyřčlenných skupin, z nichž první dva týmy postoupily do dvou semifinálových skupin, Vítězové skupin hráli finále, týmy na druhém místě hrály o třetí místo a týmy na třetím místě o páté místo a poslední ve skupině hráli o sedmé místo. Hrací doba byla poprvé 2 x 30 minut. Reprezentace Německa byla složena z hráčů NDR a SRN. Poprvé se na mistorvství světa zúčastnilo mimoevropské mužstvo - Brazílie.", "tgt_summary": "Die 3. Handball-Weltmeisterschaft der Männer fand 1958 in der Deutschen Demokratischen Republik (DDR) statt. Die schwedische Nationalmannschaft konnte den Weltmeistertitel von 1954 durch einen deutlichen Sieg im Finale gegen die tschechoslowakische Mannschaft verteidigen, die gesamtdeutsche Auswahl belegte den dritten Platz; wie schon bei der vorangegangenen Weltmeisterschaft im Jahr 1954 stellten die beiden deutschen Dachverbände, der Deutsche Handballbund der Bundesrepublik Deutschland (BRD) und der Deutsche Handball-Verband der DDR eine gemeinsame Mannschaft.", "id": 1475687} {"src_title": "Extremální teorie grafů", "tgt_title": "Extremale Graphentheorie", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1941 dokázal Pál Turán slavnou Turánovu větu. Tento okamžik je často považován za vznik extrámální teorie grafů, a to i přesto, že nejdůležitější trojúhelníkový případ Turánovy věty dokázal již v roce 1907 nizozemský matematik Willem Mantel. Kolem Turána ovšem v Budapešti vznikla skupina mladých maďarských matematiků, kteří začali systematicky zkoumat problémy teorie grafů podobného typu. Do této skupiny patřil též Pál Erdős. Do sedmdesátých let dvacátého století se extremální teorie grafů rozvíjela převážně v Maďarsku. Mezi její nejvýznamnější představitele z tohoto období patřili Béla Bollobás a Endre Szemerédi. Jedním z hlavních důvodů internacionalizace oboru v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století byl odchod mnohých maďarských matematiků zejména do Spojených států. Milníkem pro vývoj disciplíny byla Szemerédiho práce o aritmetických posloupnostech, která vedla k objevení regularity lemmatu, jednoho z nejdůležitějších nástrojů v moderní extremální teorie grafů. Právě tyto výsledky byly jedním z hlavních důvodů pro udělení Abelovy ceny Szemerédimu.", "section_level": 1}, {"title": "Související disciplíny.", "content": "Počáteční rozvoj teorie grafů byl z velké části motivován otázkami v kombinatorické teorii čísel. Nejbližším oborem je teorie náhodných grafů, která se rozvíjela souběžně s extremální teorií grafů. Důvodem blízkosti těchto dvou disciplín je podobnost zkoumaných otázek a fakt, že výsledky v jednom z těchto oborů jsou aplikovatelné též ve druhém a v mnoha případech též podobnost metod použitelných k vyřešení problému. S tím souvisí, že pravděpodobnostní metoda hraje v extremální teorii grafů důležitou roli. Mnohé problémy studované v extremální teorii grafů přesahují do Ramseyovy teorie. V teoretické informatice je nejdůležitější použití extremální teorie grafů v oblasti testování vlastností.", "section_level": 1}, {"title": "Důležité výsledky a domněnky.", "content": "Turánova věta udává optimální mez na počet hran ve grafu na daném počtu vrcholů, který zaručuje existenci úplného grafu formula_1 jako podgrafu. Z mnoha zobecnění této věty je nejdůležitější věta Erdőse a Stonea, která určuje asymptoticky optimální mez pro obsahování libovolného nebipartitního grafu. Takzvaný Zarankiewiczův problém se táže na tu stejnou otázku pro bipartitní grafy. Přes to, že problém byl položen již v roce 1951, je pořád málo porozuměn. Diracova věta říká, že pokud je minimální stupeň grafu alespoň polovina jeho řádu, pak je graf hamiltonovský. V extremální teorii orientovaných grafů je nejdůležitějším problémem domněnka Caccetty a Häggkvista, která říká, že v orientovaném grafu na formula_2 vrcholech a s minimálním stupněm alespoň formula_3 obsahuje orientovaný cyklus délky nanejvýš formula_4.", "section_level": 1}], "src_summary": "Extremální teorie grafů je oblastí teorie grafů, která zkoumá vztah kvantitativních parametrů konečných grafů. Extremální teorie grafů též může být vnímána jako obor extremální kombinatoriky, která zkoumá podobné problémy pro další diskrétní struktury (zejména pro množinové systémy a hypergrafy).", "tgt_summary": "Die extremale Graphentheorie ist ein Teilgebiet der Mathematik. Sie untersucht, welche Graphen einer gegebenen Klasse (wie der Klasse der Graphen ohne Hamiltonkreis) einen bestimmten Graphenparameter (wie die maximale Anzahl von Kanten oder die Kantendichte) maximieren oder minimieren. ", "id": 623759} {"src_title": "Bylany (Malé Březno)", "tgt_title": "Bylany u Mostu", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemné zprávy o Bylanech pocházejí z let 1203, 1207 a 1209. Jedná se sice o listinná falza, ovšem věrohodná po obsahové stránce. Ves je zde zmiňována jako majetek cisterciáckého kláštera v Oseku. Klášter je jako majitel obce zmiňován i v roce 1311. Bylany se staly součástí klášterního statku Škrle. V roce 1620 koupil Bylany Bohuslav z Michalovic, ale tomu byl majetek za účast na stavovském povstání konfiskován. Bylany se staly opět majetkem oseckého kláštera a zůstaly jím až do roku 1848, kdy se staly samostatnou obcí v okrese Most. Podle berní ruly žilo v Bylanech třináct sedláků a sedm chalupníků, kteří se zabývali především pěstováním pšenice a žita a chovem dobytka. U obce byly i menší výměry vinic, které v následujících letech vystřídaly chmelnice. Bylany byly známé svými prameny hořké vody. V obci byla postavena laboratoř na výrobu hořké soli. V roce 1820 si prameny pronajal obchodník A. Ulbrich, který v obci vystavěl lázeňský dům a léčivou vodu začal stáčet do lahví. (Bylanská hořká voda) se vyvážela do zahraničí až do začátku druhé světové války. Podnikatel Ulbrich se zasloužil o výstavbu školní budovy v roce 1856, zřízení hřbitova roku 1867 a renovaci kostela. Hořká voda se v devatenáctém století používala také v malých lázních, které ve vesnici stály již roku 1826. V roce 1921 se k čerpání vody využívaly pouze dvě z původních sedmi studní a roku 1928 již jen jedna. Nová, tři metry hluboká, studna byla vyhloubena až v roce 1938. Láhve se v Bylanech plnily až do roku 1946 a lázně byly uzavřeny 24. listopadu 1960 s odůvodněním, že mají malou kapacitu. Zatímco v roce 1850 se plnilo 150 tisíc kameninových džbánů, roku 1945 to bylo jen pět set lahví s objemem 0,7 litru a o rok později jen 150 lahví. V roce 1961 se k obci Bylany připojila osada Vršany. V roce 1968 bylo k Bylanům připojeno katastrální území zbořené obce Slatinice. Samotné Bylany byly zlikvidovány při výstavbě areálu Pozemních staveb v roce 1978. Přitom byla zničena i nedaleká přírodní rezervace \"Slanisko,\" která byla vyhlášena teprve v roce 1975. Původní státní podnik Pozemní stavby po privatizaci nahradila společnost Domes Bylany, která vlastní většinu staveb na území původní obce z nichž je velká část dále pronajímána. Dále zde sídlí zámečnická a gumárenská výroba firmy VVV Most.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Bylanská minerální voda vzniká v kvartérních sedimentech a v miocénním souvrství hnědouhelných slojí oxidací pyritu na nepropustném podloží tvořeném jíly. Důležitou podmínkou je také malý objem srážek v oblasti. Podle rozboru z roku 1958 voda patřila ke slabě mineralizovaným, síranovým sodno-hořečnato-vápenatým vodám.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V roce 1974 ve vesnici žilo 68 obyvatel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bylany () jsou zaniklá obec v okrese Most v Ústeckém kraji, která se nacházela zhruba 5 km jihozápadně od centra dnešního města Mostu v nadmořské výšce 231 metrů nedaleko cesty z Mostu do Žatce. Její katastrální výměra činila 1035 hektarů. Vesnice byla zbořena v roce 1978 kvůli výstavbě objektů státního podniku Pozemní stavby. Dnes její katastrální území patří k obci Malé Březno.", "tgt_summary": "Bylany (deutsch \"Püllna\", älter auch \"Bylené\", \"Bielne\", \"Biln\", \"Billna\", \"Pilna\") ist eine Wüstung im Okres Most in Tschechien. Das Dorf befand sich etwa sieben Kilometer südwestlich der Stadt Most. Bylany wird als Grundsiedlungseinheit der Gemeinde Malé Březno geführt.", "id": 113637} {"src_title": "Muďoul trojlaločný", "tgt_title": "Dreilappige Papau", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Strom vysoký až 11 m (výjimečně až 14 m) s kmenem o průměru 20-30 cm. Hnědé ve stáří šednoucí výhony s opakvejčitými listy 10-25 cm (15-30 cm) dlouhé velkými s výrazným žilkováním. Listy jsou opadavé, šroubovitě uspořádané. Květy mají 4-5cm (2-5 cm) v průměru, jsou červenofialové barvy, vyrůstají v předjaří ve stejnou dobu, nebo těsně před rašením listů. Květy tvoří tři až šest okvětních plátků, celý květ má smrdutý zápach. Plodem jsou velké žlutozelené bobule 5-15 cm dlouhé, obsahující několik hnědých semen 15-25 mm velkých uložených v měkké, v malém množství jedlé dužnině. Plody jsou protáhlého tvaru. Krémová dužina má specifickou chuť (chutí připomíná ovoce jako jsou láhevník, ananas, mango či banán).", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Vzácně pěstovaný strom u nás používaný jako okrasný keř. Kvalita plodů u nás pěstovaných dřevin je zcela srovnatelná s nejkvalitnějším tropickým ovocem. V době vegetačního klidu snese mráz i -22 °C a více. Dřevina není náročná na řez. Chorobami a škůdci netrpí. Vyžaduje slunné stanoviště, propustné, humózní, přiměřeně vlhké půdy a zimní přikrývku. Množí se semenem, hřížením, nebo řízky. Semenáče mohou zaplodit 5-6 rokem. Pokud rostlinu pěstujeme kvůli plodům, je vhodné ji naroubovat vhodnou odrůdou a opylovat. Semena jsou jedovatá, ale oplodí je v malém množství jedlé. Jsou známy příklady otrav. Byl užívaný původními obyvateli Severní Ameriky, (indiány), jako potravina. Plody sklízíme od konce září do října. V 19. století jsou výtažky z rostliny používány jako emetikum, dávidlo. Z rostliny bylo extrahováno 50 bioaktivních sloučenin u nichž je zkoumána možnost použití jako cytostatika. Také má účinky jako diuretikum, laxativum, narkotikum a přípravek proti parazitům.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Plody jsou bohaté na mastné kyseliny, z nichž hlavní je kyselina kaprylová. Obsahují také cis-δ9-a cis-δ11-hexadecenoát,-δ9-cis, cis-δ11-a cis-δ13-oktadecenoát. Semena, jak prokázalo, obsahují chemické látky asimitrin (derivát ring-hydroxylovaný bis- tetrahydrofuran acetogenin) a 4-hydroxytrilobin (derivát bis-THF se dvěma doprovodnými hydroxylovými skupinami a α, β-nenasycenými γ-lakton s 4 -hydroxylovými skupinami) Tyto chemikálie mají zdá se selektivní cytotoxické účinky vůči adenokarcinomu prostaty (PC-3) a adenokarcinomu tlustého střeva (HT-29) buněčné linie, a tak se můžou stát užitečnými chemoterapeutiky pro tyto typy rakoviny. Listy také obsahují toxické látky typické pro čeleď láhevníkovité (\"Annonaceae\"), acetogeniny, polyketidy které jsou odpuzovadly pro většinu hmyzu. výjimkou jsou otakárkovití, jmenovitě \"Eurytides Marcellus\", jehož larvy se živí listy. Stopový obsah polyketidů poskytuje otakárkovi ochranu proti predátorům po zbytek jeho života a činí jej nestravitelným pro ptáky a další dravce. Kůra obsahuje další acetogeniny, jako je asimin, asiminacin a asiminecin, které se ukázaly být inhibitory mitochondriální NADH: ubichinonní oxidoreduktázy, což činí z moďoulu trojlaločného slibný zdroj pesticidů a protirakovinných sloučenin.", "section_level": 1}, {"title": "Odrůdy.", "content": "Overleese, Davis, Sunflower, Georgia, Sweet Alice, Rebeccas Gold, NC-1, Taylor, Wels, Prolific, Wilson, Mango, Mitchel.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Muďoul trojlaločný je ohroženým druhem ve státě New York (USA), a New Jersey (USA). V Kanadě, se vyskytuje pouze v části jižního Ontaria a je kvalifikován jako zranitelný druh. Celosvětově je muďoul trojlaločný hodnocen jako běžný druh.", "section_level": 1}, {"title": "Jedovatost.", "content": "Rostlina je zařazena mezi jedovaté rostliny, jedovaté jsou listy a plody (zejména semena).Mechanismus otravy není známý. Příznaky jsou silné bolesti žaludku, projevuje se dermatitidou. Otravy plody postihují jen menší část obyvatelstva.", "section_level": 1}], "src_summary": "Muďoul trojlaločný (\"Asimina triloba\", česky také \"moďoul trojlaločný\", v jazyce původních obyvatel Severní Ameriky \"Pawpaw\", anglicky \"\") je 11 metrů vysoký strom (v Česku roste jako asi 3 m vysoký keř). Druh je původní v Severní Americe, od nejjižnější části provincie Ontario a New York, na západ po stát Nebrasku a na jih po severní Floridu a východní Texas. Náleží do čeledi láhevníkovité (\"Annonaceae\").", "tgt_summary": "Die Dreilappige Papau, mit wissenschaftlicher Bezeichnung \"Asimina triloba\" (L) Dunal, wird auch Indianerbanane oder Pawpaw genannt. Sie ist eine in Nordamerika heimische Pflanzenart aus der Gattung der Papau (\"Asimina\") in der Familie der Annonengewächse (Annonaceae). Die Bezeichnung „Pawpaw“ kommt von Papaya (\"Carica papaya\") und rührt von der Ähnlichkeit der Früchte her. Dieser Umstand führt immer wieder zu Verwirrungen, da in einigen Englisch sprechenden Ländern die Papaya ebenfalls Pawpaw genannt wird. „Indianerbanane“ wird sie unter anderem deshalb genannt, weil bereits die Ureinwohner Nordamerikas, die Indianer, die sie bereits kultivierten. Die Früchte sind essbar, sie gelten aber auch in ihrem Heimatland noch immer eher als Wildobst oder \"rare fruit\".", "id": 2483844} {"src_title": "Matouš Ferdinand Sobek z Bílenberka", "tgt_title": "Matthäus Ferdinand Sobek von Bilenberg", "src_document": [{"title": "Stručný životopis.", "content": "Matouš Ferdinand Sobek se narodil v domě čp. 7 v městečku Rajhrad v rodině Václava Sobka - vrchnostenského purkrabího a jeho ženy Salomeny. Měl tři sourozence: starší sestru Anežku (* 1613), která vstoupila do cisterciáckého opatství v Předklášteří u Tišnova, a dva mladší bratry: Bohuslava (* 1621) a Benedikta Ferdinanda (* 1625). Díky studijním předpokladům po absolvování rajhradské klášterní školy pod vedením samotného probošta Daniela Benedikta Kornelia Kavky O.S.B. směl ve studiu pokračovat na broumovském gymnáziu (benediktinem se stal roku 1638 právě v Broumově) a následně na olomoucké univerzitě. Po přijetí kněžského svěcení (1639 v Olomouci) působil, dříve než se stal převorem kláštera v Broumově a později v rodném Rajhradě, v duchovní správě v Broumově a v nedaleké Polici nad Metují. - Od roku 1649 pobýval v Praze, kde se stal opatem benediktinské komunity u sv. Mikuláše na Starém Městě pražském a od roku 1652 zároveň opatem benediktinské komunity u sv. Jana pod Skalou, kde společně s císařem Ferdinandem III., Ferdinandem IV., broumovským opatem Augustinem Seifertem a převorem Tomášem Sartoriem slavnostně položili základní kámen k novému klášteru, jehož stavbu broumovští v letech 1654–1663 uskutečnili. Díky této aktivitě a sepsání životopisu sv. poustevníka Ivana, který věnoval roku 1656 u příležitosti korunovace novému českému králi Leopoldovi I., byl Sobek téhož roku povýšen do šlechtického stavu s predikátem „z Bílenberka“.", "section_level": 1}, {"title": "Biskupem nové diecéze v Hradci Králové.", "content": "Po založení královéhradeckého biskupství se stal Sobek jeho prvním biskupem: papež Alexandr VII. potvrdil jeho jmenování 10. listopadu 1664, a tak jej mohl pražský arcibiskup Arnošt Vojtěch kardinál Harrach dne 15. března 1665 v pražské katedrále vysvětit na biskupa.", "section_level": 2}, {"title": "Pražským arcibiskupem.", "content": "Po smrti Arnošta Vojtěcha kardinála Harracha a jeho nástupce Jana Viléma Libštejnského z Kolovrat, který se ani nestačil ujmout funkce, byl císařem Leopoldem I. jmenován pražským arcibiskupem. Pallium převzal dne 28. dubna 1669 z rukou olomouckého biskupa Karla z Lichtenštejna-Kastelkornu v poutním kostele v Tuřanech u Brna a 4. května se ujal svého úřadu v Praze. Jako pražský arcibiskup pokračoval v konsolidaci hospodaření a správy arcidiecéze, na podnět Bohuslava Balbína vymohl pro pražské arcibiskupy knížecí titul. Došlo k reformě liturgie, opravě katedrály (stavba kaple sv. Vojtěcha), založení Dědictví svatováclavského a znovuzískání příbramského arcibiskupského zámku. Díky šlechtickým dárcům byly založeny františkánský klášter v Hájku u Hostivic a klášter v Havlíčkově Brodě. Arcibiskup se snažil o založení plzeňského biskupství, ale tento záměr neprosadil kvůli odporu místních samospráv, které se obávaly omezení svých pravomocí.", "section_level": 2}, {"title": "Pohřeb a hrob.", "content": "Zemřel 29. dubna 1675 v Praze. Na základě jeho přání bylo jeho mumifikované tělo (bez srdce, které bylo uloženo ve Svatováclavské kapli pražské katedrály, a ostatních orgánů, které byly uloženy v kryptě opatského chrámu sv. Mikuláše na Starém Městě pražském v blízkosti těla jeho matky Salomeny) převezeno do opatského kostela kostela sv. Vojtěcha v Broumově, pro nějž získal roku 1651 vzácnou kopii Turínského plátna. Jeho kosterní pozůstatky byly objeveny v roce 1994 při uspořádání kosterních ostatků v kryptě pod kapitulní síní, které sem byly přeneseny v roce 1940 z krypty pod kaplí Judy Tadeáše. Tehdy byly přeneseny a za přítomnosti pražského arcibiskupa Miloslava kardinála Vlka a královéhradeckého biskupa Karla Otčenáška uloženy do nového sarkofágu, krytého původním barokním kenotafem v severní boční kapli sv. Rodiny opatského kostela sv. Vojtěcha.", "section_level": 2}], "src_summary": "Matouš Ferdinand Sobek z Bílenberka, též Matouš Zoubek O.S.B. (19. září 1618, Rajhrad – 29. dubna 1675, Praha) byl benediktinský mnich a opat u sv. Mikuláše na Starém Městě pražském a ve sv. Janu pod Skalou. První biskup královéhradecký (1659–1668) a arcibiskup pražský (1668–1675).", "tgt_summary": "Matthäus Ferdinand Sobek von Bilenberg (tschechisch: \"Matouš Ferdinand Sobek z Bílenberka\"; * 19. September 1618 in Groß Raigern, Mähren; † 29. April 1675 in Prag) war der erste Bischof von Königgrätz und ab 1669 Erzbischof von Prag.", "id": 1291196} {"src_title": "Fridrich Hesensko-Eschwegský", "tgt_title": "Friedrich (Hessen-Eschwege)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Fridrichův otec Mořic měl dvacet dětí: šest s první manželkou Anežkou, čtrnáct s Julianou. Fridrich byl celkově patnáctý Mořicův potomek, osmé dítě Juliany. Narodil se dne 9. května 1617 v hlavním městě Hesenska-Kasselska: v Kasselu. Mořic za svého dědice ustanovil Viléma, nejstaršího přeživšího syna, avšak Juliana se s prostými tituly pro své syny nespokojila a požadovala po Mořicovi, aby jejím synům také přenechal pozemky. Ten manželčina přání uposlechl a třem jejím synům přidělil vlastní pozemky: Fridrich dostal oblast v okolí Eschwege, Arnošt zase hrad Rheinfels (česky \"Rýnská skála\") a okolní pozemky a Heřman Hesensko-Rotenbursko. Mořic žil s celou svojí početnou rodinou až do své smrti v roce 1632 ve městě Eschwege. Po jeho smrti se Juliana s dětmi přestěhovala do zámku Rotenburg. Zde žil Fridrich až do roku 1646. 8. září 1646 se totiž ve Stockholmu oženil se sestrou švédského krále Karla X. Gustava: Eleonorou Kateřinou Falckou. Novomanželé po svatbě v hlavním městě Švédska již zůstali (Eschwege bylo během Třicetileté války vypleněno). Manželství ale nebylo šťastné hned od začátku, Eleonora se totiž Fridrichovi krátce po svatbě přiznala, že měla poměr s francouzským hudebníkem Antoinem de Beaulieumem a je těhotná. Dítě, dcera, se narodilo v roce 1647 a bylo pojmenováno Markéta. Zemřela ještě před dovršením jednoho roku. Fridrich se prosadil ve švédské armádě jako schopný vojevůdce a stal se generálmajorem. Není známo, zda byl za Třicetileté války vojensky aktivní, avšak během Druhé severní války vedl švédské pluky. Vojenství se věnoval naplno a přestože měl od roku 1632 na starost lankrabství, o jeho správu se nestaral a zničené město Eschwege navštívil jen párkrát, na rozdíl od jeho ženy Eleonory Kateřiny, která zde prožila většinu života a porodila zde všechny jejich děti. Fridrich zemřel nedaleko polské Pozaně 24. září 1655 ve věku osmatřiceti let a to, jak jinak, než v bitvě. Trvalo dva roky, než jeho rakev doputovala do Eschwege, kde byl v místním kostele pohřben. Protože Fridrich byl jediným mužským představitelem Hesensko-eschwegských a jeho tři dcery nemohly hrabství zdědit, propadlo Hesensko-Eschwegsko Fridrichovu bratrovi Arnoštovi, který si pozemky přidal ke svému bohatství a hradu Rheinfels. Samotný zámek v Eschwege byl ponechán vdově Eleonoře Kateřině, avšak ona místo toho pobývala ve švédském léně Osterholz nedaleko Brém. Zámek v Eschwege později padl na věno dceři Kristýně, která je babičkou například dánsko-norské královny Juliany Marie.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "Dne 8. září 1646 se Fridrich Hesensko-Eschwegský oženil se sestrou švédského krále Eleonorou Kateřinou Falckou (1626-1692). Manželé žili po většinu života odděleně, protože se Fridrich věnoval vojenství. Z manželství nakonec vzešlo pět dětí, avšak dospělosti se dožily jen tři dcery. Prvním dítětem Eleonory Kateřiny ale nebyla dcera Kristýna; byla jí dcera Markéta, kterou měla s francouzským hudebníkem. Fridrichovi se k těhotenství přiznala a ten to chtěl utajit, i přesto se z toho ale stala známá aféra.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fridrich Hesensko-Eschwegský (9. května 1617, Kassel – 24. září 1655, Poznaň) byl syn Mořice Hesensko-Kasselského a jeho druhé manželky Juliany, také první a poslední mužský představitel Hesensko-eschwegských. Mezi lety 1632 až 1655 byl lankrabě Hesensko-eschwegský.", "tgt_summary": "Friedrich von Hessen-Eschwege (* 9. Mai 1617 in Kassel; † 24. September 1655 in Costian (?) bei Posen) war von 1632 bis zu seinem Tod Landgraf der Mediat-Landgrafschaft Hessen-Eschwege, die unter der Oberhoheit von Hessen-Kassel stand.", "id": 491688} {"src_title": "Infekční rinotracheitida skotu", "tgt_title": "Infektiöse Bovine Rhinotracheitis", "src_document": [{"title": "Boj proti BRD.", "content": "Existuje jediný koncept boje proti respiračním nemocem skotu (Respirační syndrom skotu=BRD): vakcinace současně s minimalizací epidemiologických rizik (viz Kauzalita (epidemiologie)). Tento koncept uznává zákon epidemiologie pro zvířata i lidi stejný: \"Vakcinovaný jedinec je v bezpečí.\" Existují dva protichůdné koncepty boje proti IBR: stejná vakcinace jako u BRD kontra ozdravení. Slovem ozdravení se rozumí, že jedinec nemá vůbec žádné protilátky proti IBR. Vakcinace vede. Je prováděna ve většině států světa a to polyvalentními vakcínami proti 4-6 původcům nemoci včetně IBR. Pokud se někdo pustí do ozdravování od IBR, musí nadále vakcinovat proti zbylým nemocem BRD. Z finančního hlediska je cena vakcín obsahujících IBR a neobsahujících shodná. Mnohdy jsou vakcíny bez IBR dražší, protože se jich vyrábí řádově mnohem méně. Dokázat, že je stát (region) ozdraven od IBR, navíc vyžaduje každoroční testování všech zvířat, což bývá dražší než samotná vakcinace. Pokud se používá vakcinace proti BRD, pak se nic netestuje, jen se uvádí, jaké procento zvířat bylo v daném roce vakcinováno. Například v USA je každoročně vakcinováno přes 80% všech zvířat polyvalentními vakcínami BRD (včetně IBR).", "section_level": 1}, {"title": "Historie ozdravováni od IBR v ČR.", "content": "Pokusy ozdravit populaci v ČR od IBR byly historicky provedeny již 3x. Programy ozdravování od respiračních nemocí skotu byly pro chovatele dobrovolné a z ekonomického hlediska úspěšné. Výrazně se snížil počet zápalů plic u telat. Byly zrušeny profylaktoria (kotce s turnusovým odchovem novorozených telat) a velkokapacitní teletníky, byl zaveden vzdušný odchov telat. Po roce 1990 byly nakoupeny zahraniční vakcíny s vynikající imunitní odezvou. Respirační nemoci přestaly být existenčním problémem našich chovů. Diagnostika respiračních nemocí v ČR byla překvalifikována: místo klinické diagnózy (zápal plic) se začala preferovat laboratorní diagnóza (IBR). To v ČR zúžilo boj proti všem původcům respiračních nemocí (BRD) na boj pouze proti IBR. V roce 2005 u nás bylo 37,8% chovů prostých IBR. Jednalo se hlavně o plemenné chovy. Zbytek velkých stád skotu u nás byl z větší části vakcinován polyvalentními vakcínami proti IBR, BRSV, PA3,BVD (viz Respirační syndrom skotu). Zpravidla se vakcinovala telata, protože respirační onemocnění byla vážným problémem v teletnících i odchovnách mladého dobytka. Pokud šel plemenný býček na testování do odchovny plemenných býků, musel být dvakrát naočkován proti IBR, byla mu odebrána krev a testována na přítomnost protilátek proti IBR. Pokud vyšel test negativně (vakcinace nebyla účinná), nemohl jít do odchovny. Jinými slovy veškerý plemenný dobytek byl povinně vakcinován a drtivá většina chovů vakcinovala alespoň telata. Po vyhlášení NOP (národní ozdravný program) všechna tato zvířata byla pochopitelně seropozitivní. Všechna byla označena za „nakažená“, protože odlišit protilátky po prodělané nemoci od protilátek po vakcinaci nebylo tenkrát možné. V našich statistikách se tak paradoxně ČR před NOP vykazuje jako vysoce infikovaná na IBR. Ve skutečnosti byla více jak třetina chovů ozdravená a zbylá část populace odolná (vakcinovaná). Polyvalentní vakcína udržuje kvalitní imunitu celý rok, ale vakcinovaná zvířata jsou pozitivní nadosmrti. Chybou mnoha chovů bylo, že dospělý dobytek nebyl každoročně revakcinován, IBR se u nás považoval hlavně za nemoc telat a mladého dobytka. Tehdy se na trhu objevila nová markrova vakcína, u které šlo odlišit protilátky po vakcinaci od protilátek po nemoci. Byla monovalentní (pouze proti IBR), dražší než klasické polyvalentní vakcíny, musela se aplikovat 2x ročně, získaná imunita nedosahovala tak vysokou hladinu protilátek. Laboratorní průkaz protilátek vyžaduje speciální test (ELISA - IBR Ab gE), validita laboratorního testu není dostatečná. Jedinec označený laboratoří jako negativní se může ukázat infikovaný. Stejně tak jedinec jednou vyšetřený jako pozitivní se při následném testu ukáže jako falešně negativní. V roce 2006 byl zaveden čtvrtý a tentokrát povinný NOP (národní ozdravný program) proti IBR. Navazoval na tři předchozí programy, ale byl postaven právě na této nové markové vakcíně (Markrova vakcína). Používání všech ostatních vakcín je dodnes zakázáno.", "section_level": 1}, {"title": "Ozdravené stádo od IBR.", "content": "1. Radikální metoda – Celé stádo se vyšetřilo a pozitivní zvířata byla poražena. Je to nejrychlejší a nejdražší metoda. U mnoha takto ozdravených chovů se v následujících letech našlo dalších pár pozitivních zvířat. Nic se nevakcinuje. 2. Vakcinace markrovou vakcínou a porážka – Celé stádo je navakcinováno, poté vyšetřeno na IBR. Protože u markrové vakcíny dokážeme odlišit vakcinované kusy od těch „nemocných“, na jatka jdou pouze „nemocná“ zvířata. Mnohdy byla poražena zvířata vakcinovaná v mládí klasickými vakcínami, nemohla být nositelem viru (BHV-1). 3. Vakcinace markrovou vakcínou a obměna stáda – Stádo je otestováno. Celé stádo se vakcinuje mnoho let, až se z chovu vyřadí poslední pozitivní kus. Poté se otestují všichni jedinci, jsou-li negativní, s vakcinací se přestane. Stádo je považováno za prosté IBR až poté, co je zcela bez protilátek proti IBR (musí být vyřazen i poslední vakcinovaný kus markrovou vakcínou).", "section_level": 1}, {"title": "Plány a skutečnost IBR v ČR.", "content": "Plán NOP proti IBR měl trvat jen 6 let, měl být ukončen v roce 2012 a naše daňové poplatníky to mělo to stát pouhých 458 milionů Kč (16 131 000 EUR). Ve skutečnosti trval 11 let, byl ukončen až 31.12. 2016 za stavu, kdy u nás bylo stále ještě pozitivních 27 chovů. Ozdravení těchto chovů probíhá na základě MVO (Mimořádná veterinární opatření), kdy veškeré náklady hradí ze 100% stát. Pozitivní zvířata jsou během jednoho roku poražena, zbytek stáda je vakcinován. Každoročně dochází v několika chovech ke znovu vzplanutí IBR. Děje se tak proto, že ozdravené chovy nemají proti nemoci žádné protilátky, stačí jedno nemocné zvíře, roznese nákazu na vnímavé jedince. Herpes viry jsou známé svou latencí: Dlouhé roky probíhá nemoc skrytě, zvíře nemá proti viru protilátky, poté najednou vypukne, zvíře klinicky onemocní, šíří nemoc. Statut IBR prostý sát ČR stále ještě nemá. Ve chvíli, kdy ho získá, bude veškerý skot u nás bez imunity proti IBR. Zavlečení nákazy do panenského chovu má podstatně horší následky než do vakcinovaných chovů. Nemusí se jednat o nákup nakaženého skotu, stačí inseminační dávka ze země, kde se IBR vyskytuje (což je drtivá většina zemí EU i USA). Každoročně se u nás vyšetřuje veškerý skot nad 2 roky stáří na protilátky proti IBR. Vakcinace proti ostatním chorobám BRD je dobrovolná. BRD je přítomna ve všech chovech v ČR. Existují statistické důkazy, že čím méně máme BHV-1, tím více máme BRSV, BVD, PI3. \"Z ekologického hlediska je alarmující, že se likvidace zvířat preferuje před jejich vakcinací.\"", "section_level": 1}, {"title": "Přímý průkaz BHV-1.", "content": "Přímý průkaz virů pomocí PCR je stále častější a levnější. Lze prokázat jediný vir z odebraného vzorku. Přímý průkaz u IBR je možný jen ve stádiu virémie, tedy když je zvíře klinicky nemocné. Zatímco protilátky proti viru jsou v krvi přítomny často po zbytek života, virus z krve rychle vymizí. Nemoc může další roky probíhat skrytě (latentně), kdy se vir v krvi nedá detekovat. Pokud dojde ke stresu, může dojít ke znovu vzplanutí nemoci, k virémii, k nové tvorbě protilátek, k šíření BHV-1 do okolí. Přímý průkaz z postižené tkáně: Odebere se nosní sekret nebo seškrab kožních změn na sliznici u zvířete, které je klinicky nemocné (provádí se výjimečně). Přímý průkaz z bazénových vzorků mléka: Vzorek se odebere z celodenního nádoje všech krav v kravíně. Otestuje se celé stádo najednou pomocí PCR. Přímý průkaz ze semene (zmrazené inseminační dávky): Certifikace doporučená OIE je přímý průkaz viru pomocí PCR. Většinou se provádí při exportu inseminačních dávek z plemenné stanice, případně u zmražených embryí. Díky novým metodám průkazu viru se mohou vakcinovat i plemenné chovy klasickými vakcínami. Dnes už mohou být v inseminačních dávkách přítomny protilátky, nesmí v nich být pouze vir BHV-1. Pokud přímý průkaz viru zcela nahradí průkaz protilátek proti viru, stanou se markerové vakcíny zcela zbytečné. Za ozdravený chov budeme moci považovat chov bez BHV-1, ale v imunitě proti IBR (\"virologicky negativní a sérologicky pozitivní)\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Infekční rinotracheitida skotu (také infekční bovinní rinotracheitida, zkratka IBR : ) je virové onemocnění skotu, vzácně i jiných zástupců čeledi turovitých a jelenovitých. Původcem je bovinní herpes virus BHV-1. Probíhá ve formě respirační (záněty horních cest dýchacích a spojivek), formě genitální nazývané IPV = infekční pustulózní vulvovaginitis (záněty na pohlavních orgánech obou pohlaví) nebo ve formě latentní (bez klinických projevů). Vyskytuje se po celém světě a probíhá enzooticky. Onemocnění významně ovlivňuje produktivitu v chovech skotu – snižuje laktaci u krav, snižuje hmotnostní přírůstky, snižuje plodnost krav (problémy se zabřezáváním, potraty). V České republice probíhal od roku 2006 do roku 2016 povinný národní ozdravovací program s cílem eradikovat IBR z českých chovů skotu. Přestože byl program ukončen, IBR máme ve státě stále. \"Doléčení\" se provádí na základě MVO (mimořádná veterinární opatření), kdy se v chovu vyhlásí karanténní opatření, veškeré ozdravování hradí ze 100 % stát. ", "tgt_summary": "Die Infektiöse Bovine Rhinotracheitis (IBR) ist eine virusbedingte Infektionskrankheit der Rinder. Der Name ergibt sich aus dem klinischen Erscheinungsbild, einer Rhinitis (Nasenentzündung) und Tracheitis (Luftröhrenentzündung). Im englischen Sprachraum wird die Krankheit auch „red nose“ („rote Nase“) genannt. Die Krankheit wird auch als Buchstabenseuche oder als IBR-IPV bezeichnet, wobei IPV für Infektiöse Pustulöse Vulvovaginitis steht.", "id": 431648} {"src_title": "Mistrovství světa v házené mužů 1999", "tgt_title": "Handball-Weltmeisterschaft der Männer 1999", "src_document": [{"title": "Výsledky a tabulky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Základní skupiny.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skupina A.", "content": "Tunisko – Argentina 23:19 (9:8) 2. Června 1999 (16:30) – Káhira 2. Června 1999 (18:30) – Káhira 2. Června 1999 (20:30) – Káhira 3. Června 1999 (16:30) – Káhira 3. Června 1999 (18:30) – Káhira 3. Června 1999 (20:30) – Káhira 4. Června 1999 (16:30)- Káhira 4. Června 1999 (18:30) – Káhira 4. Června 1999 (20:30) – Káhira 6. Června 1999 (16:30) – Káhira 6. Června 1999 (18:30) – Káhira 6. Června 1999 (20:30) – Káhira 7. Června 1999 (16:30) – Káhira 7. Června 1999 (18:30) – Káhira 7. Června 1999 (20:30) – Káhira", "section_level": 3}, {"title": "Skupina B.", "content": "Egypt – Brazílie 28:19 (16:8) 1. Června 1999 (20:30) – Káhira 2. Června 1999 (18:30) – Káhira 2. Června 1999 (20:30) – Káhira 3. Června 1999 (16:15) – Káhira 3. Června 1999 (18:15) – Káhira 3. Června 1999 (20:15) – Káhira 4. Června 1999 (16:15) – Káhira 4. Června 1999 (18:15) – Káhira 4. Června 1999 (20:15) – Káhira 6. Června 1999 (16:30) – Káhira 6. Června 1999 (18:30) – Káhira 6. Června 1999 (20:30) – Káhira 7. Června 1999 (16:30) – Káhira 7. Června 1999 (18:30) – Káhira 7. Června 1999 (20:30) – Káhira", "section_level": 3}, {"title": "Skupina C.", "content": "Chorvatsko – Kuvajt 25:19 (15:7) 2. Června 1999 (15:00) – Ismailia 2. Června 1999 (17:00) – Ismailia 2. Června 1999 (19:00) – Ismailia 3. Června 1999 (15:00) – Ismailia 3. Června 1999 (17:00) – Ismailia 3. Června 1999 (19:00) – Ismailia 4. Června 1999 (15:00) – Ismailia 4. Června 1999 (17:00) – Ismailia 4. Června 1999 (19:00) – Ismailia 6. Června 1999 (14:30) – Ismailia 6. Června 1999 (16:30) – Ismailia 6. Června 1999 (18:30) – Ismailia 7. Června 1999 (15:00) – Ismailia 7. Června 1999 (17:00) – Ismailia 7. Června 1999 (19:00) – Ismailia", "section_level": 3}, {"title": "Skupina D.", "content": "Jugoslávie – Čína 43:25 (23:11) 2. Června 1999 (14:30) – Port Said 2. Června 1999 (16:30) – Port Said 2. Června 1999 (19:00) – Port Said 3. Června 1999 (14:30) – Port Said 3. Června 1999 (16:30) – Port Said 3. Června 1999 (19:00) – Port Said 4. Června 1999 (14:30 – Port Said 4. Června 1999 (16:30) – Port Said 4. Června 1999 (19:00) – Port Said 6. Června 1999 (14:30) – Port Said 6. Června 1999 (16:30) – Port Said 6. Června 1999 (18:30) – Port Said 7. Června 1999 (15:00) – Port Said 7. Června 1999 (17:00) – Port Said 7. Června 1999 (19:00) – Port Said", "section_level": 3}, {"title": "Play off.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Osmifinále.", "content": "Španělsko – Brazílie 27:17 (15:5) 9. Června 1999 (20:45) – Káhira 9. Června 1999 (17:00) – Ismailia 9. Června 1999 (14:00) – Káhira 9. Června 1999 (19:30) – Ismailia 9. Června 1999 (20:45) – Káhira 9. Června 1999 (17:00) – Port Said 9. Června 1999 (16:15) – Káhira 9. Června 1999 (19:30) – Port Said", "section_level": 3}, {"title": "Čtvrtfinále.", "content": "Španělsko – Francie 23:18 (12:5) 11. Června 1999 (14:00) – Káhira 11. Června 1999 (20:45) – Káhira 11. Června 1999 (16:15) – Káhira 11. Června 1999 (18:30) – Káhira", "section_level": 3}, {"title": "Semifinále.", "content": "Španělsko – Rusko 21:22 (9:11) 13. Června 1999 (20:45) – Káhira 13. Června 1999 (18:30) – Káhira", "section_level": 3}, {"title": "Finále.", "content": "Rusko – Švédsko 24:25 (14:12) 15. Června 1999 (20:30) – Káhira", "section_level": 3}, {"title": "O 3. místo.", "content": "Španělsko – Jugoslávie 24:27 (14:12) 15. Června 1999 (18:00) – Káhira", "section_level": 3}, {"title": "O 5. - 8. místo.", "content": "Egypt – Francie 25:27pp (22:22, 12:13) 13. Června 1999 (16:15) – Káhira 13. Června 1999 (14:00) – Káhira", "section_level": 3}, {"title": "O 5. místo.", "content": "Francie – Německo 21:26 (10:14) 14. Června 1999 (20:30) – Káhira", "section_level": 3}, {"title": "O 7. místo.", "content": "Egypt – Kuba 35:28 (15:14) 14. Června 1999 (18:00) – Káhira", "section_level": 3}], "src_summary": "16. mistrovství světa v házené proběhlo ve dnech 2. – 15. 6. v Egyptě. Mistrovství se zúčastnilo 24 mužstev, rozdělených do čtyř šestičlenných skupin. První čtyři týmy postoupily do play off, kde se hrálo o medaile, mužstva na pátém a šestém místě z turnaje vypadla. Mistrem světa se stal tým Švédska.", "tgt_summary": "Die 16. Handball-Weltmeisterschaft der Männer wurde vom 1. Juni bis zum 11. Juni 1999 in Ägypten ausgetragen. Insgesamt traten 24 Mannschaften zunächst in Gruppen gegeneinander an. Danach folgten Ausscheidungsspiele mit Achtelfinale, Viertelfinale, Halbfinale und Finale sowie Platzierungsspiele um die Plätze drei bis acht. Weltmeister 1999 wurde Schweden nach einem 25:24-Sieg im Finale gegen Russland.", "id": 124206} {"src_title": "Pinodžem I.", "tgt_title": "Pinudjem I.", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "Na základě hypotéz a o nástupnictví v hodnosti velekněze Amona, byl Pinodžem I. příliš mladý, aby se úřadu ujal ihned po smrti svého otce Piankha. Místo něho si úřad přivlastnil Herihor. Po jeho smrti se úřadu konečně ujal Pinodžem I. Tuto interpretaci podporují vyobrazení z Chrámu boha Chonsu v Karnaku, kde jsou Herihorovi nástěnné reliéfy bezprostředně následovány reliéfy Pinodžema I. Dále tuto teorii podporuje i dlouhá doba, po kterou Pinodžem I. tuto funkci zastával. Vzal si za ženu dceru Ramesse XI., posledního vládce 20. dynastie, aby si upevnil vztahy s dalšími mocnými rodinami své doby. Jejich syn Psusennes I. se později stal faraonem v Džanetu. Z titulu Amonova velekněze si také upevnil kontrolu nad středím a Horním Egyptem. Po smrti Ramesse XI. se Pinodžem I. stal faktickým vládce Horního Egypta. Pravděpodobně užíval i královskou titulaturu, nicméně formálně uznával suverenitu krále Nesbanebdžeda vládnoucího z Džanetu. V 15. či 16. roce vlády faraona Nesbanebdžeda se Pinodžem I. sám prohlásil za faraona Horního Egypta a jeho roli Amonova velekněze zdědili jeho dva synové, Masaharta a Menkheperre. Během jeho vlády také došlo k prvním přesunům některých královských mumií z jejich původních hrobek do společného úkrytu v jeskyni nad skalním chrámem královny Hatšepsut v Dér el-Bahrí. I jeho mumie byla nalezena v tajné skrýši na stejném místě.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Jeho rodiči byli Piankh a Nodjmet, kteří měli několik dětí. Dochovaly se záznamy o třech jeho bratřích (Heqanefer, Heqamaat a Ankhefenmut) a jedné sestře Faienmut. Známé jsou také jeho tři ženy. Jednou z nich byla Duathathor-Henuttawy, která byla dcerou Ramesse XI. Pinodžemovi I. porodila několik dětí, včetně budoucího faraona Psusennese I., božské manželky Amona Maatkare, princezny Henuttawy a pravděpodobně královny Mutnedjmet, ženy Psusennese I. Další jeho ženou bylo Isetemkheb, zpěvačka Amona. Je zmiňována spolu s Pinodžemem I. na cihlách nalezených v el-Hibanu. Jeho třetí ženou byla pravděpodobně Tentnabekhenu, o níž najdeme zmínku v pohřebním papyru její dcery Nauny. Ta byla pohřbena ve Vesetu a nese titul královská dcera, takže je pravděpodobné, že jejím otcem byl Pinodžem I. Kromě Psusennese I. měl ještě další čtyři syny, jejichž matky neznáme. Ale jedeno nebo i více jich muselo mít za matku Duathathor-Henuttawy, která kromě dalších titulů nese titul \"„Matka nejvyššího kněze Amona“\". Těmito syny byli Masaharta, Djedkhonsuefankh, Menkheperre, kteří byli veleknězi Amona, a Nesipaneferhor, kněz s titulem božský otec Amona.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pinodžem I. byl významný hodnostář ve starověkém Egyptě v době 21. dynastie v Třetí přechodné době. Od roku 1070 př. n. l. do roku 1032 př. n. l. byl veleknězem Amona ve Vesetu a v podstatě vládce Horního Egypta od roku 1054 př. n. l. Byl synem Amonova velekněze Piankha.", "tgt_summary": "Pinudjem I., war während der 21. Dynastie (Dritte Zwischenzeit) um 1070 bis 1055 v. Chr. Hohepriester des Amun in Theben und etwa 1070, als auch von 1054 bis 1032 v. Chr. König von Oberägypten unter der Oberherrschaft von Smendes I., Amenemnesut und Psusennes I. ", "id": 448011} {"src_title": "Tatra 26", "tgt_title": "Tatra 26/30", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na počátku 20. let začala Československá armáda s motorizací bojových útvarů. Ty vyžadovaly vozidla schopná pohybu nejen na silnici, ale i v terénu. To bylo doménou pásových (případně kolopásových) tahačů, které však byly drahé a provozně náročné. V té době armádní představitele zaujal malý automobil Tatra 11 s výkyvnými polonápravami a vzduchem chlazeným motorem. Tato koncepce se zdála být pro vojenské použití výhodnou. Po uvedení modernizované Tatry 12 požádala roku 1925 armáda výrobce o zhotovení modifikované třínápravové verze, která měla doplněním další zadní hnané nápravy přinést lepší terénní vlastnosti. Tatra v roce 1926 vyrobila tři prototypy označené Tatra 26, které poskytla armádě k vyzkoušení. Ta byla s jejich výkony spokojena a jeden vůz zakoupila pro další zkoušky. Na jednom prototypu byl v roce 1927 původní slabý dvouválcový motor z Tatry 12 nahrazen větším a výkonnějším čtyřválcem z vozu Tatra 30. Upravený vůz dostal označení Tatra 26/30 a stal se předobrazem sériových vozů. Armáda zakoupila 9 vozů pro zkušební účely. Dne 11. prosince 1930 byl vůz Tatra 26/30 přijat do výzbroje Československé armády. Vůz měl sloužit v řadě verzí: 1,5 tunový nákladní, velitelský, telefonní, přepravník kulometů a obrněný automobil. K naplnění těchto rozsáhlých plánů však nedošlo, protože armáda se zaměřila na další vývojový typ Tatra 72. Československé armádě tak bylo dodáno pouze 13 osobních otevřených automobilů (plus 6 zkušebních podvozků později opatřených otevřenou karosérií), 6 přepravníků kulometů, 2 nákladní a jeden telefonní. Roku 1932 vznikly 4 vozy Tatra 26/52 se silnějším motorem z typu Tatra 52, které byly vývojovým předchůdcem typu Tatra 72. Do roku 1933 bylo zhotoveno 163 (podle jiných zdrojů 181) vozů typu Tatra 26, 26/30 a 26/52, z toho 50 jako samostatné podvozky. Továrně dodávanými verzemi byl valník (42 kusů), autobus (27 kusů), dále pak menší počty sanitních, vyhlídkových a hasičských vozů.", "section_level": 1}, {"title": "Technické údaje.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Motor a převodovka.", "content": "Tatru 26/30 pohání plochý, vzduchem chlazený zážehový čtyřválec s rozvodem OHV. Motor má zdvihový objem 1678 cm3 (vrtání válců 75 mm, zdvih 95 mm). Dosahuje nejvyšší výkon 17,6 kW (24 k) při 2500 ot./min. Palivovou směs připravuje karburátor Zenith KB 30. Umístění motoru je vpředu, nad přední nápravou. Mazání je tlakové oběžné, se suchou klikovou skříní. Chlazení vzduchem je podpořeno ventilátorem umístěným na setrvačníku za motorem. Palivová nádrž má objem 45 l. Za motorem je umístěna suchá čtyřlamelová spojka. Za ní pak navazuje čtyřstupňová převodovka a dvoustupňová redukční převodovka ve skříni diferenciálů zadních náprav. Elektrická soustava pracuje s napětím 12 V. Vůz je vybaven magnetovým zapalováním Bosch nebo Scintilla.", "section_level": 2}, {"title": "Podvozek.", "content": "Základ podvozku tvoří ocelová páteřová roura, vpředu opatřená přírubou pro blok motoru a převodovky. Vzadu jsou dvě hnací nápravy s výkyvnými poloosami. Ty jsou na každé straně odpružené společným půleliptickým listovým pérem. Nepoháněná přední náprava má nezávislé zavěšení polonáprav, odpružených příčným půleliptickým listovým pérem. Poháněné zadní nápravy mají uzávěrky diferenciálů (první nebo obou náprav). Rozchod předních kol činí 1300 mm, zadních 1300 mm (u autobusů 1400 mm). Rozvor náprav je 2200 mm (krátký) nebo 2900 mm (dlouhý) + 850 mm. Světlá výška pod nápravami je 230 mm. Vůz je opatřen mechanickými bubnovými brzdami na všech kolech. Kola jsou osmnáctipalcová, s lisovanými ocelovými disky a pneumatikami rozměru 27×4,74“ nebo 5,50–18“ Ballon.", "section_level": 2}, {"title": "Karosérie.", "content": "Kabina vozu je smíšené konstrukce, s dřevěnou kostrou potaženou ocelovým plechem. Vojenské vozy nesly tyto nástavby:", "section_level": 2}, {"title": "Rozměry a výkony.", "content": "Údaje pro standardní valník: Délka: 5 150 mm Šířka: 1 800 mm Výška: 1 900 mm Hmotnost podvozku: 780 kg Pohotovostní hmotnost: 1 350 kg Užitečná hmotnost: 1 500 kg Maximální rychlost: 60 km/h Spotřeba paliva: 16–18 l/100 km", "section_level": 2}], "src_summary": "Tatra 26 byl lehký nákladní automobil se znakem náprav 6×4 a nosností 1,5 tuny, vyráběný podnikem Tatra, a.s. v Kopřivnici. Vznikl na základě objednávky MNO úpravou osobního vozu Tatra 12. Po armádních zkouškách vznikla verze Tatra 26/30, s výkonnějším motorem z vozu Tatra 30. Ta se stala hlavní výrobní variantou. Československá armáda však odebrala pouze několik vozů, převážnou část vyrobených vozů zakoupili civilní zákazníci. Během let 1926–1933 vzniklo zřejmě 163 vozů Tatra 26, z toho 156 ve verzi Tatra 26/30.", "tgt_summary": "Der Tatra 26/30 war das größere Schwestermodell des Mittelklasse-Typs 30, den das Tatrawerk in Nesselsdorf 1927 herausbrachte. Das Fahrzeug hatte den gleichen obengesteuerten, luftgekühlten Vierzylinder-Boxermotor mit 1680 cm3 Hubraum und 24 PS (17,6 kW) Leistung, wie der Tatra 30. Im Unterschied zu diesem besaß der Tatra 26/30 allerdings drei Achsen, deren hintere beide angetrieben waren. Die erreichbare Höchstgeschwindigkeit des 1350 kg schweren Wagens lag bei 60–70 km/h. Das Fahrgestell bestand aus Rohren, hatte eine Vorderachse mit Querblattfeder und Pendelachsen in der Mitte und hinten, versehen mit Ausleger-Längsblattfedern. ", "id": 291781} {"src_title": "Jupp Heynckes", "tgt_title": "Jupp Heynckes", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Průlomovou se pro mladého útočníka stala sezóna 1964/65, kdy Heynckes 23 góly dovedl rodný Mönchengladbach k postupu mezi elitní smetánku. Roku 1967 přestoupil do Hannoveru 96, kde strávil tři roky. Roku 1970 se vrátil do Gladbachu, kde působil 8 sezón. Korunu nejlepšího střelce Bundesligy si přivlastnil v sezónách 1973/74 (30 gólů) a 1974/75 (27 gólů). V ročníku 1977/78 vstřelil 18 gólů. V závěrečném kole proti Dortmundu rekordních 5 branek za zápas, který skončil porážkou dortmundského celku 0:12. Ani vysoké skóre Mönchengladbachu nezajistilo titul, který putoval do Kolína. Po této sezóně ukončil kariéru.", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "Jako trenér vyhrál dvakrát Ligu mistrů, v sezóně 1997/98 s Realem Madrid (výhra 1:0 ve finále nad italským Juventus FC) a v sezóně 2012/13 s FC Bayern Mnichov (finálová výhra 2:1 nad německým rivalem Borussia Dortmund). Stal se tak čtvrtým trenérem, který prestižní evropskou klubovou soutěž vyhrál se dvěma různými kluby. Před ním se to podařilo jen Ernstu Happelovi (Feyenoord a Hamburger SV), Otmaru Hitzfeldovi (Borussia Dortmund a FC Bayern Mnichov) a José Mourinhovi (FC Porto a Inter Milán).", "section_level": 1}, {"title": "Začátek trenérské kariéry.", "content": "Od léta 1979 do léta 1987 trénoval Borussii Mönchengladbach. Od sezóny 1987/88 vedl Bayern, ve své druhé a třetí sezóně s ním získal ligové tituly.", "section_level": 2}, {"title": "Španělsko a Portugalsko.", "content": "Po 12 letech trénování v Německu se roku 1992 přesunul do Španělska, kde se stal teprve třetím německým působícím trenérem. Postupně trénoval Athletic Bilbao, Tenerife (s tím dosáhl semifinále Poháru UEFA 1996/97) a Real Madrid. Po sezóně 1997/98, kdy se Real umístil až čtvrtý, dostal vyhazov, ačkoliv vyhrál Liga mistrů UEFA. Po roční pauze ho v létě 1999 angažovala Benfica, se kterou ale skončil na 3. místě za Sportingem a FC Porto. V pohárových soutěžích neuspěl. Během jeho působení dával příležitosti portugalskému záložníkovi Manichemu, který se v ligové sezóně 1999/2000 trefil v 10 případech. Po vzájemné dohodě z klubu odešel, mezi fanoušky nebyl oblíbený a poštval si je proti sobě tím, že nechal odejít klubovou legendu Joãa Pinta, který odešel k rivalovi ze Sportingu. Heynckese nahradil José Mourinho. Heynckes se vrátil do Bilbaa, kde vydržel dva ročníky. Posléze se vrátil do Německa.", "section_level": 2}, {"title": "Schalke a znovu Mönchengladbach.", "content": "Po jedné sezóně v Schalke byl kvůli špatným výsledkům propuštěn. Jeno návrat do Borussie Mönchengladbach skončil neúspěchem, Heynckes nezabránil sestupu z nejvyšší Bundesligy a v klubu skončil.", "section_level": 2}, {"title": "Dočasně v Bayernu.", "content": "Po dvou letech mimo fotbal se v dubnu 2009 dočasně ujal role trenéra Bayernu Mnichov. Po vyhazovu Jürgena Klinsmanna byli Bavoři v ohrožení co se týče kvalifikace do Ligy mistrů. Heynckes měl před sebou sice poslední pětici zápasů Bundesligy, dokázal ale mužstvo vzchopit a skončit na 2. místě za šampionem z Wolfsburgu.", "section_level": 2}, {"title": "Bayer Leverkusen.", "content": "Začátkem června 2009 se stal trenérem Bayeru Leverkusen, kterému se upsal na 2 sezóny. V bundesligové sezóně 2009/10 skončil s týmem na 4. místě a kvalifikoval tak farmaceutický celek do Evropské ligy. Šlo o skokové zlepšení oproti minulé sezóně, kdy Leverkusen skončil až na 9. příčce. Heynckes také do týmu zapracoval Toniho Kroose, ten sice pouze hostoval z Bayernu, ale Heynckesovo přístup měl na jeho kariéru zásadní vliv. V ročníku 2009/10 dosáhl na 2. místo za Dortmundem, což bylo nejlepší umístění od 2. místa v sezóně 2001/02. Poprvé od roku 2005 kvalifikoval Leverkusen do Ligy mistrů. Kontrakt neprodloužil a převzal potřetí v životě Bayern.", "section_level": 2}, {"title": "Bayern Mnichov podruhé.", "content": "Heynckes navázal na kouče van Gaala, částečně převzal jeho systém, ale lpěl méně na držení míče. V ročníku 2012/13 dovedl Bayern i k titulu v německé Bundeslize a k vítězství v DFB-Pokalu po výhře 3:2 ve finále 1. června 2013 nad VfB Stuttgart. Bayern tak získal treble (tzn. vyhrál dvě hlavní domácí soutěže plus titul v Lize mistrů resp. PMEZ) jako sedmý evropský klub v historii. Po této sezóně se rozhodl ukončit kariéru, v roce 2017 se však na trenérskou pozici v Bayernu Mnichov vrátil.", "section_level": 2}], "src_summary": "Josef Heynckes, známý jako Jupp Heynckes (* 9. května 1945, Mönchengladbach, Západní Německo) je bývalý německý fotbalista a fotbalový trenér. ", "tgt_summary": "Josef „Jupp“ Heynckes (* 9. Mai 1945 in München Gladbach, heute Mönchengladbach) ist ein ehemaliger deutscher Fußballtrainer und ehemaliger Fußballspieler. In seiner Laufbahn erzielte er mehr Siege in der deutschen Bundesliga als jeder andere als Spieler und Trainer. ", "id": 2340831} {"src_title": "Jaroslav Ignác Šternberk", "tgt_title": "Jaroslaw Ignaz von Sternberg", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Pocházel ze starobylého a slavného českého hraběcího rodu Šternberků z jeho holické větve. Jako první z holických Šternberků se připomíná roku 1329 Ješek, držící hrad Chlumec nad Cidlinou na východě Čech. V roce 1607 byli Šternberkové povýšeni mezi říšská hrabata. Jeho otcem byl Václav Jiří hrabě ze Šternberka. V dramatickém období první poloviny 17. století držel Václav Jiří ze Šternberku panství a statky: Český Šternberk, Trhový Štěpánov, Radovesice, Veltruby a Chrášťany. Stal se královským radou a zemským soudcem. První manželkou Václava Jiřího byla od roku 1637 Voršila (Uršula) Polyxena z Martinic. Po jejím úmrtí se oženil podruhé, kdy si vzal Helenu Mulzerovou Riesenthalu. Václav Jiří patřil ve své době mezi poměrně vysoce vzdělané osobnosti a zajímal se i o dějiny vlastního rodu. Z prvního manželství měl dva syny a dceru. Starší syn byl Jaroslav František Ignác (budoucí II. litoměřický biskup) a druhý Jan Václav; ten však zemřel mladý a bez potomků, čímž roku 1712 větev holických Šternberků vymřela po meči.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Jaroslav František Ignác se narodil na hradě Českém Šternberku a byl určen pro duchovní službu. Teologii vystudoval na univerzitě v Praze a Římě. Roku 1662 se stal kanovníkem v Pasově. Jeho ochráncem a podporovatelem se stal důvěrný otcův přítel Matouš Sobek z Bilenberka – biskup královéhradecký (v období 1664–1668) a následně arcibiskup pražský (v období 1669–1670). V Pasově se stal Jaroslav František Ignác velkým ctitelem Panny Marie Pasovské. Její kult pak přenesl do litoměřické diecéze, kde se její obrazy rozšířily. Kardinál Harrach se svými poradci, zvláště pak s Valeriánem Magni, v souvislosti s rekatolizací vypracovali návrhy na zřízení nových diecézí v Čechách. Harrachovo přání bylo zřídit pro západní Čechy diecézi v Plzni (v roce 1670), ale jeho návrh byl odmítnut. Počítalo se právě s tím, že jejím biskupem se stane Jaroslav František Ignác Šternberk. Jako náhrada za město Plzeň byly zvoleny sídlem diecéze Klatovy. Pražský arcibiskup Sobek pokračoval v úsilí o církevně správní reorganizaci diecézí, a proto již 21. června 1671 byl 28letý Šternberk jmenován klatovským biskupem. Ani zde však nebylo biskupství zřízeno (k tomu došlo v Plzni až v roce 1993), a Šternberk se proto musel vrátit do Pasova. Nepřestal však usilovat o získání biskupského titulu v rodných Čechách. Krátce po Sobkově smrti (29. dubna 1675) zemřel i první litoměřický biskup Maxmilián Rudolf baron von Schleinitz (13. října 1675). Holičtí Šternberkové požádali císaře Leopolda I., aby jmenoval Jaroslav Františka Ignáce novým litoměřickým biskupem. Císař se dal přesvědčit a v roce 1676 do této funkce jmenoval Šternberka. Konfirmaci potvrdil 22. června 1676 papež Inocenc XI. Biskupského vysvěcení se Šternberkovi zřejmě dostalo v Praze od nového pražského arcibiskupa Jana Bedřicha z Valdštejna (v letech 1673–1675 byl druhým královéhradeckým biskupem). Přestavěná, ale nedokončená barokní litoměřická katedrála pak zažila 13. září 1676 intronizaci nového biskupa.", "section_level": 1}, {"title": "Tvůrce barokních Litoměřic.", "content": "Energický 33letý Šternberk se ihned, jako ordinář, začal velice aktivně projevovat. Záleželo mu na dokončení stavby katedrály, což se podařilo, a již za necelý rok se v ní mohla 17. září 1677 konat první ordinace (kněžské svěcení). Litoměřická katedrála se začala budovat na počátku 60. let 17. století. Nákladná stavba si vyžádala značné výdaje. Negativně zde působilo geologické složení půdy Dómského pahorku, které nedovolovalo velké zatížení. Po dostavbě katedrály se prokázalo ohrožení její statiky, a proto byl požádán o pomoc významný pražský barokní architekt italského původu Domenico Orsi. Ten rozhodl odstranit nedokončené dvojvěží katedrály a změnit její průčelí. Postupně byla nová katedrála vybavena i v interiéru. Novou věž (campanilu) postavil až třetí litoměřický biskup Hugo František Königsegg-Rottenfels. V této době žila v Litoměřicích již více než sto let početná skupina italských stavitelů, zedníků a sochařů sdružených v cechu. Biskup Šternberk jej značně podporoval, takže právě v době jeho episkopátu vznikaly barokní Litoměřice. Zvláštní pozornost si dodnes zasluhují: Spinettiové, Ferettiové, Bernasconiové, Pietro Versa, ale především rodina Broggiů – Julius a jeho syn Octavian. Biskup Šternberk podporoval umění i finančně. Jde například o sakrální stavby obou Broggiů přímo v Litoměřicích: děkanský kostel Všech Svatých, kaple sv. Jana Křtitele, biskupská rezidence, kostel sv. Vojtěcha (Julius Broggio). Dílem Octaviana Broggia je pak jezuitský kostel Panny Marie, dokončení kostela sv. Vojtěcha, kostelík sv. Mikuláše a kostel sv. Václava – vůbec nejvýznamnější barokní architektura ve městě. Rovněž přestavěl kostel Všech Svatých a nově vystavěl kanovnické domy, dominikánský klášter, minoritský klášter, kostel sv. Jakuba, noviciát (dnes diecézní konzistoř – kurie), kde měl původně být seminář, a v neposlední řadě i interiér katedrály – čtyři oltáře. Pro novou katedrálu získal Šternberk v Římě ostatky sv. Felixe, které byly 18. června 1679 slavnostně uloženy ve zvláštní schránce na oltáři sv. Václava. Tento světec se pak stal patronem litoměřické diecéze. V roce 1687 získal opět z Říma tělo sv. Viktorína z Amiterna a z Uherska ostatky sv. Štěpána, které byly rovněž uloženy v katedrále. I tito dva světci byli vyhlášeni dalšími diecézními patrony. Již v roce 1693 dal biskup v katedrále zřídit oltář tehdy ještě jen blahoslaveného Jana Nepomuckého. Šternberk vysvětil i několik kostelů v diecézi, například roku 1690 kapucínský kostel sv. Vavřince v Rumburku a další. Biskup Šternberk dal nejen litoměřické diecézi, ale i městu Litoměřice zcela nových charakter a životní styl tehdy moderního baroka.", "section_level": 1}, {"title": "Spiritualita biskupa Šternberka.", "content": "Biskup měl v oblibě nádherně pořádané bohoslužby a rád ve své rezidenci hostil významné osobnosti, duchovní i světské. Měl též velice kladný vztah k hudebnímu umění a k soudobému divadlo, které pořádali studenti u litoměřických jezuitů. Byl velkým ctitelem Panny Marie a již 14 dnů po své instalaci, tedy 28. září, navštívil jako poutník Bohosudov, kde sloužil velkou pontifikální mši svatou, při níž udělil na 717 svátostí přijímání. Jaroslav František Ignác Šternberg byl typickým českým barokním biskupem. Důrazně si vedl při rekatolizaci, které se zúčastnili misionáři, především z řad jezuitů, ale i dalších řeholí, a polští kněží. Zasloužil se též o vzdělání věřících ve své diecézi. Byl donátorem 32. kaple poutní Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi. Kaple byly stavěny v letech 1674–1690. V horním rohu výklenku kaple se nacházelo také jméno stavebníka a jeho erb.", "section_level": 1}, {"title": "Majetkové otázky.", "content": "Jeho vztah k Litoměřicím nebyl ale vždy bez problémů. Již na počátku roku 1679 například vyvrcholil spor mezi ním a městem o správné vedení kostelních účtů. Biskup uvalil 23. února 1679 na město klatbu a nechal uzavřít děkanský kostel. Spor musel nakonec řešit až sám císař. Město muselo dát biskupovi zadostiučiní a omluvit se, biskup naopak odvolal klatbu. Velké selské povstání roku 1680 v Čechách přímo ovlivnilo jak biskupské panství Stvolínky a statek Třeboutice, tak i kapitulní statek Starý Týn u Úštěka. Vojsko povolané i na toto panství vzpouru tvrdě potlačilo. Biskupství vedlo též četné spory s patronáty farností. V roce 1703 byl majetek biskupství rozšířen darem arcibiskupa Arnošta hraběte z Thunu z děčínské rodové větve. Ten určil, aby čtvrtina panství Benešov nad Ploučnicí a pět osmin statku v Markvarticích byly věnovány litoměřickému biskupství. Pro finanční správu a kontrolu těchto panství byla proto na konzistoři zavedena zvláštní tzv. \"thunská pokladna\". Katedrální kapitula byla za vlády biskupa Šternberka zvětšena o další kanonikát tzv. cejnoviánský. Litoměřický měšťan Karel Vilém Šimeček z Cejnova daroval zvláštní listinou kapitule svůj dům a pozemky za podmínky, že držitel kanonikátu má být Čech a má povinnost v katedrále kázat česky. Šimeček z Cejnova se stal pak prvním držitelem tohoto nového kanonikátu.", "section_level": 1}, {"title": "Jmenování koadjutora.", "content": "Energický a pilný biskup si vytvořil jak sbor pomocníků, s nimiž se mu dobře pracovalo, tak i určitý životní styl a rozhodoval o prioritách v diecézi. Veškerá uskutečňovaná činnost neovlivňovala Šternberkovo zdraví, a proto byl zaskočen nečekaným rozhodnutím císaře Leopolda I., že jmenoval jeho koadjutorem hraběte Huga Františka Königsegg-Rottenfelse s nástupnickým právem. Šternberk, který udržoval dobrý vztah k císaři a jeho dvoru, poslal proto protest, v němž sdělil, že mu je 57 let, je zdráv a schopen plnit všechny své povinnosti. Tento protest však neměl pro Šternberka žádný pozitivní účinek; hrabě Königsegg-Rottenfels měl pouze počkat na své pozdější jmenování. Když se však Šternberk dozvěděl, že Königsegg-Rottenfelsovi jde pouze o další kariéru v církvi, že k litoměřickému biskupství nemá žádný vztah, ale že si chce zajistit jen další církevní hodnost, uklidnil se a pokračoval dále ve svém stylu práce, povinnostech a angažovanosti. Zemřel po krátké nemoci 12. dubna 1709 ve věku 66 let. Podle poslední vůle byl pohřben ve zvláštní hrobce před hlavním oltářem litoměřické Svatoštěpánské katedrály.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jaroslav František Ignác hrabě Šternberk (* 23. květen 1643 Český Šternberk – † 12. duben 1709 Litoměřice) byl litoměřický biskup, druhý v pořadí (1676–1709). Bývá nazýván tvůrcem barokních Litoměřic, podle návrhu Julia Broggia a jeho syna Octávia Broggia v letech 1689–1701.", "tgt_summary": "Jaroslaw Ignaz von Sternberg (auch: \"Jaroslaw Ignaz Reichsgraf von Sterberg\"; tschechisch: \"Jaroslav Ignác Šternberk\"; * 23. Mai 1641 in Prag; † 12. April 1709) war Bischof von Leitmeritz.", "id": 898134} {"src_title": "Tatra 72", "tgt_title": "Tatra 72", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vůz Tatra 72 vznikl v roce 1933 úpravou automobilu Tatra 26/30 podle požadavků Vojenského technického a leteckého ústavu. Hlavní změnou byl větší a výkonnější motor z vozu Tatra 52. Došlo k zesílení podvozku a jeho úpravám, mechanické brzdy byly nahrazeny hydraulickými. Nákladní verze dostaly dvojmontáž kol na zadních nápravách. Takto zdokonalený typ měl lepší výkony na silnici i v terénu. Vůz Tatra 72 následně začala československá armáda odebírat v počtech a verzích původně uvažovaných pro jeho předchůdce Tatra 26/30, celkem obdržela 219 vozů. Nejvíce vozů, 100 kusů, vzniklo s valníkovou nástavbou, dalšími verzemi byly velitelská, telefonní a kulometná. Vzniklo také několik vozů ve formě nosičů protileteckých světlometů. Armáda vozy obdržela v letech 1934–1935 a ty se v její službě osvědčily jako výkonné a spolehlivé. Padesát jedna podvozků posloužilo ke stavbě série obrněného automobilu vz. 30, vyvinutého již dříve na bázi Tatry 26/30. Menší počet vozů s otevřenou karosérií byl vyvezen do Číny. Tatra také vyrobila 4 autobusy (s maskou z nástupnického typu Tatra 82) a dále 30 samostatných podvozků, určených pro karosování zákazníkem. Několik jich zakoupili představitelé švýcarské armády. Menší počty vozů získali civilní uživatelé. Jeden podvozek koupil cestovatel RNDr. Jiří Baum, který na něm nechal postavit v karosárně Uhlík expediční vůz. S ním poté roku 1935 absolvoval spolu se svou manželkou cestu napříč několika světadíly. Významnou kapitolou se stala licenční výroba u francouzské firmy Lorraine, probíhající od roku 1935. Vozy označené Lorraine 72 dodávala francouzské armádě, některé z nich se zkráceným rozvorem. Typickým znakem licenčních vozů byla dvojice malých nájezdových kol vpředu, omezujících riziko uváznutí v terénu. Jeden z vozů byl zkušebně opatřen pancéřovou karosérií. Celkem vzniklo 320 (podle jiných údajů 328) vozů Tatra 72, zřejmě včetně 51 podvozků pro obrněné automobily vz. 30. Dalších přes 200 vozů bylo postaveno v licenci firmou Lorraine. Nástupcem Tatry 72 se stal dále zdokonalený a robustnější typ Tatra 82.", "section_level": 1}, {"title": "Technické údaje.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Motor a převodovka.", "content": "Tatru 72 pohání plochý, vzduchem chlazený zážehový čtyřválec s rozvodem OHV. Motor má zdvihový objem 1910 cm3 (vrtání válců 80 mm, zdvih 95 mm). Dosahuje nejvyšší výkon 22 kW (30 k) při 2650 ot./min. Palivovou směs připravuje karburátor Zenith 30T (U30) nebo Solex 30 BFVC. Umístění motoru je vpředu, nad přední nápravou. Mazání je tlakové oběžné, se suchou klikovou skříní. Chlazení vzduchem je podpořeno ventilátorem umístěným na setrvačníku za motorem. Palivová nádrž má objem 45 l. Za motorem je umístěna suchá čtyřlamelová spojka. Za ní pak navazuje čtyřstupňová převodovka a dvoustupňová redukční převodovka ve skříni diferenciálů zadních náprav. Elektrická soustava pracuje s napětím 12 V. Vůz je vybaven magnetovým zapalováním Bosch nebo Scintilla.", "section_level": 2}, {"title": "Podvozek.", "content": "Základ podvozku tvoří ocelová páteřová roura, vpředu opatřená přírubou pro blok motoru a převodovky. Vzadu jsou dvě hnací nápravy s výkyvnými poloosami. Ty jsou na každé straně odpružené společným půleliptickým listovým pérem. Nepoháněná přední náprava má nezávislé zavěšení polonáprav, odpružených příčným půleliptickým listovým pérem. Poháněné zadní nápravy mají uzávěrky diferenciálů (první nebo obou náprav). Rozchod předních kol činí 1300 mm, zadních 1300 mm (s dvojmontáží 1692 mm). Rozvor náprav je 2200 mm (krátký) nebo 2900 mm (dlouhý) + 920 mm. Světlá výška pod nápravami je 220 mm. Vůz je opatřen hydraulickými bubnovými brzdami systému Lockheed na všech kolech. Kola jsou osmnáctipalcová disková (u vojenských verzí dvacetipalcová) s pneumatikami rozměru 5,50×18“ nebo 6,50×20“.", "section_level": 2}, {"title": "Karosérie.", "content": "Kabina vozu je smíšené konstrukce, s dřevěnou kostrou potaženou ocelovým plechem. Vojenské vozy nesly tyto nástavby:", "section_level": 2}, {"title": "Rozměry a výkony.", "content": "Údaje se liší dle provedení. Rozměry pro velitelský automobil: Délka: 4 620 mm Šířka: 1 670 mm Výška: 1 590 mm (bez střechy) Hmotnost podvozku: 908 kg Pohotovostní hmotnost: 1300–1400 kg Užitečná hmotnost: 1 500 až 2000 kg Maximální rychlost: 60–70 km/h Spotřeba paliva: 18 l/100 km", "section_level": 2}], "src_summary": "Tatra 72 byl lehký vojenský nákladní automobil se znakem náprav 6×4 a nosnosti 1,5 tuny, vyráběný podnikem Tatra, a.s. v Kopřivnici. Vznikl modernizací typu Tatra 26 podle požadavku VTLÚ. Většinu vyrobených kusů odebrala Československá armáda, kromě toho jej licenčně vyráběla francouzská firma Lorraine. Na podvozcích Tatra 72 byly také stavěny obrněné automobily vz. 30. Během let 1933–1937 vzniklo v Kopřivnici zřejmě 320 vozů Tatra 72 (včetně podvozků pro obrněné automobily) a dalších zhruba 200 v licenci. Jeho nástupcem se stal typ Tatra 82.", "tgt_summary": "Der Tatra 72 war der Nachfolger des 6-Rad-Wagens Typs 26/52, den das Tatrawerk in Nesselsdorf 1933 herausbrachte. Das Fahrzeug hatte den gleichen obengesteuerten, luftgekühlten Vierzylinder-Boxermotor mit 1910 cm3 Hubraum und 30–35 PS (22–25,7 kW) Leistung, wie der Tatra 52. Der Wagen besaß 3 Achsen, deren hintere beide angetrieben waren. Sein Getriebe besaß acht Vorwärts- und zwei Rückwärtsgänge. Die erreichbare Höchstgeschwindigkeit des 1800 kg schweren Wagens lag bei 90 km/h. Das Fahrgestell bestand aus Rohren, hatte eine Vorderachse mit Querblattfeder und Pendelachsen in der Mitte und hinten, versehen mit Ausleger-Längsblattfedern. ", "id": 2350642} {"src_title": "Rosička krvavá", "tgt_title": "Blutrote Fingerhirse", "src_document": [{"title": "Ekologie.", "content": "Rosička krvavá je světlomilná a teplomilná bylina snášející poměrně dobře sucho, hojnější je v teplejších nížinatých oblastech, méně častá v chladnějších podhůřích. Vyrůstá obvykle v nezapojených porostech, nejčastěji na písčitých nebo kamenitých půdách. Roste na polích, v zahradách, podél cest, na rumištích i v trávnicích. V posledním desetiletí je stále častěji pozorována podél solených komunikací, kde se vytvořila vrstva posypového minerálního materiálu s vysokou koncentraci soli. A právě v tomto úzkém vegetačním pásu, ve které nemohou druhy citlivé na zasolenou půdu přežít, se ji dobře daří.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jednoletá, pozdně jarní, zelená až nafialovělá, řídce trsnatá tráva s bohatými svazčitými kořeny. Stébla má přímá, poléhavá nebo v kolénkách vystoupavá, 20 až 40 cm vysoká, hladká a lysá. Mívají tři až osm kolének a ze spodních mohou vyrůst kořínky, které v půdě zakoření a vytvoří novou rostlinu. Ploché, měkké, úzce kopinaté až dlouze zašpičatělé listové čepele, 10 až 15 cm dlouhé a 0,5 až 1 cm široké, jsou chlupaté nebo lysé a po okrajích ostré. Pochvy listů jsou nafouklé, spodní jsou chlupaté a horní lysé, jejich uťaté jazýčky nebývají delší než 2 mm a ouška chybějí. Květenství je tvořeno pěti až osmi, šikmo vzhůru odstálými lichoklasy dlouhými 5 až 15 cm, které jsou i po odkvětu rovnovážné nebo směřují šikmo vzhůru. Dlouze eliptické a špičaté klásky jsou 3 mm dlouhé, vyrůstají po dvou na jedné straně vřetene, jsou žlutavé, světle hnědé až nafialovělé, po dozrání opadávají. Spodní kvítek klásku je sterilní, další je plodný. Horní pleva bývá dlouhá jako třetina až tři čtvrtiny délky klásku. Kvítky rozkvétají od června až do října. Po dozrání obsahují klásky eliptické, zašpičatělé obilky s bezosinnou, rýhovanou pluchou. Obilka je dlouhá 4 mm, široká 1,5 mm a hmotnost tisíce semen je 0,48 gramů. Z jedné rostliny se může získat několik set obilek. Rostliny se rozmnožují výhradně semeny (obilkami), která jsou velmi snadno rozptylována větrem. Mladé rostlinky z nich počínají vyrůstat až po prohřátí půdy, obvykle koncem dubna až počátkem května. Někdy bývá celá rostlina fialovo-nachově zbarvená, odtud pochází i druhové jméno „krvavá“.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Tento zdomácnělý archeofyt býval i v České republice pěstován jako chudobná obilnina nebo pícnina. Pro drobné obilky a malý výnos je toto již minulostí a v současnosti rosička krvavá vyrůstá v Evropě většinou jen samovolně. Je považována za málo nebezpečný plevel rostoucí hlavně v okopaninách, vytrvalých pícninách, na strništích a vinicích, její obilky se používají nejvýše jako krmivo pro ptáky. Naopak je stále více šířená v západní Africe a jako pastevní plodina se zavádí na suchých půdách v Severní a Jižní Americe, je dobrou pícninou a dobytek ji rád spásá. Obilky se používají k výrobě mouky a krupice, zelená hmota jako krmivo.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Druh rosička krvavá zahrnuje dvě variety, které byly v minulosti považovány za poddruhy. Rosička krvavá brvitá se od rosičky krvavé pravé morfologicky odlišuje přítomností dlouhých brv na pluše sterilního kvítku. Na území termofytika ČR se oba taxony vyskytují téměř stejně často, v mezofytiku bývá hojnější rosička krvavá pravá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rosička krvavá (\"Digitaria sanguinalis\") je jednoletá, nevysoká, trsnatá tráva, druh rodu rosička zařazený do podčeledi \"Panicoideae\". Rostlina pochází z jižní Evropy, severní Afriky a z oblastí Západní a Střední Asie. Postupně se rozšířila téměř po celé Evropě, střední a jižní Africe i Severní a Jižní Americe. Na nová místa doputovala pravděpodobně s osivem kulturních plodin.", "tgt_summary": "Die Blutrote Fingerhirse (\"Digitaria sanguinalis\"), auch Blut-Fingergras genannt, ist eine Pflanzenart innerhalb der Familie der Süßgräser (Poaceae). Sie ist heute fast weltweit verbreitet.", "id": 1226187} {"src_title": "Ferdinand Kindermann", "tgt_title": "Ferdinand Kindermann von Schulstein", "src_document": [{"title": "Studium.", "content": "Pocházel ze Šluknovska, odkud pocházela celá řada biskupů. Narodil se v rodině obchodníka s plátnem 27. září 1740. Rodina byla hluboce duchovně založena. Dva starší synové se stali řeholníky, jeden cisterciákem, druhý benediktinem, a působili na území dnešního Polska. Z Ferdinanda vyrostl velice nadaný hudebník, hobojista a choralista. Byli to právě duchovní, kteří rozpoznali jak jeho hudební nadání, tak bystrost. Otec chtěl, aby po ukončení základní školy začal pracovat v jeho obchodě. Nakonec však Ferdinand dosáhl svého – na intervence šluknovských duchovních udělal zkoušky a byl přijat jako choralista do augustiniánského kláštera v Zaháni (některé historické prameny nesprávně uvádějí cisterciácký klášter v Neu Zelle). V Zaháni Ferdinand studoval na gymnáziu v letech 1754 až 1760. Protože se chtěl věnovat duchovní službě, přešel do Prahy na filozofii a poté na teologii. I zde si finančně vypomáhal především jako kostelní hobojista. Znalost hudby mu získala řadu podporovatelů a příznivců, a tak mohl pokračovat ve studiu teologie, byť s hudbou nikdy nepřestal. Po dokončení studia ho 3. března 1765 pražský světící biskup Kayser vysvětil na kněze. Mladý duchovní měl zájem o vědeckou práci, a proto využil pozvání hraběte Jana Buquoye, aby mohl vedle práce vychovatele dále soukromě studovat. Jelikož se snažil své pedagogické znalosti zdokonalovat, věnoval svou pozornost cizím jazykům, zvláště francouzštině. Nejdříve úspěšně získal bakalaureát a pak licenciát, v srpnu 1766 následoval doktorát ze spekulativní dogmatiky a nakonec dosáhl titulu doktora teologie (ThDr).", "section_level": 1}, {"title": "Základní školství.", "content": "Roku 1766 věnoval Kindermann litoměřickému biskupovi Valdštejnovi své první překladatelské dílo \"„De successione discursus“\". Hrabě Buquoy byl s Kindermannovou činností velmi spokojen, a nabídl mu proto od konce září 1771 uvolněné místo faráře v jihočeské Kaplici. Poskytl mu dokonce zvláštní stipendium na studijní cestu do Německa, zvláště Zaháně. Během své cesty se Kindermann seznámil s velkým reformátorským dílem o školství zaháňského probošta J. I. Felbigera, který zorganizoval katolické školství i v Lužici. Ještě před svou cestou byl Kindermann jmenován osobním děkanem. Po návratu se rozhodl vytvořit nový typ základní katolické školy. Byl natolik úspěšný, že již v roce 1772 vydal samostatnou publikaci \"„Farní škola v Kaplicích“\", zde totiž zaznamenal úspěchy v reorganizaci školy. Úroveň publikace vzbudila značnou pozornost nejen u odborné školské veřejnosti, ale dokonce přímo u dvora, který právě vyvíjel značné úsilí o zlepšení úrovně školství v monarchii. Proto již roku 1774 jmenovala císařovna Kindermanna nejvyšším školským dozorcem pro Čechy. Kindermannovi se podařilo zřídit zvláštní katedru pedagogiky při Malostranském gymnáziu v Praze. Záhy se tam, kde působili absolventi této katedry, úroveň školství podstatně zvýšila.", "section_level": 1}, {"title": "Ve službách Marie Terezie.", "content": "Marie Terezie za to udělila Kindermannovi nejen osobní pochvalu, ale i peněžitou odměnu. Roku 1775 pak rozhodla o nové školské reformě. Byli jí pověřeni zaháňský probošt Felbiger a Kindermann. Další vzestup Kindermannovy kariéry následoval 18. dubna 1777, kdy ho císařovna povýšila do rytířského stavu a získal případný predikát „rytíř ze Schulsteinu“. Ke znaku si zvolil heslo \"„Rerum magistra secundum normam“\". Současně byl jmenován děkanem kolegiátní kapituly Všech Svatých na Hradčanech. Do Kaplic se už nevrátil, zůstal v císařských službách a rozhodl se osobně přesvědčit o konkrétní úrovni a stavu školství v Čechách. Vypracované hodnocení vedlo k tomu, že Kindermann dostal roku 1778 vlastního sekretáře, litoměřického diecezána Fr. Scholze. Jelikož měl Kindermann stále ještě na starosti farní úřad Kaplice, požádal, aby byl této funkce zproštěn. Současně se obrátil s prosbou, aby byl dosazen na malý statek v bezprostřední blízkosti Chotče, patřící děkanu kapituly Všech Svatých. Pro určité komplikace se však Kindermannova žádost odložila. Když získal rytířský titul (nobilitace), byla na statku vyčleněna budova pro kapitulní děkanství. Protože nebyla rekonstrukce domu dokončena, byla Kindermannovi vyplácena peněžní náhrada ve výši 300 zlatých ročně. V roce 1777 ho Marie Terezie jmenovala infulovaným opatem v Petar v Uhrách. V této době sepsal Kindermann reformní školská statuta. Podle nich se měly ve všech sídlech farností zřizovat tzv. triviální školy, v nichž se vyučovalo v mateřské řeči žáků. Obsah výuky tvořila soustava předmětů – náboženství a tzv. trivium čtení, psaní a počítání. Tyto školy musela zřizovat a financovat vrchnost, která pečovala o patronát farnosti. Na ně navazovaly tzv. hlavní školy, zřizované především ve větších městech. Krajská města pak měla přímo povinnost tento typ školy zřídit. Podle osnov se zde pak přednášely i další předměty, ovšem již jen v němčině. To později vedlo k snahám českých obrozenců nahradit ji češtinou, čímž stoupalo napětí mezi oběma národnostmi. Uvedená reforma byla natolik úspěšná, že se v letech 1772 až 1780 počet triviálních škol v Čechách ztrojnásobil a školy na kamerálních panstvích (patřících monarchii či Habsburkům) se staly vzorovými. V kronice \"„Babylon Bohemiae“\" posuzoval kanovník Locateli Kindermannův podíl na reformě školství.", "section_level": 1}, {"title": "Vrchní dohlížitel.", "content": "V poslední čtvrtině 18. století se na Valašsku rozšířily vážné náboženské nepokoje. Byla proto vytvořena zvláštní vyšetřující komise pod vedením svobodného pána Kressla a pozdějšího královéhradeckého biskupa Jana Leopolda Haye; členem se stal i Kindermann. Protože jeho jednání bylo obecně ve Vídni vysoce ceněno, stal se v této záležitosti důvěrníkem císařovny. V souvislosti s tereziánsko-josefínskými reformami jmenovala císařovna Kindermanna i vrchním dohlížitelem nad bývalou jezuitskou kolejí v Bohosudově. Kindermann se pečlivě staral jak o školství, tak i o statek Soběchleby, který k Bohosudovu patřil. V duchu svých cílů zde založil hlavní školu, ke které byla roku 1832 připojena i tzv. preparanda (vyučování pro učitele). Tak se Kindermann vrátil do své rodné litoměřické diecéze.", "section_level": 1}, {"title": "Ve službách Josefa II..", "content": "Nový císař Josef II. ho již 24. prosince 1781 jmenoval vyšehradským proboštem, jemuž patřil i mensální statek v Žitenicích. Ve jmenovacím dekretu se výslovně uvádějí Kindermannovy zásluhy o školskou reformu. Dne 29. června 1782 se na Vyšehradě konala jeho slavnostní instalace a na památku byly vydány zvláštní pamětní mince. Vyšehradské proboštství, v té době přestavované a neobyvatelné, získalo Kindermannovo zásluhou poměrně značnou finanční náhradu. Odhaduje se, že jeho celkový příjem činil nejméně 2 700 zlatých ročně. Nevelké žitenické panství, ležící ve velmi úrodné ovocnářské oblasti, bylo měrně výnosné. Kindermann se dokonce zasloužil o proslulé pěstování meruněk v tomto regionu. Ani zde nezapomínal na školství a právě v Žitenicích založil první odbornou zemědělskou školu v celém Rakousku. Kindermann velice rád pobýval v Žitenicích i v nedaleké poustevně Skalici přeměněné na letohrádek. Kindermann se podílel i na některých radikálních josefínských reformách, a to byla likvidace např. literátských bratrstev nebo zřízení chudinského ústavu v Praze. Ačkoli nadále zůstal členem duchovní komise v Čechách, ubíral se jeho myšlenkový vývoj již tak radiální cestou, že koncem roku 1792 vstoupil do zednářského řádu – do pražské lóže \"„Pravda a Jednota“\". Když bylo v roce 1794 zednářství oficiálně zakázáno, byl již Kindermann čtyři roky litoměřickým biskupem.", "section_level": 1}, {"title": "Litoměřický biskup.", "content": "Po smrti biskupa Valdštejna jmenoval císař Josef II. Kindermanna za jeho zásluhy v oblasti reforem školských a pedagogických novým litoměřickým biskupem. Učinil tak dvorským dekretem 31. ledna 1790. Císař však Kindermannovi sdělil, že si přeje, aby dále pracoval na dokončení školské reformy. Ve srovnání s názory Marie Terezie spatřoval císař těžiště reforem jinde. Šlo mu o maximální sjednocení monarchie po všech stránkách včetně národnostní situace. Papež Pius VI. potvrdil 1. dubna 1790 Kindemannovo jmenování. Ten se ještě před biskupským vysvěcením vzdal 10. června 1790 svého kanonikátu u Všech Svatých v Praze. V soukromé kapli pražského arcibiskupa přijal 4. července 1790 z rukou světícího biskupa Kriegra svěcení. Přisluhujícími byli pozdější strahovský opat Mayer a doksanský opat Winkelburg, kteří patřili do přátelského kruhu nového biskupa. Jeho osobnost byla tak jednoznačná, že se svěcení neúčastnil nikdo ze sídelních arcibiskupů a biskupů v českých zemích. To nepřímo dokazuje, že Kindermann byl nejen přesvědčeným josefinistou, ale i podezřelým z členství v zednářské lóži. Nedůvěra vysokého kléru byla trvalá a Kindermann byl posuzován spíše jako vysoký státní úředník než jako katolický biskup. To se ostatně brzy potvrdilo. Na intronizaci do Litoměřic přijel Kindermann 10. října 1790. Průběh popsal ve své publikaci jeho spolupracovník František Antonín Steinský (1752–1816). Za litoměřickou katedrální kapitulu vítal nového biskupa Vavřinec Slavík, kapitulní děkan a současně generální vikář. Ten zůstával nejen věrný zemřelému Valdštejnovi, ale měl značný odstup od josefinistů, o zednářích pak ani nemluvě. Na jeho latinské uvítání odpověděl Kindermann německy. Tak ve Svatoštěpánské katedrále poprvé zazněla němčina v podobné situaci. Je to jeden z prvních oficiálních dokladů rostoucího národnostního napětí v Čechách.", "section_level": 1}, {"title": "Záchrana vyšehradské kapituly.", "content": "Litoměřické biskupství mělo ve srovnání s ostatními diecézemi nejnižší příjmy: 14 263 zlatých 43 krejcarů. Proto dal císař Kindermannovi vyplácet z náboženského fondu zvláštní příplatek 1000 zlatých ročně. Uvažovalo se i o tom, že by litoměřické biskupství převzalo od pražského arcibiskupství poměrně výnosný statek Světec. Z tohoto úmyslu však sešlo. Když nevyšlo přidělení Světce diecézi, rozhodl císař, že starobylá vyšehradská kapitula bude trvale zrušena a veškeré jmění včetně Žitenic se stane součástí litoměřického biskupství. Tento úmysl vzbudil na české straně velké rozhořčení, což si Kindermann uvědomil, a požádal proto císaře, aby tak nečinil. Josef II. pouhých pět dní před svou smrtí toto rozhodnutí zrušil. Aby vyšehradská kapitula ocenila postoj biskupa Kindermanna, pořídila dva jeho portréty. Jeden pro sebe a druhý pro žitenický zámek. Zcela jistě to nebylo z vděku ke Kindermannovi, ale diplomatické řešení, které mělo vést ke zrušení nebo alespoň zmírnění národnostních sporů uvnitř vyšehradské kapituly. Prvním činem biskupa Kindermanna v Litoměřicích bylo založení dívčí pokračovací školy, jejíž činnost svěřil svému důvěrníku v kapitule pateru Hirnlemu. Ten patřil k radikálním řešitelům národnostních otázek ve prospěch Němců.", "section_level": 1}, {"title": "Josefinista a osvícenec.", "content": "Kindermann zůstal věrný císaři, i když řadu jeho reforem v oblasti církve přijímal vyšší klérus s nechutí. Kindermann se ve smyslu absolutistického pojetí moci snažil vytvořit pevné orgány církevní správy všech stupňů. Vedle zodpovědnosti za litoměřické biskupství se zaměřoval především na školství v nejširším slova smyslu a na ekonomické zlepšení zdejšího zemědělství. Zavedl například nový typ vizitací. Ze zachovaných pramenů vyplývá, že důkladně zvizitoval každý rok okolo 60 farností, a tak osobně poznal celou problematiku diecéze. Kindermann byl svým přesvědčením josefinista, a tak zřídil již roku 1791 při katedrále zvláštní školský ústav. Velkého ohlasu dosáhlo jeho zakládání industriálních škol, které byly postupně zřizovány nejen v monarchii, ale i v celé Evropě. Kindermannově pozornosti neušly ani sociální problémy a charitativní aktivity. V tomto ohledu získal podporu zvláště v Čechách, kde se školské reformy prolínaly s činnostmi sociálními a chudinskými. Proto také Kindermann pracoval v nově zřízené dvorské komisi pro chudé, v jejímž čele od počátku stál hrabě Jan Buquoy. Pro tuto službu se biskup snažil získat i duchovní, zvláště při kázáních. Měly vést klérus k budování chudobinců v Praze a v chudých oblastech Čech a zároveň širokou veřejnost k jejich dotování. Z této péče nevyjímal ani chudé pražské Židy.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr života.", "content": "Ačkoliv Kindermann prosazoval němčinu, dokázal se, když bylo třeba, zastat Čechů. Svědčí o tom jeho některá konkrétní rozhodnutí. Např. při své rozmanité a časově náročné činnosti nemohl sám vykonávat duchovní službu na Vyšehradě, a proto ji svěřil děkanu kapituly Veselému, který byl znám jako přesvědčený český obrozenec. Zastal se též Josefa Dobrovského, když byl požádán baronem van Swietenem o jeho hodnocení. Kindermannova odpověď byla jednoznačně kladná. Dobrovský si to dobře uvědomoval, neboť napsal Josefu Helfertovi, \"„že mu Kindermann zachránil čest“\". Přesto v tomto období rozpory mezi Čechy a Němci mohutněly. Kindermannova činnost se v tomto ohledu nelíbila především vyššímu kléru. Vyčítali mu jednoznačně kladný vztah k Habsburkům a podporu císařské církevní politiky. Některé jeho reformní zásahy však byly přijímány velmi kladně. Litoměřický biskup trpěl dnou. V roce 1799 byl raněn mrtvicí, po níž přestal mluvit. Následující rok ale svou vůlí překonal zdravotní potíže a znovu začal kázat. Zemřel 25. května 1801 v biskupské rezidenci a jako první biskup byl pohřben na novém litoměřickém hřbitově, který sám vysvětil roku 1791. Biskup Kindermann patří jistě k významným tehdejším osobnostem, zvláště v oblasti školských reforem (jeho model školství byl později přejat na 500 školách v Čechách a na Moravě), ale nelze pominout i to, že svými postoji podstatně přispěl k zostření česko-německých vztahů v zemi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Ferdinand Kindermann, rytíř ze Schulsteinu (27. září 1740, Království u Šluknova — 25. května 1801, Litoměřice) byl český pedagog, katolický kněz a později litoměřický biskup v letech 1790–1801.", "tgt_summary": "Ferdinand Kindermann (seit 1777: Ritter von Schulstein) (* 27. September 1740 in Königswalde (\"Království\") bei Schluckenau, Böhmen; † 25. Mai 1801 in Leitmeritz, Böhmen) war römisch-katholischer Geistlicher, Bischof von Leitmeritz sowie Schulreformer.", "id": 2271117} {"src_title": "Ignaz Giovanelli", "tgt_title": "Ignaz von Giovanelli zu Gerstburg und Hörtenberg", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Pocházel ze starého šlechtického rodu původem z Lombardie, roku 1839 povýšeného do rakouského baronského stavu. Jeho otec Joseph von Giovanelli byl vlivným tyrolským stavovským politikem. Ignaz vystudoval práva na Innsbrucké univerzitě. Nastoupil do justice. Byl asesorem u innsbruckého soudu, pak radou zemského soudu v Bolzanu. V roce 1865 se stal radou vrchního zemského soudu v Innsbrucku. Roku 1879 odešel do penze. Získal titul dvorního rady. Byl aktivní i politicky. Roku 1865 byl zvolen na Tyrolský zemský sněm za kurii velkostatkářskou. Mandát obhájil 30. ledna 1867, nyní za kurii venkovských obcí, obvod Bolzano, Neumarkt, Kaltern, Sarntal, Kastelruth a Klausen. Zemský sněm ho 1. března 1867 zvolil i do Říšské rady (tehdy ještě volené nepřímo) za kurii venkovských obcí v Tyrolsku. 27. ledna 1870 rezignoval v rámci hromadné rezignace několika poslanců za Tyrolsko kvůli nesouhlasu s ústavním směřováním státu. Zemský sněm ho opět do Říšské rady delegoval roku 1870 (26. září 1870 složil slib) a roku 1871. Na práci parlamentu se ale nepodílel. Jeho mandát byl proto 19. března 1872 prohlášen pro absenci za zaniklý. Po znovuzvolení následovala další rezignace. Uspěl i v prvních přímých volbách roku 1873. Usedl do parlamentu za kurii venkovských obcí, obvod Bolzano, Kaltern, Merano atd. Rezignace na mandát byla oznámena na schůzi 15. března 1875. Znovu byl zvolen ve volbách roku 1879, tentokrát za kurii venkovských obcí, obvod Schwaz, Kufstein, Kitzbül atd. Mandát obhájil i ve volbách roku 1885, nyní za velkostatkářskou kurii v Tyrolsku, druhý voličský sbor. V parlamentu setrval do své smrti roku 1889. Zemským poslancem byl také do roku 1889. Společně s Johannem Haßlwanterem vedl politický boj za náboženskou jednotu Tyrolska. Politicky patřil k tyrolské Katolické konzervativní straně. Jeho synem byl soudce a politik Karl von Giovanelli, v letech 1900–1904 ministr zemědělství Předlitavska. Další syn Gottfried von Giovanelli byl vysokým státním úředníkem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ignaz von Giovanelli zu Gerstburg und Hörtenberg (5. dubna 1815 Bolzano – 16. srpna 1889 Innsbruck) byl rakouský právník a politik z Tyrolska, v 2. polovině 19. století poslanec Říšské rady.", "tgt_summary": "Ignaz Freiherr von Giovanelli zu Gerstburg und Hörtenberg (* 5. April 1815 in Bozen; † 16. August 1889 in Innsbruck) war ein österreichischer Politiker. ", "id": 387990} {"src_title": "Surianovité", "tgt_title": "Surianaceae", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zástupci čeledi jsou keře a malé stromy se střídavými listy bez palistů nebo s drobnými prchavými palisty. Listy jsou jednoduché. Monotypický rod \"Suriana\" má listy nahloučené na koncích větví. Květy jsou pravidelné, většinou oboupohlavné, pětičetné, v úžlabních či vrcholových, vrcholíkovitých nebo latovitých květenstvích. Výjimečně jsou květy jednotlivé, úžlabní. Kalich i koruna jsou složeny z 5 lístků, koruna je volná, kališní lístky jsou na bázi srostlé. Tyčinek je 10 a jsou volné. Gyneceum je svrchní apokarpní, složené ze 2 až 5 volných plodolistů se 2 vajíčky. Čnělky jsou volné a vyrůstají z báze plodolistů. Plodem je souplodí jednosemenných peckovic nebo oříšků).", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď surianovité zahrnuje 5 druhů ve 4 rodech. Celkem 3 monotypické rody jsou endemity Austrálie. Druh \"Suriana maritima\" je rozšířen podél tropických pobřeží téměř celého světa s výjimkou západní Afriky.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "O mechanismu opylování a šíření semen je známo málo. O plodech \"Suriana maritima\" se předpokládá, že se šíří mořskou vodou. Vzhledem k tomu, že tento druh osídlil tropická pobřeží téměř celého světa, se jedná o efektivní způsob.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Čeleď byla jako samostatná popsána již v roce 1834, později ji Engler vřadil jako podčeleď do čeledi \"Simaroubaceae\". Cronquist a Dahlgren řadili čeleď \"Surianaceae\" do řádu růžotvaré (\"Rosales\"), Tachtadžjan do řádu routotvaré (\"Rutales\"). V systému APG byla vřazena do řádu bobotvaré (\"Fabales\"). Rod \"Suriana\" má rovněž pohnutou taxonomickou historii a byl postupně řazen do čeledí \"Crassulaceae\", \"Spiraeaceae\", \"Geraniaceae\" nebo do samostatné monotypické čeledi \"Surianaceae\". Australský rod \"Stylobasis\" se dvěma druhy byl oddělován do samostatné čeledi \"Stylobasiaceae\". Podle kladogramů APG je čeleď \"Surianaceae\" sesterskou skupinou čeledi vítodovité (\"Polygalaceae\"). Rod \"Recchia\" byl přeřazen do čeledi \"Simaroubaceae\".", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Jádrové dřevo \"Suriana maritima\" je tvrdé a dobře se leští. Je používáno k výrobě drobných předmětů. Druh \"Suriana maritima\" je používán v medicíně k čištění hnisavých boláků, na revmatismus, krvácení z konečníku, k zastavení průjmu a na afty.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam rodů.", "content": "\"Cadellia\", \"Guilfoylia\", \"Stylobasium\", \"Suriana\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Surianovité (\"Surianaceae\") je čeleď dvouděložných rostlin z řádu bobotvaré (\"Fabales\"). Jsou to dřeviny s jednoduchými nebo zpeřenými, střídavými listy a pravidelnými pětičetnými květy. Čeleď zahrnuje 5 druhů ve 4 rodech a je rozšířena v tropech Starého i Nového světa. Nejvíce druhů je v Austrálii. Některé druhy mají význam v medicíně nebo se těží pro dřevo.", "tgt_summary": "Die Surianaceae sind eine Pflanzenfamilie in der Ordnung der Schmetterlingsblütenartigen (Fabales). Von den fünf Gattungen und acht Arten kommen drei Gattungen mit vier Arten nur in Australien und eine Gattung mit drei Arten nur in Mexiko vor, eine monotypische Gattung ist weltweit an tropischen Küsten verbreitet.", "id": 1895444} {"src_title": "Univerzita Paříž VII", "tgt_title": "Universität Paris VII", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Škola vznikla 1. ledna 1971 z částí fakulty přírodních věd a filozofické fakulty bývalé Pařížské univerzity. Její sídla se tak nacházela v kampusu Jussieu a v ulicích \"Rue Charles V\" a \"Rue Censier\". V roce 1991 se jednalo o pojmenování Univerzity Paříž VII a byla navržena jména Jussieu, Denis Diderot a Albert Einstein. V roce 1994 univerzita získala svůj dnešní název. Do roku 2005 kampus Jussieu využívalo téměř 40 000 studentů, což byl dvojnásobný počet oproti původnímu plánu. Nedostatek prostoru byl umocněn i přestavbou kampusu kvůli odstranění azbestu ze staveb. Proto bylo už v roce 1996 rozhodnuto přesunout Univerzitu Paříž VII na jiné místo. Byla vybrána oblast ve 13. obvodu, kde vznikala nová čtvrť Paris Rive Gauche. V rámci tohoto projektu byl v roce 1999 zahájen plán přesunu. Proběhla rekonstrukce bývalých obilných mlýnů a tržnice a postupná výstavba nových budov. V roce 2007 se univerzita přestěhovala do nového kampusu. Univerzita má nyní k dispozici 155 000 m prostor v nových či renovovaných budovách. Druhá fáze výstavby byla zahájena v roce 2010. Při ní bude dokončena výstavba čtyř nových budov. Základní kámen první nové budovy byl položen 30. září 2004 a základní kámen čtvrté budovy 21. ledna 2010. Po jejím definitivním dokončení v roce 2012 bude celková rozloha činit 210 000 m.", "section_level": 1}, {"title": "Sídla univerzity.", "content": "Kampus Paris Rive Gauche zahrnuje laboratoře, výzkumné ústavy, posluchárny, posluchárny, pracovny pro praktickou výuku ve dvou rekonstruovaných budovách, které se nazývají \"Les Grands moulins\" (Velké mlýny) a \"Halle aux farines\" (Tržnice mouky) a čtyřech nových s názvy \"Buffon\", \"Condorcet\", \"Lamarck\" a \"Lavoisier\" pojmenovaných po významných vědcích. Další čtyři objekty se dostavují. Vedle tohoto areálu má univerzita k dispozici i objekty v ulici \"Rue Charles V\" (anglofonní studia), v ulici \"Rue de Tolbiac\" (společenské vědy), \"Rue du Chevaleret\" (matematika a informatika) a \"Rue de Paradis\" (humanitní vědy) a rovněž fakultní nemocnice Hôpital Saint-Louis a Hôpital Xavier-Bichat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Univerzita Paříž VII, francouzsky plným názvem \"Université Paris VII Diderot\" je francouzská vysoká škola a jedna z univerzit, které vznikly rozdělením starobylé Pařížské univerzity v roce 1971. Hlavní sídlo školy se do roku 2007 nacházelo v Paříži v Latinské čtvrti v kampusu Jussieu, poté přesídlila do nového areálu v moderní čtvrti Paris Rive Gauche ve 13. obvodu. Škola se specializuje na přírodní, humanitní a společenské vědy, lékařství a rovněž na umění a jazyky. Je pojmenována po francouzském filozofovi Denisu Diderotovi. Na škole studovalo v roce 2009 téměř 25 000 studentů.", "tgt_summary": "Die Universität Paris VII (\"Université Paris Diderot\") ist eine staatliche Hochschule in Paris. Die Universität wurde 1971 gegründet, und nahm im Jahre 1994 den Namen des Aufklärers Denis Diderot an, um ihre pluridisziplinäre Ausrichtung zu akzentuieren. Bis 2007 war der Hauptcampus \"Campus de Jussieu\" im 5. Arrondissement. Ab Januar 2007 zog die Universität nach und nach komplett auf einen neuen Campus links der Seine im 13. Arrondissement bei der Bibliothèque François Mitterrand um.", "id": 1042638} {"src_title": "Didier Drogba", "tgt_title": "Didier Drogba", "src_document": [{"title": "Klubová kariéra.", "content": "Profesionálně fotbal hraje od svých 19 let, kdy ho získal tehdy druholigový klub Le Mans, ve kterém strávil tři sezóny (1998–2002). Hned v první sezóně na sebe upozornil sedmi góly, v dalších dvou letech však byl pronásledován zraněním. V letech 2002–2003 hrál za tehdy prvoligový EA Guingamp a vytvořil si osobní rekord, když vstřelil 17 gólů za jednu sezónu. Velmi úspěšnou sezónu 2003/04 odehrál v Olympique Marseille, vstřelil 18 gólů a získal cenu pro hráče roku. Hrál ve finále Poháru UEFA, ve kterém Marseille podlehla Valencii.", "section_level": 1}, {"title": "Chelsea FC.", "content": "V červenci 2004 z Marseille přestoupil za pro klub tehdy rekordních 24 milionů liber do londýnské Chelsea. Hned v první sezóně nastřílel 16 gólů ve 40 utkáních, s klubem vyhrál Premier League a Anglický ligový pohár (Carling Cup), když ve finále proti Liverpoolu vstřelil rozhodující branku v prodloužení. Také díky jeho brankám v obou čtvrtfinálových utkáních proti Bayernu Mnichov Chelsea postoupila do semifinále Ligy mistrů. Do sezóny 2005/06 měl impozantní nástup, když vstřelil dvě branky v derby proti Arsenalu a podílel se na každé ze čtyř branek Chelsea při vítězství 4:1 na hřišti Liverpoolu. Po utkání, ve kterém Chelsea porazila 2:0 Manchester, byl Drogba obviněn z podvádění, když vyšlo najevo, že před vstřelením druhé branky hrál rukou. V průběhu sezóny Drogba prohlásil, že se chce vrátit do Marseille, protože je démonizován anglickým tiskem, přesto v londýnském velkoklubu zůstává i pro sezónu 2006/07. Od té doby se na lavičce Chelsea FC vystřídalo poměrně dost trenérů díky nemalým ambicím ruského vlastníka klubu Romana Abramoviče. Ne se všemi trenéry měl Drogba dobré vztahy: např. s Luizem Felipem Scolarim, u kterého Drogba často začínal utkání na lavičce (Scolari byl kvůli nedostačujícím výsledkům brzy odvolán z funkce). Scolariho nahradil Guus Hiddink, pod kterým Drogba opět ožil a stal se nedílnou součástí základní sestavy. Pod Hiddinkem Chelsea došla do semifinále Champions League kde však vypadla s pozdějším vítězem Barcelonou. Sezonu 2009/10 začal Drogba 2 góly, kterými pomohl v prvním utkání sezony porazit Hull City AFC 2-1. Drogbovi forma vydržela po celou sezonu, kdy se stal s 29 trefami nejlepším střelcem Premier League. Chelsea zakončila sezonu ziskem Double (vítězství v Premier League a FA Cupu), ovšem nedokázala vyhrát Ligu Mistrů, kde padla už v osmifinále s pozdějším vítězem Interem Milán, kde se Drogba nechal vyloučit. V sezóně 2011/12 se postaral hlavičkou o vyrovnání stavu na 1:1 ve finále Ligy mistrů UEFA. Zápas se prodlužoval a v následném penaltovém rozstřelu vsítil Drogba vítěznou penaltu, Chelsea FC se tak stala poprvé ve své historii vítězem Ligy mistrů.", "section_level": 2}, {"title": "Šanghaj Šen-chua.", "content": "Po sezoně 2011/12 se rozhodl Chelsea opustit, neboť chtěl ukončit svou štaci v Anglii na vrcholu a změnit prostředí. 19. června 2012 oznámil svůj přestup do čínského prvoligového týmu Šanghaj Šen-chua, ve kterém hrál i jeho bývalý spoluhráč z Chelsea Nicolas Anelka. Drogba zde podepsal 2,5letý kontrakt s týdenním platem 200 000 liber.", "section_level": 2}, {"title": "Galatasaray SK.", "content": "V lednu 2013 přestoupil do istanbulského velkoklubu Galatasaray SK. Debut absolvoval ve 22. ligovém kole 15. února proti mužstvu Akhisar Belediyespor a podílel se na vítězství 2:1. V 63. minutě nastoupil na hřiště a již o 4 minuty později se prosadil hlavou po centru Buraka Yılmaze. Poté si oba role prohodili a Drogba připravil gól pro Yılmaze. V sezoně 2013/14 vyhrál s klubem Süper Lig (turecká liga), v následující sezoně 2013/14 zase Türkiye Kupası (turecký fotbalový pohár).", "section_level": 2}, {"title": "Chelsea FC (návrat).", "content": "V červenci 2014 se po vypršení smlouvy s Galatasaray vrátil do Chelsea FC. 1. března 2015 vyhrál s Chelsea potřetí ve své kariéře Anglický ligový pohár. 3. května 2015 tři kola před koncem sezóny 2014/15 získal s Chelsea další ligový titul (čtvrtý s tímto týmem).", "section_level": 2}, {"title": "Montreal Impact.", "content": "V létě 2015 přestoupil do kanadského týmu Montreal Impact ze zámořské ligy Major League Soccer. Při svém prvním zápase v základní sestavě se mu podařilo vstřelit hattrick do sítě Chicago Fire.", "section_level": 2}, {"title": "Phoenix Rising FC.", "content": "Na jaře 2017 přestoupil Drogba do amerického klubu Phoenix Rising FC, hrajícího druhou nejvyšší soutěž United Soccer League. Je kapitánem týmu a spolumajitelem klubu. K prvnímu zápasu nastoupil 10. června 2017 a připsal si gól a asistenci.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentační kariéra.", "content": "V reprezentaci je považován za bezkonkurenčního lídra. Pomohl své zemi k premiérové účasti na Mistrovství světa 2006, když v africké kvalifikaci vstřelil 9 branek v 8 utkáních, což je jeden z nejlepších výkonů historie. Při závěrečném turnaji v Německu, kterého se zúčastnil, však Pobřeží slonoviny nepostoupilo ze „skupiny smrti“. V únoru 2006 podruhé jako kapitán přivedl národní tým do finále afrického mistrovství, Pobřeží slonoviny však podlehlo Egyptu v penaltovém rozstřelu, ve kterém Drogba nedal gól. O 6 let později, tedy roku 2012 na Africkém poháru národů dovedl svůj národní tým opět do finále proti Zambii, jenže i díky jeho neproměněné penaltě v průběhu zápasu došlo na závěrečný penaltový rozstřel. V 9. kole přestřelil bránu Gervinho a titul získala Zambie. Byl účastníkem Mistrovství světa 2010 v Jihoafrické republice. Zúčastnil se Mistrovství světa 2014 v Brazílii, kde reprezentace Pobřeží slonoviny vypadla v základní skupině C. Na turnaji byl kapitánem týmu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Didier Yves Drogba Tébily (* 11. březen 1978 Abidžan, Pobřeží slonoviny) je bývalý fotbalový útočník z Pobřeží slonoviny (Côte d'Ivoire), jeho nejslavnější působení bylo v londýnském klubu Chelsea FC. ", "tgt_summary": "Didier Yves Drogba Tébily (* 11. März 1978 in Abidjan) ist ein ehemaliger ivorischer Fußballspieler. Er ist Rekordtorschütze der ivorischen Nationalmannschaft, für die er von 2002 bis 2014 spielte. Zweimal wurde er zu Afrikas Fußballer des Jahres gewählt. ", "id": 1405810} {"src_title": "Most Márie Valérie", "tgt_title": "Maria-Valeria-Brücke", "src_document": [{"title": "Výstavba.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Určení polohy mostu.", "content": "Poloha mostu Marie Valérie byla vytyčena přibližně o 120 metrů proti proudu řeky od osové čáry původního pontonového mostu. Hlavním důvodem bylo to, aby se doprava nejkratší cestou nasměrovala do centra Ostřihomi. Most leží na 1718,5 říčním kilometru řeky Dunaj.", "section_level": 2}, {"title": "Geologický průzkum.", "content": "Průzkum podloží pro zakládání mostních pilířů byl proveden mezi 3. listopadem 1893 a 16. lednem 1894. Četnými vrty se zjistila tato charakteristika a mocnost vrstev podloží Dunaje:", "section_level": 2}, {"title": "Tvar mostu.", "content": "Z estetického hlediska byly aplikovány mostní pole s různými délkami. Původní nápad patří maďarskému architektovi Jánosi Feketeházymu, který navrhl i silniční most v Komárně. K přemostění bylo navrženo 5 mostních polí v celkové délce 496 metrů.", "section_level": 2}, {"title": "Historie přechodu přes Dunaj do roku 1895.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Římská říše.", "content": "Nejstarší písemná zmínka pochází z římského období, z druhé poloviny druhého století našeho letopočtu. Císař Marcus Aurelius vedl vojenské výpravy na dolní Pohronie a předpokládá se, že římské legie procházely Dunaj právě v tomto místě.", "section_level": 2}, {"title": "Turecký pontonový most.", "content": "Po obsazení Ostřihomi Turky v roce 1543 byl v roce 1585 vybudován pontonový most, který téměř 100 let zabezpečoval spojení mezi oběma břehy Dunaje. Most byl v roce 1663 zničen a následně obnoven. Nicméně v roce 1683 byl most definitivně zničen během bitvy u Párkány.", "section_level": 2}, {"title": "Létající most.", "content": "V roce 1762 byla dána do provozu nová mobilní konstrukce, takzvaný \"létající most\". Létající most je plovoucí zařízení (kompa), které bylo pomocí asi 400 metrů dlouhého lana položeného na 7 loďkách v 50 metrových vzdálenostech. Most byl během revoluce v Uhersku zničen, ale následně i opraven.", "section_level": 2}], "src_summary": "Most Márie Valérie () je most postavený v roce 1895 přes řeku Dunaj, spojující slovenské Štúrovo a maďarský Ostřihom. Jméno získal po nejmladší dceři císaře Františka Josefa I. Marii Valerii Habsbursko-Lotrinské. V roce 1919 byl jeden z mostních oblouků zničen, k obnově mostu došlo v roce 1925. Za druhé světové války v roce 1944 vyhodila ustupující německá armáda tři střední oblouky mostu do povětří. Znovu opraven a otevřen byl až v roce 2001.", "tgt_summary": "Die Maria-Valeria-Brücke (; ) über die Donau verbindet die ungarische Stadt Esztergom mit der slowakischen Stadt Štúrovo/Párkány. Sie ist nach Prinzessin Marie Valerie von Österreich-Ungarn benannt.", "id": 291294} {"src_title": "Design služeb", "tgt_title": "Service Design", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zaměření trhu na služby můžeme pozorovat zhruba od 70. let minulého století, kdy se ekonomika západních zemí začala dramaticky měnit. Dříve byla dominantním odvětvím výroba, a proto se logicky veškerý výzkum a vývoj soustředil právě na ni. Nyní ale tvoří služby 60–70 % trhu, takže začíná být stěžejní jejich kvalita. Obor design služeb se ale objevuje až na začátku 90. let. Příbuzný obor, marketing služeb, existuje už od let 70. Design služeb se začíná pomalu dostávat také na univerzity, kde vznikají i samostatné obory. Nejvíce jsou tomu nakloněny skandinávské země, Nizozemsko nebo Velká Británie. V České republice se tématem designu služeb částečně zabývají některé obory na Vysoké škole ekonomické.", "section_level": 1}, {"title": "Vybrané nástroje designu služeb.", "content": "V procesu designování služeb se používá široké spektrum specializovaných metod. Jsou určeny jednak pro zkoumání potřeb zákazníků, zmapování současného stavu služby i návrhu inovací.", "section_level": 1}, {"title": "Persony.", "content": "Tato metoda je určená k vcítění se do role různých typů zákazníků a jejich vnímání služby. Spočívá ve vymyšlení několika imaginárních zákazníků, podle hlavních skupin zákazníků služby, a nahlížení na službu z pohledu této osoby. Je důležité navrhnout každou personu opravdu do detailů; zaměřit se na věk, vzdělání, povolání i záliby. Pro lepší představu je dobré dát personě tvář i jméno.", "section_level": 2}, {"title": "Mapa kontaktních míst.", "content": "Mapa kontaktních míst spočívá ve vytvoření seznamu všech míst, kde probíhá interakce mezi zákazníkem a službou. U nákupu v internetovém obchodě to typicky může být: prostředí e-shopu, e-mail (potvrzení objednávky), telefon (telefonát nabízející doplňkové zboží), odběrné místo. Hlavním účelem mapy kontaktních míst je zjištění, která místa jsou pro zákazníky hlavní a vedlejší. Dále pomáhá zhodnotit kvalitu komunikace na jednotlivých místech.", "section_level": 2}, {"title": "Cesta službou.", "content": "Výsledkem této výzkumné metody je stručný popis kompletního průchodu zákazníka službou. Cesta službou pomáhá přesně vyjádřit a pojmenovat kompletní průběh služby a podívat se na ni jako na celek. Může odhalit problémy, které nejsou na první pohled zjevné. Používá se také při návrhu nové služby. Cestu službou je vhodné kombinovat s mapou kontaktních míst i personami, protože průchod službou se může u různých zákazníků lišit.", "section_level": 2}, {"title": "Deníky.", "content": "Metoda deníků se soustředí v první řadě na zákazníky a vyžaduje také jejich spolupráci. Skuteční zákazníci jsou požádáni, aby si vedli deník, a soustředili se v něm na aktivity spojené se zkoumanou službou. Z jejich záznamů lze zjistit jak subjektivní názory na službu, tak i mnoho informací z jejich osobního života, které lze použít při designu služby. Deníky poskytují velmi detailní a nezobecnitelné informace.", "section_level": 2}, {"title": "Pozorování uživatelů.", "content": "Pozorování zákazníků služby třetí osobou umožňuje získat objektivnější informace o způsobech používání služby, různých bariérách i situacích, při kterých zákazníci službu nejčastěji využívají. Pozorování také odhalí rozdíly mezi tím, co v souvislosti se službou lidé říkají, a co skutečně dělají.", "section_level": 2}, {"title": "Prototypování.", "content": "Prototypování je metoda, kterou je vhodné zařadit při testování inovací služby. Pro vytvoření prototypu služby lze použít mnoho způsobů, lze ji nakreslit jako komiks, vyprávět jako příběh nebo zahrát jako divadlo. Vizualizace inovací pomohou odhalit slabá místa před skutečným spuštěním.", "section_level": 2}, {"title": "Business model Canvas.", "content": "Tuto vizualizační metodu lze uplatnit ke zjištění silných a slabých stránek existující služby. Pomáhá přesně popsat jednotlivé klíčové aktivity služby, zákaznické segmenty, komunikační kanály, možné partnery a další. Canvas se nesoustředí pouze na zákazníky a kvalitu, ale také na finanční stránku služby.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "1. Design Methods for Developing Services. KEEPING CONNECTED BUSSINESS CHALLENGE. Technology Strategy Board [online]. [cit. 2013-05-09]. Dostupné z: https://www.innovateuk.org/documents/1524978/1814792/Keeping+Connected+-+Design+methods+for+developing+services+%2528Archive%2529/d358586d-80b3-4f1e-b753-16750434829d 2. HAZDRA, Adam, Kateřina JIŘINOVÁ, Lukáš KYPUS, Veronika HARAZÍNOVÁ a Vojtěch LUNGA. Skvělé služby: Jak dělat služby, které vaše zákazníky nadchnou. Praha: Grada Publishing, 2013.. 3. ŠMEHLÍK, David (ed.). \"K čemu je design služeb?: 10 případovek z veřejné sféry\". Brno: Flow, 2014, 96 s.. Dostupné také z: http://eknihy.knihovna.cz/static/files/k-cemu-je-design-sluzeb.pdf", "section_level": 2}], "src_summary": "Design služeb je poměrně nové odvětví, které nahlíží na funkcionalitu i formu služeb z pohledu jejich uživatele. „Aplikuje nástroje a metodologii designu na nehmotné produkty, tj. služby, za účelem tvorby řešení, která jsou užitečná, použitelná a atraktivní z pohledu zákazníka a efektivní a konkurenceschopná z pohledu poskytovatele“. Spojuje v sobě mnoho různých disciplín, jako je např. marketing, podniková strategie, rozvoj lidských zdrojů nebo IT.", "tgt_summary": "Service-Design bezeichnet den Prozess der Gestaltung von Dienstleistungen. Es ist ein Teilgebiet des Design und wird von Designern normalerweise in enger Zusammenarbeit mit Unternehmen oder Organisationen ausgeführt, um methodisch kunden- und marktgerechte Dienstleistungen zu entwickeln.", "id": 1654011} {"src_title": "Železnec", "tgt_title": "Eisenhölzer", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zástupci rodu železnec jsou přímé nebo šplhavé keře a stromy, na Novém Zélandu i dřevnaté liány. Novozélandský druh \"M. robusta\" dorůstá výšky až 30 metrů a průměru kmene až 3 metry. Podobné výšky dorůstá i železnec mnohotvarý z Tichomoří. Z kmene a větví u některých druhů visí husté svazky jemných vzdušných kořenů. Listy jsou aromatické, jednoduché, vstřícné, někdy dvouřadě rozložené, tuhé, na ploše žláznatě tečkované. Palisty chybějí. Květy jsou často nápadné, červené, bílé nebo purpurové, uspořádané ve vrcholových vrcholících nebo hroznech. Češule je zvonkovitá, kuželovitá nebo baňkovitá, přirostlá ke spodní části semeníku. Kalich je tvořen 5 tupými laloky. Koruna je málo nápadná, složená z 5 rozestálých korunních lístků. Tyčinek je velmi mnoho, s dlouhými nitkami dalece přesahujícími korunní lístky. Semeník je spodní nebo polospodní, se 3 komůrkami a nitkovitou čnělkou zakončenou drobnou bliznou. Obsahuje mnoho vajíček. Plodem je kožovitá tobolka zcela ukrytá ve vytrvalé kališní trubce nebo z ní vyčnívající. Tobolka puká 3 chlopněmi nebo nepravidelně a obsahuje mnoho drobných, čárkovitých semen.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod železnec obsahuje asi 55 druhů.Je rozšířen zejména na Nové Kaledonii (20 druhů), Novém Zélandu (12) a Nové Guineji (7 druhů). Několik druhů se vyskytuje na dalších tichomořských ostrovech: na Havaji, Samoa, Fidži aj. Na sever zasahuje nejdále na japonské Boninské ostrovy. Rod je dále zastoupen na Filipínách (\"M. halconensis\"), v Jižní Americe (\"M. stipularis\" v Chile a Argentině) a v Jihoafrické republice (\"M. angustifolia\"). V Austrálii neroste žádný původní druh, některé druhy zde však zdomácněly. Převážná většina druhů jsou endemity jediného ostrova či souostroví. Nejrozsáhlejší areál má druh \"M. collina\", rozšířený na Novém Zélandu a v Polynézii.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Železnece tvoří v místech výskytu často dominantní složku rostlinných společenstev. Na Havaji je železnec mnohotvarý nejběžnějším druhem stromu a místy vytváří víceméně jednodruhové porosty. Jeho drobná semena jsou snadno šířena větrem a rostlina často začíná svůj život jako epifyt na kmeni či v koruně stromu, poté se spouštějí kořeny k zemi a nakonec přerůstá svého hostitele. Druh je mimořádně ekologicky i morfologicky plastický. Roste na suchých i vlhkých, písčitých i zbahnělých půdách, na čerstvých lávových polích, v bažinách, nížinném suchém i vlhkém lese i subalpínské vegetaci. V suchých nížinných lesích Kermadekových ostrovů, ležících asi 1000 km severovýchodně od Nového Zélandu, dominuje \"M. kermadecensis\". Druh \"M. umbellata\" tvoří významnou složku smíšených lesů některých oblastí Jižního ostrova Nového Zélandu, kde roste ve společnosti \"Weinmannia racemosa\", \"Laurelia novae-zelandiae\" a jehličnanů. Květy železneců jsou opylovány zejména ptáky živícími se nektarem, kterým stěsnané květenství umožňuje vysát větší množství květů bez přeletování. V menší míře je navštěvuje i hmyz. Novozélandský železnec ztepilý kvete masivně po dobu asi 2 týdnů. Jednotlivé květy se otevírají asi na dobu 7 dní. Zpočátku jsou funkčně samičí, následně asi 4 dny oboupohlavné, později funkčně samčí. Některé exempláře jsou schopné samoopylení, jiné jsou cizosprašné. Nektar obsahuje 18 % sacharózy Mezi opylovače novozélandských druhů náleží např. tui zpěvný (\"Prosthemadera novaeseelandiae\"), nestor kaka (\"Nestor meridionalis\"), laločník sedlatý (\"Philesturnus carunculatus\"), z drobných ptáků kruhoočko australopacifické (\"Zosterops lateralis\") a pištec bělohlavý (\"Mohoua albicilla\"). Samotářské včely rodu \"Leioproctus\" květy rovněž navštěvují a sbírají velká množství pylu, nepřispívají však k jeho přenosu na bliznu. Květy navštěvují a opylují také gekoni rodu \"Hoplodactylus\", kteří konzumují pyl i nektar. Havajský druh železnec mnohotvarý je do značné míry v opylování závislý na šatovnících, což jsou endemičtí pěvci vyskytující se pouze na Havaji. Rostlina vytváří 2 formy s rozdílnou barvou květů. Červené květy jsou cizosprašné a přitahují ptáky, zatímco méně běžné žluté květy jsou navštěvovány zejména hmyzem a jsou schopny i samoopylení. Žlutá forma je považována za záložní adaptaci druhu na možnou nepřítomnost ptačích opylovačů, úspěšnost opylení a násada semen je však menší. Semena železneců jsou drobná a snadno se šíří větrem, což jim umožnilo obsadit většinu ostrovů Tichomoří. Havajský železnec mnohotvarý je pomalu rostoucí pionýrská dřevina, obsazující jako první čerstvá lávová pole. Často zůstává dominantní dřevinou i v pozdějších sukcesních stádiích.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod \"Metrosideros\" je v rámci čeledi \"Myrtaceae\" řazen do podčeledi \"Myrtoideae\" a tribu \"Metrosidereae\". Do rodu \"Metrosideros\" byl vřazen jihoamerický rod \"Tepualia\" a \"Carpolepis\" z Nové Kaledonie, neboť bylo zjištěno, že tyto rody tvoří vývojové linie uvnitř rodu \"Metrosideros\", který se tím stává parafyletickým. Fylogenetickými studiemi bylo zjištěno, že rod v klasickém pojetí je polyfyletický, neboť rody \"Carpolepis\" (endemit Nové Kaledonie) a \"Tepualia\" (Jižní Amerika) tvoří vývojové linie uvnitř tohoto rodu. Oba rody byly proto vřazeny do rodu \"Metrosideros\".", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Dřevo železneců je, jak název napovídá, velmi tvrdé a pevné. Dřevo železnece mnohotvarého je přibližně 2x tvrdší než dubové dřevo, jeho tvrdost však dosahuje stěží poloviny hodnoty tvrdosti nejtvrdšího dřeva, kterým je jihoamerické quebracho (\"Schinopsis spp.\", 20,340 N). Dřevo mohutného havajského železnece mnohotvarého (\"M. polymorpha\") a blízce příbuzného druhu \"M. collina\" z Nového Zélandu a Polynézie se používá na stavbu lodí, podlahy, obklady a podobně. Jádrové dřevo je rezavě až purpurově hnědé, dobře odolává termitům, není však odolné vůči hnilobě. Je obchodováno pod názvem \"ohia\". Na stavbu lodí se používá i novozélandský druh \"M. lucida\". Na Novém Zélandu se těží zejména \"M. robusta\" a \"M. ubellata\". Dřevo obou druhů je známo jako \"rata\". Používá se zejména ke stavbě mostů, lodí, domů či k výrobě nábytku. Pro svou jemnou strukturu a pěknou hnědočervenou barvu je oblíbené v soustružnictví. Hustota dřeva \"M. umbellata\" je 1140 kg/m. Železnec ztepilý je na Novém Zélandu nazýván vánoční strom, neboť v této době velmi bohatě rozkvétá. Je pěstován jako okrasná dřevina i v jiných částech subtropů a je odolný až do zóny odolnosti 9.", "section_level": 1}], "src_summary": "Železnec (\"Metrosideros\") je rod rostlin z čeledi myrtovité. Jsou to stromy a keře, řidčeji i dřevnaté liány s tuhými jednoduchými listy. Květy jsou nápadné, nejčastěji červené nebo řidčeji žluté či bílé, stěsnané ve vrcholových květenstvích s množstvím výrazných, vyčnívajících tyčinek. Opylují je zejména ptáci, řidčeji hmyz nebo i gekoni. Rod zahrnuje asi 55 druhů a je rozšířen zejména v Tichomoří a na Novém Zélandu. Mnohde je dominantní složkou rostlinných společenstev. Železnec se vyznačuje (jak název napovídá) velmi tvrdým a pevným dřevem. Některé druhy jsou pěstovány v sušších oblastech tropů a subtropů jako okrasné dřeviny.", "tgt_summary": "Die Eisenhölzer (\"Metrosideros\") sind eine Pflanzengattung aus der Familie der Myrtengewächse, die vor allem im Pazifikraum von Neuseeland, Neukaledonien, Hawaii bis nach Japan verbreitet ist. Zur Gattung gehören etwa 50 Arten.", "id": 493769} {"src_title": "Millennium Park", "tgt_title": "Millennium Park", "src_document": [{"title": "Lurie Garden.", "content": "Lurie Garden je pozemek o velikosti 10.000 m (2,5-akrů), upravený jako veřejná zahrada. Nachází se na jižním konci Millenium Park. Úprava byla navržena architekty Kathryn Gustafson, Piet Oudolf, a Robert Izraeli. Zahrada byla otevřena 16. července 2004. Na zahradě je výsadba kombinace trvalek, cibulovin, travin, keřů a stromů. Je největší zelenou střechou na světě. Založení zahrady stálo 13.200.000 dolarů a 10 milionů dolarů jsou roční náklady na údržbu. Zahrada byla pojmenována po filantropovi Ann Lurie, který nadaci dotoval darem 10.000.000 dolarů. Mottem zahrady je \"Urbs in Horto\", latinsky \"Město v zahradě\". Lurie Garden je složena ze dvou „druhů desek“. Tmavá část líčí historii Chicaga, a je upravena z kombinace stromů, které se poskytují stín podrostu. Světlá „tabule“ je místo kde chybí stromy, a představují budoucnost města je osázena světlomilnými trvalkami.", "section_level": 1}, {"title": "Design.", "content": "Kathryn Gustafson, krajinná architektka, obecně známá pro své sochařské úpravy parků a tvorbu živých vodních prvků, zvláště londýnské fontány Diana, Princess of Wales Memorial Fountain,, a Izraeli, proslulý osvětlovací designér a scénograf, vymezili tematické koncepty, jako je například umístění cest, a tvary záhonů s trvalkami. Oudolf, nizozemský mistr trvalek, navrhl květinové záhony, které obsahují 26.000 vytrvalých rostlin, zahrnující 250 odrůd domácích prériových rostlin. Zahrada byla navržena se čtyřmi hlavními komponentami: ohrazující keře, světlá tabule, tmavá tabule a spojující cesta. Živé ploty z keřů na severu a západní straně zahrady, pomáhají chránit trvalky před průchodem chodci. Kovová konstrukce na okraji slouží k neustálému prořezávání živých plotů. Kromě symboliky Carla Sandburga, ohrazení západní strany rovněž tvoří topiary odkazující na řeckou mytologii. Lurie Garden je diagonálně dělená promenáda, která představuje přirozenost jezera Michigan, které ještě půlí Grant Park. Chodníky dělí zahradu na dvě části („tabule“), z nichž jedna obsahuje tlumené barvy, další světlé barvy, zatímco paralelní linie staré Illinois Central Railroad opěrné zdi. Tmavá tabule představuje historii Chicaga, zatímco světlo tabule představuje budoucnost Chicaga. Úhlopříčně tabule rozděluje, dřevěný chodník sloužící jako vymezení mezi dvěma epochami vývoje krajiny v Chicagu. Také slouží jako připomínka doby, kdy v Chicagu byly chodníky pro pěší přes bažiny.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Vzhled zahrady je výsledkem mezinárodní soutěže, která proběhla od srpna do října 2000. Soutěži byla dokončena v červnu 2004. Mezi účastníky soutěže byli Louis Benech, Dan Kiley, George Hargreaves, Jeffrey Mendoza a Michael Van Valkenburgh. Zahrada získala řadu ocenění: Best Public Space Award by Travel + Leisure, 2005; Intensive Industrial Award by Green Roofs for Healthy Cities, 2005, Award of Honor by WASLA Professional Awards, 2005; Institute Honor Awards for Regional & Urban Design, American Institute of Architects, 2006 (Millennium Park); a Award of Excellence, American Society of Landscape Architects Professional Awards, 2008. Green Roofs for Healthy Cities se domnívá, parku, že je největší zelenou střechou na světě, neboť ocelové a betonové konstrukce pokrývají celý prostor nad tratěmi Illinois Central Railroad.", "section_level": 2}], "src_summary": "Millennium Park je veřejný park v Chicagu, v Illinois, v USA. Byl původně určen pro oslavu milénia. Jedná se o významné kulturní středisko v blízkosti pobřeží Lake Michigan, které pokrývá severozápadní část Grant Park. Tato oblast byla dříve obsazena parky, vlakovým nádražím, a parkovišti. Park, který je ohraničen Michigan Avenue, Randolph Street, Columbus Drive a East Monroe Drive.", "tgt_summary": "Der Millennium Park ist ein öffentlicher Park in Chicago, dessen Eröffnung ursprünglich zur namensgebenden Jahrtausendwende geplant war. Der Park mit einer Fläche von 99.000 Quadratmetern bildet eine nordwestliche Erweiterung des wesentlich größeren \"Grant Park\", der sich am Ufer des Michigansees erstreckt. ", "id": 522341} {"src_title": "Upcyklace", "tgt_title": "Upcycling", "src_document": [{"title": "Upcyklace v umění.", "content": "Myšlenka opětovného využití odpadového materiálu v hlavním směru umění přišla sporadicky během 20. století, ačkoliv dlouho to byl jen výrobní prostředek v lidovém umění.", "section_level": 1}, {"title": "Umělci, kteří používají odpadový materiál.", "content": "Simon Rodia s jeho Watts Tower (1921–1954) z Los Angeles je velkým zastáncem upcyklace. Rozhodl se použít kovový šrot, rozbité sklo a keramiku ve velkém měřítku. Vytvořil 17 staveb, z nichž nejvyšší dosahuje 30 metrů. Upcyklací se nechali inspirovat i současní dadaisté. Marcel Duchamp vytvořil z nepotřebného předního kola a vidlice objekt „Bicycle wheel“. Mezi jeho nejznámější práci patří „Fontain“, v překladu vodotrysk či fontána, k jehož výrobě použil pisoár, který koupil v železářství. Pablo Picasso a jeho \"Býčí hlava\" (1942) je socha vyrobená z vyřazeného cyklistického sedla a řídítek. Díla nebyla tvořena jen z velkých nepotřebných či rozbitých předmětů. V polovině století zpracovával umělec Joseph Cornell koláže a krabicové asamblážní díla ze starých knih a jiných nalezených předmětů. Naopak Robert Rauschenberg shromažďoval odpadky nejprve v Maroku, později v ulicích New Yorku, aby mohl odpad využít do svých uměleckých děl. Myšlenka zvýšení základních hodnot recyklovaných předmětů jako politické prohlášení, spíše než představování recyklovaných předmětů jako odraz nebo výsledek z výrobních prostředků, je z velké části představa pozdního 20. století. Romuald Hazoumé, umělec ze západoafrické republiky Benin, ukázal v roce 2007 jeho originální použití vyřazených plastových kanystrů na benzín a jiné palivo, které se podobají tradiční africké masce. Výstava Documenta se koná každých pět let v německém městě Kasselu. Documenta 12 v roce 2007 vystavila jeho umění. Hazoumé o své práci řekl: „pošlu zpět na západ to, co jim patří, to znamená, odpad z konzumní společnosti, která nás zasypává každý den.\" V dnešní době umělců jen přibývá, upcyklace se tak dostává do povědomí širší společnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Upcyklace v hudbě.", "content": "Typickým příkladem je Orquesta de Instrumentos Reciclados de Cateura z Paraguaye. Nástroje orchestru jsou vyrobeny z materiálů odebraných ze skládky, která se nachází v městečku Cateura na předměstí Asunciónu.", "section_level": 1}, {"title": "Upcyklace v průmyslu.", "content": "Mnoho průmyslových procesů, jako jsou plasty a elektronické výroby, spoléhají na spotřebu omezených zdrojů. Navíc odpad může mít dopad na životní prostředí a může mít vliv i na lidské zdraví. V této souvislosti, upcyklace popisuje použití dostupných a budoucích technologií ke snížení odpadu a spotřeby zdrojů vytvořením produktu s vyšší hodnotou z odpadních nebo vedlejších produktů. Upcyklace v České republice je k vidění např. při projektech Zdrojovny, v originální kovozoologické zahradě nedaleko Uherského Hradiště, či při procesu opětovné výroby spotřební techniky. Upcyklované produkty z reinkarnovaného skla a odpadu z výroby ekodrogerie vznikají také v brněnské společnosti Tierra Verde. V rámci České republiky jsou v roce 2015 aktivní i mnohé další projekty a společnosti, které se upcyklací zabývají - může se jednat o aktivity společnosti FOREWEAR zaměřující se úspěšně na upcycling použitého oblečení, CONTIQUA zabývající se výrobou designových výrobků z průmyslových přebytků, FLORIUM zabývající se zpracování biologického odpadu formou vermikompostování a následnou výrobou kvalitního přírodního hnojiva a v neposlední řadě i IBCSD LAB, která tvoří základ mezinárodního obchodního centra udržitelného rozvoje a přinesla do procesu pojem INDUSTRIAL UPCYCLING - který se na rozdíl od výše uvedených zabývá projektu druhotného víceúrovňového zužitkování většiny průmyslových přebytků a prevencí vzniku odpadu na globální úrovni.", "section_level": 1}], "src_summary": "Upcyklace je proces přeměňování odpadového materiálu nebo nepotřebných produktů v nové materiály či produkty lepší kvality, pro zlepšení hodnot životního prostředí. Je to protiklad downcyklace, která na rozdíl od upcyklace kvalitu produktu snižuje. ", "tgt_summary": "Beim Upcycling (englisch'„nach oben“ und'„Wiederverwertung“) werden Abfallprodukte oder (scheinbar) nutzlose Stoffe in neuwertige Produkte umgewandelt. Im Gegensatz zum Downcycling kommt es bei dieser Form des Recyclings zu einer stofflichen Aufwertung. Die Wiederverwertung oder Nachnutzung von bereits vorhandenem Material reduziert die Verwendung von Rohstoffen. ", "id": 927850} {"src_title": "Dolní Benešov", "tgt_title": "Dolní Benešov", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Dolní Benešov se nachází v provincii Středoevropské nížiny (tvořené Hercynským systémem), v subprovincii Středopolská nížina. Přesněji bývá udávána poloha Dolního Benešova v oblasti Slezská nížina, celku Opavská pahorkatina a v podcelku Poopavská nížina (z nepatrné části také Hlučínská pahorkatina). Dolní Benešov je tvořen mírně zvlněnou pahorkatinou ovlivněnou činností ledovce a řeky Opavy.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První zmínka o Dolním Benešovu je z roku 1312, kdy na území obce bylo panské sídlo rodu Benešoviců. Status města byl Dolnímu Benešovu udělen v roce 1493, poté jej získal zpět od 1. února 1996.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl a zemědělství.", "content": "Průmysl v Dolním Benešově zastupují především strojírenské podniky ARMATURY Group a.s. s výrobou průmyslových armatur, MSA a. s. (Moravskoslezská Armaturka) s výrobou průmyslových armatur a společností koncernu Strabag v areálu bývalé Štěrkovny (KAMENOLOMY ČR s.r.o, FRISCHBETON s.r.o.) zabývající se prodejem šterků, písků, kameniva a výrobou betonu. Dále je zde zastoupen potravinářský průmysl, zejména v části Zábřeh (výroba uzenin), ale i v samotném Dolním Benešově (pekařství). Mimo to je zde celá řada menších podniků, sídlících především v areálu společnosti MSA v severovýchodní části města. Hlavními pěstovanými plodinami jsou obilniny, cukrová řepa, hrách, mák, řepka olejka atd.", "section_level": 1}, {"title": "Rybníky.", "content": "Dolní Benešov je tradiční rybníkářskou oblastí. Rybářství Hodonín, s.r.o., středisko v Dolním Benešově hospodaří na 130 hektarech vlastních i pronajatých rybníků a zásobuje z velké části Moravskoslezský kraj, zejména v předvánočním období.", "section_level": 2}, {"title": "Rybníky v obci.", "content": "Některé z rybníků leží z části v katastru obce Bohuslavice. V katastru Dolního Benešova se nachází propadlina po těžbě štěrku, která ovšem není rybníkem v pravém smyslu slova.", "section_level": 3}, {"title": "Nezaměstnanost.", "content": "Nezaměstnanost v Dolním Benešově činí 7 %.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Dolním Benešovem prochází silnice I/56 spojující Ostravu s Opavou. Autobusová doprava umožňuje spojení s většinou okolních obcí. Na území města se nachází také železniční stanice Dolní Benešov a zastávka Dolní Benešov – Zábřeh (obě na trati 317 Opava východ – Hlučín). Do stanice Dolní Benešov ústí vlečka MSA. V části Zábřeh se nachází sportovní letiště využívané Slezským aeroklubem Zábřeh (LKZA).", "section_level": 1}, {"title": "Kultura, školství a zdravotnictví.", "content": "V Dolním Benešově je jeden z největších kulturních domů na Opavsku. Je zřízen jako příspěvková organizace města, jejíž součástí je i městská knihovna. Nachází se zde kostel sv. Martina. Původní dvě základní školy v Dolním Benešově (ZŠ Dolní Benešov a ZŠ Zábřeh) jsou dnes sloučeny do jediné příspěvkové organizace, výuka však probíhá ve třech objektech – v Opavské ulici, v Nádražní ulici a v části Zábřeh. Také mateřská škola využívá v současné době dvou pracovišť (Osada míru a Zábřeh), třetí pobočka sídlící v dolnobenešovském zámku byla zrušena. Základní umělecká škola (pobočka ZUŠ Hlučín) sídlí v kulturním domě. V minulosti se na území města nacházelo také střední odborné učiliště, které však bylo na konci devadesátých let zrušeno. Co se zdravotnictví týče, je většina soukromých praxí soustředěna v budově zdravotního střediska v části Na Březích, několik ordinací se nachází také v areálu MSA. Na území města jsou také dvě lékárny a pobočka České průmyslové zdravotní pojišťovny. V části Zábřeh se nachází jedno ze čtyř stanovišť rychlé záchranné služby v okrese Opava.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Své místo zde má především fotbalový klub FC Dolní Benešov (dříve FC MSA Dolní Benešov), využívající hřiště na Osadě míru a v části Zábřeh. Organizace TJ Dolní Benešov pak zahrnuje celou řadu sportovních oddílů (volejbal, tenis, šachy, stolní tenis, jachting) využívajících především sportovní haly a přilehlého areálu na Osadě míru. Mimo to má Dolní Benešov jako jedno z mála měst i lyžařský oddíl – SKI MSA Dolní Benešov, využívající vlastní lyžařský areál ve Starých Hamrech v Beskydech. Mezi další významné sportovní kluby zde patří Rybářský Klub Kamenec (sportovní rybolov).", "section_level": 1}, {"title": "Městský úřad.", "content": "Městský úřad v Dolním Benešově kromě základní působnosti svěřené mu zákonem o obcích plní funkci stavebního úřadu a matričního úřadu, kterou vykonává i pro území obcí Bohuslavice a Závada.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dolní Benešov (dříve \"Benešov u Hlučína\"; německy \"Beneschau\" nebo dříve \"Beneschau über Ratibor\" či \"Markt Beneschau\"; polsky \"Beneszów Dolny\") je malé město ležící v údolí na levém břehu řeky Opavy na Hlučínsku, nedaleko hranic s Polskem. Město se skládá ze dvou částí – Dolního Benešova a Zábřehu. Dolní Benešov má obyvatel. Výměra města činí 14,8 km2, z toho 4,7 km2 zaujímá část Zábřeh. V minulosti byla řeka Opava využívána k budování mlýnů a ke zpracování dřeva. ", "tgt_summary": "Dolní Benešov (früher auch \"Benešov u Hlučína\"; deutsch \"Benischau, Benischaw, Benischow\", 1816–1945 \"Markt Benischau, Beneschau\") ist eine Stadt in Tschechien. Sie liegt 17 km nordwestlich von Ostrava und gehört zum Okres Opava.", "id": 209195} {"src_title": "Adelaide United FC", "tgt_title": "Adelaide United", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Národní fotbalová liga.", "content": "V srpnu 2003 Adelaide City opustilo Národní fotbalovou ligu (NSL), odcházející Adelaide nemělo ligovou účast poprvé od založení soutěže v roce 1977. Reakcí na tuto událost byl založen klub Adelaide United v září 2003, tým byl složen během pár týdnů většinou ze zbytků hráčského kádru Adelaide City. 17. října 2003 Adelaide United vyhrálo svůj první ligový zápas, proti týmu Brisbane Strikers 1-0 před více než 16 000 diváky. Po strhující sezóně zahrnující sedmi zápasovou sérii bez porážky v listopadu a prosinci 2003, Adelaide United dosáhlo úvodního finále ligy, kde prohrálo s týmem Perth Glory. NSL skončila náhle během sezóny 2003–2004, řízena Australskou fotbalovou asociací, která zrušila ligu v přípravě na start profesionální Hyundai A-League. Nová liga začala o necelých 12 měsíců později 26. srpna 2005.", "section_level": 2}, {"title": "A-League.", "content": "Adelaide United bylo vyhlášeno jedním z osmi klubů, které soutěžily v historicky první sezóně A-League a je společně s Perth Glory a Newcastle Jets jedinými třemi kluby, které přežily z poslední sezóny Národní fotbalové ligy (NSL). United se začalo připravovat dříve než většina ostatních klubů a v únoru 2005 oznámilo jména hráčů ze dvou třetin celkem 20členného kádru. Klub se zaměřil na přivedení několika hráčů z Jižní Austrálie, kteří se narodili v Adelaide, například Angelo Costanzo, Travis Dodd a Lucas Pantelis, kteří dříve hráli za Adelaide City v NSL. Shengqing Qu byl přiveden v březnu 2005 z čínského klubu Shanghai Shenhua jako drahá posila (na základě rozhodnutí, dovolující každému klubu jednoho hráče, který je zaplacen nad rámec platového stropu). Aurelio Vidmar oznámil své rozhodnutí jít do fotbalové penze dříve než A-League vůbec začala. Byl nahrazen před pátým kolem útočníkem Fernandem z Brazílie, bývalým \"hráčem roku\" ve staré NSL. Příchodem do Adelaide se sešel s bývalým trenérem Johnem Kosminou, který ho představil australským divákům u Brisbane Strikers. Adelaide United má vztahy s americkým klubem Miami FC, který je jeho sesterský klub a odehráli spolu řadu přátelských utkání, angažovali jejich hráče Diega. Tým rovněž angažoval brazilskou legendu Romária na 5 zápasů jako hostování během listopadu/prosince 2006.", "section_level": 2}, {"title": "Sezóna 2006–07.", "content": "Adelaide United postoupilo do finále po penaltovém vítězství 4-3 (1-1 prodl.) nad Newcastle Jets. Adelaide United následně hrálo 18. února 2007 ve finále proti Melbourne Victory na stadionu Telstra Dome kde prohrálo 0-6, když mužstvo odehrálo většinu zápasu pouze v 10 hráčích, poté, co byl kapitán Ross Aloisi vyloučen po druhé žluté kartě. Po finále následoval kontroverzní rozhovor, Ross Aloisi byl zbaven kapitánské pásky Adelaide United, opustil klub a poté přestoupil do mužstva Wellingtonu Phoenix. Ve funkci kapitána byl nahrazen 22. února 2007 Angelem Costanzou. Ve stejnou dobu bylo také oznámeno, že trenér John Kosmina bude propuštěn. Hodně se o tom spekulovalo, jestli Kosmina rezignuje na svou funkci ve čtvrtek po finále. Asistent hlavního trenéra Aurelio Vidmar byl jmenován dočasným hlavním trenérem. 22. října 2007 bývalý trenér Adelaide United John Kosmina převzal roli hlavního trenéra v týmu Sydney FC. Sezóna 2006–07 také nabídla brazilského hráče Romária, který se ke klubu připojil na pěti zápasové hostování.", "section_level": 3}, {"title": "Sezóna 2007–08.", "content": "Pro tuto sezónu Adelaide posílilo o bývalého australského reprezentanta Paula Agostina, fotbalistu z Pobřeží slonoviny Jonase Salleyho a bývalého juniorského reprezentanta do 23 let Kristiana Sarkiese. Rovněž podepsali İsyana Erdogana z týmu Proston Lions. Jedním z úspěšných příběhů sezóny bylo angažování bývalého hráče z týmu Flamengo FC, Cássia, který přišel zdarma z brazilského klubu. Cássio, který přestoupil z klubu Santa Cruz FC ve kterém získal klubové ocenění ve své první sezóně. Shaun Ontong a Matthew Mullen z AIS byli také podepsáni aby doplnili defenzívu po odchodu Reese, Dommela a Gouldina. Sezóna 2007–2008 byla pro Adelaide špatnou, spousta hráčů se během sezóny zranila. Zranění ukončila naděje na finále a zároveň se poprvé Adelaide nedostalo mezi dva nejlepší týmy v A-League.", "section_level": 3}], "src_summary": "Adelaide United FC je australský fotbalový klub, pochází z města Adelaide. Nachází se v Jižní Austrálii a je zároveň jediným zástupcem v A-League z tohoto státu. Patří mezi nejúspěšnější kluby v této lize. Své domácí zápasy hraje na Hindmarsh Stadium. Klub byl založen v roce 2003, aby nahradil tým Adelaide City v bývalé National Soccer League (NLS). Adelaide United zvítězilo v základní části během zahajovací sezóně 2005–2006 A-League s náskokem 7 bodů na ostatní mužstva, soutěž dokončilo na 3. místě. \"Reds\" byli ve finále v sezóně 2006–07 a 2008–09, ale nepodařilo se jim ani jednou zvítězit. ", "tgt_summary": "Der Adelaide United FC ist ein Fußballverein aus der australischen Stadt Adelaide. Der Verein wurde 2003 gegründet und spielt in der A-League, der australischen Profiliga.", "id": 1972213} {"src_title": "Parapatrická speciace", "tgt_title": "Parapatrische Artbildung", "src_document": [{"title": "Parapatrický speciační model.", "content": "V parapatrickém speciačním modelu sestává populace druhu ze dvou nebo více biogeograficky oddělených subpopulací, kterou jsou v překryvu pouze v rámci úzké kontaktní zóny, která může být (mimo jiných možností) důsledkem nerovnoměrného rozšíření, neúplné geografické bariéry, anebo různých projevů zvířecího chování. Parapatrické rozložení populace může mít za následek nenáhodné páření a nerovnoměrný genový tok, přičemž tyto jevy mohou vést k nárůstu dimorfismu mezi populacemi. Parapatrická speciace se liší od speciace alopatrické (při které je mezi dvěma populacemi druhů vytvořena absolutní fyzická bariéra), od peripatrické speciace (při níž subpopulace druhu vstupuje do nové ekologické niky, a následně se dostává do geografické izolace), a sympatrické speciace (u které se genetický polymorfismus se vyskytuje v rámci spojité populace s rovnoměrným genovým tokem). Vnitřní bariéra nénáhodného páření a odlišných selekčních tlaků nerovnoměrný genový tok, přičemž parapatrická speciace je vyvrcholením účinku nerovnoměrného genového toku, při němž ústí genotypový dimorfismus mezi populacemi ve speciaci a redefinuje původní populaci jako dva nebo více nových sesterských druhů.", "section_level": 1}, {"title": "Gradienty prostředí.", "content": "Vzhledem ke kontinuální povaze parapatrického rozložení populace se populační niky často překrývají a druh zastává souvislé spektrum ekologických rolí napříč gradientem prostředí. To je v protikladu k alopatrické či peripatrické speciaci, při nichž mohou geograficky oddělené subpopulace odštěpovat diskrétně oddělené niky. Při parapatrické speciaci dochází k omezení genového toku a často ke vzniku tzv. klin (sérií postupně se odlišujících ekotypů), ve kterých variace v evolučních tlacích způsobují změny ve frekvencích alel uvnitř genotypů subpopulací. Tento gradient prostředí vede v konečném důsledku ke vzniku geneticky rozdílných sesterských druhů.", "section_level": 1}, {"title": "Prstencové druhy.", "content": "K parapatrické speciaci může dojít napříč sadou sousedních populací, v nichž se jedinci každé jednotlivé populace mohou křížit s jedinci z okolních populací, ale nikoli s příslušníky populací vzdálených. Toto rozložení populací bývá často označováno jako prstencový druh. Když se ancestrální populace rozšiřuje okolo geografické bariéry a diferencuje se navzdory nízkému genovému toku, mezi koncovými populacemi vzniká reprodukční bariéra. Takto vzniká technicky kontinuální populace procházející parapatrickou speciací. Plodnost hybridního potomstva je v negativní korelaci se vzdáleností mezi populacemi, a koncové populace prstencových druhů se stávají oddělenými sesterskými taxony.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "U anolise druhu \"Anolis roquet\" z ostrova Martinik poukazují variace v kvantitativních znacích (zejména ve zbarvení laloku, a zad, v barevných vzorech a v proporcích těla a šupin) na počínající parapatrickou speciaci mezi těsně sousedícími subpopulacemi. Velké rozdíly ve kvantitativních znacích byly pozorovány v souvislosti s rozdíly v prostředí, spíše než s geografickou alopatrií. U trav rodu Tomka (\"Anthoxanthum\") způsobilo podminování oblasti vznik selekčního tlaku pro toleranci kontaminací částicemi kovů, což podnítilo parapatickou speciaci. Se vznikem selekčního tlaku se změnila rovněž doba květu a vytvořila se silná selekce proti křížení. To způsobilo o mnoha rostli v populaci přechod k samoopylení. U Mločíka podzemního (rod \"Gyrinophilus\") bylo použito kvalitativního načasování migrace k odvození rozdílů v toku genů mezi jeskynními a povrchovými kontinuálními populacemi. Koncentrovaný tok genů a střední časy migrace naznačují heterogenetickou distribuci a kontinuální parapatrickou speciaci populací. U nahosemenných chvojníků ze Severní Ameriky se používá Bayesovská statistika molekulárních markerů z DNAk odhadu rozdílů mezi sesterskými druhy. Generování modelů ekologických nik pro parapatrické a sympatrické druhy vede k důkazům pro rozbíhání parapatrických nik u sesterských druhů \"Ephedra californica\" a \"E. trifurca\". Parapatrická speciace může být spojena s diferenciálním, na krajině závislém na výběru. I když je tok genů mezi dvěma populacemi, silný disruptivní výběr může bránit asimilaci a zapříčinit tak vývoj nových druhů Rozdíly ve stanovištích mohou být pro rozvoj reprodukční izolace důležitější než doba izolace. Kavkazské skalní ještěrky druhů ještěrka gruzínská (\"Darevskia rudis)\", ještěrka Valentinova (\"D. valentini)\" a ještěrka Portschinského (\"D. portschinskii\") spolu navzájem hybridizují ve své hybridní zóně; nicméně hybridizace je silnější mezi \"D. portschinskii\" a \"D. rudis\", které se sice oddělily dříve, ale žijí v podobných biotopech, než mezi \"D. valentini\" a dalšími dvěma druhy. Ještěrka Valentinova se sice oddělila později, ale vyskytuje se na klimaticky odlišných stanovištích.", "section_level": 1}], "src_summary": "V biogeografii je jako parapatrie označován vztah mezi organismy, jejichž areály se sice kromě velmi úzké kontaktní zóny nepřekrývají, ale těsně spolu sousedí. Kromě tohoto rozlišujeme ještě tři další odlišné typy geografického rozložení: sympatrii, při níž jsou areály zcela nebo alespoň z velké části v překryvu,peripatrii, při níž spolu populace sousedí, ale nedochází ke kontaktu, a alopatrii, při níž jsou populace zcela odděleny větší geografickou bariérou. ", "tgt_summary": "Parapatrische Artbildung, oder auch parapatrische Speziation, ist ein wissenschaftliches Modell, das eine Artbildung (auch Speziation genannt, von lateinisch species: Art) zweier neuer Arten aus einer Ursprungsart in biogeographisch benachbarten Teilregionen des räumlich zusammenhängenden Verbreitungsgebiets der Ursprungsart postuliert. Es bildet quasi den mittleren Bereich zwischen der allopatrischen Artbildung, bei der die neuen Arten in räumlich vollständig getrennten (genannt disjunkten) Regionen, und der sympatrischen Artbildung, bei der sie im selben Gebiet entstehen. ", "id": 1913754} {"src_title": "Chrám svatého Alexandra Něvského (Varšava)", "tgt_title": "Alexander-Newski-Kathedrale (Warschau)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Chrám byl vybudován v letech 1894 až 1912 podle plánů architekta Leona Benois. Stavbu inicioval tehdejší ruský správce Polska Josip Vladimirovič Gurko, který chtěl vybudovat důstojný pravoslavný chrám pro četné ruské a pravoslavné obyvatelstvo tehdejší Varšavy. Inspiroval se mnoha významnými památkami staroruské architektury. Šlo zejména o skvosty pravoslavného umění z míst Vladimir a Suzdal. Určitou inspiraci představovala i bazilika svatého Marka v Benátkách, který byl postaven v byzantském slohu. Kostel byl postaven z darů ruských šlechticů pravoslavného vyznání a ze sbírek. Základní kámen byl položen dne 30. srpna na svátek svatého Alexandra Něvského. Kromě Josipa V. Gurka se této události zúčastnili představitelé pravoslavné církve z celého Ruska. Chrám byl nakonec vysvěcen 20. května 1912. Jeho zvonice měla výšku 70 metrů a patřila k nejvyšším budovám ve Varšavě. Chrám měl pět pozlacených kopulí. Interiér byl vyzdoben freskami V. Vasnecova a jiných umělců.", "section_level": 1}, {"title": "Osudy chrámu po roce 1915.", "content": "Chrám byl zasvěcen ruskému panovníkovi a národnímu světci Alexandrovi Něvskému. Alexandr Něvský se stal symbolem ruské vojenské síly a dominance pravoslavné víry nad katolicismem. V roce 1915 byl zabrán německými okupačními vojsky a konaly se v něm katolické a evangelické bohoslužby v německém jazyce. Byl přejmenován na Chrám svatého Jindřicha. Po válce byl vrácen pravoslavné církvi, ale nad jeho osudem se vznášelo stále více otazníků. Tento chrám iritoval převážně římskokatolické polské nacionalisty, kteří od vzniku nezávislého polského státu prosazovali jeho zbourání. Viděli v něm symbol ruského samoděržaví a rusifikace předchozího období. Poláci ho vnímali jako symbol ruské nadvlády nad Polskem v období od trojího dělení Polska a Vídeňskeho kongresu až po rok 1918. Proto bylo rozhodnuto v letech 1924 až 1926 chrám z centra města odstranit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chrám svatého Alexandra Něvského (polsky \"Sobór św. Aleksandra Newskiego\") byl chrám Ruské pravoslavné církve, vybudovaný v centru polské metropole. Nacházel se na Saskem náměstí, které dnes nese název po Józefu Piłsudském. Jeho stavba měla reprezentovat moc Ruského impéria nad územím připojené části Polska.", "tgt_summary": "Die Alexander-Newski-Kathedrale () in Warschau wurde zwischen 1894 und 1912 als Teil eines Bauprogrammes orthodoxer Alexander-Newski-Kathedralen in mehrheitlich nicht russisch besiedelten Gebieten des Zarenreiches (Finnland, Estland, Aserbaidschan etc.) errichtet. Die Kathedrale wurde gleichsam zur Feier der polnischen Zugehörigkeit zum Russischen Reich auf dem Plac Saski (heute Plac Piłsudskiego) in Warschau erbaut. Architekt der russisch-orthodoxen Kathedrale war Leonti Benois. Der Glockenturm war mit seinen 70 m das höchste Gebäude im damaligen Warschau, was so wie beim späteren stalinistischen Kulturpalast (Warschau) weithin als Zeichen russischer Herrschaftsarchitektur aufgefasst wurde. Der Kirchenbau wurde durch Spendensammlungen in ganz Russland finanziert, unter anderem mit dem Hinweis, dass so dokumentiert werde, dass auch in den westlichen Gebieten des Reiches machtvolle orthodoxe Herrschaft etabliert sei. Ein Teil der Finanzierung wurde auch durch eine Sondersteuer in Warschau aufgebracht. Am 20. Mai 1912 wurde die Kathedrale eingeweiht, aber nach der Restauration des unabhängigen Polens zwischen 1924 und 1926 als Symbol des Versuches der Russifizierung des Landes abgerissen. In der zuvor abgelaufenen hitzigen Debatte hatten sich zahlreiche, auch katholische, Befürworter gefunden, die das Gebäude wegen seiner künstlerischen Qualitäten bewahren wollten.", "id": 1879592} {"src_title": "JQuery", "tgt_title": "JQuery", "src_document": [{"title": "Filozofie.", "content": "Stejně jako CSS oddělují „zobrazovací“ charakteristiky od struktury HTML, jQuery odděluje „chování“ od struktury HTML. Například místo přímé specifikace \"on-click\" události přímo v HTML kódu tlačítka by stránka řízená jQuery napřed našla vhodný element tlačítka, a potom změnila jeho manipulátor události. Takovéto oddělení chování od struktury se také často nazývá jako princip nevtíravého JavaScriptu.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "jQuery nabízí následující funkce:", "section_level": 1}, {"title": "Funkce $.", "content": "Jeden z kritických konceptů v jakémkoli jQuery kódu je tzv. funkce „$“. „$“ je vlastně alias pro jmenný prostor „jQuery“. \"Příklad 1:\" jQuery nabízí funkci pro oříznutí řetězců. Tato funkce může být použita jako: ret = \" foo \"; jQuery.trim(ret); // vrátí \"foo\" Nebo také jako: ret = \" foo \"; $.trim(ret); Tyto kódy jsou shodné. Použití „$“ místo „jQuery“ je ad-hoc konvence a je považováno za rychlejší cestu pro přístup ke knihovně jQuery. \"Příklad 2:\" Pro vybrání všech odstavců s třídou „foo“ a pro přiřazení druhé třídy „bar“: $(\"p.foo\").addClass(\"bar\"); \"Příklad 3:\" Pro spuštění funkce „mojefunkce“ ihned po načtení stránky (v žargonu jQuery: poté, co je zavolán manipulátor \"ready\"): $(document).ready(function() { Toto je většinou používáno v kontextu jako: $(document).ready(function() {", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "jQuery většinou existuje jako jeden javascriptový soubor, obsahujícího všechny funkce pro DOM, Ajax, události a efekty. Do webové stránky může byt vložen následovně: Nejnovější stabilní verze může být také načtena pomocí Google AJAX Libraries API. Tento způsob získávání knihovny má mnoho výhod včetně unifikovaného cachování a snížení odezvy. To může být provedeno následovně: Další populární způsob načítání jQuery je načtení přímo ze serverů Google: V neposlední řadě lze jQuery načíst v aktuální verzi přímo z domovské stránky projektu: